Christopher Pike Stopy hrůzy 69 Nesmrtelná
NESMRTELNÁ Christopher Pike
NAKLADATELSTVÍ
SIGNET
2
Copyright © 1993 by Christopher Pike Translation © Petr Lander 1995 Published in the arrangement with Permissions & Rights Int. Ltd. ISBN 80-86021-21-1 3
I. Letadlo se pomalu blíţilo k Řecku a mé snění procházelo zvláštní proměnou. Stalo se spíše viděním neţ sněním a naplnilo mě úţasem a strachem. Začala jsem náhle tu starověkou zemi fyzicky cítit, tak jako dítě spící v autě začíná tušit blízkost domova a probudí se, sotva je rodiče dovezou před práh. Věděla jsem, ţe se blíţím k domovu – do míst, kde jsem nikdy předtím nebyla. Pak na mě někdo promluvil a poznala jsem hlas kapitána, oznamující začátek klesání. Ještě nikdy mě ráno tak náhle nepřekvapilo. Sotva jsem otevřela oči, roztáhly stevardky záclony na oknech a do letadla proniklo oslňující světlo. Zaţívala jsem, protáhla se a podívala se na Helenu Demeterovou, sedící vedle mě. Byla uţ vzhůru a pobaveně mě pozorovala. „To uţ tam jsme?“ zeptala jsem se. „Za patnáct minut.“ „Jak dlouho jsem spala?“ „Celé hodiny. Mimochodem – strašně chrápeš.“ „Nikdy nechrápu,“ ohradila jsem se. „Nepovídej. Chrápání je typickým projevem tvé přízemní duše.“ V ústech se mi mísila pachuť posledního jídla a něčeho, co připomínalo shnilé ořechy. Pokusila jsem se posadit rovně a v zátylku mi zapraskalo. Asi nějak rychle stárnu. Celé tělo jsem měla neohebné jako mrtvola. „Dostaneme snídani?“ napadlo mě. „Uţ je dávno po ní.“ „Proč jsi mě nevzbudila?“ „Nevypadalo to, ţe máš hlad, Josie,“ ušklíbla se Helena. „Spíš neţ 4
snídani bys potřebovala ústní pastilky.“ „Jestli mi ještě doporučíš oholit se a vykoupat, tak tě kopnu,“ zahučela jsem. „Nejsem vagabund. Jmenuju se Josie Goodwinová a jsem půvabná dívka.“ „Tak si aspoň vyčisti zuby a zeptej se stevarda, jestli ti ještě dá nějaký dţus. Třeba se nad tebou ustrne.“ Letěli jsme švýcarskou linkou, Los Angeles nonstop do Athén. Tísnili jsme se s Helenou mezi plebejci, zatímco můj táta se svou novou kočkou seděli o patro výš v první třídě, kde si aspoň mohli natáhnout nohy, křesla byla široká jako doma a i šampaňské bylo po ruce. Tátův nový objev se jmenoval Sylvia, ale dával přednost důvěrnému oslovení Silka. Jestlipak uţ jsou pod párou? napadlo mě. Táta pil v posledních letech víc, neţ je zdrávo. Byl hollywoodským scenáristou, jedním z nejlepších, a byl mým nejbliţším spřízněncem. Silka byla nula a brala jsem ji na vědomí asi s takovým nadšením jako osinu v zadku. „Jdu,“ řekla jsem. Potácivě jsem vstala a ozbrojila se příruční kabelkou. „Ať mi tu nikdo nezasedne místo.“ „Copak si myslíš, ţe se do přistání ještě posadíš?“ volala za mnou Helena. Pohled do zrcadla mě poučil, ţe má pleť se barvou podobá namočené sádře, světlé vlasy se mi lepí k hlavě a oční cévy hrají spektrem staré dobré whisky. A to mám být, prosím, dle mínění jiných krásná – ano, opravdu, někdo mi to jednou jasně řekl. Myslím, ţe Ralph – můj poslední kluk. Měla jsem ho moc ráda, Ralpha. Chodil nejdřív s Helenou, pak se mnou a nakonec nám zmizel oběma. Kupodivu nás to s Helenou nerozkmotřilo. Vyčistila jsem si zuby a trochu se opláchla. Pak jsem si zaskočila na toaletu a ten zatracený krám mě skoro vcucnul, kdyţ jsem se na něj posadila. Příšerně to sálo – měla jsem pocit, ţe se řítím vesmírem v kosmické lodi. Vyběhla jsem z umývárny a zeptala se stevarda, jestli ještě mohu dostat dţus. Zdvořile mi nalil sklenici, ale musela jsem ji vypít na místě. Pak mě vyzval, abych se posadila. Nevěděla jsem, proč ten spěch. Všude kolem byl na míle daleko širý modrý oceán, a tak jsem ještě zašla do první třídy podívat se na tátu. Právě něco vykládal rudovlasé Silce. Mimo Hollywood tvořili ti 5
dva nápadně nerovný pár. Táta měl prořídlé, šedé vlasy, které odolávaly jakýmkoli snahám o transplantaci a tuková loţiska úspěšně čelící dietám, prostě – poničený padesátník. Silka rozhodně musela uţ překročit pětatřicítku, ale byla vţdycky ochotná chovat se jako puberťačka. Měla obličej s pevnou bradou a trochu strnulým výrazem, jaký se získává po plastice. Pohled prozrazoval kontaktní čočky. Vlasy – ty ovšem dělaly čest její přezdívce.* Splývaly jí dolů aţ na zadek a při jízdě na jednom z nejdraţších bicyklů ve městě vytvářely působivé vlny. V Hollywoodu nejsou podobné páry ničím zvláštním. Nezaměstnaná herečka pochybného talentu ráda zakopne o nadaného scenáristu bez práce a dá se s ním dohromady. Kdo si od toho sliboval víc? Táta nebo Silka? Celkem vzato si byli svým současným osudem podobní a snad to je k sobě přitahovalo – k mé škodě. „Ahoj, rodino,“ vpadla jsem jim do hovoru. „Nestýskalo se vám po mně?“ „Ahoj, Josie,“ usmál se táta. „Byli jsme se na tebe asi před hodinou podívat a zjistili jsme, ţe s tebou asi valný pohovor nebude.“ „Chrápala jsi jako prase,“ doplnila Silka. „Aspoň se vychrochtám, dokud spím,“ řekla jsem nevinně. „Někdo to dělá, i kdyţ je vzhůru.“ „Jo!“ napomenul mě táta. „Ano, tatíčku?“ usmála jsem se ctnostně. Ale Silka se neurazila, protoţe jí to nedošlo. Je zoufale hloupá. Nebo není? Někdy se mi totiţ zdá, ţe zbaští všechno a střety odsouvá na chvíle, kdy má silnější pozici. „Já v letadle nikdy neusnu bez svého Modrého bombarďáku,“ prohlásila. „Co to, sakra, je?“ „Uspávači prášek,“ řekl táta suše. „Buď ráda, ţe jsi spala, Josie. Brzy doletíme a zatímco ty můţeš obdivovat slunce a vodu, my půjdeme na kutě.“ Vypadal unaveně. „Nezamhouřil jsem oči, ale aspoň se mi podařilo trochu toho napsat.“ „Opravdu?“ zaradovala jsem se. Táta si sice vţdycky brával na *
Silk = hedvábný.
6
cesty laptop, ale nikdy se nezmohl na víc neţ na pár dopisů. Měl rozpracovaný scénář na sci-fi, o kterém doufal, ţe ho opět zařadí mezi hollywoodskou elitu, ale – nemyslelo mu to. Příliš se uţ jako spisovatel vydal a nic nového ho nenapadalo. V posledním roce se skoro nehnul z místa. Nadměrné pití také valně nepřispívalo rozletu jeho tvůrčích myšlenek. Přičítala jsem to na vrub Silce, která zásadně léčila všechny strasti alkoholem. Táta přikývl a ukázal na stroj, poloţený na klíně. „Nepokročil jsem sice dál, ale aspoň jsem si znova přečetl všechny své poznámky a seřadil je do lepší souvislosti.“ Poloţila jsem mu ruku na rameno. „Nezoufej. Múzy jsou v Řecku doma a jistě tě některá navštíví.“ S úsměvem ke mně vzhlédl. „Jediná múza, kterou potřebuju, jsi ty.“ Byla to poklona, v níţ bylo i zrnko pravdy. Často jsem tátovi pomáhala vymýšlet příběhy, kdyţ se octl na suchu. Vţdycky si liboval, ţe mám pro to přirozené nadání. Letadlo se náhle zhouplo, ztratila jsem rovnováhu a málem jsem skončila v tátově a Silčině klíně. „Jdi si radši sednout, miláčku,“ poradila mi Silka. „Přece se nechceš zabít ještě před prázdninami.“ „Dokonce to neplánuju ani o prázdninách,“ ujistila jsem ji. „Zatím se mějte, ahoj,“ dodala jsem a rychle jsem se vrátila na své místo. Helena mi pomohla zapnout pás. „Ještě jsem ti neřekla,“ ozvala se náhle, „ţe athénské letiště je jedno z nejnemoţnějších míst na světě.“ Ráda mě poučovala, protoţe v Řecku uţ loni v létě byla a zřejmě se velmi těšila z toho, ţe oproti mně má křest uţ za sebou. „Řekové nemohou Američany ani cítit a jak vyleze z letadla nějaký Američan, začnou po něm plivat!“ „Kecáš,“ zchladila jsem ji. „V cestovních prospektech se všude píše, ţe Řekové jsou mírumilovní a pohostinní.“ „Na ostrovech to s tou pohostinností ještě ujde, ale to letiště je hrůza. Je to shromaţdiště všech moţných teroristů, v čekárnách se veřejně kšeftuje s trhavinami a stačí říct třeba jen, Hey, Zeus a je z tebe cedník.“ „Coţe stačí říct?“ 7
„Hey Zeus. To je španělsky Jeţíš. Kromě toho se tam vaří hrozný ţrádlo.“ „No – za chvíli tam budeme a uvidíme.“ „Musíme si vzít taxík,“ mlela Helena, „abychom se včas dostali na druhé letiště a stihli spojení na Mykonos. Taxikáři taky nenávidí Američanky. Kdyţ je dost nepodmaţeš, zavezou tě zpátky a navedou lidi, aby tě poplivali ještě víc.“ „Myslím, ţe trochu přeháníš.“ „Vůbec ne,“ řekla zachmuřeně a zabrala se do cestovní příručky o Mykonu a Délu, ačkoli bych to měla být spíše já, kdo by si ji měl přečíst. Letadlo znova zakolísalo a mírně se propadlo. Kapitánův hlas oznámil, ţe přistaneme za tři minuty a vyzval personál, aby zaujal svá místa. „Pověz mi něco o nudistických pláţích na Mykonu,“ vyzvala jsem Helenu. Usmála se a v té chvíli byla krásná. Měla hnědé, nakrátko ostříhané vlasy a pikantní nosík, který volal po pohlazení. Byla o něco menší neţ já, štíhlá, ale ţádná kostra. Pokládala jsem ji za velmi hezkou, ale nikdy se mi nepodařilo zjistit, co si o sobě myslí ona sama. Byla všestranně nadaná. Dobře zpívala a tančila, měla smysl pro domácnost i pro umění. Přesto jsem ale u kluků mívala větší úspěch já, i kdyţ jsem neuměla nic neţ pomáhat tátovi s jeho scénáři. Kdyţ se Helena právě nesmála, vţdycky vypadala nešťastně. Bylo to ovšem jen zdání, protoţe se pokaţdé znova rozesmála, kdyţ jsem jí to připomněla. „Skoro kaţdá pláţ má svou nudistickou část,“ vysvětlovala Helena. „Ne všichni chodí nazí. Je to tak asi půl na půl. Ale skoro všechny ţenské chodí nahoře bez. Zkusíš to taky?“ „Kdyţ se tam někde bude potloukat táta, tak rozhodně ne. Jinak asi ano. Ale jestli si odloţím spodek, to tedy nevím. Co ty? Budeš chodit nahá?“ Helena chvíli váhala. „Kdyţ ne ty, tak já taky ne,“ řekla nakonec. „Jsou tam urostlí chlapi?“ zeptala jsem se. „Nechceš spíš vědět, jestli to tam mají chlapi urostlý?“ „Právě to,“ řekla jsem se smíchem. „V tom případě mají.“ 8
Zamnula jsem si ruce. „Uţ se hrozně na ty prázdniny těším.“ Nebyly jsme s Helenou panny. O to se nám postaral Ralphy. Kdyţ to takhle říkám, vypadá to, jako bychom vytvářeli milostnou trojku, ale tak to nebylo. Měly jsme ho kaţdá v jiné době. Jistě mu zůstane milá vzpomínka na Josii Goodwinovou a Helenu Demeterovou, i kdyţ asi ne právě v tomto pořadí, protoţe Helena s ním chodila první. Mohu ale s dobrým svědomím říct, ţe jsem jí ho nepřebrala. Skončil to s ní sám, neţ se začal dvořit mně. Jako dobrá přítelkyně jsem ho sice měla odmítnout, ale takové ryzí charaktery se vyskytují jen v románech. Já k nim rozhodně nepatřím. Neodmítla jsem a tak se stávalo, ţe jsme se milovali na koberci v Ralphově pokoji, v sousedství ohromného akvária, odkud nás sledovaly vyvalené oči ryb. Ještě dnes, kdyţ myslím na sex, mi ty ryby vyvstanou před očima. Myslím, ţe Helena má stejné vzpomínky. Byly chvíle, kdy se mi zdávalo, ţe Helena rozchodem s Ralphem dost trpí a vyčítala jsem si, ţe s ním teď ţiju já sama. Netrvalo to ale příliš dlouho. Ralph se náhle kamsi odstěhoval a zmizel nám z očí. Jen jsem nechápala, proč mi nikdy nenapsal. Neposlal ani pohlednici s nějakým vysvětlením. Mrzelo mě to, protoţe jsem ho měla opravdu ráda a záleţelo mi na něm. Odešel a já se utěšila myšlenkou, ţe na Heleně mi záleţí víc. Letadlo hladce přistálo a sotva se zastavilo, rozpoutal se boj, kdo vystoupí první. Všichni najednou se hrnuli ke dveřím. My s Helenou jsme nespěchaly. Uloţila jsem do kabely své trepky spolu s románem, jehoţ děj se odehrává převáţně v soudní síni, a přitom mě napadlo, ţe bych mohla jít studovat práva. Před měsícem jsme s Helenou ukončily střední školu a ještě jsme nevěděly, co dál. Kdyby bylo po mém, nejraději bych vymýšlela scénáře jako táta. To mělo svůj háček. Ráda jsem sice vymýšlela příběhy, ale nikdy jsem se nepřinutila sednout si a něco napsat. I prostý dopis byl pro mě problém. Moţná, ţe mi Ralph nenapsal, protoţe sám ode mě nikdy ţádný dopis nedostal. Konečně jsme se dostaly z letadla. Odbavení se prakticky nekonalo. Vzali na vědomí, ţe jsme Američané, ani se nám nepodívali na pasy a zavazadla a nechali nás projít. A to, prosím, Helena strašila, jak jsou přísní! 9
Letiště sálalo horkem a bylo natřískané upocenými davy lidí. Kaţdý z nás si vyměnil nějaké peníze. Já měla dokonce své vlastní. Vydělala jsem si je v městské jídelně, kde jsem pracovala dvacet hodin týdně. Oficiální řecká měna jsou drachmy. Za dolar jsme jich dostali sto šedesát. Vyměnila jsem si dvě stě dolarů a s hromadou peněz, kterou jsem za ně dostala, jsem si náhle připadala jako milionář. Helena nás přemlouvala, abychom se co nejdříve přesunuli na druhé letiště. Letadlo na Mykonos prý nečeká. Byla vţdycky nervózní, pokud šlo o čas. Nikdo po nás neplival, ale také se na nás nikdo neusmíval. Vyšli jsme z letiště se svými zavazadly, naloţenými na dvou vozících a postavili se do fronty u taxíků. Slunce praţilo a začala jsem se potit. Rozhlíţela jsem se kolem. Baráky v dohledu byly zanedbané a špinavé, ale nemohla jsem si stěţovat – byla jsem z Los Angeles a tam je jich taky fůra. „Na Mykonu není takové vedro,“ potěšila mě Helena. „Fajn. Jak dlouho se tam letí?“ „Asi půl hodiny.“ Teď se ozvala Silka. „Bude nás na letišti čekat někdo z hotelu?“ Pohlédla jsem na ni. Jako vţdycky se nemoţně vystrojila. Její fialové šaty s pláštěm doslova tály v slunečním horku. Táhla s sebou více kufrů, neţ všichni ostatní dohromady. My s Helenou jsme obě měly jen hnědé šortky. Táta měl na sobě kalhoty, které měl uţ dávno vyhodit. Musel si je totiţ rozepnout, kdykoli se chtěl posadit. „To se uvidí,“ řekl nejisté. „Ale, Bille,“ zafňukala Silka, „copak jsi to nezajistil?“ Fňukala vţdycky, kdyţ byla unavená a unavená byla vţdycky, kdyţ si nedala okolo páté odpoledne pravidelného šlofíka. Neměla jsem to ráda. „Faxoval jsem těm lidem několikrát. Slíbili, ţe udělají, co je v jejich silách. Ostatně vţdycky si můţeme vzít taxík.“ „Taxíkáři jsou tu všichni blázni,“ dala se slyšet Helena. „K smrti nenávidí rusovlásky, protoţe si myslí, ţe jsou čarodějnice.“ „Ach, můj boţe!“ hlesla Silka. Konečně jsme se dočkali taxíku. Řidič to pálil jako šílenec a ani jsem se mu nedivila. Kdybych měla jako on denně vystávat fronty na pasaţéry, zbláznila bych se taky. Zavezl nás přímo ke společnosti 10
Olympic Airlines. Na letišti jsme se všichni museli podělit o Silčina zavazadla. Nezacházela jsem s jejím kufrem právě šetrně. Buď ho měla narvaný makulaturou Cosmopolitanu, nebo s sebou táhla jedno či dvě videa. Proklestili jsme si cestu do budovy a bylo nám, jako kdyţ vstoupíme z vedra přímo do pece. Ještě stále po nás nikdo neplival. Kdyţ jsem na to Helenu upozornila, tvářila se dotčeně. Letadlo na Mykonos startovalo za čtyřicet minut. Seděla jsem v letištní hale na zemi, protoţe všechna místa byla obsazená, a četla jsem svůj román ze soudní síně. Hlavní hrdina, advokát, právě zjistil, ţe ţena, kterou obhajuje, nejenţe skutečně spáchala vraţdu, ale navíc ho ještě podvedla, kdyţ jí hájil před dvaceti lety – prostě trhák! Mrkla jsem na tátu, který právě několikrát klepl do klá vesnice laptopu. Usmál se na mě. Oba jsme věděli, ţe na přecpaném letišti nic pořádného nenapíše. Konečně jsme nastoupili do letadla. Byl to vrtulový dvoumotorák a jen jsem doufala, ţe ho vyrobili v USA. Před startem v něm bylo asi tisíc stupňů a nedalo se to snést. Potěšil mě jen pohled na Silku, která teatrálně omdlévala. Sotva se ale letadlo odlepilo od země, začala fungovat klimatizace. Seděla jsem vzadu vedle Heleny, která se dívala z okna. „Vţdycky jsem si přála najmout si plachetnici a plout s ní od ostrova k ostrovu. To by byl rajský ţivot!“ řekla náhle. „Je to opravdu lákavé,“ připustila jsem. „No – snad jednou – aţ se naučíme plachtit –“ „V téhle ostrovní oblasti opravdu není lehké plachtit. Mají tu takový zvláštní vítr, říkají mu meltémi. Pluješ v klidné vodě a najednou máš kolem sebe vlnobití. Myslím, ţe tu meltémi aspoň jednou nebo dvakrát zaţijeme.“ Za půl hodiny jsme byli na Mykonu. Z letadla do budovy jsme šli pěšky. Bylo to malé letiště, ale zato nebylo přecpané lidmi. Okolní terén byl skalnatý a pahorkovitý. Tenhle první dojem udrţuje turisty v mylném domnění, ţe všechny ostrovy jsou takové. Nevím proč, ale mně se tenhle vyprahlý prostor okamţitě zalíbil. Athény sice nebyly zdaleka tak hrozné, jak je Helena líčila, ale zdálo se mi, ţe nad nimi visí cosi těţkopádného a strnulého. Tady to bylo úplně jiné. Vzduch jako by vyzařoval ţivot, pohodu a vyzýval k dobrodruţstvím. 11
Podvědomě jsem cítila, ţe jsem se octla na důleţité ţivotní křiţovatce a ţe tenhle výlet navţdycky ovlivní mou další existenci. Očekával nás úsluţný pán, honosící se jménem Chris Politopulos. Domnívala jsem se, ţe je to zaměstnanec hotelu, později se však ukázalo, ţe je jeho majitelem i ředitelem v jedné osobě. Měl tvář, na jakou se nezapomíná. Na výrazných rtech seděl hřejivý úsměv, zato oči byly bezvýrazné a studené. Kromě toho najedno z nich úctyhodně šilhal. Díval se současné na nás i na hromadu našich zavazadel. „Vítejte na Mykonu,“ pozdravil nás těţkopádnou angličtinou. „Bude se vám tu líbit. Ale tolik oblečení“ – ukázal na horu kufrů – „tu určitě nebudete potřebovat. Zde je v tuto roční dobu veliké teplo.“ „Mám u sebe taky fůru otcových věcí,“ pošeptala mi Silka omluvně. „Máme pokoje s výhledem na moře?“ zeptala se Helena. „Jeden z pokojů ji má,“ odpověděl pan Politopulos. Pohlédly jsme s Helenou na sebe a bylo nám okamţitě jasné, který pokoj dostaneme my dvě. Heleniny rodiče jí zaplatili cestu, ale pobyt jí hradil můj táta. Společná cesta s kamarádkou měl být pro mě dárek. Naloţili jsme se do stejšnu pana Politopula a zamířili k hotelu. Mykonos není velký, jen okolo deseti mil v průměru, a brzy jsme zajeli do předměstí Hóry, hlavního města ostrova. Náš hostitel nás velmi stručně seznámil s historií. Před Kristem se tu vystřídali Egypťané, Féničané, Kréťané a Iónové. Později ovládli ostrov Turci, byl také cílem mnoha pirátských nájezdů. Počet původních obyvatel nejprve rychle vzrůstal, pak ale poklesl následkem válek, jejichţ iniciátoři přicházeli ze všech moţných stran. To, co tu vidíme dnes, vzniklo aţ v poslední době následkem rozvoje turistiky, který začal v padesátých letech. Pan Politopulos byl přesvědčen, ţe Mykonos je ideálním místem pro společenský ţivot. Byl to lokální patriot. Narodil se tu a celý ţivot odsud nevytáhl paty. Minuli jsme oklikou střed města a zabočili jsme na jih k hotelu. Tam jsem se teprve pořádně podívala na moře a rázem jsem propadla jeho kráse. Bylo skutečně azurově modré, v barvě, jakou byste v Kalifornii marně hledali a omývalo nádhernou písčitou pláţ, posetou 12
hnědými, výstavními těly. Mé bystré oko zachytilo i několik nezahalených muţských vnad. Jestli tu příroda bude takhle štědrá, do konce prázdnin si vykroutím krk. Helena ukázala na další ostrov, vzdálený asi pět mil. „To je Délos. Nejposvátnější ostrov v Egejském moři.“ „Proč je posvátný?“ „Protoţe je to rodiště Apollóna a jeho sestry Artemidy.“ Zadívala jsem se na ostrov, ale musela jsem na chvíli zavřít oči. Slunce mě oslepovalo. V tom okamţiku se mi obnovil pocit, který jsem měla v letadle. Ţe přijíţdím domů, ţe to tu všechno důvěrně znám a ţe jsem tu uţ někdy musela být. Zavrhla jsem ten nesmysl a nahlas řekla: „Ráda bych se tam co nejdřív podívala.“ „Pojedeme tam hned zítra,“ ujistila mě Helena a pátravě na mě pohlédla. Hotel byl prostý, s bílými zdmi, aby odolával slunečním náporům, ale velmi výhodně umístěný. Byl v těsném sousedství pláţe a zároveň odsud nebylo daleko do města, kam se večer chodilo za zábavou. Pan Politopulos nás uvedl dovnitř, ukázal nám naše pokoje a pomohl nám se zavazadly. Navíc přidal varování, abychom dávali pozor na okna a na dveře, kdyţ se zvedne vítr. „Minulý týden tu jeden host dostal oknem do hlavy a museli mu ji v nemocnici sešívat. Kdyţ se bohové radují, dokáţe meltémi foukat pěkně ostře.“ „Bohové,“ zamumlala jsem. „Vy je tu stále ještě uctíváte?“ Pan Politopulos se usmál a zabodl mi jedno oko do tváře a druhé do sandálů. „Neuctíváme je, ale mnozí tu věří v jejich existenci.“ Náš pokoj byl v přízemí, s vyhlídkou do zahrady a na roh bazénu, kde se slunilo mnoho nahých ţen. Byla tu úzká manţelská postel a vana v koupelně byla zřejmě projektovaná pro trpaslíky. Moc nám to nevadilo, protoţe jsme věděly, ţe tu asi příliš mnoho času nestrávíme. „Jsi unavená?“ zeptala jsem se Heleny, která mţourala očima. „Trochu. Ale i kdybych teď usnula, tak si nezvyknu na časový posun.“ Vzala můj laciný kufr a hodila ho do kouta. Její rodiče jí nedali mnoho peněz, ale kdyţ uváţíme, ţe jejich jedináček je v 13
Řecku uţ podruhé, museli se asi dost vydat. Přáli si, aby Helena byla šťastná a měli k tomu váţné důvody. Ani můj táta na tom teď není finančně nejlíp. Jestli se mu nepodaří co nejdřív něco prodat, pocítíme to všichni. „Chceš se pocourat po městě?“ navrhla jsem. „Nechrne to na večer, aţ se tam začne něco dít. Půjdeme si radši zaplavat. Na druhé straně ostrova jsou krásné pláţe Agrari a Ráj.“ Protočila oči. „A je tam spousta naháčů.“ „Jak se tam dostaneme? Autobusem?“ „To by sice šlo, ale není to nic pro nás. Nejlepší je tu jezdit na motorce. Můţeme si je na předměstí najmout. Stojí to necelých patnáct dolarů na den. Uţ jsi někdy na motorce jezdila?“ „Ne, ale jsem šikula. Po cestě k hotelu jsem viděla fůru motorkářů a myslím, ţe to nic není.“ „Musíš se hlavně naučit řadit. Tady je jeţdění dost nebezpečné a navíc se tu nenosí helmy.“ „Cos dokázala ty, to zmáknu taky.“ Helenu to očividně pobavilo. „Uvidíme,“ řekla se smíchem. Převlékly jsme si šortky a trička a šly se rozloučit s tátou a Silkou, kteří uţ napůl spali. Do Hóry nám to netrvalo pěšky ani deset minut. Kráčely jsme po zvrásněném asfaltu podél hezké pláţe. Stále ještě jsem se podivovala čistotě vody, ale Helena tvrdila, ţe to nic není proti tomu, co uvidím na druhé straně. Domy, kolem nichţ jsme procházely, byly všechny bílé a zářily v slunci. Z balónů visely pelargonie a bazalky. Jak jsme přicházely k městu, mezery mezi domy se úţily, aţ nakonec fasády splynuly a vytvořily rovnou, dláţděnou ulici. Na okraji městského středu se Helena zastavila u půjčovny motocyklů. Chovala se tu jako doma, zřejmě tu uţ loni byla. Příjemná mladá Řekyně nám pomohla vybrat motorky – nové hondy – a předvedla nám obsluhu. Chvíli sugestivně kopala nohou ve vzduchu, aby nám názorně ukázala řazení rychlostí. Vypadalo to jako nic, ale Helena tvrdila, ţe to chce praxi. „Počkej, aţ pojedeš do kopce!“ strašila mě. „To si uţiješ.“ Její proroctví se splnilo dřív, neţ jsem čekala. Řekyně nás upozornila, ţe nádrţe jsou skoro prázdné, a tak nezbývalo, neţ ihned 14
zajet k pumpě. Ta byla ovšem na vysokém kopci přímo nad půjčovnou. Dokud nezačalo prudké stoupání, jelo se mi dobře. Pak nastaly potíţe. Začala jsem ztrácet rychlost. Myslela jsem, ţe uţ tam dávno mám jedničku, ale zřejmě tam nebyla. Helena mi začala mizet v dálce a ostatní vozy a motorky mě kvapem předjíţděly. Motocykl se začal zahlcovat, jel stále pomaleji a bylo těţké drţet rovnováhu. Pak škytl a zastavil se. Spustila jsem nohy a zabořila sandály do asfaltu. Stroj se pokoušel rozjet se pozadu z kopce. „Doprčic,“ ulevila jsem si. Snaţila jsem se ze všeho nejdřív zařadit jedničku, ale zjistila jsem, ţe tam mám trojku. Spletla jsem si systém. Nártem se rychlosti zvyšovaly, patou sniţovaly. Nakonec jsem našla místo, o kterém jsem se domnívala, ţe je to neutrál, a sešlápla jsem startovací pedál. Asi ne moc silně, protoţe se nic nestalo. Nadechla jsem se a znova sešlápla, plnou silou. Motor naskočil. Vida! Je to jen věc cviku. Celý zbytek cesty jsem uţ dojela na jedničku. Nechtěla jsem riskovat. Helena na mě čekala před pumpou a šklebila se. „Nějaké potíţe?“ „Vůbec ne.“ Zastavila jsem a spustila nohy na zem. Uţ jsem se cestou uklidnila a bylo mi dobře. Helena kývla směrem k pumpě. „Plná nádrţ nám klidně vystačí na tři dny. Říkám ti, ţe pokud zrovna netřískáš hlavou o chodník, jsou tady motorky pro osobní dopravu nejlepší.“ Natankovaly jsme a vyrazily na cestu. Helena vybrala pláţ Ráj. Silnice asi půl míle stoupala a poskytla nám překrásnou vyhlídku na celou západní část ostrova. Pak nám město za zády zmizelo a octly jsme se na druhé straně – dá-li se to tak říct. Siluety větrných mlýnů na vrcholcích hor připomínaly minulost. Byla tu spousta šedých skalisek, posázených na úbočích bílými kaplemi. Byly stavěny na skalních převisech a uţ předem svou polohou odrazovaly návštěvníky, kteří by se k nim chtěli vypravit za větrného počasí. Během jedné míle, kterou jsme tudy ujely, jsem těch chrámečků napočítala osm. Něco jsem o nich uţ vyčetla z Heleniných prospektů. Stavěli je s oblibou úspěšní mořeplavci, kteří se chystali na dlouhou cestu a chtěli si předem zajistit přízeň bohů. Cesta byla hrbolatá, s mnoţstvím stoupání a klesání, ale uţ jsem si 15
připadala jako zkušený jezdec. Řazení rychlostí se po několika zkouškách vylepšilo, přece však Helena dostala málem šok, kdyţ jsem se kolem ní přehnala se řvoucím motorem rychlostí pětatřiceti mil za hodinu. Teplý vzduch a slunce příjemně laskaly obličej a nahé paţe. Mezi skalami se objevilo modré moře a já se štěstím hlasitě rozesmála. Najednou jsem si uvědomila, ţe mám prázdniny a svět je můj. O několik mil dále se náhle objevil potlučený dřevěný ukazatel s nápisem Ráj. Odbočily jsme z hlavní cesty doprava a Helena mě varovala, abych jela opatrně. Začaly jsme sjíţdět po kamenité cestě k pláţi. Měly jsme obě sluneční brýle, ale to nezabránilo slunci, zrcadlícímu se ve vodě, aby nás neoslepovalo. Byly okamţiky, kdy jsem si musela zakrýt oči. Těţko se dalo věřit, ţe je to totéţ slunce, které svítí na Los Angeles. Snad je jiné tím, ţe je tu podle mytologie spojováno se samotným bohem Apollónem. Zaparkovaly jsme, zamkly své stroje a capkaly k pobřeţí. Byla tu krásná písečná pláţ, obklopená skalisky a omývaná průzračnou modrou vodou. Vlny tu nebyly, ale kdo by také o ně stál? Vodní hladina nádherně měnila barvy podle hloubky. Písek byl lehčí neţ v Kalifornii, ale zrnitější. A konečně – byli tu lidé. Zdálo se mi, ţe jsou všichni neuvěřitelně krásní a sotva polovina jich měla plavky. Nadšeně jsem se dívala. Kdo by také odolal! Ještě nikdy jsem neměla před očima tolik nádherných mladých kluků. Přiznám se bez mučení, ţe v tomhle prostředí úplně vybledla i vzpomínka na Ralphyho. „Tady jsme měly vyrůst,“ zašeptala Helena okouzleně. „Měly bychom se vykašlat na kolej a přestěhovat se sem,“ dodala jsem. „Aspoň vidíš, proč jsem sem chtěla znova.“ „Divím se, ţes odsud vůbec odjela.“ Připravily jsme si osušky, které jsme vzaly z hotelu. Neměly jsme ale potápěčské zařízení a chyběla nám i ochrana proti slunci. Já jsem začala chodit na pláţ hned po skončení školy a byla jsem uţ pěkně opálená. Ať leţím na slunci sebedéle, nikdy se nespálím. Zato Helena měla s opalováním problém. Většinou se před sluncem musela ukrývat. Proto jsme v malém krámku koupily pro ni sluneční štítek a navíc nám tam doporučili jiný krámek na druhém konci 16
pláţe, kde půjčují masky, ploutve a dýchací trubice. Zničehonic ale Helena přestala touţit po vodě, prohlásila, ţe se jde napít a dovedla mě k malému baru s taškovou střechou choulícímu se pod skálou. „Posledně tu pracoval takovej prima kluk z Anglie a říkal, ţe tu bude příští rok zas,“ vysvětlila. „To je ten důvod, proč jsme právě na téhle pláţi?“ „Vţdyť je tu pěkně, ne?“ „Jo, je mi to jasný.“ „Jmenuje se Tom Brine. Několikrát jsme to spolu táhli.“ Pak připojila zcela zbytečně: „Líbil se mi.“ „Třeba má i nějakého kamaráda?“ řekla jsem s nadějí v hlase. Nestála jsem sice o milostný prázdninový románek za kaţdou cenu, ale bylo by pošetilé nevyhledávat k němu příleţitosti. Bar byl natřískaný a po Tomovi ani stopy. Helena si objednala pivo a po krátkém rozmýšlení i já. Nikdy moc nepiju, ani na večírcích, protoţe mě pak druhý den šíleně bolí hlava. Kromě toho jsem musela hlídat Helenu. Kdyţ se dá do pití, neví, kdy přestat. Obrátily jsme se k baru zády, srkaly pivo a těšily se vyhlídkou. „Třeba tu letos opravdu je a má dnes volno,“ napadlo mě. „Já přece nemyslela, ţe ho tu najdu,“ zalhala Helena. „Jaký je?“ „Je s ním psina, je elegantní –“ Pak, asi při vzpomínce na naši společnou epizodu s Ralphem, dodala: „Určitě by se ti taky líbil.“ „Byl milý?“ „Kdo měl být milý?“ ozvalo se náhle za námi. Jako na povel jsme se ohlédly a Helenina ústa se roztáhla od zářivého úsměvu. Uţ jsem se nemusela na nic vyptávat. Tom Brine byl opravdu miláček. Měl bledou tvář, typickou pro mnoho Angličanů. Vypadal se svýma zelenýma očima a rozcuchanými vlasy, kterým slunce propůjčovalo barvu písku, tak trochu jako nadějný vědec. Byl hubený, ale pěkně urostlý a drţel se nápadně vzpřímeně, jako by stál v pozoru. Mohl být asi šest stop vysoký, moţná o něco víc a zřejmě byl o několik let starší neţ my. „Tome, ty se na mě ještě pamatuješ?“ zářila Helena. Podrbal se na hlavě. „Ty jsi Američanka, ţe?“ 17
Helena byla zklamaná. Kaţdý plavčík by na první pohled poznal, ţe jsme Američanky. „Tys tu loni byla?“ vyzvídal Tom. „Jo,“ řekla Helena otráveně. Tom se lehce usmál. „Nebylas to ty, co nabořila toho zatracenýho Taliána a pak jste se tu v tom největším vedru milovali?“ Helena mu dala přátelskou herdu. „Pacholku! Tahle holka, kterou myslíš, tu byla uţ od začátku sezóny, ještě přede mnou. Určitě se musíš na mě pamatovat. Copak nemáš radost, ţe mě vidíš?“ Tom luskl prsty. „Uţ vím, ty jsi Melon!“ „Helena!“ Tom byl náhle doma. Rázem se mu vybavila jakási vzpomínka a zdálo se, ţe ho potěšila. „Samozřejmě, Helena! Jednou jsme si spolu vyšli –“ „Dvakrát.“ Helena se opřela oběma lokty o pult. Uţ dávno jsem ji neviděla tak rozčilenou. „Pěkně ses tenkrát utrhl ze řetězu.“ „Byl jsem při smyslech?“ „Většinou,“ připustila Helena. „A jak ses vlastně celou dobu měl, Tome? Ne – počkej – tohle je má přítelkyně Josie, seznamte se. To je Tom, z Anglie.“ Tom mi rychle potřásl rukou a zevrubně si mě prohlédl. Bylo to nenápadné, prozradily ho jen oči. S nadšením jsem ho poslouchala, kdyţ mluvil. Anglický přízvuk jsem vţdycky pokládala za kulturnější. „Josie,“ řekl mi, „ty jsi určitě z Kalifornie a taky umíš italsky.“ „Z italštiny znám jen samá nevhodná slova.“ Zasmál se a pokynul k mé láhvi. „Jak jsi na tom s pitím? Chutná?“ Dala jsem si lok a pokývla hlavou. „Dobrý.“ „Hej,“ ozvala se Helena. „Jsem tu na týden. Kdy ti končí sluţba?“ „Aţ zapadne slunce,“ odpověděl. Při hovoru s námi pilně utíral sklenice. Měl velké ruce a obratné prsty. „Pak jsem dámám k sluţbám.“ „Nevím, jestli bys nás zvládl obě,“ řekla Helena s trochu křečovitým úsměvem. „Nemáš tu náhodou nějakého kamaráda pro Josii? Právě se totiţ vzpamatovává po srdeční havárii.“ „Uţ jsem na to úplně zapomněla,“ zabručela jsem. Nevěděla jsem, 18
