MASARYKOVA UNIVERZITA. Ruská lidová a autorská pohádka PEDAGOGICKÁ FAKULTA. Bakalářská práce. Katedra ruského jazyka a literatury

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra ruského jazyka a literatury

Ruská lidová a autorská pohádka Bakalářská práce

Brno 2008

Autor práce: Kristýna Křížová Vedoucí práce: Prof. PhDr. Danuše Kšicová, DrSc.

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.

V Brně, 15. dubna 2008

.......................................................... podpis

Na tomto místě bych ráda poděkovala profesorce Kšicové za její cenné rady, připomínky, zapůjčenou literaturu a odborné vedení mé bakalářské práce. Poděkování patří také doktorce Cvrkové za stylistickou korekturu ruského textu.

OBSAH ÚVOD .......................................................................................................................................................... 5 I. TEORETICKÁ ČÁST ........................................................................................................................... 7 1

CHARAKTERISTIKA ŽÁNRU ..................................................................................................... 8 1.1 POHÁDKA................................................................................................................................... 8 1.1.1 Lidová pohádka .................................................................................................................... 9 1.1.2 Sběratelé folkloru ............................................................................................................... 10 1.1.3 Autorská pohádka ............................................................................................................... 12

II. PRAKTICKÁ ČÁST........................................................................................................................... 14 2

POHÁDKY ŽUKOVSKÉHO ........................................................................................................ 15 2.1 2.2 2.3 2.4 2.5

3

OBECNÁ CHARAKTERISTIKA .................................................................................................... 15 SPÍCÍ KRASAVICE ..................................................................................................................... 17 POHÁDKA O IVANU CAREVIČI A ŠEDÉM VLKOVI ...................................................................... 19 KOCOUR V BOTÁCH ................................................................................................................. 22 POHÁDKA O CARU BERENDĚJEVOVI ......................................................................................... 23

PUŠKINOVY POHÁDKY ............................................................................................................. 25 3.1 3.2 3.3 3.4 3.5 3.6 3.7

OBECNÁ CHARAKTERISTIKA .................................................................................................... 25 POHÁDKA O MEDVĚDICI ........................................................................................................... 26 POHÁDKA O POPOVI A JEHO ČELEDÍNU BALDOVI ..................................................................... 27 POHÁDKA O ZLATÉM KOHOUTKOVI .......................................................................................... 29 POHÁDKA O CARU SALTÁNOVI ................................................................................................ 31 POHÁDKA O MRTVÉ CAREVNĚ A SEDMI BOHATÝRECH ............................................................. 35 POHÁDKA O RYBÁŘI A RYBCE .................................................................................................. 38

ZÁVĚR...................................................................................................................................................... 42 РЕЗЮМЕ ................................................................................................................................................. 43 POUŽITÁ LITERATURA ...................................................................................................................... 46

ÚVOD Téma své bakalářské práce jsem si vybrala na základě svého zájmu o ruský folklor a pohádky jako takové. Práce vychází především z pohádkových textů A. N. Afanasjeva, V. A. Žukovského a A. S. Puškina. Bakalářská práce si klade za cíl srovnání žánru ruské lidové a ruské autorské pohádky. Analyzována bude jejích sémantika i poetika. V práci budeme postupovat metodou srovnávací analýzy. Tento pracovní postup nám umožní porovnat sémantickou i morfologickou stránku pohádek. Pracovní postup se opírá o texty vybraných autorů a jejich nejdůležitější dostupná kritická vydání. Vlastnímu zpracování bakalářské práce předcházelo studium ruské a české odborné literatury týkající se problematiky ruského folkloru a pohádek. Bakalářská práce se skládá ze dvou částí, teoretické a praktické. V teoretické části bude uvedena charakteristika lidové pohádky a autorské pohádky v aplikaci na ruské prostředí. Několik slov bude věnováno sběratelům ruského folkloru A. N. Afanasjevovi a V. J. Proppovi. A. N. Afanasjev byl členem etnografické sekce Ruské geografické společnosti. Ze zápisů ústní lidové slovesnosti vytvořil sbírku pohádek, které po částech vydával. Teoretická část se také dotkne způsobu jeho práce s materiálem ruské lidové slovesnosti. V. J. Propp studoval prvky lidových pohádek a napsal dvě hlavní studie o skladbě, kořenech a prvcích pohádek. S jeho charakteristikou pohádek a s jeho systémem jsme se seznámili v odborné literatuře a o jednu z jeho studií, která má název „Morfologie pohádky a jiné studie“, se v práci budeme také opírat. Praktická část bakalářské práce se zabývá analýzou konkrétních pohádkových textů vybraných autorů s využitím jejich kritických vydání. Pracujeme se základní sbírkou ruských lidových pohádek A. N. Afanasjeva «Народные русские сказки в трех томах» a s autorskými pohádkami V. A. Žukovského a A. S. Puškina v kritických vydáních. Budeme analyzovat výstavbu pohádek a jazykové jednotky, charakteristické pro jejich styl. 5

Oba představitelé autorských pohádek zpracovávali ruské lidové pohádky od třicátých let 19. století. Puškin se s nimi setkal především ve vesnici Michajlovské, kde mu je po večerech vyprávěla jeho chůva a on byl jimi nadšen. V létě 1831 byli Žukovskij a Puškin v Carském Sele a soutěžili mezi sebou, kdo z nich lépe básnicky zpracuje ruské lidové pohádky. Náměty čerpali jak z ruského, tak ze západoevropského folkloru. Analýzou strukturní části a prozodických systémů dojdeme k systematizaci pohádkových žánrů.

6

I. TEORETICKÁ ČÁST

7

1 CHARAKTERISTIKA ŽÁNRU

1.1 Pohádka Pohádka je obvykle krátký epický fiktivní příběh s nepravděpodobným dějem, ve kterém se objevuje pohádková fantazie a nadpřirozené bytosti. Původně se jednalo o lidový žánr, nejčastěji psaný v próze. V moderní době se termín pohádka používá také pro příběhy, které končí neobyčejně šťastně „pohádkovým“ romantickým koncem. O pohádkách panuje zkreslená představa, že jsou určeny dětem a že musí vždy dobře končit. Tyto představy se nezakládají na pravdě. Je známa řada pohádek, jejichž konec se nedá označit za dobrý a které nebyly určeny dětem. Tyto pohádky jsou vzorovým příběhem o lidských vlastnostech a vyprávěly se, když šly děti spát.1 Ruské pohádky zaujímají ve světové literatuře významné místo. Velmi úzce souvisí s pohádkami, vypravovanými u ostatních evropských národů. Vypravují se tytéž více méně všeobecně rozšířené pohádkové látky. Na ruský sever pronikaly rozmanité látky nejen legendární a apokryfické, ale také povídkové látky z Balkánského poloostrova, z okruhu byzantské kultury, z tureckého života, nejdříve přes Ukrajinu, ruský jih a přes Kavkaz. Původní tvůrčí síla ruského lidu se projevovala i v tvoření povídek, do 16. století jde zejména o zvířecí látku. Ruské pohádky vynikají zvláště po formální stránce, a také zachovalostí jednotlivých pohádkových motivů. Stejnou měrou vyniká jak zpracování zvířecí látky, tak báchorek, povídek ze života, látek novelistických, žertovných, anekdotických aj. Zvláště pak svérázné jsou legendy, kde se silnou měrou udržely ohlasy starých apokryfních

látek.

Ruské

pohádky

svými

tématy

souvisí

i

s verzemi

západoevropskými.2

1

WIKIPEDIE. Otevřená encyklopedie [online]. Pohádka. Poslední revize 1.3.2008 [cit. 7. dubna 2008]. Dostupný z WWW: . 2 POLÍVKA, J.: Výbor ruských pohádek. Bajky a legendy. Praha: Slovanská knihovna, 1924, str. 7-8.

8

1.1.1 Lidová pohádka Tento druh pohádky vznikal jako útvar lidové slovesnosti, kde ústním podáním procházel různými změnami, takže někdy mohlo dojít i k rozvoji vedlejšího děje na úkor původního. Pohádky byly zaznamenány folkloristy často i několik století po svém vzniku. Obdobné pohádkové motivy se vyskytují i na místech, jejichž spojení bylo vyloučeno. Důvod prolínání evropských a asijských motivů je poměrně jasný: pohádky přicházely s kupci a vojáky. Problémem je podobnost pohádek euroasijských a indiánských. Existují dvě základní teorie, vysvětlující tento stav: 1) Archetypální teorie – podle této teorie lidé v určitých situacích jednají v podstatě stejně, tudíž vymýšlejí i podobné příběhy. 2) Teorie migrace pohádek – tato teorie vysvětluje shodu tím, že předci indiánů si již základy těchto pohádek vzali s sebou při stěhování do Ameriky.3 Nejobvyklejším dělením pohádek je dělení na pohádky novelistické, kouzelné (fantastické) a zvířecí. Hrdiny pohádek novelistických jsou obyčejní lidé, kteří žijí v prostých podmínkách a lidovém prostředí. V těchto pohádkách jsou minimalizovány kouzelné atributy. Hlavní hrdina kouzelných pohádek překonává ztrátu nebo plní úkol s pomocí kouzelných předmětů. Díky nadpřirozených silám se v nich nemožné stává skutečností. Zvířecí pohádka je jedním z nejstarších typů pohádkového eposu. Hlavními hrdiny těchto pohádek jsou postavy ze světa zvířat. Velmi často to jsou lišky, medvědi, vlci, ptáci, ryby, ale také rostliny a přírodní jevy. Zvířecí hrdinové však mají charakterové rysy lidí určitých sociálních vrstev, skupin, reprezentantů vládní nomenklatury; jejich chování je typické pro určitý zvířecí druh, podobně jako je tomu v bajkách.4

3

WIKIPEDIE. Otevřená encyklopedie [online]. Folklorní pohádky. Poslední revize 1.3.2008 [cit. 7. dubna 2008]. Dostupný z WWW: . 4 КАБАШНИКОВ, К. П. и др.: Сказка. Восточно-славянский фольклор, Словарь научной и народной терминологии. Минск: Навука i тeхника, 1993. с. 311-321.

9

1.1.2 Sběratelé folkloru K významným sběratelům folklóru patří A. N. Afanasjev, V. J. Propp nebo Jiří Polívka.

A. N. Afanasjev Afanasjev působil třináct let v hlavním archívu ministerstva zahraničí. Díky příznivým

podmínkám

mohl

čile

publikovat.

V dobových

časopisech

a

v Bibliografických zápiscích otiskoval své práce, právně historické a historické studie a recenze nových historiografických děl; kromě toho rozpravy o ruské klasické literatuře starší i novější, hlavně o satirách 18. století, které byly autorovi blízké svým kulturněhistorickým

aspektem.

