MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra hudební výchovy
LIDOVÁ KULTURA LAŠSKA Bakalářská práce
Brno 2006
Autor práce: Hedvika Panicová
Vedoucí práce: doc. Mgr. Vladimír Richter CSc.
Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracoval/a samostatně a použil/a jen prameny uvedené v seznamu literatury.
Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.
Brně dne 21.dubna 2006
Hedvika Panicová
3
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu své bakalářské práce
doc. Mgr. Vladimíru Rychtrovi za užitečné rady a pomoc při psaní této práce.
Dále bych chtěla poděkovat Věře Šimkové a folklornímu souboru
Ostravica za vřelý přístup a poskytnutý materiál.
4
OBSAH ÚVOD.......................................................................................................... 6
LAŠSKO JAKO REGION ........................................................................... 7
TANEČNÍ FOLKLOR.................................................................................. 9
ODDÍL 1.01 OBECNĚ....................................................................................... 9
ODDÍL 1.02 REGIONÁLNÍ ODLIŠENÍ LAŠ. TANEČNÍHO FOLKLORU..........11
TOČIVÉ TANCE (VÍŘIVÉ)......................................................................... 11
MUŽSKÉ SKOKY ...................................................................................... 15 FIGURÁLNÍ TANCE.................................................................................. 17
ODÍVÁNÍ ................................................................................................... 21
ODDÍL 1.03 OBECNĚ..................................................................................... 21
MUŽSKÝ KROJ......................................................................................... 22 ŽENSKÝ KROJ ......................................................................................... 24
ODDÍL 1.04 REGIONÁLNÍ ODLIŠENÍ LAŠSKÉHO KROJE............................ 28
MUŽSKÝ KROJ......................................................................................... 28 ŽENSKÝ KROJ ......................................................................................... 30 OSTRAVICA ............................................................................................. 33
ODDÍL 1.05 VZNIK ......................................................................................... 33
ODDÍL 1.06 REPERTOÁR.............................................................................. 33
ODDÍL 1.07 KROJE........................................................................................ 34
ODDÍL 1.08 ZAKLADATELKA VĚRA ŠIMKOVÁ............................................. 35
ZÁVĚR ...................................................................................................... 38 RESUMÉ................................................................................................... 39 POZNÁMKY.............................................................................................. 39 POUŽITÁ LITERATURA.............. CHYBA! ZÁLOŽKA NENÍ DEFINOVÁNA.
5
ÚVOD
Před několika lety jsem navštívila folklorní festival v Dolní Lomné a tam
se poprvé blíže setkala s pestrostí folklóru z mnoha regionů České republiky,
obzvlášť s tradicemi z oblasti Lašska. Po této zkušenosti můj zájem o lašský region postupně rostl a rozvíjel se. Po rozhovorech s několika pamětníky jsem
došla k nemilému závěru, že lašský region je v mnohých směrech velice opomíjen a proto jsem se rozhodla lašskou kulturu znovu „oživit“ aspoň formou této práce.
Cílem první části této bakalářské práce je snaha o bližší seznámení
s historickými souvislostmi, které vzniku lašského regionu jako takového
předcházely. V další části bych chtěla představit nejznámější lašské tance, včetně tance „starodávný“, který je všeobecně znám díky Leoši Janáčkovi. Nedílnou součástí lašské kultury je také tradice krojů, proto svůj zájem zaměřím
i na celkový výklad mužských a ženských krojů včetně odlišností, které jsou pro
lašský region typické. Abych demonstrovala, že lašská lidová kultura i přes nevelký zájem má a bude mít své věrné následovníky, závěr práce bude věnován folklornímu souboru Ostravica a jeho zakladatelce Věře Šimkové.
6
LAŠSKO JAKO REGION
Názvy Lašsko / Laši / Lachy jsou umělé, zřejmě novodobě vytvořené
označení oblasti a obyvatelstva v pásmu ležícím kolem Kopřivnice, Příbora, Frýdku-Místku, Ostravy, Frýdlantu nad Ostravicí a částečně i v sousedství Štramberka a Frenštátu pod Radhoštěm na přechodu k Valašsku.
Zeměpisné vymezení Názvu Laši bylo použito již v roce 1775 v těšínském urbáři, jako název obyvatel
nížinné oblasti na Těšínsku. Avšak z této zprávy neplyne k jakému použití tento název lid používal. Autoři prací, kteří se zaobírají oblastí a obyvatelstvem Moravy z období 18. až 19.stol, název Lachy ještě neuvádí. Pokud se zmiňují o
území, na kterém se později Lachy vyskytovali, nazývají místní lid jinak. Touto tematikou se zabývali např. K.J. Jurende nebo J. Bayer.
7
Lachové, jako slezští Slované žijící na malém okrsku, se objevují až v roce
1839 v práci A. Maniaka. V téže době se o tomto pojmenování zmínil i Pavel Josef Šafařík, avšak bez podrobnějších informací. Mladší zmínky o názvu Lachy buď nebyly tak výrazné, nebo měli spíše pejorativní význam.
Obyvatelé Moravskoslezských Beskyd totiž takto nazývali lid žijící
v nížinách horního povodí řek Olše, Ostravice, Visly a později i Odry. Dokonce
ještě na počátku 20.stol. Č. Ostravický píše, že kmenové vědomí Lachů není nijak zvlášť vyvinuté. Laši svou řeč nazývali moravskou a o sobě samých hovořili jako o Moravanech.
Zmínky o lašském regionu či o kmenovosti Lachů, které známe a jsou
všeobecně známé zesílily v 19.stol, později ještě v meziválečném období a doznívaly i po druhé světové válce. V průběhu
vývoje
snah
o
vymezení
etnografické
oblasti
komplikovala situaci ještě okolnost se záměnou Lachů s vasrpoláky.
8
Lašska
TANEČNÍ FOLKLOR
Oddíl 1.01 OBECNĚ Lidové tance se mohou třídit podle různých kritérií. Pro představu
různorodosti a bohatosti tanců uvedu typologii Josefa Jančáře, ten tance rozděluje:
podle počtu tanečníků – sólové, párové, trojicové skupinové podle pohlaví – ženské, mužské
podle prostorového uspořádání tance – řetězové, kruhové, řadové, v
kolonách
podle melodicko-rytmické osnovy – dvoudobé, třídobé, s proměnlivým
rytmem
podle vazby na hudební doprovod – tance s vazbou volnou, polopevnou,
pevnou
Nejpodrobnější členění je na tance západního a východního typu. Pomyslná dělící čára prochází Moravou.
