Masarykova univerzita Filozofická fakulta Seminář japonských studií
Japanistika
Vojtěch Lokša
Klasifikace partikulí v japonštině Bakalářská diplomová práce
Vedoucí práce: Mgr. Jiří Matela 2012
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. Prohlašuji, že tištěná verze práce je shodná s verzí elektronickou. Souhlasím, aby práce byla archivována a zpřístupněna ke studijním účelům.
……………………………………………..
Tímto bych rád poděkoval Mgr. Jiřímu Matelovi za vedení mé bakalářské práce, všechny jeho cenné připomínky a rady a čas, který mi při konzultacích věnoval.
Obsah 1. Úvod ............................................................................................... 6 2. Teorie partikulí v japonštině ........................................................ 8 2.1. Definice pojmu partikule ............................................................................................. 8 2.2. Srovnání teorií........................................................................................................... 12 2.3. Korpus ...................................................................................................................... 13
3. Popis partikulí podle Miroslava Nováka ................................... 14 3.1. Miroslav Novák a Gramatika japonštiny.................................................................... 14 3.2. Kontextové partikule ................................................................................................. 15 3.3. Vazebné (pádové) partikule ....................................................................................... 16 3.4. Větné partikule .......................................................................................................... 17 3.5. Rozšířené partikule.................................................................................................... 17
4. Popis partikulí podle Seidži Koikeho......................................... 18 4.1. Seidži Koike a Úvod do gramatiky moderní japonštiny.............................................. 18 4.2. Výklad Školní gramatiky........................................................................................... 19 4.3. Pádové partikule........................................................................................................ 20 4.4. Kontextové partikule ................................................................................................. 22 4.5. Příslovečné partikule ................................................................................................. 25 4.6. Spojovací partikule.................................................................................................... 27 4.7. Koncové partikule ..................................................................................................... 29
5. Srovnání....................................................................................... 30 5.1. První pohled na dvě teorie ......................................................................................... 30
5.2. Kontextové a příslovečné partikule ............................................................................ 33 5.3. Pádové a atributivní partikule .................................................................................... 35 5.4. Koncové a větné partikule ......................................................................................... 37 5.5. Spojovací a rozšířené partikule .................................................................................. 38
6. Závěr ............................................................................................ 39 7. Bibliografie .................................................................................. 42 8. Resumé......................................................................................... 44 9. Summary...................................................................................... 45
1. Úvod Obor japonských studií zahrnuje velké množství podoborů zkoumajících jednotlivá specifika Japonska a jeho kultury. Jedním z těchto podoborů je i zkoumání japonského jazyka a právě na tuto část jsem se pro prohloubení svých obecně jazykovědných znalostí rozhodl zaměřit ve své bakalářské diplomové práci. Nedílnou součástí popisu japonského jazyka jsou výrazy, kterým říkáme partikule, někdy též postpozice či částice. Přestože se bez nich japonština neobejde a v minulosti se staly předmětem mnoha analýz, dodnes neexistuje univerzální výklad jejich vymezení a následné klasifikace. Nejen v lingvistických publikacích, ale i v běžných učebnicích japonštiny se můžeme setkat s jistou konkrétní klasifikací, jejíž opodstatněnost není na místě nijak diskutována a je považována za samozřejmou. Právě proto je cílem mé bakalářské diplomové práce se zaměřit odlišnost klasifikací, a to konkrétně prostřednictvím analýzy dvou teorií, jejich srovnání a zhodnocení kritickým pohledem. K analýze jsem si tedy vybral dva konkrétní konstrukty, a to teorie českého japanologa Miroslava Nováka a japonského jazykovědce Seidži Koikeho. Toto rozhodnutí jsem učinil proto, abych srovnával dostatečně odlišné teorie. Miroslav Novák pochází z českého prostředí a je autorem jednoho z nemnoha českých děl o japonské gramatice. Seidži Koike je naopak odborníkem na historický vývoj japonštiny, důkladně zná své předchůdce ve směru kokugogaku a jejich teorie. Věřím proto, že jejich pojetí problematiky je značně odlišné, což činí srovnání dostatečně zajímavým a současně také unikátním. Celá práce včetně úvodu a závěru obsahuje šest řádných kapitol, seznam bibliografie a resumé. Po tomto úvodu tedy následuje druhá kapitola, která je věnována úvodu do problematiky japonských partikulí. Jelikož neexistuje uspokojivý výklad toho, co je a co není partikule, je na mně, abych vymezil, co vše budu v následujících částech práce za partikule považovat. Předveden bude souhrn charakteristik partikulí, ale také odůvodnění toho, proč se i přes mnohdy podobné definice seznamy partikulí dle jednotlivých jazykovědců podstatně liší. Následuje výčet partikulí, se kterými budu v následujících kapitolách pracovat, vytvořený na základě poznatků z literatury použité v této sekci. Abych mohl teorie srovnat co možná nejefektivněji, vycházím při tom z publikací českých, anglických i japonských, určených pro laiky i pro odborníky. Těmi jsou dvě české učebnice (Učebnice japonštiny Ivana Krouského a Japonština Dity Nymburské, Denisy Vostré a Mami Sawatari), anglická publikace All About Particles autorky Naoko Čino, odbornější dílo Japanese Postpositions: Theory and Practice
6
od Noriko Kacuki-Pestemer, výkladový slovník japonské jazykovědy Nihongogaku kíwádo džiten a nakonec publikace Miroslava Nováka a Seidži Koikeho, jimiž se budu podrobněji zabývat ve třetí a čtvrté kapitole. Třetí a čtvrtá kapitola mé práce je věnována popisu jednotlivých konstruktů. Nejprve budu interpretovat myšlenky Miroslava Nováka, které představil v 1. díle svých skript Gramatika japonštiny vydaných ve Státním pedagogickém nakladatelství roku 1978. O totéž se pokusím u Seidži Koikeho, vycházet přitom budu především z díla Gendai nihongo bunpó njúmon, přesněji z jeho českého překladu Úvod do gramatiky moderní japonštiny, které vyšlo roku 2011 v Tribunu EU. Pátá kapitola je nejdůležitější částí práce. V ní jsou shrnuty výsledky analýzy získané ve třetí a čtvrté kapitole a postaveny do srovnání, což je současně hlavním cílem mé práce. Po zhodnocení klasifikací jako celků v nich najdu společné rysy, taktéž poukáži na odlišnosti a pokusím se je vysvětlit. Šestou kapitolou práce je závěr, ve kterém vyslovím finální verdikt týkající se srovnání teorií Koikeho a Nováka, uvedu svůj náhled na problematiku a možnost dalšího rozvinutí výzkumu pro potřeby japonských studií. V práci se budu držet používání české transkripce, japonské písmo budu používat (kromě doslovných citací vždy současně s českou transkripcí) pouze v případě potřeby odlišení homonymních výrazů či u termínů, kde je zmiňuje citovaná literatura. Partikule, jejichž zápis neodpovídá výslovnosti, přepisuji podle Koikeho, tzn. は jako wa, へ jako e, を jako wo. Uvedené překlady do češtiny jsou převzaty z literatury, je-li u nich uveden český zdroj, mé vlastní v opačném případě, není-li však na místě uvedeno jinak. Bibliografické odkazy v práci se řídí normou ISO 690. Jména osob v textu uvádím v českém pořadí (tzn. nejdříve osobní jméno, poté příjmení) a skloňuji podle českých paradigmat pouze příjmení.
7
2. Teorie partikulí v japonštině Jak jsem naznačil v úvodu, partikule jsou nedílnou součástí popisu japonského jazyka, přesto se jazykovědci neshodnou na jejich definici, klasifikaci ani na vlastním vymezení. Jelikož předmětem této práce je právě analýza dvou gramatických teorií zabývajících se klasifikací partikulí, je nutné nejprve ujasnit, co to partikule jsou a se kterými partikulemi budu pracovat. Pro partikule se používá v japonštině pojem džoši 助詞, džodži 助辞, někdy též teniwoha1 弖 爾乎波 či 天爾乎波, teniha 弖爾波 nebo kóčiši 後置詞. 2 V práci se budu držet českého pojmu partikule, přestože není jediný. Můžeme se běžně setkat také s pojmy částice nebo postpozice.3
2.1. Definice pojmu partikule Vybral jsem několik definic z různých publikací. Nejprve nahlédneme do českých učebnic japonštiny, určených široké veřejnosti, a anglické publikace All About Particles (Vše o partikulích), taktéž populárně naučné. Poté přejdu k odbornějším publikacím, uvedu několik poznatků z díla Noriko Kacuki-Pestemer Japanese Postpositions: Theory and Practice (Japonské postpozice: teorie a praxe), poté část definice z japonského výkladového slovníku Nihongogaku kíwádo džiten (Slovník hesel japonské jazykovědy). Nakonec uvedu, jak partikule definují Seidži Koike a Miroslav Novák, jejichž klasifikacemi se budu detailně zabývat v následujících kapitolách této práce. V těchto definicích se pokusím poukázat na společné a rozdílné rysy a vymezím skupinu výrazů, se kterými budu v následujících kapitolách pracovat. Ve dvou českých učebnicích je problematika partikulí řešena velice okrajově a stručně, proto uvedu obě. Ivan Krouský ve své Učebnici japonštiny uvádí: „Partikule (postpozice) jsou nesamostatné částice, připojované za výraz, ke kterému patří. Dvě základní skupiny tvoří partikule gramatické (pádové) a větné (tvoří různé druhy vět, např. časové, podmiňovací
1
Výraz teniwoha je zde i v následujících částech práce užíván spíše jako zaužívaný pojem než pouhý přepis japonského slova, které je v hiraganě zapsáno てにをは, do latinky. Striktně dle pravidel transliterace uvedených v úvodu by byl přepsán jako teniwowa, výskyt teniwoha však v literatuře převládá. Totéž platí pro teniha. 2 Watanabe, Minoru. O podstatě japonského jazyka. 1. vyd. Překlad Zdeňka Švarcová. Praha: Karolinum, 2000, s. 146. 3 Krouský, Ivan. Učebnice japonštiny. Vyd. 1. Praha: H & H Vyšehradská, s.r.o., 2001, s. 8.
