Christopher Pike. Stopy hrůzy 49 Pád do temnot

Christopher Pike Stopy hrůzy 49 Pád do temnot

PÁD DO TEMNOT Christopher Pike

Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit 2

Copyright © 1991 by Christopher Pike Translation © Magdalena Váňová, 1994 Published in the arrangement with Permission & Right Int. Ltd. ISBN 80-7171-050-4 3

Prolog V

soudním procesu se projednávala vraţda. Obţalovaná byla Sharon McKayová. Zabila prý dívku jménem Ann Riceová. Byly z toho nádherné titulky v novinách: chudá a talentovaná Sharon zničila v záchvatu vzteku bohatou a krásnou Ann. Shodila Ann z útesu, psaly noviny. Je to ošklivá holka, ta Sharon McKayová. Sdělovací prostředky měly bohatou ţeň. Ty dvě byly nejlepší přítelkyně. Ale já jsem nevinná, myslela si celkem správně Sharon McKayová. Nikdo jí nevěřil. Byli tu tři svědkové zločinu, všichni dobře vychovaní mladí lidé, přátelé jak Ann, tak Sharon. A nevadí, ţe nikdo z nich nic neviděl a ţe se nenašlo tělo. Lidé uzavírali sázky, ţe Sharon McKayová se brzy poveze. Ţe dostane minimálně dvacet let. Proces měl začít během několika málo minut. Sharon, oblečená ve svých oblíbených modrých šatech, se usilovně snaţila zakrýt svůj strach a nervozitu z davu lidí, kteří netrpělivě čekali v soudní síni. Seděla nalevo od svého obhájce, mazaného a uhlazeného Johna Richmonda, který dával přednost tomu, aby mu říkali Johnny. Soud ho jmenoval, aby se zabýval jejím případem, protoţe Sharon si obhájce nemohla dovolit. Pohlédla na něho, zatímco čekali, aţ majestátními dřevěnými dveřmi v pravé části staré soudní síně obloţené dřevem vejde soudce. Snaţila se přesvědčit sama sebe, ţe mu věří, ţe se díky němu nedostane do vězení, ale nebyla si jistá, ţe by mu natolik důvěřovala, aby mu dovolila odvézt ji ze školy domů. Nedá se říct, ţe by si od začátku výborně rozuměli. Kdy se setkali poprvé? Kdy Ann zemřela? Před čtyřmi týdny? Boţe, měla pocit, ţe je to desetkrát déle. Čas ubíhá pomalu, 4

pomyslela si Sharon, kdyţ ho člověk měří pohybem slunečních paprsků klouzajících po cihlách jedné z cel. Ale stačilo, aby se v myšlenkách vrátila k ránu po Annině smrti a všechno, co zaţila, se jí znovu promítlo v hlavě, jako kdyby byla pod vlivem drogy, jejíţ účinek nevyprchal. John našel její nejzranitelnější místo a věděl o tom. Sharon si brzy uvědomila, ţe dokáţe najít slabé stránky ostatních lidí a vyuţít jich. Děvčata ve vězení o něm mluvila jak s úctou, tak s pohrdáním. John dokázal porotu zmanipulovat stejně dobře jako zločinec. Znovu a znovu u toho dostával dívky, které by si zaslouţily tvrdý trest. Některé z nich říkaly, ţe je to génius. Ale tytéţ dívky se také nechaly slyšet, ţe jakmile z toho byly venku, chtěl John kompenzaci. A o peníze zájem neměl. Ale byly to jen historky, moţná přehnané. Noc předtím, neţ se s Johnem poprvé setkala, strávila Sharon ve vězeňské cele s ucpaným záchodem a opilou ţenou středního věku, která ji dvakrát pozvracela. Sharon celou noc probděla a trápila se nad smrtí nejlepší přítelkyně. John vtrhl do jejího ţivota jako rytíř v blýskavém brnění, připravený zabít draka. Světlovlasý a modrooký, se širokými rameny a bezvadně ušitým kabátem vypadal, jako by mohl stát modelem pro definici yuppieho z Websterova naučného slovníku. „Ahoj, jmenuju se Johnny Richmond,“ řekl, podal jí ruku a předtím, neţ měla moţnost mu ji pořádně stisknout, si sedl naproti ní. Místo, kde se setkali, byla jednotvárně šedá místnost pro přijímání návštěv, a Sharon pochybovala o tom, ţe je to nějaké zlepšení ve srovnání s celou. Předtím, neţ ji málomluvný serţant do místnosti vstrčil, dovolil jí jít do koupelny. Vodou se jí podařilo odstranit zvratky z kalhot, ale cítit z ní byly pořád. Nezdálo se, ţe to Johnovi vadí. Otevřel tenkou černou diplomatku a vyndal malý ţlutý zápisník. „Jmenuji se Sharon,“ zamumlala. Byla v šoku a cítila se strašně unavená. Před pouhými dvanácti hodinami byla na horách a měla se báječně. „Vím, jak se jmenujete,“ řekl. „McKayová s velkým K. Jsem obhájce přidělený vašemu případu.“ „Proč?“ 5

„Proč co?“ „Proč jste mi byl přidělen?“ „Včera večer jste úředníkovi v přijímací kanceláři řekla, ţe si obhájce nemůţete dovolit. Nevzpomínáte si?“ „Ne. Chci říct, proč se se mnou vede nějaký proces?“ Johnovi to připadlo zajímavé. Naklonil se k ní blíţ. Měl dokonale rovné bílé zuby. „Byla jste zatčena pro vraţdu Ann Riceové. Neřekli vám to včera večer, kdyţ vás seznámili s vašimi právy a nasadili vám na ruce ţelízka?“ „Ano, myslím, ţe mi to řekli.“ „Jste si tím jistá? Ţe vás seznámili s vašimi právy?“ „Ano.“ „Tak to je důvod, proč jsem tady. Abych zajistil, ţe se vám dostane všech práv, která vám zaručuje ústava.“ Rozevřel zápisník uprostřed a uhladil stránky. „Jste šťastná dívka. Většina lidí ve vaší situaci by ve vězení seděla několik dní, neţ by měla příleţitost si se mnou promluvit.“ Sharon se tak šťastná necítila. Nelíbil se jí. „Opravdu?“ „Řekl bych, ţe to bude velký případ.“ „A proto jste si sem pospíšil?“ „Beru svou práci váţně.“ Připravil si tuţku k psaní. „Povězte mi, co se stalo.“ „Já jsem Ann nezabila,“ řekla. Usmál se. „Jsem váš obhájce. Můţete mi říct pravdu. Nikomu to neřeknu. Slibuji.“ „Nezabila jsem ji. Byla to moje nejlepší přítelkyně. Za nic na světě bych jí neublíţila. Skočila dolů z útesu.“ „Byla vaše přítelkyně sebevraţedkyně?“ „Ne.“ „Tak proč se zabila?“ „Nevím.“ „To soudci říct nemůţeme.“ „Proč ne? Je to pravda.“ „Neuvěří vám.“. „Vy mi věříte?“ zeptala se. „Já jsem váš obhájce. Já vám věřit musím.“ 6

Věděla, ţe si s ní hraje, a po tom všem, co proţila, by se nejraději rozplakala. Ale nebyl to její styl rozbrečet se před kýmkoli. Ani Ann to neměla ve zvyku. „A co kdyţ vás za svého obhájce nechci?“ zeptala se. „Můţete poţádat, aby byl vašemu případu přidělen někdo jiný. Ale nedělal bych to, být vámi.“ „Proč ne?“ Znovu se k ní naklonil, tentokrát ještě blíţe, a podíval se jí do očí. „Protoţe, Sharon McKayová, já jsem dobrý. Jsem moc dobrý. Vlastně ten nejlepší, koho byste v tomhle státě našla.“ Byl si alespoň jistý sám sebou. Přikývla. „Dobře, pane Richmonde.“ „Johnny, prosím.“ „Johnny.“ Rozhodila ruce. „Co jiného ti mohu říct? Já jsem ji z útesu neshodila.“ Opřel se o opěradlo ţidle a cvakal propisovačkou. Nemohlo mu být ani třicet. Z jeho strohého arogantního chování se domýšlela, ţe studoval na některé ze skupiny nejváţenějších a nejstarších amerických univerzit na východním pobřeţí. Nedokázala si představit, co dělá v Utahu. Asi se snaţí získat důleţitý případ vraţdy, aby se mohl někdy v budoucnosti ucházet o nějakou důleţitou funkci. „Mohu s tebou mluvit úplně bez obalu?“ zeptal se. „Myslela jsem, ţe si ţádné servítky nebereš.“ „Byla jsi uţ někdy ve vězení?“ „Ne.“ „Není to ţádná legrace.“ „Váţně?“ řekla sarkasticky. „Spala jsi vůbec v noci?“ zeptal se. „Ne, jsem vyčerpaná. Kdy mě můţeš dostat ven na kauci?“. „Nevím, jestli mohu.“ „Coţe?“ Předpokládala, ţe kauce bude formální záleţitost. Všichni zlosynové se ve filmech vţdycky dostali na kauci na svobodu. A ona nebyla dokonce ani vinná. „Uţ jsem o tobě mluvil s okresním státním zástupcem,“ řekl. „V devět ráno? Co řekl?“ 7

„Řekla. Jmenuje se Margaret Hanoverová. Ví právě tak dobře jako já, ţe tenhle případ by se mohl stát tučným soustem pro sdělovací prostředky. Chce vzbudit dojem, ţe tvrdě postupuje proti zločinu. Zpracovává soudce, aby stanovil kauci 200 tisíc dolarů. Myslím, ţe se jí to podaří. Pokud tví rodiče nejsou hodně bohatí, musela bys sehnat pořádnou část té sumy, aby ses dostala ven.“ „Mí rodiče jsou rozvedení. Maminka pracuje v obchodu s potravinami. Nepatří nám ani náš dvorek.“ Sharon sklonila hlavu. „Znamená to, ţe se musím vrátit zpátky do té cely?“ „Moţná tě přestěhují do jiné.“ „To je senzační.“ „Mrzí mě to.“ Zdálo se, ţe nádech sympatií v jeho hlase je opravdový. Znovu vzhlédla. „Neshodila jsem ji,“ opakovala. Pozorně se na ni díval. „Věřím ti.“ „Říkáš to všem svým klientům?“ „Všem ne. Kdyţ jsi do ni nestrčila, tvoje jediná obhajoba je, ţe se zabila sama.“ „A co kdyţ to byla nehoda?“ „Myslíš si, ţe to byla nehoda?“ Zaváhala, protoţe věděla, ţe by si mohla odporovat. „Ano.“ „Okresní státní zástupce uţ má tři svědky, kteří tvrdí, ţe se Ann s tebou pohádala předtím, neţ spadla z útesu. Jeden z nich je tvůj přítel.“ „Fred není můj přítel,“ odporovala Sharon. „Co je?“ „Jenom kamarád.“ „Pohádala se Ann s tebou?“ „Ne.“ „Proč tedy ostatní říkají, ţe ano?“ „Protoţe slyšeli, jak na mě Ann křičí.“ „Měla Ann ve zvyku na tebe křičet?“ „Ne.“ „Myslím si tedy, ţe je ti jasné, ţe nám nepomůţe, kdyţ řekneme, ţe to byla nehoda.“ Sharon přikývla a kousla se do rtů. „Uţ našli její tělo?“ 8

„Ne, ale najdou je.“ Zavřela oči. „Byla tak krásná.“ „To mi také řekli. Byly jste si blízké?“ „Ano,“ popotáhla. „Nenapadá tě nějaký důvod, jakýkoli důvod, proč by se mohla chtít zabít?“ „Ne. Ale –“ „Ano?“ „Loni spáchal sebevraţdu její bratr.“ John si udělal do zápisníku poznámku. „To je zajímavé. Jak se jmenoval?“ „Jerry. Jerry Rice. Byl o rok mladší neţ Ann a já.“ „Znala jsi ho dobře?“ „Ano, párkrát jsme měli rande. Ale nebylo to nic váţného,“ dodala spěšně. „Nechodili jste spolu?“ „Ne.“ „Máš přítele?“ „Ne.“ „Proč ne? Jsi hezká.“ „Nemám na přítele čas.“ „Proč ne?“ „Hraju na klavír. Zabere mi to všechen čas.“ Přikývl. „Uţ si vzpomínám, četl jsem o tobě v novinách.“ „Opravdu? V jakých novinách?“ „V Timesech. Získala jsi stipendium na Julliarda, ne?“ „Ano.“ „Musíš být dobrá.“ „Ráda si to myslím.“ „Vţdycky jsem chtěl být hudebníkem. Ale musím bohuţel říct, ţe nemám ţádný talent. Měl Jerry rád hudbu?“ Pokrčila rameny. „Předpokládám, ţe ano.“ „Rád poslouchal, jak hraješ?“ „Ano.“ „Líbila ses mu?“ „Proč se ptáš?“ 9

„Protoţe jsem všetečný. Líbila ses mu?“ „Ano.“ „Miloval tě?“ „Ne, to si nemyslím.“ John se opřel zády o ţidli. „Sharon, proč se Jerry zabil?“ Upřeně se na něho podívala. Mluvili spolu jenom pár minut a uţ se jí ptal na něco takového. Měla chuť zakřičet na něho, aby si hleděl svého; a přesto se právě tehdy rozhodla, ţe se jím nechá obhajovat. Moţná, ţe byl nejlepší. Znal způsob, jak objevovat skrytá místa. „Nevím,“ řekla poctivě. Uplynul týden. Dali ji do jiné cely. Za spoluvězeňkyni měla dvaadvacetiletou narkomanku. Jmenovala se Mary, a kdyţ nebyla v bezvědomí snila s otevřenýma očima. John ji navštěvoval kaţdých pár dní. Řekl, ţe nemohou najít Annino tělo. Sharon si myslela, ţe je to důleţité, ale John s tím nesouhlasil. Nepochybuje se o tom, ţe Ann musí být mrtvá, řekl jí. Musí být mrtvá. Spadla z útesu z výšky sto šedesáti metrů do divoké řeky, která se o několik kilometrů dál vlévá do jezera. Její tělo v něm mohlo snadno zmizet. Sharon musela s touto dedukcí souhlasit. Zdálo se to logické. Pak následoval výslech. John se snaţil, aby byl případ odmítnut. Při výslechu byla povaţovaná za vinnou, dokud se nedokáţe její nevina. Při soudním procesu je to naopak, říkal John. Ale neměl úspěch. Nebyl zklamaný. Předpokládal, ţe se to stane. Ale Sharon zklamaná byla. Byla to ona, kdo se musel vrátit zpátky do vězeňské cely. Nebylo to místo pro slušnou dívku. Její spoluvězeňkyně uţ našla uvnitř spojení a po kaţdé dávce se obracela k Bohu. Sharon cítila, ţe začíná být duševně vyšinutá. Skoro nikdy neviděla svou matku. A nenechali ji hrát na klavír! Bez své hudby se cítila v pasti. Byla natolik naivní, ţe si myslela, ţe kdyţ napíše stráţci zdvořilý dopis, získá tím přístup k pianu. Dívky v jejím bloku jí řekly, ţe stráţce ani neumí číst. John usiloval o rychlý proces a protoţe nevyřízených případů mnoho nebylo, podařilo se mu to. Čtyři týdny po svém zatčení seděla vedle Johna a čekala, aţ se objeví soudce. Ale ţádné tělo se pořád ještě nenašlo. A přesto, řekl John, to 10

nemělo vadit. „Jak se cítíš?“ zeptal se John, kdyţ si všiml, ţe se na něho dívá. „Fajn. A co ty?“ „Výborně. V noci jsem spal jako mimino.“ „To jsem ráda.“ „Musíš tady jenom sedět a sledovat to. Všechnu práci musím udělat já.“ Podíval se na hodinky. „Kde je ten syčák?“ „Jaký je soudce Warner? Kromě toho, ţe je to syčák?“ „Býval to jeden z nejlepších soudců v tomhle státě, neţ měl před pár lety lehkou mrtvici. Teď je pomalý. Loni předsedal jednomu mému případu a uprostřed prokurátorovy závěrečné řeči usnul. Ale má mě rád.“ „Proč?“ „Udrţuji ho vzhůru. Nedovolím mu, aby usnul.“ Sharon se podívala na ţalobkyni – samu okresní prokurátorku Margaret Hanoverovou. Sharon si říkala, ţe by jí mohlo lichotit, ţe ta ţena případ nepředala nějakému poskokovi. John uţ vysvětlil, proč to neudělala. Margaret Hanoverová Johna neměla ráda. Prý to bylo proto, ţe ji před pár lety u soudu kopnul do zadku – děvčata ve vězení říkala, ţe to bylo proto, ţe se jí pokoušel do zadku štípnout. Sharon si to nedovedla představit. Té ţeně bylo přes padesát a měla jednu z těch podivných tváří, které pravděpodobně nikdy nevypadaly mladě. Ostré linky kolem jejích očí vypadaly, jako by byly vyryté. I kdyţ nebyla ani trochu tlustá, měla výraznou dvojitou bradu. Kdyţ přišli, vypadala hrozně ošklivě. Sharon jí bylo tak trochu líto, ale věděla, ţe by jí bylo mnohem více líto sebe samé, kdyby ji ta ţena vyřídila. „Dnes ráno jsem mluvil s tvou maminkou,“ řekl John. „Jak se jí vede?“ zeptala se Sharon. Polovina utrpení, které proţívala ve vězení, bylo vědomí, jak se její matka trápí. Její maminka působila v jedné církevní společnosti a ty dámy, které tak pilně chodily do kostela, se vyţívaly v pomluvách za zády ostatních. Kdykoliv ji však maminka navštívila, snaţila se kvůli Sharon vypadat plná optimismu. Sharon se ohlédla přes rameno a pokusila se ji najít v davu. „Je v pořádku,“ řekl John. „Řekl jsem jí, ţe vyhrajeme.“ 11

„A kdyţ ne?“ „Pak vyhraju svůj další případ.“ Usmál se a pod stolem jí poplácal po noze. „To myslím jako vtip, Sharon.“ „Aha.“ „Musíš se naučit rozjasnit tvář.“ Tohle říkávala Ann. Sharon byla vţdycky tou bezstarostnou – v jiném ţivotě. Nechala Ann za sebou melancholickou část své povahy, aby Sharon nahlodávala? Ann věděla, co dělá, kdyţ se zabila takovým způsobem, jakým to udělala. Nebyla to ţádná nehoda, pochopila Sharon, kdyţ byla ve vězení druhý týden. Ann musela přesně vědět, do jaké situace se v důsledku jejího činu dostane její nejlepší přítelkyně. Ale proč? Ţádná jednoduchá odpověď neexistovala. Ani ţádná sloţitá. Nic. „Nemohu rozjasnit tvář,“ řekla. „Proč ne? Opravdu si myslím, ţe vyhrajeme.“ „I kdyţ se nám to podaří, zůstane moje přítelkyně mrtvá.“ John mávl rukou. „Byla cvok.“ Sharon ho popadla za ruku a přitlačila ji k tvrdému dřevěnému stolu. Ann ji moţná nenáviděla, ale nemohla se přimět k tomu, aby na oplátku ona nenáviděla Ann. „Můţeš to říct porotě, jestli musíš,“ řekla mírně. „Ale mně to nikdy neříkej. Není to pravda.“ Zachytil její pohled. Nepatřil k těm, kdo se zaleknou. Ctihodný Franklin Warner nakonec vstoupil do soudní síně. Všichni se postavili. Nebyl to stejný soudce, který předsedal výběru poroty. Tenkrát byl nemocný, ale dnes vypadal dobře, snad trochu unavený. Byl střední postavy s abnormálně velkým břichem. Po stranách hlavy se mu vlnily šedé husté vlasy, ale úplně scházely na lesklém temeni. Měl černé šaty a to Sharon připomnělo pohřeb, který svět nemohl Ann vystrojit, protoţe nebylo co pohřbít. Porota s úctou sledovala soudcův příchod. Sharon si uvědomila, ţe se na ni dívá v tiché panice. John jí řekl, aby se na ni občas podívala. „Ať vidí tvoje oči a vědí, ţe jsi skutečná,“ řekl. Ale oni jí nepřipadali skuteční. Měli dvanáct hlav, ale jenom jedna ústa, která mohou pronést pouze dvě slova: „Vinná“ nebo „Nevinná“. Seděli nalevo od soudce, napravo od Sharon. 12

Soudce se posadil. Ostatní v soudní síni ho následovali. Proces byl oficiálně nazván Lid versus Sharon McKayová ve věci smrti Ann Riceové. Ţalobkyně povstala, aby pronesla pár poznámek na úvod. Měla na sobě šedé šaty a ani stopu make-upu. Otočila se a netrpělivě přistoupila k porotě. John Sharon řekl, ţe Hanoverová je mistryní detailu, ale vůbec se jí nedaří chápat obavy porotců. John věřil, ţe většina porotců nemá ani takový strach z vynesení chybného verdiktu, jako spíše z toho, aby neotrávili ostatní porotce tím, ţe se nepřizpůsobí tomu, co si skupina přeje. Proto se snaţil tento základní strach posílit tím, ţe v nich vzbudil pocit, ţe jsou jedna velká rodina. A dále toho vyuţil tak, ţe jim vnukl pocit, ţe rodina můţe traumatickou zkušenost soudního procesu přeţít, kdyţ udělá to, co je bezpečné, coţ nevyhnutelně znamená propustit jeho klienta na svobodu. „Sharon McKayové je osmnáct let,“ začala okresní státní zástupkyně a zastavila se na konci lavice pro porotce, blíţ soudci a soudnímu zpravodaji. Své přísné hnědé oči upřela na skupinu všedních obyčejných občanů. „Podle práva je dospělá a jako dospělá bude souzena. Její mladý a nevinný vzhled a vynikající umělecké výkony nejsou vůbec důleţité. Sharon McKayová je vraţedkyně, vraţedkyně nejhoršího typu. Protoţe zabila přítelkyni, někoho, kdo jí svěřil svůj ţivot.“ Hanoverová se odmlčela a podívala se přímo na Sharon. Zvedla hlas a oslovila nejenom porotu, ale celou soudní síň. „Lid prokáţe, ţe 16. června v noci, přibliţně před měsícem, Sharon McKayová úmyslně shodila Ann Riceovou z útesu, z výšky sto třiceti metrů, a způsobila tak její smrt. Lid dále prokáţe, ţe to byl promyšlený čin a ţe by měl být souzen jako vraţda prvního stupně. Lid předvolá několik svědků tohoto ohavného činu a nezanechá ani stín pochybnosti o tom, ţe Sharon McKayová spáchala vraţdu.“ Sharon se cítila smrtelně raněná. Nemohla by nikoho zabít, ani aby si zachránila ţivot. Měla pocit, ţe se propadá hlouběji do sedadla, i kdyţ věděla, ţe sedí úplně vzpřímeně a se zatajeným dechem. John se k ní naklonil a zašeptal jí do ucha. „Uklidni se, miláčku. Hanoverová se jenom pokouší okořenit svůj výstup. Tou svéráznou rétorikou uţ ztratila půlku poroty.“ 13

Sharon polkla a slabě přikývla. Ale styděla se podívat na porotu kvůli něčemu, co ani neudělala. Styděla se také za sebe, ţe se tak snadno nechá vyvést z míry. Hanoverová se na ni podívala, kdyţ kráčela zpátky ke svému místu. Teď byla řada na Johnovi. Dychtivě vyskočil, jako kdyby byl premiantem na hodině matematiky a právě ho vyvolali, aby na tabuli vyřešil jednoduchý příklad. Nevykročil přímo k porotě, ale pomalu a nenucené šel ke vzdálenému konci zábradlí, které je oddělovalo od diváků. Tam se jednou rukou lehce opřel o hladké dřevěné zábradlí, druhou ruku zvedl ke své ostře řezané bradě a zdálo se, ţe přemýšlí o tom, jakou z mnoha moţností zvolit, aby odpověděl na směšná obvinění Hanoverové. Několik okamţiků tak stál beze slova. Pozornost všech v soudní síni se upírala na něho. Pak najednou tleskl rukama a všichni sebou trhli. „Sharon Ann nezabila,“ řekl. „Proč by ji zabíjela? Byly to kamarádky. Celá ta představa je absurdní. Není tu ţádný motiv. Nejsou ţádní svědci. Tahle věc se nikdy neměla dostat k soudu. Ale máme volební rok a musíme inscenovat takováto dramata.“ John se odmlčel a konejšivě se usmál. „Kvůli Sharon si starosti nedělám. Zjistil jsem, ţe pravda má ve zvyku prosvítat skrz lţi. Nebojte se, lidi. Vaše rozhodnutí bude jednoduché.“ To bylo všechno, co John řekl. Vrátil se na své místo a posadil se. Na Sharon to udělalo dojem. Členové poroty si vyměňovali pohledy, jako kdyby patřili do nějaké skupiny. Uţ se nedívali upřeně před sebe jako izolovaní jednotlivci. John uţ se jim líbil. Moţná se jim bude líbit také ona. Trestní řízení začalo předvoláním Chada Leara na svědeckou lavici. Chad byl pro Sharon velkým otazníkem. Během přípravy na proces se jí John zeptal, jestli Chad bude svědčit proti ní. Odpověděla, ţe Chad řekne pravdu. Ale věděla, co má John na mysli. Byla tu pravda a pravda. Chad byl Sharonin starý kamarád, ale s Ann se kamarádil ještě déle. Moţná byl do Ann dokonce i zamilovaný – Sharon si tím nebyla jistá. Kdyţ ho pozorovala, jak jde k lavici obţalovaných, lámala si tím hlavu ještě víc. Bylo zřejmé, ţe Annina smrt mu dala zabrat. Chad byl vţdycky štíhlý, ale teď byl uzlíčkem 14

kostí. Jeho vlnité hnědé vlasy byly dlouhé a neučesané. Jak zhubl, zdálo se, ţe jeho vyčnívající nos a velké vlhké oči vyskočí z jeho obličeje. Kdyţ odříkával přísahu, měl skloněnou hlavu, a vzhlédl, aţ kdyţ k němu Hanoverová přišla, aby mu poloţila první otázku. Ale kdyţ Chad hlavu zvedl, podíval se směrem k Sharon. Slabě se usmál. Byl to smutný úsměv. „Jaký byl váš vztah k Ann Riceové?“ začala Hanoverová. „Byl jsem blízkým přítelem jak jí, tak jejího bratra,“ odpověděl Chad a jeho tichý hlas byl tišší neţ obvykle. „Byl jsem také jejím zaměstnancem. Staral jsem se o její dům, zahradu a další věci.“ „Kolik je ti let, Chade?“ „Sedmnáct.“ „Jsi o rok mladší neţ Ann?“ „Ano.“ „A o rok mladší neţ obţalovaná? Sharon McKayová?“ „Ano.“ „Jak dlouho jsi Ann znal?“ zeptala se Hanoverová. „Od dětství. Nevím – moţná deset let.“ „Bylo by rozumné říct, ţe jsi ji znal dobře?“ „Ano,“ odpověděl Chad. „Řekni nám něco o Annině domě. Byla bohatá, ţe?“ „Ano. Měla několik miliónů. Měla velký dům. Byl to palác. Pořád ještě je. Pozemek má víc neţ dvanáct akrů. Mám tam spoustu práce.“ „Měla svůj dům ráda?“ „Jistě,“ přitakal Chad. „Řekni nám, jak se stalo, ţe Ann Riceová tak zbohatla?“ „Zdědila peníze po své matce.“ „Která loni zemřela na infarkt?“ „Myslí si, ţe to byl infarkt.“ Hanoverová přistoupila k Chadovi o krok blíţ. Nechtěla, aby zpochybňoval příčinu smrti paní Riceové. Chad sepnul ruce v klíně a celý nesvůj se podíval na porotu. Sharon mohla prakticky cítit, jak se mu potí dlaně. Nemohlo to pro něho být lehké mluvit o Ann před všemi těmi cizími lidmi. „Čí nápad to byl vydat se stanovat?“ zeptala se Hanoverová. „Myslím, ţe můj. Mluvili jsme o tom všichni. Já jsem ta místa 15

znal nejlíp. Ann byla tím výletem nadšená.“ John si udělal do svého zápisníku poznámku. „Nadšená?“ zeptala se Hanoverová. „Ano,“ potvrdil Chad. „Měla maturovat na střední škole. Byla tím nadšená?“ „Těšila se, ţe se odtamtud dostane.“ „Jaké byly její plány pro budoucnost?“ „Nevím,“ řekl Chad. Hanoverová tuto odpověď nečekala. Sharon z jejich gest snadno vyčetla, co si myslí. John by to označil za další ze slabin Hanoverové jakoţto ţalobkyně. Hanoverová právě porotě nepřímo sdělila, ţe tyto otázky s Chadem uţ dříve probrala. „Ale nějaké plány pro budoucí ţivot měla, ne?“ zeptala se Hanoverová. „Nezasnoubila se právě?“ Chad se krátce usmál. „Ano. S mým bratrem.“ „Milovala tvého bratra?“ „Ano, jistě.“ „Byla s ním šťastná?“ vyptávala se Hanoverová. „Ano.“ „Její ţivot právě začínal. Měla peníze. Měla lásku. Neměla vlastně to, co většina lidí od ţivota chce?“ Chad zaváhal. „Předpokládám, ţe ano.“ Hanoverová přešla nalevo od Chada, takţe byl mezi ní a porotou, aby ho jasně a bez překáţek viděli, aţ bude odpovídat. „Chade,“ oslovila ho, „podle tvého názoru, vzhledem k tomu, ţe jsi znal Ann tak dlouho, řekl bys, ţe chtěla spáchat sebevraţdu?“ „Ne,“ odpověděl Chad. Čekala jsem, ţe řekne ano, kdyţ já sama bych musela odpovědět ne? ptala se Sharon v duch sama sebe. Odpověď byla ne. Ale přesto Sharon najednou cítila, jako by jí soudní přelíčení mohlo uniknout dřív, neţ bude mít John příleţitost ji obhajovat. Naklonila se těsně k Johnovi a zašeptala mu do ucha: „Proč nevzneseš námitku, nebo něco neuděláš?“ „Jsi si tím jistý?“ zeptala se Hanoverová. „Námitka,“ řekl John. „Svědek je vyzýván, aby odpověděl na otázku, kterou by s absolutní jistotou váhal zodpovědět i psychiatr.“ 16

„Přijímá se,“ řekl soudce Warner. „Díky,“ zamumlala Sharon. „Neděkuj mi,“ zašeptal John. „To, ţe vyhrajeme pokud jde o námitky neznamená, ţe vyhrajeme u porotců. Moc ses dívala na televizi. Pečlivě poslouchej. Chad není proti nám.“ „Toho jsem si nevšimla,“ řekla Sharon. „Já ano,“ odpověděl sebejistě John. „Řekni soudu, co se stalo 16. června v noci,“ vyzvala Hanoverová Chada. „Stanovali jsme na vrcholku Westwindu. To je kopec v Sunsetském národním parku. Není moc vysoký, moţná tisíc metrů. Je to dobré místo na stanování, protoţe je odtamtud výhled na celý park a také je to úkryt. Já tu oblast dobře znám. Od dětství jsem tam chodil trampovat.“ „Pokračuj,“ pobídla ho Hanoverová. „Seděli jsme kolem táboráku. Zpívali jsme, jedli, pili, bavili jsme se. Pak se Sharon a Ann rozhodly, ţe se půjdou projít.“ „Čí to byl nápad jít na procházku?“ Chad se odmlčel a vypadal stísněně. „Myslím, ţe Sharonin. Vzaly si baterku a vydaly se od ohně směrem k útesu. Přišli jsme tam ještě před setměním, takţe obě věděly, jak to tam vypadá. Útes vyčníval přímo nad řeku Whipping River.“ Chad znovu sklonil hlavu, jako kdyby se díval dolů do řeky. „V tomto ročním období je plná tajícího sněhu. Prudce se valila.“ „Mohla se některá z dívek nejprve vydat k útesu a pak vás obejít, aniţ byste si toho vy tři všimli?“ „O tom pochybuji,“ řekl Chad. „K útesu vedla jenom jedna cesta?“ „Ano.“ „Pokračuj, prosím.“ Chadova pravá tvář se začala cukat. Zhluboka se nadechl a poposedl na ţidli. Špičky svých neklidných prstů zabořil do brady. „Jak uţ jsem řekl, odešly pryč od táboráku. Byly pryč jen několik minut. Díval jsem se, jak odcházejí. Řekl jsem jim, aby byly opatrné. Znal jsem to místo líp neţ kdokoli z nich. Měl jsem jít s nimi.“ „Co se stalo?“ naléhala Hanoverová. 17

„Slyšeli jsme, jak se hádají,“ řekl Chad. „Ale neviděli jsme je. Potom Ann něco vykřikla.“ „Co?“ „Nedělej to.“ „Vykřikla ‚nedělej to‘?“ „Ano.“ „Nahlas?“ „Ano?“ „Se strachem?“ zeptala se Hanoverová. „Ano.“ Chad znovu svěsil ruce do klína a zavřel oči. „Pak vykřikla.“ „Ann vykřikla?“ „Ano.“ „Vykřikla, jako by padala vstříc smrti?“ „Ano.“ „Jak to vypadalo?“ vyptávala se Hanoverová. Byla to krutá otázka. Kdyţ Chad otevřel oči, byly vlhké. „Bylo to strašné,“ řekl.

18

I. Nenávist Ann Riceové byla ţivá. Ţivila ji a dodávala jí sílu. Dávala jí cíl. Někdy měla pocit, ţe je jejím ţivotem. Ale nenáviděla ji – svou nenávist. Neţádala o ni. Nikdy o nic neţádala, nikdy nemusela. Vţdycky všechno dostala: přepychová auta, krásné šaty, pohledné kluky. Díky své hezké tváři měla vţdycky spoustu nápadníků. Ale nic jí nemohlo dát to, co teď chtěla – aby její bratr znovu oţivl. Určitě to nemohlo vyřešit tučné konto v bance. A její nenávist ji v nejlepším případě mohla přinést další smrt. Ale kdyţ zničím Sharon, co se stane z toho, čím jsem se stala? Tuhle otázku si Ann často kladla. Ustane náhle její nenávist a bude mít klid? Nebo se zaměří na někoho jiného? To opravdu nevěděla, ale byla dost chytrá na to, aby si uvědomila, ţe nic z toho by moţná nezměnilo její pocity. Ve svých osmnácti byla Ann dychtivou studentkou lidské povahy. Věděla, ţe ti, kdo usilují o pomstu, se obvykle dočkají malých odměn a velkých trestů. Ale protoţe byla chytrá, myslela si, ţe bude výjimkou. Její plán byl pečlivý. Nic nebylo ponecháno náhodě. Kromě Paula, miláčka Paula. Teď právě Ann čekala na Paula Leara. Stála na vrcholku kopce, odkud bylo vidět na její školu – Wondwerwoodskou střední školu, nejlepší v Utahu, malebnou skupinu starých cihlových budov, uhnízděných jako šťastná rodinka na konci údolí, které jiţ před mnoha lety přišlo o poslední ze svých nádherných stromů. Toho rána byla ve škole, ale protoţe byla v posledním ročníku a splnila všechny poţadavky, aby mohla absolvovat školu, odpoledne obvykle chodila daleko od areálu školy. Vrátila se, aby se sešla s Paulem a prošla svůj 19

plán ohledně Sharon. Chtěla také vidět Sharon. Paul věděl, o čem chce mluvit, protoţe kdyţ se s ním předcházející noci loučila, něco mu naznačila. „Uţ to dál nevydrţím, Paule. Ona musí zmizet.“ Pak ho políbila na rty a vystrčila ho ze dveří dřív, neţ jí mohl odpovědět, aby se mohla pár hodin vyspat, neţ vyjde slunce. Ale nespala. Leţela s očima otevřenýma ve svém černém uzavřeném pokoji a snaţila si představit, jaké by to bylo padat a nikdy nedopadnout na zem. Byl horký den. Ann horko milovala. Libovala si v extrémech. Ráda leţela a potila se na slunci, nataţená přímo na betonu vedle bazénu, bez ručníku pod sebou a nechala svou pokoţku opékat do zlatohněda. Paul si myslel, ţe je blázen, a moţná je. Byla blázen do něho. Milovala ho skoro tolik, jako nenáviděla Sharon. Skoro. Takové slovo – dvě slabiky, které stupňovaly její lítost. Jerry by skoro ţil. Kdyby hlaveň pušky byla o centimetr víc doprava nebo o jeden palec víc nalevo, mohl teď stát vedle ní a čekat spolu s ní na milovanou Sharon. To byla ta potíţ s náboji. Nerozuměly centimetrům a palcům. Ale Ann věděla, proč Jerry zmáčkl kohoutek. Také on si potrpěl na extrémy. Bylo to v rodině. Není divu, ţe oba rodiče zemřeli na infarkt, ještě neţ jim bylo šedesát. Příliš mnoho stresu. Příliš mnoho skoro. Právě v té chvíli Paul přijel a zaparkoval pod kopcem na pozemku za školou. Cestou nahoru na ni zamával. Potřeboval nové auto. Musel si půjčovat bratrovo, kdyţ potřeboval někam dojet. Pokusila se mu jedno před pár týdny koupit, ale odmítl. Ale šaty, které mu koupila, přijal. Měl na sobě černé kalhoty a černou hedvábnou košili, které vybrala. Černá se hodila k jeho tmavým cikánským rysům. Hodila se k pohledu, který doutnal v jeho hlubokých hnědých očích. Jeho oči ji k němu od začátku přitahovaly. Byl o pár let starší neţ ona a jeden rok strávil u námořnictva. Kdyţ se mu podívala do očí, zdálo se jí, ţe v nich vidí šedivou bouřku blíţící se nad rozbouřeným mořem. Ale jen kdyţ se podívala zhluboka. Navenek vypadal klidný. Od doby, co odešel od námořnictva, neměl stálé zaměstnání a byl tak trochu tulák. Ale pro to, co ho zaujalo, hořel – a ona byla jednou z jeho vášní. Často bývali dlouho do noci vzhůru a pálili oba konce 20

svíčky, která hrozila výbuchem. Na vzájemných bojích měli podíl oba dva. Paul byl z drsného materiálu a v zásadě měli málo společného. Nečetl. Nezajímalo ho, co se děje ve světě. Pravděpodobně věděl desetinu toho, co věděla ona. Ale přesto měl nad ní převahu. Jako kniha, která lákala kaţdou obrácenou stránkou, měl tělo, kterému nemohla odolat. Také to, co viděla z jeho mysli, bylo fascinující. Nerozuměla mu a nikdy nevěděla, z čeho vychází. To z něho dělalo tajemství, které chtěla vyřešit. To bylo moţná to jediné, co měli společného – protoţe ona vlastně nerozuměla sama sobě. Nemyslela si, ţe ji někdo chápe, nebo by ji mohl pochopit. Zvedla ruku a zamávala v odpověď: „Řekla jsem v půl třetí,“ zavolala. Jak vystupoval do kopce, podíval se na hodinky. Pot na čele se mu v paprscích horkého slunce blýskal. Ale důvodem toho, ţe se potil, nebyl krátký výstup do kopce. Byl ve vynikající kondici. Pravidelně zvedal činky. Byl to kus chlapa. Mohl ji zvednout jednou rukou a tlakem malíčku ji poloţit na zem. „Pomáhal jsem Chadovi dokončit zeď,“ vysvětloval. Jeho bratr opravoval kamennou zeď v severním rohu jejího pozemku. Chad se o její sídlo staral víc neţ ona. „Pak mi budeš muset dovolit, abych ti zaplatila,“ řekla. Přikývl. „Dva tácy budou stačit.“ „Napíšu ti šek,“ odpověděla Ann a rozevřela náruč. Přitáhl ji k sobě a krátce a energicky ji políbil, takţe na chvilku byly její plné rty zploštělé. Paul se vlastně nikdy nenaučil líbat, alespoň ne způsobem, jakým si ţeny typicky přejí být líbány, a ona byla ráda. Nebyla typickou ţenou. „Co tu dělám?“ zeptal se v okamţiku, kdyţ se od sebe oddělili. Shrnula si z čela silný pramen vlasů. Měli vlasy stejné barvy, tak tmavě hnědé, ţe byly vlastně černé. Ale zatímco její byly jemné jako letní vánek, jeho byly nepoddajné jako vlákna silného provazu. Nebo lana. Mohla bych se na tom laně pověsit. Ale to nebyla pravda. Mohla zemřít, ale nevisela by. „Jsi tady, aby ses se mnou sešel.“ „O čem jsi to včera v noci mluvila?“ 21

„Nezeptáš se mě nejdřív, jak jsem se celý den měla?“ „Jak ses měla?“ zeptal se netrpělivě. Začala se smát, ale brzy se zarazila. „Nevíš, co je dneska za den?“ zeptala se potichu. „Ne.“ „Dnes je to právě rok.“ Zaváhal. „Ne, není. Jerry zemřel v srpnu.“ Odvrátila se směrem ke škole. „To jsem neměla na mysli. Dnes by měl narozeniny. Má narozeniny. Právě před rokem mu bylo šestnáct.“ „Mrzí mě to.“ „Paule, proč je napsáno tolik písniček o šestnáctiletých? Myslíš, ţe je to proto, ţe je to přechod mezi dětstvím a dospělostí?“ „Je to asi proto, ţe se slovo šestnáct rýmuje se spoustou dalších slov.“ Poloţil ji ruku kolem ramen. „Ann, musíš na to přestat myslet. Uţ se to stalo.“ Dál se dívala dolů na školu. Navštěvovala ji čtyři roky – a co bylo zvláštní – stěţí ji poznávala. „Nechci to nechat plavat,“ zašeptala. „Pak by ses s ní měla přestat stýkat.“ „Nechci se s ní přestat stýkat.“ „Co chceš?“ zeptal se. „Víš, ţe jsem začala chodit do kursu seskoků s opoţděným rozevřením padáku?“ „Takţe se pokoušíš zabít se, je to tak?“ „Podle statistiky je to prý bezpečnější neţ jízda po dálnici.“ „Tomu nevěřím,“ řekl. „Je to stejně bezpečné jako horolezectví. Chad mě to učil v Sunsetském národním parku. Věděl jsi to?“ „Ne. Kdy jsi to všechno dělala?“ Otočila se zpátky k němu a jeho ruka jí sklouzla z ramen. „Tak různě. Horolezectví a seskoky mají hodně společného. V jednom riskuješ, ţe spadneš a v druhém prostě padáš.“ „Mluv trochu rozumně nebo odejdu.“ Přikývla. „Máš pravdu. Musím to nechat být. Musím se dostat pryč od vší té nicotnosti.“ Ukázala rukou na školu pod nimi, na celé údolí. 22

