Masarykova univerzita Pedagogická fakulta Katedra českého jazyka a literatury
Závěrečná práce
2013
Jiří Heller
1
Masarykova univerzita Pedagogická fakulta Katedra českého jazyka a literatury Obor: Český jazyk a literatura pro střední školy
Jiří Heller Autenticitní skutečnost ve vybraných pozdních prózách Bohumila Hrabala
Závěrečná práce
Vedoucí práce: Mgr. Miroslav Chocholatý, PhD. 2013
2
Prohlašuji, že jsem závěrečnou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.
3
Děkuji vedoucímu závěrečné práce Mgr. Miroslavu Chocholatému, PhD. Za cenné rady, připomínky a metodické vedení práce.
4
Obsah 1. Úvod
6
2. Metodologie a vymezení pojmů
7
3. Bohumil Hrabal
9
4. Znaky Hrabalova díla
14
5. Trilogie Svatby v domě, Vita nuova, Proluky
18
6. Motivy – autenticitní skutečnost
29
7. Závěr
40
Zdroje
42
5
1. Úvod Ve své závěrečné práci se budeme zabývat pozdní prózou Bohumila Hrabala, konkrétně jeho trilogií Svatby v domě, Vita nuova a Proluky. Zaměříme se zejména na autenticitní skutečnost v těchto prózách. Úvodní kapitola je věnována nástinu metodologie a vyjasnění pojmů. Dále se budeme zabývat stručným ţivotopisem autora. Povaţuji za přínosné utřídit si poznatky o biografii Bohumila Hrabala, ve srovnání s tímto ţivotopisem pak vyplynou autenticitní skutečnosti z pozdních próz. V další kapitole se pak zaměřím na obecné znaky Hrabalova díla, které jsou aktuální i pro jeho pozdní prózu. V této kapitole kromě vlastních poznatků a informací z literatury budeme čerpat i z cenných poznáme Mgr. Miroslava Chocholatého, PhD. Za jeho pomoc jsme mu vděčni. Následuje podrobnější popis zmiňované trilogie. Jádro práce pak tvoří výběrový popis motivů, které jsou autenticitní vzhledem k autorovi. Zde můţe přinést tato práce nový pohled na zmiňovanou trilogii. Přestoţe došlo k zúţení tématu (nezabývám se celou autorovou pozdní prózou, ale pouze zmiňovanou trilogií), jde stále o problematiku značně komplikovanou a mnohovrstevnatou. Bohumil Hrabal je osobnost, jejíţ obraz není moţné vyčerpat popisem na několika desítkách stran, i pokud se týče části jeho tvorby. Práce si tedy rozhodně neklade nárok na vyčerpávající a úplný popis problematiky, vzhledem k typu práce a rozsahu je nutně prací výběrovou. I přes tuto skutečnost můţe být práce, podle názoru autora, cenným příspěvkem do diskuze o méně známých Hrabalových dílech z poslední doby. Zdá se, ţe čím je dílo časově méně vzdálené od naší doby, tím můţe být aktuálnější. Věřím, ţe Hrabalova trilogie taková je, a proto stojí za to se jí zabývat podrobněji.
6
2. Metodologie a vymezení pojmů Lubomír Doleţel ve své monografii Narativní způsoby v české literatuře1 rozlišuje pásmo vypravěče a pásmo postav. Jde o základní rozlišení narativních kategorií, ze kterého budeme také vycházet. Autor představuje čtenáři fikční svět, jehoţ hlavními sloţkami je děj, postavy a prostředí. V klasickém modelu vypravěč není obyvatelem fikčního světa, ale stojí nad ním nebo mimo něj. Tím je daná zřetelná hierarchie, vypravěč můţe specifickým způsobem komentovat dění ve fikčním světě. Příběh můţe být však také vyprávěn v ich-formě. Tím spolu s Doleţelem rozumíme, ţe vypravěč se skrývá za jednou z postav. Vyprávění je tak více subjektivní, vypravěč nestojí nutně nad příběhem, zato je jeho aktivní součástí, čtenář je více vtaţen do děje, příběhu. Pásmo vypravěče a postav pak nutně splývá. Takto subjektivizované vyprávění je vhodné pro autobiografické texty, kdy za vypravěčem se skrývá autor sám nebo jemu blízká osoba. Základní kostru epického díla tvoří děj. I této kategorii budeme v naší práci věnovat pozornost. Dále si budeme všímat základních literárních kategorií jako je prostor a čas. Prostor se můţe měnit nebo zůstat konstantní. Je úzce provázaný s časem, kdy můţeme sledovat jednající postavy v kontextu doby a místa. Jiné situace bude proţívat Praţan na prahu 21. století, jiné vesničanka v 50. letech při násilné kolektivizaci. Tento kontext je zásadní pro pochopení jednání postav zvlášť u děl s autobiografickými rysy. Čas a prostor samozřejmě nemusí být explicitně dán, potom toto nehraje zásadní roli při rozvíjení příběhu a jednání postav. Tématem rozumíme hlavní myšlenku díla, relativně konstantní téma se pak skládá z rozličných motivů. Kaţdá kniha má také svou kompozici, nejčastěji chronologickou, ale setkáváme se i například s retrospektivní nebo rámcovou. Je nutné postihnout také členění textu, nejčastěji do kapitol, i toto však v moderní próze často přestává být samozřejmé. Budeme sledovat v textu často opakované motivy, které provází čtenáře s cyklickou pravidelností. Postavy mohou být reálné a fiktivní, z pozice fikčního světa někdy tyto dvě kategorie splývají, určitá postava má reálný základ, některé vlastnosti a příhody jsou však fiktivní. V naší práci tedy postihneme základní kategorie, jak jsme popsali výše. Jádro práce pak bude tvořit rozebrání nejčastějších a nejzajímavějších motivů. Budeme hledat motivy související s autenticitní skutečností, ta bude naším měřítkem. 1
Srov. DOLEŢEL, Lubomír: Narativní způsoby v české literatuře. Československý spisovatel: Praha, 1993. s. 9 – 42.
7
Nejdříve se však seznámíme s autorovým ţivotem, který nám poslouţí při hledání autobiografických rysů. Pro zasazení do kontextu Hrabalova díla věnujeme poté ještě jednu kapitolu obecným znakům děl autora.
8
3. Bohumil Hrabal (1914 – 1997) V našem stručném ţivotopise vycházíme především z publikace Tomáše Mazala Cesty s Bohumilem Hrabalem2, výběrově také z jiných publikací, jak je uvedenou v poznámkách. Bohumil Hrabal se narodil 28. března 1914 v Brně v Ţidenicích. Jeho rodiče, František Hrabal a Marie Boţena Klilánová uzavřeli sňatek aţ o dva roky později v Polné. Hrabalova matka byla tedy matkou svobodnou, coţ v této době rozhodně nebylo běţné. Sám Hrabal se tak jmenoval do roku 1916 Kilián, aţ nyní dává František Hrabal písemným prohlášením Bohumilu Františku Kiliánovi své příjmení. Jiţ v roce 1918 vystupuje Bohoušek Hrabal ve spolku dramatických ochotníků v dramatu Aloise Jiráska v roli pětiletého Jeníka. V roce 1919 se malý Hrabal stěhuje se svými rodiči do Nymburka, toto město zásadně ovlivnilo autorův ţivot. V roce 1925 nastupuje malý Hrabal do primy Českého státního gymnázia v Brně. Bydlí u své babičky v Brně. Jiţ v červnu 1926 se na jeho výročním vysvědčení objeví šest nedostatečných a trojka z mravů. Ţák není způsobilý, aby postoupil do vyšší třídy. Po prázdninách tedy zkouší Hrabal své štěstí na státní reálce v Nymburku. Zde je jiţ úspěšnější. V roce 1929 se dorostenec Bohumil Hrabal stává fotbalovým členem Sportovního klubu Polaban v Nymburku. Také fotbal významně ovlivní ţivot autora i jeho tvorbu. V roce 1930 ve kvartě opět propadá, ale nakonec v roce 1934 dostává vysvědčení dospělosti. V roce 1935 je zapsán jako posluchač na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Jaroslav Kladiva se ve své monografii Literatura Bohumila Hrabala zabývá otázkou, jak dětství ovlivnilo autorovo pozdější dílo. K tomuto tématu píše: „Nymbursko, kde vyrůstal, a Židenice, kde se narodil jako nemanželské dítě a kde trávil svá předškolní léta a potom školení prázdniny, byly místem, kde nalezl většinu svých základních motivů, jež později uplatnil ve svých prózách. Zde si zamiloval přírodu (motiv cesty a zrcadlení), zvířata, především koně a kočky, pohřby a fotbalové zápasy, prosté a osobité lidi a jejich hovory, jídlo a hodování, slunečné dny a prosluněné pokoje, dětské hry a mumraje….“3 Je zřejmé, ţe mnohé tyto motivy skutečně nalézáme i v jeho pozdních prózách a ţe tedy dětství mělo pro rozvoj Hrabalovy osobnosti zásadní a určující vliv.
2 3
MAZAL, Tomáš: Cesty s Bohumilem Hrabalem. Academia: Praha, 2011. KLADIVA, Jaroslav: Literatura Bohumila Hrabala. Praţská imaginace, 1994. s. 9.
9
Od roku 1936 píše své první básně, o rok později vychází autorovi první tištěný text. V roce 1939 postihlo Hrabala uzavření českých vysokých škol, Bohumil Hrabal se tak vrací domů do Nymburka. Válečná léta proţil Bohumil Hrabal na ţeleznici. V letech 1940 – 1941 pracuje jako skladník Spotřebního a výrobního druţstva ţelezničních zaměstnanců v Nymburku. V roce 1942 Bohumil Hrabal nastupuje jako výpomocný dělník Odboru pro udrţování dráhy v okrsku traťmistra Nymburk. V roce 1944 dokonce jiţ pracuje jako výpravčí ve stanici Kostomlaty. Na dráze pracuje aţ do července 1945. Tato léta nebyla pro Hrabala vyhnanstvím. Rád vzpomínal na léta, kdy pracoval na ţeleznici. Mnoho lidí ve válečných letech nemohlo vykonávat své zaměstnání a velmi tím trpěli. Také Hrabal nemohl dál studovat. Ţivot na ţeleznici si však zamiloval. Svědčí o tom i to, ţe své místo výpravčího opustil aţ v červenci, zatímco válka skončila jiţ v květnu. Po válce se vrací na studia, která úspěšně dokončí. Od roku 1946 pracuje v Ţivnostenském fondu starobním a invalidním jako pojišťovací agent. Ţivnostníkům nabízí ţivotní pojištění. Uţ o rok později ale své zaměstnání mění. Pracuje jako obchodní zástupce velkoobchodní firmy, jako cesťák nabízí drogistické zboţí, drobnou galanterii a hračky. V roce 1947 je připravena k vydání tiskem jeho básnická sbírka Ztracená ulička. Po únorovém převzetí moci komunistickou stranou je zestátněna nymburská tiskárna, k tisku připravená sazba sbírky je rozmetána. Bohumil Hrabal musí nyní pomáhat likvidovat firmu, kterou dříve zastupoval. Později pracuje ve Spojených ocelárnách Kladno. V roce 1952 utrpěl Bohumil Hrabal ve Spojených ocelárnách Kladno váţné zranění hlavy, následuje osm měsíců léčby. V roce 1953 je však lékařskou posudkovou komisí uznán schopným lehčí práce, a tak se vrací opět na Kladno. V roce 1954 nastupuje Hrabal do národního podniku Sběrné suroviny, kde pracuje jako balič starého papíru na provozovně 4079 ve Spálené ulici. Zde je zaměstnán také s Jindřichem Peukertem, který v Hrabalových dílech vystupuje jako Haňťa.4 V roce 1956 se v Praze-Libni koná svatba Bohumila Hrabala a Elišky Plevové. Tato svatba je podrobně popsána v první knize trilogie Svatby v domě.5 V roce 1959 se Hrabal loučí s podnikem Sběrné suroviny a další působiště nalezne v divadle S. K. Neumanna jako jevištní dělník. Zde pracuje aţ do roku 1961.
4 5
Někdy má však postava Haňti spíše autobiografické rysy (Příliš hlučná samota). Této svatbě je věnovaná celá poslední (18.) kapitola knihy.