jestli naráţela na Ralpha, nebo prostě jen tak ţvaní. „Byl by tu Pascal,“ nabídl Tom. „Pamatuješ se ještě na něho? Pořízek? Francouz?“ „Ne, nepamatuju se.“ „Moţná, ţe jsi s ním ani nemluvila. Jeho angličtina je totiţ za všechny prachy. Ale“ – pohlédl na mě – „dámy ho mají rády.“ „Dámy mohou mít jiný vkus neţ já,“ namítla jsem. Tom se s Helenou domlouvali, kdy a kde se večer se jdeme. Bylo mi horko z jízdy na slunci a touţila jsem co nejdříve vlézt do vody. Ale – jsem asi podlá kamarádka! – bylo mi v Tomově společnosti dobře a strašně se mi líbil. Byl prostě skvělý – jako ostatně ze začátku všichni. Rozloučily jsme se s Tomem a šly si půjčit potápěčskou výbavu. Helena byla cestou zvědavá, co si o Tomovi myslím. „Je fajn,“ řekla jsem. „Doufám, ţe jeho kamarád bude taky takový. Ale Francouz a nadto neumí anglicky – co to vlastně na mě šijete za boudu?“ „Neboj se, bude aspoň dobrá zábava,“ uklidňovala mě Helena. Potápěčská výbava byla pěkně drahá: osm dolarů za den. Půjčily jsme si dvě na tři dny. Tentokrát vytáhla kreditní kartu Helena. Kdyţ jsme si najímaly motorky, platila jsem já. Později si spočítáme, co kdo komu dluţí. Obě jsme na krejcar nekoukaly. Voda byla teplá, čistá a modrá. Nemohu ani vylíčit, jak jsem byla nadšená. V potápěcích maskách jsme nejdřív dopluly k zakotveným plachetnicím a odtud jsme se pustily k molu. Okouzlovalo mě, ţe jsem ještě v hloubce padesáti stop zcela jasně viděla ryby, hledající potravu v řasách, vyrůstajících z písečného dna. Korály tu nikde nebyly, zato se tu třpytilo mnoho krásných kamenů. Chvíli jsem byla přesvědčená, ţe někde v té kráse najdu zapomenutý poklad. Naštěstí se ten sen velmi brzy rozplynul. Ryby v okolí mi připomínaly, ţe je třeba mít se na pozoru a ţe snění se nevyplácí. Potápěly jsme se skoro hodinu, kdyţ jsem náhle pocítila bolest v prsou. Začala uprostřed hrudi a vystřelovala své šípy do ţeber. Vyděsila jsem se, i kdyţ jsem ji vlastně mohla čekat. Uţ jsem ji mnohokrát zaţila. Před deseti měsíci, na konci minulého léta, jsem se 19
těţce potýkala se zánětem osrdečníku. Můţe se projevovat různě silně. Se mnou to tehdy vypadalo dost nahnutě. Poleţela jsem si tři neděle v nemocnici, z toho deset dní na intenzívní péči. Choroba propukla neuvěřitelně rychle a to zpočátku lékaře mátlo. Zatím co mě vyšetřovali, neměla jsem k smrti daleko. Měla jsem vysokou horečku a trávila jsem dny v jakémsi nevědomém polospánku, kdy jsem nevnímala nic neţ ostrou bolest při kaţdém nadechnutí. Tím více jsem se radovala, kdyţ choroba odešla. On totiţ člověk, který unikne smrti, úplně jinak oceňuje ţivot. Věci, které jsem předtím povaţovala za samozřejmé, jako například chodit do školy nebo jíst zmrzlinu, dostaly pro mě zvláštní, nový význam. Začala jsem daleko váţněji uvaţovat o své budoucnosti a věnovala jsem mnohem více času učení. To se také nakonec projevilo na klasifikaci v posledním ročníku. Měla jsem skoro samá áčka. Doktoři usoudili, ţe jsem z toho vyvázla celkem dobře, bez trvalých následků na srdci, ale zároveň mě varovali, abych se šetřila, protoţe rekonvalescence bude trvat dlouho. Měli pravdu. Ještě teď, po deseti měsících, se často necítím dobře. Teď mě bolesti přepadly znova, v okamţiku, kdy jsem byla čtvrt míle od pobřeţí. Chtěla jsem vylézt na skalisko, které bylo celkem na dosah a trochu si odpočinout, ale bránilo mi vlnobití a kluzký povrch skály. Nebylo čeho se zachytit. Helena v té chvíli obeplouvala nějakou jachtu, vzdálenou asi padesát yardů. Chtěla jsem na ni zavolat, ale pak jsem to vzdala. Za prvé bych při svých potíţích s dýcháním nevydala hlas, za druhé se mi příčilo ukázat se před Helenou jako padavka. Byly jsme sice celý ţivot nejlepší kamarádky, ale – snad to bylo následkem přestálé nemoci – začala jsem s ní soupeřit a touţila jsem se před ní ukazovat jen v nejlepším světle. Snaţila jsem se plavat pomalu ke břehu. Jak jsou vzdálenosti relativní! Ještě před chvílí jsem myslela, ţe mám k pobřeţí jen pár metrů, teď se mi zdálo, ţe je na míle daleko. Rozhodla jsem se neplavat příliš rychle a dýchat pomalu a zhluboka. Zpočátku ta taktika vycházela. Byla jsem uţ na půli cesty a stále to ještě šlo. A pak se to stalo. Nová vlna bolesti mi projela hrudníkem a svaly nohou strnuly v křeči. Příliš jsem je namáhala a šetřila si ruce, protoţe kaţdý potápěč přece ví, ţe ploutve zmohou mnohem víc, neţ 20
celá práce paţí. Propadla jsem panice. Přece se tu neutopím hned první den prázdnin a ještě k tomu před tou spoustou lidí na pláţi! Myšlenka na utonutí mi zatemnila zdravý rozum. Začala jsem zuřivě pracovat rukama, abych se co nejdříve dostala ke břehu. To bylo to nejhorší, co jsem mohla udělat. Za minutu jsem byla úplně vyčerpaná a lapala jsem po vzduchu. Zvedla jsem hlavu nad hladinu a vyvlékla z úst dýchací trubici. Další chyba! Kdybych si ji nechala, mohla jsem chvíli s hlavou dolů bez hnutí odpočívat na vodě. Ale byla jsem v tom okamţiku posedlá jedinou myšlenkou – dostat se na břeh. Náhle se mi nabrala do úst voda a já se rozkašlala. Teď by mi byla Helenina pomoc dobrá. Zoufale jsem touţila po komkoli, kdo by se mě ujal, i kdyby to měl být třeba Saddám Husajn. Byla jsem ale na konci pláţe a jediný plavčík měl své stanoviště uprostřed. Jeho práce tu spočívala v tom, ţe buď sledoval půvaby nahých ţen, nebo spal. Ani jsem se neohlédla, jestli je Helena někde poblíţ. Zdálo se mi, ţe jakmile ztratím pláţ na vteřinu z očí, vzdálí se mi. S hlavou nad vodou se mi plavalo velmi špatně, ale vůbec mě nenapadlo nasadit si znova trubici. Bolest v prsou narůstala. Byla horká, jako by mě uvnitř někdo pálil svíčkou. Tušila jsem, ţe za chvíli dojde k infarktu. Vybavila se mi nemocnice. Vůně čistého alkoholu a dezinfekčních prostředků, pípání monitorů na intenzívní péči. Bylo to jediné, co jsem slyšela, kdyţ jsem se pomalu probouzela z horečného snu. Byl to zvláštní puls, určený pouze uším, tlukot srdce bez krve. Píp – píp – píp – ţiješ, děvenko! A pak se na krátký okamţik všechno rázem propadlo a nastalo ticho. Cítila jsem, ţe někam klesám. Nebylo nic, jen vítr tiše hvízdal v jakémsi ohromném prázdném prostoru. Pípání utichlo nadobro. „Josie!“ řekl nějaký hlas. Silná ruka mi podpírala hlavu. Zamrkala jsem – musela jsem asi mít zavřené oči – a vydechla: „Pane boţe!“ Byl to Tom. Měl ještě na sobě pracovní košili. Nelámala jsem si hlavu, jak se ke mně dostal. Plaval vedle mě, podpíral mě v pase a přidrţoval mi hlavu nad vodou. Pobřeţí bylo ještě hodně daleko. „Odpočiň si, Josie, já tě udrţím. Nedělej nic a nech to na mně.“ 21
„Vţdyť mi nic není,“ kuckala jsem. „Víš pendrek.“ O pár minut pozděj i jsme se dostali na mělčinu. Tom mi pomohl sundat ploutve a vzal mi masku s trubicí. Podrţel mě za rameno, kdyţ jsem pajdala na břeh. Svalila jsem se do písku a děkovala bohu, ţe zas mohu popadnout dech. Infarkt se nekonal – sláva! Bolesti v prsou váhavě odcházely. Za pět minut mi bylo celkem dobře, byla jsem jen pořádně otřesená. Pak vyběhla z vody Helena a společně s Tomem na mě civěli. „Co se ti stalo?“ „Nic.“ „Myslím, ţe dostala křeč,“ poznamenal Tom. „A tys ji šel zachránit?“ vyjevila se Helena. Tom pokrčil rameny. „Sledoval jsem vás od baru a zdálo se mi, ţe s Josií není něco v pořádku.“ „Proč jsi nezavolala na mě?“ naléhala Helena. „Byla jsem jen trochu unavená,“ odsekla jsem. „Ţádného zachránce jsem nepotřebovala.“ Helena si ke mně klekla a vzala mě za ruku. „Víš,“ řekla Tomovi, „Josie byla loni těţce nemocná. Snadno se jí teď stane, ţe něco přepískne. Má slabé srdce –“ Bylo mi, jako by mě uráţela. Vykouzlila jsem úsměv a setřásla Heleninu ruku. „Nemám slabé srdce,“ přerušila jsem ji hněvivě. „Přestaň mě uţ jednou povaţovat za invalidu!“ Pohlédla jsem na Toma. „Byla jsem v pořádku, jsem v pořádku a budu v pořádku. Ale stejně ti děkuju, ţe ses objevil.“ Tom krátce přikývl. Pochopil, ţe z toho nechci dělat aféru. „Měl bych se vrátit do práce. Jako plavčíka mě tu neplatí.“ „Díky, Tome, ţes mi zachránil kamarádku,“ řekla Helena a pohladila ho po hrudi. Byla v tom provokativní sladkost i váţnost. „Paneboţe,“ povzdechla jsem si otráveně. „Nic se nestalo,“ usmál se Tom. „Trocha zdravé koupele mi neuškodila.“ „Takţe – uvidíme se večer,“ řekla Helena. Postavila se na špičky a políbila Toma na tvář. Tom pokynul hlavou a odcházel. Helena si 22
znova klekla ke mně. „Opravdu ti nic není?“ „Ne.“ Posadila jsem se. „Co se vlastně stalo?“ „Nic.“ „Proč jsi aspoň trochu nenafilmovala, ţe jsi Tomovi vděčná za záchranu?“ „Ţádnou jsem nepotřebovala,“ vyjela jsem. Pak jsem se vzpamatovala a dodala klidněji: „Byla jsem prostě najednou unavená a vůbec netouţím po tom, aby se to dál rozmazávalo.“ Helena kývla a trochu pátravě se na mě zahleděla. „Ty se vytočíš celkem snadno, ţe?“ Změřila jsem si ji: „To ty taky, Heleno. Hlavně o tom nemluv před tátou, zbytečně by si dělal starosti.“ „Jo, je mi to úplně jasné.“ Vstala jsem. „Tak, a teď pojďme rychle vypadnout. Nenechám se tu přece od všech těch lidí očumovat.“
23
II. Kdyţ jsem se probudila, uţ se smrákalo. Po návratu z pláţe jsem si šla lehnout. Chtěla jsem si jen na chvilku odpočinout. Ani Helena, ani já jsme tu nehodlaly marnit čas. Netouţily jsme prospat dny a probdít noci. Nevím, jak se to povedlo Heleně, ale já jsem zklamala na celé čáře. Kdyţ jsem se podívala na hodinky, zjistila jsem, ţe jsem čtyři hodiny prospala! Zvyknout si na jiné časové pásmo nebude asi tak snadné. Ale aspoň mi zase bylo dobře a nic mě nebolelo. Oblékla jsem si dţíny a ţlutou blůzu a šla jsem hledat ostatní. Nešla jsem rovnou k tátovi do pokoje. Prošla jsem nejdříve malé korzo před hotelem, kde byl bar a bistro. První, koho jsem zahlédla, byla Silka. Sledovala v televizi nějaký idiotský program a popíjela přitom Bloody Mary. To je celá ona, pomyslela jsem si. Jede aţ do Řecka, aby se tu koukala na pitominy! „Kde je táta?“ zeptala jsem se. „Nahoře v pokoji. Něco tam píše,“ zahučela. Měla na sobě fialový koţený komplet a nánosy líčidel. S blíţícím se večerem se sice trochu ochladilo, ale obléct se do kůţe…! Způsobem, který pokládala za elegantní, upíjela ze své sklenice a sledovala svět zamlţenýma očima. Bylo jasné, ţe uţ těch Krvavých Mařenek vypila víc. „Co jsi celý den dělala?“ zeptala jsem se. „Šla jsem se projít po pláţi.“ „Do vody jsi nešla?“ „Je studená.“ „Do háje, vţdyť má skoro osmdesát Fahrenheita!“ „Neklej!“ „Coţe?!“ 24
„Neklej. Dívka tvého věku si má dávat pozor na hubu.“ Podráţděně jsem zafrkala. „A dívka tvého věku by si měla dávat pozor na játra!“ Silka se zachichotala. Kdyby pila svou první sklenici, byla by se urazila. „Ty mě moc nemiluješ, ţe Josie?“ „Nevím, co je na tobě k milování,“ odsekla jsem. Silka se opřela a poloţila si nataţené nohy na protější křeslo. „Něco by se našlo. Já přece nejsem špatná ţenská. Jsem hezká. Mám talent. Obšťastňuju ti tátu –“ „Vůbec ho neobšťastňuješ. Rozptyluješ ho.“ „V dnešním světě znamenají přece tahle dvě slova totéţ.“ Posadila jsem se k ní. „Ve tvém světě jsou to snad synonyma, ale jinak ne. Táta je tvůrce, kdeţto ty jsi vypočítavá nula. S tátou jsi pro to, co má, a pro to, co pro tebe můţe udělat. Musím tě ale varovat. Spát se scenáristou ti filmovou kariéru nezaručí. Ten stojí na totemu boţstev hodně nízko, aţ pod reţisérem, produkčním, ředitelem studia a filmovými hvězdami. Z tebe nikdy hvězda nebude, Silko. Zajištěnou budoucnost ti táta taky nezaručí. Nikdy si tě nevezme. Můţeš ho sice chvíli vodit za nos, ale on ti na to stejně nakonec neskočí. Vy dva spolu nemáte nic společného.“ Nevěřícně vykulila oči a pak zamumlala do sklenice. „Jseš si tím nějak moc jistá, parchantě sprostej!“ Popadla jsem ji za ruku se sklenicí a pevněji podrţela, aby se nemohla napít. Nebyla schopná se bránit, protoţe by si polila vínem šaty a já ji najednou viděla, jaká opravdu je – hloupá husa, která ţije v pomyslném světě vlastní slávy a dokonce si po večerech připravuje řeč, kterou pronese při převzetí Oscara! Náhle jsem se zastyděla a pustila jsem jí ruku. „Promiň,“ řekla jsem. „Nemusela bych se do tebe naváţet zrovna o dovolené.“ „Slyšela jsem, ţe ses málem utopila,“ navázala Silka s takovou samozřejmostí, jako bychom právě o tom celou dobu hovořily. Vstala jsem. Zatracená Helena! Slíbila přece, ţe to nikomu neřekne! „Ani ne. To jsem si jen zařídila, aby mě přišel zachránit jeden krásnej kluk.“ Silka pokývla hlavou. „Vida, to je nápad! Budu to muset taky 25
jednou zkusit – aţ se naučím plavat.“ Tátu jsem našla na balkóně jeho pokoje s nerozlučným laptopem před sebou. Seděl v křesle, díval se na moře a otočil se teprve při mém příchodu. Neměl zamčeno a já jsem neklepala. Vítr zesílil a čeřil šedivou mořskou hladinu. I nebe bylo tmavošedé, s úzkým ohnivě oranţovým pruhem na obzoru. Na něm se odráţela tmavá silueta Délu, který teď vypadal jako pohádková říše, visící kdesi ve vzduchu. Zmeškala jsem západ slunce o půl hodiny. Táta ukázal na prázdné křeslo po svém boku a já se posadila. „Před chvílí jsem venku potkala Silku,“ oznámila jsem. „Jak se jí daří?“ „Pacient nepociťuje bolesti.“ Táta mávl rukou. „Nech ji být. Má dovolenou – ať se baví.“ „No – dobrá. Ale ty máš přece taky dovolenou. Proč ty se nebavíš? Přece nemusíš psát hned první den po příjezdu?“ Zdálo se, ţe táta zesmutněl. Naklonila jsem se k němu a zašeptala jsem: „Ono to zase půjde, uvidíš!“ Zadíval se melancholicky do vln. „S nápady je to zvláštní. Kdyţ jsou, nevíš, odkud se vzaly. Kdyţ nejsou, nevíš, kam se poděly. Jako by celý příběh existoval jen v jediném krátkém okamţiku. Kdyţ ho rychle nenapíšeš, nebo nesvěříš někomu jinému, zmizí beze stopy.“ Povzdechl si. „Někdy se mi zdá, Josie, ţe nedovedu ţít v tom pravém čase svého příběhu. Buď mám zpoţdění, nebo předbíhám. Nejsem schopen najít ten okamţik, kdy vidím děj vcelku.“ Pokrčil rameny. „Prostě mi to nemyslí a nevím, co s tím mám dělat.“ „Jak jsi vlastně daleko?“ zeptala jsem se. „Něco jsi mi uţ sice říkal, ale to byly epizody. Nechceš mi to vyprávět od začátku?“ Váhal. „Víš – není větší ostuda, neţ kdyţ někdo předstírá, ţe píše scénář a pak se ukáţe, ţe se nedostal dál, neţ k otevření problému.“ „Já vím.“ „Vím, ţe víš. Proto jsi také jediná, s kým o tom mohu mluvit.“ Nešťastně se usmál. „Tak dobrá. Celé se to jmenuje Poslední spojení a je to utopistický thriller. Má se odehrávat asi tak za pět set let. Za tu dobu se uţ lidstvo rozšířilo po galaxiích a obývá stovky planet, krouţících okolo nespočetných hvězd. Toto lidstvo uţ dva roky vede 26
válku s podobným ţivočišným druhem, kterému říkají Vetřelci. Jsou lidem příbuzní, ale nevypadají jako my. Země je uţ v této době zničená.“ „Promiň, tati,“ skočila jsem mu do řeči. „Proč by měla být zničená?“ Pokrčil rameny. „Kdyţ mě ten příběh poprvé napadl, vycházel jsem z toho. Chtěl jsem jasný důvod, proč musí lidstvo s Vetřelci tak urputně bojovat: Buď bude nepřítel zničen, nebo bude lidstvo vyhlazeno. Bohuţel, lidé stále prohrávají. Tady přichází dobré místo k uvedení hlavního hrdiny. Jmenuje se David Herrick a je jedním z vesmírných pilotů Systému – to je název pro celou válčící stranu lidí. Většina útoků je prováděna malými jednomístnými vesmírnými stroji. Opírám se o teorii, ţe naše budoucí útočné zbraně budou jednou silnější neţ obranné. Proto mohou být i malé a nenápadné a přitom způsobí stejnou destrukci jako obrovské vesmírné koráby. Navíc snadněji proniknou a hůř se dají zaměřit. Raději tedy nasazuji do bojů tisíce jednomístných strojů, neţ jeden obrovský. Je ti to jasné?“ „Samozřejmě,“ přisvědčila jsem. „Je to logické. Pokračuj.“ „David Herrick je jeden z nejlepších pilotů Systému. Má Všech pět pé, prostě to, čím se musí vyznačovat filmový hrdina. Je ovšem pilotem a to znamená, ţe je prakticky odepsán. Systém jich kaţdý rok nejméně tisíc vycvičí a nejméně tisíc jich také ztratí. David je jedním z mála, kteří zatím boje přeţili. Film začíná okamţikem, kdy Davida zavolají jeho představení. Poprvé se totiţ Systému podařilo zajmout nepřátelskou loď s dvoučlennou posádkou. Mučením a propíráním mozku se konečně podaří jednoho z posádky zlomit. Je to ţena. Druhý pilot, muţ, v zajetí zemře. Od ţeny se dovídají, kde se nachází mateřská planeta Vetřelců, která jim tvoří hlavní základnu. Samozřejmě je tento svět přísně střeţen, ale generalita Systému věří, ţe při nasazení zajaté lodi i Vetřelkyně samé by bylo moţno proniknout aţ do sluneční soustavy té nepřátelské planety, případně aţ k ní samé. Pak by tam loď umístila bombu a sama by ještě včas stačila prchnout. Všichni tuší, ţe zničení mateřské základny nepřítele by ho naprosto vyřadilo z boje a byl by rázem konec války. 27
Systém určí Davida, aby tu výpravu podnikl. Je samozřejmě nesmírně nebezpečná. Je velmi pravděpodobné, ţe bude zabit dříve, neţ se přiblíţí k cíli. Je tu i moţnost, ţe bude zajat a mučen. Ale David to nepokládá za pravděpodobné. Neţ by padl do zajetí, raději prý dobrovolně zemře. K domovu ho nic neváţe – právě se dovídá, ţe ho opustila ţena a odešla s jiným muţem. Davidova ţena se jmenuje Jessica. Setkáváme se s ní během děje ve vzpomínkových pasáţích. Ty jsou nejdřív idylické. Zamilovaní David a Jessica kráčejí podél kanálů, jeţ mají barvu vína, pod čistým, hvězdným nebem. Později sledujeme, jak negativně ovlivňuje zprvu šťastné manţelství Davidova sluţba. Při kaţdém jeho odletu se Jessica musí smiřovat s tím, ţe uţ ho nikdy neuvidí. Ví, ţe je to jen otázka času, kdy bude zabit. Její láska k Davidovi prochází bolestnými zkouškami. Tohle ovšem divák z počátku ještě neví. Ví jen, ţe David s úkolem souhlasí, ţe Vetřelce vášnivě nenávidí a jeho jediným zájmem je pobít jich co nejvíce. Davidovi představení ho naučí zacházet s vetřeleckou lodí a pak ho seznámí se zajatou ţenou. Jmenuje se Vani a neskýtá právě vábný pohled. Je holohlavá, lebku má pokrytou různobarevnými výstupky a na rukách má spíš drápy neţ prsty, přesto ale má ţenské znaky zachovány. Mluví hlasem, který konejší a uklidňuje. David ji od prvního pohledu nenávidí, utěšuje ho jen to, ţe ji bude moci vyuţít proti jejímu vlastnímu národu. Vani má teď v mozku lidmi implantované zařízení, které jí vyvolává různé stupně bolesti. David můţe to zařízení ovládat a řídit tak její jednání. Dejme tomu, ţe se například přiblíţí na hranici cizí sluneční soustavy. Potřebuje, aby mu Vani zajistila volný průlet a bolestí ji přinutí, aby to skutečně udělala. Ţena je totiţ po všech výsleších a mučení zcela nemyslícím tvorem, který reaguje pouze na bolest. David jí sice pohrdá, ale přesto je schopen vnímat ji jako trpící bytost. Ti dva vystartují k domovské základně Vetřelců. David veze na palubě bombu velikosti asi basketbalového míče, ale naplněnou antihmotou, schopnou zničit celou planetu. Cesta k světu Vetřelců je velmi dlouhá. Aby se tam dostali, musí prakticky obletět celou oblast 28
galaxie. Loď je sice schopná vyvinout rychlost světla, ale přesto trvá cesta mnoho měsíců. Většinu času oba prospí v hibernátorech. Přitom David sní o své ţeně a tady se odvíjejí vzpomínkové sekvence, ukazující, jak se vztah manţelů pozvolna rozpadal. Kdyţ se nakonec probudí, jsou uţ blízko u cíle, ale musí ještě prolétnout ostře střeţeným prostorem na hranici galaxie. Tady chci nasadit několik akčních scén. Vani se například pokouší provést Davida hlídkami, ale dosáhne jen toho, ţe stráţci dostanou podezření. Nakonec je David musí zničit, čímţ váţně ohrozí celé své poslání. Přesto ale pokračuje dál. Během společné cesty se také blíţe seznámí s Vani a jeho nenávist k ní začíná pomalu mizet. Je příjemná, milejší neţ mnoho lidských ţen, je tvorem, s kterým si můţe bez zábran popovídat o sobě a o Jessice. Poslouchá trpělivě a se zaujetím. Pak se ukáţe, ţe ten muţ, s nímţ byla zajata a kterého umučili, byl její manţel. Davidovi je to líto, ale nakonec usoudí, ţe válka je válka. Nemá s Vani tak velký soucit, aby zapomněl, ţe její národ zničil Zemi. Vani to ostatně ani nepopírá. Je tu ale něco, o čem nemůţe s Davidem mluvit. Vţdycky, kdyţ se k tomu odhodlá, přepadnou ji prudké bolesti, Ve svém implantátu v mozku má totiţ zakódováno několik věcí, které nesmí prozradit. Jednou z nich je skutečnost, ţe z téhle mise se uţ nikdo nevrátí. Je to podnik pro dobrovolné sebevrahy. David na to ostatně přijde brzy sám. Je přece logické, ţe si Systém přeje, aby bomba vybuchla ihned, jakmile se loď dostane do atmosféry planety. Jen v tom případě bude zaručen úspěch. David si také logicky vydedukuje, proč si vybrali právě jeho. Je zkušený, odhodlaný, má rodinné problémy a je natolik noblesní, ţe nakonec pochopí, proč má být obětován. Nemá to představeným ani příliš za zlé. Je mu jasné, ţe je jednou z příleţitostí, jak zachránit lidstvo. Na druhé straně ho nijak netěší, ţe má zemřít. Teď se mu ještě nechce. Prohledá loď a najde bombu, vestavěnou do stěny – skutečnou bombu. Ta, kterou mu svěřili, aby ji svrhl, je atrapa. David je přece jen chytřejší, neţ se jeho šéfové domnívali. Zajistí bombu a vymontuje ji ze stěny. Pak ji upraví tak, aby ji mohl odpálit 29
pouze on sám. Zatím se loď rychle blíţí k cíli. Mateřská planeta Vetřelců uţ je na dohled.“ Tady se táta odmlčel a já netrpělivě čekala na pokračování. Ten příběh se mi líbil, přestoţe – jak uţ jsem řekla – jsem některé jeho části znala. Ale táta uţ nepromluvil. „Aţ sem ses s tím dostal?“ zeptala jsem se. „Jo. Dojemné, ţe?“ „Vůbec ne. Zaujalo mě to.“ „Díky. Vím, ţe mi jen tak nelichotíš. Mně samotnému se ten začátek taky celkem líbí. Celý problém je ale v tom, ţe kdyţ uţ jednou nachytáš diváky na špek, musíš jim dát aspoň něco v ceně vstupenek, neţ je pustíš z kina domů. Já tu pracuji se všemi rekvizitami, které divácký utopický film potřebuje, ale nevím, o čem píšu. Nemá to hlavu ani patu.“ „Je to o válce – o boji o přeţití mezi lidmi a Vetřelci.“ Táta potřásl hlavou. „To samozřejmě je, ale nic to nesděluje. Chybí tomu poslání, hlavní myšlenka, důvod, proč se o tom vůbec vypráví. Vţdyť mně samotnému ještě není jasné, jak se děj bude dál vyvíjet. Nevím, co David udělá, aţ se vrátí domů. Nevím, co se stane s Vani. A o Vetřelcích nemám jasnou představu. Vím jen, ţe zničili Zemi a to byl důvod k válce. To je jediný nesporný fakt, který mám. Dokonce ani nevím, proč Davida opustila ţena, přestoţe je to postava, do které se hluboce vţívám. Vím, ţe svého muţe měla velmi ráda.“ „Nevzal sis pro ni jako vzor naši mámu?“ zeptala jsem se trochu nesměle. Zaváhal. „Asi ne. Vani ţije na velmi vzdálené planetě a vlastně uţ v budoucnosti. Snad jedině kdybys věřila na převtělování, mohla by být tvá matka.“ „Tak jsem to přece nemyslela.“ „Já vím,“ řekl táta měkce. Seděli jsme a dívali se do vln. Oranţový obzor zešedivěl a obrysy Délu zčernaly. Vítr zesílil. „Napadá tě něco?“ zeptal se nakonec táta. Chvíli mi trvalo, neţ jsem odpověděla. Tušila jsem totiţ, ţe celý ten příběh uţ znám. V tom jsme byli s tátou stejní. Oba jsme věřili, ţe příběhy se nevymýšlejí, ale objevují. A teď táta právě začal 30
objevovat jeden z nich – který se buď uţ stal, nebo se vyprávěl v jiné době a na jiném místě. I kdyţ ještě nedovedl charakterizovat své postavy, věděla jsem, ţe jsou skutečné. Určitě mu to nakonec vyjde, chce to jen svůj pravý čas. „Pár nápadů bych měla,“ řekla jsem, „ale potřebovaly by ještě trochu dotáhnout. Počkáš, neţ si je přeberu?“ „Dej si klidně načas. Jak vidíš, dělám to taky.“ Zasmála jsem se a vstala z křesla. „K čemu taky spěchat? Pod mostem ještě neţijeme. Co budeš večer dělat?“ „Za chvíli půjdu se Silkou na večeři. Jo – neţ jsme se tu zapovídali, zapomněl jsem ti říct, ţe tě Helena bude čekat v restauraci U stolu. Je to ve městě. Máš jít hlavní ulicí, pak doprava v místě, kde se ulice rozvětvuje do vidlice. Říkala, ţe tam bude v deset.“ Podíval se na hodinky. „Coţ je za deset minut.“ „Však se Helena dočká.“ Ten popis cesty sice moc přesný nebyl, ale nějak se uţ doptám. „Chceš se pak někde společně setkat?“ Táta mi věnoval vědoucí pohled a usmál se. „Nemyslím, ţe byste stály o rodičovský dozor, aţ budete balit kluky.“ Pak zváţněl. „Slyšel jsem, ţe ses dnes pustila příliš daleko do moře a málem ses utopila.“ Zatracená Helena, pomyslela jsem si. Co neví, to nevyţvaní! Mávla jsem rukou: „Nic to nebylo. Jen malá křeč. Nestálo to za řeč.“ „Srdíčko?“ „Ne. Pravá noha – od zadku dolů.“ Naklonila jsem se k tátovi a políbila ho na tvář. „Nedělej si o mě starosti. Nic mě nezabije. Já jsem totiţ nesmrtelná.“ „Všichni rodiče by byli rádi, kdyby jejich děti byly nesmrtelné. Bohuţel tomu tak není. Příště moc neriskuj a dávej na sebe pozor.“ Zamířila jsem ke dveřím. „Dám,“ ujistila jsem ho. „Dobrou noc, uvidíme se zítra.“ „Dobrá. Snad něco společně vymyslíme.“ Vyhnula jsem se korzu, abych se znova nemusela setkat se Silkou. Klíčky od hondy jsem sice měla v kapse, ale nechtělo se mi jet na ní do města. Helena mě varovala, ţe se lidé často motají v jízdní dráze, protoţe vozovka je na stejné úrovni jako chodníky. Nechtělo se mi pokoušet osud, věděla jsem předem, ţe se určitě něčeho napiju, a kdybych udělala nějaký dopravní průšvih, měla by Helena zase o 31
čem klábosit. Město ostatně nebylo daleko, šla jsem tedy pěšky. Silnice byla neosvětlená, ale měsíc dával světla dostatek. Kromě toho jsem jako kočka, vidím i ve tmě výborně. Kráčela jsem volně a vítr mi čechral vlasy. Město přede mnou zářilo jako ve svátek, ovšem – jak řekl pan Politopulos – svátek je na Mykonu kaţdý den. Noční ţivot běţel naplno, lidé se smáli, pili a sdruţovali se do skupin, které to pak spolu táhnou celou noc. Ale našla se i tichá místa, jako stvořená pro romantická setkání. Jestli se vůbec někdy vdám, chtěla bych tu strávit líbánky. Vešla jsem do města a ucítila pod nohama kostky dláţdění. Všude bylo plno rozjařených lidí v šortkách, dţínách, podprsenkách a tričkách. Zahlédla jsem několik Američanů, ale těch tu bylo kupodivu málo. Zato se to tu hemţilo Francouzy, Italy, Angličany a samozřejmě Řeky. Většinou tvořili manţelské nebo partnerské páry. Napadlo mě přitom, jestli uţ Helena sedí s kluky v hospodě. Ale kdyţ jsem tam došla, Tom s Pascalem tam ještě nebyli. Helena seděla sama u rohového stolu osvětleného svíčkou, zasazenou do dţbánu. V ruce třímala láhev vína a informovala mě o situaci ještě dřív, neţ jsem se stačila na cokoli zeptat. „Kluci tu budou asi za půl hodinky. Tom chtěl počkat na Pascala, který pracuje aţ do deseti,“ „Co dělá?“ „To nevím, ale je tu taky jen na léto, jako Tom, takţe je jasné, ţe taky dělá něco, co pomáhá oškubávat turisty, jako jsme my.“ Ukázala na svou láhev, z poloviny vypitou. „Tohle je Retsina, zdejší nejoblíbenější víno. Jestli si toho objednáš flašku, dej si pozor na mozkový buňky. Je to trochu silná medicína.“ „Neměj péči.“ Pokynula jsem číšníkovi. „Nerada bych, abys zase ráno měla hlavu jako střep.“ „To je snad můj problém, ne?“ Číšník přišel. Ukázala jsem na láhev a zvedla jeden prst. Asi neuměl anglicky, ale téhle znakové řeči rozuměl výtečně, „Jak je ti?“ vyzvídala Helena. „Moc dlouho jsem spala. Teď zas v noci nezamhouřím oko. Mělas mě vzbudit.“ 32
„Vypadalas utahaně.“ „To vypadá ve spánku kaţdý.“ „Co ty bolesti na prsou?“ „Přešly. Hele – tohle téma pro dnešní večer laskavě vynech, ano?“ Helena kývla. „Pokud o tom nezačne Tom –“ „Nezačne.“ Heleně vylétlo obočí do výšky. „To uţ ho tak dobře znáš?“ „Myslím, ţe dost.“ Helena odloţila láhev a naklonila se ke mně. „Mám ho ráda, Josie. Chci, abys to věděla.“ „Já ti ho přece nepřeberu, jestli ti jde o tohle,“ řekla jsem mrzutě. „Pochybuju, ţe by se ti to podařilo.“ „Tak čeho se bojíš?“ „Kdo říká, ţe se bojím?“ „Nikdo, Heleno. Přeme se o ničem. Nechrne toho.“ „Ne. Jestli ho máš taky ráda a on ti dá přednost, tak se s tím smířím. Jen doufám, ţe mi to neudělá, protoţe je čestnej kluk.“ Nalhávala si pozici neúčastněného pozorovatele. Bylo mi jí líto, ale uţ se mi znechutilo bavit se o tom dál. Zaţívala jsem a opřela jsem se v křesle. „Dobrá, ber to, jak chceš, ať je po tvém, ale já si stejně myslím, ţe nějak vyjdu s Pascalem.“ Kluci se objevili asi za patnáct minut. Za tu dobu se mi podařilo vypít půlku láhve a bylo mi příjemně. Tom měl černé dţíny, které jako by právě prošly mandlem a zelenou košili s krátkými rukávy. Vlasy, vybělené sluncem měl pečlivě učesány a na nohou měl černé boty. Vypadal – jak říkají v Anglii – jako štramák a já z toho byla šťastná. Pascal byl pořez. Mohl mít hodně přes šest stop, váţil nejmíň dvě stě liber a podstatnou součástí téhle hmoty byly svaly. Byl snědý, obočí husté jak půlnoční les, oči hluboké jako evropské dějiny. Vypadal jako člověk, jehoţ citovost se můţe zvrhnout ve váţné nebezpečí. Usadil se vedle mě, kdyţ před tím pohledem poţádal o souhlas. Tom si sedl k Heleně a představil nám Pascala, který pokýval hlavou. Helena zašvitořila několik zdvořilostních frází. „Doufám, ţe jste na nás nečekaly dlouho,“ staral se Tom. „Pascal se bohuţel mohl urvat z práce aţ v deset.“ 33