„Nenávidím tohle místo.“ „Pojeďme tedy letos v létě do Mexika.“ „Můţeme jet do Mexika…“ řekla a nechala nedokončenou větu viset ve vzduchu. Paul začal být ostraţitý. Přesto, ţe ji miloval – a ona věděla, ţe ji miloval tolik jako ona jeho – jí na sto procent nedůvěřoval. To bylo v pořádku. Ani ona by sama sobě stoprocentně nedůvěřovala. „Můţeme jet potom, aţ uděláme co?“ zeptal se jako by četl její myšlenky. „Já jí nehodlám ublíţit.“ „Ublíţit jí? Já jí nechci ublíţit. Ublíţila ona Jerrymu?“ „Nic Jerrymu neudělala.“ Najednou se rozzlobila. „To je pravda. Neudělala vůbec nic. Dovolila Jerrymu, aby se do ní zamiloval a pak ho prostě nechala být. Neměla čas mu něco udělat. Nemá pro nikoho čas.“ „Dělá si čas pro tebe.“ Hořce se usmála. „Já vím.“ „Ann, nech to být. Doháníš sama sebe k šílenství.“ „Nemůţu.“ „Proč nemůţeš?“ „Nemůţu! Nevidíš to na mně?“ Ta otázka se jí vydrala z úst. Ale přesto si přála, aby ji byla nevyslovila. Neměla v povaze projevovat slabost. To byla jedna z nejhorších věcí spojených se ztrátou jejího bratra. Na jeden mizerný den, který trval celou věčnost, odhalila ostatním část své duše. Na jeho pohřbu přede všemi plakala. Od té doby uţ nebrečela a ani neměla v úmyslu to znovu udělat. „Co chceš dělat?“ zeptal se Paul. „Zničit ji.“ „Jak?“ „Budu potřebovat tvou pomoc, Paule.“ „Skončíš ve vězení.“ „To je nemoţné,“ řekla. „Proto jsi naplánovala ten výlet do parku? Shodíš ji z útesu?“ „To se dá udělat, aniţ bych se jí dotkla prstem.“ „Řekni mi to, sakra,“ vyštěkl. Začala všechno systematicky probírat. „V Sunsetském parku je kopec, který se jmenuje Westwind. Je tam útes, který ční nad 23

Whipping River. První noc se tam utáboříme a aţ budeme všichni sedět kolem táboráku, půjdeme Sharon a já na malou procházku – na okraj útesu. Budeme se dívat na hvězdy, moţná si budeme povídat o starých časech a pak Sharon řeknu, ţe chci být pár minut sama. Sharon se vydá zpátky k ohni a aţ bude v půli cesty, sáhnu za blízký balvan a přiváţu provaz ke sponě, kterou budu mít ukrytou pod tričkem. Pak co nejhlasitěji vykřiknu: Nedělej to a potom skočím dolů z útesu a srdceryvně zaječím.“ „Ty jsi blázen.“ „Nebudu mít k zádům připnuté obyčejné lano. Z vrcholku útesu k hladině vody je to přesně sto sedmdesát metrů. Moje lano je dlouhé sto čtyřicet metrů. Bude přivázané sedmnáct metrů pod vrcholkem útesu. Posledních pět metrů lana je pruţných. Natáhne se. Kdyţ vezmu v úvahu dálku pádu a mou váhu, natáhne se lano na konci mého pádu o tři metry. Aţ se konec lana stabilizuje, přiváţu k jeho konci druhé lano, které si také připevním ke sponě pod tričkem. Pak uvolním první lano. To druhé je dlouhé sedmnáct metrů. Je to víc, neţ potřebuji, abych slezla dolů ke břehům řeky. Potom zmizím a všichni si budou myslet, ţe mě Sharon shodila a já jsem se zabila.“ „To sotva. Co to lano, visící vedle útesu? Všichni ho uvidí.“ „Nikdo ho neuvidí. Bude bezměsíčná noc, to jsem si zjistila. A uţ jsem ti řekla, ţe lano není přivázané k vrcholku útesu, ale k postrannímu výčnělku o sedmnáct metrů níţ. Já sama jsem ho tam před třemi dny připevnila za pomoci kovové skoby. To je okamţik, kdy tě budu potřebovat. Potřebuji, abys slezl pod vrcholek útesu a lano uvolnil. Necháš ho spadnout dolů ke mně a aţ budu odcházet, vezmu si ho s sebou.“ „Kam?“ „Kamkoli. Do Mexika – to je jedno. Prostě zmizím.“ Přistoupila k němu, poloţila dlaň na jeho svalnatou hruď a podívala se mu přímo do očí. „Můţeš jít se mnou.“ Zavrtěl hlavou. „To se nikdy nepodaří.“ Ustoupila o krok dozadu. Nezlobila se. Očekávala spoustu námitek. „Řekni mi, proč to nepůjde, a já ti řeknu, proč ano.“ „Existuje pro to tisíc důvodů.“ „Vyjmenuj je,“ vyzvala ho. 24

„Za prvé, kdyţ spadneš do takové hloubky, lano tě přepůlí na dvě části.“ „Řekla jsem ti, ţe se konec natáhne. Horolezci takovou výbavu pouţívají pořád.“ „Horolezci ho nepouţívají, aby skákali z výšky sto sedmdesáti metrů.“ „Pod tričkem budu mít nosný postroj, aby pomohl můj pád rozloţit.“ „Nepomůţe, kdyţ narazíš na stěnu útesu.“ „Vrcholek útesu vyčnívá daleko ze stěny útesu. Šance, ţe narazím do stěny, jsou jedna ku stu.“ „Pravděpodobnější je jedna ku jedné. A co kdyţ se tam neutáboříme? Co kdyţ Chad bude chtít tábořit jinde?“ „Chad tam táboří vţdycky, kdyţ chce šplhat do hor. Je to jedno z jeho oblíbených míst.“ „Co kdyţ tam kolem budou další výletníci?“ „Pak počkáme a uděláme to jindy.“ Znovu zavrtěl hlavou. „Aţ skočíš z útesu, všichni se seběhnou, aby se podívali, co se stalo. Uvidí, jak tam visíš.“ „Říkala jsem ti, ţe měsíc nebude svítit. Kdyţ měsíc nesvítí, nemůţeš v noci v horách vidět vůbec nic. Bude tma jako v pytli.“ „Jakou výmluvu si mám vymyslet, aţ polezu pod vrcholek útesu, abych uvolnil kovovou skobu?“ „Slézt dolů po útesu bude normální reakce vyvolaná panikou. Řekni jim, ţe slézt dolů bude trvat čtyřicet minut. Můţeš říct, ţe jsem moţná spadla na římsu. A pak, jestli na tebe budou baterkami svítit, aţ polezeš dolů, řekni jim, aby světlo odklonili, ţe tě oslepují. Ale tohle je hrozně důleţité. Nerozvazuj lano, dokud se neujistíš, ţe jsem dole.“ „Ale nebudu tě vidět,“ protestoval Paul. „Nemusíš. Jen se ujisti, ţe lano uţ není napjaté. V kaţdém případě bych měla být na zemi dávno předtím, neţ budeš připravený vytáhnout skobu.“ „Je-li skoba dost hluboko, aby vydrţela tvůj pád, nepodaří se mi ji vyndat bez páčidla.“ „Je hluboko,“ připustila Ann. „Bude lepší, kdyţ ji vyndáš. Moţná 25

bys mohl mít s sebou dlouhý šroubovák schovaný pod bundou. Ale kdyţ ji nevyndáš, nepropadej panice. Rozvaţ lano. Nikdo nebude hledat skobu ve stěně útesu sedmnáct metrů pod jeho vrcholem.“ „Můţu se tě na něco zeptat?“ „Jistě.“ „Proč to děláš?“ „Abych zničila Sharon.“ „To je šílené. Nikdo nebude věřit, ţe tě shodila z útesu. Všichni si myslí, ţe jste nejlepší přítelkyně.“ „Co jiného si mohou myslet? Ţe jsem spáchala sebevraţdu?“ „Kdyţ se neobjeví tvoje tělo, budou si myslet, ţe jsi to všechno nastraţila a ţe jsi dole v Mexiku a piješ koktejly z tequily.“ „Chad mi řekl o třech dělnících, kteří stavěli most, a před několika lety spadli do Whipping River a utopili se. Těla dvou z nich se nikdy nenašla. Zmizela v Zimním jezeře. Mohu v tom jezeře zmizet také.“ „Ann, to nevyjde.“ „To říkáš pořád. Proč ne?“ „Chceš, aby Sharon byla odpovědná za tvou smrt. Nečteš noviny? Pro ţalobce je obtíţné usvědčit vrahy, kteří byli chyceni se zakrváceným noţem v ruce a něčí hlavou v kufru svého auta. Smiř se s tím, potřebuješ mrtvolu.“ Ann přikývla. „Vím, ţe je obtíţné být odsouzen z úkladné vraţdy, kdyţ schází mrtvola. Ale je tu vynikající příleţitost, ţe Sharon bude odsouzena za menší zločin. Ale dokonce ani to není nutné. Podívej se na její ţivot. Všechno má zařízené. Má svou hudbu. Má stipendium na Juliardovu školu. Všichni ji mají rádi a váţí si jí. Má přátele. Ale myslíš, ţe Juliard by chtěl dívku, která stála před soudem kvůli vraţdě? Myslíš, ţe lidé všude v zemi se aţ do konce jejího ţivota nebudou ptát sami sebe, jestli to ve skutečnosti neudělala? A nemyslíš, ţe Sharon nakonec pochopí polovinu toho všeho, ţe jsem jí to udělala schválně, ţe jsem se zabila, protoţe jsem ji nenáviděla? To ji bude bolet víc neţ cokoli jiného, protoţe já jsem její nejlepší přítelkyně.“ Ann potlačila smích. „Nepotřebuji, aby byla odsouzena. Z jejího ţivota nezůstane kámen na kameni.“ „Dejme tomu, ţe všechno tohle vyjde a bude soud,“ řekl Paul. 26

„Zavolají mě na svědeckou lavici. Co mám říkat?“ „To, co řeknou ostatní. To je všechno, co bys měl vědět.“ „Ale co kdyţ Sharon bude odsouzena a já pak najednou zmizím? To bude vypadat podezřele.“ „Jak? Nebyl jsi ani blízko u mě, kdyţ jsem spadla z útesů. Jak by si mohli myslet, ţe s tím máš třeba jen vzdáleně něco společného? Díváš se na to ze zpětného pohledu. Je to bizarní plán. Nikoho ani nenapadne, ţe je to moţné.“ „Lámu si hlavu tím, jak jsi na to přišla?“ Ann se odmlčela. „Nevím. Odkud přicházejí myšlenky? Nedávno jsem četla jednu knihu a ta mě asi inspirovala. Bylo to o dívce, která se chtěla pomstít svým přátelům tím, ţe to nastrojila tak, aby byli souzeni za její vraţdu.“ „Pořád se mi nelíbí, co to všechno bude znamenat pro mne.“ „Děláš si starosti, protoţe jsem tě napsala do své poslední vůle?“ Paul ustoupil o krok dozadu. „To je teď hloupé.“ „Ať uţ skončíme kdekoli, budeme potřebovat peníze. Uţ jsem převezla peníze na jih za hranice a uloţila je do bezpečnostní schránky. Ale budeme potřebovat víc.“ Usmála se. „Myslela jsem, ţe tě potěší, kdyţ zdědíš menší jmění.“ „Kam půjdeš, jakmile budeš dole?“ zeptal se Paul. „Koupila jsem si vůz na cestu. Zaparkuju ho někde blízko u řeky. Ještě jsem se přesně nerozhodla, kde.“ „Někdo by mohl sledovat stopy auta a najít tě.“ „To je nemoţné. Je horko.“ Paul se odmlčel. „Ann, něco mě právě napadlo.“ „Co?“ „Nemohu uvěřit, ţe o tom třeba i jenom mluvíme.“ „Proč ne?“ zeptala se ostře. „Víš, co k ní cítím.“ „A co moje pocity? Já proti Sharon nic nemám. Proč bych ti měl pomáhat?“ „Protoţe mě miluješ.“ Chvíli o tom přemýšlel a pak se podíval stranou. „Kolik je to malé jmění?“ Uhodila ho. „To je všechno, co pro tebe znamenám?“ Chytil ji za ruce a řekl váţně. „Ne. Nezáleţí mi na tvých penězích. 27

Záleţí mi na tobě. Mohlo by trvat měsíce, neţ to všechno utichne. Celou tu dobu se s tebou nebudu moct setkat. Bude nebezpečné telefonovat ti.“ Přemýšlela o tom, ale došla k rozhodnutí, ţe to bude stát za to. Jen tak tak. Opravdu ho potřebovala a nejenom proto, aby rozvázal lano. Vzpomněla si na jejich první setkání, víc neţ před rokem. Paul s nimi nechodil do školy. Vyrostl na Západním pobřeţí. Seznámil je Chad. Chad a Paul byli jen nevlastní bratři, měli společného otce. Vůbec si nebyli podobní. Kdyţ jí Chad řekl, ţe se bratr zastaví, očekávala dalšího kostnatého zakrslíka. Setkání pro ni nakonec bylo příjemným překvapením. V okamţiku, kdy Paula uviděla, něco mezi přeskočilo. Paul to později popíral, ale dokonce i Chad řekl, ţe to cítil. Paulova matka byla Italka a on zdědil její tmavou olivovou pleť a plné smyslné rty. Kdyţ se usmál, vypadal pozoruhodně přátelsky, ale kdyţ měl špatnou náladu, budil nebezpečný dojem – taková ústa měl. Kdyţ se setkali, byl Paul pryč z námořnictva několik měsíců. Tehdy byl jako divoch puštěný na svobodu po tom, co byl několik měsíců zavřený na lodi. Nevycházel s mnoha ze svých kolegů na lodi, ale ona s jistotou nevěděla proč. Nerad mluvil o minulosti. „Kdyţ si to dobře naplánujeme, mohli bychom si párkrát zavolat,“ řekla v odpověď na jeho poznámku. „Co budeš dělat s Chadem?“ zeptal se Paul. „Nemůţeme mu to říct,“ řekla. „To není odpověď na mou otázku. Kdyby si myslel, ţe jsi mrtvá, zabilo by ho to. Viděla jsi, co s ním udělala ztráta Jerryho.“ Ann si povzdechla. Chad byl jeden z mála, komu to nebylo jedno. „Ještě pořád si to klade za vinu – do dneška.“ „Co mu řekneš?“ Sklonila hlavu. To by bylo skoro stejně zlé jako ztratit na několik měsíců Paula. „Nic,“ zašeptala. „Ann.“ Vzhlédla. „Nemohu na to odpovědět. Ty to víš. Ale všechny tvoje ostatní námitky jsem zodpověděla. Půjde to, Paule. Pomůţeš mi?“ Dole pod kopcem zazvonil zvonek. Paul se otočil, aby se podíval, jak se studenti vyhrnou ze tříd. Přemýšlel a ona na jeho odpověď 28

nespěchala, protoţe uţ věděla, jaká bude. Kdyţ odešel z námořnictva, hodně klel, ale kdyţ ho poţádala, přestal. Tentokrát ho ţádala o víc. Ale kdyţ vás někdo miluje, je všechno relativní, myslela si. Věděla, ţe řekne ano. Ale neţ mohl odpovědět, Sharon a Chad je zahlédli na vrcholku kopce. Zamávali a Ann jim také zamávala. Kdyţ] pozorovala, jak začínají stoupat do kopce, cítila Ann znechucení, ţe někdo tak chytrý jako Sharon mohl být takový blázen, kdyţ šlo o to porozumět nejbliţší přítelkyni. Ale věděla, ţe na Sharon je mnoho věcí, které vzbuzují obdiv. Nestaly se přítelkyněmi náhodou. Setkaly se v prvním ročníku. Uţ tehdy byla Sharon vynikající muzikantka. Ann ji slyšela hrát předtím, neţ viděla její tvář. Při hodinách umělecké výchovy měla v prvním ročníku lavici u zdi, za kterou bylo hudební křídlo školy a kaţdé ráno mohla přes stěnu slyšet díla těch nejlepších skladatelů minulosti hrané se zanícením a citlivostí, které na Ann udělaly dojem. Pro někoho tak hrdého jako Ann bylo těţké to přiznat, ale měla k Sharon úctu. Byla to ona, kdo Sharon vyhledal. Měla pocit, ţe kdyţ Sharon tak nádherně hraje, musí být krásným člověkem. Ale později, kdyţ byl Jerry mrtvý, ptala se sama sebe, jestli Sharon vůbec cítila hloubku citu v jakékoli ze skladeb, kdyţ byla pouze virtuosem, který mohl zahrát sonátu stejně bezchybně jako schopná sekretářka mohla napsat dopis bez překlepů. Sharon měla další kvality, které k ní Ann přitahovaly. Sharon byla milá. Lidé ji měli rádi, a kdyţ Ann, která měla málo přátel předtím, neţ začala chodit do deváté třídy, Sharon sledovala, jak se během oběda snadno pohybuje davem studentů, naplňovalo ji to jak závistí, tak náklonností. Závistí proto, ţe věděla, ţe nikdy nebude tak populární jako Sharon, a náklonností proto, ţe také propadla Sharoninu kouzlu. Ale sbliţovalo je to, co měly společného. Sharon budila dojem, ţe se štědře rozdává ostatním, ale bylo to jenom na krátkou dobu a nikdy naplno nebo úplně. Sharon si vţdycky nechávala pro sebe část, kterou nikdy neukázala ostatním. Ann to uznávala a chápala to, protoţe ona také skrývala část sebe sama. O tomto vzájemném pochopení spolu nemluvily, ale také to je spojovalo a umoţňovalo jim, aby si byly rovné. Přesto to byl pro Ann šok, ţe se Sharon jednoho dne k Jerrymu 29

zachovala jak k cucákovi. Sharon vţdycky flirtovala s Anniným mladším bratrem Jerrym. Dokonce kdyţ byl Jerry ještě v osmém ročníku a nezajímal se o děvčata, Sharon se na něj mile usmívala a blahopřála mu k obrázku, který nakreslil, i kdyţ Ann bylo jasné, ţe Sharon si ve skutečnosti myslí, ţe Jerry by uţitečněji strávil čas, kdyby natíral zdi domu. Ale Ann flirtování dovolila a neuvědomila si, ţe jak Jerry dospívá v mladého muţe, jeho náklonnost se přirozeně zaměří na tu dívku, která ho vţdycky povzbuzovala. Dokonce i kdyţ Jerry pozval Sharon na schůzku, Ann nepochopila hloubku jeho citů k Sharon. Začala to tušit aţ několik měsíců po jejich první schůzce, kdyţ byl deprimovaný ve dny, kdy mu Sharon nezavolala. Aţ kdyţ se jednou pozdě v noci v srpnu loňského roku vrátila domů a našla Jerryho zhrouceného na posteli se zbraní v puse a cáry mozku a lebky na polštáři, pochopila nejenom svého bratra a jeho city, ale také Sharon. V ten strašný okamţik Ann prozřela a tato jasnost myšlenek trvající aţ dodneška jí dovolila, aby přemýšlela o nemyslitelném. Sharon byla zlý člověk, a proto musela být zničena. Bylo to velmi prosté. A pak, o několik měsíců později, se Ann zrodil v mysli téměř hotový plán. Skoro jako kdyby to byl dar od Boha. Zbraň patřila Chadovi, nejlepšímu příteli Jerryho. Chad neměl tušení, kdy nebo jak ji Jerry získal, ale vinil sám sebe z této „nehody“ – laskavé gesto a slovo rozrušeného přítele. Ann věděla, ţe vinen je někdo jiný. Jerry zanechal dopis na rozloučenou: „Miluji ji.“ To bylo vše, co napsal. Ale Ann to vysvětlovalo všechno. „Ahoj, Ann,“ pozdravila Sharon, kdyţ dorazila na kopec, trochu udýchaná výstupem. „Ahoj,“ řekl Chad, který přišel hned za Sharon. „Nejsi ve formě,“ řekla Ann Sharon. Sharon si utřela čelo rukou a přikývla. „Je špatné, ţe příští týden nebudu moct na výletě chodit po prstech.“ „Myslela jsem, ţe jsi u mne doma a opravuješ zeď,“ obrátila se Ann na Chada. „Mám šestou vyučovací hodinu,“ řekl Chad. „To víš.“ Ann se podívala na Paula. „Nějak jsem zapomněla.“ 30

Paul pokrčil rameny. „Byla to stejně dobrá omluva pozdního příchodu jako kterákoli jiná.“ Ann se ptala sama sebe, proč jí lhal, ţe pomáhal Chadovi se zdí. Nebylo to poprvé. Chytila ho přitom uţ dřív. Jeho lţi se obvykle týkaly banálních záleţitostí. Byly skoro vţdycky takové, ţe zjistit je nevyţadovalo ţádné nebo jen nenáročné pátrání. Tento nedostatek schopnosti rozlišovat ji znepokojoval, ale vzhledem k tomu, ţe lhala pokaţdé, kdyţ promluvila na Sharon, nemohla mu jeho nemorálnost vytýkat. Zvlášť kdyţ ho nikdy nepřistihla při tom, ţe by jí lhal v něčem důleţitém. „Přišla jsem o něco?“ zeptala se Sharon Paula. „Asi bychom se do toho neměli plést,“ řekl jí Chad. „Viděl jsem, jak podivně se lidé chovají, kdyţ mají před svatbou.“ „Nemyslíš, ţe bys mi měl dovolit, abych předtím, neţ se vdám, dodělala střední školu?“ zeptala se Ann Chada. Usmál se té poznámce. Velmi se trápil kvůli Jerryho smrti, ale jinak to byl opravdu šťastný kluk, jeden z mála, které znala. Svému bratrovi se v ničem nepodobal. Byl absolutně čestný a neuvěřitelně trpělivý. Nic pro něho nebylo příliš těţké. Byl jejím zaměstnancem, ale také jejím andělem stráţným. Jednou mu to řekla a on se rozpačitě zasmál. Odpověděl, ţe z lidí, které zná, ona jediná vypadá jako anděl. Celé měsíce jí říkal, ţe by si měla vzít raději jeho místo jeho bratra, ale byl také jedním z mála, kdo podporovali její rozhodnutí. Sharon se k Annině svatbě stavěla v nejlepším případě vlaţně. Sharon nechtěla, aby se do čehokoli hnala. Kdyby tak jen Sharon věděla, jaká honička ji čeká, aţ na ni dopadne ruka zákona. „Co budeme dnes odpoledne dělat?“ zeptala se Sharon. „Proč?“ divila se Ann. „Nemusíš cvičit?“ „Vţdycky musím cvičit,“ připustila Sharon. „Myslela jsem, ţe bychom mohli sehnat pár věcí na náš výlet,“ řekla Ann. „Je to uţ za sedm dní.“ „Já ty věci můţu opatřit,“ vmísil se Chad do hovoru. „Co kdybychom šli na zmrzlinu a do kina?“ Sharon projevila zájem. „V kině jsem nebyla uţ věky. Co dávají?“ „Horory a sexfilmy,“ řekl Chad. 31

„Myslím, ţe bychom měli jít na dva filmy,“ usoudila Sharon. „Z hororů mám noční můru,“ řekla Ann a podívala se na Paula. Poznámka na něho zřejmě příliš nezapůsobila. „V jednom vystupuje dívka, která vypadá přesně jako ty, Sharon,“ pokračoval Chad. „Jestli vypadá jako já, pak ji pravděpodobně zabijí,“ řekla Sharon. Sharon často dělala zlehčující poznámky o svém vzhledu. Ann si myslela, ţe je to spíš ze zvyku neţ z pocitu nejistoty. Sharon měla zajímavou tvář. Bradu měla moţná trochu příliš hranatou a na nose měla malý hrbolek, ale měla tak podmanivý úsměv a její hnědé oči byly tak vroucí, ţe ji kluci zboţňovali. Určitě měla sexy postavu a za svou přitaţlivost z velké míry vděčila způsobu, jakým dělala ty nejjednodušší věci, třeba v době oběda přešla přes školní dvůr. I kdyţ byla malá – měřila jenom metr padesát – šla se sebedůvěrou, z níţ bylo jasné, ţe přesně ví, kam jde. Dovnitř a ven vyšla, jako by šlo o nějaký výstup. Ale chlapci tím nebyli tak postrašeni, jak se o tom snaţí své čtenářky přesvědčit ţenské časopisy. Mnoho chlapců ji povaţovalo za roztomilou. Stále ji zvali na schůzky. Jen zřídkakdy přijala. „Musím cvičit,“ byla její obvyklá odpověď. Letos ani nešla na školní ples, i kdyţ loni tam byla, s Jerrym. Sharon často znevaţovala svůj vzhled, ale vţdycky vynášela Annin. V tom nebyla sama, protoţe chvála přicházela ze všech stran a byla zaslouţená. Ann nebyla jenom tuctově hezká. Měla tu neobvyklou tvář, kvůli které by filmoví producenti a módní návrháři přepluli oceány. Jako Paul, i ona měla dvě tváře. Kdyţ určitým způsobem naklonila hlavu, vypadala jako nevinnost sama, ale kdyţ ji otočila jinak, vypadala připravená na noc plnou sexuálních radovánek. Měla studené zelené oči a červené našpulené rty. Lidé si někdy mysleli, ţe vodopád jejich tmavých vlasů je paruka, tak dokonalé a krásné byly. Ale Annina krása jí nepřinášela ţádnou radost. Bylo to jako s jejími penězi. Měla pocit, ţe to nemá nic společného s jejím skutečným já. Bylo to prostě něco, s čím se narodila. To byla další věc, která Ann fascinovala na Sharonině talentu. Sharon své schopnosti také dostala do vínku, ale mnoho let trvajícím úsilím je musela zdokonalovat. Sharon měla trpělivost stejně jako odhodlání. 32

Ann věděla, ţe aţ bude Sharon čekat na propuštění, bude tuto trpělivost potřebovat. „Proč by ta dívka měla zemřít jenom proto, ţe vypadá jako ty?“ reagovala Ann na Sharoninu poznámku. „Nemyslím, ţe se moje tvář hodí do dalších pokračování,“ odpověděla Sharon. „Zdá se, ţe Fred s tím nesouhlasí,“ řekl Chad. „Pořád se vrací. Jak tohle milostné dobrodruţství vrcholí?“ „Často,“ odvětila Sharon. Ann se zasmála s ostatními. Bezpečně věděla, jak je Sharon v těchto záleţitostech konzervativní. To, ţe byla panna, mluvilo samo za sebe. Na druhé straně, pokud jde o lechtivé vtipy, nemohla se Ann Sharon vyrovnat. „Fred pojede s námi, ne?“ zeptal se Paul. Byl to on, kdo Freda Bandu Sharon před několika měsíci představil. Fred hrál na kytaru v baru v Martyru, městečku nedaleko Wonderwoodu. Paul se v tom lokálu často stavoval na pár piv – nalili mu díky falešné občance. Také Fredovi bylo dvacet. Ann o něm nic nevěděla kromě toho, ţe skoro nemluvil a hrál na průměrnou akustickou kytaru stylem, který Sharon, jak se zdálo, oceňovala mnohem víc, neţ za co ve skutečnosti stál. „Chce jet,“ řekla Sharon opatrně. „Příští víkend bude horko,“ poznamenal Chad. „Abychom se zchladili, budeme muset pravděpodobně plavat v řece nazí.“ „To zní lákavě,“ řekla Ann. „No, no,“ ozval se Paul. „Přivedeš někoho?“ zeptala se Sharon Chada. Chad se usmál. „Jo. Dva kluky. Nebyl ten výlet můj nápad?“ Ann si stoupla vedle něho a objala ho paţí kolem trupu. Pod tričkem cítila jeho ţebra. Byl příliš hubený. Nebyl moţná tak šťastný, jak se dělal. Nemohl nikdy přibrat a nikdy neměl holku. „Příští víkend bude Chad můj kluk,“ řekla Ann. „Je mojí poslední šancí na mejdan předtím, neţ ze mne jeho bratr udělá tu pravou dámu.“ „No, no,“ ozval se znovu Paul. Chad ji také objal. „Fantasticky si to uţijeme.“ 33

O pár minut později se vydali z kopce dolů. Rozhodli se, ţe půjdou jenom na zmrzlinu, aby Sharon mohla cvičit ještě alespoň osm hodin, neţ půjde spát. Všichni se shodli na tom, ţe na ni čeká sláva. Ann a Paul zůstali za ostatními. „Neporaní ji fyzicky?“ zašeptal Paul. „Ne, pokud soudce nenařídí, aby ji pověsili,“ odpověděla mu šeptem Ann. „Jak ji můţeš tak nenávidět?“ „Jak můţeš milovat někoho, kdo tolik nenávidí?“ „Nehraj se mnou své hry se slovíčky.“– Ann pokrčila rameny. „Mám dlouhou paměť.“ „Dostane se z toho.“ „To by ti mělo usnadnit rozhodování.“ „Já uţ jsem se, ksakru, rozhodl. Ano, pomůţu ti. Jsi teď šťastná?“ Ann se usmála. „Jsem šťastná.“ Překvapilo ji, ţe v tu chvíli pocítila ulehčení. Nebo to bylo jenom překvapení, nespojené s pocitem úlevy. Byl to bizarní plán. Kdyţ o tom přemýšlela, divila se, ţe s ním Paul souhlasil. Určitě ji musí milovat. To bylo dobře. Dělala to jak z lásky, tak z nenávisti. Věděla, ţe tyto dva city nejsou tak neslučitelné, jak si lidé myslí. Byly jako dvě strany jedné mince, dva konce přetrţeného provazu, které mohou být jednoho dne svázány.

34

II. Margaret Hanoverová skončila s Chadovým výslechem. John vstal a šel k Chadovi. Sharon se na ţidli naklonila dopředu. Doufala, ţe hned teď získá nějaké body pro sebe. „Ahoj, Chade,“ řekl John. „Jmenuji se Johnny Richmond.“ „Vím, jak se jmenujete,“ odpověděl Chad. Částečně znovu získal svůj původní klid, ale pořád ještě mluvil potichu. „Správně. Uţ jsme se setkali. Zastavil jsem se před pár týdny u Annina domu. Byl jsi tam a sekal trávník.“ Opravdu? Sharon neměla ani tušení, kam John všude šel. Nepotrpěl si na podávání informací. Rád ji udrţoval v napětí. „Ano,“ přitakal Chad. „Před několika minutami jsi řekl, ţe jsi Ann Riceovou znal deset let,“ řekl John. „Je to tak?“ „Ano.“ „Měl jsi ji rád?“ zeptal se John. „Ano.“ „V poslední době byly Anniny fotografie v novinách skoro kaţdý den. Byla to krásná dívka. Byla opravdu pozoruhodná. Řekni mi, byl jsi do ní zamilovaný?“ „Námitka,“ protestovala Hanoverová. „Irelevantní.“ „Přijímá se,“ řekl soudce Warner. „Ale opravdu jsi řekl, ţe ji máš rád,“ pokračoval John plynule dál. „Nemýlil bych se, kdybych řekl, ţe bys nechtěl, aby její jméno bylo pošpiněno?“ „Byla to moje kamarádka,“ řekl Chad. 35

„Prosím, odpověz na otázku,“ poţádal ho John. „Ne. Nechtěl bych, aby její jméno bylo pošpiněno.“ „A nemyslíš si, ţe pomýšlela na sebevraţdu?“ „Nechtěla spáchat sebevraţdu.“ „Čí nápad to byl jet na ten výlet?“ zeptal se John. „Jak uţ jsem řekl, můj.“ „Vlastně jsi řekl něco trochu jiného.“ John vytáhl z kapsy zápisník. „Řekl jsi: ‚Předpokládám, ţe byl můj. Všichni jsme o tom mluvili. Já jsem tu oblast znal nejlíp. Ann byla tou myšlenkou nadšená.‘ Tohle jsi řekl. Mám pravdu?“ „Ano.“ „Mluvili jste o tom všichni?“ „Ano.“ „Takţe si nejsi úplně jistý, kdo přišel s nápadem jít na výlet?“ „Domnívám se, ţe jsem to byl já.“ „Mohla to být Ann?“ zeptal se John. „Předpokládám, ţe ano.“ „Měla Ann silnou vůli?“ „Ano. Měla velmi silnou vůli.“ „Proč jste se na tom místě utábořili?“ „Byl odtamtud hezký výhled,“ řekl Chad. „Ale výstup na vrchol je obtíţný. Chodí tam málo lidí. Kdyţ chcete být sám, je to dobré místo.“ „Ale kdo tam zvlášť chtěl tábořit?“ „My všichni jsme to chtěli. Ale zbytek skupiny se řídil hlavně mým názorem. Znám tu oblast jako své boty.“ „Znáš ji dobře proto, ţe na ta místa pravidelně chodíš a lezeš po skalách?“ „Ano.“ „Ale nedával jsi také Ann lekce z horolezectví? Před tím víkendovým výletem?“ „Ano.“ „V té oblasti?“ zeptal se John. „Ano.“ „Přesně na tom místě?“ „Nikdy jsme nevyšplhali přesně na to místo, to ne, ale byli jsme 36

blízko.“ „Chade, mám pocit, ţe na sebe bereš odpovědnost za mnoho věcí, s nimiţ jsi měl jen málo společného.“ „Jak?“ zeptal se Chad. „Díval jsem se dnes na tebe. Kdyţ o té noci mluvíš, chováš se, jako kdyby to byla tvoje vina. Zabýval jsem se také tvou minulostí. V poslední době se ti nevede dobře. Zajímá mě tvůj vztah k Jerrymu Riceovi, Anninu mladšímu bratrovi. Mohl bys mi o tom říct?“ „Námitka!“ řekla Hanoverová. „Irelevantní.“ „Vaše ctihodnosti,“ obrátil se John na soudce Warnera, „prokáţu relevantnost. Potřebuji několik minut.“ „Můţete pokračovat,“ svolil soudce. „Řekni mi o Jerrym Riceovi,“ vyzval John Chada. „Byl to můj nejlepší přítel. Zemřel před rokem.“ „Jak zemřel?“ „Střelil se do hlavy.“ „Pistolí?“ zeptal se John. „Ano,“ odpověděl Chad. „Tvojí pistolí?“ „Námitka!“ ohradila se Hanoverová. „Svědek není souzen.“ „Ještě minutu, prosím,“ poţádal John soudce. „Pokuste se to jasně vysvětlit,“ řekl Warner. „Chade, byla to tvoje pistole?“ zeptal se John. „Ano,“ připustil Chad. „Kde jsi ji získal?“ „Dal mi ji můj otec.“ „Jak se jí Jerry zmocnil?“ „Nemám vůbec tušení.“ „Ale jeho sebevraţdu sis kladl za vinu. Proč?“ Chad začal být zase nervózní. „Byl to můj přítel. Věděl jsem, ţe je deprimovaný. Byl jsem s ním tu noc, předtím, neţ zemřel. Měl jsem si všimnout, ţe se to chystá.“ „Zabýval se myšlenkami na sebevraţdu?“ Chad sklonil hlavu. „Nemyslel jsem si to.“ „Ale říkáš, ţe ani Ann nepomýšlela na sebevraţdu. Teď jsou oba mrtví. Myslíš, ţe je moţné, ţe jeden z nich byl zavraţděn? Ţe moţná 37

Jerry byl zavraţděn?“ „Námitka!“ vyskočila Hanoverová ze své lavice. „Obhajoba se snaţí celou záleţitost zmást. Jerry Rice zemřel před rokem. Příčina jeho smrti byla důkladně vyšetřena. Byl nalezen se zbraní v ruce. Jediné otisky prstů, které byly nalezeny jak na pistoli, tak na nábojnicích, patřily Jerrymu. Neobjevil se ani náznak nějaké nepoctivé hry. Kromě toho zahradník v té době potvrdil –“ „Já jsem byl zahradník,“ přerušil ji Chad. „Mohl Jerryho někdo zavraţdit?“ zeptal se John Chada rychle. „Vaše ctihodnosti,“ stěţovala si Hanoverová. „Svědek můţe na otázku odpovědět,“ řekl Warner. „Nevím,“ řekl Chad vyčerpaně. „Myslíš si, ţe se zabil sám?“ zeptal se John. „Ano.“ Způsob, jakým John kladl otázky, Sharon mátl. Přeskakoval, nesoustředil se na určité body. Bylo jasné, ţe začal hovořit o Jerrym, aby našel moţný motiv pro Anninu sebevraţdu. Ale jinak Sharon nevěděla, o co mu jde. Jednou jí řekl, ţe při kříţovém výslechu často improvizuje. Nyní pochopila, jak váţně to myslel. „Pokud vím, Ann se o tobě zmiňuje ve své závěti,“ pokračoval John. „Co ti odkázala?“ „Pár věcí, hlavně knih,“ řekl Chad. „Rád čtu. Ann měla spoustu knih.“ Proč o tom začal mluvit? „To je hezké. Řekni mi o vztahu mezi Ann a Sharon.“ „Byly to nejlepší přítelkyně,“ řekl Chad. „Byly si opravdu blízké?“ „Ano.“ „A co vztah mezi Sharon a Jerrym? Měli někdy schůzku?“ S kým to mluvil? „Párkrát měli schůzku,“ řekl Chad. „V tom měsíci, co Jerry zemřel?“ „Ano.“ „Měl Jerry Sharon rád?“ zeptal se John. „Ano.“ „Měla ona ráda jeho?“ „Měl byste se jí zeptat,“ řekl Chad. 38

„Kvůli čemu byl Jerry deprimovaný?“ Chad zaváhal. „Nevím to jistě.“ „No, jen to pověz. Řekl jsi, ţe to byl tvůj přítel. Nebyl nešťastný proto, ţe Sharon o něho neměla zájem?“ „Námitka!“ vmísila se do výslechu Hanoverová. „Vaše ctihodnosti, nevyšetřujeme smrt Jerryho Ricea. Tyto otázky jsou zcela irelevantní.“ „To je zcela směšná poznámka, Vaše ctihodnosti,“ řekl John, jehoţ to začalo dopalovat. „Snaţíme se určit, zda Ann Riceová spáchala sebevraţdu nebo byla zavraţděna. Máme-li rozhodnout, ţe se zabila, pak musíme mít motiv. Právě to se snaţím svými otázkami osvětlit. Ocenil bych, kdybych se mohl své práci věnovat, aniţ bych byl kaţdé dvě vteřiny přerušován. Do háje.“ „V této soudní síni se nebude klít,“ řekl Warner. „Promiňte, Vaše ctihodnosti,“ omluvil se John. Warner se podíval na Hanoverovou. „Obhajoba můţe pokračovat.“ „Děkuji Vám, Vaše ctihodnosti,“ řekl John. Udělal několik kroků směrem k Chadovi. „Byl Jerry deprimovaný, protoţe Sharon o něho neměla zájem?“ „Ano,“ odpověděl Chad. „Věděla o tom Ann?“ „Nevím.“ „Nevíš? Byla to jeho sestra. Musela vědět, proč byl nešťastný.“ „Nejsem si jistý, ţe to věděla,“ řekl Chad. John přešel na místo, kde se mohl ramenem opřít o zábradlí svědecké lavice. „Chade, byl jsi Ann blízký. Zdá se, ţe jsi jí byl stejně blízký, jako její bratr. Dobře si to rozmysli, neţ odpovíš na příští otázku. Všiml sis nějaké změny v Annině chování k Sharon po Jerryho smrti?“ Chad se zarazil. „Ann k ní byla trochu chladnější.“ „Vinila Sharon z Jerryho smrti?“ „Nemyslím si to,“ zaváhal Chad. „Čí nápad byl ten výlet?“ Chad si rozrušeně vzdechl. „Nevím.“ „Čí to byl nápad jít se projít k útesu?“ 39

„Annin. Sharonin.“ „Čí?“ „Sharonin.“ „Co řekla Ann těsně před tím, neţ Sharon navrhla, aby se šly projít k okraji útesu?“ „Nevzpomínám si.“ John se naklonil dopředu. Prakticky dýchal Chadovi do tváře. „Nepoznamenala Ann, ţe Mléčná dráha by byla krásnější, kdyby jim do očí nesvítilo světlo táboráku?“ Chad ztuhl. „Ano.“ „Nenaznačila vlastně Ann tou poznámkou nepřímo, ţe by se měly jít projít?“ „Předpokládám, ţe by to záleţelo na tom, jak se na to budete dívat.“ „Skutečně jsi viděl, ţe Sharon shodila Ann z útesu?“ „Ne,“ odpověděl Chad. John se otočil. „Vaše ctihodnosti, nemám uţ teď další otázky.“ Kdyţ John seděl vedle ní, Sharon se k němu naklonila a zašeptala mu do ucha: „Tak co?“ „Musíme urazit ještě dlouhou cestu,“ řekl. Hanoverová na druhé straně soudní síně povstala. „Obţaloba by chtěla na svědeckou lavici zavolat Paula Leara,“ řekla Hanoverová.

