MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA ČESKÉHO JAZYKA A LITERATURY. C-CV Celoživotní vzdělávání

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA ČESKÉHO JAZYKA A LITERATURY

C-CV Celoživotní vzdělávání ZSSCJ ZSS Český jazyk a literatura pro střední školy

Interpretace prózy Petry Soukupové Zmizet z hlediska interních subjektů

Závěrečná práce

Brno 2015

Vedoucí závěrečné práce:

Vypracovala:

PhDr. David Kroča, Ph.D

Mgr. Eva Purmenská

Prohlašuji, že jsem závěrečnou práci vypracovala samostatně, s využitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. …………………………. Podpis 1

Děkuji PhDr. Davidu Kročovi, Ph.D., za odborné vedení mé práce a za cenné rady, které mi poskytl. 2

Obsah

1. 0. Úvodem

4

2. 0. Petra Soukupová a její tvorba v kontextu české literatury

6

3. 0. Terminologické vymezení pojmů postava a vypravěč

16

4. 0. Povídky souboru Zmizet

21

4.1. Zmizel

21

4.2. Na krátko

27

4.3. Věneček

30

5. 0. Jazyková rovina povídek souboru Zmizet

33

6. 0. Závěrem

37

7. 0. Seznam literatury

41

3

1.0.

Úvodem

Cílem závěrečné práce CŢV bude přiblíţit prozaické dílo Petry Soukupové, zejména její povídkovou knihu Zmizet (2009). Pokusíme se zaměřit především na uţité postupy ve zpracování postav a vypravěčských strategií. V této oblasti rovněţ poukáţeme na opakující se motivy jednotlivých povídek. Neopomeneme zasadit tvorbu Petry Soukupové do kontextu doby, poodhalíme příčiny úspěšnosti děl u čtenářů i odborné kritiky a zmíníme také specifika jazykové roviny v autorčiných prózách. Pro výklad a osvětlení uţité terminologie z literární vědy přihlédneme k tradicím strukturalistického rozboru i novějšímu pojetí. Obrátíme se také k recenzím a odborné kritice, vyjadřujícím se k autorčině tvorbě, jakoţto i k výkladům slovníků a dalším zdrojům literární vědy, uvedeným ve výčtu pouţité literatury. Ohlasy k autorčině první knize K moři (2007) byly převáţně pozitivní, a to jak u čtenářů, tak u odborné kritiky. Nejinak tomu bylo při vydání druhé povídkové knihy Zmizet (2009), i kdyţ v některých reakcích si jiţ všimneme několika výtek o stále se opakujících tendencích v autorčině tvorbě. Petra Soukupová vystudovala na FAMU scenáristiku a dramaturgii. Za svou prvotinu K moři (2007) získala Cenu Jiřího Ortena (2008), určenou nejlepšímu mladému autorovi do třiceti let věku. Po úspěšném debutu publikovala povídkovou knihu Zmizet (2009), která byla oceněna hlavní cenou Magnesia Litera – Kniha roku (2010). Podle jedné ze tří povídek se rozhodla napsat scénář s názvem Na krátko. Dalším počinem v roce 2011 bylo vydání prózy Marta v roce vetřelce a prozatím posledním vydaným titulem je dětem určený text Bertík a čmuchadlo (2014). V současné době pracuje jako scenáristka, produkční a dramaturgyně.1 Petra Soukupová bývá zařazována k nejvýraznějším autorům současné literární scény. Přestoţe zatím nevydala velké mnoţství textů, je zřejmé, ţe se jedná o spisovatelku nadanou, profilující se k tematice propletených vztahů současných rodin, od níţ můţeme jistě i v budoucnu očekávat slibné texty. Disponuje schopností poutavé práce s jazykem, převáţně strohým a odosobněným, připomínajícím filmový scénář. Právě vliv scenáristiky je Soukupové v kritických reflexích jak chválen, tak 1

Srov. FIALOVÁ, ALENA. V souřadnicích mnohosti. Praha: Academia, 2014.

4

také vytýkán. Nefungující uspořádání současné společnosti a svět ţivotem poznamenaných lidí ţijících ve stále stejných bezvýchodně stereotypních kolejích autorku zajímá natolik, ţe se čtenář můţe domnívat, zda se nejedná o zkušenosti samotné autorky. Také touto variantou ţivotopisné inspirace se budeme blíţe zabývat v jedné z následujících kapitol. Při zkoumání kritických reflexí děl Petry Soukupové se pokusíme vydat liberálnější cestou a zmíníme nejen reakce odborných kritiků publikujících např. v denním tisku či kulturních periodicích, ale také odezvy na uznávaných webových stránkách a portálech určených pro čtenářské nadšence. Pokusíme se tak získat co nejširší obraz kritických reakcí k tvorbě Petry Soukupové.

5

2.0.

Petra Soukupová a její tvorba v kontextu české literatury

Česká literatura prvního desetiletí 21. století není spjata s ţádnou výraznější revoluční událostí, tak jako tomu bylo v desetiletí předchozím, kdy procházela podstatnými změnami a přestrukturováním své společenské funkce i spektra čtenářů. Postupně však urputné vydávání dříve zakázaných titulů ustává, a tak texty, které dlouho zůstávaly v rukopisné podobě, v samizdatovém nebo exilovém vydání, na rozdíl od předchozí dekády vycházejí jiţ jen ojediněle. To však neznamená, ţe bychom v literárním ţivotě nenašli několik vývojových momentů, které by ji zásadnějším způsobem utvářely a ovlivňovaly. Autenticitní literatura, dříve hrající velice výraznou roli, pomalu zapadá, a mnohé diskuze o potřebě autenticity v nově vznikající literární tvorbě utichají. Nejinak je tomu i v případě tolik oblíbených postmoderních experimentálních próz, které ztrácí na překvapivosti a provokativnosti a postupně se stávají součástí individuálních literárních stylů. Větší prostor získávají texty zaměřující se na konkrétní místo a čas, reflektující aktuální společenské jevy. Ke slovu se rovněţ opět dostává téma dějinných traumat a atmosféra ţivota v komunistické a postkomunistické společnosti. Kdyţ se kniţní trh po počátečním zmatku v devadesátých letech stabilizoval, mnohé

dosud

nepojmenované

jevy

se

projevily

v plné

síle.

Jedním

z nejpodstatnějších faktů je kvantitativní nárůst literárních textů a nesporný vliv médií, značně se podílejících na povědomí čtenářů o literatuře. V této souvislosti je nepřehlédnutelnou změnou nástup internetu a jeho neohraničené moţnosti propagace a distribuce textů. Naopak tištěné odborné časopisy a periodika svou oblibu ztratily a v současné době oslovují velmi malý okruh čtenářů. Jiţ od počátku předchozího desetiletí českou literaturu nemíjí vzrůstající vliv komerčního přístupu ke kultuře. Podstatně se změnila role tzv. „vysoké“ literatury, která ztratila svou dříve neotřesitelnou společenskou prestiţ. Umělecká literatura přestává být jednoduše dostatečně výdělečně činná a objevují se výrazné tendence přizpůsobovat obsah textů co nejširšímu počtu recipientů. Do popředí se dostávají autoři podporující mediální zájem o svou osobu, produkující beletrii středního proudu. Tuto situaci podporuje i způsob prezentace nejnovější literatury na středních školách. Přestoţe při troše

6

snahy několik nepodbízejících se textů najdeme, širší veřejnost se leckdy nechá vést mediálním vlivem propagujícím nenáročnou líbivou beletrii. Postupně se umělecká próza ustálila do širokého rozpětí ohraničeného dvěma póly. Vedle sebe se tak ocitá např. čtenářsky náročnější literatura vyuţívající experimentální, reflexivní a esejistické prvky a literatura pohybující se na hranici populární zábavy, vycházející ovšem ve značně vyšších nákladech a řídící se pravidly komerční sféry. Mezi oba póly se však probojoval také okruh próz, označovaný jako literární mainstream. Vyznačuje se nejen snahou oslovit širší počet recipientů, ale také snahou nerezignovat na uměleckou hodnotu. Spisovatelé bývají lapeni do neviditelných kleští, chtějí být úspěšní u čtenářů, zároveň však při literárněkritické reflexi hraje výraznou roli právě jejich pozice ve výše zmíněném širokém literárním spektru. Čtenářský úspěch, prodejnost knihy, ale také získání literárních cen samozřejmě bývá cílem současného spisovatele, i kdyţ nikoli snadno dosaţitelným. Za symbol právě takového autora, který nemá potíţe prodat své texty, můţeme povaţovat Michala Viewegha, pohybujícího se na hraně komerčního čtiva, ale zároveň usilujícího o uměleckou hodnotu svých děl. Pozornost mladší generace autorů a autorek se v současné literatuře vydává převáţně dvěma různými směry. Kromě Petry Soukupové jmenujme např. Natálii Kocábovou či Janu Šrámkovou, zaměřující se především na fungování současné rodiny, intimní mezilidské vztahy, problematiku blízkosti a komunikace mezi lidmi. Naopak v pozadí zájmu stojí konkrétní časové i místní určení. Odlišným směrem se vydává skupina mladých autorů, která vydává prózu reflektující propojenost současného světa, a volí prostředí více či měně exotická. S texty Petry Hůlové, Martina Ryšavého nebo Markéty Pilátové se tak ocitáme např. na Sibiři či v Jiţní Americe. Výraznou osobností na poli současné literární scény se stala právě Petra Hůlová, která na sebe upozornila rodinnou ságou z Mongolska, Paměť mojí babičce (2002). Jejím textům je vlastní subjektivní nahlíţení reality, specifická práce s jazykem a narativem a opakující se motivy ţivotních peripetií obyčejných lidí. Novějším tématem je pak také koexistence lidí z různých kulturních oblastí, vzájemná nedorozumění s často aţ tragickými důsledky takovýchto střetnutí. Zaujetí pro seznamování čtenářů s drsnou realitou vzdálených zemí projevuje Petra Hůlová např. v románu Stanice Tajga (2008), v němţ situovala děj na ruskou Sibiř. Popis kaţdodenní reality běţného člověka v době bez výraznějších převratů však jako by přece jen nebyla dostačující, a tak se překvapivě ke slovu znovu dostává 7

téma dosud nedořešených traumat z tzv. velkých dějinných událostí i jejich vliv na současnou společnost. Ţádoucím se stává období čtyřicátých aţ osmdesátých let dvacátého století, přičemţ delší časový odstup dovolil uchopit motivy převratných dějin novým způsobem. Poválečná doba nabízela tvorbu textů s dramatickým dějem, odváţnými i slabošskými hrdiny, příběhy plné kontrastů a zvratů související s odsunem Němců, ale také pozdější paradoxy padesátých let i vygradované období normalizační. Na tomto bohatém základním kameni se tedy rodily prozaistické texty pro čtenáře atraktivní a vyvolávající širší společenský zájem a odezvu. Společně se soudobou literární tvorbou začala vznikat filmová díla, která převáděla práci literátů na filmové plátno.2 Působivou prózu o poválečném odsunu německých obyvatel z našeho území představila např. Kateřina Tučková. Autorka řadící se k nejmladší generaci současných literárních osobností vytvořila obraz střetu jedince s dějinnými událostmi a připomněla bezmocnost obyčejného člověka, který je nucen se chtě nechtě podřídit. Pro osobní přání a sny v jejích textech není místo, v lepší zítřky mohou hrdinové doufat jen potají. Válečné křivdy dokázala Kateřina Tučková vloţit do prózy Vyhnání Gerty Schnirch (2008). Autorka patří ke spisovatelkám, kterým je věnována značná mediální pozornost. Zpočátku rozhodně nebyla recenzenty přijímána bez výhrad. Většího uznání se dočkala s vydáním Vyhnání Gerty Shnirch a o rok později díky Žítkovským bohyním (2012). Za obě prózy získala nejedno literární ocenění a byla jí přiznána nejen schopnost velmi sugestivního pohledu na opomíjená témata v české literatuře, ale také talent při výběru příběhu, přinášející čtenářům silný emoční záţitek. K neméně výrazným osobnostem současné literatury se řadí také prozaička, scenáristka a dramaturgyně Petra Soukupová. Ta se však od tematiky 2. poloviny 20. století vzdaluje a svůj zájem přesouvá do oblasti mikrosvěta dnešní rodiny. Prvotinou K moři (2007) na sebe strhla pozornost čtenářů, ale také odborné kritiky. V centru vyprávění se ocitá několik hrdinů rodinně svázaných, avšak ve skutečnosti od sebe na míle vzdálených. Jejich osudy se protínají na náhodně zorganizované dovolené u moře. Neschopnost komunikace jednotlivých členů rodiny dokázala autorka vyjádřit se sobě vlastní naléhavostí, dala prostor odcizenosti a takřka nulovému úsilí o vzájemné porozumění. To dokládá také volbou narativních postupů, důslednou

2

Srov. FIALOVÁ, Alena. V souřadnicích mnohosti. Praha: Academia, 2014.