Svými

pracemi

na

sebe

upoutal

pozornost

představenstva Ruské geografické společnosti a roku 1852 byl přijat za člena její etnografické sekce. K dispozici dostal její archív s tím, aby z něho pořídil sbírku pohádek. Archív obsahoval obrovský fond, v němž byly uloženy zápisy ústní lidové slovesnosti, získané soustavným sběrem přímo v terénu. Úkolu se ujal s nadšením a řadu let na něm pracoval. Výsledkem jeho úsilí byly v letech 1855 až 1863 po částech vydávané Lidové ruské pohádky. S texty Afanasjev pracoval velmi šetrně. Redakční úpravy omezoval na nezbytně nutnou míru. Jeho zásahy zpravidla postihovaly pouze stylovou vrstvu, do tematické výstavby pohádek nezasahoval. Zachovával dialektismy a další individuální zvláštnosti jednotlivých interpretů. Při fonetickém přepisu se snažil texty sjednotit. Díky jeho šetrnosti zachovala sbírka původní podobu ústní prózy mnohem věrněji než proslavená sbírka bratří Grimmů, jejíž autoři připouštěli kompoziční vylepšení textů ve snaze přiblížit se ideálu vypravěčského stylu. V době, kdy Afanasjev začal pohádky vydávat, byla Grimmovská sbírka v Rusku pokládána za vzor. Afanasjevovi bylo vytýkáno, že zachoval to, co bylo pro vybrané varianty charakteristické a co se jeho kritikům právě proto jevilo jako nepodstatné, prý tím porušil celonárodní ráz ruské pohádky. Své pohádkové texty Afanasjev opatřil vysvětlujícími komentáři, které založil na teorii mýtu. Ty nejsou z dnešního hlediska zdaleka tak jednoznačně pozitivní jako jeho přínos k vývoji textologie folkloru. Jsou zpracovány ve smyslu teoretických zásad, které ještě výrazně převládaly v dobové vědě o lidové slovesnosti. Afanasjev chtěl

10

předvést ruské pohádkové podání v celé jeho šíři a ve všech polohách, proto roku 1860 vydal v samostatném svazku pohádky legendární, které vyvolaly jak ohlas čtenářů, tak kritiky. Zároveň však pobouřily církevní hierarchii, která v lidové transpozici křesťanských představ viděla přinejmenším urážku oficiálního náboženství.5

V. J. Propp Propp vyučoval ruštinu a ruskou literaturu a později i literaturu německou na leningradské univerzitě. Zabýval se folklorem a mnoho svých spisů věnoval studiu prvků lidových pohádek. Proppovy dvě hlavní studie o skladbě, prvcích a dějinných a kulturních kořenech pohádek jsou „Morfologie pohádky a jiné studie“, ve které třídí různé větvě pohádkového žánru a identifikuje neměnné funkce postav a jejich základní charakteristiky na základě empirické dokumentace. Druhá studie má název „Historické kořeny magických příběhů“. Zde se věnuje rekonstrukci vzniku pohádky a zasazuje ji do širokého kulturního a dějinného kontextu. V magickém příběhu nalézá kreativní a autenticky lidové ztvárnění dávných vztahů výroby a příslušných magickonáboženských projevů.6 Ve své studii „Morfologie pohádky“ se Propp zabývá především pohádkami kouzelnými. Podle Proppa pohádka ve své „úplné“ formě obsahuje celkem třicet jedna bodů. Nemusí být přítomny všechny, někdy mohou mít jiné pořadí, ale představují strukturu ideální pohádky. Pohádka obvykle začíná určitou výchozí situací. Vyjmenují se členové rodiny, hrdina je představen tím, že se uvede jeho jméno, nebo že se charakterizuje jeho stav. Pokud těchto třicet jedna bodů vyjádříme schematicky, dostaneme celkem pět základních bodů: 1) Hrdina objevuje nedostatek. 2) Hrdina se vydává na cestu. 3) Hrdina nachází pomocníka/protivníka. 4) Hrdinovi je uložena zkouška.

5

DVOŘÁK, K.: Vydavatel a teoretik ruské lidové pohádky. In Afanasjev, A. N.: Ruské lidové pohádky. Praha: Odeon, 1984. str. 7-16. 6 WIKIPEDIE. Otevřená encyklopedie [online]. Vladimir Jakovlevič Propp. Poslední revize 29.12.2007 [cit. 7. dubna 2008]. Dostupný z WWW: .

11

5) Hrdina je odměněn, nebo se rozvíjí nový nedostatek.7

Jiří Polívka Polívka byl profesorem filologie při Karlově univerzitě v Praze a jedním z nejvýznamnějších průkopníků bádání o lidových slovanských pohádkách. Od počátku 20. století se zabýval oborem, ve kterém dosáhl světové slávy, tj. srovnávacím studium slovanských lidových pohádek.8

1.1.3 Autorská pohádka Autorská pohádka je prozaický žánr, který může být orientován na pohádku z lidové slovesnosti. Tyto pohádky jsou však vytvářeny podle určitých uměleckých kritérií, s psychologicko-filozofickým podtextem. Jsou písemně zachyceny a především jde o dílo autora, jehož jméno je známé. Tento žánr je však také výrazem tvůrčí osobnosti a lidovou tradici vědomě překračuje. Oproti klasické lidové pohádce, ve které je vytvořen zcela imaginární svět a děj není časově ani místně vymezen, jsou v autorské pohádce více zastoupeny reálné a aktualizační prvky a konkretizace místa a času děje. Kouzelné motivy se v těchto pohádkách stávají součástí každodenního reálného života. V pohádkách se objevuje ironie, humor, výsměch špatným lidským vlastnostem (např. hlouposti). Autorské pohádky vznikaly hlavně v 19. století v období romantismu, ale první se objevují již ve středověku, kdy vznikaly zpracováním nějakého známého díla nebo série děl. Ve středověku byla takto zpracovávána např. rytířská epika, děj byl pouze přenesen do jiného prostředí. K autorským pohádkám patří i tzv. divadelní a filmové pohádky, neboť zpravidla došlo k zásadnímu narušení původního příběhu a původní smysl pohádky často ustupuje záměru zpracovatele. Od poloviny 19. století vznikaly sociální pohádky, které cíleně propagují něco jiného než správné myšlení. 7

PROPP, V. J.: Morfologie pohádky a jiné studie. Praha: Ústav pro českou literaturu ČSAV, 1970, str. 40. 8 SEZHAM ENCYKLOPEDIE [online]. Polívka Jiří, český filolog. [cit. 7. dubna 2008]. Dostupný z WWW: .

12

Tyto pohádky vznikly úpravou pohádek starších, jejich chybným výkladem nebo cíleně jako součást propagandy nějakého režimu. Ve dvacátém století začaly vznikat tzv. komerční pohádky, které byly vyrobeny za účelem zisku. Většinou nedodržují základní pravidla pohádek a nenesou nějaký příběh nebo poučení.9 K představitelům autorských pohádek se řadí bratři Grimmové, Hans Christian Andersen, Josef Čapek nebo Božena Němcová v českém prostředí. Tato bakalářská práce analyzuje autorské pohádky V. A. Žukovského a A. S. Puškina.

9

VOJTĚCH, M. H.: Ch. Andersen-jeho pohádky: Autorská pohádka [online]. c2007, poslední revize 26.1.2007 [ cit. 27. března 2008 ]. Dostupný z WWW: .

13

II. PRAKTICKÁ ČÁST

14

2 POHÁDKY ŽUKOVSKÉHO 2.1 Obecná charakteristika

Léto 1831 strávil Žukovskij s Puškinem v Carském Sele, kde soutěžili o to, který z nich lépe básnicky zpracuje ruské pohádky.10 Výsledkem tohoto klání byla Žukovského Pohádka o caru Berendějevovi a Pohádka o Ivanu careviči a Šedém vlkovi. K dalším jeho známým pohádkám patří Spící krasavice a Kocour v botách. Náměty Žukovskij čerpal z Afanasjevova sborníku ruských lidových pohádek, přejímal je však také od autorů francouzských či německých. Hlavní hrdina pohádek Žukovského je velmi často mladý carevič, který se jmenuje Ivan. Hrdina prochází zkouškami, které obvykle překoná, splní úkoly a nakonec jej čeká slíbená odměna, kterou bývá svatba s milovanou osobou, polovina carství a především také návrat domů a uznání otce-cara. Jako nevěsta hlavního hrdiny v pohádkách často vystupuje velmi chytrá, krásná, milující a oddaná carevna. Postavy mívají schopnost změnit svou podobu ve zvířata nebo věci a naopak.

Kromě hlavního hrdiny

v pohádkách vystupují nadpřirozené bytosti, které bývají ztělesňovány vílami, sudičkami, čarodějkami, zvířaty mluvícími lidským hlasem, nebo také předměty s nadpřirozenou schopností. Ty mohou být na straně hrdiny, pomáhají mu dosáhnout cíle a splnění úkolu nebo stojí na straně zla a situaci mu ztěžují. V jeho pohádkách můžeme najít životní rady a ponaučení, že všechno zlé je pro něco dobré, že dobrý skutek bývá po zásluze odměněn, nebo že ráno je moudřejší večera. Dále si můžeme všimnout, že se v pohádkách často opakuje číslice tři. Car má tři syny, Ivan musí splnit tři úkoly, sen trvá tři sta let, tři jsou kouzelné předměty, obdobná situace se třikrát opakuje. Žukovskij používá charakteristické úvodní a závěrečné formule. K úvodním formulkám patří například: • давным-давно был в некотором царстве, • жил-был . 10

ПЕТУШКОВА, В. П.: Примечания. In Жуковский, V. A.: Сочинения. Москва: Государственное издательство художественной литературы, 1954, с. 544. Dále užívám téhož vydání s označením str. v textu.

15

K závěrečným: • я там был, мед и вино пил, по усам текло, да в рот не попало. Carevny bývají tak krásné: • что ни в сказке рассказать, ни пером не описать. Carevič musí jet velmi daleko: • за тридевять земель, в тридесятое царство. Jazyk Žukovského pohádek je rytmický a zpěvný. Často používá přechodníky a modální částice „-ка“, „же“, které dodávají slovesu na emocionálnosti, a částici „да“, která má zesilující charakter. Sedmý pád je tvořen starší koncovkou „-ою“, „-ею“. Ve více pohádkách se objevují archaizmy, názvy předmětů, pro které v současné době používáme nová slova. Žukovskij

také

používá

množství

uměleckých

prostředků.

Pravidelným

seskupováním slov nebo opakováním některého slova vždy na stejném místě ve verši vznikají tzv. figury, které jsou zvláštním syntaktickým prostředkem uměleckého stylu.11 Častým prostředkem jsou různá opakování slov ve verši, nejčastěji to bývá anafora, zesilující určité napětí nebo naléhání. Ve více pohádkách také najdeme obrazná pojmenování, jako jsou básnické přívlastky a přirovnání, personifikaci, díky které se pojmenování vlastností nebo činů živých bytostí přenáší na předměty neživé a synekdochu (str. 18). V textech se objevují řečnické otázky, které mohou sloužit k tomu, aby sám čtenář zapojil vlastní fantazii a zamyslel se nad položenou otázkou.

11

MARTINKOVÁ, V.: Syntaktické prostředky. Teorie literatury. Praha: Tripolis, 2000, str. 19-21. Dále užívám téhož vydání s označením str. v textu.