8
apod.).“4 V druhé české učebnici, Japonština, jejímiž autory jsou Dita Nymburská, Denisa Vostrá a Mami Sawatari, najdeme podobně stručnou definici: „Partikule jsou gramatické částice, které v japonštině určují a vymezují vztah mezi jednotlivými větnými členy. Podle funkce je rozdělujeme na pádové, kontextové a větné.“ 5 U jednotlivých kategorií dále pojednává o tom, že určují vztahy mezi jednotlivými slovy, některé mají podobnou funkci jako předložky. Kontextové partikule vymezují větné vztahy a větné partikule modifikují význam celé věty. Autoři obou učebnic nás tedy staví před hotovou věc, k teorii partikulí ani nic podrobnějšího neuvádějí, ani nedávají k dispozici žádný výčet. Jako třetí jsem vybral knihu autorky Naoko Čino, All About Particles. Taktéž se jedná o text určený spíše zájemcům o samostudium japonštiny než pro vědecké účely, je však celý věnován partikulím, proto se dá očekávat, že i definice a vymezení partikulí bude rozsáhlejší než v předchozích případech. Definice je následující: „Partikule může být definována jako neohebný slovní druh, který nese úplné minimum nezávislého významu a připojuje se k jiným slovním druhům, čímž je zasazuje do kontextu. Výpověď tvořená pouhou partikulí tudíž nese minimální význam, avšak ve spojení s jiným slovem tvoří škálu významů. Například výraz Tókjó ni (do Tokia) něco sděluje, samotné ni ne. Můžeme to shrnout jednoduchým pravidlem: japonské partikule nemají prakticky žádný význam, jsou-li zbaveny kontextu.“6 V textu je dále vymezeno a popsáno celkem 69 partikulí. Za jistý protipól All About Particles můžeme považovat Japanese Postpositions: Theory and Practice od Noriko Kacuki-Pestemer. Jak napovídá její název, také jde o text zaměřený pouze na teorii japonských partikulí, nicméně se jedná o text vědeckého rázu. Autorka vymezuje celkem 80 partikulí, které následně kategorizuje a individuálně dopodrobna rozebírá jejich vlastnosti. V úvodu se k partikulím vyjadřuje takto: „Prepozice v angličtině nesou syntaktické a sémantické funkce pro označování pádových vztahů (…), které udávají směr (…), počáteční bod (…), společníka (…), obsah (…) atd. Některé postpozice v japonštině se uplatňují ve stejných rolích (…), ale jejich využití je mnohem širší. Vyjadřují např. funkce syntaktické, jako je třeba koordinace substantiv a vět, např. A a B, A nebo B, A stejně jako B (…), nebo nesou adverbiální funkci, např. dokonce, jen, pouze, 4
Krouský, Učebnice japonštiny, s. 8. Nymburská, Dita, Denisa Vostrá a Mami Sawatari. Japonština. Vyd. 1. Voznice: Leda, 2007, s. 23. 6 Čino, Naoko. All About Particles. Tókjó: Kódanša International, 2001. s. 7; Vlastní překlad, původní znění: „A particle, in fact, might be defined as a non-conjugating part of speech, bearing an absolute minimum of independent meaning, which attaches itself to other parts of speech and thereby places them in context. Thus, a statement consisting of a single particle wouldn’t convey much meaning. But the addition of another word would make a world of difference. A phrase like Tōkyō ni (to Tokyo), for instance, would communicate something, but not ni itself. The rule of thumb might be: Japanese particles have virtually no meaning bereft of context.“ 5
9
výhradně atd. (…). Mnoho z postpozic je také použito ve spojovacím významu pro vyjádření konceptů jako ačkoli, ale, a, i kdyby, protože či jako. Dále mohou vyjadřovat dokonce i modalitu, tj. emoce či přístup mluvčího k dikci, např. překvapení, strach, frustraci, váhání, podezření, opovržení, vyčítání, bezradnost atd. (…).“7 Kacuki-Pestemer vykládá vlastnosti partikulí velmi podrobně včetně mnoha příkladů, proto v bodech představím jen pár důležitějších rysů, které uvádí:
Partikule jsou tvořeny jednou až čtyřmi mórami, nejvíce z nich má móry dvě či tři. Mohou sestávat z deseti různých fonotaktických vzorů, nejčastější vzory jsou CV-CV (32 partikulí z 80, např. dake) a CV (20 partikulí, např. ga).8
Partikule jsou neohebné. Některé z nich mohou být analyzovány jako spojení formálního substantiva s partikulí, např. monono.9
Partikule se připojují za substantiva, adverbia, jmenné fráze s již připojenou partikulí, větu v souvětí či za predikát.10
Partikule mohou mít více sémantických funkcí, např. partikule kara má mimo jiné funkci ablativní (určuje bod, od nějž děj probíhá, např. gakkó kara kaeru, vrátit se ze školy) a perlativní (určuje středový bod děje, např. mon kara hairu, vejít branou).11
Některé partikule vyjadřují syntaktické vztahy mezi prvky, k nimž se vztahují, např. určení subjektu a objektu.12
Nihongogaku kíwádo džiten je taktéž odbornou publikací. Jedná se o encyklopedii pojmů japonské jazykovědy, jejímiž editory jsou Takaši Inukai, Seidži Koike, Kendži Kobajaši a Hideo Hosokawa. Příspěvek na téma partikule ( 助 詞 ) zpracoval Umebajaši Hirohito a definice je následující: „Partikule. Jeden ze slovních druhů. Jedná se o stavební prvky fonotaktických slov, větných členů. Jsou to synsémantika mající pouze gramatickou funkci, bez věcného konceptu. Neohýbají se, připojují se např. k neohebným slovům, jiným 7
Kacuki-Pestemer, Noriko. Japanese Postpositions: Theory and Practice. München: Lincom, 2003, s. 13. Vlastní překlad, původní znění: „The English prepositions have syntactic and semantic functions marking cases (…) indicating direction (…), a starting point (…), a partner (…), content (…), and so on. A part of Japanese PPs also functions in these roles (…), but Japanese PPs cover a much wider range of functions. They have, for example, syntactic functions such as coordinating nouns or sentences, e.g., A and B, A or B, A as well as B (…), or they indicate adverbial meanings such as even, just, only, exclusively, etc. (…). Many PPs are also used in conjunctional roles in order to express meanings such as although, but, and, even if, because and the like (…). Furthermore, they may even express modality, i.e. the emotions or attitudes of the speaker to the statement he/she makes, e.g., surprise, anger, frustration, hesitation, suspicion, scorn, criticism, desperation, etc. (…).“ 8 Ibid., s. 15. 9 Ibid. 10 Ibid., s. 16. 11 Ibid., s. 18–19. 12 Ibid., s. 19.
10
partikulím, k ohebným slovům či ohebným částicím a jejich funkcí je přidělovat jim gramatické funkce či specifický význam. Klasifikovat je dále lze na pádové, adverbiální, kontextové, koncové, emfatické, paralelní a spojovací partikule, avšak které výrazy můžeme ustanovit jako partikule a jak na ně nahlížet, vysvětlují vědecké teorie nejednotně. Výrazy spadající pod partikule, spolu s některými ohebnými částicemi, ohebnými koncovkami, sufixy, příslovci a substantivy byly dříve nazývány teniwoha (…).“13 Seidži Koike v díle Úvod do gramatiky moderní japonštiny uvádí čtenáře do problematiky vybraných aspektů japonského jazyka. Problematice partikulí se věnuje podrobně, interpretací jeho myšlenek se zabývám ve 4. kapitole této práce. Partikule zde vymezuje takto: „Partikule (助詞) – jeden ze slovních druhů. Patří mezi slova synsémantická, neohýbají se. Připojují se k substantivům, jiným partikulím, predikativům, dodávají gramatickou funkci a přispívají k vymezení významu. Utvářejí téma, komplementy, utvářejí slovesný způsob II14, a stávají se tak jedním z hlavních prvků větné stavby.“15 Pohled Miroslava Nováka na japonské partikule je také podrobněji rozepsán v pozdější části práce, podívejme se však prozatím na to, jak je definuje: „Partikule (japonsky zyosi) jsou nesamostatné částice připojované ke jménům (některé i k jiným slovním druhům). Vymezují jejich vztah k jiným jménům nebo slovesům, v zásadě daný vzájemným významovým vztahem, jejž upřesňují nebo diferencují. Dále také určují vztah výrazu, který uvádějí, k aktuálnímu nebo myšlenému kontextu. Některé partikule lze mezi sebou kombinovat, jiné vytvářejí stálá spojení a posunutou funkci (složené partikule).“16
13
Koike, Seidži (ed.); Kobajaši, Kendži (ed.); Hosokawa, Hideo (ed.); Inukai, Takaši (ed.). Nihongogaku kíwádo džiten. Tókjó: Asakura šoten, 1997, s. 230. Pro překlad odborných termínů byl použit slovníček v Koikeho Úvodu do gramatiky moderní japonštiny (s. 239–263). Vlastní překlad, původní znění: „助詞。品詞の一つ。文 節・文の成分の構成要素で、事柄的概念を持たず、文法的機能のみを有する辞のうち、活用しないも の。体言や他の助詞、用言、助動詞などに付いて、文法機能や一定の意義を与えるはたらきをする。 下位分類として、格助詞、副助詞、係助詞、終助詞、間投助詞、並立助詞、接続助詞などが考えられ るが、どのような助詞を設定し、その所属語をどう見るかについては学説によって異同がある。助詞 に相当するものは、古くは、助動詞、活用語尾、接尾辞、副詞や名詞の一部などとあわせて「てにを は」と呼ばれていた(…)。“ 14 Slovesným způsobem II Koike rozumí postoj vůči komunikačnímu partnerovi vyjadřovaný na konci větného výrazu tvořeného hláskovými segmenty (Koike, Úvod do gramatiky moderní japonštiny, s. 112). 15 Koike, Seidži. Úvod do gramatiky moderní japonštiny. Překlad Jiří Matela. Brno: Tribun EU, 2011, s. 210. 16 Novák, Miroslav. Gramatika japonštiny I. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1978, s. 48.
11
2.2. Srovnání teorií Zhodnotíme-li výše uvedené definice, zjistíme, že ačkoli se v mnohém podobají, nejsou stejné. Poukáži tedy na některé zásadní body, které se v definicích opakují:
Partikule jsou nesklonnými výrazy připojovanými za výrazy, které modifikují.
Partikule nejsou schopny fungovat samostatně, nýbrž až při zapojení do kontextu.
Partikule mohou určovat vztahy mezi větnými členy či větami, mohou upravovat modalitu či ukotvit dikci do situačního kontextu.
Partikulí existuje více kategorií, některé z nich se mohou podle daných pravidel kombinovat.
I přes tyto body, ve kterých se většina teorií shoduje, se seznamy partikulí vymezených jednotlivými jazykovědci rozcházejí. Problematickými body jsou např.:
Partikule, jež vznikly spojením substantiva s partikulí, např. dokoroka, monowo. Např. Kacuki-Pestemer tuto možnost explicitně zmiňuje 17 , zatímco Novák se jimi vůbec nezabývá.
Některé výrazy, jejichž jedinou funkcí je dodání větné modality, mohou, ale nemusí být považovány za partikule, např. ne, podle Koikeho koncová partikule, je Novákem popisována až v kapitole „Zvolání a citoslovce“, kde uvádí, že podobné výrazy stojí na pomezí citoslovcí a partikulí.18
Taktéž někdy není zřetelná hranice mezi partikulemi a formálními substantivy. Výrazy gurai a hodo Novák ve svém výčtu partikulí neuvádí, v kapitole o kontextových partikulích píše, že jsou to jména, která lze použít v pozici partikule.19 Koike oba tyto výrazy mezi partikulemi uvádí.
Rozšířené partikule, vzniklé těsnou vazbou mezi vybranými partikulemi a slovesy, např. wo cúdžite, ni totte či to tomo ni ve své definici explicitně zohledňuje pouze Novák, i když např. v Krouského učebnici na ně taky narazíme. 20 Koike, Čino či Kacuki-Pestemer se ve výše zmiňovaných dílech těmito výrazy vůbec nezabývají.
Výrazy, které jsou součástí ustálených slovesných tvarů (např. ba pro kondicionál či nagara pro souběžné děje), někteří považují za plnohodnotné partikule (např. Koike),
17
Kacuki-Pestemer, Japanese Postpositions: Theory and Practice, s. 15. Novák, Gramatika japonštiny I., s. 67. 19 Ibid., s. 53. 20 Krouský, Učebnice japonštiny, s. 106–108. 18
12
jiní je však chápou pouze jako součást slovesného paradigmatu a při výkladu partikulí se jimi nezabývají (např. Krouský).
Polysémní či homonymní partikule. Např. Novák rozlišuje made1 jakožto vazebnou a made2 jako kontextovou partikuli, zatímco Kacuki-Pestemer zavádí jen jedno made (které však může nést různé funkce).
Některé partikule se používají zřídka, proto se jimi někteří ve svých teoriích nezabývají, např. Novák vůbec neuvádí partikuli sura (byť uvádí sémanticky i syntakticky velice blízké sae).
2.3. Korpus Na tomto místě tedy vymezím seznam partikulí, jimiž se budu v následujících kapitolách zabývat. Seznam je řazen dle české abecedy a obsahuje všechny partikule probírané v dílech Koikeho a Nováka, která jsou analyzována v následujících dvou kapitolách. Vzhledem k tomu, že hlavním předmětem práce je srovnání právě jejich dvou teorií, nemá smysl se zabývat výrazy, jež ani jeden z nich neuvádí, např. kototote, které uvádí Kacuki-Pestemer. 21 Taktéž nejsou zahrnuty partikule, jež Koike sice uvádí ve svém výkladu Školní gramatiky ve 4. kapitole, ale ve své vlastní kategorizaci je neuvádí (např. nari). N (Novák) či K (Koike) v závorce značí, kdo tuto partikuli ve svém díle uvádí. Homonymní či polysémní partikule, které později Novák rozlišuje (např. to1 a to2) v seznamu nerozlišuji, s výjimkou partikulí wa (は) a wa (わ). Partikulemi tedy budu v dalších částech práce rozumět následujících 90 výrazů:
ba (K), bakari (N, K), cucu (K), dake (N, K), datte (K), de (N, K), demo (N, K), dokoroka (K), e (N, K), ga (N, K), gurai (K), hodo (K), hoka (K), ja (K), jara (K), jo (N, K), jori (N, K), ka (N, K), kara (N, K), keredomo (K), kiri (K), koso (N, K), made (N, K), madeni (N), mo (N, K), mono (K), monode (K), monona (K), monono (K), na (K), ná (K), nado (N, K), nagara (K), ne (K), ni (N, K), ni atatte (N), ni cuite (N), ni džundžite (N), ni hanšite (N), ni itatte (N), ni jotte (N), ni kagitte (N), ni kakete (N), ni kanšite (N), ni menšite (N), ni motozuite (N), ni mukatte (N), ni notte (N), ni nozonde (N), ni ódžite (N), ni oite (N), ni saišite (N), ni sašite (N), ni seššite (N), ni sotte (N), ni šitagatte (N), ni taišite (N), ni totte (N), ni watatte (N), no (N, K), node (K), nomi (K), noni (K), sae (N, K), sura (K), ši (K), šika (N, K), tari (K), te (K), 21
Kacuki-Pestemer, Japanese Postpositions: Theory and Practice, s. 169.