10
V této době mnoho Hrabalových knih nemůţe vycházet, byly zakázány, protoţe se nelíbily tehdejšímu vládnoucímu reţimu. V knize Česká literatura od počátku k dnešku o této době čteme: „Po dlouhých letech, kdy psal jen do šuplíku a pro několik přátel, vydával 19631968 každý rok alespoň jednu knihu. Vyvolávaly obdiv, nadšení i množství protestů konzervativních čtenářů. Ostatně sám autor soudil, že pořádná knížka není pro to, aby čtenář líp usnul, ale vyskočil z postele a rovnou v podvlíkačkách běžel panu spisovateli naplácat držku.“6 V roce 1963 tak vychází povídkový soubor Perlička na dně, ještě v tomto roce získává za tuto knihu cenu nakladatelství Československý spisovatel. V roce 1964 vychází další kniha povídek nazvaná Pábitelé a experimentální text psaný jednou větou Taneční hodiny pro starší a pokročilé. V roce 1965 se Hrabal dokonce stává členem Svazu československých spisovatelů, coţ bylo dříve pochopitelně nemyslitelné. Ve stejném roce pak vychází novela Ostře sledované vlaky, Hrabal získává cenu nakladatelství Mladá fronta za Pábitele. Dále získává cenu nakladatelství Československý spisovatel za knihy Taneční hodiny pro starší a pokročilé a Ostře sledované vlaky. Koncem roku 1965 vychází jeho další kniha povídek nazvaná Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet. V roce 1966 se Bohumil Hrabal stává členem redakční rady Literárních novin, které v té době byly velmi populární a aktivně ovlivňovaly kulturní scénu v naší republice. Bohuţel v tomto roce umírá také Hrabalův otec František. O rok později umírá Josef Hrabal, který v Hrabalových knihách vystupuje jako strýc Pepin. Velký mezinárodní úspěch zaznamenal Bohumil Hrabal v roce 1968, kdy film Ostře sledované vlaky, který měl premiéru roku 1966, získal cenu Americké filmové akademie (Oskara) za nejlepší zahraniční film roku 1967. V roce 1968 získává za tento film spolu s J. Menzlem Státní cenu Klementa Gottwalda. Bohuţel uţ o pár měsíců později došlo k okupaci ČSSR vojsky Varšavské smlouvy a počátku tzv. normalizace. V roce 1970 umírá Hrabalova matka, Marie Hrabalová. Svaz českých spisovatelů, jehoţ byl Hrabal členem byl koncem tohoto roku rozhodnutím ministerstva kultury rozpuštěn. Některé Hrabalovy vytištěné knihy byly skartovány. Od roku 1971 je Hrabal pod dohledem StB. V roce 1971 napsal na chalupě během osmnácti dnu strojopis románu Obsluhoval jsem anglického krále. Situace v této době nebyla rozhodně pro Hrabala příznivá. Jaroslav Kladiva k tomu poznamenává: „Uvědomíme-li si, za jak svízelných poměrů Hrabal tehdy tvořil, oceníme jeho 6
LEHÁR Jan, STICH, Alexandr, JANÁČKOVÁ, Jaroslava, HOLÝ, Jiří: Česká literatura od počátku k dnešku. Nakladatelství Lidové noviny: Praha, 2004. s. 794
11
houževnatost, píli a nesmírnou víru ve správnost toho, co dělá. Přicházel z práce unaven a vyčerpán, a přesto velmi důsledně a cílevědomě dováděl svá díla do definitivního tvaru a nenechal se ničím deprimovat a iritovat.“7 Je důleţité si uvědomit kontext tvorby autora v této době. Od roku 1974 je Hrabal oficiálně v důchodu. Během svého ţivota prodělal řadu zaměstnání, o nichţ jsme pojednali výše. Zde zmiňme pouze několik z nich. Hrabal tedy ve svém ţivotě pracoval jako dělník, výpravčí, balič starého papíru nebo kulisák. V roce 1975 vychází v příloze časopisu Tvorba rozhovor s Bohumilem Hrabalem. V tomto rozhovoru vyjádřil loajalitu vůči reţimu. Od té doby se stal veřejně vydávaným spisovatelem a jeho díla mohla doma vycházet po cenzurních úpravách. Klíčové Hrabalovo dílo sedmdesátých let vyšlo pouze ve znění znehodnocené cenzurou.8 Část rozhovoru v časopisu navíc byla redakcí týdeníku upravena a záměrně zkreslena. Ve stejném roce napsal Hrabal strojopis Slavnosti sněženek. V roce 1976 dokončuje další strojopis Příliš hlučná samota. Na konci roku začínají vycházet některé knihy Hrabala, které schválila cenzura. Ještě v tomto roce tak vycházejí Postřižiny, v roce 1978 pak Slavnosti sněženek. V roce 1983 přeţil Bohumil Hrabal váţnou autonehodu. V roce 1984 napsal strojopis první části trilogie Svatby v domě, kterou se budeme podrobněji zabývat níţe. Na konci roku začíná pracovat na druhé části této trilogie, kterou nazval Vita nuova. Tuto část dokončil v roce 1985, kdy napsal i závěrečnou část trilogie Proluky. V roce 1987 umírá Hrabalův bratr Slávek, Hrabal je přijat do Svazu českých spisovatelů. V srpnu téhoţ roku umírá i Hrabalova ţena, zvaná Pipsi, po dlouhé těţké nemoci. Na začátku roku 1989 bylo Hrabalovi umoţněno cestovat po univerzitách Spojených států amerických. V březnu mu Český literární fond uděluje Medaili Vítězslava Nezvala za osobitý vklad rozvoji české literatury. V květnu mu byl udělen titul Zaslouţilý umělec. V listopadu pak vychází Příliš hlučná samota v Československu poprvé v oficiálním státním nakladatelství. Po nabytí svobody v roce 1990 cestoval Hrabal do Francie, v tomto roce získal Národní cenu České republiky za Obsluhoval jsem anglického krále. V roce 1991 pak vychází kniţní trilogie Svatby v domě, Vita nuova, Proluky. V tomto roce získává také francouzské vyznamenání. 7
KLADIVA, Jaroslav: Literatura Bohumila Hrabala. Praţská imaginace, 1994. s. 13. Srov. LEHÁR Jan, STICH, Alexandr, JANÁČKOVÁ, Jaroslava, HOLÝ, Jiří: Česká literatura od počátku k dnešku. Nakladatelství Lidové noviny. Praha, 2004. s. 859 - 860. 8
12
V roce 1993 získává Hrabal Cenu Jaroslava Seiferta za trilogii Svatby v domě, Vita nuova, Proluky. O rok později představuje český prezident Václav Havel v praţské pivnici Bohumila Hrabala americkému prezidentovi Billu Clintonovi. Hrabal oslavil své osmdesáté narozeniny. V roce 1996 je Hrabal jmenován na Padovské univerzitě v Itálii doktorem honoris causa. 28. října přebírá Bohumil Hrabal z rukou prezidenta Václava Havla medaili Za zásluhy. Jiţ v prosinci je však Hrabal hospitalizován v praţské nemocnici Na Bulovce. Dne 3. února 1997 Bohunil Hrabal tragicky zemřel po pádu z 5. patra budovy nemocnice Na Bulovce. Mnohé skutečnosti týkající se Hrabalovy smrti jsou dodnes nevyjasněné.9 Bohumila Hrabal získal za své literární dílo řadu prestiţních tuzemských i zahraničních ocenění a jeho knihy jsou stále překládány v mnoha zemích světa.
9
Posledními dny Hrabala se zabývá Tomáš Mazal ve své monografii Spisovatel Bohumil Hrabal. Autor se kloní k tomu, ţe Bohumil Hrabal spáchal sebevraţdu (srov. s. 21 – 30).
13
4. Znaky Hrabalova díla Díla Bohumila Hrabala jsou nekonvenční, avantgardní. Podle něj pokrok v umění a v poezii představovali vţdy rebelové, buřiči, „prokletí básníci“, kacíři, kteří narušovali konvence a budili ze spaní přívrţence status quo. Myšlenka, ţe musíme zabít otce, abychom přeţili, pokud se tvůrčí činnosti týče, je pro Hrabala přirozenou a uznávanou estetickou realitou.10 Hrabal při svém psaní vyuţíval několik metod. Jednou z nich je metoda montáţe. Hrabal rozbíjí samostatné celky a vytváří z nich nový obraz – koláţ, tyto části Hrabal navzájem proplétá.11 Tato metoda je zaloţena na vnitřním monologu postav, díky kterému více pronikneme do nitra této postavy. Jde o volný proud vědomí, je zde potlačena logické členění promluvy, myšlenky ale přicházejí tak, jak to známe z vlastní zkušenosti, chaoticky, neutříděné. Hrabal nás tak vtahuje do pocitů jednajících postav. Svým psaním se Hrabal blíţí metodě automatického textu, jako ho známe u surrealistů.12 Autor se mimovolně poddává volné asociaci, bezděčnému sledu vjemů a obrazů.13 Epická sloţka díla nutně ustupuje do pozadí, do popředí se dostává lyrika, pocity postavy, na čtenáře působí, jak daná postava situaci proţívá, jak se při ní cítí. V epice je důleţitá logická stavba vyprávění, aby čtenář dobře pochopil děj, Hrabalův styl je však více lyrický, i kdyţ postava vypráví nějakou historku. Jak jsme zmínili výše, Hrabal pracuje metodou literární koláţe, ve které se prolíná několik dějových pásem.14 S tím souvisí i metoda konfrontace. Ve svých textech Hrabal převrací a ruší konvenční vztahy mezi věcmi a motivy. Protikladné představy se tak střetávají v nezvyklých úhlech a vzdálenostech, spojují se ve zcela nepravděpodobných konjunkcích.15 Protilehlé jevy a události se pak přibliţují, mění se kategorie hodnot, krásy a ošklivosti.16 Jak
10
Srov. PYTLÍK, Radko: …a neuvěřitelné se stalo skutkem. Emporius, Praha, 1998. s. 14. Srov. KLADIVA, Jaroslav: Literatura Bohumila Hrabala. Praţská imaginace, 1994. s. 35. 12 „Hrabalovo umění nelze posuzovat výhradně měřítky a požadavky, které surrealismus razil. To znamená zdůraznění významu absurdních konfrontací, náhodných nečekaných setkání, automatických asociativních řetězců představ, černého humoru, vyhlášení nesmiřitelného boje mýtům a tabuizovaným oblastem.“ (Jaroslav Kladiva: Literatura Bohumila Hrabala, s. 32) 13 Srov. PYTLÍK, Radko: …a neuvěřitelné se stalo skutkem. Emporius, Praha, 1998. s. 11. 14 Srov. KLADIVA, Jaroslav: Literatura Bohumila Hrabala. Praţská imaginace, 1994. s. 32. 15 Srov. tamtéţ. s. 46. 16 Jak jsme uvedli jinde, Hrabal vidí krásu ve zcela netypických jevech. Na tomto přikladu je zjevná konfrontace, o níţ zde píšeme. 11
14
jsme tedy naznačili, pro Hrabalovu tvorbu jsou typické kontrasty, střídání nálad a situací někdy velmi protilehlých a otřesných.17 Postavy jsou neobvykle ţivoucí, věrohodné, ale nejsou typické, právě na netypičnosti si Hrabal zakládá, ne tedy typický kovář, ale jeden ze sta, ne tedy „uvědomělý“ občan ze „středu společnosti“, ale člověk na okraji společenského zájmu, člověk (nejen městské) periferie. Bylo by tedy nesprávné pokoušet se charakterizovat jeho literární postavy jako zdařilý pokus o zachycení věrohodných a typických postav z dělnického prostředí – u Hrabala není nic z dobových literárních schémat a konvencí. Hrabalovy postavy nejsou typicky románové postavy, nejsou osvětlovány v průběhu děje. „Pábitelské“ postavy nechávají o sobě a svém zaloţení vědět zejména tím, co vyprávějí, přičemţ přímá souvislost jednoho jejich výroku s jiným, jednoho mikropříběhu s následujícím (či s dalšími) pro ně není podstatná, jejich explozivní jednání jako by nikam nesměřovalo, jako by nemělo pevně stanovený cíl, v Tanečních hodinách pro starší a pokročilé je to monolog typicky hrabalovského pábitele, coţ ústí v literární experiment napsaný jedinou větou, která jako by neměla začátek ani konec, která jakoby byla tokem zdánlivě nesouvislých situací, mikropříběhů, smyšlenek, naráţek, citací z nejrůznějších zdrojů apod. Přitom autor vyniká znalostí prostředí (i lexika) „pábitelského“ světa, základním výrazovým prostředkem se mu stává jemná ironie, parodie a osobitý humor. Pábitel, kdyţ se nedává do rozhovoru s lidmi, baví hovorem sám sebe, jako například v Obsluhoval jsem anglického krále, zde je o vyprávění vzpomínkového typu. Ohlédnutím za jistotami starého světa, není truchlivý, jen skrze vypravěče vyjadřuje obavy o ztrátu skutečných hodnot. Proto má Hrabal tak rád dobu poválečného zmatku, dobu sociálních přesunů, kdy lidé z „lepší“ společnosti se ocitají v hutích, pracovních táborech, ve sběrnách surovin. Důleţitý je moment, kdy autor tyto výjimečné ţivotní situace přenáší do světa bájí a zázraků. Krásu, lyričnost, poezii dává těmto věcem ono vytrţení z obvyklých situací, z jejich koloběhu, konvence, zrušením jejich automatismu, proto tak Hrabala přitahují kuriózní situace, kdy je člověk konfrontován s nevlastním osudem, s prostředím, s údělem a dobou, kam se dostal jaksi nenáleţitě, mimo vlastní volbu a vůli, proto ho přitahují lidé, kteří prodělali nějaký vnitřní otřes, lidé posedlí nějakou vnitřní vášní a touhou, jakkoliv pokleslou nebo deformovanou.
17
Srov. KLADIVA, Jaroslav: Literatura Bohumila Hrabala. Praţská imaginace, 1994. s. 50.
15
Hrabalovy postavy však nejsou takovýmto osudem deptány, nerezignují, ale vţdy naplno proţívají tu dobu, která je jim určena, vnucena, naopak v tomto ţivotním prostoru čtenář vidí opět „perličku na dně“ jejich duše, jejich sílu hledat krásu v nových, nevyzkoušených stránkách reality, čtenář tak můţe ţasnout nad zázračností světa ve všech jeho podobách. V Hrabalových textech ţivotní věrohodnost dosahuje maxima, a to daleko více neţ co nabízela dosavadní realistická literatura. Vše je nadmíru autentické, snaze o maximální autentičnost podřizuje autor rovinu jazykovou, tematickou i kompoziční. Základní metodou výstavby Hrabalova textu je promluva, proud řeči, souvislý dialog nebo monolog, „pábení“, tento nelimitovaný proud řeči vypravěče, je jednou z konstant Hrabalova díla. Proto se nejpůvabnější Hrabalova kniha jmenuje Pábitelé, tedy ti, pro které je vyprávění rozkoš (Taneční hodiny pro starší a pokročilé), proto proniká do jeho tvorby hovorový jazyk, slang, vulgarismy a stávají se jedním z jeho typických rysů. Všimněme si maximální snahy o autentičnost. Ovšem mimo „nízkého“ v jazykové vrstvě Hrabalových textů, zde najdeme také lexikum vysoce kultivované, tedy spisovný jazyk s mnoha poetismy, otevírající prostor filozofickému a estetickým názorům autora. Pábení je způsob jak lyricky subjektivní vidění můţe ztotoţnit s pohledem mnoţství anonymních mluvčích, kteří do rozhovoru vkládají svou ţivotní empirii, své vidění světa. Hrabalův postup má tedy podobu slovesné masky, která slouţí k spodobnění reality. Pozice vypravěče se během Hrabalovy tvorby také proměňuje, nahlíţí svět skrze jednu postavu (Postřižiny – skrze ţenský pohled, asi matka), od textu Obsluhoval jsem anglického krále se situace poněkud mění, dříve spíše anonymní postavy, nyní moderní, něţný lidský subjekt, ţivot zde je proudem řeči, text je rozvrţen do několika kapitol, které jsou rámcově spojeny. Jsou spojeny postavou vypravěče i uvozovací rámcovou větou „dávejte pozor, co vám teďka řeknu“. Hrabal jakoby se ponořil do světa imaginární vzpomínky, Jan Dítě, tento „umělý subjekt“ nehodnotí svět podle předem přijetých vzorů a konvencí, morální charakter je zahalený tajemstvím, je neurčitý, nedotvořený, zahalený tajemstvím, jeho povaha však koresponduje se jménem, je bezelstný, naivně (dětsky) umíněný, hnán touhou, snem vyniknout. Hrabalovo pábení se v mnohém liší od tradiční prózy, spočívající v odvíjení příběhů, ve fabulaci, nebo zaloţeném na psychologickém odstínění postav. Vyprávění působí jako sled pitoreskních scén a situací, snaha zpřítomňovat události. Pábení má naprosto uvolněný charakter, chce zachytit skutečnost mnoţstvím konfrontací, drastických obrazů a příměrů. Šokující záběry jsou kladeny vedle sebe, nejsou vysvětlovány ani komentovány. V textu se tak mohou střetávat filozofické úvahy a „záchodkové“ řeči, poetismy i slang. 16
Hrabal ve svých dílech vycházel vţdy z důvěrné znalosti prostředí, společnosti, o kterém psal, proto i v tomto díle nalezneme spoustu autentických detailů, momentů, typických situací, které ve čtenáři evokují pocit skutečnosti, Hrabalův písemný projev je uvolněný, intenzívní, čerpající sílu z autorovy ţivotní empirie, proto jeho texty jsou jakousi koláţí18. S metodou útrţků skutečnosti, autentických záznamů, odposlouchaných monologů a dialogů, s důvěrnou znalostí lidské periferie, kterou přenáší do svých textů v syrové podobě fakt a reálií, Hrabal pracuje mistrně. Autor zde pracuje metodou protikladů, kontrastně řazených obrazů, úsměvných historek hýřících osobitým vtipem, ale také opovrţení, bolesti, krutosti, zmaru majících odhalovat krásu lidského bytí. Hrabalův pohled na svět je pohled lyrický, jako ţivel bezprostřední náladovosti. Pokud autor své texty obrušuje, dává jim artistní podobu. Co se týká jazyka a kompozice, například vytváření sloţitých epických konstrukcí, síla Hrabalova výrazu slábne, viz Ostře sledované vlaky. Autor tvoří především kratší prozaické útvary, povídky, črty, přesto dokáţe zvládnout i rozsáhlejší prózy, novely blíţící se mnohovrstevnatému románu. Základní metodou Hrabalových promluv je ozvláštnění, viz jiţ připomínaná záliba v kuriózních osudech, situacích, „náhodných“ setkání. Vše toto mu umoţňuje zastavit se u lidí, řečeno nerudovsky „nečesaných a nemytých“, tedy vůbec nad krásou těch nejobyčejnějších věcí. Autor vţdy se opírá o bohatou ţivotní empirii, ve které se utvářelo jeho vidění světa, proto prostor, v něm se pohybují jeho postavy, je blízký místům, v nichţ ţil, osudy lidí, jsou blízké těm, které osobně poznal. U utváření Hrabalova „vidění“ světa stojí v „prehistorii“ jeho vývoje surrealismus, ale také například poetika a estetické názory Skupiny 42.19
18
Hrabalovými literárními koláţemi se zabývá ve své monografii Miloslava Slavíčková. (SLAVÍČKOVÁ, Miloslava: Hrabalovy literární koláže. Akropolis: Praha, 2004.) 19 V textu vycházíme z poznámek Mgr. Miroslava Chocholatého, PhD.
