Christopher Pike Stopy hrůzy 47 Vzpomínejte na mne
VZPOMÍNEJTE NA MNE Christopher Pike
Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit 2
Copyright © 1990 by Christopher Pike Translation © Lucie Pilátová, 1994 Published in the arrangement with Permissions & Rights Inc. Ltd. ISBN 80-7171-049-0 3
I. Spousta
lidí by mě pravděpodobně nazvala duchem. Koneckonců jsem opravdu mrtvá. Ale sama tak o sobě neuvaţuji. Víte, není to tak dlouho, co jsem byla naţivu. Bylo mi pouhých osmnáct. Před sebou jsem měla celý ţivot. Teď byste mi mohli říci, ţe mám před sebou celou věčnost. Ještě si ale nejsem přesně jistá, co to znamená. Jsem přesvědčená, ţe všechno bude v pořádku. Stejně jsem zvědavá, jak bych naloţila se svým ţivotem, kdo jsem mohla být. To, co mě nejvíc rmoutí, ten zádrhel okolo mé smrti, ten uţ nikdy nerozpletu. Jmenuji se Shari. Vlastně uţívala jsem jméno Shari Cooperová. Mohla bych vám říci, ţe vypadám dobře, ale protoţe uţ neţiju, bylo by to mrhání časem. Nemám tělo. Jsem jakési nic, pohybující se jako vítr. Mohu tancovat na měsíčních paprscích a přimět hvězdu, aby zablikala. Ale kdyţ jsem ještě ţila, vypadala jsem dobře. Velmi dobře. Měla jsem plavé vlasy, které se mi vlnily aţ na ramena. O mé ofině maminka říkala, ţe je příliš dlouhá, protoţe mi vţdy padala do očí. Do mých jasně zelených očí. Bratr tvrdil, ţe jsou hnědé, ale byly zelené, jednoznačně zelené. Teď si mohu nechat dlouhou ofinu a neviditelné vlasy mi mohou proklouznout mezi neviditelnými prsty. Kdyţ se usměju, vzpomenu si na druhý ročník střední školy a na získání titulu „Nejhezčí úsměv“. Jenţe teď uţ jej nikdo nevidí. Je to báječná věc být naţivu. Svou smrt jsem si rozhodně neplánovala. Je to historka, kterou vám musím vylíčit: jak se to stalo a proč se to stalo: Nechci se ale vracet k úplnému začátku. Trvalo by to příliš 4
dlouho i pro někoho, jako jsem já, která uţ nikdy nezestárne. Začnu od konce, nocí na večírku. Nocí, kdy jsem zemřela. Začnu snem. Nebyl to můj sen, ale sen mého bratra Jimmyho. Byla jsem to já, kdo ho Jimmymu přivolal. Milovala jsem bratra víc neţ slunce. Byl skoro o dva roky starší neţ já a desetkrát hezčí. Pokoušela jsem se s ním zápasit, ale legrační bylo, ţe se on se mnou nikdy prát nechtěl. Byl to zkrátka anděl. Pamatuji si přirozeně datum svého narození, ale den, kdy jsem zemřela, si nemohu přesně vybavit. Byl pátek, blíţil se konec května. Léto se chystalo vystřídat jaro. Jediné, na co jsem v té době myslela, byla úspěšná maturita a povalování se s přítelem v písku na pláţi. Všichni o mně říkali, ţe jsem náročná mladá dáma. Učitelé, přátelé, lidé kolem mě. Přišla jsem na to, ţe kdyţ jste jednou mrtví, má význam pouze váš vlastní názor. A já jsem přesvědčená o tom, ţe jsem byla naprosto povrchní. Velmi často se stávalo, ţe se Jimmy vydával v noci na procházku. Odjakţiva byl totiţ náměsíčný. Obvykle zamířil do koupelny. Měl také cukrovku, ale nevypadal jako nemocný. Na rozdíl ode mne nikdy netrpěl takovými malichernými chorobami jako je rýma a nachlazení. Jediné, v čem se musel hlídat, byl jídelníček. Jednou o vánocích jsem upekla pár kousků cukroví. Jimmy neodolal pokušení a svátky jsme strávili v nemocnici čekáním, aţ se probere ze záchvatu. Zabíjel ho cukr. Ten večer, kdy jsem zemřela, jsem stála ve své loţnici před zrcadlem a připravovala se na narozeninový večírek u Beth Palmoneové. Byla jsem mírně vynervovaná, jak všechno zvládnu. Beth byla jedna z mých známých, příleţitostná kamarádka a nenapravitelná potvora, která se mi neustále pokoušela přebrat kluka. Byla moc hezká, a to byl další důvod, proč jsem ji nenáviděla. Vţdycky se usmívala a snaţila se mi vlichotit. Nikdy jsem nedůvěřovala takovým lidem, jako byla ona. Moje nejlepší přítelkyně Joan Foultonová pro ni vymyslela přezdívku Velká Beth. Vzhledem k jejímu poprsí to docela sedělo. Dole v hale se ozvaly hlasy. Paní Parishová s dcerou Amandou. Paní Parishová u nás pracovala na poloviční úvazek jako hospodyně. 5
Ani jsem se nemusela jít podívat, protoţe chvíli před tím telefonovala a ptala se, jestli můţe přijít uklidit, a jestli by mohla Amanda jít se mnou na večírek k Beth. Souhlasila jsem a řekla jí, ţe se budu oblékat, aţ přijdou, aby si tedy otevřely samy. Paní Parishová měla od domu klíč. Neţ jsem se vplíţila k Jimmymu do pokoje, zavolala jsem na ně seshora: „Jsem dole v minutě, můţete se dát do práce!“ Zaslechla jsem, jak se paní Parishová zasmála a letmo jsem zahlédla její šedou hlavu, kdyţ vcházela do obývacího pokoje se ţlutým kbelíkem, plným čisticích prostředků. Milovala jsem ji. Navzdory těţkému ţivotu vypadala vţdy tak šťastně. Její manţel spáchal před lety po propuštění z práce sebevraţdu. Amandu jsem nejdřív ani neviděla, ani neslyšela. Myslím, ţe jsem se domnívala, ţe změnila názor a rozhodla se na večírek nejít. Uvaţovala jsem, zda mám kvůli ní vzbudit Jimmyho. Je to vlastně ještě její přítel? Přítel a přítelkyně. Jimmy chodil s Amandou Parishovou tři měsíce, kdyţ jsem zemřela. Byla jsem to já, kdo je seznámil při oslavě mých osmnáctých narozenin. Ti dva se předtím nikdy nesešli, protoţe Jimmy studoval na jiné střední škole. Amanda nepatřila k mým nejlepším přítelkyním, znala jsem se s ní jenom přes její matku. Ale měla jsem ji ráda. Mnohem radši neţ Beth. Byla svým způsobem krásná. Má nejlepší kamarádka Jo jednou v básnickém rozpoloţení podotkla, ţe Amanda má oči šedé jako chladný den plný mraků a úsměv vřelý jako časné jaro. Hodilo se to k ní. Sířila kolem sebe tajemné fluidum, vyzařující z její váţné, ale nádherné tváře. Měla neuvěřitelně dlouhé tmavé vlasy. Představuji si bratra, jak do nich schovává obličej a nechává v nich rozplynout celý okolní svět. Musím přiznat, ţe jsem na ni trochu ţárlila. Amanda mi k narozeninám věnovala dárek. Trochu mě to vyvedlo z rovnováhy. Ona měla narozeniny den před mými a já celý večer marně přemýšlela, čím bych ji měla dodatečně potěšit. Nakonec jsem se rozhodla, ţe jí dám svého bratra. Přesvědčila jsem Jimmyho, aby se s ní seznámil, a to bylo naposledy, kdy jsem ho ten večer viděla. Byla to láska na první pohled. Od toho večera po následujících 6
několik týdnů jsem si myslela, ţe ho Amanda také miluje. Byli nerozluční. Ale pak, bez očividného důvodu, se Amanda začala chovat nepřístupně a Jimmymu se z toho udělaly pupínky. Nikdy jsem moc nevěřila na ostýchavost, ale jsem přesvědčená, ţe na vině byla jeho nezdravá přemíra citů vůči ní. Byl jako posedlý. Ale to jsem odbočila. Kdyţ jsem zavolala na paní Parishovou, vplíţila jsem se do Jimmyho pokoje. Kromě zeleně svítící obrazovky počítače, kterou měl puštěnou ze zvyku, tam byla tma. Jimmy s kouzelným výrazem ve tváři leţel na posteli jako mrtvý. Pod tenkou přikrývkou se rýsovalo jeho mohutné tělo. Ale o chvilku později, kdyţ jsem si chtěla vzít kartáč na vlasy, vstal a zamířil ke dveřím. Náměsíčníci chodí zvláštním způsobem, asi jako ţivá mrtvola v hororových filmech. Vše, co měl Jimmy na sobě, byly slipy. Musela jsem se smát, kdyţ jsem ho viděla jít. Byli jsme v prvním patře, kde byl balkón se zábradlím, přes který by mohl teoreticky přepadnout, ale nebála jsem se. Za léta dospívání jsem zjistila, ţe Bůh bdí nad náměsíčníky ještě pečlivěji neţ nad opilci. Nebo vzrušenými dospívajícími dívkami…1 Nedořeknu to, protoţe si to nemyslím. Pak jsem si vzpomněla, ţe je Amanda moţná dole s matkou, a jak hrozně by se Jimmy cítil, kdyby se neočekávaně probral v hale zrovna před ní. Popadla jsem kartáč a vyběhla za ním. Ještě, ţe jsem to udělala. Kdyţ jsem ho chytla, zrovna zápolil s vypínačem u dveří koupelny. Nebyla jsem si jistá, jestli v koupelně někdo není, protoţe tam svítilo světlo. Věděla jsem, ţe před pár minutami tam byla ještě tma. „Jimmy,“ zašeptala jsem potichu. Otočil se a podíval se na mě s milým, ale neurčitě zmateným výrazem. „Květ,“ zamumlal. „Sšššš,“ naznačila jsem mu, aby byl zticha a odvedla jsem ho od dveří. Poslušně mě následoval. Se slovy, ţe pouţívat koupelnu není moc dobré, jsem ho nasměrovala do loţnice rodičů. Neprobudila jsem ho z několika důvodů. Bylo totiţ opravdu těţké ho na spících toulkách vyburcovat k vědomí, i kdyţ to byl jinak velmi lehký spáč. 7
Kdyţ zmizel v pokoji rodičů, vrátila jsem se do koupelny a rozsvítila. „Amando, jsi tu?“ zašeptala jsem. Po chvilce se ozvala. „Jo. Budu hned venku. Hledala jsem tu nějaké prostředky na mytí nádobí.“ Vypadala překvapeně, kdyţ jsem nakoukla dovnitř. Seděla zhroucená před skříňkou na léky a malou ledničkou, v ruce drţela Jimmyho injekční stříkačku a lahvičku s inzulínem. Inzulín se musel uchovávat v chladu, proto Jimmy v koupelně instaloval malý chladicí box, měl pocit, ţe se tu se svou nemocí lépe skryje před světem. Amanda věděla, ţe je Jimmy diabetik, ale uţ nevěděla, ţe potřebuje denní dávky léků. Jimmy se to snaţil před Amandou utajit. No, a teď se to provalilo. Nejlepší, co jsem mohla udělat, bylo obrátit celou situaci v ţert. „Amando,“ řekla jsem pohoršeně. „Jak jsi to mohla své matce a mě udělat?“ Celá červená se dívala do země. „Máma mi řekla, abych se podívala po něčem na nádobí a já…“ „Prostředky na mytí nádobí,“ zamumlala jsem nedůvěřivě. „Nejsem včerejší. To, co drţíš, jsou drogy. Drogy!“ Dala jsem si ruku před ústa. „Oh, boţe!“ Herecký výkon jsem zvládla perfektně. Amandě nic nedošlo. Rychle začala vysvětlovat. „Já jsem nemyslela…“ Zasmála jsem se a popošla do koupelny. „Vím, ţe jsi nesmiřovala, Amando. Nedělej si s tím starosti. Jenom jsi objevila rodinné tajemství. Tak jak velký kus jazyka ti uříznem, abys mlčela? Co říkáš?“ Amanda na mě upřela své veliké šedé oči. „Shari?“ Vzala jsem jí z rukou injekční stříkačku a lahvičku s inzulínem a váţně řekla. „Určitě sis všimla, jak si Jimmy hlídá dietu. I tohle patří k jeho nemoci. On sám o tom nerad hovoří. To je vše.“ Otevřela jsem skříňku s léky, chladicí box a uloţila bratrovy věci. Amanda koukala do prázdna a pak zašeptala. „Neřeknu mu nic.“ Pak vstala, protáhla se a prohlásila, ţe by se měla jít podívat dolů. Vzpomněla jsem si na Jimmyho a rozběhla jsem se za ním k rodičům do pokoje. Právě se probral ze spánku. 8
„Zase jsem chodil?“ zeptal se. „Ne, ty si nevzpomínáš? Sel sis lehnout sem.“ Postrčila jsem ho zpět do pokoje a zavřela dveře. „Amanda je tady.“ Ihned znervózněl. „Dole?“ „Ne. V koupelně. Skoro jsi ji počůral.“ Můj smysl pro humor se občas projevil krutě. Jimmy se nadechl. Modré oči se mu rozšířily. Je tak rozkošný, říkala jsem si. Solidní typ s nádechem elegance. Jeden by si ho mohl představit jako kovboje, pasoucího celý den krávy, nebo jak hraje s klukama fotbal, či jak večer vyvádí přítelkyni do luxusní francouzské restaurace, kde k večeři objednává víno, o jehoţ správné výslovnosti nemá ani potuchy. Přesně to byl Jimmy. Zcela přehnaně moderní, ale nikdy dokonalý. „Viděla mě?“ Zeptal se. „Ne. Zachránila jsem tě. Rázoval jsi rovnou k ní. Podařilo se mi tě uklidit sem.“ „Jsi si jistá, ţe mě neviděla?“ „Naprosto.“ Oddechl si. Jimmy vţdycky věřil tomu, co jsem řekla, i kdyţ věděl, jaký jsem prvotřídní lhář. Pro jeho vlastní dobro by bylo bývalo lepší, kdyby mě při lţi vţdy přistihl. Myslel si, ţe jsem mnohem mazanější neţ on, zatímco já jsem byla přesvědčená, ţe jsem hloupější neţ bratr. „Co tady dělá?“ zeptal se s nadějí v hlase. Znovu jsem zalhala a řekla mu, ţe se na něho Amanda přišla podívat. Ovšem, kdyţ jsem s ní byla v koupelně, ani se nezeptala, jestli je Jimmy doma. „Přišla s mámou. Ta dole uklízí nepořádek po večírku. Amanda chce jet na oslavu k Beth se mnou.“ „A proč? Beth je její kamarádka?“ „Spíš známá. Nevím, proč tam chce jít také.“ Napadlo mě, jestli Amanda koupila Beth nějaký dárek, pokud ovšem měla peníze. Finanční situace paní Parishové a Amandy nebyla zrovna růţová. „Ještě je v koupelně?“ zeptal se bratr. „Nevím. Ty s ní chceš mluvit?“ „Proč ne?“ 9
„Nejsi oblečený.“ Usmál se. „Vezmu si kalhoty.“ Začal otvírat dveře. „Myslím, ţe se uţ vrátila dolů.“ „Počkej, Jimmy.“ Popadla jsem ho za rameno. Zastavil se a podíval se na mě. „Kdy jsi jí naposled volal?“ „V pondělí. Před čtyřmi dny,“ dodal. „To bylo naposled, kdy jsi jí volal? Volal jsi jí včera. Volal jsi jí také předvčerejškem. Moţná bys jí měl dát pokoj.“ „Proč? Chci jí říct ahoj, to je všechno. Nebudu jí pronásledovat.“ „Ovšemţe ne,“ přitakala jsem mu. „Ale někdy je lepší dělat nevšímavého. Víš. Udělá tě to víc přitaţlivým.“ Mávl rukou. „Na takové intriky nejsem ten pravý.“ Pokusil se vyjít. Znovu jsem ho zastavila. „Řekla jsem jí, ţe spíš!“ upozornila jsem ho. Nevím, proč jsem se tolik snaţila, aby se s ní nesetkal. Nejspíš jsem ho nechtěla vidět v pokořující situaci. Ale moţná jsem jenom ţárlila. „Stejně musíme během několika minut odejít na ten večírek,“ připomněla jsem mu. Začal o tom přemýšlet. „No dobře, nebudu ji obtěţovat.“ Potřásl hlavou. „Poţádám její matku, aby jí řekla, kdy zavolám.“ „Jimmy! Víš co, na něčem se dohodnem. Dnes večer Amandu naladím tak, ţe ti zítra sama zavolá.“ Neodpověděl, nejspíš proto, ţe si všiml kartáče v mých rukou. „Není to můj?“ zeptal se. „Jo. Můj má ulámané zuby.“ „Máš jich tucet.“ „Všechny jsou zničené a máma by mi svůj nepůjčila.“ Ukázala jsem na její toaletní stolek. Moje matka nevycházela z domu ani na hodinu bez toho, ţe by se nejdřív neupravila a nenalíčila. Někdo ji mohl nazvat snobem. Já sama jsem ji tak titulovala několikrát, jenom jsem si vţdycky musela dát pozor, aby nablízku nebyl otec. S ním jsem si nikdy příliš nerozuměla. „Co chtěla o mně Amanda vědět?“ „Kdy uţ dáš konečně pokoj.“ Poklepala jsem mu na rameno. „Jdi do postele.“ 10
Kdyţ jsem se vrátila domů, našla jsem Amandu s matkou v kuchyni, kde debatovaly nad tím, jestli mají napůl snědený čokoládový dort nakrájet na kousky, neţ ho uklidí do přeplněné lednice. „Proč ho nevyhodíte do koše?“ navrhla jsem. Paní Parishové se můj nápad nezdál. Dokonce se zatvářila nešťastně, coţ u ní bylo neobvyklé. Moţná bych to měla vysvětlit. Byla to ţena, která svou radost vyjadřovala úsměvem a stejně tak se úsměvem snaţila překonávat trápení, kterých ji potkávalo aţ dost. Často jsem s ní bývala sama. Dlouhé hodiny jsem jí pak vyprávěla o všem moţném, včetně svých nových lásek. Oslovovala jsem ji přezdívkou „Matka Mary“. Paní Parishová byla oddaná katolička. Na mši chodila několikrát týdně a kaţdý večer se pravidelně modlila růţenec. To byla jediná věc, ve které jsme si nerozuměly. Nikdy jsem nebyla zboţná. Ano, Jeţíše jsem měla ráda a do kostela jsem chodila. Ale vţdycky jsem měla na práci mnohem zajímavější věci, neţ neustále myslet na Boha. Tak třeba sexuální styk s přítelem, moje nezbytná účast na ohňostroji v Den nezávislosti. Chtěla jsem proţívat neobvyklé věci. Chtěla jsem, aby byl mimořádný celý můj ţivot. Ale teď dost emocí a honem zpět k tomu zatracenému dortu. Paní Parishová měla pocit, ţe kdyţ ho vyhodíme, bude to plýtvání. „Shari, co kdyţ na něj bude mít tvoje maminka zítra chuť?“ zeptala se. „Kdyţ tu bude, tak ho sní,“ odpověděla jsem. „A pak si bude stěţovat, ţe porušila dietu.“ Přejela jsem prstem po okraji dortu a ochutnala polevu. „No né! Ochutnej to, Amando. To je odporné.“ Amanda se zatvářila pochybovačně. „Moc o dorty nestojím.“ Paní Parishová se neočekávaně přiklonila k mému návrhu. „Moţná bychom to měly vyhodit.“ „Ty nemáš ráda dorty?“ zeptala jsem se Amandy. „To je neuvěřitelné – kaţdý má přece rád dorty. To nemůţeš jít se mnou na večírek k Beth, kdyţ je nejíš. Tumáš, ochutnej.“ Všechny tři jsme ochutnaly a já jsem pak zbytek uloţila do lednice. Paní Parishová poslala Amandu, aby se podívala, jestli náš 11
vysavač nepotřebuje nový pytlík. Na chvíli jsme zůstaly samy. To bylo prima. Sedla jsem si ke stolu a vyprávěla „Matce Mary“ o oslavě, na kterou jdeme, zatímco ona vršila do myčky nádobí. „Je to na počest Velké Beth,“ začala jsem. „Vţdycky vám říkám, jak flirtuje ve škole s Danem. To mě opravdu štve. Zahlédnu je někde v koutě dvora, jdu k nim a ona mě zdraví, jako by byla ráda, ţe mě vidí, jako by mezi nimi nic nebylo.“ „Jak víš, ţe něco je?“ zeptala se paní Parishová. „Protoţe na Danovi bylo vidět, jak je mu to trapné. Jo, také uţ vím, proč jsem rozzuřená na ni a ne na něj,“ zasmála jsem se. „To je jednoduché, opustil mě, ale utekl s ní!“ Odjakţiva jsem si dělala legraci z věcí, které se mi staly. Pochybovala jsem o tom, ţe mi paní Parishová porozuměla. Nebyla jsem Danielem tak posedlá, jako Jimmy Amandou, ale nemohla jsem se smířit s myšlenkou, ţe jsem ho ztratila. Ve skutečnosti jsem namouduši věřila, ţe mu na mně záleţí a trápila jsem se. Nikdy jsem doopravdy nebyla chladná, alespoň ne uvnitř, ne v lásce. „Dan vás veze na ten večírek?“ zeptala se paní Parishová. Opatrně se nahnula a naplnila myčku čisticím prostředkem. Měla artrózu páteře. Kdyţ jsme bývaly v domě samy, dovolila mi, abych jí pomohla s mytím podlahy nebo drhnutím koupelny. Ale nikdy, kdyţ byl na blízku kdokoli jiný. Všimla jsem si, ţe by byla bývala obzvlášť nerada, kdyby si Amanda všimla, ţe potřebuje pomoc. „Hm. Vezmeme také Jo.“ Podívala jsem se na hodinky. „Uţ by tu měl být.“ Zarazila jsem se. „Mary, co si myslíte o Danovi?“ Rozzářila se. „Je velice elegantní.“ Musela jsem se smát. Elegantní. Velkolepé slovo. „Jo, je kouzelný. Jenţe já jsem to myslela jinak. Jestli ho máte ráda jako člověka?“ Utřela si ruce do zástěry a podrbala se v šedivé hlavě. „Vypadá moc pěkně,“ řekla váhavě. „Pokračujte.“ „Jak se k tobě chová?“ „Dobře. Ale…“ „Ano?“ „Prve jste něco povídala?“ „To nic nebylo.“ 12
„Řekněte mi to.“ Znovu zaváhala. „Vţdycky mluví o všem moţném.“ „O všem moţném?“ zeptala jsem se, i kdyţ jsem věděla, co tím myslí. Danielovo všechno moţné bylo: rychlá auta, společenské události, hezcí lidé. Paní Parishová pokrčila rameny a vtěsnala do myčky několik párů sklenic. „Vţdycky se s tebou baví?“ „Jistě,“ zalhala jsem. Mary zavřela stroj a otočila knoflíkem. Z venku se ozvalo troubení auta. To musí být Daniel. Omluvila jsem se a pospíchala k venkovním dveřím. Našla jsem ho u garáţe, kde obdivoval předčasný dárek rodičů k mému zakončení studia. Byl krásný, byl reprezentativní a byl můj. Jasně červený vůz Ferrari. Mé autíčko. Milovala jsem ho, jeho barvu, milovala jsem na něm všechno. Daniel ho očividně také zboţňoval. Kdyţ jsem ho chtěla přivítat, sotva mi odpověděl na pozdrav. Zamiloval se do mého auta na první pohled. Asi bych měla říci, ţe jsem se s Danielem dala dohromady při jedné hře naší střední školy, kde účinkoval v hlavní roli. Mám sice neuvěřitelnou paměť na fakta, ale nemohu si vzpomenout, jak se ta hra jmenovala. To uţ napovídá hodně. Úplně mě totiţ vyvedl z míry. Vůbec mu to nešlo. Několikrát dokonce zapomněl text. Zvládl to však bravurně a ještě se nafoukaně procházel po jevišti. Ostych mi bránil v tom, abych ho šla do zákulisí pochválit za mistrovský výkon. Jenţe kamarádka Jo mě popadla a odtáhla do jeho šatny. Protoţe jsme chodili do stejné školy a stejného ročníku, znala jsem ho přirozeně uţ dřív. Ale první věc, na kterou se mě zeptal, kdyţ nás Jo představila, byla, jestli jsem tu nová. Nejspíš nechtěl, abych si myslela, ţe jsem neodolatelná. Měl skvělou postavu a hebkou, opálenou pleť. Strávili jsme spoustu času u něj doma, kde jsme poslouchali oblíbenou muziku. A pak jednoho ţhavého večera, dva týdny před oslavou narozenin Beth, jsme se svlékli a pokusili se o styk. Já jsem milovala vše, co souviselo se sexem. Mohla jsem o něm snít třeba šest hodin denně. Jenţe kdyţ jsme si tehdy vlezli nazí do postele, neprobíhalo vše, jak by mělo. Daniel nemohl… Bude to znít hrubě, kdyţ řeknu, a nebudu přehánět, ţe jsem ho 13
přirovnala k mému autu. Pro pochopení, odolával vůči mně tak pevně jako mé Ferrari. Odešla jsem tedy od něj jako panna. Teď stál v garáţi a byl u vytrţení z mého vozu. „Byla jsi to dneska projet, Shar?“ zeptal se. „Jo, ale ještě nemůţu jezdit rychle. Prvních tisíc mil to prý mám šetřit.“ Daniel otevřel dveře u řidiče a prohlíţel si tachometr. Pak si sedl dovnitř. „Necháš mě řídit?“ zeptal se. Zavrtěla jsem hlavou. „Musíme jet tvým vozem, je tady Amanda Parishová a pojede s námi. Cestou vyzvednem Jo. Tolik by se nás tam nevešlo.“ Ačkoliv nás Joan představila, Daniel ji neměl rád. Bylo by těţké přesně určit, čím ho otravovala. Nejspíš to bylo proto, ţe byl kluk a ona měla tendenci jednat s opačným pohlavím nadřazeně. Co si myslel o Amandě, to jsem nevěděla. „Nic jsi mi neřekla,“ zamrmlal rozmrzelým hlasem. „Dozvěděla jsem se to teprve před chvílí.“ Zavřel dveře tak prudce, aţ jsem nadskočila. Být pravdomluvná vůči Danielovi nebylo nikdy příjemné. Přikročil ke mně a objal mě. „Ahoj,“ řekl. „Ahoj.“ Políbil mě. Sice to moc neuměl, ale jeho rty byly teplé a v jeho objetí jsem se cítila současně uvolněně i plná napětí. Bylo to příjemné. „Ah, promiňte,“ ozvalo se za námi o chvilku později. Daniel mě pustil a já jsem se otočila. U vrat garáţe stála rozpačitá Amanda. Podívala se do země a vykročila zpět k domu. „Ne, počkej,“ zastavila jsem ji. „Uţ pojedem. Dojdu se rozloučit s Jimmym a Matkou Mary. Za minutu jsem zpátky.“ Amanda se zarazila: „Co jsi říkala?“ Uvědomila jsem si, ţe jsem upozornila na Jimmyho. „Pokud je ovšem Jimmy vzhůru,“ dodala jsem rychle. „Před několika minutami ještě spal.“ Amanda na mě chvíli zírala. Pak zamumlala: „Pozdravuj ho ode mne.“ Přikývla jsem. 14
Kdyţ jsem nakoukla do Jimmyho pokoje, uhodilo mě do očí zelené světlo z obrazovky věčně zapnutého počítače. Byl vzhůru a kývl na mě, abych šla dál a sedla si k němu na postel. „Proč to nevypneš?“ zeptala jsem se. Nepatrně se usmál. Svalnaté ruce měl sloţené přes prsa, oči nepřítomně zíraly do prostoru. „Mám pak ve spánku víc inspirace.“ „Při tvých výletech ve spaní přece nemůţeš mít sny.“ „Neţ jsem na tebe narazil v hale, snil jsem o tobě.“ „Co? Povíš mi o tom?“ Vstal a otevřel okno nad postelí. Z teplého večera dovnitř zavanul studený větřík. Jimmy zavřel oči a potichu se rozhovořil. „Byli jsme na neznámém místě. Vypadalo to jako svět uvnitř květiny. Poznal jsem tajemné zvuky, ale nevěděl jsem, jak je popsat. Všechno jen zářilo. Byli jsme v široce otevřeném prostoru. Měla jsi na sobě to samé co teď, stejné kalhoty a stejnou blůzu. Měla jsi v ruce balón a zkoušela jsi ho hodit. Ne, ty jsi vyhazovala jen část a zbytek jsi chtěla hodit mně. Snaţila ses dát mi ho. Svázala jsi všechno provazem dohromady. Jenţe já jsem ho nechytil a balón unikl. Dívali jsme se, jak pluje po obloze. Začla jsi plakat.“ Zvenku zarachotil startující automobil. Daniel nerad čekal. Mně se najednou přestalo k Beth chtít. Raději bych byla seděla a povídala si s bratrem. „Proč jsem brečela?“ zeptala jsem se. „Protoţe ten balón ulétl.“ „Jakou měl barvu?“ „Nevím. Myslím, ţe byl hnědý.“ „Podle tebe je všechno hnědé. Bylo na tom balóně něco zvláštního?“ Otevřel oči a usmál se na mě. Chvíli jsem si myslela, ţe se mě znovu zeptá na Amandu. Potěšilo mě, ţe to neudělal. „Nevím.“ Odmlčel se. Po chvilce dodal. „Přijdeš pozdě?“ „Nechtěla bych.“ „Dobře.“ „Stalo se něco?“ „Nic. Jsem jen unavený. Příjemnou zábavu.“ Naklonila jsem se k 15
němu a políbila ho na čelo. „Sladké sny, brácho.“ Zavřel oči. Zdálo se, ţe se pokouší si vybavit jasněji můj balón, aby mi mohl na mé otázky lépe odpovědět. Ale všechno, co řekl bylo: „Dej na sebe pozor.“ Lidé, Kdyţ se s nimi loučíte, máte zvláštní pocit, protoţe nikdy nemůţete stoprocentně říci, ţe je ještě někdy uvidíte. Proto jsem vděčná za ten poslední rozhovor s bratrem před odchodem na večírek. Kdyţ jsem sešla dolů, paní Parishová luxovala. Daniel venku zběsile troubil. Prolétla jsem dveřmi tak rychle, ţe jsem sotva měla moţnost jí kývnout na pozdrav. „Jedem,“ zavolala jsem na ni. Paní Parishová vypnula lux a narovnala se. „Vzala sis svetr?“ zeptala se. „Na co? Daniel mě zahřeje.“ „Dávej na sebe pozor, Shari!“ zavolala za mnou. „Budu,“ slíbila jsem. Sama jsem netušila, ţe uţ zase lţu.
