UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI FILOZOFICKÁ FAKULTA KATEDRA DĚJIN UMĚNÍ Obor: Dějiny výtvarných umění
Jezuitská malířská kultura na Moravě Obraz ve vizuální kultuře olomouckých jezuitů MAGISTERSKÁ DIPLOMOVÁ PRÁCE
Bc. Jana Macháčková
Vedoucí diplomové práce: prof. PhDr. Ladislav Daniel, Ph.D.
Olomouc 2013
Prohlašuji, ţe jsem magisterskou diplomovou práci vypracovala samostatně a všechny pouţité prameny a literaturu řádně citovala a uvedla.
V Olomouci dne 25. 4. 2013
………………………………. Jana Macháčková
2
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala prof. PhDr. Ladislavovi Danielovi, Ph.D. za odborné vedení a připomínky k mé diplomové práci, a také PhDr. Janě Zapletalové, Ph.D. za podnětné rady a konzultace. Mé díky patří dále administrátorovi akademické farnosti Panny Marie Sněţné v Olomouci, P. Mgr. Petrovi Havlíčkovi SJ, který mi umoţnil fotit v kostele, a správci chrámu, panu Jemelkovi, za velmi ochotnou pomoc při pořizování fotodokumentace.
3
OBSAH 1. ÚVOD ............................................................................................................... 11 2. PŘEHLED BÁDÁNÍ..................................................................................... 13 3. JEZUITÉ U MINORITŮ 1567-1712 ......................................................... 15 4. CHRÁM P. MARIE SNĚŢNÉ.................................................................... 18 4.1. Proměna ideové koncepce chrámu v kontextu doby ............................. 22 4.2. Obrazy v bočních kaplích......................................................................... 24 4.2.1. Kaple sv. Ignáce z Loyoly................................................................. 25 4.2.2. Kaple sv. Františka Xaverského ....................................................... 28 4.2.3. Kaple sv. Anny ................................................................................... 30 4.2.4. Kaple sv. Pavlíny ............................................................................... 33 4.2.5. Kaple sv. Josefa .................................................................................. 35 4.2.6. Kaple sv. Aloise Gonzagy................................................................. 37 4.2.7. Kaple sv. Archanděla Michaela ........................................................ 40 4.2.8. Kaple sv. Karla Boromejského ......................................................... 42 4.2.9. Kaple sv. Anděla Stráţce .................................................................. 44 4.2.10. Kaple sv. Barbory .............................................................................. 46 5. DUCHOVNÍ APEL SKRYTÝ V OBRAZECH...................................... 48 6. KATALOG ..................................................................................................... 53 I. Presbytář, hlavní loď, předsíň kostela ....................................................... 53 1. Karel Josef Haringer, P. Maria Královna nebes..................................... 54 2. Karel Josef Haringer, Zázrak P. Marie Sněţné ...................................... 56 3. Jan Kryštof Handke, Zmrtvýchvstalý Kristus a P. Maria ..................... 57 4. Jan Kryštof Handke, P. Maria a sv. Jan Evangelista ............................. 58 5. Jan Kryštof Handke, Nanebevzetí P. Marie ........................................... 59 6. Jan Kryštof Handke, Korunování P. Marie ............................................ 59 7. Jan Kryštof Handke, P. Maria Orodovnice Moravy.............................. 60 8. Jan Kryštof Handke, Andělé .................................................................... 60 4
II. Hlavní oltář...................................................................................................... 62 A.
Architektura ............................................................................................... 62
B.
Sochařství................................................................................................... 63
1. Augustin Jan Thomasberger, Sv. Vavřinec a Sv. Valentin ................... 63 2. Augustin Jan Thomasberger, Sv. Marek a Sv. Lukáš .......................... 64 3. Augustin Jan Thomasberger, Andělé ...................................................... 64 C.
Závěsná malba ........................................................................................... 65
1. Jan Jiří Schmidt, Zjevení P. Marie Sněţné ............................................. 65 III. Kaple sv. Ignáce z Loyoly ............................................................................. 68 A.
Architektura ............................................................................................... 69
B.
Sochařství................................................................................................... 70
1. Jan Sturmer, Nejsvětější Trojice .............................................................. 70 2. Wolfgang Rossmayer, Zázraky a zjevení sv. Ignáce............................. 70 C.
Závěsná malba ........................................................................................... 72
1. Jan Jiří Hering, Vidění v La Storta .......................................................... 72 2. Jan Kryštof Handke, Slavnostní zahájení činnosti Collegia Germanica… .................................................................................................... 73 3. Jan Kryštof Handke, Sv. Ignác udílí almuţny........................................ 75 D.
Nástěnná malba ......................................................................................... 75
1. Jan Kryštof Handke, Sv. Petr se zjevuje sv. Ignácovi po poranění v bitvě u Pamplony .......................................................................................... 75 2. Jan Kryštof Handke, P. Maria pomáhá při sestavování regulí jezuitského řádu................................................................................................ 76 3. Jan Kryštof Handke, Potvrzení regulí jezuitského řádu papeţem Pavlem III.......................................................................................................... 77 4. Jan Kryštof Handke, Vize Nejsvětější Trojice ....................................... 77 5. Jan Kryštof Handke, Zjevení Krista v hostii .......................................... 78 6. Jan Kryštof Handke, Modlitba sv. Ignáce .............................................. 79 7. Jan Kryštof Handke, Ţena s dítětem před obrazem světce ................... 79 5
8. Jan Kryštof Handke, Grisaillové medailony .......................................... 80 IV. Kaple sv. Františka Xaverského ................................................................. 84 A.
Architektura ............................................................................................... 85
B.
Sochařství................................................................................................... 85
1. Augustin Jan Thomasberger, Svatá Rodina ........................................... 85 2. Wolfgang Rossmayer, Zázraky a zjevení sv. Františka Xaverského ... 86 C.
Závěsná malba ........................................................................................... 88
1. Jan Kryštof Handke, Povolání sv. Františka Xaverského ..................... 88 2. Jan Kryštof Handke, Sv. František Xaverský přijímá zakládací listinu semináře v Goi.................................................................................................. 89 3. Jan Kryštof Handke, Indická misie sv. Františka Xaverského ............. 90 D.
Nástěnná malba ......................................................................................... 91
1. Jan Kryštof Handke, Křest indického kníţete ........................................ 91 2. Jan Kryštof Handke, Uzdravení nemocného jezuity ............................. 92 3. Jan Kryštof Handke, Disputace sv. Františka Xaverského ................... 92 4. Jan Kryštof Handke, Udílení svátosti nemocnému................................ 94 5. Jan Kryštof Handke, Smrt sv. Františka Xaverského ............................ 95 6. Jan Kryštof Handke, Uzdravení nemocného v ústí Gangu (?) ............. 95 7. Jan Kryštof Handke, Vzkříšení dítěte orientální královny .................... 95 8. Jan Kryštof Handke, Grisaillové medailony .......................................... 96 V. Kaple sv. Anny .............................................................................................. 100 A.
Architektura ............................................................................................. 100
B.
Sochařství................................................................................................. 101
1. Michael Zürn, Sv. Jeroným.................................................................... 101 2. Michael Zürn, Sv. Řehoř Veliký ........................................................... 101 3. Augustin Jan Thomasberger, Sv. Jan Křtitel ........................................ 102 C.
Závěsná malba ......................................................................................... 103
1. Jan Jiří Schmidt, P. Maria s dítětem a sv. Annou; nástavec: Sv. Alţběta se sv. Janem Křtitelem ................................................................................... 103 6
2. Olomoucký malíř, Cyklus ze ţivota sv. Anny ..................................... 104 3. Autor neznámý, Sv. Anna ...................................................................... 104 D.
Nástěnná malba ....................................................................................... 105
1. Jan Kryštof Handke, Obětování P. Marie v chrámu ............................ 105 2. Jan Kryštof Handke, Zvěstování sv. Anně ........................................... 106 VI. Kaple sv. Pavlíny .......................................................................................... 109 A.
Architektura ............................................................................................. 109
B.
Sochařství................................................................................................. 110
1. Michael Zürn, Sv. Augustin ................................................................... 110 2. Michael Zürn, Sv. Ambroţ .................................................................... 110 3. Augustin Jan Thomasberger, Sv. Petr ................................................... 110 C.
Závěsná malba ......................................................................................... 111
1. Jan Jiří Schmidt, Sv. Pavlína léčí nemocné morem; nástavec: Sv. Apolónie ................................................................................................... 111 2. Autor neznámý, Sv. Jáchym s P. Marií................................................. 112 3. Olomoucký malíř, Protimorové procesí s ostatky sv. Pavlíny v Olomouci roku 1623 ................................................................................... 113 4. Olomoucký malíř, Sv. Pavlína jako patronka města při morové epidemii v roce 1623...................................................................................... 114 D.
Nástěnná malba ....................................................................................... 114
1. Jan Kryštof Handke, Křest sv. Pavlíny ................................................. 114 2. Jan Kryštof Handke, Martyrologium sv. Pavlíny ................................ 115 VII.
Kaple sv. Josefa ..................................................................................... 117
A.
Architektura ............................................................................................. 117
B.
Sochařství................................................................................................. 118
1. Augustin Jan Thomasberger, Sv. Juda Tadeáš..................................... 118 2. Augustin Jan Thomasberger, Sv. Jan Nepomucký .............................. 118 C.
Závěsná malba ......................................................................................... 119
7
1. Karel Josef Haringer, Sen sv. Josefa; nástavec: Sv. František Borgiáš…. ....................................................................................................... 119 2. Autor neznámý, Sv. Apolónie ............................................................... 120 D.
Nástěnná malba ....................................................................................... 121
1. Jan Kryštof Handke, Navštívení P. Marie ............................................ 121 VIII.
Kaple sv. Aloise Gonzagy .................................................................... 123
A.
Architektura ............................................................................................. 124
B.
Sochařství................................................................................................. 125
1. Wolfgang Träger, Andělé....................................................................... 125 2. Wolfgang Träger (dílna), První zpověď sv. Aloise Gonzagy ............. 126 C.
Závěsná malba ......................................................................................... 126
1. Karel Josef Haringer, Sv. Alois Gonzaga ............................................. 126 2. Autor neznámý, Sv. Stanislav Kostka, Sv. Alois Gonzaga ................ 127 3. Jan Kryštof Handke, Sv. Jan Křtitel ...................................................... 128 4. Jan Kryštof Handke, Křest Páně ............................................................ 128 5. Autor neznámý, Sv. Antonín Paduánský.............................................. 129 D.
Nástěnná malba ....................................................................................... 129
1. Jan Kryštof Handke, Glorifikace sv. Aloise ......................................... 129 2. Jan Kryštof Handke, Andílek s lilií, Andílek s růţovým keřem, Koruna s květy.. ........................................................................................................... 130 IX. Kaple sv. Archanděla Michaela ................................................................ 132 A.
Architektura ............................................................................................. 132
B.
Sochařství................................................................................................. 133
1. Augustin Jan Thomasberger, Sv. Archanděl Gabriel .......................... 133 2. Augustin Jan Thomasberger, Sv. Archanděl Rafael ............................ 133 C.
Závěsná malba ......................................................................................... 134
1. Josef František Wickart, Archanděl Michael v boji s ďáblem, nástavec: Stigmatizace sv. Františka z Assisi............................................................... 134 2. Josef Ignác Sadler, Sv. Dorota ............................................................... 135 8
3. Jan Jiří Heinsch, Sv. Rodina .................................................................. 136 X. Kaple sv. Karla Boromejského.................................................................. 139 A.
Architektura ............................................................................................. 139
B.
Sochařství................................................................................................. 140
1. Augustin Jan Thomasberger, Sv. Šebestián ......................................... 140 2. Augustin Jan Thomasberger, Sv. Roch................................................. 140 C.
Závěsná malba ......................................................................................... 141
1. Josef František Wickart, Sv. Karel Boromejský podává Tělo Páně umírajícím; nástavec: Vidění sv. Rozálie .................................................... 141 2. Autor neznámý, P. Maria Pomocná, téţ Pasovská .............................. 142 3. Autor neznámý, Sv. Jan Nepomucký.................................................... 143 4. Autor neznámý, Sv. Josef....................................................................... 144 5. Autor neznámý, Sv. Jan Evangelista ..................................................... 144 XI. Kaple sv. Anděla Stráţce ............................................................................ 147 A.
Architektura ............................................................................................. 147
B.
Sochařství................................................................................................. 148
1. Augustin Jan Thomasberger, P. Maria Immaculata ............................ 148 2. Filip Sattler, Sv. Markéta z Cortony...................................................... 149 3. Autor neznámý, Anděl Stráţný ............................................................. 149 C.
Závěsná malba ......................................................................................... 151
1. Karel Josef Haringer, Anděl Stráţce ..................................................... 151 D.
Nástěnná malba ....................................................................................... 152
1. Jan Kryštof Handke, Tóbit posílá syna na cestu .................................. 152 2. Jan Kryštof Handke, Anděl vyvádí sv. Petra z vězení......................... 152 XII.
Kaple sv. Barbory ................................................................................. 155
A.
Architektura ............................................................................................. 156
B.
Sochařství................................................................................................. 156
1. Augustin Jan Thomasberger, Ukřiţovaný s anděly ............................. 156 2. Filip Sattler, Sv. Marie Magdalena........................................................ 157 9
3. Autor neznámý, Sv. Barbora.................................................................. 157 C.
Závěsná malba ......................................................................................... 158
1. Karel Josef Haringer, Stětí sv. Barbory ................................................ 158 D.
Nástěnná malba ....................................................................................... 159
1. Jan Kryštof Handke, Glorifikace sv. Barbory ...................................... 159 2. Jan Kryštof Handke, Sv. Barbora pomáhá nemocným a umírajícím 160 XIII.
Oltář sv. Kříţe........................................................................................ 162
XIV.
Kazatelna ................................................................................................ 164
7. ZÁVĚR .......................................................................................................... 166 8. POZNÁMKY ................................................................................................ 167 9. SUMMARY .................................................................................................. 193 10. PRAMENY A LITERATURA ................................................................. 194 11. PŘÍLOHY A SEZNAM VYOBRAZENÍ NA CD ................................ 202 12. SEZNAM OBRAZOVÉ PŘÍLOHY ........................................................ 222 13. OBRAZOVÁ PŘÍLOHA ........................................................................... 224 14. ANOTACE .................................................................................................... 230
10
1. ÚVOD Snahy o nastolení katolické tradice na Moravě naráţely v raném novověku hlavně na nekatolickou většinu stavů, trvajících na náboţenských svobodách země. Zlom měl přijít s jezuitským řádem, zaloţeným sv. Ignácem z Loyoly roku 1534 a potvrzeným bulou papeţe Pavla III. roku 1540. První jezuité se v českých zemích objevili v roce 1556, aby ztracené obyvatele Čech a Moravy přivedli zpět do lůna katolické Církve.1 O příchod jezuitů do Olomouce usiloval jiţ biskup Marek Kuen (1553– 1565), ale dosáhl toho, roku 1566, aţ jeho nástupce biskup Vilém Prusinovský z Víckova (1565–1572). Vzhledem k převaze luteránského obyvatelstva se schválení misie neobešlo bez počátečních komplikací, avšak nakonec ji generál řádu, František Borgiáš, potvrdil a dne 22. 4. 1567 schválil papeţ Pius V.2 Prvním sídlem řádu se stal v roce 1567 jiţ značně sešlý minoritský klášter s kostelem P. Marie, jejţ začali jezuité pro své potřeby upravovat. Po přestavbě koleje a dokončení nové školní budovy v roce 1582, byl na místě pěti měšťanských domů, jeţ řád získal, v roce 1596 vybudován renesanční konvikt a seminář; k němuţ se přičlenil kostelík Boţího Těla. Na konci 16. století poloţili jezuité ještě základy seminární budovy sv. Františka Xaverského pro chudší alumny. Renesanční podobu areálu, dotovanou olomouckým biskupem, bohuţel podrobně neznáme, poněvadţ zanikla při radikální barokní přestavbě komplexu budov v poslední třetině 17. století a první třetině 18. století.3 V květnu 1619 se k povstání českých stavů přidala i Morava, proto museli jezuité Olomouc opustit.4 Po Bílé hoře se ve městě započalo rozvíjet baroko doprovázené v počátcích náboţenskou intolerancí, návratem jezuitů (1621), morovými epidemiemi (1623, 1633), velkým poţárem (1637), a také
okupací
města
Švédy
(1642–1650).5 „Opětovné
vysvěcení
olomouckých kostelů i následné procesí tak mělo vedle svého liturgického 11
opodstatnění i zřetelný demonstrativní charakter. Svým způsobem se jednalo o očistný rituál a symbolické ovládnutí městského prostoru … katolickou tradicí.“6 O rozšíření koleje uvaţovali jezuité jiţ během třicetileté války, avšak aţ na počátku 18. století byli natolik ekonomicky soběstační, aby započali s velkolepými stavebními aktivitami. Před rokem 1695 vypracovali definitivní projekt na výstavbu nových jezuitských škol (1701–1708), v roce 1711 přistoupili k přestavbě koleje (1714–1715; 1718–1723), ale i výstavbě nového kostela P. Marie Sněţné (1710–1720), semináře sv. Františka Xaverského (1717–1720); komplex jezuitských budov dotvořila stavba Nového konviktu (1721–1724).7 Za centrum jezuitské misie v Olomouci můţeme povaţovat chrám P. Marie Sněţné, oceňovaný dnes zvláště pro svůj téměř nedotčený stav dochování. Z toho důvodu se jeví jako ideální východisko pro téma této práce, čili analýzu podstaty a funkce obrazu ve vizuální kultuře olomouckých jezuitů. Po přehledu dosavadního bádání se pozornost zaměří na podobu a vybavení starého minoritského kostela, jehoţ tradici Tovaryšstvo Jeţíšovo nepopřelo ani v novém chrámu. Jelikoţ stavebnímu vývoji a umělecké výzdobě jezuitského kostela P. Marie Sněţné věnovala pozornost řada badatelů,8 stanou se páteří celé práce závěsná plátna v bočních kaplích kostela. Impuls pro zpracování tématu představovalo zjištění, ţe víme stále velmi málo o záměru, se kterým jezuité svůj kostel uměleckými díly vybavovali, o preferované formě a zasazení děl do uměleckého programu koleje, misie a ţivota barokního města.
12
2. PŘEHLED BÁDÁNÍ První návrh stanov řádu, vypracovaný v roce 1539, tzv. Formula Instituti, ani chování jezuitů zpočátku nepoukazovaly na zvláštní zaujetí kulturou a uměním. Revidovaná verze Formulí z roku 1550 však jiţ obsahovala důleţitý seznam aktivit řádu, doplněný větou „a vytvářet další práce jako projev lásky vhodný pro všeobecné dobro.“ 9 Sv. Ignác se tedy projevoval jako velký pragmatik, poněvadţ podporoval vše, co prospívalo pastorační praxi. Pravděpodobně tím nedohlédl všech důsledků svých rozhodnutí, neboť jimi svůj řád „pověřil“ nejen misí církevní, ale i kulturní. Potenciál obrazů si jezuité poprvé uvědomili v souvislosti s misiemi, o jejichţ charakteru pojednal i český jezuita Matěj Tanner.10 Historii řádu v českých zemích věnoval pozornost například T. V. Bílek,11 dále Antonín Podlaha12 a Alois Kroess.13 V současnosti se problematice věnuje zvláště Ivana Čornejová.14 Ke shrnutí působení Tovaryšstva Jeţíšova na našem území výrazně přispěla i v Praze konaná mezinárodní konference Bohemia Jesuitica 1556–2006 .15 Část příspěvků ve sborníku z konference pojednala také o přístupu jezuitů k výtvarnému umění, jejţ utvářela především řádová spiritualita popsaná v Duchovních Cvičeních sv. Ignáce z Loyoly,16 navazujících svým charakterem na starší tradici kartuziánského mnicha Ludolfa Saského – skrze pozorování vyobrazení ze ţivota a utrpení Páně vnitřně zakoušet Boţí lásku. Otázkou funkce obrazu v programu jezuitského řádu se dnes zabývá především Petra Nevímová,17 ale problematiky se dotýká i Jan Royt.18 Práce těchto autorů se zaměřují spíše na uměleckou tvorbu jezuitů v Čechách. Publikaci mapující uměleckou činnost řádu na Moravě stále postrádáme, neboť vznikají práce spíše dílčího charakteru. Detailní pohled na prostředí barokní Olomouce si kladly za cíl postihnout zvláště svazky doprovázející výstavu Olomoucké baroko, 13
Výtvarná kultura let 1620–1780,19 ve kterých lze najít stati jak o etablování a umělecké produkci jezuitů
ve městě, tak kompletní přehled
uměleckohistorické literatury k tomuto tématu. Nejdůleţitější spis o dějinách kostela P. Marie Sněţné sepsal jiţ rektor olomoucké koleje Johann Müller Anfang und Ende der alten Maria Schneekirche.20 Z něj čerpal Jan Petr Cerroni,21 na kterého navázali Tomáš Řehoř Volný,22 Adolph Nowak,23 August Prokop,24 Robert Schünke,25 Josef Vyvlečka26 a Alois Jašek.27 Malířské výzdobě interiéru věnoval pozornost především Milan Togner28 a Leoš Mlčák.29 Vzhledem k nadnárodnímu charakteru a pevné organizaci jezuitského řádu zde musíme zohlednit výsledky zahraničního bádání. Činnosti jezuitů v rakouské provincii, jeţ byla dlouho propojena s našimi zeměmi, se věnuje například Herbert Karner Die Jesuiten in Wien….30 Podnětná publikace vzešla také z německého prostředí Rom in Bayern: Kunst und Spiritualität der ersten Jesuiten,31 ale aktivity jezuitů v Německu sleduje i Jeffrey Chipps Smith Sensuous Worship….32 Sledovaným tématem se zabýval i Alain Tapié Vision Jésuite: Du Tintoret à Rubens.33 Vznik dalších publikací, zaměřených na uměleckou produkci jezuitů, iniciovali v poslední době především americký historik umění Gauvin Alexandr Bailey a John W. O’Malley SJ. Jedná se o tituly The Jesuits. Culture, sciences, and the arts, 1540–177334 a The Jesuits II. Culture, sciences, and the arts, 1540–1773,35 jeţ obsahují kompilaci statí mapujících stopy, jeţ řád ve světě zanechal svou kulturní i vědeckou činností. Dále The Jesuits and the Arts, 1540–177,36 podávající komplexní pohled řádu na výtvarné umění a architekturu, Between Renaissance and Baroque: Jesuit Art in Rome, 1565–1610,37 sledující počátky jejich uměleckého působení, a také Hope and Healing: Painting in Italy in a Time of Plague, 1500–1800,38 katalog vydaný ke stejnojmenné výstavě Worcester Art muzea v Masachusetts, zkoumající roli umění v době krize. 14
3. JEZUITÉ U MINORITŮ 1567-1712 Podobu minoritského kláštera a chrámu, do kterého jezuitský řád natrvalo přesídlil, dne 4. října 1569,39 přibliţují zápisky rektora olomoucké koleje Johanna Müllera,40 a také plán staré jezuitské koleje a školní budovy z roku 1710, čili z doby krátce před barokní přestavbou, publikovaný Jiřím Fialou a Leošem Mlčákem.41 Kostel P. Marie přiléhal ke koleji ze severní strany. Jednalo se o chrám orientovaný, poprvé zmíněný roku 1267, s dlouhým, trojboce uzavřeným chórem a síňovým trojlodím spočívajícím na šesti osmibokých pilířích. Zápisky rektora J. Müllera uvádí i legendu k půdorysu chrámu,42 jeţ plně odpovídá plánu kostela P. Marie publikovanému J. Fialou a L. Mlčákem [příloha č. 1].43 Písmeno A. značí délku a šířku chóru, B. délku a šířku lodi, H. I. K. pilíře na severní straně lodi, N. O. P. protější pilíře na jiţní straně, C. D. vchody do sakristie, E. místo, kde stála kazatelna, F. oltář sv. Anny, G. oltář P. Marie, L. M. vchody do kostela a Z. R. P. tři vchody do kaplí, které jezuité postupně přistavili.44 Záhy po svém příchodu započali jezuité s nutnou obnovou kostela, neboť se v něm nacházelo jen „několik starých sešlých oltářů a vadné varhany.“45 Mezi staré oltáře patřil i oltář sv. Barbory, ke kterému máme ještě k roku 1560 doloţenu donaci46 a oltář sv. Martina, jenţ dle J. P. Cerroniho47 jezuité v roce 1576 obnovili a spojili s úctou ke sv. Františkovi Xaverskému. Iniciované úpravy respektovaly minoritskou tradici, zvláště úctu k oltáři sv. Anny, při kterém vzniklo v roce 1501 bratrstvo,48 ale silnou kultovní tradici měla také soška P. Marie s dítětem, stojící na pilíři u zdi, vedle kazatelny a oltáře sv. Anny.49 Dle rektora J. Müllera ji chrámu daroval Jaroslav ze Šternberka, se kterým jsou, dle legendy, počátky minoritského kostela spojeny;50 dnes se nachází na hlavním oltáři. Další adaptace chrámového interiéru probíhaly v rozmezí let 1584 aţ 1683.51
15
Do upraveného chóru (1584–1591) jezuité umístili hlavní oltář Nejsvětější Trojice, P. Marie a apoštolů Petra a Pavla. V oltářním retabulu se nacházel obraz Nanebevzetí P. Marie, po stranách sochy sv. Petra a sv. Pavla.52 V roce 1602 biskup František z Dietrichštejna (1599–1633) posvětil nový oltář sv. Vavřince a sv. Valentina, jenţ vznikl místo dvou sešlých oltářů,53 a který J. P. Cerroni54 uvádí jako oltář P. Marie s obrazem Nanebevzetí P. Marie, archandělem Gabrielem nahoře a se sv. Vavřincem (napravo) a sv. Valentinem (nalevo). J. Müller uvádí,55 ţe vznikl v souvislosti se zaloţením bratrstva Nanebevzetí P. Marie (1580/1591). Na půdorysu starého kostela ho označil písmenem G., čili se jedná o oltář P. Marie. V letech 1604–1607 přistavili jezuité k jiţní lodi kostela kapli sv. Kříţe, jíţ fundoval Vilém Zoubek ze Zdětína. Do kaple umístili nový oltář, konsekrovaný roku 1607, jejţ doplňovala P. Maria a Ecce Homo. Kostel ani kolej však jezuitům stále nevyhovovaly, proto se rozhodli pro radikální přestavbu. Jejich záměr přerušil rok 1620, kdy byli, v důsledku stavovského povstání, z města vypuzeni. Kostela se následně zmocnili kališníci, kteří z něj odstranili obrazy.56 Po návratu do města, v roce 1621, započalo Tovaryšstvo Jeţíšovo, za přispění probošta Václava Pillara z Pilchu, se stavbou oltáře sv. Ignáce, a díky Kobylkům z Kobylího také oltáře sv. Františka Xaverského, a to u příleţitosti jejich kanonizace v roce 1622.58 V roce 1623 daroval olomouckým jezuitům papeţ Řehoř XV. ostatky raně křesťanské panny a mučednice Pavlíny nalezené roku 1622 v Římě. Téhoţ roku, během morové epidemie, se rada města Olomouce rozhodla konat procesí s jejími ostatky, které dle dobových svědectví epidemii ukončilo, proto se světice stala patronkou města, jíţ se Olomoučané
16
zavázali vystavit v jezuitském chrámu kapli (oltář) a kaţdoročně konat procesí.59 V roce 1640 slavil řád sto let od svého zaloţení. Při této příleţitosti mu arcivévoda Leopold Vilém udělil povolení přistavit ke kapli sv. Kříţe další dvě kaple. Tento záměr přerušil vpád Švédů do města (1642–1650), proto kaple sv. Ignáce z Loyoly a sv. Františka Xaverského vznikly, aţ roku 1665.60 Oltář sv. Ignáce doplňovala P. Maria s dítětem a plátno s námětem Vidění v La Storta od Jana Jiřího Heringa [katalog č. III. C. 1.; obr. 28]. Nad titulárním motivem oltáře v kapli sv. Františka Xaverského, upravené v roce 1667, se nacházely obrazy Zavraţdění sv. Václava a Sv. Michala.61 V roce 1652 postavili oltář Bolestné P. Marie, chronologicky následovaly zmíněné kaple zakladatele a spoluzakladatele řádu, a roku 1679 oltář pro kongregaci sv. Anny; s obrazem Sv. Josefa v nástavci. Oltář sv. Pavlíny stával ve starém chrámu jiţ od roku 1595, avšak roku 1682 pořídili jezuité nový, na nějţ umístili její relikviář.62 V letech 1682–1683 řád do chrámu pořídil ještě oltář P. Marie Piekarské; nad ním byli dva andělé a na boku soška Bolestné P. Marie (z oltáře z roku 1652, jenţ zanikl), sv. Jakuba s obrazem Sv. Stanislava nahoře a sv. Marie Magdaleny (téţ kajícníků), s obrazem Kristova poprsí, nad kterým se nacházel Sv. Alois. Posledně jmenované oltáře se měly nacházet u druhé dvojice protilehlých pilířů.63 Rozmístění bočních oltářů lze na základě těchto informací do jisté míry rekonstruovat. První dvojice oltářů, sv. Anny (evangelijní strana) a P. Marie (epištolní strana), se nacházela při východní stěně trojlodí, další dva páry stály u první dvojice gotických pilířů, a to patrně oltář P. Marie Piekarské a sv. Pavlíny, u poslední dvojice to byl oltář sv. Jakub a sv. Marie Magdaleny, a oltář sv. Kříţe, sv. Ignáce z Loyoly a sv. Františka Xaverského v přistavených kaplích na jiţní straně. Pro větší názornost přikládám hypotetické rozvrţení oltářů do přílohy [příloha č. 2]. 17
4. CHRÁM P. MARIE SNĚŢNÉ Přes značné úpravy přestal starý minoritský kostel dostačovat, jak kapacitním, tak reprezentačním potřebám řádu,64 navíc ho poškodil vpád švédských vojsk (1642–1650), proto se, nejpozději roku 1672, jezuité začali zaobírat myšlenkou postavit nový kostel.65 V této době přichází do Olomouce jezuita a „delineátor“ kolejí a kostelů řádu Tobiáš Gebler vytvářející dvě dvojice plánů nového chrámu. Druhá sada výkresů dokládá, ţe v období 1672–1711 uvaţoval řád o vybudování poutního kostela, patrně v rámci konkurence s premonstráty.66 Z tohoto záměru ale sešlo, poněvadţ jezuité pro stavbu vybrali plán Michaela Josefa Kleina,67 vycházející z půdorysu římského jezuitského kostela Il Gesù. Jedná se o jednolodí zaklenuté valenou klenbou se čtyřmi páry bočních kaplí, s emporami nad nimi, a dvojicí kaplí lemující půlkruhově ukončený závěr. O novostavbě se zmiňuje výše zmíněný rektor koleje J. Müller,68 ale i archivní prameny69 a literatura.70 Vztyčení základů kostela, netradičně orientovaného směrem sever-jih, proběhlo v roce 1711 a základní kámen poloţili jezuité na výročí přenesení ostatků sv. Pavlíny, čili 12. června 1712. Stavba probíhala poměrně rychle, neboť jiţ v roce 1714, respektive na konci stavební sezóny, byly dokončeny vnitřní omítky a rozmístěny oltářní menzy.71 K vysvěcení kostela došlo 16. a 17. února roku 1716. De facto dokončený vnitřní prostor kostela však postrádal malířskou i štukatérskou výzdobu, proto úplné dokončení chrámu datujeme do roku 1722, kdy vzniklo dnešní schodiště s balustrádou.72 Nový chrám plánovalo Tovaryšstvo Jeţíšovo, v návaznosti na tradici zaniklého minoritského kostela, zasvětit P. Marii Královně andělů, avšak roku 1716 patrocinium změnilo a poněkud netradičně ho zasvětilo P. Marii Sněţné. Pokusy o výklad změny patrocinia se odvolávaly zejména na ústřední nástropní malbu Karla Josefa Haringera (1687–1734) Zázrak 18
P. Marie Sněţné [katalog č. I. 2.; obr. 4], jenţ se koncentruje na zázračnou moc P. Marie, chránící skrze ikonu křesťany před morem. Jiný výklad se opíral o fakt, ţe sv. Ignác slouţil svou první mši ve stejnojmenném římském kostele. Ondřej Jakubec73 však uvaţuje o existenci obrazu nebo kultu P. Marie Sněţné v Olomouci jiţ v době předbělohorské. Dle jeho názoru mohl být kult potlačen, snad ve prospěch protimorového kultu sv. Pavlíny, a v letech 1713–1715, v souvislosti s další epidemií, oţiven. Ikona P. Marie Sněţné, jeţ patřila například vídeňským jezuitům, voršilkám, minoritům a augustiniánů, jezuitům v Brně nebo praţskému kostelu sv. Klimenta,74 se od 19. století nazývala Salus Populi Romanum, čili Spása římského lidu a podle tradice se jednalo o byzantskou Hodegetrii ze 13. století, milostný obraz a jednu z tzv. posvátných a autentických svatolukášských maleb. Obrazu se připisovaly dvě hlavní „zázračné“ funkce – ochrana proti pohanům či heretikům, ale také různým nemocem, zvláště moru.75 Kult ikony se konstituoval na základě pověsti o zázračném zaloţení římské baziliky Santa Maria Maggiore ve 4. století za papeţe Liberia, kterou zobrazuje hlavní oltářní obraz olomouckého kostela od Jana Jiřího Schmidta (1691–1765) [katalog č. II. C. 1.; obr. 16].76 Sedm z deseti oltářů minoritského kostela P. Marie, zaniklého v roce 1712,
se
rozhodlo
Tovaryšstvo
Jeţíšovo
v roce
1714
přenést
do novostavby. Jednalo se o hlavní oltář P. Marie, boční oltář sv. Vavřince a sv. Valentina, sv. Anny, sv. Pavlíny, sv. Kříţe, sv. Ignáce, sv. Františka Xaverského, a také sochu Bolestné P. Marie (dodnes v kapli sv. Barbory), která stávala u oltáře P. Marie Piekarské, jenţ však, spolu s oltářem sv. Jakuba a sv. Máří Magdaleny, zanikl.77 K nim nechali jezuité nově upravit čtyři oltáře: sv. Josefa, sv. Jana Křtitele, sv. Stanislava a sv. Jana Nepomuckého.78 Podrobnější popis oltářů v bočních kaplích uvádí opět J. Müller.79
19
V novém kostele se původně nacházel hlavní oltář P. Marie Královny andělů a boční oltáře sv. Anny s obrazem Marie Magdaleny nahoře, sv. Pavlíny; rektor Müller80 uvádí, ţe v minoritském kostele se v této části nacházel oltář P. Marie. Do horní části oltáře sv. Pavlíny řád umístil obraz Sv. Apolónie, patronky proti bolestem zubů, ctěné jiţ ve starém chrámu. 81 Podle záznamu dále následovaly kaple sv. Ignáce s oltářem, v jehoţ horní části se nacházel obraz Sv. Františka Borgiáše, sv. Františka Xaverského, sv. Stanislava Kostky, sv. Josefa se Sv. Klementem nahoře, sv. Jana Křtitele a nahoře obraz Sv. Jan Evangelisty, sv. Jana Nepomuckého, sv. Kříţe se Sv. Barborou v horní části a sv. Vavřince a sv. Valentina; Sv. Leonard nahoře. J. Vyvlečka dodává, ţe „později, v letech třicátých, z příčin neznámých, změněny byly titule: sv. Vavřince, sv. Jana Křtitele, sv. Stanislava a sv. Jana Nep. a nahraţeny: sv. Michalem, sv. Andělem Stráţným, sv. Aloisem a sv. Barborou.“82 Tato informace patrně není úplně přesná, neboť J. Tíkal,83 na základě archivních pramenů,84 klade posvěcení všech nynějších oltářů jiţ do roku 1716; jednalo se ale jen o oltářní menzy. Chrámový interiér dnes lemují čtyři dvojice protilehlých bočních kaplí (od chóru, vţdy od evangelijní strany) sv. Ignáce a sv. Františka Xaverského, obklopující presbytář, sv. Anny a sv. Pavlíny, sv. Josefa, sv. Aloise, sv. Archanděla Michaela, sv. Karla Boromejského, sv. Anděla Stráţce a sv. Barbory u vchodu do kostela na epištolní straně. Při kapli sv. Pavlíny se u presbytáře nachází ještě oltář sv. Kříţe. Dnešní stav [příloha č. 3] a popis rozmístění oltářů dle J. Müllera [příloha č. 4], vybízí k bliţšímu zamyšlení nad vývojem rozmístění oltářů. J. Müller uvádí, ţe sv. Anně byla zasvěcena první kaple, protoţe první oltář ve starém kostele nesl stejné zasvěcení.85 Jednalo se o první oltář v lodi, u vítězného oblouku. Diáře rektorů koleje výslovně zmiňují v roce 1716 svěcení bočních oltářů sv. Anny, sv. Pavlíny a sv. Jana Křtitele,86 coţ 20
vypovídá o jejich důleţitosti, proto se, dle mého názoru, jejich umístění neměnilo. Navíc, dnešní kaple sv. Aloise, třetí na epištolní straně, nesla původně zasvěcení sv. Jana Křtitele, jak zde dodnes připomíná původní oltářní obraz Křtu Páně od Jana Kryštofa Handkeho [katalog č. VIII. C. 4.; obr. 124]. Z toho vyplývá, ţe oltáře sv. Ignáce z Loyoly a sv. Františka Xaverského se od počátku nacházeli, vzhledem k jejich významu, na dnešním místě. Situaci komplikuje zasvěcení zbývajících kaplí. Dnešní oltář sv. Josefa doprovází socha sv. Jana Nepomuckého [katalog č. VII. B. 2.; obr. 108], avšak zasvěcení této kaple, se dle informací J. Vyvlečky, neměnilo, proto socha patrně nepoukazuje na původní zasvěcení tohoto prostoru. Obraz světce vidíme i nad bočním oltářem v kapli sv. Karla Boromejského [katalog č. X. C. 2.; obr. 143], se kterou se v původním programu nepočítalo. Kaple sv. Jana Nepomuckého se tedy mohla nacházet na tomto místě. Oltář sv. Vavřince a sv. Valentina jezuité zrušili a spojili s prvním bočním oltářem na epištolní straně, sv. Pavlíny, aby tak, dle mého názoru, připomněli umístění oltáře P. Marie z minoritského chrámu [příloha č. 1, 2]; ţádný detail v chrámu na to přímo nepoukazuje. Ve starém minoritském kostele se u druhého pilíře z druhé dvojice, na evangelijní straně, patrně nacházel oltář sv. Jakuba; obraz Sv. Stanislava nahoře. Jelikoţ jsme jednoznačně objasnili, ţe u oltáře sv. Anny a de facto i P. Marie jezuité ctili tradici původního umístění (i kdyţ změnili orientaci novostavby), jeví se jako pravděpodobně, ţe dnešní kapli sv. Anděla Stráţce předcházel právě oltář sv. Stanislava Kostky. Původní oltář sv. Kříţe (dnes při vítězném oblouku) nahradil tedy nynější oltář sv. Barbory, neboť v horní části původního oltáře se měl obraz světice nacházet. Hypotézu lze podpořit také připomínkou kajícnice Máří Magdaleny nad zpovědnicí v dnešní kapli sv. Barbory; odkazující na 21
původní oltář minoritského kostela, při druhém pilíři z prostřední dvojice na epištolní straně. Při boční stěně se nachází také oltář Bolestné P. Marie s plastikou z původního chrámu, jeţ se mohla tematicky vázat k prvotně plánovanému zasvěcení. Z výše uvedeného vyplývá, ţe J. Müller patrně nezaznamenal popis oltářů se záměrem přiblíţit nám jejich rozmístění. V době vzniku rukopisu o něm nemuselo být rozhodnuto, anebo došlo k dalším změnám. I kdyţ se pokus o rekonstrukci původního rozmístění oltářů opírá o dochované archivní zprávy, nelze ho chápat jako definitivní, neboť z větší části vyplývá z důrazu, jenţ Tovaryšstvo Jeţíšovo přikládalo tradici daného místa,87 proto tato otázka zůstává stále otevřená [příloha č. 5, 6].
4.1. Proměna ideové koncepce chrámu v kontextu doby Pro změnu původní ideové koncepce chrámu svědčí změna zasvěcení, provedené změny v interiéru i na průčelí. Dle původního plánu se měl, jak vyplývá z návrhu Davida Zürna, ve štítu nacházet Sv. Ignác z Loyoly, pod ním sv. František Xaverský a František Borgiáš. Dnes se nejvýše nachází P. Maria s dítětem, pod ní sv. Ignác z Loyoly a sv. František Xaverský. V nikách pod kladím sv. Apolónie, na protější straně sv. Aneţka a pod nimi sv. Vavřinec a sv. Valentin. Nejníţe vidíme sv. Petra a sv. Pavla [obr. 1].88 V období baroka suţovala Olomouc, v doprovodu společenských, politických, majetkových i duchovních převratů, hlavně válka, hladomor, poţár a mor (1623, 1633, 1642, 1653, 1655, 1675 a 1713-1715).89 Cyklické navracení morové epidemie, v důsledku válečných střetů a špatných hygienických podmínek ve městě, si vyţádalo vydání různých opatření proti jejímu šíření a zastavení. Jednalo se o doporučení občanských, lékařských i církevních autorit, jeţ lze rozdělit do dvou kategorií: světská, tzn.
lékařsko-společensko-politická
oznamovaná a vedená církví.90 22
opatření
a
opatření
spirituální,
Světská opatření zahrnovala totální karanténu, vykuřování postiţené oblasti a produkci „léků“, respektive různých lidových doporučení vyuţívajících byliny a domácí prostředky, ale za nejúčinnější ochranu se povaţoval útěk. Podrobně nás o těchto praktikách informují dobové spisy vydávané pro účinnější boj s epidemií.91 Informace o světských opatřeních a způsobech léčby se nám dochovaly i v případě Olomouce. Z preventivních důvodů vyšel v roce 1679 spis Armamentarium antiloimicum. Vydal ho lékař Václav Maxmilián Ardensbach z Ardennsdorfu, jenţ pokládal za nejúčinnější léčebný prostředek kafr a pocení. Jako neúčinné se mu jevilo pouštění ţilou, klystýry a uţívání dávidel. Připouštěl sice obecně tradované uţívání vlastní moči a stolice, avšak pochyboval o účinku tabákového kouře, nepodporoval ani otevírání morových hlíz. Doporučoval přikládání sušených ţab nebo zadní části oškubané slepice.92 V roce 1680 vyšel přetisk knihy olomouckého lékaře Ezechiela Bautschera Krátká rada kterakby se prostý člověk a chudí lidé v čas morové nákazy zachovati měli a také kdyby někdo z nich tou nemocí od Pána Boha navštíven byl jakby sobě špatnými a takměř všudy se nacházejícími prostředky pomoci mohl.93 Nejhorší epidemie proběhla v letech 1713–1715. V čele zvláštní zdravotní komise stanul doktor filozofie a medicíny Jan Mikuláš Maubeuge, jenţ k účinnějšímu boji s epidemií vydal roku 1713 spis Directorium antipestilentiale oder Kurtze ohmassgebliche Pest-Ordnung.94 V Olomouci v této době zemřelo asi 3000 lidí z celkového počtu 4000– 5000 osob. Uzavření města na téměř tři čtvrtě roku znamenalo i zákaz trhů a vývozu řemeslnických výrobků, zákaz procesí (procesí s ostatky sv. Pavlíny se však v roce 1715 přesto konalo) a poutí, dovozu starých šatů, prádla a peřin, a také výskyt různých podvodně léčících šarlatánů.95
23
Z praxe lékařů se poučily i církevní řády, jak dokládá morový řád, sepsaný jezuitou Jeronýmem Nadalem, který se pouţíval i v českých zemích.96 I kdyţ se objevily snahy objasnit mor vědeckým způsobem,97 povaţoval se za příčinu kaţdé choroby hřích, proto lidé morovou epidemii nejčastěji chápali jako Boţí trest a povaţovali za účinnější opatření církevní, respektive léky „na duši“ v různé podobě: zpověď, eucharistie, mše, speciální morové litanie nebo jiné modlitby, procesí, charitativní práce, speciální amulety či medaile s obrazy světců slouţící jako ochrana, apod.98 S protimorovými opatřeními souvisel také vznik řady uměleckých děl, ke kterým můţeme patrně přičíst i proměnu ideové koncepce programu jezuitského chrámu v Olomouci.
4.2. Obrazy v bočních kaplích Připomínka morové epidemie se objevuje nejen v patrociniu chrámu, na obraze hlavního oltáře a klenbě hlavní lodi, nýbrţ také v jednotlivých bočních kaplích. V této souvislosti se zmiňovala zvláště kaple sv. Pavlíny, sv. Karla Boromejského a sv. Aloise, avšak dosud neproběhl detailní průzkum námětů, pouţitých ve všech bočních kaplích, jenţ by existenci takto cíleného ikonografického programu potvrdil nebo vyvrátil. Boční kaple popisuji jako protilehlé dvojice, a to od presbytáře směrem ke vchodu, vţdy od evangelijní strany.
24
4.2.1. Kaple sv. Ignáce z Loyoly Kaple sv. Ignáce z Loyoly vznikla jako trvalá připomínka zakladatele řádu, čili plnila funkci reprezentativní, ale zároveň představovala misionářskou snahu jezuitů šířit kult světce mimo centrum Říma [katalog č. III.; obr. 19]. Oltářní obraz s námětem Vidění v La Storta [katalog č. III. C. 1.; obr. 29], původem ještě ze starého minoritského kostela, namaloval praţský malíř Jan Jiří Hering (1587-1648). Horní část obrazu později doplnil o scénu ţehnajícího Boha Otce olomoucký malíř Jan Kryštof Handke (1694-1774), jenţ se k výzdobě kaple vrátil opět v roce 1743, aby realizoval malířský cyklus s náměty z Ignácova ţivota [katalog č. III. D. 1.–8.; obr. 33, 34, 37, 38, 40, 43].99 V souvislosti se zkoumaným tématem zaměřme pozornost na méně nápadné reliéfy na oltáři a nástěnné malby. Do osmi obdélných polí oltářní predely vsadil Wolfgang Rossmayer pozlacené reliéfy [katalog č. III. B. 2.; obr. 24–27], jeţ zaujmou zvláště náměty poukazujícími na světcovi výjimečné schopnosti. Obdobná témata prezentují grisaillové medailony [katalog č. III. D. 8.; obr. 46, 48, 49, 51–54] a iluzivní zrcadlo s muţem, ţenou a dítětem [katalog č. III. D. 7.; obr. 45]. Sv. Ignác představoval nejen hlavní pilíř řádu, ale i ideál reformované duše hodný následování, proto jezuité dbali na to, aby jeho obraz měli věřící neustále na očích. „Ţivé zobrazení“ kaţdého světce, obecně, napomáhalo nejen k transformaci obrazu „skutečné“ historické osoby v kultovní obraz hodný uctívání, avšak také k propagaci příslušného kultu.100 Tato zásada zůstala zachována i v Olomouci, neboť jeho podobu nacházíme také na průčelí chrámu a na klenbě v presbytáři. Kaţdý světec představoval Bohem vyvolený subjekt, jenţ odpověděl na jeho volání. Tímto se stal vzorem pro druhé, čili pomáhal povolávat další subjekty, proto se jezuité snaţili kult svého zakladatele v Olomouci 25
výrazně propagovat. Jelikoţ se ale jednalo o poměrně nového světce, novou tradici, tvořila součást procesu snaha dopředu „odhadnout a zajistit“ úspěšnost kultu různými prostředky. V tomto ohledu se poučili v Římě. Po kanonizaci sv. Ignáce (1622) nedosáhl jeho kult v Římě takové popularity, jak se očekávalo. Aby situaci změnili, realizovali jezuité v 80. letech 17. století projekt, jehoţ součást tvořila renovace kaple sv. Ignáce v Il Gesù, výzdoba chodby v Casa Professa, stavba vily v blízkosti Caracallových lázní a tvorba fresek na klenbě kostela sv. Ignáce. V této souvislosti došlo i k renovaci malé kaple v La Storta. Všechny projekty (kromě kaple), pracující s hagiografií sv. Ignáce a zázraky, jeţ vykonal, realizoval jezuita Andrea Pozzo (1642–1709).101 Devět zázraků zakladatele jezuitského řádu nacházíme jiţ na rytině v jeho ţivotopise z pera jezuity Pedra Ribadeneiry (1527–1611)102 – vzkříšení mrtvých, vymítání démonů, zjevení se nemocnému a následné uzdravení, odvrácení přírodní katastrofy (ohně), levitace sv. Ignáce obklopeného září nad nemocnými, jeţ se poté uzdravili, uzdravení chorých skrze olej před jeho hrobem, utišení bouře na moři a pomoc při těţkém porodu [obr. 17]. O potvrzení autenticity často velmi diskutovaných, ale pro kult a kanonizaci zakladatele nesmírně důleţitých zázraků, se zaslouţil další ţivotopisec sv. Ignáce, Daniello Bartolli.103 Cyklus nástěnných maleb, zobrazující epizody ze ţivota sv. Ignáce a jeho zázraky, zdobí také chodbu před místnostmi, ve kterých ţil a zemřel, v Casa Professa v Římě. Práci započal kolem roku 1661 Giacomo Borgognone, jenţ vytvořil čtyři sady obrazů kolem oken. Výzdobu dokončil kolem roku 1680 A. Pozzo (1642-1709), který ji doplnil, mimo jiné, o náměty zázraků a zboţnosti sv. Ignáce inspirované grafickými rytinami. Tuto inspiraci vykazuje i zobrazení sv. Ignáce, jako zázračného léčitele, na fresce v závěrové apsidě římského chrámu sv. Ignáce (započato 1685) [obr. 18].104 26
Kolem jednotlivých oltářů v olomouckém kostele se utvářely také kulty, které poutaly další věřící, jak dokazují četné obětní dary, tzv. exvota věnovaná přímluvcům z vděčnosti a úcty. Představu o jejich kvantitě a kvalitě lze prezentovat na soupisu inventáře kostela, pořízeném krátce po zrušení řádu.105 „Kultu sv. Ignáce náleţelo celkem 18 darů: 8 stříbrných figur, 6 stříbrných srdcí, z nich jedno pozlacené, 2 stříbrné ruce, 1 stříbrná noha, 1 dukát, 2 děkovné feniky.“106 Drahý materiál poukazuje na majetné dárce, forma vypovídá o části těla, která byla díky přímluvě světce uzdravena. V roce 1729 olomoučtí jezuité dokonce shromáţdili, vybrali a následně zaslali do Antverp soupis zázračných uzdravení a příhod sv. Ignáce sepsaných na základě starších záznamů ze 17. a 18. století. Například v roce 1724 měla voda, poţehnaná jeho jménem, uzdravit dvě rodičky v šestinedělí, jimţ se rodily mrtvé děti.107 Výzdoba kaple sv. Ignáce v Olomouci reflektuje tradici propagování kultu světce v intencích mateřského prostředí, ve kterém se konstituoval na základě rytin obsaţených v jeho ţivotopisech. Ilustrované exempláře se dochovaly i v Národní knihovně v Praze108 a v Moravské zemské knihovně v Brně.109 Mimo funkce reprezentativní a propagační však obrazy zázraků, demonstrující světcovi mimořádné schopnosti, představují také výzvu k přímluvám, jeţ nabíraly na intenzitě zvláště v krizových situacích, tedy i během epidemií moru, proto „byly zcela v souladu s teologickou, psychologickou, sociální a lékařskou realitou té doby, jíţ utvářel strach, děs a úzkost.“110
27
4.2.2. Kaple sv. Františka Xaverského Kaple sv. Františka Xaverského [katalog č. IV.; obr. 58], podobně jako kaple sv. Ignáce, představuje projev úcty k spoluzakladateli jezuitského řádu. Umístěním po stranách nejdůleţitějšího prostoru kostela, presbytáře, připomínají přirovnání sv. Ignáce a sv. Františka k pilířům katolické církve, sv. Petrovi a sv. Pavlovi. Řádným zdůrazněním se jezuitský řád snaţil, jak bylo naznačeno výše, fixovat svou identitu a ukotvit kulty těchto světců v prostředí Olomouce. Kapli dominuje portálový retábl se sochařskou výzdobou od A. J. Thomasbergera [katalog č. IV. B. 1.; obr. 58–59] a s oltářním plátnem Povolání sv. Františka Xaverského, na kterém světec, obklopený anděly, ochotně přijímá nabízené kříţe [katalog č. IV. C. 1.; obr. 67]. Malířskou výzdobu, jeţ pokrývá de facto všechny stěny kaple, vytvořil, spolu se svou dílnou, opět J. K. Handke [katalog č. IV. D.; obr. 70, 71, 74, 77–81, 83– 87]. Ke kanonizaci sv. Františka Xaverského, stejně jako sv. Ignáce, došlo v roce 1622. Při této příleţitosti vytvořil Valeriano Regnartio obrazy s náměty ze ţivota světce, jeţ při svatořečení zdobily chrám Il Gesù. Sepsal také ţivotopis sv. Františka Xaverského S. Francisci Xaverii Indiarum Apostoli Societatis Jesu quaedam mirakula a Valeriano Regnartio delineata et sculpta (1622), který obsahoval osmnáct rytin výše zmíněných obrazů. Dochoval se však jen jediný neúplný exemplář; dnes ve Španělsku. Většina dalších ţivotopisů, dokonce ani první ţivotopis sv. Františka od Horatia Tursellina,111 ilustrace neobsahuje, proto nemáme úplný přehled o vývoji světcovi hagiografie. Řada ţivotopisů o ţivotě tohoto misionáře se nacházela i v olomoucké jezuitské knihovně. Ilustrace obsahuje například ţivot sv. Františka z pera Martina Lassoty,112 další rytiny nalezneme v ţivotopise vydaném vídeňskou univerzitou,113 jeţ mohli členové řádu v Olomouci znát. 28
Ikonografie kaple se zaměřuje především na misionářské působení světce předčasně ukončené jeho náhlou smrtí, později spojenou s morem, na ostrově San-čchuang (1552). Jako protimorový patron se však v Olomouci plně neprojevil, neboť tuto roli zde plnila především sv. Pavlína. Působil dále jako patron univerzit, zvláště chudých studentů,114 ale řada námětů nástěnných maleb [katalog č. IV. D.; obr. 71, 77, 79, 85, 87] a pozlacených reliéfů na predele oltáře [katalog č. IV. B. 2.; obr. 60– 66] reflektuje navíc jeho léčivé schopnosti – uzdravuje a udílí svátosti nemocným, křísí mrtvé, zahání mor, nemocní prosí před jeho oltářem a jsou uzdraveni. Některé tyto motivy nacházíme v kapli světce v římském chrámu Il Gesù [obr. 55]. Sv. Františkovi Xaverskému je zde věnována kaple v transeptu, na epištolní straně, tvořící protějšek ke kapli sv. Ignáce z Loyoly. Kaple světců v olomouckém chrámu jsou situovány téměř stejným způsobem. Římský oltář, vytvořený podle návrhu Pietra da Cortony (1596–1669), zdobí obraz s námětem Smrt sv. Františka Xaverského od Carla Marattiho (1625–1713). Nad oltářem, na klenbě a pod ní, pozorujeme fresky Giovanniho Andrei Carloneho (1639–1697) s náměty – Křest orientální panovnice, Utěšování ztroskotaných na moři, Zázrak s krabem a Glorifikace sv. Františka Xaverského [obr. 56].115 Obrazy Smrt sv. Františka Xaverského, Křest orientální panovnice a Kázání pohanům vyzdobil kapli světce v dalším římském jezuitském kostele, Sant’Andrea al Quirinale, Giovanni Battista Gaulli (1639–1709) [obr. 57].116 Jedná se o nejčastěji zobrazované motivy ze světcova ţivota, jeţ nacházíme také v Olomouci, kde se navíc objevují motivy zázračného uzdravení a další, spíše legendární motivy. O podobě a popularitě kultu, přidruţeného k olomouckému oltáři, svědčí opět inventář kostela. Zaznamenáno máme 24 darů, čili o 6 více, neţ v případě sv. Ignáce.117 Jedná se o předměty z drahých materiálů 29
vypovídajících o značné movitosti dárců. O úctě k světci vypovídá i jeho socha na průčelí a zobrazení na malbě v klenbě presbytáře. Jezuité se tedy snaţili svého světce neustále a viditelně zpřítomňovat, aby jeho kult co nejvíce aktivizovali a podnítili tak reformu jedinců. V souladu s dobovou atmosférou propagovali také víru v jím konané zázraky a léčitelské schopnosti. Vycházeli opět z tradice svého mateřského centra a cyklů grafických rytin, jimiţ se církví uznané zázraky dále šířily.