8

objektivizací, věcným, osekaným a strohým jazykem. Nelze si nevšimnout nesporného vlivu scenáristiky, který je patrný nejen v kniţním debutu. Tohoto jevu si všimla např. Michaela Hečková: „Soukupová […] zapomněla na sáhodlouhé obkreslování emocí a všelijakých duševních stavů, jimiž hrdinové procházejí. Knihy osekala na dřeň, nechala jen pevné jádro, kterým upoutala na svou největší přednost – strohost, jež není v rozporu s ideovou sdílností. Nápomocnou je jí profesní zkušenost s psaním scénářů – více než co jiného evokují její texty stručný bodový scénář, který dojímá svou obsáhlostí ukrytou v sympatické nerozsáhlosti.“3 Vlastnímu pobytu u moře předchází v první části knihy představení osudů jednotlivých postav. V závěrečné třetí části autorka jejich ţivotní cesty dopoví. Největší pozornosti se však těší právě pasáţe popisující klasickou rodinnou dovolenou. Text je zaměřen především na banální situace jako je cesta autem, stravování a ubytování, aţ po pláţový odpočinek a hádky sester, které se v podstatě neznají.

Postupně

se

dočítáme

o

jednotlivých

nepodstatných

šarvátkách,

sourozenecké rivalitě a také o Petrovi, snaţícím se plnit svou otcovskou roli, i kdyţ poněkud těţkopádně aţ strojově vykonávanou. Autorka na těchto drobných, na první pohled nepodstatně běţných okamţicích poukazuje na neschopnost dnešního člověka fungovat v mezilidských vztazích. S postupujícími kapitolami čtenář ztrácí naději na jakýkoli zvrat v chování postav. Své hrdiny autorka modeluje krutě, dává prostor především jejich slabostem, zbabělosti a povrchnosti, nechává je proţívat a plně vnímat své nespokojené ţivoty. Pokud uţ si všimneme vzácně pozitivních zmínek, Petra Soukupová je rychle překrývá dalšími negativními charakteristikami. Nejrozsáhlejší pasáţ knihy spočívá v popisu rodinné dovolené, zásadnější ţivotní události se odehrávají v krajních kapitolách knihy. Zatímco umně popisované banality všedních dní zabírají větší část textu, podstatné zvraty jako svatby, úmrtí nebo stěhování, vyţadující větší prostor, bývají autorkou doslova vtísněny do krajních kapitol. Právě tyto paradoxy působí nezvykle, jako by kompozice knihy byla zpřeházená. Text je převáţně vyprávěn v přítomném čase, coţ vyvolává dojem aktuálního dění vyprávěného. Příběh není zasazen do historického ani kulturního orámování. Jedna z mála nápověd se skrývá ve zmínkách o mobilním telefonu. Prostředí ani čas zde nejsou podstatné, autorku zajímají kaţdodenní dramata ve lhostejno jaké době.

3

HEČKOVÁ, Michaela. Mladé autorky přicházejí. Host, 2009, roč. 25, č. 10, s. 38.

9

Vševědoucí vypravěč se v jednotlivých částech knihy soustředí převáţně na jednu z postav a čtenáři postupně odkrývá celou historii dvou propletených rodin. Zná myšlenky postav, dokáţe se orientovat v čase minulém a předjímat vliv minulých skutků na budoucnost. V jazykové rovině textu je znát strohost a absence emocí. Autorka dává přednost stručnosti a jasným srozumitelným větám, coţ je nejednou připomínáno v kritických reflexích. „Jde rovnou k věci. Nenapíše ani slovo navíc. Neodbočuje od tématu. Doslova a do písmene všechno popisuje, doříkává chybějící souvislosti. Nenechává vůbec žádný prostor pro dohady a spekulace, mezi řádky i písmeny nezbývá nic, než bílý papír.“4 Inspirací se pro Petru Soukupovou měla stát anglická autorka Virginia Woolfová, na jejíţ prózu K majáku (1927) údajně tematicky odkazuje. Zatímco se však postavy anglické prózy dočkají určité naděje v nefungujícím mezilidském dorozumívání,

Petra

Soukupová

svým

hrdinům

dopřává

spíše

naprostou

komunikační bezvýchodnost. Spisovatelka však s touto aluzí nesouhlasí, jak dokládá záznam jednoho z rozhovorů pořadu Liberatura stanice Radia Wave Českého rozhlasu, v němţ přiznává neznalost románu Virginie Woolfové.5 Otázka, zda je inspiračním zdrojem Petry Soukupové vlastní osud, zřejmě zůstane bez jasné odpovědi, nicméně reakce poukazují na všímavost čtenářů i odborných kritiků. Tereza Nosálková se k variantě autobiografické inspirace vyslovila prostřednictvím recenze v kulturní rubrice Hospodářských novin: „Vyprávění jde občas příliš do detailu, z něhož je cítit určitá terapie z různých osobních ústrků prožitých autorkou.“6 Jisté autobiografické rysy lze s jistotou najít aţ v autorčině třetím románu Marta v roce vetřelce (2011). Sama autorka se ke svým inspiračním zdrojům vyjádřila v jednom z rozhovorů s napovídajícím názvem Nežiju životy svých postav, říká spisovatelka Petra Soukupová. „Autobiografické prvky, třeba to studium bohemistiky, to byla taková nouzovka. Původně jsem vůbec nechtěla, aby Marta

4

Která cesta vede k moři [online]. c2007 [Citováno 15. 2. 2015]. Dostupné na World Wide Web: 5 DEMELOVÁ, Karolína. Liberatura. Radio Wave [online]. c2011 [Citováno 15. 2. 2015]. Dostupné na World Wide Web:< http://www.rozhlas.cz/radiowave/liberatura/_zprava/586555> 6 NOSÁLKOVÁ, Tereza. Recenze K moři. Hospodářské noviny, rubrika Kultura Plus [online]. 2008 [citováno 12. 3. 2015]. Dostupné na World Wide Web:

10

studovala to samé co já, ale pak se ukázalo, že je v deníku potřeba být co nejpřesnější, a já žádný jiný obor neznám tak dobře.“7 Román Marta v roce vetřelce je pojat jako deník devatenáctileté absolventky gymnázia a dočkal se skutečně velmi rozporuplných reakcí. Tematicky i stylově autorka navazuje na svou předchozí úspěšnou tvorbu, v tomto případě však tolik pochvalných reakcí nesklidila. Kritika se zamýšlí nad tím, pro jakou cílovou skupinu je dílo určeno, jedni jí vyčítají celkově velmi prostý jazykový styl, jiným se nelíbí příliš snadná stravitelnost, kterou také neschvaluje např. Karolína Jirkalová: „Potíž se Soukupové Martou je ta, že knihu sice s chutí slupneme, ale nic nám z ní v hlavě nezůstane. Nepředkládá nám nečekaný pohled na svět, nevybízí k úvahám či k přehodnocení nás samých, nedotýkáme se tu podstaty lidského údělu či dějin. A nenabízí ani rozkoš z vyprávění, jazyka, obraznosti či kompozice. Marta v roce vetřelce je až příliš snadno stravitelná.“8 Jakub Vaníček naopak Karolíně Jirkalové oponuje a zamýšlí se nad současnou tendencí v tvorbě nejmladší generace spisovatelů: „Marta v roce vetřelce nepatří mezi texty, nad nimiž bychom měli vzdychat „rozkoší z vyprávění“. A stejně tak jí uniklo, že nám tu Marta pokládá klíčovou zásadní otázku: jaká je doba, ve které literární díla nejmladších (a zároveň i nejčtenějších) autorů ztrácejí ze zřetele potřebu zabývat se jazykovými a stylistickými nuancemi?“9 Jak je patrné z kritických ohlasů, část recenzentů má svou vlastní představu o tom, jak by měla vypadat tzv. vyšší literatura. Je však otázkou, zda ona snadnost, která je Petře Soukupové vyčítána, neodráţí současnou realitu dospívající mládeţe lépe, neţ cokoli jiného. „Soukupová se zcela programově vyhýbá jakékoli literárnosti, vyumělkovanosti, a proto se čte tak neuvěřitelně snadno. Jenže tato snadnost, včetně onoho pro Martu zkratkovitě typického líbí – nelíbí, absence hlubokomyslných ponorů do sebe sama a naopak nutnost zaznamenávat banality, to vše se ve své monotónnosti ve výsledku stane daleko přesvědčivější, depresivnější 7

TRESTROVÁ, Veronika: Nežiju životy svých postav, říká spisovatelka Petra Soukupová. [online]. c2011 [citováno 15. 2. 2015]. Dostupné na World Wide Web: 8 JIRKALOVÁ, Karolína. Potíže s Martou v roce vetřelce. Lidové noviny [online]. 2011 [Citováno 4. 4. 2015]. Dostupné na World Wide Web: 9 VANÍČEK, Jakub. Tak to Jirkalová nechtěla. Kulturní noviny [online]. 2011, s. 7 [citováno 15. 2. 2015]. Dostupné na World Wide Web:

11

zprávou o životě teennagerů než hlubokomyslná moralita o tom, jak jsou povrchní, nestálí,

slaboši

a

rozmazlenci

s přesnými

požadavky

na

značku

tenisek

či notebooku.“10 Deník zachycuje období jednoho roku Martina ţivota a při popisu nejrůznějších hrdinčiných peripetií nevynechává jediný den. Během tohoto období se ze vzorné absolventky gymnázia stává studentka bohemistiky na filozofické fakultě. S nástupem na vysokou školu však hrdinka ztrácí růţové brýle - semináře si ve své naivitě představovala jako zábavné debaty o knihách – a představuje se nám v jiném světle. „Její touhy a plány jsou momentální – žádné velké nároky, nikterak dlouhodobé výhledy. Žije se v momentálním horizontu, pije se s kamarády, komunikuje se skrze sociální sítě“11 O Martě se na prvních stranách textu dozvídáme jen minimum informací. Zjišťujeme, ţe má mladší sestru a staršího bratra, babičku v domově důchodců. V jedné z ilustrací Nikoly Hoření má pozorný čtenář moţnost nahlédnout do hrdinčina rodokmenu. Postavy ani svět textů Petry Soukupové se nevymykají průměru. Také hrdinka této prózy pochází z obyčejné praţské rodiny střední třídy, na první pohled dokonale fungující, ovšem s přicházejícími potíţemi bezradné. Marta se začíná hroutit pod návalem povinností, nechtěně otěhotní s ţenatým přítelem a únik z neútěšné reality hledá v opilosti. Vysychající finanční zdroje a záliba v alkoholu strhávají hrdinku do existenční krize, ovšem zásah starostlivých rodičů definitivnímu úpadku zabraňuje. Všechny události v Martině ţivotě jsou popisovány nezúčastněným pohledem, coţ Milena M. Marešová v pořadu Mozaika komentovala následovně: „Ostatně všechno v tomhle roce jedné slečny je „nasázeno“ na plošinu bez hloubek a výšek.“12 Samotný název knihy zde zřejmě nebude odkazovat jen na nenarozené dítě, ale v podstatě na všechny události Martina „nevydařeného“ roku. Umně popisované banální situace, oblíbený námět současné rodiny a nefunkčních vztahů, to vše vloţila Petra Soukupová do své knihy. Nutno říct, ţe se sice čte snadno, ale zároveň zanechává pachuť deziluze, coţ také výstiţně podotkl Jakub Vaníček: „Nad

10

KLÍČOVÁ, Eva. Vetřelec v české próze. Host [online]. 2011, s. 54 [Citováno 9. 3. 2015]. Dostupné na World Wide Web: 11 MAREŠOVÁ, Milena, M. Marta v roce vetřelce – recenze. Mozaika, ČRo3 - Vltava [online]. 2011 [citováno 12. 3. 2015]. Dostupné na World Wide Web: 12 Tamtéž

