Lidová kultura a nářečí na Boskovicku
VLASTIVĚDA BOSKOVICKA Svazek 2
Redakční rada Vlastivědy Boskovicka: Mgr. Jaromír Baranok (Gymnázium Jevíčko) Mgr. Dagmar Hamalová (Muzeum Boskovicka) RNDr. Mojmír Hrádek, CSc. (Ústav geoniky AV ČR Brno) Ing. František Mlateček (Státní okresní archiv Blansko) Mgr. Zuzana Pančíková (Muzeum Boskovicka) RNDr. Hynek Skořepa (Správa CHKO Moravský kras Blansko) PhDr. František Šalé (Nakladatelství Albert, Boskovice) PhDr. Antonín Štrof, CSc. (archeolog, Bořitov) PhDr. Miroslav Válka, Ph.D. (Ústav evropské entologie FF MU Brno) Ing. et Mgr. Pavel Vaněk, Ph.D. (Archiv bezpečnostních složek Brno, pracoviště Kanice) Mgr. Petr Vítámvás (Muzeum Boskovicka)
Lidová kultura a nářečí na Boskovicku Miroslav Válka (editor) a kolektiv
Boskovice 2009
Na vydání publikace přispěl Jihomoravský kraj. Dále přispěly: Město Olešnice Městys Lysice Obec Borotín Obec Chrudichromy Obec Rozsíčka Obec Úsobrno
Kapitola Lidová výtvarná kultura od A. Kalinové byla vypracována v rámci grantového projektu MK 00009486202.
Doporučená citace knihy: VÁLKA, M. (ed.) a kol.: Lidová kultura a nářečí na Boskovicku. Vlastivěda Boskovicka. Svazek 2. Muzeum Boskovicka v nakladatelství Albert, Boskovice 2009. Doporučená citace kapitoly z knihy: NOVÁKOVÁ, L.: Tradiční oděv . In: VÁLKA, M. (ed.) a kol.: Lidová kultura a nářečí na Boskovicku. Vlastivěda Boskovicka. Svazek 2. Muzeum Boskovicka v nakladatelství Albert, Boskovice 2009, s. … Lektorovali: PhDr. Alena Jeřábková PhDr. Miloš Melzer, CSc. © PhDr. Roman Doušek, Ph.D., PhDr. Alena Kalinová, PhDr. Stanislava Kloferová, CSc., PhDr. Lenka Nováková, Bc. Jiří Pokorný, PhDr. Marta Šrámková, PhDr. Marta Toncrová, PhDr. Miroslav Válka, Ph.D.
ISBN 978-80-904089-1-3 (Muzeum Boskovicka)
Obsah Úvod (M. Válka)
7
Přehled odborného zájmu o lidovou kulturu (M. Válka)
11
Etnografická rajonizace a diferenciace Boskovicka (M. Válka)
23
Tradiční zemědělství a chov dobytka (M. Válka)
35
Domácká výroba a řemeslo (M. Válka)
63
Zpracování potravin a lidová strava (M. Válka)
97
Vesnické sídlo, dům a bydlení (J. Pokorný)
115
Tradiční oděv (L. Nováková)
157
Lidová výtvarná kultura (A. Kalinová)
179
Společenský život v rodině a v obci (R. Doušek)
195
Kalendářní cyklus zvyků a obyčejů (R. Doušek)
213
Projevy duchovního života a lidová religiozita (R. Doušek)
241
Lidové umění slovesné (M. Šrámková)
251
Lidové umění hudební a taneční (M. Toncrová)
273
Nářečí na Boskovicku (S. Kloferová)
293
Závěr (Summary, Resümee)
313
Biografický slovník národopisných a vlastivědných pracovníků, etnografů a folkloristů Boskovicka
329
Literatura a prameny
350
Autoři
367
Úvod Druhý svazek Vlastivědy Boskovicka je věnován tradiční lidové kultuře a lokálnímu nářečí. Území vymezené zhruba hranicemi bývalého Boskovického okresu (před r. 1960) představuje z národopisného hlediska disparátní celek, který se rozpadá do několika subregionů s analogickými formami tradiční kultury, ale i s řadou odlišných prvků a místních specifik. Malá Haná, staré sídelní území v úrodné Boskovické brázdě, s kulturními formami blízkými středomoravským a jihomoravským oblastem, rozděluje sledovanou oblast na dvě nestejně velké části. Lidová kultura Malé Hané je dokumentována ikonografickými doklady a literárními zprávami zhruba od 18. století, základní národopisná literatura vznikla v století minulém. Jejími autory jsou regionální vlastivědní a národopisní pracovníci i školení etnografové, folkloristé a filologové, kteří region přesně popsali a vymezili na základě jevů materiální kultury, ale i dialektu. Východní část Boskovicka, oblast Drahanské vrchoviny, zahrnuje ve středověku osídlený kolonizační horský kraj, jehož obyvatelé se označovali jako Horáci. K charakteristickým lokalitám náleží Kořenec, spojený s národopisnou činností Boženy Veselé, Vladimíra Přikryla a s malířským dílem Františka Řehořka, nebo Protivanov, kde sbírala už před první světovou válkou lidové písně Františka Kyselková, v padesátých letech tance a doklady lidové instrumentální hudby Zdenka Jelínková. Národopisný výzkum prováděl na Drahanské vrchovině během svého učitelování v Benešově folklorista Oldřich Sirovátka, autor Boskovického zpěvníčku (1953), základní regionální písňové sbírky. Drahanské obce Skřípov a Runářov tvořily do roku 1945 německý jazykový ostrov, jehož střediskem byl Brodek u Konice. Rozvinuly se zde formy domácké práce, doložené také na českých vesnicích Drahanska, jako bylo tkalcovství, zpracování přírodních pletiv (Lipová a okolí) nebo novější šití konfekce pro továrny. Tento výdělek doplňovalo málo výnosné horské zemědělské hospodaření.
Západní část bývalého Boskovického okresu, zahrnující oblast Českomoravské vrchoviny v okolí Olešnice a Kunštátu, a severní díl regionu nad Letovicemi spolu s Křetínskou kotlinou patří z etnografického pohledu k nejméně probádaným částem Boskovicka. Přední znalec západní Moravy J. F. Svoboda vedl od Olešnice k Pernštejnu hranici etnografického regionu Moravského Horácka, ale území východně od této hranice (Kunštátsko) specifikoval jen vágně za užití termínu Podhorácko. Ten se však v kraji neujal stejně jako pro oblast v okolí Lysic. V souvislosti s lysickým dominiem se pro obyvatele horských vesnic objevuje už počátkem 16. století označení Horáci. Cenným zdrojem k poznání života lidových vrstev, poddaných, v první polovině 18. století představují hospodářské a kronikářské zápisky sebranického rychtáře Ondřeje Kanýza. Kunštát a některé okolní obce se v druhé polovině 19. století staly v souvislosti se zavedením výroby kameninového nádobí jedním z nejvýznamnějších středisek keramické výroby v českých zemích. Z hlediska šíření kulturních jevů nelze opomenout časně industrializované údolí Svitavy (Letovice, Svitávka), které vytvářelo v 18. a 19. století specifický ekotyp průmyslové výroby. Další fenomén, který vystupuje do popředí, je bývalá etnická hranice konstituovaná v době středověké kolonizace Moravskotřebovska a Svitavska. Vzniklý německý jazykový ostrov, označovaný jako Schönhengsterland, v českém překladu Hřebečsko, vykazoval z hlediska kulturního sice specifické rysy, které však národnostní hranici překračovaly a objevují se rovněž u českého etnika. Region Boskovicka nebyl jednotný ani z hlediska náboženského. Vyznání obyvatel ovlivňovalo některé kulturní projevy v oblasti sociální a duchovní kultury, jako výroční kalendářní cyklus, rodinné poměry nebo vypravěčskou tradici a projevy výtvarného rázu. Přes rekatolizaci provedenou po Bílé hoře se na Boskovicku a Olešnicku udržely silné českobratrské tradice zásluhou evangelických tisků a výrazných osobností jako byl učitel Tomáš Juren, prosetínský rodák, nebo Jiří Jakubec, přezdívaný v Olešnici „evangelický biskup“. Po vydání tolerančního patentu Josefem II. (1781) vznikly první evangelické sbory v Prosetíně a Rovečném, pro oblast Letovicka a Malé Hané ve Vanovicích. V oblasti ekonomické křesťanské obyvatelstvo kooperovalo s židovskou minoritou, uzavřenou v ghettech, z nichž jedno z největších na Moravě bylo právě v Boskovicích. Předkládaná publikace je zaměřena na jevy tradiční lidové kultury předindustriální vesnice a jejich přesahy až do současnosti. Členění vychází z klasické systematiky národopisných monografií akceptujících tripartitní rozdělení kulturních projevů na materiální, sociální a duchov