„Kde pracuješ, Pascale?“ zeptala jsem se se slabou nadějí, ţe mi bude rozumět. Ale Pascal se napřímil a znova pokývl hlavou. „Ja pracuje s legumes – zelenina – pro tenhle město. Nosí na záda – ty legumes.“ ■ Neměl přízvuk jako Paříţan. Pár jsem jich znala. Byli to tátovi známí v Hollywoodu. Měla jsem podezření, ţe Pascal je odněkud z venkova, pravděpodobně z jihu. „Já pracuju v Americe s kuchařem ve veřejné jídelně,“ řekla jsem. „Ty vaří legumes?“ zaradoval se obr. „Vařím všechno moţné.“ Tom si zamnul ruce. „Já bych teď hlavně všechno moţné snědl. Mám hlad jako vlk. Pokud vím, mají tu výborná kuřata a pro dobrodruhy místní speciality. Třeba tady: melopittes – to je takový koláč s medem. Tyrovolia louzaklobásy z vepřového masa, navoněné fůrou koření. Nebo amygdalota – to jsou sladkosti z mletých mandlí –“ „Co si dáš ty?“ zeptala se zvědavě Helena. „Rybu a hranolky,“ odpověděl věcně. „Steak,“ ozval se Pascal. Zřejmě mu uţ jeho zelenina lezla krkem. „Já si dám od kaţdé speciality trošku,“ oznámila jsem. „Neblázni, vţdyť ani nevíš, jak to vypadá,“ brzdila mě Helena. „Kdyţ to nebude vypadat dobře, budu jíst se zavřenýma očima.“ Tom a Pascal se zasmáli. Helena civěla na lístek. Nebyla velký jedlík. „Dala bych si kuře,“ usoudila nakonec. Číšník převzal objednávky a přinesl klukům dvě láhve vína. Připíjeli jsme na cokoli. Na sebe, na světový mír, na Mykonos. Nakonec jsem připila bohům. Tom se na mě pátravě zadíval. „Kdyby tě zajímalo dovědět se něco o bozích, zajed si na Délos. Lodi tam odjíţdějí kaţdé ráno v osm a v devět. Byl jsem tam uţ několikrát a pokaţdé na mě znova zapůsobil.“ „Chceme se tam vypravit hned zítra ráno,“ oznámila Helena. Obrátila jsem se na kluky. „Nechcete jet s námi?“ Pascal odmítavě zavrtěl hlavou a Tom omluvně řekl: „Musím do práce.“ Pak se otočil k Heleně. „Pokud se pamatuju, jezdilas tam 34
minulý rok skoro denně.“ „Byla jsem tam opravdu často a uţ se nemohu dočkat, aţ to tam všechno ukáţu Josii.“ „Potkalas tam nějaké bohy?“ provokovala jsem ji. Na chvíli se zamyslela. „Ne.“ Popíjeli jsme a bavili jsme se o jídlech, která nám přinesli. Má porce vypadala velmi vábně a pustila jsem se do ní, jako bych tři dny nejedla. Nutila jsem Helenu, aby ochutnala, ale neměla jsem úspěch. Pak přišel můj zlatý hřeb – soumada. Byl to nápoj z drcených mandlí a chutnal výtečně. Ovládla jsem teď s Tomem konverzační pole. Zdálo se, ţe Pascal je zcela spokojen s rolí posluchače. Stále se jen usmíval a cílevědomě se opíjel. Helena tiše seděla a nimrala se ve svém kuřeti. Často dokázala po delší dobu nepromluvit ani slovo. Věděla jsem ze zkušenosti, ţe tenhle její stav neznamená buď vůbec nic, nebo depresi, kterou nelze brát na lehkou váhu. Proto také začal na obzoru večera vyvstávat váţný problém. Tom i já jsme v průběhu hovoru zjistili, ţe si výborně rozumíme a to samozřejmě nemohlo přispět k Helenině radosti. Chudák Pascal mi nemohl Toma ani částečně nahradit. Byl sice velmi milý, pohledný a příjemný, ale nebyl můj typ. Potřebovala jsem veselého kluka s fůrou obrazotvornosti. Věnovala jsem tichou vzpomínku Ralphymu, který takový byl aţ na okamţiky, kdy „krmil svou rybu“. Tak totiţ říkal našemu milování. Se mnou se dokázal radovat ze ţivota, s Helenou ne. Řekl mi, ţe je to hlavní důvod, proč ji nechal. Nemohl být prostě svůj. Nešlo mi to do hlavy, protoţe i s Helenou se dalo zaţít spoustu legrace – pokud na to měla náladu. Dnes ji očividně neměla. Tiše seděla a věnovala se svému talíři. Dojedli jsme a vyšli do ulic. Tom navrhl, abychom se podívali do přístavu. Vyrazili jsme jako turistická skupina, v níţ není jasné, kdo jde s kým. Byla jsem ráda, ţe nás kluci vedou. Hóra je totiţ úplný labyrint úzkých uliček a spleť rovných alejí. Tom nám vyprávěl, ţe kdyţ tu byl poprvé, strávil celou noc na ulici, protoţe nemohl najít cestu domů. „Okolo čtvrté ráno se tu vţdycky potácí fůra opilých turistů, kteří marně hledají cestu do hotelů. Vyplatila by se otevřít tu pro ně informační a dopravní sluţbu. To by byl zlatý důl.“ 35
„Tak proč si takovou neotevřeš?“ zeptala jsem se. „Protoţe v tuhle hodinu bývám taky pěkně pod párou.“ „Ne, to já bývá ivre,“ ozval se Pascal. „Tom pro mě pak musí vyhledá domov.“ „Kolik měsíců tu vlastně pracuješ?“ zeptala jsem se Toma. „Jsem tu jen v sezóně. Od června do září. Zbytek času studuju.“ „Kde?“ „V Oxfordu.“ „On génius,“ dodal Pascal. „Všecky učitelové ho miluje.“ „Co děláš ty?“ zeptala se Helena. Věděla, ţe Pascal zaměřil svou pozornost na ni, protoţe jasně vycítil, ţe Tom a já začínáme vytvářet dvojici. „Já dělám s paralyze – postihnuté děti. Na jedna škola ve venkovu. Některý nemůţe chodí, některý nemůţe mluví.“ „Máš na tu práci nějaké zkoušky?“ Pascal zavrtěl hlavou a zdálo se, ţe ho to trochu zmátlo. „Nic. Já o ně stará, oni mě má rádi, já má rád oni.“ „Pascal to s dětmi ohromně umí,“ řekl Tom. „Pro ně je prostě úplný zázrak. Dokonce mu uvěřily, ţe umí chodit po vodě. Kdyţ tu za mnou byli můj malý synovec a neteř, chtěli být celé dny jenom s ním a úplně zapomněly, ţe mají nějakého strejdu.“ „Kde jste se vy dva vůbec seznámili?“ zapátrala jsem. „Tady,“ řekl Tom. Pascal se usmál. „Na vin –“ „Coţe?“ „U vína,“ upřesnil Tom. „Na co se chceš specializovat?“ zeptala jsem se Toma. Pokrčil rameny. Domnívala jsem se, ţe se o svých plánech nechce ze skromnosti šířit. Určitě byl dobrý. Dostat se na Oxford není jen tak. „Vlastně nevím,“ řekl po chvíli. „Náš systém je jiný neţ váš. Mám rád literaturu a to je trochu široký pojem. Ale někdy sním o tom, ţe tu zůstanu a budu rybářem.“ Zaposlouchala jsem se do změti zvuků, které vycházely ze dveří jídelen a barů. „Vůbec se ti nedivím. Sama si nedovedu představit, ţe bych odsud někdy měla odejít.“ 36
Za několik minut jsme došli k vodě. Pokud jsme procházeli uličkami, zdálo se mi, ţe je bezvětří. Tady, na volném prostranství, se do nás vítr pořádně opřel, přestoţe byl přístav poměrně dobře chráněn. Zakotvené čluny se houpaly na vlnách. I na molech tu byly bary a restaurace. Město vzalo na vědomí, ţe ho ţiví turisté a podle toho se zařídilo. Tom tvrdil, ţe přes zimu je tu jak po vymření. Kluci nás vedli k severu, do míst, kam hluk města doléhal stále slaběji. „Kam nás to táhnete?“ chtěla vědět Helena. „Myslel jsem, ţe bychom mohli zajít k přívozu. Pascal totiţ koupil na pevnině starou dodávku a tenhle týden by měla přijet. Moţná, ţe uţ dnes večer.“ Pascal přisvědčil. „Camion pro pracování. On ušetří le dos – moji zádu – pro lepší věci.“ Měsíc byl uţ vysoko na obloze a jeho stříbřité světlo proměnilo moře na mystický nápoj, hodný hrdla titánů. Naše cesta zpočátku stoupala, takţe jsme nechali přístav hluboko pod sebou, pak začala znova zvolna klesat k vodě. Kdyţ Tom před chvílí pouţil slova přívoz, představovala jsem si malý člun. Teď ukázal na moře a já zkoprněla: K přístavu se blíţila ohromná luxusní loď, osvětlená jako vánoční stromek. Vlastně jsem se nemusela tolik divit. V Heleniných příručkách jsem se přece dočetla, ţe ostrovy spojují trajekty, které převáţejí doslova stovky automobilů společně s jejich majiteli. Ale stejně – ten, který právě přijíţděl, byl velký jako oceánská loď! Plul důstojně, rychle a přesně. Ještě neţ jsme sešli dolů, byl uţ v přístavu a vytvořil vlnobití, které roztančilo zakotvené výletní čluny. Na chvíli se zastavil, pak se elegantně otočil kolem své osy a vklouzl do svého přístaviště. Vykládání netrvalo dlouho. Záď lodi se zvedla a dveře několikaposchoďových garáţí se vyklonily na břeh. Z útrob lodi se vyrojila mračna aut. Většina řidičů vypadala velmi společensky unaveně. „Takové lodi tu jezdí ve dne v noci mezi hlavními ostrovy,“ řekl Tom. „Byl jsi na některých?“ zeptala jsem se. „Samozřejmě. Korfu, Santorini – bylo jich mnoho. Ale vţdycky 37
jsem se rád vrátil na Mykonos.“ „Proč?“ „Je to tu takové zvláštní. Mám tu dobrý pocit.“ Přikývla jsem. „Vím, co myslíš.“ „Připlula z Délu,“ ozvala se náhle Helena. „Tam teprve něco uvidíš, Josie!“ „Vţdyť se uţ taky nemůţu dočkat.“ Pascalova dodávka opravdu přijela. Dovezl mu ji z Athén nějaký jeho společník. Kdyţ s ní sjíţděl po masivní rampě, Pascal mu nadšeně mával. Společník s námi dlouho nepobyl. Vyinkasoval pouze tlustou obálku s bůhví kolika drachmami a zmizel ve tmě. Na dodávku byl truchlivý pohled. Vypadala, jako by s ní někdo jezdil sto let pod vodou. Barva oprýskávala, přední nárazník vyhroţoval, ţe kaţdou chvíli políbí zem a z pneumatik by Michelin rozhodně radost neměl. Ale Pascal byl okouzlen a láskyplně si pohrával s klíčky. Neţ se uvelebil k odjezdu do dvoumístné kabiny, usoudil, ţe nám dluţí jakési vysvětlení a ukázal si na záda. „Pytel s legumes – těţká,“ řekl přemýšlivě. „Proto já potřebuje camion – dodávka.“ A tak jsme ten večer ztratili Pascala. Příliš touţil projet se ve své dodávce a nikdo z nás nechtěl jet s ním. Sotva odfrčel, Helena mi věnovala nenápadný pohled. Vyčetla jsem z něj, ţe by byl nejvyšší čas, abych zmizela taky. Nedbala jsem na to. Byla jsem příliš rozjařená. Tom se mi líbil a chtěla jsem se bavit. Asi bych nebyla vůči Heleně tak bezohledná, kdyby předtím nezapracovalo víno. Věděla jsem, ţe za to ráno zaplatím bolením hlavy a Heleninými kousavými poznámkami, ale v tu chvíli se mi zdálo, ţe se to docela vyplatí. Dokonce jsem zatouţila po další láhvi. Tom po nás pokukoval a zřejmě nevěděl, co si má počít. Měl nás teď na krku obě. „Co by si dámy přály teď?“ zeptal se váhavě. Myslím, ţe obě z nás by se s ním teď nejraději pomilovaly, ale byly jsme příliš dobře vychované, abychom to daly najevo. Helena na mě civěla, jako by mě chtěla silou pohledu odčarovat, ale marně. Byla jsem tu stále, protivná a nezdolná kalifornská holka. „Pojďme se někam pořádně nalít,“ navrhla jsem. „Ty se přece nikdy nenalíváš,“ namítala Helena. „Nenávidíš 38
opilce – nenávidíš Silku –“ „Jsem malá, půvabná ţenuška, plná protikladů.“ „Tohle si můţete vysvětlit aţ ráno,“ řekl Tom. „Teď pojďte se mnou. Vím o jednom krásném baru přímo v centru. Je to mimo hlavní ulice a musíte dobře sledovat cestu, abyste pak trefily zpátky. Ale atmosféra je tam vynikající.“ „Myslím, ţe slovo vynikající má v Anglii trochu jiný význam, neţ u nás,“ popíchla jsem ho. „Jak to tak tipuju, nic elegantního to asi nebude, bude to spíš pajzl. A to je právě to, co potřebuju. Jdeme.“ „Měla by sis po tom odpoledním šoku radši odpočinout,“ namítala Helena. „Ţádny šok jsem neměla. Byla jsem jenom zachráněná, a to je rozdíl.“ Vyrazili jsme k baru. Tom měl pravdu. Proplétali jsme se opuštěnými uličkami, tvořícími rozsáhlý ostrov mezi hlavními tepnami. Nakonec jsme došli k cíli. Tlumená atmosféra – tlumená hudba. Vybrali jsme si box přímo u okna a severní vítr nám čechral vlasy. Helena byla ze mě očividně nešťastná. Zatímco Tom si dal další víno, objednala pro nás dvě skotské se sodou. Vypadalo to, ţe se chystá mě opít, aţ spadnu pod stůl. Myslela snad, ţe si tím u Toma polepší? Musím přiznat, ţe jsem Heleně nikdy moc nerozuměla, přestoţe jsme spolu vyrůstaly. Někdy se mi dokonce zdálo, ţe snad nejsme ani kamarádky. Věděla jsem, ţe to není jen její chyba, vinu jsme nesly obě. Nebraly jsme na sebe ohled. Já jí přebírala kluky a ona mě chtěla za kaţdou cenu ve všem předstihnout, i kdyţ to byly dětinské malichernosti. Kdyby jí teď napadlo vyhrát závody v opilosti, docela bych to uvítala. Minulé léto jsem ji moc nepostrádala. Byla jsem spíše ráda, ţe ji rodiče vzali do Řecka, aby se vzpamatovala a zapomněla na to, ţe se jí uţ nechce ţít. Proč se jí nechtělo, to nevím dodnes a vlastně to ani netouţím vědět. Hned nato jsem onemocněla a Helena se vrátila z Řecka přesně ten den, kdy mě propustili z nemocnice. Obě jsme tenkrát vypadaly pěkně zbědované. Seděli jsme v baru a zpočátku nám hovor ještě jakţtakţ šel. Helena se dokonce zmohla na to, ţe přispěla několika pěkně sprostými anekdotami. Tom nám pak vyprávěl o běţných nesnázích 39
oxfordských studentíků, kteří se rozhodli stát se učenci. Mezitím se Heleně podařilo vypít tři skotské najednou a začala blábolit, jaké má Tom úděsně krásné tělo a jakou má nádhernou prdelku, kdyţ má na sobě mokré šortky. Tom se trpělivě snaţil předstírat, ţe to nevnímá, ale nevěděl, kam s očima. Náhle se Helena prudce sklonila, otevřela pusu, vydala rvavý, dávivý zvuk a vyzvracela se na podlahu. Byl to výkon hodný antické tragédky. Dokonce pozvracela Tomovi i boty. Zvláštní způsob, jak si naklonit kluka! „Ksakru!“ ulevila si a začala si otírat obličej. Byla teď úplně vyčerpaná a netečná. „Promiň, Tome,“ řekla neúčastně. No – nechci ji vidět, jak bude vypadat ráno. Tom si zachoval noblesu. „To se můţe přihodit i státníkům,“ řekl klidně. Přišla servírka, a kdyţ uviděla tu spoušť na podlaze, zdálo se, ţe se rovnou pozvrací taky. Pozvedla jsem láhev k ústům a dorazila ji. Jediné, co mě přitom napadlo, bylo, ţe to byl zajímavý večer. Musela jsem být sama jak dělo. Ani jsem necítila zápach zvratků. Děkovala jsem bohu, ţe servírka neuměla anglicky. Chvíli stála jako solný sloup, pak se rychle otočila a odběhla. Helena ji sledovala nepřítomnýma očima. „Myslím, ţe bych měla jít domů,“ zamumlala. Tom vstal. Bylo mu jasné, ţe do tohohle baru zase hned tak brzy nepřijde. „Půjdeme všichni,“ rozhodl. Vyvedl Helenu z baru a předal jí do mé péče. Poplácal mě povzbudivě po zádech a začal se rychle loučit. Byla bych raději, kdyby mě byl poplácal někde jinde. Zatouţila jsem po jeho ruce a cítila se náhle jako zrazená. Začala jsem se hihňat a pokusila jsem se ho políbit. Zatím mi Helena vyklouzla z rukou, svalila se na zem a začala brečet. Tom zmizel. Krásné to dopadlo! Rozkročila jsem se, zvedla hlavu a hulákala na měsíc: „Miluju Řecko!“ Helena lezla kolem mě po čtyřech a mumlala: „Nenávidím Řecko!“ Není mi dodnes jasné, jak jsme se dostaly do hotelu. Musí asi existovat nějaký řecký bůh, který střeţí cesty opilců. Logičtější 40
vysvětlení nemám. V noci jsem měla velice zvláštní sen. Kráčela jsem zahradou plnou světla po travnatých loukách, plných voňavých květin. Cestu lemovaly stíny větví letitých stromů. I prameny vod tímto rájem protékaly a všechno bylo prozářeno modravým svitem, který mi pronikal kůţí, zahříval krev, takţe jsem cítila její tikot v tepnách. Nakonec jsem sama světlo vyzařovala. Měla jsem krásnou dlouhou tógu, zřasenou pouze na levém rameni, aby pravá ruka byla volná pro střelbu lukem. Bylo tu naprosté ticho. Mé kroky mě zavedly ke stříbřitému jezeru a já jsem poklekla, abych spatřila svůj obraz. Stěţí jsem zadrţela dech, protoţe to, co jsem spatřila, bylo nadpozemsky krásné. Přesto, ţe mi ta nádherná tvář vůbec nepatřila, poznávala jsem v ní některé své rysy. Byl tu společný nos, ústa, oči… Hlavně ty oči mě uchvátily. Přestoţe byly mé, zářily teď jako modré nebeské drahokamy, uloupené paprsku slunce, zrcadlícího se v kapse vzduté vlny. Zdálo se mi, ţe tu bohyni dobře znám. Náhle jsem se probudila ze sna. Všude okolo byla tma, Helena mírumilovně oddechovala vedle mě. Nebylo mi špatně. Nebolela mě hlava. Bylo to, jako by mi alkohol unikl z krve nějakou zvláštní cestou, která vynechala játra. Neobvykle přesně se mi vybavil můj sen. „To ta modrá záře mě ochránila,“ zašeptala jsem. Byl to krásný pocit. Otočila jsem se na druhý bok a spala jsem dál.
41
III. Příští ráno zastihlo Helenu, Silku, tátu a mě na velké lodi, směřující k Délu. Měli jsme radost, ţe jsme ji ještě stihli. Byla to samozřejmě ta v devět. Všichni jsme měli brýle proti slunci, ale myslím, ţe já jediná jsem neměla důvod zakrývat si oči, nesoucí stopy minulé noci. Probudila jsem se naprosto svěţí, po opici nezbyla ani památka. O ostatních se to říct nedalo. Táta se Silkou seděli těsně u sebe, jako by jeden druhého chránil před houpáním lodi. O kus dál, blíţ ke mně, seděla Helena s hlavou skloněnou aţ ke kolenům. Jakmile jsme opustili přístav a dostali se do vln, začala tiše sténat. „Jak dlouho se tam jede?“ zeptala jsem se. „Pětadvacet minut.“ „Hm – to není zlé.“ „Jak pro koho.“ „Můţeš být ráda, ţe je to takhle. Kdyby ses byla nevyzvracela, bylo by ti ještě hůř.“ „Dej mi pokoj.“ „Nic si z toho nedělej. Tom taky moc nevěděl o světě. Určitě uţ zapomněl, co se stalo.“ „Zrovna teď mi o tom nemluv. A kromě toho – Tom si okamţitě vzpomene, aţ si bude chtít obout boty.“ Pohlédla na mě skoro nepřátelsky. „Je mi úplně jasné, kdo z nás dvou na něho udělal lepší dojem.“ „Copak se spolu o něco pereme? Proč vţdycky všechno bereš jako soutěţ a konkurenční boj?“ Heleně znova klesla hlava mezi kolena. „Protoţe celý ţivot nic jiného není.“ 42
Délos byl od Mykonu vzdálen jen asi jednu námořní míli, ale protoţe přístav v Hóře byl na severu, bylo nutno obeplout skoro celý ostrov, a tak se cesta protáhla na čtyři míle. Vytáhla jsem z kabely informační leták o Délu, abych si přečetla, kde dnes strávím dopoledne. Délos Dnes neobývaný, kdysi jedno z nejposvátnějších míst řeckého světa. Legendy jej spojují se zrozením Apollóna, boha světla a věšteb. Podle Homéra hledala bohyně Léto místo, kde by porodila svého syna, počatého spojením se samotným vládcem bohů, Diem. Kamkoli přišla, byla odmítána, protoţe nikdo na sebe nechtěl seslat hněv bohyně Héry, Diovy právoplatné manţelky. Po dlouhém putování došla Léto aţ k Délu a takto ostrov oslovila: „Jak chudá je tvá země! Je snad někdo, kdo by o ni stál? Ani dobytek se tu neuţiví, ani réva a stromy tu ne vzrostou, taková je chudoba, která tě suţuje. Ale kdyby se tu narodil můj syn, rázem by ses zalidnil a oţil bezpočetnými statky, přinášenými jako oběti.“ Pak přísahala při posvátných vodách Stygy, ţe bůh, který se zde zrodí, vezme ostrov pod svou ochranu a vyvolí ho za svou hlavní svatyni. Na doplnění tohoto mýtu uvádí lyrický básník Pindaros, ţe Délos byl původně ostrovem, volně plovoucím v Egejském moři, neustále měnícím své místo. Smrtelníci ho nazývali Ortygií, bohové Asterií, protoţe prý zářil jako hvězda. Jakmile však Léto vstoupila na ostrov, vyrostly z mořského dna čtyři pevné sloupy a upoutaly ho k jeho dnešnímu místu… Moc se mi ta pověst zalíbila. Bohyně, hledající místo k porodu – syn, vládce bohů – ostrov, který pluje nocí a září jako hvězda. A navíc jeho jméno pochází z řeckého slova Adelos, coţ znamená neviditelný! Jak by bylo krásné, pomyslela jsem si, kdyby se všechny ty příběhy opravdu udály! Samozřejmě, všechno jsou to jen mýty, ale přece jen… Znova jsem se zahloubala do prospektu. Mýty teď nahradily stručné dějiny. Roku 1000 před Kristem obývali ostrov Iónové, kteří si jej vyvolili 43
za svou náboţenskou baštu. Pořádali tu pravidelné oslavy na počest Apollóna a jeho sestry Artemidy. Pak je vystřídali Athéňané, ale tradice oslav se zachovala. Na přelomu tisíciletí ovládli Délos Římané, kteří tu vraţdili, plenili a ničili. Dílo zkázy dovršily pak četné nájezdy pirátů a o zničený ostrov se uţ pak nikdo nezajímal. Začal být pro svět znova „neviditelný“. Teprve v roce 1872 se jím začala systematicky zabývat francouzská archeologická škola v Athénách a začala s prvními vykopávkami. Dodnes odkrývá ostrov stále nová bohatství. Odloţila jsem prospekt. Helena chtěla vědět, jestli mám aspirin. Štrachala jsem chvíli v kabele a našla jsem thylenol. Dala jsem jí dva. „Chceš to něčím zapít?“ Helena si hodila pilulky do úst a rázem je spolkla. „Ani ne.“ „Mohly jsme jet aţ zítra,“ řekla jsem. „Máme před sebou celý týden.“ „Ten uteče, neţ se naděješ. A nemůţeme tam jet jindy, neţ dopoledne. V jednu všechny vykopou, takţe odpoledne budu mít na odpočinek dost času.“ „Stačíme si to vůbec za tu dobu všechno prohlédnout?“ „Jo. Není to moc velké.“ Přímo naproti Délu byl jiný ostrov, Rheneia, asi čtyřikrát větší. Loď proplula kanálem mezi nimi a zakotvila v malém přístavu na západní straně, v těsné blízkosti trosek starověkého města. Kotvila tu jediná loď, která z Mykónu odplula uţ v osm a kterou přijeli ti střízlivější. Stála jsem jako očarovaná. Obrázky v prospektu nemohly zachytit všechnu tu dokonalou krásu. Měla jsem před očima skutečné město dávnověku. Netrpělivě jsem se drala k přístavnímu můstku a strkala před sebou Helenu. Nechtěla jsem sdílet dojmy s tátou a se Silkou. Táta byl jasně z formy a Silka se zajímala o dějiny asi tolik jako bernardýn. Ve vstupu nás spočítali. Museli jsme totiţ ještě na palubě zaplatit vstupné na ostrov – kaţdý pět set drachem. Nebylo to moc, ale dopálilo mě to. Co kdybych si byla nevzala peníze? Musela bych asi prosedět pár hodin na lodi! Vybavili kaţdého z nás mapkou a 44
doporučili nám pouţít sluţeb průvodce. Helena mě ale rychle odtáhla stranou. „Pojď od něho dál,“ varovala mě. „Nemá rád, kdyţ uhneš z cesty, a kdyţ moc fotografuješ, tak tě poplive. Zvlášť, kdyţ jsi hnusná Američanka.“ Zasmála jsem se. „Lepší, neţ kdyby nás pozvraceli, jak to dělají někteří Američani.“ „Buď klidná, taky na tebe dojde,“ řekla suše. Dostaly jsme se na cestu vydláţděnou velkými uprášenými deskami z mramoru a zabočily nalevo k severu. Podle mapky první, co jsme minuly, byla Filipova stoa,* kterou v roce 210 před Kristem postavil Filip V. Makedonský jako úlitbu Apollónovi, vpravo od ní Jiţní stoa, třetí století před Kristem, připisovaná pergamskému králi. „Co to je vlastně stoa?“ zeptala jsem se Heleny. „Copak vím?“ Následoval další chrám, Apollónova svatyně. Byly to vlastně tři chrámy v jednom. Nejstarší, Porinos Naos, byl pískovcový, prostřední byl vytesán z mramoru, třetí, nejúchvatnější, se honosil sloupořadím po všech stranách a převyšoval druhé dva. Kdyţ jsem vešla do kolonády a poloţila jsem ruku na jeden z mramorových sloupů, měla jsem náhle pocit, jako by mi tělem projel elektrický proud, rychle jsem odtáhla ruku a nechápavě jsem si ji prohlíţela. „Dotýkati se je zakázáno,“ řekla Helena, ale nemyslela to váţně. Spíše jako by vyčkávala, jestli se odváţím dotknout se znova. Odváţila jsem se. Kámen v horku příjemně chladil – a to bylo všechno. Nic jiného jsem necítila. „To je divné –“ zamumlala jsem. „Co se děje?“ „Nic. Jen jsem jednu chvíli cítila, jako by…“ Nedovedla jsem ten pocit popsat. Bylo to, jako kdyţ mě ten kámen zdravil, a to byl samozřejmě nesmysl. Šly jsme dále. Došly jsme k terase lvů. Uţ jsem ji předtím viděla na obrázcích v prospektu a teď mě těšilo, ţe tu ve skutečnosti opravdu jsou. Byla to úctyhodná řada lvů, z nichţ kaţdý měl vlastní kamenný podstavec. Helena sehnala nějakého turistu, aby nás vyfotil *
stoa = sloupová síň
45
mou novou kamerou, jak se culíme před jedním z těch královských zvířat. Pokračovaly jsme k severu a procházely různými skupinami trosek, jejichţ jména si asi nikdy nezapamatuji. Pomalu jsem do sebe nasávala atmosféru ostrova a začala jsem chápat, proč jím byla Helena tak nadšená. Bylo tu cosi magického, co okouzlovalo a přivádělo k nadšení a vytrţení. Cítila jsem se náhle zcela očištěná a zdálo se mi, ţe mi bohové na nebi ţehnají a drţí nade mnou ochrannou ruku. Pak jsme najednou dostaly strašnou ţízeň. Vrátily jsme se kousek zpátky a na rozcestí jsme zamířily k moderní budově, ukryté na úpatí mírného návrší za zříceninami. „To je muzeum,“ vysvětlila Helena. „Kdybys o to stála, můţeš se tam podívat. Jsou tam prý nějaké krásné mozaiky. Teď tam ale jdeme proto, ţe je tam bistro. Dáme si sodovku.“ „Myslím, ţe je připravím o všechny zásoby,“ kasala jsem se. Hned jsem také naráz vypila dvě koly a zcela mimovolně jsem si hlasitě krkla, čímţ jsem vzbudila pohoršení ve skupině kulturních Evropanů. „Ti Amerikáni jsou úplní burani,“ poznamenal kdosi. Zasmála jsem se a objednala si ještě jedno pití a sendvič. Helenina opice se zatím asi vylepšila, protoţe mi bez dovolení půlku sendviče snědla. Moderní budova muzea Helenu nelákala, zato ukázala na jih, kde půda pozvolna stoupala, aţ se náhle protáhla do věţovité špičky. „Teď půjdeme támhle,“ rozhodla energicky. Vytáhla jsem mapu. „Co to vlastně je?“ Helena mi vzala mapu dřív, neţ jsem se mohla podívat. „Je to místo, kde se narodil Apollón.“ Sundala si brýle a hnědé oči jí plály jakýmsi vnitřním nadšením, jehoţ sílu nezmenšily ani komické opálené kruhy okolo brýlí. Chudák Helena! Neměla by vlastně vůbec chodit na slunce. „Přímo tam se narodil?“ „Říká se to,“ řekla Helena váţně. „Je to místo síly celého ostrova. Zaţiješ to ostatně sama. Bude ti stejně, jako kdyţ ses dotkla toho sloupu.“ Vyrazilo mi to dech. „Jak můţeš vědět, ţe jsem něco cítila?“ 46
zeptala jsem se nejistě. „Bylo to na tobě vidět.“ Nevěděla jsem, co si z toho vybrat. Dopily jsme kolu a vypravily se na jih. Procházely jsme nádhernými skupinami zřícenin, ale teď jsme měly před sebou cíl a nevěnovaly jsme jim pozornost, kterou by si zasluhovaly. Úhel stoupání se neustále zvětšoval a svah nahradilo schodiště. Celá hora byla bezesporu přirozená, ale vypadala, jako by byla náhle vyraţena titánskou silou ze země. Z dálky se nezdála příliš vysoká, ale dostat se nahoru bylo utrpením. Schody byly nekonečné, sotva jsem pletla nohama a znova se ozvaly bolesti na prsou. Zdálo se, ţe hora stoupá do samého nebe. Nakonec jsme se přesto dostaly na vrchol a navíc jsme ho měly pro sebe. Skupina zdatných turistů, kteří sem vylezli před námi, ho právě opouštěla. I kdyţ kolem nás svištěl silný vítr, dojem ticha tu byl úţasný. Helena měla pravdu. To místo mělo svou sílu a marně jsem přemýšlela, v čem spočívá. Bylo mi, jako by tu někdo byl a sledoval mé počínání, ale nebylo to nepříjemné, spíš to uklidňovalo. Den byl průzračně jasný, viděly jsme na stovky mil daleko. Přehlíţely jsme řetězec Kyklad, souostroví, k němuţ patří i Délos a Mykonos. Jasně se nám rýsoval na obzoru. Na samotné hoře byly také zbytky svatyně. Tvořil ji kruh krátkých pokácených mramorových sloupů, které uţ dávno nic nepodpíraly a spíše vybízely k odpočinku. Helena mě zavedla do středu kruhu a vyzvala mě, abych se posadila. Ještě jsem stále popadala dech a ráda jsem souhlasila. „Líbí se ti tu,“ řekla Helena. Nebyla to otázka, byla si jistá! Přikývla jsem, zastínila si oči a pohlédla do nebe. Palčivé slunce mě oslňovalo, i kdyţ jsem měla tmavé brýle. Vypadalo to, jako by si vybralo jen nás dvě, svítilo na nás trhlinou ve vesmíru a zvěstovalo nám radostné poselství. Prohřívalo mě zvláštním způsobem a já si okamţitě vzpomněla na svůj sen, kdy mně stejný pocit přinášela modravá záře, pronikající aţ k duši. Stejně jako tehdy mě prostupovalo teplo, konejšivý balzám působivý na tělo i na mysl a odvádějící od skutečného světa. Zdálo se mi, ţe sedím na posvátném místě, kde se kdysi dávno odehrál zázrak, schopný opakování i dnes 47
– kdykoli a kdekoli. Vzrušovalo mě to a zatouţila jsem se modlit, i kdyţ jsem nebyla moc poboţná. Za ţádnou cenu bych teď své místo neopustila. „Je to nádhera,“ řekla jsem Heleně. Zavřela jsem oči a opřela se o kámen. Vstala a přisedla si ke mně. Neviděla jsem ji, ale tušila jsem ji. „Kdyţ jsem se loni vrátila z nemocnice,“ řekla, „věděla jsem přesně, ţe právě sem musím jet, abych se uzdravila. Mořila jsem rodiče, dokud mi to nedovolili. A tady jsem dělala právě to, co ty. Leţela jsem na zádech, nabírala teplo a hovořila s bohy.“ „Vzala sis na to aspoň štítek proti slunci?“ zamumlala jsem. Chtělo se mi najednou strašně spát. „Jo,“ řekla Helena nepřítomně. „A pak uţ jsem si nepřipadala jako pitomec, který se chtěl oddělat, ale byla jsem najednou silná a plná ţivota.“ Otevřela jsem oči. Nikdy jsme s Helenou o té sebevraţdě přímo nemluvily. Nevěděla jsem ani, jak a proč ji chtěla spáchat. Jen se mi doneslo, ţe její rodiče se domnívali, ţe to bylo částečně kvůli mně. Blázni! Co já bych s tím měla společného? Spíš se mi zdálo, ţe to nějak souviselo s Ralphyho zmizením. „Doufám, ţe si to letos znova zopakuješ,“ řekla jsem upřímně. Helena se dotkla mé ruky. Málokdy se mě dotýkala. „Spíš jsem zvědavá, co to tu udělá s tebou. Bylas přece loni taky pěkně nemocná.“ „Mně uţ ale nic není,“ namítala jsem. Nebylo mi jasné, kam Helena míří. „S časem je to zvláštní, kdyţ je ti opravdu zle, Josie. Zvlášť kdyţ máš přitom horečku. Minuta můţe trvat celé dny. Platí to i obráceně. Celé roky proběhnou ve vteřině.“ Nevěřícně jsem na ni civěla. „Teď mluvíš přesně o tom, co jsem v nemocnici cítila. Jak to víš?“ Pokrčila rameny. „To je přece při horečkách běţné.“ „Snad.“ Posadila jsem se a setřásla Heleninu ruku. „Jak jsi věděla, ţe máš jet zrovna sem? Ţe právě tady ti to udělá dobře? Pokud vím, nikdy ses o řeckou kulturu moc nezajímala.“ Helena se zahleděla na město hemţící se turisty. Z téhle výšky 48
vypadali jako mravenci, zmateně pobíhající kolem rozsypaných kostek cukru. Malí, bezvýznamní, bezbranní, zatímco my na Olympu se cítíme nekonečně velkými. Je to samozřejmě nebezpečný klam. „Prostě jsem to věděla,“ řekla nakonec Helena. „To přece není odpověď.“ Nepohlédla mi do očí. „Těsně před smrtí je najedou všechno jinak. To víš přece sama.“ Zaskočila mě. Byla to samozřejmě pravda. Opravdu jsem to zaţila, kdyţ jsem byla na umření. Ale neodpověděla mi tím na otázku. V dálce zahoukala siréna naší lodi. Byl čas vrátit se. Vstala jsem a začala si oprašovat šortky. Co se stalo potom, nedovedu popsat. Snad jsem vstala příliš rychle a odkrvila se mi hlava. Náhle mě oslnil oslepující záblesk a hned nato se všechno propadlo do tmy. A pak jsem stála nad Délem, koupajícím se ve stříbrném světle měsíce. To ale nebylo všechno. Ruiny zmizely. Místo nich se všude tyčily neporušené stavby. Zamrkala jsem a opět jsem stála na slunci mezi troskami. Byla to krásná halucinace. Zavrávorala jsem a Helena mě zachytila. „Co je s tebou?“ Promnula jsem si oči. „Nic.“ „Budeš moct sejít dolů?“ Napadlo mě, co Helena před chvílí o sobě říkala. Cítila jsem se silná a zdravá. „Uţ je mi dobře,“ řekla jsem nahlas. Začaly jsme pomalu sestupovat.