12

románem Petry Soukupové nám najednou dochází, o jak brutální mechanismus kapitalizace citů se jedná – Jan Keller prohlásil, že sociologové by měli číst i poslední román Petry Soukupové, jelikož v době realismu by si jen stěží dovolila žena jejího věku sepsat tak brutálně otevřený příběh, demaskující tržní zákonitosti své doby.“13 Svým románem o dívce Martě autorka prokázala schopnost přesvědčivě a empaticky zachytit proţívání mladé dívky. Nesnaţí se moralizovat, především poukazuje na objektivní skutečnost, čemuţ vhodně napomáhá vkládáním ilustrací. Prozatím posledním vydaným titulem Petry Soukupové je Bertík a čmuchadlo (2014), kniha určená pro děti, v níţ se autorka věnuje dříve tabuizovanému tématu v literatuře pro nejmladší skupinu recipientů – rozvodu. Přestoţe se vydala do nového prostředí dětských čtenářů, povedlo se jí i zde uspět. Pochvalnou zmínku přidal výtvarný a literární kritik Radim Kopáč: „Zvolila nejnáročnějšího čtenáře – toho, který ještě žije v dětském světě her a dobrodružství, ale zároveň už má svoji hlavu. Je až s podivem, jak bravurně svůj vstup na nové území zvládla.“14 Devítiletý Bertík, který se neumí smířit s rozchodem rodičů, musí společně s maminkou a jejím novým přítelem odjet na prázdniny ke známým na chalupu. Raději by zůstal se svým otcem ve městě a svůj nesouhlas dává najevo různými naschvály a zlobením ve snaze pokazit dovolenou všem ostatním. Jednoho dne se však během svého trucování v lese setkává se zvláštním zvířátkem, které k jeho údivu dokonce mluví, a co víc, postupně Bertíkovi pomůţe smířit se s celou rodinnou situací. Opět se projevuje autorčina schopnost citlivě zachytit proţívání malého dítěte, soustředěnost na „tady a teď“, navíc dokáţe střídat napětí s dobrodruţstvím i klidnějšími momenty a svůj literární talent prokládá neméně povedenými kresbami komiksového ilustrátora Petra Korunky: „Soukupová dokáže přesně vystihnout dětské vnímání reality soustředěné na přítomný okamžik, v němž je v danou chvíli každá křivda největší a aktuální zábava nejlepší, takže výsledek nepůsobí jako suchopárná didaktická příručka pro potomky rozvedených partnerů“15 13

VANÍČEK, Jakub. Tak to Jirkalová nechtěla. Kulturní noviny [online]. 2011, s. 7 [citováno 15. 2. 2015]. Dostupné na World Wide Web: 14 KOPÁČ, Radim. Terapie čmuchadlem. Týdeník Rozhlas [online]. 2014, č. 47 [Citováno 9. 3. 2015]. Dostupné na World Wide Web: 15 NOVÁKOVÁ Šárka; JANČÍK, Marek. 33 knih na Vánoce [online]. 2014 [citováno 15. 2. 2015]. Dostupné na World Wide Web:

13

Titul, kterému bude v následujících kapitolách věnován největší prostor, je druhou vydanou knihou Petry Soukupové. Za soubor tří próz získala autorka cenu Magnesia Litera 2010 za nejlepší knihu roku. Prostor dostává opět netradičně pojaté téma rodinných a partnerských vztahů. Petra Soukupová nenásilně konstruuje příběhy zcela obyčejných lidí – takových, které všichni denně potkáváme, ať uţ jsou to naši sousedé, známí, lidé na ulici apod. Její postavy ţijí zcela průměrné, ničím se nevymykající ţivoty. Svět konkrétní rodiny, jeţ spisovatelku nejvíce zajímá, je nahlíţen nezúčastněně, není hodnocen, všechny situace jsou popisovány s odstupem. Rodina jako důleţitá sociální skupina by měla plnit celou řadu funkcí. Kromě biologické a ekonomické jsou těmi nejdůleţitějšími sociální a psychologická funkce. Co se stane, pokud některý z těchto stavebních kamenů rodiny vypadne, se autorka pokusila vloţit do souboru tří povídek, které jsou vyprávěny očima ústředních hrdinů. V textech knihy jde pokaţdé o rodinu problematickou, ať uţ se jedná o úplnou či rozpadlou rodinu. Autorka se zaměřila především na děti a jejich vztahy k rodičům a sourozencům. Nutno říct, ţe se nejedná o vztahy idylické. Podobně jako v próze K moři se dočítáme o sourozenecké zášti, o křivdách a zamlčených pravdách, o absurdní neschopnosti porozumět si s těmi nejbliţšími. Vývoj dítěte v takové rodině můţe být deformován. Jistota a bezpečí se mění v chaos a nedostatek empatie si dítě můţe kompenzovat různými způsoby. „Výsledný tvar je díky fragmentárnímu vyprávění a zmnožení perspektiv mozaikou, v níž se prostor domova – rodinné idyly zdůrazňováním opozic mezi vnitřním – vnějším a vlastním – cizím mění v bojiště, kde lze přežít pouze za cenu trvalého odcizení. A každé zmizení nebo pokus o únik vždy provází menší či větší ztráta.“16 Skutečnost, ţe text opět připomíná filmový scénář, je nejednou připomínána v kritických ohlasech. Nejinak tomu bylo u předchozí knihy K moři. Autorka však nepopírá, ţe s texty pracuje opakovaně. Za prostřední povídku Na krátko získala Petra Soukupová dokonce scenáristickou cenu. Kriticky reagoval např. Jiří Peňas v rubrice Kniha týdne Lidových novin: „Ty texty mají rysy, stavbu a jazyk scénářů, kterými, jsem o tom soukromě přesvědčen, původně byly […]. Scénář není primárně určen čtenáři, nýbrž režisérovi či dramaturgovi a jeho kvalita je jiná než literární: 16

KŘENKOVÁ, Jarmila. Soukupová je znovu průvodkyní po rodinné pustině [online ]. c2010 [citováno 12. 3. 2015]. Dostupné na World Wide Web:

14

neznamená to, že není možné scénáře číst, a mnohé jsou nepochybně zajímavé a z některých je snad i dobrá literatura, jsou-li jazykově „zušlechtěny“ – například filmové povídky Vladimíra Körnera. Tvrdím, že to není případ textů Soukupové. Ty byly pro účely knihy jen jaksi beletrizovány, což znamená zbaveny technických poznámek a stylisticky uhlazeny a doplněny, dětským postavám dodána ich-forma. Tím se z nich však literární postavy nestaly a z textu, ve kterém je styl a jazyková kvalita tím posledním, co autorku zajímá, se literatura nestala rovněž.“17 Vidíme tedy, ţe ohlasy k autorčině tvorbě jsou velmi různorodé. Jevy, které jsou jí vytýkány v jedné kritické reflexi, jsou v následujících ohlasech chváleny a naopak. „Je znát, že Soukupová má zkušenosti se psaním scénářů, protože živelné rozhovory by bez velkých úprav sneslo i filmové plátno. Děj má spád a vás to nutí číst dál – chcete vědět, jestli se ztracený syn nakonec najde, jestli si Vojta porozumí s tátou a jeho matka ustojí vztah s despotickou babičkou či zda k sobě už dospělé dcery nakonec najdou cestu.“18 Pokud nahlédneme na portály neodborného charakteru, shledáme, ţe běţní čtenářští nadšenci vnímají tvorbu Petry Soukupové stejně jako odborní recenzenti různě. Jedni vytýkají depresivní ladění příběhů, špatnou orientaci v retrospektivních návratech, podobná jména hrdinek apod., jiní vyzdvihují skvělou propracovanost destrukce mezilidských vztahů a moţnost průniku do nitra jednotlivých postav.

17

PEŇÁS, Jiří. Namaluj to černě. Lidové noviny [online]. 2010 [citováno 22. 2. 2015]. Dostupné na World Wide Web: 18 SMÍTALOVÁ, Petra. Soukromá dramata mizení. Instinkt [online]. 2009, s. 40 [citováno 22. 2. 2015]. Dostupné na World Wide Web:

15

3.0.

Terminologické vymezení pojmů postava a vypravěč

V této kapitole se zaměříme na typologii literárních postav, vymezení základních pojmů a také typologii vypravěče. Pro výklad typologie postav a jejich klasifikace nahlédneme do publikace Poetika vyprávění americké spisovatelky Shlomith Rimmon-Kenanové. Z českých teoretiků neopomeneme práci Daniely Hodrové, Františka Všetičky a Jiřího Holého. Práce Lubomíra Doleţela, Franze Karla Stanzela či Františka Všetičky nám poslouţí k výkladu moţností vypravěčských strategií. V kaţdém literárním díle se setkáváme s postavami, u nichţ shledáváme, ţe bývají pojaty nejrůznějšími způsoby. Těmito způsoby se zabývá Shlomit Rimmon-Kenanová v Poetice vyprávění, v níţ připomíná, ţe rekonstrukce postavy bývá v mnohých případech ponechána na čtenáři: „V příběhu je postava konstruktem, který si sestavuje čtenář z různých údajů roztroušených v textu.“19 Avšak není tomu tak vţdy. Zatímco někdy je rekonstrukce postavy skutečně jen na čtenáři, v jiných případech je postava představena přímočařeji. V této souvislosti zmiňme myšlenky Edwarda Morgana Fostera, na které odkazuje Shlomith Rimmon-Kenanová. E. M. Foster rozlišoval ploché a oblé postavy, přičemţ ploché postavy se díky svému omezení vlastností a absence rozvoje během děje nerozvíjejí a vyznačují se snadnou rozeznatelností a zapamatovatelností. Oblé postavy se naopak v průběhu děje rozvíjejí, získávají nejrůznější vlastnosti a kontrastují tak postavám plochým. Shlomith Rimmon-Kenanová oceňuje poznatky E. M. Fostera, zároveň však upozorňuje na nebezpečí přílišného zjednodušování této teorie. Připomíná tedy skutečnost, ţe v literárním díle nacházíme fiktivní postavy, které jsou sloţité, ale absentuje u nich rozvoj, a postavy, které jsou sice jednoduché, ale rozvíjejí se. 20 Prezentaci postavy v textu se věnuje také Daniela Hodrová v Poetice literárního díla 20. století (Na okraji chaosu). Uvádí, ţe postavu lze chápat jako prvek, který prostupuje všechny sloţky literárního díla. Zároveň zmiňuje, ţe zatímco některé textové jednotky (např. popis těla postavy) se v textu objevují pouze jednou, jiné se naopak opakují (např. jméno). Daniela Hodrová povaţuje za nejdůleţitější promluvu vypravěče o postavě (přímá charakteristika postavy, popis jejího 19

RIMMON-KENANOVÁ, Shlomith. Poetika vyprávění. Brno: Host, 2001, s. 48-50.

20

Srov. tamtéž

16

zevnějšku, chování, jednání, myšlení), následně dialogy a rovněţ výroky jiných postav o dané postavě, vnitřní a vnější monology. V případě některých postav jednotlivých povídek Petry Soukupové nás zcela jistě bude zajímat mnoţství výroků a komentářů ve výpovědích hrdinů o druhých postavách, přestoţe Daniela Hodrová upozorňuje, ţe zmínky a výroky jiných postav o postavě hrají vesměs menší roli neţ způsoby ostatní. Přesto i tento způsob nebývá zanedbatelný. Nespornou roli má rovněţ čtenář, který při své konkretizaci postavy postupuje a doplňuje informace podle svého uváţení a konstruuje tak v podstatě poněkud jinou postavu.21 Během rozboru postav v povídkách Petry Soukupové budeme postupovat podle návrhu členění charakterizace Shlomith Rimmon-Kenanové, v němţ zmiňuje dva základní typy uvádějící povahu postavy. Těmi jsou přímá definice a nepřímá prezentace. První jmenovaná přitom musí pocházet od hlasu s největší autoritou v textu. Pokud by byla stejná slova vyslovena někým jiným, slouţila by sice také k charakteristice, ale tvrzení by získala menší váhu. Definice přímá pojmenovává daný rys zpravidla adjektivem, abstraktním podstatným jménem, jiným typem podstatného jména nebo částí řeči. Pokud naopak konkrétní rys není pojmenován, ale je nejrůznějšími způsoby naznačován, jedná se o prezentaci nepřímou. Postava bývá v takovém případě představena vnějším vzhledem, prostředím, řečí a činností a je opět čtenářovou úlohou, aby si vyvodil vlastnosti takové postavy. Velmi důleţitým způsobem nepřímé prezentace je řeč. Napomáhá vystihnout společenské postavení hrdiny, povahový rys, individuální vlastnosti, povolání apod. V případě postav v povídkách knihy Zmizet nejednou shledáme, ţe to, co jedna postava říká o jiné postavě, charakterizuje nejen postavu, o níţ se mluví, ale také tu, která promlouvá. U vnějšího vzhledu literární postavy rozlišujeme vnější rysy, jako je výška, barva očí, délka nosu apod. – tedy takové, které jsou mimo kontrolu postavy; a vzhled, jenţ postava můţe alespoň částečně ovlivnit, tzn. účes či oblečení. Stává se, ţe vnější popis hovoří sám za sebe, v jiných případech je vztah k určitému povahovému rysu pouze naznačen.22 Neopomenutelným prvkem při způsobech prezentace postavy můţe být např. fyzické okolí jako dům, pokoj, město, ulice a lidské okolí tvořené rodinou a společenskou vrstvou. Pokud se tedy čtenář dozvídá o postavě ţijící 21 22

Srov. HODROVÁ, Daniela. Na okraji chaosu. Praha: Torst, 2001, s. 519-543. Srov. RIMMON-KENANOVÁ, Shlomith. Poetika vyprávění. Brno: Host, 2001, s. 48-50.