17
5. Trilogie Svatby v domě, Vita nuova, Proluky Trilogie Svatby v domě, Vita nuova, Proluky je někdy nazývána Hrabalovou autobiografií. Z toho je patrné, ţe v celé trilogii najdeme velké mnoţství autobiografických rysů, jde vlastně o umělecký ţivotopis psaný navíc z pohledu jeho ţeny, coţ příběhy činí ještě zajímavějšími. Trilogii napsal Hrabal v letech 1982 – 1985, po jejím dopsání byl však v nakladatelství Československý spisovatel odmítnut. Knihy tak vyšly v samizdatu. Oficiálně vychází aţ po revoluci v roce 1991. Tématem trilogie je ţivotní banalita nazíraná v časovém sledu ţivota. Konkrétní věci jsou vyjmuty z běţných automatismů a evokovány s vroucností milostného citu. V trilogii opět zazáří autorova skvělá pozorovací schopnost, výrazná paměť a smysl pro detail.20 Jan Schneider ve svém Slovníku české prózy píše: „Postavení Hrabalovy trilogie v kontextu české autobiografické literatury je zcela výjimečné, už pro způsob vyprávění prostřednictvím jiné osoby, ale i pro pábitelskou antidokumentárnost.“21 Na rozdíl od předešlých knih je trilogie psána jako básnická reportáţ. Formou literární ţurnalistiky chce Hrabal zachytit obecný pocit z doby, ale zároveň vydat svědectví i sám sobě o situaci, ve které ţil a tvořil. Snaţí se skutečnost zachytit v syrovém stavu, v situaci vznikání a zanikání, v nepřehledné rovině všednosti. Záměrně nerozlišuje významné od všedního.22 Ve zpětném zrcadlení se však automaticky zvýrazňuje všechno, čeho se pisatel pocitově dotkl. V tom je síla Hrabalova osobního svědectví. V první části nazvanou Svatby v domě popisuje Pipsi, která je vypravěčkou začátky jejího souţití se svým manţelem Hrabalem. Stručně seznamuje čtenáře se svým předchozím těţkým osudem, pak se věnuje vývoji jejich vzájemného vztahu. O předchozích osudech obou hlavních hrdinů se dozvídáme v jejich vzpomínkách. Jejich ţivoty jsou pochopitelně ovlivněny dobou a nespravedlnostmi, s nimiţ se čtenář postupně seznamuje.23 Hlavní hrdina, doktor, bydlí v chátrajícím činţovním domě a často pořádá se svými přáteli divoké pitky k nelibosti svých sousedů. Doktor je pochopitelně Hrabal sám a těmto svým večírkům začne se svými kamarády říkat svatby v domě. Doktor si totiţ vţdy přes den všiml nějaké svatby, kterou pak večer s kamarády oslavil. První díl naší trilogie tak nese stejnojmenný název Svatby v domě.
20
Srov. PYTLÍK, Radko: …a neuvěřitelné se stalo skutkem. Emporius, Praha, 1998. s. 94. http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1450, 25.7.2013 22 V literární teorii se tomuto principu říká letrismus. 23 http://home.tiscali.cz/cz855918/literatura/Hrabal/svatby/svatby.htm, 26.7.2013 21
18
V prvním díle trilogie se však setkáme ještě s jinou svatbou, se skutečnou svatbou doktora a vypravěčky příběhu. Touto vypravěčkou je Hrabalova ţena Pipsi, jak jsme jiţ poznamenali výše, Hrabal tak vlastně popisuje vlastní svatbu očima své ţeny. Jako kaţdá dívka, tak také Pipsi, proţívala svou vlastní svatbu velmi emotivně, zvláště také proto, ţe se jiţ před tím zklamala v lásce. Její minulý přítel ji opustil těsně před svatbou a ona se tak právem domnívá, ţe se to můţe stát i tentokrát. Doktor skutečně těsně před svatbou na delší dobu zmizí, ale vše dopadne dobře a svatba se koná. Je to tedy poslední svatba v domě, ale hodně jiná od těch předešlých. V monografii Tomáše Mazala Cesty s Bohumilem Hrabalem čteme o seznámení autora s jeho ţenou toto: „V roce 1956 náhodně do domu zavítá za příbuznými Eliška Plevová, se kterou se v prosinci téhož roku ožení. Večírky u Hrabala v Libni v prvé polovině padesátých let byly svérázné a nezapomenutelné. Hrabal si vymyslel a společně s přáteli pořádal a slavil mimo jiné i „svatby v domě“. To se vypravil na Obvodní národní výbor v Praze 8, kde si na nástěnce přečetl ohlášky svateb. Zjistil datum té nejbližší, poznamenal si jména a pak se celý barák (…) do rána otřásal, hojně se pilo pivo, které nosili v konvích a lavorech z hospody. Nájemníci trnuli hrůzou, když Hrabal v následujících dnech chystal další „svatbu v domě“.“24 Tento příběh popisuje autor v próze Svatby v domě. Podtitul knihy „dívčí románek“ v nás můţe evokovat pokleslou literaturu. Opak je však pravdou, jiţ motto knihy od Ladislava Klímy „základy vzlétly do výše, vrcholy klesly nejníţe“ nám ukazuje hlubší kontext knihy. Nyní se budeme zabývat časem a prostorem prvního dílu trilogie Svatby v domě. Kategorie času je v Hrabalových dílech relativní. Jaroslav Kladiva ve své monografii Literatura Bohumila Hrabala k tomu poznamenává: „Jeho prózy vznikají zdánlivě bez časovosti a prostorovosti, ale mají při tom výrazný historicko-společenský význam.“25 Není tomu jinak ani v prvním díle trilogie. Próza Svatby v domě zachycuje poměrně krátký úsek Hrabalova ţivota. Sledujeme osudy autora od setkání se svou ţenou Eliškou, v textu je nazývaná Pipsi, aţ do svatby autora s touto ţenou. Válka skončila a jsme brzy po únorovém převratu. Postavy jsou tak vrţeny do specifické existenciální situace. Němci přestávají být plnoprávnými občany, jiní se na dně společnosti ocitají díky své sociální příslušnosti. Postavy však neztrácejí schopnost svobodného proţitku radosti. Toto se týká nejvíce Pipsi, která byla sudetskou Němkou.
24 25
MAZAL, Tomáš: Cesty s Bohumilem Hrabalem. Academia: Praha, 2011. s. 88. KLADIVA, Jaroslav: Literatura Bohumila Hrabala. Praţská imaginace, 1994. s. 7
19
Ocitáme se tedy v polovině padesátých let, kdy vše ustupuje novému řád a pozvolna se mění i ţivot Hrabalův.26 Na tyto změny jiţ poukázalo motto knihy, jak jsme o tom pojednali výše. Do textu jsou vkládány i vzpomínky z dětství obou hlavních postav. Hrabalovy příběhy se dozvídáme ve chvílích, kdy je vypráví své ţeně Pipsi. V tu chvíli se mění vypravěč. Celou knihou nás v ich-formě provází Hrabalova ţena Pipsi, někdy však převezme vyprávění právě její muţ, často pak čteme i delší pasáţe z jeho pohledu. Centrální úlohu zde hraje aţ magicky pojatý činţovní dům Na Hrázi, který nás provází hned od začátku. Na dvoře tohoto domu stanula Eliška, kdyţ poprvé uviděla „doktora“ Hrabala, jak s rejţákem drhne podlahu svého bytu.27 Nyní věnujeme několik poznámek kompozici díla. Kniha je rozčleněna do 18 zhruba stejně dlouhých kapitol. Chronologicky se seznamujeme s osudy hlavních hrdinů, občas dochází k odbočce od hlavní linie, epizodě, která nás formou vzpomínek uvádí do minulých osudů protagonistů. Hlavní hrdinkou a vypravěčkou příběhu je slečna Pipsi. Je dcerou německého důstojníka, před válkou tedy ţila v přepychu, po válce však její rodina o vše přišla. Zatímco její rodina musela odejít do Německa, ona zůstává v Čechách, protoţe studovala českou školu. Tato skutečnost nebyla jednoduchá a v díle se k ní několikrát odkazuje. Hrabalovi hrdinové často stáli na druhé straně barikády a upřímně litovali, ţe Hitler válku nevyhrál. O této skutečnosti pojednáváme níţe v kapitole Válka. Pispi se protlouká ţivotem, poznává muzikanta Jiřího, do kterého se zamilovala. Během plánování svatby ji však Jiří opouští, Pipsi se pokusí o sebevraţdu. Pipsi nakonec bydlí s Jiřího matkou, která se jí ujme, tato druhá maminka ji však nepřeje lidské štěstí, chce mít Pipsi sobecky pro sebe. Lidé, kteří se tváří, ţe by pro druhé udělali cokoli, jsou často velmi sobečtí a skrytě myslí jen na svůj prospěch. Podrobněji tento motiv rozebíráme níţe v kapitole Výčitky. Pipsi přestane dbát o svůj vzhled, ale postupně se proměňuje v sebevědomou ţenu díky jednomu dopisu od tetičky28 a také díky vztahu s doktorem. Ema je matka Jiřího, která se Pipsi ujme. Kdyţ však pozná Pipsi doktora, nepřeje ji tuto lásku a doufá, ţe ji i tento ţenich těsně před svatbou opustí. Nejdříve ji litovala, nyní ji přeje 26
Srov. MAZAL, Tomáš: Spisovatel Bohumil Hrabal. Torst, Praha, 2006. s. 235. Tamtéţ, s. 235. 28 Krátká citace z tohoto dopisu: „Když se lidem budeš předkládat jako kucmoch, budou s tebou zacházet jako s kucmochem, hele, dívenko, snaž se sebe samu lidem předkládat jako pařížský dort a lidé s tebou budou zacházet jako s pařížským dortem se šlehačkou…“ 27
20
znovu to samé. Ema je sobecká ţena, ale také opuštěná a osamocená. Ve svém světě je tak nešťastná, ţe uţ není schopná přát štěstí druhým. Hrabal mistrně popsal právě tento stav lidské mysli a duše. Za postavu doktora se skrývá Bohumil Hrabal, jedná se o autostylizaci. Je synem správce pivovaru, jeho rodina však po válce ztratila své postavení. Vystudoval práva, ale touţí se stát spisovatelem, být „jedničkou“.29 Místo toho ale pracuje ve Sběrných surovinách jako balič starého papíru. Pořádá divoké pitky „svatby v domě“, nacházíme u něho rysy alkoholika. Doktor je však také stydlivý a nerozhodný. Dokáţe objevit krásu v obyčejných věcech.30 Kromě dvou hlavních postav, doktora a vypravěčky Pipsi, se v knize setkáváme také s dalšími. Patří mezi ně Lizaj a Wuli, coţ jsou dávní známí vypravěčky, kteří bydlí ve stejném domě jako doktor, a tak jsou nepřímou příčinou seznámení doktora s Eliškou. Kdyţ však Pipsi potřebuje pomoci, Pipsi nemá kde bydlet, Lizaj se od ní odvrací. Hrabal zde krásně poukazuje na odlidštěné vztahy, které jsou vřelé jen na povrchu, ve skutečnosti jsou ale zkaţené. Wulli si vezme Němku Lizaj a během války se poněmčí. Prohru Německa ve válce Wulli těţce nese.31 Z uvedené ukázky je patrné, jaké nebezpečné postoje měli někteří lidé ještě několik let po válce. Dále v knize potkáváme zaměstnance Sběrných surovin. Zde zmíníme Haňťu, kterého čtenář můţe potkat i v jiných dílech, zejména pak v Příliš hlučné samotě.32 Kromě přátel doktora je nutné si povšimnout také postav z hotelu Paříţ, kde je zaměstnána Eliška, zmíníme zde vrchního Maška. Eliška potřebuje mít potvrzení o trvalém pobytu, aby mohla dále pracovat v tomto hotelu, svatbou se jí toto splní.