4.2.3. Kaple sv. Anny Obraz P. Marie s dítětem a sv. Annou vytvořil pro oltář této kaple autor hlavního oltářního obrazu, J. J. Schmidt [katalog č. V. C. 1.; obr. 92]. P. Maria drţí v náruči dítě, jeţ svou nohou šlape na hada, obtočeného kolem zeměkoule, s jablkem prvotního hříchu v tlamě. Toto zobrazení lze spojit s ikonografickým typem Immaculaty, který Indico Fiorillo, během slavení svátku Neposkvrněného početí v Neapoli, spojil s morem (1659).118 V P. Marii rozpoznal neproniknutelnou zeď proti „původnímu moru“, čili dědičnému hříchu. Maria, prosta tohoto hříchu, neboť ji sv. Anna počala bez poskvrny, proto platila za nejmocnějšího ochránce. O potvrzení tohoto dlouho diskutovaného dogmatu usilovali také jezuité a na jeho úspěšném šíření se podíleli i neapolští a španělští malíři, jeţ od poloviny 17. století ikonografii Neposkvrněného početí standardizovali ve shodě s popisem Apokalyptické ţeny.119 Sv. Anna se těšila velké úctě jiţ v gotickém kostele minoritů, neboť se jí připisovalo zastavení poţáru, jenţ vypukl roku 1497. Díky jejímu zásahu se poţár omezil pouze na střechu, coţ podnítilo rozvoj jejího kultu a zaloţení bratrstva sv. Anny (1501). Prvním představeným bratrstva se stal olomoucký biskup Stanislav II. Pavlovský (1578–1599) a zásluhou jezuitů
30
se jeho členy stala řada měšťanů, šlechticů i členů císařského dvora,120 jejichţ dobré finanční zajištění vyústilo v dary oltáři a kostelu.121 Sv. Anna na obraze proto upozorňuje jednak na propagované dogma Neposkvrněného početí, jeţ jezuité slavili 8. prosince, jednak na spojení předreformačního svatoanenského bratrstva, které v kapli dokládá obraz světice z 16. století [katalog č. V. C. 3.; obr. 95], s potridentským jezuitským bratrstvem.122 Potridentské bratrstvo Nanebevzetí P. Marie se scházelo u oltáře P. Marie a sv. Vavřince a sv. Valentina při vítězném oblouku gotického kostela, jak bylo zmíněno v příslušné kapitole. V novém chrámu se jezuité rozhodli obě bratrstva a tradici dvou nejdůleţitějších oltářů připojit k první boční kapli na evangelijní straně. Dítě, naklánějící se směrem k Anně a gesto, jímţ světice ukazuje na sebe, proto souvisí s tradicí bratrstva a s vírou jeho členů v uzdravení skrze přímluvu světice, coţ dokládá i obraz P. Marie s dítětem a světci, jenţ vytvořil, v souvislosti s morovou epidemií v neapolském městě Marigliano, Domenico Antonio Vaccaro [obr. 88].123 V době moru, či krizí všeobecně, měl obraz P. Marie s dítětem a sv. Annou v Olomouci působit jako ztělesnění čistoty a protiklad nečistého moru, akcentovaný námětem Zvěstování sv. Anně nad zpovědnicí [katalog č. V. D. 2.; obr. 97] a souborem obrázků se scénami ze ţivota sv. Anny [katalog č. V. C. 2.; obr. 93-94], přeneseným z minoritského kostela. S motivem čistoty souvisí i obraz Sv. Alţběty s Janem Křtitelem v nástavci oltáře [katalog č. V. C. 1.; obr. 89], poukazující na příchod vítěze nad hříchem zobrazeným na oltářním obraze; motiv zapuzení lze pozorovat jiţ na grisaillovém medailonu v kapli sv. Ignáce. Církevní teologové po stranách oltáře, Sv. Jeroným a Sv. Řehoř Veliký [katalog č. V. B. 1.–2.; obr. 89], zdůrazňují návrat ke kořenům pravé víry, ale sv. Řehoř navíc připomíná téma ústřední malby hlavní lodi – zázračné 31
ukončení morové epidemie roku 590 v Římě díky procesí, které konal s ikonou P. Marie Sněţné. P. Maria, nejmocnější přímluvkyně a ochránkyně, prostupuje nejen celým kostelem, ale také Olomoucí, jak připomíná morový sloup na Dolním
náměstí,
vybudovaný
k poctě
P.
Marie
Immaculaty
a protimorových ochránců (1715–1723).124 Zmiňme i událost, jeţ se odehrála v roce 1714 v Litovli a jejímţ svědkem byl olomoucký lékař Jan Mikuláš Maubeuge, autor výše zmíněného spisu o moru. Obraz Jana Jiřího Rotha,125 umístěný na lípě při zdejším lazaretu, začal údajně během bohosluţby ronit slzy a malířova nemocná manţelka, Anna Kateřina Pavlína, se díky němu zázračně uzdravila [obr. 98].126 Jako předloha malíři poslouţila starší univerzitní teze A. M. Lublinského z roku 1681.127 Na obraze pozorujeme, mimo sv. Pavlíny, další protimorové patrony, a to sv. Rocha, sv. Františka Xaverského, sv. Barboru a sv. Rozálii. Při sv. Pavlíně se vznáší P. Maria s dítětem a sv. Annou, čili námět, pouţitý také na oltářním obraze v kapli sv. Anny. Tovaryšstvo Jeţíšovo se proto mohlo, navrácením ke staršímu námětu univerzitní teze (na které ale chybí sv. Anna), spojené s morem a zázračným uzdravením v roce 1714, snaţit demonstrovat účinnost „nebeských léků“.
32
4.2.4. Kaple sv. Pavlíny V kapli sv. Pavlíny nacházíme další plátno J. J. Schmidta, Sv. Pavlína léčí nemocné morem, jeţ v nástavci doplňuje polopostava mučednice Sv. Apolónie [katalog č. VI. C. 1.; obr. 99, 101]. Obecně lze určitý výjev s morovou tematikou identifikovat na základě přímých a nepřímých znaků – šípů, mečů, kopí (symbolů boţského hněvu), temných mraků (dle dobové teorie provázel epidemii špatný vzduch), astronomických nebo astrologických symbolů, andělem drţícím bičík nebo metlu a světců, v tomto případě sv. Pavlíny. Z lékařských příznaků nemoci – horečka, kašel, ţízeň, bolest hlavy, zvracení, vyráţka, otoky, delirium – umělci zachycovali především pokoření. Na obrazech s touto tematikou lze vţdy spatřit zvláště větší skupiny lidí, muţů, ţen i dětí. Fyzicky nemocí postiţeni nejsou, ale jejich celkové zobrazení svědčí o naprostém lidském poníţení,128 jak můţeme pozorovat i na fresce v klenbě hlavní lodi [obr. 4]. Ostatky raně křesťanské panny a mučednice Pavlíny daroval, jak bylo zmíněno výše, olomouckým jezuitům, rozvíjejícím její kult, papeţ Řehoř XV. v roce 1623, kdy konané procesí s jejími ostatky, zobrazené v krajinném průhledu oltářního obrazu, v Olomouci ukončilo morovou ránu. Procesí vidíme také na dvou obrázcích, malovaných na měděném plechu, umístěných původně na predele oltáře [katalog č. VI. C. 3.–4.; obr. 103,104]. Na obraze vidíme sv. Pavlínu jak z nebes podává nemocným uzdravující nápoj. Nádoba, připomínající tvarem rozevřenou mušli, patrně reflektuje lampičku nalezenou spolu s ostatky světice. Dle četných zpráv pomáhal nápoj z této lampičky, jejíţ pozůstatek, vsazený do pozlacené svítilny, tvořil součást výbavy oltáře, proti horečce, bolestem hlavy, nespavosti nebo „pošetilosti“.129 Postiţení morem, které světice na obraze léčí, připomínají víru Olomoučanů nejen v ochranu, ale i uzdravení, jak dokládá štukový
33
anděl, zasunující meč do pochvy, na oltářním nástavci, a také procesí, poboţnosti, exvota130 a dary olomouckých měšťanů.131 V souvislosti s problematikou léčitelských schopností světců musíme zmínit sochy Sv. Vavřince a Sv. Valentina umístěné dnes při hlavním oltáři [katalog č. II. B. 1.; obr. 13, 14].
Původně
tvořili
součást
oltáře
sv. Pavlíny, jejţ dnes doplňují postavy posledních dvou církevních Otců, Augustina a Ambroţe, od Michaela Zürna [katalog č. VI. B. 1.–2.; obr. 99].113 Sv. Vavřinec, arcijáhen, umučený krátce po smrti papeţe Sixta II., rozdal chudým a nemocným církevní poklady, za které odpovídal, proto byl odsouzen k smrti opékáním na roštu.132 Sv. Valentin, biskup v Terni, působil, podobně jako sv. Pavlína, jako ochránce proti smrtelným nemocem – padoucnici a pakostnici.133 Dle A. Jaška se jeho obraz nacházel na západní stěně kaple.134 Připomínkou těchto světců jezuité navazovali na tradici starého kostela, ve kterém jim a P. Marii náleţel první boční oltář na epištolní straně. Zázračné schopnosti světců zmiňuje jiţ rektor J. Müller, který navíc připomíná starou úctu k sv. Apolónii, zobrazené v nástavci dnešního oltáře, patronce proti bolestem zubů [katalog č. VI. C. 1.; obr. 99].135 J. K. Handke kapli dále doplnil nástěnnými malbami Křest sv. Pavlíny [katalog č. VI. D. 1.; obr. 106] a Martyrologium světice [katalog č. VI. D. 2.; obr. 107]. Obracení raně křesťanským mučedníků, jejichţ kult jezuitský řád, v souladu se závěry Tridentina, prosazoval, projevené křtem a jejich smrtí mělo připomínat spásnou oběť Krista na kříţi a oţivovat vlaţnou víru křesťanů. Sám evangelista Jan upozorňuje na to, ţe Kristus přináší zdraví a léčí tělo i duši (J 3,14-15). Vybrané náměty v protějškových kaplích se tedy nejen doplňují, ale také se snaţí pobídnout k následování Krista, meditaci a zamyšlení nad vlivem hříchu-nemoci na lidstvo. Úctu k ostatkům sv. Pavlíny máme, mimo jezuitů, v Olomouci doloţenu i v katedrále sv. Václava, ve které se od roku 1786 nacházel relikviář 34
světice. První relikviář nechal zhotovit v roce 1639 podporovatel jezuitů, kapitulní děkan Jan Bedřich Breuner. Tento ale musel být, opět z biskupova popudu, po odchodu švédských vojsk, nahrazen novým. Jako připomínka a dík za přečkání morové rány vznikl oltář světice také v chrámu sv. Mořice (1716), její sochu nacházíme dále na mariánském sloupu na Dolním náměstí (1715–1723) a od roku 1675 měla sv. Pavlína svou kapli navíc i v chrámu na sv. Kopečku.136 Barokní kult patronky Olomouce byl však velmi ţivý i v okolí města.13
4.2.5. Kaple sv. Josefa Plátno Sen sv. Josefa, se Sv. Františkem Borgiášem v nástavci [katalog č. VII. C. 1.; obr. 108, 109], vytvořil v roce 1728 ve Vídni, stejně jako obrazy v kaplích sv. Anděla Stráţce a Barbory, K. J. Haringer.138 Sv. Josef se morem spojuje jako oblíbený patron dobré smrti. Smrt představovala v ţivotě křesťana velmi důleţitý okamţik. Jezuité i celá tehdejší společnost povaţovala za důleţitější se na ni připravit, ne jí bránit, proto se stala příprava na smrt oblíbeným tématem raně novověké zboţnosti. V širším slova smyslu měla dokonce předcházet ohroţení ţivota.139 S tím souvisí v kapli socha Sv. Judy Tadeáše [katalog č. VII. B. 1.; obr. 108], patrona v beznadějných případech, s Mandylionem z Edessy. Dle legendy, zaznamenané ve 4. století Eusebiem z Cesareje, napsal král Abgar z Edessy Jeţíši Kristu, aby ho přišel vyléčit z jeho nemoci. Jeţíš mu vzkázal, ţe on sám nepřijde, avšak pošle svého učedníka. Tak přišel do Edessy apoštol Tadeáš přinášející slova Krista, ale také pravý otisk jeho tváře, díky kterému se král zázračně uzdravil.140 S přípravou na smrt lze spojit i sochu Sv. Jana Nepomuckého [katalog č. VII. B. 2.; obr. 108], jehoţ svátek jezuité v Olomouci slavili jiţ od roku 35
1702, čili skoro třicet let před jeho kanonizací. Úctě se těšil jako zemský patron a mučedník zpovědního tajemství, patron při přírodních pohromách a povodních. Jeho zobrazení nacházíme často na morových sloupech, ale nelze ho primárně chápat jako protimorového patrona, neboť se, stejně jako další světci, vzýval při jakékoliv katastrofě.141 Pokud na popularitu světce poukazuje počet exvot, tak k obrazu tohoto světce jich náleţelo 18; k oltáři sv. Josefa, dle dochovaného inventáře, ţádná.142 Sv. Josefa s rozkvetlou holí nacházíme dále mezi skupinou světců oslavující P. Marii v presbytáři [katalog č. I. A. 1.; obr. 2]. Mezi nimi vidíme i sv. Františka Borgiáše, ctitele a šiřitele ikony P. Marie Sněţné, propojeného skrze menší obraz v nástavci [katalog č. VII. C. 1.; obr. 110] s ústředním tématem kostela. Jezuitský řád věnoval pěstounovi Páně pozornost také v římském chrámu Saint’Ignazio, ve kterém nacházíme jeho kapli, jejíţ výzdoba byla dokončena v roce 1713. Pendentivy pod kupolí vyzdobil, náměty Zasnoubení P. Marie, Dvanáctiletý Jeţíš v chrámu, Klanění tří králů a Sen sv. Josefa, pistojský malíř Luigi Garzi (1638–1721). Srovnáme-li obě malby sledovaného námětu [obr. 111], pozorujeme de facto stejné kompoziční schéma, i kdyţ mírně pozměněné. Sv. Josef si na obraze K. J. Haringera podpírá hlavu pravou rukou a hůl drţí v levé, P. Marii s knihou vidíme vpravo, mírně se liší také zobrazení anděla. I kdyţ zde nelze hovořit o přímé inspiraci Garziho dílem, poukazuje kaple sv. Josefa v římském kostele na snahu šířit kult tohoto světce, jak u nás dokládají jeho četné kaple a oltáře v jezuitských kostelech; například v Praze na Malé Straně, v Uherském Hradišti, Opavě, Jihlavě a Telči.
36
4.2.6. Kaple sv. Aloise Gonzagy Jako práce K. J. Haringera se uvádí i obraz Sv. Aloise Gonzagy kontemplujícího před kříţem [katalog č. VIII. C. 1.; obr. 114] v protilehlé kapli tří neviňátek a kajícníků – sv. Aloise, sv. Stanislava Kostky a sv. Jana Berchmanse – patronů studující mládeţe. Oltář doplňují dva andílci [katalog č. VIII. A.], jeden s kníţecí korunou a druhý s kartuší s dvojramenným kardinálským kříţem, poukazující na šlechtický původ sv. Aloise, a dva menší oválné obrazy mladých jezuitů. Na straně evangelijní, Anděl podává přijímání sv. Stanislavovi Kostkovi a na straně epištolní, Sv. Karel Boromejský podává první přijímání sv. Aloisovi [katalog č. VIII. C. 2.; obr. 117, 118]. Tyto jezuity spojuje nevinnost, pokora, silná víra a náhlá smrt v mládí, proto se nabízí jejich propojení s patrony proti náhlé smrti a kaplí sv. Josefa. Sv. Alois navíc zemřel během epidemie moru nebo tyfu v Římě, kdyţ pečoval o nemocné, proto ho chápeme také jako symbol charity a milosrdenství.143 Ač se jezuité primárně péči o nemocné nevěnovali, mohli toto lékařské povolání vykonávat, mimo chirurgie, čili poskytovat péči členům svého řádu i lidem mimo koleje. Kaţdý jezuita se setkal s péčí o nemocné povinně jiţ během noviciátu, o choré se dále starali zřizováním lékáren a sluţbou v době epidemických krizí. Řád se vţdy pohyboval spíše na straně pacientů, neţ učených odborníků.144 Zájem jezuitů o fyzické zdraví plynul opět z Duchovních cvičení, která věnovala pozornost „zachování těla“ proto, aby člověk mohl plně slouţit Bohu. Nemoc chápali jednak jako Boţí trest, jednak důsledek přirozených příčin, proto vyznávali tři zásady pro uchování zdraví zaloţené na Hippokratově teorii rovnováhy tělesných šťáv: 1. střídmost ve stravování a pravidelné cvičení; 2. nastolení rovnováhy v těle správnou medikací; 3. zbavení se jedů a toxinů v těle pouštěním ţilou a pocením.145 37
Řád se v kapli zaměřuje na propagaci svých světců, které uvádí jako vzor zboţnosti pro své studenty, a to po vzoru římských kostelů Sant’Ignazio a Sant’Andrea al Quirinale. V chrámu Sant’Ignazio nacházíme nejenom ostatky sv. Aloise a jeho oltář, vytvořený podle návrhu A. Pozza, ale také malbu Francesca Trevisaniho (1656–1746) s námětem Poslední přijímání sv. Aloise Gonzagy [obr. 121], v pravé lunetě tzv. kaple Sacripanti,146 odehrávající se během morové nákazy, jak dokládají svíce a vykuřovadla chránící před špatným vzduchem.147 Úcta k ostatkům sv. Stanislava Kostky se projevuje zvláště v chrámu Sant’Andrea al Quirinale, ve kterém mu jezuité věnovali kapli vyzdobenou obrazy Carla Marattiho Zjevení P. Marie sv. Stanislavovi148 a Ludovica Mazzantiho
(1686–1775)
Extáze
sv.
Stanislava149
a
Přijímání
sv. Stanislava150 [obr. 122]. Další kapli světce nacházíme v přilehlém noviciátu. Kromě známého díla Pierra Le Gros (1666–1719), sv. Stanislav Kostka na smrtelném loţi,151 si můţeme ve vedlejší místnosti prohlédnout temperové malby, prezentované u příleţitosti jeho kanonizace (1726), ilustrující zázraky světce – Paralyzovaná, umírající ţena je v Ligniville okamţitě uzdravena (1601), Lublaň je zachráněna od hrozného moru (1629), Chlapec, který spadl do studny, se náhle uzdravil (1630). Pozornost, kterou Tovaryšstvo Jeţíšovo věnovalo propagaci těchto mladých jezuitů v mateřském městě, a pouţité náměty svědčí o tom, ţe jejich kult prosazovali s přesvědčením, ţe mohou studující mládeţi v době krize poskytnout ochranu. Kult sv. Aloise byl v olomouckém univerzitním kostele skutečně velmi ţivý, jak dokládá celkem 165 exvot k jeho oltáři; čili více, neţ v případě sv. Pavlíny.152 V kapli se navíc od roku 1748 scházelo sdruţení (coetus) kladoucí důraz na otázku smrti a posmrtného ţivota.153
38
Menšími obrazy s námětem svatého přijímání jezuité upozorňují na důleţitou „uzdravující“ roli eucharistie, jíţ věnují pozornost i další díla v kostele a zvláště koncept kaple Boţího Těla.154 Zde, mimo jiné, najdeme v okenních špaletách u oltáře de facto totoţné obrazy Přijímání sv. Aloise Gonzagy [obr. 119] a Přijímání Stanislava Kostky [obr. 120], čímţ dochází k propojení hlavního jezuitského chrámu s ideovým programem kaple ve studentském konviktu, jenţ realizoval J. K. Handke.155 J. K. Handke se také podílel na úpravě původní kaple sv. Jana Křtitele v chrámu na dnešní kapli sv. Aloise, s čímţ souvisí jeho obraz malého Jana Křtitele s beránkem v nástavci oltáře [katalog č. VIII. C. 3.; obr. 123], jímţ nahradil původní oltářní obraz Křtu Páně [katalog č. VIII. C. 4.; obr. 124], který dnes visí na protější stěně.156 Jana Křtitele, Jeţíšova předchůdce, opět vidíme na fresce v presbytáři, kde klečí po boku korunované P. Marie. Motiv sv. Jana se v chrámu opakuje velmi naléhavě – v presbytáři, v kapli sv. Aloise (dříve Jana Křtitele) a ve zmíněné kapli sv. Anny. Křtem v Jordánu na sebe vzal Jeţíš hříchy všech a svou smrtí je nejen vykoupil, ale i uzdravil, tedy přemohl hřích – mor. Tento motiv v kapli posilují dvě malby adílků v okenních špaletách – jeden drţí lilii a holubici, druhý má na hlavě trnovou korunu a v ruce růţový keř [katalog č. VIII. D. 2.; obr. 128,129]. Církev, „ţivoucí tělo Kristovo“, můţe prezentovat koncept představující terapeutický přístup k lidskému tělu. Bloudícího člověka můţeme v této souvislosti označit za „nemocného“ a hledajícího. Najít Krista znamená, zvláště v duchu potridentské zboţnosti, propagované jezuity, uzdravit se.157
39
4.2.7. Kaple sv. Archanděla Michaela Do kaple sv. Archanděla Michaela, a také jejího protějšku, kaple sv. Karla Boromejského, dodal hlavní oltářní obraz s námětem Archanděl Michael v boji s ďáblem, doplněný v nástavci Stigmatizací sv. Františka z Assisi, Josef František Wickart (1691-1729) [katalog č. IX. C. 1.; obr. 132, 133]. Téma boje Archanděla Michaela s ďáblem nebylo nové, ale jezuité ho začali velmi zdůrazňovat, proto se objevuje v Duchovních cvičeních, konkrétně v prvním cvičení prvního týdne, jeţ sv. Ignác věnoval meditaci nad hříchem andělů a jeho důsledkům. Andělé, všeobecně, tvořili velmi důleţitou část spirituality a ikonografie jezuitského řádu.158 První kaple v jezuitském chrámu zasvěcená andělům se nacházela v kostele S. Giovannino ve Florencii. Freskami ji v polovině 80. let 16. století vyzdobil Jacopo Ligozzi (1547-1626), který zde, mimo jiné, zachytil námět Pád andělů, jejţ nacházíme i v kapli Sv. Andělů v jezuitském chrámu Il Gesù [obr. 131]. Malby v této kapli realizoval Federico Zuccaro (1542/1543-1609), který se, stejně jako jezuité, velmi zajímal o roli andělů v lidském ţivotě; spolupracoval s ním Ventura Salimbeni (1568-1613). Hlavní fresky v kapli představují nebe – Triumf P. Marie v kupoli, očistec – Andělé osvobozují duše z očistce a peklo – Pád andělů.159 Drobnější malby řeší problematiku přítomnosti andělů ve světě lidí.160 Rozbor fresek v kapli Sv. Andělů v Il Gesù prokázal, ţe její program inspirovaly úvahy o andělech ve spisech Roberta Bellarmina, ale také Aloise Gonzagy,161 které vyzdvihují především jejich roli prostředníků mezi Bohem a lidstvem, roli ochránců a průvodců ţivotem. A. Gonzaga navíc věnoval značnou pozornost, podobně jako Petr Kanisius,162 významu pádu andělů. Christine Göttler poukázala,163 ţe scény Pád andělů, inspirovaný rytinou v Kanisiově katechismu, a Andělé osvobozují duše z očistce lze 40
spojit s anti-protestantským postojem a vidět v nich metaforu hereze, odtrţení od papeţství. Archanděl Michael potírající ďábla na olomouckém obraze tedy souvisí s důrazem, který jezuitský řád přikládal roli andělů a očistci, a vyzývá k meditaci nad nevyhnutelností smrti a věčností duše jedince. Povaţujeme ho za symbol Církve bojující proti protestantům a dalším extremistům, coţ souvisí s morovou hrozbou.164 Spojení archanděla s morem se objevilo jiţ v knize Zjevení sv. Jana, kde hrál důleţitou roli vykonavatele Boţí odplaty, spravedlnosti a přemoţitele „starověkého hada“, Satana (Zj 12,7). Konec světa bude, dle sv. Jana, doprovázet zabíjení čtyř Apokalyptických jezdců mečem, hladem a morem (Zj 6,8). Mor lze tedy pro jeho hrůzostrašnost spojit s Apokalypsou a sv. Michaela, vykonavatele Boţí vůle, chápat jako nositele moru. Specifické spojení archanděla s morem se objevuje v 15. století v Římě, a to na základě staré římské legendy, kterou zobrazil K. J. Haringer na klenbě hlavní lodi [katalog č. I. A. 2.; obr. 4]. Jako ikonu proti moru ho definitivně ustanovil Jacopo da Voragine ve své Zlaté legendě.165 Michael měl ale také moc chránit proti nemoci, zlu, horečce, neštěstí, znetvoření, a proti dalším nákazám, proto se jeho obraz nacházel i v jezuitském špitálu v římském noviciátu Sant’Andrea al Quirinale.166 Roli přímluvců a ochránců v olomoucké kapli akcentují sochy archandělů Gabriela a Raffaela [katalog č. IX. B .1.–2.; obr. 132], a to v souladu se slovy papeţe Urbana VIII., který ve svém Římském breviáři (1632) označil anděly za ty, co brání a chrání náš ţivot na zemi.167 Lilie v rukou Gabriela odkazuje, nejen na Zvěstování, ale i čistotu P. Marie a ryba v rukou Raffaela na téma kaple sv. Anděla Stráţce, jíţ se věnuje pozornost níţe. Stigmatizace sv. Františka z Assisi [katalog č. IX. C. 1.; obr. 135] program kaple opět propojuje s freskou v presbytáři, kde světce vidíme 41
mezi ctiteli P. Marie. Na oltářní menze najdeme ještě menší obraz raně křesťanské mučednice Sv. Doroty [katalog č. IX. C. 2.; obr. 136], jeţ dle legendy poslala Teofilovi po andílkovi z nebe košík s růţemi a jablky jako důkaz víry.
4.2.8. Kaple sv. Karla Boromejského Na oltáři kaple nacházíme opět plátno J. F. Wickarta Sv. Karel Boromejský podává Tělo Páně umírajícím [X. C. 1.; obr. 139]. Milánský arcibiskup, sv. Karel Boromejský, představuje jediného Itala, později kanonizovaného, jehoţ kult se od počátku spojoval s morem. V průběhu morové rány, jeţ postihla Miláno v letech 1576–1577, kladl důraz na soukromé a veřejné pokání, a to i v souvislosti se svou osobou, proto si svým přístupem vyslouţil přídomek ţijící světec.168 Jeho ikonografie se utvářela na základě souboru dvaceti obrazů, vytvořených Giovanni Battistou Crespim (zv. Il Cerano) a jeho spolupracovníky, které objednala milánská Veneranda Fabbrica del Duomo u příleţitosti jeho beatifikace 4. 11. 1602. Malby, známé pro své velké rozměry jako „Quadroni“, se od tohoto dne nachází přímo v dómu. Jejich námětem a základem kultu sv. Karla se stala jeho obdivovaná činnost během moru.169 Další malířský cyklus vznikl při příleţitosti jeho kanonizace v roce 1610, proto ho lze označit za oficiální. Jednalo se o 39 obrazů malíře Antonia Tempesty, jeţ se bohuţel nedochovaly, avšak Marco Aurelio Grattarola vytvořil roku 1614 jejich detailní popis, proto víme, ţe zachycovaly scény ze ţivota sv. Karla a jeho zázraky. Takto stanovená ikonografie se šířila mimo Itálii prostřednictvím rytin obsaţených v ţivotopise světce z roku 1610.170
42
V rámci ikonografie sv. Karla jako protimorového patrona se objevují scény mapující jeho činnost během epidemie a jeho extatické stavy vyzývající k meditaci nad pašijemi a eucharistií.171 Na olomouckém obraze pečuje o umírající v době moru, na coţ poukazují gesta dvou ministrantů z jeho doprovodu. Jeden od nakaţených odvrací hlavu, a druhý se dokonce od zápachu špatného vzduchu chrání šátkem. Postiţení jsou zobrazeni podobně jako na malbě v klenbě lodi a v kapli sv. Pavlíny. Někteří z nich se dokonce jeví jako pohané, neboť je zdobí nejrůznější šperky, proto zde snad cítíme odkaz na misie a rekatolizační program. Přijímání Těla Páně patřilo k tradičním církevním opatřením a léčebným prostředkům v době krizí; zde navíc poukazuje na osobní úctu světce k eucharistii a pokání. V nebeské sféře vidíme i archanděla Michaela, jenţ svůj meč zasouvá zpět do pochvy na znamení konce epidemie, coţ opět odkazuje na zmiňovanou římskou legendu zobrazenou v klenbě lodi; tím dochází také k tematickému propojení protilehlých kaplí. V souvislosti s morem se velmi často uplatňuje polopostava Sv. Rozálie, jejíţ obraz vidíme v nástavci oltáře [katalog č. X . C. 1.; obr. 140]. Tato dcera sicilského šlechtice, ţijící ve 12. století, se v šestnácti letech rozhodla ţít jako poustevnice. Její ostatky, objevené roku 1624 v jeskyni na Monte Pellegrino a nesené Palermem, vedly k ukončení moru, proto se stala patronkou města (podobně jako sv. Pavlína v Olomouci). Na šíření kultu světice se podílela především rozlehlá komunita jezuitů v Palermu a ikonografii pomáhal utvářet Anthonys van Dyck (1599–1641), jenţ v době objevení ostatků ve městě pobýval.172 Sv. Rozálii zdobí v nástavci olomouckého oltáře poměrně honosný oděv a čelenka, vpletená do vlasů, odkazující na její aristokratický původ. Anděl nad ní drţí věnec růţí, jeţ svou barvou připomínají mučednictví, avšak
43
jejich pronikavá vůně měla dokonce přebíjet špatný vzduch signalizující epidemii.173 Hlavní oltář v kapli doplňují další dvě Thomasbergerovi práce, a to tradiční moroví patroni Sv. Šebestián a Sv. Roch [katalog č. X. B. 1.–2.; obr. 138]. Tyto protimorové ochránce nacházíme, spolu se sv. Rozálií, opět na Mariánském sloupu a v chrámu sv. Mořice v Olomouci.
4.2.9. Kaple sv. Anděla Stráţce Dvojici posledních kaplí, sv. Anděla Stráţce a sv. Barbory, vybavuje oltářními plátny opět K. J. Haringer. Obraz Sv. Anděla Stráţce zachycuje anděla vznášejícího se před chlapcem a ukazujícího na nebesa – cíl jeho pozemské cesty [katalog č. XI. C. 1.; obr. 154]. Had v pravém dolním rohu, obtáčející květiny, poukazuje na pokušení a hřích, personifikovaný třemi postavami, jeţ díky pomoci anděla chlapec překonává. Z nebes se ho však stále snaţí stáhnout postava muţe, drţící jeho oděv, před kterou leţí housle. U postavy druhého muţe vidíme převrţený kalich, kolem levé ruky, v níţ drţí provaz nebo bič, se mu obtáčí zlatý řetěz s medailonem. Ţena v pozadí drţí v levé ruce zrcadlo, v pravé blíţe neurčitý předmět oválného tvaru. Opírá se o zeměkouli obtočenou řetězem. Řadu těchto atributů nacházíme na rytině Hieronyma Wierixe [obr. 155].
Smrt,
s přesýpacími
hodinami
a kosou
v ruce, stojí
nad
personifikacemi Chtíče, pozemského Bohatství a Pýchy.174 Personifikace Chtíče hraje na housle, u kterých leţí maska, Bohatství trhá květiny a Pýchu zdobí zlatý řetěz s medailonkem; v jedné ruce drţí zrcadlo, v druhé páva. Pod rytinou se nachází vysvětlující nápis „Omne quod est in mundo, concupiscentia carnis est, et concupiscentia oculorum, et superbia vitae.“175 44
Inskripce objasňuje, ţe námět oltářního obrazu varuje věřícího před špatným ţivotem a zdůrazňuje roli andělů provázejících nás ţivotem; jak naznačila jiţ kaple sv. Michaela. Muţ s houslemi představuje Chtíč, figura ověšená zlatem pozemské Bohatství a ţena se zrcadlem Pýchu. Zeměkoule obtočená řetězem a had obtáčející květiny poukazují na pokušení a hřích, který člověka i celý svět svazuje. Kaple, věnovaná andělům stráţným, plnila podobnou funkci jako kaple sv. Aloise. Zaměřila se na ochranu mládeţe a studentů, zvláště Vysokého učení v Olomouci, studujících často velmi daleko od domova. Andělům věnoval pojednání jiţ zmíněný Roberto Bellarmino,176 nejvíce se ale roli andělů-ochránců věnoval sv. Alois Gonzaga, jenţ ve svém spisu uvádí,177 ţe kaţdý člověk má od narození aţ do smrti svého průvodce. Toto pojednání i traktát Francesca Albertina,178 který na A. Gonzagu navazoval, inspirovalo i ikonografii kaple Sv. Andělů v Il Gesù, jak bylo zmíněno v rozboru kaple sv. Michaela. Řadu námětů z římské kaple nacházíme i v Olomouci – Daniel v jámě lvové, Tobiáš a anděl, Lot opouští s rodinou Sodomu [katalog č. XI. B. 3.; obr. 149–153]. Boční kaple kostela P. Marie Sněţné se nezaměřuje pouze na ochranu mládeţe, či sedláků a rolníků, členů bratrstva sv. Isidora, jeţ mělo v kapli svůj boční oltář,179 ale také na řízené formování jedince, konfrontovaného s Dobrem a Zlem, který si má vybrat tu správnou cestu. Archanděl Rafael se projevuje dále jako znalý léků, neboť ryba v jeho rukou, jíţ jsme viděli v kapli sv. Michaela, odkazuje na příběh Tobiáše: „Rozřízni tu rybu, vyjmi z ní ţluč, srdce a játra a uschovej u sebe; ostatní vnitřnosti zahoď. Ţluče, srdce a jater lze uţít jako léku.“180 Ryba navíc představuje tradiční symbol Krista, proto de facto odkazuje na uzdravující moc jeho oběti. Oltář v nástavci doplňuje štukové sousoší P. Marie Immaculaty s dítětem a dvěma mladými jezuity po stranách [katalog č. XI. B. 1.; obr. 45
147], jeţ výzdobu kaple, spolu s motivem hada na obraze, propojuje s oslavou P. Marie, uplatňovanou v celém chrámu.
4.2.10.
Kaple sv. Barbory
Program kaple sv. Barbory [katalog č. XII.], oblíbené středověké světice, patronky horníků a dělostřelců, jeţ patřila také ke 14 svatým pomocníkům, se soustřeďuje zvláště na její roli patronky dobré smrti související s morovou epidemií. V této funkci se poprvé objevuje, společně se sv. Pavlínou, v roce 1656 na mědirytině v knize „Amuletum parthenium contra pestem.“181 Jezuité propagovali její kult zvláště se záměrem obnovit úctu k raně křesťanským mučedníkům, a to v návaznosti na usnesení tridentského koncilu a tradici minoritského chrámu. V legendě o jejím ţivotě hraje velmi důleţitou roli přijetí Těla Páně, proto oltářní plátno Stětí sv. Barbory zachycuje nejen okamţik jejího mučednictví, ale i tajemství eucharistie symbolizované na malbě kalichem s hostií, tradičním atributem světice, v nebeské sféře [katalog č. XII. C. 1.; obr. 166]. Okamţik mučednické smrti zdůrazňuje význam přípravy na smrt, jeţ má přijít ve stavu Boţí milosti, coţ zdůrazňuje zobrazení Ukřiţovaného s anděly v nástavci oltáře [katalog č. XII. B. 1.; obr. 159]. S přípravou na smrt souvisí i nástěnná malba, naproti oltáře, na které světice pomáhá zoufalým nemocným a umírajícím [katalog č. XII. D. 2.; obr. 168]. Jako pomocnice v hodině smrti se s kalichem a hostií zjevuje také muţi přijímajícímu z rukou anděla Tělo Páně, jak vidíme na štukovém medailonu v levé okenní špaletě [katalog č. XII. B. 3. a.; obr. 161]. Z výše řečeného vyplývá, ţe prioritou jezuitů bylo pečovat o duchovní zdraví nemocných, z čehoţ plynul důraz kladený na řádnou přípravu na smrt a přijímání svátostí. Zvláštní důraz kladli na tajemství eucharistie, při kterém se při kaţdém proměňování hostie mění v uzdravující Tělo 46
Kristovo.
Tato
víra,
hluboce
zakořeněná
v
psychice
věřících,
se projevovala řadou „zázračných“ uzdravení.182 Sv. Barbora se těšila u jezuitů působících v českých zemích velké popularitě, jak dokazuje nejen to, ţe slavili její svátek, ale také četnost oltářů sv. Barbory v jejich chrámech (například Uherské Hradiště, Znojmo). V barokní Olomouci ji můţeme opět vidět na Mariánském sloupu na Dolním náměstí (1714–1715), její kaple se nacházela na kapitulním děkanství, a úctu jí nakonec prokazovalo i bratrstvo Boţího Těla při farním kostele sv. Mořice.183
47
5. DUCHOVNÍ APEL SKRYTÝ V OBRAZECH Rozbor obrazů v bočních kaplích kostela P. Marie Sněţné a jejich komparace s dalšími uměleckými díly v interiéru poukazuje na to, ţe se jezuitský řád během olomoucké mise neodchýlil od tradice nastolené v mateřském centru řádu – Římě. Tovaryšstvo Jeţíšovo podporovalo devocionální umění a představivost na základě Duchovních cvičení sv. Ignáce (1548) doporučujících cvičit „uspořádání místa“, čili představit si například epizodu z Bible v mysli a přitom pouţívat všechny smysly, především zrak, ale bez přesného návodu. I kdyţ Cvičení zůstávala bez ilustrací aţ do 17. století, řada raných malířských cyklů, například v Il Gesù, reflektovala nebo odkazovala na tuto literární produkci a měla podobný charakter. Důraz se kladl na subjektivitu, sebezkoumání a svobodu volby cvičícího.184 Na přání zakladatele řádu sepsal dokonce Jeroným Nadal (1507–1580) konkrétní návod k pouţívání obrazu (ilustrace) Evangelicae Historiae Imagines (1593)185 a Adnotationes et meditationes in Evangelia (1595).186 Objasnil zde, jak rozvést kompozici místa, mentálně konstruovat scény, a to s důrazem na vysokou kvalitu ilustrací slouţících jako vzorníky pro malíře a sochaře. Tato iniciativa poukazuje na to, ţe chtěli specifické prvky své spirituality jednak vnést do uměleckých děl, jednak s nimi seznámit umělce a veřejnost. Přístup jezuitů k umění ovlivnila také nařízení Tridentského koncilu (1543–1563), konstatující, ţe „úcta obrazům, náleţí ne proto, ţe je v nich obsaţeno něco boţského, ale proto, ţe poukazují na vyobrazenou osobu, na prototyp – honos refertur ad prototypa. Autoři koncilních dekretů však přesně rozlišovali způsob uctívání, které náleţelo pouze Bohu (adorare), svatým (venerare) a obrazům (honorare),“187 proto se začal rozlišovat tzv. historický obraz s didaktickou a dekorativně-liturgickou funkcí a obraz devoční. Závěry koncilu propracoval zvláště biskup Gabriele Paleotti 48
(1522–1597),188 problematice se však věnoval také kardinál Roberto Bellarmino (1542–1601),189 Johannes Molanus190 a Antonio Possevino (1534–1611).191 Jezuité přinesli do úvah o umění zvláště prvek poslušnosti skrze porozumění, klíčovou součást jejich spirituality. V souladu s ní se umělecké dílo, v jakékoliv podobě, mělo stát viditelnou manifestací Boţské prozřetelnosti nepotlačující individuální projev, neboť představovalo jediný moţný způsob dosaţení dokonalosti. Subjekt-umělec měl, podobně jako během duchovních cvičení, umrtvit sebe sama, naslouchat svému nitru, aby se dílo stalo odrazem toho, co v něm našel – Boha.192 Na základě toho volil řád s ohledem na místo, dobu, misionářské i reprezentativní potřeby, ten nejvhodnější styl a umělce. V případě malířských akvizic olomouckého jezuitského kostela lze pozorovat náchylnost k výběru malířů formovaných prostředím Vídně. Souvisí to patrně s všeobecnou preferencí Moravy a nedostatkem vhodných domácích umělců, ale také se zde, dle mého názoru, odráţí snaha řádu vnést do Olomouce, alespoň částečně, umělecký styl svého mateřského centra, neboť tzv. velký sloh, společný výše zmíněným, vycházel z římské, boloňské a benátské malby transformované středoevropským, říšským prostředím. Věnovat se „skrytému významu“ obrazů v jezuitském chrámu, obecně, vyţaduje určitou znalost rétoriky.193 Důleţitost rétoriky si uvědomovala i církev a jezuité, a to zvláště v období rekatolizace. O řečnických pojmech contrapposto a difficoltà se v 17. století diskutovalo stejně ţivě, jako o pojmech colore a disegno, neboť figurativní barokní umění ve skutečnosti procvičovalo jeden ze základních cílů rétoriky – komunikaci s posluchačem a přenos emocí, které zaţíval sám řečník.194 Z toho plyne, mimo jiné, potřeba proniknout do myšlenek jednotlivých institucí, odhalit
49
jejich záměry a cíle, se kterými díla předkládali divákovi a jak na ně divák reagoval. V souvislosti s jezuitským řádem, respektive jeho architekturou, se zmiňoval pojem „jezuitský styl“195 propojený s „degenerujícím stylem“ označeným kolem roku 1880 jako baroko.196 Tento pojem se stal postupně terčem kritiky197 uzavřené konstatováním, ţe cílené šíření určitých architektonických forem; neexistuje. Dnes tímto termínem rozumíme spíše formy, prvky demonstrující charakter a názory jezuitů v určitém prostředí. Hovoříme o určité formě „dialogu“, kterou se naučil řád mistrně ovládat, neboť jim umoţňovala pozitivní přijetí a působení děl v duchu církevní reformy, do určité míry, kontrolovat. V 19. století se o jezuitské architektuře hovořilo jako o propagandě, neboť v ní tato doba viděla důkaz manipulativních metod řádu. Tento prvek „manipulace“ či výrazné naléhavosti lze cítit i v olomouckém chrámu. Katolická církev skutečně pouţívala latinského termínu propagare (sít, rozsévat), respektive slovního spojení Propaganda Fide (rozsévat, šířit víru) v souvislosti s organizací misií, avšak události 19. a 20. století (revoluce, válečné události, pokrok v psychologii, vliv médií, atd.) způsobily, ţe slovo propaganda začalo znamenat prostředek k ovlivňování mysli lidí. Problému politického uţití umění se, do jisté míry, věnoval Francis Haskell,198 dále David Freedberg199 a v souvislosti s jezuity nejaktuálněji Evonne Levy,200 která rekapituluje: cílem propagandy je „emocionální tlak, proto takto zamýšlenou zprávu přijímá pozorovatel nebo posluchač iracionálním způsobem.“… „Emocionální tlak vychází z tradice rétoriky, avšak v něčem se od ní zásadně liší, neboť nevede ke kolapsu racionality.“ Na základě toho se jeví jako nezbytné „propagandu posuzovat pouze na základě zamýšleného efektu, jímţ je (nehledě na styl), utvářet osobnost, kontrolovat ji, a poutat nebo uvolňovat ze sebe sama – utvářet subjekt.“201 50
Jako propagandistická lze proto označit pouze díla takto motivovaná, reagující často na určité krizové okamţiky, čili také soubor obrazů chrámu P. Marie Sněţné v Olomouci, na coţ poukazují četné archivně doloţené zboţné odkazy k jednotlivým oltářům a kostelu.202 Tyto aktivity zahrnovaly příspěvky na stavební úpravy, odkaz drobného liturgického předmětu, uměleckého díla či větší nebo menší finanční obnos, naturálie, i celého majetku. Nesouvisely s pouhým uspokojováním „estetických potřeb“, poněvadţ zde hrála důleţitou roli nejen potřeba reprezentace jednotlivce jako osoby, ale i člena určité sociální vrstvy, náboţenského vyznání, či bratrstva.203 Vzhledem k dochovaným informacím a k přístupu, který jezuité zaujímali k umění, se však nejeví jako pravděpodobné, ţe by dobrodincům kostela v Olomouci umoţnili do podoby uměleckých děl výrazně zasahovat. Člověk, jenţ odkaz učinil, za něj poţadoval spíše konkrétní duchovní sluţby, zvláště zádušní mše.204 Na základě rozboru obrazů v bočních kaplích a přístupun jezuitů k umění, usuzuji, ţe ikonografický program chrámu P. Marie Sněţné se odvíjí v několika liniích. V první řadě zde pozorujeme snahu o etablování řádu v novém prostředí, jeţ se projevuje zviditelňováním významných členů jezuitského řádu a snahou o podpoření kanonizace dalších jezuitů. Důraz na reprezentaci
řádu
se
v Olomouci
odehrál
s vědomou
návazností
na prostředí Říma, jak dokazuje nejen snaha prosadit italský výtvarný názor, ale i vyuţívání grafických předloh z tohoto prostředí. Úcta k tradici daného místa, specifická pro řád, zajistila připomínání historie minoritského kostela P. Marie a světců zde uctívaných. Jednalo se nejen o P. Marii, která hrála sama o sobě velmi významnou roli ve spiritualitě jezuitů, nýbrţ také o sv. Annu, sv. Apolónii, sv. Vavřince a sv. Valentina, sv. Barboru a další. V této souvislosti kladlo Tovaryšstvo 51
Jeţíšovo důraz na propagaci kultů raně křesťanských mučedníků, například sv. Pavlíny, a to s cílem představit věřícím obraz reformovaných duší
–
světců, hodných následování. V olomouckém jezuitském chrámu, ale také v kapli Boţího Těla, se dále významně připomíná vykupitelská oběť Krista a tajemství eucharistie opírající se opět o řádovou spiritualitu. Ideový koncept tedy obsahuje řadu prvků zaměřených, zcela v duchu rekatolizačních snah, na duchovní obnovu jedince, avšak nacházíme zde i momenty soustředěné na výchovu a ochranu studentů a mládeţe. Jedná se zvláště o kapli sv. Aloise a sv. Anděla Stráţného. K těmto liniím se připojila reakce na poslední velkou morovou epidemii (1713– 1715), během které v Olomouci zemřelo asi 3000 osob, čili více jak polovina z celkového počtu obyvatel. Epidemie město de facto totálně zdecimovala, s čímţ se lidská psychika potřebovala vyrovnat. Významnou roli hrála v tomto směru umělecká díla, vznikající jednak jako doklad proţité krize a dík přeţivších za její ukončení, jednak jako „terapeutické prostředky“. P. Maria Královna nebes [obr. 2], zobrazená v presbytáři, skrze svou čistotu a neporušenost působí jako nejmocnější ochránce proti moru, neboť se vytrvale přimlouvá u Krista, přemoţitele hříchu-moru, jenţ svou obětí, kterou připomíná eucharistie, člověka-Olomouc na přímluvu své matky a dalších přímluvců uzdravil, jak v chrámu trvale připomíná obraz P. Marie Sněţné. Mimo triumfu katolicismu, jezuitské spirituality a uměleckého vkusu, proto ikonografický program kostela P. Marie Sněţné ilustruje také úzkost i utrpení tehdejší společnosti a nabízí nejrůznější „nebeské léky“, s jejichţ účinky nemohla tehdejší medicína soupeřit.