40

III. Sharon McKayovou svrbělo celé tělo. Její paţe a nohy byly pokryté malými červenými pupínky. Na tomto výletě bylo pět zdravých lidských bytostí, na nichţ mohli hodovat, ale komáři touţili jenom po ní. Chad řekl, ţe se to stává často. Komáři mohou být skutečnými znalci krve. Znal kluka, který měl po návratu z výletu do Sunsetského národního parku po celý měsíc kaţdou noc roj komárů za oknem. Chad přísahal, ţe komáři toho kluka následovali aţ domů. „Moţná je přitahuje tvůj deodorant,“ řekl jí Chad, kdyţ seděli na balvanu vedle Whipping River, a nohy se jim pohupovaly v chladném, silném proudu. Sharon usoudila, ţe nahoře musí být ještě spousta tajícího sněhu. Nemohli zajít dál od břehu, aby je řeka nesmetla. Paul a Fred lenošili na blízkých skalách a také si ochlazovali prsty u nohou. Aby se dostali aţ sem, museli ujít nesnadných osm kilometrů. Ann se svlékla do miniaturních růţových bikin a byla nataţená na ručníku na římse asi třicet metrů dál po proudu. Komáři zřejmě nevěděli, ţe Ann má údajně nejvíce horkou krev ve Wonderwood High. „Ţádným deodorantem jsem se nenavoněla,“ řekla Sharon. „Moţná bys měla,“ řekl Chad ve snaze ji nějak pomoci. „Ty jsi Mistr táborník,“ odpověděla mu Sharon. „Jak je to moţné, ţe jsi nevzal nic, co by ten hmyz odehnalo?“ „Ale já jsem něco přinesl.“ Hrabal ve svém batohu, který byl za nimi na vrcholku balvanu. „Jenom jsem čekal, aţ o to poţádáš. Mám dvě výborné věci. Jeden je v rozprašovači.“ Podal jí malou aerosolovou nádobku. „Druhý je olej.“ Sharon zkoumala etiketu na nádobce s aerosolem. „Varování: 41

Nestříkejte do očí.“ Ingredience vypadaly stejně jedovatě jako olejová skvrna. „Který funguje líp?“ zeptala se. „Určitě olej.“ „Uţ jsi je někdy pouţil?“ „Ne. Ale bude nutné, abych ti olej vetřel do zad.“ „Na zádech ţádné kousance nemám.“ Chad se usmál. „Zatím ještě ne. Opatrnosti nikdy nezbývá. Mám vynikající ruce. Pojď, vyhrň si tričko.“ Sharon se zasmála, otočila se k němu zády a vyhrnula si na zádech tričko. Pořádnému promasírování zad nemohla odolat. Protoţe tolik hrála na klavír, měla záda a ramena často ztuhlá. A navíc s Chadem ráda flirtovala. „Radši si dávej pozor na ruce,“ varovala ho. „Fred by se na nás mohl dívat.“ Chad se ohlédl přes rameno. „Nedívá se. Mluví s Paulem.“ „Jsem ráda, ţe s někým mluví.“ „Vy dva spolu nevycházíte?“ zeptal se Chad a rukama od oleje se dotýkal jejich zad. „Ach, to je příjemné. Ne, to bych neřekla. Vlastně se ani neznáme a na tomhle výletě jsem si to ještě víc uvědomila.“ „Zdá se, ţe můj bratr ho má rád,“ řekl Chad. „To on nás seznámil.“ „Jo, to je pravda. Byli spolu u námořnictva.“ „Opravdu?“ zeptala se. „To jsem nevěděla. Myslela jsem, ţe se jenom setkali v baru, kde Fred hraje.“ „Moţná si ho pletu s někým jiným. Jsem rád, Sharon, ţe nemáš podprsenku.“ Uchichtla se. Předek jejího trička se sunul nahoru k jejím prsům. Nevadilo jí to. Chad měl opravdu úţasné ruce. Kromě toho bylo příjemné, kdyţ se jí nějaký kluk dotýkal, jakýkoli kluk a ona Chadovi vţdycky věřila. Unavovalo ji být Slečna cudná a Nevinná. Byla ráda, ţe na podzim bude chodit do školy v New Yorku. Zboţňovala svou matku, ale ta byla někdy trochu moc jako rotmistr na cvičišti, takţe nebylo zrovna snadné s ní ţít. Tři dny, které si Sharon vyhradila, aby šla na výlet, vyvedly její maminku z duševní 42

rovnováhy. „Nebudeš moct cvičit!“ A cvičení dělá mistra, připomněla si Sharon a v duchu si povzdechla. Ne snad, ţe by ji klavír unavoval nebo ţe by nebyla nadšená stipendiem. Její sen se splnil, kdyţ je dostala. Na kaţdého vybraného bylo tisíc uchazečů. Ale potřebovala si odpočinout od těch čtyř aţ šesti hodin, které trávila u piana. Teď, kdyţ ji přijali k Julliardovi, bylo pro jejího německého učitele pana Marxe dokonce ještě naléhavější, aby se pořád zlepšovala. Uţ nesměla sedět u klavíru a hrát, co ji napadlo. Pan Marx nebyl v komponování hvězda. Nejdříve zvládni mistry, říkal jí, a aţ budeš tak stará jako já, můţeš zkusit zahrát něco nového. Zapomínal při tom, ţe je mu osmdesát. Fred se Sharon líbil. Ani s vypětím veškeré fantazie nebyl vynikající hudebník. Pouhou hodinu nebo dvě týdně hrála na kytaru, a přesto byla lepší kytaristka neţ on. Ale zatímco její hlas by rozplakal kámen, on zpíval melodicky, a písničky, které psal, byly jenom jeho, i kdyţ se letošní soutěţe Grammy nezúčastní. Ale zatím jí ještě unikalo, proč jí přitahuje. Ann nevěděla, co na něm vidí, a byla pravda, ţe neměl ţádnou zvláštní postavu. Byl vysoký čahoun a chodil trochu shrbený. Měl hrozně špatný zrak a brýle tak tlusté, ţe mohly poslouţit jako zvětšovací skla. Se svými neučesanými vlasy barvy písku a knírkem vypadal jako hladovějící umělec, jímţ také skutečně byl. Jeho chování ji však od samého začátku okouzlilo. Bylo v absolutním protikladu k jeho zjevu. Věděla, ţe si z ní často dělá legraci svými výstředními poklonami její kráse a talentu, ale bylo příjemné, kdyţ někdo, kdo věděl, jak hrát roli anglického dţentlmena, s ní zacházel jako s dámou. Proud lichotivých slov plynoucích do jejich uší hladovějících po citu, byl jako andělská hudba. Těch prvních několik příleţitostí, co byli spolu, to bylo nádherné, ale od té doby bylo těţké přimět ho k nějaké konverzaci. Protoţe ta první setkání se uskutečnila v baru, kde hraje, měla podezření, ţe byl tehdy v náladě. Moţná ten mlčenlivý Fred, kterého viděla mimo klub a na výletě, byl ten skutečný. Ale moţná jenom nebyl ve formě a pochod v horku ho unavoval. Moţná si šetří dech na další kopec. 43

Byly čtyři a ještě jim zbýval pořádný kus cesty. Měli v plánu utábořit se nahoře na útesu sto sedmdesát metrů nad nimi. Sharon pochopila, ţe chtějí-li se dostat nahoru, musí kopec obejít. „Nemyslím, ţe si musíme dělat starosti s tím, ţe by mi komáři poštípali prsa,“ řekla Sharon. „Alespoň pokud jde o samce.“ „Slyším v této poznámce správně náznak sexuální frustrace?“ zeptal se Chad. Neomezoval se na natírání jejích zad olejem, ale pořádně jí masíroval svaly. Nestěţovala si. „Já bych tomu neříkala frustrace,“ řekla Sharon. „Jenom mě to pořád znepokojuje, kdyţ na to pořád myslím. Au. Přesně tam. Pořádně. Au. To je blaho.“ „A jaké je to v tomhle směru s Fredem?“ zeptal se Chad. „To nemůţu komentovat,“ zachichotala se Sharon. „Kéţ bych měla něco, co bych mohla komentovat. A co ty, řekni mi o tvém sexuálním ţivotě.“ Zastavil se uprostřed masírování. „Víš, co se říká o pátém kole u vozu? Je dobré jenom tehdy, kdyţ dojde k nějaké nepředvídané události.“ „Ale na tomhle výletě se necítíš jako páté kolo u vozu, ţe ne?“ „Já jsem ten jediný, kdo tu nemá partnera.“ Ohlédla se přes rameno. Chadova tvář jí vţdycky připomínala klauna, zvláště díky velkému nosu a hustému obočí, ale z dětství měla krásné vzpomínky na cirkus a klauny. Nic by na Chadovi nezměnila. Kdyţ se na něj dívala, měla hřejivý pocit. „Dělá ti to starosti?“ zeptala se. Usmál se. „Jenom kdyţ na to myslím – pořád.“ Sharon se usmála. „Moţná bychom se my dva měli dát dohromady.“ „Váţně?“ Odvrátila se. „Masíruj mi dál záda a nech mě o tom dál uvaţovat.“ Dal jí podnět k přemýšlení. Kdyţ byl hotov, její záda byla vláčná. Nevadilo by jí, kdyby byli sami a on jí namasíroval celé tělo. Ale pak by se příliš styděla svléknout se. Svým způsobem byla ráda, ţe se Fred v tomto směru o nic nepokusil. Přála si, aby neměla ţádné zábrany stejně jako Ann. Nechtěla zůstat starou pannou. Hudba nebyla všechno – neměla by být. Pan Marx se nikdy neoţenil a 44

podívejte se na něho, Vţdycky její matce pokukoval po prsou. Bylo to trochu legrační, ale zároveň smutné. Kdyţ Chad skončil, musel jí pomoct vstát, tak byla uvolněná. Zastínila si oči před září slunce na modré obloze a podívala se na římsu, kde se slunila Ann. Krásné tělo v krásné krajině. Sharon si byla jistá, ţe kvůli hřmotu valící se řeky nemohla Ann slyšet, co si povídali. Ne, ţe by to Sharon vadilo. Cítila se unavená, ale v povznesené náladě, smířená s celým světem. Kromě masáţe zad měl na ni vţdycky uklidňující vliv také hluk tekoucí vody. Vzduch byl teplý a suchý, ale nádherně čerstvý a bylo příjemné ho dýchat. Milovala Utah. Milovala tenhle park. Ledovce, které se tu převalily před tisícovkami let, tu vytvořily exotickou krajinu. Whipping River protékala roklí, která byla nesmírně rozmanitá jak co do tvaru, tak do barvy. Odstíny ţluté, oranţové a červené se spojovaly, aby ozdobily rozeklané kontury skal a země. Ať se podívala jakýmkoli směrem, vypadalo to jako pohlednice. „Ann je na tomhle výletu stejně tichá jako Fred,“ řekla Sharon. „Všiml jsem si,“ řekl Chad. „Zřejmě přemýšlí o spoustě věcí.“ „Co si opravdu myslíš o té její svatbě s Paulem?“ „Neptáš se správného člověka. Jsem jeho bratr. Kromě toho si chci Ann vzít já.“ „Myslela jsem si, ţe chceš mne?“ zaprotestovala. Začal se smát, ale náhle se zarazil. Podíval se směrem k Ann. „Doufám, ţe se namazala opalovacím krémem,“ řekl. „Mohla by se spálit.“ Sharon si ho pozorně prohlíţela. V jeho poznámce bylo něco, co na ni hluboce zapůsobilo. Nevěděla, co to bylo, kromě toho, ţe se zdálo, ţe jeho starost o Ann je tak velká, ţe jenom pomyšlení na to, ţe by se mohla trochu spálit, ho vyvedlo z míry. „Přemýšlela jsem o tom, jestli se na mě zlobí,“ řekla Sharon. „Proč to říkáš?“ zeptal se. „Někdy mám pocit, ţe mě viní z toho, co se stalo Jerry mu.“ Upřeně se díval na Ann. „Proč?“ Sharon se dotkla jeho holé paţe. Neměl tričko. Byl neuvěřitelně opálený. Byl jako bič upletený z hnědých jako drát pruţných svalů, třebaţe na kostech by mohl mít o pár kilo masa víc. Otočil k ní své 45

smutné hnědé oči a klid, který před chvilkou cítila, byl otřesen. „Byla to moje vina?“ zeptala se. Zamračil se. „Sharon?“ „Nechci vypadat sklíčené, ale ty jsi ho znal.“ „Ty jsi ho také znala. Nevím, jak…“ Odmlčel se a zavrtěl hlavou. „Ty s tím nemáš nic společného. Já jsem na tom měl větší vinu neţ ty. Vţdyť to byla proboha moje pistole.“ „Ale co si myslí Ann?“ „Neobviňuje tě.“ „Jsi si tím jistý?“ Zaváhal. „Pokud jde o Ann, nemůţe si být jistý nikdo.“ „To není pravda.“ Chad kývl směrem k Ann. „Běţ si s ní promluvit. Ale ne o tomhle. Jsme na výletě. Pořád si myslím, ţe jsi její nejlepší přítelkyně.“ „A co ty?“ „Já jsem kluk! Je příliš hezká. Já se nepočítám.“ Chad vsunul drobnou nádobku s repelentem proti hmyzu do kapsy jejích šortek. „Všechen olej jsem vypotřeboval na tvoje záda. Vezmi si raději tohle. A mám pro tebe ještě další dárek.“ Z batohu vytáhl nůţ. „Právě jsem si koupil nový nůţ. Chci, aby sis vzala tenhle.“ „K čemu?“ „Na ochranu. V tomhle parku jsou pumy.“ „Váţně?“ „Pravděpodobnost, ţe na nějakou narazíš, je malá, ale vem si nůţ, kdyţ někam půjdeš sama. Opatrnosti nikdy nezbývá. A nabrus si ho. Ostří je tupé.“ Nůţ byl v koţeném pouzdru. Zastrčila si ho za pásek a objala ho. „Byla to úţasná masáţ. Na páté kolo nejsi špatný. Jednoho dne tě nějaká dívka ukradne z kufru a bude na tobě jezdit, dokud nesplaskneš.“ Zasmál se. „Nebudu zadrţovat dech.“ Kdyţ se Sharon přiblíţila, Ann se nepohnula. Sharon si myslela, ţe má moţná za brýlemi proti slunci zavřené oči. Sharon uţ se chystala otočit a odejít, kdyţ Ann najednou promluvila. „Uţ bychom radši měli brzy jít,“ řekla Ann. 46

Sharon seděla vedle ní a obdivovala linie a křivky jejího těla. Bůh musel na Annin vývin dohlíţet stejně, jako řídil vymodelování Sunsetského parku. Annina matka byla také krásná. Ann toho moc neřekla, kdyţ před několika lety zemřela. Ann neřekla ani slovo po tom, co Jerry spáchal sebevraţdu. Aţ do dneška Sharon nevěděla, jestli zanechal nějaký dopis. Bála se zeptat. „Musíme jít?“ zeptala se Sharon. „Nemohli bychom zůstat tady?“ Ann se posadila a sundala si černé brýle. „Jsi unavená?“ „Trochu. Pozorovala jsem Freda. Vypadá vyčerpaný.“ Ann se podívala na Freda a Paula. Házeli kameny doprostřed řeky a povídali si. Sharon byla ráda, ţe je Ann s Paulem šťastná, i kdyţ měla silné výhrady proti jejich trvalému svazku. Nebylo pochyb o tom, ţe Paul byl kus chlapa, ale litovala ho, kdyby se snaţil drţet celý ţivot krok s Ann. Nebylo moţné stavět se jí na odpor. „Zdá se mi, ţe je v pořádku,“ řekla Ann. Sharon se usmála. „Jestli chceš opravdu tábořit na vršku, nic proti tomu nemám.“ „Nevadí ti to?“ „Ne.“ Ann přikývla a zadívala se na pěnící se vodu. „Je studená?“ „Je jako led. Je to roztálý led.“ „Zajímalo by mě, jak je řeka uprostřed hluboká.“ „Měla by ses zeptat Chada,“ odpověděla Sharon. „Chad to bude vědět.“ „Ann?“ „Co?“ „Bavíš se?“ zeptala se Sharon. „Výborně.“ Ann otočila k Sharon své velké zelené oči. Měla pohled, který budil strach. Sharon věřila tomu, ţe se Ann vycvičila, aby nemrkala. Ale obvykle se Sharon v Annině společnosti cítila dobře, i kdyţ Ann ţila v rezidenci s dvaceti šesti pokoji a vodopádem v zahradě a Sharon ţila v třípokojovém bytě s děravou střechou. Ann jí dala šortky, které teď měla na sobě. Všechny hezké šaty, které Sharon měla, byly dárky od Ann. Sharon se ptala sama sebe, co, kromě své hudby, dávala Ann na oplátku. Ann velmi ráda poslouchala, jak hraje. Ann mohla vejít do cvičebny a hodiny beze 47

slova sedět. Sharon to ani trochu nerušilo. Sharon věřila, ţe kdyţ je Ann přítomná, hraje ve skutečnosti lépe, s větším citem. „Líbí se ti tu?“ zeptala se Ann. „Jsem hrozně ráda venku. Moc dlouho jsem byla zavřená.“ „To není ţádná zábava. Přemýšlíš hodně o Julliardovi?“ „Pořád. Někdy si představuju, ţe všechny svou virtuozitou oslním, jindy jsem si jistá, ţe mě na konci prvního semestru vyhodí pro nedostatek talentu.“ Sharon se odmlčela. „Budeš mi scházet.“ „Ty budeš scházet mně.“ „Opravdu?“ „Ano.“ „V létě budu doma. Můţeme si telefonovat,“ usmála se Sharon. „Budeš mi muset dovolit, abych ti volala na účet volaného.“ „Je to škoda, ţe nebudeš moct zavěsit telefonní sluchátko na tvoje piano.“ „Můţu ti poslat pásky. Cokoli nového, co napíšu, uslyšíš jako první. Co tomu říkáš?“ „To by nebylo totéţ.“ „Mají tam vynikající nahrávací zařízení. Proplíţím se tam a pouţiju ho. Bude to skoro totéţ.“ Ann se znovu podívala na studenou vodu. „Skoro,“ zašeptala. „Řekla jsem něco špatného?“ „Vůbec ne. Mám jenom takovou náladu.“ Sharon sklonila hlavu. Chtěla říct něco o tom, jak minulý týden zašla na hřbitov a poloţila květiny na Jerryho hrob. Měl narozeniny; bylo by mu sedmnáct. Sharon předpokládala, ţe Ann ty bílé růţe viděla; musela se podivit, odkud se tam vzaly. Ale vzpomněla si na Chadovo varování a zarazila se. Chudák Chad – teď, kdyţ byl Jerry mrtvý, vypadal jako ztracený. Oni dva byli vţdycky spolu. Alespoň tu teď byl Chadův bratr. Paul přišel do města dva měsíce předtím, neţ Jerry zemřel. Sharon se po Jerrym stýskalo. Byl pro ni jako mladší bratr. Kdyţ si spolu před jeho smrtí párkrát vyšli, začal být sentimentální a zamiloval se do ní. Tenkrát si neuvědomovala, ţe to byly schůzky. Myslela si, ţe ona a Jerry jdou prostě do kina jako stokrát předtím, kdyţ s nimi byla Ann. Pro klid její vlastní duše si naštěstí při 48

poslední schůzce hezky popovídali. Pochopil, ţe je pro ni velmi důleţitý a vţdycky bude. Vţdycky. Skoro. Nezlobil se na ni, ale něco ho muselo vyvést z míry. Sharon vycítila, ţe Ann chce být sama. Vstala. „Řeknu ostatním, ţe za pár minut půjdem.“ „Dobře,“ odpověděla Ann. „Sharon?“ „Co?“ Ann si hrála s rubínovým prstýnkem na prstu. Sharon jí ho dala k narozeninám. Vţdycky se divila, ţe ho Ann ještě nosí. Kamínek byl drobný, nic nápadného. „Promluvme si později,“ řekla Ann. „Jasně,“ souhlasila Sharon. Ann si znovu nasadila tmavé brýle, zaklonila hlavu a upřeně se dívala na okraj útesu sto sedmdesát metrů nad jejich hlavami. Vybíhal z vrcholku pod zvláštním úhlem, jako kdyby to byl zkroucený úd, který se příroda pokusila odlomit, ale nepodařilo se jí to. Kaţdou chvíli slunce sklouzne za útesu a nechá je ve stínu. „Můţeme se jít projít za svitu hvězd,“ řekla Ann.

49

IV. Paul

Lear přísahal, ţe řekne celou pravdu a nic neţ pravdu. Hanoverová ani nepočkala, aţ se konečky prstů přestane dotýkat v kůţi váţené bible, zvedla se a zamířila ke svědecké lavici. Paul strnule seděl s rukama sloţenýma v klíně. Sharon pocítila rozpaky. Určitě nemohla počítat s tím, ţe Paul bude na její straně. John sedící vedle Sharon byl s tuţkou v ruce připravený dělat si poznámky. „Jaký byl váš vztah k Ann Riceové?“ zeptala se Hanoverová. „Byl jsem její přítel,“ řekl Paul. „Byl jste mnohem víc neţ její přítel, ne? Byl jste její snoubenec.“ „To je pravda.“ „Paule, kolik je ti?“ „Dvacet.“ „Jak dlouho jsi s Ann chodil?“ „Asi rok.“ „Byli jste spolu šťastní?“ „Ano.“ „Byl jsi zamilovaný?“ zeptala se Hanoverová. „Ano.“ „Co se stalo tu noc, kdy zemřela?“ „To, co řekl Chad.“ „Mohl bys nám to říct vlastními slovy?“ „Dívky se zvedly a šly se projít,“ řekl Paul. „Šly směrem k okraji útesu. Nemohli jsme je vidět. Byly pryč asi deset minut a pak jsme slyšeli Ann vykřiknout ‚nedělej to‘. Běţeli jsme k okraji útesu. Stála tam Sharon a dívala se dolů. Ann byla pryč.“ „Chápu, ţe to pro tebe musí být velmi bolestné.“ 50

Paul pokrčil rameny a upřeně se díval přímo před sebe. „Čí nápad to byl jít na procházku?“ zeptala se Hanoverová. „Nevzpomínám si.“ Hanoverová svými gesty znovu odhalila, ţe nedostala odpověď, kterou očekávala. „Pomýšlela Ann na sebevraţdu? Podle všeho, co víš?“ „Ne,“ řekl Paul. „Jeho odpovědi mě ničí,“ zašeptala Sharon. „Vůbec ne,“ odpověděl jí John šeptem. „Co Ann cítila k Sharon?“ zeptala se Hanoverová Paula. „Byly to kamarádky.“ Hanoverová se otočila a zamířila zpátky na své místo. „Uţ nemám ţádné další otázky, Vaše ctihodnosti.“ John se postavil a pomalu kráčel ke svědecké lavici. Byl to způsob, jak lidi přimět, aby na něho čekali. Paul ho celou cestu sledoval očima. Bylo obtíţné přečíst jeho výraz. „Jak dlouho jste ze školy?“ zeptal se John. „Pár let,“ odpověděl Paul. „Paule, kde jsi chodil do školy?“ „V Mirada High. To je v Kalifornii.“ „Dokončil jsi školu?“ „Ne.“ „Námitka!“ řekla Hanoverová. „Irelevantní.“ „Vaše ctihodnosti,“ obrátil se John na soudce. „Toto byl snoubenec zesnulé. Bylo jí pouze osmnáct. Byla neuvěřitelně bohatá. Porota má právo vědět, proč měla tak mladá snoubence a jaký byl.“ „Můţete pokračovat,“ řekl Warner. „Proč jsi nedokončil školu?“ zeptal se John Paula. Paul pokrčil rameny. „Škola mě nudila.“ „Co jsi dělal potom, kdyţ tě škola znudila?“ „Vstoupil jsem do válečného námořnictva.“ „Jak dlouho jsi tam byl?“ „Rok a půl.“ John se poškrábal na hlavě. „Říkáš, ţe rok a půl. Nevěděl jsem, ţe se tam můţeš přihlásit na tak krátkou dobu. Myslel jsem, ţe tam musíš být alespoň tři roky?“ 51

„Byl jsem řádně propuštěn.“ „Jak se ti to podařilo?“ „Mám astma,“ řekl Paul. „Kdy jsi jím onemocněl?“ „Vţdycky jsem ho měl. Začalo mě trápit, kdyţ jsem byl dlouho na lodi. Kouř z naftových motorů to zhoršoval.“ „Jak je moţné, ţe to neodhalila lékařská prohlídka před vstupem do válečného námořnictva?“ „Nevím.“ „Řekl jsi při lékařské prohlídce, ţe máš astma?“ „Ne.“ „Byl jsi kvůli astma u lékaře uţ někdy předtím, neţ jsi vstoupil do válečného námořnictva?“ „Párkrát.“ „U koho jsi byl?“ „Nevzpomínám si.“ „Nemůţeš si vzpomenout, u koho jsi byl? Proč ne?“ „Námitka!“ ozvala se Hanoverová. „Obhajoba svědka znepokojuje.“ „Mrzí mě to,“ omluvil se John soudci a dříve neţ mohl Warner odpovědět, otočil se okamţitě zpátky k Paulovi. „Co jsi dělal, kdyţ jsi odešel z válečného námořnictva?“ „Vykonával jsem příleţitostné práce.“ „Věnoval ses tomu posledního půldruhého roku?“ „Ano,“ řekl Paul. „Vyplňoval jsi během této doby daňová přiznání?“ „Ne.“ „Proč?“ „Pracoval jsem jen v příleţitostných zaměstnáních. Tak moc jsem si nevydělal.“ „Kde jsi ţil?“ zeptal se John. „Hned potom, co jsem odešel z námořnictva, jsem ţil u mámy v Kalifornii.“ „Co tě přivedlo do Utahu?“ „Přijel jsem, abych ţil s tátou,“ řekl Paul. „Asi před rokem?“ 52

„Ano.“ „Tehdy ses setkal s Ann?“ „Ano.“ „Věděl jsi o Ann předtím, neţ jsi přišel do Utahu?“ „Co máte na mysli?“ „Tvůj bratr pro ni pracoval. Řekl ti o ní?“ „Jistě,“ řekl Paul. „Řekl ti, jak je hezká? Jak je bohatá?“ „Věděl jsem, ţe má peníze.“ „Přijel jsi do Utahu proto, aby ses setkal s Ann?“ „Ne, přijel jsem, abych si tu našel práci.“ „Urazil jsi celou tu dlouhou cestu z Los Angeles, kde jsou milióny lidí a tisíce podniků, do Wonderwoodu v Utahu, abys tu našel místo?“ „Řekl jsem vám, ţe tu ţije můj otec,“ odpověděl Paul chladně. Johna potěšilo, ţe ho konečně přiměl k nějaké reakci. „Byl jsi na mizině, kdyţ jsi sem přišel?“ zeptal se. „Měl jsem velmi málo peněz.“ „Pracoval jsi ve Wonderwoodu v příleţitostných zaměstnáních?“ zeptal se John. „Ano.“ „Kde například?“ „Natřel jsem pár domů.“ „Čí dům jsi natřel?“ zeptal se John. „Nepamatuji si jména lidí.“ „Pomáhal jsi bratrovi natírat Annin dům?“ „Ano,“ řekl Paul. „Tehdy ses s ní setkal?“ „Chad nás představil uţ předtím.“ „Jak dlouho jsi ty a Ann spolu chodili, neţ jste se rozhodli se vzít?“ „Osm měsíců.“ „Rozhodli jste se vzít asi čtyři měsíce předtím, neţ zemřela?“ „Ano.“ „Proč sis chtěl Ann vzít?“ zeptal se John. „Byla to úţasná holka.“ 53

„Ale nemyslel sis, ţe je trochu moc mladá?“ „Ne,“ odpověděl Paul. „Co tě k ní přitahovalo? Obzvlášť?“ „Námitka!“ řekla Hanoverová. „Pane Richmonde, jste si jistý, ţe je to důleţité?“ zeptal se soudce Warner. „Odvolávám otázku, Vaše ctihodnosti,“ řekl John a usmál se. „Ale mám jinou otázku. Řekni nám, Paule, kolik ti Ann v poslední vůli odkázala?“ Paul se nasupeně podíval na Johna. „Nevzpomínám si.“ „Bylo to malé jmění, ţe?“ Paul strnule seděl. „Bylo to hodně.“ „Viděl jsi vlastně, jak Sharon shodila Ann z útesu?“ „Ne.“ John přikývl. „Prozatím jsem skončil, Vaše ctihodnosti.“ Jakmile John dosedl zpátky do své ţidle, Sharon se do něho hned pustila. „Co to děláš?“ chtěla vědět. „Nemůţeš dokázat, ţe Paul zabil Ann. Nebyl tam nikde blízko, kdyţ Ann spadla z útesu. A kromě toho ji miloval.“ John se na ni zvědavě podíval. „Vás pět tvořilo zajímavou skupinu. Lámu si hlavu, jestli víš, kdo koho miloval. Nebo kdo co miloval.“

54

V. Ann zírala do ohně a myslela na slunce, zatímco všude kolem byla temná noc, dokonce přesto, ţe kolem ní seděli její přátelé. Paulovi řekla, ţe pojedou do Mexika, ale měla vţdycky v úmyslu ţít víc na jihu – moţná v Hondurasu. Měla ráda tropy, horko. Při výstupu na útes se člověk zapotil, ale jakmile slunce zapadlo, byl horský vzduch chladný. Brzy, za několik dní, zapomene, co je to chvět se zimou. „Je to jako led. Je to tající led.“ Ann měla strach. Slyšela, jak jí krev hučí v uších, jak jí buší tep a musela přesvědčovat sama sebe, ţe to nikdo jiný nemůţe slyšet. Mluvila sama se sebou o spoustě věcí: o přesné délce lana ve srovnání s přesnou délkou pádu; o tom, do jaké dálky útes vyčnívá ze skalní stěny; o síle popruhů, které má pod tričkem. Tyhle věci si uţ promyslela, ale teď se jí její závěry zdály mnohem méně definitivní. Chad rozdělal oheň. Během posledních pěti kilometrů výstupu sbíral dřevo, zatímco ostatní věnovali veškeré úsilí na to, aby udrţeli nohy v pohybu. Tábořiště vybral Chad, nebo si myslel, ţe to udělal; bylo to místo, kde s Ann tábořili dřív, kdyţ ji učil lézt po skalách. Nasměrovala ho sem pomocí jemných náznaků. Z rokle, směrem od jezera pod nimi, se zvedl větřík, ale byli schovaní na úpatí sedmimetrového převisu. Chlad však Ann trápil a nic si nepřála víc neţ se schoulit u ohně a spát. Minulou noc musela pořád o svých plánech přemýšlet a neodpočinula si. Teď byla po celodenním výstupu vyčerpaná. A předtím, neţ si bude moci odpočinout, čekal ji další dlouhý pochod. Musela se vrátit zpátky k autu, které ukryla. Bylo daleko od jezera, za skupinou keřů, na konci opuštěné prašné cesty. Ale pomyšlení na námahu, která ji čeká, ji 55

neodrazovalo. Nic ji nemohlo odradit. Vzpomínka na loňský srpen byla v její mysli dosud ţivá. Červené chuchvalce krve a bílé úlomky lebky – a Jerryho široce otevřené oči, zírající na ni s bezmocným smutkem. Zdálo se jí, ţe se jí ptají, kam se poděl jeho ţivot a proč. Proč Ann? Proč Jerry? Pak uviděla ten lístek, ale ani ten nedával ţádnou odpověď. Ţádná odpověď nemohla vysvětlit, jak můţe šestnáctiletý chlapec jeden den překypovat ţivotem a další den být mrtvý. Bůh všechno pěkně zamotal, kdyţ způsobil, ţe lidé jsou schopni milovat jiné smrtelné bytosti. Podle Annina názoru to Bůh zbabral v mnoha směrech. Během poslední části cesty probrala Ann s Paulem podrobnosti plánu. Zůstali za ostatními, jenom Fred, který byl zřejmě vyčerpaný, byl za nimi. Ann se nelíbilo, ţe mají Freda za zády. Nedůvěřovala mu. Nikdy nic neřekl. Nemohl být tak unavený. Zajímalo ji, co chtěl od Sharon. Byla ráda, ţe to není její problém. Kvůli Sharon byla skoro ráda, ţe bude mít starosti s většími problémy. Paul měl špatnou náladu. Připomínal všechny body plánu, které nemusely vyjít. Nesnaţil se jí ale skok rozmluvit a za to mu byla vděčná. Potřebovala jeho podporu. Potřebovala jeho lásku. Jenom pár minut předtím, neţ dorazili na vrchol útesu, mu řekla, ţe ho miluje. Zastavil se a podíval se zpátky na cestu, po které přišli. Fred byl v té chvíli tak daleko za nimi, ţe ho nebylo ani vidět. „Proč mě miluješ?“ zeptal se. Usmála se váţnému tónu jeho otázky. „Protoţe tě potřebuji. Protoţe ty potřebuješ mě. Nevím.“ „Byla někdy doba, kdy jsi měla pocit, ţe potřebuješ Sharon?“ Hloubka jeho otázky ji překvapila. Neviděla důvod, proč by mu měla lhát. „Ano. Kdyţ jsem ji poprvé uslyšela hrát.“ Dotkla se rukou své hlavy. „Také Jerry miloval způsob, jakým hrála.“ „Jsi si jistá, ţe ji uţ nikdy nebudeš potřebovat?“ Přikývla. Pak ji políbil a uţ nic neřekl. Teď zpívali. Fred vyndal svou kytaru. Sharon na ni hrála. Fred se pokusil vybrnkat pár akordů, ale zněly stejně jako všechno, co hrál, ploše a přízemně. V Sharoniných rukou nástroj zpíval. Sharon měla krásné ruce. Třebaţe byla malá, její ruce byly stejně dlouhé a elegantně tvarované jako ruce těch nejlepších klavíristek. Zpívali si 56

staré písničky od Beatles. Fred se nakonec uvolil otevřít pusu. Pomohlo při tom pivo, které Chad vyvlekl na vršek útesu. Fred vypil tolik, kolik všichni ostatní dohromady. Mezi jednotlivými písničkami začal Sharon osahávat. Ann jenom mrzelo, ţe předtím, neţ skočí, ho nemůţe shodit z útesu. Pořád ještě nechápala, co na něm Sharon vidí. Ann se podívala na hodinky. Deset a deset minut. Za pár minut by měly vyrazit na procházku. Koroner stanovil čas Jerryho smrti na půl jedenáctou. Ann napadlo, ţe by bylo vhodné, kdyby se zdálo, ţe zemřela ve stejnou dobu. Byla si jistá, ţe si to nikdo nedá do souvislosti. „Znáš písničku ‚Kdybych se do tebe zamiloval‘?“ zeptal se Chad. Usilovně se snaţil připojit se ke zpěvu, ale měl hlas slabý jako sova se zánětem hrtanu. Vypadal ale šťastný a pro Ann bylo obtíţné dívat se mu do tváře a necítit smutek, ţe to bude ona, kdo ho o jeho štěstí připraví. „Znám melodii,“ řekla Sharon a zahrála úvodní akordy. „Frede, znáš slova?“ „Co tím chceš říct?“ zeptal se Fred se smíchem. „Já jsem ten text napsal. Lennon a McCartney – vracíme se do dávné minulosti.“ „To je legrace,“ chichotala se Sharon. Také ona vypila, pár piv. Ann pila málokdy. Přestala se ovládat. A ztrátu ovládání nenáviděla. „Znám celý text,“ řekl Chad. „Naučil jsem se ho nazpaměť.“ „Tak já budu hrát a ty budeš zpívat,“ prohlásila Sharon. „Prosím tě, ne,“ řekl Fred a jak natahoval nohy, náhodou zavadil o klacek vyčnívající z ohniště a směrem k nebi se vznesl gejzír jisker. „Pořád ještě trávím večeři.“ „To nebylo moc hezké,“ řekla Sharon a laškovně dloubla Freda loktem do boku. „Omluv se Chadovi.“ „Mohu počkat, dokud nepřestane zpívat?“ zeptal se Fred a rozesmál se. Měl to být vtip. Chad to přešel. „Často si zpívám ve sprše,“ řekl Chad. „Tak mě nikdo nemůţe slyšet.“ Našpicoval uši do noci. „Řekl bych, ţe řeka není dost hlasitá, aby mě dnes večer zachránila před trapasem.“ Slyšeli slabé šumění řeky. Zdálo se, ţe je mnohem dál, neţ ve skutečnosti byla. Ve šplouchání vody na hladkých kamenech Ann 57

slyšela chlad. Cítila ho ve své krvi. Její hodinky bez přestání tikaly, srdce jí bušilo. Tolik toho v sobě po tak dlouhou dobu potlačovala! Bolelo by to, kdyby se všechno uvolnilo naráz. Sharon se to dozví. Dozví se to, aţ vykřiknu. Ale jenom půlku. Ann nebude muset výkřik předstírat. Bude opravdový. Její skvělý plán nevzal v úvahu její skvělý strach. „Proč ses naučil text nazpaměť?“ zeptal se Paul bratra. „Abych ho mohl zazpívat, aţ se budeš ţenit,“ odpověděl Chad. „Oheň jasně hoří,“ řekla Ann najednou. Zvuk jejích slov překvapil dokonce i ji samu. Neměla v úmyslu pustit se do toho tak brzy. „Ano,“ souhlasila Sharon. „Je to nádhera.“ Ann naklonila hlavu vzhůru. „Ale Mléčnou dráhu skoro není vidět.“ Sharon odloţila kytaru. „Co kdybychom šly teď na tu procházku, Ann?“ Bylo to příliš dokonalé. Bylo zřejmé, ţe nebude na ní, aby si zvolila čas, alespoň ne na minutu přesně. Koroner se tak jako tak mohl mýlit, pokud šlo o Jerryho. Ann se na Sharon podívala přes plameny táboráku a usmála se. „Dobře.“ Ann se postavila. Sharon udělala totéţ. „Holky, chcete být samy?“ zeptal se Chad. Ann přikývla. „Ano,“ přitakala Sharon. „Nezapomeňte, kde jste,“ varoval je Chad a také se postavil. „Nechoďte ţádným směrem moc daleko.“ Kdyţ odcházela, podívala se Ann dolů na Paula, ale neviděla mu do očí, ne tak, jak se do nich dívala, kdyţ se poprvé setkali. Moţná to bylo světlem. Stiskla mu rameno. Slabě přikývl. „Ann, buď opatrná,“ řekl. „Budu, Paule.“ Byla to Sharon, kdo přišel s nápadem jít k okraji útesu. „Moţná uvidíme padající hvězdu,“ řekla s nadějí, kdyţ se otočily zády k ohni a vyšly do noci. Terén na vrcholku útesu byl nerovný. Bylo tam málo uvolněných kamenů, ale bylo tam spousta hlubokých prohlubenin a vyvýšenin. Musely dávat pozor na kaţdý krok. Pod teniskami jim skřípal ostrý červený prach. Sharon měla baterku; Ann si tu svou záměrně 58

nevzala. Od ohně bylo k Annině skokanskému můstku jenom tři sta metrů. Ann šla krok před Sharon a opatrně ji vedla k vybranému místu. Kolem nich se zvedl vítr, jako by nějaký obrovský prehistorický pták mával křídly. Útes náhle končil, coţ hrálo ve prospěch Ann. Blízko okraje bylo několik zkroucených a roztřepených keřů. Další keř rostl přesně na okraji. Právě tam Ann ukryla konec lana. Příliš se neobávala, ţe ho Sharon najde. Přesto, ţe rostl na tomto nebezpečném místě, byl obalený listy. Sharon posvítila napravo a nalevo. Ţádný strom nebyl na dohled. Posvítila dolů, ale paprsek nedosáhl aţ k řece pod nimi. Ann ji poţádala, aby zhasla světlo a Sharon to udělala. Byla úplná tma. Kdyţ nesvítil měsíc, nebylo v noci v horách nic vidět. S výjimkou hvězd. Sharon našla Mléčnou dráhu a ukázala ji Ann. „Zajímalo by mě, jestli mají v nebi hudbu,“ řekla Sharon. „Jestli ano, pak mají pekelně dobrou kapelu,“ řekla Ann. Měla tím na mysli písničku ze šedesátých let o spoustě rockových hudebníků, kteří předčasně zemřeli. Ann si přitáhla bundu k tělu. Sharon nebude v té zimě stát dlouho, pomyslela si. Sharon se pořád dívala na hvězdy. „Řekla bych, ţe tam mají spoustu hráčů na klávesové nástroje,“ řekla Sharon. „Pro velké umělce je vţdycky místo,“ řekla Ann. Sharon se k ní otočila. Její tělo se rýsovalo ve stínu. „Opravdu si myslíš, ţe jsem velká umělkyně?“ „Vím, ţe jsi.“ Sharon se potichu zasmála. „Kéţ bych ti mohla věřit.“ „Ale ty mi opravdu věříš. To je něco, co máme společného. Obě víme, ţe kdyţ musíme, můţeme udělat cokoli.“ „Ann, čeho chceš v ţivotě dosáhnout?“ Byla to jednoduchá otázka. Sharon ji pravděpodobně poloţila stejně samozřejmě, jako by se zeptala, kolik je hodin. Ale na Ann to mělo obrovský účinek. Najednou cítila potřebu vědět přesný čas. Přitáhla si náramkové hodinky těsně k očím. Jejich ručičky ve tmě slabě svítily. Bylo na nich deset hodin osmnáct minut, ne deset třicet. 59