29
„Být jedničkou“ je motiv, který prostupuje celou trilogii. Ukazuje nám lidi, kteří chtějí být ve svém oboru nejlepší, překročit sami sebe. Často se jim to však nedaří, a tak utápí svůj ţal v alkoholu v hospodě. 30 http://home.tiscali.cz/cz855918/literatura/Hrabal/svatby/svatby.htm, 26.7.2013 31 (…) oba dva strašlivě naříkali, jeden přes druhého mi vykládali, jak to oba dopracovali jen proto, že Lizaj byla Němka, Rakušanka a Wulli sice Moravák, ale protože si ji vzal a svatbu měli zrovna v době, kdy se popravovali vlastenci za to, že partyzáni zastřelili Heidricha.. Když skončila válka tak byli oba v kriminále, Wulli půl roku, Lizaj rok, i když utekli sem do Prahy, nakonec je i tady našli a potrestali je za co? Že Lizaj byla tenkrát tajemnicí Oberlandrátu a každý udání, které na sebe posílali Češi, tak házela do kamen. Ale já už vím, kdo to všechno zavinil, do krku se nechám píchnout, že to zavinili židi! Volal Wulli a prstem se píchal pod bradu. Lizaj přikyvovala a metala očima tak, jak metávala, když se začalo hovořit o židech, židé to byli, kteří zavinili to, že Wulliho obchod ohlásil úpadek, židé to byli, kteří způsobili, že vnutili Němcům válku. A nakonec židé to byli, kteří způsobili to, že Říše prohrála, i když ještě ty poslední dny, kdy ještě v Hodoníně byli říšští vojáci, ještě toho posledního dne Lizaj tvrdila, že Říše válku vyhraje, protože má tajnou zbraň. (Svatby v domě, s. 20) 32 Haňťa se poprvé objevuje v Perličce na dně, kde je představen jako mystifikátor a částečně i jako pozér. V jiných podobách se s ním setkáváme později v Klubech poezie a právě v Příliš hlučné samotě, kde se stává tragickým filozofem a do určité míry autostylizační sebeprojekcí samotného autora.
21
Reálnou postavou je také Vladimír, jde o Vladimíra Boudníka33, se kterým se Hrabal seznamuje v roce 1950. Vladimír je grafik, v této době ale pracuje jako Hrabal v kladenských ocelárnách.34 Na závěr našeho přehledu o postavách zmíníme svéráznou postavu paní Beranovou, která je velmi čistotná, stále uklízí a vylévá kbelíky s vodou na chodbu domu. Kniha popisuje milostný vztah ţeny, která jiţ dříve proţila zklamání, tento její nový vztah však skončí šťastně. Tento průběh lásky na nás pochopitelně působí šablonovitě a setkáváme se s ním i v brakové literatuře. Na tuto skutečnost odkazuje i podtitul románu Dívčí románek.35 Na začátku knihy se Pispi ocitá ve sloţité situaci. Opustí ji její přítel a milenec Jiří, se kterým navíc uţ plánovala svatbu. Pipsi musí bydlet u matky zrádného milence. Pracuje v hotelu Paříţ, kde své místo však také nemá jisté, musí doloţit místo trvalého pobytu, které ale nemá. Snaţí se získat pomoc u Lizaj, ta se však vymlouvá, ţe jejich byt je příliš malý a pomoci Pipsi nechce. V následující ukázce sledujeme reakci Lizaje a Wulliho na prosbu o pomoc od Pipsi. Jak jsme zmínili výše, Lizaj i Wulli jsou zahleděni do sebe, řeší si pouze své neštěstí, jsou přesvědčeni, ţe všichni jsou proti nim a všichni se mají lépe neţ oni. V takové situaci pochopitelně nějaká pomoc příbuznému nepřichází v úvahu.36 Po proměně vzhledu a získání sebevědomí, jak jsme o tom pojednali výše, se Pipsi jednoho dne vydá navštívit doktora, Hrabala. Zamilují se do sebe, scházejí se častěji, chodí společně na procházky. Hrabalův klid a obdiv i k zcela obyčejným věcem se postupně přenáší na i na Pepsi, která je doktorem učarovaná. Po několika schůzkách se začne připravovat svatba, to však Hrabal nese těţce, je velmi nervózní a nejistý, má strach.37 Hrabal, ač v práci pracoval s těţkými balíky, těţko nesl novou 33
Viz Něžný barbar. Srov. MAZAL, Tomáš: Cesty s Bohumilem Hrabalem. Academia: Praha, 2011. s.80. 35 Srov. http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1450, 25.7.2013 36 Povídám… Totiž já jsem v děsné situaci, já vlastně jsem tady v Praze jen tak… Nemám podnájem. Lizaj spráskla ruce… Cože ty nejseš přihlášená? Wulli se polekal toho, bál se všechno domyslit a křičel dál… Tohle jsem si nezasloužili, takovej studenej barák! V zimě když musíme jít přeš pavlač na záchod, ve kterým zamrzne i vida v kbelík, ano, náš splachovací hajzl je na kbelík. (…) Říkají, že mne tam nechají ještě nechají týden, ale že si musím obstarat přihlášku k trvalému pobytu… řekla jsem a dodala jsem si odvahy, když jsem viděla jak mí přátelé blednou… a proto jsem vás navštívila, proto jsem přišla dneska k vám… Bylo ticho (…) Wulli předstíral, že se mu chce zvracet… (…) Jak říkám, tenhle barák je naše neštěstí. (Svatby v domě, s. 24 – 26.) 37 Přinášíme ukázku z předposlední kapitoly knihy, kdy na jedné straně pozorujeme nervózního Hrabala, na druhé jeho ţenu, která se mu snaţí situaci ulehčit: „Tři dny před svatbou můj snoubenec z toho onemocněl. Nemohl posedět, nemohl spát, ten pátek, půl jedenácté dopoledne na Zámečku, ta listina, ve které bylo černé na bílém napsáno a potvrzeno, že svatba bude, jej zděsila. Jako by měl jít ten den a hodinu na operaci, dokonce v práci si vzal tři dny volna, oznámil, že si ty tři dny bere, 34
22
že je úmrtí v rodině. A pak už jen chodil po hospodách, v každé hospodě si dal pivo, a pak šel dál, jen když chodil, tak nemyslel na tu svatbu, tak, jako když byl jeden den opilý a druhý den pořád utíkal tomu opilci, který nesl jeho jméno, pořád jen chodil, dokonce poklusával, utíkal, ale ten opilec jej vždycky doběhl, když se zastavil, tak měl kocovinu, tak jen když chodil, tak pořád ještě byl snoubenec, ale jak se zastavil, tak ten snoubenec se posadil s ním, a on se lekal, že den, ve kterém si mne vezme, ten den, ve kterém úředně se stane můj muž, můj manžel, ten den se blížil a můj snoubenec už ani nejedl, jen pil a oddychoval, byl z toho dne svatby tak rozklepaný, že mluvil z cesty. A já jsem dál chodila do práce, celý hotel z té mé svatby byl ze mne jako nevěsty rozveselený a i rozčílený, od šatnářky až po ředitele, všichni měli o tu moji svatbu zájem, chodili se na mne dívat, dokonce jsem musela slíbit, že den před svatbou, až budu s nimi pít na tu moji svatbu, že si vezmu moje svatební šaty. Ale nejvíc z toho měl radost vrchní a šéfkuchař, z lednice vytáhl šéfkuchař tu zmrazenou kýtu a hřbet, a připravoval můj svatební dar, studenou zvěřinu, jelena, který jako by čekal tolik let v chladírenském boxu pod pražskou tržnicí, aby byl pro mne. A taky, když jsem si vzpomenula na to, že budu mít v pátek v půl jedenácté na Zámečku svatbu, tak jsem se roztřásla, dělala jsem chybné výkony v počítání, vrchní a pinglové mně neustále opravovali a všichni z toho měli ohromnou legraci, že já, ve věku osmadvaceti let jsem tak rozcapkaná z obyčejné svatby. Můj snoubenec už to ve čtvrtek nevydržel, vyzvedl svatební kytici a s tou kyticí chodil Libní, od hospody k hospodě, kelnerky mu dávaly půllitr a do něj tu svatební kytici, můj muž pil pivo, přijímal gratulace, tak došel s tou kyticí až nahoru k Chmelovému keři, pak se dostal až nahoru do Kobylis k Hofmanům, pak se stavil u Cihelny a došel až na Vyhlídku, ale nikde nevydržel víc než na jedno pivo, už pil jen malá piva, vždycky když usedl s tou kyticí a ve svatebních šatech, rozložil náprsní tašku, on a náprsní tašku! Nosil všechny doklady a dokumenty a peníze jen tak zmačkané v kapse kalhot, teď nosil sebou náprsní tašku, opatrně ji otevíral, a tam si znovu a nahlas přečetl, že svatba bude v pátek o půl jedenácté, už si to jisté padesátkrát přečetl, a pořád nemohl uvěřit tomu, že prohlášením předsedy národního výboru, se stane manželem. A tak dopil pivo, a vzal si mokrou kytici, a zase se vydal z Vyhlídky dolů, zase se stavil v hospodách tam, kde nikdy nebyl, k Čížkům a Součkům, stavil se na Korábě, a zase tou cestou, když kráčel, tak jakž takž byl klidný, tou chůzí se uklidnil, tou procházkou nahoru do Kobylis a dolů zase až k Doudům a k Schollerům získával ne čas, naopak, krátil ten hrozně dlouhý čas, do půl jedenácté hodiny v pátek, kdy budeme vedle sebe stát a staneme se manželi. Já jsem ty poslední tři dny před svatbou myslela, že můj snoubenec si dělá legraci, ale on legraci si nedělal, on býval směšný ne že chtěl, ale že byl, můj snoubenec, jak jsem poznala, byl hrozně zbabělý, lekal se rozhodování, nedovedl se za tu celou dobu, co jsme byli spolu, se rozhodnout, nechával na mně, abych já rozhodla i to, co budeme jíst, kam půjdeme, jako by vinu za rozhodnutí nikdy nemohl nechat na sobě, ale všechno předával na ty druhé, na mne. Dokonce ty tři dny se mi ani nepodíval do očí, vždycky jen tak plaše, pak hodil ty svoje oči do autu, díval se do země a červenal se a styděl se jako slečna. Taky jsem si myslela, že to hraje, ale on byl větší dítě, než jsem si myslela, on, který dovedl házet na nákladní auto metrákové balíky tak, jako závozníci a šoféři sběrných surovin, ten, který dovedl tři hodiny okopávat celou zahradu, pot se z něj lil, tak tenhle chlap dovedl být nesmírně plachý jako kuřátko, jak zajíček, jako ustrašené zbité dítě. Někdy jsem jej musela vzít za hlavu, a násilím mu otočit tvář tak, aby jsme si stáli proti sobě a musel se mi dívat do očí, ale on ty oči sklopil, musela jsem mu zvedat víčka, trvalo to hrozně dlouho, než se na i mne podíval, a já jsem se mu dívala do očí, a chlácholila jsem jej jako splašeného koně, ustrašené zvířátko... Nó, nononono... co je, copak je? A dlaní jsem mu jako stíračem v autě míhala před těma jeho očima, aby od něj odešel strach, nějaká noční můra, jako když děti se nad ránem rozpláčou a poděsí, že je polekal těžký sen. A cítila jsem, jak jsem tak u něj těsně stála, že mu tluče srdce, že se celý chvěje. Co je, co se ti stalo? zvídala jsem. To nic, to nic. Já nevím. Je to se mnou hrozný, naříkal nad sebou, já jsem tak zděšenej už od školy, já jsem nosil pořád špatný vysvědčení. Já mam trvalý pocit, že nesu špatný vysvědčení. A potom, já už od dětství pořád utíkám pořád mi něco žene, abych šel pryč, někam jinam; a teprve odněkde jinde se mi zase chce tam, kde jsem byl, abych zase nanovo vydal tam, kde nejsem. Ale, ale, ale! hladila jsem jej a šeptala mu do ucha... Budeme pořád tak, jak jsme, jací jsme, můžeš si dělat všechno to, co jsi doposud dělal, já budu chodit dál do práce, ty mi dál budeš chodit naproti k tramvajím, když budu mít odpolední šichty... a nemusíš mi nic vysvětlovat, když se ti bude chtít, tak budeme mlčet, když se ti bude chtít, tak mi všechno můžeš vyříkat a já si těch zpovědí vážím, můžeš si psát i přede mnou, já dovedu být tichá a tichounká, jako, bych tady ani nebyla, možná, že začnu zase háčkovat obrazy a ty si můžeš psát a dělat, co budeš chtít, jenom prosím tě, neutíkej mi, já už bych nechtěla jinak žít než s tebou, já bych umřela, kdybys mi nepřišel na tu naši svatbu na Zámeček v půl jedenácté, na tu moji svatbu na tu naši svatbu... s tebou... Dotýkali jsme se hlavami, okno na dvorek bylo otevřené, míjeli jsme se očima, já mu šeptala do ucha a on se mi rozplakal do vlasů, rozplakal se jako děcko, těšila jsem jej dlaní a byla jsem poctěna, že pláče, že mi ukázal sám sebe, jaký ve skutečnosti je, že sám sobě roztrhl košilku, jako Ježíš na obrazech nad postelemi v selských staveních a ukázal mi svoje srdce. Slyšíš mě, povídám. Vzlykal a přikyvoval a několikrát opakoval... Slyším. A já, tři dny před svatbou jsem postavila hrnec s vodou na plotnu, v kamnech hučelo a melodie ohně byla příjemná a utišující... Když jsem se vracela z té mé odpolední šichty; tak zbědovaná kuchyní hotelu Paříž,
23
situaci a velmi se jí lekal. Kdyţ se přiblíţí čas k oddání, Hrabal k obřadu stále nepřichází. Ema a její škodolibí přátelé mají z toho velkou radost, i kdyţ ji samozřejmě naoko musí skrývat. Ema navíc proţívá zvláštní pocit zadostiučinění, ţe Pipsi neopustil jen její syn Jiří, ale také Hrabal. Ten se však nakonec na obřad dostaví. Vše se nakonec bouřlivě oslaví s přáteli, kteří jiţ dříve s doktorem pořádali ony divoké pitky, „svatby v domě“.38 Průběh svatby je líčen v poslední kapitole prvního dílu trilogie.39 Pro
úplnost
dodejme, ţe svatba Hrabala a jeho ţeny Pipsi se konala v libeňském zámečku, kde se svatby konají dodnes.40 Vita nuova, druhý díl trilogie vychází s podtitulem Kartinky. Dílo je slovy autora „věnováno mému příteli Karlovi Maryskovi který více než čtyřicet let tiskne každý rok jeden
provoněná parami a vůní připáleného omastku, nohy jsem mívala zaprášené až po kolena, když mi chodil naproti k tramvaji a vedli jsme se tichými uličkami Libně, bývalo už k půlnoci, když jsme vešli do toho stavení a pak do našeho budoucího bytu, do té jedné cimry, kde ale i mně začínalo být příjemně, obzvláště, když v litinových kamnech příjemně hučel oheň, neustále vsrkávaný mocným tahem komínu, na plotně syčel hrnec vody, a on mi dával k nohám umývadlo, ten otlučený lavor, kdo by se na nás díval oknem, tak by si myslel, že mne mužský zvolna vysvléká k lásce a milování, ale ten mužský, můj snoubenec, mi stahoval punčochy a vysoko vyhrnoval sukni jen proto, aby pak nalil horkou vodu a dolil studenou tak, až byla příjemně horká, aby si pak vyhrnul rukávy, pokleknul přede mnou, bral mi jednu nohu a pak druhou, mydlil ty moje špinavé nohy a pomalu mi je umýval, zvolna, a já jsem zavírala oči a bylo mi sladce, když mi žíněnkou drhnul a pak omýval a znovu a zase, jednu nohu po druhé, a zatímco voda špínou mých nohou temněla, můj snoubenec bral jednu nohu už čistou a utíral mi ji do ručníku a položil na zem, něžně mi navlékl bačkorku... a pak druhou nohu, aby se pak zvedl a tak pěkně mi pohladil vlasy a vyšel na dvůr a mocným šplíchnutím vylil špinavou vodu. Ale když tady seděl zvadlý a utahaný přede mnou, když doplakal, přinesla jsem umývadlo a vracela jsem mu to, co mi daroval, rozšněrovala jsem mu střevíce z bezvládných nohou, pak stáhla ponožky, a poklekla před ním a zase já jsem mu umývala jednu nohu po druhé, najednou jsem pochopila, že vlastně tohle umývání nohou, vlastně to bylo zatím to nejkrásnější, co bylo mezi námi, že tak jak se pokořil on přede mnou, tak zase já jsem se pokořila před ním a umývala jsem mu nohy a přála jsem si, abych je umývala co nejdýl. Otírala jsem mu pečlivě ty jeho nohy, on se mi kácel,jak usínal opilostí. Pak jsem mu stáhla svetr, kácel se mi znovu a dál, jako bych vysvlékala mrtvého mužského, stáhla jsem mu kalhoty, pak trenýrky, hodila jsem nahé tělo na anglickou vlajku, kterou měl ten můj snoubenec jako přehoz přes peřinu a polštář, rozhodil nohy a úplně se zklidnil a ležel na zádech a spal. V kamnech hučelo, přiložila jsem rozřezaná prkna, rozhlídla jsem se tím pokojíčkem a byla jsem šťastna, kterak ze třinácti pokojů, ve kterých jsem bydlela jako dítě a dívka, jak mi teď stačí pokoji'k jen jeden, zavřela jsem oči a proběhla jsem tím naším bývalým bytem, otevřenými dveřmi jsem míjela jeden pokoj za druhým přesně tak, jako bych si přetáčela film, empírové průhledné židle, květované pohovky a křesla, hnědou barokní jídelnu s obrazem holandského mistra nad příborníkem, pokoje, ve kterých zářily vázy plné květin... a otevřela jsem oči, a ano, nade mnou září stahovačka a překvapena jsem si poprvně v tomto bytě všimla, že drát té stahovací lampy je od stropu navlečen na niklovou protézu se šněrováním na stehně a lýtku, protézu, kterou kdysi měl Břeťa, můj budoucí švagr a svědek mého snoubence na svatbě, kterou budu mít za ani ne tři dny...“ 38 Srov. http://home.tiscali.cz/cz855918/literatura/Hrabal/svatby/svatby.htm, 26.7.2013 39 A tak přišel den mé svatby, můj snoubenec se obléknul do svatebních šatů už před úsvitem, když už byl oblečený, tak rozčilením zjistil, že se zapomenul oholit, a tak si namydlil tváře a přitom i límec od svatební košile, ale byl tak rozčilený, že se lekla, i když se holil žiletkou, že i tou se pořeže, tak se zase umyl, spláchl si namydlenou tvář (…) s kyticí vešel na Hlavní, aby se nechal oholit A pak vyšlo slunce a před námi zazářil Zámeček, stoupali jsme z chodníku po schůdcích, pak cesta sypaná pískem a park zdobený podle cesty sestříhanými buxusy, na čele zámku zářily velké zlaté hodiny, ukazovaly za pět minut deset. (…) a pak se ptal jednoho po druhém zda si dobrovolně bereme jeden druhého a já jsem řekla jasně Ano, a můj snoubenec několikrát odkašlal jazyk se mu lepil horkostí ale nakonec přeci jen řekl to svoje Ano. (Svatby v domě. s. 195) 40 Srov. MAZAL, Tomáš: Cesty s Bohumilem Hrabalem. Academia: Praha, 2011. s.116.