Východní typ tance se zabydlel v oblasti od Hané po Slovácko, na
luhačovickém Zálesí, na Valašsku a Lašsku. Zde se řadí tance starší vrstvy s archaickými tóninami a bohatým rytmickým členěním melodie. K daným tancům se obvykle předzpěvuje neomezený počet písní.
Západní typ zasahuje přes Horácko, Podhorácko až na Hanou (s jejími
okrajovými částmi). Zde se hudba vyvíjela v souvislosti se západoevropskou a středoevropskou barokní kulturou. Oproti východnímu typu se zde ke každému tanci váže pouze jedna píseň.
Nejpoužívanější členění tanců se však užívá podle tanečních rodů. Josef
Jančář taneční rod definuje „na základě stejného hudebního a choreografického
principu, obvykle historicky definovaného. Typem (druhem) se rozumí tanec v rámci rodu, který má příbuzný melodický, pohybový a motivický charakter“. (1)
9
K nejznámějším tanečním rodům patří:
Chorovody a kola Točivé tance
Mužské skoky
Mužský mečový tanec Figurální tance Kolové tance
Zfiguralizované tance Taneční hry
10
Oddíl 1.02 REGIONÁLNÍ ODLIŠENÍ LAŠSKÉHO TANEČNÍHO FOLKLORU
Celkový taneční projev ovlivňuje mnoho podmínek. Jednak to jsou vnější
podmínky – oděv, obutí, prostředí, hudební doprovod, a jednak podmínky
vnitřní – psychický stav, pohybové a improvizační schopnosti tanečníka atd.
Obecně řečeno - taneční projev má velký vliv na výsledný zpěvní a hudební charakter, včetně jeho instrumentálního pojetí.
Lašsko je známé neobyčejným bohatstvím a rozmanitou hudebností.
Podle tanečního stylu se dělí na tři části: -
-
Valašsko-lašské pomezí (od Frenštátu a Trojanovic ke Kunčicím, Tiché,
Kozlovicím a Hukvaldům)
horské Lašsko (pásmo beskydského pohoří) nížinné Lašsko (až k Ostravě)
Jednotlivé podoblasti se od sebe liší stylem provádění kroků, jejich dynamikou a rázností.
Mezi nejznámější taneční rody Lašska patří:
TOČIVÉ TANCE (VÍŘIVÉ)
Podle studií Zdenky Jelínkové byly točivé tance známy mezi západními
Slovany, ale také u Maďarů, Rumunů a Ukrajinců. Jako předchůdce Jelínková označila chorovody a kola, jejichž původní forma byla velmi příbuzná dnešním točivým tancům, v některých případech můžeme mluvit o totožnosti.
Točiví tance jsou tance párové a název nám napovídá, že základní
taneční figurou bude víření dvojic kolem společné osy. Tanec je členěn do tří dílů: -
předzpěv taneční písně společné víření dvojice
individuální projev tanečnice a tanečníka (pořadí není závazné)
V současné době u některých provedení individuální projevy chybí.
Jelikož se točivé tance tančí na velké množství písní, vazba mezi hudbou
a pohybem není těsně spjatá. Proto je zde tanečníkům dáván prostor, kde mohou projevit své improvizační schopnosti. 11
Písně točivého tance mají často větší počet slok, jejichž text bývá mnohdy taktéž improvizovaný a dokonce i aktualizovaný.
Mezi nejznámější točivé tance patří: kysucký čardáš, starodávný a zvrtek. KYSUCKÝ ČARDÁŠ
Již z názvu vyplývá, že tento tanec k nám pronikl ze Slovenska, přesně
řečeno z kysucké strany Beskyd. Typickým znakem tance je jednokročné či dvojkročné přešlapování. Můžeme najít dva druhy čardáše: -
starý (původní), který má velice blízko ke skokům a zvrtkům
mladší, ovlivněný cikánskými kapelami – je výrazný svými „synkopami -
těm se říká novouherské nuty.“ (2)
STARODÁVNÝ (tanec / taněc)
K nejznámějším a nejstarším zapsaným tancům na Lašsku patří
starodávný. Nejmladší formy tance se tančily ještě po 2. světové válce na Gruni, na Konečné a ve Starých Hamrech na svatbách.
Dva starodávné do svých Lašských tanců zařadil i Leoš Janáček. Lašské
tance, tedy tance z jeho rodného regionu, Janáček použil v letech 1889-1890 při tvorbě orchestrálního cyklu „Lašské tance“. Cyklus měl tyto části:
Starodávný I., Požehnaný, Dymák, Starodávný II., Čeladenský, Pilky. Ke sběru a studiu lidové písně a hudby Janáčka přivedla zejména spolupráce se sběratelem lidových písní Františkem Bartošem. Výsledkem jsou zcela originální úpravy, k nimž se pak Janáček často vracel.
Starodávný je rázný ale současně slavnostní třídobý tanec, se zcela
pravidelným rytmem v doprovodu a nápěvu. Zpívané sloky jsou zpravidla volnější, hrané naopak rychlejší. Popis tance:
„Páry stojí v kole čelně naproti sobě. Hoch uchopí děvče za pravou ruku
a vykročí v:
1. taktu, 1. čtvrti nohou vlevo (děvče vpravo), 2. čtvrti přísun pravé 2. taktu, jako 1. takt
3. taktu, 1, čtvrti levou nohou podup, 2. čtvrti pravou nohou podup 4. taktu, 1. čtvrti levou nohou podup, 2. čtvrti stojí 5. – 8. taktu totéž jako 1. – 4. taktu na pravo 12
9. – 11. taktu uchopí se za pravé ruce ve výši ramen a otočí se v 6 krocích vpravo na svá místa
12. taktu, 1. čtvrti podup levou, 2. čtvrti podup pravou 13. taktu, 1. čtvrti podup levou, 2. čtvrti stojí
Při opakování 9. – 13. taktu totéž (zatáčka na pravo).“ (3)
Starodávný
ZVRTEK
Patří k archaickým párovým tancům z horské části a přesahuje na
slovenské území. Jeho taneční písně se podobají skokům. Příbuznost spočívá
v jejich rytmických nepravidelnostech. „Nad dvěma dobami každého taktu se nápěv klene tak, že někdy dělí jednu dobu taktu na tři díly, někdy dělí celý dvoudobý takt na tři díly nebo na pět dílů.“
(4)
Kromě rytmických nepravidelností
mají tyto písně společné to, že téměř každou táhlou píseň je možno hrát i zpívat i v tanečním rytmu a tempu.