49
IV. Po návratu z Délu všichni zatouţili po odpočinku – jen já ne. Byla jsem sice trochu zmatená záhadnými záţitky, ale energie jsem měla na rozdávání. Uloţila jsem si do tašky potápěčskou výzbroj, mocným kopnutím nastartovala motorku a vyjela jsem poznávat Mykonos. Samozřejmě jsem nejdříve zamířila do Ráje, abych zjistila, jestli Tom pracuje. Měla jsem štěstí. Nejenţe tam byl, ale měl právě přestávku. Nezdál se být překvapen, ţe mě vidí a srdečně mě přivítal. Všimla jsem si, ţe měl na nohou sandály. „Co ti dělá hlava?“ zeptala jsem se a usadila se vedle něho na ţidli. Pod šortkami s blůzou jsem měla jen modré bikinky, které by se daly sloţit do pouzdra na kontaktní čočku. Tom kývl směrem ke své sklenici mléka. „Kdyţ na to moc nemyslím, tak se to postupně trochu lepší. Jak je tobě?“ „Úplně nádherně. Včera jsme to trochu přepískli, co?“ Věnoval mi úsměv dobře vychovaného muţe. „Mně se to líbilo.“ „Chceš si to dnes zopakovat?“ Váhal. „Helena chce?“ zeptal se nakonec. Vrátila jsem mu otázku. „Pascal chce?“ Zasmál se. „Pokoušíš se dát ty dva dohromady?“ „Je to férovější, neţ pokoušet se tě Heleně přebrat.“ Podivil se. „Je to jen kámoška. Opravdu nic jsme loni spolu neměli.“ „A ona to taky tak bere? Víš – nechci tě strkat do ţádných trapasů, ale jsem teď tak trochu v blbé situaci. Samozřejmě bych tě večer moc ráda viděla, ale nechci ublíţit ani Heleně, ani tobě.“ Přispěchal na pomoc mému ušlechtilému krvácejícímu srdci. „I já 50
bych tě moc rád viděl a chápu, o čem mluvíš. Pokud jde o Pascala, myslím, ţe se mu Helena líbí. Včera ji přece lákal na projíţďku.“ „Myslím, ţe se jí dodávka ani dost málo nelíbila.“ „A Pascal?“ „Pochybuju. Zdá se mi, ţe své srdce nasměrovala do Anglie.“ Odmlčela jsem se a přemýšlela. Jsem pěkná potvora, přiznala jsem si. Ale kdyţ se máme s Tomem rádi, proč bychom měli ustupovat Heleniným citům? Správné řešení tu samozřejmě bylo: Přestat pletichařit a jít od Toma pryč. Helena je kamarádka a zaslouţí si podporu. To se lehko řeklo, ale bylo těţké se podle toho zařídit. Tom seděl těsně vedle mě a byl krásný aţ k pláči. Připadala jsem si jako Jidáš. „Proč bychom se jako náhodou nemohli večer zase sejít v té restauraci?“ naléhala jsem. „Nikdo nemusí vědět, ţe jsme se tu setkali. Mohli bychom začít úplně znova.“ „Nebylo by lepší říct Heleně rovnou, ţe se chceme sejít? Jaképak zbytečné podvody?“ „Ty bys jí to řekl?“ zatetelila jsem se nadějí. Zavrtěl hlavou. „Ne. Ale na druhé straně – jestli to zase začne úplně znova, kam s tím dojdeme? Dopadne to stejně, jako včera.“ „Helena tě uţ určitě neohodí, to ti můţu slíbit.“ Zašklebil se. „O to nejde. Helena není hlupák. Aţ si pak v noci zase půjde kaţdý po svém, bude z toho nešťastná.“ „Tak naved Pascala, ať něco podnikne. Ať ji třeba unese!“ „Uvidíme, co se dá dělat. Teď mi končí přestávka, musím jít. Neplav moc daleko. Dnes na to nemám, abych tě zachraňoval.“ Dotkla jsem se mu ramene. „Nechtěla jsem z toho dělat velkou aféru, ale přiznávám se, ţe jsem uţ nemohla dál a ţe jsi mi asi opravdu zachránil ţivot. Ještě jsem ti ani pořádně nepoděkovala.“ Přijal to skromně. „Kdyby to bylo obráceně, pomohla bys mi taky.“ Zadívala jsem se mu do očí a bylo mi najednou do breku. „Pomohla, Tome, ve všem, co bys potřeboval,“ řekla jsem dojatě. Kdyţ Tom odešel, šla jsem se potápět, ale dbala jsem na radu a nepouštěla jsem se daleko od břehu. Voda příjemně chladila vyprahlou kůţi. Plánovala jsem si, ţe se zítra znova vypravím na Délos. Přitahoval mě jako magnet hřebík. 51
Kdyţ jsem si zaplavala, natáhla jsem se na pláţ a sundala si podprsenku. Nečekala jsem sice, ţe všichni chlapi úţasem omdlí, ale trochu mi vadilo, ţe si mě vůbec nikdo nevšímal. Má drze vztyčená prsa tu nezabírala – takových tu byly stovky. Jestlipak mě vidí Tom? dumala jsem. Kdybych se takhle předváděla u nás doma, pukly by ţenské závistí. Tady jsem byla jen součástí krajiny. Kdyţ jsem odcházela z pláţe, Tom uţ u baru nebyl. V hotelu jsem u bazénu našla tátu. Seděl v lehátku a zavřený laptop měl vedle sebe. Řekl mi, ţe Silka s Helenou ještě odpočívají. Na rozdíl od včerejška se vítr s postupujícím soumrakem tišil. Dojmy z Délu jsem si s tátou uţ vyměnila na zpáteční cestě lodí. Se vším jsem se mu samozřejmě nesvěřila. I jeho ostrov okouzlil a chystal se zajet tam znova. Silka se vyjádřila, ţe ty rozflákané baráky nejsou k ničemu. Poloţila jsem svůj majetek na okraj bazénu a vklouzla vedle něho do vody. Byla to mořská voda. Pan Politopulos nám vysvětlil, ţe pitná příliš podporuje růst chaluh. „Byla jsem se dnes vykoupat na druhé straně,“ poreferovala jsem tátovi. „Jelas na skútru?“ „Jela. Je to úţasné. Aţ přijedeme domů, měl bys mi koupit přinejmenším Harley-Davidsona.“ „Míval jsem v mládí mašinu,“ zasnil se táta. „Jezdíval jsem na ní kaţdý den v létě po pobřeţí. Měl jsem ji strašně rád.“ „Tak proč uţ ji nemáš?“ „Jednou jsem v Topanga Canyonu najel v osmdesátce na olejovou skvrnu a motorka se zřítila do propasti. Odlétl jsem náhodou jiným směrem, a tak jsem tam neskončil s ní. Byl to strašný záţitek a uţ jsem si pak nikdy ţádnou mašinu nekoupil. Musel jsem dokonce mámě odpřísáhnout, ţe to neudělám.“ „To uţ jsi ji znal?“ „Právě jsme se seznámili.“ „Dobré staré časy,“ poznamenala jsem. Táta o mámě často nemluvil. Odešla od nás, kdyţ mi bylo deset. Zvykla jsem si na pocit, ţe není má vlastní. Nezajímala se o mě. Nepřišla za mnou ani do nemocnice, kdyţ jsem tam loni leţela. Ale třeba to ani nevěděla. Táta 52
s ní nikdy nemluvil. „Jo –“ povzdechl si. „Kdo by byl před léty tušil, ţe ta naše láska takhle skončí? Ţe se nakonec sejdeme v soudní síni, kaţdý na opačném konci? Ţe si nebudeme moci pohlédnout do očí a necháme za sebe jednat uřvané advokáty? Byla to ostuda!“ Obrátila jsem list. „Napsal jsi dnes něco?“ „Předělal jsem pár dialogů na začátku scénáře, ale nic nového mě nenapadlo.“ „Ţena tvého hrdiny ho nechce opustit,“ oznámila jsem. „Coţe?“ „Nechce se s ním dát rozvést. Ţádného jiného muţe nemá. To jen vojenské autority to Davidovi namluvily, aby se snadněji smířil se svým nebezpečným úkolem.“ „Pokračuj,“ řekl táta se zájmem. „Znáš ji asi líp neţ já.“ „To bych řekla! Znám Jessicu dokonale. Dokonce ji zná i ta vetřelecká ţenská – Vani. To ona poví Davidovi, ţe ho Jessica ve skutečnosti nezradila a ţe to byl všechno výmysl.“ „Jak to mohla Vani vědět? S Jessicou nikdy nemluvila a kromě toho patří k jinému ţivočišnému druhu.“ „To sice přesně nevím, ale říkal jsi sám, ţe David s Vani často o své ţeně hovořil a kromě toho to můţeš narazit na myšlenku, ţe ţena ţenu vţdycky správně pochopí, i kdyţ není stejného druhu.“ Táta zazářil. „Vidíš, Josie, to by šlo. To se tam nádherně hodí. Má to i jistou logiku. Kdyţ ti lidé umučili Vanina manţela, proč by nebyli schopni podvést i svého vlastního vojáka?“ Podrbal se na hlavě. „Pořád ale ještě nevím, co David s Vani udělají, aţ na té planetě přistanou.“ „Nemohou ji prostě vyhodit do povětří?“ „A zničit se zároveň s ní? To přece nejde.“ „Promiň, to jsem jen tak plácla. Vím, ţe toho tam ještě moc chybí. Nějaká konečná, klíčová situace, která by to celé zdůvodnila.“ „Stejně ti děkuju,“ řekl táta. „Z toho bude výborná dějová epizoda.“ Sklonil se ke mně a objal mě. „Jsi génius rodiny, Josie. Jestli scénář prodám, zaslouţíš si tučný podíl.“ „O tom si můţeme popovídat, aţ vymyslím efektní konec.“ Sebrala jsem své krámy a chystala se k odchodu. „Co plánuješ na 53
dnešní večer?“ „Méně jíst a hlavně nic nepít. Slyšel jsem, ţe jste si tu nabalily nějaké kluky.“ „To ti vykecala Helena?“ „Samozřejmě. Tomu Francouzovi se líbíš?“ „Nevím, snad. Ale teď si musím jít především popovídat s Helenou.“ Našla jsem ji v pokoji. Byla uţ vzhůru a četla jeden z mých trháků ze soudní síně. V obličeji byla spálená a dokonale připravená k brzkému oloupání. „Mělas mě vzbudit,“ řekla otráveně. „Teď zase nebudu celou noc spát.“ „Vţdyť jsem teď přišla,“ řekla jsem omluvně a odloţila své potápěčské náčiní. „Kde jsi byla?“ „Jela jsem si vyzkoušet neznámé pláţe.“ „Které?“ zeptala se Helena podezřívavě. „Já si ta řecká jména nepamatuju.“ „Vidělas Toma?“ „Jak bych ho mohla vidět?“ „Copak jsi nebyla na Ráji?“ „Říkala jsem ti přece, ţe ne.“ „Řeklas jen, ţe jsi neviděla Toma. Ne ţes nebyla na Ráji. Co ti dělají prsa?“ „V pořádku. Dostávají barvu.“ „Svlékla sis podprsenku?“ „Měla jsem sto chutí svléknout se celá. Asi to zítra udělám.“ „Nemáš hlad?“ zeptala se náhle Helena. „Já bych něco snědla.“ Na setkání s Tomem a Pascalem v restauraci bylo příliš brzy. „Ne,“ zahučela jsem. „Nechceš si zajít do města?“ „Aţ později.“ „A co teď budeš dělat?“ „Dám si dvacet. Budu si něco číst.“ „Jak dlouho?“ „To ještě nevím.“ „Myslela jsem, ţe bychom mohly zavolat Tomovi a dát si s ním 54
spicha. Šla bys, kdyby přišel i Pascal?“ „Nevím. Myslím, ţe se zajímá spíš o tebe.“ „Jinými slovy – chceš mi naznačit, ţe se spíš zajímáš o Toma neţ o Pascala?“ Málem jsem jí řekla, ţe jsme se s Tomem uţ domluvili, ale jednou jsem uţ začala lhát, takţe to nešlo. Natáhla jsem se na postel a zaţívala. „Nevím, odborníkem na fantazii jsi tu ty.“ „Naopak. Jsi to ty. Tvůj táta by bez tebe nenapsal ani řádku.“ Zavřela jsem oči. „Kdyţ jsem byla malá, psával táta úţasné věci.“ „S tebou to mohl dělat. Pomáhalas mu uţ tenkrát.“ Helenin hlas teď přicházel odněkud z dálky a začal mě dráţdit. Nechtělo se mi otevřít oči. Měla jsem nepříjemný pocit, ţe čím déle mluvíme, tím víc do mě Helena vidí. Tom měl pravdu – rozhodně nebyla hloupá. Její slova mě uspávala. Jakţe to řekla? „Pomáhalas mu uţ tenkrát.“ Znělo to nesmyslně, ale asi to byla pravda. Znova se mi začalo zdát o ráji – ne o té pláţi, ale o sídle bohů. Měla jsem zase svou bílou tuniku a kráčela jsem prosluněnými cestami k zahradám rozkoší, o jakých se světu pode mnou nesnilo. Rozkládaly se v prostorách mezi světy a zjevovaly se pouze, kdyţ jsem jimi procházela. Olymp byl všude kolem. Skládal se z jednotlivostí, které byly zároveň téměř logicky propojeny paprsky slunce. A slunce – to byl Apollón. Podle jedné z legend nebyl vůbec Diovým synem, ale zrodil se z věčného plamene. Kdo to však mohl potvrdit nebo vyvrátit? Apollón byl skoupý na slovo a o Diovi uţ dávno nikdo nevěděl. Kráčela jsem po zlatém slunečním schodišti a procházela jsem zahrady rozkoší bez zájmu. Mým cílem bylo vzdát poctu Apollónovi u svého tajného oltáře, který jsem mu vybudovala z pozemských snů. Byl postaven na temné straně měsíce, musela jsem tedy vstoupit do jeho stínu. Bylo v tom skryto mé velké tajemství: uctívala jsem boha světla v temnotách. Nikdo to netušil, moţná ani sám Apollón. Alejím jsem si jistá nebyla. Věděla jsem, ţe kdyţ jsem ho vzývala, vzrostly mé tvůrčí síly. Našla jsem svůj oltář prázdný. Květy, které jsem tam donesla při 55
své předchozí návštěvě se rozpadly na prach a vesmírný vítr jej odvál. Donesla jsem nové květiny z Létiných zahrad a rozprostřela jsem je po oltáři. Pak jsem sklonila hlavu a začala se vroucně modlit. Prosila jsem o nové sny pro své bliţní, o nové iluze, které nahradí ty, o které jsem je připravila. O zjevení lásky a smíchu, zpěvu a tanců, nebezpečných i krásných dobrodruţství, o všechno, co probudí i tu nejzatvrzelejší duši. O všechno, co potřebují bozi stejně jako lidé – moţná, ţe ještě víc.
56
V. Nemohla jsem se z toho snu probrat. Dávno jsme s Helenou seděly v restauraci a ještě stále jsem se nevzpamatovala. Jen ten krásný pocit mě jaksi opustil. Rozhodně jsem se uţ necítila jako bohyně. Čas, kdy měli přijít kluci, se nezadrţitelně blíţil a začala jsem být nervózní. Helena si dala kuře a já tentokrát také. Cítila jsem, ţe to dnes nedopadne dobře. Helena určitě objeví, ţe jsem s Tomem mluvila, bude nešťastná, začne nenávidět nejdřív mě, potom sebe a nakonec mi někde bude chtít skočit se skály. Situace se mi vymkla z rukou, a to jen proto, ţe jsem si nedokázala odříct příleţitost k lásce. Opravdu jsem to nedovedla, i kdyţ je mi jinak vypočítavé sobectví bohů cizí. Kluci přišli. Tom měl na sobě boty ze včerejška. Muselo mu dát fůru práce, neţ je vydrbal. Pascal byl v pracovním. Asi ho Tom rovnou nabral s sebou. Ale Helena byla spokojená, a jestli něco tušila, nedávala to na sobě znát. Tom řekl, ţe šli náhodou kolem, a tak se tu zastavili. Posadil se k Heleně, Pascal ke mně a objednali si jídlo. Tom od nás tentokrát opsal kuře, Pascal si vybral nějaké záhadné restované maso. Objevila se láhev a připili jsme si. Hovor se odvíjel trochu jinak neţ včera. Helena se zřejmě rozhodla o Toma bojovat. Snaţila se upoutat jeho pozornost, při kaţdém jeho slově se usmívala, nadšeně mu přikyvovala, ať uţ se to hodilo, nebo ne a při kaţdém jeho vtipu se zvonivě smála. Bylo to trapné a Toma to viditelně rozčilovalo. Snaţila jsem se ten praštěný hovor nějak usměrnit, ale moc se mi to nedařilo. Sama jsem stála o Tomovu pozornost, ale na druhé straně nebylo moţné nevěnovat se 57
aspoň trochu Pascalovi, který tu jen tiše seděl. Nebyla to zřejmě pouhá jazyková bariéra, která nás dělila. Jeho angličtina byla sice strašná, ale dovedl se dorozumět. Byl ovšem nesmělý a nevěděla jsem, jak mu pomoci. Nakonec si pomohl sám. Přemohl ostych a začal nám vyprávět o zmrzačeném chlapci, o něhoţ ve škole pečoval. „On jmenoval Samuel. Hezká kluk – dix ans – deset léta. Byl bez pohyba – od pás dole. Autohavárie, moc smutný. Ale on věděl uţívávat ruky. On začal maloval, kdyţ on dostal do školu ze špitala. Já mu sehnala barvy, ukázal mu, jak se s níma dělá. Na začátek on malovával dětská blbosti. Pak ale on strašlivě zlepší. Malová – maluje stroma kolem školu, auta, kýtky a na koncu – jak vy voláte? Ksíchty?“ „Portréty,“ upřesnil Tom, který pozorně naslouchal. Vţdycky byl připraven pomoci, kdyţ přítel někde uvázl a snaţil se, aby Pascal mluvil co nejdéle, snad proto, ţe se tak málokdy rozpovídal. Ráda bych věděla, co tyhle dva kluky tak sblíţilo. Bylo jasné, ţe Pascal Toma obdivuje a pokládá ho za vzdělance. Co cítí Tom k Pascalovi, byla záhada. Zahrnoval ho laskavou péčí a jeho chovanec to vděčně oceňoval. „Jo, portréty,“ upamatoval se Pascal. Zdálo se, ţe se trochu rozmluvil a angličtina se mu vylepšila. „Samuel dělal portréty. On udělá jeden ode mě. Já tam byl víc hezkej neţ jsem. Pak on udělal sestry a doktoři. Pořád maloval a maloval ve svým kolečkovým křeslu. Celý dni. On dělal tak dobře, ţe my zavolali učitela od kreslení, aby je přišel zpodívat. Ten muţ přichodil. On uţ starý a Samuel od něho namaloval portrét. Pak my ukázali ještě jiný obrazy od Samuel, ale učitel řek, ţe to Samuel nemoh dělat, protoţe on ještě moc malej pro takovou dokonalost. My jsme mu smáli. Učitel pak řek, ţe Samuel mistr a museli ho učit mistry. Ale přišel maminka od Samuel a ona řekla, ţe Samuel před ta havárie neuměl maluje.“ Pascal potřásl hlavou. „Je to záhadnost a nikdo nerozumí.“ Zamyšleně se odmlčel. Historka mě zaujala, podnítila mi fantazii a přála jsem si, aby pokračoval dál. Tom ji nepochybně uţ znal, jak své boty. Sklonil hlavu, kdyţ padla Helenina otázka: „A co dělá teď?“ Pascal se zachmuřil. „Jeho – jak se to volá? ledvinu – chodily 58
špatně. On teď mrtvý.“ „To je strašná škoda,“ řekla jsem s povzdechem. „Říkáš, ţe mu bylo teprve deset? Je to hanba, ţe svět musí ztrácet takové talenty. Kdyby přeţil a vyrostl, mohl z něho být druhý da Vinci.“ Pascal pronesl váţně: „Učitel řekla, ţe on uţ byl da Vinci.“ „Něco se s ním po tom úrazu stalo,“ vpadl Tom, jako by si tu záhadu chtěl sám sobě vysvětlit. „Věda to zdůvodnit nedokáţe. Vypadá to, jakoby odumřením části míchy se v mozku vybudily buňky k určitým nadměrným schopnostem.“ „Byl po tom úrazu v komatu?“ zeptala jsem se. Tom vysvětlil Pascalovi slovo koma. „Jo,“ přikývl. „On nejdřív uspal tak na tvrdo, ţe nikdo jeho nemoh probudit.“ Tom se na mě pozorně zadíval. „Proč se ptáš?“ „Nevím,“ řekla jsem nejistě. „Tom takovou koma jednou míval,“ začal Pascal. „Nemluv o tom,“ skočil mu do řeči Tom. Pascal přikývl. „Pardon.“ „Měl jsi úraz?“ zajímala jsem se. „Nic zvláštního. Spadl jsem z kola.“ Mávl rukou a pokračoval. „On se totiţ ten Samuel probral z bezvědomí jako někdo úplně jiný. Aspoň jeho matka to tvrdila.“ „Ty jsi ho znal?“ „Znal. Namaloval mě taky. Mám ten obrázek ve svém pokoji v Oxfordu. Vůbec se nechoval jako desetiletý kluk.“ Rozhovor se pak stočil jinam. Všechno jsme uţ snědli a vypili a trochu nervózně jsme čekali, kdy se objeví první nesnáze. Nečekali jsme dlouho. Pascal nám oznámil, ţe se musí ještě vrátit do práce a pozval Helenu, aby šla s ním. Lákal ji svou květnatou angličtinou, ţe „ona můţe pojezdit v jeho nová camion půl ostrov“, zatímco „on bude dodat legumes hotelám“. Ve své prostotě asi opravdu věřil, ţe by byla takovým večerem nadšená. Helena seděla jako opařená. „Proč nepozveš Josii?“ vyhrkla nakonec. Pascalův pohled se úpěnlivě dovolával Tomovy pomoci. Tom nereagoval, nic jiného taky v téhle situaci nemohl dělat. Pascal se hřejivě usmál a odpověděl: „Protoţe já chci, aby šla ty, Helena.“ Z jeho hlasu bylo cítit, ţe mu na ní opravdu záleţí. Helena to úmyslně 59
přeslechla. „Jsem tu přece s Tomem,“ řekla věcně. „Já moh by tebe ukázal krásný tentoc – pohledá,“ lákal Pascal. Helena se obrátila ke mně. „Proč nejdeš s Pascalem ty, Josie?“ „Nepozval mě.“ „Josie s tebou půjde, Pascale,“ ujistila Helena nešťastného hromotluka. „Nic takového jsem neřekla,“ ohradila jsem se. Helena byla navztekaná. „Proč s ním nechceš jít, Josie? Vţdyť je to od tebe neslušnost.“ „Takţe podle tebe,“ vybuchla jsem, „jsem tu ta neslušná já!“ Helena vsadila všechno na poslední kartu. „Tome,“ zašeptala, „copak bys nechtěl být se mnou chvíli sám?“ Byla to přímá výzva, jaké snad ţádný muţ nikdy neodolá. „Hm – jistě – totiţ…“ snaţil se Tom o laskavý tón. Náhle Helena ztuhla a upřela oči na Pascala. „Proč se vlastně musíš vrátit do práce?“ „No – já musí tam vrátit.“ „A proč jsi z ní tedy vůbec odešel?“ naléhala. Tom pochopil, kam Helena míří, a pokusil se situaci čelit. „Pozval jsem Pascala na večeři. Pracuje sice dlouho, ale můţe si udělat pauzu.“ Pascal přisvědčil. „Já chtěla jsem taky večeřet s váma.“ „S námi?“ vyjela Helena. „Copak jsi věděl, ţe tu budeme?“ „Šli jsme náhodou okolo,“ řekl Tom. Helena mě sjela ledovým pohledem. „Všichni kecáte. Myslíte, ţe si nedovedu spočítat dvě a dvě? Josie si klidně čte, odpočívá a najednou, v určitou hodinu, dostane hlad a jde se do restaurace. A nakonec se ukáţe, ţe Pascal věděl, ţe tu v tu dobu budeme. Není to náhoda?“ • Mladý Francouz nebyl schopen sledovat, co Helena ze sebe chrlí, ale samozřejmě vycítil, ţe se schyluje k bouřce. Zvolil raději ústupovou taktiku. „Bylo moc hezká tebe vidět, Helena,“ řekl dvorně a uklonil se. „Sbohem,“ dodal a co nejrychleji se vypařil. Zůstali jsme tedy my tři, dvě holky a jeden kluk, coţ je ta nejneřešitelnější sestava na světě. Helena pokyvovala hlavou, jako by 60
ji Pascalův odchod utvrzoval v podezření. Spálený obličej jí naběhl ještě více do ruda. Takovou barvu získává člověk buď dojetím, nebo vztekem. „Proč jsi mi neřekla, Josie, ţes dnes s Tomem mluvila?“ „Vţdyť jsem s ním nemluvila,“ lhala jsem statečně, ale Helena mi zřejmě nevěřila. Na okamţik si mě přestala všímat a pak pohlédla Tomovi do očí. „Josie se ti líbí víc, neţ já?“ „Obě se mi líbíte,“ řekl Tom chlácholivě. Spodní ret se jí zatřásl. „Prosím tě, Tome, řekni mi pravdu, nic víc od tebe nechci.“ Podívala jsem se na Toma a všechno jsem vzdala. Kdyţ uţ Helena došla aţ sem, nedala se katastrofa odvrátit. „To všechno já,“ přiznala jsem se. „Odpoledne jsem samozřejmě s Tomem mluvila.“ Helena to celou dobu správně tušila, ale teď to teprve opravdu věděla, a to bylo pro ni daleko horší. Zabušila pěstmi do stolu, aţ láhve poskočily a pak plačtivě vykřikla: „Vţdyť jsi mi tvrdila, ţes ho neviděla!“ „Lhala jsem,“ řekla jsem odhodlaně. „Dokonce jsem na Tomovi vymáhala, aby přivedl Pascala. Měl tě někam odvést, abych zůstala s Tomem sama. On s tím plánem neměl nic společného. Vymyslela jsem ho já.“ Má zpověď zapůsobila na Helenu jinak, neţ jsem očekávala. Místo aby vzplanula, stáhla se do sebe. Seděla mlčky se stisknutými rty a zdálo se, ţe zapomíná na Toma a v duchu obrací pozornost ke mně. A pak mi poloţila otázku, která mě málem omráčila. „Víš vůbec, ţe Ralphy zemřel?“ Vyrazilo mi to dech. „Ne!“ „Zemřel přirozenou smrtí krátce po tom, co se odstěhoval. Potkala jsem jeho maminku a ta mi to doslova takhle řekla. Bylo mi to divné. Nazývat něco, co mi zabilo jediného syna, přirozenou smrtí, je trochu nezvyklé, nemyslíš, Josie?“ Stáhlo se mi hrdlo a polkla jsem. „Proč jsi mi to neřekla?“ „Protoţe sis to nezaslouţila.“ Vstala a podívala se na nás s odporem. „Vy dva se k sobě hodíte. Jste jeden jako druhý.“ Chtěla asi ještě něco dodat, ale pak si to rozmyslela, otočila se a zmizela 61
stejným směrem jako Pascal. Tom a já jsme na sebe pohlédli přes stůl a byla jsem mu vděčná, ţe nepokýval hlavou a neřekl: „Vidíš? Co jsem ti povídal?“ Místo toho se usmál a řekl: „Zkazit se uţ nic nedá, takţe od této chvíle se můţe večer uţ jen vylepšovat.“ Vzpomněla jsem si na Helenin pokus o sebevraţdu, ale – i kdyţ je to k nevíře – nedělala jsem si starosti, ţe by se o něco takového mohla pokusit znova. Letos je jiná neţ loni. Promluvili k ní bohové a cítí se silná. Nebude stát o soustrast, spíš se bude chtít pomstít. Ani na okamţik mě nenapadlo, ţe bych se za ní měla vypravit. Usmála jsem se na Toma a řekla: „No, to jsem tedy zvědavá.“
62
VI. O
hodinu později jsem uţ s Tomem seděla v malém člunu pohupujícím se na vlnách přístavu. Vítr nebyl příliš silný, měsíc jasně svítil a cítila jsem se v bezpečí. Naše dřevěné plavidlo bylo jen asi šest stop dlouhé. Seděli jsme s Tomem proti sobě a mé nataţené nohy se téměř dotýkaly jeho. Povídali jsme si, ale konverzace postupně vázla. Odmlky byly stále častější a situace nevyhnutelně spěla k okamţiku, kdy uţ Tom nebude moci udělat nic jiného, neţ mě políbit. Člun patřil Pascalovu šéfovi a oba kluci si ho mohli zřejmě kdykoli vypůjčit. Většinou odpočíval na břehu a byl zajištěn řetězem. Musela jsem Tomovi pomoct dostat ho na vodu. Byla to dřina. „No –“ prolomila jsem ticho tou nejpitomější otázkou, která mě mohla napadnout, „a co říkáš Dodgerům?“ „To je fotbalové muţstvo?“ „Ne. Basketbalisti. Hrajou pod psa.“ „Jsi sportovní typ?“ Pokrčila jsem rameny, aţ se člun zahoupal. „Nevím. Mám ráda všechny moţné sporty, ale nestojím o to, dát se někde organizovat.“ Při pohledu z vody vypadal přístav jako ohromný lunapark, jehoţ tisícerá světla se odráţela na hladině. Vítr náhle zesílil a na vlnách se začaly vytvářet čepičky pěny. Vyjeli jsme zřejmě z ochranné zóny přístavu a dostali se do mořského proudu. Tom na to nereagoval a já také ne. „Ještě jsi mi neřekla, co tě přivedlo aţ do Řecka,“ ozval se Tom. „Helena.“ Zdálo se, ţe se mu to nějak nezamlouvá. „Loni jsem měl dojem, 63
ţe se úplně zbláznila do Délu.“ „Opravdu tam kaţdý den jezdila?“ Tom přikývl. „Kaţdý den se odtamtud vracela spálená nadranc. Radil jsem jí, aby si koupila aspoň štítek na čelo, ale tvrdila, ţe ho samozřejmě nosí. Kaţdý den se vyvalovala na kamenech na vrcholku Kynthu.“ „To je to místo, kde se měl narodit Apollón?“ „Ne. Na Kynthu jsou zříceniny chrámů Dia a Athény. Apollón se uctíval jinde.“ „Moţná, ţe Helena ví něco, o čem nemáme ponětí. V kaţdém případě to místo vyzařuje takovou sílu, aţ z toho jde hrůza. Myslím, ţe tě tam lákala, ne?“ „Rozhodně mi nikdy nenavrhla, abych tam jel s ní. Ale byl jsem tam uţ sám.“ Zvědavě na mě pohlédl. „Mělas tam snad nějaké zvláštní pocity?“ „Ano. Zní to neuvěřitelně, ale byla to směs klidu, pohody a zároveň strašné síly.“ „Jsi první člověk, který mi něco takového říká.“ „To je moţné. Ale já jsem si to opravdu nevymyslela.“ „Budeš asi dost citlivá, Josie.“ „To víš, ţe jsem citlivá. Asi jako policajt z Bronxu.“ Zasmál se. „Ještě pořád si myslíš, ţe jsi zavinila ten dnešní debakl?“ „Vím, ţe jsem zhřešila,“ řekla jsem kajícně. „Ale na můj vkus trochu málo.“ „Co tím myslíš?“ „Ţe by mi vůbec nevadilo, kdybych dnes zhřešila daleko víc.“ Tom samozřejmě pochopil. Začal se ke mně naklánět, aby mě políbil a vyhákl přitom naše jediné veslo. Prudce se sklonil, aby je zachytil, právě kdyţ jsem mu nastavila ústa k polibku. Takovou sráţku jsem ještě nezaţila. Tom překvapeně zamrkal a pak se rozesmál. „To byla pecka! Takhle ne, Josie.“ Políbila jsem ho na tvář a přitom jsem se mu do ní zakousla. Nejraději bych mu rozdrtila všechny kosti. Mívám sadistické choutky. Obvykle je omlouvám tím, ţe na mě působí měsíční světlo. 64
„Tohle bylo lepší?“ zeptala jsem se škodolibě. „Počkej, musím honem vylovit to veslo, nebo jsme –“ Zarazil se a pohlédl na vodu. „A sakra!“ Světla přístavu se mihotala v nedohledné dálce a byli jsme na otevřeném moři. Vlny vzrostly na dvě stopy a tříštily se o bok člunu. Zvedl se vítr a nahnal mi vlasy do očí. Napadla mě slova pana Politopula: Meltémi duje vţdycky, kdyţ se bohové radují. Teď právě asi bohové z radosti nevycházejí. Naše veslo se zmítalo asi deset stop od člunu. „Co budeme dělat?“ zeptala jsem se bezradně. „Musíme to veslo vylovit, neţ nám uplave. Bez něj se nedostaneme zpátky. Lehneme si kaţdý na jednu stranu a zkusíme k němu dopádlovat rukama dřív, neţ nám zmizí.“ Zkusili jsme to, ale nepomohlo to. Člun se začal stáčet do kruhu. Zřejmě jsme nezabírali stejně. Po minutě Tom pádlování přerušil. Nemělo to cenu. Veslo se nám naopak vzdálilo na dobrých třicet stop a odplouvalo stále dál. „Co teď?“ hlesla jsem. Netouţila jsem dát se zavléct proudem na otevřené moře, i kdybych tam byla s Tomem. Exotická modř vody se pořádně změnila! A k tomu ten vítr – pěkná moc! „Musím za tím veslem doplavat.“ Popadla jsem ho za rameno. „Neblázni, vţdyť se utopíš!“ Setřásl mi ruku. „Nedá se nic dělat. Musíme se dostat do přístavu a proud nás táhne na moře. Bez vesla nic nepořídíme.“ Bylo toho na mě najednou trochu moc. V takovéhle čině se prý bozi radují! Já jsem ten vítr brala spíš jako jejich zlomyslnost. Tom si vyzul boty a připravil se do vody. „Za chvíli jsem zpátky,“ ujistil mě. Zadívala jsem se do moře. „Kde to veslo vůbec je, Tome? Já ho nikde nevidím.“ Začal se rozhlíţet. Voda kolem nás se zmítala jako odporná, šedá polévka, prudce přivedená do varu. Jediné, co chybělo, byla pára. Setmělo se. „Taky ho nevidím,“ přiznal Tom. „Tak jak chceš za ním plavat, člověče?“ 65
„Poplavu tímhle směrem. Určitě ho musím najít. Jdu na věc. Sbohem, Josie.“ Rychle jsem ho objala. „Tohle raději neříkej. Ahoj a zlom vaz.“ Tom se nadechl, odrazil se a zmizel ve vlnách. Moře ho na chvíli pohltilo, pak se na okamţik objevila hlava, ruce, které rozráţely pěnovou tříšť. Zdálo se mi, ţe Tom ztratil pod vodou orientaci a plave jiným směrem, neţ v jakém jsme naposled viděli veslo. Vidíš, ty huso, vyčítala jsem si, to všechno je proto, ţes ho chtěla políbit! „Tome!“ křičela jsem. „Tam ne! Víc doleva!“ Nemohl mě slyšet. Musel mít uši zalehlé vodou a vzrůstající vítr burácel a burácel. Člun sebou začal nebezpečně zmítat. Tom se ohlédl, aby zkontroloval směr podle polohy loďky. Byla to chyba, protoţe si neuvědomil, ţe je uţ dávno nasměrovaná jinam. Pak se pustil úplně špatným směrem a nakonec zmizel. Minuty se ztrácely v nenávratnu jako bubliny posledního vydechnutí člověka, topícího se v moři, jako křehký symbol marnosti. Tom zmizel. Byla to pravda, které jsem stále nemohla uvěřit. „Tome!“ vykřikla jsem. „Tome!“ Stále jsem doufala, ţe je někde blízko, ale nevidí člun. „Tome!“ Křičela jsem, dokud mi nevypověděl hlas. Po Tomovi ani památky. Moře se nad ním zavřelo. Chytila jsem se postranic člunu a snaţila jsem se ho vyrovnávat, aby se nepřevrátil. Mořská vodami omývala slzy z obličeje. Naposled jsem takhle brečela, kdyţ jsem se dověděla, ţe si Helena chtěla vzít ţivot. Měla být tehdy se mnou. Mohla se soustředit na mě, mohla se zajímat o mé bolesti v prsou – nemusela být sama a patlat se ve svých problémech. Tahle myšlenka se mi neustále a neodvratně vracela. Pak mě napadlo, ţe se Tom uţ určitě utopil. „Tome,“ zašeptala jsem zoufale. Město Hóra zatím zmizelo. Světla, zábavní park – všechno pohltila černá propast. Vlastně spíš pohltila mě. Proud mě nezadrţitelně unášel na volné moře. Meltémi! Nevěděla jsem ani, co to slovo znamená. Kdybych tu měla s sebou řeckého učence, asi by mi řekl: „Víš, děvče, to se dá 66
překládat různě: ošklivý vítr, bezohledný vítr, nenadálý vítr, ničivý vítr, smrtonosný vítr. To poslední se hodí pro tebe.“ Mám snad zemřít? Vypadalo to tak. Zdálo se mi, ţe člun letí stále rychleji. Musela jsem vynaloţit všechny síly, aby se při kaţdém nárazu nepřekotil. Vlny bily do lodi ze všech směrů a bylo zoufale těţké udrţovat rovnováhu. Čím dále jsem odplouvala, tím byly vyšší. Ponenáhlu se začaly přelévat do člunu. Začala jsem zuřivě vylévat vodu rukama. Souboj s mořem jsem tím samozřejmě nemohla vyhrát. Byla jsem jen smrtelník a moře se v tu chvíli proměnilo v obludu, ničící všechno ţivé. Stěţí jsem ještě v dálce zahlédla Mykonos. Nevzdalovala jsem se od něj přímo, spíše trochu na severozápad. Byla jsem přibliţně na stejné trase jako loď, kterou jsem jela ráno. Nebylo pochyby – proud mě unášel směrem k Délu! Dalo mi to novou naději. Třeba se dostanu k pobřeţí dřív, neţ se člun převrátí! Jestli ale ostrov minu, je po všem. Vylévala jsem vodu jako zběsilá. Měla jsem teď pevný cíl: přeţít, neţ mě Délos zachrání. Představovala jsem si ostrov jako matku, která k sobě přivine své dítě ve chvíli nebezpečí. Bylo to nesmyslné, ale dalo mi to novou sílu. Vylévat vodu bylo stále těţší. Potřebovala jsem na to obě ruce, nemohla jsem se přidrţovat boků a udrţovat rovnováhu. Zezadu se náhle přiřítila ohromná vlna, na kterou jsem naprosto nebyla připravená. Octla jsem se rázem ve vzduchu a přepadla po hlavě do moře. Chtělo se mi vykřiknout a ještě štěstí, ţe jsem to neudělala. Byla bych si nabrala do plic vodu a mohlo být po mně. Na okamţik mě napadlo, jestli by nebylo lepší se raději utopit, neţ proţívat tyhle hrůzy. Jsou věci, které dodnes nechápu. Nekřičela jsem. Zoufale jsem se snaţila udrţet na vlnách a očima hledala člun. Neviděla jsem skoro nic, protoţe se mi vlasy lepily na obličej. V duchu jsem proklínala mořského boha Poseidona, proč mi tohle dělá. Pak jsem ucítila strašnou ránu do hlavy. Člun! Naštěstí nebyl převrácený, ale zato byl uţ skoro plný vody. Na klidném moři by nebyl problém se do něj dostat, ale teď proti mně útočně vyráţel a tloukl mě do hlavy. Přesto jsem se ho drţela jako klíště. Byl tím jediným, co mi ještě zbylo v mokrém hrobě, do něhoţ 67
se propadl celý můj svět. Brzy mě napadlo, ţe bych se asi dostala do člunu snadněji, kdybych vyuţila síly vln, které mě zezadu zaplavovaly! Vyhlédla jsem takovou pořádnou vlnu, která se ke mně rychle blíţila. Těsně předtím, neţ mi dopadla na záda, jsem se vymrštila a vzepřela se o okraj člunu. Zbytek uţ vlna obstarala. Dopadla mi na zadek a doslova mě hodila do člunu. Tohle tedy vyšlo. Ale nebyl čas na přemýšlení. Znova jsem začala vybírat vodu a riskovala nebezpečí, ţe se zase octnu v moři. Později jsem to vylepšila. Lehla jsem si napříč člunu a zapřela se nohama o jeden a zády o druhý bok. Tím jsem se pojistila proti vypadnutí a zároveň jsem měla obě ruce volné. Dodnes nevím, jak to dlouho trvalo. Mohla to být hodiny i celá věčnost. Dostavilo se naprosté vyčerpání, které nezmohl ani rozum, ani síla vůle. Paţe se mi stáhly křečí a zbyly z nich jen mrtvé pahýly. V prsou mi hořela palčivá bolest. Při kaţdém pohybu rukou hrozily zádové svaly roztrţením. A pak nastal konec. Nemohla jsem dál. Nezmohla jsem se na nic, neţ na pláč. Přepadla mě touha modlit se. Tušila jsem, ţe umírám. „Boţe,“ šeptala jsem. „Kde jsi, můj boţe?“ Modlitby někdy dělají zázraky. Vítr, vlny i bolesti se tišily. Nebo jsem je prostě přestala vnímat? Meltémi je nevypočitatelný. Jak rychle se zvedl, tak rychle ustal. Během dvou minut se moře uklidnilo jako zamrzlé horské jezero. Hladina odráţela měsíční paprsky s takovou přesností, aţ se mu zdálo, ţe pluji na ohromné ledové kře. Nevěděla jsem, co si počít – a tak jsem brečela. „Paneboţe,“ opakovala jsem stále dokola. „Paneboţe!“ Pomalu jsem se sesouvala na dno člunu a nakonec jsem usnula.
68
VII. Probudil
mě zvuk vln, naráţejících na skálu. Zamrkala jsem a prudce se posadila. V první chvíli jsem měla dojem, ţe jsem v posteli a probouzím se z děsivého snu. Ale byla jsem stále ještě ve člunu, napůl spící a nasáklá vodou. Uvědomovala jsem si, ţe v ţivotě jakési Josie Goodwinové nastal nějaký zásadní obrat, ale netušila jsem, jaký. Jisté bylo jen to, ţe uţ nejsem uprostřed oceánu, ale ţe mě vlny vyvrhly na břeh i s člunem. Podívala jsem se směrem, odkud jsem připlula, a zdálo se mi, ţe vidím západní cíp Mykonu, ozářený světly civilizace. „Jsem na Délu,“ zašeptala jsem blaţeně, „přece jen mě zachránil.“ Tomu, ţe jsem právě tady, jsem pevně věřila a ostatně nebylo tak těţké se o tom přesvědčit. Vypotácela jsem se z člunu, šťastná, ţe mám zase pevnou půdu pod nohama. Délos byl malý, vţdyť jsem ho dopoledne skoro polovinu prošla. Stačí vystoupit trochu výš a uvidím zříceniny. V místě, kde jsem přistála, se tyčilo vysoké návrší. Usoudila jsem, ţe jsem na jihovýchodní části ostrova, v opačné části, neţ kde jsme ráno vystupovali z lodi. Nohy mě trochu odmítaly nést, ale vyrazila jsem na objevnou cestu kolem skalnatého pobřeţí. Ta hora nade mnou bude asi Kynthos, napadlo mě, ale v tomhle stavu na ni nepolezu. Půjdu pár set yardu severněji. Tam bude hora podstatně niţší a budu se moci dostat přes zříceniny aţ k archeologům. Příručka sice tvrdí, ţe na ostrově nikdo neţije, ale věděla jsem, ţe archeologové tu jsou. Touţila jsem co nejdříve zavolat tátovi, aby o mě neměl strach. Netušila jsem vůbec, kolik je hodin, protoţe hodinky mi uplavaly. Co se týká Toma, příliš mnoho nadějí jsem si nedělala. Ale snad 69
se mu přece jen podařilo doplavat k pobřeţí, utěšovala jsem se. Na chvíli se mi podařilo tomu dokonce věřit. Hora nade mnou se postupně sniţovala a stáčela se dovnitř ostrova. Jako zázrakem mi neuplavaly sandály, takţe jsem mohla rychle postupovat kupředu. Nebyl to ostatně jediný zázrak téhle moci! Našlapovala jsem opatrně. Mezi stíny kamenů se mohlo skrývat ledacos. Rostly tu shluky trnitého býlí, které nešlo jen tak snadno obejít, a brzy jsem měla nohy plné šrámů. Vůbec mi to nevadilo. Bylo to stále lepší, neţ se potácet ve vichru na moři. Konečně jsem byla na pevnině – na Délu! Čím více jsem se vzdalovala od moře, které mě málem zabilo, tím více vděčnosti jsem k ostrovu cítila. Lidé by se asi pobaveně usmáli, kdybych jim začala vysvětlovat, ţe mě zachránil ostrov – hvězda, putující nocí a mořem. Ale já jsem si vybájila, ţe se ke mně Délos úmyslně přiblíţil, aby mě zachránil před vodními hlubinami. Uţ ráno jsem měla pocit, ţe mě láskyplně vítá a nikdo mi nemohl vymluvit, ţe to byl právě On, kdo mě teď spasil. Vystoupila jsem na vrchol kopce a pohlédla na zříceniny na druhé straně. Nebyl tu. Místo trosek tu stály neporušené budovy, obydlené lidmi. Město ţilo! Lidé – krásná stvoření v barevných tógách – se procházeli mezi sloupovím, nebo posedávali na mramorových sedadlech. Jejich dlouhé vlasy jim visely vzadu jako barevné šály v mnoha odstínech zlaté, černé a zrzavé barvy. Pohybovali se jako ve snu, asi proto, ţe jsem snila sama. Měla jsem se vlastně vylekat, ale ţádný pocit jsem v tu chvíli neměla. Sledovala jsem to neskutečné dění očima pozorovatele, který s pozemskými pocity nemá nic společného. Vyšla jsem směrem k lidskému hemţení a chtěla jsem se k němu připojit, jenţe mé nohy uţ nekráčely. Vznášely se ve vzduchu. Měla jsem náhle pocit, ţe nejsem svázaná zemí a ţe mi patří vesmír. Bylo to krásné. Cítila jsem, ţe jsem ve správném čase na správném místě. Ţe jsem se vrátila domů, kde na čase a místě nezáleţí. Vědomí zvolna nahrazovalo podvědomí. Byla jsem zase celá. Byla jsem tím, kdo jsem. 70
Vstoupila jsem do města. Všude plno světla a Řeků, starých Řeků, starších, neţ historikové vůbec připouští. Město bylo na nohou. Probíhaly slavnosti a uctívání bohů v dobré víře, ţe bohové se mohou ztělesnit a odměnit pokorné duše štěstím a skvělou budoucností. Já sama jsem viděla své štěstí v tom, ţe se mi podařilo vstoupit na plovoucí hvězdu – Délos. Posadila jsem se na prázdné bílé sedadlo. Po chvíli mě kdosi zpozoroval, pak další a nakonec se kolem mě shromáţdil shluk lidí. Usmívali se přátelsky a oddaně. Zavřela jsem oči. Věděla jsem, proč tu jsou. Přišli, aby mi slouţili.