17

v polorozpadlém domě s oblaky prachu a zatuchlým pachem, můţe takto popisovaná skutečnost znamenat úpadek postavy, následek její chudoby, ale také chování či povahu dané postavy.23 Daniela Hodrová ve své práci o prezentaci postav v textu nezapomíná na důleţitou roli jména postavy. Pojmenování postavy bývá vnímáno jako zlidšťující a individualizační moment.24 Jiří Holý se pak ve své práci Problémy nové české epiky věnuje zejména zvukové a obsahové stavbě jmen.25 K důleţitým činitelům literárního textu patří vypravěč, který modeluje fikční svět, poskytuje nám o něm informace a zasahuje do všech jeho částí. Volba typu vypravěče ovlivňuje také strukturu a uspořádání textu. Vypravěč zaujímá určitý postoj k jednotlivým postavám, zprostředkovává a komentuje dění. Jako činitele veškeré konstrukční práce charakterizuje vypravěče Tzvetan Todorov v Poetice vyprávění, v níţ také připomíná fakt, ţe vypravěč ztělesňuje principy, na jejichţ základě jsou vynášeny hodnotící soudy. Způsob vypravěčovy přítomnosti v textu bývá různý, ale vţdy je zásadním prvkem, skrze nějţ je nahlíţeno na ostatní sloţky textu. Nabízí tedy konkrétní optiku, přes kterou jsou jednotlivé události prezentovány. Výchozími publikacemi pro rozbor vypravěčských strategií v jednotlivých povídkách souboru Zmizet bude Průvodce literárním dílem Ladislavy Lederbuchové a práce Narativní způsoby v české literatuře Lubomíra Doleţela. Ladislava Lederbuchová rozlišuje v práci Průvodce literárním dílem různé vypravěčské typy podle míry odstupu mezi pásmem vypravěče a pásmem postav. Rozlišuje zde vypravěče autorského, vypravěče personálního, vypravěče přímého neboli skazového a vypravěče oka kamery. Vypravěč autorský, označovaný také jako vševědoucí nebo olympský, nahlíţí na dění z vnější perspektivy a nevyskytuje se ve světě ostatních postav, coţ zdůrazňuje jeho nadhled a vědoucnost. Dění průběţně hodnotí vlastním úhlem pohledu, můţe předjímat důsledky minulých činů na budoucnost, zná vyprávěný příběh. Na svou přítomnost v textu upozorňuje oslovováním čtenáře, odehrávající se události podává er-formou a disponuje také většími znalostmi o jednotlivých postavách. Personální vypravěč (reflektor) sleduje 23

Srov. RIMMON-KENANOVÁ, Shlomith. Poetika vyprávění. Brno: Host, 2001, s. 72-73. HODROVÁ, Daniela. Na okraji chaosu. Praha: Torst, 2001, s. 558. 25 Srov. HOLÝ, Jiří. Problémy nové české epiky. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 1995, s. 49-59. 24

18

příběh očima některé z postav vnitřní perspektivou a tím také ztrácí vševědoucnost. Stejně jako předchozí typ vypravěče autorského vyuţívá er-formy, ale dochází k prolínání pásma vypravěče s pásmem postav. Přímým účastníkem děje se stává vypravěč přímý neboli skazový (z rus. skazať = říci, vyprávět), který pracuje s ichformou a příhody sleduje svým vlastním úhlem pohledu. U této vypravěčské varianty se můţeme setkat se dvěma funkcemi – „proţívajícím já“ a „vyprávějícím já“. Ztráta odstupu od vyprávěného souvisí s proţívajícím já a znamená mimo jiné ztrátu neutrality, kdy se výpověď stává autentickou. V takovém případě se jedná o ichformu zpovědní. Vyprávějící já naopak pouţívá ich-formu reflexivní a získává roli komentátora, který popisuje dění a referuje o probíhajících událostech. Odstup mezi pásmem vypravěče a pásmem postav se zvětšuje. Poslední zmiňovaný vypravěč je vypravěč oka kamery soustředící se převáţně na snímání událostí z vnější perspektivy. Nenahlíţí do jiných časových rovin ani neuvádí souvislosti, soustředí se pouze na konkrétní dění.26 Problematice funkcí vypravěče se věnuje Lubomír Doleţel v publikaci Narativní způsoby v české literatuře. Literární text se podle jeho pojetí skládá z promluv postav a promluvy vypravěče. Jeho zájem se soustředí na subjektivizaci vyprávění spočívající v narušení rovnováhy mezi funkcí vypravěče a postav. Uvádí, ţe vypravěč má moţnost osvojit si funkce postav a nemusí mu být přisuzovány pouze funkce konstrukční. Stejně tak funkce akční a interpretační nenáleţí vţdy pouze postavám. „Přejetím funkce interpretační vzniká vypravěč rétorický, přejetím funkce akční – vypravěč osobní. […] Výsledkem je soustředění funkcí vypravěče a postavy v téže fikční osobě, která je zároveň zdrojem vypravěčského aktu i jeho konstruktem.“27 Na základě této teorie rozlišuje několik vypravěčských způsobů: objektivní er-forma, rétorická er-forma, subjektivní er-forma, objektivní ich-forma, rétorická ich-forma a osobní ich-forma. Přestoţe se v textech Petry Soukupové s variantou vševědoucího vypravěče setkáme, zaměříme se zde více na způsoby vyprávění v první osobě. Nezapomeneme však poukázat na pasáţe, v nichţ se jednotlivé vypravěčské způsoby prolínají. V povídkách nejednou nahlédneme do nitra dětské postavy formou vnitřních 26

Srov. LEDERBUCHOVÁ, Ladislava. Průvodce literárním dílem. Jinočany: H&H, 2002, s. 346-348. DOLEŽEL, Lubomír. Narativní způsoby v české literatuře. Praha: Československý spisovatel, 1993, s. 43. 27

19

monologů a myšlenek. Objektivní ich-formu Lubomír Doleţel vykládá jako způsob vyţadující potlačení akční i interpretační funkce vyprávěcího subjektu, kdy postava a zároveň konstruktér fikčního světa nezasahuje do vyprávěného příběhu. Stává se z něj neúčastný chladný pozorovatel, který ţádným způsobem nekomentuje ani nehodnotí události kolem sebe. Pokud se fikční svět stane předmětem neustálého hodnocení akčně pasivního vyprávějícího subjektu, hovoříme o ich-formě rétorické. Osobní ich-forma přináší vypravěče ztotoţněného s fikční postavou, přičemţ se vyprávěného příběhu účastní různou měrou a také se můţe stát jeho hlavním hrdinou, který jednotlivé situace nejen reflektuje, ale také se k nim vyjadřuje a hodnotí je.28 Josef Hrabák se v publikaci K morfologii současné prózy zamýšlí nad vyuţitím ich-formy a autorovou vševědoucností. Ich-formu označuje jako vhodný prostředek k tomu, aby se autor nepohodlné vševědoucnosti vyhnul a bylo mu umoţněno zobrazovat skutečnost bez autorského nadhledu, pouze z perspektivy jedné postavy. Moţný nedostatek vševědoucnosti ve sloţitějších útvarech můţe ichforma určitým způsobem kompenzovat, pokud zobrazí děj z více perspektiv a kombinuje několik výpovědí v první osobě. Čtenář získává obraz viděný různými vypravěči, je ale úplnější neţ pro jednoho z vypravěčů a Josef Hrabák tuto variantu připodobňuje k některým divadelním hrám, v nichţ je divák s děním seznámen více neţ jednotlivé postavy.29 Pouze dva typy vypravěčů uvádí František Všetička ve své práci Stavba prózy. Jedním z nich je vypravěč personální, který se příběhu fyzicky účastní, vypráví v ich-formě a bývá jednou z postav. Druhý, fiktivní vypravěč, se v podobě postavy nevyskytuje, ale vypráví také pomocí ich-formy.30

28

Srov. DOLEŽEL, Lubomír. Narativní způsoby v české literatuře. Praha: Československý spisovatel, 1993, s. 43-49. 29 Srov. HRABÁK, Josef. K morfologii současné prózy. Brno: Blok, 1969, s. 109-110. 30 Srov. VŠETIČKA, František. Stavba prózy. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1992, s. 28.

20

4.0.

Povídky souboru Zmizet 4.1.

Zmizel

Ve druhé prozaické knize Petry Soukupové se těţištěm zájmu opět stává rodina a souţití jednotlivců v ní. Zatímco prózu K moři autorka zaměřila na historii jedné rodiny a pracovala zde především s časem vyprávění v nepoměru s časem děje, v tematicky propojených povídkách souboru Zmizet dává prostor zejména různým vypravěčským perspektivám. Kaţdá z povídek představuje svou vlastní rodinu, v níţ se postupně ztrácí ledacos – noha malého chlapce, syn, otec či vlasy. Svým osobitým způsobem nahlíţí autorka na současný fenomén rozpadajících se rodin a na důsledky padající především na děti. V první povídce Zmizel učinila autorka hlavní postavou chlapce Jakuba, který také plní roli vypravěče. Autorka se vedle vnější charakteristiky zaměřila především na činy, smýšlení a nitro postav. Na samém počátku se o Jakubovi mnoho nedozvíme. Děj začíná na vlakovém nádraţí, kde se patnáctiletý Jakub loučí se svými rodiči a míří do Plzně, kde od září začne studovat. Bliţší informace přicházejí aţ s další kapitolou, v níţ nás hrdina formou retrospektivních pohledů seznamuje se svým ţivotem. „Kdysi mi je v podobným vlaku necelých sedum let, koukám na krajinu a vedle mě sedí brácha, jemu je deset, a teď do mě pořád šťouchá, ošívám se, nechci odtrhnout oči od okýnka, ale pak mě dloubne pořádně, tak se otočim a brácha na mě udělá ksicht. Seš dement? 'Dělej, vystupujem.'“31 Jednotlivé zmínky o Jakubovi a nejen o něm, ale také o celé jeho rodině, se postupně vrší a vytvářejí poutavé svědectví o současných mezilidských vztazích. Zpočátku nic nenasvědčuje tomu, ţe by v rodině mohly klíčit jakékoli problémy. „Takže vystoupíme z vlaku, sme normální rodinka na nedělním vejletě, akorát bez mamky, která doma uklízí a vaří si dopředu, protože v týdnu na to nemá čas.“ (s. 15) Záhy ovšem odkrýváme sourozenecké spory a odhalují se hlubší kořeny jejich vzájemné nelásky. Jakub sám sebe popisuje jako drobného subtilního chlapce, ve srovnání s vizáţí bratra, prohrávajícího na celé čáře: „Sem v tý době malinkej, je mi sice skoro sedum, ale vypadám na pět, sem úplně světlounkej, bílý řasy i vlasy a skoro průhlednej, ještě to není tak dávno, co si mě ženský na ulici pletly s holkou,

31

SOUKUPOVÁ, Petra. Zmizet. Brno: Host, 2009, s. 14. Další citace z knihy pocházejí z tohoto vydání.

21

možná teď vypadám spíš jako holčička než jako sportovec, kterým bych měl podle táty být. To brácha sportovec je, a taky je daleko hezčí, hotovej anděl.“ (s. 15) Otec, trenér atletiky a orientačních běţců, se vzhlíţí ve starším synovi Martinovi, který získává sportovní ocenění a s tím i plnou podporu svého otce. Jakub, pravý opak Martina, ve sportovních kláních nikterak nevyniká. „Já běhat neumim, nebo jenom pomalu, a moc mě to nebaví. Sem beznadějnej.“ (s. 16) Protoţe se hoch musí účastnit tréninků a podvoluje se nátlaku otce, radost mu sportovní aktivity nepřináší, spíše naopak. „Snažim se ulejvat. Vymejšlim si pohádky, jak mě bolí hlava, jak mě bolí ruka, jak mě bolí zub.“ (s. 16) Ukazuje se, ţe mladší přemýšlivý chlapec si našel zalíbení ve zcela jiné sféře – malování – coţ ovšem otec není schopen docenit a Jakuba staví nevědomky na druhou kolej: „Táta s bráchou probíraj dnešní běh, vydrží jim to celý jídlo, rozebíraj každej bráchův pohyb, výdech, všechno, a táta se na mě za celou dobu ani nepodívá.“ (s. 17) Matka obou chlapců je vykreslena jako citlivá ţena, snaţící se mateřskou lásku věnovat oběma dětem stejnou měrou. Mladšího syna je jí ale čím dál častěji líto, postupně se stává jeho ochránkyní před zbytkem rodiny. Jakub s maminkou se uchylují ke společným chvilkám v kuchyni, zatímco otec s Martinem se věnují sportu. Nedokáţí se bavit všichni společně a postupně tak dochází k vzájemnému odcizování. Přestoţe ţena problematický vztah obou chlapců vnímá a snaţí se s manţelem promluvit, ten ji neposlouchá a dál slepě věnuje veškerou energii staršímu synovi. „Mamka se se mnou baví normálně, jenže to je mi v tu chvíli jedno, chci, aby mě taťka pochválil, jenže vlastně není moc za co, jsem opravdu nešikovnej a pomalej.“ (s.17) Mezi sourozenci dochází k častějším potyčkám. Vzájemně na sebe ţárlí, dělají si naschvály a oba si uvědomují, ţe sourozenecké pouto by mělo vypadat jinak. Jakub pak opakovaně vnímá, ţe nad silnějším Martinem nedokáţe vítězit ani ve fyzické síle, ani v psychické odolnosti. „Vůbec se nemáme rádi. Každej žárlíme na toho druhýho, on má celýho tátu a já celou mamku a každej chce i kus toho zbylýho rodiče. Jenže on je starší, a tak stejně může všechno. (s. 17) Do tohoto zaběhnutého stereotypu zasáhne osud a odstartuje sérii různých tragédií. Nejen ţe mladší Jakub přijde nešťastnou náhodou o nohu, ale rodina záhy přichází o staršího syna, který se jednoho dne nevrátí domů a zůstane nezodpovězenou otázkou, co se mu přihodilo. Mohlo by se zdát, ţe se vztah obou 22

