Christopher Pike. Stopy hrůzy 60 Půlnoční klub

Christopher Pike Stopy hrůzy 60 Půlnoční klub

PŮLNOČNÍ KLUB Christopher Pike

NAKLADATELSTVÍ

SIGNET

2

Copyright © 1994 by Christopher Pike Translation © Zuzana Florianová 1996 Published in the arrangement with Permissions & Rights Int. Ltd. ISBN 80-86021-06-8 3

I. Ilonka Pawluková se zkontrolovala v zrcadle a došla k názoru, ţe nevypadá jako člověk, který má zemřít. Její obličej byl, pravda, vyzáblý jako ona sama, ale měla jasné oči, dlouhé hnědé lesklé vlasy a nevinný úsměv plný ţivota. To byla jediná věc, kterou dělala pokaţdé, jakmile se podívala do zrcadla – smála se, aí uţ se cítila sebemizerněji. Usmát se bylo jednoduché. Pouhopouhý reflex, obzvláště kdyţ se cítila opuštěná a na dně. Ilonka však usoudila, ţe i její pocity by se mohly změnit. Dnes se rozhodla být šťastná. Na mysli jí vytanulo staré klišé – dnešek je prvním dnem zbytku mého ţivota. I kdyţ zde existovaly jisté skutečnosti, bez kterých by se nemohla obejít. Její dlouhé, lesklé hnědé vlasy byla vlastně paruka. Měsíce chemoterapie zničily poslední prameny jejích vlastních vlasů. Faktem zůstávalo, ţe se jí stále ještě dělalo špatně a bylo docela moţné, ţe dnešek mohl být velkou částí toho, co jí ze ţivota ještě zbývalo. Ale ona by si nedovolila na to ani pomyslet, stejně to nepomáhalo. Musela se soustředit pouze na to, co pomáhalo doopravdy. Tím byla skutečnost, ţe ještě ţila. Zvedla sklenici s vodou a hrst plnou prášků a hodila si je všechny do pusy. Její spolubydlící, Anya Zimmermanová, dívka vypadající velmi nemocně, za ní zasténala. Anya mluvila, zatímco Ilonka polykala půl tuctu kapslí. „Nechápu, jak si můţeš vzít všechny najednou,“ řekla. „Já bych je okamţitě vyzvracela.“ Ilonka naposledy polkla a tlumeně si říhla. „Zajedou tam snadněji 4

neţ injekce do ruky.“ „Ale injekce působí okamţitě.“ Anya měla ráda drogy, tvrdá narkotika. Měla na ně nárok, protoţe neustále trpěla nesnesitelnými bolestmi. Anya Zimmermanová měla rakovinu kostí. Před šesti měsíci jí amputovali nohu v koleni, aby zabránili šíření – vše zbytečně. Ilonka viděla v zrcadle, jak se Anya posunula po posteli, aby si udělala více pohodlí. Anya to dělala často. Pohybovala se sem a tam, svému tělu však uniknout nemohla. Ilonka si sundala brýle a otočila se. Uţ cítila, jak ji bylinky pálí hluboko v krku. „Myslím, ţe uţ ty bylinné preparáty zabírají. Po týdnech se dnes konečně cítím lépe.“ Anya popotáhla. Stále byla nachlazená. Její imunitní systém byl zničen – vedlejší účinek chemoterapie, společný a častý problém „hostů“ v Rotterhamském domově. „Vypadáš hrozně,“ řekla Anya. Ilonku to ranilo, nebylo to poprvé, ale věděla, ţe nemůţe brát Anyinu poznámku osobně. Anya měla drsnou náturu. Ilonka se často ptala sama sebe, jestli z ní vlastně nemluví její bolest. Byla by ráda znala Anyu předtím, neţ onemocněla. „Mockrát děkuju,“ odpověděla Ilonka. „Samozřejmě, ţe myslím ve srovnání s nějakou Miss pláţe tam venku,“ řekla Anya rychle. „Ale vedle mě vypadáš báječně – opravdu.“ Povzdychla si. „S kým si mám povídat, hm? Promiň.“ Ilonka přikývla. „Skutečně se cítím líp.“ Anya pokrčila rameny, jako kdyby to, ţe se někdo cítí lépe, nebylo ani tak důleţité. Jako kdyby fakt, ţe jsou schopni cítit, mohl oddálit to, co je čekalo. Ale nechala to být, otevřela zásuvku u nočního stolku a vytáhla si knihu. Ne jen tak nějakou knihu – Bibli. Muselo být zle, kdyţ uţ Anya četla Bibli. Ilonka se jí včera ptala, co ji donutilo si ji koupit a Anya se smála a tvrdila, ţe potřebuje něco lehkého na čtení. Kdo však věděl, co si Anya doopravdy myslí? Příběhy, které vyprávěla, kdyţ se o půlnoci scházeli, byly často tajemné a přitom ďábelské. Ve skutečnosti z nich Ilonka měla noční můry a bylo těţké spát vedle osoby, která právě vylíčila, jak Suzy Q vykuchala Robbieho Righta. Anya vţdy pouţívala ve svých vyprávěních takováhle jména. 5

„Nic necítím,“ pravila Anya. Byla to očividná leţ, protoţe musela mít bolesti, nehledě na deset gramů morfia denně. Namátkou otevřela Bibli a začala číst. Ilonka tiše stála a dobrou minutu ji pozorovala. „Jseš křesťanka?“ zeptala se konečně. „Ne, umírám,“ Anya otočila stránku. „Mrtví nemají ţádnou víru.“ „Chci, aby sis se mnou povídala.“ „Povídám si s tebou. Můţu mluvit a číst najednou.“ Anya se odmlčela a pohlédla nahoru. „O čem si chceš povídat? O Kevinovi?“ Ilonce se zadrhlo v hrdle. „Co o Kevinovi?“ Anya se ušklíbla, škodolibý výraz ve vyzáblém obličeji. Byla hezká: blondýnka, modré oči, křehká postava, ale příliš hubená. Ve skutečnosti – aţ na Ilončiny tmavé vlasy – si byly nějak podobné. Nicméně modř jejich očí odhalila naprosto opačný třpyt. U Anyi moţná ţádný. Z Anyi vyzařoval chlad. Byla zde její bolest, drobné kruhy pod očima, sevřená ústa, ale také něco hlubokého, téměř ukrytého, co v ní hořelo, aniţ by to vydávalo teplo. Přesto měla Ilonka Anyu ráda a stála o ni. Jen jí prostě nevěřila. „Jseš do něj zabouchlá,“ řekla Anya. „Jak můţeš říct něco tak blbýho?“ „Jak se na něj díváš. Jako kdybys mu chtěla stáhnout kalhoty a ukázat mu ráj – kdyby vás to oba nezabilo.“ Ilonka pokrčila rameny. „Jsou horší způsoby, jak umřít.“ To ale neměla Anye říkat. Ta se vrátila ke své Bibli. „Jo.“ Ilonka popošla k Anye a opřela se o její postel. „Nejsem do něj zamilovaná. Nejsem s to někoho milovat.“ Anya přikývla „Nechci, abys říkala něco takového. Obzvláště jemu.“ Anya otočila stránku. „A co chceš, abych mu řekla?“ „Nic.“ Anya najednou zavřela svou knihu. Šlehla po Ilonce chladným pohledem. Nebo moţná, zničehonic, nebyl zas tak chladný. „Řeklas, ţe si chceš povídat, Ilonko. Předpokládala jsem, ţe chceš probírat něco důleţitějšího, neţ jsou injekce a prášky. Ty ţiješ v sebezapření, coţ je hrozný, ale mnohem horší je takhle umřít. Máš ráda Kevina, to musí vidět kaţdej blbec. Všichni to vědí. Tak proč mu to neřekneš?“ Ilonka zůstala omráčena, ale snaţila se zachovat klid. „Je taky ve skupině. Musí to tedy vědět.“ 6

„Je stejně hloupej jako ty. Neví to. Řekni mu to.“ „Říct co? Má přece holku.“ „Jeho holka je imbecil.“ „To ty říkáš o spoustě lidí, Anyo.“ „Taky to o spoustě lidí platí.“ Anya pokrčila rameny a odvrátila se. „Ať uţ chceš cokoliv, já se o to nestarám. Není to nic, co bude mít nějaký význam za sto let. Dokonce ani za sto dní ne.“ Ilonka byla uraţená. „To jsou moje city tak zřejmý?“ Anya zírala z okna. „Ne, beru zpět, co jsem řekla. Lidi ze skupiny nic nevědí. Oni všichni jsou úplně blbí. Jediný, kdo něco ví, jsem já.“ „Jaks to poznala?“ Kdyţ Anya neodpověděla, Ilonka se posunula ještě blíţ a posadila se na postel u Anyiny amputované nohy. Pahýl byl kryt silným bílým obvazem. Anya nikdy nikomu nedovolila podívat se, jak to vypadá, a Ilonka to chápala. Anya byla jedinou pacientkou v hospici, která věděla, ţe nosí paruku. Nebo v to alespoň Ilonka doufala. „Mluvím ze spaní?“ zeptala se. „Ne,“ odpověděla Anya a stále soustřeďovala svou pozornost na pohled z okna. „Tak jseš jasnovidec?“ „Ne.“ „Bylas uţ zamilovaná?“ Anya se začala chvět, ale hned zase přestala. Obrátila se k Ilonce. Její oči byly opět klidné, nebo snad jen chladné. „Kdo by mě miloval, Ilonko? Chybí mi příliš částí těla.“ Sáhla po své Bibli a řekla, aby zapudila myšlenky: „Radši si pospěš a polap Kevina dřív, neţ sem dorazí Kathy. Víš, ţe dneska přijde. Je návštěvní den.“ Ilonka se postavila a navzdory předsevzetí být šťastná, jí bylo smutno. „Vím, co je za den,“ zamumlala a odešla z pokoje. Rotterhamský domov nevypadal ani vevnitř ani venku jako nemocnice nebo hospic. Ještě před deseti lety to bylo přímořské sídlo olejářského magnáta. Nacházel se ve státě Washington blízko kanadských hranic a měl vyhlídku na zvrásněný pruh pobřeţí, kde tmavomodrá voda byla vţdy studená jako led a při nárazech na členité útesy se měnila v bílou pěnu. Příkré skály zde s odpornou trpělivostí čekaly, aby ztrestaly všechny rádoby plavce. Ilonka mohla 7

z okna v loţnici naslouchat burácení příboje a často o tom snila, jak příjemné sny, tak naopak. Někdy ji vlny vyzdvihly a unášely ji na klidných vodách do zemí fantazie, kde mohli s Kevinem kráčet vedle sebe a byli zdraví. Jindy se jí zmocnila studená pěna, napíchla ji na útesy, její tělo se roztrhlo a ryby se ţivily tím, co zbylo. I z těchto snů obviňovala Anyu. Přesto, dokonce i s těmito nočními můrami, byla ráda, ţe je blízko oceánu. Navíc dávala přednost Rotterhamskému hospici před státní nemocnicí, kde ji doktor White objevil, kdyţ uţ byla úplně na dně. Byl to doktor White, kdo zaloţil tenhle hospic. Místo, kam odcházejí teenageři a připravují se na tu nejdůleţitější změnu postavení ve svém ţivotě, jak jí sám řekl. Hezky to vyjádřil, myslela si. Musel jí ale slíbit, ţe jí koupí paruku dříve, neţ se spolu s třiceti dalšími umírajícími lidmi jejího věku odhodlá nastoupit. Ale ona samosebou neumírala, určitě ne od té doby, co o sebe začala pečovat. Ilončin pokoj byl ve druhém poschodí – dům byl tříposchoďový. V dlouhé chodbě, kterou kráčela, kdyţ zanechala Anyu samotnou, nebylo ani známky po tom, ţe sídlo bylo přeměněno na místo pro nemocné. Olejové malby na zdech, drahý koberec levandulové barvy, dokonce i křišťálové lustry – mohla si uţívat pohostinnosti pana Adamse, muţe, který zanechal svůj milovaný dům doktoru Whiteovi. Napadlo ji, jak blízká si jsou vlastně svým významem slova pohostinnost, dobročinnost a špitál. Kdyţ došla aţ ke schodišti, dolehl k ní zápach lihu a pod ní se mihlo cosi bílého, coţ značilo, ţe sestrám začala sluţba. A to nejdůleţitější – ze vzduchu všude kolem byla cítit nemoc, coţ nejen jí, ale komukoliv jinému, prozradilo, ţe toto není šťastný domov bohatých a zdravých. Ale ponuré místo pro mladé a chudé. Většina pacientů doktora Whitea totiţ přišla ze státních nemocnic. Jinak tomu bylo s Kevinem – jeho rodiče peníze měli. Cestou dolů po schodišti narazila na dalšího člena „Půlnočního klubu“, jak ho pojmenovali. Spencer Haywood, byl však rád, kdyţ mu říkali jednoduše „Spence“. Byl nejzdravějším člověkem v domově – samozřejmě hned vedle ní – přestoţe trpěl rakovinou mozku. Většina z hostů strávila dny v Rotterhamu v posteli, nebo 8

alespoň ve svých pokojích, ale Spence byl vţdy na nohou a potuloval se kolem. Věděl o své hubené postavě – ve skutečnosti si kaţdý v léčebně uvědomoval, jak je hubený, nebo prostě kost a kůţe – měl hnědé vlnité vlasy a na tváři se mu uţ jednou provţdy rozlil jeden z těch jakoby úsměvů, který měl podezřele blízko k drzému úšklebku. Byl v jejich partě hlavním obveselovačem – kaţdá skupinka potřebuje někoho takového – a jeho energie byla nakaţlivá dokonce i pro teenagery, kterým léky proti bolestem jiţ prosakovaly z krve ven. Jeho výraz byl stejně divoký jako jeho příběhy. Bylo jen málo nocí, kdy se tucet lidí nenechal zatáhnout do vyprávění Spencera Haywooda. Ilonka měla ráda jeho společnost, protoţe nikdy nemluvil tak, jako by měl zemřít. „Moje polská favoritka,“ řekl, kdyţ se spolu zastavili na schodech nad sesternou. V pravé ruce drţel otevřenou obálku, v levé list papíru pokrytý drobounkým rukopisem. „Hledal jsem tě,“ začal rozhovor. „Máš známého, který mi chce vnutit ţivotní pojistku?“ zaţertovala. Zasmál se. „Ţivotní a léčebnou. Je to trouba. Hej, jak se ti dnes vede? Nejela bys na Havaj?“ „Uţ mám zabaleno. Tak jedem. A jak se máš ty?“ „Schratter mi před dvaceti minutami dala pár gramů, takţe si nejsem jistý ani tím, jestli mám ještě hlavu mezi rameny nebo ne, coţ je báječný pocit.“ „Pár gramů“ byly dva gramy morfia, silná dávka. Spence se moţná mohl procházet kolem, ale bez silných drog měl strašné bolesti hlavy. Schratter byla vrchní sestra z denní směny. Zadek měla jako štýrský valach a ruce se jí třásly jako kalifornské pobřeţí, kdyţ nastal osudný den. Kdyţ vám dala injekci Schatter, obvykle jste potom potřebovali pár stehů. Ilonka kývla hlavou k jeho dopisu. „To je od Caroline?“ zeptala se. Caroline byla jeho věrná přítelkyně – psala mu téměř kaţdý den. Spence často četl její dopisy v klubu a oni došli k názoru, ţe Caroline musí být ta nejupracovanější holka na světě. Spence vzrušeně přikývl. „Moţná by mohla příští měsíc přijet na návštěvu. Víš přece, ţe bydlí v Kalifornii. Nemůţe si dovolit letět letadlem, ale myslí, ţe můţe přijet vlakem.“ 9

Měsíc v Rotterhamském domově byla strašně dlouhá doba. Většina pacientů tam nebyla ani měsíc, neţ zemřeli. Ale Ilonka si myslela, ţe by nebylo vhodné navrhnout té dívce, aby přijela dříve. „Z toho, co jsi nám o ní říkal, usuzuju, ţe po její návštěvě budeš potřebovat transfúzi všech ţivotně důleţitejch tekutin.“ Spence se nad touto vyhlídkou zeširoka usmál. „Některé tekutiny je docela i radost doplňovat. Hele, musím ti říct, co jsem ti vlastně chtěl. Hledá tě Kevin.“ Srdce jí nadskočilo tak vysoko, ţe mělo co dělat, aby se vrátilo na své místo bez obtíţí. „Opravdu?“ zeptala se nenuceně. „A proč?“ „Nevím. Řekl mi, abych ti to vyřídil, kdyţ tě potkám.“ „Zná číslo mého pokoje. Mohl za mnou přijít.“ „Myslím, ţe mu dneska není dobře,“ odpověděl Spence. „Ach.“ Kevin nevypadal předešlou noc dobře. Měl leukémii a jiţ třikrát prodělal remisi, coţ bylo podle doktorů přípustné maximum. Třikrát štístko a pak jste vedle. Pře sto si nedovedla představit, ţe Kevin, zrovna tak jako ona, umírá. Ne její Kevin. „Zastavím se u něj na pokoji a podívám se, co chce,“ slíbila. „Moţná bys měla ještě chvíli počkat,“ poznamenal Spence. „Myslím, ţe tam je teď jeho holka. Znáš Kathy?“ Teď se její srdíčko na své místo nevrátilo. „Znám ji,“ zamumlala. Spence si všiml změny tónu. Anya se mýlila; nikdo z Půlnočního klubu nebyl idiot, a uţ určitě ne Spence. „Je to větroplach, nemyslíš?“ zeptal se. „Je to hlavní roztleskávačka, fanynka.“ „Nemyslím si, ţe to je vţdy totéţ.“ Ilonka pokrčila rameny. „Je hezká.“ „Ne tak hezká jako ty.“ „To se rozumí samo sebou.“ Odmlčela se. „Budeš tam dnes večer?“ „Jako kdybych měl tucet jinejch důleţitejch povinností. Jo, mám pro dnešek připravenej prima horor. Bude se ti líbit, je dost odpornej. A co ty?“ Ilonka stále přemýšlela o Kevinovi, o Kathy a o sobě. „Mám příběh, který budu vyprávět,“ řekla něţně. Rozloučili se a Ilonka pokračovala dál svou cestou. Kdyţ ale sešla ze schodů, otočila se od sesterny, protoţe Schratter by jí běţela 10

naproti, aby si vzala něco silnějšího. Jediné, co Ilonka uţívala ke zmírnění bolesti, byl Tylenol 3 – kombinace Tylenolu a kodeinu, lehká droga ve srovnaní s tím, co polykali ostatní. Samozřejmě, ţe Ilonka měla bolesti, téměř neustále, pálivé pocity v břiše, křeče. Cítila je i teď, kdyţ kráčela ke Kevinově loţnici a myslela na to, jaké by to bylo vidět Kevina s ní. Ale Kevin v pokoji, který sdílel se Spencem, nebyl. Jemu tam nepatřilo nic, kromě šesti obrazů, vědeckofantastických scén zobrazujících soustavy hvězd a oběţnice spojené hvězdnou mlhovinou. Kevinovy práce byly dost dobré na to, aby se ocitly na obálkách nejlepších vědeckofantastických románů – opravdu. Ilonka nevěděla, jestli uţ nakreslil něco od té doby, co přišel do Rotterhamu. Nevěděla, jestli si s sebou přinesl své barvy nebo dokonce skicák. Kevin toho o svém umění mnoho nenamluvil, i kdyţ všichni ostatní se shodovali, ţe je génius. Jeden jeho obraz velmi přitahoval její pozornost – modrá hvězda zasazená do mlhavého hvězdného pozadí. Uţ dříve, při těch několika málo návštěvách jeho pokoje, zrovna tak jako nyní, ji tahle celkem nenáročná a jednoduchá práce naplňovala – čím vlastně? Nabyla si ani jistá, co to je za pocit – moţná naděje. Hvězda zářila tak kouzelně modře, jako kdyby ji nemaloval olejem, ale světlem samým. Ilonka odešla z Kevinova pokoje a namířila si to do čekárny umístěné u vchodu do léčebny. Věděla, ţe dělá chybu, ale nedokázala se zastavit. Nechtěla se setkat s Kathy – pouhopouhé pomyšlení na to setkání jí působilo bolest – a přece se cítila donucena setkat se s ní tváří v tvář. Asi aby viděla, proč dává Kevin přednost téhle roztleskávačce před ní. Samozřejmě, ţe jakékoliv srovnání bylo směšné, jablka a pomeranče. Kathy byla zdravá a krásná. Ilonka nemocná a – nu, také krásná. Ilonka si opravdu myslela, ţe je Kevin hlupák. Nevěděla, proč ho vlastně tak miluje. Teď na to však přišla. Alespoň si myslela, ţe ano. Mělo to co dělat s minulostí. S dávnou minulostí. Ilonka našla Kathy, jak sedí sama v čekárně. To děvče mohlo být úplně klidně vystřiţené z módního katalogu pro letošní léto, i kdyby na sobě mělo teplé šaty. Její dlouhé vlasy byly krásně blonďaté. Její 11

předkové se určitě přistěhovali z pláţí v Kalifornii. Natírala se mlékem na opalování pravděpodobně i do postele. Ano, vypadala zdravě, tak čerstvě – jen ji utrhnout ze stromu. Vrchol všeho byl, ţe četla výtisk týdeníku Lidé, který Ilonka pokládala pro jeho orientaci za satanskou bibli. Kathy vzhlédla a usmála se na ni, ukazujíc zuby, které zřejmě nikdy nekously do ničeho umělého. „Ahoj, já jsem Kathy Andersenova,“ ozvala se Kathy. „Nesetkala jsem se tady s tebou minule?“ „Jo. Jmenuju se Ilonka Pawluková.“ Kathy odloţila časopis a přehodila si nohu přes nohu. Měla šedivé dámské kalhoty, takové, co nebyly nikdy k dostání. Ilonka věděla, ţe i Kathyini rodiče měli peníze. Velká prsa jí zakrýval tlustý zelený svetr. „To je zajímavé jméno,“ řekla. „Jaké je?“ „Ilonka je z maďarštiny, ale mí rodiče byli Poláci.“ „Narodila ses v Polsku?“ „Ano.“ Kathy přikývla. „Myslela jsem si, ţe máš trochu přízvuk.“ „Kdyţ jsme odešli z Polska, bylo mi osm měsíců.“ Řekla to, aby se Kathy cítila hloupě, ale ona si toho ani nevšimla. Kromě toho, i jiní lidé uţ Ilonce řekli, ţe má opravdu odlišný přízvuk, coţ je pochopitelné, kdyţ její matka předtím, neţ zemřela, mluvila doma hlavně polsky. Ilonka nikdy nepoznala svého otce. Zmizel, ještě neţ odjela z Polska. „Kdes vyrůstala?“ zeptala se Kathy. „V Seattlu. Ty jsi z Portlandu?“ „Ano. Chodím do stejného gymplu jako Kevin.“ Kathy se rychle rozhlédla kolem sebe. „Ví, ţe jsem tady?“ „Myslím, ţe jo. Jestli chceš, můţu se podívat.“ „Udělala bys to, prosím tě?“ Kathy se zachvěla a její obličej ztratil ten šťastný výraz. „Musím připustit, ţe tohle není zrovna místo, kde se cítím fajn. Budu ráda, aţ bude Kevinovi líp a bude moct jít domů.“ To Ilonku skoro rozesmálo a smála by se, kdyby nebyla tak blízko pláči. Chtělo se jí na tu holku křiknout. On nepojede domů. Není to tvůj kluk. Teď uţ patří mezi nás. Jsme ve skutečnosti jediní přátelé, 12

které má, jediní, kteří vědí, čím prochází. On patří mně. Ale neřekla nic, protoţe Kevin by se rozčílil. „Doufám, ţe to bude brzy,“ řekla a otočila se k odchodu. V tu chvíli se Kevin objevil ve dveřích. Vţdy, kdyţ viděla Kevina, a viděla ho kaţdý den, upoutaly ji jeho oči. Byly hnědé, velké a kulaté, plné síly, aniţ by ale působily zastrašujícím dojmem. Vyzařoval z nich humor, zrovna tak jako inteligence. Ani on sám nepůsobil příliš špatně, přestoţe vypadal velmi nemocně. Měl hnědé kudrnaté vlasy, jemné jako vlásky dítěte, navzdory několika šedinám, které se objevily v posledních dvou týdnech. Nebylo jí jasné, jak mohly přeţít nemilosrdnou chemoterapii, kterou, jak věděla, podstoupil, ale moţná, ţe přišel o vlasy a ty mu teď znovu narostly. Nikdy neměla nervy na to, aby se zeptala, protoţe si myslela, ţe by to obrátilo pozornost k její paruce. Ještě před šesti měsíci, minulé jaro, byl Kevin lehkoatletickou hvězdou. Měl na to postavu, široká ramena dlouhé pevné nohy. Slyšela, ţe při mistrovství skončil třetí v běhu na jednu míli. Sem tam hovořil o olympionicích a velkých běţcích, které obdivoval. Zrovna tak mluvil i o velkých malířích, které uznával – da Vinci, Raffael a van Gogh. To, ţe byl jak umělec, tak atlet ji fascinovalo. Ale ani jedno z toho nebylo důvodem, proč ho milovala. Muselo to mít něco společného s tím, co nebylo vidět, s něčím, o čem se ani nehovořilo. Přesto se, snad, na to nesmělo zapomenout. Ve skutečnosti opravdu měla pro noční setkání Půlnočního klubu připravený zajímavý příběh. Vzpomněla si na své první setkání s Kevinem. Byla v domově jiţ dva dny, kdyţ přijel. Našla ho v pracovně, jak sedí u praskajícího ohně zabalený do červeného flanelového ţupanu, stočený do klubíčka v křesle s knihou na klíně. Tenkrát to nevěděla, ale byl citlivý na zimu. Spencer, který s ním sdílel pokoj, si často dělal legraci, ţe Kevin je oba určitě připravuje pro pekelné ohně díky teplotě, kterou udrţoval v jejich pokoji. Zkrátka a dobře, kdyţ vešla, vzhlédl a ona nikdy nezapomene, jak se jeho oči zabodly do jejího obličeje a její oči udělaly vlastně totéţ. Určitě na sebe zírali dobrou minutu, neţ někdo z nich promluvil. V 13

tuto chvíli Ilonka zároveň našla a hned zase ztratila něco vzácného. Přítele draţšího neţ všechny drahokamy světa. „Našla“, protoţe se do něj zamilovala na první pohled a „ztratila“, protoţe to byl zřejmě pacient a podle všeho měl zemřít. On promluvil jako první. „Znám tě?“ Usmála se. „Ano.“ Usmívala se i teď, kdyţ vstoupil do čekárny. Měl na sobě týţ červený flanelový ţupan – jeho oblíbený – a přes něj tmavomodrý plášť. Měl na sobě i ty černé boty, takţe začala mít strach, ţe si plánuje vyjít ven. Jeho obličej byl vyzáblý a pleť působila nemocně. Vypadal hůř neţ předcházející noci a to tehdy, kdyţ mu přála dobrou noc, byla naplněna obavami, zda ho ještě uvidí. Místo toho, aby se usmíval, coţ obvykle dělal, kdyţ ji potkal, kašlal. Za sebou slyšela Kathy, jak vstává. „Ilonko,“ řekl. „Co tady děláš? Ahoj Kathy.“ „Kevine,“ promluvila Kathy napjatým hlasem. Bylo zcela jasné, ţe pohled na něj ji šokoval. „Slyšela jsem, ţes mě hledal,“ odpověděla Ilonka. „Šla jsem se po tobě podívat.“ Nejistou chůzí popošel dál do místnosti. Chtěla mu nabídnout pomoc, ale nevěděla, jak by reagoval, zvláště kdyţ byla Kathy nablízku. Kevin byl většinou velmi tolerantní, ale uţ při několika příleţitostech si všimla, ţe je velmi citlivý, co se týče zdravotních potíţí. „Chtěl jsem si s tebou promluvit o několika věcech,“ řekl. „Ale muţem si popovídat později.“ Prošel okolo ní a věnoval svoji pozornost Kathy. To, co jednoduše udělal, bylo pro Ilonku jako rána pod pás. „Jaká byla cesta?“ oslovil svoji přítelkyni. Kathy ze sebe vyloudila široký úsměv, i kdyţ se jí nedařilo zamaskovat strach v očích. Nebyla tak hloupá. Vi děla, jak je nemocný. Ilonka tam chvíli stála a cítila se jako úplný vetřelec. Dívala se, jak se objímali, jak se líbali. Kathy ho vzala za ruku a vedla k hlavním dveřím. Hned nato chtěla Ilonka vyběhnout za ním, zapnout mu zip u kabátu aţ docela nahoru, urovnat šálu a říci mu, jak moc ho má ráda a zeptat se ho, proč ji nemiluje a co tu dělá s touhle holkou, která nemiluje jeho. Místo toho však utekla z čekárny. 14

O několik minut později byla uţ v malé místnosti na druhém konci léčebny, kde, dříve neţ bylo sídlo přebudováno, byl moţná dětský pokojík. Z oken se tu vyhlíţelo přímo na široký pruh trávníku, který vedl k mořskému útesu. Vlny dnes bouřily, pěna stříkala třicet stop do vzduchu pokaţdé, kdyţ příboj narazil na skály. Ruku v ruce kráčel Kevin s Kathy směrem k útesu a jejich vlasy poletovaly ve studeném větru. Kevin vypadal tak hubeně, aţ Ilonku napadlo, ţe by mohl odletět. „Jestli ho necháš promoknout, dostane zápal plic,“ bručela. „Pak umře a bude to tvoje vina.“ A přidala: „Ty mřeno.“ „Ilonko,“ ozval se za ní hlas. Ilonka se prudce otočila. Byl to doktor White, její dobrodinec a šéf. Dr. White měl opravdu příhodné jméno, protoţe jeho úhledný knír a bradka byly bílé jako padlý sníh a díky svému kulatému růţovému obličeji vypadal jako hodný, starý vesnický doktor, ne-li jako sám Santa Claus. Nikdy si neoblékal nic bílého, jako to dělala spousta doktorů, ale nosil tmavý vlněný oblek, šedý a modrý, a ven si bral tvídové klobouky, které dobře doplňovaly masivní dřevěnou hůlku, bez níţ neudělal ani krok. Nyní vkulhal do místnosti, bez klobouku, hůlku v ruce a posadil se na obyčejnou ţidli umístěnou v nohách postele, která zabírala velkou část místnosti, a s úlevou si oddechl. Jeho pravá noha trpěla silnou artritidou. Prozradil jí, ţe si ji zlomil uţ jako mladík, kdyţ utíkal před policajty v Pamploně. Sundal si brýle se zlatými obroučkami a pokynul jí, aby se posadila na postel. Jeho příchod ji vylekal a zajímalo by ji, zda zaslechl, jak nadávala Kathy. Posadila se. „Jak se ti vede, Ilonko?“ zeptal se. Byl k ní vţdy laskavý a vţdy jí zvenku přinesl něco, co potřebovala. S tolika pacienty, které měl na starosti, nechápala, čemu ona vděčí za jeho mimořádnou péči. Nicméně mu za ni byla vděčná. Zrovna včera jí Dr. White přinesl balík knih z antikvariátu v Seattlu. Věděl, jak moc ráda čte. „Cítím se skvěle,“ řekla, i kdyţ měla co dělat, aby se jí netřásl hlas. Její zármutek nad tím, jak viděla Kevina s Kathy, ještě stále kdesi uvnitř bujel jako druhá rakovina. „A co vy, doktore White?“ Odloţil svoji hůlku. „Mám se stejně jako vţdy: jsem šťastný, ţe mohu pomáhat mladým lidem a zklamaný, ţe nemohu pomoci více.“ 15

Znovu si povzdychl. „Byl jsem ve státní nemocnici v Seattlu a seznámil jsem se tam s dívkou, starou asi jako jsi ty, které by moţná prospěl pobyt zde. Ale musel jsem ji odmítnout, protoţe uţ nemáme místo.“ „A co tenhle pokoj?“ optala se Ilonka. „Sem přijdou zítra dvě přistýlky a jsou tu tři noví pacienti, kterým jsem uţ místo slíbil.“ Pokrčil rameny. „Ale to je stálý problém. Nechci tě s tím obtěţovat.“ Odmlčel se a odkašlal si. „Přišel jsem si s tebou promluvit o tom testu, který jsi ode mě chtěla zařadit na zítřejší rozpis.“ „Ano. Naplánoval jste to?“ „Ano, naplánoval. Ale chtěl jsem vědět, jestli to chceš opravdu podstoupit. Víš, ţe tyhle magneticko-resonanční rentgeny vidí vše a navíc musíš zůstat nacpaná v tom úzkém boxu.“ Ilonka cítila, jak se jí svírá hrdlo. Nevypadalo to na vydařený den. „Předpokládáte, ţe ten test by mohl být ztráta času? Opravdu je mi líp. Myslím, ţe se velikost mých nádorů zmenšila. Brala jsem všechny ty bylinky, o který jsem si vám řekla: Chaparral, luční jetel, Pardo Areo. Přečetla jsem o nich všechnu literaturu. Skutečně zabírají v mnoha případech, obzvláště u rakovin jako je ta moje.“ Doktor White trochu váhal, neţ promluvil, nicméně nespouštěl oči z jejího obličeje. Byl zvyklý jednat s těţkými případy a nevykrucoval se, kdyţ spolu mluvili přímo. Ve skutečnosti porušila základní dohodu tím, ţe poţádala o dodatečné testy. Tenhle hospic byl místem, kam se jezdilo umírat v takovém pohodlí a důstojnosti, jak to jen bylo moţné. Nebyla to nemocnice, kam jste se odebrali a čekali, ţe se vám povede lépe. To všechno jí řekl, kdyţ ji přivedl do Rotterhamu. „Ale, Ilonko,“ řekl něţně, „tvoje rakovina se rozšířila skoro na celé břicho ještě dříve, neţ jsi začala uţívat ty bylinky. Nechci kritizovat tenhle způsob léčby – v mnoha případech má opravdu vynikající výsledky, ale to jsou téměř vţdy případy, kdy je nemoc ve svém počátečním stádiu.“ „Téměř vţdy,“ odporovala. „Ne vţdy.“ „Lidské tělo je nejdokonalejší organismus na celém světě. Nechová se vţdy tak, jak očekáváme. Přesto si myslím, ţe ten zítřejší 16

test bude pro tebe zbytečným utrpením.“ „Je ten test drahej? Budete to muset zaplatit sám?“ Doktor White mávl rukou. „Rád zaplatím za cokoliv, co ti pomůţe. Peníze není to, o co tu jde. Jde tu o to, aby ti bylo dobře.“ „Ale jak můţete vědět, ţe mi není líp? Jenom já vím, jak mi je a říkám vám, ţe se ty nádory zmenšily.“ Doktor White přikývl. „Dobrá, nech mě, ať tě prohlédnu.“ „Teď? Tady?“ „Dveře jsou zavřené. Jsme sami. Chci udělat velké vyšetření břišní oblasti. Neţ jsi sem přišla, cítil jsem nádory mezi prsty. Chci se podívat, jestli je ještě ucítím.“ Doktor White se postavil. „Prosím vyhrň si košili a rozepni si kalhoty. Můţeš se poloţit na záda na postel a já tě vyšetřím.“ Ilonka váhavě sáhla po knoflíku u kalhot. „Ale to bude povrchní vyšetření, musíme se podívat dovnitř, abysme věděli, jak to vypadá.“. „To je pravda. Ale alespoň nám to dá jakýs takýs obrázek. Pojď, Ilonko, neublíţím ti. Poloţ se a podíváme se, co tu máme.“ Ilonka si rozepla kalhoty a vyhrnula košili. Opatrně se poloţila na postel. Její břišní svaly uţ nebyly pevné. Docela to bolelo, kdyţ se zdvihala zpět. Doktor White se posadil vedle ní na postel, dotkl se jí roztaţenými prsty blízko pupíku a hledal. Jeho ruce byly teplé – jako vţdy, měl hojivý dotek, přesto ale tuhla. „Netlačte tolik,“ zašeptala. „Jen jsem se tě dotkl,“ řekl. Zatajila dech. „Máte pravdu, to je dobrý. Zas tolik to nebolí. Vlastně vůbec ne.“ „Ale ta oblast je velmi citlivá.“ Jeho prsty to zkusily níţ, okolo jejích jizev. Operoval ji třikrát a poslední řez se ještě hojil. Jeho prsty se klidně mohly dotýkat ţivých nervů. „Tenkrát jsem měla staţený svaly, myslím.“ „Teď to chci trochu zmáčknout.“ Jeho ruce se nacházely mezi jejím pupíkem a genitáliemi, přímo pod její poslední jizvou. Potila se. „To musíte?“ „Dýchej pomalu a zhluboka.“ „Ach!“ 17

„Promiň. Bolelo to?“ „Ne. Je mi fajn. Jak to vypadá?“ „Je to velmi boulovaté. Strašně ztuhlé.“ Vynutila ze sebe úsměv, kdyţ jí kapka potu spadla do oka. „Nebyl byste na tom o moc líp, kdyby do vás řezali tolikrát jako do mě.“ Dr. White vstal. „Můţeš si obléknout kalhoty.“ Otočil se k ní zády a vrátil se ke své ţidli. Ale neposadil se. Místo toho zvedl svoji hůlku a opřel se o ni. Čekal, aţ si posbírá své šaty. Nakonec opakoval. „Ta oblast je velmi citlivá.“ „Ale svalová tkáň tam byla rozřezaná a sešitá několikrát. Jasně, ţe je to citlivý. Můţete vlastně poznat rozdíl mezi tvrdým svalem a nádorem?“ „Ano. Ty nádory tam pořád jsou, Ilonko.“ To ji vrátilo o krok zpět, o stovky kroků zpět. Slabě přikývla. „To vím. Neřekla jsem, ţe tam nejsou. Řekla jsem jen, ţe jsou menší a věřím, ţe snímky tyhle oblasti by to potvrdily.“ „Kdyţ si opravdu myslíš, ţe ten test potřebuješ, vezmu tě tedy do nemocnice zítra.“ Nespustila z něj oči. „Vy si myslíte, ţe to je to plýtvání časem?“ „Myslím si, ţe budeš jen zbytečně trpět.“ „Chci ten test.“ Upřeně se dívala z okna. Dr. White nereagoval okamţitě. I on pohlédl ven z okna směrem, kde se procházeli Kathy s Kevinem. Momentálně nebyli dva zamilovaní vidět, čemuţ byla Ilonka vděčná. Rychle pohlédla na doktora. V očích měl nepřítomný pohled. „Uţ jsem ti někdy řekl, ţe mi připomínáš moji dceru?“ řekl. „Ne. Nevěděla jsem, ţe máte dceru. Jak se jmenuje?“ „Jessica. Jessie.“ Poklepal hůlkou o pravou nohu, jako by chtěl přimět sám sebe k návratu k realitě. „Přijdu pro tebe v deset. Moţná se pak stavíme u McDonalda.“ Nechtěla mu říci, ţe tohle jídlo odmítá. „Díky, to by bylo skvělý.“ Otočil se. „Nashledanou, Ilonko.“ „Dejte na sebe pozor, doktore.“ Jakmile odešel, Ilonka se ještě jednou vrátila k oknu, aby se podívala po Kathy a Kevinovi. Vypadalo to, jako by zašli příliš blízko ke kraji útesu, spadli a byli smeteni do moře. Nikde po nich 18

nemohla nalézt sebemenší stopu. Přesto se ve skutečnosti nestrachovala o jejich bezpečí. Kathy byla mladá, krásná a bohatá. Bylo toho moc, pro co mohla ţít a určitě by zbytečně neriskovala. Ilonka si to namířila zpět do svého pokoje. Cestou se zastavila v sesterně a poţádala Schratter o Tylenol 3. Břicho ji bolelo, kdyţ ho doktor White promačkával. Všechno to bolelo, obzvláště její duše. Schratter jí dala půl tuctu pilulek a zeptala se, jestli nechce něco silnějšího. Ilonka však zatřásla hlavou, protoţe nebyla jako ostatní – ona nepotřebovala tvrdá narkotika. Nicméně na pokoji, kdyţ uţ leţela nedaleko od dřímající Anyi, hodila si je všechny do pusy a spláchla je sklenicí vody. Obvykle si brala najednou jenom dvě. Stejně trvalo dvacet aţ třicet minut, neţ prášky začaly účinkovat. Lehla si na záda a zavřela oči. Byly čtyři odpoledne. Pár hodin si pospí, a pak se probudí svěţí pro další setkání Půlnočního klubu. To bylo vše, na co se mohla těšit. Dříve neţ upadla do hlubokého spánku, slíbila si, ţe bude snít o Kristovi. A on k ní později opravdu přišel a mnohé jí řekl. Ale to byl pouhopouhý sen. Snad.