16
II. Nechala jsem Amandu, aby si sedla dopředu k Danielovi. Jeho audi nemělo prostorná zadní sedadla, ale protoţe jsem o dost menší neţ ona, vešla jsem se dozadu pohodlně. Amanda oţila, jen co jsme vyjeli na silnici. Většinou jenom přikyvovala a mdle se usmívala. Teď s sebou pořád strašně mlela. Moţná ji inspiroval kus dortu, který pojídala. „Díky za pozvání na večírek,“ zamumlala před dalším kousnutím. „Celý den jsem byla zavřená doma a malovala jsem.“ „Jsem ráda, ţe jdeš,“ zareagovala jsem. Ve skutečnosti jsem Amandu vůbec neměla zvát. Vlastně s námi jede díky své matce. „Ty jsi umělkyně?“ zeptal se Daniel Amandy. „Co maluješ?“ „Koupelnu,“ vykoktala, překvapená otázkou. „Skutečně?“ Kdyby mu Amanda řekla, ţe myla toalety, byl by ohromený. On sám ve svém dosavadním ţivotě neudělal na zdi malířskou štětkou ani čárku. Jeho rodiče byli skoro tak dobře situovaní jako moji, a na takové práce si najímali řemeslníky. Stejně tak to dělali rodiče ostatních spoluţáků, se kterými jsme chodili do školy. Amanda byla náš symbol chudoby. Někdy jsem si z ní kvůli tomu dělala legraci. „Jakou barvou?“ pokračoval ve vyptávání Daniel. „Bílou.“ „Bílá je taková nudná,“ vmísila jsem se do hovoru. „Proč bílou?“ „Mně se to zdá všechno stejné,“ odpověděla Amanda. „Ty musíš být barvoslepá,“ zkonstatovala jsem. „To jseš na tom stejně jako Jimmy. Ten mě také neustále přesvědčuje, ţe mám hnědé oči.“ „A jaké je máš?“ pokračovala Amanda. „Tak si je prohlédni,“ řekla jsem lehce popuzeným tónem. „Jakou 17
mají barvu?“ Amanda se otočila přes rameno. „Je uţ moc velká tma. Jsou zelené?“ „Umí,“ pochválila jsem ji. „Necháme tě ţít.“ Daniel zatočil za roh stejnou rychlostí, jakou se řítil po rovině. „Dane, zpomal. Jedem jenom na večírek.“ „Nechci přijet pozdě,“ vysvětloval. „Doufám, ţe bude Jo připravená.“ „Bude připravená,“ ozvala jsem se zezadu. „Jo je vţdycky připravená.“ Jo nebyla připravená. Poţádala jsem Daniela a Amandu, aby na mě počkali a šla zazvonit ke dveřím. Z domácího telefonu se ozvala její matka. Pro pořádek musím uvést, ţe Amandina a Joina matka byly sestry, coţ tedy ovšem znamená, ţe Jo a Amanda byly sestřenice. Nejspíš jsem se o tom nezmínila uţ dřív proto, ţe Amanda a Jo jsou naprosto rozdílné, jak povahově, tak fyzicky a já jsem jednoduše zapomněla, ţe jsou příbuzné. Jejich matky si byly podobné ještě míň. Jediná věc, která je spojovala, bylo to, ţe ţily osamoceně. Paní Parishová by za mě dala ruku do ohně, kdybych to potřebovala. Ale paní Foultonová by ani neohnula zápěstí, kdybych se potřebovala podívat, kolik je hodin. Tato dáma se vůči mně nechovala nepřátelsky, ale zaneprázdněné. To byla její omluva vůči všemu a všem – měla stále spoustu práce. Byla zaměstnaná v nemocnici jako vrchní sestra. Ke své sestře se paní Foultonová stavěla nepřátelsky. Nenáviděla ji. Jo prozradila, ţe její matka dává paní Parishové vinu za rozpad svého manţelství. „Shar, Jo je ve svém pokoji,“ oznámila mi paní Foultonová, kdyţ otevřela dveře. Poděkovala jsem a vstoupila dovnitř. Byl to krásný velký dům. „Máte po práci?“ zeptala jsem se paní Foultonové. „Jsem v práci. Teď mám přestávku,“ vysvětlila mi a sáhla po klíčích od vozu. „Řekni Jo, ţe nechci, aby si na oslavu k Beth brala spiritistickou tabulku,“ poţádala mě. „Ani si nemyslím, ţe by se to tam hodilo, paní Foultonová.“ 18
Zastavila se u zrcadla v předsíni a vydolovala z kabelky rtěnku. „Jak vypadám?“ zeptala se mě, kdyţ si nabarvila rty. „Jako zdravotní sestra,“ odpověděla jsem. Slehla po mně nebezpečným úsměvem. „Jsi horší neţ Jo. Kdo na vás čeká venku? Dan?“ „Jo. A Amanda.“ Paní Foultonová se rozzářila. Amanda byla jediná osoba, kromě těch umírajících na nemocničním lůţku, se kterou byla ochotná ztratit chvilku. Hodila rtěnku zpět do kabelky. „Půjdu ji pozdravit. Čau!“ Rozloučila jsem se s ní a šla za Jo. Uţ jsem se zmínila, ţe Jo byla posedlá okultismem? Zajímala se o vše, co s tím souviselo. Dokonce na mě jednou vyzkoušela pokus přenosu na dálku. Byla jsem nemocná a ona mi zavolala, aby mě upozornila, ţe do mého těla vysílá vitamín C. Prý mi pomůţe stejně jako ten hmotný. Nemohu říci, ţe bych cítila nějakou změnu k lepšímu. Docela by mě zajímalo, jestli ona tomu věřila. Kdyţ jsem ţila, nikdy jsem se o tyto věci nestarala. Vzhledem k mému současnému stavu se domnívám, ţe nedokáţu toto téma objektivně posoudit. „Dan má zapnutý motor,“ oznámila jsem ve dveřích místo pozdravu. „Tak dělej.“ Kamarádi ze školy, kteří znali Join zájem o nadpřirozeno, byli často zklamáni, kdyţ navštívili její dům a místo nepořádku vlastního lidem ţijícím v těchto sférách, našli perfektně uklizený pokoj. Obvykle tam byl největší pořádek z domu. Jediné věci, které naznačovaly jejího koníčka, byly krabice s kadidlem a drţák na kadidlo, uloţené na šatníkové skříni. Vzhledem vypadala Jo také docela normálně. Kdybych nás měla k sobě přirovnat, na rozdíl ode mě byla tmavovlasá, i kdyţ o sobě tvrdila, ţe je blondýna. Obě jsme měly stejně útlou postavu, stejná ústa, smějící se stejným vtipům. Zatímco já jsem měla jasně zelené oči, její byly jako lískové oříšky. Měla velkou zálibu v oblékání. Dost často jsem si od ní půjčovala různé šaty. Ţlutá blůza a zelené kalhoty, které jsem si vzala na večírek k Beth, patřily také jí. „Řekni mu, ţe budu v minutě,“ podotkla Jo. Učesala se a 19
pospíchala ke skříni. „Neţ dojdu k autu, bude mi to trvat víc neţ minutu,“ zavolala jsem za ní a sedla jsem si na tvrdou postel. Jo také trénovala jógu, proto měla v posteli tvrdé matrace. „Pospěš si, Dan nemá moc dobrou náladu,“ dodala jsem. Jo vystrčila hlavu z šatníku a zasmála se: „Necítí se Nádiva teď vedle tebe trapně, kdyţ jste se přinutili ke společnému zvířecímu aktu?“ „Neřekla jsem, ţe jsme měli styk.“ Jo zásadně Dana nazývala „Nádivou“. Je to zajímavé, byla jsem jedna z mála lidí, pro které Jo nevymyslela přezdívku, a byla jsem také její nejlepší přítelkyně. „Ano,“ pokračovala Jo. „Řekla jsi, ţe tě svlékl, ty jsi svlékla jeho, a pak jste dělali věci, které jsou pro muţe a ţenu přirozené.“ „Přestaň,“ poţádala jsem ji. „Během několika minut musíme odjet na ten večírek, proboha.“ Zarazila jsem se. „Co je tamto? Další magnet?“ „Jo.“ „Co se stalo s tím posledním?“ zeptala jsem se a vzala do ruky hromádku popsaných papírů, leţících na posteli. „Ještě ho mám, ale tenhle je silnější.“ Vtěsnala ho do kapsy černých kalhot. Jako správná čarodějka milovala Jo černé oblečení. „Můţeme se s ním bavit na večírku.“ Ukázala na papíry v mé ruce. „Víš co to je?“ „Co?“ „Krátká povídka od Petera Nicholse – Jeffova bratra.“ Před pár lety, kdyţ jsem byla ve druhém ročníku, jsem s tímhle klukem, který byl v té době v poslední třídě, chodila do hodin biologie. Získal si mě jako nikdo jiný. Vyprávěl mi zcela absurdní historky o nadpřirozených věcech, které se mu staly. Například mi jednou líčil, jak vzal do auta stopaře, starého muţe s úplně bílými vousy, a jak ten muţ mu začal vyprávět Petrovy příhody z minulé doby. Dřív neţ stařec vystoupil, řekl Petrovi, co ho čeká v budoucnosti. Vzpomínám si, jak se Petr usmál a potřásl hlavou, kdyţ jsem se ho ptala, co mu ten muţ předpověděl. Musím zdůraznit, ţe se Petr o okultismus nezajímal. Nevím, proč mi tu historku vyprávěl. Zanedlouho potom Petr zemřel při jakési 20
autonehodě. Strašně mi chyběl. Vţdycky jsem měla pocit, ţe ho znám odjakţiva. Kdyţ Jo vyslovila jeho jméno, bezděčně jsem ty papíry upustila. „Peter. Kde jsi k tomu přišla?“ „Dal mi to Jeff.“ Jo sebrala listy a srovnala je do úhledné hromádky. „Dal mi celou hromadu Peterových povídek. Chtěl, abych mu pomohla některou z nich připravit k publikování.“ „Peter nebyl ţádný spisovatel. Pořád hrál baseball. Kdy by měl čas psát? Nikdy mi nic neukázal.“ „Nikomu nic neukázal. Před pár měsíci našel Jeff na dně Petrovy skříně pár povídek. Přečti si třeba tuhle.“ Nevím, proč mě ta novinka tak rozrušila. Joinu nabídku jsem odmítla. „Proč to čteš?“ zeptala jsem se rozhořčeně. „Protoţe chci,“ odpověděla Jo klidným tónem. „Byl to moc dobrý spisovatel. Měl pozoruhodné myšlenky. Ale zřídkakdy něco dokončil. To je jedna z věcí, o kterou mě Jeff poţádal, vytvořit pro Peterovy práce nějaký závěr.“ Celá ta věc mě zneklidnila, ale nemohla jsem přijít na to, proč. Mohlo to být proto, ţe zmínka o jeho jménu přivolala bolestnou vzpomínku? ptala jsem se sama sebe. Jo se mi znovu pokusila vnutit jednu z jeho povídek. Odhodlala jsem se, vzala jsem papír do ruky a letmo přehlédla název: Annina odpověď. „O čem to je?“ zeptala jsem se neochotně. „Je to o dívce, stejně staré jako my, která si koupí video a zjistí, ţe si můţe všechny zítřejší televizní pořady přehrát uţ dnes. Začne si přehrávat místní zprávy, odhalí všechna neštěstí, které se stanou, a pak se tomu pokusí zabránit.“ „Jak to skončí?“ „Nedopsal to.“ „Ale co se nakonec s tou dívkou stalo?“ Moje druhé jméno je rovněţ Anna, pomyslela jsem si. Přece nenapsal tu povídku o mně. Měla jsem pocit, ţe mě mrazivý vzduch z bratrova pokoje dostihl v Joině loţnici. Na čele mi vyvstal studený pot. „Přehrála si nový příběh, který byl o ní.“ 21
Polkla jsem. „Zemřela?“ „Páska se namotala v přístroji. Viděla proto jenom začátek, kde bylo uvedeno její jméno a její fotografie. Pak Peter skončil.“ „Skončil?“ „Uprostřed vety. Ale přečti si to. Je to dobré.“ Vrátila jsem jí papír se slovy: „Počkám, aţ dopíšeš konec.“
22
III. „Zapomněla
jsem Jo říci, ţe s námi jede také Amanda. Ta skutečnost ji nijak nevyvedla z konceptu.“ Moţná mela se svou sestřenicí málo společného, ale očividné nepřátelství mezi nimi rozhodně nepanovalo. Jo se vsoukala na zadní sedadlo ke mně a pamětliva svého vztahu vůči muţům a Danielovi jadrně pronesla: „Co jsi koupil Velké Beth k narozeninám, Nádivo?“ Dan se zamračil. Mračil se vlastně od té doby, co jsme nastoupili do auta. „Proč nemůţeš jednou oslovovat lidi jejich skutečným jménem?“ zeptal se. „V pořádku, Danieli,“ zašklebila se Jo. „Co jsi koupil Elizabeth k narozeninám?“ „Náušnice,“ zahuhlal. Sešlápl plynový pedál aţ k podlaze a auto se rozletělo ulicí. „Co?“ zeptala jsem se ohromeně. „Mám pro ni dárek za nás za oba. Nemusíš jí něco dávat.“ „Co jsi vybrala?“ ozvala se Jo. „Staré album Beatles.“ „Beth má CD přehrávač,“ upozornil mě Dan. „Elizabeth nenávidí Beatles,“ přidala se Jo. „Ach,“ vzdychla jsem. O tom všem jsem samozřejmě věděla, ale v obchodním domě byla na to album sleva. „A co ty, Štěstí?“ obrátila se Jo na Amandu. Jednou mi Jo vysvětlila jak přišla na tuhle přezdívku. Ve starém indickém spisovném jazyce sanskrt je výraz pro štěstí ananda, coţ je velice podobné jménu Amanda. V jejím vysvětlení byl náznak ironie. Amanda se zřídkakdy cítila šťastná. 23
„Neměla jsem čas se zastavit v obchodě,“ poznamenala Amanda. Napadlo mě, ţe bych mohla Amandě navrhnout, aby dala Beth můj dárek svým jménem a já se připojím k Danielovi. „To se nikdo nezeptá, co mám pro ni já?“ ozvala se znovu Jo. Pohrávala si přitom s balíčkem, zabaleným v růţovém hedvábném papíře. Následovala chvíle ticha. „Nádobky na léky,“ prozradila nakonec Jo. „Moje máma je nosí z nemocnice.“ „To nemůţeš Beth dát,“ řekl Daniel podráţděně. „Samozřejmě, ţe mohu,“ nedala se Jo odradit. „Bude si myslet, ţe jsou křišťálové.“ „Není tak hloupá,“ pokračoval Daniel. „Je pořádně hloupá,“ nechala jsem se vyprovokovat. „A my jí namluvíme, ţe jsou křišťálové,“ dodala Jo. „Hej, Nádivo, zpomal, večírek nezačne, dokud tam nebudu já. Co tě ţene?“ „Vţdycky jezdím rychle,“ zamrmlal Daniel. Jo se obrátila ke mně. „Vţdycky tak jezdí?“ „Vţdycky,“ odpověděla jsem bezmyšlenkovité. Otázka i odpověď by se mohly zdát nevinné. Jenomţe Jo najednou vybuchla v hysterický smích. „Vţdycky?“ nutila se do smíchu. Dala jsem jí pořádný šťouchanec. Bohuţel uţ bylo příliš pozdě. Nemohla jsem se podívat Danielovi do obličeje. Po těle jsem pocítila nepříjemné mrazení. Jemu došlo, ţe Jo ví, ţe nepodal v posteli očekávaný výkon. „Co je na tom tak legračního?“ ozvala se Amanda. „Nic,“ odpověděla jsem. Zbytek cesty jsme strávili v tichu. Velká Beth nás čekala u dveří. Po uvítacím ceremoniálu jsem předala Beth dárek. „Není to malování, ţe?“ zeptala se s úsměvem. „No to bys nikdy nezničila,“ řekla jsem a připomněla jsem si její CD přehrávač. Daniel podal Beth malinkou krabičku. Políbila ho za to na tvář, jak sentimentální. „To jsi neměl,“ zapýřila se. 24
„Ţádný problém,“ zahlaholil. „Proboha, vţdyť máš narozeniny, musel ti něco přinést,“ ozvala se Jo. V rohu pokoje osamoceně s pivem v ruce přešlapoval Jeff Nichols. Nepochopila jsem, jak se plachý, inteligentní člověk jako Jeff Nichols mohl přátelit s někým jako Beth. Jo ho chvíli upřeně sledovala a pak se obrátila zpět k Beth a podala jí svoje překvapení. „Dělej s tím cokoli, jenom netřeš s tou krabici,“ pronesla váţně. Beth přikývla a přitiskla ucho k balíčku. Pokusím se vám sdělit pár nezaujatých slov o té dívce. Z úzkého obličeje jí vystupoval ostře řezaný nos, dvě normální hnědé oči, postrádající stopu oslnivé zeleně, hnědé vlasy, které i kdyţ dlouhé a rovné, byly matné a bez lesku. Všichni kluci ve škole byli přesvědčeni, ţe je ztělesněním sexu. Přitom nebyla ani dost hezká. Prohlíţela jsem si ji, jak stála vedle Amandy, a uvaţovala o tom, ţe vypadá naprosto bezstarostně. „Je mi to líto,“ naklonila se k ní Amanda. „Neměla jsem moţnost koupit ti nějaký dárek.“ „To je v pořádku,“ zvolala Beth a objala Amandu, kterou téměř neznala. „Jsem ráda, ţe jsi tady!“ „Třeseš s tou krabicí,“ upozornila Jo Beth. Daniel zatím nepromluvil. A tak začal večírek. Nejdřív to byla docela normální událost. Nechci jít aţ do úplných podrobností. Bethini rodiče ten večer nebyli doma. Trochu jsme jedli. Trochu jsme tancovali. Povídali jsme si. Byla tam spousta lidí, takţe k tomu byla i příleţitost. Beth otevřela své dárky někdy kolem dvanácté hodiny, kdyţ se společnost začínala pomalu rozcházet. Seděla ve svých růţových letních šatech na zemi uprostřed pokoje a snaţila se dostat do balíčků. Ulámala si při tom všechny pěstěné nehty. Bylo nesnesitelné se na to dívat. „Měla jsem ti místo toho koupit láhev kalcia,“ podotkla Jo. Beth se tomu zasmála, ale myslím, ţe to nepochopila. Všechno bylo odpuštěno o chvíli později, kdyţ otevřela dárek od Jo. Nádobky na léky z nemocnice od paní Foultonové byly poněkud větší a víc vypracovanější, neţ je obvyklé. Ale v ţádném případě nevypadaly jako drahý křišťál. 25
Kdyţ je Beth vybalila a vyndala na světlo, v očích se jí zableskl náznak rozpačitosti. S pokryteckou upřímností prolomila Jo nastalé ticho. „Vím, ţe to není obvyklý křišťál. Ale myslela jsem si, ţe bys ve své sbírce ráda uvítala něco jiného.“ Pokorně dodala: „Jsou z Číny.“ Beth zazářila a objala Jo. Málem jsem padla do mdlob. Zbytek pokoje souhlasně přikyvoval. Náušnice od Daniela byly posázené diamanty. Diamanty! Jak se třpytily, kdyţ je pomáhal Beth nasadit na uši. Znovu jsem málem padla do mdlob. Skoro jsem se rozbrečela. Málem jsem něco řekla. Ale co bych vlastně mohla říci? Daniel se mnou celý večer moc nemluvil. Věděla jsem, ţe má na mě stále vztek za to, ţe jsem Jo řekla o naší postelové příhodě. Začla jsem uvaţovat o tom, ţe je to vlastně hloupý večírek. („Ach Shari, Beatles! Mí nejoblíbenější!“) Odešli další lidé. Pak přišla Beth s nápadem, ţe bychom se mohli jít vykoupat. Ke komplexu domů, ve kterém s rodiči bydlela, patřil obrovský vytápěný bazén. Divila jsem se, jak se budeme koupat bez plavek? Hned jsem poznala, ţe pro některé lidi to nebude problém, měli je zkrátka s sebou. Daniel byl mezi nimi. Kupodivu i Amanda s touto moţnosti počítala. Zřejmě musela volat Beth, jestli můţe opravdu přijít a při té příleţitosti se dozvěděla, ţe tam je bazén. Daniel a Beth měli plavky pod oblečením. „Muţem se koupat bez plavek,“ navrhla Jo. Sledovaly jsme ostatní, co tomu řeknou, kromě Jeffa, který se přesunul stále osamocen na balkón a upíjel další pivo. Celý večer pil jedno za druhým, ale nevypadal opilý. „Ne,“ řekla jsem za sebe. „Necítím se nahá dobře.“ Kývla jsem hlavou k osamocenému Jeffovi. „Teď máš moţnost. Jdi s ním pohovořit.“ „Myslím, ţe chce být sám,“ zavrtěla Jo hlavou. „Kdyby chtěl být sám, nepřišel by sem.“ „Musel na večírek přijít. Jsou to narozeniny jeho přítelkyně.“ „Není to jeho přítelkyně. Půjde plavat s mým přítelem.“ „Cítíš se dobře?“ „Ano. Proč?“ 26
„Byly to ty nejnevkusnější náušnice.“ „Ten nevkus stál spoustu peněz. Ty jsi jí dala pouţité nádobky od léků.“ „Opravdu se cítíš dobře?“ „Já nevím. Bojíš se s Jeffem promluvit?“ „Nevím,“ odpověděla Jo a povzdechla si. „Jo.“ „Chceš, abych s ním promluvila?“ „To je mi jedno. Jenom mu neříkej, ţe ho miluju.“ „Ty ho miluješ?“ zeptala jsem se překvapeně. Netušila jsem, ţe pro ni Jeff tolik znamená. Jo mi začala sdělovat své postřehy. Pak se zastavila a přivřela oči. „Moţná. Sama nevím. Ty miluješ Nádivu?“ Neodpověděla jsem a šla za Jeffem. Moje poslední vzpomínka na Jeffa Nicholse – profil jeho ostře řezaného obličeje ozářeného hořící zápalkou. Nebyl nijak zvlášť hezký. Na rozdíl od bratra mu ve tváři chyběla srdečnost a dobrá nálada. Neměl moc pěknou postavu, v jeho přimhouřených očích byla patrná zloba. Měl v sobě přitaţlivost, pořádně schovanou v hloubi duše i těla. Ve škole jsme si spolu povídali jenom párkrát, i kdyţ jsme k tomu měli víc příleţitostí. Občas se mi zdálo, ţe se mi schválně vyhýbá. „Doufám, ţe neruším?“ zeptala jsem se. Podíval se na mě, mávl sirkou a potáhl z cigarety. „Ne.“ Popošla jsem kousek vedle něho a opřela se rukama o zábradlí. Pohled do tmy na vystupující obrysy okolních domů a útrţky hlasů mě deprimovaly. Jeff se také díval dolů. Byla jsem zvědavá, jestli vzpomíná na Petera. Neříkal nic. Cítila jsem, ţe musím mluvit. „Je hezká noc,“ poznamenala jsem. „Jo. Je pěkně.“ „Neotravuju tě?“ Pokrčil rameny. „Asi půjdu brzo domů.“ „Neţ se Beth vrátí?“ „Moţná.“ „Jeffe?“ „Co?“ „Nic. Jenom jsem ti chtěla, víš… něco říct.“ To bylo inteligentní. 27
Co jsem mu chtěla říci, bylo, ţe by neměl trávit chvíle s dívkou, která je schopná začlenit do sbírky křišťálu nádobky na léky, a ţe mi jeho bratr také chybí. „Přeji si, abych tu měla plavky,“ řekla jsem. Kdyţ nereagoval, dodala jsem: „Přeji si, aby mi Dan řekl, ţe se půjdeme vykoupat.“ „Moţná, ţe zapomněl.“ Moţná to byl jen můj dojem, ale jako bych v jeho odpovědi zaslechla náznak ironie. „Vy dva se moc dobře neznáte, viď?“ zeptala jsem se. „Ne.“ „To je velmi špatné.“ Upřeně se na mě podíval. „Pro koho?“ „Pro vás dva. Myslím – Co myslíš?“ Jeff se podíval znovu před sebe a potáhl z cigarety. „To nevadí, Shari.“ Udělala jsem krok k němu. „Ty nemáš rád Dana, vid?“ „Proč se ptáš?“ „Prosím tě, Jeffe.“ „Dan je v pořádku.“ Znovu pokrčil rameny. Překvapivě po mně hodil jadrnou poznámku. Neocenila jsem to. Vyměnili jsme si pár ostrých vět. Čekala jsem, ţe hodí dolů cigaretu a odejde. Rty se mu stáhly do pomalého úsměvu. „Není tak špatná. Je pro něho příliš dobrá.“ „Pro koho?“ Zavrtěl hlavou a otočil se k odchodu. „Nic.“ „Víš, co ti povím, Jeffe? Ve srovnání s tvým bratrem jsi povrchní hlupák.“ Najednou se zastavil a já si přála, abych mohla vzít svá slova zpět. Pocítila jsem stejně nepříjemné chvění jako v Danově autě při cestě sem. Pomalu se otočil. Byla příliš velká tma na to, abych mohla z jeho výrazu něco vyčíst. A byla jsem ráda. „Říkával mi o tobě nesmysly,“ pronesl Jeff. „Myslel, ţe jsi dobrá. Ale já jsem věděl, ţe to tak není. Jsem zvědavý, kam aţ se se svou hlavou plnou hloupostí dostaneš.“ Zahodil na zem cigaretu a zašlápl ji a dodal: „Jo, a umřel Shari, a ty na tom nic nezměníš.“ Zašel dovnitř, ale neodešel. V kuchyni se potkal s Jo, a pak jsem je viděla, jak jdou do obývacího pokoje. Sedli si na gauč a o něčem 28
spolu hovořili. Moţná o mně. To se uţ nikdy nedozvím. A také jsem nevěděla, ţe mi zbývají ani ne dvě hodiny ţivota. Obrátila jsem se zády k místnosti. Přede mnou se černal oceán. Pak jsem se podívala přímo pod sebe. Rovnou pod balkónem vedl betonový chodník, těsně vedle něho pruh zelené trávy, osvětlený pouliční svítilnou. Byla to dlouhá cesta dolů.
29
IV. Vylíčím
vám, jak jsem zemřela. Jak se z mé roztříštěné lebky vyřinula krev. Všechny krvavé detaily. Umírající lidé nikdy nezavírají oči, kdyţ se z nich stávají nehmotné duše, ale zřídkakdy tu proměnu sledují. Alespoň já určitě ne. Zatímco Jo a Jeff seděli v obývacím pokoji, zašla jsem do Bethiny loţnice a natáhla se tam na postel. Kdyţ si ona můţe jít zaplavat s mým přítelem, proč bych jí já nemohla zválet lůţko. Bolela mě hlava a byla jsem unavená. Lehla jsem si s úmyslem, ţe si jenom odpočinu, jenţe jsem usnula. Probudila mě Amanda. Kdyţ jsem otevřela oči, seděla u mě na posteli. Dlouhé černé vlasy uţ měla po koupání upravené. „Kolik je hodin?“ zamumlala jsem. Bolest hlavy byla ještě horší neţ před usnutím. „Dvanáct pryč.“ Posadila jsem se. „Koupání skončilo?“ Amanda byla převlečená do šatů. Neţ mi odpověděla, chvíli se na mě dívala. „Většina lidí uţ odešla,“ vypravila konečně ze sebe. Uvědomila jsem si neobvyklé ticho. „Kde je Dan? Vrátil se?“ „Ne.“ „Kde je?“ Podívala se na zem. I v přítmí jsem zahlédla vrásky na jejím čele. „Nevím, jak ti to říct, Shari.“ „Co?“ „Dan a Beth jsou ještě venku.“ „Jak to?“ 30
Amanda se nadechla. „Vzpomněla jsem si, ţe jsem nechala u skokanského prkna hodinky. Šla jsem si pro ně, a kdyţ jsem se vrátila, Dan a Beth tam uţ nebyli. Ale já…“ „Co?“ doţadovala jsem se, kdyţ na chvilku zmlkla. Zdvihla hlavu. „Byli v odpočívárně.“ „Jak to?“ „Byli nazí.“ „Ne. Jak to můţeš říct?“ „Mohu.“ Vyschlo mi v krku. V tu chvíli jsem Amandu, za to co mi řekla, nenáviděla. „Co tam dělali?“ Potřásla hlavou. „Nic.“ „Co?“ trvala jsem na svém. „Líbali se.“ „Jseš si jistá?“ „Viděla jsem je, Shari. Bylo tam dost světla.“ Amanda znovu potřásla hlavou. „Neměla jsem ti to říkat.“ Začala se zvedat. Chytla jsem ji za rameno. „Co ještě dělali? Mazlil se s ní?“ Amanda se mi vytrhla, ustoupila ke konci postele, kde se zastavila a dívala se na mě. „Je mi to líto,“ zašeptala. Hlasitě jsem se zasmála. „Čeho je ti líto? Jestli máš starost, nelíbala Jimmyho. Víš, ţe byl doma, kdyţ jsi přišla? Mohla jsi ho alespoň pozdravit. Vím, jak moc ho miluješ. V kaţdém případě se o to nechci starat. Dan si můţe dělat, co chce. Ty si můţeš dělat, co chceš. Já vám nemohu v ničem bránit. Celý svět můţe jít k čertu.“ Amanda odešla. Rozbrečela jsem se. Večírek mohl skončit, kdyţ se Dan a Beth vrátili. Mohla jsem je otevřeně obvinit, přejít jejich vysvětlování a smiřování, a vítězoslavně odejít s Jo domů. Problém byl v tom, ţe kdyţ se Dan a Beth vrátili, byla jsem příliš deprimovaná na to něco říci, a Jo stále konverzovala s Jeffem na gauči. Večírek mohl skončit, kdyby Jo netrvala na další zábavě s magnetem. „O téhle technice jsem četla v knize o taoismu,“ řekla Jo a poloţila magnet tak, abychom všichni viděli, ţe má na jednom konci 31
mosazné víčko. „Pouţíval se před tisíci lety ke stanovení diagnózy zdravotních problémů. Poskytne vám všechny odpovědi na otázky týkající se vašeho těla.“ „Je to jako spiritistická tabulka?“ zeptala se Beth znuděně. „Je to podobné,“ odpověděla Jo. Povzdychla jsem si. Jo po mně vrhla pohled, který říkal, ţe ví, ţe chci odejít, ale ţe si také myslí, ţe bychom se měli ještě pobavit s magnetem. „Předvedu vám to. Bude to zajímavější, neţ o tom jenom mluvit,“ rozhodla se. „Co k tomu potřebuješ?“ zeptal se Jeff, očividně zaujatý. V pokoji nás bylo přesně šest – Amanda, Dan, Beth, Jo, Jeff a já. Jo se na Jeffa usmála. „Tělo.“ „Já mám jedno,“ nabídla se Beth. Daniel se na ni s úsměvem podíval, mizera. „Víme,“ neodpustila jsem si poznámku ze svého místa na zemi u zdi. Ignorovali mě. Chtěli poznat něco nadpřirozeného. Jenom Amanda vypadala, ţe ji to nezajímá. Moţná se ostatní báli. Ale Dan a Beth se nebáli ničeho. Přisedli si blíţ k Jo. Ta se obrátila k Beth. „Poloţ se na záda.“ „Co budeš dělat?“ zeptala se Jo. „Poloţím magnet na podlahu, těsně k tvé hlavě,“ odpověděla Jo, a hned tak učinila. „Pak uchopím tvé kotníky a budu tvému tělu dávat otázky. Kdyţ bude chtít tvé tělo odpovědět ano, jedna z tvých nohou se natáhne.“ „Proč ji nechytíš za nos?“ zeptala jsem se. Nikdo se nad tím nepozastavil. Stále mě ignorovali. „Mluvíš váţně?“ zeptal se Dan. „Uvidíš,“ řekla Jo. „Jedna noha bude skutečně delší neţ druhá.“ „Jak je to moţné?“ zeptal se Jeff. „Její boky se musí pohybovat,“ pokračovala Jo. Sundala Beth boty. ‚ „Jak pozná její tělo, ţe má odpovědět?“ ptal se Jeff dál. „To nikdo neví,“ odpověděla Jo. „Magnet neznámým způsobem aktivuje v těle odpovídající reflexy.“ „Proč jsi přikryla magnetické pole?“ ozval se Jeff. „V knize je to tak napsáno,“ vysvětlovala Jo. „Jinak se to nedělá.“ Obrátila svou pozornost k Beth. „Jak se cítíš?“ 32
„Všelijak,“ zašeptala Beth. „Bude se cítit špatně?“ zeptal se Daniel. „Ne,“ odvětila Jo. Naklonila se k Beth a přitiskla jí k sobě paty. „Tvoje tělo musí být ve správné poloze, tak aby nohy byly přesně stejně dlouhé.“ „Teď se jí hodí to kroucení bokama,“ zamrmlala jsem. Tentokrát mou poznámku jedna osoba v pokoji nepřehlédla. V našich vzájemných pohledech bylo cosi nezdravého. Všechny ty nepříjemné záţitky dnešního večera, nevhodná poznámka Jo v autě cestou na večírek, Danovo sblíţení s Beth. „Má dnes Beth narozeniny?“ zeptala se Jo pomalu a zároveň zvedala Bethiny paty z podlahy. „Funguje to?“ ozvala se zvědavá Beth. „Za chvilku. Teď je po dvanácté a to znamená, ţe je den po tvých narozeninách,“ pokračovala Jo. „Poloţ nějakou kladnou otázku,“ navrhoval Jeff. „Je Beth dívka?“ zeptala se Jo. Znovu zvedla nohy Beth. I kdyţ jsem byla příliš daleko, viděla jsem, ţe se jedna noha očividně protáhla. Jeff se naklonil a nevěřícně kroutil hlavou. „Jo, je tam malý rozdíl,“ uznal. „Není tak malý,“ hájila se Jo. „Pravá noha je skoro o tři centimetry delší neţ levá.“ „Tímto způsobem tedy její tělo říká ano?“ pokračoval v otázkách Jeff. Jo přisvědčila. „Můţeš dávat jenom otázky, na které se odpovídá ano-ne?“ ptal se Jeff dál. „Byl bys překvapen, kolik informací můţeš dostat,“ usmála se Jo. Jeff se zavrtěl. „Beth slyšela, na co ses ptala. Odpověď jejího těla mohla být podvědomá.“ „Dobře. Své otázky mi můţeš pošeptat a zkusíme to znovu,“ navrhla Jo. Přestávalo mě to bavit. Začínalo mi být jedno, ţe si mě nikdo nevšímá. Byla jsem unavená a chtělo se mi domů. Zřejmě i Jo měla za chvíli dost klepání Bethinýma nohama, proto navrhla změnu programu. „Pokusím se někoho z vás přivést do hypnotického transu,“ řekla. 33
„Koho?“ otázal se Jeff. Jo se na mě upřeně podívala. „V ţádném případě,“ zareagovala jsem odmítavě. „Proč Shari?“ zeptal se Jeff. „Musí to být někdo, koho znám odmalička.“ Napadlo mě, proč si Jo nevybrala Amandu. Ale pak jsem se rozhodla, sama nevím proč, ţe ten hloupý pokus absolvuji. Moţná proto, abychom uţ šli konečně domů. „Dobrá,“ souhlasila jsem nakonec. „Co mám dělat?“ Lehla jsem si na podlahu. Jo poţádala Daniela, aby přinesl z loţnice deku a přikryl mě s ní aţ k bradě. Pak Jo zhasla všechna světla a zapálila červenou vánoční svíčku, kterou postavila na skleněný servírovací stolek po mé pravé straně. I kdyţ tma byla pořádná, stále jsem dokázala tváře okolo sebe rozpoznat. Jo se usadila za mou hlavou, Amanda po pravé straně vedle svíčky, Daniel a Jeff po mé levé straně, Beth zůstala u mých nohou. „Začneme stejně jako na večírku u Tricie,“ pokračovala Jo. „Vzpomínáte? Budeme předstírat, ţe tady Shari leţí pochovaná. Budeme o ní mluvit, jako by byla mrtvá. Budeme se snaţit do této myšlenky vcítit. Aţ ji uvedeme do transu, budeme jí pokládat otázky. Shari bude schopná nám zřetelně odpovědět. Souhlasíte?“ Všichni přikývli. „Zavři oči, Shari, a poslouchej mou sugesci. Nesmíš se ničeho bát. My se o všechno postaráme.“ Zavřela jsem tedy oči a snaţila se na nic nemyslet. „Zhluboka se nadechni, Shari,“ slyšela jsem Jo promluvit jemným, ale pevným hlasem. „A pomalu vydechni. Cítíš odcházející vzduch z tvých plic. Cítíš ţivot odcházející z tvého těla. To je dobré, to je velmi dobré. Teď se znovu nadechni a znovu pomalu vydechni. Poslouchej mě, Shari, a neboj se. Budeš v pořádku. Opouštíš jenom své tělo, ne svou duši.“ Moţná to bylo proto, ţe jsem byla unavená, ale sugesce na mě hluboce zapůsobila. Začala jsem se bezprostředně uvolňovat. Napětí v hrdle a v zádech povolilo. Bolest hlavy ustupovala. Bylo to skoro tak, jak Jo řekla – pomalu se mi vytrácel tep. Měla jsem pocit, ţe se vznáším. 34
Jo pokračovala ve své sugesci. Nejsem si přesně jistá jak dlouho, ale najednou bylo kolem mne hluboké ticho. Aţ z velké dálky ke mně dolétl Danielův hlas. „Byla to moje dobrá přítelkyně. Proţili jsme spolu spoustu hezkých chvil. Bude mi chybět.“ To bylo všechno, co řekl. Dvě věty o chudačce mrtvé přítelkyni a ani slovo o tom, jak moc ji miloval. Můj smutek se prohluboval a s ním tma. A zase ke mně zalétl hlas. Jeff Nichols nezapomněl na Shari Cooperovou. „Neznal jsem ji tak dobře jako můj bratr. Předpokládám, ţe kdybych ji poznal lépe, měl bych ji raději. Neměli jsme příleţitost se víc poznat. Je to příliš zlé, ţe je mrtvá.“ Bylo to skoro, jakoby vzpomínali na někoho, koho zavraţdili. Další promluvila Amanda. „Znala jsem lépe jejího bratra neţ ji. Ale vím, ţe ho milovala. Byla jím posedlá.“ Připadala mi jak ohraná deska. Další na řadě byla Beth. Vzpomněla jsem si, ţe jsem jí dala k narozeninám desku. Vzpomněla jsem si na večírek. Věděla jsem, ţe jsem stále tam, ţe jsem se nerozplynula do ovzduší. Věděla jsem, ţe všechno, co se kolem mě děje, je jenom hra, ale stále jsem se propadala hlouběji a hlouběji. Beth nemohla mluvit. Nejspíš jí zdřevěněl jazyk, zatímco leţela na podlaze při prvním pokusu. Jo promluvila za ní. Zdála se smutná. „Byla to moje nejlepší přítelkyně. Byla pro mě důleţitější neţ kdokoli jiný. Svěřovala jsem se jí se vším. A teď odešla. Nemohu tomu uvěřit.“ Jo se na chvíli odmlčela. Cítila jsem, ţe kdybych se k ní natáhla, zachytím jenom vzduch. „Ale pro mě je stále ţivá. Nezapomenu na ni.“ Jo pokračovala s ovlivňujícím přesvědčením. „Nikdo z těch, co umřeli, opravdu neodešel. Jsou stále blízko nás. Promlouvají k nám šepotem, který běţně neslyšíme. Ale příleţitostně s nimi můţeme mluvit přes třetí osobu.“ Jo znovu udělala pauzu. Moţná si potřebovala odpočinout. Nedokáţu přesně říci, co se v té chvíli stalo. Bylo to něco podivného. 35
Zřejmě na mě v tu chvíli zabrala Joina sugesce. Pak se Jo znovu zeptala: „Kdo jsi?“ Ozval se hlas. Ale nebyl můj. Nebyla jsem to já. „Spousta lidí by mě nejspíš nazvala duchem. Neţiji, jsem mrtvá. Ale neuvaţuji tak o sobě. Víte, není to tak dlouho, kdy jsem ještě byla naţivu. Bylo mi pouhých osmnáct. Před sebou jsem měla celý ţivot…“ Kdosi vyjekl. Někdo vykřikl jméno – Petr. Ozvalo se víc hlasů. Všichni mluvili jeden přes druhého. Svíčka dohořela. Probrala jsem se z transu. Uţ jsem zase cítila vlastní tělo. Strhla jsem ze sebe deku a vyskočila. Nejdřív jsem nic neviděla. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem otevřela oči. Pokoj byl ponořený ve tmě. Pak Jeff rozsvítil lampu vedle pohovky. Rozzlobeně se ke mně otočil. „Proč jsi přestala?“ „Nemohla jsi takhle vyskočit,“ ozvala se Jo. „Ty jsi podváděla,“ přidal se Daniel. Nepodváděla jsem, chtělo se mi křičet. Ale nemohla jsem ze sebe dostat ani slovo. Kdyţ jsem se podívala na jejich tváře, ani v jedné jsem nenašla stopu porozumění. V jejich pohledech nebyla ţádná láska. Daniel chtěl být znovu s Beth. Jo chtěla zůstat sama s Jeffem. Tiše jsem svěsila hlavu. Ucítila jsem kouř. Amanda seděla na zemi a rovnala převrţenou svíčku. Krvavě červený vosk na koberci byl ještě horký. Moje tělo však bylo studené. Roztřásla jsem se. Cítila jsem se tak přemoţená osamělostí, jako bych z toho měla umřít. „Co je s tebou?“ zeptala se Amanda a upřeně se na mě dívala chladnýma šedýma očima. „Nic,“ zašeptala jsem. „To nic není.“ Pak jsem vyběhla z pokoje skrz kuchyň na balkón. Vzpomínám si, ţe jsem stála u zábradlí a pod třesoucími se prsty cítila hladké dřevo. Vzpomínám si, ţe jsem se dívala na klidný oceán a uvaţovala, jaké by to bylo vznášet se nad ním, nořit se pod jeho hladinu a znovu mizet v prostoru. Pak se věci obrátily špatným směrem. Pocítila jsem vzrušení. Zpočátku lehké, pomalu stoupající. Viděla jsem obrysy protějších budov, hvězdy. Moc nezářily. Rozhodla jsem 36
se, ţe přejdu po balkónovém zábradlí. V následující chvilce jsem padala k zemi, hlavou dolů. Necítila jsem bolest z rány. Ale vzpomínám si, ţe jsem se převalila a dívala se nad sebe. Na obloze teď byly milióny hvězd. Oranţové, zelené, modré. Také červené tam byly. A najednou všechno zhaslo. Zemřela jsem.