52
6. KATALOG I.
Presbytář, hlavní loď, předsíň kostela
Nástropní malbu v klenbě hlavní lodi a presbytáři provedl Karel Josef Haringer (1687–1734), a to na základě smlouvy ze dne 15. května 1716, kterou uzavřel s rektorem jezuitské koleje Karlem Pfefferkornem. Určené mariánské náměty, provedené „vodovými barvami“, měl vytvořit do svátku sv. Havla. Patrně daný časový termín, čili 16. říjen 1717, dodrţel, neboť jiţ 27. října 1717 potvrdil přijetí smluvené částky 2600 zlatých.205 Ornamentálně zdobený štukový rám, lemující malbu v lodi vytvořil, stejně jako další ornamentální práce ve štuku v chrámu, Antonín Ricca. V roce 1717 na něj uzavřel smlouvu s rektorem Pfefferkornem, jenţ mu za ni určil 460 zlatých.206 K. J. Haringer, přicházející do Olomouce z Vídně, začal pro zdejší jezuitskou kolej pracovat v roce 1716. Do města přinesl, spolu s dalšími, zcela nový malířský projev formovaný počáteční fází tzv. velkého slohu, jenţ vycházel z římské, boloňské a benátské malby, transformované středoevropským, říšským prostředím, proto na jeho malbách pozorujeme také vliv Johanna Michaela Rottmayera (1654–1730). K. J. Haringer prošel i italským školením, jak dokládá archivní záznam v Accademii di S. Luca v Římě. V roce 1710 se účastnil konkurzu na výroční cenu akademie, ve které neuspěl. Účast v soutěţi předpokládá nejméně roční pobyt v Itálii; pobyt v Římě lze vymezit lety 1709–1710.207 Jeho malby prošly restaurováním jiţ v roce 1917, kdy probíhala, na rozkaz vojenského velitele Krakova, polního maršálka Adama Brandnera, renovace kostela. Velitelem renovace se stal malíř Josef Adolf Lang, jenţ však neměl, stejně jako další malíři, s restaurováním zkušenosti. Zprávu o tomto zásahu podal Josef Tittel.208 Malba v presbytáři prošla novým restaurátorským zásahem v letech 1983–1985. Podílela se na něm 53
Helena Drhlíková, Zora Grohmanová, Petr Kadlec, Hana Kohlová a Martina Pavala.209 Restaurování odhalilo pouţití ryté perspektivní síě, dokládající přenesení kompozice z připravených návrhů. Lze předpokládat, ţe je vytvořil na základě ikonografického programu jezuitů.210
1.
Karel Josef Haringer, P. Maria Královna nebes
1716–1717, fresco-secco, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, presbytář. Kompozice oslavující P. Marii pokrývá klenbu presbytáře [obr. 2]. V jejím středu se na oblacích vznáší korunovaná, poměrně robustní, postava P. Marie s dítětem v náručí a ţezlem v pravé ruce stoupající do prozářeného nebeského průhledu, ze kterého vycházejí v ţlutých a okrových barvách provedení andělé drţící nad její hlavou zářící aureolu. Královnu z oblak pozorují skupiny světců a její ctitelé. V její těsné blízkosti, po levé straně, pozorujeme klečícího Kristova Předchůdce, sv. Jana Křtitele, s červeným pláštěm a holí. Za ním se nachází sv. Josef s lilií v ruce. Po pravé straně vidíme skupinu apoštolů. Napravo od sv. Jana Křtitele sedí na oblaku sv. Pavel, vedle něj sv. Petr s klíči, za jeho levým ramenem vykukuje mladistvá tvář sv. apoštola Jana a za pravým patrně sv. Ondřej s kříţem, za kterým stojí s kopím snad sv. Longinus. Leoš Mlčák211 v této partii malby uvádí také skupinu evangelistů, konkrétně sv. Lukáše, legendárního autora nejstaršího obrazu P. Marie. S tímto se však nemohu, z důvodu chybějících atributů evangelistů, ztotoţnit. Dle mého názoru zde apoštolové působí jako svědci Mariina nanebevzetí. Evangelisté by tuto kompaktní skupinu příliš narušovali. P. Marii doprovází, po obvodu klenby presbytáře, další figury. Přímo pod apoštoly svůj zrak k nebi upínají jezuitští světci, mezi kterými vyniká 54
sv. Ignác z Loyoly s andělem, jenţ drţí patrně zakládací listinu řádu. Po jeho levici klečí druhý zakladatel jezuitského řádu, sv. František Xaverský s křestní miskou. Za touto dvojicí vidíme další dva jezuity, jeţ však nelze bez příslušných atributů identifikovat. Nacházíme zde ale ještě jeden výrazný atribut, a to lebku s korunou na hlavě, jíţ drţí v rukou jezuita po pravici sv. Ignáce. Leoš Mlčák ho, na základě atributu, označil za patrona studující mládeţe, sv. Aloise Gonzagu. Zde se přikláním spíše k názoru Milana Tognera,212 jenţ figuru určil jako druhého generála řádu, velkého ctitele P. Marie a propagátora kultu P. Marie Sněţné, Františka Borgiáše. Za ním stojí další tři členové řádu v klerikách; bez atributů. Tuto skupinu doplňuje anděl s monstrancí reflektující důraz, jenţ řád kladl na tajemství eucharistie. Skupina figur na levé straně představuje královské a kníţecí ctitele P. Marie (zprava) – sv. Mořice, sv. Leopolda, patrona Rakouska s praporem a modelem kostela, sv. Václava, patrona českých zemí s orlicí na praporu, sv. Floriána vylévajícího z nádoby vodu a sv. Štěpána s královskými insigniemi, ţezlem a jablkem.213 V levé části malby (směrem do lodi) se nachází čtyři církevní Otcové – Augustin s planoucím srdcem, Řehoř Veliký s papeţskou tiárou, Ambroţ s biskupskou mitrou a Jeroným s knihou a červeným kardinálským kloboukem. V jejich těsné blízkosti stojí sv. Norbert, zakladatel řádu premonstrátů, ctitelů P. Marie, s monstrancí v ruce a arcibiskupským palliem na ramenou; anděl v pozadí mu přidrţuje mitru.214 Protější skupinu tvoří zakladatelé řeholních řádů s výraznou úctou k P. Marii – sv. Benedikt Nursijský v černém hábitu s kalichem s hadem, za ním sv. Dominik a sv. Josef Kalasánský se zářící šesti paprsčitou mariánskou hvězdou na čele. Vedle sv. Benedikta klečí v hnědém hábitu sv. František z Assisi, za ním sv. František z Paoly s nápisem „charitas“ na prsou a sv. Filip Neri s atributem hořícího srdce na míse.215 55
Zajímavou analogii k nástropní malbě představuje ústřední freska Johanna Michaela Rottmayera z let 1703–1707 v jezuitském, dnes univerzitním, kostele Jména Jeţíšova ve Wroclawi [obr. 3]. Námětem malby v hlavní lodi je oslava IHS, Jména Jeţíšova, anděly, P. Marií, apoštoly, evangelisty a dalšími světci; najdeme zde církevní Otce a členy jezuitského řádu, stejně jako na klenbě presbytáře olomouckého kostela. Zaměříme-li pozornost na jmenované skupiny, pozorujeme značné shody s Haringerovou malbou v Olomouci. Inspirace malíře se sice jeví jako volnější, avšak, vzhledem k malířským východiskům umělce nepřekvapuje a zasluhuje si bliţší pozornost, a to také kvůli úzkým kontaktům obou univerzit. Malbu v presbytáři kostela P. Marie Sněţné od lodi odděluje latinská invokace, nesená anděly, „REGINA COELLI LAETARE ALLELUIA QUIA QUEM MERURISTI PORTARE ALLELUIA“.
2.
Karel Josef Haringer, Zázrak P. Marie Sněţné
1716–1717, fresco-secco, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, klenba lodi. Na klenbě hlavní lodi, při vítězném oblouku, nacházíme pásku s latinským nápisem „ORA PRO NOBIS DEUM ALLELUIA“ (Oroduj za nás Boţe) a nad kůrem „RESURREXIT SIC UT DIXIT ALLELUIA“ (Povstal, tak jak jsem řekl).216 Ústředním námětem malby je prosebné procesí, jeţ papeţ Řehoř Veliký konal v roce 590 v Římě s ikonou P. Marie Sněţné z chrámu Santa Maria Maggiore za účelem odvrácení morové epidemie, jeţ město suţovala [obr. 5]. Papeţ, v centru kompozice, pozvedá obraz P. Marie před iluzivně ztvárněnou architekturou římského kostela, na jehoţ fasádě v levé části pozorujeme zobrazení císaře Hadriána odkazujícího na směr, kterým se 56
procesí bude ubírat. Řehoře Velikého obklopují kardinálové a vojáci v čele s římským prefektem. Na schodišti klečí ministrant s vykuřovadlem v ruce. Jedním z doprovodných znaků morové epidemie byl špatný vzduch, před kterým se lidé nejčastěji chránili právě vykuřováním.217 Na stupních schodiště malíř velmi expresivně ztvárnil skupiny nakaţených morem. Nakaţené jasně odlišíme díky jejich sinavé barvě pleti. Velmi emotivní motiv představuje mrtvá matka, z jejíhoţ prsu se ještě snaţí nakrmit její dítě. V bočním průhledu se tyčí Hadriánovo mauzoleum, neboli Andělský hrad, a nad ním anděl zasunující meč zpět do pochvy na znamení konce epidemie, tak jak se zjevil papeţi. Horní část malby doplňuje oblačná scéna s anděly. Jezuitskou kolej v Olomouci práce K. J. Haringera v presbytáři a na klenbě lodi příliš nenadchla, poněvadţ se na nich projevoval zásadní nedostatek, a to předimenzování figur. Sám malíř si patrně uvědomil své malé zkušenosti s nástěnnou malbou, proto opět odešel studovat do Říma.218 Přesto však „malba nepostrádá působivé kompoziční, modelační a pohybové deformace a vyznačuje se i osobitými přízvuky expresivity ….“219 Svým dílem malíř také přispěl k tomu, ţe se Olomouc blíţe seznámila s principem quadratury italského jezuity Andrei del Pozza.220
3.
Jan Kryštof Handke, Zmrtvýchvstalý Kristus a P. Maria
1732, fresco-secco, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, klenba předsíně. Velkou část malířské výzdoby v chrámu P. Marie Sněţné realizoval rodák z Janovic u Rýmařova, Jan Kryštof Handke (1694–1774). Do Olomouce přišel v roce 1714, v průběhu stavby jezuitského kostela. V chrámu se seznámil s díly vynikajících vídeňských malířů, jejichţ styl skrze svůj talent a píli dokázal přetvořit ve svébytný osobní projev. Spolupráce
57
s olomouckými jezuity započala v roce 1720 a trvala aţ do ukončení výzdoby interiéru chrámu, čili zhruba do poloviny 18. století.221 Do jednotlivých klenebních polí předsíně kostela vytvořil kolem roku 1732 čtyři malby v rozměrných iluzivních zrcadlech.222 Na prvním zrcadle, při dnešním vstupu do kostela [obr. 5], pozorujeme zprava přicházet Zmrtvýchvstalého Krista, zahaleného v obloukovitě vzedmuté, růţovo-červené drapérie, s palmovou ratolestí v pravé ruce a stigmaty. Přichází ke své matce, P. Marii, jeţ se v pravé části výjevu opírá o iluzivní architekturu, na které spočívá trnová koruna. Udiveným pohledem, s rukama úlekem zvednutýma, pozoruje svého syna. Elegantní křivky, jemné barevné tóny a prozářenost scény poukazuje na vliv vídeňské klasicistní barokní malby, jiţ mohl poznat také skrze dílo Daniela Grana (1694–1757), vytvořené pro nedaleký klášterní areál Hradisko.
4.
Jan Kryštof Handke, P. Maria a sv. Jan Evangelista
1732, fresco-secco, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, klenba předsíně. V druhém klenebním poli, a prvním pod kůrem [obr. 6], J. K. Handke zobrazil, na pozadí iluzivní architektury, P. Marii s Janem Evangelistou. P. Maria zahalená do drapérií v tradičních mariánských barvách, červené a modré, sedí s knihou v pravé části pole. Za ní vidíme košík s nůţkami a látkami. Sv. Jan sedí naproti ní; za stolem připomínajícím oltářní menzu. Levou ruku přikládá v soustředění k ústům, v pravé drţí brk, před ním stojí kalamář a kniha. Doprovází ho jeho symbol, orel, spočívající po jeho pravém boku. Do přední části pole umístil Handke dva rozverné andílky s květinami. Všechna tři iluzivní zrcadla pod kůrem lemuje bohatá ornamentika, andělé, girlandy a festony. 58
5.
Jan Kryštof Handke, Nanebevzetí P. Marie
1732, fresco-secco, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, klenba předsíně. V prostředním poli vynáší skupina andělů P. Marii do nebeského průhledu, ze kterého vykukují hlavy andílků splývající s odstíny modří, ţlutí, okrů a červení, utvářejících oblaka [obr. 7]. P. Maria zvedá svou levou ruku, doprovázenou natočením její drobné tváře, vzhůru do nebe. Tato diagonála dodává kompozici více energie. Zajímavým způsobem Handke zobrazil anděla v pravé dolní části zrcadla. Jeho postavě dominuje dynamicky utvářené křídlo a chodidla přesahující vymezené pole k malbě. Jedná se o motiv, který do nástěnného malířství vnesl italský jezuita a malíř Andrea Pozzo. J. K. Handke tento prvek sice nepouţívá tak přesvědčivě, ale svědčí o jeho poučenosti italskou tradicí.
6.
Jan Kryštof Handke, Korunování P. Marie
1732, fresco-secco, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, klenba předsíně. Kompozici Korunování P. Marie [obr. 8] tvoří mladistvá postava Matky Boţí, zahalená v modré drapérii, pozvedaná andílky, nad ní Nejsvětější Trojice. V levém rohu zrcadla se nachází anděl s kříţem, jenţ přidrţuje za Kristem. Kristus drţí v rukou ţezlo a korunu, jíţ zakrátko umístí na elegantně stočenou hlavu své matky. Inspiraci pro rozvrţení kompozice mohl malíř načerpat z kresby stejného námětu Antonína Martina Lublinského, inspirované dílem Michaela Willmanna.223
59
Jan Kryštof Handke, P. Maria Orodovnice Moravy
7.
1732, fresco-secco, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, klenba předsíně. V posledním iluzivním zrcadle, nad druhým vchodem do chrámu [obr. 9], J. K. Handke opět namaloval P. Marii s Kristem. Pod jejich nohama se nachází mapa Moravy s modely hlavních měst – Olomouce, Brna, Kroměříţe, Znojma a dalších, jejichţ názvy nejsou při běţném pohledu rozpoznatelné. Kristus, elegantně opřen o oblak, drţí v levé ruce kříţ, pravou, skrze přímluvu P. Marie, ţehná Moravě. Kompozice prvního a posledního pole se jeví jako jasnější a přehlednější. Jejich působivost spočívá v dynamicky rozevlátých drapériích a vztahu Krista a P. Marie. Ve všech polích malíř vyuţívá stejné obličejové typy. Jeho tváře jsou jemné, ale výrazné, s drobnými ústy, výraznou linií nosu, očních víček i obočí.
8.
Jan Kryštof Handke, Andělé
1732, fresco-secco, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, klenba předsíně. V předsíni kostela, po stranách hlavního, prostředního vchodu, nacházíme dvě štuková zrcadla s anděly přinášejícími a rozdávajícími ovoce [obr. 10, 11].
60
Literatura Jan Petr Cerroni, Skitze einer Geschichte der bildenden Künste in Mähren, díl 2, rkp. 1807. – Bohumír Jan Dlabač, Allgemeines historisches KünstlerLexicon für Böhmen, und zum Theil auch für Mähren und Schlesien, Ersten band, A-H, Praha 1815. – Tomáš Řehoř Volný, Kirchliche Topographie von Mähren, meist nach Urkunden und Handschrifften, 1. Abt.: Olmützer Erzdiöcese, Bd. 5, Brno 1863, s. 207. – Adolph Nowak, Církevní památky umělecké z Olomouce, druhá sbírka, Olomouc 1890. – August Prokop, Die Markgrafschaft Mähren in Kunstgeschichtlicher Beziehung, sv. 4, Das Zeitalter der Barocke, Wien 1904. – Josef Vyvlečka, Příspěvky k dějinám kostela Panny Marie Sněţné v Olomouci, Olomouc 1917. – Alois Jašek, Chrám Panny Marie Sněţné v Olomouci, Olomouc 1923. – Ulrich Thieme – Felix Becker – Hans Vollmer, Allgemeines Lexikon der bildenden Künstler von der Antike bis zur Gegenwart, Bd. XVI, München 1992. – Ivan Krajíček, Barokní malířská výzdoba kostela P. M. Sněţné v Olomouci (diplomní práce), FF UP, Olomouc 1993. – Leoš Mlčák (ed.), Jan Kryštof Handke. Vlastní ţivotopis 1694–1774, Olomouc 1994. – Milan Togner, Jan Kryštof Handke 1694–1774. Malířské dílo, Olomouc 1994. – Idem, Stavební a umělecký vývoj kostela, in: Michal Altrichter – Milan Togner – Václav Hyhlík, Olomouc. Univerzitní kostel Panny Marie Sněţné, Církevní památky XXIII, Velehrad 2000, s. 9–23. – Leoš Mlčák, Barokní fresky Karla Josefa Haringera (1687–1734) v olomouckém kostele P. Marie Sněţné, Vlastivědný věstník moravský, 53, 2001, s. 48–53. – Milan Togner, Barokní malířství v Olomouci, Olomouc 2008. – Idem, Restaurace katolicismu a státního absolutismu, Barokní malířství, in: Jindřich Schulz (red.), Dějiny Olomouce, 1. svazek, Olomouc 2009. – Ondřej Jakubec – Marek Perůtka (eds.), Olomoucké baroko. 2, katalog, Výtvarná kultura let 1620–1780, Olomouc 2010.
61
II. Hlavní oltář
A. Architektura Augustin Jan Thomasberger, 1721–1722, dřevo, povrchová úprava, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci. Obloukově uzavřený závěr chrámu vyplňuje dřevěná architektura hlavního oltáře [obr. 12], jeţ se připisuje A. J. Thomasbergerovi (1676?–1734).224 Na mohutných soklech spočívají po stranách oltáře tordované sloupy a při středu dvě dvojice sloupů s dříky hladkými, obloţené umělým mramorem v bílé, růţové a zelené barvě. Ústřední dvojice obemyká rozměrný oltářní obraz Zjevení P. Marie Sněţné v oválném rámu, ukončený volutovým nástavcem a nesený po stranách anděly. Na sloupy s kompozitními hlavicemi nasedá poměrně dynamicky zprohýbané a masivní kladí, vybíhající na několika místech do volut s postavami andělů. Nástavec utváří ve vrcholu drobnější voluty, andělé a ve středu znak jezuitů, usazený v obdélném rámu, lemovaný soustavou zlatých paprsků. Silueta oltáře, za který sochař přijal honorář 610 zlatých,225 působí velmi odlehčeně. Tento pocit podporuje světlo přicházející do presbytáře ze strany, dvěma dvojicemi velkých oken nad sebou. U pat sloupů se nachází celkem čtyři sochy světců; sv. Vavřinec a sv. Valentin u tordovaných sloupů, a při ústřední dvojici evangelisté Marek a Lukáš.
62
B.
Sochařství
1.
Augustin Jan Thomasberger, Sv. Vavřinec a Sv. Valentin
1721–1722, dřevo, zlacení, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, hlavní oltář. Sochy Sv. Vavřince [obr. 13] a Sv. Valentina [obr. 14], povaţované za jedny z vrcholných děl A. J. Thomasbergera, umělec původně vytvořil pro oltář sv. Pavlíny.226 Tento sochař se svou dílnou v olomouckém jezuitském chrámu setrval, podobně jako J. K. Handke, aţ do definitivního ukončení výzdoby interiéru.227 Oltář těchto světců se nacházel jiţ v minoritském chrámu, ze kterého ho jezuité přenesli do novostavby.228 V souvislosti se změnou ikonografického programu chrámu na něj však rezignovali a spojili ho s oltářem sv. Pavlíny. Tímto spojením se připomínka původního oltáře přiblíţila presbytáři, při kterém byl v původním kostele umístěn.229 Opět se nám zde projevuje tendence ctít tradici místa, staré světecké kulty, ale také odkaz na „léčitelské“ schopnosti světců. Sv. Valentin působil jako ochránce proti pakostnici a padoucnici a sv. Vavřinec se věnoval péči o chudé.230 Ve spojení s protimorovou patronkou, sv. Pavlínou a sv. Apolónií, patronkou proti bolestem zubů v nástavci, oltář představuje mocné přímluvce a ochránce v době krizí a epidemií. Postava sv. Vavřince, u levého tordovaného sloupu, s tradičním atributem, roštem, se otáčí směrem k oltářní menze. Charakterizuje ji poměrně dynamický pohyb těla, kterého sochař dosáhl vytočením pokrčené levé nohy, stočením levé ruky na hruď a vytočením hlavy na stranu opačnou. Drapérii utváří poměrně plynulé záhyby podporující dynamické vyznění pozlacené dřevěné plastiky.
63
Sv. Valentin, na protější straně, se také otáčí směrem k oltáři. Pravou pokrčenou nohu vytáčí doleva, ale svůj trup doprava, čímţ se ocitá v energickém postoji, jejţ dovršuje pravá ruka nataţená vpřed. I v tomto případě pozorujeme v utváření drapérie plynulé přechody.
2.
Augustin Jan Thomasberger, Sv. Marek a Sv. Lukáš
20. léta 17. století, dřevo, zlacení, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, hlavní oltář. Při ústřední dvojici sloupů hlavního oltáře se nachází postavy evangelistů, Sv. Marka a Sv. Lukáše vytvořené dílnou A. J. Thomasbergera [obr. 15]. V ruce drţí brk, Marek navíc knihu a Lukáš svitek. Oba jsou zobrazení jako starší muţi s plnovousem v tunikách přepásaných v pase.
3.
Augustin Jan Thomasberger, Andělé
20. léta 17. století, štuk, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, hlavní oltář. Andělé, přidrţující po stranách hlavní oltářní obraz [obr. 16], se připisovali Filipu Sattlerovi.231 Lineární pojetí drapérie projevující se v ostře řezaných diagonálách,232 však odpovídá spíše stylu A. J. Thomasbergera.
64
C.
Závěsná malba
1.
Jan Jiří Schmidt, Zjevení P. Marie Sněţné
1721, olej, plátno, 600 x 400 cm, kostel Panny Marie Sněţné v Olomouci, hlavní oltář. Malířský styl, původem rakouského umělce, Jana Jiřího Schmidta (1691– 1765) utvářel tzv. velký sloh a dílo J. M. Rottmayera. V roce 1720 získal zakázku na hlavní oltářní obraz chrámu P. Marie Sněţné v Olomouci s námětem Zjevení P. Marie Sněţné [obr. 16]. Signované a rokem 1721 datované plátno, jeţ líčí legendu o zaloţení římského kostela Santa Maria Maggiore papeţem Liberiem (352–366), vytvořil ve Vídni. Matka Boţí se papeţi a římskému patricijovi zjevila ve snu, ve kterém je oba nabádala, aby na místě, na kterém v létě napadne sníh, vybudovali kostel.233 Do oválného rámu vsazená, vyváţená, dynamickými diagonálami utvářená kompozice zobrazuje zmíněnou legendu v několika fázích. V předním plánu obrazu, tvořeném iluzivní architekturou, vidíme na stupni schodiště levou nohou energicky nakročeného římského patricije, jenţ se, v patetickém gestu
překvapení
obrací
k andělovi
ukazujícímu
na
esquilinský pahorek. Expresivnost jeho postoje posiluje rudý plášť zahalující jeho postavu a meč připnutý na levém boku. Po jeho pravici, na podlaze, leţí patrně helma. U nohou se nachází putto drţící drapérii. Andílek nalevo drţí v pravé ručce kruţítko a levou ukazuje na pahorek, na kterém vznikne nový kostel. V druhém plánu se hemţí vzrušená skupina postav ubírající se, s papeţem Liberiem v čele, na Esquilino. Ve třetím plánu na úpatí a na vrcholku zasněţeného pahorku, nad nímţ září rozpálené letní slunce, pozorujeme jiţ pracující řemeslníky. V pozadí malíř zachytil pohled na Řím s tyčící se kupolí chrámu sv. Petra. Nebeskou partii ve vrcholu uzavírá ikona P. Marie Sněţné zdobená květinami a vynášená anděly. 65
Intenzivní úctu k hlavnímu oltáři a obrazu P. Marie Pomocnice dokládají v Olomouci početné dary, o kterých informuje inventář kostela pořízený krátce po zrušení řádu.234 K oltáři náleţelo celkem 45 exvot a obrazu P. Marie Pomocnice 13 darů.235 Dary máme zaznamenány také u gotické dřevěné mariánské sošky stojící nad hlavním oltářem.236 Námětem obrazu jezuité reflektovali nejen patrocinium chrámu, ale zároveň poukazovali na zázračnou moc, jeţ se ikoně připisovala, a které věnovali pozornost v klenbě lodi.
Literatura Jan Petr Cerroni, Skitze einer Geschichte der bildenden Künste in Mähren, díl 2, rkp. 1807. – Bohumír Jan Dlabač, Allgemeines historisches KünstlerLexicon für Böhmen, und zum Theil auch für Mähren und Schlesien, Bd. 1– 3, Praha 1815. – Tomáš Řehoř Volný, Kirchliche Topographie von Mähren, meist nach Urkunden und Handschrifften, 1. Abt.: Olmützer Erzdiöcese, Bd. 5, Brno 1863, s. 207. – Adolph Nowak, Církevní památky umělecké z Olomouce, druhá sbírka, Olomouc 1890. – August Prokop, Die Markgrafschaft Mähren in Kunstgeschichtlicher Beziehung, sv. 4, Das Zeitalter der Barocke, Wien 1904. – Robert Schünke, Beiträge zur kirchlichen Kunst und Kulturgeschichte von Olmütz, Neutitschein 1916. – Josef Vyvlečka, Příspěvky k dějinám kostela Panny Marie Sněţné v Olomouci, Olomouc 1917. – Alois Jašek, Chrám Panny Marie Sněţné v Olomouci, Olomouc 1923. – Prokop Toman, Slovník československých výtvarných umělců. Praha 1927. – Julius Röder, Die Olmützer Künstler und Kunsthandweker des Barock I., Olomouc 1934. – Johann Kux, Geschichte der königlichen Hauptstadt Olmützt bis zum Umsturz 1918, Olmützt 1937. – Josef Matzke, Barock in Olmütz, Esslingen am Neckar 1972. – Thomas Karl, Johann Georg Schmidt genannt der "Wiener Schmidt" um 1685–1748, Wien 1983. – Ulrich Thieme – Felix Becker – Hans Vollmer, 66
Allgemeines Lexikon der bildenden Künstler von der Antike bis zur Gegenwart, Bd. XVI, XXIX–XXXV, München 1992. – Ivan Krajíček, Barokní malířská výzdoba kostela P. M. Sněţné v Olomouci (diplomní práce), FF UP, Olomouc 1993. – Ivo Krsek et al., Umění baroka na Moravě a ve Slezsku. Vyd. 1., Praha 1996. – Milan Togner, Stavební a umělecký vývoj kostela, in: Michal Altrichter – Milan Togner – Václav Hyhlík, Olomouc. Univerzitní kostel Panny Marie Sněţné, Církevní památky XXIII, Velehrad 2000, s. 9-23. – Jiří Kroupa (ed.), V zrcadle Stínů. Morava v době baroka 1670–1740, Brno 2002. – Milan Togner, Barokní malířství v Olomouci, Olomouc 2008. – Jindřich Schulz (red.), Dějiny Olomouce, 1. svazek, Olomouc 2009. – Ondřej Jakubec – Marek Perůtka (eds.), Olomoucké baroko. 2, katalog, Výtvarná kultura let 1620–1780, Olomouc 2010. – Ondřej Konečný, Sochařská výzdoba oltářů v kostele Panny Marie Sněţné v Olomouci (diplomní práce), FF MU, Brno 2011. – Martina Chovanečková, Řezbářské dílo Augustina Jana Thomasbergera v Olomouci (diplomní práce), FF UP, Olomouc 2012.
67
III. Kaple sv. Ignáce z Loyoly Iñigo, původem ze starého baskického rytířského rodu Loyolů, se narodil pravděpodobně roku 1491. Na dvoře kastilského kancléře pokladu, Dona Juana Velázqueze de Cuéllar, se mu dostalo páţecího vychování (dvorské a rytířské hry, psaní, účetnictví, hudba a etiketa), neboť měl zastávat úřad správce. V jednadvaceti letech se ocitl v Pamploně u Antonia Manrique de Lary, vícekrále Navarry. Jako jeho osobní gardista a sekretář s ním musel do války, ve které ho roku 1521 zasáhla dělová koule, jeţ mu rozdrtila pravou nohu. Zakládal si na kráse a síle, proto podstoupil velmi bolestivé operace, aby se mu noha „narovnala“. Několik měsíců se zotavoval na zámku svých rodičů, kde se odehrála jeho osobní proměna. Rozhodl se pro duchovní dráhu poutníka, proto rozdal svůj majetek a určitou dobu pobýval v klášteře Montserrat a v městečku Manresa, aţ se nakonec vydal do Jeruzaléma. Jeho cesta poutníka skončila zaloţením jezuitského řádu (1534), jenţ jako generál vedl aţ do své smrti roku 1556.237 Kapli na půdorysu obdélníku osvětlují z evangelijní strany dvě okna, oddělená pilastrem, na kterém spočívá archivolta dělící strop na dvě klenební pole. Nalevo, od vstupu do kaple, se nachází pískovcový náhrobek biskupa Viléma Prusinovského, dobrodince jezuitů, přenesený ze starého kostela. Náhrobek s reliéfní postavou biskupa v ţivotní velikosti lemuje oslavný nápis; nad ním vidíme jeho kolorovaný erb. Pod klenebním obloukem se nachází znak velitele olomoucké pevnosti Ludvíka Jiřího Fuchse, svobodného pána z Kantenbergu, dobrodince jezuitského i dominikánského kostela sv. Michala, spolu s nápisem: „Illustrissimus D. D. Ludovicus Georgius Fuchs L. B. de Kantenberg, Urbis Olomuci quondam Commendans et Sacelli Ignatiani munificus Benefactor“.238 68
A.
Architektura
Jan Sturmer, 1720, dřevo, povrchová úprava, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Ignáce z Loyoly. Oltář se připisoval, na základě podobného stylu, A. J. Thomasbergerovi, J. Sturmerovi, či dokonce Filipu Sattlerovi [obr. 19]. Hovořilo se také o spolupráci Thomasbergera a J. Sturmera. Autorství Jana Sturmera dokládá smlouva ze dne 7. ledna 1720, dle které měl za 130 zlatých vytvořit Boha Otce, Krista a další příslušné práce, jak uvádí ve své bakalářské práci M. Chovanečková.239 Architektura oltáře sestává z poměrně vysokého soklu sahajícího do výšky oltářní menzy. Nad oltářní menzu vystupují do prostoru dvě dvojice patek sloupů s hladkými dříky. Tuto část zdobí osm pozlacených reliéfů obdélného formátu. Sloupy, ukončené pozlacenými korintskými hlavicemi, ohraničují oltářní plátno, umístěné uprostřed, a nesou římsu s rozeklaným frontonem a sochařskou výzdobou. Výzdobu oltáře doplňují dva andílci pod obrazem a dva, se znakem jezuitského řádu, nad ním. Dřevěný oltář, povrchově upravený olomouckými malíři Filipem Hüberem a Antonínem Müllerem, napodobuje černý mramor kontrastující s bílým obloţením sloupů a zlacením. Mramorovou menzu vytvořil v roce 1722 Václav Render.240 Výše popsaná architektura oltáře, stejně jako sochařská výzdoba, vychází z oltáře sv. Ignáce z Loyoly, který A. Pozzo navrhl pro mateřský kostel jezuitů v Římě, Il Gesù [obr. 20]. Podoba oltáře se cíleně šířila prostřednictvím rytin [obr. 21, 22], díky kterým vznikaly jeho nápodoby. Této problematice se velmi podrobně věnovala E. Levy241 uvádějící řadu příkladů nápodob, jimiţ jezuitský řád fixoval svou identitu a prosazoval svůj přístup k umění. 69
B.
Sochařství
1.
Jan Sturmer, Nejsvětější Trojice
1720, dřevo, povrchová úprava, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Ignáce z Loyoly. Pro oltářní nástavec vytvořil J. Sturmer skupinu Nejsvětější Trojice [obr. 23]. Bůh Otec, sedící na pravé straně s ţezlem v levé ruce, hledí do očí svému synovi, sedícímu naproti němu, s kříţem na levém rameni. Uprostřed nich se, před zlatými paprsky, vznáší holubice Ducha Svatého. Pod ni se na oblaka usadili andílci drţící v rukou zemi; další dva stojí po stranách nástavce. V úrovni římsy vidíme znak jezuitského řádu, přidrţovaný dalšími anděly. Sochařská práce se jeví jako kompozičně vyváţená, avšak postavy Boha Otce a Jeţíše Krista působí toporně; ţivě a nenuceně se projevují jen rozverní andělé. Ostře řezané drapérie vykazují stylovou příbuznost s díly A. J. Thomasbergera.
2.
Wolfgang Rossmayer, Zázraky a zjevení sv. Ignáce
1723, měď, zlacení, cca 27,9 x 18,2 cm, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Ignáce z Loyoly, predela oltáře. Po umělecké stránce lze reliéfům přisoudit spíše průměrnou řemeslnou úroveň. Jejich důleţitost tkví zvláště v ikonografii vypovídající o utváření, šíření a podobě kultu sv. Ignáce z Říma do dalších oblastí.
70
a)
Uzdravení nemocné ţeny
Na prvním medailonu zleva zobrazil olomoucký zlatník W. Rossmayer sv. Ignáce v doprovodu sv. Kateřiny s kolem a sv. Barbory s mečem. Skupina shlíţí z oblak na nemocnou ţenu na lůţku [obr. 24]. b)
Vyvedení vězně z vězení
Osvobození vězňů patřilo k další zázračné schopnosti sv. Ignáce, zmíněné v jeho ţivotopise. Světec, zobrazený v oblacích, se obrací k osvobozenému vězni, na coţ poukazují okovy v popředí a uvězněná postava za mříţemi v pozadí. Tento námět bychom našli například i na chodbě Casa Professa v Římě. c)
Vyhnání démony z posedlé ţeny
Ţena, podpíraná v přední části výjevu svým muţem, klesá pod silou, se kterou se jí z hrdla denou démoni v podobě okřídlených dráčků, jeţ sv. Ignác svou autoritou a mocí vykazuje pryč [obr. 25]. Toto téma, důleţité pro kult světce, se opět utvářelo, stejně jako další výjevy na predele, na základě rytin v ţivotopise zakladatele Tovaryšstva Jeţíšova. d)
Sv. Ignácovi se zjevuje P. Maria
Další kompozice přibliţuje jedno z vidění P. Marie, jeţ sv. Ignác proţil [obr. 25]. Odehrává se patrně v době jeho pokání, které konal na poušti, jak napovídá schematicky naznačená jeskyně, v níţ sv. Ignác sepisuje regule řádu. Tento námět v kapli pouţil jiţ J. K. Handke. e)
Sv. Ignácovi se zjevuje sv. Petr
Pátá scéna [obr. 26], opět inspirovaná ţivotopisem sv. Ignáce, ilustruje zjevení sv. Petra Ignácovi po jeho zranění v bitvě u Pamplony.
71
f)
Sv. Ignác pomáhá při porodu
Předposlední reliéf zobrazuje ţenu po porodu, vztahující ruku k právě narozenému dítěti v rukou porodní báby [obr. 26]. Demonstruje úctu ke sv. Ignácovi jako pomocníkovi při
problematických porodech,
či
opakovanému narození mrtvého dítěte.242 g)
Sv. Ignác hasí poţár
Na posledním reliéfu sv. Ignác hasí hořící dům, před kterým klečí vyděšená postava [obr. 27]. Tento námět pouţil v Casa Professa také A. Pozzo.
C.
Závěsná malba
1.
Jan Jiří Hering, Vidění v La Storta
1621, olej, plátno, 220 x 115 cm, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Ignáce z Loyoly. Při příleţitosti kanonizace zakladatele jezuitského řádu (1622) vytvořil praţský malíř Jan Jiří Hering (doloţen 1587–1648) plátno pro oltář umístěný v jedné z kaplí, přistavěných řádem k jiţní stěně starého minoritského kostela [obr. 28]. Po dokončení stavby nového kostela, v roce 1714, se oltář s obrazem umístil do nového interiéru. Kolem roku 1720 se však jezuité rozhodli nahradit staré oltáře novými, proto došlo k úpravě tohoto plátna J. K. Handkem.243 Obraz zobrazuje vidění sv. Ignáce během cesty k papeţi do Říma, aby zde dosáhl potvrzení řádových regulí, v malé vesnici La Storta. Před kulisou antikizující architektury a průhledem na Věčné město s chrámem sv. Petra v dálce stojí napravo sv. Ignác, jemuţ poutnická hůl, stejně jako kniha s regulemi řádu vypadla z rukou poté, co se před ním náhle zjevil 72
Jeţíš s kříţem. Kristus slovy: „EGO VOBIS ROMAE PROPITIUS ERO“ světce ujišťuje, ţe mu bude v Římě u Svatého Otce nápomocen.244 Milan Togner upozornil,245 ţe malířovo řešení kompozice značné připomíná podobně pojaté dílo Annibale Carracciho Domine Quo Vadis? (1602, dnes Národní Galerie v Londýně), jeţ mohl poznat malíř z autopsie nebo grafického přepisu. Základní schéma pro zobrazení scény však nacházíme v ţivotopise P. Ribadeneiry [obr. 29],246 utvářejícím hagiografii světce. J. J. Hering tímto dílem seznámil Olomouc s prvky protobarokního umění poučeného italským prostředím.247 Kristus se sv. Ignácem se nachází v poněkud statických pozicích, jeţ oţivují poměrně jednoduchá gesta. Střízlivá, vyprávěcí malba, skvěle zasazená do prostředí, bez okázalých efektů, v této rané fázi jezuitům plně vyhovovala.
2.
Jan Kryštof Handke, Slavnostní zahájení činnosti Collegia
Germanica 1744, olej, plátno, 228 x 262 cm, značeno na rubu plátna černou barvou: „J. C. H. 1744“, Římskokatolická akademická farnost Panny Marie Sněţné v Olomouci. V závěru vybavování chrámového interiéru doplnil J. K. Handke kapli sv. Ignáce a sv. Františka Xaverského celkem čtyřmi obrazy s výjevy z jejich ţivota [katalog č. III. C. 2.–3.; IV. C. 2.–3.].248 Milan Togner určil námět tohoto díla, jako Kardinál Moroni předává sv. Ignáci bulu papeţe Pavla III.,249 coţ není úplně přesné, neboť se jedná, jak upřesňuje historie řádu,250 o slavnostní zahájení činnosti koleje pro německy mluvící studenty v Římě, Collegia Germanica, jak uvaţoval jiţ A. Jašek.251
73
Přehledné narativní kompozici tohoto rozměrného obrazu [obr. 30], jehoţ formát je v horní části ukončen do oblouku, dominuje postava kardinála Giovanniho Moroniho, jenţ jako první navrhl kolej zbudovat; patrně se zakládací bulou Dum sollicita papeţe Julia III. v rukách (31. srpna 1552). Slavnostní zahájení činnosti koleje, jíţ se ujali jezuité, proběhlo 28. října 1552 v římském kostele St Eustachio za přítomnosti kardinálů, prelátů, diplomatů a významných osobností Říma.252 Po levici kardinála stojí na obraze sv. Ignác, před ním pokleká mladý seminarista. Kolem ústřední trojice postav malíř rozmístil v pravém rohu dva rozmlouvající členy jezuitského řádu, v levém skupinu přihlíţejících se dvěma páţaty, jeţ přidrţují erb Maďarska a černou dvouhlavou korunovanou orlici Habsburků. Výjev se odehrává patrně před jedním z oltářů chrámu St Eustachio. Hlavní protagonisty příběhu nacházíme v poněkud statických postojích s typologií a gesty známými z řady dalších děl umělce. Malíř v díle plně rozvinul svůj cit pro vyprávěcí malbu ztvárněnou poněkud omezenou škálou „zemitých tónů, akcentovaných tlumenějšími červenými, modrými a okrově ţlutými odstíny, tedy koloritem, typickým pro Handkeho malbu čtyřicátých let. Stejně tak rukopis v nanášení pastózních světel je příznačný dělenými tahy, energicky vedenými po formě.“253 J. K. Handkeho v utváření kompozice volně inspirovala také rytina v ţivotopise sv. Ignáce z roku 1609. Na foliu 64 lze pozorovat scénu Potvrzení Germanika papeţem Juliem III. vykazující kompoziční shody s olomouckým obrazem [obr. 31].
74
3.
Jan Kryštof Handke, Sv. Ignác udílí almuţny
1744, olej, plátno, 228 x 265 cm, neznačeno, Římskokatolická akademická farnost Panny Marie Sněţné v Olomouci. Druhý obraz ze čtveřice zachycuje Zakladatele v ulicích Říma, kde spolu se svým spolubratrem rozdává almuţnu [obr. 32]. Kolem ústřední dvojice jezuitů v černých klerikách, s almuţnou v ošatce, se shromaţďují matky s prosícími dětmi. Figurální stafáţ uzavírají dva muţi při levém okraji plátna. Malířské podání se shoduje s dílem popsaným v předcházejícím katalogovém heslu. V této scéně však můţeme více ocenit Handkeho ţivé podání ţánrově pojatých figur s řadou zajímavých světelných akcentů v tvářích jednotlivých postav.
D.
Nástěnná malba
1.
Jan Kryštof Handke, Sv. Petr se zjevuje sv. Ignácovi po poranění
v bitvě u Pamplony 1743, fresco-secco, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Ignáce z Loyoly. J. K. Handke započal ve 40. letech 18. století na stěnách kaple vytvářet cyklus s výjevy ze ţivota zakladatele jezuitského řádu. První pole, rámované iluzivním rámem, vyplňuje horní polovinu východní zdi scénou Zjevení sv. Petra raněnému Ignácovi [obr. 33]. Zraněný leţí v pravé části výjevu na lůţku, vedle kterého stojí stolek s knihou, jíţ si krátil čas, a glóbem představujícím patrně jeho touhu po poznání. Zleva k němu velmi energicky, s otevřenou náručí, přichází sv. Petr v modré tóze; s pruhem ţluté drapérie přehozeným přes levé 75
rameno. V horní části scénu pozorují dva andílci ukazující na proud světla proudící z nebes. Výmalba probíhala jiţ v závěrečné fázi výzdoby interiéru, coţ se odráţí v malířském stylu autora. Vyváţené kompozici vyplněné dominantními postavami, jejichţ vzájemný vztah J. K. Handke naznačil jen několika gesty, dodávají na výrazu plasticky modelované drapérie poměrně výrazné barevnosti. Umělec zde pouţil, stejně jako v prostoru pod kůrem, dekorativní malbu v podobě květinových váz, iluzivní architektury s téměř rokokovým ornamentem a nápodobu kazetového stropu. Oblíbený námět ze ţivota světce pouţil na jednom z reliéfů nad oltářní menzou také W. Rossmayer [obr. 26]. Celkové ladění výjevů, zobrazených na zdi a stropu kaple, vykazuje poučení jak italskou, tak vídeňskou produkcí, jeţ malíř načerpal kontaktem s ostatními malíři pracujícími v chrámu.254
2.
Jan Kryštof Handke, P. Maria pomáhá při sestavování regulí
jezuitského řádu 1743, fresco-secco, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Ignáce z Loyoly. Nad vstupem do kaple (z vnitřní části) malíř ztvárnil další vizi sv. Ignáce, a to zjevení P. Marie s dítětem [obr. 34]; zobrazené jiţ na predele oltáře. Scéna se odehrává v pusté krajině, v ústraní, do nějţ se světec uchýlil. P. Maria zobrazená ve svých tradičních barvách, červené a modré, drţí stojící dítě na levém koleni. Sv. Ignác, oděný v černé klerice, k ní pozvedá hlavu, v levé ruce svírá několik listů knihy, v pravé drţí pero. Ani v tomto iluzivním zrcadle Handke nerezignoval na poměrně intimní vztah hlavních protagonistů výjevu. Zvláště zde zaujme výrazná modř oděvu P. Marie kontrastující s jemnějšími barvami okolního prostředí. 76
3.
Jan Kryštof Handke, Potvrzení regulí jezuitského řádu papeţem
Pavlem III. 1743, fresco-secco, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Ignáce z Loyoly. Potvrzení regulí jezuitského řádu v roce 1540 papeţem Pavlem III. nacházíme zobrazeno, v podobě rytin, jiţ v ţivotopise sv. Ignáce od P. Ribadeneiry [obr. 35] a v ţivotopise z roku 1609 [obr. 36]. Jelikoţ se jedná o významnou událost z dějin řádu, podléhá její ztvárnění poměrně jasnému a přehlednému kompozičnímu rozvrţení. Papeţ sedí na svém stolci ve slavnostním oděvu, s papeţskou tiárou na hlavě. Pravou rukou ţehná sv. Ignácovi, klečícímu v černé klerice před ním, levou mu do rukou vkládá regule řádu. Scénu zaujatě pozoruje hlouček kardinálů a jezuitů v pozadí. V přední části výjevu se často objevují postavy kardinálů obrácené zády k nám s cílem iluzivně prohloubit prostor a směrovat náš zrak důleţitému okamţiku [obr. 37].
4.
Jan Kryštof Handke, Vize Nejsvětější Trojice
1743, fresco-secco, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Ignáce z Loyoly. První klenební pole, u vstupu do kaple, zdobí iluzivně malované zrcadlo, v jehoţ horní části pozorujeme trůnící Nejsvětější Trojici upírající zrak na klečícího sv. Ignáce na oblaku pod nimi, s hořícím znakem jezuitů na hrudi a heslem řádu, „OMNIA AD MAIOREM DEI GLORIAM“, zapsaným v knize, kterou, spolu s andělem, světec přidrţuje [obr. 38]. Z planoucí hrudi sv. Ignáce šlehá klikatý plamen zapuzující pokušení v podobě hada, obtáčejícího ruku andílka s jablkem prvotního hříchu v dlani. Za andílkem 77
se země křečovitě přidrţuje padlý anděl s plamenným jazykem a vytřeštěnýma očima. Malba představuje, jak po malířské, tak ikonografické stránce, velmi zdařilé dílo. Plamen, šlehající z hrudi Zakladatele, představuje motiv odkazující na malířskou výzdobu A. Pozza v římském kostele Sant’Ignazio. V klenbě hlavní lodi A. Pozzo zobrazil Alegorii misionářské činnosti (1688–1694) [obr. 39]. Ikonografii maleb sám vysvětlil. Nejprve zobrazil budovu v perspektivě a uprostřed ní Nejsvětější Trojici – z hrudi jednoho, Syna člověka, tryská světlo, jeţ zraňuje srdce sv. Ignáce a z něj tryská dále do čtyř koutů světa. Pochodně představují zapálení sv. Ignáce, které předal svým spolubratrům, aby šířili evangelium. Ústředním námětem fresky je tedy šíření Kristova ducha a jeho Jména jezuity, inspirované ústředním listem v Bartoliho ţivotopisu sv. Ignáce.255 Jezuité s tímto dílem seznámili patrně také J. K. Handkeho, jenţ na klenebním poli pouţil motivu „zapálení“ sv. Ignáce Kristem, aby vyjádřil boj a vítězství jezuitů nad hříchem a heretiky, jeţ zamořili zemi.
5.
Jan Kryštof Handke, Zjevení Krista v hostii
1743, fresco-secco, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Ignáce z Loyoly. Zjevení Krista během eucharistie v proměňované hostii v rukou kněze, celebrujícího mši, se odehrálo před zraky sv. Ignáce v Římě roku 1538, v chrámu P. Marie Sněţné [obr. 40]. Námět opět nacházíme ţivotopisech sv. Ignáce [obr. 41, 42], proto dle mého názoru J. K. Handke vyuţíval, jak dokládají další náměty v kapli i rytiny v jeho ţivotopise, vytvořené snad podle návrhů P. P. Rubense; tento exemplář se dochoval jak v Praze, tak v Brně.256
78
Sv. Ignác, v černé klerice, klečí na klekátku před oltářem a pozoruje kněze, jak v rukou pozvedá hostii, v níţ se zjevuje malé dítě – Jeţíš, jehoţ obraz nacházíme také nad oltářem, před kterým se proměna odehrává. V pravém rohu vidíme dvě ţeny a malé děvčátko. V pozadí se rýsuje iluzivní architektura a z iluzivního rámu v pravém rohu spadá na část scény těţký, iluzivní závěs dovolující na toto tajemství nahlédnout.
6.
Jan Kryštof Handke, Modlitba sv. Ignáce
1743, fresco-secco, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Ignáce z Loyoly. Sv. Ignác, doprovázený ministrantem, proměňuje na oltáři hostii a nad hlavou se mu náhle objevuje ohnivý plamen [obr. 43]. Jedná se opět o scénu zobrazenou na rytině v ţivotopise sv. Ignáce z roku 1609 [obr. 44], i kdyţ J. K. Handke, kvůli formátu, zredukoval počet figur. Dle četných dobových svědectví světec často „zářil“, či se mu nad hlavou objevoval plamen, jako v tomto případě. Plamen se s ním spojuje také díky španělské podobě jeho jména, Iñigo.257
7.
Jan Kryštof Handke, Ţena s dítětem před obrazem světce
1743, fresco-secco, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Ignáce z Loyoly. Protějškové iluzivní zrcadlo vyplňuje muţ upírající svůj pohled na novorozeně, jeţ drţí v rukou mladá ţena, snad v měšťanském oděvu s čepcem a perlami kolem krku [obr. 45]. V pozadí vidíme obraz sv. Ignáce, částečně odhalený zeleným závěsem.
79
Jelikoţ světec působil jako významný pomocník při porodech, moţná zde sledujeme výjev, jenţ vznikl jako výraz díků. V postavách můţe a ţeny se mohou skrývat skutečné historické osoby, avšak přímé zprávy o tom nemáme. Poměrně velký počet donací, učiněných k oltáři sv. Ignáce, by si zaslouţil tuto eventualitu blíţe prozkoumat.
8.
Jan Kryštof Handke, Grisaillové medailony
1743, fresco-secco, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Ignáce z Loyoly. a)
Sv. Ignác zapuzuje hada
Na prvním medailonu, v levé špaletě prvního okna (naproti vstupu do kaple), putuje sv. Ignác krajinou [obr. 46]. Náhle se mu u nohou objevuje had s antropomorfním obličejem. Napřahuje svou poutnickou hůl, aby hada, představující hřích, či pokušení, zapudil. Kompozice v medailonu je velmi jednoduchá a v podstatě odpovídá rytině v ţivotopise sv. Ignáce z roku 1609 [obr. 47]. J. K. Handke kompozici pouze upravil a zrcadlově obrátil. b)
Sv. Ignác levituje při modlitbě
V medailonu pravé špalety téhoţ okna pozorujeme samotnou postavu levitujícího světce, obklopeného září, s rukou pozvednutou k nebi [obr. 48]. V ţivotopise sv. Ignáce z roku 1609 se scéna odehrává v pokoji zakladatele řádu, před soškou P. Marie s dítětem a se dvěma svědky nahlíţejícími do místnosti ze dveří. V okenní špaletě olomoucké kaple se však jedná pouze o samotnou figuru, proto zde patrně neproběhla přímá inspirace rytinou. c)
Sv. Ignác se modlí na poušti
Světec se modlí za hvězdné noci na osamělém místě u Manresy. 80
d)
Sv. Ignác klade meč před obraz P. Marie
Po svém obrácení se sv. Ignác z Loyoly rozhodl vzdát světského ţivota i vojenské kariéry. Svůj záměr demonstroval obětováním svého meče na oltář a před obraz P. Marie s dítětem v Montserratu, jak vidíme na medailonu v pravé špaletě druhého okna [obr. 49]. Rytinu s tímto námětem opět nacházíme v ţivotopise světce [obr. 50]. J. K. Handke sice nemohl, kvůli formátu, kompozici příliš rozvést do prostoru, ale i tak zde lze vliv grafiky pozorovat. e)
Uzdravení jeptišky po pádu ze schodiště
Před iluzivní architekturou se nachází tři řeholnice [obr. 51]. Bezvládné tělo jeptišky, jeţ po pádu utrpěla smrtelné zranění, podpírá její spolusestra, zprava přichází další řeholnice, s nádobou v rukách. Dle legendy, jiţ zobrazil také A. Pozzo na chodbě Casa Professa v Římě, se na přímluvu sv. Ignáce tato jeptiška uzdravila.258 J. K. Handke zaloţil dynamiku výjevu na vztahu tři figur, které vyplňují takřka celou plochu medailonu umístěného na levé stěně vstupního oblouku. Velmi procítěně podal zvláště zhroucené tělo zraněné řeholnice. f)
Modlitba před obrazem světce
Před oltářem světce klečí modlící se ţena, v pozadí se jemně rýsují další postavy a iluzivní architektura. Na oltáři se nachází obraz sv. Ignáce; nad ním umně uspořádaný závěs [obr. 52]. g)
Sv. Ignác se zjevuje spícímu muţi
Předposlední medailon na stěně druhého vstupního oblouku zobrazuje sv. Ignáce zjevujícího se v nebeské záři mladíkovi leţícímu v diagonální poloze v levé spodní části kompozice; rukou si podpírá hlavu [obr. 53]. Medailon je dnes poškozen, proto scénu nelze jednoznačně identifikovat.
