MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra Výtvarné výchovy
Tajemná zákoutí kouzelných skříněk Diplomová práce
Brno 2008
Autor práce: Petra Buchtová
Vedoucí práce: Mgr. Petr Kamenický
1
Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury.
Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.
V Sivicích dne 20.dubna 2008
Petra Buchtová
2
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala mé rodině, do které jsem se narodila. Díky ní si můžu klást otázky a hledat na ně odpovědi. 3
Bibliografický záznam Buchtová, Petra. Tajemná zákoutí rodinných skříněk : diplomová práce. Brno : Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra výtvarné výchovy, 2008. Vedoucí diplomové práce Mgr. Petr Kamenický.
Anotace Diplomová práce Tajemná zákoutí rodinných skříněk pojednává o mém vztahu k víře, náboženství, církvi. První oddíl se zabývá rodinným příkladem mé babičky a jejího života. Nejen díky tomu, že dlouhá léta pracovala jako hospodyně na faře, je pro mě exemplárním synonymem pro tradičně chápanou a prožívanou víru. Já si však k tomuto tématu chci najít vlastní pohled, který se pokouším najít mezi řádky babiččina osudu. Popisuji zde jak její dětství, mládí, školní léta, tak také profesní život, přátele a příbuzné. Rozepisuji se o událostech jejího života, jaký k nim zaujala postoj a jak jí víra pomáhala překlenout těžké rány. Nemalá část práce je také věnována rodinným historkám a příběhům, jenž jsem slýchávala jako malá. Chtěla bych touto prací také babičce a všem mým neohroženým příbuzným vzdát hold a vyjádřit obdiv jejich statečnosti. Tato práce vznikla také proto, abych si své vzpomínky utříbila a možná i porozuměla tomu, proč jsem taková, jaká jsem. Druhý oddíl je věnován vzniku a popisu kostela v místě mého bydliště, se kterým jsem úzce propojená. Je umístěn ve vesnici Pozořice, jenž se nachází patnáct kilometrů východně od Brna. Toto městečko leží v těsném sousedství mého domova, vesnicí Sivice. Třetí oddíl se týká popisu a konceptu vlastní praktické diplomové práce. Rozepisuji se zde o vzniku obrazů, místě, kde je má práce umístěná, myšlenkách, co mě při ní napadaly.
Annotation Diploma thesis „Mysterious recesses magic lockers“ deals with belief, religion and denomination. I write as with grand-mother.
Klíčová slova Víra, náboženství, církev, komunisté, babička, příbuzní, kostel, oltář, socha, malba
Keywords belief, religion, denomination, grand-mother, church
4
Obsah ÚVOD ..................................................................................................................................................................... 6 1.
BABIČČIN ŽIVOT ..................................................................................................................................... 7 1.1 2.1 1.3 1.4 1.5 1.6 1.7 1.8 1.9 1.10
NAROZENÍ............................................................................................................................................. 7 ŠKOLNÍ LÉTA ........................................................................................................................................ 8 NEMOC ............................................................................................................................................... 12 UČITELSKÁ DRÁHA ............................................................................................................................. 14 BABIČKA A DĚDEČEK .......................................................................................................................... 16 RODINNÝ ŽIVOT .................................................................................................................................. 18 POCHMURNÝ ROK 1956 ...................................................................................................................... 21 PŘECHODNÁ DOBA .............................................................................................................................. 22 PRÁCE PRO FARNOST .......................................................................................................................... 23 ČAS ODPOČINKU ................................................................................................................................. 27
2.
LZE BÝT ‚VĚŘÍCÍM‘? ............................................................................................................................ 28
3.
POZOŘICKÝ KOSTEL ........................................................................................................................... 30 3.1 3.2
4.
VZNIK CHRÁMU .................................................................................................................................. 30 POPIS KOSTELA ................................................................................................................................... 31
PRAKTICKÁ DIPLOMOVÁ PRÁCE .................................................................................................... 34 4.1
LURDSKÁ KAPLE – PROJEKT A MALBY ................................................................................................ 34
ZÁVĚR ................................................................................................................................................................ 36 RESUMÉ ............................................................................................................................................................. 37 SUMMARY ......................................................................................................................................................... 37 POUŽITÁ LITERATURA ................................................................................................................................. 37 INTERNETOVÉ ZDROJE ................................................................................................................................ 37 SEZNAM PŘÍLOH ............................................................................................................................................. 38
5
Úvod Odmalička žiji v prostředí, pro které je charakteristická a nanejvýš určující jeho minulost. Vždycky mě bavilo poslouchat rodinné historky a přitom jsem se snažila lidi kolem mě co nejvíc pochopit, proč dělali nebo dělají to či ono zrovna tím způsobem. Nevím, jestli je má rodinná anamnéza zrovna typická, v dětství jsem měla pocit, že nemůže být bezpečnějšího a lepšího místa k životu. Až posléze jsem se dokázala na věci podívat kritičtěji a z větším odstupem. Pocházím z typické vesnické rodiny, která je po generace zakotvená ve své křesťanské víře. Dokonce máme v rodině kněze, jedna teta se chtěla stát řeholní sestrou a babička léta pracovala na faře jako účetní a hospodyně. Zvláště ona se stala pro můj život velmi důležitou. Na faru k babičce jsme chodili jako do svého druhého domova. I když je v dnešní době trošku přestavěná, znám tam každý kout a v zahradě mám svá oblíbená místa, kde jsme si s bratry hrávali. Všechno kolem kostela mi vždycky připadalo na jednu stranu naprosto samozřejmé, ale na druhou velebně posvátné. Dokonce jsem měla před ostatními pocit důležitosti, že se dostanu tam, kam oni ne. Vybavuji si odpolední slunce opřené do oken kuchyně, hrnek s obrázkem Svatého Hostýna, jednotlivé místnosti se starobylým zařízením a chuť růžové šťávy. Sice už nevím z jakého byla ovoce, ale měla skvělé osvěžující účinky, když se ovšem nedalo moc sirupu. Pak byla přeslazená. Babička odešla z fary k nám v roce 1996. Ale do konce svého života vzpomínala na léta prožitá na faře, pořád jí toto prostředí vcházelo do snů. Dělila se s námi o své příběhy. Umřela před dvěma lety. V babiččině životě je zakódována historie nejen našeho rodu, ale i nemalého úseku novodobých dějin. V jejím životě se odráží doba od první republiky, přes válku ke komunistické době takřka až k dnešku, to vše determinováno okolnostmi a společenstvím, ve kterém žila. Mezi lidmi se stala nezapomenutelnou osobou. Ti, jenž se s ní potkali, na ni ještě dnes nezapomněli.
6
1.
Babiččin život
1.1
Narození Anna Valehrachová, s tímto jménem má babička přišla na svět, se narodila
4. července, ve stejném roce kdy Albert Einstein dostal Nobelovu cenu za fyziku a kdy byla založena komunistická strana Číny, v roce 1921. Ještě nebyl vynalezen zvukový film a největší hrůzy dvacátého století lidstvo teprve čekaly. Narodila se v Sivicích, malé vesnici nacházející se nedaleko Brna, která je vklíněna mezi další městečka podobné velikosti, Pozořice, Viničné Šumice, Kovalovice, Tvarožnou. Tento kraj si lidé nejvíce spojují s Bitvou tří císařů odehrávající se v roce 1805. Matka mé babičky, Josefka Valehrachová, byla druhou ženou Václava Valehracha, mého pradědečka, sivického starosty z třicátých let. První žena Kateřina mu zemřela v roce 1918 na španělskou chřipku v pouhých čtyřiadvaceti letech. Jednalo se tehdy o neblahé dědictví první světové války, jenž se právě chýlila ke konci. Vyvinula se z toho tenkrát velká epidemie, na kterou poumíralo v našem kraji mnoho lidí. O Kateřininy tři děti, Marii, Ludmilu a Františka, se její sestřenice Josefka starala jako o svoje. První její vlastní dcera Anna dostala ještě za tři roky mladšího sourozence Květoslava. Tyto rodinné vztahy pro mě dodnes představují při snaze o správné příbuzenské zařazení tvrdý oříšek. Když máte nevlastní vlastníky, kteří jsou staří jako vaši rodiče, není to jednoduchá záležitost se v něčem takovém vyznat. Řeči typu: ‚Ale toho přece musíš znát, to je náš příbuzný!‘ mi to nijak neulehčovaly. Mám ráda fotky z minulých dob, kde staří lidé jsou zatím malými dětmi. Vlastní všechny rysy své budoucí podoby zděděné po předcích, přesto vypadají jinak. Babička je na nich malá holka s úzkýma očima a odstátými uši, trochu zakřiknutá. Je vidět s ostatními dětmi na společné fotografii nějaké svatby. Často vyprávěla o tom, jak dostala v první třídě čtverku z náboženství. Ona! Páter Skoták, vojenský kaplan z první světové války ale neměl rád tiché děti, které se ho očividně bály, a tak všem jemným holčičkám udělil špatnou známku. Zajímavé je, že babička už nikdy nemluvila o tom, jak na tuto pikantní záležitost reagovali její rodiče.. S páterem Skotákem se setkala ještě jednou, při své učitelské praxi. Obrněna rozhodně větší dávkou sebevědomí mu svou historku vyprávěla a on se samozřejmě už jen smál.