37
V. Kdyţ jsem na to přišla, leţela jsem doma v posteli. Nejdřív jsem se neptala, co tam dělám. Protoţe jsem bývala tvrdý spáč, stávalo se mi při probuzení, ţe jsem si ani nedokázala uvědomit, na které planetě se nacházím. Popravdě řečeno, cítila jsem se ale i dost neobvykle. Byla jsem trochu překvapená, kdyţ jsem se posadila a neměla jsem závrať. Nevím proč, ale očekávala jsem, ţe se mi zatočí hlava. Vzpomněla jsem si na večírek, ale nedokázala jsem si upamatovat, jak skončil. Samozřejmě jsem si vůbec nepamatovala průběh své smrti. Postavila jsem se na nohy, přešla k otevřeným dveřím a vykoukla ven. V hale nesvítila světla, takţe jsem toho příliš mnoho neviděla. Ale i přesto se mi zdálo, ţe je ve vzduchu nějaký předmět. Nejspíš mám rozmazané vidění ještě od spánku, vyřešila jsem svou podivnou indispozici. Všechno bylo průsvitné, neurčitě mlhavé, plující, velmi křehké. Promnula jsem si oči, ale nic se nezměnilo. Zašla jsem k Jimmymu do pokoje. Spal. Rozhodla jsem se, ţe ho nebudu budit a seběhla jsem do kuchyně. Uţ od schodů jsem slyšela rodiče, jak spolu v kuchyni hovoří. „Ahoj mami. Ahoj tati,“ pozdravila jsem, kdyţ jsem vcházela dovnitř. Hmátla jsem po jedné ţidli, abych si ji přisunula k sobě a posadila se. Jenţe jsem s ní nemohla ani hnout. Byla těţká. Rodiče si mě vůbec nevšímali. Matka se obrátila k otci s jakousi otázkou, týkající se jeho zaměstnání. Chvíli toto téma probírali, usmívali se při tom. Vypadali spokojeně. 38
„Ahoj,“ zavolala jsem na ně. „To jsem já. Jsem tady a čekám, ţe si mě všimnete.“ A znovu si mě nevšimli. Nerozuměla jsem tomu. Pak zazvonil telefon. Matka vstala a šlak aparátu. „To je moţná Shari,“ prohodila k otci. „Co?“ vyhrkla jsem. Zvedla sluchátko a přiloţila si je k uchu. „Prosím,“ řekla. „Ano. A kdo volá, prosím?“ Chvíli poslouchala neznámý hlas na druhém konci aparátu a pak se jí začaly třást ruce. Z tváře se jí okamţitě vytratil úsměv. Ústa se jí stáhla do strašlivého výrazu. Otec a já jsme nadskočili. „Co je?“ zeptal se otec. „Shari,“ zašeptala. Pomalu poloţila sluchátko vedle telefonu a klesla na ţidli. Otec ji chytil za košili a přidrţel ji. „Co se stalo?“ doţadoval se nervózně vysvětlení. „Jo. Co to bude?“ Připojila jsem se k němu. „Shari,“ zašeptala máma. Zavřela oči a zavrtěla hlavou. „Co?“ ozvala jsem se. „Co se děje?“ Otec, stále drţící matku, chňapl po sluchátku. „Tady je Cooper,“ řekl. „Kdo volá?“ Chvíli poslouchal a pak se pobledlý zeptal: „Bude v pořádku?“ Znovu poslouchal a nakonec se zeptal. „Jak to, ţe to nevíte? Aha. Aha. Ano, vím, kde to je. Ano, za chvíli jsme tam.“ Ani nepoděkoval volajícímu, poloţil telefon a objal matku. „Hej,“ zavolala jsem mírně vyděšená. „Mohl by mi někdo říct, co se tu děje?“ Nevšímali si mě. Ale nebylo to proto, ţe by se mnou nechtěli mluvit. Neslyšeli mě. Muselo se stát něco strašného, pomyslela jsem si, kdyţ mě úplně přehlíţejí. „Tati, prosím tě,“ obrátila jsem se na otce. „Musím to také vědět.“ Výsledek naprosto stejný. Otec pomohl matce do křesla a drţel ji za ruce. „Ještě není nic jisté, Christino,“ utěšoval ji. Maminka se celá klepala. „To není dobré,“ šeptala. „To je příliš zlé. Ach, boţe! Shari.“ „Musím jít za Jimmym,“ řekl otec. „Jo. Za Jimmym,“ přikývla jsem činorodě. 39
Ale matka najednou otevřela oči a chytla otce za ruku. „Ne, nebudeme mu nic říkat. Pojedeme sami.“ Otec zakroutil hlavou. „Musím mu to říct.“ Sklonil se k ní a políbil ji na vlasy. „My tři musíme drţet spolu.“ „My nejsme čtyři?“ zeptala jsem se. Samozřejmě, stalo se něco strašného, ale já jsem do své otázky vloţila ještě trochu hořkosti. Jimmy byl vţdycky jejich oblíbenec. Nikdy jsem na něho neţárlila, ale nikdy jsem také nepociťovala, ţe by se tak rodiče chovali ke mně. Otec odešel. Matka si poloţila hlavu do dlaní. Uţ neplakala, jenom vzdychala. Posadila jsem se vedle ní a pohladila jsem ji po hlavě. Vztek mě na chvilku přešel. „To bude dobré, mami,“ chlácholila jsem ji. Najednou se vzpřímila a zírala přímo na mě. Nepatrně otevřela ústa a mně se trochu ulevilo, ţe jsem na ni konečně zapůsobila. Ale kdyţ se tak upřeně na mě dívala a nemluvila, moje úleva se měnila v něco zcela jiného. Někde uvnitř se ve mně usadila štěpinka strachu, skutečného, bodajícího. Něco není v pořádku, říkala jsem si. Modlila jsem se, aby Jimmy přišel co nejdřív a něco s tím udělal. Bratr se objevil o chvilku později. Byl vyděšený stejně jako rodiče. Nebyl tak bledý jako otec, ani se netřásl jako matka. Ale jeho oči – ty teplé přátelské oči – byly nepřítomné. „Jimmy!“ zavolala jsem na něj. Neslyšel mě. Pomyslela jsem si, ţe mě nejspíš také přehlédl. Všichni se chystali do nějaké nemocnice. Kdyţ se oblékli, šla jsem s nimi k autu. K mému dalšímu překvapení Jimmy ignoroval fakt, ţe stojím za ním a chci nastoupit otevřenými dveřmi a přibouchl mi je před nosem. Přirozeně jsem se pokusila je otevřít. Nešlo to. Klika se ani nepohnula. Cloumala jsem s ní, jak nejsilněji jsem mohla, sem tam a nic. Zdálo se, ţe to nebude jenom zaseknuté. Ustoupila jsem stranou a čekala, aţ mi otec otevře dveře. Přišel o několik minut později s matkou a pomohl jí do auta. Kdyţ otevřel zadní dveře, protáhla jsem se kolem něj dovnitř. Neměla jsem chuť zápasit s dalšími dveřmi. To je zvláštní, pomyslela jsem si, kdyţ 40
jsem se uvelebila na sedadle za Jimmym. Kdyţ jsem se cpala do auta, ani jsem se otce nedotkla. Ovšem to mě trápilo nejmíň. Suţoval mě pocit hrozného strachu, strachu neznámého původu. Nikdo v autě nemluvil. Mlčela jsem také. Dívala jsem se z okna na oblohu a hvězdy. Nikdy před tím, jsem si nevšimla, ţe jich je tolik, ţe září a jsou různobarevné. Zvlášť jedna červená upoutala mou pozornost. Před námi se objevily obrysy nemocnice. Jimmy zaparkoval u hlavního vchodu. Moje zvědavost, koho ţe to jdeme navštívit, rostla. Dědeček, matčin otec, měl špatné srdce. Bratr mého otce měl váţné ţaludeční problémy. Kdyţ jsem vystupovala s ostatními z auta, modlila jsem se, aby to nebyl někdo z rodiny. Vešli jsme dovnitř. Překvapilo mě, ţe můj nos nereagoval na typické vůně léků, mastí, vodiček a dalších medikamentů, které mě jindy tak odpuzovaly. Matka s otcem šli na sesternu, zatímco Jimmy se zastavil v hale u fontánky na pití. Šla jsem s ním. „Jimmy,“ oslovila jsem ho. „Proč mi nic neříkáš? Proč ses na mě ještě nepodíval?“ Nevšímal si mě. V zoufalství jsem ho chytla za ruku, a zaječela jsem na něj tak hlasitě, ţe by to museli slyšet aţ v posledním patře nemocnice. Jenţe jsem ze sebe nedostala ani slovo. V tom okamţiku mé prsty pronikly látkou Jimmyho bundy. Rovnou do jeho paţe. Hrůzou jsem ucukla. Jimmy se připojil k rodičům. Za chvíli přiběhl mladý muţ, celý oblečený v bílém. Vypadalo to, ţe na nás čekal. Tiše k otci promlouval a pak nás poţádal, abychom ho následovali. Kam nás asi vede, odhadovala jsem v duchu. Do přijímacího pokoje, na jednotku intenzívní péče? Došli jsme k výtahu. Muţ zmáčkl tlačítko a nastoupili jsme. „Proč jedeme dolů?“ zeptal se otec zmateně. „Říkal jsem vám. Jsem medik,“ odpověděl mladý muţ. „Byl bych raději, kdybyste všechny otázky poloţili doktoru Leedsovi.“ „Ale co je v suterénu?“ nenechal se otec odbýt. A pak mnohem váhavěji dodal: „Je v pořádku?“ Medik promluvil do stěny výtahu. „Zeptejte se doktora Leedse.“ Vystoupili jsme a prošli krátkou úzkou chodbou, zakončenou 41
dvojitými kovovými, zeleně natřenými dveřmi. Vyšel z nich bělovlasý muţ a potřásl mému otci rukou. Vypadal jako starý laskavý venkovský lékař. Medik pokývl a odešel. Bílá a černá písmena na dveřích byla seřazena v jediné slovo: PITEVNA. „Pan a paní Cooperovi,“ řekl muţ. „Jsem doktor Leeds. Obávám se, ţe mám pro vás špatné zprávy.“ „Jak jí je?“ zeptal se otec. „Bude v pořádku?“ „Ne, nebude.“ Doktor Leeds pustil otcovu ruku a podíval se mu zpříma do očí. „Je mrtvá.“ „Kdo je mrtvý?“ ozvala jsem se. Musela to být hloupá otázka. Zbytek mé rodiny to přece věděl. Otec zbledl podstatně víc neţ doma v kuchyni, kdyţ bral telefon. Maminka uţ nemohla vypadat víc zničeně. Jimmy ji drţel, aby neupadla. Nemohla jsem to vydrţet. Odešla jsem. Kdyţ jsem se o chvilku později vrátila, obrátila se matka na lékaře. „Chci ji vidět.“ Doktor Leeds projevil znepokojení. „Později by to bylo lepší.“ „Ne,“ prohlásila matka, utírající si vlhkou tvář. „Teď.“ „Miláčku, prosím tě,“ snaţil se jí otec přesvědčit o opaku. Matka nikomu nevěnovala pozornost. „Musím ji vidět!“ vykřikla a odstrčila Jimmyho i otce. „Musím ji vidět.“ Pak najednou přestala, zavřela oči a celá se rozklepala. „Moje dítě.“ Její dítě? říkala jsem si. „Bylo by moţněji vidět?“ poţádal otec. „Spadla ze čtvrtého poschodí přímo na betonový chodník,“ pronesl doktor Leeds zdráhavě. „Nemůţete nám ji vzít,“ prosila matka ţalostně. „Jimmy, nedovol jim, aby ti vzali tvou sestru.“ Tvou sestru? pomyslela jsem si nešťastně. „Ale já jsem jeho sestra,“ zašeptala jsem. Otec a doktor Leeds si vyměnili rozpačité pohledy. Jimmy popošel dopředu. „Bude to pro nás těţké vědět, co se stalo,“ řekl potichu. „Ale myslím si, ţe by pro nás bylo mnohem těţší, kdybychom se na ni naposledy nepodívali.“ 42
Doktor Leeds se na chvilku zamyslel. „Dobrá. Dejte mi pět minut.“ Pak zmizel za zelenými dveřmi. Během čekání s rodinou v pochmurné chodbě se mě zmocnil takový nezvyklý pocit. Štěpinka strachu narostla během poslední půl hodiny do neuvěřitelných rozměrů. „Márnice,“ zašeptala jsem. Doktor Leeds se objevil přibliţně o pět minut později a odvedl naši rodinu za zelené dveře. Octli jsme se ve Čtvercové místnosti, kde u jedné stěny byly naskládané rakve, na druhé straně mrazicí boxy s uloţenými neboţtíky. Uprostřed stály tři stoly. Jeden z nich byl obsazený. Pod bílým prostěradlem leţel mrtvý člověk. Doktor Leeds přešel k jeho hlavě. Následovali jsme ho. Pomalu odkryl látku. První věc, kterou jsme viděli, nebyla hlava, ale zelená rouška, znečištěná tmavými skvrnami. Lemovaly ji dlouhé, tmavě blonďaté vlasy. Byla to dívka. Neţ doktor Leeds odkryl dívčinu tvář, očištěnou od krve, věděla jsem, co uvidíme. Poznala jsem ty vlasy. Matka s otcem se ani nepohnuli. Jimmy zvedl prst a přejel po dívčiných rtech. Vzpomněla jsem si na dlouhý let na chodník, na červené hvězdy na obloze, na krev rozlévající se mi před očima. Moţná to byl doktor Leeds, kdo je zavřel. To bylo dobře. I ve ve spánku ta tvář zůstala krásná. Na tom stole jsem leţela já. Pouze já.
43
VI. Kdysi
jsem četla články, popisující jak těţké je přijmout smrt milovaného člověka. Jak často lidé procházejí fázemi, kdy dokonce popírají, ţe určitá osoba zemřela. Dokáţu si představit, jak těţké to musí být. Musím ale říci, ţe je těţší připustit vlastní smrt. Jak jsem tam v pitevně stála nad svým tělem, došlo mi, ţe pádem z Bethina balkónu jsem se zabila. Ale kdyţ má rodina o několik minut později odešla z místnosti zpět k výtahu, začala jsem pochybovat. Rozzlobilo mě to. Nemohla jsem umřít. Byla jsem příliš mladá. Měla jsem toho ještě tolik na práci a neudělala jsem nic špatného. Kromě toho, jak můţu se sebou hovořit? To je přece nelogické. Musím být v nějakém snu a z toho se proberu. „Hele,“ otočila jsem se k rodičům v kabině výtahu. „Já vím, ţe mě z nějakého důvodu neslyšíte. Ale přesto vám musím říct, ţe ta dívka tam nejsem já. Ona nemůţe být já. Já jsem já a jsem tady. Mami, podívej se na mě. Jsem v pořádku. Tati, ten doktor je příjemný chlapík, ale přísahám, ţe si mě s někým spletl. Jimmy, ty víš, ţe nemohu být mrtvá. Nemohla bych tě opustit.“ Natáhla jsem se, abych bratra objala. Tentokrát moje ruce neprostoupily jeho tělem, ale také se ho nedotkly. Jako bych objímala odraz ve skle. „Jimmy?“ vykřikla jsem prosebně. Nemělo to ţádný smysl. Všichni vystoupili z výtahu, aniţ by se podívali za sebe. Šla jsem za nimi. Co mám ještě udělat? V hale na ně čekal policista. Chtěl si s nimi promluvit. Rozhodla jsem se, ţe to nebudu poslouchat. Sedla jsem si opodál na ţidli a pozorovala návštěvníky a pacienty. 44
Po chvilce se policista s mou rodinou vydal k východu. Musela jsem se zvednout a jít za nimi. Nebolela mě ani hlava, ani ţaludek, ani jsem neměla nějaké zvláštní fyzické potíţe. Ale necítila jsem se dobře. Všimla jsem si, ţe v naší skupince vznikl nějaký rozkol. Jimmy chtěl někam jít a ostatní, zejména policista, ho nechtěli nechat odejít. Chvíli mi trvalo, neţ jsem pochopila, ţe měl v úmyslu jít k Beth. Ta myšlenka mě velmi zaujala. Kdybychom šli společně k Beth, mohli bychom přesně zjistit, co se vlastně stalo. Pak bychom mohli dokázat, ţe jsem skutečně v pořádku a lidé by mě určitě zase znovu viděli. Jimmy konečně dosáhl svého. Policista slíbil, ţe odveze rodiče domů. Bratr objal matku i otce a rozloučil se s nimi. Kdyţ jsme dojíţděli k Bethinu domu, Jimmy najednou sjel ze silnice a zastavil. Poloţil si hlavu na volant a začal plakat. Uţ dřív jsem viděla bratra něčím zkroušeného, ale ještě nikdy jsem ho neviděla plakat. „Ne, Shari,“ šeptal mezi jednotlivými vzlyky. Bylo to hrozné, protoţe jsem tam byla s ním a on to nevěděl. A tak jsem jen pro sebe řekla: „Ano, Jimmy.“ A plakala jsem s ním. Kdyţ jsme dojeli na místo, udělala jsem hloupost, ţe jsem nevystoupila současně s Jimmym. On zabouchl dveře a já jsem se nemohla dostat ven. Naštěstí nechal staţené okénko, kterým jsem byla schopná se protáhnout. Uvědomila jsem si, ţe jsem duch. Mohla jsem se pokusit projít dveřmi. Ale měla jsem hrozný strach, ţe se někde zarazím. Nedokázala jsem se přimět, abych to alespoň zkusila. Přecházela jsem u vstupních dveří do domu a čekala, aţ se objeví někdo, s kým bych mohla vejít. Netrvalo to dlouho a k domu přijel modrý náklaďák a zaparkoval. Za hodně dlouhou chvíli vylezl podnapilý řidič a vrávoravým krokem se dopotácel ke dveřím. Zmáčkl tlačítko se jménem Bethiných rodičů. „Tady je Garrett,“ ohlásil se do mluvítka. Zvonek zazvonil a vešli jsme dovnitř. Všichni, kdo byli na večírku – Daniel, Beth, Jeff, Jo a Amanda seděli v obývacím pokoji. Vypadali vyděšeně, ale nikdo z nich nebrečel. Daniel seděl ve dvoukřesle s Beth. Jo a Jeff seděli kaţdý 45
sám. Amanda se choulila na gauči. V jídelně stál Jimmy se dvěma policejními úředníky. Jeden z nich vykročil ke Garrettovi, aby ho pozdravil. „Zdravím vás, poručíku. Já jsem Fort, můj kolega Dreiden a toto je starší bratr zemřelé, James Cooper. Byl jste přidělen k tomuto případu?“ „Jo,“ odpověděl Garrett a krátce mu potřásl rukou. Tohle je poručík, který byl přidělen k mému případu? ptala jsem se sama sebe s odporem. Nevěděla jsem, jak sloţitý je můj případ, ale rozhodně jsem nechtěla, aby se do toho míchal nějaký opilec. „Jen vy?“ zeptal se Fort. „Jo.“ Garrett se otočil k Jimmymu. „Proč si nesedneš, chlapče?“ Jimmy poslechl a sedl si vedle váţné Amandy, která ho vzala za ruku a pevně sevřela. „Co tu vyšetřujem?“ obrátil se Garrett znovu na Forta. „Vypadá to dost jasně,“ odpověděl úředník. „Tyhle děti tady uspořádaly jakousi seanci, Shari Cooperová se toho zúčastnila, po pár vtipech na její adresu se sebrala, vyběhla na balkón a vyskočila.“ „Co?“ zařvala jsem. „Já, ţe jsem skočila z balkónu? Spadla jsem z něho. Já –“ Zarazila jsem se. Jak jsem mohla spadnout? To sakramentské zábradlí mi dosahovalo aţ skoro ke krku. Podívala jsem se z balkónu. Zábradlí bylo stále na svém místě, rovné a pevné. Bylo to směšné, ale jen do té doby, neţ jsem si poloţila otázku, jak se to vlastně stalo, ţe jsem zemřela. „To by Shari nikdy neudělala,“ ozval se Jimmy. „Byl jste tady, kdyţ se to stalo?“ zeptal se Garrett. „Ne,“ zavrtěl hlavou Jimmy. „Byl jsem doma. Spal jsem.“ „Tahle mládeţ tu také byla?“ obrátil se Garrett na Forta. „Byli to jediní návštěvníci.“ „Všichni souhlasíte s tím, ţe Shari vyskočila?“ poloţil Garrett mým bývalým přátelům otázku. „Musela to udělat,“ ozvala se Beth. „Jo,“ souhlasil Daniel. „Ne!“ zaječela jsem. Garrett se podíval na Jeffa. „A vy?“ Jeff se zavrtěl a snaţil se zapálit si cigaretu. Vypadal nepřístupně 46
a chladně jako obvykle. „Já nevím, jak se to stalo.“ „Vy jste ji neviděl vyskočit?“ zeptal se Garrett. „Ne.“ „Já také ne,“ přidala se Jo. „Nikdo jste ji neviděl vyskočit?“ pokračoval Garrett. Nikdo neodpověděl. Amanda se přitiskla blíţ k Jimmymu. Garrett si povzdychl a obrátil se na Forta. „Chci s těmi dětmi mluvit,“ řekl. „Teď?“ „Jo. S kaţdým zvlášť.“ Úředníku Fortovi se ta myšlenka nezamlouvala. „Manţelé, kteří zde bydlí, byli informováni o tom, co se stalo. Budou zde během několika minut.“ „Tak,“ zkonstatoval Garrett. „Vy a váš kolega půjdete dolů, počkáte na ně. Řeknete jim, ţe tady probíhá vyšetřování.“ „Celou noc?“ „Jo.“ Fort pohlédl na svého kolegu. „Dreiden a jsme poloţili té mládeţi pár otázek. Nechcete si poslechnout, co jsme zjistili?“ „Nemyslím si, ţe by to bylo něco navíc neţ to, co vţdycky děláte,“ usadil ho Garrett suše. „Jste přesvědčený, ţe nepotřebujete naši pomoc?“ „Jo,“ řekl Garrett, očividně unavený z těch jednotvárných otázek. Ukázal směrem ke dveřím. Oba uniformovaní policisté neochotně odešli. „Mohu zůstat?“ zeptal se Jimmy. „To bude fajn,“ odpověděl Garrett. Pak promluvil ke skupince. „Vím, ţe máte za sebou zlý večer. Pokuste se na pár minut uvolnit, zatímco si to tady rychle prohlédnu.“ Garrett zmizel v hale. Dlouhou chvíli nikdo nepromluvil. Nakonec se Daniel nervózně zeptal: „Co hledá?“ „Důkaz, ţe Shari nevyskočila,“ odpověděla Jo. „Ona nevyskočila,“ upozornil ji Jimmy mírně. Amanda mu něţně pohladila ruku. Musela jsem se podívat jinam. Přišlo mi líto, ţe ho nemohu takhle utěšit já. Kdyţ se Garrett vrátil, vzal si od jídelního stolu ţidli, postavil ji na konec obývacího pokoje, posadil se a vytáhl z kapsy pero a zápisník. Docela mě potěšilo, ţe si nevyndal láhev. Musela jsem 47
opravit dojem, který na mě v počátku udělal. „Uděláme si jednoduchý plán bytu,“ začal. „Tady máme obývací pokoj s jídelním koutem, kuchyň a balkón. Máme tu dvě loţnice. Jedna na konci haly má vlastní balkón, situovaný na jih. Druhá loţnice přechází v balkón na západní straně. Řekněte mi, kdyţ Shari odsud vyběhla, běţela skrz kuchyň nebo první loţnici?“ „Skrz kuchyň,“ odpověděla Jo. Garrett se opřel do ţidle, přehodil si nohu přes nohu a podíval se na Jo. „Řekněte mi, co se tady stalo.“ „Já?“ podivila se Jo. „Ano vy,“ přisvědčil Garrett. „Prosím vás.“ Jo bez zaváhání spustila. „Pokoušeli jsme se vyvolávat duchy. Pouţili jsme Shari jako médium. Leţela na podlaze tady blízko stolku. Pokoušeli jsme se ji uvést do transu tím, ţe jsme o ní mluvili, jako by byla v jiném světě.“ „Můţete mi to vysvětlit?“ poţádal Garrett. „Předstírali jsme, ţe je mrtvá,“ pokračovala Jo. „V některých státech se tato metoda běţně pouţívá. Myslela jsem si, ţe jsme jí uvedli do hlubokého transu, kdyţ najednou vyskočila a běţela na balkón.“ „Říkáte my,“ zkonstatoval Garrett, očividně překvapený, ţe tohle je normální puberťácká zábava. „Nebyl někdo z vás vedoucí osobou v této věci?“ „Ano, já,“ odpověděla Jo. „Zatímco jste ji uváděla do transu, jaký druh sugesce jste pouţila?“ pokračoval Garrett. „Jak jsem řekla,“ opakovala Jo. „Chovali jsme se k ní, jako by byla mrtvá. Mluvili jsme o tom, jak moc nám chybí, a tak podobně.“ „Nevytvořila jste nějakou náhodou sugesci, aby udělala tenhle čin?“ „Ne,“ odpověděla Jo, zaskočená otázkou. „Říkala něco, zatímco byla v transu?“ „Nic závaţného.“ „Říkala něco,“ vstoupil do výslechu Daniel. „Co?“ zeptal se Garrett. Daniel se podíval na Beth. „Nepamatuji si.“ „Říkala, ţe je duch,“ přidal se Jeff. „Ještě něco dalšího?“ pokračoval Garrett. „Ne.“ Jo se rozhlédla po pokoji. „Myslím, ţe 48
ne.“ „Proč se najednou zvedla?“ ptal se dál Garrett. „Nejsem si jistá.“ Jo se zavrtěla. „Ale myslím, ţe byla vyděšená.“ „Řekla něco, kdyţ tak rychle vstala? Řekl jí někdo něco?“ „Ano,“ přisvědčila Jo. „Jeff se jí zeptal, proč přestala. Pak jsem jí já řekla, ţe nemusela vyskakovat. Jak říkám, vypadala vyděšeně. Amanda se jí zeptala, co se stalo. Shari odpověděla, ţe nic a odešla na balkón.“ „A skočila?“ ozval se Garrett. „Skočila rovnou dolů?“ „Ne,“ odpověděla Jo. „Jak dlouho byla na balkóně, neţ skočila?“ „Pár minut,“ odhadla Jo. Garrett se zamračil. „Během této doby nikdo z pokoje neodešel?“ Teď Jo zaváhala. „Byli jsme tu všichni.“ Garrett si vzal do ruky tuţku a notýsek. „Kdo odešel první z obývacího pokoje po Shari?“ „Já,“ téměř zašeptala Amanda. Garrett se na ni podíval a zarazil se. Nevím proč. Moţná, ţe v tom byla její krása. Moţná to byly její smutné oči. „Jak se jmenujete?“ zeptal se. „Amanda Parishová.“ „Za jak dlouho jste odešla po Shari?“ „Za pár minut.“ Garrett si udělal v notýsku poznámku. „Kam jste šla?“ „Šla jsem do Bethiny loţnice.“ „Ta loţnice je na konci haly? Je to ta, co vede na západní balkón?“ „Ano,“ přisvědčila Amanda. „Šla jsem do koupelny.“ „Viděla jste Shari na balkóně, neţ jste šla do koupelny?“ „Ne.“ „Dokáţete si vybavit, jestli skleněné dveře, vedoucí na balkón, byly otevřené nebo zavřené?“ „Ne.“ „Jak dlouho jste byla v koupelně?“ „Pár minut.“ „Co jste dělala, kdyţ jste odešla z koupelny?“ 49
„Vrátila jsem se do obývacího pokoje.“ „Kdo tam byl?“ „Nikdo. Nejdřív. Pak přišel Jeff z haly.“ Garrett udělal pauzu a pak si znovu prohlédl pokoj. „Kdo opustil obývací pokoj po Amandě?“ „Já,“ ozval se Jeff. „Jak se jmenujete, Jeffe, příjmením?“ „Nichols.“ „Za jak dlouho po Amandě jste odešel?“ „Asi za minutu.“ Garrett si udělal do notýsku další poznámku. „Řekněte mi, co jste dělal.“ „Šel jsem do koupelny,“ zamrmlal Jeff. „Šel jsem do Bethiny loţnice, ale tam bylo pořád obsazeno. Tak jsem šel do loţnice na konci haly a pouţil koupelnu tam.“ „Viděl jste Shari na balkóně, kdyţ jste šel do loţnice?“ „Jo.“ „Jste si jistý, ţe to byla ona a ne Amanda?“ „Jo. Byla to Shari.“ „Co tam dělala?“ „Stála u zábradlí a dívala se před sebe.“ „Nic jiného?“ „Ne.“ „Byly skleněné dveře otevřené nebo zavřené?“ „Byly zavřené.“ „Byly zamčené?“ „Nevím. Nezkoušel jsem je otevřít.“ „Mohl být na balkóně ještě někdo jiný kromě Shari?“ „Pochybuji.“ „Jak daleko jste byl od dveří?“ Jeff dokouřil cigaretu a hodil ji do popelníku. „Moţná tři metry.“ „Viděl jste dobře na celý balkón?“ Jeff zaváhal. „Ne.“ „Jakou část balkónu jste nemohl vidět?“ Jeff se na chvilku zamyslel. „Prostor za zdí mezi kuchyní a 50
loţnicí.“ „Jak víte, ţe byl někdo v koupelně?“ Jeff pokrčil rameny. „Dveře byly zavřené a svítilo se tam.“ „To vy jste byla uvnitř, ţe?“ obrátil se Garrett s otázkou na Amandu. Přisvědčila. Garrett obrátil svou pozornost zpět k Jeffovi. „Jak dlouho jste byl v koupelně rodičů?“ „Pár minut. Pak jsem šel zpět do obývacího pokoje.“ „Kdo byl v tu chvíli v obývacím pokoji?“ „Amanda.“ „Co dělala?“ „Seděla na gauči a prohlíţela si časopis.“ „Kdo odešel z pokoje po Jeffovi?“ zeptal se Garrett ostatních. „Beth,“ řekl Daniel. Přejel pohledem svůj velkoprsatý objekt touhy. Zatřásl jí. „Beth?“ „Ano. Byly jsme dobré přítelkyně,“ řekla najednou Beth. Garrett si srovnal nohy a naklonil se k ní. „Vy jste byla Shariina přítelkyně?“ zeptal se. „Ano,“ špitla. Jak jsem si ji prohlíţela zblízka, všimla jsem si, ţe musela plakat, neţ jsme s Garrettem přišli. Hodná holka, pomyslela jsem si. Ale děvka. „Jak se jmenujete celým jménem, Beth?“ „Elizabeth Palmoneová.“ „Za jak dlouho po Jeffovi jste odešla z obývacího pokoje?“ „Za moc dlouho ne.“ „Za jak dlouho?“ doţadoval se Garrett přesnosti. „Ani ne za minutu.“ „Kam jste šla?“ „K sobě do loţnice.“ „Viděla jste tam Jeffa nebo Amandu?“ „Ne.“ „Viděla jste Jeffa odcházet z vašeho pokoje?“ „Ne.“ „Všimla jste si Amandy v koupelně?“ „Ne. Myslím, ţe jsem postřehla, ţe tam někdo je. Ale nevěděla jsem kdo.“ 51
„Co jste dělala v loţnici?“ „Nic.“ „Viděla jste Shari na balkóně?“ „Nejste si tím jistá?“ „Ano.“ Její oči zabloudily k Danielovi. „Šla jsem na balkón. Neviděla jsem ji. Nebyla tam. Mám pravdu, Jo?“ Jo souhlasně přikývla. „Počkejte chvíli, Beth,“ přerušil ji Garrett. „Jo byla na balkóně, kdyţ jste vyšla ven?“ „Ano. Myslím, ţe ano.“ „Tak byla nebo nebyla.“ „Byla tma.“ Beth vypadala popleteně. „Myslím, ţe tam byla.“ „Jak dlouho jste byla ve své loţnici, neţ jste šla ven?“ „Pár minut.“ Garrett se k ní ještě víc naklonil. Věděla jsem, ţe jeho další otázka bude důleţitá. „Byly dveře na balkón otevřené nebo zavřené, kdyţ jste šla ven?“ „Byly zavřené.“ „Byly zamčené?“ „Ano. Kdyţ je zavřete, zamknou se.“ „A kdyţ jsou zamčené, nemůţete se vrátit zpět, ţe?“ „Ne. Pokud neprojdete kuchyní.“ „Ty dveře se také zamknou, kdyţ je zavřete?“ „Ano.“ Garrett pokývl a udělal si do notýsku poznámku. „Kdo odešel z pokoje po Beth?“ „Já,“ ozvala se Jo. „Jaké je vaše celé jméno?“ „Joanne Foultonová.“ Pak dodala. „Byla jsem Shariina nejlepší přítelkyně.“ „Za jak dlouho po Beth jste odešla z pokoje?“ „Téměř okamţitě. Prošla jsem kuchyní na balkón. Chtěla jsem se podívat na Shari. Zdála se mi v pořádku.“ „Proč jste za ní nešla hned?“ „Chtěla jsem jí nechat několik minut na uklidnění.“ „Řekla jste ostatním, aby ji nechali chvíli o samotě?“ 52
„Ano,“ odpověděla Jo po chvilce ticha. „Co jste všichni dělali, kdyţ Shari odešla, a neţ jste odešla vy?“ „Nic zvláštního. Amanda sebrala svíčku a pak odešla do koupelny. Jeff odešel po ní. Dan mi pomáhal rozsvítit světla a srovnat nábytek. Potom jsem pustila hudbu.“ „Vy jste pustila hudbu? Jak hlasitě?“ „Na střední stupeň.“ „Kdyţ jste odcházela na balkón, Dan zůstal v obývacím pokoji?“ „Odešli jsme téměř současně.“ „Viděla jste Shari na balkóně?“ „Ne. Jenom Beth.“ „Beth tam byla před vámi?“ „Ano.“ „Jste si tím absolutně jistá?“ „Ano.“ „A Dan?“ „Ten vyšel ven chvilku po mně. Vyšel z loţnice s Beth.“ „Kdo první objevil Shari, leţící dole?“ „Já,“ řekl Daniel nervózním tónem. „Jak se jmenujete příjmením, Dane?“ „Daniel Heard. Nezabil jsem ji.“ Garrett se usmál. „Proč to říkáte?“ „Protoţe jsem to neudělal.“ „Jaké bylo vaše přátelství s Shari?“ „Byla to moje kamarádka.“ „Ach, boţe,“ zamumlala jsem znechuceně. „Byla to tvoje holka,“ podotkla Jo jedovatě. Překvapilo mě, ţe na to Jimmy nic neřekl. „Já nevím, ale mám tady vyšetřovat vraţdu,“ řekl Garrett pomalu a při tom nespustil z Daniela oči. „Jak to tak vypadá, měl bych dát na vaše rady.“ Opřel se do ţidle. „Udělal jsem někde chybu, Dane?“ „Já nevím. Ne. Jenom si myslím, ţe Shari skočila sama.“ „Myslíte si, ţe spáchala sebevraţdu?“ „Ne. Takhle bych to neřekl.“ „Ale řekl jste, ţe se zabila?“ Daniel silně znejistěl. „Nejsem tu jenom já.“ 53
„Byl jste její přítel?“ „Jo. Něco takového. Mluvili jsme o rozchodu.“ „Proč?“ „Ţádný konkrétní důvod. Chtěl jsem se prostě scházet s jinými dívkami.“ „Věděla o tom?“ „Ne,“ vmísila se Jo do výslechu. „Věděla,“ pokračoval Daniel. „Řekl jsem jí to.“ Podíval se na své zpocené dlaně. „Ale pořád jsem ji měl rád. Byla to prima holka.“ „Byla jsem pro tebe příliš ţhavé neviňátko,“ zavrčela jsem. „Ty lháři.“ „Co jste dělal, kdyţ jste odešel z obývacího pokoje?“ zeptal se Garrett. „Šel jsem do Bethiny loţnice.“ „Byla Amanda ještě v koupelně?“ „Ano.“ „Slyšel jste ji odtamtud?“ „Slyšel jsem tekoucí vodu.“ „Byly dveře na balkón otevřené nebo zavřené?“ „Byly zavřené.“ „Byla Beth na balkóně?“ „Ano.“ „Co tam dělala?“ „Nic.“ „Nic?“ „Stála tam a dívala se.“ „Nedívala se dolů?“ „Myslím, ţe ne.“ „Kdy jste si všiml, ţe je na balkóně Jo?“ „Téměř hned, jak jsem vyšel ven.“ „Dívala se Jo dolů?“ „Jo.“ „Proč jste se vy podíval dolů?“ „Protoţe mě to napadlo.“ „Jak dlouho jste byl venku, neţ jste se tam podíval?“ „Moc dlouho ne.“ 54
„Co jste viděl?“ Daniel zkousl spodní ret. „Shari.“ „Poznal jste ji okamţitě?“ „Jo.“ „Co jste udělal? Kdyţ jste ji uviděl?“ „Řekl jsem to Beth a Jo. Pak šla Jo pro Jeffa a Amandu. Zavolali jsme sanitku.“ „Neţ jste zavolali sanitku, a neţ jste si všiml Shari, viděl jste Amandu odcházet z koupelny?“ „Ano.“ „Jste si tím naprosto jistý?“ „Všiml jsem si jí v loţnici za sebou.“ „Jo,“ obrátil se Garrett k mé bývalé přítelkyni. „Byli Amanda s Jeffem spolu v obývacím pokoji, kdyţ jste pro ně šla?“ „Ano. Seděli na gauči.“ „Poslouchali hudbu?“ „Ne,“ odpověděla Jo. „Muzika byla vypnutá.“ „Kdo ji vypnul?“ „Já,“ řekla Amanda. „Rozbolela mě z toho hlava.“ Garrett zastavil na pár minut svůj příval otázek a studoval poznámky v notesu. Parta čekala a sledovala ho bez hlesu. „Dovolte mi, abych vaše výpovědi shrnul,“ řekl nakonec. „Jestli někde udělám chybu, opravte mě.“ Narovnal se na ţidli. „Shari vyskočila z podlahy a běţela na balkón. O pár minut později šla Amanda do Bethiny loţnice. Shari na balkóně neviděla. Nevěděla, jestli dveře, vedoucí na balkón jsou otevřené nebo zavřené. Šla do koupelny. O minutu později přišel do loţnice Jeff. Všiml si Shari na balkóně. Také si všiml, ţe v koupelně svítí světlo a dveře od koupelny jsou zavřené. Jednoznačně viděl, ţe dveře na balkón jsou zavřené, ačkoliv si není jistý, jestli byly zevnitř zamčené. Odešel z Bethiny loţnice do loţnice rodičů, kde zůstal pár minut v koupelně. Za necelou minutu po Jeffově odchodu z obývacího pokoje, vstoupila Beth do své loţnice. Chvíli tam zůstala, nedělala nic.“ „Všimla si, ţe je někdo v koupelně a ţe dveře na balkón jsou zamčené. Shari na balkóně bohuţel neviděla. Odemkla skleněné dveře na balkón a vyšla ven. Tam uviděla Jo. Není si jistá, jestli tam 55
Jo byla před jejím příchodem. A to je moţné, ţe se Jo dostala na balkón dřív neţ Beth. Jo odešla z obývacího pokoje téměř okamţitě po Beth. Zatímco Beth lelkovala ve své loţnici, Jo šla přímo z obývacího pokoje na balkón.“ „Beth byla venku přede mnou,“ přerušila ho Jo. Garrett zamyšleně přikývl. „Máme tu poněkud problém. Jestliţe Jo a Dan odešli jenom malou chvíli po Beth, a Beth otálela ve své loţnici, neţ odešla na balkón, pak se Dan musel setkat s Beth v její loţnici.“ Garrett se otočil na Daniela a Beth. „Je to tak správně?“ „Jo a já jsme neodešli hned po Beth,“ doplnil Daniel. „Trvalo to víc jak minutu.“ „Moţná půl minuty,“ dodala Jo. „Viděla jsem tě v loţnici?“ zeptala se Beth Daniela. „Ne.“ Daniel potřásl hlavou. „Ne.“ „Proč jste vzal Beth kolem ramen, kdyţ jste s ní byl na balkóně?“ otočil se Garrett k Danielovi. „Jsme přátelé,“ odpověděl Daniel rychle. „Jste dobří přátelé?“ pokračoval Garrett. „Velice dobří.“ Řekni mu o tom, co jsi viděla, Amando, zařvala jsem. Ale Amanda neřekla nic. „Vypadá to, ţe Shari musela skočit z balkónu po Jeffově příchodu do loţnice, ale dřív neţ přišla Beth. Souhlasíte se mnou?“ Všichni, kromě Jimmyho a Amandy přikývli. Jimmy nevypadal, ţe by ho zajímalo cokoli jiného kromě snahy uklidnit se. Ale Amanda se ozvala. „Myslíte si, ţe někdo z nás strčil Shari z balkónu?“ zeptala se. „Proč se ptáte?“ řekl Garrett. „Protoţe nám pokládáte spoustu otázek.“ Garrett pokrčil rameny. „Je to moje práce.“ „Aha,“ zareagovala Amanda klidně. Garrett se chvíli díval do jejích očí. Moţná obdivoval jejich chladnou krásu. Nevím. Určitě ji nepodezíral z nějaké nečisté hry. Pokud nebyl také překvapen její zdatností být na dvou místech najednou. Obrátil se ke skupině. 56
„Z té spousty otázek mi zbývá uţ jediná a pak vám dovolím odejít.“ Po krátké pauze se zeptal: „Slyšel někdo z vás Shari vykřiknout?“ Nikdo se neozval a já jsem si nemohla vzpomenout, jestli jsem opravdu vykřikla. Moţná jsem ze sebe nestačila vydat ţádný zvuk. Neměla jsem šanci. Ze čtvrtého patra to není tak dlouhý pád, a ten kdo mě strčil, počítal s mým překvapením. Kdo mě strčil? Ve chvíli, kdy moje hlava narazila na chodník a praskla, jsem zjistila, ţe uţ neţiji. Rozzlobilo mě to, protoţe jsem nevěděla, kdo to udělal. Všichni se chystali k odchodu. Garrett zatelefonoval dolů a dozvěděl se, ţe Bethini rodiče uţ přijeli. Jimmy a Amanda odcházeli jako poslední. Bratr se zastavil u dveří, aby řekl poručíkovi pár slov. „Moje sestra nespáchala sebevraţdu,“ podotkl Jimmy. „Znal jste ji tak dobře?“ zeptal se Garrett. „Ano. Nemohla to udělat. Není to moţné.“ Garrett poslouchal. „Měla nějaké nepřátele mezi těmihle hosty?“ Jimmy se ztrápeně podíval na Amandu. „Nemyslím.“ „Nebyl ţádný důvod, proč by chtěl Shari někdo zabít,“ přidala se Amanda. „Bylo tu dost důvodů, aby se zabila sama?“ zeptal se Garrett Amandy. „Výborná otázka,“ poznamenala jsem. Amanda vzala Jimmyho za ruku. „Ne,“ odpověděla. Garrett přikývl a vzal Jimmyho kolem ramen. „Pokuste se něčím zaměstnat, synku. Pravda má sklon vyjít najevo včas a já udělám, co bude v mých silách.“ Amanda s Jimmym odešli. Doufala jsem, ţe ho odveze domů. Neměla jsem v úmyslu jít za nimi. Chtěla jsem vědět, jak bude Garrett dál postupovat. První věc, kterou udělal, kdyţ zůstal o samotě, byla, ţe vyndal z baru láhev skotské. „Dělejte, Garrette!“ zařvala jsem na něho, kdyţ se svalil do své ţidle v obývacím pokoji a nalil si do sklenice, kterou sebral ze 57
servírovacího stolku. „Hejbněte sebou. Jste ve sluţbě.“ Garrett zůstal klidný. Třemi mocnými doušky vypil sklenici a nalil si další. Tu upíjel pomalu. Díval se přímo na mě, ale pochybovala jsem, ţe by mě viděl. Jeho oči těkaly po pokoji, aţ se zastavily na červené voskové skvrně na podlaze. Chvíli na to zíral a pak odloţil sklenici i láhev a klekl si na kolena na zem. Poklekla jsem vedle něj. „Co je to?“ zeptala jsem se. Na koberci byl prášek z oranţové křídy. Garrett ho nabral mezi prsty a zkoušel jeho konzistenci. Myslela jsem, ţe na něco přišel a začalo mě to vzrušovat. Ale pak se najednou zvedl, oprášil si křídu z kalhot a natáhl se znovu pro sklenici. Další půl hodiny nedělal nic. Pak začal procházet bytem. Loudal se z jednoho pokoje do druhého v zdánlivě náhodném pořadí. Nakonec skončil na balkóně, kde se opřel o zábradlí. Počítala jsem, ţe uţ musí být pořádně namazaný a začala jsem si dělat starosti, aby nepřepadl a nezabil se. Chvíli se rozhlíţel kolem dokola a pak dovrávoral zpět a svalil se v obývacím pokoji vedle láhve na podlahu. Pomyslela jsem si, ţe teď skončil definitivně. Ale nesáhl po skotské. Vytáhl si notýsek a začal malovat plánek. Stála jsem za ním, kdyţ pracoval. Moţná by byl býval docela dobrým architektem, kdyby se nerozhodl pro policii. Měl smysl pro symetrii. Kdyţ to domaloval, rozhodl se, ţe odejde. Hodiny v obývacím pokoji ukazovaly čtvrtou hodinu ráno. Sjela jsem s ním výtahem do přízemí. Vzhledem k jeho stavu, jsem se bála, jak v tom svém náklaďáku dorazí domů. Můj zájem nebyl čistě altruistický. Počítala jsem, ţe jestliţe je to jediný člověk na „mé straně,“ pak by bylo lepší, kdyby zůstal naţivu. Převezl mě. Kdyţ jsme sjeli dolů, šněroval si to těţkým krokem přímo pod Bethin balkón. Váhavě jsem ho následovala. Policie uzavřela místo, kam jsem dopadla a setřela značné mnoţství krve. Ale já jsem tam stále viděla to široké, tmavé, nesouměrné memento pádu, který mě sprovodil ze světa. Udělalo se mi mdlo. „Hej, Garrette, pojďme,“ zavolala jsem na něho. „Tady není nic zajímavého.“ 58
Nejspíš můj názor nesdílel. Zíral dlouhou chvíli na balkón a vypadalo to, ţe se pokouší představit si můj let. Pak udělal něco divného. Vlastně se posadil na zem vedle skvrny. Vytáhl z kapsy peněţenku. Měl tam obrázek dívky přibliţně stejného věku. Byla tmavovlasá, s ostře řezanými rysy. Bezpochyby byla mnohem krásnější neţ já. Garrettova tvář se propadla. Usoudila jsem, ţe ta neznámá musela být také mrtvá. Nevěděla jsem co dělat. Cítila jsem se příliš roztřesená na to, abych se pokusila ho utěšit. A věděla jsem, ţe by to byla jen ztráta času. Posadila jsem se na druhou stranu skvrny. Garrett tam chvíli seděl, ale nakonec zastrčil obrázek zpět do peněţenky, zvedl se a odešel. Neběţela jsem za ním. Pravděpodobně šel domů do postele. Také já jsem se dvakrát pokoušela zvednout a odejít, ale nešlo to. Cítila jsem, jak se moje ruce natahují a dotýkají se ztracené krve. Ale ne tak, jako například Jimmyho ruky. Mé vzpomínky se zatoulaly o těch několik desítek hodin zpět. A znovu jsem proţívala poníţení posledních chvil na večírku, pád z balkónu a pocit vyprchávajícího ţivota ze zohaveného těla. Strašné chvíle s rodinou v nemocnici. A pak jsem zaslechla své jméno. „Mami! Mami, tady jsem! Jsem to já, Shari!“ křičela jsem. Ale nikdo mi neodpověděl. Pocítila jsem únavu, a najednou jsem nevěděla nic. Usnula jsem.