19

II. Ilonku

vzbudila Sandra Crossová, a ne Anya Zimmermanová. V okamţiku, kdy nabyla vědomí, byla Ilonka velmi dezorientovaná. Její pokoj byl tmavý a ona neviděla, kdo to s ní třese, pokud to vůbec bylo lidské stvoření. Kromě toho se cítila, jako by se ještě úplně nevrátila zpět do svého těla. Stále ještě kráčela podél Nilu ve stínu pyramid – a slunce bylo o tisíce let mladší neţ slunce, které znala ona. Instinktivně plácla ruku na své paţi. Teprve potom uslyšela Sandřin hlas. „Tos mlátila svoji mámu kaţdý ráno, kdyţ tě přišla vzbudit do školy?“ ptala se Sandra, kdyţ si její nepříliš pevná postava sedala zpět na postel. Neznělo to rozzlobeně – Sandra se nikdy nezlobila. „Moje matka mě nikdy budit nemusela,“ promluvila Ilonka a srdce jí tlouklo jako o závod. „Byla jsem vţdycky vzhůru dřív neţ ona. Kolik je?“ „Skoro půlnoc, čas na rock ‚n‘ roli.“ „Ne. Opravdu? Pane boţe, jak jsem mohla spát tak dlouho?“ Pak se jí vybavila její pusa plná pilulek. Posadila se a stáhla ze sebe deku. „Kde je Anya? Jak to, ţe mě nevzbudila?“ „Řekla ostatním, ţe tě nechtěla budit, kdyţ spíš tak tvrdě. Ale Kevin si myslel, ţe by ses zlobila, kdybys přišla o tu schůzku.“ Ilonka se usmála při pomyšlení, ţe si Kevin kvůli ní dělá starosti. Ale úsměv jí dlouho nevydrţel. Protáhla se a obrátila se ke světlu. Záře ji na chvíli oslepila. Pak seděla tváří v tvář Sandře Crossové. V Rotterhamu se stalo jiţ tradicí hodnotit lidi podle nemoci, kterou měli. Alespoň většina z nich to tak dělala a Ilonka nebyla ţádnou výjimkou, i kdyţ se snaţila se tomu vyhnout. Sandra měla 20

určitě Hodgkinovu nemoc, i kdyţ vypadala relativně dobře. Skutečně, Sandra byla nejbaculatějším pacientem v celém sídle, i přesto, ţe se nedalo říci, ţe má nadváhu. Pouze nebyla vychrtlá. Měla vlnité červeno-ţluté vlasy, které v příznivém světle zčervenaly úplně, ořechově hnědé oči, které se nikdy neměnily na zelené, pleť bez jediné pihy, kterou nikdy nezasáhlo slunce a ústa, která se vţdy snaţila rozšířit rtěnkou. Byla milá, ale jednoduchá a členkou Půlnočního klubu byla jen proto, ţe jí chtěla být. Ne díky nějakým báječným historkám, které by vyprávěla. Ve skutečnosti Sandra ještě nevyprávěla ani sebemenší příběh, ale ujistila všechny, ţe uţ na tom pracuje. Ilonka měla jisté pochybnosti, přestoţe jí nevadilo, ţe je Sandra v téhle partě. Stejně potřebovali alespoň pět lidí, aby měli pocit, ţe si povídají ve skupině. „Jak se cítíš?“ zeptala se Sandra. „Čím to, ţe se tady kaţdej ptá kaţdýho na to samý?“ Sandra se zasmála sama pro sebe. „Protoţe všichni vypadáme, jako bysme potřebovali, aby se na to někdo zeptal.“ „Ty ne.“ Ilonka se pokradmu podívala na Sandru. „Proč ne?“ „Ptáš se, jako kdybych odtud objevila tajnou cestu ven.“ Ilonka se zasněně usmála. „No, nebyla by to báječná historka? Jako ţe tady existovaly tajný dveře, který kdybys našla a prošla jimi, dostala by ses ven do normálního světa úplně v pořádku. Hej, proč nevyprávíš tenhle příběh?“ Sandra vypadala trochu bezmocně, coţ bylo pravděpodobně tím, jak se cítila. „Nemám tvoji představivost, Ilonko. To ty bys to měla udělat.“ „Ne myslím, ţe ty.“ Dala se do ní zima, a tak se natáhla pro šaty. Její okno bylo pootevřené; tak odtud ten chlad – noční vzduch se plíţil dovnitř jako dech z jiného světa. Měla by dát pozor, aby se nenastydla. Spustila nohy na podlahu a řekla: „Tak jdem. Nechci, aby začali bez nás.“ Hospic v Rotterhamu nabízela pravidelná poradenská setkání těm, kteří museli přijít, aby se smířili se svou nemocí. Tyto skupinky byly obvykle vedeny doktorem Whitem a ve skutečnosti znamenaly pouze příleţitost ulevit si, i kdyţ doktor White občas opravdu řekl něco uţitečného. Ilonka jich pár navštěvovala před tím, neţ vznikl 21

Půlnoční klub a vycítila, ţe mohou posílit ty, kteří nalézají útěchu ve společném zármutku. Ale myslela si, ţe nepatří do této kategorie, protoţe nechtěla, aby ostatní museli sdílet ještě její ţal. Přála si, aby všichni mohli vstát, vyjít dveřmi a zahrát si baseball, i kdyby to mělo znamenat, ţe musí sedět na lavičce. Alespoň tohle řekla doktoru Whiteovi, který s ní o tom nediskutoval. Ale Půlnoční klub byl jiný. Ten byl o ţivotě – občas extrémně násilném ţivotě, pravda – ne o smrti. Jak to začalo? Nikdo z nich to neví úplně přesně. Spence tvrdil, ţe to byl jeho nápad, ale Ilonka si myslela, ţe první, kdo s tím přišel, byl Kevin. A Kevin zase říkal, ţe ona byla duší toho všeho. Ať uţ to bylo jakkoliv, ten nápad fungoval okamţitě. Scházívali se ve studovně úderem dvanácté. Praskával tam oheň. Historky plynuly, oni se jimi nechali unášet a noc se zdála poněkud jasnější. Čtyři z nich uţ byli přátelé: Spence, Kevin, Anya a Ilonka. Sandra se s nimi jen tak vezla. Všichni se shodovali v tom, ţe do klubu se měl přibrat někdo jiný. Směšné na tom ale bylo to, ţe se nikdo jiný nepřihlásil. Moţná to mělo něco společného s pozdní hodinou jejich schůzek. Půlnoc přece byla smrtelně nemocným zakázaná. Kdyţ se o klubu doslechl doktor White, byl nadšený, s čímţ však počítali. Ale byl překvapen, kdyţ ho odmítli přijmout za člena. Překvapen, ale ne uraţen. Věděl, ţe nejlepší terapie jsou ty, které si pro sebe sami vymyslí. Nabídl jim studovnu, nejlepší místnost v domě, spoustu dřeva na topení a popřál jim, aby se jim to líbilo. Ilonka se Sandrou spěchaly ke studovně. Kdyţ vešly dovnitř, Spence zrovna přikládal další poleno do i tak jiţ dost rozhořelého ohně. Stěny byly obloţeny dřevem – ořechem – a místnost nasákla jeho vůní a vůní starých knih. Mnoho polic bylo přecpáno svazky, které snad byly přivezeny prvními osadníky Ameriky. Ilonka tu jednou našla dvě století starý francouzský pornografický román. Ţe se jedná o pornografickou knihu, jí prozradil Spence, který šel náhodou okolo, a který uměl francouzsky. Uprostřed studovny byl krb, starověká cihlová věc, o které často ţertovali, ţe je dost velká na to, aby v ní všichni měli kremaci. Přestoţe místnost byla vybavena jednoduchými ţidlemi a dokonce i několika lehátky, rozhodli, ţe se budou scházet u těţkého 22

mahagonového stolu uprostřed místnosti. Sem postavili kaţdou noc stříbrné svícny vypůjčené z vitríny v jiném pokoji, do nich dali dlouhé bílé svíčky, které hořely jako posvátné ohně ve středověkém kostele. Ilonka se posadila mezi Kevina a Spenceho, naproti Anye a Sandře. Anya seděla ve svém kolečkovém křesle jako obvykle, přikrytá velkým modrým šátkem. Napětí v jejím obličeji prozrazovalo skutečnost, ţe má velké bolesti. Kevin byl také zahalený do přikrývky. Od odpoledne se vůbec nezměnil, snad kromě toho, ţe si odloţil kabát a boty. Stále byl smrtelně bledý. Ale nemělo smysl jít za doktorem Whitem a ţádat ho o transfúzi, protoţe léčení tu bylo proti pravidlům. Tady poskytovali pouze utišující prostředky. Ilonka sama měla bolesti, ale menší neţ během odpoledne. Obávala se, ţe Tylenol stále ještě působí. Přesto se musela úplně probudit. „Promiňte, ţe jdu pozdě,“ řekla. „Slyšeli jsme, ţe máš rande,“ rýpl si Spence. Ilonka se při tom pomyšlení usmála. Nikdy ve svém ţivotě neměla ţádné rande. Nemoc ji zasáhla, kdyţ jí bylo patnáct, šest měsíců poté, co jí zemřela matka, a od té doby putovala z nemocnice do nemocnice. Byla nejmladší v celé partě. Za čtyři týdny oslaví osmnácté narozeniny. Devatenáctiletý Spence byl nejstarší a všem ostatním bylo osmnáct. „Jo, nemohla jsem se ho zbavit,“ odpověděla. „Ale nevěděla jsem, jestli mne chce pro mé tělo nebo moje drogy.“ „Kdyţ uţ o tom mluvíme,“ přidala se Anya, „má někdo z vás něco u sebe? Není mi zrovna do zpěvu.“ „Můţeš si říct noční sestře,“ řekla Sandra. „Chci něco teď,“ odsekla Anya. „Spenci?“ „Mám morfium.“ Sáhl si do kapsi a vytáhl pár bílých jednogramových tabletek. Spence měl vţdy u sebe tyhle utišující léky, i kdyţ bůhvíkde je bral, protoţe sestry si hlídaly jejich příděl. Poslal prášky Anye, která je zapila sklenicí vody. Sandra nasadila výraz nesouhlasu, ale Anya ji ignorovala. Ostatní se nepřidali k nikomu. „Tak začnem,“ řekla Anya. Všichni, kromě ní si stoupli, kaţdý s kaţdým se objal a řekl: 23

„Patřím tobě.“ To byl rituál, který zavedla Ilonka na jejich první schůzce. Jen tak ji to napadlo – nebo spíš, jak si teď myslela, jí to bylo vnuknuto. To, ţe se všichni navzájem zdravili tímto způsobem, vyvolávalo dramatický efekt. Ať uţ se cítili jakkoliv izolovaně, jakmile vstoupili do této místnosti, předtím neţ začali se svými historkami, všichni tvořili jednu rodinu. Zdálo se, ţe dokonce i tvrdohlavá Anya měla radost z kaţdého, kdo k ní přistoupil a objal ji v jejím křesle. Kevina objala Ilonka obzvlášť pevně a dokonce ho políbila na tvář. Taky si to teď mohla odpustit. „Patřím tobě,“ zašeptala mu do ucha. Byl v jejích rukou tak hubený. „Vţdycky budu patřit tobě, Ilonko,“ řekl procítěně, coţ ji překvapilo. Na oplátku ji políbil na čelo. Ten polibek pro ni znamenal mnoho, snad i více neţ zbytek ţivota. Byla to smůla, ţe jeho rty byly tak popraskané. To od morfia, které mu vysoušelo i hrdlo. Kdyţ mluvil, jeho hlas zněl vţdy suše. Usmála se. „To myslíš váţně?“ Jeho hnědé oči byly laskavé. „Samozřejmě. Máš pro dnešní večer dobrý příběh?“ „Ten nejlepší. A co ty?“ „Ten tvůj bude muset být moc dobrej, aby předčil můj,“ pokračoval. Vrátili se na svá místa a obrátili se ke Spencovi. Ani se neptali, jestli chce začínat, protoţe začínal vţdycky. A bylo lepší mít hned na začátku za sebou to násilí, i kdyţ Anyiny osudové horory nebyly právě tím nejlepším na konec. Ilonka se rozhodla, ţe se pokusí, aby Anya byla druhá. Spence si usrkl čaje, který si přinesl sebou. Byl na scéně jako doma a Ilonka si přála, aby býval dostal šanci stát se hercem, coţ studoval před tím, neţ mu mozkový nádor zasadil tu ránu. Zrovna tak jako Kevin, byl Spence mladý talentovaný muţ. Spence poloţil čaj a odkašlal si. „Tenhle příběh se jmenuje ‚Eddie si vyrazil ven‘,“ začal Spence. „Odehrává se v Paříţi.“ Kevin okamţitě zaúpěl. „Co se děje?“ zeptal se Spence. „Můj příběh začíná v Paříţi,“ odpověděl Kevin. „Strč ten svůj někam jinam.“ 24

„Nemůţu. Potřebuju Eiffelovku. Ty si to přemísti.“ „Já potřebuju Louvre,“ řekl Kevin. „To nevadí,“ vloţila se do toho Ilonka. „Jsme jediný, kdo ty historky uslyší, a mně pro jednou nevadí, jestli se oba příběhy odehrávají v Paříţi. Miluju Paříţ. Moje matka tam jela předtím, neţ odešla do Ameriky. Lidi tam jsou hrubí, ale Paříţ je to nejromantičtější místo na světě.“ Kevin na ni překvapeně pohlédl. „Nevěděl jsem, ţes někdy byla v Paříţi.“ Nevadilo jí, ţe na ni tak zírá. „To sis nevšimnul mezinárodního nádechu v mým charakteru?“ „Hej, kaţdej vidí, ţe jseš zcestovalá, Ilonko,“ pronesl Spence. „Ale jsme objektivní v tyhle otázce? Dvě vyprávění v jednu noc se odehrávají v Paříţi?“ „Svůj příběh budu vyprávět déle neţ jednu noc,“ řekl Kevin. „Prima,“ řekl Spence s přehnanou trpělivostí. „Zítra v noci nebudu mít příběh o Paříţi. Teď mě nechte začít, neţ mi do toho zase někdo skočí.“ Spence si znovu usrkl čaje a pak začal. „V Paříţi byl jeden americký turista, který se jmenoval Edward Maloney, nebo krátce Eddie. Bylo mu asi čtyřicet a byl to veterán z Vietnamu. Obličej měl ošklivě znetvořený od napalmu. Kdyţ se ztratili v dţungli, jeho kamarádi, smrtelně ranění, padli v jeho blízkosti. Kvůli svému zohyzděnému vzhledu měl vţdy problém sehnat nějakou holku, snad jen kdyţ jim zaplatil. Ale ani prostitutky s ním nešly rády do postele, protoţe bylo těţké předstírat potěšení, kdyţ na ně shora zírala nějaká obluda.“ „Sakra, to je start,“ mumlala si pro sebe Anya. Spence se zasmál a pokračoval. „Eddie byl v Paříţi, aby si to vše trochu vynahradil. Většina z vás to moţná neví, ale Francouzi byli ve Vietnamu ještě dřív neţ Američani, a tak si Eddie myslel, ţe to byli Francouzi, kdo začal tu válku, a ţe jsou tudíţ příčinou jeho neštěstí. A navíc, jak uţ se zmínila Ilonka, všichni ve městě k němu byli hrubí uţ ode dne, kdy dorazil. Prostě si myslel, ţe jen vrátí všechno tam, kde jsou za to zodpovědní. Tu noc, kdy se s Eddiem setkáváme, si plánuje, ţe vyjde nahoru na Eiffelovu věţ s párem pušek s teleskopy 25

a bude likvidovat lidi, jednoho po druhém. Víte, on si myslel, ţe bude moct střílet na lidi docela dlouho, neţ policie objeví, odkud ty výstřely vycházejí. Jeho pušky měly tlumiče, dalekohledy a jejich dosah byl něco přes míli.“ „Ostřelovací pušky nikdy nemaj tlumiče,“ ozvala se Anya. „A navíc, nemůţeš střílet s přesností na jednu míli.“ „Prosím tě, vím toho o zbraních víc neţ ty. Nech mě pokračovat. Eddie nechtěl tenhle zločin spáchat sám. Má starou přítelkyni ze střední školy, která ţije v současné době v Paříţi. A to je další důvod, proč si pro toto velké ‚vyúčtování‘ se světem zvolil právě Paříţ. Jmenuje se Linda a opustila ho kvůli jednomu fotbalistovi, kdyţ byl v armádě. Je tomu uţ dvacet let, ale on ji vystopoval a rozhodl se, ţe má být po jeho boku, aţ začne střílet. Také má naplánováno, ţe ji pouţije jako rukojmí, aţ policie nakonec přece jen objeví, odkud kulky vycházejí. Po půlnoci jde do jejího domu. Má také pistoli s tlumičem. Všechno tohle zboţí koupil v Paříţi na černém trhu, kde, jak asi uhodnete, si arabští a izraelští prodejci zbraní vytvořily pracovní prostor. Linda ţije na hromádce s jedním chlapíkem z Kolumbie, ale pro Eddieho není ţádný problém ho zlikvidovat.“ „Počkej,“ přerušila ho Anya. „Jak se dostal do domu?“ „Nikdo v Paříţi nezavírá dveře,“ řekl Spence. „Ale zavírá,“ oponovala Ilonka. Spence pokrčil rameny. „Dobrá tedy, vlezl dovnitř oknem. Eddie je docela slušný horolezec uţ od mládí. Zkrátka a dobře, odpráskl Lindina přítele, zatímco spal, klekl si jí na hrudník a pistol jí přimáčkl k hlavě. Pak jí pohrozil, ‚Zkus si křiknout, zlato, a bude to to poslední, co ve svým ţivotě uslyšíš.‘ Linda ho poznala, protoţe ho uţ jednou po válce viděla. Pochopila, ţe má být zticha. Eddie jí řekl, aby se oblékla a pak ji vedl ven k autu. Eiffelovka je určitě ta nejslavnější pamětihodnost v Paříţi. Ale v noci, kdyţ je zavřeno, se její zabezpečení ani zdaleka nedá srovnat s bezpečnostními systémy Louvru nebo jiných slavných muzeí. Je to tak, vy prostě nemůţete ukrást věţ. Nemůţete jí nijak zvlášť ublíţit, pokud byste neměli několik bedýnek dynamitu. Přece jen tu ale nějaká bezpečnostní sluţba je a Eddie ji musel zlikvidovat, aby 26

nespustila poplach dříve, neţ se dostane na vrcholek té sakramentské věţe. V jednom ohledu byl ale spokojený. Mohl pracovat s hlídkami v kaţdém patře zvlášť. Při návštěvě věţe začnete samozřejmě dole, pak postupujete několik set stop nahoru do druhého patra. Potom dalších pár set stop do třetího patra. Konečně vlezete do výtahu, který vás vyveze přímo na vrcholek věţe. Kdyţ Eddie zaparkoval a šel směrem ke vchodu do spodního patra, měl uţ Lindu s sebou.“ „Můţem tě přerušit, kdyţ si budem myslet, ţe něco není hodnověrné?“ zeptala se Anya. „Ne,“ opáčil Spence uraţeně. „Zrovna ty, která vyprávíš historky o démonech a čarodějnicích. Jak moc jsou oni hodnověrný? A kromě toho všechno, co říkám, je teoreticky moţný. Byl jsem na tý věţi. Znám chlápky, jako je Eddie. Je to nevyzpytatelná postava, která to má léta naplánovaný. Nechte mě uţ pokračovat. Jednou rukou táhl Lindu a ve druhé drţel svoji pistoli s tlumičem. Donutil Lindu, aby nesla kufřík, ve kterém byly pušky. Byly dost těţké, ale Eddie jí pohrozil, ţe kdyţ nebude spolupracovat, vpálí jí kulku do mozku. Chtěla křičet, bylo tam pár lidí okolo, ale nakonec se rozhodla počkat na lepší příleţitost. U vchodu postávali dva hlídači a popíjeli kávu. Eddie nezaváhal a oba je střelil do hrudníku. Rychle ještě odklidil jejich těla. Pak strčil Lindu do výtahu, který jede do druhého a třetího podlaţí. Obsluhuje se ručně, a kdyţ se rozjeli, cítil se Eddie moc dobře. Konečně stál tváří v tvář nebezpečí. Ve druhém poschodí vylezli ven a Linda nechala kufřík s puškami uvnitř. Nemusel se tam zastavovat, mohl jet aţ do třetího patra. Ale chtěl vyřídit všechny hlídky. Ve druhém patře byli jen dva stráţní. Eddie je v okamţiku zabil.“ „Jak to, ţe Linda ještě nezačala křičet?“ chtěla vědět Anya. „Má strach, ţe ji zabije,“ odpověděl jí Spence. „To uţ jsem vysvětlil. Přestaň mě přerušovat a já nebudu potom přerušovat tebe. Eddie vyjel do třetího patra, kde se opakovalo to samé: dva odstranění hlídači. Pak přemístil Lindu a kufřík k hlavnímu výtahu a byl na cestě k vrcholku. Tady začaly problémy. Byl tu jen jeden stráţný, ale ten byl ve střehu, protoţe se mu nikdo neozval, kdyţ se snaţil spojit s ostatními 27

kolegy v jiných patrech. Kdyţ Eddie vystoupil z výtahu, nařídil mu, aby se zastavil. Byl od něho pouhých dvacet stop. Eddie došel k závěru, ţe ho ten hlídač chce zastavit – neuměl totiţ francouzsky. Zastavil se na chviličku, pak ale skočil do výtahu, vytáhl Lindu ven a drţel ji před sebou. Přiloţil pistoli k její hlavě a řekl, ‚Zabiju ji.‘ Ale ten hlídač neuměl anglicky. Kromě toho nechtěl poloţit svůj ţivot za záchranu někoho, kdo byl zcela jistě Američankou. Zamířil a vystřelil. Kulka zasáhla Lindu vlevo nad pasem a proletěla jejím tělem ven. Eddieho poranila v témţe místě, pouze trochu níţ. Kulka ztratila tím prvním nárazem do Lindy rychlost a zůstala trčet v Eddieho boku. Oba byli váţně zraněni, i kdyţ ne zas tak moc, aby někdo z nich zemřel, alespoň ne okamţitě. Eddie vypálil zpět a trefil hlídače do pravého oka. Ten se mrtvý svalil na zem. Eddie měl Eiffelovku pro sebe. Ale krvácel. Oba krváceli – a to dost. Na vrcholku Eiffelovky je jak vnitřní, tak venkovní vyhlídka. Tam nahoře vţdycky fouká vítr – dokonce i v létě je studený. Dveře dovnitř byly zavřené a Eddie se ani neobtěţoval vzít mrtvému hlídači klíč, aby je otevřel. Zrovna tak se neobtěţoval obvázat Lindu, která krvácela tak silně, ţe zůstala leţet na jednom místě. Ale ne zase tak silně, aby ji to umlčelo. Ne ţe by Linda byla nějak zvlášť upovídaná. Po celou tu dobu, od chvíle, co oddělal jejího přítele, si ještě pořádně nepopovídali.“ „Jo,“ postěţovala si Anya. „Přivítala bych nějakou výměnu názorů mezi nimi, neţ je policie odstřelí.“ „Jak víš, ţe to má skončit takhle?“ zeptal se Spence. „U tebe se to dá předvídat,“ řekla Anya. Spence si zamnul ruce a dal se do toho. „Poskytnu ti tedy jakousi mezihru. Zatímco Eddie nabíjel pušky, posmíval se jí, jak zlikvidoval jejího přítele, ale Linda mu smích jen oplácela! ‚Jen se směj,‘ říkala. ‚Snaţím se zbavit toho kreténa uţ celejch šest měsíců. Udělals mně prostě velkou laskavost.‘ No, Eddieho to překvapilo, ale pak v tom vycítil nádech humoru a smál se spolu s ní. Linda tam seděla v narůstající kaluţi krve a řekla mu, ţe je se svým napůl popáleným obličejem strašně ošklivý.“ „Počkej vteřinku,“ přerušila ho Anya. „Myslela jsem, ţe se ho 28

bála.“ „Ale jo,“ řekl Spence zdvořile. „Ale ztratila uţ spoustu krve a je jí mdlo, jako by byla opilá. Kromě toho si uvědomuje, ţe v současné chvíli je na tom asi tak jako mrtvola, a tak by snad mohla dostat ještě nějaký nápad, neţ ji zabije.“ Anya spokojeně přikývla. „Asi bych udělala to samý. Dotkla se Eddieho její uráţka?“ „Jo, ale měl spoustu práce. Měl pušky s infračerveným zaměřovačem a přístroji pro vidění v noci, takţe viděl jako ve dne. Nejdřív se pozorně podíval za Seinu aţ k Champs-Elysées, kam chodí všichni turisté nakupovat a civět na Vítězný oblouk. Potloukalo se tam několik lidí, přestoţe uţ byly dvě ráno. Eddie zamířil teleskopický objektiv na jednoho starého pána.“ Anya zaprotestovala: „Proč zrovna starýho pána?“ „Byla bys, prosím tě, uţ zticha?“ vyjel na ni Spence. „Eddie si můţe zabít, koho chce. Zamířil a zmáčkl kohoutek. Tlumič se postaral o velkou část hluku a zbytek odvál vítr. O téměř jednu míli dál se muţ skácel k zemi. Pár lidí se seběhlo, aby viděli, co se děje. Viděli krev, ránu po kulce a rozhlíţeli se poplašeně kolem. Eddie se usmíval – cítil se skvěle, tak jako by byl zpátky ve Vietnamu. Och, zapomněl jsem vám říct, ţe Eddie miloval svou sluţbu v armádě, dokud mu tam neosmahli obličej. Pro něj byl Vietnam něco jako Disneyland. Zpoza něho se Linda zeptala, jestli někoho trefil. Řekl, ‚Jo, jeden dole, dalších sto na řadě.‘ Linda mu nadávala. Byla podivínská, ale nebyla vrah. Cítila se celkem šťastně, kdyţ to koupil její přítel, ale to neznamená, ţe chtěla vidět spoustu nevinných, jak jdou k zemi. Pokusila se zpomalit to jeho hromadné vraţdění tím, ţe se ho vyptávala, co dělal od té doby, kdy spolu mluvili naposledy. Pravděpodobně i Eddie jí chtěl podrobně popsat svůj ţivotní příběh. Koneckonců, byla to ona, kdo mu utekl s jiným chlápkem a on z toho zcvoknul. Přestal na ni mluvit, i přesto, ţe tam nebyl nikdo jiný, s kým by si popovídal. Pohyboval se dále po vrcholku věţe a odstřeloval lidi v různých čtvrtích města. Pod sebou viděl policajty a sanitky, jak za houkání sirén míří ke kaţdé z jeho obětí. Myslel si, ţe nemají ani 29

páru o tom, odkud kulky přilétají. Vyprávěl Lindě, jak nemohl sehnat práci, kdyţ se vrátil domů, jak musel brát drogy, aby potlačil bolest ve svém obličeji a začal na nich být závislý, a jak musel krást, aby na tenhle zlozvyk měl. Linda s ním kupodivu sympatizovala.“ „To ne!“ přerušila ho Anya. Spence se ušklíbl a zeptal se: „Tos u mě nečekala, ţe?“ „Je jednoduchý být nepředvídatelný, kdyţ přeskakuješ z jednoho na druhý,“ opáčila Anya. „Všechno to do sebe perfektně zapadá,“ pokračoval Spence. „Nechte mě to dokončit. Eddie zabil moţná třicet lidí, nebo je alespoň těţce zranil, kdyţ Linda vyrukovala s tou bombou. Oznámila mu, ţe těsně před tím, neţ odešel do války, ji přivedl do jiného stavu. Měla dítě, dcerku. Eddie nad tou zprávou málem spadnul z věţe. Chtěl vědět, kde to děvče je, jak se jmenuje, a proč mu o ní neřekla, kdyţ se vrátil domů. Linda se mu akorát smála. Řekla: ‚Podívej se na sebe! Co bys to byl za tátu?‘ Eddie – to musíme přiznat – smysl toho všeho postřehl. Ale chtěl stále vědět všechno o své dceři. Odloţil pušky, vytáhl pistoli a přiloţil ji Lindě ke spánku. Pro Lindu bylo celkem jednoduché dělat si z něj legraci, kdyţ byl zaneprázdněn střílením po ostatních, ale kdyţ měla ústí zbraně přitisknuté k hlavě, vyděsilo ji to. Eddie řekl: ‚Řekni mi to, nebo tě hned teď oddělám.‘ A tak mu Linda vyprávěla o Janice. Bylo jí dvacet, přirozeně, a bydlela v Paříţi. Vlastně spala ve vedlejší místnosti, kdyţ Eddie vrazil do jejich domu. To byl jeden z důvodů, proč Linda šla s Eddiem tak potichu. Aby se Janice nevzbudila a nebyla zabita. Pro Eddieho to byla pekelná noc. V jeden jediný den se rozhodl, ţe svět pozná, jak moc ho nenávidí, a zjistil, ţe má dceru. Linda mu vysvětlila, ţe řekla Janice, ţe její otec zemřel ve Vietnamu jako velký hrdina. Eddie nepřestával nevěřícně kroutit hlavou. Konečně spustil zbraň a řekl, ţe musí svoji dceru vidět, neţ si pro něho přijdou. Linda mu ale řekla, ‚Ne, dokud neodhodíš všechny svoje zbraně.‘ Eddie to nechtěl udělat. Měl ještě naplánované velké střetnutí s policií, neţ opustí tenhle svět. Kromě toho věděl, ţe nebude potřebovat Lindu k tomu, aby našel Janice, protoţe uţ v jejím domě 30

byl. Kdyţ to Lindě naznačil, rozesmála se. ‚Janice chodí do práce opravdu brzy,‘ řekla Linda. ‚Aţ se tam dostaneš, bude uţ pryč. Pouze já tě k ní můţu dovést.‘ Eddie zvaţoval, co říká. Uvědomil si, ţe nebude na svobodě tak dlouho, aby počkal na Janice, aţ přijde domů z práce. Najednou ho mnohem více neţ zabíjení zajímalo poznat svoji dceru. Zvedl své dvě pušky a pistoli a zahodil je. ‚Pojďme za ní,‘ řekl Lindě. Po celou tu dobu oba krváceli a byli zesláblí. Taky francouzská policie nebyla tak hloupá, jak si Eddie myslel. Došli k závěru, ţe vrah terorizující Paříţ musí být nahoře na Eiffelovce. Zrovna kdyţ se Eddie a Linda rozhodli odejít, přiletěly tři policejní helikoptéry. V tutéţ chvíli zahlédl náš šťastný pár tucet uniformovaných muţů přicházejících po schodech nahoru. Výtah nebyl jedinou cestou na vrcholek. Kdyţ to Eddie uviděl, praštil rukama do zábradlí. Očekával, ţe bude chycen, ale doufal, ţe s sebou vezme spoustu policajtů. A teď neměl nic, čím by na ně střílel. Ale nahoře na věţi byla ještě jiná zbraň, ta, která je oba zranila. Zbraň mrtvého stráţného. Linda na to nezapomněla. Šla pro ni, kdyţ Eddie bušil do zábradlí a teď byla na řadě ona, aby přiloţila ocelové ústí hlavně k jeho spánku. ‚Dělej, co říkám nebo tě odprásknu.‘ Linda uţ viděla, jak dorazily helikoptéry. Policajti z nich vykřikovali příkazy a ona na ně zamávala. Jejich rozkazy však samozřejmě byly ve francouzštině a Linda jim nerozuměla, protoţe její francouzština dobrá nebyla. Kdyţ mávala na policisty, Eddie od ní začal couvat zpět. Silný kuţel světla prolít po vrchu věţe a osvítil Lindu, jak se ohání se zbraní a zakrváceného Eddieho, který od ní vyděšeně ustupoval. Co si mohli myslet? Zahájili palbu a doslova ji rozstříleli.“ „Ne!“ vykřikla Anya. „Neříkej mi, ţe se z toho Eddie dostal?“ „Samozřejmě skončil ve vězení a byl podroben výslechu. Ale protoţe to nebyl on, kdo drţel zbraň, kdyţ se policie objevila, domnívali se, ţe tím odstřelovačem byla Linda. Fakt, ţe Eddie byl raněn, jenom podpořil tuto teorii. Nechali Eddieho jít. Vrátil se do Ameriky se svou dcerou Janice, která ho zboţňovala, protoţe ho měla za velkého válečného hrdinu.“ „A ţili šťastně aţ do smrti?“ zabručela Anya. 31

Spence pokrčil rameny. „V opravdovém ţivotě se to nikdy nestává.“ „Jako by tvůj příběh byl skutečnej,“ řekla Anya ostře. Pak se ale usmála. „Líbilo se mi to. Líbil se mi Eddie. Byl opravdu nemocnej, jako některý lidi, který znám odtud.“ „Myslím, ţe představa šílence, který střílí lidi seshora z Eiffelovky – a nikdo přitom neví, ţe je tam nahoře – byla strašidelná,“ ozvala se Ilonka. Nicméně v tom příběhu bylo mnoho věcí, které pokládala za sporné, jako například náhlé objevení dcery. Dala si dohromady, ţe ji sem Spence zařadil aţ během vyprávění. To ale neřekla, protoţe nikdy nekritizovala historky jiných. Nechtěla, aby oni kritizovali její. I krása Spencova příběhu spočívala v jeho spontánnosti. Celou dobu byl mírně mimo kontrolu. „Myslela jsem, ţe to byl jistý druh násilí,“ řekla Sandra. „Co myslíš tím jistý druh?“ zeptal se Spence, ale neurazil se. „Bylo to naprosto extrémní násilí. Mám rád násilí. Celá příroda je násilnická. I zvířata se neustále zabíjejí mezi sebou.“ „My nejsme zvířata,“ podotkla Sandra. „Já jsem,“ řekl Spence. Kevin se do toho vloţil: „Mně se to moc líbilo. Úplně šílený vyprávění. Má to svý místo. Kdo je na řadě?“ „Proč nevyprávíš teď ty, Anyo?“ navrhla Ilonka. „Myslím, ţe je na řadě Sandra,“ řekla Anya. Sandra se začervenala. „Mám dneska večer poslechovou náladu.“ „Ach, jen začni mluvit a něco tě napadne,“ povzbuzoval ji Spence. „Mluv o teroristickým útoku. Nebo vyprávěj o tom, ţe se znovu objevil mor.“ „Jestli Sandra nemá ţádný příběh, to nevadí,“ rozhodl Kevin. „Anyo, tak začni ty. Chci být poslední a vím, ţe Ilonka chce jít přede mnou, aby za ní následovalo ještě něco tvrdšího.“ Anya přikývla a trochu více se uvolnila. Drogy si razily cestičku jejím krevním oběhem. Usrkla vody a začala. „Tahle povídka se jmenuje ‚Ďábel a Dana‘. Dana bydlela ve Wasteville, malém městě ve státu Washington, kde kaţdý ztrácel čas tím, ţe chodil do práce nebo do školy. Dana byla nádherná blondýnka, ale měla přísné vychování, a tak si myslela, ţe skoro vše, 32

co děvče dělá jen pro své pobavení, je hřích. I její rodiče byli tak konzervativní. Byli jako jednoocí ptáci, kteří se navţdy plácají ve stejných kruzích. Ale Danu napadala neustále jedna chlípná myšlenka. Chtěla si vyrazit s chlapci. Touţila po sexu, drogách a rock’n’rollu. Modlila se k Bohu, aby ji zbavil těchto nízkých tuţeb, ale zároveň se modlila, aby byly naplněny. Co měl asi Bůh dělat s takovouto prosebnicí? Místo toho ji navštívil ďábel. Vešel, právě kdyţ klečela v nohách své postele, neţ se uloţila ke spánku. Znáte čerta, umí vypadat docela sexy, kdyţ se mu zachce, a této noci se vtělil do postavy Jimmyho Deana. Měl těsné modré dţíny, černou koţenou bundu a vysoké boty. Jeho vlasy byly mokré a kouřil cigaretu. Dana se na něj podívala a zamrkala. Nikdy předtím ţádné vidiny neměla. ‚Neboj se,‘ řekl jí ďábel. ‚Já nekoušu.‘ Ukázal na její postel. ‚Můţu se posadit? Chci si popovídat.‘ Dana přikývla a sedla si na postel za něho. Jasně, ţe chtěla vědět, kdo to je, a on jí to řekl. ‚Jsem ďábel. Ale neměj strach, nejsem tak strašný, jak lidé tvrdí.‘ Dana nevěděla, jestli mluví váţně nebo ne, ale nedohadovala se s ním, hlavně proto, ţe se jí zdál strašně roztomilý. Dana se narodila, kdyţ uţ byl James Dean mrtev a neuvědomila si, ţe hovoří s jeho napodobeninou. Řekla jen, ‚Co tě sem přivádí?‘ Ďábel popotáhl z cigarety a řekl, ţe jí přišel něco nabídnout. ‚Chceš být prostitutkou,‘ řekl. ‚A chceš být poctivá. Jsi jako dva lidé v jednom těle, a to nefunguje. Já ti můţu s tvým problémem pomoci. Můţu vytvořit tvoji dvojnici, perfektní dvojnici. A ty můţeš najednou být ve dvou tělech. Můţeš proţít všechno, co proţije tvá dvojnice, ať uţ to je sex, drogy nebo rock’n’roll. Můţeš tohle všechno dělat, dokonce zatímco se budeš v kostele modlit.‘ ‚Jak to, ţe mě můţeš vytvořit ještě jednou?‘ zeptala se Dana. ‚Jsem ďábel,‘ vysvětloval. ‚Můţu dělat, co se mi zlíbí.‘ ‚Opravdu?‘ optala se Dana. Teprve teď si ho začala skutečně všímat. Všimla si, ţe ať potahuje z cigarety sebevíc, neubývají. ‚Neříkám to proto, abych tě přesvědčil,‘ ozval se ďábel. ‚Ale kdyţ budeš souhlasit s mým celkem výhodným návrhem, uvěříš tomu. Tak co tomu říkáš?‘ Teprve teď pojala Dana podezření. Protoţe, jestli to byl ďábel, 33

proč by jí pomáhal? ‚A co za to chceš?‘ zeptala se. Ďábel se usmál, coţ na ţeny působilo vţdy skvěle. ‚Nic.‘ ‚Nic? Nestojíš o moji duši?‘ Ďábel mávl rukou. ‚Ne. Nepotřebuju získávat duše. To je propaganda, kterou vás cpou vaši duchovní. Spousta duší se ke mně dostane, aniţ bych hnul prstem. Jsem tady, abych ti učinil nabídku bez jakýchkoliv podmínek. Jediná věc, kterou po tobě chci, je, abys, pokud se mnou uzavřeš tuhle dohodu, vydrţela nejméně jeden rok.‘ Danu to zaujalo. ‚A můţu prodlouţit dobu, po kterou budu mít tu dvojnici, o další rok, pokud budu chtít?‘ ‚Ano. Na konci prvního roku, pokud budeš spokojena, můţete být i trojčata.‘ Jeho nabídka zněla Daně dobře. Uţ počítala s tím, ţe by odjela na jih do L. A., uţívala by si tam všeho, čeho by se jí zachtělo, zatímco její dvojče by se potloukalo ve Wastevillu a dělalo všechno, co matka a otec chtějí, aby dělala. Ale byla tu jedna věc, která ji trápila. ‚Nebudu v tom mít zmatek, kdyţ budu vlastně ve dvou tělech současně?‘ optala se. ‚I teď máš v sobě dvoje smýšlení. Zvykneš si na to.‘ Nabídl jí svoji prázdnou ruku, která byla rozdělena jednoduchou čarou. ‚Dohodnem se, Dano?‘ ‚Nepotřebuješ ani kapku mé krve nebo něco takového?‘ ‚Ne. Mám tolik krve, kolik potřebuju. Bude stačit, kdyţ si potřeseme rukou.‘ Dana mu podala ruku. Ďábel se usmál a upustil cigaretu na podlahu, coţ Danu otrávilo, protoţe byla čistá. Pak se postavil, vyfoukl z plic poslední kouř a hle, ten houstl a modeloval se do přesné Daniny podoby. V tu chvíli měla Dana pocit, jako by byla na dvou místech současně, coţ taky byla. Ten dojem byl dezorientující, ale příjemný. Její dvojče na ni zíralo a ona zírala na ně, protoţe byla v obou tělech najednou. Ďábel stál mezi nimi a otáčel se od jedné ke druhé. ‚Pamatuj si, co jsem řekl,‘ podotkl ďábel. ‚Musíš být dvěma lidmi alespoň jeden rok.‘ ‚Proč to kladeš jako podmínku?‘ zeptaly se obě Dany současně. Místo odpovědi se ďábel jen zlomyslně usmál a zmizel. 34

Teď byste si mohli myslet, to se ví, ţe si obě Dany pořádně pokecaly. Ale pravdou zůstává, ţe neexistovalo nic, co by probraly, protoţe by to bylo jako mluvit sám se sebou. Přesto se ale hned pohádaly. Dvojče – říkejme jí Dana Dvě – se chystalo odejít z domu. Měla úplně stejný nápad jako Dana předtím, jet do L. A. na nějakou těţkou pařbu. Ta opravdová Dana chtěla, aby její dvojnice zůstala, protoţe do L. A. chtěla jet ona sama. Pár minut o to bojovaly, ale pak si uvědomily, ţe to je hádka, kterou nemůţe vyhrát ani jedna z nich. A kromě toho, bylo to jedno, protoţe přestoţe byly dvě, kaţdá z nich mohla cítit přesně to, co cítila ta druhá. Takţe nakonec nechala opravdová Dana své dvojče odjet. Dana měla strach, ţe by si rodiče mohli všimnout něčeho podivného ve spojení se zjevením ďábla, ale ve skutečnosti ani ona nezaznamenala jediný rozdíl. Příštího dne se Dana vzbudila brzy, ve stejnou dobu jako Dana Dvě. To byla jedna věc, kterou ona, vlastně ony, zaznamenaly okamţitě. Obě Dany musely ve stejnou dobu vstávat a ve stejnou dobu chodit do postele, protoţe ta druhá by tu první udrţovala vzhůru. To jí lezlo na nervy, ale uvědomila si, ţe to stojí za všechny ty poţitky, které v zastoupení těla svého dvojčete proţije. V okamţiku, kdyţ se Dana Dvě probudila, byla v autobuse do L. A., Dana jí dala, nebo spíš – Dana Dvě si vzala všechny jej í peníze. To vlastně vyjde nastejno. Dana šla do školy a proţila úmorný den, protoţe autobus, kterým jela její dvojnice nebyl moc pohodlný a cesta z Washingtonu do L. A. trvala dlouho. Strávila celý den tím, ţe si přála, aby mohla nějak zablokovat to, co proţívá její dvojče. Uvědomila si ale, ţe se vše zlepší, aţ se její dvojče usadí. Dana si šla toho večera lehnout brzy, protoţe její dvojče bylo úplně vyčerpané. Následující den uţ byl lepší. Dana Dvě byla konečně v L. A. a v malých bikinkách se opalovala venku na pláţi. Opravdová Dana, která seděla ve třídě, cítila sluneční teplo na svých nohách a hrudníku a zrníčka písku pod zadkem. Nevím, jestli jsem se zmínila o tom, ţe Daně bylo osmnáct a snil o ní kaţdý kluk od nich ze školy. Byla to blondýnka s modrýma očima a měla poprsí, které by mohlo být dílem plastických chirurgů, kdyby se tak ţivě nevinilo. Daně Dvě netrvalo dlouho, neţ zachytila pohled záchranáře. Začali si povídat a 35

Dana Dvě měla z ničeho nic své první rande. Ta opravdová Dana si nikdy nevyšla s muţským. Její rodiče by jí to nedovolili. Ti se v tu chvíli za ní dívali na televizi na Disneyův film o divokých zvířatech, která se snaţí přeţít zimu, kdyţ plavčík vzal Danu Dvě k sobě na drink. Uţ spolu povečeřeli a vypili trochu vína. Dovedete si asi představit, jak těţké bylo pro naši Danu zachovat klid, kdyţ tam seděla se svými rodiči. Obzvláště, kdyţ plavčík začal Danu Dvě líbat opravdu dlouze a hluboce a dotýkat se jejích prsou. Dana poţádala otce, aby ji omluvil, ale on zavrtěl hlavou. Byl proslulý tím, ţe jeho rodina dělá vše společně. Takţe Dana ztratila své panenství v místnosti, ve které si zrovna povídala s matkou a otcem. Ráda bych řekla, ţe se udrţela a nevykřikla, kdyţ poprvé dosáhla orgasmu, ale to bych lhala. Dana hrozně zařvala, zrovna tak jako její dvojnice, a matka byla tak otřesena, kdyţ viděla svou milovanou dceru v tomhle stavu, ţe trvala na tom, aby ji táta rychle odvezl na pohotovost. Dana se celou cestu do nemocnice smála. Doktoři na ní nemohli nic najít, snad jen kromě mírně zvýšeného krevního tlaku. Čas utíkal a ţivot se stal pro Danu zajímavým. Protoţe druhá Dana si skutečně vyhazovala z kopýtka. S tím záchranářem nezůstala dlouho. Ten chlapík měl zásadu, ţe nikdy nenosil košili, a kdyţ šli někam do hezkého prostředí, všichni se na ně dívali opravdu divně. Pak se dala dohromady s jedním filmovým producentem, který ji nechal u sebe. Tenhle chlap – jmenoval se Chuck – měl kdysi úspěch s několika levnými filmy, ale nebyl to zrovna velký producent. Stále se ještě snaţil uchytit. Řekl Daně Dvě, ţe by se mohla objevit na plátně a ona mu uvěřila. Obě mu uvěřily. Pak začal Danu Dvě zvykat na v Hollywoodu vyhlášené nízkokalorické sladidlo – kokain. Dana Dvě na to měla nos uţ od prvního přičichnutí – jestli ne dokonce mozkové buňky. Milovala drogy. Klidně si celá zcepeněla uprostřed dne a naše Dana sedávala ve třídě se skelnýma očima a čmárala si do učebnic. Začala se ve škole zhoršovat, ale moc o to nedbala, protoţe se chystala v brzké době stát filmovou hvězdou. Svým způsobem Chucka taky milovala – byl to docela zábavný chlap. Sex s ním, obzvláště kdyţ byl nadrogovaný, byl jako kdyţ umíráte a jste na cestě do nebe. V skrytu duše si Dana občas kladla otázku, proč se 36

