Christopher Pike. Stopy hrůzy 34 Honba za přízraky

Christopher Pike Stopy hrůzy 34 Honba za přízraky

HONBA ZA PŘÍZRAKY Christopher Pike

Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit 2

Copyright © 1989 by Christopher Pike Translation © Miroslav Zeman, 1993 Published in the arrangement with Permissions & Rights Int. Ltd. ISBN 80-7171-019-9 3

Prolog V kostele.

Obětní beránek. Konečně chlapec pochopil, co s ním zamýšlejí. Kostel byl starobylý. Stál na pokraji malého, zapomenutého městečka. Jistě byl postaven proto, aby vzdoroval nepřátelské, nemilosrdné přírodě. Nedaleké poušti, ničící vše ţivé a jejím divokým větrům, přinášejícím písek a prach. Katedrála se hrdě tyčila do ţhavého dne i zoufalství pustých nocí. Mladík ji uviděl jiţ z dálky dvou mil. Temný obrys vysoké věţe korunovaný kříţem jej neodolatelně přitahoval nadějí na azyl, útočiště pronásledovaných. Hleděl na temnící se kostel s rozechvěním, s bušícím srdcem a s úlevou slzícíma očima. Potřeboval se ukrýt. Oni přicházeli. Skutečně cítil, ţe oni se jiţ blíţí. Hoch zaváhal, kdyţ se přiblíţil k vrcholu kamenných schodů. Zachvátila ho hrůzná představa, ţe nebude moci vstoupit. Je jiţ hodně pozdě, uvědomoval si, a jeho uštvaný, suchý a sípavý dech svědčil o směsi pocitů, jimiţ byl náhle zachvácen. Zdráhal se i jen pomyslit, ţe zůstane stát před tolik hledaným a vytouţeným azylem v naprosté bezmoci. Hleděl na velkou, starobyle kovanou kliku vrat a náhle si netroufl ji uchopit a stisknout. Zoufalý vzlyk roztřásl jeho tělo a za ním druhý, třetí. Váhal, a přitom si uvědomoval, ţe váhání ani hlasitý pláč tu nejsou na místě. Jen by Je na sebe upozorňoval. Pak by konečně byl konec. On si to také přál ukončit, ale nechtěl zemřít. Neměl na vybranou. Musel hledat pomoc tady. V chrámu Páně. 4

Váhal, ale nebylo jiné cesty. Lidé z blízkého městečka by mu nepomohli. Ani v tom případě, kdyby otevřel dveře a vstoupil přímo k nim do jejich domů. Věděl, ţe nic lidského jej nemůţe ochránit. Jen Bůh. Vztáhl ruku ke klice dveří. „Svatý Jeţíši, prosím,“ zašeptal tiše. Otevřel. S nesmírnou úlevou odtlačil těţké dveře a chladný proud vzduchu z hloubi chrámu ovanul jeho rozpálené tváře. Ucítil vůni vosku hořících svící, obklopilo ho ticho roků v bázni boţí šeptaných modliteb. Bylo zde značné šero. Skoro takové jako venku. Snad proto, ţe se zadíval na svícemi ozářený oltář, klopýtl o kamennou mísu se svěcenou vodou, která stála na nízkém podstavci blízko vchodu. Dotkl se vody špičkami prstů a marně se snaţil svlaţit vnitřní horečkou a proţitým děsem rozpraskané rty. Potřeboval se napít, ale zdráhal se nahnout a pít tuto vodu. Přece jen si uvědomoval, ţe můţe být plná zárodků a to jej odrazovalo. Měl rovněţ strach, ţe by se mohl dopustit rouhání. Raději se rychle pokřiţoval a pokročil dál do chrámu. Bylo to pusté místo. Jen jedna stará ţena v černém seděla v lavici. Vyrušena jeho příchodem, rychle povstala a kradmo na něj pohlédla. Urovnala si šál kolem ramen a zmizela v dřevěné zpovědnici, která stála v těsné blízkosti kamenné stěny na pravé straně kostelní lodi. Mladík se pomalu vzpamatovával. Musí zde tedy být kněz, přesvědčoval sám sebe. Určitě je ve zpovědnici a naslouchá zpovědi té paní. Na pravé straně oltáře byla malá svatyně Panny Marie. Nebyl v kostele jiţ léta, ale pamatoval si, ţe Matka boţí je pokládána za ochránkyni všech, kteří jsou v nebezpečí. Rozběhl se uličkou mezi lavicemi a poklekl před sochou Madony. Chtěl se pomodlit a také zapálit svíčku. Před podstavcem sochy hořely jiţ tucty tenkých svíček. Jejich plamínky opile blikaly v malých modrých a červených kelímcích plných teplem rozpuštěného vosku. Záře nepatrných plamínků vydráţdila jeho pláčem zvlhlé oči tak, ţe musel vyndat z kapsy kapesník a utřít si slzy, které se mu řinuly po obou lících. Stará pokladnička ze zašlého stříbra byla posazena kousek stranou od svatyně. Předpokládalo se, ţe kaţdý do ní vhodí nějaký peníz před zapálením svíčky. Prohledával všechny kapsy, zda nenalezne 5

nějakou drobnou minci. Nalezl pouze dva čtvrťáky. Ještě neţ je vhodil do pokladničky, zaváhal. Co kdyby potřeboval zavolat policii. To by potřeboval nejméně jednu minci a moţná, ţe obě. Bylo by přece pošetilé zbavovat se peněz pro účely jako byl tenhle, uvaţoval. Pak se rozpomněl, co viděl, co slyšel na vlastní uši a pocítil právě svýma vlastníma rukama. Spěšně spustil peníze do kasičky a došel si pro třísku, kterou by zapálil svíčku. Bohuţel, stále se mu to nedařilo. Ne a ne uklidnit knot, který se mu stále uhýbal. Málem ho to rozzlobilo, ale pak si uvědomil, ţe to jsou jeho ruce, které se třesou. Musel uchopit své pravé zápěstí levou rukou, aby zklidnil chvějící se paţi, a teprve teď mohl knot svíčky zapálit. Jeho svíčka hořela a chlapec zdvihl zrak k Panně. Byla překrásná a její něţná tvář mu pomohla zahnat hrůzu z duše. Začal se modlit. „Zdrávas Maria, milosti plná, Pán s Tebou, poţehnaná tys mezi ţenami a poţehnaný plod ţivota Tvého Jeţíš. Svatá Maria, Matko boţí, pros za nás hříšné, nyní i v hodině smrti naší, Amen.“ Opakoval modlitbu dvanáctkrát, pak další tucet a nakonec se cítil o něco lépe. Pak vstal a pomalu se vzdálil. Bytostně cítil, ţe si potřebuje oddechnout. Odpočinout někde v ústraní. Vybral si poloskrytou lavici v zadní části traktu. Strach z oněch, kteří ho sledovali, ho neopouštěl. Chtěl být někde blízko dveří. Pro všechny případy. Pochyboval však, ţe by v sobě našli tolik opováţlivosti, aby vstoupili do kostela a nerozplynuli se v plamenech před znamením kříţe. Myšlenka, ţe zde je pod boţí ochranou ho přece jen uklidňovala. Přesto se však jeho ruce nepřestávaly chvět. Stará paní v černém byla ve zpovědnici dlouho. Kdyţ konečně vyšla, k jeho údivu nepoklekla k pokání. Rychle odcházela a on stačil zachytit jen záblesk jejího nevraţivého pohledu od dveří chrámu. Pokusil se o úsměv, ale ona sklopila svůj vrásčitý obličej a ještě víc se zamračila. Musel jí připadat jako samo peklo. Kdyţ odešla, neváhal. Vstal a vydal se ke zpovědnici. Kněz si jistě musel velmi přát, aby odešel. Mladík uslyšel jeho povzdech, kdyţ usedal na dřevěnou lavičku. Zpovědník seděl na druhé straně průsvitné záclonky, na níţ se rýsoval jen jeho velmi nejasný stín. Chlapec si nebyl jistý svými pocity, kdyţ se dovtípil, ţe 6

obtěţuje. Rozhodl se na to nedbat. Podstatné teď bylo, ţe kněz se přece jen uvolil ho vyslechnout a nepoţadoval, aby odešel. Byla tu však věc, která mu vadila. Vnitřek zpovědnice. Vše kolem něj působilo dojmem neudrţovanosti a zchátralosti. Zavřít dveře za sebou mohl také pouze s velkým úsilím a náhle jím prostoupila místo očekávané úlevy předtucha a neblahý pocit, ţe za sebou zavírá víko vlastní rakve. Všechno rozechvění se vrátilo zpět a musel vynaloţit velké úsilí, aby ovládl dech. „Ano?“ zahájil kněz po víc neţ minutě zpověď, kdyţ hoch stále mlčel. Měl španělský přízvuk. Nebylo divu. Kostel nebyl daleko od mexických hranic. Byl to hlas starého muţe a chlapec zadoufal, ţe bude k němu dobrý. Po tomto vyzvání si tedy odkašlal a začal. „Poţehnejte mi, otče, protoţe jsem zhřešil. Je to jiţ mnoho roků, co jsem byl naposled u zpovědi.“ Zhluboka se nadechl. „Někoho jsem zabil.“ „Coţe?“ vyhrkl kněz vyděšeně. „Někoho jsem zabil.“ Chvíli bylo ticho. „Myslíš to váţně?“ „Ano, otče, velmi váţně.“ Tón jeho hlasu musel být přesvědčivý. Kněz se naklonil blíţe k okénku. Hoch cítil jeho dech na své tváři. Kněz vypil k večeři nějaký alkohol, stačil si chlapec pomyslit. „Kolik je ti let, synu?“ zeptal se kněz měkce. „Osmnáct.“ „Koho jsi zabil?“ „To nemůţu říci. Já to skutečně nevím. Mluvím asi zmateně, ale, věřte mi, nevím. Stejně na tom nezáleţí. To teď není vůbec důleţité.“ „Není to důleţité?“ V této chvíli je to vůbec má nejmenší starost, pomyslil si chlapec. Rychle zvaţoval, zda je to všechno pravda. Tady by se mohlo najít jádro všeho toho, co se mu přihodilo. Zapochyboval však, ţe logický a jasný rozbor událostí by byl tou správnou cestou. Ne, určitě ne, ale přesto začal od okamţiku, kdy měl doma v posteli strašlivý sen. Usadil se v malém prostoru, jak se dalo. Jeho pravá ruka se zapřela o zadní stěnu z vepřovic. Oranţový prach pouště špinil jeho 7

dlouho nepranou košili. Najednou se necítil tak dobře ukrytý. Spíš měl pocit, ţe se ocitl v pasti. Neměl dobrý pocit a přesto pokračoval. Kněz jiţ dlouho čekal. „To není důvod, proč jsem tady,“ řekl hoch. „Vysvětlím to v minutě. Ale nejdříve se vás musím na něco zeptat. Věříte na ďábla?“ „Jsem přece kněz.“ „Já vím, ţe jste kněz, ale spousta kněţí těchto dní říká, ţe ďábel je pouhá symbolika. Já myslím něco jako ve středověku.“ „Proč se na to ptáš?“ „Protoţe je to důleţité. Já to potřebuji vědět.“ „Já věřím v ďábla,“ řekl váţně kněz po chvilce ticha. „Dobře.“ Kněz se zeptal téměř měkce: „Jaké jsou tvoje problémy, synu?“ Mladík se jiţ těţko kontroloval. Slzy mu vytryskly z očí samovolně. Sáhl po kapesníku a utíral si tvář. „Já se tolik bojím.“ „Vyprávěj mi o tom.“ A chlapec začal hovořit.

8

I. Toho jitra, kdy se měl s partou zúčastnit ‚honby za pokladem‘ měl Carl Timmons sen. Stejný sen se mu zdál jiţ několikrát od loňského roku, ale přece jen byl rozdílný. Začínal jako obvykle a přesto, ţe vlastně průběh snu jiţ znal, prociťoval ho, jako by se tak dělo poprvé. Byl se svým nejlepším přítelem Joem na výletě. Stoupali na svých kolech prašnou hlubokou strţí. Obloha nad jejich hlavami byla bez mráčku a den sliboval být jasný a klidný. Měli spoustu času a tak se bavili bez starosti o svět a o to, co se děje kolem. Před nimi, na samém konci strţe, se objevila ohromná přehradní zeď. Joe, který se o takové věci zajímal, hned začal tvrdit, ţe musí být napuštěná a ţe za zdí musí být spousty vody a kdoví, jestli ne přímo přehradní jezero. Tohle si Carl vůbec nedovedl představit. Na jejich straně přehrady nebylo nic neţ suchý písek a prach. Carl předpokládal, ţe na druhé straně to bude stejné. Ve skutečnosti ho vůbec nezajímalo, jak to za zdí vypadá a bylo mu to upřímně jedno. Jenţe Joe se rád podíval na všechno, co míjeli, zblízka a přehradu přece nemohl minout. Popojeli ještě kousek a ani nepostřehli, ţe se mezitím obloha změnila. Temné mraky nad jejich hlavami nevěstily nic dobrého a brzy zatáhly celou oblohu. Netrvalo dlouho a první blesky prošlehly temnícím se krajem. Pozorovali, jak se nad přehradou blíţí déšť. Připomínal vysokou šumící vodní clonu. V pohledu na její příchod bylo cosi zvrhle krásného, plného nebezpečí, které varuje. Zatím k nim nedorazila, ale její příchod nemohl trvat dlouho. Joe se chtěl vrátit, měl obavy, ţe by přehrada mohla přetéci nebo dokonce 9

puknout. Carl však nepocítil z tohoto přírodního divadla nejmenší strach. Zeď je velká a silná, ujišťoval. Neviděl ţádný důvod, proč by ta trocha deště měla přehradě nějak ublíţit. Navrhl, aby vystoupili nahoru, podívali se na druhou stranu a na vlastní oči se přesvědčili, co tam vlastně je. Na jeho naléhání tedy vyrazili. Nedojeli daleko, kdyţ neobyčejně jasný blesk doprovázený ohlušujícím rachotem hromu rozrazil oblohu přímo nad nimi. Odporný zápach naplnil vzduch. Nebyl to zápach ozónu, ale pach spáleniny, čehosi, co blesk nedaleko od nich zapálil. Pak déšť dorazil aţ k nim. Dosud pevná a na troud vysušená půda se rázem změnila v lepkavé bahno. Carl velmi rychle vystřízlivěl ze svého úmyslu a další pokračování cesty k přehradě mu jiţ nepřipadalo jako skvělý nápad. Byl poděšený právě tak jako Joe. Svorně otočili svá kola a ujíţděli odtud pryč jako šílení. Pak s nebes spadla ona věc. Spěchali. Neměli proto nejmenší chuť zbytečně se otáčet a tak neviděli, co se to zřítilo. Stejně by je prudký déšť oslepoval. Pád čehosi hrozného a velkého však slyšeli. Věc spadla do vody jezera za zdí, ale rachot tohoto pádu byl hlasitější neţ hřmot bouře. Zápach sílil a oni šlapali do pedálů ze všech sil. Carl všechnu svou pozornost soustřeďoval na cestu a bál se porozhlédnout kolem. A přesto to udělal. Rozhlédl se teprve kdyţ se kola jeho bicyklu začala bořit a zařezávat hlouběji a hlouběji do bahna. Píchalo ho v boku, strašně ho pálilo na prsou a kaţdý yard cesty vpřed ho stál nesmírnou námahu. Cítil, ţe uţ dál nemůţe. Tady, právě tady se průběh snu onoho jitra změnil. Carl změnu vycítil, ale vysvětlit si ji dál nedokázal. Obvykle uţ jen vídal proud vody tryskající stále víc se rozvírající trhlinou v přehradní zdi. Tady býval obvykle konec snu. Někdy měl sen jen krátké pokračování v tom, ţe viděl, jak zeď puká, rozestupuje se, a obrovská vlna temné vody se na ně řítí. Pak uţ se budíval s výkřiky hrůzy a děsu. Dnes sen neprobíhal jinak, ale přece tu byl rozdíl. Voda, jeţ se divoce drala pukající zdí, nebyla jiţ čistou vodou. Měla nápadně rudý nádech a jeho napadlo, ţe ona věc, která spadla do vody za přehradou, musí krvácet. Úţasem nevěřícně strnul. Náhle si uvědomil, jak obrovitá musí být ona věc, aby její krev dokázala zbarvit všechnu vodu. Jak tomu dříve nevěřil, teď uţ byl přesvědčen 10

o existenci přehradního jezera. Joe zatahal Carla za košili a vykřikl, ţe musí jet dál, aby nezastavoval. Carl se sotva mohl hýbat děsem. Krvavá voda je konečně dostihla a rychle stoupala. Ve chvíli jim dosáhla k chodidlům a pak aţ ke kolenům. Konečně Carl překonal svou strnulost a vyrazil za Joem. Joe byl však silnější. S neuvěřitelným úsilím se dostal o několik stop dopředu a přitom nepřestával křičet. Byly to pološílené, nesrozumitelné výkřiky, jimiţ si snad dodával odvahu. Joe usilovně šlapal ve snaze dostat se z těchto míst co nejdál a úplně zapomněl dívat se, kam vlastně jede. Strţ byla dosti široká. Joe se však vydal doleva, přímo pod strmou stěnu z uschlého bahna a prachu. Dostat se nahoru by bylo řešení. Pak by jim takové nebezpečí nehrozilo, a mohli by se snadněji dostat do bezpečí. Potíţ byla jen v tom, jak se dostat nahoru po srázné stěně včas. Jejich kola nebyla nijak rychlá a v bahně byla ještě pomalejší. Kdyţ se Carl ohlédl přes rameno, všiml si, ţe trhlina ve stěně přehrady je stále širší a širší. Proud narudlé vody, který hučel kolem a stále stoupal, tomu nasvědčoval. Jedinou nadějí bylo dostat se na malý pahorek na pravé straně strţe. Carl zavolal na Joea a snaţil se mu povědět svůj nápad. Joe však jiţ byl daleko vpředu a právě míjel onu spásnou vyvýšeninu bez povšimnutí. Patrně si vůbec neuvědomoval, jak blízko má hráz k protrţení. Joe ho nemohl v tom hluku kolem slyšet a Carl nevěděl, co dělat. Co kdybych následoval Joea, napadlo ho. Dohonit a třeba i přinutit k tomu, aby se vrátil. Nedalo se to však jiţ stihnout. Riskoval by, ţe proud ho smete také. Jediné východisko teď bylo, jet k vyvýšenině rovnou. Carl měl o Joea strach. Chtěl ho upozornit na nebezpečí. Byli přece nejlepší přátelé, ale viděl, ţe by se k Joeovi nedostal včas. Liják byl příliš silný a on byl jiţ velmi unavený. Nechtěl zemřít. Zamířil proto k pahorku na pravé straně strţe sám. Svahy pahorku nebyly tak příkré jako vlastní stěny strţe, zato plné deštěm rozměklého bláta. Několikrát vyšlapal Carl dvě stopy nahoru, a pak sklouzl po mazlavém jílu tři stopy zpět. Konečně, řekl si, kdyţ dosáhl vrcholku, popadl dech a trochu si odpočinul. Následující události proběhly tak, jak očekával. Joe neměl o nebezpečí nejmenší 11

tušení. Dosud svým bicyklem vyorával rýhu v bahnitém dně mělkého proudu, zoufale šlapal a o ničem, co se děje kolem, nevěděl. „Joe!“ vykřikl Carl. Joe ho jako zázrakem uslyšel. Zastavil se a pohlédl přes rameno zpět. Uviděl, jak se úzká štěrbina v přehradě rázem rozšklebila v širokou zející rudou ránu. Pravé i levé křídlo stěny ještě malou chvíli vzdorovaly a pak se s hrozivým šplouchnutím sesuly do gejzíru stříkající rudé vody a pěny. Jezero se vyřítilo přímo proti nim. Oba byli přece jiţ dost vzdáleni od přehrady. Kdyţ první úder vln narazil na pahorek, na kterém Carl stál, zdálo se, ţe se dostal dost vysoko, neţ aby vlny dosáhly aţ k němu. Alespoň pro tuto chvíli. Pro Joea však neměly slitování. Carl viděl, jak Joe zvedl v hrůze ruce nad hlavu, stačil vykřiknout Carlovo jméno ještě těsně před tím, neţ byl pohřben pod bouřlivou kaskádu. Joeův bicykl vyletěl do vzduchu a Carl pak jiţ viděl, jak se ruce a nohy přítele objevovaly nad hladinou. Pak nastaly i pro Carla starosti. Všechno ještě ani zdaleka nekončilo. Pahorek, na kterém Carl stál, byl bahnitý a v dravém proudu se rozpouštěl. Nejvýše několik minut a zřítí se, odhadoval Carl svůj osud aţ nepřirozeně klidně a neosobně. Moţnost, ţe bude strţen rudým proudem, mu však nenaháněla strach. Byla to ona věc, kterou uviděl teprve nyní. Věc, kterou zářící blesk srazil s nebes dolů na zem. Spálená a krvácející, ale ne mrtvá – pro tuto chvíli upoutaná k zemi. Věc, která nikdy nemohla vykrvácet a zemřít. Byla to hrůzná příšera. Vypadala jako ještěr z dob, kdy ještě nebylo člověka. Mělo to spáry jakéhosi stvoření odkudsi z dávnověku, ze dna chladných hlubokých moří. To však nebylo vše. Bylo to daleko horší. Nepopsatelné a nevylíčitelné. To nebyl tvor z naší epochy. Přicházel odněkud zvenčí. Odněkud, kde se zastavil čas. Poděšený Carl si ho mohl prohlédnout. Mohl pohlédnout do očí té věci. Byly rudé a ţhavé a v jejich středu byl černý bod, který neměl dna, který vedl kamsi do nezměrných a nekonečných hlubin. Hrůzná bytost neměla jiný cíl, neţ sytit svůj hlad. Bylo to monstrum, jeţ hltalo vše ţijící. A tato hrůzná bytost zamířila vlastní krvavou cestou přímo k chlapci. Jasné zazvonění telefonu prořízlo ticho domu a Carl se probudil a 12

posadil na posteli. Ještě rozespalý a zmatený z podivného snu se rozhlédl kolem a na malý okamţik postřehl jakousi tvář promítající se na modré zdi místnosti. Nebyla to tvář příšery z jeho děsivého snu. Byla to lidská tvář, ale právě tak hrozivá. Nějak se podobala onomu monstru, dokonce poznával, komu ta tvář patří. Jenţe ještě dřív, neţ si jej skutečně mohl uvědomit a pojmenovat, obraz zmizel. Mezi tím telefon vyzváněl jako zběsilý a tak se k němu ještě celý ztuhlý ranním spánkem dobelhal a zvedl sluchátko. „Čau, Carle, nevzbudila jsem tě?“ Všechna ospalost z Carla rychle spadla a on nechal sen snem. Byla to Cessy. Srdce mu poskočilo radostí. Sám by si jí zavolat netroufal. „Jsem vzhůru,“ řekl. „Jak se vede?“ Cessy se zařehonila. Sexy Cessy. Ta by se mohla chichotat celý den a chlapec by nic nenamítal. „Já vím, ţe jsem tě vzbudila, moc mě to mrzí, ale my s tebou musíme mluvit. Víš, Klub pana Partridge pořádá ‚honbu za pokladem‘. Byli bychom moc rádi, kdyby ses přidal k naší partě a tak ti to říkám dřív, neţ mě někdo předběhne.“ Carl nemohl uvěřit svému štěstí. Mnohokrát se snaţil během roku víc přiblíţit k Cessy. Ona k němu byla vţdycky milá, ale nikdy nepřipustila, aby zašli dál neţ k povrchnímu povídání. Neměl pak uţ odvahu dál se pokoušet o její přízeň, zejména kdyţ školní rok končil jiţ příští týden. Nyní mu sama dává tu nejlepší příleţitost. Předpokládalo se, ţe hra bude trvat celý den a všechny skupiny, které se jí zúčastní, budou malé. „To by mohlo být senzační,“ řekl. „Výborně. Tom mi poradil, abych ti zavolala.“ Tom Barrett byl Carlův přítel. Dalo se říci, ţe po Joeově smrti jeho nejlepší. Tom se s Cessy stýkal dost často i kdyţ nikdy o ni neprojevil ţádný romantický zájem. Cessy se ještě zeptala: „Chceš s ním mluvit?“ „Páni, on je u tebe?“ „No jistě, sedí tu na pokraji bazénu a kouká, jak se cachtám.“ Cessy se znovu zahihňala. „Koupu se nahá.“ „To zní jako vtip.“ Carl si přál vidět Cessy v této chvíli alespoň 13

očima svého přítele. „Jistě, dej mi Toma. Na shledanou ve škole.“ „Můţeš sem přijít ještě teď před vyučováním, Carle.“ Zaslechl hlasité šplouchnutí a představa nahé Cessy v bazénu mu zatočila hlavou. Ozval se Tom. „Jak se vede, kámo?“ zeptal se. „Fajn,“ odpověděl Carl. „Aţ do teď jsem nevylez z pelechu. Jak je?“ Byla to nic neříkající otázka, jak se obyčejně říká, ale protoţe to byl právě Tom, Carl se zaposlouchal hlouběji do odpovědi. Tom měl dost těţký úraz hlavy při posledním fotbalovém utkání. Byl čtvrt hodiny v bezvědomí. Lékaři sice říkali, ţe je v pořádku, ale nějaké následky to asi mělo. Byl stále velmi dobrým studentem, ale jak byl dříve samá řeč a aktivita, po zranění se změnil. Stahoval se do ústraní a často dlouho nepromluvil s nikým ani slovo. Mnohomluvnost teď určitě nebyla Tomovou silnou stránkou. Carl tuto jeho vlastnost znal a zvykl si. Přítomnost kamaráda u Cessy ho nijak netrápila. „Ale pořád stejně,“ odpověděl Tom. „To je dobře, nebo špatně?“ nespokojil se s odpovědí Carl. „Ani ti nevím.“ „Co děláš doma u Cessy?“ „Ále, jen tak.“ „Koupe se Cessy doopravdy nahá?“ „Myslím, ţe jo. Hodíš nás pak do školy?“ „Váţně chcete, abych přijel?“ „Jestli můţeš,“ odpověděl Tom. „Jasně, ţe můţu. To tys řekl Cessy, aby mne přitáhla do vaší party na ‚honbu‘?“ „Jo, měli bychom být pohromadě.“ „Půjdeš s námi taky?“ „Jo, taky.“ „Senza, tak čau, budu tam za chvíli.“ „Dobrý, ahoj.“ Carl řekl ‚ahoj‘ také a poloţil telefon. Teprve kdyţ ho roztřásla zima, si uvědomil, ţe má košili úplně mokrou potem. Děs nočního snu ho prudce zaplavil. Ačkoli si nemohl vzpomenout na všechno, úplně přesně věděl, ţe tento sen byl jiný neţ ostatní, které se mu zdávaly. Na rozdíl od ostatních tu byl navíc ten drak nebo had. 14

Umínil si, ţe musí na sen rychle zapomenout, protoţe hrůza byla tak ţivá a přítomná, ţe to tak nemohl nechat. V jeho duši se rozhoříval oheň dosud nepoznaného pekla, jeţ přicházelo odkudsi z neznáma. Raději neplýtval energií, aby si sen důkladněji vyloţil a rozebral. Udělal to uţ mnohokrát předtím a stejně nic nevyřešil. Sen měl reálný základ. Minulé léto se s Joem vypravili na kolech na výpravu do pouště. Počasí měli pěkné a nic nenasvědčovalo, ţe by se mělo zkazit. Přesto je v noci přepadla docela neočekávaně bouře. Nebyla to obyčejná bouřka, která přijde, zahrozí a pak zase odejde. Carl pak vyprávěl, ţe to vypadalo, jako kdyţ někoho zastihne hurikán uprostřed Bermudského trojúhelníku. Během necelých třiceti minut napršelo šest palců. Pokoušeli se najít útočiště a závětří v jakési suché strţi, ale naneštěstí se nějaká stará bobří hráz nebo co někde výš proti proudu protrhla a záplava Joea smetla. Carl sám sotva přeţil. Pokoušel se přítele zachránit. Potápěl se a pokoušel se plavat v té břečce, směsici písku, prachu, větví a vody. Proud byl ale příliš prudký a tak to Carl po marném úsilí, navíc kdyţ se zranil, nakonec vzdal. Jak také mohl víc pomoci, kdyţ byl sám a tohle se udalo uprostřed pustiny. Skutečností tedy bylo, ţe se Joe utopil, nebo udusil i kdyţ jeho tělo nebylo nalezeno. Záplava ho pohřbila hluboko pod vrstvou špíny, uschlých křovin a písku. Hmyz, počasí a vlhké prostředí dokonaly dílo zkázy. Po čase hlídka, která tudy projíţděla, nalezla zbytky jakési sluncem vybílené kostry, kterou koroner prohlásil za Joea. Po tomto záţitku nebylo divu, ţe Carl míval děsivé sny. Nepřestával se ptát, jak bylo moţné, ţe právě v okamţiku, kdy sestoupili do strţe, přišla záplava. Kde se tam vzala? Všechno si později dobře prohlédl. V poušti nebyl jediný bobr natoţ bobří hráz. V poušti byl jen písek a ještěrky. Právě tak jako tam nebyli bobři, nebyly tam ani ţádné hráze. Široko daleko nikdy nikdo ţádnou nepostavil. Konečně se pořádně probudil. Šel do koupelny a pustil si studenou sprchu. Sluneční paprsky pronikající oknem slibovaly, ţe dnes bude horký den. Kdyţ se osprchoval a oblékl, zastavil se v kuchyni, aby se najedl. 15

Byl doma úplně sám. Otec byl autem někde pryč a uţ přes týden se doma neobjevil. Kde má svou matku, o tom ani nepřemýšlel. Neviděl ji uţ několik roků. Dávala o sobě vědět jen tím, ţe mu posílala kaţdé vánoce několik set dolarů a to bylo vše. Neměl tušení, co s ní je a jak ţije. Podle pravidelného přísunu peněz ale odhadoval, ţe se jí nevede špatně. Měl opravdu svobodomyslné rodinné zázemí. Ţil tedy úplně samostatně a otec, který byl častěji pryč z domu neţ se svým synem, ho vlastně k samostatnosti přímo pobízel. Carl se tedy skutečně o sebe postarat musel a také to dělal. Peníze od své matky vlastně ani nepotřeboval. Kaţdé odpoledne pracoval jako mechanik v dílně u místního benzínového čerpadla a nebyla to špatná práce. Teď měl ale jinou starost. Vůbec si nemohl vzpomenout, kdy si naposledy koupil nějaké jídlo. Otevřel ledničku a chystal se prozkoumat její obsah. Byla to zbytečná snaha. Nalezl jen zčernalý banán, který chtěl hned vyhodit, ale rozmyslel si to. Přece jen se z něho dalo něco ukousnout. Dále našel krabičku sušenek. S pomocí sklenice vody se mu jich podařilo několik rozţvýkat, kdyţ si povšiml blikajícího signalizačního světélka na záznamovém zařízení telefonu. Tuhle mašinku koupil otec kvůli svým obchodům. Byla to nejnovější věc v jejich domě a také jedna z nejdraţších. Stála stovku babek. Carl přetočil pásku zpět a sníţil hlasitost. Po zprávách pro otce se ozvalo: „Čau, Carle, tady je Tracie Whiteová. Věřím, ţe nevolám příliš pozdě. Je večer, čtvrt na jedenáct. Důvod, proč tě volám: Ráda bych věděla, jestli by ses nechtěl přidat k naší partě na ‚honbu za pokladem‘? Chystáme se jít my dvě s Paulou a Rick. Myslíme si, ţe bys nám mohl hodně pomoci. Zavolej mi, jestli můţeš. Moje číslo je pět-pět-pět-devět-tři-sedm-dva. Měj se a doufám, ţe se brzy ozveš.“ Carl se zprávě usmál. Tracie byla dobrá holka. Kdyţ byl ještě baţantík ve škole, dokonce se mu moc líbila. Byla štíhlá, rusovlasá, tvář s rozhozenými pihami a s úsměvem tak milým, aţ mu bral dech. Kdyţ se poprvé potkali na začátku střední školy, napadlo ho, ţe by se mohli stát dobrými přáteli. Pak se ale kaţdý z nich odsunul někam jinam a teď spolu sotva prohodili několik slov a 16

to jen zřídkakdy. Sám nevěděl, jak a proč se to stalo, a dost ho to mrzelo. Tracie byla stále jeho slabou stránkou. Měla pořád spousty zájmů a nadšení pro všechno nové. Pořád byla jako malá holka. Tahle její vlastnost byla velmi nakaţlivá a v její společnosti se nikdy nikdo nenudil. Poslední dobou se ale o ní říkalo, ţe se nějak změnila. Ţe uţ to není ona. Byla pořád milá, ale nějak zamyšlená a nezvykle tichá. Asi nejsem na světě sám, kdo prochází těţkou dobou, říkal si. Rozhodl se, ţe ji musí někdy pozvat do kina nebo někam na večeři. Doslechl se, ţe Tracie získala v soutěţi stipendium na jakési vysoké škole na severu. Městečko Express nebylo schopno udrţet si mladé lidi. Bylo příliš malé a horké. Brzy se Tracie dostane do vyšších kruhů, na které on sám nebyl zvyklý. Dnešní den ale nebyl dnem, který by si vybral pro chvíle s Tracií. Paula, o které se Tracie ve svém vzkazu zmiňovala, byla její nejlepší kamarádka. Paula Morrowová. A bohuţel, nešťastnou shodou náhod tato Paula byla děvčetem ubohého Joea Traverse. Paula od doby Joeovy smrti neměla Carla nijak v lásce a vyhýbala se mu, jak mohla. Podezříval Paulu, ţe ho viní z Joeovy smrti. Její postoj byl celkem pochopitelný. Byl to právě on, kdo si vymyslel výlet do pouště. Na druhé straně, on přece Joea nijak nenutil. Přišlo mu mnohokrát na mysl, ţe snad kaţdý potřebuje někoho jako hromosvod, na který by se daly svést vlastní potíţe a trápení. V ţádném případě však nemohl být v Traciině skupině, kdyţ uţ slíbil, ţe půjde s Cessy. Je pravda, mohl by svůj slib Cessy zrušit, jenţe před tím přece nepadlo o jeho účasti v partě Tracie jediné slovo. Nechtěl si to přiznat, ale bylo to tak. Cítil, ţe je přitahován k Cecilii Stepfordové a tomuto vábení nedokázal vzdorovat. Neříkal, ţe je to láska. Víc to byla touha po jejím těle, kterým ho tato krásná dívka přitahovala. Přiznával si, ţe po Cessy touţí a ţe po ní touţí moc. Tracie musela zřejmě volat, zrovna kdyţ tvrdě usnul. Rozhodl se, ţe jí neodpoví. Uvidí se ve škole a tam si všechno řeknou. Odstrčil sušenky, které měly chuť pilin, vyšel ven a vlezl do svého prastarého malého náklaďáčku. Express snad ani nebyl městem. Měl asi dvacet tisíc obyvatel. 17

Kdyţ Carl městem projíţděl, nějak je nevnímal. Splývalo mu spolu s milióny jiných nepatrných městeček na pozadí šedi mapy, kdyţ se na ni podíval ze vzdálenosti několika stop. Nedělal mezi nimi vůbec ţádný rozdíl a bylo mu úplně jedno, jestli celý ţivot bude ţít tady nebo v některém jiném. Nebyl to jeho domov, nezapustil v něm své kořeny. Někdy ho napadlo, zda vůbec najde místo, které by mohl za domov pokládat. Express leţel osmdesát mil severně od San Diega a bylo odtud čtyřicet mil na mexickou hranici. Kromě vše spalujícího vedra tu byl také smog. Jen bůh ví, odkud se tady bere. Přicházel vţdy v září a v té době se lidé sotva mohli hýbat. Členové klubu pana Partridge museli napínat všechnu představivost, aby připravili slíbenou ‚honbu za pokladem‘ po všech ulicích města. Carl je zastihl, jak nakupují různé drobnosti v drogerii, jiní zase sháněli v ţelezářství třičtvrtěpalcové šrouby. Sám si vůbec nedovedl představit, co bude hlavní cenou ‚honby‘. Cessy bydlela ve čtvrti nazývané ‚Vršky‘. Terén se zde opravdu zvedal asi o sto stop a celá plocha byla zarostlá roztroušenými skupinami blahovičníků. Bylo to pěkné místo na bydlení. Carl spěchal a hlavu měl plnou představ nahé Cessy koupající se v bazénu. Málem vjel na křiţovatku na červenou a měl co dělat, aby nevrazil do Richarda, mladšího bratra Pauly Morrowové. „Hej,“ vykřikl mladík a postrkoval svoje kolečkové křeslo po stezce ke Carlovi. Rickovi bylo asi tak patnáct, a chodili oba do stejné školy. Carl zabrzdil a zasunul neutrál. Kromě nich dvou bylo kolem prázdno. Rick dojel aţ k okénku. Těţce dýchal. Měl svalovou dystrofii a byl odkázán na vozíček jiţ od svých pěti let. „Kam se tak ţeneš? Ty jsi jel na červenou?“ zeptal se hoch. „Asi jo, člověče.“ „Ty jsi mě vůbec neviděl, ţe ne?“ „Ne, jel jsi moc rychle.“ Rick se vydával na své pravidelné vyjíţďky kaţdé ráno. Jednoho dne si řekl, ţe by mohl vyhrát na svém vozíku newyorský maratón. Carl mu to moc přál a věděl, ţe Rick poctivě kaţdé ráno absolvuje své jednomílové kolečko. Přesto pochyboval, ţe Rick bude schopen maratónu se zúčastnit. 18

Rick se nad poslední Carlovou poznámkou zakřenil. Byl hubený, kostnatý s čupřinou hnědých vlasů, které nemohly zakrýt jeho poměrně velké uši. Carl jednou zaslechl Tracy, jak ho nazvala ‚zpěváčkem z kůru‘. Navzdory tomu, ţe byl hubený a bledý, vypadal jako cherubín. „Tuhle jsem zajel na dráze míli pod pět minut,“ řekl Rick. „To přece není tak špatný na chromýho fíka.“ „Máš na to nějaké svědky?“ zeptal se Carl. „Bůh je mým svědkem. Jo, málem bych zapomněl. Volala ti včera večer Tracie?“ Carl zaváhal. Cítil se vinný, ţe neodpověděl na Traciino pozvání. „Ne,“ řekl raději. „Chtěla vědět, jestli bys nešel s naší partou na ‚honbu‘.“ „Váţně?“ řekl hluše Carl. Rick okamţitě vycítil, ţe Carl nemá zájem. Byl to bystrý mládenec. „Myslím, ţe bychom tvořili docela dobrý tým s Traciiným nadšením, tvým mozkem a mým skvělým zjevem,“ zasmál se a pak spěšně dodal: „Paula si tě přála také.“ Carl odvrátil hlavu. Byl mizerný lhář vyjma chvil, kdy obelhával sám sebe. „Tom mi říkal něco o tom, ţe budu v jeho týmu.“ „Tom?“ Zeptal se Rick. „Tom Barrett. Znáš přece mého kámoše.“ Hodně ho zlobilo, jak snadno lidé zapomínají na Toma. Kdyţ uţ mu zranění nedovoluje trénovat na atletickém hřišti, jako by pro lidi přestal existovat. Joe – ten zapomenut nebude. Dobrá, ale jaká je to nespravedlnost, opomíjet Toma. Ten byl stejně dobrý. „Aha, tak s tím?“ vzpomněl si Rick. „A kdo ještě je v téhle partě? Jestli jste jen vy dva, moţná, ţe byste se mohli přidat k nám.“ „Ještě nevím.“ Carl pozvedl oči a uviděl Rickovu dychtivou tvář. Nevěděl, proč se Rick na něj dívá právě takhle, ale pochopil, ţe Rickovo IQ je nejméně dvakrát větší neţ jeho. „Uvidíme, aţ se sejdeme ve škole, jo? Je moţný, ţe všechno bude jinak.“ „Máš hodně práce?“ zeptal se Rick, kdyţ viděl, ţe námět jejich rozhovoru není Carlovi po chuti. „No jo, hodně,“ odpověděl Carl. 19

„Víš co? Nebylo by třeba špatné zařídit si opravářskou sluţbu na zavolání. Někdo pojede městem a klekne mu kára. Bude hledat pomoc a zavolá rovnou tebe.“ Rick nečekal na odpověď. Hřbetem dlaně si otřel pot z čela. „To bude dneska zase vedro. Doufám, ţe nás ‚honba‘ zaţene někam do vody.“ Carl se při téhle poznámce zachvěl. Zamrazilo ho a cítil se nějak slabý. Sluneční paprsky jiţ brzy zrána ţhnuly tak, ţe mu připadaly jako nebeské zápalky snaţící se zapálit svět. Ne, třebaţe začínalo jiţ být dusivé vedro, neměl pocit, ţe z hráze v jeho snu by se proto měla vyvalit krvavá voda a Joe by měl vycedit svou krev. „Já taky,“ odpověděl Carl bez zjevného nadšení. Rick se rozloučil a pokračoval ve svém tréninku. Kdyţ mu naskočila zelená, Carl zařadil rychlost, pomalu přidal plyn a popohnal svůj vůz do svěţího tempa. Místo, kde se nalézal dům, kde bydlela Cessy, bylo na poměry v Expressu hodně velké. Svou výstavností se značně odlišovalo od ostatních domů v městě. Na zahradě byla spousta blahovičníků roztroušených v neuspořádaných skupinách po celé ploše a jak se Carl k domu blíţil po upravené příjezdové cestě, byl rád za příjemný stín stromů kolem, který ho zbavil nepříjemného ţáru. Dokonce i jeho nálada se pozvedla. Ještě nikdy v tom domě nebyl. Pouze jednou šli s Tomem kolem jeho zadního traktu, ale to bylo uţ dávno. Cessyin bazén vypadal jako podzemní jezero. Velký, s černým dnem – moţná, ţe teď s bílým, ale to jen v tom případě, ţe by se v něm Cessy dosud koupala úplně nahá. Zaparkoval a vešel do domu aniţ zazvonil na nápadný zvonek u dveří. Cessyini rodiče nikdy nebývali doma. Kdyţ Carl vešel, Cessy se smála a bavila se s Tomem zrovna tak, jak mu o tom povídali do telefonu. Kupodivu, Tom si jeho příchodu všiml první. Seděl se skříţenýma nohama na bílém okraji bazénu u jeho mělčího konce. Slunce pálilo mezerami ve stínícím stromoví a Tom si právě to místo vybral pro posezení. Seděl tam ve své oblíbené černé košili a očividně mu to nevadilo. Neměl ani sluneční brýle a přesto civěl do jediného místa bazénu, odkud se odráţelo nejvíc světla. Přitom ani nezamrkal. 20

Tom se na Cessy nedíval. Moţná, ţe je to tím úrazem hlavy, odhadoval Carl. Jinak přece něco takového vůbec není moţné. Carl však měl jinou potíţ. Cessy byla právě na druhé straně bazénu v hluboké vodě a na tu dálku a při neklidné hladině, která odráţela tisíce malých zrcátek, bylo opravdu obtíţné rozeznat, zda má nebo nemá na sobě plavky. Tahle nejistota zvedala Carlovi puls a srdce mu bušilo jako o závod. Vykročil k okraji bazénu a snaţil se tvářit klidně. Je to nádherné, říkal si. V tak krásném prostředí se koupe svůdná mladá dívka s tělem zralé ţeny. „Ahoj, bando,“ řekl nedbale. „Čau,“ odpověděl Tom a přitom sotva zvedl víčka. Tom měl širokou, upřímnou, ale naprosto nevýraznou tvář, která určitě nebyla zrcadlem jeho duše. Ať se v Tomovi dělo cokoli, zůstávala stále stejná. Snad pouze někdy a to opravdu velmi zřídka. Dnešek však zřejmě nebyl jeho nejlepším dnem. Před časem, vzpomínal si Carl, viděl v televizi adaptaci hry Raye Bradburyho ‚Marťanská kronika‘. Bronzové, nehybné masky Marťanů mu opravdu hodně připomínaly Tomovu tvář, jak tu tak seděl a jen se netečně díval. Bylo to vlastně hodně smutné. Před Oním fotbalovým utkáním býval Tom plný jiskry a ţivota. „Ahoj, Carle,“ vítala ho jásavě Cessy. Z jejích zmáčených černých vlasů kapaly struţky vody přes oči. Odstrčila je nedbale stranou a zakřenila se na něj celou pusou. „Nechceš se namočit?“ Carl se jen kraťoučce ujistil, ţe opravdu není doma a ţe se mu to všechno jenom nezdá. Byla kousek od skákacího prkna a poklidně šlapala vodu, z které jí koukala jenom hlava. Carl stačil jenom ţasnout. Skutečně se mýlil ve své představě, ţe bazén asi má bílé dno. Nikoli, byla to Cessy, jejíţ obrys se odráţel od tmavého pozadí a byla úplně nahá. Její dokonalé opálení vše zvýrazňovalo. Asi je na slunci celé dny, napadlo ho a ze srdce si přál, aby se hladina trochu uklidnila a on mohl vidět víc. Tohle se přece nedělá, poděsil se najednou sám nad svou touhou a na sebou samým. „Nevzal jsem si plavky,“ řekl a začervenal se navzdory svému rozhodnutí, ţe zůstane naprosto chladný. Cessy zakývala hlavou k 21

Tomovi. „On je také nemá,“ zavolala. „Co budete dělat?“ „Nevím,“ ozval se Tom. Cessy věděla. „Kdyţ se nechcete ke mně přidat, bude nejlepší, kdyţ uţ vylezu.“ Rozhodla se a zamířila rovnou ke Carlovi. Kdyţ doplavala aţ ke kraji, natáhla paţi pro pomocnou ruku. Oblina jejího ňadra se objevila nad vodou a byl to moc hezký vrcholek. Cessy se natáhla. Jenţe ne proto, aby ho dál zlobila a lákala. Kdyţ uchopil její mokrou dlaň, naprosto nepřipraveného ho stáhla, k sobě do vody. „Ale, Carle, ty jsi jako hračka, která se ke mně přidala,“ řekla nevinně, kdyţ se vynořil nad hladinu a hlasitě prskal vodu, která se mu dostala do úst a nosu. Nedala mu však příleţitost, aby se rozzlobil. Jemně mu šplouchla vodu do tváře a prudce vyrazila k mělké části bazénu. S koketním pohledem, ho vyzvala, aby ji následoval. A on tak učinil. Ve svých namočených kalhotách a košili plaval za ní silnými rozmachy. Byly to jen mokré šaty, které způsobily, ţe ji nedohonil? Po pravdě řečeno, Carl nebyl moc dobrý plavec, ale Cessy ano. Plavala aţ neuvěřitelně skvěle. Ještě dřív neţ se mohl dotknout dna, ona se prudce otočila a strčila ho pod vodu. Něco jako mořská panna, co jezdí na delfínu. „Líbí se ti to?“ zeptal se klidně Tom. Carl chvíli lapal po dechu. „Kolik je hodin?“ Tom se podíval na hodinky. „Pozdě.“ Carl si stáhl mokrou košili. „Myslím, ţe dneska přijdem obzvlášť pozdě.“ „Můţeš si obléct moje šaty. Já jsem si dneska natáhl kraťasy místo slipů. Chtěl jsem se v nich vykoupat.“ „Myslíš to váţně?“ Tom pokrčil rameny. „Mně je jedno, co si obléknu do školy.“ „Kluci,“ ozvala se Cessy. „Kolik je hodin?“ Carl se otočil a byl moc zklamaný. Snad nejvíce ve svém ţivotě. Cessy uţ vylezla z bazénu a teď uţ byla oblečena v plavkách. Nemohl uvěřit plamínku zájmu, který se objevil ve výrazu Tomovy tváře. Tom přece musel vidět, jak se Cessy obléká. „Je uţ pozdě,“ řekl Carl a pomalu se zvedl. 22

Vypadalo to, ţe se jejich zpoţdění ještě zvýší. Cessy dosud nesnídala a ona si umínila, ţe se snídat bude. Na chvilku zmizela uvnitř a pak se vrátila – s Obrovským červeným podnosem. Bylo to jídlo pro krále a královnu. Jemně nakrájená slanina, uzenky, míchaná vajíčka, rajčata, dţus a spousty ovoce. Mezitím si Carl s Tomem vyměnili oblečení. Košili a kalhoty. Tom mu dokonce půjčil i sandály. Tvrdil, ţe stejně raději chodí bos. Cessy pořád měla na sobě bílé plavky a Carl byl vděčný i za tento malý projev přízně. Její dlouhé tmavé vlasy uţ začínaly schnout do přirozených vlnek. Všichni tři pak spokojeně a svorně usedli k jídlu kolem skleněného stolku ve stínu dřevěné verandy. „Nerad bych propásl informace o ‚honbě‘,“ řekl Carl. Nandával si při tom slaninu nakrájenou na tenounké plátky, kterou měl moc rád. Cessy musela mít tuto královskou hostinu připravenou jiţ předem. Ještě dříve neţ si šla zaplavat do bazénu. Jinak to nebylo moţné. Jediné řešení by bylo, ţe je v domě ještě někdo další. „Davey je nenechá začít, dokud nepřijdeme,“ odpověděla nevzrušeně Cessy, přeţvykující dvě uzenky, které současně namáčela do míchaného vajíčka. Davey byl Cessyin bratr. Byl předsedou třídní samosprávy i kdyţ oba sourozenci přišli do Expressu teprve koncem loňského léta. Byli všichni ve stejném ročníku a nikdo vlastně o nich nevěděl, na jaké škole chtějí pokračovat, aţ tady školu ukončí. Davey svůj ‚úřad‘ získal extravagantními sliby. Davey skutečně řekl ročníku, ţe se chystá podívat na jejich ţivot volném čase a slíbil zajistit zlepšení. Nikdo mu sice nevěřil, ale přesto ho zvolili. Byl šikovným řečníkem. To se mu muselo přiznat. Slib sice dal, zvolený byl, ale mnoho se toho v následujícím roce nezměnilo. Vlastně se nezměnilo nic. „Nevíš náhodou, jestli Davey neví, jak bude pan Partridge oznamovat ‚honbu‘?“ zeptal se Carl. „Neříkal nic,“ odpověděla Cessy. „A věříš mu?“ zeptal se dál Carl. „Je to přece můj bratr,“ usmála se Cessy. „Pochopitelně, ţe ne.“ „Docela mne těší, ţe je v naší partě,“ řekl Carl, „S ním třeba muţem i vyhrát.“ Cessy se zahihňala a na jejích tvářích se utvořily dva dolíčky. 23

Měla oválnou tvář, trochu ostřeji řezanou. Říká se tomu ‚klasická krása‘. Taky trochu smyslnou na to, aby ji bylo moţno nazvat ‚nevinná‘. Jejích šťavnatých rtů si musel na první pohled všimnout kaţdý mladý muţ, kdyţ uţ třeba i přehlédl její překrásné vlasy. Kdykoli ji Carl ve své fantazii líbal, vţdycky cítil, jako by ho tyto plné rty pojídaly zaţiva. „Já si opravdu nejsem jistá, ţe by Davey uţ znal cestičku, jak se dostat k výhře,“ řekla a dotkla se špičkou prstu Carlovy paţe. „To znamená, ţe my tě nutně potřebujeme do našeho týmu. Kdyţ budeš s námi, je hlavní cena jistá.“ „Kdyţ se tak bojíte o vítězství,“ řekl Carl, potěšený její poznámkou, „pak byste měli zagitovat Ricka Morrowa. To je pane hlavička.“ Cessy pohlédla na Toma, který si právě nandával čtvrtý toast. Bůh sám ví, jak bylo moţné, ţe tato ţivá a bystrá Cessy se mohla tak spřátelit s Tomem. „Mohli bychom nějak získat toho Richarda?“ zeptala se. „Ten uţ je ve skupině se svou sestrou a Tracií Whiteovou.“ „Kdo ti to říkal?“ zeptal se Carl zvědavý, jak se Tom dostane přes informaci, která měla být sdělena aţ zítra. „Uţ nevím,“ odpověděl neurčitě Tom. „Co kdybychom spojili obě naše party, naši a jejich?“ navrhla Cessy. Tom zaváhal. Přestal si mazat toast, poloţil nůţ na talíř a podíval se na ni. „Nebylo by to proti pravidlům?“ „Pravidla,“ odfrkla pohrdlivě Cessy. „Kdo je dělal? Pan Partridge? To je divný chlápek. Co ho znám, tak si nesundal ty své tmavé brýle. Víte, co si o něm myslím? Ţe je to upír. Je takový bledý a vypadá moc divně.“ „Jeden můj kamarád je v jeho třídě,“ řekl Carl. „Anglická literatura. Všechno, co tam dělají, je, ţe čtou kníţky a pak je sami hodnotí a připravují referáty. On sám nikdy nepřednáší.“ „Pořád si nejsem jistý, zda potřebujeme Ricka do naší party,“ řekl zase Tom. Cessy na něj obrátila svůj pohled a najednou změnila názor. „Asi máš pravdu.“ 24

„My čtyři si budeme stačit,“ utvrdil její mínění Tom. Cessy stáhla svůj prst z Carlovy paţe a sáhla po misce s malinami. „Carle,“ zeptala se. „Nešel bys raději s Tracií Whiteovou?“ „Ne, kdo ti to řekl?“ „Nikdo.“ Cessy si nasypala celou misku malin do pusy. „Někdy se Tracie na tebe dívá tak, ţe mne můţe ledacos napadnout.“ Carl si pohodlně natáhl nohy. „Obávám se, ţe by z toho neměla moc velkou radost,“ řekl a zase se snaţil, aby jeho hlas zněl klidně. Jasný posměch nepřijímal nijak lehce, zvláště kdyţ přicházel od tak pěkné dívky jako je Cessy. Najednou se tu necítil dobře. Raději by leţel na zádech pod nějakým zaolejovaným motorem, i kdyţ tu práci nijak moc nemiloval. Garáţ byla plná špíny. Věděl, ţe bude muset odtud odejít a odejít i z Expressu. Cessy pomalu polykala maliny a rozkošnicky je vychutnávala. Zdálo se, ţe v ústech nevychutnává pouze jejich chuť. „Proč se ptáš?“ zeptal se konečně. „Ale jen tak,“ odpověděla a usmála se na něho.