13
temo (K), to (N, K), to dódži ni (N), to dójó ni (N), to iššo ni (N), to tomo ni (N), tokorode (K), tokoroga (K), tomo (N, K), towa (N), wa (は; N, K), wa (わ; N, K), wo (N, K), wo cúdžite (N), wo curete (N), wo megutte (N), wo motte (N), wo nozoite (N), wo towazu (N), ze (K), zo (N, K)
3. Popis partikulí podle Miroslava Nováka 3.1. Miroslav Novák a Gramatika japonštiny Popisu partikulí se Miroslav Novák věnuje v prvním díle svého dvoudílného skripta Gramatika japonštiny. Jak autor uvádí už v úvodu, nejedná se o klasickou učebnici pro začátečníky, ale spíše o systematický popis jazyka, od fonetické stránky až po syntax a pragmatiku. Určena je pro ty, kteří už minimálně základy japonštiny ovládají: „Cílem skripta je usoustavnit a rozšířit základní znalosti japonské gramatiky a posloužit jako příručka při samostatné práci s textem.“ 22 Dílo pochází z roku 1978. Autor vychází především z ruských děl, dále z děl japonských jazykovědců uvádí Nihongo (Japonština) od Haruhiko Kindaičiho (vydáno 1957), Nihon bunpó (Japonská gramatika) od Motoki Tokiedy (vydáno 1950) a Gendaigo no džoši, džodóši (Partikule a ohebné částice v moderním jazyce) vydané roku 1951 v nakladatelství Kokuricu kokugo kenkjúdžo. Partikulemi se Novák zabývá v 2. kapitole, kde vymezuje jednotlivé slovní druhy, které následně dělí do dvou základních kategorií podle toho, zda podléhají flexi, na variabilní (slovesa dějová, kvalitativní, pomocná a spona) a nevariabilní. Právě ty dále rozděluje na samostatné (podstatná jména, přídavná jména, příslovce, zájmena, pomocná jména, měrové jednotky a spojky) a konečně nesamostatné – partikule. Partikule, které jsem vymezil dříve, však zahrnují i výrazy, které Novák řadí mezi spojky (např. noni). Úplně zvlášť vyčleňuje Novák zbylé výrazy, jednotky promluvového charakteru, citoslovce, zvolání a onomatopoia, kam řadí mimo jiné výrazy jo a ne, mnohými považované za partikule.23 Samotnou kategorii partikulí dělí Novák do dalších čtyř: partikule kontextové, vazebné, větné a rozšířené. „Podle druhu vymezovaných vztahů a vzájemných kombinačních možností je lze rozdělit na dvě základní skupiny, partikule kontextové a partikule vazebné.
22
Novák, Gramatika japonštiny I., s. 3. Např. Koike, Úvod do gramatiky moderní japonštiny, s. 229; Krouský, Učebnice japonštiny, s. 196; Jamada, Jošio. Nihon bunpó ron. Tókjó: Hóbunkan, 1908, s. 685. 23
14
Zvláštní skupinu tvoří partikule větné, jež se na rozdíl od ostatních připojují k přísudkovému slovesu a dodávají vztahový smysl celé větě. Další zvláštní skupinu tvoří tzv. partikule rozšířené, což jsou formálně ustálené těsné vazby některých partikulí základních s pomocnými slovesy, mají však funkci partikule rozšířenou o významový rozdíl příslušného slovesa.“24 Novák dále poznamenává, že některé partikule mají důsledkem historického vývoje několik natolik odlišných významů a funkcí, že je vhodné některé z nich považovat za skupinu několika homonymních partikulí. 25
3.2. Kontextové partikule Kontextové partikule jsou takové, které „udávají vztah příslušného slova k jazykovému, situačnímu či komunikačnímu kontextu promluvy, tj. k těm vědomostem či představám, o nichž mluvčí předpokládá, že jsou v dané promluvové situaci nasnadě a na něž odkazuje.“26 Neurčují tedy samy o sobě vztah jména k predikátu, nýbrž k tématu promluvy. Právě vztah k predikátu se dá doplnit možnou kombinací partikule kontextové s některou z vazebných partikulí. Podle možností kombinace dělí Novák kontextové partikule na další dvě skupiny, a to vztahové a doplňující. Vztahové partikule (keidžoši či kakaridžoši) jsou wa (は), mo, šika, towa, demo. Rysy, které je spojují, jsou:
Vzájemně se vylučují.
Mohou se kombinovat s partikulemi doplňujícími.
Mohou se kombinovat s některými z vazebných partikulí.
V kombinaci stojí vždy na posledním místě.
Nemohou vstupovat do jmenného přísudku, tedy nemohou stát přímo mezi substantivem a sponou.27
Druhou podkategorií kontextových partikulí jsou partikule doplňující (fukudžoši). Jsou to následující: bakari, dake, sae, koso, nado, made2.28 Vymezují je následující vlastnosti:
24
Novák, Gramatika japonštiny I., s. 48. Ibid. 26 Ibid., s. 49. 27 Ibid., vztahuje se na všechny rysy. 28 Made2 nese význam „dokonce“. 25
15
Vzájemně se vylučují.
Mohou se kombinovat se vztahovými partikulemi.
Mohou se kombinovat s vazebnými partikulemi (a v takovém případě stojí obvykle před, v některých případech za ní).
Ve spojení se slovesy mívají podobnou funkci jako podstatná jména, mohou tedy být součástí jmenného přísudku a stát přímo před sponou.29
3.3. Vazebné (pádové) partikule Vazebné či také pádové partikule (kakudžoši) slouží k vyjádření „vazby mezi jmény a slovesy nebo mezi jmény, tj. vymezují některou z možností danou jejich vztahem významovým. Vytvářejí rovněž těsné spojení se jménem a mohou se vymezeným způsobem kombinovat s jinými partikulemi. Jejich funkce je zčásti analogická funkci pádových koncovek či předložek v jiných jazycích a na základě této analogie bývají nazývány též partikulemi pádovými.“30 Podobně jako kontextové partikule, i tuto kategorii Novák dále dělí, avšak zdaleka ne tolik přehledně a důsledně. Dvě podskupiny nazývá a) a b) a určeny jsou nejen syntaktickými kritérii, ale i sémantickými. Do skupiny a) řadí ga31 a wo. Charakteristické pro ně je:
Označení činitelského a předmětového vztahu mezi jménem a slovesem.
Vzájemně se vylučují.
Vylučují se se vztahovými kontextovými partikulemi, ne však s doplňujícími. 32
Zvláštního řazení se dostává partikuli no, kterou Novák také dodatečně umisťuje do skupiny a), avšak s dodatkem, že se může pojit i s partikulemi níže popsané skupiny b) vyjma ni. Skupina b) obsahuje partikule ni133, ni2, de1, de2, to1, to2, kara, e, made134 , madeni a jori. Vymezeny jsou těmito vlastnostmi:
29
Novák, Gramatika japonštiny I., s. 50. Vztahuje se na všechny rysy. Ibid., s. 54. 31 Ga je zde míněno ve významu ukazatele podmětu. 32 Ibid. Vztahuje se na všechny rysy. 33 Partikule ni, de a to, které mají dvě varianty, se liší především sémanticky, oproti made spadají obě varianty vždy do stejné kategorie, proto se tímto rozdílem nezabývám a nerozlišuji je. Partikule ga, wa a no, jejichž varianty řadí postupně do více kategorií, však tímto způsobem nečísluje. 34 Made1 nese význam ukazatele koncového bodu děje. 30
16
Mají označovat vztahy jména ke slovesu, případně se mohou pojit přímo na slovesa a tvořit výsledné tvary podobné pomocným jménům.
Vztahy mohou být časové, místní, instrumentální, směrové apod.
Vylučují se s partikulemi ga a wo.
Mohou se kombinovat s kontextovými partikulemi.35
3.4. Větné partikule Větné partikule (šúdžoši) „se na rozdíl od ostatních připojují k určitému tvaru řídicího slovesa, tj. až na konec věty, a dodávají příslušný významový odstín celé větě. Většinou jsou homonymní s jinými partikulemi, nebo je lze chápat jako tyto partikule ve zvláštní funkci.“36 Patří sem ka, zo, jo, tomo, ga37, wa (わ), no.
3.5. Rozšířené partikule Čtvrtou a poslední Novákovou kategorií jsou rozšířené partikule. Skládají se z vazebné partikule a pomocného slovesa či substantiva. „Svým významem blíže určují vztahy vyjádřené partikulí a odpovídají svou funkcí předložkám v jiných jazycích. Používá se jich hojně v psaném projevu, zejména odborném a oficiálním, často místo základních partikulí s podobným významem.“ 38 Vzhledem k větší otevřenosti této skupiny oproti předchozím neuvádí Novák kompletní výčet, pouze ty, které označuje jako hlavní: ni atatte, ni cuite, ni džundžite, ni hanšite, ni itatte, ni jotte, ni kagitte, ni kakete, ni kanšite, ni menšite, ni motozuite, ni mukatte, ni notte, ni nozonde, ni oite, ni ódžite, ni saišite, ni sašite, ni seššite, ni sotte, ni šitagatte, ni taišite, ni totte, ni watatte, wo curete, wo cúdžite, wo megutte, wo motte, wo nozoite, wo towazu, to dódži ni, to dójó ni, to iššo ni, to tomo ni.39
35
Novák, Gramatika japonštiny I., s. 55. Vztahuje se na všechny rysy. Ibid., s. 62. 37 Partikule ga ve smyslu ukazatele mírné pochybnosti či nejistoty, která může být považována i za spojku (Novák, Gramatika japonštiny I., s. 63). 38 Ibid., s. 64. 39 Ibid., s. 207. 36
17
4. Popis partikulí podle Seidži Koikeho 4.1. Seidži Koike a Úvod do gramatiky moderní japonštiny Seidži Koike je emeritní profesor Ucunomijské univerzity, specializující se na historický vývoj japonštiny. „Zkoumá specifické struktury a historii japonského jazyka skrze porovnávání s cizími jazyky“. 40 Klasifikaci partikulí probírá ve svém díle Gendai nihongo bunpó njúmon (v českém překladu Jiřího Mately vyšlo v roce 2011 jako Úvod do gramatiky moderní japonštiny), které však vychází ze staršího vydání pojmenovaného Daigakusei no tame no nihon bunpó (Japonská gramatika pro vysokoškolské studenty) z roku 1987. Úvod do gramatiky moderní japonštiny se od Novákova skripta podstatně liší. Nejedná se o ucelený průřez popisující jednotlivé jazykovědné disciplíny aplikované na japonštinu, autor se spíše zaměřuje na vybrané zajímavosti z japonštiny, které jsou do detailů probírány a objasňovány. V úvodu každé kapitoly je kladena jedna či více otázek, které Koike následně zodpovídá, přičemž často kriticky vystupuje nejen proti Hašimotově Školní gramatice, ale také proti dílům jiných japonských jazykovědců. Právě partikulím je věnován 2. oddíl kapitoly XV „Když se řekne synsémantikum“. I zde Koike nejprve poukazuje na rozdílnost gramatických teorií některých svých předchůdců, kterými jsou Fumihiko Ócuki, Jošio Jamada, Šinkiči Hašimoto a Motoki Tokieda, a prezentuje jejich klasifikační schémata. Podrobněji rozebírá především Hašimotovu Školní gramatiku, načež zevrubně prezentuje vlastní teorii. Partikule Koike definuje následujícím způsobem: „Partikule ( 助 詞 ) – jeden ze slovních druhů. Patří mezi slova synsémantická, neohýbají se. Připojují se k substantivům, jiným partikulím, predikativům, dodávají gramatickou funkci a přispívají k vymezení významu. Utvářejí téma, komplementy, utvářejí slovesný způsob II, a stávají se tak jedním z hlavních prvků větné stavby.“41 U partikulí vyčleňuje pět hlavních funkcí: synsémantika dikční struktury, synsémantika větné struktury, synsémantika konstituentní struktury, synsémantika slovní struktury a synsémantika přídavného významu. 42