81
h)
Nemocná ţena uzdravena před obrazem světce
Na protějším medailonu vidíme kněze před oltářem, na kterém se nachází obraz sv. Ignáce [obr. 54]. V popředí je situována skupinka tří ţen. Ţenu, klečící v popředí v okamţiku uzdravení, na nějţ poukazuje odhozená hůl nemocného, přidrţuje její druţka. Jednotlivé postavy malíř utvářel s citem pro plasticitu a objem, stejně jako iluzivní architekturu prohlubující prostor.
Literatura Jan Petr Cerroni, Skitze einer Geschichte der bildenden Künste in Mähren, díl 2, rkp. 1807. – Bohumír Jan Dlabač, Allgemeines historisches KünstlerLexicon für Böhmen, und zum Theil auch für Mähren und Schlesien, Bd. 1– 3, Praha 1815. – Tomáš Řehoř Volný, Kirchliche Topographie von Mähren, meist nach Urkunden und Handschrifften, 1. Abt.: Olmützer Erzdiöcese, Bd. 5, Brno 1863, s. 207. – Adolph Nowak, Církevní památky umělecké z Olomouce, druhá sbírka, Olomouc 1890. – August Prokop, DieMarkgrafschaft Mähren in Kunstgeschichtlicher Beziehung, sv. 4, Das Zeitalter der Barocke, Wien 1904. – Robert Schünke, Beiträge zur kirchlichen Kunst und Kulturgeschichte von Olmütz, Neutitschein 1916. – Josef Vyvlečka, Příspěvky k dějinám kostela Panny Marie Sněţné v Olomouci, Olomouc 1917. – Alois Jašek, Chrám Panny Marie Sněţné v Olomouci, Olomouc 1923. – Prokop Toman, Slovník československých výtvarných umělců. Praha 1927. – Julius Röder, Die Olmützer Künstler und Kunsthandweker des Barock I., Olomouc 1934. – Johann Kux, Geschichte der königlichen Hauptstadt Olmützt bis zum Umsturz 1918, Olmützt 1937. – Josef Matzke, Barock in Olmütz, Esslingen am Neckar 1972. – Oldřich Jakub Blaţíček et al., Dějiny českého výtvarného umění (II/1). Od počátků renesance do závěru baroka, Praha 1989. – Ulrich Thieme – Felix Becker – Hans Vollmer, Allgemeines Lexikon der bildenden Künstler von der Antike bis zur Gegenwart, Bd. XVI, XXIX–XXXV, München 82
1992. – Ivan Krajíček, Barokní malířská výzdoba kostela P. M. Sněţné v Olomouci (diplomní práce), FF UP, Olomouc 1993. – Leoš Mlčák (ed.), Jan Kryštof Handke. Vlastní ţivotopis 1694–1774, Olomouc 1994. – Milan Togner, Jan Kryštof Handke 1694–1774. Malířské dílo, Olomouc 1994. – Ivo Krsek et al., Umění baroka na Moravě a ve Slezsku. Vyd. 1., Praha 1996. – Milan Togner, Stavební a umělecký vývoj kostela, in: Michal Altrichter – Milan Togner – Václav Hyhlík, Olomouc. Univerzitní kostel Panny Marie Sněţné, Církevní památky XXIII, Velehrad 2000, s. 9-23. – Jiří Kroupa (ed.), V zrcadle Stínů. Morava v době baroka 1670–1740, Brno 2002. – Milan Togner, Barokní malířství v Olomouci, Olomouc 2008. – Jindřich Schulz (red.), Dějiny Olomouce, 1. svazek, Olomouc 2009. – Ondřej Jakubec – Marek Perůtka (eds.), Olomoucké baroko. 2, katalog, Výtvarná kultura let 1620–1780, Olomouc 2010. – Ondřej Konečný, Sochařská výzdoba oltářů v kostele Panny Marie Sněţné v Olomouci (diplomní práce), FF MU, Brno 2011. – Martina Chovanečková, Řezbářské dílo Augustina Jana Thomasbergera v Olomouci (diplomní práce), FF UP, Olomouc 2012.
83
IV. Kaple sv. Františka Xaverského Francisco de Yasu y Xaver, narozený 7. dubna 1506 v baskickém království Navarra, se po ukončení svého humanistického vzdělání rozhodl pro duchovní povolání. Roku 1525 započal studovat na paříţské univerzitě, kde se setkal s Ignácem z Loyoly. Tito přátelé, spolu s Petrem Faberem, poloţili základy nového řádu. Po ukončení studia se vydal s přáteli do Benátek, odtud chtěl plout do Svaté země; to se mu však nepodařilo. V roce 1538 byl povolán do Říma, neboť dom Pedro de Mascarenhas, velvyslanec portugalského krále Jana III., sem přijel hledat misionáře, kterým se nakonec stal František Xaverský. Odjel nejprve do Portugalska, poté pokračoval lodí do Indie (7. dubna 1541). První zastávkou na jeho cestě se stal Mozambik, po třinácti měsících doplul do indické Goi, hlavního města portugalského koloniálního území. Putoval do různých oblastí – Cejlon, dnešní Srí Lanka, Indonésie, Japonsko, aţ se roku 1552 pokusil proniknout do Číny. Nechal se vysadit na ostrově San-čchuang, zde však onemocněl a 3. prosince zemřel.259 V olomouckém jezuitském kostele se jeho kaple nachází na epištolní straně při presbytáři, čímţ tvoří protějšek kaple sv. Ignáce z Loyoly. Kaple má také stejný obdélný půdorys a zaklenutí, z epištolní strany ji osvětlují dvě okna. Naproti portálového retabula se nachází nástěnný, do mědi tepaný a zlacený náhrobek kapitulního děkana Jana hraběte Breunera
(zemřel
1638); nad ním jeho erb. Biskup na sklonku ţivota vstoupil do jezuitského řádu a věnoval mu četné dary.260
84
A.
Architektura
Augustin Jan Thomasberger, 1720, dřevo, povrchová úprava, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Františka Xaverského. Dle smlouvy z roku 1720 se jedná o dílo A. J. Thomasbergera [obr. 58], kopírující protilehlý oltář v kapli sv. Ignáce z Loyoly, který vznikl jako první.261 Opět se jedná o portálový retábl s vysokým soklem, predelou zdobenou reliéfy a dvěma dvojicemi sloupů s hladkými dříky a korintskými hlavicemi, na kterých spočívá římsa a rozeklaný fronton se sochařskou výzdobou. Dřevěný oltář povrchově upravili, stejně jako další oltáře v chrámu, olomoučtí malíři Filip Hüber a Antonín Müller.262
B.
Sochařství
1.
Augustin Jan Thomasberger, Svatá Rodina
1720, lipové dřevo, povrchová úprava, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Františka Xaverského. Na základě smlouvy, sepsané roku 1720, vytvořil A. J. Thomasberger sochy P. Marie s dítětem a sv. Josefa, sedící ve vrcholu oltářní architektury s anděly [obr. 59]. Lipové dřevo se mělo řádně vysušit a po zpracování natřít. Sochař práci dokončil za necelé dva měsíce a v několika splátkách obdrţel honorář 110 guldenů.263 Uprostřed oltářního nástavce sedí na oblacích P. Maria s dítětem, jeţ drţí v ruce kříţ, odkazující na jeho spasitelskou oběť, a naproti ní sv. Josef, kladoucí pravou ruku na své srdce. Obklopují je drobní andílci a dva andělé usazení na okrajích frontonu. Pod římsou, v kartuši, vidíme znak jezuitů.
85
Přestoţe sochařský styl J. Sturmera a A. J. Thomasbergera se navzájem podobá, působí sousoší Sv. Rodiny kompaktněji a přirozeněji, neţ Nejsvětější Trojice v protější kapli. 2. Wolfgang Rossmayer, Zázraky a zjevení sv. Františka Xaverského 1723, měď, zlacení, cca 27,9 x 18,2 cm, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Františka Xaverského, predela oltáře. a)
Sv. František metá blesky na smrt (epidemii)
Na prvním reliéfu (zleva) sedí sv. František Xaverský na oblacích a metá blesky na Smrt s kosou [obr. 60]. Smrt zde představuje, vzhledem k ikonografii světce, mor. Spodní část kompozice zaujímá diagonálně poloţená postava nahého umírajícího muţe, jehoţ zpovzdálí pozoruje druhá postava; kolem leţí lebky a kosti. b)
Sv. František uzdravuje slepého
Na druhém reliéfním poli sv. František v poutnickém oděvu, opět na oblacích, uzdravuje dotykem ruky klečícího slepého orientálce [obr. 61]. Scéna se odehrává v krajinném prostředí, v pravém rohu kompozice leţí blíţe neurčené nástroje. Námět nacházíme také v cyklu rytin Valeriana Regnartia,264 ale rozvrţení scény nemá s olomouckým reliéfem mnoho společného. c) Třetí námět
Rozsvícení lampy před obrazem světce zaujme zvláště svou ikonografií [obr. 62]. Před oltářem
sv. Františka, se znakem jezuitů, vidíme obnaţeného nemocného a po jeho boku stojí orientální společník zapalující před oltářem světce lampu. Zapálení lampy představuje prosbu za uzdravení. Obraz světce, rozhrnujícího šat z hrudi, ze které šlehá plamen, nepůsobí jako malířské dílo, ale vystoupení ţivé osoby ven z obrazu. 86
d)
Sv. František se zjevuje nemocnému
Jako poutník se Xaverius zjevuje nemocnému muţi leţícímu na lůţku [obr. 63]. e)
Sv. František se zjevuje nemocnému
Na pátém reliéfu vidíme světce na oblacích, ve kterých se zjevuje nemocnému, patrně jezuitovi, odpočívajícímu na křesle [obr. 64]. f)
Sv. František křísí mrtvé
Sv. František Xaverský bere za ruku mrtvou ţenu zahalenou do rubáše. Před chvílí mrtvá ţena náhle vstává ze svého loţe [obr. 65]. g)
Sv. František podává ţeně růţenec
Také tento reliéf zobrazuje zjevení světce. Tentokrát podává klečící ţeně růţenec. Scéna se odehrává patrně před chrámem, jak napovídá část kanelovaného sloupu; palma odkazuje na orientální prostředí [obr. 66]. h)
Sv. František zachraňuje z vln tonoucího
Na posledním, osmém reliéfu, zachraňuje tonoucího. W. Rossmayer pouţil téměř u všech polí (s výjimkou třetího), podobně jako na oltáři v kapli sv. Ignáce, stejný ikonografický typ sv. Františka Xaverského – poutníka. Autor opět tvořil na základě blíţe neurčených grafických předloh.
87
C.
Závěsná malba
1.
Jan Kryštof Handke, Povolání sv. Františka Xaverského
1720, olej, plátno, 220 x 115 cm, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Františka Xaverského. Ústřední obraz pro oltář sv. Františka Xaverského [obr. 67] vytvořil Jan Kryštof Handke pravděpodobně poté co provedl restaurování a doplnění oltářního plátna v kapli sv. Ignáce z Loyoly, tak aby spolu obě malby formátem i pojetím navzájem korespondovaly. Jedná se o první práce pro jezuitský chrám vypovídající o formování jeho malířského stylu. Námět obrazu představuje povolání sv. Františka Xaverského k duchovní sluţbě. Světec, stojící ve spodní části kompozice v černé klerice, pozvedá svou ruku k andílkovi, jenţ mu podává kříţ. Ten patří jiţ do oblačné, nebeské sféry, jíţ dominuje anděl se široce rozpjatými křídly a kříţi v podpaţí, shlíţící na světce. Vliv vídeňských malířů, jejichţ dílo měl moţnost v chrámu poznat,265 vykazuje zvláště ztvárnění anděla s kříţi v horní části obrazu. Elegantně skloněná hlava se sklopenými víčky, rovným drobným nosem a ústy, se svým pojetím blíţí obrazům J. G. Schmidta i K. J. Haringera na dalších oltářích. Světlý inkarnát jeho pleti akcentují modře a červeně, uţité na vzedmuté a jemně modelované drapérie a křídla. Tvář s portrétními rysy sv. Františka Xaverského, zobrazená z profilu, předjímá Handkeho pozdější typologii tváří jezuitských světců.
88
2.
Jan Kryštof Handke, Sv. František Xaverský přijímá zakládací
listinu semináře v Goi 1744, olej, plátno, 224 x 262 cm, značeno na rubové straně plátna: „J.C.H. 1744“, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Ignáce z Loyoly. Narativní kompozice ilustruje odevzdání zakládací listiny jezuitského semináře v indické Goi [obr. 68]. Biskup Bazius, v centru kompozice, ukazuje prstem na listinu, jíţ přijímá klečící František Xaverský. Vedle nich stojí, v rudém plášti, propretor Štěpán Gamma. Při levém okraji obrazu se nachází ozbrojenec opírající se o kopí a pozorně sledující scénu. Výjev se odehrává před kulisovitou architekturou, oddělující jednotlivé prostorové plány. V pravé části hledíme skrze architekturu na okamţik, kdy Cametri a královský písař Annius přijímají finanční dary pro seminář;266 coţ pozoruje P. Maria s dítětem nad nimi. V třetím plánu malíř zobrazil obrácení sv. Pavla, s nímţ se, skrze misionářskou činnost, sv. František Xaverský spojoval. Malířské podání je typické pro Handkeho díla 40. let 18. století, jeţ se vyznačují přehlednými kompozicemi vyplněnými figurami a doplněnými ţánrovými momenty. U světců jezuitského řádu vyuţívá stále stejnou typologii, coţ koresponduje s poţadavkem jezuitů na srozumitelnost obrazů. Barevné paletě dominují spíše zemité tóny, avšak vyuţívá také červené, modré a okrové akcenty. Ve světlech se projevuje pastózní rukopis a dělené, energické tahy štětce.267
89
3.
Jan Kryštof Handke, Indická misie sv. Františka Xaverského
1744, olej na plátně, 228 x 262 cm, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Josefa. Na obraze se odehrává scéna z běţné misionářské činnosti sv. Františka Xaverského [obr. 69]. Světec, v rochetě a se štolou kolem krku, stojí na vyvýšeném místě uprostřed kompozice; v levé ruce zvoneček a v pravé kříţ. Kolem něj se rozprostírá shromáţděný dav pohanů, jeţ poutá pozornost svou rozmanitou typologií. Východiskem pro zobrazení sv. Františka Xaverského, kázajícího pohanům, se stala patrně rytina z grafického cyklu Valeriana Regnartia,268 jeţ se dále obohacovala. Rozvrţení olomoucké scény se podobá rytině stejného námětu od Gerarda Edelincka.269 Konkrétně se jedná o matku s dítětem sedící v pravém rohu rytiny a muţe, otočeného zády k nám, s lukem v ruce. Tyto motivy Handke pouţil pro zobrazení skupin figur při okrajích plátna. Matka s dětmi zaujímá sice jinou pozici, neţ na rytině, ale její oděv, stejně jako natočení dítěte vykazuje určité shody. Pozice muţe, opírajícího se v přední části obrazu o levý loket, plně odpovídá orientálci s lukem na rytině, avšak zbraň Handke přisoudil muţi sedícímu na kameni. Jelikoţ se jedná o dílo ze stejného období jako předcházející obraz, vykazuje stejné malířské kvality.
90
D.
Nástěnná malba
1.
Jan Kryštof Handke, Křest indického kníţete
1743, fresco-secco, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Františka Xaverského. Na klenebním poli blíţe oltáře pozorujeme křest orientálce sv. Františkem Xaverským [obr. 70]. Křest pohanů nacházíme na řadě rytin přibliţujících misionářské působení světce.270 Na základě nich se utvořilo určité schéma, jeţ tvoří sv. František Xaverský s křestní mušlí v ruce, před ním klečí orientálec s rukama překříţenýma na prsou a vedle něj chlapec přidrţující mísu, na kterou stékají kapky křestní vody. Okolo těchto figur se kupí další stafáţ. Její součást tvoří převáţně pohané s bederní rouškou z ptačích per, čelenkami na hlavě a s lukem a šípy na zádech. Výše uvedeného schématu se přidrţel také J. K. Handke. Sv. František křtí orientálního vládce, u jehoţ nohou se nachází odznaky jeho panovnické moci, před ním klečí chlapec s křestní miskou. Události jsou přítomní ministranti, stojící po stranách světce se svícemi a kříţem, a také vládcova druţina. V nebeské sféře se vznáší holubice Ducha Svatého. Malířská výzdoba kaple vzniká ve stejnou dobu jako kaple zakladatele řádu, čili v roce 1743, proto se vyznačuje stejným malířským podáním. Iluzivní zrcadla na klenbě, lemované dalším ornamentem, však vykazují o něco niţší uměleckou úroveň, proto zde snad můţeme hovořit o spolupráci dílny.271
91
2.
Jan Kryštof Handke, Uzdravení nemocného jezuity
1743, fresco-secco, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Františka Xaverského. Sv. František Xaverský v poutnickém oděvu – černé klerice, hnědé peleríně s mušlí a poutnickou holí – se v doprovodu andělů objevuje před nemocným jezuitou [obr. 71]. Udivený mladík leţí na lůţku, před nímţ stojí noční stolek se svící a knihou, za ním vidíme obraz světce. Scénu částečně zahaluje nebo odhaluje zelený závěs, zobrazený v levé části iluzivně malovaného rámu.
3.
Jan Kryštof Handke, Disputace sv. Františka Xaverského
1743, fresco-secco, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Františka Xaverského. J. K. Handkeho v utváření kompozice, tohoto ikonograficky poměrně netradičního výjevu z misionářské činnosti světce v Japonsku, inspirovaly dva zdroje stejného námětu – Disputace sv. Františka Xaverského s bonzi před vládcem provincie Bungo. S tímto tématem přistoupili v roce 1675 k obhajobě dva studenti Olomoucké univerzity, Leopold Kryštof Geller a Adam Ferdinand Mattiášovský [obr. 72]. Disputaci zachytila, v téměř shodném kompozičním pojetí, také nástěnná malba laického bratra Hermanna Schmidta z roku 1665, či z let 1674–1675, vytvořená jako součást xaveriánského cyklu v tzv. Křiţovnické chodbě Klementina v Praze [obr. 73].272 Vzhledem k průměrné kvalitě a umístění maleb v Klementinu se J. K. Handke jistě inspiroval tezí A. M. Lublinského. Tezi popisují slova: „Sanctus Franciscus Xaverius Indiaru(m) Apostol(us), Japonicae su(er)stitionis Eversor Fidei, et Philosophiae 92
Christianae Magister, Doct(o)rib(us) Bonziorum millib(us), coram Rege Bungi disputant Victor, oblatus Honori, et Amori,“273 u první verze a dedikace: „SANCTO FRANCISCI XAVERIOS S. I. Mo. Indiarum et Japoniae
Apostolo
Fidei,
et
Philosophiae
Christianae
Magistro
Universitatis Bonziae Domitori Coram Rege Bungi Disputanti, et de Principe ter. Mille Bonziorum Triumphanti“ 274 u verze druhé. Obě, i kdyţ s pozměněnými texty, provedl podle návrhu Lublinského augsburský rytec Johann Georg Waldreich.275 K námětu nenacházíme mnoho informací v ikonografických příručkách ani v jiných pramenech. Zachycuje okamţik, kdy sv. František brání, za přítomnosti Ótomo Sórina, svou víru v diskuzi před pohany, bonzi (buddhistickými mnichy). Univerzitní teze a nástěnná malba událost popisují jako mnohafigurovou scénu s páţaty a skupinou přihlíţejících před architektonickou kulisou. Horatio Tursellino276 v ţivotopise sv. Františka uvádí, ţe na jeho straně stojí Portugalci a za Ficarondronem, světcovým oponentem, se nachází zástup bonzů. Tomuto popisu odpovídá i rozvrţení kompozice v kapli sv. Františka Xaverského [obr. 74]. Daimjó sedí na polštářích pod baldachýnem. Hlavu otáčí směrem k sv. Františkovi, coţ dokládá, na čí stranu se přikloní. Františkův oponent zuří. Světec drţí v rukou evangelium; doprovází ho dvě páţata. První nese hůl, kříţ a váček s knihou, druhé drţí armilární sféru a list papíru, na němţ jsou slova „Já jsem α i Ω, počátek i konec“ (Zj 1, 8). Také prstenec armilární sféry nese nápis „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi“ (Gen 1, 1).277 Jsou zde uvedeny dva základní články křesťanské víry, se kterými světec vstupuje do sporu. Oponent pouţívá slova protikladná: „Není ţádný počátek či konec světa lidského pokolení“, na která ukazuje do knihy jeden z jeho společníků. Upoutá nás i zobrazení japonského boţstva Amidy, usazeného v květinovém loţi, přidrţované mladým chlapcem. Lublinský 93
se inspiroval dřevorytem, ilustrujícím pojednání o mimoevropském boţstvu, od Lorenza Pignorii, připojeným k benátskému vydání proslulé Cartariho mytologické příručky z roku 1647.278 Návrh teze patrně není invencí Antonína Martina Lublinského, avšak předlohu se prozatím nalézt nepodařilo. Jako výtvarná předloha snad mohla slouţit rytina z grafického cyklu Valeriana Regnartia.279 Téměř totoţnou kompozici [obr. 75] nacházíme dále v ţivotopise světce, vydaném roku 1690 ve Vídni.280 Kromě J. K. Handkeho se tezí či dílem v Klementinu volně inspiroval také Jan Jiří Heinsch malující v roce 1689 hlavní oltářní obraz pro jezuity v Uherském Hradišti [obr. 76].281 Jan Kryštof Handke, Udílení svátosti nemocnému
4.
1743, fresco-secco, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Františka Xaverského. Nad vchodem, vzdálenějším od oltáře, ztvárnil J. K. Handke Udílení svátosti indickému kníţeti [obr. 77]. V názvu se projevuje problematika identifikace námětů z misionářského působení světce, neboť zobrazení pohanů často nerespektuje fyziognomické odlišnosti jednotlivých etnik. Jádro kompozice tvoří nemocný na lůţku přijímající z rukou sv. Františka, doprovázeného ministranty se svícemi, hostii. Kolem něj jsou nemocní a umírající, muţi i ţeny s dětmi. Zvlášť zajímavě Handke pojal muţe v přední části scény, otočeného zády k nám, opírajícího se o levou ruku. Postranní malby lemují, stejně jako v protilehlé kapli, iluzivně malovaná květinová zátiší a další ornamenty.
94
5.
Jan Kryštof Handke, Smrt sv. Františka Xaverského
1743, fresco-secco, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Františka Xaverského. Nad vchodem do kaple, blíţe oltáři, malíř zobrazil smrt misionáře, jenţ leţí pod dřevěným přístřeškem. Kolem něj se shromáţdila řada osob, které připluli na ostrov, aby ho vyzvedli a odvezli do Číny. Jedná se o poměrně tradiční způsob zobrazení vycházející z obrazu Giovanni Battisty Gaulliho (1639–1709), který se šířil dál prostřednictvím grafik.282
6.
Jan Kryštof Handke, Uzdravení nemocného v ústí Gangu (?)
1743, fresco-secco, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Františka Xaverského. Iluzivně malované pole na pilíři mezi okny vyplňuje sv. František přivádějící mladého chlapce k jeho matce. V pozadí vidíme muţe v turbanu, za ním ještě další postavu a lodní ráhno s plachtami [obr. 78].
7.
Jan Kryštof Handke, Vzkříšení dítěte orientální královny
1743, fresco-secco, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Františka Xaverského. Na pilíři blíţe vchodu vidíme v iluzivním zrcadle sv. Františka Xaverského v oděvu poutníka, jak křísí mrtvé dítě orientální královny na ostrově Ternato. Orientální královna, evropského vzezření, stojí vedle světce s knihou v ruce [obr. 79].
95
8.
Jan Kryštof Handke, Grisaillové medailony
1743, grisaille, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Františka Xaverského. a)
Sv. František Xaverský se zjevuje nemocnému jezuitovi
V levé špaletě okna u oltáře vytvořil malíř v sépiových barvách obraz vznášejícího se světce ve svatozáři. Před ním, ve spodní části medailonu, pozorujeme vyděšeného jezuitu [obr. 80]. Grisaillové medailony v kapli sv. Františka, stejně jako v protější kapli sv. Ignáce, jistě inspiroval, bohuţel neznámý, cyklus rytin s výjevy ze světcova ţivota. b)
Sv. František Xaverský nese na zádech Inda
V pravé špaletě prvního okna vyplňuje plochu medailonu postava světce, s holí v ruce, a orientálce, s čelenkou s ptačími pery, na jeho zádech [obr. 81]. Výjev se blíţí rytině téhoţ námětu v ţivotopisě světce vydaném vídeňskou univerzitou v roce 1690 [obr. 82]. c)
Rak přináší sv. Františkovi Xaverskému kříţ
Levá špaleta druhého okna zobrazuje legendární námět ze ţivota sv. Františka. Během jedné z misionářských plaveb utišil bouři kříţem pozvednutým v ruce. Kříţ mu spadl do moře, a poté co v pořádku dorazil na břeh, mu ho „zboţný“ krab přinesl zpět.283 Tuto epizodu nacházíme také na jedné z dochovaných rytin zmíněného grafického cyklu Valeriana Regnarda.284 V jeho ikonografii se jedná o poměrně častý a oblíbený výjev. d)
Sv. František Xaverský se modlí před kříţem
Pravou špaletu druhého okna zdobí medailon s klečícím Xaveriem před kříţem Spasitele. Oděn je v klerice, peleríně s mušlí a poutnickou holí, u nohou klobouk. Za kříţem stojí ţenská postava [obr. 83]. 96
e)
Kněz slouţí mši před oltářem světce
Grisaillové medailony pokrývají také boční stěny obou vstupů do kaplí. Na levé stěně prvního vstupu, blíţ k hlavnímu oltáři, pozorujeme kněze slouţícího mši před obrazem světce. Přisluhuje mu malý chlapec, v popředí klečí mladý šlechtic ve španělském oděvu, v pozadí se rýsuje mříţ vězení [obr. 84]. f)
Tajemné rozsvícení lampy před oltářem světce
Kompozice tohoto medailonu, umístěného na pravé stěně prvního vchodu, je patrně ze všech nejvyváţenější, plně zaplněná postavami. Před oltářem s Xaveriovým obrazem se zázračně zapaluje lampa, čemuţ polekaně přihlíţí kněz, klečící chlapec s ţenou před oltářem, stejně jako figury v pozadí [obr. 85]. g)
Dítě přiváděné k světcovu obrazu
Na levé stěně druhého vstupu pozorujeme pokleknutí mladé matky s chlapcem před oltář s obrazem světce. Jedná se o tentýţ obraz jako na medailonu s Knězem, slouţícím mši před oltářem světce. Medailon z části lemuje iluzivní, umně uspořádaná drapérie a v pozadí vidíme kulisovitou architekturu [obr. 86]. h)
Světec se zjevuje nemocnému
Medailon, na pravé stěně druhého vstupu, vyplňuje zjevení sv. Františka Xaverského v poutnickém, či misionářském oděvu nakaţenému morem. Částečně odhalené tělo nemocného pokrývají morové boláky [obr. 87].
97
Literatura: Jan Petr Cerroni, Skitze einer Geschichte der bildenden Künste in Mähren, díl 2, rkp. 1807. – Bohumír Jan Dlabač, Allgemeines historisches KünstlerLexicon für Böhmen, und zum Theil auch für Mähren und Schlesien, Bd. 1– 3, Praha 1815. – Tomáš Řehoř Volný, Kirchliche Topographie von Mähren, meist nach Urkunden und Handschrifften, 1. Abt.: Olmützer Erzdiöcese, Bd. 5, Brno 1863, s. 207. – Adolph Nowak, Církevní památky umělecké z Olomouce, druhá sbírka, Olomouc 1890. – August Prokop, Die Markgrafschaft Mähren in Kunstgeschichtlicher Beziehung, sv. 4, Das Zeitalter der Barocke, Wien 1904. – Robert Schünke, Beiträge zur kirchlichen Kunst und Kulturgeschichte von Olmütz, Neutitschein 1916. – Josef Vyvlečka, Příspěvky k dějinám kostela Panny Marie Sněţné v Olomouci, Olomouc 1917. – Alois Jašek, Chrám Panny Marie Sněţné v Olomouci, Olomouc 1923. – Prokop Toman, Slovník československých výtvarných umělců. Praha 1927. – Julius Röder, Die Olmützer Künstler und Kunsthandweker des Barock I., Olomouc 1934. – Johann Kux, Geschichte der königlichen Hauptstadt Olmützt bis zum Umsturz 1918, Olmützt 1937. – Josef Matzke, Barock in Olmütz, Esslingen am Neckar 1972. – Oldřich Jakub Blaţíček et al., Dějiny českého výtvarného umění (II/1). Od počátků renesance do závěru baroka, Praha 1989. – Ulrich Thieme – Felix Becker – Hans Vollmer, Allgemeines Lexikon der bildenden Künstler von der Antike bis zur Gegenwart, Bd. XVI, XXIX–XXXV, München 1992. – Ivan Krajíček, Barokní malířská výzdoba kostela P. M. Sněţné v Olomouci (diplomní práce), FF UP, Olomouc 1993. – Leoš Mlčák (ed.), Jan Kryštof Handke. Vlastní ţivotopis 1694–1774, Olomouc 1994. – Milan Togner, Jan Kryštof Handke 1694–1774. Malířské dílo, Olomouc 1994. – Ivo Krsek et al., Umění baroka na Moravě a ve Slezsku. Vyd. 1., Praha 1996. – Milan Togner, Stavební a umělecký vývoj kostela, in: Michal Altrichter – Milan Togner – Václav Hyhlík, Olomouc. 98
Univerzitní kostel Panny Marie Sněţné, Církevní památky XXIII, Velehrad 2000, s. 9-23. – Jiří Kroupa (ed.), V zrcadle Stínů. Morava v době baroka 1670–1740, Brno 2002. – Milan Togner, Barokní malířství v Olomouci, Olomouc 2008. – Jindřich Schulz (red.), Dějiny Olomouce, 1. svazek, Olomouc 2009. – Ondřej Jakubec – Marek Perůtka (eds.), Olomoucké baroko. 2, katalog, Výtvarná kultura let 1620–1780, Olomouc 2010. – Ondřej Konečný, Sochařská výzdoba oltářů v kostele Panny Marie Sněţné v Olomouci
(diplomní
práce),
FF MU,
Brno
2011.
–
Martina
Chovanečková, Řezbářské dílo Augustina Jana Thomasbergera v Olomouci (diplomní práce), FF UP, Olomouc 2012.
99
V.
Kaple sv. Anny
Dle nápisu nad kaplí, „SANCTAE ANNAE CHRISTI AVIAE, MARIAE MATRIS“, nese první boční prostor, na evangelijní straně, zasvěcení sv. Anny, babičky Krista a matky P. Marie.285
A.
Architektura
Augustin Jan Thomasberger, 1722, dřevo, povrchová úprava, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Anny. Dřevěný oltář v kapli sv. Anny vytvářel, od května do července 1722, opět A. J. Thomasberger, a to na základě smlouvy dochované k oltáři sv. Pavlíny [obr. 89]. V několika splátkách mu za něj byla vyplacena částka 110 zlatých.286 Všechny retabulové oltáře, jeţ A. J. Thomasberger dodal do bočních kaplí, vychází z architektonických návrhů jezuity A. Pozza, šířených prostřednictvím rytin
v jeho
traktátu
Perspectiva
pictorum atque
architectorum.287 Oltáře sv. Anny, a také sv. Pavlíny, reflektují konkrétně podobu oltáře sv. Aloise Gonzagy pro římský kostel Sant’Ignazio [obr. 90]. Na vysoký sokl a predelu, zdobenou drobnými obrazy, nasedají dva tordované sloupy, vystupující z předsunutého podstavce, s korintskými hlavicemi, obemykající do půloblouku ukončené plátno. Za nimi vystupuje ze zdi další dvojice, tvořená pilířem a půl-sloupem. Na nich spočívá kladí s nástavcem v podobě rozeklaného frontonu s menším obrazem a skupinou andílků. Výzdobu oltáře dotváří po stranách dvě postavy církevních Otců.
100
B.
Sochařství
1.
Michael Zürn, Sv. Jeroným
1678–1680, dřevo, bílá polychromie, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Anny. 2.
Michael Zürn, Sv. Řehoř Veliký
1678–1680, dřevo, bílá polychromie, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Anny. Po stranách oltáře se nachází sochy Sv. Jeronýma a Sv. Řehoře Velikého [obr. 89], jeţ Michael Zürn ml. (1654–1698) vytvořil pro kazatelnu kostela na Svatém Kopečku. V letech 1731–1732 však došlo k odprodání části výzdoby (církevní Otcové, 1678–1680) olomouckým jezuitům, kteří další dvojici Sv. Augustina a Sv. Ambroţe umístili na oltář protilehlé kaple sv. Pavlíny.288 Nalevo stojí sv. Jeroným s vousatou tváří, kardinálským kloboukem a biskupskou holí v ruce. Levou nohou šlape na lva, jenţ je jedním z jeho atributů.289 Sv. Řehoř Veliký, v pluviálu, má na hlavě papeţskou tiáru a v pravé ruce drţí, jako sv. Jeroným, pastýřskou hůl zakončenou kříţem se dvěma břevny. Michael Zürn ml. (1654–1698), pocházející z rozvětvené sochařské rodiny z Bavorska, přišel do Olomouce se svým bratrem Davidem ml. (1646–1681) na konci padesátých let 17. století. V této době do města dorazil také jejich nevlastní bratr František Zürn st. (1630–1707). Michaelův styl vycházel z učení u jeho otce Davida st., jeţ obohatil o podněty italského a zvláště benátského baroka, ale klasicizující tón církevních Otců odkazuje na římské školení.290 101
3.
Augustin Jan Thomasberger, Sv. Jan Křtitel
počátek 20. let 18. století, dřevo, bílá polychromie, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Anny, zpovědnice. V dílně A. J. Thomasbergera pracovala řada olomouckých sochařů, především Jan Sturmer (1675–1729) a Filip Sattler (1695–1738). Jan Sturmer přichází, po tovaryšských letech v dílně Franze Zürna a Wanzela Rendera, do Olomouce roku 1703.291 Krátce působí ve Svitavách, avšak roku 1713 se usazuje v Olomouci; zde také roku 1729 umírá na tuberkolózu.292 Jeho styl se podobá Thomasbergerovi, ale přesto se jeho díla vyznačují malebnějším obrysem a větší ţivotností. Filip Sattler, vyučený u svého otce Klementa, pocházel z tyrolského Wennsu. Jeho vyhraněný styl můţeme, dle M. Tognera293 a M. Pavlíčka,294 v interiéru chrámu pozorovat zvláště na sochách sv. Jana Křtitele (kaple sv. Anny) [obr. 91], sv. Petra (kaple sv. Pavlíny), sv. Markéty z Cortony (kaple sv. Anděla Stráţce) a sv. Máří Magdaleny (kaple sv. Barbory), umístěnými nad zpovědnicemi, utvářených charakteristickým hlubokým podřezáváním drapérie. „Díky svému vysoce kvalitnímu stylu se stal nejvýznamnějším olomouckým sochařem dvacátých a třicátých let 18. století“.295
102
C.
Závěsná malba
1.
Jan Jiří Schmidt, P. Maria s dítětem a sv. Annou; nástavec:
Sv. Alţběta se sv. Janem Křtitelem 1721, olej, plátno, asi 340 x 200 cm, nástavec: asi 140 x 70 cm, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Anny. Panna Maria, sedící na stupních schodiště, jeţ tvoří součást antikizující architektury, drţí v náruči malého Jeţíše, natahujícího se ke sv. Anně [obr. 92]. Dítě šlape levou noţkou na hada, s jablkem prvotního hříchu v tlamě, obtáčejícího zemi. Anna, zahalená ve skrumáţi ţluté a zelené drapérie, klečí před ním, pravou rukou ukazuje na svou hruď. Nad hlavami všech postav pozorujeme svatozář; u P. Marie sestává z jedenácti hvězd. V pravém rohu obrazu leţí květinové zátiší, reflektující tradici holandského malířství, kniha a hůl. Otevřená kniha patrně představuje Písmo Svaté, ze kterého sv. Anna učila mladou Marii. Význam hole zde není zcela jasný. Jelikoţ se jedná o tradiční atribut sv. Josefa, můţeme snad uvaţovat o odkazu na Svatou Rodinu, či sv. Jeronýma, otce P. Marie. Scénu uzavírá, v horní části kompozice, skupina andílků s holubicí Ducha Svatého v oblacích. J. J. Schmidt přinesl svým dílem do města „variantu rakouského „velkého slohu“ orientovanou více na římskou malbu Carlo Marraty (1625–1713) a Giovanni Battisty Gauliho (1639–1709).“296 Jeho plátna se vyznačují citem pro dramatické podání děje, jenţ často akcentuje výraznými
gesty,
gradací
figur
do
vertikálních
plánů,
hladkým
kultivovaným přednesem, střídmým, ale i ţivě prosvětleným koloritem.297 Také obraz v nástavci, Sv. Alţběta se sv. Janem Křtitelem, i kdyţ podaný uvolněnějším rukopisem, můţeme patrně připsat tomuto malíři.
103
2.
Olomoucký malíř, Cyklus ze ţivota sv. Anny
Po polovině 17. století (?), tempera, měď, 27,9 x 18,2 cm, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Anny. Z celkového počtu osmi obrázků se dodnes nad oltářní menzou dochovaly následující čtyři: Sv. Anna s P. Marií nad chrámem, do kterého proudí poutníci [obr. 93], Sv. Anna udílí almuţnu [obr. 94], Uvedení P. Marie do chrámu, Smrt sv. Anny. Jejich malířsky nenáročné pojetí svědčí nejen o domácím původu umělce, ale také o velmi výrazné úctě ke sv. Anně. Soubor patrně pochází ze starého minoritského kostela, kde mohl tvořit součást oltáře svatoanenského bratrstva z roku 1679.
3.
Autor neznámý, Sv. Anna
ante quem 1581, olej, plátno, asi 62 x 49 cm, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Anny. Obraz sv. Anny s dítětem se nachází pod oknem kaple v proskleném výklenku drobného oltáře [obr. 95]. Obličej světice, pokrytý vráskami, rámuje rouška, jejíţ uspořádání má kořeny v nizozemské malbě konce 15. století. Do široka otevřené oči se dívají přímo na nás, zatímco se jí dítě, jeţ drţí na levé ruce, snaţí drobnou ručkou dosáhnout na obličej; druhou vkládá sv. Anně do dlaní. Jedná se patrně o obraz devoční související s postupnou obnovou kultu milostných obrazů a soch na přelomu 16. a 17. století. „V období baroka vzniká celá řada pojednání o zázračných obrazech. Jedním z prvních, kdo se snaţili zázračný obraz definovat, byl Ital Gabriele Paleotti. Ten ve své práci Discorso intorno alle imagini sacre e profane vyjmenovává deset 104
důvodů, proč jsou obrazy svaté. Tedy jsou-li od Boha seslány, dotýkaly se těla Kristova, nebo světců, namaloval-li je sv. Lukáš, nebo byly zázračně vytvořeny jako acheiropoetos (lidskou rukou nevytvořené obrazy), působí zázraky, dostalo se jim církevního posvěcení, či staly se posvátnými skrze téma, které zobrazují, či skrze posvátná místa. Obraz se stává zázračným, projevuje-li milosti různého charakteru (uzdravení, záchrana ţivota apod.). Některé projevy zázračnosti mají často formu legendistických topoi (ustálené formy).“298 Milostné obrazy či sochy se v baroku často umisťovaly nad tabernákl hlavního oltáře, na boční oltáře nebo do samostatných prostor.299 Dle J. Vyvlečky300 pochází obraz se starého oltáře bratrstva sv. Anny minoritského kostela, který vznikl, jak bylo zmíněno výše, v souvislosti s její zázračnou ochranou chrámu před poţárem. Činnost bratrstva, potvrzeného biskupem Stanislavem Thurzem (1497-1540), pokračovala, i kdyţ s obtíţemi, aţ do příchodu jezuitského řádu, jenţ se zaslouţil o jeho opětovné oţivení. Obraz proto mohl, dle mého názoru, vzniknout nejdříve v roce 1581, čili u příleţitosti potvrzení jeho obnovy papeţem Řehořem XIII.
D.
Nástěnná malba
1.
Jan Kryštof Handke, Obětování P. Marie v chrámu
1729, fresco-secco, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Anny. Štukové zrcadlo, v centru klenby kaple, pokrývá výjev Obětování P. Marie v chrámu [obr. 96]; jednalo se o místo určené pro prvorozené dcery z rodu Judova a Leviho, ve kterém se jim v odloučenosti dostalo vzdělání a ctnostného vychování.301
105
V přední části iluzivně utvářené architektury přichází po stupních schodiště k ţidovskému knězi, stojícímu před oltářem s desaterem, mladá dívka. Za ní stojí její rodiče, sv. Jáchym, opírající se o hůl, a sv. Anna s rukama sepjatýma k modlitbě. Výjev doplňuje početná figurální stafáţ. Matka s dítětem, sedící v levém rohu kompozice zády k nám, a muţ s košem bílých holubic v náručí, stoupající k oltáři. Z téměř celé levé poloviny štukového zrcadla odhrnuje rozverný andílek iluzivně malovaný, těţký závěs, čímţ nám umoţňuje účastnit se této slavnostní události.
2.
Jan Kryštof Handke, Zvěstování sv. Anně
1729, fresco-secco, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Anny. Stěnu naproti oltáře, nad zpovědnicí, zdobí rozměrné štukové pole s výjevem Zvěstování sv. Anně [obr. 97]. V předním plánu, při levém okraji zrcadla, sedí sv. Anna, které přichází anděl, přes její pokročilý věk, oznámit narození dítěte. Scénu z povzdálí pozoruje sv. Jáchym opírající se o balustrádu, tvořící součást antikizující architektury, umístěné v krajině. Za zmínku stojí, ţe J. K. Handke pouţil pro oděv sv. Anny stejné barvy, ţlutou a zelenou, jako J. J. Schmidt na oltářním plátně. Můţe se jednat buď o iniciativu malíře, nebo poţadavek samotných jezuitů. Po malířské stránce se ještě nejedná o tak vyzrálá díla, jako v předsíni chrámu a kaplích při presbytáři. Oběma malbám, ač kompozičně vyváţeným, chybí ţivost a velkorysost.
106
Literatura: Jan Petr Cerroni, Skitze einer Geschichte der bildenden Künste in Mähren, díl 2, rkp. 1807. – Bohumír Jan Dlabač, Allgemeines historisches KünstlerLexicon für Böhmen, und zum Theil auch für Mähren und Schlesien, Bd. 1– 3, Praha 1815. – Tomáš Řehoř Volný, Kirchliche Topographie von Mähren, meist nach Urkunden und Handschrifften, 1. Abt.: Olmützer Erzdiöcese, Bd. 5, Brno 1863, s. 207. – Adolph Nowak, Církevní památky umělecké z Olomouce, druhá sbírka, Olomouc 1890. – August Prokop, Die Markgrafschaft Mähren in Kunstgeschichtlicher Beziehung, sv. 4, Das Zeitalter der Barocke, Wien 1904. – Robert Schünke, Beiträge zur kirchlichen Kunst und Kulturgeschichte von Olmütz, Neutitschein 1916. – Josef Vyvlečka, Příspěvky k dějinám kostela Panny Marie Sněţné v Olomouci, Olomouc 1917. – Alois Jašek, Chrám Panny Marie Sněţné v Olomouci, Olomouc 1923. – Prokop Toman, Slovník československých výtvarných umělců. Praha 1927. – Julius Röder, Die Olmützer Künstler und Kunsthandweker des Barock I., Olomouc 1934. – Johann Kux, Geschichte der königlichen Hauptstadt Olmützt bis zum Umsturz 1918, Olmützt 1937. – Josef Matzke, Barock in Olmütz, Esslingen am Neckar 1972. – Thomas Karl, Johann Georg Schmidt genannt der "Wiener Schmidt" um 1685– 1748, Wien 1983. – Oldřich Jakub Blaţíček et al., Dějiny českého výtvarného umění (II/1). Od počátků renesance do závěru baroka, Praha 1989. – Ulrich Thieme – Felix Becker – Hans Vollmer, Allgemeines Lexikon der bildenden Künstler von der Antike bis zur Gegenwart, Bd. XVI, XXIX–XXXV, München 1992. – Ivan Krajíček, Barokní malířská výzdoba kostela P. M. Sněţné v Olomouci (diplomní práce), FF UP, Olomouc 1993. – Leoš Mlčák (ed.), Jan Kryštof Handke. Vlastní ţivotopis 1694–1774, Olomouc 1994. – Milan Togner, Jan Kryštof Handke 1694– 1774. Malířské dílo, Olomouc 1994. – Ivo Krsek et al., Umění baroka na Moravě a ve Slezsku. Vyd. 1., Praha 1996. – Milan Togner, Stavební a 107
umělecký vývoj kostela, in: Michal Altrichter – Milan Togner – Václav Hyhlík, Olomouc. Univerzitní kostel Panny Marie Sněţné, Církevní památky XXIII, Velehrad 2000, s. 9–23. – Jiří Kroupa (ed.), V zrcadle Stínů. Morava v době baroka 1670–1740, Brno 2002. – Milan Togner, Barokní malířství v Olomouci, Olomouc 2008. – Jindřich Schulz (red.), Dějiny Olomouce, 1. svazek, Olomouc 2009. – Ondřej Jakubec – Marek Perůtka (eds.), Olomoucké baroko. 2, katalog, Výtvarná kultura let 1620– 1780, Olomouc 2010. – Ondřej Konečný, Sochařská výzdoba oltářů v kostele Panny Marie Sněţné v Olomouci (diplomní práce), FF MU, Brno 2011. – Martina Chovanečková, Řezbářské dílo Augustina Jana Thomasbergera v Olomouci (diplomní práce), FF UP, Olomouc 2012.
108
VI. Kaple sv. Pavlíny Sv. Pavlínu, dceru římského ţalářníka Artemia, posedl zlý duch. Po uzdravení uvěřila v Boha a přijala křest. Pro svou víru, jíţ se odmítla vzdát, byla za císaře Diokleciána (3.–4. st. n. l.) pronásledována a spolu se svou matkou odsouzena soudcem Serenem k smrti. Obě ţeny nechal soudce vhodit do jámy a zasypat kamením, jeţ se stalo atributem světice.302
A.
Architektura
Augustin Jan Thomasberger, 1722, dřevo, povrchová úprava, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Pavlíny. Dřevěná architektura tohoto oltáře A. J. Thomasbergera se plně shoduje se svým protějškem, čili oltářem v kapli sv. Anny. Horní část retáblu opět zdobí postavy andílků, z nichţ jeden drţí meč zasunutý v pochvě, tradiční symbol ukončení Boţího hněvu – morové rány. Anděl naproti, v levé části nástavce, si pohrává s drapérií, ve které se patrně nacházejí zabalené ostatky světice, přinesené do města roku 1623 [obr. 99].
109
B.
Sochařství
1.
Michael Zürn, Sv. Augustin
1678–1680, dřevo, bílá polychromie, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Pavlíny. 2.
Michael Zürn, Sv. Ambroţ
1678–1680, dřevo, bílá polychromie, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Pavlíny. K oltáři sv. Pavlíny původně patřily sochy Sv. Vavřince a Sv. Valentina [katalog č. II. B. 1.; obr. 13, 14], připomínající tradici staršího oltáře v původním gotickém kostele. Práce A. J. Thomasbergera jezuité přemístili a k oltáři sv. Pavlíny připojili zbylé dvě sochy ze čtveřice církevních Otců od M. Zürna ml. [katalog č. V. B. 1.–2.; obr. 99]. Sv. Augustina, umístěného při levém tordovaném sloupu, ztvárnil sochař v tradičním biskupském oděvu, s mitrou na hlavě a biskupskou holí, ukončenou kříţem s dvěma břevny. Tyto atributy, mitru a biskupskou hůl, nacházíme také u protější postavy Sv. Ambroţe s portrétními rysy biskupa Karla II. z Lichtensteinu Castelkorna ve tváři.303
3.
Augustin Jan Thomasberger, Sv. Petr
počátek 20. let 18. století, dřevo, bílá polychromie, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Pavlíny, zpovědnice. Také nad zpovědnicí v této kapli nacházíme sochařskou práci vykazující znaky tvorby F. Sattlera.
110
Sv. Petr, spínající ruce ke kajícné modlitbě, obrací svou tvář, zkřivenou bolestí nad svou slabostí, k nebi [obr. 100]. Klečí na ostrém skalisku, na kterém pozorujeme kohouta a pozlacený reliéf s námětem Petrova zapření Krista. Jedná se o scénu předcházející kajícnosti apoštola, oděného do drapérie utvářené dynamickými, ostrými zářezy. Oproti postavě sv. Jana Křtitele v kapli sv. Anny [katalog č. V. B. 3.], se jedná o práci vyzrálejší, zobrazenou v dynamičtějším postoji.
C.
Závěsná malba
1.
Jan Jiří Schmidt, Sv. Pavlína léčí nemocné morem; nástavec:
Sv. Apolónie 1721, olej, plátno, asi 340 x 200 cm, nástavec: asi 140 x 70 cm, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Pavlíny. Diagonálu této kompozice J. J. Schmidta můţeme sledovat od horní, nebeské sféry, utvářené skupinou andělů, a patronkou Olomouce, sv. Pavlínou, ke skupině nemocných morem v levém, dolním roku plátna [obr. 101]. V druhém plánu se naskýtá pohled na seskupení lidí, demonstrující slavné prosebné procesí s ostatky světice roku 1623. Procesí směřuje k městské architektuře, částečně viditelné, za těly postiţených morem. Andělé, doprovázející světici, drţí nad její hlavou vavřínový věnec, ale také kamení, jímţ byla za ţiva zasypána. Samotnou Pavlínu, zobrazenou se svatozáří za hlavou, zdobí honosný oděv okrášlený šperky, jeţ má světice vpletené také do vlasů. Malíř její postavu a mučednictví akcentoval pouţitím rudého pruhu drapérie. Atributy mučednictví, palma a kamení, leţí i na oblaku, ze kterého se Pavlína s léčivým nápojem sklání k postiţeným nemocí. 111
Muţ v pozadí, pohlcený stínem, se vzpíná k nápoji, jenţ kape z nádoby v rukou světice. Před ním sedí druhá, zkroušená postava, podpírající si rukou bolavou hlavu, ovázanou šátkem. Obnaţený muţ se sinavou barvou pleti, leţící v diagonální poloze v předním plánu, obrací svou vyčerpanou tvář k nebesům. Po malířské stránce se jedná o dílo vyzrálé, vycházející ze stejných zdrojů jako plátno pro oltář sv. Anny, utvářené poměrně energickými tahy štětce. V nástavci doplňuje oltář obraz sv. Apolónie, další raně křesťanské alexandrijské panny a mučednice, patronky proti bolestem zubů uctívané jiţ v kostele minoritů [obr. 102]. Kleště, jeţ drţí v ruce, odkazují na její mučení, během kterého jí byly vyraţeny zuby; zemřela na hořící hranici.304 Malířské pojetí se shoduje se stylem autora hlavního oltářního obrazu.