Přehled odborného zájmu o lidovou kulturu Úvodem lze konstatovat, že novodobý zájem o poznání života a kultury venkovského lidu, poddaných, souvisí s osvícenstvím, počátky národního obrození a s formováním novodobých národů na etnickém principu, ale také s pragmatickými fiskálními a statisticko-vojenskými potřebami státu. Proto ideová motivace prvních autorů, topografů, žurnalistů, literárních vědců a historiků mohla být různá. Se zemským vlastenectvím, podporovaným rakouskou vládou, souvisí formování vlastivědy a poznávání přírody, historie a kultury jednotlivých historických zemí monarchie, a tak v topografických pracích z konce 18. století nacházíme první souhrnné informace také o moravských kmenech, jak jsou ahistoricky označovány etnografické skupiny Hanáků, Valachů či moravských Slováků. Obě nejstarší topografie Markrabství moravského od Jana Nepomuka Aloise Hankeho z Hankenštejna (1751–1806) a Františka Josefa Schwoye (1742–1806) charakterizují i Horáky, jak je souborně označeno obyvatelstvo západní Moravy. Konstatují, že jejich mluva je „česká“ a že vydatným zdrojem jejich příjmů je lnářství, pro které jsou v horském kraji vhodné podmínky. Ve srovnání s ostatními moravskými „kmeny“ je však těchto informací přece jen poskrovnu. V nejrozsáhlejší šestisvazkové topografii Moravy od Gregora T. Wolného z let 1835–1842 zpracoval údaje o moravském lidu Albin Heinrich (1785–1864), kustod Františkova muzea v Brně (dnes Moravské zemské muzeum). Z hlediska sledovaného regionu nejpodrobnější informace najdeme v dílu třetím, kde Heinrich uvádí, že Horáci a Podhoráci obývají hornatou zemi na úpatí hor podél moravskočeské hranice počínaje u Štítů (panství Ruda nad Moravou) až do končin kolem Slavonic, žijí tedy v kraji Olomouckém, Brněnském, Jihlavském a Znojemském. Vyznačují se přičinlivostí, pracovitostí a pílí na poli a při pěstování lnu, předení, tkaní a pletení (Jeřábek 1997, 200).
11
Etnografická rajonizace a diferenciace Boskovicka Jak jsme konstatovali již v úvodu, z etnografického hlediska netvoří bývalý boskovický okres jednolitý region. Hranice této novodobé správní jednotky, navíc několikrát pozměněné, byly vytvářeny na základě kritérií ekonomických a demografických, jež se nekryjí s kritérii kulturními, které formovaly oblasti etnografické. Relevantní roli při utváření etnografických regionů sehrávaly přírodní podmínky a s nimi spojené zdroje a formy obživy, dále jevy materiální kultury, komunikační možnosti, etnická situace, mluva obyvatel a ze správních útvarů spíše bývalá feudální panství nebo farnosti. Proto, pokud vycházíme z charakteru tradiční lidové kultury, rozpadá se nám území bývalého boskovického okresu do několika víceméně ohraničených subregionů s různě širokými přechodnými pásy. Naopak místy jsou rozdíly, např. v charakteru sídel, na první pohled patrné. Situaci poněkud problematizuje skutečnost, že hranice kulturních jevů se nekryjí s hranicemi nářečními. Nahlédneme-li do topografických děl 18. století, kde se jejich autoři poprvé šířeji věnují tzv. kmenovosti moravského lidu, zjistíme, že oblast severozápadní Moravy včetně Drahanské vrchoviny je označována jako Horácko a její obyvatelé jako Horáci. Musíme však poznamenat, že označení obyvatel „Horáci“ je daleko starší, protože se v regionu objevuje už v 16. století v souvislosti s udělením práva odúmrti poddaným na lysickém panství. V listině datované roku 1514 jsou tak označeni obyvatelé horské části dominia, konkrétně z dědin Bedřichova, Kunčiny Vsi, Hlubokého a Lhoty, a to ve srovnání s Lysicemi a Drnovicemi ležícími pod horami v úrodnější části feudálního statku (Válka 2002). V 19. a ve 20. století se etnografické rajonizaci Boskovicka věnovala řada badatelů na regionální úrovni i z hlediska historických českých zemí. Zmiňujeme se o nich v předcházející kapitole. J. Mackerle, přední znalec regionu, včlenil svou představu o nářeční a kulturní diferenciaci Bos23
rykovy univerzity v Brně Richard Jeřábek, který se etnografickou rajonizací a diferenciací Moravy a Slezska zabýval nejdetailněji, uveřejnil syntetizující pohled na tuto problematiku v Etnografickém atlasu Čech, Moravy a Slezska IV. (2004). K tématu shromáždil také dostupný pramenný a ikonografický materiál, publikovaný formou antologie Počátky národopisu na Moravě (1997). V citovaných dílech rekonstruuje badatelský zájem o etnografický region Hřebečska a charakterizuje ho v atlase jako zaniklý jazykový a etnokulturní ostrov s převahou německého živlu (s. 65). Z uvedeného přehledu vyplývá, že Hřebečsko mělo kulturní vazby k česko-moravskému Horácku a že bylo z něho vyděleno na základě etnickém (jazykovém). Jeho kultura byla považována za projev německé lidové kultury. Pokud se objevují obdobné jevy u okolního českého obyvatelstva, jsou německými badateli interpretovány jako převzaté. Tak zdejší interetnickou situaci pojímalo starší etnografické bádání, ovlivněné etnickou teorií a nacionalismem. Současný výzkum zdůrazňuje, že rozhodujícími faktory při šíření kultury byly sociální status jedince, přizpůsobení se životnímu (přírodnímu) prostředí, konfesní příslušnost. Etnická identifikace jako fenomén 19. a 20. století nahradila starší identitu lokální a regionální.
Etnografická rajonizace západní Moravy podle J. F. Svobody z r. 1940. 32
Tradiční zemědělství a chov dobytka Hlavním zdrojem obživy lidových vrstev Boskovicka bylo jako jinde zemědělství. Tuto skutečnost dokládají nejen historické prameny, odborná literatura, statistické údaje či ještě vzpomínky pamětníků z minulého století, ale symbolizují ji také vyobrazení na obecních pečetích, z nichž nejstarší pocházejí z 16. století. Na pečeti Stvolovské rychty, datované k roku 1616, nalezneme vyobrazení železných součástí záhonového pluhu – radlici a krojidlo. Stejné symboly se objevují ještě u dalších obcí: Chrudichromy, Skalice n. S., Vanovice, Vratíkov. Jiným dokladem rolnických tradic regionu na pečetích je snop obilí se žňovým nářadím kosou a srpem, či dalším hospodářským nářadím jako rýčem, hráběmi, cepem, vozovým kolem a branami (Kochov, Trávník, Kladoruby). Patron rolníků sv. Isidor se objevuje na pečeti Knínic, na pamětické pečeti je vedle Ukřižování umístěn z jedné strany snop obilí, z druhé vinný keř, snad doklad zaniklého malohanáckého vinohradnictví. V jiném zdroji, v pozemkových knihách (gruntovnicích), z nichž nejstarší pocházejí na boskovickém panství ze 16. století, se dovídáme o pěstovaném obilí a o textilních rostlinách (konopí), stejně jako o chovaném dobytku. Vedle koňů a krav nechyběly na selských statcích ani ovce. Cenné jsou záznamy, které uvádějí jako součást výbavy sirotků z rodného gruntu ve Skalici špalek Pečeť dědin stvolovské rychty včel. Dokladem zámožnosti selského z r. 1616 se symboly selského staobyvatelstva před třicetiletou válkou je vu, s radlicí a krojidlem záhoúdaj o cínovém nádobí ze Sudic k roku nového pluhu. Kresba z Vlas1612 (Vaněk 1997, 26). tivědy moravské, Boskovský Zemědělská rolnická malovýroba si okres, 1904. po celou dobu feudalismu udržovala re35
Domácká výroba a řemeslo I když obdělávání polí a chov dobytka byly v minulosti hlavním zdrojem obživy obyvatel Boskovicka, ve vyšších horských polohách s málo úrodnou půdou museli lidé hledat další možnosti výdělku, a to jak na Drahanské vrchovině, tak také v západní části kraje na Letovicku, Kunštátsku a Olešnicku. V zalesněných oblastech bylo možné najít obživu při lesních pracích a zpracování dřeva. Přímo jako Lopatáři tj. výrobci dřevěných lopat a dalšího drobného zemědělského nářadí jsou označeni Horáci mezi Benešovem, Sloupem, Protivanovem a Konicí směrem k Jevíčku na mapě Hané z počátku 19. století. Je připisována kojetínskému rektoru Antonínu Přibylovi a kromě požehnané země Hané zaznamenává také všechny chudší horské sousedy bohatých Hanáků. V jižním cípu Drahanské vrchoviny to byli ještě Slaměnkáři a nad Konicí už začínala Pars Schleifířzuw (země brusičů). Národopisná mapa Hané, jak je dílo s původním latinským názvem Mappa geographica specialis terre Hanae, promissae vulgo sacrae cum adiacentibus Regionibus označováno, představuje cenný pramen nejen k poznání středomoravské Hané, ale je důležitým svědectvím o profilu lidové výroby na Drahanské vrchovině (Zapletal 1990). Do údolí Svitavy, ale i na hory pronikla záhy, už v 18. století, industrializace. Vznikly zde první průmyslové podniky orientující se na textilní odvětví, ale i na sklářství. Vedle zmíněných industriálních forem výroby se na Boskovicku udržovaly malovýrobní formy, ať už prováděné na řemeslném, živnostenském základě, nebo jako forma domácké práce. S městskými středisky byla spojena výroba řemeslná, regulovaná do roku 1859 cechovními artikulemi, později usměrňovaná živnostenskou legislativou. Na vesnicích se rozšířily různé formy domácí a domácké výroby, provozované jen zaškolenými výrobci, jimž dodával materiál a odebíral požadovaný sortiment podnikatel (gestor).