16

2.2 Spící krasavice Pohádku Spící krasavice napsal Žukovskij mezi 26. 8. a 12. 9. 1831, když „soupeřil“ s Puškinem. Poprvé byla otištěna v časopise Evropan (Европеец) v roce 1832 pod názvem Pohádka o spící carevně. Námět této pohádky převzal Žukovskij od sběratelů německých lidových pohádek bratří Grimmů, Jakoba (1785 – 1863 ) a Wilhelma ( 1786 – 1859). V roce 1826 ji přepracoval, vnesl do ní prvky ruských lidových pohádek a vytvořil z ní pohádku ve verších (str. 544). Po zvukové stránce jsou některé části pohádky záměrně uspořádány tak, aby se zvukové kvality staly nápadnými, aby na sebe upozornily a signalizovaly, že mají v textu svou funkci. Tak vzniká výrazná zvuková hodnota – tzv. eufonie (str. 22). Na více místech se v pohádce opakuje hláska „в“, např. když carevna stoupá po schodech do místnosti, kde stařenka přede. Zde toto opakování vyjadřuje jisté napětí. „Вьется лестница винтом Вкруг столба; по ступеням Всходит вверх и видит – там Старушоночка сидит“(str. 202) Opakování hlásky „с“, např. když se carevna píchne do prstu a s ní usíná celé okolí, má funkci zesilovací. „Свита вся за ними спит; Стража царская стоит“(str. 202) V textu je využito některých odchylek od pravidelné syntaktické stavby. Apoziopeze se v pohádce objevuje několikrát. Graficky je označena třemi tečkami nebo pomlčkou. „Вот уж ей пятнадцать лет...“(str. 201)

17

Velmi časté je opakování slov. Autor slova opakuje těsně po sobě (epizeuxis) a na začátku veršů (anafora). „Кони корму не едят, Кони сном глубоким спят“(str. 202). Řečnické otázky udržují čtenáře v kontaktu s pohádkou. Z obrazných pojmenování se v pohádce objevují básnická přirovnání. Autor často přirovnává k přírodě, ke květinám, sněhu. „Расцвела, как майский цвет“(str. 201). „Грудь, как свежий снег, бела“(str. 203). Podle zvukové shody konců slov na konci veršů můžeme určit, že se jedná o rým sdružený, rýmové schéma je tedy a a b b. Je užito třístopého logaedu, ve kterém se pravidelně střídá anapest s jambem. Tato pohádka je nám známa pod názvem Šípková Růženka. Car s carevnou dlouho neměli děti, až jednou rak na břehu potoka carevně prorokoval, že se jí narodí dcera. Když se tak stalo, uspořádal car hostinu a pozval na ni jedenáct čarodějek, dvanáctou nepozval. Ta přesto přišla a prorokovala mladičké carevně, že až dovrší šestnáctý rok, zemře. Jiná sudička ale řekla, že to bude jen sen, který bude trvat tři sta let. Když bylo mladé carevně šestnáct let, procházela se sama po zámku a v malé světničce viděla stařenku, která předla. Píchla se o vřeténko, usnula a s ní celé carství. Často tam chodili careviči a chtěli proniknout do zámku a vzbudit spící carevnu, ale žádnému se to nepodařilo. Až jednou jde okolo další mladý carevič a od stařečka se dovídá, co se v zámku stalo. Dostane se dovnitř, a ve světničce najde krásnou carevnu, do které se hned zamiluje. Políbí ji, ona se probudí a s ní celé carství. Bratři Grimmové svoji pohádku nazvali „Dornröschen“ a napsali ji prózou. Žukovskij převzal jejich námět a pomocí prvků typických pro ruské lidové pohádky ji přepracoval do podoby veršované poemy. Jedním z těchto prvků jsou charakteristické úvodní a závěrečné formule, kterými zaměnil začátek a konec textu bratří Grimmů. Ti uvádějí pohádku tak, že před dávnými časy žili král s královnou a ukončují ji tím, že princezna s princem žili spokojeně až do konce života. Žukovskij také z krále a 18

královny udělal cara s carevnou, prorokem se místo raka na břehu potoka stala žába, která vykoukla z vody, když se královna koupala. Sen, který uspal princeznu na sto let, se protáhl na tři sta roků. Menší odlišnosti se objevují i po obsahové stránce. Když se královně narodila dcerka, tak král podle bratří Grimmů uspořádal křtiny, na které pozval dvanáct kouzelnic, protože měl právě tolik zlatých talířů, ze kterých měly jíst. Třináctou nepozval, ta přesto přišla a prorokovala malé princezně, že se v patnácti letech má píchnout vřetenem do prstu a zemřít. Kouzelnice, která ještě nemluvila, nemohla sudbu zrušit, zmírnila ji proto alespoň na sto let trvající spánek. Král nechal všechna vřetena v zámku spálit. Grimmové podrobněji popisují, jak okolo zámku začal růst šípkový keř, když se princezna píchla. Každý rok byl vyšší, že za chvilku nebylo zámek ani vidět. Princové, kteří se tam snažili dostat, zemřeli. Keř jako by měl ruce. Místo, kdy král s královnou sní o dítěti, vyjádřili Grimmové přací větou. V jejich textu se nevyskytují téměř žádná obrazná pojmenování; je prostý a výstižný. V německé verzi nejsou použity zdrobněliny a stylisticky zabarvená slova. Proto je v jejich verzi stařenka jednoduše stará žena.12

2.3 Pohádka o Ivanu careviči a Šedém vlkovi Žukovskij dokončil pohádku 1. 7. 1845. Poprvé byla otištěna v časopise Současník (Современнк). Námět pohádky je rozšířený po celém světě. Podobné texty se objevují i ve sbornících pohádek neslovanských národů Ruska, například u Tatarů nebo Baškirů. Nejstarší verzi pohádky o ptáku-ohniváku a šedém vlkovi můžeme najít v latinském sborníku „Scala coeli“, vydaném v roce 1480. Od konce 18. století se námět objevuje v Rusku. V západoevropských verzích chybí některé charakteristické zvláštnosti spojené s ruskou folklorní tradicí. Například to, kdy se vlk změní v člověka a naopak.(str. 544) Žukovskij při zpracování pohádky vychází z Afanasjevovy verze. Cara a dva jeho syny pojmenoval jinak, než tomu je u Afanasjeva. Jeho car se jmenuje Demjan

12

GRIMM, J. und W.: Die schönsten Märchen. München. Südwest Verlag, 1975. Dornröschen, S. 146150.

19

Danilovič, synové Klim a Petr. U Afanasjeva je car Vyslav Andronovič, bratři Dmitrij a Vasilij. Žukovskij pohádku básnicky přepracoval. V této

pohádce

Žukovskij

používá

vícekrát

frazeologismus

„откуда

ни

возьмись“(str.219). Také se zde častěji objevují citoslovce a zdrobněliny. „Ах!“ „Фу! Фу! Фу!“ „Тотчас прыг с седла!“ „избушка“, „службишка“, „тихохонько“(str. 218, 219) Za vhodné se dají v této pohádce považovat řečnické otázky, které nutí čtenáře k tomu, aby se sám zamyslel, zapojil svou vlastní fantazii a byl jako by v kontaktu s vypravěčem, protože tato pohádka je obsáhlejší než ostatní, vystupuje v ní více postav a hrdina plní více úkolů. Některé informace autor upřesňuje v závorce. Ty části pohádky, ve kterých jde o smrt, například když Vlk sežere koně, když Ivana zabíjí mečem vlastní bratři, nebo když Ivan musí roztrhat zajíce, aby v něm našel kachnu, popisuje velmi stroze, jako by se jednalo o běžnou věc. Často je v této pohádce změněno větné schéma, použito komparativu a antiteze, kdy autor uvádí, že nejde o tohle, ale o tamto nebo ani to, ani to. „Вор был не человек, а птица“(str. 213). „Жар-птица яснее дня осветила улицы“(str. 222). V některých verších opakuje slova, buď na začátku dvou nebo více veršů, těsně za sebou nebo užívá tzv. epanastrofy, opakuje totéž slovo na konci jednoho a na začátku druhého verše. V souladu s folklorní tradicí volí přirovnání ze světa přírody, carevnu srovnává s růží, rychlost s větrem, oči s hvězdami. „И ехал, ехал, и приехал к месту,…“(str. 213) „...покраснела, как роза алая“(str. 215) Již v samotném názvu Žukovskij užil stálý přívlastek – epiteton constans - серый волк, který zdůrazňuje znak, který je již obsažený v rozvíjeném výrazu. Vlk je sám o

20

sobě šedý, přesto zde má tento přívlastek svoji funkci, a to funkci hodnotící (str. 16). Jedná se o typický znak folkloru. Z hlediska rytmické struktury jde v této pohádce o ne zcela pravidelný jamb. Místy se objevuje anapest, ale tendence verše je stále vzestupná. Opakuje se mužský a ženský rým. Pohádka vypráví o tom, jak v jednom carství měl car tři syny a v sadu vzácnou jabloň, na které rostla zlatá jablka. Noc co noc k této jabloni přilétal pták-ohnivák, který tato jablka kradl. Car se proto rozhodl dát svým synům úkol, aby v noci hlídali jabloň a chytili zloděje. Žádnému se to nepodařilo, pouze nejmladší carevič Ivan dokázal přinést otci alespoň péro z ocasu vzácného ptáka. Car pověřil syny dalším úkolem: jít do světa a ptáka mu přinést. Po cestě carevič Ivan potkal Šedého vlka, který zabil jeho koně. Na druhou stranu se vlk stal jeho pomocníkem nejen při hledání ptáka-ohniváka. Dovezl ho k carství, kde se Ivan pokusil ptáka ukrást, ale chytili ho. Zdejší car Dolmat řekl, že mu ptáka dá, když mu Ivan přinese koně-zlatohříváka. Tak tedy Šedý vlk přivezl Ivana k caru Afronovi, který koně má. Tam Ivana při krádeži opět chytili. Afron mu koně dá pouze pod podmínkou, že pro něho Ivan získá carevnu Jelenu Překrásnou. Tu vlk unese, ale s Ivanem se do sebe zamilují a Ivan proto nechce Jelenu předat Afronovi. Vlk tedy vezme na sebe její podobu, aby Ivan získal koně. Toho si chce Ivan také nechat, tak se vlk opět změní v koně, aby Dolmat dal Ivanovi za odměnu ptáka-ohniváka. Po cestě domů se s nimi vlk rozloučí na místě, kde sežral Ivanova koně. Na tom místě Ivan s Jelenou odpočívají a v té chvíli se vrací domů také jeho bratři, kteří nechtějí dovolit, aby si nejmladší z nich přivedl takovou krásnou nevěstu, ptákaohniváka a koně. Ivana proto zabijí a vracejí se domů spolu s Jelenou, koněm i ptákem. Ivana tam najde vlk, mrtvou a živou vodou ho oživí. Zde se Žukovského verze pohádky rozchází s Afanasjevovou. Žukovskij pohádku rozšířil o další hrdiny, kteří jsou charakterističtí pro ruské lidové pohádky, to znamená, že čerpal z většího počtu pohádek. Do této pohádky zakomponoval také Kostěje Nesmrtelného a Babu Jagu, kouzelné housle, které samy hrají nebo ubrus, který sám prostírá. V jeho verzi musí Ivan Jelenu, koně a ptáka vysvobodit ze zámku Kostěje Nesmrtelného, kterého musí zabít. Jak? To mu poradí 21

Baba-Jaga, ke které se do domečku na kuří nožce dostane pouze s pomocí kouzelného mluvícího koně. Když se dostane k chaloupce na kuří nožce, oslovuje ji známou formulí: „Избушка, избушка, к лесу стань задом, ко мне стань передом“(str. 218). Baba Jaga mu poradí, jak se dostat ke Kostějovi, který vězní jeho nevěstu. Po cestě na jeho zámek zachrání mořskou štiku, která mu později pomůže a získá kouzelné předměty, s jejichž pomocí se dostane ke Kostějovi. Když vysvobodí Jelenu, vrací se domů, kde probudí celé carství díky zvuku kouzelných houslí. Vlk přijede na jeho svatbu s Jelenou a zůstává s nimi.