25

II. Tracie Whiteová se cítila tak, jako by se řítila časem. Příští pátek bude poslední den školy a pak uţ nebude ţádný důvod vyhledávat společnost Carla Timmonse. Ţádná výmluva. Samozřejmě, mohla ho zavolat kdykoliv během léta, ale právě z tohoto pomyšlení se jí dělalo bídně. Stálo jí to hodiny přemlouvání sama sebe, aby si dodala odvahy a sama mu minulého večera zavolala a pozvala ho, aby se připojil k jejich skupině. A jaký byl výsledek? Ani se neozval. Byla tak trochu překvapená a také trochu uraţená. Uţ ze slušnosti jí měl odpovědět. Tracie byla do Carla zamilovaná. Její cit k němu jiţ trval velmi dlouho a nebylo snadné se ho jednoduše zbavit. Jasně si vzpomínala, jak se poprvé potkali někdy v prvním ročníku. Byla právě na hodině výtvarné výchovy a učitel ji poslal ke školníkovi pro balík modelářské hlíny. Byl tak těţký, ţe ho sotva zvedla, tak těţký to byl balík. Strašně se s ním nahmoţdila a stejně jí to nebylo nic platné. Byla stále štíhlá i kdyţ jí bylo málem osmnáct a coţ teprve tehdy, kdyţ jí bylo čtrnáct. Tehdy byla doopravdy hubená. Naštěstí pro ni a pro hlínu šel právě kolem Carl. Tracie nikdy nevěřila na lásku na první pohled. Jak můţu mít ráda někoho, kdyţ ho vůbec neznám? Ano, nějaký čas vzájemného zálibného pokukování, trocha touhy po objímání a uţ jsou tu city a moţná opravdu láska. Zamilovat se ale do někoho během tří minut, to moţné nebylo. Během toho času Carl doprovodil Tracii k její třídě s pytlem hlíny bezstarostně hozeným přes široká ramena a ona byla ztracená. Toho dne Tracie nepochopila, co se to udalo během oněch 26

několika minut. Carl byl bystrý, ale její láska k němu ji nijak nezbavila soudnosti. Sebekrásnější cit přece nemusí být vţdycky opětovaný. Proto, ţe ona ho má ráda, se nemusí přece i on zamilovat do ní. Mládenec měl pěknou postavu, hezkou tvář a světlé vlasy. Na první pohled na něm nebylo nic zvlášť pozoruhodného. Byl tu však onen vyrovnaný klid jeho osobnosti, který dodával jeho ústům a tvaru jeho brady muţných vlastností, kterých snad ani neměl. A moţná to ani nebyly tyhle věci, které způsobily, ţe Tracie se do něho zamilovala. Sama pořádně nevěděla, proč to tak je. Měla ho ráda snad jen proto, ţe to byl Carl. Všechno to začalo minutami, ale v minutách to právě tak mohlo skončit. Jak dny odcházely, stávali se z nich přátelé. Povídali si při obědě, několikrát se spolu sešli po škole v knihovně a spolu se učili. Dokonce si spolu vyšli jednu sobotu večer na zmrzlinu, kdyţ se málem srazili před kinem. Jak se však dny řadily do měsíců a pak do celého roku, nikdy ji nepozval na skutečnou schůzku. Zjišťovala, ţe pouhé povídání při obědě s ním ji málo uspokojuje. Bylo to bolestné poznání. Líbila se mu, to ano, ale to také bylo všechno. Začala se mu vyhýbat. Co mohla také jiného dělat. Jenţe nejhorší na všem bylo, ţe to Carl vůbec nezpozoroval. Šel si svou cestou, ona si šla svou a ţivot je míjel. Nicméně nepřestala se na něho aspoň z dálky dívat. Skrytě, čekala, kdy se začne scházet s některou jinou dívkou. On to ale nikdy neudělal a tak jí přece nechával stálou naději, ţe se vše změní. Blízkost ukončení školy ji donutil přemýšlet o tom, ţe mu zavolá. Snaţila se vyuţít alespoň tuhle záminku, aby se mohli sejít a být chvíli spolu. Neozval se. Vzpomínala, ţe kdyţ Joe umřel, měla jiţ telefon v ruce, aby mu zavolala, ale netroufla si. Pak jí její nejlepší kamarádka Paula Morrowová poradila, aby nechala Carla běţet. Tvrdila, ţe Carl je domýšlivý, nesnášenlivý a zlostný ke svému okolí a ţe mu nikdo nestojí za slovo. Ono to tak skutečně vypadalo. Těsně po Joeově tragické smrti se Carl přestal stýkat se svým okolím úplně a byl vídán pouze sám. Carl se tak choval téměř po celý poslední ročník jejich společné školy a Paula toho vyuţívala. Neměla Carla ráda. Milovala Joea a kdyţ zemřel, 27

počala Carla nenávidět. Snad proto, ţe zůstal naţivu on a ne její Joe. Po celou tu dobu ohlupovala Tracii minutu po minutě. Nepřátelství a zášť visela mezi nimi jako temný mrak. Někdy se Tracie ptala sama sebe, jak by se asi Paula zachovala a zda by zůstala i nadále její přítelkyní, kdyby se opravdu sblíţila s Carlem. Kupodivu, vše se změnilo asi před týdnem. Sama Paula přišla zčistajasna s nápadem, který Tracii překvapil. Navrhla, aby pozvali Carla do jejich skupiny na ‚honbu‘. Byla to právě Paula, která rozbolavělé Traciině dušičce dodala odvahy k tomu, aby Carlovi minulý večer zavolala. Paulino vysvětlení bylo jednoduché a pro Paulu aţ neuvěřitelně altruistické: její staré problémy, řekla, nesmějí překáţet budoucímu štěstí její přítelkyně. Její mladší bratr Rick Carla zboţňoval a do jejich týmu Carla chtěl. Ovšem teď se Tracie dozvěděla od Ricka neblahou zvěst. Carl jejich nabídku nepřijal. Oba teď čekali před tělocvičnou ukryti ve stínu, neţ přijde Paula, aby dovnitř vešli všichni společně. To byl ovšem oficiální důvod. Pravda byla taková, ţe tu Tracie chtěla počkat na Carla, aby se ho ještě jednou pokusila získat. A poprosit ho, aby mi dal ještě příležitost. „Co ti přesně odpověděl, kdyţ ses ho ptal?“ otázala se. „Uţ jsem ti to říkal,“ odpověděl Rick. „Řekni mi to ještě jednou. Slovo za slovem.“ „Za prvé, nejdřív jsem se ho ptal, jestli jsi mu volala včera večer. A on řek, ţe ne.“ „Ale já mu opravdu volala a nechala jsem mu tam na záznamníku vzkaz.“ „Kdy to bylo?“ zajímal se Rick. „Ve čtvrt na jedenáct.“ „To je pozdě.“ „Vţdyť zrovna tys mi říkal, ţe chodí z práce v půl desáté.“ „Jenţe on obvykle jde rovnou domů a jde spát,“ řekl Rick. „Mělas mu volat hned v deset.“ „Jak to, ţe chodívá spát tak brzy?“ „Prosím tě, vţdyť on musí být utahaný jako kůň. Ráno škola, odpoledne aţ do večera v práci. V kaţdém případě, pak, kdyţ jsem se 28

ho zeptal, jestli by nechtěl jít s námi na ‚honbu za pokladem‘, odpověděl, ţe uţ mu říkal jeho kámoš Tom a přitáhl ho ke svému týmu.“ „Který Tom?“ „Tom Barrett.“ „Aha, toho znám. Ale pak by třeba oba, Tom i Carl, mohli jít s námi.“ „Asi ne. Já mu to navrhoval také.“ „A co ti na to řekl?“ zeptala se Tracie. „Ţe bychom se měli vidět, aţ půjdeme do školy.“ „To zní docela dobře, ne? A proč tedy říkáš, ţe nemá zájem?“ Ještě dřív neţ mohl Rick odpovědět, zarazil se a jeho tvář se zkřivila křečí. Jeho tělo se vyklenulo jako luk a chlapec začal prudce a mělce oddychovat. Tracie nepropadla panice. Věděla, ţe Rick často trpí bolestivými křečemi zad. Rychle přiskočila a zabrzdila Rickův vozík. Moţná, ţe to bude trvat déle, řekla si. Chudák kluk, i kdyţ se snaţil seč mohl, jeho tělesná kondice se stále zhoršovala. Tohle uţ není pro něho, hleděla na něho s útrpností. Bude potřebovat vozík s motorem. Navzdory svým touhám a dennímu cvičení slábl čím dál tím víc. Dívala se, s hrdlem staţeným soucitem, s jakým nesmírným úsilím se nahýbá dopředu a snaţí se překonat křečí staţené svalstvo zad. „Uţ je to dobrý?“ zeptala se konečně. „Ano.“ „Chceš, já ti trochu namasíruji záda?“ nabídla se. „Ale ne, děkuji, uţ je to fajn, doopravdy.“ Pro Tracii nebylo nic neobvyklého, ţe mu občas prohnětla záda, kdyţ byli spolu někde sami. Měla ty nejjemnější ruce na celém světě, jak říkával, a opravdu mu tím také hodně pomáhala. Vyrůstala jako nestarší ze tří sester a tak v rodině vţdycky představovala jakéhosi ‚doktora‘ i chůvu, kdyţ někdo z dětí onemocněl. Ostatně právě odtud snad pramenilo její přání, ţe jednou by chtěla studovat medicínu na univerzitě. Měla uţ dost příleţitostí dívat se na lidskou bolest. Rick se na svém vozíku lépe posadil, narovnal a nabral zhluboka dech. Křeč opravdu ustupovala. „Carl toho neřekl zase tak moc, ale řekl to I tak.“ Rick vysvětloval 29

a přitom se díval vzhůru i na Tracii. „Moc mne to mrzí.“ Nebylo jí to příjemné. Zdálo se jí, ţe všechno je tak trošku absurdní. Bylo přece směšné, ţe on patnáctiletý nemocný chlapec, ji musí utěšovat. Ji, zdravou. Nebylo na věci nic normálního, ţe to je zrovna Rick, který, chuděra, bojuje kaţdé ráno se svým zuboţeným tělem alespoň o to, aby mohl vstát z postele. Sklonila se nad ním a objala ho. Zabořila svou pobledlou tvář do jeho rozcuchaných vlasů a dlouho mlčela. „Na co já potřebuji Carla, kdyţ tys mi uţ dávno slíbil, ţe si mne vezmeš?“ řekla po chvíli. „No jo, je přece uţ moc dlouho známo, ţe nukleární fyzici jsou daleko lepší milenci, neţ automechanici,“ zasmál se svému vtipu a lehce její objetí opětoval. Ani si nevšimli, ţe se k nim přiblíţil Davie Stepford. V pořadí hezkých mládenců, co jsou u nás ve škole, bych ho zařadila hned po Carlovi, uvaţovala Tracie. Měl hodně ze své sestry. Velké tmavé oči, širší ústa s plnými rty, kudrnaté tmavé vlasy. Skutečně si byli hodně podobní a Tracii napadlo, zda třeba nejsou dvojčata. Jenţe Davey přece tvrdí, ţe nejsou. Je to potíţ, trápila se dál. Na jedné straně si jsou podobní tak, jako by jeden druhému z oka vypadli, a přece jsou tu zjevné rozdíly. Byly to jejich povahy, které je odlišovaly. Cessy byla lehkomyslná a měla jen zájem bavit se. Na ničem jiném jí nezáleţelo. Davey, to uţ bylo jiné. Ten veškerý zájem a úsilí věnoval tomu, aby se mohl dostat do čela, mohl řídit a rozhodovat. Tracii se ctiţádostivost líbila. I ona sama usilovně a tvrdě pracovala na získání stipendia na univerzitu v Berkeley. Zamávala na Daveye a on k nim připlul nedbale elegantní v polozapnuté červené košili. „Čau, bejby,“ řekl důstojně a nabídl jí tvář k polibku. „Divím se, jak je moţné, ţes mi uţ dávno nebrnkla o to nejlepší, co bych ti mohl dát?“ Tracie se jen usmála. „To je trošku moc hrrr na chudou pracující dívku jako jsem já. Kdepak, abych já mohla třeba jen snít o někom takovém jako jsi ty.“ „Hele,“ ozval se Rick. „Slyšel jsem, ţe nám kaţdému dají jen patnáct minut při slavnostním ceremoniálu?“ Jako předseda ročníku by Davey přece měl organizátory kritizovat 30

a protestovat proti takovým způsobům. Rick pro svůj výborný prospěch školu opouštěl i přes svůj niţší věk s nimi. Právě pro svůj intelekt směl přeskočit několik ročníků a při předávání maturitních vysvědčení mu bude udělena zvláštní cena. Byl poţádán, aby při této příleţitosti, která se odehraje příští pátek, přednesl slavnostní přednášku o vědeckotechnickém rozvoji, o znečištění ţivotního prostředí a o zodpovědnosti jejich generace za další budoucnosti země. „To je pravda,“ připustil Davey. „Já navíc budu mluvit před tebou a asi za čtvrt hodiny neskončím.“ „V tom případě,“ řekl Rick, „změním námět své přednášky a věnuji ji ochraně před otravným hlukem,“ Davey chvíli hleděl na Ricka beze slova a Tracie se obávala, zda ho Rick svou neomalenou poznámkou neurazil. Davey však vyřešil věc po svém. Jeho tvář se najednou rozjasnila doslova okouzlujícím úsměvem, který mu jiţ dříve tolik pomohl ke zvolení, a poklepal Ricka po zádech. „Ale co, mluv si třeba o konci světa, kdyţ se ti to bude líbit, Dicku,“ řekl. Rick se usmál: „Ricku.“ „Budu si to pamatovat,“ ujistil ho Davey. Tracie si oddechla. „Říká se, ţe uţ hodně víš co a jak kolem naší ‚honby‘?“ Davey jen zavrtěl hlavou. „Cessy vykládá takové zkazky. Není to pravda. To znají jen Členové klubu pana Partridge a ti to nepovědí. Jenţe já opravdu něco vím.“ Naklonil se k nim blíţe a důvěrně povídal: „Ani členové klubu doopravdy nevědí, kde bude skutečný konec. Tohle si pan Partridge nechal jen a jen sám pro sebe.“ Tracie pana Partridgea za tento rok zahlédla jen několikrát. Paula, ta ano. Chodila do jeho třídy. Tvrdila, ţe je nesporně ten nejnudnější člověk, který dnes ţije na této planetě. „Jenţe ‚hledání pokladu‘ je něco jako – je jedno, kam dojdeš. Hlavně, ţe posbíráš předepsané věci,“ řekl váţně Rick. „Nemůţou různé skupiny končit na rozdílných místech, jakmile seberou všechno, co se předpokládá?“ 31

„Já si myslím, ţe jedna poloţka bude společná pro všechny a jen na jednom místě,“ odpověděl Davey. „Máš opravdu ty správné informace?“ zeptala se Tracie. Davey neodpověděl. Ohlédl se dozadu a spatřil muţe, který směřoval k tělocvičně. Se svými obvyklými velmi tmavými brýlemi jim připadal jako postava z jiného světa. Působil dojmem, jako by měl nohy ze zkamenělého dřeva. Jeho toporná a klátivá chůze byla zcela výjimečná. Pan Partridge mířil rovnou ke vchodu do budovy. „No, slyšel jsem o tom uţ dost a mohu jen říci, ţe ze všeho toho povídání se dá usoudit, ţe nás čeká docela zajímavý den.“ Davey se snaţil ukončit rozhovor. Nakonec odstoupil trochu stranou a se slovy „Omluvte mne, prosím“, zamířil pryč. „Ahoj,“ zavolala Tracie. „Je velmi známý fakt, ţe příliš zdvořilí a liboví týpkové bývají impotentní,“ zamumlal Rick. „Ţárlíš?“ zeptala se Tracie. Rick se měkce usmál. „Jo.“ Carl se objevil přibliţně o deset minut později. Přes dopravní ruch v této hodině si to namířil rovnou k tělocvičně. Byli tu tedy všichni a rozhovor mohl začít. Tracie najednou cítila úplnou slabost a píchnutí u srdce. Carl nepřicházel sám. Měl společnost. S ním se blíţil jeho přítel Tom Barrett a Cecilia Stepfordová. Cessy! Tracii nikdy ani nenapadlo, ţe by se Carl o děvče zajímal. Oba šli blízko sebe a vesele se bavili. Tracie jiţ přes rok neviděla Carla se smát. „Je obecně známý fakt, ţe dívky s takovými postavami, jako má tahle, jsou hochy milovány. Víš to?“ zeptala se smutně Ricka. „Ještě jsem neviděl výsledky ţádné výzkumné zprávy na tohle téma,“ zamumlal nespokojeně Rick. „Já ano,“ odpověděla hluše. „Hele, já si myslím, ţe nejsi z těch, co se vzdávají bez boje.“ Rick jí stiskl ruku. „Dej se do toho. Počkám na tebe uvnitř.“ „Dobře.“ Kdyţ Rick na svém pojízdném křesle odjel, Tracie se pokusila vzchopit, dodat si odvahu. Říkalo se o ní, ţe je rozhodná a odváţná. Ona taková skutečně byla. Jenţe kaţdé pravidlo má svou výjimku a ta se tady ukázala v celé pravdě. Kdyţ chtěla dosáhnout toho, co si ze srdce skutečně přála, 32

odvahy se jí najednou nedostávalo. Pokusila se zvednout ruku a zamávat. „Ahoj, Carle.“ Kdyţ ji uviděl, zastavil se v půli kroku a přestal se smát. Zvláštní tichý hoch se jménem Tom, oblečený pouze v kraťounké šortky a bos, pokračoval bez zastavení dál. Cessy se zahihňala a zamávala také. Popadla Carla za paţi a postrčila ho směrem k Tracii. Takhle si Tracie své setkání s Carlem nepředstavovala. Cessy měla na sobě volné bílé šaty, které jí dosahovaly sotva do poloviny stehen a dávaly vyniknout jejímu opálenému tělu. Sama Tracie přiznávala, ţe vypadá senzačně. Obyčejně Tracie netrpěla nejistotou o svém zjevu a nikdy se nad ním netrápila. Nebylo proč. Měla hezkou, delikátní tvář s malinko vystouplými lícními kostmi a hrdou bradou. Jako většina rusovlásek se příliš neopálila. Letní slunce jí sice vytáhlo nějaké pihy na obličej, ale to ji spíš zdobilo neţ naopak. Jejím stálým a největším problémem byla ta skutečnost, ţe nedokázala přibrat. Měla stále pod váhu. V Tracii bylo aţ příliš energie a to spalovalo všechny kalorie, které se měly uloţit víc tam, kde o to tolik stála. Vůbec nevadilo co a kolik toho snědla. „Ahoj, Tracie,“ řekla Cessy a nechala ruku v Carlově dlani. Stáli u sebe tak blízko, aţ to nebylo příjemné. „Mluvili jsme o tobě při snídani.“ Bože dobrý, nestrávil u ní noc? Tracie se usmála. „A proto mi tak zvonilo ráno v uších, kdyţ jsem šla do školy.“ „Kdepak, to nebyly Carlovy řeči, které by ti tam zvonily,“ smála se Cessy a potřásala svou kudrnatou hlavou. Vypadala přitom, jako by se šla koupat a zapomněla se učesat a přesto to vůbec neškodilo jejímu báječnému zjevu. Carl ze sebe těţce vysoukal: „Poslechl jsem si tvůj vzkaz. Chystal jsem se ti brnknout.“ „Ale to je v pořádku,“ řekla spěšně Tracie. „Šel jsem spát moc brzy,“ pokračoval Carl. „Byla to ode mne hloupost, volat ti tak pozdě.“ Cessy uţ to nevydrţela. „Bylo lepší zavolat mu hned po ránu. 33

Ještě předtím, neţ si jde zaplavat.“ Poklepala Tracii na rameno. „Popovídejte si tu sami, vy dva. Já si zatím půjdu poslechnout bráchu a ten jeho úvodní projev. Doufám, ţe mne to nebude otravovat.“ Strčila ze strany do Carla. „Budu sedět s Torném, kdybys mne náhodou hledal.“ Pak odspěchala. Jako její bratr. Pohybovala se s grácií a vznešeností. Bratra předčila jen svou samozřejmou sebejistotou a snad i chlubivostí. „Opravdu, velice přátelská holka,“ poznamenala Tracie. „Je fajn,“ souhlasil Carl. Zvedl ruce, aby si otřel pot a srovnal rukávy. Černá košile vypadala jako o číslo menší a byla Carlovi opravdu hodně malá. Jeho silné svaly ji na hrudi napínaly aţ k prasknutí. „Asi to tam začne kaţdou minutu,“ řekl. „Máš pravdu, pojďme dovnitř.“ „Jo,“ řekl, ale ani jeden z nich se nepohnul. Carl studoval oblaka a Tracie se dívala na zem. Před nějakým časem by byli schopni spolu tlachat hodiny a nikdy by nevěděli, kdy přestat. „Jak jsi na tom?“ zeptal se konečně. „Báječně. Jdu do Berkeley, aţ to tady skončím.“ „Slyšel jsem, ţes získala stipendium.“ „Měla jsem kliku. Budu si muset ještě vydělat na nějaké drobnosti.“ Pak ukázala na slunce. „Všechno tu pod touhle výhní hyne.“ „Tak je to přece pravda. To je teda fajn, ne? Moc ti to přeju.“ „Co ty budeš dělat, aţ to tady skončíš? Uţ dlouho jsme o tom nemluvili.“ Pokrčil rameny. „Kdyţ nejsem tady, tak pracuju.“ „Kde teď děláš?“ „To asi neznáš, na Canyon Ave.“ „Ale ano, jezdívám tudy dost často,“ zaváhala. „Já bych se u tebe občas zastavila.“ „Nebudu tě tím nudit,“ řekl. „Je to hloupý místo.“ „No tak dobře.“ Pocítila, jak se jí svírá hrdlo. Uţ o ní opravdu nestojí. Ani jako o svou přítelkyni. Teď by uţ měla přestat a to ještě 34

dřív, neţ ze sebe udělá úplného pitomce. Dobře, ţe aspoň vím, na čem jsem, říkala si. Mohla bych také sedět u telefonu celé léto, Čekat, ţe zavolá, ale kdepak on. „Příčina, proč jsem ti večer zavolala,“ začala a věděla, ţe on uţ důvod zná. „Chtěla jsem jenom vědět, jestli bys nechtěl být v naší skupině při ‚honbě‘. Budeme tam Rick, Paula a já. A Paula sama řekla, ţe by bylo moc prima, kdybys šel s námi i ty.“ Usmála se na něho. „Já si myslím, ţe my čtyři bychom dokázali vyhrát hlavní cenu.“ „Co to bude?“ Přinutila se ke smíchu. „Copak já vím?“ Připadal jí uzavřenější, za poslední rok hodně zhubl. Nepůsobil na ni dojmem osmnáctiletého kluka. Vypadal o hodně starší, unavenější. Asi stále postrádá Joea, říkala si. Joe se s Carlem doplňovali. Joe byl veselý, bezstarostný mladík, plný ţivota, a nikdy nemyslel na sebe. „Nezlob se,“ řekl konečně Carl. „Tom mne poţádal, abych se přidal k jeho partě a já uţ to slíbil.“ „Jenţe to jste jenom dva, můţete se tedy ještě přidat k nám.“ „Ne, uţ jsme čtyři.“ „Ale, kdo ještě?“ zeptala se tiše. „Cessy a David.“ Vesele se usmála a její duše přitom umírala. Hrozně jí mrzelo, ţe dokázala tak málo. Mohla ho vídat celý příští týden. Třeba by se i víc sblíţili a tato náklonnost by mohla přetrvat i přes ‚honbu‘. Mohla získat hodně času a třeba by se i mohlo hodně stát neţ se rozloučí navţdy. „Nepůjdem dovnitř?“ zeptal se. Jenom přikývla. „Sbohem.“ Paula na ni čekala po celou dobu uvnitř v tělocvičně. Tracie ji našla, jak sedí s Rickem na nízkém nabíleném pódiu. Paula potřebovala ještě jeden týden navíc, aby ukončila svou písemnou práci a byla z toho hodně nesvá. Její nervy pracovaly a dokonce riskovala nepříjemnosti, kdyţ si tu zcela otevřeně zapálila cigaretu. Od té doby, co přišla o svého chlapce, Paula se úplně změnila. Jako by v ní Joeova smrt uvolnila všechny společenské zábrany. Moţná, ţe hledala v nepořádném a divokém ţivotě zapomnění? Kdo 35

ji můţe odsuzovat. Skutečností bylo, ţe se připojila k partě kluků a holek jezdících v koţených bundách na silných motocyklech. Ti značně popíjeli pivo, po celém okolí Expressu byli známi svým hrubým a násilnickým jednáním. Hodně z těchto zdivočelých výrostků ještě chodilo na střední školu a Tracie byla přesvědčena, ţe je jen otázkou času, kdy všichni tihle výtečníci skončí za mříţemi. Strašně se bála, ţe jedné noci u ní zazvoní telefon a policie jí sdělí, ţe Paula potřebuje, aby za ni sloţila kauci. Nebo, coţ je ještě horší, ţe bude úředně vyzvána k její konfrontaci. Paula jí nedělala ţádnou radost a Tracie měla obavy, ţe její přítelkyně jednou skončí v nemocnici. Paulin zjev se také hodně změnil. Jistě to bylo vlivem jejích nových přátel. Dříve nosívala vlasy nakrátko. Teď si oblíbila dlouhou, vlnitou, blonďatou hřívu. Pusu si malovala do tvaru rudého srdíčka, oči podmalovávala temnými stíny. Nosila záměrně potrhané dţínové blůzy, ozdobené lacinou biţutérií. A co nejhorší. Zhrubla. Neuvěřitelně se změnil její jazyk a řeč. Paula ztratila svou lásku a proto nenáviděla celý svět. Její pád však nenastal hned, kdyţ se dozvěděla, ţe Joe zemřel. Došlo k tomu aţ po měsících, začátkem podzimu. Tehdy bylo nalezeno Joeovo tělo, pohřbené pod nánosem vysušené země. To byl začátek Paulina sestupu. Při pohřbu, kdyţ spouštěli rakev s Joeovými ostatky do hrobu, Paula omdlela. Probrala se z mdlob s kletbou na rtech místo pláče. Tracie byla přesvědčena, ţe Paulu drţí alespoň při trochu spořádaném ţivotě jedině existence Ricka. Nebýt jejího mladšího bratra, určitě by nechala školy definitivně a odešla by někam pryč. Paula nepokládala Ricka za svého bratra. Chovala se k němu špatně. Hruběji a příkřeji neţ k jiným. Stalo se, ţe kdyţ jedli u MacDonalda a on potřeboval kečup na hranolky, přinutila ho, aby si kečup podal sám i kdyţ ten byl aţ nahoře na horní polici. Pro Ricka to byla sloţitá operace, ale kdyţ musel, pomohl si sám. Velice zřídka mu také pomáhala dostat se na vozík a to jen tehdy, kdyţ ji k tomu přinutila její věčně opilá matka. Takové zacházení formovalo z Ricka sebevědomého člověka, soběstačného a nezávislého na cizí pomoci. Jenom Tracie věděla, jak mnoho Paula tímto jednáním trpěla. Přes všechnu svou tvrdou a 36

obhroublou skořápku, do které se nyní odívala, měla Ricka ráda a odmítání podat pomocnou ruku bratrovi ji silně deptalo. Nebylo však vyhnutí. Rick si to všechno neuvědomoval a bylo něco aţ ponuře krásného na jeho vztahu k sestře, které byl přes všechny její hrubosti vřele oddán. Uvědomoval si však jedno. Byla u něho vţdycky, kdyţ byl ve skutečné nouzi, pevně při něm stála i přes své odmítání a pomáhala mu pokaţdé, kdyţ se cítil být opravdu sám a skutečnou pomoc potřeboval. Na rodiče se spoléhat nemohli vůbec. Jejich otec byl ještě horší neţ matka. Byl to zpustlý hráč a opilec, který se o rodinu a své děti nestaral. Věčně nebyl doma a vědělo se o něm, ţe se občas potuluje někde kolem jiţní hranice. Tracie by se vůbec nedivila, kdyby ani jeden z jejich rodičů nepřišel na slavnostní ceremoniál ukončení středoškolských studií, aby byli svědky neobvyklého úspěchu svého syna a vyslechli Rickovu závěrečnou přednášku. „Dej pryč tu cigaretu,“ řekla pohoršené Tracie, kdyţ přisedala k Paule za Rickův vozík. „Ani mne nenapadne,“ odpověděla Paula, ale Tracie dál nemluvila. Natáhla se, vzala cigaretu z Pauliných prstů a zašlápla ji svou bílou teniskou. „Potáhne to z tebe, hned se pozná, ţes kouřila.“ Paula nekouřila proto, ţe by jí snad cigareta chutnala. Byla to zase jedna z jejích póz. Sáhla tedy do kapsy a vytáhla ţvýkací gumu, rozbalila ji a vloţila do pusy. Měla moc ráda chvíle, kdy se jí sladká ovocná chuť rozplývala na jazyku. „Kdes byla tak dlouho?“ zavrčela. „Čekala jsem na Carla,“ odpověděla Tracie. „Odmítl jít k nám do party.“ „To je škoda,“ pokývla hlavou Paula. „Myslím, ţe tě to mrzí, viď?“ poznamenala nejistě Tracie. Paula je přejela očima. „To víš, ţe jo.“ Chvíli mlčela a pak dodala. „Moc mě to mrzí, věř mi. To já jsem ti poradila, abys mu zavolala. Hele, má on nějaký důvod? To mu nejsme dost dobří?“ „Cessy ho pozvala k sobě do skupiny,“ odpověděla smutně Tracie. „Ale já myslel, ţe ho zval Tom,“ ozval se Rick. 37

„Jaký Tom, kdo je to?“ „Cessy a Davey také dávají dohromady vlastní tým,“ vysvětlovala Tracie Rickovi jak se věci mají. Pak se otočila zpět k Paule. „Tom Barrett je Carlův kamarád.“ „Aha, tak to je on,“ zatvářila se podivně Paula. „Ten kluk mi nějak nahání hrůzu.“ „Proč?“ „Ani sama nevím, ale je na něm něco divného,“ řekla Paula zmateně. „Jo, ohledně Carla, tak co budeš dělat? Hodláš spáchat sebevraţdu, nebo ho pustíš k vodě?“ „Já bych moh nabídnout třeba i třetí moţnost k výběru,“ navrhl Rick. „Jsem moc zklamaná,“ ozvala se po chvíli Tracie. Paula otočila hlavu doprava a pečlivě pozorovala dav kolem. „Nesedí náhodou oni čtyři pohromadě?“ „Nevím a ani to nechci vědět.“ „Tom Barrett,“ převaloval Rick jméno Carlova přítele po jazyku. „Jsi si opravdu jistá, ţe je to jeho pravé jméno?“ „Je to Barrett,“ ujišťoval ji Rick. „Co máš s tím jménem?“ zeptala se Tracie. „Ale nic.“ Konečně začalo jednání. Sešly se tu všechny nejvyšší třídy všech středních škol ve městě, které tento rok maturovaly. Účastníků tedy nebylo málo. Téměř na tři sta mladých lidí tu teď napjatě čekalo na základní informace o ‚honbě‘ v úplné tichosti. Řečí a všelijakých fám okolo pravidel kolovalo mezi školami spousty jiţ víc neţ měsíc. A přesto se podařilo udrţet organizátorům všechno v takovém utajení, ţe se vlastně nevědělo vůbec nic. Jediné, co se vědělo, nebo lépe, co se oprávněně tušilo, byl předpoklad, ţe hlavní cena bude neuvěřitelně vysoká. Davey, jako předseda studentské samosprávy, se zatím nepustil do ţádného nudného řečnění, jak se Cessy předtím obávala. Zatím jen vítal hlavní představitele vedení hry. Uvedl pana Partridgea a pak si odešel sednout ke své partě. Pan Partridge pomalu vstal a vykročil k řečnickému stolku s mikrofonem. Chvíli mu to trvalo a mohli si ho dobře prohlédnout. Pravděpodobně byl nemocný. Jeho stejně jiţ 38

neobratná a těţkopádná chůze se ještě víc zvýraznila. Viděli, ţe jeho artritida je opravdu zlá věc. Hrozně zhubl, oblek na něm visel jako na strašáku a dělal dojem, ţe z něj co nevidět sklouzne na zem, protoţe vlastně uţ nemá na čem drţet. Snad si toho byl vědom a oblékl si aspoň to, o Čem předpokládal, ţe můţe ještě na sebe vzít. Obvykle nosíval černé kalhoty a bílou škrobenou košili s rudou kravatou. Dnes měl vycházkové šedé šaty. Jenţe vypadal, jako by se oblékl a pak si stoupl do komína a nechal na sebe naházet popel. Pak tu byly jeho sluneční brýle. Stříbrně se leskly, jako zrcadlo. Nikdy je nesundával. Jednou to vysvětloval v Paulině třídě. Kdysi prý chytil někde v Orientě virus, který způsobil, ţe je přecitlivělý na jasné světlo. Nejdřív ho nutnost nosit takové brýle hrozně ničila, ale pak si uţ na ně zvykl. „Buďte zdrávi,“ oslovil posluchače pomalým suchým hlasem. „Nejdříve. Sedněte si spolu podle týmů, jak jste se dohodli. A to dřív neţ vůbec začneme. Pamatujte. Čtyři ve skupině je ideální počet, ale není třeba být úzkostlivý. Jeden navíc či méně, to nevadí.“ Pak pokynul skupině, která stála stranou. „Aţ se všechno uklidní, rozdejte všem materiály.“ Pak ještě poradil. „Aţ dostanete obálky, přečtěte si obsah.“ Reorganizace přece jen nějakou chvíli trvala. Minulý den letěla školami fáma, ţe si sedat ve skupinách nemají. Pak mezi nedočkavý dav vyběhli mladší ţáci a nesli velké ţluté obálky, které rozdali kaţdému týmu. Rick dostal jejich obálku přímo od Davida, který se k roznášející mládeţi také připojil. Otevřel ji a vyjmul jeden jediný list popsaného papíru. Tracie a Paula se dívaly přes jeho rameno a všichni dohromady četli zprávu. ‚Honba za pokladem.‘ 1. Začátek a konec stezky, jež vede navždy, kudy voda plyne, skryta pod zelenými stébly. 2. Vysoký strom. 3. Místo na směru. 4. Nejlepší výběr. 5. Nejlepší cena. 6. Kovový hrob. 39

7. Dva z podobných. 8. Vše osamělé a nic kolem. 9. Špatný obrat. 10. Místo bez počátku a bez konce, kde vody plynou pod prázdnou oblohou. „U čerta, co to můţe být?“ zeptala se rozhořčeně Paula. „Vypadá to pěkně nejasně,“ odpověděl vzrušeně Rick. „Tos toho moc nevyluštil,“ řekla Tracie, očekávající od něho jasnější řešení. „Uvidíte, ţe dostaneme instrukcí ještě víc,“ dumal nad papírem Rick. „Uţ teď je vidět, ţe tohle nebude jen tak obyčejná ‚honba‘.“ „Jak to?“ zeptala se Tracie. „Tohle vypadá jako nějaká mapa,“ uvaţoval Rick. Pan Partridge tu opravdu nechal několik věcí nevysvětlených. Kdyţ viděl, ţe si všichni prohlédli předloţený papír, vyměnil několik rychlých slov s Daveyem a vrátil se nazpět k mikrofonu. „To, co drţíte v rukou, je seznam klíčů, které jsou určeny k tomu, aby vás vedly různými místy,“ řekl. „Vyjma prvního, ostatní jsou nekompletní. Je zbytečné se zatím snaţit o jejich představu. Kdyţ se dostanete k bodu jedna, najdete zároveň i druhou půlku klíče k bodu dvě. Kdyţ se dostanete k bodu dvě, naleznete druhou půlku bodu tři. A tak dále. Nemůţete se dostat na druhé místo, aniţ byste navštívili místo první a nemůţete se dostat k třetímu místu, aniţ byste před tím navštívili místo druhé. Je to jasné? Ať zvedne ruku ten, kdo tomu nerozumí.“ Nepřihlásil se nikdo. Pak pan Partridge pokračoval. „Na kaţdé zastávce najdete něco jiného. Z kaţdého místa smíte vzít jen jednu věc. Všechny tyto nálezy musíte shromáţdit. Jen tehdy můţete vyhrát naši ‚honbu‘. Na místě bude víc neţ jeden předmět, ale nebude jich tam tolik, aby stačily pro všechny týmy. Proto na kaţdém místě bude jasný seznam předmětů, které se tam nacházejí. Kdyţ přijdete pozdě a váš předmět uţ tam nebude, budete se muset pokusit získat ho jinde, na jiném bodě. Vy ale budete vědět, co hledáte a co musíte získat. Dokonce to můţete získat doma nebo dokonce i koupit, jestli si budete přát. Je tohle také 40

jasné?“ Opět nebylo otázek a ani nějakých připomínek. V zástupu bylo mrtvé ticho. Buď byli dnes všichni zcela výjimečně pozorní nebo je řečníkův monotónní hlas uspával. Kdyţ pan Partridge viděl, ţe můţe pokračovat, trochu si odkašlal a řekl: „Je tu řada pravidel, která nesmíte překročit. Za prvé: Nemůţete opustit svůj tým a jít někam pro pomoc. To ani v případě řešení klíče, nebo získání předmětu. Za druhé: Nemůţete vzít víc neţ jeden předmět z kaţdého stanoviště. Stejně tak je zakázáno jakýmkoli způsobem klíče ničit nebo poškozovat. Právě tak seznamy, nebo věci, které na místě zbudou. Jestliţe skupina jakýmkoli způsobem poruší pravidla, bude okamţitě diskvalifikována. Členové mého klubu budou dohlíţet na kaţdém stanovišti. Budou vás vidět a i kdyţ vy sami je nespatříte, budou kolem vás. Mimochodem. Hledání není časově omezeno. Můţete jít celý den i noc a stopa vás povede na neočekávaná místa. Kdyţ dosáhnete poslední bod, uţ budete znát, co udělat s vším tím, co jste shromáţdili.“ Potřetí se zeptal, zda všichni pochopili a zda jsou nějaké otázky. Byl tu pouze jeden dotaz a víc nic. Potom však se ozvala z mnoha míst jedna jediná otázka, volaná z mnoha mladých hrdel. „Co je velkou cenou?“ „Bude to jeden týden zcela zaplaceného pobytu na Havajských ostrovech,“ řekl pan Partridge. Shromáţdění jenom vydechlo. Pak vypuklo radostné volání. Velice řídký úsměv omladil jindy naprosto nehybnou tvář pana Partridgea, „Teď uţ jde jen o to vyhrát.“ Zvedl ztuhlou ruku a zamával. „Mnoho štěstí. Tak a uţ můţete začít. Šťastnou ‚honbu‘“.

41

III. Cessy

odvedla Carla a Toma stranou hned, jak pan Partridge rozpustil shromáţdění. Byla velice rozrušena. „Co znamená ten první klíč?“ pátrala netrpělivě. Carl se zasmál. Naprosto nemohl uvěřit svému štěstí, které ho přivedlo do Cessyiny skupiny. Zdálo se mu, ţe její přízeň je opravdová a ţe ho má skutečně ráda. Zatím si ještě netroufal se jí přímo zeptat, co bude pak, aţ hra skončí. Snil si ale svůj růţový sen, jak by bylo krásné, kdyby skutečně vyhráli a mohli být spolu týden na Havaji. Představa, ţe by sen se mohl opravdu stát skutečností, ho naplňovala sladkou závratí. Být spolu s Cessy na dalekém ostrově a celý oceán by jim patřil. Věděl však, ţe jeho štěstí a radost visí na velmi tenké strunce, která můţe prasknout kdykoliv a velice snadno. Nebyl prvním chlapcem, se kterým Cessy během školního roku flirtovala, a připouštěl, ţe i kdyţ schází do konce školního roku pouze jediný týden, nemusí být také posledním. „Nepočkáme na Daveye?“ zeptal se Carl. „Tady jsem,“ ozval se Davey ze zástupu, prodíraje se k nim málem ucpanými dveřmi. V několika okamţicích se vymanili z davu ostatních spoluţáků, kteří se jako zdivočelé stádo nedočkavě hrnuli ven. Zastavili se na klidnějším místě. Nebylo by ironií, kdyby ohlášený první klíč byl někde v prostorách kolem tělocvičny? Carl uvaţoval a mezitím se k němu přiblíţil Davey a podal mu ruku. „Jsem moc rád, ţe ses přidal k nám.“ „Mám radost, ţe jste o mne stáli,“ odpověděl Carl s úsměvem. 42

„Začátek a konec špinavé stezky, jeţ vede navţdy,“ ozvala se Cessy a nahlíţela do papíru, který drţela v ruce, „kudy voda plyne, skryta pod zelenými stébly.“ Netrpělivě se obrátila na svého bratra. „Tak a teď nám Daveyi řekni aspoň tu první část, ať můţeme začít.“ Davey se zatvářil otráveně. „Nemohla bys přestat? Polovička školy mi nevěří, ale já opravdu nevím o tom nic víc neţ ty. Musíme na to přijít sami.“ Cessy se na chvíli rozpačitě dívala a pak nakonec s úsměvem přikývla. „No dobře, brácho. Já ti věřím.“ Pak se obrátila na Toma s Carlem. „Napadá vás něco?“ „Zelená stébla, to asi míní trávu,“ řekl Tom. „To je správně,“ odpověděl Carl. „Jenţe, kde tady voda plyne skryta pod stébly trávy?“ zeptala se Cessy. „To můţe být spousta míst,“ poznamenal Davey. „Třeba potrubí pod školou.“ „Nemůţe to být někde ve škole?“ zeptal se Carl. „Tak, jak to pan Partridge vysvětloval, řekl bych, ţe ne,“ odpověděl Davey. „Co říci o té části, která tvrdí, ţe voda teče navţdy? To vypadá na nějakou metaforu.“ Carl zamyšleně přikývl. „Metafora pro kruh, ne? Ale kde tu vezmeme kruhovou stezku? Ale…“ Pak se plácl vzrušeně na koleno. „Závodní dráha!“ „Ne tak nahlas,“ Cessy se přitom opatrně rozhlédla kolem. „Ale nemá běţecká dráha tvar oválu?“ namítl Tom. „To přece vůbec nevadí,“ uklidnil kamaráda Carl. „Ovál jako kruh. Točí se oba pořád dokola.“ Davidova tvář se rozjasnila. Plácl Carla po zádech. „Tak si myslím, ţe teď jsme nastoupili cestu na Havaj.“ Přešli podél rampy tělocvičny na stadión. Jedna skupina však uţ tam byla. Dělali cosi právě v místech, kde závody začínají a kde končí. Tracie, Rick a Paula. Rick patrně vyluštil úlohu, kde je první stanoviště, ještě dřív, neţ skončil pan Partridge svou řeč. Jinak to nebylo moţné. Spěchali přes závodiště přímo k Traciinu týmu. Paula právě zavírala poklop odvodňovacího kanálu vedle stanoviště startéra. 43

„Mohli jsme vědět, ţe to budete zrovna vy, bando,“ řekl Davey. „Je tam něco?“ „To my nesmíme říkat. Můţete se tam ale podívat sami.“ Nahrnuli se kolem otvoru do podzemí, kam se stahovala prosakující voda z drenáţí. Teď tam místo vody byla krabice, ve které leţel tucet naprosto stejných loveckých noţů. Tom jeden vzal. „Je docela kvalitní,“ prohlíţel si zálibně jejich první úlovek a pak si ho zasunul za opasek. Paula také ukořistila jeden nůţ a dívala se na něj. „Děláš si sbírku zbraní, brouku?“ zeptala se. Tom neodpověděl. Jen sklonil hlavu. Cessy poklekla na zem do trávy a dívala se dolů do šachty. „Kde je klíč ke druhému stanovišti? Měl by tu někde být,“ zeptala se. Byl na boční stěně krabice. Stálo tam: Není to tak daleko. Pod tím pak byla velkými písmeny napsaná slova: LOVECKÝ NŮŢ. „Vysoký strom,“ řekl Rick sestavující oba klíče dohromady. „Není to tak daleko.“ „Zní to jako razítko někde na úřadě,“ řekl Davey. Všichni se na něho s překvapením podívali. Jen se zasmál a pokrčil rameny. Pak řekl: „Vţdyť je to tak jednoduché. Jaké jsou tu rozdíly. Můţeme jít přece všichni pohromadě.“ „Nojo, ale co kdyţ nás uvidí,“ namítl Rick. „No tak jim řekneme, ţe si kaţdá skupina hledá cestu nezávisle sama,“ řekl Davey. „Já si stejně myslím, ţe všechno to povídání o tajné kontrole je jen taktický tah a není to pravda.“ Davey opravdu mohl všechny přesvědčit, ţe nic neporušují. Všechno mohlo probíhat ve vší počestnosti, protoţe Rick stejně vyluštil první stanoviště daleko dřív, neţ oni. Ale přesto se Carl nemohl zbavit pocitu, ţe jsou pozorováni někým skrytým. Carla ovládla velmi naléhavá obava, ţe z nich někdo ani na chvíli nespouští oči. Souhlas obou dívek, ţe se k nim připojí, mísil v Carlově srdci dva pocity. Potěšení a zklamání. Nerozuměl zneklidňujícímu pocitu, kdyţ se díval na Tracii, jak stojí vedle Cessy. Moţná, ţe se cítil vinným a styděl se za svůj spěch, jak málem pádil za nahou Cessy v 44

bazénu a úplně hodil za hlavu Tracii, které alespoň měl ze slušnosti ráno zavolat. Někdy se mu zdálo, ţe jen city drţí jeho nitro pohromadě. A pak ona lítost. Kdyţ se zahleděl zpět na svůj ţivot, divil se, kam aţ dospěl. Kudy a jak procházel ony čtyři minulé roky. Všechno se mu najednou zdálo prázdné a pusté, neuţitečné a bez cíle i smyslu. Chodil do školy, udělal si řidičák a pak si opatřil práci. Víc pak uţ nedělal nic. Všechen ten čas ţil osaměle. Jen občas si ho zpestřoval výlety do pouště a do hor s Joem. Vzpomínal na jejich vysedávání dlouho do noci u praskajícího ohně, jak si povídali o budoucnosti. Joe se vţdycky těšil na to, co mu budoucí léta přinesou. Ale ony mu přinesly právě to, co mu přinesly a o hodně dřív, neţ očekával. Chudák Joe. Carl se otočil. Nerad by se znovu Tracii omlouval a říkal jí, jak ho to ráno moc mrzí. Cessy zachytila jeho pohled a dotkla se jeho ramene. „Bavíš se?“ „Ale ano,“ odpověděl a snad si opravdu myslel, ţe mluví pravdu. Opouštěli stadión pohromadě. Obešli rampu tělocvičny a zamířili do jejího stínu. Potkali jednu partu, jeţ se snaţila uhádnout, kde je první stanoviště, coţ podle Carla muselo být zjevné kaţdému a přece je kromě jich samých nikdo dosud nenašel. Všichni jen tak povídali a najednou Davey, který se do hovoru nezapojoval, prohodil cosi o jakémsi velmi zajímavém článku v novinách, který nedávno četl. „Myslím, ţe to bylo v nedělních novinách,“ řekl. „San Diego’s Times. Moţná, ţe by tě mohl zaujmout, Ricku. Bylo to o jakémsi zlatém dolu v poušti nedaleko od nás. Nazývají to tam Valta.“ „To je fakt divný jméno pro důl,“ řekl Rick. „Důl má podivnou historii,“ spustil přednášku Davey. „Byl zaloţen někdy ke konci zlaté horečky tady v Kalifornii v minulém století. Pracovali v něm tři muţi a kupodivu i jedna ţena. Ukázalo se, ţe je to důl, který dává největší výtěţek ze všech, co jsou ve státě. Pracovali v něm naprosto sami, bez jakékoli pomoci a vytěţili zlato v ceně přes pět miliónů dolarů. Představte si, jakou měl tehdy dolar cenu a co jste si za něj mohli koupit.“ Rick hvízdl. „Páni, za ty prachy bys dneska koupil celou Kalifornii.“ 45

