Christopher Pike. Stopy hrůzy 67 Poslední upír 3

Christopher Pike Stopy hrůzy 67 Poslední upír 3

POSLEDNÍ UPÍR 3 Christopher Pike

NAKLADATELSTVÍ

SIGNET

2

Copyright © 1995 by Christopher Pike Translation © Václav Mikolášek 1996 Published in the arrangement with Permissions & Rights Int. Ltd. ISBN 80-86021-13-0 3

I. Jsem vampýra. Nevadí mi krev. Mám ji ráda. Neděsím se, ani kdyţ sama krvácím. Hrozím se jen toho, co moje krev můţe způsobit druhým – celému světu! Kdysi na mě bůh vymámil slib, ţe nikdy neudělám dalšího upíra. Kdysi jsem v boha věřila. Avšak moje víra i můj slib prošly za dlouhá staletí velkými otřesy. Jsem Alisa Perneová, zvaná Síta, výtvor démona, nejstarší ţivá bytost na Zemi. Probouzím se v obýváku, kde to páchne smrtí. Moje krev protéká plastikovou hadičkou do paţe zvláštního agenta FBI Joela Drakea. Aţ se Joel probere, nebude tím, čím byl, neţ usnul – uţ nebude člověkem, ale upírem. Porušila jsem slib, který jsem dala pánu Kršnovi. Joel nechtěl být upírem. Řekl mi dokonce, abych to nedělala, abych ho nechala umřít. Neposlechla jsem. A tím jsem od sebe navţdy odvrhla Kršnovu ochranu, boţí milost. Moţná to tak muselo být. Moţná brzy sama umřu. Kdo ví? Já jen tak snadno neumírám. Vytahuju si hadičku ze ţíly a zvedám se. Na podlaze leţí tělo paní Fenderové, matky Eddieho Fendera, kterého jsem zabila v mrazírně v zadní části domu. Eddie byl upír, jeden z nejstrašnějších. Překračuju mrtvolu a jdu do kuchyně podívat se, kolik je hodin. V smrtelném boji s přízraky temnot jsem přišla o hodinky. Kuchyňské hodiny visí nad sporákem. Za deset minut dvanáct. Skoro půlnoc. Byla jsem v bezvědomí dvacet čtyři hodin. Joel se za chvíli probudí. Pak musíme pryč. Avšak nejdřív musím zahladit stopy po boji, aby se policii nedostal do rukou vzorek Eddieho krve, protoţe Eddie v sobě neměl lidskou krev, ale krev mého stvořitele Jakšy, kterou si vpouštěl do ţil. Nezbývá mi, neţ to 4

hnízdo vypálit. Mám neobyčejně citlivý čich a sluch. Čerpadlo ohromné mrazírny v zadní části domu není elektrické, ale benzínové. Cítím zásobu benzínu na zadní verandě. Aţ ho rozleju po baráku a vzbudím Joela, rozškrtnu sirku. Oheň mě přitahuje, ale taky mě můţe zahubit. Kdybych nebyla vampýrou, asi bych byla pyromanem. Na verandě jsou dvačtyřicetilitrové kanystry. Mám sílu několika muţů, a tak mi nedělá potíţe, vzít je oba najednou. Udivuje mě, jak jsou lehoučké. Neţ jsem ztratila vědomí, byla jsem na tom jako Joel – cítila jsem dech smrti. A teď jsem silnější neţ kdykoli v minulosti. Vím proč. Neţ jsem Jakšu pohřbila do moře, daroval mi zbytek své krve, svou moc. Aţ dosud jsem neměla představu, jak byl silný. Nechápu, jak jsem mohla zdolat Eddieho, který se z Jakšy pravidelně napájel. Moţná nade mnou Kršna drţel ochrannou ruku – naposledy. Odnáším kanystry do obýváku. Odstraňuju z mrazírny Eddieho tělo, useknutou hlavu a dokonce i zmrzlou krev z podlahy. Háţu všechno v obýváku na hromadu, která se za chvíli změní v popel. Pak sérií úderů karate přetvářím gauč a stůl na palivové dříví. Hluk Joela ruší, ale neprobouzí ho. Novorození upíři spí tvrdě, a kdyţ se probudí, mají hlad. Zajímalo by mě, jestli Joel bude jako můj miláček Ray, který se bránil napít lidské krve. Milovala jsem Raye nade vše, ale jako upír byl nemoţný. Myslím na Raye. Zamřel před dvěma dny. „Lásko moje,“ šeptám. „Smutku můj.“ Teď nemůţu truchlit. Ani vteřinku. Moje štěstí je pryč, nic s tím nenadělám. Zbývá mi jenom ţít, trpět a umřít. Bůh nechtěl stvořit tenhle svět. Udělal to z dlouhé chvíle. Jen tak. Jednou ve snu mi Kršna svěřil mnohá tajemství. Moţná to všechno byly jenom výmysly. To by mu sedělo. Zalévám dům benzínem, a kdyţ jsem hotova a chci jít vzbudit Joela, slyším auta. Ţádné sirény se neozývají, ale já vím, ţe jsou to hlídkové vozy. Poldové řídí jinak neţ normální lidé – mnohem hůř. Auta se rychle blíţí, jako by se jejich osádky nemohly dočkat, aţ budou na místě. Svým výjimečným sluchem napočítávám dvacet vozů. Poldové se zbláznili, nebo co?! Hledím na Joela. 5

„Jedou pro Eddieho?“ kladu si otázku. „Nebo pro mě? Co jsi řekl svým nadřízeným?“ Ne ne, myslím příliš zbrkle, zapomínám na souvislosti. V posledních dnech se přece v Los Angeles stalo tolik podivných věcí, byla nalezena spousta těl zabitých nelidskými monstry. Třeba to nebyl Joel, kdo tohle místo prozradil. Třeba jsem se prozradila sama. Asi uţ opravdu stárnu. Vrhám se K Joelovi a třesu s ním. „Probuď se!“ křičím. „Musíme zmizet!“ Zvedá ke mně rozespalé oči. „Změnila ses,“ šeptá. „Tvoje oči se změnily.“ Vtom mu to dochází. „Ty jsi to udělala?“ „Ano.“ Slabě polyká. „Uţ nejsem člověk?“ Vzdychám. „Jsi upír.“ „Proboha, Síto!“ Pokládám mu prst na ústa. „Teď ne. Musíme rychle pryč. Jede sem armáda poldů.“ Zvedám ho na nohy. Sténá. „Za pár minut budeš mít sílu. Takovou sílu, ţe tomu nebudeš věřit.“ Beru si v kuchyni zapalovač Bic a vyráţíme ke dveřím. Policejní vozy uţ zastavují před barákem. Běţíme dozadu. Marně. I tam jsou poldové. Temné ulice se třepotají v paprscích červenomodrých majáčků. Z vozů vyskakují postavy, prsty na spouštích samopalů. Objevují se další vozidla, obrněné obludy jednotek bleskového zásahu SWAT. Na dům dopadají světelné kuţele reflektorů. Jsme obklíčeni! V takových situacích nevím, co dělám, nebo lépe řečeno – jako vampýra – vím aţ moc dobře, co dělám. Tím chci říct, ţe kdyţ mě někdo zaţene do kouta, řádím jako zběsilá. Musím v sobě potlačit odpor k násilí, který v poslední době pociťuj u. Jednou, bylo to ve středověku, mě obklíčil rozlícený dav. Zabila jsem přes sto muţů a ţen. Ovšem ti neměli samopaly. Zásah do hlavy a je po mně, říkám si. „Jsem opravdu upír?“ ptá se Joel, kterému vţdycky chvíli trvá, neţ se vyrovná s realitou. „Uţ nejsi agent FBI,“ odpovídám mu. Vrtí hlavou, uklidňuje se. „Jsem agent FBI… tedy alespoň ti venku si myslí, ţe jsem. Promluvím s nimi.“ 6

„Počkej,“ zaráţím ho. „Nesmějí tu najít Eddieho ostatky. Nesmějí se dostat k jeho krvi. Nemám tušení, co jeho krev můţe způsobit. Musíme ji zničit, tenhle barák musí shořet!“ Venku volá do megafonu drsný muţský hlas, abychom vyšli s rukama nad hlavou. Boţe, jak otřepaná věta! Kdy uţ konečně policie vymyslí něco nového? Joel na vlastní kůţi poznal, co byl Eddie zač. „Říkal jsem si, coţe to tady tak páchne benzínem?“ říká. „Dobře, zapálíš barák – já to beru. Ale co chceš dělat potom? Nemůţeme bojovat s takovou přesilou.“ „Myslíš?“ Vykukuju z okna. Ozývá se rachot rotoru. Zvedám oči. Vrtulník. Tohle všechno kvůli jednomu vrahovi? Ale byla zavraţděna spousta lidí. A za podivných okolností. Chápu, ţe na takovou bestii se musí přijít s menší armádou. Cítím v těch muţích a ţenách shromáţděných venku mysteriózní napětí. Připomíná mi to Slima, zabijáka, kterého si na mě Jakša najal. Slimovi lidé byli varováni, ţe nejsem normální. Pravda, nakonec jsem jim unikla, ale bylo to o vlásek. A i ti poldové venku vědí, ţe se mnou není něco v pořádku. Zjišťuju, ţe vnímám jejich myšlenky. Šokuje mě to. Zatím jsem dokázala číst jenom emoce. Teď čtu i myšlenky! Co je to za sílu, kterou mi Jakša daroval se svou krví? „Aliso,“ oslovuje mě Joel mým moderním jménem. „Tenhle kruh neprorazil“ Neodpovídám. Přemýšlím. „Aliso?“ „Jsou přesvědčeni, ţe je tu monstrum,“ šeptám. „Slyším jejich mozky.“ Tisknu Joelovi ruku. „Co jsi jim o mně řekl?“ Pokyvuje hlavou. „Tak různě.“ „Řekl jsi jim, ţe mám obrovskou moc? Rychle!“ Vteřinku váhá a pak vydechuje: „Řekl jsem jim všechno. Ale ţe jsi vampýra, to nevědí.“ Nakukuje vedle mě přes záclony. „Jsou opatrní po těch vraţdách – mrtvoly rozdrásané na kusy. Odevzdal jsem hlášení o Eddiem Fenderovi včetně adresy domu jeho matky. Proto nás našli.“ Vrtím hlavou. „Já se nevzdávám. Nemám to v povaze.“ Svírá mi dlaň. „S takovou přesilou nemůţeš bojovat. Zahyneš.“ 7

Směju se. „Zahynou i oni.“ Smích mě přechází. „Ale kdyţ budu bojovat, ty taky zahyneš.“ Nevím, co mám dělat. Joelovy argumenty jsou logické. A moje srdce mě zrazuje. Cítím, ţe můj konec se blíţí. Říkám proti své vůli: „Dobře. Promluv s nimi. Pověz jim, co uznáš za vhodné. Ale věř mi – tenhle barák musí shořet! Ţádný Eddie Fender neexistoval!“ „Chápu.“ Vyráţí ke dveřím a vtom se zastavuje. Mluví zády ke mně. „Uznávám tvoje důvody.“ „Odpusť mi.“ „Co ti mám odpustit? Svou smrt?“ „Ano.“ Usmívá se, ale neotáčí se. Vnímám ten úsměv. „Tak to ti odpouštím,“ říká. Zvedá jednu ruku nad hlavu a druhou sahá na dveřní knoflík. „Doufám, ţe je tu můj šéf.“ Sleduju ho trhlinou v závěsu. Joel oznamuje, kdo je. Kráčí k němu skupina agentů FBI. Poznám agenty FBI na dálku. Jsou tak legračně vyfiknutí. Joel vypadá jako oni. Vůbec se od včerejška nezměnil. Ale oni se k němu nechovají jako ke svému. Okamţitě mi to dochází. Jsou přesvědčeni, ţe vraţedný mor, který zachvátil Los Angeles, je nakaţlivý. Eddie a já, oba jsme nadělali příliš mnoho mrtvol. A nesmím zapomenout na mladého poldu, kterému jsem mu darovala ţivot, kdyţ jsem ochutnala jeho krev. Řekla jsem mu, ţe jsem vampýra. Nadřízení mu to nemuseli věřit, ale co jiného si můţou myslet, neţ ţe jsem nějaká příšera z nejtemnějšího pekla. Agenti Joelovi nasazují ţelízka a odvádějí ho do pancéřovaného vozu. Neţ zapadá dovnitř, vrhá k oknu, kde stojím, zoufalý pohled. Hořce lituju, ţe jsem ho poslechla. Teď mi nezbývá, neţ se nechat taky zatknout. Nepřichází v úvahu, abych Joela nechala poldům na pospas. Děsím se představy, co všechno z něj můţou vytáhnout. Děsím se představy, co by mohli udělat s jeho krví. Hodně jich na to doplatí ţivotem, říkám si. Jednotka SWAT čeká na rozkaz k palbě. Znovu slyším, ţe mám vyjít s rukama nad hlavou. Škrtám zapalovačem a přikládám ho k dřevu, kterým jsem obloţila Eddieho mrtvolu. Loučím se s jeho odpornou hlavou – doufám, ţe v pekle mají nanuky, aby sis zchladil tu svojí podobanou, 8

krvavou drţku. Dům zachvacují ohnivé jazyky. Vyráţím ke dveřím. Vmţiku na mě skáčou poldové. Táhnou mě k okraji chodníku, stahují mi ruce za záda a nasazují pouta. Ani se neobtěţují seznámit mě s mými právy. Máte právo na pintu krve. Pokud si ji nemůţete zajistit sama, soud vám vycedí trochu vlastní krve. Jo, poţívám veškerých práv americké občanky, říkám si s notnou dávkou sarkasmu, kdyţ mě cpou do zadní části pancéřovaného vozu, kde uţ sedí Joel. Ohlíţím se. Poldové se pokoušejí uhasit oheň. Škoda, ţe si kromě samopalů nevzali taky nějaké samohasy. Dům je jako pohřební hranice. Eddie uţ nikdy nebude strašit lidi. Ale co bude s námi? Se mnou a s Joelem? Máme nohy připoutané k podlaze. Na kovové lavici proti nám sedí tři muţi s automatickými puškami. Vnitřní světlo vozidla jim osvětluje tváře. Úplně vpředu, vedle řidiče, sedí další dva ozbrojení muţi. Jeden má brokovnici, druhý samopal. Odděluje je od nás sebe něco, co odhaduju na neprůstřelné sklo. Zdá se, ţe nepropouští ani zvuk. Kdyţ bude třeba, zruším ho malíčkem levé ruky. Horší to bude s bojovně vyhlíţející trojicí před námi. Tu jen tak snadno nezruším. Kdyţ za námi zapadají dveře a vozidlo se rozjíţdí, slyším, ţe nás doprovází nejmíň deset hlídkových vozů. Seshora nás sledují reflektory vrtulníku. Bezpečnostní opatření hraničící s posedlostí. Poldové dobře vědí, ţe mám mimořádné schopnosti a obrovskou sílu. Tohle zjištění mě znervózňuje. Aţ na pár výjimek jsem pět tisíc let procházela dějinami lidstva zcela nepozorovaně. Teď jsem na očích. Jsem zločinec, o kterém se mluví. Ať se stane cokoli, ať uţ utečeme, nebo nás při útěku zabijí, můj ţivot uţ nikdy nebude jako dřív. „Kam nás vezete?“ ptám se. „Nemluvit!“ praví ten uprostřed. Má obličej pedantského serţanta, koţený výraz, hluboké vrásky kolem úst od neustálého hulákání na podřízené. Všichni tři na sobě mají neprůstřelné vesty. Myslím, ţe by mi takový ohoz děsně slušel. Zachytávám svým pohledem jeho oči a lehce se usmívám. „Copak, copak?“ povídám. „Bojíš se bezbranné holky?“ „Mlčet!“ křičí a výhruţně cloumá zbraní. Neklidně poposedává. Můj pohled je silný jako laser. Propaluje se mu do mozkových 9

neuronů. Mám hypnotický hlas, kdyţ chci. Uspala bych i medvěda grizzlyho. Prohlubuju úsměv. „Dáš mi cigaretu?“ „Ne,“ odpovídá příkře. Nakláním se, jak nejvíc to jde. Ti tři, i kdyţ vypadají hrozivě, určitě nejsou tak dobře informovaní, jako byli Slimovi muţi vybavení od Jakšy klepety ze speciální slitiny, kterou jsem nedokázala rozbít. Pouta, co mám teď, roztrhnu jako papír. Problém je ovšem v tom, ţe na mě míří automatické pušky. Kdybych se na ty experty ze SWAT vrhla jako na Slima, asi by mě zabili. Musím udělat něco jiného. Například mluvit. „Nevím, co vám o mně řekli,“ pokračuju, „ale určitě to byly kecy. Nic špatného jsem neudělala. A tady můj přítel je agent FBI. Takhle s ním nesmíte zacházet. Měli byste ho pustit.“ Zařezávám se pohledem serţantovi hluboko do očí. Cítím, ţe vnímá moje černé panenky jako dvě bezedné studny, a říkám sladce: „Měli byste ho okamţitě pustit.“ Serţant uţ uţ sahá do kapsy pro klíčky od pout, kdyţ vtom se zaráţí. Zaváhání můţe všechno zhatit. Ovlivňovat lidskou vůli znamená hrát vţdycky vabank – buď se to povede ihned, nebo není šance. Kolegové se k němu otáčejí. Uhýbají před mým pohledem. Nejmladší z nich se napůl zvedá z lavice. Vypadá poděšeně. Hrozí mi puškou a řve: „Drţ hubu, krucinál, drţ hubu!“ Rovnám se, usmívám se a zachycuju jeho oči. Bojí se – perfektní oběť. „Čeho se bojíš?“ ptám se. „Ţe mě pan velitel pustí? Nebo ţe by ti mohlo přeskočit a ty bys ho zabil?“ Zabodávám se mu očima do hlavy. „Jo, měl bys ho zabít. Určitě by se ti to líbilo.“ „Aliso,“ šeptá Joel, kterému se tahle hra nelíbí. Mladý muţ s velitelem na sebe zírají. Třetí si sedá, nervózně oddychuje, nedokáţe si srovnat v hlavě, co se děje. Koutkem oka registruju, ţe Joel nešťastně vrtí hlavou. Jen ať vidí, jaká jsem mrcha, říkám si. Třeba se mezi námi vyvine milostný vztah – a bez iluzí. Přejíţdím očima z velitele na mladého střelce. Rozpaluju jim lebky. Sice pomalu, ale přece jen ode mě odvracejí hlavně. Vím, ţe teď stačí přitvrdit pohled a buď mě pustí, nebo se navzájem postřílejí, ale 10

to není nutné. Osvobodím se sama. Fakt je, ţe je chci jenom trochu postrašit. Pokud mě to nepřestane bavit. V okamţiku, kdy na mě přestávají mířit, jsou ztraceni. Prudký výkop, trhám pouta na nohou. Třetí muţ, kterého jsem vynechala, reaguje bleskurychle – podle lidských měřítek. Na pět tisíc let starou vampýru je ovšem strašně pomalý. Neţ stačí vypálit, chytá tvrdý zásah do prsou. Špičkou boty mu rozbíjím neprůstřelnou vestu, hrudní koš a horké, ţivé srdce. Srdce okamţitě přestává bít. Muţ padá na podlahu jako hromádka neštěstí. „Nechtěl mi dát cigaretu,“ vysvětluju veliteli. Trhám pouta na zápěstích a beru mu láskyplně hlavu do dlaní. Jeho oči jsou čím dál tím větší. Rty se mu pohybují. Chce něco říct, moţná se mi chce omluvit. Nemám zájem. Mám ho v hrsti, chudáčka vrabčáčka, a tisknu, aţ mu praští kosti v lebce. Dolní čelist klesá, oči se pomalu zavírají, mozek proráţí zátylkem a znečišťuje mu neprůstřelnou vestu. Ale co je mi do jeho vesty? Otáčím se k mladému střelci. Je vyděšený na doraz. Drtím ho očima. Na svou pušku úplně zapomněl. „Zemři,“ šeptám naléhavě. Kdyţ jsem rozběsněná, mám vraţednou vůli. A teď, s Jakšovou krví v ţilách, je moje vůle jako uštknutí kobry. Mladý muţ se kácí na podlahu. Dech se mu zastavuje. Joel se tváří, jako by ho bolely zuby. „Zabij mě taky!“ křičí. „Na tohle se nemůţu dívat!“ „Jsem to, co jsem,“ říkám a strhávám mu pouta. „A ty se staneš tím, čím jsem já.“ Je zdrcen. Poznal mou pravou tvář. „Nikdy!“ Pokyvuju hlavou. „To samé jsem řekla Jakšovi.“ Uklidňuju se a pokládám mu ruku na rameno. „Nesmíme dovolit, aby nás šoupli za mříţe. Po ulicích můţe pobíhat tisíc démonů typu Eddie Fender.“ „Chtějí nás jenom vyslechnout,“ říká. Vrtím hlavou a ukazuju na muţe vpředu, kteří nemají tušení, co se stalo s jejich kolegy. „Oni vědí, ţe nejsme normální,“ říkám. Joel naléhá: „Nech mě tady a uteč. Zmizíš a uţ alespoň nikdo 11

nezemře. Nech mě tady. Ať to do mě klidně nasypou. Zůstane po mně jenom kaluţ krve na chodníku, nic víc.“ „Jsi statečný chlap, Joeli Drakeu.“ Upírá oči na tu spoušť, kterou jsem ve voze napáchala. „Celý ţivot jsem snaţil lidem pomáhat, ne je ničit.“ Říkám: „Nemůţu tě nechat zemřít. Vůbec nevíš, co jsem obětovala, abych tě zachránila.“ Polyká. „Co jsi obětovala?“ Vzdychám. „Boţí spásu.“ Ukazuju hlavou na muţe vpředu. „Vysvětlím ti to později.“ Joel naši diskuzi zakončuje slovy: „Nezabíjej zbytečně.“ „Vynasnaţím se,“ slibuju. Neprůstřelné sklo je silné pět centimetrů. I kdyţ se musím v nízkém vozidle skrčit, odráţím se od podlahy k mohutnému skoku. Zasazuju do přepáţky dva rychlé kopy karate. Mám v nohách výjimečnou sílu. Přepáţka se okamţitě mění v skleněnou tříšť. Neţ se ozbrojení muţi stačí otočit, sráţím jim hlavy k sobě. Oba se hroutí se jako splasklý balón. Nejsou mrtví, jsou jenom v bezvědomí. Vytahuju řidiči z holstru na boku revolver a přikládám mu otvor hlavně k spánku. „Ti tři vzadu jsou mrtví,“ šeptám mu do ucha. „Koukni se do zrcátka, jestli mi nevěříš. Ale protoţe jsem hodná holka, tyhle dva jsem nezabila. Jsem hodná, ale někdy umím být velice zlá. Kdyţ mi povíš, kam jedeme, budu hodná. Ale kdyţ mi to nepovíš, nebo se dokonce pokusíš na mě upozornit své kolegy, co jedou před námi a za námi, vyškrábnu ti oči z hlavy a sním je!“ Odmlčuju se. „Kam jedeme?“ Sotva ze sebe souká slova. „Č-čtrnáct.“ „To je policejní stanice?“ „Ne.“ „Tak co to je? Rychle!“ Zakuckává se. Je vyděšený. „Přísně tajná základna.“ „Komu patří?“ Polyká. „Federální vládě.“ „Jsou tam laboratoře?“ „To nevím. Jenom jsem slyšel… asi ano.“ „Vida.“ Lehce mu ťukám bouchačkou do hlavy. „Jak se 12

jmenuješ?“ „Lenny Treber.“ Ustrašeně po mě pokukuje. Z čela mu crčí pot. „Jak ty se jmenuješ?“ „Já mám různá jména, Lenny. Jsme v nepříjemné situaci. Ty, já a můj přítel. Jak z ní ven?“ Třese se. „Nerozumím.“ „Nechci do Č-čtrnáct. Chci, abys mi pomohl dostat se z toho blázince tady. Je to v tvém zájmu. A taky v zájmu ostatních poldů. Nerada bych z jejich manţelek nadělala vdovy.“ Odmlčuju se. „Jsi ţenatý, Lenny?“ Snaţí se uklidnit, zhluboka se nadechuje. „Ano.“ „Máš děti?“ „Ano.“ „Asi bys nebyl rád, kdyby tvoje děti vyrůstaly bez tatínka, co říkáš?“ „Ne.“ „Tak co pro nás, pro mě a mého přítele uděláš?“ Nedokáţe se soustředit. „Já nevím.“ „Musíš se víc snaţit. Tohle není ţádná odpověď. Co kdybys třeba ohlásil vysílačkou, ţe se ti chce čůrat?“ „Na to by neskočili. Hned by jim bylo jasné, ţe jste se osvobodili.“ „Je tenhle taxík neprůstřelný?“ „Ano.“ „Co ti o mně řekli?“ „Ţe jsi nebezpečná.“ Má slzy na krajíčku. „Ţe prej dokáţeš zabít holýma rukama.“ Vtom v zrcátku vidí mozkovou tkáň odkapávající veliteli oddílu SWAT z roztříštěné lebky. Je to příšerný pohled, dokonce i pro mě. „Proboha,“ vydechuje Lenny. Plácám ho něţně po ramenou. „Mám své mouchy,“ připouštím, „ale nemůţeš mě posuzovat podle několika mrtvol. Tebe asi nezabiju, Lenny, kdyţ si od začátku tykáme. Zkus vymyslet něco rozumného, jak by se dalo uniknout téhle eskortě.“ Snaţí se. „Nejde to. Tohle je ostře sledovaná akce. Maximální bezpečnostní opatření. Kdybych se pokusil ujet, okamţitě zahájí palbu.“ 13