13
Zvrtek
14
MUŽSKÉ SKOKY
Jsou salašnické mužské tance skočného charakteru. Začátek tance je
velice zpěvný a volný. Jeho tempo se však stupňuje až k velmi rychlému
závěru, který je nápadný ostrým a výrazným rytmem. V obměně se rychlé a pomalé sloky mohou průběžně střídat.
K mužským skokům řadíme: Ondrášův skok a odzemek. ONDRAŠ („ONDRÁŠŮV / LAŠSKÝ SKOK“)
Známý byl jak v horách tak i v podhůří Beskyd. Od časů zbojníka
Ondráše, pána Lysé hory, je tento tanec nazýván jako Ondráš.
Tančí se na více nápěvů, které jsou libovolně řazeny. Ondrášův skok se
tančí jak sólově tak ve dvojici, čtveřici nebo dokonce ve větším počtu tanečníků. Pokud se tančí ve vyšším počtu je důležité, aby jeden z nich určoval hlasitými povely druh a sled cifer. Popis tance:
„Tančí dvojice. Postavení ke kolovému tanci. Držení uzavřené. V 1. – 3.
taktu tančí tři valčíkové otáčky. Na prvou osminu 1. taktu chlapec krok levou – děvče pravou, na druhou osminu přísun pravé, na třetí osminu výpon s půlobratem a na čtvrtou osminu stoj spatný. Ve druhém taktu totéž, ale
chlapec vykročí pravou, přísun levé, výpon s půlobratem a stoj spatný. Ve 3. taktu totéž co v 1. Ve 4. taktu tři podupy na místě. Drží se stále jak na počátku popsáno i při podupech. 5. – 8. takt se stejně jako takt 1. – 4.“ (5)
Ondraš
15
ODZEMEK (HAJDUCH)
Kromě lašského regionu je tento tanec znám také na Valašsku a na
Horňácku. Obvykle se tančí na jedinou píseň Hopsa, chlapci, od země. Podle J. Jančáře byla melodická varianta doložena již ve 14.století v alpské oblasti. Předpokládá se, že tanec je spojen s pastýřskou kulturou.
U tohoto tance je charakteristická „gradace odsunů přes pomalé, přesně
vyšlapávané kroky k dovedným skokům a obratným figurám v dřepu. Může se tančit s valaškou nebo obuškem“. (6)
16
FIGURÁLNÍ TANCE
Lašsko je jedním z regionů, kde se tradice figurálních tanců ujala díky
velkému počtu tanců, z nichž mnohé jinde nemají obdobu. První zmínky se
našly zhruba na konci 16.století a jejich vývoj trval do počátku 19.století. Mezi nejvýznamnější tance patří: čeladenský, pilky, šotyška, hulan, požehnaný, katanak, trnka, Ruská polka, zbujan, galaty a štorc.
V novější terminologii můžeme figurální tance najít pod názvem – tance
s pevnou vnitřní vazbou. Název souvisí s pevným sepětím tance a melodie.
Jedné melodii většinou odpovídá jeden tanec. „Jednotlivé taneční figury a motivy se váží na určité takty, takže melodie určuje počet a pevný sled tanečních prvků“. (7) -
Příklady figurálních tanců:
tance tančené ve dvojicích: šotyška, hulan, kalamajka, katanak, trnka
ŠOTYŠKA Popis tance:
„Tančí dvojice. Postavení ke kolovému tanci, držení polootevřené. V 1.
taktu tančí dva přísunné kroky vpřed. Vykročí vnějšíma nohama. Ve 2. taktu dva přísunné kroky vzad. Vykročí vnitřníma nohama. Spojené paže při každém
kroku mírně komíhají vzhůru a dolů. Ve 3. a 4. taktu polka dokola, držení zavřené. Tyto čtyři takty se stále opakují.“ (8)
Šotyška
17
HULAN Popis tance:
„Tančí dvojice po kruhu. Postavení jako při kolovém tanci; držení
zavřené. V 1. a 2. taktu otočí se šlapákem ( na každou dobu jeden krok) o celý
kruh. Chlapec začne levou, děvče pravou nohou. Pak se pustí, ruce v bok a ve 3. a 4. taktu otočí se šlapákem každý sám. Ve 3. a 4. taktu při šlapáku se oba otáčí jedním směrem a sice tak, jak se točili v 1. a 2. taktu, když tančili šlapák
společně. Ve 3. a 4. taktu netančí se šlapák na místě, ale tanečníci se od sebe
vzdálí do stran a hned se zase vrátí k sobě (3. takt od sebe, 4. zpět). V 5. a 6.
taktu ve stejném postavení a držení tančí společně šlapák jako v taktu 1. a 2. Takt 7. a 8. rovná se taktu 3. a 4. Toto střídání šlapáku společného (1. a 2. takt) a samostatného (3. a 4. takt) se opakuje až do konce.“ (9)
Hulan
18
KATANAK
Katanak
19
- tance tančené ve trojicích: požehnany POŽEHNANY Popis tance:
„Tančí trojice v čelném postavení. Chlapec má děvče po pravici i po
levici. V 1. – 4. taktu otáčí se pravé děvče osmi drobnými krůčky dvakrát dokola doprava. Ruce v bok. Hoch nad ní znázorňuje žehnání: upaží pravou a na
každou čtvrt 1. – 4. taktu klopí a vztyčuje ruku nad hlavou děvčete. Levé děvče
stojí na místě, ruce v bok. 1. - 4. takt se opakuje: pravé děvče stojí, ruce v bok, levé děvče se otáčí doleva a hoch mu nad hlavou žehná levou rukou. Pravou má v bok. Na první dobu 4. taktu chlapec vždy tleskne.