71
VIII. Sryópé
byla dcerou Thaleie, Apollónovy múzy, ale otce neznala. Kdyţ začala dospívat, často se na něho matky vyptávala a zcela logicky tvrdila, ţe není moţné, aby přišla na svět bez otce. Matka jí nikdy nedala uspokojivou odpověď. Je to prý tajemství. Jak Sryópé vyrůstala, nabývala postupně matčina mistrovství v prozaickém i básnickém umění. Proto byla často zvána na Olymp, aby bavila nesmrtelné. Neţila ovšem ve správné době. Sláva Olympu uţ pozvolna upadala. Zeus, Héra, Athéna a Arés dávno odešli neznámo kam. Vládl tu teď Apollón, ale málokdy tu pobýval a často o něm dlouho nikdo nevěděl. Stávalo se ale, ţe si přišel poslechnout Sryópina epická i lyrická vyprávění. Líbila se mu zanícenost jejího přednesu a barva hlasu. Sryópinou nejlepší přítelkyní byla Pháthía, dcera Tychy, jejímţ otcem nebyl nikdo jiný, neţ samotný Zeus. Pháthía byla velmi hrdá na toto příbuzenství a často o něm hovořila. Pokud šlo ovšem o vlastního otce, byla na tom se Sryópé stejně. Neznala ho také. Říkalo se, ţe se obě dívky narodily ve stejný den a stejnou hodinu, i kdyţ Sryópina matka to popírala. V kaţdém případě však spolu vyrůstaly a byly důvěrnými kamarádkami. Sryópé vymýšlela své příběhy a Pháthía hrála na flétnu, kterou jí daroval Pan, jediný z nesmrtelných, který byl kdy zabit. Před dávnými časy se stalo, ţe se Afrodítě, bohyni krásy, narodilo dítě. Byl to chlapec a dostal jméno Aeneas. K Afrodítině hanbě byl Aeneův otec pouhým smrtelníkem. Bohyně asi nebyla vţdy schopná odolat vlastním kouzlům, kterými vlévala lásku do srdcí ostatních. Aeneas však zdárně vyrůstal a bohové si ho cenili pro jeho nevšední 72
krásu a vybrané způsoby. Pháthía byla první ţenou, která v nadějném jinochovi probudila touhu. Věděla, ţe se Aeneas rád koupe v řece, tekoucí za olympskými chrámy, a jednoho dne si tam na něho počkala. Objevila se před ním ve své svůdné nahotě a věděla uţ předem, ţe jí Aeneas neodolá a pojme ji za ţenu. V oboru svádění muţů měla totiţ Pháthía úctyhodné zkušenosti a vzhledem k tomu, ţe ještě nikdy o ţádného muţe tolik nestála, jako o Aenea, dala si záleţet. Se svým plánem se předtím samozřejmě svěřila Sryópé a ta jí ho schválila, přesto, ţe sama po Aeneovi touţila. Tohle malé tajemství si nechala pro sebe, protoţe se obávala Pháthíiných hysterických výstupů. Plán vyšel zkušené svůdnici nad očekávání dobře. Přehlídka nahé krásy vykonala své a Aeneas byl ztracen. Netušil, jaká Pháthíu provází pověst a úplněji propadl. Pháthía na něm dokonce vymohla i slib, ţe ţádnou jinou ţenu neţ ji nebude milovat, dokud Olymp bude stát. Dosáhla toho, co chtěla, a po nějaký čas s Aeneem šťastně ţila. Pak to začalo být pro ni trochu jednotvárné a věnovala se i jiným nápadníkům. Sryópé to Aeneovi ihned donesla. Důkladně ho seznámila i s Pháthíinou špatnou pověstí a navrhla mu, ať ji opustí. Ona, Sryópé, by mu byla daleko lepší ţenou neţ celá slavná Pháthía. Nebylo to příliš čisté jednání, ale omluvme Sryópu tím, ţe v té době byla do Aenea dočista zblázněná. Tajně ho sledovala, jak se miluje s Pháthií a uţírala se láskou, touhou a závistí. Aeneas velmi těţce nesl, ţe je mu Pháthía nevěrná a navíc ho k ní vázal slib věrnosti, který jí dal. Svěřil se s tou potíţí Sryópé, která ji sice nebrala na lehkou váhu, ale věděla si rady. „Kdyţ tě Pháthía k tomu slibu zavázala, tak ho Pháthía zase zruší,“ řekla bezstarostně. „Ale to ona nikdy neudělá,“ namítal Aeneas. „Je strašně ţárlivá.“ „To já vím. Jenţe nemá na vybranou. Buď tě toho slibu zprostí sama, nebo ji k tomu donutím.“ Měla proti Pháthíi mocnou zbraň. Věděla totiţ, kdo je Pháthíiným otcem. Měla v ţivotě mnoho různých vidění, která jí dodávala informace. Mnoho času strávila v transu. Odtud také pocházely náměty skoro všech jejích obdivovaných příběhů. Časté věřila, ţe 73
samo slunce, dárce světla a ţivota, promlouvá jejími ústy, zvláště kdyţ měla mysl rozjitřenou bohosluţbami. Tuto svou schopnost před bohy přísně tajila, aby nevzbudila jejich nelibost. Bohové totiţ – aţ na několik výjimek – byla banda závistivců, ţárlících jeden na druhého. Tyto nesporné vady charakteru provázely olympské bohy po celá staletí. Informace o Phátíině otci se dostala k Sryópé také prostřednictvím vidění. Sám Apollón jí svěřil, ţe Pháthíin otec nebyl muţ, ale Aléktó, jedna ze tří příšer Erínyí, ţijících v podsvětí, kde mají na starosti poslouchat lidské stesky a trestat smrtelníky. Zjevení to byla hrozná. Podobaly se buď ohyzdným babiznám s klubky hadů místo vlasů, s podlitýma očima, nebo se objevovaly s psími hlavami a netopýřími křídly na černém těle. Protoţe však byly starší neţ Zeus, měly svou váţnost a nevědělo se, odkud jejich moc pochází. Říkalo se o nich také, ţe v případě potřeby dokáţou vystupovat jako krásná a luzná stvoření. Kdysi se stalo, ţe Aléktó, pokládaná za nejsilnější z příšer, byla rozhněvána Diem, který zmírnil její rozsudky, vynesené nad lidmi, a rozhodla se mu pomstít. Proměnila se proto v urostlého bojovníka a vplíţila se za noci do loţe Diovy dcery Tychy. Ta neodolala svodům krásného muţe a obdařila příšeru vášnivou láskou. Teprve potom jí svůdník oznámil, s kým to vlastně otěhotněla. „Od této chvíle nebudeš mít jistotu,“ řekl jí. „Budeš v sobě nosit naše dítě a vaše ţivoty budou nadlouho svázány. Stálým stykem s dítětem si pomalu přestaneš uvědomovat, co lidé potřebují a co ji má být odepřeno. Pro tebe, bohyni, přinášející smrtelníkům štěstí, to nebude právě veselé.“ Tyché, vyděšená proroctvím, běţela k otci. Zeus se sice rozhněval, ale přesto, ţe byl svrchovaným vládcem Olympu, se mu jaksi nechtělo kletbu ihned zrušit. Rozhodl se ten problém odloţit na později tím, ţe prodlouţil své dceři těhotenství z devíti měsíců na devět tisíc let. „Uvidíme,“ řekl. „Takhle se aspoň dítě narodí v úplně jiných poměrech, aţ se Olymp i svět od základů změní.“ Tychu to příliš neuklidnilo. „Ale přece jen,“ namítala, „bude to dítě Erínye a bude asi strašně ošklivé.“ 74
Zeus potřásl hlavou. „Mohu zařídit, aby se dítě narodilo krásné a nadané. Mohu ho vybavit i příjemným chováním a dobrými způsoby. Za ty se pak přirozená povaha dítěte snadněji schová. Ale nesmíme to s tou krásou přehánět. Takové dítě by třeba jako bohyně krásy nadělalo fůru těţkostí. Chceš to tak, dcero?“ Tyché souhlasila, pouze si vymohla na Diovi slib, ţe se nikdy nikdo nedoví, kdo je otcem jejího dítěte. Zeus to nakonec dosti váhavě přislíbil. Dopadlo to však jinak. Ve vidění, jemuţ ani Zeus nemůţe zabránit, poznala Sryópé celou pravdu o Pháthíině původu a nevěděla, má-li se smát nebo plakat. Na jedné straně byla Pháthía přítelkyní, kterou litovala, na druhé straně byla ráda, ţe je pokořena Pháthíina nadutost na příbuzenství s Diem a ţe má teď pořádný trumf proti své soupeřce v lásce. Samozřejmě ihned spěchala k Pháthíi, aby jí to vítězoslavně oznámila, ale ta se jí vysmála. Sryópé se nedala. „Jdi za svou matkou,“ poradila jí, „a zeptej se jí, jestli mluvím pravdu, nebo ne. Jak všichni víme, není schopna lţi.“ Pháthía tedy odešla k Tyše a vyzvala ji, aby popřela Sryópiny hanebné pomluvy. Matka však mlčela. Musela sice mluvit pravdu, ale mohla i mlčet, byla-li pravda příliš nemilosrdná. Pháthía s hrůzou poznala, ţe Sryópé skutečně nemluvila naplano a ihned se za ní vypravila. Ţádala od ní přísahu, ţe tu hroznou věc nikdy nikomu nevyzradí. Sryópé souhlasila, měla však podmínku: „Musíš mě vyzvat k souboji na Olympu. Soutěţí se o to, kdo bude vyprávět nejkrásnější báji. Jestliţe vyhraješ ty, dám ti přísahu, ţe se ode mě nikdo o tvém původu nedoví, Vyhraju-li já, musíš Aenea uvolnit ze slibu věrnosti, který ti dal.“ Pháthía byla s podmínkou srozuměná. Koneckonců, myslela si, mohla by mě donutit ke zrušení Aeneova slibu i bez soutěţe. Takhle mám aspoň šanci. Sryópé byla sice vyhlášenou přednašečkou, ale Pháthía se svou výbušnou povahou po otci se dala ráda unášet smělými myšlenkami. Vymyslím příběh, ujišťovala se v duchu, který úplně zastíní Sryópinu slávu. Bohové mě budou obdivovat a touţit po mé lásce. Aeneův slib nezruším a dám mu pořádně za vyučenou, ţe se scházel 75
se Sryópé za mými zády. Pověst o soutěţi se rychle rozkřikla a ve stanovený den se shromáţdili bohové, aby rozsoudili, kdo zvítězí. I Apollón tu byl. Seděl na trůně, který kdysi náleţel Diovi, a odtud také zahájil soutěţ. Sryópé stála o to přednášet první a Pháthíi to vyhovovalo. Doufala, ţe takto bude mít příleţitost k efektnímu zakončení. Ale Sryópé nemínila dát Pháthíi šanci. Slíbila sice, ţe kdyţ Pháthía zvítězí, nikdo se o jejím původu nedoví, neslíbila ale, ţe celou tu historii nebude veřejně vyprávět bohům se změnou detailů a jmen, tak aby mohla být pokládaná za pouhý výplod fantazie. Tak ji také bohové zpočátku brali. Ale jak Sryópé pokračovala, začala se Pháthía chvět rozčilením a nakonec se rozplakala. V porotě bohů to zašumělo. Kdyby se Pháthíi bylo podařilo zachovat klid, nic by se bylo nestalo. Byla ale mylně přesvědčena, ţe kaţdému je nad slunce jasné, o kom se v tom příběhu mluví. Sryópé se rázem stala Pháthíiným úhlavním nepřítelem a rozbouřený hněv dcery Erínye se uţ ničím nedal zastavit. Sotva Sryópé skončila, Pháthía se na ni vrhla. „Slíbilas mi přece, ţe o mém tajemství nebudeš nikde mluvit!“ křičela zuřivě. Sryópé se tvářila jako neviňátko. „Mluvím snad o tobě? Bohyně v mém vyprávění se přece jmenuje Déné. Co s tím máš společného ty? Zbytečně se rozčiluješ. Ty přece nemůţeš být dcerou nějaké stvůry.“ Nato Pháthía tiše zasyčela. „Víš sice, ţe jsem potomek démona, ale ještě netušíš, jakým démonem dovedu být já sama. Slibuju ti, ţe se o tom brzy přesvědčíš. Budeš litovat dne, kdy jsme se potkaly.“ Nato z Olympu zmizela a nikdo ji uţ nespatřil. Nikdo také nezaslechl její poslední pohrůţku Sryópé, a tak se bohové začali příst o to, zdaje ta historka pravdivá a zda je Pháthía opravdu dcerou nestvůry. Nakonec usoudili, ţe je to nepravděpodobné. Erínye vynikají ošklivostí, zatímco Pháthía byla krásná a – koneckonců – přes svou promiskuitu byla dobrou bohyní. Aeneas se stal Sryópiným muţem a ţili spolu v míru po mnoho let. Sryópé dále bavila bohy svým vyprávěním, ale čím dál tím více času začala trávit na zemi, kde dávala inspiraci pozemským spisovatelům a básníkům, Dělala to s potěšením, protoţe oceňovali její kouzlo daleko více, neţ její přátelé bohové. Měla radost, ţe můţe 76
učit statečnosti, velkorysosti, laskavosti a jemnosti. Jen s pravdivostí měla trochu potíţe. Snad proto, ţe sama podvedla Pháthíi, i kdyţ velmi chytrým způsobem. Bohům se ovšem její počínání příliš nelíbilo. Byli ţárliví na pozemšťany a chtěli Sryópiny dary pouze pro sebe. Bohyně si toho ale příliš nevšímala a neustále prodluţovala svůj pobyt v pozemském světě, který teď podle Diovy předpovědi procházel rychlými změnami. Kdyţ se jednou procházela po mořském pobřeţí, snesly se k ní náhle tři Erínye v oblacích krvavého prachu. Měly v rukách biče a řetězy. Dříve, neţ stačila uprchnout, hodily jí na krk trnovou ohlávku a strhly ji k zemi. Tísifoné, Megaira a strašlivá Aléktó tu nad ní stály v očekávání oběti – své největší radosti. Přestoţe se Sryópé vyděsila, začala jim vyhroţovat Apollónem. S tím ale neuspěla. Nestvůry se rozchechtaly. „Právě Apollón nám přikázal, abychom tě předvedly před olympský soud.“ „Soud?“ podivila se bohyně. „Vţdyť jsem nic zlého neudělala.“ Aléktó po ní plivla krvavou slinou. „Zavraţdila jsi Pháthíi. Jen se přiznej. Nenávidělas ji od dětství! Našli její mrtvé tělo, plující po vlnách Stygy!“ „Ale,“ namítala Sryópé, „Styx protéká podsvětím a to je místo jen pro zemřelé pozemšťany, ne pro bohy. Pháthía je nesmrtelná a nikdy zemřít nemůţe.“ Aléktó hrábla Sryópé do vlasů a postavila ji na nohy. „To je sice pravda,“ zasyčela, „ale přesto zemřela. Tys jí k tomu dohnala a svůj zločin si, ty nadutá múzo pozemšťanů, těţce odpykáš!“
77
IX. Probudila
jsem se za svítání ve zříceninách, opřená o kámen z přelomeného sloupu. Svět kolem mě byl přehlídkou ničivé stopy staletí. Zmizelo kvetoucí město krásného snu, zbyla jsem tu sama a byla mi zima. Sen o Sryópé jsem však stále měla před očima a zrychloval mi tep. Neměla jsem ponětí, co by mohl znamenat. Měla jsem dojem, ţe hraje v mém ţivotě nějakou důleţitou úlohu a zároveň jsem se podezřívala, ţe ztrácím rozum. Můj zmatek dostoupil vrcholu, kdyţ jsem náhle spatřila zvláštní předmět, stojící na patici sloupu těsně vedle mě. Byla to útlá, mramorová soška bohyně, asi pět palců vysoká. Klekla jsem si na kolena a dotkla se jí. V tom okamţiku mnou opět projelo to známé chvění, které jsem poprvé zaţila, kdyţ jsem se dotkla sloupu Apollónova chrámu. Proběhlo mi paţí a usadilo se v hlavě. Přestoţe ve tváři sošky nebylo mnoho detailů, okamţitě jsem poznala, koho představuje. „Sryópé!“ zašeptala jsem ohromeně. Drţela jsem v ruce sošku bohyně mých snů. Na rozdíl od okolí se zdála být nedotčená časem a nedovedla jsem si vysvětlit, odkud se tu vzala a co s ní mám společného. Bylo mi ale jasné, ţe ke mně patří a ţe je má. Nacpala jsem ji do kapsy a vstala. Z východu se od Mykonu začala rozlévat růţové záře jitra, ale slunce jsem ještě neviděla, protoţe bylo zakryto horami. Rozhlédla jsem se. Byla jsem celkem blízko muzea a baráků archeologů. V noci jsem se tam chtěla co nejdříve dostat, abych uvědomila tátu. Teď se mi tam moc nechtělo. Bylo by jim asi divné, proč jsem nepřišla hned 78
po ztroskotání. Při obavách řecké vlády, aby nebyly zdejší kulturní památky postupně rozkradeny, jsem musela počítat i s osobní prohlídkou. Já samozřejmé nepřišla krást. Dostala jsem se sem náhodou a nemám co skrývat – aţ na tu sošku. Nechtěla jsem Sryópé vydat. Zdálo se mi o ní, patřila mi. Kdybych šla k archeologům, určitě bych o ni přišla. Musím se jim tedy vyhnout. Měla jsem celkem jasný plán. Půjdu zpátky ke člunu, spustím ho na vodu, aby ho odliv odnesl do moře, a počkám někde na jihovýchodní straně. Jakmile přijedou první turisté, zamíchám se mezi ně. Se skupinou se mi pak snadno podaří odjet i s bohyní v kapse. Vyrazila jsem na cestu k místu svého ztroskotání. Ani mě nenapadlo uvaţovat, proč vlastně o tu sošku tak stojím. Samozřejmě jsem ji nechtěla ukrást na prodej. Líbila se mi a – tady jsem se ocitla na samém pokraji příčetnosti – zdálo se mi, ţe i já se jí líbím. Archeologové si se vstáváním dali načas. Dostala jsem se z areálu zřícenin úplně bez potíţí. Zdolat kopce byla hračka pro statečnou dívku, která zvítězila nad Poseidonem na jeho vlastním hřišti. Kdyţ jsem se vydávala na vrcholek pohoří, oslepilo mě ranní slunce. Kynthos po mé pravici se utápěl v oranţové záři a já se na chvíli zastavila, abych důstojně pozdravila Apollónovo rodné místo. Byla jsem si jistá, ţe se narodil právě tady, i kdyţ jsem neměla důvod věřit Heleně víc, neţ Tomovi. Tom! Bylo divné, jak málo mě vzpomínka na něho zasáhla. Stále jsem totiţ věřila, ţe se mu podařilo dostat se ke břehu. Byl přece výborný plavec. Sešla jsem na pobřeţí a zahnula doprava, k jihu. Byla tu pláţ, šla jsem vodou a sandály mi čvachtaly v písku. Kdyţ jsem došla na místo, kde jsem skončila svou dobrodruţnou noční pouť, člun jsem nenašla. Ani mě to nepřekvapilo. Za tu dobu ho uţ mohla voda odplavit. Aspoň mi to ušetří práci se zahlazováním stop. Nemínila jsem totiţ nikomu prozradit, ţe jsem strávila noc na Dělu. Nikomu, ani tátovi, bych za ţivý svět nesvěřila své záţitky. Sedla jsem si a odpočívala. Chůze mě zahřála, slunce na mě 79
svítilo a bylo mi dobře. Odhadovala jsem, ţe bude asi tak šest hodin. První turisté tu mohou být o půl deváté a já si budu moci skočit do bistra na kávu a něco k snědku. Byla to lákavá představa. Plán mi vyšel podle předpokladu, aţ na to, ţe se turisté zpozdili o půl hodiny. Nebylo těţké se mezi nimi ztratit. Vypadali napohled úplně stejně jako naše včerejší skupiny a nikdo si mě nevšímal, i kdyţ mé poničené vystrojení rozhodně stálo za pozornost. Vypadala jsem jako sirotek bez domova. Bistro uţ bylo otevřené a čekalo na mě. Byl to sice trapas, protoţe jsem samozřejmě neměla ani vindru, ale naštěstí se mladý Řek nade mnou smiloval a dal mi kávu a rohlík na dluh. Pamatoval si mě totiţ ze včerejška a tušil, ţe má špatná finanční situace je pouze přechodná. Posadila jsem se a divila se, proč si Helena myslí o Řecích jen to nejhorší. Vţdyť jsou to skvělí hostitelé! Odešla jsem z bistra a toulala se kolem muzea. Na jeho stěně byl reliéf, který měl zřejmě znázorňovat Sryópé, ale sochař ji tu pojednal jako muţatku a to se mi nelíbilo. Procházela jsem se s rukama v kapsách, aby nebylo vidět, ţe v nich něco mám. Na Kynthos jsem se nevrátila. Byla jsem unavená a netouţila jsem po dalších mystických dobrodruţstvích. To, co jsem tu uţ zaţila, by mi klidně stačilo na celé prázdniny. Ve skrytu duše jsem měla podezření, ţe by mě na Kynthu nic dobrého nepotkalo. Snaţila jsem si ten pocit logicky vysvětlit jako přeludy, vyvolané stresem, ale to určitě nebylo ono. Především to nijak neobjasňovalo objevení sošky. Odkud se vzala? Nejpravděpodobnější bylo, ţe mi ji tam někdo podstrčil, abych ji našla, aţ se vzbudím. Ale proč? Před odplutím jsem se připojila ke skupince turistů. Bylo poledne a druhá loď čekala v přístavu. U mola kontroloval nějaký muţ lodní lístky, aby si ověřil, ţe cestující skutečně patří na „dvojku“ a ne na „jedničku,“ která uţ odplula. Usmála jsem se na něho a drze prohlásila, ţe jsem lístek ztratila. Mávl nad tím rukou a nechal mě projít. Cesta na Mykonos trvala jako obvykle dvacet minut, ale zdálo se mi, ţe trvá věčně. Kdyţ jsme vepluli do přístavu v Hóře, uviděla 80
jsem tátu. Stál na nábřeţí a hovořil se dvěma muţi, kteří vypadali jako policisté. Touţila jsem se mu co nejdřív ukázat, ale bylo těţké se v tom návalu dostat z lodi. Chudák táta! Musel si uţít, kdyţ zjistil, ţe jsem zmizela! Loď se konečně vyprázdnila a přešla jsem po můstku na pevninu. Chtěla jsem se k tátovi rozběhnout, ale pak jsem si uvědomila, ţe by to byl nesmysl. Všechno přece muselo vypadat normálně. Zpomalila jsem krok, došla zvolna k tátovi a Silce a usmála se na ně. „Ahoj.“ Můj dobrý táta se náhle rozplakal a sevřel mě v náručí. Dokonce i Silka si dala práci, aby to vypadalo, ţe mě ráda vidí, a to byl od ní bezesporu nadlidský výkon. Oba policisté na mě zkoumavě civěli. Zřejmě si mě uţ odfajfkovali jako další exemplář v řadě potrhlých Američanů. Konečně mě táta pustil. Nasadila jsem úsměv, přestoţe mi bylo do breku. „Kam jsi zmizela?“ naléhal táta. „Byla jsem znova na Délu. Proč jste tak vyjevení? Děje se něco?“ Táta se tvářil, jako by vyhrál milión. „To si piš, ţe se děje! Mysleli jsme uţ, ţe ses utopila. Tom nám vyprávěl, ţe –“ „Tom!“ vykřikla jsem. „Je naţivu?“ „To víš, ţe je. Právě tě teď hledá na člunu někde v moři,“ zasmál se táta, kterému se zřejmě ulevilo, ţe jsem v pořádku. „A není sám. Nejmíň půlka ostrova tě hledá s ním. Tom vyplul společně s Helenou.“ Obrátil se k policistům. „To je má dcera, kterou jsme pohřešovali.“ Muţi přikývli na znamení, ţe mají dostatečný inteligenční kvocient, aby to uţ dávno pochopili sami. „Jak se Tom dostal na břeh?“ vyzvídala jsem. „Doplaval tam,“ řekla Silka. „Jak ses tam dostala ty?“ „Na člunu.“ ■, „A kde jsi vlastně celou noc byla?“ naléhal táta. „Na pláţi,“ vyhrkla jsem a hned jsem si uvědomila, ţe jsem udělala chybu. „Na které?“ chtěla vědět Silka. Ukázala jsem na malou pláţičku přímo pod Hórou. Objevila jsem ji, kdyţ jsme šli s kluky uvítat Pascalovu „luxusní“ dodávku a všimla 81
jsem si, ţe tam skutečně několik lidí tábořilo. „Kdyţ Tom plaval pro veslo,“ vysvětlovala jsem, „odnesl mě proud na moře. Pak se ale obrátil a přitáhl mě přímo na tu pláţ. Byla jsem utahaná a sotva jsem vylezla na břeh, usnula jsem tam. Probudila jsem se, aţ kdyţ zahoukala siréna lodi, která odplouvá na Délos v osm.“ „Ale proč jsi hned jela na Délos?“ zlobil se táta. „To tě nenapadlo, ţe tě začneme hledat?“ „Včera jsi přece říkal, ţe se tam dnes vypravíte znova. Myslela jsem, ţe se tam setkáme.“ „To jsem sice říkal, ale nijak váţně jsem to nemyslel. Kromě toho bych se tam nikdy nevypravil, kdyţ tě celou noc půl města hledá. Přidělalas nám fůru starostí a strachu.“ „Je mi to moc líto, táto,“ omlouvala jsem se. „Spoléhala jsem se, ţe se sejdeme na lodi, a kdyţ jsem vás tam nenašla, bylo uţ pozdě se vrátit.“ Objala jsem tátu a dodala zkroušeně. „Museli jste mít strašnou noc.“ „Strašnou. To si ani nedovedeš představit.“ Dovedla jsem to sice, ale mlčela jsem. Teď hlavně, ţe je naţivu Tom! Ani mi moc nevadilo, ţe je na člunu s Helenou. Vţdyť hledá mě a myslí na mě! Byla jsem v tu chvíli dokonale šťastná. Bohuţel – štěstí nikdy netrvá dlouho.