40
Koike, Úvod do gramatiky moderní japonštiny, s. 237. Ibid., s. 210. 42 Ibid. 41
18
4.2. Výklad Školní gramatiky Jelikož se Koike sám při popisu své teorie opírá o klasifikaci použitou ve Školní gramatice Šinkiči Hašimota, jejíž kategorie popisuje a přiřazuje k nim kategorie své, po jeho vzoru vyložím nejprve právě Hašimotovy kategorie: Pádové partikule (kakudžoši) jsou ga, wo, ni, e, to, kara, made, no, de a jori. „Připojují se k substantivům nebo jim odpovídajícím členům, vytvářejí komplementy a příslovečná určení.“43 Problematické jsou partikule no a to. Partikuli no lze totiž použít i ve spojení s jinou pádovou partikulí. Proto bývá vyčleněna jako adnominální partikule (džunfukudžoši). Pokud jde o partikuli to, Koike dodává: „Citační to je jako gramém výjimkou, jelikož mezi ním a předcházejícím slovem bývá fonetický předěl. V psaném jazyce je tento předěl vyjádřen čárkou (…), proto mívají začátečníci problém vnímat tuto partikuli jako afix.“44 Spojovací partikule (secuzokudžoši) jsou ba, to, tomo, ga, do, domo, te, cucu, temo, keredomo, noni, kara, node a ši. „Připojují se k predikativům nebo k ohebným částicím, utvářejí spojovací výrazy. Značí vztah spojení předcházejícího členu s následujícím.“45 Jako koncové partikule (šúdžoši) podle Školní gramatiky Koike jmenuje na, ka, ná, ne, sa, jo, wa, no, zo, ze, tomo a i. „Objevují se na konci dikce, vyjadřují postoj mluvčího k posluchači. (…) Vyjadřují významy zákazu (na), dotazu (ka), zvolání (ná, wa), připomínku (ne), důraz (zo) apod. Ty, které se mohou vyskytnout na konci větného taktu (ne, na, sa), bývají též klasifikovány jako partikule emfatické (kantódžoši). Jako jedno ze specifik japonštiny se uvádějí rozdíly mezi mužskou a ženskou mluvou, a právě koncové partikule jsou jedním z prvků, který naznačuje pohlaví mluvčího.“46 Příslovečné partikule (fukudžoši), které Koike jmenuje, jsou dake, bakari, nado, ka, wa, mo, šika, made, gurai a jara. „Připojují se k různým slovům, utvářejí příslovečná určení, přidávají různé významy, např. vymezení (dake, bakari), míru (gurai) apod.“47 Kontextovými partikulemi (kakaridžoši) podle Koikeho Školní gramatika rozumí wa, mo, koso, sae, demo, nari, to, šika a hoka. Částečně se mohou překrývat s partikulemi příslovečnými, což Koike demonstruje na příkladu Kare mo kita (Také on přišel.), kdy mo jakožto kontextová partikule utváří větné téma, zatímco ve větě Sabišiku mo nakatta (Ani
43
Koike, Úvod do gramatiky moderní japonštiny, s. 212. Ibid. 45 Ibid., s. 212. 46 Ibid. 47 Ibid., s. 213. 44
19
jsem nijak nesmutnil.) má ona partikule význam důrazu, bez ní by se na větné stavbě nic nezměnilo, což z ní dělá partikuli příslovečnou.48 Paralelními partikulemi (heiricudžoši) se podle Koikeho výkladu Školní gramatiky rozumí to, ja, jara, ni, ka, nari a dano. Nominalizační partikule (džuntaidžoši) jsou no, zo, kara, hodo.49 Koikeho interpretace je doposud v plném souladu s Hašimotovou klasifikací, jak ji cituje Watanabe v Kokugo bunpó ron, avšak právě tam je popsána důkladněji. Partikule jsou před výsledným rozdělením do jmenovaných devíti skupin postupně děleny ve čtyřech dalších úrovních dle několika kritérií. 50 Po tomto úvodním výkladu se v následujících pěti podkapitolách zaměřuje na popis následujících pěti skupin partikulí: pádové, kontextové, příslovečné, spojovací a koncové. Lze usuzovat, že v tomto vychází přímo z Hašimota. Toto dělení do pěti skupin však nezůstává finálním rozdělením, Koike jednotlivým kategoriím dále přiřazuje jednu nebo více funkcí dle svého úsudku. Zde je výklad poněkud nekonzistentní, jelikož na první pohled by se zdálo, že partikulím přiřazuje funkce popisované výše, které nastínil v úvodu kapitoly. Bohužel se shodují jen některé z těchto pojmů, některé funkce, které popisoval, dále použity nejsou, naopak jsou použity některé pojmy nové.
4.3. Pádové partikule „Pádové partikule plní jednak funkci komplementových synsémantik 補 足 辞 (tvoří komplementy), jednak funkci synsémantik příslovečného určení 連 用 修 飾 辞 (tvoří příslovečná určení). Mezi pádové partikule patří ga, wo, ni, e, to, jori, kara a de. Podle Školní gramatiky je pádovou partikulí i no, ale tato partikule má pouze funkci vytvářet přívlastkové elementy, tedy od ostatních pádových partikulí se po stránce syntaktické funkce zcela liší. Proto ji také v naší knize neklasifikujeme jako partikuli pádovou, nýbrž jako partikuli atributivní 連体助詞. Ostatně je tento přístup shodný s přístupem Hašimotovy gramatiky (kde je partikule no označena jako adnominální partikule 副体助詞).“51 Za pozornost stojí to, že Koike vyčleňuje no jako atributivní partikuli, avšak tento pojem dřív nepoužil, později se mu také výrazněji nevěnuje a nepřiřazuje mu žádnou ze svých funkcí.
48
Koike, Úvod do gramatiky moderní japonštiny, s. 213. Ibid., s. 211. 50 Watanabe, Minoru: Kokugo bunpó ron. Tókjó. 2001, s. 67. 51 Koike, Úvod do gramatiky moderní japonštiny, s. 214. 49
20
Koike nebere v úvahu jenom Hašimotovy názory, ale současně zmiňuje a kriticky vystupuje vůči Fumihiko Ócukimu, který poprvé používá pojem teniwoha (弖爾乎波 či 天爾 乎波), ty dělí do tří skupin na základě toho, se kterými slovními druhy se pojí. Na případě partikule made, kterou Ócuki spojuje jen se substantivy, Koike jeho teorii zpochybňuje (např. věta čiči ga kitaku suru made matte kudasai, počkejte, než přijde tatínek, kdy se made připojuje na sloveso).52 Pozitivněji se staví k teorii Jošio Jamady, který vůbec poprvé používá pojem pádové partikule (kakudžoši). Jamada do pádových partikulí řadí tytéž, co Koike, navíc přidává ještě partikuli no, již Koike vyčleňuje zvlášť jako atributivní. Jamada dále definuje vztahy mezi pádovými a ostatními partikulemi pomocí následujících pravidel: „1. Pádové partikule (synsémantika komplementová a příslovečného určení) nemohou být použity společně. 2. Pádové partikule se kladou před i za partikule příslovečné. 3. Pádové partikule se kladou vždy zásadně před partikule kontextové.“53
Podle Jamadových pravidel tedy nemohou být použity společně dvě pádové partikule společně, avšak pro no tohle zjevně neplatí, jelikož věty jako Wataši e no tegami wa kite imasen ka (Ten dopis pro mě ještě nepřišel?) či Kimi jori no hókoku mada datta ne (Ta zpráva od tebe ještě nepřišla, že?) jsou gramaticky naprosto v pořádku, což poukazuje na nedostatek v Jamadově teorii. 54 Pokud jde o spojování no s pádovými partikulemi, Koike zmiňuje, že u partikule předcházející no se v takovémto případě mění její funkce: „(...) v těchto případech nejsou partikule e, to, jori, kara a de ani komplementovými synsémantiky, ani synsémantiky příslovečného určení. Členy předcházející partikuli no jsou zde synsémantiky slovní struktury, o nichž uvažujeme jako o sufixech, a soudíme, že mají pouze funkci dodat substantivům nějaký další významový odstín. Jinými slovy mají pouze funkci zpřesňovat sémantickou informaci stylem [e = přidání příznaku směru, to = přidání příznaku kooperace, jori = přidání příznaku zdroje, kara = přidání příznaku zdroje, de = přidání příznaku místa].“55 Druhé Jamadovo pravidlo je demonstrováno na následujících případech: Kono bjóki wa čúša dake de naoru. Kono bjóki wa čúša de dake naoru.
52
Koike, Úvod do gramatiky moderní japonštiny, s. 215. Ibid. 54 Ibid. 55 Ibid. 53
21
Obě věty jsou v pořádku a mají význam „Tuto nemoc lze vyléčit pouze injekcemi“. 56
Podobně jako v případě kombinace no s jinou partikulí, i zde Koike poukazuje na to, že v první větě partikule před pádovou partikulí (zde příslovečná partikule de) ztrácí svou původní funkci (zde synsémantikum příslovečného určení), stávají se synsémantiky slovní struktury a přidávají předcházejícímu výrazu určitý významový odstín.57 U třetího pravidla uvádí Koike příklad Wataši e wa tegami ga kite iru ka ne (Mně ale dopis přišel, že ano.).58 „Kontextové partikule nemají s pády nic společního, a proto soudíme, že i když se pádové partikule budou nacházet před kontextovými, svůj charakter pádových partikulí neztratí.“59 Nakonec se Koike dostává k partikuli ga, s jejímž zařazením v některých případech váhá: „Podívejme se ještě na následující příklady: Unagi ga kóbucu da. (Úhoř je oblíbené jídlo.), Sakura ga haru no hana da. (Sakury jsou květy jara.) Jak bychom asi měli uvažovat o těchto užitích partikule ga, kdy je její funkce z hlediska větné stavby funkcí komplementového synsémantika a synsémantika příslovečného určení? V těchto případech ga utváří tematickou část, tudíž není synsémantikem komplementovým ani příslovečného určení, a tedy o ní nelze uvažovat jako o pádové partikuli. Nejspíš bude záhodno ji zde označit za příslovečnou partikuli vyzdvižení.“60
4.4. Kontextové partikule „Kontextové partikule 係助詞 fungují jako tématová synsémantika tvořící téma. Mají také funkci synsémantik příslovečného určení (tvoří příslovečná určení) a funkci synsémantik přídavného významu. Mezi kontextové partikule patří wa, mo, koso, sae, demo, hoka, šika, datte aj. Hlavní funkcí kontextových partikulí je utvářet větné téma. Partikule, které mají tuto funkci, jako např. wa, nazýváme tématová synsémantika 題目辞.“61 Používání kontextových (příp. pádových) partikulí není vždy bezpodmínečně vyžadováno, Koike se snaží jejich význam popsat mj. na následujících příkladech:
56
Koike, Úvod do gramatiky moderní japonštiny, s. 216. Ibid. 58 Ibid. 59 Ibid. 60 Ibid. 61 Ibid., s. 217. 57
22
1. Okuba, itamimasu. (Bolí mě stoličky.)62 2. Okuba ga, itamimasu. (Bolí mě stoličky.) 3. Okuba wa, itamimasu. (Stoličky mě bolí.) 4. Sono hon kaimasu. (Koupím si tu knihu.) 5. Sono hon wo kaimasu. (Koupím si tu knihu.) 6. Sono hon wa kaimasu. (Tu knihu si koupím.)