24
samizdat který rozesílá svým přátelům a tedy je championem krytých dvorců jedničkou a mistrem světa.“41 Za touto větou cítíme ironii, doba minulého reţimu byla pro osobnosti typu Hrabal velmi těţká. Ironický je v tomto smyslu také název knihy, jehoţ překlad zní Nový ţivot.42 Druhý díl trilogie se odehrává po vstupu Hrabala do manţelství. Autor opouští Sběrné suroviny a začíná pracovat jako kulisák v Divadle S. K. Neumanna. Hrabal získává tvůrčí stipendium a blíţí se tak ke svému ideálu, stát se skutečným spisovatelem. Také Pipsi mění práci. Toto období můţeme vyznačit roky 1957 a 1959. V této knize autor značně omezuje interpunkci a ruší číslování kapitol. Tok vzpomínek je tak ještě více uvolněn a my sledujeme volný proud vědomí autora.43 Text se tak stává více lyrickým, epická sloţka je nutně upozaděna. Tímto stylem psaní se ovšem relativizuje i historický čas a příběhy tak získávají aţ mýtický charakter. Přesto i zde autor pojednává o zcela obyčejných skutečnostech jako například praní velkého prádla. Právě spojení obyčejných věcí a skutečností se svéráznými filozofickými úvahami je typické pro Hrabalův styl, jak o tom pojednáme níţe. Hrabal tedy opouští jasnou dějovou linii, v knize jsou spíše střípky různých událostí, které na sebe navazují pouze volně. Tomáš Mazal píše: „Vita nuova – to je vlastně popis života v Libni a dění kolem Hrabala, potíže s vydáním Skřivánka na niti…“44 V tomto díle trilogie více poznáváme doktorovy přátele. Do popředí se tak dostávají úvahy o umění, estetice a filozofii.45 Třetí část trilogie, Proluky, dopisuje autor koncem roku 1985. Motto knihy zní: „Groteska je absolutní komika“, jedná se o citát od Charlese Boudelaire. Proluky znamená to, co ještě nebylo napsáno. Hrabalova ţena, která je i zde vypravěčkou příběhu, podává zprávu o Hrabalovi jeho matce. Kombinací vzpomínky a sebeironie se Hrabal snaţí vyslovit situaci morálních protikladů, do níţ se ne vlastní zásluhou na počátku normalizace octl. Obraze, absurdity, zakrytým sebeironií a sebeobţalováváním, ukazuje Hrabal ţivot člověka v malé zemi uprostřed Evropy takový, jaký je, laskavý i krutý, beznadějně prchavý.
41
Srov. MAZAL, Tomáš: Spisovatel Bohumil Hrabal. Torst, Praha, 2006. s. 236. Srov. PYTLÍK, Radko: …a neuvěřitelné se stalo skutkem. Emporius, Praha, 1998. s. 95. 43 Volný proud vědomí uplatňoval zejména James Joyce v románu Odysseus. 44 MAZAL, Tomáš: Spisovatel Bohumil Hrabal. Torst, Praha, 2006. s. 238. 45 Srov. http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1450, 25.7.2013 42
25
K této knize se váţe zajímavá příhoda, kterou popisuje Tomáš Mazal ve své monografii Cesty s Bohumilem Hrabalem: „Charakteristickou normalizační absurditou nakonec je, když velitel Veřejné bezpečnosti (…) ze Sadské nachází Hrabala ukrytého ve stohu slámy, ukazuje mu zadržený exilový výtisk jeho knížky Proluky, žadoní, aby jej Hrabal naučil psát, a ptá se, je-li těžké stát se spisovatelem.“46 Třetí část trilogie Proluky můţeme vyznačit obdobím od roku 1963, kdy vychází Perlička na dně a počátkem 70. let. Autor se po okupaci proti své vůli zařadil mezi neţádoucí spisovatele, kteří byli v tzv. likvidaci. Novým dějištěm se stává Kersko. Autor obnovuje interpunkci, ale zcela ruší členění do kapitol, pouze odsazuje odstavce. Vyprávění je vedeno jakoby z odstupu, neuzavírá se do epizod, často sledujeme dvě události současně, které se vzájemně konfrontují. Funkce těchto konfrontací je ironická. Autor se takto vyrovnává se svojí rezignací a strachem před smrtí při operaci ţlučníku. Tato událost je paralelně líčena v sousedství s vitalitou trvale postiţených vozíčkářů. Celkově vyznívá text pochmurněji a depresivněji. Blíţí se konec Hrabalova ţivota, dominuje strach ze smrti, mnoho jeho přátel ho postupně opouští a umírají. Nezapomeňme téţ na tíţivou společenskou situaci 70. let. Hrabal musí znovu psát „do šuplíku“, je pod dohledem Státní bezpečnosti, ze které má pochopitelný strach, jeho svoboda je tak značně omezena. S proměnou prostoru souvisí i proměna postav. Setkáváme se s obyvateli Kerska, Hrabalovými kočkami. Na scénu vystupují i Hrabalovi rodiče i strýc Pepin.47 Hrabalovi konečně vychází první kniha – Perlička na dně, čímţ se autorovi zásadně změní jeho svět. Poznává nové přátele, za vydělané peníze si pořizuje chalupu v Kersku. Hrabal se stává známou osobností, je zván často na besedy, coţ ho unavuje. Z druhé strany je ale také zván k výslechům. Pipsi mění své zaměstnání a začíná pracovat jako úřednice ve Sběrných surovinách, kde dříve pracoval její manţel. Manţelé se začnou starat o tři opuštěná koťata, která jim do jisté míry nahrazují chybějící potomky. Umírá strýc Pepin, Hrabal se nemůţe s matkou shodnout na podobě smutečného oznámení. Matka chce mít konvenční oznámení, Hrabal naopak s citátem strýce Pepina. Nakonec má strýc oznámení dvě. Čtenář této knihy proţije s Hrabalem i kritický rok 1968, po kterém se Hrabal stává „spisovatelem v likvidaci“. V knize umírá i Hrabalův přítel Vladimír, který se oběsí a nestihne ho nikdo odříznout. 46 47
MAZAL, Tomáš: Cesty s Bohumilem Hrabalem. Academia: Praha, 2011. s.142. Srov. http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1450, 25.7.2013
26
Hrabal musí do nemocnice po ţlučníkovém záchvatu, kde čeká na operaci. Psychicky se zhroutí. Pipsi srovnává jeho úděl s vozíčkáři, kteří jsou na tom mnohem hůře a podporuje svého muţe. Vše nakonec dobře dopadne, Hrabal však musí drţet přísnou dietu, kterou brzy přeruší. Kniha končí přestěhováním manţelů do nového bytu v Sokolníkách. Pipsi se splnil sen, ţe měli v bytě vlastní koupelnu a toaletu.48 Zaměříme-li pozornost na jazyková specifika této trilogie, zjišťujeme, ţe Hrabalův jazyk je specifický a narušuje tradiční představy o literatuře. Básnické metafory se objevují těsně vedle obscénních výrazů z hospody. Jeho jazyk je tedy nespisovný, autor se dopouští charakteristických úmyslných chyb. Německá slova jsou přepisovaná podle české fonetické podoby. Hrabalův jazyk obsahuje všechny vrstvy českého jazyka: spisovnou češtinu, hovorovou obecnou, slang, argot i nářečí. Dalšími charakteristickými příznaky Hrabalova stylu jsou nadsázky a barvité, vizuálně zachycované detaily. Pro Hrabalův jazyk je příznačná přímá řeč a dialog. Dialogy hrají v jeho díle významnou úlohu. Často jde o hovory lidí, které jsou zachycené se smyslem pro originální řečové gesto, jindy jde spíše o rozvedené tragikomické a groteskní scény.49 S dialogem úzce souvisí i vyuţití přímé řeči, která je ale k často chybějící interpunkci spíše nevlastní přímou řečí. Hrabalův jazyk je úsporný. Kladiva píše: „Hrabal vydoluje z každého slova a věty maximum. Činí tak způsobem velmi úsporným, Co se dříve vyprávělo na mnoha desítkách stran, dovede podat na několika stránkách textu.“50 Autor nepodléhá ţádné ideologii a předem daným hodnotám. Hrabal vidí věci bez zrcadel ideologie a vůbec bez jakékoli předběţné hierarchie hodnot. Vypravěč věnuje stejný zájem událostem banálním i významným, kuriózním i děsivým. Formálně se to projevuje dlouhými souřadnými souvětími, spojujícími různorodé skutečnosti spojkami „a“ a také „ale“.51 Také Jaroslav Kladiva se zabývá specifiky Hrabalova jazyka: „Hrabal vypráví své povídky a novely ve formě dialogu a uplatňuje většinou současný hovorový jazyk, který 48
Srov. http://home.tiscali.cz/cz855918/literatura/Hrabal/proluky/proluky.htm, 25.7.2013 Srov. LEHÁR Jan, STICH, Alexandr, JANÁČKOVÁ, Jaroslava, HOLÝ, Jiří: Česká literatura od počátku k dnešku. Nakladatelství Lidové noviny. Praha, 2004. s. 795. 50 KLADIVA, Jaroslav: Literatura Bohumila Hrabala. Praţská imaginace, 1994. s. 66. 51 Nejdále došla v tom směru novela Taneční hodiny pro starší a pokročilé, která se skládá z jediné věty, která je stále navazovaná a nakonec není ani ukončená. 49
27
vytváří také naprosto autentické prostředí.“52 Díky hovorovému jazyku a dialogické formě nás Hrabal více vtáhne do děje. Hrabalův jazyk nás vede k překvapení, ozvláštnění, neočekávanosti, je obranou proti strnulosti a konvenčnosti, je usilováním o zakázané, je experimentem, objevem, humorem i provokací.53 Pro Hrabala je typický netradiční způsob vyprávění. Místo souvislého děje sledujeme mozaiku situaci či proudu představ, jak se rodí v řeči.54 Soustřeďuje se k opakování a variování klíčových slov a představ. Vyprávění je podáno jakoby očima paní Eliška v ich-formě. Jeho ţena, Eliška, Pipsi představuje normálního člověka, která pracuje a má běţné starosti. Tuto otupující banalitu však zakrývá přirozenou touhou po transcedenci. Hrdina vyprávění, sám autor, je vlastně objektem pozorování. Jde o jakousi veřejnou zpověď o průběhu své tvorby, podanou jako nestylizovaný protokolární záznam.55 Autor se psaním knih vyrovnává se sebou samým. Hrabal stále utíká sám před sebou, z toho pak pramení pocit viny. Psaní je kompenzací tohoto pocitu.