Ale, z ničeho nic Ann cítila – ne, ona to věděla – ţe se koroner určitě mýlil, kdyţ vyplňoval čas Jerryho smrti. Jerry zemřel před půl jedenáctou. Najednou měla pocit, jako by Jerry stál vedle ní a křičel jí do ucha bolestí, dusil se vlastní krví, která mu zaplavovala plíce. Spolu s ním naříkal vítr, který jí k hlavě přitiskl její jemné vlasy k hlavě. Ann v tom okamţiku připadal jako éterická ruka klepající na dveře její duše, prosící, aby skoncovala s tou bolestí. „Nenapadá mě nic, co bych chtěla dělat,“ odpověděla Ann. „Nic?“ zeptala se Sharon. „Ne.“ „To není pravda.“ „Je.“ Dívala se upřeně dolů na řeku, kterou nemohla vidět. „Je zima.“ „Měly bychom se vrátit,“ navrhla s obavami v hlase Sharon. „Máš pravdu.“ Ann se otočila k Sharon zády. Bylo to symbolické gesto. Ve skutečnosti nic neznamenalo, ne v naprosté tmě, která je obklopovala. Byly pouhými přízraky svých bývalých já. Tak tomu ode dneška bude. Tak si to Ann přála. Pak si uvědomila, ţe je tu ještě jeden důvod, proč chce spáchat tento ztřeštěný čin. Chtěla utéci sama před sebou. Sharon nebyla jediná, koho nenáviděla. „Nech mi tu baterku,“ řekla Ann. „Přijdu za pár minut.“ „Nechceš, abychom šly zpátky spolu?“ zeptala se Sharon. „Ne.“ Sharon vloţila baterku do Anniny ruky. Pak ji oběma rukama objala. „Jsi pro mě tak důleţitá,“ zašeptala jí Sharon do ucha. „Potřebuješ mě?“ Sharon ji pustila. „Ano.“ „To je dobře,“ řekla Ann. Sharon odešla. Ann ji nechala jít daleko, neţ se otočila. Počítala. Vteřiny. Tlukot srdce. Vítr. Čas, který uběhl mezi okamţikem, kdy Jerry zmáčkl spoušť a jeho smrtí. Ujít potmě sto padesát metrů v nerovném terénu, polovinu vzdálenosti k táboráku, mohlo trvat pěkně dlouho. Ann chtěla, aby se Sharon dostala jen na půl cesty. Musela být opatrná. Uţ Sharon stěţí viděla. Kdyţ uplynula minuta, klekla si Ann u keře a znovu se otočila zády k táboráku. Na zlomek sekundy rozsvítila baterku. Záblesk 60

světla stačil, aby našla lano. Vytáhla konec lana z pichlavého keře a v dlani ucítila studený hrot spony a smyčku druhého provazu, s jehoţ pomocí sestoupí posledních několik metrů ke břehu řeky. Pak zhasla baterku a hodila ji z útesu dolů. Silný vítr foukal ve směru k ohni. Kdyby vanul na druhou stranu, moţná by ji neslyšeli. Na druhou stranu ji takový silný vítr mohl během pádu srazit na stěnu útesu. Nemohla riskovat a padat přímo dolů. Aby kompenzovala sílu větru, bude se muset před skokem rozběhnout. Vysoukala si na zádech bundu a tričko a sponu na konci lana připevnila ke krouţku uprostřed zad, kde se kříţily dva široké pásy jejího elastického postroje. Bylo moţné, ţe v důsledku prudkého zbrzdění jejího pádu se bunda i tričko roztrhají na cáry. Teď to ale byla nejmenší ze starostí. Moţná příliš dlouho vyčkávala, neţ sáhla po provazu. Bylo nesmírně důleţité, aby aţ vykřikne, ostatní Sharon neviděli. Na co čekám? Měla bych vykřiknout. Teď! Ale přesto počkala ještě několik vteřin. Důvod byl jednoduchý. Měla strach, větší strach, neţ kdyţ jednou přišla pozdě domů do podivně ztichlého domu, znepokojená slabým zápachem střelného prachu a usychající krve. Šla po špičkách do chodby vedoucí k bratrově loţnici a tiše volala jeho jméno. Čekala, aţ jí odpoví, a s kaţdou vteřinou marného čekání na odpověď se jí srdce plnilo iracionální hrůzou. Aţ do chvíle, kdy ho uviděla. Pak následoval okamţik úlevy. Ale pak ho opravdu uviděla. Pak se začala propadat dovnitř, i kdyţ k němu běţela zvnějšku. Náhle si uvědomila, ţe nic z toho pro ni vlastně nebylo nové, a posílilo to její odhodlání. Dodalo jí to odvahy. Té noci v určitém smyslu pochopila, ţe nikdy nezapomene, jaké to je padat do temnoty. Kde byla Sharon? Ann ji neviděla. Ale viděla ostatní, rozmazané tmavé siluety proti táboráku. Fred otočil hlavu směrem k ní… a moţná směrem k Sharon. „Nedělej to!“ vykřikla Ann. A s výkřikem na rtech se otočila a rozběhla se. Skočila a křičela celou dobu, co padala do nicoty. Takový byl její první pocit. Ocitla se v nicotě. Necítila své tělo. Neslyšela vítr. Nic neviděla. To trvalo moţná dvě vteřiny, ale byly to 61

dlouhé dvě vteřiny. Pak hukot naplnil její zmrzlé uši a černá krajina se řítila proti jejím přivřeným očím. Na okamţik byla aţ do morku kostí otřesena pocitem neuvěřitelné rychlosti. Viděla víc, neţ kolik byla schopná pochopit a její mysl se snaţila udrţet krok s vnější rychlostí. Byla tam řeka, která se k ní blíţila jako obrovský gejzír vyvěrající z hlubin země. Právě tak to vypadalo – řeka se k ní hnala stejně rychle jako ona k ní. Viděla stěnu útesu, zdálo se jí, ţe je jen několik centimetrů od jejího nosu, a rokle se před jejím zrychleným pohledem scvrkla do délky i do šířky. Měla pocit, ţe kdyby roztáhla paţe, mohla by se dotknout obou jejich konců. Kdyby jen cítila své paţe. Stala se z nich olověná křídla, která se marně snaţila roztáhnout. To byla část jejího plánu. Sníţit rychlost tím, ţe natáhne své tělo způsobem, jak ji to učili při seskocích s opoţděným otevřením padáku. Teď se zdálo, ţe ji nic nezpomalí, dokonce ani provaz, připevněný k jejím zádům. Poprvé Ann napadlo, jestli neudělala hroznou chybu. Uvědomila si, ţe ještě pořád křičí. Kdyţ padala, uviděla Ann ještě něco dalšího. Zimní jezero. Zaznamenala to s mírným překvapením. Kdyţ stála na vrcholku útesu vedle Sharon, neviděla je. Moţná se jí hrůzou zlepšil zrak. Vzpomněla si, jak byla těla dvou dělníků, kteří pracovali na stavbě mostu, odnesena do jezera a zmizela. Ta vzpomínka jí přinesla podobnou bolest, jako kdyţ ztratila bratra. Ale trápila se tou vzpomínkou jenom krátce. Provaz najednou končil. Přestala padat. Náraz ji téměř přepůlil. Ale nezaznamenala to čistě fyzicky. Ve skutečnosti v okamţiku, kdy náraz projel jejím tělem, ztratila na okamţik vědomí. Nebo, jinak řečeno, její duše na chvíli vyletěla z jejího těla. V kaţdém případě to byla krátká chvíle absolutní ztráty orientace, chvíle bez bolesti, po níţ následoval první určitý vjem od té chvíle, co se rozběhla a skočila. Nepérovala nahoru a dolů nad břehem řeky. Zmítala se na škubajícím se konci lana. Při skoku se moc rozběhla. Stěnu útesu neměla kousek od nosu, byla alespoň třicet metrů daleko. Skočila příliš daleko od stěny a to znamenalo, ţe se k ní příliš rychle vrátí. 62

To byly fyzikální zákony platící pro gumu. Vrhlo ji to zpátky. Právě tehdy si Ann uvědomila, ţe obrovskou silou narazí do stěny útesu. Jak se řvoucí řeka hnala pod jejíma letícíma nohama, zoufale se pokusila zvednout obě ruce, aby se připravila na náraz. Její snaze bránily dvě věci. Za prvé, náraz se podepsal na její páteři a její centrální systém jen stěţí komunikoval s nervy v jejích paţích. Za druhé, nárazem se začala točit. V jednu chvíli byla čelem k útesu, pak zase k rokli. S hrůzou si uvědomila, ţe by mohla do stěny narazit zadní částí hlavy. Na okamţik viděla polštář, na němţ Jerryho našla. Bylo to tak ţivé, tak skutečné, ţe opravdu cítila, jaké by to bylo, mít stejný povlak na polštář nataţený na vlastní hlavě a pevně uvázaný. Ann narazila do stěny. Vrazila do ní pravým loktem. Hlavní náraz zachytila paţe, ale pořádně se uhodila také do pravé strany hlavy. Tentokrát vědomí neztratila. Čistá bolest, která ji právě v té chvíli projela tělem, by jí to nedovolila. Pohnula paţí. Kost se dotkla nervu a krev se jí rozpálila. Celou cestu dolů záměrně křičela a teď nebyla schopna vydat ze sebe ani hlásek, aby si zachránila ţivot. Slzy se jí koulely po tvářích a ona prosila a zapřísahala Boha, aby ji poslal do země zapomnění. Ale nikdy předtím ji neposlechl; proč by to měl udělat teď? Visela tam a zmítala se moţná tři minuty, neţ se dala do kupy. Jakékoli jiné dívce by to trvalo tři hodiny. Ann Riceová byla rozčilená, ale byla také tvrdá. Říkala si, ţe musí zůstat klidná. Byla zraněná. Zlomila si ruku a určitě měla otřes mozku; cítila, jak ji po hlavě stéká krev. Ale byla naţivu. Přeţila pád. Byla tam, kde chtěla být – visela nějakých deset patnáct metrů nad zemí. Nebyl to konec světa, pomyslela si. Mohl to být pro ni začátek nového ţivota. Paule? Najednou musela přestat mluvit sama k sobě. Vysoko nahoře si někdo – a ona věděla, ţe to není vítr – hrál s jejím lanem. Musel to být Paul. Snaţil se uvolnit skobu. Nebo se pokoušel provaz přeříznout. Co je to s ním? Necítí, ţe je provaz napjatý? Levou nezraněnou rukou Ann vzala smyčku druhého lana a připevnila háček na krouţek svého postroje. Nebylo to tak obtíţné, protoţe v důsledku prudkého nárazu se postroj posunul, takţe místo, 63

kde se popruhy kříţily, bylo v polovině jejího pravého boku a ne uprostřed zad. Nevěděla, jak moc bylo poškozeno její oblečení – byla pořád hrozná tma – ale zdálo se, ţe má tričko a bundu někde u krku. Na tom nezáleţelo. Na ničem teď nezáleţelo, kdyţ měla pravou ruku zlomenou. Protoţe aby se mohla s pomocí druhého lana spustit dolů na zem, musela nejdřív ze svého postroje vyháknout sponu prvního lana. Aby to udělala, měla v plánu vytáhnout se jednou rukou o pár centimetrů nahoru a druhou rukou se postarat o sponu. Teď to bylo vyloučené. Pravou rukou nemohla ani pohnout, natoţ po ní chtít, aby v absolutní tmě provedla delikátní operaci. Od jejího skoku uţ uplynula řada minut, ale Ann se ještě nezastavila. Líně se nad řekou pohupovala dopředu a dozadu. V nejvyšším bodě oblouku byla nad vodou a studenými tvrdými skalami. Ledová tříšť vodopádu dopadala na teplou krev, která jí stékala po tváři, a musela se přemáhat, aby nezvracela. Měla takovou závrať! Vysoko nahoře chytil někdo pevně lano a začal s ním prudce třást. Nebylo moţné pochybovat o tom, co se děje. Ale, Paule, ještě nejsem dole! V příštím okamţiku ji měli odříznout.

64

VI. Kdyţ Sharon uslyšela Annin výkřik, první, co ji napadlo, bylo, ţe Ann napadla jedna z těch pum, o nichţ se zmiňoval Chad. Moţnost, ţe je nablízku krvavá šelma, Sharon ani na okamţik neodradila od toho, aby šla své přítelkyni na pomoc. Ale jestliţe ji nezastavil strach, zpomalilo ji to, ţe neměla baterku. Otočila se na podpatku a uběhla asi deset metrů směrem k útesu. Praštila se o balvan do holeně a upadla na tvář. Trhla sebou bolestí, ale zvedla se. Právě tehdy Annin křik utichl. Ale nezmlkl najednou; zvuk se rozplynul způsobem, který Sharon nechápala. Z toho ticha jí však šel mráz po zádech. Postupovala kupředu jak nejlépe dovedla, tápala kolem sebe nataţenýma rukama. Byla taková tma! Sharon měla štěstí, ţe nespadla z útesu. Zastavil ji keř. Pamatovala se na ten keř, kdyţ tam byla před několika minutami s baterkou a mluvila s Ann. Větev keře ji uhodila do bolavé holeně a ona se prudce zastavila na místě. Snaţila se popadnout dech a rukou si přidrţovala vlasy, které jí vlály ve větru. Rychle zkoumala okolí. „Ann!“ vykřikla. „Ann! Ann!“ Nebylo tam nic. Jenom noc. Tehdy ji napadla ta černá myšlenka, tak černá, ţe tma kolem vypadala proti ní jako zářivý den. Spadla přes okraj! Sharon klesla na kolena a plazila se k okraji. Kdyţ pohlédla dolů, viděla jen černou prázdnotu. „Ann! Ann! Ann!“ znovu a znovu křičela a nakonec zavřela oči. Bála se, co by uviděla, kdyby bylo světlo. Kdyţ o chvilku později otevřela oči, Paul a Fred se skláněli vedle ní. Za nimi stál s baterkou v ruce Chad. V ostrém bílém světle 65

baterky a pod náporem silného větru vypadaly jejich tváře groteskně. „Co se stalo?“ zeptal se Paul. „Nevím,“ zamumlala. Paul ji popadl za rameno. „Kde je Ann?“ „Je pryč,“ řekla Sharon a sotva znatelně ukázala do propasti. „Nevidím ji,“ řekl Chad zoufale a svítil baterkou kolem sebe. „Kde je?“ „Říkáš, ţe je mrtvá?“ zeptal se Fred Sharon. „Ne,“ zasténala. „Sharon,“ řekl Paul, „pověz nám, co se stalo?“ „Nevím!“ naříkala Sharon. „Myslím, ţe spadla dolů.“ „Ne!“ vykřikl Chad a začal se chvět. „Nemohla spadnout. Ann! Ann! Ann! Paule, musíme ji najít!“ „Sharon, co se stalo?“ opakoval Paul. Vzhlédla nahoru. V tomto zlém snu to bylo totéţ jako dívat se dolů. „Ann řekla, ţe chce být pár minut sama. Odešla jsem a nechala jsem jí tu mou baterku. Vyrazila jsem směrem k ohni. Pak jsem ji uslyšela vykřiknout. To je všechno, co vím, Paule, přísahám.“ „Praly jste se, vy dvě?“ zeptal se Fred. „Slyšeli jsme, ţe na tebe křičí.“ „Ne,“ zaprotestovala Sharon. „Ani jsem s ní nebyla, kdyţ vykřikla.“ Paul se postavil. „Chade, dej mi tvou baterku. Vy zůstaňte tady. Nechoďte blíţ k okraji. Půjdu se podívat.“ „Myslíš, ţe je mrtvá, Paule?“ zeptal se s pláčem Chad. „Musím se podívat,“ řekl Paul a napřáhl ruku. „Moţná si z nás udělala legraci,“ usoudil Chad a v hlase mu zazněl slaboučký náznak naděje… Moţná se tajně protáhla kolem táboráku. „Ann! Ann! Ann!“ „Dej mi tu baterku,“ poţádal ho Paul. „Jistě,“ řekl Chad slabě a podal mu ji. „Buď opatrný.“ Paul si klekl, naklonil se přes okraj útesu a drţel baterku na délku paţe. Neprohlíţel stěnu útesu dlouho. Pak couvl a postavil se. „Nic nevidím,“ řekl. „Ale jestli opravdu spadla dolů, je tu šance, ţe se zachytila na římse. Chade, vezmi si baterku. Utíkej k ohni. Přines provaz. Já přelezu okraj.“ 66

„Nemyslím, ţe se mohla zachytit na římse,“ zavrtěl Chad s obavami hlavou. „Šance není moc velká.“ Paul ho popadl za rameno. „Vzpamatuj se, člověče! Moţná je ještě naţivu. Přines mi provaz!“ „Ale nemáme dost dlouhý,“ řekl Chad… „Nepřinesl sem úplnou horolezeckou výstroj. Máme jenom třicet metrů.“ „Jen ho, ksakru, přines!“ nařídil Paul. „Dobrá,“ zamumlal Chad. Vzal si baterku, otočil se a utíkal směrem k ohni. Fred udělal několik opatrných kroků směrem k římse. „Nechápu, jak mohla náhodou spadnout,“ řekl. „Já jsem s ní nebyla,“ řekla Sharon a její hlas zněl ţalostně v jejich vlastních uších. Pořád ještě klečela na zemi a ostré kamínky jí rozdíraly kolena. „Šla jsem zpátky. Nechala jsem jí svou baterku.“ „Moţná je v pořádku,“ řekl Paul s nadějí v hlase. Fred se naklonil víc dopředu. „Jestli spadla tady, je mrtvá.“ Chad se za minutu vrátil se smotaným provazem v jedné ruce a dvěma baterkami v druhé. „Já bych se měl spustit dolů, Paule,“ řekl. „Mám s lezením po skalách víc zkušeností neţ ty.“ „Ne,“ řekl Paul rozhodně. „Mohlo by to být nebezpečné a ty jsi citová troska. Dej mi provaz. Kde jsi vzal tu další baterku?“ „Vţdycky ji nosím s sebou,“ řekl Chad, rozsvítil ji a zamířil silný paprsek směrem k nebi. „Moţná s její pomocí uvidíme aţ dolů k řece.“ „O tom pochybuju,“ ozval se Fred. „Dej mi ji,“ poţádal Paul. Chad mu dal lano a silnější baterku. „Nelíbí se mi to, Paule. Ten vítr je ošklivý. Slezme dolů, na dno.“ „To bude trvat hodinu,“ řekl Paul, klekl si a obtočil konec lana kolem základny blízkého balvanu. „Musím se podívat přes okraj.“ „Můţeme si posvítit baterkou a podívat se,“ řekl Chad s pláčem. „Já tenhle útes znám, Paule. To, co děláš, je bez odpovídající výstroje nebezpečné.“ „Posvítil jsem si baterkou,“ vyštěkl Paul a začal si omotávat lano kolem pasu. „Nic jsem neviděl. Teď přestaň kvílet a zajisti, aby se lano z balvanu nesesmeklo.“ 67

„Chceš, abych ti svítil na cestu dolů?“ zeptal se Chad. „Ne,“ odpověděl Paul. „Jenom bys mi svítil do očí. Tak jako tak je baterka moc slabá.“ „Já si váţně myslím, ţe bych tam měl jít,“ řekl Chad zoufale. „Frede, pomoz mi dostat se přes okraj,“ řekl Paul a vůbec si svého bratra nevšímal. Silnou baterku si zastrčil za pásek. „Sharon, pomoz Chadovi drţet druhý konec provazu. Zajisti, aby se nesmekl.“ Sharon vyskočila a zatáhla za provaz, který byl třikrát obtočený kolem balvanu, který sahal do výšky pasu. Paul uměl vázat uzly. Provaz byl bezpečně upevněný. Sharon si uvědomila, ţe je v mírném šoku. Dýchala. Srdce jí tlouklo. Ale nebyla ve svém těle. Byla kousek vedle, pozorovala je a bála se vrátit zpátky dovnitř. Jednala automaticky. Ale i tak měla dost rozumu, aby byla proti Paulovu plánu. Bylo to příliš riskantní, kromě toho, ţe to bylo úplně marné. Fred měl pravdu. Pokud Ann spadla přes okraj, byla mrtvá. Proč se Fred chová, jako kdybych ji strčila? Ne, to nebylo správné. Poloţil několik rozumných otázek. Musí jistě vědět, ţe ona Ann nestrčila. Nikdo by si to nemohl myslet. To bylo nemoţné. To je nemoţné! To nemůţe být pravda! „Já jsem nás sem přivedl,“ řekl Chad nešťastně. Třesoucíma se rukama pevně svíral baterku. Tvář měl smrtelně bledou, jeho slzy se třpytily jako dešťové kapky na mramorové soše. Vítr lhostejně foukal. Paul se přehoupl přes okraj. Kdyţ zmizely nejdřív jeho nohy a pak trup a hlava, zatajila Sharon dech. Je to odváţný, silný muţ, pomyslela si. Byl rozrušený, ale nepřestal se ovládat, i kdyţ se choval drsně. „Sleduj ho,“ zavolala Sharon na Freda, který stál blízko u okraje. „Chade, pomoz mi drţet provaz.“ „Vidím ho dobře,“ řekl Fred, který fungoval jako prostředník a posunoval lano Paulovi. „Provaz nesklouzne,“ konstatoval Chad, který začal konečně jevit známky ţivota. Odešel od Sharon a připlazil se k okraji. „Ale hrana okraje by ho mohla přeříznout. Dej mi ho, Frede. Nemůţeš ho takhle drţet. Musíš si ho omotat kolem pasu.“ 68

„Můţeme se teď vyměnit, kdyţ uţ se spustil přes okraj?“ zeptal se Fred. „Ano,“ odpověděl Chad. Zasunul si baterku za pásek, stejně jako to před chvílí udělal jeho bratr a zvedl volnou část lana leţícího vedle Sharon a balvanu a otočil si je kolem pasu. Pak rychlým, jistým pohybem, vzal Fredovi z ruky napjatý konec lana. „Hej!“ slyšeli Paula vykřiknout. „Drţím tě!“ zavolal na něho Chad a přisunul se na vzdálenost několika centimetrů od okraje. Bylo zřejmé, ţe se chce dívat rovnou dolů a sledovat bratrův postup. To bylo samo o sobě krajně nebezpečné. Aby stál rovně, musel se Chad opírat o vítr. Kdyby vítr najednou ustal, on – moţná jeho bratr – by následovali Ann na dno. Je tam dole? Je uţ pro mne mrtvá? Vzpomněla si, jak podivně se Annin křik vytrácel, neţ ustal. Potřebovala další odpovědi? Ale zjišťovala, ţe Anninu smrt nemůţe přijmout a nebyla to jenom otázka popření. Ann byla neporazitelná – to o ní Sharon věděla ode dne, kdy se setkaly. Anninu smrt by musel zařídit Bůh. „Vidíš něco?“ volal Chad a opatrně popustil provaz o decimetr a půl. „Ne,“ odpověděl Paul. „Pojď zpátky nahoru,“ vyzval ho Chad. „Ne.“ „Moţná bychom měli tou druhou baterkou posvítit pod něj,“ řekl Chad Fredovi. „Vytáhni ji zpod pásku.“ „Řekl nám, abychom ho neoslepovali,“ odpověděl Fred a nechal baterku tam, kde byla. „Dobře,“ řekl nespokojeně Chad. „Paule, buď opatrný.“ Uběhlo několik minut. Během té doby se v Sharonině mysli vystřídala směsice citů – smutek, beznaděj, bezmoc. Stav šoku ji začal opouštět a vystřídala ho studená tvrdá skutečnost. Paul nic nenajde a oni nebudou mít jinou moţnost neţ sešplhat na úpatí útesu. Tam najdou Annino roztříštěné tělo. Budou muset vymyslet, jak je dopravit zpátky do Annina náklaďáku. Kdyţ se dostala aţ k tomuto bodu, zdálo se jí, ţe nemá cenu tam chodit. Ale bude nutné to udělat. Sharon znovu zavřela oči. Začala se modlit. Ale nemodlila se, aby 69

byla Ann v pořádku. Nevěřila, ţe by se Bůh obtěţoval něčím tak nemoţným. Modlila se, aby Ann zemřela okamţitě a bez bolesti. „Vidíš něco?“ zavolal konečně Chad. Moc provazu uţ mu v rukou nezbývalo. „Ne!“ ozvala se slabá odpověď. „Vytáhneme tě nahoru!“ zavolal Chad. „Ne!“ zakřičel Paul. Zdálo se, ţe je míli daleko. „Co dělá?“ řekl Chad netrpělivě. „Nemá ani rozsvícenou baterku.“ „Dej mu čas,“ řekl Fred. „Ta mrtvá byla jeho přítelkyně.“ „To neříkej,“ vyštěkl Chad rozčileně. „Ani nevíme, jestli spadla dolů.“ „Dobře,“ řekl Fred. Bylo zřejmé, ţe nevěří ani slovu. „Rozsviť si baterku!“ zakřičel Chad dolů. „Upustil jsem ji,“ zavolal Paul. „On ji upustil,“ řekl Chad nervózně. „To je hrozné. To je strašné. Neměli jsme sem chodit. Neměl jsem… Paule! vytáhnu tě nahoru!“ „Udělej to!“ zakřičel Paul a všechny je překvapil. „Coţe?“ zeptal se Fred. „Chce vytáhnout nahoru,“ řekl Chad vzrušeně. Udělal krok dozadu a pevně zapřel nohy. Ukázalo se, ţe Chad má velkou sílu v rukách – podle rychlosti, s jakou bratra vytáhl do bezpečí. Paul byl nahoře za méně neţ minutu. Odplazil se od okraje, praštil sebou na zem a vyčerpaně svěsil hlavu. Těţce dýchal. Chad se sklonil vedle něho. „Našel jsi něco?“ zeptal se Chad. „Ne,“ řekl Paul. „Nic tam nebylo.“ Zvedl hlavu a upřeně se díval na Sharon. Ve tváři měl podivný výraz. „Co Ann vykřikla před tím, neţ spadla přes okraj?“ Proč se tak na mě dívá? „Nevím,“ řekla Sharon. „Nedělej to,“ řekl Fred a také zíral na Sharon. „Vykřikla ‚Nedělej to‘.“ „Co to říkáš?“ zvolala Sharon. „Nechtěli byste přestat ztrácet čas?“ řekl Chad a smotal lano. Aby zahnali tmu, neměli nic jiného, neţ jeho slabou baterku. „Musíme se vydat dolů.“ 70

Paul nespouštěl ze Sharon oči. Tehdy to pochopila. Myslel si, ţe to ona shodila Ann z útesu. Mysleli si to oba, on i Fred. Oni se zbláznili! Ale Sharon v Paulových očích nezpozorovala ţádnou známku šílenství nebo hněvu a to ji překvapovalo. „Pojďme,“ řekl Paul nakonec. Zdálo se, ţe sestup na dno je nekonečný. Hodinky ale tvrdily něco jiného. Podle nich se k úpatí útesu dostali za méně neţ čtyřicet minut. V té době začala Chadova baterka zhasínat. Ale nepotřebovali ji, aby určili místo, kde by měla být Ann. Podle Paulových instrukcí nechali táborák hořet. Třebaţe úhel stěny útesu jim nedovoloval vidět oheň přímo, plameny osvětlovaly prouţek kouře, který stoupal k obloze a poskytoval jim přesný maják. Ale ţádné tělo tam nebylo. Jenom řeka, studená a mocná. „Moţná, ţe nakonec nespadla přes okraj,“ řekl Chad potřetí. „Nechtěl bys s tím přestat?“ řekl Fred. „Slyšel jsi ji stejně dobře jako my.“ Ukázal na řeku. „Proud její tělo musel odnést. Co myslíš, Paule? Paule?“ Paul si vzal baterku a prohlíţel balvany podél břehu. Skalnatá stěna jim částečně chránila záda, takţe vítr skoro necítili. Ale studená tříšť z pěnících se peřejí jim smáčela tváře a hukot vody, který nahradil hučení větru, jim ohlušoval uši. Paul si klekl a rukou se dotkl skály. Chad vykročil směrem k bratrovi. „Co je to?“ zeptal se ho. Paul rychle zvedl hlavu. „Nic.“ Postavil se a připojil se k nim. „Máš asi pravdu, Frede. Co bychom měli dělat?“ Fred pokrčil rameny. „Ty to tu máš na starosti.“ „Musíme najít její tělo,“ řekl Paul. „Její tělo?“ zeptal se Chad klouzající mezi realitou a fikcí. Sharon si kvůli němu dělala starosti. Cestou dolů bez přestání blábolil o tom, o čem si on a Ann povídali během odpoledního pochodu. Paul přistoupil k bratrovi a poloţil mu ruku na rameno. „Spadla sto sedmdesát metrů hluboko,“ řekl Paul. „Nikdo by nemohl spadnout z takové výšky a zůstat naţivu. Chci říct, ţe pro tebe znamenala právě tak moc, jako pro mě. Ale uţ se stalo. Její ţivot skončil. My oba se s tím musíme smířit.“ 71

Chadova tvář se zhroutila. „Byla to moje vina.“ Paul ho pevně objal. „Neříkej to. Uţ to, prosím tě, nikdy znovu neříkej.“ Začali dělat plány. Fred si myslel, ţe by se měli všichni společně vrátit k náklaďáku. To by znamenalo vydat se proti proudu. Jezero leţelo pochopitelně dole po proudu. Ale Paul chtěl zůstat a hledat tělo. „Moţná odsud není tak daleko,“ řekl Paul. „Teď uţ můţe být v jezeře,“ řekl Fred. „Chade, co říkáš? Ty to tu znáš nejlíp?“ „Tahle rokle se cestou k jezeru zuţuje,“ řekl Chad potichu. „Poslední kilometr je zrádný. Proto jsme sem nepřišli tamtudy. Ale rozdělit se není moţná špatný nápad. Měli bychom se co nejdřív dostat na policii.“ Ukázal na jih, kolmo na řeku, která tekla od západu k východu. V dálce bylo vidět slabé světlo. „Mohl bych projít napříč roklí a vylézt na planinu. Je tam tábořiště. Někdo by tam měl mít vysílačku.“ „Jak je to daleko?“ zeptal se Fred. „Osm kilometrů,“ odpověděl Chad. „Ale jakmile se dostanu z rokle, bude cesta snadná.“ „Jak se dostaneš přes řeku?“ zeptal se Fred. „Pár kilometrů dolů po proudu je most,“ řekl Chad. „Stejně si myslím, ţe bychom měli jít zpátky k náklaďáku,“ prohlásil Fred trochu moc neústupně na někoho, kdo právě řekl, ţe rozhodovat má Paul. Sharon uţ hodinu čekala, ţe ji povzbudivě obejme. Koneckonců se předpokládalo, ţe je to její partner. Pokud věří, ţe je vraţedkyně, pomyslela si hořce, není divu, ţe se jí bojí dotknout. „Myslím, ţe ty bys měl jít zpátky,“ řekl Chad. „Chceš říct, ţe Paul a Sharon by tu měli zůstat?“ zeptal se Fred. Chad bezmocně pokrčil rameny. „Pokud chtějí. Mohli by ji najít.“ „Já zůstanu,“ řekl Paul. „Já také,“ prohlásila Sharon. „Nemyslím, ţe je to dobrý nápad,“ pochyboval Paul. „Zůstanu,“ trvala Sharon na svém. „Proč, proboha?“ divil se Paul. 72

„Protoţe to byla moje přítelkyně,“ řekla Sharon. „Bude asi bezpečnější, kdyţ tu zůstane s tebou,“ řekl Chad. „Máme jenom jednu baterku. Pochodovat v noci je obtíţné.“ „Jo, ale bude to bezpečnější pro Paula, kdyţ tu zůstane?“ zeptal se Fred. „Ty hajzle,“ vyklouzlo Sharon. „Co má tohle znamenat?“ zeptal se vyděšeně Chad. Fred o krok ustoupil. „Nic neříkám.“ Paul zvedl ruce. „Dobře, dobře. Uţ tak, jak to je, je to dost špatné. Nehádejme se. Sharon tady se mnou můţe zůstat. Frede, ty běţ k náklaďáku.“ Paul mu podal klíče. „Na, vezmi si je. Jeď k nejbliţšímu telefonu a zavolej policii. Chade, jestli najdeš vysílačku, udělej totéţ. Řekni policajtům, ţe budou moţná potřebovat vrtulník. Nevadilo by vám to, kluci, kdybych si nechal baterku?“ Nikdo nic nenamítal. Chad se vydal dolů po proudu. Aţ dorazí k mostu, měl by se podle všeho otočit na jih směrem k planině. Fred se vydal proti proudu řeky na západ. Sharon se s ním nerozloučila. Nedošel však daleko, kdyţ se najednou zastavil a sehnul se. Sklonil se ve stínu mezi dvěma balvany. „Co je to?“ zavolal Paul. Fred se rychle postavil. „Nic,“ řekl. Ještě jednou krátce zkontroloval zem a pak se otočil a zmizel do noci. Sharon nechal samotnou s Paulem. „Jak se cítíš?“ zeptal se Paul a posadil se na velký kámen. Zhasl baterku, která tak jako tak skomírala. Stěţí na sebe viděli. Sharon si přitáhla kabátek těsněji k tělu. Byla to dlouhá bunda a začínala být provlhlá vodní tříští. Bylo nutné, aby se posunuli dál od řeky, jinak by Sharon zmrzla. „Budu v pořádku,“ řekla. „Měla by sis sednout a odpočinout si.“ „Nejsem unavená. Myslíš si, ţe jsem to udělala?“ „Co?“ zeptal se. „Ţe jsem Ann shodila z útesu.“ „Jasně, ţe ne.“ Trochu se jí ulevilo. „Neudělala jsem to. Ten Fred se projevil jako pěknej syčák.“ 73

„Je jenom rozčilený, jako všichni ostatní.“ „Opravdu jsi ho poznal v námořnictvu?“ zeptala se. „Freda? Ne. Kdo ti to řekl?“ „Chad.“ Paul zaváhal. „Ne, Fred u námořnictva nebyl. Ale poznal jsem ho, kdyţ jsem slouţil v San Diegu. Ţil tam. Není to špatný kluk.“ „Je to syčák,“ opakovala. Udělala krok k němu. Celou noc se jí nepodařilo zjistit, co Paul cítí, moţná proto, ţe ho skoro neviděla. Jeho hlas prozrazoval jen málo. „Jak se cítíš?“ zeptala se. „Pořád doufám, ţe se mi to jenom zdá.“ Opřel si lokty o kolena a skryl hlavu do dlaní. „Nemůţu tomu uvěřit. Ann nemůţe být mrtvá.“ Chtěla se ho dotknout, povzbudit ho, ale opravdu ho tak dobře neznala… „Neměli bychom se po ní podívat?“ zeptala se mírně. Po její otázce se vyskočil na nohy. Určitě proţíval větší napětí, neţ na sobě dával znát. „Já se po ní podívám. Máme jenom jednu baterku. Abych měl vůbec nějakou naději, ţe ji najdu, budu muset hledat blízko u vody. Hrozně snadno by sis mohla na těch kamenech vymknout kotník. Pojď, asi sto metrů odsud, dolů po proudu, je něco jako jeskyně. Dovedu tě tam. Chad mi ji ukázal. Nebude tam na tebe stříkat voda. Můţeš si tam rozdělat oheň a neţ přijde pomoc, budeš v teple.“ „Ale já chci být s tebou.“ „Prosím tě, nehádej se se mnou. Jenom mě zdrţuješ.“ Ustoupila. Nechtěla mu působit ještě větší zármutek. Dovedl ji k jeskyni. Medvěd by si ji pro zimní spánek určitě nevybral. Byla hluboká asi jenom čtyři metry a tak nízká, ţe Sharon musela být skrčená. Paul ji tam nechal asi deset minut a pak se vrátil s hromadou větví. „Jsou vlhké,“ řekl. „Ale měly by hořet. Máš zapalovač?“ Zašmátrala v kapsách u kalhot. Měla malou nádobku vazelínou, kterou si vtírala mezi prsty u nohou, aby se jí neudělaly puchýře a sprej s repelentem proti hmyzu, který jí dal Chad. „Ne,“ řekla. Dal jí svůj zapalovač. „Nebudu dlouho pryč,“ slíbil. „Co uděláš, kdyţ najdeš její tělo?“ „Nevím,“ povzdechl si.

74

VII. Kdyţ

se Paul vrátil na své místo, Hanoverová se postavila. „Obţaloba chce na svědeckou lavici zavolat Freda Bandu,“ řekla. „Á, tvůj přítel,“ řekl John Sharon. „Není to můj přítel,“ zasykla Sharon. Neodpustila Fredovi poznámky, které pronesl krátce po Annině smrti. Kdyţ se však vrátil s policií, čtyři hodiny potom, co ji nechal samotnou s Paulem, byl dost ohleduplný. Dokonce si stěţoval policii, ţe během cesty do civilizace není nutné spoutávat jí ruce. Ale co byla ve vězení, Fred ji ani jednou nenavštívil. „Není na něm nic k vidění,“ poznamenal John, kdyţ se Fred šoural ke svědecké lavici. Byl shrbenější neţ obvykle. „Je to muzikant,“ řekla Sharon. „Mám muzikanty ráda.“ „Můţeš mít lepšího,“ řekl John. „Tebe?“ zeptala se chladně. John se usmál. „Řekl jsem ti někdy, jaký je můj oblíbený hudební nástroj?“ „Harmonika,“ zamumlala. „Jsi blízko. Lidi. Hraje se snadno. Stačí mi jenom otevřít pusu.“ „Jsi nechutný,“ řekla Sharon. „Vyhrabal jsi na Freda něco zajímavého?“ „Ano. Jasně, ţe ano.“ „Co?“ „Uvidíš,“ řekl John. Fred se posadil a sloţil přísahu. Zdálo se, ţe trpí běţným syndromem, ţe není schopen se na ni podívat. Hanoverová došla k němu. 75

„Jaký byl váš vztah k zesnulé?“ zeptala se. „Několikrát jsem se s ní setkal, obvykle kdyţ jsem byl se Sharon,“ řekl Fred. „Byli jste přátelé?“ zeptala se Hanoverová. „Ne.“ „Jaký byl váš vztah k obţalované?“ „To je Sharon?“ „Ano.“ Fred se teď na ni krátce podíval. „Byli jsme přátelé. Párkrát jsme si spolu vyšli.“ „Kolikrát?“ zeptala se Hanoverová. „Asi šestkrát.“ „Byl jste zamilovaný?“ zeptala se Hanoverová. „Vznes námitku!“ zašeptala Sharon Johnovi. „To je soukromá záleţitost!“ „Pšt,“ napomenul ji John. „Máte tím na mysli, jestli jsme spolu spali?“ zeptal se Fred. „Vznes okamţitě námitku,“ naléhala Sharon na Johna. „Ale já chci slyšet odpověď,“ řekl John. „Ano, právě to mám na mysli,“ upřesnila Hanoverová. „Ještě ne,“ řekl Fred. John vypadal zklamaný. „Spousta povyku pro nic.“ „Ještě ne?“ zamumlala Sharon. „Ještě ne? Ten kluk má ale silné nervy.“ „Co se stalo, kdyţ Sharon a Ann odešly od ohně?“ zeptala se Hanoverová. „Dívky zmizely ve tmě směrem k útesu,“ řekl Fred. „Byly pryč několik minut, kdyţ jsme Ann slyšeli vykřiknout slova ‚nedělej to‘. Pak jsme slyšeli výkřik, kdyţ spadla z útesu.“ „Nemám ţádné další otázky, Vaše ctihodnosti,“ řekla Hanoverová a vrátila se na své místo. John nenucené povstal. „Nemám ţádné otázky, Vaše ctihodnosti.“ Hanoverová se na Johna podívala. Zdálo se, ţe se mírně usmála – Sharon si tím nebyla jistá. Určitě si myslela, ţe vyhrála. „Obţaloba skončila, Vaše ctihodnosti,“ řekla Hanoverová a posadila se. 76

Soudce Warner se posunul na ţidli. Poprvé se na něm začaly projevovat známky letargie, o níţ John mluvil. „Obhajoba můţe povolat své svědky,“ řekl a zívl. John se postavil. „Děkuji Vám, Vaše ctihodnosti. Obhajoba si přeje povolat na svědeckou lavici Chada Leara.“ Chad se vrátil na stanoviště pro svědky a soudce mu připomněl, ţe je stále pod přísahou. John se postavil a vykročil směrem k porotě. Choval se nenucené, otevřeně a přátelsky. Kdyţ se přiblíţil, dvě ţeny středních let se rozzářily. Sharon v té chvíli neviděla jeho tvář – byl k ní obrácený zády – ale byla si jistá, ţe na ně John mrkl. Nakonec se otočil k Chadovi. „Chci, abys mi řekl něco víc o chladu, který Ann cítila k Sharon po tom, co se Annin bratr zabil,“ řekl John. „Nemám nic, co bych k tomu řekl,“ odpověděl Chad. „Proč jsi tedy o tom vůbec mluvil?“ „Protoţe jste se mě na to ptal.“ „Ptal jsem se, jestli sis všiml nějaké změny v tom, jak se Ann k Sharon chovala po Jerryho smrti. Zmínka o ochlazení vztahů přišla z tvé strany.“ John popošel blíţ. „Viděl jsi někdy nějakou, jakoukoli známku toho, ţe Ann svalovala na Sharon vinu za to, co se stalo Jerrymu?“ „Uţ jste se mě na to ptal.“ „Ptám se tě znovu.“ Chad zaváhal. „Nemyslím, ţe ji z toho Ann vinila.“ „Váháš. Zaváhal jsi, kdyţ jsem se tě na to zeptal poprvé. Proč?“ Chad zaváhal potřetí. „Ann měla fotku sebe a Sharon a tu měla vedle postele. Po Jerryho pohřbu se jí zbavila.“ Chad sklonil hlavu. „Vyhodila ji do koše na odpadky.“ „Vyhodila do koše na odpadky obrázek své nejlepší přítelkyně?“ zeptal se John zvýšeným hlasem, aby to nikdo nepřeslechl. Porota se jako jeden muţ naklonila dopředu. „Ano,“ odpověděl Chad. „Ptala se tě Ann někdy na to, co Jerry k Sharon cítí?“ „Ano.“ „Po Jerryho smrti?“ „Ano.“ 77

„To chápu. Kluk řekne svému nejlepšímu příteli věci, které nepoví své starší sestře. Ann to věděla. Co jsi jí řekl?“ „Ze Jerrymu na Sharon hodně záleţelo.“ Chad pokrčil rameny. „Ann se snaţila pochopit, proč to Jerry udělal. Ale já jsem se nesnaţil svalit vinu na Sharon.“ „Jsem si jistý, ţe ne,“ řekl John s pochopením. „Zanechal Jerry nějaký dopis na rozloučenou?“ Chad se podíval na Sharon. „Ano,“ řekl. „Co tam bylo napsáno?“ „Miluju ji,“ řekl Chad potichu. On mě miloval? Nemiloval mě. Jak by mě mohl milovat? Sharon se udělalo špatně, špatně od ţaludku. Cítila smutek. Proč mi to nikdo neřekl? Odpověď byla jednoduchá. Ann zajistila, aby se ta informace k ní nedostala. John se zastavil přímo před Chadem. Nedaleko od Chadových sevřených rukou se opřel o dubové zábradlí, které uzavíralo svědeckou lavici. Naklonil se dopředu a kdyţ promluvil, znělo to, jako kdyby byli přátelé, jako kdyby byli sami a mluvili o osobních záleţitostech. „Je mrtvá, Chade,“ řekl. „Nemusíš ji chránit. Vinila Ann Sharon z toho, co se stalo Jerrymu?“ Chad zavřel oči a zhluboka se nadechl. „Myslím, ţe je to moţné,“ zašeptal. „Zlobila se Ann na ni?“ „Ano.“ John o krok ustoupil, dal si ruce v bok a celé jeho chování se během okamţiku změnilo. „Proč byl tvůj bratr ve válečném námořnictvu jenom půldruhého roku, kdyţ se tam přihlásil na tři roky?“ Chad prudce otevřel oči, polekaný přísným tónem otázky. „Řekl vám to. Měl astma.“ „Nebyl také náladový?“ „Námitka!“ řekla Hanoverová. „Paul Lear není souzen.“ „Zamítá se,“ řekl Warner. „Vaše ctihodnosti,“ protestovala Hanoverová. 78