63
Ševcovská dílna Františka Krupičky. Velké Opatovice, po 1918. Památník města Velké Opatovice.
Jak uvádí výzkumná zpráva vypracovaná etnografkou Pavlou Henkovou pro pražské Ústředí lidové umělecké výroby, ještě v polovině minulého století bylo možno na boskovickém okrese najít několik center rukodělné výroby navazujících na starší zpracovatelské tradice.
Práce v lese a dřevozpracující řemesla Jednou z možností obživy byla práce v panských lesích. Dřevorubci (drvaři) se rekrutovali z řad chudších příslušníků vesnické komunity, kteří neměli dostatek polí a neprovozovali nějaké řemeslo. K základním pracím dřevaře na Drahansku patřilo kácení stromů hóskó sekeró, osekávání větví, odstraňování kůry repákem, odměřování klád, u palivového dříví jeho rozřezání na polena a srovnání do metrů. Až do dvacátých let minulého století měli dva dřevorubci společně pilu obloukovou (hoblokovko), později pilu břichatku (rebo). Při lesních pracích dřevorubci používali také jiné sekery (pantoke), na štípání dřeva dřevěné a železné klíny a dřevěné palice. Klády se po přiblížení k cestě koňským potahem transportovaly na vozech klaďácích na určenou pilu či k zákazníkovi. 64
Zpracování potravin a lidová strava Chceme-li charakterizovat lidovou stravu na Boskovicku, musíme konstatovat, že úzce souvisela s vlastní zemědělskou produkcí a že se v ní výrazně odráželo pravidelné střídání ročních období, tedy sezónnost pokrmů. Kupovaly se jen nejnutnější věci jako některé koření, sůl, kvasnice a cukr. Vydatnější strava se vázala na náročné zemědělské práce, jako byla senoseč, žně, kopání brambor, mlácení či tření lnu. Dalším důležitým činitelem, který ovlivňoval její složení, bylo sociálně-ekonomické postavení rodiny v rámci vesnického společenství, zda patřila ke starousedlé selské vrstvě, či se jednalo o rodinu domkářskou, řemeslnickou nebo nejchudší nádeníky. Druh stravy a používané suroviny však ovlivňoval nejen přírodní cyklus, ale také církevní rok, který v návaznosti na vyznání obyvatel určoval skladbu pokrmů během určitých svátků, stanovoval katolíkům období půstů nebo naopak umožňoval v jídle relativní hojnost. Speciální pokrmy se vázaly rovněž k rodinným obřadům, provázejícím přelomové okamžiky v životě Vaření v černé kuchyni. Rekonstrukce ve spočlověka, jako byl příchod na lupráci s B. Veselou. Kořenec. Foto V. Přikryl, svět a křest, svatební obřad, kolem 1955. nebo zvyklosti pohřební. 97
Vesnické sídlo, dům a bydlení Území Boskovicka je oblastí s různorodým a proměnlivým reliéfem, který podstatně ovlivnil formu tradičního domu. Ten můžeme chápat jako soubor stavebních projevů, vytvořených povětšinou místními tesaři, zedníky a kameníky, od poloviny 19. století již většinou podle plánů profesionálních stavitelů, ale v intencích požadavků a představ venkovských stavebníků. Tyto regionální stavební tradice lidových vrstev formovaly vnější podmínky, jako byl dostupný stavební materiál daný přírodními podmínkami, profil terénu a velikost parcely, ale rozhodování jedince ovlivňovala také otázka stavebních nákladů, konfesijní příslušnost a funkčnost domu. Do vývoje lidového domu zasáhly i administrativně správní nařízení – stavební předpisy – vrchnostenské, zemské a státní. Všechny tyto faktory ovlivnily vývoj lidového domu na Boskovicku natolik, že se postupně diferencoval a vytvořil dvě základní regionální dobové formy – horáckou a malohanáckou, s vlivy domu hřebečského, který byl typický pro sousední oblast bývalého německého jazykového ostrova kolem Moravské Třebové, Lanškrouna a Svitav. V místech styku těchto dobových forem docházelo k jejich vzájemnému ovlivňování a míšení stavebních tradic. Rozdílné rysy lidové kultury si obyvatelstvo jednotlivých oblastí Boskovicka uvědomovalo. Postupná diferenciace a společné a charakteristické rysy lidové kultury oblastí na Boskovicku vedly k vytvoření několika etnografických subregionů. Tradiční dům, jako projev hmotné kultury lidu, který je jedním z typických znaků určitého etnografického regionu, však tyto hranice ne vždy přesně kopíruje a zasahuje v přechodných pásmech i do okolních oblastí. K poznání vývoje lidového domu kromě současných terénních výzkumů pomáhají i písemné prameny vzniklé z činnosti patrimoniální (vrchnostenské) a státní správy. Pro moravské území jsou nejstarší soupisy domů z doby po třicetileté válce, tzv. lánské rejstříky. Pozdější Terezián-
115
ský a Josefinský katastr uvádí usedlosti podle výměry obhospodařované půdy. Dalším nezastupitelným pramenem pro studium lidového domu a sídla je stabilní katastr vypracovaný na základě instrukce císaře Františka I. z roku 1817. V následujících letech druhé čtvrtiny 19. století byl vypracován přesný soupis parcel a vyhotoveny katastrální mapy, kde je barevně zachycen stavební materiál. Dřevěné stavby jsou značeny žlutě a zděné červeně, ale toto barevné rozlišení ne vždy odráží použitý stavební materiál, spíše skutečnost jak objekt vyhověl požárním předpisům. Mnohokrát tak jsou i roubené domy v mapách vybarveny červeně, tj. jako zděné, pokud byly opatřeny hliněnými omítkami a měly černou kuchyň s řádným komínem. Z ikonografických dokladů jsou důležité veduty měst a panských sídel, kde často nacházíme zobrazené i venkovské stavby. Velmi cenný a ojedinělý materiál tohoto druhu představuje pro oblast Boskovicka soubor kolorovaných map jednotlivých obcí i celého šebetovského panství od Jana Isidora Jelínka z roku 1759, který je svým provedením velmi podobný starším plánům zeměměřiče Jana Antonína Křoupala z nedalekého Novoměstska (1741). U některých map Jelínek v jejich rohu věrohodně
Ojedinělé vyobrazení malohanácké vesnice zobrazující jednu stranu návsi s domy a se stodolami na jejich zahradách a s částí zámeckého areálu v Šebetově. Výřez z mapy šebetovského panství od J. I. Jelínka z roku 1759. Překreslil J. Pokorný (originál v Moravském zemském archivu). 116
Roubená komora na sloupech přístupná po pavláčce stojící zcela samostatně v rámci uzavřeného dvora. Deštná č.p. 3. Foto M. Dukát, 1933. Muzeum Boskovicka. 134
Tradiční oděv Boskovicko se rozprostírá na území, které není národopisně ani geograficky jednotné. Ráz krajiny utvářejí kamenitá pole Drahanské vrchoviny, střídající se s úrodnou Boskovickou brázdou, zasahuje sem Českomoravská vrchovina a této skutečnosti odpovídá i oděvní kultura. Jednotlivé obce, soustředěné kolem center jako Boskovice, Lysice, Letovice, Velké Opatovice, Kunštát, Olešnice, proto vykazují buď horský, nebo nížinný charakter oděvu. Střetávají se tu etnografické oblasti Malá Haná, na západě moravské Horácko. Je známou skutečností, že k důležité složce zdejšího hospodářství patřilo v minulosti pěstování lnu a tkaní lněného plátna, zpočátku podomácké, od 18. století také manufakturní formou. V malohanáckých Vanovicích pracovala v letech 1763–1801 textilní manufaktura, tzv. fabrika, kde tkali vedle běžného plátna též oblíbený kanafas. Rukodělné tkalcovství mělo po celou dobu zásadní vliv na charakter zdejšího venkovského oděvu a sukně kanafasky, tkané z doma upředené lněné příze, patřily k nejoblíbenějším, protože byly k neroztrhání. Místní tkalci začali zakrátko zpracovávat pro podnikatele vedle domácí suroviny lnu též bavlnu a hedvábí. Rozšíření produkce o dosud neznámé druhy materiálů a o nové technologie dokázali využít i pro sebe; přispívali tak k rychlejší inovaci tradičního oděvu. Nové tkaniny umožňovaly náročnější střihy i tvarování jednotlivých kusů, které se záhy více a více přizpůsobovaly městské módě; tím, že využívaly levnější tovární textilie. Přispěla k tomu i skutečnost, že spotřeba materiálu na poloměstský či městský oděv byla menší než na krojové součásti, a tedy méně nákladná. Nutno říci, že tento trend neprobíhal rovnoměrně, zejména na horách docházelo ke změnám v oděvu jen pozvolna. V důsledku toho se v průběhu 19. století v rámci sledovaného regionu Boskovicka projevovala značná diferencovanost ve vývoji a obměnách kroje, včetně doby jeho odložení. Méně výrazné krojové rozdíly vykazovaly mezi sebou jednotlivé farnosti či obce a formování kroje, pomineme-li zdobné prvky, probíhalo jak v části malohanácké, tak obojí horácké poměrně jednotně. 157