2.4 Kocour v botách Žukovskij dokončil pohádku asi 23. 3. 1845. Rok nato byla poprvé uveřejněna v časopise Současník (str. 544). Básnicky přepracoval známou pohádku "Le Maitre Chat, ou le Chat botte'" francouzského spisovatele Charlese Perraulta, který žil v letech 1628-1703. Jeho nejznámější knihou jsou Pohádky matky husy, ilustrované Gustavem Dore. Jeho pohádky později zpracovávali i jiní pohádkáři.13 V pohádce se poukazuje na to, že není všechno zlato, co se třpytí. A že i obyčejný kocour může svému pánovi pomoct ke štěstí. Objevuje se zde další ruský frazeologismus: „во все лопатки“(str. 211) a množství citoslovcí. Rytmická struktura verše v této pohádce navazuje na západoevropskou tradici. Je psána čtyřstopým jambem. Hlavním hrdinou pohádky je mazaný kocour, který pomůže svému chudému pánovi k bohatství, lásce a štěstí. Mlynář měl tři syny a po své smrti jim zanechal mlýn, osla a kocoura. Nejmladší syn dostal kocoura, ale svým dílem nebyl příliš spokojen. Kocour mu však řekl, ať není smutný, pořídí mu dobré boty a měch. Od té doby kocour začal lovit králíky a křepelky a nosil je králi s pozdravem od svého pána, kterého nazval markýzem Karabasem. Když byl jednou král s dcerou na výletě, poradil kocour chytře svému pánovi, aby si sedl do vody v řece a vykoupal se. V tu dobu jede okolo král se

13

Wikipedie. Otevřená encyklopedie [online]. Charles Perrault. Poslední revize 1.3.2008 [cit. 2. března 2008]. Dostupný z WWW: .

22

svou družinou a kocour sehraje scénku, že markýze okradli. Donutí říct sekáče, že pole a louky patří markýzovi pod výhrůžkou, že by je král zabil,. Poradí si i se zlým kouzelníkem, který dovede měnit svou podobu a získá pro markýze jeho zámek. Pozve na něj krále s jeho dcerou a ten mu nakonec nabídne její ruku.

2.5 Pohádka o caru Berendějevovi Tuto pohádku Žukovskij napsal mezi 2. 8. a 1.9.1831, když trávil čas s Puškinem v Carském Sele a kdy se oba zabývali přepracováním ruských lidových pohádek. Zdrojem byla pro Žukovského ruská lidová pohádka, kterou napsal Puškin mezi léty 1824 a 1825 v Michajlovském. (str. 544) Žukovskij opět často používá básnické přívlastky, přirovnání, synekdochy. Řečnické otázky udržují pozornost čtenáře. Mořského cara Kostěje popisuje velmi hrozivě, aby bylo jasné, že jde o negativní postavu. „Два огромные глаза горят, как два изумруда; Рот, разинутый, чудным смехом смеется; два ряда Крупных жемчужин светятся в нем, и язык, меж зубами Выставясь, дразнит царя; а в бороду впутались крепко Вместо пальцев клешни.“(str. 194) Dlouhý verš této pohádky navazuje na prozaickou dikci. Objevuje se v něm až patnáct slabik, čtyři až pět přízvuků. Na konci převládá slabika nepřízvučná. Verš je výpravný – útvar, kterým byly dříve psány eposy. Mohlo by se jednat o jistou variantu tónického verše. Car Berenděj žil se svou ženou už tři roky a pořád neměli děti. Jednoho dne odjel a až za osm měsíců se vracel do své země. Měl žízeň a chtěl se ze studny napít, sklonil se a někdo ho chytil za jeho dlouhé vousy. Byl to Kostěj Nesmrtelný, mořský car, a řekl, že ho pustí jen tehdy, když mu car slíbí něco, co má, ale neví o tom. Car souhlasil. Teprve když přijel do svého paláce a viděl carevnu s ministrem, který drží dítě, 23

uvědomil si, co Kostějovi slíbil. Byl smutný, ale zase začal vládnout jako dřív a na slib časem zapomněl. Když byl mladý carevič Ivan na lovu, v dutině stromu se objevila hlava starce, který se ptal na jeho otce. Doma Ivan řekl otci o této příhodě a ten mu tedy pověděl o kletbě. Tak se Ivan vydal do světa. Podél břehu vidí plavat 30 kachen a vedle 30 bílých košilek, tak jednu vezme a schová. Zpoza keře pozoruje, jak se kachny změnily v krásné dívky a oblékly si košile. Ale jedna košile chybí. Kachna promluví na Ivana lidským hlasem a poprosí ho, aby košili vrátil, že se mu později odmění. Tato kachna se jmenuje Marja a je to jedna z dcer Kostěje Nesmrtelného, ke kterému Ivan jede. Marja Ivanovi poradí, jak vyzrát na jejího otce a pomůže mu splnit tři úkoly. Později spolu utíkají z Kostějova podzemního paláce. Po cestě domů se Ivan chce podívat do jedné překrásné země, ale Marja nechce, protože bude těžké se odtamtud vrátit a Ivan zapomene na svou lásku k ní. Ale Ivan si nenechal říct. Marja se proměnila v květinu, kterou si jeden stařík přinesl domů a staral se o ni. A Marja se jako kvítek stará o domácnost. Až jednou přijde dědečkovi zvláštní, co se to děje a vrátí Marje lidskou podobu. V den, kdy se má Ivan oženit, se Marja dostane do carské kuchyně a upeče piroh, ze kterého vyletí holub s holubicí a Ivan se na Marju rozpomene.

Pohádka Война мышей и лягушек je z hlediska rytmické struktury nejspíše napsána určitou ruskou variantou hexametru, ve kterém se opakuje šest daktylů. Verš má tedy sestupnou tendenci. Hexametr je nejznámější časoměrný verš, který používali v antice. Antická časoměrná metrika vycházela z předpokladu, že doba, potřebná k vyslovení dlouhé slabiky, se skládá ze dvou základních dob. Základní doba je čas, potřebný k vyslovení slabiky krátké.14 V žádné z literatur bychom nenašli takového básníka, jakým byl Žukovskij. Každý jeho překlad má pro ruský jazyk zvláštní cenu.

14

HRABÁK, J.: Verše časoměrné. Úvod do teorie verše. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1958, str. 110-111.

24

3 PUŠKINOVY POHÁDKY 3.1 Obecná charakteristika Pohádky zaujímají v básnickém odkazu A. S. Puškina význačné místo. Básně na pohádkové náměty začal psát už za studentských let. Když se později ocitl ve vyhnanství, dal si posílat pohádkové knížky. Nejvíce se s pohádkami seznámil ve vesnici Michajlovské, kde musel na rozkaz carských úřadů žít o samotě. Jedinou společnicí mu tam byla stará chůva Arina Rodiovna, prostá žena z lidu. Každý večer mu vyprávěla pohádky. Některé z pohádkových příběhů si zaznamenával na papír, aby nezapomněl na jejich podrobnosti.15 Pohádky A. S. Puškina jsou nadčasové. Za svou schopnost odolávat času vděčí především tomu, že je autor dokázal obdařit tím nejlepším, co je tak příznačné pro jeho zralou tvorbu. Mají dokonalost veršové formy a živý děj, v němž lyrickou něhu střídá břitký vtip. Jsou hluboce ruské, ale zároveň svým poselstvím blízké všem lidem, kteří jsou citliví k dobru a kráse. V každé jeho pohádce můžeme najít životní radu a ponaučení. Všechny vznikly v rozmezí čtyř let 1830 – 1834 v Boldině a v Carském Sele. Syžetem i zpracováním jsou velmi různorodé. Většina hlavních hrdinů charakterizuje rozličné lidské vlastnosti, dobré i špatné. Najdeme v nich vedle jadrného lidového vyprávění o tom, jak byl potrestán vychytralý chamtivec (Pohádka o popovi a jeho čeledínu Baldovi), pohádkovou romantiku dálek spojenou s milou rozverností (Pohádka o caru Saltánovi), nesmrtelný alegorický obraz lidské pošetilosti, která se žene za pochybnými hodnotami (Pohádka o rybáři a rybce), oslavu dobroty a věrné lásky, která přemůže všechny závistivé úklady (Pohádka o mrtvé carevně a sedmi bohatýrech) nebo také satiricky nastavené zrcadlo panovnické nemohoucnosti (Pohádka o zlatém kohoutkovi). 16 Kromě lidských hrdinů hrají v Puškinových pohádkách důležitou roli také zvířata. Zlatá rybka, která splní přání chudákovi, zlatý kohoutek, který má být carovým pomocníkem při ohlašování příchodu nepřátelského vojska nebo medvědice s medvíďaty, kterou zabije muž na kraji lesa a její kůži použije jako dárek pro manželku. 15 16

DOLANSKÝ, J.: Předmluva. In Puškin, A. S.: Pohádky. Praha: Albatros, 1972, str. 7-13. KOŽEVNIKOVÁ K.: Přebal. In Puškin. Pohádky. Praha: Lidové nakladatelství, 1981.

25

Stejně jako u Žukovského jsou dramatické situace, kdy kohoutek klofne cara, muž zabije medvědici nebo car spatří mrtvá těla carevičů, líčeny velmi drsným a strohým způsobem. Někteří hrdinové mají opět schopnost měnit svou podobu. Puškin

stejně

jako

Žukovskij

v některých

svých

pohádkách

opakuje

charakteristické úvodní a závěrečné formule. Některé pohádky jsou však uvedeny i ukončeny zcela jinak. V závěru často objevíme nějaké skryté životní moudro nebo ponaučení. Číslice tři se vyskytuje méně často. Všechny pohádky jsou veršované, jejich rytmická struktura je však velmi odlišná.

3.2 Pohádka o medvědici Byla napsána v roce 1830.17 Puškin se s tímto vyprávěním pravděpodobně seznámil díky textu známé sbírky Čulkova (Собрание старинных разных песен).18 Puškin zde používá obdobný frazeologismus jako Žukovskij - „отколь ни возьмись“ (str. 417, 1949). Opět užívá palilogií, opakuje slova, a to těsně za sebou, na začátku veršů nebo na konci jednoho a na začátku druhého verše. „Медвежатушек не качати, Не качати, не баюкати.“ (str. 418, 1949) V souvislosti s břichem používá slovo брюхо, které můžeme v současné době označit za archaizmus. Kromě toho také slova медведиха, сударушка, байбак jsou archaizmy.

17

Корчагин, А. И.: Примечания. In ПУШКИН, А.С.: Полное собрание сочинений в десяти томах, том IX. Поэмы, Сказки. Москва-Ленинград: Академия наук, 1949, с. 529-549. Dále užívám téhož vydání s označením str. v textu. 18 ОКСМАН, Ю. Г., ЦЯВЛОВСКИЙ, М. А.: Сказки. In Пушкин, A. C.: Полное собрание сочинений в девяти томах, том III. Москва: ACADEMIA, 1935. с. 372-404. Dále užívám téhož vydání s označením str. v textu.