2.
Autor neznámý, Sv. Jáchym s P. Marií
2. polovina 18. století, olej, plátno, asi 100 x 72 cm, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Pavlíny. Drobnější boční oltář v kapli sv. Pavlíny, umístěný pod velkým oknem, doplňuje obraz, na kterém vidíme sv. Jáchyma vyučujícího mladou P. Marii,s rukama sepjatýma k modlitbě, květinami ve vlasech a drobnou paprsčitou svatozáří nad hlavou. Po malířské stránce se jedná o dílo poměrně zdařilé, avšak autor ani okolnosti jeho vzniku nejsou objasněny. Ještě M. Togner,305 na tomto místě zmiňuje obraz sv. Valentina od Josefa Františka Wickarta, autora oltářních obrazů v kaplích sv. Michaela a sv. Karla Boromejského, připomínající tradiční úctu k těmto světcům. Wickartův obraz tedy nahradil, z blíţe neznámých důvodů, nynější.
112
3.
Olomoucký malíř, Protimorové procesí s ostatky sv. Pavlíny
v Olomouci roku 1623 po polovině 17. století (?), olej, měď, 27,9 x 18,2 cm, Vlastivědné muzeum Olomouc, inv. č. O 619. Predelu oltáře sv. Pavlíny, stejně jako sv. Anny, zdobilo osm obrázků na měděném plechu; na původním místě nezůstal ani jeden. A. Jašek uvádí,306 ţe se jednalo o výjevy s těmito náměty (zleva): Prosebný průvod s ostatky sv. Pavlíny v roce 1623, Martyrologium sv. Pavlíny, Křest sv. Pavlíny, Střeţení relikviáře světice z roku 1639 anděly; při převáţení z Vídně do Olomouce, Polapení sv. Pavlíny v jeskyni u Říma, Sv. Pavlína mezi pannami doprovázejícími apokalyptického Beránka, Sv. Pavlína jako patronka města při morové epidemii v roce 1623. Vzhledem k sloţitým peripetiím maleb, dílem ztracených, dílem nahrazených kopiemi, se zvaţuje, zda ikonograficky zajímavá malba, prezentující protimorové procesí [obr. 103], nepředstavuje kopii.307 Nehledě na to, však svědčí nejen o utváření a oblibě kultu této světice, ale také nám umoţňuje učinit si představu o podobě průčelí původního jezuitského kostela a zbořeného kostela P. Marie na Předhradí, zobrazeného v pozadí. V čele průvodu, jenţ se ubíral z jezuitského kostela, kráčí členové jezuitského řádu, dále ministranti a klérus. V pozadí vidíme na nosítkách téměř nečitelný relikviář světice, doprovázený snad členy některého z jezuitských bratrstev.308
113
4.
Olomoucký malíř, Sv. Pavlína jako patronka města při morové
epidemii v roce 1623 po polovině 17. století (?), olej, měď, 27,9 x 18,2 cm, Vlastivědné muzeum Olomouc. Na této malbě pozorujeme dobové vyobrazení olomouckého Horního náměstí s radnicí, konkrétně s její renesanční lodţií, a procesí, jehoţ se účastní i nejvyšší představitelé města [obr. 104]. Nad budovou radnice se na vznáší sv. Pavlína bojující s morem v podobě apokalyptického jezdce s kosou; v pozadí vidíme část chrámu sv. Mořice.
D.
Nástěnná malba
1.
Jan Kryštof Handke, Křest sv. Pavlíny
1729, fresco-secco, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Pavlíny. Na klenbě kaple zobrazil malíř, ve štukovém a ornamenty zdobeném zrcadle, Křest sv. Pavlíny, jenţ se odehrál po jejím osvobození od zlého démona [obr. 105]. Ve středu kompozice klečí mladá panna, ruce překříţené na hrudi, sklánějící hlavu ke křtu, který jí udílí kněz v rochetě. Před dvojící klečí chlapec s tácem, na nějţ stéká křestní voda. Toto zobrazení křtu pohanky se podobá schématu křtu orientálců sv. Františkem Xaverským, zmíněnému výše. Scénu, odehrávající se na pozadí antikizujícího chrámu, doprovází figurální stafáţ a holubice Ducha Svatého s anděly v oblacích. Z malířského pojetí lze vyčíst, ţe se zde J. K. Handke snaţil vyrovnat s podněty italského malířství, se kterým se seznamoval prostřednictvím vídeňských malířů, pracujících v tomto interiéru.
114
2.
Jan Kryštof Handke, Martyrologium sv. Pavlíny
1729, fresco-secco, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Pavlíny. Poslední štukové zrcadlo v kapli, na stěně nad zpovědnicí, zobrazuje kamenování mladé mučednice [obr. 106]. Svalnaté muţské figury třímají v rukách těţké kameny, kterými ubíjejí pannu padající do jámy, s rukama sepjatýma v modlitbě. Z nebes spěchají andělé s vavřínovým věncem, aby její pevnou víru oslavili.
Literatura: Jan Petr Cerroni, Skitze einer Geschichte der bildenden Künste in Mähren, díl 2, rkp. 1807. – Bohumír Jan Dlabač, Allgemeines historisches KünstlerLexicon für Böhmen, und zum Theil auch für Mähren und Schlesien, Bd. 1– 3, Praha 1815. – Tomáš Řehoř Volný, Kirchliche Topographie von Mähren, meist nach Urkunden und Handschrifften, 1. Abt.: Olmützer Erzdiöcese, Bd. 5, Brno 1863, s. 207. – Adolph Nowak, Církevní památky umělecké z Olomouce, druhá sbírka, Olomouc 1890. – August Prokop, Die Markgrafschaft Mähren in Kunstgeschichtlicher Beziehung, sv. 4, Das Zeitalter der Barocke, Wien 1904. – Robert Schünke, Beiträge zur kirchlichen Kunst und Kulturgeschichte von Olmütz, Neutitschein 1916. – Josef Vyvlečka, Příspěvky k dějinám kostela Panny Marie Sněţné v Olomouci, Olomouc 1917. – Alois Jašek, Chrám Panny Marie Sněţné v Olomouci, Olomouc 1923. – Prokop Toman, Slovník československých výtvarných umělců. Praha 1927. – Julius Röder, Die Olmützer Künstler und Kunsthandweker des Barock I., Olomouc 1934. – Johann Kux, Geschichte der königlichen Hauptstadt Olmützt bis zum Umsturz 1918, Olmützt 1937. – Josef Matzke, Barock in Olmütz, Esslingen am Neckar 1972. – Thomas Karl, Johann Georg Schmidt genannt der "Wiener Schmidt" um 1685– 1748, Wien 1983. – Oldřich Jakub Blaţíček et al., Dějiny českého 115
výtvarného umění (II/1). Od počátků renesance do závěru baroka, Praha 1989. – Ulrich Thieme – Felix Becker – Hans Vollmer, Allgemeines Lexikon der bildenden Künstler von der Antike bis zur Gegenwart, Bd. XVI, XXIX–XXXV, München 1992. – Ivan Krajíček, Barokní malířská výzdoba kostela P. M. Sněţné v Olomouci (diplomní práce), FF UP, Olomouc 1993. – Leoš Mlčák (ed.), Jan Kryštof Handke. Vlastní ţivotopis 1694–1774, Olomouc 1994. – Milan Togner, Jan Kryštof Handke 1694– 1774. Malířské dílo, Olomouc 1994. – Ivo Krsek et al., Umění baroka na Moravě a ve Slezsku. Vyd. 1., Praha 1996. – Milan Togner, Stavební a umělecký vývoj kostela, in: Michal Altrichter – Milan Togner – Václav Hyhlík, Olomouc. Univerzitní kostel Panny Marie Sněţné, Církevní památky XXIII, Velehrad 2000, s. 9-23. – Leoš Mlčák, Doplňky k ikonografii sv. Pavlíny, barokní patronky Olomouce, Ročenka státního okresního archivu v Olomouci, 10 (29), 2001, s. 106-113. – Jiří Kroupa (ed.), V zrcadle Stínů. Morava v době baroka 1670–1740, Brno 2002. – Milan Togner, Antonín Martin Lublinský 1636–1690. Olomouc, Univerzita Palackého 2004 – Idem, Barokní malířství v Olomouci, Olomouc 2008. – Jindřich Schulz (red.), Dějiny Olomouce, 1. svazek, Olomouc 2009. – Ondřej Jakubec – Marek Perůtka (eds.), Olomoucké baroko. 2, katalog, Výtvarná kultura let 1620–1780, Olomouc 2010. – Ondřej Konečný, Sochařská výzdoba oltářů v kostele Panny Marie Sněţné v Olomouci (diplomní práce), FF MU, Brno 2011. – Martina Chovanečková, Řezbářské dílo Augustina Jana Thomasbergera v Olomouci (diplomní práce), FF UP, Olomouc 2012.
116
VII. Kaple sv. Josefa Ke kapli sv. Josefa, snoubenci P. Marie a pěstounovi Krista,309 se neváţe tak dlouhá tradice, jako k předešlým oltářům, neboť tento světec, a v baroku oblíbený patron dobré smrti, se dočkal oltáře aţ v novém kostele P. Marie Sněţné.
A.
Architektura
Augustin Jan Thomasberger, 20. léta 18. století, dřevo, povrchová úprava, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Josefa. Oltář sv. Josefa se svým charakterem blíţí tvorbě A. J. Thomasbergera, kterému se také připisuje [obr. 108]. Dle A. Nowaka měl Thomasberger za oltář dostat 106 zlatých,310 avšak jeho tvrzení není podloţeno archivními prameny. Na sochařovo autorství poukazuje i zpracování andělů na oltářním nástavci. I kdyţ nástavec vysokého portálového retáblu nevykazuje takové zprohýbání jako ostatní Thomasbergerovy oltáře, základní koncepce zůstává stejná.311
117
B.
Sochařství
1.
Augustin Jan Thomasberger, Sv. Juda Tadeáš
20. léta 18. století, dřevo, bílá polychromie, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Josefa. 2.
Augustin Jan Thomasberger, Sv. Jan Nepomucký
20. léta 18. století, dřevo, bílá polychromie, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Josefa. Obě světecké postavy vykazují znaky tvorby A. J. Thomasbergera, a to objemovou uzavřeností, umírněnými pohyby a gesty, ztvárněním drapérie [obr. 108].312 Sv. Juda Tadeáš, na levé straně oltáře, stojí v mírném kontrapostu. Pravou ruku si klade na hruď, v levé přidrţuje zavřenou knihu a kyj, čili své atributy. Jeho tvář neprozrazuje ţádné emoce. Za jeho pravým ramenem se vznáší andílek s výrazně zakloněnou hlavou, drţící Mandylion z Edessy, reliéfně ztvárněný, pravý obraz ţehnajícího Krista s jablkem v ruce. Kristus z něj shlíţí na Judu, jehoţ poslal na pomoc nemocným.313 Podobný
postoj zaujímá
také
figura
Sv.
Jana
Nepomuckého
v kanovnickém rouchu a s koţešinovým přehozem přes ramena. Gesto jeho rukou směřuje k oltářnímu obrazu, coţ akcentuje hlava otočená opačným směrem. Vedle něj vidíme andílka s jeho atributem, kříţem.314
118
C.
Závěsná malba
1.
Karel Josef Haringer, Sen sv. Josefa; nástavec: Sv. František
Borgiáš 1728, olej, plátno, 357 x 175 cm, nástavec: asi 120 x 80 cm, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Josefa. Oltářní plátno v kapli sv. Josefa, reflektující benátský tenebrismus, představuje patrně to nejlepší dílo, které pro olomoucké jezuity K. J. Haringer vytvořil [obr. 109]. Sv. Josef, jenţ si elegantně podpírá svou pravou rukou hlavu, odpočívá ve velmi uvolněné poloze na stupních schodiště. Ve spánku ho navštěvuje anděl, aby mu objasnil početí jeho snoubenky Marie, na coţ poukazuje rozkvetlá hůl v jeho ruce, dle které byl, na základě apokryfů, vybrán za jejího manţela.315 Postava mladé dívky s knihou klečí v temnotě obrazu. Anděl, vznášející se v oblacích, na ni jednou rukou ukazuje, jakoby o ní nejen hovořil, ale zároveň ji sv. Josefovi ve snu ukazoval. Nástavec oltáře doplnil malíř obrazem Sv. Františka Borgiáše [obr. 110]. Třetí generál jezuitského řádu klečí, s rukama na hrudi, před anděly, jeţ pozvedají kalich s hostií. Dílo, malované poněkud volnějším rukopisem, zde poukazuje na důraz, který kladli jezuité na eucharistii. Plátna, která dodal malíř do kaplí sv. Josefa, sv. Anděla Stráţce a sv. Barbory, vyzrálejší, neţ jeho první práce na klenbě hlavní lodi, reflektují rakouský „velký sloh“, tvorbu Johanna Michaela Rottmayera (1654–1730), soudobou vrcholně barokní římskou malbu a benátský tenebrismus.316
119
2.
Autor neznámý, Sv. Apolónie
po polovině 18. století (?), olej, plátno, asi 95 x 83 cm, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Josefa. Na oltářní menze se v kapli nachází další obraz Sv. Apolónie, raně křesťanské mučednice, v rokokovém rámu [obr. 112]. Jak bylo řečeno výše, jedná se o světici uctívanou jiţ v minoritském kostele. Sv. Apolónii, jíţ září nad hlavou svatozář, mučí na obraze muţ, který ji jednou rukou drţí za vlasy a druhou jí kamenem vyráţí zuby, jak naznačují kapky krve, stékající po tváři dívky. V pozadí vidíme téměř nezřetelnou hořící hranici, na které zemřela. Po výtvarné stránce se obraz vyznačuje poměrně zdařile vyjádřeným dynamickým vztahem muţe a mladé dívky, smyslem pro atmosféru a vyjádření bolestné agonie v drobné tváři mučednice, a také dobře cítěnou drapérií. Jedná se o jeden z mnoha menších obrazů, jimiţ jezuité kostel aţ do poloviny 18. století vybavovali, ale o kterých se nám nedochovaly ţádné bliţší informace. Nevíme proto, zda vznik obrazu iniciovali přímo jezuité, či zda se jednalo o dar, koupi nebo přesun z jiného chrámu.
120
D.
Nástěnná malba
1.
Jan Kryštof Handke, Navštívení P. Marie
1729, fresco-secco, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Josefa. Výzdobný program kaple doplňuje nad zpovědnicí nástěnná malba s námětem Navštívení P. Marie, navazující tematicky na hlavní oltářní obraz kaple [obr. 113]. Alţběta se zdraví se svou příbuznou Marií, stejně jako Zachariáš a Josef; v přední části vidíme chlapce snímajícího náklad ze hřbetu osla. Rytinu s tímto námětem nacházíme i v díle J. Nadala, jeţ mělo slouţit jako východisko pro malíře a sochaře.317 Iluzivní pole patrně zůstalo, vzhledem k úpravě zrcadel v kapli sv. Anny a Pavlíny, nedokončeno a později bylo zakryto.
Literatura: Jan Petr Cerroni, Skitze einer Geschichte der bildenden Künste in Mähren, díl 2, rkp. 1807. – Bohumír Jan Dlabač, Allgemeines historisches KünstlerLexicon für Böhmen, und zum Theil auch für Mähren und Schlesien, Bd. 1– 3, Praha 1815. – Tomáš Řehoř Volný, Kirchliche Topographie von Mähren, meist nach Urkunden und Handschrifften, 1. Abt.: Olmützer Erzdiöcese, Bd. 5, Brno 1863, s. 207. – Adolph Nowak, Církevní památky umělecké z Olomouce, druhá sbírka, Olomouc 1890. – August Prokop, Die Markgrafschaft Mähren in Kunstgeschichtlicher Beziehung, sv. 4, Das Zeitalter der Barocke, Wien 1904. – Robert Schünke, Beiträge zur kirchlichen Kunst und Kulturgeschichte von Olmütz, Neutitschein 1916. – Josef Vyvlečka, Příspěvky k dějinám kostela Panny Marie Sněţné v Olomouci, Olomouc 1917. – Alois Jašek, Chrám Panny Marie Sněţné v Olomouci, Olomouc 1923. – Prokop Toman, Slovník československých výtvarných umělců. Praha 1927. – Julius Röder, Die Olmützer Künstler und 121
Kunsthandweker des Barock I., Olomouc 1934. – Johann Kux, Geschichte der königlichen Hauptstadt Olmützt bis zum Umsturz 1918, Olmützt 1937. – Josef Matzke, Barock in Olmütz, Esslingen am Neckar 1972. – Oldřich Jakub Blaţíček et al., Dějiny českého výtvarného umění (II/1). Od počátků renesance do závěru baroka, Praha 1989. – Ulrich Thieme – Felix Becker – Hans Vollmer, Allgemeines Lexikon der bildenden Künstler von der Antike bis zur Gegenwart, Bd. XVI, XXIX–XXXV, München 1992. – Ivan Krajíček, Barokní malířská výzdoba kostela P. M. Sněţné v Olomouci (diplomní práce), FF UP, Olomouc 1993. – Leoš Mlčák (ed.), Jan Kryštof Handke. Vlastní ţivotopis 1694–1774, Olomouc 1994. – Milan Togner, Jan Kryštof Handke 1694–1774. Malířské dílo, Olomouc 1994. – Leoš Mlčák, Příspěvky k dějinám olomouckého barokního malířství (J. Hering, J. Heinsch, J. K. Handke, J. I. Sadler), Zprávy památkové péče 55, 1995. – Ivo Krsek et al., Umění baroka na Moravě a ve Slezsku. Vyd. 1., Praha 1996. – Milan Togner, Stavební a umělecký vývoj kostela, in: Michal Altrichter – Milan Togner – Václav Hyhlík, Olomouc. Univerzitní kostel Panny Marie Sněţné, Církevní památky XXIII, Velehrad 2000, s. 9-23. – Jiří Kroupa (ed.), V zrcadle Stínů. Morava v době baroka 1670–1740, Brno 2002. – Milan Togner, Barokní malířství v Olomouci, Olomouc 2008. – Jindřich Schulz (red.), Dějiny Olomouce, 1. svazek, Olomouc 2009. – Ondřej Jakubec – Marek Perůtka (eds.), Olomoucké baroko. 2, katalog, Výtvarná kultura let 1620–1780, Olomouc 2010. – Ondřej Konečný, Sochařská výzdoba oltářů v kostele Panny Marie Sněţné v Olomouci (diplomní práce), FF MU, Brno 2011. – Martina Chovanečková, Řezbářské dílo Augustina Jana Thomasbergera v Olomouci (diplomní práce), FF UP, Olomouc 2012.
122
VIII. Kaple sv. Aloise Gonzagy I kdyţ kaple nese v kartuši zasvěcení „S.S. TRIUM INNOCENTIUM ET POENITENTIUM“318, uvádí se nejčastěji jako kaple sv. Aloise Gonzagy (1568-1591), patrona studující mládeţe, přímluvce proti moru a očním chorobám.319 Pocházel z rodu hraběte Castiglione delle Stivere Ferdinanda I. z Gonzagy u Mantovy. Jeho výchova probíhala na vévodských dvorech ve Florencii, Mantově, ale také na královském dvoře Filipa II. v Madridu. Velmi na něj působil milánský arcibiskup Karel Boromejský, jenţ mu udělil jeho první svaté přijímání. Vzdal se statusu prvorozeného dědice i majetku rodu a v sedmnácti letech vstoupil do jezuitského semináře při Sant’Andrea al Quirinale v Římě. V roce 1590 vypukl v Římě mor, proto jezuité otevřeli špitál, ve kterém pomáhal nakaţeným. Alois se při práci nakazil a 21. června 1591 zemřel. K jeho beatifikaci došlo jiţ v roce 1621, ke kanonizaci v roce 1716.320 Při oltáři v kapli se projevovala úcta také sv. Stanislavovi Kostkovi (1550-1568), polskému jezuitovi, patronovi Polska a studující mládeţe, jenţ přišel roku 1564 do vídeňské jezuitské koleje. Zde prosil o přijetí do řádu, ale pro těţkosti s jeho otcem mladíka jezuité odmítli. Uprchl proto do Augsburgu a Dillingen na Dunaji. Zde se Stanislava ujal Petr Kanisius, který ho poslal do Říma, kde byl Františkem Borgiášem v sedmnácti letech přijat do jezuitského řádu. Po deseti měsících v řádu, však podlehl náhlému záchvatu horečky. K jeho blahoslavení došlo v roce 1602 a kanonizování roku 1726.321 Třetí patron studentů, připomínaný v kapli, sv. Jan Berchmans (1599– 1621), pocházel z vlámské rodiny chudého ševce. Jiţ v dětství projevoval velkou úctu k eucharistii a P. Marii; za vzor si zvolil sv. Aloise Gonzagu. Do jezuitského řádu vstoupil v roce 1616 v Mechelen, v roce 1618 sloţil 123
řádové sliby a odešel studovat do Říma filozofii. V průběhu teologické diskuze ho však, ještě před vysvěcením na kněze, zchvátila horečka. Zemřel s kříţem, růţencem a řeholí v ruce.322 K jeho blahoslavení došlo aţ v roce 1865, ke kanonizaci v roce 1888. Nynější kaple sv. Aloise Gonzagy původně nesla zasvěcení sv. Jana Křtitele. Oltář sv. Jana Křtitele vytvořil, dle smlouvy z roku 1720, opět A. J. Thomasberger. Doplňovaly ho sochy Sv. Jana Evangelisty, Sv. Jakuba Staršího, v nástavci dva andělé a dvě děti. Oltář ani sochy se sice nedochovaly, ale dle popisu ve smlouvě se jeho podoba shodovala s oltářem sv. Josefa v protější kapli.323
A.
Architektura
Wolfgang Träger, kol. 1750, mramor, zlacení, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Aloise Gonzagy. Vznik tohoto oltáře, vytvořeného ze čtyř druhů mramoru,324 svými dary podpořil P. Jan Bauman, jenţ v roce 1746 daroval kostelu 1000 zl.; k donaci byla přiloţena smlouva mezi kolejí a kanovníkem Ignácem Rokytským o zřízení oltáře sv. Aloise. Smlouva koleje s kameníkem Janem Michalem Schardtlem z roku 1747 zmiňuje také opravy v kapli.325 Architekturu oltáře tvoří ve spodní části podstavec, dále vysoký, zprohýbaný sokl, vybíhající po stranách do volut [obr. 114]. Nalevo, na volutě, stojí andílek s kníţecí korunkou a napravo andílek s kartuší, na které vidíme kříţ se dvěma břevny, a kloboukem s pery na hlavě. Levý patrně odkazuje na původ sv. Aloise a bohatství rodu, kterého se vzdal, a pravý na ţivot v církvi, jenţ si vybral.326 Na sokl nasedá konvex-konkávně zprohýbané mramorové tělo. Tělo tvoří po stranách skupina nakoso postavených pilastrů, s dříky zdobenými 124
pod kompozitní hlavicí rokokovým ornamentem. Prostřední půlválec, s obrazem Sv. Aloise, jejţ přidrţují andělé, vystupuje do prostoru. Na tuto část nasedá ještě horní část tvořená ve hmotě odstupňovaným kladím a nástavcem pracujícím s volutovými motivy, pozlacenými andílky a drobným obrazem Sv. Jana Křtitele. Mimo oltář, na vrcholu pilíře při okně, sedí patrně postava P. Marie s beránkem.
B.
Sochařství
1.
Wolfgang Träger, Andělé
1747–1750, dřevo, zlacení, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Aloise. Andělé [obr. 114], přidrţující hlavní oltářní obraz v bohatém florálním rámu, stojí v mírném kontrapostu, lehce se předklání a hrudník i drobné oválné obličeje vytáčí směrem k divákovi. Představují, stejně jako další andílci na oltáři, pravděpodobně dílo tovaryše Ondřeje Zahnera (1709– 1752), Wolfganga Trägera (1714-1763), kterého máme v Zahnerově ateliéru doloţeného v roce 1747.327 Olomoucká tvorba tohoto sochaře, původem z Čech, však stále uniká bliţšímu poznání. Jeho styl, orientovaný na vídeňské prostředí, se jiţ blíţí neoklasicistní střídmosti „měkkého“ stylu Georga Raphaela Donnera (1693–1741).328 Pro chrám P. Marie Sněţné v Olomouci W. Träger vytvořil mobiliář sakristie a další, velmi kvalitní rokokové práce. Kromě oltáře sv. Aloise nese stopy jeho stylu oltář sv. Kříţe při vítězném oblouku, a snad i kazatelna.329
125
2.
Wolfgang Träger (dílna), První zpověď sv. Aloise Gonzagy
kolem roku 1750, dřevo, zlacení, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Aloise, zpovědnice. Skupinu kajícníků nad jednotlivými zpovědnicemi v chrámu zde doplňuje reliéf zobrazující první zpověď sv. Aloise Gonzagy, při které ošklivostí nad hříchem a lítostí omdlel.330 Omdlévajícího Aloise, ve španělském oděvu, se snaţí podepřít mladík ve stejném věku. V pozadí vidíme jeho zpovědníka, scéně přihlíţejí další chlapci. V pozadí se rýsuje náznak iluzivní architektury. Vzhledem k rokokovému rámu, modelaci postav a drobným tvářím zobrazených postav usuzuji, ţe se můţe jednat o práci dílny W. Trägera.
C.
Závěsná malba
1.
Karel Josef Haringer, Sv. Alois Gonzaga
1728, olej, plátno, 103 x 78 cm, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Aloise. Sv. Alois, oděný v černé klerice, kontempluje s rukou na hrudi před kříţem [obr. 114]. Před kříţem leţí na stolku modlitební kniha a světcovi atributy; lilie, jako symbol nevinnosti, a koruna, poukazující na jeho šlechtický původ.331 Zajímavou analogii k Haringerovu dílu představuje obraz totoţného námětu a provedení v bývalém jezuitském kostele sv. Františka Xaverského v Uherském Hradišti z doby kolem roku 1750 [obr. 115].332 Mírně obměněnou, avšak velmi příbuznou kompozici nacházíme také v jezuitském kostele v Telči [obr. 116].333 Šíření zobrazení světce v totoţné póze a situaci patrně poukazuje na to, ţe obraz měl působit jako vzor 126
řádného zboţného ţivota studentů a mládeţe, pro které byla kaple primárně určena.
2.
Autor neznámý, Sv. Stanislav Kostka, Sv. Alois Gonzaga
kol. 1750, olej, plátno, 59 x 55 cm, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Aloise. Na oltářní menze se v kapli nachází dva drobné obrazy v oválném rámu. Na levém Anděl podává přijímání sv. Stanislavovi Kostkovi [obr. 117], a to v době jeho nemoci ve Vídni, kdy k němu nemohl přijít kněz, a na pravém sv. Karel Boromejský podává v Breši první přijímání sv. Aloisovi Gonzagovi [obr. 118]. Téměř totoţná díla, neznámého autora, nacházíme také ve špaletách oken u oltáře kaple Boţího Těla [obr. 119, 120], jejíţ výmalbu realizoval J. K. Handke a jeho dílna,334 proto se nabízí hledat autora děl v tomto okruhu. Nevylučuji však ani přítomnost dalšího umělce, ovlivněného prostředím Vídně, jenţ mohl pro jezuity v Olomouci po přechodnou dobu pracovat. Na prostředí Vídně poukazují, dle mého názoru, líbezné, bledé tváře mladíků s drobnými ústy, výraznou linií očních víček i obočí, a také hladká malba bez viditelného vzruchu štětce. Díla sice nepatří k těm nejlepším pracím v chrámu, ale významně vypovídají o podobě rokoka v Olomouci, proto je třeba se jimi dále zabývat.
127
3.
Jan Kryštof Handke, Sv. Jan Křtitel
asi 1729, olej, plátno, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, nástavec oltáře v kapli sv. Aloise. Obraz sv. Jana Křtitele s beránkem [obr. 123], umístěný v oltářním nástavci, připsal J. K. Handkemu, respektive jeho dílně, Leoš Mlčák, a to „na základě komparace se shodně provedenými dětskými figurami, jejichţ oblá modelace a plošně traktovaná rozevlátá drapérie jsou doloţitelné v celém malířově zatím známém díle. … Nejblíţe však má tento obraz k olejové nástěnné malbě andílka s růţovým keřem na okenní špaletě přímo v kapli sv. Aloise ….335
4.
Jan Kryštof Handke, Křest Páně
1729, olej, plátno, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Aloise. Na protější stěně oltáře visí v kapli obraz Křtu Páně [obr. 124]. Jedná se o plátno, vytvořené pro původní oltář sv. Jana Křtitele, z doby kolem roku 1729.336 Téměř celou plochu obrazu zaujímají atletické postavy sv. Jana Křtitele udělujícího křest Kristovi, stojícímu v elegantně zkrouceném postoji a zahalenému do objemné rudé drapérie, vodou z Jordánu v drobné mušli. Scénu v pozadí pozorují andělé a v nebesích Bůh Otec s holubicí Ducha Svatého. Handkeho pojetí námětu vykazuje znaky italského malířství, plynoucí patrně opět z jeho spolupráce s umělci přicházejícími do Olomouce z Vídně. Kořeny kompozice však sahají aţ k dílu stejného námětu od Annibale Carracciho [obr. 125].337
128
5.
Autor neznámý, Sv. Antonín Paduánský
2. polovina 18. století, olej, plátno, asi 97 x 72 cm, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Aloise. Součást drobnějšího bočního oltáře v kapli sv. Aloise tvoří obraz Sv. Antonína Paduánského s Jeţíškem, jenţ se láskyplně dotýká světcovi tváře; na stolku v popředí leţí lilie, tradiční atribut nevinnosti [obr. 126]. Opět se jedná o jednu z méně výrazných prací, kterými jezuité interiér kostela postupně vybavovali.338 Dle způsobu utváření buclatého tělíčka dítěte a ostrého profilu světce s výrazným nadočnicovým obloukem a drobnými ústy, by se snad mohlo jednat o práci dílny J. K. Handkeho.
D.
Nástěnná malba
1.
Jan Kryštof Handke, Glorifikace sv. Aloise
1729, fresco-secco, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Aloise. Plochu klenby pokrývá štukové pole vyplněné malbou [obr. 127]. Glorifikaci sv. Aloise sledují před iluzivně utvářenou architekturou, v pravé části zrcadla, patrně příslušníci jeho rodiny, kteří volbu jeho ţivotní dráhy z počátku nepodporovali. Mladý Alois je však přesvědčil svou zboţností, jak upozorňuje jeho klečící postava před sochou P. Marie s dítětem. Vedle něj vidíme poloţenou mapu s nápisem „Castillion“, kníţecí korunu, truhlici s poklady a loutnu, poukazující na čest, bohatství jeho rodu a světský ţivot, kterého se vzdal. Poslední, třetí část pole zobrazuje oslavu sv. Aloise anděly, jíţ přihlíţí Nejsvětější Trojice. Dynamičností a uvolněným malířským projevem se toto pole řadí k těm nejlepším z tohoto období. 129
2.
Jan Kryštof Handke, Andílek s lilií, Andílek s růţovým keřem,
Koruna s květy 1729, fresco-secco, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Aloise, okenní špaleta. V okenních špaletách zobrazil J. K. Handke s dílnou dva andílky – prvního s lilií nevinnosti a holubicí v levé a druhého s trnovou korunou na hlavě, růţovým keřem v ruce a důtkami v pravé [obr. 128, 129]. Ve vrcholu okna vidíme korunu ověnčenou květy. Jedná se o motivy doplňující ikonografii kaple, a to tímto způsobem. Lilie a holubice poukazují na nevinnost a čistotu mladých jezuitů, atributy umučení připomínají, ţe se rozhodli následovat Krista a koruna s květy je znamením odměny, které se jim dostalo v nebi.
Literatura: Jan Petr Cerroni, Skitze einer Geschichte der bildenden Künste in Mähren, díl 2, rkp. 1807. – Bohumír Jan Dlabač, Allgemeines historisches KünstlerLexicon für Böhmen, und zum Theil auch für Mähren und Schlesien, Bd. 1– 3, Praha 1815. – Tomáš Řehoř Volný, Kirchliche Topographie von Mähren, meist nach Urkunden und Handschrifften, 1. Abt.: Olmützer Erzdiöcese, Bd. 5, Brno 1863, s. 207. – Adolph Nowak, Církevní památky umělecké z Olomouce, druhá sbírka, Olomouc 1890. – August Prokop, Die Markgrafschaft Mähren in Kunstgeschichtlicher Beziehung, sv. 4, Das Zeitalter der Barocke, Wien 1904. – Robert Schünke, Beiträge zur kirchlichen Kunst und Kulturgeschichte von Olmütz, Neutitschein 1916. – Josef Vyvlečka, Příspěvky k dějinám kostela Panny Sněţné v Olomouci, Olomouc 1917. – Alois Jašek, Chrám Panny Marie Sněţné v Olomouci, Olomouc 1923. – Prokop Toman, Slovník československých výtvarných umělců. Praha 1927. – Julius Röder, Die Olmützer Künstler und 130
Kunsthandweker des Barock I., Olomouc 1934. – Johann Kux, Geschichte der königlichen Hauptstadt Olmützt bis zum Umsturz 1918, Olmützt 1937. – Josef Matzke, Barock in Olmütz, Esslingen am Neckar 1972. – Oldřich Jakub Blaţíček et al., Dějiny českého výtvarného umění (II/1). Od počátků renesance do závěru baroka, Praha 1989. – Ulrich Thieme – Felix Becker – Hans Vollmer, Allgemeines Lexikon der bildenden Künstler von der Antike bis zur Gegenwart, Bd. XVI, XXIX–XXXV, München 1992. – Ivan Krajíček, Barokní malířská výzdoba kostela P. M. Sněţné v Olomouci (diplomní práce), FF UP, Olomouc 1993. – Leoš Mlčák (ed.), Jan Kryštof Handke. Vlastní ţivotopis 1694–1774, Olomouc 1994. – Milan Togner, Jan Kryštof Handke 1694–1774. Malířské dílo, Olomouc 1994. – Leoš Mlčák, Příspěvky k dějinám olomouckého barokního malířství (J. Hering, J. Heinsch, J. K. Handke, J. I. Sadler), Zprávy památkové péče 55, 1995. – Ivo Krsek et al., Umění baroka na Moravě a ve Slezsku. Vyd. 1., Praha 1996. – Milan Togner, Stavební a umělecký vývoj kostela, in: Michal Altrichter – Milan Togner – Václav Hyhlík, Olomouc. Univerzitní kostel Panny Marie Sněţné, Církevní památky XXIII, Velehrad 2000, s. 9-23. – Jiří Kroupa (ed.), V zrcadle Stínů. Morava v době baroka 1670-1740, Brno 2002. – Milan Togner, Barokní malířství v Olomouci, Olomouc 2008. – Jindřich Schulz (red.), Dějiny Olomouce, 1. svazek, Olomouc 2009. – Ondřej Jakubec – Marek Perůtka (eds.), Olomoucké baroko. 2, katalog, Výtvarná kultura let 1620-1780, Olomouc 2010. – Ondřej Konečný, Sochařská výzdoba oltářů v kostele Panny Marie Sněţné v Olomouci (diplomní práce), FF MU, Brno 2011. – Martina Chovanečková, Řezbářské dílo Augustina Jana Thomasbergera v Olomouci (diplomní práce), FF UP, Olomouc 2012.
131
IX. Kaple sv. Archanděla Michaela S kaplí sv. Archanděla Michaela, vůdce nebeského vojska, ochránce a bojovníka proti mocnostem zla i herezi,339 jezuité v Olomouci z počátku nepočítali, neboť se stala součástí ikonografického programu kostela realizovaného mezi lety 1716–1720.
A.
Architektura
Augustin Jan Thomasberger, 1720, dřevo, povrchová úprava, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Archanděla Michaela. Vznik tohoto oltáře, umístěného na evangelijní straně, klademe do druhé poloviny roku 1720 [obr. 132].340 Jeho architektura nevybočuje z řady ostatních oltářů realizovaných v chrámu A. J. Thomasbergerem. Na podstavec nasedá vyšší sokl, vystupující nad oltářní menzu, následuje tělo oltáře s hlavním obrazem, utvářené dvěma skupinami sloupů s korintskými hlavicemi po stranách. Jedná se vţdy o jeden vystouplý, s kanelovaným dříkem, a o dva sloupy tordované, umístěné za vyčnívajícím. Před nimi stojí sochy archandělů. Následuje kladí a na něm nástavec zdobený skupinou andílků a s menším obrazem uprostřed. Dva andělé mají na hlavě přilbu, „jeden drţí kopí a druhý troubí na trubku.“341 Další drţí váhy na váţení duší zemřelých.
132
B.
Sochařství
1.
Augustin Jan Thomasberger, Sv. Archanděl Gabriel
1720, dřevo, bílá polychromie, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Archanděla Michaela. 2.
Augustin Jan Thomasberger, Sv. Archanděl Rafael
1720, dřevo, bílá polychromie, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Archanděla Michaela. Na levé straně oltáře se nachází Archanděl Gabriel, posel Boţí, s lilií nevinnosti a čistoty v ruce [obr. 132].342 Stojí sice v mírném kontrapostu, ale neuplatňuje se zde výraznější pohyb. Zahaluje ho aranţovaná drapérie vyhrnutá nad jeho pravým kolenem a přepásaná v pase. Hlavu otáčí směrem k protější postavě Archanděla Raffaela. Raffael, opět ztvárněný v mírném kontrapostu, drţí ve své levé ruce rybu, spojenou s příběhem o Tobiášovi, na kterou ukazuje prsty druhé ruky [obr. 132].343 Drapérii, zahalující jeho tělo, utváří diagonálně vedené, hluboké zářezy; podobně jako u předešlé plastiky. Výrazy tváří obou andělů, vykazující styl A. J. Thomasbergera;344 nevyjadřují v podstatě ţádné emoce.
133
C.
Závěsná malba
1.
Josef František Wickart, Archanděl Michael v boji s ďáblem,
nástavec: Stigmatizace sv. Františka z Assisi 1721, olej, plátno, asi 336 x 170 cm, nástavec: asi 120 x 80 cm, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Archanděla Michaela. Více, neţ polovinu plochy tohoto plátna zaujímá dynamická postava Archanděla Michaela ve zbroji, v levé ruce drţí štít a v pravé plamenný meč [obr. 133]. Levou nohou šlape na padlého anděla-ďábla zkrouceného v bolestech a chrlícího oheň. Kolem něj se v temnotě svíjejí další padlí nebešťané, na které z nebes metá blesky drobný anděl; po levici Michaela. Andílek s kříţem, po pravici vůdce nebeských vojsk, zapuzuje zlo-herezi. V kompozici, přesné kresbě, sytém koloritu, světelné modelaci a emotivnosti scény, cítíme, v tomto i dalších obrazech autora, vliv J. M. Rottmayera, ale také benátský tenebrismus Johanna Carla Lotha (1632– 1698) a Lucy Giordana (1634–1705).345 Zajímavou paralelu nejen k tomuto obrazu, ale i oltáři lze najít v St. Peterskirche na vídeňském náměstí Am Hof. Barokní chrám, vytvořený podle návrhu Johanna Lukase von Hildebrandt v letech 1703– 1723, vyzdobil freskami v roce 1713 J. M. Rottmayr, čili malíř, kterým se J. W. Wickart inspiroval a jehoţ „Kaiserstil“, jenţ ovládal prvních třicet let 18. století značnou část středoevropské malby, přinesl do Olomouce.346 Ve vídeňském chrámu působil také J. G. Schmidt, autor hlavního oltářního obrazu a hlavních pláten v kaplích sv. Anny a sv. Pavlíny v Olomouci. Pro St. Peterskirche vytvořil obraz pro boční oltář sv. Archanděla Michaela, čili Archanděl Michael v boji s ďáblem,347 doprovázený sochami Archanděla Gabriela a Raffaela [obr. 134]. Jak ve Vídni, tak v Olomouci se tedy jedná o totoţnou koncepci. Pozornost 134
zaslouţí i ztvárnění Archanděla Michaela J. G. Schmidtem, jehoţ postoj a zbroj se de facto shoduje s pojetím jeho současníka, J. F. Wickarta. Obraz v oltářním nástavci zobrazuje Sv. Františka z Assisi, přijímajícího v extatickém stavu stigmata [obr. 135]. Vzhledem k umístění ve velké výšce a temnosvitnému ladění z plátna vystupuje především tvář světce, kříţ, jenţ drţí na hrudi, stigma na jeho levé ruce a anděl, přilétající z nebes.
2.
Josef Ignác Sadler, Sv. Dorota
počátek 50. let 18. století (?), olej, plátno, 97 x 72 cm, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Archanděla Michaela, menza oltáře. Na oltářní menze se nachází obraz menšího formátu, zasklený a vsazený do černého rámu se zlacenou lištou a řezbami rokajů [obr. 136]. Světici jednoznačně identifikujeme dle nápisu v levém dolním rohu „S. Dorothea / V.[irgo] M[artyris]“. Sv. Dorota, krásná a hrdá ţena, se odmítla provdat za pohana Apricia, neboť se povaţovala za nevěstu Kristovu. Uvěznili ji, mučili, a nakonec odsoudili k smrti. Její modlitby během cesty na popraviště zaslechl mladý Teofil, jenţ ji ţádal o důkaz existence Krista a nebe. Po své smrti mu proto Dorota poslala z nebe anděla s košíkem květů a ovoce.348 Světice se opírá pravou rukou, ve které drţí lilii nevinnosti, o stůl a druhou kyne andílkovi, s košem květů a ovoce, k němuţ naklání svou hlavu. Náklonem hlavy malíř zdůraznil působivou linii dlouhého krku a světlým, téměř bílým inkarnátem pleti podpořil kontrast zelení a modří, pouţitých na její aristokratický oděv. V pozadí pozoruje scénu Teofil. Ivo Krsek zařadil dílo do doby krátce po malířově návratu s Itálie, neboť ho vytvořil „pod dojmem čerstvých zkušeností z italského malířství.“349 Obličej světice se podobá tváři P. Marie z obrazu Svatá rodina se sv. Annou,350 který také pochází z doby krátce po roce 1750.351 135
Obraz patrně patří mezi obrazy, kterými jezuité postupně doplňovali chrámový interiér. Postrádáme však informace objasňující okolnosti jeho vzniku, proto stále nevíme, zda se jednalo o přímou objednávku jezuitů.
3.
Jan Jiří Heinsch, Sv. Rodina
polovina 80. let 17. století, olej, plátno, 81 x 60 cm, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Archanděla Michaela, boční oltář. Součást menšího, bočního rokokového oltáře tvoří obraz Sv. Rodiny, který jezuité přenesli ze starého jezuitského kostela do nového chrámu P. Marie Sněţné [obr. 137].352 Ústřední část kompozice tvoří P. Maria drţící na klíně dítě, jeţ se dotýká lilie, kterou drţí v ruce jeho pěstoun, sv. Josef. Svatou rodinu doplňují rodiče P. Marie, sv. Anna a Jáchym, líbající noţku Jeţíška. Nad touto skupinou se vznáší v nebeské sféře andílci a Bůh Otec s holubicí Ducha Svatého. Dva andělé, nad sv. Annou, drţí knihu ţivota, v níţ jsou zapsána jména hlavních protagonistů obrazu. Andílek na opačné straně, se znakem IHS v ruce, přidrţuje nad hlavou dítěte kříţ, a ještě výše, pozvedá poslední anděl na tácu pět planoucích srdcí, zapálených nebeským Otcem a Duchem Svatým. J. J. Heinsch maloval pro Moravu spíše příleţitostně. Jeho díla najdeme v bývalém jezuitském kostele v Uherském Hradišti (1689), v kostele sv. Tomáše v Brně (1687), ale také v Tuřanech (1708) a v kostele Jména Jeţíš v Telči, kde se nachází další jeho obraz Sv. Rodiny (1705). Obraz s tímto námětem (1691) najdeme i v Moravské galerii v Brně.353 Na olomouckém obraze zaujmou zvláště „světelné akcenty, reálně věcný styl děje i typika oválných ušlechtilých tváří postav, elipsovitě seskupených po celé ploše malby.“354
136
Literatura: Jan Petr Cerroni, Skitze einer Geschichte der bildenden Künste in Mähren, díl 2, rkp. 1807. – Bohumír Jan Dlabač, Allgemeines historisches KünstlerLexicon für Böhmen, und zum Theil auch für Mähren und Schlesien, Bd. 1– 3, Praha 1815. – Tomáš Řehoř Volný, Kirchliche Topographie von Mähren, meist nach Urkunden und Handschrifften, 1. Abt.: Olmützer Erzdiöcese, Bd. 5, Brno 1863, s. 207. – Adolph Nowak, Církevní památky umělecké z Olomouce, druhá sbírka, Olomouc 1890. – August Prokop, Die Markgrafschaft Mähren in Kunstgeschichtlicher Beziehung, sv. 4, Das Zeitalter der Barocke, Wien 1904. – Robert Schünke, Beiträge zur kirchlichen Kunst und Kulturgeschichte von Olmütz, Neutitschein 1916. – Josef Vyvlečka, Příspěvky k dějinám kostela Panny Marie Sněţné v Olomouci, Olomouc 1917. – Alois Jašek, Chrám Panny Marie Sněţné v Olomouci, Olomouc 1923. – Prokop Toman, Slovník československých výtvarných umělců. Praha 1927. – Julius Röder, Die Olmützer Künstler und Kunsthandweker des Barock I., Olomouc 1934. – Johann Kux, Geschichte der königlichen Hauptstadt Olmützt bis zum Umsturz 1918, Olmützt 1937. – Josef Matzke, Barock in Olmütz, Esslingen am Neckar 1972. – Leoš Mlčák, Příspěvky k dějinám olomouckého malířství 17. a 18. století (K. Bergen?, T. Pock, A. M. Lublinský, J. F. Wickart, J. K. Handke, J. F. Pilz, T. Höchsmann), Vlastivědný věstník moravský 35, 1983, s. 59-67. – Idem, Malíř Josef František Wickart. In: Historická Olomouc a její současné problémy V. Ed. J. Bistřický. Olomouc 1985, s. 259-268. Oldřich Jakub Blaţíček et al., Dějiny českého výtvarného umění (II/1). Od počátků renesance do závěru baroka, Praha 1989. – Ulrich Thieme – Felix Becker – Hans Vollmer, Allgemeines Lexikon der bildenden Künstler von der Antike bis zur Gegenwart, Bd. XVI, XXIX–XXXV, München 1992. – Ivan Krajíček, Barokní malířská výzdoba kostela P. M. Sněţné v Olomouci (diplomní práce), FF UP, Olomouc 1993. – Leoš Mlčák (ed.), Jan Kryštof 137
Handke. Vlastní ţivotopis 1694–1774, Olomouc 1994. – Milan Togner, Jan Kryštof Handke 1694–1774. Malířské dílo, Olomouc 1994. – Leoš Mlčák, Příspěvky k dějinám olomouckého barokního malířství (J. Hering, J. Heinsch, J. K. Handke, J. I. Sadler), Zprávy památkové péče 55, 1995, s. 321. – Ivo Krsek et al., Umění baroka na Moravě a ve Slezsku. Vyd. 1., Praha 1996. – Milan Togner, Stavební a umělecký vývoj kostela, in: Michal Altrichter – Milan Togner – Václav Hyhlík, Olomouc. Univerzitní kostel Panny Marie Sněţné, Církevní památky XXIII, Velehrad 2000, s. 9-23. – Jiří Kroupa (ed.), V zrcadle Stínů. Morava v době baroka 1670–1740, Brno 2002. – Milan Togner, Barokní malířství v Olomouci, Olomouc 2008. – Jindřich Schulz (red.), Dějiny Olomouce, 1. svazek, Olomouc 2009. –Ondřej Jakubec – Marek Perůtka (eds.), Olomoucké baroko. 2, katalog, Výtvarná kultura let 1620–1780, Olomouc 2010. – Ondřej Konečný, Sochařská výzdoba oltářů v kostele Panny Marie Sněţné v Olomouci
(diplomní
práce),
FF MU,
Brno
2011.
–
Martina
Chovanečková, Řezbářské dílo Augustina Jana Thomasbergera v Olomouci (diplomní práce), FF UP, Olomouc 2012.
138
X.
Kaple sv. Karla Boromejského
Karel Boromejský (1538–1584) pocházel ze šlechtické milánské rodiny. Jiţ od počátku se připravoval na církevní dráhu, a to konkrétně v Pavii, kde studoval také práva. Jeho strýc, Gian Angelo de’Medici, známý jako papeţ Pius IV., ho posléze povolal do Říma a ustanovil kardinálem; účastnil se i tridentského koncilu. Roku 1564 se stal arcibiskupem v Miláně, ve kterém v roce 1565, v souladu s usneseními Tridentu, započal s reformami. Jádrem jeho programu, kterým chtěl proměnit jedince i celou společnost, se stalo pokání, na nějţ kladl velký důraz. V letech 1576–1577 postihl Milán mor, během kterého se, nehledě na svou bezpečnost a zdraví, staral o nakaţené, proto se této ráně říká „Mor Karla Boromejského“. V roce 1584 ho postihl těţký záchvat horečky, který nedokázal překonat, a tak vydechl naposledy; pohřben je v milánském dómu.355
A.
Architektura
Augustin Jan Thomasberger, 1722, dřevo, povrchová úprava, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Karla Boromejského. Vznik oltáře máme doloţený smlouvou s A. J. Thomasbergerem z roku 1722. Architektura portálového retáblu [obr. 138], umístěného v kapli na epištolní straně chrámu, sestává opět z podstavce ve výši oltářní menzy, soklu, na který po stranách nasedá trojice sloupů ohraničující hlavní oltářní obraz, a nástavce. Opět se jedná o kanelovaný sloup a dva tordované sloupy v pozadí, všechny ukončené korintskými hlavicemi, stejně jako v protějškové kapli sv. Archanděla Michaela. Horní část oltáře tvoří římsa a částečný fronton s obrazem Sv. Rozálie, dva větší andělé s holemi po stranách a skupina 139
menších andílků. Jeden z nich drţí kardinálský klobouk a druhý štolu, část roucha kněze. Také tento oltář, stejně jako předešlé, byl povrchově upraven umělým mramorováním a zlacením.356
B.
Sochařství
1.
Augustin Jan Thomasberger, Sv. Šebestián
1722, dřevo, bílá polychromie, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Karla Boromejského. 2.
Augustin Jan Thomasberger, Sv. Roch
1722, dřevo, bílá polychromie, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Karla Boromejského. Sochařskou výzdobu oltáře sv. Karla Boromejského, i sv. Archanděla Michaela, připsala Gabriela Elbelová ve své diplomové práci Filipu Sattlerovi.357
Miloš
Stehlík
výzdobu
nástavců
připisuje
A. J.
Thomasbergerovi, neboť andělé neprojevují dynamiku ani gestikulaci příznačnou pro Sattlerovo dílo.358 Kult sv. Šebestiána, nejčastěji zobrazovaného morového patrona, se spojil s epidemií v Pavii a v Římě v souvislosti s tzv. Justiniánovým morem, suţujícím Evropu v 6. a 8. století. V této době se objevuje Šebestián u kůlu probodaný šípy, coţ upozorňovalo na první mučení, které v době císaře Diokleciána přeţil. Druhé mučení však jiţ nepřeţil, neboť byl ubit kyji. Morem tedy sice netrpěl, ale přeţil „první smrt“ tělesnou i duchovní, proto se začal spojovat s morovou ránou.359 Tento světec se obvykle zobrazuje přivázaný u sloupu, v bederní roušce, s šípy v těle. A. J. Thomasberger ho však zobrazil jako důstojníka Diokleciánovy gardy, ve zbroji tvořené brněním, na kterém se rýsuje jeho 140
muskulatura, suknicí a pláštěm. Pravou nohou stojí na své helmě, v levé ruce drţí šíp, pravou přikládá k hrudi a mladistvou hlavu zaklání dozadu [obr. 138]. Sv. Roch se stal oblíbeným patronem proti moru na základě svého zázračného uzdravení. Nakazil se morem, proto odešel do ústraní, ve kterém přeţíval jen díky svému psovi, jenţ mu nosil jídlo. Po nečekaném uzdravení se údajně sám začal starat o nemocné. Proţité utrpení a pomoc, kterou věnoval nemocným, z něj učinily oblíbeného a mocného přímluvce u Boha.360 Sochař světce zobrazil jako poutníka [obr. 138], na coţ odkazují dvě pozlacené mušle na jeho plášti a hůl v ruce. U jeho nohou leţí zmiňovaný pes s bochníkem chleba v tlamě. A. J. Thomasberger sice nepouţívá jednoznačnou a výraznou gestikulaci, ale zaklonění hlavy sv. Rocha a gesto jeho pravé ruky naznačuje, ţe ho suţuje velká bolest, kterou mu působí morový bolák na jeho odhalené levé noze, zdůrazněný pravidelným traktováním vyhrnuté drapérie.