Bílá dírková výšivka z krejzlu ženského malohanáckého kroje. Polovina 19. století. Vanovice (1–4), okolí Jevíčka (5), Cetkovice (6–8), Světlá (9–10). Kresba P. Vacové. Památník města Velké Opatovice. 177
Lidová výtvarná kultura Výtvarnou aktivitu lidových vrstev na území bývalého boskovického okresu reprezentují artefakty, s jejichž regionálními formami se bylo možné setkat ve stejné době také v ostatních moravských oblastech. Představují různorodý soubor projevů, které ve svých funkcích a souvislostech náležejí do odlišných oblastí lidové kultury. Jsou však nositeli nesporných estetických hodnot, pro něž bývají současně nahlíženy jako projevy lidového umění. Obsah tohoto obtížně definovatelného pojmu se v uplynulých staletích proměňoval, a proto je nezbytné při hodnocení lidové výtvarnosti a třídění jejích dokladů důsledněji přihlížet k širším souvislostem. Na základě toho je potom možné rozdělit autentické výtvarné projevy do dvou základních skupin. První kategorie (tzv. umění lidové), jež byla příznačná pro časově starší, tradiční fázi lidové kultury, zahrnuje autochtonní, spontánní tvorbu spojenou se způsobem obživy a prací, rodinným i společenským životem. Druhá skupina jevů vykazuje nepochybné vazby ke kultuře vyšších společenských vrstev i k religiózní kultuře a vyjadřuje jejich zpětné působení na tvůrčí zdroje v lidovém prostředí (tzv. umění zlidovělé). V posledních dvou stoletích lze v českých zemích zaznamenat existenci obou uvedených forem, jejich vzájemné ovlivňování a nezřídka prolínání (Jančář 2000, 218–247). Objektivní posouzení úrovně lidové výtvarné kultury v minulosti naráží především na nedostatek autentických ukázek a na jejich nedostatečnou reprezentativnost, která zabraňuje formulovat zobecňující závěry. Nejdůležitější zdroje poznatků dnes vytvářejí muzejní sbírky. Kromě výrazného zastoupení památek ze zkoumaného regionu Boskovicka v etnografické kolekci Moravského zemského muzea v Brně bylo možno využít zachovaný materiál přímo z muzeí v Boskovicích a Jevíčku a z bývalého kunštátského muzea. První kategorii výtvarného projevu lze vzhledem k definitivnímu zániku tradiční lidové kultury během 19. století jen obtížně sledovat. Do dnešní doby se udrželo jen málo jevů vykazujících přímou návaznost na 179
Společenský život v rodině a v obci Pojednání o společenském životě v rodině a obci předmoderního Boskovicka předpokládá alespoň rámcovou identifikaci jeho obyvatel. Již první písemné zmínky o Boskovicku nás zavádějí do doby, kdy zdejší obyvatelé byli sociálně stratifikováni. Po celá následující staletí početně převládalo nesvobodné obyvatelstvo, ať již obývalo vesnice, či několik městeček a živilo se zemědělstvím, řemeslem, či obchodem. Tito lidé, tzv. poddaní, byli osobně i ekonomicky podřízeni svobodné menšině, tzv. vrchnosti, na jejíž statcích žili. Postupným scelováním takovýchto statků vzniklo na území Boskovicka několik větších panství: Boskovice, Kunštát, Šebetov, Drnovice, Lysice, Letovice a Křetín. Tato panství se stala základem územní organizace státu až do poloviny 19. století. Teprve tehdy v souvislosti se zrušením poddanství byl stát nucen začít budovat vlastní správní strukturu, která se dotýkala také obyvatel Boskovicka. V souvislosti s naším tématem zaměříme svoji pozornost na venkov, kde obyvatelstvo žilo ve vesnicích. Vesničané se v nich organizovali do tzv. obcí, v nichž nejpočetnější skupinu tvořili tzv. usedlí neboli sousedé, kteří hospodařili jako zemědělci. V rámci skupiny usedlých se rozeznávaly další podskupiny. Podle velikosti jimi obdělávané půdy hospodáři mezi sebou rozlišovali sedláky, podsedníky a chalupníky. Do obce patřili však také bezzemci, kteří bydleli v malých staveních postavených na obecním pozemku či na půdě sousedů, anebo přebývali přímo v jejich domech. Živili se jako zemědělští, později také jako tovární dělníci. Ty nejnuznější z nich vydržovala obec jako své žebráky. S vesničany obývali vesnici také lidé stojící mimo obec: farář a jeho sloužící, rodina učitele, zaměstnanci vrchnostenského statku, nájemce šenku či mlýna a obecní pastýř, jehož si většina obcí najímala z přespolních či z lidí putujících po kraji. Příslušnost k obci i její dílčí části člověka sociálně ukotvovala v rámci poddaných jedné vrchnosti i mimo ně. Rozdělení podle statusu se projevovalo při výběru partnera, ale také při jiných příležitostech. Patrné bylo 195
Kalendářní cyklus zvyků a obyčejů Kalendářním cyklem rozumíme komplex obyčejů, které se na Boskovicku realizovaly ve vesnických i městských komunitách v průběhu jednoho kalendářního roku. Tyto jednotlivé obyčeje se vztahovaly ke konkrétním svátkům, a tak se rok od roku pravidelně opakovaly ve stejných termínech. Na formální i významovou podobu těchto obyčejů je nezbytné nahlížet jako na časově i místně podmíněnou. Obě tyto stránky obyčeje – tedy jak vypadal i jak byl účastníky vnímán – vycházely z jeho historie, ale byly také aktivně vytvářeny jeho účastníky v rámci jejich sociokulturního systému, tedy v rámci dobově myslitelného a možného. Pro správné pochopení významu jednotlivých zvyků pro komunitu, v rámci níž byly realizovány, je nezbytný pohled skrze optiku dobově podmíněných kulturních reálií. Současně je třeba mít na paměti, že zvyk mohl nést pro své aktéry více významů, které se nemusely u všech shodovat. Velice častý význam zvyků v rámci kalendářního cyklu představovala komunikace s Bohem, u katolíků často s Pannou Marií či světci, rozvíjející se v mnoha polohách – jako prohlubování a demonstrace víry, prosba, pokání, děkování apod. Takovéto zvyky však nesly poselství také dovnitř komunity. Demonstrovaly její myšlenkovou jednotu, utužovaly víru jejích členů a podobně. Zvyky však mohly být sociálně konstruktivní i v jiném smyslu. Ztělesňovaly, a tak připomínaly sociální řád, když nejvýznamnější členové komunity hráli v průběhu zvyku specifickou roli. Ve stejné poloze však zase jiné zvyky přinášely inverzní scénář – přinášely marginalizovaným členům vesnické komunity (příliš mladým či chudým) časově podmíněnou možnost aktivní role a prvenství ve vesnici. Také při jiných zvycích mohlo být uvolňováno možné sociální napětí, když chudší obcházeli vesnice a městečka a bohatší lidé je obdarovávali penězi i pokrmy. V některých případech vzaly tyto kolední obchůzky svůj počátek přímo v ekonomických sférách. To když byly ustanoveny jako součást oficiálních platů místních učitelů či obecních pastýřů, jak se s tím
213
Účastníci ostatkové zábavy. Velké Opatovice, 1896. Památník města Velké Opatovice.