První větu prohlašuje Koike za nejméně příznakové, neutrální, objektivní oznámení o bolestivých stoličkách. V druhém případě je výraz okuba pomocí pádové partikule ga vyzdvižen, avšak věta stále nevyjadřuje stav ostatních zubů. V poslední větě, při použití pádové partikule wa, se vyzdvižení stává ještě výraznější, výraz okuba je stavěn do kontrastu s ostatními zuby, které nebolí. Podobně i u dalších tří příkladů. „Připojením pádové či kontextové partikule získává informace jisté zabarvení. (...) Často se tvrdí, že v mluveném jazyce se pádové partikule jako ga či wo vynechávají. Takové tvrzení je však mylné. (...) Na těchto příkladech vidíme, že výrazová hodnota nepříznakové věty se od výrazové hodnoty příznakové liší. Zacházení s nepříznakovými výrazy jako s vypuštěnou partikulí nelze označit jinak než za zacházení násilné.“63 Doposud zatím ve všech příkladech partikule wa fungovala jako synsémantikum tématu. Koike k tomuto uvádí kromě ga také příklad s topikalizací předmětu označeného původně partikulí wo (Tai wa tabenai, Pražmu nejím. 64 ), jednou z dalších situací, kde lze použít wa pro vyzdvižení tématu, je důraznější srovnání, např. Tai wa ókiku, fugu wa čísakatta (Pražma byla velká, čtverzubec byl malý. 65). „(...) nepříznakové téma tai ókiku je vyzdviženo kontrastivně. Zde je to sice v rámci vedlejší věty (paralelního výrazu), ale v případech porovnávání, kontrastů apod. se partikule wa akceptuje.“66 Druhou funkcí, kterou mohou kontextové partikule podle Koikeho plnit, jsou synsémantika přídavného významu. Uvedený příklad zní: Tai ga nai to, isasaka, sabišiku wa naru ne (Když nemáme pražmu, tak trochu posmutním. 67). „V tomto případě se bude jednat o příslovečné určení, ať už wa připojeno je či není. Partikule wa je zde tedy prvkem
62
Zdroj příkladových vět je Koike, Úvod do gramatiky moderní japonštiny, s. 217–218. Překlady jsou mé vlastní. Platí pro všechny věty 1–6. 63 Koike, Úvod do gramatiky moderní japonštiny, s. 217–218. 64 Vlastní překlad 65 Vlastní překlad 66 Ibid., 218. 67 Vlastní překlad
23
fakultativním. V takových případech hovoříme o synsémantikách přídavného významu 意味 添加辞. U tématových synsémantik platí, že právě jejich připojením se dotyčný jazykový útvar stává větným tématem. U synsémantik přídavného významu se však připojením kontextové partikule příslovečné určení nově nezformuje. To znamená, že synsémantika přídavného významu tvořená kontextovými partikulemi jsou fakultativními přídavnými elementy. Pokud bychom to vzali do krajnosti, tak jejich přítomnost či nepřítomnost nemá žádné syntaktické dopady. Lze se domnívat, že právě proto, že mohou i nemusejí být přítomny, je jejich vědomým připojením vyvoláno významové zdůraznění.“ 68 Byť Koike v úvodu kapitoly předesílá, že kontextové partikule mohou plnit další funkci, a to jako synsémantikum příslovečného určení, se k této možnosti dále vůbec nevrací ani neuvádí jediný příklad. Vzhledem k tomu, ve výše uvedené citaci tvrdí, že kontextové partikule spojené s příslovečným určením jsou synsémantiky přídavného významu, byl by na místě dotaz, jestli je tato funkce identická se synsémantiky příslovečného určení, o nichž psal dříve. Ve zbývající části kapitoly o kontextových partikulích opět Koike vykládá přístup Jošio Jamady: „Jako první uznal kontextové partikule jako samostatný druh partikulí Jošio Jamada. Definoval je tak, že ‚se připojují ke slovům, vztahujícím se k ohebným výrazům tvořícím modalitu, a mají na tuto modalitu vliv.‘ V mluveném jazyce uváděl partikule wa, mo, koso, sae, demo, hoka, šika a určil, že významově se podílejí na vyjádření citového pohnutí, zdůraznění, otázky, řečnické otázky, přání, negace, rozkazu apod.“69 Poté opět uvádí pravidla pro kombinaci kontextových partikulí s jinými typy: „1. kontextové partikule následují vždy zásadně za pádovými. Např. Jama e wa noboranai. (Na hory teda nepolezu.), Tomodači to mo joku asobu. (Často se taky bavím s přáteli.). 2. kontextové partikule následují vždy zásadně za příslovečnými. Např. Kondo dake wa jurusu jo. (Odpustím ti to, ale jen pro tentokrát.), Sake bakari wa nani to zo. (Co to jako má být, jenom furt chlast?!) 3. kontextové partikule lze užívat ve vzájemných vazbách za sebou, avšak nikoliv libovolně, nýbrž dle fixních modelů (koso + wa, hoka + wa, sae + mo). 4. kontextové partikule následují za spojovacími. Např. Konna toki, kare ga kite wa komaru ne. (Jestli přijde v tuhle dobu, budeme mít potíže, co?)“70
68
Koike, Úvod do gramatiky moderní japonštiny, s. 218. Ibid., s. 218–219. 70 Ibid., s. 219. 69
24
Ani tuto teorii však Koike nepřijímá bez výhrad. Ke zpochybnění používá větu, která je na první pohled v rozporu s prvním pravidlem: Dare mo ga šitteru joi hito jo. (Je to fajn člověk, kterýho každej zná.)71 „Zde partikule mo předchází partikuli pádové, proto nezbývá než ji označit za synsémantikum slovní struktury utvářející nominální frázi. Pokládáme ji tudíž za sufix. Budeme se k tomu vracet v následující kapitole, protože se však se stejným jevem setkáme i u příslovečných partikulí, můžeme usoudit, že i mo z výrazu dare mo pravděpodobně bylo partikulí příslovečnou.“72 Koikemu se však Jamadova teorie evidentně stále zamlouvá, jelikož se takovýmto obcházením, tedy prohlášením mo za sufix namísto partikule, zjevně snaží platnost teorie zachovat. Vzhledem k tomu, že mo v zobecňujícím významu není produktivní a váže se jen s omezeným počtem výrazů, bych v každém případě kladl dotaz, zda je vhodné jej ze synchronního hlediska vůbec považovat za partikuli. Jako sufix by Koike však považoval i první partikule koso, hoka a sae v případě aplikace třetího pravidla. U příkladu uvedeného u čtvrtého pravidla je wa opět fakultativní a plní zdůrazňující funkci synsémantika přídavného významu, jak bylo uvedeno výše.73
4.5. Příslovečné partikule „Příslovečné partikule 副 助 詞 mají několik funkcí. Fungují jednak jako synsémantika konstituentní struktury 構 成 文 辞
(synsémantika příslovečného určení) utvářející
komplementy nebo příslovečná určení, jednak jako synsémantika přídavného významu, jež se syntaktických funkcí neúčastní. Nakonec fungují i jako synsémantika slovní struktury, která utvářejí nominální fráze. Mezi příslovečné partikule patří bakari, made, nado, jara, ka, dake, gurai, kiri, nomi, hodo aj.“74 Pro
vysvětlení
jednotlivých
funkcí
příslovečných
partikulí
následujících vět, v nichž lze vidět všechny tři možné varianty: 1. Hito bakari tajoru na. (Nespoléhej pořád jen na ostatní!) 2. Hito ni bakari tajoru na. (Nespoléhej pořád jen na ostatní!) 3. Hito bakari ni tajoru na. (Nespoléhej pořád jen na ostatní!) 4. Ano kusuri dake naoseru. (Lze to vyléčit pouze tím lékem.) 5. Ano kusuri de dake naoseru. (Lze to vyléčit pouze tím lékem.)
71
Koike, Úvod do gramatiky moderní japonštiny, s. 219. Ibid. 73 Ibid. 74 Ibid., s. 221. 72
25
používá
Koike
6. Ano kusuri dake de naoseru. (Lze to vyléčit pouze tím lékem.) 7. Akireru hodo joku nemuru. (Spím až do úplného znechucení.)75
V první a čtvrté větě není obsažena žádná pádová partikule, která by určila „funkční nasměrování“ substantiva na začátku věty, „(...) ale z významového vztahu k následujícímu slovu tajoru vyrozumíme, že tu jde o bezpříznakový pád ni. Připojením příslovečné partikule bakari se výraz hito bakari stává explicitním celkem, jejž si vyžaduje ohebný výraz. Je tedy zřejmé, že jde o komplement bezpříznakového pádu ni.“ 76 Z tohoto důvodu je zde bakari považováno za synsémantikum konstituentní struktury. Podobně je tomu i ve čtvrté větě, kde ze spojení kusuri a naoseru vyplývá nevyjádřený pád de. Stejnou funkci plní i hodo v poslední větě. „Jeho funkcí je začlenit do příslovečného určení slovní frázi, jež sama o sobě funkci příslovečného určení neplní. Toto hodo je synsémantikem konstituentní struktury, konkrétně synsémantikem příslovečného určení.“77 Ve druhé a páté větě už jsou pádové vztahy explicitně vyjádřeny příslušnými partikulemi. Výraz hito ni je komplementem závislostního pádu slovesa tajoru. „Jeho funkce komplementu se nezmění, ať je bakari připojeno či nikoliv. Bakari má pouze funkci přidat význam ‚omezení‘. Toto bakari tedy můžeme označit za synsémantikum přídavného významu.“78 Obdobně je tomu i v páté větě. Ve třetí a šesté větě předchází příslovečná partikule partikuli pádové. Tato situace už byla popsána dříve. „Jelikož se před pádovými partikulemi vyskytují vždy substantiva nebo nominální fráze, vytvářejí zde bakari a dake nominální fráze. Jsou zde tudíž synsémantiky slovní struktury a fungují jako sufixy.“79 Stejně jako v předchozích kategoriích, i příslovečné partikule jako první vymezil Jošio Jamada, jehož definice si však neuměla obratně poradit s některými příklady, které rozebírá Koike. Pokud jde o slučitelnost příslovečných partikulí s jinými, i zde Koike popisuje Jamadův výklad, tentokrát ve dvou bodech: „1. Příslovečné partikule se vyskytují před i za pádovými.
75
Koike, Úvod do gramatiky moderní japonštiny, s. 220. Vztahuje se na všechny příkladové věty, překlady jsou mé vlastní. 76 Ibid. 77 Ibid., s. 221. 78 Ibid. 79 Ibid.
26
2. Příslovečné partikule vždy předcházejí partikulím kontextovým. Např. Koko nado wa inaka mo onadži koto (V místech, jako je tohle, je to stejné jako na venkově).“80
První pravidlo už bylo rozebíráno při popisu pádových partikulí. U druhého pravidla polemizuje o tom, zda kontextová partikule umístěná za příslovečnou může být stále ještě považována za kontextovou. Uvádí následující věty: 1. Soko made wa kangaenakatta. (Až tak dalece jsem neuvažoval.) 2. Kekkon dokoroka, hitori de ikite iku koto sura mo obocukanai. (Nejen nebýt ženatý, ale už jen žít vyloženě sám postrádá pevné základy.)81
„Všechna tato wa a mo jsou synsémantiky přídavného významu, o tématová synsémantika či o synsémantika konstituentní struktury se nejedná. O synsémantikách přídavného významu by spíše než jako o kontextových partikulích bylo lépe hovořit jako o partikulích příslovečných. Jejich funkcí je vložit důraz mezi příslovečné určení a jím modifikovaný výraz. Pravidlo 2 určuje vzájemné vazby příslovečných partikulí.“82
4.6. Spojovací partikule „Spojovací partikule 接続助詞 mají funkci spojovacích synsémantik, kdy tvoří spojovací výrazy, dále pak funkci synsémantik příslovečného určení, kdy tvoří příslovečná určení, a nakonec funkci sdružujících synsémantik 結合辞, kdy jednoduše pojí pomocné ohebné výrazy. Mezi spojovací partikule patří ba, te, temo, de, ga, to, tokoroga, tokorode, dokoroka, keredomo, kara, node, mono, monode, monona, monono, ni, noni, ši, cucu, tari, nagara, ja aj. Hlavní funkcí spojovacích partikulí v rámci větné stavby je utvářet spojovací výrazy. Spojovací partikule s touto funkcí nazýváme spojovacími sémantiky 接続辞.“83 Koikeho popis spojovacích partikulí se jeví jako dosud ze všech nejsystematičtější a nejjednodušší. Jedna z partikulí může vyjadřovat všechny tři možné funkce, pět partikulí může vyjadřovat dvě z nich a zbytek, tedy většina, pouze jednu. Pohled svých předchůdců na
80
Koike, Úvod do gramatiky moderní japonštiny, s. 222. Ibid. 82 Ibid. 83 Ibid., s. 224. 81
27
kategorii spojovacích partikulí Koike tentokrát nerozebírá vůbec. Funkce spojovacích partikulí mohou být demonstrovány na následujících příkladových větách84: 1. Mainiči hašitte, go kiro jaseta. (Po každodenním běhání jsem zhubl pět kilogramů.) 2. Mainiči hašitte, čitto mo jasenai. (Každý den běhám, přesto jsem nezhubl.) 3. Mainiči hašitte kaeru. (Každý den při návratu domů běžím.) 4. Mainiči hašitte miru. (Zkusím každý den běhat.) 5. Mainiči haširi cucu, mizuumi wo mita. (Každý den jsem v běhu pozoroval jezero.) 6. Mainiči haširi cucu, kizukanakatta. (Přestože jsem každý den běhával, nevšiml jsem si toho.) 7. Nani mo minai de sugošitai. (Chtěl bych jenom žít a nic při tom nevidět.) 8. Nani mo minai de, seikai wo nobeta. (Na nic jsem se nepodíval, a odpověděl jsem (přesto) správně.) 9. Nani mo džunbi sezu ni, gókaku šita. (Aniž bych se jakkoliv připravoval, uspěl jsem.) 10. Nani mo džunbi sezu ni džuken šita. (Šel jsem na zkoušku bez jakékoliv přípravy.)