26

Verš inklinuje k vzestupnosti. Převládá anapestický začátek, pak se objevuje anapest nebo jamb, nikoliv však pravidelně. Mohli bychom ho označit za rytmizovanou prózu. Pravidelně se ve verši objevují tři ikty. Pohádka vypráví o tom, jak jde medvědice se svými medvíďaty z lesa. Najednou jde naproti muž s nožem za pasem a pytlem na zádech. Medvědice chce ochránit svoje děti, ale stejně se jí to nepodaří. Muž jí rozpáře břicho a stáhne z ní kůži. Malé medvědy dá do pytle a jde domů, přičemž medvědí kůži i medvíďata daruje své ženě. Ke starému medvědovi přicházejí kdejaká zvířata „projevit mu soustrast“ a vymyslet, jak si s mužikem vyřídí účty. Odpověď na tuto otázku ponechává Puškin otevřenou čtenářově fantazii.

3.3 Pohádka o popovi a jeho čeledínu Baldovi Puškin ji začal psát v létě 1831 v Carském Sele, stejně jako Pohádku o caru Saltánovi. Dokončena byla v září v Boldině. Za jeho života nemohla být kvůli cenzuře otištěna. Poprvé se dostala na papír se změnami až v roce 1840 díky Žukovskému. Místo „поп – толоконный лоб“ muselo být otištěno „купец Кузьма остолоп, по прозванию осиновый лоб“ (str. 542, 1949). S touto změnou souvisela řada dalších, místo „попадья“- „хозяйка“, „поповна“- „дочка“, „попенок“- „сынок“. V této podobě vyšla pohádka ve všech následujících vydáních. Jiné znění měly i závěrečné řádky: „С первого щелчка Вскочили шишки у старика Со второго щелчка Лишился поп языка А с третьего щелчка Брызнул мозг до потолка.“ (str.381, 1935) Jako pramen posloužila pohádka, kterou napsal sám Puškin. V jejím textu se objevuje několik motivů s třemi hlavními tématy:

27

1) nádeník ve službě u pána, 2) soutěžení s čertem a 3) léčení carské dcery. Poslední motiv Puškin v pohádce nepoužil. Syžet se skládá z několika příhod: domluva nádeníka s pánem, výhrůžka čeřit vodu v moři, podvodné soupeření, kdo hodí dál klacek nebo unese koně, závod v běhu. Podobná témata se v ruské pohádkové tradici objevují

v

Afanasjevově

sborníku.

Tento

námět

je

také

velmi

rozšířen

v západoevropském folkloru a folkloru neevropských zemí: Asii, Africe, Severní Americe. V ruských textech v roli pána často vystupuje kněz, což přidává pohádkám ráz zvláštní sociální napjatosti. Toto si Puškin velmi dobře uvědomoval, když si vybíral právě tuto pohádku. Je to jediná z jeho báchorek, která se plně opírá o ruskou lidovou pohádku, a jejímž pramenem byl právě jím napsaný text. (str. 383, 1935) Podle zvukové shody konců slov na konci veršů jde o rým sdružený. Velmi často se v pohádce objevují slovesa v rozkazovacím způsobu doplněné o částici „-ка“. „Поживи-ка на моем подворье.“ (str. 409, 1949) „Поди-ка сюда“. (str. 410, 1949) Pohádka o Baldovi se podstatně liší od ostatních Puškinových pohádek veršem, který zde použil. L. Polivanov19 podotknul, že: „Стих этот представляет образец того силлабического стиха, которым писались сатирические эпизоды на подписях под лубочными картинами“ 20. Pop je na jarmarku a potká Baldu. Povídá mu, že by potřeboval čeledína, který by vařil, uklízel, tesařil a ještě by nebyl drahý. Balda mu nabídne svoje služby, ale pod podmínkou, že jednou za rok bude moct popovi dát tři pohlavky. Všechno funguje jak má, popova manželka, děti i pop jsou s Baldovou prací spokojeni. Blíží se čas, kdy má pop dostat pohlavky a má z nich strach, proto se svěří své ženě. Ta mu poradí, aby dal 19

L. I. Polivanov ( 1838-1899 ) – pedagog, ředitel gymnázia v Moskvě. Napsal „Жуковский и его произведения“ a řadu učebnic ruského jazyka a slovesnosti . Podrobně okomentoval spisy A. S. Puškina. 20 ОКСМАН, Ю. Г., ЦЯВЛОВСКИЙ, М. А.: Сказки. In Пушкин, A. C.: Полное собрание сочинений в девяти томах, том III. Москва: ACADEMIA, 1935., с. 383.

28

Baldovi takový úkol, který nemůže splnit a on pak prý sám odejde a na pohlavky se zapomene. Pop tedy chce po Baldovi, aby šel k čertům pro daně, které mu dluží. Balda si sedne k moři a za nějakou dobu se objeví lucifer. Balda musí nejdřív zvítězit nad jeho vnukem v běhu. V blízkém lese do pytle odchytne dva zajíce a čertovi řekne, že nad ním by stejně nezvítězil, ať to aspoň zkusí s jeho bratrem. Mladý čert a zajíc se rozběhli a mezitím než se čert vrátil, vytáhl Balda z pytle druhého zajíce a dělal, jako že doběhl první. Čert šel tedy za luciferem pro peníze, ale ten se nechce jen tak vzdát a vymýšlí další úkol. Že budou házet holí, kdo dohodí dál. Ještě než začali házet, čert utekl zpátky do pekla, ale Balda ho zavolal zase zpátky, a řekl, že tentokrát bude klást podmínky on. Že má vzít kobylu a nést ji zhruba půl versty21, když to dokáže, nemusí mu peníze dávat. Čert vlezl pod kobylu, ušel s ní dva kroky a upadl. Balda se mu vysmál s tím, že to co on nemůže unést dvěma rukama, on zvedne nohama. Dostal peníze, a na kobyle jel zpátky k popovi. Ten ho vidí a už se schovává. Balda mu odevzdá peníze a trvá na své mzdě. Při prvním pohlavku pop vyskočí až do stropu, při druhém ztratí řeč a po třetím úplně zhloupne. Puškin v pohádce vtipně odsoudil hamižnost lakomých popů a všech podobných skrblíků, kteří si mysleli, že přechytračí prostého pracujícího člověka. Ponaučení: Nikdy není dobré a nevyplácí se, chtít lacino přijít k zisku cizí prací!

3.4 Pohádka o zlatém kohoutkovi Tato pohádka byla dokončena 20. září 1834 v Boldině. Poprvé zveřejněna rok nato. Při výběru syžetu Puškina pravděpodobně ovlivnilo zostření jeho vztahů s carem v souvislosti s podáním žádosti o abdikaci. Je možné, že v důsledku této situace vznikl verš: „Но с царями плохо вздорить“, jehož znění nejednou měnil. Nejdříve za verš: „Но с могучим плохо вздорить“, později „Но с иным накладно вздорить“. Nehledě na to, že Puškin z pohádky předvídavě odstranil řadu politických narážek, cenzura neschválila verš „Царствуй, лежа на боку!“ a dva závěrečné verše:

21

Versta – stará ruská délková míra.

29

„Сказка ложь, да в ней намек Добрым молодцам урок.“ (str.397, 1935) A.A.Achmatova22 vysvětluje, že pramenem pro tuto pohádku byla pohádková novela amerického spisovatele Irwinga, zvěřejněná v jeho knize „The Alhambra“, která vyšla v roce 1832 v Londýně. Puškin ji poznal v témže roce ve francouzském překladu. Toto vydání měl i ve své knihovně. Kniha se skládá z cyklu pohádek o pokladech a dvou pohádek-parodií, jedna z nich má název „Легенда об арабском звездочете“. Puškin ponechal jeho syžet, změnil pouze příhodu s carskými syny a rozuzlení celého příběhu. Achmatova také v pohádce upozorňuje na autobiografické a politické prvky. (str. 399, 1935) Zvláště nezaujatě a stroze jsou popsány scény, kdy car uvidí mrtvá těla svých synů v kaluži krve a najednou úplně zapomene, když uvidí krásnou ženu. Nebo když uhodí hvězdopravce žezlem do hlavy. Verš má sestupnou tendenci. Jedná se o čtyřstopý trochej. Car Dadon chtěl mít na stáří pokoj od válčení, ale jeho sousedé začali náhle zbrojit. Chtěl svou zemi ochránit, tak musel držet početné vojsko. Když už si nevěděl rady, nechal povolat hvězdopravce. Ten mu dal zlatého kohoutka, který bude na věži střežit hranice jeho země a když se nějaké vojsko nepřítele přiblíží, obrátí se tím směrem, zvedne hřebínek a zakokrhá. Car mu poděkuje a slíbí, že mu splní, co si bude přát. Jednou se car probudí hlukem. To křičí kohoutek, obrácen k východu. Car tam pošle vojsko a s ním nejstaršího syna, ale za celých osm dní nedostane žádnou zprávu. Osmý den znova kokrhá kohoutek, tak car posílá nové vojsko v čele s mladším synem. Za osm dní zase nedostane žádnou zprávu, tak se na východ s vojskem vypraví sám. Osmý den se jeho vojsko dostane do hor, kde objeví mrtvé careviče v kaluži krve a hedvábný stan. Car je velmi nešťastný, ale když vyjde ze stanu krásná carevice šamachanská, na všechnu bolest zapomene. Do svého domu se vrací s ní a celým svým vojskem. Na cestě potká hvězdáře, který chce splatit dluh a žádá po carovi tuto krasavici. Car si myslí, že

22

A. A. Achmatova ( 1889-1966 ) – ruská spisovatelka, překladatelka, literární kritička. Zabývala se dílem A. S. Puškina.

30

se zbláznil, nabízí mu polovinu carství, koně, ale hvězdář je neoblomný a trvá na svém. Protože je car carem, rozhodne, že tedy nedostane nic a udeří ho žezlem po hlavě. V tu chvíli sletí zlatý kohoutek ze své věže a klofne cara tak, že vypadne z kočáru. Ponaučení: Hádat s vládci se nevyplácí!

3.5 Pohádka o caru Saltánovi Byla napsána roku 1831 v Carském Sele, publikována ve vydání. „Стихотворения Александра Пушкина. Третья часть“. Text pohádky vychází z michajlovského zápisu z roku 1824, ale s řadou rysů z kišiněvského. Puškin z něho odstranil část: „за морем стоит гора, и на горе два борова“, a zaměnil ji kouzelnou veverkou. První motiv je velmi rozšířen v ruském folkloru a objevuje se často v celé řadě textů. Co se týká veverky, která louská zlaté oříšky, pramen není jasný, v ruském folkloru se nevyskytuje. Sám syžet je rozšířen v ruském i světovém folkloru. Kromě pohádky, kterou Puškin znal z ústního podání, mu byly také známy neruské varianty. Jedním z takových zdrojů je bezesporu Gallandův23 překlad pohádek Tisíce a jedné noci. V západoevropské tradici je motiv „pomluvené matky“ známý v ústní i písemné podobě. Známá sbírka Straparoly24 získala slávu díky zpracování Madame d´Aulnoy25. Obě verze byly Puškinovy známé. V Pohádce o caru Saltánovi jsou silné rysy západoevropské dobrodružné pověsti, ale nejsou zde vyjádřeny přímo. Po úvodních verších původně následovala prozaická část: „Только успели они выговорить сии слова, как дверь светлицы отворилась – и царь вошел без доклада – царь имел привычку гулять поздно по городу и подслушивать речи своих подданных. Он с приятной улыбкою подошел к меньшей сестре, взял ее за руку и сказал: будь же царицею и роди мне царевича; потом обратясь к старшей и средней, сказал он: ты будь у меня при дворе ткачихой, а ты кухаркою. С этим 23

Antoine Galand – francouzský orientalista, starožitník a překladatel. Z arabštiny přeložil pohádky Tisíce a jedné noci. Zachoval střed mezi volným a slovným překladem. 24 Giovan Francesco Straparola – italský novelista. 25 Madame d´Aulnoy – patří společně s Charlesem Perraultem k prvním popularizátorům pohádkové literatury.