„Shledávám průběh výslechu relevantní,“ řekl Warner. „Svědek můţe odpovědět.“ „Byl se ctí propuštěn,“ řekl Chad vyrovnaně. „Mám záznamy,“ řekl John. „Porota si je můţe beze spěchu projít, aţ se bude rozhodovat o rozsudku. Tyto záznamy jsem obdrţel z archívů válečného námořnictva USA. Zaznamenávají tři incidenty, při nichţ se Paul Lear popral se svými kolegy. Jedna z těch rvaček byla s nadřízeným důstojníkem. Není divu, ţe mu dovolili, aby měl astma. Chtěli se ho zbavit!“ „Námitka!“ protestovala Hanoverová. „Přijímá se,“ řekl Warner. „Poslední poznámka bude vyškrtnuta ze zápisu. Obhajoba se zdrţí úsudků.“ „Promiňte, Vaše ctihodnosti,“ omluvil se John. „Chade, vraťme se k oné noci, co Ann zemřela. Jak dlouho ti trvalo, neţ ses po tom, co jsi uslyšel Ann vykřiknout, dostal k okraji útesu?“ „Méně neţ minutu.“ „Co jsi našel, kdyţ ses tam dostal?“ „Sharon,“ řekl Chad. „Byla sama. Klečela u okraje a měla zavřené oči.“ „Volala Ann?“ „Neţ jsme k ní došli, několikrát na Ann zavolala.“ „Co se stalo potom?“ zeptal se John. „Prohlíţel jsem to tam, abych našel Ann. Měl jsem baterku. Nemohl jsem ji najít. Pořád jsme volali její jméno. Potom Paul chtěl, abychom ho na laně spustili podél stěny.“ „Proč?“ „Doufal, ţe se Ann, kdyţ padala, moţná zachytila na římse,“ „Existovala nějaká šance, ţe se to stalo?“ „Byla tu taková šance,“ řekl Chad. „Ale byl jsi proti Paulově nápadu, ne?“ „Ano.“ „Proč?“ „Myslel jsem, ţe ta šance je minimální. Kromě toho foukal silný vítr. Neměl jsem odpovídající výstroj. Myslel jsem, ţe je to nebezpečné.“ „Snaţil ses Paulovi rozmluvit ten nápad spustit se dolů?“ 79

„Ano.“ „Byl neústupný?“ „Byl rozčilený. My všichni jsme byli. Pokud existovala moţnost jedné ku miliónu, ţe najde Ann, byl ochotný riskovat.“ „Jak dlouhé lano jsi měl s sebou?“ „Třicet pět metrů.“. „Kolik metrů to bylo k úpatí útesu?“. „Sto sedmdesát metrů.“ „Takţe před tím, neţ se Paul spustil přes okraj, věděl, ţe se dostane jen kousek dolů podle stěny útesu?“ „Ano.“ „Jak velké zkušenosti měl Paul s horolezectvím?“ „Ne moc velké. Kdyţ se sem přistěhoval, pár věcí jsem mu ukázal.“ „Ty jsi na to odborník. Jak je to moţné, ţe ses dolů nespustil ty?“ „Chtěl jsem. Paul trval na tom, ţe půjde on. Myslel si, ţe to nemůţe riskovat, protoţe nejsem ve formě.“ „A byl jsi?“ „Mohl jsem to zvládnout.“ „Kolik baterek jsi v té chvíli měl?“ „Kdyţ jsem šel zpátky pro provaz, vzal jsem druhou baterku. Byla to ta nejsilnější, co jsme měli s sebou. Vţdycky si ji beru, kdyţ jdu stanovat.“ „Vzal si Paul tu baterku s sebou, kdyţ se spustil přes okraj?“ „Ano. Zastrčil si ji za pásek.“ „Svítil jsi za ním druhou baterkou?“ „Ne. Popouštěl jsem provaz. Paul nechtěl, abychom na něho svítili. Bál se, ţe by ho to oslnilo.“ „Nebyl Paul, jakmile se přehoupl přes okraj, prakticky neviditelný?“ „Ne. Viděl jsem ho celou dobu. A Fred taky.“ „Viděl jsi ho jasně?“ naléhal John. „Ne, byla velká tma. Viděl jsem jenom jeho obrys.“ „Jak to? Copak on si nesvítil baterkou?“ „Nejdříve ji měl rozsvícenou. Pak ji upustil.“ „Upustil ji?“ 80

„Ano.“ „Kdy ji upustil?“ zeptal se John. „Kdyţ se spustil asi deset metrů.“ „A potom to jediné, co jsi viděl, byly jeho obrysy?“ „Ano.“ „Kdyţ jsi byl ve svědecké lavici poprvé,“ řekl John, „poznamenal jsem, ţe jsme se setkali uţ dřív. Bylo to přesně týden potom, co Ann zemřela. Zastavil jsem se u jejího domu. Sekal jsi trávník před domem. Řekl jsi mi, ţe předešlého dne tam přišla okresní státní zástupkyně.“ „Ano, správně.“ John se obrátil na porotu. „Na tom nebylo nic neobvyklého. Okresní státní zástupkyně měla případ, v němţ vedla ţalobu, já klienta, kterého hájím. Snaţili jsme se shromáţdit fakta. Chade, nezastavili jsme se tam my oba, abychom si s tebou promluvili o tom, co se oné noci stalo?“ „Ano.“ „Ale dovolil jsi mi pak také, abych si prohlédl pár Anniných věcí?“ „Poţádal jste, abyste si je mohl prohlédnout,“ řekl Chad. „Ano, jistě,“ přitakal John. „Ale neporušil jsem její soukromí. Jen jsem se poohlédl po domě. Šel jsem do její knihovny.“ „Pamatuji se na to,“ souhlasil Chad. „A našel jsem tuhle knihu. Dovolte, abych ji ukázal vám všem.“ John se vrátil ke své lavici a vyňal ze své aktovky, kterou poloţil na stůl vedle Sharon, tenkou zelenou kníţku v papírové vazbě. John jí o své návštěvě v Annině domě nikdy neřekl. Neřekl jí vůbec nic. Zvedl kníţku, aby ji všichni viděli. „Není to ten výtisk, který jsem našel v Annině domě,“ řekl John. „Měl jsem pocit, ţe nemám právo ho brát. Tenhle jsem koupil v knihkupectví. Ale je to stejná kniha, ţe Chade?“ Chad se naklonil kupředu a upřeně se díval na desky knihy, kterou John drţel tak, aby je viděl. „Ano,“ souhlasil Chad. „Kde jsem ji našel?“ zeptal se John. „V Annině knihovně, jak jste řekl.“ „Kde přesně v knihovně?“ 81

„Na stole vedle křesla, kde sedávala, kdyţ si četla,“ řekl Chad. „Víš, o čem ta kniha je?“ zeptal se John a prohlíţel si zadní desky výtisku. „Ne,“ řekl Chad. „Nečetl jsem ji.“ „Je to o dívce, která to nastraţí tak, aby byl její přítel obviněn z její vraţdy.“ Soudní síň ztichla. Soudce Warner s trhnutím zvedl hlavu – uţ začal podřimovat. Porotci se po sobě vzájemně podívali a něco si pro sebe zamumlali. Sharon začalo bušit srdce. Co to znamená? „Dívka v té knize to nastrojila tak, aby to vypadalo, ţe se utopila, v důsledku toho, ţe ji shodili z člunu,“ pokračoval John. „Všechny oklamala. Ale udělala jednu chybu. Svěřila se jednomu příteli a ten její důvěru zradil.“ John přistoupil k porotkyni sedící nejblíţe ke svědecké lavici a podal jí knihu. „Mohla byste ji nechat kolovat? Je to zajímavý příběh. Jsem si jistý, ţe se Ann líbil. Ona ho přečetla, vid, Chade?“ „Myslel jsem, ţe ji s tou knihou vidím,“ řekl Chad. „Ale nemohu to odpřísáhnout.“ John se otočil od poroty zpátky k Chadovi. „Potom to tedy nedělej, protoţe jsi přísahal, ţe řekneš celou pravdu. Ale pověz mi ještě tohle: Kdy jsi Ann začal učit horolezectví?“ „Několik měsíců předtím, neţ zemřela.“ „Byl to její nápad, začít se učit?“ „To zrovna ne. Léta jsem jí vykládal, jak je to krásné.“ „Ale pak se to zčistajasna chtěla naučit?“ „Ano.“ „Šlo jí to dobře?“ „Ano. Neměla strach.“ „Kdy jsi říkal, ţe sis myslel, ţe jsi viděl Ann tu knihu číst?“ „Neříkal jsem to.“ „Kdy to bylo?“ Chad se odmlčel. „Několik měsíců před tím, neţ zemřela.“ „Nemám další otázky, Vaše ctihodnosti,“ řekl John. „Chce obţaloba svědka znovu vyslechnout?“ zeptal se soudce Warner. 82

„Ne, Vaše ctihodnosti,“ řekla Hanoverová. Chad se postavil a vrátil se na své místo. John se podíval na Sharon a ta mu naznačila, aby k ní přišel. Poslechl ji. „Jak mi to jde?“ zeptal se. „Co to děláš?“ zašeptala Sharon. „Uvidíš.“ Chtěl zase odejít, ale Sharon ho chytila za paţi. „Říkáš, ţe Ann není mrtvá?“ John se přestal chovat domýšlivě. „Mrzí mě, jestli jsem v tobě vzbudil tuhle myšlenku,“ řekl váţně. „Johne?“ „Mrzí mě to,“ opakoval. „Přeje si obhajoba zavolat dalšího svědka?“ zeptal se soudce Warner. John se obrátil k Sharon zády. „Ano, Vaše ctihodnosti. Obhajoba si přeje zavolat na svědeckou lavici serţanta Ricka Pattersona z policejního oddělení Salt Lake City.“ Serţant byl malý kulatý chlapík s tak tlustým a červeným krkem, ţe se zdálo, jako by se před léty nadechl a zapomněl vydechnout. Nebyl v uniformě. Pro Sharon bylo vţdycky obtíţné odhadnout věk lidí, kteří mají nějaké to kilo navíc. Mohlo mu být čtyřicet, moţná méně neţ třicet. Svalil se do svědecké lavice, jako kdyby ho chůze z konce soudní síně vyčerpala. Sharon neměla vůbec ponětí, co tam dělá. Johnova taktika uţ ji opravdu začínala otravovat. „Jaká je vaše konkrétní práce na policejním oddělení?“ zeptal se John serţanta, kdyţ svědek sloţil přísahu. „Vyšetřuji krádeţe aut,“ řekl seraţant Patterson. „Našlo vaše oddělení před třemi týdny, 23. června, týden po smrti Ann Riceové v Sunsetském parku ukradený vůz?“ „Ano, pane.“ „Povězte mi o tom,“ vyzval ho John. „Byl to úplně nový Ford Taurus – v perfektním stavu. Identifikační číslo na motoru bylo vypilováno. Z toho důvodu nemáme vůbec tušení, kde bylo ukradeno. Pořád ještě čekáme, aţ se o něj někdo přihlásí.“ „Jak si můţete být tak jistý, ţe bylo ukradeno?“ zeptal se John. „Pilníkem odstraněné identifikační číslo to silně naznačuje. Také 83

poznávací značka byla falešná.“ „Byly ve voze klíčky?“ „Jedny byly ukryté mezi tlumičem a zadním nárazníkem.“ „Kde byl ten vůz zaparkovaný?“ „Blízko Zimního jezera,“ řekl serţant. „Sňali jste z vozu otisky prstů?“ „Ano.“ „Čí jste našli?“ zeptal se John. „Našli jsme mnoţství otisků, deseti různých lidí. Jenom dvě sady otisků jsme byli schopní identifikovat.“ „Komu patřily?“ „Ann Riceové a Paulu Learovi,“ řekl serţant Patterson. Vůz? Vůz na útěk? Soudní síní projelo vzrušení. Sharon hořela zvědavostí. Byla Ann naţivu? Právě k tomu musel John směřovat. Bylo to však nemoţné. „Ticho v soudní síni,“ přikázal soudce Warner a uhodil kladívkem. Ruch se ztišil, ale nepřestal docela. „Jak jste získali otisky prstů Ann Riceové?“ zeptal se John serţanta Patterson. „Sňali jsme je u ní doma.“ „Jak jste získali otisky prstů Paula Leara?“ „Uţ byly v kartotéce,“ řekl serţant. „Byl zatčen v San Diegu kvůli opilosti a výtrţnictví.“ „Děkuji vám, serţante,“ řekl John. „Uţ nemám ţádné otázky.“ „Přeje si obţaloba vyslechnout svědka?“ zeptal se soudce Warner. Hanoverová se otočila a mluvila s mladým asistentem. Porada byla krátká. Bylo zřejmé, ţe Hanoverová vůbec netuší, kam John míří. „Ne, Vaše ctihodnosti,“ řekla Hanoverová. „Vaše ctihodnosti,“ oslovil John soudce. „Obhajoba si přeje zavolat na svědeckou lavici ještě jednou Freda Bandu.“ Fred vystartoval kupředu, byl vzpřímený a vysoký. Celý oţivl. Všichni se probudili. Soudní síň byla plná energie. John věděl, ţe je na tahu. Pospíšil si k aktovce a vyndal z ní malý kovový předmět. Byl zpátky tak rychle, ţe mu Sharon nestihla říct ani dvě slova. Zvedl předmět tak, aby ho všichni viděli. 84

„To mu se říká horolezecká skoba,“ řekl John. „Pouţívají je horolezci. Zatloukají se do trhlin ve skalních stěnách. Horolezci k nim potom připevní lano. Koupil jsem tuhle skobu v obchodě se sportovními potřebami, kdyţ jsem sem dnes ráno šel. Frede, viděl jsi nějakou takovou někdy předtím?“ „Ano, viděl jsem jednu na zemi tu noc, co Ann zemřela. Byla na úpatí útesu.“ „Kdy jsi ji přesně viděl?“ zeptal se John. „Bylo to potom, co jsme slezli dolů k úpatí útesu, abychom našli Annino tělo. Kdyţ jsme ji nenašli, šel jsem zpátky k náklaďáku, abych zavolal policii a našel jsem to mezi kameny u řeky.“ „Zvedl jsi ji?“ zeptal se John. „Na okamţik,“ řekl Fred. „Pak jsem ji dal zpátky na místo, kde jsem ji našel.“ „Viděli ostatní, ţe jsi to udělal?“ „Chad uţ předtím odešel dolů podle proudu řeky. Sharon a Paul viděli, ţe jsem se sehnul. Neřekl jsem jim, co jsem našel.“ „Jednoduše jsi to tam nechal?“ „Ano,“ odpověděl Fred. „Ale kdyţ ses s policií vracel zpátky, napadlo tě, ţe by to mohlo být důleţité?“ „Ano.“ „Řekl jsi o tom policii?“ zeptal se John. „Ne.“ „Proč ne?“ „Řekl jsem si, ţe jim o tom povím, aţ se tam dostaneme. Ale kdyţ jsme tam přišli, byla skoba pryč.“ „Proč jsi o tom neřekl policii pak?“ „Nebyl jsem si jistý, jestli jsem to hledal na správném místě. Nikdy mě nenapadlo, ţe by to někdo mohl vzít, zatímco jsem byl pryč. Později jsem se na to zeptal Paula, ale on řekl, ţe to neviděl.“ „Zeptal ses na to Sharon?“ chtěl vědět John. „Ne. Byla uţ zatčená.“ „Děkuji ti, Frede,“ řekl John. „Další otázky uţ nemám.“ Hanoverová se postavila. „Ţádné otázky, Vaše ctihodnosti.“ „Můţete odejít,“ řekl soudce Warner Fredovi. 85

John se zhluboka nadechl. Dal procesu impuls a neměl v úmyslu zpomalit. Otočil se čelem k soudní síni. „Obhajoba si přeje znovu na svědeckou lavici zavolat Paula Leara,“ řekl. Kaţdý v soudní síni jasně viděl, s jakým váháním se Paul blíţí ke stanovišti pro svědky. Dělal přehnaně dlouhé kroky, jako kdyby se snaţil vypadat klidně, zatímco mu bylo na zvracení. V jeho očích byla podivná směsice naprosté rezignace a potlačeného vzteku. Vypadal jako zvíře zahnané do kouta. John si Paula připravil dobře, i kdyţ ostatní nevěděli, na co. Sharon měla v hlavě zmatek. John se jasně pokoušel prokázat spiknutí Ann a Paula proti ní, ale vůbec nenaznačil, jaký byl jeho skutečný výsledek. Nebo byl výsledkem tenhle proces? Sharon si řekla, ţe musí být trpělivá a poslouchat. Co jiného mohu dělat? „Proč jsi přelezl přes okraj?“ zeptal se John Paula potom, co bylo svědkovi připomenuto, ţe je stále pod přísahou. „Myslel jsem, ţe Ann mohla spadnout na římsu.“ „To je bláznovství. Slyšel jsi, ţe padala celou cestu aţ na dno.“ „Myslel jsem, ţe je tu ještě nějaká šance,“ řekl Paul. „Proč jsi nenechal jít Chada?“ „Byl příliš rozrušený.“ „Byl jsi ty rozrušený?“ zeptal se John. „Ano. Jistě.“ „Co jsi dělal, kdyţ jsi přelezl přes okraj?“ „Hledal jsem Ann,“ řekl Paul. „Pomocí čeho? Tvé baterky?“ „Nejdřív ano. Neupustil jsem ji schválně.“ „Co jsi dělal potom, co ti baterka spadla? Bylo tma jako v pytli. Jak to, ţe jsi Chadovi hned neřekl, aby tě vytáhl nahoru?“ „Nevím,“ odpověděl Paul. „Jak dlouho jsi byl dole potom, co jsi upustil baterku?“ Paulův hlas byl vyrovnaný, i kdyţ trochu přeskakoval. „Nevím,“ opakoval. „Minutu?“ zeptal se John. „Pět minut?“ „Uţ jsem vám řekl, ţe si to nepamatuju. Nebylo to dlouho.“ „Nebyl to Annin nápad, jít na ten výlet?“ 86

„Chad s tím přišel,“ řekl Paul. „Nebyl to Annin nápad tábořit na útesu?“ „To napadlo Chada.“ „Chada! Byl to Chadův nápad jít se projít?“ „Námitka!“ zvolala Hanoverová. „Obhajoba znepokojuje –“ „Já se ho jenom ptám!“ zakřičel na ni John a ani nepočkal, aţ mu soudce Warner dovolí pokračovat v palbě otázek. Pokud jde o soudce, zdálo se, ţe je fascinovaný. „Byl to Annin nápad, jít se projít k okraji útesu, ţe Paule?“ zeptal se John. „Moţná.“ „Tady v tom není ţádné moţná. Ann měla spoustu nápadů, vid?“ „Nevím, o čem mluvíte.“ „Jsi si tím jistý? Jsi pod přísahou, mladý muţi. Všechno, co řekneš, se zaznamenává. Kdyţ budeš právě teď lhát, dopustíš se křivopříseţnictví. Víš, co to znamená?“ Paul strnule přikývl. „Vím, co je to křivopříseţnictví.“ „Proč byly na tom ukradeném autě tvoje otisky prstů?“ „Bylo to Annino auto.“ „Ukradla ho?“ zeptal se John. „Koupila ho. Nevím, od koho.“ „Jel jsi v něm někdy předtím?“ „Ano.“ „Kdy?“ „Pár dní předtím, neţ jsme šli na výlet.“ „Zeptal ses, co bude dělat s Fordem Taurusem? Je to hezký vůz, ale mluvíme o dívce, která vlastnila ferrari a porsche.“ „Nezeptal jsem se jí.“ „Proč bylo to auto zaparkované blízko jezera?“ „Nevím.“ „Co udělala Ann?“ zeptal se John. „Zaparkovala ho tam den předtím, neţ jste šli všichni na výlet? Měla v úmyslu s ním po výletě odjet domů?“ „Je to moţné. Nevím.“ „Co udělala, kdyţ ho tam zaparkovala? Šla domů pěšky?“ „Nevím,“ řekl Paul. „Jel jsi s ní, kdyţ tam to auto zaparkovala?“ 87

„Ne.“ „Jsi si jistý?“ zeptal se John. „Ne. Ano.“ „Co tedy?“ „Nebyl jsem s ní, kdyţ ten vůz zaparkovala u jezera.“ John zvedl horolezeckou skobu. „Viděl jsi to někdy předtím?“ „Ne.“ „Ale tvůj bratr tě seznámil se základy horolezectví. Jednu z těch skob jsi musel dřív vidět.“ „Domníval jsem se, ţe máte na mysli právě tuhle.“ „Takţe jsi ji předtím viděl?“ „Ano.“ „Viděl jsi skobu té noci, co Ann zemřela?“ zeptal se John. „Chad si s sebou nevzal svou výstroj.“ „Neodpověděl jsi na mou otázku.“ „Ne.“ „Jsi si jistý?“ zeptal se John. „Ano.“ „Co se stalo s, tou skobou, kterou viděl Fred?“ „Nevím,“ odpověděl Paul. „Viděl jsi ji?“ „Ne“ „Prostě jen tak zmizela?“ „Myslím, ţe ano.“ John poloţil skobu a vzal si od poroty tenkou zelenou kníţku. „Paule, viděl jsi předtím toto knihu?“ „Ne.“ „Slyšel jsi, ţe by o ní Ann někdy mluvila?“ „Mluvila o spoustě knih. Všechny si je nemohu pamatovat.“ John praštil knihou do dřevěného zábradlí ohraničujícího svědeckou lavici. „Uţ mě to začíná unavovat! ‚Nevím. Nevzpomínám si.‘ To je všechno, co říkáš! Chováš se, jako bys tam ani tu noc nebyl. Kam jsi šel, kdyţ jsi opustil Sharon?“ „Šel jsem hledat Ann.“ „Našel jsi ji?“ „Ne. Jistě, ţe ne.“ 88

„Co jsi hledal? Její tělo? Nebo jsi věděl, ţe je ještě naţivu?“ Posluchači v soudní síni se zajíkli překvapením. Sharon nebyla výjimkou. Modlila se, aby prostě vystoupil a řekl, ţe Ann ţije, přesto, ţe jí uţ předtím řekl, ţe tak tomu není. „Nevím, o čem to mluvíte,“ zamumlal Paul. „Ano, ty to víš,“ řekl John. Tvář mu zrudla vzrušením. „Ann nenáviděla Sharon kvůli tomu, co se stalo Jerrymu. Chtěla se pomstít. Četla knihu o dívce, která se chtěla pomstít, o dívce, která to nastrojila tak, aby byl její přítel obviněn z její vlastní vraţdy. Pak se Ann najednou začala učit lézt po skalách. Mluvila s Chadem o přípravě výletu do hor. Potom Ann koupila kradené auto. Ann ho blízko těch hor zaparkovala. Co udělala Ann potom, Paule?“ „Nevím.“ „Mluvila s tebou! Ann tě potřebovala! Paule, co jsi udělal, kdyţ jsi se spustil přes okraj?“ „Nic.“ „Udělal jsi to, co ti Ann řekla! Jaký je v tom problém skočit z útesu s lanem připevněným k vašim zádům? Ţe by vaše nejlepší přítelkyně mohla být obviněna z toho, ţe vás zavraţdila? Pro Ann to problém nebyl. Pro chytrou a hezkou Ann to nebyl ţádný problém. Ann chtěla, aby byla Sharon obviněna. Ann chtěla, aby Sharon seděla v této soudní síni. Ne, Ann měla jenom jeden malý problém, který mohla zvládnout sama. Proto potřebovala tebe.“ „Ne.“ „Ano! Ann potřebovala někoho, kdo by uvolnil lano, jakmile bude dole! Paule, co jsi udělal, kdyţ ses spustil dolů přes okraj?“ „Námitka!“ zvolala Hanoverová. „Drţte hubu!“ zakřičel na ni John. „Neudělal jsem nic,“ řekl Paul slabě. „Lţeš mi!“ řekl John. „Lhal jsi Ann! Jak je to moţné, ţe se Ann nedostala k autu, kterým chtěla odjet? Co se jí stalo? Podařilo se ti ji najít? Setkal ses s ní tam, kde jste plánovali? Byla v pořádku? Popřál jsi jí hodně štěstí a políbil ji na rozloučenou? Řekl jsi jí, ţe Sharon teď bude platit? Nebo jsi myslel na všechny ty peníze, které ti Ann odkázala? Přemýšlel jsi o tom, ţe by jich bylo dvakrát tolik, kdybys je nemusel dělit na polovina?“ 89

„Ne.“ „Jak je to moţné, ţe nemůţeme najít její tělo? Kde je? Co jsi s ním udělal? Jak jsi ji zabil, Paule?“ „Já jsem ji nezabil!“ vykřikl Paul najednou. „Nemohl jsem ji najít! Nebyla tam, kde měla být!“ John ustoupil o krok. „Pověz nám o tom,“ řekl mírně. Paul se na něho upřeně díval a chvěl se. „Chci právníka.“ John se odvrátil. „Potřebuješ právníka.“ John skončil obhajobu svého případu. Soudce Warner vyzval k závěrečnému shrnutí. Hanoverová se postavila a promluvila k porotě. Řekla jim, aby se nenechali oklamat Johnovým ţonglérstvím, aby se soustředili jen na fakta. Jediná osoba, která byla s Ann Riceovou v okamţiku, kdy spadla z útesu, byla Sharon McKayová. Paul Lear s tím neměl nic společného. Paul Lear není ani souzen, řekla Hanoverová. John se rozhodl, ţe ţádnou závěrečnou řeč nepřednese. Řekl Sharon, ţe to není potřeba. Měl pravdu. Porota se radila necelých třicet minut. Pak vynesla verdikt: Nevinná.

90

VIII. Kdyţ Sharon slyšela rozsudek, vykřikla. Ve dnech před procesem si opakovaně říkala, ţe bude-li shledána vinnou, nebude plakat. Nemohla snést pomyšlení, ţe by ji lidé litovali. Výkřik ji přivedl téměř do stejných rozpaků jako slzy. Okamţitě ho udusila, ale John uţ se jí smál. „Stalo se něco převratného?“ zeptal se. „Řekl jsem ti, ţe vyhrajeme.“ „Znamená to, ţe se nemusím do té cely vracet?“ zeptala se. „To znamená, ţe odsud můţeš jít rovnou pryč a zaplatit mi opoţděný oběd.“ „Platí!“ Vyskočila, objala ho a dala mu pusu. Pak si vzpomněla, s kým jedná. Stáhla se trochu zpátky. „Jenom oběd? Nic jiného?“ Usmál se. „Pro tentokrát ano. Ale kdyţ se znovu dostaneš do průšvihu, přijde tě to draho. Proč se chvěješ? Vůbec ti nehrozilo nebezpečí, ţe prohraješ. Řekl jsem ti, ţe jsem nejlepší.“ Znovu ho objala. „Ty jsi nejlepší.“ „Jasně, jestli se mi opravdu chceš za tu laskavost revanšovat,“ řekl, „jsem volný i na večeři.“ Zasmála se. „Nedostaneš víc neţ oběd. Nevím, jestli bych tě měla znovu políbit nebo kopnout! Proč jsi mi neřekl, co sleduješ?“ „Nechtěl jsem, aby sis dělala příliš velké naděje.“ „Prostě jsi chtěl, abych během procesu seděla napnutá na kraji ţidle.“ „Miluji pozorné posluchače,“ připustil. Přestala se hihňat. „Ještě pořád si nejsem jistá, co se stalo. Zabil Paul Ann?“ 91

„Vypadá to tak.“ „Ale on Ann miloval,“ řekla Sharon. „Ano, jistě. A Ann milovala tebe.“ Uviděl výraz její tváře. „Mrzí mě to, Sharon. Ale budeš se muset někdy smířit se skutečností, ţe Ann nebyla tvá přítelkyně.“ „Nemohu tomu uvěřit. Jak jsi na to všechno mohl přijít?“ „Jsem génius,“ řekl John. „Ne, Pověz mi to.“ „Nález knihy byla první stopa, spolu se skutečností, ţe se nenašlo tělo. Přimělo mě to přemýšlet. A Fred mi řekl o té horolezecké skobě. Pořád jsem se ptal sám sebe, co Paul dělal, kdyţ přelezl přes okraj. Pak se mi to jednou odpoledne všechno v mozku spojilo.“ „Pořád tomu nemohu uvěřit. Paul zabil Ann? Co teď budu dělat?“ John se ohlédl přes rameno. V soudní síni byla spousta reportérů, všichni dychtivě čekali s tisíci otázek. Neţ by se dostala na parkoviště, pravděpodobně by z ní vymáčkli filmová práva na její ţivotní příběh. Nenáviděla to. Nenáviděla lidi, kteří chtějí vydělat na nenávisti někoho jiného. Někoho jiného? Nemohla Annino jméno spojovat s nenávistí. Ještě ne. „Nejdřív najdi mámu a obejmi ji,“ řekl John. „Pak se spolu vzadu sejdeme a uţijeme si to.“ „Chci vzít mámu s sebou.“ John se znovu zasmál. „Ty jsi tak nevděčná mladá dáma! Běţ, přived ji. Musím udělat prohlášení o tom, jak zkorumpovaný je tento systém a ţe já jsem ten jediný, kdo ho můţe zachránit.“ Ukázal na Hanoverovou, která se řadou mikrofonů neúspěšně snaţila prodrat ze soudní síně. Její tvář byla jako maska ztělesňující neštěstí. Zdálo se, ţe je připravená spáchat vraţdu. „Neměl bych pozvat naši milovanou prokurátorku, aby se k nám připojila?“ zeptal se John. „Nenaléhejme na ni,“ řekla Sharon. Předtím, neţ se Sharon podařilo maminku najít v tlačenici, objevil se zčistajasna Chad a dotkl se jejího ramene. „Paul s námi chce mluvit,“ řekl. „Kde je?“ zeptala se. Z jedné strany se na ni tlačil tým ABC, z druhé měla reportéry od NBC. Obojí chtěli vědět, jestli někdy něco 92

měla s Paulem Learem. „Pojď za mnou,“ řekl Chad. Chad ji vyvedl ze soudní síně postranními dveřmi a dolů dlouhou prázdnou chodbou. Sharon byla překvapená, ţe tam nikdo není – vzhledem k davům, které právě nechali za sebou – dokud si neuvědomila, ţe je to chodba, kterou přišla do soudní síně. Byla to vězeňská chodba. Oni sem nepatřili. Ale patřil sem Paul? Uţ ho zatkli? Ještě ne, ale téměř. Našli Paula, jak stojí uprostřed malé místnosti podobající se boxu, která Sharon připomněla místnost, kde se poprvé setkala s Johnem. Ať uţ byl Paul vinen nebo ne, čekaly ho špatné časy. Aby mohli Chad a Sharon s Paulem mluvit, museli projít kolem policisty, který hlídal dveře. Ruku měl na pistoli. Řekl jim, ţe mají pět minut. „Ty jsi ji nezabil, ţe ne?“ vyhrkl Chad, ještě neţ Sharon stačila zavřít dveře. Paul vypadal mrzutý a rozzlobený. „Ne,“ řekl rozhořčeně. „Ten právník to všechno překroutil. Já jsem Ann nic neudělal. Jen jsem se jí snaţil pomoct.“ „Tím, ţe jsi odřízl její lano?“ zeptala se Sharon plná hněvu. „Sharon,“ řekl Paul zoufale. „Musíš mi věřit. Nechtěl jsem ti ublíţit. Byl jsem proti tomu plánu od samého začátku.“ „Jakému plánu?“ zeptal se Chad. „Anninu plánu?“ řekla Sharon. Paul energicky přikývl. „Ano. Byl to její plán. Byl to její plán ti ublíţit, Sharon.“ „Ale proč?“ vykřikla Sharon. „Kvůli Jerrymu,“ řekl Paul. „Ale já jsem Jerrymu nic neudělala!“ protestovala „Právě to jsem jí řekl! Ale nechtěla poslouchat. Chtěla tě zničit. Udělala by cokoli, aby tě zničila,“ řekl Paul. Pro Sharon nebylo snadné se s tímto úderem smířit. Tak to byla pravda. „Je naţivu?“ zeptala se slabě. „Pověz mi, jestli ţije?“ Paul pohlédl stranou. „Nevím. Nevím to, na mou čest.“ „Paule,“ oslovil ho Chad. „Nerozumím tomu. Co jsi udělal? Co udělala Ann?“ Paul se nedíval ani na jednoho z nich. Mluvil k podlaze. „Ann to 93

chtěla narafičit tak, aby byla Sharon obviněna z její vraţdy. Ten právník na to přišel. Na okraji útesu měla Ann schované lano. Kdyţ ji Sharon opustila, aby se vrátila k táboráku, připevnila si Ann lano k postroji, který měla pod tričkem, a skočila dolů. Jakmile byla dole, měla pěšky dojít k autu a odjet ze země. Chtěla zmizet. Za pár měsíců jsme se měli sejít v Mexiku. To byl ten plán.“ Chad se zamračil. „To je divné“ Paul přikývl, znechucený sám sebou. „Nemůţu uvěřit, ţe jsem se od ní nechal přemluvit. Určitě jsem se pominul. Ten právník měl pravdu ještě v jedné věci. Ann mě potřebovala, abych ji dolů hodil lano. Proto jsem se spustil přes okraj.“ „Vyvlékl jsi lano?“ zeptal se Chad. Paul konečně vzhlédl. „Vytáhl jsem skobu. Drţela tam pevně – Ann mi řekla, ţe tam bude pevně zaraţená – ale v bundě jsem měl schovaný velký šroubovák. Jakmile jsem našel skobu, upustil jsem baterku a pouţil jsem šroubovák jako páku.“ Odmlčel se. „Ale vytáhl jsem ji moţná moc brzy.“ Chad vydechl. „Předtím, neţ se dostala dolů?“ Paul přikývl. „Aby se dostala dolů, musela pouţít dvou lan. To první bylo tak dlouhé, aby se dostala sedmnáct metrů nad zem. Na konci pádu, měla na svůj postroj připevnit druhý provaz, vyháknout první lano a pak slézt těch zbývajících sedmnáct metrů. Všechno dohromady jí nemělo trvat déle neţ dvě minuty. Minimálně ještě pět minut potom, co skočila, jsem skobu nenašel. Uţ měla být dole!“ „Bylo lano napjaté?“ zeptal se Chad. „Ano, trochu,“ řekl Paul. Myslel jsem, ţe to bylo jenom vahou lana. Sto sedmdesát metrů můţe být pěkně těţkých. „Byl jsem si skoro jistý, ţe je dole.“ „Ale úplně jistý sis nebyl?“ zeptal se Chad. „Ne.“ „Proč jsi tedy vytáhl skobu?“ dotazoval se Chad. „Lano tam nemohlo viset celou noc! Vítr se mnou smýkal nalevo a napravo. Byl jsem vyděšený. Bál jsem se, ţe se tvůj provaz přetrhne. Vy jste na mě řvali, abych se vrátil. Bylo to víc neţ pět minut. Jen jsem se snaţil Ann pomoct.“ „Klidně si to říkej dál,“ zamumlala Sharon. 94

„Je to pravda,“ přesvědčoval Paul. „Ale co kdyţ při skoku narazila do stěny útesu?“ zeptal se Chad. „Mohla nárazem ztratit vědomí. Pak by nezáleţelo na tom, kdybys jí dal padesát minut. Mohl jsi ji odříznout a hodit do řeky.“ Paul začal chodit sem tam. Rozměry místnosti mu neposkytovaly velký prostor. Neuvědomuje si to, pomyslela si Sharon, ale stráví hodně času chozením po cele, do níţ ho dají. Ona ho strávila. „Vím,“ zašeptal nakonec. „Co?“ zeptal se Chad. Paul se najednou zastavil, zvrátil hlavu a zavřel oči. „Na skalách u řeky byla krev, kapky krve. Viděl jsem je, Sharon, kdyţ jsem ti hledal dřevo na oheň. Smyl jsem je. Nevěděl jsem, co jiného udělat.“ Chad popadl svého bratra za rameno. „Byla to Annina krev?“ „Ano,“ zašeptal Paul. „Tys ji zabil!“ křičel Chad. „Neudělal jsem to! Podle všeho, co vím, můţe být ještě naţivu!“ „Ne.“ Chad zakroutil hlavou. „Byla by tě kontaktovala.“ Paul se obrátil k bratrovi. „Máš pravdu. Je mi to líto. Ale musíš mi to věřit. Za nic na světě bych jí nebyl ublíţil. Miloval jsem ji víc neţ celý svět.“ Chad ho odstrčil. „Ty jsi ji miloval! Ty jsi ji miloval! Já jsem ji miloval! Já jsem s ní vyrostl! Ty jsi jenom zloděj, který při vandroval do města a zabil ji!“ Paul se díval na bratra se zoufalstvím v očích. „Máš pravdu.“ „To ty jsi vzal Fredovu horolezeckou skobu?“ zeptala se Sharon. „Ano,“ odpověděl Paul jako bez ţivota a ještě pořád se díval na Chada, který se krčil v rohu a slzy se mu koulely po tvářích. „A co lano?“ zeptala se Sharon. „Našel jsi ho?“ „Ne,“ řekl Paul. „Musela ho spolu s ní odnést řeka.“ „Neviděl jsi po ní ţádné stopy, kdyţ jsi hledal dole po proudu?“ zeptala se Sharon. „Ţádné další kapky krve?“ „Nic,“ řekl Paul. „Nepodařilo se jí dojít k vozu,“ řekla Sharon zamyšleně. „Ne,“ souhlasil Paul. „Ale proč tedy nenašli její tělo?“ zeptala se Sharon. „Voda ji odnesla do jezera,“ řekl ze svého místa v rohu trpce 95

Chad. „Uţ se to předtím stalo.“ „Přesto ji měli najít,“ usoudila Sharon. „Také jsem si to říkal,“ konstatoval Paul. „Uţ je to měsíc. Ale měla mi zavolat a…“ Bezmocně pokrčil rameny. „Uţ je to měsíc.“ Musím se tam vrátit. Sharon to napadlo najednou, ale pevně se rozhodla. Nechápala, jaký to má smysl. Mohla by v národním parku najít něco, co se policii nepodařilo objevit? Je moţné, ţe se chce vrátit na místo zločinu, aby si to tam prohlédla a lépe pochopila, jak byl zločin spáchán? Nebo aby pochopila, co to bylo za zločin? Měla pocit, ţe to má k pravdě blíţ. Zdálo se, ţe Paul říká pravdu, ale předtím jim lhal, a zřejmě mu to velmi dobře šlo. Na druhé straně vrtalo Sharon hlavou něco jiného. Trápilo ji to tu noc, kdy Ann údajně zemřela. Nebylo to logické, ale existovalo to. Bylo to periodicky se vracející přesvědčení, ţe Ann Riceová bude poslední, kdo z nich zemře. Ten pocit, ţe Ann je neporazitelná. „Vrátím se zpátky tam nahoru,“ řekla. „Proč?“ zeptal se Paul. „Abych se po ní podívala,“ odpověděla Sharon. „Nenajdeš ji,“ řekl Paul. „Půjdu tam,“ trvala na svém. „Připojíš se ke mně, Chade?“ „Ne,“ zašeptal Chad, pořád ještě truchlící zády k nim. „Nechci. Nenávidím to místo.“ „Ale znáš to tam,“ řekla Sharon. „Potřebuju tě.“ „Řekni mi později,“ ozval se Chad. Policejní úředník za dveřmi zaklepal. Jejich čas vypršel. Neţ mohli Sharon a Chad otevřít dveře, vstoupili do místnosti dva další policisté. Jeden drţel pouta. Poţádal Paula, aby natáhl ruce. Drahý začal Paula seznamovat s jeho právy. Je to smutné, pomyslela si Sharon. Ztráta Jerryho byla smutná. Ale Ann to svým bláznivým plánem všem udělala horší. Ale bylo to brilantní. To jí musím přiznat. Zatímco se dívali, jak se dveře za Paulem zavírají a slyšeli zacvaknout pouta, dostala Sharon jiný nápad. Byl podivnější neţ ten první a mnohem znepokojivější. Týkal se Anniny brilantnosti. 96

Moţná ji všichni podcenili. Mohla se Ann – domnívající se, ţe se jí Paul pokusil odříznout příliš brzy – cítit zrazená? A nerozhodla by se v tom případě pomstít se Paulu Learovi stejně jako Sharon McKayové? Paul byl teď moţná přesně tam, kde ho Ann chtěla mít. Ann by mohla být naţivu.