„Takový je rozkaz?“ „Ano. Za ţádných okolností nesmíš uniknout.“ Přemýšlím. Musejí toho o mně vědět víc, neţ co ví Lenny. Jak je to moţné? Copak jsem za sebou zanechala tolik stop? Vzpomínám na Coliseum, na přeráţení šíjí, na zabíjení oštěpem. Ano, asi ano. Prozradila jsem toho na sebe dost. „Dostanu se odsud,“ povídám Lennymu a sbírám z předních sedadel samopal a brokovnici. Z jednoho muţe stahuju neprůstřelnou vestu. „Tak nebo onak, ale dostanu,“ dodávám. „Budou střílet,“ varuje mě Lenny. „To je moţné.“ Beru omráčeným muţům náboje do obou zbraní. Mávám na Joela, který se pořád ještě nevyrovnal se svou přeměnou v upíra. Civí na vnitřek vozidla jako opařený. „Vezmi si na sebe některou z jejich vest,“ říkám mu. „Bude se střílet?“ ptá se. Říkám Lennymu: „Ceká nás veselý ohňostroj. Jakou má taille kraksna maximální rychlost?“ „Sto třicet kilometrů za hodinu.“ Vzdychám. „Potřebuju hlídkový vůz.“ „Jsou před námi i za námi,“ říká Lenny. Pokukuju po vrtulníku. „Drţí se dost nízko.“ „Jsou perfektně vyzbrojení,“ říká Lenny. „Nedovolí ti upláchnout.“ Odstrkuju omráčené muţe a zalézám na přední sedadlo. Neprůstřelná vesta mi nesedí. Do Ritzu bych v ní nemohla. „Ty myslíš, ţe bych to měla vzdát?“ „Ano,“ odpovídá okamţitě. „Přesně to si myslím.“ „Jestli chceš zůstat naţivu, uděláš, co ti řeknu.“ Pročesávám svými smysly políčení vozy vpředu i vzadu. Jejich celkem šestnáct – v kaţdém dva poldové, plus minimálně tři neoznačená auta s agenty FBI. Pořád mi nejde do hlavy, proč Joela okamţitě zatkli, proč mu nedali šanci promluvit. Otáčím se a volám na něj: „Pojď sem. Musíme vyřídit ty auťáky.“ Joel se natahuje k mým ramenům, neprůstřelnou vestu uţ má na sobě. „A co vrtulník?“ říká. „Nejde o to, jak dobře umíš jezdit, nebo kolik auťáků vyřídíš, vrtulníku neujedeme. Má nás jako na dlani.“ 14

„Uvidíme. Zapni si pás.“ Zakliňuju se nohou o přístrojovou desku a ukazuju na uličku před námi. „Lenny, támhle to švihneš ostře vlevo. A pak na to šlápneš, jasný?“ Lenny se potí. „Oukej.“ Podávám Joelovi Lennyho revolver. Říkám: „Budeš mě krýt.“ Zaráţím se. Dívám se mu do očí. „Jedeš v tom se mnou, doufám.“ Joel váhá. „Nebudu na nikoho střílet.“ „Ani na mě?“ „Ne.“ „Dobře,“ říkám. Bere si ode mě revolver. Ulička se blíţí. Otáčím se k Lennymu: „Připrav se. A ţádné voloviny. Snaţ se ujet co nejdál.“ Lenny strhává volant vlevo. Ulička je úzká. Řítíme se maximální rychlostí vpřed, odhazujeme popelnice a odpadkové kontejnery. Polovina hlídkových vozů se hrne za námi. To není špatné – lepší polovina neţ všechny. A navíc jsou ty vozy na sebe tak nalepené, ţe poldové nemůţou střílet. Horší je, ţe ulička křiţuje hlavní ulice. Naštěstí je noc a skoro ţádný provoz. Projíţdíme první křiţovatkou. Vychází to líp, neţ jsem čekala. Dvě policejní auta se sráţejí a zastavují se. Zvládáme další křiţovatku. Kdyţ vjíţdíme do třetí, vráţíme do boku jediného vozidla v širém okolí, otevřeného náklaďáku s pomeranči. Pomeranče na nás padají jako lavina. Lenny naráţí hlavou do volantu. Zírá, co se děje. Vzápětí dostává další ránu, kdyţ do nás zezadu vráţí první hlídkový vůz a následuje řetězová bouračka. Přesně tohle jsem potřebovala. „Padáme!“ křičím na Joela. Vyskakuju z pancéřovaného vozu, zvedám samopal a kropím nejbliţší policejní auta. Vyhlíţím, odkud se vyřítí ostatní. Poldové zajíţdějí pod sedadla. Můj útok je tak zaskočil, ţe propadají panice, otvírají dvířka a po rukou a nohou se škrábou ven. Vrtulník je nebezpečně nízko. Reflektor se stáčí přímo ke mně. Projíţdím světelný kuţel očima a registruju v širokých dveřích ostřelovače. Natahuju brokovnici, mířím na něj a tisknu spoušť. Ustřeluju mu polovičku hlavy. 15

Druhou ranou ničím reflektor. Třetí zásah jde do vyrovnávacího rotoru. Z ocasní vrtule odlétají úlomky, ale listy se točí dál. Znovu natahuju brokovnici a likviduju reduktor. S vyřazeným ocasním rotorem se vrtulník začíná točit kolem své osy, přesněji řečeno proti směru rotace nosné vrtule, a stává se neovladatelným. Zděšení poldové jen přihlíţejí, jak se řítí k zemi a drtí pod sebou jejich vozy. Následuje mohutná exploze – několik poldů je na místě mrtvých, další zachvacují plameny. Vyuţívám zmatku, nakláním se do pancéřovaného vozu a vytahuju Joela. Prcháme z toho smutného místa rychlostí, kterou ţádný smrtelník nedokáţe vyvinout. Všechno se odehrálo během deseti vteřin. Nezmohli se na jediný výstřel. Zpoza rohu vyjíţdí druhá polovina hlídkových vozů. Skáču z chodníku do jízdní dráhy, dvě rány do okna prvního z nich, a zabíjím uvnitř oba poldy. Vůz naráţí do zaparkovaného volva. Ostatní vozy okamţitě zastavují a poldové se ve spršce kulek z mého samopalu škrábou z kabin a prchají do úkrytu. Běţím k druhému vozu v řadě a kryju Joela vlastním tělem. Vím, ţe policisté můj pohyb vnímají jako rozmazanou čáru. Nemají šanci zamířit. Přesto střílejí. Slyším, jak mi kolem hlavy hvízdají kulky. Chytám jich několik do neprůstřelné vesty a dostávám zásah do levé nohy, těsně nad koleno. Klopýtám, ale nepadám. Další kulku mám v pravém rameni. Dobíhám k druhému vozu a cpu Joela dovnitř. Vrhám se k volantu. Krvácím, trpím, ale mám příliš naspěch, abych si s tím dělala hlavu. Vyráţím vpřed. „Sehni se. Kryj si hlavu!“ křičím na Joela. Smrtonosný příval neustává. Skláním hlavu ke kolenům. Přední i zadní sklo je okamţitě nadranc. Střepy padají do mých krásných dlouhých blond vlasů. Budu si je muset umýt speciálním šampónem. Přece jen se mi daří uniknout. V té chvíli se stáváme nejhledanějšími osobami na území Spojených států. Sedíme ve voze, který nelze jen tak přehlédnout. Řeţu to městem po harborské magistrále k severu. Snaţím se nabrat co největší náskok. Tisknu plyn k podlaze a jako šílená předjíţdím několik aut, která jsou tou dobou na dálnici. Jak se dalo čekat, brzy se na mě lepí dva policejní vozy. A co horšího, na obloze se objevuje další vrtulník. Pilot uţ jistě 16

dostal hlášení o tom, co se stalo s jeho kolegou, a tak se drţí vysoko, ovšem ne zas tak vysoko, aby nás nemohl sledovat. „Vrtulníku neujedeme,“ ozývá se zase jednou Joel. „Tohle je velké město,“ říkám, „Je tu spousta moţností, kam se schovat.“ Vidí, ţe jsem samá krev. „Jsi zraněná. Je to váţné?“ Je to zajímavá otázka, protoţe moje rány se uţ – během několika minut – dokonale zacelily. Jakšova krev je fantastický elixír! „Jsem v pořádku,“ odpovídám. „Co ty?“ „Já taky.“ Odmlčuje se. „Kolik lidí to odneslo? Kolik je mrtvých?“ „Nejmíň deset. Lepší to nepočítat.“ „No, to je teda úspěch po pěti tisíciletích ţivota. Uţ to ani nepočítáš!“ Vzdychám. „Uţ to ani nevnímám.“ Vím, co udělám. Protoţe na dálnici jsme ztraceni a nad hlavou máme vrtulník, nezbývá nám, neţ si taky jeden takový vrtulník opatřit. Na střechách mrakodrapů v centru Los Angeles jsou přistávací plochy, odkud startují vrtulníky, kdyţ se hlavouni byznysu potřebují přemístit na nějakou veledůleţitou schůzku. Ovládám všechny typy vrtulníků. Ovládám všechna technická zařízení, která lidstvo vymyslelo. Zatáčím na 3. avenue. To uţ nás pronásleduje deset černobílých vozů. A další se nám pokoušejí přehradit cestu pod magistrálou. Švihám to do protisměru a uháním do centra, k nejvyšším stavbám. Uţ zase jsou před námi černobílé vozy. Zřejmě na nás vystartovala celá losangeleská policie. Nezbývá mi, neţ zatočit do podzemní garáţe. Ve vjezdu je dřevěná závora, ale já ji ignoruju – nemůţu se zdrţovat mačkáním zeleného tlačítka a vybíráním parkovacího lístku. Stejně si počínají i muţi zákona, kteří zatáčejí za námi. Valíme se dovnitř jako ţivelná pohroma. Objevuju výtah a šlapu na brzdu. Zastavuju s hrknutím pár centimetrů od dveří. Vyskakujeme z vozu a přivoláváme kabinu. Zatímco čekáme, neţ přijede, kropím naše pronásledovatele dávkami ze samopalu. Mířím na tváře za předními skly. Smrt si vybírá svou krutou daň. Lhala jsem. Počítám mrtvé – tři muţi a jedna ţena. Jsem perfektní střelec. 17

Přijíţdí výtah. Skáčeme dovnitř. Tisknu horní tlačítko. Osmadvacáté patro. Měním zásobník a ptám se Joela: „Můţou výtah zastavit zezdola?“ „Ano. Ale bude jim trvat půl hodiny, neţ přijdou na to, jak.“ Krčí rameny. „Záleţí na tom? Tuhle budovu obklíčí celá armáda. Jsme v pasti.“ „Omyl,“ říkám. Vystupujme v posledním patře. Jsou tam drahé nájemné prostory, právníci, plastičtí chirurgové a finanční poradci. Ovšem v Los Angeles jsou tak vysoké nájmy, ţe spousta prostor je bez nájemníka. Vyráţím první dveře, za kterými cítím prázdno a přecházím kolem širokých oken. Zkoumám okolní budovy. Hledám mrakodrap s vrtulníkem. Škoda, ţe nejsem jako ti upíři z televizních seriálů, kteří umějí létat. Alespoň ţe dokáţu skákat ze střechy na střechu. Joel stojí vedle mě. Dole pod námi se to hemţí policejními vozy. Na noční obloze se objevují další dva vrtulníky. Projíţdějí budovu reflektory. „Výtahem nás honit nebudou,“ říká Joel. „Obklíčí nás seshora i zezdola.“ Odmlčuje se. „Co chceš dělat?“ „Já se chystám vytvořit nový olympijský rekord.“ Ukazuju na protější mrakodrap. Je o tři patra niţší. „Přemístím se támhle.“ Joel vrtí hlavou. „Ale je to daleko. Jak se tam chceš dostat?“ „Stačí se pořádně rozběhnout. Za pár minut tě naloţím do vrtulníku. Přistanu tady na střeše. Čekej tam na mě.“ „Co kdyţ se ti ten skok nepodaří?“ Krčím rameny. „Tak spadnu.“ „Myslíš, ţe to přeţiješ?“ „Nějak to zvládnu. Ovšem bude chvíli trvat, neţ se z toho vylíţu.“ „Dokáţeš to?“ ptá se Joel. „Sebrat vrtulník, nabrat mě a zmizet?“ „O tom nepochybuj.“ Joel nasazuje chmurný tón. „Máme na svědomí tolik ţivotů. I kdyţ se odsud dostaneme, nikdy se s tím nevyrovnám.“ Nemůţu ho poslouchat. „Uvědomuješ si, jak jsi nebezpečný celému lidstvu? Dokonce i mrtvý? Vrhnou se na tvou krev, budou ji vpichovat pokusným králíkům i sobě – jako to dělal Eddie. A 18

nepochybuj, ţe to udělají, zvlášť kdyţ vědí, co dokáţeme. Věř mi, jestliţe v noci zabíjím, tak jenom proto, aby se ráno lidstvo probudilo do bezpečnějšího světa.“ „To myslíš váţně, Síto? Obětuješ se pro všechny ty muţe a ţeny a děti kolem nás?“ Otáčím k němu hlavu. „Obětuju se pro tebe.“ Říká tiše: „Co jsi obětovala, kdyţ jsi mi zachránila ţivot?“ Asi bych se na místě rozplakala, kdybych mohla. „Uţ jsem ti to říkala.“ „Nechápal jsem.“ „To nevadí. Uţ je to za námi.“ Obracím se k Joelovi zády. „Popovídáme si o tom později, aţ bude čas.“ Hladí mě po vlasech – vypadávají mi z nich střepy z policejního vozu. „Tobě se stýská po Rayovi, viď?“ „Ano.“ „Neměl jsem tušení, co pro tebe znamená, kdyţ jsem ho viděl umírat v plamenech.“ Smutně se usmívám. „Člověk pozná, co pro něj ten druhý znamená, aţ kdyţ ho ztratí.“ „Já ti ho nahradit nemůţu.“ Slabě přikyvuju. „Já vím.“ Pak vrtím hlavou. „Musím vyrazit.“ Joel mě chce obejmout. „Co kdyţ se uţ nikdy neuvidíme?“ „Ještě jsme neprohráli.“ Rozbíjím okno a upozorňuju tím na sebe policejní vrtulníky ve vzduchu, ale nedávám jim šanci. Odstupuju od prosklenné stěny. Nechávám si jenom brokovnici, samopal předávám Joelovi. „Nebojíš se té výšky?“ ptá se. Dávám mu pusu na tvář. „Ty mě neznáš, Joeli. Já se nebojím ničeho.“ Zhluboka se nadechuju a vyráţím. K nabrání potřebné rychlosti nepotřebuju ani deset skoků. Moje rozvaha a odhad vzdáleností jsou perfektní. Odráţím se od parapetu vyraţeného okna a jsem ve vzduchu. Hloubka pode mnou nahání husí kůţi dokonce i mně. Mám dojem, ţe letím věčnost. Navzdory gravitaci udrţuju v horizontální poloze přesnou dráhu. Vrtulníky mě svými reflektory nemůţou 19

zachytit. Řítím se tmou jako obrovský netopýr, rozráţím hlavou chladný vzduch. Postavičky dole zvedají hlavu k nebi. Nevěří svým očím. Je mi do smíchu. Mysleli si, ţe uţ mě mají, ubozí smrtelníci! To se ovšem spletli. Vloţila jsem do svého skoku tolik pohybové energie, ţe nepřistávám zrovna nejměkčeji. Musím udělat několik kotoulů. Kdyţ se zastavuju a vyskakuju na nohy, teče mi krev. Vrtulníky zoufale manévrují do pozice, z které by mohly spustit palbu. Ani nestačím popadnout dech a rozbíhám se ke skoku na další střechu. V letu registruju dávku z kulometu, která mě míjí jen o vlásek. Skáču po jedné straně ulice z budovy na budovu a uţ mi to ani nepřijde. Mám před sebou o dvacet pater vyšší mrakodrap. Do takové výšky nedokáţu vyskočit, musím do mrakodrapu zahučet oknem. Nezbývá mi, neţ se modlit, abych se strefila a nenarazila na ţelezobetonovou zeď. Vrtulníky mě dohánějí a znovu se ozývají dávky z kulometů. Rozbíhám se. Okna mrakodrapu se ke mně rychle přibliţují jako vysoká, temná skalní stěna. Zlomek vteřiny před dopadem se přetáčím na záda a nastavuju nohy. Můj odhad je přesný. Rozmetávám sklo spodní částí těla, chráním si ruce a hlavu. A tvrdě přistávám do sestavy kancelářských stolů. Je to kruté, dokonce i pro mě. Zastavuju se v hromadě písíček a stojánků na papíry. Leţím jako omráčená skoro minutu, neţ se mi daří nabrat dech. Od hlavy k patě jsem zbrocená krví. Zatímco zatínám zuby bolestí, trţné rány se mi zacelují, přeraţené kosti srůstají. Za oknem se zjevuje návštěva. Pilot jednoho vrtulníku se odváţil sestoupit k rozbitému oknu. Houpe se kousek od zdi a pročesává vnitřek silným reflektorem. Na palubě jsou tři osoby. Pozoruju je z té spouště, kterou jsem v kanceláři napáchala. Střelec na mě obrací kulomet. Uvědomuju si, jaká by to byla výhoda, kdybych se místo civilního vrtulníku zmocnila policejního. Ale pilot není ţádný zelenáč. Místo, aby ve vzduchu zastavil, pohybuje vrtulníkem ze strany na stranu. Pokusit se za takových okolností o skok, by bylo velice riskantní. Volím bezpečnější cestu. Opatrně se zvedám, abych neupadla. Mám zlomenou pravou 20

holenní kost, chce to ještě minutu, neţ mi – díky Jakšově krvi – perfektně sroste. Krčím se za psacími stoly. Reflektor vrhá na podlahu dlouhé, ostré stíny. Stahuju se od rozbitého okna stranou. Vrtulník se velkými oblouky vzdaluje a zase přibliţuje k místu, kde se skrývám. Okenní skla jsou tónovaná, takţe můţu krásně sledovat, co se děje venku, zatímco posádka – pokud na mě přímo nedopadne světlo reflektoru – nevidí nic. Ale i tak se zajímá pouze o prostor za rozbitým sklem. Muţi se asi domnívají, ţe nemůţu být jinde neţ v troskách kancelářských stolů, kde krvácím a umírám. „Jen pojď blíţ, bumbrlíčku,“ šeptám. Při třetím zhoupnutí vyráţím nejbliţší okno, tisknu spoušť brokovnice a likviduju střelce. Nelíbí se mi jeho ksicht. Pak likviduju reflektor a zaměřuju na palivovou nádrţ. Jak jsem říkala, mám ráda ohňostroj, zábavné exploze. Po přesném zásahu se vrtulník mění v ohnivou kouli. Pilot křičí, plameny ho pohlcují. Třetí muţ letí z bočních dvířek, roztrhaný na kusy. Trosky vrtulníku se sypou k zemi. Zezdola se ozývá řev. Zbývající dva vrtulníky obracejí a berou do zaječích. Zřejmě jsem je přestala bavit. Cestou k výtahu potkávám nočního hlídače. Ustupuje mi z cesty. Bez ohledu na to, ţe jsem samá krev, a v ruce nesu brokovnici, mi přeje dobrý večer. Usmívám se na něj. „A vám dobrou noc,“ říkám. Vyjíţdím výtahem do posledního patra a snadno nacházím kovové schůdky na střechu. Nestojí tam jenom jeden vrtulník, ale dva. Naši zachránci. Jaké milé překvapení – oba mají tryskové motory! Poletí rychle jako policejní vrtulníky, moţná rychleji. Horší je, ţe je tam hlídač – na první pohled důchodce, který si přivydělává po nocích. Stojí a k ničemu se nemá. Ani netahá bouchačku, kterou má u pasu. Mţourá na mě přes silné brýle, prohlíţí si mě od hlavy k patě. „Vy jste od policie?“ ptá se. Nemám to srdce, abych mu lhala. „Ne,“ odpovídám. „Já jsem zabiják. Ten vrtulník, co před chvíli vybuchl, byla moje práce.“ Je z toho v šoku. Povídá: „To jste vy, co jste skákala z budovy na budovu? Jak to děláte?“ „Steroidy.“ Plácá se do stehen. „Já to věděl! To jsou ty drogy, co jim dneska 21

mládeţ tak holduje. Co chcete? Vrtulník?“ Mířím na něj brokovnicí. „Ano. Buďte tak laskav a dejte mi klíčky. Nerada bych vás zabila.“ Okamţitě zvedá ruce. „To nemusíte. Klíčky jsou v zapalování. Umíte létat s vrtulníkem?“ Odvracím hlaveň. „Ano, mám celotýdenní kurs. Nedějte si starosti.“ Jde se mnou k prvnímu stroji. Je to Bell 230. Říká: „Tahle potvůrka má dolet přes tři sta mil. Dostanete se daleko od města. V rádiu a televizi o vás vykládají, ţe jste banda arabských teroristů.“ Směju se a lezu do pilotní kabiny. „Klidně je při tom nechte. Napovídejte jim, ţe vás obklíčila strašná přesila. Přece nechcete, aby si lidi mysleli, ţe vám jedna mladá holka vyfoukla stroj před nosem.“ „A ještě k tomu blondýna,“ usmívá se. „Ať vám to vyjde.“ „Dík.“ Zavírá za mnou dvířka a vmţiku jsem ve vzduchu. Ukazuje se, ţe naloţit Joela je ze všeho nejjednodušší. Policejní vrtulníky se drţí v uctivé vzdálenosti – skoro míli daleko. Pilot nemá zájem nechat se taky sestřelit. Plameny z prvního vrtulníku zachvacují dolní patra mrakodrapu. Hustý stoupající dým musí být vidět z velké dálky. Joel leze za mnou do kabiny a vrtí hlavou. Říká: „Po tomhle po nás půjdou, dokud nás nedostanou.“ „No, nevím,“ ţertuju. „Abych spíš nešla já po nich.“ Míříme k severovýchodu. Upalujeme, abychom se co nejrychleji dostali od velkých předměstských aglomerací do volné přírody, kde se můţeme ukrýt. Nej lepší bude blízké horské pásmo. Vrtulník je skvělý, letí rychlostí aţ dvě stě mil za hodinu. K mé nesmírné úlevě nás policejní vrtulníky nepronásledují. Není to tím, ţe jsme rychlejší – je v tom něco jiného, o čem zatím nemám tušení. Rychle nabíráme náskok dvaceti mil, ale nic to neznamená, protoţe nás policie sleduje ze země. Letíme nad spícím velkoměstem ve výšce tři sta padesáti metrů. „Co posily?“ ptám se Joela. Joel přikyvuje. „Určitě povolají na pomoc větší mašiny.“ „Vojenské vrtulníky?“ 22

„S největší pravděpodobností.“ „Z kterého směru je můţeme očekávat?“ „Jiţně odsud je velká letecká základna. Měla bys drţet kurs na sever.“ „Naberu ho, jen co budeme nad Cajonským průsmykem.“ Průsmyk se zařezává do pouště – nemusel by to být špatný úkryt. Průsmykem vede dálnice na Las Vegas. „To je zbytečně daleko,“ namítá Joel. „To vím.“ Ovšem zároveň si říkám, ţe takhle získám co největší náskok. Moţná je to jenom iluze. A nebezpečná iluze. Čím víc se vzdalujeme od Los Angeles, tím víc mě láká náruč pouště. Teď v zimě jsou hory zaváté sněhem, a i kdyţ já osobně snáším zimu docela dobře, nemám ji ráda. A při naší rychlosti není Cajonský průsmyk zase tak daleko. Jakmile ho přeletíme, bude mezi námi a velkoměstem přírodní bariéra. Pak to můţu vzít, kam mě napadne. Pokládám Joelovi otázku, na kterou myslím od samého začátku: „Máš ţízeň?“ Zpozorňuje. „Jak to myslíš?“ Sekám po něm očima. „Jak se cítíš?“ Zhluboka se nadechuje. „Mizerně. Všecko mě bolí.“ Přikyvuju. „Potřebuješ krev.“ Chvíli mu trvá, neţ ta slova stráví. „Opravdu piješ lidskou krev? Jako v nějakém hororu?“ „Tak divoké to zase není, ale i v hororu, o kterém mluvíš, můţe být zrnko pravdy. Jsi upír, potřebuješ k ţivotu krev, ale to neznamená, ţe bys kvůli tomu musel zabíjet lidi. Ani je neproměníš v upíry. Můţeš se taky ţivit zvířecí krví, ale dlouho bys to nevydrţel. Zvířecí krev postrádá důleţité ţiviny.“ „Budu potřebovat krev kaţdý den?“ „Ne. Po pár dnech. Ale zpočátku po ní budeš touţit kaţdý den.“ „Co se stane, kdyţ ji pít nebudu?“ „Čekalo by tě strašné umírání,“ odpovídám. „Ach tak. A co normální jídlo?“ „Budeš mít hlad a budeš normálně jíst jako předtím. Kdyţ ale nebude zbytí, vydrţíš bez jídla mnohem déle neţ obyčejný člověk. A kromě toho dokáţeš i neuvěřitelně dlouho nedýchat.“ 23