82
X. Odešla jsem do hotelu, abych si trochu odpočala, zatímco chudák táta začal odvolávat hlídky. Neobrátil se totiţ jen na policii, ale najal si i řadu místních rybářů, aby mě hledali. Spousta člunů teď kvůli mně bloudilo po moři. Naštěstí měla většina z nich radiostanice a tak se mohly celkem rychle vrátit. Člun, na kterém byli Tom s Helenou, byl uţ také zpátky. Umím si představit, jak se Tomovi – a snad i Heleně – ulevilo. Tehdy jsem ještě nevěděla, ţe s nimi byl i Pascal a ţe člun, na němţ jeli, je ten, který si Tom včera vypůjčil. Všeobecná pozornost mi sice lahodila, ale tíţilo mě svědomí, kdyţ jsem si uvědomila, co všechno to tátu stálo. Dostavili se i policajti, aby mě vyslechli a já jim zopakovala tu historku, kterou jsem uţ řekla tátovi. Jediná potíţ byla v tom, ţe na pláţi chyběl člun. Řekla jsem, ţe jsem byla příliš unavená, abych ho nějak zajišťovala a ţe ho asi proud odnesl na moře. Nevím, jestli mi věřili, ale zřejmě usoudili, ţe nemám důvody lhát. Nakonec se unavili – je velmi těţké pro lidi různých kultur dorozumět se převáţně posunčinou – a odešli. Hned nato se objevila Helena, Pascal a Tom. Bylo to dojemné shledání. Málem mě umačkali. Samozřejmě mi vynadali, ţe jsem se neohlásila hned, ale nemysleli to moc váţně. Myslím, ţe se nejvíc ulevilo Heleně. Dokonce si pěkně poplakala. Zdálo se, ţe mi ten včerejší večer uţ odpustila. Helena mohla mít ovšem i jiný důvod k radosti neţ mé zmrtvýchvstání. Všimla jsem si, ţe teď věnuje přízeň Pascalovi a ten jí to nadšeně oplácí. Sotva jsem byla s Tomem na chvíli sama, zeptala jsem se na to. 83
„Myslím, ţe si opravdu padli do oka,“ usmál se. „Bylo to jasné uţ kdyţ jsme se vraceli z té záchranné výpravy. Nevím, jak Helena, ale Pascal je do ní blázen.“ Zašklebil se. „To by se nám hodilo, ne?“ „Myslíš, ţe nic nezvoráme, kdyţ spolu roztrhneme partu?“ „Mělo by to vyjít. Helena je sice tvá kámoška, ale zřejmě si s Pascalem vystačí. Na člunu ho dokonce vyzvala, aby ji celou namazal krémem a pak se půl hodiny hihňala. Jistě se jim to mazání líbilo oběma.“ Zamyslel se a dodal. „Poslyš, odpoledne mám volno. Co takhle zajít na druhou stranu? Ukázal bych ti pláţe, o kterých jistě nevíš.“ „Vzal sis dnes volno, protoţe jsi myslel, ţe je po mně?“ Zamračil se. „Myslel jsem, ţe tě uţ nikdy neuvidím.“ „Taky jsem uţ nedoufala.“ Kdyţ jsme se znova setkali s Helenou a Pascalem, plánovali právě program na večer. Chystali se rozdělat oheň a opékat maso na oslavu mého znovuzrození. Na pláţi před hotelem bylo mnoho ohnišť se zásobou dřeva. Prohlásila jsem, ţe je to skvělý nápad. Dalo mi trochu sebezapření, abych si s Helenou promluvila mezi čtyřma očima. Měla ještě po tvářích rozmazané slzy, ale oči jí zářily radostí. Ještě nikdy jsem ji takhle neviděla. „Nenávidíš mě?“ zeptala jsem se věcně. Zasmála se. „Měla bych tě opravdu nenávidět, ale nějak se mi to nedaří. Hlavně jsem ráda, ţe jsi naţivu.“ Znova mě objala. „Co bylo, to bylo.“ „Snad jsem své hříchy v noci pořádně smyla.“ Zváţněla. „Bála ses?“ „Jo. Myslela jsem, ţe to nepřeţiju.“ „Zato já jsem věděla, ţe přeţiješ.“ „To jsem ráda.“ „Ne, Josie, myslím to docela váţně. Celou tu dobu, co jsme tě hledali, jsem tušila, ţe jsi někde nablízku a ţe ţiješ. Jen jsem nevěděla, kde.“ „Tisíceré díky za optimistickou účast. Teď bych ale ráda, aby bylo mezi námi jasno. Jsme kamarádky a chtěla bych to tak zachovat. Jestli nechceš, abych se ometala kolem Toma, jestli máš pocit, ţes ho viděla první a je tedy tvůj, slibuju ti, ţe se s ním uţ nesetkám.“ 84
Helena vypadala pobaveně. „To si opravdu myslíš?“ „Ne, ale slíbit to musím.“ „Jsi pěkná lhářka, Josie.“ „Myslím, ţe nejsem sama. Jak to vůbec vypadá s tebou a s Pascalem?“ „Co má být?“ „Rozdala sis to s ním?“ „Jo. Čtyřikrát.“ Mávla rukou. „Nemohli jsme si pomoct. Mám ho ráda.“ „Pascala?“ „Samozřejmě. Prostě jsem přeplula z Anglie do Francie. Mám ho opravdu ráda, raději neţ Toma. Váţně, Josie, ještě štěstí, ţe se stalo, co se stalo. Jsem úplně spokojená, všechno je naprosto v pořádku. Popadni Toma a běţte si někam uţít, jen se večer vraťte včas na oheň.“ „Ty budeš opékat maso?“ zeptala jsem se udiveně. „Vţdyť ho nerada.“ „Silka mi slíbila, ţe pro mě koupí kuře. Pokud nemusím jíst hovězí, jsem docela milá společnice.“ Tom mi předvedl místo, které na mapě vůbec není. Nebylo divu. Byla to malá tečka písku, obklopená vysokými skalisky. Místo, stvořené jen pro nás dva. Jen jsme rozloţili deky, podlehla jsem náhlému pokušení. Servala jsem ze sebe šaty – včetně plavek – a utíkala jsem k vodě. Na břehu jsem se ohlédla, abych zjistila, co tomu Tom říká. Podle mě to mělo vyvolat překvapení a touhu. Říká se, ţe lidé na pokraji smrti vidí bílé světlo. Já teď v takovém světle viděla, jak se všechny mé zábrany proměňují v trosky. Tom mě dostihl aţ ve vodě a já s nelibostí zjistila, ţe má ještě plavky. Zatahala jsem za ně. „Hele – to není fér.“ „To je má jediná spása. Jakmile je sundám, tak na tebe rovnou skočím.“ „A víš, ţe by mi to nevadilo? Jsou přece prázdniny a –“ „Jo, jenomţe já nemám kondom. Slyšela jsi někdy něco o bezpečném sexu, o AIDS, o společenské odpovědnosti?“ 85
„Neřekla bych, ţe tenhle druh odpovědnosti je zrovna moc společenský.“ Pokrčil rameny a díval se na má nahá prsa. „V Kalifornii rostou nádherné věci,“ řekl uznale. Usmála jsem se a poloţila mu ruku na plavky. „Ráda bych věděla, co roste v Oxfordu.“ Ponořil se pod vodu a odplaval o kus dál. Nechtěla jsem věřit svým očím. Já tu stojím úplně nahá a on mě ještě ani nepolíbil! „Uţ je mi jasné, co jsi,“ vykřikla jsem vztekle. „Jsi buzerant a miluješ se s Pascalem!“ Poskakoval na jedné noze a vytřásal si vodu z uší. „Coţe?“ „Nic,“ řekla jsem naštvaně a rázovala ke břehu. „Aspoň se mi podívej na zadek, abych věděla, ţe máš o mě vůbec nějaký zájem.“ „Jsi moc daleko. Na dálku bez kontaktních čoček špatně vidím.“ „Jeţíšmarjá!“ zašeptala jsem zhnuseně. Nakonec jsme se znova sešli na písku. Neţ Tom vylezl z moře, stačila jsem si navléknout plavky. Vypadal zklamaně. „Chtěl jsem ti natřít prsa,“ řekl vyčítavě. Sáhla jsem po kníţce a snaţila se vypadat unuděně. „Kdo nebere, neţere.“ Postavil se nade mnou a náhle mi vykopl kníţku z ruky. „Přece nebudeš číst, kdyţ je tak hezky a máš tu mě!“ Hodila jsem po něm hrst písku. „Slyšela jsem, ţe Oxford je škola pro impotentní knihomoly.“ Klekl si ke mně. „Něco na tom je, jenţe stačí takového mola políbit a rázem se promění v dţentlmena úctyhodných rozměrů.“ Sunul se ke mně. Cítila jsem na kůţi jeho dech. Byl kupodivu chladnější neţ okolní vzduch. Byl zase nádherný den. Měla jsem podezření, ţe tohle počasí vyrábějí z příkazu řecké vlády někde na pevnině a pak ho z letadel rozsypávají kolem ostrovů. Byla jsem dokonale připravená přijmout první polibek od kluka mých snů. Usmála jsem se. „Pamatuješ si, co se stalo, kdyţ ses mě poprvé pokusil políbit?“ „Jo. Ztratili jsme veslo.“ Rozhlédl se kolem. „Nevím, co by se nám tu mohlo stát, kdybych se o to pokusil znova.“ 86
„Mohla bych otěhotnět.“ „Dovedu se ovládat.“ „Nějak moc si fandíš, ukecánku,“ sykla jsem a vrhla se na něho. Zasypala jsem ho polibky, nejraději bych ho seţrala. Na okamţik vypadal, jako kdyţ na něho spadl barák, a pak se oddal vášnivé hře. Nedalo by mi práci strhnout mu plavky, ale chtěla jsem ho zatím jen namlsat. Do milování se mi neodbytně vtíralo naivní přání všech ţen: aţ se mu vzdám, musí mě poţádat o ruku. Ostatně – proč naivní? Ralphy to po prvním milování opravdu hned udělal. Ralph! – Vzpomínka na něho náhle vymazala všechny touhy a rázem jsem se od Toma odtáhla. Nepřítomně zamrkal očima. „Co se děje?“ Pokusila jsem se usmát. „Nic. Jen jsem si najednou vzpomněla na tu tvou společenskou odpovědnost. Víš – mám teď právě nejplodnější dny.“ „To jsem přece nemohl vědět.“ Chtěla jsem se znova usmát, ale lícní svaly mi vypovídaly poslušnost. „Poslyš, Tome – jsem nějak jiná, neţ ostatní?“ „Kdyby sis zase svlékla plavky, mohl bych ti to říct přesněji.“ „Ne – počkej – myslím to váţně. Je na mně něco, čím se odlišuju od jiných, normálních holek?“ „Myslíš tím, jestli jsi praštěnější?“ „Přihořívá, ale stále to ještě není ono. Víš – od té chvíle, co jsem přijela na Mykonos, mám samé neuvěřitelné záţitky.“ Pohlédla jsem na tašku, v níţ odpočívala má déloská bohyně. Nechtěla jsem ji nechat v pokoji, aby ji Helena nenašla. A nejen proto. Měla jsem pocit, ţe se bohyně stala mou neoddělitelnou součástí. „Jaké záţitky?“ zeptal se Tom se zájmem. „Bylo ti zle?“ „Ani ne, ale měla jsem neuvěřitelné sny. Byla to spíše vidění neţ sny.“ „Kde?“ „Víš, Tome, já dnes v noci nebyla na pláţi.“ Zdálo se, ţe ho to nepřekvapilo. „Bylas na Délu?“ „Jak to víš?“ „Jednak ses odtamtud vrátila, jednak tě ten mořský proud nemohl nikam jinam zanést. Proč jsi nám neřekla, ţes tam byla?“ 87
„Protoţe bych musela prozradit i to, co jsem tam viděla. Zní to naprosto fantasticky, ale kdyţ jsem přistála na Délu a přelezla kopec, neviděla jsem zříceniny, ale normální město, zabydlené lidmi. Stejné, jako před tisíci léty.“ „Nechápu –“ Vzala jsem ho za ruku a sklonila hlavu. „Byli tam lidé jako kdysi. Měli dlouhé tógy a procházeli se po nádherných promenádách. Kdyţ jsem vešla do města, poznali mě a chtěli mi slouţit.“ „To se ti jen zdálo.“ Zvedla jsem hlavu. „Tohle ne. Sen přišel aţ potom. Zdálo se mi, jak dvě bohyně, Sryópé a Pháthía, bojovaly spolu o krásného mladíka Aenea.“ Tom mě zkoumavě pozoroval. „Jsi strašně nervózní, Josie.“ Spolkla jsem knedlík v krku. „To jsem, ale rozhodně nejsem blázen. Kdyţ jsem se vzbudila, leţelo vedle mě tohle.“ Sáhla jsem do kabelky. „Jediné, co bije do očí, je, ţe ta soška vypadá jako nová. Je to Sryópé, Tome!“ Zíral na ni. „Je krásná. Našlas ji na Délu?“ „Ano – počkej, nedotýkej se jí!“ „Já jí přece neublíţím,“ ohradil se Tom. „To ne, ale ona by mohla ublíţit tobě,“ vyhrkla jsem, aniţ jsem si uvědomila, co vlastně říkám. Přitiskla jsem si sošku na prsa. „Patří ke mně, Tome. Vůbec tomu nerozumím, ale mám pocit, ţe se jí nikdo jiný nesmí dotknout, aby mu nepřinesla neštěstí.“ Trpělivě mě poslouchal a ani se nesnaţil být vtipný. „Kde jsi ji přesně našla?“ „Stála vedle mě, kdyţ jsem se probudila z toho zvláštního snu.“ „Předtím tam nebyla?“ „Ne. Neţ jsem usnula, bylo tam jen to starověké město s lidmi.“ „Josie –“ „Já vím, ţe mi nevěříš. Ale viděla jsem to na vlastní oči a určitě to bylo předtím, neţ jsem usnula.“ „Kdyţ jsi dnes odplouvala z Délu, byly tam zříceniny?“ „Byly.“ „A jak si to vysvětluješ? Proţila jsi na chvíli časový posun a 88
dostala ses do jiné doby?“ „Nevím. Je mi jen jasné, ţe jsem s tímhle místem nějak spjatá, ačkoli nevím čím, a ţe mě neodolatelně přitahuje, stejně jako loni Helenu.“ „Mluvila jsi s ní o tom?“ „Ne.“ „Tak proč to neuděláš?“ „Nikdy!“ vyrazila jsem rychle. Prudkost mé odpovědi Toma zarazila. Pustila jsem mu ruku. „To je ten poslední člověk, kterému bych to pověděla.“ „Nevěříš jí snad? Myslím, ţe uţ se na tebe vůbec nezlobí.“ „V tom to není,“ řekla jsem, i kdyţ jsem moţná zalhala. „Ale tohle je něco, s Čím se mohu svěřit jen někomu rozumnému. Helena má k rozumu pořádně daleko. Je stejný blázen jako já.“ „Řekla jsi přece jasně, ţe blázen nejsi.“ Byla jsem bezradná. „Asi ti to vykládám úplně špatně. Ty sny, které mám, nejsou totiţ normální. Nejsou zmatené, všechno je v nich úplně logické a navíc si je po probuzení naprosto přesně pamatuju. Nevím, jak se vyznáš v řecké mytologii, ale říká ti něco slovo Erínye?“ „Jen to, ţe to byly příšery, které ţily v podsvětí. Vím, ţe byly tři, ale jak se jmenovaly, to uţ si nevzpomínám.“ „Byly to Tísifoné, Megaira a Aléktó. Měly na úkol rozsuzovat pozemšťany a trestat ty, kteří si to zaslouţili. Je to tak?“ „Přesně.“ „Jak to víš?“ „Trochu jsem se řeckou mytologií zabýval.“ „Vidíš. Já jsem o ní v ţivotě neslyšela, nic jsem o ní nečetla, a přesto se mi o těch příšerách zdálo. A navíc ti můţu přesně popsat, jak všechny tři vypadají. Co tomu říkáš?“ „Někde sis o nich musela náhodou něco přečíst nebo vidět nějaký program v televizi a vypadlo ti to z hlavy.“ „Chceš říct, ţe mi vědomí vyplivlo a podvědomí zůstalo? Ţe tyhle mé sny jsou jeho výplodem?“ „Ano.“ „To je přece šílené.“ 89
„Je to pořád lepší neţ tvrdit, ţe ses v noci toulala po Olympu ve své astrální podobě.“ „A jak chceš potom vysvětlit tu sošku?“ „Asi mi nebudeš chtít dovolit, abych se jí dotýkal, ţe?“ „Ne,“ vyhrkla jsem a sevřela bohyni v náručí těsněji. „Kdo se jí dotkne, toho zabije.“ Tom si povzdechl. „Z čeho myslíš, ţe je vytesaná?“ „No přece z mramoru.“ „A co tam dělají ty krystalické rýhy?“ Měl pravdu. Jak jsem si jich mohla předtím nevšimnout? „Ty tam ale původně nebyly,“ přemítala jsem nahlas. „Josie –“ „No, dobrá, asi jsem je přehlédla. Ale uznej, ţe je to krásná soška. Takovou tu nikde nekoupíš.“ „Je nádherná,“ souhlasil Tom, „ale asi ji těţko odvezeš domů.“ „Proč?“ – „Protoţe Řekové uţ takovými nálezy ztratili fůru cenných vykopávek a dělají přísné kontroly.“ „Kdyţ si ji nacpu aţ na dno báglu –“ „Dají ti ho pod rentgen.“ „No tak dobrá, ale ať se jí hlavně nikdo nedotýká,“ řekla jsem nelogicky. Můj vlastní výrok mě náhle ohromil svou nesmyslností. Schovala jsem bohyni do kabely. „Nechám si starosti na potom. Však ono to nějak dopadne.“ „A co budeš dělat teď?“ „Co si myslíš, ţe bych měla dělat?“ „Vykašli se na Délos a zůstaň u mě.“ Byl milý, aţ to bylo úctyhodné. Nechtělo se mi náhle věřit, ţe jsem si dovolila před tímhle klukem chodit nahá a touţila jsem ho seţrat zaţiva. Vţdyť jsme se sotva poznali! Co já vím? Můţe být klidně třeba hromadný vrah! Jsem horší neţ ta promiskuitní bohyně, kdyţ takhle pokouším osud! „Zůstat u tebe? Myslíš, ţe to je to pravé?“ Přisunul se blíţ a vzal mě do náručí. „Je to to pravé,“ ujistil mě. „Jsem teď tvůj skvělý Aeneas, tvůj bůh.“ Políbil mě a já se nebránila, ale všechna touha byla uţ dávno pryč. Nezareagovala jsem tak, jak čekal. Viděla jsem uţ předem, ţe sotva 90
si večer lehnu, budu muset svědčit v Sryópině procesu. A tušila jsem i to, ţe rozsudek bude krutý. „Nechtěj být bohem,“ zašeptala jsem Tomovi do ucha. „Bohové to nemají lehké.“
91
XI. U ohně to bylo ohromné, vůbec jsem nečekala, ţe se budu tak dobře bavit. Silka zahrála na výbornou úlohu přičinlivé matičky a připravovala maso ke grilování: hamburgry, jehněčí, kuřecí prsíčka a cibuli. Pečlivě je ukládala na rošt, pod nímţ ţhnulo dřevěné uhlí. Všechno maso bylo předem naloţeno ve zvláštní marinádě, která příjemně voněla, pokud se nepřišlo příliš blízko. Helena jí pomáhala. Jakmile táta, sedící opodál, dal znamení, převrátila na roštu maso. Pouţívala k tomu šroubovák, coţ bylo jediné nářadí, které bylo k mání. Mně nedovolili nic dělat. Měla jsem po zaţitém šoku odpočívat. Kdyby tak věděli, ţe jsem polovinu svého „odpočinku“ promarnila sváděním Toma! Vlastně to ani tak marné nebylo. Slíbil mi, ţe si příště přinese kondomy. Tom s Pascalem si krátili čekání na večeři nějakou naivní hrou na písku. Netušila jsem, ţe kluci v Evropě jsou stejné děti jako ve Státech. Pak jsme se všichni pustili do jídla a povídali si. Byla to idylická scéna, jako vystřiţená z dob starých dobrých časů, které snad nikdy ani neexistovaly. Dala jsem si k hamburgru retsinu. Nebezpečně mě zachutnala a usoudila jsem, ţe dnes asi nepůjdu domů úplně rovně. Měly bychom se Silkou vstoupit do Protialkoholní ligy, abychom se trochu sblíţily. Uţ jsem se v duchu slyšela, jak nadšeně přednáším: ano, dámy a pánové, má léčba přináší znamenité výsledky. Dnes uţ objednávám pouze deset bas retsiny měsíčně, coţ vychází na pouhé čtyry flašky denně. Své nadšení pro Mykonos s úspěchem tlumím. Pozorovala jsem při jídle tátu. Hověl si poblíţ grilu a nechal si ofukovat bosé nohy teplým kouřem. Daleko za mořem se rudé slunce 92
kalilo do fialových mraků. Brzy uţ asi zapadne. Větřík, stále ještě příjemný, nabýval pozvolna na síle. Teď, kdyţ jsem věděla, co všechno meltémi dovede, rozhodla jsem se, ţe tu dlouho nezůstanu a půjdu raději dospat minulou noc. Stále ještě jsem zápolila se svým prvním hamburgerem. Objednala jsem si sice dva, ale na ten druhý si uţ asi netroufnu. Posadila jsem se do písku vedle táty. „Měla bych něco dalšího pro tvůj scénář.“ Táta se usmál. Od chvíle mého návratu zářil dobrou náladou, přesto, ţe by mi měl spíš vynadat. „Myslíš pro náš scénář,“ opravil mě. „Kde jsme to vlastně minule přestali?“ dumala jsem. „Aha! David Herrick a jeho zajatkyně Vani se připravují k přistání na domovské planetě Vetřelců. David se od Vani dozví, ţe ho jeho ţena Jessica nepodvádí a je ochoten jí věřit. Je to tak?“ „Ano. Zůstali jsme u otázky, co udělají, aţ na té planetě přistanou.“ „To bych uţ věděla. David tam umístí bombu a nastaví časový spínač. Bomba má vybuchnout dejme tomu třicet minut po tom, co odstartuje. To se mu šťastně povede a řítí se s Vani vesmírem, kdyţ je náhle obklopen nepřátelskými loďmi. Chtějí ho rozstřílet, ale on jim poví o té bombě.“ „Pokračuj,“ řekl táta se zájmem. „David jim řekne, ţe je s bombou spojen vysílačkou tajným kódem, takţe ji můţe kdykoli odpálit, právě tak, jako oddálit její výbuch. To by mohla být – koneckonců – i pravda. Klade si podmínku: buď ho nechají letět dál, nebo jejich mateřskou planetu okamţitě zničí. Zároveň jim řekne, ţe jakmile se bomby kdokoli dotkne, vybuchne. Nelze ji tedy nijak zneškodnit.“ „Pokračuj.“ „Nastává dilema. Musí ho nechat odletět a zároveň nemohou. Mohou ho podezřívat, ţe tohle všechno je jen trik, ale nesmějí riskovat. Ani David ne vítězí. Je dokonale obklíčen nepřáteli.“ „To vypadá dobře,“ řekl uznale táta. „Máš ještě něco?“ „Jen maličkost. V téhle trapné chvíli oboustranného vyčkávání se Vani marně pokouší Davidovi něco sdělit. Je to jedna z těch věcí, které si u ní Davidovi představení pojistili kódem bolesti. Říkal jsi 93
přece, ţe Vani má v mozku implantát, který jí způsobuje strašné bolesti, jakmile se chystá vyslovit něco, co není ţádoucí, a nakonec upadá do agónie.“ „A co se mu pokouší říct?“ „To, bohuţel, ještě nevím. Na to musím teprve přijít.“ Táta si zamnul ruce. „Je to výborné, Josie. Ne ţe bych ti chtěl upírat zásluhy, ale sám jsem měl pocit, ţe právě Vani bude tím klíčem ke smyslu celého příběhu. Musí nakonec prozradit něco, co otřese Davidem i diváky. Něco, co ji samotnou zabije.“ „Samozřejmě,“ souhlasila jsem. „Jakmile Vani své velké tajemství prozradí, zemře. Neunese tíhu fyzické a psychické bolesti.“ Táta byl vzrušen. „Ano, musí to být to tajemství, které ji zničí. Něco, s čím by se za jiných okolností nikomu nesvěřila. Josie, jsi úţasná!“ Zářila jsem v slunci jeho lichotek jako kaţdá dcera, jejíţ otec dosáhl úspěchu. „Mohu být úţasná, protoţe mám nejlepšího učitele na světě,“ Přerušila nás Silka, která mi přinesla další hamburger na papírovém tácku. „Ty ho nechceš?“ divila se. „Vţdyť sis objednala dva.“ „Udělala jsem ho zvlášť pro tebe,“ zavolala Helena od vedlejšího stolu, kde si mědila mezi Tomem a Pascalem. „Je výborný.“ Právě jsem stěţí dojídala poslední sousta prvního hamburgru a představa, ţe bych se měla ještě pustit do dalšího, byla odporná. Náhle mnou projela zima a najeţily se mi chloupky na rukou. Ucítila jsem tlak v ţaludku a bylo ji jasné, ţe si budu muset jít lehnout dřív, neţ se mi zvedne. „Já to nechci,“ řekla jsem chabě. „Mám to snad vyhodit?“ vypěnila Silka. Pokládala to zřejmě za osobní uráţku. „Vyhodit se to nesmí, ale nikdo to nechce,“ hihňala se Helena. „Já se toho ujmu,“ ozval se Tom. „Ale měl jsi uţ dva, bude ti zle,“ varovala ho Silka. „Kdyţ má hlad, tak mu to dej,“ řekla jsem naštvaně. „Nezapomeň, ţe Tom ještě stále roste,“ dodala Helena. Silka pokrčila rameny a předala tácek Tomovi. Seděla jsem 94
schoulená v písku a měla jsem pocit, ţe mi ţaludek narůstá. Mohla by to být po všech těch záţitcích ţaludeční nervóza, utěšovala jsem se. „Chybí nám jediný, poslední klíč,“ řekl vedle mě táta, „a máme to pod střechou.“ „Najdeme ho.“ „Najdeš ho,“ opravil mě. „Kdy asi tak myslíš? Do konce týdne? Neţ odjedeme, měla by nás tvá múza ještě naposled navštívit.“ Řekl to téměř uctivě. „Myslím, ţe si nedá moc načas,“ řekla jsem konejšivě a chtělo se mi strašně spát. Zalezla jsem do postele, objala svou Sryópé a zavrtala se do přikrývek. Věděla jsem, ţe se mi bude zdát o Sryópině soudu a ţe tuhle noční múzu uţ nic nezastaví.
95
XII. V den Sryópina soudu se všichni bohové shromáţdili na Olympu v Apollónově síni. Vládlo tu rozčilení, jaké tu nebylo od chvíle, kdy bůh Pan byl zabit jiným bohem. Většina účastníků věřila ve Sryópinu vinu, ale Apollón vydal přísný zákaz ji jakkoli přetřásat, dokud soud neskončí. Sám tribunálu předsedal, ale stanovil, ţe o osudu Sryópy budou hlasovat všichni. To se bohům líbilo, protoţe v poslední době měli málokdy příleţitost rozhodovat o něčem podstatném. Sryópé byla předvedena v řetězech doprostřed sálu. Uţ tři dny uběhly od chvíle, kdy byla zajata příšerami a celý ten čas trávila v temnotách Hádu. Byla vylekaná, ale potěšil ji pohled na Apollóna, který v dlouhé bílé tóze a diamantové koruně seděl na trůně přímo proti ní. Věděla, ţe Apollón bezpečně rozezná pravdu od lţi. Stačí tedy prohlásit, ţe je nevinná a jistě se za ni postaví. Coţpak mu uţ od dětství nevěřila, nectila ho a nevzývala ho? Nemám se čeho bát, utěšovala se a zaujala hrdý postoj. „Kdo mě obviňuje?“ promluvila nakonec. „Pravda tě obviňuje, Sryópé, dcero Thaleina,“ zazněl silný hlas ze strany sálu a vešel Mínós, jeden ze tří bohů, kteří soudili zemřelé pozemšťany v podsvětí. Druzí dva, Rhadamanthys a Aekus, ho v patách následovali. Všichni měli černé tógy. Sryópu to zmátlo. Mínós přece soudí jen pozemšťany. Co dělá tady? Ten se jistě vytasí s nějakým falešným obviněním! Kdyţ se přiblíţil, pohlédla mu do očí. „Nezabila jsem Pháthíu,“ řekla pevně. „Byla to má přítelkyně.“ Obrátila se na Apollóna. „Není to snad pravda, můj boţe?“ Apollón pokrčil rameny. „Všichni společně určí, co je pravda a co 96
není. Musíš se hájit sama, Sryópé.“ Sryópé to zarazilo, ale věděla, ţe je nevinná a doufala, ţe se jí podaří to prokázat. „Nezabila jsem Pháthíu,“ opakovala znova. „Ostatně ani nevím, jak bych to mohla udělat. Nebyla snad nesmrtelná?“ V řadách bohů to zašumělo. Sami zřejmě nechápali, jak můţe být nesmrtelný zabit. Mínós postoupil kupředu. Oči mu zářily v bílé tváři, připomínající vyleštěný mramor. „Budu ti klást otázky, Sryópé a ty mi na ně po pravdě odpovídej. Pamatuj, ţe budeš-li lhát, bude tvůj trest daleko horší.“ „Jsem nevinná a připravená vyslechnout tvé hloupé otázky.“ Mínós přijal její pohrdavost s klidem. „Právě jsi prohlásila, ţe Pháthía byla tvou přítelkyní. Vyrůstaly jste spolu?“ „Ano.“ „Strávily jste spolu mnoho let?“ „Ano. To přece kaţdý ví.“ „Pohádaly jste se někdy?“ „Všichni přátelé se někdy hádají, na zemi i na nebi.“ „Neodpověděla jsi na otázku.“ „Tak tedy ano. Někdy jsme se hádaly.“ „Měly jste rozepři kvůli Aeneovi, který – jak jsem vyrozuměl – je teď tvým manţelem?“ Sryópé zaváhala. „Nebyla to přímo rozepře.“ „Pháthía ţila s Aeneem před tebou, ţe?“ „Ano.“ „Miloval ji?“ „Myslím, ţe ze začátku ano. Ale na to by ses měl zeptat spíš jeho.“ Viděla Aenea, stojícího vzadu u vchodu s neúčastnou tváří. Během svého zajetí s ním nesměla promluvit. Erínye, které ji přepadly, tu byly také. Seděly sice vpředu, ale odděleně. Nikdo totiţ nesnášel zápach lidské krve, který kolem sebe šířily. „Můţeme se ho zeptat, bude-li to potřeba, ale teď se drţme tebe. Pháthía byla tedy tvou přítelkyní. Milovala Aenea?“ „Nevím.“ „Jako přítelkyně se ti snad svěřovala. Jak to, ţe to nevíš?“ „Pháthía touţila po mnoha muţích a nevím, jestli je přitom taky 97
milovala. To platí i o Aeneovi.“ „Ty Aenea miluješ?“ „Je to můj muţ.“ „Neodpověděla jsi na otázku.“ „Ano, miluju ho.“ „Milovali jste se uţ v době, kdy s ním Pháthía ţila?“ „Neznala jsem ho tak dobře, jako teď, ale měla jsem ho velmi ráda.“ „Měla jsi ho tak ráda, ţe sis přála, aby Pháthíu opustil?“ Sryópé věděla, ţe teď musí být opatrná. Nemohla vědět, s kým vším mohla kdy Pháthía o Aeneovi mluvit. Byla si pouze jistá, ţe ona sama nikdy o něm nic neřekla, dokud se nestal jejím manţelem. Věděla, ţe mluvit na Olympu o čemkoli důleţitém se nevyplácí. „Brala jsem Aenea jako přítele,“ řekla nakonec. „Rozhodně do té doby, neţ o něho Pháthía přestala dbát a věnovala se jiným muţům“ „Pak jste spolu začali společně ţít?“ „Ne. Protoţe kdyţ Aeneas začal ţít s Pháthíou, musel jí přísahat, ţe bude jedinou ţenou, které bude aţ do smrti oddán. Já jsem to respektovala a nesblíţila jsem se s Aeneem, dokud jsem neměla pocit, ţe ta přísaha uţ neplatí.“ „Šla jsi za Pháthíou a poţádala ji, aby Aenea té přísahy zprostila?“ „Ne.“ „Proč?“ „Protoţe jsem nevěřila, ţe to udělá.“ „Takţe sis připravila plán, jak ji k tomu donutit.“ „V té době uţ Pháthía zase střídala jednoho muţe za druhým. Aeneas chtěl být se mnou. Zamilovali jsme se.“ „Neodpověděla jsi na otázku.“ „Nebyl to plán. Prostě jsem ji vyzvala na souboj. Na to se všichni jistě dobře pamatujete. Byla to soutěţ o nejlepší vyprávění a konala se právě tady.“ Mínós přikývl. „Samozřejmě se pamatuji. Byl jsem tu. Teď mi pověz, co bylo stanoveno v případě, ţe vyhraješ?“ „Ţe Pháthía zprostí Aenea přísahy a budu si ho moci vzít.“ „A kdyby vyhrála Pháthía?“ Sryópé uvaţovala. Shromáţdění ji mohlo podezřívat, ţe věděla o 98
Pháthíi něco, co by jí na veřejnosti uškodilo. Podle toho, jak se Pháthía při soutěţi chovala, se dalo správně usoudit, ţe je to něco, co se týká jejího původu. Nakonec bylo moţno dojít k závěru, ţe Sryópé tuhle soutěţ přítelkyni doslova vnutila. Bude asi taktické vyrukovat jen s půlkou pravdy. „Kdyby vyhrála Pháthía, získala by mé mlčení.“ „Mlčení – o čem?“ „To nemohu říct. Slíbila jsem jí to.“ „Jenţe teď je mrtvá. Můţeš klidně mluvit.“ „Byla to přítelkyně a nechci ji zneuctívat. Je přece jedno, jestli ţije, nebo ne.“ Mínós se pohnul a vztyčil kostnatý prst. „Myslíš, ţe kdybys promluvila, zneuctila bys ji v našich očích?“ Mínós jde na to rázně, pomyslela si Sryópé. „Myslím, ţe ano,“ odpověděla váhavě. „O co ti vlastně jde? Tvůj slib Pháthíi je stejně neplatný. Ona tu soutěţ přece nevyhrála.“ „Uţ jsem ti řekla. Byla to přítelkyně a její tajemství si ponechám ve svém srdci.“ Mínós se rozesmál. „Mluvíš o přátelství a o srdci, jenţe kaţdému je jasné, ţe jsi toho tajemství pouţila, abys donutila Pháthíu k soutěţi, kterou nikdy nemohla vyhrát.“ „Popírám to.“ „Pak mi tedy řekni, proč jediné, co mohla Pháthía vítězstvím získat, bylo tvé mlčení?“ „Nic jiného nechtěla a měla všechny moţnosti vyhrát.“ „Teď nejsi upřímná, Sryópo. Nikdo na Olympu – včetně tvé matky Thaleie – nevypráví příběhy líp neţ ty.“ „Nikdy jsem to o sobě netvrdila.“ „Nepotřebovalas to. Stačilo, ţe to tvrdili ostatní. V takové situaci je snadné hrát si na skromnou.“ Mínós se rozhlédl po sále, aby zkontroloval pozornost. „O čem byl ten příběh, který jsi tu vyprávěla, kdyţ jsi soutěţila s Pháthíou?“ „Říkáš, ţes tu byl. Odpověď tedy znáš.“ „Raději bych, kdybys mi ji dala sama.“ „Byl to příběh o Erínyi, která svedla bohyni, a měli spolu dítě.“ 99
„Mělo to něco společného s Pháthíou?“ Sryópé zaváhala. „Pokud vím, tak ne.“ „Vymyslela sis ten příběh?“ „Dostal se ke mně.“ „Jak?“ „Jako všechny ostatní. Sám od sebe.“ „Víš, kdo byl Pháthíin otec?“ Sryópé znovu zaváhala. Tyché, Pháthíina matka, tu byla také. Jestliţe jí dcera vyzradila, od koho se o svém otci dověděla, bude to zlé. Stačí jediný výslech a pravda vyjde najevo. Tady asi zalhat nesmí. Kdyby se leţ provalila, bylo by uţ za leţ povaţováno všechno, co řekne, a nakonec by byla odsouzená i za vraţdu, kterou nespáchala. Na druhé straně uţ ale tvrdila, ţe její příběh nemá s Pháthíou nic společného. Nemá tedy na vybranou, musí lhát. Mohla se jen utěšovat, ţe Tyché bude při eventuálním výslechu mlčet. „Nevím, kdo byl Pháthíin otec.“ „Nevíš, proč se Pháthía chovala při soutěţi tak, jako bys ten příběh vyprávěla o ní?“ „Nevím, ovšem –“ „Co, ovšem?“ „Často se stane, ţe se posluchač ztotoţní s hrdinou příběhu.“ „Myslíš, ţe právě tohle se stalo Pháthíi?“ „Nevím.“ „Viděla jsi Pháthíu ještě někdy potom, co odtud zmizela?“ „Ne.“ „Zprostila vůbec někdy Aenea té přísahy?“ „Aeneas byl přece volný tím okamţikem, kdy Pháthía prohrála soutěţ. S tím souhlasila předem. Jakmile od soutěţe odstoupila, bylo nám s Aeneem jasné, ţe jsme volní.“ Mínós se neklidně zavrtěl. „Ty máš ráda pozemšťany, ţe, Sryópo?“ „Mám je ráda.“ „Tvůj muţ Aeneas je poloviční smrtelník, ţe?“ „Ano.“ „Na rozdíl od jiných bohů ţiješ prý na zemi dost často. Je to 100
pravda?“ „Ano.“ „Proč to děláš? Je tam něco, co tě přitahuje?“ „Šeptám své zkazky do uší pozemských autorů a inspiruji je k tomu, aby psali díla, která zlepší a zdokonalí lidský ţivot. To přece kdysi dovolil uţ Zeus.“ „Zeus to skutečně kdysi dovolil. Ale je uţ dávno pryč a lidé se od té doby velmi změnili. Na zemi je teď období vědy a lidé přestali vzývat duchovní zjevy. Není snad nikdo, kdo by o nás ještě věděl. Nebo snad je?“ „Je pravda, ţe se ţivot na zemi změnil, ale lidé duchovní hodnoty stále ještě uctívají. Jen forma je jiná, stejně jako jsou jiné všechny ţivotní podmínky.“ „Je snad na zemi někdo, kdo by tě uctíval?“ „Nikoho takového neznám.“ „Tak proč jim tedy rozdáváš své dary?“ „Na to jsem uţ odpověděla. Chci jim pomáhat líp ţít.“ „Takţe tvé motivy jsou nesobecké?“ „Doufám, ţe ano.“ „Co děláš na zemi, kdyţ právě neinspiruješ básníky a prozaiky?“ „Procházím se. Procházky v lesích a po pobřeţích se mi velmi líbí.“ „Ovlivňuješ někdy jednání lidí?“ „Přímo ne, ale mé příběhy mohou mít na ně vliv.“ „Mohou je vést i ke špatnostem?“ „To nemohu posoudit, ale myslím, ţe ne. Snaţím se, aby je povznášely. Sami jste dost mých příběhů vyslechli. Měly snad na vás špatný vliv?“ „Otázky tu kladu já, Sryópé,“ napomenul ji Mínós. „Snaţila ses někdy lidi rozeštvat?“ „Ne.“ „Snaţila ses někdy o to, aby jeden člověk ublíţil druhému?“ „Nikdy. Takové věci přece Apollón výslovně zakázal.“ „Kolika lidem se na zemi věnuješ?“ „Asi dvěma tisícům.“ „Všechny je dobře znáš?“ 101
„Ano.“ „Mají tvou zásluhou úspěch v práci?“ „To je různé. Někteří jsou známí a uznávaní profesionálové. Jiným stačí, kdyţ se podělí o své příběhy s přáteli a rodinou. Myslím, ţe v obou případech jim prospívám.“ „Podle čeho si vybíráš ty, kterým pomáháš?“ „Přitahují mě ti, kteří pracují s nadšením.“ Mínós potřásl hlavou. „Já vím o lidech své. Kdyţ zemřou, tak je spolu s Rhadamantem a Aekem soudím. Znám je líp, neţ ty.“ „Vím, ţe to tak je. Ale nedomnívám se, ţe všichni zemřelí stanou před tvým soudem.“ Mínós se urazil. „Kde jsi slyšela tu ohavnou nestoudnost?“ vyjel vztekle. „Na Olympu. Mnoho bohů to říká. Není to snad pravda?“ „Je ti jasné, ţe tu nejsi proto, abys podrývala mou autoritu?“ „Odpověděla jsem jen na otázku.“ Zdálo se, ţe se Mínós uklidnil. Ustoupil o krok a rozhlédl se po síni. „Dříve, neţ soudíme lidskou duši, promítneme si celý její ţivot. To je pro nás snadné. Jako důkaz tu teď zhmotním tři lidské bytosti a Sryópé řekne, zdaje zná. Je to jasné, Sryópé?“ „Ano.“ Mínós zvedl ruku a uprostřed sálu se začal rýsovat obraz muţe se všemi tvarovými i barevnými detaily. Bohové se předklonili, aby lépe viděli. Zdálo se, ţe i na Apollóna to udělalo dojem. Sryópé nechápala, jakou souvislost můţe mít Pháthíina smrt s pozemšťany. Ti ji přece nemohli nic udělat! Zadívala se na obraz. „Znám ho. Je to spisovatel a ţije v Americe.“ Mínós zvedl ruku podruhé. Muţ zmizel a nahradil jej obraz mladé blondýnky. „To je dcera toho spisovatele,“ řekla Sryópé bez váhání. Mínós pohnul prsty a místo blondýnky se objevila brunetka. „To je přítelkyně té dcery. Znám je všechny tři.“ Mínós přikývl a obraz se rozplynul. „Znáš toho muţe proto, ţes mu našeptávala své příběhy?“ „Ano. Pomáhala jsem mu uţ od doby, kdy jako mladý autor začal psát.“ 102
„Pomáhala jsi někdy také dceři?“ Sryópé se zamyslela. „Někdy jsem jí pomohla se slohovými úkoly pro školu.“ „Bylo to děvče těmi úkoly nadšeno?“ Sryópé se málem rozesmála. „Rozhodně ne. Ještě jsem neviděla děvče, které by bylo.“ „Ale říkala jsi, ţe pomáháš lidem, kteří svou práci dělají s nadšením. Jak se ti do toho připletla ona?“ „Ţila ve stejném domě s otcem a byla mu dost podobná. Byla nadaná, o mnoho věcí se zajímala. Nijak jsem ji neovlivňovala, jen jsem jí pomáhala rozvíjet vlastní myšlenky. Pouze výjimečně jsem jí dávala i nápady.“ „Například?“ „Poradila jsem jí napsat školní práci o tom, jak uchránit pozemské lesy a moře před zničením. V tomhle případě jsem jí několik nápadů skutečně předala.“ „Navádělas ji někdy, aby někomu ublíţila?“ Sryópé se zachvěla zlostí. „To je absurdní otázka,“ vykřikla nahněvaně. „A kromě toho jsi ji uţ jednou poloţil a já ti odpověděla, ţe ne. Pomáhám lidem, neškodím jim!“ „To bude třeba teprve posoudit, Sryópé. Ovlivňovala jsi nějak tu druhou dívku – tu přítelkyni?“ „Ne.“ „Jak ji tedy znáš?“ „Kdyţ byla ta dvě děvčata malá, zůstávala často jedna u druhé na noc. Viděla jsem ji mnohokrát v domě toho spisovatele. Proto ji znám.“ „Dalo se posoudit, zda ty dívky byly dobré přítelkyně?“ „Určitě byly.“ „Jseš si tím jistá?“ „Ano.“ „Co tomu řekneš, kdyţ ti prozradím, ţe spisovatelova dcera chtěla svou kamarádku zabít?“ Sryópé se zhrozila. „Těţko se tomu dá věřit.“ „Proč?“ „Uţ jsem to přece řekla. Byly přítelkyně. Proč by se navzájem 103
chtěly zabíjet?“ Mínós vztyčil prst a upřeně pohlédl Sryópé do očí. „To je právě to, co se tu snaţíme osvětlit. Jakmile na tuhle otázku najdeme odpověď, budeme i vědět, jak byla zabita Pháthía, proč byla zabita a kdo ji zabil.“ „Já to rozhodně nebyla,“ ohradila se Sryópé uţ potřetí. Mínós se zašklebil bezzubým úsměvem. „Udělalas něco mnohem horšího, neţ je vraţda.“
104
XIII. Probudila jsem se se zvláštní bolestí okolo ţaludku. Časné ráno se dralo okny do pokoje. Helena tiše spala na své posteli. Odskočila jsem si do koupelny a znova jsem si lehla, ale nemohla jsem usnout. Ţaludek řádil jako čert. První, co mé napadlo, bylo, ţe je to z té Silčiny zatracené omáčky na hamburgru. Rozhodla jsem se proto zajít na malou procházku kolem vody. Rychle jsem se ustrojila a tiše vyklouzla z pokoje, abych nevyrušila Helenu. Jitro bylo chladnější neţ minulý den. Na nebi stály vysoké mraky a přesto, ţe slunce uţ dávno vyšlo, nebylo je nikde vidět. Zamířila jsem z města k moři. Za chvíli mi uţ pěna z roztříštěných vln omývala sandály. Ţádnou radost jsem z té procházky neměla. Bolesti v ţaludku byly čím dále tím úpornější. Začala jsem pochybovat, ţe je to z jídla. Uţ za půl hodiny jsem byla zpátky v hotelu a lila do sebe kávu, která mi vůbec nechutnala. Bylo mi zle a cítila jsem strašnou únavu. Myšlenky se mi rozsypávaly. Vědomí bolesti se střídalo s výjevy ze Sryópina soudu. Nevěděla jsem, mám-li být zklamaná nebo šťastná, ţe jsem se ve snu nedočkala jeho konce. Vzpomínka na Mínóovy otázky mě roztřásla. A co teprve ty páchnoucí potvory, které se tak škodolibě těšily na kaţdé Sryópino zakolísání! Pěkná banda! Tušila jsem, ţe se s nimi ještě setkám, ţe jsem odsouzená dosnít tenhle sen aţ do konce. Snad jsem si to i přála, ale zároveň jsem touţila, abych tuhle noční můru měla uţ co nejrychleji za sebou. Rozhodla jsem se zavolat Tomovi. Říkal přece, ţe vstává časně. Číslo jsem uţ znala zpaměti – na čísla mám výbornou paměť. Nepřekvapilo mě, ţe telefon zvedl Pascal. Věděla jsem, ţe oba 105
bydlí společně. „Pascale,“ ohlásila jsem se, „tady je Josie. Uţ je Tom vzhůru?“ „Jo, Tom uţ vzhůru, ale on – nemocná.“ „Coţe?“ „On je špatně,“ soukal ze sebe rozčileně Pascal. „Já chtěla ho by vzít do poliklinik ve město, ale já nevím, protoţe on říká, ţe on bude brzy zase dobře.“ „Můţu s ním mluvit?“ „On teďka je v záchodě.“ „Jaké má příznaky?“ „Co ty říká, prosím?“ „Jih – na tom nesejde. Můţeš mi, prosím tě, říct, jak se k vám dostanu? Za chvíli budu u vás.“ „Přijeď, prosím.“ Chvíli mi trvalo, neţ jsem pochopila, kudy mám jet, ale nakonec jsem přece jen doufala, ţe kluky najdu. Zašla jsem do pokoje pro klíčky od motorky. Helena spala jak v Panově náručí. Odkud jsem vzala, ţe Pan byl spáč, to mě v tu chvíli nenapadlo. Kdyţ jsem drţela klíčky v ruce, vzpomněla jsem si náhle na sošku. Jak bych mohla odejít bez ní? Pak mi došlo, ţe uţ jsem dnes jednou bez ní odešla. Dokonce mě ráno ani nenapadlo se na ni podívat. Vybalila jsem ji z deky na posteli a málem jsem vykřikla. Skoro všechen mramor zmizel a jeho místo zaujala ta zvláštní krystalická hmota. Vyvalila jsem oči. Všechny ty krystaly byly jakoby naplněné průzračnou tekutinou a ulpívaly pouze na povrchu. Jinak byla soška dutá. Nacpala jsem Sryópé do kapsy u dţín. Napadlo mě, ţe ji musím ukázat Tomovi. Ale stejně mu nedovolím, aby se jí dotkl! Nechala jsem Heleně na prádelníku vzkaz, ţe Tomovi není dobře a ţe k němu jedu. Napsala jsem jí i telefonní číslo. Asi v osm jsem uţ seděla na motorce. V postranní kapse větrovky leţel fotoaparát tak, jak jsem ho vzala na svou první cestu na Délos. Proč to s sebou tahám? dumala jsem. Jako by se Tom chtěl zrovna dnes dát vyfotit! Druhá kapsa větrovky byla prázdná a já do ní přestěhovala sošku z kapsy kalhot, kde mi překáţela. Taky bude 106
bezpečnější. Cestou ke klukům bolesti vzrostly. Byly teď daleko silnější v zádech neţ v ţaludku. Snaţila jsem se pomalu a zhluboka dýchat, ale nepomohlo to. Asi jsme s Tomem chytili nějakou infekci – při všem tom našem líbání mohl lehce nakazit jeden druhého. Kluci bydleli na druhém konci města v malém bytě nad krámkem s oděvy. Zaparkovala jsem motorku na dvoře, jak mi Pascal poradil, a vyšlapala po vrzajících dřevěných schodech do patra. Ještě jsem ani nestačila zaklepat a Pascal uţ otvíral dveře. Vypadal ještě vyjeveněji neţ já. „Tomovi moc zle,“ vychrlil na mě a zval mě dál. Byteček byl pěkně uklizený a všude bylo plno knih. Skládal se z mrňavého obýváku, ještě menší kuchyňky a dvou loţniček, kam se vešla sotva postel. Dveře Tomovy ubikace byly otevřené. Kdyţ jsem vešla, Tom se ztěţka převalil na lůţku směrem ke mně. Měl na sobě jen slipy a kůţe po celém těle mu svítila nezdravou šedí. Chtěl se na mě usmát, ale moc mu to nešlo. „Ahoj, Josie,“ zamumlal. „Jak se ti u nás líbí?“ Posadila jsem se k němu a vzala ho za ruku. Strašně se potil, ale horečku zřejmě neměl. „Máte to tu moc hezké. Co ti vlastně je?“ Zašklebil se. „Bolí mě celej člověk.“ „V krku tě taky bolí?“ „Všude. V krku, v hlavě, v zádech, v nohách i v rukách. Ještě nikdy mi nebylo takhle blbě.“ S námahou se nadechl. „Začalo to v noci.“ „Musíš jít k doktorovi.“ „Kašlu na doktory.“ „Nezáleţí na tom, na co kašleš. Rozhodně tam musíš jít. Vţdyť můţeš mít meningitidu nebo ještě něco horšího, co my víme? Prostě půjdeš a hotovo,“ rozhodla jsem rázně. „A nepokoušej se se mnou o to hádat.“ Podívala jsem se na Pascala trčícího bezradně ve dveřích. „Máš tady svou dodávku?“ Horlivě přikývl. „Moje camion je uparkovaná v ulici.“ „Tak pro ni skoč a zaparkuju schodů. Motor nech klidně běţet, za dvě minuty jsme tam.“ „Jo, za dvě minuty,“ opakoval si Pascal na odchodu. 107
„Kde tu mají nemocnici?“ zeptala jsem se Toma a snaţila jsem se mu najít nějaké oblečení. „Říkají tomu zdravotní středisko, je to vlastně taková poliklinika. Je to mrňavé a pochybuju, ţe by někdo z doktorů uměl anglicky.“ „Tohle je přece turistická oblast,“ rozčilila jsem se. „Tady by doktoři měli anglicky umět.“ Krátce se usmál. „Aţ jednou vyrosteš, Josie, měla bys být zdravotní sestra. Máš k tomu přirozené sklony. Ty totiţ –“ Náhle se mu tvář stáhla bolestí. „Jeţišmarjá –“ zašeptal. Přiskočila jsem k němu a stírala mu pot, který se mu řinul z čela. „Co je ti?“ vyhrkla jsem hloupě. „Strašně to bolí,“ sípal. „Jako kdyţ tě něco chce zevnitř roztrhnout.“ Něţně jsem ho hladila a snaţila jsem se ho utěšit. „Já tě nedám, Tome. Zachráním tě, jako ty jsi zachránil mě. Všechno bude v pořádku.“ Jak to udělám, to jsem samozřejmě nevěděla. Nebyla jsem na tom sice tak zle jako Tom, ale bylo mi nanic a uţ mi bylo jasné, ţe nás oba postihla stejná choroba. Přemýšlela jsem, co to můţe být, ţe to přišlo tak najednou. Poliklinika na Mykonu byla skutečně velmi malá, ale oba lékaři, které měli sluţbu, vzbudili okamţitě mou důvěru. Jeden byl starý, druhý ve středních letech. Toma přijali okamţitě. Měl sice velké bolesti, ale naštěstí byl schopen svůj stav popsat. Čekali jsme s Pascalem dole v přijímačce. Za chvíli nám přišel starý doktor oznámit, ţe bude potřeba provést několik zkoušek. Vypadalo to na dlouhé čekání. Zeptala jsem se doktora, co Tomovi vlastně je, ale on jen pokrčil rameny a zavrtěl hlavou. „Takhle jsem si dnešní den opravdu nepředstavovala,“ řekla jsem Pascalovi, který sebou neklidně vrtěl na ţidli a zřejmě byl velmi rozčilen. „Nedobrá den,“ souhlasil se mnou. Začala jsem se náhle strašně potit. Bolesti v zádech se rozrostly do krku a do ramen. Nebylo to dobré znamení, ale nepřihlásila jsem se o pomoc. Chtěla jsem, aby se teď doktoři soustředili na Toma. Přiznám se, ţe to nebyla jen ryzí šlechetnost. Nemám totiţ ráda, kdyţ na mě 108
doktoři sahají. Obrátila jsem se k Pascalovi. „Tom říkal, ţe vy dva jste se seznámili tady. Bylo to opravdu u vína?“ Pascal zavrtěl hlavou. „My potkali ve městu. Tam byl takovej špatná člověk – on vzal ode mě legumes a potom on mi povídal, ţe já podvoďák – zloděj. Ale já nikoho nepodvodám, tak já mu to řek a on sráţel mě na zem. Já byl z toho blázen, já nemá rád, kdyţ on sráţí mě na zem. Já mu ukázal, ţe já ho nebojím a dal mu prdu – jako ránu – a on pak vytáhal kudlu – velikou.“ Pascal naznačil rukama délku noţe. „Dlouhý kudla, asi půldruhá stopu, a on šel mě napíchnout. Ale najednou tu byla Tom. On mu kopnul kudla z rukou a úplně od něho pryč, já ten špatný muţovi dal ránu a on spadal na zem.“ Při této vzpomínce se Pascal blaţeně usmál. „Celou hubu měl krev,“ řekl potěšené. Vzpomněla jsem si, jak mi Tom na pláţi přesně vykopl z ruky knihu. Bylo docela moţné, ţe chodil do kurzu sebeobrany. Musím se ho na to zeptat. „Jak je to dlouho?“ zeptala jsem se a sloţila hlavu do dlaní. Bolest se stupňovala k nesnesení. Bylo to, jakoby mi nahryzával mozek neviditelný parazit. „To je dlouho dva roka.“ „A od té doby spolu kamarádíte?“ „Jo. Tom dobrý kamarád.“ Usmála jsem se. „Já vím, je skvělý.“ Uvědomila jsem si, ţe na mě Pascal vyděšeně zírá. „Není tebe nic?“ „Ne,“ snaţila jsem se ho uklidnit. „Jsem jen – unavená.“ „Ty moc hrozně potíš.“ Zasáhla mě vlna jakési dřímoty a závrati. Musela jsem si opřít ruce o kolena, abych udrţela rovnováhu. „Všechny Američanky se potí, kdyţ je horko,“ mumlala jsem nesrozumitelně. „Josie?“ Pokoušela jsem se o úsměv. „Co je, Pascale?“ „Ty není dobrá!“ Těţce jsem přikývla. „Jsem nějaká rozhašená. Zajdu si do koupelny a dám si sprchu. Pak to bude zase dobré. Nedělej si se 109
mnou starosti, Pascale.“ „Já tam tebe pomůţu, chceš?“ „V Americe chodí holky do koupelny samy.“ S velkým úsilím jsem se postavila. „Klidně tu na mě počkej, za chvíli budu zpátky. Dobrá?“ „Dobrá,“ řekl, ale hlas měl přiškrcený strachem. Zamířila jsem ke koupelně. Náhle mnou projela bolest, silná jako kmen staletého stromu a oslňující jako blesk. Prostřelila mi tělo od hlavy aţ k patě a před očima mi vybuchla rudá exploze. Pak všechno ztemnělo a cítila jsem, jak nezadrţitelně padám. Čekala jsem, ţe udeřím hlavou o zem, ale nestalo se to. Minula jsem podlahu a propadala se stále hlouběji a hlouběji, letěla jsem do podsvětí, kde Mínós se svými kolegy soudil duše smrtelníků.