97

IX. Kdyţ

si Ann Riceová uvědomila, ţe její lano bude odříznuto, uvědomila si také, jak je jí smrt blízko. Ještě pořád se houpala mezi útesem a řekou, ale jenom v nejvyšším bodě rozkmitu byla nad dostatečnou hloubkou, aby voda ztlumila pád ze sedmnácti metrů. Jinak, kdyby spadla podle libovůle osoby nahoře, která manipulovala s lanem, přistála by pravděpodobně na tvrdých skalách, z nichţ mnohé byly ostré. V mţiku jí bylo jasné, co musí udělat. Kvůli zlomené paţi se nemohla pomalu spouštět po druhém laně, dokonce i kdyby měla neomezené mnoţství času; to bylo dost těţké i pro dvě silné ruce. Její jedinou šancí bylo vyháknout první lano – to dlouhé, na němţ se snesla k úpatí útesu – a spadnout v okamţiku, který si ona sama zvolí. Uţ ke svému postroji připevnila druhé lano a to by ji mohlo zachránit před utonutím – alespoň do té doby, neţ se první lano uvolní. Její plán byl spadnout doprostřed Whipping River. To znamenalo, ţe se musela o jeden nebo dva centimetry povytáhnout, aby ze svého postroje uvolnila první lano. Znamenalo to, ţe pomocí pravé ruky, která byla zlomená, bude muset rozevřít sponu, která ji spojovala s prvním lanem – ruky, která teď byla nehybná. Kéţ by si vzala nůţ! Mohla by lano přeříznout v okamţiku, kdyţ by byla nad řekou. A to věřila, ţe myslela na všechno! Ann se pokusila ohnout prsty pravé ruky. Malinko se pohnuly, ale bylo to, jako by přitom rozdíraly nervy v jejím pravém rameni. Bolest byla nesnesitelná a Ann měla extrémně vysoký práh bolesti. Kdyţ si šla k zubaři nechat vrtat zub, nenechávala si dát injekci. Ale kdyţ to bylo nesnesitelné, řekla si, musí to udělat snesitelné. Znovu a znovu hýbala prsty pravé ruky a ohýbala zlomenou paţi. Slyšela, jak 98

jí skřípají kosti. Boţe, jsem tak špatná, ţe jsi pro mě přichystal tohle? Kousla se do rtu. Krev v jejích ústech chutnala jako sůl. Neměla čas se litovat. Bůh neměl s jejími nesnázemi nic společného. Uvedla všechno do pohybu, byla jenom škoda, ţe jí nebylo dopřáno přepychu, vyzkoušet si to předem. Nechápala, co Paul dělá. Jak to, ţe necítí, ţe je lano napjaté? Podle toho, jak lano poskakovalo, to vypadalo, ţe se potýká se skobou. Musela jednat rychle. A navíc se houpala čím dál tím pomaleji. Brzy budou skály jediným místem, kam bude moci dopadnout. Ann přiměla pravou paţi, aby se pohnula směrem k postroji. Vlna vroucí lávy zaplavila její paţi a mozek a ona vyrazila zaskučení, které znělo ţalostně i jejím vlastním uším. Ve špatném světle dokázala jenom rozeznat, kdy se její prsty dotkly kovové spony, kterou měly otevřít. Ale konečky prstů ţádný dotek nezaznamenaly, jenom oči. Zalykala se bolestí, ale ohnula prsty směrem k puse. Nemohla zemřít. Ona nezemře. Ann se kousla do prstů. Začaly krvácet spolu s jejími rty a hlavou. Krev chutnala trpce a slaně dohromady. Ale kousnutí do prstů ucítila a byla za to vděčná. Přitiskla je na sponu a konečně ji také ucítila – úzký kovový pásek pod lepkavou mazlavou hmotou, svou krví. Levou rukou chytila lano, na němţ visela, a podívala se dolů. Letěla směrem ven, nad řeku. Bylo důleţité, aby se pustila těsně předtím, neţ se dostane do nejvyššího bodu oblouku. Začala počítat. Jeden. Dva. Tři! Pravou rukou otevřela Ann sponu a současně se vzepřela na laně a uvolnila tak tlak na sponu. Háček na konci dlouhého lana vyklouzl ze spony a ona okamţitě uvolnila levou ruku a pustila lano. Začala padat, ale tentokrát to nebylo do takové hloubky, aby měla moţnost přemýšlet nebo dokonce vykřiknout. Ann spadla do vody pod příznivým úhlem, nohama dolů. Ale protoţe její tričko, bunda a dlouhé spodní prádlo byly ještě pořád nahrnuty ke krku, voda jí proudila kolem holého břicha a hrudi a v okamţiku ji zchladila do morku kostí. Ponořila se hluboko – alespoň tři metry pod hladinu řeky – neţ nohama narazila na dno. Bylo to hrozné. Nic neviděla. Cítila jenom chladnou bolest a děsivý tlak. Teď 99

ji unášel proud a ona doufala, ţe všechno úsilí, které vyvinula, nebylo nadarmo. Moţná měla zůstat tam, co byla. Bylo by lepší rozbít si hlavu, neţ se utopit. Ale teď o tom nemohla uvaţovat. Musela dýchat! Odrazila se nohama nahoru. Ukázalo se, ţe hladina jí není přátelsky nakloněná. V okamţiku, kdy se osvobodila od ledové temnoty, byla znovu vrţena dolů – a pak opět nahoru a znovu dolů. Kdyţ se jí mezi jednotlivými ponořeními podařilo nadechnout, dostala se jí do plic spolu se vzduchem také voda. Začala se škrtit. Nebylo těţké pochopit, co se děje. Paul ještě pořád zápasil se skobou. Ještě pořád byla prostřednictvím druhého lana připevněná k prvnímu lanu. Dopustila se další chyby. Neměla druhé lano upevňovat na postroj. Byla umírající rybou plácající se na konci sto sedmdesát metrů dlouhé šňůry. Ann mohla zemřít hned tehdy. Byl by to však hrozný konec, ale alespoň by to byl konce. Ale odmítla vzdát se. Natáhla levou paţi a pomocí lana se začala přitahovat ke břehu. Musela překonávat sílu proudu. Urazila moţná metr, neţ si uvědomila, ţe je to beznadějné. Byla vyčerpaná a břeh byl víc neţ deset metrů daleko. Pak zahlédla balvan, který byl nahoře suchý. Byl nalevo od ní, směrem do řeky. Ale byl od ní jenom tři metry a to rozhodlo, protoţe se uţ málem topila. Za pomoci veškeré své síly se k němu snaţila dostat. Pomáhala si hlavně nohama. Za několik vteřin ho dosáhla. Zadní část balvanu se pozvolna svaţovala dolů do vody a byla tam spousta výčnělků, za něţ se mohla zachytit rukama. Podařilo se jí vysoukat se nahoru z peřejí a nadechnout se. Bylo to báječné sedět, dýchat a nedusit se. Sotva se začala těšit z čerstvého vzduchu, kdyţ seshora spadlo lano a v neuspořádané změti přistálo na úpatí útesu. Zbývá dlouhá cesta, Paule. Rozhodla se, ţe mu vynadá později. Teď se musela dostat do bezpečí na břeh předtím, neţ dorazí ostatní, nebo předtím, neţ zmrzne – podle toho, co se stane dřív. Hrozně se klepala zimou. Chůze by jí pomohla zahřát se. Zanedlouho uţ Ann měla plán, jak se dostane z prostředka peřejí. Na břehu řeky přímo proti ní, nedaleko od místa, kde toho dne odpočívala na sluníčku, stál obzvláště vysoký štíhlý balvan. Kdyby 100

se jí podařilo hodit na něj smyčku – a na pokusy měla dlouhé lano – zdálo se, ţe není i ţádný důvod, aby ji proud nestrhl ke břehu. Tak mohla vyuţít peřejí ve svůj prospěch. Ann rozevřela sponu na svém postroji a metr dvacet od konce udělala na provazu malý uzel. Pak na místě, kde byl uzel, provaz znovu zahákla do spony. Uzel měl zabránit tomu, aby se smyčka, aţ ji hodí přes vodu, nezatáhla dřív, neţ doletí k balvanu. Ale neudělala uzel tak velký, aby sponou nemohl proklouznout, aţ provazem trhne. Ann opatrně stála na balvanu a připravovala si v rukou i lano. Dvě věci hrály v její prospěch. Ostatním bude trvat aspoň čtyřicet minut, neţ se dostanou dolů. Mohla se tedy pokusit hodit provaz na balvan tolikrát, kolikrát chtěla. Kromě toho, i kdyţ byla její pravá paţe zlomená, mohla pouţít své šikovnější paţe. Ann byla levačka. O deset minut později slavila úspěch. Bylo dobře, ţe jí i to netrvalo déle. Studená voda momentálně znecitlivěla pravou paţi, ale cvičení ji přivedlo zpátky k ţivotu a kaţdý sviţný pohyb jí působil hroznou bolest. Naštěstí se jí podařil perfektní hod. Kdyţ zatřásla provazem, smyčka se zatáhla kolem základny vysokého balvanu. Konečně se jí věci začaly dařit. Kdyţ škubla lanem, spona sklouzla přes uzel přesně tak, jak předpokládala. Určitě se neuvolní. Neztrácela čas zajišťováním provazu kolem pasu. Pomyslela si, ţe bude dobré konečně odsud vyrazit. Skočila do vody. Byla studená, jistě, ale nepřipadala jí tak studená jako poprvé. Kromě toho v ní byla jenom dvě vteřiny. Proud udělal svou práci dobře. O chvíli později stála na skalách, které lemovaly řeku, a voda z ní crčela. Nechala lano sklouznout z pasu k nohám a cítila se bez něho báječně volná. Provaz se pro ni stal katovou smyčkou, která ji stahovala dolů. Ale nemohla lano nechat tam, kde je ze sebe shodila – musela je odnést s sebou. Začala si je namotávat kolem krku. Nemohla uvěřit, ţe sto sedmdesát metrů mokrého lana tolik váţí. Před dvěma týdny vynesla stejné lano na zádech nahoru na útes, ale od té doby něco ztratila. Asi dva litry krve. 101

Hlava jí pořád ještě krvácela. Díky studené koupeli na chvíli věřila, ţe krvácení přestalo – přání bylo otcem myšlenky. Ztráta krve byla váţná věc a ona věděla, ţe se musí pokusit krvácení zastavit. Znamenalo to přitisknout si levou rukou ke skráni kus látky. Ale ţádnou látku neměla a levou ruku potřebovala, aby s ní podpírala pravou paţi. Její stav se nelepšil. Ve skutečnosti ji bolela tolik, ţe váţně uvaţovala o tom, ţe si sedne a počká, aţ přijdou ostatní. Mohla bych jim říct, ţe jsem nešťastnou náhodou spadla z útesu, dopadla do řeky a nezabila se. Znělo by to nepravděpodobně, ale museli by mi věřit. Nakonec ji její pýcha a touha po pomstě přiměly, aby tento nápad zamítla. Nesnesla pomyšlení na to, ţe by se postavila Paulovi tváří v tvář a on by se dozvěděl, ţe zbaběle couvla. Bude muset pokračovat. Bude muset trpět. Ann se vydala dolů po proudu. Jejím prvním cílem byl most. Byl odsud asi tři kilometry, jeden a půl kilometru od Zimního jezera. Podle Chada se most moc nepouţívá. Okolní terén je divoký a jen málo lidí se k mostu můţe dostat. Kromě toho se o něm těţko dá mluvit jako o mostě. Je to vratká lávka z provazů a rozbitých prken. Jen málo lidí se odváţilo ho pouţít. Nebyl to ten most, který si před lety vyţádal ţivoty tří dělníků. Ten most nebyl nikdy dokončen. Tři kilometry. Za normálních podmínek by Ann tuto vzdálenost ušla za méně neţ půl hodiny. Byla dobrým chodcem. Ale tyhle tři kilometry se rovnaly patnácti. Musela se drţet blízko u řeky – stěny rokle jí nedávaly jinou moţnost. Bez baterky bylo obtíţné vyhýbat se kamenům. Ale nelitovala toho, ţe baterku shodila z útesu před tím, neţ skočila. Bylo by pro ni příliš velkým pokušením baterku rozsvítit a za takovéto noci by světlo bylo vidět na kilometry daleko. Zkontrolovala své hodinky. Ještě fungovaly. Bylo deset hodin čtyřicet minut. Od okamţiku, kdy skočila, uplynulo dvacet minut. Ostatní uţ by měli být skoro dole pod útesem. Chad je určitě vede dolů. Jistě brečí. Nemysli na to. Ann vyrazila kupředu. Chůze opravdu pomáhala. Zanedlouho se přestala chvět. Navíc to byl výborný nápad, kdyţ si večer oblékla dlouhé vlněné spodní prádlo. I kdyţ bylo mokré, vlna jí pomáhala 102

uchovávat tělesné teplo. Kéţ by totéţ mohla říct o své dlouhé bundě. Ta zatracená věc ji na zádech tíţila jako olovo. Sundala by si ji a nechala ji tu, kdyby se nebála, ţe ji někdo najde. Nejdřív jí bylo docela fajn. Myslela na to, jak to bude hezké leţet pod ţhavým tropickým sluncem na čisté bílé pláţi a číst v novinách o procesu se Sharon obţalovanou z vraţdy. Fantazie jí poslouţila, aby jí čas utíkal a aby zapomněla na bolest v paţi. Ale kdyţ nakonec zahlédla provazový most – klenoucí se třicet metrů nad její hlavou přes výjimečně úzkou část rokle – bolest a rozsah jejích zranění ji náhle přemohly. Dívala se nahoru na most a zdálo se jí, ţe se ve větru houpá dopředu a dozadu. Ţádný vítr ale necítila; okolní kamenné stěny před větrem chránily. S výjimkou neustálého hučení řeky byl vzduch klidný. To ona se houpala. Ann se podívala na své pravé rameno. Byl to určitě podvědomý strach, který jí nedovolil, aby to udělala dřív. Věděla, ţe pořád krvácí – bylo nemoţné necítit lepkavou teplou tekutinu, která kapala po jejích rozcuchaných vlasech – ale pokud jde o mnoţství krve, kterou ztrácela, klamala sama sebe. Její pravé rameno a většina pravé paţe byly doslova nasáklé krví. Její krví. Kolik jsem jí ztratila? Ann se najednou zatočila hlava. Musela napřáhnout levou paţi a opřít se o blízký strom. Kůra se jí drolila pod prsty. Strom byl mrtvý a to ji z jakéhosi důvodu naplňovalo smutkem. Připomnělo jí to způsob, jakým zemřel Jerry. Najednou jí všechno připomínalo Jerryho, zvlášť tmavá lepkavá hmota kapající z její skráně. Mozek jí vyteče potom. Opravdu bych to měla zastavit. Brzy. Jako ve snu ovládla tato naléhavá myšlenka její mysl. Pustila pravou paţi a levou ruku přitiskla na ránu. Cítila drsný boulovitý povrch. Bolelo to. Také to, ţe pustila pravou paţi, bolest zhoršilo. Všechno ji bolelo. V hlavě jí hučelo, hluboko uvnitř cítila bušení, jako kdyby jí doprostřed lebky transplantovali srdce. Kde byla? Co dělala? Musela se dostat k mostu. Správně. Kdyby se jí podařilo dostat se na most, mohla by se posadit, sundat si bundu a tričko a roztrhat ho na dlouhé tenké pruhy, jimiţ by si obvázala hlavu. Tady dole, vedle toho mrtvého stromu, říkala si, by mohla 103

zemřít. Tady dole byla tma. Tma jí nikdy nevadila. Prohrávám. Myšlenka jí nepomohla udělat si v mozku jasno. Úzké schůdky ji dovedly na severní konec mostu. Jak stoupala nahoru po skalnatých stupních, Ann si představovala, ţe je zpět v civilizaci připomínající děsivý sen, jede po pohyblivých schodech nahoru do horního patra nákupního střediska, kde ve všech obchodech prodávají povlaky na polštáře namočené v krvi. Její oči neviděly nic jiného neţ červenou a černou, ale jak bolest rostla, začalo jí mozkem pronikat ostré bílé světlo. Neměla jsem se před skokem rozbíhat. Ann se dostala na most, doklopýtala doprostřed a zhroutila se. Nikdy jsem neměla přemýšlet o tom pitomém plánu. Ale ona o něm přesně vzato nepřemýšlela. Bůh jí ho vnuknul. Teď se ji Bůh snaţil zabít. Narafičil to na ni. Neměl ji rád. Neměl rád ani Jerryho. No, ať jde do háje. Ona nezemře. Bude ţít. Jediné, co musí udělat, je uvázat si tričko kolem hlavy a vmáčknout si mozek zpátky do lebky. Pak bude znovu schopná jasně přemýšlet. Přemýšlet o tom, jak byla Sharon zlá a jak milý byl Jerry před tím, neţ ho ta zatracená střela zabila. Pod ní byla ostrá prkna. Strany mostu tvořily čtyři rozedrané provazy. Ann zavřela oči, naklonila se kupředu a opřela se čelem o jeden z provazů. Chtěla si jen minutu odpočinout, ale nedostatek spánku a ztráta krve rozhodly jinak. Whipping River se s hučením valila hluboko pod jejíma klátícíma se nohama a ona ztratila vědomí.

104

X. Byl to sen. Sen o tom, co by mělo být. Měkké teplé sluneční světlo prosvítalo ţlutými záclonami. Vzduch byl plný hudby. Sharon hrála na klavír. Jerry zpíval. Ve skutečném ţivotě si Jerry pobrukoval, kdyţ Sharon hrála, ale měl takový hlas, který mohla milovat jenom jeho vlastní matka. Ale tady, na tomhle kouzelném místě, měl boţský hlas, jasný a silný, prodchnutý láskou k Sharon a příslibem času, který spolu ještě proţijí. Kdyţ je viděla šťastné, cítila Ann velké štěstí. Cítila lásku. Jerry byl její milovaný bratr. Sharon byla její nejlepší přítelkyně. Vţdycky to tak bude. Sluneční světlo prosvítající záclonami bylo zlaté. Byli v nebi. Ale byl to jenom sen. Ann to věděla, dokonce i kdyţ snila. Nevěřila v místo, kterému se říká nebe. Věděla, ţe je to jenom stav mysli, jako sen. Ale i tak si myslela, ţe můţe trvat věčně. Cítila, ţe kdyby se té chvíle mohla dotknout, kdyby ji mohla podrţet v ruce, pevně ji podrţet, nezmizela by pryč. Natáhla proto ruku, aby se jich dotknula. Jerry přestal zpívat a Sharon přestala hrát, otočili se k ní a usmáli se. Pak také oni k ní natáhli ruce, právě tak, jak doufala. Ale kdyţ se je chystala obejmout, začali se ztrácet. Jejích rukou se dotkla jiná ruka, studená a mokrá a teplé sluneční světlo pohaslo a pak úplně zmizelo. Ann otevřela oči. Hvězdy byly pryč. I řeka. Oblohu pokrýval šedivý kámen, po jeho drsném povrchu se v kalném mihotavém světle pohybovaly tmavé stíny. Byla v jeskyni. Nebyla sama. Někdo byl vedle ní, drţel ji za ruku. Ann se s trhnutím posadila. 105

„Jak se cítíš?“ zeptal se Chad. Ann zvedla levou ruku, kterou Chad dosud drţel, k hlavě. Chad jí hlavu ovázal malým ručníkem. Bolest neustoupila, ale krvácení přestalo. Mohla znovu přemýšlet. „Budu ţít,“ řekla. „Našel jsem tě na mostě. Málem jsi spadla dolů.“ „Jak dlouho jsem byla v bezvědomí?“ zeptala se. V krku měla sucho. „Našel jsem tě před hodinou.“ „Aha.“ Bylo těţké rozeznat, jak je jeskyně hluboká. Chad zapálil malou svíčku a postavil ji na blízkou skálu, ale její slabé světlo pronikalo jen do vzdálenosti několika metrů a pak se ztrácelo v temnotách. Ale Ann měla dojem, ţe jeskyně je velmi hluboká. Určitě byla blízko řeky. Slyšela rachot peřejí. „Co je to za místo?“ zeptala se. „Objevil jsem je před lety,“ řekl Chad a pozorně se na ni díval. „Byl jsem na túře. Přišel jsem sem náhodou. Je to dobrý úkryt. Krvácela jsi. Myslel jsem, ţe tě sem radši donesu.“ „Mám štěstí, ţe jsi mě našel.“ „Jo.“ Musela se mu podívat do tváře. Musela se postavit čelem k situaci. „Myslím, ţe bys chtěl vědět, co tu dělám?“ řekla. „Já jsem tě sem přinesl.“ „Ale vsadím se, ţe jsi nečekal, ţe mě najdeš na mostě.“ Zaváhal. „Ne.“ „Co právě teď dělají ostatní?“ zeptala se. „Paul hledá tvoje tělo. Fred jde pěšky k náklaďáku, aby zavolal policii. Nevím, co dělá Sharon.“ Něco jí přišlo divné. „Nezdá se, ţe jsi překvapený, ţe mě vidíš,“ řekla. „Uţ jsem se přestal divit.“ „Aby ne.“ Ann ukázala na dlouhé lano, které jí leţelo u nohou. „Předpokládám, ţe sis domyslel, co jsem udělala?“ Přikývl. „Skočila jsi z útesu.“ „Ale nezabila jsem se.“ 106

„Ne.“ Zvědavě se na něho dívala. Nereagoval tak, jak by očekávala. Seděl velmi klidně. „Víš, co dělám?“ zeptala se. „Můţeš mi to říct.“ „Neţ to ale udělám, musíš pochopit, ţe jsem ti to chtěla říct uţ dávno, kdyţ jsem o tom poprvé začala přemýšlet.“ Zhluboka se nadechla a podívala se na svíčku, jejíţ světlo se mihotavě odráţelo od obnaţené čepele dlouhého noţe, který měl za pasem. Jedinou moţností, jak v plánu pokračovat, bylo říct mu o něm. Musel pochopit, jak je to pro ni důleţité. Mnoho let jí byl věrný. Alespoň ji vyslechne. „Kdyţ jsem skočila z útesu, byl jsi u táboráku,“ řekla. „Slyšel jsi, ţe jsem vykřikla ‚nedělej to‘. Bylo to proto, aby si všichni mysleli, ţe mě Sharon strčila.“ Odmlčela se. „Chci, aby Sharon byla obviněna z mé vraţdy.“ „Rozumím.“ „Víš proč?“ zeptala se. „Kvůli Jerrymu.“ „Ano. Byl jsi tam. Četl jsi jeho vzkaz. Sharon ho zabila.“ „Ne, to neudělala.“ „Ano, udělala. Jerry byl tvůj nejlepší přítel. Víš líp neţ kdokoli jiný, co mu udělala.“ „Jerry Sharon miloval.“ „Tak ho zabila. Svou láskou. Láska můţe zabíjet právě tak snadno jako nenávist. Já ji nenávidím, Chade. Chci ji zabít.“ „Proč to tedy neuděláš?“ zeptal se. Ta otázka ji úplně vyvedla z rovnováhy. Byla tak přímá a k věci. Nikdy ji to nenapadlo. Mohla Sharon zabít. Mohla ji shodit z útesu, kdyţ tam byly spolu samy, a pak všem říct, ţe Sharon měla nehodu. Bylo by to tak snadné. Proč se mě Chad na to ptá? „Kdybych ji jen tak zabila, netrpěla by,“ odpověděla Ann. „Ty nechceš, aby trpěla.“ „Chci.“ „Záleţí ti na Sharon,“ řekl Chad. 107

„Jak to víš?“ „Znám tě.“ Chad pohlédl dozadu do jeskyně. Kdyţ mluvili, doprovázela jejich hlasy ozvěna, i kdyţ hovořili potichu. „Věděl jsem, ţe kdyţ tudy půjdu, najdu tě.“ „Chceš říct, ţe jsi věděl, ţe najdeš mé tělo?“ Sklonil hlavu. „Ano.“ Levou rukou se dotkla jeho ramene. Pravou ruku uţ znovu necítila, ale v rameni jí pulsovala bolest. Krev na bundě začala zasychat. Z toho pohledu se jí dělalo nanic. „Mrzí mě to,“ řekla. „Opravdu jsem ti to chtěla říct.“ „Rozumím,“ opakoval. „Paul ví, co dělám. Proto přelezl přes okraj útesu. Musel uvolnit lano. Teď bych měla být u jezera. Mám tam vůz. S tvou pomocí to ještě mohu dokázat. Odjedu pryč ze země.“ „Ne.“ „Prosím tě, Chade. Pro mě neexistuje cesta zpátky. Zasluhuje to, co pro ni chystám. Musíš mi pomoci.“ „Ne.“ Zvedl hlavu a pohlédl na ni. „Vozem to nepůjde.“ „Co?“ „Není tam benzín.“ Stáhla ruku zpátky a zamračila se: „O čem to mluvíš?“ „Nevěděl jsem, jestli tě dostihnu předtím, neţ se dostaneš k autu.“ V jeskyni bylo chladno – trochu tepla poskytovala v nejlepším případě svíčka. Ale chlad, který Ann v té chvíli cítila ve svém srdci, byl mnohem větší neţ zima kolem. „Jak jsi věděl o tom voze?“ zeptala se. „Protoţe tě znám, Ann. Vyrostli jsme spolu. Myslíme stejně. Jsme skoro jedna lidská bytost. Měli bychom být spolu.“ Pokrčil rameny. „Ale musel se objevit můj bratr.“ „Ty jsi věděl o mém plánu?“ „Ano.“ „Řekl ti to Paul?“ „Ne. Věděl jsem to dřív neţ Paul.“ „To není moţné. Jak?“ „Znal jsem tvůj plán dřív neţ ty. Vnuknul jsem ti ho, Ann.“ Ann ztuhla. Bylo to, jako kdyby se jí zastavilo srdce. Stěţí 108

dokázala popadnout dech. Nemohla mluvit. Chad to od ní ani nečekal. Na tváři měl podivný výraz. Seděl jí u kolenou, ale bylo to, jako by se na ni díval z velké dálky, z místa odtrţeného od skutečnosti. Smutek v jeho očích však byl opravdový. „Všechny tvé myšlenky jsou i mými myšlenkami,“ řekl. „Vţdycky to tak bylo. Nevzpomínáš si, jak jsme se poprvé setkali? Jerry nás představil. Prošel jsem dveřmi. Usmála ses na mě a já se usmál na tebe. Usmáli jsme se společně, přesně ve stejném okamţiku.“ Chad se slabě usmál. „Tehdy jsem věděl, co to mělo znamenat.“ „Co to mělo znamenat?“ zeptala se, ale nechtěla to vědět. „Nás.“ „Není ţádné my.“ Přestal se usmívat. „Nerozumíš.“ „Chade, byl jsi můj přítel.“ Jeho tvář potemněla. „A to je všechno?“ „Myslela jsem, ţe to stačí.“ Podíval se stranou a zavřel oči. Zhluboka se nadechl. Nezdálo se, ţe se zlobí, ale nechoval se jako ten starý známý Chad. Ann byla zmatená. Ten plán neměla od Chada. Neřekl jí o něm ani slovo. Paul mu určitě o autu řekl. To bylo jediné logické vysvětlení. Ann se rozhodla, ţe při první příleţitosti musí odejít. Dělo se tu cosi, co nebylo normální. „Věděl jsem, ţe jsem neměl nic říkat,“ odpověděl nakonec Chad. „Celou dobu jsem to cítil. Mohu číst tvoje myšlenky, ale ty nemůţeš číst moje. Nevidíš, co je mezi námi. To mě dohání k šílenství. Ale nesmělo se o tom mluvit. Promluv o tom, a uţ tě nikdy ani neuvidím. To jsem řekl Jerrymu. Nemá to smysl, řekl jsem. Nezmiňuj se o tom.“ „Co je s Jerrym?“ Chad otevřel oči a prsty naznačil milimetrovou vzdálenost: „Jsme si takhle blízcí. To jediné, co stojí mezi námi, jsou naše těla. Tvoje je krásné, Ann, ale na tom mi nezáleţí. Pro mě to nic neznamená. Ani ty by ses o to neměla starat. Tak nevypadám jako Paul. Je v tom takový rozdíl?“ „Co jsi řekl Jerrymu?“ 109

„Já jsem báječný člověk, Ann.“ „Co jsi řekl Jerrymu!?“ Chad pokrčil rameny. „Aby o tom nemluvil.“ Ann se zarazila. „O čem?“ „O nás.“ Znovu to slovo. „Kdy?“ „Loni v srpnu,“ řekl. Ann cítila, ţe chlad z jejích prsou se šíří, naplňuje její končetiny, ţe ţivot z ní uniká. Znovu viděla ten polštář. Zavřela oči a pořád ho viděla. Otevřela je a viděla Chada. On byl první, kdo je našel, první, kdo ji utěšoval. „Zabil jsi ho,“ řekla potichu. Znovu se na ni díval. „Ann, Jerry se zabil sám.“ „Jsi lhář.“ Ta slova ho zabolela. Znovu se podíval stranou, dozadu do jeskyně. Pohnul rty, ale ţádný zvuk z nich nevyšel. Nebo uţ moţná nebyla schopna slyšet, co určitě říkal. Hukot řeky jí naplnil hlavu. Zdálo se, ţe přicházel jak od ústí jeskyně, tak zezadu. Byl tu také vítr – plamínek svíčky se najednou začal bláznivě třepotat. Ale ten hukot, ten vítr – byly jak součástí její mysli, tak jejího okolí. Rozbíjely všechno, co povaţovala za pravdu, a křičely, ţe je to leţ. Chad je lhář. Jerry nespáchal sebevraţdu! „Smál se mi,“ říkal Chad, kdyţ ho konečně byla znovu schopná vnímat. „Řekl mi, ţe u tebe nemám ţádnou šanci. Pověděl jsem mu, ţe to vím. Nejsem pitomý. Jsem mnohem chytřejší, neţ byl on. Nebyl by na mě tak zlý. Nebylo to fér. Kdyţ mi povídal o Sharon, vţdycky jsem ho poslouchal a povzbuzoval ho. Ale kdyţ se začalo mluvit o jeho sestře – bylo to odlišné. Myslel, ţe můţe říct, co chce, a ţe mu to projde. Chtěl všechno zničit. Potom, co jsem se mu se vším svěřil.“ „Jak jsi to udělal?“ zeptala se. Odmlčel se a podíval se na ni. „Ty to nechceš vědět.“ „Jak?“ opakovala. Chad vypadal utrápeně. „Nepodařilo se mi ho přiměj ke slibu, ţe bude mlčet. Kdyţ šel spát, řekl, ţe bude muset přemýšlet o tom, jestli 110

by ti měl povědět, co cítím. Byl to takový naivka. Líbilo se mu, ţe mě má v moci. Jel jsem domů a vzal jsem pistoli, kterou tam nechal táta. Vrátil jsem se. Víš, ţe mám klíč. Ještě jsi byla se Sharon v kině. Jerry klidně spal. Slyšel jsem ho chrápat aţ dole na chodbě. Po špičkách jsem šel do jeho loţnice. Měl jsem rukavice. Nechal jsem světlo zhasnuté. Spal na zádech. Vůbec nic necítil, Ann.“ „Co jsi udělal?“ naléhala a pohledem bloudila mezi noţem, který měl za pasem, a svíčkou stojící na skále. Nůţ byl dlouhý. Byl ostrý. Kdyby bodla dostatečně prudce, pronikl by mu hluboko do hrudi. Svíčka byla krátká. Roztavený vosk kolem jejího vrcholku byl horký. Kdyby mu ho hodila do očí, na několik vteřin by ho to oslepilo. Ann začala pomalu otevírat a zavírat pravou ruku a snaţila se ji přivést k ţivotu. Cítila bodání v konečcích prstů. Rameno jí pořád pulsovalo bolestí. „Otevřel jsem mu ústa a vrazil jsem do nich pistoli,“ řekl Chad. „Stiskl jsi spoušť?“ „Ano.“ „Jenom tak? Vystřelil jsi mu mozek?“ „Zaslouţil si to.“ Ann naprázdno polkla. Hluboko v sobě cítila bolest, která byla mnohem horší neţ cokoli, co její tělo vytrpělo od okamţiku, kdy skočila z útesu. Jenom tak, řekl. Bum. Jsi mrtvý. Promiň mi všechen ten nepořádek, ale nemám tě rád. „Jak jsi tam udělal otisky prstů?“ zašeptala. „Týden předtím jsme byli střílet. Jeho otisky byly na mých nábojích. To bylo mimochodem důleţité. Není moţné narafičit otisky prstů na náboj potom, co byl vystřelen. V případech sebevraţdy policie vţdycky zkoumá, jestli jsou otisky pod spáleným střelným prachem nebo na něm. Ale získat otisky prstů na pistoli bylo snadné. Kdyţ byl mrtvý, vloţil jsem mu ji do ruky.“ „A vzkaz na rozloučenou?“ „Jerry ho napsal. Byl to začátek písničky, kterou skládal.“ „O Sharon?“ „Jerry ve skutečnosti nebyl posedlý láskou k Sharon.“ Ann slabě zakašlala. „Chtěl jsi, abych ji nenáviděla. Proč?“ Ann se chvěla. Uvědomovala si, jak obrovsky se mýlila. Měl 111

pravdu. Odpověděl na otázku, kterou si kladla od samého začátku. Zmizela by její nenávist, kdyby byla Sharon odstraněna? Odpověď byla ne. Její nenávist neměla se Sharon nic společného. Byla pouze její a ona sama rozhodla, jakým směrem se zaměří. Chad zabil mého bratra! Nenáviděla ho. Boţe, jak ho nenáviděla. Ale vlastně ještě neodpověděl na její otázku. „Ale proč jsi chtěl, abych svalovala vinu na Sharon?“ zeptala se. „Proč na ni?“ „Loni v srpnu jsi začala chodit s Paulem. Uţ tehdy jsem viděl, ţe to myslíte váţně.“ „Ţárlil jsi,“ řekla pohrdavě. V jeho hlase se objevil hněvivý tón. „Překvapuje tě to? Znal jsem tě léta. Staral jsem se o tvůj dům. Staral jsem se o tebe. Udělal bych pro tebe cokoli. Pak se objeví Paul a ty se mu vrhneš do náručí. Ten příţivník. V ţivotě nepracoval ani jeden den. Nezáleţí mu na tobě. Chce jenom tvoje peníze.“ „Lţeš!“ „Řekl mi to! Před tím, neţ se sem přestěhoval, se mě vyptával, kolik máš. Přistěhoval se sem kvůli tvým penězům.“ „To bylo před tím, neţ mě poznal!“ „Teď tě zná a nepokusil se ti zabránit ve skoku z útesu. Mohla jsi při tom zemřít a on to věděl.“ To ji přivedlo do rozpaků. Ne, ţe by mu věřila, říkala si. Nebyla tak naivní. Nebo byla? Kam mířil? „Co má Sharon s tím vším společného?“ zeptala se. „Potřeboval jsem, abys Sharon nenáviděla, abych tě dostal sem, na tohle místo a za těchto okolností. Vypadáš překvapená. Nediv se. Kdo ti dal tu kníţku, aby sis ji přečetla? Kdo tě naučil lézt po skalách, aby ses přestala bát výšek? Kdo ti řekl o těch dvou muţích, kteří spadli do řeky a zmizeli? Kdo naplánoval tenhle výlet? Moţná si myslíš, ţe ty, ale byl jsem to já. V loňském roce jsem ti tisíckrát naznačil, jak by ses mohla Sharon pomstít. Tvoje uši to slyšely, tvoje podvědomí to zaznamenalo, ale tvoje ego by ti nedovolilo přiznat, ţe jsou to moje nápady. Ten tvůj vynikající plán – byl můj, celý můj. Přiměl jsem tě, abys ho vymyslela. Vidíš, jak dobře tě znám?“ 112

„Proč jsi to udělal?“ zeptala se. Kdyţ vysvětloval, jak s ní manipuloval, byl arogantní. Teď byl rozpačitý. Otočil se a znovu se zadíval hluboko do nitra jeskyně. Cosi tam vytrvale přitahovalo jeho pozornost. Šel odtamtud studený průvan, který nenechal svíčku klidně hořet. Ann to nevadilo. Chvějící se plamen rozpouštěl víc vosku. Pořádně mu zalepí oči. Její levá paţe teď visela vedle skály, na níţ stála svíčka. K noţi byla bohuţel blíţ její pravá ruka. Nejlepší by bylo, kdyby – jakmile mu hodí vosk do očí – popadla nůţ pravou rukou. Bude mít jenom okamţik a bude tma jako v pytli. Věděla, ţe druhou šanci mít nebude. Pokusí se mě zabít. Protoţe jí řekl o Jerrym, bude ji muset umlčet. Toto poznání ji neznepokojovalo tak, jak by bylo moţné očekávat, moţná proto, ţe byla pevně rozhodnutá ho zabít. Ale musela se ptát sama sebe, na co čeká, proč prostě nesáhne po svíčce. Předpokládala, ţe ji zajímá jeho motiv. Ještě pořád se nesmířila s tím, ţe byl v pozadí toho všeho. Vţdycky se zdál být tak milý. „Proč jsi mi ten plán vnuknul?“ musela opakovat. Pořád pomalu ohýbala pravou ruku. Do palce a ukazováku se jí vrátil cit, dlaň ji začala pálit. „Měla bys to vědět.“ „Z pomsty? Chtěl sis se mnou vyřídit účty?“ „Chtěla ses pomstít Sharon.“ „Protoţe jsem si myslela, ţe Sharon je odpovědná za smrt mého bratra! Co jsem ti kdy udělala?“ Znovu se rozzlobil. „Paul ti určitě poloţil stejnou otázku, kdyţ jsi mu řekla o tvém báječném plánu. Co kdy Sharon udělala Jerrymu? Odpověď zní nic! Ale právě proto jsi ji tak nenáviděla! Nic pro něho neudělala! A potom, co ji miloval –“ Hlas se mu zlomil. Jeho hněv ochabl. Svěsil hlavu. „A potom, co já jsem miloval tebe.“ „Ty mě nemiluješ,“ řekla úsečně. „Miluju.“ „Proč jsi mi tedy tolik ublíţil?“ Sevřel ruku v pěst tvrdou jako kámen. Pohlédl na nůţ za pasem. Ale promluvil klidně. „Trpěl jsem. Ty musíš také trpět. Musíme trpět 113

společně.“ „To je ta nejšílenější věc, jakou jsem kdy slyšela.“ Přikývl. „Jsem šílený. Ty taky. Na světě není jiná dívka, která by udělala to, co ty dnes v noci. Věděl jsem, ţe to uděláš. Jsi právě tak šílená jako já.“ Je to pravda? To nemůţe být pravda. Ann opravdu nenapadl nikdo jiný, kdo by takový skok uskutečnil. Uhodil hřebíček na hlavičku. „Ale nemusel jsi zabíjet Jerryho,“ řekla a hlas se jí začal lámat. „Byl to tvůj nejlepší přítel.“ „Nic pro mě neznamenal,“ řekl Chad. „Paul pro mě nic neznamená. Zradil mě. Věděl, ţe mi na tobě záleţí a vzal si tě pro sebe. Znám právníka, který bude Sharon s největší pravděpodobností přidělen. Je chytrý. Přijde na to, co jste vy dva zamýšleli udělat. Pomohu mu. Pomohu komukoli, koho dostane jako obhájce. Vyřídí Paula. Sharon se z toho dostane. Paul půjde do vězení.“ Chad se zachvěl a přitáhl si bundu. Jeho oči zabloudily na skráň její hlavy. Ručníkem prosakovala krev. „Je tu chladno a vlhko. Strávil jsem tu mnoho nocí. Chlad tě udrţuje vzhůru. Leţel bych beze spánku a přemýšlel o tobě, jak leţíš vedle mne.“ „A krvácím?“ zeptala se sarkasticky. „Nechtěl jsem, aby to takhle bylo.“ Ann si řekla, ţe by měla raději změnit taktiku. Aţ se natáhne pro svíčku a nůţ, musí odpoutat jeho pozornost. Doma měla basketbalovou desku s košem. Mnohokrát spolu hráli sami dva. Nedala se vyvést z míry, ale Chad by nad ní zvítězil levou rukou. Byl rychlý jako had. Ale polovinu her mě nechával vyhrát. Nebude snadné ho zabít. Dokonce i kdyby se zmocnila noţe. Pět minut intenzívní nenávisti nemohlo smazat celoţivotní důvěru. Ann se mu záměrně podívala do očí. „Proč jsi mi prostě neřekl, co cítíš?“ zeptala se. „Nic by se tím nezměnilo.“ „Ano. Změnilo. Vţdycky mi na tobě záleţelo.“ Smutně se usmál. „Jako na kamarádovi.“ „Moţná jsme mohli být něco víc neţ kamarádi,“ řekla vlídně. 114