V příkladech jako 1 a 2 vidíme, že přestože je první část věty včetně partikule stejná, vztah ke druhé části věty je jiný, v jednom případě jsou v souladu, ve druhém si odporují. Koike to popisuje následně: „Když (...) existuje mezi předchozím a následným, mezi akcí a stavem, akcí vlastní a akcí někoho jiného nějaká nesourodost, máme tendenci užívat spojovací synsémantika. Oproti tomu v případech (...), kdy jsou akce či stav mluvčího sourodé, máme tendenci užívat synsémantika příslovečného určení.“ 85 Te tedy v první větě hraje roli spojovacího synsémantika, kdežto v druhé větě jde o synsémantikum příslovečného určení. K analogické situaci dochází u partikulí cucu a de ve větných párech 5 a 6, 7 a 8, 9 a 10. Poslední ze spojovacích partikulí, která může vyjadřovat dvojí funkci, je nagara. Věty 3 a 4 na první pohled mohou vypadat podobně, avšak spojení mezi slovesy je zásadně odlišné. Ve větě 3 výraz hašitte modifikuje sloveso udáním způsobu, jedná se tedy o synsémantikum příslovečného určení, stejně jako např. ve větě 1. Pro te ve větě 4 však platí, že „nemá ani funkci utvářet spojovací výraz, ani funkci utvářet příslovečné určení. Pouze pojí pomocné sloveso miru k významovému slovesu haširu. Jelikož se přímo neúčastní konstrukce
84
Zdroj příkladových vět 1–4 je Koike, Úvod do gramatiky moderní japonštiny, s. 223, a jsou opatřeny mým překladem, zbytek příkladových vět pochází ze s. 225 ve stejném díle včetně překladu. 85 Koike, Úvod do gramatiky moderní japonštiny, s. 224.
28
věty, ale funguje pouze na úrovni slovní, nelze než jej klasifikovat jako synsémantikum slovní struktury, konkrétně synsémantikum sdružující. Mezi spojovací partikule, které mají funkci sdružujících synsémantik, patří pouze te. Takto je te polysémní syntakticky, stejně jako je polysémní i sémanticky.“
86
Všechny ostatní partikule, tedy ty, které se neobjevují
v příkladových větách 1–10, kromě nagara (např. to či ba) jsou schopny plnit pouze funkci spojovacích synsémantik.
4.7. Koncové partikule „Koncové partikule 終助詞 jsou v rámci výpovědi tvořené segmentovanými zvuky umístěny na samém konci. Vyjadřují dikční postoj mluvčího vůči obsahu dikce, utvářejí dikci a určují větný typ. Nicméně o prvky ukončující, uzavírající větu se nejedná. Partikule s takovýmito funkcemi označujeme za synsémantika dikční struktury 構叙述辞 .“ 87 Koncové partikule Koike dělí do dvou základních skupin: dialogové (ka, na, zo, ze, ne, jo, ja, no, wa, tomo) a monologové (ka, na, ná, zo, ze). V kapitole o koncových partikulích Koike do teorie téměř nezabíhá, namísto toho rozebírá na příkladech konkrétní sémantické a pragmatické charakteristiky jednotlivých partikulí. Co Koikeho vymezuje vůči ostatním, je jeho mnohokrát zdůrazňovaný názor, že věta v japonštině není zakončena koncovou partikulí (jak tvrdí někteří jiní 88 ), nýbrž modalitou.89 „Koncové partikule se vyskytují na samém konci výpovědi tvořené segmentovanými zvuky. Mnohé z těchto partikulí se skládají jenom z malých celků, z jedné nebo dvou slabik, přitom však mají dostatečnou sílu na to, aby mohly stát v opozici k velkému množství slabik předcházejících. Věta Ima no eiga omoširokatta jo. (Ten film (co jsme teď viděli) byl fakt zajímavý.) je z hlediska diktálního (věcného) obsahu stejná jako věta Ima no eiga omoširokatta ne. (Ten film (co jsme teď viděli) byl zajímavý, že jo?) či věta Ima no eiga omoširokatta na. (Ten film (co jsme teď viděli) byl ale zajímavý.) Rozdíly mezi ‚upoutáváním pozornosti‘ (oznámením), ‚požadavkem souhlasu‘ a ‚nátlakem‘ jsou dány právě koncovými partikulemi (slovesný způsob II) na konci věty.“90
86
Koike, Úvod do gramatiky moderní japonštiny, s. 225. Ibid., s. 226. 88 Mimo jiné např. Watanabe, O podstatě japonského jazyka, s. 172. 89 Koike, Úvod do gramatiky moderní japonštiny, s. 232. 90 Ibid., s. 229. 87
29
5. Srovnání 5.1. První pohled na dvě teorie
Už jen zběžným srovnáním rozsahu 3. a 4. kapitoly vidíme, jak hluboce se Novák a Koike partikulemi zabývají. Zatímco Novák nás staví před hotovou věc, Koikeho přístup je mnohem důslednější. V oblasti japonské jazykovědy se velice dobře orientuje, prezentuje vybrané teorie svých předchůdců, u kterých se inspiruje, kritizuje, s čím nesouhlasí, a následně představuje svou výslednou teorii. Počet partikulí, kterými se Novák a Koike zabývají, je podobný. Z celkově 90 partikulí vymezených v korpusu ve 2. kapitole této práce Novák používá 60 partikulí, Koike 54. Z toho vyplývá, že je pouhých 24 výrazů, které oba považují za partikule a rozebírají je ve svých dílech. Pozoruhodné je, že ačkoli je Koikeho výklad mnohem podrobnější, Novák definuje o šest partikulí víc. Vysvětlení je však jednoduché, a to, že Novák již ve své definici poukazuje na existenci rozšířených partikulí, vzniklých spojením partikulí s vybranými slovesy. Těchto vazeb je nemalé množství, z Novákových 60 partikulí sem spadá 35, tedy většina. Koike s rozšířenými partikulemi neoperuje vůbec, a to i navzdory tomu, že nejsou v žádném rozporu s jeho definicí. Tím, že je Koikeho teorie mnohem podrobnější, se však ztrácí její konzistence a přehlednost. Novákova klasifikace je jednoduchá a až na drobné výjimky systematická a přehledná. Každá kategorie či podkategorie je definována pomocí jasně daných rysů a každá partikule, s výjimkou nejasného no, je do systému pevně zařazena. Koikeho klasifikace má však více rovin, což vede k několika nejasnostem. Koike totiž partikule primárně řadí do kategorií (pádové, kontextové atd.), které jsou nápadně podobné Hašimotově klasifikaci. První nejasnosti lze najít už zde, v případě partikule no. Na straně 214 Koike tvrdí, že v Hašimotově gramatice je no adnominální partikule (což potvrzuje Watanabe, který Hašimota cituje91), jen o několik řádků výš však tvrdí, že podle Školní gramatiky se jedná o partikuli pádovou. Možné vysvětlení, že by měl Hašimotovou gramatikou na mysli jiný Hašimotův koncept než Školní gramatiku, je popřen na straně 44, kde z Koikeho výkladu vyplývá, že Hašimotovou gramatikou má na mysli právě Školní gramatiku. Ve své podrobné kategorizaci partikulí však no nelogicky rozebírá právě mezi pádovými partikulemi. V tomto
91
Watanabe, Kokugo bunpó ron, s. 67.
30
okamžiku však upozorňuje na to, že se no od ostatních pádových značně odlišuje a vlastně se nejedná o partikuli pádovou, nýbrž je vyčleněna zvlášť jako atributivní. S pojmem atributivní partikule však už Koike dále nepracuje. Z tohoto výkladu není jasné, proč vůbec rozebírá no spolu s pádovými partikulemi, přestože uznává, že se mezi ně vůbec nehodí. V této části textu už totiž nepopisuje klasifikaci podle svých předchůdců, ale prezentuje názory své. Oproti těmto kategoriím však Koike zavádí ještě druhou úroveň klasifikace, a to na základě funkcí partikulí. Zde už není zjevná žádná inspirace teorií jeho předchůdců, avšak možná právě proto tato teorie působí taktéž dosti neuspořádaně. Hned v úvodu kapitoly o partikulích Koike uvádí, že existuje pět funkcí partikulí: synsémantika dikční struktury, synsémantika větné struktury, synsémantika konstituentní struktury, synsémantika slovní struktury a synsémantika přídavného významu. 92 Později, při popisu kategorií, však pro označování funkcí používá následující pojmy: komplementová synsémantika, synsémantika příslovečného určení, synsémantika tématu (či též tématová synsémantika), synsémantika přídavného významu, synsémantika konstituentní struktury, synsémantika slovní struktury, spojovací synsémantika, sdružující synsémantika a synsémantika dikční struktury. Průnikem těchto dvou množin získáváme čtyři pojmy, zatímco v první skupině přebývají jen synsémantika větné struktury, která se nevyskytují v druhé skupině, naopak ve druhé skupině pojmů přebývá dokonce pět. O tom, které z těchto pojmů se v kterých případech překrývají, se můžeme dohadovat, u některých je to z podrobnějšího výkladu jasné více, u některých méně, v každém případě toto Koike explicitně neuvádí a pro čtenáře je to velmi matoucí. Kromě toho Koike ani neuvádí, jaký má být vztah mezi kategoriemi a funkcemi a z jakého důvodu je vůbec vhodné zavádět dvouúrovňovou klasifikaci. Jelikož funkce jsou definovány velmi nejasně a jsou proměnné, budu se v dalším srovnávání zabývat pouze kategoriemi. Nyní pokročme přímo k analýze jednotlivých kategorií. Pro přehlednost formou tabulek zopakuji, které kategorie Novák a Koike zavádějí:
92
Koike, Úvod do gramatiky moderní japonštiny, s. 210.
31
kontextové vztahové
vazebné (pádové)
doplňující
demo, mo, šika, towa, wa (は)
a)
větné
b)
de1, de2,
bakari,
e, jori,
dake, koso,
ga, no,
made2,
wo
nado,
kara,
ga, jo, ka, no,
made1,
tomo, wa (わ),
madeni,
zo
ni1, ni2,
sae
to1, to2
rozšířené ni atatte, ni cuite, ni džundžite, ni hanšite, ni itatte, ni jotte, ni kagitte, ni kakete, ni kanšite, ni menšite, ni motozuite, ni mukatte, ni notte, ni nozonde, ni oite, ni ódžite, ni saišite, ni sašite, ni seššite, ni sotte, ni šitagatte, ni taišite, ni totte, ni watatte, wo curete, wo cúdžite, wo megutte, wo motte, wo nozoite, wo towazu, to dódži ni, to dójó ni, to iššo ni, to tomo ni
Tabulka č. 1: Stručná klasifikace partikulí podle Miroslava Nováka
pádové
atributivní
kontextové
příslovečné
bakari, dake, de, e, ga, jori, kara, ni, to, wo
no
datte, demo,
ga, gurai,
hoka, koso,
hodo, jara,
mo, sae, sura,
ka, kiri,
šika, wa (は)
made, nado, nomi
spojovací koncové ba, cucu, de, dokoroka, ga, ja, kara, keredomo, ja, jo, ka, na, mono, monode, ná, ne, no, monona, tomo, wa (わ), monono, nagara, ni, ze, zo node, noni, ši, tari, te, temo, to, tokorode, tokoroga
Tabulka č. 2: Stručná klasifikace partikulí podle Seidži Koikeho
Novák tedy zavádí celkově čtyři kategorie, které jsou ve druhé úrovni rozděleny do šesti, což je stejně jako u Koikeho. Přesto se však v použité české terminologii shodují názvy pouze dvou kategorií – kontextové a pádové partikule (nazývané Novákem též vazebné).