Davey přikývl. „Jenţe, nikdo z nich neutratil z celého toho bohatství ani cent. Zlato bylo uloţeno v bankovním depozitu v San Francisku spolu s mapou, která popisovala, jak důl Valta nalézt. Ono to totiţ asi bylo tak, ţe kdyţ skupina uloţila poklad v bance, rozhodla se vrátit, najít důl a naposledy se podívat, jestli něco neschází. Bohuţel, všichni při té cestě zahynuli.“ „Našel někdo tu mapu a podíval se do Valty?“ zeptal se se zájmem Rick. „Ano,“ odpověděl Davey. „Prezident banky, kde zlato bylo uloţeno. Namířil si to přímo k dolu, aniţ cokoli oznámil na policii. Banka vede přesné záznamy, komu co patří, ale o mapě nikde nebyla jediná zmínka. Prezident banky si asi dobře vypočítal, ţe by si tam mohl třeba sebrat pár nugetů a proto mlčel. To se událo asi rok po zmizení pravých vlastníků dolu. Jenţe kdyţ přišel k dolu, nalezl vchod zavalený balvany a štěrkem. Pracoval tam pak přes měsíc, neţ vchod uvolnil a mohl se dostat dovnitř. Kdyţ konečně zával odstranil a vstoupil, nalezl tam dvě lidské kostry.“ „Jen dvě?“ podivil se Rick. „A co ty zbývající dvě?“ „Ten chlapík je nikde neviděl,“ ujistil ho Davey. „Spočítal si však, ţe i ti dva lidé tam musí někde být, protoţe si pro peníze do banky nikdo nepřišel. Ať je to jak chce, další kostry sice uţ nenašel, ale našel cosi jiného. Byl to deník. Jedna z koster ho drţela v ruce,“ „V ruce kostlivce?“ přerušil vyprávění Rick, vţdy zvědavý na podrobnosti. „Patřily obě kostry muţům?“ „Zajímavé, ţe se ptáš. Článek říká, ţe ano.“ „Pokračuj,“ vyzval ho Rick. „Co bylo v deníku?“ Davey se usmál. „Noviny tvrdí, ţe chlapík, co ho psal, musel mít delirium z nedostatku kyslíku. On tam totiţ napsal, ţe v dole straší a ţe kdokoli, kdo vejde dovnitř, by měl okamţitě důl opustit, neţ bude příliš pozdě. On také prohlásil, ţe všechno zlato, které nalezli, je bezcenné.“ „To nebylo pravé zlato?“ optal se Rick. „Ne, bezcenné v tomhle smyslu nebylo. On to tak určitě nemínil. Lidé přece vědí, jaký je rozdíl mezi pravým a falešným zlatem. Kdyţ se ředitel po měsících vrátil domů do San Franciska, přinesl si s sebou deník, ale ne zlato. To nenašel. Ale jakmile se vrátil zpět, byl 46

zatčen a uvězněn. Zlato, které si k němu uloţili i jiní, zmizelo. Jaksi se předpokládalo, ţe ho ukradl ředitel. On byl přece jediný, kdo měl klíče od trezoru a od bezpečnostních schránek. Jenţe on přísahal, ţe se zlata ani nedotkl. Nabídl za sebe kauci a tak ho zase pustili. Ředitel byl vdovec. Své jediné dceři všechno vyprávěl o mapě a také proč hledal onen důl. Nakonec jí dal i deník. Pak zmizel.“ „Kam odešel?“ zeptal se Rick. „Tohle neví docela jistě nikdo. Nikdy se uţ nevrátil. Jeho dcera, která tu zůstala sama, věřila, ţe se vrátil zpět k dolu. Nedělala dojem, ţe se chystá obnovit soudní řízení. Doufala jen, ţe najde dost zlata, které by jim umoţnilo odejít ze země. Všechno však bylo zbytečné. Otec se jí nikdy s ničím nesvěřoval. Nikdy s ní nemluvil o svých plánech a tak nakonec zůstala sama se svou marnou nadějí.“ „Co kdyţ přece jen to zlato našel, vykašlal se na ni a fouknul sám?“ navrhl řešení Rick. „Také se podobně uvaţovalo, ale jeho dcera říkala, ţe táta by něco takového nikdy neudělal. Domnívá se, ţe asi v dole zahynul jako ti ostatní.“ „Někdo ho tam zabil?“ zeptal se Rick. „Moţná, ţe ano, moţná, ţe ne,“ řekl Davey. „Ta ţena strávila nad deníkem léta a pročetla ho dobře. Došla k pevnému přesvědčení, ţe muţ, který deník psal, se nezbláznil. Ona opravdu došla k názoru, ţe na tvrzení o strašidlech v dole něco je a ţe její otec skončil právě tak, jako ostatní oběti zlých mocí. Proto také deník nakonec zničila. Bála se, ţe si někdo z něj sloţí kousky dohromady a důl najde.“ „A co se stalo se zlatem v bance?“ zeptal se zase Rick. „Co by stalo. Do dneška nikdo nemá tušení, co se to tenkrát přihodilo.“ „A mapa?“ „Kdyţ naposledy odcházel, vzal si ji s sebou.“ Davey se zase podíval dolů na Ricka. „Během let dívka pověděla lidem dost zajímavých věcí. Říkala to spíš jako poznámky a odděleně, ale daly by se posbírat. Ten, kdo by si s tím dal práci, mohl by i dost přesně určit, kde ten důl opravdu leţí. Obecně se zatím dá odhadnout, ţe Valta se nachází asi tak padesát mil východně od nás. Blízko ‚Rezavého údolí‘.“ 47

„Tam já to znám,“ prohodil Tom. „Carle, tam jsme přece uţ jednou byli, ne?“ „‚Rezavé údolí‘?“ zamračil se Carl. Nemohl si vzpomenout. „Nemělo nějaké jiné jméno?“ „Je to moţné, Valta se pravděpodobně jmenuje také jinak,“ řekl Davey. „Ricku, jestlipak uhádneš, proč to tu všechno vykládám?“ „Chceš na mně, abych ten důl našel.“ „Správně, mladíku, jseš u mne génius,“ řekl na to Davey. Rick pokýval hlavou. „Jestli je to tak, pak jsem si jistý, ţe polovina lidí, co četli ten článek, bude ten důl chtít najít.“ „Nech mne to dokončit,“ řekl Davey. „Samozřejmě, ţe si to uvědomuju. Kdyby se dala poloha dolu snadno zjistit, byl by brzy nalezen. Jenţe to nemůţe udělat nikdo jiný, neţ ten, kdo zkoumal všechny věci kolem. No a tady je překáţka. Známe přece místní knihovnici a její vášeň pro místní historii.“ „Myslíš paní Farleyovou?“ zeptal se Rick. Ta paní byla vedoucí městské knihovny. Měla neustále spoustu práce a to dokonce i v takovém hnízdě, jako byl Express, kde hlavním podnětem pro intelektuální stimulace byla kabelová televize. „Ano, zrovna tu,“ řekl Davey. „Ona má v knihovně malý kumbál, plný starých dokumentů. Ty jdou do takové hloubky, ţe prý dosahují aţ kamsi do dob, kdy tady ţili jen Indiáni a Španělé opatrně šlapali za jejich zády. Autor toho článku se o ní zmiňoval, ale nezdálo se, ţe by ji osobně znal.“ „Knihovnice tedy má dost velkou šanci. Jestliţe četla ten článek, určitě se s autorem spojila,“ poznamenal Rick. „Pochybuji, ţe vůbec čte něco ze současného tisku,“ odpověděl Davey. „Koukej, za pokus to přece stojí. Proč s ní nepromluvit a nepoţádat ji, aby tě nechala prohrabat se v jejích materiálech?“ „Proč já?“ podivil se Rick. „Proč jí neřekneš sám?“ „Ze dvou důvodů,“ odpověděl Davey. „Za prvé, paní Farleyová má ráda tebe a já jí nějak nesedím. Neptej se mne, proč. Nevím. Určitě, jak uţ ji znám, by mne nenechala ani přiblíţit k těm jejím dokumentům. Za druhé, já opravdu nejsem z rodu lidí, kteří mají trpělivost šťourat se ve starých krabicích plných starobylých lejster. Něco hledat a mít přitom naději jedna ku tisíci, ţe to najdu.“ 48

„To je rovná odpověď,“ řekl Rick. Chvíli uvaţoval. „Doufám, ţe to nebudeš chtít hned. Kdypak ten článek vyšel?“ „Myslím, ţe minulou neděli. Ale nejsem si tak docela jistý,“ odpověděl Davey. „Cessy občas vytáhne odněkud prapodivné noviny.“ „Občas někde něco najdu,“ ozvala se Cessy, kterou bratrovo vyprávění očividně nezajímalo. Zato Carl byl příběhem přímo fascinován. Kdyţ byl ještě malý kluk, hrozně miloval romantické příběhy o pohřbených pokladech. Tento zájem byl rovněţ i jedním z důvodů, proč se zúčastnil ‚honby‘. Zajímalo ho, zda ‚Rezavé údolí‘ nebylo jiným jménem pro ‚Červenou strţ‘. Tudy se několikrát potloukal s Joem. „Je tu jedna věc,“ řekl po chvilce ticha Rick. „Kdyţ najdu ten důl a zlato v něm ještě bude, jak se rozdělíme o peníze? Mám dojem, ţe tu udělám nejvíc práce.“ „Ano, v tomhle směru máš pravdu. Jenţe já ti o tom dolu řekl,“ bránil se Davey. „Rozdělíme si výtěţek rovným dílem.“ „Nepochybně si to takhle původní hledači ujednali také,“ řekla Cessy. Pařez, zbytek po ohromném a snad největším stromu v Expressu, který byl docela nedávno sraţen hurikánem, se nalézal na severní straně velké administrativní budovy, v místě, kudy se příliš nechodilo. Byl skutečně druhým postupovým stanovištěm uváděným v seznamu pana Partridge. Kartónová krabice tentokrát neseděla na vrcholku pařezu, ale byla zastrčena v blízkém křoví. V místě, které nemohli minout, kdyţ uţ měli druhý bod vyřešený. Uvnitř byl tucet plastikových hodinek. Paula a Tom si hned jedny vzali. Ani se o ničem nedohodli a přece oba hráči převzali jaksi samozřejmě roli nosičů získaných ‚pokladů‘. Zatímco Tom si hned nůţ zastrčil sportovně za opasek a hodinky si připjal na zápěstí, Paula všechny věci strkala do kapes. Carl se ani nesnaţil komentovat pohled, kterým ho Paula přejela, kdyţ se málem srazili na stezce. Nebylo mu nijak příjemné vědomí, ţe ho tak divoce nenávidí. Bylo to smutné o to víc, protoţe on necítil nechuť a natoţ nenávist k nikomu. Popsaná stránka krabice popisovala obsah pro všechny, kdo přijdou příliš pozdě, aby se dostali k těmto dvanácti hodinkám. 49

Rovněţ tam byl další klíč: Sotva popadneš dech. „To zní tajemně,“ řekla Cessy. „Moţná, ţe teď se naše týmy rozdělí a kaţdý pojde svou oddělenou cestou,“ řekl Rick Davidovi. „Počítáš s tím?“ zeptal se Davey. „Bez komentáře,“ zasmál se Rick. „Pamatuj na naši dohodu, určitě se ještě uvidíme, třeba později,“ přikývl Davey. „Určitě budu,“ odpověděl Rick s rošťáckým úsměvem.

50

IV. Tracie a Paula došly k parku. Rick jel na svém vozíčku před nimi a určoval směr. Najednou řekl: „Místo ve směru, ţe sotva popadneš dech.“ To nemůţe být nic jiného, neţ vrcholek osamělého kopce, kudy vţdycky vedla trať jejich školního přespolního běhu. Trať nikdy nebyla omezena prostorem školního areálu. Byla vedena i jinými částmi města, třeba i parkem. V parku to také nebylo špatné. Byly tam houpačky, čtyři tenisové kurty, stromy a umělé jezírko. V něm dokonce plavalo několik růţových labutí z plastické hmoty. Ty ale musely být pro jistotu pevně zakotveny uprostřed. Lidé jsou nenechaví. Loňský rok obecní představenstvo dokonce přidělilo peníze na nákup párku skutečných kachen. Jenţe milé kachny uletěly k oceánu hned při prvním horkém dni. Byly to chytré kachny. Rick se opoţďoval. Vozík nebyl dobrým dopravním prostředkem na jízdu v trávě a navíc byl chlapec asi uţ i dost unavený. Dohodli se, ţe tu na ně počká a ţe děvčata na kopec vylezou samy. Vyrazily sviţným krokem, ale jak se svah začal zvedat, tempo se zpomalovalo. Nakonec šly jen velmi volným krokem. Kopec byl sice krátký, ale velice strmý. „Musíš se asi hodně těšit do Berkeley,“ řekla Paula. „Ano, ale je tu ještě dlouhé léto. Zatím budu po celý týden pracovat v takovém příjemném knihkupectví. Budu ukládat kníţky a dělat jejich seznam.“ „Ale to ti nehodí ţádné peníze, co ti za to dají?“ „Čtvrťák za hodinu,“ odpověděla pokojně Tracie. „A u toho chceš zůstat? Proč nejdeš dělat se mnou?“ „Poškození mozku a zdeformovaná postava, za to mi nějaký dolar 51

navíc nestojí.“ Paula pracovala v továrně na výrobu pěnové gumy. Výpary z této výrobny byly hrozné. Dělala tady na plný pracovní úvazek po celý týden. Od pondělí do pátku. Dokonce i v době školy dělala od tří odpoledne do dvanácti v noci. Pracovalo zde hodně příslušníků z její motocyklové party. Dělali, jen aby si mohli uţít zbytek týdne a nic jiného je uţ nezajímalo. Paula se posměšně zasmála. „No a co se uţ poškodilo na mně?“ „A proč nejdeš se mnou?“ zeptala se Tracie náhle. „A to jako kam?“ „Do Berkeley.“ „Co to povídáš za hlouposti,“ odpověděla Paula. „Já nemůţu jít ani na nástavbu natoţ na univerzitu do Berkeley.“ „Ty se přece umíš učit z kníţek. A pak, vţdyť tam ani nemusíš chodit do školy. Můţeš ţít jen tak, prostě ve městě. Mohly bychom bydlet spolu. Nemusím přece zůstat na koleji, kdyţ nebudu chtít. Rick by mohl jít s námi. Nenech se prosit a pojď. Musíš mít přece naspořené nějaké peníze.“ Paula vyplivla ţvýkačku a sáhla pro cigaretu. „Ne, ani cent.“ „Jak je to moţné?“ nevěřila jí Tracie. „Cos udělala s posledními výplatami?“ „Mám drahé záliby.“ „Nevykládej, to není moţné,“ děsila se Tracie. „Dávám peníze Harveyovi a on mne za to vozí na svém motocyklu,“ řekla Paula a zapálila si cigaretu. Pomalu vyfoukla kouř a otočila se k Traci zády. Harvey byl mládenec, na kterého se teď Paula pověsila. Byl jedním z hochů v gangu a co bylo důleţité, měl vlastní motocykl. Byl hřmotný, nosil vysoké koţené boty a úroveň jeho osobnosti odpovídala úrovni party. Nebylo to nic pěkného a přece ho Paula chtěla vidět z úplně jiného zorného úhlu. Byl to pro ni únik. Nemusela aspoň vzpomínat na Joea. „Tos mi vzala dech, holka,“ řekla Tracie. „Přinejmenším jsi měla myslet na Ricka, neţ jsi mě odmítla a řekla ne. Právě on by měl jít do Berkeley, taková hlava chytrá.“ Paula se tiše dívala k jezírku na stále se usmívající labutě. „Já vím,“ řekla měkce. „Myslím si ale, ţe doktoři by tam byli 52

ještě draţší, neţ jsou tady.“. Tracie se prudce zastavila. „Co se stalo s pojištěním tvého otce?“ „Je pryč. To se stává, kdyţ se neplatí splátky.“ „Oni vás vyhodili? Rick tedy není vůbec pojištěný? Ty tedy nemůţeš platit účty?“ „Je to přesně tak, moje milá.“ „Můţeš získat nějakou jinou pojistku?“ zeptala se Tracie. „Pojišťují jen zdravé lidi.“ „Jak se mohlo stát, ţe tví rodiče to takhle provedli?“ „Protoţe jsou to nedbalí, sobecký bastardi,“ zašeptala nenávistně Paula. „Ještě nějaké dotazy?“ „Ne, promiň. Je mi to líto.“ Paula odhodila cigaretu a zašlápla ji do trávy. „Mně taky.“ Zakryla si dlaní oči a vzlykla. „Můj Boţe.“ „Paulo,“ ozvala se po chvíli Tracie a objala ji. Paula ji však odstrčila. „Je to ještě horší,“ řekla a vymaňovala se z jejího objetí. Její tváře nezvlhly slzami, ale zato její oči ţhnuly. „On je nemocný, Tracie. On uţ nemůţe jít na vejšku. Nemůţe odtud odejít, a proto ani já nemohu.“ „Jak váţně je nemocný?“ zeptala se Tracie nesměle. „Zrovna takhle jsem se zeptala doktora. Počkala jsem si na něj, abych si s ním promluvila, jak s Rickem dál a víš co mi na to řek?“ „Ne.“ Paula se trpce zasmála. „Řekl mi, ţe můţe umřít. To je teda něco. Věřila bys mu?“ „Ne.“ Paula chtěla něco říci, ale pak se zarazila. „Já ano,“ řekla nakonec tichounce, jako by pro sebe. „Jakou dobu ţivota mu ještě dává?“ „Rok, tři roky. Nedá se přesně říci.“ „Ale svalová dystrofie přece není smrtelná nemoc. Někteří lidé s tím ţijí plným ţivotem.“ „Já si myslím, ţe tohle asi nebude ten pravý důvod.“ Tracie přijímala tyto nové zprávy velmi těţce. Byla to váţná věc. Přece sama viděla, jak Rickovo zdraví taje a mizí přímo před očima a 53

přece se raději dívala na jeho sílu a snaţení, neţ na jeho slabost. Bylo to přece jasné a mohlo ji mnohé napadnout samo. Uţ jen ta skutečnost, ţe v posledních měsících zcela pravidelně dva aţ tři dny v týdnu ve škole chyběl. „Musíme věřit, ţe snad se brzy najde nějaký lék,“ řekla nakonec Tracie. „Ţe na něco přijdou.“ „Joe mi to taky říkával,“ posteskla si Paula a zavrtěla hlavou. „Na nic nepřijdou a nic se nestane.“ Pomalu stoupaly a hlavami se jim hnal vír neveselých myšlenek. Svah byl čím dál příkřejší a běţci z něj mívali skutečný strach. K vrcholku však uţ měly jen kousek. Nebyly ani překvapeny, ţe Rick zase měl úplnou pravdu. Určil bod číslo tři naprosto spolehlivě. Kolem dokola nebyl zatím vůbec nikdo. Všichni asi ještě hledali to první stanoviště. Měly ze svého úspěchu radost. Kaţdý krok, který takhle udělají, je přiváděl blíţ a blíţ ke společně strávené dovolené na Havaji. Tracie si přála, aby na Havajské ostrovy jeli ve čtyřech. Ale toto přání jí zničil pohled na Carla jdoucího s Cessy. Tentokrát byla hledaným předmětem bílá ponoţka. Krabice obsahovala dvanáct ponoţek a na boku měla nápis: BÍLÁ PONOŢKA. Našly na ní i další klíč. Bohuţel, nedal se číst jako pokračování nedokončené věty. Klíč říkal: „Ten chlapec je naší poslední nadějí.“ „Ne, uţ tam není nic jiného.“ „Kdo to psal?“ postěţovala si Paula. „Počkej,“ zamyslela se Tracie. „Já uţ tahle slova někde slyšela, já je znám.“ „Myslíš to váţně?“ „Myslím.“ „Jak to můţe jít dohromady s první částí ‚Nejlepší výběr‘?“ „Nech mne pár minut,“ poţádala Tracie. Paula cpala ponoţku do kapsy. „Pojďme radši k Rickovi. Ať jsme pryč dřív neţ se pan Tom a jeho banda objeví.“ Dívaly se dolů s kopce. „Pročpak říkáš Tomovi takhle?“ zeptala se Tracie. „Vypadá jako správný kluk.“ „Já jsem s ním uţ něco měla.“ 54

„Opravdu?“ „Váţně,“ usmála se Paula. „Patří k těm dobrým.“ Park a městská knihovna se dělily o stejné parkoviště. Tracie tam měla postavené auto, staré, červené, renovované camaro. Stejně si o něm myslela, ţe bylo někde ukradené a znovu prodané. Měla s ním pořád nějaké trápení. Odpoledne do něj vlezla a sotva dojela dvě míle k obchodu, kde pracovala, klesla ručička ukazatele paliva na čtvrtinu. Motor stále vydával podivné zvuky. Bála se dát vůz do opravny, aby se nedozvěděla nějaké hrozné zvěsti. Samozřejmě, kdyby si dodala odvahu a řekla Carlovi, určitě by jí pomohl a zadarmo. Neţ Ricka opustily a vydaly se hledat ‚poklad‘ na kopec, seděl docela spokojeně u camara ve stínu stromů. Auto tady bylo pořád, ale Rick zmizel. Usoudily, ţe se šel ochladit do knihovny. Pro Ricka to byla vynikající příleţitost. V knihovně si mohl počínat docela volně a tak předpokládaly, ţe jinde Rick být nemůţe, ale nebyl tam a nebyl ani na toaletě. Teplota vystoupila na dobrých čtyřicet stupňů a venku uţ nebylo k vydrţení. Kdyţ tedy zašly do knihovny, s úlevou se nahnuly nad picí fontánkou, kde se ţíznivě napily chladné vody. Po chvilce rozpaků á váhání přece jen na chvilku zaběhly do místnosti označené panáčkem, protoţe dveře s vyznačenou holčičkou nebyly k nalezení, právě tak jako ztracený Rick. Vyšly na chodbu a rozhlíţely se. Rick se neukazoval. Aţ pak si Tracie vzpomněla na Davidův článek a povídání, které se okolo něj točilo. I kdyţ se Tracie i Paula drţely stranou a nemísily se do rozhovoru, přece jen ledacos z rozhovoru zaslechly. V celé té historii něco nehrálo. Ledacos se jim na ní nelíbilo, ale Rick se v ní chtěl patrně angaţovat. Tracii napadlo, ţe chlapec bude nejspíše vzadu, kde hledá nějaké zprávy o dolu Valta. Paní Farleyovou nalezli za stolem v její kanceláři. Byla to velká bruneta blíţící se k padesátce. Po městě se říkalo, ţe kdysi bývala profesionální zápasnicí. Tracie však bezpečně věděla, ţe ve skutečnosti paní Farleyová bývala profesionální závodnicí na kolečkových bruslích. Měla velkou zálibu v kníţkách a kdyţ viděla, jak někdo s potěšením čte, měla pak ráda i jeho. Proto je bez námitek zavedla do zadní místnosti 55

knihovny, kde našly Ricka polozahrabaného do velké kupy časopisů a starých novin. Rick byl jedním z jejích největších oblíbenců. „Dokonce mi ani neřekl, co vlastně hledá,“ stěţovala si na něj a potřásala při tom hlavou. „Protoţe to sám nevím,“ odpověděl. „Jestli to má co dělat se zdejší historií,“ naléhala, „mohl bys ušetřit spoustu času při hledání. Já bych tě tam navedla v minutě.“ „Jenţe věci nejdou tak, jak by si člověk přál,“ řekl váţně Rick. „Jestliţe mám být uvězněný a soudně stíhaný za účast na zločinu, čím méně budete o tom vědět, tím lépe pro vás.“ Paní Farleyová se chytrému zdůvodnění zasmála. Ozval se zvonek z přední místnosti. Paní se omluvila a odešla. „Pročpak jsi nechtěl, aby ti pomohla?“ zeptala se Paula, kdyţ osaměli. „Copak jsi neslyšela, co říká Davey?“ zeptal se na oplátku. „Ano,“ odpověděla Paula a Tracie přikývla. „Dobře. Zatím nejsem vůbec schopen ten článek najít. Uţ jsem prohrabal všechny místní noviny měsíc nazpátek.“ Zamračil se. „Nebojme se těch starších,“ řekla Paula. Pak se vrátila k hlavnímu námětu. „Měl jsi úplnou pravdu. Stanoviště číslo tři bylo na trati školního přespoláku. Měli bychom se toho drţet. Další klíč říká –“ „Ještě chvilku,“ přerušil ji Rick a vytáhl tenký list jakýchsi starých novin. „Prosím tě, nech mne ještě kouknout, co je tohle zač. Tyhle noviny mají datum šestého června 1862. No a vida. Tak tady je ten článek o Valtě. Zlatý důl toho jména doopravdy existoval. A není od nás nijak daleko. Nojo, teď není vhodná chvíle na čtení novin, ale uţ můţu říct, ţe Davey nám povídal jen kus pravdy. Zbytek byla leţ. Například –“ „Ricku,“ napomenula ho Paula berouc mu noviny z rukou, „jde nám teď o výlet na Havaj. Valta můţe počkat. Souhlasíš?“ Rick zaváhal. „Dobře. Co jste teď našli za ‚poklad‘?“ „Bílou ponoţku.“ „Jednu, nebo pár?“ zeptal se. „Vzali jsme jen jednu. Na krabici bylo napsáno Jedna bílá ponožka.“ „Kolik jich bylo v krabici?“ zajímal se dál Rick. 56

„Dvanáct,“ řekla Tracie. Rick přikývl. „Tak to bude asi správně. Jaký je další klíč?“ „To je horší. Jsou to vlastně dvě linie a dvě prohlášení.“ Tracie mu vysvětlila, jak ony dvě věty vypadají. „Co myslíš, já mám pocit, ţe jsem uţ něco takového slyšela, nebo četla? Já si pamatuji –“ Najednou se zarazila. „Jéje!“ „Ano?“ Paula se soustředěně zeptala. „Není to náhodou kousek z Hvězdných válek?“ „Je to tak. Z druhého dílu,“ málem vykřikla Tracie vzrušeně. „Kdyţ Luke Skywalker nechal odejít Dartha Varera do boje, Obivanův duch řekl Yodovi: ‚Ten chlapec je vaší poslední nadějí‘.“ „A Yoda odpověděl: ‚Ne, tady je jiný‘.“ Paula pak dokončila: „Pojďme.“ „Jo, tak je to správně.“ Rick si odkašlal: „Promiňte, kam tedy půjdem?“ Obě dívky se náhle zastavily. „Dobře, tak kde jsme se zmýlily?“ „Nejdříve se kouknem, jak ty klíče k sobě patří a jak se budou hodit k zámku, kterým otevřem čtyřku,“ usmál se Rick a vytáhl z náprsní kapsy košile sloţený papír od pana Partridgea. „‚Nejlepší výběr‘,“ četl a pak se na chvíli zamyslel. „Souhlasím. Ty dva směry, o kterých ses zmínila, musejí mít nějaký vztah k filmu ‚Hvězdné války‘. Jenţe v biografu se tenhle film uţ nehrál roky, klíč nás asi směruje k videu, nebo k videokazetám, nebo přímo do půjčovny video kazet.“ Zase se odmlčel a pak ukončil řeč otázkou: „Jak se jmenuje půjčovna na Bennett Street?“ „Filmy Marvels!“ vyskočila najednou Tracie. „A právě tam nad vchodem visí veliká reklama ‚Nejlepší výběr‘!“ Naklonila se a slavnostně políbila Rickovi ruku. „Ricku, ty jsi přímo neuvěřitelný!“ Rickova tvář zazářila radostí. „Dva polibky během dvou hodin. Dneska mám, Tracie, šťastný den.“ Pak se natáhl po starých novinách, které Paula dosud drţela v ruce. „Chtěl bych si to ještě dočíst.“ „Koukej, Ricku, na tohle nemáme čas. Nebudeme tu uţ sedět ani chvíli. Carlův tým nás můţe snadno dohonit.“ Rick přesto natáhl ruku. „Podej mi to.“ „Co chceš udělat?“ zeptala se Tracie. 57

„Sednu si na ně,“ odpověděl Rick. Nahnul se dopředu a vloţil si sloţené noviny pod zadek. „Ona to uvidí,“ obávala se Tracie, ale noviny jiţ zmizely pod Rickem. „Ani se nepodívá,“ ujišťoval ji Rick. „Lidé rádi věří postiţenému. Člověk s ochrnutým spodkem těla by klidně mohl vypochodovat s ukradenou Monou Lisou pod paţí a ani jediná ţivá duše by to v Louvrů nezpozorovala.“ „Takţe teď to bude něco podobného, ţe?“ poznamenala Tracie. Rick propašoval noviny z devatenáctého století z knihovny skutečně bez potíţí. Paula však měla svoje představy o tom, co bude dál. Kdyţ byli před knihovnou, jednoduše popadla noviny a hodila je mimo Rickův dosah někam do camara. Chtěla ho přinutit, aby se soustředil na výhru a tím na cestu na Havaj a ne aby se rozptyloval něčím jiným. Zbohatnutí zatím počká. Rick je vedl přímo k půjčovně videokazet. Filmy Marvels byla nová značková prodejna. Kromě nejlepšího výběru videokazet v tomto městě, zde bylo snad všechno, co si mohlo přát i srdce toho nejnáročnějšího. Bohuţel, v městečku bylo jen málo lidí, kteří by mohli vydat tolik peněz za zboţí, jaké se tady nabízelo. Prodejna byla plná nabídek. Všude visely a nebo byly po zdech vylepeny lákavé reklamy přístrojů, všelijakých zařízení a všemu kralovala nepřeberná houština známých i méně známých tváří zpěváků i kapel. Toto vše však bylo vystaveno s nebývalým vkusem a tak kaţdý příchozí si zde musel připadat málem jako v ráji. Paula byla milovnicí zemřelých rockových hvězd. Její pokojík byl přeplněný jejich fotografiemi i barevnými plakáty, které posháněla bůhvíkde. Traciinými favority byli kytarové legendy jako Hendrix, Clapton, Page a nebo Van Halen. Sama hrála na kytaru velice dobře. K její smůle však nikdo v Expressu nebyl schopen dát dohromady slušnou kapelu a tak zůstávala se svým nástrojem osamocena a hrála jen pro vlastní potěšení. O vstup do kapely by asi ani neusilovala. Zmínka, ţe je kytaristkou v rockové kapele, by v její ţádosti o přijetí na medicínu asi příliš dobře nepůsobila. Ve svém pokojíku měla pouze jeden plakát. Byl to Jimi Hendrix. Kdysi, jiţ dost dávno, ho na jakémsi jeho koncertě jednoduše ukradla. Měla pak proto i 58

výčitky svědomí, ale bylo tomu tak. Uvnitř obchodu bylo příjemné chladno právě tak jako v knihovně. Prodavač jim přátelsky zamával, jako by je očekával, ale dál se jich nevšímal. Byl právě zaměstnán rozhovorem se zákazníkem a tak byli ponecháni sami sobě. Nezaváhali ani chvíli a honem pospíchali k policím, kde byly vystaveny videokazety. Málem by křičeli radostí, kdyţ vzadu za kazetami nalezli krabici s dvanácti tenkými zlatými řetízky a sloţený list papíru s dalším ‚klíčem‘. ‚Nemohl bych být zápasníkem‘. „Setřu si krém na opalování,“ smála se Paula a připínala si řetízek kolem hrdla. „Nepospíchej,“ varoval ji Rick. „Nemám ani ponětí, jak souvisí tenhle klíč s klíčem ‚Nejlepší cena‘.“ „Dej si pár minut oraz,“ řehonila se docela spokojená Paula. „Ale to nejde, všichni ostatní se ţenou za námi,“ odpověděl Rick neklidně. „Napadá vás něco?“ „Ne,“ odpověděla Paula a Tracie jen zavrtěla hlavou. „Zatím to jde aţ příliš snadno,“ řekl Rick a protáhl si záda. „Však ti to dojde za chvíli,“ uklidňovala ho Paula. „Ani ne, to je ta věc,“ povzdechl si Rick. „Tak mne napadá, ţe dohromady nedám nic, pokud nejprve nebudu něco vědět.“ „Podívej,“ ozvala se Paula. „Nemorduj se s tím. Vsadím se, ţe Tom ještě nenašel svou bílou ponoţku a tak máme času dost.“ Uběhlo půl hodiny a Rick nebyl k rozřešení hádanky o nic blíţe neţ na počátku. Pak uviděli Carla s Tomem, jak kráčí k obchodu. Byli sami a Tracie měla radost, ţe zase vidí Carla i kdyţ to znamenalo, ţe se její naděje na Havaj zmenšuje. Potěšil ji i jeho úsměv. Carl se opravdu neusmíval často. „Mám dojem, ţe tu nejsme první,“ prohodil. „Je to zlé, poprvé jsme uvízli,“ posteskla si Tracie. „Není to legrace?“ „To je zajímavé,“ odpověděl Carl. Pak poloţil ruku na Rickovo rameno a zeptal se. „Jak je, mladíku?“ Rick rozpačitě vzhlédl. „Abych řekl čistou pravdu, jsem v troubě. Mrkněte se na to.“ Odvedl pak oba mladíky ke krabici s řetízky. Tom si vzal jeden z nich a připnul si ho jako Paula kolem krku. Carl bádal 59

nad klíčem. „Nechci, abys mi řekl, co tím básník chtěl říci,“ řekl Rick. „Jen mi pověz, jestli tě něco napadá.“ „Vůbec nic,“ řekl Carl po chvíli uvaţování upřímně. „Kde je Cessy a ten její brácha?“ byla zvědavá Paula. „Ale, chtěla zmrzlinu,“ odpověděl Tom. „Jsou támhle přes ulici.“ „Já děsně miluju zmrzlinu,“ povzdechla si Paula. „Koupil bys mi kornout čokoládový?“ Tom sklopil oči a váhavě se přiznal. „Já nemám peníze.“ „Myslíš to váţně?“ řekla nevěřícně a také trochu dotčeně. „Hele, starý brachu,“ ozval se Carl. „Nepotřebuješ půjčit pár dolarů?“ „Ani ne,“ zabručel mrzutě. „Nic bych neměl proti takovému jahodovému poháru,“ utrousil Rick. Nakonec se Tracie vypravila koupit zmrzlinu pro všechny. Nebyla si jistá, jak všechno dopadne. Carl s Rickem mluvili o tom, jak vyřešit poslední hádanku, a zdálo se, ţe oba váhají nad příští. Oba byli sice soupeři, ale v sázce bylo příliš. Moc dobře chápali, ţe jedna hlava asi na řešení nestačí. Navíc tu byla Paula s Torném. Tracii bylo divné, proč se Paula tak najednou o Toma zajímá. Prozatím se k němu chovala víc neţ kriticky. Vůbec tomu nerozuměla. Ţe by si s ním chtěla zase něco začít? Přešla tedy ulici a zamířila ke krámku se zmrzlinou. Najednou však uviděla něco, nad čím se jí udělalo aţ špatně od ţaludku. Cessy a Davey. Seděli ve stínu na druhé straně ulice na předních sedadlech Carlova starého náklaďáčku. Cessy drţela v kaţdé ruce kornout zmrzliny a Davey zřetelně měl ruce prázdné. Jeho ústa byla však plně zaměstnána. Líbal Cessy. Na rty. A ona mu jeho polibky vracela. Jen mezi polibky hltavě ulizovala z obou svých kornoutů.

60

V. Bylo to divné. Tracie byla uţ přes půl hodiny pryč a dosud o ní nebylo ani vidu a ani slechu. Carl se o ni začínal strachovat. Jiţ se chystal, ţe ji půjde hledat a najednou uviděl skleněnými dveřmi obchodu, jak k nim míří se zmrzlinou v ruce. Vyšel na chodník a počkal na ni. „Kde jsi byla?“ zeptal se jí a otevíral při tom dveře. Tváří jí přeletěl lehký úsměv. To byla celá její odpověď. Bylo to vţdy takové milé a příjemné děvče. Po ty roky, co ji znal, se k němu nechovala jinak neţ přátelsky. Ale tenhle úsměv? Byl trošku příliš rychlý, neţ aby byl opravdový. Asi ji něco trápí, napadlo ho. „Byla tam fronta,“ řekla nakonec. Z místa, kde právě stál, dobře viděl aţ do krámku se zmrzlinou. Nebyl tam jediný zákazník. Zavřel za nimi dveře, ovanul je příjemný chladný vzduch. Podíval se na ni znovu a zatrnulo mu u srdce. Tracie byla bledá jako křída a ruce se jí třásly, kdyţ mu podávala krabici. „Copak se ti stalo?“ zeptal se. „Nic.“ „Vypadáš rozrušená.“ „Je mi dobře. Vzala jsem čokoládovou. Vanilkovou uţ neměli. Nevadí to?“ Nahlédl do krabice a zamračil se. „To vypadá, ţes vzala čtyři čokoládové.“ „Copak Tom nemá rád čokoládu? Rick a Paula ano. Ti nejedí nic jiného. Já je můţu vrátit, kdyţ se ti to nelíbí.“ „Ne,“ řekl Carl. „To je právě to, co Rick chtěl… Nevadí. Jen kdyţ ty jsi v pořádku. Moc jsem se o tebe strachoval.“ „Skutečně? Já se bála o tebe. Chci říci, děkuji, ano, děkuji, 61

všechno je v pořádku. Kde je Cessy a Davey?“ Ukázal do nitra obchodu. „Támhle. Kde jinde by měli být?“ „Jen se trochu divím. To je všechno.“ „A ty, nestalo se ti něco?“ „Ne,“ podívala se přes něho. „Jen mne trochu bolel ţaludek.“ Carl rozdal zmrzlinu. Cessy si hned vzala Tomovu. Prohlásila, ţe přímo strádá, kdyţ ji nemá. Tom zřejmě nic nenamítal. Carl se pokusil zmrzlinu Tracii zaplatit, ale ona nechtěla o placení ani slyšet. Carl se cítil právě ták jako Rick. Mizerně. Nic nevadilo, jak dlouho si jiţ moří mozky. Ani jeden zatím nepřišel na to, jak spojit ony dva klíče v jeden. Bylo aţ překvapivé, ţe Davey nejevil nejmenší zájem o jejich trápení. Přitom to byl právě on, kdo přišel na předcházející klíč a zamířil na trať přespolního běhu nahoru na kopec. Zdálo se, ţe je dokonce spokojený s Rickovým trápením. „Jestliţe nevyhraješ tenhle závod,“ řekl najednou Rickovi, „tvoje reputace ve škole se sesype. Moţná, ţe tě za týden nenechají při té slávě ani muknout.“ „Ovšem kdyţ vyhraješ ty, kaţdý bude vědět, ţe to bylo podvodem a i tvoje pověst bude zachráněna.“ „Bod,“ zasmál se Davey. Tvrdě udeřil Ricka po zádech aţ ho málem srazil s vozíku. „Ty mne odděláš.“ „To jsem rád,“ mumlal Rick a narovnával se. „Hledal jsem článek, o kterém jsi vykládal. Nemohl jsem ho najít.“ „Hledej dál,“ vyzval ho Davey. „Řekni mi ještě jednou, v kterých novinách to bylo?“ „Vţdyť jsem ti říkal, v Times. Myslím, ţe to tak bylo.“ „Tak to nebylo.“ Davey se na něho upřeně podíval. „Tys našel něco o dolu Valta?“ Rick mu pohled oplatil. „Ne.“ Davey se usmál. „Tak hledej dál,“ zopakoval svou výzvu. Oddechnutí nepřišlo ani po další půlhodině a ani po následující hodině. Táhlo jiţ k jedné a dosud se tu neobjevil jediný další tým. Carlovi se vůbec nelíbilo, ţe ze školy nikdo další dosud nerozřešil první tři otázky. Podle jeho názoru nejspíš všichni zaváhali hned u prvního stanoviště. 62

Úspěch Traciiny skupiny přisuzoval Rickovi, jemuţ nesporně byla samotnou přírodou dána schopnost samostatně řešit obtíţné úlohy. Třebaţe to byla právě Tracie, která dotáhla odpověď aţ do konce a uměla vypíchnout podstatu věci, nic to nesniţovalo chlapcovu zásluhu. Jenţe teď tu všichni bezradně stáli, trápili své mozky a výsledek byl stále v nedohlednu. Zatímco Cessy si šla celkem bez valného zájmu pro další zmrzlinu, Rick najednou poţádal svou sestru, aby otevřela hlavní dveře obchodu s videokazetami, kde se stále nalézali. Prý proto, aby se mohl nadýchat čerstvého vzduchu. Byla to jeho neschopnost skrýt vzrušení, která prozradila, ţe se v jeho hlavě cosi odehrává. Vţdyť výmluva na čerstvý vzduch venku byla nápadná. Coţpak bylo moţné srovnávat ţhavé prostředí poledního Expressu s klimatizovaným obchodem? Kdyţ se za chvilku vrátil, usmíval se od ucha k uchu. Navíc, neřekl nikomu nic, ani nevyzval ‚své lidi‘, aby se s ním odklidili někam stranou. Zamířil rovnou přes obchod kolem videokazet a plakátů rockerů. Bylo to tak, svitlo Carlovi. „Další stanoviště je tady v obchodě, ţe?“ řekl suše. „Myslíš?“ zeptal se Rick a snaţil se, aby vypadal klidně. „Je to tak,“ trval na svém Carl. „Musí to tak být. ‚Nejlepší výběr a nejlepší ceny‘, to přece jde dohromady.“ Rick přikývl a připustil poráţku. „Proto jsem se taky šel kouknout ven. Musel jsem si znova přečíst velký nápis na výkladní skříni. Ten to přece říká jasně. Spojení mezi oběma větami bije přímo do očí. Nemůţu ani uvěřit, ţe mne to hned napadlo.“ „Jsi na sebe příliš přísný,“ řekl Carl. „Klíč musí být v názvu nějakého filmu.“ „To se nabízí, ale bohuţel, jak jsem viděl, není to film.“ „Muţem si prohlédnout všechny nahrávky, co jsou tady,“ navrhl Carl. „Udělám to hned, aţ mne, chlapče, začneš nudit,“ odpověděl uţ nazlobeně Rick. „Počkejte chvíli,“ ozvala se nečekaně Tracie a poprvé od svého návratu se zmrzlinou oţivla. „Já přece znám ten film a ty, Carle, ho znáš taky. Hráli ho uţ dávno, tehdy jsme byli ještě o hodně mladší.“ „Psst,“ varovala Paula. „Neříkej jim to.“ 63

„Oni by na to za chvíli také přišli a nemuseli by ani probrat všechny zdejší nahrávky,“ řekla. „Carle, nepamatuješ si, jak jsme jednou byli spolu celý večer?“ Carl přikývl. „To bylo v neděli večer. Tehdy obyčejně hrávali staré klasiky.“ Luskl prsty. „Marlon Brando ve filmu ‚On the Waterfront‘.“ Pak věrně ocitoval i s napodobením hlasu dlouhou pasáţ, která mu z filmu utkvěla v paměti. Končila slovy: „Nemohl bych být zápasníkem.“ Tracie se zasmála. „To byl opravdu moc pěkný biják.“ „Nojo,“ souhlasil Carl. „Ten večer jsme si uţili hodně legrace.“ Tracie najednou zváţněla a jen se tiše usmála. „Je to tak.“ Rickovi se to však nelíbilo. „Podle mne je to hanba. Pan Partridge vybral film z jiné doby.“ „Souhlasím,“ přikývl Davey. „Je to starý trouba.“ Rozběhli se k místu, kde předpokládali, ţe najdou tuto nahrávku. Bylo tomu tak. Za jedinou kopií hledaného filmu, kterou v polici nalezli, byl napínáčkem připíchnutý list papíru. Carla napadlo, co by asi dělali, kdyby si náhodou někdo kazetu vypůjčil dříve, neţ by stačili pochopit smysl hádanky a stanoviště objevit. Dalším předmětem byla další bílá ponoţka. Krabice s ponoţkami nebyla vzadu na polici, ale připíchnutý papír je k ní dovedl. Kupodivu, všechny ponoţky byly úplné mokré. Tom, jak se zdálo, na to nedbal. Vytáhl jednu z krabice, druhou, kterou získal jiţ dříve, z kapsy, a obě si navlékl. Byl na něho moc pěkný pohled, jak se prochází bez bot sem a tam. „Máš docela sexy nohy,“ posmívala se mu Paula. Tom ale na její řeči nedbal. Usmál se a poděkoval. Další klíč byl zrovna tak podivný jako byly zvláštní ony mokré ponoţky. Četli: ‚Pro strašné ještěrky‘. „Kovový hrob pro strašné ještěrky,“ odříkala pomalu Paula. „To zní jako nějaké album heavy metalu. Nemůţe to být také tady v obchodě?“ „Pochybuji, ţe by pan Partridge stejný trik pouţil dvakrát za sebou,“ zapochyboval Rick a zívl. Tracie poloţila dlaně na jeho ramena a cosi mu zašeptala do ucha. Chlapec rychle přikývl. Carl pochopil, ţe se ho ptá, zda si nepotřebuje odpočinout. Obával se, zda 64

jejich hra není pro Ricka příliš únavná. Přiznal, ţe bylo hodně pravdy na Daveyově tvrzení, ţe kaţdý očekával Rickovo vítězství a ţe rozřeší všechny hádanky první. Řekli videopůjčovně sbohem a vyšli ven. Davey se vydal přes ulici najít Cessy. Ve svém ţivotě ještě nikdy Carl neviděl děvče, které by dokázalo sníst najednou tolik zmrzliny jako ona a zůstat při tom stále štíhlé. Měl radost z její přítomnosti. V mnoha směrech mu připomínala neposedné kůzle. Stále překypovala neuvěřitelnou energií. Většina prostých věcí ji naplňovala ohromnou radostí. Například umělé labutě na jezírku v parku ji přivedly do takového nadšení, ţe se musela vší silou krotit, aby se k nim nepřebrodila a neprohlédla si je zblízka. Tom se sebral a beze slova se usadil vzadu na otevřené korbě Carlova auta. Zdálo se, ţe mu sluneční výheň vůbec nevadí. Nedbal ani na rozpálená sedadla a málem rozţhavenou podlahu pod nohama. Paula pomohla Rickovi do Traciina camara. Pojízdné křeslo sloţila dozadu do kufru. Carl slýchával Traciino auto často rachotit kolem školy. Kolikrát se uţ chystal, ţe jí řekne, aby si je přivezla k němu do dílny. Potřebovalo dát do pořádku jako sůl. „Byl to vzrušující den,“ řekla Tracie, kdyţ ji doprovázel k jejímu autu. „Ale vţdyť jsme zatím v polovině,“ odpověděl Carl. „Pozdravuj ode mne Toma,“ volala za nimi Paula ze zadního sedadla camara. „Tak ahoj, Carle,“ loučil se Rick. „Napadá tě něco o ještěrkách?“ zeptal se ho Carl. „Něco by tu bylo,“ odpověděl Rick. „Napíšu ti o nich z Honolulu.“ Tracie ještě otevřela dveře. „Tak si myslím, ţe tohle je rozloučení.“ „Jenom na čas,“ řekl Carl. „Kdo ví? Moţná, ţe se naše stezky zase překříţí. Třeba ještě dneska.“ Usmála se. „V místě bez počátku a konce, kde vody plynou skryty pod prázdnou oblohou?“ Nebyl k tomu ţádný důvod, ale jako by se ochladilo a Carlovým tělem projel mráz. Kdoví, co to bylo. Moţná, ţe se teprve teď ozval 65

zmrzlinový pohár, který před chvílí snědl. Rozhlédl se po ulici. Davey uţ našel Cessy a vyváděl ji ven ze zmrzlinářského krámku. „Je to moţné,“ odpověděl a sám se podivil, jak někdo můţe říci, ţe právě tohle je moţné. Nedůvěřoval takovým lidem. Příliš často se sabotovaly věci ještě dřív, neţ nastal jejich čas. „Carle,“ ozvala se náhle Tracie. „Těší tě to? Jsi spokojený?“ Cessy mu poloţila stejnou otázku. „Ano, a ty?“ Usmála se a odhrnula z tváře pramen svých rusých vlasů. Její vlasy se jemně leskly. Nedaly se srovnávat s Cessyinými, ale přesto působily dojmem měkkosti a hebkosti na dotek. Málem to udělal a ona by asi nic nenamítala. Najednou ho objala. „Dej na sebe pozor,“ zašeptala, kdyţ se její paţe dotkly jeho šíje. Nedala mu však příleţitost, aby ji objal také. Její objetí trvalo jen okamţik. Rychle pak vklouzla za volant svého vozu. Sotva by se teď na něj podívala. Zdálo se, ţe nemůţe najít klíček k zapalování. Najednou nevěděl, co má udělat nebo říci a tak neudělal raději nic. Pak camaro naskočilo, Rick jim zamával na rozloučenou a Carl mávání opětoval. Odjíţděli pryč a ve spěchu. Carlovi náhle bylo líto, ţe je vidí odjíţdět. Chvíli byl pro to rád, chvíli zase ne a směsici svých pocitů vůbec nerozumněl. Vţdyť já s nimi přece vůbec nesoutěţím, říkal si. Dokonce by ho i těšilo, kdyby mohl poskytnout Rickovi a Tracii příleţitost k návštěvě Havaje. Ze všeho nejvíce u něho sílil dojem, ţe by bylo nejlepší, kdyby se uţ do konce dne okolo něho nemotali.