Zachytil její pohled. „Nelţi mi, Ann.“ „Ještě pořád mě miluješ, viď?“ „Ano.“ „Miluj mě tedy.“ „Musím tě zabít,“ řekl. Usmála se. „Nejdřív mě musíš políbit.“ „Proč?“ přivřel oči. „Musíš mě na rozloučenou políbit.“ Nahnula se kupředu, jako kdyby ho chtěla políbit. Opatrně přitom zvedala levou paţi směrem ke svíčce a pravou posunula blíţ k jeho noţi. „Protoţe já zabiju tebe.“ Zaútočila dřív, neţ jí slova splynula ze rtů. Chňapnout po svíčce nebyl ţádný problém. V okamţiku ji drţela v levé ruce. Plamen rychlým pohybem skoro zhasl. Trochu vosku jí ukáplo na ruku mezi palec a ukazovák. Chad jí neuměl číst myšlenky. Naprosto ho překvapila. Zíral na plamen dokonce i kdyţ natočila svíčku směrem k němu. Ještě jednou mrkl. Mrštila mu horký vosk do očí. Svíčka zhasla. Očekávala to. Byla naprostá tma. Ale nepotřebovala světlo, aby slyšela Chada vykřiknout. Prudce zvedl ruce k očím – slyšela to. Sáhla po noţi. Tady narazila na neočekávanou překáţku. Mozku se nepodařilo překonat ostrou bolest, která ji vystřelila z ramene do paţe. Vyjekla. Ale nedovolila, aby ji bolest zastavila. Natočila se bokem a záměrně praštila Chada temenem do obličeje. Ucítila, ţe ho zasáhla rovnou do nosu. Svalil se dozadu a ona se na něj vrhla a sevřela ho koleny. Uţ ho znovu neuhodila, aby neztrácela čas. Nůţ byl to jediné, na čem záleţelo. Stačilo, aby ho jednou bodla do ţivotně důleţitého místa a bylo by po boji. Ann trvalo několik vteřin, neţ se noţe zmocnila. Do té doby se Chad natolik vzpamatoval, ţe ji praštil do zubů. Nebyl ani o deset kilo těţší neţ ona, ale byl silný. Po ráně pěstí se jí zatočila hlava a myšlenky se jí zamotaly. Naštěstí právě v tu chvíli její levá ruka sevřela rukojeť noţe. Spíše instinktivně neţ na základě vědomého rozhodnutí vytáhla nůţ a rozřízla mu břicho. Kdyţ toho dne odpoledne skupina odpočívala u řeky, Ann viděla, jak si Chad brousí svůj nový nůţ o kámen. Ostří bylo jako břitva a v 115

tom směru měla štěstí. V důsledku boje se bunda Chadovi rozevřela a sesunula se do stran; nic jí nebránilo, aby zasáhla vnitřnosti. Kdyby trochu víc přitlačila, mohla ho hned tehdy a tam smrtelně zranit. Na druhé straně mu takhle způsobila velkou bolest. Kdyţ mu noţem rozřízla břicho, zaječel tak, ţe se jí vyčistila hlava. Zařval tak hlasitě, ţe jí začalo zvonit v uších. „Ann!“ vykřikl a paţe mu ochable klesly podél těla. Ann otočila nůţ v levé ruce. Ostří směřovalo přímo dolů. Teď stačilo, aby ho bodla doprostřed hrudi. Srdce by se mu rozskočilo. Jeho krev by se vyvalila a vsákla by se do podlahy jeskyně. Krvácel by tak, jako krvácel Jerry. Krvácel by víc. To byla spravedlnost. To je pomsta. Měla by si ji přát. Jeho krev by jí měla chutnat sladce. Před půl hodinou, kdyby věděla to, co ví teď, by tomu tak bylo. Ale mezitím se jí cosi přihodilo. Uvědomila si, ţe její rok trvající nenávist vůči Sharon neměla ţádný důvod. Bylo to skoro jako kdyby se cosi v ní zlomilo a oslabilo ji, nebo se s cvaknutím spojilo a ona zmoudřela. Neexistuje ţádný důvod k nenávisti. Ann si uvědomila, ţe Chada nemůţe zabít. Znala ho příliš dlouho. Byl to její přítel, i kdyţ byl šílený. To však neznamenalo, ţe ho nechá, aby on zabil ji. Ann o kaţdém náhlém nápadu střízlivě uvaţovala, zvláště kdyţ byl její ţivot v sázce. Byl zraněný. Ona měla nůţ. Měla by být schopná uniknout. Vyskočila a nechala ho leţet na podlaze jeskyně. Rozhodla se, ţe za to, co provedl s jejím ţivotem, mu dá poslední dárek. Tvrdě ho kopla do boku. Zasténal. „Víš, Chade,“ řekla. „Vlastně jsem tě nechtěla políbit. Nebyla bych tě políbila, ani kdybys byl poslední ţivá bytost na zemi.“ Ann vrávorala k otvoru do jeskyně. Musela se vrátit zpátky k místu, kam skočila. Musela mluvit se Sharon a Paulem. Musela se dostat na policii. Kdyţ vyšla ven, všimla si, ţe není taková tma jako předtím. Kdyţ Paulovi tvrdila, ţe bude bezměsíčná noc, neřekla mu úplnou pravdu. Měsíc měl pouze vyjít pozdě. Na východní obloze svítila bílá záře a ji to potěšilo. Konečně uvidí, kam jde. Jeskyně byla vysoko, v nerovné skalní stěně, která se tyčila téměř 116

přímo nad řekou. Cesta dolů byla strmá, ale aspoň tu nějaká cesta byla – ne tak bezpečná nebo hladká jako schody, po nichţ se dostala na most, ale pouţitelná. Uvědomila si, ţe Chad ji přenesl přes most a kus nad něj. Byla na jiţním břehu řeky. To bylo jak dobré, tak špatné. Bylo to špatné, protoţe si nebyla jistá, kterým směrem most leţí, jestli je od ní napravo nebo nalevo. Pokud měla mít nějakou naději, ţe se ještě dnes v noci setká s ostatními, musela by ho znovu přejít. Bylo to dobré, protoţe most drţel pohromadě starý provaz a ona měla ostrý nůţ. Neţ začala sestupovat, ohlédla se Ann přes rameno. Chada přirozeně vidět nemohla; nemohla vidět několik metrů do nitra jeskyně. Měla pocit viny, ale trápil ji i strach. Právě teď moţná na té ubohé kamenné podlaze vykrvácí k smrti. Nebo se moţná zvedá na nohy a myslí na vraţdu. Času nebylo nazbyt. Pospíchala. Ann se nedostala daleko, kdyţ jí znovu začalo ubývat sil. Krátký spánek v jeskyni zřejmě neposkytl jejímu tělu dost času, aby doplnilo zásobu krve. Strašně ji bolela hlava; bylo to, jako by jí někdo svařoval lebeční kosti. Rty měla rozpukané a krvácely jí. Její dřívější závrať se vrátila. Napůl očekávala, ţe z měsíce, který vyjde na východě, bude kapat krev. Jediná myšlenka jí dávala sílu. Svět se dozví, ţe se můj bratr nezabil. Cesta dolů byla úzká a vlhká. Nebyla daleko od Zimního jezera; napravo od sebe viděla jeho široké temné obrysy. Peřeje se tu zuţovaly a tříšť stříkala vysoko na stěny útesu. Dvakrát jí ujely nohy a moc nechybělo, aby sklouzla dolů. Pokaţdé ji zachránila ţivot šikovně rostoucí větev. Ptala se sama sebe, zda si Bůh přeje, aby přeţila. Znovu v něho začínala věřit a modlila se místo, aby ho proklínala. To, ţe byla tak blízko u jezera, ji dovedlo k závěru, ţe Chad ji od mostu musel nést dolů po proudu. Její dedukce byla pravděpodobná, ale byla to jenom spekulace. Vlekla se hrozně pomalu. Nepřestávala se ohlíţet přes rameno. Teď si nadávala, ţe mu alespoň nepořezala nohy. Její úzkost rostla tím víc, čím slabší se cítila. Naštěstí, podle toho, co viděla, vedla od jeskyně jenom jedna cesta dolů. Nemohl se k ní tajně přikrást. Konečně se Ann dostala k vodě a otočila se na západ, nahoru proti 117

proudu, zpátky k ostatním. V té době se uţ měsíc vyhoupl nad obzor a ona měla dost světla, aby při kaţdém kroku pečlivě kladla nohy. Bylo to důleţité. Kameny byly kluzké, uvolněné; kotníky se jí v botách podvrkávaly doprava a doleva. Bolelo ji to a vyčerpávalo. Měla ţízeň, ale neodváţila se sehnout a napít. Bála, ţe by nebyla schopná znovu se postavit. Nebo ţe by Chad toho okamţiku vyuţil, aby se na ni vrhl. Čím dále šla, tím přesvědčenější byla, ţe ho má v zádech. Cítila, jak ji jeho oči sledují, jeho roztouţený pohled, který po ní neţádal nic víc neţ obětování jejího bratra a podříznutí jejího krku. Tak daleko mě odnést nemohl. Musím vydrţet. Za deset minut uviděla Ann most. Mýlila se. Chad ji musel nést skoro půl druhého kilometru. Bez krve nemohla tolik váţit. Blízkost bezpečí jí dodala potřebnou energii. Třicetimetrový výstup nahoru na most jí trval jenom tři minuty. Ann se usmála, kdyţ vkročila na chatrnou lávku pnoucí se nad řekou. Zastavila se, aby nabrala dech, Podívala se za sebe, ale neviděla po něm ani stopy. „Všem jim to řeknu, Jerry,“ mumlala. „Ve všech novinách v tomhle státě si zaplatím celou stránku.“ Ann vyrazila přes most. Při kaţdém kroku se zhoupl. To ţádná halucinace nebyla. Prsty klouzala po laně, které tvořilo zábradlí, a cítila, jak je provaz roztřepený. Pár řezů noţem a most bude patřit minulosti. Kdyţ se Ann dostala na druhou stranu, znovu ji přepadla závrať. Klesla na kolena a zhroutila se na zem. Polovinou těla byla na tvrdé skále, druhou ještě na mostě. Všechno měla před očima rozmazané. Zaostřila zrak na měsíc, který teď visel několik stupňů nad obzorem. Nemohla si vzpomenout, kdy měl měsíc naposled kolem sebe kruhy. Nebo zkřivený úsměv na tváři. Přeřízni ty provazy a můţeš ztratit vědomí a nebude to vadit. Ann se nadechla, zvedla levou ruku, přitlačila nůţ k provazu a začala ho přeřezávat. Nebylo to příliš těţké, třebaţe byla téměř v bezvědomí. Při kaţdém přejetí noţem odskakovaly nové prameny a za minutu se provaz přetrhl. Ann se přesunula k dalšímu provazu a posadila se mimo most. Znovu se začala usmívat. Doufala, ţe Chad jde za ní. Jaké to pro něj bude překvapení, aţ uvidí, ţe most visí v 118

peřejích. Mohla by tam sedět celou noc a přes vodu se mu smát. Na kaţdé straně byly čtyři provazy. Ann nejdříve přeřízla všechny na jedné straně a pak se přesunula k druhé. Tam jí to trvalo déle. Třikrát musela přestat řezat, aby si odpočinula. Moţná, ţe nůţ byl čím dál tupější. Její mozkové buňky určitě otupělé byly. Teď muţ na měsíci kouřil doutník. Kouř se táhl po obloze nad její hlavou. To jsou mraky, ty idiotko. Řeţ dál. Most spadl přesně třicet minut po hodině duchů – o půl jedné. Ann zaznamenala čas pro příští generace. Rachot, s nímţ chatrná prkna spadla na tvrdé skály dole, byl hudbou pro její uši. Voda se zmocnila toho, co z mostu zbylo, a mrštila tím na stěnu protějšího útesu. Provazy na druhé straně nebudou takové síle dlouho odolávat. Moţná kusy mostu najde někdy v létě, aţ na svém člunu popluje po Zimním jezeře. Ann si uvědomila, ţe z Utahu neodjede. Seděla a opírala se o balvan. Tiše se smála. Pro tuto noc byla hotová. Nepůjde zpátky k ostatním. Ale ráno ji najdou – někdo ji najde. Budou hledat její tělo a najdou ji ţivou. Bylo chladno, ale léto se blíţilo. Nezmrzne. „Dokázala jsem to,“ zašeptala a hlava jí klesla. Byla ráda, ţe je to konečně za ní. Bylo to smutné. Moţná, ţe během svého krátkého ţivota příliš často proklínala Boha a on se na ni ještě pořád zlobil. Noc zdaleka ještě neskončila. Ann pod sebou uslyšela zvuky. Byly to kroky. „Paule,“ řekla tiše. Stín stoupal po kamenných schodech na její straně řeky. „Frede,“ zavolala. „Nebylo moţné rozeznat, jestli je to muţ nebo ţena.“ „Sharon?“ řekla. „Ne,“ odpověděl jí hlas. Chad! Ann se probudila rychle. Vyskočila a připravila si nůţ. Srdce ji v hrudi prudce bušilo. Na předposledním schodě se stín zastavil. Rozmáchla se noţem k úderu. Pak jí v očích explodovalo bílé světlo a oslepilo ji. 119

„Měl jsem ještě jednu baterku, o které nikdo nevěděl,“ řekl Chad. „Zhasni ji!“ zakřičela na něho a snaţila si zaclonit oči rukou, v níţ drţela nůţ. „Dobře,“ řekl. Světlo zhaslo. Znovu byla tma, ale teď byla plná teček. Jedna z těch teček byl Chad, ale ona nemohla rozeznat, která. „Nepřibliţuj se!“ varovala ho. „Dobře.“ „Zabiju tě!“ „To si nemyslím,“ „Přísahám, ţe tě zabiju!“ Čas. Pár vteřin. Oči zase budou vidět. „Nemohla jsi mě zabít před půl hodinou,“ řekl. Ustoupila o krok dozadu, mţourala a napínala uši, aby slyšela jeho blíţící se nohy nebo podle hlasu rozpoznala změnu vzdálenosti. Tečky začaly mizet. Stačilo, aby ho ještě chvilku zdrţela. Pak by ho mohla přeříznout na půl. „Myslíš, ţe jsem příliš hodná?“ zeptala se a snaţila se, aby její hlas zněl sebevědomě. „Co to ošklivé říznutí?“ „Nebylo moc hluboké, Ann. Jsem tady, ne?“ Zaváhala. „Jak ses sem dostal?“ „Na tom nezáleţí.“ „Ale já jsem zničila most. Jak ses sem dostal?“ „To je tajemství.“ „Dostal ses na most přede mnou?“ „Ne“ Zapraskala větvička. „Zůstaň tam, kde jsi!“ vykřikla a napřáhla nůţ. „Chci s tebou mluvit, Ann.“ Přikývla. Začala ho rozeznávat. Byl podlouhlá skvrna asi tři metry před ní. „Můţeme si promluvit,“ řekla. „O čem chceš mluvit?“ „Nechci ti ublíţit.“ „Dej mi šanci,“ hlesla. „Nechci, abys musela trpět,“ řekl. Kdybych ji zabil, netrpěla by. Kdo to řekl? Ona to řekla. Boţe. „Ty mě jenom chceš zabít,“ řekla. 120

„Ano.“ Ann znovu zamţourala. Byl od ní jen metr a půl! „Stůj!“ zakřičela. „Vrazím ti nůţ do srdce!“ Přistoupil o krok blíţ, viděla teď víc podrobností. Bylo na něm něco divného. Crčela z něho voda! Ale to nebylo moţné. Nemohl přeplavat řeku. Utopil by se. Nikdo to nevěděl líp neţ ona. Ann se ohlédla přes rameno. Voda se pěnila třicet metrů pod ní jako by to byl mořský příboj. Záměrně ji tlačil k vodě. Byl chytrý. Ať voda udělá špinavou práci. No, ona tu špinavou hru hrát nebude. Pevně se postavila. „Máš bolesti,“ řekl soucitně. „Máš pravdu.“ Rozpřáhla se noţem. „A ty mi jdeš na nervy.“ Udělal další krok kupředu. Měsíc mu zasvítil do očí. Byly jak jasné, tak tmavé. V měsíčním světle svítily, ale kdyţ se dívaly na ni, zdálo se, ţe pohlcují její světlo. Udělalo se jí špatně. Tu noc tam nebyla, ale poznala pohled, jaký Chad musel mít, kdyţ vrazil ústí pistole do pusy jejímu bratrovi a zmáčkl spoušť. Nic pro mě neznamenal. „Miluju tě, Ann,“ řekl. „Já tě taky miluju, ty grázle!“ Ann se proti němu rozmáchla. Za příhodnějších okolností by ho pravděpodobně zranila. Ale byla vyčerpaná. Minula a setrvačností udělala půlkruh, neţ se jí podařilo obnovit rovnováhu. Ale sebrala se rychle a chystala se ho znovu bodnout, kdyţ Chad podruhé rozsvítil baterku. Byla to špinavost. Instinktivně zvedla ruku, aby si zakryla oči, a přitom ustoupila dozadu. Udělala o jeden krok víc, neţ měla. Ann uklouzla. Spadla. Skoro se zřítila do řeky. Chad ji chytil za kotník. Visela hlavou dolů nad hřmícími peřejemi. Krev, která jí zbyla, se jí nahrnula do mozku a ona měla pocit, jako kdyby jí muţ na měsíci vrazil svůj doutník mezi oči. Lebka jí vybuchla bolestí. „Vytáhnu tě,“ řekl. „Nebraň se.“ Ann ještě pořád drţela nůţ v ruce. „Dobře.“ Začal ji opatrně vytahovat za nohu. Skalnatá stěna útesu jí odírala skráň. Ann napnula všechny síly k poslednímu pokusu. Nepodaří-li se jí to, zabije ji a nejenom ji. Během svého ţivota zabije ještě 121

mnoho dalších. Byl to šílenec. Neměli nic společného a nezajímalo jí, co řekl. Pravděpodobně by se pokusil zabít Sharon. Kdyţ Chad pomalu vytahoval její tělo zpátky na okraj, myslela Ann na Sharon. Litovala toho, co jí chtěla provést a hrozně ji mrzelo, ţe pokud se jí nepodaří zachránit se, neexistuje ţádný způsob, jak Sharon varovat. Nebo tu nějaký způsob byl? „Uţ jsi skoro nahoře,“ řekl Chad.

122

XI. „Nebýval tady most?“ zeptala se Sharon. „Ano,“ odpověděl Chad. „Co se s ním stalo?“ „Byl starý,“ řekl Chad. „Myslím, ţe spadl.“ Od konce procesu uplynuly dva dny. Odpoledne bylo jasno a teplo; na obloze nebyl ani mráček. Tentokrát přišli Sharon a Chad do Sunsetského národního parku od jezera. Chad měl pravdu, ţe je terén obtíţný; bez jeho pomoci by se nedostala tak daleko. Sharon dobře chápala, proč minule, kdyţ šli na útes, sem Chad přivedl skupinu ze západu. Ale kdyţ se dozvěděla, ţe se mohou k útesu dostat za pouhé dvě hodiny, trvala na tom, aby šli od východu. Chtěla mít hodně času, aby se porozhlédla kolem. Potíţ byla jenom v tom, ţe nevěděla, co hledá. Byli na jiţním břehu řeky, na římse, a dívali se do pěnících peřejí třicet metrů pod sebou. „Je tu nějaký jiný most?“ zeptala se Sharon. „Ne,“ odpověděl Chad. „Ale jak se dostaneme na druhou stranu? Chci se vrátit přesně na to místo, odkud Ann skočila.“ Chad si sundal brýle proti slunci a upřeně se na ni zadíval. „Necháš si tajemství pro sebe?“ zeptal se. „Tak dlouho, dokud mě neodvlečou zpátky před soud a neřeknou mi, abych o tom svědčila.“ „Znám jinou cestu přes tuhle řeku.“ „Kde je?“ Chad ukázal dolů na řeku. „Musíme jít tam dolů a vrátit se po 123

proudu dolů. Není to daleko.“ „Nemohli jsme jít rovnou tamtudy?“ zeptala se. „Ne. Ne bez horolezecké výstroje.“ „Co uděláme? Přehoupneme se přes vodu na liáně?“ Zasmál se. Uţ nebyl skleslý jako během procesu. „Uvidíš.“ Cesta dolů k vodě byla příkrá, ale Sharon si nemohla stěţovat. Po dlouhé době strávené v cele byla pro ni chůze na čerstvém vzduchu radostí. Kéţ by účel její návštěvy byl méně váţný. Byla věčná za to, ţe si můţe s Chadem povídat. Doufala, ţe na něj příliš nenaléhala, aby ji doprovodil. Rychle se dostali na dno rokle a otočili se zpátky směrem k jezeru. Šli podél řeky. Chůze způsobila, ţe se Sharon potila. Byla ráda, ţe jí na obnaţenou pokoţku padá jemná tříšť a svým chladem ji osvěţuje. „Je tu jako v nebi,“ řekla. Dokonce ani nepotřebovala repelent, který ji Chad dal. Komáři ji tentokrát nechávali na pokoji. „Dnes je krásný den,“ souhlasil Chad. Zavrtěla hlavou. „Tak báječně jsme se ten víkend bavili.“ Zarazila se. „Promiň.“ „Můţeš o tom mluvit.“ „Musí tě unavovat poslouchat mě.“ „Nikdy.“ Usmála se. „Jak je moţné, ţe jsi tak milý?“ „Musím nějak vynahradit to, jak vypadám.“ „Přestaň s tím. Jsi hezký. Myslím, ţe jsi.“ „Jo. Ale tebe právě pustili z vězení.“ Zasmála se. „Všeho si mnohem víc váţím. Víš, co jsem měla po skončení procesu k obědu?“ „Řízek.“ „Pizzu. S pálivou paprikou a silnou kůrkou. Celou dobu, co jsem byla v cele, jsem o takové snila. Na zeď jsem si kreslila obrázky pizz.“ Povzdychla si. „Ale byl to praštěný oběd. Můj právník mi pořád dával ruku na koleno. Dokonce i kdyţ tam seděla moje matka. Ona ho povzbuzovala. Myslí si, ţe je to muţ pro mě. Řekla mu, aby mi příští týden zavolal.“ „Byl to John Richmond?“ 124

„Jo.“ „Je to chytrý chlapík,“ řekl Chad. „Máš úplnou pravdu. Věříš, ţe přišel na Annin a Paulův plán?“ „Ne. Viděla jsi Freda od té doby, co jsi se dostala ven?“ „Včera mi zatelefonoval. Omluvil se za to, co říkal potom, co Ann skočila z útesu. Pak řekl, ţe musí jít.“ „Půjdeš s ním znovu na rande?“ zeptal se Chad. „Ne.“ „Chceš?“ „Ne. Objevila jsem na něm něco, co se mi nelíbí. Je milý jen tehdy, kdyţ má v sobě pár skleniček.“ Šťouchla ho do boku. „Kromě toho chci jít na rande s tebou.“ Chad se rozjasnil. „Opravdu?“ „Jo.“ „Ale jenom jako přátelé, viď?“ Zčervenala. „Moţná ne.“ „Brala jsi ve vězení nějaké tvrdé drogy?“ „Ne! Proč to říkáš? Zdá se ti, ţe mám něco s hlavou?“ „No…“ řekl. „Jenom proto, ţe si s tebou chci vyjít?“ „No…“ „Chade! Jsi ohromnej kluk.“ Ztišila hlas. „Nechceš jít se mnou na rande?“ Zaváhal. „Jistě.“ „Ještě pořád ti schází, viď.“ Zastavil se a zahleděl se do studené vody. Zdálo se, ţe jeho tvář pohasla. „Zvlášť na tomhle místě.“ Dotkla se jeho boku. Na rozdíl od posledního výletu do těchto míst měl na sobě košili. „Neměla jsem tě sem tahat.“ „Byl to můj nápad.“ „Ty víš, ţe ne.“ V rozpacích pokrčil rameny. „Lichotí mi, ţe máš o mne zájem. Jde jenom o to, ţe –“ „Ţe jsem o tebe nikdy předtím neměla zájem?“ „Myslím, ţe ano,“ řekl zdráhavě. Sharon se podívala nahoru na jasnou oblohu. Řekla si, ţe by se 125

měla dívat nahoru častěji. Bylo třeba, aby si líp uvědomila, co je důleţité. „Pokud se pamatuji,“ řekla, „tak jsem vţdycky přemýšlela o své budoucnosti. Čeho chci dosáhnout a jak to získám. Chodila jsem do školy, se všemi se bavila, byla jsem milá a vůbec, ale nikdy jsem tam opravdu nebyla. Myslela jsem vţdycky na hudbu. Ne, myslela jsem na sebe. Jenom na sebe. Byla jsem tak soustředěná sama na sebe, ţe jsem si nikdy neuvědomila, ţe Jerrymu na mně tolik záleţelo.“ „Neměla by ses tím tolik zabývat.“ „Ale já chci. Chci teď pro změnu přemýšlet o druhých. Jerry není jediný příklad.“ Začala být rozrušená. „Podívej se na mou nejlepší přítelkyni. Ann mě k smrti nenáviděla a já jsem o tom ani nevěděla. Co o tom víš?“ „Není pravda, ţe tě Ann nenáviděla.“ „Určitě ano, aby se pokusila o to, co udělala.“ Sharon zkřivila tvář. „Kéţ bychom si o tom byly promluvily. Kéţ by mi byla řekla, co cítí.“ „Ann to měla popletené,“ řekl Chad. Kopl kamínek do vody. „Totéţ platí o mém bratrovi.“ „Mluvil jsi s ním od té doby, co jsme byli v té místnosti?“ „Ne. A nebudu s ním mluvit.“ „Opravdu si myslíš, ţe ji zabil?“ „Řekněme jenom, ţe vím, ţe jí vyuţil.“ Sharon si povzdechla. „Jen před pár týdny jsme šli podél téhle řeky jako jedna velká šťastná rodina.“ Chad jí stiskl ruku. „To, co jsi právě řekla, pro mne moc znamená.“ „To jsem ráda,“ přinutila se Sharon k úsměvu. „Na naší první schůzce musíme jít na pizzu. Nezbavila jsem se své posedlosti.“ Usmál se. „Mohl bych ti poloţit ruku na koleno.“ Rozcuchala mu vlasy. „V tom případě nevezmu matku s sebou.“ Pokračovali v pochodu. Po patnácti minutách začali vystupovat nahoru po úzké stezce, která je dovedla několik set metrů nad řeku. Sharon neměla výšky ráda. Kdyţ se podívala dolů, měla závrať. Byli v půli cesty na vrcholek útesu, kdyţ se Chad zastavil před otvorem do jeskyně. 126

„Snad tam nepůjdeme?“ zeptala se. Chad vytáhl z batohu baterku. „Nedělej paniku. Mám nové baterie.“ „Ale já se chci dostat na druhou stranu řeky.“ „Důvěřuj mi,“ řekl. Pohlédla do jeskyně. Byla tam tma jako v pytli. „Věřím ti.“ Vešli dovnitř. Podlaha byla vlhká, strop nízký. Sharon neměla jeskyně ráda. Připomínaly jí lvy, tygry, medvědy a vězeňské cely. Zeptala se Chada, jestli by náhodou nemohli narazit na medvěda a on řekl, ţe je moţné všechno. Od té chvíle se přilepila na jeho batoh. Nůţ, který jí předtím dal, měla bezpečně zastrčený v koţeném pouzdru za pasem, ale přála si, aby měla svou baterku. Jeskyně se svaţovala dolů, točila se pomalu doprava a mokré dno se začalo ztrácet pod dvěma centimetry tekoucí vody. Kdyby bylo dno méně drsné, určitě by uklouzla a sjela do nitra země. Voda prosakovala stěnami, stropem – déšť protékající pevnou skalou. Chvíli jí trvalo, neţ si uvědomila, co dělají. „Ta jeskyně vede pod řekou!“ řekla. „Přesně tak.“ Pevněji se chytla jeho batohu. „Co kdyţ se strop jeskyně provalí dolů?“ „Pak se utopíme.“ „Měl jsi mi říct, ţe mě povedeš touhle cestou.“ „Nešla bys.“ Poklepal jí na ruku. „Uklidni se. Tahle jeskyně existuje tisíce let. Pár minut ještě vydrţí.“ Dno přestalo klesat a náhle se vyrovnalo nebo spíš zmizelo pod studenou černou říčkou. Na jejím okraji se Chad zastavil. Pokud byl její smysl pro orientaci správný, tekl tento potok opačným směrem neţ Whipping River. Zeptala se na to Chada a on přikývl. „Nevlévá se do Zimního jezera,“ řekl a jeho hlas doprovázela v dlouhé tajemné jeskyni ozvěna. „Ale hlouběji do země.“ „Zásobuje ho voda, která prosakuje z řeky?“ „Částečně. Ale myslím si, ţe část vody musí pocházet z jezera. Pamatuješ se na ty dělníky, kteří se při stavbě mostu zřítili do Whipping River a zmizeli?“ Kývl směrem k prostředku podzemní říčky. „Potom, co klesli na dno jezera, připluli pravděpodobně tudy.“ 127

Sharon se zachvěla. Pochybovala, ţe by dohlédli aţ na konec tunelu, i kdyby měli silnou baterku. Zdálo se, ţe je nekonečný – vypadal spíš jako díra do prázdných hlubin prostoru neţ jako jeskyně směřující ke středu země. Toto místo jí připadalo jako z jiného světa. Nelíbilo se jí. „Jak je tu hluboko?“ zeptala se. „Uvidíš.“ „Chade! Nepřejdeme na druhou stranu.“ „Venku je horko. Za pár minut budeš suchá.“ „Ví o téhle jeskyni ještě někdo jiný?“ „Myslím, ţe ne.“ Sevřela mu ruku. „Neřekl jsi o tom Paulovi, ţe ne?“ Dal si s odpovědí na čas. „Ne.“ Jen jsem nechtěla stoupnout na Annino tělo, to je všechno. Byla to hrozná myšlenka. Kéţ by ji nenapadla. Nemohla se jí zbavit. Zdálo se, ţe Chad jí čte myšlenky. Měl tuto schopnost. „Chceš, abych tě vzal na záda?“ zeptal se. „Ne. Mohl bys kvůli mně uklouznout.“ Pak by světlo mohlo zhasnout. Hrozná představa. Ruku v ruce vstoupili do vody. Měkké dno rychle klesalo; po deseti metrech jí voda sahala po pás. Nebyla jenom studená. Byla ledová jako smrt. Vystupovala jí nahoru po stehnech a po zadku a pak stehna ani zadek necítila. Nasucho polkla a chutnalo to jako led. „Neboj se,“ zašeptal Chad. „Co?“ „Na chvilku zhasnu baterku.“ Ne! Ne! Ne! Z ledu v krku se jí chtělo zvracet. Chad zhasl baterku, aniţ by slovem zaprotestovala. Na tváři se jí usadila tmavá deka. Byla tlustá, neproniknutelná – měla pocit, jako kdyby se dusila. Chad pustil její ruku a ona by vykřikla, kdyby toho byla schopná. Pak jeho ruce zavadily o její paţe. Trhla sebou při tom doteku, na chvilku si představila, ţe to byl někdo jiný neţ Chad. Někdo jako ztracený stavitel mostu. „Neboj se,“ opakoval. „Nelíbí se mi to,“ vypravila ze sebe. 128

„Poslouchej.“ V tichu temnoty zaslechla slabé burácení a šumění. Byla to řeka. Byli přímo pod ní. Kapky jí dopadaly na temeno hlavy a na paţe. Chad jí pevněji sevřel paţe. „Není to romantické?“ zeptal se. Pořád se chvěla. „Nenávidím to.“ „Ale nezlobíš se na mě, vid?“ „Ne. Ale pojďme. Rozsviť světlo.“ „Víš to jistě?“ „Rozsviť světlo, Chade!“ Vypadalo to, ţe ho překvapila. Udělal krok dozadu. Chvíli nepromluvil, zdálo se, ţe nedýchá – nebyla dokonce ani schopná říct, jestli tam je. Pak jí do očí zasvítilo světlo a ona sebou bolestí trhla. Spěšně obrátil světlo nahoru. Neviděla nic jiného neţ tečky. Popadl ji za ruku. „Pojďme,“ řekl. Voda jí vystoupila aţ po prsa, ale ne výš. Velmi brzy začala hladina klesat – bylo zřejmé, ţe říčka není širší neţ řeka nahoře. Kdyţ vystoupili na břeh, uviděli půl tuctu jeskyní. Chad ji vedl k druhé zleva. Řekl, ţe ty ostatní částečně prozkoumal. Bylo to jednou, kdyţ byl po mnoho hodin ztracený pod zemí, dlouho potom, co mu zhasla baterka. Začal jí vyprávět svou podivnou historku, ale Sharon ho zarazila. Byla schopná s ním soucítit, ale blíţ se tou událostí zabývat nechtěla. Překvapilo ji, ţe se nezbláznil, kdyţ tak dlouho bloudil pod zemí. Pevněji stiskla Chadovi ruku a poprosila ho, aby si pospíšili na povrch. Jeskyně rychle stoupala. Byla kluzčí neţ ta předchozí a pro Sharon bylo obtíţné udrţet se na nohou. Příliš spěchala. Kdyţ zahlédla světlo, pustila jeho ruku a spěchala k východu. Myslel si, ţe je to komické. Chichotal se jako malý kluk. Rychle ji dohonil a předešel ji. „Chade!“ protestovala. Nezpomalil a ona by moţná ztratila důvěru, kterou k němu měla, kdyby se o chvíli později, kdyţ ostře zatočila doprava, jeskyně náhle nerozsvětlila. Sharon se hihňala spolu s ním, spíš úlevou neţ kvůli něčemu jinému. Chad si s ní jenom hrál. Byli blízko povrchu. 129

Východ byl níţ neţ vchod, mnohem blíţ k hladině řeky. Chad ukázal na římsu na druhé straně, kde před necelou hodinou stáli. Řekl jí, aby si pár minut odpočinula a usušila se, zatímco on obstará oběd. Měl hloupou náladu. Ptala se sama sebe, jestli ji chtěl políbit, kdyţ stáli dole pod řekou. I v teplých paprscích slunce měla pořád husí kůţi. Chad se musí ještě hodně učit, jak věci správně načasovat. Nechal Sharon o samotě. Řekl, ţe to tu prozkoumá, jestli tu nejsou známky něčeho podezřelého, ať uţ to znamenalo cokoli. Nevysvětlila mu, proč se chtěla vrátit. Intuice je něco, co se nedá vysvětlit. Sharon se rozhodla, ţe času, kdy bude sama, vyuţije ke krátkému odpočinku. Odhodila batoh a svlékla se do spodního prádla. Pak se natáhla na placatý balvan vedle malé tůňky, klidné zátočiny mimo hlavní tok řeky. Zpočátku se chvěla, ale teplo slunečních paprsků jí brzy proniklo hluboko do kůţe. Začala schnout, uklidňovat se a podřimovat. Nechtěla ale usnout. Stala by se příliš snadným terčem pro další Chadův ţertík. Kromě toho na sobě měla jenom spodní prádlo. Otočila se na bok a ponořila ruku do tiché tůňky. Měla ţízeň a čistá voda vypadala lákavě. Sharon ochutnala jenom lok a vodu okamţitě vyplivla. Čistá voda. Čistá jako sklo. Tůňka byla přes metr hluboká. Sharon viděla na dno. Všechno, co bylo na dně. „Jak se jmenuješ? Já jsem Ann Riceová. Ty jsi Sharon McKayová, je to tak?“ Ahoj. Sbohem. Sbohem, Ann. Kalhoty byly na cáry, košile a bunda roztrţené. Kolem spodní části trupu měla mnohokrát omotaný provaz, dlouhý moţná sto sedmdesát metrů, obtočený kolem těţkých, mechem pokrytých kamenů. Nikdo ve škole se Ann krásou nevyrovnal a v této hrozné chvíli, kdy ji objevila, byla Sharon smutná, ţe si uţ nikdy nebude Ann pamatovat takovou, jaká byla předtím. Sharon se dívala jen zlomek vteřiny neţ zavřela oči, ale hrozný obrázek jí pronikl příliš hluboko do duše. Napuchlé černé tváře. Zkroucená rudá ústa. Růţový proříznutý krk. Je to škoda, pomyslela si Sharon, ţe Ann uţ nemůţe zavřít oči a odvrátit zrak od toho, co zbylo z jejího těla. Ale ryby v řece byly asi hladové. 130

Anniny oči chyběly. Sharon se odvrátila a zvracela.

131

XII. Policajt byl stejný chlapík, který před několika týdny Sharon zatkl – tlustý a neomalený poručík George Artso. Měl plno podezřívavých otázek. Bylo zřejmé, ţe ji chce nasadit pouta a poslat ji vrtulníkem do jiné těsné cely. Bylo překvapující, ţe vrtulník vůbec mohl letět, kdyţ v něm na svém tlustém zadku seděl. Po objevení těla se Sharon a Chad okamţitě vydali hledat pomoc. Po nedlouhém pochodu naštěstí narazili na správce parku, který měl vysílačku. Od té doby, co Sharon vyzvracela doušek vody, uplynuly víc neţ dvě hodiny. Ţaludek měla úplně prázdný. Před deseti minutami počtvrté zvracela. Poručík George Artso stál a sledoval ji. Myslel si, ţe je velká komediantka. „Nechápu to.“ opakoval Artso a v tlustých rukou měl malý bílý zápisník. „Prostě jste náhodou zakopli o mrtvolu. Jak jste to udělali?“ „Uţ jsme vám to řekli,“ řekl Chad. „Byla to náhoda.“ „Ptám se tady té mladé dámy,“ řekl Artso. „Jmenuje se Sharon,“ řekl Chad uraţeně. „Náhodou,“ odpověděla Sharon. „Co jste udělali vy dva?“ zeptal se Artso. „Domluvili jste se, ţe budete říkat totéţ?“ „Proč předpokládáte, ţe vám lţeme?“ zeptal se Chad. Artso odloţil zápisník a dloubl Chada prstem do hrudi. „Řeknu ti proč, kluku. Mí muţi a já jsme dva týdny tuhle řeku prohledávali a po těle jsme nenašli ani stopy. Museli jsme tamtudy projít aspoň desetkrát. Pak si vy dva vyjdete na procházku do přírody a zakopnete o mrtvolu.“ „Prozkoumali jste během pátrání dno té tůně?“ zeptal se Chad. 132

„Tělo bylo zatíţeno kameny. Bylo potopené záměrně. Kdyby si Sharon náhodou nelehla vedle tůně, trvalo by to moţná roky, neţ by Annino tělo bylo objeveno.“ „Právě to se mi tu nelíbí,“ zavrčel Artso. „Tyhle kecy, ţe se to stalo náhodou. Kde jsi přesně byl, kdyţ mladá dáma našla tělo?“ Chad ukázal na vyvýšeninu nad tůní. „Tamhle.“ „Co jsi dělal?“ „Močil jsem,“ odpověděl Chad. „Takţe ty jsi především ani neviděl, kde tělo bylo?“ „To vypadá jako obviňující otázka,“ ohradil se Chad. „Jestli mě hodláte zatknout, udělejte to a přestaňte s tím,“ řekla Sharon. „Kdyţ to poslouchám, je mi z toho špatně.“ Artso vyštěkl. „Vám se udělá špatně při kaţdé vhodné příleţitosti, ne?“ „Byla to moje kamarádka!“ zaječela na něho Sharon a ukázala na bílé prostěradlo, které leţelo pod nimi na skalách vedle tůně. Dva policejní důstojníci stojící u těla vzhlédli, kdyţ uslyšeli rámus. „Znala jsem ji léta. Všechno jsme dělaly společně.“ Prstem dloubla Artsa do hrudi. „Jste kretén. Pamatuju se na tu noc před měsícem. Přinutil jste mě, abych šla osm kilometrů s rukama svázanýma za zády a já jsem se ničeho špatného nedopustila!“ Artso odstrčil její prst. „Jsi vzteklá, čubko. Viděl jsem to tu noc, co jsem tě zatkl. Proto jsem tě spoutal tak, jak jsem to udělal. Nezajímá mě, co ten bláznivý soud rozhodl. Podle mě jsi pořád vinná.“ Povšiml si záblesku kovu v její ruce. „Co je to?“ Sharon stáhla ruku zpátky. „Nic.“ „Co je to?“ naléhal Artso. „Prsten,“ řekl Chad. Prstýnek patřil Ann. Sharon jí ho dala před dvěma lety k narozeninám. Nebylo to nic přepychového – rubín velikosti desetiny karátu obklopený několika diamantovými úlomky. Sharon stál sto dvacet dolarů – tehdy to bylo všechno, co měla. Sharon byla vţdycky pyšná, ţe ho Ann den co den nosila, kdyţ jí patřily šperky, které měly stokrát větší cenu. Ann si zřejmě cenila její oběti a přátelství. S prstenem byla spojena zábavná historka. Kdyţ Sharon přemýšlela o dárku, zeptala se Chada, jaký je podle znamení 133

zvěrokruhu její kámen. Chad se v takových věcech vyznal. Řekl, ţe rubín, a zdálo se, ţe si tím je jistý. Ale spletl se, nebo moţná otázku špatně pochopil. Jeho měsíční kámen byl rubín – narozeniny měl dvanáctého července. Ann se narodila dvanáctého června a podle zvěrokruhu jí patřila perla. Kdyţ Sharon dala Ann dárek, omyl vyšel pochopitelně najevo. Sharon byla v rozpacích a chtěla prstýnek vyměnit. Ale Ann o tom nechtěla ani slyšet. Řekla, ţe se červený rubín hodí k jejím tmavým vlasům. A určitě se k nim hodil – k Anniným krásným vlasům se hodilo všechno. Od té doby, kdyţ byly samy, o prstýnku vţdycky ţertem mluvily jako o „Chadově prstenu“. Nikdy mu o jeho omylu neřekly. Byl na takové věci citlivý. Nepřeţil by to. Kdyţ se však na to Sharon podívala s odstupem, nechápala, proč Ann prstýnek nezničila v den, kdy Jerry zemřel. Sharon prstýnek našla blízko místa, kde objevila tělo, na severní římse, kde byl připevněn most, který spadl. Zatímco čekala, aţ přiletí policejní vrtulník, snaţila se Sharon přijít na jiné myšlenky a pečlivě zkoumala římsu. Překvapilo ji, kdyţ uviděla, ţe lana mostu byla přeříznuta noţem. Sharon to povaţovala za důleţité, protoţe pokud měla Ann v plánu dojít k autu, musela by přes most přejít. Sharon se domnívala, ţe je velmi nepravděpodobné, ţe by Ann věděla o Chadově jeskyni. Tato stopa naznačovala moţnost, ţe Paul přeřezal provazy ještě před jejich víkendovým výletem, aby Ann na tomto místě zastavil, aby ji mohl zabít a pohřbít v jezírku. Sharon měla v úmyslu tuto teorii s Chadem probrat. Nevěděla, proč se Ann nakonec rozhodla sundat si prstýnek. Zdálo se velmi nepravděpodobné, ţe by prstýnek mohl spadnout během jejího zápasu s Paulem. Ale i přesto byla Sharon šťastná, ţe ho našla. Prstýnek v ní vzbuzoval hřejivé vzpomínky. Určitě ho nechtěla dát sadistickému grázlovi, který by ho nepochybně u soudu pouţil proti ní. „Ukaţ mi to,“ přikázal Artso. „Ne,“ odmítla Sharon. „Kde jsi ho získala?“ vyptával se Artso. „Patřil Ann,“ vydechl Chad. „Ty jsi jí ho stáhla z prstu?“ zeptal se Artso. „To je nechutné.“ 134

„Vy jste nechutný,“ řekla Sharon chladně. Artso napřáhl svou tlustou dlaň. „Dej mi ho. Je to důkaz.“ Chad se dotkl jejího ramene. „Sharon, raději mu ho dej. Později ho dostaneme zpátky.“ Sharon tekly po tváři slzy. Podala mu prsten. „To je dárek, který jsem Ann dala k jejím šestnáctým narozeninám. Nestáhla jsem jí ho z prstu. To byste neměl říkat.“ „Jasně, ţe ne,“ řekl Artso a strčil si prstýnek do kapsy. „A ty slzy jsou určitě pravé.“ Obrátil se k Chadovi. „Chlapče, dával bych si na sebe pozor, kdybych se chystal strávit v tomhle parku noc s tou čubkou. Cítil bych se pořádně nesvůj, vzhledem k tomu, co dělá, kdyţ je s někým sama.“ Chad se zatvářil otráveně. „Můţeme jít?“ Artso neměl ţádný důvod, aby je zdrţoval. Odletěl vrtulníkem spolu s dalšími dvěma důstojníky a s tělem. Sharon se po tváři skutálela další slza. Kdyţ se odlétající vrtulník ztrácel z dohledu, zvedla ruku a zamávala. „Sbohem, Ann,“ řekla. Chad chtěl pro ten den se vším skončit. Navrhl, aby šli zpátky k autu a jeli domů. Kolem Anniny hlavy byl ovázaný malý oranţový ručník. Byl z laciného hotelu v San Diegu. Důkazy víc a víc naznačovaly, ţe vrahem je Paul. Zdálo se, ţe objevení těla připravilo Chada o sílu. Sharon se cítila zahanbená, ţe naléhala, aby pokračovali v pátrání a vrátili se na útes, kde tábořili. Byla sobecká, ale chtěla na vlastní oči vidět otvor ve stěně útesu, kde byla zaraţená kovová skoba, k níţ bylo připevněné Annino lano. Uvědomila si, ţe se musí pokusit dokázat sama sobě, ţe Johnova teorie o tom, co se oné noci stalo, je správná. Chad neochotně ustoupil. „Aţ se tam dostaneme, bude se skoro stmívat,“ řekl. „Budeme tam muset zůstat přes noc.“ „To mi nevadí,“ řekla Sharon.