59
VII. Do slunného dne jsem se probudila v Amandině domě. Vyskočila jsem ţ postele, na které jsem spala. Stále jsem na sobě měla zelené kalhoty, a ţlutou blůzu, oblečení z večírku u Beth. Byly zmačkané, jak jsem v nich spala. Cítila jsem velkou úlevu. Nebylo to proto, ţe bych zapomněla, co se předešlé noci stalo, ale najednou jsem nabyla přesvědčení, ţe se to nemuselo ve skutečnosti stát. Lidé umírají stále, ale bylo příliš neskutečné pomyslit na to, ţe já bych mohla mít takovou smůlu. Moje víra mi vydrţela aţ do obývacího pokoje. Paní Parishová oblečená ve smutečních šatech, seděla na gauči a drţela v ruce růţenec. „Haló, haló, paní Parishová,“ zavolala jsem na ni vesele. Nic. Nikdo mi nevěnoval pozornost. Plácla jsem s sebou naproti ní do ţidle. „Do háje!“ ulevila jsem si. „Radši dojez tu snídani,“ řekla paní Parishová Amandě. „Za chvilku jsou tady.“ Amanda, oblečená do dlouhých šedých šatů, ladících s jejíma velkýma šedýma očima, seděla u jídelního stolu s mísou ovesných vloček před sebou. „Nemám hlad,“ zamumlala Amanda. „Potřebuješ načerpat sílu,“ nabádala ji paní Parishová, ačkoli podle jejích třesoucích se rukou by se dalo říci, ţe je to spíš ona, kdo potřebuje nabrat sílu. „Prosím tě jez.“ „Dobře,“ poddala se Amanda a s plnou pusou se zeptala: „Kde bude obřad?“ „V kapli v kostele,“ odpověděla paní Parishová. 60
„Páni, drţte mě. Tak jsem přece umřela,“ vyjekla jsem. „Ale nejsem na to vůbec připravená…“ Proč to vlastně říkám? Kdo by byl taky připravený na vlastní pohřeb. Ale byl tu ještě jeden problém. Nikoho přece nepohřbívají den po jeho smrti. Jediné logické vysvětlení je, ţe jsem spala několik dní. „Bude to katolický obřad?“ zeptala se Amanda. „Nevím. Nemyslím.“ „Nemohla by sis vzít růţenec. Pouţívají se jenom při katolických mších.“ Paní Parishová se podívala na provázek, plný malých černých korálků. „Mohu se modlit potichu,“ zašeptala. „Co?“ Paní Parishová vzhlédla. „Nic, miláčku. Uţ budeš hotová?“ „Uţ dojídám,“ přikývla Amanda trpělivě. „Jak se cítíš?“ „Dobře.“ „Zapomněla jsi, ţe se musíš o sebe starat?“ „Jsem v pořádku, mami.“ „Dobře,“ pronesla paní Parishová mdle. Jo a její matka přijely krátce potom. Cítila jsem se poctěná, ţe pojedou společně na můj pohřeb, dokonce ve stejném autě. Do té doby nikdy nedělaly nic společně. Paní Foultonová na sobě měla černé šaty, zato Jo byla oblečená do oranţových kalhot a oranţové blůzy. Bylo to neuvěřitelné. Kdo by si dokázal obléknout oranţovou na pohřeb své nejlepší přítelkyně? „Tohle není masopust, proboha,“ oznámila jsem jí šokované. Amanda postavila napůl snědenou snídani do výlevky a odešla do svého pokoje pro kabelku. Jo šla s ní. Paní Foultonová se posadila na gauč k Amandině matce. „Musíš se drţet,“ oznámila suše své sestře a z kabelky vyndala cigaretu a zapalovač. „Pro holky to bude dost těţké.“ Paní Parishová s růţencem v ruce přikývla. „Já vím.“ „Jak to Amanda vzala?“ „Myslím, ţe jsem ji v noci slyšela plakat.“ Paní Parishová si 61
povzdychla. „A co Jo?“ „Neřekla ani slovo.“ „Zkusila jsi s ní o tom promluvit?“ Paní Foultonová si zapálila cigaretu a vdechla mocný doušek kouře. „Nechci o tom mluvit. Ona je mrtvá a my s tím nic nenaděláme.“ Paní Parishová se na ni podívala. „Jak můţeš tohle říct?“ „Je to pravda.“ „Vzpomeneš si někdy na ni?“ zeptala se paní Parishová. „Nepředpokládám to,“ odpověděla její sestra dost tvrdě. Dívky se vrátily. Vyšly jsme ven a namačkaly se do nissanu paní Foultonové. Sedla jsem si dozadu mezi Jo a Amandu. Nebe bylo zářivě modré a slunce oslňovalo jasnou září. Určitou výhodou mého současného stavu bylo, ţe jsem se mohla dívat přímo do sluníčka bez toho, ţe by mě pálily oči. Paní Foultonová si zapálila další cigaretu a vyrazily jsme. Kdyţ jsme dojíţděly ke hřbitovu, pociťovala jsem aţ morbidní zvědavost, jak tohle všechno dopadne. Byla jsem hrozně zlámaná, kdyţ jsem došla do kaple. Kromě reverenda Smithe jsem tam objevila jenom pár bývalých spoluţáků. Nejdřív jsem si myslela, ţe jsme přišli moc brzy, ale obřad začal téměř okamţitě a ţádní opozdilci se nedostavili. Nechápala jsem to. Nikdy jsem sice nebyla ve společnosti středem pozornosti, ale vţdycky jsem byla u toho, kdyţ se něco dělo. Byla jsem zvána na všechny večírky svých přátel. Proto mě to zaskočilo. Všichni si mysleli, ţe jsem spáchala sebevraţdu. Chvíli mě zlobilo, ţe v tom někdo vidí nějaký rozdíl, ale pak jsem se začla cítit o trochu lépe. Kdyby věděli, ţe jsem byla zavraţděná, říkala jsem si, nejspíš by se moje fotografie objevila i na první stránce místních novin. Rakev leţela u oltáře na dřevěném stole. Ulevilo se mi, ţe jsem nebyla vystavená. Moje rodina seděla na prvních sedadlech. Nechtěla jsem si sednout k nim. Nemyslím, ţe bych to bývala unesla. Bohuţel Amanda, Jo a paní Foultonová si sedly přímo za ně. Naštěstí se paní Parishová rozhodla zůstat vzadu, kde mohla v klidu přebírat růţenec. Posadila jsem se vedle ní. Beth a Daniel seděli tři řady před námi. 62
Jeffa Nicholse jsem nikde neviděla. Na pódium vystoupil reverend Smith. „Dovolte mi, abych vás všechny jménem pana a paní Cooperových a jejich syna Jamese Coopera přivítal na tomto obřadu,“ řekl klidným sympatickým hlasem. „Shromáţdili jsme se tu dnes, abychom vzdali poslední poctu krásné mladé dívce – Shari Cooperové. Hřeje mě u srdce, kdyţ vidím, kolik přátel se s ní dnes přišlo rozloučit. Byla po pravdě řečeno velmi zvláštní člověk. Znal jsem ji dobře…“ „Ani jsi nevěděl, jaké mám oči,“ zamumlala jsem rozladěně na jeho adresu. Můj zrak se zatoulal do lavice napříč ode mne. Seděl tam kluk přibliţně v mém věku, který mi připadal povědomý, ale nemohla jsem ho nikam zařadit. Jeho oblečení mě rozesmálo. Měl na sobě bílé vyboulené šortky a červené tričko. Na můj pohřeb? Alespoň přišel, pomyslela jsem si. Musel to být někdo ze školy, kdo mě tajně miloval. Doufala jsem, ţe si vzpomenu, kdo to je. Paní Parishová reverendovu řeč nevnímala. Modlila se desetkrát Zdrávas Maria, kterému předcházel otčenáš. Znala jsem ty modlitby. Naţivu jsem si během dne některé z nich říkala. Ale zapochybovala jsem, jestli jsem si je někdy říkala tak procítěně jako paní Parishová nyní. V jejích modlitbách bylo něco, co mě z nějakého důvodu doslova okouzlilo. Nerozuměla jsem tomu. Při svém tichém šepotu přebírala jeden korálek za druhým. Jak jsem ji poslouchala, začala jsem se cítit uvolněnější. Mohu říci, ţe jsem cítila přímo nadšení. Tajemné plazma ve vzduchu začalo blikat chladným stříbrným světlem. Chtěla jsem to světlo zadrţet. Pomalu jsem do něj vstupovala. Zavřela jsem oči, ale stále jsem se cítila lépe. Moje mysl byla unášena slovy bez nějakého konkrétnějšího významu. Světla přibývalo a zdálo se, ţe mě celou zahalí. Jak jas sílil, rozprostřel se ve mně mír. Byl to první mír, který jsem cítila po dlouhé době. A pak se všechno zastavilo a mně bylo, jako kdyţ se na mou duši sesype hora kamení. Otevřela jsem oči. Světlo bylo pryč. Obřad skončil. Nemohla jsem tomu uvěřit. To stačila jenom hodina na to vzpomenout si, jaká jsem byla? A co má nejoblíbenější píseň – „Schody do nebe“? Jo ji mohla zahrát na kytaru. A co mí nejbliţší 63
přátelé? Také mohli říct pár slov o tom, jak moc jim chybím. Chtěla jsem, aby na mě vzpomínali! Lidé se začali rozcházet. Neměla jsem jinou moţnost neţ je následovat. Předjel pohřební vůz. Stála jsem na schodech kaple a přemýšlela o tom, co se všechno stalo. Do pohřebního vozu jsem se posadila k řidiči, ne dozadu k černé schránce. Začala jsem uvaţovat nad tím, ţe vlastně uvězní mé tělo v zemi, zatímco na povrchu bude bloudit můj duch, sám a opuštěný. Znovu jsem pocítila smutek a samotu, strašnou samotu. Za vozem nás doprovázelo uţ jenom pár lidí. Nevyčítala jsem to těm ostatním. Měli nejspíš něco důleţitějšího na práci. Shari byla moţná hezká dívka, ale zase ne tolik. Ach, to bylo hrozné! Byla to pravda. Neudělala jsem ve svém ţivotě nic, co by stálo za to, aby na mě lidé nezapomněli. Proč by vzpomínali? Následoval další krátký obřad. Reverend Smith přečetl několik veršů z bible. Byly hezké, ale nic neříkaly a on je četl proto, ţe se to od něj očekávalo. Daniel stál u Beth a drţel ji za ruku. Paní Parishová s paní Foultonovou stály jedna vedle druhé a za nimi jejich dcery. Z celé skupinky byla uplakaná jenom paní Parishová. Moje mamka, taťka a Jimmy tam byli samozřejmě také. Zdálo se, ţe uţ nemají víc slz, které by mohli vyplakat. Drţeli kaţdý bílou růţi. Já mám ráda růţe, oranţovou pro přátelství, červenou pro lásku. Ty bílé se mi ovšem líbily také. Během reverendova kázání je poloţili na vršek mé rakve. Pak duchovní zavřel bibli. A to byla definitivní tečka. Lidé se začali rozcházet. Poslední, kdo odcházel, byl Jimmy. Na moment se zastavil u rakve. Rukama přejel černé dřevo, jako by se mě pokoušel naposledy dotknout. Ale já jsem stála za ním mimo dosah. Konečně odešel a o několik minut později se objevili hrobníci. Vypadali, ţe mají naspěch, aby mě uloţili do země. „Ne!“ ţádala jsem je absurdně a snaţila jsem se zadrţet jejich ruce od práce. „Nemůţete mi to udělat! Právě jsem začala ţít! Prosím vás nezahrabávejte mě! Lidé zapomenou, ţe jsem tady!“ Pohřbili mě rychle. Bylo mi krásných osmnáct let a stačilo třicet 64
minut a zmizela jsem navţdy. Dělníci naházeli nářadí do kárky a odjeli. Seděla jsem na čerstvé vonící hlíně a plakala. „Ach Boţe, pomoz mi,“ štkala jsem. „Prosím tě, pomoz mi.“ Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, neţ jsem si všimla páru sandálů, stojících přede mnou. Zvedla jsem hlavu. Byl to kluk z kostela ve vyboulených šortkách a červeném tričku. Nejdřív jsem byla ráda, ţe ho vidím, ale pak mě rozzlobilo, ţe mi nepřinesl na hrob ani květinu. „Jdi k čertu,“ řekla jsem mu a podívala jsem se dolů. „Uţ tam jsme, nezdá se ti, Shari?“ Najednou se mi v hlavě rozsvítilo. Nepochopila jsem, jak to, ţe jsem ho před tím nepoznala. „Petře,“ zašeptala jsem.
65
VIII. Moje úleva v tu chvíli byla nádherná. Bylo to tak úţasné, jak byl můj smutek strašný. Nepamatuji se, ţe bych vyskočila a natáhla po něm ruce, ale pamatuji se, jak sladce jsem se cítila v jeho objetí, cítila jsem ho a věděla jsem, ţe on cítí mě. Myslím, ţe jsem se ho drţela pořádně dlouho. Měla jsem strach, ţe se mi ztratí. „Petře,“ opakovala jsem znovu a potřásala hlavou v úţasu. Zdál se mi velký, a nemyslím si, ţe vypadal jako někdo, kdo je uţ pár let po smrti. Byl takový, jakého jsem si ho pamatovala ze školy: štíhlý a šlachovitý, jeho blonďaté vlasy byly husté a kudrnaté, měl široký, věčně rozesmátý úsměv. Jeho oči byly tak modré jako oči mého bratra, ale mnohem jasnější. „Nezapomněla jsi,“ řekl potěšené. „Ovšem, nezapomněla jsem. To je neuvěřitelné! Nikdy jsem nepomyslela na to, ţe tě znovu uvidím. Jak se máš?“ „Dobře. A jak se máš ty?“ „Skvěle,“ odpověděla jsem. Pak jsem udělala obličej a uchichtla jsem se. „Kdyţ počítám fakt, ţe jsem mrtvá, cítím se dobře.“ Přikývl a pak promluvil něţným hlasem. „Já vím.“ Pak se usmál také něţně. „To je prima, ţe tě vidím, Shari.“ „Jo? Díky. To je skvělé, ţe tě vidím.“ Zasmála jsem se a ukázala k hromadě hlíny u našich nohou. „Tak jsme tady. Na mém pohřbu!“ „Jo.“ „A jaký byl tvůj?“ „Jo. Dobrý.“ Na jeho pohřbu jsem nebyla, zůstala jsem doma a plakala. „Tak to je ţivot po smrti, po všem,“ řekla jsem. „Je těţké tomu 66
uvěřit.“ „Pro některé lidi.“ „Je to pravda?“ Pokrčil rameny. „Můţe být.“ „Ne. Já snad začnu věřit.“ Potřásl hlavou. „Ne všemu.“ „To je úleva,“ řekla jsem a myslela jsem to váţně. „Tak je opravdu Bůh?“ „Jistě.“ Zazářila jsem. „To je senzační! Kde je? Mohu ho vidět?“ „Jeho?“ „Ty myslíš, ţe on je ona?“ zeptala jsem se. „Ach, né, to je vynikající. Jaká je?“ „Bůh není ten, na kterého jsme mysleli, kdyţ jsme byli na ţivu, Shari. On není on nebo ona.“ „On je to?“ zeptala jsem se. Petr se zasmál, „To jsou široké otázky, a já nemám pro tebe mnoho vyčerpávajících odpovědí. Z toho, co jsem schopen ti říci, je všechno mnohem jednodušší, neţ jak jsme se domnívali. Je to tak jednoduché, ţe o tom nemůţeš ani mluvit. Bůh zkrátka je. Existuje. Je ve všem. Je v nás. My jsme v něm.“ Petr se otočil a podíval se přes zelený trávník. Nemohla jsem si vzpomenout, kde byl pohřben, ale pochybovala jsem, ţe by to bylo na stejném hřbitově. Dodal: „A to je všechno, co vím.“ Na chvíli jsem se zamyslela. „Proč jsi tady?“ „Abych ti pomáhal.“ Do jeho hlasu se vloudil váţný tón. „Tak dlouho, jak budeš chtít.“ „Ach, děkuji.“ „Dobrá.“ Podívala jsem se na hlínu u svých nohou. Nezapomněla jsem, co leţí pod ní. „Myslím, proč jsi tady teď?“ „A před tím jsem tu nebyl?“ „Jo,“ přikývla jsem neochotně. Jeho výraz zněţněl. Natáhl se ke mně a vzal mě za rameno. „Bylo to těţké, vid?“ Necítila jsem přicházející slzy. Byly tam. Padaly tiché a 67
neviditelné na zem. Chtěla jsem také znovu padnout do jeho náruče. Ale neznala jsem ho tak dobře. Nikdy jsme se nelíbali. Nikdy jsme neměli schůzku. Utřela jsem si tvář, bez toho, ţe bych věděla, jestli byla vlhká nebo ne. „Bylo to těţké,“ řekla jsem. Petr kvapně odtáhl zpět svou ruku, skoro, jakoby se styděl. „Je mi to líto, Shari. Nemohl jsem přijít dřív.“ „Rozumím. Vlastně ne. Proč jsi nemohl přijít?“ „Nepoţádala jsi o pomoc,“ řekl. „Ty myslíš, ţe kdyţ jsem zemřela, všechno, co jsem měla udělat, bylo poţádat o pomoc a byla bych ji dostala?“ „Ano.“ „Ale to jsem nevěděla. Proč mi to někdo neřekl?“ „Neptala ses,“ odpověděl. „Ale…“ „Tak se to píše v bibli, Shari, jestli zaklepeš, dveře se otevřou.“ „Od té doby, kdy jsi začal číst bibli?“ zeptala jsem se. „Vlastně jsem ji nečetl. Ale duchovní četl některé verše během obřadu.“ Minutu před tím jsem plakala, a teď jsem vybuchla smíchy. „To je nejabsurdnější tvrzení, které jsem kdy slyšela!“ „Je to jediná pravda,“ pokračoval Petr. „Jaký potřeštěný řád,“ dodala jsem. Pak jsem se na něho zvědavě podívala. „Proč jsi mi byl poslán na pomoc ty?“ „Řekl jsem ti to.“ „Proč zrovna ty?“ Zaváhal. „Byl jsem k dispozici.“ „Kdo tě poslal?“ Ta otázka ho pobavila. Potáhl se za tričko. „Nepředpokládám, ţe vypadám jako poslíček Pána Boha.“ „Naprosto správně, nevypadáš. Proč jsi tak oblečený?“ „To jsem měl na sobě, kdyţ jsem zemřel.“ „Ty jsi zemřel při nehodě na motorce,“ vzpomněla jsem si. „Byla teplá noc.“ „Nedostaneme jiné šaty?“ „Brzy budeš schopná si obléknout, co budeš chtít.“ Odstoupil ode 68
mne a přešel ke kraji násypu, pod kterým jsem leţela. Díval se při tom na slunce a jeho nádherný nachový kruh. Alespoň jsem si myslela, ţe se dívá na slunce. Kdyţ jsem přešla na jeho stranu, zjistila jsem, ţe má oči zavřené a světlo přebíhající po jeho tváři nemá se slunečním svitem nic společného. Jak tam tak stál, zdálo se, ţe poslouchá nějaký, moţná mimozemský hlas. „Petře?“ „Nemůţeš tady zůstat,“ oznámil. „Kam půjdeme?“ Otevřel oči a zadíval se na mě. „Ty víš, kam jít.“ „Kam?“ zeptala jsem se. „Tam, kam jsi vykročila, kdyţ jsi byla v kostele.“ Byla jsem zmatená. „Kam to bylo?“ „Kdyţ se paní Parishová modlila,“ vysvětloval dál. „Ale já jsem nikam nešla.“ Odmlčela jsem se. „Myslíš to světlo? Měla jsem vstoupit do toho světla?“ „Přesně tak.“ „Jak to víš? Řekl ti to teď Bůh?“ „Ne,“ odpověděl. „Četl jsem to v Knize odpovědí.“ Praštila jsem ho. „Petře!“ Chytil mě za ruku, aby mě zastavil. Do svého úsměvu se snaţil vloţit váţnost. „Myslím to doopravdy, Shari. Nesmíš tady zůstat.“ „Ale co se ode mě očekává, abych udělala? Kdyţ jsem zemřela, nemohu si s sebou vzít ty růţe. A hořce vzpomínám na ty modlitby.“ „Můţe a modlitby nejsou tak zajímavé, abys k nim musela obracet svou pozornost. Obrať svou pozornost na světlo a ono přijde.“ „Jak to mám udělat?“ „Musíš to chtít udělat, to je všechno.“ Začal si sedat na zem a naznačoval mi rukou, abych udělala totéţ. „Je to velmi jednoduché.“ Sedla jsem si těsně k němu, tak ţe jsme se dotýkali koleny. A najednou jsem se začala cítit neklidně a byla jsem na rozpacích, jak si to vysvětlit. Vzpomněla jsem si na klid, vycházející ze záře v kostele. Kdyby mě k ní Petr přivedl, mohla bych být šťastná. Pak jsem se zamyslela nad Jo a partou. Hypnotický stav. „Nepřivedeš mě do transu, ţe?“ zeptala jsem se. „Touha být s tou září musí vycházet od tebe.“ „Ale musím zavřít oči?“ „Můţeš je zavřít, pokud si to přeješ,“ ujistil mě. „Ale není to 69
nezbytné.“ „Půjdeš se mnou?“ „To je mezi tebou a světlem. Já jsem tady proto, abych ti ukázal správný směr.“ Usmál se, natáhl se a pohladil mě po zádech. „Nedělej si starosti, Shari. Brzy budeš šťastnější víc, neţ si dokáţeš představit.“ „Budu vědět, kdo mě zabil?“ Zaváhal. „Záleţí na tom?“ „Ano! Chci vědět, kdo to byl.“ „Proč?“ zeptal se. „Co myslíš tím proč? Kdyby tě někdo zabil, nechtěl bys vědět, kdo to udělat?“ „Ale prosím tě,“ usmál se. „To je jenom proto, ţe jsi mrtvý uţ nějakou dobu. Věř mi, ţe kdybys umřel teď, chtěl bys vědět, kdo tě zabil. Tak a teď mi řekni pravdu – dozvím se, kdo mě zabil?“ „Já nevím.“ „Co to má znamenat, ţe nevíš?“ „No, nevím.“ Pokrčil rameny. „Je někdo, kdo to ví?“ Petr se zatvářil znepokojené. „Shari, ty jsi mrtvá. Proţila jsi na zemi hezký ţivot, ale teď uţ je po všem.“ „Kde jsem se tedy ocitla teď? V nebi?“ „Nebe je slovo, které se pouţívá k popisu nějakého místa. Místa, které neexistuje tak, jak pro tebe existovalo, kdyţ jsi byla naţivu. Všimla sis, neţ jsi zemřela, ţe někdy se ocitneš v jedné situaci a najednou jsi v jiné?“ „Jo.“ Přikývl. „Znovu je to otázka toho, kde je tvá pozornost. Obrať svou mysl na váš dům a vrátíš se domů. Obrat svou mysl na světlo a světlo bude s tebou.“ „Ale co má rodina? Oni si myslí, ţe jsem zemřela.“ „Ty jsi mrtvá.“ „Ano, já vím. Ale oni nevědí, co znamená smrt.“ „To není nic neobvyklého.“ „Ale je to neobvyklé pro tvou rodinu, myslí si, ţe jsi spáchal sebevraţdu, ale ty jsi nic takového neudělal.“ Zarazila jsem se. 70
„Všichni si musí myslet, ţe jsem byla blázen.“ „Nemyslí si to,“ zareagoval na to Petr. „Myslí. Viděl jsi, kolik spoluţáků ze školy přišlo na můj pohřeb?“ povzdechla jsem si. „Vsadím se, ţe ty jsi jich měl desetkrát víc.“ „Nikdo z nás je nezval.“ „Kdyţ vstoupím do světla, mohu se sem ještě vrátit a pátrat kolem celé věci?“ „Nemyslím, ţe to budeš chtít udělat.“ „Tak mohu?“ trvala jsem na svém. „Policie nestanovila někoho k vyšetření tvé smrti?“ „Jo, ale ten chlap je oţrala!“ „Není tak špatný.“ Zarazila jsem se. „Ty znáš Garretta?“ Petr zaváhal. „Viděl jsem ho docela zblízka.“ „Ty jsi tam byl, kdyţ vyslýchal partu?“ Podíval se dolů. „Ano.“ „Co jsi tam dělal?“ „Visel jsem ve vzduchu.“ „Byl jsi na večírku?“ „Nějakou dobu,“ odpověděl opatrně. „Proč jsi tam byl?“ „Mám rád večírky.“ Dotkl se mně chlad minulých událostí. „Ty jsi tam byl, protoţe jsi věděl, ţe zemřu?“ zeptala jsem se. Zdvihl hlavu, ne ke mně, ale podíval se směrem k severnímu konci hřbitova, na chodník vedoucí podél hřbitovní zdi. „To je zajímavá otázka,“ řekl. „Jo, to je,“ poznamenala jsem zamyšleně. Nevím proč, ale jeho odpověď jsem vzala jako souhlas. Vzpomněla jsem si na Jeffovu otázku na večírku, týkající se osudu. „Přeji si tuto noc zemřít?“ Petr přikývl. „Nic se nestává náhodou. Rodíme se s mnoha ţivoty. Kdyţ je vyčerpáme, zemřeme. Nic to nemůţe zastavit.“ „Nic?“ „Nic.“ Pokusila jsem se strávit tyto pojmy. Nemohu říci, ţe bych tak 71
snadno přijala to, co se stalo. Ve skutečnosti se domnívám, ţe mě to dokonce ničilo. „Jsi si tím jistý?“ zeptala jsem se. Moje pochybnost ho rozesmála. „Dívka, letící z balkónu, se mění na filozofa.“ „Prosím tě…“ „Raději bych mluvil o baseballu,“ dodal. „Nenávidím baseball.“ Viděl, ţe mluvím váţně. „Uţ jsem ti, Shari, říkal, ţe ti nemohu na tento druh otázek dát uspokojivou odpověď. Říkám ti, ţe tvým osudem bylo určeno zemřít tu noc. To všechno jsem věděl od té doby, co jsem tady. Věděl jsem, ţe se to stane. Ale také jsem věděl, ţe budeš volná. Jsi zcela pod kontrolou svého osudu. Nemohla jsi nejít na večírek minulý pátek.“ „Ale kdybych nešla, byla bych ještě naţivu. Ty si odporuješ.“ „To je trápení s takovými diskuzemi. Dovol mi pokusit se o analogii. Vypůjčíš si v bance peníze a podle řádu je budeš pozadu splácet. Ale za jak dlouho dluh splatíš? Můţe to být za osm let nebo za osmnáct. V tom spočívá spojení osudu a svobodné vůle. Takový je ţivot. I smrt.“ „To je ale hloupé.“ Usmál se. „Neboj se. Je to jenom analogie. Máš šanci vstoupit do světla. Říkám ti, ţe to pro tebe bude znamenat mnohem víc neţ cokoli jiného.“ Znovu se dotkl mého ramene. Měl krásné ruce, velké a silné, jako dělané pro prvoligového nadhazovače. Trochu jsem mu lhala. Milovala jsem baseball, hlavně, kdyţ jsem se mohla dívat na něho, jak hraje. „Máš ještě nějaké otázky, neţ se rozloučíme?“ zeptal se. Zůstala jsem jako omráčená. „Ty nepůjdeš se mnou?“ „Nemohu.“ „Proč nemůţeš?“ zeptala jsem se a téměř jsem v sobě dusila další slova. Nemyslela jsem, ţe bych Petrovi mohla říct, jak moc pro mě znamená, ţe ho znovu vidím. Znovu se rozhlédl po hřbitově. „Mám odpovědnost,“ řekl. „Jsou další jako ty, kteří, kdyţ zemřeli, se pohybují bez cíle a nepřipouštějí si, ţe jsou mrtví.“ „A pomůţeš jim?“ „Pokusím se.“ 72
„Nepotřebuješ dalšího pomocníka?“ Moje nabídka ho vylekala. Potřásl hlavou. „Nemůţeš tady zůstat, Shari. Musíš jít.“ „Ale proč? Co je to za spěch?“ Pomyslela jsem si, ţe by to mohl být nějaký druh legrace pomáhat novým duchům, jako jsem já. Konečně, mohla bych jim poradit, jak se vyhnout márnici. „Nevezmu si nějakého starce,“ upozornila jsem ho. „V tom není ţádný rozdíl. Od tebe se očekává, ţe půjdeš.“ „Kdo to říká? To si nemohu dělat, co chci?“ „Ano, ale…“ „Pak jsem se rozhodla zůstat.“ „Jak to?“ zeptal se Petr. „Protoţe jsem ho právě udělala. Podívej, chci najít toho, kdo mě zavraţdil. Chci očistit své jméno.“ „Nemůţeš své jméno očistit. 1 kdybys tuhle hádanku vyřešila, nebyla bys schopná předat ji do ţivota.“ Na to jsem zapomněla. „Neexistuje ţádná cesta, jak jim případnou informaci předat?“ „Ne,“ odpověděl. „Jsi si jistý?“ Znovu potřásl hlavou. „Shari, nemůţeš jít na policii. Oni jsou lépe připraveni na jednání v takové situaci.“ „Uţ jsem ti říkala, ţe Garrett je opilec.“ „Ano, ale má proti tobě výhodu. Je naţivu.“ „Myslela jsem, ţe mrtví lidé by mohli být lepší zvědové,“ dodala jsem a vzpomínala jsem, jak se moje matka dvakrát zatvářila, jako kdyţ mě slyší. Musí existovat nějaká nit, která nás spojuje s ţivotem, zauvaţovala jsem. Musí být cesta jak s nimi promluvit. „Proč se tak usilovně snaţíš zbavit se mě?“ poloţila jsem mu otázku. „Nesnaţím se tě zbavit.“ „Máš tady nějakou přítelkyni? Moţná nějakou prsatou holku ze středověku? Vsadím se, ţe ani neví, co je to emancipace. Ráda bych se s ní seznámila.“ Petr se nesmál. „Je to pro tebe nebezpečné, abys tady zůstala.“ Přestala jsem ho dráţdit. „Proč?“ Podíval se na mě. „Ty víš proč.“ 73
Posezení na trávě pod zářivým sluncem s kamarádem po boku nejspíš způsobilo, ţe jsem na chvíli přestala myslet na zrůdu na balkóně. Ale věděla jsem, ţe na ni nikdy nezapomenu. „Co je to?“ „Stíny,“ konečně odpověděl. „Co?“ Zavřel oči a sklonil hlavu. Ta věc ho vyděsila. „Je to ta nejstrašnější věc.“ „Je to jako ďábel?“ „To nemůţe být…“ Otevřel oči a zíral pod sebe na trávu. Nikdy jsem ho neviděla v takovém stavu. Byl bledý jako duch a nebyl to ţádný vtip. „Ano, je to tak. Je to zlo.“ „Pokud je tomu tak, proč to Bůh připustí?“ „Já nevím.“ Otočil se ke mně. „Poslouchej, Shari, nesmíš tomu dát šanci, aby tě dostihlo. Musíš odejít.“ „Co by mi to mohlo udělat?“ „Uvěznit tě.“ „Jak?“ podivila jsem se. „To ti nemohu vysvětlit.“ „Nemůţeš mě toho zbavit?“ „Ne,“ povzdychl. „Jak ses toho zbavil ty?“ „Vyhnul jsem se tomu. Ale není to jednoduché.“ „A nebyli bychom oba spolu ve větším bezpečí?“ Začal se mnou zase trochu víc debatovat, ale najednou přestal. Nevěděla jsem, co se stalo. Zavřel oči, tak jako to udělal před tím. Téměř to vypadalo, jako by meditoval. Pouze v tu chvíli jeho tvář nezářila. Nechala jsem ho. Kdyţ konečně otevřel oči, podíval se na svou levou ruku. Nejspíš proto, ţe byl levák. „Nevím,“ řekl. „Co nevíš?“ „Proč jsi musela tu noc zemřít.“ „Ty jsi neviděl, kdo to udělal?“ „Ne. Odešel jsem z večírku pár minut před tím, neţ se to stalo.“ „Ach,“ vydechla jsem. „Půjdeš pryč?“ 74
Stíny mě strašily víc neţ vlastní smrt. Ale tam byl stále truchlící Jimmy a vrah, chodící po svobodě. A navíc tu byl Petr. Pokračoval ve studiu své otevřené dlaně. Myslela jsem na to, ţe bych mu podala svou ruku a řekla mu, ţe jeho společnost potřebuji stejně tolik, jako chci očistit své jméno. Ale neudělala jsem to. Tušila jsem, ţe to nemohu udělat. Spousta věcí zkrátka nejde tak, jak si člověk představuje. „Ne,“ odpověděla jsem. Sevřel ruku v pěst a mlátil kolem sebe do trávy. „Děláš chybu,“ zamumlal. „Uvidíme.“ Zvedl hlavu a mně se ulevilo, kdyţ jsem zahlédla jeho úsměv. Postavil se a nabídl mi ruku. „Doufám, ţe jsme zase kamarádi,“ připomněl dávno minulé dny našeho přátelství. „Existuje nějaká holka ze středověku?“ „Naštěstí ne.“
75
IX. Neodešli
jsme ze hřbitova přímo. Museli jsme se nejdříve rozhodnout, jak se pustíme do pátrání. Začala jsem se vyptávat Petra, jestli by uměl číst lidské myšlenky. Povaţoval to za výstřední otázku. „Samozřejmě ţe ne,“ odpověděl. „Tyto schopnosti mi jaksi chybí.“ „Jenom se ptám. Myslela jsem si, ţe by naše práce mohla být mnohem jednodušší, kdybys to uměl.“ „Neumím to.“ „Dobře. Tak co teď budeme dělat?“ „O kom z večírku si myslíš, ţe by byl schopen vraţdy?“ „Nikdo.“ „Zkus se nad tím zamyslet, jsme teprve na začátku,“ snaţil se mě Petr donutit k reálnější odpovědi. „Ale jestli mám někoho vybrat, mohla by to být Amanda.“ „Proč? Vypadá jako hezká, jemná dívka.“ „Je aţ příliš jemná. Nevěřím jí od toho dne, kdy se rozešla s mým bratrem.“ Petr potlačil smích. „Mám v tom hledat ţárlivost?“ „Ne. No, moţná. Ale, zdá se mi, ţe ta holka něco tají.“ „Kdy jsi na to přišla?“ zeptal se. „Myslela jsem si to pořád.“ „Ale pokud je to ona, pak tě před několika dny jenom zabila. Co by mohla předtím tajit?“ „Nevím,“ povzdychla jsem si. „Mohli bychom si znovu prohlédnout plánek, kde měl Garrett zachyceny všechny osoby v době, kdy jsi přepadla přes zábradlí.“ „Dobře.“ Náhle mě cosi zarazilo. „Jak to, ţe jsem tě v Bethině 76
bytě neviděla, kdyţ tam Garrett vyslýchal?“ „Snadno se schováš,“ odpověděl. „Já?“ „Vţdycky jsi byla taková.“ Na chvíli se zadumal. „Neměla být Amanda v koupelně, kdyţ jsi zemřela?“ „Jo,“ souhlasila jsem váhavě. „Kdyţ tvůj bratr přišel do Bethiny loţnice, stála jsem ještě na balkóně. Počkej! Co kdyţ vyšla z koupelny po Jeffově odchodu, shodila mě z balkónu a pak se vrátila do koupelny, neţ Beth vešla do loţnice?“ „Musela by to bývala všechno udělat hrozně rychle.“ „Aleje to moţné,“ podotkla jsem. „Je to nepravděpodobné. Beth vypověděla, ţe odešla z obývacího pokoje dřív jak za minutu po Jeffovi. Kromě toho, ty jsi mi neřekla ani jeden důvod, proč by tě Amanda chtěla zabít.“ „Podívejme se na Dana. Amanda mi prozradila, ţe velice důvěrně ţertoval s Beth. Měl důvod k tomu, aby mě zničil.“ „Chatrný důvod,“ poznamenal. „Dan se s tebou rozešel proto, ţe chtěl chodit s Beth. Nemusel tě zabíjet.“ „Ale já jsem Dana pokořila.“ „Co jsi udělala?“ Zaváhala jsem. „To je dlouhá historie.“ Napadla mě bláznivá myšlenka. „Petře?“ „Co?“ „Od té doby, co jsi zemřel, kolikrát jsi byl s námi, kamarády, víš s těmi, co jsou ještě naţivu?“ Usmál se. „Ty se ptáš, kdy jsem tě tajně sledoval, zatímco ses sprchovala?“ Zahanbeně jsem zčervenala. „Ne.“ „Udělal jsem to jednou.“ „Co? To není pravda!“ „Jenom jednou,“ hihňal se. „Kdy? Minulé léto? Byla jsem opálená?“ „To si nevzpomínám.“ „Ty si nevzpomínáš? Jak jsem vypadala?“ „Dobře.“ „Dobře? Co tím myslíš?“ 77