Ďábel prostě nezamění za Boha a neučiní celý svět takhle šťastným. Cítila k němu pouze vděk. Ale tento pocit netrval příliš dlouho, protoţe Danina situace – situace jich obou – se velmi rychle změnila. Druhá Dana se vrátila jednoho dne domů a načapala Chucka v posteli s jiným chlápkem. Chuck ji vyzval, aby se k nim připojila, ale Dana Dvě byla vychována přísně a tohle uţ by ji mohlo odtrhnout od její podstaty. Odešla z Chuckova domu a uţ se nevrátila. Nyní stála Dana Dvě před problémem, a to znamenalo, ţe před ním stojí i naše Dana. Dana Dvě neměla ani pět set dolarů, aby si mohla dovolit svoji denní dávku koksu. Začala se stahovat do sebe a zrovna tak Dana, coţ ji znemoţňovalo chodit do školy. Na na známkách jí uţ také nezáleţelo. Danin otec nebyl chováním své dcery zrovna nadšený a opakovaně ji tloukl. Ve stejnou dobu se Dana Dvě toulala po ulicích L. A. a hledala místo na spaní, něco k jídlu a drogy, aby si šlehla. Pro obě dívky to byl mizerný ţivot. Uplynulo několik měsíců. Mohla bych se pustit hlouběji do detailů o tom, jak to s nimi oběma šlo s kopce, ale myslím, ţe to není důleţité. Postačí, kdyţ prozradím, ţe Danu vyhodili ze školy a byla neustále na dně. Dana Dvě skončila bez domova a zneuţitá. Pak uţ, konečně, toho Dana měla dost. Chtěla zrušit tu dohodu. Prosila ďábla, aby ji zbavil její dvojnice, ale on její prosby nevyslyšel. Její druhá půlka se určitě obávala jejich modliteb a řekla ďáblovi, aby se drţel stranou. Tohle by se mohlo zdát rozporuplným – to, ţe chtěly různé věci. Ale není to rozporuplné, protoţe, jak pravil ďábel, jsou jako dvě smýšlení v jednom těle. A v tomto smyslu se Dana nelišila od svých vrstevníků. Nechtěla tohle kvůli tamtomu. Tohle bylo dobré a tamto špatné. Ale tamtoho se její mysl vţdy chytala, protoţe kaţdý chce vţdy to, co je zakázané. Dana se teď nemodlila ani k ďáblu ani k Bohu – byla jím znechucená. Přemýšlela o tom, jaký idiot to musí být, protoţe kdyţ stvořil Adama a Evu v rajské zahradě, řekl jim, ţe mohou mít vše, co chtějí, kromě ovoce ze stromu poznání. Dana si myslela, ţe Bůh musí být špatný psycholog, protoţe, zcela samozřejmě, budou chtít to, co nemohou mít. Anebo naopak, Bůh dobře věděl, co dělá a jenom si s nimi pohrával. Tak či onak, Bůh stvořil Ďábla a Dana 37

cítila, ţe je s ní manipulováno. Rozhodla se vzít záleţitosti do svých rukou, protoţe nemohla vydrţet celý rok být rozpolcená do dvou bytostí. Zabije své dvojče. Toho okamţiku, kdy učinila toto rozhodnutí, se samozřejmě obávala její dvojnice. Očekávali byste, ţe ta druhá prostě uteče. Ale to by nebylo k ničemu, protoţe Dana by věděla, kam jde Dana Dvě. Ve chvíli, kdy se Dana rozhodla, ţe ta druhá musí zmizet, rozhodla se i Dana Dvě, ţe zmizet musí Dana. Ze svých problémů se obviňovaly navzájem, přestoţe chápaly, ţe obviňují samy sebe. Ale k čemu vám jsou intelektuální myšlenky, kdyţ vám je mizerně, hm? Chtěly se z toho dostat ven. Jedna z nich musela jít. Danin otec měl brokovnici určenou pro lov. Dana mu ji šlohla spolu s autem a jela na jih směrem k L. A. Dana Dvě ji viděla přijíţdět a naplánovala si, ţe počká, aţ dorazí. Nemyslím tím ale, ţe na ni Dana Dvě čekala jen tak nečinně. Obstarala si svou vlastní zbraň, pistoli, a snaţila se vypracovat nějakou strategii. Ale ať přišla s čímkoliv, viděla, ţe se jí Dana směje. Obě si telepaticky řekly, ‚K čertu s tím, uvidíme, co se stane, kdyţ se setkáme.‘ A taky se setkaly. Na konci hnusné ale je v jedné z nejhorších částí L. A., pozdě v noci, vlastně o půlnoci. Dana přišla alejí, brokovnici namířenou na Danu Dvě, která zase mířila svojí pistolí na Daninu hlavu. Ty dvě šly stále blíţ a blíţ, aţ to vypadalo, ţe jedna z nich musí vystřelit. Ale jestliţe jedna z nich zaváhala, druhá zrovna tak. Dostaly se od sebe asi na deset stop a ještě nepadl ţádný výstřel. ‚No tak,‘ usmála se jízlivě Dana Dvě. ‚Co se děje? Bojíš se?‘ ‚Jestli se bojím já,‘ řekla Dana, ‚bojíš se ty taky.‘ Dana Dvě přikývla. ‚To je pravda. Ale byl to tvůj nápad zajet sem a zastřelit mě.‘ ‚Jestli to byl můj nápad, paks mi ho vnukla ty.‘ ‚Trefa! Tak alespoň víme, ţe se navzájem obviňujeme kvůli našim společným problémům. To je začátek. Jak se ale dostanem k nějakému konci?‘ ‚Jedna z nás musí pryč,‘ rozhodla Dana. ‚Víš to stejně dobře jako já. A protoţe já jsem tady byla první, měla bych to být já, kdo zůstane.‘ 38

‚A jak víš, ţes to byla ty, kdo tu byl první? Jak víš, kde jsi zrovna stála nebo seděla, kdyţ ďábel tvořil mě nebo tebe? Je to šikovnej ďábel, však víš. A navíc, co na tom záleţí? Jsem stejná jako ty. Mám právo ţít stejně jako ty.‘ ‚Ty máš právo tak akorát umřít,‘ naštvala se Dana, prst na spoušti brokovnice. Stále na sebe mířily svými zbraněmi. Obě se potily. Byly si ve všem podobné, pouze to, na co se dívaly, nebylo úplně stejné, přestoţe se dívaly jedna na druhou. Trošičku odlišná byla jejich stanoviska, to, kde stály, co měly na sobě. Celé drama to jen okořenilo. ‚Došlo ti,‘ zeptala se Dana Dvě, ‚ţe kdyţ mě zabiješ, mohla bys zabít tu zábavnou část svého já? Moţná, ţe nás ďábel oddělil od sebe tak jemně, ţe kdyţ se vytratím já, vyprchá z tvého ţivota veškerá radost.‘ ‚A napadlo tebe, ţe kdyţ odděláš mě, mohla bys zničit vše dobré, co je ve tvém ţivotě?‘ vrátila jí to Dana. ‚Ne,‘ odpověděla Dana Dvě. ‚A nenapadlo to ani tebe, protoţe nevidíš nic dobrého na tom, ţe ţiješ doma s těma dvěma blázny.‘ ‚To máš pravdu,‘ připustila Dana. Na chvíli se zamyslela. ‚Tak co budeme dělat? Podle toho, jak se věci mají, to nemůţeme vydrţet celý rok.‘ ‚S tím souhlasím.‘ ‚Jedna z nás by měla dovolit té druhé, aby ji zastřelila,‘ řekla Dana. ‚Souhlasím. Já zastřelím tebe.‘ ‚A co takhle, kdybych zastřelila já tebe?‘ navrhovala Dana. ‚A co kdyţ obě vystřelíme současně?‘ řekla zase Dana Dvě. Dana se lekla. ‚Pak bysme ale mohly umřít obě.‘ ‚Ale stejně se to chystáme udělat. Protoţe v okamţiku, kdy ty vystřelíš, vystřelím taky. A vice versa.‘ ‚Moţná to je to, co ďábel chtěl,‘ ozvala se Dana. ‚Moţná tohle všechno předvídal. Kdyţ obě zemřeme, on zvítězí a my pravděpodobně skončíme v pekle společně.‘ ‚Teď jsi na to kápla,‘ odpověděla jí Dana Dvě. ‚To ale nezjistíme, dokud to nezkusíme.‘ ‚Já mám brokovnici,‘ řekla Dana. ‚Ty máš jen pistoli. Budeš 39

potřebovat sakra štěstí, aby ses trefila a zabila mě.‘ ‚Je to pětačtyřicítka,‘ nedala se Dana Dvě. ‚Nemusím mít zas takové štěstí.‘ Odmlčela se. ‚Pojď, obě chceme vystřelit a obě to víme. Udělejme to. Vystřelme, aţ napočítáme do tří. Ale nebudeme podvádět, to je to nejmenší, co pro sebe můţeme udělat. Jsi pro?‘ ‚Jo,‘ odpověděla Dana. ‚Jedna.‘ ‚Dvě,‘ pokračovala Dana Dvě.“ Anya přestala vyprávět a napila se vody. Dlouze se napila. Spence to konečně nevydrţel a ozval se: „No? Neříkej nám, ţe nevíš, co se teď stane.“ „Ale to víš, ţe vím,“ řekla Anya lhostejně a obličej měla váţný. Uţ i totálně fascinovaná Ilonka se přidala: „Tak uţ nám to, proboha, řekni.“ Anya vyloudila nepatrný úsměv. „Protoţe to je povídka o dohodě s ďáblem, zdá se mi, Ilonko, volba tvých slov ironická. Ale nechte mě, ať uţ vám řeknu, co se stalo. Obě vystřelily, uţ kdyţ napočítaly do dvou. Obě se snaţily být ve výhodě nad tou druhou. Jedna byla mrtvá, druhá váţně raněná, zmrzačená na celý ţivot. Je to smutný příběh, já vím. Pro zbytek ţivota byla jedna z Dan připoutána ke kolečkovému křeslu. Pak, uţ ke konci ţivota, k ní opět přišel ďábel, který stále vypadal jako James Dean. Měl však novou cigaretu a ptal se jí, jestli s ním nechce uzavřít další dohodu. Nejdříve řekla, ţe ne, kvůli tomu, co se stalo poprvé, ale ďábel se nedal odbýt. Řekl: ‚Pokud se mnou uzavřeš tuhle dohodu, nikdy nezakusíš, co to je peklo.‘ To upoutalo její pozornost. Zeptala se, co musí udělat. ‚Zabij se,‘ řekl jí ďábel. Poukázal k troskám jejího těla. ‚Jen se zabij a to peklo pro tebe skončí. Uţ dávno ses měla zabít.‘ ‚A co má duše?‘ chtěla vědět. Ďábel zavrtěl hlavou. ‚To ví jen Bůh.‘ ‚Je to tak?‘ zeptala se. ‚Uţ jsem ti někdy předtím lhal?‘ reagoval Ďábel. Chvíli přemýšlela. ‚Předpokládám, ţe ne. Ale podle toho, co říkáš, to vlastně nevíš.‘ ‚Nevím,‘ souhlasil Ďábel. ‚Abych ti řekl dokonce ještě větší pravdu, nevím ani, jestli Bůh existuje. Je to jedna z těch záhad, které 40

je těţké odhalit.‘ Ztichl. ‚Mimochodem, která ty vlastně jseš, Dana Dvě nebo ta opravdová?‘ Dana zavrtěla hlavou. ‚Nemůţu si uţ vzpomenout.‘ Ďábel přikývl. ‚Hodně štěstí, Dano.‘ Pak zmizel.“ Anya přestala vyprávět a pořádně se napila. Nechala je čekat. Konečně se rozhlédla kolem, částečně i vychutnávala ten krátký moment převahy a rozesmála se. „To je všechno, kamarádi, tady příběh končí.“ Spence zaprotestoval. „To nám nemůţeš udělat.“ „Na mou duši, nevím, co se stane potom.“ „Tak si něco vymysli,“ řekl Spence. Anya se mu dlouho dívala do očí a její váţnost se jí vrátila. „Já si prostě věci nevymýšlím, Spenci. A ty to víš.“ Spence ztichl. „Dobrá,“ ozval se pak. „Mělo to čertovskej začátek.“ „Celý to byla bomba,“ pravil Kevin nadšeně. „Líbilo se mi to,“ přidala se Sandra. „Kdyby to byla kniha, koupila bych si dva výtisky,“ řekla Ilonka. „Hele, jak to, ţes mi nenabídla, ţe si koupíš mou povídku?“ zeptal se jí Spence. „Ta tvoje byla spíš taková, co se půjčujou v knihovnách,“ rýpla si Ilonka. „Nebo taky od kamaráda,“ připojil se k zábavě Kevin. „Kéţ byste byli unudění,“ dodala Anya. Odmlčela se a najednou se začervenala. Mluvila měkce. „Děkuju vám, ţe jste mě poslouchali a nepřerušovali mě. Moc jsem chtěla, abyste všichni slyšeli tenhle příběh. Zdálo se, ţe tam je spousta věcí, které já – já nevím.“ „Co?“ zeptala se Ilonka. „To nic,“ řekla Anya a posunula se ve svém kolečkovém křesle, pravděpodobně témţe křesle, ve kterém nakonec skončila Dana. „Jseš na řadě, Ilonko. Jak se jmenuje tvoje povídka?“ Ilonka nad tím nepřemýšlela. „Nemá název.“ „Tak si nějakej vymysli,“ pobízel ji Spence. „To nemůţu.“ „Proč ne?“ ptal se dál Spence. Ilonka zaváhala. „Je to příběh z jednoho mého minulého ţivota.“ 41

Místnost ztichla, smrtelně ztichla. Spence se usmíval, zrovna tak jako Anya. Sandra vypadala zmateně. Jen Kevin se na ni zblízka podíval a pozorně si ji prohlíţel. „Vzpomínáš si na minulé ţivoty?“ zeptal se. Ilonka se musela nadechnout. Uvědomila si, ţe se chvěje, pravděpodobně z rozpaků. Neměla v úmyslu říci, ţe to je příběh z její minulosti. Jen jí to tak vyklouzlo z pusy. „Nevím,“ řekla. „Myslím, ţe jo.“ „Jsou v tomhle minulým ţivotě někteří z nás?“ zeptal se ještě Kevin. Ilonka se upřeně dívala do jeho hnědých očí, tak teplých a vlídných jako oheň v zimě, a v skrytu své duše věřila tomu, ţe je viděla uţ mnohem dříve, neţ teprve před dvěma týdny. V tuto chvíli to nebylo podstatné, a tak mu zalhala. „Ne,“ řekla. „Vystupuju tam jenom já.“ Kevin si ji nepřestával prohlíţet. Lícní kosti měl vystouplé a jeho pleť byla hlaďoučká a bledá jako pleť upíra. „To je zajímavé,“ řekl. „Tak uţ nám řekni svou povídku.“ Ilonka začala: „Bylo to v Egyptě před dvaceti tisíci šesti sty padesáti lety. Vím, ţe to je asi o třináct tisíc let dříve, neţ předpokládáme existenci starověkého Egypta, ale takhle mě to prostě napadlo. V tu dobu se pyramidy nacházely blíţe Nilu, Nil sám se však nenacházel tam, kde je nyní, ale šest mil více na jih. Tyhle detaily stejně nejsou důleţité, a jestli tomu nevěříte, tak mi to nevadí. Jmenovala jsem se Delia. Kdyţ náš příběh začíná, bylo mi asi sedmadvacet, byla jsem vysoká, štíhlá a velmi váţná. Nebyla jsem vdaná, ale v mém ţivotě existoval jistý muţ, velký muţ. Byl to můj Pán. Nevybavuji si jeho jméno. Myslím, ţe to je proto, ţe jsem mu vţdycky říkala ‚Pane‘. Byl něco jako Jeţíš, nebo Buddha, nebo Krišna. Byl plný Boha, boţí jiskry. V jeho blízkosti byly pocity lásky, síly a vlastně téměř všeho, co přítomní cítili, opravdové. Měl mnoho nadpřirozených schopností. Mohl léčit, věděl, co si kdo myslí, a mohl být na více místech najednou. Ale nebyly to tyto schopnosti, co jej činilo tak velikým. Velikým ho činilo to, jak mohl změnit něčí srdce, coţ byl skutečný zázrak. Kdyţ byli lidé s ním, stávali se takovými, jakým byl on. Naplnili se boţí jiskrou. Proto byl 42

na Zemi – aby vrátil lidi zpět Bohu. V té době jsem měla přítelkyni, velmi zvláštní přítelkyni, která se jmenovala Shradha a měla třináctiletou dcerku, jeţ mi byla velmi blízká. Byla to Mage, moje drahá Mage. Byli jsme si se Shradhou tak blízké, ţe jsem někdy mívala pocit, jako by její dcera byla moje. Ale i přesto, ţe mě Shradha měla ráda, ţárlila na můj vztah ke své dceři. Mage naslouchávala všemu, co jsem říkala, a vzhlíţela ke mně, jako bych byla její učitelkou. Se svou vlastní matkou byla ale Mage vzdorovitá. Všichni víte, jak podráţděné mohou matky být. Zrovna tak tomu bylo kdysi dávno. Jednou jsem pozvala Mage, aby v mém domě strávila několik dní. Mage měla velkou radost, ale Shradze se to nezdálo. Neviděla ráda, kdyţ byla její dcera mimo dům, protoţe časy byly velmi nebezpečné. Uţ po řadu let bylo velké sucho a nedostatek jídla. Lidé jednali šíleně, kdyţ měli hlad a dělali věci, které by za normálních okolností nedělali. Dohadovaly jsme se se Shradhou ohledně Mageina pobytu u mě a ona to vše viděla a slyšela. Kdyţ jsem odešla, stále si myslíc, ţe mě Mage navštíví, řekla Mage matce, ţe jde ke své přítelkyni. Shradha se ji snaţila zastavit, ale Mage vyběhla ze dveří a byla pryč. Později – myslím, ţe to bylo později neţli to odpoledne – jsem se vrátila pro Mage, ale nenašla jsem nikoho doma. Rozhodla jsem se, ţe zabalím Mage pár věcí a vezmu je s sebou domů, aby se s nimi nemusela tahat. Před lety jsem jí udělala pytel z hrubého plátna. Na jeho vnější stranu jsem vyšila Mageino jméno. Kdyţ zavřu oči, vybaví se mi i teď ty znaky, něco jako hieroglyfy, ale jednodušší. Dala jsem do pytle vše, o čem jsem si myslela, ţe Mage bude u mě potřebovat a vyrazila jsem domů, coţ bylo asi čtyři míle. Ale aniţ bych to věděla, byla Mage uţ mrtvá. Kdyţ byla na cestě ke své přítelkyni, napadli mladou dívku ze zálohy dva hladovějící muţi. Bylo těţké to poslouchat – činí mi bolest, kdyţ na to jen pomyslím – ale zabili Mage, aby ji mohli sníst. V posledních letech sucha se stal kanibalismus celkem běţným. Její zbytky našel jeden vesničan, identifikovat ji mohli pouze díky šátku, který nosila. Nezbylo z ní ani tolik, aby ji mohli pohřbít. Samozřejmě ne tolik, aby ji mohli připravit tak, jak v těch dobách Egypťané rádi připravovali těla svých drahých pro jejich poslední cestu. 43

Tou dobou, kdy jsem byla v Shradhině domě, vedl ji vesničan – muţ, který pro tu rodinu pracoval – ke krvavým ostatkům její dcery. Shradha se vrátila domů úplně zničená. Ale to, co tam uviděla, jí vrátilo náladu. Mageiny osobní věci byly pryč. Shradha uvěřila, ţe duch její dcery si pro ty věci přišel, neţ se odebral na jiný svět. Víte, oni věřili, ţe duch upotřebí takové věci i po smrti. I proto vlastně pochovávali mrtvé s jejich osobními věcmi. Byla to část náboţenství té doby, ale nebylo to učení mého Pána. Ten měl v té době velmi málo přívrţenců, protoţe předpověděl, ţe sucho nepotrvá dlouho, ale bylo tu uţ sedm let. Učinil falešnou předpověď, aby s ním ti, kteří ho oddaně následovali, zůstali. Po celou věčnost se Pán jevil jako Bůh a nakonec působil klamným dojmem. Uvnitř to ale stále byla ta věčná bytost. Shradhinou jedinou útěchou ve dnech těsně po smrti její dcery bylo to, ţe se její děvče vrátilo domů pro své věci. Konečně měla jednou moţnost setkat se s Pánem a říci mu, co se stalo její dcerce. A on řekl: ‚Ano, vím o tom, byl jsem s ní, kdyţ zemřela. Nemusíte se ničeho obávat. Uţ je jí dobře – vzal jsem ji na boţí světlo!‘ Shradha byla z těchto slov šťastná a řekla: ‚Ano, vím, ţe její duch stále ţije. Přišla si domů pro své věci před tím, neţ odešla navţdy.‘ Ale Pán jí řekl pravdu. ‚Ne, to Delia vzala její věci.‘ Kdyţ však viděl Shradhin údiv, dodal, ‚Neudělala to, aby vás oklamala. Tou dobou ještě nevěděla, ţe je Mage mrtvá!‘ To, co se stalo potom, je stejně smutné jako Mageina smrt. Přestoţe dokonce i Pán ujišťoval Shradhu, ţe jsem jí ublíţit nezamýšlela, Shradha se nedovedla ubránit tomu, aby ji ta zpráva úplně nezničila. Uprostřed její bolesti jedinou věcí, ke které se upnula, a která jí dávala naději, ţe její dcera ještě někde ţije, byly ty chybějící osobní věci. A teď se ukázalo, ţe to bylo jen moje hloupé rozhodnutí. Rovněţ, ve skrytu duše, Shradha asi cítila, ţe kdybych bývala netrvala na tom, aby Mage přišla ke mně, nepohádaly by se a Mage by neutekla z domu. To všechno jsem chápala, kdyţ mi řekli, co se stalo. Pokusila jsem se přesvědčit Shradhu, ţe jsem jí nechtěla způsobit bolest, ale naše přátelství uţ potom nikdy nebylo takové, coţ byla obrovská škoda, neboť jsme jedna druhé mohly poskytnout spoustu útěchy. Před 44

Mageinou smrtí, i kdyţ jsme se občas taky hádaly, jsme si byly blízké, jak jen si dva lidé mohou být. Ale kdyţ Mage zemřela, vyhaslo i světlo Shradhina ţivota a ona se s tím nedovedla smířit. Tenhle příběh má sladký konec s hořkou příchutí. Po tom jsem uţ dlouho neţila. Zemřela jsem na selhání srdce, kdyţ mi bylo pouhých devětatřicet. Byla jsem varována, ţe se blíţí můj konec, který mi prozradil, jak dlouho ještě budu ţít. Týden před tím, neţ jsem se vydala dál, jsem se setkala se Shradhou a znovu jí řekla, ţe jsem neměla v úmyslu jí ublíţit, kdyţ jsem brala Mageiny věci. A Shradha poznala v mých očích upřímnost, objala mě a slíbila, ţe aţ se zase potkáme, nikdy nedovolíme, aby mezi námi došlo k nedorozumění.“ Ilonka náhle přestala vyprávět a sklonila hlavu. Její oči byly vlhké a ona nechtěla, aby to ostatní viděli. Obzvláště se v tu chvíli nechtěla podívat na Kevina – vlastně na Shradhu. Kdyţ totiţ otočila hlavu směrem ke Kevinovi, uviděla tam Shradhu. Ale byl to právě Kevin, který se natáhl a dotkl se její paţe. „Jseš v pořádku?“ zeptal se. Popotáhla a zvedla hlavu, nutíc se do smíchu. „Nevím – připadám si hloupě. Je to jen vyprávění, ne? Nic to neznamená.“ „Byl to nádhernej příběh,“ ujišťoval ji Kevin. „Setkala ses někdy se Shradhou v tomhle ţivotě?“ Ilonka se nadechla, ruce sepnuté. „Pokud ano, pak na mě byla stále ještě naštvaná.“ „Nevěřím v minulý ţivoty,“ řekla Anya. „Ale tvůj příběh se mi líbil.“ Sandra taky lehce popotahovala. „Bylo to tak dojemné,“ zašeptala. „Myslím, ţe ty scény s kanibaly mohly být popsány podrobněji, ale jinak to bylo pěkný,“ řekl Spence. „Co hlásal ten Pán, mimochodem?“ Ilonka zatřásla hlavou. „Neumím to teď vysvětlit. Tak, mnoho věcí, přece však jednu. Být tím, čím jsme – Bohem. Ale teď říkáme ‚Patřím tobě.‘ Odtud mám ten nápad. Pán vţdycky kladl důraz na to, abysme byli jako jeden.“ „Jako bys ho doopravdy poznala,“ podotkl Spence. Ilonka jemně zavrtěla hlavou. „To všechno mohla být pouhopouhá fantazie, ale já 45

mám pocit, ţe to bylo v minulém ţivotě. Děkuju vám za komplimenty – opravdu – měla jsem strach ten příběh vyprávět. Jen s vámi jsem se o to mohla podělit.“ Obrátila se ke Kevinovi. Stále drţel svoji ruku na její paţi, tak něţně. Utřela si obličej a usmála se na něj. „Tak, je to těţký výstup, po kterém máš přijít na řadu ty, nebo co?“ Poodešel od ní. „To je vţdycky,“ řekl. I on měl sklenici vody a napil se, neţ začal. Občas musel přerušit vyprávění uprostřed, protoţe jeho hrdlo by vypovědělo sluţbu. Byl tak slabý, ten její Kevin, a nebyl to ţádný výplod fantazie. „Svůj příběh jsem pojmenoval ‚Kouzelné zrcadlo‘. Začíná v Louvru v Paříţi. Pro ty z vás, kteří ho neznáte, je to pravděpodobně nejznámější muzeum na světě. Jsou tam Mona Lisa a Venuše Milétská, zrovna tak jako mnoho dalších velkolepých obrazů a soch. Trvalo by vám několik dní, neţ byste si prohlédli vše, co je uvnitř. Kdyţ náš příběh začíná, poznáváme se s dívkou, starou asi jako je Ilonka, která se jmenuje Tereza. Pochází – nejsem si jistý, odkud, ale není z Ameriky – z Evropy, ale ne z Francie. Kdyţ uţ jsem se zmínil o Ilonce, řekněme tedy, ţe je to Polka. Tereza je na návštěvě Paříţe sama a jako většina turistů, jde i ona do Louvru. Okamţitě si všimne umělců, kteří pracují v Louvru a dělají kopie obrazů velkých malířů minulosti. V jakýkoliv den je v Louvru moţná dvacet nebo třicet umělců, kteří tam vytvářejí kopie. Někteří z nich jsou studenti a mnozí jsou i docela uznávaní umělci. Většina je opravdu dobrá. Ale je tam jeden konkrétní malíř, který přitahuje její pozornost. Dělá zrovna kopii da Vinciho Madony ve skalách, která představuje Marii s Kristem a Janem Křtitelem v péči anděla. Sedí ve stínu malebné jeskyně. Tajuplný obraz, nabízející iluzi o rozbřesku světla, pronikajícího skalami. Ten obraz, i kdyţ není da Vinciho nejslavnější, je jedním z nejvýznamnějších v umění Západu a můj nejoblíbenější. Zejména anděl je vyobrazen v nádherném světle – protoţe da Vinci vystihl ve svých obrazech duši. Je to obraz, který můţete upřeně pozorovat celé hodiny a kaţdou minutu objevíte něco nového. Tereza je tím obrazem fascinována a ještě více malířem, který ho znovu maluje. Protoţe celý jeho obraz se zdá být stejně dobrý jako 46

ten da Vinciho. Takţe, on je okouzlující mladý muţ, ne o mnoho starší neţ ona sama a navíc se Tereza cítí v té době velmi opuštěná. Jak uţ jsem řekl, přijela do Paříţe sama, a to proto, ţe byla sirotek. Zapředla hovor a zjistila, ţe se jmenuje Herme. Není si ale jistá, zda je Herme Francouz, protoţe nemá francouzský přízvuk. Ve skutečnosti nedovede zařadit jeho přízvuk, a tak se ho zeptá, odkud pochází. Ale Herme se odpovědi na otázku vyhne. Má dobrý důvod pro to, aby jí neřekl, odkud je. Kdyby to udělal, myslela by si, ţe je blázen. Herme totiţ není normální lidská bytost, ale anděl. Je to jeden konkrétní anděl, kterému budeme říkat ‚Múza‘ Myslím, ţe to byli staří Řekové, kdo vymyslel tohle označení. Múzy inspirují velké spisovatele, malíře, básníky a skladatele. Herme býval da Vinciho múzou, kdyţ byl umělec ještě naţivu, a rovněţ múzou Michelangela a Raffaela. V jistém smyslu byla jejich díla vlastně jeho. Ale v této moderní době neexistuje ţádný umělec, který by se uměl naladit na jeho inspiraci, a tak tráví dny v Louvru a dělá kopie. Fyzicky mohl pracovat, malovat a vystupovat jako lidská bytost pouze tehdy, kdyţ byl v muzeu. Kdyţ opustil Louvre, vypadal jako kterýkoliv jiný anděl a lidé ani netušili, ţe tam je. Pro Herma bylo vzrušující, kdyţ ho lidé viděli, kdyţ mohl hovořit a klást otázky. Bůh mu dal tuhle zvláštní příleţitost jako odměnu za práci, kterou odvedl v minulosti. Stejně jako měla Tereza ráda jeho, měl rád i on ji. Její obličej ho fascinoval – na obličeje se díval očima umělce. Měla teplé a něţné oči, ústa sevřená smutkem. I její hlas vzbudil jeho pozornost, protoţe mohl v jedné větě znít jako hlas nevinného dítěte a zralé ţeny zároveň. Byla nádherná a on jí byl tak zaujatý, ţe navrhl, aby poobědvali v kavárně muzea. Pozvání, které Tereza okamţitě přijala. Herme odloţil stranou své barvy a obraz a kráčel s ní dolů dlouhými sály muzea, upozorňoval ji na různá díla, vyprávěl příběhy z osobního ţivota umělců, třeba jak si van Gogh uřízl ucho a dal jej prostitutce, nebo jak Michelangelo ve skutečnosti nerad maloval, ale chtěl jen sochařit. Řekl jí i další věci, které dokonce ani odborníci nebudou o těchto umělcích znát. Tereza byla fascinována jeho znalostmi a jeho jemným vystupováním. Domnívám se, ţe nemusím říkat, ţe Herme byl i hezčí neţ průměrní lidé. A byla to jeho láska, 47

která vyzařovala z mnoha děl umělců, kterým pomáhal. Se svými dlouhými hnědými vlasy, jednoduchým obličejem a velkýma jemnýma rukama byl velmi atraktivním i podle lidských měřítek. Ale jeho ošacení bylo prosté: bílé kalhoty a modrá košile. Nenosil hodinky, ani nic takového. Ostatně, neměl ani peněţenku, a kdyţ přišli do snack baru a vzali si jídlo, ocitl se v rozpacích. Musel se omluvit, ţe nemá peníze. Ale jí nevadilo, ţe má zaplatit za jídlo, i přesto, ţe sama měla málo peněz. A tak si povídali a jedli a Herme se dověděl o Tereze spoustu věcí, i kdyţ se Tereza nedozvěděla téměř nic o něm, snad kromě toho, ţe je velký umělec a zná dějiny umění jako nějaký učenec. Tereza byla velmi citlivá, a tak nějak poznala, ţe Herme se nepodobá nikomu, s kým se kdy setkala. Kdyţ uţ bylo po obědě, byla do něho zamilovaná, a Herme, protoţe to byl anděl a mohl vidět do jejího srdce, věděl, ţe je to ryzí láska. To bylo pro něho zvláštní, protoţe i kdyţ ţil plamenem boţí lásky, jeho skrytá část se tajně doţadovala lidských citů. Pracoval s lidmi po celá staletí, a tak se částečně stal člověkem. Moţná více neţ částečně. Kdyţ vypršel čas a Tereza měla odejít z Louvru, cítil se osamocený. Slíbila, ţe se na něj přijde příští den podívat. V poledne následujícího dne tam byla. Herme zrovna dokončoval poslední tahy na své kopii Madony ve skalách. Tereza se nemohla vyrovnat s tím, jak je talentovaný, a šla aţ tak daleko, ţe mu řekla, ţe jeho obraz je lepší neţ da Vinciho. Ale Herme ji rychle opravil, ţe pouze vypadá lépe, protoţe jeho barvy jsou čerstvé. V opravdovém světě se Herme nikdy nepokoušel předčit díla umělců, kterým pomáhal, i kdyţ si někdy sám myslel, ţe by to dokázal. Opět společně poobědvali a ještě jednou Tereza zaplatila, coţ Hermovi nebylo milé, protoţe se o ni chtěl starat sám. Vyprávěla mu o svých plánech jet do Ameriky a jemně mu naznačila, jak moc peněz by mohl v Americe se svým talentem vydělat. Její nadšení bylo nakaţlivé a Herme se musel zarazit, aby si připomněl, ţe není z masa a kostí. Kdyţ ho Tereza pozvala, aby s ní šel do kina, bolelo ho to. Řekl jí, ţe tu musí zůstat, aby dokončil svou práci, ale Tereza, v tuto chvíli tvrdohlavá, do něho stále více hučela, díky čemuţ se cítil ještě hůř. Nakonec jí musel důrazně říci ne, coţ si špatně vyloţila, myslela 48

si, ţe o ni nestojí. Těsně před tím neţ odešla, ji poţádal, aby za ním další den přišla a ona slíbila, ţe přijde. Následující odpoledne proběhlo téměř stejně jako předcházející dvě, snad jen kromě toho, ţe jejich vzájemné city byly intenzivnější. Znovu Tereza chtěla, aby Herme opustil muzeum s ní. Ale on řekl, ţe nemůţe, aţ později. Chtěla vědět, jak později – byla ochotná se pro něho vrátit. Kdyţ řekl, ţe to nebude moţné, začala mít podezření, ţe má jinou, anebo ţe je ţenatý. Ale on ji ujistil, ţe to tak není, aniţ by její podezření slyšel. Zbystřila pozornost, zdálo se, ţe umí číst myšlenky, ale on to rychle přešel jako shodu náhod. Chudák Tereza nevěděla, co si má myslet. Seznámila se s tím báječným mladíkem, ale on se zdál být aţ nepřirozeně připoután k muzeu. Nebavil se o tom, kde ţije, jak chodí do práce, jestli má nějakou rodinu. Opravdu, kdyţ o tom tak přemýšlela, uvědomila si, ţe jí o sobě neřekl vůbec nic. Vyprávěl pouze o umělcích, jejichţ obrazy visely ve velkých sálech. Herme uměl číst její myšlenky a věděl, ţe po ní nemůţe chtít, aby za ním den co den chodila. Uvědomil si, ţe ji ztratí a to pro něho znamenalo mnohem více bolesti, neţ kdy poznal. První opravdovou bolest, kterou zakusil. Přiměl ji, aby mu slíbila, ţe ho druhého dne navštíví a ona slíbila. V jejím hlase však byla znát nejistota. Skutečnost, ţe ji Herme ţádal, aby něco slíbila – jeho ţádost o něco – to mu nebylo podobné. Protoţe on byl anděl a andělé obvykle rozdávají, aniţ by za to něco chtěli. Té noci, opuštěný v Louvru, se Herme modlil k Bohu, aby mu dovolil opustit muzeum a jít ven s Terezou. Modlil se po celé hodiny a pak, zničehonic, ucítil, jak se v jeho duší rozhostilo velké teplo a poznal, ţe Bůh jeho modlitbu vyslyšel. Zároveň ale věděl, ţe kdyţ odejde z muzea, uţ se do něj nikdy nevrátí jako anděl. Stal by se částečně člověkem a ztratil by své schopnosti anděla. Ale to vše byl ochoten podstoupit kvůli lásce ke své Tereze. Říkám své Tereze, a tak to taky myslím. Věřil uţ, ţe bude s Terezou po celý zbytek ţivota, který si zvolil. Na druhý den pro něj přišla a Herme opustil Louvre. Vyšel na jasné denní světlo. Tereza byla do něho zavěšena a on se nahlas smál. Byl tak šťastný, tak zamilovaný. Myslel si, ţe to bude trvat 49

navţdy, ale on nikdy předtím samozřejmě nebyl normálním smrtelníkem.“ Kevin přestal vyprávět a sáhl po sklenici s vodou. Dychtivě očekávali, aţ bude pokračovat, ale on zavrtěl hlavou. „To je pro dnešek vše, kamarádi. Omlouvám se.“ „Znáš konec toho příběhu?“ zeptala se Anya. „Ano,“ řekl. „Ale chci to vyprávět po částech. Nemůţu si kaţdej den vymýšlet novou povídku. Chci to zaplnit touhle.“ Ilonka mu nevěřila, protoţe Kevin na to byl z celé skupiny nejlepší. Pravděpodobně se je snaţil udrţet v napětí. Obávala se však, ţe moţná přestal právě v této chvíli, protoţe byl unavený. Jeho hlas začal ke konci slábnout. Jemně zatleskala na znamení souhlasu. „Je to nádherná povídka,“ řekla Ilonka. „Jsem jako Tereza, uţ teď jsem zamilovaná do Herma.“ Sklonil hlavu. „V mnohém jseš jako Tereza, však víš. Jste obě Polky.“ Zasmála se. „To jsi doplnil aţ v poslední vteřině.“ Uţ skoro dodala, ţe nemohl vybrat lepší jméno, jestliţe chtěl vytvořit postavu Terezy podle ní, protoţe její druhé jméno bylo Tereza. Ale věděla, ţe nikdo v domově to neví, dokonce ani Dr. White, protoţe jej nikdy nepouţívala. Nechtěla, aby Kevin nabyl dojmu, ţe si myslí, ţe by jeden ze svých příběhů vytvořil podle ní. Ne, to ne, ani přestoţe mu vyprávěla historky o jejich společných minulých ţivotech. „Taky si myslím, ţe je to skvělý příběh,“ ozvala se Sandra. „Nemůţu se dočkat, jak to dopadne.“ „Já si schovám svý hodnocení na příhodnější chvíli.“ řekl Spence. „Mnohá povídka můţe začít bezvadně a skončit fádně. Náhodou se mi to několikrát stalo.“ „Tys uţ měl víc hroznejch začátků a potom to dopadlo ještě hůř,“ rýpla si Anya. Pohnula se ve svém kolečkovém křesle a rukou nepřítomně hladila místečko těsně pod pahýlem své nohy. Ilonka ji uţ předtím často viděla při tomhle pohybu, jako by si snaţila podrbat na své noze místo, které uţ dlouho vůbec neexistuje. „Dneska večer jsme toho uţ o Bohu, andělech, ďáblech a minulejch ţivotech napovídali aţ aţ. Myslí si někdo z vás opravdu, ţe můţeme ţít po smrti?“ 50

„Pokoušíš se pokazit sváteční náladu, nebo co?“ zeptal se Spence. Anya vybuchla. „Ne. Kladu zcela váţnou otázku a chtěla bych znát váš názor. Tak jak je to?“ „Nemám na to názor,“ ozval se jako první Spence. Anya, znechucená, pokračovala. „Určitě jste na to mysleli, kdyţ jste si uvědomili, kde jsme.“ „Uţ jsem na to myslel,“ řekl Spence. „Právě proto na to nemám ţádný názor. A to je asi jediný poctivý názor.“ „Já věřím v Boha,“ přidala se Sandra. „Věřím, ţe existuje nebe a peklo.“ Anya se zlomyslně zasmála. „A kam si myslíš, ţe se dostaneš ty za několik dní nebo snad týdnů, milá Sandro?“ Sandra polkla. „Do nebe, doufám. Vţdycky jsem se snaţila být poctivá.“ Anya se zahihňala. „Jestli to je jediný kritérium, jak se dostat do nebe, pak nevím, jestli tam vůbec chci.“ Přeletěla pohledem místnost. „A co ty, Kevine?“ „Já věřím v duši. Myslím, ţe záţitky lidí, kteří byli blízcí smrti, nápadně poukazují k myšlence, ţe něco přeţívá smrt našich těl. Nevěřím na nebe a peklo v tom tradičním slova smyslu. Pokud Bůh vůbec existuje, nechápu, jak mohl stvořit místo, kde trýzní lidi na věky věků jen proto, ţe na Zemi udělali pár chyb.“ Kevin se odmlčel. „Zrovna tak si ale myslím, ţe na mé víře nezáleţí. Jaká je – taková je. To nemůţu změnit. Víte, co tím myslím?“ „Já ne,“ reagovala Ilonka a pozorně si ho prohlíţela. Nikdy předtím neslyšela Kevina mluvit o něčem tak otevřeně. Za normálních okolností musela pochytávat záblesky jeho citů pouze v jeho příbězích. Pohlédl na ni a zatřásl hlavou. „Moţná jsem tak špatný jako Spence,“ řekl. „Já jen vím, ţe to nevím.“ „A co ty, Ilonko?“ obrátila se Anya na ni. „Nebo se vlastně musím obtěţovat ptát se tě na to po tvém příběhu z minulého ţivota?“ Ilonka byla zamyšlená. „Co se týče duše, nevím. Občas si jsem jistá, ţe musím nějakou mít. Jindy zase cítím, ţe tam uvnitř nic není. Ale doopravdy věřím, ţe přeţívá láska. Ţe láska, kterou pociťujeme 51

v našem ţivotě, nezmizí. Ţe ji Bůh uchová a ochrání, takţe je tady pořád, stále víc a více lásky na světě. A pak moţná pokaţdé, kdyţ se vrátíme, tady na nás čeká víc lásky.“ „V případě, ţe se opravdu vrátíme,“ podotkla Anya. Ilonka pokrčila rameny. „To nebudu vědět, dokud se to nestane.“ Spence se posadil zpříma. „Proto je tahle debata mrhání časem. Nebudeme přece vědět, jaký to je umřít, dokud neumřeme. Moţná, ţe osvícení lidé, kteří mají záţitky s blízkou smrtí, přijdou na to, ţe to není nic víc neţ poslední pokus jejich mozku zahnat hrůzu neexistence.“ Odmlčel se. „Je skoro škoda, ţe ten z nás, který je první na řadě, se nemůţe vrátit a říct nám, jaký to je.“ Sandra udělala obličej. „To je naprosto příšerná myšlenka.“ Spence nasadil zvláštní výraz, jako by ho to šokovalo, i přesto, ţe to byl vlastně jeho nápad. „Co je na tom příšernýho?“ zeptal se. „Myslím, ţe je to ta nejlepší myšlenka, která kdy v tomhle klubu padla.“ Ilonka se neklidně zasmála. „Nechci, aby mi uprostřed noci klepali na dveře nějací duchové.“ „Ale co kdyby to byl duch, kterýho znáš?“ doráţel Spence. Obrátil se k celé partě. „Myslím to váţně. Proč nesloţíme slavnostní přísahu, ţe první, kdo z nás zemře, vyvine veškeré úsilí, aby se spojil s námi ostatními?“ „Navrhuješ, ţe ten, koho se to bude týkat, nám dá nějaké znamení?“ ujišťoval se Kevin. „Ano,“ odpověděl Spence. „Chceš, abysme se všichni dohodli na nějakém předem smluveném znamení?“ pokračoval Kevin. „Ne,“ řekl Spence. „Ale kdyţ to znamení bude náhodný, jak poznáme, ţe přichází od toho mrtvého?“ optal se Kevin. „To znamení můţe být jakékoliv,“ rozebíral to Spence. „Mohli bychom se sejít, pozdě v noci, jako obvykle, a náš drahý zesnulý by mohl třeba srazit lampu na zem nebo tak něco.“ „Asi by nebylo moţný dělat jako duch něco tak dramatickýho,“ uvaţoval Kevin. „Přestaňte s tím uţ,“ přerušila je Sandra. „Nechce se mi o tom mluvit.“ 52