7
2.1
Školní léta Protože malá Anna prospívala ve škole velmi dobře, pokusila se
s úspěchem o přijetí na měšťanskou školu ve Slavkově u Brna. Tehdejší druhý stupeň základní školy byl určen bohužel jen těm, kteří nechtěli jít dál studovat. Pro nadanější žáky se zřídily tyto měšťanky, jakési obdoby dnešních nižších úrovní gymnázií, nezřídka spravované církví, po jejichž absolvování měl student větší pravděpodobnost dalšího studia na střední škole. Tuto instituci vedly řádové sestry. Pro babičku znamenalo naprostou přirozenost být obklopená křesťanským prostředím. I když tehdy to asi připadlo normální mnohem více lidem než dnes. Dřív se říkalo, že studium bere víru. Ale to se rozhodně netýkalo babičky. Celý život byla zakotvená a jistá ve svém přesvědčení, aspoň mi to tak vždycky připadalo. Jen si myslím, že kdybych se setkala s takovými ranami osudu jako ona, tak bych měla s udržením víry velké problémy. Avšak i když mezi námi byl docela dobrý vztah, takové věci si snad každý musí vyřešit sám a není to něco, s čím by se chodilo na veřejnost, byť by to byla vlastní rodina.. Je zvláštní, že někdo při utrpení na veškeré duchovno zanevře a buďto Boha proklíná, to při existenci víry v Něho, anebo se z něho stane zarytý ateista, který považuje všechny věřící za ignoranty a hlupce. V první polovině dvacátého století mělo lidstvo ještě velmi silné vazby na předcházející dobu plnou křesťanství, i když odklon se stále prohluboval. Válečná doba tyto počty docela dost radikálně vytříbila a usměrnila, takže setkat se dnes s klasickém slova smyslu věřícím člověkem je poněkud nesnadné. Zásadním okamžikem pro babičku byl brzký odchod z domova. Na studia do neznámého prostředí z místa svého dětství se vydala už v jedenácti letech. Město Slavkov sice od Sivic není tak daleko, nicméně se rozhodlo o budoucím babiččině podnájemnickém životě a tudíž poněkud nedobrovolnému odklonu od rodného kraje. Naše rodina měla totiž ve Slavkově svou příbuzenskou větev. Vždycky mi to dá velkou práci, než si vzpomenu jak to je. Tak tedy: Pradědeček Václav se narodil jako poslední ze sourozenců. Jeho nejstarší sestra byla o dvacet čtyři let starší než on a v době jeho příchodu na svět už byla vdaná. Jejím manželem se stal pan Šimáček ze Slavkova, obchodník, křestní jméno bohužel nevím. Měli tři syny, kteří v době babiččina školního období již také založili své rodiny. A u jednoho z těchto synů babička za svých slavkovských studií bydlela. Tato okolnost se pro ni stala natolik významnou, že na tato chvíle vzpomínala ještě po mnoha letech. Pan Šimáček byl 8
totiž velký lakota a skrblík. Kromě toho, že vlastnil papírenský krám, kde si babička samozřejmě za drahé peníze musela všechno kupovat, každé ráno pro osmičlennou domácnost podával ke snídani jen deset rohlíků. Babička mluvila o tom, že měla kolikrát i hlad. A to ještě tento držgrešle požadoval od jejích rodičů, aby mu péči opláceli v naturáliích, vhodné bylo například sádlo, špek,.. Někdy malé Anně tetička tajně podstrčila pár broskví. Na tyto příhody bylo babičkou vzpomínáno se směsicí jemného smutku a nostalgie, ale hlavně smířeně. Babička se zaobírala mnoha nevyjasněnými a nedořešenými věcmi, na druhou stranu toto tam rozhodně nepatřilo. Osud Šimáčkovy rodiny se posléze začal ubírat pochmurným směrem. Díky své šetřivosti si nastřádali pěkné jmění, prý až milion. Při nástupu komunistů k moci jim bylo všechno samozřejmě sebráno, otec i syn, teprve osmnáctiletý, se dostali za mříže. Těžko říct jak tam s nimi zacházeli, ale moc dobře asi ne. Otec brzo po propuštění zemřel a syn před svým odchodem za ním se stačil už jenom oženit. Babička byla celý svůj život zarytou antikomunistkou. Toto její přesvědčení nemohlo nepřejít také na další generace, takže i já dnes nesnáším komunisty už jenom z principu. Je pravda, tato partaj babičce měla v budoucnu docela dost ublížit. Ono, být věřícím katolíkem v padesátých letech asi nebyl žádný med. V povědomí lidí se lze setkat s názorem, že komunismus lze vyložit jako další ‚náboženské‘ přesvědčení. Utopistické a iracionální. S tím nejde než souhlasit. Ale oproti socialismu křesťané stále věří v lepší život, který nebude na tomto světě a komunisté ho chtějí silou zrealizovat. Křesťanství se ujalo hlavně proto, že nejspodnější a nejpočetnější vrstva obyvatel, otroci, ji přijali za svou. Církevní mocenské boje začaly, až když se ve skupině nadšené chudiny objevil první zbohatlík. Sice přeměnil ubohou židovskou sektu v rovnoprávný světonázor, jenže se s tím se pojilo mnoho balastu, který stál v opozici proti původním ideálům. Možná že křesťanská víra se dá interpretovat jako šikovný nástroj pro ovládání druhých lidí. Naproti tomu, přece všechny dobré myšlenky se dají zneužít. A jsme zase zpátky u komunismu. Původní socialistická myšlenka je přece dobrá, mnoho intelektuálů se na začátku přiklonilo k levicovým názorům. Avšak zásadní rozpor mezi budováním lepších zítřků a organizovaným církevním životem vidím v tom, že křesťanství je pacifistické, kdežto osvobození se od kapitalistického vykořisťování se mělo odehrávat za použití síly, i když jeho představitelé měli ve svých projevech obsáhlé pasáže o míru. Je pravda, že křesťanství jako instituce napáchalo v dějinách také mnoho zla, ale když komunismus mohl být za tak krátkou dobu natolik zrůdně 9
výkonný, mluví to samo za sebe. Socialismus má ve své postatě především jednu děsivou myšlenku, na které je vlastně postaven, závist. Když mohou mít bohatí, tak proč ne my? Zřejmě proto se tak rychle ujal. Malé Anně se ve Slavkově stýskalo. Na tento pocit babička nikdy nezapomněla. Brzkému odchodu z domova dávala za vinu, že nikdy neměla vztah k hospodářství, i když pocházela ze selského rodu. Bála se zvířat. Naproti tomu možná může být pravda, že za jejím panickým strachem ze psů stál Brokův útok, kterého směle dráždila a se zlou se potázala. Protože se stýskalo také mamince po dceři, chodila prababička Aničku v neděli navštěvovat. I když Slavkov od Sivic je vzdálen nějakých osm devět kilometrů, zvládala celou cestu pěšky. Tyto dvě spolu měly celý život úzký vztah. Dívám-li se na jejich podobenky, dá se mezi nimi najít spousta shodných rysů, stejný tvar hlavy, jemně, ale přitom pevně řezaná tvář, úzké oči, malé rty. Jen prababička byla ve svém poměrně brzkém věku upracovaná a vypadala ztrhaně. Měly k sobě mnohem blíž, než kdy ke své dceři mohl mít její otec. S ním si nikdy moc nerozuměla, plno věcí mu vyčítala a s mnoha jeho vlastnostmi se nikdy nemohla ztotožnit. Nelíbilo se jí, jak se chová ke své manželce, že veškerou vinu za špatný běh světa svaluje na ni. Avšak pradědeček byl na Annu velmi pyšný, líbilo se mu, že se dobře učí a že s ní nejsou takové problémy jako s jejím bratrem. Dochovaly se dokumenty, kde řádové sestry sdělují otci, jak je jeho dcera pilná, snaživá, předkládanou látku zvládá a v budoucnu mu jistě bude dělat samou radost. Jednoho krásného dne doba strávená ve Slavkově končí. Anna se rozhoduje, co dál. Pro dcerku z dobré středostavovské katolické rodinky s načatým vzděláním je to jasná volba, bude učitelkou. Skládá přijímací zkoušku na učitelský ústav do Českých Budějovic. Babička se nikdy nezmiňovala o tom, proč se vydala tak daleko. Možná k tomu měla nějaký důvod, avšak spíš to za ni tentokrát rozhodli rodiče. Spolu s Annou na školu nastupuje ještě jedna dívka ze sousední vesnice. Pro ni bylo přijímací řízení složitější, na první pokus před rokem se nedostala a i teď to měla nahnuté. Skončila kousek pod čarou. Zajímavé je, že prababička radí Anně, ať se svého místa vzdá a postoupí ho této dívce. S tím zásadně nesouhlasí pradědeček. Je na dceru pyšný, to je asi hlavní cit, který k Anně vysílá. Když ji na školu vzali, proč by se něčeho takového měla vzdávat. Nakonec to dopadne dobře, ke studiu nastoupí obě a spřátelí se na celý život.
10
Na paní Rybovou, tak se toto děvče později, po sňatku, jmenovalo, si vzpomínám. Čas od času k nám chodila a přinášela vlastnoručně vyrobené křížovky, samozřejmě s náboženským obsahem. Umřela před nějakou dobou. Ke stáru začala mít problémy s mozkem, pamětí. Nepřestane mě fascinovat, že ačkoli měla babička plno různých nemocí, tak tato velká nepříjemnost se jí vyhnula. Do konce života nás udivovala svou fenomenální pamětí, vybavovala si věci i za nás. Schránka, ve které je ukryta historie rodiny. Vlastně dlouhou dobu byla nejstarší člen rodu. Měla pronikavý altový hlas, jenž nebylo možno přeslechnout. Má maminka říkává, že když nastoupila do autobusu a babička tam seděla, tak bylo jednoduché uhodnout kde. Vždycky ráno v polospánku jsem ji vnímala i já, jak se baví se svou dcerou, mou matkou, dole v kuchyni. Když se hodně soustředím, dokážu si ten hlas možná ještě vybavit. Krásné bylo babičku pozorovat, když za ní přišla nějaká návštěva. Měla moc ráda kolem sebe společnost. Je to zvláštní, ona, ač naprostý melancholik, přátelila se s mnoha lidmi. Její zádumčivá povaha se neprojevovala v sociální bázlivosti, ale v nejistotě. Na druhé straně, každý starý člověk má strach ze samoty a z ubývání známých a to byl asi i babiččin případ. V přítomnosti přátel se celá proměnila, zapomněla na své bolesti, trápení, strach, nejistotu z osamocenosti a byla prostě královnou místnosti. Bavila ostatní vtipem a šarmem. O to větší rozdíl potom nastal, když víc onemocněla nebo nějak jinak strádala. Dospívající Anna tedy začala studovat v Ústavu svatého Josefa v Českých Budějovicích. Školu opět vedly řádové sestry. Zde si babička vytvořila ještě pevnější vazby na svou víru. Snadno se stále víc vlivem prostředí připoutávala k církvi. V té době, kdo chtěl učit na základní škole, tomu stačilo vystudovat učitelský ústav s maturitou. Ale pro vyučování na střední škole toto vzdělání už nestačilo, případní zájemci museli nastoupit ke studiu na vysoké. Babičku bavily exaktní vědy, matematika, dějepis, avšak ruční práce přímo nesnášela. Nakonec to prý vyřešila tak, že psala celé třídě matematické úlohy a spolužačky jí na oplátku vytvořily zadaný rukodělný výrobek. Vždycky jí připadlo zvláštní, že já jsem tak zapálená pro tvůrčí práci. Ona k ní nikdy žádný vztah nenalezla. Její dcera, maminka, si myslela, že k tomuto také nemá žádné nadání, ale dodneška si pamatuji, jak mému bratrovi kreslila do čtenářského deníku ilustraci ke knížce Pouští a pralesem s námětem slona. Mě se to tenkrát tak líbilo, že si to vybavím i teď. Obě si myslely, že když jsem tedy nadaná na ruku, bude pro mě hračkou se naučit šít a háčkovat. Snadno si snad osvojím dovednosti, které ony vždycky dělaly se 11
sebezapřením, ale vždycky chtěly dobře umět. Jenom nevím, jestli se podle záliby v ručních pracích pozná, kdo má jaký výtvarný talent. Každopádně jejich přání vystudovat textilní školu jsem nevyhověla. Českobudějovický ústav se tenkrát musel platit. A protože naše rodina nikdy penězi moc neoplývala, tak se prababička rozhodla pěstovat prasata na prodej. Selátka pak distribuovala zájemcům. Babičce se ve škole moc líbilo. Vytvořila si tady přátelské kontakty a se svými spolužačkami se scházela i po letech. Často na dobu strávenou v tomto městě vzpomínala. Například na školní slavení centrálních narozenin. Aby se to nepletlo, tak všechny posluchačky dívčího internátu měly svůj důležitý den na svátek svatého Josefa, patrona ústavu. Každá dostala malý dortíček s jednou svíčkou.
1.3
Nemoc Dospívající Anna měla zažít první velmi nepříjemné chvíle ve svém životě.