52
KLADIVA, Jaroslav: Literatura Bohumila Hrabala. Praţská imaginace, 1994. s. 8. Srov. KLADIVA, Jaroslav: Literatura Bohumila Hrabala. Praţská imaginace, 1994. s. 21. 54 Srov. LEHÁR Jan, STICH, Alexandr, JANÁČKOVÁ, Jaroslava, HOLÝ, Jiří: Česká literatura od počátku k dnešku. Nakladatelství Lidové noviny. Praha, 2004. s. 795. 55 Srov. PYTLÍK, Radko: …a neuvěřitelné se stalo skutkem. Emporius, Praha, 1998. s. 94. 53
28
6. Motivy - autenticitní skutečnost Je zřejmé, ţe osudy doktora z próz Svatby v domě, Vita nuova a Proluky a Bohumila Hrabala jsou si velmi blízké. Hrabal do osudů příběhů doktora promítá sám sebe. V této kapitole se výběrově zaměříme na motivy, které nám ozřejmují autenticitní skutečnosti z ţivota Bohumila Hrabala.
Motiv - obyčejní lidé Na úvod naší kapitoly citujeme básníka Egona Bondyho, který o Bohumilu Hrabalovi píše: „Hrabal bytostně toužil po tom být a žít s lidmi. Proto dal raz dva vale úředničině a hledal nejméně prestižní dělnická povolání. Zakecával se po hospodách Zajímal se o každý lidský osud, ale dokonce – a s požitkem – i o prázdný žvást. I svoje knihy viděl jako komunikaci s lidmi a bylo pro něj bytostnou újmou, byl-li nucen psát „do šuplíku“, proto jeho ústupky idiotské cenzuře. Na peníze a věhlas sral.“56 Zájem o člověka, čtenáře je tedy u Hrabala dominantní, Hrabal nepíše nějakou imanentní literaturu, jeho knihy jsou bytostně propojeny s lidmi, člověčenstvím. Zvláštní zájem pak Hrabal projevuje o lidi obyčejné. Na druhé straně byl ale Hrabal také filozofem. Radko Pytlík poznamenává: „Hrabalův vztah k filozofii je dán citovým prožitkem. Nevidí v ní abstraktní systémy, je záležitostí existenciálního pocitu, hledání identity. Myšlenky filozofů osobitě prožívá, doplňuje je vlastními postřehy a nápady.“57 Hrabal tedy unikátně spojuje filozofii se ţivotem obyčejného člověka. Hrabal pochází z obyčejných poměrů, své dětství proţívá v prostém domě v Brně – Ţidenicích, později zde tráví prázdniny u svých prarodičů.58 Kladiva k tomu dodávává: „Hrabal je přesvědčen, že spisovatel bude v dnešní době čtenáři tím užitečnější, čím více se mu podaří ztlumit klamný lesk umělce a raději se stát jedním z obyčejných, často chybujících lidí.“59 Hranice estetiky jsou stírány, i zcela neestetické skutečnosti mohou nabýt estetických kvalit.60
56
MAZAL, Tomáš: Spisovatel Bohumil Hrabal. Torst, Praha, 2006. s. 10. PYTLÍK, Radko: …a neuvěřitelné se stalo skutkem. Emporius, Praha, 1998. s. 10. 58 Srov. MAZAL, Tomáš: Cesty s Bohumilem Hrabalem. Academia: Praha, 2011. s.8. 59 KLADIVA, Jaroslav: Literatura Bohumila Hrabala. Praţská imaginace, 1994. s. 7 60 Srov. tamtéţ. s. 30 – 31. 57
29
Hrabalovi hrdinové jsou také zejména prostí a obyčejní lidé. Doktor a slečna, později jeho manţelka, vypravěčka příběhu, jsou lidé, kteří se schází s řezníky, jsou citliví pro kaţdodenní strasti, jako je kocovina po divoké pitce nebo práce v restauraci. Postavy spolu nevedou ţádný filozoficky hluboký dialog, přesto řeší často závaţné skutečnosti, například útěk před sebou samým apod. Jejich filozofie je nenápadná, jakoby samovolná, přichází sama od sebe, nevyţaduje sloţité pojmy, vychází ale z nitra jednajících postav. Jedná se o autobiografický rys autorovy tvorby. Hrabal píše příběhy o takových lidech, které znal ze svého okolí, ze svého dětství. Na druhé straně i toto filozofování má své hranice, můţe být i směšné a kontraproduktivní. V próze Vita nuova čteme i kritiku této činnosti. Přátelé doktora rádi diskutují, Hrabalovu manţelku nepustí ke slovu, ale její myšlenky jsou často upřímnější neţ rádoby sloţité filozofické dikïskuze přátel doktora.61 Hrabal zde vlastně kritizuje sám sebe, on a jeho přátelé často nevedou hluboké debaty, ale jen řeší své mindráky. Dialog přestává být dialogem, jde vlastně o paralelní monology, kde nejde o to druhému naslouchat, pochopit ho, reagovat na jeho repliku, ale vlastně si pořád vést svou a jen čekat, aţ bude vhodná chvíle své trápení druhým říct. Hrabalova otevřenost a přátelství se projevuje mimo jiné i v tom, ţe svůj dům nikdy nezamykal. Často u něj přespávali lidé, které ani neznal nebo k němu přišli opilci, protoţe místní hospoda uţ zavřela.62 Tuto vlastnost nacházíme i u doktora v próze Vita nuova.63 Kladiva ve své monografii k tomu dodává: „Hrabal věří v člověka a zdůrazňuje vzájemné pochopení lidí. Všechny jeho prózy promlouvají jasnou řečí: nelze zapomenout, že vedle nás žijí lidé, kteří si zaslouží naši pozornost.“64 Hrabal má zájem o konkrétního člověka, o svého souseda, o zcela obyčejného lidského tvora. Tímto si získal sympatie mnoha čtenářů. Na jiném místě Kladiva poznamenává: „Nevyvolával nikdy hesla o lidovosti literatury a lidových typech, ale po celá léta nedělal nic jiného, než že se pohyboval mezi „obyčejnými“ lidmi naslouchal jim a sám sebe jim vydával.“65
61
„(…) oplácela to, že mi nikdy nepustili ke slovu dokonce můj muž když jsem chtěla něco říct k té debatě kterou vedli tak nade mnou mávl rukou a všichni mi ustříhli hned těch mých pár slov které jsem s koktáním řekla a hned mi zaťali típec protože mne nepovažovali za hodnou abych byla s to se účastnit těch jejich debat ve kterých vlastně taky jeden neposlouchal co říká ten druhý a čekali jen na tu svoji chvíli aby do hovoru vmísili jen a jen ten svůj názor ohájili ten svůj mindrák… a já jsem sebe sami viděla že vlastně nejsem na tom hůř než všichni ti naši hosté (…)“ (Vita nuova, s. 31 – 32.) 62 Srov. MAZAL, Tomáš: Cesty s Bohumilem Hrabalem. Academia: Praha, 2011. s.84. 63 Srov. HRABAL, Bohumil: Vita nuova. Československý spisovatel: Praha, 1991. s. 38 64 KLADIVA, Jaroslav: Literatura Bohumila Hrabala. Praţská imaginace, 1994. s. 8. 65 tamtéţ. s. 13.
30
Hrabal uţ od svého dětství vnímal konfrontaci66 mezi nouzí a přepychem, bída chudých ho vţdy zraňovala. Svět prostých lidí ho naopak přitahoval. Jeho obdiv vţdy patřil obyčejným lidem, kterým tak rád naslouchal třeba v hospodě. Jejich ţivot byl pro něho zajímavější, obvykle byl i dramatičtější neţ ţivotní běh ostatních společenských vrstev.67 Hrabalovi se podařilo překročit hranici mezi tvůrcem a publikem. Mnoho lidí ho znalo a kaţdý se k němu hlásil. Měl rád pivo a hospodské vyprávění. Měl rád lidi. Na druhé straně ho ke konci ţivota popularita unavovala, a proto občas unikal do své „hlučné samoty“, Prohlašoval, ţe je pouze zapisovatelem anonymních hovorů, které zaslechl od ostatních. To je mýlka. Ve skutečnosti to byl jeden z nejsloţitějších a nejrafinovanějších tvůrců Evropy. To je o to více fascinující, pokud to konfrontujeme s jeho zálibou v obyčejných lidech v pivu a vyprávění.68
Motiv pivo Postavy z autorových próz mají také často zálibu v pití piva. Tento nápoj je srostlý s Hrabalovým dětstvím. Hrabal uvádí ve svých vzpomínkách, ţe se poprvé opil, kdyţ mu byly čtyři roky. V raném věku zasáhly do jeho ţivota pivovary v Polné a Nymburku.69 Bohumil Hrabal měl tento nápoj velmi rád, samozřejmě se toto nemohlo neodrazit i v jeho díle.70 Ve Vita nuova jeho ţena Eliška toto popisuje.71 Jak je patrné ukázky, tak pivo pili oba, nejen Hrabal, ale i jeho ţena. Na jiném místě jeho ţena popisuje, ţe i kdyţ spolu se svým muţem leţeli v posteli, pořád byla cítit vůně piva. Tento nápoj se tedy dostával i do intimních chvil Hrabala a jeho ţeny. Eliška mohla protestovat, stejně by jí to ale nebylo nic platné, proto raději i ona „voněla“ pivem, aby se svému muţi přiblíţila. Ukazuje to velké pochopení a hlukový vztah obou manţelů. Všimněme si ještě jednoho pozitivního vztahu. Hrabal miluje jídlo a zde právě vepřovou pečeni s bramborovým knedlíkem. Nejde však o normální pečeni, ale o jídlo v jeho oblíbeném 66
O konfrontaci, která je základním znakem Hrabalových děl, jsme pojednali výše. Srov. KLADIVA, Jaroslav: Literatura Bohumila Hrabala. Praţská imaginace, 1994. s. 47. 68 Srov. PYTLÍK, Radko: …a neuvěřitelné se stalo skutkem. Emporius, Praha, 1998. s. 5. 69 Srov. MAZAL, Tomáš: Cesty s Bohumilem Hrabalem. Academia: Praha, 2011. s.14. 70 Srov. MAZAL, Tomáš: Cesty s Bohumilem Hrabalem. Academia: Praha, 2011. s.98 - 100. 71 „(…) a tam můj muž na chodbě poručil dvě hladinky a pili jsme to pivo a pak teprve můj muž mne zavedl do lokálu a tady mi zase přinášeli hladinky a můj už když vypil čtyři piva tak dostal jak říkal třetihorní hlad a nejedl nic jiného než vepřovou pečeni s bramborovým knedlíkem posypaným cibulkou a ta šťáva byla vždycky rezatá (…) Můj muž mi říkal, že u Pinkasů tuhle pečeni dělá jedna ženská už dvacet let nic jiného než tuhle specialitu u Pinkasů (…) tuhle pečeni s knedlíky a zelím posypanými bramborovými knedlíky osmaženou cibulkou (…) Jen trnul aby ta stará paní mu neumřela.“ (Vita nuova, s. 153) 67
31
lokálu, kde jistá paní tento pokrm připravuje dvacet let. Hrabal se pak bojí, aby mu neumřela. Osobní zájmeno mu vyjadřuje, ţe ta paní je také trochu jeho, ţe vlastně patří do jeho ţivota, je jeho součástí. Hrabal miluje tradiční hospody, nevyhledává pochoutky v drahých restauracích, rád chodí na stejné jídlo, jisté pouto tak cítí i ke kuchařce, která toto jídlo připravuje. Ţivotní stylem tak Hrabal stojí v opozici vůči dnešní době, kdy se neustále honíme za něčím novým, neotřelým. Vytrácí se nám však vztahy, těţko by dnes někdo z nás řekl o kuchařce v nějaké hospodě: „Bojím se, aby mi neumřela.“72 Zastavme se krátce u ukázky samotné. Jak jsme zmínili výše, je zde zcela potlačena interpunkce. Nalezneme zde metaforu hladinka, autor tím myslí samozřejmě pivo. Jedná se ale o zjemnělý výraz, který vyjadřuje pozitivní cit k tomuto nápoji. V textu nalézáme mluvenou řeč, automatický proud bez logické stavby, jako doklad zmiňme vysoký výskyt ukazovacích zájmen, který je právě typický pro mluvenou nepřipravenou řeč. Zastavme se ještě krátce u libeňských hospod, které pochopitelně Hrabal hojně navštěvoval. Tomáš Mazal ve své monografii Cesty s Bohumilem Hrabalem k tomuto tématu píše: „V libeňských hospodách té nejnižší cenové kategorie Hrabal potkával nebo se seznamoval s bezpočtem svých nových přátel, sousedů, den co den naslouchal rozpravám obyčejných lidí o obyčejných věcech všedního dne, hospodskému hovoru, ze kterého čerpal náměty svých povídkových textů. Hovory lidí se mu propojovaly, splývaly či rozbíhaly do rozličných stran, stávaly se mu velkolepou koláží příběhů.“73 Návštěvy hospod jsou tedy pro Hrabala inspirační zdroj, zde se přiblíţil obyčejným lidem, zde slyšel jejich příběhy, proto jsou jeho díla tak čtivá a autentická. K pivu a hospodám však patří také opilství a kocovina. I o této zkušenosti píše Hrabal v knize Svatby v domě.74 Hrabal ukazuje v tomto výňatku hlubší rozměr opilství. Nejde tedy jen o pití alkoholu, ale právě ve stavu opilství se člověk často pronikne hlouběji k podstatě věcí. Opilý člověk je odváţný, přemýšlí o věcech, které jsou mu moţná nepříjemné, kterých se běţně bojí. Při kocovině se vynořuje naše temné já a v tomto stavu má člověk moţnost se mu
72
Odlišné osudy proţívají Kafkovi hrdinové. Například v románu Proces je hlavní hrdina Josef K. zcela odcizen. Ţádná paní není jeho, vztahy jsou odlidštěné a on nakonec nutně volí sebevraţdu. Hrabal neproţívá na první pohled šťastný ţivot, přesto tyto skutečnosti, jakési opěrné body v jeho ţivotě, ho dokáţí přenést přes těţká období jeho ţivota. Toto u Kafky není moţné. 73 MAZAL, Tomáš: Cesty s Bohumilem Hrabalem. Academia: Praha, 2011. s.128 74 „Na opilství je nejkrásnější ne ta rozjařenost, ne ta cesta do kopce, ne ty zdvižené ruce a ty nápady, které přicházejí, ale na opilství je nejcennější ten druhý den, ta kocovina, ty výčitky svědomí, ta chandra, kdy je člověk daun (…) A to je síla kocoviny, že člověk chce začít nový život… a potom, při kocovině, alespoň já, přijdu na jiné myšlénky, které bych se bál myslet střízlivý, při zbědovaném těle a duši, po kocovině mi přicházejí myšlenky, kterých jindy bych se lekal, ale ty myšlenky po kocovině to jsou ty pravé myšlenky, kterýma se člověk dostává ne moc, ale přece jen o kousek dál.“ (Svatby v domě. s. 58)
32
podívat do očí. Hrabal zde mistrně filozofuje i o kocovině, která je další obyčejnou věcí, která se však Hrabalovi jeví neobyčejná a můţe nás posunout o kousek dál. Kapitola knihy Vita nuova můţe slouţit jako průvodce po libeňských hospodách. Hrabal zde popisuje ústy své ţeny, ţe si vţdy bral dovolenou pouze jeden den a navštěvoval místní lokály. Jednotlivé ukázky uvádí Tomáš Mazal ve své monografii Cesty s Bohumilem Hrabalem.75 Na tomto místě zmíníme pouze názvy lokálů, o kterých je ve Vita nuova řeč v souvislosti s Hrabalovou jednodenní dovolenou: U Horkých, U Kloučků76, U Vanišů, U Lišků, U Ferklů, U Staré basy, U Libuše, U Jeřábků a Na Růţku.77
Motiv vztah k přírodě V pozdní próze Bohumila Hrabala můţeme cítit silný vztah autora k přírodě. Doktor v trilogii například často vyhledává řeku. Tomáš Mazal ve své publikaci Spisovatel Bohumil Hrabal k tomu poznamenává: „Odhalí se nám až pohansko-mystický vztah Hrabala k přírodě. K řece, kam se rád chodí koupat, vodě, kterou se neustále omýval a osvěžoval, k ohni, byť třeba jen plápolajícímu v malých litinových kamnech jeho libeňského bytu v bývalé kovářské dílně“.78
Motiv záchodové scény Záchod a vše, co s ním souvisí, zvláštním způsobem přitahovalo Bohumila Hrabala a odráţí se to také v jeho pozdním díle. V próze Svatby v domě se dočteme, ţe básník Bondy močil při jedné pitce doktorovi do bot. Doktor byl kvůli tomu velmi rozčilený, nicméně to básníkovi oplatil stejnou mincí. I zde se jedná o autobiografický rys. Tomáš Mazal popisuje školní léta Hrabala v Nymburku: „Nudil se tak, že nejednou musel něco udělat. Tu načůrat spolužákovi na bosé nohy, jindy pomočit rozpálená kamna, sekyrkou osekat ve třídě větvičky vánočního stromku a mnoho
75
Srov. MAZAL, Tomáš: Cesty s Bohumilem Hrabalem. Academia: Praha, 2011. s.130. Zde je činnost hospodských i zákazníků přirovnána ke mši a blaţenému posmrtnému ţivotu, To je dokladuje aţ náboţenský vztah Hrabala k pivu. 76
77
Uţ z výčtu je patrné, v jakém stavu se asi Hrabal vracel domů po své jednodenní dovolené. Nutno ještě podotknout, ţe v kaţdé hospodě si dával pouze jedno pivo, často i malé. 78
MAZAL, Tomáš: Spisovatel Bohumil Hrabal. Torst, Praha, 2006. s. 235.