„Je to lákavý,“ připustila Anya. Sandra byla pobouřená. „Kdyţ lidi umřou, nevisí okolo Země a nedávají ostatním znamení. Tak to prostě není zařízený.“ „Kdyţ to tak není, nemusí tě to tak děsit,“ hádal se Spence. „Já se nebojím,“ řekla Sandra rozhořčeně. „Jen si myslím, ţe to není přirozený. Ilonko, tak řekni něco.“ „Mohla by osoba, která zemře, s námi komunikovat telepaticky?“ navrhla Ilonka. Uvědomila si, ţe kdyţ se do toho pouštěla, byla jen zvědavá jako všichni ostatní. Spence zavrtěl hlavou. „To by bylo příliš abstraktní,“ řekl. „Nikdy bysme s určitostí nevěděli, jestli jsme si to jen nepředstavovali.“ „Co kdyţ nám ten mrtvý všem vnukne stejný sen?“ navrhovala Ilonka. „To by byl, dejme tomu, důkaz.“ „To je zajímávej nápad,“ souhlasil Kevin. „Představme si, ţe někdo na té druhé straně můţe ovlivnit naše sny. Co kdybysme pouţili desku k rozmlouvání s duchy, a tak se pokusili kontaktovat tu osobu?“ „Mohli bysme poţádat Dr. Whitea, aby nám jednu koupil,“ řekl Spence se zájmem. Sandra vrtěla hlavou. „Nebudu s tím souhlasit. Jestli zemřu, půjdu rovnou do ráje a tím to končí.“ „Neměj obavy,“ uklidňovala ji Anya. „Kdyţ umřeš jako první, nikdo z nás nebude pospíchat, aby si s tebou popovídal.“ „No tak, buď milá,“ zasáhl Spence. „Sandro, neţádám přece o nějakou smlouvu, nemusíš nic podepisovat. Ale jestli to nechceš udělat, je to v pořádku. Ale pomysli na to, jak bys nás zbývající uklidnila, kdybysme věděli, ţe se ještě potuluješ na druhé straně.“ „Ty předpokládáš, ţe to bude pro nás úleva, kdyţ budeme vědět, ţe přece jen máme duši,“ řekla Anya. „Ty máš dneska fakt blbou náladu,“ řekla Sandra Anye. „Taková jsem vţdycky,“ prohodila Anya sladce. „Proto taky nejsem ţhavá dělat to věčně.“ „Myslím, ţe první, kdo zemře, se bude muset aţ tam sám rozhodnout, jakým způsobem nás zkontaktuje,“ rozhodl Spence. „Moţná máš pravdu, ale měli bysme mu, nebojí, dát alespoň návrh, kde asi budeme to znamení hledat,“ rozvíjel to dál Kevin. 53

„Ale to můţeme promyslet později.“ „Ne zas o moc později,“ navrhovala Anya. „Na místě, jako je tohle, nikdy nevíš.“ „Takţe, pak všichni souhlasíme?“ zeptal se Spence. „Sandro?“ „Pokud se nedostanu do potíţí s Bohem, myslím, ţe bude správný, kdyţ to zkusíme,“ úplně obrátila Sandra. „Já jsem pro,“ přidal se Kevin. „Já taky,“ řekla Ilonka. „Měli bysme přísahat vlastní krví,“ navrhovala Anya. „Dodá to našemu záměru sílu.“ „Myslím si, ţe to není nutný,“ nepřiklonil se k tomu Spence. „Mně pokrevní přísaha nevadí,“ tvrdila Ilonka. „Dodá to našemu slavnostnímu slibu pohanský zabarvení.“ „Skutečně asi nevadí, jestli někdo z nás od někoho něco chytí,“ řekl Kevin. „Podejte někdo injekci,“ řekla Anya. „Smícháme to dohromady a odříkáme naši přísahu unisono.“ Spence vrtěl hlavou. „Ať z toho neuděláme pouťovou atrakci. Všichni souhlasíme s tím, ţe uděláme vše, co bude v našich silách, abysme kontaktovali ostatní. To je vše, na čem záleţí.“ „Ale my chceme ten pokrevní ceremoniál,“ trvala na svém Anya. „Kdyţ to chcete, můţete to mít,“ zavrčel Spence a vstal. „Já jdu spát.“ Otočil se ke dveřím. „Přeju všem dobrou noc. Sladké sny. A ať nikdo neumře tuhle noc.“ „Odešel tak najednou,“ ozvala se Ilonka, kdyţ uţ byl Spence pryč. Ona sama se necítila unavená, pravděpodobně proto, ţe spala skoro půl dne. Na ţidli vedle ní začal Kevin klimbat, neurovnané hnědé vlasy visely přes jeho kostnatý obličej. Dotkla se jeho paţe. „Hej, ty ospalče, musíš na kutě.“ Kevin zdvihl hlavu a obličej se mu rozzářil. „Proč mne nedoprovodíš?“ Cítila, ţe se červená. „Asi bych měla vzít Anyu zpět do našeho pokoje.“ „Dostanu se zpátky na pokoj i bez tebe,“ ozvala se Anya. „Sandra mi můţe pomoci.“ „Pokud mě nebudeš kousat do ruky,“ odpověděla Sandra, vstala a 54

stoupla si za Anyino kolečkové křeslo. Anya měla rakovinu v pravé ruce zrovna tak jako ve zbývající části nohy a neměla sílu tlačit své křeslo. Dr. White se pro ni snaţil získat motorový vozík, ale to bude nějaký čas trvat – a pravděpodobně by bylo příliš pozdě, aţ dorazí. Sandra a Anya opustily stejně místnost za sborového přání dobré noci a Ilonka s Kevinem osaměli. „Předpokládám, ţe nebudeme skládat krevní přísahu,“ špitla. „Myslím, ţe ne,“ řekl Kevin. „Co sis myslela o Spencově návrhu?“ „Nejdřív jsem si myslela, ţe snad měl nějaký plán, abysme všichni vypadali jako blbci,“ řekla Ilonka. „Aţ dokud neřekl, ţe by někdo to znamení mohl předstírat. A to mi došlo, ţe by mohl. Ale jinak si myslím, ţe to je zajímavej nápad.“ „Jo.“ „Opravdu se mi líbila tvoje povídka,“ řekla. Kevin měl ve svých očích nepřítomný výraz. „Díky.“ „Jak dopadla Kathyina návštěva?“ zeptala se. „Prima.“ „Zdá se, ţe to je milá holka. Jak dlouho uţ spolu chodíte?“ „S přestávkami poslední dva roky.“ „Proč ty občasné přestávky?“ zeptala se. Pohlédl na ni. „Byl jsem dost po nemocnicích.“ „Jasně, jsem hlupák.“ Zavrtěl hlavou. „Já si jen přeju, abych jí býval řekl uţ na začátku, ţe jsem nemocný. Věděl jsem to, spíš jsem si myslel, ţe mi bude líp. I doktoři si to mysleli.“ „Moţná bude,“ chlácholila jej Ilonka. Smál se, ale jeho obličej zůstal smutný. „S tím nepočítám.“ „Proč jsi mě dneska hledal?“ „Slyšel jsem, ţe jdeš zítra na snímkování.“ „Kdo ti to řekl?“ „Dr. White. Nezlob se na něj, on jen potvrdil, co jsem uţ slyšel. Muselas to někomu říct.“ „Anye. Ta to musela říct Spenceovi.“ „Jsem si jistej, ţe tak se to dostalo ven,“ řekl Kevin. „A stejně, jen jsem se divil, proč na to jdeš. Ale jestli o tom nechceš mluvit, nevadí 55

mi to. Nic mi do toho není.“ „Poţádal tě Dr. White, abys se mnou promluvil?“ zeptala se Ilonka. „Ne.“ Pokrčila rameny. „Cítím se lépe a myslím, ţe se ty nádory zmenšují. Víš, brala jsem spoustu bylinných preparátů a drţím vyloţeně čistou dietu, jen ovoce a zeleninu.“ „To jsem nevěděl,“ odpověděl Kevin. „Podívej, jestli se obáváš, ţe si dělám naděje a nemám proč, tak mi to řekni.“ „Jen ty víš, jak se cítíš.“ „Tak jsem to řekla doktoru Whiteovi.“ „Takţe ţádný problém. Podstup to snímkování, a jestli se vyléčíš, tak určitě napiš.“ Chtěla mu říct, ţe si nedovede představit, ţe by odešla z hospiců bez něj. Ale o co tu šlo? Stále vypadal, jakoby se chystal zemřít. Stoupla si a poškrábala ho na ruce, coţ nikdy předtím neudělala. „Kdyţ si nepůjdeš teď lehnout, budeš tu ještě zítra, aţ začne naše další schůzka,“ řekla a pomohla mu na nohy. Ještě jednou ji zranila jeho vyzáblost, jeho lehkost. Bylo to, jako kdyby pomáhala nahoru pytli naplněnému peřím. Opřel se o ni. „Takţe tys nikdy nepotkala nikoho, kdo ti připomínal Shradhu?“ zeptal se. Uţ mu téměř řekla pravdu; ţe vlastně mluvila o něm. Ale nemohla a opravdu to bylo hloupé za těchto okolností. Byla tak pyšná? Nikdy na sebe předtím takhle nemyslela. „Ne,“ řekla. „Uţ jsem řekla, ţe ne.“ „Kdyţ jsi mluvila o Egyptě, cítil jsem, jako ţe tam jsem.“ „Jo? Zajímavý.“ Vedla ho do jeho pokoje. Dříve neţ otevřel dveře, objal ji a to, jak ji drţel, bylo nádherné. Pak náhle řekl dobrou noc a zmizel. Kráčela zpátky do pokoje se zvláštní energií. Kdyţ usínala, pomyslela si, ţe vidí Pánův obličej a věděla, ţe se jí o něm bude zdát.

56

III. Bylo

chladné a vlhké ráno, kdyţ Ilonka Pawluková a dr. White ujíţděli k Menlowské všeobecné, kde měla Ilonka absolvovat svůj test. Doktorovo auto bylo opravdu luxusní, ale Ilonka zjistila, ţe je pro ni cestování nepohodlné. Spala přerušovaně a dopadlo to tak, ţe si ve čtyři ráno vzala dva Tylenoly 3. Další dva si vzala poté, co posnídala pomeranč s jablkem, těsně před tím, neţ pro ni přišel doktor White. Její břicho svírala obrovská horká křeč. Nevěděla, proč má najednou takové bolesti. Doktor White si všiml jejího nepohodlí. „Budeme tam za dvacet minut,“ řekl. Přikývla. „Je mi fajn.“ „Sešel se včera v noci váš klub?“ „Ano. Povídky byly obzvlášť dobré. Spence zmrzačil jen pár těl a Anyin ďábel nebyl ani z poloviny tak hroznej, jak jsme všichni čekali. Kevin vyprávěl báječnej příběh o andělovi, kterej se zamiluje do jedné dívky a stane se člověkem, aby mohl být s ní. Ale nedokončil to. Dnes večer by měl pokračovat ve vyprávění dál.“ „O čem mluvila Sandra?“ zeptal se Dr. White. „Sandra ještě neřekla ani jedinou povídku.“ „A o čem byla ta tvoje?“ „O několika lidech v starověkém Egyptě.“ Ucítila ostrou bodavou bolest v břiše a zhluboka se nadechla. „Je těţký to shrnout do několika slov,“ zašeptala. „Ilonko?“ „Jsem v pohodě.“ Vynutila i úsměv. „Vyprávějte mi o své dceři. Jessie?“ 57

„Ano. Tak se jmenovala.“ Ilonka ztuhla. „Ona není – ne.“ Dr. White byl zamyšlený. „Moţná to byla chyba, ţe jsem se ti o ní tenkrát zmínil. Ale chtěl jsem ti o ní říci. Byla to Jessie, kdo mě přivedl na nápad pracovat s mladými lidmi, jako jsi ty. A ty, víc neţ kdokoliv jiný, mi ji připomínáš. Kdyţ vyrůstala, myslel jsem si, ţe je jen vzdorovitá. Ale nakonec jsem viděl, jak pozoruhodnou povahu měla.“ Smutně zavrtěl hlavou. „Zemřela na rakovinu dva týdny po svých osmnáctých narozeninách.“ „Osmnáctiny mám příští měsíc,“ ozvala se strnule Ilonka. „Omlouvám se, neměl jsem –“ „Jsem ráda, ţe jste mi o ní řekl,“ přerušila jej Ilonka. Dotkla se doktorovy paţe. „Opravdu. To je v pořádku. Vyprávějte mi o ní ještě. Vyprávějte mi, jaká byla její oblíbená hudba, jestli měla přítele nebo ne. Vyprávějte, cokoliv chcete.“ Dr. White tedy udělal, oč ţádala, nejdříve pomalu, kostrbatými větami, potom otevřeněji. Neţ dorazili do nemocnice, dozvěděla se Ilonka, ţe Jessie měla ráda mnoho věcí stejně jako ona sama – dobré knihy, Beatles, science-fiction, filmy, stromy a samozřejmě chlapce. V době, kdy zemřela, měla Jessie chlapce, řekl jí doktor, někoho, kdo jí dodával odvahy. Ilonka shledala, ţe slyšet o té mrtvé dívce jí na jedné straně působí radost a na druhé je to pro ni obrovským břemenem. Její bolesti, dokonce i s prášky, které si vzala, se vystupňovaly. Nikdy si nepředstavovala, ţe by pro ni jízda autem mohla být tak krušná. Musela zapochybovat o své nepoddajnosti. Ilonka shledala nemocnici naprosto zkrušující oproti tichému hospici. Přirozeně, ţe kdyţ se pokoušeli zaregistrovat k účasti na magneticko-resonanční snímkování, dozvěděli se, ţe v jejich knihách není ţádný záznam o Ilonce Pawlukové. Zatímco dr. White spěšně odešel, aby zatahal za nějaké provázky, Ilonka zůstala sedět na tvrdé zelené ţidli z umělé hmoty nedaleko dveří. Ty se otevíraly a zavíraly ven a nárazy studeného vzduchu, které tak proudily dovnitř, do ní řezaly jako skalpely. Jeden takový náraz byl tak silný, ţe ji poposunul paruku nakřivo, coţ ji vyděsilo, i kdyţ si ji okamţitě narovnala. Seděla s rukou na hlavě a druhou svírala lahvičku Tylenolu a kodeinu a říkala si, ţe uţ si neměla brát 58

další prášky. Současně byla zvědavá, jak vydrţí tiše leţet celou tu hodinu, co snímkování trvá. Nakonec, těsně předtím, neţ ji zavolali dovnitř, spolkla další dva prášky. Poprvé za dlouhou dobu si přála, aby měla morfium. Při tomto testu musela leţet v dlouhém přístroji připomínajícím rakev. Magneticko-resonanční technika nepouţívala rentgenových paprsků, které by umoţnily vidět dovnitř těla, ale počítačem kontrolované zvukové vlny. Tyto vlny vyhotovily „obrázek“ o různé hustotě jejich vnitřních orgánů. Nádor se většinou díky své vysoké hustotě zobrazil v tomto obrázku jako stín. Zatímco leţela v komoře a poslouchala hrůzu nahánějící hučení elektronických očí, jak okolo ní pomalu krouţily, vzpomínala na to, jak podstoupila tento test poprvé a jak skličující byl výsledek. Operovali ji hned následujícího dne, a kdyţ se probrala, řekli jí, ţe uţ nemá dělohu a vaječníky. Stejným způsobem se dozvěděla, ţe nikdy nebude mít děti. Plakala nad tou zprávou tak, ţe je sotva slyšela říkat, ţe si nejsou jisti, jestli odebrali všechno zachycené rakovinou. Ilonka pojednou pocítila šílenou touhu vidět matku, kterou by uklidnila, ţe na rakovinu zemřel skoro kaţdý, s výjimkou těch, co se upili k smrti. Ta touha ji neopustila po celou dobu testu. Na zpáteční cestě byl dr. White tichý. Lidé v nemocnici jim dvěma řekli, ţe výsledky budou mít zítra. Bez podnětu k rozhovoru Ilonka zjistila, ţe jí hlava často klimbá a zlobila se na sebe, ţe si vzala tak moc utišujících prášků. Myslela si, ţe drogy by jen oslabily její imunitní systém a ona jej potřebovala ve vrcholné formě, aby zničil ty nádory. Dr. White měl další schůzku, a tak ji zanechal u hlavních dveří domova. Poděkovala mu, ţe ji vzal na ten test a pospíšila si dovnitř. Osoba, která seděla v čekárně, byla Kathy Andersonová, Kevinova přítelkyně. Kdyţ Ilonka vešla do místnosti, postavila se. Měla na sobě snad ještě draţší šaty a zářila širokým úsměvem, coţ Ilonka pokládala za naprosto nevkusné. Ta dívka vypadala, ţe se má opravdu dobře. „Čekám na Kevina,“ spustila Kathy. „Jsem tu ale jenom chvilku.“ „Dojdu ti pro něj,“ řekla Ilonka automaticky a otočila se ke dveřím, které vedly do domova. Pak se ale zastavila – něco ji 59

zastavilo. Pohlédla na Kathy. „Kevin je nemocný. Snad by bylo dobrý, kdybys ho dneska netahala ven.“ Kathy pokrčila nejistě rameny. „Nemusíme dneska chodit ven.“ Ilonka udělala krok směrem k ní. „Kathy – smím ti říkat Kathy?“ „Nevím, jak jinak bys mi asi říkala.“ Ilonka se usmála, ale nebyla v tom ţádná vřelost. Myslela si, ještě neţ začala mluvit, ţe vlastně dělá Kevinovi laskavost. Nicméně dokonce i s tímto rozumným vysvětlením jí na mysli vytanula zrada Jidáše, alespoň on to určitě viděl takhle. Ano, Jeţíši, nevšímej si vojáků, kteří tě přišli uvrhnout do vězení. Vezmou tě přímo k Pilátu Pontskému, ty můţeš učinit pár zázraků a ten chlapík tě bude mít rád. Tím jsem si jist. Pak se vydáme na naši cestu do Říma. Přece se však rozhodla pokračovat a otevřela ústa. Protoţe Kevin patřil jí. Kaţdý hlupák to mohl vidět. „Kathy, uvědomuješ si, jak moc je Kevin nemocný?“ zeptala se Ilonka. Blondýnka zamrkala. „Vím, co má. Nejsem blbá.“ „Neříkám, ţe jsi blbá. Říká, ţe si toho hodně nepřipouštíš. Kevin má leukémii. S prostředky, které dnes existují, se dá mnoho leukémii léčit. Ale z nějakého důvodu ty léky nezabírají u Kevina. Proto je tady. Tohle není nemocnice, kde pacienti doufají, ţe se jim povede lépe. Tohle je hospic, kde je pacientům poskytnut veškerý komfort, dokud nezemřou.“ Přes Kathyin obličej přeletěl stín. „Co se mi to pokoušíš říct?“ „Uţ jsem ti to řekla. Kevinovi se nepovede líp. On se nechystá odtud s tebou jednoho dne odejít. On se chystá zemřít.“ Kathy nepřátelsky vrtěla hlavou. „Ne.“ „Ano.“ Ilonka k ní opět o krok popošla, aţ se skoro dotýkaly. „Pravděpodobně zemře uţ brzy. A je pro něho těţké, kdyţ uţ se blíţí ke konci, hrát před tebou tuhle roli. Hrát, ţe se mu vede líp. Ve skutečnosti mu ubliţuješ pokaţdé, kdyţ přijdeš.“ Kathy sklonila hlavu a začala plakat. „Já mu nechci ublíţit. Miluju ho.“ Ilonka poloţila ruku na dívčino rameno. „Pak ho nech být. Nech ho zemřít v klidu, aniţ by musel něco kvůli tobě předstírat. Nech ho nám.“ 60

Kathy najednou trhla hlavou nahoru. Veškeré její chování se změnilo. Setřásla Ilončinu ruku, jako by to byl pavouk lezoucí po jejím rameni. „A co pro něj uděláš ty?“ ptala se jízlivě. Ilonka se střetla s jejím pohledem. „Zůstanu s ním, aţ bude umírat, takţe nezemře osamocený. Opravdu si myslíš, ţe bys s ním mohla v té chvíli být?“ Kathy ji stále s odporem upřeně pozorovala. Náhle se otočila, zabouchla za sebou dveře a vyběhla ven z domova. Ilonka potom zírala na tytéţ dveře ještě dlouhou dobu a ptala se sama sebe, co to udělala a proč. Konečně za sebou někoho uslyšela. Věděla, kdo to je, aniţ by se otáčela. „Ilonko, nevidělas Kathy?“ zeptal se Kevin. „Slyšel jsem, ţe tu na mě čeká.“ Ilonka popotáhla. Chlad zapříčinil, ţe jí teklo z nosu, nebo to bylo něco jiného. Přesto se podívala Kevinovi rovnou do očí a zavrtěla hlavou. „Neviděla jsem ji,“ odpověděla. Ilonka šla do svého pokoje. Tam našla Anyu, jak spí v hromadě polštářů a přikrývek. Bible leţela otevřená na podlaze blízko ní. Anya měla krabičku s osobními věcmi poloţenou nahoře na nočním stolku. Ilonka padla do své postele obličejem dolů a brečela do polštáře. Nemohla si vzpomenout, ţe by kdy udělala něco tak podlého. Nemohla si ani vzpomenout, kdy někoho ve svém ţivotě tak moc chtěla. Po nějaké chvíli slyšela Anyu, jak ji volá jménem. Posadila se a pohlédla na spolubydlící, která sahala po lahvičce s pilulkami a sklenici vody. Samozřejmě, ţe to byly sestry, kdo měl vydávat léky, ale Anya nikdy nehrála podle pravidel, obzvláště ne v této pozdní fázi hry. „Co se děje?“ zeptala se Anya. „Nebo to je hloupá otázka?“ Ilonka se posadila. Je to neuvěřitelné, vezme-li v úvahu, kolik prášků si vzala, ale bolest v jejím břiše ji ubíjela. „Jaký jsou tyhle?“ zeptala se. „Morfium. Jeden gram v kaţdý. Chceš jednu?“ „Nikdy jsem nebrala morfium.“ 61

„Kdyţ si ho jednou vezmeš, nic jinýho tě uţ neuspokojí.“ „To jsem slyšela. Proto jsem to nebrala.“ Ilonka se odmlčela a setřela slzu, která se jí kradla do očí. Měla problémy s dýcháním. Napřáhla ruku. „Dej mi jednu,“ řekla. Anya po ní hodila jednu pilulku. Ilonka měla sklenici s vodou u postele. Pilulka jemně sjela dolů. „Jak dlouho to trvá, neţ začne působit?“ chtěla vědět. „Docela rychle,“ odpověděla Anya. „Za patnáct minut ucítíš úlevu.“ Ilonka vzdychla. „Nikdy jsem nechtěla být feťačka.“ „Jsou horší způsoby, jak umřít.“ „Jsou?“ Anya zdvihla obočí a zavrtěla se v posteli. „Co se stalo? Řekl ti Kevin, ţe ti nemůţe slíbit věrnost nadlouho?“ „Ne tak docela. Řekla jsem tý jeho holce, ţe dělá chybu, kdyţ si myslí, ţe to s ním má navěky.“ To Anyu zaujalo. „Vyprávěj mi to všechno.“ Ilonka jí to vyprávěla, coţ netrvalo dlouho. Kdyţ o tom přemýšlela, zasáhla Kathy neúprosně a rychle. Anya souhlasně přikývla. „Udělalas pro tu holku laskavost,“ ozvala se. „Je lepší čelit realitě.“ Ilonka byla na pochybách. „Neřekla jsem, ţe to, co jsem udělala, je laskavost pro ni. Udělala jsem to proto, abych ji udrţela pryč od Kevina.“ Znovu začala brečet. „Jsem tak patetická, protoţe ho nemůţu získat sama. Musím nejdřív zničit jeho vztah s tou holkou.“ „Máš přece výhodu.“ „Díky. Nemusíš se mnou souhlasit.“ Anya začala mluvit, ale pak myslela, ţe je lepší toho nechat. Podrbala se na místě, kde bývala její noha, coţ dělala často, kdyţ se necítila dobře. Pak sáhla do krabičky s věcmi a vytáhla malou, oranţovou hliněnou sošku chlapce a dívky drţících se za ruce. Soška byla rozbitá; byla to zvláštní náhoda, ţe jediná věc, která chyběla, byla dívčina pravá noha. Anya ji podrţela nad hlavou a studovala ji, jako by obsahovala velké tajemství. 62

„To jsem udělala já,“ řekla konečně. „Nevěděla jsem, ţe jsi sochařila.“ Socha měla pozoruhodné detaily a vypadala jako dílo zručného umělce. Anya se stále upřeně dívala na své rozbité dílo. „Udělala jsem to pro svého kamaráda,“ špitla. Ilonka zachytila v jejím hlase cosi podezřelého. „Pro tvýho přítele?“ Anya ztěţka polkla a Ilonka nabyla dojmu, ţe v jejích očích zachytila stopy slz. A to Anya, tak to říkali, neplakala, ani kdyţ jí uřízli nohu. „Ano,“ řekla Anya. „Jmenoval se Bill. Nikdy jsem ti o něm nevyprávěla, ţe ne?“ „Ne.“ „No, ani není co vyprávět.“ Ilonka se pohnula ke své posteli a sedla si. „Anyo, řekni mi to. Jseš moje kamarádka, vţdyť víš. Cítím to tak.“ Anya se pro sebe usmála a zavrtěla hlavou. „Máš všivácký gusto na přátele.“ Jemně ťukala soškou do postele. „K čertu! Není to nic neţ dlouhej příběh. Nemohla jsem to vyprávět na našich schůzkách, to je jasný.“ Udělala odmlku. „Opravdu chceš slyšet o Billovi?“ „Chci.“ Anya se nadechla. „Jak jsem řekla, byl to můj přítel. Seznámila jsem se s ním před dvěma lety, kdyţ mi bylo šestnáct. Potkali jsme se v knihkupectví. Vţdycky jsem milovala muţe, co četli – jejich tak málo. Kdyţ jsem ho viděla poprvé, myslela jsem si, ţe vypadá legračně. Jeho vlasy byly podivně oranţové barvy a měl náušnici, která vypadala, jako by ji štípnul nějakému africkému domorodci. Byl v oddělení, kde prodávali ty krváky podle skutečných událostí. V rukou měl asi tři takovéhle knihy, takţe jsem hned věděla, ţe mám co dělat s narušenou myslí. Seděla jsem na podlaze a četla nějakou poezii a vzpomínám si na to, jak se na mě podíval. Jen se usmál, jako by mě znal, jako ţe tady je on a tam jsem já. Kráčel přímo ke mně a poţádal mě, abych si s ním někam vyšla. Samozřejmě, ţe jsem mu řekla, ať si to pozvání strčí někam, ale povídali jsme si dál a nakonec jsem mu dala své číslo. Tak to začalo. Brzy jsme se scházeli pravidelně, coţ jsem nikdy 63

předtím nedělala. Ach jo, vyrazila jsem si se spoustou kluků, ale nikdy ne s někým, ke komu bych cítila něco opravdového. Ale na Billovi bylo něco – neumím to vysvětlit. Bylo to jako ten rituál, se kterým jsi začala na počátku našich klubových schůzek, jako by on patřil mně a já jemu. Nebyl tou výstřední osobou, za kterou jsem ho povaţovala na začátku. Byl mnohem solidnější neţ já. Pouze ho přitahovala detektivní díla a takovéhle věci. Ve skutečnosti, přestoţe vypadal jako kriminálník, se chtěl jednoho dne stát policajtem. Dělal si plány, a kdyţ o nich hovořil, vţdy jsem v nich figurovala i já.“ Anya na chvíli zmlkla a pak pokračovala. „Nevím, proč jsem to k čertu udělala. Byla jsem s Billem šťastná. Nechtěla jsem si začít s někým jiným. Ale jak měsíce utíkaly, začala jsem cítit, ţe jsem s ním aţ příliš šťastná. Vím, ţe to zní hloupě – taky to hloupé je. Ale bylo to, jako by byl pro mě příliš dobrý, jako bych si ho nezaslouţila. Dokonce, i kdyţ jsem byla v jeho objetí, kdyţ jsem jej milovala kaţdou částečkou svého těla, připadalo mi, jako by ho kus mne zrazoval. A to bylo předtím, neţ jsem udělala tamto. Bylo to tak hluboko v mé duši, ţe jsem věděla, ţe to nemůţe vydrţet. Kvůli tomu, jaká jsem. Dává to smysl?“ „Ano,“ řekla Ilonka. Anya pokrčila rameny. „Někdo jiný mě pozval na rande. Uţ si nevzpomínám, kde jsem ho potkala – dokonce si ani nevybavuji, jak se jmenoval. Ach jo, byl to Charlie. Charlie mě pozval na rande a já souhlasila – slova mi jen tak vyklouzla z úst. Protoţe jsem s ním vlastně nikam jít nechtěla. A pak, vţdycky jsem přitahovala maléry, dokud jsem nepoznala Billa. Ale udělala jsem to, ţe jsem si vyrazila s Charliem tutéţ noc, kdy jsem měla rande s Billem. A ani jsem mu nezavolala, abych mu řekla, ţe nikam nejdu, takţe má volno. Prostě jsem ho vypekla, víš, jako nějaká děvka. Ale to nejsme ani v půlce. Není to ani tisícina toho všeho. Víš, moji rodiče byli na víkend pryč a já jsem zašla tak daleko, ţe jsem pozvala Charlieho ke mně. Přitom jsem věděla, ţe skončíme v posteli. Počítala jsem i s tím, ţe Bill na mě nebude u nás čekat. Nevěděl, ţe moji rodiče jsou mimo město a on se k nim nikdy moc nepřibliţoval. Neměli ho rádi – oni neměli rádi ţádného kluka, se kterým jsem kamarádila. Kluk, pomyslela jsem si, kdyţ jsem nechala 64

Charlieho u hlavních dveří. Co by si asi pomysleli, kdyby věděli o mé pozdní schůzce! Charlie byl typ kluka, který byl tak slizký, ţe se ti chtělo postříkat si ruce nějakou dezinfekcí poté, co ses ho dotkla. Ale byla jsem tam, připravená se s ním vyspat. Neptej se mě, proč, Ilonko, neexistuje ţádná odpověď. Snad jen, ţe jsem blbá. Tak se to stalo. Byli jsme v domě moţná pět minut, kdyţ mě přitiskl na zeď a začal mě líbat, jako kdybych byla kus sádrové desky, do které se pokouší vyvrtat díru. Po deseti minutách jsme skončili nazí v posteli. Bylo to podivné – celou dobu – hnusilo se mi to. Stále jsem si přála, abych byla s Billem. Přímo uprostřed toho všeho jsem zavřela oči a snaţila si představit, jak jen to šlo, ţe to je Bill. Prosila jsem Boha, aby to byl on.“ Anya přestala a zavřela oči. „Bill tam přišel,“ hádala jemně. Anya přikývla a z pravého oka jí vytryskla slza. „Špatně načasované,“ zašeptala Ilonka. Anya otevřela oči a zachrčela. „Sama jsem to tak načasovala. Teď vidím, ţe jsem jistým perverzním způsobem chtěla, aby to dopadlo, jak to dopadlo. Kdyţ uţ jsem se chtěla s Charliem vyspat, mohla jsem jít k němu. A řekla jsem, ţe nebylo moţné, aby se u mě Bill zastavil. Ale ty víš, ţe vţdy existuje moţnost – obzvlášť, kdyţ jsem mu nezavolala. Dalším faktem je, ţe jsem nebyla překvapená, kdyţ se najednou rozsvítilo. Jako kdyby na to kousek mého já čekal. Bill vešel a tam jsme byli my, my dva, a mţourali jsme na něj. Potom hleděl upřeně na mě. Co bolelo nejvíce, nebylo to, ţe vypadal prostě šíleně. To se dalo čekat. Ale zíral na mě, jako by mě neznal. A to bolelo nejvíc, kvůli tomu, co jsem ti vyprávěla předtím. Jako bychom se uţ v den, kdy jsme se potkali, znali tisíc let. Něco jako tvé příběhy z minulého ţivota. Ale té noci, kdy mě Bill načapal, jsem mohla být tak akorát červem, o kterém si myslel, ţe uţ je dávno mrtev.“ Anya skončila a pozdvihla svou hliněnou sošku. „Tohle jsem udělala pro Billa, kdyţ se to stalo. Jak vidíš, ještě ji musím namalovat. Měli jsme to být my dva – chystala jsem se mu ji dát ke Dni svatého Valentina, coţ bylo na druhý den. Měla jsem ji na prádelníku u dveří, kdyţ Bill vešel. Poté, co nás obdařil dlouhým 65

upřeným pohledem, natáhl se pro ni, popadl ji a mrštil s ní o podlahu. Chtěl prostě jen něco rozbít. A tohle bylo vše, co udělal. Nesnaţil se někomu z nás ublíţit. Dokonce ani nic neřekl. Rozbil tuhle sošku, otočil se a odešel. Uţ jsem ho nikdy neviděla.“ Anya znovu přestala. Uţ neměla v očích slzy, ale bylo vidět, ţe ji to zasáhlo hlouběji neţ její nemoc. Ilonka se k ní sklonila, objala ji a Anya zabořila obličej do její hrudi. Takhle tam seděly dobrou minutu. Pak Anya zašeptala něco, co Ilonka přeslechla a musela ji vyzvat, aby to zopakovala. Anya se odtáhla. „Řekla jsem, ţe jedinej kousek, kterej rozbil, byla moje pravá noha,“ špitla. „Na téhle sošce? Jo, ale to nic neznamená. Anyo, snad si nemyslíš, ţe máš rakovinu v pravé noze kvůli tomu, co se stalo té noci?“ „Rok nato jsem onemocněla se svou pravou nohou. Onemocněla jsem a oni mi ji uřízli.“ „To ale byla náhoda. Víš přece, jak se tyhle choroby šíří. Pravděpodobně jsi měla rakovinu uţ léta předtím, neţ ses to dozvěděla.“ „Moţná,“ řekla Anya. „Tady není ţádné moţná. Podívej, provedlas něco, kvůli čemu se cítíš vinná. Je to špatný, ano, je ti kvůli tomu zle. Ale není to důvod, proč jsi onemocněla.“ Anya se dotkla rozbité nohy děvčete na hliněné sošce. „Marodí tělo a marodí taky duše.“ Pokrčila rameny. „To nevadí. Jak uţ jsem řekla včera v noci, snad nemáme dokonce ani jedno z toho.“ „Řeklas, ţes od té doby Billa neviděla. Ví, ţe jseš tady?“ „Ne. Myslela jsem, ţe mu napíšu, ale nevidím uţ ţádný důvod.“ „Cos mu chtěla říct?“ Anyin spodní ret se zachvěl. „Ţe mě to mrzelo.“ „Měla bys mu napsat. Měla bys mu zavolat.“ Anya dala sošku zpět do krabice. „Není na to čas.“ Anya uţ o tom nechtěla mluvit. Ilonka se vrátila ke své posteli a uloţila se pod přikrývku. Morfium se za ní honilo krevním oběhem a ona byla příliš unavená, aby mu utekla. Záhy usnula. Brzy se však pouze ve svých snech vzbudila. 66

Byla to jiná doba. Moţná jiný svět. Ale čím byl čas a prostor, kdyţ na tom nezáleţelo. To říkal Pán. Co je realita? Kdo jsi ty? Všechno, co vidíš, všechno to, co se dovídáš svými smysly, je představa májá.1 Ty jsi za tím. Ty máš nejvyšší moc. Chystala se teď na setkání s Pánem a snaţila si vybavit spoustu věcí, které jí říkal dříve. Ale jeho slova byla jako šeptaná báseň: opájela aţ k slzám, tak měkká a jemná, ale obtíţná k pochopení, alespoň si to myslela. Řekl, ţe nemluví k mysli, ale jenom k srdci. Škoda, ţe její srdce bylo naplněno smutkem tak, ţe nemohla naslouchat lépe. Ach ano, on to chápal. Chápal vše, co se jí týkalo a ještě ji miloval. Nalezla Pána sedícího u klidně tekoucí řeky. Jeho vlasy a bradka byly dlouhé a tmavé, jeho oči velké a zářící. Usmál se, kdyţ přistoupila blíţ a to stačilo, aby se jí ulevilo. Zase se s ním setkala a on jí vše připomene. Neviděla jej dva roky a za tu dobu ztratila vše, co milovala. Vyzval ji, aby se vedle něho posadila. Byl tam nádherný klid – skoro se zdálo, jako by se mohl zvednout vítr a smést ho pryč jako vánek okvětní plátek květiny. Přesto vycítila, ţe za jemnou pohodou je skryta síla, která hýbá věčným světem. Nejdříve nemluvil, jen se na ni díval a ona pozorovala v jeho očích slzy. „Cestovalas daleko?“ zeptal se konečně. Přikývla. „Ano, Pane.“ Pohrával si s růţí. „Tvůj muţ s tebou není.“ „Ne.“ „Ach,“ řekl. „Tak je to. On je pryč a ty se cítíš opuštěná.“ Do očí jí hrkly nové slzy. „Jsem opuštěná. Opustil mě a uţ se nevrátí. Nevím, co mám dělat. Stále na něj musím myslet.“ „Nemůţeš na něj přestat myslet,“ souhlasil Pán. „Čemu se nejvíce bráníš, to setrvá v tvé duši. Tak je to vţdy. Takţe ty na něho myslíš. Zachovej to tak. Uvaţuj o tom. Dokonce i osvícení mají city. Ale tam, kde ty podle nich jednáš, oni o nich pouze přemýšlí.“ Pán se zasmál a lehčeji klepl růţí do hlavy. „Je to zázrak, ţe jsi tady.“ Musela se zasmát, i kdyţ plakala. „Vrátí se ke mně někdy?“ 1

májá – v indickém náboţenství a filozofii představa světa jako neskutečného (zobrazovaná jako zahalená krasavice)

67

Pán pokrčil rameny. „Nevím. Jestli se vrátí, tak se vrátí. Jestli se nevrátí – to je taky osud. Ale ty nepotřebuješ jeho lásku.“ „Ale ano! Jeho láska pro mě znamenala víc neţ cokoliv na světě!“ Pán zavrtěl hlavou. „Ne, ty ji nepotřebuješ. Ty sama jsi láska.“ Přikývla. „Rozumově to chápu. Jen mi to zrovna teď nepomáhá.“ Dotkla se lemu jeho šatu. „Prosím, přived mi ho zpátky.“ „Ach.“ Pán se zadumal. „Co bys dělala, kdybych ho přivedl zpět? Milovala bys ho lépe? Nebo bys ho milovala právě pro to, co by pro tebe mohl udělat? Co ti dává?“ „Milovala bych ho bez podmínek,“ odpověděla zrovna takhle, protoţe Pán vţdy zdůrazňoval, ţe jsme se narodili, abychom se naučili lásce bez podmínek. Ale on se nad její odpovědí rozesmál. „Bez podmínek jej můţeš milovat i teď. Nemusíš ho vidět. Jediný důvod, proč ho chceš vidět, je, ţe od něho můţeš něco dostat.“ Pán zavrtěl hlavou. „Viděl jsem tě, jak před tím utíkáš, víckrát, neţ si pamatuješ. Kdyţ jsi s ním, je vše tak horečnaté. Kdyţ jsi s ním, jsi do toho tak zapletená, tak polapená. Je to tedy divné, ţe by tě svět měl od něj oddělit? Ne, ty jej nepotřebuješ. Máš mě, máš Boha. Stačí, ţe tě milujeme my.“ Přemýšlela o magických vlnách, které vydávala Pánova ruka. Ruka toho, kdo pozvedl ostatní z mrtvých právě takovouhle vlnou. Ale jí by nepomohl a ona chápala, proč. Znovu jí četl myšlenky. „Vidím, ţe všechna ta bolest je k tvému dobru,“ řekl. „Obrátí tě to zpět k tvému vnitřnímu já. Nemusíš být tak citově chudá. Zavři oči a buď zticha. Nauč se mít poţitek ze své vlastní společnosti.“ Ještě jednou ji klepl růţí po čele. „Teď běţ. Odpočívej.“ Byla šokovaná tím náhlým propuštěním. „Ale já jsem ještě stále tak zraněná.“ „Emoce přicházejí a odcházejí – tvá bolest nemůţe trvat věčně. Připisuješ svým citům takovou důleţitost. Nevím, proč.“ Váhavě se postavila. „Uvidím ho zase?“ Pán na chvíli zavřel oči. „Ano.“ „V tomto ţivotě?“ Ale tuto otázku nezodpověděl.