31

словом, не дав им образумиться, царь два раза свистнул; двор наполнился воинами и царедворцами, серебрянная карета подъехала к самому крыльцу, царь сел в нее с новою царицей, а свячениц велел везти в дворец – их посадили в телеги и все поскакали“. (str. 372-379, 1935) Jedním z charakteristických prvků v této pohádce je to, že dívka má schopnost měnit svou podobu, a také podobu careviče. V pohádkách Žukovského se podoba mění tím způsobem, že dotyčný sebou udeří o zem. Puškinova carevna-labuť mění podobu svou i Ivanovu tak, že zamává křídly. Také luňák, který se vrhá na labuť, je ve skutečnosti čaroděj, který pouze změnil svou podobu. Labuť nemluví pouze lidským hlasem, ale je zdůrazněno, že ruským jazykem. Často se v pohádkách také píše o tom, že mladý carevič nebo carevna velmi rychle vyrostli. „И растет ребенок там Не по дням, а по часам.“ (str. 423, 1949) Typické je v pohádce určité souznění člověka s přírodou. Carevič Ivan oslovuje mořské vlny a prosí je, aby ho i s carevnou nezahubily a poslaly na souš. A vlny poslechnou. „Ты, волна моя, волна! Ты гульлива и волна; Плещешь ты, куда захочешь, Ты морские камни точишь, Топишь берег ты земли, Подымаешь караблиНе губи ты нашу душу: Выплесни ты нас на сушу!“ (str. 423-424, 1949) Puškin zde používá příměry. Přirovnávaným jevem je například carevna s dítětem a obrazem orlice s malým orlem. „И царица над ребенком Как орлица над орленком.“ (str. 422, 1949)

32

Nebo car, který je smutný jako pošmourný den. „Что ты тих, как день ненастный?“ (str. 428, 1949) V pohádce se několikrát opakuje situace, kdy přijíždí loď ke Kvidonovi a k caru Saltánovi, tzv. klišírování textu, typická metoda folkloru. Je popsána vždy stejným veršem, a tím se zvyšuje napětí, kdy dojde k očekávanému setkání otce a syna. Puškin používá personifikaci. Činy typické pro živé bytosti přenáší na neživé. „Ветер на море гуляет И кораблик подгоняет; Он бежит себе в волнах На раздутых парусах.“ (str. 427, 1949) Stejnou funkci má opakování verše o závistivých sestrách, které vždy drží pospolu a při každém opakování se zvětšuje jejich zloba. „А ткачиха с поварихой С сватьей бабой Бабарихой...“ (str. 429, 1949) Obsah dopisu, který píše carevna carovi, i těch, které posílají tkadlena s kuchařkou je uveden jako přímá řeč v uvozovkách. V souvislosti s mořem se opakuje stálý přívlastek vyjadřující jeho barvu – синее море. Z hlavních figur Puškin často užívá anaforu. „Мимо острова крутого, Мимо города большого.“ (str. 432, 1949) „Белка песенки поет И орешки все грызет, А орешки не простые.“ (str. 430, 1949)

33

Krásu carevny nelíčí Puškin jako Žukovskij formulí „что ни в сказке рассказать, ни пером не описать“, ale říká, že „царевна есть, что не можно глаз отвесть“ (str.441, 1949) Rýmové schéma verše je a a b b, jde tedy opět o rým sdružený. Rytmická struktura verše má sestupnou tendenci. Jde o čtyřstopý trochej. Tři sestry sedí u okna, předou a baví se o tom, co by dělaly, kdyby byly carevnami. Jedna by prý připravila hostinu, druhá tkala a třetí by porodila carovi syna. Tu si car vezme za ženu a z jejích sester udělá kuchařku a tkadlenu. Po nějaké době musí car odjet a mezi tím, co je pryč se carevně narodí syn. Posílá carovi dopis s radostnou zprávou, ale její závistivé sestry dopis zamění a napíší, že se carevně nenarodilo dítě, ale zvířátko. Car odpoví, aby se čekalo na jeho návrat, ale tkadlena s kuchařkou zase dopis vymění a napíší, že carevna i s tím, co se jí narodilo má být hozena v bečce do moře. Tam mladý carevič velmi rychle roste a sílí, prosí mořské vlny, aby je dostaly na břeh. Tak se stane a carevič musí jít ulovit něco k jídlu s lukem, který si sám vyrobí. Na vodě ale vidí labuť, kterou obtěžuje luňák, tak ho střelí svým jediným šípem, přestože ví, že nebudou mít s matkou co jíst. Labuť promluví ruským jazykem, poděkuje mu, vysvětlí, že zachránil dívku ze spár čaroděje a že se mu teď odmění. Ráno se probudí a před ním se nachází krásné město, ve kterém začal vládnout pod jménem Kvidon. Kolem města pluje loď a Kvidon zve mořeplavce na návštěvu. Tato situace se opakuje třikrát. Ptá se, kam jedou a že mají vyřídit pozdravy caru Saltánovi. Kvidon jde ke břehu moře a labuť se ho ptá, proč je tak smutný. Stýská se mu po otci. Ona z něho udělá poprvé komára, podruhé mouchu a potřetí čmeláka, aby mohl letět k otci spolu s lodí. Car Saltán zve mořeplavce k sobě a nechá si vyprávět o městě, které vyrostlo uprostřed moře a o jeho knížeti Kvidonovi. Tkadlena, kuchařka a baba Bazilicha nechtějí, aby se tam car vypravil, proto pokaždé prozradí nějaké tajemství, které by mohlo cara více zajímat. O veverce, která louská zlaté oříšky, o bojarech, kteří vycházejí z moře a střeží zemi a o krásné carevně. Kvidon coby hmyz to slyší a vrátí se do své země smutný, jde za labutí a vypráví jí, co se dozvěděl. Díky ní nakonec získá veverku, bojary a za ženu krasavici, která má celou dobu podobu mluvící labutě.

34

Když už se jednou car Saltán rozhodne jet ke Kvidonovi, cestuje s ním tkadlena, kuchařka i baba Bazilicha. Car Kvidona nejdřív nepoznává, ale pak uvidí carevnu, svou manželku, a všichni se radují, že samou radostí nechá závistivé sestry své ženy jít. Na motivy této pohádky natočil režisér Alexandr Ptuško26 v roce 1966 filmovou verzi tohoto příběhu.27

3.6 Pohádka o mrtvé carevně a sedmi bohatýrech Tato pohádka byla napsána v Boldině. Puškin ji dokončil 4. 11. 1833. Za pramen bývá označována Puškinova pohádka s týmž syžetem, která však začíná ve chvíli, kdy carevna bloudí sama v lese. První část – narození carevny, žárlivost macechy, kouzelné zrcadlo – v Puškinově záznamu chybí. V celé řadě případů je podobný námět spojen s motivem pomluvené dívky, ale ruské pohádky neříkají nic o jejím narození. Motiv rivality v kráse bývá obyčejně motivem soutěžení mezi vlastní a nevlastní dcerou. Pohádka o mrtvé carevně vychází z pohádky bratří Grimmů „Schneewitchen“, se kterou se Puškin seznámil díky jejímu překladu do francouzštiny. Její francouzský název je „Boule de neige“, v ruském překladu „Белоснежка“. Puškin v ní ponechává řadu drobností, které se v tradičních ruských pohádkách neobjevují. Charakteristický je pro německou pohádku motiv „белоснежки“, motiv narození dívky: carevna sedí u okna, šije a dívá se na padající sníh, píchne se do prstu a krev kape na bílý sníh. V Puškinově verzi se carevna dívá celé dny na vichřici. „Вишь какая подросла! И не диво, что бела Мать беременна сидела Да на снег лишь и глядела!“ (str. 394, 1935)

26

Alexandr Ptuško ( 1900-1973 ) – sovětský režisér, scénárista, zabýval se filmovým zpracováním pohádek. 27 Википедия. Свободная энциклопедия [online]. Сказка о царе Салтане (фильм). Poslední revize 19.2.2008 [cit. 7. dubna 2008]. Dostupný z WWW: .

35

V Puškinově i Grimmovské verzi umírá carevna. U Grimmů hned co se jí narodí dcera, u Puškina, když se vrací car. V německé pohádce hrdinka přichází do zámku sedmi trpaslíků. Puškin zaměňuje trpaslíky za sedm bohatýrů. Ze sborníku Grimmů převzal Puškin i takové detaily, jakými je to, že Jelisej prosí o pomoc slunce, měsíc a vítr nebo křišťálovou rakev, do které trpaslíci ukládají carevnu. Kromě Grimmovské pohádky a vlastního zápisu vychází Puškin také ze syžetu ze sborníku pohádek „Старая погудка на новый лад или полное собрание древних простонародных сказок, издана для любителей оных. Иждивением московского купца Ивана Иванова“. (str. 394-396, 1935) V původním znění měly závěrečné verše podobu: „И никто такого пира Не видал с начала мира Сказка – ложь, да нам урок, А иному – и намек.“ (str. 392, 1935) Poslední dva verše Puškin později přenesl do Pohádky o zlatém kohoutkovi. (str. 392-396, 1935) Opět se zde vyskytují archaizmy, jako очи, пес, труп, чорт. A obdobné souznění člověka s přírodou, jako v Pohádce o caru Saltánovi. Tady carevič Jelisej prosí o pomoc slunce, měsíc a vítr. Všichni s ním mluví lidským hlasem a snaží se mu pomoci najít jeho nevěstu. V hojné míře je užito básnických přívlastků, které zdůrazňují to, že měsíc je jasný nebo tma hluboká a personifikace. „Ты встаешь во тьме глубокой…“ (str. 472, 1949) „Ясный месяц продолжал…“ (str. 472, 1949) „В ней глубокая нора…“ (str. 473, 1949) „Звезды смотрят на тебя.“ (str. 472, 1949) „Ветер знает. Он поможет.“ (str. 472, 1949) 36

Také se zde objevuje básnické přirovnání. „Год прошел как сон пустой.“ (str. 459, 1949) Neukončená výpověď je zde označena třemi tečkami. „Поклонилась и пропала…“ (str. 468, 1949) Slova se opakují na začátku dvou po sobě jdoucích veršů nebo v jednom verši těsně za sebou. „Аль отказываешь нам? Аль товар не по купцам?“ (str. 465, 1949) „Между тем росла, росла.“ (str. 460, 1949) Rýmové schéma je a a b b. Verš má opět sestupnou tendenci s kombinací ženského a

mužského

zakončení.