V sedmnácti letech se u ní projevily známky tuberkulózy. Při vzpomínání hledala důvod v nedostatečné stravě a strádání zakoušeném ve Slavkově u Šimáčků. Avšak tehdy se s tímto problémem nepotýkala jediná. Čas krize zasahoval celou společnost. Před časem jsem viděla reklamu z třicátých let upozorňující na prostředek k zaručenému ztloustnutí. Babičce bylo tenkrát doporučeno ať odjede domů, nechá se hýčkat prostředím a jí vydatnou stravu. Jenže první prognózy nebyly nijak příznivé. Vyprávěla nám, že jí lékaři dávali termín tři měsíce. Nevím, jestli můžu věřit jejímu vzpomínání na to, jak rychle se s děsivou předpovědí smířila. Ale asi ano. Na škole měla stále před očima klášterní život vedený řádovými sestrami a i ona sama spolu se svými spolužačkami byla podobně vychovávaná. Přímo říkala, že tenkrát tam prostě všechny tak svatě žily, že ze smrti strach neměla. V té době byl v Pozořicích kaplanem Josef Votava. Když si v kostele všiml pobledlé slečny s útrpným výrazem ve tváři, začal se o ni zajímat. Po zjištění všech faktů se na ni obořil: „Tak mladá a už by chtěla umírat? Vždyť v životě ještě nic nedokázala!” Sehnal babičce výtečného bylinkáře a ona se postupem času začala uzdravovat. Od těch časů na Pátera Votavu nikdy nezapomněla. Anna měla před maturitou a v době své rekonvalescence začala docházet na náslechy do místní malotřídky. I tady navázala srdečné kontakty, například s paní
12
učitelkou Sedláčkovou, se kterou ji pojilo dlouholeté přátelství a jezdila její rodinu navštěvovat do nedalekých Kobylnic. Když jsem já po dlouhé době nastoupila ke studiu učitelství a popisovala babičce, jak mám na škole přednášky z pedagogiky a psychologie, zavzpomínala i ona na své vzdělávání a na to jak ji bavilo učit. Jenom mi připadá, že měla víc předpokladů stát se učitelkou než já a také nevím, jestli je zrovna toto povolání můj sen.. Možná měl učitelský stav mnohem lepší statut než dnes. Pedagogové byli vážení a uznávaní lidé na svých místech a svěřovaly se jim i různé společenské pocty. Někdy jsem babičce z legrace říkávala, že byla inteligence vesnice. Tenkrát ženy nosily zakrytou hlavu. Všechny dámy si u nás vázaly šátky, jen babička zařadila do svého šatníku apartní kloboučky. Měla velmi ráda hudbu, milovala operu. V této oblasti se velmi dobře vyznala, často chodila do divadla. Samozřejmě jako mladá sledovala filmy s tehdejšími hvězdami stříbrného plátna. Vypravovala, jak při školním výletu se spolužačkami potkaly Otomara Korbeláře. Zrovna ležel pod svým autem a spravoval ho, ale i tak to byl zážitek, na který se nezapomíná. V naší rodině nikdy nebyli žádní sangvinikové. Vše se u nás sáhodlouze řešilo, prožívalo a nad ničím se jen tak nemávlo rukou. Babiččina sestra v mládí se svou psychikou trochu zápasila. I samotné babičce na učitelském ústavu řekli, že je čistý melancholik. Ale přitom mi připadá obdivuhodné, jak všechny události svého života nakonec zdárně překlenula. Slabý člověk by to takhle nikdy nedokázal. Babička mě vždycky fascinovala silou své osobnosti a když jsem se postupně dovídala o jejích zápasech, jenom ji to v mých očích posilovalo. Protože nemocí ztratila babička možnost ukončit střední školu v obvyklém termínu čtyř let, rozhodlo se, že maturitu si udělá na učitelském ústavu v Řepčíně u Olomouce. Toto, ač také řádem spravované místo, se jí už tak moc nelíbilo.. Babička, kterou vždycky matematika velmi bavila a vykazovala v ní velmi dobré výsledky, dostala na pololetí z tohoto předmětu čtverku. Po letech nezdar vysvětlovala tím, že v Řepčíně neschvalovali její početní postupy a tak místo očekávané výborné málem propadla. Vlastně pětku dostat měla, ale vyskytli se přímluvci, kteří vyučující přesvědčili, že člověk s doposud vynikajícím prospěchem, nemůže ze stejného předmětu vzápětí propadat. Nakonec i tu maturitu udělala, z matematiky dokonce na chvalitebnou. Ale maturitní vysvědčení přebírala už s protektorátním razítkem. Je zvláštní, na tuto dobu, narozdíl od komunistické, nijak zvlášť nevzpomínala. Možná 13
hrálo roli také to, že byla mladá a neměla zatím nikoho, o koho by se mohla opravdu strachovat. Samozřejmě celá nastalá situace asi nebyla jednoduchá.
1.4
Učitelská dráha Začala babiččina profesní kariéra. Jejím prvním a bezkonkurenčně
nejoblíbenějším působištěm se stala Tvarožná, víska, která sousedí se Sivicemi. Do konce života si vybavovala všechno do nejmenších podrobností, například i to, jak se který z jejích žáků jmenoval a kde seděl. Však oni také na svou slečnu učitelku nezapomněli. Stávalo se mi, že mě někdo zastavil s tím, ať pozdravuji babičku. Osvětlila mi to až ona sama, když si při vyslovení dotyčného jména hned připamatovala dalšího ze svých svěřenců. Vyprávěla o nich vždy v superlativech. Za to další místo, Kovalovice, byl pravý opak. Žáci tady neposlouchali, však třída taky byla plná rozjívených kluků. Zde se rovněž setkala s Páterem Skotákem, neblaze proslulým hrdinou z jejího dětství. Protože jeho autoritativní povaha dokázala nezbedníky usměrnit, tak jim trošku promluvil do duše a babička mohla pedagogicky působit o něco snáz. Ale i tady zůstává jen jeden rok a přechází do další školy, jenž je od Sivic vzdálena jen co by kamenem dohodil, do Pozořic. Postupně si zvyká na statut učitelského stavu. Jedním z jejích dalších působišť se staly Hostěrádky. Protože se nedalo každý den dojíždět, musela vzít za vděk tamějším podnájmem. Domácí byli zřejmě docela hodní lidé, ale velmi zapálení evangelíci, kteří měli pocit, že je potřeba obracet na pravou víru každého, koho potkají. A tak podstrkovali babičce plno evangelické literatury, až z toho šla hlava kolem. Samozřejmě pro člověka, jenž byl celý život vychováván v tradičním římskokatolickém prostředí, znamenala tato situace velkou nepříjemnost. Tenkrát se totiž nacházela ekumena ještě v plenkách a přátelství mezi konfesemi nebylo moc pěstováno. Podle starého katechismu se počítal jako hřích číst jinověreckou literaturu. Babička to nesla těžce a od té doby v ní zůstal zakořeněný určitý pesimismus z rozvíjení kontaktů mezi církvemi. Mnozí lidé vyčítají římskokatolické církvi, že je zahleděna jen sama do sebe a považuje se za samospasitelnou. Ale od dob druhé světové války přece jenom vykonala nějaké kroky vpřed. Velkou úlohu v její přeměně hrál bezpochyby druhý Vatikánský koncil, konaný v letech 1962 – 1965. Díky tomuto sněmu se církev posunula směrem k současnému světu. Jedním z dokladů o rozdílném nazírání na 14
odlišné náboženské spolky je přeměna textů přímluv o Velkém pátku. Dříve se nazíralo na Židy jako ty, kteří byli odpovědni za smrt Ježíše. Dnes je přímluvná pasáž upravena do podoby: Za Židy, jenž první poznali Boha. I když jsou pořád katolíci nejpočetnější církevní skupinou na světě, nemůžou se neúčastnit mezináboženského dialogu. Epizoda v Hostěrádkách ale netrvala naštěstí pro babičku dlouho. Mimo svoje zaměstnání Anna ještě po večerech doučuje němčinu jednoho studenta. Jmenuje se Kartouz a stane se babiččinou první láskou. Cit je bohužel vysílán hlavně z její strany. Kartouz je sukničkář a babičku má za tu jistou, jak nám posléze vypravuje. Jenomže tato známost se nelíbí jejímu otci, pradědečkovi Václavovi. Kartouzovi jsou chudí a on by si pro svou dceru představoval jinšího ženicha. Jenomže to Anně neřekne přímo, ale vyčítá její matce. A to se babičce nelíbí. Uvažuje, jak by současnou situaci vyřešila. Kromě toho má pradědeček konflikty i se svým synem Květoslavem. Mladík se věnuje mnoha zájmům, je společenský a rád se baví. Jenom na tu školu mu už nezbývá mnoho času. Studuje gymnázium s nevalným prospěchem. Prosby ani zloba nepomáhá a tak si otec zase stěžuje a vyčítá hlavně matce. Dokonce se traduje historka jak si strýc Květa, tak mu všichni odnepaměti říkáme, přinesl domů okarínu a pradědeček ji na místě rozbil, asi za jeden z jeho školních excesů. Strýc dnes vypráví, že se mu zdají občas hororové sny o škole, kdy stojí u tabule a nic neví. Babička se strýcem měli vždycky specifický vztah, který bylo zajímavé pozorovat. Říkávala, že se ho před otcem vždycky pokoušela ohajovat a dokonce, když ho vyhodili ze školy, tak mu sháněla jiný vzdělávací ústav, kde by svá studia mohl dokončit. Ale vyčítala mu, že si toho nikdy nevážil a žehral na to. Nevím, jak jsem je měla možnost oba poznat, strýc k nám často chodil a docela dobře si vždycky povykládali. I přes všechny konflikty, co si mezi sebou za celý život nastřádali, vždycky dokázali najít společnou řeč. V životě babičky lze vystopovat několik lásek, na které pokaždé ráda s nostalgií a humorem vzpomínala. Kromě Kartouze, jenž byl asi její hlavní zamilovaností před dědečkem se seznámila v Sivicích ve škole, kde učila, s nějakým Pucharem. Ten ale měl tetičku a té se nelíbilo, že by její synovec chodil s někým, kdo prodělal tuberkulózu a tudíž jistě nebude nikdy zcela zdráv. Až měla babička maminku a chodila s ní na procházky po Sivicích, srovnávala povedená tetička ve vývinu maličkou ratolest od svého synovce s Anniným dítětem, které shledala 15
naprosto zdravým, dokonce více než její vlastní krev. Nevím jistě, jestli jí to řekla přímo, tato událost se u nás traduje spíše jako historka, jisté je, že na babičku změnila názor a možná svého předešlého chování i litovala. Další babiččinou, ne snad přímo láskou, ale spíš dobrým kamarádem, byl také učitel. Jmenoval se Kožina a pocházel z Třebíče. Seznámila se s ním na svém působišti v Horní Lipové. Měli společné zájmy a rozuměli si. Jen je dělil věkový rozdíl sedmi let. To ale nebránilo jejich poněkud korpulentní známé, která byla stejně stará jako babička, aby si na něho nemyslela a na svou sokyni nežárlila. Kožina nakonec unikl z jejích tenat a vzal si slečnu stejného věku. Tato kdysi tak výhodná partie se posléze rozvedla, když si našla mladší přítelkyni a opustila tak manželku s dvěma malými dětmi. O dalším případném zájemci se babička dozvěděla až po letech. Jednalo se o místního selského synka z rodu Brtníků. Jeho bratra, spolužáka ze Základní školy babička bytostně nesnášela. Snad proto si její obdivovatel nikdy netroufl, aby vyjádřil své city. Blíží se konec války a s ním vytoužený mír. Babička vzpomínala na to jak tehdy Sivicemi procházela německá a posléze ruská vojska. Ve srovnání východní osvoboditelé nevycházeli dobře. Narozdíl od svých nacistických soků se neuměli chovat, ukradli co mohli a znásilňovali. Své vojáky ubytovali i v našem domě. Babička se tenkrát dostala do velkého nebezpečí, když byla nic netušící pronásledována nějakým bezejmenným vojákem cestou do sklepa. Strýček Johannes, bratr pradědečka si klekl mezi něho a babičku a prosil neurvalce, ať jí neubližuje. Hrozivě vypadající situace nakonec dopadla dobře.