68

IV. Byl čas na další setkání Půlnočního klubu. Spence přinesl dvě lahve vína a šest skleniček. „Musíme si připít,“ řekl, kdyţ rozdával skleničky. Právě dokončili své „patřím tobě.“ „Při jaké příleţitosti?“ zeptala se Ilonka. „Dnešek je prvním dnem zbytku našeho ţivota,“ řekl Spence a potichu se zasmál sám sobě a svému klišé. Dnešní večer je začátkem nekonečné noci. Ilonka se rozhlédla kolem sebe, udivena, kde se tu vzala její myšlenka. Rychle to pustila z hlavy jako absurdní věc, vzhledem k tomu, ţe její myšlenky vznikaly uvnitř její mysli a ta věta jí vlastně mohla napadnout díky nějakému venkovnímu zdroji. Pátrala po obličejích lidí v místnosti a její oči spočinuly na Anye, která tam seděla v bolesti a vyčerpaná. Ilonka spala několik hodin potom, co jí Anya vyprávěla o Billovi, ale po probuzení nemohla přimět Anyu, aby pokračovala ve vyprávění o tom všem. Ilonka měla v úmyslu Billa vyhledat a dát ty dva dohromady. A Anya by na ni klidně mohla křičet, jak by chtěla, Ilonka by o to nedbala. „Tak to je,“ souhlasila Ilonka se Spencem. Nikdy předtím neochutnala víno a těšila se na to. Její vlastní bolesti byly mnohem menší neţ předtím. Byla celkem optimistická, ţe výsledky testu ukáţí, ţe její nádory se zmenšují. To by neznamenalo, ţe je v pořádku – tak hloupá nebyla – ale znamenalo by to, ţe by mohla být v pořádku. To bylo vše, co poţadovala. Matně si pamatovala, co se jí zdálo o Pánu, a to jí taky udělalo 69

dobře. Nicméně – a to bylo velmi zvláštní – v tom snu nesouhlasila s tím, co jí řekl. Neuměla si představit, ţe se dohaduje s bytostí jako je tato. „Kdes sehnal to víno?“ zeptal se Kevin. Pro Ilonku bylo nesnadné jen se podívat jeho směrem, a to z různých důvodů. Byla tu její vina ohledně toho, co řekla Kathy a její strach, ţe mu Kathy mohla zavolat a říci mu, jaké kruté a hnusné věci jí Ilonka Pawluková napovídala. Navíc Kevin vyhlíţel příšerně – jeho tváře byly vpadlé, ţe by klidně mohl být tím asketickým andělem, o kterém vyprávěl ve své povídce. Dnes večer mu Spence musel do pracovny pomoci. Sandra – ta vypadala jako vţdy, ne špatně. „Objednal jsem si ho poštou,“ odpověděl Spence. „Dokonce ani nechtěli moje zfalšovaný doklady, který bych jim rád poskytnul. Je to báječnej svět, ve kterým ţijeme, kdyţ si můţete koupit hřích a hanbu v katalogu.“ Dokončil rozdávání skleniček a sáhl po jedné z jeho lahví s vínem. „Říkám, ţe ztrestáme tuhle flašku, neţ začneme vyprávět svý povídky.“ „Já chci jenom loka,“ ozvala se Sandra. „Ty si vezmeš svoji medicínu jako velká ţenská a nebudeš tady kňourat,“ řekl Spence. „Musíš dostat plnou skleničku. Kdo ví? Mohlo by ti to třeba rozvázat jazyk a my bychom uslyšeli dnes večer nějakej tvůj příběh.“ Spence procházel okolo stolu a rozléval víno, jako by byl číšníkem. Kdyţ se dostal k Ilončině skleničce, zamračil se a zdvihl ji nahoru. „Promiňte, má polská princezno,“ promluvil, prohlíţeje si křišťál, který si bezpochyby vypůjčil z některé skříňky v domě. „Myslím, ţe tahle je poněkud zaprášená. Naštěstí jsem byl tak chytrej, ţe jsem přinesl jednu navíc.“ Vytáhl ven tu rezervní a nalil jí pořádnou lampu. Tmavočervená tekutina vypadala v záři svíček jako krev. O chvíli později uţ byli všichni usazeni a Spence pronášel přípitek. Zdvihl svoji skleničku vysoko a ostatní to udělali po něm. „Na Půlnoční klub,“ pronesl. „Ať nás zázrak tvůrčího ducha inspiruje k tomu, abychom se pustili po temných, nebezpečných a pokud moţno vţdy erotických cestičkách nočního vyprávění. Na zdraví!“ „Na zdraví,“ odpověděli všichni. Tak, jak byli rozsazeni okolo 70

širokého dřevěného stolu, nemohli všichni dosáhnout, aby si přiťukli svými skleničkami, ale Ilonka si mohla ťuknout s Kevinem. Smál se na ni, jak byla zvyklá a ona neodhalila v jeho očích ani stopu zášti. Přesto bylo víno pro Ilonku zklamáním. Představovala si, ţe bude chutnat jako velebená vinná réva jemně stříknutá nektarem. Místo toho to bylo docela hořké a ji by zajímalo, jestli to způsobil alkohol. Ostatní – pravděpodobně všichni zkušení, vinaři‘ – se přesto zdáli být spokojeni. Ve skutečnosti i Sandra poprosila o druhou skleničku, coţ učinilo Spence tak šťastným, ţe jí ji dal. Jedna láhev pryč, jeden je na řadě. Konečně se usadili, aby vyprávěli své povídky. Spence chtěl, aby první povídala Anya. Jak řekl, chtěl jít po ní, aby smetl její výstup svým velkolepým příběhem. Ale ona řekla, ţe nemá co vyprávět. „Ale ten ďábel určitě od včerejší noci navštívil někoho jiného?“ ptala se Ilonka a povzbuzovala ji. Anya se přesunula v křesle a opakovaně si mnula prsty, jako by trpěla artritidou. Její obličej byl tak sevřený bolestí, ţe vypadala jako stará a vrásčitá ţena. „Ďábel je vţdy o krok přede mnou,“ řekla Anya. „Nevím, co dělal mezitím. Pro dnešní večer prostě nemám ţádnou historku.“ Podívala se na Ilonku. „Řekla jsem uţ, co jsem měla.“ Ilonce došlo, ţe má namysli dnešní odpoledne. Uţ svůj příběh pro dnešek vyprávěla. Promluvil Kevin. „Určitě děláš na nějaký velký povídce, abys nás potom všechny dostala,“ řekl. Anya se mdle usmála. „Jo.“ „Sandro,“ ozval se Spence. „Uţ se ti chce vyprávět?“ Sandra uţ v sobě měla druhou skleničku a v očích se jí zablesklo, jako by – ano, byla opilá. Pouhé dvě sklenky vína. Sandře se na tváři rozhostil široký úsměv, coţ jí slušelo víc neţ její tupý sestřih. „Chce se mi vyprávět o klukovi, který se se mnou po prvé pomiloval,“ pronesla Sandra z ničeho nic jaksi rozmazaně. Spence zařval smíchy a ostatní se jen tak chichotali. Sandra ukázala Spencovi sklenku. „Dej mi ještě loka.“ Spence v tom okamţiku otevřel druhou láhev a brzy, ještě víc posilněná, byla Sandra připravena oficiálně vstoupit do klubu. Smála se na celé kolo. 71

„Jmenoval se Dan,“ začala Sandra. „Potkala jsem ho v parku v Portlandu. Krmila jsem tam kachny a on tam byl se svým psem. Tomu se ty kachny nelíbily. Pár jich zkusil zakousnout. Jednu doopravdy chytil a měl hubu plnou peří, které jí vyškubal. Prostě jsem se potkala s Danem a dali jsme se do hovoru a pak jsme zašli do křoví a milovali se. Bylo to poprvé a bylo to skvělý.“ Sandra vyprskla smíchy. „A to je můj příběh.“ Všichni tupě zírali na rezervovanou a slušnou Sandru. Ilonka konečně přerušila to ticho. „To je vše?“ zeptala se. „Znalas toho kluka pár minut a uţ ses s ním vyspala?“ Sandra byla najednou rozhořčená. „Povídali jsme si několik hodin.“ Pak se zase zachechtala. „Povídali jsme si o sexu!“ „Počkej chvíli,“ vloţil se do toho Spence. „Co bylo na tom Danovi tak zvláštního, ţes odloţila stranou svůj konzervatismus a hned po něm chňapla?“ Sandra byla zřejmě zmatená. „Nevím. Nevypadal zas tak dobře. Muselo to být to víno, co jsme vypili.“ Spence si odkašlal. „To stačí.“ Pohlédl na ostatní. „Myslím, ţe bych měl začít, pokud nechce jít jako první někdo jinej? Ne? OK, ale neţ začnu, chtěl jsem říct, ţe jsem dneska dostal další dopis od Caroliny. Moţná přijede na návštěvu za dva týdny. Do té doby musím sehnat z lékárny jisté věci, které sestry neobhospodařují, jestli víte, co tím myslím.“ „Jseš tak nemocnej, ţe si jsem jistá, ţe jsi neplodný, jestli ne zároveň i impotentní,“ zhodnotila to Anya. „Nepotřebuješ kondomy.“ „Ujišťuju tě, ţe nádor ve velké hlavě nemá ani v nejmenším vliv na tu spodní hlavičku,“ řekl Spence. „Ilonko, slyšel jsem, ţe jedeš zítra ven. Můţeš se na zpáteční cestě stavit v drogerii?“ „Venku jsem byla dneska,“ musela ho zklamat, překvapena, ţe by Spence na to mohl zapomenout. Měl tak dobrou paměť na detaily. „No, jo, vlastně. Tak to nevadí,“ pokračoval Spence a rychle tohle téma opustil. „Dejme se do mé historky. Tahle se jmenuje ‚Sidney podpaluje svoji školu‘.“ „Měli bysme předpokládat, ţe je Sidney v nějakém vztahu k Eddiemu ze včerejší noci?“ chtěla vědět Ilonka. 72

„Vzdálení bratranci,“ řekl Spence. „Sid je ještě na střední škole, kdyţ začíná naše vyprávění. Je uţ mazák a ještě nikdy neměl děvče. Je uzavřený, ale výborný Mag, který příleţitostně pořádá malá představení pro své přátele. Líbí se mu jedna dívka, která se jmenuje Mary. U oběda ve škole jí ukáţe pár svých triků a ona mu řekne, jak je báječný. Její slova mu dodají sebedůvěru, pozve ji na rande a ona řekne ano. Na schůzce jí ukáţe ještě další triky a ona jej přesvědčí, ţe musí uspořádat představení pro celou školu. Sid má jisté pochybnosti, ale Maryino nadšení nad nimi zvítězí. Ujišťuje ho, ţe mu to dokonce vydělá peníze, vedle toho, ţe se stane jedním z nejoblíbenějších kluků na škole. A Sid chtěl vţdy být oblíbeným. Mary byla ve škole dřív opravdu populární, ale to uţ je pryč. Před rokem byla vedoucí fanynkou a měla kaţdého kluka ve škole, který ji pozval na rande. Ale na konci roku byla na jednom večírku a pořádně se opila. Kdyţ jela domů v otcově dodávce, nabourala do auta vezoucího šest chlapců z jejich fotbalového týmu – včetně obránce – a všechny je zabila.“ „Počkej chvíli,“ přerušila jej Ilonka. „Její otec jí půjčil dodávku, aby jela na ten večírek?“ „Přesně tak,“ odpověděl Spence. „Věděl, ţe jeho dcera pije. Domníval se, ţe i kdyby do něčeho narazila, neutrpěla by ţádná zranění. A taky neměla ani škrábnutí, přestoţe zničila jádro fotbalového druţstva. Samozřejmě, ţe následující rok si druţstvo vedlo příšerně, z čehoţ kaţdý obviňoval Mary. To se ví, ţe ji nenechali být nadále vedoucí fanynek. Takţe v době, kdy Mary navázala vztah se Sidem, byla pěkně naštvaná. Sid samozřejmě znal Maryinu minulost, ale nevěděl, ţe ona nenávidí všechny študáky. Takţe souhlasil s jejím plánem uspořádat velkou magickou show. Mary měla být jeho asistentkou. Víte, jak kouzelníci vţdycky rozpůlí dívky a takovéhle věci. Sid potřeboval nějaké děvče, aby jeho výstupu dodalo šťávu, a Mary s ním dobrovolně pracovala kaţdý den po škole. Asi si umíte představit ty divy, které to dělalo se Sidovým egem. Kdyţ nastal ten velký den, Sid se cítil nepřekonatelný. Ale celé vystoupení bylo fiaskem. Sid měl naplánováno, ţe začne tím, jak se Mary vznáší asi deset stop nad zemí. Ale nevěděl, ţe 73

Mary chce, aby Sid neuspěl, a ţe ten trik sabotuje.“ „Ale proč?“ přerušila ho Anya. „Poslouchej,“ řekl Spence. „Mary byla asi stopu nebo dvě ve vzduchu, kdyţ náhle spadla na podloţku, která byla umístěna pod ní. To ale ještě nebyl konec Sidova kouzelnického vystoupení, přestoţe se mu mnoho lidí v obecenstvu smálo. Několik dalších čísel vyšlo stoprocentně, ale v nich nevystupovala Mary. Právě kdyţ si získal obecenstvo zpět na svou stranu, prováděl výstup, kde musel přemístit Mary z jedné stojící bedny do druhé. No, jasně, ţe se Mary nepřestěhovala – byla stále v té původní bedně. Tentokrát se obecenstvo smálo přímo hurónsky. Sidovo sebevědomí bylo to tam. Sám pak dělal několik dalších čísel, ale byl tak otřesený, ţe je zpackal. Kdyţ nastal čas, aby se Mary vrátila a pomohla mu, obecenstvo pískalo a pokřikovalo nad vším, co dělal. Ale Sid věděl, ţe můţe zachránit svou čest, kdyby úspěšně provedl své vrcholné číslo. Představovalo Marii, která shoří na popel, on ji znovu stvoří a nechá ji náhle se zjevit v horní řadě bariéry v tělocvičně. Všechno perfektně nachystal. Nechal oheň dojít pod nádobu, ve které byla Mary. Kdyţ přiklopil víko, všichni zalapali po dechu a divili se, jak Mary můţe být v tak horké nádobě. O pár minut později zalapali po dechu znovu, kdy ţ Sid sundal víko a vevnitř nebylo nic, kromě hromádky popela. Ale pak, kdyţ Sid sepnul prsty, aby ji nechal znovu se objevit, nestalo se nic. Nevěděl proč, ale Mary vyuţila příleţitosti a nechala ho ve štychu. Přirozeně, ţe škola propukla v smích a pískot. Lidé doopravdy začali na Sida házet i papíry. Odešel z tělocvičny úplně zahanbený. Kupodivu, Sid si nebyl jistý tím, ţe ho Mary zradila, obzvláště, kdyţ mu řekla, ţe tam uvízla, zařízení selhalo atd. Můţete si být jisti, ţe Sid byl naivní natolik, ţe kdyţ šlo o něţné pohlaví, uvěřil všemu. Ale jednu věc věděl Sid jistě. Chtěl si to vyřídit se školou za to, ţe se mu smáli. Mary ho ani moc nepovzbuzovala v jeho touze po pomstě, ale způsobem jí vlastním trousila různé naráţky v tom smyslu, ţe študáci si určitě zaslouţí pocítit jeho hněv. Sid začal dělat plány – jaká byla nejhorší moţná věc, kterou by jim mohl provést? Pak vyrukoval s nápadem. Bylo to hrozné a brilantní, něco, co mohl vymyslet jen Sid. Víte, od té doby, co se Mary začala zajímat o Sida, 74

uvědomila si, ţe on je ten, kdo by to mohl škole opravdu nandat. Aţ do téhle chvíle, aţ k tomuto rozhodnutí, ho vodila za nos a on to nevěděl.“ „Kdyţ byla dost chytrá na to, aby ho dotáhla aţ sem,“ ptala se Anya, „jak je moţný, ţe si nevymyslela svůj vlastní plán?“ „Ti opravdu chytří pouţívají vţdy někoho jiného, aby za ně dělal špinavou práci,“ vysvětloval Spence zdvořile. „Jen se podívej na profesionální zločince. Zkrátka a dobře, Sid se rozhodl, ţe během basketbalového turnaje, kdy všichni budou uvnitř, podpálí tělocvičnu. Byl kouzelník, a tak byl samozřejmě i mistrem v otevírání zámků paklíčem. Kdyţ nastala noc té velké hry, vloupal se do naftové rafinerie a tam získal benzínovou cisternu, jejíţ nádrţ byla plná paliva. K tělocvičně dorazil ke konci druhé poloviny a zajel s náklaďákem přímo k zadním dveřím. Potom potichu procházel kolem a řetězem spojoval všechny zavřené dveře. Ach, asi jsem se nezmínil, ţe to byla jedna z těch starých tělocvičen s jednou řadou malých okének, vyztuţených nějakým ţelezem, ke kterým se v ţádném případě nedostanete. Uţ jste je určitě viděli. Jsou asi třicet stop vysoko na zdi. Myslím, ţe je má polovina tělocvičen v zemi. Sid je vevnitř hezky pevně zavřel. Nastal čas pro tu zábavnou část hry. Sid, který měl s sebou vrtačku, vyvrtal šest palců velkou díru do kovových dveří v zadním rohu. Řev vevnitř v tělocvičně byl tak hlasitý, ţe si nikdo ničeho nevšiml. Hluk ale přešel v šum, kdyţ Sid vytáhl z cisterny hadici a začal vhánět proudy paliva na dřevěnou podlahu tělocvičny. No, myslím, ţe ani nemusím říkat, ţe hra byla okamţitě zastavena. Pak začali ječet. Zápach benzínu je nezaměnitelný a snad kaţdý uvnitř si uvědomil, ţe pokud je venku nějaký cvok, který je dost šílený na to, aby pumpoval dovnitř benzín, je určitě dost šílený i na to, aby ho podpálil. Řev zesílil, protoţe dveře nešly otevřít. Lidi padali jeden přes druhého a dusili se v hromadě těl. Sid se díval touţ dírou, kterou vháněl dovnitř benzín, a najednou začal mít výčitky svědomí. Nebyl to v podstatě špatný kluk, byl jen tak poníţený, ţe se nechal unést hněvem. Ale teď, kdyţ viděl, jak lidé trpí, s tím chtěl přestat. Vytáhl hadici z díry ve dveřích, protoţe benzínová cisterna byla uţ téměř prázdná. 75

Snaţil se vymyslet, jak by mohl otevřít dveře a nechat lidi vyjít ven, aniţ by se dostal do problémů, kdyţ ho něco tvrdého a těţkého bacilo zezadu do hlavy. Sid se skácel k zemi a viděl při tom spoustu rozmazaných hvězdiček. Skrz krev, která mu kapala do očí, uviděl postavu, jeţ strčila hadici zpět do díry a znovu začala pumpovat benzín. Zkoušel se posadit. Postava se otočila a zasmála se mu. Byla to Mary. ‚Věděla jsem, ţe vyrukuješ s něčím skvostným,‘ řekla. ‚Zrovna tak jsem ale věděla, ţe budeš chtít na poslední chvíli couvnout.‘ ‚Mary,‘ zadrmolil. ‚Proč?‘ ‚Patří jim to,‘ řekla. Sid se zkoušel postavit, aby ji zastavil, ale hlava se mu točila tak, ţe upadl zpět na zem. Bezmocně se díval, jak Mary skončila s pumpováním a odhodila hadici. Z jedné kapsy vytáhla zapalovač a z druhé zmačkané noviny. ‚Ne!‘ naléhal Sid. ‚Neboj, neřeknu policajtům o tom, ţes ukradl tu cisternu.‘ Podpálila noviny a zamávala jimi Sidovi před očima. ‚A předpokládám, ţe ty zase nepovíš nikomu o mně.‘ ‚Všechno jim řeknu,‘ přísahal Sid. Mary k němu poklekla a hořící noviny mu drţela u obličeje. ‚Doufám, ţe to nemyslíš váţně,‘ pronesla. ‚Protoţe jestli jo, tak tě budu muset teď hned zabít.‘ Natáhla se dopředu a políbila ho na čelo. ‚Svým způsobem tě mám ráda, Side, i kdyţ jsi krysa.‘ ‚Nejsem ţádná krysa,‘ rozzlobil se Sid. V hlavě se mu začínalo kousek po kousku rozjasňovat. Mary se zasmála. ‚Ale jseš. Ale jseš taková sexy krysa a já jsem takovou ještě nikdy neměla.‘ Přitiskla mu plameny aţ skoro k vlasům. ‚Tak jak to bude, zlatíčko?‘ ‚Neřeknu nic, kdyţ budeš i dál se mnou spolupracovat v mý magický show,‘ souhlasil nakonec Sid. ‚Platí,‘ přitakala Mary. Stoupla si a prostrčila hořící papír dírou ve dveřích. Řev uvnitř najednou tak zesílil, ţe to, obrazně řečeno, doslova otřáslo stěnami budovy. ‚Tisíc konzervativních fanoušků,‘ prohodila Mary opovrţlivě. Pomohla Sidovi pryč od tělocvičny a do 76

svého auta, kdyţ uţ ţalostný křik začal pomalu ochabovat a budova se začínala hroutit. V dálce uţ Mary se Sidem slyšeli přijíţdějící hasiče. Ale byli uţ dost daleko, neţ vůbec někdo dorazil.“ Spence přestal vyprávět a napil se vína. „To je vše?“ zeptala se Ilonka. „Dostali se z toho?“ „Ne úplně,“ pokračoval Spence. „O rok později prováděl Sid své kouzelnické představení v jednom klubu na druhém konci města. Začal s Mary pravidelně spolupracovat, co odešli ze střední školy. Docela jim to klapalo, aţ na to, co se týče sexu – Mary to mohla mít šestkrát denně a stejně se cítila zanedbávaná – navíc lezla Sidovi stále na nervy svou potřebou neustále mít všechno pod kontrolou. Vysmívala se mu, ţe ho kdykoliv můţe udat policii, protoţe, to se ví, ţe nikdo by nevěřil, ţe ta roztomilá bývalá fanynka podpálila takovou spoustu študáků. Jen nechápala, ţe to pro Sida bylo víc neţ jen být viděn. Jednoho večera měl Mary zase v té bedně, kterou kouzelníci pouţívají, kdyţ chtějí někoho jakoby rozříznout vedví. Jenţe tentokrát upravil bednu tak, ţe tělo bylo pevně uvězněno po celé délce. Kdyţ do ní vjel nůţ, začala křičet, ale obecenstvo si samozřejmě myslelo, ţe je to součást výstupu. Dokonce i kdyţ uţ na podlahu kapala krev, lidi netušili, ţe něco není v pořádku. Sid rozpůlil bednu a vystavil dvě části Mary, dvě zakrvácené poloviny. To uţ Mary křičet přestala.“ Spence se opět odmlčel. „Vykroutil se z tý vraţdy?“ chtěla vědět Ilonka. „To víš, ţe jo,“ odpověděl jí Spence. „Policajtům jednoduše řekl, ţe neví, kde se stala chyba. Dělal předtím ten trik uţ tucetkrát a vţdy úspěšně. Sid potom snad odjel do Las Vegas, kde vystupoval jako hvězda ve velkolepé kouzelnické show. Myslím, ţe tam je dodnes.“ Spence se odmlčel a usmál se. „To byl můj dnešní příběh.“ „Myslím, ţe to bylo dost ţhavý,“ promluvila nejdříve Ilonka. „A nemyslím to jako slovní hříčku.“ „Mně se líbil ten nápad s lidmi uvězněnými v tělocvičně, do které proudí benzín,“ hodnotil Kevin. „Připomnělo mi to tvůj příběh o té Eiffelovce tím, ţes vyuţil jedinou mocnou představu. Jsi předurčený psát pro film, Spenci.“ „Díky,“ ozval se potěšeně Spence. Ilonka věděla, ţe stál 77

především o Kevinovo uznání, protoţe Kevin byl z celé skupinky nejinteligentnější. „Mnoho lidí v té tělocvičně jen tak zemřelo?“ neodpustila si Sandra. „To je dost barbarský.“ „Barbar je mé druhé jméno,“ řekl Spence pyšně. Pohlédl na Anyu. „Ţádný připomínky?“ Anya měla zcela jasně bolesti a byla duchem nepřítomna. „Ne,“ špitla. Zdálo se, ţe Spencovi dělal její komentář starosti. „Alespoň mi řekni, jestli se ti to líbilo nebo ne,“ ţádal ji. „Omlouvám se, ale byla jsem mimo a přestala jsem poslouchat,“ přiznala Anya, coţ byla ta největší uráţka, kterou mohla vyslovit. Jedním pravidlem Půlnočního klubu bylo, ţe kaţdému, kdo vyprávěl nějaký příběh, věnovali ostatní naprostou pozornost. Ale Spence nevypadal ani tak uraţený jako spíš nervózní. Přesto uţ nic víc neřekl. Kevin chtěl vyprávět jako poslední, takţe na řadě byla Ilonka. Začala tím, ţe jim řekla, ţe má pro ně další příběh z minulého ţivota. „Odehrává se to v starověké Indii,“ spustila. „Nevím před jak dávnou dobou, ale určitě před zaznamenanou dobou. Tenkrát jsem se jmenovala Padma, coţ znamená Lotosový Květ. Ale nezačnu příběh vyprávěním o sobě, ale o mé matce, ještě předtím, neţ jsem se narodila. Jmenovala se Parvati, coţ bylo jedno ze jmen velkých bohyní. Kdyţ jí bylo šestnáct, seznámila se s jedním muţem, který se jmenoval Višnu. Okamţitě se do něj zamilovala a on do ní. Naneštěstí, naši dva milenci nebyli ze stejné společenské vrstvy. Parvati byla bráhmanka, tedy z nejvyšší společenské vrstvy, která byla předurčena k vykonávání kněţského úřadu, a Višnu byl šúdra, coţ byla nejniţší, tělesně pracující kasta. V té době bylo zakázané, aby mezi sebou uzavírali sňatky lidé z různých kast. Je těţké představit si, jak přísně byl tento zákaz dodrţován, i kdyţ dokonce i dnes v některých oblastech Indie si lidé nemohou dělat naděje, ţe by si vzali někoho mimo svou kastu. Spojení šúdry a bráhmanky bylo úplně vyloučené – jakoţto spojení té nejvyšší s nejniţším. Parvati a Višnu věděli, ţe chtějí být spolu, ale báli se utéci pryč, 78

aby začali ţít někde jinde. Taky nechtěli ublíţit svým rodinám. Nakonec se tedy rozhodli, ţe uţ se nikdy neuvidí. Višnu odešel z té oblasti a pro Parvati přichystali vhodného manţela. Dohozená manţelství byla v té době jakýsi standard. Noc před svatbou byla Parvati velmi nešťastná. Setkala se s tím, který se měl stát jejím muţem, a přestoţe to byl prima člověk, věděla, ţe k němu nikdy nebude cítit ani desetinu toho, co cítila k Višnuovi. Neţ si šla lehnout, poklekla a modlila se k velkému bohu Šivovi, aby ji vzal z tohoto bídného světa. Nebyla zrovna pevného zdraví a věděla, ţe by nebylo zapotřebí velké síly k tomu, aby její ţivot skončil. Modlila se dlouho a přestala, aţ kdyţ uslyšela za oknem nějaký zvuk. Okolo kašny na dvoře jejich rodiny byla smečka čtyř psů, kteří tam pili vodu. Nechápala, jak se ti psi mohli dostat dovnitř, protoţe se na noc zavíralo. Pospíšila si ven, aby se podívala, jestli vrata zůstala otevřená a tehdy uviděla siddhu, jak sedí u vody a psi mu lízají ruce. ‚Siddha‘ je v sanskrtu slovo označující dokonalou bytost, něco jako svatý osvícený jogín. Parvati věděla, ţe se nachází v blízkosti někoho velikého, díky báječnému pocitu lásky a síly, která z toho muţe vyzařovala. Siddha vybídl psy, aby seděli tiše, a ji pohybem ruky vyzval, aby přistoupila blíţe. Parvati by ráda věděla, jestli muţ, který k ní přišel, není sám Šiva, neboť bylo velmi dobře známo, ţe Šiva se rád potuluje po zemi ve společnosti psů. S rukama sepnutýma v náboţném gestu poklekla u jeho nohou. Ze záhybů svého pláště vyndal ţlutý drahokam a podal jí ho. Mluvil velmi něţně. ‚Tento drahokam je symbolem tvé lásky k tomu, o kom si myslíš, ţes jej ztratila‘ řekl. ‚Je také symbolem jeho lásky k tobě. Pokud bude tato láska trvat, budeš ţít na tomto světě.‘ ‚Ale já nechci ţít bez jeho lásky,‘ ozvala se Parvati. ‚On je částí tebe a ty jsi láska,‘ pokračoval siddha. ‚Pamatuj, co jsem ti řekl.‘ Pak spolu se psy povstal a kráčel ven ze dvora. Ještě té noci si Parvati vyrobila pro ten drahokam zvláštní sponu, kterou nosila u srdce pod sárí. Následujícího dne se provdala za muţe jménem Rádţa, který se stal mým otcem. Rádţa nikdy nevěděl o Višnuovi ani o siddhově návštěvě, alespoň ne ze začátku. Čas běţel, já jsem se narodila a vyrostla v mladou ţenu. Kdyţ mi 79

bylo šestnáct, tedy v témţe samém věku, ve kterém se má matka poznala s Višnou, seznámila jsem se já s muţem jménem Dharma a doopravdy jsem se zamilovala. Dharma byl pro mě vším, světlem na slunci i měsíci, větrem ve stromech. Milovala jsem ho tak, jako bych milovala samotného Boha. Tak obrovská byla moje láska. Ale naneštěstí byl Dharma také šúdra a neexistovala moţnost, jak bych se mohla provdat za někoho z niţší kasty. Já jsem ale byla jiná neţli moje matka. Řekla jsem svým rodičům, ţe si ho hodlám vzít, a ţe mě nic nezastaví. Přísahala jsem, ţe raději zemřu, neţ bych někomu dovolila, aby mě zastavil. Přirozeně, ţe otec byl mým oznámením šokován a pobouřen. Ve stará Indii jednoduše dcera neříkala takovéhle věci svému otci. Moje matka se za mě snaţila přimluvit, ale on mě zavřel v mém pokoji a nenechal mě jít ani na krok. Je zajímavé, ţe zatímco se seběhlo tohle všechno, stále ještě jsem nevěděla, čím prošla má matka, kdyţ jí bylo tolik jako mně. To já jsem měla ţlutý drahokam, který dal siddha mé matce, na řetízku blízko srdce. Dala mi ho k mým desátým narozeninám a řekla, abych jej měla vţdy u sebe, protoţe je kouzelný. V té době přišla k mé matce babička, matčina matka, a vyprávěla jí o snu, který měla v době, kdy se ona seznámila s Višnou. Vyprávěla mé matce: ‚Z toho snu jsem se dozvěděla, ţe ti je souzeno být s tím mladíkem, ţe on je ten vyvolený, dokonce i přesto, ţe je z jiné kasty. Měla jsem ale strach ti to říct, aby sis ho opravdu nevzala a neuvrhla tak celou naši rodinu do hanby. Cítím, ţe to platí i pro Padmu a jejího přítele – jsou si navzájem souzeni.‘ Moje matka byla šokovaná, protoţe babička jí nikdy ani nenaznačila, ţe ví o Višnuovi. Ale přitom toho věděla spoustu. Řekla mé matce, ţe dokonce ví, kde asi Višnu je. Moje matka ji prosila, aby jí ukázala cestu k němu a stará ţena to udělala. I kdyţ poněkud váhala, protoţe měla schopnost předvídat a věděla, kolik zármutku z jejich setkání vzejde. Varovala kvůli tomu matku, ale ona stejně šla za Višnou. Copak by mohla jinak? Nalezla ho, chudého a neúspěšného. Ţil vlastně na ulici, a kdyţ se s ním setkala, nejedl uţ celé dny. Přinesla ořechy a nějaké ovoce, nakrmila jej a pak si povídali. Řekl jí, jak je šťastný, ţe ji zase vidí a ptal se na rodinu. Kdyţ mu vyprávěla, ţe má dceru, která právě 80

prochází stejnou situací jako oni, kdyţ byli mladí, měl pro to pochopení. Avšak cítil, jako by hovořila o jeho dceři. Ptal se, jestli by bylo moţné nějak se se mnou setkat a moje matka řekla, ţe jediný způsob, jak toho dosáhnout, je jít do našeho domu jako obyčejný nádeník, který shání práci. Višnu souhlasil. Ach, tohle je důleţité: má matka řekla Višnuovi o návštěvě siddhy a kouzelném drahokamu, který jí dal. Višnu pochopil hluboký význam toho, co siddha řekl. Nikdy nepřestal Parvati milovat, ani tehdy, kdyţ byl jeho ţivot velmi těţký a osamělý. Višnu se vydal k našemu domu, kdyţ matka byla na pár dní u babičky. Ale kdyţ k nám dorazil, řekl mu otec, ţe ţádné nádeníky nepotřebuje. Višnu tedy přiznal, ţe zná Parvati ze svých mladých let. Ve skutečnosti vyprávěl mému otci celý ten příběh – byl taková čistá duše. Byl naprosto neschopen jakékoliv lţi. Jak si asi dovedete představit, nebyl můj otec nějak potěšen tím, ţe se stará láska jeho ţeny objevila u jejich dveří. Zvláště, kdyţ chtěl vidět jejich dceru. Můj otec mu doporučil, aby odešel, a kdyţ byl Višnu pryč, vtrhl do mého pokoje. Poţádal mě o můj ţlutý drahokam a vyškubl mi jej z ruky. Pak zamkl mé dveře. Tehdy jsem ještě netušila, co se děje. Nedlouho poté se otec vrátil se špatnými zprávami. Má matka byla mrtvá. Vypadalo to, ţe náhle upadla do komatu. Ve stejnou chvíli, co mi můj otec sebral ten drahokam. Tu zprávu nám přinesla babička. Té noci měl otec sen, který jsem nikdy neslyšela celý, ale ten sen ho utvrdil o spojitosti mezi siddhovým drahokamem a smrtí jeho ţeny. Vím, ţe se ptal na ten drahokam mé babičky a ta mu řekla vše, co věděla. Vím jistě, ţe můj otec si najednou dělal kvůli mně starosti a chtěl, abych si ten drahokam vzala zpět a nosila jej, pro případ, ţe bych také měla zemřít. Kdyţ jsem ale slyšela vše, co se událo a co musela moje babička prozradit, byla mi situace jasnější neţ mému otci. Odmítla jsem přijmout ten drahokam zpět, dokud nebude souhlasit s mým sňatkem s Dharmou. ‚Coţpak to nevidíš?‘ vysvětlovala jsem svému otci. ‚Nebyl to drahokam, co drţelo matku naţivu, ale pouto lásky, kterou k sobě s Višnou cítili. Kdyţ jsi mi ve svém hněvu vzal drahokam a jeho poslal pryč, pokusil ses zničit ten svazek. 81

Proto zemřela. A zrovna tak já, i kdybych stále nosila ten kámen, byla bych jako mrtvá, kdybys mi nedovolil vzít si Dharmu. Jediným kouzlem toho kamenuje láska, kterou přinášíme.‘ Můj otec se mi potom svěřil se svým strachem! Řekl: ‚Kdyţ se za něj provdáš, odejdeš a já nebudu mít nikoho, kdo by se o mě na stará kolena staral.‘ V těch dobách se děti musely o své staré rodiče starat. Nebyl nikdo jiný, kdo by to dělal. Řekla jsem mu: ‚I kdyţ se provdám za Dharmu, slibuju, ţe s tebou zůstanu aţ do posledního dne.‘ To mého otce uklidnilo. Stále zde byl ale problém našich kast. Celá vesnice by byla popuzená, kdyby se doslechla o našem svazku. Ale měli jsme výhodu – Dharma byl ze vzdálené oblasti. Nikdo v naší vesnici jeho ani jeho rodinu neznal a otec nám poradil, abychom řekli, ţe Dharma je bráhman. To se snadno řeklo, ale hůře realizovalo, protoţe bráhman se uţ od narození učí spoustu věcí, které se neučí šúdra: jak vykonávat hotri oběti, odříkávat Gayatri mantra2 atd. Ale můj otec řekl, ţe to všechno Dharmu naučí. Pokud jde o Dharmu, ten se zdráhal lhát. Stejně jako Višnu před ním, byl i on velmi poctivý. Ale já jsem mu řekla, ţe je lepší lhát a být spolu, neţ se uţ nikdy nevidět. Nakonec i Dharma souhlasil, ţe se stane bráhmanem. Tak jsme se vzali a ze začátku šlo všechno výborně. Moje radost z toho, ţe jsem s Dharmou, vymazala jakýkoliv strach, který bych mohla mít z prozrazení v budoucnu, nebo jej alespoň zastínila. Můj otec začal Dharmu učit vše, co jako bráhman znal, a Dharma se učil rychle. Zdálo se, ţe vše jde podle plánu. Pak ale otec náhle onemocněl a zemřel. Ve stejnou dobu jsem se dozvěděla, ţe jsem těhotná. Vycházelo to dost nešťastně, protoţe jak Dharma, tak i já jsme věděli, ţe otec dítěte musí vykonat několik veřejných pujas, hinduistických náboţenských slavností, nad narozením dítěte, obzvláště, je-li to chlapec. A Dharma nebyl připraven pujas vykonat. Neexistoval nikdo, komu bychom věřili natolik, ţe bychom ho poţádali, aby ho učil. On sám prostudoval svaté védy a snaţil se z nich naučit to, co potřeboval, ale mnohé z tradicí jsou předávány ústně. Z knih se mohl naučit jen tolik, kolik bylo moţné. 2

mantra – nesmyslná slova nebo zvuky opakované jako pomůcka při buddhistickém rozjímání

82

Nadešel den, kdy se narodilo naše dítě, chlapec, kterého jsem pojmenovala Bhrigu. Byl to roztomilý klučík. Dokonce uţ jako mimino uţ kolem sebe šířil velký klid a pohodu. Celá vesnice se shromáţdila, aby byla svědkem pujas, vykonaných na počest Bhrigova příchodu na svět. Dharma všechno připravil a odváţně začal. Ale netrvalo dlouho a v davu to začalo šumět. Dharma prováděl pujas špatně, křičeli ti starší. Jeho výslovnost při odříkávání, dokonce i jeho pohyby v rituálech nebyly správné. Vykřikovali, ţe nemůţe být bráhman, a ţe náš svazek musí proto být hříšný. Byli jsme v pěkné bryndě. Seděla jsem uprostřed toho všeho s maličkým Bhrigu na klíně a Dharma se na mě upřeně díval. Věděl, ţe neměl nikdy souhlasit s tou lţí. Vesničané nevypadali, ţe by nás chtěli ukamenovat k smrti – nebyli takoví barbaři. Ale vyhnali by nás z vesnice bez jídla či dalších zásob a konečný výsledek by byl pravděpodobně stejný jako to ukamenování. Pro mě a Bhrigu by určitě bylo těţké přeţít v divočině. V té době byla v okolních lesích spousta tygrů. Všechno vypadalo ztracené. Ale zrovna v tu chvíli vešel do vesnice zvláštní muţ. Nikdy předtím jsem se s ním nesetkala, ale intuitivně jsem v něm rozeznala siddhu, kterého má matka poznala noc před svou svatbou. Okolo něj se šířila aureola boţí milosti. Kráčel přímo do středu a stoupl si za mě. Jednu ruku poloţil na mou hlavu a druhou na dítě. Pak promluvil k lidem. ‚Je pravda, ţe Dharma není původem bráhman, a ţe toto manţelství, a tím pádem toto dítě, není uznáno hymnami véd. Ale védy znamenají mnohem více neţ jen hymny, mnohem více neţ jakákoliv slova. Jsou vyjádřením Boha a lásky. Padma a Dharma shledali svou lásku tak silnou, ţe byli ochotni riskovat vše, včetně svých ţivotů, aby byli spolu. Taková byla síla jejich lásky. Taková byla síla boţí vůle v jejich ţivotě. A jen díky této vůli bylo moţné, aby se narodilo toto dítě, dítě, které chcete vyhnat.‘ Siddha skončil, vyzdvihl Bhrigu a podrţel ho nahoře, aby jej všichni viděli. ‚Tento chlapec vyroste ve velkého proroka. Jeho zvláštním posláním bude navrátit lidi k pravdivému pochopení véd. Bude učit boţí lásku a v srdcích muţů a ţen bude probouzet znalost 83

Boha. Bude učit všechny lidi, bez ohledu na příslušnost. Vlastně dá novou podobu tomu, co chápete pod pojmem kasta.‘ Siddha se usmál na malého Brighu. ‚Toto malé dítě budete jednoho dne nazývati Pánem.‘ Potom mi siddha Bhrigu vrátil a upřeně se podíval do Dharmových a mých očí. Pak odešel a byl pryč. Říci, ţe vesničané byli otřeseni, by nebylo postačující. Siddha hovořil s tak velkou autoritou a byl to tak zřejmě osvícený muţ, ţe uţ nás dále neobtěţovali. Zůstali jsme sami, i kdyţ lidé nebyli přátelští. Bylo mi to jedno. Měla jsem svého muţe a syna, a byla jsem spokojená, kaţdým rokem víc a víc. Protoţe vše, co siddha předpověděl, se stalo. Můj chlapec vyrostl ve velkého svatého a já jsem se stala jeho první ţákyní. Naučil mě a celý svět spoustu věcí, z nichţ to nejmenší bylo to, ţe všichni lidé si jsou rovni. Byl to tento Pán, který vedl velkou duchovní obnovu, jeţ se rozšířila v těch dávných dobách po celé Indii. Dokonce i dnes můţeme Bhrigovo jméno nalézt ve védách.“ Ilonka přestala vyprávět a posadila se zpříma. Kaţdý se na ni upřeně díval. Spence promluvil jako první. „Odkud znáš všechny ty věci z véd?“ zeptal se. „Vzpomínám si na to,“ řekla Ilonka jednoduše. „Studovalas někdy kulturu starověké Indie?“ zeptal se Kevin. Ilonka pokrčila rameny. „Četla jsem o tom několik kníţek, ale v mé povídce jsou i věci, které v nich nejsou.“ „Jak potom víš, ţe jsou správně?“ optal se Spence. „Předpokládám, ţe jsou,“ odpověděla Ilonka. „Četlas tyhle kníţky předtím, neţ sis vzpomněla na tento ţivot, nebo potom?“ vyptával se Spence. Ilonka se zachichotala. „Vím, na co se ve skutečnosti ptáš. Pamatuju se na věci z minulého ţivota, které si můţu nezávisle ověřit? Odpověď je – nejsem si jistá. Četla jsem kníţky o Indii, kdyţ jsem byla malá. Nedávno jsem o tom četla uţ poté, co jsem měla tyhle záţitky z minulého ţivota. Co jsem se dozvěděla z knih a co si pamatuju, mám smícháno dohromady, ale přece jen vím, ţe rozumím starověké Indii tak, jak jí nerozumí ani autoři těch knih.“ Odmlčela se. „Dává to smysl?“ 84

„Rád bych od tebe zjistil ještě pár maličkostí,“ řekl Spence. „Například, ten tvůj syn – Bhrigu. Říkáš, ţe jeho jméno je ve védách?“ „Ano, to je. Můţu ti to klidně ukázat.“ „Vidělas to jméno předtím, neţ se ti vybavil tenhle minulej ţivot?“ zeptal se Spence. „Myslím, ţe ne. Jen tak mě to napadlo – jeho jméno, vše ohledně něj.“ „Myslíš, ţe ne, ale jistá si nejseš?“ chtěl vědět Spence. Ilonka zívla. Byla ráda, ţe má to vyprávění za sebou, cítila se úplně vyčerpaná. „Nemůţu na to přísahat. Moţná jsem to jméno viděla v nějaký knize a zapomněla ho. Řekla jsem ti, ţe nejsem pevně přesvědčená, ţe to jsou opravdu minulý ţivoty. Jen to tak cítím. Můţe to být klidně jen výplod mé fantazie.“ „Nač všechny ty rozbory?“ vloţila se do toho Sandra, která ještě trochu zadrhávala. „Jen tak si to vychutnejme a pojďme k dalšímu příběhu.“ „Tvá povídka se mi moc líbila, Ilonko,“ řekla Anya něţně, ztěţklou hlavu poloţenou na hrudi. „Dojalo mě to.“ „Bylo to nádherný,“ souhlasil Kevin. „Jseš si jistá, ţe jsi Padma a ne někdo jinej z toho příběhu?“ Ilonka se usmála. Uţ včera v noci jí poloţil stejnou otázku. „Kdo jinej, neţ hlavní hrdinka, bych mohla být?“ zeptala se. Její řečnická otázka Kevina rozesmála. Napil se vody – uţ předtím vypil trochu vína – a odkašlal si. Ilonka uţ dychtivě očekávala, aţ bude pokračovat se svým „Kouzelným zrcadlem,“ příběhem o Hermovi a Tereze. „Kdyţ Herme opustil s Terezou Louvre, uvědomil si, ţe nemá, kde by zůstal, snad jedině s ní. I kdyţ ho Tereza milovala, nedošlo jí, ţe kdyţ ho pozve k sobě, narazí jistě na spolubydlící. Ani Tereza neměla ţádný domov – přebývala v mládeţnické ubytovně. Můţete se tam vyspat docela levně, ale musíte do devíti ráno zmizet a vrátit se aţ se západem slunce. Často tam je přecpáno, pohodlí veškeré ţádné a ubytovna, ve které bydlela Tereza, byla docela malá. Vrcholem všeho bylo, ţe Herme neměl ani korunu, ani haléř. Nevlastnil ani ţádné šaty, kromě těch, které měl na sobě. 85