33
rozličných nepřístojností, čímž si vysloužil pověst rabiáta a opakovanou dvojku z mravů.“79 Hrabal tedy rozhodně nebyl bezproblémové dítě, během studií několikrát propadl. Tato zábava nepřešla Hrabala ani ve starším věku. V letech 1943 - 1944 absolvuje Hrabal kurz výpravčího v Hradci Králové, z této doby se dochovala tato historka: „To jsme byli v dopravním kurze v Hradci Králové, v druhém patře na nádraží. A na pisoár jsme museli chodit do stanice, protože do mušlí v tom druhým patře házeli páni výpravčí sirky. Ale já jsem si zašel do toho zakázaného, rozepnu se a močím si to, močím, když nějaký pán mě vzal za rukáv a otázal se mne výhružně: Copak to tady děláte? Řekl jsem: Jak vidíte, chčiju. A on vedl svou: ale proč zrovna tady, na zakázaném? Otočil jsem se a jen tak pro štěstí jsem mu pomočil špičku boty a řekl: Tak, jen tak, zachtělo se mi. A on zařval: Víte, kdo já jsem? Otřepával jsem se a pravil: To tedy nevím. Ale on zdvihnul paže a zavřískal: Tak tedy já jsem inspektor Vodička! Pověděl jsem mu klidně: Tak si běžte stěžovat do ulejvárny k pátýmu kohoutku anebo… si běžte brečet do vrbiček! Ale on křičel: Cože, inspektor Vodička a brečet do vrbiček?“ Je zřejmé, ţe Hrabal měl velký problém s autoritami, po této události byl mále z kurzu vyhozen.80 Hrabal ţil na periferii Prahy, toto místo skrývalo spoustu záţitků. S jemně ironickým nádechem a smyslem pro detail často popisuje naprosto obyčejné situace a věci, které v nové rovině pohledu nabývají další dimenzi. Takovým příkladem můţe být i vzájemné vyznání lásky Pipsi a Doktora během jízdy výletního vlaku v znečištěné kabince WC.81 V knize Svatby v domě se tak dostáváme s Hrabalem na záchod i jinak. Právě ve vlakovém záchodě proţívá Hrabal a slečna Pipsi jednu z nejkrásnějších chvil, cestovali tehdy z Prahy Libně dolního nádraţí za rodiči do Nymburka. Ústy slečny Pipsi popisuje autor tuto událost takto.82 Hrabal zde mistrně rozehrál milostnou scénu, která vlastně vznikla díky
79
MAZAL, Tomáš: Cesty s Bohumilem Hrabalem. Academia: Praha, 2011. s.18 Srov. MAZAL, Tomáš: Cesty s Bohumilem Hrabalem. Academia: Praha, 2011. s.54. 81 Srov. MAZAL, Tomáš: Spisovatel Bohumil Hrabal. Torst, Praha, 2006. s. 235 - 236. 82 (…) cestující z libeňského nádraží nastupovali, vdouvali se, tlačili se, z celého vlaku bylo slyšet volání, postupte si do kupátek! Doktor vystoupil na schůdky, ale zůstal stát hned na tom prvním, pak zakřičel, otevřete dveře na záchod! A tak jsme se dostali do vlaku, výletního zvláštního vlaku, stála jsem těsně vedle doktora na záchodě, ještě že bylo stažené okénko, bála jsem se podívat na klozetovou mísu znečištěnou, proraženou ještě že bylo otevřené okénko… doktor stál těsně vedle mne, držel se oběma rukama okénka a já jsem byla otočená k němu, objímal mne a tak jsme si vyjeli na krásný výlet, nevěděla jsem, kam jedeme, ale jen jedno jsem věděla, že se k sobě s doktorem tiskneme, tak jako při tanci (…) bylo to krásné, že jsme se tak proti své vůli museli vdout na ten hrozný záchod se staženou záklopkou v míse, odkud táhnul průvan z kolejiště (…) a já jsem trnula, kdyby někdo musel na toaletu, kdyby měl naléhavé potíže břišní a musel na tento záchod, že by byl konec mému štěstí, kdy na záchod jsme se narvali pouze my dva, já a doktor, a půlka člověka, ze kterého na toaletě byla pouze noha a ruka držící se veřejí. (…) A klozetová mísa byla otevřená a potřísněná výkaly , otevřeným dnem, ze kterého kapalo, bylo vidět nazad se vzdalující a střídající pražce a štěrk nasátý olejem a krůpějemi ztuhlé páry. A když vlak zastavil, vyhrnuli se cestující, podávali si oknem děti i zavazadla, z toalety se opatrně vzdálila ta noha v džínskách a prsty opustily veřeje, dveře záchodu se zavřely a byli jsme tady sami, dál jsme se drželi, objímali 80
34
přeplněnému vlaku, kdy doktor a jeho slečna Pipsi nutně museli být blízko sebe. Záchodové zátiší dokresluje Hrabalovu oblibu hledat krásu v obyčejných věcech. Proč by nemohl proţít hezkou chvíli se svou slečnou právě na záchodě? Hrabal skutečně cestoval z dolního libeňského nádraţí za svými rodiči do Nymburka, jde tedy zcela jistě o další autobiografický rys, auntenticitní skutečnost. Pro úplnost dodejme, ţe dolní nádraţí se dnes nepouţívá, osamocená a chátrající nádraţní budova zatím doposud stojí.83
Motiv vzdělání Také přístup ke studiu a vzdělání je nápadně podobný u doktora a Hrabala samotného. V próze Svatby v domě promlouvá matka Bohumila Hrabala ústy matky doktora. „… a pak půl roku bydlel na studiích můj synáček v Praze (…) a taky celého půl roku nedělal můj synáček nic jiného, než že dopoledne cvrnkali fotbal s mincemi a pak můj synáček šel na oběd… potom šel shánět slečny, vždycky zazvonil v penzionu s dívkami a zdali by tři slečny uvolnila navečer na tancování do Srdíčka, že je on sám, můj synáček, proti potvrzení v noci vrátí.“84
Motiv zaměstnání Za války pracoval Hrabal jako výpravčí v Dobrovicích a Kostomlatech.85 Byl zde vlastně ukrytý, aby nemusel jít pracovat do Německa. Doktor v próze Vita nuova vzpomíná s Vladimírem právě na toto období autorova ţivota.86 Jde o další autobiografický rys těchto próz. Ve vlaku jako cestující proţil také Hrabal krásné chvíle se svou Pipsi, paradoxně na vlakovém záchodě, coţ je ale pro Hrabala typické. Pojednali jsem o tom výše. Hrabal, podobně jako doktor z prózy Svatba v domě vystudoval práva.87 Hrabal se ţivil jako balič starého papíru. I s tímto motivem se setkáme v próze Svatby v domě. Doktor vykonává také toto zaměstnání. Jeho přítelkyně ho tam jednou navštíví a jsme se a tiskli na sebe, jako bychom tančili polku nebo valčík… Je mi s vámi tak pěkně, zašeptal doktor. Mně taky, povídám.“ (Svatby v domě, s. 108) 83 Srov. MAZAL, Tomáš: Cesty s Bohumilem Hrabalem. Academia: Praha, 2011. s.112 84 Srov. tamtéţ. s.42. 85 Srov. MAZAL, Tomáš: Cesty s Bohumilem Hrabalem. Academia: Praha, 2011. s.56 - 62. 86 Srov. HRABAL, Bohumil: Vita nuova. Československý spisovatel: Praha, 1991. s. 30 87 Srov. HRABAL, Bohumil: Svatby v domě. Československý spisovatel: Praha, 1991. s. 165.
35
potkává obyčejné lidi, kteří jedí sekanou, která není lahůdková, nemluví mnoho, ač k nim byl osud někdy zvlášť nepříznivý, nestěţují si příliš. Zcela mimochodem pak přejde Hrabal k hluboké filozoficko-společenské úvaze o revoluci.88 Velmi jednoduše zde Hrabal ukazuje stinnou stránku revolucí a převratů. Obyčejný člověk dokáţe být velmi krutý k bezbranným lidem ve chvílích, kdy je narušen řád, kdy „nebesa nehlídají“. V roce 1959 Hrabal mění své zaměstnání a začíná pracovat v Divadle S. K. Neumanna, dnešním Divadle pod Palmovkou.89 Ve Vita nuova o tom čteme svědectví.90 Kromě autenticitní skutečnosti si povšimněme potlačené interpunkce, jak jsme o tom pojednali výše. Hrabal pouţívá pouze velké písmeno v místě, kde by mohla začínat věta, klasickou interpunkci však neuţívá. Sledujeme volný proud jeho myšlenek, jak se rodí v mluvené nepřipravené řeči. Hrabal však touţil být spisovatelem a kaţdé jiné povolání ho od tohoto úkolu odvádělo. Pipsi ve Vita nuova k tomu píše:91 S jeho touhou psát to tedy bylo trochu sloţitější. Tomáš Mazal ve své publikaci Cesty s Bohumilem Hrabalem k tomu dodává: „Eliška „Pipsi“ Hrabalová marně přesvědčovala svého muže, ať všeho nechá, dá výpověď, věnuje se psaní, literatuře, že jej sama uživí jako „muže v domácnosti“, jen aby mohl konečně vydat těch několik knih, o kterých stále hovořil, aby se už stal spisovatelem.“92 Sama dokonce pracovala v kantýně ve stejném divadle. Hrabal však své zaměstnání neopustil, Eliška, která byla velmi obětavá, by stejně zřejmě nestačila sama Hrabala uţivit. Přesto zde vidíme její dobrotu, lásku a pochopení Hrabala a jeho tvůrčí práce jako spisovatele. Hrabal opouští divadlo v roce 1961 a definitivně se stává spisovatelem na volné noze.93 Jako kulisák Hrabal také pracoval v libeňské synagoze, která v té době byla skladištěm Divadla S. K. Neumanna.94 V této synagóze dokonce musel provádět destrukční práce, píše o
88
„Revoluce, revoluce, taky revoluce, ale hlavně majetek a bezbranný lidi, kdypak se to stane vobyčejnýmu člověku, aby mohl vzít z německých bytů, co se mu zachce, aby si vyvedl z chlívů, jakej chce dobytek, magacíny všech německejch podniků v Praze a Jihlavě a Brně (…) A vo kom si lidi mysleli, že byl kolaborant, tak ho mohli beztrestně zabít…“ (Svatby v domě, s. 112 – 113.) 89 Srov. MAZAL, Tomáš: Cesty s Bohumilem Hrabalem. Academia: Praha, 2011. s.118. 90 „Tak můj muž se stal kulisákem míval ráno volno někdy i celý den ale chodil domů vždycky až po představení až rozházeli tu scénu která se hrála a postavili jeviště na zkoušku nové hry zkoušku která se koná dopoledne Tak můj muž těkal do divadla do hospody kde sedívali kulisáci na svačině na obědě na večeři pili tam pivo“ (Vita nuova, s. 215) 91 „Můj muž pokaždé když se vrátil v noci někdy i dva dny byl někde na zájezdě v Mariánkách když se vrátil pokaždé mi říkal teskně žaloval že se mu chtělo právě nejvíc psát když bylo jasno že jeho psací stroj je sto a víc kilometrů daleko… Ale když můj muž měl volno aby psal tak chodil s nákupní taškou po Libni (…) měl čas ale raději chodil do hospody s kulisáky.“ (Vita nuova, s. 228) 92 MAZAL, Tomáš: Cesty s Bohumilem Hrabalem. Academia: Praha, 2011. s.120. 93 MAZAL, Tomáš: Cesty s Bohumilem Hrabalem. Academia: Praha, 2011. s.122. 94 Srov. MAZAL, Tomáš: Cesty s Bohumilem Hrabalem. Academia: Praha, 2011. s.126.