V 5. a 6. taktu obrátí se chlapec a pravé děvče čelem k sobě a provedou
čtyřmi poklusovými krůčky zátočku za pravé paže jednou dokola. Volné ruce
v bok. V 7. a 8. taktu se pustí, děvče provede dvěma poklusovými krůčky (levá,
pravá) půlobrat vpravo do původního postavení a dva další poklusové krůčky (doznívání pohybu – vlastně jen přešlápnutí) provede na místě (levá, pravá). Chlapec v 7. a 8. taktu se otočí čtyřmi poklusovými krůčky čelem vzad, takže je
na konci 8. taktu čelem k levé tanečnici. V 9. - 12. taktu provede s levou dívkou
zátočku za levé paže tímtéž způsobem jako v taktu 5. – 8. 5. – 12. takt se opakuje; ve 12. taktu skončí všichni v původním postavení. Volné ruce jsou v bok.“ (10)
Požehnany 20
ODÍVÁNÍ
Oddíl 1.03 OBECNĚ Konečná podoba všech krojových typů je výsledkem dlouhodobého
procesu, na který působilo mnoho faktorů – geografické podmínky (odlišení
krojů z horských terénů, údolí řek), míšení charakteristických vlastností sousedních oblastí vzniklé migrací a stykem obyvatel.
Je jasné, že lidé v jedné vesnici nemívali jednotný oděv. I v tomto směru
se zde velice výrazně projevovaly rozdíly v sociálním postavení. Tímto faktorem
bylo ovlivněno nejen množství oděvních součástek, ale především jejich výběr,
kvalita materiálu a celková výzdoba oděvu. Majetnější lidé, na rozdíl od chudších, nosívali nákladné kabáty a kožichy, upřednostňovali novinky a dražší výzdobné články – krajky, bohatě zdobené stuhy atd.
Dalším odlišujícím faktorem krojů byl taktéž věk nositele. Starší lidé např.
upřednostňovali konzervativnější formu kroje.
Regionální označení je produktem pozdním, běžnějším teprve od 2.pol.
17.stol, častěji však až v 18.stol.
V 17.stol. se názvy regionů používaly jen v zeměpisných vztazích, jinak
se obyvatelům Moravy říkalo „Moravci“. Ještě v polovině 18.stol. se úředně uvádí kromě Němců jen Hanáci, Valaši a Podlužáci. Později vzniklá
pojmenování se tvořila nejrůzněji – podle řek, polohy a povahy kraje, podle způsobu hospodaření nebo podle názvu hor.
Aplikujeme-li vše na rozdíly v krojích, poznáme, že vymezení regionu
nelze územně uvést přesně. Dobře rozeznáme jen jádro, ve kterém se výskyt
charakteristických vlastností zhušťuje. Charakteristické vlastnosti daného regionu se na periferii směšují s vlastnostmi regionu sousedního a znemožňují nám vytyčit přesné hranice.
21
MUŽSKÝ KROJ
Velký vliv na mužské kroje měli tehdejší vojenské uniformy. Je zajímavé,
že i přes fakt, že vojenská služba byla obávaná a nenáviděná, měla pro venkovské
mladíky
velikou
přitažlivost
a
byla
inspirací
stejnokroje. Hlavní vliv se objevuje v materiálu, střihu a výzdobě.
v napodobení
Vojenské uniformy v minulých dobách však neměly jednotný ráz, jaký
můžeme sledovat u dnešního vojenského oděvu. Často do sebe vstřebávali různé prvky. Ty mohly přejímat např. od nepřítele, popř. různých lidových krojů. Dokonce byly ovlivňovány i vlivy tehdejší módy.
Tradiční mužský kroj v 19.stol., který máme možnost sledovat u dnešních
folklorních souborů, se realizoval v tradiční sestavě: krátké kalhoty, punčochy, střevíce nebo vysoké boty, vesta, kabátek, kabát, klobouk. Kalhoty Kožené
Tento druh kalhot byl typický pro západní Moravu. Na vnější straně nohy
pod kolenem se buď zapínaly a nebo svazovaly koženou vázačkou. Nahoře
měly většinou dva rozparky. Na počátku 19.stol. vystoupily k pasu nebo až nad
něj, z volných kalhot se staly silně zúžené a prodloužili se do vysokých bot. Mnohdy docházelo ke změně barvy z jasně žluté na černou. Ze sukna
Tento typ kalhot byl typický pro východní Moravu. Změny počátku
19.stol. se jich netýkaly. Měly jeden až dva rozparky a svazovaly se zdobeným šňůrováním. Jen u tohoto typu kalhot byl viditelně používán kožený opasek.
Do značné míry se tomuto popisu vymykaly kalhoty z Těšínska – ty v sobě spojovaly variantu západního typu s výměnou kůže za sukno a prodloužení do vysokých bot.
22
Punčochy
Původně byly přetažené nahoru přes dolní okraj krátkých kalhot. Ty se
ale postupně měnily na kalhoty krátké a punčochy zanikly. Vesta
Používaným materiálem bývalo sukno (na jihu Slovácka z hedvábí). Byly
buď bílé s červeným či modrým potiskem nebo pruhované ( západní Morava). Na východní Moravě byly vesty zdobenější. Kabátek
Na vesty se obvykle oblékaly kabátky. Podle dochovaných materiálů byly
většinou prosté, poměrně dlouhé, s jednou hustou řadou knoflíků a se stojatým límcem. Kabát
Pro západomoravský kabát je typický krátký střih, nízké posazení pasu,
nepatrný stojatý límeček a velmi nápadné manžety rukávů. Vzadu od dvou knoflíků v pase vedou směrem dolů složené záhyby, mezi nimiž je rozparek.
Východomoravský kabát se liší v zadní části – záda mají v celku a rozšiřují se na bocích a také zdobeným šňůrováním a zvláštní sestavou knoflíků. Obutí
Starší muži nosívali punčochy a k nim nízké střevíce s přezkou. Mladší muži
nosívali vysoké boty.
23
ŽENSKÝ KROJ Ženský kroj je mnohem složitější než mužský. Především to bylo
způsobeno mezi sebou prolínajícími se vlivy. Během staletí se všechny vnější
vlivy promísily až vykrystalizovali v jeden harmonický celek. Přispívali k tomu např. obchodníci, kteří na venkov přinášeli zboží z měst.