1.5
Babička a dědeček Život postupuje dál. Anna je stále zamilovaná do Kartouze, který moc
velkým citem neoplývá a navíc ho ještě musí stále bránit před slovními útoky svého otce. Pomalu ji to přestává bavit a tak přemýšlí nad případnými možnostmi. Přichází možnost učitelského místa v Mikulovicích, pohraniční vesničce na severu Moravy. Babička tedy vyráží do světa. Na cestě ve vlaku se seznámí s paní Studýnkovou, která jí nabídne možnost podnájmu. První starost by tedy byla vyřešená. Tenkrát republikou zmítalo rozhodnutí o odsunutí Němců z pohraničí a jedním z měst, jenž se s tímto fenoménem setkalo, byly Mikulovice. Babička na toto měla jasný názor. Odsun shledávala věcí špatnou, něco takového se nemělo dělat. Od 16
neblahých německých starousedlíků, kteří měli naporučeno, kolik si toho smí s sebou vzít, dostala nějaké věci a ještě dnes máme doma kapesníky a ručníky s tajemnými monogramy. Babička se na novém působišti brzo stala oblíbenou. Pan domácí Studýnka měl zajímavé povolání. Byl u pohraniční stráže, financ, jak se jim říkalo. Domů často přicházel s jedním svým kamarádem, Augustinem Zelníčkem. Tento člověk v nejlepších letech by se rád usadil. A slečna učitelka byla asi dobrá partie. Pan Studýnka nelenil a všechno domluvil. Stejně ale nevím, jak to tenkrát všechno bylo, protože babička se vdávala za pouhé tři měsíce. Zní to jako z nějakého románu. Šaramantní muž si vyhlédne svou nastávající a i když je o devatenáct let mladší, ožení se s ní. Babička si nejprve myslela, že ji od Augustina dělí jen deset let. Pravdu se dozvěděla, až když šli na faru domluvit svatbu. Avšak rozhodnutí už nic nemohlo zvrátit. Možná z její strany také hrálo roli to, že chtěla být vdaná, co já vím. Nicméně, tento její životní krok se ukázal být více než správným, babička toho nikdy nelitovala a roky strávené v manželství považovala za nejhezčí ve svém životě. Augustin Zelníček, můj dědeček, se narodil v roce 1902 v maličké vesničce Hostákov na Vysočině do selské rodiny. Protože umřel dřív, než jsem ho mohla poznat, moc o něm nevím. A rozcházející se rodinná větev Zelníčků je od našeho kraje přece jenom poněkud vzdálena. Byl třetí nejstarší z šesti sourozenců, čtyř bratří a dvou sester. Záhy odešel z domova. Nechal se zaměstnat u pohraniční stráže a dostal se až do Tater. Dědeček měl před vztahem s babičkou lásku. Bohužel tento vztah se odehrával v děsivém období druhé světové války. Slečnino jméno znělo Vlasta. Byla židovka a umřela v koncentračním táboře. Její jméno nosí moje maminka. Zelníčkova rodina trpěla jak za války, tak také po jejím skončení. A to snad ještě víc. Nejmladší ze sourozenců, Jan, umřel v Německu při výbuchu granátu. Za komunistické éry byla celá rodina označena za kulaky. Jednalo se samozřejmě o absurdní označení. Veškerý svůj majetek odjakživa vkládali zpět do zvelebování svého zemědělského podnikání a dům přitom měli na rozpadnutí. Na Vysočině, kdo chce pracovat v hospodářství a mít z něho alespoň nějaký užitek, musí se pěkně otáčet, protože tam není dobrá půda a podnebí. Tito lidé, stejně jako mnoho dalších podobně postižených, se dřeli celý život, aby jim nakonec samozvaní soudcové všechno sebrali. Myšlenka kolektivního vlastnictví byla od počátku nesmyslná a 17
napáchala velmi mnoho zla. Lidé ztratili po generace utvářený vztah k půdě, selská duše vymizela z národa. Trpěli nejen lidé, ale i zem a možná, že ta se z toho vzpamatovává dodnes. Za povšimnutí stojí fakt, že kromě dědečka, jenž se ženil v pětačtyřiceti letech, žádný z jeho sourozenců na svatbu nepospíchal. Nejstarší František, kterého mocipáni nechali milostivě bydlet na rodném, značně zchátralém statku, jimi samotnými ještě využívaným pro potřeby zemědělského družstva, nebyl výjimkou. Jeho manželka, v širší rodině nepříliš oblíbená a považována za poněkud podivnou, mu porodila jednu dceru. Aby rodinné neštěstí bylo dokonáno, pokračovatelka rodu si vzala prospěchářského člověka. Ten jen čekal, kdy jeho nastávající příbuzní dostanou zpátky svůj majetek, aby ho mohl výhodně zpeněžit. Příslušníci rodu Zelníčků se v budoucnu neměli dožít vysokého věku. Výjimkou potvrzující pravidlo se stal bratr Josef, narozdíl od dědečka, neurvalý a podivínský patron. Umřel ve svých osmdesáti letech, těsně před tím, než na svět přišel můj o tři roky starší bratr. Zabýval se stejným povoláním jako Augustin. Na své službě byl poslán až k maďarským hranicím, odkud si přivedl svou budoucí manželku. Dobromyslná a pracovitá žena se snažila naučit pro ni velmi těžkou řeč, i když jí to její muž stěžoval ponižujícími narážkami o neschopnosti. V tomto manželském svazku přišly na svět tři děti. S touto větví udržovala babička po celý život nejužší styky z celé Zelníčkovy strany, i poté co Josefovy děti založily vlastní rodiny. Když jsem byla malá, tak k nám občas tito příbuzní jezdili, naposledy jsme se viděli o babiččině pohřbu. Dědečkovy sestry se provdaly také poměrně pozdě. Obě si vzaly vdovce a vlastní děti neměly.
1.6
Rodinný život V únoru roku 1947 se v Sivicích slavila velká svatba. Vždycky mi
připadalo zajímavé, že si moji prarodiče vybrali jako svůj termín svatby zimní období. Tenkrát bylo moc sněhu. Na jednu stranu je to určitě romantické, ale Anna si přivodila velké nachlazení. Do kostela byli svatebčané přivezeni na saních. Vlečku nevěstě držel čtyřletý synovec, který se své úlohy shostil s určitým sebezapřením jen poté, co mu bylo vysvětleno, že drží vlastně opratě od koní. Dědeček byl převelen z Mikulovic na nové působiště, do Louk nad Olší, neboli nad Olzou, jak tento název zní v místním nářečí. Vesnici od Polska odděloval 18
jen most přes řeku, vlivem povodní značně vydutý a nacházející se skoro v havarijním stavu. Samozřejmě, že zde byly pašovány různé věci. Traduje se historka, jak dědeček varoval místní, aby si dali pozor, když po tomto mostě něco přenášejí. Že by to mohlo mít katastrofální následky. Ale ti si z toho těžkou hlavu nedělali. Na dědečkovy obavy odpověděli: „Kdyby panoček dovolil, aji padesátku cukru bysme přenesli!” Anna mohla odcestovat za svým manželem, až když se naskytlo učitelské místo na tamější škole. Babička za celý svůj život napsala obdivuhodnou spoustu dopisů a jedny z nejkrásnějších jsou z této přechodné doby. Vypráví v nich o svých prožitcích a příhodách, ale i obavách a strachu o manžela, aby dával na sebe pozor, neodbýval se v jídle. Dědeček jí obratem odpovídá, ať nepropadá zbytečné melancholii, co nevidět se tváří v tvář uvidí. V Mikulovicích babička doučí do konce školního roku a stěhuje se do Louk. Právě jí měly nastat nejkrásnější roky v životě. Za svůj šestiletý pobyt rodina Zelníčkova bydlela ve třech apartních vilách v podnájmu, z nichž nejkrásnější nesla jméno Alenka. V roce 1948 se manželům Zelníčkovým narodí dcera Vlasta. Jenže i tentokrát je ne nevýznamně postihla doba. Po Únoru osmačtyřicátého roku byl dědeček pro svůj učebnicově špatný kádrový posudek syna kulaka s příslušností ke katolické církvi novým státním zřízením shledán nedůvěryhodným. Ale stále ještě s jistými obtížemi mohl vykonávat své povolání. Avšak na vedoucí pozice se tenkrát dostávali mladíci, kteří neměli žádnou praxi a s bídou vystudovali jen základní školu. Naproti tomu systému plně vyhovovali, protože byli naprosto oddaní straně. Tehdy si nikdo nemyslel, že temné roky potrvají tak dlouho. Vždyť přece stát s takovou demokratickou tradicí.. Ten nemůže podlehnout nesmyslné a nebezpečné demagogii. Mnoho lidí si přitom myslelo, že se dá existovat na půl cesty mezi Východem a Západem. Národ ve středu Evropy by mohl sloužit jako most k porozumění mezi oběma znesvářenými stranami. Jenomže to byla jenom iluze. Mocenské choutky Sovětskému Svazu diktovaly nevzdat se tak perspektivního státu. Postupně vznikalo nebezpečné soutěžení o to, kdo bude Evropě vládnout. V revolučním
roce
babička
pracovala
chvíli
díky
svému
lehce
zneužitelnému povolání na Národním výboru. Tuto práci měla naporučenou shora, ale kromě toho stále učila ve škole. Bylo to náročné, proto se s dědečkem rozhodli, že podá výpověď a bude s malou doma. Tím se také vyhne případným horším komplikacím. 19
Na její učitelské místo nastoupila slečna Šinoglová. Spřátelila se s babičkou natolik, že ji chodila se svou sestrou navštěvovat ještě i ke konci jejího života. Sňatek s o pět let mladším studentem jí babička moc neschvalovala. Ale ukázalo se, že udělala správné rozhodnutí. Vonka, tak se jmenoval její manžel, vystudoval inženýrství a jsou spolu dodnes. Hůře dopadla sestra paní Vonkové. Za války byla znásilněná. Tento hrůzný zážitek zapříčinil, že se nikdy neprovdala. Z této doby je znám úsměvný příběh o babiččiných sousedech. Ti obdivovali paní Zelníčkovou, jak má pořád dostatek peněz. Oni dostali na začátku měsíce výplatu, pár dnů si dopřávali a jak hotovost nezadržitelně docházela, vařili už jen polévku, tak zvanou ‚voďonu‘. Toto označení se v naší rodině stalo pojmem. Babička udržovala kontakty s mnoha zajímavými lidmi. Například se ještě, když byla zaměstnaná v Sivicích, seznámila s rodinou Mlčochových. Otec na škole působil jako pan řídící. Jeho dcera se provdala do Frýdku – Místku, což bylo nedaleko Louk a tak se mohly s Annou vídat. Jejím manželem se stal bratr režiséra Miloše Macourka, Dušan. Babička vyprávěla o tom, jak se měl narodit syn tohoto filmaře. Při jedné z návštěv u Macourků se Anna setkala s maminkou obou synů. Stará paní vyprávěla o hrozné události. Její Miloš chce dát svému čerstvě narozenému synovi jméno Martin! To je přece označení pro nevyvinutou husu! Je to sice zvláštní, ale dřív se dávalo v hospodářství každému chorému a malému zvířátku toto, dnes jinak úplně normální, pojmenování. Rodina Zelníčkova žije zatím v Loukách, ale Anna by si přála bydlet blíž svým rodičům. Ke stáru začínají mít problémy se zvládnutím práce a navíc onemocní babiččin bratr František. Našli mu nádor na mozku. Manželé se začínají poohlížet po nějakém bytu či podnájmu v okolí Sivic. I když stále nenacházejí to pravé, stěhují se roku 1954 k Anniným rodičům. Augustin se přihlašuje u dopravní policie. Protože v té době je nemyslitelné, aby příslušník tohoto stavu nebyl registrován ve straně, donutí dědečka vstoupit tam. Avšak není mu to nic platné, stejně je pronásledován a navíc se přidávají problémy se srdcem. Uvažuje o invalidním důchodu. Jenomže doma se nachází hospodářství, o které je potřeba se starat a pradědeček Václav už na to sám nestačí. Dědeček má strach, jak v budoucnu uživí rodinu a do toho musí tvrdě pracovat na poli, což mu zdraví také nepřidá. Augustin prožije infarkt. Pod vlivem této skutečnosti ho posílají na odpočinek a přiznávají mu nevelkou částku. V prosinci roku 1954 přibývá k Vlastě bratr Vladimír.