36
tom ústy své ţeny Pipsi ve Vita nuova.95 Jde o další konkrétní důkaz, jak byl komunistický reţim necitlivý ke kulturním hodnotám. Škody způsobené i Bohumilem Hrabalem byly jistě nedozírné. Pipsino přirovnání k hitlerovskému Německu ještě více umocňuje dojem z tohoto barbarství.
Motiv válka V pozdních prózách Bohumila Hrabala nacházíme také odkazy na druhou světovou válkou. Jak je u autora běţné, nejde vţdy jen o vzpomínky a výklad dějin, který je obvyklý a konvenční, ale Hrabalovi hrdinové často stáli na druhé straně barikády.96 V této ukázce nám Hrabal odhaluje uvaţování některých lidí po válce. Autor nám dává jasně najevo, ţe rasismus, fašismus a nacismus nemusí být minulostí, ţe v myšlenkách mnoha lidí můţe přeţívat dál. Události posledních let toto tvrzení jen potvrzují.
Motiv výčitky Autor originálně ukazuje, jak mohou výčitky otrávit lidský ţivot. Lidé si často závidí, trápí je štěstí druhých, protoţe mají pocit, ţe i jejich blízcí by měli být nešťastní. V próze Svatby v domě se setkáváme se situací, kdy slečna Pipsi se zamiluje do svého doktora. To ovšem paradoxně vadí její druhé mamince, té, která se slečny ujala, kdyţ sešlo ze svatby syna této maminky se slečnou Pipsi. Obě jsou nešťastné, ovšem toto se začíná pomalu měnit u Pipsi. V tu chvíli si tato druhá maminka začíná uvědomovat, ţe slečna není příliš vděčná, kdyţ se jde koupat se svým doktorem a jí nechá samotnou. Vybíráme názornou ukázku 95
„Můj muž dostal příkaz od jevištního mistra aby s partou likvidovali v kostelíčku jak říkali synagoze aby rozbili oltář protože tam už je málo místa pro vyřazené komedie A tak můj muž s velkou chutí se dal do práce to bylo mého muže jako mohl tak rád likvidoval (…) měla jsem dojem jak jsem o tom četla že jsem někde v Německu když přišel Hitler k moci a kterak Němci dělali pogrom na Židy a zapalovali synagogy a zapalovali ghetta“ (Vita nuova, s. 238) 96 „(…) Lizaj pletla barevné rukavice a nemohla a nechtěla pochopit že Němci prohráli tuhle válku a tak teď ty poslední měsíce hovořila o tom že všechno vlastně zavinil Hitler ne proto že v plynových komorách spálil šest milionů Židů… to všechno bylo správné ale Hitler to byl který se pustil do války se Sovětským svazem… že po vítězství nad Polskem a Francií a Belgií a Nizozemskem a po obsazení Rakouska a Československa… měl jen a jen se starat o to aby to co měl aby upevnil a udržel… a aby jednou kdyby umřel aby byl prohlášen jako Otec Vlasti… protože národní socialismus bylo něco nádherného něco co probudilo všechny Němce v celé Evropě… jenomže takhle Hitler když se pustil do války se sověty tak přivodil na Němce strašlivou odplatu (…)“ (Vita nuova, s. 35 – 36.)
37
z prózy Svatby v domě.97 Tento úryvek vyjadřuje zvláštní vztah mezi darujícím a obdarovávaným. Zmíněné mamince nakonec vůbec nejde o prospěch slečny, ale pouze o prospěch vlastní, chce slečnu do jisté míry vlastnit, a byla by i ochotna stát v cestě ke štěstí mladému člověku. Slečna se však proměňuje, začíná se usmívat, dívá se lidem do očí… Na jiném místě dochází k zajímavému dialogu mezi slečnou Pipsi a Lizaj.98 Na ukázce můţeme vidět, jak je Lizaj přecitlivělá, v podvědomí jsou uloţeny její minulé chyby, aby zatlačila nepříjemné vzpomínky, snaţí se obviňovat celý svět, který se spiknul proti nim, včetně Pipsi.
Motiv výsměch konvencím Bohumil Hrabal byl nekonvenčním člověkem, konvenčnosti se vysmíval.99 Ve druhé části trilogie, Vita nuova, zajímavě popisuje ústy své ţeny svatbu svého přítele Vladimíra.100 V textu se mnohokrát objevuje slovo konvenční, opakováním tohoto výrazu Hrabal paroduje právě vše konvenční, běţné, zaběhlé, v tomto textu jde o svatbu Vladimíra. Pipsi a její muţ se pravděpodobně na svatbě velmi nudili, vše bylo pouze konvenční. Jaroslav Kladiva ve své monografii Literatura Bohumila Hrabala píše: „Proto jsou jeho postavy tak srozumitelné a pro čtenáře tak přitažlivé a moderní. Vždyť co je vlastně modernost? Vše, co vybočuje z konvence. Smyslem modernosti je učinit ze zvyku nezvyk, z okoukaného neokoukané, z všedního zajímavé.“101 Hrabal nás uvádí do nekonvenčního a 97
„Toto odpoledne jsem vyšla ze žižkovského bytu dřív, ta moje druhá maminka na mne nemluvila, v noci mi vyčítala, že bych přece jenom měla mít k ní trošku více vděčnosti, co všechno pro mne udělala, jsem u ní přece načerno, v práci jsem taky načerno… a hlavně, když mám volno nejsem doma, přicházím pozdě v noci, tak nějak jsem se proměnila, dokonce se usmívám a už neposlouchám ani to, co ona mi říká, že se dívám ke stropu a usmívám se, jako bych měla přihlášku k trvalému pobytu, jako bych měla pracovním úřadem povoleno, abych pracovala v Hotelu Paříž…“ (Svatby v domě, s. 101 – 102.) 98 „Ale co je s tebou, Pipsi? Co by bylo, povídám, nechtělo se mi být na světe, od šestnácti let to se mnou jde z kopce, nedovadla jsem se přizpůsobit jako někdo… Jak to, jako někdo, co říkáš, Pipsi, já dělám jako úřednice a za svoji dřinu mám osm set, a tady Wulli že dře jako kovářský dělník a má ubohých tři tisíce za měsíc, tak ty nám to ještě vyčítáš?“ (Svatby v domě, s.36) 99 Hrabalova nekonvenčnost je patrná z mnoha míst jeho vzrušujícího ţivotopisu. I pokud proţíval obyčejné věci, dokázal v nich vidět věci neobyčejné, nekonvenční. U Hrabala jde tedy o specifické vnímání skutečnosti kolem sebe, jeho kaţdodenní realita byla podobná jako u mnoha jiných lidí. 100 „A potom jsem byla se svým mužem v našich svatebních šatech na konvenční svatbě Vladimíra na žižkovské radnici a všichni svatebčané byli konvenční a všichni úředníci taky a byl konvenční projev a potom konvenční navlékání prstýnků a Vladimír byl nejkonvenčnější ženich jakého jsem kdy viděla a byl docela tou svatbou zmatený pořád tomu nevěřil tomu svému velikému štěstí že si mohl vzít taky tak konvenční nevěstu která zářila konvenčním štěstím… a pak přijelo konvenční auto a pak ještě jedno a ještě a pak konvenční hotel na Václaváku a konvenční salonek a pak konvenční oběd a konvenční pojídání polévky z jednoho talíře a konvenční fotografování a konvenční slzy“ (Vita nuova, s. 229) 101 KLADIVA, Jaroslav: Literatura Bohumila Hrabala. Praţská imaginace, 1994. s. 16.
38
zajímavého světa, který ale proţívají obyčejní hrdinové, ve kterých se mlţe poznat sám čtenář. I z tohoto důvodu jsou Hrabalova díla čtenářsky velmi oblíbená.
39
7. Závěr Bohumil Hrabal patří k největším českým spisovatelům. Je známý a světově uznávaný zejména za jiné knihy, neţ o kterých jsme pojednali v této práci. Pozdní trilogie nám však rozšiřuje obzor, zasazuje celou autorovu tvorbu do širší perspektivy. Zabývali jsme se prózou, kterou autor nepsal jiţ ve vyzrálém věku. Knihy nejsou moţná tak čivé jako předchozí, je to dáno právě potlačením epické sloţky, dějové linie. O to více se ale dostávají do popředí lyrické motivy, pocity autora: radost, smutek, bolest, ale i pochopení pro obyčejné věci, pro obyčejného člověka. Hrabal se dívá na běţné skutečnosti okem filozofa, jeho filozofie je však „ţivočišná“, praktická, vychází z běţných situací kaţdodenního ţivota. Je to filozofie přístupná i nejobyčejnějšímu člověku. Čerpali jsme z uznávaných monografií o Bohumilu Hrabalovi. Tomáš Mazal patřil mezi osoby, které se s Hrabaelm ke konci jeho ţivota pravidelně setkávali. Mazal tak mohl detailně zachytit a popsat konec ţivota Bohumila Hrabala, tedy i dobu, ve které vznikla tato trilogie. Díky osobnímu vztahu Mazala k Hrabalovi čteme sice odbornou publikaci, která je ale obohacena o osobní kontakt, tedy vlastně o to, o co šlo i Hrabalovi v jeho tvorbě umělecké. Svědectví Mazala je autentické, zabývá se například místy, které Hrabal často poctil svou návštěvu. Díky těmto monografiím, ze kterých jsme mohli čerpat i v naší práci, jsme se ponořili hlouběji do kontextu ţivota a zejména pozdní tvorby Bohumila Hrabala. Podobnou zkušenost měl s Hrabalem i Radko Pytlík, z jehoţ monografií také vycházíme. Značnou pozornost jsme v naší práci věnovali monografii Jaroslava Kladivy Literatura Bohumila Hrabala. Domníváme se, ţe autor dobře vystihl podstatu Hrabalova díla. Kladiva píše stručně, ale jeho teze jsou hluboké, přesto srozumitelné i běţnému čtenáři. Komentovali jsme podrobněji motivy, které jsou v trilogii dominantní, šlo nutně pouze o výběr. Zabývali jsme se jeho přístupem k obyčejnému člověku, který však je specifickým filozofem hrabalovského typu. Obyčejní lidé Hrabala obklopují celý ţivot, on sám se mezi nimi cítí dobře a počítá se k nim, ač třeba večeřel s americkým prezidentem. S obyčejnými lidmi souvisí i záliba pití piva, které jsme věnovali také pozornost. Hrabal je především člověkem citlivým, proto jsme pojednali o jeho vztahu k přírodě. Zvlášť miloval vodu, kterou se neustále omýval, jak se dozvídáme v trilogii. Mezi zajímavé motivy patří u Hrabala záchod a z tohoto motivu vyplývající scény. Hrabal proţívá na toaletě milostné vzplanutí ke své budoucí ţeně, močí, kde se močit nemá atd.
40
Vyměšování je přece lidské, přesto je ve společnosti jaksi tabu. Ne ovšem pro Hrabala, který aţ se šokující otevřeností popisuje události, kdy třeba „pochcal“ nadřízenému boty. Hrabal proţíval také specifický svá školní léta. Jde o motiv, který také prolíná celou trilogii, a tak neunikl naší pozornosti. S tím souvisí i motiv zaměstnání. Hrabal nakonec skončil jako spisovatel, vystřídal však mnohá zaměstnání, coţ svědčí mnoho o jeho povaze. Výčet motivů jsme zakončili motivem války, výčitky a výsměch konvencím. Hrabala válka ovlivnila, on ji přestál bez větších komplikací jako zaměstnanec ţeleznice. Válka však i po svém konci ničí lidské vztahy, dochází k odcizení, odlidštění vztahů mezi lidmi. Výsměch konvencím pak završuje naši analýzu. Hrabal nenávidí konvence, neţije v zaběhnutém světě, těmto konvencím se ze srdce vysmívá. I toto je charakteristické pro autora a jeho tvorbu. Hrabalovo dílo se moţná můţe jevit na první pohled jako jednoduché, moţná pro povrchního čtenáře tomu tak je. V práci jsme se však pokusili ukázat, co vše lze vidět za Hrabalovým textem, co se skrývá za zdánlivě banálním vyprávění bez konce. Hrabal nesmírně obohatil knihovnu české literatury. Ve naší práci jsme nedospěli k ţádným místům, kde bychom s uvedenými autory nesouhlasili. Spíše jsme provedli heuristiku, sběr dat a informací k pojednávané trilogii a teze jsem propojili.Rozsah práce i její účel nemůţe konkurovat rozsáhlým a kvalitním monografiím, přesto určitou heuristiku a komparaci jsme provedli. Věříme, ţe tato práce povede k hlubšímu pochopení pozdní trilogie, případně i k dalšímu studiu čtenáře. Dospěli jsme aţ ke konci naší práce o pozdní trilogii Bohumila Hrabala. Pro autora práce to byla zajímavá cesta, na jejímţ konci je snad alespoň o kousek blíţ k interpretaci tak sloţité osobnosti, jakou byl Bohumil Hrabal Doufám, ţe i pro čtenáře bylo toto putování také zajímavé.
41
Zdroje: http://home.tiscali.cz/ DOLEŢEL, Lubomír: Narativní způsoby v české literatuře. Československý spisovatel: Praha, 1993. ISBN 80-202-0418-0. HRABAL, Bohumil: Svatby v domě. Československý spisovatel: Praha, 1991. ISBN 80-2020246-3. HRABAL, Bohumil: Vita nuova. Československý spisovatel: Praha, 1991. ISBN 80-2020256-0. KLADIVA, Jaroslav: Literatura Bohumila Hrabala. Praţská imaginace, 1994. ISBN 80-7110138-9. LEHÁR Jan, STICH, Alexandr, JANÁČKOVÁ, Jaroslava, HOLÝ, Jiří: Česká literatura od počátku k dnešku. Nakladatelství Lidové noviny. Praha, 2004. ISBN 80-7106-308-8. MAZAL, Tomáš: Spisovatel Bohumil Hrabal. Torst, Praha, 2006. ISBN 80-7215-226-2. MAZAL, Tomáš: Cesty s Bohumilem Hrabalem. Academia: Praha, 2011. ISBN 978-80-200-1 924-0. PYTLÍK, Radko: …a neuvěřitelné se stalo skutkem. Emporius, Praha, 1998. ISBN 80901980-3-1. PYTLÍK, RADKO: Bohumil Hrabal. Československý spisovatel, Praha, 1990. ISBN 80-2820239-0. SLAVÍČKOVÁ, Miloslava: Hrabalovy literární koláže. Akropolis: Praha, 2004. ISBN 807304-051-4. www.slovnikceskeliterytur.cz
42