66

VI. Carl se svou partou řešil další hádanku během jízdy. Jezdili bezcílně po městě a říkali všechno, co koho v tom okamţiku napadlo. Bez ohledu na to, jak to je směšné. Probrali všechny moţné spojitosti s ještěrkami, na které si jen vzpomněli. Carla na chvíli zaujala myšlenka bot z ještěrčí kůţe. Projezdili celé město a prohlédli všechny obchody s botami, aţ nakonec dospěli ke shodě, ţe v celém Expressu není jediná prodejna, která by takové zboţí nabízela. Davey přišel s jinou moţností. Kdyţ se znovu probírala ona záhadná věta, padlo tu slovo ‚hrozná‘ ještěrka, coţ prý také můţe být třeba i dinosaurus. To byl dobrý námět. „Dinosaurus,“ dumal Carl, kdyţ vylezl z auta ven, sedl si do stínu stromu, a zatouţil po klimatizaci. Bylo hrozné horko. Košili na zádech by měl úplně promočenou potem, kdyby byla nebyla úplně vyschlá vedrem. Krůpěje potu se doslova vypařovaly v tom okamţiku, kdy se mu na kůţi zrodily. Nevěděl, jak Cessy, která seděla mezi ním a Daveyem, dokáţe být tak svěţí. „To můţe být ono,“ řekl. „Jedinou potíţ vidím v tom, ţe tady ve městě ţádná dinosauří kost není,“ „Kdo říká, ţe musíme zůstat tady ve městě?“ zeptala se Cessy. „Nikdo,“ připustil Carl. „Jenţe my dokonce ani nevíme, zda v muzeu v San Diegu nějaké dinosauří kosti jsou. A navíc je tu ještě otázka, zda je skladují v kovovém hrobě.“ „Coţpak to musí být jenom kosti?“ poloţil otázku Davey. „Vidíš, minulou noc jsem jich pár viděla, jak si to šlapou po městě,“ prohodila rozmarně Cessy, jako by jim chtěla co nejlépe pomoci. 67

„Jo, a šel s nimi chlapík obutý v botách z dinosauří kůţe,“ dodal Davey. „Byla to počestná chyba, tak si to nechte, jo?“ ozval se Carl. „Sleduješ nás, Tome?“ „Nafta,“ řekl Tom stručně. „Coţe?“ ţádal opakování Carl. „Nafta,“ opakoval Tom, „Dinosauří kosti jsou zdrojem nafty!“ vykřikl Davey. „Pokračuj, Tome.“ „To není doslovně přesné,“ řekl Carl, nicméně zaujat námětem. „Většina přírodní nafty pochází z rozkladu mikroskopického planktonu a zbytků ţivočišného ţivota. Četl jsem o tom kníţku.“ „Pak to musí být pravda,“ souhlasil Davey. „Jenţe, kde měli pan Partridge a jeho klub příleţitost číst stejnou kníţku?“ Carl pokývl hlavou. „Dobře, ale kde najdeme naftu v –“ zastavil se. „Tank na naftu. Tak to musí být. Ten je z kovu. Co myslíš, Tome?“ Tom mlčky přikývl. „Pojďme,“ ţádala Cessy vzrušeně. „Kam?“ zeptal se Davey netrpělivě. „Je mi jedno, kam,“ odsekla Cessy. „Něco se najde.“ „Ve městě je několik tanků na naftu. Já o nich vím,“ nabídl se Carl. „Všechny jsou za městem. Kde bychom měli začít?“ „Pojďme k nejbliţšímu a pak dál,“ rozhodl Davey. Návrh se zdál být docela rozumný. Bohuţel. Asi to měli udělat obráceně. Strávili plné dvě hodiny hledáním tanků ve městě a vyšli s prázdnýma rukama. Strašné vedro ničilo veškeré jejich úsilí. Vůbec nezáleţelo na tom, kolik toho Carl vypil. Pořád měl hroznou ţízeň. Nepamatoval si ţhavější den. Kdyţ uţ i Cessy byla proti pokračování v cestě, tak uţ to něco znamenalo. Kdyţ vyčerpali moţnosti Expressu, najeli na dálnici číslo 22, po které se dostali asi po čtyřech mílích k odbočce. Pak po dvouproudé silnici k malé, zpustlé a uţ dlouho opuštěné rafinerii. Továrnička nebyla v provozu pokud Carlova paměť sahala. Prach, rez a plevel všechno opanovaly. Zaparkovali vedle zprohýbaných vrat a vystoupili do prachu zpustlé cesty. Carla napadlo, zda pan Partridge 68

opravdu očekává, ţe někdo tuhle ‚honbu‘ skutečně vyhraje. Prostor byl úplně opuštěný, jakoby mrtvý. Ticho zde vládlo naprosto nesmlouvavě a dokonce ani pták, ale ani ţádný hmyz si nedovolil porušit tento přísný zákaz. „Vsadím se, ţe je to tady,“ prohlásil Davey přesvědčivě a přistoupil k zámku na vratech. „To mi připomíná pana Partridgea.“ „Co říkal?“ zeptal se se zájmem Carl. Davey škubal řetězem. „Proč se ptáš?“ „Nemám k tomu ţádný zvláštní důvod,“ odpověděl Carl. „Právě myslím, jak málo víme o tom chlapíkovi i kdyţ právě kvůli němu tady maříme celý den a pokoušíme se luštit jeho hádanky.“ Davey se obrátil od řetězu. „To je zajímavý návrh.“ Carl nevěděl, ţe by cokoli navrhl. „Coţe?“ „To můţe být docela pěkně připravená bouda,“ řekl Davey. Carl se na něho podíval pozorněji. „Ty myslíš, ţe je to moţné?“ Davey se jen usmál. „Ani by mne to moc netrápilo i kdyby to byla pravda.“ „Bratříček miluje dobré vtipy, víš?“ ozvala se Cessy. „Půjdeme se podívat dovnitř, ale kudy?“ zeptal se věcně Carl. „Jestli jsme na správném místě, tak pan Partridge uţ tu musel být před námi. Tudy ale on nebyl schopen projít,“ uvaţoval mládenec dál. „On uţ je takový,“ posoudil záhadně věc Davey. „Vyjde ven odnikud. Patrně se tudy vracel. Dal by na nějaké řeči?“ „Já si myslím, ţe uţ bychom měli jít dovnitř,“ naléhala Cessy. „Vypadá to tady na parádní plácek.“ Davey prohlédl zarezavělý zámek. „Zkusíme to obejít.“ Nemuseli ani jít daleko a našli místo, kudy se dalo proklouznout pod plotem. Cessy nezaváhala. Skrčila se a protáhla se vylomenou dírou. Pak museli vylézt na krátký, ale prudký násep. Byl plný prachu a letité špíny. Carl šel za ní a zahlédl značnou část její opálené nohy, kdyţ jí pomáhal vylézt nahoru. Dosud si nebyl jistý, zda vůbec má nějaké spodní prádlo. Kdyţ zůstali stát, poţádala ho, aby ji oprášil. To bylo velmi příjemné. Carl se ujistil, ţe prádlo nemá vůbec ţádné. V zadním traktu rafinerie našli čtyři nádrţe. Carl pochyboval, zda 69

všechno to jejich hmoţdění po zpustlé továrně, utírání pavučin a špíny z rezavých rour, je vůbec k něčemu dobré. Vţdyť ty nádrţe byly prastaré, málem vykopávky. Na nějaký nátěr si mohly jen vzpomínat. Nemohl si vůbec představit, ţe byly také něčím jiným, neţ suchou, prázdnou slupkou. I kdyţ jejich pátrání v těchto místech příliš nedůvěřoval, snaţil se chovat korektně. Kdyţ vyšplhali aţ na vrcholek prvního tanku, nebylo o čem pochybovat. Uviděli zde leţet tak dlouho hledanou další papírovou krabici. Obsahovala dvanáct zelených tábornických klobouků. Byl jich skutečně plný tucet a to znamenalo, ţe Rick zde ještě nebyl. Tom hned sebral jeden a nasadil si ho na hlavu. Dosud chodil jen v oněch bílých ponoţkách, které teď uţ byly pořádně špinavé. Přečetli i klíč k dalšímu stanovišti. Zněl: Vrcholky. „Dva z podobných,“ připojila první část Cessy ze seznamu. „Kdepak asi nějaké jsou, tady kolem nás?“ Řešení jim připadalo hodně snadné. Moţná, ţe jim pan Partridge chtěl dát moţnost nakonec si odpočinout. Vyšplhat na vrcholek kopce bude vyţadovat značné úsilí. Z nejvyššího místa nádrţe, na kterém stáli, se proti nim jasně rýsovaly dva ostré, úplně stejné kopce, holé, zbavené veškeré vegetace. Byly tak blízko, ţe dělaly dojem, ţe se k nim můţe pohodlně ve chvíli dojít. Carl však ze zkušenosti dobře znal klamnost prvního dojmu. Zejména kdyţ objekt stojí úplně osamocený, právě tak jako ty dva kopce. Odhadoval, ţe jsou nejméně pět mil daleko a navíc směrem do pouště. Poušť – oni se vlastně jiţ v poušti nacházeli, aniţ si toho všimli. Mezi nimi a dvěma holými sráznými skalami nebylo uţ vyjma ještěrek a trní vůbec nic. Uţ jednou se na ně pokoušeli s Joem vyšplhat, ale nedokázali vylézt aţ na vrcholek. „Jsou přímo támhle,“ ukázal ke kopcům Carl. Horký vzduch stoupal vzhůru a třpytil se v dálce v blyštivých vlnách. Dojet aţ k úpatí bude pro jeho káru mistrovský kousek. Sám uţ měl všeho plné zuby. Věděl, ţe ze sebe asi dělá hlupáka, jenţe jak se neshodit před Cessy? „Dobře,“ řekl. „Kdyţ to nepůjde dál, dojdem pěšky.“ Povedlo se mu dojet na vzdálenost asi čtvrt míle od úpatí kopce. 70

Taková jízda vyţadovala alespoň dobré pneumatiky. Poušť byla kamenitá a s takovou cestou nepočítal. Měl obuté staré pneumatiky a tak kaţdá rána zespodu nebo prudší najetí na kámen mu způsobovaly bolení hlavy. Měl starost o Toma, který seděl vzadu a neměl to tam vůbec pohodlné. Tom ho však se svým stoickým klidem ujistil, ţe se mu sedí dobře. Kdyţ konečně vystoupili z vozu, Davey přišel s nápadem, ţe vůbec není potřeba, aby nahoru lezli všichni čtyři. Davey řekl, ţe na to budou stačit Carl s Cessy. „Proč my dva?“ zeptal se Carl. „Budeš mít aspoň příleţitost popovídat si s mou ségrou,“ řekl Davey a plácl sebou na zem do stínu auta a opřel se o jeho pneumatiku. „Jo, a ty se tu dáš zase dohromady, ţe?“ Bylo zajímavé, ţe se nikdy sám sebe nezeptal, jaký postoj vlastně k Daveyovi zaujímá. Moţná podvědomě předpokládal, ţe musí stát na jeho straně, kdyţ se zajímá o Cessy. Ale teď docházel k poznání, ţe Davey o něho vůbec nedbá. „Tom nahoru šplhat bez bot nemůţe,“ říkal Davey přivíraje oči. „Někdo tu musí zůstat a dělat mu společnost. Jen jděte a vezměte si s sebou láhev vody. Cessy ti bude zvedat morálku.“ „Tak dobře,“ odpověděl Carl. Neměl v té chvíli náladu se přít. Ostatně, přel se s někým zřídkakdy. Tato vlastnost byla vţdycky jeho velkým problémem. Zakryl si oči před sluncem, pohlédl vzhůru k vrcholku hory, která se příkře vypínala nad jejich hlavami. Bylo to dobrých patnáct set stop vysoko a jen se modlil, aby ho nezradily jiţ hodně unavené nohy. Cessy se k němu důvěrně naklonila a zašeptala mu do ucha: „Já mám daleko víc sil neţ on.“ Cesta ubíhala dobře aţ do prvního prudkého stoupání. Tehdy začalo pro Carla vraţedné utrpení, které zvládal s největším úsilím a vypětím vůle. Na zádech měl připevněný malý kanystr z plastické hmoty naplněný vodou. Protoţe lezli po stěně, do níţ bil nemilosrdný sluneční ţár plnou silou a nikde nebyla nejmenší naděje na milosrdný stín, voda byla tak horká, ţe by bylo moţné si z ní hned připravit čaj. Nahoru nevedla ţádná stezka a nebyla po ní ani nejmenší stopa. 71

Stejně by ji nejspíš nesledovali. Cessy, která chtěla dosáhnout vrcholu co nejdříve, by nejspíš odmítla jakoukoli odchylku od přímého směru. Spěchala a doslova se hnala dopředu před ním. Jeho muţské já na něm poţadovalo, aby nezaostával. „Co kdyţ je to na druhém kopci?“ volala na Carla přes rameno. „Raději na to nepomyslet,“ odpověděl a ţíznivě oddechoval. Vybrali si ten bliţší a to z prostého důvodu. Byl blíţe. Podívala se na něho a usmála se. „Unavený?“ „Ne.“ „Bavíš se?“ „Ano.“ „Co říkáš, být teď doma a koupat se v bazénu?“ „Ano. Moţná, ţe aţ to tady skončí, půjdem se vykoupat.“ Chvíli bylo ticho. Podívala se dolů k autu, které odtud z výšky bylo pozoruhodně malé. Ani Davey, ani Tom nebyli k vidění. Carla by zajímalo, co si asi Tom myslí o Cessyině bratrovi. Trochu se divil, ţe se ho na to uţ nezeptal dávno. Cessy ztratila svůj stálý úsměv. „Uvidíme,“ řekla. Konečně byli na vrcholku. Vybrali si dobře. Na samé špičce našli zase obvyklou papírovou krabici a v ní byl pouze jeden pár turistických bot. Pouze jeden. Cessy rozhodla, ţe si tedy opravdu vezmou obě boty. Carl padl na nejbliţší balvan a lapal po dechu. V téhle chvíli ho vůbec nezajímala nějaká krabice a její obsah. „Bude to poctivé vůči ostatním?“ otázal se po chvíli. „Píší tady na boku krabice – jeden pár turistických bot. Máme tedy vzít obě. Můţou se hodit Tomovi, chodí tu bos.“ Cessy přistoupila aţ k okraji plošinky na vrcholu a rozhlíţela se. Dívala se na východ, na druhou stranu od města. „Bude opravdu potřebovat něco na obutí. Nemyslím, ţe se do města vrátíme.“ „Jak jsi na to přišla?“ „Protoţe další klíč říká: ‚Drţ směr‘.“ „A co je napsáno na seznamu?“ „Vše osamělé a nic kolem.“ Cessy ukázala rukou. „Podívej, támhle je malý domek. Kolem dokola není nic. Asi se mluví o něm.“ Carl se se značným úsilím postavil. Napadlo ho, jak se asi v takovém stavu dostane zase zpátky dolů. Cítil, jak se mu na 72

otlačených prstech obou nohou nalévají puchýře. Přistoupil k okraji, kde stála Cessy. Bylo to podivné stavení. Bylo úplně osamělé, vzdálené od všech lidských obydlí a mělo purpurovou barvu. Carl ve svém ţivotě dosud nikdy purpurový dům neviděl a ani nikdy neslyšel, ţe by zde někdy někdo ţil. „Nikde nevidím ţádnou cestu, která by k němu vedla,“ poznamenal. „Já ano, je uţ málo znatelná,“ odpověděla Cessy. „Vede k němu odzadu.“ Zavrtěl obdivně hlavou. „Vidíš jako rys. Daleko líp neţ já.“ „Určitě.“ Podívala se na něho svýma velkýma temnýma očima, které dosud jen touţily po radostech bezstarostného ţivota, a ve kterých obvykle nebývalo k nalezení kromě této myšlenky uţ nic jiného. „Vidím spousty věcí, které ty nevidíš.“ Začervenal se i přes své opálení. „Co vidíš?“ „Ţe jsi hodně unavený.“ Vzala ho za ruku. „Pojď, sedneme si na chvíli, můţem si popovídat.“ Odvedla ho zpět k balvanu, na kterém seděl před chvílí, a posadila se vedle něho. Zvedla nádobu s vodou. „Máš ţízeň?“ zeptala se. „Mám, ale ne na horkou vodu.“ Zvedla tedy kanystr, zvrátila hlavu a počala si lít vodu do široce otevřených úst. Nechala ji volně vytékat. Co nestačila polknout, volně jí stékalo po tváři a smáčelo vlasy i šaty. Nenosila podprsenku a tak promočená tenká látka jejích šatů mu zase připomněla plnost jejích ňader a oblost křivek jejích stehen. Jako by tyto její přednosti potřeboval připomínat. „Na co myslíš?“ zeptala se ho, kdyţ odloţila nádobu. „Na nic.“ „Ne, to mi neříkej. Nemůţeš myslet na nic. Pověz mi o tom něco.“ „Ty chceš říci, ţe umíš číst moje myšlenky?“ Maličko se usmála. Kapky vody se ještě stále třpytily na jejích tvářích. „Neznám tě tak dobře,“ odpověděla. „Tom mi o tobě něco vyprávěl. Já ale všemu nevěřila.“ 73

„Copak ti říkal?“ „Ţe jste staří přátelé.“ „To jsme. Trvá to uţ dlouho. Říkal ti také něco jiného?“ „Něco málo,“ mávla rukou Cessy. „Jak je moţné, ţe jste se s Tomem tak spřátelili? Jste přece tolik rozdílní.“ „Máme společné zájmy. Určitě bys byla překvapená.“ „Jak ses s ním seznámil?“ „To zavinil tvůj bratr. Má Toma moc rád.“ Carl se zakuckal. Připomenul si její poznámku u snídaně. „Ale ty mu nevěříš?“ Cessy se zase usmála. „Je to lhář. Mohla bych ti o něm vyprávět. Jenţe to uţ bych zabíhala do rodinných věcí.“ Změnila svou polohu na kameni tak, ţe se svou nohou dotýkala Carlovy. Zdálo se mu, ţe jejich vztah se stává intimnějším. „Nechtěl ses mne zeptat na něco jiného, Carle?“ „Ne.“ „To je dobře, ale nerozpakuj se, já nejsem nesmělá.“ Znovu se zakuckal, jako by skrýval své rozčarování. „Těší mne, ţe mne má někdo rád.“ Dotkla se jeho paţe. Její dlaň byla neobyčejně studená. „Někdo tě doopravdy miluje. Jestlipak víš, kdo to je?“ „Kdo?“ „Tracie.“ „Ale, ach, Tracie, ano? Jsme přece staří přátelé.“ Cessy pustila jeho ruku a zamračila se. Ještě nikdy před tím ji neviděl tak váţnou. „Ne, to je něco jiného. Ona se na tebe nerada dívá. To jí způsobuje bolest. Ona tě však potřebuje vidět. Tak já to cítím.“ „Nerozumím tomu, cos řekla.“ Přivřela oči a poloţila si dlaň na hlavu, jako by ji bolela. „Ano,“ řekla měkce. „Tomu je těţko porozumět.“ „Čemu?“ „Co ona pociťuje.“ „Ty se umíš vcítit do toho, jak mne Tracie miluje?“ Cessy náhle otevřela oči a vzhlédla. „Snaţím se najít slova. Uţ jsi někdy byl zamilovaný?“ 74

„A ty?“ „Ne, je to psina?“ Carl se hořce zasmál. „Slyšel jsem, ţe to můţe být velmi bolestné.“ Cessy jemně přikývla a upřeně se na něho dívala. „Já ti věřím.“ Nespouštěla z něj oči. Potom se protáhla a bezděčně se dotkla jeho šíje. Ruku však jiţ nestáhla a počala mu přejíţdět dlaní po napnutém zádovém svalu a zajíţdět do vlasů. Bylo to tak překvapivé a její dotyky byly tak jemné a pomalé, ţe se cítil málem jako hypnotizovaný. Pak se k němu přisunula tak blízko, ţe cítil chlad jejího čistého dechu na tváři. Měla tak krásné plné rty. Přestal na chvíli dýchat, kdyţ se k němu naklonila a políbila ho. „Chceš se vrátit?“ šeptala, kdyţ se na chvilku odklonila a zabořila nos do jeho tváře. V této chvíli si ani neuvědomoval, nač se ho ptá, protoţe vzápětí ho začala opět a opět líbat. Hluboce se nadechl a polkl. Byl nesmírně rozrušený. Cítil se podivně těţký, jakoby se měl potopit do skály, na které seděl. Její temně modré oči byly široce otevřené, dlouhé černé řasy se jemně dotýkaly jeho kůţe. „Rád bych věděl, kam nás ‚honba‘ zavede,“ řekl nakonec. „Davey a Tom taky.“ „A ty ne?“ zeptal se zvědavě. Dívka se trochu odtáhla. V té chvíli měl dojem, ţe slyšel jemný povzdech. Pak se na její tvář vrátil známý okouzlující úsměv. „Můţe to být psina,“ řekla. Jejich skupina k domu nedorazila před šestou. Cesta z vrcholku dolů zabrala Cessy a Carlovi hezkou chvíli. Cessy uţ nespěchala. Byla úţasná. Přes všechno, co za dnešek proţili, vůbec nejevila nejmenší známky únavy. Carl nemohl pochopit, jak je to moţné. Bylo v ní sil a vytrvalosti, jak v olympijském atletovi a ducha jak v nějakém báječném skřítkovi. Nic kolem ní nedávalo ţádný smysl. Byl dokonale zmatený. Asi jako někdo, kdo sám uléhá na lůţko v jedné místnosti, a probudí se v jiné místnosti vedle cizího spáče. Opravdu, jeho zmatek začal jiţ zrána, kdyţ ona ho probudila. Byl to podivný a tajemný den. Její polibek – byl sladký, jakoby magický, plný příslibů, plný vábení a skrytého ohně. Jakého, nemohl uhádnout. Necítil v něm 75

však nic víc. Náhle mu připadal jako uskok, nebo léčka prováděná profesionálním kouzelníkem. Proč najednou začala mluvit o Tracii? Zapochyboval, ţe z pouhé ţárlivosti. O zmizelé cestě k purpurovému domu Cessy mluvila s takovou jistotou, jako by to tu dobře znala. Vedla ho najisto. Trvalo jim ale dost dlouho, neţ k cestě došli. Přelézali skalnaté rýhy, brodili se pískem. Všude byly rozesety křoviny plné velkých trnů, jeţ je zraňovaly a rozdíraly jim šaty. Auto nalezli zaparkované deset yardů od předních dveří domu. „Uţ jste klepali?“ zeptal se Carl. „Ne,“ odpověděl Davey. „Zatroubím.“ „To se nedělá, to je nevychovanost,“ namítla Cessy. Davey na její námitku nedbal. Došel k autu a dvakrát stiskl klakson. Nic se nehýbalo. Nikdo jim nepřicházel otevřít. „Asi není nikdo doma,“ poznamenala jeho sestra. „Snad jsme někoho neurazili.“ Vrátili se zpět k autu. Slunce se chýlilo k západu, ale dosud ţhnulo nezmenšenou silou. Zem byla rozpálená a Carl se cítil špatně. Nemohl uţ ani pořádně chodit, jak ho bolely puchýře na nohou, které čím dál tím víc natékaly. Tom se obul do nových bot, které mu přinesli z vrcholku hory. Nyní uţ potřeboval jen pořádné kalhoty, aby byl oblečen tak, jak se patří. V papírové krabici, která leţela na kryté verandě, našli pár nových dţínů. Tom si je vyzkoušel a padly mu jako ulité. Na boku krabice byl další ‚klíč‘. Říkal: Drž směr. „Jaký?“ zeptal, se Carl, kdyţ se dobelhal k ostatním na polorozpadlou verandu. Někdo vytrhl z podlahy několik prken a přibil je kříţem přes okna. Ten někdo musel zjevně spěchat. Prkna nebyla přibita pořádně a kaţdý je mohl odtrhnout bez jakéhokoli úsilí. Carl to však udělat nechtěl. Necítil se na tomto místě dobře. Bylo to oním podivným zápachem, který tu všude cítil? Nevěděl. Okolí bylo suché a pusté jako někde na Sahaře, ale přesto cítil výpary 76

baţiny s rozkládajícími se rybami. Ani se nesnaţil pátrat, odkud sem ten zápach přichází a čí je to dům. Byl unavený. Cessy seděla na trámu trčícímu z verandy a kývala svýma opálenýma nohama v růţovějícím světle končícího dne. „Abychom mohli říci, kam půjdeme dál,“ řekla zamyšleně, „musíme se dozvědět, kde to vlastně jsme.“ Davey vzrušeně chodil po verandě. „To nechme plavat. Jedno je jisté. Nejsme daleko od cíle. Torné,“ obrátil se na kamaráda, „co myslíš, neznamená pokyn ‚drţ směr‘ příkaz k pokračování po téhle staré cestě?“ „Určitě,“ souhlasil Tom. „Jak můţeš říci, ţe určitě?“ divil se Carl. „Já jsem o tom přesvědčen,“ odpověděl Tom. Carl se s bolestí posunul. „Kdyţ se budeme drţet téhle ‚cesty‘, půjdeme dál a dál do pouště. Bůhví, kam ta cesta vede.“ Tom se na něho zadíval: „Vţdyť víš.“ „Doopravdy nevím,“ ujišťoval ho Carl. „Ale jistě víš,“ řekl Davey. „Vyrostl jsi tady. Musíme jít dál. Musíme jít hned. Ostatní nás dohoní, jestliţe to neuděláme.“ „O tom tedy pochybuji,“ řekl tiše Carl. „Neměli bychom podceňovat Tracii a Ricka,“ řekl Davey váţně a zastavil se před Carlem. Měl stejné oči jako Cessy. Byly úplně identické. Měli stejné vlasy a Cessy řekla, ţe oba jsou lháři. „Nevím, proč bych se měl s tou svou károu tlouci dál do pustiny,“ odpověděl klidně Carl. Davey se usmál. Byl to však úplně jiný úsměv neţ úsměv Cessy. Její úsměv byl plný radosti a veselí. V jeho úsměvu nebyla však stopa po vřelosti. „Pomysli na hlavní cenu,“ naléhal Davey. „Havajské ostrovy, pěnící vlny a vlahou vodu.“ „Nevím,“ odpověděl Carl. „Nemáme jinou moţnost,“ naléhal dále Davey. Řekl my, Carl to dobře slyšel. Myslel to však jinak. Ty nemáš jinou možnost. Carl se mohl s Daveyem přít dál nebýt ještěrky. Nevěděl, kde se tu vzala a kdo ji uviděl první. Nevěřil však chvíli 77

svým očím. Byla to ta největší ještěrka, jakou kdy v ţivotě viděl. Dlouhá dvě stopy od hlavy k zadním nohám s dlouhým šupinatým ocasem. Tak dlouhým, ţe kdyby byl staţen a vydělán, stačil by heavymetalové skupině na opasky. Nerozpoznal druh, ale byla úplně stejné barvy jako celý dům. Byla to purpurová ještěrka. Měla obě přední nohy poloţeny na Cessyině pravé noze a chystala se po ní vylézt vzhůru. Cessy se na ni dolů podívala s úsměvem. „Ahoj,“ řekla. Carl jednal instinktivně. Skočil dopředu a vykopl vší silou pravou nohu. Špička boty zasáhla ještěrku přesně do čelisti, lehce při tom zavadila o Cessyinu kůţi. Bohuţel, kopnutím ztratil rovnováhu. Padl a letěl za ještěrkou. Ta narazila na zeď domu na pravé straně vchodových dveří. Carl dopadl na dřevěnou podlahu verandy a udeřil se prudce do hlavy. Ostrá bolest projela oběma jeho spánky. Odvalil se stranou a najednou uviděl, jak ještěrka s otevřenou tlamou se zvedá a chystá se napadnout jeho nechráněnou tvář. Ve stavu, v jakém se po nárazu nacházel, byl schopen jen s hrůzou nehnutě sledovat její rudý vyplazený jazyk a ozubenou tlamu, jak se k němu blíţí. „Tome!“ vykřikl. Davey byl rychlejší. Měl vysoké koţené boty, neuvěřitelně rychlé reflexy a velkou sílu v nohou. Jeho podpatek jedním dupnutím rozdrtil hlavu podivného tvora. Černá krev se vyvalila a stékala do písku skulinami v rozbité podlaze. Dlouhý ocas sebou ještě několikrát mrskl a pak ztuhl také. Davey pomalu zvedl botu a odstrčil mrtvé zvíře stranou. Carl zavřel oči. Cítil, jak se mu zvedá ţaludek a nevolnost zaplavila celé jeho tělo. Ani nevěděl, kdo ho zvedl na nohy. Kdyţ je po chvíli zase otevřel, drţel ho Tom kolem ramen. Jeho tvář byla zase kamenná a jako bez ţivota. Právě tak jako dnes ráno, kdy přihlíţel u bazénu, jak se Cessy koupe nahá. „Je čas jít, starej brachu,“ řekl jenom. Nastoupili do auta. Tom si sedl za volant a Carla posadili dozadu na korbu. Ještě dříve neţ odjeli, odepnul si hodinky a hodil je do písku před verandu. Podivný strach a tíseň z neznámého zaplavovaly temně a těţce jeho srdce. Odhozené hodinky byly vlastně zprávou v láhvi – sebezáchovné gesto. Přece jen doufal, ţe ostatní nejsou 78

daleko za nimi a ţe ho najdou.

79

VII. V kostele.

Kněz

pozorně naslouchal chlapcovu vyprávění o ‚honbě za pokladem.‘ Poloţil mu několik vyjasňujících otázek a zdálo se, ţe tak činí s upřímným zájmem pochopit strukturu celého řetězu hádanek. Kdyţ hoch začal ve svém líčení putovat sítí mnoha klíčů, předmětů, jeţ se měly hledat, a stanovišť, začal kněz ztrácet trpělivost. Nenalézal tu ţádnou souvislost se strachem a předpokládaným zločinem. „Tak kdy jsi vlastně zabil tu osobu, o které jsi prve mluvil?“ zeptal se. „To uţ je dlouho,“ odpověděl hoch. „Proč ses přišel vyzpovídat teprve teď?“ „Já tu nejsem z tohoto důvodu. Copak jste nerozumněl tomu, co jsem vám povídal? Oni jsou zlo. Musí být zastaveni. Musíte mi, otče, pomoci.“ „Nemohu pro tebe nic udělat, dokud mi nepovíš, čím jsi zhřešil. Jestli jsi někoho zavraţdil, musíme začít právě tady. Ta vaše ‚honba‘, jak se mně zdá, tady nemá ţádnou důleţitost.“ „Ne, je velice důleţitá. Všechno přece byla hrozná leţ.“ „Jak to?“ „Byla jenom proto, aby mne dovedla zpět na ono místo.“ „Kam?“ zeptal se kněz. Chlapec se nervózně rozhlédl po zpovědnici. Najednou si nebyl ničím jistý. Ani pořádně nevěděl, kde se právě teď nalézá a jak mohl říci, kde byl před chvílí. Nechápal, proč jsou tyhle zpovědnice tak 80

tmavé. Předpokládal, ţe ďábel tmu miluje. Poloţil otevřenou dlaň na kamennou stěnu vpravo. Byla silná, pevná. Nemohli by přijít právě tudy, zdí. Modlil se, aby svíčka, kterou zapálil u ‚Svaté Panny‘, ještě svítila. „Kde není začátku,“ odpověděl chlapec tiše, „není ani konce. Kde vody plynou skryty pod prázdným nebem.“ „To je také hádanka z vaší ‚honby‘?“ „To není moje ‚honba‘. To je jejich ‚honba‘. Oni honí a loví mne!“ „Proč?“ „Oni mne potřebují. Oni chtějí další oběť.“ „Proč si vybrali právě tebe?“ „Protoţe jsem zavraţdil svého přítele.“ Kněz si povzdechl. Jeho silueta za temnou mříţkou, jeţ je oddělovala, se pohnula. Chlapec zaslechl cinknutí sklenice a napadlo ho, ţe muţ má láhev s sebou ve zpovědnici. Kněz však byl střízlivý. „Vrátíme se zpátky k té vraţdě, kterou jsi spáchal,“ řekl po chvíli kněz. „No, vidíš. A pak mi řekneš, ţe to není podstatné. Já přece nemohu tady s tebou strávit celou noc. Pověz mi tedy, co je podle tebe podstatné, ať se pohneme z místa.“ „Ještě jsem nedokončil vysvětlení oné ‚honby‘. To udělám nejdříve. Prosím.“ Kněz se pohodlně usadil, opřel se tak, ţe chlapec uţ jeho stín neviděl. Ozval se však jeho hlas. „Tak dobře. Dokonči to. Opustili jste dům a vyjeli do pouště. Co se stalo potom?“ „Jeli jsme dál. Pak jsme nabrali špatný směr. To byl vtip. Oni ho pokládali za moc veselý. Jeli jsme dál a dál a stále víc jsme se odchylovali od cesty. Pak jsme přijeli k té strţi. Měsíc právě vycházel a já to mohl vidět. Ale pak jsme vešli dovnitř, do onoho prostoru.“ „Ano?“ Ţhnoucí ocelová obruč sevřela chlapcovu hruď. Zbavila ho dechu a on musel bojovat s úzkostí a hrůzou z toho, čím prošel. „To strašné místo,“ zašeptal. „Kde to bylo?“ zeptal se kněz. „V podzemí. V dole. Ne, byl to jakýsi tunel. Byl velmi starý. Tak 81

starý, zdálo se, ţe tu je od věků.“ „Co se stalo, kdyţ jsi tam vstoupil?“ „Obětování.“ „Někdo zemřel?“ ptal se dál kněz. „Ano. Někdo. Můj dobrý přítel.“ „Kdo ho zabil?“ Hoch pomalu otevřel oči. „Oni to udělali.“ „Ti lidé, co byli s tebou?“ „Ano.“ „Proč?“ „Otče?“ „Ano, synu?“ „Vy skutečně věříte, ţe Jeţíš vstal z mrtvých?“ „Ano. To je základní článek mé víry.“ „Věříte, ţe někdo jiný mohl vstát z mrtvých?“ „Bible popisuje, jak ‚Pán‘ vyzvedl Lazara z hrobu.“ „Já nemluvím o tom, co udělal ‚Pán‘. Já se ptám, zda někdy vstali z mrtvých docela obyčejní lidé. Uţ jste o něčem takovém slyšel?“ „Ty míníš bez boţího poţehnání?“ „Ano,“ řekl hoch. „Ne. To není moţné. Pouze Bůh můţe dát ţivot.“ „A co takhle třeba ďábel?“ „On nemá takovou sílu.“ „Otče,“ řekl hoch a opět se začal třást, „mám pro vás špatnou zprávu.“

82

VIII. Tracie se svými přáteli dorazila k purpurovému domu těsně před západem slunce. Zpoţdění nezavinila jejich neschopnost vyřešit další úkol. Rick záhadu ‚kovového hrobu pro strašnou ještěrku‘ vyluštil ani ne za deset minut poté, co odešli z videopůjčovny. Stala se jiná věc. Chlapec začal zvracet. Paula se domnívala, ţe to určitě musí být tím trvalým napětím a běháním venku v takovém horku. Rick zase byl přesvědčený, ţe mléko ve zmrzlinovém poháru bylo zkyslé. Paula nakonec přišla s nápadem, ţe pohár otrávila Cessy svojí rtěnkou. Cessy přece přinesla Rickovi pořádnou porci zmrzliny, kdyţ na ulici před obchodem čekali na inspiraci. Jenţe Cessy s sebou rtěnku nikdy nenosila. Tracie stále víc a víc dospívala k názoru, ţe se Paula snaţí hanit Cessy, jak jen můţe, a svádět na ni kde co. Paula, jak se zdálo, začínala na Cessy ţárlit pro její přátelství s Tomem. Přirozeně, Tracie mohla Paule hodně ulehčit, kdyby jí pověděla o Cessy a Daveyovi a o jejich krvesmilném vztahu. Ale raději drţela jazyk za zuby. Nelíbilo se jí mluvit o takových osobních věcech a umínila si, ţe bude i dál mlčet. Vţdyť také proč by měla takové pomluvy šířit? Tohle nebyla opravdu její věc. Tracie nebyla klepna. I přes své přesvědčení málem neodolala a svěřila se Carlovi těsně před jejich rozloučením. Jenţe si to v poslední chvíli rozmyslela. Takové sdělení v takové chvíli by určitě vyznělo velice nepřesvědčivě a moţná, ţe by mělo opačný účinek. Asi by to vypadalo ještě hůř, neţ kdyby mu přímo řekla: „Mám tě ráda.“ Kdepak, byla si jistá, ţe by se ho to vůbec nedotklo a přešel by věc bez povšimnutí. Rickovi bylo špatně víc neţ hodinu. Navzdory jeho prosbě, aby 83

objely všechny naftové nádrţe ve městě bez něho, zůstala děvčata s ním. Bohuţel. Kdyţ pak zase všichni vyrazili, dopustili se taktické chyby. Domnívali se, ţe pan Partridge umístil další svoje překvapení zase někde v blízkosti školy, jenţe on to ve skutečnosti udělal přímo naopak. Tracie začala ztrácet naději. Takhle se jim sotva podaří získat první cenu a tím dovolenou na Havaji. Nakonec přece stanuli u zpustlé rafinerie daleko v poušti za městem. Uţ rozhodnutí zamířit sem a pokusit se tu něco najít se jí zdálo být aktem čirého zoufalství. Den však byl plný překvapení. Radost se mísila se zklamáním, naděje na úspěch s nejčernější pochybností. Na vrcholku prázdné zrezivělé naftové nádrţe, kam dívky vyšplhaly jen několik minut po svém příjezdu, si přečetly další klíčovou větu. Tracie při pohledu k obzoru došla k názoru, ţe je nad jejich síly vylézt na vrcholek kopce. Navzdory tomu k němu zamířili. Nahoru Tracie vylezla sama. Paula se vymluvila, ţe Rick nemůţe zůstat sám v autě a ţe musí zůstat s ním. Tracii nezbývalo nic jiného neţ jít. Od zhroucení z vyčerpání ji zachraňovaly nahodilé otisky nohou v navátém písku, které ji vedly přímo vzhůru. Jedny byly chlapecké a druhé dívčí. Kdyţ konečně stanula sama samotinká na vrcholku hory, poprvé ji napadlo podezření, ţe na ‚honbě za pokladem‘, která je vedla na tak opuštěná místa, je cosi podivného a podezřelého. Jak však myšlenka přišla, tak odešla, a dívka se jí dále nezabývala. Carl a jeho druzi sebrali boty z krabice na sedmém stanovišti, ale byli tak solidní, ţe tam zanechali alespoň klíč. Teď bylo na Tracii a její skupině, aby prozkoumali purpurový dům. Čekal na ně na konci jejich dlouhé cesty. Kamenitý terén plný výmolů a rýh nebyl nic dobrého pro auto. Prach, který se valil zpod kol, ztěţoval dýchání a byli rádi, kdyţ se camaro konečně zastavilo před poničenou a napůl zřícenou verandou domu. Soudě podle spousty otisků nohou v prachu, nebyli zde první. „Kdo tu u čerta můţe bydlet?“ divila se Paula. Vystoupili z auta. Slunce stálo jiţ těsně nad horizontem. Rudé a připravené uvolnit své místo nadcházející noci. Dusné horko dne rychle mizelo a teplota klesala. Věděli, ţe bude trvat ještě hodně dlouho, neţ horkým dnem rozţhavené okolí bude trochu snesitelné. Tracie pokrčila nos, kdyţ ucítila onen podivný zápach, a divila se, 84

kde se tady bere. Rozhlíţela se po jeho zdroji a najednou spatřila v písku leţet hodinky. „Ale ne,“ vykřikla a poklekla, aby je zvedla. „Copak se stalo?“ zeptala se se zájmem Paula. „Ty jsou Carlovy,“ řekla udiveně Tracie. „Jo?“ odvětila Paula. „Tak mu je dáš, aţ ho zase uvidíš.“ „Řemínek není přetrţený,“ zkoumala hodinky Tracie. „Půjč mi je, já se na ně mrknu,“ řekl Rick. Tracie mu je podala. Chvilku je prohlíţel a pak zamumlal: „Nevidím ţádný důvod, proč by je tu upustil.“ „Stejně si ale myslím, ţe určitě chtěl, abychom věděli, ţe tu byl,“ stála na svém Tracie. „Moţná, ţe má nějaké potíţe.“ „To je přece směšné,“ odfrkla Paula. „Je třeba taky moţný, ţe si je sundal a pak je tu zapomněl,“ řekl Rick. „Jo, to tak je asi pravda,“ pochybovačně odpověděla Tracie. „On si je odloţil do písku. To určitě.“ Pocítila jakousi úzkost. „Já to věděla, já to věděla a měla jsem ho varovat.“ „Nejsi nějak přecitlivělá?“ poznamenala nevrle Paula. „Ne.“ Rick na ni zvědavě pohlédl. „Copak se stalo?“ Tracie se zarazila. „Ale nic, to nic není.“ „A co tedy máš na mysli, kdyţ říkáš, ţes ho měla varovat?“ naléhal na dívku. „Blázní,“ odfrkla opovrţlivě Paula a zavrtěla hlavou. „Neblázním,“ povzdechla nakonec Tracie a dodala: „Je tu něco. Před krámkem se zmrzlinou – viděla jsem, ţe se Cessy s Daveyem líbají.“ „Ty jsi doopravdy cvok,“ pohoršila se Paula. Tracie se na ni pevně podívala a pomalu řekla: „Ne, je to pravda.“ „Tak tedy jsou to milenci a ne bratr se sestrou,“ odpověděla Paula. „No a co má být?“ „Paulo,“ řekl po chvíli trpělivě Rick. „Ty úplně přecházíš jejich dědičnou podobu.“ „Jak to?“ 85

„Vypadají stejně,“ zavrčela Tracie nespokojeně. Její úzkost stále vzrůstala. „Oba jsou si naprosto podobní.“ „Ne docela,“ řekl Rick. „Cessy má moc hezké poprsí,“ usmál se a pokračoval. „Ale přísahal bych, ţe jsou to dvojčata.“ „Pojďte, prohlédneme si dům,“ vyzvala Tracie ostatní k nějaké činnosti připínajíc si Carlovy hodinky na zápěstí. Papírová krabice na zápraţí byla prázdná. Nápis na kusu papíru oznamoval, ţe zde byl pár modrých dţínů a pak následoval další klíč. ‚Drž směr‘. Bylo tu však ještě cosi – temná, slizká stopa, začínající na verandě a končící u kamenné zdi domu. Ţádné tělo však nebylo k nalezení. Jen černá skvrna, nad kterou poletovaly mouchy. Podivné však bylo, ţe ještě víc much leţelo kolem ní uţ zcela bez ţivota. „Je to krev?“ zeptala se Paula neomaleně. „Jestliţe to opravdu krev je, pak je to ta nejčernější krev, kterou jsem kdy viděl,“ řekl Rick a zamračil se. „Podívejte ty mouchy. Vypadá to, ţe je jedovatá.“ „Tady ale končí,“ řekla Tracie. „Z čeho jen můţe být?“ „Mohli bychom to tady kolem prohlédnout a něco najít,“ navrhl Rick. „Nechme to být,“ ozvala se Paula. Všichni se na ni podívali. „Tohle stvoření přece nehoníme,“ vysvětlila. „Co říká klíč?“ „Pravděpodobně chce, abychom jeli dál touhle cestou.“ „A kam je to?“ zeptala se Paula. „Předpokládám, ţe stále dál do pouště,“ odpověděl Rick. „Ty jako míníš, ţe bychom měli jet dál?“ zeptala se Paula. „I kdyţ nevíme kam? Za chvíli bude tma a my můţeme zabloudit.“ Sáhla po cigaretě a neobratně si ji zapalovala. „Co ty na to říkáš, Tracie? Tracie, na co to koukáš?“ „Co to máš kolem krku?“ zeptala se nečekaně Tracie. „Zlatý řetízek,“ odpověděla Paula a dotkla se ho rukou. „Ne,“ řekla Tracie. „Na krku máš dva řetízky. Ty sis vzala dva řetízky z krabice, co byla v půjčovně?“ „Ne, Joe mi kdysi dal ten druhý řetízek. Vţdyť ho znáš.“ Tracie cítila, jak jí ţivot pomalu odtéká z těla. Ten pocit neměl ţádný rozumný podklad a nevycházel z rozumné úvahy. Dokonce si 86

byla vědoma, ţe i kdyţ se pokusí upřesnit, zda jí teď v jejím sousedství něco trápí a vadí, nepřijde na nic. Pouze její srdce vědělo, ţe právě uchopila větev hořícího stromu, jehoţ kořeny jsou úplně shnilé. „Oba řetízky jsou úplně stejné,“ poznamenala Tracie. „Tak?“ zeptala se Paula. „Oba jsou tenké a oba jsou laciné.“ Traciiny oči se vrátily k černé krvi. Dvě mouchy se od ní s protivným bzučením vznesly. „Jak byl dneska ráno pan Partridge oblečený?“ zeptala se. „Podivně,“ řekl Rick. „Měl turistické oblečení. Bylo ale šedivé.“ „Jaký druh oblečení dneska celý den nalézáme?“ pokračovala Tracie. „Turistické oblečení,“ odpověděl zamyšleně Rick. „Od kdy turisti nosí zlaté řetízky?“ zeptala se Paula. Tracie seděla na zábradlí krytého vchodu do domu, kousek od místa, kde začínala skvrna černé krve. „Řekněte mi, co celý den děláme,“ zeptala se. „Oblékáme pana Partridgea?“ hádal Rick. „Ano,“ přisvědčila Tracie. „Jenţe to není docela přesné.“ „Měl i on zlatý řetízek?“ zeptala se Paula. „Nevím,“ odpověděla váţně Tracie. „Měl ho ale Joe.“ Záblesk zlosti přeletěl přes Paulinu tvář. „Kdyţ zemřel? Ten on neměl. Dostala jsem ho od něho tu noc, neţ odešel s Carlem na ten nešťastný výlet. Mimochodem. Co s tím vším má Joe co dělat?“ „Já nevím,“ pokrčila rameny Tracie. Paula odhodila cigaretu, kterou si sotva zapálila. „Pojďme odtud. Uţ mám ‚honby‘ plné zuby. Kdyţ budeme chtít jet na Havaj, můţeme si na to ušetřit peníze.“ „Teď mi řekněte, co je s vámi?“ zeptal se Rick, protoţe si myslel, ţe na obě dívky zapůsobilo horko a únava. „Ale nic,“ odsekla Paula. „Vypadáš nějak vyděšeně,“ naléhal dál Rick. „Já nejsem vyděšená,“ odmítala Paula. „Ale já ano,“ řekla náhle Tracie. „Tracie,“ řekl váţně Rick. „Mohl bych ti nějak pomoci s tvou starostí? Musíš mi ale nejdřív povědět, v čem spočívá. Nemyslíš si 87

náhodou, ţe celá ta naše ‚honba‘ je pustá fraška?“ „Přesně tak.“ „A proč si to myslíš?“ zeptal se chlapec. „Snad ne proto, ţe se předměty, které sbíráme, aţ nějak moc nápadně podobají šatům pana organizátora?“ „Také, ale jsou tu ještě jiné věci,“ přikývla Tracie. „Například, kdyţ jsme uvízli v obchodě s videopřístroji a byli jsme tam málem celé odpoledne, neobjevil se za námi ani jeden tým, který by nás dohonil.“ „Třeba nerozluštili předcházející klíče, to je docela pravděpodobné,“ řekla Paula. „Neměli mého bratra.“ „Ale nepovídej, ţe jenom já jsem tak bystrý,“ zasmál se Rick, pokoušeje se nějak zlehčit příjemnou poklonu. „Je to pravda, jsi bystrý,“ řekla Tracie. „Ale ve škole je skutečně ještě další spousta bystrých a chytrých kluků a děvčat. Kdo nám dal seznam orientačních bodů na naší schůzi?“ „Davey,“ odpověděl Rick. „Dal nám stejný seznam jako ostatním?“ zeptala se Tracie. „Jsem si jistý, ţe dal,“ odpověděl Rick. „Jak si můţeš být tak jistý?“ pochybovala Tracie. „Třeba náš seznam začínal stejně jako jiné, ale pak se změnil.“ „Carlův tým měl seznam stejný jako my. A pak, Carl byl tady také.“ Tracie přikývla. „Ţe tu Carl byl, je také jediné, co víme.“ „Tak co si o tom všem myslíte?“ ozval se rozšafně Rick. „Ţe s námi někdo hraje divnou hru a někam nás láká,“ utrousila Tracie suše. „To nic neříká,“ řekla Paula. „Vţdyť my nemáme ani tušení, kam máme zamířit teď.“ „Tracie,“ řekl Rick, „najdeš Carlovy hodinky a uţ se ti začne točit hlava. Máš ho ráda, dobře, já taky. Ale jsem si jistý, ţe je mu fajn. Koukej, vezmi to logicky. Vţdyť Davey ani není členem Partridgeova klubu. Jak můţeš hned mluvit o nějakém spiknutí? Mezi nimi dvěma není ţádné spojení.“ „Ţe není? Tím si nemůţeme být vůbec jisti,“ namítla Tracie. „Oba se objevili v Expressu začátkem školního roku. Oba jsou neobvyklí 88

lidé. Pan Partridge nosí sluneční brýle, které nikdy neodkládá. Davey líbá svou sestru.“ „Ty podezříváš Cessy také?“ zeptal se Rick. „Ano. To ona přiměla Carla, aby se připojil k jejich partě.“ „Pochybuji, ţe musela spínat ruce,“ prohodila Paula jedovatě. „To navrhl Tom,“ upřesnil Rick. „Tom je další, kdo se mi zdá hodně divný,“ pokračovala Tracie. „Kdy se tu poprvé ukázal?“ „Nevím,“ zaváhala Paula. „Uţ je to dlouho. Určitě je tu déle, neţ Davey, Cessy nebo pan Partridge.“ „Nebyla bych si tak jistá,“ stále odporovala Tracie. „Alespoň já ne. Nemůţu si Vzpomenout, ţe bych ho mezi námi viděla celý poslední školní rok.“ „Ale on tu váţně byl,“ ujišťoval ji Rick. „Kdyţ on je takový tichý,“ řekla Paula. „On je…“ „On je co?“ zeptala se Tracie, kdyţ její přítelkyně tak náhle nedokončila větu. „Ale uţ nic.“ „Řekni, co je.“ „Vţdyť uţ jsem řekla, ţe nic.“ Paula se najednou sebrala a odešla ke kraji verandy. Opřela se o zábradlí a zahleděla se do pouště. Pozorovala sotva znatelné stopy dávno opuštěné cesty, barevnou hru paprsků zapadajícího slunce a musela si dlaní zaclonit oči, protoţe jiţ stálo nízko nad obzorem a svítilo jí do tváře. „Ty si opravdu myslíš, ţe nejsou odtud?“ „Ano,“ přiznala se Tracie. Rick přemýšlí, nemíchá do svých úvah city, přesvědčovala se. Má určitě pravdu. Paula je vystrašená a asi o hodně víc neţ já sama. Ale proč? Ptala se sama sebe. Rick se nemýlí, docela jistě má pravdu. Důvody, které uvedla, tu opravdu byly, ale nebyly ţádnými důkazy. Polibky sourozenců, šedé turistické šaty, ztracené hodinky, stejné zlaté řetízky, to nebylo opravdu nic, co by mohlo způsobit konec světa. Tracii rozbolela hlava. Uvědomila si, ţe to způsobuje onen podivný zápach. Zdálo se, ţe se táhne zvnitřku domu. „My je přece nemůţeme v poušti najít,“ uvaţovala Paula nahlas. 89