chlapců po váţném úrazu jednoho z nich zlepší, ale autorka takové pokračování příběhu nenabídne. Spíše naopak, matka má tendenci malého Kubu ještě více ochraňovat a od Martina očekává pochopení. Otec, i kdyţ je rád, ţe se po návratu z nemocnice Jakub zotavuje, dál funguje jakoby s klapkami na očích. Přesto i na něj atmosféra domova doléhá a skrývanou bezmoc začíná překonávat pomocí alkoholu. „Po několika marných hádkách s matkou, má otec takový vztek a pocit zbytečnosti, který lze překonat jen tréninkem nebo chlastem, a tak to udělá, raději obojí. (s. 27) Teprve v dalších kapitolách se dozvídáme víc o pravém původu otcovy nespokojenosti a náchylnosti k alkoholu. Sám touţil být špičkovým orientačním běţcem a místo toho skončil jako vyhaslá hvězda juniorské kategorie. Dochází mu, ţe ani starší syn, do kterého vkládal všechny naděje, nebude tak nadprůměrný, jak doufal. Svou lítost nad nesplněnými sny utápí v alkoholu. „To, že Jakub nemá nohu, je otci upřímně líto. Rozhodně ho ale proto nemá méně rád. Otec není žádná zrůda. Otec je jenom člověk, který chtěl zamlada jet na mistrovství světa a teď na něj nepojede ani jako otec a trenér závodníka.“ (s. 42) Jakubovi při uzdravování a zvykání si na nový ţivot bez končetiny pomáhá papoušek, kterého mu daruje maminka. Snaha se vyplatí a Jakub skutečně získává novou chuť do ţivota. Martin však na svého bratra ţárlí, a kdyţ jeho naschvály vygradují v Jakubův pád z postele a následné Jakubovo ţalování, nenávist mezi oběma by se dala krájet a graduje ještě víc. „Otočim se na něj a chci něco hnusnýho říct, vim, že se tvářím zle, ale než stačim cokoliv, zašklebí se na mě, krásnej, ví, že se mu to povedlo, že se mě to dotklo, je mi to vidět v obličeji, a jak se zašklebí, tak si pomyslim, chci, abych ho už nikdy neviděl. […] Každej má nějakou vinu a já mám tuhle. Sice sem to neřek, ale myslel sem na to.“ (s. 52) Přání nevidět svého staršího bratra se Jakubovi splní, i kdyţ chlapec uţ ve chvíli, kdy mu myšlenka probleskne hlavou, lituje. Ţivot rodiny je po náhlém zmizení Martina paralyzován. Situace je o to horší, ţe se přes veškerou snahu nepodaří zjistit, co se s dítětem stalo. Jednoho dne nepřijde domů v určenou dobu a slehne se po něm země. Motiv mizení a nedokončenosti se line všemi povídkami knihy. Matka není schopna definitivní ztrátu syna připustit, uchyluje se k vylepování plakátů, návštěvám rodin spoluţáků a vyptávání se, uţívá léky, dokonce na čas opouští rodinu a cestuje po celé republice v naději, ţe snad syna zahlédne. Matka pořád hledá. Má teď stopu. Ukázala tomu člověku fotku, a když vidí jeho výraz, je si jistá, že něco ví. Ale on to popírá. Matka mu nabízí peníze, a když nechce, nabízí 23

i sebe. Brečí. Chlap ji tam nechá stát, a i když za ním běží, ztratí se jí mezi lidma. Matka teď hledá kromě Martina ještě toho chlapa. Nejí. Ví, že je kousek před koncem. Zhubne další dvě kila.“ (s. 81) Otec, zvyklý nic nevzdávat, se ještě pokusí vloţit své naděje do mladšího syna. Opět se zaměří na sport a tlačí Jakuba do plaveckého výcviku. Jeho snaha se ale míjí účinkem. „Co mě začal nutit do sportu, zase se mnou přestal mluvit. A víc chodí do hospody. Vypadá to, že dokud mi nepůjde nějakej sport, nebude táta šťastnej. Ale já se snažim.“ (s. 83) Kdyţ se maminka definitivně zhroutí, Jakub odjíţdí na nějakou dobu k babičce a je mu dopřáno na smutnou atmosféru z domova pozapomenout. Maminka tráví čas u fotografií, z nichţ skládá příběh staršího syna a Jakub díky své zálibě v malování uspěje v přijímacích zkouškách na uměleckou školu. Přijetí na školu, která není v místě jeho bydliště, pro něj znamená definitivní moţnost úniku z tíţivého domácího prostředí. „A teď konečně jedu pryč z toho smutku, do světa, kde nikdo nic neví. Vim, že se potom už nevrátim.“ (s. 97) Závěr nevyznívá nikterak optimisticky. Hrdina, opouštějící bolestné dětství, s úlevou odjíţdí z domova, z něhoţ si veze jako jedinou památku na bratra přívěsek zvířátka. Teprve zmizení jednoho člena rodiny přispěje k uvědomění si, jak moc se mají navzájem rádi. Prozření však v prózách Petry Soukupové většinou přichází pozdě. Povídka Zmizel je převáţně vyprávěna dětskou postavou. Do děje nás uvádí patnáctiletý chlapec. V druhé kapitole přichází retrospektivní pohled, kterým chlapec zamíří do doby, kdy je mu sedm let. Jiří Peňás v rubrice Lidových novin upozorňuje na svízelnost zvolené metody, neboť „hraje na čtenářovy city a omezenou nebo svérázně dětskou perspektivou se tu mohou zakrýt nedostatky a omezení ve vidění autorském.“32 Autorka zvolila vypravěčem první povídky malého chlapce a atmosféra rodinných dramat je tak nahlíţena dětským pohledem. Petra Soukupová vytvořila svět dítěte, které sloţitou atmosféru vnímá, proţívá všechny útrapy své i ostatních rodinných příslušníků a je patrné, ţe se na vyprávěném příběhu přímo podílí, ba dokonce je i jeho hlavním hrdinou. Zároveň si povšimneme, ţe jednotlivé události 32

PEŇÁS, Jiří. Namaluj to černě. Lidové noviny [online]. 2010 [citováno 22. 2. 2015]. Dostupné na World Wide Web:

24

jsou popisovány nezaujatě a s odstupem, vše se pouze suše konstatuje, coţ silně zaznamenáme i ve druhé povídce souboru. Chlad a lhostejno převaţuje, hlubší ponoření se do světa postav nepřichází. Děje se tak díky naprosté absenci hodnotících prvků. Vypravěč sděluje své dojmy, myšlenky a duševní pochody, po celou dobu je však patrný vědoucí odstup. Obě kompoziční pásma jako by splynula a v takovém případě můţeme vypravěče označit jako typ vypravěče skazového. V některých pasáţích se dětské vnímání skutečnosti mění ve vzpomínky, které jsou nahlíţeny s odstupem. V jedné z kapitol komentuje vypravěč nešťastné chování matky po smrti staršího syna takto: „Občas si v sešitě čtu a skoro pokaždý je to nějak nepřesný. Teda tam, kde si to pamatuju. Je tam i spousta věcí, na který si nepamatuju vůbec, protože sem byl malej. Až mnohem pozdějc, až když už jsem dávno pryč, mi to postupně dojde, proč to zapisovala takhle, a vůbec se tomu nedivim.“ (s. 95) Zmínky o dříve neznámém či nepochopeném se objevují opakovaně a dávají tušit existenci vypravěče o něco dospělejšího, vzpomínajícího na minulost. Pro autorčin styl je charakteristická schopnost velmi plynule přecházet často i v rámci jednoho odstavce do různých vypravěčských perspektiv. Díky této schopnosti nabízí nezávislé pohledy všech členů rodiny. Vznikají tak mnohé rozporuplné momenty obsahující zároveň neosobní observaci a jednotlivé subjektivní náhledy zprostředkované některými z postav. Příběhy se tak stávají jakoby plastičtější, černobílost se ztrácí právě díky změnám vypravěčských perspektiv, kdy střídavě promlouvá matka, otec či sourozenci. Místy je také poměrně obtíţné jednotlivé promluvy reflektovat, protoţe nejsou v textu ţádným způsobem odlišeny. „V noci se otec opije a pohádá s matkou. Otci připadá, jako by jeho bol byl větší. Cítí se ukřivděný. On přišel o dítě, o to, které bylo více jeho, o dítě, s kterým si rozuměl, s kterým měl tolik společnýho, o svýho kluka. Matce přece její mazlíček zůstal. Otec vůbec nechápe, že matka to takhle nerozlišuje, pro matku jsou obě děti stejně její, stejně drahocenné. Četla kdysi Sophiinu volbu a dělalo se jí přitom fyzicky zle. Sophiina volba je pro každou matku nejhorší věc na světě, myslí si matka.“ (s. 71) Řeč, kterou svým hrdinům Petra Soukupová vloţila do úst, pak celou atmosféru bezchybně dokresluje. Hovorový jazyk je přísně osekaný a neosobní, zároveň však zanechává intimní stopu, protoţe čtenář můţe v četných replikách rozpoznávat sám sebe. 25

Petře Soukupové bývá vytýkána rezignovanost na budování atmosféry, časový a prostorový kontext. Na tuto skutečnost poukazuje také Jarmila Křenková: „Světy, které Soukupová prezentuje, někdy působí spíš jako rekvizitář divné televizní inscenace. Autorčiny vzpomínky a představy o blízké minulosti jsou navíc místy kontaminovány jejím současným vnímáním. To, že se pije žlutá limonáda, jedí tatranky, někdo po někom hodí ábíčkem, ale zároveň všichni vlastní mobil, bohužel nezaručuje soudržnost a životnost takového fikčního světa.“33 Čas ani místo děje však pro autorku nehrají zásadní roli. Zajímají ji naopak kaţdodenní problémy a starosti obyčejných lidí, takových, jaké můţeme potkat v jakékoli době. To podstatnější se skrývá v nenápadnosti, s jakou se i drobnější křivdy dětství sčítají. I kdyţ snad v danou chvíli působí malicherně, neřešené časem vyplouvají na povrch nakumulované a se vší komplikovaností dopadají na hrdiny v dospělosti.

33

KŘENKOVÁ, Jarmila. Soukupová je znovu průvodkyní po rodinné pustině [online]. c2010 [citováno 12. 3. 2015]. Dostupné na World Wide Web:

26

4.2.