Tereza byla docela zmatená tím, ţe nic neměl, ale byla do něj tak zamilovaná, ţe se rozhodla pomoci mu, jak jen mohla. Byla prostě šťastná, ţe je s ním, protoţe Hermova radost byla velkým zázrakem. Tereza věděla, ţe to nebude dlouho trvat, neţ se Herme proslaví jako velký umělec. Nebyla s ním ale proto, ţe věděla, ţe jednou bude slavný. Ale prolétlo jí to myslí několikrát, coţ bylo přirozené – byla to koneckonců chudá mladá dívka, která potřebovala v ţivotě nějakou jistotu. V ubytovně musela Tereza platit za ně za oba. Ráno jim oběma musela koupit snídani. Herme snídani doopravdy chtěl. Přestoţe s ní jedl v Louvru, udělal to proto, ţe byl zdvořilý, ne proto, ţe by měl hlad. Teď vyloţeně trpěl hlady. Jedl s velkou chutí a všechno mu chutnalo. Tereza došla k závěru, ţe nejdůleţitější pro ně je najít Hermovi práci. Vzala ho do jednoho studia, kde zhotovovali portréty. Lidé tam přicházeli a nechávali na zakázku portrétovat sebe a své rodiny. Ale Herme neměl ţádné ukázky své práce, které by ukázal majiteli studia. Dost dobře nemohl uvést jako své dílo da Vinciho obrazy. Majitel řekl Hermovi, aby se vrátil, aţ mu bude mít co ukázat, coţ Hermovi vyhovovalo, i kdyţ Tereza byla zklamaná. Velmi rychle utratila své skromné jmění. Ale Paříţ je pro umělce báječné místo. Kdyţ kráčeli po ulicích, Herme si všiml mnoha umělců, kteří zhotovovali portréty přímo na chodníku. Řekl Tereze, ţe by to taky rád zkusil, aby něco vydělal. Herme měl radost z toho, ţe je venku: čerstvý vzduch, padající déšť, ptáci zpívající ve větvích – všechno pro něj bylo pravým poţitkem. Jediným problémem bylo, ţe kdyţ koupí Hermovi náčiní, vyčerpají zbytek jejich peněz. Ale její víra v něj byla taková, ţe mu dala vše, co potřeboval: malířský stojan, ţidli, několik štětců, olejové barvy a plátno. Herme umístil svůj stojan na jeden rušný roh blízko Louvru. Přestoţe byl šťastný, ţe je venku z muzea, rád se na něj díval. Jistým způsobem, který plně nechápal, ho znovu a znovu naplňovalo klidem. Herme rychle přilákal zákazníky; jeho talent byl tak velký, jeho osobnost tak pozoruhodná. Čas plynul kolem něj a on měl spoustu práce. Ne ţe by ale vydělával nějaké závratné částky. Jestliţe je Paříţ 86

rájem pro umělce, je pro ně zároveň tím nejsoutěţivějším místem na Zemi, kde mohou pracovat. Herme dovedl báječné portréty, ale byl nucen dělat je ve spěchu. Nebyl to způsob, kterým by byl zvyklý pracovat. V minulosti vytvářel obrazy vţdy pomalu. Jeho rychlou prací trpěla kvalita, i kdyţ stále převyšoval vše, co vznikalo kolem. Po několika měsících práce na ulici uspořila Tereza dost peněz na to, aby pro něho mohla otevřít vlastní studio. Byla to právě Tereza, kdo si vzal na starosti všechny obchodní záleţitosti – Herme neměl na peníze hlavu. On byl ale se svým ţivotem spokojený. Stále byl do Terezy tak zamilovaný. Líbat ji, dotýkat se jí, milovat se s ní – tyhle věci byly pro něho tak nové a vzrušující, ţe nemohl ani na chvíli litovat svého rozhodnutí stát se obyčejným smrtelníkem. Kdyţ měl studio, mohl se usadit a přejít k rutině, coţ ale jeho práci moc nepomáhalo. Scházel mu pobyt venku a brzy ho unavilo dělat jenom portréty. Byl ex-anděl, který pomáhal inspirovat největší malíře známé lidstvu. Chtěl rozšířit svou činnost a malovat i jiné věci, ale Tereza mu řekla, ţe to není moţné. Měl klienty objednané měsíce dopředu, ona od nich jiţ přijala zálohu a on je musel namalovat – konec diskuse. Herme se smířil s její radou, protoţe chápal, ţe ona zná svět mnohem lépe neţ on. A taky s ní nerad nesouhlasil, protoţe by se mohla vzepřít a hádat se tak dlouho, dokud by stejně nebylo po jejím. V té době začali ti dva vydělávat slušné peníze, i kdyţ to k bohatství mělo stále ještě daleko. Tereza jim našla krásný byteček v bohaté čtvrti města a zařídila jej staroţitným nábytkem. Herme stále pracoval kaţdý den, často téţ o víkendech, a dělal jeden portrét za druhým. Pak poprvé obdrţel stíţnosti na svou práci. Uţ na lidi nedělalo dojem vše, co vytvořil – důvody se lišily. Začal si účtovat víc peněz, nebo spíš Tereza, a tak přirozeně stouply i poţadavky zákazníků. Tito lidé platili více a očekávali, ţe na oplátku víc obdrţí. Také, jak jsem se uţ zmínil, přibral si spoustu klientů a byl nucen pospíchat. Konečně pravděpodobně hlavním důvodem bylo to, ţe se začal cítit unavený a bez inspirace. Byly to neviditelné hodnoty, které Herme vkládal do svých motivů, a které činily jeho portréty tak zvláštními. Nyní maloval jen to, co viděl na povrchu. 87

Tereza naslouchala stíţnostem a na oplátku hučela do Herma, ţe se musí polepšit. Kdyţ jí řekl, ţe potřebuje změnu, vyšla tomu nápadu vstříc. Nevzdala se svého snu jet do Ameriky a navrhla Hermovi, ţe se přestěhují do New Yorku. Měl radost, i kdyţ to znamenalo, ţe opustí Louvre moţná navţdy. Stále se vracel do muzea, kdyţ se necítil nejlépe a toulal se jeho dlouhými sály, vzhlíţeje k zašlé slávě. Pořád moc miloval Terezu a viděl, ţe ona stále miluje jeho, ale nebyl jiţ tak šťastný jako v ten den, kdy opustil muzeum. Zajímalo by ho, jestli tomu bylo tak proto, ţe jejich láska ztratila mnoho ze své spontánnosti, svého nadšení. Nebyl si jistý, protoţe jiţ neviděl do Terezina srdce – do ţádného srdce – tak jako v minulosti. Prodali své studio a byt a přestěhovali se do New Yorku. Na čas se to mezi nimi zlepšilo. Herme zpočátku nepracoval, a tak mohli společně trávit víc času. Jejich milostný románek prodělal krátké znovuzrození, pak se to ale najednou zvrtlo jinam. Tereza nebyla zvyklá mít Herma neustále ve své blízkosti a on začal mít špatný zvyk. Lpěl na ní, a to bylo něco, co Tereza nemohla vystát. Samozřejmě, ţe Herme na ní začal doslova viset pouze proto, ţe se mu vzdalovala. Neměl z dřívějška ţádné zkušenosti s lidskými vztahy. Myslel, ţe nejlepší způsob, jak si získat její ztrácející se lásku je zahrnout ji zase láskou. Ale to ho nutilo jednat nepřirozeně a přitom jeho největší šarm tkvěl v jeho spontánnosti, v jeho vyrovnanosti za kaţdé situace. Nyní ho ten šarm nechal na holičkách a on nevěděl, jak se chovat. Tereza chtěla, aby Herme začal znovu pracovat, ale jemu se nechtělo dělat portréty. Chtěl vyjet někam ven a zachytit spoustu námětů, které nabízela příroda. Také chtěl vyzkoušet abstraktnější díla. To ale znamenalo, ţe bude uvrţen do soutěţe s tisíci dalšími umělci, razícími si cestu v Americe. Vzdával se své profese odborníka ve prospěch svých ideálů. Není nutné říkat, ţe jeho rozhodnutí Terezu nijak nenadchlo. Argumentovala tím, ţe uţ vyčerpali veškeré úspory a ţe se nehodlá vrátit k ţivotu z ruky do úst. Ve skutečnosti řekla, ţe jí to dluţí, ţe ona mu dala vše do začátku, kdyţ neměl nic. Herme nebyl schopen vyvracet její obvinění, ale stáhl se do sebe ještě víc. 88

Začal chodit na dlouhé noční procházky po New Yorku. Mnohokrát se vrátil domů, aţ kdyţ uţ vyšlo slunce. Jedné noci se ale vrátil brzy a nenalezl Terezu samotnou. Navzdory všemu, co proţil od té doby, kdy opustil Louvre, byl stále neuvěřitelně naivní. Nikdy ho nenapadlo, ţe by jeho Tereza mohla touţit po jiném muţi. Přišel domů, aby našel jedinou ţenu, kterou kdy miloval, v posteli s jiným muţem.“ „To je strašný,“ zašeptala Anya a skoro to vyznělo, jako by to udělala nevědomky. Ilonka na ni pohlédla, ale Anya její pohled neopětovala, jen sklonila hlavu, jako by se hluboce zamyslela. Kevin přikývl. „To musela být pro Herma rána. Viděl toho chlapa, nicméně upřeně sledoval pouze Terezu. Co mu ale asi tak mohla říct? Jen zaklela a odvrátila se. Herme nevěděl, co dělat. Vyšel ven z bytu. Vţdy, dokonce i kdyţ se stal smrtelným, cítil uvnitř jakési světlo, které vedlo jeho kroky. Nyní světlo zhaslo a on shledal tu temnotu nesnesitelnou. Odešel do těch čtvrtí New Yorku, ve kterých nikdy předtím nebyl. Do čtvrtí, kde je jednoduché dostat kudlu do zad, zrovna tak jako sehnat plnou hrst drog. Doufal, ţe ho někdo přepadne, zastřelí, ubodá, prostě vysvobodí z téhle mizérie. Nikdo se však k němu nepřiblíţil, protoţe byl v hluboké depresi. Bylo to, jako by nebyl více člověkem, úplný přízrak seslaný z jiného světa, aby strašil lidi. Tak se cítil, jako skvrna na planetě. Kráčel dál, aţ došel k brooklynskému mostu, zamířil aţ do jeho středu, nad zamrzlou vodní hladinu. Vyšplhal přes zábradlí a zíral dolů. Pod sebou neviděl nic, kromě černého prázdna a nad sebou necítil uţ vůbec nic. Ale nevolal Boha, ani neprosil za odpuštění. Všechno mu bylo úplně jedno, tak mu to připadalo. Pomýšlel na to, ţe se zabije, a tak se s tím vyrovná. Nicméně těsně před tím, neţ skočil, vybavil se mu den, kdy poprvé opustil Louvre: jeho radost, vzrušení a hlavně jeho láska. A on se teď divil, kam se to podělo, a jestli Tereza má tak mnoho společného s tím, co ztratil. Co se jeho týče, chápal v té chvíli, ţe to byla jeho láska, která stavěla Terezu v jeho očích do tak báječného světla. Pochopil, ţe něco uvnitř něho – a nejen vnější okolnosti – se změnilo. Ale co to bylo za změnu? Zdálo se to být zcela jasné. Býval andělem a stal se smrtelným. Býval boţím tvorem a stal se člověkem. 89

Jak tak stál na zábradlí nad zamrzlou vodní hladinou, ptal se sám sebe, jestli není pro člověka moţné stát se boţím tvorem, jestli to není oboustranný proces. Byla to bláznivá myšlenka. Myšlenka, která jej nikdy předtím nenapadla. Ale zasáhla ho někde hluboko v duši. Ano, cítil, ţe má opět duši. Přelezl zábradlí zase zpět. Pohlédl na oblohu a uviděl hvězdy svítící skrz smog nad městem. Cítil se poţehnaný. Herme odešel z mostu. Šel znovu objevovat, co ztratil. Vydal se hledat sám sebe.“ Kevinův hlas jej začal zrazovat a on momentálně odpočíval s hlavou poloţenou na rukách na desce stolu. Ilonka ho nadšeně pozorovala, dokud se neposadil zpříma a neusmál se na všechny. Sáhl po své sklence a usrkl si vody. „To je pro dnešek vše,“ řekl. „Nemůţeš to dokončit?“ ţádala jej Anya s překvapujícím citem. „Prosím?“ Zavrtěl hlavou a odkašlal si. „Myslím, ţe bych nemohl, ani kdybych chtěl.“ Ilonka znovu zívla, tak hlasitě, aţ ji to samotnou přivedlo do rozpaků. „Jsem taky utahaná. Cítím se, jako bych měla usnout přímo na téhle ţidli.“ Poklepala Kevina po ruce ve znamení souhlasu. „Jsem ráda, ţes byl poslední. Kdo by ti mohl konkurovat? Bylo to báječný.“ „Dopadne to dobře?“ chtěla vědět Anya. „Kdyţ ti prozradím konec, nebudeš se mít na co těšit,“ nepolevil Kevin. Anya se na něho nepřítomně dívala, téměř jako by říkala, já se nemám na co těšit. „Herme vypadá jako chlápek, kterýmu by bylo ku prospěchu několik mých rad,“ řekl Spence. „Miluju Herma,“ přidala se Sandra a pohrávala si při tom se skleničkou na víno. „Připomíná mi Dana. Oba měli rádi přírodu.“ „Ach, bráškové,“ dobíral si ji Spence. Ilonka svou únavu nepřeháněla. Jako by se jí těţká ruka poloţila na hlavu a ponořila své prsty hluboko do středu jejího mozku. Ta zemdlenost ji překvapila; dala si nakonec odpoledne šlofíka. Došla k závěru, ţe ten výlet do 90

nemocnice a její konfrontace s Kathy ji stály víc sil, neţ si uvědomovala. Stále se obávala, ţe Kevin určitě ví, co vyprávěla Kathy. Přesto, kdykoliv se během večera na ni podíval, byla v jeho očích pouze něţná láska. I teď ji stále upřeně pozoroval. „Dovedeš mne dneska večer domů?“ zeptal se. Usmála se. „Řada je na vás, váţený pane.“ Ještě ta slova ani nevypustila z úst a uţ jich litovala. Neměl dost síly na to, aby s ní šel nahoru do druhého poschodí. Rychle se znovu dotkla jeho ruky. „To je v pořádku. Chci tě dovést zpět do pokoje.“ „Nebuďte tam dlouho,“ varoval je Spence. Ilonka si stoupla. „Ano, tati.“ „Rád bych s tebou prohodil pár slov, neţ odejdeš,“ obrátil se Spence k Anye. „Tak mě odvez do pokoje,“ navrhla Anya. „Dobrou noc, Sandro. Jsem ráda, ţe ses s někým alespoň jednou v ţivotě vyspala. Dobrou noc, Kevine. Doufám, ţe tvůj Herme získá svá křídla zpět dřív, neţ ho bláto tohoto světa stáhne ještě níţ.“ Anya se z ničeho nic rozhlédla po studovně. „Bylo to skvělý scházet se tady,“ řekla procítěně. „Zítra v noci budeme mít další velké setkání,“ řekl jí Spence. Anya zamrkala a dívala se mimo. „Jo. Zítra.“ Kevinovi činila chůze problémy – neočekávaný vedlejší účinek leukémie. Říkal, ţe se ráno vzbudil a necítil levou nohu. Musil se o ni opírat po celou zpáteční cestu. Pozval ji dovnitř na čaj, coţ pro ni znamenalo strašně moc. Akorát, ţe byla příliš unavená na to, aby jeho pozvání přijala. „Moţná zítra večer,“ řekla a dala si ruku před ústa, aby potlačila další zívnutí. Opřela se o zeď jako Kevin. Jaký byli prima párek, pomyslela si. „Aţ zjistíme, co se stalo s Hermem.“ „Víš, myslel jsem na tebe, kdyţ jsem dělal na té povídce,“ prozradil jí. Zasmála se. „Doufám, ţe jsem ti nebyla vzorem pro Terezu.“ „Urazila by ses?“ „Jo. Byla nevěrná svýmu stráţnýmu andělovi. To bych já nikdy neudělala.“ „Věříš na anděly, Ilonko?“ 91

Měla ráda, kdyţ jí říkal jménem. Mohl by strávit noc tím, ţe by jí to šeptal do ucha a ona by byla spokojená. Přemýšlela o Anyině poslední poznámce k Sandře, o tom, ţe se alespoň jednou milovala. Ilonka ještě nikdy v ţivotě s ţádným klukem nespala. Ani to nikdy nechtěla, dokud nepoznala Kevina. Bylo to milé povídat si s ním těsně před tím, neţ šla do postele, ale náhle ji přepadl hluboký smutek. Mohla by zemřít, aniţ by se jí kdy někdo dotýkal, mazlil se s ní. Neměla ţádnou představu, jaké by to doopravdy bylo – milovat se s někým. A to je vše, co od ţivota chtěla: záleţelo jí na tom víc, neţ na čemkoliv jiném. Kde byl její Pán teď? Co by řekl její touze? Jak to, ţe s ní není nyní, v těţkých chvílích jejího ţivota? „Věřím na anděly,“ zašeptala. „Věřím v tebe.“ „Ilonko?“ Zavřela oči a poloţila si ruku na hlavu. „Musím si jít lehnout.“ Jemněji objal. „Běţ si lehnout.“ Řekl by, ţe tvá láska není ničím, pokud se zakládá na lţi. „Viděla jsem dnes Kathy,“ řekla mu do ucha. Poodstoupil od ní a upřeně se na ni zahleděl. V chodbě byla tma; nemohla rozluštit jeho výraz. Ale v jeho hlase slyšela pochopení. „Vím,“ promluvil. „Já –“ „To nevadí.“ Přitiskl jí prst na rty. „Nemysli na to.“ Její oči byly vlhké. „Byla jsem krutá.“ „Celá tahle situace je krutá.“ Sklonil se a políbil ji na čelo. „Vyspi se. Ať se ti zdá o tvém Pánu. Ten mě fascinuje.“ To ji potěšilo. „Opravdu?“ Kevin otevřel dveře a vbelhal se dovnitř. „Skutečně, Ilonko. Ale nezeptal by se nás – co to je skutečnost? Dobrou noc.“ „Dobrou noc, má lásko,“ zašeptala, kdyţ uţ zavřel dveře. Nikdy Kevinovi neřekla, ţe Pán od ní neustále vyţadoval, aby dělala rozdíl mezi tím, co bylo skutečné, a tím, co byla jen iluze. Ve svém pokoji našla Spenceho, jak sedí na její posteli naproti Anye, která byla stále ještě v kolečkovém křesle. Ilonka měla pocit, ţe vešla v nevhodnou dobu a byla by se omluvila, kdyby se opravdu necítila tak, ţe kaţdou chvíli zkolabuje. 92

Praštila sebou na postel za Spencovými zády. „Ignorujte mě, jako bych tu nebyla,“ zamumlala, oči uţ zavřené. „Měl bych vypadnout,“ řekl ztěţka. „Můţeš jít,“ řekla Anya aţ podivně autoritativně. Ilonka slyšela, jak se dveře otevřely a zavřely. „Ilonko,“ ozvala se Anya. „Ano?“ zašeptala. „Nikomu jsem nikdy předtím o Billovi nevyprávěla.“ „Ano.“ „Řekla jsem ti to, protoţe ti věřím.“ „Ano.“ Následovala dlouhá pauza. Ilonka snad mezitím i upadla v lehký spánek, nebyla si jistá. Kdyţ Anya promluvila potom, znělo to jako na míle vzdáleno. „Vím, ţe Kevin vystupuje v kaţdé tvé povídce z minulého ţivota. Myslím, ţe on to ví taky. Ale minulost je minulost, ty to víš. To je pryč. Doufám, ţe vy dva si trochu uţijete dřív, neţ všichni umřeme.“ Anya se odmlčela a Ilonka uslyšela jemný pohyb. Ucítila na své tváři dotek něčeho teplého a vlhkého a dohadovala se, jestli ji to Anya políbila. „Hezké sny, má drahá,“ řekla Anya něţně. „Tohle všechno je sen,“ zašeptala Ilonka. A pak uţ byla pryč. Seděla s Pánem v bujném lese. Slunce viselo nízko nad stromy, snad připraveno zapadnout, snad vyjít. Zdálo se, ţe čas je v tu danou chvíli zmraţen. To oranţové světlo v Pánových vlasech bylo nádherné, zrovna tak jako jeho tmavé oči, ty oči, které viděly uţ tolik věcí a nikdy nesoudily. Pohrával si s korálky na krku, kdyţ došla k závěru svého smutného příběhu. „Jak se cítíš zrovna teď?“ zeptal se z ničeho nic. Zmateně pokrčila rameny. „Uţ jsem ti to řekla. Můj ţivot je v troskách.“ „Ano. Tvůj ţivot je y troskách. Ale jak se právě teď cítíš?“ „Je mi báječně, kdyţ tady sedím vedle tebe. Ale –“ „Neexistuje ţádné ale,“ přerušil ji. „Existuje pouze teď. Tvoje mysl se rozdvojila v minulosti. Je ti líto, co jsi udělala ty, a zlobí tě to, co udělali jiní tobě. Nebo jinak, tvoje mysl je naplněna obavami z budoucnosti. Ale minulost je minulost a budoucnost neexistuje. Vše, 93

co máš, je přítomnost a zrovna teď ti je fajn.“ Tak sladce se usmál, další záblesk jeho lásky. „Tak v čem je tvůj problém? Vlastně ţádný nemáš.“ „Ale –“ „Neexistuje ţádné ale.“ Sepjal prsty u její hlavy. „Ţij přítomností. Buď tu se mnou naplno. Já tu jsem s tebou taky naplno. Je to osvícení, nic víc.“ „Ale já s tebou nemůţu být stále,“ vykřikla. „Musím se vrátit do svého ţivota a ten je těţký. Nemám nikoho, kdo by mě měl rád, nikoho, kdo by se o mě staral. Jsem na světě sama.“ „Nejsi sama. Jsem vţdy s tebou.“ „To vím, jenţe to vţdy tak necítím.“ Začala plakat. „Pro mě je to opravdová bolest. A slova ji nemohou smazat.“ „Samozřejmě, ţe slova nemohou léčit. Pouze ticho můţe. Tak co ti mám říct, aby se ti ulevilo? Chceš, abych kvůli tobě udělal nějaký zázrak?“ Přikývla. „Potřebuju nějaký zázrak.“ Pán přemýšlel. „Dobrá, poskytnu ti zázrak. Aţ se vrátíš domů, vše bude v pořádku. Tvůj ţivot bude takový, jaký by měl být.“ Podívala se na něj a byla na pochybách, protoţe věděla, jak rád si z ní dělá legraci. „Slibuješ?“ ujišťovala se. „Dávám ti své slovo. A jestli věříš mému slovu, jestli máš tuto víru, pak uvidíš, ţe vseje v nejlepším pořádku. Bůh ti dává to, co se potřebuješ v ţivotě naučit. Stále ti uděluje těţké lekce, protoţe se učíš pomalu. Tím neříkám, ţe nemůţeš udělat chybu. Chyby jsou v pořádku. Ale ty děláš stále tytéţ.“ Smutně zavrtěla hlavou. „Chci ho zpátky.“ „Je pryč. Je mrtev.“ Vzala Pána za ruku. „Ale ty můţeš všechno. Uţ jsem poznala tvou moc. Prosím, přived mi jej zpět.“ Pán se na ni váţně zadíval. „Dávej si pozor na to, co ode mě ţádáš. Mohla bys to dostat.“

94

V. Ráno Ilonka otevřela oči a dlouho upřeně pozorovala strop. Sotva v tu chvíli na něco myslela, i kdyţ měla hlavu nafouklou k prasknutí. Přemýšlela, jestli to je kvůli té troše vína, které vypila předcházející noci. Konečně se převalila, aby se podívala, jak se vede Anye. Ta byla většinou vzhůru ještě před Ilonkou. Ilonka ji vţdy našla, jak uţ si čte. Anya ještě tvrdě spala, nataţená na zádech. Ilonka pohlédla na hodiny. Ach – deset dopoledne. Jestli tu byli nějací ospalci – byly to ony dvě. Ilonka se stále upřeně dívala na Anyu. Spala opravdu tvrdě, byla tak potichu. To, jak byla potichu, Ilonku znervóznilo. „Anyo?“ zavolala na ni. „Anyo?“ Ţádná odpověď. Ilonka se pomalu narovnala a nespouštěla oči ze své přítelkyně. „Anyo? Je deset dopoledne. Vzbuď se.“ Tichá jako nějaká figurína. Anya sotva dýchala. „Anyo?“ Ilonka přistoupila k její posteli a zatřásla děvčetem. „Anyo.“ Ne, ne sotva. Vůbec ne. Anya přestala dýchat. „Anyo!“ vykřikla. Zoufale pátrala na Anyině krku po pulsu. Nic. „Anyo!“ Ilonka s ní pořádně zatřásla a ubohá dívka se jen zhoupla sem a tam jako pytel starých šatů. Okno v jejich pokoji mělo několik palců dlouhou prasklinu; v dáli bylo slyšet burácení příboje. Místnost byly prochladlá. Anyina kůţe byla studená stejně jako holá podlaha. Její přítelkyně byla mrtvá uţ několik hodin. Neexistovala ţádná 95

naděje na to, ţe by ji znovu přivedli k ţivotu. A personál tohoto hospiců by to stejně nezkoušel. Byli na místě, kde se umírá. Jediný způsob, jak natáhnout bačkory, bylo natáhnout je nadobro. Ilonce vyhrkly slzy. „Anyo, to ne,“ zašeptala. Objímala ji, drţela a líbala. Věděla, ţe to bylo nevyhnutelné, oni všichni, dříve či později, takhle skončí. Přesto byla Ilonka naprosto otupělá šokem. Jako by aţ do této chvíle nevěděla o smrti vůbec nic. Uţ teď jí Anya chyběla. Po určité době opustila přítelkyni a dovrávorala dolů do kanceláře dr. Whitea. Ten milý pán zrovna vycházel z místnosti, kdyţ uviděl Ilonku. Okamţitě jí pospíšil naproti. Uvědomila si, ţe na sobě nic nemá. „Ilonko,“ promluvil. „Co se děje?“ „Anya v noci zemřela.“ Dr. White ji vzal do náručí. „To je mi líto. Je stále ještě ve své posteli?“ „Ano.“ „Musím se na ni jít podívat.“ Ilonka od něj odstoupila. „Půjdu s vámi.“ „Jseš si jistá?“ „Ano. Měla bych – pomoci se o ni postarat.“ Ilonka opustila Anyu s rukama skříţenýma na prsou. Dr. White sáhl po jednom zápěstí a pátral po pulsu. Kdyţ ţádný nenašel, otevřel jí jedno oko a pozorně se do něj díval. Ilonka trochu pootočila hlavou. Nakonec přitiskl dlaň na její čelo a ani nezapochyboval, kdyţ se snaţil zhruba odhadnout teplotu jejího těla. Tělo. Tím teď byla. Ne člověkem. Ne mladou ţenou se svými nadějemi a sny, ale mrtvým tělem. Ke konci se Anya vlastně vzdala svých snů. Více neţ kdo jiný z nich se smířila se svým osudem, ale přesto to nebylo to, oč Ilonka chtěla usilovat. Ještě ne, alespoň dnes ne. „Je mrtvá, ţe?“ zeptala se Ilonka. Byla to hloupá otázka, pokud to vůbec otázka byla, ale potřebovala si být naprosto jistá. „Ano,“ odpověděl jí dr. White. „Řekl bych, ţe je mrtvá asi sedm nebo osm hodin.“ Sedm nebo osm hodin posunovalo její smrt na nedlouho potom, co šly spát. Tak brzy potom, co zhasla světla. To donutilo Ilonku 96

přemýšlet. „Nemohl bys to dokončit? Prosím.“ Kdy ve svém ţivotě Anya o něco prosila? „Bylo to skvělý, scházet se tady.“ Řekla to, jako by se loučila se studovnou. „Nikomu jsem nikdy předtím o Billovi nevyprávěla.“ Řekla to jako doznání. Pak ten polibek. „Hezké sny, má drahá.“ „Na co zemřela?“ chtěla vědět Ilonka. Dr. White na ni pohlédl, jako by říkal, ano, jseš rozrušená a můţeš poloţit hloupou otázku, ale tohle je uţ druhá v řadě. „Zemřela na rakovinu,“ odpověděl. „Myslím konkrétněji.“ „Jsem konkrétní.“ Ilonka zavrtěla hlavou. „Anya mluvila včera večer moc podivně.“ „Co to naznačuješ?“ „Nic.“ „Ilonko?“ „Naznačuju, ţe se moţná zabila. Vţdycky brala tak moc tišících prostředků, drog. Myslím, ţe byste měl provést pitvu.“ Dr. White si povzdychl. „Ţádná pitva nebude. Nedoporučím to, a ani rodina by nedala souhlas.“ „Sotva měla nějakou rodinu a proč vy byste to nedoporučil?“ Dr. White poodešel od Anyina těla a dotkl se její paţe. „Pojďme někam stranou a promluvme si o tom.“ „Chci o tom mluvit tady.“ „Dobrá, Ilonko. Co na tom záleţí, jak zemřela? Ke konci měla hrozné bolesti. Teď uţ necítí nic. To je vše, o co bychom se my, kterým na ní záleţelo, měli zajímat.“ „Není to vše, na čem záleţí.“ Ilonka se uţ opět topila v slzách. „To, jak zemřela, je pro mě důleţité. Byla to má kamarádka. Nechci –“ nemohla to dokončit. „Ty nechceš co?“ Nechci dopadnout stejně jako ona. „To nic.“ Počínala si nerozumně a věděla to. Nicméně tu bylo cosi 97

důleţitého, co jí unikalo. Něco, co přesahovalo moţnost, ţe by Anya mohla úmyslně skončit se svým ţivotem tím, ţe by se předávkovala. Uţ to měla na krajíčku, jen se toho nemohla zachytit. „Je nepravděpodobné, ţe se předávkovala,“ řekl dr. White a pozoroval ji. „Jak to víte?“ „Při předávkování obvykle chvíli trvá, neţ to někoho usmrtí. Jestliţe zemřela mezi druhou a třetí hodinou ranní, musela by si ty drogy vzít předtím, neţ se sešel váš klub. Předpokládám, ţe byla na té schůzce?“ „Ano.“ „Pak je sebevraţda naprosto vyloučená. Kdyby ráno spolkla tolik prášků, aby ji to zabilo, byla by uţ na schůzce v bezvědomí.“ To, co říkal, znělo logicky. Přesto Ilonku stále uţírala nejistota. „Je tu nějaká moţnost, kterou jsme přehlédli?“ zeptala se. „Jako třeba?“ „Nevím, jen se tak ptám.“ Dr. White vypadal nešťastně. „Kladeš mi tyhle otázky, protoţe se nechceš smířit s tím, co se stalo, Ilonko? Tvá spolubydlící prostě zemřela – uţ nějakou dobu byla smrti blízko. Je to pro tebe šok, obzvláště vezmeme-li v úvahu tvou vlastní zákeřnou chorobu.“ „Uţ víte něco o tom mém testu?“ zeptala se náhle. „Ne.“ Ilonka proklouzla a dotkla se Anyiny ruky. Ne proto, ţe by chtěla, ale proto, ţe cítila, ţe by měla. „Měla jsem ji ráda,“ řekla. „Ale nikdy jsem jí to neřekla.“ „Určitě to věděla,“ řekl dr. White něţně. Ilonka zavrtěla hlavou. Vzpomněla si na povídání o Billovi z předešlého odpoledne. Teď uţ nemá smysl ho vyhledat. „Ne. Jsem si jistá, ţe Anya Zimmermanová byla z těch lidí, kteří nevěděli, ţe jsou milováni.“ „Budu muset dát vědět rodině, která jí ještě zůstala. Odvezu odtud tělo tak rychle, jak jen to bude moţné.“ „Kam ji dáte?“ zajímalo ji jen tak. „Prozatím do sklepa.“ Odmlčel se. „Nechtěla bys posbírat její osobní věci?“ 98

Ilonka chápala, co jej vedlo k této otázce. Prostor byla cenná komodita. Tělo a to, co mu patřilo, se muselo vystěhovat, aby se sem mohlo umístit další, ještě ţivé tělo. Uvaţovala, jestli to není nepřirozené, kdyţ nějaká další dívka bude spát v posteli, ve které právě někdo zemřel. Pro Ilonku bylo dost těţké jen pomyslet na to, ţe většinu noci prospala vedle mrtvého těla. Samozřejmě, ţe tu v kaţdé posteli někdo zemřel ještě předtím, neţ sem přijeli oni. Byla to zcela zbytečná úvaha. „Můţu dát její věci dohromady,“ souhlasila Ilonka. Dr. White odešel, aby se o vše postaral. Za pár minut přijely sestry pro tělo. Ilonka ještě stále drţela Anyinu ruku. Čas rozloučit se – nebylo to snadné. Sestry ji přikryly zeleným prostěradlem, přemístily ji na pojízdné lůţko a odvezly pryč. Ilonka osaměla ve své bolesti. Nevěděla, jestli uţ ostatní z klubu vědí, co se stalo. Měla by to být ona, kdo jim to řekne. Brzy. Ale ne právě teď, pomyslela si. Ilonka šla do koupelny, aby tam posbírala Anyinu zubní pastu, hřeben a podobné věci. Ale ony tam nebyly. „Jak to?“ zašeptala Ilonka sama pro sebe. Všechny Anyiny hygienické potřeby byly pryč. Ale to není moţné. Vţdyť teď zemřela. Kdo by je bral? Kdo by je mohl vzít, kdyţ jsem tady byla? Na obě otázky neexistovala ţádná odpověď. Mohlo by to být to znamení? Mohla by jí Anya takhle vzkazovat, ţe existuje posmrtný ţivot? To ne, je to jen záleţitost časového uspořádání. Jedna ze sester asi slyšela, ţe Anya zemřela, kdyţ jsem to říkala dr. Whiteovi, a hned uklidila skříňky. Ne. Jen já jsem věděla, ţe je mrtvá a řekla jsem to pouze dr. Whiteovi pouhých deset sekund předtím, neţ jsme se vrátili na pokoj. OK, je to trik. Anya věděla, ţe se chystá spáchat sebevraţdu, a tak v noci shromáţdila všechny své věci a někam je uloţila, aby mě zmátla. Tak to je! Slyšela přeci můj příběh o Delii, Mage a Shradze. Jakým lepším znamením mě mohla ošálit? Jediným háčkem v té druhé hypotéze bylo to, ţe Anya byla ţalostně nemocné děvče, které bylo vinou osudu i zmrzačené. Bylo naprosto vyloučené, aby ona sama dala dohromady své věci a uprostřed noci je někam přemisťovala. Vţdyť Anya nemohla ani 99

popojíţdět svým křeslem bez něčí pomoci. Pak tedy co? Ilonka nevěděla. Bylo na čase promluvit si s ostatními.

100

VI. Zprávy

se v hospici šířily rychle. Ostatní uţ věděli, ţe je Anya mrtvá, kdyţ k nim Ilonka dorazila. Čtyři zbývající členové klubu – Ilonka, Sandra, Spence a Kevin – se sešli v pokoji chlapců. Tam se pak opakovaně snaţili utěšit jeden druhého tím, ţe si říkali, ţe to pro Anyu bylo pravděpodobně to nejlepší. Uţ trpěla takovými bolestmi, ţe ne kaţdý smrtelník by to mohl snášet. Nejvíce se ta ztráta dotkla Spenceho. Ilonka ho nikdy předtím neviděla plakat. Byl si s Anyou blízký v mnoha směrech. I kdyţ s ní nejvíce bojoval. Kaţdý ze skupinky popřel, ţe by se dotkl Anyiných osobních věcí. I sestry prohlásily, ţe o nich nic nevědí. Ti čtyři se jen dívali jeden na druhého a kroutili hlavami. Ilonka nevěřila tomu, ţe někdo z nich lţe. Nikdo nevěděl, co si o tom myslet. Bylo rozhodnuto, ţe celou záleţitost musí podrobně prošetřit. Pak, ještě předtím, neţ se začali dohadovat, jestli to znamení opravdu učinila Anya ze záhrobí, obletěla hospic další zpráva a dostala se do kaţdého koutku sídla. Vyšla ze sesterny, ale dříve neţ si ji mohli ověřit, zakázala ji vrchní sestra Schratter šířit. Prohlásila, ţe to vůbec nebude komentovat, dokud se do domova nevrátí Dr. White. Ten patrně odjel z hospiců, aby vyhledal někoho z Anyiny rodiny. Ale ta zvěst byla velmi významná. Jednomu z pacientů byla stanovena mylná diagnóza. Tato osoba neměla zemřít. Kdyţ se to dozvěděla Ilonka, věděla, ţe se to týká jí. Uvaţovala logicky, alespoň si myslela, ţe ano. Byla v hospicu jediná, kdo podstoupil v poslední době nějaké testy. Byla jediná, o kom přišly nové údaje. Nahlas se rozesmála nad tou zprávou, protoţe 101

všichni se jí smáli, kdyţ trvala na nových snímcích. Bylo to, jako by z ní spadla obrovská tíha; nemohla uvěřit, i kdyţ uprostřed Anyiny tragedie, svému štěstí. Ţe to je ona, naznačovalo i to, ţe kdyţ zpráva dolehla k jejím uším, hladina její bolesti podstatně klesla. Věčná křeč v břiše se dokonce zmenšila a ona se mohla poprvé po několika měsících zhluboka nadechnout. Došlo jí, ţe velká část její nepohody byla pouze záleţitostí její hlavy. Sotva by mohla čekat, aţ se vrátí dr. White. Nemám zemřít! Budu ţít! Ţít! Zít! Zít! Ilonka se to dozvěděla, kdyţ byla na pokoji sama. Další pacient – neznala dokonce ani jeho jméno – jí to prozradil, kdyţ proběhl halou ve druhém poschodí. Okamţitě, v souvislosti se svou obrovskou úlevou, se cítila špatně kvůli ostatním v partě, hlavně kvůli Kevinovi. Jejímu drahému Kevinovi. Jak by ho tady mohla nechat zemřít? Nemohla; přísahala si, ţe s ním zůstane aţ do jeho smrti. Dr. White by to pochopil; ten by ji nevyhnal. Ani při další prohlídce pokoje neobjevila ţádné Anyiny osobní věci. Kdyţ je hledala, stále se rozhlíţela kolem. Zavřela okno. Zdálo se jí, ţe je v místnosti průvan. Konečně, asi ve tři odpoledne se rozhodla vrátit do Kevinova pokoje. Nalezla jej samotného, jak sedí na posteli a listuje stránkami ve svém objemném skicáku. Pravděpodobně dělal něco víc, neţ ţe si v něm jen tak listoval; v pravé ruce drţel tuţku. Ale hned, jak vešla, zavřel svůj blok a neposkytl jí šanci ani zahlédnout, na čem právě pracoval. Spence šel patrně ven odeslat dopis své lásce, Caroline. Kevin říkal, ţe jí píše neustále; zabíralo mu to polovinu jeho dní. „Je hezký, ţe někoho má,“ komentovala to Ilonka. Seděla naproti Kevinovi na Spencově posteli. „Jo,“ řekl Kevin zamyšleně. Ilonka zaváhala. „Chtěla jsem si s tebou promluvit trochu víc o tom, co se přihodilo s Kathy.“ „Měl jsem jí to říct uţ dávno. Ušetřilas mě jednoho nervového šoku.“ „Ty bys jí to podal mnohem jemněji. Já jsem s tím na ni vyrukovala jako nějaká zuřivá saň.“ 102

„Občas musíš být krutá, abys byla laskavá.“ „Předpokládám, ţes s ní potom mluvil?“ chtěla vědět. „Ano.“ „Přijde zase brzy na návštěvu?“ „Myslím, ţe ne,“ přiznal. „Neměla jsem na to právo.“ Kevin pozdvihl svoji ruku. „To je dobrý, opravdu. Uţ o tom nemluvme.“ Zavrtěl hlavou. „Nemůţu uvěřit tomu, ţe tam Anya dnes večer nebude. Uţ to bude jiné.“ „Měli bysme se vůbec scházet?“ „Myslím, ţe Anya by chtěla, abysme se sešli. Moţná nám dá další znamení.“ „Myslíš tedy, ţe nám uţ nějaké znamení dala?“ Kevin se na ni se zvědavostí zahleděl. „I kdyţ to znamení je spojeno s tvou povídkou, co si o tom myslíš ty?“ „Jsem překvapená.“ „Nic víc?“ „Všechno se to seběhlo tak najednou. Neměla jsem ještě moţnost sednout si a zamyslet se nad tím.“ Odmlčela se. „Slyšels uţ tu zvěst, co tady koluje?“ „Tu, ţe pro jednoho z nás to tady není konečná? Jo, vypadá to, ţe to bude víc neţ jen drb. Chápu, ţe kaţdej chce teď zjistit, kdo to je.“ „Kevine.“ „Copak?“ „Jsem to já.“ Jeho obličej se rozzářil. „Dr. White ti to řekl? Nevěděl jsem, ţe uţ je zpátky.“ „Není zpátky, ale já vím, ţe to jsem já. Kdo jinej by to mohl být?“ Kevinův obličej opět potemněl. „Ilonko, nemyslíš, ţes došla k dost nebezpečnýmu závěru?“ Zasmála se. „Ne zas tak dalece. Podívej, včera jsem byla na snímkování. Řekli, ţe výsledky dostanou aţ dnes. A najednou, zrovna dnes, uţ nějaká osoba z hospiců není nevyléčitelně nemocná.“ Kevin přikývl. „Připouštím, ţe to je moţný. Budu ti drţet palce.“ Otočil se a pohlédl z okna. Záclony byly roztaţeny, přestoţe okno bylo zavřené. A jako obvykle, teplota v místnosti byla hodně vysoká. „Rád bych zase viděl oceán,“ řekl. 103

Ukázala k jeho noze. „Pořád ji necítíš?“ „Není to tak hrozný jako včera. Někdy uprostřed noci se zdálo, ţe zase přijde k sobě, alespoň částečně.“ Chvíli uvaţoval. „Nešla bys na procházku s mrzákem?“ Ilonka se usmála. „Půjdu s tebou ráda kamkoliv. Můţu tě podpírat.“ Vstala. „Dojdu si jen pro kabát. Za minutku jsem zpátky. Pořádně se nabal.“ O deset minut později jiţ kráčeli po širokém trávníku, který vedl dolů ke skalnatému útesu. Počasí bylo ponuré: šedé mraky, rezavé nárazy větru. Vlny byly rozbouřené a slaná sprška je zasahovala, přestoţe stáli dokonce aţ v místech, kde uţ byla tráva. Procházet se s Kevinem nebylo zrovna jednoduché. Jeho levá noha uţ moţná byla lepší, ale přesto se o ni opíral sotva polovinou váhy. Konečně ukázal na zaoblený balvan a posadili se. Ilonka mu pevně utáhla šálu. Chvěl se. „Neměli bysme tady zůstávat dlouho,“ řekla. Ukázal směrem k zpěněnému příboji. „Stejně je to záhada, ne? Ta síla přírody. Víš, někdy mi je líto mě samého, ţe můj ţivot by měl být tak zkrácený. Pak se podívám přes moře a pomyslím si, ţe tenhle svět je starý více neţ čtyři miliardy let. Ţivot jednoho muţe či ţeny, kteří ţijí do stovky, je jen zábleskem světla v porovnání s takovým časovým rozsahem. Pak uţ se necítím tak zle. Cítím se poctěn, ţe jsem se sem vůbec dostal.“ Zhluboka se nadechl a pozoroval pobřeţí. „Je to nádhernej svět.“ „Je tu něco zvláštního, co postrádáš?“ zeptala se. Přikývl. „Chybí mi síla malovat, běhat, chodit do školy. Opravdu se mi líbilo vstávat kaţdý ráno a chodit do školy. Vím, ţe to zní divně, ale učil jsem se rád.“ „Nezní mi to divně. Ještě něco?“ Usmál se a zčervenal. „Postrádám věci, které postrádal i Herme, kdyţ byl andělem.“ „Jsi Herme? Řekls, ţe já jsem Tereza.“ „To jsem nikdy neřekl.“ „Srovnával jsi mě s tou vypočítavou mrchou. Ale já ti odpouštím.“ Odmlčela se. „Takţe ti chybí láska ţeny?“ Neodpověděl jí přímo. „Jedním z důvodů, proč vyprávím tenhle 104

příběh, jsi ty.“ To ji zaskočilo. „Doopravdy? Měla bych se z něj něco dozvědět?“ „Ani to jsem neřekl.“ Pokrčil rameny. „Ten příběh mi jen připomíná nás dva.“ Zamrkala. Nebyla si jistá, jestli ho správně slyšela. „Tebe a mne?“ Pohlédl na ni. „Ano.“ Má mě rád. Já ho miluji. Moţná miluje i on mne. Ilonka vztáhla ruku a projíţděla jeho prořídlými vlasy. V té chvíli, kdyţ upřeně hleděla do jeho očí, byla neskonale šťastná. Šťastnější, neţ kdy byla v celém svém ţivotě. „Nechala bych tě malovat, cokoliv by se ti zachtělo,“ řekla. „Rád bych namaloval tebe.“ Usmála se. „Tak tos maloval mě, kdyţ jsem k tobě před několika minutami vešla?“ „Ne. To jsem kreslil obličej tvého Pána.“ Zalapala po dechu. „Ale jak?“ „Myslím, ţe vím, jak vypadá. V kaţdém ţivotě jinak, a přitom stále stejně.“ Pomalu jí stiskl ruku. „Kdyţ vyprávíš své příběhy, vybavuji si je s tebou. Pamatuji se na Deliu a Padmu, jako by seděly vedle mě u krbu ve studovně.“ Potěšeně se usmála. „Lépe by sis měl pamatovat Shradhu a Dharmu. To ty jsi měl –“ Rychle se zarazila. „Myslím tím, ţe mi připomínáš spíš je neţ tamty dvě.“ Kevin na ni stále upřeně hleděl a na tváři se mu zračilo překvapení. „Nevím,“ řekl a usmál se. „Co nevíš?“ „To jsem nevěděl.“ Jeho oči sjely z jejích a opět spočinuly na oceánu. Zatřásl se zimou a rozkašlal se. „Chci tě poţádat o laskavost. Není to nic milého, ale ocenil bych, kdybys to pro mě mohla udělat.“ „Cokoliv.“ „Řekl jsem svým rodičům, ţe chci být zpopelněn a oni souhlasili. Ale stále ještě chtějí někde pohřbít urnu s mým popelem a to já nechci. Nechci, aby má matka měla nějaké místo, kam by chodila truchlit. Nebylo by to pro ni dobré. Dokonce ani nechci, aby věděla, kde můj popel vlastně je. Poţádal jsem je, aby jej dali tobě.“ To téma ji skličovalo. „Mně?“ 105