V ženském odívání se rozlišovaly dva typy a způsoby oblékání –
odlišujícím faktorem bylo především spodní prádlo:
Spodním oděvem byl rubáč. Na rubáč se oblékaly rukávce, krátká
košilka a dvě zástěry, kterými byli většinou opasovány.
Jeden způsob oblékání spodního prádla
24
spodním oděvem byla delší košile, na kterou se oblékaly sukně.
Druhý způsob oblékání spodního prádla
Rubáč
Takto se nazývala nejspodnější část oblečení. Skládali se ze dvou
rovných horizontálně sešitých pruhů plátna. Rubáč se dělil na horní a spodní část:
- horní část (na většině území nazývaná „oplečí“) byla z jemnějšího plátna obvykle
upevněná
jedním
vyskytovaly dvě ramínka)
ramínkem
(v některých
regionech
se
- spodní část (nazývaná „okolek“, „podolek“ nebo jen jednoduše „rubáč“) byla z hrubého materiálu, obvykle plátna
25
Rukávce
Byly nabrané k výstřihu u krku (kde přední díly bývaly spjaty kovovou
sponkou) a tam všité do úzkého pásku. K pásku se mohl připojovat krejzlový límec různé šířky nebo límeček stojatý. Oba druhy se bohatě vyšívaly a lemovaly krajkou. Rukávy byly různé délky. Kordulky
Kordulky mladšího typu se nazývaly živůtky. Byly ovlivněny mužskými
vestami.
K základním svrchním součástem ženského oděvu patří: šátky, čepce,
přehozy ( s tím související úplet vlasů), rukávce, sukně, živůtky, krátké kabátky, dlouhé kabáty a punčochy. Zástěry -
Byly to dvě stejně dlouhé látky, ale rozlišně upravované: „fěrtoch“ / „šorec“
se vázal odzadu dopředu, měl bílou, černou či
barevnou barvu a byl vrápený (hustě skládaný) či nabraný
„fěrtůšek“ / „fěrtůška“ / „přednice“ se vázala odpředu dozadu, měla
modrou barvu nebo byla zbarvena modrotiskem a mohla být jak nabraná, tak hladká
Sukně
Délka sukní byla přibližně do poloviny lýtek. Bílé a černé plátěné sukně a
kanafasové sukně se nezdobily. Naopak vlněné sukně byly bohatě zdobeny – našívanými stuhami či proužky hedvábí. Přežitkem minulých dob byly sukně sešité s živůtkem. Živůtky
Starobylé živůtky bývaly odděleny od sukně a sahaly vysoko pod bradu.
Během let se však živůtky snižovaly a šněrovaly se široko přes hruď. Výstřihy bývaly buď do tvaru „vé“ nebo měly kulatý tvar. Šůsky vpředu byly poměrně dlouhé – děvčata často jejich délku zakrývala převazováním zástěr.
26
Krátké kabátky
Nejstarší typy kabátků měly tyto charakteristické znaky: sahaly hluboko
do boků, byly bez výstřihu a ženu zahalovaly až ke krku. Šůsky byly nevyztužené.
V další etapě kabátku přibyl velký límec. Zůstal-li bez límce – změna se
týkala šůsků (zkracovali se, vyztužovali a skládali nebo zvlňovali).
Během vývoje se výstřih prohloubil a začal se lemovat jinobarevnou
skládanou stuhou. Šůsky začaly nabývat nápadné podoby – byly zkrácené a červeně podložené.
V posledním stadiu se kabátek buď zkrátil nad pás nebo se prodloužil
do pasu. Šůsky zmizely a místo nich se na zadní straně objevily často barevně podložené obloučky. Dlouhé kabáty
Nebyly běžnou součástí oděvu a pokud vezmeme v potaz dlouhé a
široké sukně – byly pro každodenní nošení takřka nevhodné. Objevovaly se tak zejména při obřadních příležitostech. Punčochy
Barva punčoch byla buď černá (nejstarší doba), červená (ovlivnění
barokní a rokokovou dobou) nebo bílá (dědictví empíru). Čepec
Nosil se na západní Moravě v období zimy za pěkného počasí místo
šátku. U bohatých vrstev se objevoval čepec zlatý, stříbrný či černý. Přehozy
Vyskytovali se na celém území a patřily k nezbytné výbavě ženy pro
venkovní prostředí. Na přehozy se používaly nešité, prosté textilie z plátna a většinou se nosili svinuté nebo složené pod paží.
27
Oddíl 1.04 REGIONÁLNÍ ODLIŠENÍ LAŠSKÉHO KROJE MUŽSKÝ KROJ Lašský mužský kroj měl základ v západním typu, místy však zůstával bez
podstatných změn. Místy do něj vnikly i nové prvky, kterými se někdy předběhla doba – např. proniknutí límcového pláště do lidového prostředí.
Příkladem lašského kroje je např. horalský kroj z Ostravice:
Muži byli podobní svým sousedům – na jedné straně valašským, na straně druhé slovenským.
Mužský kroj
28
Dílčí části mužského kroje:
Košile
Byla plátěná, se širokými rukávy a vyšitým obojkem kolem krku. Na košili
měli červené vesty.
Vesta („brunclík“ / „brunclek“)
Byla červené barvy se špičatým zeleně lemovaným výstřihem a dvojitou
řadou kulatých kovových knoflíčků, u kterých byl bílý hedvábný třapeček. Halena
Byla z bíle nebo šedivé huně a přehazovala se přes rameno.
Kožený řemen kolem pasu
Pravděpodobně byl široký na tři prsty a vybíjený.
Nohavice
Zprvu byly jednoduše bílé huněné, poté se začaly červeně lemovat a
zapínaly se na háčky. Ve spodní části byli několikrát obtočené černými řemyčkami (součást krpců) kolem nohy. Klobouk
Obvykle byl černé barvy se střechou zatočenou nahoru. V zimě ho vyměnili
za vysokou beranici tzv. „baraňu“.
29
ŽENSKÝ KROJ Archaický oděv
Traduje se, že ženské kroje pocházely od Panny Marie. Ta jak pověst
praví, když chodila světem, v každé dědině oblékala „jiný šat a ten se pak na památku dále nosíval. Proto se ústroje jednotlivých vsí alespoň v něčem liší“.
(11)
Nejstarším krojem, který se odvolával na Pannu Marii byl archaický kroj.