zábavy. V pondělí, nejčastěji však v úterý se konala voračka, jak se na Boskovicku říkalo masopustní či ostatkové obchůzce. V 19. století se voračka konala po oba dny. Rychtář předal vládu nad vesnicí, ostatkové právo, vostatkovému rychtáři, pod jehož vedením zavládly ve vesnici rozpustilosti. Tomu asistoval sluha, který nesl ferolo – opentlenou velkou vařečku. Tou byl vyplácen ten, kdo se z voračniko (organizátorů masopustu) provinil. Třeba tím, že málo tancoval. Průvod obcházel dům od domu, kde vstupoval do světnice. Zabodli či zavěsili právo na strop a muzikanti zahráli skočnou. Nejprve tančil vostatkový rychtář s hospodyní, poté s dcerou, až se přidávala celá světnice. Po tanci byli voračnici pohoštěni koblihami a koláči. Při tom nechávali hospodyním zavdat z opentlené láhve sladké kořalky, hospodáři přímo ze soudku. Mezitím se jeden z voračniko porozhlédl po domě, a kde jaké potraviny mohl, tak je pobral – maso, vejce i koláče. Hospodyně nasypala měchařovi do měchu obilí, sama ostatní podarovala špekem, koláči apod. a voračnici šli o dům dál i do vedlejších vesnic zavítali. Tak se pochopitelně stávalo, že takových masopustních průvodů mohlo po vesnici chodit více. Po ukončení obchůzek v úterý navečer všichni zamířili do hospody. Voračnici se opásali 221
Projevy duchovního života a lidová religiozita Šíření reformačních církví na Moravě probíhající od 15. století narušilo hegemonii katolické církve také na Boskovicku, které se podobně jako celá Morava začalo vracet ke katolictví od první čtvrtiny 17. století. Rekatolizace však neslavila nikdy konečný úspěch. Na Boskovicku ještě po celé 18. století žili tajní nekatolíci, kteří se vzhledem k pronásledování z Boskovicka vystěhovávali. Katolíci o nich říkali, že šli jako šelma hledat pekla (1730). Tolerování některých protestantských církví od 80. let 18. století umožnilo návrat obyvatel Boskovicka k církevní pluralitě, která vydržela dodnes. Vedle křesťanů žili na Boskovicku také židé.
Na Haluzově gruntě se konala setkání olešnických tajných evangelíků. Olešnice, 1910. Repro R. Synek. Městský úřad Olešnice. 241
Lidové umění slovesné Pod pojmem lidové umění slovesné, neboli slovesný folklor, se rozumějí pohádky, pověsti, demonologické (pověrečné) povídky, humorky, vyprávění ze života a drobné slovesné formy jako vtipy, pořekadla, přísloví a rčení. Folklor vzniká anonymně, bez písemné fixace. Je tradován ústním podáním a v této podobě se realizuje, udržuje a obměňuje. Proto nejsou útvary lidové slovesnosti neměnné, ale žijí v konkrétních variantách v určitém čase a místě a v určitých společenských podmínkách. Ke své existenci potřebují dobrého vypravěče a posluchače, kterým je vyprávění určeno. Nezbytnou okolností jsou tzv. vyprávěcí příležitosti, při nichž se vypravěč setkává s posluchači. Tyto tři složky tvoří jednotu, bez které se vyprávění nemůže realizovat. Lidová ústní slovesnost je závislá na společenském, kulturním a ekonomickém životě obce (regionu) a zároveň na historickém povědomí, vzdělanostní úrovni, etických normách a na jevech tradiční lidové kultury. Příkladem je právě celý historický region Boskovicka. V jeho pověsťovém repertoáru se odrážejí okolnosti, které se jinde v této kombinaci tak výrazně nevyskytují. Boskovicko leží od nepaměti v hraniční poloze nejen k Čechám, ale i k vnitřní Moravě. Hranice tvořily neproniknutelné lesní hvozdy, kterými procházely pouze staré dálkové cesty, stezky. Velký význam měla pozdější silnice z Brna do Prahy. Tyto komunikace bylo nutno chránit před loupežnými přepadeními. Proto se podél nich vyskytuje hojnost pověstí o hradiscích a hrádcích u Olešnice, Nýrova, Svitávky, Vranové, Boskovic, Opatovic, Horního Štěpánova i jinde. Podle starých spojnic byly v 18. století stavěny císařské silnice. Vyprávění zachycují, že se tudy valila vojska a plenila kraj. Kdysi to byli husité a Švédové, z pozdějších válek Prusové a Sasové. V Olešnici, Kunštátě, Svitávce i v Letovicích pověsti připomínají všechny tyto vpády. Kolem silnic se pohybovali loupežníci. Pověsti o nich jsou velmi hojné. Ve Svitávce, na důležité křižovatce starých cest, plenil už v první polovině 14. století, jak dokládá zápis z roku 1342, loupeživý rytíř Žampach, pocházející z východních 251
Na celém zkoumaném území je zvlášť oblíbený vodník. V křetínské kronice z konce 19. století najdeme o zdejších vodnících i podrobný zápis. Někde to byl malý mužíček, měl zelené šaty, jinde chlapeček v zeleném fráčku, ze kterého kapala voda. Nosíval i černý kabátek, zelené výložky a klobouk na hlavě. Jinde to byl sice chlapeček, ale měl takovó pokrabacenó staró hobo a rozchlópany zeleny vlase. Hastrman prováděl nejrůznější kousky: rozehnal pasákům koně, rozházel oheň, proměnil se v koně, plaval na vodě jako hůlka, věšel u potoka pentle, šil na kopce sena boty a ten, kdo mu botu ukradl, ji nosil až do smrti. Často se také proměňoval v raka, obyčejně velkého, a míval i svá jména: Hykl, Pinkl nebo Niňáň. – Na Šmelcovně mají v kopci studánku. Je v ní velmi dobrá voda. Lidé z Bělé si tam pro ni rádi dojdou. Jednou, bylo to už večer, si pro vodu přišel muž. Nabral si do velkého džbánu hodně zhluboka. Když se s vodou vracel, cítil, že je džbán těžší a těžší. Proto si sedl blízko jezu a odpočíval. A tu najednou uslyšel z protějšího kopce volání: „Niňáne! Niňáne! Niňáne!“ A ze džbánu se ozvalo dětské zažvatlání:“Nemuzu! Šem ve zbáně, ve zbáně!“ Muž odhodil džbán a pelášil domů. (Etnologický ústav AV ČR Brno, C 76/22.) Tento motiv se vyskytuje na celé Moravě, stejně jako to, že mlynářům zastavoval mlýn. Jinde pekl v neděli babičce ze sušárny, kam se chodil ohřívat, buchty. V Letovicích chodíval taky mezi chasu k muzice. Tam si velice oblíbil jednu dívku, vzali se a žili prý spokojeně. – Má matka pocházela z Rosíčky a tam chodíval hastrman do pastóšky a dycky chtěl nejakó topinku, aby mu udělali. A tak voni mu to párkrát udělali, ale nadělal hromadu mokra a tak ho potom vypráskali. A von potom se přeměnil, převlíkl a chtěl na těch lidech vajíčko. A dyž mu to vajíčko dali, tak se sebral a šel pryč. A za nějaké čásek se té ceři sbírala ruka a z toho vajíčka pod tó kužó měla tu škarópku. V některých obcích měli dokonce i hastrmanů několik, např. v Olešnici. Jeden sídlil v Obecňáku, druhý v rybníčku Smetaníčku nad Puchárnou; ten byl zlý, lákal děti do vody a snažil se je utopit. Podle třetího vodníka má dokonce jedna studánka své jméno Hastrmánka (viz ukázka č. 5). Jinou známou demonologickou postavou byly divoženky. Jinde jim říkali víly. Někdy vypadaly jako obyčejné dívky, jindy byly škaredé. Tancovávaly většinou na paloučcích u lesa, ve kterém měly svá místa. Nesmělo se na ně pískat. Jeden zapískal a divoženky se hned za ním hnaly: Ten měl pilno. Skoval se pod troke a ležel pod něma, ani nedéchal, dež slešel nad sebó skákání. Věřilo se, že když někoho vezmou do tance, utancují ho k smrti: Jednou šel mladík z Bačova, příjmením Janoušek. Divoženky jej zhlédly a chytili k tanci. Jedna jej pustila, druhá jej chytla, div ho nestrhaly. K tanci zpívaly: Hop, nožko o nožku, můj milý Janoušku! 262