Na krátko

Motivy, které jsme objevili v první povídce Zmizel, se obdobně opakují i v prostředním textu souboru. Roli vypravěče a zároveň hlavního hrdiny získal opět chlapec, tentokrát jedenáctiletý Vojta. V prvních kapitolách se setkáváme jak s charakteristikou přímou, tak nepřímou. U Vojty zpočátku převaţuje prezentace nepřímá s důrazem na jednání, činy a řeč. Dozvídáme se o chlapcově velké zálibě v papírových modelech lodí. Vystřihování mu pomáhá oprostit se od reality, která ani v této povídce není vţdy růţová. V případě postav obou textů knihy Zmizet opakovaně shledáme, ţe to, co jedna postava říká o jiné postavě, charakterizuje nejen postavu, o níţ se mluví, ale také tu, která promlouvá. „Pavlína vaří skoro každej den. Pořád mele o tom, jak ji to baví, ale když pak náhodou zapomenu říct děkuju, tak dělá scény, jako kdyby vařila jenom pro tu pochvalu. Tak jaký baví. Nechápu to.“ (s. 106) V dalších kapitolách je přiblíţen i Vojtův vnější vzhled. Sám sebe popisuje následovně: „Sem divnej, zrzavej a nosim furt stejný hadry, takže sem úplně mimo celej svět.“ (s. 111) Spoluţáci jej povaţují za podivína, utahují si z něj kvůli jeho modelářské zálibě, protoţe se Vojta často zapomene a v zápalu opakovaně rozstříhá celou učebnici. Je otázkou, zda autorka chtěla takovým vylíčením opakovaného lpění v rutinních činnostech, sociálního odcizení a neschopnosti najít si kamarády, poukázat na čím dál častější poruchy autistického spektra, které v současné době nejsou vzácné. Stejně tak se ale můţe jednat o obyčejný únik z komplikovaného světa. Vojtova sestra Pavlína je charakterizována přímou i nepřímou prezentací. „Pavlína zůstane sedět v kuchyni. Uražená, protože sice ví, že je tlustá, ale copak se to smí takhle říkat? Zas tak strašně tlustá není. […] A nedoceněná. Vaří se s tím, dělá oblohu, plátky okurky na milimetr stejný, a on takhle.“ (s. 107) Sourozenecké spory a schopnost navzájem si co nejvíc ublíţit se vinou celým příběhem. Dějové zvraty nejsou tolik tragické jako v první povídce a k většímu dějovému zvratu dochází po příjezdu babičky, která Vojtovi vyhodí oblíbené staré švédské tričko. Chlapec totiţ ţije v přesvědčení, ţe tričko je jeho nikdy nepoznaného otce. Netuší, ţe ve skutečnosti patřilo otci starší sestry Pavlíny,

27

protoţe matka měla kaţdé dítě s jiným muţem. Ani Pavlínin otec s rodinou neţije, odstěhoval se do Ameriky, odkud posílá dceři balíčky vyvolávající mezi sourozenci závist. Matka, prezentovaná jako unavená ţena v kolotoči kaţdodenních povinností, nemá sílu řešit drobné domácí konflikty svých potomků. Příjezd babičky situaci nepomůţe, protoţe ta nepřipomíná vřelou ţenu rozmazlující svá vnoučata, ale podlou nechápavou osobu, která celkovému rozvratu v rodině výrazně pomůţe. Sourozenci vymýšlí další a další schválnosti. Pavlína ničí Vojtovi modely lodí, bratr schválnosti oplácí zničením oblečení, a dokonce sestře ve spánku ostříhá vlasy. Vygradovaná atmosféra donutí chlapce k útěku za nově nalezeným otcem, který ve skutečnosti nezmizel kamsi za moře, ale bydlí nedaleko. Opět se opakuje motiv mizení a teprve ve chvíli, kdy chlapec uteče, dochází ţenám v domácnosti, jak jim Vojta schází. Muţské postavy povídek Petry Soukupové nebývají obdařeny pozitivní charakteristikou. Otcové chlapců v obou povídkách se vyznačují nechápavostí, zahledění do sebe a svých potřeb, nedokáţí vnímat ani to, co je do očí bijící. Vojtův otec těhotnou ţenu před lety opustil a po letech začíná matku znovu vyhledávat v náhlém záchvatu špatného svědomí po havárii na motorce. Napravit dávnou křivdu se mu však nedaří. Snaha mu nevydrţí dlouho, a kdyţ si uvědomí, co vše zahrnuje péče o dospívajícího kluka, vrací se ke svému pohodlnému ţivotu. Chlapec tedy prchá znovu, tentokrát nemajíc kam utéct, potuluje se po městě a spolu s nalezeným a záhy ztraceným otcem mizí i chlapcova naděje na jiný ţivot. Vršení tragédií v takové míře, jako v předchozí povídce Zmizel, se zde neobjevuje. Příběh po všech peripetiích končí smířlivě. Výrazného happyendu se čtenáři nedočkají, ale Vojta se po svém zklamání vrací do zaběhnuté rutiny zpět k matce a zdá se, ţe od té chvíle funguje vše o něco lépe. Jedenáctiletý chlapec je i ve druhé povídce učiněn vypravěčem, opět tedy převaţuje ich-forma. Znovu je však vyuţito častých proměn vypravěčských strategií, střídání ich-formy s er-formou, čtenář je konfrontován se subjektivními výpověďmi jednotlivých postav a zároveň s výpověďmi, v nichţ je na dění nahlíţeno z vnější perspektivy. Podobně se opakuje i nepřehledné členění textu, v němţ nejsou výpovědi postav vizuálně odděleny. „I když je čerstvě vyprané, jeden flek tam zůstal. Pak ho v rukách natáhne. Dole u strany mu utíká jedno oko. A z dolního lemu visí nit. Nepověsí ho. Položí ho na umyvadlo. Češtinu máme poslední hodinu, chvíli to zvažuju, ale pak jdu pryč, protože nemám pořád tu učebnici.“ (s. 131 - 132)

28

První dvě povídky vykazují podobné charakteristiky i volbu vypravěčských postupů. Petra Soukupová zde dokázala bez náznaku sympatií ke kterékoli ze svých postav přiblíţit svět existenciálních úzkostí v rodinných dramatech.

29

4.3.

Věneček

Poslední povídkou souboru Zmizet je kompozičně propracovaný příběh dvou sester, které se léta neviděly. Jedná se o nejkomplikovanější část knihy nejen z hlediska sloţitých rodinných propletenců, ale také volbou retrospektivních pasáţí a vysvětlením důleţitých souvislostí aţ v poslední třetině příběhu. Autorka tentokrát upustila od předchozí tendence ve výběru postav i vypravěče a místo desetiletých chlapců se zaměřila na ţenské a dívčí vnímání reality rodinných vztahů. V centru pozornosti se ocitají dvě sestry, které se na dlouhé roky odloučily a které provází vlastní ţivotní dramata. Stejně jako v předchozích povídkách, najdeme i zde členění na podkapitoly, v nichţ se jednotlivé osudy hrdinek odhalí. Vyprávění začíná druhý den po tatínkově pohřbu, kdy Hanka najde v domě rodičů, ve kterém zůstala se svým muţem bydlet, svazky dopisů odhalujících nečekané tajemství rodinných vztahů. Dříve, neţ je celá záhada vysvětlena, odkrývají se vztahové trojúhelníky rodičů a nemilosrdné střety obou sester. Hanka je zpočátku charakterizována nepřímo především prostřednictvím svého jednání. Po všech těţkostech svého dětství ţije ve spokojené rodině a s manţelem vychovává dvě děti. Je vylíčena jako spokojená, citlivá ţena, vzorně pečující o své blízké. Nalezené dopisy ji vytrhnou z poklidného štěstí, kdyţ se v nich dočte o dlouho zamlčovaném tajemství, které ji otec ani před smrtí nepřiznal. Na otce dostává vztek a rozhoduje se kontaktovat svou sestru Helenu. Starší sestra Helena je v retrospektivních pasáţích vylíčena pomocí definic přímých i nepřímých jako třídní kráska zahleděná do sebe, s typickými drobnými mindráky dospívajících dívek. Zatímco spoluţačky ji v oblibě nemají, pro spoluţáky se stává tajnou fantazií. „Tohle Helenka pořád miluje, nést se po ulici jako královna, v oblečení, které jí tady můžou leda závidět, zadek ovšem radši skrytý pod delším tričkem či volnějšími kalhotami. Helence je osumnáct let, má blond vlasy po pás a velká prsa.“ (s. 253) Kromě základních informací o obou dívkách vyplouvají na povrch nejen jejich nelehké zkušenosti z doby, kdy bydlely společně v jednom pokoji a musely se dělit o rodičovskou pozornost, ale také z doby, kdy po náhlé matčině smrti jedna z dcer klade její úmrtí za vinu druhému rodiči, kterého navíc po celou dobu povaţuje za nevlastního. 30

Helenin pravý otec však není Milan, matčin první manţel, ale Vladimír, který její matku dlouho sváděl a psal jí také zmíněné dopisy, díky nimţ se dodatečně vše vyjasní. Sourozenecké bitky a soupeření o pozornost se rodinám nevyhýbají ani v tomto případě. Druhorozená Hanka tak ţárlí na starší sestru, protoţe jí domnělý otec dopřává ţádané oblečení z Německa a rozmazluje ji, zatímco Vladimír si podobnou útratu nemůţe dovolit. Helenka zase ţárlí na souhru Hanky s jejím otcem, který nad ní drţí ochrannou ruku. Opakující se pocity křivdy a frustrace vyplouvají na povrch prostřednictvím prolínání časových rovin, kdy se střídají vzpomínky se současností. Matka se snaţí mezi oběma dcerami vytvořit pouto, miluje obě stejně a těţce snáší dceřin problematický vztah k Vladimírovi. Obviňuje se a zároveň je šťastná, ţe Helenka vychází alespoň se svým domnělým otcem Milanem a nechce mezi nimi harmonii narušit. „Každopádně je to ale na moje triko, celý je to moje vina, měla jsem s Milanem zůstat, nebo jsem měla už tehdy přitlačit Vláďu, ale ne to pak měnit, teď se to se mnou veze a vždycky to tak bude.“ (s. 330) K Milanovi se také Helenka odstěhuje po nešťastném úmrtí své matky, které klade za vinu Vladimírovi. Helenka se však se změnami nedokáţe vyrovnat, v novém bydlišti v Praze si nedostatek lásky a porozumění kompenzuje alkoholem a propadá lehkomyslnosti svých sousedů v romské komunitě.

Podobně jako

v předchozích povídkách se zde setkáme s jistou formou úniku z reality (malování papoušků, skládání modelů lodí, závislost na alkoholu). Z kolotoče bezcílných činností ji vytrhává aţ vysoká škola a zaměstnání. Vlastní mateřství jí připomene, jak sloţité a všelijak narušené vztahy se mohou v rodině vytvořit a jak těţké je zabránit dopadům takových těţkostí na potomky. Hanka zůstává se svým otcem a z matčina skonu osočuje Helenku, kterou v osudný večer rodiče doprovází na ples. Podobnost jmen obou sester (Hana a Helena) i muţských postav (Milan, Mirek) a také časté posuny v čase znesnadňují orientaci v textu, coţ autorka podporuje stejnou měrou pozornosti věnované oběma hrdinkám povídky. Obě ţeny vkládají naději do setkání, které se má uskutečnit krátce po Vladimírově smrti. Hanka zamýšlí sdělit své starší sestře tajemství, které jim na dlouhé roky ovlivňovalo ţivoty. Helenka se odvaţuje doufat, ţe se obě změnily a mohly by si po letech porozumět, a s napětím i zvědavostí očekává sestřin příjezd. „A co když je Hanka milá ženská, co když si budou rozumět, co když to bude nakonec

31

nejlepší setkání jejího života? Proč by nemohlo být? Už dávno nejsou malé holky“ (s. 317) Ačkoli zamýšlené shledání sester zdánlivě spěje ke smířlivému konci, happyendu se čtenář ani tentokrát nedočká. Obě sestry zaskočí propast, která se mezi nimi za dlouhá léta vytvořila. Chlad mezi nimi nezmírnil ani čas, ani letní pohoda a pohoštění, se kterým si daly obě práci. Místo snahy o komunikaci se obě úzkostlivě vyhýbají oţehavému tématu. „A co teď, co bych měla říct, nechci rozebírat nic, co se týká našich rodičů.“ (s. 340) Přestoţe vycházející pravda, ţe skutečným otcem obou dívek byl právě Vladimír, nabízí načrtnutí cesty ke smíření, setkání přináší jen pocit zbytečné snahy a doufání. Fakt, ţe se navzájem odcizily a nikdy uţ to nebude jinak, na obě ţeny doléhá, coţ také dokládá smutná rezignace v samém závěru textu. „Nic vrátit nejde. Stejně tě nemám ráda, chtěly by říct obě.“ (s. 340) Do sloţitě zapletené historie této rodiny nahlíţíme prostřednictvím častých změn v pásmu promluv. Mnohé souvislosti, které vedly k nešťastné tragédii, představuje autorka pomocí rozdílných interpretací, díky nimţ čtenáři znesnadňuje sympatizovat s některou z postav. Shlíţí na ně nezaujatě a dává jim prostor odhalit mnoţství negativních povahových vlastností. Vypravěčem neučinila malého chlapce a více se soustředila na ţenské vnímání skutečnosti. Přesto však několik krátkých pasáţí ponechává také muţskému pohledu na věc. Čtenář získává moţnost nahlíţet do nitra hrdinek i hrdinů a jejich vnitřních myšlenkových pochodů, dozvídá se o způsobu nahlíţení dané postavy. Vypravěč, který v danou chvíli promlouvá, o sobě poskytuje informace prostřednictvím vnitřních monologů a různých postřehů o dění. Střídají se momenty, kdy jednotliví vypravěči formou retrospektivních vzpomínek přibliţují dění z různých úhlů pohledu a umoţňují sledovat rozdílné smýšlení dané postavy v různých obdobích ţivota od dítěte po dospělost. Oproti předchozím povídkám však autorka opustila ich-formu a přiklonila se k er-formě. Vidíme tedy, ţe se poslední povídka Věneček vyznačuje poněkud sloţitější kompozicí neţ předchozí dva texty a také rozdílnou volbou narativní strategie. Typologií postav však autorka sleduje tendence předchozích povídek, stejně jako v jazykové rovině klade po celou dobu důraz na přímočarost a strohý jazyk oproštěný veškeré zdobnosti.