„A co slunce? Byli jsme přece spolu ve dne.“ „Ano. Ale radši na něj nelez. Slunce nás nezabijí, jenom ho špatně snášíme. Alespoň v prvních stoletích. I já po pěti tisíciletích cítím určitý úbytek sil, kdyţ svítí sluníčko. Jinak můţeš všechno, co jsi kdy slyšel o upírech, klidně pustit z hlavy. Krucifixy a bílé růţe a tekoucí voda – nic z toho ti neublíţí. Je to jenom takový dobový výmysl Brama Strokera, kdyţ psal Drákulu.“ Odmlčuju se. „Víš, ţe jsem se s ním jednou setkala?“ „Řekla jsi mu, ţe jsi vampýra?“ „Ne, ale on poznal, ţe jsem jiná neţ ostatní lidé. Podepsal mi kníţku a chtěl po mně adresu. Ale já mu ji nedala.“ Přikládám si sevřenou pěst k zubům. „Teď si otevřu ţílu. Musíš se trochu napít mé krve.“ Nejistě se culí. „To je bláznivina.“ „Bude se ti to líbit. Budu ti chutnat.“ Okamţik nato bere Joel neochotně do dlaní moji krvácející ruku, ale jeho postoj je jiný, neţ měl Ray. Viděl za svou kariéru uţ pěkné mnoţství krve, takţe se mu na rozdíl od Raye nedělá špatně. Udivuje mě, s jakou chutí několik minut saje z mého zápěstí. Musím ho odtrhnout, aby to nepřehnal. Nemůţu si dovolit ztrácet pro jeho nasycení vlastní sílu. „Jak se cítíš?“ ptám se, kdyţ se od něj odtahuju. „Je to hrozné. Úplně to se mnou cloumá.“ Směju se. „Tohle by pro tebe jen tak nějaká dívka neudělala.“ „Můţeme umřít, kdyby nám někdo proklál srdce dřevěným kůlem?“ Smích se mi zadrhává v hrdle. Joelova otázka oţivuje vzpomínky na agónii, kterou jsem proţila, kdyţ vyletěl do povětří můj dům a měl zahynout Jakša. Pořád pociťuju bolest v prsou – i kdyţ od té doby, co jsem se napila Jakšovy krve, přece jen ustupuje. Copak by asi Jakša řekl, kdyby věděl, ţe jsem porušila slib, který jsem dala Kršnovi, ţe uţ nikdy neudělám dalšího upíra. Potom, co jsem zabila tolik nevinných lidí. Určitě by řekl, ţe jsem prokletá. Stýská se mi po Jakšovi. A po Rayovi. A po Kršnovi. „To by tě určitě zabilo,“ odpovídám Joelovi. Deset minut nato máme pod sebou průsmyk, měníme směr k 24

severu a nabíráme výšku. Policejní vrtulníky jsou za námi třicet mil. Vypadají na nočním nebi jako červené a bílé blikající tečky. Do svítání zbývají zhruba čtyři hodiny. Do té doby musím pro nás dva najít vhodný úkryt a taky místo, kde by se dalo nenápadně přistát. Musím vymyslet, co dál. Zkoumám krajinu vlevo vpravo a přemýšlím, jestli bych se neměla vrtulníku zbavit. Na svazích průsmyku se přece jen lze líp schovat neţ v poušti. Ale nechce se mi dolů takhle brzy. Vtom dostávám nápad, jak bych mohla pronásledovatele setřást. Spadnout to jezera! Vrtulník by beze stopy klesl pod vodu. Není to špatný nápad. Vzhledem k ubývající zásobě paliva se nabízí jako nejbliţší vodní hladina buď Velké Medvědí jezero, nebo Arrowhead. Problém je v tom, ţe se mi nechce do zasněţených hor. Joel by se tam jako nový upír necítil dobře. Pamatuju si, jak jsem byla citlivá na chlad, kdyţ mě Jakša změnil. My, upíři, hadi, potomci jakšinijů, vyhledáváme teplo. Nejlepší by byla oáza v písečných dunách s jezerem uprostřed. Přelétáme průsmyk a míříme k poušti. Dole se objevuje ponurá rovina. Čas ubíhá. Zdá, ţe uţ nás nepronásledují. Konečně Joel říká: „Nemůţeme být ve vzduchu do nekonečna.“ „Já vím.“ „Tak na co čekáš?“ „Na jezero Mead.“ Hooverova přehrada – odhaduji ji na dvacet minut letu. Kdo čeká, ten se dočká. Za pět minut se objevují dva vojenské vrtulníky. Místo od jihu letí od severu. Díky svému ostrému zraku je registruju na ohromnou dálku šedesáti mil. Věřím, ţe pořád ještě můţu doletět k jezeru Mead včas. Je jasné, ţe o nás vědí, ţe nás mají na radaru. Kdyţ měním kurs, provádějí totéţ. Joel vidí, ţe jsem znepokojená, ale neví proč. Je uţ sice několik hodin upírem, ale moje zrakové schopnosti ještě nemá. „Co se děje?“ ptá se. „Návštěva,“ odpovídám. Rozhlíţí se. „Stihneme to k jezeru?“ 25

„Kdyţ pánbu dá,“ ţertuju. „Myslíš, ţe bychom si to mohli rozdat s dvěma vrtulníky Apache?“ „Ani omylem.“ Zatím jenom odhaduju typ strojů, které nás pronásledují, ale za pár minut mám jasno. Vrtulníky Apache neznám, ale z toho, co jsem četla, máme co dělat s nejlepšími bojovými vrtulníky na světě. Černé jako pouštní nebe letí blízko u sebe, udrţují přímý útočný kurs – s fascinujícími nosnými rotory jsou mnohem rychlejší neţ my. Jako ohromné spáry krvelačného dravce visí po stranách otočné kulomety a sady raket. Zenou se na nás, aby nás roztrhaly na kusy. Joel uţ je taky vidí. „Podle mě bychom to měli vzdát.“ „Nikdy se nevzdávám.“ Dohánějí nás tři míle od jezera. V dálce se leskne širá hladina, ale v téhle chvíli je nám to platné asi tak jako mrtvému zimník. To je první, co mě napadá. Vrtulníky nás mají na dostřel, ale zatím se ani nepokoušejí o výstraţnou palbu. Drţí se v nebezpečné blízkosti nad námi a pod námi, signalizují, abychom přistáli. „Zřejmě mají rozkaz dostat nás ţivé,“ usuzuje Joel. „Od koho?“ Joel krčí rameny. „Můţe to být i rozkaz přímo od prezidenta Spojených států. Ovšem podle mě ten rozkaz vydal místní velitel.“ „Musíme se za kaţdou cenu dostat k vodě,“ říkám. „Kdyţ zahučíme do jezera, v ţivotě je nenapadne, ţe bychom to mohli přeţít.“ „Samozřejmě, ţe to nemůţeme přeţít. Nevěřím, ţe bychom vydrţeli pod vodou.“ „Já vydrţím hodinu.“ „Jenţe co já?“ Plácám ho po noze. „Věř mi. Dneska v noci jsme uţ mohli být dvacetkrát mrtví a pořád ještě jsme na ţivu. Po tom všem, co jsem provedla, nevím, ale třeba mě Kršna pořád ještě chrání.“ „Stačí, aby spustily palbu a můţeme se ho zeptat osobně,“ říká Joel skepticky. Vrtulníky nás ještě párkrát vyzývají k přistání, ale pak je to kočkování přestává bavit. Přetínají nám cestu dávkou kulek a já 26

musím ostře ubrat rychlost, abychom se ve vzduchu nerozprskli na tisíc kusů. Pravda je krutá. Kdyby chtěly, tak uţ se to stalo. I kdyţ mi brání v letu nad jezero, z nějakého záhadného důvodu mě nechtějí sestřelit. Pokoušejí se nám odříznout cestu. Abych udrţela kurs, musím provést prudký sestupný manévr. Zaráţíme se necelý metr nad zemí a o Joela se pokouší infarkt. „Ty jsi šílená!“ chrčí, kdyţ popadá dech. „Stejně šílená jsem i v posteli,“ odpovídám. „O tom nepochybuj u.“ Vojenští piloti se od příslušníků losangeleské policejní centrály liší tím, ţe očekávají, ţe jejich pokyny bez řečí splníme. Nejspíš mají rozkaz dostat nás ţivé, jinak si to nedovedu vysvětlit. Čtvrt míle od jezera však zahajují palbu a vrtulník sebou začíná škubat, jako bychom přišli o listy nosného rotoru. Hřmot ve vzduchu je ohlušující. Zatínám zuby, zvedám stroj vzhůru a pokračuju v letu směrem k jezeru. Nemám na vybranou. „Připrav se, vyskočíš,“ upozorňuju Joela. „Nejdřív ty.“ „Jak je libo. Musíme vyskočit hned, jak budeme nad vodou. Vezmeš to k protějšímu břehu. A zůstaň pod vodou, jak nejdéle vydrţíš.“ Joel se tváří nejistě. „Já to neumím.“ „Co neumíš?“ „Já neumím plavat.“ Nemůţu tomu uvěřit. „Proč jsi mi to neřekl dřív?“ „Netušil jsem, co máš v plánu. Nic jsi mi neřekla.“ „Proboha, Joeli!“ „Promiň, Síto!“ Mlátím pěstí do přístrojové desky. „Kruci! Kruci! No, tak se prostě naučíš plavat. Jsi upír. Všichni upíři umějí plavat.“ „To říká kdo?“ „Já to říkám. A musíš mi věřit, protoţe jsem jediná, kdo o tom něco ví. Konec diskuzí, připrav se ke skoku.“ „Vyskočíš se mnou?“ „Ne. Musím vydrţet, aţ to do nás napálí – aby si mysleli, ţe je po nás.“ „To je nesmysl! Zabijou tě!“ 27

„Zavři klapačku a dělej, co ti říkám. Aţ budeš na protějším břehu, utečeš do kopců a schováš se tam. Já si tě najdu. Slyším upíří dech na deset mil.“ Bojové vrtulníky Apache se neustále snaţí odklonit nás od vody. Jeden nás doslova přeskakuje a blokuje nám cestu. Abych do něj nenarazila, musím znovu prudce dolů. Tentokrát to není problém, protoţe se stejně chystám havarovat. Voda je před námi necelých sto metrů. Druhý Apache zahajuje palbu. Dělá přesně to, co jsem já udělala předtím. Ustřeluje nám z ocasu vyrovnávací rotor. V okamţiku ztrácím kontrolu. Roztáčíme se divoce doleva. Naštěstí uţ pod sebou máme vodní hladinu. „Skoč!“ křičím na Joela. Seká po mě očima – má v nich zvláštní, smutný výraz. A pak je pryč. Přitahuju řídicí páku, jdu prudce nahoru – za prvé, abych odvrátila pozornost od Joela, a za druhé, aby mě nezabili. Musím věřit, ţe ho neviděli vyskočit. Můj stroj se řítí nad jezerem. Asi míli přede mnou se rýsuje hráz Hooverovy přehrady. V ţivotě se k ní nemůţu doplácat. Kabina sebou hází jako konzole na zvonkové dráze. Proráţím sklo a pálím z brokovnice na nejbliţší bojový vrtulník. Zasahuju listy nosného rotoru, ale nic to s nimi nedělá. Apache se prudce naklání, načeţ oba vrtulníky mění pozici. Krouţí kolem mě jako dva sršni kolem zraněného motýla. Po jedné straně vidím pilota, jak dává pokyn střelci, který se natahuje k panelu s ovladačem raketometů. V okamţiku, kdy vykopávám dvířka, šlehá na boku Apache oranţový plamen. Moje reakce jsou bleskové, podle lidských měřítek nepostřehnutelné, ale na raketu nemám šanci. Jen taktak vyskakuju ze sedadla, kdyţ vtom dostávám zásah. Můj vrtulník přestává existovat. Tlaková vlna mě knokautuje jako ţelezná pěst. Do lebeční kosti, těsně nad linii vlasů, se mi zasekávají ţhavé kovové úlomky. Jsem v jednom ohni. Rotuju ve vzduchu jako vrtulník s ustřeleným ocasem. Obličej mi zaplavuje krev a oslepuje mě, nevidím, jak se ke mně blíţí temné vody jezera, ale cítím je, kdyţ je rozráţím svou přeraţenou pánví. Rozţhavený šrapnel v hlavě se v chladné lázni smršťuje. Výtrysk páry mi málem trhá lebku na dva kusy. Mám pocit, ţe se zavrtávám střemhlav do černé propasti. Zatím nejsem ani 28

při vědomí ani v bezvědomí, jezero je bezedné, moje duše je prázdná jako kostka bez čísel. Kdyţ mě vědomí opouští docela, dostávám strach, ţe zemřu – bez Kršnovy milosti. Ach, jak touţím setkat se s ním tam, na druhé straně – znovu spatřit jeho boţské modré oči. Proboha ţivého, copak za to můţu, ţe ho tak vroucně miluju?!

29

II. Probouzím se v záplavě bledého světla. Otvírám oči a zjišťuju, ţe jsou to reflektory vrtulníků, které prohledávají jezero. Vrtulníky jsou vysoko ve vzduchu, zatímco já leţím deset patnáct metrů pod hladinou. I kdyţ jsem byla v bezvědomí, můj mozek pracoval na plné obrátky a nedovolil, abych vdechla vodu a utopila se. Nemám tušení, jak dlouho takhle leţím. Hlava mě bolí, ale dá se to vydrţet. Osádky vrtulníků Apache mě samozřejmě nemůţou vidět. Ihned mě napadá, co je s Joelem, jestli se dostal do úkrytu. Levou nohu mám zavalenou vrakem svého vrtulníku. Ještě ţe tak, protoţe jinak bych uţ asi plavala na vodě provrtaná dávkami z kulometů. Vytahuju nohu, přetáčím se na břicho a pomalými tempy se vzdaluju z dosahu reflektorů. Pod vodou nevím, jestli plavu dál do jezera, nebo ke břehu. Potřebuju se nadechnout, ale musím to ještě chvíli vydrţet. Daří se mi uplavat několik kilometrů. Naši pronásledovatelé v ţádném případě nemůţou pročesávat kaţdou píď vodní hladiny. Vypadá to, ţe se zachráním. Ne, nemůţu mluvit o záchraně, dokud si nejsem jistá, ţe se zachránil i Joel. Po deseti minutách jsem dostatečně daleko a vynořuju se. Vidím, ţe jsem si to namířila doprostřed jezera. Bojové vrtulníky neustále krouţí poblíţ břehu a prohánějí po vodě světelné kuţele. Na břehu vidím vojenská vozidla, jsou tam vojáci a několik policistů. A uprostřed toho mumraje stojí Joel. Na hlavu mu míří řada samopalů. „Boţe!“ vydechuju. „On snad opravdu neumí plavat!“ Teď uţ mu nemůţu pomoct. Je to tvrdá realita, ale i tak mám co dělat, abych se ovládla. Vţdycky jednám impulzivně. Celá staletí 30

nevím, co je to trpělivost. Vznáším se na černých vodách jezera a říkám si, čím jsem starší, tím víc trpím. Odvádějí Joela k obrněnému vozu. Muţi na břehu mají potápěčskou výstroj. Musejí za kaţdou cenu najít moje tělo, zjistit, co se se mnou stalo. A já zase musím zjistit, kam vezou Joela. Nemám čas přemýšlet. Vím jenom, ţe uţ nesmím nikoho zabít. Vojáci budou v okolí pátrat po kaţdém podezřelém úmrtí, aby se ujistili, jestli jsem naţivu. Uvědomuju si cukání v hlavě. Zvedám z vody ruku a vytahuju si z čela šrapnel, který mi prorazil lebku. Bez Jakšovy krve v ţilách bych takové zranění nepřeţila. Plavu směrem k vojákům, ale beru to dobré dva kilometry vlevo. Jsem lepší plavec neţ třeba delfíni, doráţím ke břehu za pár minut. Vyskakuju z vody a nabírám směr ke skalám. Mám nutkání spustit se na zem a připlíţit se k vojákům, jenţe co by to bylo platné? Joela nezachráním, ani kdybych se zmocnila některého z vojenských vozidel. A ţe by se mi to povedlo, o tom silně pochybuju. Můţu si jen povzdychnout, ţe se naše cesty rozcházejí, odvracím od vojáků oči a vyráţím k turistickému kempu. Milovníci přírody jezdí k jezeru Mead i v zimě. Z oblohy mě osvětluje úplněk. To se mi moc nezamlouvá. Přísahám, ţe jestli se za mnou zase pustí vrtulník Apache, skočím po něm a urvu mu přistávací lyţe! Předvedu mu, kdo je lepší – jestli já nebo jeho rakety. Jasně, ţe je to nesmysl. Šílený nápad rozeného dravce. Zastavuju se na okraji kempu, u stanu, v kterém spí tříčlenná rodina. Vlastní Ford Bronco, který se na mě doslova usmívá, abych ho ukradla. Potichu vylamuju zámek a usedám za volant. Zkratuju zapalování. Netrvá mi to ani dvě vteřiny. Spouštím sklo a mizím v dálavách. Celý ţivot jsem ze všech smyslů měla nejlepší sluch. Kdyţ chci, slyším sněhové vločky, jak se utvářejí v mracích nade mnou. Teď samozřejmě slyším vojenskou kolonu, jak startuje motory a odjíţdí od jezera. Velitel se patrně rozhodl odvézt Joela na bezpečné místo dřív, neţ bude nalezeno tělo té blonďaté čarodějnice. Sleduju vojenská vozidla ušima jako radarem. Najíţdějí na silnici, která vede kolem jezera. Zjišťuju, ţe mám najednou podivuhodně citlivý čich. 31

Cítím mezi všemi těmi lidmi Joela – ano, je to on! Další dar od Jakšy, pána jakšinijů z rodu hadovitých démonů. Hadi mají obzvlášť dobře vyvinutý čich. Jsem za tuhle vlastnost Jakšovi vděčná. Můţu kolonu sledovat na obrovskou vzdálenost. Tihle lidé nejsou ţádní ţabaři, ze všeho nejvíc určitě dbají na utajení. A další zvláštnost – slyším jejich mozky! Aţ dosud jsem u smrtelníků uměla rozlišit pouze emoce, nikdy jsem neuměla číst myšlenky. Jakša musel být dokonalý čtenář myšlenek. Uţ vím s naprostou jistotou, ţe ti lidé daleko přede mnou si kryjí záda. Udrţuju si od nich odstup aţ pětadvacet kilometrů. Samozřejmě, ţe jedu se zhasnutými světly. Kolona nejdřív míří k Las Vegas, ale pět mil před tou Sodomou odbočuje k východu, na úzkou betonovou vozovku. Vozidla se na omezeném prostoru roztahují a já musím ještě víc zpomalit. Jsou tam cedule s nápisem: ZAKÁZANÉ PÁSMO. Před námi je určitě supertajná základna. Za necelou hodinu se můj předpoklad potvrzuje. Zhruba osmdesát kilometrů od Las Vegas zajíţdí obrněný vůz s Joelem do vojenského areálu. Přidávám rychlost, sjíţdím z vozovky a točím to ve fordce Bronco za kopec vzdálený od areálu půldruhého kilometru. Vyskakuju z kabiny a klušu po špičkách k tomu záhadnému objektu. Zírám, jak je důkladně zabezpečený. Zátaras kolem dokola je vysoký přes deset metrů, nahoře s točeným ostnatým drátem. Normálně bych takovou překáţku ladně přeskočila, ale tady nemám šanci, protoţe areál je střeţen stráţními věţemi v šedesátimetrových rozestupech. Na kaţdé věţi je kulomet a granátomet – příliš mnoho munice na jednu malou vampýru. Je to ohromný komplex, má napříč určitě osmdesát metrů. A kromě věţí a zátarasu je obklopen i hustou sítí metr vysokých elektronických přístrojů, které vypadají jako kovové baseballové pálky. Nemůţe to být nic jiného neţ paralyzátory. Elektrický šok je pro nás upíry velice nepříjemná záleţitost. Kdysi mě udeřil blesk a trvalo tři dny, neţ jsem se probrala – v rakvi. Můj tehdejší miláček mě uţ málem pohřbil. Po straně areálu je betonová startovací dráha. Někde jsem četla o supertajné vojenské základně v pouštní oblasti Las Vegas, kde se prý testují supermoderní vzdušné bojové prostředky, nukleární a 32

biologické zbraně. Zmocňuje se mě neblahé tušení, ţe ji mám před sebou! Areál je opřený o vysoký odlesněný svalí a já si dovedu docela dobře představit, ţe se v podzemí nacházejí rozsáhlé prostory, kde armáda provádí experimenty, které je třeba utajit před špionáţními druţicemi. U nízkých objektů připomínajících vojenské ubikace stojí tanky Sherman a vrtulníky Apache, které mohou být během deseti vteřin v plné bojové pohotovosti. Okamţitě mi dochází jedno: Na tuhle základnu nikdy neproniknu. A i kdyby, ţivá uţ se nevrátím. Obrněný vůz s Joelem zastavuje uprostřed areálu. Obklopují ho vojáci, samopaly připravené k palbě. Přichází generál s krutým výrazem v obličeji a hvězdičkou na výloţkách. V očích má smrt. Ale co horšího, za ním se hrnou bíle odění pracovníci vědeckého výzkumu a to je konec – toho jsem se nikdy nechtěla dočkat. Generál na kohosi gestikuluje a u obrněného vozu se otvírají boční dvířka. Vidím Joela. Vytahují ho ven. Je shrbený, od hlavy k patě spoutaný těţkými řetězy. Generál se k němu obdivuhodně odváţně přibliţuje na půl metru. Prohlíţí si ho. Pak otáčí hlavu a něco říká. Vědečtí pracovníci souhlasně pokyvují hlavami. Nechápu to. Copak můţou něco vědět? Zeje Joel skutečným upírem? Boţe, nemají přece o existenci upírů ani potuchy. „Nebo mají?“ uniká mi z úst. Ale to není moţné! V posledních dvou tisíciletích, ne-li déle, jsme, Jakša a já, byli jedinými upíry na světe. Nedávno nás bylo víc, to je pravda, ale Ray ţil jako upír jen krátce, Eddie byl psychotická zpotvořenina a všechny Eddieho zplozence jsem zlikvidovala. Nebo ne? Je mi jasné, ţe generál nás chtěl dostat ţivé. To on na nás vyslal vrtulníky Apache a instruoval piloty. Dlouho váhali, neţ vypálili rakety, a to aţ v okamţiku, kdy jim nic jiného nezbývalo. Generál je za to určitě setře. No nic, sleduju ho, jak si Joela prohlíţí, doslova se na něm pase očima. Pak se na něco ptá a já uţ nepochybuju, ţe ví své. Vojáci Joela odvádějí do budovy. Generál si vyměňuje několik slov s jedním z vědců a všichni 33

společně odcházejí za ním. Usedám na zem a vzdychám: „Ksakru!“ Můj úkol je jasný. Musím dostat Joela ze základny dřív, neţ na něm začnou provádět komplexní testy – přesněji řečeno, musím udělat všechno pro to, aby nemohli analyzovat jeho krev. Nemám ponětí, co by s ní mohli dělat, ale ať uţ by to bylo cokoli, rozhodně by to nebylo v zájmu zachování existence lidstva. Probourat se dovnitř nemůţu. Ale nějak to udělat musím. Boţe, jak?! Mám se spřátelit se stráţemi? Přefiknout samotného pana Smrt v očích? I kdyţ to na první pohled vypadá přitaţené za vlasy, není to zase tak úplně špatná myšlenka, vezmu-li v úvahu svou neodolatelnou postavu a hypnotické oči. Ovšem, jak to tak vypadá, všichni muţi bydlí v areálu, nikdo nejezdí ven. Smůla. Obracím hlavu směrem k Las Vegas, neonové hrozbě za obzorem. Říkám si, jednou za čas přece ti skvělí hoši musejí vypadnout do města. Za dvě hodiny bude svítat. Jak svýma mocnýma očima rentgenuju základnu, jestli někde neobjevím slabé místo, vidím najednou toho vědátora, který předtím mluvil s generálem, jak nasedá do do civilního auta. Zastavuje u brány a vyjíţdí z areálu. Senzace! – ale to uţ peláším k fordce Bronco. Promluvíme si, pane profesore. Sotva usedám do svého, přesněji řečeno kradeného vozu, všímám si zvláštní bílé záře na dlaních a na paţích. Proboha, co to je? Mám tu záři i v obličeji! Fakt je, ţe mi kaţdý kousek nezakryté pokoţky svítí duhovým leskem jako měsíční úplněk, kdyby ho zavěsili nad Las Vegas. „Co to tady mají za záhadné paprsky?“ mumlám si pro sebe. Ale teď nemám čas se tím zabývat. Vědátor je ďábel silnic. Pálí to do Las Vegas přes sto padesát, přesněji řečeno k dálnici, na kterou najíţdí osm mil před městem. Mám co dělat, abych mu ve fordce stačila. Na vozovce od základny ho jistě ţádný polda neskřípne. Dělám si naděje, ţe v Las Vegas bydlí, ale netrvá to dlouho. Zajíţdí ke kasinu hotelu Mirage. Zřejmě si vyjel za zábavou. 34