„Kolik jich bylo a hledali ve dne a nemohli najít Joea.“ „To je to místo, kde umřel, ţe?“ zeptala se Tracie, „Někde tamhle,“ ukázala Paula. „Brzy to bude uţ rok.“ „Já vím,“ odpověděla Tracie tiše. „Bylo to minulý červen, ţe…“ chvíli bylo ticho. „Kdy přesně to bude rok?“ Paula se na ni podívala. „Já si uţ nepamatuji.“ „Pátého června,“ řekla Tracie pevně. „Dneska je to přesně na den rok. A byl pátek.“ Zavřela oči a napjatě vzpomínala. „Minulý rok Joe a Carl odešli ve čtvrtek. Já se na to dobře pamatuji. Ještě ráno mi Joe říkal, ţe se chystá vyhnout nějakému testu a ţe na něj kašle.“ Tracie se odmlčela a pak otevřela oči. „Dneska je přesně rok, co zemřel.“ „Co s tím vším má společného Joe?“ podivoval se Rick podráţděně. Tracie se zvedla a seskočila ze zábradlí. „Ricku,“ řekla. „Čí je tenhle dům?“ „Nemám ani tušení, pravděpodobně ničí.“ „Chtěla bych se podívat dovnitř. Ještě dřív neţ odjedeme.“ „Mám v autě páčidlo. Můţeme vylomit nějaké prkno. Nejdřív ale pojďme k autu a pak se spolu vrátíme. Davey naléhal, abychom chodili pohromadě. On nám navíc přece popsal příští stanoviště tak, abychom měli nějakou výmluvu, ţe jdeme s ním. Pak přece přišel s tou povídačkou o zlatém dolu. Tou mířil zvláště na tebe, Ricku.“ „Tak? Já myslel, ţe hledat ten důl bude zajímavé.“ „Vţdyť si to přeber. Davey si tě nevšiml po celý rok. Sotva s tebou promluvil pár slov a najednou ti bude hledat zábavu? Tomu přece nebudeš věřit. V tom je asi něco jiného. Ne, myslím, ţe se ti pokoušel něco povědět.“ „A copak asi?“ zeptal se zvědavě Rick. „Tím si nejsem jistá. Vezmeme to popořádku. Nejdřív tě nasměroval k paní Farleyové. Doporučený záznam jsi hledal pár minut a copak jsi našel? Staré noviny a v nich povídání o dolu Valta. Nemyslíš, ţe je to úţasná shoda okolností?“ Rick chvíli uvaţoval. „Moc mne překvapilo, ţe jsem něco o dolu našel tak rychle.“ Pak se zamračil. „Leţelo to na samém vrcholku stohu novin. Jestlipak to tam Davey nenarafičil?“ „Je to moţné,“ souhlasila Tracie. „Je tu ještě jiná věc. Tys nemohl najít článek, o kterém mluvil Davey. Ty jeho řeči byly aţ příliš 90

neurčité, kdyţ měl povědět, ve kterých novinách článek četl. Já dokonce pochybuji, zda bych vůbec takový článek v novinách našel.“ „Proč ses uţ dávno nezmínila o svém podezření?“ podivil se Rick. „Napadlo mne mnoho věcí, aţ kdyţ jsem viděla, jak líbá svou sestru. Pak ty Carlovy hodinky, které tu pro nás nechal.“ „Proč to Davey s těmi novinami udělal?“ byl dál zvědavý Rick. „Moţná, aby tě poslal – nebo nás všechny tři – někam jinam. Paulo, ty jsi hodila ty noviny někam do auta. Je to tak?“ „Jo, jsem si jistá, ţe tam ještě jsou.“ „Ještě dřív neţ se do nich podíváme, něco vám povím,“ řekl Rick. „Cessy si asi nepřála, aby Davey začal mluvit o dole.“ „Jak to víš?“ zeptala se Tracie. „Díval jsem se jí do tváře,“ řekl Rick. „Byl jsem k ní blíţ neţ ty. Také si pamatuji, jak řekla, ţe ty noviny zahodila a přitom se Daveyovi jistě posmívala. Cessy nejednala jako někdo, kdo má tajné spády.“ „Budu si to pamatovat,“ přikývla Tracie, sestoupila dolů z verandy a zamířila k autu. Noviny našla bez potíţí. Byly tenké, jeden přeloţený arch. Samý text a ţádná fotografie. Byly pozoruhodně zachovalé. Nesly datum vydání 5. června 1862. „To datum a ta pekelná shoda.“ Rick musel připustit, ţe asi na všem něco bude, kdyţ mu je Tracie podávala. Rozevřel je a pak se všichni tři dali do čtení článku, který začínal v dolním pravém rohu titulní stránky a pokračoval vzadu. POKLAD POŠETILÝCH Napsal Michael Hall Zlatá horečka zastihla dvojici přátel Marka Sanderse a Jamese Westfalla ještě hodně mladé. Bylo jim sotva osmnáct, když se rozhodli opustit pohodlný život v Chicagu a zamířili na západ hledat svou Fortunu. Zdálo se, že se tato vzácná paní opravdu rozhodla obšťastnit tyto dva mladíky ještě dříve, než Kalifornii vůbec spatřili. V Denveru se náhodně seznámili s dvojicí rovněž mladých lidí, kteří vlastnili mapu, jež udávala polohu jakési zlaté žíly. Byli to manželé Daniel a Claire Stevensovi. Při rozhovoru mládencům prozradili, že hledají dva silné společníky. Netrvalo dlouho a dohodli se, že zlato,

91

půjdou hledat společně a že se o případný výtěžek rozdělí rovným dílem. Sanders i Westfall si dobře spočítali, že nemají co ztratit, ale mohou jen získat, zejména když všechny náklady ponesou Stevensovi. Mapa je dovedla do pouště jižní Kalifornie a skutečně se ukázalo, že její údaje byly spolehlivé. Podle ní skupina věděla naprosto přesně, kde má kopat. Během týdne odkryli vchod do zcela neznámé podzemní jeskyně, která vedla kamsi hluboko do podzemí. V ní nalezli neuvěřitelně velké bohatství. Byly to pozoruhodně uspořádané hromady zlatých tyčí a cihel nastavěných ve stozích a v hromadách. Bylo jich přitom tolik, že jejich množství přesahovalo všechny představy. Netrvalo tedy dlouho a odcházeli s koženými vaky naplněnými k prasknutí zlatem. Pak šťastni a vzrušeni zamířili rovnou do San Franciska. Tam se ubytovali v nejlepším hotelu, jedli v nejluxusnějších restauracích a rozhazovali peníze plnýma rukama. Budoucí život se jim jevil jako růžový sen, protože měli náhle nepočitatelnou spoustu peněz a mohli si dovolit a přát cokoliv. Jenže nebyli spokojeni. Chtěli víc. Výdělek si uložili v bance a vrátili se zpět ke svému dolu. Tam se rozhodli, že se pokusí podivnou jeskyni prozkoumat hlouběji do podzemí a zjistit, kam vede. Byli již dost daleko od ústí, když tu zaslechli za svými zády strašlivý rachot a ke svému úděsu zjistili, že se vchodová část jeskyně sesula a oni jsou zde uvězněni. Byli v pasti. Neměli s sebou ani jídlo, ani vodu. Jen trochu oleje do svých lampiček. Tam se také rozdělili. Stevensovi si vzali jednu z nich, že se pokusí najít cestu ven. Zamířili však dál do hloubi jeskyně. Když osaměli, Marka Sanderse napadlo zapsat několik posledních zážitků do svého deníku. Nevím, co je dneska za den. Myslím, že to už ani nevadí. Musí být asi třetího nebo čtvrtého. Jsme tu navždy. Už je to hodně dlouho, co odešli Claire a Dan. Jim říká, že jim musel již dojít olej, nemají čím svítit a jsou ztraceni ve tmě. Tady, blízko vchodu je jeskyně rovná a úzká. Hlouběji se kroutí a otáčí na všechny možné strany. Modlím se, abych je ještě jednou uviděl. Musím ještě jednou spatřit Claire. Vím, že si řekneme sbohem, ale chtěl bych jí také říci, jak je mi líto, že všechno takhle skončilo. Jim říká, že budeme muset zhasnout. Jsem tolik unavený. Dojde nám brzy také vzduch? Musím spát.

92

Je pozdě. Jim stále odpočívá, ale já nemůžu mít pořád zavřené oči. Vyplýtval jsem spoustu oleje. Vzali jsme ho sem dolů jen jednu láhev. Mrzí mne, že jsem ho nevzal víc. Před chvílí jsem měl podivný sen. Byl jsem s Claire. Vrátili se k nám oba. Říkali, že našli východ. Chtěli, abychom se zvedli a šli za nimi. Jenže nás zavedli do úzkého bočního průchodu, který končil skalní stěnou. Ve snu, když jsme se já a Jim ptali našich společníků, co po celou dobu dělali, neodpověděli a jen nám říkali, abychom silněji tlačili na stěnu. Poslechli jsme, ale nebylo to nic platné. Ruce se nám bořily do skály a my je pak nemohli vyndat ven. Nerozumím tomu. Dlaně jsme měli úplně zmrzlé a bylo to strašné. Dan s Claire se tomu začali smát. Ten jejich smích mne probudil. Nevím, jak už je pozdě. Měl jsem jiný sen. Domnívám se, že to sen byl, protože zrovna tak se můžu domnívat, že jsem byl vzhůru. Jsem úplně zmatený. Je tady naprostá tma a ochlazuje se. Musím se postavit na nohy, jestliže si chci v nich udržet ještě život. Viděl jsem Claire. Vrátila se z průzkumu. Bez Dana. To musí být sen. Měla na sobě bílé šaty a já naprosto jistě vím, že si žádné bílé šaty s sebou nebrala. Jenže ona vypadala tak opravdově. Řekla mi, že už to nebude dlouho trvat. Když jsem se jí zeptal, co tím myslí, usmála se a řekla, že si brzy dobře zaplavu. Pak zvedla misku vody a podala mi napít. Mám vyschlo v krku a začal jsem kašlat. Zvedl jsem misku ke rtům. Jenže voda nebyla cítit dobře. Když jsem ponořil ruku do vody, abych ji vyzkoušel, popálil jsem si prst. Nevím, jak je to možné. Když viděla, že nebudu pít, popadla misku a utekla pryč. Byl bych ji následoval, ale nemohl jsem hnout nohama. Pak jsem usnul. Nebo jsem se zrovna probudil? Jedno je jisté. Prst mě dosud bolí a je celý červený. Kde je Claire? A kdo to je? Myslím, že jsem zase spal. Muselo uběhnout hodně času. Cítím se daleko slabší. Jim se mnou před minutou mluvil. Teď ale zase dřímá. Nemám nikoho, s kým bych si popovídal. Cítím se tak opuštěný. Co tu vlastně s Jimem děláme? Hodně jsem se o tom napřemýšlel. Já vím, jsme tu proto, abychom tu zemřeli, ale jak se nám to mohlo stát? Byli jsme hlupáci. Našli jsme zlaté cihly a vůbec nás nenapadlo zeptat se, kdo je udělal a nebo jak je možné, že zrovna Claire a Dan věděli, že je tu najdou. Jediné, na co jsme s Jimem mysleli, bylo, jak jsme bohatí.

93

To není přírodní jeskyně. Ani nemůže být. Větší její část je vyzděná z balvanů a jílu, ale jsou tu úseky tesané ve skále. Jsou přímé a hladké jako tunel. Toto místo musí být hrozně staré. Daleko starší než Indiáni. Možná daleko starší než člověk. Ale někdo to tu vybudovat musel! Ještě si pamatuji na svou poznámku, kterou jsem říkal Jimovi, když jsme uviděli tu spoustu zlata tady. Tehdy jsem řekl, že mi tohle místo připadá jako oltář. Jim se tomu moc smál, ale naši partneři si mezi sebou vyměnili podivný pohled. Patrně si nemysleli, že je to tak veselé. Nikdy mi nepověděli, proč se tohle místo nazývá právě Valta. Změnil jsem názor. Už si vůbec nepřeji, aby se Dan a Claire k nám vrátili. Neměli jsme do těch míst nikdy chodit. Jim zemřel. Je to strašlivé. Není to tak dlouho, co jsem se vzbudil a nalezl ho, jak sedí vedle mne. Ruku měl položenou na mém rameni. Volal jsem ho, ale neozval se. Pak jsem rozsvítil lampičku. Cítím, že mi bude špatně. Jeho rty, jeho jazyk – celá jeho ústa jsou ohořelá. Polovina jeho tváře je jakoby roztavena a stéká mu na košili. Tohle se muselo stát nedávno. Krev z něj ještě odkapává. Oči má naplno otevřené a zdá se mi, že dřív než zemřel, chtěl ještě naposledy vykřiknout. Vím, že to udělala ona. Určitě mu nabídla ten svůj jedovatý nápoj. Měl jsem Jimovi povědět o svém snu. Určitě přišla, když jsme měli naši lampičku zhasnutou. Vzpomínám si, že jak Dan, tak ona nám vždycky chtěli nosit lampu. Nikdy jsem nevěřil, že by tolik toužili pečovat o oheň. Já vím, že žijí. Někde tam dole. Byla mou přítelkyní, pracovali jsme spolu, bývali jsme spolu. Dobře jsme spolu vycházeli a ledacos i oslavili. Teprve teď vidím, že ona a její manžel oslavovali naprosto něco jiného než my dva s Jimem. Dali nám den na slunci se spoustou peněz a teď nás zabíjejí v této temné díře. Zbláznil jsem se? Jsem přesvědčený, že ne. Ale jestliže někdy někdo najde tento deník, bojím se, že si to o mně bude myslet. Pravděpodobně to bude až po létech. To pak už najdou jen naše holé kosti a řeknou, že jen čas měl své úmysly s našimi pozůstatky. To už nikdo neuvidí Jimovu tvář tak, jak ji teď vidím já. Modlím se, že zemřu dříve než mne Claire vezme plavat. Musím nyní končit. Olej mi dochází a já si myslím, že něco

94

slyším. Oh, Bože, pomoz mi… Přicházejí si pro mne. To byl poslední zápis Marka Sanderse. Jeho zápisník byl nalezen přibližně o rok později. Ačkoli byli pohřbeni hluboko pod zemí, uzavřeni závalem skal v místech, kam se nemohlo dostat nic živého, nezbyl na kostech jediný kousek masa nebo šlach. Nebylo nalezeno nic z jejich šatů. Kostry byly opřeny o skalní stěnu a co je na věci nejvíce děsivé, obě kostry byly v takové pozici, že ruce obou nešťastníků byly napřaženy v gestu nadšeného vítání. Jestliže čas a okolnosti dovolí, zveřejníme další článek o zlatém dolu Claire a Dana Stevensových. Celá věc je stále ještě v šetření.

„Tak co?“ ozvala se první Tracie, kdyţ dočetli. „Je to docela zajímavé,“ řekl Rick. „Začal jsem zrovna číst deník, kdyţ jste přišli do knihovny.“ „Zajímavé?“ uţasla Paula. „Ty jsi na hlavu. To \ je přímo hrozný.“ „Připouštím,“ opravil se Rick. „Asi ta moje fyzická omezenost můţe působit na mé cítění.“ „Víte, já bych jen chtěla vědět,“ řekla netrpělivě Tracie a vzala Rickovy z ruky noviny, „jaký můţe mít tenhle článek vztah k naší současné situaci?“ „Já bych řek, ţe ţádný,“ prohlásil Rick. „Pak mi řekni, proč Davey tak vehementně stál o to, aby sis ten článek přečetl,“ namítla Tracie. „Naprosto si něčím takovým nejsem jistý,“ řekl klidně Rick a zvedl ruku, kdyţ začala protestovat. „Ale skutečně s tebou souhlasím, ţe tohle není normální zlatý důl.“ „Pokračuj,“ vyzvala ho Tracie. „To by se mohlo stát na samém začátku. U nás, na dalekém jihu nenajdeš ţádný zlatý důl. Prospektoři tady prošli všechno. Nakonec se soustředili jen na Sierru, severně od Yosemite. Proto, jestliţe vezmeme za bernou minci všechno, co je v novinách napsáno, dostaneme se do nevysvětlitelných jevů a záhad. Zlato získané odtud není zlatem, které mělo zdejší původ a jeţ se vytěţilo ze země tady, v této poušti. Určitě je to tak, protoţe Sanders říká, ţe to byly zlaté 95

cihly a pruty. Tedy, Claire a Dan Stevensovi nebyli typičtí prospektoři. Moţná, ţe si ve svých nádobách přinesli kyselinu sírovou.“ „Kdoví, moţná, ţe kyselina uţ byla v samotném dole,“ řekla zamyšleně Tracie. „Mimochodem, jak na tebe článek působí?“ Rick pokrčil rameny. „Celý ten článek je nějak divný. Ten člověk, co článek psal, neříká, jestli důl skutečně je, nebo ne. Dokonce ani, jak se dostal k deníku. Článek je ukončen aţ příliš stroze.“ „Dělá dojem, ţe byl napsán ve velkém spěchu. Autor ho chtěl odeslat a rychle se vrátit,“ poznamenala Tracie. „Třeba k dolu, kdo ví. Ostatně, kdopak je ten Michael Halí? Mohl by to být ten prezident banky, o kterém vyprávěl Davey?“ „I to je moţné,“ řekl Rick. „Článek není napsaný tak, jak by ho psal profesionální novinář.“ Zmlkl a protáhl si záda. „Tak by mě zajímalo, o čem to tu vlastně mluvíme. O nějakých strašidlech? Jak tohle můţeme brát váţně?“ „Claire a Daniel Stevensovi,“ šeptala Tracie a studovala novinový článek a cítila, jak jí začíná svírat srdce ledová hrůza. „Cecilia a David Stepfordovi.“ „Co to bylo?“ zeptala se Paula napjatě. „Tracie,“ zasmál se Rick. „Jak vysvětlíš, ţe datum na novinách je právě dnešní datum?“ odsekla na jeho hranou blahosklonnost Tracie. „Vţdyť já s tebou úplně souhlasím. Davey nejenţe ty noviny narafičil, ale i on ten článek sám napsal.“ „Jenţe proč?“ zeptala se Tracie „Jako docela dobrý vtip,“ řekl Rick. „Aby vystrašil tebe a Paulu. Vţdyť i ty si můţeš, kdyţ se ti to bude líbit, nechat vytisknout cokoli. Dokonce i tak, ţe to bude vypadat jako noviny sto roků staré.“ „To by byl opravdu moc pěkný ţertík. Zrovna v den Joeovy smrti?“ zeptala se Tracie. „Tak on dokonce neznal Joea?“ „Ten bastard,“ zahučela pobouřeně Paula. Rick se na ni dlouze zadíval. „I přes shodu i náhod s daty by se to objevilo. Tracie, tys začala mluvit o Joeovi. Nikdy jsi však neřekla, proč?“ 96

Tracie se zahleděla na stopu černé krve a na mrtvé mouchy. Všechno tady tak podivně páchlo. Hlava, která ji uţ tak bolela, se jí rozbolela ještě víc. „Sama nevím, proč,“ odpověděla. „Byli tu kdysi čtyři. Tři muţi a jedna dívka. Dvojice a dva přátelé. Zrovna tak jako Carlův tým dneska. Prudce vykročila k domu. Vnikneme dovnitř.“ „To by bylo nezákonné,“ poznamenala Paula. „Od kdy se tak moc staráš o zákon?“ zasmál se Paule Rick. Paula přistoupila k přítelkyni. „Tracie, pojďme odtud pryč. Za chvíli bude tma. Necítím se dobře. Jsem si jistá, ţe Rick se neplete a Carl bude v pořádku. Pojď. Já nechci jít dovnitř.“ Paula jí opravdu prosila. Ta Paula, která dokázala jezdit jako spolujezdec motocyklu rychlostí sto mil, přejíţdět na červenou kaţdou křiţovatku ve městě a nemrknout okem. Tracie poodstoupila a prstem se dotkla dvou řetízků, které nosila Paula na krku. Byly tak tenké, ţe při trošce nepozornosti by je neznalý mohl pokládat za jeden. Paula měla pravdu. Skutečně se šeřilo a brzy bude tma. Černé mraky by se mohly táhnout nad jejich hlavami v několika minutách, protoţe slunce zapadalo. „Nemůţeme odejít,“ odpověděla pevně Tracie. „Proč ne?“ „Protoţe mi není nic jasné. Například kde byl Tom vloni,“ odpověděla Tracie. „Je to hodný kluk.“ Pauliny rty se zachvěly. „Mám pocit, jako bych ho znala.“ Tracie přisvědčila. „Já taky.“ Rick na to neříkal nic. Tracie mu vrátila článek Michaela Halla a pak přinesla z auta páčidlo. Kdyţ si prohlédla trochu podrobněji dům, zjistila, ţe barva byla nanášena rovnou na neopracovaná prkna. Purpur úplně neskryl skutečné stáří dřeva. Vypadal jako dům z ‚města duchů‘, které vyděsilo všechny své strašidelné obyvatele. Všechna okna a čelní dveře byly zatlučeny prkny. Okna však daleko méně svědomitě. Tracie si vybrala okno nalevo od dveří a vsunula pod horní prkno páčidlo. Prkno bylo poměrně nové, nenatřené, přibité novými hřebíky. Sklo v okně bylo pokryto špínou 97

a prachem. S oběma svými přáteli za zády se Tracie opřela do páčidla a zhoupla se na něm. Skřípění povolujících hřebů ji přinutilo uskočit. Netušila, ţe má takovou sílu. Okno, které si vybrala, bylo zakryto třemi prkny. Pracovala rychle a účinně. Ani se nenadali a okno bylo volné. Byla zde však potíţ, jak je zvenku otevřít. Zaváhala jen okamţik a pak uhodila páčidlem rovnou do skla. Bylo to tak nečekané, ţe Rick na svém vozíku leknutím nadskočil a Paula raději utekla aţ k autu. Tracie však na nic nedbala. Rychle vyraţeným sklem sáhla dovnitř, odsunula kovové zástrčky a okno otevřela. Čelo domu mrtvě hledělo k jihu. Slunečního světla jiţ bylo namále a uvnitř byla úplná tma. Tracie zavolala na Paulu, aby přinesla z auta svítilnu a zastrčila si ji za pásek. Kdyţ přelézala rám okna, Rick za ní volal, aby nejdřív střílela a otázky kladla aţ potom. Ţertoval, samozřejmě, ale do smíchu nebylo nikomu z nich. Usmála se a odpověděla, ţe by ji mrzelo, kdyby ujeli bez ní. I kdyţ si to přála, srdce ji odmítlo poslechnout a bilo jako na poplach. Kdyţ vstoupila, zápach zesílil. Nemohla však upřesnit ani směr, odkud zápach přichází, ani přibliţně odhadnout, co to tak hrozně páchne. Je to kyselý zápach, řekla si a to bylo také jediné, co věděla jistě. Zůstala tiše stát a očima pátrala v šeru. Teprve teď, dodatečně, se dostavil strach. Co naplat. Okno uţ bylo vyraţené a ona vstoupila do tmy. Málem zapomněla, ţe má s sebou baterku a kdyţ ji konečně vyndala, téměř jí vyklouzla z ruky. Samozřejmě, uţívala jí málokdy a nebylo proto divu, ţe byla málem vybitá. Světlo bylo slabé a ţluté. Pomalu kráčela přes místnost. Interiér úplně odpovídal zevnějšku budovy. Slovo ‚chátrání‘ plně vystihovalo stav vnějšku i vnitřku domu. Stropem byly jen holé trámy, všude byly rozházené třísky slepené ve spoustě špíny. Nedbale sbitá podlaha jen čekala, aby o ni zakopla. Nebyly tam ţádné elektrické zásuvky, nebo vypínače světla. Čtvercový dřevěný stůl stál uprostřed tohoto nepořádku a vedle něj tak křehké křeslo, ţe by sotva uneslo středně těţkou kočku. Kdyţ k němu zamířila, zanechávala v prachu na podlaze zřetelné stopy. Na stole leţela pečlivě srovnaná hromada novinových článků. Někdo se připravoval, ţe si je nalepí do sešitu. Noviny nebyly 98

starého data. Tracie si lépe posvítila na článek a pak tichounce natáhla vzduch, kdyţ si uvědomila, čeho se týká. Třináctiletou Cindy Pollsterovou nalezli zardoušenou Policie má podezření, že únosy se provádějí v bednách Dvojice byla přivázána k posteli a pak ubodána k smrti Mladý novomanžel zaživa stažen z kůže Noviny nebyly zaţloutlé a staré, jako byl tento dům. Naopak, byly úplně čerstvé, z minulého roku. Byly to souhrny zpráv do svodky, které Express posílal do centra. Tracii stačilo přečíst jen několik prvních řádek ke kaţdému zločinu, aby si uvědomila, ţe kaţdý z nich se zakládá na hrozném mučení. Kdo si asi dělal sbírku takových článků? Byl sběratel tou osobou, která mučila lidi? Prchnout z tohoto domu, dokud nebude příliš pozdě! Ale ona to nemohla udělat. Nemohla ani kvůli těm, kteří čekají venku na důkaz něčeho, co je velice obtíţné vyjádřit prostými slovy. Pohlédla na ciferník Carlových hodinek. Jejich číslice a ručičky ve tmě zářily. Říkaly jí, ţe se připozdívá. Sebrala tedy celou tu hrůznou kolekci a nacpala si všechno do kapsy. Zeď před ní, směrem k temné hale, jí najednou připomněla špinavé pocákané okno, které před chvílí rozbila. Dotkla se zdi a uvědomila si, proč. Zeď, na kterou sáhla, bylo zrcadlo. Skleněné zrcadlo, které zaplňovalo prostor od stropu aţ k podlaze. Rukávem vyčistila kousek a před ní se náhle objevila tvář. Vykřikla hrozným zděšením. Upustila baterku, která při pádu zhasla. 99

Tvář zmizela. Je příliš pozdě. Její srdce přestalo bít. Pak se jí krev nahrnula do hlavy a myšlenky se rozletěly z jednoho šíleného jádra do miliónů směrů. Pokud nechtěla ztratit zdravý rozum, měla by se vrhnout k oknu a prchnout z tohoto místa. Stravovala ji čistá hrůza. Stav, který ji naprosto ochromil, netrval dlouho. Jen chvíli a ta minula. Pak pochopila. Bylo to přece zrcadlo a ona si svítila přímo na ně. Viděla tedy odraz něčeho za sebou. A to bylo něco a ne někdo, protoţe dům byl naprosto prázdný. Modlila se, aby tomu tak skutečně bylo, kdyţ se otočila a celá rozechvělá hledala na podlaze baterku, která jí před chvílí upadla. Bylo to hrozné a teď, kdyţ se probírala z úleku, uvědomovala si, jak blízko byla k opravdovému šílenství. Všechno to způsobila baterka, jejíţ světlo bylo opravdu velmi slabé. Posvítila si stranou od zrcadla. Kousek od okna, kudy se dostala do domu, byl na zdi připínáčky připevněný obraz pana Partridgea v ţivotní velikosti. I tady měl své sluneční brýle a byl oblečen do šedého turistického obleku. Usmíval se, coţ ve svém ţivotě, jak ho znala, asi dělal velice zřídka. Nedovedla si představit, proč se asi usmívá a ani se o to nechtěla pokusit. Vypadal nemocný jako obvykle. V jeho vyhublé tváři viděla kaţdou kost. Napadlo ji, čí je asi tento dům. Ale to by přece nebylo moţné. Vůbec nic tu přece není. Jen stůl a ţidle. Krátký pohled do kuchyně jí prozradil, ţe tu nejsou ani kamna, není tu nejmenší zásoba jídla a schází tu i voda, coţ jsou základní podmínky k ţivotu normálních lidí. Jenže, potřeboval pan Partridge k životu jídlo? Plakát muţe se usmíval sám na sebe ve špinavém zrcadle. Podivné. Velmi zvláštní. A potom si Tracie všimla stopy. Zdálo se, ţe je stejná jako ta stopa venku. Čára ze slizké, černé sraţené krve. Vycházela odněkud z protější zdi naproti kuchyni, pak zatáčela doprava do obytné místnosti a mizela v hale. Tracie vstoupila do kuchyně, prošla velkou pavučinou a stále si svítila na podlahu. 100

Opravdu. Sraţená krev doslova vycházela ze zdi. Jak mohla v té tmě odhadnout, přesně v místech, kde na verandě mizela ve zdi. Teď se rozhodni. Máš ji sledovat? Byla zde naprosto izolovaná. Rick a Paula jsou sice necelých padesát stop daleko, ale přesto se cítila naprosto osamělá. Nemohla své přátele venku ani vidět, natoţpak slyšet. Vnitřek domu byl spletitý, zvuk těţko pronikal. Byla tu úplně odříznutá od vnějšího světa. Měla dojem, ţe i kdyby na ně volala, zvuk jejího hlasu by k nim nepronikl. Vţdyť oni se na její křik před chvilkou ani neozvali. Bylo jí, jako by stála v jiném čase a v jiné dimenzi. Nakonec nedělala ţádná vědomá rozhodnutí. Jednoduše se vydala po slizké černé stopě. Nejprve jen kousek a pak další kousek a tak šla dál a dál. Netrvalo jí ani minutu a byla v hale a pak dál v chodbičce. Zadní stěna se jí zdála kaţdým krokem uţší a uţší. Stopa ze slizkého hlenu byla čím dál širší. Podivná rosolovitá kaše slabě páchla. Hlava jí bolela čím dál víc a tupá bolest způsobovala, ţe viděla všechno rozmazaně. Stopa vedla do posledních dveří vlevo. Byly udělány lajdácky jako všechno, co tu zatím viděla. Nedoléhaly a mezera pod nimi byla asi na palec široká. Daly se otevřít velice snadno a pro nikoho nepředstavovaly ţádnou překáţku. Stačilo jednoduše vejít. Tohle není ‚honba‘ na žádné stvoření! Co to vlastně sleduje? Má a nebo musí to mít souvislost s Cessy a Daveyem? Má se zeptat sama sebe, zda všechny ty záhady a odpovědi na ně opravdu je potřeba znát? Podivná společnost, tvor za dveřmi by mohl ledacos vysvětlit. A je to vůbec tvor boţí? Podle toho, jak krvácí, nevytéká z něj krev. Je to něco jiného. Silný zápach prohluboval její pochybnosti. Konečně najde zdroj hrozného zápachu. Stačí jen otevřít dveře. Odtud, z této strany. V tom zaslechla škrábavé zvuky a přitiskla hlavu na dveře, aby lépe slyšela. Bylo tam něco ţivého. Znělo to tiše a připomínalo to sténání raněného. Nejdříve se ozvalo škrábání a pak pád na podlahu. Poslouchala ještě pozorněji. 101

Ach, Bože, pomoz mi… Přicházejí si pro mne. Baterka zhasla. Temnota plná hrůzy. Nebyla schopna ani vykřiknout. Pak se ta věc vlekla ke dveřím. Cítila \ to a ono to cítilo ji. Bylo to pravděpodobně velmi hladové. Proč si její svítilna vybrala k selhání právě tento okamţik? Ještě k tomu jí zase upadla. V úzkosti a chvatu klesla na kolena a zoufale baterku i hledala. Část jejího mozku na ni neodbytně křičela, ţe světlo přece vůbec k útěku z tohoto pekla nepotřebuje. Stačí se rozběhnout a pak uţ jen vyskočit z okna. Menší, daleko menší část mozku jí šeptala, ţe nic není tak jasné. Co kdyţ nějaké další, dosud skryté stvoření jí při útěku přehradí cestu k oknu. Můţe přece na ni číhat kdekoli, skryto v temnotě s vytaţenými drápy a vyceněnými tesáky. Konečně se prsty dotkla svítilny. Rozsvítila. Chuchvalec čerstvé černé krve prosakoval zpod dveří. Jakmile se ho dotkl kuţel světla, krev okamţitě zrosolovatěla a začala se vsakovat do prkenné podlahy. Hlasitá rána do dveří zatřásla celým domem. Tvor nebyl nijak malý. Tracie se otočila a utíkala. Nic ji po cestě neseţralo. Měla velké štěstí, kdyţ vylézala oknem. Mnoho nescházelo a pořezala si obličej. Z vyraţeného skla zbyly v horním rámu dlouhé ostré střepiny a jen těsně je minula. Kdyţ vyskočila na verandu, ovanul ji zase tak známý horký a suchý dech pouště. Přivítala ho jako osvěţující pohlazení oceánské brízy. Ani si předtím neuvědomovala, jak dusivý byl vnitřek domu. V běhu zamířila k Rickovi, minula ho a zastavila se aţ u keře nedaleko zadního nárazníku vozu. Pak zvracela. „Je ti uţ dobře?“ zeptala se jí Paula o minutu později. Stála vedle svého bratra a oba se o ni báli. Ještě mi není dobře. V domě je netvor, který sbírá obrazy pana Partridgea a obscénní články. Málem mne to poslintalo. Nechoďte dovnitř. Ta věc je z jiné planety. Můžete mi věřit. „Uţ je to v pořádku,“ šeptala. Kdyby řekla pravdu, Rick by jí to nevěřil a vysmál by se jí. Takhle můţe být spokojený. Chtěl by třeba také dovnitř. Stejně jim všechno jednou poví, ale aţ později. Aţ 102

budou daleko odtud, z tohoto místa. „Co se stalo?“ zeptal se Rick. Přemohla se. „Celkem nic.“ „Co je uvnitř?“ naléhal. „To je dům pana Partridgea,“ sdělila. „Jsi si tím jistá?“ zpovídal ji dál Rick. „Viděla jsem na stěně jeho obraz.“ „To ale musí být ošklivý obraz,“ poznamenala Paula. „Neumíš si ho představit,“ řekla Tracie a otáčela auto na starou, zavátou cestu, jeţ vedla hlouběji do pouště. Drž směr, bylo klíčovým heslem na krabici. Stalo se i jejich válečným pokřikem. Dobře tedy. Budou hrát svou hru o chvíli déle. Zejména; proto, ţe to byla jediná hra ve městě. Modlila se k Bohu, aby Carl byl v pořádku a zdráv. „Tak co uděláme teď?“ zeptala se Paula. „Pojedeme po téhle cestě,“ odpověděla jí Tracie. „Ne!“ řekla Paula zoufale. „Já nemůţu.“ „Ano,“ odpověděla Tracie pevně. „Ty musíš.“ „Jak daleko pojedeme?“ zeptal se Rick. „Kde je najdeme?“ „Tak daleko, neţ dorazíme k místu, kde zemřel Joe.“ Tracie přidala plyn. „Najdeme je. Davey nám ty noviny podvrhnul. Musí přece sám chtít, abychom ho našli.“

103

IX. Carl doposud nikdy nejel vzadu na korbě vlastního auta. Teprve teď poznával, jak hrozně nepohodlněl je to místo. Cítil kaţdý výmol a kaţdý náraz kol o kameny, kterých bylo nepočítané. Jeho páteři a celé tělo bylo zmítáno a otloukáno ze všech \ stran. Nic mu nebyl platný kapesník, kterým si I ovázal ústa a nos proti přívalům prachu. Přál si, aby Tom zpomalil a nechal ho aspoň trochu vydechnout, nebo, a to ještě lépe, aby otočil a zamířil zpět k Expressu. Dvakrát Carl bouchal na okno,: ale nikdo si jeho znamení ani nevšiml. Asi by se urazil nebýt toho, ţe byl příliš vystrašený. Je čas jít, starý brachu. Tom s ním ještě takhle nemluvil. To nebyla přátelská slova. Znělo to spíš jako rozkaz. A co ta purpurová ještěrka? Cessy ji vítala jako starého kamaráda. Ani Davey nejevil známky ţádného překvapení. Carl dosud nikdy neviděl člověka pohybovat se tak rychle jako Davey, kdyţ botou rozdrtil její hlavu. V tom okamţiku měl dojem, ţe Davey je na dvou místech najednou. Carl znovu zaklepal na okno. Cessy se otočila, usmála se a laškovně mu zamávala. Odvrátila se od něho ještě dřív, neţ mohl něco říci. Pohlédl na poušť rozkládající se po obou stranách cesty. Písek a křoviny. Vzhlédl vzhůru ke hvězdám – bezcitné jasné body na bezměsíčné obloze. Aspoň tak, pomyslil si. Obloha není prázdná. Měli by se dostat přes bod devět ke stanovišti číslo deset. Havaj jiţ pro něj nebyla ničím jiným neţ krásným snem, který se pomalu, ale jistě ztrácel v nenávratnu a na který se těšit snad není ani dobře. 104

Zastavili aţ po hodině jízdy. Cesta temnotou zmátla jeho orientaci natolik, ţe nebyl ani přibliţně schopen určit, kde se nacházejí. Jsou v Kalifornii, Arizoně nebo někde v Mexiku? Neměl nejmenší tušení. Urazili přibliţně Šedesát mil a za tu dobu nepotkali jediné auto a nespatřili ţádné lidské obydlí, coţ ve Státech není lehký úkol. Spíš tušený neţ skutečný obrys zamlţených hor je obklopoval, ze všech stran. Občas zahlédl osamělé vysoké kaktusy vzpínající svá ramena do výšky jako stráţné věţe cizích hrozících civilizací. Trčely zde snad jiţ věky vysoušeny ţhavými větry pouště. Vzdorné a sveřepě krásné ve své osamělosti. Carl seskočil dolů. Jeho přátelé také otevřeli dveře vozu a celí rozlámaní vystupovali ven. „Co děláme aţ tady?“ zeptal se zlostně. „Bavíme se přece,“ odpověděl David. Vytáhl baterku a posvítil na nízký dřevěný kůl s cedulí, který trčel nalevo od auta. Na polorozpadlém prkně [ byla napsána velkým rudým, sluncem jiţ značně poškozeným písmem pouhá dvě slova: ‚ŠPATNÝ OBRAT‘ Pod podivným znamením leţela známá papírová krabice. Davey posunkem naznačil Carlovi, aby se do ní podíval. Carl však neměl zájem. Všichni ostatní vzrušeně čekali, co v ní objeví. Dokonce \ i Tom, který se málokdy zajímal o věci kolem, se zvedl. Od doby, co se zranil při fotbalovém utkání, byl Tom jako vyměněný. Nebo se mu to f stalo při autonehodě? Najednou si Carl nemohl vzpomenout a to přece bylo tak důleţité. Vynechávání paměti ho trápilo víc neţ zvědavost, co je obsahem krabice. Z místa, kde stál, rozpoznal málo. Jedině to, ţe předmět je tmavý. „Co je to?“ zeptal se. „Jak já to mám vědět?“ odpověděl Davey. „Cessy?“ obrátil se na dívku. Ta se jen zamračila, ale neodpověděla, „Tome?“ oslovil přítele s nádechem prosby v hlase. Odpověď ho málem srazila. „Nikdy jsem se při ţádné hře nezranil, Carle.“ „Coţe?“ „Uţ ti to došlo, Carle?“ „A-ale co tvá hlava,“ zakoktal Carl, „přece ses zranil. Od té doby jsi trochu jiný.“ „On je pořád stejný,“ ozval se tiše Davey a podivně se zasmál. „Jen se do té krabice podívej. Musíme jet dál.“ 105

Carl přikročil ke krabici, poklekl a vyjmul obsah. Byla tam potrhaná, vybledlá košile poskvrněná uschlou krví. Jeho přítel se k němu tiše přiblíţil. Carl s hrůzou přihlíţel, jak se Tom sehnul a začal si košili pomalu oblékat. „Tome!“ vykřikl s hrůzou. „Perfektně mu padne,“ prohodil Davey potěšené. „Jaký je další klíč? Musíme se ho drţet, kdyţ chceme vyhrát.“ Byl napsán na boční straně krabice. Už bys to měl vědět. „Co to znamená?“ zeptal se Carl krčící se dosud na kolenou u krabice. Cessy se dala do hlasitého a srdečného smíchu. „Ach, Carle,“ řekla. „To znamená, ţe teď bude řídit moje sestra,“ prohlásil Davey rovněţ se smíchem a vykročil zpět k autu. Zhasl při tom svítilnu. Znovu je obklopila neproniknutelná tma a celá tíţe noci se vrátila. „Ne,“ řekl Carl pevně. „Chci jet domů.“ Neuvěřitelné pevná ruka ho uchopila za rameno. Carl nemohl uvěřit, ţe by se k němu mohl chovat přítel, dokud neslyšel zabarvení Tomova hlasu. „Ne, Carle,“ řekl, a vše najednou bylo jasné. Carl se pokusil osvobodit. Měl však dojem, i ţe se dostal do medvědího sevření. Tom ho I odvlekl k autu, nemilosrdně hodil dozadu a usedl j vedle něho. Cessy otočila klíčkem a nastartovala. I Trhavě se rozjeli po dávno zmizelé cestě dál do pustiny. Davey vystrčil hlavu z okénka a vyl k nebesům. Cessy zhasla světla a sešlápla plyn aţ k podlaze. Kdyby Tom nedrţel Carla pevně přitisknutého i k podlaze korby by při této šílené jízdě vypadl. Jízda temnotou, cestou necestou a beze světel i trvala asi půl hodiny. V takových chvílích se zdá být hodina chvilkou a jindy zase naopak. Nejeli sice dlouho, ale pro Carla to byl čas probuzení, f Konečně si uvědomil, ţe ti lidé nejsou jeho přáteli a ţe se ho protrţenou přehradou uviděl podobný výraz ve tváři netvora. Je to jen shoda náhod? Tom přece nemohl být tou děsivou bytostí, která se k němu hnala nad vodami bouřícího proudu. A v případě, ţe 106

jí opravdu byl, pak trvale nosil masku. Jeho nejlepší kamarád Tom. Proč si stále nemůţe vzpomenout, kdy se Tom opravdu zranil? Stále si nemohl uvědomit dosah všech těch věcí. Kolikrát si spolu povídali a rozebírali otázky zdejšího ţivota a připomínal si jejich rozhovory o Tomově nehodě. Samozřejmě, ke svým diskusím nepřibírali nikoho jiného. Jediný, kdo s Tomem dál kamarádil v té době, byl Davey a Cessy. Carl nemohl pochopit změnu, která se udala s jeho přáteli i s ním samým. Asi jsme se všichni zbláznili, rozhodl se nakonec. Mne nevyjímaje. Tím se ovšem na smrt nepřipravoval. Nebyl s ní smířen a ani na ni připraven. Hrozil se smrti. Musí utéci. Tak si plánoval své vyrovnání se situací, ve které se nalézal. Co se tu dělo, nechápal, ale začínal spíš tušit. Jsou to vůbec lidé? Všichni měli takové schopnosti a vlastnosti, které daleko přesahovaly jeho vlastní a s nimiţ se nemohl vůbec srovnávat. Ve všech směrech. Třeba Cessy. Od začátku ‚honby‘ dokázala sníst nejméně deset kilo všeho moţného jídla a nic jí není. Davey byl bleskově rychlý. A dál. Snad ani dynamit by nedokázal rozrazit sevření Tomovy dlaně, kdyţ ho před chvílí uchopil za rameno. Čím to všechno pravděpodobně chystají zabít. Náhlé poznání zjitřilo celé Carlovo nitro. Bylo by moţné, i ţe hrůzný sen, který proţíval k ránu, pokračuje i ve dne? Je moţné, ţe dosud tvrdě spí, ţe se ještě neprobudil a tohle všechno je jen noční děs? Jediný pohled na Tomovu netečnou tvář ho vyvedl z omylu. Ne, nezdá se mu to a všechno, co proţívá, je hrozná pravda. Ve snu o záplavě pod bylo? Jsou to snad upíři, co sají krev? Kdyby neměla Cessy spoustu zmrzliny předtím neţ ho líbala, moţná, ţe by mu ukousla jazyk, uvaţoval se zachvěním. Jenţe zase proti tomu, byla by se ho pokusila varovat nahoře na špičce kopce? „Chceš se vrátit?“ Jednoduše, jít odtud rovnou do pekla by bylo lepší. „Jste podivní lidé,“ řekl Tomovi. Tom neodpovídal, ale zato zesílil stisk tak, aţ to Carla začalo opravdu bolet. Carl si však nepostěţoval. Nechtěl dát nikomu záminku, aby se mu pak smál. Kdyţ se konečně zastavili, Tom Carla pustil. Krev opět proudila do Carlovy zmrtvělé paţe a přesto, ţe ho 107

celá paţe brněla, pocítil velkou úlevu. Dál se asi půjde pěšky, asi někam do hor, usuzoval. Rozhlédl se kolem a uviděl obrovský kaktus. Uţasl nad krásným divadlem, které se jim příroda chystala předvést. Nad východním obzorem se počala rozlévat mléčně bílá záře. Nebude to dlouho trvat a vyjde měsíc, uvědomil si a pomalu sestupoval z auta. Byl překvapen, jak důvěrně známým se mu toto místo jevilo. 1 Divoká krajina byla zcela nedotčena civilizací. Tady by mohla pravěká zvířata vystrkovat hlavy ze všech roklí, které tu jsou, a asi by to bral jako samozřejmost. „Kde to jsme?“ zeptal se. „Rezavé údolí,“ odpověděl Davey a pomalu se k němu blíţil. V ruce měl nějaký předmět, který mu připomínal pušku. Asi ji vytáhl ze schránky v autě, uvaţoval spěšně. Jenţe ta je zamčená. Vozím ji jen pro strýčka Příhodu. „Lidé, kteří zkoumali polohu dolu Valta, shromáždili dostatek údajů, aby mohli říci, že se nalézá přibližně padesát mil východně odtud, blízko Rezavého údolí.“ „Chystáme se na průzkum?“ zeptal se Carl, pohlíţeje na Cessy, která stála opodál s tváří obrácenou k měsíci. Jemná záře dodávala její opálené pokoţce nádech průsvitnosti a ona celá náhle působila jako krásná bytost z jiného světa. „Ne docela přesně,“ řekl Davey a přistoupil k němu blíţe. „My uţ víme, kde poklad hledat. Teď by bylo dobře, aby sis trošku zapracoval.“ „Lituju,“ namítl Carl. „Nikdy nepracuju bez smlouvy.“ Jestliţe Carl měl ještě nějaké pochyby o Daveyových mimořádných reflexech, nyní se o nich přesvědčil. Davey odpověděl tak, ţe ho bleskurychlou ranou srazil k zemi. Rána byla mířena na ţaludek a byla velmi prudká. Carl začal zvracet. Davey pak obrátil pušku a paţbou ho začal tlouci do břicha. Nikdy v ţivotě Carl nezaţil takovou agónii z bolesti a poníţení. Cítil, ţe jeho plíce a srdce se snad za chvíli roztrhnou. Jak začal, tak rychle skončil. Davey Carla pustil a lehce se dotkl Carlovy hlavy hlavní pušky. „Neboj se,“ řekl klidně. „Budeš tu mít práce habaděj.“ Došel k autu a přinesl dlouhé ocelové páčidlo. Hodil mu je k nohám, ukázal rukou na jedno místo ve stěně strţe a nařídil, aby zde kopal. Carl uposlechl. Stěna z uschlého jílu byla tvrdá jako skála. Musel vynakládat veškerou sílu, která mu po 108

vyčerpávajícím dni ještě zůstala. Svým nástrojem rozráţel a odlamoval kusy zkamenělého bahna. Tom stál bez pohybu za jeho zády. Ruce zaloţené na ušpiněné košili. Davey se procházel kolem a chvílemi střílel do skalních útvarů, které nějak vznítily jeho fantazii. Carl jenom nevěděl, kde je Cessy. Řekla, ţe má hlad a odešla hledat někam mezi křoviska, jichţ tu kolem bylo plno. Ani se neozvala, kdyţ ho Davey bil. Děvka. „Nemám tušení, co jsem ti udělal, ţe ses urazil?“ prohodil k Tomovi, kdyţ se Davey vzdálil j z doslechu. „Jsi blázen, jestli si myslíš, ţe tihle lidé se nechystají skřípnout i tebe, aţ to skoncují se mnou.“ „Drţ hubu.“ „Ne, chci ti to povědět,“ pokračoval Carl a přitom usilovně bušil sochorem do stěny a odlamoval j jednu slepenou hroudu za druhou. S překvapeními pozoroval malý otvor, který se ve stěně vytvářel. Pohlédl dovnitř. Právě tak by se mohl zahledět do propasti za nejvzdálenějšími hvězdami. „Není tohle Valtra?“ „Nevím.“ „Tak ty zradíš přítele pro něco, co neznáš, a ani nevíš, co se za tím skrývá?“ „Drţ hubu.“ „Dobře, řekl jsi to sám, Tome.“ „My dva nejsme přátelé.“ Carl se otočil. Měsíc stoupal po nebeské klenbě a zdálo se, ţe je zavěšen kousek napravo od Tomovy hlavy. Carl potěţkal kovovou tyč v ruce. Davey se se zatoulal kousek dál, bloudil tam kolem a asi se snaţil ulovit králíka. Tom stál proti němu naprosto bezbranný. „Známe se spolu uţ hezký čas,“ řekl váţně Carl a postoupil k Tomovi o krok blíţe. „Řekni mi, co se tady děje.“ „Uvidíš.“ „Jak je moţné, ţe jsi tak zesílil?“ „Kopej, kopej.“ „Byla celá ta ‚honba za pokladem‘ jen obyčejná fraška, aby mne sem dostali?“ Udělal ještě další krok a uchopil sochor pevněji. „Co to bylo za divadlo s tou košilí?“ Zvláštní zachvění přejelo po Tomově bezvýrazné tváři. Lítost 109