Na takové kroje si pamatují pamětníci z Barané, Samčanky, Gruně a z Řečice.
Archaický kroj z dolního konce Ostravice měl prvky několika krojů: Hrčavského, Slezského, kroje z Turzovky, Rakové i Čierneho Balogu na Slovensku a dokonce podobné kroje se nosily na východním cípu Karpat. Rubáč
Zprvu byl plátěný, přestřihnutý v pase. Později byl vyráběn ze surového
damašku domácí výroby – tzv. „cvilichu“ a měl proužkovaný vzhled. Jako typický rubáč měl dvě části: -
-
horní část, nazývaná „stonek“ těsně obepínala tělo od pasu až po paže spodní část tvořila nabraná pod kolena dlouhá sukně, přišitá ke stonku
Celý rubáč byl zavěšen na jediné šňůrce. Ta byla vedena zezadu šikmo
přes rameno dopředu, kde se přivazovala na přišité poutko. Rukávce
Ty se oblékaly na rubáč. Obvykle byly vyrobeny z plátna, nabrané u krku,
s nabranými rukávy šitými nad lokty do manžety.
Kolem krku měly ženy tzv. obojky - název ženského límce, vpředu svazovaného
tkaničkou. Původně nebyly vůbec vyšívány, později si ženy začaly našívat
černé či červené „křepinky“ nebo si je jednoduše kupovaly hotové od podomných obchodujících.
Pod ňadry se rukávce všívaly do pásku, který byl zapínán buď spinkou
(→ jeden konec pásku se provlékl dírkou umístěnou na druhé části pásku a
přichytil špendlíkem) nebo v pásku byla navlečena tkanička a ta se svázala.
30
Tento druh rukávců se pravděpodobně nosil bez rubáče – tedy na holé
tělo. Dokládají to i některá vyobrazení, která ve svých malbách zachytil Mánes. Sukně
Výše již bylo zmíněno, že do sukně jakou známe z dnešní doby měla
daleko. Byly to dvě zástěry vázané zepředu dozadu a zezadu dopředu. Mladší ženy je nosily bílé, skládané asi do 1,5 cm širokých hustých skladů nebo vrapované. Starší ženy je mívaly vrapované a barvené na tmavě modro. Přednice („kasonky“)
Dávaly se zepředu na sukně. Byly to plátěné zástěry, dlouhé asi do půli
lýtek, tmavě modré barvy se starými tisky - „tlačenci“. Ty většinou měly buď
modrobílou nebo zelenobílou barvu. Přednice měly dlouhé červené, modré či
zelené tkaničky, které se obtáčely kolem pasu a svazovaly vpředu, takže splývaly volně po zástěře. Punčochy
Původně se pletly doma z ovčí vlny a byly shrnované = jedna punčocha
dlouhá asi 1 metr se shrnovala od kotníku po koleno v drobné sklady. Noha pak byla neobyčejně hrubá. Na ně se obula kratičká ponožka z ovčí vlny s úzkým
černým proužkem na horním okraji. Poté se oblékaly červené „krpce“ s řemičkou, která se třikrát obtočila kolem nohy.
Bílé shrnované punčochy byly velice dekorativní, ale také velmi
nepraktické. To byl důvod, proč se v pozdější době změnily v punčochy hladké, čímž ovšem velmi utrpěl celkový dojem. Účes žen
Svobodná děvčata
Děvčata česala vlasy na pěšinku uprostřed a splétala do jediného
vrkoče, na něž navazovala dvě pentle – jednu v týlu, druhou na konci. Vdané ženy
Také měly pěšinku uprostřed, ale z vrkoče udělaly drdoly tzv. „čipky“.
Poté si nasadily síťovaný (v síti bíle vyšívaný) čepec.
31
Ten byl zdoben jednoduchým ornamentem, často se popisoval iniciály,
letopočtem nebo dokonce celým jménem. Čepec se nejdříve nasazoval až do půli čela, s dobou se však posunul a byl nasazován pouze na vlasy.
Na čepec se vázala „šatka“. Ta byla zprvu plátěná, výsledná šatka byla
„tibetová“ nebo hedvábná. Zdobila ji 3 cm krajka, která lemovala okraj. Šatka se většinou vázala pod bradou nebo za týlem, v pozdější době už jen pod bradou.
Přes ramena se dávala plachta, která ženskou postavu zakryla přes
ramena až do půli sukně. Později však mizí a místo ní se nosila tzv. „vlňanka“.
Tyto kroje včetně rukávců se nežehlili, ale „válaly“ na válku, což vyžadovalo značné zručnosti.
Výsledná podoba
Je veliká škoda, že se ani na tomto stupni vývoj kroje nezastavil.
Archaický kroj nastoupil cestu vývoje. Ve snaze dohonit to, oč se za ostatními opozdil, za cenu líbivé módy často opouštěl velké hodnoty. Změny se týkaly:
Rukávce – Ty se prodlužovaly, měly knoflíčky na zapínání a na prsou byly pošité „kotulkami“ (plíšky s perličkou).
Sukně – Na sukně se kupovaly barevné kartony a byly to už sukně v pravém
slova smyslu. Zapínaly se na boku, skládání a vrapování nahradilo nabírání.
Punčochy – Už se nepletly doma, ale daly se koupit na jarmarcích. Také přírodní bílá barva byla nahrazena různými barvami. V zimě si ženy libovaly
zvláště v hrubých modrohnědých punčochách a v létě v nitěných bíločervených. Také kratičké ponožky a krbce ustupovaly botkám.
Ženský kroj 32
OSTRAVICA
„Tam, kde se nad řekou Ostravicí hrdě tyčí k obzoru nejvyšší vrchol
pohoří Beskyd, Lysá hora, opředená mnoha pověstmi, a kolem dokola lemují
krajinu strmé hřebeny beskydských vrchů, tam leží kraj, jehož písně a tance nám učarovaly. A právě v těchto místech se ocitáte uprostřed jedné
z nejzajímavějších národopisných oblastí České republiky, na moravskoslovenském pomezí a zvláště v opomíjeném Lašsku.“ (12)
Oddíl 1.05 VZNIK Soubor Ostravica je pokračovatelem souboru Ondráš, který byl založen
v roce 1949 v Janovicích s vedoucí Věrou Šejvlovou. V roce 1960 přesídlil do
Frýdku-Místku, kde se jeho zřizovatelem stal DK ROH Slezan a v roce 1967 byl
soubor, vzhledem k širšímu programovému zaměření - tj. na horalské Lašsko a moravsko-slovenské pomezí, přejmenován podle tamější řeky, která Frýdkem-
Místkem protéká, na soubor Ostravica. Od roku 1993 je samostatným právním subjektem.