Zastavuju na parkovišti kousek od něj a uţ uţ chci vyběhnout a zapadnout za ním do hotelu. Vtom si uvědomuju, co mám na sobě. Rozedranou neprůstřelnou vestu a šaty od krve. Neztrácím hlavu. Ti lidé, kterým jsem ukradla auto, jsou na dovolené. Určitě budou mít ve voze nějaké dámské oblečení. A taky jo. Objevuju vzadu o dvě čísla větší dţíny a černou mikinu, která je zase tak malá, ţe se v ní dusím. Krev z vlasů se mi naštěstí smyla, kdyţ jsem leţela na dně jezera Mead. Zalézám na parkovišti do tmavého kouta a rychle se převlékám. Nacházím vědátora v kasinu u kostek. Je to atraktivní muţ kolem pětačtyřicítky s hustými černými vlasy a plnými, smyslnými rty. Tvář má ošlehanou sluncem, snědou a vrásčitou, ale je to typ chlapa, kterému to sluší. Vypadá jako mořský vlk, který zavčas utekl od kormidla. Má hluboko posazené tmavé oči, ostraţité, na první pohled inteligentní. Místo bílého pracovního pláště má teď na sobě perfektní sportovní bundu. Kdyţ vcházím, drţí v ruce dvě červené kostky a potichu k nim hovoří, prošije, aby mu vyhrály, jak to někteří hráči dělají. Nedaří se mu hodit pass, sedm nebo jedenáct. Prohrává a na řadě je další hráč. Všímám si, ţe měl ve hře stodolarový ţeton, coţ není na vědátora placeného federální vládou zrovna nejskromnější sázka. Valím oči, kdyţ vidím, ţe sází dalších sto dolarů. A opět prohrává. Pozoruju toho muţe tři čtvrtě hodiny. Je to štamgast – jeden provozní ho oslovuje pane Kane, druhý Andy. Takţe Andrew Kane, řekla bych. Andy i nadále prohrává značné částky, a kdyţ mu docházejí bankovky, nezbývá mu, neţ na další ţetony podepsat stvrzenku. Ale i tahle cukrová vata na sekyru rychle ubývá, nadšení ze hry ho opouští a Andy kapituluje. Sčítám to. Dva tisíce dolarů v tahu – na chlup. S povzdechem se zvedá od stolu, dává si u baru dvojitou skotskou a odchází z kasina. Sleduju ho, abych zjistila, jak bydlí. Skromné hnízdečko. Vchází dovnitř a zalézá do postele. Ranní slunce pokrývá obzor oranţovými paprsky a Andy zhasíná lampičku. Buď chodí na noční, nebo ho dneska generál mimořádně povolal kvůli Joelovi. Jestlipak bude pracovat přes čas i v následujících dnech? Zapisuju si za uši 35

jeho adresu a jedu zpátky k Mirage. Jestliţe se tam Andy pravidelně vyskytuje, musím se tam vyskytovat i já. Nemám ţádnou kreditku, peníze ani průkaz totoţnosti, ale po delším upírání svých krásných modrých očí na ţenu za recepčním pultem dostávám klíče od luxusního apartmá. Objednávám si na pokoj hovor se svým hlavním obchodním manaţerem v New Yorku. Má klidný hlas – vládní úřady nás ještě neodhalily. Mluvíme stručně. „Kód červená,“ říkám. „Balíček do hotelu Mirage, Las Vegas. Pokoj dvacet jedna třicet čtyři. Ihned.“ „Rozumím,“ odpovídá a zavěšuje. Balíček bude obsahovat všechno, co potřebuju pro svou novou existenci: pas, řidičák, peníze a platební karty. Dostanu ho na pokoj do hodiny. Bude v něm i perfektní maskovací souprava, paruky a různobarevné kontaktní čočky. V průběhu posledních pěti staletí jsem se naučila počítat s kaţdou eventualitou, včetně téhle. Zítra budu někdo úplně jiný. Andrew Kane se seznámí se záhadnou mladou ţenou a zamiluje se do ní.

36

III. Druhý

den večer čeká před domem Andrewa Kanea decentně vyhlíţející rusovláska. Fakt je, ţe ve svém čerstvě zakoupeném dţípu sedím celé odpoledne, protoţe šílený vědec ne a ne vstát, a já se ani nedivím, kdyţ byl celou noc vzhůru. Zapíchla jsem se u jeho domu s předstihem, protoţe se o něm, neţ ho sbalím, potřebuju dozvědět co moţná nejvíc, zjistit, co přesně dělá. Určitě má na základně významné postavení, kdyţ generál mluvil jenom s ním. Intuice mi říká, ţe Andy je perfektní trefa. Je to sice hazardní hráč, ale má zajímavé, fascinující šedé oči. Jeho láska ke kostkám mi absolutně nevadí, naopak, vyuţiju jeho tučného dluhu v kasinu pro své záměry. Samozřejmě, ţe se chci přes Andyho prodrat na základnu za Joelem. Dělej! S kaţdou ubývající hodinou jsem netrpělivější. Joel uţ musí trpět ţízní, pokud ho ovšem sami nenapojili krví. Ţízeň nového upíraje strašlivá. Noviny jsou plné divokých zpráv o barbarské teroristické akci v Los Angeles. Odhaduje se, ţe se jí zúčastnilo přes třicet islámských fanatiků, kteří měli supermoderní armádní výzbroj a byli oproti místní policii v značné přesile. Starosta města prohlásil, ţe zodpovědné orgány nepovolí, dokud vrazi nebudou dopadeni a postaveni před soud. Jistě, kdyţ se nic neví, tak se to svede na Araby. Slunce mě po náročné noci deptá. Ovšem s Jakšovou krví ho snáším mnohem líp neţ kdykoli předtím. Jeho moc teď přešla na mě. Přeju mu, aby v Kršnově říši našel mír své duše. Je zvláštní, jak často se poslední dobou ke Kršnovi modlím, kdyţ bych ho vlastně měla nenávidět. Ach boţe, upíří srdce je tak záhadný orgán! Není divu, ţe 37

pověrčiví lidé by nás nejradši viděli se srdcem proklatým dřevěným kůlem. Je pět hodin odpoledne, kdyţ Andrew Kane konečně vychází z domu a nasedá do vozu. Do kasina bohuţel nejede. S největší pravděpodobností se má hlásit u generála. Po osmi kilometrech jízdy po dálnici číslo 15 odbočuje na uzavřenou silnici a znovu to rozpaluje na sto šedesát. Můj nový dţíp je silná mašina – osm kilometrů mu pohodlně stačím. Ale sledovat ho aţ k základně nemá cenu, protoţe profrčí branou a zmizí někde v budově. Potřebuju vědět, jak dlouho se na té ostře střeţené bráně zdrţí, kolikrát ho budou kontrolovat. Těsně před areálem sjíţdím z vozovky do pouště a zastavuju pod kopcem, kde jsem se skrývala minulé noci. Na vedlejším sedadle leţí silný dalekohled. Pravda, mám nadlidsky mocný zrak, ale proč si ho ještě nevylepšit technickými prostředky, kdyţ můţu? Vybíhám na vrcholek kopce právě v okamţiku, kdyţ Andy zastavuje v hlavní bráně základny. Zdá se, ţe ho stráţní dobře znají. Neukazuje ţádnou placku a dokonce mu ani nelezou do kufru. Staví vůz na stejné místo, kde ho měl v noci, a vchází do budovy, kam odvedli Joela. Je to nevětší a nejmodernější stavba v celém komplexu. Z vnitřku jsou cítit chemikálie. Určitě tam jsou laboratoře. Mám cukání důkladně základnu prozkoumat, ale musím to odloţit na noc. Teď se mi nabízí šance podívat se k Andymu domů. Řeţu to zpátky do Las Vegas, na uzavřené silnici nikoho nepotkávám. Říkám si, jestlipak ještě ţabí muţi hledají v jezeře Mead moje tělo. Říkám si, jestlipak generála napadlo, ţe bych se mohla pokusit Joela osvobodit. Těţko. Andy má domek o třech pokojích na konci klidné slepé uličky. A protoţe bydlí v Las Vegas, má samozřejmě na zahradě bazén. Nechávám dţíp za rohem, přelézám zeď a drátkem otvírám zámek zadního vchodu. V domě je zima, Andy nechal zapnutou klimatizaci. Zavírám za sebou, stojím a nasávám do nosu vzduch. Cítím několik pachů najednou, které mi o tom muţi říkají víc, neţ bych se mohla dovědět při formálním seznámení. Je vegetarián. Nikde ani stopa po pachu zvířecího masa. Nekouří, 38

ale pije. Za dvířky baru z ořechového dřeva jsou cítit láhve s alkoholem. Nepouţívá vodu po holení, ale registruju lehký odér nejrůznějších kosmetických prostředků. Náš roztomilý pan Andrew Kane se obtíţně vyrovnává se svými nejlepšími léty. Je to starý mládenec, nikde na zdi nevidím fotku manţelky nebo dětí. Vcházím do kuchyně. Vědátor moc nevaří – lednička je skoro prázdná. Projíţdím papíry na kuchyňském pultě. Jsou mezi nimi výpisy z několika bank. S třemi platebními kartami je skoro na dně. Vcházím do pokoje, kde si zřídil pracovnu. A v té chvíli málem padám do mdlob! Na pracovním stole stojí černo-bílo-červený plastikový model dvoušroubovice DNA, ale to mě tak nešokuje. Vedle je mnohem děsivější model DNA – molekula sloţená místo ze dvou vláken, v kterých je zakódovaná genetická informace – z dvanácti vláken. Není to poprvé, co něco takového vidím. Uţ před sedmi sty lety vytvořil velký italský alchymista Arturo Evola podobný model, kdyţ strávil šest měsíců v mé společnosti. „To není moţné!“ vydechuju. Andrew Kane zná DNA, genetickou výbavu upíra!

39

IV. Itálie

ve čtrnáctém století ztělesňovala všechny krásy i hrůzy středověku. Katolická církev byla na vrcholu své moci. Monarchové přicházeli a odcházeli. Králové a královny válčili a umírali. Římský papeţ neochvějně vládl nad ţivotem a smrtí. Umění v té době bylo darem nebes. Byl to návdavek k daru slova boţího, které církvi slouţilo za nástroj k udrţování lidových mas v nevědomosti. Říkám to s upřímnou hořkostí. Těţko se tenkrát dalo ţít a milovat přitom církev. Dneska sice církev dělá leccos dobrého, ale také spoustu věcí, o kterých by se dalo pochybovat. Ţádné náboţenství není dokonalé, zvlášť kdyţ ho provozuje člověk. Mezi léty 1212 a 1245 jsem ţila ve Florencii a celé měsíce jsem obcházela chrámy, kde byly k vidění nejkrásnější obrazy a sochy. Do renesance bylo samozřejmě daleko, Michelangelo a Leonardo da Vinci se ještě nenarodili. A přece to byla z hlediska umění pozoruhodná doba. Vzpomínám na brilantní Výjevy ze ţivota sv. Františka od Bonaventury Berlinghieriho a okouzlující Zvěstování pastýřům od sochaře Nicoly Pisana. Dalším darem nebes byla inkvizice. Bylo to ďábelské poţehnání tehdejší společnosti. Dva informátoři, jejichţ totoţnost se před obětí tajila, stačili k tomu, aby byl člověk obviněn z kacířství. Informátoři sami mohli být kacíři nebo čarodějnice – coţ ve středověké Itálii nebyl zrovna příjemný titul. Aby mohl být člověk odsouzen, musel se přiznat. K tomu stočilo natáhnout ho na skřipec, popálit řeřavými uhlíky, nebo potrápit na strappadu – zařízení z kladek a lan, na které se oběť zavěšovala za ruce spoutané za zády. Někdy jsem se byla podívat, kdyţ na městském trţišti upalovali kacíře. Vzpomněla jsem 40

si na barbarství římských císařů, mongolských nájezdníků, japonských šógunů – všichni byli pouhými břídily ve srovnání s tím, co předváděla církev svatá. Ti, co zapalovali hranice, měli v rukou kříţ. A odříkávali modlitby, zatímco jejich oběti vřískaly bolestí a umíraly. Byla jsem jenom u několika autodafé, pak uţ jsem na to neměla ţaludek. Svým osobitým způsobem jsem sabotovala práci inkvizičních tribunálů tím, ţe jsem tajně hubila jednoho inkvizitora za druhým. Abych mařila vyšetřování, přenášela jsem obvykle jejich mrtvoly na kompromitující místa – do domů nevěstek a podobně. Kdyţ jsem se napájela z inkvizitorů, sála krev z jejich velkých krčních ţil a tepen, šeptala jsem jim, ţe jsem anděl milosrdenství. Všichni do jednoho zemřeli strašnou smrtí. Avšak církev byla mocnější neţ jedna vampýra, inkvizice byla mor, který se šířil jako podivné šílenství a sytil se ze své vlastní podstaty. Nedalo se jí jen tak čelit. Byla to stinná stránka mého pobytu ve Florencii, nemohla mi však ubrat na potěšení z opětovného vzkříšení tvůrčích sil lidstva. Pravda, vţdycky jsem lovila lidské bytosti a přitom je obdivuju, zvláště ty, které jsou schopné něčeho smělého, nečekaného. Skutečné umění vţdycky přichází jako nezvaný host. O Arturovi Evolovi se nevědělo, ţe je alchymista, jinak by ve středověké Florencii nevydrţel ani den. Byl to jedenadvacetiletý františkánský duchovní a byl taky velice zboţný. Ve věku šestnácti let nastoupil kněţskou dráhu, coţ nebylo nic neobvyklého, protoţe dosáhnout v té době slušného vzdělání, znamenalo studovat na kněze. Byl to výjimečný muţ, dokonce bych řekla největší mozek třináctého století. Historie na něj bohuţel zapomněla. Já jsem nezapomněla. A je to velice smutná vzpomínka. Setkala jsem se s ním jednoho dne po mši. Pohrdala jsem církví, ale na bohosluţby jsem chodila ráda. Líbily se mi zpěvy na kůru, dodnes zboţňuju tóny starobylých varhan. Často jsem chodila ke zpovědi a k svatému přijímání. Bylo pro mne těţké zachovat chladnou tvář, kdyţ jsem měla líčit své hříchy. Jednou jsem jednomu páterovi z legrace pověděla celou pravdu o tom, co všechno jsem za celý svůj ţivot napáchala. Byl však opilý a řekl mi jenom, abych 41

pětkrát odříkala Zdrávas a napříště se chovala slušně. Ani jsem ho nemusela zabít. Přijala jsem od Artura svátost oltářní, a kdyţ mše skončila, šla jsem za ním. Myslím, ţe jsem se mu líbila. V té době mělo mnoho duchovních metresy. Šla jsem za Arturem záměrně, dozvěděla jsem se o něm od cikánky, která mi řekla, ţe se zabývá alchymií, přeměňuje kamení ve zlato, sluneční paprsky v myšlenky a svit luny v chtíč. Cikánka Artura nesmírně obdivovala. Ubezpečila mě, abych za ním zašla nenápadně, protoţe to, co dělá, musí zůstat před církví utajeno. Obecně se soudí, ţe alchymisté jsou esoteričtí chemici, kteří se pokoušejí přeměňovat základní kovy ve zlato. Je to hrubý omyl. Alchymie je komplexní přírodovědný a metafyzický systém zahrnující kosmologii i antropologii. Zkoumá přirozené v souvislosti s nadpřirozeným a jejím cílem je poznání řádu světa v jeho úplnosti. Je to cesta k prozření. Cikánka mi řekla, ţe Arturo je rozený alchymista. Vědomosti k němu přicházejí samy od sebe. Nikdo ho jeho umění neučil. „Jediná potíţ je v tom, ţe je katolík,“ řekla, „fanatik.“ „Jak to jde k sobě?“ zeptala jsem se. Cikánka se pokřiţovala. I ona měla pověrčivý strach z církve. „To ví jen bůh,“ odpověděla. Kdyţ jsem Artura poprvé spatřila, vůbec mi jako fanatik nepřipadal. Choval se skromně a mile, měl krásné, čisté oči. Uměl kaţdého vyslechnout, aniţ by mu skákal do řeči. Vzácný dar. Měl velké, neobyčejně jemné ruce. Kdyţ mi svými prsty přejel po paţi, bylo to, jako by se dotkl mého srdce. A byl tak mladý! Toho odpoledne jsme spolu hovořili o astronomii, o které jsem si tehdy myslela, ţe je páteří alchymie. Příjemně jsem ho překvapila svými znalostmi nebeské klenby. Podělil se se mnou o svůj pokrm a šli jsme se projít po městě. Kdyţ jsme se večer rozloučili, věděla jsem, ţe mě miluje. Proč jsem za ním šla? Ze stejného důvodu, proč jsem dělala spoustu jiných věcí v ţivotě – byla jsem zvědavá. Nebyl to však jediný důvod. I já jsem se do něj záhy zamilovala. Musím říct, ţe jsem v sobě objevila lásku dřív, neţ přišla na alchymii řeč. 42

Neodváţila jsem se nahlédnout do jeho třinácté komnaty, dokud jsem nevěděla, ţe je jiný, neţ v té době byla většina duchovních. Byl panic a slib celibátu byl pro něj posvátný. Nebylo to tak, ţe bych k němu jednoho dne přišla a zahrnula ho otázkami: Dokáţeš přeměnit měď ve zlato? Dokáţeš uzdravovat malomocné? Znáš elixír ţivota? Poodhalila jsem mu něco ze svých přírodovědných znalostí a on se rozhovořil sám. Vyznám se skvěle v léčivých bylinách. Jeden starý mnich z Arturovy farnosti onemocněl na plíce a vypadalo to, ţe zemře. Přinesla jsem Arturovi odvar z jeţatky a vodilky a řekla mu, aby ho svému představenému dal vypít. Mnich se uzdravil během čtyřiadvaceti hodin. Arturo se mě zeptal, kdo mě naučil připravovat takové účinné thé. Zasmála jsem se a pověděla mu o svém řeckém příteli Cleonovi, ale nezmínila jsem se o tom, před kolika staletími zemřel. Artura to nesmírně zaujalo. Právě tehdy se rozhovořil o svých krystalech a magnetech a měděných plátech – tajných prostředcích alchymie, které se dnes vymykají lidskému chápání. Toho památného dne se mi Arturo svěřil se svým ţivotním posláním: objevit elixír svatosti a také elixír nesmrtelnosti – jako by pátrání po tajemství pouze jednoho z nich nebylo najeden lidský ţivot aţ dost. Arturo měl vţdycky velké plány. Měl tak neuvěřitelné nápady – chtěl například vyrobit krev Jeţíše Krista! „Jak si můţeš myslet, ţe bys něco takového dokázal?“ zeptala jsem se v šoku. Oči mu zářily, kdyţ mi to vysvětloval. Nezářily mu šílenstvím, ale genialitou, jakou jsem u smrtelníka ještě nikdy nezaţila. „Objevil jsem ducha člověka,“ pravil. „Dokázal jsem, ţe existuje. Můţu tě do toho zasvětit, ukázat ti, jak proniknout závojem temnot, do kterých je zahalen.“ To mě zaujalo. Arturo mě zavedl do tajné kobky v podzemí fary, kde ţil. Ukázalo se, ţe starý mnich, kterému jsem zachránila ţivot, ví o Arturově zálibě – jako jediný člověk kromě cikánky – ale mlčí. Zeptala jsem se Artura na cikánku. Pověděl mi, ţe ho léčila, kdyţ na vyjíţďce do kraje spadl z koně. Za dlouhých nocí u krbu spolu důvěrně rozmlouvali. Arturo byl překvapený a taky trochu pobouřený, ţe mi o něm cikánka pověděla. 43

„Ona za to nemůţe,“ řekla jsem. „Umím působit na lidi, ţe ztratí vlastní vůli.“ Byla to pravda. Ovlivnila jsem cikánku silou svých očí, kdyţ jsem zjistila, ţe přede mnou tají něco závaţného. Arturo mě tedy zavedl do podzemní kobky a zapálil spoustu svíček. Poţádal mě, abych ulehla na veliký měděný plech tenký jako dnešní dopisní papír. V přilehlých policích byly křemíkové krystaly, ametysty a drahokamy – rubíny, diamanty a safíry. Měl také několik silných magnetů, všechny ve tvaru kříţe. Magnet ve tvaru kříţe jsem nikdy předtím neviděla. Poloţila jsem se na plech a řekla: „Co chceš dělat?“ „Uţ jsi někdy slyšela o lidské auře?“ zeptal se mě. „Ano. Je to energetické pole, které obklopuje tělo.“ „Velmi správně. Vypravuje se o ní ve starých bájích a je přítomná i v uměleckých dílech. Na obrazech je svatozář nad hlavami členů Svaté rodiny a vidíme ji i na podobiznách svatých. Avšak většina lidí na auru nevěří, protoţe ji nikdy nezaţila. Jsou schopní vnímat jenom fyzické tělo. Já teď udělám to, ţe vyvolám tvou auru a vtáhnu do ní tvé vědomí, takţe budeš vnímat své duchovní tělo, nikoli tělo fyzické.“ „Nelíbí se ti moje fyzické tělo?“ zeptala jsem se. Často jsem ho popichovala. Zarazil se, sklonil ke mně oči a vydechl: „Jsi velice půvabná.“ Musela jsem zavřít oči. Arturo nechtěl, abych viděla, co bude dělat s krystaly a magnety. Samozřejmě jsem ho sledovala zpod přivřených víček. Krystaly umístil nad mou hlavu a magnety pod mé tělo, do protilehlých úhlů. Vytvářel něco jako mříţku pro přenos neviditelných energií. Při práci odříkával Zdrávas, Maria a otčenáš. Tyhle modlitby se mi vţdycky líbily. Mně ovšem připomínaly Rádhu a Kršnu. Kdyţ byl hotov, řekl mi, abych neotvírala oči a normálně dýchala nosem. Pravil, ţe dýchání je důleţité, ţe je jedním z tajemství proţívání duše. Nejdřív se toho moc nedělo, ale pak, pomalu, jsem začala vnímat energii, která mi stoupala po páteři, od kostrče aţ k temeni hlavy. Zároveň jsem cítila, ţe se mi uvolňuje mysl, aţ moje bytost naplnila celou kobku. Bylo mi tak nějak divně, jako bych se vznášela, jako 44

bych se nacházela ve stavu absolutní duševní pohody. Dech do mě vcházel a zase vycházel, tu rychleji, tu pomaleji, nemohla jsem ho ovládat a ani jsem nechtěla. Čas plynul. Nebyla jsem úplně při smyslech, ale taky jsem nespala. Byl to mystický záţitek. Kdyţ Arturo znovu promluvil, slyšela jsem ho jakoby z veliké dálky. Říkal, abych se zvedla, abych se z toho stavu vymanila. Nechtěla jsem – tak moc se mi to líbilo. Ale on mě vzal za ruku a vytáhl mě do sedu. Všechno zmizelo. Otevřela jsem oči a pohlédla na něj. „Proč jsi skončil?“ zeptala jsem se. Potil se. „Máš příliš mnoho energie.“ Civěl na mě a snad ani nedýchal. „Máš úţasnou auru.“ Usmála jsem se. „Co je na tom divného?“ Zavrtěl hlavou. „Je to strašná síla.“ Experiment s uvolňováním vědomí byl zajímavý, ale neřekl mi nic o tom, jak chce Arturo touhle svou technikou vyprodukovat z lidské krve krev Jeţíše Krista. Zeptala jsem se ho na to, ale uţ mi nic neprozradil. Moje mocná aura ho znepokojila. Kdyţ jsme se pozdě v noci loučili, zračil se mu v očích strach a zároveň nezměrný úţas. Pochopil, ţe nejsem obyčejná ţena. To je v pořádku, řekla jsem si. Nic to neznamená. Ale víc uţ by se o mých vlastnostech dozvědět neměl. Zel, tenhle předpoklad nevyšel. Arturo se o mně dozvěděl všechno. A moţná víc, neţ jsem znala já sama. Na faře ţil malý ministrant jménem Ralphe. Bylo mu dvanáct let a vyznačoval se neobyčejným důvtipem. Byl Arturovým oblíbencem. Arturo ho vyváděl na dlouhé výlety do kopců za Florencií. I mně se Ralph zamlouval. Chodili jsme spolu ve třech do lesa a já Ralpha učila hře na flétnu, protoţe k tomu měl talent. Sama jsem hrála na flétnu ode dne, kdy jsem se setkala s Kršnou. Arturo rád naslouchal, kdyţ jsme hráli společně. Někdy jsem se však zapomněla a zahrála jsem píseň o lásce, o romantickém okouzlení, o ztracených snech, a tu Arturo zneklidněl a zachvěl se. Jak dlouho ještě můţeme vedle sebe vydrţet – v cudnosti a ctnosti – to jsem nevěděla. Můj milý alchymista ve mně rozněcoval dávné touhy. Říkala jsem si, ţe to 45

souvisí s energií, kterou svými krystaly probudil k ţivotu. Jednoho dne, kdyţ jsem pomáhala Ralphovi s opravou kamenné střechy kostela, dostal ten rozjívený kluk nápad obveselit mě na střeše taškářským tanečkem. Říkala jsem mu, aby dával pozor, ale neposlouchal mě. Úţasně se bavil. Neštěstí má tu podivuhodnou vlastnost, ţe přichází vţdycky, kdyţ ho nejmíň čekáte. Ralphe uklouzl a spadl ze střechy, z výšky přes deset metrů, na zem. Dopadl na kostrč a přerazil si páteř. Kdyţ jsem k němu doběhla, chrčel uţ v bolestné agónii. Otřáslo to se mnou do hloubi duše – se mnou, která v ţivotě viděla tolik bolesti! To ale neznamená, ţe bych za ta staletí musela otupět. Před chviličkou ještě mladý hoch plný ţivota – a najednou přede mnou leţí v kaluţi krve! Kdyby nezemřel, čekal by ho krutý úděl mrzáka. Milovala jsem Ralpha jako vlastního syna. A snad právě proto jsem udělala, co jsem udělala. Nebylo třeba dělat z něj upíra, abych mu pomohla. Otevřela jsem si ţíly na pravém zápěstí a vypustila krev tam, kde mu roztříštěná páteř protrhla kůţi. Rána se rychle zacelila, kosti se srovnaly. Ralphe byl zase v pořádku. A dokonce mu ani nepřišlo zvláštní, ţe se uzdravil tak rychle. Myslel, ţe měl štěstí. Ale tak jednoduché to zas nebylo. Arturo viděl, co jsem s Ralphem udělala. Viděl všechno. A chtěl vědět, kdo jsem. Kdo jsem! Nedokáţu dost dobře lhát těm, které miluju. Pověděla jsem mu všechno. Dokonce i to, co mi řekl Kršna. Vyprávění začalo po setmění a skončilo za svítání. Arturo pochopil, proč jsem si k tomu vybrala noc. Kdyţ jsem mluvila, ani jednou se nezachvěl hrůzou. Byl to osvícený kněz a alchymista, který hledal odpověď na věčnou otázku, proč nás Bůh stvořil. Věřil, ţe ji našel. Jsme tady, abychom byli jako Bůh. Abychom ţili jako jeho ušlechtilý syn. A prý nám k tomu chybí jenom pár dţbánků Kristovy krve. Arturo byl přesvědčen, ţe mě Kršna zachoval při ţivotě záměrně. Abych svou krví ochránila lidstvo před sebou samým. Měla jsem pocit, ţe si plete Jeţíše s upíry. „Ale já uţ nikdy ţádného dalšího upíra neudělám,“ bránila jsem se. 46