110
XIV. „Chtěla jsi někdy být pozemšťankou?“ zeptal se Mínós. „Ne,“ odpověděla Sryópé. „Proč bych si něco takového přála? Není moţné, aby se nesmrtelný stal smrtelníkem.“ „A kdyby to bylo moţné, stála bys o to?“ „Je to snad zase jedna z tvých hloupých otázek?“ „Jen na ni odpověz, Sryópé, nebo si budeme myslet, ţe máš strach.“ „Ničeho se nebojím,“ odpověděla hrdě Sryópé. „V ţádném případě bych se nerozhodla být pozemšťankou.“ „Proč ne?“ „Protoţe pozemšťané jsou smrtelní. Stárnou a umírají. Jejich ţivot je plný těţkostí. Trpí nemocemi, bolestmi a jsou navţdy připoutáni k zemi. Není to nic, po čem by bohové nebo bohyně touţili.“ Mínós přikývl. „To je rozumná odpověď. A teď můţeme přikročit k otázce tvé viny.“ „No konečně! Chvála Diovi!“ „Jsi příliš pyšná, Sryópé,“ promluvil Mínós unaveně. „Rozdáváš na zemi plnými hrstmi své dary, přestoţe ti bohové radili, abys to omezila, a pak si chodíš pro inspiraci na Olymp.“ „Nejsi z Olympu, takţe nevíš, co tu dělám. Máš jen své mrtvé.“ „Znám své mrtvé a na rozdíl od bohů mohu přivolat zpět kaţdou vteřinu jejich ţivota. Mám i záznamy o spisovateli, kterému ses věnovala, o jeho dceři i její přítelkyni.“ Sryópé se nezalekla. Věděla předem, ţe Mínós zvolí tuhle taktiku. Ţivoty bohů, kteří vzhledem k své nesmrtelnosti nikdy nemohou stát před jeho soudnou stolicí, nemohl zachytit, aţ na chvíle, kdy 111
přicházeli do styku s pozemšťany. Pak se i oni stali součástí pozemských obrazů. „Pokračuj,“ vybídla Mínóa. „Mé dobré vztahy k nim jsou nade vší pochybnost.“ Mínós se obrátil k bohům. „Uvidíme teď několik výjevů z dob, kdy Sryópé těmto třem lidem přinášela zlo.“ Obrazy se postupně začaly zjevovat přímo uprostřed sálu jako dokonalé hologramy. Sryópé souhlasně přikyvovala. Většina z nich ji ukazovala, jak sedí vedle píšícího spisovatele a našeptává mu myšlenky a slova. Jen příleţitostně se tu objevila, jak se dotýká čela blonďaté dcery. Dívka se při těch dotecích šťastně usmívala. Zatím tu nebylo nic, co by zaznamenalo Sryópé s dceřinou tmavovlasou kamarádkou. Mínós na chvíli zastavil běh obrazů. „Jsou ty výjevy správné, Sryópé?“ zeptal se. „Ano.“ „Poznala jsi sama sebe?“ „Ano.“ „Kdyţ jsi pobývala v domě těch smrtelníků, byl tam kromě tebe ještě nějaký jiný bůh?“ „Ne.“ „Jseš si tím jistá?“ „Máš zřejmě ve zvyku ptát se stále na totéţ.“ Mínós na ni nepřátelsky pohlédl. „To proto, ţe na ty otázky odpovídáš pokaţdé jinak. Těţko se pak hledá pravda.“ „Jsem si zcela jistá, ţe po dobu mé přítomnosti ve spisovatelově domě tam nikdy ţádný jiný bůh nebyl. Kdyby nějaký přišel, okamţitě bych to poznala.“ „Dobrá, pokračujme,“ řekl Mínós. Pokynul rukou a obrazy se znova rozběhly. Nic zvláštního. Sryópé pomáhá otci, radí dceři – a pak přišla scéna, která bohyni vyvedla z míry. Černovláska přichází k blondýnce na noc, obě děvčata se ukládají k spánku a sotva zhasnou světlo, vstupuje stropem do místnosti bohyně. Sryópé ohromeně zírala. Byla to ona sama, o tom nebylo pochyb, jenţe se nemohla upamatovat, ţe by kdy do loţnice děvčat vstoupila. 112
Nepobyla na obraze dlouho. Dotkla se pouze čel spících dívek, které se přitom zavrtěly jako při zlém snu, a zase zmizela. Mínós zastavil obraz. „Bylas to ty v té loţnici?“ Sryópé byla zmatená. Přes svou skvělou paměť musela připustit, ţe na to třeba zapomněla, i kdyţ byla přesvědčená, ţe se černovlásky nikdy nedotkla. „Nevím,“ řekla nejisté. „Nevíš? Na tom obraze jsme se v podobě nemohli zmýlit, takţe to musíš být ty.“ „Vypadá to tak – ale –“ „Co?“ „Vůbec si nevzpomínám, ţe bych se někdy dotkla té černovlásky.“ „Jenţe tady jsme to všichni jasně viděli. Jaké myšlenky jsi jí ve spánku vloţila do hlavy?“ „Uţ jsem ti řekla, ţe jsem jí nikdy nijak neublíţila.“ „Ne. Řekla jsi, ţe ses jí ani nedotkla, a to je rozdíl, chápeš?“ Sryópé pokrčila rameny. „Asi jsem se zmýlila.“ „To bych řekl, ţe ses zmýlila, a pořádně!“ Mínós vztáhl ruku a obrazy se opět rozběhly. Scéna byla podobná předchozí. Obě dívky spaly v blondýnčině loţnici a opět k nim vstoupila bohyně stropem. To byl detail, který vyváděl Sryópu z míry. Nikdy nikam nevcházela stropem. Kromě toho se zase na nic nepamatovala. Sryópé na hologramu poloţila ruku na čelo blondýnky. Ta sebou na lůţku zazmítala a tiše zasténala. Pak provedla bohyně totéţ s brunetou a ta se pod jejím dotekem zachvěla. Nato se postavila a obě dívky zpovzdálí pozorovala. Uběhlo několik minut. Pak tmavovláska vstala z postele, kráčela k oknu a otevřela je. Loţnice byla ve druhém patře. Děvče začalo lézt na okno. Bohyně se usmála. Vtom se světlovláska prudce posadila na posteli a vykřikla. Vrhla se k oknu a v poslední chvíli zachránila kamarádku, která se chystala ke skoku do prázdna. Zdálo se, ţe si obě neuvědomují skutečnost a těţce se probouzejí z jakéhosi transu. Bohyně zmizela a obě děvčata znova ulehla. 113
Mínós zastavil obraz. „Bylas to ty, Sryópé?“ zeptal se. „Ne!“ Tentokrát si byla jistá. Takovou noc by si přece pamatovala! „Všichni jsme přece jasně viděli, ţe jsi to byla ty.“ „Nebyla jsem to já. Nikdy bych to děvče nenaváděla, aby skočilo z okna.“ „Tak kdo tedy podle tebe v tom pokoji byl?“ „To nevím. Snad někdo, kdo se mi podobá.“ Mínós se bavil. „Je snad v tomhle shromáţdění někdo, kdo se ti podobá?“ „Ne. Ale –“ „Jen řekni svůj názor, Sryópé. Zatím jsi ho nikdy neváhala uplatnit.“ „Vůbec nevím, odkud se ty obrazy vzaly.“ Mínós se rozzlobil. „Pochybuješ snad o jejich věrohodnosti? Jsou to přesné záznamy ţivotních osudů smrtelníků, podle kterých je soudím. Ani sám Apollón proti nim nemá výhrady.“ Uklonil se Apollónovi. „Mám pravdu, můj boţe?“ Apollón přikývl. „Není třeba o nich diskutovat.“ Sryópé se nadechla a roztřásla se v naprostém zmatku. Apollón jistě nelţe – a přece – ona tam u těch děvčat nikdy nebyla! „Chceš k tomu něco říct?“ vyzval ji Mínós. Sryópé se znova vzchopila. Nesmí teď přece vypadat vyplašeně. „Ano,“ řekla pevně. „Musí to být nějaký dvojník. Někdo, kdo se za mě vydává.“ Mínós se rozesmál, aţ mu tekly slzy. „Kdo by ten tvůj dvojník měl být?“ kuckal se. „To nevím.“ „Znáš někoho, kdo by měl schopnost vzít na sebe tvou podobu?“ „Neznám.“ „Kdyţ to nevíš, jak tedy můţeš mluvit o dvojníkovi?“ „Protoţe vím, ţe bych nikdy nedovedla těm děvčatům ublíţit.“ „Protoţe jsi dobrosrdečná a laskavá bohyně? To jsi chtěla říct?“ „Ano.“ „Kdyby tu byla Pháthía, asi by s tebou těţko souhlasila.“ Mínós se 114
obrátil k obecenstvu. „Ty výjevy jsou nade vší pochybnost správné. Dvojník existovat nemůţe. To, co vám předvádím, je tedy pravda.“ Odmlčel se a zvedl ruku. „Teď se podívejte na dva poslední záznamy. Ukáţou vám, co se stalo před čtyřmi nebo pěti dny, předtím, neţ našli Páthíino mrtvé tělo, plovoucí po vodách Stygy.“ Obrazy oţily. Scéna teď byla jiná. Sryópé pochopila, ţe tentokrát jsou v loţnici černovlásky. Malá loţnička v malém domě. Mnoho přepychu tu nebylo a o místo byla nouze. Černovláska nabídla kamarádce svou vlastní postel a sama si ustlala na zemi. Blondýnka nabídku zřejmě přijala a rozkošnicky se rozvalovala v posteli. Po krátkém rozhovoru dívky zhasly a usnuly. Za chvíli prolétla stropem bohyně. Ne – zděsila se Sryópé. V domě té černovlásky přece nikdy nebyla! Bohyně přistoupila nejdřív ke spisovatelově dceři a poloţila jí jednu ruku na čelo a druhou na prsa. Bohyně zavřela oči a děvče sebou začlo na posteli zmítat. Nato bohyně poodstoupila a několik minut blondýnku upřeně pozorovala. Zdálo se, ţe dívka uţ zase spí, ale pak se náhle v posteli posadila. Oči měla otevřené, ale prázdné jako noční nebe, zakryté clonou kouře. V zápětí vstala a odešla do kamarádčiny koupelny, která sousedila s loţnicí. Aniţ by rozsvítila, nahmátla neomylně lahvičku prášků v kapslích. Ty pak jednu po druhé roztrhávala a sypala jejich obsah do sklenice s vodou. Neustala, dokud nevysypala poslední. Pak vzala sklenici a nesla ji své kamarádce, spící na zemi. Bohyně s úsměvem přihlíţela. Náhle se blondýnce zachvěla sklenice v ruce a do prázdných očí pronikl výraz znechuceného odporu. Obrátila se a vracela se zpátky do koupelny. Bohyně okamţitě přiskočila, aby jí v tom zabránila. Bylo ale velmi těţké napůl probuzenou dívku ovládnout. Desetkrát zkoušela bohyně donutit svou vůlí děvče, aby dokončilo, co začalo. Kdyţ to nepomohlo, zaryla mu obě ruce hluboko do prsou. Blondýnka se svezla na stěnu, ale v ruce stále pevně svírala sklenici s jedem. Vykřikla a začala se dusit. Bylo to podobné srdečnímu záchvatu. Sklenici ale z ruky neupustila. Pomalu se vzchopila a 115
znova se blíţila ke kamarádce, která se na zemi neklidně převalovala. Bohyně jí přitom stále zatínala prsty do srdce. Sryópé bylo jasné, ţe bohyně děvče nepustí, dokud své přítelkyni nedá napít, dokud nezavrší svůj zločin. Pozorovala, ţe oběť se brání a nechce uposlechnout krutý rozkaz. Kdyţ jí však bohyně stiskla vší silou srdce a zuřivě zaklela, dokončila blondýnka smrtonosné dílo a podala sklenici kamarádce. Ta se trochu napila a dívka pak postavila sklenici na knihovnu. Teprve teď jí bohyně pustila srdce ze sevření. Blondýnka se nemohla nadechnout, dusila se a tloukla si pěstmi do prsou. Nakonec se zklidnila, rozhlédla se po místnosti, jako by ji nepoznávala a v pyţamu vyběhla ven. Její odchod obraz nezaznamenal, ale bylo slyšet bouchnutí dveří. Bohyně znova zaklela a soustředila pozornost na černovlásku, probuzenou zvukem dveří. Nedala jí příleţitost se zcela probudit a zaryla i jí prsty do prsou. Děvče zasténalo a zatékalo očima po sklenici na knihovně. Bohyně – či spíše démon, napadlo Sryópé – postavil dívku na nohy a donutil ji vypít sklenici jedu do poslední kapky. Pak ji teprve pustila a černovláska se zhroutila na zem. Bohyně kývla hlavou a zmizela. Mínós zastavil obraz. „Provedla jsi těm dívkám to, co jsi tu viděla?“ Sryópé prudce zavrtěla hlavou. „Nikdy!“ „Kdo to tedy byl?“ „Nevím.“ „Tvá obhajoba pomalu slábne, Sryópé.“ „Nic z těhle strašných věcí jsem neudělala.“ „Udělalas ještě horší věci,“ vyštěkl Mínós a pokynul rukou. Rozběhl se nový obraz a ukázal černovlásku, leţící na nemocničním lůţku. Byla na tom zřejmě velmi špatně. Z krku jí trčely trubice, hlava i hrudník byly spojeny houštím kabelů s komplikovanými přístroji a řadou monitorů, rozestavěných okolo postele. Náhle proplul stropem Sryópin dvojník, vlekoucí za sebou Pháthíu. „Ne! To není pravda!“ vykřikla Sryópé zděšeně. Obraz pokračoval. Nepravá bohyně vlekla za sebou Pháthíu v 116
trnové ohlávce, ze které se uvězněná marně snaţila osvobodit. Stanuly nad lůţkem pacientky. Bohyně se k ní sklonila a plivla jí na prsa krvavou slinu. Monitor po straně lůţka začal hlasitě pípat. „Aléktó!“ zašeptala Sryópé ohromeně. Srdce pacientky zmlklo. Seběhli se doktoři a snaţili se ze všech sil dívku vzkřísit. Erínye Aléktó! Teď to bylo Sryópé jasné. Ona jediná mohla na sebe vzít její podobu a vystupovat jako dvojník. Coţpak uţ před časem nedovedla v podobě krásného muţe okouzlit Tychu a nezplodila s ní Pháthíu? Jaké má vlastně démon pohlaví? Sryópé si vyčítala, ţe na to nepřišla dříve. Vţdyť jedině démoni mohou na sebe vzít jakoukoli podobu a ošálit jí i bohy! Není snad Tyché bohyně? A také dobře poznala tu trnovou ohlávku. Byla stejná, jako ta, do níţ byla na zemi lapená sama. Lékaři poloţili pacientce na prsa elektrody a snaţili se rozhýbat srdce šoky. Srdce nenaskočilo. Další dávka proudu. Monitory byly mrtvé. Doktoři se vzdali a začali opouštět místnost. Bohyně – Chiméra Aléktó – popadla křičící Pháthíu za vlasy, ječivě se rozesmála a mocným rozmachem vrhla svou oběť do pacientčina těla. Monitory znova oţily. Zmatení lékaři se okamţitě vrátili a začali znova bojovat o dívčin ţivot. Pacientka na posteli otevřela oči. Aléktó vytáhla za ohlávku mrtvé Pháthíino tělo z lůţka a odlétla s ním pryč, tentokráte podlahou. Bohuţel, nikdo z přítomných bohů nemohl poznat, ţe je to Erínye. Vzala na sebe dokonalou Sryópinu podobu. Jakoby jí z oka vypadla! Sryópé náhle porozuměla. Aléktó vloţila Pháthíinu duši do těla dívky, kterou její vlastní duše právě opustila. Jedna z cest, jak se bůh můţe stát smrtelníkem! Mínóovy výjevy skončily. 117
V síni zavládlo tíţivé ticho. Mínós pohlédl na Sryópé. „Máš k tomu co říci?“ Sryópé pozorovala příšernou Aléktó. Fúrie se usmívala a ze psí tlamy jí odkapávala krev. Zřejmě uţ pochopila, ţe jí Sryópé prohlédla, ale zároveň věděla, ţe jí to není nic platné. Kdyby se chtěla obhájit, musela by odvolat svá dřívější tvrzení a kdyby chtěla dokázat, ţe Aléktó je schopná proměnit se v kohokoli, musela by vyrukovat s historkou o Pháthíině početí, která je nejen nevěrohodná, ale o které uţ navíc řekla, ţe ji nezná. Mínós připravil obţalobu dokonale. Všechny ty výjevy byly vlastně uţ jen poslední rána. Jestlipak nebyl podveden i Mínós a nebyl pouhou loutkou v Aléktině ďábelském plánu? To uţ se asi nikdy nedoví. Sryópé poklekla před Apollónem. „Ty víš, můj pane, ţe jsem nevinná. Nezachráníš svou oddanou sluţebnici?“ Apollón seděl nehnuté. „Jsi odpovědná za svá jednání, Sryópé, a je na tobě, aby ses obhájila sama.“ Sryópé sklonila hlavu. „Pak k tomu nemám co dodat.“ Obrátila se k Mínóovi. „Očekávám tvůj rozsudek.“ Mínós pomalu pokýval hlavou. „Všichni bohové tě budou soudit, Sryópé, jestli se ovšem vůbec najde trest, který by odčinil tvé hříchy.“ Zatímco se bohové radili, čekala Sryópé v olympském vězení. Nikdo ji nehlídal a nebylo to ani zapotřebí. Zdi ţaláře byly postaveny z kamenů ze středu země a ţelezné mříţe ukoval sám Hefaistos, proslulý šereda a bůh kovářů. Nebyla moţnost úniku. Sryópé tu seděla a hlavou se jí honily mučivé myšlenky. Proč mě Apollón nebrání, kdyţ ví, ţe jsem nevinná? Nedovedla to pochopit, ale přesto Apollónovi nevyčítala. Čekala odevzdaně na svůj rozsudek, o kterém tušila, ţe bude strašný, a modlila se. „Ó pane, jistě jsem způsobila zlo, kdyţ jsem Pháthíi vyzvala k soutěţi, kterou nemohla vyhrát. Jistě bylo špatné, ţe jsem chtěla pokořit její pýchu a vyprávěla jsem příběh o jejím původu. Uvědomuji si, ţe ne její, ale má vlastní hrdost byla zneváţená. Stalo se to a nelze to odčinit. Ale jistě víš, ţe jsem to všechno udělala z 118
lásky k Aeneovi a Pháthíi jsem přitom ublíţit nechtěla. Proto se dovolávám tvé laskavosti, Apollóne, a pokorně prosím, aby mě tvá milost neopouštěla ani ve chvíli nejhlubšího zatracení.“ Z modliteb ji vyrušil Mínóův příchod. Velký soudce se postavil před mříţe cely a nahlas jí přečetl rozsudek, napsaný na zlatém archu. „Olympští bohové a síly podsvětí rozhodli, aby ti byl připraven stejný osud, který potkal Pháthíu. Proto, Sryópé, dcero Thaleina, budeš dopravena Erínyí Aléktó na zem. Tam se tvá duše spojí s tělem spisovatelovy dcery, jejíţ srdce trpí bolestivou chorobou, způsobenou tvým zlomyslným zásahem, a která doţívá své poslední okamţiky ţivota v pozemské nemocnici. Budeš zbavena svého boţství, Sryópé. Budeš pouhým smrtelníkem aţ do chvíle, kdy zemřeš a staneš přede mnou v podsvětí jako před soudcem. Buď si vědoma toho, ţe tě budu soudit daleko přísněji neţ olympští bohové.“ Odmlčel se. „Chceš se k tomu nějak vyjádřit, Sryópé?“ „Ano.“ Vstala ze země a uhladila si tógu. „Za prvé znova opakuji, ţe jsem nevinná. Za druhé mě nepřekvapuje, ţe Aléktó je tak ochotná vykonat na mě rozsudek, protoţe ona je původcem všech těch zločinů. A konečně – mé boţství mi nemůţe být nikým odňato. Jsem dítětem věčného světla. Na nebi, na zemi a třeba i v pekle budu stále Sryópé.“ „To jsou velmi hrdá slova,“ podotkl Mínós s neznatelnou úklonou. Neuhnula očima. „Uţ mě nikdy neuvidíš, soudce. Vím to, protoţe mám věštecký dar. Na má proroctví se můţeš spolehnout.“ Mínós nepromluvil. Odstoupil stranou a za jeho zády se zjevila Aléktó. Krev jí kapala ze psí tlamy a v ruce drţela trnovou ohlávku, kterou ihned narazila Sryópé na krk. Dveře vězení se s třeskem rozlétly, podlaha se propadla a s ní i celý Olymp. Aléktó proletěla se svou zajatkyní prostorami tmy a oslnivého světla, aţ se nakonec obě snesly do nemocničního pokoje, kde leţela na lůţku spisovatelova dcera. Nebylo pochyb – děvče umíralo. Lékaři, shromáţdění kolem postele, s napětím sledovali křivky monitorů. Nakonec pípání přístrojů umlklo. „Tuhle špinavost ti nedaruji,“ řekla Sryópé příšeře. „Počítej s tím, ţe mám dobrou paměť.“ 119
„Jistěţe máš,“ připustila Aléktó jedovatě, „ale kdykoli si na něco vzpomeneš, bude uţ pozdě. Pháthía bude mít před tebou uţ vţdycky náskok. Tvůj ţivot na zemi nebude dlouhý a špatně skončíš. A pak se budeš moci na věky těšit z mé společnosti v pekle podsvětí.“ „Apollóne –!“ zašeptala Sryópé – a v tom okamţiku byla vrţena do těla mrtvé dívky. Pacientka otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe. Doktoři si oddechli.