Nepřestal se smát. „Vypadala jsi skvěle.“ Udeřila jsem ho. „Jsi hnusný.“ „Byl jsem zvědavý.“ „Proč sis vybral mě? Nebo jsi nakukoval za závěsy v celém městě? Vsadila bych se, ţe ano. A vsázím se, ţe to pořád děláš. A tady se pokoušíš mě přesvědčit, ţe jsi stráţný anděl.“ „To je první věc, ve které s tebou souhlasím,“ přerušil mě. „Předpokládám, ţe bych měla být polichocená?“ „Jo.“ Chvilku jsem nad tím uvaţovala a rozhodla jsem se, ţe budu polichocená. Ovšem, pomyslela jsem si, v ţádném případě mu to nedám na vědomí. „Doufám, ţe jsi nebyl zklamaný,“ podotkla jsem. „Byl to naprosto vrcholný, boţský záţitek.“ Vykročil ke konci trávníku a vrátil se znovu k našemu případu. „Dan bude poslední osoba, kterou bychom označili za tvého vraha. Byl jeden z posledních, kdo odcházel z obývacího pokoje, a nevešel na balkón, dokud tam byly Jo a Beth.“ „Mohl být na balkóně před Jo a pak se ztratit dovnitř.“ „Ale odešel z obývacího pokoje ve stejnou dobu jako Jo,“ upozornil mě Petr. „Neměl by čas tě zabít, neţ Jo vyšla na balkón. Také mohl být společně s Beth.“ „A co sama Beth? Jo uvedla, ţe Beth byla na balkóně před ní.“ Petr přikývl. „Z tohoto časového pohledu by Beth musela připadat v úvahu jako podezřelá číslo jedna. Ale jaký by měla motiv? 2e se dala dohromady s tvým klukem? To není dostatečný důvod pro vraţdu.“ „Ale Beth si tu noc hrála na tajuplnou. Kdyţ na ni Jo pouţila magnet, vypadala roztrţitě. Petře, kdy jsi přesně odešel z večírku?“ „Povím ti to. Pár minut předtím, neţ jsi zemřela.“ „Co jsi viděl naposledy? Viděl jsi seanci?“ Přestal kolem mně přecházet. „Jakou seanci?“ „Kdyţ mě Jo zhypnotizovala,“ vysvětlila jsem mu. „Všiml jsem si něčeho takového.“ „Proč jsi najednou odešel?“ „Bylo pozdě.“ „Ale nemusel jsi jít spinkat, ţe?“ 78
„Vůbec ne. Ale někdy si potřebuji odpočinout.“ „Proč jsi odešel?“ Pokrčil rameny. „Nevím, co se stalo s Beth. Ty to víš?“ „Jak bych to mohl vědět?“ „Nevím.“ Něco ho rozrušilo. Tušila jsem, co by to mohlo být. „Petře? Co Jeff?“ „Ten tě nezabil.“ „Říká, ţe mě viděl na balkóně. Ale kdyţ Beth přišla do loţnice, uvedla, ţe jsem byla pryč.“ „Můj bratr to nebyl. Nedokázal by nikomu ublíţit.“ „Nemá mě rád,“ trvala jsem na svém. „Jak to můţeš říct?“ „Tak.“ „Neměl dost času na to, aby tě zabil, neţ se objevila Beth.“ „To zase nezabere takovou spoustu času, hodit někoho dolů.“ Petr na to nereagoval. „Proč mě tvůj bratr nemá rád?“ pokračovala jsem. „Shari, co vím, kdyţ jsem byl na ţivu, Jeff proti tobě nikdy nic neměl.“ „Dobrá. Věřím ti.“ „A co Jo?“ zeptal se. Zasmála jsem se. „Jo je moje nejlepší přítelkyně.“ „Věříš jí?“ „Co je to za otázku? Samozřejmě, ţe jí věřím. Rozhodně nebyla na balkóně dřív, neţ přišla Beth.“ „Beth si myslí, ţe tam Jo byla před ní,“ upozornil mě Petr. „Beth nevěděla, o čem mluví.“ „Nemůţeš z toho Jo tak automaticky vyloučit.“ „Nemůţeš z toho tak automaticky vyloučit Jeffa,“ odsekla jsem. Smrt zcela očividně nezlepšila mé ovládací schopnosti. Cítila jsem se zahanbeně. „Omlouvám se,“ zamumlala jsem. Přikývl. „Také já se omlouvám. Není to zrovna příjemné takhle rozpitvávat přátele.“ „A tvou rodinu,“ dodala jsem. 79
„Jo.“ „Uděláme si nějaký plán?“ zeptala jsem se. „Kdo nám pomůţe?“ „Bůh. Nemůţeš mu zavolat?“ Petr se usmál. „Všimla sis, jak Garrett namaloval ten plánek během tvého pobytu na balkóně?“ „Ty jsi ho viděl také?“ „Díval jsem se ti přes rameno, kdyţ sis ho prohlíţela. Víš, co znamenají ty čáry?“ „Ne.“ „Garrett předpokládá moţnost, ţe někdo stál na balkóně za tebou na místě, které není vidět z Bethiny loţnice.“ „Amanda,“ zašeptala jsem. „Vypadá to, ţe mohla být za tebou, kdyţ byl Jeff v Bethině loţnici.“ „Musela to být ona!“ Petr potřásl hlavou. „Na první pohled to tak vypadá, ale podívejme se na to zblízka. Jeff vypověděl, ţe skleněné dveře na balkón byly zavřené, kdyţ šel do loţnice. Garrett zjistil, ţe kdyţ dveře zavřeš, současně je i zamkneš. Amanda tě nemohla v ţádném případě strčit z balkónu a pak se vrátit dovnitř, pokud neprošla kuchyní, kde ji mohli vidět Beth, Jo a Dan. Amanda musela být v koupelně. Dan si jí všimnul, kdyţ byl na balkóně, a Jeff kdyţ se vracel do obývacího pokoje. Amanda tam byla.“ „Takţe jsme zjistili, ţe to nemohl být Dan ani Amanda?“ „Nejspíš.“ Petr se otočil na slunce. „Co kdyţ ten někdo nebyl na večírku?“ „Ty myslíš, ţe by mě mohl zabít někdo z venku?“ „Ne. Moţná jsme se také upnuli na myšlenku jedné osoby. Proč by do toho nemohli být zapleteni dva lidé. Nebo tři. A pak si připravili pro Garretta báchorky. A tak zmíněná fakta mohou být kompletně falešná.“ Otevřela jsem ústa v překvapení. „Co kdyţ to udělali všichni?“ „Pak jsme doopravdy v pořádné bryndě.“ Dohodli jsme se, ţe nejvhodnějším postupem by pro nás teď bylo sledovat pár následujících dní mé přátele. Jak řekl Petr, duch toho o moc víc stejně udělat nemůţe. Stejně jsem byla tajně rozhodnuta prozkoumat nějakou moţnou cestu, jak se kontaktovat s ţivotem. 80
Kdyţ jsme odcházeli ze hřbitova, Petr poznamenal, ţe je čas na mou první lekci ze spiritistické dopravy. „Při tomto způsobu nepouţijeme auta,“ řekl. „A co pouţiješ?“ Zaťukal si na hlavu. „Naše vědomí. Pojďme do parku, tam ti ukáţu, jak se to dělá.“ Sice to neřekl, ale vypadalo to, ţe mě chce dostat z mé pohřební parcely. Celou dobu, kdy jsme debatovali, mé oči těkaly po kopečku čerstvě navršené hlíny. Nemohla jsem přestat myslet na to, jak se mé tělo v zemi rozkládá. Přála jsem si, abych byla pohřbená ţehem a popel byl rozprášen. Park byl přes ulici naproti kostelu. Po chodníčcích tam jezdily na kolech dvě malé holčičky. Petr mě zavedl k lavičce pod tmavým stromem. „Uděláme malý experiment,“ oznámil mi, kdyţ jsme se pohodlně usadili. „Nejdřív zavři oči.“ Provedla jsem. „Teď si představ sama sebe na dvoře školy. Mysli na to, ţe lavičky stojí u bufetu. Mysli na budovy, stromy a lidi, které známe, a kteří chodí do školy. Pak si řekni…“ „Nikde není tak hezky jako doma,“ zamumlala jsem a pochichtávala se, protoţe jsem si vzpomněla na postavu z mé oblíbené knihy. Zasmál se se mnou, ale jenom na chvíli. „Měj oči zavřené, Shari. Mysli si: chci tam být. Touţím po tom. Musíš to zkrátka chtít. Tiše a důrazně. Teď pokračuj. Dělej to asi minutu.“ Udělala jsem, jak ţádal. Kdyţ se minuta chýlila ke konci, otevřela jsem oči. „Jak to dělám?“ „Ještě jsi tady.“ „Očekává se, ţe mě to telepaticky přenese do školy?“ „Ano. A uţ jsi to udělala. Vzpomínáš? Zavři oči a zkus to znovu. Ale nezkoušej to příliš tvrdě. Představ si školu a představ si, ţe tam jseš. Máme spoustu času.“ „Rozhodně to dokáţem.“ Trápila jsem se přibliţně půl hodiny, ale nešlo to. „Nemohu se soustředit,“ postěţovala jsem si. „To je důvod, proč to nejde.“ „Díky. Cítím sílu Luku.“ 81
Usmál se. „Hvězdné války. Dobře. Vzpomínáš si na Petra Pana?“ Potřásla jsem hlavou. „Neumím létat.“ Poskočil. „Nikdo neumí létat, kdyţ je na ţivu. Snad jenom jogíni v Indii létají z jednoho vrcholku kopce na druhý. Viděl jsem je. Aleje to mnohem snadnější, kdyţ nemáš fyzické tělo. Sleduj to.“ Udělal mimořádný skok směrem nahoru, vysoko nad zemí zkříţil nohy v pozici lotosu a vznášel se přibliţně tři metry nad mou hlavou. „Kristus,“ zašeptala jsem. „Svatý Petr, prosím. Vidíš, jak je to jednoduché? Pojď nahoru.“ „Nemohu. Neumím pozici lotosu.“ „Nezáleţí na tom, jak překříţíš nohy. Všechno se to stane, kdyţ pochopíš, ţe to dokáţeš, a ţe nemáš strach z poranění. Leťme, Shari Poppinsová.“ „Mohu se poranit?“ zeptala jsem se. „To je nemoţné. A teď vyskoč.“ Vyskočila jsem. Ne moc vysoko a rychle jsem přistála zpět. Zkusila jsem to znovu, pokoušela jsem si namluvit, ţe jsem lehká jako pírko. Nefungovalo to. „Nemohu se tě drţet jako Lois Laneová v Supermanovi?“ zeptala jsem se zoufale. „Ne tvůj způsob myšlení by mě mohl stáhnout.“ „Proč se to mám učit dělat?“ „Ty se to neučíš dělat. Musíš se odnaučit pochybovat, ţe to nedokáţeš. Zkus to znovu a nenamáhej se při tom.“ „To je těţké, zkoušet to bez námahy.“ Nakonec Petr doplul na mou stranu. „Uţ to bude,“ oznámil. „Cítím, ţe kdybych měla koště, zvládla bych to líp.“ „Mohu ti jedno dát, kdyţ myslíš, ţe ti to pomůţe.“ „Opravdu? A odkud?“ zvolala jsem. „Mohl bych ti jedno udělat.“ „Jak?“ „Jediné, co teď musím udělat, je soustředit svou pozornost na koště a éter kolem nás nám jedno vyrobí.“ „Mohl bys mi udělat nějaké nové šaty?“ „Jistě.“ „Mohl bys změnit barvu mých očí?“ zeptala jsem se. „Jo.“ „Mé tělo?“ 82
„Co je s tvým tělem?“ „Nemyslela jsem si, ţe by s ním něco bylo, dokud mi někdo neřekl, ţe je pěkné.“ Zasmál se. „Líbily by se ti větší prsa?“ „Ne, líbilo by se mi… Jakou barvu mají moje oči?“ „Zelenou. Proč?“ „Ty svatoušku.“ Objala jsem ho. „Nevadí. Jsem spokojená. A na koště zapomenu. Nechci být čarodějnice jako Jo.“ „Musíš jít pěšky,“ varoval mě. „Nemohu stopovat?“ „Pokud projdeš dveřmi aut.“ Ukázal na strom. „Projdi tím kmenem.“ „V ţádném případě. Pod kůrou jsou brouci. Chci se tě ještě na něco zeptat. Jak to, ţe se dotýkám věcí jen tak, ne doopravdy?“ „Protoţe jsi mrtvá.“ „Moje nohy se teď dotýkají země. Země mě podpírá. Jak to ţe se nepropadnu?“ „Protoţe čekáš, ţe tě země udrţí,“ vysvětloval Petr. „Vše se děje v tvé mysli.“ Odmlčel se. „Od té doby, co jsi zemřela, prošla některá část tvého těla něčím fyzickým?“ „Jo. Kdyţ jsem se pokusila v nemocnici zadrţet Jimmyho, moje ruka prošla jeho paţí.“ Petr přikývl. „Pravděpodobně jsi v té době byla zoufalá a vyhnula ses psychické zábraně. Ve své mysli jsi věděla, ţe to můţeš udělat.“ Ukázal na lavičku. „Projdi jí.“ „Dobrá.“ Konečně jsem se rozhodla, ţe je třeba skončit s flákáním. Udělala jsem velký krok k lavičce, tak jako by tam nebyla. Zuřila jsem, kdyţ jsem holení narazila do dřeva. „Au!“ vykřikla jsem a sklonila se bolestí. „Bolí to jenom proto, ţe ty si to myslíš.“ „Můţeš mlčet! Bolí to a je mi úplně jedno, proč to bolí!“ „Představ si, ţe se nic nestalo,“ radil dál. „Pomohl by mi aspirin a sklenice vody.“ Petr se otočil a podal mi ruce. V jedné měl aspirin a v druhé sklenici vody. „Spolkni to a pojďme odsud,“ řekl. 83
X. Šli jsme na autobus. Dveře se naštěstí otevřely automaticky, atak jsme nemuseli vyuţít jiné moţnosti. Byla jsem za tu malou pozornost vděčná. Chytli jsme se páru cestujících, jedoucích do mé čtvrti. Autobus byl pořádně namačkaný. Já jsem stála, zatímco Petr seděl na klíně roztomilé blondýny. „Zvrhlíku,“ napadla jsem ho. „Ty si myslíš, ţe sex je sprostý. Máš uráţlivé myšlenky.“ „Myslím si, ţe sex je hezký mezi dvěma dospělými, ţijícími osobami.“ „A co mezi dvěma mrtvými mladistvými?“ zeptal se. Zasmála jsem se. Nevěřila jsem, ţe to myslí váţně. Danielův dům byl od autobusové zastávky blíţe neţ můj. Řekla jsem Petrovi, ţe chci zkontrolovat mého starého milence. Petr mi pomohl do otevřeného okna. Sám samozřejmě ţádnou pomoc nepotřeboval. Kdyţ jsem se dostala dovnitř, šel uţ z kuchyně do obývacího pokoje. Ozývaly se odtamtud hlasy. Beth a Daniel. Seděli na gauči. Daniel měl ruku pod její blůzkou. Ona mu rozepínala pásek na kalhotách. Oba vzrušeně a hlasitě vzdychali. Petr stál nad nimi a potřásal hlavou. „A ty nejsi lhostejná ani v hrobě,“ řekl. „Petře,“ zaúpěla jsem, hluboce raněná. Okamţitě byl u mě. „Omlouvám se. To nebylo taktní.“ Poloţil mi ruku kolem pasu. „Jsi v pořádku?“ „Asi budu nemocná.“ „Ne, konečně se toho zbavíš. Pojďme do kuchyně.“ „Chci odejít!“ 84
„Ještě ne. Moţná to bude zajímavé. Mám na mysli jen to, co se dotýká tvého případu. Pojďme.“ Seděli jsme u kuchyňského stolu. Stále jsem je z vedlejšího pokoje slyšela. Civěla jsem na jablka do mísy na ovoce a přála jsem si, abych je mohla nacpat jednomu po druhém do krku. „Myslela jsem, ţe měl o mě zájem,“ zašeptala jsem. „Viděla jsi to sama,“ podotkl Petr. „Ne.“ „Zapomeň na něj. Je to lump.“ Smutně jsem se zasmála. „Tvůj bratr říká, ţe je to děvkař.“ „Je to vychytralej hajzlík.“ Petr nakoukl z roku kuchyně do obývacího pokoje. „Předpokládám, ţe k tomu měl pár dobrých důvodů.“ Někdo zaklepal na venkovní dveře. Vylítli jsme, zatímco Daniela a Beth to nevyrušilo. Kdyţ jsme nakoukli do obývacího pokoje, byli stále zaměstnáni jen sami sebou. „Hned to bude!“ zavolala Beth. „Tss! To je můj dům,“ upozornil ji Daniel. „Hned jdu!“ Petr vykoukl z okna. „Máme štěstí Shari. Je to Garrett. Nachytal je in flagranti.“ „Přišel o pár minut dřív,“ zavrčela jsem. Ti dva se konečně upravili tak, aby mohli přijmout návštěvu. Garrett na sobě neměl svůj hastrošský zelený kabát a jeho nevyţehlená černá košile byla podezřele vylepšená. Vypadal, jako by strávil noc s hlavou v záchodové míse. Velmi nutně potřeboval oholit. „Mohu vstoupit?“ zeptal se Daniela. „Já nevím,“ podíval se Dan na Beth. „Není zrovna vhodná doba.“ „To se ví,“ prohlásil Garrett a vstoupil dovnitř. „Jsou tví rodiče doma?“ „Ne,“ odpověděl Daniel. „Dobrá.“ Vytáhl notýsek, který jsem znala uţ od Beth. „Rád bych vám oběma poloţil pár otázek.“ Ukázal na gauč. „Posaďte se.“ Beth s Danielem si sedli. Garrett si vytáhl podnoţku. „Byli jste na pohřbu?“ zeptal se. „Ano,“ přisvědčil Daniel. 85
„Bylo to smutné,“ ozvala se Beth. „To obvykle bývá.“ Garrett zakašlal a cvaknutím otevřel pero. „Shodil jeden nebo druhý z vás Shari z balkónu?“ Daniel udělal směšný posunek. „Co?“ „Zavraţdil jste vaší přítelkyni?“ „Ona skočila,“ odpověděla Beth za Dana. „Viděla jste ji skočit?“ zeptal se Garrett. „Ne,“ zašeptala Beth. „Já jsem ji neshodil,“ obhajoval se Daniel. „Jo vám to můţe potvrdit.“ „Stejně by mi to neřekla, kdyby u toho byla a viděla tě.“ Daniel se přestal usmívat. „Nevěřím, pane, ţe musíme odpovídat na vaše otázky.“ „Máš pravdu, můţeš mlčet,“ souhlasil Garrett. Daniel pokrytecky přikývl. „Znám svá práva.“ „Ale to platí jenom, kdybys byl zatčený. Budu tě muset zavřít, pokud chceš mlčet.“ „Toho policajta miluju,“ prohlásil Petr. „Tss,“ naznačila jsem svůj nesouhlas. Daniel a Beth si vyměnili neklidné pohledy. „My jsme ji nezabili,“ promluvila Beth. „Jak vám to máme ještě říct?“ „Byla Jo na balkóně před tebou?“ zeptal se jí Garrett. „Říká, ţe tam přišla po mně,“ odpověděla Beth. „Co říkáš ty?“ „Já nevím. Byla tam tma.“ „Nebyla taková tma. Balkón není veliký. Co se s tebou té noci dělo, Beth? Byla jsi opilá?“ „Nic nepila,“ vloţil se do toho Dan. „Ptám se jí,“ odsekl mu Garrett. Beth si poloţila ruce na ústa a zašklebila se. „Nevím, co se to se mnou stalo.“ Garrett se naklonil dopředu. „Byla jsi na Shari naštvaná?“ „Ne.“ „Proč ne?“ „Protoţe to byla moje přítelkyně,“ vykoktala Beth. 86
„Jak to mohla být tvoje kamarádka, kdyţ přišla s tvým přítelem?“ zeptal se Garrett. „Dan nebyl můj přítel.“ „A teď je tvůj přítel?“ „Ne,“ přerušil je Daniel. „Ne,“ opakovala Beth slabě. Garrett se otočil k Danielovi. „Kdyţ jsi byl na balkóně, viděl jsi, jak Amanda vychází z koupelny? Prosím tě, zkus si vzpomenout co nejpřesněji, nebo bych tě musel zavřít.“ „Viděl jsem ji.“ „Jsi si naprosto jistý?“ „Ano.“ Garrett zavřel notýsek a postavil se. „Pro dnešek je to vše.“ Danielův strach se proměnil ve vztek. „Proč jste nás takhle obtěţoval? Na to nemáte ţádné právo.“ Garrett se na něho chvíli díval, pak sjel pohledem dolů, a zastavil se na Danielových nohách. Pak ho přejíţděl očima zpět nahoru a pak škubnutím vytáhl cosi z Danielovy kapsy na tričku, dřív neţ mu v tom Dan mohl zabránit. Byl to neotevřený prezervativ. „Co je tohle?“ zeptal se. „To není v náplni vaší pitomé práce,“ vyštěkl Daniel. Garrett hodil kondom Danielovi do klína. „Můţeš si myslet, ţe praktikuješ bezpečný sex, synku.“ Usmál se a zastrčil si notýsek do kapsy. „Ale ty sám v takovém bezpečí nejsi.“ Pak odešel. Petr chtěl jít za ním. „Nejspíš půjde za ostatními,“ přesvědčoval mě. „Pojedeme zpět v jeho náklaďáku a nemusíme si dělat starosti s autobusy. Pojďme.“ „Ne. Chci vědět, co si ti dva budou povídat.“ „Budou mít styk.“ Petr se odmlčel. „Předpokládal jsem, ţe tu zůstanem.“ Bezprostředně po Garrettově odchodu se Beth rozbrečela. Daniel se ji pokoušel utěšit, ale na milování uţ oba neměli ani pomyšlení. „Jenom ţvanil. Nezavře nás.“ Beth plakala do polštáře. Poloţil jí ruku na krk. „Hej dítě. Já jsem tady. Všechno je v pořádku.“ Najednou se posadila a odstrčila ho. „Nemohu tady zůstat! 87
Nemůţeme být spolu!“ „Proč ne? Říkala jsi, ţe mě máš ráda.“ Beth mu věnovala nedůvěřivý pohled. „Dane, Shari je mrtvá. Pochovali jsme ji.“ Pak se postavila s přesvědčeným výrazem ve tváři. „Musím odsud odejít.“ Daniel se ji pokusil zastavit. „Také mi z toho není dobře. Víš, ţe byla moje přítelkyně.“ „Jestli to byla tvoje přítelkyně, proč ses mu pokoušel namluvit, ţe jsi ji sotva znal?“ „To není pravda.“ „Nech mě odejít.“ Došla ke dveřím a zastavila se. Otočila se a se stopou lítosti v hlase řekla. „Je to pravda.“ Odešla a Daniel ji nechal. „Shari,“ ozval se Petr. „Měli jsme jet Garrettovým náklaďákem.“ „Počkej chvilku,“ poţádala jsem ho. Daniel stál a civěl na dveře, aţ se konečně pohnul a odplouţil se nahoru k sobě do loţnice. Šla jsem s ním. V pokoji otevřel spodní zásuvku psacího stolu a vyndal z ní mou fotografii v bílých plesových šatech. Přilepil se na mě jenom pár hodin před tím, neţ jsem si nechala udělat tu fotografii. Říkal mi, jak jsem krásná a tu noc byl boţský. Teď vypadal staře. „Shari,“ zašeptal. Přistoupila jsem blíţ. Nemohla jsem uvěřit tomu, co vidím. Slzy. Mohla jsem se z nich těšit nebo být smutná s ním. Ale nedal mi příleţitost. O vteřinu později jí mrštil proti zdi. Rozsypalo se sklo. Pak schoval svou tvář do polštáře a jediné co jsem slyšela, bylo těţké oddychování. „Přistihnu tě jindy,“ řekla jsem na rozloučenou. Dole mi Petr pomohl z okna. Jen tak tak jsme skočili na korbu Garrettova náklaďáku. „Slyšel jsem, ţe se něco rozbilo,“ poznamenal Petr. „To nic nebylo,“ konstatovala jsem bez dalšího vysvětlování. Další, za kterým Garrett jel, byl Jeff Nichols. Jel tedy do Petrova bývalého domova. Podívala jsem se na Petra, ale ten se tvářil docela klidně. „Nikdy jsem se tě neptala,“ prohodila jsem k němu. „Jaké to bylo, kdyţ jsi umíral?“ „Jak to myslíš?“ „Věděl jsi, ţe umřeš?“ 88
„Jo,“ přisvědčil. „Bylo to ve dne. Jel jsem na motorce a v jednu chvíli jsem pocítil v obličeji vítr. Další věc, kterou jsem si uvědomil, ţe stojím na cestě vedle svého těla a obrovského návěsu.“ Pokrčil rameny. „Byla tam spousta krve. Věděl jsem, ţe je po všem.“ „Byla to chyba řidiče, ţe? Četla jsem to ve zprávě.“ „Byla to moje chyba.“ „Opravdu? Co se stalo?“ zeptala jsem se. „Byl jsem neopatrný.“ „Přivítal té tady někdo a pomohl ti?“ „Byl jsem na tom hůř neţ ty?“ „Co tím myslíš?“ Petr se nepatrně usmál, ale odmítl to komentovat. Jeff byl venku a pracoval na svém motocyklu. Podíval se na Garretta, jak se souká z náklaďáku a šel k němu. „Funguje?“ zeptal se Garrett. „Doufám.“ „Mohu dostat pivo?“ Jeff na něj pohlédl, pak sáhl do nářadí a podal mu plechovku. „Není studené,“ varoval ho. „To je v pořádku,“ řekl Garrett. „Jsem ve sluţbě.“ Otevřel plechovku a zhluboka se napil. „Díky, chci se vás zeptat na pár věcí.“ „Nemám nic, co bych dodal. Všechno jsem řekl minulou noc.“ „Máte rád pivo, Jeffe?“ „Jo. A vy?“ „Já mám rád whisky.“ Garrett dopil a sedl si vedle Jeffa na betonovou příjezdovou cestu. Nicholsovi byli celkem slušně situovaní. Jejich dům byl hodně podobný našemu. Garrett vytáhl notýsek. „Pil jste na večírku?“ „Jo.“ „Kolik jste toho vypil?“ „Nebyl jsem opilý,“ odpověděl Petr. „Kolik?“ „Dvě nebo tři plechovky.“ „Proč jste se snaţil dostat do koupelny v Bethině loţnici, kdyţ jste věděl, ţe je tam Amanda?“ „Dostal jste mě.“ 89
„Můţete to udělat lépe,“ poznamenal Garrett. „Musel jsem čůrat. Proto jsem tam šel. Chcete další pivo?“ „Ne. Kdyţ jste byl v Bethině loţnici, slyšel jste něco, co by naznačovalo, ţe je Amanda uvnitř?“ „Nevím. Moţná,“ připustil Jeff. „Mohl byste to blíţ upřesnit?“ „Zdálo se mi, ţe slyším téci vodu.“ „Jaké bylo vaše přátelství s Shari?“ „Nijaké.“ „Nebyli jste přátelé?“ podivil se Garrett. „Ne.“ „Neměl jste ji rád?“ „Ale prosím vás.“ „Myslíte, ţe spáchala sebevraţdu?“ „Uţ jsem vám řekl, ţe jsem ji sotva znal.“ „Jaké je vaše přátelství s Beth?“ „Chodil jsem s ní,“ odhalil Jeff. „Kdy jste se rozešli?“ „Ten večer na oslavě.“ „Proč?“ „Uţ jsme se okoukali.“ „Co vaše přátelství s Joanne Foultonovou?“ „Jsme kamarádi.“ „Stýkáte se s ní?“ „Ne.“ „Budete se s ní stýkat?“ „Pochybuji.“ „Jaké je vaše znamení, Jeffe?“ „Co?“ „V jakém jste astrologickém znamení?“ „Štír.“ „Nepředstavoval jste si mě jako člověka, který se zajímá o astrologii.“ „Rozhodně ne,“ přikývl Jeff. „Odkud víte, v jakém jste znamení? Řekla vám to Joanne?“ „Máte pravdu,“ zahuhňal. 90
V garáţi se ozval telefon. Jeff ho odešel zvednout. Pospíšila jsem za ním. Garrett stál na příjezdové cestě. Přitiskla jsem ucho ke sluchátku a slyšela kaţdé slovo. „Ahoj Jeffe, tady je Jo. Nevolám nevhod?“ „Moţná.“ „Nebudu tě zdrţovat. Chci ti jen říci, ţe bych byla ráda, kdybys ke mně přišel dnes večer v deset hodin.“ „A proč?“ „Uvidíš, aţ sem přijdeš, ale je to zajímavé.“ „Rozmyslím si to.“ Jo se po chvilce rozloučila. „Dobrá. Doufám, ţe přijdeš.“ Jeff poloţil sluchátko a vrátil se ke Garrettovi. Vzal si do ruky nářadí. „Skončil jste s otázkami?“ zeptal se. „Téměř,“ odpověděl Garrett. „Kdo to byl?“ „Jedna holka.“ Garrett ukázal na Jeffovy umaštěné bílé tenisky. „Tyhle boty jste měl na večírku?“ „Moţná.“ „Jste si jistý, ţe jste neměl černé boty?“ „Uţ si nevzpomínám.“ Garrett schoval notýsek. „Ty tenisky jsou špinavé. Pochybuji, ţe by vám Beth dovolila v nich vejít k ní do bytu.“ Otočil se k odchodu. „Mějte se hezky, synu.“ „Vy také, poručíku.“ Petr a já jsme se znovu nasoukali do Garrettova náklaďáku. Garrett nastartoval a vydali jsme se na cestu. Muselo být kolem sedmé, slunce bylo nízko nad horizontem. „Kdo to telefonoval?“ zeptal se Petr. „Jo. Chtěla Jeffa dnes večer pozvat. Říkala, ţe u ní bude parta. Nejspíš bych tam také měla být.“ „Měli bychom tam zaskočit,“ konstatoval Petr. „Co si myslíš o Jeffovi?“ „Neudělal to, Shari.“ „Ale byl tak vyhýbavý.“ „Takový je vţdycky.“ „Co myslíš, proč se Garrett ptal Jeffa na jeho boty?“ 91
„Překvapilo mě to,“ přiznal Petr. Brzy jsem jízdy na náklaďáku litovala. Garrett prokličkoval po státovce ulicemi a vyjel na dálnici. Mířil na západ, směrem do centra L. A. Petr mi řekl, abych v příhodnou chvíli vyskočila, chtěla jsem, ale stále mě bolela noha od lavičky v parku. Sjeli jsme z dálnice v ošklivé části města. Garrett zastavil u prvního obchodu s lihovinami a vešel dovnitř. Koupil si láhev whisky a hned jí půlku vypil. „Myslím, ţe bychom teď měli zmizet,“ navrhla jsem Petrovi, kdyţ Garrett znovu nastartoval náklaďák. „O případnou bouračku bych se nestaral,“ poznamenal Petr. „Dělám si starosti. Nechci přijít pozdě k Jo.“ „Nepřijdeme pozdě. Já vţdycky přijdu včas.“ „Šťastný člověče. Co myslíš, ţe Garrett dělá v téhle odporné části města?“ „Pravděpodobně kupuje drogy,“ navrhl Petr. Chvíli jsem uvaţovala, jestli není Petr blázen. Garrett dojel k hlavni třídě, kde zaparkoval a vytáhl dalekohled. Zaznamenala jsem znovu teleskopickou vizi, jakou jsem měla na hřbitově. Bez námahy jsem byla schopná sledovat Garrettův zvětšený pohled. Studoval nechutně bílého frajera, opírajícího se o pouliční lampu. Chlap vypadal jako pohroma všudypřítomných mladých dívek. Měl úzké, koţené, černé kalhoty a oranţovou košili. Kolem krku se mu třpytil silný zlatý řetěz. „Nebyl na večírku, Shari?“ zeptal se Petr. „Těţko. Co dělá Garrett?“ „Počkej a dívej se.“ Po půlhodině jsem začala být nervózní. Zadním sklem jsem se podívala na Garrettovy hodinky. Bylo po půl deváté. „Musíme jít,“ postěţovala jsem si. „Ještě ne,“ upozornil mě Petr a ukázal na frajera na rohu, současně se Garrett uvnitř náklaďáku naklonil přednímu sklu. Měla dlouhé, rovné, černé vlasy a rozkošná do srdíčka vykrojená ústa. Z vyhublého obličeje se nepřítomně dívaly tmavé hluboké oči. Potřebovala se pořádně najíst, byla hubená jako tyčka. Na sobě měla střídmé oblečení. Poněkud dlouhou šedou sukni a povzbudivě 92
vypasovanou bílou blůzu. Pochopila jsem Petrovo nadšení – ta dívka byla krásná. „Já ji znám,“ uvědomila jsem si. „Byla na večírku?“ zeptal se Petr. „Mohl bys mlčet.“ Byla o několik let starší, ale byla to zcela určitě dívka z Garrettovy fotografie, uloţené v náprsní tašce. Pocítila jsem odpor, kdyţ objala toho slizouna na rohu. „Co by s ním mohla dělat?“ uvaţovala jsem. „Je to její pasák?“ „Pochybuji,“ odpověděl Petr. „Nevypadá na to. Ale mohla by být narkomanka a ten chlap její dodavatel. Jak to ţe ji znáš?“ „Uţ jsem ji viděla.“ „Doufám, ţe ji Garrett pozve na projíţďku náklaďákem.“ Garrett dál sledoval dvojici, dokud slizoun nepolíbil dívku na krk a nevloţil jí do ruky bílý, plastikový sáček, plný bílého prášku. Pak odloţil dalekohled, opřel se do sedadla a natáhl se pro láhev. „To je jeho dcera,“ povzdychla jsem si. „Jsi si tím jistá?“ zareagoval Petr? „Policajt sledující dceru narkomanku? To zní jako z románu. Počkej, kam jdeš?“ „Chci jít za ní,“ houkla jsem na něj a vyskočila z náklaďáku. „Pokud na tom trváš,“ mrkl na mě Petr a šel se mnou. Dívka nešla daleko. Na první odbočce zatočila do laciného motelu. To místo nebylo jenom zchátralé, bylo plné smutku, kterým se proplétaly tenké nitky ţivota. Následovali jsme dívku dovnitř. Pokoj měla ve druhém poschodí. Otevřela si stříbrným klíčem, který vytáhla z černé boty. K mému překvapení bylo uvnitř docela čisto. Na postelích byly světlé přehozy. Pokoj byl vymalovaný jasně modrou barvou. Ale znovu se tu začínaly roztahovat černé myšlenky smutku. Nevím, co jsem čekala, ţe tu objevím. Dívka si připravila balíček s práškem, lţičku, injekční stříkačku a gumový turniket na místo vedle postele. Pak nasypala porci prášku na lţičku a rozmíchala to s vodou. Cvakla zapalovačem a krouţila plamenem pod směsi. Otočila jsem se, kdyţ namířila jehlu do ţíly. „Proč neodejdeme?“ zeptal se Petr. Přikývla jsem. „Dobrá.“ Ale dívka za sebou zavřela dveře. Musela jsem jít oknem. Jak jsem vystrčila hlavu do noci a pokoušela se 93
odhadnout, jestli mi pád na dlaţbu nezlomí nohy, všimla jsem si, ţe mě dívka sleduje do široka roztaţenými zorničkami. „Ahoj,“ zkusila jsem na ni promluvit. „Ahoj,“ zašeptala. Vyskočila jsem tak vysoko, ţe jsem se téměř bouchla hlavou o strop. „Petře, ona mě vidí!“ Nezapůsobilo to na něj. „Někdy, kdyţ se ţiví dostanou mimo své vědomí, mohou vidět sféru, kterou obýváme my.“ „Opravdu? Proč by měla droga někomu dávat zvláštní schopnosti?“ Dívka na mě stále zírala. „Je to sotva schopnost,“ poznamenal Petr. „Drogy zkrátka pomohou člověku nahlédnout do našeho ţití. Nikdy neumoţní lidem ponořit se do nejvyšších sfér, ze kterých by ses mohla ty teď těšit, kdybys ráno poslechla mé rady. Často působí opačně. Otevřou mysl k temnému horizontu, k šílenství.“ „Chci jí to povědět,“ rozhodla jsem se. „Proč? Je otupená. Přijdeš pozdě k Jo na schůzku.“ „Jenom chvilku.“ Vykročila jsem k posteli, kam se dívka natáhla. Sledovala můj pohyb. „Ahoj,“ pozdravila znovu. „Poslouchej,“ řekla jsem a posadila se vedle ní. „Jsi nadrogovaná. Jsi krásná holka. Tohle není ţivot pro tebe. Musíš se vrátit k otci. Upije se kvůli tobě k smrti. Je tak zničený, ţe nemůţe najít osobu, která mě zavraţdila.“ „Vraţda,“ zamumlala. „Opatrně,“ upozornil mě Petr. „Nepřenášej na ni ţádné myšlenky.“ Postavila jsem se. „Objevím se tak rychle, jak mě budeš potřebovat slyšet,“ řekla jsem jí na rozloučenou. Vyskočili jsme. Jedním náklaďákem jsme se vrátili na dálnici, kde jsme přestoupili do vozu s mraţeným zboţím, který směřoval na východ.