smíchaná s nejistotou. Zvedl pravou ruku a zadíval se na zakrvácenou látku, jako by ji viděl poprvé v ţivotě. „Já jsem ti přece dal svoje šaty,“ odpověděl měkce. Carl najednou cítil, jak prsty doposud pevně svírající kov tyče povolují. Nemohl Toma udeřit! Bez ohledu na to, co se mu pokouší udělat. Poznali Tomovu košili. Patřila Joeovi. Carl se otočil a kopal dál. Měsíc vystoupil jiţ dost vysoko a osvítil okolní hory, neţ Carl stačil vydlabat dostatečně velký otvor, kterým by dovnitř mohl prolézt člověk. Pak se vrátila Cessy. Byla v dobré náladě. Našla si mazlíčka. Zatoulaného psa. Chudáka, kterému vystouplá ţebra hrozila protrhnout zbědovanou hnědou kůţi. Cessy ho krmila čímsi temným a šťavnatým. Sousta z něčeho trhala a podávala je psovi, který je přímo hltal. Carlovi se při pohledu na tuto idylku zvedl ţaludek a rozhodl se raději věc dál nezkoumat. „Uţ jste hotovi?“ zeptala se. „Ano,“ řekl Davey, rozsvítil svítilnu a hodil si pušku přes rameno. „Já vás povedu. Ty půjdeš hned za mnou, Carle. Cessy a Tom tě budou následovat. Cessy, nech toho psa venku.“ „Ne,“ odpověděla hladíc psa po hlavě. Ten jí hladově olizoval ruku ve snaze najít i ty nejmenší zbytky potravy, kterou ho krmila. „Mně se líbí.“ „Jestli ho máš ráda, tak ho tu nech,“ rozzlobeně trval na svém Davey. „Ne,“ opakovala a pak se obrátila na Carla. „Jak by se měl jmenovat?“ „Pojmenuj ho mým jménem,“ odpověděl hořce. „Tak alespoň po mně budete mít něco, co mne připomene.“ Cessy se usmála a souhlasila. Vešli dovnitř. Valta. Podivné jméno pro důl, jak řekl Rick. Pak mu Davey začal vyprávět onu historii. Nebylo pochyb, ţe pověděl méně neţ desetinu toho, co skutečně věděl. Jistě při tom navíc ještě lhal. Vchod byl úzký. První čtvrtinu míle šli pomalu. Jestli někdo očekával snadnou procházku, mýlil se. Chodba byla i nadále úzká, nízká a navíc stěny 110

byly opracovány jen velmi zhruba. Museli proto jít hodně sehnuti a přece se neubránili nárazům do vyčnívajících balvanů rameny nebo hlavou. Pak se náhle chodba rozšířila a zvýšila. Mohli se bez obav vzpřímit. Tady poprvé Carl postřehl, ţe jiţ nejsou v obyčejném dole. Chyběla tu obvyklá výdřeva důlních chodeb zajišťující stabilitu stropu a stěn před sesutím. Zjevně jí tu nebylo potřeba. Stěny jiţ nadále netvořil pouze slepený štěrk, ale jednolitá černá skála zvlněná mírnými zčeřenými vlnami, jako kdyţ tuhne láva. Jejich kroky najednou získaly na jistotě. Povrch se srovnal a oni kráčeli po dokonale opracovaném povrchu skály. Pracovaly zde ruce inteligentních lidí, ale Carl pochyboval, ţe toto dílo byly schopny vytvořit ruce špatně a nedostatečně vybaveného horníka. Navíc jiţ před sto léty. Ani moderní stroje by pravděpodobně nebyly něčeho takového schopny. Co však zaujalo Carla nejvíce, byl pocit síly tohoto místa. Pocit hluboké historie. Přímo bytostně cítil váhu času, který na něho dolehl. Času, který jistě viděl mnohem víc špatného neţ toho dobrého. Najednou věděl, ţe zde, v těchto hloubkách se odehrálo příliš mnoho hrůz. Přímo pociťoval zlo. Jeho pozůstatky vibrovaly prostorem. Cítil jasně jejich dotyky na kůţi, tak jasně, jako spáry obrovské rudé ještěrky šplhající po jeho holé noze vzhůru. Nikdo nepromluvil. Carl by se teď třeba mohl pokusit o sarkastický vtip, ţe uţ z Daveye nemá strach. Byla to ale pravda. I kdyby mu udělal cokoli, Davey uţ mu byl lhostejný. Mlčel však jako ostatní. Horší to bylo s dýcháním a moţná, ţe i to byl důvod, proč zatím nikdo nepromluvil. Davey ukazoval, aby pokračovali v cestě. Kuţel jeho svítilny svítil daleko, ale konce tunelu nedosáhl. Jak pokračovali v chůzi, podlaha chodby se začala svaţovat dolů, vzduch byl stále těţší a odpornější. Pro Carla to nebyl neznámý zápach. Poznával v něm tentýţ puch, jaký se táhl kolem opuštěného purpurového domu. Tunel pokračoval a začal se kroutit a větvit do mnoha postranních ramen a úzkých průchodů. Davey se však drţel hlavního směru, ale přidával do kroku, čím hlouběji se dostávali. Sledovali ho bez námitek. Pouze pes se vzpíral tomuto přísnému a trvalému pochodu. Cessy ho potichounku chlácholila, kdykoli si postěţoval. Carl se vzpomínce na uplynulý den bránil. A kdyţ uţ 111

vzpomenul, tak se znechucením. Hned ráno spolkl svou nezávislost. Celý den se pak choval jak ten pes, přivázaný k Cessyině ruce. „Čau, Carle, nevzbudila jsem tě?“ Ani by ho nepřekvapilo, kdyby se dozvěděl, ţe ona věděla, co se mu zdálo. Carl odhadoval, ţe se asi zrovna teď nalézají nedaleko místa, kde zahynul Joe. Ještě úmyslům průvodců neporozuměl. Ve vzdálenosti asi dvou mil od vchodu a asi půl míle pod povrchem tunel ústil do rozsáhlé kruhové komory. Svítilna v Daveyově ruce sotva stačila odkrýt vše, co se skrývalo kolem nich v temnotě. Přes to slabé a nedostatečné osvětlení zahlédli klenbu stropu. Byl vytesán do skály s neuvěřitelnou dokonalostí. Stěny byly stejně obratně opracovány jako v chodbě, kterou sem přišli. Přece však tu byl rozdíl. Stěny se tu zdály být ještě hladší a navíc byly zdobeny tisíci krystaly, které se i ve slabém světle baterky třpytily jako hvězdy galaxie. Dóm byl však úplně temný a bezvýrazný. Prázdná obloha. Na vzdálenější straně místnosti stál trojúhelníkový kamenný ukazatel, jehoţ hrot směřoval k ústí tunelu, a vedle něho se zvedala lesklá šedá plošina, zhruba tři stopy vysoká a třicet stop dlouhá. Tam pak uţ se napojovala přímo na skalní stěnu. Uprostřed se nalézal klenutý otvor přibliţně osm stop vysoký. Davey zamířil světlo lampy právě v ta místa, ale Carl neviděl za ním nic neţ pustou temnotu. Intenzita zápachu zesílila natolik, ţe se mu dělalo špatně od ţaludku a chvílemi mu podklesávala kolena. Konečně se přiblíţili k jeho zdroji. „Tak tohle je Valta,“ řekl. Spíš aby slyšel vlastní hlas. Napětí vln zoufalství, jeţ se zde za staletí a moţná i delší dobu zkoncentrovalo, bylo aţ hmatatelné. Tady, právě zde byli mučeni a zabíjeni lidé a ničeno vše ţivé. Byl o tom pevně přesvědčen. „Toto je místo bez počátku,“ přisvědčil Davey. „A bez konce.“ „Vaše skryté vody páchnou,“ poznamenal Carl očekávaje, ţe ho Davey sváţe. Ten se však otočil a usmál. „Máme pro tebe víc kopání,“ řekl. „Nemyslím si, Ţe to bude zlato.“ „Vykopeš minulost.“ Davey ukázal na zem před trojúhelníkový 112

ukazatel. „Není to tak tvrdé, jak to vypadá.“ Carl stále drţel v ruce ocelové páčidlo ze svého auta v ruce. Davey ho přinutil, aby je vzal s sebou. Carla však ani na chvíli nenapadlo, ţe by jím mohl Daveye udeřit. Pokud drţí v ruce nabitou pušku, je proti němu bezbranný. „Nevím,“ odpověděl Carl. „Nechci si ještě víc zašpinit šaty.“ Davey strhl pušku s ramene a namířil na něj s prstem na spoušti. „Jestli ti vystřelím mozek z hlavy, tak budeš teprve zmazaný.“ „Nestraš mne, kámo, na to ti uţ neskočím, všechno divadýlko by sis pokazil,“ usmál se trpce Carl. „Zabít jsi mne mohl uţ dneska ráno v posteli.“ Davey nalezl v těchto slovech něco veselého a hlasitě se zasmál. Tom přistoupil ze strany ke Carlovi, postrčil ho kupředu a poručil: „Kopej!“ Carl došel k místu, které mu Davey ukázal. Ohlédl se po Cessy, která klečela na zemi a mazlila se se svým psem. V dlouhých vlnitých vlasech měla spousty prachu. Její bílé letní šaty, špinavé a na rameni roztrţené, odhalovaly horní část pravého ňadra. Přes to všechno byla ještě krásnější a přitaţlivější. Vypadala úchvatně. Cessy zachytila jeho pohled a obrátila na něj své temně modré oči, které jiskřily jako krystaly, jimiţ byly obloţeny zdi. „Já jsem tě varovala,“ ozvala se tiše. „Vzpomínám si,“ odpověděl. „Bavíš se?“ Pohladila psa. „Vţdycky.“ Carl se vzpřímil. Ne, s nimi uţ dál nemůţe a ani nechce mít nic společného. Oba jsou stejní. Nelítostní a krutí i kdyţ kaţdý se projevuje jinak. Nechme kaţdého dělat, co dělat chce, řekl si a odhodil sochor na zem. „Dál se ani nehnu, nejsem váš otrok.“ Tom se výhruţné vzpřímil a udělal k němu několik kroků. Carl se odhodlaně připravil na tvrdý úder. Davey rychle zasáhl. Kývl směrem k tunelu. „To nevadí,“ řekl. „To se vykope pak.“ Cessy vyskočila na nohy. Neklidně se zahleděla do tunelu. Podivný mrak se usadil na její dosud bezstarostné tváři. „Kdo je to?“ zeptala se. Davey se usmál. „Další oběti.“

113

X. Scházelo málo a znamení minuli. Jen díky Rickově pozornosti se tak nestalo. Určitě byli nejméně padesát yardů za ním, kdyţ Rick spustil poplach. Postřehl, ţe se kolem nich cosi nezřetelně mihlo a zavolal na Tracii soustředěnou na jízdu. Poslechla hned i kdyţ byla hodně unavená. Za dnešní den musela stihnout hodně věcí a nebylo tedy divu, ţe v době, kdy jiţ kaţdý dávno spal a ona řídila auto někde bůhví kde v pustině, ztrácela na pozornosti. Zařadit zpáteční rychlost bylo dílem okamţiku. Prudce zacouvala zpět. Oblaka prachu obklopila celé její camaro a úplně jí zakryla veškerý výhled. Zastavila vedle kůlu, nechala motor běţet a vyskočila ven. Papírová krabice byla prázdná. Prohlédla si nápis jak na prkně, tak i na krabici a i pojmenování obsahu. ‚Jedna ztracená košile‘, četla. Stopy dál se odchylovaly doleva a opouštěly starou cestu. „Co ti to říká?“ zeptal se Rick. Tracie ukázala směrem ke svahům pustých hor na severu. Byly teď jasně viditelné ve světle stoupajícího měsíce. „Říká mi to, ţe se dáme tímhle směrem.“ Kdyţ měli purpurový dům daleko za sebou, Tracie konečně ukázala Rickovi a Paule novinové výstřiţky, které tam sebrala se stolu. Paula hned po jejich přečtení prohlásila, ţe spáchat něco takového by pan Partridge nebyl schopen. Rick však měl jiný názor, kterým Tracii hodně překvapil. Moţná, ţe to bylo také tím, ţe se přiblíţili k normálním zločinům a opustili ďábelská spiknutí. Rozhodl se, ţe s tím půjde rovnou na policii a navrhoval Tracii, aby se vrátili. Vlastní srdce však děvče varovalo. Nezbývalo uţ mnoho času. Carl s ostatními uţ jistě dorazil k poslednímu stanovišti v 114

seznamu. Zatím se nikomu nezmínila o tom, co viděla a slyšela uvnitř v domě. Chtěla toho své přátele ušetřit, ale teď stále intenzivněji pochybovala, zda činí dobře. Obávala se, ţe uvidí daleko horší věci ještě dřív, neţ skončí noc. Stezka, po které se pustili, se ukázala být podstatně horší neţ kamenitá cesta, po které jeli aţ dosud. Věděla, ţe své auto ničí, ale nedbala na to. Carlovo auto rovněţ opustilo vyjetou cestu v téhle rozţhavené zemi. Celkem se nemohlo stát nic tak váţného. Kdykoli se mohli vrátit zpět na správnou cestu. Jeli proto dál a všichni věděli, ţe se blíţí do míst, kde zahynul Joe. Tracie neříkala nic a Paula se na nic neptala. Smrt není námětem, o kterém se snadno tlachá. Stezka je dovedla k samému okraji úzké rokle. Strţ se dále na východ rozšiřovala a prohlubovala. Carlovo auto tu stálo tiché a prázdné. Tracie vystoupila ven a šla si je prohlédnout. Motor byl ještě teplý. Kolem dokola nebylo ţiváčka. Tracie neměla ţádné iluze o tom, kam všichni odešli. Nebylo potřeba orlího zraku k tomu, aby postřehla černý bod na jedné straně svahu, nedaleko konce strţe. „Pevně věřím, ţe tohle není místo, o kterém jsme četli,“ ozvala se Paula ze zadního sedadla, kde seděla s Rickem. Tracie se naklonila přes opěradlo a vytáhla z postranní kapsy svítilnu. Rick jí po cestě opravil a tak svítila lépe. „Půjdu se tam podívat,“ řekla Tracie. „Vy tady na mne počkejte.“ „Děláš si legraci?“ zeptal se Rick. „Ne, myslím to docela váţně,“ odpověděla. „Nebo ještě líp. Paulo, vezmi si moje auto a odjeďte odtud. Carl mě pak doveze domů.“ „Nemůţeš přece jít dolů sama,“ namítla Paula. „Jenţe ty nemůţeš opustit Ricka a nechat ho tady,“ odporovala Tracie. „A nehádej se se mnou.“ Odstoupila několik kroků a pak řekla: „Tak já jdu.“ Paula se rozběhla za Tracií. Dohonila ji ještě dříve, neţ stačila udělat půl tuctu kroků ke vchodu. „Dobře víš, co ten chlap o tomto místě povídal,“ naléhala. „Jenţe uvnitř je Carl,“ odpověděla Tracie. „Dobře, počkáme tedy u vchodu a budeme čekat tak dlouho, 115

dokud se Carl nevrátí.“ „Dámy,“ vstoupil do jejich sporu Rick. „Tady se dá udělat jen jediná věc. Nechte jít mne.“ „Ne,“ vykřikla Paula a zamítavě mávala rukama. „To je absolutně vyloučeno.“ „Vţdyť bys tam ani nemohl dostat svůj vozík,“ usmála se Rickovu odhodlání Tracie. „Tak proč mne Davey nepřivítal rovnou tady?“ zeptal se Rick. „Řekni sama, Tracie. Celé to povídání o Valtě přece říkal mně a vy jste jenom poslouchaly. Tak to musí být moje parketa. Dej mi tu baterku, já se po Carlovi poohlédnu.“ Tracie přišla aţ k němu a poklekla po straně vozíku. Viděla, ţe Rick je naprosto vyčerpaný. Obvykle si po obědě maličko zdříml a do postele chodí časně. Stiskla jeho ruku, křehkost odpovědi jeho stisku překvapila dokonce i ji. „Máš pravdu,“ řekla. „Davey tě tu chtěl, moţná víc neţ nás ostatní. Davey tě nikdy neměl v lásce, Ricku. Mohl by ti ublíţit.“ Rick se jí díval do očí, jeho tvář byla pohublá, ale hlas zněl stále jasně. „Začínám ti věřit. Skutečná ‚honba za pokladem‘ by nás jistě nikdy nedovedla tak daleko. Valta můţe existovat. Deník, který jsme četli, je přesný. Je děsivý. Určitě vyděsil víc mne neţ tebe. Ale je to také vzrušující. Ještě jsem v ţivotě nezaţil něco tak úţasného. Četl jsem kníţky, chodím do knihovny, chodím k lékařům a stále čekám, ţe se stane něco, co mne změní.“ Rick nabral dech a pohlédl na temný vchod. „Já tam prostě musím jít.“ Tracie sklopila hlavu. Byli pošetilí, ţe zabrali na toto vnadidlo. Ale moţná, ţe jejich cesta byla jiţ dávno předurčena. Kdo ví. Půjdou tedy dovnitř všichni. Věděla ale zcela jistě, ţe nazpět se všichni vracet nebudou.

116

XI. Nenadálý příchod Traciiny skupiny Carla úplně ochromil. Zaplavil ho strašlivý pocit viny, kdyţ si uvědomil, kdo to sem do těchto příšerných míst přichází. Tracie našla hodinky. Viděl je na jejím zápěstí. Odhodil je v náhlém záchvatu zbabělosti a zoufalství u purpurového domu. Tehdy chtěl na sebe a svůj osud upozornit, ale ne za tuto cenu, Vţdyť hned při prvních krocích děvčete do dómu postřehl v Daveyových očích záblesk, který neznamenal nic jiného neţ její smrt. Padl na kolena a i kdyţ věděl, ţe je to zoufalý pokus, uchopili páčidlo a mrštil jím po Daveyově hlavě. Carl nepostřehl, ţe by Davey sehnul hlavu. Ten uţ prostě na svém místě nebyl a Carl leţel napůl omráčen na černé zemi. Davey ho v mţiku uchopil za krk. Carlovi se zajiskřilo v očích a krev se mu nahrnula do hlavy. Odvalil se stranou a pokusil se posadit. Zesláblý a omámený ţasl nad tím, co se tak bleskově přihodilo. Výbuch atomové pumy by nemohl být rychlejší. Musí přece existovat způsob, jak je zastavit, říkal si zoufale. Otázka ovšem zněla, jaký. Tracie šla první a svítila na cestu. Paula a Rick ji následovali. Byli plní prachu a velmi unavení. Protáhnout Ricka s jeho vozíkem úzkou a nízkou štolou za vstupem bylo velmi namáhavé. Rickovy oči jezdily po stěnách a stropu chrámu a byly plny posvátné bázně. Paula pevně drţela chlapce za rameno a její tvář byla váţná. Ušli asi padesát stop od ústí chodby a Tracie svůj tým zastavila. Pak postoupila několik kroků vpřed sama. „Nech ho být, pane předsedo třídy,“ zavolala na Daveye. „Oznámili jsme to policii a ta není daleko za námi.“ Davey jí nedbale vykročil naproti. Jeho domýšlivý a arogantní 117

úsměv nevěstil nic dobrého. V ruce drţel pušku a nedbale jí zamířil na dívku. Carl věděl, ţe je to zase jen divadlo. Davey si hrozně rád hrál na velkého pána. Ohlédl se, co dělá Cessy. Ta si uţ se psem nehrála. Příchod další skupiny ji přinutil k pozornosti. Tom stál u trojúhelníkového znamení jako socha. Zcela nehybně. „Tracie,“ prohodil Davey. „Jaké to potěšení.“ „Carle,“ zavolala dívka. „Jsi v pořádku?“ „Je mi dobře,“ řekl Carl a pomalu se postavil. Ţhavá bolest mu pronikala břichem. „Nechceme dělat ţádné potíţe,“ obrátila se znovu Tracie na Daveye. „Odejdeme odtud s Carlem a tím to skončí.“ „Všechny vás potká den, kdy odtud odejdete,“ odpověděl Davey. „Nač ten spěch?“ Neodpověděla hned. Po chvíli však se ozvala znovu. „My o vás víme.“ „Tracie,“ vmísil se do rozhovoru Carl. „Neboj se o mne. Jdi odtud klidně pryč.“ „Ty jsi vlezla do domu?“ zeptal se Davey potěšené. „Tak ses tam dočetla o všem, co jsem uţ udělal, ţe?“ „Co je to?“ otázala se Cessy zvědavě. Davey mávl rukou ke své sestře. „Ale nic, to se tebe netýká.“ „Tvůj bratr podřezává lidi břitvou,“ odpověděla jí Tracie sama. „Co ty si o tom myslíš?“ „Vidím,“ odpověděla Cessy bez zvláštního dojetí. „Jak jste se sem dostali?“ „Tvůj bratr nastrojil jinou soustavu klíčů na lepenkových krabicích,“ řekla suše Tracie. Cessy náhle ztratila o další rozmluvu zájem. Klekla zase ke svému miláčkovi a začala ho opět hladit. „Nic z toho nebylo nutné,“ zamumlala psu do ucha. „Bylo to nezbytné!“ osopil se na ni Davey. Byl to náhlý výbuch hněvu, který vytryskl z jeho nitra. Davey se však okamţitě ovládl a vrátil se zpět ke svému ţoviálnímu chování. Obrátil se tedy nazpět k Tracii. Ukázal na svítilnu, kterou stále drţela v ruce. „To, co drţíš, není velkoráţní zbraň.“ „Policie,“ začala Tracie. 118

„Policie!“ přerušil ji s opovrţlivým odfrknutím. „Není ţádná policie.“ Zadíval se přes Tracii a zavolal: „Ahoj, Ricku. Jak se vede?“ „Děkuji, dobře. Pověz mi trochu víc o tomhle místě.“ Davey si odkašlal. „Pane Richarde, ty se dozvíš všechno a z první ruky.“ Pokročil a chtěl obejít Tracii. Ta však natáhla ruku a zastavila ho. „Neopovaţ se.“ Davey pomalu sundal její ruku ze svého ramene. „Já se neopovaţuji, moje drahá. Já to právě činím.“ „Daveyi,“ řekl neočekávaně Tom. „Oni tu neměli být.“ „Coţe?“ „Tohle jsme si nedomluvili.“ Davey se zarazil, zamyslil a pak kývl. „Dobře, vrátíme se k naší práci. Jsem rád, ţes mi to připomenul.“ Zadíval se upřeně Tomovi do očí. „Zapomněl jsem nějaký materiál venku v autě. Potřebuji to, abych mohl Carla přenést. Došel bys pro to?“ Přenos? Carl neměl rád ani zvuk tohoto slova. „Jaký je to materiál?“ zeptal se Tom. Davey nepřestával tvrdě hledět Tomovi do očí. Ani nezamrkal. Jeho hlas nabral daleko měkčí tón. Carl si nebyl jistý, zda tohle všechno slyší na vlastní uši, nebo si to pouze představuje. „Je to v autě. Určitě to tam najdeš. Dojdi tam teď kvůli mně.“ „Dobře,“ odpověděl chlapec a poodstoupil o krok od sloupu. Pak se zastavil a trochu se chvěl. On ho hypnotizoval. „Teď, hned!“ opakoval Davey. „Kam?“ Tom se znovu zeptal a zamračil se. „Auto.“ Davey jenom šeptal. „Jdi tam.“ Tom pohlédl na Cessy. Ani nevzhlédla. Zdálo se, ţe je zamyšlená. Tomův pohled se vrátil zpět k Daveyovi, jehoţ upřené oči neopouštěly Tomovu tvář. Několik vteřin se neudalo nic. Pak se Tom spěšně pustil do tunelu. Trochu zaváhal, kdyţ míjel Paulu. Měla široce otevřené oči. Sundala ruku z Rickova ramene, spěšně ji napřáhla jeho směrem a pak ji nechala bezmocně klesnout. 119

„Kdo jsi?“ zeptala se chvějícím se hlasem. Tracie posvítila směrem, kde stáli. Tomovou tváří se přelila vlnka zmatku. Citu, který byl o to víc překvapující, oč bezvýrazná byla obvykle jeho tvář. Uţ málem promluvil, ale Davey zopakoval svůj příkaz. „Pospěš si, Tome.“ Tom odešel. Dvě míle čisté tmy leţelo před ním a on si ani neřekl o baterku. Carl si uvědomil, ţe Tracie si toho musela také všimnout. Pobledla, kdyţ Davey obrátil svou pozornost zase k ní. Přes jejich strašnou situaci si náhle připadala jako divák v divadle hrůz, které se hraje potmě s ochotnickými herci, kteří neznají své role. Jen kuţely světel svítilen jim osvětlovaly jeviště, jehoţ větší část byla ponořena do naprosté temnoty. Jejich odlesky si pohrávaly v očích herců a vytvářely stíny, jeţ se plíţily po stěnách. „Chci, abyste pomohly Carlovi v kopání,“ řekl Davey děvčatům. „Jdi do pekla,“ ušklíbla se Paula. Davey se pohnul. Carlovi se najednou všechno rozmazalo. Tam, kde Davey před chvílí stál, uţ nebyl. Ozval se však Paulin bolestivý výkřik. Davey ji uchopil za prostředník pravé ruky a pomalu a bolestivě ji celou zvedal do vzduchu. Během této kratičké chvíle ještě stačil zasunout svítilnu za opasek, aby si uvolnil obě ruce. Tracie vyděšena rychlostí, kterou se dostal za její záda, zavrávorala a málem upadla. „V tomto vesmíru je mnoho pekel,“ řekl Davey Paule. „Které bychom měli navštívit nejdříve?“ Paula nejdříve otevřela ústa, jako by se chystala něco říci. Pak však sevřela rty a plivla Daveyovi do tváře. Bylo to statečné, ale na jejich místě pošetilé gesto. Davey otočil zápěstí a všichni zaslechli, jak Paule praskla kost prstu. Paula strašlivě vykřikla. Davey přikryl dívčina ústa dlaní, ve které drţel pušku. „Lituješ toho, cos právě udělala?“ zeptal se. Paula energicky přikývla. Davey ji pustil a děvče upadlo na zem a sevřelo si zraněný prst druhou rukou. Davey si zatím utíral slinu s tváře. „Budeš toho ještě hodně litovat,“ řekl. „Daveyi,“ ozval se Rick, snaţe se o lehký tón, ale hlas se mu přes 120

veškeré úsilí chvěl. Nebylo snadné překonat to, čeho byl právě svědkem. „My dva bychom si měli pohovořit. Umíš určitě daleko víc, neţ se jen dívat někomu do očí.“ Davey se usmál. „Myslíš?“ „No jistě,“ řekl Rick a varoval se pohlédnout na svou sestru, která se teprve teď zvedala se země. Carl viděl, ţe se celá chvěje bolestí. „Musíš se přece znát s úţasnými lidmi, kteří vybudovali toto místo. Rád bych si o nic poslechl něco víc. Mohli bychom společně o nich napsat kníţku. Byl bys slavný.“ „Já uţ jsem ve vaší historii slavný dlouho,“ odpověděl Davey a pohlédl na Cessy. „O mně bylo napsáno jiţ mnoho knih a vyprávěno mnoho příběhů.“ „To je skvělé,“ rozjasnil se Rick. „Tak si v klidu sedněme, příjemně si popovídejme a všechno se utiší.“ „Utiší?“ zeptal se Davey. Zvrátil pak hlavu a zahleděl se do temné kopule dómu. Hluboce vdechoval a nasával ony odporné výpary, jeţ byly pro něj cennější neţ nejčistší vzduch. „Ne, je to příliš pěkná zábava, neţ abych ji utišil.“ Pohlédl na zem na Paulu, která se po kolenou pokusila odplazit stranou. Chvíli se zdálo, ţe přemýšlí, jak ji nakopnout a ještě jí zlomit pár ţeber, aby si ještě zlepšil náladu. Pak řekl Tracii, která stála bezmocně opodál: „Nechám tu tvou kamarádku na chvíli být. Bylo to pro ni dobré poučení, ale ty pomoz Carlovi kopat. Musíme dokončit tu ‚honbu za pokladem‘.“ Tracie poslechla. Její bláhový bojovný postoj se ocitl v troskách. Uţ si uvědomila, ţe Davey je daleko silnější protivník neţ si mohla představit. Davey jí podal lovecký nůţ. Jistě si ho nepozorovaně vzal z lepenkové krabice hned na prvním stanovišti. Nůţ byl pro kopání určen také. Carl zvedl sochor. Davey je vedl na místo těsně pod sloupkem trojúhelníkového znamení. Přinutil je, aby si klekli. Pokoření protivníka a zlomení jeho vůle k odporu bylo pro Daveye tou největší radostí. U nich však nezůstal. Odešel za Cessy, aby se s ní poradil. Cessy, jak se zdálo, nebyla příliš nadšena divadlem, které tu probíhalo. Nepotřebovala nějaké povyraţení. Měla svého psa a to ji těšilo. „Teče ti z hlavy krev,“ zašeptala Tracie. „Bolí tě to?“ 121

Carl se otočil a pohlédl přes rameno. Paula se chvěla bolestí. Bylo mu jí hrozně líto. „Jsem v pořádku, jak jste se sem dostali?“ „Sledovali jsme stopy tvého auta,“ odpověděla. „To by bylo dlouhé povídání. Víš, ţe se tady někde utopil Joe?“ „Ano, vím.“ „Co to všechno znamená?“ „Nemám tušení,“ řekl. „Ale co je to za lidi? Jak se Davey dokáţe pohybovat tak rychle a proč je tak silný?“ „Nevím,“ opakoval. „Jsou to vůbec lidé?“ Podíval se na ni. Poloţila svítilnu na sloupek, aby si uvolnila ruce. Kuţel světla vytvářel na její tváři ostré stíny. V jejích očích však nalézal cosi, co vypovídalo o odolnosti k hrůzám tohoto místa a jeho temnotám. Byla tam i stopa slunce, jehoţ světlem byla prostoupena. Dal by ţivot za to, kdyby Tracie byla daleko odtud a v bezpečí. „Ne,“ řekl, „to nemůţou být lidé.“ „Co asi chtějí s námi udělat?“ Ţádala ho o naději. Byla to ta nejmenší náhrada, kterou jí mohl dát za svou zbabělou chybu. Strašně litoval, ţe u purpurového domu podlehl slabosti a odhodil tam své hodinky. Kdyby si je nechal, určitě by zde nebyla. Mohl jí však nabídnout jen uklidňující leţ. Sám nevěděl vůbec nic, tušil však jen to nejhorší. Proč Tracii ještě víc děsit. „Určitě by nás uţ zabili, kdyby to chtěli udělat,“ odpověděl. „Ano,“ odpověděla pokorně. „Tracie? Ty jsi něco říkala o zločinech, kterých se Davey dopustil?“ „Vylomila jsem okno v purpurovém domě. Byla tam celá kolekce článků odtud, z města a okolí, o strašlivých vraţdách. Jsem si jistá, ţe on zabíjel ty lidi.“ „No, ale proč jste nás potom následovali aţ sem?“ zeptal se. „Abych tě zachránila.“ „Coţe?“ Její pokus o nucený úsměv zklamal. Nedokázala to. Místo toho sklopila hlavu. Tracie byla bystrá dívka a snadno odhalila jeho leţ. Přesto mu byla za ni vděčná. Oči se jí zarosily. „Já musela přijít, 122

Carle.“ Davey jim řekl, ţe zem není tak tvrdá, jak vypadá, ale jen v místě, které jim ukázal. Byla to naprostá pravda. Shledávali, ţe tu někdo nedávno kopal. Půda byla lehká a jakoby načechraná. Proto po chvíli odloţili své nástroje stranou a dál pokračovali jen rukama. Země měla hrudkovitou strukturu a byla trochu lepkavá. Všechno nasvědčovalo tomu, ţe zde bylo nedávno kopáno. Čtyři stopy hluboko pod povrchem Tracie nahmatala v kypré zemině jakýsi předmět. Vydechla překvapením. I kdyţ to byl jen velice slabý zvuk, Davey ho zaslechl a okamţitě stál vedle nich. Cessy se líně vztyčila a pomalu ho následovala se psem v patách. Paula seděla na zemi kousek stranou. Dýchala uţ klidně, ale její oteklá ruka zjevně volala po lékařském ošetření. Davey zamával Paule i Rickovi, aby se k nim také připojili. Celá skupina se shlukla kolem temné jámy. „Ví někdo, co je tu pohřbeno?“ poloţil podivnou otázku Davey. „Kdyţ to správně uhádneme,“ zeptal se Rick, „dostaneme ještě volnou jízdenku na Havaj?“ „Dostanete něco daleko cennějšího neţ takový výlet,“ odpověděl Davey. „Co je to?“ byl zvědavý Rick. „Vaši svobodu,“ odpověděl Davey. „Necháš nás odejít?“ zeptala se Tracie. „Slibuji,“ odpověděl Davey. „Já ti nevěřím,“ zapochybovala Tracie. „Měla bys,“ nevesele se zasmál Davey. „Proč bych měla?“ „Vidíš snad jinou moţnost?“ Cessy tiše přistoupila k váhající a nejisté Tracii. Cessy se hodně změnila od chvíle, co překročili práh dómu. Byla daleko váţnější a Carl cítil, ţe z její osoby vyzařuje jakási síla. „Hádej!“ vyzvala Tracii. Ta chvíli zaváhala. „Nějaké tělo?“ „Blíţe,“ řekl Davey. „Musíš ho určit přesněji. Dám ti ještě jednu příleţitost.“ Tracie pohlédla na Paulu, která stála celá zhroucená. 123

„Uţ sis s námi dost pohrál,“ odpověděla pak Daveyovi. „Nemůţeš to s jistotou vědět, ale přesto se pokus,“ vyzval ji Davey. „Opravdu nás necháš jít?“ „Mohl bych.“ „Musíš to odpřisáhnout,“ řekla Tracie. Davey pokrčil rameny. „Přísahám.“ Tracie se rozhlédla po temném dómu, pak zpět na černou jámu v podlaze. „Joeovo tělo,“ zašeptala. „Blíţe,“ poručil Davey. „Uhodla jsem?“ poţadovala Tracie potvrzení. Davey se usmál. „Našla bys daleko víc, neţ o čem mluvíš, ale někdo by mohl říci, ţe i mnohem méně.“ „Jste vy dva, Daniel a Claire Stevensovi?“ zeptala se náhle Tracie. „Vidím, ţes dělala dobře svou domácí úlohu,“ odpověděl Davey váţně. „Kdo ţe to jsou?“ vyhrkl Carl udiveně. „Dva ze skupiny lidí, o kterých se předpokládá, ţe tu byli a zemřeli v tomto zlatém dole před sto lety,“ vysvětlila stručně Tracie. „Já myslel, ţe tu byli čtyři lidé?“ ptal se dál Carl a snaţil si připomenout, co o této události věděl. „Z nich zemřeli jenom dva.“ řekla Tracie. Pak ukázala na Daveye a Cessy. „Tihle dva přeţili a ţijí dál.“ Davey na její slova nereagoval. Pomalu odešel ke sloupku. Pak poloţil pušku vedle klenutých dveří, dal-li se tak nazvat temný zaklenutý otvor podobný gotickým dveřím ve skále. Strčil hlavu za křivku kamenných dveří a hlava zmizela. Ztratila se v temnotě za tesaným dveřním rámem. Po chvíli ji vtáhl nazpět a hlava byla zase tam, kde obvykle bývala. Tento čin měl na něho zjevně velice silný účinek. Stál zde jiný Davey. Obrozený a nabitý novou energií. Vykročil k nim a pušku nechal leţet za sebou. „Ty ses na něco ptala?“ zeptal se Tracie. „Daveyi,“ ozvala se Cessy. „Nech mne mluvit,“ utrhl se na ni. „Ty jsi nebyla k zastavení celý den.“ Cessy pokrčila rameny a zmlkla. Tracie postoupila o krok vpřed. 124

„Ţe se nemýlím?“ naléhala. „Opravdu nás necháte odejít?“ Davey zamával rukama. „Uţ mne nudíš s těmi otázkami. Máš ještě nějaké?“ „Ano, mám,“ promluvil Rick a popojel na své ţidli blíţe ke sloupku. Tracie se na něho nespokojeně podívala, ale nezastavila ho. Celá hrůza jejich situace a místa, kde se nalézali, neutlumila jeho zvědavost. „Pověz nám něco o tomto místě a o lidech, kteří to všechno vybudovali?“ opakoval znovu svou otázku. „Bylo to velmi dávno,“ řekl Davey. „A nebyli to lidé, jaké znáš ty. Byli to tvorové nejvyššího řádu.“ „Jak staří?“ vyptával se Rick. „Stovky milióny let.“ „To není moţné,“ namítl Rick. „Člověk je na této planetě jen –“ „Člověk!“ Davey ho hlasitě přerušil. „Člověk není vůbec nic. Člověk je nesmyslný vrtoch přírody s měkkou kůţí! Má na zemi své dny a pak zase odejde, vyhyne. My jsme vládli této planetě po milióny a milióny let a vládnout jí budeme zase!“ Hlasitá slova se odráţela dómem a ozvěna je vracela zpět. Carl si všiml, ţe krystaly zasazené do stěn tam nejsou umístěny chaoticky, ale vytvářejí podivné obrazce. Napadlo ho, zda to není psaná forma jakéhosi jazyka, neznámého a pro člověka ztraceného. „Kovový hrom pro strašlivé ještěrky,“ mumlal si Rick pro sebe. Pak zavrtěl hlavou. „To není moţné.“ „To je vaše historie,“ řekl Davey. „Je to také vaše budoucnost.“ „Co to je?“ zeptala se Tracie. Rick k ní zvedl oči. „Dinosauři vládli na zemi po milióny a milióny let,“ řekl. „To znamená, ţe se z nich vyvinula rasa inteligentních plazů a vytvořila určitou formu civilizace. Je to tak správně Daveyi?“ Davey mlčky přikývl a přitom hleděl na sestru, která na něj upírala oči. „Přestaňte na chvíli,“ zabručela Paula. Carl sotva mohl uvěřit, jak pevné měla nervy. Vytáhla cigaretu a nezraněnou rukou se ji chystala zapálit. Něco se pak změnilo. Cessy zvedla ruku a zachytila Paulin pohled. Ponořila se svým zrakem do Pauliných očí daleko upřeněji, neţ Davey do Tomových, kdyţ ho chtěl poslat pryč na pochůzku. 125

Paula rychle odloţila zapalovač. „Jak byli vyspělí?“ zeptal se Rick. „Měli počítače? Mohli cestovat prostorem?“ Davey si odkašlal. „Ve své době měli na starosti daleko důleţitější věci. Tajemství, která odhalili, staví vaši vědu na úroveň dětských her.“ „A jak to víš?“ poloţila nesmělou otázku Tracie. „Vím to,“ odpověděl Davey. „Jaká to byla tajemství?“ zvědavostí nemohl vydrţet Rick. Davey zíral do jámy. „Tajemství příčiny a následku,“ řekl a jeho hlas změkl a změnil se v jemný syčivý zvuk. „O ţivotě a smrti, naučili se vyrovnávat misku vah ve svůj prospěch.“ Pak ukázal k zemi. „Kopejte dál.“ „Ne,“ řekla Tracie. „Ty jsi nám řekl, ţe nás necháš jít, kdyţ správně uhádneme.“ „To jsem řekl?“ „Ty to zatraceně dobře víš,“ odpověděla Tracie. Davey se usmál. „A ty zase zatraceně dobře víš, jaký jsem lhář.“ Pak ukázal znovu do jámy, kde zatím Carl kopal sám. „Ty pravděpodobně budeš jediný, který to dokončí. Kopej!“ Carl znovu poklekl, hledaje místo, kde Tracie přestala. Měl strašlivý pocit, ţe něco mu můţe při prvém dotyku třeba ukousnout prsty. Pak si oddechl. To, čeho se dotkl, se zdálo být zcela nevinné. Odhodil stranou další vrstvičku hlíny a vytáhl předmět ven. Byly to sluneční brýle. Carlova úleva však okamţitě minula. Tyhle brýle přece někdo nosil. Davey se hlasitě rozesmál, kdyţ uviděl Carlovu reakci. Chlapec hlasitě vykřikl, ucukl rukou a prudce se vzpřímil. Davey k němu sestoupil a špičkou boty obnaţil zemí dosud zakrytou tvář oné nešťastné duše. Navzdory všemu, čeho jiţ byli svědky, pohled na odhalené tělo způsobilo, ţe Carl málem omdlel. Byl to pan Partridge. Já mu říkal, aby se pohřbil nejméně šest stop hluboko, řekl Davey a povzdechl. „Bůh pomoz, je příliš těţké to, co nacházíme v těchto 126

dnech.“ „Co – co tu dělá?“ zajíkal se zděšením Rick. „On je přece hlavní cenou,“ řekl klidně Davey. „Paulo, nebyla tys v jeho třídě?“ „Byla, připomínal mi trochu tebe. Také mne nudil aţ k smrti.“ „K smrti?“ zeptal se Davey a na chvíli zachytil její pohled. Paula se snaţila chvíli vydrţet, ale nakonec odvrátila oči. Pak pokračoval. „Připouštím, ţe byl trochu nudný, ale jak vidíte, byl pouhou loutkou. Protoţe jsem byl předsedou třídy a času také nebylo moc, nemohl jsem pořád drţet jeho provázky napnuté.“ „Co tím chceš říci?“ divil se Carl. „Byl mým druhým já,“ zasmál se Davey. „Ty jsi řídil klub pana Partridgea?“ „Přirozeně,“ přiznal se ochotně. „A on je teď mrtvý?“ zeptal se Rick. „Jistě,“ odpověděl Davey. „Byl vůbec někdy ţivý?“ špitla uţaslá Tracie. „Daleko hlubší otázka, na kterou není jednoduché odpovědi,“ vyhýbavě odpověděl Davey a pak se nahnul nad mrtvým. „Můţeme říci, ţe kousek z něho jednou ţivý opravdu byl. Podívejte se na tohle.“ Davey sundal z mrtvé tváře sluneční brýle. Zíraly na ně prázdné oční důlky. Tracie se ušklíbla. „Co se stalo s jeho očima?“ „Ale ne, on uţ oči neměl celý poslední rok,“ řekl Davey a sám si brýle nasadil. Chvíli čekal na jejich reakci. „Dnes je to právě rok, co černé mraky nad námi pokryly oblohu. V té chvíli se hvězdy vysoko nad nimi dostaly do příznivé konstelace. Říkal jsem ti přece, Tracie, ţe jsi blízko, ale abys mluvila přesněji. Ale jak se říká, přesně se počítají podkovy anebo granáty. Rozumíte mi?“ Davey povzdychl a skrčil se vedle postavy. „Moţná, ţe vám tohle pomůţe. Něco vám ukáţu.“ „Ne,“ řekla Paula, blízká k omdlení. „Ale jen se pořádně podívej,“ řekl Davey přísně a poklepal na bledou ochablou tvář pana Partridge. „Byli byste všichni umřeli strachy, kdybyste věděli, jak je to doopravdy. Teď je to ale jiné. 127

Přece vás nemůţu nechat v takovém napjatém očekávání.“ Carlův ţaludek se zhoupl, kdyţ viděl, jak Davey strhává kůţi z mrtvé tváře pana Partridgea. Dělal to bez násilí, pouze holýma rukama. Carl se jen divil, ţe nikde nevidí ţádnou krev. Pocity však nebyly na místě. Děs a hnus brzy vystřídal údiv a také trochu zvědavost. To, s čím Davey tak hrubě zacházel, nebyla lidská kůţe. Byla to pouhá imitace, která se dá koupit ve speciálních prodejnách, a prázdná sluncem vybělená lidská lebka. Pohřbeny v pouštním písku nebyly zase tak vzácným nálezem. „Uţ sis prohlédla zuby, Paulo?“ zeptal se Davey a prstem přejel po spodní čelisti lebky, kterou drţel v ruce. „Dost špatné, ţe? Nemyslíš, ţe tak mladý muţský a tak zkaţené zuby se k sobě nehodí? Nechce se ani věřit, ţe na sebe tak málo dbal. Mohl z něj být daleko hezčí mládenec. Jen si zajít k zubaři. Asi mu to bylo jedno. Nebo neměl peníze? A ty, chudinko, jsi musela líbat tahle ústa a radovat se z kaţdé minuty, kterou jste byli spolu.“ Paula stála jako solný sloup, neschopna řeči, neschopna pohybu. Stejně tak Carl. ON ty zuby bezpečně poznal. Jen Tracie našla v sobě tolik vůle a síly, aby řekla nahlas to, co si ostatní jen mysleli. „Je to Joeova kostra,“ zašeptala. Davey spráskl ruce. „Vidíš, musím tě opravdu poslat na Havaj! Ano, je to Joe. On jediný způsobil, ţe ‚honba za pokladem‘ se mohla uskutečnit. Jaká škoda, ţe Tom tu není s vámi, abyste mu o všem pověděli.“ Licoměrně se zašklebil. „Vaším úkolem bylo vykopat Joea a pak nechat Tomovi nasadit jeho sluneční brýle. Jaká škoda, ţe jsem ho poslal pryč.“ Davey sundal brýle a chvíli si je prohlíţel. „Musíš je přece poznat,“ Carle. „Ty nosil Joe,“ slyšel se říkat. Připadalo mu náhle, ţe na jeho místě nestojí on sám, Carl, ale někdo úplně jiný, cizí. Měl nutkavý pocit odosobnění. Díval se sám na sebe odněkud z jiného prostoru. Viděl se, slyšel se a sám se sebou se neztotoţňoval. Prazvláštní pocit záhy zmizel a vrátil ho do hrůzné skutečnosti. Šaty, které nalezli, i ty, co má teď na sobě Tom, patřily Joeovi. Výjimkou byl zlatý řetízek. Joe ho dal Paule noc před jejich odjezdem do pouště. Davey přikývl. „Spláchla ho sem dolů záplava. Já vím, pan 128

Richard by hned řekl, ţe to není moţné, ale prese všechno, není tak bystrý, aby pochopil, jak se to stalo. Stojíme totiţ v chrámu kouzel. V místech velkých moţností. Musíte mi zkrátka věřit, ţe právě síla tohoto dómu způsobila náhlou záplavu, která měla přinést Joea. A také ho přinesla. My uţ máme takový zvyk, získat všechno, co potřebujeme. A máme na to prostředky,“ dodal. „My?“ zeptala se napjatě Tracie. „Strašlivé ještěrky,“ odpověděl Davey a kývl hlavou ke kostře. „Tohoto mládence sem dolů přinesla voda. Tudy.“ Ukázal při tom na klenutý otvor ve stěně. „Přišel o kůţi zrovna tak snadno, jak by přišel o šaty. Tím nám dal příleţitost vrátit se a hrát dál. Jeho zásluhu velice oceňujeme. Ze záplavy jsme vynesli jeho kosti a teď by mohl být i počestně pohřbený, to je zase náš podíl.“ Ušklíbl se a pak ještě dodal: „Nepřejeme si, aby lidé bez našeho vědomí příliš prohledávali tahle místa. Na takové návštěvy se musíme nejdříve připravit.“ „Chceme Joea pohřbít,“ řekla Tracie. „Není třeba,“ odpověděl Davey. „Uţ leţí na hřbitově. Tu noc před pohřbem jsme s Cessy posbírali všechny Joeovy kosti a dali je tam, kam patřily. Jen jednu věc jsme si nechali,“ zdvihl nad hlavu lebku. „Uţ tenkrát jsme mysleli na naši ‚honbu za pokladem‘. Chtěli jsme mít něco speciálního pro tuto chvíli. Pro naplnění posledního bodu na seznamu stanovišť.“ Zasmál se při vzpomínce. „Měli jste tam tenkrát být. Hlídač nás chytil zrovna, kdyţ jsme otevírali rakev. Byla to docela pěkná pranice. Chudák tlusťoch. Myslel, ţe nastala jeho poslední chvíle, kdyţ jsme ho praštili a svazovali.“ Chvilku byla pauza a pak zavrtěl hlavou. „Stejně je zvláštní, ţe nosiči rakve nepoznali, ţe rakev je o hodně těţší.“ „Co znamená, ţe jste se mohli vrátit a hrát dál?“ otázal se Rick. Davey se hluboce zadíval na Tracii a Paulu. „Děvčata vědí, co jsem tím myslel,“ řekl po chvíli. „Carl to určitě pochopil také, i kdyţ se teď stydí za svou ubohou roli, kterou v tomhle kuse zahrál.“ „Nemám s tímhle nic společného,“ řekl Carl hořce. „Já slyšel něco jiného,“ ušklíbl se Davey. „Ale, kdo tedy byl pan Partridge?“ chtěla vědět víc Tracie. „Vţdyť jsem to uţ říkal,“ řekl Davey. „Byla to jen obyčejná loutka. Kostra z drátů a kostí, potaţená umělou kůţí, podřízená mé 129

vůli. Já jsem ho udělal. Jeho uţ se bát nemusíte. Teď máte dost příčin bát se sami o sebe.“ „Jak jsi mohl navázat spojení s tou dávno vyhynulou rasou?“ nemohl Rick nasytit svoji zvídavost. Davey náhle zváţněl a chvíli uvaţoval. Pak se vztyčil v celé své výšce a tiše prohlásil: „Jsem jedním z nich.“ „Ty, ţe jsi starý milióny roků?“ zamával nevěřícně rukama Rick. „Jsem nesmrtelný,“ zněla chvástavá odpověď. „Nojo, ale totéţ se nemůţe povědět o zbytku tvého rodu,“ poznamenal Rick. Otázka jistě nebyla míněna zle. Chtěl si pouze prověřit tak neuvěřitelné sdělení. Davey však uţ jevil známky změny nálady. Prchavá chvíle sdílnosti, byť v duchu domýšlivé přezíravosti, minula. Rick si toho nevšiml a proto pokračoval s otázkami dál. „Dinosauři zmizeli málem přes noc. Jejich zkamenělé zbytky jsou nalézány v druhohorních vrstvách po celé zeměkouli. Někteří vědci tvrdí, ţe se tak stalo v důsledku pádu ohromného meteoritu na zem. Muselo se také hodně změnit počasí. Jestli jsi opravdu z druhu, který ţil v těchto dobách, musíš něco vědět o tom, co se tehdy stalo?“ Výbuch Daveyova hněvu odvrátila Cessy. Popošla vpřed a postavila se mezi svého bratra a Ricka tak, ţe Davey nemohl chlapce přímo vidět. „To nebyl meteorit,“ odpověděla na otázku. „To bylo něco, čemu člověk není vůbec schopen porozumět.“ „Vypukla tenkrát válka?“ poloţil další otázku Rick. Cessy zaváhala: „Ne, to není přesné slovo.“ Davey seskočil ze stupínku a postavil se blíţ k Rickově vozíku. „Uţ mne nebaví tyhle hloupé otázky,“ řekl. „Dáme se do toho, ne? To potřebujeme.“ Cessy reagovala na tuhle řeč mrzutě: „Není tady Tom.“ „Nejdřív musíme splatit naše dluhy,“ řekl Davey. „Čas se nám krátí.“ „Tohle ale nebyl náš plán,“ odpověděla Cessy. „Já ho změnil.“ „Je to proto, ţe sem přišli i tihle ostatní?“ „Ano.“ „Moc jsi mluvil,“ poznamenala Cessy, „pokazil jsi celý smysl 130