20
1.7
Pochmurný rok 1956 Nadchází osudný rok 1956. Ponurá doba padesátých let rámuje tragické
rodinné chvíle. V květnu umírá maminka babičky, Josefka. Měla slabé srdce a dlouhotrvajícím kašlem se úplně vyčerpala. Protože celý svůj život byla zvyklá tvrdě pracovat a nepřipouštět si žádnou nemoc, až do své smrti nenavštívila doktora a své problémy si prý léčila nějakými hoffmanskými kapkami. Měsíc před smrtí jí při sázení brambor pradědeček vyčítal, když si úplně schvácená chtěla odpočinout. Poslední dny prožila v nemocnici. Když se za ní babička s maminkou byly den před smrtí podívat, zajímala se o to, jestli má Vlastička šaty a boty na první svaté přijímání. Stav strýce Frantíka se stále zhoršoval. Vyoperovali mu sice nádor a po tomto zákroku nastalo určité zlepšení, ale konec byl nezadržitelný. Zhoubné buňky začaly postupně zachvacovat centrum řeči, posléze už skoro neviděl. Maminka si vzpomíná na jeho pomalý, šouravý krok po dvoře. Tento dobrosrdečný a veselý člověk, nadšený divadelní ochotník, umřel v červenci neblahého roku. Strýce s babičkou pojilo velké přátelství. Avšak vyvrcholení tohoto roku mělo teprve přijít. Dědeček se snažil obstát a zajistit vše potřebné pro svou rodinu. Ale někdo ho udal, že on, který od státu pobírá nekřesťanské peníze, pracuje, jako by mu nic nebylo. Postupně přicházely obsílky na detailní vyšetření. Jeden doktor mu řekl, že nemocný člověk prostě nemůže mít tak upracované ruce. Augustin se bál sebrání důchodu, což nebyla tak nereálná představa. Celé noci nespal a přemýšlel, co dál. Druhý infarkt na sebe nedal dlouho čekat. Jednoho dne při srážení ořechů dostal dědeček slabší mozkovou příhodu. Odkázali ho na vyšetření do nemocnice svaté Anny v Brně. Ale to už bylo pozdě. Po příchodu na prohlídku ho postihla tentokrát mnohem silnější mozková příhoda. Neprodleně byl hospitalizován, ale stav se stále rychleji zhoršoval. Babička musela prožívat strašné chvíle. Ráno z domu vyjde milovaný člověk, aby se už nevrátil. Možná zde hrálo roli rodové zatížení, Augustinův tatínek byl po mozkové příhodě upoután na dvacet let na lůžko. Z důvodu stejné nemoci umřel i jeho bratr. Ale v případě dědečka se na jeho zdraví podepsala hlavně obava o zabezpečení rodiny a strach z nejisté budoucnosti. Místní lidé to nemohli pochopit. Pan Zelníček nevypadal na svůj věk, pohledný člověk, na kterém bylo znát, že léta nosil uniformu. A už vůbec si nemysleli, že by mohl z tohoto světa odejít tak rychle.
21
Všechno trvalo vlastně jen pár dní. Dědeček odjel do Brna druhého listopadu a šestého umřel. Babičku tenkrát chlácholili, že to tak bude lepší, jen ať si to představí, opatrovat ‚ležáka‘. Ale vykládejte něco takového ženě, která právě ztratila milovaného manžela. I po letech si dokázala vybavit mnoho podrobností z oněch neblahých dnů. Na oddělení v té době sloužila jedna zdravotní sestra, která upozornila na možnost krádeží ve zdejší nemocnici. Navrhla proto, aby se panu Zelníčkovi sundal jeho snubní prsten. Tenkrát u toho byl přítomen strýc Květa. Snažil se tedy prsten zabezpečit, ale Augustin, jenž se nemohl skoro ani pohnout, zvedl ruku se znakem svého slibu a dlouho si zlatý kroužek prohlížel. Dědeček umřel v noci. Babička věděla o tom, že v dnes už zrušeném kostele svatého Josefa na Josefské ulici, je sloužena ranní mše. Její prosbě, aby byla tato mše obětována za dědečka, samozřejmě vyhověli.
1.8
Přechodná doba Anna najednou nevěděla co dál. Zhroutil se jí celý svět. Dokonce byla
tenkrát delší dobu v nemocnici, aby uklidnila své těžce zkoušené nervy. Od té doby vlivem léků ztratila svou předešlou štíhlost a trochu se zakulatila. O děti, pole a domácnost se zatím starala teta Marie, nevlastní babiččina sestra. V té době se v Sivicích zakládalo JZD. Traduje se, že do našeho domu raději ani nevstupovali. Připadalo jim to nevhodné přesvědčovat někoho, kdo prožil takovou ztrátu, ještě o výhodách odevzdání majetku. A tak Valehrachův klan celou komunistickou éru stále vlastnil malý kousek pole. Velmi se na něm napracovala teta Marie. Muselo se ale nějak fungovat i nadále. Zákonným poručníkem dětí se stal strýc Květa. Někdy mu měla babička za zlé, že se jim dostatečně nevěnoval. Ale kdoví, jak to všechno bylo. Tento zběhlý student teologie posléze vystudoval učitelský ústav, jenomže svoje povolání vlivem společenských podmínek nikdy nemohl vykonávat. Dokonce byl prakticky nezaměstnatelný, tak ho bdělý systém stále sledoval. Mysleli si, že je tajně vysvěcený kněz, jenž doma ve skrytu slouží mši. Skoro mu nevěřili ani když se posléze oženil. Nakonec rozbouřená padesátá léta skončila a vše se poněkud uklidnilo. Nicméně na babičku čekaly další výzvy. Moje maminka poprvé onemocněla v deseti letech zánětem pobřišnice. Jen zázrakem se uzdravila. Další nemoc na sebe nedala dlouho čekat. Ve třinácti letech začala mít zvláštní problémy, omdlévala a dlouho se nevědělo, kde je příčina. Díky častým pobytům v nemocnici 22
skoro nechodila do školy. Nakonec se zjistilo, že problém se skrývá v ledvinách a jen díky probíhající pubertě se mohla maminka uzdravit. Mladší děti na stejnou nemoc umíraly. Vlivem změn, jenž ovlivňovaly celé dospívající tělo, se upravila i funkce ledvin. Samozřejmě toto všechno babička emotivně prožívala. Unesla by tehdy ještě další ztrátu milované osoby? Bezpředmětné otázky, naštěstí vše dopadlo tentokrát dobře a proto jsem se posléze mohla narodit i já. Za pozornost stojí také to, že se babička už nikdy neprovdala. Mluvila o tom, že měla strach, aby se případný zájemce neprojevil jako necita vůči dětem. Měla prý jednu partii, nějakého Ondráčka z Holubic, ale zůstalo jen u nabídky. Nikdy na dědečka nezapomněla a snubní prsten nosila až do konce života. Vlastně by si ve zdejším kraji nikdo nedokázal představit, že by se jmenovala jinak než Zelníčková.
1.9
Práce pro farnost Od roku 1959 působil v Pozořicích, hlavní vesnici farnosti, kde se nachází
fara i kostel, pod kterou spadaly mimo jiné také Sivice, páter Miroslav Čech. Vlastně ani nevím jak ta spolupráce začala. Snad pan farář začal přemýšlet, jak by mohl pomoci skleslé, nešťastné ženě, která zápasí s existenčními problémy. O začátku své farní kariéry babička nikdy nevypravovala. Nějak to vyplynulo, že od roku 1961 je postupně zaučována jako účetní farnosti. Zatím nic nenaznačuje, jak se stane pro babičku toto prostředí poznenáhlu důležitým. Zezačátku chodí na faru jen sem tam vypomáhat.. Někdy přinese z domu jídlo, ale soustavně nevaří. Tento okamžik nastává až s příchodem nového kaplana, Otmara Kaplana. Valehrachův rod byl vůbec na farnost velmi těsně napojen. Teta Marie uklízela kostel a starala se o zahradu. Chůva a pomocnice, Josefka Kalábková, dobrý duch rodiny, se provdala za Viléma Šmigu, pozořického varhaníka. Stojí za povšimnutí, že byla o deset let starší než on. V určitém slova smyslu se možná obětovala. Starat celý život o slepého člověka asi nemusí být zrovna jednoduché. Na druhou stranu si zřejmě ve varhanickém domku vedle fary žili docela hezky. Neměli vlastní děti, ale jejich náruč byla otevřená pro široké příbuzenstvo. Někteří z maminčiných bratranců a sestřenic tam prakticky vyrostli. Strýc varhaník, jak jsem o něm slýchávala, se stal v Pozořicích a okolí synonymem pro kvalitu. Byl nejenom skvělým varhaníkem, pozvedl zde hudební život, založil a dlouhá léta vedl místní sbor a orchestr. Narodil se roku 1911 ve Stonavě u Karviné. Páter Šebestián Páral, dlouholetý pozořický farář první poloviny 23
dvacátého století, si ho roku 1931 vyžádal ze slepeckého ústavu v Brně. Posléze se ukázalo, že to byla správná volba. Dnes je Vilém Šmiga pokládán za jednoho z nejlepších varhaníků působících v našem kraji. Postupem času i díky starostlivosti své manželky strýc varhaník částečně nabyl zrak. Kromě své práce pro farnost učil ještě hře na housle a na varhany. Umřel po čtyřiceti letech naplněných neustálou prací roku 1971. Po jeho smrti se vedení sboru a orchestru ujal strýc Květa. Lidé v kraji si babičky velmi vážili. I když už nevykonávala své učitelské povolání, doučovala některé děti v okolí. V době Pražského jara paní Zelníčkové nabídli, aby se vrátila do školství. Určitě ji to muselo nadchnout, protože tuto práci měla velmi ráda, ale uvolnění netrvalo dlouho a normalizace utnula všechny smělé plány. Páter Miroslav Čech umírá na mozkovou příhodu v roce 1971. Lidé přemýšleli, kdo asi nastoupí na jeho místo. Všichni si velmi přáli současného kaplana, Otce Otmara. Nakonec vše dopadá jinak a na uvolněné místo přichází vyhublý a bledý kněz, Ladislav Vrbňák, první pan farář, kterého jsem ve svém životě poznala. V Pozořicích strávil dlouhých třiadvacet let. Za tohoto administrátora začala babička docházet na faru ještě pravidelněji a kromě správy účtů i vařila. Postupně se kolem fary utvořil dobře fungující spolek. Babička, která od roku 1977 zde také bydlela, spolupracovala s paní Diváckou, výbornou kuchařkou a cukrářkou. Kostelníkem byl tenkrát pan Filip, i na toho mám matnou vzpomínku. Kromě tety Marie se posléze o farskou zahradu starala ještě paní Bendová, rodačka z Kovalovic. Dodnes si pamatuji, jak mě a bratrovi donesla zmrzlinu. Babička se stávala nepostradatelnou. Protože pan farář Vrbňák nerad chodil do ostrého sporu, nepříjemnosti s elegancí sobě vlastní vždy vyřešila ona. Otec Vrbňák byl zajímavá postava. Připomínal mi doktora Sovu ze seriálu Nemocnice na kraji města. On mě vlastně naučil poslouchat promluvy. Jeho oblíbeným způsobem jak ozvláštnit svůj kazatelský projev, bylo zařazení zpráv z Černé kroniky, různé vraždy a krádeže. V dětství jsem si vše živě představovala a strašně mě to zajímalo. Pan farář Vrbňák se narodil roku 1924 v Nosislavi u Židlochovic. Byl to známý strýce Květy z doby strávené v semináři. V roce 1962 mu byl odňat státní souhlas k výkonu veřejné duchovní služby. Za komunistických času mnoho kněží takto ztratilo důležitá léta a ne každý měl natolik silnou povahu, aby potom ještě dokázal vzdorovat. Týkalo se to i Pátera Vrbňáka. Donutili ho k registraci v kněžském spolku oficiálně sympatizujícím se socialistickým zřízením. Předtím, než 24
znovu získal povolení, pracoval do roku 1967 jako pomocný dělník v Hrušovanech u Brna. V době jeho příchodu do Pozořic měl poněkud podlomené zdraví. Když jsem jako malá chodila na náboženství vedené páterem Vrbňákem, nejen já jsem se na jeho vyprávění těšila. Po skončení vyučování byla vidět jeho vyzáblá postava obklopená houfem dětí, jak míří směrem k Pozořicím. Na základě panem farářem skvěle podaných příběhů o svatých si jejich životy dodnes představuji podobně jako tenkrát v dětství, s očima hltajícíma napínavé vyprávění a s hlavou v oblacích. U tohoto duchovního jsem byla také u prvního svatého přijímání. Hodně dlouho jsem v sobě nosila obraz Pátera Vrbňáka jako synonymum pro kněze. Umřel v roce 2003. Jako každý člověk, vlastnil i Otec Vrbňák jistě nějaké stinné stránky. Tenkrát bylo zvykem posílat mladé kněze hned po vysvěcení na krátkou praxi ke zkušenějším kolegům. Za působení Pátera Ladislava se v Pozořicích vystřídalo deset kaplanů. Mezi mladíky a jejich šéfem byl někdy poněkud zajímavý vztah. Jeden z nich, jenž si s administrátorem tedy rozhodně nepadl do oka prohlásil: „Pan farář Vrbňák byl skvělý člověk. Ale po kaplanech šel jako fretka po uzeným.” Všichni novopečení kněží našli v naší babičce takřka druhou matku. Ještě dnes na ni vzpomínají, i když už od té doby uplynulo třicet let a jsou rozprchnuti na různých místech republiky. Někteří z nich udělali v církevních kruzích poměrně slušnou kariéru. Je mezi nimi například jeden biskup nebo hlavní představený karmelitánského řádu. Babička si skoro se všemi do konce svého života psala a sledovala s napětím, někdy i s obavami o jejich štěstí další profesní život. Vždy jsem ráda poslouchala historky o kaplanech. Jak to vypadalo, když poprvé přišli na faru, který z nich byl vybíravý v jídle nebo naopak při chuti. Jednou se jeden kaplan zajímal, proč si sebou na cestu do Sivic bere babička deštník. Když se dozvěděl že je to její obrana proti psům, strašně se smál. Babička pak odešla na zkoušku sboru a když se ještě vrátila pro nějaké drobnosti, měla na pohovce připraven krásný, dlouhý, apartní deštník. Jeden kaplan si kdysi na svačinu usmažil vajíčka se špekem. Do kuchyně posléze přišel páter Vrbňák a rychle přelétl celou situaci. U babičky se potom zajímal, zda si pan kaplan připlácí a jemu dal dobrou radu do života: „Tlustí faráři nejsou věrohodní.” Dlužno dodat, že dotyčný si z toho poučení neodnesl a dnes je poměrně značně zakulacený. Avšak na jeho profesní úspěšnosti se to nepodepsalo.