Soubor dlouhá léta sídlil v Národním domě v Místku, poté v dnešním
Komerčním centru v Místku, dnes je jeho sídlem Kulturní dům v Lískovci ve Frýdku-Místku.
Oddíl 1.06 REPERTOÁR Těžištěm jejich zájmu je folklorní materiál horalského Lašska moravsko-
slovenského pomezí kolem horního toku řeky Ostravice. Repertoár souboru je převážně tvořen zpracovanými originálními materiály, získávanými průzkumem,
a zaznamenaným původním lidovým uměním z oblasti své působnosti.
V programu se proto objevují písně a tance, které choreografickou úpravou a hudebním zpracováním plně zachovávají autentičnost lidového umění dané
oblasti. Programová čísla jsou zaměřena na lidovou kulturu konkrétních lokalit, např. Písně a tance z Morávky, Jak se zpívalo a tancovalo na Kelčovským
sedle u Janošca. V programech jsou proto písně a tance, které choreografickou
úpravou a hudebním zpracováním zachovávají autentičnost lidové tvořivosti, ale dávají prostor pro jevištní podobu a přirozenou stylizaci.
33
O charakter souboru se zasloužili především umělecká vedoucí a
choreografka Věra Šimková, primáš Josef Pavlán a umělecký vedoucí muziky Vladislav Turek.
Oddíl 1.07 KROJE
Ženský a mužský kroj Tanečníci a muzikanti vystupují v krojích, které jsou rekonstrukcemi
původních místních krojů. Základní kroje tvoří horalské lašské od horního toku Ostravice a kysucké z pomezí – kroj velice prostý, odrážející chudobu kraje své
doby. Další kroj je poloměstský z okolí Frýdku-Místku - kroj bohatý a barevný a rekonstruovaný
kroj
nejmladšího
typu
z moravsko-slovenského
pomezí.
Varianty těchto krojů se tvoří podle postavení ve společnosti (svobodný, ženatý) a podle způsobu použití (oslava, práce, zábava).
V tomto směru se velice zasloužily Božena Kornicová a p. Králová.
34
Oddíl 1.08 ZAKLADATELKA VĚRA ŠIMKOVÁ
Věra Šimková Sběratelka, choreografka, organizátorka, autorka pořadů.
Věra Šimková (roz. Šochová) se narodila 25.února 1934 ve Starých
Hamrech, okres Frýdek-Místek. Tam vychodila 5 tříd obecné a 4 třídy měšťanské školy. Poté nastoupila na krejčovskou školu v Novém Jičíně, kde v roce 1952 absolvovala. Pracovala v Oděvní tvorbě v Ostravici a Frýdlantu nad
Ostravicí (do r. 1954) a jako administrativní síla v Moravskoslezské armaturce ve Frýdlantu nad Ostravicí (1954-1960)., poté byla do roku 1971 v domácnosti.
V tomtéž roce nastoupila na vedoucí školní jídelny v Janovicích, v letech 1975-
1989 působila na oddělení ZUČ (Zájmové umělecké činnosti) Okresního kulturního střediska ve Frýdku-Místku.
Od roku 1952 byla členkou souboru lidových písní a tanců Ostravica,
který vedla Věra Šejvlová. Počátkem 50.let 20.stol. se provdala do Janovic za učitele místní Základní školy Vladimíra Šimka. Když byla později požádána o
vedení tamějšího souboru Ondráš, působícím při JZD v Janovicích, dlouho se nerozmýšlela a tak se v roce 1955 stala vedoucí taneční složky.
35
Soubor se v roce 1960 přesídlil do závodního klubu Slezan (bavlnářské závody) ve Frýdku-Místku a v roce 1967 byl soubor přejmenován na Ostravicu - podle řeky, která toto město dělí na dvě poloviny a také jako symboliku území, jehož
písně a tance tvoří jeho kmenový repertoár. Zde v letech 1969-1991 působila
jako umělecká vedoucí a choreografka. V roce 1991 se s činností v souboru rozloučila.
Své odborné znalosti si prohloubila studiem na Lidové konzervatoři
v Ostravě (1962-1964) pod vedením Zdeny Kyselé a na seminářích lidového
tance a pohybové výchovy vedených Zdenkou Jelínkovou, Věrou Šejvlovou,
Alenou Skálovou, Vincencem Sochou, Františkem Bonušem a Hanou Podešvovou.
V letech 1977-1980 a 1993-1995 vyučovala lašské tance na Lidové
konzervatoři v Ostravě. V období zaměstnání na Okresním kulturním středisku pořádala semináře pro vedoucích folklorních souborů v okrese, domovů mládeže a učitelky mateřských škol.
Jako sběratelka se věnovala zejména tanečnímu folkloru moravsko-
slovenského pomezí v oblasti Beskyd – Staré Hamry, Gruň, Bílý kříž, Janovice,
Malenovice (1955-1982).Z jejich sběrů vyšly publikace „Ostravice zpívá“ (Frýdek-Místek, 1985) a „Tance z Janovic“ (Frýdek-Místek, 1990).
V roce 1965 stála u zrodu Ondrášovských slavností v Janovicích, na
kterých se podílela jako autorka a režisérka programů, v menším rozsahu
působila na Slezských dnech v Dolní Lomné. Byla členkou Ústředního poradního sboru pro SLPT při ÚKVČ v Praze (1967-1990), Krajského poradního
sboru v Ostravě (1985-1990 také předsedkyně), Okresního poradního sboru ve Frýdku-Místku (1960-1990) i mnoha porot a přehlídek dětských i dospělých souborů lidových písní a tanců. Autorsky spolupracovala rovněž na programech Beskydských slavností a Turzovce a se slovenským souborem Kysučan
v Čadci. Mimo jiné se podílela na videozáznamu „Lidové tance z Čech, Moravy a Slezska“.