94
XI. Kdyţ jsme se tam konečně dostali, seděli Jimmy a Amanda v autě na konci příjezdové cesty u Joina domu. Poţádala jsem Petra, aby šel napřed, zatímco já si nepozorovaně vyslechnu jejich rozhovor. Udělala jsem to s provinilým pocitem. Kdyţ jediné, co můţete dělat, je dívat se a poslouchat, máte pocit, ţe si můţete dovolit dívat se na všechno a poslouchat také všechno. Zlobilo mě, ţe Amanda měla ruku poloţenou kolem Jimmyho ramen. Dřív by ji to nikdy nenapadlo, pomyslela jsem si. A teď, kdyţ jsem zemřela, tak ho miluje. Ve skutečnosti jsme byla ráda, ţe se o něho stará. Vypadal pěkně zničeně. Měl staţené okénko, a tak jsem se postavila na jeho stranu a poslouchala, co si povídají. „Já nevím,“ řekl Jimmy. „Moţná bych měl zůstat doma. Nikdo mě nepozval.“ „Jo nebude vadit, ţe přijdeš,“ ujišťovala ho Amanda. „Nemyslím si.“ „Máš starost o mámu?“ „Asi bych ji neměl nechávat samotnou,“ povzdechl si Jimmy. „Vţdycky se můţeme vrátit.“ Jimmy se podíval k domu a potřásl hlavou. „Někdo tam…“ „Co?“ „Nic.“ Amanda věděla, na co myslí. Můj vrah musí být v domě. Přešla to. „Odjedou vaši zítra?“ zeptala se. „Jo. Táta chce dostat matku z domu.“ „Pojedeš také?“ „Ještě jsem se nerozhodl.“ 95
Políbila ho na tvář. „Jestli zůstaneš, přijdu tě navštívit.“ Podíval se na ni. „Budu bídný společník.“ Usmála se. „Mně to nevadí.“ Vystoupili z auta a šli k domu. Téměř vrazili do paní Foultonové, která právě vycházela ze dveří. Měla na sobě uniformu zdravotní sestry a jako obvykle pospíchala. „Nevím, ţe k nám má někdo přijít,“ prohlásila a já jsem ihned pochopila, proč Jo stanovila schůzku na desátou hodinu večer a ne dříve. Počítala, ţe by její matka mohla být uţ v práci. „Co se děje?“ zeptala se. „Jo nás pozvala,“ opakovala Amanda. „Řekla, ţe je to důleţité.“ „Jo. Ona si myslí, ţe všechno co dělá, je důleţité,“ prohlásila paní Foultonová a otočila se na Jimmyho. „Jak je rodičům?“ „Není to dobré,“ odpověděl Jimmy. Paní Foultonová soucitně přikývla „Myslela jsem, ţe obřad nikdy neskončí. Ten duchovní četl skoro celou bibli.“ Uţ uţ chtěla říci něco dalšího. Jimmy ji zneklidňoval. Podráţděně se podívala na Amandu. „Volala tvoje matka. Ptala se po tobě.“ Amanda vzala Jimmyho za ruku. „Opravdu?“ Z neznámého důvodu neklid paní Foultonové narůstal. „Chtěla vědět, kdy budeš doma.“ „Zavolám jí,“ rozhodla se Amanda. „Je mi Shari skutečně líto,“ pronesla paní Foultonová k Jimmymu a rychle odešla. Následovala jsem Jimmyho a Amandu do domu. Ještě nikdy jsem to uvnitř neviděla tak čisté. Všichni byli v obývacím pokoji. Překvapilo mě, kdyţ jsem uviděla Jeffa, hovícího si na pohovce s Jo. Beth a Daniel se k sobě netiskli, seděli strnule v křeslech a vyhýbali se vzájemným pohledům. „Co chce Jo?“ zeptala jsem se Petra, který se usadil s nohama kříţem na televizi. „Ceká, aţ všichni přijdou,“ konstatoval Petr. „Ale hned jak odešla matka, došla pro spiritistickou tabulku.“ „No to jsou mi věci!“ zvolala jsem se zájmem. „Opravdu ty pomůcky fungují?“ „Jak to myslíš?“ „Jestli s nimi můţeme jejich prostřednictvím rozmlouvat?“ 96
Pokrčil rameny. „Mohou fungovat. Někdy.“ „Předpokládám, ţe jste všichni překvapeni, proč jsem vás pozvala,“ zařečnila Jo k partě, kdyţ se Jimmy a Amanda usadili na podlaze. Jo konečně měla na sobě černé šaty, poněkud pozdě, ale přece. Na servírovacím stolku u jejích nohou odpočívala spiritistická tabulka. Jeff na ni ukázal a ironicky se ušklíbl. „Chceš znovu pouţít tu věc,“ řekl naštvaně. „Mohla jsi nám to říct. Ušetřili bychom si cestu.“ Jo na sobě nedala znát, jestli ji ta poznámka urazila. „Já vím, ţe to můţe vypadat jako nevhodná chvíle,“ řekla. „Bůh ví, ţe to byl hrozný den. Ale vzpomněla jsem si na chvíli, neţ Shari vstala a vyběhla na balkón. Stalo se něco pozoruhodného. Myslím, ţe jsme kontaktovali Petra.“ Jeff mocně potáhl z cigarety a přešel to. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby v tu chvíli odešel. Neřekl nic, ani neudělal ţádné gesto. Otočila jsem se na Petra. „Je to pravda?“ zeptala jsem se. Neochotně se přiznal. Chňapla jsem po něm. „Ty jsi pouţil mé tělo, abys k nim promluvil?“ „Ano.“ „Ale to je – to je nechutné!“ „Ty jsi s tím vším souhlasila.“ „Nevěděla jsem, ţe to bylo doopravdy!“ Petr se zarazil. „Já vím, Shari, a je mi to líto. Chtěl jsem vyuţít moţnosti promluvit si s bratrem.“ Odmítla jsem přijmout jeho omluvu. Rozzuřila jsem se a vlastně jsem ani nevěděla proč. Musela jsem si přiznat, ţe jsem dokonce moc zvědavá, zda se to povede znovu. „To bylo to, co Shari říkala,“ ozval se Daniel. „Víc neţ to,“ pokračovala Jo. „Nemohu být jediná, kdo si to myslí. Co říkáš, Amando?“ „Sotva jsem Petra znala,“ zareagovala Amanda. „A co ty, Beth?“ zeptala se Jo, stále méně si jistá. Beth neodpověděla okamţitě. „V hlase Shari byl jakýsi náznak,“ pronesla nakonec rozpačitě. „Nahánělo mi to husí kůţi.“ 97
„Proč?“ zeptal se Jeff ostře. „Znělo to jako jeho hlas,“ vysypala ze sebe Beth. „Myslím, ţe to byla Shari, ale také Petr, promlouvající Shariiným hlasem.“ „Je fikanější, neţ vypadá,“ zamračila jsem se na Petra. „Ty jsi znal Petra nejlíp ze všech,“ obrátila se Jo k Jeffovi. „Znělo to jako jeho hlas?“ Začal jí nadávat. Byl vzteklý, ale také zmatený. Zapálil si další cigaretu. „Jestli chceš pouţít destičku, pak to udělej, ať to máme z krku,“ zavrčel na ni. „Promiň,“ vloţil se do toho Jimmy. „Něco jsem nepochopil. Proč to chceš udělat teď? Dnes večer?“ „Chci mluvit s Shari,“ vysvětlila Jo. Kdyţ parta začala protestovat, zvedla ruku. „Co se stalo na večírku, mě utvrdilo v tom, ţe je to moţné. Nemyslím si, ţe uţ odešla. O tomto tématu jsem toho spoustu přečetla. Je to běţné pro toho, kdo nedávno zemřel. Musíme se pokusit ji kontaktovat, neţ odejde navţdy.“ „To je moje holka,“ řekla jsem. „Nenechávej se tak unést,“ varoval mě Petr. „Jo ví, o čem mluví,“ ujistila jsem ho. Petr nebyl přesvědčený. „Něco o tom ví.“ „Ale můţeme na ně mluvit!“ trvala jsem na svém. „Podívej,“ řekl Petr. „Ale Petr je dva roky mrtvý,“ ozval se Daniel. „Jak to, ţe jsme dostali jeho upozornění?“ „Někdy mají lidé důvod zůstat,“ odpověděla mu Jo. Přikývla jsem na souhlas. „Nevěřím ničemu,“ pokračoval Daniel. Nastalo trapné ticho. Pochybovala jsem o tom, ţe kromě Jo někdo skutečně věří, ţe by mohli navázat kontakt bud se mnou, nebo s Petrem. Skličoval mě pohled na Jimmyho výraz, který naznačoval, ţe je ochoten to zkusit. Nikdy se takových pitomostí nezúčastňoval. Ze zoufalství byl zřejmě ochoten podstoupit všechno moţné. Nakonec byl Daniel jediný v opozici. Ostatní odešli do kuchyně, kde se usadili ke stolu. Jo rozsvítila svíčku a zhasla světla, Jimmymu podala papír a tuţku, aby psal poznámky. Překvapilo mě to, protoţe 98
Jimmy mě znal pochopitelně líp neţ kdokoli jiný. Třeba Jo cítila, ţe je příliš rozrušený na to, aby dělal médium, pomyslela jsem si. Spiritistická tabulka leţela uprostřed stolu a Jo kaţdého poučila, aby lehce poloţil konečky prstů jedné ruky na destičku. Daniel i nadále vzdoroval. „Raději bych se díval,“ řekl. „A já bych byla raději, kdyby ses k nám připojil,“ poţádala ho Jo. „Chci, abychom byli ve stejném sloţení jako na večírku.“ „Jak stejném?“ zeptala se. Beth. „Nebude tě to bolet,“ přesvědčovala Jo Daniela. Nakonec souhlasil. Vykročila jsem k Petrovi, který si stále hověl u televize. „Uţ jsem unavená z tvého nepřesného vyjadřování,“ pokárala jsem ho. „Proč se nepodíváme, s čím přijdou, neţ mezi ně strčíme nos,“ navrhl Petr. „Nepřijdou s ničím. Jak se mezi ně dostanem?“ Petr se postavil. „Můţeš poloţit ruku do jejich rukou.“ „Dovnitř? To neudělám.“ „Kdybys opravdu chtěla, dokázala bys to,“ poučil mě Petr: „Pojď sem,“ řekla jsem a vzala jsem ho za paţi. Seance uţ začala. Destička se pod jejich prsty divoce pohybovala po stole. Jo byla jediná, která měla obě ruce na plastickém indikátoru. Jeffovi stále visela z úst cigareta. „Kdo je tam?“ zeptala se Jo. „Petr a Shari,“ odpověděla jsem hlasitě. Destička pokračovala v pohybu. „Kdo to řekl?“ ozval se Daniel. „Já ne,“ hájila se Amanda. „Ty jsi to udělala při posunu,“ obvinil Daniel Jo. „Psi,“ neslo se od Beth. „Počkejte chvilku,“ přerušila je Jo. Zeptala se znovu. „Kdo je tam?“ Ručička krouţila nad písmeny víc neţ minutu, a pak začala poletovat mezi ANO a NE. Bylo to úţasné, jak rychle se pohybovala. „Je tam někdo?“ pokračovala Jo. „Shari?“ „Brzy odejdou, jestli jim neodpovíme,“ otočila jsem se v panice 99
na Petra. „Dělej něco!“ „Můţeš něco udělat ty, jestli musíš,“ vymluvil se Petr. „Nech splynout své ruce s jejich. Jestli nejsou odolní, budeš schopná vést destičku, kam budeš chtít.“ „Nemohu,“ povzdychla jsem si. „Viděl jsi, co se stalo, kdyţ jsem se snaţila projít lavičkou. Jestli vrazím svou ruku do jejich –“ Při té myšlence jsem se otřásla. „Mohu začít krvácet.“ „Nemáš ţádnou krev,“ upozornil mě Petr. „To je hloupé,“ poznamenal Daniel. „Proč mi nepomůţeš?“ naléhala jsem. Petr vypadal upřímně. „To je to, co jsem se ti pokoušel celou tu dobu říct. Smrt se nemůţe míchat s ţivotem. Jenom to přináší problémy.“ „Ale ty ses míchal,“ pronesla jsem studeně. „A víckrát. Proč se Beth cítila tak divně, kdyţ na ni Jo pouţila magnet? Bylo to proto, ţe jsi s ní splynul končetinami? Bylo to proto, ţe jsi byl uvnitř jejího těla.“ Petr zaváhal a pak přikývl. „Jsi velmi bystrá. Myslel jsem si to, uţ kdyţ jsme byli oba naţivu.“ „Prosím tě, odpověz mi, jestli můţeš, Shari,“ ţádala Jo, kdyţ se k ní destička znovu vrátila. „Pak je to pravda,“ zkonstatovala jsem. „Ano,“ přisvědčil Petr. „Měl jsi něco společného s tím, jak jsem zemřela?“ pokračovala jsem. „Myslím, ţe ne, Shari.“ Sklonil hlavu. „Nevím to jistě, ale skutečně si myslím, ţe ne.“ „Rozbolela mě hlava,“ oznámila Beth. „Měli bychom skončit,“ vyuţil toho Daniel. „Dělej,“ nařídila jsem Petrovi a ukázala na destičku. „Dluţíš mi to.“ Petr si povzdychl a přešel mezi Jo a Jeffa. Jak vnořil své ruce do lidských, cítila jsem, jak se mi chvějí střeva, i kdyţ jsem pravděpodobně ţádná neměla. V místech, kde pracovaly jeho prsty, se třpytily sotva znatelné modré jiskřičky. Začal posouvat destičku. „Něco se děje,“ rozčileně zvolala Jo. 100
„Kdo to dělá?“ zeptal se Daniel. „Bud ticho,“ vyštěkl Jeff. Vyndal si z úst cigaretu a zamáčkl ji ve skleněné misce, kde hořela svíčka. Tentokrát to byla zelená svíčka, ale z mého úhlu plamen vypadal víc stříbrný neţ oranţový, víc jako led neţ oheň. Destička se zastavila na slunci. Přešla jsem na Petrovu stranu. „Kdo je tam?“ zeptala se Jo. „Hláskuj mé jméno,“ poţádala jsem Petra. „Pokusím se.“ „Uţ to přichází,“ zašeptala Jo. „S-H-E-R-“ „Ne!“ vykřikla jsem. „Proklatě, Petře! Je to Shari s a.“ „Jak jsem to mohl vědět?“ „Je to na mém náhrobku, proboha,“ zuřila jsem. „Tvůj náhrobek ještě není postavený,“ vymlouval se Petr. „Celý pitomý rok jsme spolu pracovali v biologické laboratoři. Měla jsem to napsané velkými tiskacími písmeny na sešitě.“ „Co se stalo?“ zeptal se Jimmy, přichystaný s tuţkou k dalšímu psaní. „Skončilo to,“ povzdychla si Jo. „Začni znova,“ poţádala jsem Petra. „Ne, dokonči to. Pak hláskuj tvé jméno.“ „Musíme se víc soustředit,“ nabádala Jo přísedící. „Ach ne,“ zarazil se Petr. „Co?“ zeptala jsem se. „Kdyţ se budou snaţit, překonají mě,“ oznámil mi Petr, kdyţ se jeho ruce nořily do ţivých prstů. Destička se znovu začala pohybovat. „Něco se stalo,“ zamumlal. „Jsi zablokovaný?“ znejistěla jsem. „Já ne…“ začal Petr. „P-E-T-R,“ hláskovala Jo nahlas. „Funguje to,“ usmála jsem se. Petr se zamračil, chtěl něco říci, ale pak se zarazil. „Petře,“ zvolala Jo. „Jsi tady?“ Destička ukázala ANO. „Je s tebou Shari?“ pokračovala Jo. 101
Destička opsala kruh kolem ANO. Jo se usmála. „Říkala jsem vám to.“ „Řekni jim za mě ahoj,“ pronesla jsem vzrušeně. „Řekni jim, ţe jsem v pořádku a ţe jsem nespáchala sebevraţdu.“ „Je to pravda,“ dodala Jo. „Já nevím,“ ozval se Petr, stále zamračený. „Udělej to!“ poţádala jsem. „Zeptej se, jak je Shari,“ vyrazil ze sebe nervózně Jimmy. „Shari,“ poloţila Jo otázku. „Jsi v pořádku?“ Destička ukázala na NE. „Petře!“ vykřikla jsem. „To jsem já neudělal,“ řekl. „Co se s ní stalo?“ zeptal se Jimmy. „Musíme být opatrní v podávání otázek,“ poučovala Jo. „Přirozeně, ţe není v pořádku. Je mrtvá.“ „Zeptej se, jestli jsou Shari s Petrem spolu,“ poţádal Jimmy. „Uţ jsme se ptali,“ ozval se Daniel. V jeho hlase byla patrná stopa ţárlivosti. „Řekl, ţe ano.“ „Zeptej se znovu,“ přidal se k Jimmymu Jeff. „Shari,“ pokračovala Jo. „Je Petr s tebou?“ Destička se posunula na ANO. „Dobře,“ pochvalovala jsem si. „Ne,“ řekl Petr. „Co je?“ zeptala jsem se. „Nezastavuj to.“ Petr vyndal ruce z těch druhých. Zdálo se, ţe má na celou situaci jiný názor. „Pracuje tu nějaká další síla,“ oznámil mi. „Kde jste?“ zeptal se Jeff sám bez pomoci Jo. „S-P-O-L-E-Č-N-Ě,“ hláskovala Jo. „Dobře,“ souhlasila jsem. „Řekni jim, ţe jsme šťastní.“ „Kde jste společně?“ ptal se Jeff dál. „Je to místo?“ Destička ukázala na NE. „Kde?“ trval Jeff na svém. „O-H-E-Ň,“ tlumočila Jo a trhla s sebou. „Co?“ „Oheň,“ řekl Jimmy s pohledem upřeným na svíčku. 102
„Ne!“ zaječela jsem na Petra. „Přestaň!“ Petr neodpověděl. Zápasil s destičkou. Pod konečky jeho prstů praskaly drobounké jiskřičky – slyšela jsem je stejně dobře, jako viděla. Ale ručička se pohybovala sama. „P-E-K-L-O,“ četla Jo pomalu. „Peklo,“ zašeptala Beth. „Oheň v pekle.“ Nemohla jsem po Petrovi rovnou vyjet. Všimla jsem si, ţe má problémy s ovládáním destičky. Věděla jsem, ţe to není od něho úmyslný pokus rozzlobit mě nebo Jimmyho. Připustila jsem, ţe mě postup, jak pouţil moje tělo, stále rozčiluje. Kdyţ jsem navíc viděla ztrhanou tvář Jimmyho, který se najednou postavil a vyběhl z pokoje, přestala jsem se ovládat. „Ty mizero!“ zaječela jsem. „Podívej, co jsi provedl!“ „Nenapsal jsem to,“ protestoval Petr a sundal ruce z destičky. Jako kdyby při dotyku začala pálit, udělali ostatní totéţ. Amanda se zvedla od stolu a odešla za mým bratrem. „To se sebevrazi dostanou vţdycky do pekla?“ zeptal se Daniel. „Můj bratr nespáchal sebevraţdu,“ zhnuseně bouchal do stolu Jeff, aţ málem spadla na zem hořící svíčka. „Omlouvám se,“ řekla Jo nešťastně. „Udělal jsi to naschvál!“ křičela jsem na Petra. „Ne,“ obhajoval se chabě. Jimmy byl uţ před domem. Amanda a měla ruku na klice venkovních dveří, kdyţ jsem se rozhodla jít za ní. Přibouchla za sebou. Dveře naštěstí pruţně odskočily a já jsem mohla vyjít ven. Šla jsem za ní na příjezdovou cestu. Jimmy v autě nebyl. Amanda pobíhala tmavou ulicí sem tam, ale nenašla ho. Neměla mé magické oči. Proto jsem ho viděla jenom já, jak běţí ve stínu dubových větví, které visely nad opuštěným chodníkem jako unavené ruce. Věděl jsem, ţe v rozrušení dokáţe být pošetilý a bála jsem se o něj. Šla jsem za ním. Kdyţ jsem dohonila bratra, přišla na mě obrovská úzkost. Znovu se objevily mé noční můry, pod nohama mi zmizela zem a před očima mi vyvstaly hrůzyplné obrazy. Uţ jsem nebyla na chodníku v parku, ale zpět na hřbitově. Proţila jsem hrozné chvíle. Začaly se mi vybavovat všechny události od momentu, kdy jsem zemřela zpět do stále mladších let. Pak si pamatuji uţ jenom barevná kola, cenící 103
zuby a příšery. Nakonec jsem si vzpomněla na Petra. Zavolala jsem na něj, aby mi přišel na pomoc. Celá jsem se chvěla. Najednou všechno začalo utichat a objevil se Petr. Objal mě a odvedl na lavičku do parku. Drţel mě za ruce a já jsem se pomalu přestávala třást. Celou dobu na mě mírně mluvil a já znovu pocítila klid, ale jenom do té doby, neţ jsem si vzpomněla na Jimmyho. „Viděl jsi Jimmyho tvář, kdyţ vyběhl z pokoje,“ připomněla jsem Petrovi. „Neřekl jsem jim, ţe jsme v ohni v…“ „Já vím,“ přerušila jsem ho tiše. „Já vím, neměla jsem se na tebe tak osopit. Můţeš mi odpustit?“ „Jistě.“ Byl tak milý. „Petře, co se vlastně stalo?“ Potřásl hlavou. „Já nevím. Začalo to všechno dobře, ale pak přestala být destička ovladatelná.“ „Zmínil ses, ţe to vypadalo, jakoby tam pracovala další síla. Mohl být v pokoji další duch, o kterém jsme neměli tušení?“ „Pochybuji.“ „Ale je to moţné?“ zeptala jsem se. „Ano.“ „Je také moţné, ţe některý člen party záměrné manipuloval ručičkou na destičce?“ Samozřejmě o tom uvaţoval, nebyl to ţádný hlupák. Ale nechtěl zatím narušit průběh mého pátrání. „Jestli někdo napsal, co potřeboval, ať to byl on nebo ona,“ zauvaţoval, „znamená to jediné, ţe to byla osoba, která tě zabila.“ „Tím hláskováním dokázali, ţe mě ta osoba musela nenávidět.“ Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou. „Pak to ale musel být někdo z nich.“ „Ale kdo? Všichni měli ruce nahoře. Nemůţeš označit ţádného podezřelého.“ Naklonil se ke mně. „Shari, prosím tě, poslouchej mě. Mohla bys teď hned zavřít oči a být v minutě v ráji.“ Rozrušilo mě to. „Jak mohu být v ráji, kdyţ můj vrah je na svobodě? Jak bych mohla opustit bratra, který se domnívá, ţe jsem v pekle? Proč se nesmíříš s tím, ţe nemohu odejít?“ 104
„Protoţe tě Jimmy nemůţe vidět. Nemůţe tě slyšet. Nemůţe tě cítit. Pokud je znepokojený, je to proto, ţe jsi navţdy odešla.“ Potřásla jsem hlavou. „Musí existovat nějaký způsob, jak se k nim dostat.“ „Není nic takového.“ „Co kdybychom ale našli nějaké médium? Mohli bychom s nimi přes ně navázat kontakt?“ „Ne.“ „Nemohou být přece všichni falešní. Nebo snad ano?“ Petr se zamyslel. „Jsou lidé, kteří mohou nahlédnout do naší reality bez pomoci drog. 2ijí, ale v myšlenkách se dotýkají nekonečna a jsou smířeni se smrtí. Takoví lidé jsou vzácní. Zpravidla své schopnosti nedávají najevo.“ „Ale jestli jsou ti lidé tak osvícení, nemohli by mi pomoci?“ „Mohli by tě poučit, abys mě poslechla a opustila problémy ţivota. Jimmy je ţivý, Shari, a tvoje smrt, i kdyţ pro něj byla strašná, nezabrání tomu, aby nešel dál.“ Petr se zarazil. Zadíval se na oblohu, na spoustu barevných hvězd, na pulzující mlhovinu, kterou ţiví nemohou nikdy spatřit. „Jeff musel proţít totéţ.“ „Muselo to být pro něho strašné,“ podotkla jsem a myslela na to, jak hrozné to bylo pro mě, kdyţ Petr zemřel. Samozřejmě jsem mu mohla říct, jak těţké to bylo. Nevím, proč jsem to neudělala. „Zemřel ti někdy blízký člověk?“ zeptal se Petr. „Teta Klára. Byla to sestra mého otce. Pomáhala mě vychovávat.“ Usmála jsem se nad vzpomínkou. „Kdyţ jsem byla dítě, viděla jsem ji častěji neţ vlastní matku. Byla blázen, ale také drahoušek. Vykrmovala mě výbornými koláčky a ovocným střikem. Byla přesvědčená, ţe to, co mají děti nejraději, musí být pro ně i nejlepší.“ Přestala jsem se usmívat. „Bylo mi čtrnáct, kdyţ zemřela. Měla nádor. Jeden den byla v pořádku a druhý…“ Bezmocně jsem rozhodila rukama. „Proniklo to celým jejím tělem jako prudký jed.“ „Musela jsi její ztrátou hrozně trpět.“ Snaţil se mi naznačit, ţe bych ji mohla uvidět, kdybych vstoupila do světla? Asi bych se zeptala, kdyby mě o pár minut později nenapadla „velká myšlenka.“ „Moţná, ţe řekneš, ţe je to divné,“ začala jsem. „Krátce po tetině 105
smrti jsem začala mít takové sny, kde se mi zjevovala a vyprávěla mi, ţe byla…“ Ztratila jsem hlas. V krku se mi zadrhlo. Pak jsem vybuchla. „Petře!“ Vyděsila jsem ho. „Co se stalo?“ „To je ono!“ „Co je ono?“ „Moje teta ke mně mluvila v mých snech! Mohu také promluvit k Jimmymu v jeho snech!“ vyskočila jsem. „Pojďme se vrátit zpět.“ „Jak?“ „Je mi jedno jak. Vezmeme si třeba poţární stříkačku, abychom se tam dostali.“ „Ne. Jak se dostaneš do jeho snů?“ Posadila jsem se zpět na lavičku. „Nepředpokládám, ţe zde najdu knihu, ve které bych si mohla něco o tomto problému přečíst.“ „Pokud tu je, já ji nevidím,“ oznámil mi Petr. Pozorně jsem ho sledovala. „Uděláš to?“ „Co udělám?“ „Nehraj si na hlupáka. A prosím tě, řekni mi pravdu. Prosím.“ Nadechl se, coţ měl být projev zoufalství mrtvé osoby. „Ano.“ „Bude to práce?“ „Tak nějak,“ prohlásil neurčitě. „Pojďme. Uţ jsi to dokázal?“ „Připadá ti Jeff jako někdo, komu jsem se tak svěřoval?“ „Ne,“ povzdychla jsem zklamaně. „Proč to nešlo?“ „Protoţe lidé musí spát, kdyţ se chceš dostat do jejich snů. A kdyţ spí, prostě spí. Nevědí, co se děje. Bezprostředně po probuzení zapomenou stejně téměř všechno, co jim řekneš.“ „Téměř všechno?“ chytla jsem se jak tonoucí stébla. Neochotně přikývl. „Vzpomeň si na zkušenost s tvou tetou. Někdy si vzpomeneš na určité věci.“ „Ty myslíš, ţe ona ke mně opravdu mluvila? To je úţasné.“ „Někdo v tvém postavení by se nedivil ničemu.“ „Jak se dostaneš do snu?“ zeptala jsem se. Postavil se. „Není to těţké. Dosáhneš toho, pokud musíš.“ Podíval se na hodinky. Před tím jsem si nevšimla, ţe je má na ruce. Proběhlo mi hlavou, jestli jdou a kde do nich kupuje baterie. 106
„Musím jít,“ oznámil mi. „Kam? Ty nepůjdeš se mnou?“ „Nemohu.“ „Proč ne?“ doţadovala jsem se. „Najít toho, kdo tě zabil, je jedna věc, ale nejsem přesvědčen, ţe bych ti měl pomoci pokusit se kontaktovat ţijící lidi. Je to proti zákonům.“ „Jakým zákonům? Boţím?“ „Mým,“ odpověděl. „Pomohl jsi mi na seanci.“ „A vidíš, kam nás to dostalo.“ Měl se k odchodu. „Vyhledám tě později. Neztrať se v ţádné noční můře.“ „Petře!“ Zapomněla jsem mrknout. Ale nemyslím si, ţe duchové mrkají. Ale i tak uţ byl pryč.