135

XIII. Na

vrcholek útesu se dostali půl hodiny před západem slunce. Sharon byla vyčerpaná. Minulý měsíc mohla pochodovat jenom po cele a to její vytrvalost neposílilo. Poslední kilometr a půl musel Chad nést její batoh – cesta byla velmi strmá a Sharon lapala po dechu. Tentokrát byl pohled z vršku ještě víc uchvacující. V záři oranţového zapadajícího slunce byla celá rokle v plamenech. Na rozdíl od minule byl vzduch úplně klidný. Zdálo se, ţe celé místo je prostoupeno hlubokým mírem. Ale Sharon teď věděla, jak můţe zdání klamat. Zdálo se, ţe řeka je kilometry daleko, ale byla jenom sto sedmdesát metrů přímo pod nimi. Chad jí nedovolil spustit se přes okraj útesu a hledat otvor po horolezecké skobě. Řekl, ţe pro někoho tak nezkušeného jako je ona je takový pokus nebezpečný i za normálních okolností a ţe za soumraku by to bylo dvojnásobně nebezpečné. Několik minut se hádali a pak se dohodli na kompromisu. On se spustí přes okraj a najde otvor, aby mohla v noci spát, ale provaz nechá na místě. Ráno dostane příleţitost ona. Během několika minulých týdnů o tom slyšela tolik mluvit, ţe chtěla důkaz, který by mohla vidět a dotknout se ho. Nestačil mi Annin podříznutý krk? Chad upevnil lano ke stejnému kameni, jaký pouţil Paul. Věřil svým schopnostem; nechtěl, aby mu Sharon postupně podávala lano, jako on Paulovi. Protoţe nebyl vítr a bylo trochu vidět, mohla Sharon bez nebezpečí stát na okraji a sledovat Chadův sestup. Ve skutečnosti na okraji klečela. Cítila by se nesvá, kdyby se ve stoje dívala přímo 136

dolů do hloubky sto sedmdesáti metrů. Nedokázala si představit, jak odváţná Ann musela být, aby skočila do takové hloubky. „Buď opatrný,“ nabádala Chada, kdyţ slézal dolů. Lano měl obtočené dvakrát kolem pasu skrz speciální pás vybavený řadou háčků z nerezavějící oceli. Mrštně jako kočka skákal od trhliny k trhlině. „To je dobrá rada pro kaţdého horolezce,“ řekl. „Jak jsi s tímhle sportem začal?“ „Jsem blázen.“ „Musíš slézat tak rychle?“ zeptala se s obavami. „To není rychle. Pamatuju se, ţe Paul většinu času strávil v hloubce sedmnácti metrů. Skoba byla pravděpodobně tam. Je tam malý výstupek.“ „Myslím, ţe to vidím.“ Z boku stěny vyčníval asi metr dlouhý pruh skály široký méně neţ třicet centimetrů. „Jak na tom někdo mohl stát?“ „Museli být šílení,“ řekl Chad. Dostal se k římse v okamţiku, kdy se poslední paprsky slunce odlepily od úpatí útesu a stín vrhaný protější stěnou rokle k nim začal vystupovat jako tmavá ruka natahující se z nitra země. Slunce brzy zapadne. Sharon musela pořád myslet na černou říčku, která skrytě teče pod Whipping River. Připadlo jí, ţe její existence symbolizuje její vlastní situaci. Chladná a temná Ann Riceová existující pod povrchem přátelské a veselé Ann? Ne. Něco jiného. Co? „Buď opatrný,“ řekla. Chad se opatrně přesunul na římsu. „To uţ jsi říkala.“ „Vidíš to?“ „Dívám se.“ „Slunce uţ za chvíli zapadne,“ řekla. „Vím.“ Chad zkoumal kamennou stěnu jak dlaní ruky, tak očima. „Vidím to.“ „Je to tam? Jsi si jistý?“ „Ano.“ Sharon se nadechla a zachvěla se. „Pak je to pravda.“ „Myslím, ţe to je pravda,“ řekl Chad. 137

„Opravdu si myslíš, ţe Paul podřízl Ann hrdlo?“ „Musel to udělat.“ „Ale nemohl by ten otvor být od skoby někoho jiného?“ „To je moţné,“ řekl. „Chci teď vylézt nahoru.“ „Můţu ti pomoct?“ „Zvládnu to.“ Chad se vyšplhal nahoru jen s malými obtíţemi. Na někoho tak hubeného měl překvapivě silné paţe. Souhlasil s tím, aby mu podala ruku, kdyţ vystupoval na okraj. Neţ se narovnal, proţila krátký okamţik paniky, kdy měla pocit, ţe bude staţena přes okraj. Měla ho poslechnout a nechodit mu do cesty. Začala si rozmýšlet, jestli se zítra půjde na otvor podívat. Zdálo se, ţe to nemá ţádný význam. Měli se hned pustit do přípravy tábořiště, ale nakonec zůstali sedět u okraje útesu a dívali se na západ slunce. Den přinesl mnoho věcí, které museli vstřebat, příliš mnoho. Chadův bratr měl být souzen za úkladnou vraţdu. Ona měla v mysli vzpomínku na rozkládající se tělo přítelkyně, která by ji byla zavraţdila, kdyby k tomu měla příleţitost. Ale byla to pravda? Kdyby Ann chtěla, mohla ji shodit z útesu. Měla spoustu příleţitostí. Sharon se zeptala Chada, co si myslí. „Nechtěj po mně, abych pochopil Ann,“ řekl. „Nerozumím ani sám sobě.“ „Víš, jaká byla poslední slova, která mi řekla? Zeptala jsem se jí, jaké má do ţivota plány. Řekla mi, ţe ji nic nenapadá. Není to smutné?“ „Moţná připravovala svou fingovanou vraţdu.“ „Moţná,“ řekla Sharon. „Ale něco jsem zaslechla v jejím hlase. Myslím, ţe se mi pokoušela říct, jak je její ţivot prázdný. Kéţ bych se byla zastavila a vyslechla ji.“ „Jestli byl její ţivot prázdný, bylo to proto, ţe nebyla ochotná ho s nikým sdílet.“ „S výjimkou Paula.“ Chad zvedl kamínek a hodil ho dolů. Jeho ostrý tón ji překvapil. „On se nepočítá.“ „Nechceš o tom mluvit,“ řekla. „Promiň.“ Pokrčil rameny. „Je to jiné, neţ kdybych s ním vyrostl. Nezáleţí 138

mi na něm.“ „To nemyslíš váţně.“ „Myslím.“ Podíval se na ni a usmál se. „Ale na tobě mi záleţí.“ „A mně záleţí na tobě, Chade.“ Objal ji rukou kolem ramen. „Dnes v noci by mohlo být zima.“ Rozpačitě se zasmála. „Myslela jsem, ţe jsi říkal, ţe bude příjemně?“ „To jsem řekl?“ Přitáhla si kolena k bradě. „Vzpomínám si na to.“ Naklonil se k ní blíţ. Cítila na tváři jeho teplý dech. „Je pozdě,“ řekl. „Nevím, jestli se nám podaří najít dřevo na oheň.“ Byla ráda, ţe je šero. Věděla, ţe se určitě červená. „Díky bohu, ţe se můţeme zavrtat do dvou teplých spacích pytlů.“ „Sharon?“ „Co?“ „Můţu tě políbit?“ Zaváhala. Ţádný kluk se jí předtím na to neptal – většina to prostě udělala. „Jistě.“ Krátce ji políbil. Pak ji objal druhou rukou a začal ji znovu líbat. Odvrátila hlavu. „Co se děje?“ zeptal se rychle. „Nic.“ „Co?“ Nevěděla, co bylo v nepořádku. Ale v okamţiku, kdy se jeho rty dotkly jejích úst, udělalo se jí najednou zle od ţaludku. Mělo to pravděpodobně něco společného s Anniným mrtvým tělem; nemohla na ten pohled zapomenout. Věděla, ţe nikdy nebude moci. Ale pocit, ţe je jí na zvracení, ji rychle přešel. „Patřím k dívkám, kterým to dlouho trvá,“ řekla vlídně. Pustil ji. „Neměl jsem to dělat.“ „Proč ne?“ „Neumím to s holkama,“ řekl. „To není pravda. Kaţdá dívka by se cítila šťastná, kdyby tu s tebou byla.“ „Opravdu?“ Přikývla. „Tahle dívka se cítí šťastná.“ 139

Chvíli o tom přemýšlel. „Můţu ti něco říct?“ „Jistě,“ řekla. „Nikdy předtím jsem ţádnou dívku nepolíbil.“ „Páni. To je ale uráţka! Právě jsi políbil mne!“ Vypadal zmateně. Pak se zazubil. Musí si zvykat na její smysl pro humor. „Jaký jsem byl?“ Pohladila ho po ruce. „Vynikající.“ Vzal její ruku do své. „Ale neměl bych tě obtěţovat. Měla jsi únavný den. „Chtěl jsem toho policajta praštit přes hubu za to, jak tě otravoval.“ „Jsem ráda, ţe jsi to neudělal. Zastřelil by tě.“ Sharon se podívala na západní oblohu. Byla nádherně červená. To jí připomnělo Annin rubín. Proč si stáhla prstýnek těsně před tím, neţ zemřela? Ta otázka Sharon pronásledovala od okamţiku, kdy prstýnek našla na římse. A ještě další věc ji znepokojovala. Pokud šlo o most, neměl Chad pravdu. Nadporučík Artso řekl, ţe ještě před měsícem tam most byl. „Chade,“ řekla. „Vzpomínáš, co Artso říkal o tom, ţe jsme se náhodou octli u Annina těla? Co si o tom myslíš?“ „Nic.“ Artso je jenom hlupák. „Ale není to podivné, ţe po celou tu dobu nikdo jiný tělo neviděl?“ „Pochybuji o tom, ţe Artso a jeho lidé hledali tělo déle neţ půl dne.“ „Opravdu si to myslíš? Já nevím.“ Zvědavě na ni pohlédl. Světla rychle ubývalo. Jeho tvář byla temná, zvláště oči. „Co nevíš, Sharon?“ „Jenom jsem přemýšlela, to je všechno.“ „A co?“ zeptal se. „Nic.“ „To jsi řekla, kdyţ jsem tě políbil. Co to znamená?“ Sharon se zamračila. Chadův tón se změnil. Zněl podobně, jako kdyţ mluvil o Paulovi nebo Ann. A vţdycky o Ann mluvíval s takovou láskou. Jeho zloba jí připadala nepatřičná. Odtáhla od něho ruku. 140

„Kdyţ řeknu nic, znamená to nic,“ odpověděla. „Mluvila jsem jen o tom, jaká to byla náhoda, ţe jsem Ann našla právě já. Není divu, ţe byl Artso podezřívavý.“ „Podezřívavý?“ „Jo. Nepoznal jsi to z toho, jak se choval?“ „Podezříval tebe,“ řekl Chad. „To právě říkám. Jak by mohl podezřívat tebe. Ty jsi tam ani nebyl.“ „Správně.“ „Jo,“ přitakala. Následovalo nepříjemné ticho. Pak se Chad najednou postavil. „Jdu se podívat po dřevě.“ Upřeně se na něho dívala a ptala se sama sebe, co je v nepořádku. „Dobře.“ „Nebudu pryč dlouho.“ „Fajn,“ řekla. Ukázal na místo, kde zapadlo slunce. „Obloha je krásně rudá.“ „Je to nádhera.“ „Připomíná mi to rubín, který jsi Ann dala k narozeninám.“ Otočil se k odchodu. „Musejí ti ten prstýnek vrátit.“ Chytla ho za nohu a zastavila ho. „Právě jsem na to myslela.“ „Na co?“ „Na západ slunce a Annin rubín. Přemýšlela jsem přesně o tomtéţ.“ Chad se usmál. „Určitě ti dokáţu číst myšlenky.“ Sharon pustila jeho nohu. Cítila, ţe je tu něco hrozně špatného, ale nebyla schopná zjistit, co to je. Ale ten pocit – věděla, ţe jeho důvod se v kterýkoli okamţik objeví a ţe jí bude znovu zle od ţaludku. Jako kdyţ našla Annino napuchlé tělo. Jako kdyţ jsem políbila Chada. Ty dvě věci neměly nic společného. Jedna byla nepopsatelně hrozná. Druhá byla příjemná. „Co se děje?“ Mělo to být příjemné. „Nic,“ zamumlala. „Jsi si jistá?“ 141

„Ano.“ „Cítíš se dobře?“ Dívala se upřeně na oblohu. Taková tmavá červeň. Jako krev. „Ne.“ „Co se děje?“ opakoval. „Je mi zima.“ Jako kdyţ jsme se brodili přes tvou černou řeku. Pokusil ses mě tehdy políbit, ale neudělal jsi to. Řekla jsem ti, ţe to místo nenávidím, Chade. Bála jsem se tmy. I kdyţ tam nebylo nic kromě nás. Sharon najednou pocítila strach, ještě před tím, neţ jí bylo jasné, jaký je zdroj jejího strachu. Uţ teď mohla vidět otvor v jeho středu, červeň třpytící se na jeho vršku. Policisté řekli, ţe Ann měla ošklivý řez na temeni hlavy. Řekli, ţe si mohla rozbít hlavu, kdyţ skočila z útesu. Jeden policajt se divil, ţe v důsledku té rány nevykrvácela. Jistě, Ann vykrvácela kvůli jinému řezu. Někdo jí prořízl hrdlo. Ale Ann nepatřila k těm, kdo se nechají překvapit. Musela toho někoho vidět přicházet. Někoho, koho poznala. Protoţe Ann si ten prstýnek stáhla záměrně. „Rozdělám oheň,“ řekl Chad. Prstýnek, který Ann dostala dlouho před tím, neţ Paul vstoupil do jejího ţivota. Před dvěma lety, k narozeninám. Sharon si uvědomila, ţe měla odpověď na dlani ruky! Ann nechala prstýnek na římse, aby ji varovala! Chadův prstýnek! „Udělej to,“ zašeptala Sharon. Chad se otočil a odcházel pryč od okraje. Sharon se za ním dívala s hořícíma očima a děsivým pochopením. Jak odcházel, pomalu ho zahalily stíny. Hodily se k němu. Není divu, ţe kdyţ mu vypověděla sluţbu baterka, přeţil hodiny v temnotách hluboko v podzemí, a nic to s ním neudělalo. Bylo to proto, ţe jeho mysl uţ byla postiţená, naplněná temnotou. Nebyla to ţádná náhoda, ţe našla tělo. Chad ji přivedl přímo k němu. Potom, co jí nejdříve ukázal, kde je schovával celou tu dobu, co ostatní prohledávali řeku. Chad se zastavil v okamţiku, kdy Sharon přestávala rozeznávat 142

jeho obrysy. Ach, ne. Ach, Boţe. Její tón ho musel znepokojit. Její poznámka o náhodě. Věděl, ţe ona to ví! Pomalu se otočil. Pozoroval ji, jak se na něho dívá. Čekal, aţ se pohne. Vrhla pohled na svůj batoh. Byl sedm metrů nalevo od ní. Uvnitř byl nůţ, který jí Chad dal. Odepnula si ho od opasku uţ dřív, kdyţ ji začalo otravovat, ţe ji tluče do nohy. Její batoh byl zavázaný. Několik vteřin by trvalo, neţ by ho rozvázala a neţ by vydolovala nůţ, který zasunula po straně skoro aţ na dno. Zavolej na něho. Řekni cokoli. Řekni mu, aby ti přinesl pěkné silné poleno. Sharon nemohla mluvit a i kdyby se jí promluvit podařilo, věděla, ţe její dutý hlas by ho vyburcoval stejně, jako kdyby vykřikla slovo vrah. Udělal krok směrem k ní. Zastavil se. Zvedni ruku. Zamávej. Pošli mu pusu. Cokoli. „Sharon?“ zavolal. Zvedla ruku a slabě s ní pohnula. Chad udělal další krok směrem k ní. Zastavil se. Pak další. Sharon si dřepla. „Sharon?“ zavolal a začal zrychlovat krok. Napětí bylo nesnesitelné. Sharon skočila. Přímo k batohu. Kdyţ to udělala, Chad se rozběhl. Přímo k jejímu batohu. Sharon se k němu dostala první – byla mnohem blíţ. Šňůra, která zajišťovala vrchní chlopeň, byla zavázaná na stejnou jednoduchou smyčku, jakou všechny děti v zemi pouţívaly, kdyţ si zavazovaly tenisky. Kdyţ popadla oba volné konce a zatáhla opačným směrem, smyčka se ihned zauzlovala. Nemohla tomu věřit. Propadla panice a snaţila se šňůru přetrhnout. Neměla prakticky ţádnou šanci. Podařilo se jí jenom vytlačit si na prstech dvě čáry. Vzhlédla. Chad uţ urazil polovinu vzdálenosti! Přestaň za ně tahat. Dítě takový uzel dokáţe rozvázat. Sharon se soustředila na uzel. Brzy jí bylo zřejmé, co způsobilo problém. Jeden konec šňůry se zachytil do smyčky. Stačilo, aby ten konec vytáhla a uzel by se… 143

Uzel se rozvázal. Sharon rychle zvedla chlopeň a ponořila ruku do batohu. Její prsty našly spodní prádlo, tričko, další spodní prádlo. Proč si přinesla tolik spodního prádla. Měla si vzít zatracenou pistoli! Kde je ten nůţ? Mohl ho Chad vyndat? Ne, to není moţné, nespustila batoh ani na chvilku z očí. Uţ je skoro u mě! Sharonina ruka se dotkla něčeho, co mohlo, ale také nemuselo být špičkou koţeného pouzdra noţe. Znovu se jí zmocnilo to napětí. Kdyţ byl od ní Chad, běţící neuvěřitelně rychle, asi sedm metrů daleko, vyskočila, upustila batoh a začala rychle ustupovat. Chad zabrzdil svůj bláznivý běh a postavil se mezi ní a batoh. Začal kolem ní ostraţitě krouţit a tlačil ji k okraji. „Co to děláš?“ zeptal se. „Nic.“ „Co to děláš?“ naléhal. „Nic!“ vykřikla. „Něco tím sleduješ.“ „Nevím, o čem to mluvíš.“ Zastavil se. „Víš to, Sharon.“ Ona se také zastavila. „Nic nevím.“ Přistoupil o krok blíţ. Natáhl ruku. „Pojď sem.“ „Ne.“ „Neboj se.“ „Chci jenom odejít, Chade. Nic jiného nechci.“ „To není moţné.“ Slzy ji pálily v očích. „Proč ne?“ Smutně zavrtěl hlavou. „Nedělejme ze sebe hlupáky. Přišla jsi na to. Víš, ţe jsem to byl já. Nemůţu tě nechat odejít.“ „Nikomu to neřeknu.“ „Ano, řekneš.“ Přiblíţil se o další krok. „Mrzí mě to.“ Ustoupila dál. „Co chceš udělat?“ „To, co musím.“ Ohlédla se přes rameno. Ještě tři metry a spadne z útesu. Právě to chtěl. „Ty mě chceš zabít.“ „Nechci to udělat, Sharon.“ „Zastav se tedy,“ plakala a napřáhla prosebně ruce. „Zastav se, pro lásku boţí. Jsem tvoje přítelkyně, Chade. Nedělej mi to, prosím.“ 144

Zastavil se. Na chvíli. Hluboký smutek poznamenal jeho rysy. „Jak jsi na to přišla?“ „Annin prsten. Je to rubín. Je to tvůj měsíční kámen. Zmýlil jsi se, kdyţ jsi mi řekl, abych koupila rubín. Ann a já jsme mu říkávaly Chadův prsten.“ Rysy jeho tváře se zlomily. „Neměla narozeniny ve stejný den jako já?“ „Ne, o měsíc dřív…“ „Nechala ho tam, abys ho našla.“ „Ano.“ „Chtěla tě varovat.“. „Nech mě jít, Chade. Nikdy jsem ti nic neudělala.“ Chad sevřel ruku v pěst. „Nenáviděla mě.“ „Ne.“ Přitiskl si ruce na oči. „Jak to víš? Ani jsi nevěděla, co cítila k tobě.“. Sharon začala opatrně ustupovat od okraje. „Můţeme si o tom promluvit, Chade.“ „Není o čem mluvit. Udělal jsem správnou věc. Spávala s Paulem. Slyšel jsem je v loţnici, kdyţ jsem sekal trávník. Moje dívka spala s mým vlastním bratrem!“ „Nic o tom nevím.“ Chad odtáhl ruce z očí. „Kam jdeš?“ Ztuhla. „Nikam.“ „Jsi stejně špatná jako ona!“ „Ne.“ „Ani bys mě nepolíbila.“ „Políbila jsem tě před pár minutami. Byla jsem první dívka, která tě kdy políbila. Nevzpomínáš si?“ Přikývl a zdálo se, ţe se uklidnil. Nikdy neviděla takové náhlé změny nálady jako před chvílí u něho. Jistě, ani ho neviděla někoho zavraţdit. „Nechtěl jsem na tebe křičet,“ řekl. „To je v pořádku.“ Bezmocně pokrčil rameny. „Co můţu dělat, Sharon?“ „Nech mě jít.“ 145

„Všem řekneš, ţe jsem to byl já.“ „Ve jménu všemohoucího Boha ti přísahám, ţe to neudělám.“ „Lţeš. Dají mě do vězení. Paula osvobodí, nepotrestají ho. To není spravedlivé. Nemohu dovolit, aby se to stalo.“ Sharon se na něho upřeně dívala. „Dokáţeš mě zabít?“ Pohlédl na ni. „Ano. Nemám na vybranou.“ Sharon mu věřila. Nevěřila však, ţe další rozhovor zlepší její situaci. Rozhodla se. Nepochybně to bylo vůbec nejdůleţitější rozhodnutí, které kdy udělala. Vyrazila, aby ho uskutečnila. Chad se pohnul, aby jí zablokoval cestu. Ale špatně odhadl její úmysly. Nesměřovala ke stezce, která vedla dolů z útesu. Sharon se chtěla spustit z útesu. Zvolit si sama. Popadla provaz a pevně za něj zatáhla. Okamţik balancovala na ostrém okraji. Výraz pochopení se rozlil po Chadově tváři. Skočil k ní právě ve chvíli, kdyţ se přehoupla přes okraj. „Musíš lézt dolů tak rychle?“ Sharon svou rychlostí Chada zahanbila. Dostala se na malou římsu neţ by řekl švec Byla to zkušenost, kterou její smysly skoro nezaznamenaly, jenom rychlý klouzavý pohyb, ale stálo ji to značnou část kůţe a masa na obou dlaních. Měla štěstí, ţe ji to nestálo víc. Nikdy předtím netrénovala náhlé brţdění ve velkých výškách. Jo, mám kliku. Sharon naklonila hlavu dozadu; dlaně ji neuvěřitelně pálily. Chad se na ni díval z výšky sedmnácti metrů, v prodluţujících se stínech vypadal třicet metrů vysoký. Kopl nohou do provazu a snaţil se připravit ji o rovnováhu. Sharon vydechla, pustila lano a přitiskla se zády ke kamenné stěně. Roztáhla paţe a snaţila se nedívat se dolů. Pod nohama jí křupaly kamínky. Římsa byla jak kluzká, tak úzká. „Byla to hloupost,“ řekl Chad. „Nevím. Ještě jsem naţivu.“ „Budu muset jít dolů a dostat tě.“ „Proč na mě prostě nehodíš pár kamenů?“ „Tady kolem moc uvolněných kamenů není.“ Přikrčil se u okraje. „Máš nějaké otázky?“ „Kde se tady někde najde dobrý padák?“ „Jsi statečná dívka, Sharon. Ann byla taky taková.“ 146

„Doufám, ţe ti dala pořádně zabrat.“ Váţně přikývl. „Moc nechybělo a zabila mě.“ „Jak jsi to mohl udělat, Chade?“ „Potřetí je to mnohem lehčí.“ Sharon se obrátil ţaludek. Nikdy předtím neměla na zvracení celou rokli. Byla blízko další premiéře. „Co jsi udělal?“ „Udusil jsem Anninu matku. Byl jsem to já, kdo zastřelil Jerryho.“ „Proč?“ vykřikla. „Neměli mě rádi.“ „Jerry byl tvůj nejlepší přítel!“ „Myslel jsem si to. Ale chystal se mě zradit. Je to dlouhá historie.“ „Jak jsi přesvědčil Ann, aby skočila z útesu?“ „Nechal jsem ji, aby si myslela, ţe to byl její nápad.“ Odmlčel se. „Nepředpokládám, ţe se mi to s tebou podaří.“ Nemohu tady jen tak stát a čekat, aţ ten člověk sleze ke mně! Sharon měla strachem sevřené vnitřnosti. Zachvěla se, kdyţ se jí před očima zjevily Anniny prázdné oční důlky. Její vidění rozmazaly slané slzy a ona musela zavřít oči. Chad ji hodí do stejné řeky se stejnými rybami! „Všechno by bylo mnohem jednodušší, kdybys prostě skočila,“ řekl. Zavrtěla hlavou a potichu zasténala. „Unavuje mě to, Sharon.“ Ať jde do háje! Ať jde do háje! Z jeho strany to byla tak arogantní poznámka, ţe ji naštvala. To bylo to nejlepší, co se jí mohlo přihodit. Projel jí záchvat vzteku, který byl skoro tak uţitečný, jako ta zatracená zbraň. Přestala se chvět. Její strach ustoupil. Nebyl na něj čas. Přísahala si, ţe bude bojovat líp neţ Ann. Dnes v noci Chad nakrmí ryby. Sharon si otřela oči a zkoumala nejbliţší okolí. Hledala uvolněný kámen, větev, cokoli, čeho by mohla pouţít jako zbraně. Nic tam nebylo. Prohledala kapsy. To, co tam našla, se jí nejdřív zdálo být k ničemu: aerosolový rozprašovač s repelentem proti hmyzu a nádobka 147

s vazelínou. „Nikoho se ti nepodaří přesvědčit, ţe jsem spáchala sebevraţdu,“ zvolala. Hrála o čas. Mít repelent proti hmyzu v očích není ţádná legrace. Lano natřené vazelínou hrozně klouţe. Sharon si dala dvě a dvě dohromady a přišla na zajímavý nápad. „Nebudu mít ţádné problémy,“ řekl Chad. „Policisté viděli, jak tě nález Annina těla vyvedl z rovnováhy. Jenom jim řeknu, ţe jsi byla rozrušená a skočila jsi.“ Natáhla jednu ruku. „Jak vysvětlíš dlaně spálené od provazu?“ „Nech tu starost na mně, Sharon.“ „Jen se snaţím být uţitečná.“ Otevřela nádobku s vazelínou a nabrala si jí trochu na prsty. Začala ji vtírat do provazu před sebou. Chad jí věnoval pramalou pozornost. Znovu pozoroval oblohu. Rubínově červená ustupovala uhlově černé. A ona říkávala lidem, jaký je Chad poklad. „Narafičil jsi horolezeckou skobu tak, aby ji Fred našel?“ zavolala. „Ano. Věděl jsem, ţe ji někdo najde.“ „Dal jsi Johnovi tu knihu, která ho vyprovokovala k přemýšlení?“ „Prakticky jsem mu ji dal do ruky.“ „Přeřezal jsi lana mostu?“ „To udělala Ann,“ řekl. „Proč?“ „Myslela si, ţe jsem na druhé straně.“ Sharon pokračovala v nanášení vazelíny. „Povídej mi o svém dětství.“ „Co chceš vědět?“ „Obvyklé věci. Pokusil se tě někdo zadusit nebo ti podřezat krk?“ Urazilo ho to. „Zdá se, ţe si myslíš, ţe je to vtip.“ „Slyšíš snad, ţe se směju?“ Postavil se. „Měli bychom to skoncovat.“ „Nenech se ode mne honit.“ Chad neodpověděl. Zvedl provaz, na chvíli se k ní otočil zády a začal se spouštět z okraje. Neobtěţoval se provlékáním lana kovovými háčky svého speciálního horolezeckého pásu. Určitě si myslel, ţe to s ní snadno zvládne. Sharon vyuţila příleţitosti a dokončila namazání té části provazu, na kterou dosáhla, vazelínou. 148

Strčila si nádobku zpátky do kapsy, sundala víčko z aerosolu a připravila si ukazováček na píst. Drţela rozprašovač v pravé ruce, schovaný za svým tělem. „Vydrţ,“ zavolal Chad. „Uţ tam skoro jsem.“ „Můţe ti to trvat tak dlouho, jak ti to bude vyhovovat,“ zašeptala. Chad se pomalu spouštěl dolů. Nebyla si jistá, co má Chad v plánu, ale dovedla si představit, ţe dobrým začátkem by pro něho bylo kopnout ji do tváře. Jeho chování její podezření posílilo. Kdyţ byl o délku těla nad římsou a měl nohy právě nad její hlavou, přestal se spouštět. Měl vynikající koordinaci. Udrţoval rovnováhu na stěně útesu jako kdyby seděl na kamenné zdi. Ruce měl skoro metr nad místem, kde začínala vazelína. Musela ho přimět, aby se chytil níţ, aby k ní přiblíţil tvář. „Ahoj,“ řekla. „Můţeš to zjednodušit nám oběma, kdyţ prostě skočíš.“ „Dobrá. Pod jednou podmínkou.“ „Jakou?“ Levou rukou si sundala zlatý náhrdelník. Ann jí ho dala před dvěma roky k vánocům. Byl na něm nádherný dvoukarátový smaragd – její měsíční kámen. „Musíš tohle dát mamince.“ Zavrtěl hlavou. „To by vypadalo příliš podezřele.“ „Nechci, aby se smaragd při pádu rozbil. Víš, jak jsou smaragdy křehké. Podívej, ty se k mému tělu dostaneš jako první. Prosím tě, aţ budu mrtvá, dej mi ho znovu na krk, ale prozatím si ho vezmi.“ Uvaţoval. „Potom skočíš?“ „Slibuji.“ „Není to ţádný podraz?“ „Chade! Náhrdelník ti nevybuchne v ruce.“ Přikývl. „Dohodli jsme se.“ Spustil se o několik desítek centimetrů níţ a napřáhl levou ruku. „Dej mi ho.“ „S radostí.“ Jediným rychlým pohybem Sharon upustila náhrdelník, zvedla rozprašovač a stříkla mu repelent přímo do očí. Podařil se jí perfektní zásah z méně neţ třiceti centimetrů. Chad se pustil lana. Spadl. Ne, sklouzl. To byl velký rozdíl. Prudká bolest v očích způsobila, ţe sklouzl do míst, kde bylo lano natřené vazelínou. Jakmile se tam 149

dostal, sklouzl aţ na konec natřené části, neţ se mu podařilo provaz zase pevně chytit. Jeho sportovní zdatnost ji opět překvapila. Kdokoli jiný by uţ teď letěl vzduchem. Hlavu měl nyní v úrovni římsy. A jejích nohou. „Sharon!“ zvolal vyčítavě. Vší silou ho kopla do tváře. „Ty syčáku!“ V důsledku kopnutí odlétl od stěny. Bohuţel se pořád pevně drţel lana. Kdyţ se zhoupl zpátky k ní, pokusil se ji chytit za holeň. Byla pro něho příliš rychlá. Stoupla si kousek dál a znovu a znovu ho kopala, do úst, očí, do nosu. Za několik vteřin měl na tváři plno krve. Ale pořád se drţel a křičel na ni. „Přestaň!“ volal. „Nedělej to! Ubliţuješ mi!“ Sharon začala ztrácet naději, ţe se jí kdy podaří ho srazit. Při kaţdém kopnutí riskovala, ţe ztratí rovnováhu. Stačilo by, aby jednou minula, a padala by dolů k řece. Znovu napřáhla rozprašovač, sehnula se a opět mu stříkla do očí. To byla chyba. Chytil ruku, v níţ drţela plechovku. „Proč to děláš?“ ptal se. Obličej měl na kaši. „Protoţe mizerně líbáš!“ „Neříkej to!“ „Pusť mě!“ „Přestaň mě kopat!“ Sharon ho levou rukou dloubla do očí. Měla dlouhé nehty – její učitel hry na klavír se ji vţdycky snaţil přimět, aby si je ostříhala. Znovu měla přesnou mušku. Měkká tkáň vydala morbidní čvachtavý zvuk. Chad zařval a uvolnil sevření. Jen na zlomek vteřiny. Pak znovu sevřel lano na jeho samém konci, sedmnáct metrů pod ní. Copak ten člověk nikdy neumře? Zvedl napuchlou tvář a pokusil se na ni podívat. „Poranila jsi mi oči!“ řekl. „Tak mi to promiň!“ „Ann mi taky poranila oči!“ „Dobře udělala!“ „Já tě dostanu!“ Boţe, znovu se šplhal nahoru. Sharon vyskočila na provaz co mohla nejvýše, právě nad úsekem pomazaným vazelínou. Musela 150

vyšplhat jenom poloviční vzdálenost, ale určitě má méně neţ polovinu jeho síly, myslela si. Nohama se opírala o skalní stěnu, zakláněla se dozadu a prudce se vytahovala nahoru. Dvě věci ji přitom překvapily. Strach jí dával nadpřirozenou sílu a svírala lano mnohem pevněji, neţ mohla doufat. Třebaţe se stěna útesu zdála být poměrně hladká, bylo v ní mnoho malých děr a prohlubní, které její nohy rychle našly. Sharon vycupitala nahoru na útes s lehkostí pavouka lezoucího po zdi loţnice. Vytáhla se na vršek útesu, otočila se a podívala se dolů. Chad uţ byl za římsou! „Ty mizerně líbáš!“ nadával a velkými skoky se k ní blíţil. Nůţ! Sharon se vrhla k batohu. Strčila ruku otvorem dovnitř. To, co jí poprvé přišlo jako pouzdro noţe, skutečně pouzdrem bylo. Vytáhla nůţ a běţela zpátky k okraji. Lano mezi balvanem a okrajem útesu bylo napjaté. Sharon se ani neobtěţovala zjišťováním, kde je Chad – nebylo to důleţité. Klekla si a začala řezat lano. Nůţ byl tupý. Měla Chada poslechnout; kdyţ jí ho dal, řekl jí, aby si ho nabrousila. Jednotlivé prameny provazu se uvolňovaly šíleně pomalu. Na druhé straně byl provaz tenký. Netrvalo dlouho a přetrhl se. Díky Bohu! Ale ţádný výkřik se neozval. Proč nevykřikl? Sharon se připlazila k okraji. Dnes uţ zaţila hodně napínavých okamţiků. Nůţ měla připravený. Kdyby se po ní najednou natáhl a sáhl po ní krvavou prackou, uřízla by mu ji. Sharon se podívala přes okraj. „Zdá se, ţe jsi vyhrála,“ řekl Chad. Stál na římse a v ruce drţel přeříznutý provaz. Sharon radostně zatleskala. „Jsi v pasti.“ Nešťastně přikývl. „Cítil jsem, ţe přeřezáváš provaz. Věděl jsem, ţe se nahoru nedostanu.“ „Ztratil jsi nervy. Sešplhal jsi zpátky dolů. Zbabělče!“ „Drţ hubu.“ „Nedělej si starosti,“ vysmívala se mu. „Policie ti pomůţe nahoru.“ Hřbetem ruky si otřel zkrvavenou tvář. „Nebudu na policii čekat.“ Sharon se zarazila. „Snad se nepokusíš vyšplhat nahoru bez 151

provazu?“ „Kdyţ to udělám, co uděláš ty?“ „Probodnu tě. Uřeţu ti prsty.“ „Věřím ti to.“ Prohlíţel si skálu, která je oddělovala. Byla skoro úplná tma; nevěděla, co můţe vidět. „Tak jako tak by se mi nikdy nepodařilo vyšplhat poslední tři metry. Útes vybíhá ven.“ „Jenom tam zůstaň. Najdu někoho, kdo ti pomůţe.“ Zavrtěl hlavou. „Neposloucháš mě. Aţ se vrátíš, nebudu tady.“ „Kam půjdeš?“ „Dolů.“ Nevěděla, proč ji to vyvedlo z rovnováhy. Byl to psychopat. Tolika lidem způsobil bolest. Ještě před minutou se ho pokoušela zabít. Ale býval to její přítel. „Nemůţeš skočit,“ řekla. „Proč ne?“ „Protoţe nechci, abys to udělal.“ „Proč?“ „Protoţe jsi nemocný. Potřebuješ pomoc. Nemusíš umírat.“ „Jsem nemocný?“ zeptal se smutně. „Ano. Ale to neznamená, ţe tě nikdo nemiluje. Já tě miluju.“ „Ne, nemiluješ.“ „Ano. Dovolila jsem ti, abys mě políbil. Chtěla jsem jít s tebou na rande.“ „Uţ spolu nemůţeme jít na rande?“ Sharon vzdychla. „Bojím se, ţe ne, Chade.“ „Skočím.“ „Ne!“ Znovu si otřel tvář. Pořádně ho zřídila. Krvácel. Posunul se na římse a podíval se dolů. „Je to v pořádku,“ řekl. „Nebojím se. Zaslouţím si to. Zvoral jsem to. Zabíjení je špatné.“ „Sebevraţda je špatná. Poslouchej mě, prosím tě. Dej si na čas. Počkej pár minut. Přemýšlej o tom, co děláš. Svět je krásný. Patříš sem.“ „Ne.“ „Ano! Chci, abys tu byl!“ Chad se odmlčel. „Opravdu mizerně líbám?“ 152

Sharon se spustila na kolena a natáhla ruku přes okraj. Chtěla ho tím gestem povzbudit. Ale pak si uvědomila, ţe je to zbytečné. Jeho šílenství bylo jako podzemní řeka. Plynulo jen jedním směrem, do větší a větší temnoty. Ztratí ho. „Byl jsi úţasný, Chade. Byl to nejlepší polibek, který jsem kdy dostala.“ „Čestné slovo?“ „Jo.“ Pokývl si pro sebe hlavou. „To něco znamená.“ „Jo.“ „Nebude, ti vadit, kdyţ budu křičet?“ „Udělej, co budeš chtít, Chade.“ Napřáhl ruku stejně jako to udělala ona. Usmál se na ni. „Předtím, neţ zemřela, mi Ann řekla něco, co si budeš chtít poslechnout. Věděla, ţe já jsem zabil Jerryho. Řekla, ţe ji mrzí, co ti chtěla provést. Řekla, ţe udělala chybu, ţe jsi byla ta nejlepší přítelkyně, jakou kdy měla.“ Oči se Sharon zalily slzami. „Díky, ţe jsi mi to řekl.“ „To je v pořádku.“ Nadechl se. „Sbohem, Sharon.“ Zavřela oči. „Sbohem.“

153

Epilog Ještě

dlouho potom, co Chad dopadl na skály dole, byla v rokli slyšet ozvěna jeho výkřiku. Přivedla policisty. Kdyţ se svým věrným vrtulníkem přistáli na vršku útesu, seděla Sharon sama u ohně, který si rozdělala. Nadporučík Artso věděl, kde ji najde. Okamţitě ji zacvakl pouta a seznámil ji s jejími právy. Našel přeříznutý provaz a nůţ s jejími otisky. Její verzi přirozeně nevěřil. Jednal s ní jako s kusem bláta, i kdyţ vypadal šťastný, ţe ji znovu chytil při činu. Obvinění bylo stejné jako před tím. Úkladná vraţda. „Nemůţeš přestat shazovat své přátele z útesu, co, ty čubko?“ řekl Artso, kdyţ se nacpal vedle ní na zadní sedadlo vrtulníku. Pilot se vznesl do vzduchu. „Chci mluvit se svým právníkem,“ zavrčela. „Potřebuješ právníka,“ řekl Artso a říhl. „Dostanu se z toho,“ odpověděla sebevědomě. John ji z toho dostane. Ale jeho sluţby by mohly být drahé… „Kdyţ se znovu dostaneš do potíţí, bude to drahé.“ Sharon si řekla, jestli by neměla mít jiného právníka.

154

Christopher Pike

PÁD DO TEMNOT Z anglického originálu Fall Into Darkness, vydaného nakladatelstvím Pocket Books, New York 1991, přeloţila Magdalena Váňová Obálku navrhl Oldřich Pošmurný Vydalo Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit v edici Buldok jako svou 123. publikaci, Praha 1995 Odpovědný redaktor Josef Novák Vytiskl Signet Ţatčany, s. r. o. 1. vydání Cena 36 Kč ISBN 80-7171-050-4

155

156