32

5.0.

Jazyková rovina povídek souboru Zmizet V předchozích kapitolách jsme se věnovali jednotlivým povídkám souboru

Zmizet a poukázali jsme na typologickou charakteristiku postav a volbu vypravěčských strategií. Součástí estetické roviny uměleckého díla je však bezesporu také jazykové vyjadřování autora. V této kapitole se tedy pokusíme odhalit, zda Petra Soukupová uţívá příznakového lexika a zda pomocí jazyka dosahuje větší autenticity vyprávěného. Mnohotvárnost uměleckého vyjádření nelze svázat ustálenými konvencemi. Zvláště v uměleckém stylu se tak projevuje individuální styl autora, jeho specifická schopnost nazírání skutečnosti, osobité vnímání světa. Přestoţe styl umělecký bývá uváděn jako jeden z funkčních stylů spisovného jazyka, autoři u pouhé spisovnosti nesetrvávají a obracejí se i k jiným prostředkům útvarů národního jazyka, přičemţ nevynechávají ani prostředky nespisovné. Kromě uţívání obecné češtiny se můţeme setkat s nářečím nebo lexikálními prostředky slangovými. Takovéto uţívání nespisovných prvků v uměleckém textu má svá opodstatnění a bývá součástí záměrné stylizace. Charakterizace prostředí a postav, příslušnost k pracovnímu či zájmovému prostředí, dobové a místní zasazení děje, to vše s výběrem jazyka souvisí. Stejně tak můţe být pomocí jazyka odlišena řeč postav od řeči vypravěče, případně další postavy vstupující do dialogu.34 Národní jazyk tedy poskytuje autorovi moţnost vyuţití lexika nejen z vrstvy neutrální slovní zásoby, ale také z vrstvy příznakových slov. Můţe vybírat z lexémů různých útvarů národního jazyka a docílit kontrastů mezi promluvami postav a vypravěče. Právě vrstvy příznakové slouţí často k charakterizaci postav nebo vyobrazení prostředí. V literárních textech se často vyuţívají příznakové lexémy hovorové a obecné, ale také slangové či profesní. Ne vţdy je však jejich uţívání spisovatelem dostatečně promyšleno, přestoţe se jedná o prostředky frekventované. Z neutrální slovní zásoby bychom rovněţ vyčlenili dialektismy a argotické výrazy, slova s příznakem kniţnosti a lexémy expresivní.35 Petra Soukupová ve své tvorbě volí takové prostředky, které jí umoţňují co nejvěrohodněji přiblíţit literární svět předkládaný čtenářům. Volba jazyka odpovídá 34

MINÁŘOVÁ, Eva. Stylistika češtiny. Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 70-71. ČECHOVÁ, Marie a kol. Současná stylistika. 1. vyd. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2008, s. 320-324. 35

33

tomu, ţe autorka píše o reálném ţivotě. Z široké škály moţností vybírá nespisovnou podobu jazyka. Nespisovná forma bývá pouţívána především v běţné verbální komunikaci a Petra Soukupová vkládá svým postavám do úst hovorovou češtinu, tedy mluvenou formu spisovného jazyka, která má k obecné češtině nejblíţe. Volba jazyka odpovídá tomu, jaké postavy v textech vystupují a v jakém prostředí jsou ukotveny. V povídkách souboru Zmizet jsou to především běţní lidé ţijící své ničím výjimečné ţivoty vymezené povinnostmi, a výběr jazyka přesně odpovídá jejich sociálnímu zařazení, způsobu ţivota a situacím, v nichţ se ocitají. V povídkách si povšimneme převahy nespisovného vyjadřování, které je typické pro mluvený projev, a tato neformální varianta vyjadřování se opakuje ve všech textech povídkového souboru. V promluvách postav se nespisovné jevy objevují opakovaně, ať uţ promlouvají desetiletí chlapci, dvojice sester nebo dospělí, všichni ve svých promluvách volí převáţně obecnou češtinu. Autorčinou snahou bylo imitovat způsob dorozumívání v běţné rodině, ať uţ úplné nebo rozpadlé, a ponechat postavám moţnost jakoby zcela spontánně odvyprávět své ţivotní osudy. Přestoţe se v textu vyskytují různé věkové generace, je obtíţné jednotlivé výpovědi rozlišit. S výjimkou promluv desetiletých chlapců, kde se autorka pokusila napodobit vyjadřování dnešních dětí, je orientace ve změnách promluv obtíţnější. I kdyţ se čtenáři nabízí stejné situace nahlíţené různýma očima, vypravěčský styl se výrazně nemění. Hojně uţívaným nespisovným útvarem v povídkách Petry Soukupové je tedy obecná čeština, které si všimneme v rovině lexikální, hláskoslovné a tvarové. Vzhledem k rozsahu práce poukáţeme alespoň na některé z nejvýraznějších jevů v jednotlivých povídkách. V textu byly v rámci nespisovného jazyka vysledovány výrazy se stylovým příznakem hovorovým nejen u podstatných jmen: kytky (s. 22), nádražce (s. 17), vejlet (s. 15), foťák (s. 15), ksichty (s. 109), dementy (s. 110), vajgl (s. 221), krámem (s. 285), plky (s. 303), ale i u sloves: umejt (s. 303), pobleje (s. 310), kouká (s. 281), kejvnu (s. 131). Četné nespisovné prvky jsou v povídkách velmi frekventované. Vyskytují se však nejen v souboru Zmizet, ale také v dalších autorčiných knihách. K některým z nich se nepříliš pochvalně vyjádřilo několik recenzentů ve svých kritických reflexích.36

36

Podrobněji dostupné na World Wide Web:

34

Dojmu spontánního mluveného projevu dosahuje Petra Soukupová také pomocí syntaktické výstavby. Pouţívá například samostatné větné členy a věty jednoduché, které nabízejí doplňující informaci související např. s následujícím sdělením. Takové sdělení dokonce není nabídnuto v bezprostřední blízkosti, ale můţeme jej jako vysvětlující informaci najít ve vzdálenějších pasáţích textu. Příkladem je informace o malém přívěsku zvířátka, které si v počáteční povídce ponechává Jakub jako památku na svého pohřešovaného bratra. První zmínka o přívěsku však čtenáři na samém začátku vyprávění nabídne jen stručnou informaci, jejíţ význam se odhalí aţ na poslední straně povídky. „Aby mělo zvířátko kamaráda.“ (s. 13) „Když ho Martin dostal, položil si ho na okenní parapet a pak o něj zavadil rukávem a ono zapadlo za topení. Byl líný hned ho lovit, ale nechtěl na to zapomenout, napsal si to na lísteček, který pak použil jako záložku do knihy. Knihu nedočetl a zvířátko mělo ležet v prachu za topením už navěky. Tohle zvířátko jede se mnou. Nosim ho na krku a nikdy ho nesundávám.“ (s. 99) Dochází k podněcování čtenářovy fantazie a autorka tímto způsobem vyvolává zvýšení pozornosti, motivuje k dalšímu čtení. Specifičnost jazyka souboru Zmizet je zaznamenána i v četných kritických reflexích. Veronika Jurčová označuje uţitou řeč následovně: Řeč, kterou používá, je sice strohá a neosobní, ale zároveň zanechává dojem intimity. Snad proto, že se v mnohých větách, nesouhlasných zavrčeních nebo odseknutích rodičům sami poznáváme.“37 Zmínky o nezdobeném, strohém a úsečném jazyce se opakují i v dalších reakcích. Dojem chladu a syrovost vyjadřování koresponduje s nepřekonatelnými komunikačními propastmi v rodinách u všech tří povídek. 38 Vidíme tedy, ţe autorčina práce s jazykem je specifická, její subjektivní styl se vyznačuje nepříliš častým uţíváním přímé řeči, upřednostněním vnitřních monologů, proudů vědomí se zapojením polopřímé řeči. „Po všech těch vánočních a velikonočních pohlednicích, které kdysi od Helenky dostala a na které jí neodpověděla, potom všem by Hela měla přijet jenom proto, že jí teď napsala

37

JURČOVÁ, Veronika. Petra Soukupová: Zmizet [online]. c2011 [Citováno 4. 4. 2015]. Dostupné na World Wide Web: 38 Podrobněji dostupné na World Wide Web:

35

lísteček? Ale přece jí to nemůže jen tak napsat do dopisu. Hádej, co jsem objevila v tátových písemnostech?“ Autorka dává přednost stručnosti a jasným srozumitelným větám, důraz klade na odosobněnost, výraznou strohost a absenci emocí. Petra Soukupová se pokusila zvolit takové výrazové prostředky, kterými se jí podařilo čtenářům co nejvěrohodněji přiblíţit svět svých hrdinů.

36

6.0.

Závěrem

Tato práce se zabývala poetikou próz Petry Soukupové, české prozaičky, scenáristky a dramaturgyně, především pak její povídkovou knihou Zmizet (2009). Snahou bylo představit autorčinu dosavadní tvorbu, která byla vydána v rozmezí let 2007 aţ 2014. V průběhu práce jsme postupovali chronologicky od první prózy K moři (2007) aţ po vydání prozatím poslední knihy pro děti s názvem Bertík a čmuchadlo (2014). Největší pozornost byla věnována povídkám souboru Zmizet, v nichţ jsme se zaměřili především na typologickou charakteristiku postav a dále na analýzu vypravěčských způsobů a jazykovou rovinu povídek. Součástí práce byl rovněţ stručný portrét autorky a její zařazení do kontextu doby a české literatury. Máme-li určit, jaký je hlavní okruh zájmu děl Petry Soukupové, měli bychom si uvědomit, ţe autorka na rozdíl od svých současníků netíhne k zobrazování tolik oblíbeného výjimečného exotického světa, ale děj situuje do zcela obyčejného všedního prostředí s průměrnými postavami, ţijícími často jakýsi předem definovaný ţivot. Vliv prostředí a determinace člověka, který se jen obtíţně dokáţe vymanit z pravidel dnešního světa, autorku zajímá natolik, ţe se ve své tvorbě opakovaně dopouští značně pesimistických náhledů na dnešní společnost, a připomíná tak tvorbu spisovatelů období realismu 19. století. Tematicky se zaměřuje na obyčejnou rodinu a vztahy v ní, na nemoţnost hrdinů doufat v lepší zítřky. Neschopnost komunikace mezi nejbliţšími rodinnými příslušníky se prolíná všemi prózami autorky, mohli bychom ji tedy označit za leitmotiv její tvorby. Neméně výrazným tematickým okruhem tvorby Petry Soukupové je téma duševního světa dítěte a problematika dětského hrdiny podléhajícího svému rodinnému okolí, fyzicky či psychicky silnějším sourozencům, dospělým a jejich manipulativnímu jednání. Rodina tedy ve všech zmíněných prózách autorky neplní vţdy funkci stmelovací, ale spíše funkci jakéhosi bitevního pole, na němţ se kaţdý snaţí vydobýt si co největší prostor pro sebe. Domov, který by za normálních okolností slouţil k odpočinku, radostnému shledávání příbuzných a sdílení běţných starostí, se v podání Petry Soukupové mění ve stresující místo, ze kterého není aţ do dosaţení plnoletosti úniku. Vystiţení takové atmosféry autorka zvládá se sobě vlastní schopností vykreslení postav i uţitím strohého aţ syrového jazyka bez

37

metafor. Hovorovou podobou češtiny s různou měrou nespisovnosti vloţila autorka do úst všem svým postavám a dokázala tak adekvátně vyuţít rozmanitosti českého jazyka. Postavy díky tomu získaly lidskost a opravdovost, coţ by bez účasti hovorových prvků bylo nemoţné. Na zásadní jevy jazykové roviny textů souboru povídek Zmizet jsme blíţe poukázali v jedné z kapitol. Neméně výrazným okruhem zájmu se pro spisovatelku stalo téma postavení muţe v současné rodině. Muţský element je v prózách ve valné většině případů nahlíţen spíše negativně. Otcové bývají vykresleni buď jako sobci, přenášející své nenaplněné ambice na své děti, nebo ještě hůř jako neschopní, nezodpovědní jedinci, kteří se leckdy nezastaví ani před násilím na své ţeně. A tak zatímco v jedné z povídek otec prchá před povinnostmi do hospody, jindy o rodinu nejeví zájem vůbec a stěhuje se kamsi za moře. Ve všech případech se jedná o charakteristiky negativní a autorka nechává partnery svých ţenských postav doslova mizet, jako by měli tuto svou vlastnost geneticky naprogramovanou. Ostatně mizení, ať uţ postav, končetin a nejrůznějších předmětů, bychom označili za druhý leitmotiv autorčiny tvorby. Prvním literárním počinem Petry Soukupové byla próza K moři (2007), jejímţ prostřednictvím vylíčila existenci jedné z mnoha všedních rodin a její pokus o společnou dovolenou u moře. Svým kniţním debutem se rychle zařadila mezi autory, jejichţ jméno figuruje mezi nejznámějšími spisovateli současné doby, a získala za něj rovněţ Cenu Jiřího Ortena. Přestoţe kritické reflexe nebyly pouze pozitivní, oceňovaly zejména autorčin zájem o mikrosvět české rodiny a nefunkčnost současných

mezilidských

vztahů.