107
XII. Na návrat k nám domů nebyl právě nejvhodnější čas. Bylo pozdě a na silnici nebylo moc náklaďáků, kterými bych se mohla svézt. A jako naschvál, i to málo nejelo mým směrem. Čekala jsem na několika velkých křiţovatkách, ale nebyla jsem schopná naskočit za jízdy. Nakonec jeden náklaďák, jedoucí směrem, kam jsem potřebovala, na semaforu zastavil a já jsem se vydrápala nahoru. Konečně, pomyslela jsem si, kdyţ mě odvezl téměř ke schodům u domu. Byl to popelářský vůz, a tak jsem cestu sdílela s kuchyňskými odpadky. Dostat se do domu nebyl ţádný problém. Venkovní dveře byly doširoka otevřené. Otec nakládal do svého bílého cadillacu, který parkoval na příjezdové cestě, pár kufrů. Moje zářivě červené ferrari musí stát ještě v garáţi, uvaţovala jsem hořce. Vzpomněla jsem si na Jimmyho sdělení Amandě o tom, ţe rodiče na pár dní odjedou. Šla jsem za otcem do domu. Nechtěla jsem, aby mi zavřel dveře před nosem. Nemusela jsem nic cítit, a přesto jsem si všimla, ţe pil. V obličeji byl opuchlý a červený. Vypadalo to na pořádnou spotřebu alkoholu. Odšroubovaná láhev drahé skotské, stojící na kuchyňském stole, víc neţ podepřela moje podezření. Otec se posadil ke kuchyňskému stolu vedle matky, která drţela malinkou modrou pilulku. Lahvička s léky stála vedle opékače topinek. Celá situace nemohla být víc deprimující. „Odjedeme ráno co nejdřív,“ řekl otec a znovu si dolil skleničku. „Počítám, ţe pojedeme na sever.“ „Proč na sever?“ zeptala se matka unaveně, polkla prášek a zapila 108
ho sklenicí vody. Kdyţ jsem se na ni dívala, nemohla jsem uvěřit tomu, ţe někdo můţe za pár dnů tak zhubnout. „Chceš jet na jih?“ zeptal se otec. „To se mi zamlouvá. Mohli bychom dojet do Acapulca, kdybys chtěla.“ Matka se mdle usmála. „Vzpomínáš, kdyţ jsme tam byli před pár lety a Shari nás uprosila, abychom tam zůstali o tři dni déle, protoţe se zamilovala do místního plavčíka?“ Nedovedla jsem pochopit, ţe rodiče věděli o mém pobláznění do hezkého pětadvacetiletého Mexičana, který dohlíţel na náš hotelový bazén. Uvedlo mě to do rozpaků. Ale ne. Potěšilo mě, ţe se zajímali o můj osobní ţivot. Otec přikývl a znovu se napil. „Měla v sobě tolik lásky,“ povzdychl si. „Jsem zvědavá, jestli tam ten mladý muţ stále ještě pracuje.“ „Nejspíš ne.“ Matka si poloţila ruce na spánky a začala si je masírovat. „Moţná bychom měli jet na sever,“ konstatovala uţ bez náznaku jakéhokoli úsměvu. Táta do sebe hodil další whisky. „Dobrá,“ souhlasil. Nemohla jsem tam zůstat. Vyšla jsem z kuchyně a šla hledat Jimmyho. Byla jsem překvapená, kdyţ jsem ho našla nahoře na schodech, jak před mou loţnicí líbá na dobrou noc Amandu. Ona šla spát do mé postele! „Snaţ se trochu si odpočinout“ řekla mu, kdyţ se rozcházeli. Měla na sobě jednoduchý bílý koupací plášť. Můj. „Zítra si společně uděláme hezký den,“ dodala. Jimmy měl na sobě jenom modré dţíny. Tvářil se jako trouba. Nejspíš by také potřeboval panáka skotské. „Co budeme dělat?“ zeptal se. Amanda se usmála a hrábla mu do vlasů. „To se uvidí.“ Jimmy se díval za svou přítelkyní, odcházející do mého pokoje. „Neměli jsme na tu schůzku chodit.“ Objala ho. „To je hloupost. Zapomeň na to. Ty vzkazy tam zřejmě někdo říká.“ Ta naráţka ho trochu nadzvedla. Chytil ji pevně za ruku. „Ty si na mou duši myslíš, ţe ji někdo z nich zavraţdil, Amando?“ Sklopila oči. „Prosím tě, neptej se mě tak, Jimmy.“ 109
Jimmy, pomyslela jsem si. Jenom já jsem mu tak mohla říkat. Sešla jsem do přízemí. Čekala jsem, aţ Jimmy usne. Dveře do garáţe byly lehce pootevřené. Světlo svítilo. Nadechla jsem se a protáhla se dovnitř. Někdo stáhl okénko na řidičově straně mého ferrari. Vklouzla jsem dovnitř a poloţila ruce na volant. Můj narozeninový dárek. Někteří lidé by dali svou pravou ruku za auto, jako je tohle. Hlavou se mi začaly honit otázky, jaký byl asi můj podíl na vlastní smrti. Musela jsem si zdřímnout. Odjakţiva jsem milovala jen tak si schrupnout. Kdyţ jsem se probrala, světlo nesvítilo. V první chvíli se mě zmocnila panika, kdyţ jsem si uvědomila, ţe bych měla být v garáţi zamčená celý víkend. Naštěstí byly dveře do domu otevřené. Vysoukala jsem se z auta a vešla dovnitř. Ručičky na kuchyňských hodinách se blíţily ke třetí hodině ráno. Nahoře byly otevřené jenom dveře Jimmyho pokoje. Povzbudilo mě to, protoţe v opačném případě bych byla celou noc bez práce. Jimmy leţel na zádech, kolem pasu měl omotané prostěradlo. Posadila jsem se k němu na postel a potichu jsem proklela Petra za to, ţe mě opustil. Vůbec mě nenapadlo, jak postupovat dál. Petr řekl, ţe bych na to měla přijít. Rozhodla jsem se experimentovat. Natáhla jsem se a dotkla se Jimmyho rukou. Předpokládala jsem, ţe musím částečně splynout s Jimmyho spánkem obestřenou myslí. O jiném způsobu jsem neuvaţovala. Sedla jsem si zpět a čekala, aţ se mu rozkmitají oční víčka. Počítala jsem, ţe neţ se rozhodnu ho pozdravit, měl by být uprostřed pořádného snu. Neţ se začaly chvět jeho dlouhé černé řasy, uplynulo nejméně půl hodiny. Okamţitě jsem ho vzala za ruce. Byl to fantastický pocit cítit Jimmyho přítomnost. Byla jsem spoutaná mezi dvěma světy, ale ten jeho byl příliš bolestný! Chtěla jsem se k němu dostat blíţ. Instinktivně jsem přejela rukama po jeho paţích směrem k obličeji. Dotkla jsem se prsty jeho hlavy a pocítila jsem na prsou stejnou tíhu jako na podlaze v Bethině byte, kde se mě moji takzvaní kamarádi snaţili pohřbít. Postel zmizela. Nový prostor byl prostoupený kouřem a prachem, postrádal barvy a ostrost. Jimmy byl oblečený v černém. Oči měl otevřené. 110
Díval se na mě. Ne, díval se za mě. „Jimmy,“ zavolala jsem na něho. „Jsem tady, Jimmy. Před tebou.“ Nepodíval se vzhůru. Mezi námi byla neproniknutelná opona jeho smutku. Dopravila jsem ho zpět do postele. „Ach, Jimmy,“ zašeptala jsem, pohladila jsem ho po tváři a políbila na rozloučenou. Moţná jsme byli stále částečně spojeni. Pocítila jsem vlhkost jeho kůţe a nebyl to ţádný sen. Dole jsem našla v prádelně otevřené okno. Prolezla jsem jím ven. Rodiče zřejmě zavřeli hlavní dveře. Výsledek mého snaţení mě zklamal. Obešla jsem dům a na dvorku jsem si všimla dalšího otevřeného okna. Bylo nahoře v patře a vedlo do mé loţnice. Mrknutí za Amandiny chladné, šedé oči by mohlo být poučné, pomyslela jsem si. Amanda spala zachumlaná pod dekou, kterou mi k patnáctým narozeninám upletla paní Parishová. Vypadala tak krásně! Její dlouhé černé vlasy byly rozhozené na polštáři a já jsem k ní necítila ţádnou nenávist. Znovu jsem čekala, aţ se jí zachvějí řasy a já vstoupím do jejího snu. Moje vědomí se při dotyku začalo měnit. Tentokrát to bylo jiné. Pomalu, téměř nepostřehnutelně se pokoj kolem mne pokryl mdlým obrazem rovné, šedé krajiny, poseté tisící sloupy, dotýkajícími se nebe. Necítila jsem s tou scénou ţádné spojení. Pochopila jsem, ţe jsem se na krajinu dívala jejíma očima, navzdory tomu, ţe jsem si byla stále vědoma dimenze své postele. Představa o několik minut později začala blednout. Uţ jsem se o nic dalšího nepokoušela. Noc pomalu končila a na mě čekaly ještě další sny. Postavila jsem se a otočila k oknu. Polibek na rozloučenou jsem jí nedala. Moje další zastávka byla v Danielově domě. Otevřené kuchyňské okno, které jsem pouţila při odpolední návštěvě, bylo stále k dispozici. Vyšplhala jsem se dovnitř bez potíţí. Daniel leţel uprostřed postele s rukama a nohama ovinutýma kolem látkového medvěda. Chudák kluk, zasmála jsem se, zřejmě má zoufalou potřebu lásky. Jak jsem se přiblíţila k posteli, jeho řasy se zachvěly. 111
Nečekala jsem. Sáhla jsem mu na hlavu a ponořila se dovnitř. Moţná jsem to měla udělat pomaleji. Jeho postel okamţitě zmizela a byla nahrazena postelí z jeho snu. Nahá blondýna 5 Bethinými prsy a mou tváří si hoví na kruhovém vodním lůţku. Stříbrný podnos s kaviárem a šampaňským stojí vedle. To je podívaná, vidět tě takhle, můj drahý, pomyslela jsem si. Daniel stál u postele s otevřenými ústy a vyvalenýma očima. Měl na sobě mokrý černý oblek a ploutve. „Miluji tě, Danny,“ zakvílela dívka na posteli. Rozzlobilo mě, ţe měla hlas jako Beth. Kdyţ uţ krade moje ústa, proč si nevzala také můj hlas? Ten chlap byl z hloubi duše stejně nevěrný, jako perverzní. Plácal ploutvemi po červené sametové podlaze jako ryba na suchu. „Miluji tě, Marsho,“ zvolal vzrušeně. „Kdo je k čertu Marsha?“ zeptala jsem se. Uslyšel mě. Vypadal téměř na omdlení. „Shari,“ řekl. „Co tady děláš?“ Vykročila jsem k němu. „Co tady dělám? Jsem tvoje přítelkyně!“ Ukázala jsem na postel. „Co tady dělá?“ „Kdo?“ „Ona!“ Přiloţil si ruce k ústům a začal si okusovat nehty. „Já nevím,“ zamumlal. „Zbav se jí,“ nařídila jsem. „A sundej si ten hloupý oblek, vypadáš jako senilní tučňák.“ Otočil se na Marshu. „Mohla bys přijít později?“ „Později?“ zaječela jsem. „Ty nevěrný bastarde! Řeknu jí to sama. Ty děvko, ztrať se z tohoto pokoje a uţ se sem nikdy nevracej!“ Poslechla. Posbírala ze země oblečení, naházela ho na sebe a utekla. Daniel si sedl na konec postele a začal si zouvat ploutve. „Jemine, Shari,“ řekl s provinilým úsměvem. „Nevěděl jsem, ţe přijdeš.“ „Kdo je Marsha?“ ţádala jsem ho a posadila se k němu. „Moje sestřenice. Přijela mě navštívit z Floridy,“ odpověděl. „Měl jsi s ní něco?“ Vypadal provinile. „Jednou jsme se spolu sprchovali.“ „Sprchoval ses se svou sestřenicí! Chodil jsi v té době se mnou?“ 112
Zaváhal. „Ne.“ „Lháři!“ „Opravdu.“ „A co jsi s ní dělal teď?“ Vypadal zmateně. Nemohl si sundat ty hloupé ploutve. Nejspíš mu přirostly k nohám. Nakonec se mu to podařilo. „Shari, ty máš být mrtvá.“ Nabídla se mi obrovská šance. „Jak jsem zemřela?“ zeptala jsem se. „Nepamatuji se,“ zamumlal. K mému štěstí bylo jeho podvědomí stejně hloupé jako jeho vědomí. Něco mi přece jenom řekl. Jestli mě zavraţdil, nepamatoval si to. „Někdo mě zavraţdil,“ konstatovala jsem. Najednou si zlomil prsty. Nevěřila jsem svému pohledu. „Já vím, co se stalo,“ prohlásil. „Ty jsi vyskočila z balkónu!“ „Ne, to jsem neudělala!“ „Ano, udělala!“ „Říkám ne!“ „Viděl jsem tě!“ Zamrazilo mě. „Ty jsi mě viděl vyskočit?“ Protáhl obličej. „Leţela jsi tam v kaluţi krve.“ „Ale předtím, co jsi viděl?“ Strčil si hlavu mezi kolena. Těţce dýchal. Začal plakat. „Ach, Shari. Ach, boţe.“ „Dane! Řekni mi, co se stalo?“ „Rozmačkaná. Zakrvácená. Ach, Jeţíši Kriste!“ „Co jsem udělala!?“ vykřikla jsem a chytla jsem ho za ruku. Podíval se na mě. Ve tváři měl stopy hrůzy. Okamţitě jsem viděla všechno z jeho perspektivy. Před očima jsem měla dívku, která leţela na pitevním stole, bez zelené roušky, která ukrývala strašnou bolest. A pak uţ jsem byla zpátky v jeho pokoji, ve skutečném pokoji, seděla jsem u něj ve tmě. Okamţitě jsem poznala, kdy se neklidně zavrtěl v noční můře. Stáhla jsem ruce z jeho hlavy a pospíchala oknem ven. Moje další zastávka byla u Jo. Šla jsem k ní celou cestu pěšky. Doufala jsem, ţe ta procházka zcela utiší můj strach. Ani trochu to 113
nepomohlo. Joina matka, paní Foultonová, seděla na verandě a kouřila cigaretu. Nejspíš právě přišla z práce, měla na sobě sesterskou uniformu. Odhadla jsem, ţe můţe být půl páté. Brzy by mělo vyjít slunce. Na klíně paní Foultonové leţely noviny. Byly otevřené na straně tři. Byl tam můj obrázek a v pravém horním rohu titulek „Středoškolačka se vrhla do náruče smrti.“ U textu byla uveřejněná fotografie z mého maturitního tabla. Posadila jsem se na ţidli vedle paní Foultonové a všimla jsem si, ţe pouţívá cigaretu ještě k něčemu jinému neţ ke kouření. Mezi jednotlivými tahy, drţela cigaretu blízko obrázku. Bud mi chtěla propálit oči, nebo na mě chtěla lépe vidět. Vzpomněla jsem si na vlaţný tón, kterým mluvila s paní Parishovou před mým pohřbem, udivilo mě, jak spolu tenkrát vyšly. Ruce se jí lehce třásly, ale tvář nevyjadřovala ţádné dojetí. Po chvilce odloţila cigaretu a vešla dovnitř. Noviny nechala na ţidli na verandě. Pochopitelně jsem ji následovala. Paní Foultonová šla přímo do postele. Ani si nesundala uniformu, lehla si na deku a zavřela oči. Vydedukovala jsem, ţe se za pár hodin vrací do nemocnice. Protoţe nebyla na večírku a s největší pravděpodobností mě nemohla shodit z balkónu, pokud beru v úvahu fakt, ţe jsem byla shozená, nemá smysl, abych se pokoušela proniknout do jejich snů. Dveře Jo byly do široka otevřené, coţ mi připadalo neobvyklé. Jo si své soukromí důrazně chránila. Vstoupila jsem do pokoje a našla ji spící s odkopanou dekou a obličejem zabořeným do polštáře. Chvíli jsem počkala, a kdyţ otočila obličej, zdálo se, ţe sní. Víčka se jí bouřlivě chvěla. Opatrně jsem se natočila, jemně poloţila svou pravou ruku na vrcholek její hlavy. Nebyla jsem dost opatrná. Ztratila jsem vědomí a začla sama snít… Pokoj byl tlumeně osvětlený. Na stěnách visely obrovské závěsy. Nábytek byl ve viktoriánském slohu, starý a rozbitý, a opuštěné sochy, které strašily ve čtyřech rozích, byly sloţené ze zbytků ze zapomenutých koutů. Na vzdáleném konci pokoje, před velkou 114
křišťálovou koulí seděla ve vypolštářovaném houpacím křesle čarodějnice. Byla to Jo, oblečená do špinavých uválených černých šatů, stařičká Jo s mnoha vráskami a bolavými kostmi. Nejlepší léta jejího ţivota byla zavalena fůrou znalostí, pod jejichţ tíhou chřadla. Její výraz byl maskou hlubokých, tajemství. Nepamatovala si moje jméno, ačkoli jsem jí je připomněla. Pozvedla kostnatý prst a ukázala mi, abych přistoupila. „Posaď se, dítě,“ pronesla třaslavým hlasem a naznačila pokus o úsměv. Posadila jsem se před ní na nízkou hnědou stoličku. Po obou stranách křišťálové koule stály dvě červené svíčky. Ţena mě upřeně pozorovala oříškovýma očima. „Co tě zajímá?“ zeptala se. Měla jsem připravenou otázku a uţ jsem znala odpověď – byla to část hry. „Chci vědět, jestli budu ţít dlouho a budu mít šťastný ţivot,“ řekla jsem. Zamumlala cosi o pošetilé otázce od někoho tak mladého, jako jsem já. Naklonila se ke mně a usmála se. „Ano.“ „Jsi si tím jistá?“ „Ano, dítě, nemáš se čeho obávat.“ Natáhla levou ruku. „Deset dolarů, prosím.“ „Podívej se do své křišťálové koule,“ poţádala jsem ji. „Není to nutné. Vidím tvůj osud ve tvé tváři.“ „Ale já to chci.“ Potočila hlavu na stranu. „Jak se jmenuješ?“ „Mé jméno není zajímavé,“ odsekla jsem. „Slyšela jsem, ţe tvá kouzla jsou velmi mocná.“ Stáhla ruku a přikývla. „Slyšela jsi správně.“ „Moji přátelé mi prozradili, ţe to co jsi jim předpověděla, se doopravdy stalo.“ „Kdo jsou ti lidé?“ zeptala se. „Přátelé. Chovají k tobě velikou úctu. Řekla jsi jednomu z nich, ţe se doţije dlouhého věku a celý ţivot bude velmi nešťastný. A on je.“ Začala něco tušit. „Ale ty jsi mladá. Jak to, ţe máš tak staré přátele?“ Pokrčila jsem rameny. „Ani nevím. Setkávám se se spoustou zajímavých lidí. Jednou jsem poznala mimořádnou dívku. Byla ve 115
stavu čisté pohody.“ Pokračovala jsem. „Dokonalé blaho. Přišla za tebou, abys jí věštila.“ Stará dáma vypadala znepokojeně. „Nepamatuji se na takovou osobu.“ „Nepochopím, jak jsi mohla zapomenout. Ve skutečnosti nebyla tak šťastná. Byla stejně nešťastná, jako má druhá přítelkyně. Jsi si jistá, ţe si na ni nevzpomínáš?“ „Ne.“ „Dala jsi jí přezdívku,“ pokračovala jsem. „Jakou přezdívku?“ „Bylo to – ach, zapomněla jsem. To nevadí.“ Ukázala jsem znovu na skleněnou kouli. „Prosím tě, řekni mi budoucnost.“ „Uţ jsem ti jí řekla.“ „Ale nepodívala ses do koule. Udělej to. Zaplatím ti dvojnásobně. Dvacet dolarů.“ Zaváhala. Dvacet dolarů pro ni zřejmě byla spousta peněz. „Proč ke mně přišli všichni tvoji přátelé?“ „Oni nepřišli k tobě. Ty jsi přišla k nim.“ „Řekni mi jejich jména,“ poţádala mě. „Na co? Teď jsou všichni mrtví.“ „Jak zemřeli?“ zeptala se. „Ty to víš. Řekla jsi jim, jak zemřou. Byli stejně staří, jako jsi ty. Zemřeli stářím.“ Sepjala třesoucí se ruce a pohlédla na jejich suchou a svraštělou kůţi. Začínala si vzpomínat. „Kdo jsi?“ zašeptala. Usmála jsem se. „Přítelkyně.“ Zavřela oči. „Nikdy předtím jsem tě neviděla.“ „Podívej se do koule.“ Poloţila jsem svou ruku přes její a jemně stiskla. „Zaplatím ti trojnásobně.“ „Co chceš vědět?“ V jejím hlase se objevil strach. „Jak jsem zemřela?“ Stiskla jsem pevněji. „Otevři oči, babo. Podívej se do koule.“ Poslechla. Musela. Přenesla jsem svůj stisk z jejích slabých rukou na její křehkou hlavu a přinutila ji se podívat. Nestalo se nic. Věci se začaly zamotávat. Najednou jsem si uvědomila, ţe drţím křišťálovou kouli. Stará ţena byla uvnitř. 116
Byla mrtvá. Zabila jsem ji. Dávno předtím. Zírala jsem do skla a viděla jsem bílou lebku, která byla pokrytá červy. Vršek lebky byl prasklý, ale to nějak nesouhlasilo. Jo přece nikdy nevypadla z balkónu. To já jsem tak zemřela. Ke své hrůze jsem nemohla z té zatracené koule sundat ruce. Začala jsem křičet. Stále jsem nevěděla, co zlého se můţe stát. Přišlo to v další chvíli a nebylo to dobré. Začala jsem se potácet kolem pokoje a snaţila se rozbít křišťálovou kouli s lebkou staré ţeny uvnitř. Najednou se mé ruce rozplynuly a já jsem se ocitla uvnitř. Uvnitř koule. Tuto moţnost jsem nepředpokládala. Pak jsem zaslechla, jak Jo volá na matku. Přišla jsem k sobě na podlaze vedle Joiny postele. Jo seděla na posteli a brečela. Její matka byla u ní a pevně ji drţela. Jo neměla daleko k hysterickému záchvatu. „Shari říká, ţe jsem ji zabila!“ blouznila. „Nařkla mě, ţe jsem ji strčila z balkónu! Ale já jsem to neudělala, mami. Přísahám, neudělala jsem to.“ „Jo.“ „Ona si myslí, ţe jsem ji zavraţdila!“ „Pššt, miláčku.“ Paní Foultonová svou dceru objala. „Shari byla tvoje přítelkyně. Nemohla by tě tak obvinit.“ „Řekla to! Vrátila se, aby mi to řekla! Vzala mě za hlavu a snaţila se mi ji rozbít o křišťálovou kouli! Bylo to strašné! Byla tam lebka, smějící se na mě a byla jsem popálená!“ „Jo, to byl jenom ošklivý sen.“ „Ne, to byla skutečnost! Ona tu opravdu byla. Přesvědčovala jsem ji, ţe jsem ji nezavraţdila! Nezavraţdila jsem ji. Říkala jsem jí to snad tisíckrát! Proč mě neposlouchala?“ Poloţila si hlavu na matčino rameno a tiše zasténala. „Nemohla bych jí nijak ublíţit. Měla jsem ji ráda.“ Paní Foultonová ji drţela za ramena a dívala se jí do obličeje. Jo se nemohla utišit. Noční košili měla propocenou. Čekala jsem, co jí paní Foultonová řekne na uklidněnou. Ale nakonec jediné, co udělala, bylo, ţe znovu svou dceru objala a řekla: „Měla jsi štěstí a 117
ona ví, jak se cítíš.“ Můj pocit viny byl hrozný. Pochopila jsem, proč Petr chtěl, abych se nemíchala mezi ţivé. Byla jsem pro ně jenom noční můra. Nevím, jak jsem mohla podezírat Jo. Ale pokud mě nezabila ona, ani nikdo z nich, pak to tedy znamená, ţe já… Nemohla jsem to doříct, nemohla jsem na to pomyslet. Připravila jsem se na odchod, chtěla jsem vyskočit oknem hlavou napřed, pokud by mi to pomohlo dostat se z toho všeho. Jenţe jsem zaslechla zoufalý výkřik. Přicházel ke mně z mých myšlenek, ne z mých uší. Byl slyšet stále hlasitěji a jasněji. „Shari! Pomoz mi! Je po mně!“ Byl to Petr.
118
XIII. Našla jsem ho na konci cesty v parku, kde se krčil za hromadou odpadků. Jeho volání mě k němu dovedlo bezpečně jako maják. Běţela jsem za ním celou cestu. Ale kdyţ mě uviděl, začal na mě šíleně mávat, abych zůstala stát. „Nehýbej se,“ křičel. „Petře?“ šeptala jsem. Přiloţil si prst k ústům a naznačil mi, abych nemluvila, a začal se plazit ke zdi, která oddělovala zadní část hřbitova od aleje. Očividně se ji chtěl pokusit přelézt. Byl napůl cesty přes zeď, kdyţ jsem ho zatahala za nohu. To byla chyba. Kopl mě do obličeje a bez jediného pohledu přeletěl přes zeď. Bez problémů jsem přelezla za ním. „Petře!“ vykřikla jsem. Zastavil se. Došla jsem k němu, vzala jsem ho za ruku a posadili jsme se na obrubník. Nechtěla jsem, aby mi toho příliš vysvětloval, uţ jsem poznala stíny i noční můry. Chtěla jsem mluvit o své nehodě a o tom, co jsem při svém pátrání postupně odhalovala. „Myslím, ţe mě nikdo z nich nezabil. Moţná mají všichni pravdu. Moţná jsem vyskočila, Petře.“ „Shari, to je absurdní.“ Neţ jsem vyběhla z Danielova pokoje, zadrţovala jsem všemoţně slzy. Teď se mi vyřinuly z očí jako studený déšť. „Není. Řekl jsi, ţe jsi tam nebyl, kdyţ jsem zemřela. Nevíš, co jsem udělala. Já nevím, co jsem udělala! Byla jsem rozrušená. Vyběhla jsem na balkón. Vše, co si pamatuji, bylo, ţe jsem přemýšlela nad tím, jaké by to bylo, kdybych mohla letět přes oceán a zmizet navţdy.“ Přikývla jsem si. 119
„Musela jsem vyskočit.“ „To není moţné.“ Sklonila jsem hlavu. Kolem mé nohy se procházel pavouk. Chtěla jsem ho zabít. Pak jsem se rozhodla, ţe ho nechám naţivu. „Je to víc neţ moţné,“ zamumlala jsem. „Je to pravděpodobné.“ „Garrett si to nemyslí.“ Vstala jsem. „Garrett pouze dělá svou práci. Měla jsem o něm špatné mínění, ale je to dobrý detektiv. A kdyţ není schopný najít mého vraha, je to jenom proto, ţe ţádný neexistuje.“ „Ty jsi nevyskočila, Shari.“ „Stále se drţíš svého přesvědčení. Jak to můţeš vědět?“ Znovu se na mě tak zvláštně podíval jako před chvílí. Ale tentokrát přes jeho rty přeběhl nepatrný úsměv. Nepochopila jsem to, stejně jako jeho další poznámku. „Byl jsem rád, ţe jsme spolu pracovali v biologické laboratoři.“ „Nebyl bys býval rád, kdybys věděl, ţe tvoje partnerka je blázen.“ Otočila jsem se. „Musím jít.“ Rychle se postavil. „Kam jdeš?“ „Podívat se, kdo mi o mně můţe něco říci.“ „Tvůj Stín?“ Zezadu mě chytil za ramena. „Ne, Shari. Ty nevíš, co se stane.“ Nebránila jsem se. Otočila jsem se. Překvapilo ho to, ale hned mě objal. Drţela jsem ho blízko svého srdce. Cítila jsem se vítězně a byla jsem šťastná. Chvíli jsme stáli uprostřed tiché ulice a já jsem si připomněla týden před školním plesem ve druhém ročníku, kdy jsem na školní chodbě do Petra úspěšně vráţela při kaţdé příleţitosti. Snaţila jsem se mu vnuknout myšlenku, ţe by mě měl vyzvat k tanci. Neudělal to. Nepoţádal o tanec nikoho; Ten večer jsem zůstala doma a četla si knihu. On se nepochybně projíţděl na své motorce. Uvědomila jsem si, ţe mě rozrušilo místo, kde jsme stáli. „Zemřel jsi právě tady, ţe?“ zeptala jsem se. „Ano.“ Sevřel mě pevněji a poloţil si bradu na má záda. „Byla to moje chyba.“ Uvolnila jsem se z jeho sevření. „Vím, ţe to byla moje chyba.“ „Nebyla,“ řekl s jemnou námitkou v hlase. „Uvidíme.“ Naklonila jsem se k němu a políbila jsem ho na tvář. 120
Vyplašilo mě to, ale měla jsem radost, ţe jsem to udělala. „Doufám, ţe nemám špatný dech.“ „Nikdy jsi neměla špatný dech.“ „Jak to můţeš vědět?“ Políbila jsem ho rychle na rty. „Nikdy jsi k tomu neměl příleţitost.“ Ustoupila jsem. „Na shledanou, Petře. Nesnaţ se za mnou jít.“ Rychle jsem odešla cestou k Bethině domu. Nechal mě jít. Měla jsem pocit, ţe pospíchám vstříc své smrti.
121
XIV. Vchodové
dveře do komplexu bytů, kde bydlela Beth, byly zamčené. Nečekala jsem, aţ se někdo objeví a otevře mi. Přes cihlovou zeď, táhnoucí se kolem obytných budov, přerůstal strom. Protoţe jsem uměla dobře šplhat, byla jsem uvnitř dřív neţ kočka. Skvrna od krve z mé hlavy na chodníku pod balkónem byla vydrhnutá. Podívala jsem se nahoru. Ale jak se dostanu na balkón? Přešlápla jsem a rukou si prohrábla vlasy. Cítila jsem se vyčerpaná. Vchod byl uzamčený a neměla jsem příslušnou identifikační kartu, na kterou bych se dostala dovnitř. Vzpomněla jsem si, ţe byt Bethiných rodičů je hned pod střechou a z té není na podlahu balkónu příliš vysoko. Přeběhla jsem ke zdi domu a na střechu jsem se dostala po okapové rouře. Střecha byla pokrytá vepřovicovými taškami. Jak jsem procházela nad spícím městem, všimla jsem si po své pravé ruce, směrem od východu, náznaku barvy na obloze. Bylo to, jako by padal oranţový prach a pokrýval střešní tašky. Trochu mě to zneklidňovalo. Na přesný důvod znepokojení jsem však nepřišla. Sklon střechy byl mírný, strach z pádu jsem neměla. Překvapilo mě, jak snadno jsem se dostala ze střechy na dřevěné zábradlí, oddělující konec balkónu od volného prostoru. Skleněné dveře vedoucí do Bethina pokoje i dveře do kuchyně byly zamčené. Nevěděla jsem, co dělat. Dospěla jsem k cíli cesty a vlastně jsem nikam nedošla. Přecházela jsem po balkóně sem tam. Zář na východě se zbarvila do ţlutého tónu. 122
O půl hodiny později jsem se rozhodla odejít. Ale ne stejnou cestou. Najednou jsem necítila ţádný strach. Vylezla jsem na zábradlí a skočila. Nespadla jsem. Alespoň ne okamţitě. To bylo aţ nakonec. Vycházelo slunce. Svět se rozplýval a dítě plakalo. Má pokoţka se chvěla strašlivým chladem. Mé oči mrkaly v ostrém bílém světle. Byla jsem vyrvaná z teplého vlhkého domu a vůbec se mi to nelíbilo. Velké umouněné ruce mě vytáhly na vzduch. Hrubou látkou mi dřely obličej. Není divu, ţe jsem plakala. Ale pak jsem byla poloţená vedle něţné tváře. Dotýkal se mě jemný chuchvalec vlasů. Do ucha mi zněla sladká slova. Všimla jsem si, ţe mi říkají, ţe je to můj domov. Rozhodla jsem se, ţe tu moţná nějakou chvíli zůstanu. Vedle byla moje matka. Šla jsem šťastná spát. Později, kdyţ jsem se probudila, byla moje matka pryč. Ale to bylo v pořádku. Otevřela jsem oči a dívala se kolem sebe. Nadechla jsem se. Mela jsem také nos a to bylo dobře. Těšila jsem se, aţ budu znovu se svou matkou. Usnula jsem. Probudila jsem se v rukou obrovské bílé osoby. Mému nosu se ta osoba nelíbila. Její vůně se nedala vdechovat. Osoba mě poloţila do obrovské bílé krabice, podobné té, ve které jsem uţ byla. Ale poznala jsem, ţe to není stejná krabice, vypadala jinak a kromě toho v ní byly další děti. Věděla jsem, ţe to bylo mimino, protoţe vypadalo jako já a já jsem byla mimino. Dítě plakalo. Obrovská osoba mu připevnila pásek, jako před chvílí mně. Ze sympatií k dítěti jsem začala také plakat. Uplakala jsem se k spánku. Kdyţ jsem se probudila, jiná obrovská osoba mě podávala mé matce. Tahle voněla hezky. Věděla jsem, kde jsem, protoţe mi to obrovská osoba řekla. Rozuměla jsem řeči. No a pak se stala ta hrozná věc. Obrovská osoba mě podala další obrovské osobě a řekla mi, ţe je to moje matka. Ale ta obrovská osoba nevypadala jako moje matka. Neměla její jemné vlasy. Vůbec nevypadala jako ona! Co se to stalo s tou velkou bílou osobou? 123
Udělala chybu. Kde je moje matka? Začala jsem plakat. Plakala jsem a plakala a obrovská osoba nevěděla, jak mě má utišit. Vyrůstala jsem u lidí; kteří se nazývali mou matkou a otcem, ale já jsem věděla, ţe to nejsou mí rodiče. U nich jsem se seznámila s chlapcem, který se jmenoval Jimmy, a zamilovala jsem se do něho, lpěla jsem na něm. I on mě miloval. Byl tak hodný. Nechtěla jsem se o něj s nikým dělit. Byla jsem nešťastná, kdyţ to bylo nutné. Někdy mě to zlobilo. Dívala jsem se a poslouchala. Snaţila jsem se seznámit se svou skutečnou matkou a Jimmyho skutečnou sestrou, ale byla příliš stará a neslyšela, co říkám. To jsem byla já, kdo viděl Shari Cooperovou, jak stojí v posledních minutách ţivota na tmavém balkóně a dívá se na oceán. Ale uţ jsem neviděla, kdo ji strčil z balkónu. Viděla jsem jejíma očima a věděla jsem jenom to, co věděla ona. Ale věděla jsem jistě, ţe by nikdy dobrovolně neskončila svůj ţivot. Shari Cooperová – znala jsem její velikost.
124
XV. Kdyţ jsem se probrala, slunce se uţ dotýkalo západního horizontu. Den uběhl stejně rychle jako můj ţivot. Posadila jsem se a třela jsem si hlavu. Leţela jsem na místě, kde jsem zemřela. Na rozdíl od prvního jsem svůj druhý pád přeţila. Byla jsem zmatená. Věděla jsem, ţe jsem nezavinila ţádnou nehodu. Rozhodně se mi nevybavovaly ţádné kritické momenty. Bohuţel jsem si ale nedokázala uvědomit z perspektivy, které osoby se dívám. Byla jsem určitá osoba, pouze jsem nebyla ta, o níţ jsem si myslela, ţe jsem. Byla jsem někdo jiný, někdo, kdo mě stále sledoval. Ale kam jsem vlastně patřila? Po chodníku ke mně přicházel Petr. Na sobě měl své obvyklé vyboulené bílé šortky, červené tričko a sandály. Vyskočila jsem na nohy. „Petře! Přihodila se mi spousta zvláštních věcí!“ „Co?“ zeptal se neklidně. Jeho tón mě překvapil. „Co se stalo?“ odpověděla jsem mu otázkou. „Co se stalo? Šel jsem za tebou aţ sem a viděl jsem tě, jak jsi vyskočila z balkónu a padala tři patra rovnou na hlavu a leţela jsi na chodníku dvanáct hodin. A ty se mě ptáš, co se stalo.“ „Jsem přece duch a ty jsi mi řekl, ţe se nemohu zranit.“ Zachmuřil se. „Nemohl jsem tě zastavit. Snaţil jsem se, ale něco mě táhlo zpět.“ Pohlédla jsem na zapadající slunce. „Nevadí. Je příliš pozdě. Pojďme odsud. Musíme ještě navštívit paní Parishovou.“ „Proč?“ 125
Uţ jsem si byla téměř jistá odpovědí, ale ještě jsem si potřebovala něco ověřit. „To uvidíš,“ odpověděla jsem. Paní Parishová sice byla doma, ale měla pozavírané dveře i okna. „Co kdybychom dovnitř vlezli komínem?“ navrhla jsem Petrovi. „Jako Santa Claus?“ „Jo.“ Ta myšlenka se mi zalíbila. Dokud jsem si neprohlédla střechu. „Počkej, ona nemá komín.“ „Proč nezavřeš oči a nepřeneseš se dovnitř?“ navrhoval Petr. „Nebude to fungovat.“ „Nebude to, kdyţ…“ začal Petr. „Nezměním svůj postoj, jo, jo – uţ jsi to říkal. Dobře. Co mám udělat?“ „Udělej to tak, jak jsem říkal a neboj se.“ „Čeho se nemám bát? Ţe uvíznu v omítce? Ţe se objevím s vázou na krku místo hlavy? Toho se mám bát?“ Petr si povzdychl. „Ani jednoho.“ Ukázala jsem na ulici. „Podívej, Joina matka jde navštívit svou sestru. Půjdeme s ní.“ „Ona je ta obrovská osoba, jsem ráda, ţe ji nemohu cítit,“ řekla jsem Petrovi, kdyţ jsme následovali paní Foultonovou po schodech nahoru. „Ona co?“ zeptal se Petr. „Ona – nejsem si jistá co. Pojďme dovnitř.“ Paní Parishová pozvala svou sestru dál a obě dvě si sedly ke kuchyňskému stolu. Paní Foultonová si zapálila cigaretu. Paní Parishová oběma nalila kávu. „To je nečekané překvapení,“ řekla paní Parishová. „Nekecej,“ odvětila paní Foultonová. „Kde je Amanda?“ „Šla dnes večer ven.“ „Kde je?“ Paní Parishová se posadila k šálku kávy. Vypadala unaveně, ale z očí jí vyzařoval klid. „Zdá se, ţe to víš.“ „Vlastně to vím, Amanda mi volala z domu Cooperových. Slyšela jsem, ţe Jimmyho rodiče odjíţdějí z města. Co si o tom myslíš?“ „Amanda ví, co je dobré a co špatné.“ „Boţe, ty jsi hloupá.“ Paní Foultonová se naklonila dopředu. 126
„Můţeš vyzvednout její velkorysost, ale ona nemá v ţilách ani kapku tvé mizerné serióznosti.“ „Nemluv tak.“ „Budu mluvit tak, jak se mi líbí. Jaké pokání ti uloţí tvůj duchovní za krvesmilstvo?“ „Ne!“ vykřikla jsem, protoţe jsem konečně pochopila. „O čem si povídají?“ doţadoval se Petr. Kroutila jsem nešťastně hlavou. „To nemůţe být pravda!“ Paní Parishová také potřásla hlavou, ne tak vyděšeně jako já, ale na kaţdý pád také smutně. „Víš, ţe nemá ţádný důvod.“ „To jsem zvědavá,“ pronesla paní Foultonová. Paní Parishová se rozzlobila. „Ty nemáš právo přijít do mého domu a říkat mi takové věci.“ Paní Foultonová zamáčkla dokouřenou cigaretu. „Ţe nemám? Ty jsi neměla ţádné právo ničit mi manţelství!“ „Zaplatila jsem za to, co jsem udělala,“ pronesla paní Parishová tiše a podívala se z okna. „Obě jsme zaplatily.“ Paní Foultonová se zabořila do opěradla a zavřela oči, snaţila se přemoci svůj vztek i zármutek současně. Po tváři jí kanula slza. Znovu otevřela oči, setřela ji a prohlíţela si své třesoucí ruce. „Kdo byl horší?“ zeptala se. „Ty nebo já?“ „Ty,“ odpověděla paní Parishová bez zaváhání. „Udělala jsem chybu z lásky. Ty jsi udělala chybu z nenávisti.“ Paní Parishová se zadívala na sestru. „Stále mě nenávidíš?“ „Ne.“ Paní Parishová zvedla překvapeně obočí. „Kdy jsi přestala?“ „Minulý týden.“ Paní Parishová se natáhla přes stůl a stiskla své sestře ruku. „Postrádáš ji, vid?“ Paní Foultonová přikývla. „Tak jako Jo. Minulou noc se probudila a křičela něco o Shari. Chtěla jsem jí říci, kdo byla její nejlepší přítelkyně.“ Pokrčila rameny. „Ale mohla bych to ještě zhoršit.“ „Moţná ano. Moţná ne.“ Teď si paní Foultonová pozorně prohlédla svou sestru. „Kdy jsi mě přestala nenávidět?“ Paní Parishová si povzdychla. „Uţ dávno. Ale také dlouho potom, 127
kdy jsi mi řekla, co jsi udělala.“ „Řekni mi, o čem si povídají,“ doţadoval se Petr znovu. „Amanda a já,“ řekla jsem. Posadila jsem se na gauč v obývacím pokoji. Petr si přisedl ke mně. Vzal mě za ruku. „Co to všechno znamená, Shari?“ Chtělo se mi plakat. Ony tady probírají něco, co nějaká část ze mne vţdycky cítila. „Jo mi jednou řekla, proč paní Foultonová nemá ráda paní Parishovou. Bylo to proto, ţe paní Parishová měla poměr s panem Foultonem,“ vyhrkla jsem. „V té době jsem si myslela, ţe mě Jo vodí za nos. Ale musela mluvit váţně. Oběma se jejich manţelství rozpadla.“ „Co to má co dělat s tebou?“ zeptal se Petr. „Paní Parishová je moje matka.“ „Co?“ „Pan Foulton je můj otec. Jo je moje nevlastní sestra.“ Chytla jsem se za hlavu. „Amanda je Jimmyho sestra.“ „To je šílené,“ zhodnotil situaci Petr. „Ne, je to logické,“ upozornila jsem ho. „Pan Foulton měl poměr s paní Parishovou a ona byla se mnou v jiném stavu. Ale paní Foultonová na to přišla. Moţná jí to řekli, nevím. Paní Foultonová pracovala jako sestra v porodnici. Představ si, jak jí muselo být, kdyţ se dívala na dítě své sestry a věděla, ţe otcem je její vlastní manţel.“ „Jak to, ţe to všechno víš?“ zeptal se Petr. „Protoţe jsem tam byla. Věř mi, Stín mi to všechno ukázal. Kdyţ mi byl jeden den, paní Foultonová vyměnila identifikační číslo na mém pásku za číslo Amandy. Amanda má narozeniny den přede mnou. Ne! Má je den po mně. Paní Foultonová nás zaměnila.“ Petr potřásl hlavou. „To je nelogické. Nikdo nemůţe vyměnit dítě jen tak. Nejsi Amandě vůbec podobná.“ „Teď jí nejsem podobná. Ale byla jsem. Jako mimino jsem měla tmavé vlasy. Obě jsme měly stejně modré oči. Obě jsme byly jenom několik hodin staré! Byl jsi v porodnici. Je těţké rozeznat jedno novorozeně od druhého.“ „Ale Amanda je přítelkyní tvého bratra.“ 128
„To je ten důvod, proč mluvily o krvesmilstvu! To je také důvod, proč se tak bojí!“ Přestala jsem běsnit. Ztišila jsem se. „Jimmy není můj bratr,“ dodala jsem. „Počkej chvíli,“ přerušil mě Petr. „Co jsi přesně viděla, kdyţ jsi byla se svým Stínem?“ Zachvěl se mi spodní ret. „K ničemu nepotřebujeme to, co jsem viděla. Myslím na to, jak moc si jsou Amanda a Jimmy podobní. Oba mají stejně krásné černé vlasy. Mají téměř stejné oči.“ Zarazila jsem se, zasaţena chladnou skutečností. „Oba jsou barvoslepí!“ „Nevěděl jsem, ţe je Jimmy barvoslepý.“ „Ani já ne,“ uvědomila jsem si. „Ale nikdy mi neřekl, jakou mám barvu očí. Amanda také ne. A kdyţ jsem byla v jejich snu, všechno bylo černé a bílé. Dává to smysl. Barvoslepost je dědičná.“ „Barvoslepost je mezi ţenami vzácná,“ podotkl Petr. Mé odhalování přerušil zvonek u dveří. Paní Parishová šla otevřít. Petr se podíval z okna. „To je Garrett. Jsem zvědavý, co bude chtít.“ „Zdravím vás,“ řekl na prahu. „My se osobně neznáme, ale Amanda vám určitě o mně povídala. Vyšetřuji smrt Shari Cooperové.“ Napřáhl ruku. „Jmenuji se Garrett. Mohu vás pár minut zdrţet?“ Paní Parishová mu potřásla rukou a nejisté pohlédla přes rameno. „Mám teď společnost.“ Garrett strčil hlavu do dveří. Měl na sobě stejné oblečení, jako kdyţ jsme se viděli poprvé. „Ach, paní Foultonová,“ zahalasil a schoval sluţební odznak zpět do kapsy kabátu. „Vaše sestra. Chtěl jsem s ní také mluvit. Bylo by lepší, kdybych mohl mluvit s vámi oběma najednou.“ „Dobře,“ rozhodla se paní Parishová a otevřela dveře dokořán. „Jany, to je policejní úředník, který hovořil s našimi dětmi ten večer, kdy se stala ta nehoda.“ Paní Foultonová ho srdečně pozdravila a všichni tři si sedli ke stolu s šálky čerstvé kávy. Očekávala jsem, ţe Garrett spustí palbu otázek týkajících se Jo a Amandy. Ale kdyţ zjistil, ţe Amanda není doma, spokojen si lebedil na ţidli, mluvil o počasí a vychutnával kávu. Vypil tři šálky, ten třetí skutečně pozoruhodnou rychlostí. 129
Skoro se zdálo, ţe se pokouší dostat z opice, ale nevypadal ani v nejmenším opilý. „Co bude dál?“ zoufala jsem si. „Nedělá vůbec nic.“ O minutu později Garrett vyslovil zvláštní poznámku. „Víte, paní Parishová, ţe nejsem tak docela cizí v této čtvrti? Bydlel jsem na Willowově třídě.“ „Opravdu? A ve kterém domě?“ „V tom s plotem, na konci bloku. Ve stejném poschodí jako vy.“ Najednou se postavil. „Máte dvě loţnice a jednu koupelnu a sprchový kout?“ Paní Parishová se zvedla. „Máme tu dvě koupelny.“ „Má některá z loţnic velký šatník?“ zeptal se Garrett. „Měl jsem takový ve svém bytě.“ „Šatník v rodičovské loţnici je veliký aţ aţ,“ odpověděla paní Parishová. „Tamhle je pokoj mé dcery.“ Garrett se usmál, ale zatvářil se znepokojeně. „Podíval bych se. Ale obávám se, ţe všechna ty kávy, co jsem vypil, začínají působit na můj močový měchýř. Kdybyste mě dámy na minutku omluvily.“ „Koupelna je v hale,“ zavolala za ním paní Parishová. Garrett se po cestě otočil. „Rád bych viděl, jestli Amandin pokoj je stejný jako můj.“ „Chce do jejího pokoje,“ ozval se Petr. Přikývla jsem. „Ano a chce tam být sám. Jdeme za ním.“ Sotva jsme vklouzli do pokoje, zavřel dveře. Do koupelny se ani neobtěţoval. Rozsvítil a rychle, ale pečlivě zkoumal šedý koberec. Pak přikročil k šatníkovým dveřím, otevřel je, klekl si na kolena a prohlíţel si podráţky tří párů bot, které stály pod Amandiným oblečením. Vypadalo to, ţe nenašel, co hledal. Zůstal na kolenou a s nosem na koberci podrobně prohlíţel cestu od skříně k posteli. V rohu nadzdvihl pokrývku postele. Pod ní leţely bílé botasky. Garrett jednu otočil podráţkou nahoru a prstem jemně přejíţděl po povrchu. Na konci nehtu mu ulpěl oranţový prach. Poznala jsem tu barvu. Viděla jsem ji na střeše Bethina bytu. „Počkej chvilku,“ řekl zamyšleně Petr. „Není to ta křída, kterou Garrett našel na koberci v obývacím pokoji u Beth?“ 130
„Ta potvora,“ zanadávala jsem. „Shodila mě z balkónu a pak zdrhla přes střechu!“ Garrett mě nemusel slyšet. Věděl uţ co a jak. Musel předpokládat takový průběh od začátku, to byl důvod, proč si přeškrtal ta místa na plánku mezi zdí oddělující kuchyň od loţnice. Postavil se a jednu botu odnesl do koupelny. Tam ji zabalil do kusu toaletního papíru. „Sbírá důkazy,“ upozornil mě Petr. „Ta potvora,“ opakovala jsem znovu. Můj vztek neznal mezí. „Ale proč tě zabila?“ zeptal se Petr. Kdyţ Garrett botu kompletně omotal, otevřel okno a hodil ji do křoví u domu. Pak narovnal přehoz na posteli, druhou botu uloţil tam, kde ji našel a vrátil se do obývacího pokoje. Byl to obdivuhodný herec. Vypadal naprosto přirozeně. „Tak ten pokoj opravdu býval můj.“ Usmál se. „Připravil jsem vás o čas a dobrou kávu a teď uţ musím jít.“ Vykročil směrem ke dveřím. „Ještě jednou díky.“ „Těšilo nás,“ zavolala za ním paní Foultonová, trochu zmatená. „Vyprovodím vás,“ loučila se s ním paní Parishová a pospíchala za ním ke dveřím. „Nevíte, kdy se dneska vrátí Amanda?“ zeptal se jakoby náhodou ve dveřích. „Je s přítelkyní,“ odpověděla paní Parishová. „S Joanne?“ zeptal se. Paní Parishová zaváhala. „Ne. Je s jinou kamarádkou.“ Podíval se na hodinky. „Rád bych s ní ještě dnes mluvil, kdyby to bylo moţné. Mám pro ni pár drobných otázek a jsem si jistý, ţe mi její odpovědi pomohou. Nevíte, kde bych ji zastihl?“ Poloţil otázku s naprostou lhostejností, ale paní Parishová neočekávaně zavětřila. Vyptával se na její dceru a muselo jí dojít, ţe policejní úředník netráví takovou spoustu času vyšetřováním obyčejné nehody. Navzdory tomu, co věděla, musela na Amandu stále myslet jako na svou dceru. Paní Foultonová jí moţná řekla pravdu příliš pozdě, kdyţ Amanda uţ byla její v dobrém i zlém. „Ne, bohuţel ne,“ odpověděla. Zachytil její pohled. „Nebyla by z nějakého důvodu u svého přítele?“ 131
Nedala na sobě nic znát. „Ne. Odjely ven z města na víkend.“ „Aha.“ Podal jí svou navštívenku. „Prosím vás, aţ se s Amandou uvidíte, dejte jí mé telefonní číslo. Ještě jednou díky za kávu.“ Paní Parishová se jemně usmála. „Bylo to od vás hezké, ţe jste se zastavil.“ Nezavřela dveře dřív, neţ Garrett zmizel za rohem. O chvilku později se vynořil s botou a utíkal do svého náklaďáku. Otevřel dveře, hodil botu na podlahu, vytáhl si zápisník a hrábl po telefonu. „Vytáčí mé číslo!“ vykřikla jsem. „Paní Parishová ho neoklamala,“ ohodnotil to Petr. O chvilku později přidal: „Má obsazovací tón.“ Garrett odhodil telefon a sáhl pro vysílačku. „Deset čtyřicet, tady je Garrett,“ ohlásil do mluvítka. „Deset čtyřicet mluvte,“ ozval se chraplavý hlas. „Kód šestnáct. Pošlete dvě nejbliţší pouţitelné jednotky na tři čtyři dva devět Clemens. Opakuji kód šestnáct. Je to mimořádný případ. Najděte a zajistěte Amandu Parishovou. Rozumíte?“ „Deset čtyřicet opakuji. Dvě jednotky na tři čtyři dva devět Clemens. Kód šestnáct. Zajistit Amandu Parishovou. Rozumím.“ „Končím,“ odpověděl Garrett. „Rychle. Musíme se vrátit,“ popoháněl mě Petr. „Ne!“ vykřikla jsem. „K našemu domu je to odsud dvacet minut. Musíme se tam dostat!“ „Jimmy není v nebezpečí,“ uklidňoval mě Petr. „Amanda mu neublíţí.“ „Zavraţdila mě! Je šílená! Bůhví, co by mohla udělat!“ Garrett nastartoval náklaďák. Petr mě od cesty s Garrettem zrazoval. Věděla jsem, ţe se mýlí. Zůstane-li Jimmy sám s tou čarodějnicí, číhá na něj velké nebezpečí. Cítila jsem, jako by mi Bůh říkal, ţe mě můj bratr potřebuje. Náklaďák se rozjel. „Ach ne,“ zabědovala jsem. Petr se dotkl mé paţe. „Jestli si děláš starosti, Shari, mohu se tam telepaticky přenést, zjistit, co se děje a v několika minutách jsem zpátky.“ „Ne! Musím jít s tebou!“ 132
„Proč?“ zeptal se Petr. „Já nevím proč!“ zařvala jsem. „Podívej, jsem sice psychicky zablokovaná proti tomu, abych mohla procházet nábytkem a vším moţným, ale myslím, ţe létat bych mohla. Bohuţel jsem nikdy neletěla letadlem. Co mám dělat?“ „Určitě jsi viděla v kině Supermana?“ „Jo, všechny díly. Také jsem viděla Supergirl.“ „Dobře. Vţij se do myšlenky, ţe jsi Supergirl. Můţeš dělat cokoli, nic pro tebe není nemoţné. Tvé paţe tě ţenou po větru rychleji neţ křídla. Zavři oči, Shari, a nech se unášet vzduchem. Nesoustřeďuj se, nesnaţ se. Přej si takovou schopnost zcela jednoduše. Je snazší létat neţ chodit.“ Zavřela jsem oči a udělala jsem vše, co mi naznačil. Nic se však nestalo. „Nefunguje to,“ stěţovala jsem si o minutu později. „Otevři oči, Shari,“ poţádal mě Petr. Poslechla jsem. Téměř jsem se zadusila. Byla jsem deset stop nad zemí! „Jsi v bezpečí,“ řekl Petr a rychle ke mně doplachtil. „Nespadneš, a i kdyby, nezraníš se. Věř mi. Věř sobě. Vidíš, ţe můţeš létat.“ „Mohu mávat rukama?“ zeptala jsem se a zatřásla paţemi ve vzduchu jako opilý pelikán. „Dělá to Supergirl?“ „Ne,“ natáhla jsem paţe před hlavu a drţela je tam. Nemyslela jsem na nic a bylo mi dobře.