Lidové umění, hudební a taneční V písních a tancích Boskovicka můžeme najít podobné znaky, jaké charakterizují folklor Podhorácka, Horácka a Hané. Vývoj folklorních jevů ovšem postupoval rozdílným tempem, takže v některých částech regionu se uchovaly starobylé písně a jinde pronikly do zpěvního repertoáru novější, mnohdy umělé skladby z okruhu městské kultury. Písňové sběry, které má etnomuzikologické bádání k dispozici a které tvoří jádro dochovaných pramenů hudební povahy, pocházejí převážně z období posledních sta let. Jejich významnou část představují záznamy pořízené v rámci sběratelských aktivit, které směřovaly k vydání Boskovického zpěvníčku (1953). V padesátých letech minulého století, kdy probíhala hlavní část shromažďování písňových pramenů, nebyla situace pro sběr lidových písní příliš příznivá. Bylo ovšem možno navázat na výsledky starších akcí, především na sběr Františky Kyselkové, nejbližší spolupracovnice Leoše Janáčka, která zapsala v obci Protivanov roku 1908 celkem 84 písní. Když pomineme ojedinělé zápisy, které byly otištěny ve sbírce Františka Sušila Moravské národní písně s nápěvy do textu vřaděnými (1860), pak jsou to nejstarší záznamy z Boskovicka. Další početnější písňové prameny pocházejí ze Sulkovce, který rovněž patřil v minulosti do sledované oblasti. Zde bylo sběratelské úsilí mimořádně úspěšné. V Sulkovci působil jako učitel a správce místní školy Josef Kovářík. Ten se zapojil do spolupráce, k níž vyzval učitele hudby, vedoucí kůrů a další hudebníky L. Janáček v rámci podniku nazvaného „Národní píseň v Rakousku“. J. Kovářík zaslal v roce 1910 tehdejšímu „Pracovnímu výboru pro českou národní píseň na Moravě a ve Slezsku“, v jehož čele Janáček stál, přes stovku písní. V zásilce byly zastoupeny v podstatě všechny na přelomu 19. a 20. století na západní Moravě žijící písňové druhy, jako byly písně milostné, epické, vojenské a obřadní, zejména koledy a svatební písně, vedle dalších písní obecné povahy. Část těchto zápisů byla otištěna v lokální monografii Sulkovec –
273
Polom (1999) a ve sbírce Lidové písně z moravského Horácka (Toncrová 1999) vydané v témže roce. Zbylé záznamy jsou uloženy ve sbírkách brněnského Etnologického ústavu Akademie věd České republiky. Ostatní lokality jsou zastoupeny dvěma až třemi desítkami záznamů, které pocházejí hlavně z poloviny 20. století. Jde kupříkladu o obce Benešov, Horní Štěpánov, Kořenec, Kozárov, Suchý, Vanovice, Velké Opatovice a Žďárná. Z Olešnice, Kunštátu a Letovic je to už jen několik zápisů. Nebyly to ovšem vždy tradiční lidové písně, takové, jaké se zpívaly na východní Moravě. Byly to písně novější, někdy i umělého původu, jako jsou písně kramářské a zlidovělé, které reprezentují mladší vývojovou fázi lidového zpěvu. V polovině 20. století byly totiž lidové písně na Boskovicku překryty vrstvou mladších útvarů a módních skladeb. V obecném povědomí proto převažoval názor, že zde tradiční lidové písně už nežijí. Během sběratelské akce na počátku padesátých let, při níž se shromažďoval materiál pro vydání zmíněného Boskovického zpěvníčku, přicházely do Státního ústavu pro lidovou píseň v Brně (dnes Etnologický ústav) odpovědi na dotaz, zda se v obci vyskytují lidové písně a zda v nich ještě žijí pamětníci a zpěváci. Jak je možno dočíst se v dochované korespondenci, řada z nich vyznívala negativně. Přesto se sběratelé vydali za písněmi do terénu, kde se setkali s ochotnými spolupracovníky, zejména z řad učitelstva, kteří byli nápomocni v jejich úsilí. Byli to J. Kalabusová z Vanovic a P. Vacová v Knínicích, národopisná pracovnice B. Veselá z Kořence nebo kapelníci Kolář v Protivanově, Procházka v Bousíně, Dvořáček ve Žďárné, Pitner v Benešově a další pomocníci sběratelů v různých obcích. Také díky jim se podařilo zaznamenat potřebné množství písní. Kde se objevili významní interpreti, byla sběratelská práce usnadněna. Ve Velkých Opatovicích zaznamenala Z. Jelínková ucelený taneční repertoár a podrobně popsala taneční styl podle jediné tanečnice Marie Kozelkové. V Benešově zase podchytil v roce 1950 O. Sirovátka u zpěvačky Boženy Hofmanové během poTanečnice M. Kozelková z Velkých měrně krátkého výzkumu soubor Opatovic. Repro VVM 1996. padesáti písní (Sirovátka 2006). 274
lidové písně, ale i šlágr. K písni o myslivcích připojil skladatel nápěv oblíbené písně „o červené sukýnce“. Zmíněný autor napsal rovněž text o proslulém podnikateli Baťovi (Když Baťa jednou z rána sednul do ajroplána). J. Zemánek byl v Benešově uznávaným tvůrcem písniček, jeho skladby se rozšířily a skutečně se v obci ujaly a zpívaly. Jsou doloženy také hudební podoby básní K. J. Erbena Vodník (Na topole nad jezerem), Holoubek (Okolo hřbitova) nebo Svatební košile (Již jedenáctá odbila), jejichž autory jsou neznámí lidoví skladatelé. Ojediněle se setkáme s aktuálními písněmi, v nichž se připomínají historické události, jako prusko-rakouská válka v roce 1866. Také v tomto případě byl složen pouze text a spojen s nápěvem bývalé rakouské hymny od Josefa Haydna. U některých zápisů je poznámka, že píseň zná informátor od rodičů nebo prarodičů. Lze tedy soudit, že jde o doklady starší nejméně o jednu generaci. Jestliže jsou tyto poznámky u písní pololidových, pak je zřejmé, že novější charakter zpěvního fondu s postupným ústupem tradičních lidových písní nastal ještě o několik let dříve, než byly pořízeny tyto písemné prameny. K cenným informacím patří poznámky o těch, kteří se svým zpěvem zasloužili o to, že písně z Boskovicka zcela nezanikly. V údajích dvojice sběratelů A. Piňose a B. Indry čteme, že v obci Suchý jim zpíval výborný zpěvák s rozsáhlým repertoárem Augustin Krejčíř, zaměstnáním krejčí, narozený v roce 1880 ve Velenově, od roku 1905 žijící v obci Suchý. I v jeho rodině se hodně zpívalo. Doslova čteme, že to byl pravý starý lidový zpěvák, jak má být. Šla Kačenka na procházku
1. Šla Kačenka na procházku ode mlýna na tu hrázku. 2. Když na hrázku vykročila, krásné dítě porodila. 3. Krk zatáhla černou pantlí, do Dunaje ho vhodila. 4. Běž, Kačenko, do šatlavy, obleč tam ty černé šaty. 5. Podívej se z okýnečka, jde-li otec neb matička. 6. Nejde otec ani máti, jdou tam dvá šeredni kati. 284
Nářečí na Boskovicku Osou Boskovicka, vymezeného hranicemi bývalého okresu, je údolí řeky Svitavy, které rozděluje region na západní a východní polovinu. Západní polovina je utvářena kopci Českomoravské vrchoviny, východní polovina leží v Boskovické brázdě a na Drahanské vrchovině. Poloha regionu nacházejícího se nedaleko bývalé zemské česko-moravské hranice se promítla i do podoby zdejší mluvy, v níž se zrcadlí stav, který je vyústěním vývoje tradičních teritoriálních dialektů. Boskovicko představuje region, který je z hlediska vědy o nářečích – dialektologie – zvlášť pozoruhodný. Významným činitelem pro vývoj nářečí na území Boskovicka byla jeho geografická poloha poblíž rozhraní Čech a Moravy. Zásadní vývojové změny probíhající v nářečích Čech se totiž vrstvily směrem od severozápadu k jihovýchodu, zatímco na Moravě byl tento vývojový reliéf utvářen ve směru od severu k jihu. Českomoravská vrchovina byla jistým nárazovým teritoriem: leží na území střetu těchto dvou protichůdných vývojových proudů, horizontálního a vertikálního. Oblast Dyjskosvrateckého úvalu s řekami Svitavou a Svratkou pak zase představuje území, které od nepaměti otevíralo tuto část Moravy severním i jižním směrem. Vedly tudy důležité cesty – spojnice mezi jižní Evropou a Pobaltím. Proto ani příliš nepřekvapuje, že řeka Svitava, protékající Boskovickem, je osou velmi výrazného nářečního rozhraní, které se zde zformovalo; jeho průběh lze vymezit linií mezi městy Svitavy, Boskovice, Brno a Mikulov. Tento předěl je zároveň – a to právě na území Boskovicka – důležitou hranicí pro vnitřní členění moravského nářečního areálu. Dialekty, které se zde během staletí utvářely, jsou součástí rozsáhlého nářečního celku středomoravského (hanáckého). Ten má na českém jazykovém území, tj. na teritoriu Čech, Moravy a Slezska, středové geografické postavení, z něhož vyplynuly i jeho specifické rysy. Patřil k nejdynamičtějším nářečním uskupením na našem území. Jak ukazují charakteristické rysy zdejších dialektů, v některých obdobích tu měl vývoj 293