25
Pokaždé mě potěší, když na babičku její bývalí svěřenci přede mnou vzpomínají. Jednou jsem přicestovala na nějaký festival a domluvený nocleh najednou nebyl k dispozici. Ještě před cestou mi maminka připomínala, že jedu do míst, kde je farářem jeden z bývalých pozořických kaplanů, ať ho pozdravím. Protože místo k spánku jsem neměla, dodala jsem si odvahy a zazvonila jsem na tamější faru. Zdejší pan farář mi poskytl přístřeší a když se dozvěděl, že jsem vnučka paní Zelníčkové, začal s vděčností mluvit o poklidných chvílích strávených v Pozořicích. Při svých vzpomínkách se babička vracela nejvíce k událostem zažitým na faře. Bylo poznat, co považuje za důležité a co naopak nikoliv. O svých příhodách mluvila často. Na některé, hlavně z mládí, vzpomínala s humorným nadhledem, na odchody milovaných osob se smutkem a odevzdaností. Avšak nejdůležitější profesní kariéra pro ni začala snad až při službě na faře. I když už byla ubytovaná u nás, promýšlela stále některé záležitosti, co by se třeba dalo udělat lépe a do konce života se zajímala o současné farní dění. Bydlet na faře babička začala v roce 1977 poté, co se starala o tetu varhaníkovou před její smrtí. V ten rok se vzali moji rodiče. Se svým druhým dítětem, strýcem Vladimírem, také zakusila babička dramatické a nešťastné chvíle. Poprvé se o něho strachovala v jeho deseti letech, kdy spadl z kola a nebezpečně si zranil hlavu. V dětství to byl pořádně neposedný a živý kluk, který se nedal jednoduchým způsobem uhlídat. Avšak celkem dobře se učil a proto mohl vystudovat v Bučovicích gymnázium. Dokonce mu v osmašedesátém roce nabídli, jestli nechce po vzoru svého otce nastoupit na armádní školu. To ale odmítl. Po absolvování povinné vojenské služby nastoupil do práce. Rok po svatbě sestry se u Vladimíra projevily epileptické záchvaty. Tato choroba se v našem rodu čas od času projevovala, dokonce ještě dnes jí někteří moji příbuzní trpí. U strýce se však jednalo o průvodní znak pro mnohem horší problémy. Začala mu odumírat mozková kůra. Jeho stav se pomalu ale jistě zhoršoval. Začal bydlet ve varhanickém domku vedle fary, aby k němu babička měla blíž. Možná se jí muselo zdát, že je toho už trochu moc. Musela se dívat na skon tolika lidí, na kterých jí záleželo! Na jednu stranu se mohla radovat z přibývajících vnoučat od dcery, naproti tomu její syn postupně ztrácel řeč, schopnost se pohybovat. Strýc Vladimír umřel čtyři měsíce po mém narození, v roce 1983. Babička měla jeho fotografii spolu s dědečkem vždy vystavenou na viditelném a čestném místě. Syn jí byl velmi podobný. Jeho hlas máme zaznamenaný na kazetách spolu 26
s prvními slůvky mého bratra. Přesvědčuje na nich svého tříletého synovce k přednesení nějaké básničky, ale Vašíka spíš zajímá hýbající se střelka na rádiu. Vladimírův skon babička nesla těžce. Do konce života se zajímala o televizní pořady věnované epilepsii. Nevím, jak se dá přežít smrt vlastního dítěte. Na pohřeb tehdy dorazili nejenom všichni svěřenci babičky, vypadalo to, jako kdyby umřel nějaký kněz, kolik bylo kolem oltáře duchovních. Posléze jsem babičku začala vnímat i já. V neděli po mši jsme celá rodina chodili na faru a ve čtvrtek přicházela ona k nám. Na tuto chvíli jsem se vždy těšila. Babička byla odbornice na sladké obědy. Člověk mohl očekávat palačinky, koblihy, vdolky a to jsem milovala. O nás děti se babička často starala. Václav, můj starší bratr, byl do svých deseti let skoro pořád v Pozořicích. Babička se s ním učila, dávala pozor, aby nezapomněl cvičit na flétnu. Kdysi musela maminka s Václavem do nemocnice a my s Pavlem, mým mladším sourozencem, jsme jí byli svěřeni na hlídání. Pamatuji si ten kouzelný den, strávený na farní zahradě v dřevníku pod kaštany dosud. Babička si s naším opatrováním také docela užila. Jednou, když byl ještě hodně malý, se Pavel zamkl u nás v pokoji. Teta Marie, jenž u nás bydlela a její sestra ho nedokázaly přesvědčit, aby se otočením klíče vysvobodil. Soused, kterého přivolaly na pomoc, ho nakonec přesvědčil o nutnosti otevření. V mé dětské fantazii se k Pavlovi pan Herzán podkopal a dramaticky ho vyprostil ze zajetí. Jaké bylo mé zklamání, když jsem se posléze dozvěděla, že se to tak nestalo.
1.10
Čas odpočinku Babičce ubývá síly a stále mluví o tom, že by se chtěla vrátit do Sivic. Páter
Vrbňák odchází na odpočinek v roce 1994. Do farnosti přichází nový kněz, Jan Nekuda. Samozřejmě by byl rád, kdyby babička zůstala. Ta je ale pevně rozhodnutá. Potom je už jen otázkou času, kdy se vše naplánuje. I když nic není tak jednoduché. Věci nahromaděné skoro za dvacet let se těžko stěhují. Nakonec se vše zdárně přenese a babička může přijít k nám. Nadchází doba vzpomínání a odpočinku. Nevím jestli s takovým životem byla činorodá a společenská žena vždycky spokojená. Mrzelo ji, že má nemocné nohy a nemůže si už zajít na své obvyklé návštěvy přátel. Pokaždé měla radost, když se za ní přišel někdo známý podívat. Začalo se ozývat čím dál víc chorob. Nicméně jsme s babičkou prožili ještě dlouhý čas. Její osud mě vždy fascinoval. Je pro mě příkladem, že věřit se dá i v té nejnepřátelštější době. 27
2.
Lze být ‚věřícím‘? Často mě napadá kacířská myšlenka, že počítat se za křesťana
v socialistickém státě snad bylo jednodušší. Podobný názor jsem zaslechla i od některých bývalých disidentů. Nepřítele všichni znali a boj měl smysl, i když se to zdálo mnohdy beznadějné. Svět měl více černobílé vymezení než dnes. V minulosti se člověk mohl schovat za nějaké obecné názory, dnes je všechno mnohem individuálnější. Ale vždyť lidstvo odjakživa chtělo svobodu. Nyní přece má to, po čem vždycky toužilo. Leč nic není zadarmo a tudíž ruku v ruce s nezávislostí přichází nebezpečná odpovědnost. Z úst mnoha lidí v České republice bylo možné zaslechnout, že katolická církev postupem doby ztratila morální kredit získaný během čtyřiceti let diktatury. V roce 1989 stála na straně vítězů, těch, co se zasloužili o svobodný stát. Avšak tuto devízu v devadesátých letech prý vlivem bažení po navrácení církevního majetku pomalu ztratila. Myslím si, že tento názor je velké zjednodušení celého problému. Jako v každé společnosti, se i tady objevují charismatičtí lidé nebo naopak prospěcháři. A toho špatného si člověk logicky více všímá. Tomáš Halík, úspěšný popularizátor křesťanského pohledu na svět mezi nevěřícími, se ve své knize ‚Co je bez chvění, není pevné‘ pokouší vysvětlit, kde vznikla ta velká česká nenávist vůči organizované církvi. Ve svých důvodech Halík přechází od všeobecně známých aspektů, například husictví, baroka, tzv. ‚doby temna‘, dále úzkého propojení rakouského císařství s katolicismem v období devatenáctého století a na základě toho mluví o nenaplněném očekávání lidí, jenž byli zklamáni ve svých nadějích. To způsobilo hluboká zranění, které přetrvávají dodnes. Halík ale dále vysvětluje, že hlad po duchovnu prostě k člověku jaksi odjakživa patří: „Religiozita pro mne není určitý ‚světový názor‘, kolem něhož je seskupena množina jeho přívrženců (‚věřících‘), vydělená z množiny ostatních (‚nevěřících‘). Náboženskost,...., pokládám za přirozenou dimenzi člověka a společnosti, podobně jako smysl pro krásu, pro humor či pro veřejný život. Podobně jako tyto rozměry našeho života může být rozvinuta a pěstována (jako smysl pro estetično může být doveden k umělecké činnosti...)”1
1
Viz Halík, Co je bez chvění, není pevné, op. cit., s. 27, 28
28
V současné době duchovní proudy, zvláště ty exotické, lidi stále přitahují, možná více než dřív. V minulosti bylo organizačním způsobem dáno, čemu se má věřit. Příslušnost k církvi nevyjadřovala jen vlastní přesvědčení, ale i společenský statut. Chápání víry a instituce se po staletí proměňovalo. Postupem doby jen jakoby ti pokrokoví přijímali správné a progresivní názory. Církev se bránila novým myšlenkám a objevům. Vládl pocit, že se vše dá vysvětlit, změřit a spočítat. Pozitivistickým názorům uštědřilo smrtelnou ránu jak dvacáté století se svými hrůzami, tak také stále větší a nepochopitelnější teorie. Dnešní člověk se přirozeně cítí zmatený, hledá nějaký pevný bod, jenže nabídka tradičních církevních denominací ho neuspokojuje. A tak vznikají nová náboženská hnutí, frakce, sekty. Navíc se promíchává současný moderní globální způsob života se starosvětskými oblastmi třetího světa. Každý si vybírá to, co mu vyhovuje. Co je víra, přesvědčení, přiklonění se k názoru, že je tu něco člověka přesahujícího? Katechismus katolické církve uvádí: „Víra je úkon rozumu, který na rozkaz vůle, pohnuté k tomu Bohem skrze milost souhlasí s božskou pravdou.”2 Zřejmě neexistuje v dějinách světa národ, jenž by v sobě neměl zakódován nějaký duchovní názor. Člověk je náboženský tvor. Na druhou stranu se vtírají otázky: Existuje Bůh opravdu nebo ne? Potřebuje člověk náboženství, nebo si víru jenom namlouvá? Má v dnešním světě církev smysl? Plno lidí v této společnosti vidí jen prostředek jak ovládat druhé. Ale člověk se s ostatními stejného názoru přece přirozeně sdružuje. Přesvědčených ateistů se v pravém slova smyslu vyskytuje málo. Spíše si každý vytvoří sám sobě na míru ušitou představu Boha. A nebo je mu tato otázka prostě vzdálena. Jenže dříve či později k ní musí zaujmout nějaký postoj. Některým lidem je náboženství úplně jedno do té doby, než je upozorní na jejich nedostatky. Pak se z nich stanou zavilí nepřátele a posmívači. Tolik diskutovaná problematika potratů by se nemusela řešit, za podmínky že by se všichni chovali zodpovědně. Avšak tento požadavek se dá uskutečnit stejně snadno jako vytvořit církev bez chyb. Možná, že kdybych znala pravou podstatu věci, zjistila bych, že jsem vlastně mnohem víc nevěřící, než mnozí kolem mě. Třeba náležím k církvi jen z tradice, kýčovitého romantismu. Při zprávách o mystických zážitcích a osvíceních jsem velmi opatrná, i když uznávám, že by to značně zjednodušilo situaci.