133
XVI. Strach se z mého prvního letu nevytratil. A to
byla velká škoda. Mohla to být nádherná chvíle. Sviţně jsem vzlétla do výšky kolem tisíce stop a pak jsme zamířili k naší ulici. Směr a rychlost jako by byly přímou funkcí vůle, a má touha dostat se tam byla obrovská. Letěli jsme jako divoké čarodějnice na hořícím koštěti. Domy, pole a zahrady se pod námi v té rychlosti rozmazávaly do neurčitých skvrn. V obličeji jsem necítila ţádný vítr, jenom podivný strach v srdci. Všimla jsem si, ţe město vypadalo mnohem optimističtěji z výšky neţ ze země. Uţ z té ohromné výšky jsem cítila Amandinu nenávist. Nebo to moţná byl další rozměr mého Stínu, moje vlastní nenávist k někomu ve mně uzavřenému. Uţ z dálky jsem zahlédla kouř, vycházející z našeho komína. Nedávalo to ţádný smysl. Bylo léto. Okno v mém pokoji bylo otevřené. Vlétli jsme dovnitř jako bohové pomsty. Jimmyho a Amandu jsme našli dole v obývacím pokoji, kde seděli u zapáleného krbu. Pokoj osvětlovaly hořící plameny. Na sobě měli jen bílé koupací pláště. „Zdá se, ţe je v pořádku,“ zkonstatoval Petr. „Ne,“ podotkla jsem a ukázala na část snědeného čokoládového dortu a z velké části prázdnou láhev vína leţící nedaleko servírovacího stolku. „Nakrmila ho tím sladkým.“ „A co?“ podivil se Petr. „Je diabetik. A ona to ví. Nelíbí se mi to.“ „Nedělej paniku. Garrett tu bude hned.“ 134
Bohuţel i několik minut můţe někdy trvat příliš dlouho. „Dáš si ještě kousek, Jimmy?“ zeptala se Amanda a natáhla se pro velký nůţ. „Ne, raději ne,“ odpověděl Jimmy ospalým hlasem. „Nebude mi dobře.“ Amanda protáhla obličej. „To není příliš lichotivé pro mé kuchařské umění, ţe?“ Usmál se a pohladil ji po dlouhých vlasech. „Jsi tak krásná.“ „Ale mě nebudeš jíst,“ zalaškovala s ním Amanda. „No, já nevím,“ zauvaţoval Jimmy. „Mohu to zkusit.“: „Určitě nechceš další kousek? Jinak to vyhodím.“ Jimmy sundal ruku z jejích vlasů a přejel si s ní po břiše. „Jsem si jistý. A proč ty si nevezmeš? Svého kousku ses sotva dotkla.“ „Nejím dorty. Nedělají mi dobře,“ odpověděla Amanda. „Jak to, ţe je ti po nich špatně?“ zeptal se Jimmy. Amanda pomalu poloţila nůţ, otočila se a zadívala se do ohně. „Ze stejného důvodu jako tobě.“ Jimmy ztuhl. „Ty víš, ţe jsem diabetik?“ „Ano.“ „Jak to víš?“ vyptával se dál. „Shari mi to řekla.“ „Ona?“ Amanda přikývla. „Ale stejně jsem to věděla. Stačilo se jen dívat.“ „Ty jsi také diabetička?“ zeptal se Jimmy překvapeně. „Ano.“ Amanda se jemně potahovala za konečky vlasů, tvář měla v záři ohně rozpálenou. „Nikdy mi to neřekla.“ Byl ohromený. „Proč jsi jí to povídala?“ „Přistihla mě, jak si píchám inzulín,“ odpověděla Amanda. „Snaţila se předstírat, jako ţe neví, co tam dělám, ale věděla to dobře. Znala všechny druhy drog.“ Amanda pokrčila rameny. „Musela jsem s tím ven.“ „Ale já jsem to nevěděla,“ vykřikla jsem. „Pššt,“ varoval mě Petr. Vypadal ustaraně. „Nikdy mi to neřekla,“ opakoval Jimmy. „Ale mohla,“ zašeptala Amanda. 135
„Co?“ ozval se Jimmy. Amanda se k němu otočila. „Shari byla príma holka. Ona a Jo. Jak dávaly lidem přezdívky. Víš, jak Shari říkala mé matce?“ „Matka Mary. Nic tím nemyslela.“ „Já bych řekla, ţe to bylo perfektní jméno. Máma se pořád modlí růţenec. Víš, ţe se někdy modlí uprostřed noci?“ „Myslí si, ţe spím a já ji přitom poslouchám za zdí.“ Potichu se zasmála. „Modlí se za své i mé hříchy. Několikrát jsem ji poslouchala. Řekla jsem ti, ţe jsem panna, vid, Jimmy?“ Zdálo se, ţe bratrovi není dobře. Vypadal netečně. Amanda ho pravděpodobně přiměla, aby vypil spoustu vína. Bála jsem se pomyslet na to, co se děje v krvi s jeho cukrem. „Cítím se ospalý,“ zazíval Jimmy. S námahou se zvedal. „Je pozdě. Měli bychom si jít lehnout.“ „Je teprve deset hodin,“ odporovala mu Amanda. „Mám zítra nějakou práci.“ Amanda mu poloţila ruce na ramena a jemně ho tlačila zpět. „Ne,“ zašeptala něţně. „Teď nepůjdeš nikam.“ „Ona mu ublíţí,“ zasténala jsem. „Přichází Garrett,“ ozval se Petr. Stejně jako já uţ viděl, co všechno se dokáţe zrodit v Amandině kruté duši. Jimmy se usmál. „Copak je to? Kdo mě to drţí?“ Místo odpovědi ho Amanda dlouze a hluboce políbila na rty. Koupací plášť sklouzl z jejího těla. Byla úplně nahá. „Já. Budu tě drţet vzhůru tak dlouho, jak budu chtít a pak tě uspím…“ úlisně se zatvářila. „Zní to nebezpečně,“ řekl Jimmy, ale znovu zívl. Amanda si klekla na kolena. „Jsi unavený, protoţe sis nevzal dnes večer lék. Nesmíš to přede mnou zapírat. Také beru inzulín, rozumíš?“ Pohodila hlavou, jako by přišla na brilantní nápad. „Dovol mi píchnout ti dávku. A můţeš mi dát moji.“ „Petře,“ vyjekla jsem. „Dělej něco.“ Jimmy se opřel o lokty. „Myslíš to váţně?“ „Jisté. A pak, aţ budeš mít sílu, můţeš se se mnou milovat. Chtěl bys to přece, Jimmy?“ Přikývl a nazvedl se, ale stále zíval. „Jo. Ale jsem utahaný. Nechci 136
si píchat. Potřebuji klid. Posledních pár dní jsem nespal.“ Amanda se velmi přemáhala. „Zdá se ti o ní?“ „O Shari? Jo.“ Píchlo mě u srdce, kdyţ jsem ho slyšela vyslovit své jméno. „Minulou noc se mi o ní zdálo.“ „Mně také,“ přikývla Amanda. „Zdálo se mi, ţe jsme bubliny a ona se snaţila tu mou propíchnout. Rozzlobilo mě to.“ „To by Shari nemohla udělat.“ „Udělala to.“ Jimmy se na ni rozpačitě podíval. „Shari tě měla ráda, Amando.“ Amanda sklonila hlavu. „Ne, neměla. Nerada mě viděla. Snaţila se nás rozdělit. Myslela si, ţe naše přátelství je – špatné. Řekla by ti to. Já vím, ţe ano. Stále čekala na vhodnou chvíli.“ „Ale byla to ona, kdo nás seznámil,“ odporoval jí Jimmy. „Nemohla tušit, ţe se do sebe zamilujem.“ Jimmy na chvíli zapomněl na svou ubohou mrtvou sestru. Zazářil. „Nikdy jsi mi to předtím neřekla.“ Amanda se hlasitě zasmála. „Ţe tě miluji? To jsi nepoznal?“ Jimmy ji vzal za ruku. „Chtěl jsem si to myslet, ale nebyl jsem si jistý. Hlavně, kdyţ jsi přestala odpovídat na mé telefonáty.“ „Matka mi nevyřizovala tvé vzkazy.“ „A proč?“ zeptal se Jimmy něţně. Amanda se kousla do spodního rtu. „Hlavní důvod byl ten, který jsem slyšela, kdyţ se moje matka modlila.“ „A co říkala?“ vyzvídal Jimmy. Amanda zvedla hlavu a zadívala se mu do očí. „Ţe jsme příbuzní.“ Jimmy se zachechtal. „Opravdu?“ Amanda se na něj ještě chvíli dívala a pak pomalu přikývla. „Jsem ráda, ţe se tím neznepokojuješ. Vzpomínám si, ţe jsem kdysi v jedné básničce četla větu: Láska nezná překáţky. Já to také tak cítím. Udělala bych pro tebe cokoli. Cokoli, abych si tě udrţela.“ Jimmy byl ohromen. „Vţdycky jsi tak uvaţovala?“ „Ano. Nedokáţu si tě představit ještě s někým jiným.“ Amanda ho vzala za ruce a políbila je. „Hlavně s ní.“ Jimmy si nebyl jistý, jestli neslyší špatně. „S kým?“ Vzal ji za bradu. „Víš, ţe tě miluji,“ řekl. 137
Nepatrně se usmála. „Víc neţ kohokoli jiného?“ „Ano.“ „Mluvíš pravdu?“ „Ano,“ ubezpečil ji. „Pak mi to dovol udělat,“ poţádala ho Amanda. „Co?“ „Nech mě, abych ti píchla dávku. A pak mi ji můţeš píchnout ty.“ „Ty potřebuješ inzulín?“ „Ano potřebuji. Potřebuji ho. A pak se můţeme milovat.“ „Ale proč?“ pokračoval Jimmy. Amanda mu přiloţil prst ke rtům. „Protoţe to chci dělat,“ řekla. „Prosím…“ Jimmy se na chvíli zamyslel a pak pokrčil rameny. „Dobrá.“ „Kde je Garrett?“ vykřikla jsem. Petr se podíval na hodinky. „Mohl by tu být během deseti minut.“ Amanda Jimmyho rychle políbila a odešla z pokoje. Šla jsem za ní. Petr zůstal s Jimmym. Vyšla do horní koupelny, kde jsem ji náhodou před večírkem přistihla. Tam vyndala tři stříkačky a jednu lahvičku inzulínu z Jimmyho chladícího boxu. Kdyţ šla ze schodů, snaţila jsem se jí podrazit nohu, ale nepodařilo se. „Ty potvoro,“ proklela jsem ji. Jako většina diabetiků Jimmy potřeboval dvě formy inzulínu: obyčejný a s dlouhodobým účinkem. Obyčejný působil mnohem rychleji. To byl právě ten druh, který Amanda drţela v ruce. Jimmyho obvyklá dávka byla deset jednotek, Amanda jich natáhla do stříkačky sto. „Co to můţe s tvým bratrem udělat?“ dloubl do mě Petr. „Mohlo by mu to způsobit inzulínový šok,“ odpověděla jsem. „Přeţije to?“ naléhal Petr. „Ano. Pokud neusne. Ta holka to má promyšlené!“ „Za jak dlouho to začne působit?“ „Tak za půl hodiny šok vyvrcholí,“ vysvětlila jsem mu. „Ale mimo bude dřív neţ za patnáct minut.“ „Zatím je čas na jeho straně,“ konstatoval Petr. „Kdyţ ţiješ, není čas nikdy na tvé straně,“ nepodpořila jsem ho. Amanda si strčila naplněnou stříkačku do koupacího pláště a vešla do obývacího pokoje. Jimmy stále leţel na polštářích u krbu. Měl 138
zavřené oči. Kdyţ jeho láska k němu poklekla, otevřel, je napůl a zamumlal: „Mám ţízeň.“ „Tvoje slinivka je nejspíš silně podráţděná,“ řekla Amanda. V ruce drţela dvě prázdné injekční stříkačky a napůl prázdnou lahvičku. „Potřebuješ to.“ „Já nevím,“ zamumlal, zívl a překulil se. „Chci spát.“ Amanda rychle vytáhla z kapsy plnou stříkačku. „Dovol mi, abych se o tebe postarala, a pak můţeš odpočívat.“ Jimmy se najednou posadil. Amanda stříkačku hbitě strčila zpět do kapsy. „Moţná bych si měl nejdřív udělat test.“ „Dávku odhadnem,“ uklidňovala ho Amanda. Zapochyboval. „Ty pouţíváš syntetický, vid?“ „Ano. Vţdy večer. Obvykle si beru deset jednotek normálního. A co ty? Uţíváš to stejně?“ Jimmy zívl a unaveně přikývl. „Dobře. Tak to udělej.“ „Otoč se,“ poţádala ho. „Co?“ „Píchnu ti to do zadku jako zdravotní sestra.“ Usmála se nad jeho rozpaky. „Nemusíš se stydět, Jimmy.“ „Obvykle si to píchám do ruky.“ „Tvé ruce jsou rozpíchané.“ Vzala do ruky jednu nepouţitou stříkačku a zamávala mu s ní před očima. „Bude to trvat vteřinku a pak mě můţeš píchnout do stejného místa.“ Amanda se chovala zcela suverénně. Jimmy si lehl na břicho a zavřel oči. „Jestli se budeš cítit lépe, mohu ti to píchnout do nohy,“ dodala. „To by bylo lepší,“ zamumlal Jimmy. „Nebo do paty,“ navrhla a rychle vytáhla z kapsy plnou stříkačku. „Nebude to bolet?“ zeptal se. „Budeš to sotva cítit,“ slíbila Amanda. „Bud opatrná a nenapíchni ţílu,“ upozornil ji Jimmy. „Petře!“ vykřikla jsem. „Ona mu to dá do ţíly!“ „Co se mu můţe stát?“ zeptal se Petr. „Inzulín se mu dostane přímo do krevního oběhu! Bude bez sebe během několika minut!“ 139
Amandin plán jsem odhadla správně. Rychle a zkušeně vzala mezi dva prsty kůţi na komiku kolem velké ţíly a vpíchla do ní plnou dávku. „Chvíli si odpočiň,“ pohladila ho. „A co ty?“ zeptal se Jimmy. „Musím si dojít do koupelny,“ řekla. „Podívej se na něj,“ poţádala jsem Petra, zatímco jsem šla za Amandou. Amanda se vrátila nahoru do koupelny a uloţila všechny věci. Neţ odešla, opláchla si obličej. „Prosím tě, uţ mu nic nedělej,“ prosila jsem ji. Amanda si osušila obličej a zhasla. Jimmy seděl na polštářích, kdyţ se znovu objevila v obývacím pokoji. „Necítím se moc dobře,“ zamumlal. Amanda přiloţila do krbu. „Za chvilku ti bude lépe.“ Jimmy nad jejím úkonem svraštil čelo. „Co to děláš?“ Amanda vzala do ruky polínko. „Udrţuji oheň.“ „Nedělej to. Je mi horko.“ Najednou se mu rozkolébala hlava, sáhl si na ni, aby ji zastavil. „Co se to děje?“ Amanda hodila do ohně polínko. Přistoupila k Jimmymu a klekla si k němu na kolena. „Chudáčku miláčku,“ řekla. „Mohu ti udělat něco k pití?“ „Ne.“ Naklonil se. „Cítím, ţe se mi dělá špatně.“ „To je ten inzulín,“ utišovala ho Amanda. „Dala jsem ti sto jednotek.“ Posadil se a trhl s sebou. „Co?“ Amanda se zatvářila smutně. „Před nějakou dobou sem volala paní Foultonová. Je u mé matky a hovoří o nás. Nechtějí, abychom se dál stýkali.“ „Co na to říkáš?“ „Myslela jsem, ţe to se Shari skončí. Myslela jsem, ţe nás nechají na pokoji. Ale neudělají to.“ Jimmyho obličeje se dotklo něco temnějšího neţ nemoc. Příliš pozdě začal chápat situaci. „Proč ses zmínila o Shari?“ Amanda se chvíli dívala do ohně a pak spustila. Byla to příznačná směs hořkosti a zmatenosti malé, duševně choré holky ve světě dospělých lidí. 140
„Kdyţ jsem se rozhodla jít na večírek, nevěděla jsem, co chci. Myslela jsem si moţná, ţe bych to o nás mohla Shari říct otevřeně. A pak mě přistihla s mou dávkou, kterou jsem potřebovala. Nutila mě jíst dort. Na večírku byl magnet, kterému jsi mohl dávat otázky. Zeptala jsem se na nás a dostala jsem odpověď, ţe naše láska je opravdová a ţe ji mám chránit. Magnet mi řekl, ţe svůj osud mám vzít do vlastních rukou.“ Amanda sklonila hlavu. „Ale co jsem udělala, udělala jsem v tom okamţiku bez přemýšlení.“ Pohlédla jsem na Petra, zeptala jsem se ho, jestli ví, o čem hovoří, kdyţ mluví o odpovědích magnetu. Přikývl. „Co jsi udělala?“ zašeptal Jimmy. Měl potíţe s dechem. Amanda zvedla hlavu, ruce a ukázala kolem dokola obývacího pokoje. „Vyrůstala jsem ve špinavém domě,“ řekla drsným tónem. „Ona v takové vile. Dostávala všechno, co chtěla. Nová auta, nové šaty. Já jsem musela jezdit do školy autobusem a oblékat se v laciné konfekci. Byla zkaţená a rozmazlená. Víš, ţe má vlastní matka jí stlala postel? Ať shoří v pekle!“ „Zpráva na spiritistické tabulce,“ vyjekl Petr. Jimmy se svezl dopředu. Rukou se přidrţoval, aby nepadl obličejem na koberec. „Co jsi udělala mé sestře?“ Amanda překvapivě projevila starost. „Ještě je ti špatně?“ „Co jsi jí udělala?“ ţádal odpověď. Amanda se usmála. „Nic. Tvoje sestra byla prima.“ Jimmy těţce polkl. „Ty jsi zavraţdila Shari.“ Amanda přikývla. „Shodila jsem ji z balkónu. Zaslouţila si to. Stála tam a myslím, ţe přemýšlela o mně. Strčila jsem ji a přes střechu jsem se dostala pryč. Zpět jsem se vrátila vchodovými dveřmi. Myslela jsem, ţe si ostatní všimnou, ţe jsem zmizela. Ale měla jsem štěstí. Kdyţ jsem se vrátila do loţnice, viděl mě Dan a myslel, ţe vycházím z koupelny.“ Amandina tvář zněţněla. „Vím, ţe jsi ji měl rád. Ale ona byla ve skutečnosti zlá. Ani nebyla tvoje sestra.“ Jimmy se na ni podíval lesklýma očima. „Jsi blázen.“ „Ne, nejsem. Měla jsem důvod to udělat. Já jsem tvoje sestra.“ Naklonila se k němu a políbila ho. „Kdyţ tě nemohu mít já, nebude 141
tě mít nikdo.“ Rychle se od něho odtáhla. Na obličeji měla krev. Kousl jí do rtu. „Jdi k čertu,“ vyštěkl na ni. Oči se mu pomalu zavíraly. Amanda na něj dlouho civěla, dokud neupadl do bezvědomí. „Ano,“ řekla nakonec. Stále jsem netušila, co špatného se ještě můţe stát. Amanda přiloţila pár polínek. Pak vzala prázdnou stříkačku a stáhla píst. Celou ji tak naplnila vzduchem. „Ona mu píchne vzduch do ţíly!“ zaječela jsem. „Způsobí mu srdeční zástavu,“ řekl Petr ponuře. „Nebo záchvat mrtvice. Udivuje mě, ţe to neudělala uţ při prvním vpichu. Ale moţná, ţe mu nechtěla ublíţit.“ Podívala jsem se na Petra. „Můţeš ji zastavit?“ Povzdychl. „Nemohu.“ „Dej jí to do jejího těla. Píchni jí tu bublinu do její vlastní ţíly.“ Petr zavrtěl hlavou. „To by byla vraţda.“ Ukázala jsem na Jimmyho. „Tohle je vraţda.“ Amanda políbila Jimmyho na čelo a vzala ho za ruku. „Mohla by se mi postavit na odpor,“ pokračoval Petr. „Tak se postav i ty proti ní,“ nedala jsem se. „Nemohu jí nic udělat!“ křičel Petr. Amanda vyhrnula rukáv Jimmyho koupacího pláště. „Ale nemůţeš přece nechat Jimmyho zemřít!“ Na Petrovi bylo vidět, ţe se bojí. Sklonil hlavu. Byla jsem připravená říci mu znovu, ţe by jí měl nějak zastavit. Ale on najednou vyskočil a vstoupil do Amandy. Amanda ztvrdla. Vyskočila na nohy. Snaţila se, ale nedokázala odhodit stříkačku. Doufala jsem, ţe ji Petr vtělením udrţí pod kontrolou, neţ přijde Garrett. Amanda pobíhala pokojem jako v nějakém záchvatu. Z prokousnutého rtu jí kapala krev na bílý plášť. Volala o pomoc. Byl to báječný pohled. Najednou se zarazila a zírala do tmavých dveří na severním konci obývacího pokoje. „Přichází,“ ozval se Petr. „Kdo?“ doţadovala jsem se. „Můj Stín.“ Amanda se roztřásla a otočila se k Jimmymu. Hrábla jsem po mizejícím Petrovi. „Nemůţeš utéci.“ 142
„Přichází to,“ pokračoval Petr vyděšeně. Amanda si klekla k Jimmymu. Znovu naplnila stříkačku vzduchem. „Není to tak zlé, jak si myslíš,“ uklidňovala jsem Petra. „Já jsem to vydrţela.“ „Se mnou by to nemuselo být stejné,“ odmítl mou útěchu Petr a odstrčil mě. „Nemůţeš se schovat, dokud ji nezabiješ!“ zaječela jsem. „Nemohu znovu zabít!“ bránil se. Zarazila jsem se. Dokonce i Amanda se zastavila uprostřed svého zlého činu, utírala si z úst krev. Měla všechno připravené. Chtěla Jimmyho políbit na rozloučenou. „Kdy jsi někoho zabil?“ zeptala jsem se Petra. Přitiskl si ruce na oči. „Zabil jsem sám sebe.“ Amanda vtiskla Jimmymu na ústa krvavý polibek. „To není moţné,“ oponovala jsem Petrovi. Nešťastně přikývl. „Není to nic, na co bych rád vzpomínal.“ Otočil se k odchodu. Amanda se natáhla pro Jimmyho ruku a hledala ţílu. „Potřebujeme tě, Petře,“ naléhala jsem. Jeho pohled se znovu stočil ke dveřím. „Nemohu, je to příliš blízko.“ Amanda stiskla místo v jamce pod Jimmyho loktem. „Dobrá,“ smutně jsem souhlasila. „Odejdi, pokud cítíš, ţe je to nezbytné.“ Podíval se na mě se strachem v očích. „Je mi to opravdu líto.“ Otočila jsem se k němu zády a přešla k bratrovi. Pak následovala delší pauza. Amanda našla vytouţenou ţílu, ale nedokázala odvrátit zrak od Jimmyho obličeje. Petr, jak se zdálo, se nemohl vynadívat na mě. Jeho oči jsem cítila v zátylku. „Miluji tě,“ řekla Amanda Jimmymu. „Shari,“ ozval se Petr. „Miluji…“ Větu nedokončil. Nebyl čas na srdeční zpověď. Do pokoje se cosi blíţilo. Petr utekl. Napadla mě bláznivá myšlenka. Soustředila jsem se do vzduchu ve stříkačce. Nevím jak jsem to dokázala, ale povedlo se. Tiše jsem 143
plula Jimmyho ţilou aţ k jeho srdci. Předstihla jsem černého anděla. Najednou se v tom temném, tichém světě začalo zvolna rozjasňovat. Jimmy snil. Vzpomněla jsem si najeden sen, o kterém jsme si vyprávěli těsně před mým odchodem na večírek. Bylo to o balónu a o tom, jak jsem se mu ho snaţila kdesi na poli hodit. Vstoupila jsem teď do jeho snu a snili jsme spolu, ale trochu jinak neţ tenkrát. Měla jsem na sobě zelené kalhoty a ţlutou blůzu, Jimmy měl bílý koupací plášť. V pravé ruce jsem drţela znovu balón. Byla to bublina, kterou jsem zastavila těsně u jeho srdce. Jimmy si mě povšiml. „Shari, co tu děláš? Měla bys být přece mrtvá.“ „Já jsem mrtvá,“ souhlasila jsem s ním. „Ale být mrtvý, není takové, jak si představují ţiví lidé.“ „Co se děje, ţe jsi tady?“ zeptal se. Ukázala jsem na balón. „Tohle je vzduchová bublina, kterou ti Amanda vpíchla do těla. Musím ji zničit.“ Jeho oči se rozšířily. „Pokusila se mě zabít? Podařilo se jí to?“ „Ne, ještě ne. Podařilo se mi zastavit bublinu těsně u tvého srdce.“ Jimmy se rozhlédl kolem sebe. „Ale tady je takový mír. A takové krásné světlo. Chci tu zůstat. Chci zemřít.“ „Ne,“ řekla jsem přísně. „Musíš ţít.“ „Proč?“ „Protoţe jsi mladý a krásný. Jsi báječný. Svět tě potřebuje. Mamka a taťka tě potřebují. Jestli zemřeš, zraníš jejich srdce.“ „Ale já chci mluvit a být s tebou,“ naléhal. „Chybíš mi.“ „Ty mi chybíš také. Ale musíš ţít dlouhý ţivot. A pak, pak můţeš být se mnou navţdy.“ „Kde jsme teď? Jsme v nebi?“ „Ne, jsme v…“ začala jsem. Nejdřív jsem mu chtěla říci, ţe jsme v srdci, ale pak jsem přikývla. „Ano, to je nebe.“ „Jsem tak rád, ţe jsi mě sem dovedla,“ děkoval mi. Měla jsem stále na paměti existenci bubliny, a tak jsem Jimmymu řekla. „Nejdříve musíme zlikvidovat nebezpečí, které ti hrozí, a abychom to dokázali, musíme Amandě odpustit.“ „Ta mrcha. Shodila tě z balkónu.“ „Vím. Co se stalo, to se stalo.“ 144
„Ale ona té zavraţdila,“ protestoval. „Amanda je hloupá. Potřebuje tvou pomoc.“ Dodala jsem. „A kromě toho – řekla ti pravdu. Ona je tvoje sestra.“ Nadzdvihl obočí. „To přece nemyslíš váţně!“ Pokývla jsem. „Bohuţel, je to tak.“ „Ach ne,“ potřásl hlavou. „Věděl jsem, ţe mám s tátou a mámou odjet.“ Zasmála jsem se jeho rozpakům. Na odpuštění nebylo nic lepšího neţ srdečný smích. Kdyţ jsem se podívala na své ruce, byly čisté. Stejně tak ani on uţ nemyslel na pomstu. Hodila jsem mu balón a on ho chytil. „Propíchni ho,“ přikázala jsem mu. „Je to bublina v tvém srdci. Zabije tě.“ „Budu si to všechno pamatovat?“ zeptal se zvědavě. „Já nevím,“ odpověděla jsem mu a po tvářích mi stékaly slzy. „Mě si budeš vţdycky pamatovat. A já si budu pamatovat tebe jako toho nejlepšího bráchu, jakého si holka můţe přát.“ Objala jsem ho na rozloučenou. „Propíchni ji, Jimmy! Ţij! Bud šťastný! Bud šťastný i za mě.“ „Víš, Shari…“ prsty promáčkl balón. Uţ neměl šanci dokončit větu. Bublina s ohlušující ranou explodovala.
145
XVII. Znovu jsem se objevila vedle Jimmyho. Stále leţel na zádech na polštářích. Najednou zakašlal. Byl naţivu! Amanda roztrousila po koberci polínka a proměnila obývací pokoj v ohniště plné plamenů a kouře. Nejspíš se doopravdy zbláznila. Drţela v rukou jehlu a snaţila se dostat do své vlastní ţíly velkou dávku vzduchu. Někdo zabouchal na dveře. Amanda si přiloţila jehlu na kůţi. Ten někdo ve dveřích přijde příliš pozdě, aby ji zachránil. Přeběhla jsem pokoj a jedním skokem jsem se ocitla uvnitř Amandy. Bylo to bláznivé. Bylo to, jako mít znovu fyzické tělo. Rozhodla jsem se jednat. Švihla jsem pravou rukou nahoru a otevřela pěst. Amanda udělala to samé. Jehla jí vypadla na podlahu. Sklonila se, aby jí zvedla, z plných plic při tom kašlala. Vtom se někomu podařilo rozrazit dveře. „Takové peklo,“ vykřikl Garrett a vběhl do pokoje. Amanda uháněla za hromadu hořících polen. „Nedostanete mě,“ křičela hystericky. „Ale já tě nechci,“ řekl Garrett a pospíchal k Jimmymu a chytil ho za zápěstí. Pak ho táhl pryč. Potácející se Amanda vyběhla za Garrettem. Objevil se Petr, který se celou dobu schovával v domě před svým Stínem. Do domu vběhli policisté, kteří přijeli s Garrettem a začali hasit. Odvedla jsem Petra ven za Jimmym, který se vzpamatovával pod kyslíkovou maskou. 146
„Jak mu je?“ zeptal se starostlivě Garrett. „Vypadá to, ţe to bude dobré,“ odpověděl muţ, který Jimmyho ošetřil. „Mohu dýchat,“ ozval se Jimmy a sundal si masku. „Ale ještě pojedete do nemocnice,“ nařizoval zdravotník. „Nepojedu,“ ohradil se Jimmy. „Cítím se dobře.“ „Co ti udělala?“ zeptal se Garrett. Jimmyho hlas potemněl. „Zavraţdila Shari. Shodila ji z balkónu. Pokusila se mě zabít. Píchla mi příliš velkou dávku inzulínu a a ta vyvolala šok. Pak mi píchla vzduchovou bublinu do ţíly.“ „Jestli vám způsobila šok,“ zeptal se zdravotník, „jak víte, co vám píchla do ţíly?“ Prsty sloţeným do znamení kříţe jsem dávala Jimmymu znamení. Ale byla jsem zklamaná. „Já nevím,“ řekl po chvilce zaváhání. „V nemocnici ho prohlédneme,“ řekl zdravotník Garrettovi. „Ach ne,“ zamumlal Jimmy. Garrett poplácal Jimmyho po zádech. „Synku, připomeň mi někdy, abych tě představil nějakým hezkým holkám.“ Jimmy byl v dobrých rukách, vrátila jsem se proto k místu, kde jsem nechala Petra. Bledá Amanda byla v péči policejního úředníka. „Petře,“ zavolala jsem. Spal. Šťouchla jsem do něj. Otevřel oči. „Co je. Kde jsem?“ Pomohla jsem mu, aby se postavil. „Jak se cítíš?“ „Rozpačitě. Jak je Jimmymu?“ „Dobře. Všechno je dobré. Ale proč se cítíš rozpačitě?“ Chtěl něco říci, ale přerušila jsem ho. „Na vysvětlování budeme mít ohromnou spoustu času, nemyslíš?“ Usmál se. „Myslíš, ţe bys mě mohla mít ráda, Shari?“ „Myslím, ţe bych tě mohla milovat.“ Později, kdyţ se policejní úředníci postarali o dům a zajistili všechny důkazy svědčící proti Amandě, odjeli jsme s Jimmym a Garrettem do nemocnice. Poloţila jsem Garrettovi ruku kolem ramen a dala jsem mu velkou pusu. Moţná to cítil, nevím. Říhl si. „Jsem tomu muţi dluţná,“ vysvětlila jsem Petrovi. 147
„Zachránil tvému bratrovi ţivot,“ souhlasil Petr. „Měla bych pro něj něco udělat.“ Jimmy cosi Garrettovi líčil. Na závěr svého vyprávění řekl: „Víte, Shari byla ta nejlepší sestra, kterou by si kluk mohl přát.“ Rozbrečela jsem se. Byla jsem šťastná.
148
EPILOG Petr a já jsme neodešli okamţitě. Chtěla jsem vědět, co se stane, aţ všechno to vzrušení opadne. Pravda o Amandiných rodičích vyšla najevo. Bylo to, jak jsem předpokládala, nevyhnutelné. Byla jsem zvědavá, jak zareagují rodiče, aţ se dozví, ţe jejich domnělá dcera byla zavraţděna jejich skutečnou dcerou. Byli tak naplněni radostí, ţe mají znovu dceru. Najali nejlepší právníky ve městě, aby Amandu osvobodili. Je to divný svět. Amanda si odpykala trest na psychiatrické klinice. Strávila tam pět let. Několik dní po tom velkém ohnivém závěru se na předních stránkách novin objevil titulek „Sebevraţda středoškolačky se stává vraţdou“ a „Shari nevyskočila.“ Má bývalá parta se znovu sešla u Beth, kde probírali všechny události okolo mé smrti. Poslouchala jsem je, ale uţ mi bylo všechno k smíchu. Slíbila jsem si, ţe se nějak odvděčím Garrettovi. Navštívila jsem s Petrem jeho nebohou dceru. Na chvíli jsem se proměnila v anděla a Petr v ďábla. Rozhovor, který jsme s ní vedli, ji přinutil vrátit se domů a slovo drogy definitivně vymazat z paměti. Garrett přestal pít. Řekla bych, ţe ti dva spolu ţijí v pohodě. Já jsem šťastná. Petr a já brzy odejdeme. Světlo čeká. Slunce svítí. Opravdu svítí. Jimmy zase zapomněl vypnout obrazovku počítače, na kterém dlouho do noci psal. Byl to Jimmy, kdo napsal tuhle povídku. Já jsem se pouze 149
postarala o inspiraci. Vlastně jsem měla důvod k tomu, aby tahle povídka vznikla. Byla jsem mladá, kdyţ jsem zemřela. Neměla jsem šanci ve světě něco dokázat. Snad jsem nebyla špatná dívka. Proto nechci být zapomenutá. Chci, aby na mě lidé vzpomínali.
150
Christopher Pike
VZPOMÍNEJTE NA MNE Z anglického originálu Remember me, vydaného nakladatelstvím Pocket Books, New York 1990, přeloţila Lucie Pilátová Obálku navrhl Oldřich Pošmurný Vydalo Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit v edici Buldok jako svou 122. publikaci, Praha 1995 Odpovědný redaktor Josef Novák Vytiskl Signet, spol. s r. o., Brno 1. vydání Cena 36 Kč ISBN 80-7171-049-0
151
152