Summary Boskovice region represents an interesting region in terms of traditional folk culture and dialect. The area of the former Boskovice district (before the year 1960) is divided into several sub-regions (Malá Haná, Drahany region, Moravské Horácko) according to their various natural conditions, cultural influence, ethnic situation and religious relations. Each of the sub-regions presents their specific cultural features. However various the features are they are all based on the same base of folk culture of western type. Agriculture and cattle breeding remained the essential resource of livelihood, the same as in other Czech countries up to the 19th century. The isogloss that is specific for the region defines used ploughing instruments such as „the mountain (Silesian) plough“ in the Drahany highlands and „the Czech Moravian plough“ in the western part of the region. The characteristic linen making is mentioned in the first topographies from the end of the 18th century. The typical diet was also closely related to the local agricultural production. Most of the region shares characteristic features of folk diet with western Moravia and eastern Bohemia; however, local specialities have remained a part of the diet as well. Nevertheless, the insufficiently fertile land forced the local people to look for other resources of livelihood. Apart from the generally widespread weaving and pottery production based on local natural resources in Kunštát region and masonry in region of Velké Opatovice other forms of home work such as woodworking, natural fencing (Lipová and surrounding area), networking and production of artificial f lowers (Olešnice region) gradually became another source of livelihood. Since the second half of the 19th century home dressmaking has spread into factories in Brno, Prostějov and Boskovice. Settlement patterns in Boskovice region corresponded with natural conditions and colonisation waves. Square type villages with their side317
facing-street house building in the Boskovice graven, that is called Malá Haná, are different from mountain locations where people used colonisation forms of various types such as forest-field villages or forest - square villages or short row villages. Timbered storehouses, so called žondry/ žundry, located in side-facing-street houses of Malá Haná are a typical building feature of this area. The present knowledge of traditional houses in Boskovice region enables us to specify two regional forms – Malá Haná houses and Horácko houses. These two forms of houses influenced each other in the connecting areas and they were also touched by the influence of the Hřebečsko house coming from the North. Considering the classification of above mentioned forms into wider context the Malá Haná house type belongs to the Moravia river basin – panon type and the Horácko a Hřebečsko house to the western Moravian type. Also the folk clothes, documented in detail mainly during the last development stage in the 19th century, show various differences. Gouache paintings from the year of 1818 are a priceless source of knowledge recording folk costumes of retainers in landed estates of Konice, Jesenec, Šebetov or Kunštát. The paintings illustrate folk dress culture in the 18th century, expressing fully their variability in the period of time at the end of Napoleon wars. The regional specialities also include Malá Haná dress and textile culture from around 1830. Typical are ceremonial textiles as úvodní plachty (a special cloth used as a part of woman´s dress for religious purposes) with their special naivistic embroidery or koutní plachty (a special drapery or sheet used to separate a mother at home birth from the rest of the room) with special netting and embroidery and also christening cloths that date back before the 18th century. People of Boskovice gradually stopped to wear traditional costumes after the first half of the 19th century, the longest it remained at the Drahany highlands (Kořenec and surrounding area). However, since the 20th century, here as well as in other places, we have been witnesses of national costume reconstruction for the need of folklore movement. In the area of the former Boskovice district we can learn about knowledge of traditional fine arts from several valuable testaments of traditional and popular art. In the area of Malá Haná the mentioned art has been connected to custom-literal artefacts, fore mentioned figural and net embroidery, wooden crosses and stonework. At the south-western part of the region one can come across demonstrations of a more different and varied culture of Horácko region including the pottery production of Kunštát region. Traditional fine arts in the Drahany highlands are represented by glass-making and glass painting, even though a localisation 318
of one of the most significant Moravian factories of glass painting in the first third of 19th century in Boskovice region lacks a confirmation from historical sources. Unfortunately many testaments of traditional fine arts have been definitely suppressed by urbanizing culture that is lacking original aesthetic values and character so typical for work of traditional fine arts of the past. Social life within family and within a wider frame of village community in Boskovice region was varied and determined by valid social structure, agricultural year with a stable cycle of agricultural work and the church calendar. Despite the life modernisation in the 20th century some of the annual rituals have been preserved till our present life in transformed forms and with different functions. This applies especially to group village parades at ostatky (shroving), last days of carnival, or also to feast rituals and May festivities. Efforts to re-establish rural culture lead to revitalisation of traditional social forms at many places of the region. Spiritual life and its display was given by the inhabitants´ religion and supported by devotional year. For Catholics their baroque devoutness was very important and pilgrimage places and regular visits of them played a significant role in the Catholics´ lives. One of the well known pilgrimage places in the core of region is Kalvárie nad Jaroměřicemi (Calvary in Jaroměřice) near Jevíčko. Other destinations include St´ Mary´ s pilgrimage temples in Sloup, Křtiny and Vranov u Brna, not mentioning further Moravian pilgrimage locations or those behind the country border. Closely connected to the pilgrimage tradition was a production of various sacred articles, including glass paintings, that can be considered as manifests of popular traditional arts. Boskovice is also a region significantly represented by folklore genres. Though there are not many historical records of folk tales from Boskovice and surrounding area, handwritten manuscripts written mainly in the second half o f the 20th century show that folk fine literature had been a part of everyday life and created a significant part of regional folk culture. First collections of folk fine literature are said to be the work of a priest Jan Pleskáč whose collection Moravské národní pohádky a pověsti III. Z okolí Olešnického a jiných (Moravian national fairytales and tales and legends. III. From surroundings of Olešnice and other places) was published in Prague in 1892. At the Drahany highland a folklorist Oldřich Sirovátka devoted his time to collection and publishing of literary genres, especially tales and legends. He is also the author of the essential song collection book Boskovický zpěvníček (1953). The characteristics of song traditions in the region are related to a so- called western song style. Its 319