„Ano. Chci, abys jej vzala sem.“ Natáhl ruku směrem k útesu, k vlnám. „Chci, abys jej rozprášila ve větru nad vodou. Chci prostě jen odletět a být pryč.“ V očích měla slzy. „Ale ty jen tak nebudeš pryč. Moţná, ţe neumřeš.“ Pomalu se na ni podíval. „Umřu. Uţ brzy budu mrtvý. Nic to nemůţe zastavit. Je lepší se s tou skutečností smířit. Neřekl to jednou Pán?“ Popotáhla. „Myslím, ţe to řekl mnohokrát.“ Pak kývla hlavou. „Udělám to pro tebe, Kevine. Můţu při tom zpívat, aţ k tomu jednou dojde? Ráda zpívám.“ „Zazpívej mi teď, kdyţ tě ještě můţu slyšet.“ „Ale ten vítr – sotva mě uslyšíš.“ „To je v pořádku. Snad máš zvučný hlas.“ Jemně do něj strčila. „Moţná umíš malovat jako anděl, ale já umím tak zpívat.“ „Tak do toho.“ „Ne.“ Vzala jej záruku. „Později. Teď uţ musíš dovnitř. Třeseš se jako osika.“ Ilonka odvedla Kevina do jeho pokoje. Připadala si jako na vrcholku světa, i přesto, ţe její přítel stál na prahu smrti. Ale konečně na něj mohla myslet jako na svého přítele. „Ten příběh mi připomíná nás dva.“ Nás – neexistovalo větší slovo, které by mohl vypustit z úst. Současně ale věděla, ţe se chová směšně. On je tvůj kluk? Ještě tě nepolíbil ani na rty. A zemře během několika dní. Nebude mít ani šanci tě políbit. Uţ nebude příleţitost vůbec k ničemu, jen pro zpěv nad jeho popelem. Kéţ by mu zazpívala alespoň pár slov. Kdyţ kráčela zpět do svého pokoje, prošla okolo Sandřina. Strčila dovnitř hlavu s pozdravem na rtech. Ale slova jí zamrzla na jazyku. Sandra měla svůj kufr otevřený na posteli. Procházela se po místnosti, úsměv na tváři, a kdyţ balila, zpívala si. Nikdo v Rotterhamském domově nikdy znovu nebalil. Vţdy to za vás dělaly sestry. Poté, co jste zemřeli. 106

Ilonka vytáhla hlavu z pokoje a pomalu couvala pryč od Sandry. Chlad jí projel do hrudi, do srdce, dokud jí znovu nezačala proudit krev, která se změnila na led, jenţ řezal, kdyţ se tlačil zúţenými ţílami. Ano, zničehonic cítila, jako by někde uvnitř krvácela tím nejhorším způsobem. Vrazila přímo do Spenceho. „Ilonko, nazdar,“ řekl. Otočila se obličejem k němu. „Je uţ dr. White zpátky?“ „Ano. Je ve svý kanceláři. Víš –“ Nečekala, aţ uslyší zbytek jeho otázky. Běţela dolů halou směrem k doktorově kanceláři, zapomínala, ţe je nemocná, a ţe uţ skoro rok neběhala. Dorazila ke dveřím dr. Whitea a lapala po dechu. Neobtěţovala se ani zaklepat, jen tak vtrhla dovnitř. Seděl za stolem a studoval nějaké papíry. Vzhlédl. „Jsem to já?“ zeptala se. „Je to Sandra? Kdo je to?“ „Ilonko.“ Stoupl si a pokynul jí k jedné ze dvou ţidlí před jeho stolem. „Posaď se. Uklidni se.“ Vtrhla do místnosti, pěsti sevřené. „Nechci se uklidnit. Chci ţít. Řekněte mi, je to Sandra, u koho stanovili špatnou diagnózu, nebo to jsem já?“ Pohlédl jí přímo do očí. „Byla to Sandra. Existuje několik typů Hodgkinovy nemoci. Její lékař udělal chybu. Ten její typ není smrtelný. Dnes odtud odjede.“ Ilonka jen přikývla. Stále těţce dýchala. „Dobrá. To je dobrý. To je fajn. Mám z toho radost. Dostal jste uţ výsledky mých testů?“ Dr. White jí opět pokynul. „Prosím, posaď se, Ilonko.“ „Nechci se posadit! Prostě mi řekněte pravdu, ať to máme za sebou!“ Dr. White zdvihl papír ze svého stolu. „Před několika minutami jsem obdrţel ty výsledky faxem. Uţ jsem se chystal ti zavolat. Nejsou zrovna povzbudivé. Tvé nádory se rozšířily. Slezina a játra jsou chorobou váţně zasaţeny. Také jsou určité nálezy na plicích.“ Poloţil ten papír. „Je mi to líto.“ Ona prostě jen přikyvovala. „Dobrá, co to znamená? Znamená to, ţe uţ zemřu? Domnívám se, ţe to mi právě říkáte. V pořádku, kolik mi ještě zbývá?“ „Ilonko.“ 107

„Jak dlouho, sakra?“ Dr. White si povzdychl. „Pár týdnů, moţná.“ Nemohla přestat lapat po dechu. „Moţná. Moţná dva týdny. Moţná dva dny. A co takhle moţná dva roky? Za dva roky můţu udělat spoustu věcí, však víte. Mohla bych si uţít. Mohla bych chodit do školy a naučit se dobře zpívat. Mohla bych získat práci a pomáhat handicapovaným lidem. Mohla bych si najít kluka. Víte, ţe jsem nikdy ţádnýho neměla? Ještě pořád jsem panna. Na to všechno pomyslete a pak přidělujte čas. Mám zemřít jako panna.“ Zlomil se jí hlas. „Mám zemřít.“ „Ilonko.“ Dr. White si pospíšil zpoza stolu, aby jí poskytl útěchu. Ale ona o ni nestála. Odstrčila jej pryč. „Nejsem Ilonka! Jsem jen mrtvola, která čeká, aţ se v klidu natáhne! Nechte mě samotnou!“ Vyběhla z jeho kanceláře. Běţela, aniţ věděla kam. Minula sesternu. Minula i olejové kresby. Běţela dolů něčím, co vypadalo jako černý nekonečný tunel. Nebylo divu, ţe skončila na nejtemnějším místě domu. Ve sklepě Rotterhamského hospiců. Tam, kde přechovávali těla, neţ se jich zbavili. Kdyţ nabyla opět smyslů, stála vedle Anyi. Její drahou přítelkyni strčili do igelitového pytle. Navrchu byla jmenovka. Označená a připravená zmizet v zapomnění. A náhle nebylo pro Ilonku na celém světě nic tak důleţitého, jako zjistit, jak zmizely Anyiny osobní věci. Sevřela pytel v náručí a přitiskla si ho na prsa. „Jseš tam ještě?“ ptala se a plakala. „Je tam něco?“ Proč, Boţe? Proč nám dáváš ţivot jenom proto, abys nám jej mohl zase vzít? „Nic tam není,“ šeptala zelenému plastikovému pytli. Ilonka ani netušila, jak dlouho tam stála, přivinuta k Anyinu tělu. Po chvíli se polekala ruky na svém rameni. Otočila se a uviděla, ţe patří Kevinovi. Jeho hnědé oči na ni hleděly s takovým soucitem, ţe cítila, jako by se dotýkal jejího srdce aţ andělsky lehkýma rukama. Ale nic 108

jí neříkal. Vzal ji za ruku a vedl ji nahoru do jejího pokoje. Celou cestu dost kulhal, ale nepotřeboval její oporu. Pomohl jí do postele a pak přišel do pokoje dr. White a píchl ji do ruky. Chladná jehla zajela dovnitř, ale roztok, který z ní vystříkl byl teplý. Teplo se jí rozlilo po těle a padla na ni hluboká letargie. Kevin zůstal s ní, kdyţ usínala. Poslední, co viděla, byl jeho obličej. První věcí, o které se jí zdálo, byl obličej jejího Pána. „Pane,“ zeptala se. „Jaké to je zemřít?“ „Proč se na to ptáš?“ řekl Pán. „Kaţdou noc jdeš spát. Spíš a nevíš, kdo jsi. Ale kaţdé ráno se probudíš.“ „Ale kdyţ jdu spát, vím, ţe se ráno probudím. Kdyţ zemřu, nebudu vědět, jestli se znovu narodím. Narodím?“ „Tvé skutečné já se nikdy znovu nenarodí, ani nezemře. Ale osobnost a tělo jsou zcela jiná záleţitost. Věříš tomu, ţe jsi tato osobnost, toto tělo. Pokládáš se za chytrou díky svým slovům a za atraktivní díky svým dlouhým hnědým vlasům. Ale to nejsi ty – tyhle věci. Ty se neustále mění. Osvícení málokdy hovoří o narození či znovuzrození. Jsou spokojeni s přítomností. Pokud jsi teď ţiva, stačí to. Nemusíš myslet na smrt. Smrt přijde, aţ kdyţ bude mít přijít. Nemusíme se po ní shánět. Jedny šaty odloţíš a druhé si oblékneš. Není důvod nad tím uvaţovat.“ „Ale já ještě nechci zemřít. Bojím se smrti.“ „Chceš mít po zbytek věčnosti stejnou osobnost, kterou máš teď?“ Musela se zasmát. „Ráda bych ji nejdřív trochu vylepšila, neţ se stane věčnou.“ Pán se smál s ní. „Uděláš to skvěle a uvidíš, ţe to přestane existovat. Myslíš si, ţe jsem mocný a moudrý. Říkám ti, ţe nejsem nikdo. Tak já chápu kaţdého. Jsem jako slunce, svítím na všechny stejně. Ty jsi slunce. Nejsi tato osobnost, ani toto tělo. Pamatuj, ţe aţ nastane čas smrti, nebudeš se bát zemřít. To je velké tajemství, které ti dávám.“ Odmlčel se a řekl váţně: „Taky si pamatuj, ţe s tebou v tu chvíli budu já.“

109

VII. Vzbudila

se do tmy. Dokonce aniţ by otevřela oči, či uslyšela nějaký zvuk, věděla, kde je. „Jak dlouho jsem byla mimo?“ zeptala se. „Je skoro půlnoc,“ odpověděl jí Kevin. Otevřela oči a překulila se. Seděl opřený o polštáře na Anyině posteli. Měl na sobě svůj červený flanelový ţupan; kdyţ dostala tu injekci, byl oblečen úplně jinak. Musel se vrátit do svého pokoje a převléci se. Průsvitnými závěsy pronikl do místnosti paprsek měsíčního světla a posvítil na podlahu, takţe mohla vidět jeho obličej, i kdyţ ne příliš zřetelně. „Je čas na další schůzku,“ ozvala se. „Myslím, ţe dneska večer ţádná nebude. Anya je pryč a Sandra – ta uţ taky odjela. Přišla se rozloučit, ale ty jsi spala. Řekla mi, abych ti vyřídil, ţe napíše.“ „Neztrácela čas, kdyţ to tu opouštěla, ţe? Rozhodněji to nemám za zlé.“ Posadila se. „Díky, ţes tady se mnou zůstal. Jestli chceš jít na svůj pokoj, pochopím to.“ Pokrčil rameny. „Rád bych tady poseděl a popovídal si, jestli ti to nevadí.“ „O čem by sis chtěl povídat? O tom, jak jsem ze sebe udělala dnes odpoledne blbce? Měla jsem poslechnout tvé varování.“ „Jseš na sebe moc tvrdá, Ilonko. Smíš dělat chyby. Kaţdej je dělá.“ „Jenţe já dělám pořád stejný. To není dobrý. Tak by to řekl Pán, jak uţ jsem ti vyprávěla.“ „Zdálo se ti teď o něm?“ chtěl vědět Kevin. „Ano. Jak to víš?“ 110

„Protoţe jsem si zdříml, kdyţ jsi spala a myslím, ţe se mi o něm zdálo taky. Ale moc si z toho snu nevybavuj u. Snad jen, ţe to bylo báječný posedět s ním.“ „Já si na svůj sen vzpomínám. Promlouval ke mně o smrti, jako ţe se není čeho bát.“ „Bojíš se zemřít?“ zajímal se Kevin. „Ano. Obzvláště teď, kdyţ vím, ţe je to tak blízko. Ty ne?“ Usmál se. „Od té doby, co vyprávíš své příběhy, uţ ne.“ „Nedělej si legraci.“ „Nedělám. Říkal jsem ti, ţe mám pocit, jako bych tam tenkrát byl s tebou. A cítím, ţe i kdyţ opustím tohle tělo, ocitnu se někde jinde.“ Hluboko ve svých střevech pocítila bodavou bolest. Její játra a slezina, ty skvrny na plicích – co tam ještě pro ţravou rakovinu vůbec ještě zbývalo? To bodnutí neodešlo, tak jak přišlo. Najednou bylo obtíţné jen se nadechnout. Kevin si stoupl, přešel a posadil se vedle ní. U postele měla sklenici s vodou. Vytáhl hrst plnou bílých pilulek. „Morfium,“ řekl. „Dal mi je Spence. Dvě jsou aţ aţ.“ „Myslím, ţe potřebuju dvě.“ Vzala si od něj dva prášky a pomocí vody je spolkla. „Díky. Asi uţ jsou pro mě teď jen tvrdá narkotika. Na svý bylinný preparáty můţu zapomenout.“ „Zkusilas to a to je důleţitý,“ uklidňoval ji Kevin. „Důleţitý je, ţe se odmítám smířit se skutečností.“ „Ilonko.“ „Vím, ţe na to nejsem tak hrozně. Ale ani to není ţádná sláva. A já jsem si vţdycky myslela, ţe to bude dobrý. Zajímalo by mě, jestli i ostatní přemýšlí o svých ţivotech takhle jako já. Rozhlíţela jsem se kolem a vídávala jsem všechny ty chyby, kterých se lidé dopouštěli. Myslela jsem si, ţe já tak blbá nebudu. Chtěla jsem na světě po sobě něco zanechat. Ale podívej se na mě teď. Hrstka lidí zná mé jméno. Hrstka lidí ví, ţe umírám a dokonce jen tahle hrstka potom zapomene.“ „Já nezapomenu.“ Mile se usmála. „Vzpomeneš si na mě na tom druhém břehu? Doufám, ţe ano. Moţná, budeš andělem a přijdeš pro mě, aţ opustím své tělo, abys mi nasadil křídla.“ 111

„Nevím, jestli měl Herme někdy křídla.“ „Víš, Anya opravdu chtěla, abys dokončil to povídání včera večer. Myslím, ţe věděla, ţe zemře.“ Kdyţ Kevin nereagoval, váhavě dodala: „Neřekla jsem to proto, abys cítil nějakou vinu. Tvůj příběh je prostě tak rozkošný.“ Vzala ho za ruku. „Je půlnoc, nemůţeš mi vyprávět závěrečnou část ‚Kouzelného zrcadla‘?“ „Ale není tady Spence.“ „Můţeš mu ten zbytek vyprávět později,“ přemlouvala ho Ilonka. Kevin se na chvíli zamyslel. „Moţná bych tu povídku měl teď dokončit.“ Ukázal na její skleničku. „Můţu si nejdřív loknout z tvé skleničky?“ „Samozřejmě.“ Kevin se napil vody, udělal si na posteli více pohodlí a půjčil si její polštář, aby se o něj opřel. Zdálo se, ţe uţ nemá v zádech, ani v ţádné jiné část těla více síly. Odkašlal si a začal. Jeho hlas zněl měkce a suše. Ilonka si dovedla spočítat, ţe bere hodně morfia. „Herme odešel z mostu, kde uţ byl tak blízko sebevraţdě, ale domů nešel. Zdálo se, ţe to nemá ani smysl. Procházel se po ulicích aţ do rozednění, coţ netrvalo tak dlouho. Pak se rozhodl, ţe si najde zaměstnání, které nemá nic společného s uměním. Cítil, ţe tím, jak stále maloval, ţil v uzavřeném světě, vlastně jako v muzeu. A přestoţe doufal, ţe se mu jednou vrátí potěšení, které okoušel jako anděl, chtěl toho zanechat. Věřil, ţe Bůh mu splnil jeho přání stát se nesmrtelným, protoţe chtěl, aby byl něčím víc neţ dříve. Herme se rozhodl chopit se svého ţivota ve všech směrech. Chtěl se stát taxíkářem. Jediným problémem bylo, ţe neměl řidičský průkaz. Ve skutečnosti měl pouze falešný pas, který mu obstarala Tereza na černém trhu v Paříţi, neţ vyrazili do Ameriky. S ním mohl dostat dočasný průkaz, a pak i práci jako taxíkář. Firma ho dala na noční směnu, coţ mu vyhovovalo. Řídit taxi v New Yorku je obtíţná práce. Je tu neustálý boj s dopravou a podivínskými lidmi. Ale to bylo právě to, co Herme miloval – ta spousta lidí, které potkával. Kdyţ ţil s Terezou, byl tak nějak skrytý před okolním světem. Jako taxíkář byl stále tváří v tvář tomu nejlepšímu i nejhoršímu, co svět mohl nabídnout. V New Yorku zůstal pět let. Za celou tu dobu nikdy nenarazil na 112

Terezu. Po čase se bolest z toho, co se stalo, zmírnila. Nicméně neuplynul den, kdy by si nevzpomněl, jak se jí asi vede. Víš, stále ji miloval, ale nikdy se ji nepokusil najít, protoţe viděl, ţe jí jeho láska nestačí. Musela si ţít svůj ţivot a jít svou vlastní cestou, stejně jako on. Poznal, ţe on sám byl pro ni špatný v mnoha směrech. Učinil ji na sobě závislou a na druhé straně se on tak stal potřebným. Ale přál jí, aby se jí dařilo, Herme to přál kaţdému. Nebylo osoby, kterou by vezl, a které by nebylo trochu lépe, kdyţ ho opouštěla. To mu stačilo. Ţe mohl den co den pracovat tam, kde mohl šířit lásku, aby utěšil cizí lidi. Občas si lámal hlavu, jestli tohle je to, proč jsou lidé na Zemi – prostě se učit, jak stále rozdávat lásku. Po pěti letech ale odešel z New Yorku a přestěhoval se do Colorada, aby ţil v Rocky Mountains. Stal se lesním správcem v jednom národním parku. Kdyţ neměl sluţbu, chodíval často hluboko do lesů a tábořil pod širým nebem. Potřeboval divočinu, samotu, přestoţe zůstal osamocený, stále cosi hledal. Snad nějakého dokonalého druha, snad něco úplně jiného. V národním parku s ním pracovala jedna ţena, kterou měl rád. Jmenovala se Debra a alespoň pro Herma byla tím nejroztomilejším stvořením. Strávili spolu spoustu času a netrvalo dlouho a ona se k němu nastěhovala. Pro Debru bylo být s Hermem něco jako sen – byl nejlaskavějším muţem, jak si jen lze představit, a také nejzábavnějším. Za těch mnoho let, co odešel z Louvru, se u Herma vyvinul neuvěřitelný smysl pro humor. Jednoho dne, kdyţ uţ spolu ţili šest měsíců, vybídla ho Debra, aby si ji vzal. Herme byl polichocen a navíc neuměl říkat ne. Tak byl stanoven datum a on se po dlouhé době měl oţenit. Týden před svatbou vypukl rozsáhlý poţár a Herma poslali do vzdálené části lesa, aby se tam podílel na jeho likvidaci. Tam nalezl rodinu uvězněnou v plamenech. Okamţitě se prodral stěnou ohně k těm lidem a v tom se za ním plameny uzavřely. Ale Herme nalezl pro rodinu jinou únikovou cestu – museli slézt po skalnaté stěně příkrého srázu. Zpočátku se rodina bála udělat, co jim říkal, ale kdyţ se plameny uzavřely, změnili názor. Herme měl lano a ostatní horolezecké náčiní s sebou. Nejdříve pomohl dolů ţeně a dětem. Kdyţ se pak vracel nahoru pro muţe, dostal se do problémů. Vítr se 113

obrátil a oheň byl nebezpečně blízko. Dosáhl aţ k jeho lanu, a kdyţ byl Herme v půli srázu, začalo doutnat. Uviděl, jak nad ním lano hoří a snaţil se zachytit na skalnatém srázu, aby se přidrţel. Ale to nestačilo. Kdyţ lano shořelo, spadl z výšky sto stop dolů na zem. Přistál na obrovském zaobleném balvanu a zlomil si páteř. Vědomí nabyl aţ za pár dní, a to uţ byl v nemocnici v Denveru. Debra byla u něho a on se dozvěděl, ţe ten muţ na kopci oheň nepřeţil. Rovněţ mu bylo řečeno, ţe bude na zbytek ţivota ochrnutý od pasu dolů. Herme přijal tu zprávu špatně, protoţe jeho největší radostí coby smrtelníka bylo, ţe se můţe pohybovat sem a tam a cítí Zemi, něco, co mu bylo jako andělovi odepřeno. Debra mu věnovala svůj čas – slíbila, ţe s ním zůstane, ať se děje cokoliv. Přesto Herme cítil, ţe zmrzačený manţel je něco, s čím by neměla ţít. I kdyţ mu to rvalo srdce, kdyţ tak činil, odmítl se s ní znovu vidět. Opakovaně mu volala a psala během jeho rekonvalescence, ale on ji i nadále ignoroval. Za čas to vzdala a Herme byl znovu sám. Byl na dně, ale ne úplně mimo. V té době byl propuštěn z nemocnice a mohl se pohybovat v kolečkovém křesle. Personál v nemocnici v něm zanechal dlouhotrvající dojem a on došel k názoru, ţe by chtěl být doktorem. Bylo to chvilkové rozhodnutí, protoţe byl uţ starší a postiţen oboustranným ochrnutím dolních končetin. Nemohl od ţivota očekávat tolik jako ostatní. Navíc musel začít své vzdělávání od začátku. Nejdříve musel čtyři roky navštěvovat střední školu, neţ se mohl přihlásit na lékařskou fakultu. Naštěstí dostával po celou tu dobu peníze od státu, protoţe byl vlastně zraněn při vykonávání svého zaměstnání. Ale Herme k tomu byl předurčen a po devíti letech boje se oficiálně stal lékařem. Měl obrovské dluhy z fakulty, ale okamţitě však začal pracovat na jedné klinice, která poskytovala bezplatné sluţby chudým a bezdomovcům. Tou dobou ţil v Los Angeles v mizerném bytě s rozbitým výtahem, který ho sotva dokázal v kolečkovém křesle vyvézt do horního poschodí. Ale on byl spokojený. Moţná nebyl tak šťastný, jako byl během dní bezprostředně poté, co opustil Louvre, ale byl spokojený, ţe můţe pomáhat lidem. Jeho největší potíţí bylo jeho zdraví. Vozíčkáři 114

mívají často problémy s ledvinami. Herme nepracoval jako doktor dlouho, kdyţ ty jeho začaly selhávat. Součástí toho problému byla jeho pohodlnost. Byl tak zaneprázdněn tím, jak se staral o ostatní, ţe nesledoval svoji dietu a dostatečný přísun tekutin. Tou dobou uţ musel chodit na dialýzu a to ho zdrţovalo. Přesto stále pracoval denně po mnoho hodin, aţ uţ mu vlasy zbělely a začaly i vypadávat. Jakoţto bývalý anděl se nebál smrti, přesto cítil, ţe jestli má brzy zemřít, bude mu to líto. Ale nevěděl proč. Se svým ţivotem naloţil, jak nejlépe uměl. Jednou v noci se uţ chystal odejít z kliniky, kdyţ přivezli ţenu stojící na prahu smrti. Zdálo se, ţe ţila na ulici. Měla oboustranný zápal plic. Obrazně řečeno, topila se v návalech krve ve své hrudi. Herme ji prohlédl a odebral jí vzorek krve. Byla oblečena v cárech nějakých hadrů a pokryta špínou. Proto, a protoţe byla v obličeji zohyzděna četnými boláky, ji nepoznal. Ale kdyţ ji sestry omyly, uviděl, ţe to je Tereza. Měl velkou radost z toho, ţe je znovu s ní, a přesto byl smutný, protoţe byla zcela jasně těţce nemocná a on mohl říci, ţe její ţivot určitě nebyl lehký. Byla napůl v komatu a on okamţitě zahájil léčbu. Naštěstí zareagoval zánět na léky a během dne teplota klesla. Ale nezmizela úplně. Po mnoha různých testech zjistil, ţe má AIDS v pokročilém stadiu. Její zápal plic nebyl bakteriálního původu, ale parazitického, který je běţný u pacientů s AIDS. Uvědomil si, ţe brzy zemře, a ţe neexistuje nic, co by mohl udělat, aby ji zachránil. Při práci na klinice nosil jmenovku, na které bylo však pouze jeho příjmení, které si kdysi vymyslel, takţe neměla tušení, kdo je. Herme byl smutný, zároveň však ale cítil jistou úlevu nad tím, ţe jej nepoznala. Smutný byl proto, ţe na ni nikdy nezapomněl, a protoţe si myslel, ţe uţ si na něj nevzpomíná. Samozřejmě, ţe mu bylo jasné, ţe uţ nevypadá jako ten mladík, který tak odhodlaně vykročil z Louvru. Zároveň se mu ale ulevilo, ţe ho nepoznala, protoţe nevěděl, co by jí jako největší lásce svého ţivota řekl. Nesešli se za zrovna ideálních okolností. I přesto se o ni dále staral, často zůstával po pracovní době, aby pro ni mohl dělat různé speciální věci: podrbat jí na zádech, přinést jí noviny, koupit jí knihy a přinést jí kazety, které poslouchala. Jak jí 115

klesala horečka, opět se rozpovídala a vţdy k němu byla milá. Bylo ale naprosto očividné, ţe měla velké bolesti, a ţe také trpí depresemi. Jak dny míjely, přiměl ji, aby mluvila otevřeně o svém ţivotě. Dozvěděl se, ţe byla dvakrát vdaná, a ţe má dvě děti, ale ţe obě její manţelství skončila špatně. Jedno z jejích dětí zemřelo při automobilové nehodě. Vypadalo to, ţe smrt dítěte ji uvrhla do spirály vedoucí do záhuby, ze které nebyla schopna uniknout. Stala se závislá na alkoholu, ztratila práci, dům, potom vše ostatní a skončila na ulici. Herme skoro plakal, kdyţ to vyprávěla, a myslel si, jaké to mohlo být, kdyby zůstali spolu. Hlavně, kdyţ se zmínila o někom zvláštním z jejího mládí. Tehdy si uvědomil, ţe se unáhlil, kdyţ tak rychle posuzoval její paměť. ‚Seznámila jsem se s ním v Paříţi,‘ vyprávěla Hermovi. ‚Kdyţ jsem byla ještě mladá ţena. Pracoval v Louvru, v tom slavném muzeu plném da Vinciů a Raffaelů. Byl umělec a já se do něj na první pohled zamilovala. Kdyţ jsme se poznali, byl tak nesmělý – skoro jsem ho musela vést za ruku, aby vůbec odešel z muzea. Ze začátku jsme byli nerozluční. Dostal práci jako malíř portrétů a brzy si mohl otevřít ateliér. Bydleli jsme společně a on se o mě dobře staral. Pak jsme se přestěhovali do New Yorku a vše se pokazilo. Uţ nechtěl malovat portréty, peníze nám ubývaly a já jsem začala být nervózní. Pak jsem potkala jiného muţe a začala si s ním. Nu, stalo se, co se mělo stát, můj přítel přišel domů a nalezl nás spolu.‘ Tereza si vzdychla. ‚Otočil se, odešel a já ho uţ nikdy nespatřila.‘ Jak Tereza vyprávěla o té osudné noci, vše se Hermovi znovu vybavilo. Jen se na ni upřeně díval a nebyl si jist, co říci. Došlo mu, ţe ji neviní z toho, co se stalo a to mu vrátilo jistotu. ‚Jsou to pro vás bolestné vzpomínky,‘ řekl jí něţně. Popotáhla. ‚Nikdy jsem neměla příleţitost říci mu, jak mě mrzí, co jsem mu provedla a jak skvělý byl.‘ Najednou se usmála. ‚Vyprávěla jsem vám o jeho talentu? Obrazy, které maloval – braly lidem dech. Mohl být jedním z největších umělců na světě. Po celé roky jsem byla ve střehu, jestli někde neuvidím jeho díla. Stále jsem čekala, ale nevím, co se s ním stalo.‘ Její úsměv zmizel. ‚Co se děje?‘ zeptal se Herme. ‚Nic.‘ Pak začala plakat. ‚Doktore, vyprávím vám tohle všechno, 116

ale přitom si nemůţu vzpomenout, ani jak jsem tenkrát vypadala.‘ ‚Jsem si jistý, ţe jste byla velmi krásná.‘ ‚Nevím.‘ ‚Snad se s ním ještě setkáte a budete mu moci říct, co cítíte.‘ Zavrtěla hlavou. ‚Nechci se s ním setkat, kdyţ vypadám takhle.‘ Z ničeho nic se zarazila a prohlíţela své okolí. ‚Jak to, ţe tady v místnosti není ţádné zrcadlo?‘ zeptala se. Ţádné zrcadlo tam nebylo proto, ţe ho Herme dal odnést, kdyţ byla ještě v komatu. Nechtěl, aby se vzbudila a viděla, jak rakovina kůţe zničila její vzhled. Pamatoval si, jak marnivá bývala. A taky jí vypadaly vlasy a ona byla téměř plešatá. Přešel její ţádost o zrcadlo, ale ona byla vytrvalá. Nakonec souhlasil s tím, ţe jí jedno zítra přinese. Kdyţ si stoupl, ţe odejde, zastavila ho. ‚Jsem váţně nemocná, doktore?‘ zeptala se. ‚Ano.‘ ‚Uţ zemřu?‘ Zaváhal. ‚Nejsem si jistý. Děláme vše, co je moţné. Jen Bůh ví.‘ Zavřela oči a přikývla. ‚To vţdy říkával můj přítel. Jen Bůh ví. Byla to jeho odpověď na všechno. V té době mě to rozčilovalo, ale teď poznávám, ţe to byla dobrá odpověď.‘ Otevřela oči. ‚Děkuju, doktore.‘ ‚Já děkuju vám, Terezo.‘ Usmála se. ‚Za co?‘ ‚Za všechno,‘ odpověděl. Té noci se cestou domů Herme zastavil v obchodě s uměleckými potřebami a koupil si barvy, štětce, skicák, několik malířských pláten a stojan. Nemaloval uţ desítky let, ale kdyţ rozloţil to nádobíčko ve svém malém bytě, pocítil velkou sílu a radostnou náladu navíc. Cítil, ţe ho jeho talent neopustil. Věděl, ţe teď vytvoří největší dílo, které kdy udělal. Začal malovat Terezu, jak vypadala prvního dne, kdy ji spatřil. Pracoval celou noc a přestal, aţ kdyţ byl čas vrátit se na kliniku. Tam ho čekal šok. Terezin stav se náhle zhoršil a ona byla blízka smrti. Pospíšil si k ní a snaţil se ji vzbudit, ale bylo zřejmé, ţe upadla do komatu. Ostatní lékaři z kliniky mu řekli, aby na ni zapomněl. Ale to on odmítl a zůstal s ní celý den a celou noc a drţel ji za ruku. Jeho 117

obraz byl opřen o zeď, ještě zabalen a čekal na ni, aţ ho uvidí. Herme uţ dlouho Boha o nic neprosil, ale v ten den a v tu noc se k němu modlil celým srdcem. Ať neumírá, aniţ by se dozvěděla, ţe pro něj byla tím nejkrásnějším stvořením. Ţe ještě stále je. Ráno, při rozednění, se vzbudila a otevřela oči. ‚Doktore?‘ zašeptala. ‚Jste tady dlouho? Spala jsem dlouho?‘ ‚My oba jsme prospali většinu našeho ţivota, Terezo. Přinesl jsem vám to zrcadlo. Chcete se do něj podívat?‘ Tereza přikývla a Herme zdvihl obraz, aby se podívala. Kdyţ tak učinil, uviděla, jak se před ní odhalilo její mládí a kaţdý detail jejího ţivota. Světlo posvítilo na její obličej. Upřeně hleděla na sebe jako na mladou ţenu a na Herma. Bylo to, jako by se před ní v tu chvíli znovu objevil celý její ţivot. A nebylo to tak zlé. To, co se stalo, byl zázrak, zázračná chvíle ve věčnosti času. ‚Herme,‘ řekla a objala jej. ‚Má lásko.‘ ‚Terezo,‘ vydechl on a pevně si ji přitiskl.“ Kevin se odmlčel. „Nedlouho potom upadla zpět do komatu a později, ještě téhoţ dne, zemřela.“ Ilonka měla na tvářích slzy. „Co se stalo s Hermem?“ „Nevím.“ „Chápu.“ Říkal přece, ţe on je Herme a nebyl si jistý, co se stane potom. Natáhla se, krátce ho políbila na rty a objala ho. „To bylo to nejlepší.“ Měl radost. „Opravdu?“ „Ty jseš nejlepší. Řekla jsem ti to někdy?“ „Ne. A řekl jsem ti já, ţe ty sama jseš bezvadná?“ Zasmála se. „Jen bezvadná?“ Zasmál se. „Jsi pro mě něco výjimečnýho.“ Sedla si zpátky. „Můţu se tě zeptat na pár věcí z tvé povídky?“ „Kdyţ dovolíš mně, abych se zase já zeptal na pár věcí z tvých příběhů.“ „Platí. Řekls, ţe jsem byla jedním z důvodů, proč jsi vyprávěl tenhle příběh. Uţ tě nebudu ţádat, abys mi to vysvětlil, protoţe jsi mě uţ jednou odmítl, ale nemůţu si pomoct, abych si nevšimla, ţe někteří členové Půlnočního klubu vystupují v tvé povídce. Ať uţ doopravdy, nebo alespoň symbolicky. Vyskytovalo se tam kolečkové 118

křeslo, které mi přirozeně připomnělo Anyu. Byl tam tvůj talent k malování. Byla tam ta věc s lékaři starajícími se o umírající. Chci vědět, jestli se všechno v tvé povídce vztahovalo na členy našeho klubu?“ Ptala se, protoţe chtěla zjistit, jestli ví o Anyině záţitku s Billem, coţ mělo tajuplnou souvislost s tím, co se přihodilo Hermovi a Tereze. A taky, přesto co mu právě teď řekla, chtěla vědět, jak moc měla Tereza být jako ona. A nakonec chtěla taky zjistit, jestli tam byly nějaké údaje o ostatních, které ona nepoznala. Naneštěstí jí Kevinova odpověď moc nepomohla. „Ten příběh se jen tak přirozeně odvíjel v mé mysli. Nesnaţil jsem se do něj záměrně zahrnout kaţdého z naší party, ale předpokládám, ţe jsem to nevědomky mohl udělat. Přestoţe jsem věděl, ţe budou jedinými posluchači.“ „To je další smutná věc. To ţe by ta historka měla zemřít spolu s námi tady. Kéţ by mohla být nějak zaznamenaná a rozšířená, moţná i publikovaná.“ „Nikdo z nás nemá sílu ji zapsat. A co tvé příběhy? Ty si taky zaslouţí být zaznamenány. Jsou to skvělé povídky o morálce a šlechetnosti.“ „To přeháníš,“ řekla, přestoţe jí to polichotilo. „Myslím to váţně. Znamenaly pro mě moc, Ilonko.“ Znovu se zasmála. „Jen proto, ţe si myslíš, ţe v kaţdé z nich vystupuješ jako hrdina.“ „To jsem nikdy neřekl.“ „Ale jo. Sobě vlastním vyhýbavým způsobem.“ Váhavě se odmlčela. „A moţná, ţe jsi byl těmi postavami, o kterých jsem si myslela, ţe to jsem já. Delia a Padma byly určitě vyrovnanější neţ Shradha a Dharma. A ty jsi vyrovnanější neţ já.“ „To ti nebudu vyvracet.“ „Ty!“ jemně do něj strčila, ne však moc. „Ilonko,“ napodoboval se smíchem její rozhořčení. Chytila ho za ruce. „Mám ráda, kdyţ mi říkáš jménem.“ Přestala mluvit. Bylo to tady, cítila – chvíle pravdy. I kdyţ to nemuselo být dlouhé dohadování. Skutečně, pomyslela si, takhle tomu dávala přednost. Tichá milostná aférka pozdě v noci v jejím pokoji. „Domnívám se, ţe uţ určitě víš, ţe mám ráda víc neţ 119

jen tohle.“ Hrál si na nevinného. „Hm?“ Přitáhla si jeho ruce ke svému srdci. „V kaţdým z mých příběhů jsme vţdy byli ty a já. Je jedno, kdo byl kdo. Pro mě jsi tam vţdycky byl, Kevine. I předtím, neţ jsem tě poznala.“ Z jednoho oka jí vytryskla slza a ona se od něj odtáhla příliš dlouho na to, neţ aby ji stihla tajně setřít. „Boţe, je to trapný. Nechtěla jsem teď začít brečet.“ „Nebreč.“ Utřel jí slzu. „Nemusíš nic říkat. To je na tom to krásné, ţe jsme se potkali uprostřed příběhu. Uţ se navzájem známe.“ Nemohla přestat plakat. „Ale já jsem ti to jen chtěla říct, dřív neţ bude pozdě. Jen jsem chtěla slyšet ta slova.“ Natáhla se k němu a políbila jej. „Miluju tě, Kevine.“ „Já tě miluju, Ilonko. A ty to víš.“ „Nevěděla jsem to.“ „Dobrá, teď to víš.“ Zvedl její bradu, protoţe uţ sebou zase cukala. „Proč ještě brečíš, hlupáčku? Čekáš, ţe ti dám velký ţlutý drahokam? Čekáš, ţe před tebou rozvinu tvůj fantastický obraz? Promiň, ale v kapsách tohohle ţupanu nemám vůbec nic, kromě morfia a papírových kapesníků.“ Musela se zasmát, přestoţe o vteřinu později začala zase plakat. Přitiskla si jeho ruce ke rtům a něţně je políbila, sklánějíc před ním hlavu. Příliš se styděla odhalit mu své pravé já a příliš se bála, ţe uţ nikdy nebude mít další příleţitost. „Mám strach, ţe zemřu nemilovaná,“ řekla a plakala při tom. „A vím, ţes právě řekl, ţe mě miluješ a věřím ti. Ale potřebuju víc neţ tohle a na to uţ nezbývá čas. Od chvíle, kdy jsem tě poprvé uviděla, chtěla jsem tě milovat, opravdu milovat. Rozumíš mi, co ti říkám? Chtěla jsem spát vedle tebe a cítit, ţe jsi mi nablízku. Chtěla jsem se s tebou milovat, Kevine. Nikdy jsem to ve svém ţivotě nedělala a teď uţ to ani nikdy dělat nebudu.“ Zavrtěla hlavou a snaţila se stáhnout zpět. „Ach, Boţe, nemůţu uvěřit, ţe ti tady vykládám tyhle věci. Musíš si myslet, ţe jsem opravdu ţalostný stvoření.“ „Ano,“ ozval se. „Vím, ţe jsem.“ 120

„Nejsi. Myslel jsem, ano, pomilujme se. Zůstanu dnes v noci s tebou.“ Div nespadla z postele. „Zůstaneš?“ „Byla by to pro mě čest.“ Umlčel ji opravdu rychle. Byla jako omráčená. „Ale, myslíš, ţe můţeme? Mé břicho je samá jizva a dr. White říká, ţe mám uvnitř nádory větší neţ pomeranče.“ „Máš strach?“ zeptal se Kevin. „Ano. Jsem plešatá.“ „Coţe?“ „Tohle je paruka. Nemám ţádné vlasy. Chemoterapie je zničila.“ „To vím.“ „Ty to víš?“ byla šokovaná. „Ano,“ odpověděl Kevin. „Ale to nevadí. I já mám strach. Jsem na tom hůř neţ ty. Nevyjdu ani pár schodů. Ale nic z toho není důleţité. Můţem se milovat i bez sexu. Můţem si svléknout šaty, drţet jeden druhého a bude to ještě lepší neţ ve filmu.“ Přitáhl si ji do náručí a políbil ji na rty, pomalu a hluboce. Pak jí zašeptal do ucha: „Neublíţím ti a ty neublíţíš mně.“ „Nebude ti bez šatů zima?“ „Ty mě zahřeješ.“ „A nezemřeš v noci?“ Nebyla to nejlepší otázka, ale byla to skutečnost, která ji děsila. Ale najednou byla její láska silnější neţ její obavy. Ještě dříve, neţ mohl odpovědět, si ho přitáhla k sobě a řekla: „Ne. To se nestane. Nenechám tě zemřít.“ To byl slib, který mu dala. Kdysi mu slibovala jiné věci – v minulosti nebo moţná jen ve světě fantazie, kde jsou některé věci často skutečnější neţ skutečnost sama. I on jí sloţil své sliby, ale kdo ví? Moţná i jejich sny byly pouhopouhými přáními, která se měla splnit v jiné době, v jiných dimenzích. Kdyţ spala v Kevinově objetí, roztančila se v Ilončině mysli směsice všech moţných ţivot;. Většina z nich byly pouhopouhé zlomky: scéna, jak kráčí, coby starý muţ, rýţovým polem; pohled na sebe jako na dítě běţící loukou plnou sedmikrásek. Další byly zcela fantastické: ona jako cizinec cestující ve vesmírné lodi do jiných světů, sbírající různé bytosti a podrobující je 121

všelijakým experimentům, bezbolestným i smrtelným; ona jako mořská panna bydlící v podmořském městě, skvěle vybaveném a spletitém. Nejdůleţitější na všech těch ţivotech bylo, ţe v kaţdém věděla o trochu více a uţ nedělala přesně stejné chyby – přestoţe měla tendenci opakovat určité vzory. Nicméně z hlediska toho nejušlechtilejšího, co v ní bylo, a co mohlo být nazýváno duší, se všechny odehrávaly ve stejnou dobu. Vše se odehrávalo ve věčném okamţiku, a to bylo to, co odmítala. Ona vţdy vzhlíţela dopředu, k něčemu, co by mohlo být lepší, touţila po tom, anebo se zase přehrabovala v minulosti a trápila se tím, co se mohlo stát. Jedinou věcí, kterou nedělala nikdy, v ţádném ţivotě, bylo ţít naplno v přítomnosti. Vţdy však touţila být milována. Viděla ţivot, opravdu to bylo více neţ pouhý záblesk, kde vystupovala jako mocný král, jenţ byl ţenat s naprosto oddanou královnou. Bylo to v Lemurii, velkém kontinentu v Pacifiku, který byl zatopen vodou ještě před tím, neţ Atlantida dosáhla vrcholu své civilizace. Byla Šťastná, dokud nepotkala ţenu, o které někteří říkali, ţe je schopná přinášet nejvyšší potěšení, a jiní, ţe je to čarodějnice. Ale ta ţena ji fascinovala jako krále – tedy fascinovala jej. Královna se obávala, ţe okouzlí i krále, a tak mu sama řekla o té ţeně a nechala ho, aby se sám rozhodl, jestli k ní má jít. „Není to ani čarodějnice ani anděl,“ vyprávěla královna. „Je to normální smrtelná ţena. Ale zná tajemství, které jí umoţňuje přinášet muţům to největší potěšení. Říká se tomu Extáze. Při samotném sexu je poţitek omezen jen na některé části našeho těla. Ale v ‚extázi‘ je náš vnitřní nervový systém pomalu, prostřednictvím roztomilého laskání přiveden k vyvrcholení. Dvatisícekrát to přináší potěšení a dvatisícekrát ztrátu ţivotaschopností. Všichni její muţi se na ní stali závislí a nikdy ji neopustí. Všichni její muţi jsou jako otroci a nejsou schopni vlastního uvaţování. Celý den spí a myslí jedině na to, kdy k nim ona zase přijde. Ale jestli k ní chcete jít, běţte. I kdyby vás uspokojila fyzicky, nikdy vás nepřiměje, abyste zapomněl na to, co máte zde – na moji lásku.“ A tak se odebral k té čarodějnici, mistryni ‚extáze‘, která byla 122

ráda, ţe ho získala. Přestoţe měla mnoho ctitelů, musela doslova bojovat, aby nějak vyšla, a teď zde byl král této země a jevil o ni zájem. Odolal jejímu svádění, protoţe ji chtěl lépe poznat a zjistit, jestli je opravdu tak imponující, jak slyšel. To byla charakteristická vlastnost tohoto krále – rád setrvával blízko nebezpečí a věřil, ţe vţdy má dost rozumu a síly, aby zůstal volný aţ do posledního okamţiku. Byl to mocný a inteligentní muţ, coţ viděla i čarodějka a byla jím okouzlena. Nikdy se nesetkala s muţem, který by jí odolával déle neţ jeden den. A král u ní pobýval mnoho dní, aniţ by se s ní vyspal. Místo toho, po více neţli jednom týdnu, k ní konečně přistoupil a řekl: „Bylo to krásné strávit s tebou ten čas, ale teď uţ se vracím ke své ţeně. Stýská se mi po ní.“ To čarodějku omráčilo. „Ale ty ses se mnou ani nevyspal. Jak můţeš odejít?“ Král se nad její nestoudností rozesmál. „Co je to za věc, kterou provádíš, o níţ jsem uţ tolik slyšel?“ Usmála se. „Ach, to je jen láska. Jak se můţeš zříkat lásky?“ Král nebyl ţádný hlupák. „Necítím okolo tebe to, co cítím v blízkosti své ţeny, a tím je opravdová láska.“ Ale pak ještě dodal, protoţe ho přesto fascinovala: „Moţná se jednou potkáme a já vychutnám radost z tvé společnosti v plné míře.“ Nad tím se čarodějka zlomyslně zasmála, protoţe věděla, ţe sémě v tu chvíli zaseté, můţe jiţ zítra přinést své ovoce. „Setkáme se. Toho dne já budu tvou paní a ty budeš ţadonit, abys mohl zůstat se mnou.“ Král odpověděl na její pyšná slova poklonou, přestoţe si myslel, ţe se mýlí. „Snad,“ bylo vše, co řekl. Vrátil se ke své královně a dál spolu šťastně ţili. Ale pak, téměř okamţitě se v Ilončině podřimující mysli on narodil v jedné skandinávské zemi ve středověku jako chudá mlékařka strádající chorobou, kvůli které byla od narození plešatá. Ve svém bolestném ţivotě neměla mnoho radosti. Ţila jako vyvrhel, protoţe mnozí věřili, ţe její přítomnost přináší smůlu. Kdyţ jí však bylo šestnáct, poznala jednoho mladého muţe a zamilovala se do něj. Ale ačkoliv s ní jednal vlídně a ohleduplně a nikdy se nebál být s ní, nesdílel její lásku. Tato skutečnost jí působila nevyslovitelnou bolest. 123