Uchopil mé horlivě za ruce a zahleděl se mi do očí. Mozek se mu doslova vařil. Cítila jsem ten var v konečcích jeho prstů i v jeho dechu. Byla to zkušenost duše. Ale čí duše? Mé nebo jeho? Byli jsme v té chvíli jako jedna bytost. A proto mi taky Arturova následující slova připadala, jako by ke mně mluvil sám osud. „Nebudeme dělat ţádné upíry,“ řekl. „Pochopil jsem, proč tě Kršna přiměl k takovému slibu. To, co z tvé krve vytvoříme, bude nový člověk. Kříţenec člověka a upíra. Bytost, jeţ bude ţít ve věčném světle slávy boţí místo v příšeří temnot pekelných.“ Pozvedl oči ke krucifixu, který měl nad svým loţem. „Nesmrtelná bytost.“ Mluvil tak přesvědčivě. A nebyl šílený. Poslouchala jsem ho. Přemýšlela jsem nad tím. „Bylo by to moţné?“ vydechla jsem. „Ano.“ Objal mě. „Neprozradil jsem ti ještě jedno tajemství. Něco úţasného. Je to tajemství trvalé transformace. Kdybych měl vhodný materiál, například tvou krev, dokázal bych transformovat cokoli. Kdybys chtěla, mohla bys tím kříţencem být ty. Dokonce bych tě zase mohl změnit v lidskou bytost.“ Odmlčel se, zřejmě myslel na můj dávný zármutek nad ztrátou Lality, mé jediné dcerky. Věděl, ţe bezdětnost nade mnou v mém nekonečném ţivotě visí jako prokletí. Musel to vědět, protoţe dodal: „A mohla bys mít dítě, Síto.“

47

V. Kolem půlnoci se vracím k základně, abych si ji konečně pořádně omrkla. Jsem celá v černém, na rameni mám samopal Uzi, v jedné ruce silný dalekohled, v druhé Geigerův počítač. Pořád mi vrtá hlavou, co to bylo, kdyţ mi svítila kůţe. Co kdyţ s Joelem provádějí něco šíleného – co kdyţ ho vystavují nějakému záření? Hledám místo s dobrým výhledem, a nejlepší se mi jeví vysoký kopec nad základnou. Je to nahoru pěkná štreka. Musím jít pěšky. Terén je nesjízdný dokonce i pro můj dţíp. Pohybuju se rychle, hlavu skloněnou jako mystický had, jehoţ krev koluje v mých ţilách. Mám silnou touhu zatnout zuby do toho generála z minulé noci. Připomíná mi Eddieho – ne ţe by byl zrovna úchylný jako on, ale chová se stejně, opájí se svou velikostí. Dokáţu z tváře člověka vyčíst hodně věcí. Moţná trochu čtu i generálovy myšlenky. Joel mu má poslouţit jako prostředek na cestě vzhůru – na cestě k ovládnutí světa. To by mě zajímalo, kam na tyhle lidi Pentagon chodí… Z vrcholku kopce zkoumám kaţdou píď základny. Znovu mě udivuje, jak je všechno dokonale zabezpečené. Jako by kaţdým okamţikem očekávali útok ufounů z vesmíru. Zatímco se dívám, přistává na ranveji supermoderní tryskáč ověšený raketami. Něco podobného jsem v ţivotě neviděla. Usuzuju, ţe je to stroj, který dokáţe vyvinout rychlost deseti machů – letět desetkrát rychleji neţ zvuk – a ţe o něm Kongres Spojených států nemá ani potuchy. Můj geiger vykazuje třikrát vyšší radioaktivitu, i kdyţ pořád ještě v bezpečnostní normě. Nechápu to. Radioaktivní záření nemůţe mít se světélkováním mé pokoţky nic společného. Avšak vysoká radiace je důkazem, ţe se někde poblíţ nacházejí rakety s nukleárními 48

hlavicemi. Napadá mě, ţe je mám přímo pod zadkem, ţe armáda v útrobách kopce zbudovala raketová sila. A hned se přesvědčuju, ţe mám pravdu. Dole vede úzkokolejná dráha, kterou se do podzemí přepravují lidé a materiál. Je to dokonalá ukázka toho, jak si lidstvo pod sebou uřezává větev. Nějací noví upíři nejsou ničím ve srovnání s nebezpečím, které představuje vyhazování peněz na potřeby lidí posedlých „utajováním“. Kdo má asi na výplatní listině všechny ty fyziky a chemiky a genetické inţenýry, kteří jako malé děti pokoušejí Pandoru, aby otevřela svou skříňku strastí? Přemýšlím, jak Andrew Kane dospěl k tomu, co dávno před ním dělal Arturo Evola. Nic mě nenapadá. Pode mnou zajíţdí do kopce černý vagón. Vezou se na něm vojáci, kteří kouří a povídají si o ţenských. Geiger okamţitě vyskakuje na vyšší hodnoty. Není to sice tolik, aby to ohroţovalo lidský ţivot, ale dokazuje to, ţe ti hoši v uniformách mají něco společného s termonukleárním zařízením. Vím, ţe řeči o absolutně bezporuchovém provozu jsou akorát tak pro srandu, stejně jako je pro srandu většina lidí ve vládních sluţbách. Prezident Spojených států není jedinou osobou, která můţe vydat rozkaz k pouţití americké nukleární síly. V západním Německu, před strţením Berlínské zdi, bylo rozhodnutí o nasazení miniaturní neutronové pumy v kompetenci bezvýznamného lajtnanta. V současné době můţe kaţdý kapitán ponorky odpálit své jaderné rakety i bez prezidentovy černé skříňky a tajných kódů. Zdůvodňuje se to tím, ţe kapitáni musejí tuhle moţnost mít, protoţe v případě napadení země se můţe prezident ocitnout mezi prvními oběťmi. Není mi z toho dvakrát dobře. Velitel základny je určitě zplnomocněn odpálit, co ho napadne, kdyţ ho to napadne. Ale je dobře, ţe to vím. Dokončuju průzkum areálu a sestupuju zpátky ke svému dţípu, kdyţ vtom zjišťuju, ţe mi opět svítí nohy, paţe i dlaně. Z kaţdého kousku mé nezakryté pokoţky vychází bledá záře jako z měsíčního úplňku – coţ se mi tady, v blízkosti supertajné vojenské základny, moc nehodí. Někdo by mě mohl vidět. Dobíhám k vozu, skáču za volant a mizím pryč. Ale dlouho předtím, neţ se vůbec přibliţuju k Las Vegas, sjíţdím 49

ze silnice a zastavuju hluboko v poušti. Napadlo mě něco fantastického. To, co se mnou děje, nemá s radioaktivním zářením nic společného! Není to pozemského původu! Vyskakuju z kabiny, shazuju ze sebe věci a stojím tam nahá s rukama vztaţenýma k luně na obloze, jako bych se k ní modlila, vzývala ji, opájela se jejími paprsky. Za chvíli se na mých ňadrech a stehnech objevuje mléčné světlo. A čím déle se vystavuju a měsíční svit proniká do mé pokoţky, do mého srdce, tím je to světlo jasnější. Aţ se obléknu, bude zase všechno jako předtím. „Jakšo, co to má znamenat?“ šeptám svému mrtvému stvořiteli. Moje pravá paţe září v měsíčním svitu obzvlášť silně. Zvedám ji k očím a zjišťuju, ţe je neviditelná! Ano, tam, kde bych měla vidět ruku, vidím holou zem. Znovu se oblékám. Nemůţu před Andrewem Kanem svítit jako vánoční stromeček, aţ ho budu svádět.

50

VI. Kdyţ v noci vcházím do kasina a stavím se u stolu s kostkami k Andewovi Kaneovi, jsem Lara Adamsová, rusovláska s měkkým jiţanským akcentem a upjatým, konvenčním úsměvem. To jméno není zas tak nové. Uţ jsem ho pouţila, kdyţ jsem se potřebovala propašovat na střední školu v Mayfair v Oregonu, kde jsem se seznámila s Rayem a Seymourem. Je neuvěřitelné, ţe od té doby uběhly teprve dva měsíce. Boţe, jak se pro osamělou vampýru na útěku ţivot rychle mění! Andy se po mně ohlíţí a usmívá se. Drţí kostky. Je v kasinu teprve chvilku a uţ má v sobě několik drinků. „Přisadíte si se mnou?“ ptá se. Usmívám se. „Myslíte, ţe bych měla?“ Protřepává kostky v dlani. „Myslím na vás.“ Vytahuju z kabelky hrst černých stodolarových ţetonů a pokládám jeden na pass line. Je to jeho oblíbená hra – sedm nebo jedenáct. Andy vrhá kostky. Poskakují po zelené plsti. Kdyţ se zastavují, usmívají se na nás čísla čtyři a sedm. „Šťastná sedma,“ říká krupiér a vyplácí nám výhry. Andy po mně seká dalším úsměvem. „Máte šťastnou ruku,“ říká. Zdvojnásobuju sázku. „Mám takový pocit, ţe tohle je moje noc.“ Neţ se kostky dostávají ke mně, prohráváme Andy a já dohromady osm set dolarů. Je na čase to změnit. Se svou nadpřirozenou rozvahou a postřehem, se svým cvikem dokáţu hodit číslo, jaké si přeju. Kdyţ jsem se vrátila od základny, nedělala jsem v hotelu na pokoji nic jiného, neţ jsem si to cvičila. Pečlivě si v levé dlani nastavuju kostky pětkou a šestkou nahoru a v jediném 51

nepostřehnutelném okamţiku je vrhám na stůl. Pro lidský postřeh zdánlivě náhodně skotačí a překulují se, ale nakonec se zastavují přesně v té pozici, jak jsem je vrhla. Vyhráváme s Andym sto dolarů na číslo jedenáct. Poněvadţ jsem měla pass, háţu znovu. Asi se lidem u stolu zamlouvám. Sázejí většinou na pass line. Dosahuju deseti passů za sebou, ale pak toho radši nechávám. Nesluší se být nenasytný. Andy můj styl obdivuje. „Jak se jmenujete?“ ptá se. „Lara Adamsová. A vy?“ „Andrew Kane. Jste tu sama?“ Tvářím se rozmrzele. „Přišla jsem se svým klukem, ale teď to vypadá, ţe půjdu domů sama.“ Andy vyhlíţí spokojeně. „Třeba se to změní. Noc teprve začíná.“ „Je pět hodin ráno,“ připomínám mu. Ukazuje očima na sodu, kterou piju. „Nedáte si něco silnějšího?“ Opírám se o stůl. „Spíš bych řekla ostřejšího.“ Pokračujeme v craps a vţdycky, kdyţ háţu, vyhráváme tolik peněz, ţe z toho začínám mít výčitky. Lidé u stolu mi lichotí, ţe jsem dítko štěstěny a já si dávám pozor, abych neprozradila své nadpřirozené schopnosti. Tvářím se, jako ţe mám z pekla štěstí. Andy sází ostošest a vyhrává zpátky všechny peníze, o které přišel minulou noc a ještě něco navíc. Oba hodně pijeme. Já mám čtyři rumy margarity, Andy má k tomu, co vypil předtím, neţ jsem přišla, pět skotských se sodou. Alkohol mi nic nedělá. Moje játra ho téměř okamţitě neutralizují. Můţu vypít jakékoli mnoţství a jsem pořád střízlivá. Andy je však opilý. Sází uţ pět set dolarů na hru, kdyţ ho táhnu od stolu. „Co je?“ brání se. „Vţdyť vyhráváme.“ „V nejlepším je třeba přestat. Pojďte, dáme si kafe. Já vás zvu.“ Jde se mnou a motá se. „Byl jsem do noci v práci. Dal bych si stejk.“ „Můţete si dát, co vás napadne.“ V restaurantu hotelu Mirage neexistuje zavírací doba, výběr jídel je slušný. Andy si objednává stejk, středně propečený, opékané brambůrky. Chce pivo, ale já mu radím, aby si dal mléko. „Bude vám špatně, kdyţ to budete míchat,“ říkám, zatímco 52

čekáme na jídlo. Mám svoje oblíbená jídla – vedle krve ovšem. Dala jsem si grilované kuře s rýţí a zeleninou. Ačkoli je to u vampýry neobvyklé, jím hodně zeleniny. Nic mému tělu tak neprospívá jako čerstvá zelenina, samozřejmě kromě čerstvé červeniny z ţil. Jak tak sedím vedle Andyho, zmocňuje se mě ţízeň po krvi. Neţ půjdu spát, uchvátím v temné uličce nějakého turistu a pohraju si s ním. Pokud ovšem nestrávím noc – vlastně den – v posteli s Andym. Dívá se na mě a oči mu svítí. „Mně míchání nic nedělá,“ odpovídá. „Proč tolik pijete?“ Rozhazuje rukama. „Jsem volný jako ten pták.“ „A odkud jsi přiletěl, ptáčku?“ Chichotá se. „Odsud!“ Ale myslí to doopravdy. „Víš, ty jsi strašně krásná ţenská. Ale to uţ ti určitě někdo řek.“ „Hezky se to poslouchá.“ „Odkud jsi?“ „Z jiţní… Floridy. Přijela jsem na pár dnů se svým klukem, ale on se na mě naštval.“ „Proč?“ „Řekla jsem mu, ţe bychom se měli rozejít,“ povídám. „Má dost blbou povahu.“ Usrkávám mléko a představuju si, jak do něj pro dochucení vymačkávám krev ze servírky, která mi ho přinesla. „A co ty? Co vůbec děláš?“ Směje se. „Jsem šílený vědec.“ „Opravdu? Co je to tak šíleného?“ „Myslíš, co jsem za vědátora?“ „Ano. Pracuješ někde blízko?“ Přestoţe je značně opilý, dokáţe si dávat pozor na jazyk. „Jsem genetický inţenýr. Pracuju pro vládu, v laborkách za… tady ve městě.“ Dělám si jakoby legraci. „Jsou to nějaké tajné laborky?“ Narovnává se na ţidli a krčí rameny. „Vláda se snaţí, aby byly. Jsou celí nervózní, ţe nás nemůţou izolovat, abychom nepřišli do styku s ostatními vědci.“ „Mám tomu rozumět tak, ţe nemáš rád své nadřízené?“ „Nadřízené… o to vůbec nejde. Já svou práci miluju. Pracuju na 53

věcech, ke kterým bych se jinak nikdy nedostal. Asi z mých slov cítíš frustraci. Naše laboratoře jsou perfektně vybavené, ale nejsou, bohuţel, plně vyuţité. Mohli bychom zaměstnat kvalifikované pracovníky v mnoha oborech, z celého světa.“ „Byl bys radši, kdyby se to tolik neutajovalo?“ „Přesně tak. Ovšem to neznamená, ţe bych měl něco proti nezbytným bezpečnostním opatřením.“ Odmlčuje se. „Zvlášť teď.“ „Děje se něco zajímavého?“ Odvrací hlavu a uculuje se, ale jeho hlas zní starostlivě. „Velice zajímavého.“ Znovu se ke mně otáčí. „Laro, můţu ti poloţit osobní otázku?“ „Jen do toho.“ „Kolik je ti let?“ Flirtuju s ním. „Kolik bys mi hádal?“ „Nevím. U hracího stolu jsi mi připadala na třicet, ale teď, kdyţ jsme spolu sami, mám dojem, ţe jsi o hodně mladší.“ Nalíčila jsem se a oblékla, abych byla starší. Mám na sobě dlouhé bílé šaty, v kterých vypadám konzervativně. Na šíji mám šňůru perel. Pusu mám zmalovanou rtěnkou. Zrzavou paruku mi na hlavě přidrţuje červený šátek. „Je mi devětadvacet,“ říkám, protoţe mám ten věk v novém řidičáku i v pasu. „Jinak ale díky za kompliment. Lichotí mi to.“ Odmlčuju se. „Kolik je tobě?“ Směje se, pozvedá sklenici s mlékem. „Řekněme, ţe moje játra by byla o hodně mladší, kdybych pil jenom tohle.“ „Mléko je zdravé.“ Staví sklenici zpátky na stůl a upírá na ni oči. „Víc věcí je zdravých.“ „Co je s tebou, Andy?“ Vrtí hlavou. „Nic. Problémy v práci. Nesmím o tom hovořit. A stejně by tě to nudilo.“ Mění téma. „Kde ses naučila takhle hrát kostky?“ „Jak?“ „Ale hele, přece je házíš pořád stejně. Číslo, které chceš, aby padlo, si nejdřív nastavíš na dlani. A ono padne. Jak to děláš? V ţivotě jsem něco takového neviděl.“ 54

Zjišťuju, ţe jsem zašla příliš daleko. Andrew je chytrý muţ, připomínám si. Má skvělé pozorovací schopnosti – i v podnapilém stavu. Ale vůbec si nedělám starosti, ţe by ve mně mohl vidět zvláštní bytost. Nemám čas se s ním vybavovat. Musím ho mít pod palcem nejpozději zítřejší noci, kdy chci vysvobodit Joela. Odpovídám na jeho otázku opatrně. „Měla jsem hodně dobrých učitelů. Třeba ti o nich někdy povím.“ „Dneska večer to nejde?“ „Večer? Za chvíli vyleze sluníčko.“ „Mám volno, dokud zase nezáleţe.“ Bere mě na stole za ruku. „Líbíš se mi, Laro. Myslím to váţně.“ Odmlčuje se. „Mám pocit, jako bych tě uţ někde viděl.“ Vymaňuju se z jeho stisku, obávám se, aby nevycítil určitou souvislost mezi mnou a Joelem. „My dva jsme se nikdy neviděli.“

55

VII. Veze mě k sobě domů. Nabízí mi drink. Kdyţ odmítám, dává si sám – skotskou s ledem. V restauraci, s teplým jídlem v ţaludku, skoro vystřízlivěl, ale doma se opíjí znovu. Má problémy a jsou to i moje problémy. Samozřejmě, s přibývající opilostí se mu rozvazuje jazyk, říká mi mnohem víc o své práci, neţ by měl, ačkoli se ještě slůvkem nezmiňuje o Joelovi a upírech. Aby mi byl něco platný a pomohl mi, bude muset mít čistou hlavu. Nemůţu se zdrţovat pofoukáváním jeho bebínek. Přemýšlím, co ho nutí takhle pít. Lhal, kdyţ říkal, ţe o jeho nadřízené nejde. Zřejmě nenávidí generála. Nějak se mi nedaří číst jeho myšlenky, asi proto, ţe má mozek zatemněný alkoholem. Vidím jenom hlubokou citovou trýzeň a badatelské vzrušení. Je rád, ţe pracuje na Joelovi, analyzuje jeho krev, a přitom ho trápí, ţe se na tom projektu vůbec podílí. Nemám o tom nejmenších pochyb. Sedíme v obýváku na gauči. Andy se probírá poštou a pak ji odhazuje na podlahu. „Samé účty,“ lamentuje a usrkává si skotské. „Nejtvrdší realita ţivota, kromě smrti.“ „Podle toho jak sázíš, bych řekla, ţe tě vláda platí dobře.“ Uchichtává se a hlavou otočenou k východnímu obzoru, který začíná blednout. „Neplatí mi, kolik bych si zasluhoval. Mám mnohem větší cenu, to nemusím říkat dvakrát.“ Stáčí oči na můj perlový náhrdelník. „Ty vypadáš, jako bys s penězi ţádné problémy neměla.“ „Táta nahrabal milióny na naftě, neţ umřel.“ Krčím rameny. „A já jsem jeho jediné dítě.“ „Všechno ti odkázal?“ „Do posledního centu.“ 56

„To od něj bylo hezké.“ „Velice hezké.“ Přisunuju se blíţ, dotýkám se ho kolenem. Mým dotekům se těţko odolává. Přísahám, ţe kdyby na to přišlo, svedla bych zboţné manţelce pastora stejně snadno jako nadrţeného mariňáka. Sex pro mne nemá tajemství a já s ním nedělám ţádné strachy. Zacházím se svým tělem stejně zručně jako s kaţdou jinou zbraní. Dodávám: „Co přesně v té laborce děláš?“ Ukazuje ke své pracovně. „Je to tady.“ „Co je tady?“ Zapouští do sebe další hlt skotské. „Můj největší objev. Mám doma model. Pro inspiraci.“ Říhá. „Ale teď mě spíš inspiruje tučný plat.“ Přestoţe vím, co má v pracovně, zvedám se a nakukuju tam. Dva modely DNA – lidská molekula a upíří molekula. „Co je to?“ ptám se. Jeho drink mu tak zachutnal, ţe se ani neobtěţuje vstát. „Slyšela jsi uţ někdy o DNA?“ „Ano, jistě. Mám vysokou.“ „Na které škole jsi byla?“ „Floridská státní.“ Vracím se na gauč a sedám si k němu ještě blíţ neţ předtím. „Absolvovala jsem s vyznamenáním.“ „Jaký jsi měla hlavní předmět?“ „Anglickou literaturu, ale mám i pár semestrů biologie. Vím, ţe DNA je dvoušroubovicová molekula, v které jsou zakódované všechny informace nutné pro ţivot, aby existoval.“ Odmlčuju se. „Jsou tohle modely lidské DNA?“ Spouští ruku se sklenicí, „Jeden z nich.“ „A k čemu patří ten druhý?“ Protahuje se a zívá. „K projektu, na kterém se svými kolegy pracuju uţ měsíc.“ Krev mi tuhne v ţilách. Právě před měsícem začal Eddie vytvářet svou smečku upířích kreténů. Andy mohl dosáhnout podobného objevu, jako byla Arturova vize upíří DNA, jedině tak, ţe analyzoval upíří molekuly dávno předtím, neţ byl Joel zatčen. To by ovšem znamenalo, ţe minimálně jeden z Eddieho výtvorů unikl mému vraţednému útoku. 57