Petra

Soukupová

nestaví

své

příběhy

do konkrétního času ani prostoru, pouze naznačuje a nechává prostor nedořečenosti. Nad místní a časové určení staví psychologii postav, jejich smýšlení a chování v daných situacích. Jiţ ve své prvotině tedy klade důraz na subjektivitu a individuální příběhy svých hrdinů. Tímto prvním počinem také napověděla, jakým směrem se bude její tvorba dále odvíjet. V roce 2009 vydala Petra Soukupová druhou knihu, tentokrát povídkovou, pod souhrnným názvem Zmizet. Název prozrazuje, jaké téma povídkám dominuje. Opětovně se setkáme s hrubiánskými, lhostejnými nebo jen nechápavými muţskými postavami v kontrastu s pečujícími ţenami, snaţícími se mateřskou lásku dělit mezi své děti rovným dílem. Nefunkčnost rodin, ač na první pohled bezproblémových, autorka odhaluje postupně prostřednictvím různých vypravěčských perspektiv. 38

Čtenáři tak značně znesnadňuje sympatizovat s kteroukoli postavou. Kaţdá z nich totiţ podává svůj pohled na věc a podíl viny je relativní. Detailní popis banalit a kaţdodenních činností se vrší, vyvolává dojem prázdnoty a dokresluje svět, o kterém čteme. Konflikty jsou často téměř odbyty suchým konstatováním podle toho, který z hrdinů má aktuální moţnost interpretovat vyjadřování a jednání jiné postavy. První povídka je zdaleka nejtragičtější, autorka navršila nešťastné události takovým způsobem, aţ se zdá, jako by smůla jedné rodiny byla poněkud násilně vykonstruována. S postupným odhalováním kostlivců ve skříni, léta zatajovaných pravd a komunikačních neshod se z textů vine existenciální tíseň. Dokonce ani postavy, od kterých bychom očekávali stmelující funkci (babička v povídce Na krátko), svou tradiční roli neplní a naopak situaci nemálo vyhrotí. První dvě povídky zaměřila autorka především na vztahy sourozenecké, podané desetiletými vypravěči, v poslední povídce Věneček ponechala prostor ţenskému vnímání skutečnosti a opustila vyprávění v ich-formě. Charakteristika postav se ani v poslední povídce výrazně nemění. Hrdinky i hrdinové jsou hojně obdařeni negativními vlastnostmi, jen občas jim spisovatelka přece jen dopřeje několik kladných rysů. Dvě na dlouho odloučené sestry svede dohromady svazek dopisů, který patřil jejich rodičům. Nález odstartuje vyprávění odhalující celý sled událostí završený tragickou nehodou, která navţdy změnila ţivot celé rodiny. Kompozičně se jedná o nejsloţitější povídku souboru, protoţe autorka odhaluje jednotlivé střípky informací velmi zvolna a jakoby pozpátku. Orientaci v textu komplikuje také častými posuny v čase i různými rychle se měnícími vypravěčskými perspektivami, v neposlední řadě také podobností jmen hrdinů. Nabízející se smířlivý závěr ani zde neproběhne. Několikaletá absence komunikace a vyhýbání se kontaktu se oběma sestrám vymstí a obě zjišťují, ţe vzniklou propast nezachrání ani rodinné pouto. Svou druhou knihou naplnila Petra Soukupová očekávání široké veřejnosti i odborníků a tematicky navázala na předchozí prózu K moři. Ač by se mohlo zdát, ţe téma rodinných vztahů nic převratného nepřinese, autorka jej dokázala představit v nevšední podobě. Také za druhou knihu byla chválena a oceněna dokonce jednou z nejprestiţnějších cen, kterou můţe spisovatel získat. Po úspěchu knihy Zmizet se autorka vydala poněkud jinou cestou, avšak ani tentokrát se od své předchozí tvorby tematicky příliš nevzdálila. Román Marta v roce vetřelce (2011) koncipovaný jako deník absolventky gymnázia jiţ tolik pochvalných reakcí nesklidil. Kritizována byla především příliš liberálně pojatá jazyková rovina 39

textu, kdy odborníci zvaţovali, zda se v některých pasáţích jedná o úmysl nebo neznalost. Naopak ocenění si autorka vyslouţila za schopnost vcítit se do světa dospívajících a bez stopy moralizování podat obraz naprosté deziluze mladého člověka, na kterého nečekaně dolehnou ţivotní strasti. Právě v tom ostatně tkví síla textů Petry Soukupové, která dokáţe vylíčit škálu vnitřního vnímání svých postav i existenciální tíseň natolik přesvědčivě, ţe čtenáře její příběhy neomrzí. Knihou Bertík a čmuchadlo určenou pro děti autorka v roce 2014 prokázala, ţe se neobává ani těch nejnáročnějších čtenářů. Způsobilost zaměřit se na právě proţívanou, dětskýma očima vnímanou skutečnost, předvedla v textu, představujícím v dětské literatuře nepříliš časté téma rozvodu. Narušení rodinných vazeb a vztahů se promítá do vyprávění, do něhoţ zasáhne také jakási nadpřirozená síla, která malému Bertíkovi pomůţe smířit se se změnami, které jako dítě není schopen ovlivnit. Ilustrovanému textu nechybí dobrodruţství a napětí. Ani v tomto případě se Petra Soukupová nepřiklání k moralizování a didaktickému pojetí, příběh konstruuje s lehkostí a pochopením pro mladší čtenáře. V jednotlivých analýzách jsme poukázali na podstatné prvky prozaického díla Petry Soukupové a vyloţili hlavní tematické oblasti, jimiţ se autorka během své dosavadní tvorby zabývala. Největší díl pozornosti jsme pak zaměřili na úspěšnou knihu povídek Zmizet. V tvorbě spisovatelky si nelze nevšimnout výrazné schopnosti vcítění se do postav a vykreslení jejich vnímání, zájmu o svět dětí i dospívajících bez náznaků didaktických snah či moralizování. Proţívání mladé generace, zdánlivě skvěle zabezpečené, materiálně opečovávané, ale přitom často citově strádající, se vine všemi dosud vydanými prózami. Autorka své postavy obdařila negativními vlastnostmi, čemuţ také napomohla vhodná volba jazykových prostředků. Na rozdíl od některých svých spisovatelských současníků se neobrací k velkým dějinným převratům ani exotickým prostředím, ale zajímá ji všední ţivot současné rodiny, starosti a povinnosti jejích členů. Náhledy do nitra postav a kumulující se křivdy z dětství jsou často podávány formou vnitřních monologů a měnícími se vypravěčskými perspektivami. Jedinečnost děl Petry Soukupové spočívá právě v porozumění lidské psychice. Na mnohé otázky lidského bytí současné doby se jistě zaměří i ve svých budoucích literárních počinech. Jedním z nich bude moţná i čerstvě vydaná próza Pod sněhem (2015), v níţ odhaluje další spletité rodinné osudy.

40

7.0.

Seznam literatury

Primární literatura SOUKUPOVÁ, Petra. Bertík a čmuchadlo. Brno: Host, 2014. SOUKUPOVÁ, Petra. K moři. Brno: Host, 2007. SOUKUPOVÁ, Petra. Marta v roce vetřelce. Brno: Host, 2011. SOUKUPOVÁ, Petra. Zmizet. Brno: Host, 2009.

Sekundární literatura ČECHOVÁ, Marie a kol. Současná stylistika. 1. vyd. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2008. s. 320-324. DEMELOVÁ, Karolína. Liberatura. Radio Wave [online]. c2011 [Citováno 15. 2. 2015]. Dostupné na World Wide Web: DOKOUPIL, Blahoslav; ZELINSKÝ, Miroslav. Slovník české prózy. Ostrava: Sfinga, 1994. DOLEŢEL, Lubomír. Narativní způsoby v české literatuře. Praha: Československý spisovatel, 1993. FIALOVÁ, Alena. V souřadnicích mnohosti. Praha: Academia, 2014. FOŘT, Bohumil. Literární postava: vývoj a aspekty naratologických zkoumání. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2008. GALÍK, Josef a kol. Panorama české literatury. Olomouc, 1994. HAMAN, Aleš. Úvod do studia literatury a interpretace díla. Jinočany: H&H, 1999. HEČKOVÁ, Michaela. Mladé autorky přicházejí. Host, 2009, roč. 25, č. 10, s. 38. HODROVÁ, Daniela. Na okraji chaosu. Praha: Torst, 2001. HOLÝ, Jiří. Možnosti interpetace. Olomouc: Periplum, 2002. HOLÝ, Jiří. Problémy nové české epiky. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 1995. HRABÁK, Josef. K morfologii současné prózy. Brno: Blok, 1969.

41

HUGO, Jan. Slovník nespisovné češtiny. Praha: Maxdorf, 2006. JANOUŠEK, Pavel a kol. Dějiny české literatury 1945-1989, IV. 1969-89, Praha: Academia, 2008. JIRKALOVÁ, Karolína. Potíže s Martou v roce vetřelce. Lidové noviny [online]. 2011 [Citováno 4. 4. 2015]. Dostupné na World Wide Web: JURČOVÁ, Veronika. Petra Soukupová: Zmizet [online]. c2011 [Citováno 4. 4. 2015]. Dostupné na World Wide Web: KLÍČOVÁ, Eva. Vetřelec v české próze. Host [online]. 2011, s. 54 [Citováno 9. 3. 2015]. Dostupné na World Wide Web: KOPÁČ, Radim. Terapie čmuchadlem. Týdeník Rozhlas [online]. 2014, č. 47 [Citováno 9. 3. 2015]. Dostupné na World Wide Web: KŘENKOVÁ, Jarmila. Soukupová je znovu průvodkyní po rodinné pustině [online]. c2010

[citováno

12.

3.

2015].

Dostupné

na

World

Wide

Web:


rodinne-pustine> Která cesta vede k moři [online]. c2007 [Citováno 15. 2. 2015]. Dostupné na World Wide Web: LEDERBUCHOVÁ, Ladislava. Průvodce literárním dílem. Praha: Nakladatelství H&H, 2002. MAREŠOVÁ, Milena M. Marta v roce vetřelce – recenze. Mozaika, ČRo3 - Vltava [online]. 2011 [citováno 12. 3. 2015]. Dostupné na World Wide Web:

MINÁŘOVÁ, Eva. Stylistika češtiny. Brno: Masarykova univerzita, 2009. MOCNÁ, Dagmar; PETERKA, Josef a kol. Encyklopedie literárních žánrů. PrahaLitomyšl: Paseka, 2004. NOSÁLKOVÁ, Tereza. Recenze K moři. Hospodářské noviny, rubrika Kultura Plus [online]. 2008 [citováno 12. 3. 2015]. Dostupné na World Wide Web:

42

NOVÁKOVÁ Šárka; JANČÍK, Marek. 33 knih na Vánoce. Hospodářské noviny [online]. 2014 [citováno 15. 2. 2015]. Dostupné na World Wide Web: PEŇÁS, Jiří. Namaluj to černě. Lidové noviny [online]. 2010 [citováno 22. 2. 2015]. Dostupné na World Wide Web: PETRŮ, Eduard. Úvod do studia literární vědy. Olomouc: Rubico, 2000. POLÁČEK, Jiří a kol. Průhledy do české literatury 20. století. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2000. RIMMON-KENANOVÁ, Shlomith. Poetika vyprávění. Brno: Host, 2001. SMÍTALOVÁ, Petra. Soukromá dramata mizení. Instinkt [online]. 2009, s. 40 [citováno 22. 2. 2015]. Dostupné na World Wide Web: STANZEL, Franz Karl. Teorie vyprávění. Praha: Odeon, 1988. TODOROV, Tzvetan. Poetika prózy. Praha: Triáda, 2000. TRESTROVÁ, Veronika. Nežiju životy svých postav, říká spisovatelka Petra Soukupová [online]. c2011 [citováno 15. 2. 2015]. Dostupné na World Wide Web: VANÍČEK, Jakub. Tak to Jirkalová nechtěla. Kulturní noviny [online]. 2011, s. 7 [citováno 15. 2. 2015]. Dostupné na World Wide Web: VLAŠÍN, Štěpán a kol. Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel, 1984. VŠETIČKA, František. Podoby prózy. Olomouc: Votobia, 1997. VŠETIČKA,

František.

Stavba

prózy.

Olomouc:

Vydavatelství

Palackého, 1992. VŠETIČKA, František. Tektonika textu. Olomouc: Votobia, 2001.

43

Univerzity