C.
Závěsná malba
1.
Josef František Wickart, Sv. Karel Boromejský podává Tělo
Páně umírajícím; nástavec: Vidění sv. Rozálie 1721, olej, plátno, asi 343 x 194 cm, nástavec: asi 120 x 80 cm, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Karla Boromejského. Hlavnímu oltářnímu obrazu v kapli dominuje postava sv. Karla Boromejského rozpoznatelná nejen skrze kardinálský oděv, ale i typický výrazný profil [obr. 139]. V doprovodu dvou ministrantů přichází s kalichem, ze kterého bere hostii, ke skupině nakaţených morem; v levém rohu kompozice. Skupinu tvoří postarší muţ, otočený zády k nám, 141
natahující se pro Tělo Páně, matka s dítětem, které otáčí svůj nevinný obličej směrem k nám, v pozadí se na světce zoufale dívá ještě jeden muţ. V druhém plánu vidíme další skupinu zhroucených těl a zoufalých figur se sinavou pletí. Pozemskou sféru od nebeské odděluje široce rozepjaté křídlo archanděla Michaela, který zasouvá svůj meč zpět do pochvy. Nad ním se vznáší početná skupinka rozverných andílků. V malířském podání opět cítíme vliv benátského tenebrismu, jenţ malíři umoţnil skvěle ztvárnit popelavou barvu pleti nakaţených. Jejich utrpení se projevuje pouze výrazem v tváři, na tělech nevidíme ţádné boláky. Cit pro barvu a práce se světlem, posilující emoční vypjatost scény, opět poukazuje na vliv J. M. Rottmayra. Velkou pozornost věnoval J. F. Wickart ztvárnění muskulatury muţského těla, drapériím a šperkům na tělech chorých i archanděla. Oltářní nástavec doplnil malíř polopostavou Sv. Rozálie s andělem [obr. 140]. Vzhledem k umístění ve velké výšce si zde dovolil více uvolnit svou ruku a pouţít velmi dynamické tahy štětce.
2.
Autor neznámý, P. Maria Pomocná, téţ Pasovská
po polovině 18. století, olej, plátno, asi 97 x 75 cm, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Karla Boromejského, oltářní menza. Na oltářní menze oltáře se nachází obraz P. Marie Pomocné, nebo téţ Pasovské, v bohatě zdobeném rokokovém rámu [obr. 141]. Obraz P. Marie Pomocné Pasovské vytvořil v roce 1537 Lucas Cranach st. (1472–1553). Jedná se o variantu Eleusy – něţně milující – jeţ se původně nacházela v kostele Sv. Kříţe v Dráţďanech. Po zrušení kostela se obraz ocitl ve sbírce kurfiřta Jana Jiřího I. Saského a v roce 1620 ho dostal darem arcivévoda Leopold V., který ho převezl do Pasova. Zde se stal
142
předmětem uctívání. Dnes se nachází v Innsbrucku, v kostele sv. Jakuba, do kterého byl převezen v průběhu třicetileté války.361 Obrazu se připisuje zázračná moc, a to ochrana proti moru a Turkům, proto začala vznikat řada jeho kopií. Věřilo se, ţe kopírování takových obrazů posiluje jejich zázračnou moc.362 Na kopiích často pozorujeme P. Marii a Jeţíška s korunami na hlavách, ale na Cranachově obraze, stejně jako v Olomouci, je nenajdeme. Obraz P. Marie Pomocné nacházíme rovněţ v olomouckém chrámu sv. Mořice, kde tvoří součást oltáře sv. Jana Křtitele. Zajímavou paralelu má tento votivní obraz také v Polsku, konkrétně v kostele Navštívení P. Marie ve Witoszowie [obr. 142].363 Votivní obraz patřil zdejšímu jezuitskému bratrstvu P. Marie Pomocné zaloţenému v roce 1752.364
3.
Autor neznámý, Sv. Jan Nepomucký
2. polovina 18. století, olej, plátno, asi 96 x 70 cm, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Karla Boromejského. Na boční stěně kaple, přímo pod oknem, visí obraz Sv. Jana Nepomuckého, v rochetě a kanovnickém plášti s kvadrátkem na hlavě, stojícího před iluzivně ztvárněnou architekturou [obr. 142]. V levé ruce drţí kříţ a palmovou ratolest, pravou ţehná. Na stolku vedle něj leţí otevřená kniha s latinským nápisem „Sub Rosa“, odkazujícím na jeho mlčenlivost. Toto dílo patří k obrazům umístěným v chrámu kolem poloviny 18. století, o nichţ toho mnoho nevíme. Formát plátna, vsazeného dnes do rokokového rámu, byl patrně pozměněn, jak naznačuje jeho viditelné nastavení ve spodních rozích. Projevuje se zde obloukový tvar, naznačující původní oválný formát. Ani nynější zavěšení v kapli sv. Karla Boromejského, vzhledem k absenci bočního oltáře, patrně není původní.
143
Po malířské stránce se jedná o práci poměrně zdařilou, a to zvláště v partii rukou.
4.
Autor neznámý, Sv. Josef
2. polovina 18. století, olej, plátno, asi, 70 x 52 cm, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Karla Boromejského. Nalevo od obrazu sv. Jana Nepomuckého visí v oválném rámu obraz sv. Josefa s rozkvetlým prutem a rozevřenou knihou v ruce [obr. 143]. V knize lze číst „Jacob autem genuit Joseph virum Mariae, de qua natus est Jesus qui vocatur Christus Matt. 1. C.“365 Po malířské stránce dílo vykazuje větší propracovanost v modelaci a výrazu tváře; menší pozornost věnoval malíř ztvárnění rukou.
5.
Autor neznámý, Sv. Jan Evangelista
2. polovina 18. století, olej, plátno, asi, 70 x 52 cm, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Karla Boromejského. Napravo od obrazu Sv. Jana Nepomuckého se nachází obraz Sv. Jana Evangelisty s perem v ruce, rozevřenou knihou, v níţ čteme „Discipulus quem diligebat Jesus“366 a s jeho inspiračním symbolem, orlem, v pozadí [obr. 144]. Polopostava sv. Jana, ztvárnění tváře, stejně jako celková koncepce díla poukazuje na to, ţe autorem by mohl být stejný malíř, jako v případě polopostavy sv. Josefa. Jelikoţ se výzdoby chrámu nejdéle účastnila dílna J. K. Handkeho, nabízí se hledat autora v tomto okruhu.367
144
Literatura: Jan Petr Cerroni, Skitze einer Geschichte der bildenden Künste in Mähren, díl 2, rkp. 1807. – Bohumír Jan Dlabač, Allgemeines historisches KünstlerLexicon für Böhmen, und zum Theil auch für Mähren und Schlesien, Bd. 1– 3, Praha 1815. – Tomáš Řehoř Volný, Kirchliche Topographie von Mähren, meist nach Urkunden und Handschrifften, 1. Abt.: Olmützer Erzdiöcese, Bd. 5, Brno 1863, s. 207. – Adolph Nowak, Církevní památky umělecké z Olomouce, druhá sbírka, Olomouc 1890. – August Prokop, Die Markgrafschaft Mähren in Kunstgeschichtlicher Beziehung, sv. 4, Das Zeitalter der Barocke, Wien 1904. – Robert Schünke, Beiträge zur kirchlichen Kunst und Kulturgeschichte von Olmütz, Neutitschein 1916. – Josef Vyvlečka, Příspěvky k dějinám kostela Panny Marie Sněţné v Olomouci, Olomouc 1917. – Alois Jašek, Chrám Panny Marie Sněţné v Olomouci, Olomouc 1923. – Prokop Toman, Slovník československých výtvarných umělců. Praha 1927. – Julius Röder, Die Olmützer Künstler und Kunsthandweker des Barock I., Olomouc 1934. – Johann Kux, Geschichte der königlichen Hauptstadt Olmützt bis zum Umsturz 1918, Olmützt 1937. – Josef Matzke, Barock in Olmütz, Esslingen am Neckar 1972. – Oldřich Jakub Blaţíček et al., Dějiny českého výtvarného umění (II/1). Od počátků renesance do závěru baroka, Praha 1989. – Ulrich Thieme – Felix Becker – Hans Vollmer, Allgemeines Lexikon der bildenden Künstler von der Antike bis zur Gegenwart, Bd. XVI, XXIX–XXXIII, München 1992. – Ivan Krajíček, Barokní malířská výzdoba kostela P. M. Sněţné v Olomouci (diplomní práce), FF UP, Olomouc 1993. – Leoš Mlčák (ed.), Jan Kryštof Handke. Vlastní ţivotopis 1694–1774, Olomouc 1994. – Milan Togner, Jan Kryštof Handke 1694–1774. Malířské dílo, Olomouc 1994. – Ivo Krsek et al., Umění baroka na Moravě a ve Slezsku. Vyd. 1., Praha 1996. – Milan Togner, Stavební a umělecký vývoj kostela, in: Michal Altrichter – Milan Togner – Václav Hyhlík, Olomouc. Univerzitní kostel Panny Marie 145
Sněţné, Církevní památky XXIII, Velehrad 2000, s. 9–23. – Jiří Kroupa (ed.), V zrcadle Stínů. Morava v době baroka 1670-1740, Brno 2002. – Milan Togner, Barokní malířství v Olomouci, Olomouc 2008. – Jindřich Schulz (red.), Dějiny Olomouce, 1. svazek, Olomouc 2009. – Ondřej Jakubec – Marek Perůtka (eds.), Olomoucké baroko. 2, katalog, Výtvarná kultura let 1620-1780, Olomouc 2010. – Ondřej Konečný, Sochařská výzdoba oltářů v kostele Panny Marie Sněţné v Olomouci (diplomní práce), FF MU, Brno 2011. – Martina Chovanečková, Řezbářské dílo Augustina Jana Thomasbergera v Olomouci (diplomní práce), FF UP, Olomouc 2012.
146
XI. Kaple sv. Anděla Stráţce Kaple Anděla Stráţce,368 průvodce ţivotem člověka, ochránce před zlem a přímluvce u Boha, se stala součástí ikonografického programu chrámu aţ mezi lety 1716-1720.
A.
Architektura
1722–1730, dřevo, povrchová úprava, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Anděla Stráţce. Oltáře poslední dvojice bočních kaplí, při vstupu do kostela, se zřetelně liší od prací A. J. Thomasbergera, který poslední dochovanou smlouvu na boční oltář podepsal roku 1722. Vzhledem k tomu, a také ke klasičtějšímu charakteru oltáře sv. Anděla Stráţce, se domnívám, ţe vznikl nejdříve roku 1722 a nejpozději roku 1728, neboť z tohoto roku pochází hlavní oltářní obraz K. J. Haringera. Konkávně prohnutá architektura oltáře se skládá z podstavce, ve výšce menzy, členitého soklu, těla a nástavce [obr. 146]. K pilastrům s korintskými hlavicemi, obemykajícími oltářní obraz, se připojuje další, krajní dvojice, vybíhající ve spodní části i horní části do volut. Na ně nasedá římsa nástavce se sochou Immaculaty v doprovodu jezuitů a andělů.
147
B.
Sochařství
1.
Augustin Jan Thomasberger, P. Maria Immaculata
1720-1730, dřevo, bílá polychromie, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Anděla Stráţce. Poslední dvojice bočních oltářů upřednostnila v nástavci, místo obrazu, kompletní sochařskou výzdobu [obr. 147]. Ve vrcholu oltáře sv. Anděla Stráţce sedí P. Maria Immaculata s dítětem, obklopená dvěma mladými jezuity a anděly. Nohou šlape na srpek měsíce a jablko spočívající na zemi, obtáčené hadem, kterou vynáší andílek. Jednotlivé figury působí poměrně přirozeně, coţ akcentuje uvolněné podání drapérie. V určitých partiích pozorujeme velmi hluboké zářezy, které místy umoţňují razantní světelné kontrasty. Ač se jedná o dílo plně plastické, jednotlivé hmoty jsou spíše uzavřené, celistvé, coţ svědčí pro autorství dílny A. J. Thomasbergera.369 Jezuita po levici P. Marie se natahuje k Jeţíškovi, aby ho vzal do náručí; chybí mu však, stejně jako jeho protějšku, jakýkoliv další atribut. J. Vyvlečka uvádí,370 ţe se pravděpodobně jedná o Jana Františka Régis, (blahoslaven 1716, svatořečen 1726) a Františka Hieronyma (zemřel 1716), zobrazené za účelem podpoření procesu jejich kanonizace. Vzhledem k absenci atributů, se ale můţe jednat také o Jana Berchmanse a Stanislava Kostku, zmiňované u kaple sv. Aloise Gonzagy. Tuto hypotézu lze podpořit viditelnou snahou jezuitů zobrazení jedinců hodných následování neustále připomínat a předpokládaným prvotním zasvěcením kaple sv. Stanislavovi Kostkovi.
148
2.
Filip Sattler, Sv. Markéta z Cortony
1720-1730, dřevo, bílá polychromie, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Anděla Stráţce. Sv. Markéta z Cortony ţila ve 13. století. Narodila se jako dcera italského sedláka, jeţ se stala milenkou jednoho šlechtice. Za svůj hříšný ţivot se později v ústraní kála a usilovala o přijetí do františkánského řádu.371 Její figuru nacházíme na vrcholu zpovědnice [obr. 148]. Klečí v krajině, kontempluje nad kříţem a u nohou jí leţí pes. Elegance, měkké a obrysově originálně řasené drapérie plně korespondují se stylem F. Sattlera. Sv. Markéta, a také sv. Máří Magdalena v protější kapli, představují vyzrálá a emočně velmi nabytá díla.
3.
Autor neznámý, Anděl Stráţný
1720-1730, sádra, zlacení, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Anděla Stráţce. Umělecký koncept posledních dvou protilehlých kaplí doplňují sádrové reliéfy, v okenní špaletě a na vstupním oblouku, koncentrující se na roli anděla v ţivotě jednotlivce. Mohlo by se jednat o celkem zdařilé práce dílny A. J. Thomasbergera (?), která v chrámu vytvářela většinu sochařských prací. Jednotlivé výjevy jsou poměrně plastické, provedené se zájmem o figuru a prostředí [obr. 149–153]. a)
Anděl vyvádí Lota a jeho dcery z hořící Sodomy
V levé okenní špaletě se v oválném rámu nachází výjev ze Starého zákona, Anděl vyvádí Lota a jeho dcery z hořící Sodomy, kterou vidíme v pozadí. U hořícího města stojí Lotova ţena, proměněná v solný sloup, neboť neuposlechla příkaz, otevřela oči a otočila se zpět (Gen 19,1-30). 149
b)
Anděl pomáhá Hagar
Ve vrcholu okenní špalety je zobrazen starozákonní příběh Hagar (Gen 16,1-16), egyptské otrokyně, jeţ uprchla od své paní Sáraj, manţelky Abrahamovi, se kterým čekala syna. Ve stepi, nad pramenem vody, ji nalezl Hospodinův posel. Řekl jí, ať se vrátí ke své paní a pokoří se, poněvadţ porodí syna a dá mu jméno Izmael. Malé dítě vidíme v pravé části výjevu, stejně tak jako pramen vody; „Studnici Ţivého, který mě vidí“ (Gen 16,14). c)
Daniel v jámě lvové
Na medailonu pravé okenní špalety vidíme Daniela, sedícího v jámě mezi lvy, z nebe k němu přilétá Anděl Páně, aby ho nasytil. Jelikoţ věřil a ničím se neprovinil, Bůh ho zachránil (Dn 6,17-24). d)
Anděl Stráţce se zjevuje sv. Isidorovi (?)
Vstupní oblouk zdobí na pravé straně pozlacený sádrový medailon s Andělem, jenţ se zjevuje patrně sv. Isidorovi. Tento světec se narodil kolem roku 1080 v Madridu ve Španělsku. Vynikal svou zboţností, díky které mu s prací pomáhali, dle legendy o jeho ţivotě, andělé.372 Na základě toho se stal patronem rolníků, na coţ v kapli poukazuje také drobný boční oltář bratrstva sv. Isidora pod oknem.373 e)
Anděl Stráţný zabraňuje ohni
Se selským bratrstvem, přidruţeným ke kapli, snad souvisí i výjev na posledním medailonu při vstupu, na kterém anděl pomáhá rolníkovi uhasit poţár.
150
C.
Závěsná malba
1.
Karel Josef Haringer, Anděl Stráţce
1728, olej, plátno, asi 290 x 165 cm, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Anděla Stráţce. Kompozice hlavního oltářního obrazu K. J. Haringera pracuje s diagonálou vinoucí se z pravého dolního rohu dynamickým obloukem do pravého horního rohu plátna. Malíř ji vyuţil pro oddělení dvou sfér, pozemské a nebeské [obr. 154]. Pozemská sféra, představovaná zemí obtočenou řetězem v pravém dolním rohu obrazu, ilustruje nebezpečí světského ţivota – pokušení a hřích – ztvárněný hadem svíjejícím se kolem květin. Tuto část dále rozvíjí tři personifikace Pýchy, pozemského Bohatství a Chtíče, doprovázené příslušnými atributy – zrcadlem, zlatem a hudebním nástrojem. Z hříšného světa, ponořeného do temnoty, se nemohou vymanit, ač se o to snaţí. Chtíč se křečovitě drţí kusu drapérie, utvářené jemně odstupňovanými odstíny červení, kterou má kolem levého ramene obtočenou mladý chlapec. Chlapec pod tahem personifikace mírně vrávorá, ale jeho Anděl Stráţný ho pevně drţí za levé zápěstí, nedovolí mu spadnout a přenáší ho do partie nebes. Toto Haringerovo plátno, spolu s obrazy Sen sv. Josefa a Stětí sv. Barbory, je dokladem malířovi vyzrálosti podpořené druhým pobytem v Itálii
(1717–1718).
Vyváţenou
kompozicí,
přirozeně působícími
postavami v zajímavých pózách, prací se světlem a stínem i vytříbeným koloritem se řadí mezi nejlepší díla v olomouckém jezuitském kostele.374
151
D.
Nástěnná malba
1.
Jan Kryštof Handke, Tóbit posílá syna na cestu
1729, fresco-secco, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Anděla Stráţce. Klenební pole pokrývá malba inspirovaná biblickým příběhem Tóbita a jeho syna Tobiáše [obr. 156]. Spravedlivého Tóbita z kmene Neftalího, ţijícího v Ninive, nečekaně postihl bílý zákal poté, co mu padl teplý trus vrabců do očí. Léčil se u různých lékařů, ale nic nepomáhalo, nakonec zcela oslepl. Hospodin však vyslyšel modlitby Tóbita i Sáry, dcery Rúelovy a poslal archanděla Rafaela, aby je uzdravil. Malba na klenbě kaple zobrazuje okamţik, kdy Tóbit posílá svého syna Tobiáše pro stříbro, které uloţil u Gebaela. Na cestě ho doprovázel a chránil, ač nepoznán, archanděl Rafael a věrný pes. Archanděl ho také obeznámil s léčivými účinky rybích vnitřností, jak připomíná ryba vpravo, kterými uzdravil nejprve Sáru, a poté svého otce (Tób 5–13).
2.
Jan Kryštof Handke, Anděl vyvádí sv. Petra z vězení
1729, fresco-secco, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Anděla Stráţce. Štukové zrcadlo na stěně naproti oltáře zobrazuje událost ze ţivota apoštola Petra [obr. 157], kterého na příkaz krále Heroda vsadili do ţelez a uvrhli do vězení. V noci k němu však přišel Anděl Páně, vzbudil ho a vyvedl ven (Sk 2,1–11). Sv. Petr, podpíraný andělem, vrávorá v polospánku ven z ţaláře. Stále si není jistý, zda sní či bdí. V pravém dolním rohu a za dveřmi spí ţalářníci. 152
Z malířského hlediska zde upoutají zvláště velkoryse utvářené drapérie, vztah Anděla a sv. Petra, i atletická postava ţalářníka. Vzhledem k narůţovělému a zlacenému štukovému rámu, dominují malířově paletě ţlutě, okry a červeně s modrými a zelenými akcenty.
Literatura: Jan Petr Cerroni, Skitze einer Geschichte der bildenden Künste in Mähren, díl 2, rkp. 1807. – Bohumír Jan Dlabač, Allgemeines historisches KünstlerLexicon für Böhmen, und zum Theil auch für Mähren und Schlesien, Bd.1– 3, Praha 1815. – Tomáš Řehoř Volný, Kirchliche Topographie von Mähren, meist nach Urkunden und Handschrifften, 1. Abt.: Olmützer Erzdiöcese, Bd. 5, Brno 1863. – Adolph Nowak, Církevní památky umělecké z Olomouce, druhá sbírka, Olomouc 1890. – August Prokop, Die Markgrafschaft Mähren in Kunstgeschichtlicher Beziehung, sv. 4, Das Zeitalter der Barocke, Wien 1904. – Robert Schünke, Beiträge zur kirchlichen Kunst und Kulturgeschichte von Olmütz, Neutitschein 1916. – Josef Vyvlečka, Příspěvky k dějinám kostela Panny Marie Sněţné v Olomouci, Olomouc 1917. – Alois Jašek, Chrám Panny Marie Sněţné v Olomouci, Olomouc 1923. – Prokop Toman, Slovník československých výtvarných umělců. Praha 1927. – Julius Röder, Die Olmützer Künstler und Kunsthandweker des Barock I., Olomouc 1934. – Johann Kux, Geschichte der königlichen Hauptstadt Olmützt bis zum Umsturz 1918, Olmützt 1937. – Josef Matzke, Barock in Olmütz, Esslingen am Neckar 1972. – Oldřich Jakub Blaţíček et al., Dějiny českého výtvarného umění (II/1). Od počátků renesance do závěru baroka, Praha 1989. – Ulrich Thieme – Felix Becker – Hans Vollmer, Allgemeines Lexikon der bildenden Künstler von der Antike bis zur Gegenwart, Bd. XVI, XXIX–XXXIII, München 1992. – Ivan Krajíček, Barokní malířská výzdoba kostela P. M. Sněţné v Olomouci 153
(diplomní práce), FF UP, Olomouc 1993. – Leoš Mlčák (ed.), Jan Kryštof Handke. Vlastní ţivotopis 1694–1774, Olomouc 1994. – Milan Togner, Jan Kryštof Handke 1694–1774. Malířské dílo, Olomouc 1994. – Ivo Krsek et al., Umění baroka na Moravě a ve Slezsku. Vyd. 1., Praha 1996. – Milan Togner, Stavební a umělecký vývoj kostela, in: Michal Altrichter – Milan Togner – Václav Hyhlík, Olomouc. Univerzitní kostel Panny Marie Sněţné, Církevní památky XXIII, Velehrad 2000, s. 9–23. – Jiří Kroupa (ed.), V zrcadle Stínů. Morava v době baroka 1670–1740, Brno 2002. – Milan Togner, Barokní malířství v Olomouci, Olomouc 2008. – Jindřich Schulz (red.), Dějiny Olomouce, 1. svazek, Olomouc 2009. – Ondřej Jakubec – Marek Perůtka (eds.), Olomoucké baroko. 2, katalog, Výtvarná kultura let 1620–1780, Olomouc 2010. – Ondřej Konečný, Sochařská výzdoba oltářů v kostele Panny Marie Sněţné v Olomouci (diplomní práce), FF MU, Brno 2011. – Martina Chovanečková, Řezbářské dílo Augustina Jana Thomasbergera v Olomouci (diplomní práce), FF UP, Olomouc 2012.
154
XII. Kaple sv. Barbory Barboru z Nikomédie, pannu a mučednici, ţijící dle legendy ve 3. století našeho letopočtu, vychovával po smrti její matky v pohanské tradici její otec Dioskuros. Ze strachu, aby nepřestoupila ke křesťanství, ji vsadil do věţe. V samotě cely ale zaslechla hlas Boţí, a tak konvertovala a sloţila slib čistoty. Kdyţ se Dioskuros dozvěděl, ţe se stala křesťanskou, vzplál hněvem. Barbora před ním uprchla na poušť, kde ji však chytili a posléze vsadili znovu do věţe; jako připomínku Nejsvětější Trojice údajně nechala ve své cele prorazit třetí okno. Jelikoţ se víry nezřekla ani před soudcem Marciánem, byla mučena a posléze odsouzena k smrti. Hlavu jí sťal její vlastní otec, kterého záhy usmrtil blesk. Sv. Barbora patří ke čtrnácti svatým pomocníkům vzývaným v těţkých chvílích. Úctu jí prokazovali zvláště lidé zastávající riziková povolání, u kterých hrozila náhlá či násilná smrt, ale působila rovněţ jako ochránkyně proti přírodním katastrofám a morovým epidemiím, coţ souvisí s její funkcí patronky dobré smrti. Tuto světici velmi ctil také jezuita sv. Stanislav Kostka. Jako její atribut se uvádí věţ se třemi okny a kalich s hostií.375
155
A.
Architektura
1722–1730, dřevo, povrchová úprava, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Barbory. Hlavní oltář v kapli se zcela shoduje s rozvrţením architektury oltáře v protějškové kapli sv. Anděla Stráţce. Skládá se z vysokého soklu, konkávně prohnutého podstavce, střední části s obrazem uprostřed a s nakoso vytočenými skupinami pilířů vysokého řádu po stranách, vrchol tvoří římsa a nástavec se sochařskou výzdobou.
B.
Sochařství
1.
Augustin Jan Thomasberger, Ukřiţovaný s anděly
1720–1730, dřevo, bílá polychromie, zlacení, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Barbory. Nástavec oltáře sv. Barbory ukončuje skupina Ukřiţovaného s anděly [obr. 159]. Kristův kříţ, diagonálně vztyčený, vynáší ve spodní části anděl, kterému o něco výš pomáhá menší anděl, podpírající břevno. Na pomoc jim přilétá třetí, čtvrtý spočívá u paty kříţe a pátý sedí s rozpjatýma rukama na okraji nástavce, jeţ zdobí další hlavičky andílků. Přes jistou uzavřenost a kompaktnost formy se řezba jednotlivých soch jeví jako jemnější, měkčí. Ve tvářích lze navíc spatřit větší náznak emocí, neţ v případě Immaculaty ve vrcholu protějšího oltáře, coţ můţe naznačovat větší podíl Jana Sturmera na tomto díle.
156
2.
Filip Sattler, Sv. Marie Magdalena
1720–1730, dřevo, bílá polychromie, zlacení, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Barbory. Sv. Marie Magdalena [obr. 160], spolu s plastikou Sv. Markéty z Cortony, patří k tomu nejlepšímu, co F. Sattler pro jezuitský chrám v Olomouci vytvořil. Magdalena klečí na skalisku, v ruce drţí kříţ s ukřiţovaným Kristem a pravou rukou ukazuje, na znamení kajícnosti, na svou hruď. Před ní stojí andílek s nápisovou páskou, za ní vidíme její tradiční atribut, nádobu s mastí.376 Na Sattlerově práci můţeme obdivovat především hluboké zářezy, jimiţ utvářel drapérii obepínající tělo kajícnice, ale také její viditelně trpící tvář a umně utvářené prstence dlouhých vlasů.
3.
Autor neznámý, Sv. Barbora
1720–1730, sádra, zlacení, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Barbory. Sádrové reliéfy v okenní špaletě a na vstupním oblouku zobrazují výjevy ze ţivota světice [obr. 161–165]. a)
Anděl a sv. Barbora u loţe umírajícího
Sádrový reliéf levé okenní špalety prezentuje sv. Barboru jako tradiční patronku dobré smrti, která se s kalichem a hostií vznáší nad loţem nemocného, jemuţ podává hostii Anděl Páně. Nemocný patrně představuje mladého jezuitského světce, neboť mu za hlavou září svatozář. Mohlo by se jednat o sv. Stanislava Kostku, jenţ tuto světici velmi ctil.377
157
b)
Sv. Barbora prchá před otcem
Ve vrcholu okenní špalety vidíme světici, jak prchá na poušti před otcem Dioskurem a jeho sluţebníkem v tureckém oděvu; patrně v souvislosti s dobovou tureckou hrozbou. c)
Kristus navštěvuje sv. Barboru ve věţi
Medailon pravé okenní špalety znázorňuje zřejmě konvertování Barbory. Kristus, v jasně zářící svatozáři, sestupuje na oblaku k dívce a zároveň jí ţehná. d)
Sv. Barbora se ubírá do své věţe
Na levé stěně vstupního oblouku vidíme mladou dívku v druţném rozhovoru s jejím otcem. Patrně ji přemlouvá, aby se vzdala své víry. Dialog se odehrává před architektonickou kulisou; v pozadí vidíme věţ. e)
Sv. Barbora předvedená před soudce Marciána
Na posledním medailonu stojí Barbora před soudcem Marciánem, jenţ se ji snaţí přemluvit, aby se zřekla křesťanské víry. Jejich rozhovoru přihlíţí dva postarší muţi; v pozadí se rýsuje architektura soudcova sídla.
C.
Závěsná malba
1.
Karel Josef Haringer, Stětí sv. Barbory
1728, olej, plátno, asi 288 x 166 cm, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Barbory. Nejdominantnější část obrazu Stětí sv. Barbory představuje klečící dívka s rozpjatýma rukama, kterou drţí hrubě za vlasy sluţebník jejího otce [obr. 166]. Tvář vytáčí směrem doprava, čímţ vyniká její dlouhá bílá šíje a oči obrací vzhůru. Ve tváři se jí nezračí strach ani bolest, ale spíše zvláštní 158
očekávání a její aristokratický oděv téměř úplně zahaluje diagonálně poloţená rudá drapérie mučednictví. Nad postavou Barbory se tyčí její otec svírající v rukách meč, jímţ svou dceru připraví o hlavu. Tomu přihlíţí mladík drţící jeho plášť a pochvu meče; další postavy vykukují z pozadí obrazu. Nebeskou sféru oddělují od pozemské oblaka, na kterých sedí andílci, jeden drţí palmovou ratolest a druhý ukazuje na kalich s hostií, tradiční atribut světice. K. J. Haringer pracuje v kompozici obrazu se střety diagonál, jeţ dodávají aktu dynamku. Dravost, hrubost a bolest evokuje především výrazná rudá drapérie přehozená přes ramena světice. Akcenty červené však malíř uplatnil také na rukách muţe, který ji drţí za vlasy, a Dioskura, drţícího meč. Tento způsob pouţití barvy působí velmi symbolicky. Akcenty červení nacházíme v podstatě po celé ploše obrazu, na které kontrastují s tóny zelení.
D.
Nástěnná malba
1.
Jan Kryštof Handke, Glorifikace sv. Barbory
1729, fresco-secco kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Barbory. Klenbu kaple pokrývá ornamenty zdobené štukové zrcadlo, jehoţ plochu vyplňuje postava sv. Barbory s korunkou na hlavě, palmovou ratolestí v ruce, obklopená anděly [obr. 167]. Tři z nich drţí její atributy, a to věţ se třemi okny, meč a lilii. Další vynáší oblak se světicí vzhůru do rozzářeného slunečného nebe; zbylí přihlíţejí. J. K. Handke se zde opět pokusil navázat na dokonalou iluzivní malbu A. Pozza. Anděl drţící věţ totiţ vystupuje ven ze štukového pole, respektive jeho chodidla se volně vznáší v prostoru.
159
2.
Jan
Kryštof
Handke,
Sv.
Barbora
pomáhá
nemocným
a umírajícím 1729, fresco-secco, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Barbory. Na druhém štukovém zrcadle, na protější stěně oltáře, zobrazil J. K. Handke nemocné a umírající, ke kterým se z nebes snáší na oblaku sv. Barbora, s korunkou na hlavě a palmovou ratolestí v ruce, zahalená v rudé drapérii mučedníků. Nemocní, odpočívající před sloupovou architekturou, k ní s nadějí upírají zrak a vztahují k ní ruce [obr. 168].
Literatura: Jan Petr Cerroni, Skitze einer Geschichte der bildenden Künste in Mähren, díl 2, rkp. 1807. – Bohumír Jan Dlabač, Allgemeines historisches KünstlerLexicon für Böhmen, und zum Theil auch für Mähren und Schlesien, Bd. 1– 3, Praha 1815. – Tomáš Řehoř Volný, Kirchliche Topographie von Mähren, meist nach Urkunden und Handschrifften, 1. Abt.: Olmützer Erzdiöcese, Bd. 5, Brno 1863. – Adolph Nowak, Církevní památky umělecké z Olomouce, druhá sbírka, Olomouc 1890. – August Prokop, Die Markgrafschaft Mähren in Kunstgeschichtlicher Beziehung, sv. 4, Das Zeitalter der Barocke, Wien 1904. – Robert Schünke, Beiträge zur kirchlichen Kunst und Kulturgeschichte von Olmütz, Neutitschein 1916. – Josef Vyvlečka, Příspěvky k dějinám kostela Panny Marie Sněţné v Olomouci, Olomouc 1917. – Alois Jašek, Chrám Panny Marie Sněţné v Olomouci, Olomouc 1923. – Prokop Toman, Slovník československých výtvarných umělců. Praha 1927. – Julius Röder, Die Olmützer Künstler und Kunsthandweker des Barock I., Olomouc 1934. – Johann Kux, Geschichte der königlichen Hauptstadt Olmützt bis zum Umsturz 1918, Olmützt 1937. – Josef Matzke, Barock in Olmütz, Esslingen am Neckar 1972. – Oldřich Jakub Blaţíček et al., Dějiny českého výtvarného umění (II/1). Od počátků 160
renesance do závěru baroka, Praha 1989. – Ulrich Thieme – Felix Becker – Hans Vollmer, Allgemeines Lexikon der bildenden Künstler von der Antike bis zur Gegenwart, Bd. XVI, XXIX–XXXIII, München 1992. – Ivan Krajíček, Barokní malířská výzdoba kostela P. M. Sněţné v Olomouci (diplomní práce), FF UP, Olomouc 1993. – Leoš Mlčák (ed.), Jan Kryštof Handke. Vlastní ţivotopis 1694–1774, Olomouc 1994. – Milan Togner, Jan Kryštof Handke 1694–1774. Malířské dílo, Olomouc 1994. – Ivo Krsek et al., Umění baroka na Moravě a ve Slezsku. Vyd. 1., Praha 1996. – Milan Togner, Stavební a umělecký vývoj kostela, in: Michal Altrichter – Milan Togner – Václav Hyhlík, Olomouc. Univerzitní kostel Panny Marie Sněţné, Církevní památky XXIII, Velehrad 2000, s. 9–23. – Jiří Kroupa (ed.), V zrcadle Stínů. Morava v době baroka 1670–1740, Brno 2002. – Milan Togner, Barokní malířství v Olomouci, Olomouc 2008. – Jindřich Schulz (red.), Dějiny Olomouce, 1. svazek, Olomouc 2009. – Ondřej Jakubec – Marek Perůtka (eds.), Olomoucké baroko. 2, katalog, Výtvarná kultura let 1620–1780, Olomouc 2010. – Ondřej Konečný, Sochařská výzdoba oltářů v kostele Panny Marie Sněţné v Olomouci (diplomní práce), FF MU, Brno 2011.
161
XIII. Oltář sv. Kříţe Wolfgang Träger (?), 50. léta 18. století, mramor, dřevo, bílá polychromie, zlacení, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci. Oltář sv. Kříţe [obr. 169], umístěný u kaple sv. Pavlíny, při pilíři u vchodu do presbytáře, tvoří podstavec, vyšší sokl, střední část s ukřiţovaným Kristem ukončená po stranách skupinami pilastrů a v horní části završená baldachýnovým nástavcem. Architektura oltáře se konkávně prohýbá a před skupinou pilastrů, s korintskými hlavicemi a volutami, sedí u patek, na volutových konzolkách, dva andělé – první drţí praporek, druhý pláče. Další dva, při nástavci, odhrnují drapérii baldachýnu, aby odhalili Ukřiţovaného, přemoţitele hříchu a smrti, jak symbolizuje had a lebka u paty kříţe. Na baldachýnu, zdobeném zlacenými třásněmi, sedí andílci se sloupem, u kterého byl Kristus bičován, a veraikonem; další Arma Christi patrně drţeli zbývající andílci. Utváření oltářní architektury, ale také zpracování jednotlivých plastik, se zřetelně liší od prací A. J. Thomasbergera a jeho dílny. Subtilní postava Krista, jeho dobře viditelné svalstvo, natočení těla i elegantně vlající rouška poukazují – stejně jako měkčí zpracování drapérií, jemnější přechody světla a drobné tváře andělů – na tvorbu Wolfganga Trägra, autora oltáře v kapli sv. Aloise Gonzagy z 50. let 18. století. Oltář lze tomuto umělci připsat také dle mínění M. Stehlíka.378
Literatura: Jan Petr Cerroni, Skitze einer Geschichte der bildenden Künste in Mähren, díl 2, rkp. 1807. – Bohumír Jan Dlabač, Allgemeines historisches KünstlerLexicon für Böhmen, und zum Theil auch für Mähren und Schlesien, Bd. 1– 162
3, Praha 1815. – Tomáš Řehoř Volný, Kirchliche Topographie von Mähren, meist nach Urkunden und Handschrifften, 1. Abt.: Olmützer Erzdiöcese, Bd. 5, Brno 1863. – Adolph Nowak, Církevní památky umělecké z Olomouce, druhá sbírka, Olomouc 1890. – August Prokop, Die Markgrafschaft Mähren in Kunstgeschichtlicher Beziehung, sv. 4, Das Zeitalter der Barocke, Wien 1904. – Robert Schünke, Beiträge zur kirchlichen Kunst und Kulturgeschichte von Olmütz, Neutitschein 1916. – Josef Vyvlečka, Příspěvky k dějinám kostela Panny Marie Sněţné v Olomouci, Olomouc 1917. – Alois Jašek, Chrám Panny Marie Sněţné v Olomouci, Olomouc 1923. – Prokop Toman, Slovník československých výtvarných umělců. Praha 1927. – Julius Röder, Die Olmützer Künstler und Kunsthandweker des Barock I., Olomouc 1934. – Johann Kux, Geschichte der königlichen Hauptstadt Olmützt bis zum Umsturz 1918, Olmützt 1937. – Josef Matzke, Barock in Olmütz, Esslingen am Neckar 1972. – Oldřich Jakub Blaţíček et al., Dějiny českého výtvarného umění (II/1). Od počátků renesance do závěru baroka, Praha 1989. – Ulrich Thieme – Felix Becker – Hans Vollmer, Allgemeines Lexikon der bildenden Künstler von der Antike bis zur Gegenwart, Bd. XXXIII, München 1992. – Ivo Krsek et al., Umění baroka na Moravě a ve Slezsku. Vyd. 1., Praha 1996. – Milan Togner, Stavební a umělecký vývoj kostela, in: Michal Altrichter – Milan Togner – Václav Hyhlík, Olomouc. Univerzitní kostel Panny Marie Sněţné, Církevní památky XXIII, Velehrad 2000, s. 9–23. – Jiří Kroupa (ed.), V zrcadle Stínů. Morava v době baroka 1670–1740, Brno 2002. – Jindřich Schulz (red.), Dějiny Olomouce, 1. svazek, Olomouc 2009. – Ondřej Jakubec – Marek Perůtka (eds.), Olomoucké baroko. 2, katalog, Výtvarná kultura let 1620-1780, Olomouc 2010. – Ondřej Konečný, Sochařská výzdoba oltářů v kostele Panny Marie Sněţné v Olomouci (diplomní práce), FF MU, Brno 2011. – Martina Chovanečková, Řezbářské dílo Augustina Jana Thomasbergera v Olomouci (diplomní práce), FF UP, Olomouc 2012. 163
XIV. Kazatelna Wolfgang Träger (?), 50. léta 18. století, mramor, dřevo, zlacení, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci. Kazatelna [obr. 170], tvořící protějšek oltáře sv. Kříţe, sestává z dynamicky zprohýbané spodní části baňatého tvaru, prostoru pro kněze a baldachýnového nástavce. Spodní část kazatelny se snaţí, poněkud groteskním způsobem, pozvednout dva drobní pozlacení andílci. Na vypouklé části sedí alegorie dvou kardinálních křesťanských ctností, Lásky s planoucím srdcem (nalevo) a Naděje s kotvou (napravo). Uprostřed nich se nachází zlacený reliéf
zdobený
rokaji,
na němţ Kristus
promlouvá
pravděpodobně
k apoštolům. Vchod do vnitřního prostoru kazatelny rámují pilastry zdobené volutami a rokokovým ornamentem; drapérii po stranách přidrţují andělé. Architektonickou část uzavírá baldachýn s holubicí Ducha Svatého (ve vnitřní části) a Víra, třetí kardinálná ctnost, potírající herezi; obklopená anděly, kteří drţí ve vrcholu desky desatera. Zpracování architektonické i sochařské části kazatelny se stylem vyuţívajícím zprohýbané, volutové tvary, bohatý rokajový ornament, ale také subtilní, měkce modelované figury, blíţí oltáři sv. Kříţe. Z toho usuzuji, ţe se opět jedná o dílo z 50. let 18. století realizované dílnou Wolfganga Trägra.
Literatura: Jan Petr Cerroni, Skitze einer Geschichte der bildenden Künste in Mähren, díl 2, rkp. 1807. – Bohumír Jan Dlabač, Algemeines historisches KünstlerLexicon für Böhmen, und zum Theil auch für Mähren und Schlesien, Bd. 1– 3, Praha 1815. – Tomáš Řehoř Volný, Kirchliche Topographie von 164
Mähren, meist nach Urkunden und Handschrifften, 1. Abt.: Olmützer Erzdiöcese, Bd. 5., Brno 1863. – Adolph Nowak, Církevní památky umělecké z Olomouce, druhá sbírka, Olomouc 1890. – August Prokop, Die Markgrafschaft Mähren in Kunstgeschichtlicher Beziehung, sv. 4, Das Zeitalter der Barocke, Wien 1904. – Robert Schünke, Beiträge zur kirchlichen Kunst und Kulturgeschichte von Olmütz, Neutitschein 1916. – Josef Vyvlečka, Příspěvky k dějinám kostela Panny Marie Sněţné v Olomouci, Olomouc 1917. – Alois Jašek, Chrám Panny Marie Sněţné v Olomouci, Olomouc 1923. – Prokop Toman, Slovník československých výtvarných umělců. Praha 1927. – Julius Röder, Die Olmützer Künstler und Kunsthandweker des Barock I., Olomouc 1934. – Johann Kux, Geschichte der königlichen Hauptstadt Olmützt bis zum Umsturz 1918, Olmützt 1937. – Josef Matzke, Barock in Olmütz, Esslingen am Neckar 1972. – Oldřich Jakub Blaţíček et al., Dějiny českého výtvarného umění (II/1). Od počátků renesance do závěru baroka, Praha 1989. – Ulrich Thieme – Felix Becker – Hans Vollmer, Allgemeines Lexikon der bildenden Künstler von der Antike bis zur Gegenwart, Bd. XXXIII, München 1992. – Ivo Krsek et al., Umění baroka na Moravě a ve Slezsku. Vyd. 1., Praha 1996. – Milan Togner, Stavební a umělecký vývoj kostela, in: Michal Altrichter – Milan Togner – Václav Hyhlík, Olomouc. Univerzitní kostel Panny Marie Sněţné, Církevní památky XXIII, Velehrad 2000, s. 9–23. – Jiří Kroupa (ed.), V zrcadle Stínů. Morava v době baroka 1670-1740, Brno 2002. –Jindřich Schulz (red.), Dějiny Olomouce, 1. svazek, Olomouc 2009. – Ondřej Jakubec – Marek Perůtka (eds.), Olomoucké baroko. 2, katalog, Výtvarná kultura let 1620–1780, Olomouc 2010. – Ondřej Konečný, Sochařská výzdoba oltářů v kostele Panny Marie Sněţné v Olomouci (diplomní práce), FF MU, Brno 2011.
165
7. ZÁVĚR Předloţená práce se pokusila na obraz ve vizuální kultuře olomouckých jezuitů nahlédnout, slovy Michaela Baxandalla, „dobovým okem“. Sledovala jezuitskou misii v Olomouci od jejích počátků v minoritském kostele aţ po dokončení novostavby chrámu P. Marie Sněţné, vrchol uměleckých ambicí zdejších jezuitů. Pojem obraz zde byl, stejně jako ikonografický program jezuitského kostela, chápán v několika rovinách. I kdyţ se jádro práce opíralo o analýzu obrazů v bočních kaplích, nezamýšlelo je izolovat od celkové umělecké výzdoby interiéru a ostatních obrazů, jeţ mohl barokní člověk v Olomouci spatřit, čili dobové situace. Tímto způsobem autorka práce dospěla k závěru, ţe charakter umělecké produkce jezuitského řádu v Olomouci zůstal v mnoha ohledech velmi opomíjený. Upozornila na nejen mnohovrstevnost, ale také na vypovídací hodnotu ikonografického programu chrámu realizovaného v souvislosti s morovou epidemií. Dále zdůraznila důleţitost základních východisek Tovaryšstva Jeţíšova, čili řádové spirituality prezentované Duchovními cvičeními Ignáce z Loyoly, Říma a Vídně, důleţité „přestupní stanice“ přetvářející italský názor do jazyka srozumitelného střední Evropě. Nehledě na to, ţe dosud postrádáme ucelenou práci mapující uměleckou tvorbu jezuitů v českých zemích, by se další bádání mělo zaměřit na vzájemné vztahy olomoucké jezuitské koleje s Vídní, avšak také Vratislaví, neboť v tomto směru toho zůstává stále mnoho k objasnění.
166
8. POZNÁMKY 1
Albert Kubišta, Baltazar Hostounský a Václav Šturm, čeští jezuité mezi
Prahou a Olomoucí, in: Ondřej Jakubec – Marek Perůtka (eds.), Olomoucké baroko. 2, katalog, Výtvarná kultura let 1620–1780, Olomouc 2010, s. 36– 40. 2
Jindřich Schulz, Jezuité v Olomouci, in: Jana Mačáková et al., Jezuitský
konvikt: sídlo uměleckého centra Univerzity Palackého v Olomouci: dějiny, stavební a umělecké dějiny, obnova a vyuţití, Olomouc 2002, s. 11–13. 3
Leoš Mlčák, Areál jezuitské koleje v Olomouci, in: Jana Mačáková et al.,
Jezuitský konvikt: sídlo uměleckého centra Univerzity Palackého v Olomouci: dějiny, stavební a umělecké dějiny, obnova a vyuţití, Olomouc 2002, s. 180–184. 4
Jiří Fiala, Olomoučtí jezuité a jejich školy, in: Ondřej Jakubec – Marek
Perůtka (eds.), Olomoucké baroko. 3, Historie a kultura, Výtvarná kultura let 1620–1780, Olomouc 2010, s. 23–26. 5
Milan Togner, Triumf baroka, in: Ondřej Jakubec – Marek Perůtka (eds.),
Olomoucké baroko. 3, Historie a kultura, Výtvarná kultura let 1620–1780, Olomouc 2010, s. 17–20. 6
Martin Elbel, Utváření katolické konfesijní identity v Olomouci, in:
Ondřej Jakubec – Marek Perůtka (eds.), Olomoucké baroko. 1, Proměny ambicí jednoho města, Olomouc 2010, s. 189. 7 8
Viz Leoš Mlčák (pozn. 3), s. 186–198. Uměleckohistorickou a topografickou literaturu o chrámu P. Marie
Sněţné v Olomouci shrnují tituly: Ondřej Jakubec – Marek Perůtka (eds.), Olomoucké baroko. 1, Proměny ambicí jednoho města, Olomouc 2010. – Idem (eds.), Olomoucké baroko. 2, katalog, Výtvarná kultura let 1620– 1780, Olomouc 2010. – Idem (eds.), Olomoucké baroko: výtvarná kultura let 1620–1780. 3, Historie a kultura, Olomouc 2010.
167
9
John W. O’Malley SJ, Saint Ignatius and the Cultural Mission of the
Society of Jesus, in: John W. O’Malley et al., The Jesuits and the Arts, 1540–1773. Toronto 2005, s. 3–26. 10
Matěj Tanner, Die Gesellschaft Jesu Der Aposteln Nachfolgerin, Oder
Fürtreffliche Thaten und Tugenden Der Jenigen, Welche aus Erwehnter Gesellschaft In Beförderung des SeelenHeyls, ... T. 1., Der in Europa arbeitenden Gesellschafft Jesu. Praha 1701. 11
Tomáš Václav Bílek, Dějiny řádu Tovaryšstva Jeţíšova a působení jeho
vůbec a v zemích království Českého zvláště, Brno 1896. 12
Antonín Podlaha, Dějiny kolejí jesuitských v Čechách a na Moravě od
r. 1654 aţ do jejich zrušení, Praha 1914. 13
Alois Kroess, Geschichte der böhmischen Provinz der Gesellschaft Jesu.
Bd.2(1), Beginn der Provinz, des Universitätsstreites und der katholischen Generalreformation bis zum Frieden von Prag 1635, Wien 1927. 14
Ivana Čornejová, Tovaryšstvo Jeţíšovo: Jezuité v Čechách, Praha 1995.
15
Petronilla Cemus (ed.), Bohemia Jesuitica 1556–2006, Tomus 1, 2, Praha
2010. 16
Ignác z Loyoly, Souborné dílo. Duchovní cvičení, Vlastní ţivotopis,
Duchovní deník, Velehrad 2005. 17
Petra Nevímová, Kostel sv. Ignáce a jezuitská novoměstská kolej v Praze
(diplomní práce), Ústav pro dějiny umění FF UK, Praha 1996. – Idem, Ikonografický program původní výzdoby jezuitského kostela sv. Ignáce, Umění XLV, 1997, č. 2. – Idem, Novoměstská jezuitská kolej a kostel sv. Ignáce v Praze, in: Praţský sborník historický XXX, Praha 1998, 151– 186. – Idem, Výstavba a výzdoba Klementina v letech 1556–1773 (disertační práce), Ústav pro dějiny umění FF UK, Praha 2001. – Idem, Vliv spirituality Tovaryšstva Jeţíšova na výzdobu řádových kostelů in: Ivana Čornejová, Úloha církevních řádů při pobělohorské rekatolizaci, Praha 2003. – Idem, Funkce obrazu v umění jezuitského řádu, in: Dějiny 168
umění v české společnosti: otázky, problémy, výzvy. Příspěvky přednesené na Prvním sjezdu českých historiků umění, Praha 2004, s. 107–115. 18
Jan Royt, Obraz a kult v Čechách 17. a 18. století, Praha 1999.
19
Viz Ondřej Jakubec – Marek Perůtka eds. (pozn. 8).
20
Státní okresní archiv Olomouc, Johann Müller, Anfang und Ende
der alten Maria Schneekirche, 1714. 21
Jan Petr Cerroni, Skitze einer Geschichte der bildenden Künste
in Mähren, díl 2, rkp. 1807. 22
Tomáš Řehoř Volný, Kirchliche Topographie von Mähren, meist nach
Urkunden und Handschrifften, 1. Abt.: Olmützer Erzdiöcese, Bd. 5., Brno 1863, s. 206–211. 23
Adolph Nowak, Církevní památky umělecké z Olomouce, druhá sbírka,
Olomouc 1890. 24
August Prokop, Die Markgrafschaft Mähren in Kunstgeschichtlicher
Beziehung, sv. 4, Das Zeitalter der Barocke, Wien 1904. 25
Robert Schünke, Beiträge zur kirchlichen Kunst und Kulturgeschichte
von Olmütz, Neutitschein 1916. 26
Josef Vyvlečka, Příspěvky k dějinám kostela Panny Marie Sněţné
v Olomouci, Olomouc 1917. 27
Alois Jašek, Chrám Panny Marie Sněţné v Olomouci, Olomouc 1923.