Čtyřstopý

verš

s variantami

trocheje

odpovídá

západoevropskému folkloru. Na začátku pohádky se loučí car s carevnou, protože je nucen odjet. Mezitím se carevně narodí dcera. Když se car vrátí, carevna zemře radostí. Po roce se znovu ožení se ženou, která si přinese kouzelné mluvící zrcadlo, které jí opakuje, jak je krásná, do té doby než mladá carevna vyroste a zkrásní. Když jí zrcadlo řekne, že je krásnější, pošle služku do lesa s nevlastní dcerou a poručí jí, aby ji přivázala k borovici a nechala tam. Ta ji ale uprosí, aby ji pustila. Na louce zatím najde chaloupku, kde uklidí, uvaří a usne. K obědu přijde sedm bohatýrů, kteří nevěří vlastním očím. Mladé carevně je u nich dobře. Za nějakou dobu carevna zase mluví se svým zrcadlem a dozví se, že pořád není nejkrásnější a že v chalupě u bohatýrů žije dívka krásnější. Pošle tedy znova služku za ní s jablkem, které je napuštěno jedem. Mladá carevna do něho kousne a usne. Bratři udělají obřad, položí ji do křišťálové rakve a v lese pohřbí. Ale začne ji hledat její ženich Jelisej. Vítr mu řekne, kde je pohřbena. Najde její hrob, udeří do rakve a carevna se probudí. Zrcadlo zase odpoví carevně, že nejkrásnější je mladá carevna. Ona ho rozbije a srdce jí pukne zlobou.

37

3.7 Pohádka o rybáři a rybce Pohádku o rybáři a rybce napsal Puškin v Boldině. Dokončil ji 14. 10. 1833. Pramenem byl text ruské pohádky, který Puškin získal od nějakého vypravěče nebo od Ariny Rodionovny. Avšak v ruské pohádkové tradici se nemluví o zlaté rybce. Na jejím místě se často objevuje kouzelný strom, začarovaná bříza, ptáček, nebo kocour. Po posledním nesplnitelném přání se hrdinové změní na zvířata, přičemž jsou potrestáni oba, nejen rybářka, ale i rybář. Může to být medvěd s medvědicí, dva vepři nebo kocour a kočka. Jedinou výjimkou je pohádka Afanasjeva, kterou pravděpodobně Puškin převzal ze sbírky Dala28. Tato pohádka je velmi blízká Puškinovu textu. V důsledku toho si badatelé mysleli, že byla Puškinovým zdrojem. V konceptu Puškin uvedl epizodu o tom, že rybářka už nechce být carevnou, ale římským papežem. Rybář přijde domů a před ním stojí klášter a v něm mniši slouží mši. Na vrcholu Babylonské věže sedí rybářka. Tato epizoda pomáhá určit další pramen – pohádku „Vom Fischer und seiner Frau“ opět ze sborníku bratří Grimmů. Badatelé se snažili tento zdroj vyvrátit z toho důvodu, že Puškin neuměl německy. Tato poznámka byla však neopodstatněnou, protože Puškin měl k dispozici řadu možností, jak se se sborníkem Grimmů seznámit. Prostředníkem mohl být Žukovskij, který ho velmi dobře znal a několikrát z něho překládal nebo francouzský překlad sborníku, který vyšel v roce 1830. V jejich verzi rybář vytahuje z vody platýse, který říká, že je zakletý princ. Rybář žádá nejdříve chalupu, zámek, potom chce rybářka být královnou, císařovnou, papežem a nakonec bohem, protože nemůže přenést přes srdce, že slunce a měsíc vychází a zachází bez jejího svolení. V Puškinově konceptu také nejdříve stálo: „Не хочу я быть Римскою папой, А хочу быть владычицей солнца“ (str.388, 1935), Ale pak druhý řádek zaměnil za mořskou vládkyni. S německou verzí pohádky také souhlasí motiv zesílení neklidu moře. Na druhou stranu v Grimmovském textu chybí motiv koryta, první prosbou v jejich verzi je nový dům. V neposlední řadě Puškin zesílil motiv pokory manžela. Grimmové popisují rybáře pouze jako pokorného muže, který 28

V. I. Dal – ruský lékař, spisovatel, lexikograf, etnograf, sběratel ruských lidových pohádek a přísloví.

38

nesmí neposlechnout ženiny příkazy, ale dary ryby užívá společně s ní. U Puškina se rybář své ženě s každým novým darem oddaluje. (str. 384-391, 1935) Pohádka je o pokoušení ďábla. Puškin v ní zdůrazňuje chamtivost lidské povahy, nenasytnost rybářky a poslušnost rybáře, na které reaguje samo moře tím, jak je s každým přáním nespokojenější, dme se, černá, bouří. V této pohádce se Puškin vysmívá nespravedlivému společenskému řádu tím, jak popisuje chování rybářky na každém vyšším stupni rostoucího blahobytu. Týrala a sekýrovala poddané a služebnictvo stejně, jako to tehdy dělali ostatní boháči v čele s carem. Puškinův a Afanasjevův text se liší v řadě podrobností. Afanasjevova úvodní formule „На море на океане, на острове Буяне жили…“ je typická pro ruské lidové pohádky. Puškin ji nepoužil. „ Жил старик со своею старухой У самого синего моря…“ (str. 451, 1949) Hlavní „postavou“ je zlatá rybka. V pohádce Afanasjeva rybář volá na rybku a oslovuje ji pomocí formulky: „Рыбка, рыбка!Стань в море хвостом, ко мне передом“, která je také zvláštností folklorního stylu.29 Puškinův rybář na rybku takhle nevolá. Ten pouze prosí rybku o smilování a vysvětluje jí, co stařena žádá. „Смилуйся, государыня рыбка, Разбранила меня моя старуха, Не дает старику мне покою:“ (str. 452, 1949) V obou verzích se také odlišují nadávky, kterými tituluje stařena dědka, když ho posílá za rybkou. V Puškinově verzi oslovuje dědka „дурачина ты, простофиля“, v Afanasjevově „ты старый пес“. V celém textu Puškin neustále opakuje epiteton, který zdůrazňuje barvu moře – синее море. 29

БАРАГ, Л. Г. и НОВИКОВ, Н. В.: Примечания. Народные русские сказки А. Н. Афанасьева в трех томах, том I. Москва: Наука, 1985, с. 455-456.

39

Protože se v textu často opakuje slovo „рыбка“, přidává autor k tomuto slovu další, obsahující hlásku „р“ tak, aby vznikla zvuková shoda, tzv. libozvuk. „Старичок отправился к морю. Приплыла к нему рыбка, спросила:“ (str. 455, 1949) Verš nevytváří rytmickou strukturu. Navazuje na tónický verš o třech iktech. Na poslední stránce konceptu Puškin napsal poznámku: „18 песня сербская“. Pohádku o rybáři a rybce chtěl totiž kvůli podobnosti veršů přidat do cyklu Písní západních Slovanů.(str. 391, 1935) Z hlediska obsahu se pohádky liší částečně. V Afanasjevově verzi žije dědek s bábou ve velké chudobě, a proto chce rybářka od rybky nejdřív chleba. Podruhé posílá manžela pro necky, chaloupku. Pak chce být vévodkyní, carevnou a nakonec mořskou vládkyní. V závěru Afanasjev navíc dodává, že rybář s rybářkou začali žít jak dřív, ale už nikdy se mu už nepodařilo ulovit kouzelnou rybu. Dědek s bábou spolu žili ve své zemljance30 třicet tři let. Babka předla a dědek lovil ryby. Jednou tak vylovil zlatou rybku a ta ho poprosila lidským hlasem, aby ji pustil zpátky do moře, a ona mu potom splní každé jeho přání. Rybář ji pustil, aniž by něco žádal. Doma o tom vypráví ženě, ale ta mu vynadá, že mohl od rybky chtít aspoň nové necky. Jde tedy stařík k moři, volá na rybku a vyprosí u ní nové necky. Když rybka splní toto přání, pošle babka manžela znovu za rybkou tentokrát pro novou chalupu. Až ji má, nechce už být chalupnicí, ale šlechtičnou a posílá svého muže sloužit do stáje. Po dvou týdnech ji to omrzí a chce se stát carevnou. Když se jí to stařík snažil rozmluvit, ještě mu dá pohlavek a vynadá mu, jak se může hádat se šlechtičnou. Když ji omrzí být i carevnou, chce být mořskou vládkyní, aby žila v oceánu a zlatá rybka jí sloužila. Dědek už se bojí odporovat a neřekne ani slovo. Jde k rybce a řekne jí o dalším přání své ženy. Rybka na to nic neřekla, jenom mávla ocasem po vodě a zmizela v moři. Stařec čekal dlouho na odpověď, ale nedočkal se. Vrátil se domů a před sebou vidí starou chalupu, stařenu a před ní rozbité necky.

30

Zemljanka – příbytek zahloubený do země tak, že vyčnívá jen střecha.

40

Ponaučení: Kdo má moc, chce ještě víc! V Puškinových pohádkách hrají důležitou roli dobové aktualizace, které jsou zvláště markantní v Pohádce o mrtvé carevně: „Перед утренней зарею Братья дружною толпою Выезжают погулять, Серых уток пострелять, Руку правую потешить Сарачина в поле спешить, Иль башку с широких плеч У татарина отсечь, Или вытравить из леса Пятигорского черкеса.“ (str. 464, 1949) Kritiky popů, cara a boháčů si ale také můžeme všimnout i v ostatních jeho pohádkách. V Pohádce o rybáři a rybce upozorňuje na to, jak se s každým dalším splněným přáním rybářka mění, a hubuje poddané, jako to v té době dělala vyšší společnost. V Pohádce o medvědici jsou hrdinové rozestaveni tak, že zobrazovali tehdejší společnost. Pohádka o Baldovi odsuzuje chamtivé popy, kteří si myslí, že přelstí obyčejného pracujícího člověka. Kdyby Puškin ponechal svoje pohádky v té podobě, jak je slyšel od své chůvy, nelišily by se příliš od lidových pohádek. Proto se nespokojil jenom s původním zněním každé pohádky. Převedl je z obyčejné hovorové řeči do veršů. Odstranil z nich všechno nepodstatné, aby vynikla hlavní dějová linie a forma každé pohádky. Na svých procházkách po vesnici Michajlovské se zastavoval s prostými lidmi a dával pozor na každý jejich slovní obrat, aby jejich jazyk mohl použít ve svých verších. Každá z jeho pohádek je zároveň zbraní, zaměřenou proti nepříteli. Věděl, že takovou pohádku si každý rád přečte a donutí ho k zamyšlení. Nikdo před ním nevyslovil v ruské poezii tak otevřeně, co si myslí o vrchnostech, pánech a popech.31 31

DOLANSKÝ, J.: Předmluva. In Puškin. Pohádky. Praha: Albatros, 1972, str. 10.

41

ZÁVĚR Žukovskij a Puškin se v Carském Sele zabývali přepracováním ruských lidových pohádek. Náměty čerpali z ruského a západoevropského folkloru, Puškin také ze svých zápisků pohádek, které mu vyprávěla jeho chůva ve vesnici Michajlovské. Žukovskij ovládal německý jazyk a v průběhu celého života překládal pohádky různých národů. Na rozdíl od Afanasjeva, který pohádkové texty ponechával v původním znění, Puškin s Žukovským je přepracovávali básnicky. Představitelé autorských pohádek využívají téměř všech druhů prozodických systémů, včetně těch ustálených v západoevropských strukturách. Žukovskij v jedné ze svých pohádek použil také antický hexametr, šestistopý daktylský verš.