120
XV. Otevřela jsem oči a rozhlédla se kolem sebe. Leţela jsem na posteli v malém bílém nemocničním pokoji a vzduchem se šířila vůně éteru. Byli tu dva lékaři, kteří nás přijímali, táta se Silkou a Helena, která seděla vedle postele a svírala mi ruku. Doktoři vypadali bezradně. Měla jsem strašné bolesti – jako by mi celé tělo explodovalo. „Jak se cítíš, Jo?“ zeptal se táta. Chudák starý! Včera jsem se mu topila a dnes tu leţím jako lazar! Podle tmy za okny jsem usoudila, ţe jsem musela být v bezvědomí celý den. Pokusila jsem se usmát, aby měl táta radost. „Doufám, ţe to nemám po opici,“ vysoukala jsem ze sebe. „Ty jsi horor na pokračování,“ řekl táta a oči se mu zalily slzami. „Máš bolesti?“ Matně jsem kývla. „Všude. Bolí mě celé tělo.“ Doktoři se radili mezi sebou a zaslechla jsem slova: „Totéţ jako ten chlapec.“ Táta sklesle seděl na ţidli vedle Heleny, která mě stále drţela za ruku. Byla bych raději, kdyby mě drţel on. „Doktoři zatím nevědí, co ti vlastně je,“ ozval se táta. „Ale rozhodli – a já s nimi naprosto souhlasím – ţe ty a Tom –“ „Jak je Tomovi?“ zeptala jsem se. Pot mi stékal z čela do očí. Bolesti byly tak velké, ţe jsem sotva mohla mluvit. V krku jsem měla úplně vyschlo. Helena vzala kousek mulu a osoušela mi čelo. „Teď odpočívá,“ řekl táta. „Dostal morfium. Můţeš dostat taky, jestli chceš. Za půl hodiny odletíte oba letadlem do Athén, kde mají lepší moţnosti diagnózy. Tam uţ objeví, co vám vlastně je.“ „To vypadá jako válečný plán,“ zašeptala jsem. Náhle jsem si s překvapením uvědomila, ţe Silka pláče. I postarší milý lékař zřejmě 121
překonával jakési dojetí. Jediný, kdo zůstal klidný, byla Helena. „Chtěla bys něco proti bolesti?“ zeptal se táta. „Za chvíli. Teď bych na pár minut chtěla být s Helenou sama. A kde je vůbec Tom?“. Táta vstal a ukázal na dveře v boční stěně pokoje. „Leţí vedle.“ Stiskl mi ruku. „Budete spolu v letadle a já tam samozřejmě budu taky. Třeba se ti uleví a budeme moci dokončit ten scénář,“ dodal s úsměvem. „Dokončíme ho,“ slíbila jsem. „Ahoj.“ „Ahoj.“ Silka se nade mnou sklonila a pohladila mě. „Uzdrav se brzy, Josie. Slyšíš? Potřebuju tě. Jsi jediná, kdo mi v ţivotě ještě můţe pomoct!“ „Neboj se, bude ti dobře,“ řekla jsem a vyznělo to jako rozloučení. Silka to pochopila a rozplakala se znova. Nechali mě samotnou s Helenou, která mě upřeně pozorovala. „Dáš mi sklenici vody?“ zeptala jsem se. Pustila mi ruku a natočila sklenici u vodovodu. Podrţela mi ji u úst a já si lokla. Chutnalo to jako ocet a rozkašlala jsem se. „Ne tolik,“ napomínala Helena. Pokývla jsem, aby sklenici odnesla a poloţila se zpátky na polštář. Nebylo tu mnoho světla. V koutě svítila jen slabá lampa, vrhající stíny po celé místnosti. Helenin obličej tonul ve tmě. Nebylo pro mě tak těţké smířit se s pravdou, jak by se snad zdálo. Uţ předtím jsem tušila, ţe se od svého loňského návratu z nemocnice něčím liším od ostatních lidí, ale nevěděla jsem, čím. „Takţe celé to boţské tajemství je mi teď úplně jasné,“ řekla jsem Heleně. Helena váţně přikývla. „Mně bylo jasné uţ před rokem.“ „Kdyţ jsem byla v bezvědomí, drţela jsi mě za ruku. Bylo to proto, abys ten můj sen proţívala se mnou?“ „Jistě. Byl to parádní proces. Škoda, ţe jsem nestihla první stání od začátku. Moc jsem se pobavila, Josie. Nebo ti mám uţ radši říkat Sryópé?“ Přála jsem si mít v ruce tu sklenici, abych ji po ní mohla hodit. „Ty zatracená bestie,“ šeptala jsem nenávistně. „Čím jsi nás to 122
vlastně otrávila?“ „Rozdrceným sklem,“ řekla Helena klidně. „Přimíchala jsem ho do hamburgerů, kdyţ se Silka nedívala. A ty sis na ně pak napatlala tolik různého svinstva, ţe sis toho vůbec nevšimla. Objednala sis dva, tak jsem sklo dala do obou. A pak náhodou jeden z nich snědl Tom. Nebránila jsem mu. Nezachoval se ke mně dobře.“ „Co takové sklo v těle smrtelníka dělá?“ Heleně zasvítily oči. „Pěknou paseku. Milióny mikroskopických vnitřních krvácení. Všechno, co v tobě je, se koupe v krvi. Není nic, co by tě mohlo zachránit. Jakmile se jednou sklo do tebe dostane, organismus ho nevyloučí. Zemřeš v pekelných bolestech.“ „To jsou tedy skvělé vyhlídky, ty potvoro!“ Helenina tvář ještě více potemněla. „Jmenuji se Pháthía a jsem bohyně.“ „Jsi potvora z pekel a sama to víš nejlíp.“ „Jenţe v pekle budeš teď ty, Josie, a ne já. Já mám totiţ vysoce postavené přátele.“ Klesla jsem na polštář. Kaţdý nerv mého těla vystřeloval strašlivou bolest. „Vysoce postavené přátele!“ sípala jsem. „Pokud vím, tak tvůj povedený tatíček patří k nejniţší sebrance! Krásnější zahrála hrůzu, kdyţ tě vecpal do toho mrtvého těla! Věděla jsi uţ předem, ţe Mínós bude ty obrazy předvádět! Jel v tom snad s vámi taky?“ „Ne, ale sehrál v tom úlohu, která se nám hodila.“ Znechuceně jsem se odvrátila. „Takţe – kdyţ jsem tě tenkrát při té soutěţi zaskočila, utíkalas rychle k tatínkovi. To se ti podobá – nikdy sis v ničem nedovedla poradit sama. Ale musím přiznat, ţe jste si na mě dali záleţet.“ „Tisíceré díky.“ „Nelichotím ti. Jsi vlastně hlupák. Abys mě poníţila, musela ses napřed stejně poníţit sama.“ „Neponiţuje mě to. Být smrtelníkem se mi líbí.“ „Ale zemřeš jako já a za pár let z tebe bude prach.“ Helena přikývla. „Vtělím se do někoho jiného. Táta mi pomůţe. Pro Chiméru není tak těţké udělat, co si umane.“ „Co za to od tebe chce?“ 123
„To, co kaţdá Chiméra. Lidské maso.“ Nepřítomně se zahleděla do dálky. „Dnes v noci budu obětovat svému dobrodinci na vrcholu Kynthu.“ „Délos je posvátný a olympští bohové zakázali lidské oběti.“ „Co na tom? Pro příšery z podsvětí byly běţné ještě dřív, neţ se bohové vůbec narodili. Jistě je potěší oběť, konaná v místě, zasvěceném Apollónovi.“ Nebýt tak slabá, vrhla bych se na ni. „A koho chceš obětovat? Tom se mnou za chvíli letí do Athén, toho nedostaneš!“ „S Tomem taky vůbec nepočítám. Obětuju Pascala. Uţ jsem si s ním domluvila, ţe mě v noci vezme na Délos. Právě si na to připravuje šéfův člun.“ „Pascala máš přece ráda!“ „Já – smrtelnice – ho miluju. Já – bohyně – s ním naloţím podle své vůle.“ Omráčilo mě to. Celý ten náš poslední rok byl tedy jen hranou komedií! Vzpomněla jsem si na Diovo dávné varování: Ze všeho nejmíň, Tyché, rozpoznáš čarodějnici… „Pochybuju, ţe by Pascal v téhle chvíli opustil Toma.“ „Udělá všechno, co budu chtít,“ řekla Helena pyšně. „Podceňuješ mou sílu.“ „Jediné, co máš silného, je sebevědomí. Vím, proč jsi mě chtěla dostat na zem. Protoţe ve světě bohů bys nade mnou nikdy nezvítězila. Vím taky, proč mě teď chceš zabít. Protoţe jsem ti přebrala Toma, tak jako kdysi Aenea. A buď si jistá, ţe mě oba chtějí. Proč si nepřiznáš, Heleno – nebo Pháthío – nebo jak ti mám vlastně říkat – ţe máš prostě mindráky?“ „Huba, to je jediné, čím jsi nade mnou vynikala, a je to taky jediné, co ti zůstalo,“ řekla Helena hořce. „Co ti teď pomohou tvé pitomoučké příběhy? Všechno tě bolí a bude to ještě daleko horší. A aţ umřeš, bude na tebe čekat Aléktó s trnovou ohlávkou.“ „Nebojím se jí.“ Helena vstala. „Ale měla bys. Já jsem s Aléktou v podsvětí strávila dlouhou dobu a vím, jak to tam chodí. Je to tak strašné, ţe je to lidskou řečí nevyslovitelné.“ „Uţ jdeš? Má to snad být rozloučení, které uzavře ten poslední, 124
bláznivý rok našeho ţivota? Stejně ti nerozumím. Proč jsi mě vůbec tahala na Délos a nezabila mě rovnou? Chtělas mi snad oţivit vzpomínky?“ „Samozřejmě. Chtěla jsem, aby pyšná Sryópé věděla, kdo nad ní zvítězil.“ S námahou jsem se zasmála. „A chtěla jsi, aby Sryópé prosila Pháthíu o milost? Toho se nedočkáš. Vypadám snad, ţe se tě bojím?“ „Budeš se bát, aţ přijde konec,“ řekla Helena váţně. „Ralph se taky bál.“ „Ralph? Co jsi udělala Ralphovi?“ „Představila jsem ho tátovi. Chudák Ralphy! Zemřel opravdu neobvyklým způsobem.“ Obrátila se ke dveřím. „Ahoj, Sryópé.“ Posměšně mi zamávala a odešla. Je těţké stát se náhle z bohyně smrtelníkem. Touţila jsem vyskočit z postele, prosvištět vzduchem a seslat na Helenu hromobití. Jenţe tohle teď uţ nešlo. Místo toho zbyla jen hrozná bolest. Kdyţ jsem si sedla v posteli, cítila jsem, jak se mi všechny cévy v těle otevírají. Nesměla jsem se moc litovat. Slíbila jsem Aléktó odplatu a na ni jsem se teď hlavně musela zaměřit. K tomu jsem však potřebovala Tomovu pomoc – nebo se mi spíš zdálo, ţe kdybychom byli spolu na Délu, na vrcholu Kynthu, mohla bych mu nějak prospět. Bylo mi jasné, ţe je ztracen a ţe doktoři nezmohou nic jiného, neţ tišit mu bolesti, dokud nepřijde konec. Přesto jsem měla tušení, ţe dostat Toma na ostrov je jediné správné, co mohu udělat. I kdyţ jsem ani jako bohyně nedovedla léčit, na své pocity jsem se mohla vţdycky spolehnout. Byla jsem jasnozřivá múza. Neţ jsem se odhodlala vstát, nahmatala jsem na nočním stolku pero a kus papíru. Slíbila jsem tátovi, ţe mu pomohu dokončit jeho scénář a chtěla jsem slib dodrţet. I kdyţ jsem ztrácela drahocenný čas, napsala jsem mu dlouhý dopis, který jsem mu tu chtěla nechat na polštáři. Táto, uţ vím, jak celý náš příběh skončí: Ta mateřská planeta Vetřelců – to je Země. Vím, ţe ji Vetřelci kdysi zničili, ale jen v určitém smyslu. Jenţe oni v tom příběhu vlastně vůbec neexistují. Jsou to zase jen lidé, nebo aspoň ti, kdo jimi bývali. Zničili kdysi 125
svou zemi otravnými látkami, válkami a radiací. Pak se tam během staletí vyvinuli do podoby Vetřelců. Proto je jejich potomci – lidé, kteří před zkázou Země prchali do vesmíru – tak nenávidí. Lidé jsou tu v pozici dětí, které se stydí za své předky. Takţe vlastně – ti dobří v tomhle vyprávění jsou ti špatní. Lidé chtějí definitivně zničit Zemi, aby na svých cestách vesmírem nebyli napadáni vlastními předky. Ani konto Vetřelců není bez poskvrny. Oni to byli, kteří lidskou zemi zničili, i kdyţ toho teď litují. A to je to, co umírající Vani svěří tvému hrdinovi, Davidu Herrickovi. A ještě ti musím prozradit jedno tajemství: já teď uţ nejsem ani člověk, ani Vetřelec. Jsem tvůj anděl, tvá múza, kterou uţ nikdy neuvidíš. Budeš se tím jistě trápit a to mě moc mrzí. Ale neboj se o mě, bude mi dobře – vracím se na nebe. Vím, ţe tahle slova budeš asi povaţovat za blábol, ale aţ budeš někdy potřebovat inspiraci, zavři oči, mysli na mě a já přijdu. Pak snad trochu porozumíš, co jsem měla na mysli. Těším se, ţe budu s tebou, aţ ti budou předávat cenu za scénář. Mám tě ráda a měla jsem tě vţdycky ráda – uţ v době, kdy jsi o mně ještě neměl ani tušení. Tvá Josie
126
XVI. Šaty mi leţely na ţidli v rohu pod lampou. Byla jsem ráda, ţe nikdo neobjevil mou sošku Sryópy – teď uţ opravdu mou vlastní. Změnila se k nepoznání. Po mramoru ani památky, i krystaly vymizely. Vypadala teď jako skleněná a tekutina uvnitř se zbarvila do ruda, takţe připomínala krev. Měl to snad být symbol mého skutečného krvácení? Věřila jsem, ţe ta soška je symbolem, darovaným mi na Délu některým z bohů. Koneckonců – bohyně proměněná ve smrtelníka je porovnatelná s ţijící bytostí proměněnou v kámen. Snad mi chtěl bůh naznačit, ţe ví, ţe jsem byla k smrtelnosti odsouzena neprávem. Teď se ale kámen proměnil ve sklo. Znamená to snad, ţe se mám vrátit na Olymp? Prese všechno, co jsem napsala tátovi a řekla Heleně, jsem o tom dost pochybovala. Ve skutečnosti jsem se obludy Aléktó velmi bála. Oblékla jsem se co moţná nejrychleji a vešla k Tomovi do pokoje. Kaţdý pohyb mi zvětšoval bolest. Tom seděl oblečený na posteli. Buď se dokázal obléknout sám, nebo mu někdo pomohl. Čekal na odlet do Athén. Nezdálo se, ţe by měl velké bolesti, ale po morfiu příliš nevnímal. „Josie,“ řekl měkce, „slyšel jsem, ţe tě potrefilo totéţ, co mě, chuděro malá.“ Posadila jsem se k němu na postel. Strašně ze mě lilo. „Nic nás nepotrefilo, miláčku, otrávili nás.“ Pátravě zvedl obočí. Docházelo mu to pomalu, ale vnímal. Obávala jsem se, ţe mu injekce odezní dřív, neţ se dostaneme na Délos. 127
„Kdo nás otrávil?“ vysoukal nevěřícně. „Helena, ta odporná mrcha. Dala nám včera do hamburgerů mleté sklo. Doktoři uţ pro nás nemůţou nic udělat a není důvod tu zbytečně otálet. Helena totiţ ještě neskončila. Teď právě vyplouvá s Pascalem na Délos. Chce ho tam zabít.“ Tom se zašklebil. „Nepřeháníš trochu, Josie?“ „Tak se na sebe podívej, jak vypadáš,“ vjela jsem vztekle. „V tomhle mi musíš věřit, Tome. My dva jsme ztraceni, ale můţeme se pokusit zachránit Pascala. Musíme Heleně v té vraţdě zabránit.“ „Ale proč ho táhne aţ na Délos, kdyţ ho chce zabít? To můţe udělat kdekoli!“ Nechtěla jsem mu celou tu historii vysvětlovat. „Zbláznila se. Myslí si, ţe je bohyně a chce obětovat člověka jedné z Erínyí – Aléktó.“ „Myslel jsem, ţe bláznivé sny jsi tu měla ty.“ „Měly jsme je obě, jenţe Helenu úplně vyvedly z rovnováhy. Teď ti to nemohu vysvětlovat, Tome, na to není čas. Sám jsi říkal, ţe ti ještě nikdy nebylo tak zle, jako teď. Samozřejmě, protoţe jsi ještě nikdy nesnědl mleté sklo. Kdo ti to udělal? Helena! A tahle Helena teď chystá Pascalovi něco ještě horšího.“ Popadla jsem ho za ruku. „Nemůţeme tu přece nečinně sedět! Musíme zmizet dřív, neţ nás odvezou do Athén. Vstávej!“ Tom k mému překvapení skutečně vstal. Nemyslela jsem, ţe se mi ho podaří přemluvit, aby jel se mnou. Obul si boty, otevřeli jsme okno a vylezli z něho do úkrytu keřů v zahradě. Zní to jednoduše, ale mohla jsem se bolestí zbláznit. Při kaţdém pohybu jsem měla pocit, jako by se ve mně opravdu přesýpalo sklo. Jenţe touha po odvetě posílí kaţdého, ať je smrtelný či nesmrtelný. Raději bych padla, neţ bych Pháthíi dovolila provést ten strašný plán. Má motorka byla zaparkovaná vzadu za budovou. Kdyţ jsme sem s Pascalem Toma odváţeli, rozhodla jsem se v poslední chvíli nejet dodávkou a vzít si motorku. Měla jsem tušení, ţe ji budu potřebovat, kdyby se přihodilo něco neočekávaného. Jak se teď ukázalo, hodila se. Vyndala jsem z větrovky klíčky, posadila Toma dozadu a nastartovala mašinu kopnutím, které mi na tváři vyvolalo bolestný 128
škleb. Stroj zahučel a vypálili jsme z nemocnice. Kdyţ jsme se blíţili k přístavu, zakřičela jsem přes rameno: „Myslím, ţe Pascal vyplul s motorovým člunem svého šéfa. Dá se tu sehnat nějaký jiný?“ „Můţeme nějaký ukrást,“ řekl Tom. „Je to tak snadné?“ „Je. Tady se krade tak málo, ţe se tu věci obvykle nezamykají. Ale jestli je Helena opravdu tak nebezpečná, jak říkáš, měl bych se zastavit pro revolver.“ „Ty máš revolver? Copak jsi mi neříkal, jak je tu bezpečno? K čemu ti je?“ „Pascal se tu jednou utkal ve městě s nějakým chlápkem. Při tom jsme se vlastně poznali – přišel jsem právě, kdyţ se s ním rval.“ „Vyprávěl mi to. Chlapík prý vytáhl nůţ, ty jsi mu ho vykopl z ruky a Pascal mu rozbil ciferník.“ „To těţko. Přes hubu dostal ten výtečník taky ode mě. Pascal je sice silný hromotluk, ale kdyţ dojde ke rvačce, bojí se jako dítě. V jednom takovém návalu strachu si obstaral revolver, ale stejně ho nikdy nenosil. Myslím, ţe uţ ani neví, ţe ho má.“ Zahnula jsem k bytu kluků. Tom se nemohl pohnout. Musela jsem vylézt po schodech a donést revolver sama. Poradil mi, kde ho hledat. Vůbec jsem si v tu chvíli nedovedla představit, jak zdoláme schodiště na Kynthos, kde má být Pascal obětován. Ve spodní zásuvce prádelníku jsem skutečně našla malý revolver. Přesvědčila jsem se, ţe je bubínek plný a po dalších nábojích jsem uţ nepátrala. Zastrčila jsem zbraň do bundy a spěchala zpátky k Tomovi. Zeus měl své hromobití – já měla Smith&Wesson. Projeli jsme městem, nacpaným lidmi, a postranní silnicí jsme se dostali k dokům. Na břehu leţelo několik gumových člunů s přívěsným motorkem a mohli jsme si z nich vybrat. Rozhodli jsme se pro nejmenší plavidlo a společně je dotáhli na vodu. Tom nastartoval motorek. Zdálo se, ţe morfium uţ pomalu přestává účinkovat a bolesti se mu stupňují. Domnívala jsem se, ţe budeme muset ukrást plachetnici, protoţe u motoráků chyběly klíče k zapalování. Ale Tom mě ujistil, ţe dovede nastartovat kaţdý starší člun i bez nich. Kromě toho bychom se z 129
plachetnicí nikam nedostali, protoţe je skoro bezvětří. Byla to pravda. Meltémi odpočíval a vzduch se skoro nepohnul. Přímo nad hlavou nám zářil úplněk. Tom zastavil gumák u silného, postaršího člunu. Namáhavě se škrábal na palubu a málem skončil ve vodě. Pak pomohl nastoupit mně. Kdyţ se sklonil pod volant a začal propojovat kabely, zeptala jsem se ho, jestli si náhodou nevydělával na studium v Oxfordu krádeţemi aut. „Můj táta je mechanik,“ vysvětlil, „a naučil mě všechno, co umí.“ Pak dodal. „V mládí skutečně kradl auta.“ „Chytili ho někdy?“ „Odseděl si celkem deset let.“ „To je mi líto,“ zabreptala jsem ohromeně. Tom se na mě zadíval a v měsíčním světle vypadal jako mramorová socha. Poprvé jsem ho viděla očima své nové existence jako smrtelníka stojícího před bohyní. Zaplavila mě vlna lásky. Náhle mě vyrušil otázkou: „Jak dlouho budeme v tomhle vězení my, Josie?“ Měl asi na mysli bolesti. „Uţ to nebude dlouho trvat,“ těšila jsem ho. Smutně přikývl. „Umíráme, ţe?“ Naklonila jsem se k němu a dotkla se jeho paţe. „Pořád ještě máme naději.“ „Jestli to, co jsi říkala, je pravda, je po nadějích.“ Náhle se zkřivil bolestí, jakoby chtěl dotvrdit svá slova. „Skla v těle nás nikdo nezbaví. Musíme umřít!“ „Tak tedy umřeme,“ řekla jsem. „Co na tom? Vím, ţe ţivot je i po smrti. Opravdu to vím, Tome, není to jen víra náboţenského blouznivce. Nebe skutečně existuje, je jich dokonce víc. Aţ zemřeme, budeme ţít v jednom z nich.“ Má slova byla tak přesvědčivá, jako by mými ústy skutečně promlouvala bohyně. Vycítila jsem Tomovo dojetí. Kývl hlavou na důkaz souhlasu a znova se sklonil ke kabelům. Za minutu se motor rozburácel a odpluli jsme. Voda byla jako tekuté sklo. Rozráţeli jsme ji nejvyšší rychlostí, kterou člun mohl vyvinout. Začalo se nám špatně dýchat. Tom byl na tom zřejmě hůř neţ já. Účinky morfia rychle ustupovaly. V polovině 130
cesty se málem zhroutil a musela jsem ho v řízení vystřídat. Napadlo mě, jestli má vůbec cenu vláčet Toma na Kynthos, kdyţ mám u sebe zbraň. Nechtěla jsem ho zbytečně trápit, ale přesto mě neopouštěl pocit, ţe by měl být se mnou. Neměla jsem ovšem tušení, co se na Kynthu odehraje, a v čem by to mohlo Tomovi prospět. Určitě ţádný spásný blesk z nebe nezasáhne. Všechny hromy a blesky vymizely s odchodem Dia. Jediné, v co jsem mohla doufat, bylo, ţe si s Tomem zemřeme v náručí – aţ překazíme Helenin plán. Jak ji ale zastavit? Tím, ţe ji zabiju? Jistě! Je to jediná moţnost. Chtěla jsem se k Heleně nepozorovaně přiblíţit. Přesto, ţe jsme tím ztráceli čas, obeplula jsem celou severní stranu Délu, abych se dostala k západnímu břehu. Byla jsem si skoro jistá, ţe Pascal s Helenou zakotvili na východní straně, protoţe odtud bylo k hoře nejblíţ. I tak jsem naši pěší cestu příliš neprodlouţila, nanejvýš o dvě stě yardů. Vylezli jsme ze člunu a začali se prodírat rozvalinami. Zcela nepochopitelně jsem si nepřála, abychom narazili na bezpečnostní hlídky. Nešlo mi uţ o to, aby policie zabránila Heleně zabít Pascala. Chtěla jsem ji vyřídit navţdycky. Zádně vězení by jí nezabránilo převtělit se do své původní podoby. A jako démon, kterým ve skutečnosti byla – by na světě způsobila mnoho hoře a zla. Byla jsem pevně rozhodnutá vpálit jí kulku rovnou do hlavy. Za deset minut jsme došli k úpatí Kynthu. Špičatá hora vyvstala před námi jako pravidelný stříbrný kuţel vykrouţený lidskou rukou. Bylo tu ticho jako v hrobě. Měsíc nad námi zářil jako kyklopské oko propalující klenbu oblohy. Vzpomněla jsem si, jakou dalo práci vylézt po schodech nahoru, a zároveň jsem si uvědomila, ţe je dnes nemůţeme pouţít, aby nás Helena neviděla přicházet. Musíme vylézt západní stranou, prodrat se býlím a zachytávat se kamenů. Kdyţ jsem to vyloţila Tomovi, propadl beznaději. „Tohle asi nezmáknu, Josie,“ zašeptal a nohy mu podklesly. Pomáhala jsem mu vstát, i kdyţ jsem sama šílela bolestí. „Pojď, srabíku,“ povzbuzovala jsem ho. „Je tam krásná vyhlídka a uvidíš, 131
jak Helenu potěšíme, aţ se tam zjevíme.“ Tom se pokusil o úsměv. „Nabídneme jí snad hamburgra?“ Nechtělo se mi přímo říct, ţe ji okamţitě zastřelím. „Dostane kvalitní moučník,“ slíbila jsem. Začali jsme vystupovat. Po pěti minutách jsem si uţ myslela, ţe to opravdu nezvládneme. Poslední zbytky sil mě opouštěly a mizely kdesi v měsíčním světle. Být na obloze slunce, bylo by to ještě horší, ale přesto jsem si nelogicky přála, aby zářilo, protoţe bylo domovem Apollóna amy jsme vystupovali k místu jeho zrození. Vybavila jsem si ho na trůně, tichého, silného a vedoucího. A přesto dopustil, aby mě odsoudili! Marně jsem si lámala hlavu, proč. Musel mít přece nějaký důvod. Vzpomínka na něho mě náhle naplnila novou energií. Obrátila jsem se k Tomovi: „Vydrţ, uţ tam skoro budeme,“ zašeptala jsem. Ve skutečnosti jsme museli ještě třikrát odpočívat, neţ jsme se dostali na vrchol. Naše poslední zastávka byla uţ asi jen padesát stop od cíle. Opatrně jsme se přitiskli ke svahu a ostré kameny nás zatlačily do ţeber. Naše cesta nebyla marná. Přímo nad námi jsme zaslechli Helenu a Pascala, jak spolu hovoří, ale nerozuměli jsme, co říkají. „Jaký máš plán?“ zašeptal Tom. „Zůstaň tady, půjdu tam sama.“ „Myslel jsem, ţe mě sem vláčíš, abych byl u toho souboje s tebou!“ „Táhla jsem tě sem z jiného důvodu,“ řekla jsem klidně a vytáhla z kapsy bundy zbraň. „Měl trpělivost, za chvíli tě zavolám. Zatím si trochu odpočiň.“ Popadl mě za ruku. „Co chceš dělat, Josie?“ Usmála jsem se. „Vyrovnám se s ní, Tome.“ Dala jsem mu pusu na uprášenou tvář. „Neměj strach, vrátím se za chvilku.“ Nesouhlasně na mě pohlédl, ale nepřemlouval mě. Vyškrábala jsem se nahoru aţ k okrajům z velkých kamenů, které zabraňují turistům v pádu do hloubky. Chtěla jsem tu vyčkat a vyslechnout Helenin a Pascalův rozhovor dřív, neţ se objevím na scéně. Nic jsem ale neslyšela. Napadlo mě, ţe snad Helena o našem příchodu ví. Pak 132
by ovšem bylo třeba spíše jednat neţ vyčkávat. Vyhoupla jsem se s namířeným revolverem na balvan. Helena s Pascalem spolu stáli ve vnitřním okruhu kamenů, které byly nízké a jako úkryt bezcenné. Nezdálo se, ţe by je můj příchod nějak zvlášť překvapil. Rozhlíţeli se právě po okolí. Teprve za pár vteřin si Helena všimla mého revolveru a rychle uskočila za Pascala. „Má revolver,“ oznámila mu klidně. „Chce mě zastřelit.“ Oběť Aléktó zřejmě ještě nezačala. Pascal s Helenou se zatím k sobě chovali přátelsky, ale všimla jsem si, ţe Pascalovy pohyby jsou nepřirozeně těţké, jako by byl pod vlivem nějaké drogy. Teď, kdyţ jsem prošla svými hrůznými sny, věděla jsem, ţe Helena je schopná řídit Pascalovo chování silou vůle. Všichni démoni mohou víceméně ovlivňovat smrtelníky. Na Olympu se tomu říkalo svádění. Pascal byl dobrý kluk, ale nebyl bojovník a snadno podléhal. Zato Tom měl dost vnitřní síly, aby Heleniným svodům odolal. Svádění démony bylo vţdycky nějak spojeno se sexualitou – s jejími nejhrubšími formami. Pascal se tvářil bezradně. „Co ty dělá, Josie?“ „Přišla jsem se nadýchat čerstvého vzduchu. Nech mě na minutku popovídat si s Helenou.“ „Lţe,“ syčela Helena a stále se drţela Pascalovi za zády. „Přišla mě zabít.“ „Josie, ty dej mi tu revolver,“ řekl Pascal a natáhl ruku. Slezla jsem z kamene a přiblíţila jsem se k nim. „Pas cale, víš, proč Tom a já jsme tak nemocní? Protoţe nás Helena otrávila. Jestliţe ji chráníš, pomáháš moc špatné věci, ani si nedovedeš představit, jak špatné. Ustup stranou a nech mě jednat.“ „Zbláznila se!“ vykřikla Helena hlasem plným strachu. „Vidíš to přece sám. Nenech mě zastřelit!“ Pascal pokýval hlavou. „Ty dej mi tu revolver,“ opakoval. „Ty přece nikdo nechtěla poranit.“ „To je pravda,“ řekla jsem a opatrně jsem se přibliţovala, abych nezakopla o trosky sloupu. Pozvedla jsem revolver a zamířila na Pascalovo pravé stehno. Byla jsem odhodlaná mu ublíţit, aby mi nepřekáţel ve střelbě. „Nechci nikoho poranit,“ řekla jsem zlověstně. „Chci jen téhle potvoře vystřelit mozek!“ 133
Stiskla jsem spoušť. Rána nevyšla. Pak jsem ucítila na rameni ruku, která mě stáhla dozadu. „Tome!“ vykřikla jsem. „Seber jí ten revolver, Pascale,“ poroučela Helena. Kdyţ se Pascal přiblíţil, byl Tom uţ připraven. Nastala rvačka, krátký zápas, jehoţ výsledek byl uţ předem jasný. Tom a já jsme pomalu umírali a nemohli jsme odolat Pascalově síle, i kdyţ se pohyboval jak ve zpomaleném filmu. Pascal revolver vybojoval. Zamířil na mě a pozpátku se od nás vzdaloval. Tom a já jsme pomohli jeden druhému vstát. „Je to v pytli,“ ulevila jsem si hořce. „Pascale, nedávej jí ten revolver!“ zařval Tom. Helena se vztyčila v pyšné póze. „Dej mi ten revolver, Pascale,“ poručila. Pascal jí ho podal. „Nevíš, co děláš,“ křičela jsem. „Vţdyť je to čarodějnice!“ „A oba nás otrávila,“ přidal se Tom. Helena si nedbale pohrávala s revolverem, jako by chtěla ukázat, ţe je to hračka pod její úroveň. „Takovéhle nepěkné věci tu Josie o mně roztrušuje! Jestlipak se taky pochlubila, jak mě chtěla podrazit před porotou bohů?“ „Tyhle věci sem netahej,“ zarazila jsem ji. Helena se ušklíbla. „Špatně se ti to poslouchá, co? Jen buď klidná. O co vám dvěma vlastně ještě jde? Oba jste prakticky mrtví. Jak se cítíš, Tome?“ „Svině!“ Helenin úšklebek se roztáhl do zlomyslného úsměvu. „Kdyţ jsme se loni při měsíčku koupali spolu nazí v moři, tak jsi měl na mě jiný názor, ţe?“ „Tohle jsi mi nějak zapomněl povědět, Tome,“ zašeptala jsem. Pascal zíral na Helenu a tvář mu zářila nevinností. „Co ty s ta revolver děláš?“ zeptal se naivně. Helena k němu natáhla volnou ruku a začala ho hladit po vlasech jako malého školáčka. Pascal blaţeně strnul. „Dobře poslouchej,“ řekla Helena pomalu. „Já ti teď ten revolver 134
dám, ty si ho vstrčíš do pusy a políbíš ho, jako bych to byla já.“ Podala mu zbraň. „Dělej,“ zasyčela. „Ne!“ zařval Tom. Pascal vzal s úsměvem revolver a zasunul ho do úst. „Zmáčkni spoušť,“ šeptala Helena. „Jako bych to byla já. Neboj se!“ Pascal poloţil dva prsty pravé ruky na spoušť. Zdálo se, ţe ho to vzrušuje. Blaţeně olizoval přední část bubínku. Byla bych zavřela oči, ale jako bohyně jsem uţ viděla horší věci. Přesto – pro smrtelníka je to otřesný pohled. Tom stál bezmocně vedle mě, třásl se a zřejmě tomu všemu nemohl uvěřit. Chystal se zakročit, ale zastavila jsem ho. My dva uţ jsme proti nikomu fyzicky bojovat nemohli. Nedostal by se k Pascalovi včas a navíc by se stal snadnou obětí moţného protiútoku. Helena na mě pohlédla a s nevinnou tváří se zeptala: „Myslíš, ţe z té oběti bude mít tatíček radost?“ „Myslím, ţe ty i tvůj vydařený tatíček byste na zemi uţ dávno skončili u psychiatra.“ Helena se obrátila k Pascalovi: „Stiskni mě! Stiskni spoušť!“ Pascal stiskl. Rána nevyšla. Ani mně předtím nevyšla rána. Náhle jsem pochopila, proč. Zbraň byla stále zajištěná. Přehlédla jsem to, protoţe u tátova Rugeru dvaadvacítky bylo zajištěno, kdyţ páčka pojistky směřovala nahoru. U Smith & Wessona to je obráceně. Pascalova zbraň byla zajištěná a on to určitě ani nevěděl. Nikdy ji nepouţíval a neuměl s ní zacházet. „Co děláš, Pascale?“ vykřikla jsem, abych ho vytrhla z transu. „Vţdyť ses málem střelil do pusy! Vzpamatuj se!“ Uslyšel mě. Vytáhl revolver z úst a vytřeštěně se na něj zadíval. Pak zakoulel očima, zalapal po dechu a sesul se na zem. Omdlel. Tom měl pravdu. Nebyl to statečný bojovník. Revolver mu odletěl z ruky směrem k nám a zapadl pod velký kamenný kvádr. Helena se o něj nezajímala. Jednak by ho musela hledat po čtyřech, jednak byla přesvědčená, ţe stejně nefunguje, kdyţ se uţ dvakrát nepodařilo z něj vystřelit. Zato měla jiné překvapení. Dlouhý nůţ, který vytáhla ze zadní kapsy. Démoni milují co 135
nejkrvavější oběti a taková ubodaná oběť krvácí přímo ukázkově. Začala postupovat k nám. Ostří noţe se v záři měsíce výhruţně blýskalo. „Myslím, ţe máš nejvyšší čas brát věci váţně,“ řekla. „Myslím si totéţ,“ souhlasila jsem a ukryla za zády Toma, klečícího na zemi. Marně se snaţil vstát, zatím co se čarodějnice chystala k ráně a já mu jako ochrana nebyla k ničemu. Helena se pomalu přiblíţila a napřáhla ruku s noţem. Kopla jsem ji do holeně, ale nebylo to nic platné, neměla jsem dost síly. Krátce se zasmála a kopanec mi vrátila. Padla jsem na zem a svíjela se na boku. Helena se nade mnou vztyčila a měsíc za její hlavou z ní vytvořil děsivou siluetu. Mohla jsem pouze tušit, ţe mě upřeně pozoruje. „Je ti jasné, ţe tohle je konec našeho odvěkého boje, Josie?“ ozvala se nakonec. Zmítala jsem se před ní na kamenité Zemi. Byla jsem v agónii a skoro jsem si přála, aby uţ byl konec. Jenţe to „skoro“ bylo stále daleko od úmyslu se vzdát. „Proč by to měl být konec?“ řekla jsem vyzývavě. „Sotva jsme se trochu zahřály!“ Helena se trpce usmála. „Aha! Opět promluvila tvá známá huba plná mistrných a velkých slov! A jakpak by se ti líbilo třeba tohle?“ Pozdě jsem si všimla, ţe mám levou holeň na volném prostoru mezi dvěma kameny. Helena se rozmáchla a vší silou mi na ni dupla. V kostech to zapraskalo, zaječela jsem a sloţila se jí k nohám. Klekla si vedle mě, popadla mě za vlasy a stáhla mi hlavu dozadu, aby se dostala ke krku. Ve druhé ruce se jí stále blýskal nůţ. „Ještě nejsi na řadě, holčičko,“ hučela konejšivě. „Nejdřív se musíš trochu potěšit tím, jak se pobavím s tvým miláčkem. Musíš se přece trochu poučit, abys věděla, co tě čeká v pekle.“ Pozvedla nůţ. „Teď mi slíbíš, ţe se odsud nehneš, dokud nedokončím svou oběť.“ Věděla jsem, ţe nemám na vybranou. Chvílemi mě opouštělo vědomí. Tolik utrpení a bolesti! A to všechno kvůli jedinému příběhu, který jsem kdysi vyprávěla! „Slibuju.“ „Dobrá,“ řekla a pustila mě. Pak se obrátila k Tomovi. Byl tak blízko smrti, ţe mu snad ani 136
nezáleţelo na tom, co se s ním stane. Mně na tom ale záleţelo. Pohlédla jsem Fúrii do očí, poznala jsem v nich krutost ďábla a řekla jsem si, ţe nepřipustím – Co jsem ale mohla dělat? Nohu jsem měla zlomenou a nemohla jsem se hnout. Helena se sklonila, zvedla Toma a přiloţila mu nůţ na krk. Zavadila jsem pohledem o Pascala, který stále leţel bezvládně na zemi. Ten nám teď nepomůţe. Helena zatím odvlekla Toma k jiţní straně vrcholku. Nebránil se. Pod nimi zela propast, ale věděla jsem, ţe Helena Toma nejdříve probodá, neţ ho shodí ze srázu. Jen krev démony uspokojí. Potřebovala jsem najít revolver, ale nevěděla jsem, kde přesně je. Kvádr, pod který zapadl, byl šest stop dlouhý! Měsíc sice jasně svítil, ale štěrbina pod kamenem tonula v hlubokém stínu. Musela bych strávit několik minut na břiše a hledat ho po hmatu. Není divu, ţe se o něj Helena nezajímala. Ohlédla jsem se na ni přes rameno. Stála s Tomem na okraji srázu a drţela ho před sebou. Vypadal jako slaměný strašák před hořící svíčkou. Vysmívala se mu. To přece nejde, vzbouřila jsem se. Přece se musí najít něco, co by ji zastavilo – Začala jsem se modlit jako tenkrát ve člunu na rozbouřeném moři. Vzývala jsem Apollóna, aby udělal zázrak. Náhle mě napadla zoufalá myšlenka. Zoufalá proto, ţe nic nevyřeší, pouze oddálí náš konec. Měla jsem stále ve větrovce kameru s bleskem. Jeho záblesk by mohl Helenu vyrušit a přilákat ji zpátky ke mně. A kdyby vyšla jedna šťastná náhoda z miliónu, mohla by se i vyděsit a přepadnout přes zábradlí. To se ale určitě nestane. Přesto jsem rozepnula zip a kameru vyndala z kapsy. Byl to nový model, který se zaměřoval rudou tečkou na fotografovaném objektu. Zamířila jsem na Helenu. Právě napřahovala nůţ, aby Toma bodla. Můj červený bod se jí dotkl hlavy jako obviňující prst. Stiskla jsem knoflík a blesk spustil. Takový blesk ještě nikdo na světě nezaţil. Nad Délem náhle vybuchl jas poledního slunce. Celý Kynthos jako by byl zasaţen slunečním meteorem. 137
Všechny nás to rázem oslepilo, hlavně Helenu, která měla se sluncem vţdycky potíţe. Odletěla od Toma a nůţ jí vypadl z ruky. Přes zábradlí ale nepřepadla. Nechápala jsem, kde se to světlo vzalo. Jak rychle přišlo, tak rychle zmizelo. Připomínalo to atomový výbuch. V dohasínající záři jsem se podívala pod kámen a uviděla revolver, vklíněný do rohu spáry – přímo na dosah. Namáhavě jsem popolezla a zmocnila se ho ještě dříve, neţ poslední paprsky slunce pohasly a měsíc se znova ujal vlády. Jeho světlo sice našim oslepeným očím nestačilo, ale přesto jsem dost jasně viděla Heleninu siluetu proti nebi. Se zoufalou námahou jsem si klekla a odjistila zbraň. Zlomená noha mi vháněla slzy bolesti do očí. „Pháthío,“ vykřikla jsem, „chci znát tvůj příběh! Ten, který jsi chtěla vyprávět bohům při soutěţi. O čem byl?“ Helena se pomalu vzpamatovávala ze šoku a zadívala se směrem ke mně. Její postava na pozadí nebe byla stále určitější. Potřebovala jsem, aby promluvila, aby svým přiznáním podpořila můj úmysl. Vedle mě se pohnul Pascal. „Byl to příběh o tvém cizoloţství,“ zavolala Helena. „To jsem si mohla myslet,“ zahučela jsem. A pak jsem ji šestkrát střelila do prsou. Kaţdý výstřel ji postrčil o krok zpět. Zdálo se, ţe je překvapená, kdyţ se jí střely zavrtávaly do smrtelného těla. Poslední kulka ji přitiskla na zábradlí. Ani nevykřikla, kdyţ se řítila dolů do propasti. Měla jsem pocit, ţe její černá duše odlétla do pekel dříve, neţ se tělo roztříštilo na úpatí Kynthu. Zahodila jsem revolver, lehla si na zem a zavřela oči. Teď jsem byla na řadě já. Touţila jsem zemřít, spát a na všechno zapomenout. Nevím, jak dlouho jsem takhle leţela. Kdyţ jsem znova otevřela oči, skláněli se nade mnou Tom s Pascalem. Pascal plakal jako dítě a i Tom měl slzy v očích. Drţel mě za ruku a hladil mě po vlasech – po vlasech té blonďaté dívky, spisovatelovy dcery. Kdyţ jsem ji na Olympu sledovala na Mínóových obrazech, napadalo mě, jak je na smrtelníka dokonalá. Teď jsem uţ věděla, ţe byla boţská, ještě dříve, neţ jsem jí vstoupila do těla. Její ţivot byl boţím darem zemi. Škoda, ţe takhle skončí! 138
Nahmátla jsem své zakrvácené vlasy a to mi připomnělo krev v sošce. Má krev! Byla jsem hloupá, ţe jsem dávno nepoznala svou vlastní, nesmrtelnou krev, kterou mi poslal veliký bůh, abych se jí v nejvyšší nouzi napila! Zaslechla jsem Tomův šepot. „UŢ to máme za sebou, Josie?“ „Ještě ne.“ Posledními zbytky sil jsem vytáhla skleněnou sošku Sryópé z kapsy větrovky. Na krku jsem objevila rysku, které jsem si dříve nevšimla – ale asi tam dosud nebyla. Zatlačila jsem na ni a hlava sošky odpadla. Naštěstí se tekutina nevylila. „To je má krev,“ zašeptala jsem. „Co říkáš, Josie?“ „Chci, abys to vypil.“ „Co je to?“ „Víno.“ „To je posvátné víno,“ řekl náhle Pascal. Přidrţela jsem trup sošky Tomovi u úst. „Vypij to, bude ti dobře!“ „Ne, vypij to ty.“ Měkce jsem se usmála. „Snad se nebojíš?“ „Bojím se o tebe.“ Asi mu došlo, co mu nabízím. Třeba právě on byl mým Aeneem, mou starou láskou. Moţná, ţe po tom úrazu na kole vstoupil do jeho těla můj muţ, aby mě vyhledal na zemi. Bylo to moţné. Jediné, co jsem věděla s jistotou, bylo to, ţe má láska k němu je něco nádherného. „Zavři oči a napij se,“ domlouvala jsem mu. „Pro jednoho to úplně stačí.“ „Patří to tobě,“ bránil se chabě. „Patří to naší lásce.“ Oči se mi zamţily slzami. „Prosím tě, vypij to, ať tě vidím zdravého, neţ zmizím ze světa. Přece víš, ţe sama si to nevezmu.“ Chvíli váhal, pak přikývl. Drţela jsem mu sošku u úst, dokud celý obsah nevypil. Pak mi bohyně vypadla z ruky a roztříštila se na prach. Tom nabral dech a s úlevou vydechl. „Nic mě nebolí!“ řekl uţasle. Slabě jsem přikývla. „Budeš mít krásný a dlouhý ţivot, Tome. Já 139
uţ se nikdy nevrátím.“ „Josie!“ Oči se mi zavíraly. Přála jsem si ještě jednou dotknout se Toma, ale uţ to nešlo. „Budu na tebe myslet,“ zašeptala jsem. „Vzpomeň si taky někdy na mě.“ Ucítila jsem Tomovy objímající paţe a zaslechla jsem Pascalův pláč. Nezadrţitelně jsem se odpoutávala od svého pozemského těla. Můj pobyt na zemi skončil. Snad se sem jednou zase vrátím.
140
EPILOG Apollón stanul vedle mě na vrcholu Kynthu. Rozednívalo se. Mé tělo zmizelo. Zmizeli i Tom s Pascalem, i kdyţ jsem cítila jejich nedávnou přítomnost. Jen má krev stále ještě lpěla na kamenech. Zříceniny na Délu, rozkládající se pod námi, neoplývaly v ranním šeru půvabem. „Opravdu ses tu narodil?“ zeptala jsem se Apollóna. Měla jsem na sobě opět Sryópinu bílou tógu a vrátila se mi i původní podoba. „Narodil jsem se ještě před vznikem země, ale tady jsem na ni poprvé vstoupil. Proto tohle místo uctívají jako posvátné.“ „Seslal jsi nám slunce, abys nás zachránil před Pháthíou?“ „Jen jsem vám trochu pomohl. Nápad byl tvůj a zachránila ses sama.“ „Kdo je můj otec?“ „To přece víš.“ „Asi to vím. Ty jsi můj otec.“ „Ano.“ Byla jsem šťastná, ale stále ještě zmatená. „Proč jsi mě před soudem nehájil?“ Odpověděl mi otázkou. „Co myslíš, ţe je na ráji špatného, Sryópé?“ Před očima mi vyvstala plejáda bohů s jejich stálými podvody, řevnivostí, závistí a podlézavostí. „Nic tam nestárne,“ řekla jsem. „Nic se tam nevyvíjí. Ani bohové ne.“ Přikývl. „Ale ty jsi má dcera a já pro tebe chtěl to nejlepší: poslat tě na svět, aby ses ve smrtelném těle mohla chvíli vyvíjet. Jenţe ty jsi 141
příliš pyšná, neţ abys tam šla dobrovolně.“ „Proto jsi dovolil, aby mě potrestali?“ „Byl to tak velký trest? Nebyla to spíš tvá velká příleţitost?“ Problesklo mi hlavou, co všechno jsem se za ten rok na zemi naučila. „Uţ ti rozumím.“ Apollón pokračoval. „Olymp je jedním z vchodů do lidského království. Jsou ještě jiná místa, kudy tam lze vstoupit. Jestliţe bůh jednou vejde do smrtelného světa a naučí se všechno to, čemu říkáme lidství, můţe pak uţ jít kamkoli se mu zachce.“ Usmál se na mě. „Touto cestou odešli i všichni staří bohové.“ Uţasla jsem. „Takţe Zeus a Athéna se – stali smrtelníky?“ „Ano.“ „A co já? Naučila jsem se na zemi všechno potřebné?“ „Ne.“ Nebyla jsem zklamaná. „To tedy znamená, ţe se tam jednoho dne musím vrátit?“ „Ano. Příště se tam můţeš třeba i normálně narodit.“ Odmlčel se a vzal mě za ruku. Jeho dotek byl teplý jako dotek člověka. Napadlo mě, ţe uţ on sám byl jistě člověkem uţ mnohokrát. „Na to je ale ještě dost času, Sryópé,“ pokračoval otec. „Dnes spolu odejdeme do mého tajného slunečního domova. Zatouţil jsem slyšet zas jednou nějaký dobrý příběh. Pojď, cesta je dlouhá a slunce uţ vychází!“ „Coţpak nemusím jít před Mínóův soud?“ „Ne. Jediní smrtelníci, které Mínós můţe soudit, jsou ti, kdo sami vědí, ţe si to zaslouţí.“ Zasmála jsem se. „Já jsem to tušila!“ Stiskla jsem otci pevněji ruku a ještě, neţ jsme se vznesli, napadlo mě, o čem mu budu vyprávět. Bude to dlouhý příběh a bude začínat tím, jak jakási americká dívka letí letadlem…
142
Christopher Pike
NESMRTELNÁ Z anglického originálu The Immortal, vydaného nakladatelstvím Pocket Books, New York 1993, přeloţil Petr Lander Obálku navrhl Oldřich Pošmurný Vydalo nakladatelství Signet, Ţatčany 1, 664 53 Újezd u Brna v edici Buldok jako svou 15. publikaci, Brno 1996 Vytiskl Signet Ţatčany, s. r. o. Odpovědný redaktor Zdeněk Rosenbaum 1. vydání Cena 39 Kč ISBN 80-86021-21-1
143
144