„Moţná. Zlikvidovala jsem ti celou bandu.“ Eddie se chichotá. „Myslíš?“ Usmívám se. „Nemyslím. Vím to. Poznám, kdyţ mi někdo lţe. To je taky jedna ze schopností, o kterých nic nevíš. Zůstal jsi sám, oba to dobře víme.“ „A co má být? Můţu si udělat další kamarády, kdyţ bude potřeba.“ Eddie tvrdil, ţe ţádní další upíři neexistují. Podvést mě nemohl, ale mohl být sám podveden. Třeba některý z jeho výtvorů udělal dalšího upíra a neřekl mu o tom. Je to jediné vysvětlení. Úřady toho levobočka mohly odchytit a převézt na pouštní základnu. Musím zjistit, jestli tam ten záhadný upír pořád ještě je. Můj plán na osvobození Joela se komplikuje. Pokud je to tak, pak uţ je asi pozdě. Andy má – přinejmenším – schéma genetického kódu DNA upíra. Za jak dlouho se mu podaří vytvořit dalšího krveţíznivce? Jediná naděje by byla, kdyby generál udrţoval všechny informace v tajnosti, aby s nimi vyrukoval na světlo, aţ nastane vhodný čas. V tom případě by mohlo být všechno, co nějak souvisí s upíry, pořád ještě na základně pod zámkem. Reaguju na Andy ho slova s chichotem – s dobře zahraným chichotem. „Hele, ţe byste dělali umělé monstrum jako Frankenstein?“ říkám, jako bych se skvěle bavila a zatím se nebavím ani trochu. Moje otázka pochopitelně míří na choulostivé místo. Andy sedí bez hnutí a civí na svůj drink, jako by nahlíţel do křišťálové koule. „Je to příliš vysoká hra,“ povídá. „Pokusit se přesít genetický kód DNA nějakého přírodovědného druhu se podobá hře v kostky. Můţeš vyhrát a můţeš taky prohrát.“ „Ale musí to být fantastická hra!“ Vzdychá. „Jenţe na tuhle hru dohlíţí špatný provozní.“ Pokládám mu ruku na rameno. „Jak se jmenuje?“ „Generál Havor. Je to studený čumák – matka mu snad ani nedala křestní jméno. Alespoň ţádné neznám. Oslovujeme ho ‚pane generále‘ nebo jenom ‚pane‘ Je to fanatik pořádku, oddanosti, poslušnosti a síly.“ Andy vrtí hlavou. „Není to prostředí pro svobodné bádání a vstřícnou spolupráci.“ 58

Jsem chápavá kočička. „Měl bys odtamtud odejít.“ Andymu se míhá tváří pobavený, hořký škleb. „Kdyţ teď odejdu, připravím se o největší objev moderní doby. A taky o práci. O peníze.“ Čechrám mu vlasy. Mluvím tichým, uklidňujícím hlasem. „Potřebuješ si odpočinout, Andy. Nesmíš pořád myslet na toho stupidního generála. Něco ti povím – zítra po práci přijedeš rovnou ke mně. Bydlím v hotelu Mirage, pokoj dvacet jedna třicet Čtyři. Půjdeme si zahrát a pak zase zajdeme na ranní večeři.“ Bere mě jemně záruku. Vidím v jeho očích soustředění, vysokou inteligenci, cítím jeho vřelost. Je to dobrý člověk, který pracuje na špatném místě. „Musíš uţ jít?“ ptá se smutně. Skláním se a dávám mu pusu na tvář. „Ano. Ale uvidíme se zítra.“ Zvedám hlavu a dívám se na něj. „Bude to krásné.“ Je šťastný. „Víš, co si o tobě myslím, Laro?“ „Co?“ „Ţe máš dobré srdce. Cítím, ţe ti můţu věřit.“ Pokyvuju hlavou. „Můţeš mi věřit, Andy. Opravdu můţeš.“

59

VIII. Jedním z nejsmutnějších příběhů moderní literatury, alespoň pro mě, je Frankenstein od Mary Shelleyové. Jsem v určitém smyslu stejné monstrum. Monstra jako my jsou příčinou zlých snů. Jsme prvotní strach, něco mrtvého, co oţívá, nebo ještě lépe – a přesněji – něco ţivého, co odmítá umřít. Já sama se povaţuju za lidštější, neţ je postava románu paní Shelleyové. Určitě jsem byla lidštější neţ to, co stvořil Artur. Jsem monstrum, ale umím také hluboce milovat. Bohuţel, moje láska nadokázala Artura ochránit před zlým snem, z kterého se uţ neměl probudit. Tajemství jeho transformace bylo velice prosté a vycházelo z křesťanské víry. Přívrţenci hnutí New Age pouţívají krystaly k dosaţení vyššího stavu vědomí, přitom však netuší, ţe krystal je vlastně zesilovač a musí se s ním umět zacházet. Všechno, co tvoří auru, všechno, co patří k lidské psychice, krystal násobí. Zloba roste stejně jako soucit. A zlé emoce, kdyţ dostanou příleţitost, rostou ve skutečnosti ještě rychleji. Arturo intuitivně věděl, který krystal u koho pouţít. Mnoho osob odmítl úplně. Jenom málokdo, říkal, snese takové vysoké vibrace. Bohuţel, kdyţ měl v ruce fiólu s mojí krví, intuice ho opustila. Škoda, ţe ho také neopustil génius. Musel to být opravdu velice zvláštní génius, kdyţ nás zavedl tam, kam nás zavedl. Šílený génius. Arturo sestavoval magnety a měděné plechy do tajuplných geometrických kombinací. Vibrace předmětů, které zavěšoval nad pokusné osoby, přecházely v auru. Kdyţ například nade mnou zavěsil čistý křemíkový krystal, rozhostil se v mé mysli hluboký mír. Kdyţ ale tentýţ krystal pouţil u Ralpha, chlapec vzplanul zlostí. Byl 60

příliš roztěkaný, křemíkový krystal se u něj nedal pouţít. Arturo tomu rozuměl. Byl alchymista tělem i duší a chtěl přetvořit něco, co nelze přetvořit – tělo spolu s duší. Arturo odmítal názor, ţe tělo je zdrojem mysli. Tvrdil, ţe je tomu obráceně, ţe kdyţ změní auru, změní i fyziologické pochody. Aby však mohl někoho změnit – poníţeného cháma v uctívané boţstvo, neplodnou vampýru v milující matku – k tomu potřeboval správný materiál. To, ţe jsem mu dala svou krev, zapříčinila naděje, ţe se stanu opět lidskou bytostí, ţe budu znovu drţet ve svém náručí svou dceru – boţe, jaká by to byla nádhera! Moje touha pramenila z dávných vzpomínek. Jakša mi strašně ublíţil. Musela jsem za svou nesmrtelnost zaplatit ztrátou Rámy a Lality. A Arturo mi slíbil, ţe mi polovinu z toho, co jsem ztratila, vrátí. Trvalo to uţ přes čtyři tisíce let. Lepší polovina neţ nic, řekla jsem si. Kdyţ moje krev naplňovala Arturův zlatý mešní kalich, prosila jsem Kršnu, aby ji posvětil. „Neporušuju slib, který jsem ti dala,“ šeptala jsem, ale moc jistá jsem si nebyla. „Chci se jenom zbavit svého prokletí.“ Kdyţ jsem se modlila k svému bohu, nevěděla jsem, ţe se Arturo ve stejném okamţiku modlí k svému bohu – aby mu dopřál vytvořit spojením lidské a upíří krve spásonosné fluidum Jeţíše Krista. Moţná, ţe i génius se můţe stát fanatikem, nevím. Vím jen, ţe fanatik nikdy nebude naslouchat ničemu jinému neţ svým snům. Arturo byl milý a laskavý, přívětivý a chápavý, zároveň si však myslel, ţe je předurčen k něčemu velkému, osudovému. Totéţ si myslel i Adolf Hitler. Oba chtěli stvořit něco, co příroda nezná – nadčlověka. A já, starobylé monstrum, jsem chtěla dítě. Ne, nikdy jsem Artura neměla potkat! Ale moţná, ţe nám to bylo předurčeno. Moje krev v kalichu měla zlověstný černý odstín. Posvěcený kalich mě nedokázal vyvést z mého bludu! Arturo chtěl moji krev pouţít u vybraných osob. Chtěl sloučit vibrace mého nesmrtelného organizmu s vibracemi organizmu smrtelníka. Věřil, ţe kdyţ změní auru, změní i tělo. On jediný ze všech lidí věděl, jakou má moje krev moc. Uměl číst v mých očích. Věděl, ţe moje vůle se jen tak snadno nepoddá vůli jiného. 61

„Nepřeneseš moji krev do jejich ţil?“ zeptala jsem se ho, kdyţ jsem mu podala kalich. Zavrtěl hlavou. „Nikdy,“ slíbil mi. „Tvůj bůh a můj bůh jsou totéţ. Tvůj slib zůstane neporušen.“ „Vím, co se stalo,“ řekla jsem klidně. „Porušila jsem část svého slibu.“ Přistoupila jsem k Arturovi. „Udělala jsem to pro tebe.“ V té chvíli se mě dotkl – předtím to nikdy neudělal. Bylo těţké dotknout se mého těla a nevzplanout. A řekl: „Udělala jsi to i pro sebe.“ Zahleděla jsem se mu do očí. „Ano. Ale kdyţ jsem to udělala – pro tebe i pro sebe, jak říkáš – musíš ty učinit totéţ.“ Chtěl ode mě odstoupit a zatím se ke mně ještě víc přiblíţil. „Co tím myslíš?“ Nato jsem ho políbila, poprvé v ţivotě, na tvář. „I ty musíš porušit svůj slib. Musíš se se mnou pomilovat.“ Vytřeštil oči. „To nemůţu. Zasvětil jsem ţivot Jeţíši Kristu.“ Nesmála jsem se. Jeho slova nebyla směšná, ale tragická. Byla v nich předzvěst všeho toho, co potom následovalo. V té chvíli ještě o nic nešlo – tedy alespoň jsem si to myslela. Jenom jsem se s Arturem zoufale chtěla pomilovat. Znovu jsem ho políbila, tentokrát na rty. „Ty věříš, ţe ti moje krev ukáţe cestu ke Kristovi,“ řekla jsem. „Moţná, nevím. Vím jen, co ti teď ukáţu já.“ Odloţila jsem kalich s krví a moje paţe – upíří křídla – se mu ovinuly kolem šíje. „Mysli si, ţe jsem tvůj bůh, Arturo. Alespoň dnešní noc. Uleví se ti.“ Arturo pouţíval ještě jedno zařízení, které mi při naší první seanci neukázal. Kdyţ jsem ulehla na podlahu se všemi těmi parafernáliemi kolem sebe, umístil nad krystaly zrcadlo nasměrované na venkovní zrcadlo a pomocí téhle sestavy přivedl ke krystalům měsíční svit. Vlivem křemíkového média vznikalo záření, které v auře aktivovalo vyšší vibrace schopné transformovat tělo. Arturo nikdy ke krystalům nepřiváděl sluneční paprsky, říkal, ţe jsou příliš silné. Uţ tenkrát věděl, ţe světlo měsíce je identické se světlem slunce, pouze změkčené kosmickou reflexí. Arturo moji krev uchovával v křišťálové fióle, kterou vlastnoručně vyrobil. 62

První pokus provedl na malém chlapci, který byl mentálně zaostalý. Chlapec ţil na ulici a ţivil se drobty, které mu házeli kolemjdoucí. Sama jsem Arturovi poradila, aby si napoprvé vybral někoho, kdo není schopen udat ho inkvizici. Vţdyť uţ jenom tím, ţe vůbec experimentoval, podstupoval nesmírné riziko. Církev ho mohla označit za čaroděje a dát ho upálit. Ach, jak jsem nenáviděla tohle farizejské dogma, tohle pokrytectví. Arturo se nikdy nedozvěděl, kolik inkvizitorů jsem zamordovala – drobnost, s kterou jsem se mu při své zpovědi zapomněla svěřit. Dodneška si pamatuju, jak chlapce přemlouval, aby ulehl na měděný plech. Chlapec se vzpouzel, bál se, protoţe za svůj krátký ţivot nepoznal nic neţ krutost. Ale postupně si nás oblíbil. Já jsem mu nosila jídlo a Arturo si s ním hrál. Nakonec na měděný plech ulehl. Měsíční světlo procházející temnou fiólou s mojí krví vrhalo po místnosti strašidelné rudé šmouhy. Připomínalo mi to soumrak, čas těsně předtím, neţ nastane noc. Arturo zvolal: „Něco se děje!“ Chlapec byl dvacet minut ve stavu hyperventilace, škubal sebou, třásl se. Kdyby neměl klidný obličej, určitě bychom pokus přerušili. Stali jsme se svědky historické události, nebo lépe řečeno – zázraku. Konečně se uklidnil. Arturo odchýlil měsíční paprsky stranou a pomohl chlapci posadit se. Hleděli jsme na jeho oči. Změnily se. Byly jasné. Chlapec me objal. „Ti amo anch’io, Síto,“ řekl. „Miluju tě, Síto.“ Předtím jsem ho ani jednou neslyšela vypustit souvislou větu. Měla jsem takovou radost, ţe mi ani nedošlo, ţe jsem mu nikdy neřekla své skutečné jméno. V celé Itálii je znali jenom Arturo a Ralphe. Byli jsme šťastní, ţe se pokus podařil. I chlapcův mozek se změnil. Byl normální. Málokdy pláču, ale tehdy jsem se rozplakala. Tekly mi normální, ne červené slzy. Krvavý pláč přišel později. Tímhle prvním úspěšným pokusem získal Artur obrovské sebevědomí a zapomněl na opatrnost. Zaţil mentální proměnu a chtěl zaţít i fyzickou proměnu. Vydal se k malomocným a přivedl asi šedesátiletou ţenu, kterou ta obávaná nemoc připravila o prsty na rukou i nohou. Více neţ tisíc let jsem se setkávala s malomocnými. 63

V druhém století, v Římě, jsem měla krásného miláčka, kterého zachvátila lepra. Kdyţ se začal rozpadat, prosil mě, abych ho zabila, a já to udělala. Rozdrtila jsem mu lebku. Dneska tu máme AIDS. Matka Příroda nás podrobuje krutým zkouškám. Je jako Kršna. Zahrává si s námi. Ţena byla nemocí příliš otupělá, aby chápala, co po ní chceme. Arturo řekl, ţe postačí, kdyţ bude klidně leţet a zhluboka dýchat. A brzy se kouzlo objevilo znovu. Nastala hyperventilace. Ţena sebou škubala ještě hůř neţ chlapec, avšak tvář a oči měla klidné. Sledovala jsem ji, ale nic nenasvědčovalo tomu, ţe by jí na rukou a nohou měly vypučet nové prsty. Kdyţ jsme skončili, odvedl ji Arturo na horu a uloţil na lůţko. Rychle sílila a dokonce se jí začala vracet nálada. Několik dní nato jí narostly prsty. Za dva týdny nebylo po lepře ani památky. Arturo byl radostí celý bez sebe, ale já měla obavy z budoucnosti. Řekli jsme ţeně, aby o tom nikomu nepovídala, takţe to pověděla všem. Objevily se první fámy. Arturo její uzdravení připsal na vrub Boţího milosrdenství. Ţel, v dobách inkvizice hrozilo větší nebezpečí světci neţ hříšníku. Hříšník, pokud nebyl kacíř, se mohl kát a vyváznout s mrskáním. Světec mohl být čaroděj. Lepší upálit nevinného světce, soudila církev, neţ ponechat na svobodě skutečného čaroděje – skvělé pojetí spravedlnosti! Arturo nebyl zase úplný blázen. Malomocné uţ neléčil, přestoţe jich za ním přišlo nejmíň patnáct. Provedl pár pokusů s hluchoněmými a několika duševně nemocnými. Ach, jak bylo těţké odhánět malomocné. Ţena jim dala obrovskou naději. Naděje je podle mého názoru zdrojem zármutku. Nejspokojenější lidé jsou ti, kteří nic nechtějí, kteří odmítají snít. Já snila o tom, ţe budu Arturovou milenkou, a kdyţ jsem toho dosáhla, způsobila jsem mu hoře. Ano, Arturovi se naše milování líbilo, ale byl přesvědčen, ţe se dopouští hříchu. Náš vztah byl nešťastně načasován. Artur porušil slib celibátu, aby naplnil svou víru. Ani Bůh by si nevěděl rady, jestli mu má poţehnat, nebo ho zatratit. Řekla jsem Arturovi, aby si Bohem nezatěţoval hlavu, ţe toho chlápka znám. Dopustí, co bude chtít a aţ bude chtít, vůbec mu nezáleţí na tom, jestli o to někdo zoufale usiluje. Vyprávěla jsem 64

Arturovi příběhy o Kršnovi. Nesmírně ho zaujaly. A přece pokaţdé, kdyţ jsme se milovali, plakal. Radila jsem mu, aby se vyzpovídal, ale on odmítal – prý se můţe vyzpovídat jenom mně. Jenom ty mě chápeš, řekl. Nebyla to pravda. To, o co usiloval, jsem nechápala. Tehdy začal mít vidiny, vlastně míval vidiny i dřív, ale to jsme se ještě neznali. Pocházelo z nich jeho transformační zařízení. Tentokrát se mu zjevovaly jiné věci. Začal konstruovat modely. Aţ dneska, po sedmi stech letech, jsem poznala, ţe to byly molekuly DNA – lidské DNA, upíří DNA, a ještě nějaké jiné DNA. Ano, kdyţ jsme pozorovali lidi, jak se vlivem aury pocházející z mé krve zmítají po podlaze, Arturo viděl víc neţ já. Znal tu zvláštní molekulu, genetický kód. Znal ji ze svých vidin a při pokusech sledoval, jak se vlivem magnetů, krystalů, mědi a krve proměňuje. Arturo viděl dvoušroubovici normální, lidské DNA, viděl i dvanáct rovných vláken mojí DNA. A dokonce věděl, jak to udělat, aby se spojily. „Potřebujeme dvanáct šroubovicových vláken,“ svěřil se mi. „Pak budeme mít našeho dokonalého tvora.“ „Kdyţ ke svým pokusům přibereš další lidi, upozorníš na sebe,“ varovala jsem ho. „Církev ti to neodpustí. Riskuješ hlavu.“ Trpce pokýval hlavou. „Já vím. Ale nemůţu pořád pracovat s nenormálními lidmi. Kdyţ chci vytvořit dokonalou bytost, musím pouţít někoho normálního.“ Došlo mi, s jakou myšlenkou si pohrává. „Na sobě experimentovat nesmíš!“ Otočil se ode mě. „Co kdybychom zkusili Ralpha?“ „Ne,“ protestovala jsem. „Milujeme ho takového, jaký je. Neměli bychom ho předělávat.“ Hleděl do zdi. „Ty sama jsi ho předělala, Síto.“ „To bylo něco jiného. Já věděla, co dělám. Mám zkušenosti. Vyléčila jsem ho. Předělala jsem mu jenom tělo, ne duši.“ Znovu se ke mně otočil. „Nechápeš, ţe právě proto, ţe Ralpha miluji stejně vroucně jako ty, mu chci poskytnout tuhle jedinečnou moţnost? Změnit ho vnitřně! Transformovat jeho krev! Aby byl jako dítě Kristovo!“ Řekla jsem: „Kristus o upírech v ţivotě neslyšel. Kdy uţ konečně 65

přestaneš tyhle dvě věci zaměňovat? Je to nesmysl. A rouhání – dokonce i pro mě.“ Arturo byl celý říčný. „Jak můţeš vědět, ţe neslyšel? Nikdy ses s ním nesetkala.“ Rozhořčuju se. „Plácáš pitomosti. Jestli chceš na někom experimentovat, tak si vezmi mě. Slíbil jsi mi, ţe to uděláš, kdyţ jsme s tím začali.“ Zarazil se. „Nemůţu. Teď ne.“ Pochopila jsem. V té chvíli jsem pocítila tíhu svých zmařených snů. Představovala jsem si, jak si hraju s dcerou, která se mi jednou narodí, a teď jsem pochopila, ţe se nenarodí. „Potřebuješ novou krev,“ řekla jsem. „Čistou upíří krev.“ Arturo musel křišťálovou fiólu doplňovat, ne sice před kaţdým pokusem, ale po určitém čase ano. Stará krev nefungovala – byla mrtvá. Pokračovala jsem: „Třeba se ti ten pokus povede a ty stvoříš dokonalého tvora? Nemám tolik krve, abys mohl změnit kaţdého člověka na téhle zemi.“ Pokrčil rameny. „Nelze vyloučit, ţe se z těch, které změním, stanou noví dárci.“ „To je otázka. Znám lidi. Začnou se formovat exkluzivní společenství. Přijde zášť. Dopadne to špatně, i kdyţ to třeba teď myslíš dobře.“ Otočila jsem se a hořce jsem se zasmála. „Kdo dostane přednost ve frontě na dokonalost? Šlechta? Duchovní? Nejhříšnější budou křičet, ţe ji potřebují ze všech nejvíc. Je to poučení z historie. Nikdy tomu nebylo jinak.“ Arturo mě objal. „To se nikdy nestane, Síto. Bůh ţehná téhle práci. Můţe z ní vzejít jenom dobro.“ „Nikdo neví, čemu Bůh ţehná,“ šeptám, „a co zatracuje.“ Přišly dny, kdy jsem Artura moc neviděla. Pracoval na modelech molekul dlouho do noci, aby ho nikdo neviděl, a přes den se mi vyhýbal. Aţ dosud jsem neměla tušení, jak na mě pohlíţí. Byla jsem pro něj boţí dar, ale zároveň ďáblovo pokušení. Dala jsem mu zázračnou krev a boţskou smyslnost. Vyčítal si, ţe ode mě nepřijal jenom to jedno a druhé neodmítl. Přišel o svou intuici, která ho chránila před omyly, protoţe usoudil, ţe uţ ji nepotřebuje. Přestal se 66

modlit k Bohu a začal si sám se sebou povídat o Jeţíši Kristu. Byl posedlejší krví víc neţ já, která jsem ji potřebovala jako výţivu skoro obden. Jednoho večera jsem hledala Ralpha a nemohla jsem ho nikde najít. Arturo řekl, ţe o něm neví. Dneska vím, ţe lhal, protoţe se mi bál říct celou strašnou pravdu. Víc jsem se ho neptala. Byla to chyba. Kdybych se dozvěděla, co se stalo, mohla jsem moţná zabránit nejhoršímu. O půlnoci se ozval křik. Byla jsem zrovna venku. Vycházela jsem pozdě v noci ven, v převleku, abych vyhledala tuláka, vypila z něj ţejdlík krve, zašeptala mu do ucha pár hypnotických slůvek a nechala ho vyspat. S výjimkou zkaţených duchovních jsem v těch letech moc nezabíjela. Při křiku, který ke mně té noci dolehl, jsem ztuhla. Rozběhla jsem se tím směrem jako šílená. Našla jsem pět těl, hrozně znetvořených, s utrţenými končetinami. Nebylo pochyb, ţe něco takového mohla spáchat jedině bytost obdařená nadpřirozenou silou. Jedna ţena, s paţí pohozenou vedle těla, ještě ţila. Zvedla jsem si její hlavu na klín. „Co se stalo?“ zeptala jsem se. „Kdo to byl?“ „Démon,“ vydechla. „Jak vypadal?“ Dusila se. „Hladový anděl. Krev…“ Stočila oči ke své utrţené paţi a rozplakala se. „Moje krev.“ Zatřásla jsem s ní. „Řekni mi, jak vypadal?“ Oči se jí obracely v sloup. „Jinoch,“ vydechla naposled a zemřela mi v náručí. S bolestí v srdci jsem pochopila, kdo byl tím jinochem. Z dálky, z druhé strany města, ke mně dolehl další křik. Vyrazila jsem tam, ale opět jsem přišla pozdě. Na zemi leţela tam další roztrhaná těla, ale jeden muţ vyvázl a vyvolalo poplach. Seběhl se rozlícený dav s pochodněmi. Ve městě se objevil zplozenec démona! „Utíkal támhle k lesu!“ křičeli jedni. „Musíme ho chytit!“ křičeli druzí. „Stůjte!“ zvolala jsem. „Copak nevidíte, kolik lidí ten kluk zabil? Sami ho nemůţeme pronásledovat.“ 67