Ve více

pohádkách má verš určitou podobu tónického verše, ve kterém je neproměnný počet těžkých dob, které jsou důsledně podkládány slovními přízvuky. Počet slabik ve verši je však volný a volné je i rozložení přízvučných slabik. Díky srovnávací analýze jsme dospěli k závěru, že autorské pohádky jsou psány podle modelu nejvýraznějšího žánru ruského i evropského romantismu – poemy. Tento žánr, dominantní ve dvacátých, třicátých letech 19. století, výrazně ovlivnil strukturu pohádek Žukovského i Puškina. Ani jeden z nich nevymýšlí pohádky nové, ale upravují je literární formou té doby. Vycházejí z literární tradice, používají tradiční formule, stálé přívlastky, charakteristické znaky folklorního stylu. Do modelu poemy vkládají lidovou pohádku. V jejich básnických pohádkách se tedy prolínají prvky lidových pohádek a jejich básnický záměr. Na druhou stranu jazyk pohádky a její formu přizpůsobují své době. Byli tak zvyklý psát, proto do žánru poemy vkládají i pohádky. Důležité jsou také aktualizační prvky v pohádkách Puškina, které jsou nejvíce markantní v Pohádce o mrtvé carevně, ale objevují se i jinde. Některé jeho pohádky byly zakázané cenzurou nebo musely být publikovány se změnami, protože každá jeho pohádka je zároveň zbraní proti „nepříteli“, kritizuje v nich cara, hamižnost popů a ostatních boháčů.

42

РЕЗЮМЕ Эта бакалаврская работа посвящена русским народным и авторским сказкам. Здесь сравниваются оба жанра с точки зрения поэтики и структуры. Сходства и различия между ними исследуются при помощи сравнительного анализа. В работе мы опираемся на тексты избранных произведений А. Н. Афанасьева, В. А. Жуковского и А. С. Пушкина. Работа состоит из предисловия, теоретической и практической части, заключения, библиографических данных и списка интернет-ссылок. В предисловии дано обоснование избранной темы и метода исследования и определение цели работы. Теоретическая часть работы служит для ориентации во вторичной литературе к данной теме. В этой части характеризуется сказка и ее виды применительно к русской среде. Сказка – это один из основных видов устной народной прозы. По содержанию сказки обычно делятся на волшебные, бытовые и сказки о животных. В основе сюжета волшебной сказки лежит повествование о волшебных превращениях, о сверхъестественных силах, делающих невозможное возможным. Волшебство часто воплощается в предмете, знакомом человеку, существующем на самом деле (рожок, дубинка, скатерть, яблоко). В отличие от волшебной сказки, в бытовой - отсутствуют чудесные средства. Героями являются обыкновенные люди, которые живут в обычной бытовой среде. К главным персонажам в сказках о животных относятся медведи, лисы, волки, птицы, рыбы, у которых в полной мере проявляются их черты характера, а также предметы, растения и явления природы. Авторская сказка – прямая наследница сказки народной. В теоретической части также описывается работа собирателей сказочного фольклора. Интерес к собирательству у них проявился после издания братьями Гримм сборника немецких народных сказок. Один из собирателей, А. Н. Афанасьев, работал в главном архиве министерства иностранных дел, и потом 43

был принят в члены этнографической секции Русского географического общества. Он заинтересовался народным творчеством, которому и посвятил свои силы. Он занялся изучением и публикацией русского фольклора и составил из записок устной народной словесности сборник сказок. В работе мы опираемся на книгу русского фольклориста В. И. Проппа „Морфология сказки“, в которой автор нашел постоянно повторяющиеся элементы – функции действующего лица. значительное

влияние

на

развитие

Работа В. И. Проппа оказала

структуралистических

исследований

мифологических, фольклорных, литературных текстов. Практическая часть основана на решении поставленной нами задачи основанной на сравнительном анализе. Анализ исходит из конкретных текстов сказок и, прежде всего, опирается на важнейшие критические издания В. А. Жуковского и А. С. Пушкина. Это в основном статьи В. П. Петушковой, Ю. Г. Оксмана и М. А. Цявловского. В. А. Жуковский и А. С. Пушкин прожили лето 1830 года в Царском Селе. А. С. Пушкин, а под его влиянием и В. А. Жуковский, занялись литературной обработкой русских народных сказок, соревнуясь друг с другом. Оба черпали из русского и зарадноевропейского фольклора, А. С. Пушкин - также из своих записок сказок, которые ему рассказывала его няня. В. А. Жуковский хорошо владел немецким языком. В течение всей своей жизни он занимался переводами сказок разных народов. Например, в 1826 году он сделал прозаический перевод сказки собирателей народных немецких сказок братьев Гримм „Царевна – шиповник“ под названием „Колючая роза“. Позже, в 1845 году, он сделал стихотворную обработку известной сказки французского писателя Ш. Перро „Кот в сапогах“. В отличие от сказок А. Н. Афанасьева, который сохраняет тексты сказок в первоначальной формулировке, А. С. Пушкин и В. А. Жуковский обрабатывали сказки поэтически. В

практической

части

мы

занимаемся

анализом

семантической

и

морфологической стороной сказок. Здесь также уделяется внимание ритмической структуре стиха, системе стихосложения и схеме рифмы. Представители 44

авторских сказок пользуются всеми видами систем стихосложения, включая общепринятые в западноеворпейские структуры. В. А. Жуковский в своей сказке „Война мышей и лягушек“ употребил и какой-то русский вариарт гексаметра. Гексаметр – это греческий шестистопный стих, в этой сказке состоявщий из шести дактилей. Необходимо отметить, что некоторые сказки А. С. Пушкина были запрещены цензурой или были опубликованы с изменениями. Например, на

выбор

Пушкиным сюжета „Сказки о золотом петушке“ повлияло резкое обострение его отношений с царем Николаем в связи с поданым прошением об отставке. А. С. Пушкин должен был строку „Но с царями плохо вздорить“ заменить строкой „Но с иным накладно вздорить“. Цензура не пропустила и двух заключительных строк и строку „Царствуй лежа на боку!“. Характерна для этой эпохи актуальность больше всего проявляется в его „Сказке о мертвой царевне и семи богатырях“. Анализируя структуру сказок, мы пришли к заключению, что в отличие от народных сказок, авторские сказки (т. е. cказки

В. А. Жуковского и А. С.

Пушкина) написаны в жанре поэмы. Поэма - доминирующий жанр европейского романтизма. В первой трети XIX века, т. е. в период, когда В. А. Жуковский и А. С. Пушкин занимались русскими народными сказками, поэма играла важную роль. Таким образом, она оказала влияние на структуру сказки и на ее ритмику. При написании сказок Жуковский и Пушкин исходят из литературной традиции. Они черпают темы из русского и западноевропейского фольклора, пользуются установленными в сказках формулами зачина или концовками. В сказках они используют клишированные вопросы-ответы и общефольклорные эпитеты. С другой стороны, В. А. Жуковский и А. С. Пушкин приспосабливают язык сказки и ее литературную форму своему времени. Это значит, трансформируют традиционные элементы фольклорного стиля в жанр, который преобладает в 2030 годах XIX века. То есть, в структуре их сказок переплетается жанр поэмы и элементы русской народной сказки.

45

POUŽITÁ LITERATURA AFANASJEV, A. N.: Ruské lidové pohádky. Praha: Odeon, 1984. 601 s. GRIMM, J. und W.: Die schönsten Märchen. München: Südwest Verlag, 1975. 429 S. ISBN 35-17004-43. HRABÁK, J.: Úvod do teorie verše. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1958. 209 s. KŠICOVÁ, D.: Poéma za romantismu a novoromantismu. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1983.187 s. MARTINKOVÁ, V.: Teorie literatury. Praha: Tripolia, 2000. 39 s. ISBN 80-86448-12-6. POLÍVKA, J.: Výbor ruských pohádek, I. Bajky a legendy. Praha: Státní nakladatelství, 1924. 86 s. POLÍVKA, J.: Výbor ruských pohádek, II. Báchorky. Praha: Státní nakladatelství, 1924. 234 s. POLÍVKA, J.: Výbor ruských pohádek, III. Povídky ze života, pověsti. Praha: Státní nakladatelství, 1925. 104 s. PROPP, V. J.: Morfologie pohádky a jiné studie. Praha: Ústav pro českou literaturu ČSAV, 1970. 203 s. PROPP, V. J.: Morfologie pohádky a jiné studie. Jinočany: H&H, 1999. 203 s. ISBN 80-86022-16-1. PUŠKIN, A. S.: Pohádky. Praha: Albatros, 1972. 100 s. 46

PUŠKIN, A. S.: Pohádky. Praha: Lidové nakladatelství, 1981. 102 s. ŠROUFKOVÁ, M., et al.: Rusko-český, česko-ruský slovník. Praha: LEDA, 1999. 979 s. ISBN 80-85927-41-1. АФАНАСЬЕВ, А. Н.: Народные русские сказки А. Н. Афанасьева в трех томах, том I. Москва: Наука, 1985, 514 с. АФАНАСЬЕВ, А. Н.: Народные русские сказки А. Н. Афанасьева в трех томах, том II. Москва: Наука, 1985, 520 с. АФАНАСЬЕВ, А. Н.: Народные русские сказки А. Н. Афанасьева в трех томах, том III. Москва: Наука, 1986, 512 с. ЖУКОВСКИЙ, V. A.:

Сочинения. Москва: Государственное издательство

художественной литературы, 1954. 564 s. КАБАШНИКОВ, К. П. и др.: Восточно-славянский фольклор, Словарь научной и

народной терминологии. Минск: Навука i тэхника, 1993. 478 с. ISBN 5-343-01225-6. ОРЛОВ, В. Н. И др.: Мастера русского стихотворного перевода. Ленинград: Советский писатель, 1968. 526 с. ПУШКИН, A. С.: Полное собрание сочинений в девяти томах, том III. Москва: ACADEMIA, 1935. 562 s. ПУШКИН, А. С.: Полное собрание сочинений в десяти томах, том IX. Поэмы, Сказки. Москва-Ленинград: Академия наук, 1949. 551 с.

47

WIKIPEDIE. Otevřená encyklopedie [online]. Charles Perrault. Poslední revize 1.3.2008 [cit. 2. března 2008]. Dostupný z WWW: . WIKIPEDIE. Otevřená encyklopedie [online]. Pohádka. Poslední revize 1.3.2008 [cit. 7. dubna 2008]. Dostupný z WWW: . WIKIPEDIE. Otevřená encyklopedie [online]. Vladimir Jakovlevič Propp. Poslední revize 29.12.2007 [cit. 7. dubna 2008]. Dostupný z WWW: . SEZHAM ENCYKLOPEDIE [online]. Polívka Jiří, český filolog. [cit. 7. dubna 2008]. Dostupný z WWW: . VOJTĚCH, M. H. Ch. Andersen-jeho pohádky: Autorská pohádka [online]. c2007, poslední revize 26.1.2007 [ cit. 27. března 2008 ]. Dostupný z WWW: . ВИКИПЕДИЯ. Свободная энциклопедия [online]. Сказка о царе Салтане (фильм). Poslední revize 19.2.2008 [cit. 7. dubna 2008]. Dostupný z WWW: .

48