2
Viz Katechismus katolické církve, op. cit., s. 54
29
Uvědomuji si, že mé rodinné kořeny v současné společnosti asi nejsou obvyklé. Česká republika patří mezi jeden z ‚nejateističtějších‘ států v Evropě. V každé společnosti, do které jsem se kdy dostala, jsem byla skoro jediná, kdo se počítal k organizované církvi. Naučilo mě to klást si otázky, detailně rozebírat mé přesvědčení. Člověk se nerad vyděluje z kolektivu a já pořád přemýšlím, jestli mi to za to stojí. V mé rodině můžu pohledět na zářný příklad nejenom babičky, další příbuzní byli neméně stateční, ale dá se jejich příkladu následovat ještě dnes? Samozřejmě, musím si najít vlastní cestu.. Ke svému kraji a farnosti mám lehce sentimentální vztah. Vše mi zde připomíná dětství, bezstarostný čas her, fantazie a představy o věcech, které byly tak zábavné. Každý člověk v útlém věku potřebuje zažít mysticismus a tajemné chvíle. Mě se jich dostalo vrchovatou měrou. Někdy mi připadá, že právě toto mě k náboženství tak přitahuje, příjemné zážitky ukryté v minulosti. A zřejmě proto bych se toho nerada vzdávala. Jenomže příslušnost k církvi z důvodu nostalgie asi nebude úplně to pravé.
3.
Pozořický kostel
3.1
Vznik chrámu Pro vytvoření vztahů k náboženství se pro mě v životě staly důležité také
předměty, co mě obklopují, stavby. Kostel je jedním z nejpodstatnějších prvků. Vždycky se mi zdál ohromě velkolepý, zde se to tajuplné divadlo odehrávalo. Tato budova má skvělou polohu. Z východního cípu Brna vypadá jako nějaká katedrála nebo zámek. Rafinovaný efekt je způsoben umístěním chrámu na vyvýšenině podpořené mohutnou rampou. Při cestě z Brna na Vyškov své obdivovatele dóm zvysoka zdraví. Předchůdcem nynějšího kostela se stal dřevěný chrám. Byl zasvěcen Nanebevzetí Panny Marie a měl tři vedlejší oltáře: sv. Ondřeje, Neposkvrněné Panny Marie a sv. Kateřiny. Stával na místě dnešní farní stodoly. O něm neexistují žádné hmotné zprávy. Tento kostel roku 1704 vyhořel. Oheň byl založen v budově, jenž s dómem sousedila; jednalo se snad o pomstu vůči zdejšímu faráři. Toto povolání tehdy v Pozořicích vykonával páter Bohumír Molitor. O něm je známo jen to, že věnoval kostelu pole u Kovalovic. Působil zde do roku 1706. Na jeho místo nastoupil
30
Karel Bezděcký, jehož jméno se uvádí předtím v letech 1698-1706 v Rousínově. Za jeho působení neměla farnost kostel ani další příslušné budovy. Majitel panství, kníže Jan Adam z Lichtenštejna se zavázal posvátným slibem, že postaví nový chrám. Položil k němu základy, ale pak se začal zaobírat jinými zájmy, žil více v cizině než doma a v roce 1712 zemřel. Pro jeho nástupce dostavění kostela nebylo prioritou, měli na starosti jiné zájmy. Pohádali se o dědictví, tudíž na dokončení díla už peněz nebylo. Teprve nezapomenutelný kněz, farář a děkan, páter Josef Leffler, přiměl roku 1721 knížete Antonína Floriána z Lichtenštejnu, aby dílo dokončil. Nový kostel, zasvěcený rovněž Nanebevzetí Panny Marie, byl vystavěn s přestávkami v letech 1704-24 v barokním slohu. Dne 15. srpna 1724 se slavilo dostavění chrámu za přítomnosti sedmi kněží. Žehnání provedl František Xaver Leffler, děkan brněnské kapituly, strýc zdejšího faráře. Dne 30. června 1729 byl hlavní oltář a kostel posvěcen brněnským biskupem Dr. Josefem Kupkou.
3.2
Popis kostela Chrám je jednolodní orientovaná stavba s polygonálním závěrem, se dvěma
čtyřbokými věžemi a příčnou lodí. Měří 38 metrů na délku, 20 metrů na šířku a tyčí se do výše 21 metrů. Průčelí kostela zdobí dvě věže 40 metrů vysoké, zdaleka viditelné. Největší zážitek má člověk, když si stoupne přímo před kostel. Je zde přímo cítit hmatatelný dojem velkoleposti. Po levé straně presbytáře je sakristie, naproti ní boční kaple, které se říká ‚stará zpovědnice‘. Budova stojí na bývalém hřbitově, poslednímu odpočinku pro místní až do roku 1870. O hřbitov se vlastně celá stavba opírá. V jeho rozích stojí dvě kaple, bývalé kostnice. V pravé je skladiště, levá byla upravena a zasvěcena Panně Marii Lurdské. V jejím suterénu se vybudovala v letech 1985-99 plynová kotelna pro kostel. Hladká fasáda chrámu je členěna oběžnými plastickými výstupky. V lodi se nachází dvě lunetová okna, v kněžišti po každé straně rovněž dvě okna a jedno okno v závěru. Loď zastřešuje valená klenba, dvojice pilastrů rozčleňuje stěny. Na nich lze najít úseky kladí a celý kostel obepíná bohatá profilová římsa. I věže jsou plasticky členěny, mezi prvním a druhým patrem je umístěna do prostoru vystupující římsa. V přízemí a zvonovém patru jsou okna zaklenuta do půlkruhu, ve druhém patře je okno kruhové. Mezi věžemi ční trojúhelníkový štít. V ose průčelí se nachází hlavní vchod s profilovým ostěním, pod každou z věží jsou boční vchody, rovněž s ostěním 31
pískovcovým. Podstřešní profilová římsa nese střechu sedlovou, nad kněžištěm více valenou. Věž ‚sanktus‘ nad hlavním oltářem byla vystavěna roku 1725, opravena v roce 1803 a 1896. Původní dlažbu v kostele vytvořili z pálených cihel, v roce 1783 ji zaměnili za novou pískovcovou z tesaných kamenů, obnovy se dočkala v roce 1855. Roku 1928 farníci pořídili mramorovou dlažbu z tzv. křtinského mramoru. Pod chrámem se nachází krypta, kde našlo poslední odpočinek několik pozořických kněží. Vcházelo se do ní z kostela v místech mezi předními lavicemi. Dodnes, když se prochází středem chrámu nad jejím bývalým vchodem, je slyšet jiný zvuk kroků než o pár metrů dále. Kámen s nápisem „--V---M-- VOS IN OPTATA SPE REQVIES AETERNA SVSCEPIT.“ uvozoval vchod do krypty. (Vás na vytoužené přání přijalo věčné odpočinutí.) Po úpravě dlažby se zbudoval nový vchod ze starého hřbitova za presbytářem kostela. Poslední farář pochovaný v kryptě byl v roce 1774 Josef Xaverius Leffler. Při úpravách v roce 1990 se na jeho hrob, jako budovateli dómu, dala pamětní deska. V kostele lze najít čtyři oltáře, jeden hlavní a tři vedlejší. Hlavní oltář pochází z roku 1785 a je zděný, s dřevěným tabernáklem. Obraz Nanebevzetí Panny Marie vytvořil Ignác Bayer, rodák z Pozořic, jenž svůj profesní život spojil s Brnem. Sochařské práce pochází od brněnského sochaře Tomáše Schweigla. Představují dva mariánské ctitele, svatého Ambrože a svatého Bernarda. Oltář se opravoval roku 1873, v roce 1929 byla pořízena nová kamenná oltářní plotna. V roce 1974 došlo v souladu s novými bohoslužebnými předpisy k vybudování oltáře čelem k lidu. V horní části presbytáře diváka upoutá malované okno (365 cm široké, 274,5 cm vysoké) s obrazem Nejsvětější Trojice, které zhotovil v roce 1914 B. Škarda z Brna. Zobrazení Ducha svatého, holubice v paprscích slunce, připomíná stejné zobrazení v okně nad oltářem chrámu sv. Petra v Římě. Tento prvek na sebe, zvláště za slunečných dnů strhává z celého inventáře kostela největší pozornost. Převážný hnědozlatý tón chrámu je díky oknu umocněn zářivou červenou a modrou. Intenzivní barvy jsou soustředěny do rouch postav. Vždycky mi připadalo, že tento bod označuje v kostele nejmystičtější místo. Dóm má tři vedlejší oltáře. V čele pravé boční lodi ( tzv. ‚sivické‘ ) stojí oltář sv. Antonína Paduánského s obrazem a dvěma sochami paulánských světců, jejichž jména nejsou známa. Na druhé straně kostela, v čele levé lodi ( tzv. ‚pozorské‘ ) se nachází oltář Panny Marie Bolestné s její barokní sochou uprostřed. Vzhled 32
postavy Panny Marie vzbuzuje domněnku, že se původně jednalo o sochu Panny Marie Nanebevzaté, držící v pravé ruce lilii. Po stranách lze najít sochy sv. apoštola Jana a sv. Maří Magdaleny. Místo pro třetí oltář bylo určeno v příčné lodi na pravé straně. Je zasvěcen sv. Rodině. Zdobí ho kopie Rafaelova obrazu, na kterém se nachází Matka Boží s malým Ježíškem, sv. Alžběta s Janem Křtitelem a sv. Josef. Dvě sochy po stranách oltáře představují rodiče Jana Křtitele, Zachariáše a Alžbětu. V letech 1764 - 1803 stával blízko sakristie ještě čtvrtý oltář sv. Jana Nepomuckého. O něm však není známo nic bližšího. Kusé historické záznamy napovídají, že oltáře pravděpodobně souhlasí s oltáři dřívějších kaplí v Pozořicích. Vnitřní výzdoba kostela měla snad být ještě bohatší, ale nedostatek peněz a majetkové spory v rodině patrona tomu zabránily. Rovněž i věže měly mít profilované barokní střechy, podobné věžím kostela na Velehradě. Kazatelna byla zhotovena v roce 1738 zdejším stolařem Havlem Solusem, opravy se dočkala v roce 1980. Mramorová křtitelnice pochází z roku. 1730. Křížová cesta se zakoupila za 52 zlatých od vídeňského knihkupce Karla Sartoriho a byla požehnána v roce 1883. Jedná se o kopie obrazů stejného námětu od rakouského malíře Josefa Főhricha, rodáka z české Chrastavy, s jehož více či méně věrnými a povedenými kopiemi Křížové cesty se lze setkat nejenom po celé Moravě. Původně byly do pozořického kostela zakoupeny varhany ze Svatého Kopečka u Olomouce. Ty se roku 1887 nejprve předělaly a v roce 1912 přestavily Původní barokní duch se tedy z tohoto nástroje poněkud vytratil. Koncem osmdesátých let vše naznačovalo, že varhany potřebují generální opravu. Protože se nejednalo o cenný nástroj, byla jako neschůdnější cesta pořídit varhany nové, které dodalo Varhanářství z Brna-Bohunic. Vybudování nástroje se dokončilo v roce 1992. Při požehnání 29. srpna téhož roku jsem byla přítomná. Pamatuji si velký dav lidí. Tento nástroj byl posvěcen brněnským biskupem Vojtěchem Cikrlem. Původní dubové vyřezávané zpovědnice jsou umístěny v boční kapli naproti sakristii, v tzv. „staré zpovědnici“ a již se nevyužívají. Novodobé pseudobarokní zpovědnice se nachází pod kůrem. V sedmdesátých letech je místní sivický řemeslník, pan Josef Havlíček, předělal na uzavřené. V kostele se nachází celkem 44 lavic, které při plném obsazení pojmou 250 osob. Lavice jsou starobylé, dubové, vícekrát opravované. Na starých lavicích, nejen v tomto kostele, ale i jinde, si lze všimnout malých vypálených důlků. Pochází z dob, kdy se ještě nesvítilo elektřinou a kdy inventář chrámu nebyl tak úzkostlivě chráněn 33
jako v dnešní době. Při některých bohoslužbách se používaly malé svíčičky, které si lidé voskem přilepili k lavici. Svíčku nechali jednoduše dohořet a její knot vypálil do lavice malý důlek. Protože lavice jsou z dubového dřeva, oheň se sám udusí. Tento druh materiálu je samozhášivý, takže větší nebezpečí požáru nehrozilo. Zvony jsou umístěny v levé věži kostela ( při pohledu z náměstí ) a v malé věžičce, tzv. ‚sanktusové‘. V nově postaveném chrámu došlo k zavěšení zvonů v roce 1725. Malý ‚umíráček‘ byl umístěn 15. srpna, oba větší 20. prosince. Svému účelu zde sloužily až do roku 1908, kdy byl pro nesoulad tónů větší zvon za 1094 korun prodán zvonařskému závodu Adolfa Hillera v Brně. V roce 1908 se pořídily dva nové zvony. Požehnání proběhlo 21. prosince a o dva dny později je lidé mohli spatřit nově instalované ve věži. Oba nové zvony a umíráček byly dne 3.dubna 1917 sňaty a odvezeny na válečné účely. V roce 1925 se jako náhrada za odebrané zvony pořídily dva nové od firmy Manoušek. Tyto nové zvony byly požehnány 15. března 1925 páterem Václavem Uhýrkem, děkanem ze Slavkova. Podle nařízení Okresního úřadu ve Vyškově ze dne 11.února 1942 se 15. dubna tři zvony z věží kostela musely sundat a odevzdat pro válečné potřeby. Spolu s nimi byly odebrány zvony ze zvoniček v obcích. V Pozořicích zůstal jen jediný nejstarší historický zvon z roku 1483. V roce 1943 byl pořízen náhradní zvon umíráček. Po válce se ze všech zvonů vrátily jen dva, a sice farní ze sanktusové věžičky a ze zvoničky v Hostěnicích, jedné z vesnic pozořické farnosti. V letech 1986 a 1988 byly pořízeny dva nové zvony, oba požehnal kapitulní vikář brněnské diecéze Ludvík Horký. Nyní je na pozořickém kostele celkem 5 zvonů. Do roku 1914 přispíval na opravy kníže z Lichtenštejna spolu s farníky, od té doby jsou renovace financovány převážně ze sbírek.