‚honby za pokladem‘. Potom se nediv, ţe jsi ztratil sílu.“ „Sílu?“ zeptal se Davey překvapeně. „Jak ta se můţe ztratit?“ „Ty hlupáku,“ odpověděla klidně Cessy. Davey ustoupil o několik kroků. Své planoucí oči stále pevně upíral na její tvář. Pak se pohnul. Carlovy oči nemohly přesně zachytit, jak to udělal, ale postřehl dost, aby pochopil, co udělal. Davey popadl Cessyina psa a hodil ho do temného otvoru kamenných klenutých dveří. Cessy reagovala rychle, ale o stopu pozadu. Nestačila jiţ sevřít dlaň a uchránit tak svého miláčka před hrozným osudem. Ocas zvířete proklouzl děvčeti mezi prsty. Pes vrţený nadlidskou silou proletěl temnou branou a tam zmizel. Cessy zavřela oči, opřela hlavu o studenou kamennou stěnu a zaťala pěsti. Pak se ozvaly strašlivé zvuky. Carl slyšel ve svém ţivotě sténání mnoha zraněných zvířat. Pokaţdé byl hluboce dojat. Přes tuto zkušenost nebyl nijak připraven na zvuky, které vydával Cessyin pes při svém umírání. Kromě výkřiků bolesti a hrůzy zaslechl i cosi jiného. Šplouchání vln a pak nezřetelné, vzdálené jemné syčení. Vše dohromady dělalo dojem, ţe zvíře dopadlo do nádrţe vysoce leptavé kyseliny. Ke svému zděšení si plně uvědomoval, ţe co nevidět bude psa následovat jeden z nich. Kvílení konečně skončilo. Ticho, které následovalo, však úlevu nepřineslo. „Ty jsi říkala něco o síle?“ zeptal se posměšně Davey sestry. Cessy, která pomalu zvedla hlavu, otevřela oči a pohlédla na bratra. Carl, který doufal, ţe v nich zahlédne alespoň záblesk hněvu nebo alespoň lítost, byl zklamán. Cessy se dívala chladně a netečně jako před tím. „Tady vládneš ty,“ odpověděla. „V pořádku,“ odpověděl Davey smířlivě. „Nic si z toho nedělej, dostaneš jiného mazlíčka. Bude se ti také líbit.“ „Raději si vyberu sama.“ „Vybíráš si také mezi těmi, se kterými se líbáš?“ zeptala se jí najednou Paula. Carl poznámce nerozuměl, ale Davey patrně ano. Dlouhými kroky přešel těch několik yardů, které je dělily, a postavil 131

se před prostořeké děvče. „Nemám tě rád,“ prohlásil. Paula se podívala na něho a pak na zírající bránu hrůzy, temnot a zla. Sklopila hlavu a poplašeně zamumlala: „To je v pořádku.“ „Coţe?“ zlověstně se zeptal Davey. „Řekla jsem, ţe nic nenamítám a ţe je všechno v pořádku.“ „Pro koho?“ odpověděl Davey. Paula zvedla hlavu a polkla. „Pro nás pro oba.“ „A co tvůj bratr?“ zeptal se neobvykle tiše Davey. Paula neodpovídala a Davey se jen usmál. „Rozvaţ mu tkaničky u bot.“ „Coţe?“ „Řekl jsem, abys mu rozvázala tkaničky u bot.“ „Proč?“ zeptala se Paula a začala se celá chvět. „Já si je můţu rozvázat sám,“ ozval se Rick a chystal se tak učinit. Davey ho zastavil. „Ne, chci, aby to udělala tvoje sestra,“ nařídil. „Chci, aby ti vytáhla tkaničky z bot a tvoje kotníky přivázala ke křeslu.“ řekl. Paula slabě zavrtěla hlavou. „Ne.“ „Daveyi,“ tiše zaprosila Tracie a slzy se jí řinuly po tvářích. „Prosím, nedělej to.“ „Bude to?!“ vykřikl Davey na Paulu. „Carle,“ zasténala Tracie. „Dělej přece něco.“ „On uţ své udělal,“ řekl Davey. „Zaslouţil se o vaši přítomnost tady v dómu.“ Pak uchopil Paulu za vlasy a srazil ji k Rickovým nohám. „Nemám trpělivost párat se s těmi, které nemám rád,“ utrhl se surově. „Nebudu ani chvíli váhat a hodím tě do vody také.“ Paula začala rozvazovat tkaničky. Se svým zlomeným prstem a chvějícíma se rukama to dělala dlouho. Kdyţ pak měla přivázat Rickovy kotníky k vozíku, uţ nemohla. Nebo nechtěla? Chlapec cítil se sestřiným utrpením a práci dokončil. Davey ho nechal. Kdyţ viděl, ţe se děje podle jeho vůle, netrval na maličkostech. Rick byl nesmírně statečný chlapec. Přece věděl, ţe si natahuje na hlavu smyčku, na které nakonec zůstane viset. Carl se modlil k Bohu, aby ukončil tohle šílenství. 132

„On už udělal své.“ Bůh neodpovídal. Moţná, ţe modlitby vznášené z tak prokletého místa k němu nedoléhaly. Carl stále nemohl pochopit, proč Davey na něho svádí vinu za děsivou situaci, do které se všichni dostali. Tracie vztáhla k Daveyovi ruce v zoufalém gestu úpěnlivé prosby. „To přece nemůţeš udělat, nemůţeš ho vhodit do těch dveří.“ „Ale můţu,“ odpověděl Davey. „A já to také udělám.“ „Ne!“ vykřikla plna hrůzy, „prosím, Daveyi. Cokoli, jen tohle ne.“ Davey se usmál. „Ty prosíš netvora? Můţeš udělat něco lepšího, Tracie.“ Zmlkla a spustila vztaţené ruce. Viděla, ţe ničemu nepomohla a udělala věci ještě horší. „Co chceš?“ „Vyrovnat účet,“ odpověděl nejasně. „Co to znamená? Nerozumím,“ zeptala se Tracie. „Abych mohl dále ţít,“ řekl a kývl k temnému otvoru dveří, „potřebujeme lidské oběti.“ „Abyste vstali z mrtvých?“ otázala se Tracie. „Abychom se mohli vrátit a hrát dál,“ řekl Davey. Pak ukázal do vzdáleného, temného koutu místnosti. Teprve za chvíli postřehli, ţe se tam kolem kamenné stěny cosi pohybuje. Něco dlouhého, nízkého, spíš stín neţ ţivá bytost. Carl si vzpomněl na ohromnou ještěrku, které Davey rozdrtil hlavu na verandě purpurového domu. Moţná, ţe nový mazlíček pro Cessy. Napadlo ho zajímavé spojení. Tvor se objevil vzápětí poté, co Cessyin pes zmizel. Cessy však sledovala běh událostí kolem sebe s naprostým nezájmem a netečností. „Co vlastně způsobí takové obětování,“ pokračovala v otázkách Tracie, „mimo to, ţe vyrovná účet?“ „Vytvoří sílu, která napne vlákno mezi tímto a jiným světem.“ Davey zase ukázal k temným klenutým dveřím. „Tady uţ je vlákno velice slabé. Je to zvláštní místo a je jen moje.“ „Pak tedy jsi někým, kdo přichází z minulosti,“ poznamenala Tracie. Davey jen pokrčil rameny. „Míníš asi říši mrtvých.“ Zasmál se. „Tam neplatí čas. Ostatně můţeš si o tom myslet, co chceš.“ Pak se na chvíli odmlčel. „Naše síla se rychle sniţuje. Sedí se ti pohodlně, 133

Ricku?“ „Opravdu si myslím, ţe bychom měli skončit tyhle řeči,“ odpověděl Rick. „Umíš plavat, Ricku?“ zeptal se Davey. „Ne,“ odpověděl po pravdě chlapec. „Nikdy není pozdě se naučit,“ prohlásil Davey a postoupil k němu o krok. Paula vyskočila a postavila se před vozík. Chtěla tak zabránit Daveyovi v dalším postupu. Tracie se dotkla Daveyovy ruky. „Mám pro tebe nabídku,“ řekla. Davey zpozorněl: „Ano?“ „Záleţí na tom, kdo bude pouţit k vyrovnání účtu?“ Davey pohlédl na Carla. „Můţe na tom záleţet.“ „Ale záleţí na tom v tomto případě?“ naléhala Tracie. Davey poklepal Ricka na temeno hlavy. „Tento mladý muţ se jiţ sám předurčil. Měl příliš mnoho nevhodných otázek.“ „Jenom jsem ţertoval,“ ţalostně se ozval Rick. Paula ustoupila zpět a pevně Ricka objala. „Pouţij mne,“ nabídla se Tracie. Davey se zamyslel. „Zajímavá nabídka. Máš nějaké podmínky?“ „Mám. Musíš ostatní propustit.“ „Musím ti na to dát své slovo?“ zeptal se Davey. „Ano,“ odpověděla Tracie pevně. „Nebylo tomu tak právě před několika minutami?“ zajímal se o její názor Davey. „Kdyţ já sama ti můţu dát, co potřebuješ,“ odpověděla Tracie, „nemáš ţádný důvod ostatní tu drţet.“ „To zní logicky,“ přemýšlel Davey. „Jsi statečná dívka. I já ti udělám dobrou nabídku. Ušetřím Ricka, kdyţ mi vybereš za něj někoho jiného.“ „Jakţe?“ zděsila se Tracie. „Vyber mezi Paulou a Carlem,“ prohlásil. „Máš na to dvacet vteřin.“ „Ale…?“ Tracie namítla. „Teď uţ to je jen osmnáct vteřin,“ řekl Davey. Tracie ztuhla. Carl jí chtěl pomoci. Chtěl jí říci, aby vybrala jeho, ale nemohl vypudit ze své paměti onen strašlivý výkřik obětovaného psa. Byl zbabělec. Byla to pravda, co o něm před chvílí Davey říkal? 134

Kdyţ se na ně strţí přihrnula záplava vody, Joe ho také prosil o pomoc, ale on se skutečně snaţil příteli pomoci… Poté, co o tom na několik vteřin přemýšlel, málem zapomněl, co se kolem děje. Otálel a váhal. Hrůzné stvoření v koutě u vzdálené zdi se pohnulo. „Půjdu místo mého bratra sama,“ sotva slyšitelně se nabídla Paula. „Ne,“ vykřikl Rick. „Tenhle tvor je ještěr. Nikdy nedodrţí slovo.“ „Dvanáct vteřin,“ řekl Davey klidně. „Já chci být vaší obětí!“ teď jiţ pevněji a hlasitěji prohlásila Paula. „Ale já řekl, ţe o tom rozhodne Tracie,“ odpověděl s úsměškem Davey. „Já nemůţu,“ zašeptala Tracie. „Carle?“ „Ty nechceš, abych obětoval Carla?“ zeptal se Davey. Tracie jenom zavrtěla hlavou. „A co Paulu, tu ano?“ „Ne! Jiţ jsem se nabídla. Půjdu já,“ vzlykla zoufale Tracie. „Uţ zbývá jen pět vteřin,“ upozornil Davey na ubíhající čas. Pět vteřin minulo. Davey smutně pokýval hlavou a poloţil ruce na drţadlo Rickovy pojízdné ţidle. Paula se ho pokusila zastavit, ale on ji jemně odstrčil. Paula skončila na černé zemi kousek napravo od sloupku. Davey ji nechtěl srazit. Chtěl, aby se dívala. Potřeboval svou sílu. Paula vyskočila na nohy, ale Tracie ji zastavila. Poznala, ţe všechen odpor je zbytečný. Davey jen souhlasně kývl hlavou. „Nechť všechny lidské bytosti sestoupí z oltáře,“ řekl. „Carle, můţu tě poprosit?“ Carl stál nepatrně před ostatními vlevo od od obětních dveří. Puška stále byla tam, kde ji Davey zanechal. Opřena o zeď vpravo ode dveří. Carl odhadoval svou šanci. Dokáţe pro ni skočit, zvednout ji a vystřelit po Daveyovi? Přiznal si, ţe naději nemá ţádnou, ale musí se o to pokusit. Ještě chvíli váhat a ztratil by všechno. Skočil pro pušku. Pak letěl vzduchem. Jenţe ne tam, kde leţela puška. Davey ho tvrdě udeřil do boku a on poloomráčený padal směrem k temným dveřím obětního prostoru. 135

Minul je pouze o vlásek. Udeřil se při tom o tesaný oblouk kamenného rámu a dopadl na zem. Rychlost pádu byla tak velká, ţe sklouzl aţ na samý konec podlahy a téměř na samý konec světa. Jen instinktivní pohyb levé ruky ho zachránil. Kdyţ se mu zase vrátily smysly a začal vnímat, zjistil, ţe visí pod hranou propasti. Zoufale hledal nějakou oporu pro nohy. Nenalezl ji a tak se jeho tělo houpalo nad místy, kam se nikdy nechtěl dostat. Drţel se za tři prostřední prsty obruby dveří a jen ty zatím bránily, aby se nezřítil dolů a neponořil do lázně, která by definitivně ukončila naděje osmnáctiletého ţivota. Cessy a Davey stáli na samé hraně a zírali na něho. Oba se mu v té chvíli zdáli daleko větší neţ ve skutečnosti byli. Hovořili spolu, ale Carl viděl jen pohyb jejich úst. Jediný zvuk k němu nedoléhal. Carl si pomalu uvědomoval, ţe by se mohl pokusit švihem zachytit pravou rukou výčnělku v pravém rohu prahu. Jeho mozek byl jako ochromený. V této chvíli vůbec nebyl schopen vydat jakýkoli příkaz svalům. Jistě to bylo následkem výparů stoupajících z prostor propasti. Byl k smrti vyděšený, ale to nebyla ta pravá příčina jeho nemohoucnosti. Ve výparech bylo cosi podivného, omamného, co ho odnášelo kamsi do černé prázdnoty. Pohlédl kolem sebe a neviděl nic neţ tmu. Za ní, někde vzadu za reálným viděním, v hloubi duše, na samém dně mozku si uvědomoval jiný svět. Obrazy přicházely z prostor, kde se nalézají nejstarší struktury dochované po pradávných předcích, kdy ještě po savcích nebylo památky. Viděl tam minulost, moţná budoucnost, moţná vlastní smrt. Viděl druhou stranu světa, odkud přicházeli Davey a Cessy. Jeho vidění se rozšířilo a těţko se dalo umístit. Najednou nahlíţel do mnoha směrů najednou. Uvědomoval si, ţe pod obětním oknem se nalézá mnoho chrámů. Kaţdý velký jako sám svět. Vloţené jeden do druhého a současně mimo sebe. Jiţ rozuměl, co Davey mínil tím, ţe ve vesmíru je mnoho pekel. Kaţdý svět byl plný hrůz. Ještě dříve, neţ do světů mohl nahlédnout blíţe, vidění zmizelo. Carl pevněji sevřel výstupek. Vědomí se mu vrátilo úplně a byl schopen hodnotit svou situaci. Byla úděsná. Davey zvedl pomalu botu. Ale Cessy zavrtěla hlavou. Pak se Davey bezhlesně zasmál, 136

Cessy poklekla a Carl cítil, jak její ruka pevně, neskonale pevněji neţ byl schopen učinit on, sevřela jeho zápěstí. Pak jiţ stál na vlastních nohách uprostřed šedé plošiny. „V pušce není jediný náboj, Carle,“ poznamenal Davey. Pak chlapce opustily všechny síly a byl by upadl, kdyby ho nezachytily měkké paţe. Tracie ho pomalu svedla dolů z plošiny. Ţil. Nalézal se jen nepatrný kousek od smrti a přeţil. Zatím se ale nic nezměnilo. Zlí bohové stále poţadovali své oběti. Davey zvedl Ricka a jeho pojízdné křeslo na pódium. Obě Rickovy nohy byly pevně připoutány ke stupačce křesílka. Carl se přinutil promluvit na Daveyovu sestru. „Cessy,“ zašeptal. „Coţpak ho nemůţeš zastavit?“ Davey se na ni pozorně zahleděl. Cessy však ignorovala oba dva. Prohlíţela si Ricka. „Ještě nikdy jsem nepotkala člověka, který by ti byl podobný,“ řekla po chvíli. „Na mně není nic zvláštního,“ odpověděl Rick statečně. Cessy pohlédla na Paulu. Ta se raději nedívala na nic. Stála jako zkamenělá, hlavu sklopenou a oči pevně zavřené. Hluboce oddechovala, ale nekřičela. Zdálo se, ţe nemá daleko k šoku. „Nic se nemění,“ řekla Cessy. „Jenom já znám to tajemství,“ obrátil se Davey na sestru. Cessy na něj obrátila své temné oči. Nebylo by správné říci, ţe měli oba stejné rysy. Ani jako sourozenci. Byl tu rozdíl, ale Carl se všiml podstatného. Ani v Cessyiných očích nenalezl o nic víc tepla a vřelosti neţ v očích Daveye. Avšak nalezl zde něco nového, čeho si dříve nevšiml. Jak nestřeţeně pozorovala bratra, uviděl Carl záblesk čehosi v pravdě hrozivého. „Dělej tak, jak velí tvoje vůle,“ řekla slavnostně. „Ne!“ zaprotestoval Carl. Vůbec uţ mu nevěnovali pozornost. Obětování jiţ se nedalo zastavit. Tracie objala Carla a on ovinul svou ruku kolem ní. Nikdy ještě tak Tracii nedrţel. Jak si nyní přál, aby přijal její pozvání do jejího týmu. Davey pokynul Rickovi: „Rozluč se.“ Rick se otočil na své přátele. Měl tváře vlhké slzami, ale hlas 137

neztratil nic na odhodlanosti. „Ono to není zase tak hrozné, mládeţi, váţně. Já bych stejně brzy umřel. Ale ţe to byl dneska vzrušující den.“ Přejel si oči hřbetem dlaně. „Myslím, ţe to byl nejhezčí den mého ţivota.“ Odmlčel se. „Mám vás všechny moc rád.“ Pohlédl na svou sestru, která nebyla schopna se dívat, jen naslouchala, a zašeptal. „Mám tě, Paulo, moc rád. Sbohem.“ Rick se otočil tak, ţe nemohli vidět jeho tvář a zamířil se svým pojízdným křesílkem rovnou ke klenutému temnému otvoru. Davey po jeho pravé straně, Cessy po levé. Místnost upadla do hluchého ticha. Davey vztáhl ruce a poloţil je Rickovi na temeno hlavy. Pak začal cosi šeptat. Tiše, ale rychle, a jeho hlas se náhle proměnil v syčení hada. Carl se snaţil dobrat k jádru celého obřadu. Ze své kratičké vize z druhé strany pochopil, ţe se tu provádí vzývání. Davey přivolával nadpřirozené síly. On se však nepokoušel vyrovnat účty, on se je snaţil oklamat. Rick zůstával naprosto tichý. Carl se modlil, aby chlapec upadl do tranzu a necítil ţádnou bolest, aţ se ponoří do leptavé tekutiny. Byla to však marná prosba. Daveyova magie nejspíše závisela na lidském utrpení a bolesti. A pak, kdo v této chvíli by mohl vyslyšet Carlovu prosbu? Cessy stála nečinně vedle a zcela zjevně bez zájmu, zda Rick zemře nebo zda Davey uspěje v prodlouţení svého pobytu mezi ţijícími tvory s horkou krví. V okamţiku, kdy Davey skončil a poloţil svou dlaň na Rickova záda, Cessy vzhlédla a upřeně se zahleděla bratrovi do očí. „Tom se vrátil,“ řekla. „Ne…“ odpověděl Davey zmateně. Cessy se naklonila blíţe. „Tom se vrátil,“ opakovala. Davey pohlédl ke vchodu do dómu zcela popletený. Nechal Ricka a učinil několik kroků blíţe, aby se lépe podíval. „Já ho nevidím,“ řekl. „Jen se podívej,“ přikázala mu Cessy a její oči se ponořily do týlu bratrovy hlavy. Pak se náhle přiblíţila k Rickovi a vzala chlapcovu hlavu do svých dlaní. Ústa se jí sevřela do podivného tvaru a zvuk, který vydala, byl podobný, jaký Davey mnohokrát opakoval při vzývání. 138

Pak Cessy prudce otočila Rickovou hlavou. Tvrdě. Zlomila mu vaz a Carl cítil, jak se mu zastavilo srdce při zvuku praskajících kostí jeho mladého přítele. Cessy prostrčila Ricka obětními dveřmi. Davey se přihnal hned vzápětí. Pak následovalo hlasité Šplouchnutí, ale ţádný výkřik. Pouze poţehnané ticho. Rick alespoň netrpěl. Tracie nevydrţela děsivé divadlo. Podlomila se jí kolena a poloomdlelá hrůzou se zhroutila do Carlovy náruče. Chlapec zachytil klesající děvče, ale vypadla mu z ruky baterka, která se odkutálela stranou, směrem k oběma vrahům. „Hotovo,“ oznámila Cessy bratrovi svůj čin, jako by se nic zvláštního nestalo. „Ale já to chtěl udělat sám,“ namítl Davey a přiskočil rychle k temnému otvoru dveří. Naklonil se dovnitř a soustředěně zíral do temnoty. „Já ho neslyším.“ „Já ano,“ odpověděla Cessy měkce. „Co jsi s ním udělala?“ zlostně se doţadoval odpovědi Davey. „A co jsem mohla?“ vrátila mu mírně otázku Cessy. Davey chvíli zlostně oddechoval. Pak se začal uklidňovat. „Dokončil jsem celé vzývání,“ řekl konečně a zdálo se, ţe s ní souhlasí. Carl pozorně poslouchal rozhovor. Přímo jej udeřilo do uší zjištění, ţe Davey nezaslechl ani krátké a tiché Cessyino volání, ale ani prasknutí Rickovy šíje. Zhypnotizovala Cessy svého bratra na onu malou chvíli? „Tak dobře,“ ujišťoval se Davey. „Zůstávám tedy silný. Musíme pokračovat.“ „Kdo je teď na řadě?“ zajímala se Cessy. „Carl.“ „Tom se ještě nevrátil,“ odpověděla se slabým nádechem sarkasmu v hlase. Změnila se. Skutečně, Cessy jiţ nebyla tou dívkou, která vstupovala do těchto míst. Od jejího příchodu a zejména od okamţiku, kdy jí Davey zabil tak hrozným způsobem psa. Tajemná ještěrka se stále ještě tiše pohybovala ve stínu vzdálené stěny. Davey nerozhodně vystoupil na oltář. Pravděpodobně se pokoušel rozhodnout, jak naloţit se svou příští obětí. 139

Carl stále nemohl uvěřit, ţe Rick je opravdu mrtev. Dokonce uţ ani jeho tělo není. Kyselina ho musela úplně rozloţit. Bylo lépe o této hrůze ani nepřemýšlet. „Proč nás tam nehodíš všechny najednou? Ať to trápení uţ konečně skončí,“ vykřikla málem hystericky Tracie, která se v Carlově objetí vzpamatovala ze své slabosti. Davey jen opovrţlivě pohodil hlavou nad dívčiným výbuchem. Zamířil rovnou k nim a z kapsy vytáhl lovecký nůţ. „Je ostrý,“ řekl a podrţel ho tak, aby si mohli prohlédnout čepel. Nebyl podobný těm noţům, které nalezli na začátku ‚honby‘. „Jestlipak víte, ţe bych vám mohl tímhle noţem stáhnout kůţi? Povídám to proto, abyste lépe porozuměli demonstraci, kterou se vám chystám předvést.“ „Jakou demonstraci?“ zeptal se Carl. „Míváš noční můry, Carle?“ zeptal se Davey. „Čas od času.“ „O čem jsou?“ „Uţ si nepamatuji,“ zalhal Carl. „Pamatuješ na svého nejlepšího přítele Joea?“ „Jistě,“ odpověděl Carl. „Kdepak umřel?“ „Tady, blízko odtud.“ „A víš, jak umřel?“ zpovídal ho dál Davey. „Vţdyť to víš. Jiţ jsme o tom mluvili.“ „Jen mi to pověz ještě jednou, Carle.“ „Strhl ho proud.“ „V poušti?“ „Ano.“ „Pokusil ses ho zachránit? Dříve neţ ho proud sebral?“ „Ano.“ „Riskoval jsi svůj ţivot?“ „Proč to chceš vědět?“ zeptal se ostraţitě Carl. Cítil, ţe za otázkami se skrývá cosi nedobrého. „Jen bych rád věděl, jak daleko jsi zašel v riskování ţivota a jak dlouho to trvalo.“ „Proč?“ 140

„Protoţe si myslím, a Tom se mnou v tomhle bodě souhlasí, ţes to pokazil, Carle.“ „Snaţil jsem se.“ „Samozřejmě, ty ses snaţil,“ smál se Davey a náhle noţem bodl Carla do pravé ruky. Pod úderem se svítilna, kterou drţel stále v dlani, otočila a kuţel světla Carla na chvíli oslnil. Davey pokračoval. „Zatímco Tom tvrdí, ţe ses snaţil příliš málo a příliš pozdě, já jsem opačného názoru. Snaţil ses příliš a opozdil ses.“ „Ne-ne-rozumím,“ zmateně koktal Carl. „Tracie,“ obrátil se Davey na dívku, „jaký se ti zdá být teď Carl?“ „V pořádku,“ odpověděla. „Nezdá se ti, ţe je mu zima?“ „Já si myslím, ţe je mu dobře,“ řekla Tracie. „Drţ se svého tématu. Nejsme tvoje hračky.“ „Mohla by sis stoupnout kousek dál od svého miláčka? Já si tu hračku z něho udělám,“ poţádal Davey Tracii jízlivě. „Tak uţ dost, Daveyi,“ ozval se pevný Cessyin hlas. I kdyţ se zřejmě nechystala přiskočit k něčí záchraně, postavila se poblíţ obětních dveří jako jejich stráţ. Davey se na Cessy ohlédl a hrubě ji odbyl. „Drţ hubu!“ Cessy neodpovídala a Davey se tedy obrátil ke Carlovi zpět. Tracie chlapce objala pevněji. „My jsme ti nic neudělali.“ „Co tím chceš říci? Já udělal příliš moc?“ doţadoval se vysvětlení Carl. Davey se usmál. „Tebe to spláchlo také.“ „Ne,“ zachvěl se Carl. „To není moţné.“ „Spláchlo tě to sem dolů,“ pokračoval nemilosrdně Davey. „Tebe jsme se snaţili z toho dostat, ale marně. Je mi hrozně líto, Carle, ale ty jsi mrtvý zrovna tak jako Joe.“ Carl o krok ustoupil a lehce od sebe odstrčil Tracii. Náhle cítil hrozný chlad. Měl dojem, ţe proud studené vody mu zaléval tělo po celý minulý rok a odnášel daleko pryč všechno, co nazýval svým. Včetně duše. Pokusil se protestovat. „Ne, nevěřím ti.“ křičel. „Lţeš.“ 141

„Mluvím pravdu,“ odpovídal klidně Davey a pozvedl nůţ. „Tohle udělám.“ Pak vrazil nůţ hluboko do Carlových prsou. Carl se pokusil vykřiknout, ale nemohl. Davey vytáhl nůţ zpět. Byl pokrytý krví. Carl necítil ţádnou bolest. Nůţ mu neublíţil. Davey se vesele smál. „Utíkej, Carle. Uteč odtud. Uvidíme, jestli se ti to podaří, a nebo jestli tě chytneme. Na tuhle část ‚honby‘ jsem celou dobu čekal.“ Carl se otočil a běţel.

142

XII. V kostele.

Chlapec

ukončil své vyprávění a zmlkl. Kněz, sedící na druhé straně zamříţovaného okénka, se naklonil vpřed. Mládence ovanul horký dech plný alkoholových výparů. Chlapec si velice přál vidět muţovu tvář. „Co se stalo potom?“ zeptal se kněz. „Běţel jsem,“ zazněla odpověď. „Utíkal jsem celou cestu. Aţ sem.“ „Potom onen důl nemůţe být odtud daleko,“ uvaţoval kněz. „Uţ jsem vám říkal, to není důl,“ řekl netrpělivě chlapec. „Je to tunel, který si oni tvorové vytesali do země.“ „Před milióny let, ţe?“ „Tím si nejsem tak jistý. Oni lţou vţdycky a všude.“ „Budeš ochotný mi to místo ukázat?“ „Ne! Nikdy se tam nechci vrátit.“ „Ale kdyţ půjdu s tebou a vezmeme si s sebou policii,“ namítl kněz, „byl bys v bezpečí.“ „Vy jste neslyšel, co jsem vám říkal? Pušky je nemohou zastavit. Jsou bleskově rychlí a mají sílu tuctu muţů.“ „To děvče také?“ „Ona je stejně špatná jako on.“ Kněz se na chvíli zamyslel a pak se konečně zeptal. „Co chceš, synu, abych udělal?“ „Chci, abyste mi pomohl.“ „Jak?“ 143

„Nevím. Vy jste přece kněz. Ti tvorové se vracejí, aby zabíjeli. Coţ bible nikde nemluví o takových věcech?“ „O ničem takovém nevím.“ „Podívejte, je tu přece nějaký vztah mezi ještěrem a hadem. Ďábel se zobrazuje jako had. Musí tu být nějaká spojitost.“ Chlapec se zarazil. „Co to bylo?“ „Co?“ zeptal se kněz. „Ten zvuk.“ „Nic jsem neslyšel.“ „Poslouchejte.“ Chlapec se napjatě zaposlouchal, ale nic se neozývalo. Najednou si nebyl jistý, zda vůbec něco zaslechl, či zda to byl pouhý vánek. Jako by se otevíraly dveře. Byl v kostele. Oni přece do kostela vstoupit nemohou. „To nic,“ řekl hoch. Kněz se odsunul od mříţky. Jeho stín se nejasně rýsoval na průsvitné záclonce. „Opravdu zabili toho mladíka?“ zeptal se. Chlapcovo „ano“ zalétlo ke knězi velmi tiše. „A oni jsou vašimi přáteli ze školy?“ „Ne, vlastně ano, svým způsobem. Měl byste to uţ konečně pochopit. Pro rány Kristovy, to nejsou lidé.“ „Neber boţí jméno nadarmo.“ „Promiňte.“ „Koho ty jsi zavraţdil?“ „Nikoho.“ „Ale přece jsi říkal, ţes někoho jedné noci zabil?“ „Já vím, ono to vypadá zmateně. I já jsem popletený. Nejsem si jistý, zda to byla nebo nebyla vraţda. Já myslím, ţe ne, ale podle nich to na vraţdu vypadá. Kdyţ oni vás chtějí o něčem přesvědčit, pouţijí hypnózy. Ale kdyţ o tom víte, je moc těţké jim věřit. Já se ho opravdu snaţil zachránit, Skutečně. Ale…“ „Ale co?“ „Uţ nic.“ „Oni ti říkali, ţe ses snaţil a zemřel také?“ 144

Chlapec polkl. Potřeboval se napít. Potřeba svlaţit hrdlo byla tak silná, jako je silná potřeba dýchat. Kdyţ však pomyslel na vodu, zvedl se mu ţaludek. Rozhlédl se kolem sebe po úzké zpovědnici a vzpomenul si na míle temných stěn, podél nichţ musel proběhnout neţ vyšel ven pod otevřenou oblohu. Dotkl se své hrudi a před očima se mu objevil nůţ s kapající krví. „Ano,“ odpověděl sklesle. „Ty jim věříš?“ „Proč mi kladete takové otázky?“ vykřikl hoch. „Vy jste kněz! Vy mi řekněte, zda jsem ţivý nebo mrtvý!“ „Ach, jsi ţivý, o tom tě mohu ujistit.“ Chlapec se zvrátil dozadu a s úlevou se opřel. „Děkuji.“ „Ţivý, ale ne docela v pořádku,“ dodal kněz. Chvíli bylo ticho. „Proč myslíte?“ „Myslím, ţe potřebuješ pomoc. Větší, neţ ti mohu poskytnout já tady dneska v noci.“ „Vy mi nevěříte?“ „Věřím jen něčemu z toho, cos říkal. Ale ti běsi, kteří se vracejí zpět mezi lidi z říše mrtvých, prastará civilizace ještěrů přeţívající geologické doby po milióny let, to je čistá fantazie. Uţ z učebnice bys měl vědět, ţe tohle je nemoţné.“ Chlapec divoce vyskočil. Jeho zloba byla právě tak velká jako jeho hrůza. Ten starý opilec se mu vysmívá. „Z učebnice?“ snaţil se zmírnit hlas. „Koukám, ţe ani vy to nemáte srovnané. Na jedné straně věříte, ţe kdysi nějaký člověk proměnil vodu ve víno. Chodil po světě a křísil mrtvé. Košíkem drobtů sytil davy a co já vím, co dělal ještě. A vy mi tu povídáte o učebnicích a odvoláváte se na ně. Mému vyprávění se málem posmíváte a tvrdíte, ţe není moţné. A copak s tím vaším tvrzením. To moţné je? Co vy jste to za kněze? Pořád mluvíte o ďáblu. Dobře, tady jsem vám jednoho přivedl. Ne, přivedl jsem hned dva. Kdyţ je to tak, můţete mi za to jenom poděkovat.“ Dlouho bylo ticho a kněz neodpovídal. Zhluboka dýchal a mlčel. Chlapec se obával, zda kněze neurazil. A jak čas běţel, očekával o to prudší reakci. Dočkal se však něčeho jiného. „Je uţ pozdě,“ ozval se mírně kněz. „A já musím brzy vstávat na 145

ranní mši. Teď mohu jen poprosit někoho z představenstva, aby tě naloţil a odvezl na nejbliţší…“ Knězův hlas se pomalu ztrácel. „Co to bylo?“ zeptal se. „Nic jsem neslyšel,“ odpověděl chlapec. Raději by neodpovídal. I k jeho uším dolehlo jemné klepání doprovázené nezřetelným škrabáním. Ach, Bože, ne. „Je tu někdo?“ zvolal kněz. „Haló! Je tu někdo? Určitě tu někdo je.“ Stín kněze na záclonce se pohnul. Vstal. „Omluv mě na chvíli, chlapče. Hned se vrátím.“ „Ne!“ křičel hoch. „Zůstaňte tam, kde jste, a neotevírejte dveře!“ Kněz nedbal varování. Nebylo síly, která by ho zadrţela. „Co jste zač, lidé. Co tady chcete?“ ptal se kněz rozhorleně. „Nemůžete…“ Chlapec zvrátil hlavu, zavřel oči a čekal. Ani nevyzkoušel, zda jsou zavřené dveře od jeho kabinky. Propadl nehybné rezignaci. Co mohl také jiného udělat? I kdyţ snad existovala moţnost, ţe Davey nechá kněze volně odejít, věřil v ní jen málo. Davey nezapře důvod svého příchodu, říkal si. Přišel, aby zabíjel. Chlapec se srdcem aţ v krku strnule naslouchal zvukům zvenčí. Kněz začal křičet. Byl to strašlivý konec marného chlapcova útěku. Zbytečně jen roznesl bolest a hrůzu dál mezi lidi. Věděl docela dobře, jak všechno skončí. Kněz nekřičel dlouho. Mladík slyšel rány divokého kopání nohou do dřevěného ostění, trhání nějaké látky a dusivé zvuky marného úsilí chytit dech. Zdálo se, ţe zvuky smrti a utrpení trvají věčně. Pak následovalo měkké ţuchnutí čehosi na dlaţbu chrámu. Davey nechal tělo kněze padnout. Pak chlapec otevřel oči. Louţe krve se rozlévala po podlaze a prosakovala i pod dveře zpovědnice. Někdo zaklepal na dveře. „Carle,“ ozval se Daveyův hlas. „Uţ je čas jít. Čekáme tě. Obřad bude začínat.“

146

XIII. Ani

Tracie, ani Paula vraţdu kněze neviděly. Davey ho zabil v úzkém prostoru, v mezeře mezi oběma zpovědnicemi. Vraţdu sice neviděly, ale věděly, jak byla spáchána. Jiţ jak se přibliţovali ke zpovědnicím, Davey si připravil do obou rukou tenkou smyčku ocelového drátu. Kdyţ kněz udělal onu osudovou chybu a opustil svoje místo ve zpovědnici, přehodil ji nešťastníkovi kolem hrdla a utáhl. Třináctiletá Cindy Pollsterová byla nalezena udušena a s proříznutým hrdlem. Nebylo pochyb. Davey jiţ měl svou zkušenost. Cessy stála během vraţdy v pozadí. Přihlíţela nezúčastněně a chladně. Dělala dojem, ţe se jí tento hrůzný čin vůbec nedotkl a ţe ho snad pokládá za banalitu, nebo hru. Třeba jako kdyţ její mladší nezbedný bratr vypustí vzduch z pneumatiky sousedova auta. Jiţ z tohoto důvodu ţádnou z obou dívek ani nenapadlo poţádat Cessy, aby Daveye zadrţela. Věděly, ţe taková prosba by se zcela určitě minula účinkem. Nenalézaly zatím ţádnou obranu proti zlu, které ti dva představovali, Ozbrojeni nejen noţem a ocelovým drátem, ale navíc celou soupravou nadpřirozených schopností, byli nepřemoţitelní. Tracie si v této chvíli jen přála mít uši zalité voskem, aby nemusela poslouchat strašlivé zvuky umírání. Chudák starý muţ, Davey ukončil jeho čas. Jednoduše ho zabil. V té době byl Tom venku mimo chrám. Davey ho poslal, aby se poohlédl po Carlovi. Zcela nepochybně dobře věděl, kde Carla najít, a přece zadal Tomovi takový úkol. Tracii napadlo, ţe je vlastně zajímavé, proč to Davey dělá. Bylo jí jasné, ţe Davey si nepřeje, aby 147

Tom byl svědkem jeho vraţd. Kdyţ se vraceli tunelem zpět, potkali Toma přibliţně v půlce cesty. Ten se zajímal, kde je Rick a proč není s nimi. Davey hned vysvětloval, ţe se pro Ricka vrátí později, protoţe teď spěchají a Rick by jim nestačil. Přirozeně, Tracie a Paula mu nemohly povědět nic, protoţe jim Davey uţ dávno před tím přelepil páskou ústa. Rick. Taková inteligence. Tak horoucí srdce. Jak jen mohl odejít? Tracie na něj nechtěla zapomenout a s jeho smrtí se smířit. Umínila si, ţe za Ricka bude truchlit teprve tehdy, aţ Davey zaplatí za své hříchy stejnou mincí. Přísahala ve své čisté dívčí duši, ţe Daveye zničí. Zatím sice netušila jak, ale věděla docela jistě, ţe se o jeho zkázu přičiní všemi silami. Davey uţ nesmí dál škodit. Coţ se třeba pokusit Daveye upálit? Tracie si dobře pamatovala poznámku z deníku Marka Sanderse. Nevěřím, že dbají příliš o oheň. Vzpomněla si, jak Cessy jednou se strachem zadrţela Paulu při zapalování cigarety. Mohli by být zranitelní ohněm, uvaţovala. Cessy však Paule zapalovač nevrátila a nyní ho má ona, Tracie. Vzala si ho z Pauliny kapsy, kdyţ pouští následovali Carla. Musí něco vymyslet. Napadla ji zvláštní myšlenka. Co vyuţít jejich přehnané sebedůvěry? Oni se přece spoléhají na svoji ohromnou sílu a rychlost. Není právě v tomhle jejich slabost? V době, kdy Davey dokončoval svou oblíbenou zábavu s knězem, Tracie očima prohledávala celý kostel, zda nenalezne něco hořlavého. Pak spatřila láhev tequily. Drţela ji zkrvavená ruka mrtvého kněze. Byla zvědavá, co by se stalo, kdyby poţádala Daveye o hlt pálenky ještě před tím, neţ jí podřízne hrdlo. Třeba by mohla apelovat na jeho černý humor. Pak by ho mohla láhví udeřit a polít mu šaty. Jenţe jak je zapálit, to byla otázka. Veliká potíţ. Vzadu se ozvalo Cessyino odkašlání. Tracie se znepokojeně ohlédla a jejich pohledy se setkaly. Ani jedna z nich nezamrkala a jejich modročerné zornice zůstaly široce rozevřené. Tracie shledávala, ţe v Cessyině pohledu je cosi magnetického. Její oči byly temné tůně, tajemné jako hluboké ledové studny. Tracie se chystala odvrátit pohled, ale náhle zaváhala. Pochopila, ţe se jí Cessy snaţí 148

cosi povědět. Proto si asi odkašlala, aby na sebe upoutala Traciinu pozornost. Ačkoli Tracie slyšela, ţe se jí Cessy na něco ptá, mohla přísahat, ţe děvče ústy vůbec nepohnulo. Nicméně Tracie cítila, ţe jí Cessy chce něco na dálku povědět. Asi se to týká láhve s tequilou. Láhev s vodou, Tracie. Voda. To je pravda, pomyslila si Tracie. Jenţe, kde je ta láhev? Davey má láhev s vodou. Vodou. Tracie. Tracie se chtěla děvčete zeptat a vyjasnit si situaci. Tady je jen jedna láhev a Cessy mluví o dvou. Aha, samozřejmě, musí tu být dvě. Jedna s vodou a druhá – dobře, v ní musí být voda také. Ať je to jak chce, s přelepenými ústy se s Cessy domluvit nemohla. Nutkání ptát se Cessy pominulo tak rychle, jak přišlo, a Tracie teď byla zvědavá, jaké to všechno bude mít výsledky. Cessy se přece nemohla strachovat o vodu, kterou měl Davey při sobě. Tracii se najednou zatočila hlava. Ale neobvyklá závrať přešla brzy. Davey tloukl na dveře zpovědnice. „Carle, uţ je čas. Čekáme tě.“ Carl vystoupil. Byl vychrtlý, bledý, ale ne tak zničený jako Paula, které jiţ málo scházelo, aby se zhroutila úplně. Pohybovala se, dýchala, ale v jejím pohledu jiţ nebylo vůbec nic. Tracie přítelkyni litovala, ale zatím jí nemohla pomoci. Jen doufala, ţe se brzy vzchopí. Její účinná pomoc asi přijde vhod ještě před koncem tohoto šílenství, říkala si. Tracie ani chvíli nevěřila tvrzení, ţe Carl zemřel. Určitě je to zase nějaký trik, jako ta iluze se zakrváceným noţem. Davey lhal tak často, jako se usmíval, coţ bylo stále. Carl se podíval dolů na kněze. Temeno muţovy holé hlavy se opíralo o dveře zpovědnice a kolem se rozlévala stále se šířící louţe krve. Carl louţi překročit nemohl. Musel do ní vstoupit. „To jsem rád, ţe ses byl vyzpovídat,“ vítal ho Davey. „No a teď máš daleko větší naději dostat se do nebe.“ „Proč jsem se nechal vylákat na první stanoviště?“ posteskl si Carl. „Nemuselo všechno takhle dopadnout.“ „Proč ses přihlásil na ‚honbu za pokladem‘?“ odpověděl mu se 149

smíchem Davey. „Pro legraci, ne? Uţ bys to měl vědět. Jiné důvody tu nebyly.“ „Jenţe ty teď říkáš, ţe potřebuješ svou oběť,“ hořce odpověděl Carl. „Samozřejmě, ale to je právě ta chvíle, kdy legrace začíná,“ řekl Davey. „Podívej, ty jsi tak hubený, ţe málem vypadneš z kalhot. A teď si představ,“ Davey zvedl svůj zakrvácený drát. „Za chvíli uţ do těch kalhot nebudeš mít co dát.“ Davey ho jemně objal kolem ramen a tvrdě poručil: „K oltáři!“ Prošli postranní chrámovou lodí aţ před oltář. Davey poručil Paule a Tracii, aby si sedly do lavice po levé straně vyleštěné měděné monstrance, kterou tu ministranti nechali připravenou pro ranní mši. Bylo to nádherné místo s lesknoucí se podlahou z hnědého mramoru a obrovským dřevěným kříţem vyřezávaným velmi dovednou rukou. Přece jen bylo k něčemu dobré, ţe Cessy a Davey byli ještěři a ne upíři. Všude kolem byla spousta svící. Davey poloţil láhev, kterou nesl s sebou, na okraj široké křtitelnice umístěné nedaleko sochy Panny Marie a vyhrnul si rukávy. Ve svěcené vodě si umyl zakrvácené ruce. Otevřel láhev, kterou si přinesl s sebou, přivoněl a potom část nalil do nádoby. Zbytek zase uzavřel a odloţil. Tracie stále nemohla přijít na to, co by mohlo být tak zvláštního na láhvi s vodou. Mohlo by Daveye přivést do nesnází dolití vody do křtitelnice? Jaké tu jsou vztahy? Tracie si nemohla vzpomenout. Cessy seděla u oltáře. Komíhala svýma dlouhýma, krásně tvarovanýma nohama a upírala pohled na Carla. Stál u oltáře nedaleko vysokého kříţe. Ani se na ni nepodíval. Vstupní dveře chrámu v pozadí hlavní lodě se otevřely a zavřely. Tom strnule kráčel středem chrámu. „Nemůţu ho najít,“ řekl. „Dobře, uţ ho nehledej, je tady,“ řekl Davey a utíral si ruce do zlatem lemovaného závoje tabernákulu. Davey vyndal tmavé brýle pana Partridgea ze zadní kapsy a podal je Tomovi. „Proč si je, Joe, nenasadíš?“ řekl. „Ať se kaţdému líbíš.“ 150