Nikdy nechtěla nic tak moc, jako tohoto chlapce. A tak se modlila k Bohu, aby jí ho dal za jakoukoliv cenu. Ale její modlitba byla naplněna horečnatostí a postrádala zájem o to, co je dobré pro toho hocha. Výsledkem toho bylo, ţe byla prokleta, i kdyţ prosebnici bylo na chvíli vše poskytnuto. Do jejího ţivota vstoupil čaroděj, muţ, který uměl rozdělat oheň pouhým mávnutím ruky a jehoţ dech byl chladný jako nejkrutější zima. Přitahovala toho čaroděje i přesto, ţe byla vyvrhelem a neměla oslňující vzhled. Měla však čistou duši. A právě ta čistota jej přitahovala jako mocná vůně. Přál si vyuţít ji ke svým vlastním záměrům. Viděl v ní jasný zdroj, který se mu mohl hodit při jeho nejoplzlejších kouzlech. Přišel k ní, kdyţ klečela v kamenném kostele a modlila se k Bohu, aby jí do náručí přivedl hocha jejích snů. Tam, v tom kostele, ji naučil tu nejďábelštější část černé magie – vyvolávání. Slíbil jí, ţe ten chlapec bude brzy její. ‚Vyvolávání‘ bylo spojeno s ‚extází‘ v tom, ţe vyuţívalo sexuální energie k tomu, aby donutilo lidi jednat proti své vůli. Ale bylo to mnohem oţehavější a nebezpečnější. ‚Extáze‘ byla zcela fyzická záleţitost, zatímco při ‚vyvolávání‘ dominoval psychický klam. Pomocí, vyvolávání si mohla přivolat chlapce, kdykoliv se jí to hodilo, coţ bylo často. Ale ona nevyuţívala své právě nabyté moci k tomu, aby získala pouze tohoto hocha, ale zároveň i jiné muţe, protoţe kaţdý, kdo pouţívá ‚vyvolávání‘, se brzy stane promiskuitním. Stane se vlastně závislý na tom, do čeho nutí ostatní. Za ten dar chtěl čaroděj něco na oplátku. Ze začátku to byla její stálá povolnost, kdykoliv si ji on přál. To mu poskytla, přestoţe jí připadalo odporné být v jeho náruči, obzvláště bezprostředně poté, co se setkala se svým chlapcem, kterého milovala. Co se jí týče, milovala ho opravdu, i kdyţ ho vyuţívala tím nejnepředstavitelnějším způsobem. Svými smysly vycítila, ţe jej zná jiţ z dřívějška. Byla to její láska k tomu chlapci, která ji přiměla poloţit si otázku, co to vlastně dělá. Takovéto otázky ji napadly zrovna, kdyţ na ni čaroděj vznesl velký poţadavek. Nařídil jí, aby pouţila své zvláštní síly a přilákala jistého hraběte, svedla jej, a pak, aţ bude spát, mu podřízla krk. Ten hrabě byl starý nepřítel čaroděje a byl jeho překáţkou na cestě k moci. Slíbila, ţe udělá, oč ji poţádal, 124

protoţe se čaroděje bála, ale jakmile byla z jeho dohledu, pospíchala do kostela a prosila Boha, aby ji vymanil z čarodějova vlivu. Prosila, aby jí byla vzata její ďábelská moc. Zatímco se modlila, hoch, kterého milovala, přišel a ona se mu se slzami v očích se vším svěřila. I přesto, ţe ho vyuţívala, ji miloval. Navíc, byl by se do ní zřejmě zamiloval, i kdyby na něm nikdy nepouţila ‚vyvolávání‘. Odpustil jí a navrhl, ţe by měli společně utéci. Ten návrh ji nadchl a spěchala domů, aby si dala dohromady věci na cestu. Zatímco balila, objevil se tam čaroděj a proklel ji, ţe ho zradila. Prosila o milost, ale marně. Probodl ji tímtéţ noţem, který jí dal pro svého nepřítele. Ponechal ji smrti napospas v kaluţi krve. Ještě neţ zemřela, našel ji její chlapec a vytáhl jí nůţ z břicha. Byla to ďáblova čepel, ukovaná prostřednictvím kouzel a napuštěná jedem. Dívka věděla, ţe zemře a plakala nad tím, jak zahodila svůj ţivot a lásku. Ale on jí řekl, ať si nedělá starosti, ţe jednoho dne, v jiné době a na jiném místě, budou opět spolu. To jí slíbil, ale dívka měla stále pochybnosti kvůli všemu špatnému, co napáchala. Pak její chlapec učinil další slib. „Vezmu na sebe část tvých hříchů,“ pronesl. „Kamkoliv nás osud uvrhne, můţeme být spolu. I kdyby to mělo znamenat, ţe naše budoucí dny budou temné a naplněné bolestí. Protoţe pouze v této temnotě vyjde naše láska na světlo.“ To byla poslední slova, která slyšela předtím, neţ zemřela. Její sny, její noční můry, její vize – vše splynulo dohromady. Ilonka se ve spánku zavrtěla a instinktivně sáhla po Kevinově ruce. Znovu pocítila, jak se opakuje epizoda s čarodějem, kdyţ ucítila bodavou bolest v podbřišku. Nebyla to čepel, co ji zraňovalo, ale rakovina. Přesto bylo moţné, ţe existuje spojitost mezi tím, co bývalo a tím, co bylo teď. Ať uţ to je, jak chce, pocítila úlevu, kdyţ se přitulila ke Kevinovi. Její směsice minulostí se rozjasnila a propustila paprsek nad její budoucnost. V tomto světle viděla anděla Herma, jak maluje modrobílou hvězdu, která zářila na hvězdném nebi. Stála u jeho ramene, kdyţ pracoval, jako by byla jeho osobní múzou a cítila naději zářící z jeho práce, i kdyţ nevěděla proč. Věděla pouze to, ţe 125

jednoho dne se vydá na cestu k této hvězdě. Ilonka prospala zbytek noci zahalena do tepla té naděje. Uţ se jí nic nezdálo. Ráno se probudila s Kevinem leţícím po jejím boku. Sluníčko svítilo dovnitř otevřeným oknem, coţ ji překvapilo, protoţe si myslela, ţe bylo zavřené, kdyţ šli spát. Svěţí vánek od oceánu si pohrával se závěsy, ale nebyl ani tak studený, jak by očekávala. Byl teplý a příjemný, jako by přeskočili podzim a zimu a vstoupili do jara. Na parapetu seděl ptáček a zpíval. Ilonka mu zamávala. Ptáček se nad tím gestem odmlčel a zmateně se díval na ně dva, jako by se snaţil rozhodnout, pro koho má dále zpívat. Ilonka se zasmála, ukázala na Kevina a ptáček ještě zazpíval. Pak Kevin otevřel oči. „To jsi ty?“ zeptal se. Natáhla se a políbila ho. Neţ usnula, políbila ho mnohokrát. „Ano, můj milý. Říkala jsem ti, ţe mám nádhernej hlas.“ Usmál se na ni. „Jaký krásný pohled to mám při probuzení.“ Zavřel oči a vzdychl. Jeho obličej byl velmi hubený. „To je nádherný zvuk.“ Projela mu rukou jeho jemnými vlasy. „Zdálo se ti v noci o něčem?“ „Ano. O tobě.“ „Mně taky. Bylo to hezký, ale jsem ráda, ţe uţ je ráno.“ „Já taky.“ „Miluju tě, Kevine.“ „Já tě miluju, Ilonko.“ Uţ nikdy oči neotevřel. Zemřel o několik minut později v její náruči.

126

VIII. O

dva dny později stála Ilonka na hraně útesu a rozhazovala Kevinův popel do větru a oceánu. Nezpívala, jak slibovala. Alespoň ne nahlas, v jejím srdci ale píseň zněla. Byla ráda, ţe mu před tím, neţ opustil tento svět, řekla, co cítí. Pro ni také znamenalo moc, ţe i on má stejné pocity. Kevinovi rodiče nenamítali nic proti tomu, aby naloţila s jeho ostatky podle svého uváţení, protoţe jim ohledně této záleţitosti zanechal i písemnou ţádost. Ilonka si s nimi konečně promluvila. Byli to milí lidé, obzvláště maminka. Ta byla samozřejmě bolestně zasaţena ztrátou svého jediného dítěte. Přesto se zdálo, ţe její zármutek je stejný jako úleva, ţe její chlapec uţ déle netrpí. Ilonka napsala Kathy omluvný dopis a dala jej Kevinově matce, aby jí ho odevzdala. Na tom lístku jí oznámila, ţe Kevin zemřel v klidu a pohodě. Dr. White nikomu neřekl, kde Kevin naposledy vydechl. Dr. White učinil pro Ilonku i další laskavost. Zprostředkoval jí kontakt na jednoho starého Anyina přítele – chlapce jménem Shizam. Ilonka mu zavolala a vysvětlila mu, ţe by chtěla vyřídit Anyiny pozdravy Billovi. Shizam jí slíbil, ţe udělá, co bude moci, aby jej našel. Volala i Sandra a Ilonka s ní mluvila. Vrátila se na střední školu a snaţila se dohonit to, co zameškala. Přestoţe mluvily dlouho, neřekly toho mnoho podstatného. Jejich světy byly příliš odlišné – Sandra znovu objevovala ten svůj a Ilonka uţ ztrácela dokonce i hospic, který povaţovala za svůj domov. Zdraví ji teď kvapem opouštělo. Ilonku napadlo, kdyţ s ní mluvila, jestli důvodem toho, ţe Sandra nebyla nikdy schopna vyprávět ţádný příběh, bylo to, ţe ve 127

skutečnosti nikdy nezapadla do klubu, který byl doopravdy jen pro umírající. Jejich drahý Půlnoční klub – bude ještě někdy nějaký? Pravděpodobně uţ ne na tomto světě. Po Kevinově smrti se Ilonka málo stýkala se Spencem, protoţe oba byli tak nemocní, ţe trávili veškerý čas ve svých pokojích. Spence dostal váţný případ zápalu plic, který ho mohl zabít. Personál nedělal nic pro jeho léčbu; poskytovali mu jen takové pohodlí, jak jen to bylo moţné. Ilončina vlastní pohoda měla denně cenu šesti gramů morfia a ani ty nezastavily její bolest úplně. Ale snášela to trpělivě, nic jiného se stejně nedalo dělat. Jednoho dne – bylo to téměř dva týdny po Kevinově odchodu – k ní přišel dr. White a řekl jí, ţe Spence umírá a chce s ní mluvit. Dr. White ji vzal v kolečkovém křesle dolů do Spencova pokoje a nechal ji o samotě s jedním a jediným nespoutaným muţem Půlnočního klubu. Spencův nový spolubydlící byl na schůzce své skupiny. Dr. White ještě Ilonce nepřidělil novou spolubydlící, za coţ mu byla vděčná. Zjistila, ţe její čas utíká, a ţe aţ příliš touţí po samotě. Spence vypadal příšerně, coţ mu taky řekla a on řekl zrovna to samé o ní. Nevýrazně se zasmáli nad svou situací, která byla tak beznadějná. Ve skutečnosti ji Spencův vzhled doopravdy šokoval. Za tu krátkou dobu, co se neviděli, rozvinulo se u něho něco, co vypadalo jako váţný případ rakoviny kůţe, na rukou a obličeji. Napadala ji spousta věcí. Proţíval horké chvilky, kdyţ se chtěl nadechnout. Podepřeli ho takovým mnoţstvím polštářů, ţe vypadal jako vycpaný kostlivec. „Hej, tak kdy pojedeme na tu Havaj?“ pozdravila jej Ilonka. „Celou dobu ti říkám, ţe jsem přichystanej, pokud jseš ty.“ „Jo, ale nikdy se nezastavíš s letenkami.“ „Z trouby nevymáčkneš ani kapku krve.“ Zasmála se. „Je to nějaké staré pořekadlo, nebo sis to právě vymyslel?“ Poškrábal se na hlavě. I jeho vlasy byly velmi prořídlé. „Přísahám, ţe si nepamatuju.“ Rozhostilo se mezi nimi ticho. Ilonce to nevadilo. Moţná to bylo vším tím morfiem, které si vzala, nebo se moţná právě smířila se 128

smrtí, která nad ní visela jako zlá hrozba a nic ji prostě teď nemohlo vyrušit. Nicméně stále ji napadala spousta otázek. „Co pro tebe můţu udělat, milý příteli?“ zeptala se konečně. Pozdvihl obočí. „Myslíš, ţe od tebe něco chci? Moţná si chci jen pár minut uţít tvé společnosti.“ Odmlčel se. „Je pár věcí, o kterých jsem s tebou chtěl mluvit.“ „Jen do toho.“ „Vyprávěl ti Kevin závěrečnou část svého příběhu, neţ zemřel? Vím, ţe strávil svou poslední noc u tebe.“ „Kdo ti to řekl?“ „Nikdo. Domyslel jsem si to. Nebyl tady.“ Přikývla. „Ano. Opravdu mi vyprávěl, jak to dopadlo s Hermem a Terezou. Chtěl bys to slyšet?“ „Ano. Strašně moc.“ Vyprávěla mu tedy třetí část, nejlépe, jak jen si ji pamatovala. Kdyţ byla hotova, Spence se usmál. „Ten závěr byl ale nádhernej,“ řekl. „Pořád jsem si lámal hlavu, proč to nazval ‚Kouzelné zrcadlo‘.“ Jak znovu vyprávěla ten příběh, vybavily se Ilonce opět mnohé věci, které měly postavy příběhu společné s lidmi v jejich klubu. „Ale my chceme přísahat vlastní krví.“ „Klidně můţete, jestli chcete. Já jdu spát.“ „Chceš mi něco vyprávět?“ zeptala se opatrně. „Co máš na mysli?“ „Třeba o té noci, co zemřela Anya?“ Najednou byl velmi ostraţitý. „Co je s ní?“ „Jak zemřela?“ „Měla rakovinu.“ „My všichni máme rakovinu, Spenci. Vzpomínám si na něco zvláštního z té noci. Odpoledne jsem si pořádně schrupla, a přesto jsem byla schopná sotva se dostat zpět na pokoj, kdyţ jsme skončili s naším vyprávěním.“ „No a?“ „Taky se pamatuju, jak ses najednou zarazil, kdyţ jsi mi naléval víno do skleničky, a dal mi jinou. Řekls, ţe byla zaprášená.“ Odmlčela se. „Ale já jsem si ţádného prachu nevšimla.“ 129

„Ta sklenka byla špinavá,“ trval na svém Spence. „Ach, myslím, ţe v té sklence opravdu něco bylo. Ale aţ v té druhé. No tak, Spenci, čím jsi mě to nafetoval a proč?“ „Máš bujnou fantazii. Slyšelas aţ moc neskutečných povídek.“ „Netahej mě za nos. V mém víně byl nějaký prášek.“ „Tak proč jsi to pila, kdyţ sis myslela, ţe tam něco je?“ „Protoţe jsem hloupá Polka. Odpověz mi na otázku.“ Nadechl se. „Luminal. Jeden gram. Rozdrtil jsem ho na jemný prášek o vnitřní stěnu skleničky.“ „Proč?“ „Nemůţu ti říct, proč. Slíbil jsem, ţe to neřeknu.“ „Nemusíš mi to říkat. Uţ to vím. Chtěl jsi, abych usnula, a tys mohl tak Anye pomoci ukončit její ţivot.“ „Tos řekla ty, ne já.“ „A všimla jsem si, ţe to nepopíráš. Zmátlo mě ale to, jak zemřela. Dr. White řekl, ţe to nemohlo být předávkování prášky. A zcela jistě se nezastřelila.“ Rozhodila rukama. „Co se stalo?“ „Záleţí na tom? Je mrtvá. Nech ji odpočívat v pokoji.“ „Neptám se na to kvůli ní. Neptám se ani ze zvědavosti, i kdyţ zvědavá jsem. Ptám se kvůli tobě.“ Spence se zachechtal. „O mě si starosti nedělej.“ „Ale já si je dělám. Jseš můj přítel a něco tě trápí. K tomu nepotřebuju psychologa, abych to poznala. Tvoje příběhy byly zábavný – stovka lidí zlikvidovaná kaţdou noc. A zároveň měly všechny společné téma: vztek na společnost, na zřízení. Kde se všechna ta zloba vzala?“ „Řeklas, ţe nejsi psycholog. Tak se ve mně nešťourej.“ „Proč si Anya vybrala tebe, abys jí pomohl skončit se ţivotem?“ „Neřekl jsem, ţe jsem jí opravdu pomohl.“ „Proč se tady nikdy neukázala ta tvoje kamarádka?“ „Nemohla si dovolit cestu vlakem.“ „Proč máš po celém obličeji ty boláky?“ Spence najednou vybuchl. „Protoţe umírám, sakra! Nech mě samotnýho.“ Ilonka přikývla. „Šílíš z toho, ţe? Taky jsem šílela.“ Natáhla se a dotkla se jeho ruky. „Chci ti pomoct, Spenci. Nejsem 130

tady, abych tě trýznila.“ Setřásl její dotek. „Proč jsi tady?“ „Poţádal jsi mě, abych přišla. Chtěl jsi se mnou mluvit ještě o něčem jiném neţ jen o Kevinově příběhu.“ Zarazila se. „Na co umíráš, Spenci?“ Rozechvěle se nadechl a sepjal ruce. Kdyţ se na ni podíval, bylo v jeho očích tolik bolesti, ţe jí to téměř zlomilo srdce. „Proč se ptáš, kdyţ je jasný, ţe to víš?“ ozval se. „Mám AIDS.“ „Chytil jsi to od Caroliny?“ Polkl. „Jmenoval se Carl.“ „To je v pořádku. Nemáš se za co stydět.“ „Co ty můţeš vědět o tom, zač se musím stydět?“ vykřikl. Přisunula se v kolečkovém křesle blíţ k němu a pohladila jej po ruce. „Vyprávěj mi o tom.“ Smutně zatřásl hlavou. „Není doba na vyprávění příběhů.“ „Ale je, Spenci. Pro zbytek časového pásma můţe být brzké ráno, ale nám se uţ blíţí půlnoc. Brzy uţ zhasnou světla. Tohle je pravděpodobně tvá poslední šance někomu to vyprávět. Co na tom, ţe jsi homosexuál? To není nic, zač by ses měl stydět. Nikdy to nebylo.“ Spence zakašlal. „Tobě se to říká. Ale tahle doba není zase tak vzdálena středověku, kdyţ jsi na střední škole. Ano, jsem teplej – uţ od narození. Nezkoušej najít důvod proč. Ţádný neexistuje. Mí rodiče mě neobtěţovali, kdyţ jsem byl malý, a ani jsem nebyl vystaven záření místních jaderných elektráren. Můţeš přiznat, ţe jsi homosexuál, kdyţ jsi slavná, nebo ţiješ v té správné části země, nebo kdyţ jsi starší. Kdyţ jsi ale teenager, musíš to tajit. A nesnaţ se mi namluvit, ţe ne. Na naší škole byly teploušové prostě teploušové, nebyli to lidé. A já jsem chtěl být člověkem, Ilonko. Já jsem člověkem.“ „Jsi jeden z největších lidí, které znám.“ „Jen proto, ţe mě neznáš tak dobře. Kdo byl Carl? Byl láskou mého ţivota. Poznal jsem ho, kdyţ mi bylo patnáct. On byl velkým člověkem. Udělal by pro kaţdého cokoliv. Byl tak skvělý jako Kevin. Kdyţ jsem ho poznal, bylo to, jako bys uprostřed rozbouřeného oceánu našla někoho, kdo ti zachrání ţivot. Přilnul 131

jsem k němu tak těsně. A bylo to fajn, protoţe ho to určitě nenutilo milovat mě méně.“ „Jsem ráda, ţe sis mohl najít někoho určitého,“ řekla Ilonka. Spence udělal beznadějné gesto. „Před pár lety jsem si dal udělat test na AIDS. Myslel jsem, ţe bych to měl dát zkontrolovat. Před Carlem jsem měl jednoho milence. No, abych to zkrátil, byl jsem pozitivní.“ „Aha.“ „Carlovi jsem to neřekl.“ „Proč ne?“ V očích měl slzy. „Protoţe jsem ho miloval a bál jsem se, ţe ho ztratím, kdyţ se dozví, ţe jsem nemocný. Coţpak nevidíš, co jsem to provedl? Miloval jsem ho a zabil jsem ho!“ „Je mrtvý? Tak kdo ti ale posílal všechny ty dopisy?“ „Psal a posílal jsem si je já sám,“ zašeptal. „Nevíš, jestlis ho zabil. Tu nemoc jsi mohl chytit ty od něj.“ „To pochybuju. Carl nebyl nikdy promiskuitní.“ „To nevíš,“ trvala na svém Ilonka. „Tak to prostě je. Nevím. Nikdy to nebudu vědět. Nemůţu ale přestat myslet na to, jak vypadal ten týden předtím, neţ zemřel. Vypadal jako něco, co by mělo být spáleno a pohřbeno.“ Spence ukázal k zrcadlu na vzdálenější stěně. „Vypadal jako já.“ „To je mi líto.“ „To jsem mu taky řekl! Ale to uţ bylo příliš pozdě.“ Spence ponořil obličej do svých rukou. „Nejhorší bylo to, ţe mě nikdy neobvinil.“ „Dokonce i kdyby to doopravdy chytil od tebe, v době, kdy jsi zjistil, ţe máš ten vir, bylo uţ pravděpodobně stejně příliš pozdě.“ Natáhla se, objala ho, on jí sklouzl do náruče a slzy se mu kutálely po tvářích. Zbývalo z něj tak málo, nebo spíše z nich. Uţ si ani nevzpomínala, kdy jedla naposledy maso. „Musíš to nechat být. Nemůţeš zemřít a takhle sám sebe trápit.“ „Uţ jsem to zkusil. Neumím to nechat jen tak být. To co jsem udělal – kdo by mi to mohl odpustit?“ „Ale on ti to odpustil.“ Poloţil si obličej na její hruď. „Uţ je moc pozdě. Neexistují slova, 132

která bys mohla říci, a která by mi věci usnadnila. Zemřu takhle. Zaslouţím si zemřít.“ Pohladila ho po hlavě. „Včera v noci jsem měla sen. Byla jsem čarodějka, která ovládala jednoho mladíka. Paradoxem bylo, ţe jsem toho chlápka milovala. Nejsem si jistá, ale myslím, ţe to byl Kevin. Ať uţ je to, jak chce, existoval taky jeden ďábelský čaroděj, který mě bodl do břicha. Uţ jsem skoro vykrvácela, kdyţ mě nalezl můj hoch. Neudělala jsem pro něj nic, jen jsem ho vyuţívala a on mě i přesto stále miloval. Kdyţ uţ jsem byla na prahu smrti, řekl mi, ţe se jednou zase setkáme. Buď v nebi, nebo na Zemi v nějakém budoucím ţivotě. Já jsem ale o jeho slovech pochybovala. Myslela jsem si, ţe s ním nebudu moci být, protoţe jsem spáchala spoustu špatností. Těsně předtím, neţ jsem zemřela, mi řekl něco, co se mnou zůstalo, kdyţ jsem odešla na jiný svět. Řekl, ţe jestli jsem opravdu provedla něco zlého, je ochoten sdílet se mnou následky těchto činů, takţe kamkoliv se dostaneme, dostaneme se tam spolu. Proto si myslím, ţe to byl Kevin. Myslím, ţe si nezaslouţil, aby to byl on. Myslím, ţe mě chtěl naučit, co jsem se musela naučit. Naučit mě to, co se mě Pán snaţil naučit v kaţdém mém ţivotě.“ Spence zdvihl hlavu. „A to je co?“ „Bude to znít otřepaně, kdyţ to řeknu.“ Spence sáhl po papírovém kapesníku a vysmrkal se. „Jsem v takové náladě.“ „Myslím, ţe jsem – ţe my všichni jsme tady – abychom se učili boţí lásce. Milovat způsobem, kterému nás učí Bůh.“ Spence zakašlal. „Kdyţ nás Bůh tak miluje, proč vynalezl AIDS?“ „Kdybys nedostal AIDS, neměla bych příleţitost učinit ti nabídku, kterou ti chci učinit teď.“ „Jakou nabídku?“ „Jestli opravdu cítíš, ţe jsi spáchal něco tak strašného, ţe ti nemůţe být odpuštěno, pak jsem ochotna vzít na sebe část tvých hříchů. Aţ zemřeme, a kdybychom měli stanout před Bohem a být souzeni, pak mu řeknu, ţe jsem vinna zrovna tak jako ty, a ţe polovina tvého trestu by měla padnout na mou hlavu.“ Spence byl nedůvěřivý. „Myslím, ţe to nemůţeš udělat.“ „Kevin to tak udělal.“ 133

„To byl jenom sen.“ „Myslím, ţe celej tenhle svět je jenom sen.“ „To tou spoustou morfia, který bereš.“ „Přijímáš mou nabídku, nebo ne?“ zeptala se. „Proč to děláš?“ „Protoţe tě mám ráda, Spenci. Jseš můj kamarád.“ „Opravdu si myslíš, ţe nás Bůh bude soudit společně?“ „Ne. Tuhle část jsem si přidala jen pro zvýšení efektu. Ale opravdu si myslím, ţe by ses měl přestat odsuzovat. Jestli to ale nejde, pochopím to.“ Zašklebila se. „Půjdeme oba do pekla společně.“ Spence se rozjasnil. „Uţ přemýšlej o povídkách, který tam dole budeš vyprávět.“ „Představuju si, ţe se Půlnoční klub stále schází.“ Spence se natáhl a objal ji. Políbil ji na tvář. „To, co říkáš pro mě znamená moc. Moţná je v tvých příbězích nějaké kouzlo. Kevin mi stále říkal, ţe tam je. Opravdu se cítím líp, kdyţ se teď můţu podělit o své břemeno s tebou. Vţdycky jsem ti to chtěl říct.“ „Věděl to Kevin?“ „Neřekl jsem mu to, ale myslím, ţe to uhádl. Byl velmi bystrý. Anya to věděla, ovšemţe.“ „Řekls jí to.“ „Znala Carla. Bydlel v sousedství.“ Spence ji pustil a posadil se zpět. „Udusil jsem ji. Poţádala mě o to.“ „Nemohla uţ snést tu bolest?“ Spence si vzdychl. „Ke konci to pro ni bylo zlé. Morfium uţ nemohlo zastavit její agónii. Řekla mi, ţe jsem jediný, kdo ji můţe zabít. Kvůli tomu, ţe jsem stále myslel na to, co jsem udělal Carlovi. Řekla to naprosto objektivně, ne krutě. Pochopil jsem, co má na mysli – neměl jsem jí to za zlé.“ Pokrčil rameny. „Myslím, ţe po druhé je všechno snazší.“ „Nebylo to pro tebe snadné.“ Spence přikývl. „Bylo to horší, neţ si můţeš představit. Vzal jsem její polštář a přitiskl jí ho na obličej. Slyšel jsem, jak se dusí – a ty sis klidně spala o tři stopy dál. Musel jsem si pořád říkat, ţe jí jen vracím to, co jsem Carlovi ukradl. Vím, ţe to nedává moc smysl, ale 134

cítil jsem, ţe snad více neţ jeho ţivot jako bych mu vzal jeho důstojnost. Nezemřel lehce. Anya mi řekla, ţe chce odejít alespoň s trochou důstojnosti. Té jsem jí mohl dát hodně.“ „Udělal jsi velmi rozumnou věc.“ „Myslíš, ţe se Bůh na to bude dívat takhle?“ Stál opravdu upřímně o její názor. „Pravděpodobně nám dá kvůli tomu volno na tu dobu, co budeme v pekle.“ Konečně se Spence usmál. „Po tom všem se ze všeho nejspíš převtělíme v tučňáky v té části Antarktidy, kde je ozónová vrstva úplně děravá. Zase budu mít všude rakovinu kůţe.“ „Kdo vzal Anyiny věci?“ Ta otázka ho zarazila. „Nevím.“ „Spenci. Nelţi mi.“ „Předpokládám, ţe je vzal Kevin. Kdyţ jsem se vrátil do pokoje poté, co jsem zabil Anyu, Kevin vstal a odešel. To mě překvapilo, protoţe s tou nohou pro něho bylo obtíţné jen se tak procházet. Řekl mi, ţe má něco, co musí udělat. Věděl, ţe jsem tě nafetoval, a ţe jsem právě udusil Anyu. Před tímhle chlapíkem jsi nemohla nic schovat. Ať uţ to bylo jakkoliv, myslím si, ţe on vzal ty její věci.“ „Ale proč by mě chtěl oklamat?“ „Sama jsi to řekla v tom příběhu o Delie a Shradze. Jedinou útěchou, kterou Shradha měla po smrti svého dítěte, bylo to, ţe se její dcera vrátila pro své věci.“ „Ale to se nikdy nestalo,“ protestovala. „To vím. I Kevin to věděl. Ale dokud tvůj Pán neřekl Shradze pravdu, byla s touto představou docela šťastná. Kevin chtěl před tebou nějak zmírnit tvůj zármutek nad Anyinou smrtí, a taky ti umoţnit přistupovat ke své vlastní smrti s vírou, ţe existuje něco tam na druhé straně.“ „Uţ jsem tomu věřila.“ „Ale Kevin řekl, ţe se stále ještě bojíš.“ „To je pravda.“ Ilonka chvíli přemýšlela, a pak se rozesmála. „Kevin si opravdu myslel, ţe on byl Delia a já ţe byla Shradha. Ten rošťák – nepřiznal to.“ „Nechtěl ti ublíţit.“ 135

Ilonka si vzdychla. „To vím. Nemohl ublíţit duši.“ Spencovi se její slovní hříčka líbila. „Máš ještě nějaké otázky?“ „Ne.“ „Všechny záhady jsou vyřešeny?“ „Ne. Ta největší záhada pro nás zůstane nevyřešena, dokud nezemřeme. Máme naše příběhy, naše sny, naši víru, ale aţ do té doby je tohle všechno pouhopouhá spekulace.“ Spence zakašlal. „Uţ nebudeme muset spekulovat dlouho.“ Ilonka se smutně usmála. „To je pravda.“

136

IX. Další

dny se vlekly. Ilonce připadaly jako jedna dlouhá jízda tmavým tunelem, při které si stále představovala – moţná, ţe to správné slovo bylo, modlila se – ţe na konci všeho je světlo. Její bolesti se ještě zhoršily a ona uţ nemohla dokonce ani ven z postele. Dr. White ji denně navštěvoval. Stále ji nechával v pokoji samotnou. Předpokládala, ţe má spočítáno, ţe to uţ nebude dlouho trvat. Přinesl jí bílou švýcarskou čokoládu – byla to jediná věc, kterou mohla jíst. Čtyři malé tabulky denně – nechala je rozpustit v ústech a pak je zapila vodou. Chutnaly lépe neţ bylinné preparáty. Jednoho odpoledne, kdyţ tam leţela jako obvykle, ozvalo se zaklepání na dveře. „Dále,“ řekla měkce. Do místnosti vešel podivný mladý muţ. „Kdyţ jsem ho viděla poprvé, myslela jsem si, ţe vypadá legračně. Jeho vlasy byly podivně oranţové barvy a měl náušnici, která vypadala, jako by ji štípnul nějakému africkému domorodci.“ „Bille,“ řekla Ilonka. Ten muţ nezměnil svůj styl. Vypadal znepokojeně. „Jeden můj přítel mi odevzdal zprávu, ţe mě hledáte.“ „Ano.“ Ilonka se pokusila sednout si, jak nejlépe mohla. Ta bolest byla palčivá. Musela se nadechnout, neţ mohla znovu promluvit. „Byla jsem kamarádkou Anyi Zimmermanové. Řekl ti tvůj přítel, ţe je mrtvá?“ Brada mu zaškubala, ale jinak nedal vůbec najevo, co cítí. „Ano.“ „Byla to moje spolubydlící. Vyprávěla mi o vás – jak jste se poznali, jak to všechno skončilo. Můţete se posadit, jestli chcete. To byla její postel.“ 137

„Dobrá.“ Bill pohlédl nervózně na postel a pak si sedl. „Jak uţ jsem řekla, vyprávěla mi, jak se to mezi vámi všechno pomotalo. Kdyţ mi to líčila, plakala.“ Bill projevil zájem. Byl to hezký kluk, nehledě na barvu vlasů. V očích měl ostrý pohled. Ilonka si vzpomněla, ţe Anya říkala, ţe chce být detektivem. „Mám za to, ţe jí to s tím druhým moc neklapalo,“ pronesl Bill diplomaticky. „Ten druhý chlap pro ni vůbec nic neznamenal. Anya dokonce ani nevěděla, co to s ním dělá. Byla šťastná s vámi. Ale znáte to, jak někdy, kdyţ jste nejšťastnější, začnete cítit, ţe si to snad ani nezaslouţíte? Pak uděláte něco, čím to všechno zvoráte.“ „Nikdy jsem to tak neudělal, ale rozumím, co mi říkáte.“ „Doufám, ţe ano, protoţe se asi vyjadřuju špatně. Mám na mysli to, ţe Anya vás milovala a moc ji mrzelo, co se stalo. Chtěla vám to říct, dříve neţ zemřela, ale byla příliš nemocná a moc se styděla.“ Billův spodní ret se najednou zachvěl a on se do něj kousl. „Váţím si toho, ţe mi to říkáte.“ Odmlčel se a váhavě se dlaní dotkl postele. „Trpěla moc?“ „Ano. Ale ke konci byla se svými přáteli. To jí pomohlo.“ „Kéţ bych jí býval mohl pomoci,“ řekl Bill procítěně. Ilonka se usmála. „Zanechala truhličku se svými věcmi. Dr. White – on to tady vede – nevěděl, co s ní udělat. Je na dně šatníku. Prosím, vezměte si ji. Vím, ţe by chtěla, abyste ji měl.“ Bill vyndal truhličku a poloţil ji na postel. První věc, kterou vyndal, byla malá hliněná soška, kterou pro něj Anya vyrobila ke Dni svatého Valentina. Dva nevymalovaní milenci drţící se za ruce. Bill ji zdvihl, aniţ by naznačil, ţe ji poznává. Ilonka si myslela, ţe si z té noci nemůţe pamatovat nic jiného neţ ty nejpodstatnější věci. Ale Ilonka si pamatovala. „Řekla jsem, ţe jedinej kousek, kterej rozbil, byla moje pravá noha.“ Přesto ta soška byla celá. Dívčina pravá noha byla na svém místě. Ilonka zalapala po dechu. „Dejte mi ji.“ Bill jí ji váhavě podal. Ilonka si sošku pozorně prohlíţela. Nebyla tam ţádná známka po nějaké opravě. Bylo to, jako by tam 138

ta noha vţdy byla. „Co to je?“ zeptal se Bill s obavami. „To je znamení,“ zašeptala Ilonka. „O čem to mluvíte?“ „Bille. Znáte to, jak se říká, ţe čas zahojí všechny rány?“ „Ano.“ „No, co kdyţ čas uţ uplynul? Myslíte, ţe láska by mohla zahojit to, co ještě zbývá?“ „Rád bych si myslel, ţe ano. No tak, co je tak zvláštního na těch dvou hliněných soškách?“ Ilonka zavřela oči a přitiskla si sošku k srdci. „Smrt je nemůţe oddělit od sebe,“ řekla. „Smrt na ně nemůţe.“ Nakonec Bill se soškou odešel; cítila, ţe patří jemu. Odešel, ale ten zázrak zůstával. Ilonka se pokoušela zavolat Spence, aby mu řekla, co se stalo, ale Dr. White jí oznámil, ţe upadl do komatu. Posmutněla nad tou zprávou, ale svůj zármutek teď přijímala tak lehce jako svou radost. Zdálo se, ţe by nemohla mít jedno bez druhého. Lehla si zpět do postele a odpočívala. Utekl den a noc. Přišel dr. White a sdělil jí, ţe Spence zemřel. Tři poraţení, další na řadě, pomyslela si. Jaký by se z toho dal udělat příběh. Plakala nad tou zprávou, ale ne dlouho. Byla tak unavená. Pak ztratila pojem o čase a nechala se unášet chladnými vodami dolů dlouhým tunelem. Slunce vyšlo a zapadlo. Země se otočila. Vydechovala a nadechovala se, uţ ne tak hluboce, kaţdým dnem méně. Konečně nastalo ráno, kdy slunce proniklo skrz otevřené okno a vánek od oceánu rozevlál její dělené závěsy. Vzbudila se za zvuku ptačího zpěvu. Na okenní římse seděla bílá holubička a upřeně se na ni dívala. Kdyţ k ní Ilonka vzhlédla, otočila holubička hlavičku za sluncem. Ilonka sledovala její upřený pohled a byla překvapena, ţe vidí na obloze jasně modrou hvězdu, dokonce i s dohasínajícími slunečními paprsky. Ta hvězda zářila jako drahokam nevyslovitelné hodnoty. Ilonka na ni po dlouhou dobu upřeně hleděla a zatím se na obloze, jedna po druhé, objevovaly další hvězdy, aţ bylo brzy celé nebe zalito světelnými body, které ale nesplynuly, ani kdyţ uţ její oči začaly být unavené a klíţily se. Nekonečná galaxie zářila ve vší 139

slávě, i kdyţ uţ slunce bylo jasnější a jasnější a její oči se pomalu navţdy zavřely.

140

EPILOG Hvězdná dopravní loď SPACE BEAGLE III měla podle časového rozvrhu startovat na Sirius za necelou hodinu. Eisokna stála vysoko ve vesmíru na pozorovacím stanovišti a upřeně hleděla dolů na modrobílou Zemi. Na její levou stranu svítilo slunce. Hvězdy byly všude kolem. Země byla jejím domovem po celý ţivot, ale ona ji teď se svým manţelem opouštěla. Snad pro dobro věci. To poznání ji naplnilo jak smutkem, tak radostnou náladou. Přitiskla nos na průsvitnou umělou hmotu, která ji oddělovala od vakua. Její dech se rozplynul v mlhu připomínající ducha; na pozorovacím stanovišti byla zima. S Karlenem, kterého si teprve nedávno vzala, pracovali tvrdě, jen aby se mohli vydat na tuto cestu. Aby mohli být jedněmi z prvních kolonizátorů Trety, šesté planety ve hvězdné soustavě Siria. Věděla, ţe sen jejich ţivota se právě stává skutečností a nejlepší na tom všem bylo, ţe jsou u toho spolu. Přesto byla smutná, protoţe se chtěla rozloučit se světem, poděkovat mu za vše, co jí dal a teď nevěděla, jak to udělat. Z ničeho nic, jak tam tak stála jako socha, připadlo jí, ţe slyší ptačí zpěv. Zachvátila ji vlna nostalgie, tak silná, ţe jí slzy vstoupily do očí. Dotkly se i průsvitné hmoty a na chvíli jí rozmazaly výhled na Zemi. Odkud ten ptačí zpěv přicházel? Zněl, jako by jí to zpívalo v uších, tak nádherná melodie. Zezadu ji objala silná vlídná paţe. V ní se uvolnila. Karlen ji políbil na šíji. „Připravena odletět?“ zeptal se. Popotáhla. „Nevím. Stála jsem tady, dívala se na Zemi a připadalo mi to, jako kdybych se loučila s nejlepší přítelkyní. Taky jsem ale 141

cítila, ţe uţ mezi námi bylo vše vyřízeno, a já se mohu stěhovat dál. Víš, co myslím?“ Karlen se posunul vedle ní a pevně ji objal. „Ne,“ řekl, ale zasmál se. I ona se zasmála; vţdy ji rozesmál. „Ani já ne. Počítám s tím, ţe teď budeš můj nejlepší přítel ty.“ Zatímco si utírala slzy, naklonila se k němu a políbila jej. Byla šťastná; bylo to, jako kdyby to k tomuhle směřovalo strašně dlouho a ona si to teď měla vychutnat. Zvuk ptačího zpěvu postupně mizel v dáli, aţ zmizel docela. „Ano. Jsem připravena odletět.“

142

Christopher Pike

PŮLNOČNÍ KLUB Z anglického originálu The Midnight Club, vydaného nakladatelstvím Pocket Books, New York 1994, přeloţila Zuzana Florianová Obálku navrhl Oldřich Pošmurný Vydalo nakladatelství Signet v edici Buldok jako svou 16. publikaci, Brno 1996 Vytiskl Signet Ţatčany, s. r. o. Odpovědný redaktor Zdeněk Rosenbaum 1. vydání Cena 39 Kč ISBN 80-86021-06-8

143

144