28
Milan Togner, Stavební a umělecký vývoj kostela, in: Michal Altrichter –
Milan Togner – Václav Hyhlík, Olomouc. Univerzitní kostel Panny Marie Sněţné, Církevní památky XXIII, Velehrad 2000, s. 9–23. – Milan Togner, Barokní malířství v Olomouci, Olomouc 2008. – Idem, Barokní malířství v Olomouci, in: Ondřej Jakubec – Marek Perůtka (eds.), Olomoucké baroko. 2, katalog, Výtvarná kultura let 1620-1780, Olomouc 2010, s. 213– 227. 29
Leoš Mlčák, Příspěvky k dějinám olomouckého malířství 17. a 18. století
(K. Bergen?, T. Pock, A. M. Lublinský, J. Wickart, J. K. Handke, J. F. Pilz, 169
T. Höchsmann), Vlastivědný věstník moravský 35, 1983, s. 59–67. – Idem, Malíř Josef František Wickart, in: Historická Olomouc a její současné problémy V. Ed. J. Bistřický. Olomouc 1985, s. 259-268. – Idem (ed.), Jan Kryštof Handke. Vlastní ţivotopis 1694–1774, Olomouc 1994. – Idem, Příspěvky k dějinám olomouckého barokního malířství (J. J. Hering, J. J. Heinsch, J. K. Handke, J. I. Sadler), Zprávy památkové péče 55, 1995, s. 321. – Idem, Barokní fresky Karla Josefa Haringera (1687–1734) v olomouckém kostele P. Marie Sněţné, Vlastivědný věstník moravský 53, 2001, s. 48–53. – Idem, Nově zjištěné obrazy Jana Jiřího Heinsche (1647– 1712) a Josefa Františka Pilze (1711–1797), Střední Morava, 2010, č. 30, s. 76–79. 30
Herbert Karner (ed.), Die Jesuiten in Wien: zur Kunst– und
Kulturgeschichte der österreichischen Ordensprovinz der "Gesellschaft Jesu" im 17. und 18. Jahrhundert, Wien 2003. 31
Reinhold Baumstark (ed.), Rom in Bayern: Kunst und Spiritualität der
ersten Jesuiten, Mnichov 1997. 32
Jeffrey Chipps Smith, Sensuous Worship: jesuits and the Art of the Early
Catholic Reformation in Germany, Princeton 2002. 33
Alain Tapié, Vision Jésuite: Du Tintoret à Rubens, Somogy 2006.
34
Gauvin Alexander Bailey (ed.), The Jesuits. Culture, sciences, and the
arts, 1540–1773. University of Toronto Press 1999. 35
Gauvin Alexander Bailey (ed.), The Jesuits II. Culture, sciences, and the
arts, 1540–1773. University of Toronto Press 2005. 36
John W. O’Malley et al., The Jesuits and the Arts, 1540–1773.
Philadelphia 2005. 37
Gauvin Alexandr Bailey, Between Renaissance and Baroque: Jesuit Art
in Rome, 1565–1610, Philadelphia 2009. 38
Gauvin Alexander Bailey (ed.), Hope and Healing: Painting in Italy in
a Time of Plague, 1500–1800, Worcester 2005. 170
39
Viz Jindřich Schulz (pozn. 2), s. 15–16.
40
Viz Johann Müller (pozn. 20).
41
Jiří Fiala – Leoš Mlčák, Neznámé plány staré jezuitské koleje, školní
budovy a kostela Panny Marie v Olomouci, in: Zprávy Vlastivědného muzea v Olomouci, č. 292, 2006, s. 3–28. 42
Viz Johann Müller (pozn. 20), s. 14.
43
Viz Jiří Fiala – Leoš Mlčák (pozn. 41), s. 28. – Plán jezuitského kostela
P. Marie z roku 1710, Planta Templi Olomucensis Soc: Jesu, Moravský zemský archiv Brno (dále MZA Brno), fond Cerroni II, kniha č. 205, fol. 282–283. 44
Viz Johann Müller (pozn. 20), s. 15.
45
Ibidem, s. 18.
46
Vladimír Spáčil (ed.), Sbírka listin archivu města Olomouce 1261–1793:
Inventář, Olomouc 1998, s. 229, č. 929. 47 48
Viz Jan Petr Cerroni (pozn. 21), fol. 65b. Jiří Tíkal, Zprávy o olomouckých památkách v díle J. P. Cerroniho:
„Skitze einer Geschichte der bildenden Künste in Mähren.“ Rozbor a opis (diplomní práce), FF UP, Olomouc 1954, s. 143. 49
Viz Johann Müller (pozn. 20), s. 18.
50
Ibidem, s. 44.
51
Ibidem. – Viz Jan Petr Cerroni (pozn. 21), fol. 61-63. – Viz Tomáš Řehoř
Volný (pozn. 22), s. 206-211. – Viz Adolph Nowak (pozn. 23). – Viz Josef Vyvlečka (pozn. 26). – Viz Alois Jašek (pozn. 27). 52
Viz Jan Petr Cerroni (pozn. 21), fol. 62.
53
Viz Josef Vyvlečka (pozn. 26), s. 31.
54
Viz Jan Petr Cerroni (pozn. 21), fol. 61–63.
55
Viz Johann Müller (pozn. 20), s. 43.
56
Viz Josef Vyvlečka (pozn. 26), s. 31-32.
171
57
MZA Brno, fond E28, Jezuité v Olomouci 1567–1773, sign. B 8,
Poboţnosti, církevní oslavy; B 8/2 1622 lat. Relace o kanonizaci Ignáce z Loyoly a Františka Xaverského. 58
Viz Josef Vyvlečka (pozn. 26), s. 34.
59
Ibidem, s. 35–37.
60
Viz Jan Petr Cerroni (pozn. 21), fol. 62.
61
Viz Josef Vyvlečka (pozn. 26), s. 38.
62
Viz Jan Petr Cerroni (pozn. 21), fol. 61–63. – Viz Josef Vyvlečka (pozn.
26), s. 38–39. 63
Milan Togner, Stavební a umělecký vývoj kostela, in: Michal Altrichter –
Milan Togner – Václav Hyhlík, Olomouc. Univerzitní kostel Panny Marie Sněţné, Církevní památky XXIII, Velehrad 2000, s. 9. 64
Martin Pavlíček, Barokní architektura, in: Jindřich Schulz (red.), Dějiny
Olomouce, 1. svazek, Olomouce 2009, s. 437–438. 65
Ibidem, s. 437–438.
66
Milan Togner, K vystoupení Kiliána Ignáce Dientzenhofera v Olomouci,
Umění 22, 1974, s. 286–289. 67
Viz Johann Müller (pozn. 20).
68
MZA Brno, fond E 28, Jezuité v Olomouci 1567–1773 – fond G 12,
Cerroniho sbírka. 69
Jana Mačáková et al., Jezuitský konvikt: sídlo uměleckého centra
Univerzity Palackého v Olomouci: dějiny, stavební a umělecké dějiny, obnova a vyuţití, Olomouc 2002. – Ondřej Jakubec – Marek Perůtka (eds.), Olomoucké baroko. 2, katalog, Výtvarná kultura let 1620–1780, Olomouc 2010. (obsahují přehled starší bibliografie k dané problematice) 70
Josef Prucek, Diáře rektorů olomoucké koleje a univerzity, Střední
Morava, 2003, 9 (16), s. 58–64. 71
Viz Milan Togner (pozn. 63), s. 9–23.
172
72
Ondřej Jakubec, Olomoucký jezuitský kostel a protimorový kult P. Marie
Sněţné, in: Ondřej Jakubec – Marek Perůtka (eds.), Olomoucké baroko. 1, Proměny ambicí jednoho města, Olomouc 2010, s. 150–156. 73
Jiří Hanke, Olomoučtí jezuité a svatí, in: Bohemia Jesuitica 1556–2006,
Praha 2010, s. 422. 74 75
Viz Ondřej Jakubec (pozn. 72), s. 150–156. Viz Milan Togner (pozn. 63), s. 9–23. – Idem, Barokní malířství
v Olomouci, Olomouc 2008. – Idem, Barokní malířství v Olomouci, in: Ondřej Jakubec – Marek Perůtka (eds.), Olomoucké baroko. 2, katalog, Výtvarná kultura let 1620–1780, Olomouc 2010, s. 213–227. 76
Viz Adolph Nowak (pozn. 23), s. 6. – Viz Josef Vyvlečka (pozn. 26),
s. 38–39. – Viz Alois Jašek (pozn. 27), s. 91. 77
Viz Josef Vyvlečka (pozn. 26), s. 77.
78
Viz Johann Müller (pozn. 20), poslední strana.
79
Ibidem, s. 102.
80
Ibidem, s. 101.
81
Viz Josef Vyvlečka (pozn. 26), s. 77.
82
Viz Jiří Tíkal (pozn. 48), s. 150.
83
MZA Brno, Bočkova sbírka, č. 6053, opis, latinsky.
84
Viz Johann Müller (pozn. 20), s. 102.
85
Viz Josef Prucek (pozn. 70), s. 58.
86
Giovanni Sale, S.J., Architectural Simplicity and Jesuit Architecture, in:
John W. O’Malley et al., The Jesuits and the Arts, 1540–1773. Toronto 2005, s. 30–31. 87
Viz Leoš Mlčák (pozn. 3), s. 189.
88
Miroslav Koudelka, Město za třicetileté války, in: Jindřich Schulz (red.),
Dějiny Olomouce, 1. svazek, s. 354–367. 89
Franco Mormando, Introduction: Response to the Plague in Early
Modern Italy: What the Primary Sources, Printed and Paintes, Reveal, in: 173
Gauvin Alexander Bailey (ed.), Hope and Healing: Painting in Italy in a Time of Plague, 1500-1800, Worcester 2005, s. 2–3. 90
Karel Černý – Jiří M. Havlík, Jezuité a mor, Praha 2008, s. 23.
91
Leoš Mlčák, Mor, hlad, války a ţivelné pohromy v Olomouci. In: Ondřej
Jakubec – Marek Perůtka (eds.), Olomoucké baroko. 2, katalog, Výtvarná kultura let 1620–1780, Olomouc 2010, s. 126–127. 92
Ibidem, s. 126–127.
93
Ibidem, s. 127.
94
Miloslav Čermák, Restaurace katolicismu a státního absolutismu,
Zdravotnictví, in: Jindřich Schulz (red.), Dějiny Olomouce, 1. svazek, s. 396. 95
Viz Karel Černý – Jiří M. Havlík (pozn. 90), s. 23.
96
Athanasius Kircher, Scrutinium pestis physico-medicum, Řím 1658.
97
Viz Franco Mormando (pozn. 89), s. 22.
98
Milan Togner, Barokní malířství v Olomouci, Olomouc, 2008, s. 59.
99
Evonne Levy, Propaganda and the Jesuit Baroque, Toronto 2004,
s. 132–150. 100 101
Ibidem, s. 130–150. Pedro de Ribadeneira, Vita sancti patris Ignatii Loyolae religionis
Societatis Iesu fundatoris, 1609 [?]. – První ţivotopis sepsal v roce 1572 (1587 druhé vydání). Kolem roku 1609 vyšel první ţivotopis, obsahující ilustrace, jejichţ předlohy byly vytvořeny podle P. P. Rubense (?); editor Joannes Galle. Ţivotopis byl vydán celkem ve třech dalších edicích; také v roce 1622 (kanonizace světce). 102
Daniello Bartoli, Della vita e dell'istituto di s. Ignatio, fondatore della
Compagnia di Gesu, 1650. 103
Viz Evonne Levy (pozn. 99), s. 130–160.
104
MZA Brno, fond B1, Gubernium, sign. J 220, kart. 775, fol. 578–586.
105
Viz Jiří Hanke (pozn. 73), s. 419–429, s. 59. 174
106
MZA Brno, fond E 28, Jesuité v Olomouci, sign B 8/19.
107
Sign. 21 H 000039.
108
Sign. ST2-0665.542.
109
Viz Franco Mormando (pozn. 89), s. 34.
110
Horatio Tursellino, De Vita S. Francisci Xaverii, 1594.
111
Martin Lassota, Divus Franciscus Xaverius, Magnus Indiarum
Apostolus in Symbolica Decade in honorem Annorum decem in Indiis exantlatorum adumbratus et Epigrammatum Centuria Expressus nec non Illustrissimis, Magnificis, Perillust. Generosis, Nobilibus, Reverendis, Religiosis, ac Eruditis Dominis, Artium Liberalium et philosophiae neobaccalureis cum in Aula Universitatis Olomucensis promotore R. P. Martino Lassota Societatis Jesu, Artium Liberalium et Philosophiae Doctore..., 1663. 112
Anton Albert Schmerling, Vita S. Francisci Xaverii e Societate Jesu,
indiarum, et japoniæ apostoli, aa. ll. et philosopiae doctoris ... æneiscupris Incisa et thesibus philosophicis distincta quas ..., Vienna 1690. 113
Jan Andrle – Alena Fidlerová et al., Františku nebeský, vyslanče
přesmořský, Podoby úcty k sv. Františku Xaverskému v českých textech 17. a 18. století, Příbram 2010, s. 13–16. 114
Gauvin Alexander Bailey, Italian Renaissance and Baroque Painting
under the Jesuits and its Legacy Throughout Catolic Europe, 1565–1773, in: John W. O’Malley (et al.), The Jesuits and the Arts, 1540–1773. Philadelphia 2005, s. 125-198. 115
Ibidem.
116
4 stříbrné figury, 14 stříbrných srdcí, 2 stříbrné ruce, 2 stříbrné nohy, 1
stříbrný prs a 1 stříbrné oči. – Viz Jiří Hanke (pozn. 73), s. 421. 117
Antonio Rossa, Relatione della Sollennissima Festa fatta in Napoli
all`Immacolata Co[n]cettione di MARIA per lo scioglimento del Voto fatto dalla medesima Citta nell`Anno del contagio 1656, Neapol 1661, s. 48–49. 175
118
James Clifton, Art and Plague at Naples, in: Gauvin Alexander Bailey
(ed.), Hope and Healing: Painting in Italy in a Time of Plague, 1500–1800, Worcester 2005, s. 99–101. 119
Viz Alois Jašek (pozn. 27), s. 84–85.
120
MZA Brno, fond E 28, Jesuité Olomouc, sign. B 3/3. – Arcivévodkyně
Anna věnovala při návštěvě Olomouce roku 1592 jezuitskému chrámu mešní roucho. Dále, roku 1657 darovala oltáři veškeré své jmění vdova Sabina Plesslinová s přáním, aby byla v chrámu pohřbena; podobně učinila vdova Magdalena Štramberská. Na nový oltář z roku 1679 přispěl částkou 100 zlatých velitel olomoucké pevnosti Jiří Fuchs z Kandelberka, olomoucký purkmistr věnoval stříbrný kříţ a tři stříbrné lampy, svatoanenské bratrstvo šest stříbrných svícnů v ceně 720 zlatých a roku 1687 stříbrné sousoší Jeţíška s P. Marií a sv. Annou. – Viz Josef Vyvlečka (pozn. 26), s. 60–61. 121
Zdeněk Orlita, Olomoučtí jezuité a náboţenská bratrstva v 16.–18.
století, Střední Morava, Vlastivědná revue 20, 2005, s. 47–50. 122
Domenico Antonio Vaccaro, P. Maria s dítětem a světci, 1730, olej,
plátno, 121,9 x 91,4 cm, Worcester, Worcester Art Museum. 123
Martin Pavlíček, Sochaři a sochařství baroka v Olomouci, in:
Olomoucké baroko. 2, katalog, Výtvarná kultura let 1620–1780, Olomouc 2010, s. 128. 124
Jan Jiří Roth, Sv. Pavlína, 1706, olej, plátno, Olomouc, Vlastivědné
muzeum. 125
Viz Leoš Mlčák (pozn. 91), s. 128.
126
Antonín Martin Lublinský, Patronka Olomouce sv. Pavlína, teze Antona
Mitzkyho, 1681, mědirytina, 304 x 245 mm, značeno vlevo dole „B. Kilian Sculp. A. 1681“ a vpravo dole „Ant. Lublinsky del.“, Stuttgart, Graphische Sammlung, An 2794 (poškozený exemplář také ve Varšavě – Muzeum Narodowe, N 2114). 176
127
Viz Franco Mormando (pozn. 89), s. 9–11.
128
Viz Leoš Mlčák (pozn. 91), s. 126–127.
129
MZA Brno, fond Jesuité Olomouc E 28, sign. B 5 kaple sv. Pavlíny. –
Při tomto oltáři máme zaznamenáno 151 exvot: 1 čtyřkrejcar, 1 malý kříţ s kameny, 4 malé stříbrné kříţe s kameny, 2 šňůry perel, 3 šňůry perel se vsazenými granáty, 1 moravský znak z perel a granátů, 2 stříbrné hole ke svícení, 1 závěšek vsazený do stříbra, 6 ozdob se vsazeným kamenem a perlou, 1 zasazený kámen posázený perlami, 1 pozlacená záře ze stříbra se sv. Duchem, 6 malých zlatých feniků, 1 tolar, 35 stříbrných figur, 72 stříbrných srdcí, 4 stříbrné desky, 2 páry stříbrných očí, 1 stříbrná noha, 1 stříbrný prs, 1 stříbrný zub, 1 postříbřené jméno Jeţíš, 1 silný stříbrný ţenský pás, 3 namalované obětní desky. – Viz Jiří Hanke (pozn. 73), s. 425. 130
V roce 1651 Anna, vdova Lamačova darovala 100 zl. na stříbrnou lampu
k oltáři světice, v roce 1642 odevzdal Jiří Schönberger celé své jmění 6355 zl koleji, a stříbro, hodiny, šatstvo aj. pro kostel, aby se mohly pořídit stříbrné sochy sv. Pavlíny a Apolónie. Peníze se však pouţily na vykoupení během vpádu Švédů do města. – Viz Josef Vyvlečka (pozn. 26), s. 57–58. 131 132
Viz Martin Pavlíček (pozn. 123), s. 131. Leander Petzoldt, Laurentius (von Rom), in: Engelbert Kirschbaum
(ed.), Lexikon der Christlichen Ikonographie = Innozenz bis Melchisedech, Bd. 7, Ikonographie der Heiligen, Rom 1990, sl. 374–380. 133
Ibidem.
134
Viz Alois Jašek (pozn. 27), s. 45.
135
Viz Johann Müller (pozn. 20), s. 101.
136
Viz Josef Vyvlečka (pozn. 26), s. 41-49.
137
Leoš Mlčák, Doplňky k ikonografii sv. Pavlíny, barokní patronky
Olomouce, Ročenka státního okresního archivu v Olomouci, 10 (29), 2001, s. 106–113. 138
Viz Milan Togner (pozn. 98), s. 69–70. 177
139
Karel Černý, Lékařství v jihoevropských kolejích Tovaryšstva Jeţíšova,
in: Historia medicina cultura, Sborník k dějinám medicíny, s. 83–103. 140
Diana Newall, The ‚Mandylion‘ of Edessa: Interpreting the
‚Acheropoietos‘ Image, London 2001. 141
Viz Karel Černý – Jiří Havlík (pozn. 90), s. 87–100.
142
Viz Jiří Hanke (pozn. 73), s. 426.
143
Vincent Mayr – Lieselotte Schütz, Aloysius Gonzaga, in: Engelbert
Kirschbaum (ed.), Lexikon der Christlichen Ikonographie = Aaron bis Crescentianus von Rom, Bd. 5, Ikonographie der Heiligen, Rom 1990, sl. 100–101. 144
Viz Karel Černý (pozn. 139), s. 83-103.
145
Gauvin Alexandr Bailey, Between Renaissance and Baroque: Jesuit Art
in Rome, 1565–1610, Philadelphia 2009, s. 78. 146
Francesco Trevisani, Poslední přijímání sv. Aloise Gonzagy, 1700–1712,
olej, plátno, 200 x 400 cm, Řím, kostel Sant’Ignazio, kaple Scripanti. 147
Viz Franco Mormando (pozn. 89), s. 9–11.
148
Carlo Maratta, P. Maria s dítětem se zjevuje sv. Stanislavovi Kostkovi,
18. století, olej, plátno, Řím, Sant’Andrea al Quirinale, kaple sv. Stanislava Kostky. 149
Ludovico Mazanti, Extáze sv. Stanislava Kostky, 18. století, olej, plátno,
Řím, Sant’Andrea al Quirinale, kaple sv. Stanislava Kostky. 150
Ludovico Mazanti, Anděl podává přijímání sv. Stanislavovi Kostkovi,
18. století, olej, plátno, Řím, Sant’Andrea al Quirinale, kaple sv. Stanislava Kostky. 151
Pierre Le Gros, Stanislav Kostka na smrtelném loţi, 1702–1703,
mramor, Řím, jezuitský noviciát při kostele Sant’Andrea al Quirinale. 152
Viz Jiří Hanke (pozn. 73), s. 426–427.
153
Viz Zdeněk Orlita (pozn. 121).
178
154
Milan Togner, Kaple Boţího Těla v Olomouci, Umění XXI, 1973,
s. 331-334. 155
Ibidem.
156
Viz Milan Togner (pozn. 63), s. 16–18.
157
Amanda Porterfield, Healing in the History of Christianity, Oxford
2005, s. 6. 158
Heinrich Pfeiffer SJ, The Iconography of the Society of Jesus, in: John
W. O’Malley (et al.), The Jesuits and the Arts, 1540–1773. Philadelphia 2005, s. 221. 159
Federico Zuccaro, Triumf P. Marie, Andělé osvobozují duše z očistce,
Pád andělů, konec 16. století, fresco, Řím, Il Gesù, kaple Andělů. 160
Viz Gauvin Alexandr Bailey (pozn. 145), s. 242–244.
161
Alois Gonzaga, Meditazione sopra gli angeli sancti e particolarmente
sopra gli angeli custori, Řím 1606. 162
Petr Kanisius, Summa doctrinae christianae, 1554.
163
Viz Gauvin Alexandr Bailey (pozn. 145), s. 245–246.
164
Viz Franco Mormando (pozn. 89), s. 18–19.
165
Ibidem, s. 11–12.
166
Ibidem.
167
Sheila Barker, Plague Art in Early Modern Rome: Divine Directives and
Temporal Remedies, in: Gauvin Alexander Bailey (ed.), Hope and Healing: Painting in Italy in a Time of Plague, 1500–1800, Worcester 2005, s. 51. 168
Pamela M. Jones, San Carlo Borromeo and Plague Imagery in Milan and
Rome, in: Gauvin Alexander Bailey (ed.), Hope and Healing: Painting in Italy in a Time of Plague, 1500-1800, Worcester 2005, s. 65. 169
Ibidem.
170
Vita, et Miracoli di San Carlo Borromeo, Řím 1610.
171
Viz Pamela M. Jones (pozn. 168), s. 84–90. 179
172
Viz Franco Mormando (pozn. 89), s. 32.
173
Ibidem.
174
Hieronymus Wierix, Smrt s personifikacemi Chtíče, Pozemského
bohatství a Pýchy, před 1619, rytina, 100 x 70 mm, inv. č. F,1.250, značeno „Hieronymus Wierix fecit et excud“ a „Cum Gratia et Privilegio Buschere“, Londýn, British Museum. 175
"Všechno, co je na světě, po čem dychtí člověk a co chtějí jeho oči,
a pyšný ţivot." 176
Viz Gauvin Alexandr Bailey (pozn. 145), s. 243.
177
Viz Alois Gonzaga (pozn. 161).
178
Francesco Albertino, Trattato dell’angelo custode, Řím 1612.
179
Viz Zdeněk Orlita (pozn. 121), s. 43–45.
180
Bible, Písmo svatého Starého a Nového zákona, Český ekumenický
překlad, Praha 1995, Tobiáš 6,4. 181
Viz Leoš Mlčák (pozn. 137), s. 108.
182
Viz Karel Černý – Jiří Havlík (pozn. 90), s. 105–115.
183
Viz Leoš Mlčák (pozn. 137), s. 108–109.
184
Viz Gauvin Alexander Bailey (pozn. 114), s. 125–126.
185
Gerónimo Nadal, Evangelicae historiae imagines: ex ordine
euangeliorum, quae toto anno in missae sacrificio recitantur, in ordinem temporis vitae Christi digestae, Antverpy 1593. 186
Gerónimo Nadal, Adnotationes et meditationes, in Evangelia quae in
sacrosancto Missae sacrificio toto anno leguntur: Cum eorundem Evangeliorum
Concordantia:
accessit
&
index
historiam
ipsam
euangelicam in ordinem temporis vitae Christi distribuens, Antverpy 1595. 187
Viz Petra Nevímová, Funkce obrazu … (pozn. 17), s. 107–115.
188
Gabriele Paleotti, Discorso intorno alle imagini sacre e profane. Diviso
in cinque libri, dove si scuoprono varii abusi loro e si dichiara il vero
180
modo che cristianamente si doverìa osservare nel porle nelle chiese, case et in ogni altro luogo, Bologna 1582. 189
Roberto Bellarmino, Disputationes de Controversiis Christianae Fidei
adversus hujus temporis Haereticos, Ingolstadt 1586–1593. 190
Johannes Molanus, De picturis et imaginibus sacris: liber unus, tractans
de vitandis circa eas abusibus, et de earundem significationisbus, Lovanium 1570. 191
Antonio Possevino, Bibliotheca selecta: qua agitur de ratione studiorum
in historia, in disciplinis, in salute omnium procuranda, Řím 1593. – Antonio Possevino, Tractatio de poesi et pictura ethica, humana et fabulosa, Lyon 1595. 192
Viz Evonne Levy (pozn. 99), s. 81–84; 106–109.
193
Carlo Giulio Argan, La rettorica e l’arte barocca. In: Enrico Castelli
(ed.), Retorica e barocco: Atti del III Congresso Internazionale di Studi Umanistici, Řím 1955. 194 195
Viz Evonne Levy (pozn. 99), s. 46–52. Jacob Burchardt, Der Cicerone: Eine Anleitung zum Genus der
Kunstwerke Italiens, Basel 1855. 196
Viz Evonne Levy (pozn. 99), s. 28–29.
197
Carlo Galassi Paluzzi, The Secret History of the Jesuit Style, Řím 1951.
– Rudolf Wittkower, Irma Jaffe (ed.), Baroque Art: The Jesuit Contribution, New York 1972. 198
Francis Haskell, Patrons and Painters. A Study in the Relations between
Italian Art and Society in the Age of the Baroque, New Haven 1980. 199
David Freedberg, The Power of Images: Studies in the History and
Theory of Response, Chicago 1989. 200
Viz Evonne Levy (pozn. 99).
201
Ibidem, s. 112–113.
181
202
MZA Brno, fond Jesuité Olomouc E 28, sign. B 3. Dobrodinci kostela,
sign. B5 kaple sv. Pavlíny. 203 204
Viz Francis Haskell (pozn. 198). Ondřej Jakubec, Struktury patronátních aktivit a mecenátu v barokní
Olomouci, in: Ondřej Jakubec – Marek Perůtka (eds.), Olomoucké baroko. Díl 1, Proměny ambicí jednoho města, Olomouc 2010, s. 257. 205
MZA Brno, fond G1, č. 12278, fol. 83–84.
206
MZA Brno, fond G1, č. 12286/2a–f.
207
Viz Milan Togner (pozn. 98), s. 67–68.
208
Josef Tittel, Die Restaurierung der Maria-Schnee-kirche k. u. k.
Garnisonskirche in Olmütz in den Jahren 1916-1819, Olomouc 1918. 209
Restaurátorská zpráva uloţena v archivu NPÚ Olomouc, sign. R 169,
R 186. 210
LM [Leoš Mlčák], heslo Panna Marie Královna nebes, Zázrak P. Marie
Sněţné, in: Ondřej Jakubec – Marek Perůtka (eds.), Olomoucké baroko. 2, katalog, Výtvarná kultura let 1620–1780, Olomouc 2010, s. 273. 211
Leoš Mlčák, Barokní fresky Karla Josefa Haringera (1687–1734)
v olomouckém kostele P. Marie Sněţné, Vlastivědný věstník moravský 53, 2001, s. 48–53. 212
Viz Milan Togner (pozn. 63), s. 13.
213
Ibidem, s. 13. – Viz Leoš Mlčák (pozn. 211), s. 52.
214
Viz Leoš Mlčák (pozn. 210), s. 271–273.
215
Ibidem, s. 272.
216
Ibidem.
217
Viz Francesco Mormando (pozn. 89).
218
Viz Leoš Mlčák (pozn. 210), s. 271.
219
Ibidem, s. 273.
220
Viz Leoš Mlčák (pozn. 211), s. 53.
221
Viz Milan Togner (pozn. 63), s. 16. 182
222
Ibidem, s. 17.
223
Antonín Martin Lublinský, Korunování P. Marie, 70. léta 17. století,
pero, lavírováno světle hnědou na bílém papíře, 180 x 147 mm, v levém rohu paginace perem „29“, nezvěstné (odcizeno) – původně Vědecká knihovna Olomouc, J II 51711 (album č. 40), list č. 29. – Milan Togner, Antonín Martin Lublinský 1636–1690. Olomouc, Univerzita Palackého 2004, s. 115–116. 224
Ondřej Konečný, Sochařská výzdoba oltářů v kostele Panny Marie
Sněţné v Olomouci (diplomní práce), FF MU, Brno 2011. 225
Viz Adolph Nowak (pozn. 23), s. 7.
226
Viz Martin Pavlíček (pozn. 123), s. 131.
227
Martina Chovanečková, Řezbářské dílo Augustina Jana Thomasbergera
v Olomouci (diplomní práce), FF UP, Olomouc 2012, s. 13. 228
Viz Adolph Nowak (pozn. 23), s. 6. – Viz Josef Vyvlečka (pozn. 26),
s. 38-39. – Viz Alois Jašek (pozn. 27), s. 91. 229
Viz Johann Müller (pozn. 20), s. 43.
230
Lieselotte Schütz, Valentin von Rätien, in: Engelbert Kirschbaum (ed.),
Lexikon der Christlichen Ikonographie = Innozenz bis Melchisedech, Bd. 7, Ikonographie der Heiligen, Rom 1990, sl. 529-530. – Viz Leander Petzoldt (pozn. 113), sl. 374–380. 231
Gabriela Elbelová, Ţivot a dílo sochaře Filipa Sattlera (1695–1738),
diplomní práce, FF UP, Olomouc 1997. 232
Viz Martin Pavlíček (pozn. 123), s. 131.
233
Viz Milan Togner (pozn. 63), s. 15-16.
234
MZA Brno, fond B1, Gubernium, sign. J 220, kart. 775, fol. 578-586.
235
Hlavní oltář Panny Marie Sněţné: 15 malých stříbrných srdcí se jménem
Jeţíš a Maria, 13 muţských a ţenských postav, 7 děkovných feniků, 2 velká stříbrná srdce se jménem Jeţíš a Maria, 2 stříbrná a pozlacená srdce,
183
2 tolary Marie Terezie a císaře Františka, 2 oči, 1 paţe, 1 obraz Matky Boţí. – Viz Jiří Hanke (pozn. 73), s. 422. 236 237
Ibidem, s. 422–423. Stefan Kiechle SJ, Ignác z Loyoly – jeho postava ve své době, in:
Bohemia Jesuitica 1556–2006, Praha 2010, s. 57–69. 238
Viz Josef Vyvlečka (pozn. 26), s. 89.
239
Viz Martina Chovanečková (pozn. 227), s. 18.
240
Ibidem.
241
Viz Evonne Levy (pozn. 99), s. 195–232.
242
Viz Jiří Hanke (pozn. 73), s. 419–429.
243
Viz Josef Vyvlečka (pozn. 26), s. 77.
244
Viz Milan Togner (pozn. 98), s. 59.
245
Ibidem.
246
Viz Pedro Ribadeneira (pozn. 101).
247
Viz Milan Togner (pozn. 98), s. 59.
248
MT [Milan Togner], hesla Kardinál Moroni předává sv. Ignáci bulu
papeţe Pavla III., Sv. Ignác udílí almuţny, in: Ondřej Jakubec – Marek Perůtka (eds.), Olomoucké baroko. 2, katalog, Výtvarná kultura let 1620– 1780, Olomouc 2010, s. 315–316. 249
Ibidem – s přehledem starší literatury k problematice, ve které se námět
uváděl nejednotně; například: Sv. Ignác z Loyoly přijímá papeţskou bulu, Kardinál Moroni předává sv. Ignáci bulu papeţe Řehoře XIII. – K námětu se jednoznačně nevyjádřil ani J. K. Handke: Leoš Mlčák (ed.), Jan Kryštof Handke. Vlastní ţivotopis 1694–1774, Olomouc 1994, s. 35–37. 250
Massimo Leone, Saints and signs. A Semiotic Reading of Conversion
in Early Modern Catholicism, Göttingen 2010, s. 78. 251
Viz Alois Jašek (pozn. 27), s. 82–83.
252
Viz Massimo Leone (pozn. 250), s. 78.
253
Viz Milan Togner (pozn. 248), s. 315–316. 184
254
Viz Milan Togner (pozn. 63), s. 16–18.
255
Viz Evonne Levy (pozn. 99), s. 150–151.
256
Viz pozn. 89, 90.
257
Viz Evonne Levy (pozn. 99), s. 150–160.
258
Ibidem, s. 132–149.
259
Zdeňka Vlčková, Misionářská činnost Františka Xaverského – proměny
církevního obrazu (diplomní práce), FF MU, Brno 2007, s. 6–15. 260
Viz Alois Jašek (pozn. 27), s. 94.
261
Viz Martina Chovanečková (pozn. 227), s. 17–18.
262
Viz Milan Togner (pozn. 63), s. 19.
263
Viz Martina Chovanečková (pozn. 227), s. 17.
264
Valeriano Regnartio, S. Francisci Xaverii Indiarum Apostoli Societatis
Jesu quaedam mirakula a Valeriano Regnartio delineata et sculpta, Řím 1622. – Juan Iturriaga Elorza, Hechos prodigiosos atribuidos a San Francisco Javier en unos grabados del siglo XVII., Principe de Vianna Pamplona, Año 55, n. 203 (sept.-dic. 1994), s. 502; http://www.navarra.es/home_es/Indices/Buscador/, vyhledáno dne 28. 2. 2013. 265
Viz Milan Togner (pozn. 63), s. 16–18.
266
Viz Alois Jašek (pozn. 27), s. 67.
267
Milan Togner, Jan Kryštof Handke 1694–1774. Malířské dílo, Olomouc
1994, s. 34–35. 268
Viz Valeriano Regnartio (pozn. 264).
269
Gerard Edelinck, Sv. František Xaverský káţe pohanům, návrh Jerome
Mourlay (činný 1644), British Museum, London. 270
Phillip Kilian, Křest indického kníţete, podle Phillipa Puechera. – Viz
Anton Albert Schmerling (pozn. 112), plotna 16. 271
Viz Milan Togner (pozn. 63), s. 16–18.
272
Petra Oulíková, Klementinum – Průvodce, Praha 2006, s. 21–28. 185
273
„Svatý František Xaverský, apoštol v Indiích, vyvratitel japonské pověry,
učitel křesťanské víry a filozofie, přemoţitel tisíců učených bonzů v disputaci vedené před králem Bunga, oddán cti a lásce.“ 274
„Svatému Františku Xaverskému z Tovaryšstva Jeţíšova, mučedníku,
apoštolovi víry Indů a Japonců a učiteli křesťanské filozofie, přemoţiteli společenství bonzů v disputaci před králem Bunga a vítězi nad vůdcem třítisící bonzů.“ 275
Petra Zelenková, Dvě univerzitní teze podle Antonína Martina
Lublinského. Miscellanea 15, 1998 [vyd. 2000], s. 269–293. 276
Viz Horatio Tursellino (pozn. 110).
277
Viz Petra Zelenková (pozn. 275), s. 269–293.
278
Ibidem.
279
Ibidem.
280
Phillip Kilian, Disputace sv. Františka Xaverského, podle Phillipa
Puechera, 1690 – Viz Anton Albert Schmerling (pozn. 112), plotna 29. 281
Jan Jiří Heinsch, Křest kníţete Bungů sv. Františkem Xaverským, 1689,
olej, plátno, 640 x 420 cm, farní kostel sv. Františka Xaverského v Uherském Hradišti. – Viz Jana Macháčková, Křest kníţete Bungů sv. Františkem Xaverským. Pokus o identifikaci skupiny evropsky oděných muţů a interpretaci scény, Slovácko LIII, 2011, s. 331–344. 282
Benedictus Fariat, Smrt sv. Františka Xaverského, 1672–1709, British
Museum, London. 283
Viz Zdeňka Vlčková (pozn. 259), s. 24–25.
284
Viz Juan Iturriaga Elorza (pozn. 264), s. 489.
285
Martin Lechner, Anna, in: Engelbert Kirschbaum (ed.), Lexikon der
christlichen Ikonographie = Aaaron bis Crescentianus von Rom. Bd. 5, Ikonographie der Heiligen, Rom 1990, sl. 168–184. 286
Viz Martina Chovanečková (pozn. 227), s. 25.
186
287
Andrea Pozzo, Perspectiva pictorum arque architectorum, volume 1–2,
Augsburg 1709. 288
Viz Martin Pavlíček (pozn. 123), s. 122–123.
289
Renate Miehe, Hieronymus, in: Kirschbaum Engelbert (ed.), Lexikon der
christlichen Ikonographie = Crescentianus von Tunis bis Innocentia, Bd. 6, Ikonographie der Heiligen. Sonderausg. Rom 1990, sl. 519–529. 290 291
Viz Martin Pavlíček (pozn. 123), s. 122–123. Felix Becker – Ulrich Thieme, Allgemeines Lexikon der bildenden
Künstler: von der Antike bis zur Gegenwart, Band 32, Leipzig, s. 259. 292
Ivo Hlobil – Pavel Michna – Milan Togner, Olomouc, Praha 1984,
s. 109. 293
Viz Milan Togner (pozn. 63), s. 20.
294
Viz Martin Pavlíček (pozn. 123), s. 131.
295
Ibidem, s. 231.
296
Viz Milan Togner (pozn. 63), s. 16.
297
Viz Milan Togner (pozn. 98), s. 71–72.
298
Viz Jan Royt (pozn. 18).
299
Ibidem – Martin Lechner, Maria, Marienbild, in: Engelbert Kirschbaum
(ed.), Lexikon der Christlichen Ikonographie, Bd. 3, Allgemeine Ikonographie, L–R, Rom 1990, sl. 154–210. 300
Viz Josef Vyvlečka (pozn. 26), s. 90.
301
Jan Amos Dus – Petr Pokorný (ed.), Novozákonní apokryfy. I, Neznámá
evangelia. Vyd. 2. Praha 2006. 302
Lieselotte Schütz, Paula Romana, in: Engelbert Kirschbaum (ed.),
Lexikon der Christlichen Ikonographie = Meletius bis Zweiundvierzig Martyrer, Bd. 8, Ikonographie der Heiligen, Rom 1990, sl. 127. 303 304
Viz Martin Pavlíček (pozn. 123), s. 125. Anneliese Seeliger-Zeiss, Apollonia von Alexandrien, in: Engelbert
Kirschbaum (ed.), Lexikon der christlichen Ikonographie = Aaaron bis 187
Crescentianus von Rom. Bd. 5, Ikonographie der Heiligen, Rom 1990, sl. 232–236. 305
Viz Milan Togner (pozn. 63), s. 15.
306
Viz Alois Jašek (pozn. 27), s. 43-44.
307
OJ [Ondřej Jakubec], heslo Protimorové procesí s ostatky sv. Pavlíny
v Olomouci roku 1623, in: Ondřej Jakubec – Marek Perůtka (eds.), Olomoucké baroko. 2, katalog, Výtvarná kultura let 1620–1780, Olomouc 2010, s. 295. 308
Ibidem.
309
Gabriela Kaster, Joseph von Nazareth, in: Engelbert Kirschbaum (ed.),
Lexikon der Christlichen Ikonographie = Innozenz bis Melchisedech, Bd. 7, Ikonographie der Heiligen, Rom 1990, sl. 210–221. 310
Viz Adolph Nowak (pozn. 23).
311
Viz Martina Chovanečková (pozn. 227), s. 36.
312
Ibidem, s. 37.
313
Viz Diana Newall (pozn. 140).
314
Johanna von Herzogenberg, Johannes von Nepomuk, in: Engelbert
Kirschbaum (ed.), Lexikon der Christlichen Ikonographie = Innozenz bis Melchisedech, Bd. 7, Ikonographie der Heiligen, Rom 1990, sl. 153–157. 315
Viz Jan Amos Dus – Petr Pokorný ed. (pozn. 301).
316
Viz Milan Togner (pozn. 98), s. 69–70.
317
Viz Gerónimo Nadal (pozn. 167).
318
„Třem neviňátkům a kajícníkům“
319
Viz Vincent Mayr – Lieselotte Schütz (pozn. 143), sl. 100–101.
320
Viz Alois Jašek (pozn. 27), s. 35–36.
321
Ibidem, s. 36.
322
Ibidem.
323
Viz Martina Chovanečková (pozn. 227), s. 19.
324
Viz Alois Jašek (pozn. 27), s. 37. 188
325
MZA Brno, fond E 28, Jezuité v Olomouci 1567–1773, sign. B 3.
Dobrodinci kostela, B 3/23, B 3/24. 326
Viz Alois Jašek (pozn. 27), s. 35–36.
327
Viz Martin Pavlíček (pozn. 123), s. 137.
328
Ibidem.
329
Miloš Stehlík, Barok v soše, Brno 2006, s. 138.
330
Viz Alois Jašek (pozn. 27), s. 35-36.
331
Viz Vincent Mayr – Lieselotte Schütz (pozn. 143), sl. 100–101.
332
Autor neznámý, Sv. Alois Gonzaga kontemplující nad kříţem, kol. 1750,
olej, plátno, Uherské Hradiště, kostel sv. Františka Xaverského. 333
Autor neznámý, Sv. Alois Gonzaga kontemplující nad kříţem, kol. 1750,
olej, plátno, Telč, kostel Jména Jeţíš. 334 335
Viz Milan Togner (pozn. 136), s. 331–334. Leoš Mlčák, Příspěvky k dějinám olomouckého barokního malířství
(J. J. Hering, J. J. Heinsch, J. K. Handke, J. I. Sadler), Zprávy památkové péče 55, 1995, s. 321. 336
Leoš Mlčák (ed.), Jan Kryštof Handke. Vlastní ţivotopis 1694–1774,
Olomouc 1994. 337
Annibale Carracci, Křest Krista, 1585, olej, plátno, Bologna, San
Gregorio. 338 339
Viz Milan Togner (pozn. 63), s. 19. Michael, Erzengel, in: Engelbert Kirschbaum (ed.), Lexikon der
Christlichen Ikonographie, Bd. 3, Allgemeine Ikonographie, L–R, Rom 1990, sl. 255–265. 340
Viz Martina Chovanečková (pozn. 227), s. 21.
341
Ibidem.
342
Elisabeth Lucchesi Palli, Erzengel, in: Engelbert Kirschbaum (ed.),
Lexikon der Christlichen Ikonographie, Bd. 1, Allgemeine Ikonographie, Rom 1990, sl. 674–681. 189
343
Helmut Rosenfeld, Tobias, in: Engelbert Kirschbaum (ed.), Lexikon der
Christlichen Ikonographie, Bd. 4, Allgemeine Ikonographie, Rom 1990, sl. 320–332. 344
Miloš Stehlík, Sochařství, in: Ivo Krsek – Miloš Stehlík – Zdeněk
Kudělka – Josef Válka, Umění baroka na Moravě a ve Slezsku, Praha 1996, s. 360. 345
Viz Milan Togner (pozn.98), s. 66–67.
346
Viz Milan Togner (pozn. 63), s. 15.
347
Johann Georg Schmidt, Archanděl Michael v boji s ďáblem, kolem
1713, olej, plátno, Vídeň, St. Peterskirche, Am Hof. 348
Friederike Werner, Dorothea von Cäsarea, in: Engelbert Kirschbaum
(ed.), Lexikon der Christlichen Ikonographie = Crescentianus von Tunis bis Innocentia, Bd. 6, Ikonographie der Heiligen, Rom 1990, sl. 89–92. 349
Ivo Krsek, Malířství, in: Ivo Krsek – Miloš Stehlík – Zdeněk Kudělka –
Josef Válka, Umění baroka na Moravě a ve Slezsku, Praha 1996, s. 548. 350
Josef Ignác Sadler, Svatá rodina se sv. Annou, kolem 1753, olej, plátno,
81 x 66 cm, Hněvotín, fara. 351
Jiří Kroupa – Martina Miláčková – Leoš Mlčák (eds.), Josef Ignác
Sadler 1725–1767, Olomouc 2011, s. 81–83. 352
Viz Leoš Mlčák (pozn. 317), s. 321–322.
353
Ibidem.
354
Ibidem.
355
Karl Josef Smits – Friederike Tschochner, Karl Borromäus, in:
Wolfgang Braunfels (ed.), Lexikon der Christlichen Ikonographie = Innozenz bis Melchisedech, Bd. 7, Ikonographie der Heiligen, Rom 1990, sl. 273–275. 356
Viz Martina Chovanečková (pozn. 227), s. 27.
357
Viz Gabriela Elbelová (pozn. 231).
358
Viz Miloš Stehlík (pozn. 329). 190
359
Viz Karel Černý – Jiří Havlík (pozn. 90), s. 91.
360
Ibidem, s. 92.
361
Viz Martin Lechner (pozn. 281), sl. 154–210.
362
Ibidem – Exvota k obrazu Panny Marie Pomocnice: 4 stříbrná srdce, 3
stříbrné figury, 3 malované tabulky a po jedné šňůře perel, stříbrné noze a paţi. – Viz Jiří Hanke (pozn. 73), s. 422. 363
Autor neznámý, P. Maria Pomocná, 2. polovina 18. století, olej, plátno,
Witoszowie, kostel Navštívení P. Marie. 364
Dariusza Galewskiego – Anny Jezierskiej, Silesia Jesuitica. Kultura
i sztuka zakonu jezuitów na Śląsku i w hrabstwie kłodzkim 1580–1776. Materiały konferencji naukowej zorganizowanej przez Oddział Wrocławski Stowarzyszenia Historyków Sztuki (Wrocław, 6–8 X 2011), dedykowane pamięci Profesora Henryka Dziurli, Wrocław 2012, s. 75–83. 365
„Jakub také zplodil Josefa muţe Mariina, které se narodil Jeţíš, zvaný
Kristus.“ 366 367
„Učedník, kterého Jeţíš miloval.“ Viz Leoš Mlčák (pozn. 336). – Milan Togner, Jan Kryštof Handke
1694–1774. Malířské dílo, Olomouc 1994. 368
Engel, in: Engelbert Kirschbaum (ed.), Lexikon der Christlichen
Ikonographie, Bd. 1, Allgemeine Ikonographie, Rom 1990, sl. 626–642. – Raphael, in: Engelbert Kirschbaum (ed.), Lexikon der Christlichen Ikonographie, Bd. 3, Allgemeine Ikonographie, L–R, Rom 1990, sl. 496. 369
Viz Ondřej Konečný (pozn. 224), s. 14.
370
Viz Josef Vyvlečka (pozn. 26), s. 92.
371
Siegfried Grän, Margareta von Cortona, in: Engelbert Kirschbaum (ed.),
Lexikon der Christlichen Ikonographie = Innozenz bis Melchisedech, Bd. 7, Ikonographie der Heiligen, Rom 1990, sl. 502–503.
191
372
Sabine Kimpel, Isidor von Madrid, in: Engelbert Kirschbaum (ed.),
Lexikon der Christlichen Ikonographie = Innozenz bis Melchisedech, Bd. 7, Ikonographie der Heiligen, Rom 1990, sl. 11–13. 373
Viz Zdeněk Orlita (pozn. 121), s. 47–50.
374
Viz Milan Togner (pozn. 63), s. 15.
375
Leander Petzoldt, Barbara Jungfrau, in: Engelbert Kirschbaum (ed.),
Lexikon der Christlichen Ikonographie = Aaron bis Crescentianus von Rom, Bd. 5, Ikonographie der Heiligen, Rom 1990, sl. 304–311. 376
Marga Anstett-Janssen, Maria Magdalena, in: Engelbert Kirschbaum
(ed.), Lexikon der Christlichen Ikonographie = Innozenz bis Melchisedech, Bd. 7, Ikonographie der Heiligen, Rom 1990, sl. 516–541. 377
Christel Squarr, Stanislaus Kostka SJ, in: Engelbert Kirschbaum (ed.),
Lexikon der Christlichen Ikonographie = Meletius bis Zweiundvierzig Martyrer, Bd. 8, Ikonographie der Heiligen, Rom 1990, sl. 389–390. 378
Miloš Stehlík, Slohová podstata sochařského díla Ondřeje Zahnera, in:
Miloš Stehlík, Barok v soše, Brno 2006, s. 138.
192
9. SUMMARY In the Jesuit church of the Virgin Mary of the Snow in Olomouc, we observe, not only on the main altarpiece and on the painting on the vault of the nave, but also on the paintings in the side chapels, a reference to the plague. Detailed exploration of topics used in the artistic decoration of the church, have demonstrated the existence of a multi-layered iconographic program, responsive, inter alia, also to plague of the years 1713–1715. The Jesuits mission in Olomouc primarily focused on the reform of the individual in the spirit of the Counter-Reformation promoted in accordance with their spirituality and approach to art. In temple, we also find in connection with the devastating plague epidemic motives intend on it. The plague basically totally decimated the town. The mind of the people needed face up to it. In this regard, the artworks played an important role. They were created not only as document of experienced crisis and thanks for survival, but also as an expression of anxiety and suffering of contemporary society and a reminder of the effectiveness of various "heavenly remedies" because secular medicine failed in this regard.
193
10. PRAMENY A LITERATURA
PRAMENY Moravský zemský archiv Brno, fond E 28, Jesuité Olomouc, sign. B 3, B 5. Moravský zemský archiv Brno, fond G 12, Cerroniho sbírka. Moravský zemský archiv Brno, Bočkova sbírka, č. 6053. Státní okresní archiv Olomouc, Johann Müller, Anfang und Ende der alten Maria Schneekirche, 1714.
LITERATURA – ABECEDNĚ Michal Altrichter – Milan Togner – Václav Hyhlík, Olomouc. Univerzitní kostel Panny Marie Sněţné, Církevní památky XXIII, Velehrad 2000, s. 9– 23. Carlo Giulio Argan, La rettorica e l’arte barocca. In: Enrico Castelli (ed.), Retorica e barocco: Atti del III Congresso Internazionale di Studi Umanistici, Řím 1955. Gauvin Alexander Bailey (ed.), The Jesuits. Culture, sciences, and the arts, 1540–1773. University of Toronto Press 1999. Gauvin Alexander Bailey (ed.), The Jesuits II. Culture, sciences, and the arts, 1540–1773. University of Toronto Press 2005. Gauvin Alexander Bailey (ed.), Hope and Healing: Painting in Italy in a Time of Plague, 1500–1800, Worcester 2005.
194
Gauvin Alexandr Bailey, Between Renaissance and Baroque: Jesuit Art in Rome, 1565-1610, Philadelphia 2009. Bible, Písmo svatého Starého a Nového zákona, Český ekumenický překlad, Praha 1995. Oldřich Jakub Blaţíček et al., Dějiny českého výtvarného umění (II/1). Od počátků renesance do závěru baroka, Praha 1989. Petronilla Cemus (ed.), Bohemia Jesuitica 1556–2006, Tomus 1, 2, Praha 2010. Jan Petr Cerroni, Skitze einer Geschichte der bildenden Künste in Mähren, díl 2, rkp. 1807. Karel Černý – Jiří M. Havlík, Jezuité a mor, Praha 2008. Karel Černý, Lékařství v jihoevropských kolejích Tovaryšstva Jeţíšova, in: Historia medicina cultura, Sborník k dějinám medicíny, Praha 2006, s. 83– 103. Ivana Čornejová, Tovaryšstvo Jeţíšovo: Jezuité v Čechách, Praha 1995. Bohumír Jan Dlabač, Algemeines historisches Künstler-Lexicon für Böhmen, und zum Theil auch für Mähren und Schlesien, Ersten band, A–H, Praha 1815. Bohumír Jan Dlabač, Algemeines historisches Künstler-Lexicon für Böhmen, und zum Theil auch für Mähren und Schlesien, Zweiter band, I–R, Praha 1815. Bohumír Jan Dlabač, Algemeines historisches Künstler-Lexicon für Böhmen, und zum Theil auch für Mähren und Schlesien, Dritter band, S–Z, Praha 1815.