„Zabil mi bratra!“ křičel muţ s křivákem v ruce. „Vlastníma rukama toho parchanta zabiju!“ Dav se rozběhl k lesu. Neměla jsem jinou moţnost, neţ se přidat. V temných ulicích jsme nacházeli další mrtvé. Někteří měli utrţenou hlavu. Boţe, říkala jsem si, co to ti lidé dělají? Copak nechápou, Zejdou do záhuby? Bohuţel, dav a racionální myšlení jsou dvě věci, které k sobě nejdou. Vím to, viděla jsem v ţivotě všelijakou lůzu. Za městem, kdyţ jsme dorazili k prvním stromům, jsem lidi opustila a vydala se za démonem sama. Slyšela jsem ho dvě míle před sebou. Divoce řičel, jak utrhával hlavu nějakému zvířeti. Byl rychlý a silný, ale já jsem byla čistokrevná vampýra, ţádný hybrid. Neměl proti mně šanci. Našla jsem ho, jak se před postupujícím davem schovává za stromy. Přeběhla jsem mu za záda a špitla: „Ralphe!“ Prudce se otočil. Hlavu měl zbrocenou krví, oči se mu divoce lesky – vlastně se mu neleskly vůbec. Byly to hadí oči. Ralph byl jako had, který hledá vejce jiných plazů. Ale poznal mě – tváří se mu mihl lehký záblesk radosti. Překvapilo mě to. Chtěla jsem ho na místě zabít. Nebyla nejmenší naděje, ţe by mohl být přeměněn zpátky v chlapce, jakým byl předtím. Mám svou vlastní intuici. Jsou věci, které prostě vím. Většinou jsou to smutné věci. „Síto,“ zasyčel. „Máš hlad? Já mám strašný hlad.“ Přibliţovala jsem se k němu potichu, aby nás neobjevili lidé, kteří se k nám stahovali. Ralph za sebou zanechával krvavou stopu. Byl tak zbrocený krví, ţe i já jsem se zachvěla hrůzou. Srdce mi pukalo v hrudi, kdyţ jsem před ním stanula na dosah ruky. „Ralphe,“ pronesla jsem přívětivě, i kdyţ jsem věděla, ţe to nemá cenu. „Odvedu tě k Arturovi. Pomůţeme ti.“ Byl vystrašený. Transformace mu strašně ublíţila. „Nepůjdu k Arturovi!“ křičel. „Způsobil, ţe mám pořád strašný hlad!“ Ralphe se odmlčel a pohlédl na své zkrvavené ruce. Ţe by v něm přece zůstalo něco lidského? Hlas se mu smutkem zadrhl v hrdle. „Způsobil, ţe dělám tyhle hrozné věci.“ „Ach, Ralphe.“ Uchopila jsem ho za ramena. „Je mi to tak líto. Tohle se nikdy nemělo stát.“ 68

„Síto,“ vydechl a přitulil se ke mně. Nemůţu ho zabít, řekla jsem si. Za nic na světě. Vtom jsem musela uskočit bolestí, jen taktak, ţe jsem nevykřikla. On mě kousl! Jeho smutek se rozplynul, kdyţ se mě dotkl rty. Sledovala jsem, jak mi z pravé paţe vykusuje maso, v obličeji šílený škleb. „Mám tě rád, Síto,“ řekl. „Jsi strašně dobrá!“ „Chceš ještě?“ zeptala jsem se a nabídla jsem mu druhou paţi. Z očí mi vytryskly slzy. „Dám ti, co budeš chtít. Pojď ke mně, Ralphe. Mám tě taky ráda.“ „Síto,“ vydechl hladově, popadl nabídnutou paţi a znovu se zakousl. Ale to uţ jsem si ho otočila a sevřela mu zezadu lebku. Plnou silou, kterou jsem v té chvíli dokázala vyvinout, jsem mu škubla hlavou dozadu a do strany. Zlomila jsem mu v šíji všechny kosti. Jeho tělo se mi náručí zhroutilo – necítil ţádnou bolest, řekla jsem si. Pohladila jsem ho po jemných, dlouhých vlasech a naposledy jsem vydechla: „Chudáčku Ralphe.“ Měla jsem jeho mrtvolu vzít a zahrabat ji v kopcích. Jeho smrt však byla příliš, dokonce i na stvůru mého raţení. Síly mě opustily a nemohla jsem si pomoci, najednou jsem nechtěla ţít. Stála jsem v lese s Ralphovým tělem v náručí a plakala jako smrtelník. Kdysi dávno vlastní dcerka a teď můj adoptivní syn – bůh mi je vzal oba. Obstoupil mě dav. Lidé se začali vyptávat, jak jsem toho zplozence démona přemohla. Někteří mě poznali. „To ona se o toho kluka starala!“ křičeli. „Viděli jsme ji u toho jejího kněze!“ Mohla jsem je na místě pobít, všech padesát. Ale bylo uţ dost krve. Nechala jsem se ve světle pochodní odvést do města. Byla jsem uvrţena do ţaláře kousek od trţiště, kde se konaly popravy. Lidé křičeli, ţe brzy vyjde najevo, odkud se monstrum vzalo. Věděla jsem, ţe ještě v noci zaútočí na faru, probijí se do Arturovy podzemní kobky a shromáţdí doličné předměty, které pak předloţí obávaným inkvizitorům. Bude proces a bude rozsudek. Problém byl, ţe v těch dobách existoval jenom jeden rozsudek. Jenţe já byla Síta, vampýra s nadpřirozenou silou. Prodlouţená 69

ruka církve mi nemohla zakroutit krkem, kdybych nechtěla. Ale co Arturo? Milovala jsem ho, ale nevěřila mu. Kdyby zůstal naţivu, pokračoval by v pokusech. Nemohl přestat, protoţe věřil, ţe je k tomu předurčen osudem. Měl ještě dostatečné mnoţství mé krve, aby udělal dalšího Ralpha nebo něco mnohem horšího. Ráno byl uvrţen do kobky naproti mně. Volala jsem na něj, aby mi řekl, co se stalo, ale mlčel. Schoulil se do kouta, hleděl do zdi očima bezduchýma jako špinavé zrcadlo, nedal na sobě znát, co se mu honí hlavou. A jeho bůh nepřišel, aby ho zachránil. Zbylo to na mně. A dopadlo to tak, ţe jsem proti němu svědčila. Inkvizitor mi řekl, ţe je to jediný způsob, jak si můţu zachránit ţivot. Bez ohledu na to, ţe jsem před slavným inkvizičním tribunálem stála v řetězech a obstoupená zbrojnoši, mohla jsem se osvobodit a všechno to tam srovnat se zemí. Ach, jakou jsem měla chuť skočit a zakousnout se do kněze se zlou tváří, který vedl výslech jako hladový pes čmuchající na válečném poli po čerstvém mase. Zabít Artura vlastníma rukama jsem nemohla. Ne, nemohla jsem. Ale nemohla jsem ho ani nechat ţít, aby pokračoval v hledání boţské krve Jeţíše Krista. Byl to paradox – jediné řešení bylo strašlivé. Kdyţ jsem Artura nemohla zastavit já, musel to udělat někdo jiný. „Ano,“ přísahala jsem na Písmo svaté. „On tu zrůdu stvořil. Viděla jsem ho, jak to dělal, na vlastní oči. Proměnil jinocha. A pak mě chtěl pomocí kouzel připravit o čest. Je to čaroděj, Otče, o tom není pochyb. Ať mě Bůh na místě ztrestá, jestli lţu!“ I starý mnich z farnosti svědčil proti Arturovi, ovšem nejdřív ho inkvizitor musel nechat pověsit na strappado. Mučidlo zlomilo mnichovo srdce, a tak Artura vydal. No nic, nebyl se svou vinou sám. Arturo se nikdy nepřiznal, i kdyţ ho strašně mučili. Byl příliš hrdý, domníval se, ţe jeho úsilí je příliš vznešené, aby mu mohli rozumět. Po vynesení rozsudku jsem ho uţ nespatřila. Ani jsem nebyla u jeho popravy. Někteří lidé ho prý viděli na hranici. Byl to přece jen čaroděj.

70

IX. Sedím u pokerového stolu a blafuju na velkého hráče z Texasu. Na stole je sto tisíc dolarů v bankovkách a ţetonech. Texasan má lepší kartu neţ já. Jakšův dar čtení myšlenek se v mém mozku ještě víc rozvinul – vidím tomu chlapovi do karet, jako bych je měla před očima: tři esa, dva kluky – plný dům. Já mám tři šestky – oblíbené číslo Satanovo. Kdyby se karty odhalily, prohrála bych. Texasan má sobě koţené kovbojské boty a drahý kovbojský klobouk. Pach jeho tlustého doutníku mi nevadí. Vyfukuje ke mně smrdutý dým, jako by mě chtěl zastrašit. Usmívám se, dorovnávám jeho poslední sázku a zvedám ji o dalších padesát tisíc. Sedíme v luxusním boxu kasina, kde hrají jenom zazobanci. U stolu jsou s námi ještě tři chlapi, ale ti uţ to sloţili. Texasan se před nimi nechce shodit. „Z toho, jak sázíte, by člověk usoudil, ţe máte královský fleš, zlatíčko,“ povídá. Naklání se nad stůl. „Nebo máte bohatého přítele, který platí vaše účty?“ „Bohatého a hezkého,“ odpovídám zamyšleně. „Oba jsou roztomilí – jako já.“ Přitvrzuju tón. „A své účty si platím sama.“ Chechtá se, plácá se do stehen. „Krásko, vy blafujete!“ „Moţná? Vyrovnejte sázku a odhalte se.“ Chvíli váhá, civí na bank. „Začíná jít tak trochu do tuhého. Jak to děláte, děvenko, ţe máte tolik prachů? Dává vám je tatínek?“ Zkouší ze mě vytáhnout, jaký mám vztah k penězům. Kdyby pro mě znamenaly hodně, riskovala bych jenom, kdybych měla nejsilnější karetní kombinaci. Taky se nakláním nad stůl a dívám se mu do očí, ne tak silně, abych opékala jeho nervové uzlinky, ale dost 71

silně na to, abych ho zneklidnila. Nesnáším, kdyţ se mi říká děvenko. Je mi pět tisíc let. „Vydělala jsem si je do posledního centu,“ informuju ho. „Tvrdý dţob. Kde vy berete své peníze, dědoušku?“ Rychle se narovnává, nervózní z mého tónu, z mého laserového pohledu. „Vydělávám si je poctivou prací,“ říká a lţe. Taky se narovnávám. „Tak je poctivě prohrajete. Vyrovnejte sázku, nebo to sloţte. Mně je jedno, co si vyberete. Hlavně přestaňte zdrţovat hru.“ Odsekává: „Já nezdrţuju hru.“ Krčím rameny, jsem chladná jako led. „Nebo jak to mám nazvat, dědoušku?“ „Vem to čert,“ kleje a odhazuje karty. „Končím.“ Natahuju ruce a shrabuju peníze. Všichni u stolu mě sledují. „Ach,“ říkám. „Určitě jste zvědaví, co jsem měla. Ale profesionální čest vám nedovoluje se zeptat, ţe ano?“ Vstávám a začínám si cpát bankovky a ţetony do kabelky. „Myslím, ţe by to pro tuhle noc stačilo.“ „Ţádný spěch,“ povídá Texasan a zvedá se. „Chci vidět ty karty!“ „Opravdu? To byste musel připlatit, abych vám je ukázala. Nebo pro Texasany existují jiná pravidla?“ „Existují, kdyţ máš mých padesát táců, děvko. Řekl jsem, ţe je chci vidět!“ Nesnáším, kdyţ se mi říká „děvko“ ještě víc neţ „děvenko“. „Dobrá,“ říkám a otáčím karty. „Mohl jste vyhrát. To bylo naposled, co jsem někomu ukázala karty, aniţ by si připlatil. Spokojen? Přeblafovala jsem vaši svraštělou hubu, dědoušku.“ Práská do stolu pěstí. „Kdo si myslíš, ţe jsi?“ Potřásám hlavou. „Ty jsi nervózní dědek a mě uţ nebaví s tebou ztrácet čas.“ Otáčím se. Jeden z jeho kolegů mě chytá za ruku. Netuší, jakou dělá chybu. „Tak pomalu, pusinko,“ povídá. I ostatní se ke mně přibliţují. Usmívám se. „Copak?“ V kasinu jsem samozřejmě v bezpečí. Stačí trochu zvýšit hlas a chlapi budou vyhozeni na ulici. Ale já nemám ve zvyku volat o pomoc. Umím se o sebe postarat sama. Dneska večer bude hostina o čtyřech chodech, říkám si. „Máte 72

nějaký problém?“ ptám se. Chlap, co mě drţí za ruku, neodpovídá. Háţe očima po Texasanovi, který mu nepochybně šéfuje. Texasan opět nasazuje úsměv. „Jenom bychom rádi pokračovali ve hře, děvenko,“ praví. „Je to fér. Rádi bychom si své peníze vyhráli zpátky.“ Můj úsměv sládne. „Nebylo by lepší, kdybych vám je rovnou vrátila?“ Moje slova ho překvapují. Texasan krčí rameny. „Kdyţ myslíte, váţená slečno. Rád je přijmu.“ „Dobře,“ říkám. „Sejdeme se za deset minut na parkovišti před hotelem, na západní straně. Trochu se projedeme. Všechny peníze vám vrátím.“ Rozhlíţím se po ostatních. „Jedinou podmínkou je, ţe musíte přijít všichni.“ „Proč bychom měli někam chodit?“ ptá se Texasan. „Prostě nám je dejte a je to.“ Vymaňuju se ze sevření a pravím sladce: „Snad byste se nebáli hodné holčičky, jako jsem já, krasavci?“ Muţi se smějí, ale moc jim to nejde. Texasan na mně napřahuje prst. „Tak za deset minut,“ říká. „A ne abychom na vás museli čekat.“ „Nikdy nechodím pozdě,“ odpovídám. Setkáváme se podle domluvy a vyjíţdíme z parkoviště kaţdý ve svém voze. Za městem odbočuju ze silnice, vedu je několik kilometrů do pouště a zastavuju u nenápadného kopečku. Je jedenáct v noci, noc je chladná a jasná, na nebi nádherně svítí dorůstající měsíc. Muţi zastavují vedle mě a vystupují. Bojí se mě. Cítím jejich strach. Aţ na velkého šéfa jsou všichni ozbrojení. Kaţdý má na saku bouli od podpaţního pouzdra. Cítím střelný prach. Nejspíš si myslí, ţe jsem je vylákala za město, abych je oloupila. Jdou opatrně ke mně a okukují okolní terén, předpokládají, ţe nejsem sama. Dva z nich mají ruce v kapsách sak, svírají v dlaních rukojeti bouchaček. Texasan nastavuje ruku. „Kabelku!“ nařizuje. „Jistě.“ Ochotně poslouchám. K jeho příjemnému překvapení jsou v kabelce peníze. Přepočítávaje a valí oči. Zřejmě čekal, ţe najde 73

pistoli. „V pohodě?“ ptám se. Texasan kýve na jednoho z chlapů. Ve vteřině jsem prohledaná. Neslušně. „Je čistá,“ mumlá chlap a odstupuje. Texasan si cpe peníze do kapes. „Jo, já jsem v pohodě. Jenom nechápu, proč jsi nás kvůli tomu vytáhla aţ sem.“ „Protoţe mám hlad,“ odpovídám upřímně. Šklebí se jako král kšeftařů s naftou, coţ taky je. „Bude nám ctí, pozvat tě na večeři, pusinko. Času dost. Na co bys měla chuť?“ „Hovězí ţebra po texasku,“ říkám. Zase jednou se plácá do stehen. Nejspíš projev nervozity. „K čertu, to je moje nejmilejší jídlo. Ţebra nacucaná hustou červenou omáčkou. Pojedeme a hned na prvním rohu si je dáme,“ říká a dodává se spikleneckým mrknutím: „A pak to třeba trochu roztočíme.“ Vykračuju k němu a vrtím hlavou. „Můţeme se najíst tady. Uděláme si piknik. Jenom nás pět.“ Stáčí oči k mému vozu. „Přivezla jsi s sebou něco na zub?“ „Ne. Vy jste přivezli.“ Uţ zase ho přechází trpělivost. „O čem to ksakru mluvíš?“ Pohazuju hlavou a směju se. „Ty jsi přece bastard. Umíš být zdvořilý jenom, kdyţ si myslíš, ţe ti z toho něco kápne. Obereš mě o peníze, které jsem poctivě vyhrála, a myslíš si, ţe s tebou půjdu na večeři.“ Texasan brunátní zlostí. „My jsme tě o ţádné peníze neobrali. Sama ses nabídla, ţe nám je vrátíš.“ „Ale aţ po nátlaku z vaší strany. Nazývejme věci pravými jmény. Jsi zloděj.“ „Takhle se mnou nikdo nesmí beztrestně mluvit!“ „Neříkej? Jakpak mě potrestáš? Zabiješ mě?“ Přistupuje ke mně a seká mě přes tvář hřbetem dlaně. „Děvko! Máš štěstí, ţe jsem slušný člověk.“ Zvedám ruku ke svým rtům. „Vy ţe jste slušný člověk?“ říkám klidně. „Vidím vaši duši, pane Nenaţraný. Máte na svědomí lidské ţivoty. Dobře, ţe jsme se dneska v noci sešli tady v té poušti. Kdybyste zůstal naţivu, určitě byste zase někoho zabil.“ 74

Odvrací se ode mě a jde k vozu. „Padáme odsud, hoši.“ „Moment,“ říkám. „Ještě pro vás něco mám.“ Ohlíţí se přes rameno. „Co?“ Jdu k němu. „Musím vám říct, kdo opravdu jsem. Ptal jste se na to. Nevzpomínáte si?“ Texasan uţ se mnou nehodlá mařit čas. „Tak copak jsi zač? Hollywoodská hvězda?“ „Skoro. V jistých kruzích jsem slavná. Proč by mě jinak před pár dny honila celá losangelesská policie? Nečetl jste o tom v novinách?“ Slyším z jeho hlasu nejistotu. Chlapi se znovu rozhlíţejí, myslí si, ţe mě odněkud kryje oddíl Arabů. „Snad nemáš něco společného s těmi teroristy, co?“ „Nebyli to ţádní teroristé. To tvrdí poldové, aby neměli z ostudy kabát. Byla jsem jenom já a můj kolega. Celý ten cirkus byl kvůli nám dvěma.“ Uchichtává se. „Výborně. Ty a tvůj kolega jste zlikvidovali dvacet policajtů. Jsi nějaký terminátor nebo co?“ „Tak něco. Jsem vampýra. Je mi pět tisíc let.“ Řehtá se. „Jsi případ pro psychiatra. Nevím, proč se s tebou bavíme.“ Pokračuje k vozu. „Měj se.“ Chytám ho zezadu za límec a přitahuju si ho k očím. Je tak šokovaný, ţe nestačí zareagovat. Jeho chlapi mají lepší přípravu. V okamţiku na mě míří tři revolvery. A já mám v dalším okamţiku Texasana před sebou jako štít. Drţím ho za krk a za vlasy. Zpevňuju stisk. Texasan hlasitě chrčí. „Chci být shovívavá,“ říkám ostatním. „Mládenci, dám vám šanci zachránit si krk. Normálně se takhle nechovám. Ale poněvadţ policie uţ ví, co jsem zač, nemusím se namáhat s likvidací stop a svědků.“ Odmlčuju se a přejíţdím očima z jednoho na druhého. Vím, ţe se jim můj pohled zařezává aţ do morku kostí. „Radila bych vám, abyste nasedli do auťáků a vypadli odsud – a vůbec z Las Vegas. Kdyţ ne, tak zemřete. Je to jasné?“ Škrtím Texasana, aţ kvičí bolestí. Vkládám do svého hlasu posměšný tón. „Asi nebudu tak slaboučká, jak by se slušelo na hodnou holčičku, co?“ „Napalte to do ní!“ vydechuje Texasan, kdyţ mu trochu povoluju 75

hrdlo. „To není zrovna dobrý nápad,“ říkám. „Kdyby to do mě měli napálit, museli to nejdřív napálit do tebe, protoţe jim stojíš v cestě. Opravdu, dědoušku, měl bys trochu přemýšlet, neţ vydáš rozkaz.“ Dívám se na chlapy. „Kdyţ odsud nevypadnete, dám si vás k večeři jako moučník. Jsem vampýra a pojídám hovězí ţebra v jakékoli úpravě a mnoţství.“ Jednou rukou zvedám Texasana půl metru do vzduchu. „Chcete vidět, co s ním udělám? Předem vám říkám, ţe to nebude zrovna příjemný pohled.“ „Pro Boha ţivého!“ vydechuje jeden z muţů a dává se na úprk. Ani se nezdrţuje hrabáním se do svého vozu. Prostě utíká do pouště, kamkoli, hlavně co nejdál ode mě. Druhý chlap taky začíná couvat. Ale třetí chlap – ten, co mě drţel v kasinu a před chvíli mě neslušně prohledal – na něj syčí: „Není to ţádná vampýra. Jenom nějaká feťačka. Bůhví, co zobe.“ „Moudrý úsudek,“ povídám. „Zobu steroidy.“ Dívám se na muţe, který chce zmizet. „Vypadni odsud, dokud můţeš. Z těchhle dvou uţ nikdy nikoho neuvidíš. Věř mi, za chvíli uslyšíš, jak se jejich řev rozléhá po poušti.“ Moje řeč zní přesvědčivě. Chlap nabírá do kroku a mizí za prvním uprchlíkem. Zbýváme na místě jenom tři. Jaká úleva! Musím se přiznat, ţe by se mi moc nezamlouvalo, kdyby to do mě nasypali tři chlapi najednou. Znovu Texasanovi povoluju krk. Třeba má nějaké poslední přání. „Střílej!“ chrčí na svého pistolníka. Je nepoučitelný. „Zkus to a uvidíš, co se stane,“ navrhuju. Pistolník začíná měknout. Ruka s bouchačkou se mu třese. „Takhle nemůţu trefit.“ Texasan se pokouší ke mně otočit. „Můţeme se dohodnout. Mám peníze.“ Vrtím hlavou. „Pozdě. Nechci tvoje peníze. Chci jenom tvoji krev.“ Začíná mu docházet, ţe mluvím váţně. Kdyţ mám pokrm na dosah ruky, zní můj hlas ďábelsky a v očích se mi zračí krutost. A navíc mám dost velký hlad. Texasan náhle bledne, jako by chtěl soutěţit s měsícem, který se na nás roztomile usmívá z noční oblohy. 76

„Přece mě nemůţeš zabít!“ křičí. Směju se. „Ale ano. Tebe zabiju jako nic. Chceš to vidět?“ Chvěje se. „Ne!“ „No, ale stejně ti to předvedu.“ „Jak se jmenuješ?“ ptám se pistolníka, který se začíná potit. „Drţ hubu!“ odsekává. Chce mě obejít, aby měl lepší ránu. „To je divné jméno,“ povídám. „Jak na něj tvoje máma přišla? Ale na tom nezáleţí. Za chvíli se uţ nebudeš jmenovat nijak. Hele, neţ tě zabiju, chceš něco říct?“ Dívá se na mě. Cloumá s ním zlost. „Říct komu?“ Krčím rameny. „Nevím. Třeba Bohu. Věříš v Boha?“ „Jsi zvláštní ţenská.“ Slavnostně přikyvuju. „Jsem zvláštní.“ Zapouštím do něj svůj mocný pohled. Chlap couvá. Nedokáţe se od mých očí odtrhnout. Nevidí v téhle chvíli nic jiného neţ moje panenky, které se před ním rozevírají jako bezedná černá propast. A pronáším velice pomalu: „Teď, můj milý příteli, zvedneš ruku a strčíš si revolver do úst.“ Pistolník zírá jako přimraţený. Pak, jako ve snu, otvírá ústa a zasouvá si bouchačku mezi zuby. „Chucku!“ křičí Texasan. „Neposlouchej ji! Chce tě zhypnotizovat!“ Musím zvýšit hlas: „Stiskni rukojeť, ale nemačkej spoušť!“ pokračuju. „Slyšíš? Chci po tobě, abys vyvinul na pistoli určitý tlak, ale ne tolik, aby vyšel výstřel, rozumíš? Jenom trochu. Ano, takhle je to správně, pochopil jsi mě. Od smrti tě dělí pár milimetrů.“ Umlkám a odvracím oči. Hlas se mi vrací do normálu. „Jaké to je?“ Chlap vyjeveně mrká. Dochází mu, ţe má v ústech hlaveň. Málem se o něj pokouší infarkt. Je v takovém šoku, ţe mu zbraň vypadává z ruky. „Kristepane!“ vydechuje. „Hele,“ říkám, „asi opravdu věříš v Boha. A protoţe já taky a protoţe mi stačí, kdyţ se napiju jenom z jednoho z vás, myslím, ţe bych tě mohla nechat plavat. Tak do toho. Mazej do pouště za svými kamarády, neţ si to rozmyslím.“ Muţ přikyvuje. „Ano, jistě.“ A uhání pryč. „Chucku!“ křičí Texasan. „Okamţitě se vrať!“ „Ten uţ se nevrátí,“ ujišťuju Texasana. „Takovou oddanost si 77

nekoupíš. A mě si uţ vůbec nekoupíš. Dokonce ani moje večeře není nikde k dostání.“ Odmlčuju se. „Doufám, ţe uţ ti došlo, ţe moje večeře jsi ty.“ Pláče jako malé dítě. „Prosím vás! Já nechci umřít!“ Přitahuju si ho blíţ a vyslovuju své oblíbené rčení: „V tom případě ses neměl nikdy narodit.“ Vychutnávám si ho. Vysávám Texasana do poslední kapky krve a pohřbívám ho kousek od jeho vozu. Pak se jdu projít do pouště. Ţízeň jsem uhasila, jak jsem potřebovala, ale klidná nejsem. Andy za pár hodin přijede z práce. Měla bych přemýšlet o tom, jak ho donutit, aby mi pomohl, ale nedokáţu se soustředit. Mám pocit, ţe mi uniká něco důleţitého. Poslední dobou hodně přemýšlím a nějakým záhadným způsobem vím, ţe mi něco chybí – jeden článek skládačky. Ten článek leţí někde na dosah ruky. Co to je, nevím. Straší mě Arturův duch. Svět se nikdy nedozví, co v něm ztratil. Čeho víc litovat? Představuju si, jak by si ho lidstvo váţilo, kdyby nebylo inkvizice. Kdyby nebylo Síty a magické krve, která mu překazila jeho sny. Moţná bychom jeho jméno vyslovovali jedním dechem se jmény Leonarda da Vinci a Alberta Einsteina. Trpím, kdyţ si představím, jaké by to bylo. Arturo Alchymista – zakladatel obskurních věd. „Co jsi to provedl s Ralphem?“ ptám se nahlas, jako by mě mohl slyšet. „Proč jsi to udělal? Proč jsi se mnou nemluvil, kdyţ jsme spolu byli v ţaláři?“ Avšak jeho duch má své vlastní otázky. Proč jsi Ralpha tak zbrkle zabila? „Musela jsem,“ odpovídám nočním temnotám. Proč jsi mě zradila, Síto? „Musela jsem,“ opakuju. „Vymklo se ti to z rukou.“ Ale já tě nezradil, Síto. A přitom jsi byla skutečná čarodějnice. Vzdychám. „Já vím, Arturo. Asi jsem nebyla dobrá čarodějnice.“ Zacházím daleko do pouště. Objevuje se přede mnou strmý kopec. Lezu nahoru. Třicet kilometrů po mé levici je Las Vegas – ţhnoucí symbol extravagance a dekadence. Dorůstající měsíc je vysoko na 78

obloze po mé pravici. Jsem po cestě na kopec zadýchaná a zpocená. Shazuju ze sebe věci a znovu se klaním bohyni Luně. Cítím, jak mé tělo prostupují bledé paprsky – mrazivý ţár, který je mi kupodivu příjemný. Dech se mi prohlubuje a sílí. Je to, jako by mé plíce pohlcovaly celou atmosféru, jako by se moje kůţe vpíjela do noční oblohy. Srdce mi v prsou buší, jako by mými ţilami místo lepkavé rudé krve protékala mléčná, bílá substance. Ani se nemusím dívat, vím, ţe jsem průzračná. Připadám si neobyčejně lehká. Jako bych mohla létat. Tyhle myšlenky přicházejí neznámo odkud. Je to jako syčivý šepot nesoucí se ke mně z hlubin věčnosti. Moţná se vrací Jakšova duše, aby mi splnila poslední přání. Moje chodidla se odpoutávají od vrcholku kopce. A přitom jsem nevyskočila. Ne! Vznáším se – několik centimetrů nad chladným pískem.