32
5.2. Kontextové a příslovečné partikule
kontextové
kontextové
KOIKE
příslovečné
datte hoka sura demo mo šika wa (は) towa koso sae bakari dake made nado ga gurai hodo jara ka kiri nomi
vztahové
kontextové doplňující
NOVÁK
Tabulka č. 3: Vztah kontextových a příslovečných partikulí podle Koikeho ke kontextovým partikulím podle Nováka
Kontextové partikule, ve kterých se Novák s Koikem shodnou, jsou wa, mo, šika, demo, koso a sae. Vzhledem k tomu, že i definice kontextových partikulí u obou jazykovědců se podobají, můžeme usoudit, že v této otázce se jejich názory příliš nerozcházejí, především pokud se u Nováka zaměříme na podskupinu partikulí vztahových, kam spadají partikule z výčtu uvedeného výše kromě sae a koso. Navíc se zde vyskytuje výraz towa, se kterým zase nepracuje Koike. To si troufám zdůvodnit tím, že Koike nevidí důvod tuto partikuli zavádět, spojení towa by pravděpodobně interpretoval jako jednoduché spojení partikulí to a wa (は), přičemž ono wa tak či tak vystupuje jako kontextová partikule (ostatně sám Novák tvrdí, že towa se považuje za redukci výrazu to iu no wa93). Koike oproti Novákovi navíc do kontextových partikulí řadí výrazy hoka, datte a sura. Není to proto, že by podle Nováka tyto partikule spadaly jinam, on s nimi vůbec nepracuje. Pouze k datte se vyjadřuje, že se jedná o slovesný výraz, který se však především v neformálním mluveném projevu používá ve funkci kontextové partikule s významem
93
Novák, Gramatika japonštiny I., s. 51.
33
shodným s mo či sae.94 Velmi podobný význam i syntaktické vlastnosti má výraz sura, proto si dovolím usoudit, že kdyby Novák s těmito výrazy pracoval jako s partikulemi, zařadil by je právě do partikulí kontextových. Z kontextových partikulí dle Nováka tedy zbývají bakari, nado, made a dake. Všechny z nich patří do podskupiny partikulí doplňujících95 , Koike je však označuje jako partikule příslovečné, netvoří podmnožinu partikulí kontextových. Vraťme se v tomto okamžiku k definicím. Kontextové partikule dle Nováka udávají vztah slova ke kontextu promluvy, vztahové a doplňující se od sebe liší tím, že partikule z jedné skupiny nelze kombinovat (vzájemně lze), vztahové lze navíc spojovat se skupinou směrových a místních vazebných partikulí, zatímco doplňující partikule lze spojovat s vazebnými partikulemi (bez upřesnění). Poslední rozdíl spočívá v tom, že vztahové partikule na rozdíl od doplňujících nesmí stát mezi jménem a sponou.
96
Argument možnosti, resp. nemožnosti kombinace se sponou
a s partikulemi ze stejné skupiny je legitimní, spojování s vazebnými partikulemi se zdá být podmíněno jen nejasnými sémantickými kritérii. Koikeho definice příslovečných partikulí je oproti tomu spíše sémantická než syntaktická, příslovečné partikule podle něj slouží především k upravování významů výrazů, které modifikují. Kombinovat je podle Koikeho lze s pádovými a kontextovými partikulemi. Co se týče partikule made, v tomto okamžiku se jedná o Novákovo made2, jež se vyskytuje např. ve větě Kare wa uso made iimašita (Dokonce i lhal.). 97 Druhou variantu made1, kterou najdeme např. ve větě Mine made nobotta (Vystoupil až na vrchol.) řadí Novák do kategorie partikulí pádových.98 Jediný důvod, proč tuto dichotomii Novák zavádí, je proto, aby obě verze splňovaly kritéria týkající se kombinace s ostatními kategoriemi partikulí.99 Koike toto nerozlišuje, avšak kvůli odlišnostem v definicích těchto kategorií toto v jeho systému trhlinu netvoří. Jako problematické dále vidím partikule koso a sae. Když uznáme, že mezi Novákovými vztahovými a Koikeho kontextovými partikulemi existuje podobně těsný vztah jako mezi Novákovými doplňujícími a Koikeho příslovečnými, koso a sae jsou dva výrazy, které tomuto odporují. Ačkoli test na možnost spojení s partikulemi vztahovými vychází ve prospěch zařazení do doplňujících partikulí (výrazy jako kore koso wa či kore sae mo jsou 94
Novák, Gramatika japonštiny I., s. 52. Je záhodno podotknout, že se držím české terminologie, v japonské terminologii však je pro Koikeho příslovečné a pro Novákovy doplňující partikule použit stejný výraz fukudžoši. 96 Ibid., s. 49–50. 97 Ibid., s. 53. 98 Ibid., s. 61. 99 Ibid. 95
34
v pořádku), test vložením mezi substantivum a sponu dopadá spíše proti (výrazy kore koso da či kore sae da byly rodilými mluvčími vyhodnoceny jako nepřijatelné, oproti např. kore dake da, které je v pořádku).100 Z toho lze usoudit, že jejich pozice není jednoznačná a zasloužila by důkladnější analýzu. Pokud jde o legitimitu Koikeho zařazení koso a sae mezi kontextové partikule, ve svých kritériích (na rozdíl od Nováka) nevylučuje kombinaci dvou partikulí z této kategorie, avšak podotýká, že jsou přijatelné pouze některé kombinace (např. koso wa), kompletní výčet neuvádí.101 Novákova klasifikace je v tomto ohledu efektivnější, jelikož z ní přímo vyplývají přijatelné a nepřijatelné kombinace. S výrazy gurai, nomi, hodo, jara a kiri jako s partikulemi Novák nepracuje. Gurai a hodo považuje za substantiva (která však mohou stát v roli partikule).102 Výraz ga, zařazený zde u Koikeho, zde představuje postavení ve větách jako Unagi ga kóbucu da (Úhoř je oblíbené jídlo.), kdy Koike váhavě tvrdí, že se jedná nejspíš o příslovečnou partikuli vyzdvižení. 103 Takovéto ga Novák od pádového ga nerozlišuje. Pokud jde o příslovečnou partikuli ka, Koike sice neuvádí nic podrobnějšího, avšak ze cvičení na straně 222 vyplývá, že má pravděpodobně na mysli ka připojované k tázacím výrazům jako dare či nani. Novák tuto variantu ka mezi partikulemi neuvádí.
5.3. Pádové a atributivní partikule atributivní
KOIKE
pádové
příslovečné
no ga wo de e jori kara ni to made madeni
a)
vazebné (pádové)
NOVÁK
b)
Tabulka č. 4: Vztah pádových a atributivních partikulí podle Koikeho k vazebným partikulím podle Nováka
100
Údaje pochází z vlastního výzkumu, při němž jsem se dotazoval tokijských rodilých mluvčích na jejich intuice týkající se přijatelnosti kombinací partikulí mezi sebou či se sponou. 101 Koike, Úvod do gramatiky moderní japonštiny, s. 219. 102 Novák, Gramatika japonštiny I., s. 53. 103 Koike, Úvod do gramatiky moderní japonštiny, s. 216.
35
Většina pádových partikulí, či vazebných, jak je preferuje nazývat Novák, je u obou jazykovědců stejná. Jsou to wo, ga, ni, e, to, kara, jori a de. Partikule to, de a ni sice Novák ještě rozděluje na varianty to1, to2, de1, de2, ni1 a ni2, avšak do pádových partikulí spadají všechny, čili není důvod je v této chvíli rozlišovat. Problematické jsou tři výrazy, no, made a madeni. Partikule no je ze své podstaty problematická. Koike jí věnuje úplně zvláštní kategorii, Novák ji sice řadí do podkategorie a) pádových partikulí, avšak ve svém výkladu přiznává, že se od ostatních něčím odlišuje.104 Novák sice jako odlišnost uvádí pouze možnosti kombinace se skupinou b), Koike trefně poukazuje na to, že po syntaktické stránce se liší podstatně, a proto ji vyčleňuje úplně. Na rozdíl od ostatních partikulí z této množiny neurčuje vztah substantiva ke slovesu, nýbrž tvoří vztah mezi dvěma substantivy (např. wataši no ie, můj dům105), případně tvoří nominální fráze obohacené o příznak určený pádovou partikulí, jež no předchází (např. šuččósaki de no toraburu, potíže na služební cestě).106 Made v této sekci je konkrétně made1, jak je označuje Novák. Jeho vztah k made2 a důvod pro rozlišování jsem popsal výše v 5.2. Partikule madeni je dalším rozdílem mezi Koikeho a Novákovou teorií. Koike tuto partikuli ve své teorii explicitně nikde neuvádí. Snadným vysvětlením by bylo, že tuto partikuli chápe jako spojení made a ni, podobně jako towa, nicméně tímto vysvětlením bychom se dostali do konfliktu s Koikeho výkladem Jamadových pravidel, z nichž jedno tvrdí, že v případě kombinace kontextové (made) a pádové (ni) partikule musí být pádová na prvním místě.107
104
Novák, Gramatika japonštiny I., s. 55. Vlastní příklad a překlad 106 Koike, Úvod do gramatiky moderní japonštiny, s. 215. 107 Ibid., s. 219. 105
36
5.4. Koncové a větné partikule
KOIKE
koncové
spojovací
ja na ná ne ze jo ka no tomo wa zo ga
NOVÁK větné
Tabulka č. 5: Vztah koncových partikulí podle Koikeho k větným partikulím podle Nováka
Další skupinou, u níž najdeme podobnosti, jsou partikule koncové a větné. Koike i Novák tyto partikule v japonštině pojmenovávají shodně šúdžoši, odlišnost v označení kategorií zde vychází z českého překladu Koikeho, kde je použit překlad koncové partikule, kdežto Novák používá překlad větné partikule. V každém případě se názory na tyto partikule u Nováka a Koikeho podobají. Novák mluví o dodání příslušného významového odstínu celé větě108 , což je zhruba to, co má na mysli Koike svým slovesným způsobem II, který koncové partikule vyjadřují. 109 S výrazy ná, ja, ze a na ve své teorii Novák vůbec nepracuje, ne zohledňuje teprve až v kapitole o citoslovcích, kde tvrdí, že stojí na pomezí citoslovcí a partikulí. 110 Totéž tvrdí i o jo, které však dříve definoval jako větnou partikuli. U ne podotýká podstatný fakt, že jej lze umístit nejen na konec věty, ale za kterýkoli větný člen, a to včetně wa (は), za níž jiné partikule připojovat nelze.111 Tento fakt Koike opomíjí a trvá na tom, že koncové partikule stojí na samém konci věty.112 Zvláštní pozici zde má partikule ga. Zatímco Koike ji klasifikuje jako partikuli spojovací, pro Nováka se pořád jedná o větnou partikuli. Novák poukazuje na to, že ji lze považovat též za souřadicí spojku (což je zjevně důvod, který Koikeho přiměl ji zařadit mezi spojovací partikule), avšak také trefně poznamenává, že ga má i funkci modální (např. ve
108
Novák, Gramatika japonštiny I., s. 62. Koike, Úvod do gramatiky moderní japonštiny, s. 112. 110 Novák, Gramatika japonštiny I., s. 67. 111 Ibid., s. 68. 112 Koike, Úvod do gramatiky moderní japonštiny, s. 227. 109
37
výpovědi Sumimasen ga…, Promiňte… 113 , nemá ga význam spojovací, nýbrž zjemňuje výpověď). 114 O tom, že by partikule ga mohla nést i funkci modální, se Koike ve svém výkladu nezmiňuje.