features in musical construction demonstrate a majority of major keys and a smaller part of minor keys. Sirovátka features a generally newer form of songs; however, he also indicates a relatively plentiful presence of epic songs. One of other significant features of music resources in the area is a common presentation of popular traditional songs. The former Státní ústav pro lidovou píseň (State institute for folksong), later Ústav pro etnografii a folkloristiku (Institute of ethnography and folkloristic) ČSAV in Brno organised in the 1950s an intensive song collection in the Boskovice area. Dance culture was also recorded by an institute employee Zdenka Jelínková in as many details as the songs. The dance records have been published in several brochures, as a study material for folklore groups that have been founded in the region (Velen Boskovice, Kořeňák Kořenec, Drahan Blansko, Skalák Protivanov). The proximity of the Czech region Horácko is demonstrated through occurrence of mateník, a dance with a variable beat, which is very rare among dances of other locations in Moravia. Spoken language in Boskovice region also at present time reflects traditional dialect features. If we recall features recorded in the Šembera´s Základové dialektologie československé (The Czechoslovak principles of dialectology) from half of the 19th century we can observe that many of them appear even today. Most distinctively they appear in the spoken language of the eldest people; however, some of the elements belong also to spoken language of young generation. If we concentrate on spoken language occurring on bases of dialect at its strongest we can learn that features that are not supported by other forms of national language gradually fade. For instance very rarely we hear nowadays the prothetic h (hale; hoďelat – in the second example the exclusivity of the features is intensified by the change of u into o in prefix in the Haná region), and it is found only at the oldest level of dialect. On the contrary the prothetic v is still used quite often. The long vowels é (ê´ ) and ó (ô´) are retreating; they have been transformed into ej and ou. Shortening of long vowels í and ú has not been consistent either. Both quantities, the short and the long, co-exist. Only the oldest generation, exceptionally also the middle generation, use the speech sounds ê and ô. Pronunciation features, namely assimilatory features are the ones which are the most difficult to apprehend. One would presume that in these the dialect features are anchored the most as speakers do not realize they use them. Our brief survey has indeed noticed some features of Moravian origin, especially pronunciation of forms as z máslem, tag nese, however, one can also notice the „Czech“ forms s maminkou / s maminkó, uš jedó, tis nebila, vles mňe. Equally there 320
is no unity of forms such as pes a kočka, kósek hovjeziho, moc heski, k hradu (consistent with literary language), as can be seen in implementations such lez a nemluv, přez hubu, přinez ho, g holičovi atp. Forms as já uš vim co-exist with já už vim, moc veselá with modz vodi, pjet vajec with vidz vepřovic etc. (both forms are consistent with literary language). Features with a wide-spread (central) Moravian relevance such as e.g naša silňica, našu silňicu, našó silňicó, tech domú, za tema domama, znám ju, choďijó/ choďijou, vijó/vijou, chcó/chcou, mňet, chťet are deeply entrenched in our morphological system. Persistence of traditional vocabulary can only continue if basic everyday facts they relate to do not cease to exist. Vocabulary related to former traditional way of country life such as expressions from the range of disappearing crafts, words describing agricultural instruments and their parts, but also dialectal names for plants have been gradually becoming unfamiliar. This includes also local names. Knowledge of those is limited to some generations only, in relative integrity they are used only by the oldest citizens. Our verifying research and observations of existent spoken language in Boskovice region have nonetheless determined that at all language levels the belonging to the traditional territorial dialects can be recognized even in younger generations.
321
322
Biografický slovník národopisných a vlastivědných pracovníků, etnografů a folkloristů Boskovicka Bárta, Josef (6. 2. 1889, Velké Opatovice – 26. 12. 1971, tamtéž). Hudebník, sběratel lidových písní. Po studiu na reálném gymnáziu v Jevíčku učil na několika školách, v letech 1941–1945 byl ředitelem národní školy ve V. Opatovicích, po válce se stal ředitelem školy v Moravské Třebové. Na odpočinek se vrátil do rodných V. Opatovic, kde obnovil činnost pěveckého sboru Hlahol. Z vlastního zájmu zapisoval a upravoval lidové písně. Bártovy zápisy lidových písní z V. Opatovic z r. 1935 se dostaly do písňové sbírky Etnologického ústavu AV ČR Brno. O jeho aktivitách informuje časopis Malá Haná. Lit.: Hrabalová, O.: Průvodce písňovými sbírkami 2. Brno, 1983, s. 9.
Dukát, Miroslav, pseudonym Mira Zlatúš (29. 10. 1891 – data nezjištěna). Sběratel, amatérský fotograf, národopisný badatel. Zájem o starožitnosti a historii rodného kraje v něm vzbudila Vlastivěda moravská a spolužák K. Víška, architekt a básník, který padl v Rusku ke konci první světové války. Zlatúš začal spolu s Víškou provádět sběry národopisného materiálu (zvyky, kroj) a v r. 1913 si zřídili v Letovicích soukromé muzeum. Fotografickou dokumentaci sídel a lidových staveb na Letovicku, ale i dalších artefaktů (kraslice, krojové součástky), prováděnou během první světové války, nechal svázat do sedmi sešitů pod názvem Staré stavby a památky na Boskovsku (Letovice 1922). Další jeho fotografie se skleněnými negativy jsou uloženy v Muzeu Boskovicka. S národopisným 329
Literatura a prameny Literatura ALTMAN, Karel: Podíl národopisu na rozvoji české národní společnosti na Moravě /do roku 1918/. Výběrová bibliografie. Brno : Etnologický ústav AV ČR, 2005. AUTRATA, František V.: Moravští Horáci. In: Lidová čítanka moravská. Telč : E. Šolc, 1907, s. 414–417. BAKEŠOVÁ, Lucie: Jak jsem sbírala Královničky? Zvláštní otisk Od Horácka k Podyjí 8, 1930–1931, s. 2. BAKEŠOVÁ, Lucie: Zvykoslovná úvaha o Moravě. Časopis Vlasteneckého spolku musejního v Olomouci 20, 1903, s. 95–102. BALHAR, Jan a kol.: Český jazykový atlas 1–5. Praha : Academia, 1992– 2005 (dotisk 1. dílu 2004). BARTOŠ, František: Dialektologie moravská I, II. Brno : Matice moravská, 1886, 1895. BARTOŠ, František: Drobné pověry lidu moravského. Časopis Matice moravské 16, 1892, s. 81–93. BARTOŠ, František: Moravský lid. Františka Bartoše sebrané rozpravy z oboru moravské lidovědy. Zlín : Muzeum jihovýchodní Moravy, 2006. 2. vyd. BARTOŠ, František: Nové národní písně moravské s nápěvy do textu vřaděnými. Brno : Nákl. K. Winikera, 1882. BARTOŠ, František: Národní písně moravské, v nově nasbírané. Brno : Matice moravská, 1889. BARTOŠ, František – JANÁČEK, Leoš: Národní písně moravské v nově nasbírané. Praha, 1899–1901. BĚLIČ, Jaromír: Nástin české dialektologie. Praha : SPN, 1972. BLAHUTOVÁ, Ivana – VAŠEK, Leoš: „Tehdy, tenkrát, kdysi…“ Pověsti a historické příběhy z Kunštátu a okolí. Brno : Bolzano, 1996. 350
Na Malé Hané převládají vsi návesní. Usedlosti mají hákový půdorys a volně stojící kůlnu nebo stodolu. Zahrady na severní straně obce uzavírají při záhumenní cestě samostatně stojící stodoly, v jižní části stojí uprostřed zahrad. Cetkovice. Mapa J. I. Jelínka, 1759. Moravský zemský archiv, Brno.
Náves s volněji rozestavěnými domy selských usedlostí. Č.p. 22 má vyznačen žondr předstupující před uliční frontu domu. Světlá. Indikační skica, 1834. Moravský zemský archiv, Brno. 371
Velmi zdobně provedený malovaný štít s florální a zoomorfní výzdobou s datací stavby. Bradlné č.p. 24. Kresba Josef Pelíšek, 1930. Muzeum Boskovicka.
Polychromovaný dřevěný štít. Petrov. Kresba Josef Pelíšek, 1930. Muzeum Boskovicka.
378
Cechovní prapor hrnčířů s vyobrazením Adama a Evy, krnčířského kruhu a pracovních nástrojů (čepelí). 1834. Sbírka Muzeum Boskovicka.
379
Tanec hodové chasy. Černovice. Foto M. Válka, 2004.
Čtení hodového ortelu pod májem. Černovice. Foto M. Válka, 2004. 406