4.
Praktická diplomová práce
4.1
Lurdská kaple – projekt a malby Ve své praktické diplomové práci jsem se zabývala mým osobním vztahem
k náboženství a k mému přesvědčení. Do mé činnosti se promítaly moje prožitky, vzpomínky, úvahy, bezradnost, skýtalo mi to jak potěšení a radost z tvorby, tak také obavy o přílišnou dávku sentimentality.
34
Na začátku stálo rozhodnutí vybudovat prostor, jenž by svým charakterem upoutával a vtahoval do jiného světa. Posléze jsem se rozhodla tuto práci provést v Lurdské kapli, tzv. kostnici, umístěné vzadu na Starém hřbitově, který obepíná kostel Nanebevzetí Panny Marie v Pozořicích u Brna. Nejprve jsem nebyla rozhodnutá, jak k takové práci přistupovat. Po návštěvě tohoto prostoru a následném detailním vyfocení celého inventáře jsem začala směřovat ke konkrétnější práci. Vždycky mě udivovaly, děsily a fascinovaly sochy lidí v životní velikosti. Vybavení kaple bylo osazeno těmito klasickými výrobky, se kterými se lze v různých podobách a kvalitách setkat v mnoha sakrálních prostředích. Jedná se o dědictví sladké zbožnosti devatenáctého století. Ale ke mě mluvily jinou řečí. Němí svědkové jakoby z jiné dimenze mi kladli naléhavé otázky. Nešlo jinak než jim nějak odpovědět. Rozhodla jsem se pro více méně realistickou malbu těchto soch. Podkladem mi byly rozličné nenapnuté látky s ornamentálním potiskem, které přirozeně odkazují na lidovou zbožnost. Po vzniku jsem tyto výtvory umisťovala zpátky do kaple. Zrodila se tak tichá komunikace mezi mnou a tímto polozapomenutým prostorem. Ve své práci jsem mohla přicházet do těsné blízkosti ke všem sochám. Hlava Panny Marie se mi tak najednou zjevovala třikrát stejná a přece jiná. Ruka ve zbožném gestu ležící na srdci v tmavém koutu mi sdělovala tajemné pravdy. Vše bylo zrelativizováno. Co je prostor a co plocha? Existuje hmota, nebo je vše jen iluze? Přicházím já do kaple nebo ona za mnou? Vyskytuje se vůbec někde objektivně vnímatelná skutečnost? Co je pravda a dá se poznat? Lze navázat na tradici předků? Z instalovaných maleb následně vznikly fotografické záznamy. Protože různé úhly pohledu na 2D plochy spolu se sochami a prostorem v sobě skýtaly další možnosti rozvíjení tématu, vytvořila jsem čtyři čtyřbarevné sítotisky. Spíše než na přenesení informaci o projektu, odkazují už ke svému vlastnímu světu, jenž jsem jim vtiskla já. Doprovodný text k diplomové práci jsem následně vytiskla do starého alba, kam jsem umístila i fotky maleb a interiéru kaple. Desky knihy jsem pomalovala, použila zlatý sprej a vše jsem nakonec nalakovala. Jednotlivé stránky jsou nabíleny, vlastní text je přetištěn nitroředidlem. Výsledný efekt má odkazovat ke starobylosti, zasutým vzpomínkám, tajemnosti ukryté v obyčejných věcech, ale díky mnoha fotkám z kaple umístěným v albu také na zprávu o celé diplomové práci. 35
Závěr Díky mému rodinnému prostředí jsem taková, jaká jsem. Ať se mi to líbí nebo ne. Proto mám přístup k tématům a otázkám z jiného úhlu pohledu, než bych měla za jiných okolností. Záležitosti, kterými se zabývám v mé diplomové práci jsou samozřejmě mnohem širší a rozsáhlejší než by kdy mohl pojmout tento projekt. Touto svou činností jsem patrně nic nevyřešila, jen jsem si možná utříbila myšlenky, jaké mě napadají dnes, v této mé životní etapě. Můžu se k nim kdykoliv vrátit, už jsou zaznamenané. Možná si po deseti letech řeknu, jak jsem to takhle mohla vůbec napsat. Svou práci považuji za momentální zachycení názorů, jenž se stále vyvíjejí. Otázek se nachází v mém životě víc než odpovědí. A ty jsou hledány velmi těžko. Někdy mi připadá, že s náboženskými záležitostmi koketuji jen pro jistotu, co kdyby to náhodou byla pravda a celé mé pátrání je vlastně povrchní záležitost. Možná jen čas a můj život ukáže, nakolik jsem silná. Čas plyne stále kupředu a v naší rodině přichází na svět nová generace. Tak jako já jsem hltala rodinné zkazky, historii mých nejbližších a na základě nich jsem se pokoušela pochopit sama sebe, přála bych si aby třeba i tato práce malou měrou posloužila jim při poznávání vlastních kořenů.
36
Resumé Ve své práci Tajemná zákoutí kouzelných skříněk jsem se zaobírala vzpomínkami na své příbuzné, hlavně na babičku. Na základě jejich života jsem se pokoušela uvědomit si, co pro mě znamená mé přesvědčení. V praktické diplomové práci jsem se věnovala malováním obrazů následně instalovaných do prostoru Lurdské kaple, která se nachází v blízkosti kostela Nanebevzetí Panny Marie v Pozořicích. Teoretická práce také obsahuje popis tohoto kostela.
Summary Diploma thesis „Mysterious recesses magic lockers “ deals about family and picture at chapel.
Použitá literatura FISCHER – WOLLPERT, Rudolf. Malý teologický slovník. Praha: Zvon, 1995. 303 s. ISBN 80-7113-124-5
HALÍK, Tomáš. Co je bez chvění, není pevné. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. 380 s. ISBN 80-7160-628-1
Katechismus katolické církve. Praha: Zvon, 1995. 790 s. ISBN 80-7113-132-6
VRBA, Pavel. Farnost Pozořice – památky a historie. Pozořice: Římskokatolická farnost Pozořice pro vlastní potřebu, 2001. 48 s.
Internetové zdroje http://farnostpozorice.cz/ http://www.buh.cz/Ateismus-nabozenstvi-krestanstvi http://www.fobiazine.net/article/953/skutecny-zalobce---borek-(sorath)/ http://www.halik.cz/ 37
Seznam příloh Příloha č. 1: Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Pozořicích, zadní podhled, den (obrázek)
Příloha č. 2: Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Pozořicích, přední podhled, noc (obrázek)
Příloha č. 3: Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Pozořicích, pohled ze hřbitova od sivické strany ( obrázek )
Příloha č. 4: Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Pozořicích, pohled na hlavní oltář ( obrázek )
Příloha č. 5: Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Pozořicích, vitrážové okno nad hlavním oltářem ( obrázek )
Příloha č. 6: 9 zastavení Křížové cesty v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Pozořicích ( obrázek)
Příloha č. 7: Oltář v Lurdské kapli za kostelem Nanebevzetí Panny Marie v Pozořicích (obrázek )
Příloha č. 8: Detail sochy Božského srdce v Lurdské kapli za kostelem Nanebevzetí Panny Marie v Pozořicích ( obrázek )
Příloha č. 9: Instalace malby v Lurdské kapli za kostelem Nanebevzetí Panny Marie v Pozořicích ( obrázek )
Příloha č. 10: Instalace malby v Lurdské kapli za kostelem Nanebevzetí Panny Marie v Pozořicích ( obrázek )
38
Příloha č. 11: Instalace malby v Lurdské kapli za kostelem Nanebevzetí Panny Marie v Pozořicích ( obrázek )
Příloha č. 12: Instalace malby v Lurdské kapli za kostelem Nanebevzetí Panny Marie v Pozořicích ( obrázek )
Příloha č. 13: Tajemná zákoutí kouzelných skříněk ( kniha ) – desky, přední strana ( obrázek )
Příloha č. 14: Tajemná zákoutí kouzelných skříněk ( kniha ) – desky, zadní strana ( obrázek )
Příloha č. 15: Tajemná zákoutí kouzelných skříněk ( kniha ) – vnitřní pohled, první strana ( obrázek )
Příloha č. 16: Tajemná zákoutí kouzelných skříněk ( kniha ) – strany 3, 4 ( obrázek )
Příloha č. 17: Tajemná zákoutí kouzelných skříněk ( kniha ) – detail strany 28 ( obrázek )
Příloha č. 18: Tajemná zákoutí kouzelných skříněk ( kniha ) – detail strany 37 ( obrázek )
Příloha č. 19: Tajemná zákoutí kouzelných skříněk ( kniha ) – detail stran 12, 13 ( obrázek )
Příloha č. 20: Tajemná zákoutí kouzelných skříněk ( kniha ) – desky, detail zadní strany ( obrázek )
Příloha č. 21: Babička u nás na balkóně v Sivicích, 2002 (obrázek )
39
Příloha č. 22: Babička u nás v Sivicích 11.11. 2005 ( obrázek )
40