5.5. Spojovací a rozšířené partikule Partikule spojovací (u Koikeho) a rozšířené (u Nováka) jsou zbývající dvě kategorie, které nemají v druhé klasifikaci svůj protějšek. Některé Koikeho spojovací partikule (např. node či noni) v Novákově teorii vystupují jako spojky. Se spojkami totiž Novák operuje jako s výrazy spojujícími či uvozujícími věty spíše než větné členy. Opět však poukazuje na neostrou hranici, s tím, že některé spojky lze chápat jako partikule, např. to či ga.115 Výrazy tara, tari, ba, cucu, nagara Novák bere jako součást slovesného paradigmatu, přičemž u nagara připouští, že může být klasifikováno i jako partikule. 116 Přípustkovou vazbu temo Novák považuje za spojení přechodníkového tvaru slovesa s partikulí mo.117 Stejně tak i ni ve vazbě zuni (např. Tabezuni dekakemašita, Odešel jsem bez jídla. 118 ), které Koike od pádového ni odlišuje, Novák považuje za jednoduché spojení záporu zu s pádovou partikulí ni.119 Novák uvádí i další podobné vazby, např. tewa, tekara, které by podle stejné logiky Koike mohl vyčleňovat jako spojovací partikule, nečiní však tak. Situace je dle mého názoru odůvodnitelná tím, že hranice mezi partikulemi a ostatními slovními druhy je přes dlouhé zkoumání stále nejasná. Většina definic vychází právě ze slovních druhů a z existence „slov“, jež taktéž nemají ustálenou definici, proto může snadno dojít k tomu, že i když se definice partikulí dle dvou jazykovědců podobají, stále může nastat situace, kdy jeden považuje výraz (např. ba) za partikuli, zatímco jiný za pouhý morfém, jenž může být součástí slovesa, jelikož jejich definice partikulí předpokládají vymezení kategorie slova, které se však může lišit. Spojování vět není v rozporu s Koikeho definicí partikulí, což se dá pochopit jako důvod, proč Novákovy spojky Koike považuje taktéž za partikule. Koike by však měl být opatrnější např. s výrazem tokoroga, který se vyskytuje na začátku věty, tudíž není synsémantikem připojeným k substantivu, jiným partikulím či predikativům, jak Koike tvrdí ve své definici partikulí. 113
Vlastní příklad a překlad Novák, Gramatika japonštiny I., s. 63. 115 Ibid., s. 45. 116 Ibid., s. 92–94. 117 Ibid., s. 99. 118 Vlastní příklad a překlad 119 Ibid., s. 100. 114
38
Tento výraz je velice podobný např. šikaši, který však Koike považuje za spojku.120 Tamtéž za spojku označuje i tokorode, kterou označuje současně za spojovací partikuli, což opět poukazuje na nekonzistentnost jeho teorie (jejíž příčiny však opět můžeme hledat v neostré hranici slovních druhů v japonštině). Existenci partikule ja Novák nebere v potaz. Rozšířené partikule jsou kategorií, kterou zavádí pouze Novák, a se 35 prvky je ze všech jeho kategorií zdaleka nejpočetnější. Co je odlišuje od ostatních kategorií, je to, že nejsou vymezeny na základě kritérií syntaktických a sémantických, ale na základě kritéria morfologického. Prakticky jsou totiž některé partikule v některých případech zaměnitelné, např. ni kakete s made, wo cúdžite s de apod. Otázku, proč s nimi Koike vůbec nepočítá, nejsem schopen zodpovědět. Koike totiž z velké části vymezuje partikule dle kritérií syntaktických a sémantických, jediné morfologické kritérium je neohebnost partikulí, což rozšířené partikule splňují. A jelikož, jak jsem uvedl výše, některé rozšířené partikule se např. od pádových odlišují pouze morfologicky (případně pragmaticky), měly by Koikeho definici vyhovovat.
6. Závěr Cílem mé bakalářské práce bylo provést analýzu a srovnání vybraných teorií klasifikace partikulí v japonštině, jejímiž autory jsou Miroslav Novák a Seidži Koike. Jelikož samotná definice partikulí je problematickou záležitostí, první řádnou kapitolu práce jsem věnoval právě této problematice. Abych definoval, co odlišuje partikule od ostatních výrazů v jazyce, vyhledal jsem celkově sedm definic z různých zdrojů. Poté jsem zkompletoval některé charakteristické rysy partikulí, jež se vyskytovaly napříč těmito definicemi. Seznam 90 partikulí, se kterými jsem pak zacházel v dalších částech práce, jsem sestavil na základě sjednocení množin partikulí, s nimiž operují Novák a Koike ve svých dílech. Pátá kapitola o srovnání klasifikačních systémů je stěžejní částí práce a právě k jejímu vytvoření bylo nutné nejprve vymezit partikule a důkladně vyložit jednotlivé klasifikační systémy, jak je Novák a Koike popisují. Právě v této kapitole docházím k tomu, jak složitým a komplexním tématem klasifikace partikulí je.
120
Koike, Úvod do gramatiky moderní japonštiny, s. 178.
39
Jakkoli se dalo očekávat, že díky Koikeho aktivnímu působení ve směru kokugogaku, jeho hlubokým znalostem názorů jeho předchůdců a podrobném výkladu bude jeho teorie kvalitní, nedá se říct, že by tomu tak bylo po všech stránkách. Koike od začátku používá nekonzistentní terminologii, v jeho tvrzeních lze nalézt několik rozporů, na které jsem se snažil právě v páté kapitole poukázat. Koikemu lze naopak přičíst k dobru to, že je jeho teorie mnohem detailnější než Novákova. To sice na jednu stranu občas přináší neuspořádanost, na druhou stranu se pak nejedná o prosté uvedení „faktů“, ale najdeme mnohá zdůvodnění, proč tomu tak je, a to často i s informací, kdo s daným objevem poprvé přišel, což je užitečné pro toho, kdo se dále problematikou partikulí chce zabývat. Novákova klasifikace je oproti tomu mnohem jednodušší. Na rozdíl od Koikeho, který se zaměřuje pouze na vybrané problémy, se Novák v jednom díle snaží popsat celou japonskou gramatiku, což jeho pohled činí poněkud povrchním. Výhodou tohoto popisu je však jednoduchost, uspořádanost a přehlednost. Dalším kladným bodem pro Nováka je zahrnutí rozšířených partikulí, což, jak jsem se přesvědčil při zkoumání definic partikulí pro účely druhé kapitoly, není běžnou praxí, byť osobně nevidím důvod, proč by rozšířené partikule měly být jazykovědci takto opomíjeny. Kvůli zahrnutí velkého množství rozšířených partikulí pracoval s vyšším počtem výrazů než Koike, avšak bez nich by rozebíral pouze zhruba polovinu pojmů oproti Koikemu. Právě to, že se mnoha běžně používanými výrazy nezabývá, vidím jako jedno z hlavních negativ Novákovy práce. Není tedy možné říct, že by přístup kteréhokoli z autorů byl vysloveně správný či chybný. Oba přístupy mají své pozitivní i negativní stránky, oba by bylo možné v mnohém vylepšit. Otázkou však zůstává, zda je vůbec možné vytvořit takovou teorii, která by byla schopna všechna negativa vybraných teorií efektivním způsobem vyřešit a všechny položené otázky zodpovědět. Při snaze vysvětlit některé neshody v teoriích totiž zjistíme, že se nestačí opírat o definice a vymezení partikulí. Ty se totiž zakládají na tak elementárních principech, jako je pojetí pojmů „slovo“ či „slovní druh“, což jsou otázky, na které taktéž neexistuje univerzálně přijatelná uspokojivá odpověď. Aby tedy byla vytvořena komplexní teorie partikulí, bylo by třeba ujasnit vše od elementárních prvků obecně jazykového konstruktu. K tomu by zase bylo potřeba analyzovat existující teorie popisující japonštinu z různých úhlů pohledů. Vhodné by bylo i upustit od čistě strukturalistického popisu a využít např. kognitivní vědy, čímž bychom získali další poznatky z naprosto odlišné perspektivy. A právě další práce na vytvoření komplexní teorie partikulí může být vhodným námětem pro případné budoucí zpracování v podobě magisterské
40
diplomové či i disertační práce, jejichž vypracování by mohlo být nemalým přínosem pro hlubší pochopení japonského jazyka, neoddělitelné součásti oboru japonských studií.
41
7. Bibliografie 1. ČINO, Naoko. All About Particles. Tókjó: Kódanša International, 2001. ISBN 47-7002781-8.
2. JAMADA, Jošio. Nihon bunpó ron. Tókjó: Hóbunkan, 1908. 1563 s.
3. KACUKI-PESTEMER, Noriko. Japanese Postpositions: Theory and Practice. München: Lincom, 2003, 286 s. ISBN 3-89586-855-8.
4. KAWAŠIMA, Sue A. A Dictionary of Japanese Particles: A Kodansha Dictionary. Tókjó: Kódanša International, 1999. 368 s. ISBN 978-4770023520.
5. KOIKE, Seidži (ed.); KOBAJAŠI, Kendži (ed.); HOSOKAWA, Hideo (ed.); INUKAI, Takaši (ed.). Nihongogaku kíwádo džiten. Tókjó: Asakura šoten, 1997. 521 s. ISBN 978-4254-51031-7.
6. KOIKE, Seidži. Úvod do gramatiky moderní japonštiny. Překlad Jiří Matela. Brno: Tribun EU, 2011. 264 s. ISBN 978-80-7399-050-3.
7. KROUSKÝ, Ivan. Učebnice japonštiny. Vyd. 1. Praha: H & H Vyšehradská, s.r.o., 2001. ISBN 80-860-2298-6.
8. NOVÁK, Miroslav. Gramatika japonštiny I. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1978. 212 s.
9. NOVÁK, Miroslav. Gramatika japonštiny II. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1982. 231 s.
10. NYMBURSKÁ, Dita, Denisa VOSTRÁ a Mami SAWATARI. Japonština. Vyd. 1. Voznice: Leda, 2007, 383 s. ISBN 978-807-3350-741.
42
11. WATANABE, Minoru. O podstatě japonského jazyka. 1. vyd. Překlad Zdeňka Švarcová. Praha: Karolinum, 2000, 228 s. ISBN 978-802-4600-581.
12. WATANABE, Minoru: Kokugo bunpó ron. Tókjó. 2001. 201 s. ISBN 4-305-00019-9.
43
8. Resumé Předmětem zkoumání této bakalářské diplomové práce jsou výrazy používané v japonštině, nejčastěji nazývané jako partikule (japonsky „džoši“ či „teniwoha“), které mohou zastávat funkce podobné předložkám a spojkám v indoevropských jazycích, ale také některé další, např. funkci modální. Přístupy lingvistických teorií k těmto výrazům se však liší, a to jak v definici, tak v samotném vymezení. Proto jsou nejprve uvedeny definice partikulí ze sedmi vybraných publikací, českých, anglických i japonských, odborných i populárně naučných. Tyto teorie jsou následně analyzovány, srovnány, je poukázáno na jejich společné body a vysvětleno, z jakých důvodů se seznamy vymezené danými jazykovědci odlišují. Na základě dvou vybraných teorií je poté vytvořen korpus 90 výrazů, které jsou v dalších částech práce považovány za partikule. Samotným jádrem práce je detailní analýza právě těchto dvou klasifikačních teorií. První z nich je teorie českého japanologa Miroslava Nováka představená v jeho skriptech Gramatika japonštiny. Zahrnuje celkem 60 partikulí, které jsou následně děleny na kontextové, vazebné, větné a rozšířené. Druhou je teorie japonského odborníka na historický vývoj jazyka Seidži Koikeho představená v českém překladu jeho díla Gendai nihongo bunpó njúmon (Úvod do gramatiky moderní japonštiny). V něm Koike průběžně prezentuje teorie svých předchůdců, načež předvádí teorii vlastní, která operuje s 54 partikulemi, jež jsou rozděleny na kontextové, pádové, atributivní, spojovací, příslovečné a koncové. Samotný cíl práce je poté naplněn v další části, kdy jsou tyto dvě klasifikační teorie stavěny do kontrastu, postupně je poukazováno jak na jejich společné body, tak i na odlišnosti, jejichž příčiny se práce snaží nalézt a následně vysvětlit. Na konci práce následuje závěrečné kritické zhodnocení obou teorií, poukázání na klady i zápory obou z nich a nastínění možností dalšího rozvoje zkoumání problematiky.
Klíčová slova: džoši, částice, japonština, klasifikace, Koike, Novák, partikule, postpozice.
44
9. Summary This bachelor thesis focuses on the Japanese parts of speech usually called particles ("joshi" or "teniwoha" in Japanese). In addition to their function similar to the prepositions and conjunctions in Indo-European languages, they are also able to express other functions, such as modality. Nonetheless, various linguistic approaches to particles differ in terms of both the definition and the delimitation of expressions regarded as particles. Thus, seven definitions of particles are given in the thesis. They were selected from various publications which are written in Czech, English or Japanese, academic or popular. These theories are analysed, compared, their common features are listed and the reasons for the lists of particles delimited by individual linguists being different are clarified. Basing on two of these theories, the corpus of 90 expressions considered particles is created. The gist of the thesis is the scrutiny of those two theories. The former is Czech Japanologist Miroslav Novák's classification theory introduced in Gramatika japonštiny (Japanese grammar), which lists 60 particles classified as contextual, binding, sentence ending and extended particles. The latter is the theory of Japanese linguist Seiji Koike, who specialises in historic development of Japanese language. It is introduced in his publication called Gendai nihongo bunpō nyūmon (An introduction to modern Japanese grammar). At first, Koike introduces his predecessors' opinions on the particle classifications, followed by his own declaration on this matter. He lists altogether 54 particles, which are subsequently classified as contextual, case marking, attributive, conjunctive, adverbial and ending particles. The very objective of the thesis is accomplished in the last part, where the two theories are juxtaposed, the common features are pointed out as well as the differences, which are also clarified.
Keywords: classification, Japanese, Japanese language, joshi, Koike, Novák, particle, postposition.
45