Činnost Věry Šimkové je spojena s řadou dalších souborů. Např. vedla
soubor Pilky ze Lhotky pod Ondřejníkem.
36
Její zápal pro lašský folklor také upoutal některé z jejich žaček a bývalé členky souboru Ostravica natolik, že se rozhodly v jejím díle pokračovat a založily
soubory vlastní – např. havířskou Voničku, dětský folklorní soubor Ostravičku z Frýdku-Místku nebo Ondrášek z mateřské školy Beruška.
Bylo by jistě ještě mnohem více, co by se o životním díle a úspěších Věry
Šimkové dalo napsat, ale jedno je zcela jisté – svou obsáhlou činností významně zasáhla do vývoje folklorního hnutí ve Slezsku.
37
ZÁVĚR
Díky této práci jsem měla možnost hlouběji nahlédnout do historického
vzniku a následného vývoje Lašského regionu. Zabývala jsem se popisem
jednotlivých tanců typických pro Lašský region a doplnila jsem je o písňový materiál, na který byly dané tance realizovány. Mimo jiné jsem nahlédla do
šatníku vesnického obyvatelstva a zabývala se rozdíly, kterými se odlišovaly
kroje lašské od obecných krojů během jejich vývoje. Jako doklad snahy
zachovat lašskou lidovou kulturu jsem v práci představila folklorní soubor Ostravica, o kterém mohu s hrdostí napsat, že odkaz lašského folkloru nejen
zachovává ale i díky četným vystoupením u nás i v zahraničí tento odkaz rozvíjí a z generace na generaci předává dál.
38
RESUMÉ
Má bakalářská práce pojednává o lidové kultuře lašského regionu.
Nejprve se zabývám historickými souvislostmi, které předcházely samotnému vzniku lašského regionu. Je zde také uvedeno samotné geografické vymezení
regionu. V další části představuji jednotlivé tance, které na území Lašska
zdomácněly a připojuji také popisy tanců spolu s písněmi, na které se tance tancují. Jsou zde také představeny dílčí části ženského a mužského kroje i s odlišnostmi typickými pro lašský region. Kroje jsou pro představu znázorněny
na několika obrázcích. Závěrečná část se věnuje folklornímu souboru Ostravica, který lašský folklor zachovává a rozvíjí. Připojuji i životopis
zakladatelky tohoto souboru Věry Šimkové, která se lašskou kulturou celoživotně zabývá.
39
POZNÁMKY
1. JANČÁŘ, Josef a kol. Lidová kultura na Moravě. Brno : Ústav lidové kultury ve Strážnici a Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 2000. s. 306. 2. ŠEJVLOVÁ, V., KOTEK Š. Písničky z údolí Ostravice. Frýdek-Místek : Okresní vlastivědné muzeum, 1982. s. 40. 3. SOCHA, Vincenc. Lidové tance na Lašsku. Lhotka, p. Metylovice : Vincenc Socha, 1948. s. 30 4. ŠEJVLOVÁ, V., KOTEK Š. Písničky z údolí Ostravice. Frýdek-Místek : Okresní vlastivědné muzeum, 1982. s. 40 5. SOCHA, Vincenc. Lidové tance na Lašsku. Lhotka, p. Metylovice : Vincenc Socha, 1948. s. 22 6. JANČÁŘ, Josef a kol. Lidová kultura na Moravě. Brno : Ústav lidové kultury ve Strážnici a Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 2000. s. 308 7. JANČÁŘ, Josef a kol. Lidová kultura na Moravě. Brno : Ústav lidové kultury ve Strážnici a Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 2000. s. 310 8. SOCHA, Vincenc. Lidové tance na Lašsku. Lhotka, p. Metylovice : Vincenc Socha, 1948. s. 31 9. SOCHA, Vincenc. Lidové tance na Lašsku. Lhotka, p. Metylovice : Vincenc Socha, 1948. s. 14. 10. SOCHA, Vincenc. Lidové tance na Lašsku. Lhotka, p. Metylovice : Vincenc Socha, 1948. s. 20 11. KORNICOVÁ, B. Z dopisů a nákresů uložených u paní Věry Šimkové, 1950-1957 12. http://www.ostravica.com/
40
POUŽITÁ LITERATURA
JANČÁŘ, Josef a kol. Lidová kultura na Moravě. Brno : Ústav lidové kultury ve Strážnici a Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 2000. 373 s.
KOLÁŘ, Stanislav. Cesty za folklorem. Ostrava : Ostravský kulturní měsíčník,
1979, č. 9, s. 67-68
KORNICOVÁ, B. Z dopisů a nákresů uložených u paní Věry Šimkové, 1950-
1957
LANHAMMEROVÁ, Jiřina. České lidové kroje. Praha : Práce, 1994. 150 s. LUDVÍKOVÁ, Miroslava. Moravské a slezské kroje. Brno : Moravské zemské muzeum, 2000, 192 s.
LUDVÍKOVÁ, Miroslava. Moravské lidové kroje. Praha : Ústřední dům lidové umělecké tvořivosti, 1969, 71 s.
LÝSEK, František. Písně z Lašska. Brno : Etnologický ústav Akademie věd České republiky, 2004. 527 s.
MOJŽÍŠEK, J., RUND E. Národní písně a tance z Těšínska. Zábřeh : Ministerstvo školství a národní osvěty, 1925, nečíslované
Od folkloru k folklorismu : Slovník folklórního hnutí na Moravě a ve Slezsku.
Strážnice : Ústav lidové kultury, 1997
SOCHA, Vincenc. Lidové tance na Lašsku. Lhotka, p. Metylovice : Vincenc Socha, 1948. 38 s.
ŠEJVLOVÁ, V., KOTEK Š. Ostravica zpívá. Frýdek-Místek : Okresní
vlastivědné muzeum, 1985. 52 s.
41
ŠEJVLOVÁ, V., KOTEK Š. Písničky z údolí Ostravice. Frýdek-Místek : Okresní vlastivědné muzeum, 1982. 50 s.
VOCHALA, Joža. Lachy. Studijní archiv Lašského národopisného sdružení „Sedlišťané“ , 1955, 55 s.
http://www.folklorweb.cz/regiony/lassko.php
http://www.folklorweb.cz/clanky/20040315.php http://www.folklorweb.cz/clanky/20040502.php http://www.ostravica.com/
42