195
Sylva Dobalová, Pašijový cyklus Karla Škréty. Mezi výtvarnou tradicí a jezuitskou spiritualitou, Praha 2003. Hana Dvorská, Dílo Ignáce Viktorina Raaba ze sbírek olomouckého arcibiskupství (diplomní práce), FF UP, Olomouc 2006. Beda Dudík (ed.), Geschichts-Quellen Mährens: Im Auftrage des hohen mährischen Landes-Ausschusses Erster Band, J. P. Ceronis HandschriftenSammlung, Brünn 1850. Jiří Fiala, Neznámé plány staré jezuitské koleje, školní budovy a kostela Panny Marie Sněţné, Zprávy Vlastivědného muzea v Olomouci, č. 292, 2006, s. 3–28. Dušan Foltýn et al., Encyklopedie moravských a slezských klášterů, Praha 2005. David Freedberg, The Power of Images: Studies in the History and Theory of Response, Chicago 1989. Dariusza Galewskiego – Anny Jezierskiej, Silesia Jesuitica. Kultura i sztuka zakonu jezuitów na Śląsku i w hrabstwie kłodzkim 1580 –1776. Materiały konferencji naukowej zorganizowanej przez Oddział Wrocławski Stowarzyszenia Historyków Sztuki (Wrocław, 6–8 X 2011), dedykowane pamięci Profesora Henryka Dziurli, Wrocław 2012. James Hall, Slovník námětů a symbolů ve výtvarném umění, Praha 1991. Francis Haskell, Patrons and Painters. A Study in the Relations between Italian Art and Society in the Age of the Baroque, New Haven 1980. Martina Chovanečková, Řezbářské dílo Augustina Jana Thomasbergera v Olomouci (diplomní práce), FF UP, Olomouc 2012.
196
Ondřej Jakubec – Marek Perůtka (ed.), Olomoucké baroko. 1, Proměny ambicí jednoho města, Olomouc 2010. Ondřej Jakubec – Marek Perůtka (ed.), Olomoucké baroko. 2, katalog, Výtvarná kultura let 1620–1780, Olomouc 2010. Ondřej Jakubec – Marek Perůtka (ed.), Olomoucké baroko: výtvarná kultura let 1620-1780. 3, Historie a kultura, Olomouc 2010. Alois Jašek, Chrám Panny Marie Sněţné v Olomouci, Olomouc 1923. Thomas Karl, Johann Georg Schmidt genannt der "Wiener Schmidt" um 1685–1748, Wien 1983. Athanasius Kircher, Scrutinium pestis physico-medicum, Řím 1658. Engelbert Kirschbaum (ed.), Lexikon der Christlichen Ikonographie, Bd. 1– 8, Rom 1990. Ondřej Konečný, Sochařská výzdoba oltářů v kostele Panny Marie Sněţné v Olomouci (diplomní práce), FF MU, Brno 2011. Ivan Krajíček, Barokní malířská výzdoba kostela P. M. Sněţné v Olomouci (diplomní práce), Katedra dějin umění FF UP, Olomouc 1993. Jiří Kroupa (ed.), V zrcadle Stínů. Morava v době baroka 1670–1740, Brno 2002. Jiří Kroupa – Martina Miláčková – Leoš Mlčák (eds.), Josef Ignác Sadler 1725–1767, Olomouc 2011. Ivo Krsek et al., Umění baroka na Moravě a ve Slezsku. Vyd. 1., Praha 1996. Evonne Levy, Propaganda and the Jesuit Baroque, Toronto 2004.
197
Ignác z Loyoly, Souborné dílo. Duchovní cvičení, Vlastní ţivotopis, Duchovní deník, Velehrad 2005. Jana Mačáková et al., Jezuitský konvikt: sídlo uměleckého centra Univerzity Palackého v Olomouci: dějiny, stavební a umělecké dějiny, obnova a vyuţití. 1. vyd. Olomouc 2002. Vladimír Maňas – Zdeněk Orlita – Martina Potůčková (eds.), Zboţných duší úl: náboţenská bratrstva v kultuře raněnovověké Moravy, Olomouc 2010. Leoš Mlčák, Příspěvky k dějinám olomouckého malířství 17. a 18. století (K. Bergen?, T. Pock, A. M. Lublinský, J. F. Wickart, J. K. Handke, J. F. Pilz, T. Höchsmann), Vlastivědný věstník moravský 35, 1983, s. 59–67. Leoš Mlčák, Malíř Josef František Wickart. In: Historická Olomouc a její současné problémy V. Ed. J. Bistřický. Olomouc 1985, s. 259–268. Leoš Mlčák (ed.), Jan Kryštof Handke. Vlastní ţivotopis 1694–1774, Olomouc 1994. Leoš Mlčák, Příspěvky k dějinám olomouckého barokního malířství (J. Hering, J. Heinsch, J. K. Handke, J. I. Sadler), Zprávy památkové péče 55, 1995, s. 321. Leoš Mlčák, Barokní fresky Karla Josefa Haringera (1687–1734) v olomouckém kostele P. Marie Sněţné, Vlastivědný věstník moravský 53, 2001, s. 48. Leoš Mlčák, Doplňky k ikonografii sv. Pavlíny, barokní patronky Olomouce, Ročenka státního okresního archivu v Olomouci, 10 (29), 2001, s. 106–113.
198
Leoš Mlčák, Nově zjištěné obrazy Jana Jiřího Heinsche (1647 –1712) a Josefa Františka Pilze (1711–1797), Střední Morava, 2010, č. 30, s. 76– 79. Jaromír Neumann, Malířství 17. století v Čechách. Praha 1951. Jaromír Neumann, Český barok. Praha 1974. Petra Nevímová, Ikonografický program původní výzdoby jezuitského kostela sv. Ignáce. Umění XLV, 1997, č. 2. Petra Nevímová, Novoměstská jezuitská kolej a kostel sv. Ignáce v Praze, in: Praţský sborník historický XXX, Praha 1998, 151–186. Petra Nevímová, Vliv spirituality Tovaryšstva Jeţíšova na výzdobu řádových kostelů in: Ivana Čornejová, Úloha církevních řádů při pobělohorské rekatolizaci, Praha 2003. Petra Nevímová, Funkce obrazu v umění jezuitského řádu, in: Dějiny umění v české společnosti: otázky, problémy, výzvy. Příspěvky přednesené na Prvním sjezdu českých historiků umění, Praha 2004, s. 107–115. Adolph Nowak, Církevní památky umělecké z Olomouce, druhá sbírka, Olomouc 1890. John W. O’Malley et al., The Jesuits and the Arts, 1540–1773. Philadelphia 2005. Zdeněk Orlita, Olomoučtí jezuité a náboţenská bratrstva v 16. –18. století, Střední Morava, Vlastivědná revue 20, 2005, s. 47–50. Carlo Galassi Paluzzi, The Secret History of the Jesuit Style, Řím 1951. Roy Porter, Největší dobrodiní lidstva. Historie medicíny od starověku po současnost, Praha 2001. 199
August Prokop, Die Markgrafschaft Mähren in Kunstgeschichtlicher Beziehung, sv. 4, Das Zeitalter der Barocke, Wien 1904. Julius Röder, Die Olmützer Künstler und Kunsthandwerker des Barock. Olmütz 1934. Jindřich Schulz (red.), Dějiny Olomouce, 1. svazek, Olomouce 2009. Robert Schünke, Beiträge zur kirchlichen Kunst und Kulturgeschichte von Olmütz, Neutitschein 1916. Lenka Stolárová – Vít Vlnas, Karel Škréta (1610–1674): doba a dílo. Praha, Národní galerie v Praze 2010. Petr Svobodný – Ludmila Hlaváčková, Dějiny lékařství v českých zemích, Praha 2004. Michal Šroněk, Jan Jiří Heinsch: malíř barokní zboţnosti, Praha 2006. Alain Tapié, Vision Jésuite: Du Tintoret à Rubens, Somogy 2006. Jiří Tíkal, Zprávy o olomouckých památkách v díle J. P. Cerroniho: „Skitze einer Geschichte der bildenden Künste in Mähren.“ Rozbor a opis (diplomní práce), FF UP, Olomouc 1954. Milan Togner, Kaple Boţího Těla v Olomouci, Umění XXI, 1973, s. 331– 334. Milan Togner, Jan Kryštof Handke 1694–1774. Malířské dílo, Olomouc 1994. Milan Togner, Barokní malířství v Olomouci, Olomouc, 2008. Milan Togner, Malířství 17. století na Moravě, Olomouc 2010. Prokop Toman, Slovník československých výtvarných umělců. Praha 1927. 200
Josef Vyvlečka, Příspěvky k dějinám kostela Panny Marie Sněţné v Olomouci, Olomouc 1917. Vít Vlnas (ed.), Sláva barokní Čechie. Umění, kultura a společnost 17. a 18. století, Praha 2001. Vít Vlnas (ed.), Sláva barokní Čechie. Stati o umění, kultuře a společnosti 17. a 18. století. Praha 2001. Hans Vollmer (ed.) Allgemeines Lexikon der bildenden Künstler von der Antike bis zur Gegenwart. München 1992. Tomáš Řehoř Volný, Kirchliche Topographie von Mähren, meist nach Urkunden und Handschrifften, 1. Abt.: Olmützer Erzdiöcese, Bd. 5., Brno 1863. Rudolf Wittkower, Irma Jaffe (ed.), Baroque Art: The Jesuit Contribution, New York 1972.
201
11. PŘÍLOHY A SEZNAM VYOBRAZENÍ NA CD PŘÍLOHY 1. Plán jezuitského kostela P. Marie z roku 1710, Planta Templi Olomucensis Soc: Jesu, MZA Brno, fond Cerroni II, kniha č. 205, fol. 283. 2. Hypotetické rozmístění a zasvěcení oltářů v jezuitském kostele P. Marie k roku 1710. 3. Půdorys jezuitského kostela P. Marie Sněţné, současný stav. 4. Půdorys jezuitského kostela P. Marie Sněţné, rekonstrukce zasvěcení kaplí podle Johanna Müllera. 5. Půdorys jezuitského kostela P. Marie Sněţné, hypotetické rozmístění oltářů před úpravami, varianta A. 6. Půdorys jezuitského kostela P. Marie Sněţné, hypotetické rozmístění oltářů před úpravami, varianta B.
SEZNAM VYOBRAZENÍ NA CD 1. Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, 1711–1714, průčelí. Foto: Jana Macháčková. 2. Karel Josef Haringer, P. Maria Královna nebes, 1716–1717, frescosecco, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, klenba presbytáře. Foto: Jana Macháčková. 3. Johann Michael Rottmayr, Oslava Jména Jeţíš, 1703–1706, frescosecco, Wroclaw, kostel Jména Jeţíš, klenba lodi. Reprofoto: Dariusza Galewskiego – Anny Jezierskiej, Silesia Jesuitica. Kultura i sztuka zakonu jezuitów na Śląsku i w hrabstwie kłodzkim 1580–1776, Wrocław 2012. 202
4.
Karel Josef Haringer, Zázrak P. Marie Sněţné, 1716–1717, frescosecco, Olomouc, kostel Panny Marie Sněţné, klenba hlavní lodi. Foto: Jana Macháčková.
5.
Jan Kryštof Handke, Zmrtvýchvstalý Kristus a P. Maria, 1732, frescosecco, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, klenba předsíně. Foto: Jana Macháčková.
6.
Jan Kryštof Handke, P. Maria a sv. Jan Evangelista, 1732, fresco-secco, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, klenba pod kůrem. Foto: Jana Macháčková.
7.
Jan Kryštof Handke, Nanebevzetí P. Marie, 1732, fresco-secco, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, klenba pod kůrem. Foto: Jana Macháčková.
8.
Jan Kryštof Handke, Korunování P. Marie, 1732, fresco-secco, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, klenba pod kůrem. Foto: Jana Macháčková.
9.
Jan Kryštof Handke, P. Maria Orodovnice Moravy, 1732, fresco-secco, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, klenba předsíně. Foto: Jana Macháčková.
10. Jan Kryštof Handke, Andělé, 1732, fresco-secco, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, prostor pod kůrem. Foto: Jana Macháčková. 11. Jan Kryštof Handke, Andělé, 1732, fresco-secco, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, prostor pod kůrem. Foto: Jana Macháčková. 12. Augustin Jan Thomasberger, hlavní oltář, 1721–722, dřevo, povrchová úprava, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné. Foto: Jana Macháčková. 13. Augustin Jan Thomasberger, Sv. Vavřinec, 1721–722, dřevo, zlacení, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, hlavní oltář. Foto: Jana Macháčková. 14. Augustin Jan Thomasberger, Sv. Valentin, 1721–722, dřevo, zlacení, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné. Foto: Jana Macháčková.
203
15. Augustin Jan Thomasberger, Evangelista Marek a Lukáš, 1721–722, dřevo, zlacení, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné. Foto: Jana Macháčková. 16. Jan Jiří Schmidt, Zjevení P. Marie Sněţné, 1721, olej, plátno, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, hlavní oltář. Foto: Jana Macháčková. 17. Joannes Galle, Zázraky sv. Ignáce z Loyoly, rytina in: Vita Sancti Patris Ignatii…, Antverpy 1622. Foto: http://www.flandrica.be/items/show/513/; vyhledáno 13. 2. 2013. 18. Andrea Pozzo, Zázračný léčitel, sv. Ignác z Loyoly, 1685, fresco, Řím, kostel Sant’Ignazio, klenba závěrové apsidy. Foto: Jana Macháčková. 19. Jan Sturmer, Oltář sv. Ignáce z Loyoly, 1720, dřevo, povrchová úprava, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Ignáce z Loyoly. Foto: Jana Macháčková. 20. Andrea Pozzo, Oltář sv. Ignáce z Loyoly, 1695, mramor, povrchová úprava, Řím, kostel Il Gesù, kaple sv. Ignáce z Loyoly. Foto: Jana Macháčková. 21. Andrea Pozzo, Oltář sv. Ignáce z Loyoly, in: Perspectiva pictorum atque architectorum, vol. 2., Augsburg, 1709. Foto: http://digi.ub.uniheidelberg.de/diglit/pozzo1709bd2; vyhledáno 13. 2. 2013. 22. Vincenzo Mariotti podle Andrei Pozza, Oltář sv. Ignáce z Loyoly, 1697, 61,5 x 37,4 cm, rytina, London, British Museum. Reprofoto: Evonne Levy, Propaganda and the Jesuit Baroque, Toronto 2004. 23. Jan Sturmer, Nejsvětější Trojice, 1720, dřevo, povrchová úprava, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Ignáce z Loyoly. Foto: Jana Macháčková. 24. Wolfgang Rossmayer, Zázraky a zjevení sv. Ignáce – Uzdravuje nemocnou ţenu, 1723, cca 27,9 x 18,2 cm, pozlacený reliéf, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Ignáce z Loyoly. Foto: Jana Macháčková. 204
25. Wolfgang Rossmayer, Zázraky a zjevení sv. Ignáce – Vyhání démona z posedlé ţeny, P. Maria se zjevuje sv. Ignácovi, 1723, cca 27,9 x 18,2 cm, pozlacený reliéf, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Ignáce z Loyoly. Foto: Jana Macháčková. 26. Wolfgang Rossmayer, Zázraky a zjevení sv. Ignáce – Sv. Petr se zjevuje sv. Ignácovi, Sv. Ignác pomáhá při porodu, 1723, cca 27,9 x 18,2 cm, pozlacený reliéf, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Ignáce z Loyoly. Foto: Jana Macháčková. 27. Wolfgang Rossmayer, Zázraky a zjevení sv. Ignáce – Sv. Ignác hasí poţár, 1723, cca 27,9 x 18,2 cm, pozlacený reliéf, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Ignáce z Loyoly. Foto: Jana Macháčková. 28. Jan Jiří Hering, Vidění v La Storta, 1621, olej, plátno, 220 x 115 cm, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Ignáce z Loyoly. Foto: Jana Macháčková. 29. Joannes Galle, Vidění v La Storta, rytina in: Vita Sancti Patris Ignatii…, Antverpy 1622. Foto: http://www.flandrica.be/items/show/513/; vyhledáno 13. 2. 2013. 30. Jan Kryštof Handke, Slavnostní zahájení činnosti Collegia Germanica, 1744, olej, plátno, 228 x 262 cm, Olomouc, Římskokatolická farnost P. Marie Sněţné. Foto: Jana Macháčková. 31. Cornelis Galle (dílna), podle Petra Paula Rubense (?), Sv. Ignác představuje papeţi Juliovi III. členy Collegia Germanica, rytina in: Vita Beati P. Ignatii Loiolae Societatis Iesv Fvndatoris, Řím 1609. Foto: http://purl.pt/14486/1/P135.html; vyhledáno 13. 2. 2013. 32. Jan Kryštof Handke, Sv. Ignác udílí almuţny, 1744, olej, plátno, 228 x 265 cm, Olomouc, Římskokatolická farnost P. Marie Sněţné. Foto: Jana Macháčková.
205
33. Jan Kryštof Handke, Sv. Petr se zjevuje sv. Ignáci po poranění v bitvě u Pamplony, 1743, fresco-secco, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Ignáce z Loyoly. Foto: Jana Macháčková. 34. Jan Kryštof Handke, P. Maria pomáhá sv. Ignácovi při sestavování regulí řádu, 1743, fresco-secco, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Ignáce z Loyoly. Foto: Jana Macháčková. 35. Joannes Galle, Potvrzení regulí jezuitského řádu papeţem Pavlem III., rytina in: Vita Sancti Patris Ignatii…, Antverpy 1622. Foto: http://www.flandrica.be/items/show/513/; vyhledáno 13. 2. 2013. 36. Cornelis Galle (dílna), podle Petra Paula Rubense (?), Potvrzení regulí jezuitského řádu papeţem Pavlem III., rytina in: Vita Beati P. Ignatii Loiolae
Societatis
Iesv
Fvndatoris,
Řím
1609.
Foto:
http://purl.pt/14486/1/P119.html; vyhledáno 13. 2. 2013. 37. Jan Kryštof Handke, Potvrzení regulí jezuitského řádu papeţem Pavlem III., 1743, fresco-secco, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Ignáce z Loyoly. Foto: Jana Macháčková. 38. Jan Kryštof Handke, Vize světce s Nejsvětější Trojicí, 1743, frescosecco, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Ignáce z Loyoly. Foto: Jana Macháčková. 39. Andrea Pozzo, Alegorie misionářské činnosti, 1688–1694, fresco, Řím, kostel Sant’Ignazio. Foto: Jana Macháčková. 40. Jan Kryštof Handke, Zjevení Krista v hostii, 1743, fresco-secco, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Ignáce z Loyoly. Foto: Jana Macháčková. 41. Joannes Galle, Zjevení Krista v hostii, rytina in: Vita Sancti Patris Ignatii…, Antverpy 1622. Foto: http://www.flandrica.be/items/show/513/; vyhledáno 13. 2. 2013. 42. Cornelis Galle (dílna), podle Petra Paula Rubense (?), Zjevení Krista v hostii, rytina in: Vita Beati P. Ignatii Loiolae Societatis Iesv 206
Fvndatoris, Řím 1609. Foto: http://purl.pt/14486/1/P41.html; vyhledáno 13. 2. 2013. 43. Jan Kryštof Handke, Modlitba sv. Ignáce, 1743, fresco-secco, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Ignáce z Loyoly. Foto: Jana Macháčková. 44. Cornelis Galle (dílna), podle Petra Paula Rubense (?), Modlitba sv. Ignáce, rytina in: Vita Beati P. Ignatii Loiolae Societatis Iesv Fvndatoris,
Řím
1609.
Foto:
http://purl.pt/14486/1/P145.html;
vyhledáno 13. 2. 2013. 45. Jan Kryštof Handke, Ţena s dítětem před obrazem světce, 1743, frescosecco, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Ignáce z Loyoly. Foto: Jana Macháčková. 46. Jan Kryštof Handke, Sv. Ignác zapuzuje hada, 1743, grisaille, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Ignáce z Loyoly. Foto: Jana Macháčková. 47. Cornelis Galle (dílna), podle Petra Paula Rubense (?), Sv. Ignác zapuzuje hada, rytina in: Vita Beati P. Ignatii Loiolae Societatis Iesv Fvndatoris,
Řím
1609.
Foto:
http://purl.pt/14486/1/P151.html;
vyhledáno 13. 2. 2013. 48. Jan Kryštof Handke, Sv. Ignác levituje při modlitbě, 1743, grisaille, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Ignáce z Loyoly. Foto: Jana Macháčková. 49. Jan Kryštof Handke, Sv. Ignác klade meč před obraz P. Marie, 1743, grisaille, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Ignáce z Loyoly. Foto: Jana Macháčková. 50. Cornelis Galle (dílna), podle Petra Paula Rubense (?), Sv. Ignác klade meč před obraz P. Marie, rytina in: Vita Beati P. Ignatii Loiolae Societatis Iesv Fvndatoris, Řím 1609. Foto: http://purl.pt/14486/1/P29.html; vyhledáno 13. 2. 2013. 207
51. Jan Kryštof Handke, Uzdravení jeptišky po pádu ze schodiště, 1743, grisaille, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Ignáce z Loyoly, Foto: Jana Macháčková. 52. Jan Kryštof Handke, Modlitba před obrazem světce, 1743, grisaille, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Ignáce z Loyoly. Foto: Jana Macháčková. 53. Jan Kryštof Handke, Sv. Ignác se zjevuje spícímu muţi, 1743, grisaille, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Ignáce z Loyoly. Foto: Jana Macháčková. 54. Jan Kryštof Handke, Nemocná ţena uzdravena před obrazem světce, 1743, grisaille, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Ignáce z Loyoly. Foto: Jana Macháčková. 55. Pietro da Cortona (1596–1669), Oltář sv. Františka Xaverského, Řím, Il Gesù, Kaple sv. Františka Xaverského. Foto: Jana Macháčková. 56. Giovanni Andrea Carlone (1639–1697), Křest orientální panovnice, Utěšování ztroskotaných na moři, Zázrak s krabem, Glorifikace sv. Františka Xaverského, fresco, Řím, Il Gesù, Kaple sv. Františka Xaverského. Foto: Jana Macháčková. 57. Giovanni Battista Gaulli, Smrt sv. Františka Xaverského, 1676, olej, plátno, 65 x 46 cm, Řím, San Andrea al Quirinale, Kaple sv. Františka Xaverského. Foto: Jana Macháčková. 58. Augustin Jan Thomasberger, Oltář sv. Františka Xaverského, 1720, dřevo, povrchová úprava, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Františka Xaverského. Foto: Jana Macháčková. 59. Augustin Jan Thomasberger, Svatá Rodina, 1720, dřevo, povrchová úprava, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Františka Xaverského. Foto: Jana Macháčková. 60. Wolfgang Rossmayer, Zázraky a zjevení sv. Františka Xaverského – Metá blesky na smrt, 1723, cca 27,9 x 18,2 cm, pozlacený reliéf, 208
Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Františka Xaverského. Foto: Jana Macháčková. 61. Wolfgang Rossmayer, Zázraky a zjevení sv. Františka Xaverského – Uzdravuje slepého, 1723, cca 27,9 x 18,2 cm, pozlacený reliéf, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Františka Xaverského. Foto: Jana Macháčková. 62. Wolfgang Rossmayer, Zázraky a zjevení sv. Františka Xaverského – Rozsvícení lampy před obrazem světce, 1723, cca 27,9 x 18,2 cm, pozlacený reliéf, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Františka Xaverského. Foto: Jana Macháčková. 63. Wolfgang Rossmayer, Zázraky a zjevení sv. Františka Xaverského – Zjevuje se nemocnému, 1723, cca 27,9 x 18,2 cm, pozlacený reliéf, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Františka Xaverského. Foto: Jana Macháčková. 64. Wolfgang Rossmayer, Zázraky a zjevení sv. Františka Xaverského – Zjevuje se nemocnému, 1723, cca 27,9 x 18,2 cm, pozlacený reliéf, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Františka Xaverského. Foto: Jana Macháčková. 65. Wolfgang Rossmayer, Zázraky a zjevení sv. Františka Xaverského – Křísí mrtvé, 1723, cca 27,9 x 18,2 cm, pozlacený reliéf, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Františka Xaverského. Foto: Jana Macháčková. 66. Wolfgang Rossmayer, Zázraky a zjevení sv. Františka Xaverského – Podává ţeně růţenec, 1723, cca 27,9 x 18,2 cm, pozlacený reliéf, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Františka Xaverského. Foto: Jana Macháčková. 67. Jan Kryštof Handke, Povolání sv. Františka Xaverského, 1720, olej, plátno, 220 x 115 cm, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Františka Xaverského. Foto: Jana Macháčková. 209
68. Jan Kryštof Handke, Sv. František Xaverský přijímá zakládací listinu semináře v Goi, 1744, olej na plátně, 224 x 262 cm, Olomouc, Římskokatolická farnost P. Marie Sněţné v Olomouci. Foto: Jana Macháčková. 69. Jan Kryštof Handke, Indická misie sv. Františka Xaverského, 1744, olej na plátně, 228 x 262 cm, Olomouc, Římskokatolická farnost P. Marie Sněţné v Olomouci. Foto: Jana Macháčková. 70. Jan Kryštof Handke, Křest indického kníţete, 1743, fresco-secco, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Františka Xaverského. Foto: Jana Macháčková. 71. Jan Kryštof Handke, Uzdravení nemocného jezuity, 1743, fresco-secco, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Františka Xaverského, Foto: Jana Macháčková. 72. Johann Georg Waldreich podle Antonína Martina Lublinského, univerzitní teze studenta olomoucké univerzity Leopolda Kryštofa Gellera, Disputace sv. Františka Xaverského před kníţetem Bungů, 1675, mědiryt, 23 x 30 cm. Stuttgart, Staatsgalerie – Graphische Sammlung, An 2793. Reprofoto: M. Togner, Antonín Martin Lublinský 1636–1690, s. 244. 73. Hermann Schmidt, Disputace sv. Františka Xaverského před kníţetem Bungů, 1665–1675, tempera. Xaveriánský cyklus v tzv. Křiţovnické chodbě Klementina. Foto: Jana Macháčková. Fotografie byla pořízena se souhlasem Národní knihovny ČR v prostorách Klementina v Praze. 74. Jan Kryštof Handke, Disputace sv. Františka Xaverského, 1743, frescosecco, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Františka Xaverského. Foto: Jana Macháčková. 75. Phillip Kilan, Disputace sv. Františka Xaverského, podle Phillipa Puechera, plotna 29, Anton Albert Schmerling, in: Vita S. Francisci Xaverii …, Vienna 1690. Foto: 210
http://colonialart.org/archive/artList?row=167&col=1344a-1344b; vyhledáno 13. 2. 2013. 76. Jan Jiří Heinsch, Křest kníţete Bungů sv. Františkem Xaverským, 1689, olej na plátně, 640 x 420 cm, Uherské Hradiště, farní kostel sv. Františka Xaverského. Foto: restaurátorky Radana a Dagmar Hamsíkovy. 77. Jan Kryštof Handke, Udílení svátosti nemocnému, 1743, fresco-secco, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Františka Xaverského. Foto: Jana Macháčková. 78. Jan Kryštof Handke, Uzdravení nemocného v ústí Gangu (?), 1743, fresco-secco, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Františka Xaverského. Foto: Jana Macháčková. 79. Jan Kryštof Handke, Vzkříšení dítěte orientální královny na ostrově Ternato, 1743, fresco-secco, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Františka Xaverského. Foto: Jana Macháčková. 80. Jan Kryštof Handke, Sv. František Xaverský se zjevuje nemocnému jezuitovi, 1743, grisaille, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Františka Xaverského. Foto: Jana Macháčková. 81. Jan Kryštof Handke, Sv. František Xaverský nese na zádech Inda, 1743, grisaille, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Františka Xaverského. Foto: Jana Macháčková. 82. Phillip Kilian, Sv. František Xaverský nese Inda na zádech, podle Phillipa Puechera, plotna 12, Anton Albert Schmerling, in: Vita S. Francisci Xaverii …, Vienna 1690. Foto: http://colonialart.org/archive/artList?row=167&col=1342a-1342b; vyhledáno 13. 2. 2013. 83. Jan Kryštof Handke, Sv. František Xaverský se modlí před kříţem, 1743, grisaille, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Františka Xaverského. Foto: Jana Macháčková. 211
84. Jan Kryštof Handke, Kněz slouţí mši před oltářem světce, 1743, grisaille, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Františka Xaverského. Foto: Jana Macháčková. 85. Jan Kryštof Handke, Tajemné rozsvícení lampy před oltářem světce, 1743, grisaille, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Františka Xaverského. Foto: Jana Macháčková. 86. Jan Kryštof Handke, Dítě, přiváděné k světcovu obrazu, 1743, grisaille, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Františka Xaverského. Foto: Jana Macháčková. 87. Jan Kryštof Handke, Světec se zjevuje nemocnému, 1743, grisaille, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Františka Xaverského. Foto: Jana Macháčková. 88. Domenico Antonio Vaccaro, Madona s dítětem a světci, 1730, olej, plátno, 121,9 x 91,4 cm, Worcester, Worcester Art Museum. Reprofoto: Gauvin Alexander Bailey (ed.), Hope and Healing: Painting in Italy in a Time of Plague, 1500–1800, Worcester 2005, s. 212. 89. Augustin Jan Thomasberger, Oltář sv. Anny, 1722, dřevo, povrchová úprava, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Anny. Foto: Jana Macháčková. 90. Andrea Pozzo, Oltář sv. Aloise Gonzagy, in: Perspectiva pictorum atque architectorum, vol. 2., Augsburg, 1709. Foto: http://digi.ub.uniheidelberg.de/diglit/pozzo1709bd2; vyhledáno 13. 2. 2013. 91. Augustin Jan Thomasberger, Sv. Jan Křtitel, počátek 20. let 18. století, dřevo, bílá polychromie, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Anny. Foto: Jana Macháčková. 92. Jan Jiří Schmidt, P. Maria s dítětem a sv. Annou; nástavec: sv. Alţběta se sv. Janem Křtitelem, 1721, olej na plátně, asi 340 x 200 cm, nástavec: asi 140 x 70 cm, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Anny. Foto: Jana Macháčková. 212
93. Olomoucký malíř, Cyklus ze ţivota sv. Anny – Sv. Anna s P. Marií nad chrámem, do kterého proudí poutníci, po polovině 17. století (?), tempera na mědi, 27,9 x 18,2 cm, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Anny. Foto: Jana Macháčková. 94. Olomoucký malíř, Cyklus ze ţivota sv. Anny, po polovině 17. století (?), tempera na mědi, 27,9 x 18,2 cm, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Anny. Foto: Jana Macháčková. 95. Autor neznámý, Sv. Anna, ante quem 1581, olej na plátně, asi 62 x 49 cm, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Anny. Foto: Jana Macháčková. 96. Jan Kryštof Handke, Obětování P. Marie v chrámu, 1729, fresco-secco, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Anny. Foto: Jana Macháčková. 97. Jan Kryštof Handke, Zvěstování sv. Anně, 1729, fresco-secco, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, kaple sv. Anny. Foto: Jana Macháčková. 98. Jan Jiří Roth, Sv. Pavlína, 1706, olej, plátno, Olomouc, Vlastivědné muzeum. Reprofoto: Ondřej Jakubec – Marek Perůtka (eds.), Olomoucké baroko: výtvarná kultura let 1620-1780. 3, Historie a kultura, Olomouc 2010, s. 127. 99. Augustin Jan Thomasberger, Oltář sv. Pavlíny, 1721, dřevo, povrchová úprava, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Pavlíny. Foto: Jana Macháčková. 100. Aaugustin Jan Thomasberger, Sv. Petr, počátek 20. let 18. století, dřevo, bílá polychromie, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Pavlíny. Foto: Jana Macháčková. 101. Jan Jiří Schmidt, Sv. Pavlína léčí nemocné morem, 1721, olej, plátno, asi 340 x 200 cm, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Pavlíny. Foto: Jana Macháčková.
213
102. Jan Jiří Schmidt, Sv. Apolónie, 1721, olej, plátno, asi 140 x 70 cm, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Pavlíny. Foto: Jana Macháčková. 103. Olomoucký
malíř,
Protimorové
procesí
s ostatky
sv.
Pavlíny
v Olomouci roku 1623, po polovině 17. století (?), olej, měď, 27,9 x 18,2 cm, Olomouc, Vlastivědné muzeum, inv. č. O 619. Reprofoto: Ondřej Jakubec – Marek Perůtka (eds.), Olomoucké baroko. 2, katalog, Výtvarná kultura let 1620–1780, Olomouc 2010, s. 295. 104. Olomoucký malíř, Sv. Pavlína jako patronka města při morové epidemii v roce 1623, po polovině 17. století (?), olej, měď, 27,9 x 18,2 cm, Olomouc Vlastivědné muzeum. Reprofoto: Ondřej Jakubec – Marek Perůtka (eds.), Olomoucké baroko: výtvarná kultura let 1620– 1780. 3, Historie a kultura, Olomouc 2010, s. 126. 105. Autor neznámý, Sv. Jáchym s P. Marií, 2. polovina 18. století, olej, plátno, asi 100 x 72 cm, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Pavlíny. Foto: Jana Macháčková. 106. Jan Kryštof Handke, Křest sv. Pavlíny, 1729, fresco-secco, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Pavlíny. Foto: Jana Macháčková. 107. Jan Kryštof Handke, Martyrologium sv. Pavlíny, 1729, fresco-secco, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Pavlíny. Foto: Jana Macháčková. 108. Augustin Jan Thomasberger, Oltář sv. Josefa, 20. léta 18. století, dřevo, povrchová úprava, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Josefa. Foto: Jana Macháčková. 109. Karel Josef Haringer, Sen sv. Josefa, 1728, olej, plátno, 357 x 175 cm, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Josefa. Foto: Jana Macháčková.
214
110. Karel Josef Haringer, Sv. František Borgiáš, 1728, olej, plátno, asi 120 x 80 cm, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Josefa. Foto: Jana Macháčková. 111. Luigi Garzi, Sen sv. Josefa, do roku 1713, fresco, Řím, Saint’Ignazio, kaple sv. Josefa. Foto: Jana Macháčková. 112. Autor neznámý, Sv. Apolónie, po polovině 18. století (?), olej, plátno, asi 95 x 83 cm, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Josefa. Foto: Jana Macháčková. 113. Jan Kryštof Handke, Navštívení P. Marie, 1729, fresco-secco, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Josefa. Foto: Jana Macháčková. 114. Wolfgang Träger, Oltář sv. Aloise Gonzagy, 1747, mramor, povrchová úprava, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Aloise. Foto: Jana Macháčková. 115. Autor neznámý, Sv. Alois Gonzaga kontemplující nad kříţem, 50. léta 18. století, olej, plátno, Uherské Hradiště, kostel sv. Františka Xaverského. Foto: Jana Macháčková. 116. Autor neznámý, Sv. Alois Gonzaga kontemplující nad kříţem, 50. léta 18. století, olej, plátno, Telč, kostel Jména Jeţíšova. Foto: Jana Macháčková. 117. Autor neznámý, Anděl podává přijímání sv. Stanislavovi Kostkovi, kol. 1750, olej, plátno, 59 x 55 cm, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Aloise. Foto: Jana Macháčková. 118. Autor neznámý, sv. Karel Boromejský podává v Breši první přijímání sv. Aloisovi Gonzagovi, kol. 1750, olej, plátno, 59 x 55 cm, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Aloise. Foto: Jana Macháčková. 119. Autor neznámý, Anděl podává přijímání sv. Stanislavovi Kostkovi, kol. 1750, olej, plátno, 59 x 55 cm, Olomouc, kaple Boţího Těla. Foto: Jana Macháčková. 215
120. Autor neznámý, Sv. Karel Boromejský podává v Breši první přijímání sv. Aloisovi Gonzagovi, kol. 1750, olej, plátno, 59 x 55 cm, Olomouc, kaple Boţího Těla. Foto: Jana Macháčková. 121. Francesco Trevisani, Poslední přijímání sv. Aloise Gonzagy, 1700– 1712, olej, plátno, 200 x 400 cm, Řím, kostel Sant’Ignazio, kaple Scripanti. Foto: Jana Macháčková. 122. Ludovico Mazzanti, Extáze sv. Stanislava Kostky, 18. století, olej, plátno, Řím, Sant’Andrea al Quirinale, kaple sv. Stanislava Kostky. Foto: Jana Macháčková. 123. Jan Kryštof Handke, Sv. Jan Křtitel s beránkem, 1729, olej, plátno, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Aloise, nástavec oltáře. Foto: Jana Macháčková. 124. Jan Kryštof Handke, Křest Páně, 1729, olej, plátno, asi 357 x 175 cm Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Aloise. Foto: Jana Macháčková. 125. Annibale Carracci, Křest Krista, 1585, olej, plátno, Bologna, San Gregorio. Foto: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Annibale_Carracci__The_Baptism_of_Christ_-_WGA04407.jpg; vyhledáno 6. 3. 2013. 126. Autor neznámý, Sv. Antonín Paduánský, polovina 18. století, olej, plátno, asi 97 x 72 cm, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Aloise. Foto: Jana Macháčková. 127. Jan Kryštof Handke, Glorifikace sv. Aloise, 1729, fresco-secco, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Aloise. Foto: Jana Macháčková. 128. Jan Kryštof Handke, Andílek s lilií, 1729, fresco-secco, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Aloise, okenní špaleta. Foto: Jana Macháčková.
216
129. Jan Kryštof Handke, Andílek s trnovou korunou a růţovým keřem, 1729, fresco-secco, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Aloise, okenní špaleta. Foto: Jana Macháčková. 130. Wolfgang Träger (dílna), První zpověď sv. Aloise Gonzagy, kolem roku 1750, dřevo, zlacení, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Aloise, zpovědnice. Foto: Jana Macháčková. 131. Federico Zuccaro, Pád andělů, konec 16. století, fresco, Řím, Il Gesù, kaple Andělů. Foto: Jana Macháčková. 132. Augustin Jan Thomasberger, Oltář sv. Archanděla Michaela, 1720, dřevo, povrchová úprava, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Aloise, zpovědnice. Foto: Jana Macháčková. 133. Josef František Wickart, Archanděl Michael v boji s ďáblem, 1721, olej, plátno, asi 336 x 170 cm, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Archanděla Michaela. Foto: Jana Macháčková. 134. Johann Georg Schmidt, Archanděl Michael v boji s ďáblem, kolem 1713, olej, plátno, Vídeň, St. Peterskirche, Am Hof. Foto: Jana Macháčková. 135. Josef František Wickart, Stigmatizace sv. Františka z Assisi, 1721, olej, plátno, asi 120 x 80 cm, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Archanděla Michaela. Foto: Jana Macháčková. 136. Josef Ignác Sadler, Sv. Dorota, počátek 50. let 18. století (?), olej, plátno, 97 x 75 cm, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Archanděla Michaela, mensa oltáře. Foto: Jana Macháčková. 137. Jan Jiří Heinsch, Sv. Rodina, 80. léta 17. století, olej, plátno, 81 x 60 cm, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Archanděla Michaela, boční oltář. Foto: Jana Macháčková. 138. Augustin Jan Thomasberger, Oltář sv. Karla Boromejského, 1722, dřevo, povrchová úprava, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Karla Boromejského. Foto: Jana Macháčková. 217
139. Josef František Wickart, Sv. Karel Boromejský podává Tělo Páně umírajícím, 1721, olej, plátno, asi 343 x 194 cm, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Karla Boromejského. Foto: Jana Macháčková. 140. Josef František Wickart, Vidění sv. Rozálie, 1721, olej, plátno, asi 120 x 80 cm, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Karla Boromejského, nástavec oltáře. Foto: Jana Macháčková. 141. Autor neznámý, P. Maria Pomocná, téţ Pasovská, 2. polovina 18. století, olej, plátno, asi 97 x 75 cm, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Karla Boromejského, oltářní menza. Foto: Jana Macháčková. 142. Autor neznámý, P. Maria Pomocná, 2. polovina 18. století, olej, plátno, Witoszowie,
kostel
Nawiedzenia
NMP.
Reprofoto:
Dariusza
Galewskiego – Anny Jezierskiej, Silesia Jesuitica. Kultura i sztuka zakonu jezuitów na Śląsku i w hrabstwie kłodzkim 1580–1776, Wrocław 2012, s. 327. 143. Autor neznámý, Sv. Jan Nepomucký, 2. polovina 18. století, olej, plátno, 96 x 70 cm, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Karla Boromejského. Foto: Jana Macháčková. 144. Autor neznámý, Sv. Josef, 2. polovina 18. století, olej, plátno, asi, 70 x 52 cm, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Karla Boromejského. Foto: Jana Macháčková. 145. Autor neznámý, Sv. Jan Evangelista, 2. polovina 18. století, olej, plátno, asi, 70 x 52 cm, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Karla Boromejského. Foto: Jana Macháčková. 146. Oltář sv. Anděla Stráţce, 1720–1730, dřevo, povrchová úprava, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Anděla Stráţce. Foto: Jana Macháčková.
218
147. Augustin Jan Thomasberger, Immaculata, 1720–1730, dřevo, bílá polychromie, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Anděla Stráţce. Foto: Jana Macháčková. 148. Filip Sattler, Sv. Markéta z Cortony, 1720–1730, dřevo, bílá polychromie, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Anděla Stráţce. Foto: Jana Macháčková. 149. Autor neznámý, Anděl vyvádí Lota a jeho dcery z hořící Sodomy, 1720–1730, sádra, zlacení, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Anděla Stráţce. Foto: Jana Macháčková. 150. Autor neznámý, Anděl pomáhá Hagar, 1720–1730, sádra, zlacení, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Anděla Stráţce. Foto: Jana Macháčková. 151. Autor neznámý, Daniel v jámě lvové, 1720–1730, sádra, zlacení, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Anděla Stráţce. Foto: Jana Macháčková. 152. Autor neznámý, Anděl Stráţce se zjevuje sv. Isidorovi (?), 1720–1730, sádra, zlacení, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Anděla Stráţce. Foto: Jana Macháčková. 153. Autor neznámý, Anděl Stráţný zabraňuje ohni, 1720–1730, sádra, zlacení, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Anděla Stráţce. Foto: Jana Macháčková. 154. Karel Josef Haringer, Sv. Anděl Stráţce, 1728, olej, plátno, asi 290 x 165 cm, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Anděla Stráţce. Foto: Jana Macháčková. 155. Hieronymus Wierix, Smrt s personifikacemi Chtíče, Pozemského bohatství a Pýchy, před 1619, rytina, 100 x 70 mm, inv. č. F,1.250, značeno „Hieronymus Wierix fecit et excud“ a „Cum Gratia et Privilegio Buschere“, Londýn, British Museum.
219
156. Jan Kryštof Handke, Tóbit posílá syna na cestu, 1729, fresco-secco, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Anděla Stráţce. Foto: Jana Macháčková. 157. Jan Kryštof Handke, Anděl vyvádí sv. Petra z vězení, 1729, frescosecco, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Anděla Stráţce. Foto: Jana Macháčková. 158. Oltář sv. Barbory, 1720–1730, dřevo, povrchová úprava, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Barbory. Foto: Jana Macháčková. 159. Filip Sattler, Ukřiţovaný, 1720–1730, dřevo, bílá polychromie, zlacení, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Barbory. Foto: Jana Macháčková. 160. Filip Sattler, Sv. Marie Magdalena, 1720–1730, dřevo, bílá polychromie, zlacení, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Barbory. Foto: Jana Macháčková. 161. Autor neznámý, Anděl a sv. Barbora u loţe umírajícího, 1720–1730, sádra, zlacení, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Barbory. Foto: Jana Macháčková. 162. Autor neznámý, Sv. Barbora prchá před otcem, 1720–1730, sádra, zlacení, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Barbory. Foto: Jana Macháčková. 163. Autor neznámý, Kristus navštěvuje sv. Barboru ve věţi, 1720–1730, sádra, zlacení, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Barbory. Foto: Jana Macháčková. 164. Autor neznámý, Sv. Barbora se ubírá do své věţe, 1720–1730, sádra, zlacení, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Barbory. Foto: Jana Macháčková. 165. Autor neznámý, Sv. Barbora předvedená před soudce Marciána, 1720– 1730, sádra, zlacení, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Barbory. Foto: Jana Macháčková. 220
166. Karel Josef Haringer, Stětí sv. Barbory, 1728, olej, plátno, asi 288 x 166 cm, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Barbory. Foto: Jana Macháčková. 167. Jan Kryštof Handke, Glorifikace sv. Barbory, 1729, fresco-secco, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Barbory. Foto: Jana Macháčková. 168. Jan Kryštof Handke, Sv. Barbora pomáhá nemocným a umírajícím, 1729, fresco-secco, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Barbory. Foto: Jana Macháčková. 169. Wolfgang Träger (?),Oltář sv. Kříţe, 50. léta 18. století, mramor, dřevo, bílá polychromie, zlacení, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci. Foto: Jana Macháčková. 170. Wolfgang Träger (?), Kazatelna, 50. léta 18. století, mramor, dřevo, zlacení, kostel P. Marie Sněţné v Olomouci. Foto: Jana Macháčková.
221
12. SEZNAM OBRAZOVÉ PŘÍLOHY 1. Jan Jiří Schmidt, Zjevení P. Marie Sněţné, 1721, olej, plátno, 600 x 400 cm, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, hlavní oltář. Foto: Jana Macháčková. 2. Jan Jiří Hering, Vidění v La Storta, 1621, olej, plátno, 220 x 115 cm, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Ignáce z Loyoly. Foto: Jana Macháčková. 3. Wolfgang Rossmayer, Zjevení a zázraky sv. Ignáce – Vyhání démona z posedlé ţeny, 1723, pozlacený reliéf, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Ignáce z Loyoly. Foto: Jana Macháčková. 4. Joannes Galle, Zázraky sv. Ignáce z Loyoly, rytina in: Vita Sancti Patris Ignatii…, Antverpy 1622. Foto: http://www.flandrica.be/items/show/513/; vyhledáno 4. 2. 2013. 5. Jan Jiří Schmidt, P. Maria s dítětem a sv. Annou, 1721, olej, plátno, 340 x 200 cm, Olomouc, Kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Anny. Foto: Jana Macháčková. 6. Jan Jiří Schmidt, Sv. Pavlína léčí nemocné morem, 1721, olej, plátno, 340 x 200 cm, Olomouc, Kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Pavlíny. Foto: Jana Macháčková. 7. Karel Josef Haringer, Sen sv. Josefa, sv. František Borgiáš, 1728, olej, plátno, 357 x 175 cm, Olomouc, Kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Josefa. Foto: Jana Macháčková. 8. Karel Josef Haringer, Sv. Alois Gonzaga, 1728, olej, plátno, 103 x 78 cm, Olomouc, Kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Aloise Gonzagy. Foto: Jana Macháčková. 9. Josef
František
Wickart,
Archanděl
Michael
v boji
s ďáblem,
Stigmatizace sv. Františka z Assisi, 1721, olej, plátno, asi 336 x 170 cm,
222
Olomouc, Kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Archanděla Michaela. Foto: Jana Macháčková. 10. Josef František Wickart, Sv. Karel Boromejský podává Tělo Páně umírajícím, Vidění sv. Rozálie, 1721, olej, plátno, asi 343 x 194 cm, Olomouc, Kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Karla Boromejského. Foto: Jana Macháčková. 11. Karel Josef Haringer, Anděl Stráţce, 1728, olej, plátno, asi 290 x 165 cm, Olomouc, Kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Anděla Stráţce. Foto: Jana Macháčková. 12. Karel Josef Haringer, Stětí sv. Barbory, 1728, olej, plátno, asi 288 x 166 cm, Olomouc, Kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Barbory. Foto: Jana Macháčková.
223
13. OBRAZOVÁ PŘÍLOHA 1.
2.
1. Jan Jiří Schmidt, Zjevení P. Marie Sněţné, 1721, olej, plátno, 600 x 400 cm, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, hlavní oltář. Foto: Jana Macháčková.
2. Jan Jiří Hering, Vidění v La Storta, 1621, olej, plátno, 220 x 115 cm, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Ignáce z Loyoly. Foto: Jana Macháčková.
224
3.
3. Wolfgang Rossmayer, Zjevení a zázraky sv. Ignáce – Vyhání démona z posedlé ţeny, 1723, pozlacený reliéf, Olomouc, kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Ignáce z Loyoly. Foto: Jana Macháčková.
4.
4. Joannes Galle, Zázraky sv. Ignáce z Loyoly, rytina in: Vita Sancti Patris Ignatii…, Antverpy 1622. Foto: http://www.flandrica.be/items/show/513/; vyhledáno 4. 2. 2013.
225
5.
6.
5. Jan Jiří Schmidt, P. Maria s dítětem a sv. Annou, 1721, olej, plátno, 340 x 200 cm, Olomouc, Kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Anny. Foto: Jana Macháčková.
6. Jan Jiří Schmidt, Sv. Pavlína léčí nemocné morem, 1721, olej, plátno, 340 x 200 cm, Olomouc, Kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Pavlíny. Foto: Jana Macháčková.
226
7.
8.
7. Karel Josef Haringer, Sen sv. Josefa, sv. František Borgiáš, 1728, olej, plátno, 357 x 175 cm, Olomouc, Kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Josefa. Foto: Jana Macháčková. 8. Karel Josef Haringer, Sv. Alois Gonzaga, 1728, olej, plátno, 103 x 78 cm, Olomouc, Kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Aloise Gonzagy. Foto: Jana Macháčková.
227
9.
10.
9. Josef František Wickart, Archanděl Michael v boji s ďáblem, Stigmatizace sv. Františka z Assisi, 1721, olej, plátno, asi 336 x 170 cm, Olomouc, Kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Archanděla Michaela. Foto: Jana Macháčková. 10. Josef František Wickart, Sv. Karel Boromejský podává Tělo Páně umírajícím, Vidění sv. Rozálie, 1721, olej, plátno, asi 343 x 194 cm, Olomouc, Kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Karla Boromejského. Foto: Jana Macháčková.
228
11.
12.
11. Karel Josef Haringer, Anděl Stráţce, 1728, olej, plátno, asi 290 x 165 cm, Olomouc, Kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Anděla Stráţce. Foto: Jana Macháčková.
13. Karel Josef Haringer, Stětí sv. Barbory, 1728, olej, plátno, asi 288 x 166 cm, Olomouc, Kostel P. Marie Sněţné, kaple sv. Barbory. Foto: Jana Macháčková.
229
14. ANOTACE
Jméno a příjmení: Katedra: Vedoucí práce: Rok obhajoby:
Jana Macháčková Katedra dějin umění prof. PhDr. Ladislav Daniel, Ph.D. 2013
Název práce:
Jezuitská malířská kultura na Moravě Obraz ve vizuální kultuře olomouckých jezuitů
Název v angličtině:
Jesuit painting culture in Moravia The image in the visual culture of the Jesuits‘ in Olomouc Tato magisterská práce se zaměřuje na objasnění záměru, se kterým jezuité jednotlivými díly vybavovali kostel P. Marie Sněţné v Olomouci, jakou formu a proč volili, jak díla zapadala do jejich misie a vizuální kultury barokního města. Malířství, baroko, jezuité, misie, Olomouc
Anotace práce:
Klíčová slova: Anotace v angličtině:
Klíčová slova v angličtině: Přílohy vázané v práci: Rozsah práce: Jazyk práce:
This master's thesis focuses on clarifying the intention with which the Jesuits were furnishing their Church of Our Lady of the Snow in Olomouc with the artworks, what form and why they were choosing, or how the artworks were fitting into the mission and visual culture of the baroque city. Painting, baroque, Jesuits, missions, Olomouc Obrazová příloha 6 s., CD s obrazovými přílohami 230 s. (text 155 s., 243 428 znaků) čeština
230