Navzdory všemu, co bylo řečeno tam dole v podzemí, Daveyova poznámka byla novinkou, která všemi otřásla. Divů a překvapení bylo uţ příliš. Obraz, který se zde skládal, stavěl veškerou lidskou zkušenost a znalost proti tomu, čeho byli svědky. Tato monstra se z hrobů vracela zpět. Byla to čirá pravda, zaloţená na faktech, o kterých se nedalo debatovat. Ale proč, prese všechno, co viděli a slyšeli, byl návrat jejich přítele tak těţko uvěřitelný. Tom byl Joem. Bylo to skutečně velmi jednoduché. Nevypadal jako Joe. Nechoval se jako Joe. V jednom byli zajedno. Oba uţívali tvrdé drogy. Jenomţe oni si pamatovali Toma jako odlišnou osobu od Joea. Byla to všechno jedna ohromná leţ. Nikdy nebyl ţádný Tom a nikdo si na něj nepamatoval. Byla tu pouze jedna velká bolest po Joeovi, po jeho odchodu, a horoucí přání, aby se vrátil. Moţná, ţe také proto je Davey tak snadno přesvědčil. Oni tomu věřit chtěli – přinejmenším této části všech Daveyových lţí. Pauliny oči se při Daveyově poznámce rozšířily. V té chvíli se do jejího těla vrátil ţivot. Carl pokročil ke svému kamarádovi. „Jsi to ty, Joe?“ Tom sklonil hlavu. Nenasadil si brýle a řekl: „Vţdyť jsi to vţdycky věděl.“ „To nemůţe být pravda,“ stále nevěřícně šeptal Carl a potřásal mu rukou. „Nebylo tak snadné na mne zapomenout, co?“ „Nikdy jsem na tebe nezapomněl.“ Carl se odmlčel a pak se velmi tiše ujistil: „Jsi to ty?“ „Já jsem ten nejlepší, kdo vám všechno můţe vysvětlit,“ chvástavě se ozval Davey a postavil se mezi oba chlapce. Miloval obecenstvo a mezi jeho největší potěšení patřilo předvádět se. „Jak roky běţely, bylo pro mne a pro Cessy čím dál tím obtíţnější vracet se na zem zpátky. V tomto kraji umíralo stále méně lidí. Po tisíce let jsme potíţe neměli. Máte zde řeky a jezera, lesy a savany. Indiáni, kteří tu ţili, se zabíjeli mezi sebou i pro ty nejmenší drobnosti. Umírali zuřiví, dychtící po pomstě. Vloţili jsme do jejich mozků velice účinný model jednání a po tisíciletí nás to naprosto uspokojovalo. Tak se k nám také dostal Joe. Poslední věc, která se 151

mu vryla do mysli, kdyţ ho voda unášela, byla, Carle, pozor, ţes ho podvedl a ţes to byl právě ty, kdo způsobil jeho smrt. Zemřel a jediným jeho přáním bylo pomstít se ti. Potřebujeme takový druh materiálu, který je ponořen do své myšlenky – myslím, ţe to můţeme nazvat nesplaceným dluhem. Takové vztahy nám umoţňují přicházet zpět a naše kaţdoroční obětování v dole Valta nám umoţňuje tu zůstat. S Joem jsme se dohodli. Vrátili jsme ho do jiného těla. Za to mi pomohl ke zvolení předsedou školní samosprávy.“ Davey se zašklebil. „Tomu říkám dobrý obchod. Nebo ne?“ „Ale já jsem tě přece neoklamal,“ obrátil se Carl na Toma. „Já si pamatuji něco úplně jiného,“ řekl Tom a vzhlédl ke Carlovi, který stále stál u kříţe. Záchvěv, jiskra oţivení přelétla přes jeho stále tak nehybnou tvář. „Byl to tvůj nápad, zkusit, zda se nedostaneme přes strţ na druhou stranu. Já jsem nechtěl.“ „Je to pravda, byl jsem to já, koho to napadlo. Na druhé straně bychom byli výš,“ odpověděl Carl. „Byla tam také jeskyně, ve které bychom se mohli schovat. Jak jsem u čerta mohl vědět, ţe zrovna na nás se nějaká sebranka v podzemí chystá seslat tu prokletou záplavu.“ „Dávej si pozor na jazyk,“ poznamenal licoměrně Davey. „Tady jsi v kostele.“ „No dobře,“ odpověděl Tom a jeho řeč zřetelně nabyla ţivějšího zabarvení. „Zachoval ses jako zbabělec. Jestlipak si pamatuješ, co bylo pak, kdyţ se přivalila voda a táhla mne pryč. Volal jsem tě na pomoc. Stačilo jen podat mi ruku a byl jsem zachráněný. A cos udělal ty? Nic. Hrabal jsi se po svahu dál. Viděl jsi jen sebe a kdyţ jsi byl nahoře, co jsi udělal? Zase nic. Jen jsi na mne koukal dolů.“ „Vţdyť to není pravda,“ odpověděl Carl. „Já tě viděl,“ řekl trpce Tom. „Viděl jsem tě vlastníma očima.“ Pohlédl na brýle ve svých rukách a povzdychl. „Kdyţ jsem měl ještě oči.“ Carl zaprotestoval. „Vţdyť já jsem stál tam dole a hledal tě hezkých pár vteřin.“ „Pár vteřin,“ řekl Tom. „Pro mne to bylo několik hodin.“ Teď bylo na Carlovi, aby sklopil hlavu. „Je mi to moc líto.“ „Líto,“ řekl Tom hořce. „Teprve teď jsem se dočkal.“ Přejel 152

pohledem kříţ, který se vypínal nad tragickým jevištěm. „Je jen jedna jediná pravda. Tys měl zemřít a ne já.“ Carl se dlouze zahleděl na Daveye. „Na nápravu všeho, co způsobil tenhle bastard, je uţ pozdě.“ Davey vytáhl ze zadní kapsy nůţ. „Mám ho od jednoho chlapíka, co dělal efekty pro Hollywood. Jdou s ním dělat zajímavé věci. Podívejte.“ Mávl rukou a jiskřivá čepel noţe zajela do rukověti. Stiskl skryté pero a vyjela jiná, celá zbrocená krví. „Měl jich celou sbírku. Ukázal mi je všechny. Kdyţ pak neměl co ukazovat, vrazil jsem mu jednu z nich do ţaludku. Byl tak překvapený a já zmoţený smíchem, ţe jsem ani neměl sílu čepel z něj vytáhnout ven.“ Zamrkal na Tracii. „Mohla jsi o něm číst v novinách.“ Carl zmateně hleděl na nůţ. „Tak to byl také podvod? Já uţ nejsem mrtvý?“ zeptal se. „Ještě ne,“ odpověděl pobaveně Davey. „Uţ bych to s ním chtěl skončit,“ řekl Tom Daveyovi. „Musíme se vrátit zpět do obětní komnaty.“ „Provést přenesení nebo výměnu duší?“ zeptal se Carl. „Ano,“ odpověděl Tom. „Já oţiji a ty zemřeš. Účty se vyrovnají. Zaslouţíš si to.“ „Za co?“ ozval se po chvilce Carl smutně. „Zmýlil jsem se v posouzení situace. Zmeškal jsem několik vteřin. Ale já tě přece nezabil. Vím, ţe jsem tohle neudělal. Moţná, ţe jsem na chvilku byl hypnotizovaný. Ono je moţné všechno. Ale já se tě skutečně pokoušel zachránit, Joe^ Běţel jsem podél strţe a hledal tě. Pak jsem našel dlouhý klacek a snaţil se ti ho podat, aby ses chytil.“ „Na nic takového se nepamatuji,“ řekl Tom. „Protoţe uţ jsi ztratil vědomí,“ vysvětloval Carl. „Jak jsi mi mohl nabízet klacek? Co je to za nesmysl?“ „Kdyţ jsem viděl, ţe nereaguješ na moje volání,“ pokračoval Carl, „hodil jsem klacek do vody a potopil se za tebou.“ „Říkáš, ţe jsi riskoval svůj ţivot, abys mne zachránil?“ zeptal se Tom nevěřícně. „Jistě, a málem mne to strhlo také. Hodilo mne to na balvan. Ostrá hrana mi rozrazila celý bok a zlomila mi tři ţebra.“ 153

„Nevěřím ti,“ prohlásil pevně Tom a vrtěl hlavou. Carl došel aţ k němu a trhnutím rozevřel košili. Podél pravé strany širokého hrudníku s jasně se rýsujícími vyvinutými svaly se vinula široká a stále ještě rudá jizva. „Dali mi tam pětadvacet stehů. Neţ jsem se dostal k doktorovi, málem jsem vykrvácel. V nemocnici jsem leţel přes týden.“ Zastrčil si košili do kalhot a dotkl se Tomovy ruky. „Já se pokusil, věř mi, já se skutečně snaţil. A ty se teď ode mne odvracíš.“ Tohle byla nesporně pro Toma novina. Nebo pro Joea? „Já ti ještě pořád nevěřím,“ řekl váhavě Tom. „Davey se na tebe díval z druhé strany a viděl, jak utíkáš pryč, aby ses zachránil sám.“ „Davey,“ odpověděl Carl sarkasticky. „Kdo to je? A hlavně CO je? Je to vrah a navíc nesmírný lhář a podvodník. Jen se podívej, co udělal s Rickem.“ „Rick?“ obrátil se Tom na Daveye. „Je v pořádku,“ odpověděl s bezstarostným úsměvem Davey a mávl rukou. „Později se k němu dostaneme.“ „Rick je mrtvý,“ řekl váţně Carl. „Tihle dva ho zavraţdili. Zlomili mu vaz a shodili ho obětními dveřmi do kyseliny.“ „My jsme mu zlomili vaz?“ řekl temně Davey a výhruţně se podíval po své sestře. „Jak se cítíš, stále silný?“ zeptala se Cessy bratra. Davey k ní přiskočil. „Co jsi s ním udělala?“ Cessy netečně pokrčila rameny. „Co jsem mohla udělat?“ „Davey také zavraţdil kněze, támhle leţí,“ dál Carl obţalovával jejich trýznitele. „Vidíš jeho tělo? Vidíš jeho krev? On je zlo, Joe.“ Tom byl zmatený a popletený. „Rick přece nemůţe být mrtvý. Tak jsme si to nedomluvili.“ „S ním se nemůţeš domlouvat,“ povzdechl si Carl. „On je ďábel, čaroděj. Zaplétá nás do těch svých sítí, lţe a podvádí. Podívej se na mne. Celý školní rok jsem tě vídal kaţdý den a nepoznal jsem tě. Byl jsi mým přítelem, dokonce mým nejlepším přítelem. Ale nebyl jsi Joe. Vídal jsem tě, ale při tom jsem tě neviděl. On ze všeho vybral jen kousek pravdy a vloţil mi ho do vědomí. Podívej se na sebe. Kdyţ jsi byl ještě mezi námi, ţivý, neublíţil bys ani mouše. Nyní ţádáš obětování svého nejlepšího kamaráda. Jen se podívej, co z tebe 154

udělal.“ „Ublíţil jsi Rickovi?“ zeptal se Tom Daveye. „Ne,“ škubl sebou Davey a stále zíral na pohodlně usazenou Cessy. > „A co kněz?“ pokračoval Tom. „Kdo zabil toho muţe?“ „V sebeobraně,“ konečně se odvrátil Davey od své sestry. „Chtěl mne zabít. Sám víš, jací jsou kněţí. Byl to opilec.“ „Kde je Rick?“ naléhal Tom. „Je dole v chrámu,“ odpověděl Davey. „Aţ se tam vrátíme, ukáţu ti ho.“ „Jo, ukáţe ti ho,“ řekl Carl. „Leda jeho kosti. A uţ také víš, jak zacházel s děvčaty? Ať ti řeknou pravdu samy, kdyţ nevěříš mně. Jen se zeptej Pauly, svojí přítelkyně, Joe.“ Tom se musel na chvíli zamyslet. Bylo zjevné, ţe se nachází stále pod silným vlivem Daveye a ţe ten se ho snaţí trvale ovládat. Tom se však ze zajetí stále víc a víc vymaňoval. Dlouho trval souboj vůlí a nakonec Tom s pohledem upřeným do Daveyových očí prohlásil. „Dobře, uvolním děvčatům ústa.“ „Tak dělej, ale rychle,“ nerad souhlasil Davey a podíval se na hodinky. Tom opatrně sundal pásku, kterou dívky měly obtočenu kolem celé hlavy. Kdyţ opatrně odlepoval kousek po kousku, dotýkal se Traciiných tváří. Jeho prsty byly ledově studené. „Kde je Rick?“ zeptal se a odstoupil od nich o malý kousek. „Mrtvý,“ řekla Tracie. „Paulo?“ zeptal se otřesený Tom. Těţko říci, jak v této chvíli Paule bylo. Co si asi myslela a co cítila, kdyţ si uvědomila, ţe sedí proti převtělení své skutečné lásky. Proti duchu jejího Joea, který v jiném těle vstal z mrtvých. Oči se jí zalily slzami a ačkoli měla ruce a paţe volné, nepokusila se ho obejmout. Nemohla ze staţeného hrdla vydat slovo. Jen zamumlala cosi na souhlas. Jako smršť se Tom obrátil k Daveyovi. „Tys mi lhal!“ křičel. „Nikdo nechtěl, abys zabil Ricka.“ „Tome,“ zeptal se ho unuděným hlasem Davey, „máš ty vůbec tušení, kolik uţ jsem zabil lidí od chvíle, cos mi pomohl vrátit se na svět? Ne? Uţ ani já ne. Samozřejmě, ţe jsem ti, ty hlupáku, lhal. A 155

proč ne? Vţdyť ty jsi jenom člověk. Proč bych měl hájit něco takového, jako jsi ty?“ Tom se stáhl zpět, jeho tvář se zrůznila divokým hněvem. Sbíral sílu. Pak skočil. To, co se odehrálo v následující chvíli, bylo tak rychlé, ţe Tracie nepostřehla vůbec nic. Kdyţ se zmatek uklidnil, Tom leţel na podlaze u oltáře s pravou nohou ohnutou v nepřirozeném úhlu. „Tak si myslím, ţe ti nějak zřídly kosti. To dělá to slunce. Pouštní vedro kostem na pevnosti nepřidá,“ řekl Davey a stoupl si nad něho. „Neboj se, my ti je srovnáme, jen co ti stáhnu tu tvou slupku.“ Kopl Toma do břicha, aţ chlapec zalapal bolestí po dechu. „Tvoje druhá smrt bude daleko pomalejší neţ ta první.“ „Nech ho být,“ ozvala se Cessy. Davey udiveně vzhlédl. „Proč bych měl?“ „Protoţe ho mám ráda,“ prohlásila Cessy. „Ricka jsi měla ráda také?“ zeptal Davey. „Samozřejmě,“ odpověděla Cessy se zasněným pohledem. „Obdivovala jsem ho.“ „O čem to mluvíš?“ netrpělivě se zeptal Davey. Cessy se postavila a pomalu obcházela oltář. Prohlíţela si sochy, obrazy, postála před mihotajícími se plamínky svící. Hluboce se nadechla a zdálo se, ţe hluboce vnímá ducha a atmosféru chrámu. „Tihle lidé mne začínají zajímat,“ řekla. „Jsou tak rozdílní v myšlení i v cítění. Vytvořili věci, které my nemáme naději dále rozvíjet.“ „Já si vţdycky myslel, ţe se staráš jen o jejich jídlo,“ odpověděl Davey. „A jejich pití?“ s úsměvem se zeptala Cessy, zvedla láhev, naklonila si ji k ústům a pomalu z ní pila. „Je to dobré. Všechno je dobré. Ale já uţ to ochutnala dříve. Chtěla bych teď něco nového. Co bych si mohla vzít s sebou.“ „Ty mluvíš, jak bys byla jednou z nich,“ poznamenal Davey. „Moţná,“ řekla a stále drţela v ruce láhev. „Zabila jsi daleko víc lidí neţ já.“ „Skutečně?“ zeptala se Cessy. Její pohled pomalu sklouzával po kaţdé drobnosti chrámu, aţ nakonec spočinul na vysokém dřevěném 156

kříţi. „Nepamatuji se. Moţná, ţe ano. Zdá se mi, ţe tenkrát jsem byla někým jiným.“ „Co jsi udělala s Rickem?“ chtěl vědět Davey. „Zabila jsem ho. Cítíš se slabší, bratře?“ „Ne.“ Davey znovu přezkoumal hodinky. „Měli bychom jít zpět do Valty. Kterého z nich pouţijeme?“ „Jednoho?“ podivila se Cessy. „Tak dobře, které dva,“ opravil se Davey. „Uţ nemáme moc času tady zůstávat.“ Cessy pokrčila rameny. „To mě nezajímá. Nespěchám.“ Davey strnul. „Ty nechceš obětovat?“ „O to já se nestarám.“ Cessy vzhlédla k soše Panny Marie. „Kdo je to, Carle?“ Carl s ní nechtěl ani mluvit. Tracie to napravila. „To je matka Jeţíše Krista,“ řekla. „O něm se předpokládá, ţe je synem boţím.“ „Uţ jsem o něm slyšela,“ odpověděla Cessy. „Vaše historie říká, ţe měl stejné schopnosti jako máme my.“ Kývla ke svatostánku. „Co děláte se svíčkami?“ „Zapálíme je a pak odříkáváme modlitby,“ vysvětlovala Tracie. „Věříme, ţe se nám na oplátku dostane poţehnání.“ „Poţehnání?“ zeptala se Cessy a pohlédla na dívku. Tracie si před tím nikdy neuvědomila velikost a temnotu těchto tvorů. Nemohla si vzpomenout a nebyla si ničím jistá, ale při pohledu do Cessyiných očí měla stejný pocit, jako by klesala hlouběji a hlouběji do černého tunelu. Blíţila se k čemusi dávno zasutému pod nánosy věků. K prokletým prostorám, které hrozí a číhají na svou příleţitost. „Zvláštní milost od Boha,“ řekla Tracie. „Bůh? Co on je zač?“ „Bůh není osoba,“ snaţila se o vysvětlení Tracie. „On je naším stvořitelem. Jsme jeho dílem a i vy mu vděčíte za svůj vznik.“ „My nemáme Boha,“ řekla Cessy. „Ach,“ odpověděla Tracie shledávající, jak obtíţné je vyjádřit všechno, co tak jasně viděla. Snovou vizi přikryl průsvitný, tmavý a zároveň jasně zářící závoj. Hleděla upřeně do Cessyiných očí a zároveň se dívala skrze ně. Barvy v chrámové lodi se změnily a staly se bohatšími a vše dostalo jednotný smysl. Postřehla daleko víc 157

detailů neţ dříve, ale nemohla všechno, co její tak náhle probuzená mysl viděla, procítit. Tenounký temný závoj, který na všem spočíval, byl jako průhledná skleněná tabule, kterou se dá vše vidět a přesto udrţuje od viděného určitý odstup. „To jsou nesmysly a hlouposti,“ řekl Davey. „Proč jsi říkala, ţe nás stvořil?“ zeptala se Cessy, ignorujíc Daveyova slova. „Je jen jediný Bůh,“ odpověděla Tracie. „A tohle je jeho matka?“ ptala se dál Cessy. „To je matka svého syna,“ vysvětlovala pokorně Tracie. „A on měl hodně sil?“ „Já věřím, ţe měl,“ zamumlala Tracie. Proč jen nemohla odvrátit zrak? A na co se to Cessy ptala? Slyšela slova, ale to byla jen polovička otázky. Tracie cítila, jak se jí vědomí štěpí do dvou proudů. To obvyklé, běţné, plynulo dál bez jakéhokoli úsilí stále vpřed se svými myšlenkami obyčejného lidského dne. Druhé vědomí však uvízlo v pasti, chyceno v baţinách páchnoucích rostlin. Plné utajené síly předvěkých oceánů. V pozadí modravých hor vybuchla sopka. Tracie jasně viděla oheň. Vše polykající poţár, který zcela zaplnil její mozek. „Ráda bych zapálila svíčku této matce,“ řekla nečekaně Cessy. „Proč?“ zeptal se ostraţitě Davey. „Abych cítila poţehnání,“ odpověděla Cessy. „To je přece jen úplně prázdný zvyk,“ zlostně zavrčel Davey. „Můţe mít sílu, sílu sobě vlastní,“ odporovala Cessy. Vrhla přitom na něj pohled, který měl určitě zvýšit jeho nedůvěru. „Jestli se bojíš, nemusíš to zkoušet.“ Jak Cessy obrátila oči na svého bratra, Tracie cítila, ţe kouzlo se zmenšuje, aţ se konečně dobrala k jeho původu. Chrám se vrátil do původního stavu a i ona se zklidnila. Ale přece jen kousek Cessy v její mysli zůstal. Poţár pokračoval a plameny šlehaly výš a výš. Pohled do Cessyiných očí v ní zanechal poznání o její skutečné síle. Tento záblesk pravdy v ní vibroval s neobyčejnou intenzitou. Pocítila, ţe kdyby opravdu chtěla, mohla by třeba i létat. Davey na poznámku o své zbabělosti reagoval rostoucí 158

nevraţivostí. „Jednou budeš mít nepříjemnost,“ řekl neurčitě. „Ale jdi,“ zasmála se Cessy vyzývavě. Jeho tvář zchladla. „Zapomínáš, kdo tě sem přivedl.“ „Pamatuj, kdo jsem já,“ odpověděla dívka se stejnou odměřeností. Vztekle se na ni podíval a pak připomněl: „Připozdívá se.“ „Chci poznat, co je to poţehnání,“ opakovala Cessy rouhavě. Její oči se zatoulaly k Paule a upřely se na ni. I kdyţ všechno vypadalo, ţe i nadále hovoří se svým bratrem, zeptala se: „Přidáš se ke mně?“ „Ano,“ zašeptala dívka tak tiše, ţe Tracie pochybovala, ţe by odpověď mohl Davey zaslechnout. Davey mezi tím ukazoval na dřevěný kříţ a na sochu na něm. „Byli to jenom lidé, jako ostatní,“ řekl. „Jsou mrtví.“ Cessy ukázala ke Kristu. „Slyšela jsem, ţe i on se vrátil.“ „Jenom hlupák by tomu věřil,“ odporoval Davey. „Byli jsme hlupáci uţ dávno před tím,“ řekla Cessy, chladné oči stále obrácené na Paulu a láhev v pravé ruce: „Ráda bych věděla…“ Proč stále drží tu láhev? Příčina se vznášela aţ na samém dně Traciina vědomí a stále se nemohla dostat ven. „Co bys ráda věděla,“ zajímal se Davey. Cessy dlouho neodpovídala. Kdyţ konečně otevřela ústa, odvrátila se od Pauly a věnovala plnou pozornost Daveyovi. „Ráda bych věděla,“ řekla Cessy, „čeho se bojíš ty.“ „Je ti dobře?“ zašeptala Tracie Paule. „Ano, je,“ odpověděla Paula s neočekávanou pevností. „Nebojím se ničeho,“ prohlásil Davey. „Tohle přece není tvoje místo,“ odpověděla Cessy. „Ke mně se připojovat nemusíš.“ Davey chvíli uvaţoval, kývl hlavou a popošel pár kroků vpřed. „Nespouštím tě z očí,“ varoval ji. „To je dobře,“ řekla Cessy Paule a Tracii. „Pomozte nám.“ Odebraly se ke svatostánku Panny Marie. Tracie a Cessy se postavily vedle sochy a Davey a Paula malý kousek za nimi. Carl šel pomoci Tomovi, který dosud seděl bez pohybu na mramorové podlaze a drţel si zlomenou nohu. Cessy konečně poloţila láhev na pravý okraj výstupku oltáře. Tracie zvedla třísku, aby zapálila 159

svíčky. „Je to jednoduchý obřad,“ řekla Tracie, nejistá smyslem a posláním produkce. „Zapálíme svíčky a budeme odříkávat modlitby.“ „Modlitby?“ zeptal se Davey se slabým zábleskem zájmu. „Máš na mysli něco jako vzývání?“ „Obvykle odříkáváme ‚Zdrávas Maria‘, kdyţ se obracíme modlitbou k Panně,“ odpověděla Tracie, protoţe nepochopila jeho otázku. „Co tedy?“ znovu se zeptal jiţ netrpělivý Davey. „Ona to uţ vysvětlila,“ řekla Cessy. „Potom dostaneme poţehnání.“ „Panna Maria zvláště pomáhá těm, kteří jsou v nesnázích,“ řekla váţně Tracie a současně se divila, kde se v ní berou taková slova. Následkem Cessyiny těsné blízkosti se jí zase vrátilo ono dvojí vidění. Kdyţ si Cessy prohlíţela řady hořících svící, světlo se jasně odráţelo v hlubinách jejích temně modrých očí. Tracie viděla pradávný kontinent, hořící jedním plamenem, zaplavovaný řekami jasně zářící lávy, valící se z bezpočetných vulkánů. Tracie pochopila, ţe hledí na ruiny Cessyiny civilizace tak, jak záhubu a zmar viděla tehdy ještě mladá Cessy. Mladá a hladová. „Nesmysl,“ prohlásil Davey. „Psst,“ zasyčela Cessy. „Říkej svou modlitbu, Tracie. Pak se pomodli i za mne a rozsviť i pro mne svíčku.“ Tracie začala. „Zdrávas Maria, milosti plná, Pán s tebou, poţehnaná tys mezi ţenami, a poţehnaný plod ţivota tvého Jeţíš. Svatá Marie, matko boţí, pros za nás hříšné, nyní i v hodině smrti naší, Amen.“ Skončila, rozsvítila svíčku a opakovala rituál ještě jednou od začátku do konce. Modlila se znovu a i kdyţ se snaţila z mysli Cessy vypudit, kdesi hluboko, ve věky zavátém podvědomí, stále víc cítila dým dávno vyhaslých a zapomenutých vulkánů. Byl to pach, který se podobal pachu purpurového domu i černého dómu. Nebyl skutečný a přece vzpomínka a uvědomění si, kde ho cítila, jí zvedly ţaludek. Kdyţ rozsvěcovala druhou svíci, Cessy se obrátila a usmála se na ni. 160

Cessy tedy věděla, co se pokouší udělat, a nedbala na to. Cessy znala její odhodlání a věděla, ţe jí od úmyslu nic neodradí. „Cítíš se perfektně?“ zeptal se Davey sarkasticky. „Ano,“ odpověděla Cessy pomalu. „Musíš se o to pokusit.“ Davey se nechtěl ke svíčkám přibliţovat příliš blízko. Na zapalování svíčky měl Paulu. Ta to udělala za něj. Nespouštěl při tom oči z Cessy. Stále se drţel u ní co nejblíţe. Navzdory svým poznámkám, jevil o obřad značný zájem a byl na něj zjevně hodně zvědavý. Moţná, ţe měl strach, aby jeho sestra nezískala sílu nebo schopnosti, které on sám nemá. Protoţe je uţ milióny roků mrtvý, myslela si Tracie, musí být pověrčivý. Cessy, jak se zdálo, uţívala katolického rituálu jako vnadidla. Tracie nemohla pochopit, k jakému účelu. Ustoupila raději za skupinu u oltáře a zaloţila si ruce za zády. Její prsty přejely po láhvi, jeţ stála na trámu. Rychle se otočila a přečetla nálepku. Tequila. Tohle potřebovala. Jak jen mohla zapomenout. Láhev s vodou, Tracie, Davey má u sebe láhev. Cessy ji přinutila zapomenout, ţe je to tequila! Ale proč? Tracie uchopila pravou rukou láhev za hrdlo. Zaplavovala ji podivná síla, podobná přílivovým vlnám zoufalého proudu. Stále stoupající touha po pomstě za všechny hrůzy, které jako by neměly konců, naplňovaly čím dál víc celou její bytost. Upřeně zírala na týl Daveyovy hlavy. „Tyhle obřady nemohou přece ani začít,“ prohlásil Davey. „Není tu ţádná oběť. Říkám ti, je to hrozná hloupost.“ „Sklapni,“ zamručela netrpělivě Cessy. „Coţe jsi to řekla?“ zeptal se překvapený Davey. Paula stála v jeho těsné blízkosti s hořící loučí v ruce. Ano, pomyslela si Tracie. Čeká na znamení. „Já jsem ti řekla, abys sklapnul a nerušil,“ odpověděla klidně Cessy. „Jak se opovaţuješ?“ odpověděl Davey ledově. „Neměls zabíjet mého psa,“ odsekla Cessy. Ani se přitom na něho nepodívala a stále pevně hleděla na sochu Panny Marie. 161

„Tohle ti nebudu trpět,“ zuřivě zavrčel Davey a celý se chvěl vzteky. „Měla jsem to zvíře ráda,“ pokračovala. „Neměl jsi mne nutit, abych zabila Ricka. Toho jsem měla ráda také a navíc jsem ho obdivovala.“ „To byl přece jenom člověk,“ odporoval Davey. „Nebyl vůbec nic.“ „Ne, byl mi blízký,“ trvala na svém Cessy. „Neměl ses mi vnucovat jako milenec. Nejsi mi vůbec ničím.“ Cessy se konečně k němu obrátila čelem. Chladné světlo, které planulo z jejích očí, by dokázalo prorazit i skálu. „Pamatuj, nikdy jsem tě ráda neměla a nikdy tě ráda mít nebudu.“ Davey strnul. Jeho zlost zmizela. Usmál se a pak se smíchy rozkašlal. „Zavřu za tebou dveře.“ Cessy se usmála také. „Uboţáku,“ řekla pohrdlivě. „Já je za tebou zamknu.“ Pak pohlédla na Paulu a vyzvala ji. „Odříkávej svou modlitbu, děvče.“ „Já ji neumím, nejsem katolička,“ odpověděla Paula. „To nevadí,“ řekla mírně Cessy. „Tam, odkud já přicházím, není modliteb. Ani poţehnání. Tam není ţádného Boha. Chráníme se sami. Nebo zhyneme.“ Tady byl signál. Tracie švihla láhví jako kyjem. Síla, kterou do úderu vloţila, jí málem vytrhla ruku z kloubu. Její reflexy byly desetinásobně rychlejší neţ normálně. Cessy jí určitě pomáhala. Posilovala jak její odvahu, tak i tělo. I kdyţ byla pod cizím vlivem, neztrácela vlastní kontrolu. Láhev se roztříštila o týl Daveyovy hlavy a tequila se rozlila po jeho košili a smočila i kalhoty. Jako větrná smršť se otočil k Tracii s tváří zuřivostí změněnou k nepoznání. Změnil se v bytost, která jiţ neměla ţádnou spojitost s člověkem. S tváří plnou nenávisti. Bytost, která leţela dlouhé věky pod povrchem světa a čekala na svůj den. Tracie s hrůzou odskočila zpět. Nyní byla na řadě Paula. Cessy ji připravila na tuto chvíli dobře. V okamţiku, kdy se Davey otočil k Tracii, bleskově napřáhla hořící 162

louč k Daveyově košili nasáklé tequilou. Bohuţel, Davey neztratil nic ze své hbitosti. První útok ho varoval před dalšími. Neţ Paula stačila zapálit jeho oděv, otočil se a vyrazil jí hořící dřevo z ruky. „Ty zbloudilá sestro,“ zašeptal k Cessy a hrozivě zvedl nad ní ruku. Neodpovídala. Pouze se upřeně dívala do jeho očí. Nůţ zajel hluboko do Daveyových zad. „Joe mne poţádal, abych ti ho vrátil,“ řekl Carl a zaráţel nůţ stále hlouběji a hlouběji. Pak jej vytáhl ven. Sloţení Daveyovy krve se podobalo černému tratolišti v purpurovém domě. Čepel se v Carlově ruce ve chvíli rozpustila a on musel nůţ odhodit dříve, neţ kyselina rozloţí i střenku. Daveyovy se podlomily nohy a padl na tvrdou mramorovou podlahu, svíraje si v agónii hruď. „Cessy,“ vydechl. „Já jsem nezbloudila, bratře,“ odpověděla Cessy. „Poprvé kdyţ jsem sem vstoupil,“ vyprávěl Carl Paule a ukázal na svatostánek, „zapálil jsem svíčku a modlil se.“ Paula ji rychle zvedla. „Je to tahle?“ „Ano,“ přisvědčil. „Jsem ráda, ţe byla vyslyšena,“ řekla pokojně Paula a pak se plamenem dotkla Daveyovy hlavy. Ohnivá koule v jediném okamţiku obklopila jeho tělo. V úleku nad rychlostí ohně všichni uskočili stranou, ale naprosto nestačili Cessy. Z ohně se ozvaly strašlivé výkřiky. I kdyţ Tracie v nich ještě naslouchala sladkým zvukům pomsty, přála si, aby je nikdy nezaslechla. Právě tak jako spousta jeho obětí, ani on neodcházel ze světa rychle a s potěšením. Nechali ho křičet a ignorovali ho, dokud nezemřel. Tracie se ţaludkem jako na vodě se jen chvílemi podívala na hrozné představení. Davey se zprvu zmítal a tloukl kolem sebe uprostřed plamenné koule. Pak se směr ohně změnil. Neplanul ven, ale dovnitř. Jakoby byl byl nasáván jakousi vnitřní vývěvou. Okolní teplota prudce stoupla a barva ohně se měnila přes celé spektrum. Přes oranţovou, ţlutou aţ po modrou. Hra barev skončila v purpurové, kdyţ se z výhně plamenů ozval vysoký, pronikavý 163

výkřik, jenţ neznamenal tolik bolest, jako spíš překvapení. Moţná, ţe Davey právě spatřil Boha a Bůh ze setkání nebyl právě potěšen. Následoval hlasitý výbuch. Vysoký sloup ohně korunovaný ohnivou koulí se vznesl do výše a tam někde aţ u stropu vybuchl. Plameny se rozletěly na všechny strany a bouřlivý náraz větru zaburácel chrámovou lodí. Zašlé a ušpiněné tabulky v kostelních oknech byly nárazem smršti vyraţeny a roztříštěné sklo pokrylo podlahu tisíci střepin. Plameny svíček se matně zatřepotaly a zhasly. Pak všechno ztichlo a nehybná temnota, hluboká a neproniknutelná, stejná jako v podzemním dómu zla, zahalila svým tajemným rouchem celý chrám.

164

Epilog Pak se čas zastavil. Pro někoho přestávka trvala okamţik, pro jiného několik minut. Carl nevěděl. Ani se nesnaţil čas odhadnout. Dokonce si nebyl jistý, zda je ještě ţivý. Nic neviděl a nic neslyšel zde, v tomto temném a náhle tak tichém a nehybném místě. Čas stál aţ do chvíle, kdy Tracie rozţala zapalovač a zapudila ponuré temnoty. Rychle zapálila několik svíček kolem svatostánku Panny Marie. První, co Carl v jejich měkce oranţovém světle postřehl, byla Cessy sklánějící se nad Tomem. Jemně třela oběma rukama jeho zraněnou nohu, jeţ uţ byla kupodivu srovnaná, silná a zdálo se, ţe zdravá. Netrvalo dlouho a chlapec se pomalu a namáhavě postavil sám. Pozorovali ten zázrak s posvátnou úctou. Nechápali, jak je moţné, ţe smrtící netvor je také schopen dobrého skutku a je ochotný i léčit. Mramor na oltářních stupních byl zle seţehnut, ale po Daveyovi nebylo nikde ani stopy. „Odešel?“ zeptala se Tracie. Cessy, která vedla Toma přímo ke světlům svatostánku, přikývla. Ona jediná ze všech se nenechala vyvést z klidu. Skutečně. Její tváře byly opět růţové a zase tu stála ona překrásná, zářící Cessy, kterou Carl tolik obdivoval a po níţ tolik touţil. Avšak hrozná zkušenost, kterou získal, ho přivedla k rozumu. Krásná iluze vyprchala. Jak také jinak. Vţdyť ona nebyla člověk, přicházela z nepochopitelného světa, proboha, byla ještěr. „Je pryč a uţ se nevrátí,“ znovu potvrdila definitivní Daveyův odchod. „Jak si tím můţeš být tak jistá?“ otázala se Tracie. 165

„Na tento svět přicházel jedině dveřmi ve Valtě,“ řekla Cessy. „Ty jsou teď pro něho navţdy uzavřené. Bude dlouho trvat, neţ najde jiné.“ „S tebou je to stejné?“ pokračovala Tracie ve vyptávání. Cessy pokrčila rameny a rty se jí zachvěly sotva znatelným nebezpečným úsměvem. „O tom není třeba hovořit.“ „Řekni, pouţilas nás, aby ses ty zbavila Daveye?“ Tracie se raději zeptala na něco jiného. „Já cítila totéţ,“ přidala se rychle Paula. „Ne, dala jsem vám jen příleţitost, abyste si pomohli sami,“ řekla dívka. „Ale to neplatilo pro Carla, jemu jsem nepomáhala. Jedině jsem na malou chvilku udrţela Daveye v klidu. Jinak by vás všechny zabil.“ „Proč jsi mi vnukla nápad s tequilou?“ zajímala se Tracie. „Davey nikdy nedokázal číst myšlenky tak jako já,“ odpověděla Cessy. „Jen zhruba si uvědomoval, co si asi myslíte.“ „Tys ho potřebovala zabít?“ poloţil otázku Carl. „Davey by mi nikdy neuškodil,“ řekla Cessy. „Jenţe nikdy nepochopil, kdo já vlastně jsem. Mohla jsem ho zničit kdykoliv, pouhou myšlenkou.“ „Tak proč jsi to neudělala ještě před zabitím Ricka?“ vzpřímila se Tracie. „Netušila jsem, ţe Rick a vy děvčata někdy přijdete do podzemního chrámu,“ přiznala se Cessy. „Davey mne podvedl. Musíte vědět, ţe ono místo bylo jen jeho tajemstvím. Aţ do nedávna jsem o něm nic nevěděla. V podzemí byl téměř nepřemoţitelný. Je dobře, ţe jsme přišli sem. Zde byl zranitelnější. Zrušila jsem jeho vzývání, kdyţ obětoval Ricka. Davey se to dovtípil teprve tady v kostele. Proto jsem se ho ptala, zda má stále dost síly.“ Pak dodala: „Mohla jsem ho vyzvat jiţ dole v podzemí, ale nikdo z vás by takovou výzvu nepřeţil.“ „Tak proč jsi alespoň nezachránila kněze?“ zeptal se Carl. „Proč bych měla?“ odpověděla Cessy úplně nevinně otázkou. „Cessy, řekni pravdu, tys skutečně zabila Marka Sanderse?“ otázala se znechuceně Tracie a svou rozmrzelost nijak neskrývala. „Já jiţ zabila tisíce lidí,“ přikývla Cessy. „Jejich jména se mne 166

nikdy netýkala.“ Pohlédla na svatostánek a jemná známka touhy po porozumění se vloudila do jejího hlasu. „Potřebovala jsem oběti, abych tu mohla zůstat. Místo, odkud já přicházím, není nic příjemného.“ „A co ta fraška s ‚honbou za pokladem‘?“ trpce se ozval Carl. „To byl Daveyův nápad,“ odpověděla Cessy. „Chtěl stále zvyšovat tvůj strach a zvyšovat napětí. Obětování takového člověka je pak pro něj o to cennější. Získá od něj více síly. Je to podobné nabíjení akumulátoru. Teď vidím, ţe všechno nastrojil tak, aby nalákal do Valty víc obětí. Víc neţ potřeboval.“ Pokrčila rameny. „Miloval mučení. Byla to jeho nejmilejší záliba.“ Tracie vytáhla z kapsy plnou hrst novinových výstřiţků, které si přinesla z purpurového domu. „Je to všechno jen o jeho vraţdách?“ „Ano,“ přisvědčila Cessy. „Skutečné obětování se všemi obřady provádíme jen jednou za rok.“ „Ale i s těmi oběťmi,“ řekl Carl, „zdá se, ţe váš čas pomíjí.“ „Ano,“ souhlasila Cessy. „Jaké máš koníčky ty?“ zajímala se Tracie. Cessy se jen lehce zasmála. „Ty jsou rozmanité. Ve vaší historii jsem známa pod mnoha jmény.“ „V nedávné historii?“ zeptal se Carl. Cessy se přestala smát. „Ne.“ „Cessy, proč jsi nám vlastně pomohla?“ váţně se otázal Carl. „Také by mne to zajímalo,“ odpověděla a zamyšleně se od nich odvrátila. Z oltáře zvedla jednu malou červenou misku s hořící svíčkou. Předpokládali, ţe po tom všem, čeho jiţ byli svědky, jsou pro ni plameny zvláštní hrozbou. Nebylo tomu tak. Svíčku klidně zvedla ničím nechráněnou holou rukou. „Jiţ dříve jsem řekla, ţe se pro mne nic nezměnilo,“ pokračovala. „Na váš svět jsem se jiţ vrátila nejméně tisíckrát. Vyzkoušela jsem snad kaţdou tělesnou rozkoš, jakou si dovedete představit. Později mi začaly chutnat všechny stejně. Začala jsem se nudit a nudím se snadno. Protoţe vaše rasa opakovaně a rychle dokázala ničit svou úroveň. I kdyţ k ní tak těţce dospěla, je ještě hodně mladá. Jste pořád jako děti. Zkaţené, netrpělivé, zlostné. Proto jsme se s 167

Daveyem usadili ve vaší škole. Vůbec se necítíme dobře ve světě vašich dospělých.“ Pak se k nim opět obrátila. Snad ponurým světlem svíčky, snad nepříhodným sklonem hlavy se objevil stín smutku na její jemné tváři. „Od počátku tohoto století jsem chtěla víc. Hledala jsem víc jemné, subtilní radosti, kterou by mohli dát lidé jiným lidem, jeden druhému.“ Odmlčela se a pak se se světélky v očích obrátila k Tracii. „Ty máš Carla ráda, ţe?“ Tracie se zarděla. „Proč se ptáš?“ „Já jsem se na tebe dívala,“ řekla Cessy. „Pociťovala jsem věci, které jsou mi cizí. City, které jsou současně sladké i bolestné. Kdykoli pomyslíš na Carla, vrací se k tobě. Ráda bych poznala něco podobného. Mohla bys mi o tom něco prozradit?“ „Nevím, co o tom povědět,“ zakoktalo zmatené děvče a sklopilo hlavu. „Prosím,“ tiše zašeptala Cessy. Tracie se zahleděla na Carla. Byl celý zmatený, plný rozpaků a přitom byl rád. Divil se jen, jak mohl být tak dlouho slepý k Traciiným citům. Náhle pocítil teplo, které z ní vyzařovalo. Právě tak jasně, jak nedávno pocítil chlad vanoucí z otevřené obětní brány. Vřelost nového citu ho celého zaplavila a ač tomu sám nemohl uvěřit, byl za něj vděčný Cessy. Ta první jej pro něho objevila. Tracie, která nedokázala číst myšlenky jako Cessy, se na chlapce usmála tak, jako by je znala. „Moje láska ke Carlovi je největší síla ve vesmíru,“ řekla bez ostychu. „Je to poţehnání od Boha.“ „Zase od něj?“ poznamenala Cessy záhadně. „Kdo to je, ten váš Bůh?“ „Ty to váţně nevíš?“ odpověděla Tracie otázkou. „Ne.“ „Tys byla přece tam, ‚na druhé straně‘. O Bohu musíš vědět sama dost,“ divila se Tracie. „Tam, jak říkáš ‚na druhé straně‘, k jedněm dveřím patří mnoho stran,“ tiše se snaţila vysvětlit Cessy. „Je však mnoho dveří tam ‚na druhé straně‘. Ty projdeš jedněmi, my procházíme jinými. Jen zřídka 168

se sejdeme na stejném místě tak, jak já jsem se potkala s Joem. Tam, ‚na druhé straně‘, není vlídno, je to krutý svět.“ Podívala se na Toma. „Budeme muset jít.“ Tom zavrtěl hlavou. „Ne, nepůjdu s tebou.“ Pozvedla překvapeně obočí. „Děláš si legraci?“ „Uţ je se vším konec,“ odpověděl Tom pevně. Cessy jen pokrčila rameny. „Jak chceš.“ Tom nepociťoval potřebu jí odpovídat. Cessy se otočila a chystala se odejít. Paula ji zastavila. Odváţila se jít tak daleko, ţe do ní lehce strčila. „Co bude s mým bratrem?“ zaprosila. „Je mrtvý,“ pokojně odvětila Cessy. „Vrať ho zpátky!“ „Nemůţu.“ „Ale ty ovládáš všechny síly. Umíš uzdravovat. Proč mu nechceš vrátit ţivot, kdyţ jsi ho vrátila Joeovi?“ „Uţ jsem ti to přece říkala,“ trpělivě odpovídala Cessy. „Zrušila jsem Daveyovo vzývání a tím i účinek rituálu. Rick není připoután k Valtě a proto je mimo můj dosah.“ Po Pauliných tvářích stékaly slzy. „Ale mně moc schází.“ „Rickovo tělo bylo velmi slabé,“ tiše řekla Cessy. „Byl jiţ velmi unavený. Víc neţ po čemkoli jiném touţil po cestování. Měl bohatou představivost. Chtěl poznat snad celý vesmír.“ Cessy se usmála a jemně utřela Paule slzy. „Proč bys plakala? Teď je volný a můţe jít, kam se mu zachce. Třeba i navštívit vašeho Boha, o kterém tvoji přátelé tolik mluví.“ „A netrpěl?“ vzlykla Paula. „Udělala jsem to právě proto, aby netrpěl. Ani nevěděl, ţe ţe se něco stalo,“ ujistila dívka Paulu a dotkla se jejího zlomeného prstu. Paula se na něj překvapeně podívala a pak s ním zahýbala. Necítila ţádnou bolest. Carl usoudil, ţe Paulin prst Cessy uzdravila také. Cessy se znovu obrátila k odchodu, kdyţ ji tentokrát zastavil Carl. „Je tu něco, čemu nerozumím,“ řekl. „Kdyţ jsi mne včera ráno budila, spal jsem. Vědělas o tom?“ „Ano.“ „Co to bylo za příšeru?“ 169

Usmála se. „Budoucnost.“ „Nerozumím.“ „Můj čas uţ opravdu uplynul,“ neodpověděla na otázku Cessy. „Ale jiţ znám tajemství dveří. Vrátím se zpět. A aţ se vrátím, přijdu se na tebe podívat, Carle.“ Změřila si Tracii. „Podívám se, zda se máte stále rádi.“ Tracie sestoupila po schodech od oltáře a vzala Carla za ruku. „Neboj se,“ utěšil ji Carl a stiskl její jemnou dlaň. Cessy významně zakašlala. „To říkáš dneska. Ale aţ přijde čas, budeš jiţ starý, nemocný a budeš se bát smrti. Přivítáš mne pak s otevřenou náručí.“ „S tím nepočítej, sestro,“ odehnala ji od Carla lehkým mávnutím ruky Tracie. Cessy se neurazila. „Ty budeš stárnout také, dívko. Na tobě uţ nebude moc věcí k vidění.“ Pak náhle prudce přistoupila ke Carlovi a políbila ho na ústa dříve, neţ mohl ucuknout. Pouţila své ohromné síly k tomu, aby mu přitiskla horké rty k uchu, odstrčila ho dál od Tracie a zašeptala: „AŢ ten čas přijde, nepoznáš mne. Dám ti ale klíč, aby sis sám přál naše příští setkání a stále si je připomínal. Navrhnu ti, abychom se šli spolu vykoupat a tam ti dovolím, aby ses podíval na všechno, co budeš chtít.“ Uvolnila své objetí, otočila se a zadními dveřmi kostela odešla. Zmizela ještě dřív, neţ si její odchod uvědomili. „Čarodějka,“ řekla Tracie. „Měla svou čest,“ povzdechl si Carl. Tracie se na něho úkosem podívala. „Líbí se ti divné ţeny.“ Objal ji kolem ramen. Byl šťastný, Ţe ji má vedle sebe, ale přesto zaţertoval: „Asi máš pravdu.“ Paula se chystala rozloučit se s Joem. Ano, s Joem a ne Tomem. Daveyovo hypnotické kouzlo dosud nepominulo. „Půjdeš také?“ zeptala se smutně. „Musím tady zůstat,“ odpověděl Joe. Carl rozuměl, co chce říci. Daveyovo tělo se vypařilo. Nebylo ţádných svědků z okolí, kteří by dosvědčili, co postihlo kněze. Skutečně, obě dvojice mohly docela klidně odejít z kostela a všechno hodit za hlavu. S výjimkou Ricka. Tady budou asi muset hodně 170

vysvětlovat. Moţná, ţe by se vyplatilo, hrát si na hloupé. Odešel, mohlo by se říci. Nevíme kam. A byla by to pravda. „Co s Valtou a co s ‚temným chrámem‘? Vchod se musí zavalit.“ Joe zavrtěl hlavou. „Nechoď tam. Nikdy se k dolu ani nepřibliţuj.“ „Ale,“ začala větu Tracie. „Poslechněte mne,“ přerušil ji prosebně Joe. „Poslechneme,“ slíbil Carl. „Budeš hledat Ricka?“ zeptala se Paula a další slzy jí stékaly po tvářích. „Kdyţ budu moci,“ ujistil ji Joe. Vědomí, co ztratila a navíc, co právě ztrácí, zasáhlo Paulu znásobenou silou. Oběma rukama objala chlapce. „Ty nesmíš odejít! Nechci tě znova ztratit, Joe. Já nemůţu. Umřu. Vţdyť já jsem bez tebe umírala celý rok.“ Joe ji na rozloučenou objal. „Nikdy jsem tě v duši neopustil a ani ty mne. Jenţe já se vrátil na svět a to byl hřích. Přece nevadí, ţe jsme spolu uţ rok nemluvili a ţes mne nemohla vidět. Já viděl tebe. Teď jsme spolu, ale jen Daveyovou zásluhou. Je to proti lidským i boţím zákonům. Vţdyť já jsem skutečně mrtvý. To by nebyla správná cesta a musíme ji napravit.“ Drţel ji něţně za ruku. „A to uděláme teď. Já půjdu jednou cestou a ty druhou. Je mi to líto, ale je to jediný způsob, jak věci dát do pořádku a jak to má být.“ „Ne,“ sténala. Slzy se jí řinuly zpod pevně stisknutých očních víček. „Ale ano,“ pohladil ji po vlasech Joe. „Uţ musím jít. Teď. Prosím. Neţ se opravdu pokusím zůstat.“ „Ty bys přece mohl?“ zeptala se Paula s nádechem napětí a naděje v hlase. „Nesváděj mne,“ zašeptal Joe. Paulina hlava poklesla a z jejího gesta Carl poznal, ţe porozuměla, co měl Joe na mysli. Co jeho by stálo, kdyby zůstal. Ţivoty, které by musely být kvůli tomu obětovány. Byla by to příliš vysoká cena, kterou by musel někdo zaplatit za jejich lásku. Plačící Paula si rezignovaně sňala Joeův zlatý řetízek z krku. Byl tam jen jeden. Druhý zmizel s Daveyem. Pověsila ho Joeovi kolem krku. „Nikdy jsem ho nesundala od té noci, cos odešel,“ řekla. 171

„Já vím,“ odpověděl Joe a dotýkal se řetízku. „Nezapomeneš na mne?“ zeptala se Paula. „Nezapomenu.“ „Nikdy?“ Joe ji rychle políbil. „Třeba se ještě někdy setkáme.“ Bylo toho mnoho, na co se chtěl Carl přítele zeptat. Uvěřil mu? Odpustil mu? Vzpomene si také na něj? Čas rychle míjel. Joe se k němu obrátil a objal ho. V tomto objetí Carl pocítil, ţe jejich přátelství potrvá, pokud ţivot nepomine. „Ten náš výlet na kolech se mi docela líbil,“ řekl Joe, kdyţ jejich objetí skončilo. Jeho tvář byla klidná a jen z očí probleskovaly ohníčky ţivota. Carl přikývl. „Doufám, ţe si zase někdy vyjedeme.“ Někde, měl na mysli. To však uţ zůstalo nevysloveno a bylo to tak lepší. Ještě naposledy se rozhlédli po temném kostele, zamávali Joeovi a vyšli ven zadními dveřmi. Sestoupili po schodech. Pod nohama cítili skřípání pouštního pisku. Noční nebe osvěcoval jas měsíce. Slabý vítr, bohatý na vůně, jim ovanul tváře. Všude bylo ticho a klid. „Byl to sen?“ zeptala se Tracie. Carl se naposledy obrátil ke kostelu. V otevřených dveřích probleskovala jen slabounká záře osamělých svící. Oltář byl prázdný. Chvilku postál a pak dveře pomalu zavřel. „Ne,“ řekl. „Nikdy nezapomeneme na tuto noc.“ Vzpomněl si na Cessyinu poslední poznámku a zachvěl se. „Nikdy.“

172

Christopher Pike

HONBA ZA PŘÍZRAKY Z anglického originálu Scavenger Hunt, vydaného nakladatelstvím Pocket Books, New York 1989, přeloţil Miroslav Zeman Obálku navrhl Oldřich Pošmurný, grafickou úpravu a sazbu zhotovil KURS 99 Vydalo Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit v edici Buldok jako svou 92. publikaci, Praha 1993 Odpovědný redaktor Josef Novák Vytiskla CENTA, spol. s r. o., TISK, kniţní výroba, závod Brno, Rašínova 7 1. vydání Doporučená cena včetně DPH 32 Kč

ISBN 80-7171-019-9

173

174