79

X. Kdyţ jsem zpátky v hotelu, volám Seymouru Dorstenovi, svému kamarádovi a osobnímu kronikáři, klukovi, kterého jsem několika kapkami své krve vyléčila z AIDS. Seymour a já jsme spojeni tajemným poutem – píše o tom, co proţívám, aniţ bych mu to někdy vyprávěla. Poslední dobou mu vysílám senzační materiál. Telefon ho budí, ale jak slyší můj hlas, okamţitě je při smyslech. „Věděl jsem, ţe se ozveš,“ říká. „Byla jsi to ty, jak se děly ty věci v Los Angeles?“ „Joel a já.“ Chvíli mu trvá, neţ moji odpověď stráví. „Udělala jsi z Joela upíra?“ „Ano. Eddie s ním zacházel dost krutě. Joel umíral. Neměla jsem na vybranou.“ „Porušila jsi slib.“ „Musíš mi to připomínat?“ „Promiň.“ Odmlčuje se. „Můţu se taky stát upírem?“ „Nemel nesmysly. Musím ti říct, co se děje.“ Dalších devadesát minut Seymour poslouchá a já mu dopodrobna líčím všechno, co se přihodilo od chvíle, kdyţ jsem osvobodila Jakšu a střetla se s Eddiem. Zmiňuju se i o Texasanovi, který teď sladce spí ve svém mělkém pouštním hrobě, i o levitaci v měsíčním svitu. Seymour dlouho přemýšlí. „No?“ ptám se konečně. „Uţ se stalo, ţe bys něco takového psal?“ Váhá. „Psal jsem o tobě povídku. Byla jsi v ní anděl.“ „Měla jsem křídla?“ „Vycházela z tebe bílá záře a letěla jsi nad zničenou krajinou.“ 80

„To zní jako konec světa,“ poznamenávám. Seymour je váţný. „Bude konec světa, kdyţ nedostaneš Joela z moci těch lidí. Opravdu by kromě Joela mohli mít ještě nějakého jiného upíra?“ „Ano. Andy sestrojil model upíří DNA. V ţádném případě to nemohl udělat aţ po Joelově odchycení.“ „Jak víš, jak vypadá upíří DNA?“ Nikdy jsem Seymourovi nevyprávěla o Arturovi. Je to příliš bolestný příběh a kromě toho si myslím, ţe se k téhle situaci nehodí. „Věř mi, vyznám se v tom,“ odpovídám. „Andyho model je přesný. Ale jestli mám osvobodit jednoho nebo dva, na mém problému to nic nemění. Musím se tam nějak dostat a pak se všichni tři musíme nějak dostat ven.“ „Podle mě je Andy perfektní trefa. Nemůţeš se mu zadívat do očí a přinutit ho, aby dělal, co chceš?“ „To by se mi mohlo vymstít. Kdybych na to šla moc tvrdě, rozházím mu mozek a ostatní poznají, ţe se s ním něco děje. Ale kdyţ budu opatrná, můţu mu do mozku implantovat několik podnětů.“ „Chytré by bylo nabídnout mu peníze. Zkus několik miliónů. A ţe nemá rád svého šéfa, to taky nemusí být na škodu.“ „Souhlasím. Jenţe, Seymoure, já ti volám proto, abys mi řekl, co mi schází.“ „Máš pocit, ţe ti něco schází?“ ptá se. „Ano. Nedokáţu to vysvětlit, ale vím, ţe to tak je. Nerozumím tomu.“ Seymour přemýšlí. „Řeknu ti pár námětů, ale nebudou se ti líbit. Aţ pronikneš na základnu, nechoď rovnou za Joelem.“ „Proč ne?“ „Musíš jít ke generálovi. Musíš ho mít ve své moci.“ „Můţe být těţší dostat se k němu neţ k Joelovi.“ „To si nemyslím. Joel bude zavřený v kleci, z které ho ani ty nevysvobodíš. Určitě uţ vědí, jakou mají upíři sílu.“ „Joel je silný, o tom není pochyb. Ale ve srovnání se mnou je pořád ještě jako dítě. Tohle nevědí.“ „Vědí víc, neţ si myslíš, Síto. Nejsi v obraze. Pravděpodobně 81

pořád ještě hledají v jezeře Mead tvoje tělo. Kdyţ ho nenajdou, generál pochopí, ţe jsi naţivu. Aby tě dostal, kam potřebuje, musí kolem tebe chodit po špičkách.“ Seymour se odmlčuje. „Generál si určitě domyslí, ţe si pro Joela přijdeš.“ „Ty to říkáš s jistotou. Jenţe já si tak jistá nejsem.“ „Vem to logicky. Mohla ses Joela zbavit, kdyţ jste bojovali s losangeleskou policií – ale neudělala jsi to. Naopak, projevila jsi k němu určitý citový vztah. Věř mi, oni uţ vytvořili tvůj psychologický profil. Vědí, ţe pracuješ na tom, aby ses k němu dostala. Budou na tebe čekat. Proto musíš jít nejdřív za generálem. Kdyţ dostaneš jeho mozek pod svou kontrolu, budeš mít pod kontrolou celou základnu.“ „Jeho lidi poznají, ţe se něco děje.“ „Budeš ho mít pod kontrolou jenom krátce. Stejně nemáš jinou moţnost. Potřebuješ toho generála kvůli něčemu jinému, neţ je osvobození a únik.“ „Kvůli čemu?“ ptám se, i kdyţ vím, co mi řekne. „Vzorky upíří krve by mohly být všude, po celé základně. Vsadím se, ţe je tam několik laboratoří a ty je nemůţeš procházet a hledat krev. A výsledky analýz jsou určitě v počítačích. Musíš základnu zničit. Je to jediná moţnost. Musíš generála donutit, aby na sebe vypustil raketu s jadernou hlavicí.“ „Co to povídáš? Vyhodit do vzduchu všechny ty lidi?“ „V L. A. jsi taky zabila spoustu lidí.“ Nasazuju příkrý tón. „To se mi nelíbí, Seymoure.“ Seymour okamţik mlčí. „Sony, Síto. Říkal jsem, ţe se ti to nebude líbit. Nechci se ti jevit jako cynik. Nejsem takový a ty to dobře víš. Jsem jenom študáček a ještě k tomu mizerný spisovatel.“ „Jsi příliš geniální, abys byl v něčem mizerný. Prosím tě, pokračuj. Jak můţu dostat Joela ven ţivého a zároveň to tam vyhodit do vzduchu?“ „Hmm, obojí asi nepůjde.“ Přikyvuju si pro sebe. „Takţe sebevraţedná mise. Uţ jsem o tom přemýšlela,“ říkám smutně. „Nebude se ti po mě stýskat?“ Říká procítěně: „Bude. Přijeď sem dneska v noci. Udělej ze mě upíra. Pomůţu ti.“ „Ty nejsi na upíra vhodný materiál.“ 82

„Proč? Nejsem dost sexy?“ „Ach, v tom to přece není. Kdybys byl upírem, určitě by z tebe byl sexuální rekordman. Ale jsi příliš vzácný člověk, abys…“ Hlas mě opouští, vidím Artura. „Abys byl nakaţen mou krví.“ „Síto, co je s tebou?“ Těţce polykám. Trpím. „To nic – něco z minulosti. Není to lehké být na světě pět tisíc let – mám dlouhou minulost. Není snadné ţít v současnosti a nosit v sobě takové mnoţství vzpomínek.“ „Tvoje krev mi zachránila ţivot,“ říká Seymour vděčně. „Jak se cítíš? Jsou testy na HIV pořád negativní?“ „Ano, je mi fajn. Nedělej si starosti. Kdy se máš zase sejít s Andym?“ „Za pár hodin, před svítáním. Pak, aţ zase večer pojede do práce, bych se mu chtěla schovat do kufru.“ „Budeš potřebovat jeho spolupráci. Nemůţeš pobíhat po základně a hledat Joela.“ „Přinutím ho spolupracovat, tak nebo onak.“ Odmlčuju se. „Napadá tě ještě něco, co by mi pomohlo?“ „Jo. Trénuj ten trik s tou levitací. Nikdy nevíš, kdy se ti můţe hodit.“ „Nemám tušení, odkud se to bere.“ „Určitě z Jakšovy krve. Musel to trénovat celá staletí. Uměl létat, kdyţ jsi ho znala v Indii?“ „Nikdy mi nic takového neukázal.“ „Vy upíři jste samé překvapení.“ Povzdychuju si. „Ty tak strašně chceš být jako já. Závidíš mi moje moţnosti. Jenţe nevíš, ţe já mnohem víc závidím tobě.“ Seymour je zaraţený. „Co bys mi tak asi mohla závidět?“ Myslím na Lalitu, svou dcerku. Ale teď nemůţu mluvit o dětech. Dneska v noci ne. A tak jenom říkám: „Ţe jsi člověk.“

83

XI. Kdyţ

Andy vchází do mého apartmá, vypadá vyčerpaný a rozrušený. Sotva se objevuje ve dveřích, dávám mu velkou pusu. Chce další, chce mě obejmout, ale já ho odstrkuj u. „Počkej,“ říkám. „Máme na to celou noc.“ „Noc? Za hodinu vyleze sluníčko,“ opakuje, co jsem řekla předchozí noci. Otáčím se k němu zády. „Nejdřív bych si chtěla zahrát.“ Vím, ţe pro zdegenerovaného hráče jsou kostky přitaţlivější neţ sex. „Jak myslíš, Laro,“ říká. Jdeme dolů do kasina. Je krátce před vánocemi, ale v kasinu je narváno. Představa, ţe na Stripu, hlavní třídě Las Vegas, vybuchuje jaderná bomba, mě děsí. Samozřejmě, to není moţné. Dokonce, i kdyby došlo k tomu, ţe by raketa s jadernou hlavicí explodovala na základně, v Las Vegas se to neprojeví, s výjimkou mírného radioaktivního spadu – pokud sem bude foukat vítr. Nevím, jestli si mám z té Seymourovy literární fantazie vybrat, ţe na své misi uspěju, nebo prohraju. Zářící anděl, který se vznáší nad světem? Hrajeme craps a já jsem na řadě. Aniţ bych se snaţila, vyhrávám deset passů za sebou a lidé u stolu mi tleskají. Andy zuřivě sází, hodně vyhrává a ještě víc pije. Kdyţ odcházíme od stolu, je opilý. Vyčítám mu to. „Jak můţeš být vědec, jak můţeš bádat, kdyţ si takhle ruinuješ mozkové buňky?“ ptám se. Směje se a háţe mi ruku kolem ramen. „Lepší souloţit, neţ 84

bádat.“ Kráčíme po Stripu do dalšího kasina, Excaliburu. Je tam narváno ještě víc. Tohle město nikdy nespí. Hrajeme blackjack čili oko. Sčítám karty, sázím velké částky jenom, kdyţ jsou ke mně součty příznivé. I kdyţ vidím do karet, moje sčítání není moc velká výhoda. Nevyhráváme nic. Andy mě vleče zpátky ke svým milovaným kostkám. Kostka přichází ke mně a já opět háţu šest passů za sebou. Ale nemám zájem, aby Andy vyhrával a zbavil se finančních starostí. Slunce uţ začíná barvit oblohu, kdyţ ho táhnu zpátky do Mirage, na pokoj. Jakmile vcházíme, padá na postel. Je vyčerpaný. „Nelíbí se mi, co dělám,“ povídá do stropu. Mně se zase nelíbí, ţe nedokáţu číst jeho myšlenky. Musí to být pitím. Usedám k němu. „Zase problémy v práci?“ „Neměl bych o tom mluvit.“ „Klidně můţeš. Neboj – já dokáţu zachovávat tajemství.“ „Můj šéf je cvok.“ „Generál?“ „Ano. Je to totálně vymaštěný trotl.“ „Jak to myslíš? Co dělá?“ Andy si sedá a hledí na mě krhavýma očima. „Pamatuješ, jak jsem ti říkal, ţe pracujeme na úţasném objevu?“ „Ano. Říkal jsi, ţe je to největší objev v historii.“ Směju se. „Myslela jsem, ţe na mě chceš udělat dojem.“ Vrtí hlavou. „Nic jsem si nevymýšlel. Zahráváme si, mírně řečeno, s nebezpečným genetickým materiálem. Ten cvok generál vydal rozkaz, abychom ho uměle klonovali. Víš, co to znamená?“ Přikyvuju. „Máte dělat, aby ho bylo víc – ve zkumavce.“ „Ano. Trochu neobratně řečeno, ale v podstatě je to tak.“ Dívá se z okna na ozářený Strip. Kdyţ mluví znovu, slyším z jeho hlasu hrůzu, kterou proţívá. „Máme se pokusit rozmnoţit něco, co – kdyţ to vyjde – můţe ohrozit lidstvo.“ Je to horší, neţ jsem tušila. Musím tu šarádu rozetnout. Andy s tím začal. A já se toho chytám. „Andy?“ šeptám. Otáčí ke mně hlavu. Zabodávám se mu svým pohledem do očí. „Copak, Laro?“ ptá se. Zatím na něj nepůsobím, ale nedovoluju mu uhnout pohledem. 85

Mezi námi je úzký tunel modrého mlţného chvění. On je na jednom konci, připoutaný řetězy k hrubé stěně a já k němu pořád utíkám, stíny v zádech. Upoutávám jeho pozornost, ale lehce mu rozmazávám vidění. Od té doby, co mám v sobě Jakšovu krev, moje schopnost působit na cizí mozek je přesnější, účinnější. Musím dávat pozor, abych Andymu nezničila mozek. „Nejmenuju se Lara.“ Chce zamrkat, ale nedaří se mu to. „A jak se jmenuješ?“ „Na tom nezáleţí. Nejsem to, za co se vydávám.“ Odmlčuju se. „Vím, na čem pracuješ.“ Tváří se nedůvěřivě. „Jak to?“ „Znám vašeho zajatce. Je to můj přítel.“ „Ale…“ „Je to tak. Včera v noci jsem ti lhala a omlouvám se za to. Uţ ti lhát nebudu. Jsem v Las Vegas, abych svého přítele osvobodila.“ Pokládám Andymu dlaň na koleno. „Ale nechci ti ublíţit. Netušila jsem, ţe mi na tobě bude záleţet.“ Musí se zhluboka nadechnout. „Nerozumím ti. Nevím, o čem mluvíš.“ Nesmím na něj tak rychle. Tlak v lebce se mu zvětšuje. Na čele mu vystupují kapky potu. Vstávám a otáčím se zády, přecházím k oknu a dívám se na Strip. Mezi neony, v mdlém světle nastávajícího rozbřesku se třpytí vánoční výzdoba. „Ale rozumíš mi dobře,“ říkám. „Máte u vás zajatce, Joela Drakea. Je to agent FBI, ale kdyţ jste ho začali zkoumat, přišli jste na to, ţe je i něčím jiným. Jeho krev je jiná neţ u lidí. Dodává Joelovi obrovskou sílu a rychlost. Proto ho máte ve speciální cele. Váš generál vám řekl, ţe je nesmírně nebezpečný. A tentýţ generál vás zároveň nutí pracovat ve dne v noci, abyste zjistili, jak změnit krev lidí, aby získali vlastnosti toho nebezpečného zajatce.“ Odmlčuju se. „Nebo se pletu, Andy?“ Dlouho neodpovídá. Hledá slova. „Jak tohle všechno víš?“ Otáčím se k němu. „Vţdyť říkám, je to můj přítel. A já jsem tady, abych ho osvobodila. Potřebuju tvou pomoc.“ Andy na mně zírá jako na ducha. „Říkali, ţe je ještě jeden,“ mumlá. „Je.“ 86

„Jsi to ty?“ „Ano.“ Cuká sebou. „Jsi jako on?“ „Ano.“ Chytá se za hlavu. „Proboha!“ „Nejsme tak zlí, jak si myslíš,“ pokračuju. „Dovedu si představit, co vám napovídali. Není to pravda. Útočíme jenom, kdyţ jsme napadeni. Ti muţi a ţeny, co zahynuli v L. A., nás chtěli zajmout – jinak bychom jim neubliţovali. Ale přišli za námi a zahnali nás do kouta. Museli jsme se bránit.“ Andy si drţí hlavu v dlaních, jako by se měl kaţdým okamţikem rozplakat. „Zabili jste spoustu lidí i předtím.“ „To není pravda. Zabíjel netvor. Jmenoval se Eddie Fender. Náhodou se dostal k naší krvi. Zlikvidovala jsem ho. Eddie byl skvělá ukázka toho, co by se mohlo stát, kdyby se naše krev dostala do nepovolaných rukou. Sám jsi to řekl – ohrozila by lidstvo. Jsem tu, abych tomu zabránila. Jsem tu, abych ti pomohla.“ Pokukuje po mně skrz prsty, které si zatíná do kůţe na obličeji. „Tak proto ti tak perfektně padají kostky!“ „Ano.“ „Co ještě umíš?“ Vrtím hlavou. „Na tom teď nezáleţí. Ţádný člověk se nesmí stát tím, co jsem já a můj přítel.“ „Kolik vás existuje?“ „Myslela jsem, ţe jsme uţ jenom my dva. Ale něco mi říká, ţe na základně máte ještě jednoho z nás.“ Odmlčuju se. „Je to tak?“ Odvrací hlavu. „To ti nemůţu říct. Nevím, kdo jsi.“ „Víš mnohem líp neţ kdokoli jiný, kdo jsem. Víš, jak vypadá moje DNA.“ Vstává a přechází k protější zdi. Musí se opřít, aby se udrţel na nohou. Horečně oddychuje. „Ten muţ, o kterém mluvíš – Joel – je nemocný. Má horečku, kruté křeče. Nevíme, co s ním máme dělat.“ Andy zatíná zuby. Moje odhalení ho zdrtilo. „Ty to víš?“ ptá se. „Ano. Drţíte ho mimo dosah slunečních paprsků?“ „Ano. Je v cele, v podzemí. Nejde tam slunce.“ Odmlčme se. „Je alergický na sluneční záření?“ 87

„Ano.“ Andy se zamýšlí. „Ale proč je nemocný? Říkám ti, slunce k němu nemá přístup.“ „Nejde o slunce. Jenom jsem zvaţovala moţnosti. Trpí, protoţe má hlad.“ „Ale my mu dáváme jíst. S tím to nesouvisí.“ „Nedáváte mu to, co potřebuje.“ „Co potřebuje?“ „Krev.“ O Andyho se pokoušejí mdloby. „Ale ne!“ úpí. „To byste potom museli být něco jako upíři!“ Opatrně se k němu přibliţuju, nechci ho vyděsit víc, neţ uţ se stalo. „Andy, my jsme upíři. Joel je upír teprve pár dní. To já jsem ho změnila, abych mu zachránila ţivot. Eddie ho smrtelně zranil. Věř mi, neobcházím svět, abych vyráběla upíry. Je to proti mému… mým zásadám.“ Andy se zoufale snaţí ovládat. „A kdo vyrobil tebe?“ „Upír jménem Jakša. Byl první našeho druhu.“ „Kdy to bylo?“ „Uţ je to hrozně dávno.“ „Kdy?“ naléhá na mě. „Před pěti tisíci lety.“ Zmínka o mém věku mi v téhle situaci moc nepomáhá. Andyho opouštějí síly, klesá na podlahu. Choulí se do klubíčka a odtahuje se ode mě. Zastavuju se uprostřed pokoje. „Co ode mě chceš?“ mumlá. „Tvoji pomoc. Musím se dostat na základnu a vytáhnout odtamtud svého přítele dřív, neţ bude svět zničen. A věř mi, naše krev v rukou vašeho generála představuje větší nebezpečí neţ plutonium v rukou teroristů.“ Andy pokyvuje hlavou. „Ale já ti věřím.“ „Takţe mi pomůţeš?“ Moje otázka ho zaráţí. „Coţe? Jak bych ti mohl pomoci? Ty jsi něco jako monstrum. Jsi příčinou tohohle nebezpečí.“ Nasazuji ostrý tón. „Chodím po téhle zemi od úsvitu historie. Po celou tu dobu se o mně a ostatních, jako jsem já, mluvilo jenom v 88

bájích a pohádkách. Tyhle báje a po hádky se nezakládají na pravdě. Jsou pro děti. Za celou dobu se nikdo z nás nesnaţil zničit lidstvo. Jestli to někdo dělá, tak jedině váš generál. Poslouchej mě, Andy! Musíme mu v tom zabránit a ty mi musíš pomoct.“ „Ne.“ „Ano! Chceš, aby klonoval Joelovu krev? Chceš, aby se ten materiál dostal do zbrojních plánů Pentagonu?“ Andy se chvěje zlostí. „Ne! Já chci zničit tu krev! Nemusíš mě poučovat. Dobře vím, co by se mohlo stát. Analyzoval jsem ji.“ Klekám si k němu na podlahu. „Podívej se na mě, Andy.“ Sklání hlavu. „Ne, mohla bys mě očarovat.“ „Nepotřebuju čarovat, abych tě přesvědčila o skutečném stavu věcí. Nejsem nepřítel. Bez mé pomoci nedokáţeš dalším analýzám zabránit. Dovedeš si představit společnost, kde má kaţdý jedinec sílu a apetit upíra?“ Vize, kterou mu líčím, ho deptá. „Opravdu piješ lidskou krev?“ „Ano. Musím, abych ţila. Ale nemusím u toho nikoho zabíjet, ani mu ubliţovat. Lidé většinou ani nevědí, co se s nimi stalo. Jenom je druhý den, kdyţ se probudí, pobolívá hlava.“ Moje slova mu na tváři vyvolávají úsměv. „Kdyţ jsem se včera večer probudil, taky mě pobolívala hlava. Pila jsi moji krev a já teď o tom nevím?“ Uchichtávám se. „Ne. Své bolesti hlavy si způsobuješ sám. Jestli co nejdřív nenecháš pití, odejdou ti játra. Měl bys mi věřit, dát na radu pět tisíc let staré doktorky.“ Konečně ke mně zvedá oči. „Tolik ti přece nemůţe být.“ „Ţila jsem, kdyţ ještě po této zemi chodil Kršna. Dokonce jsem se s ním setkala.“ „Jaký byl?“ „Senzační.“ „Kršna byl senzační?“ „Ano. Nezabil mě. Asi si nemyslel, ţe jsem monstrum.“ Andy se zklidňuje. „Omlouvám se, ţe jsem tě takhle nazval. Bylo to jenom… víš, prostě jsem ještě nikdy neviděl ţivého upíra. Chci říct, ţe jsem ještě nikdy nebyl s upírem na hotelovém pokoji.“ „Takţe jsi rád, ţe jsi se mnou minulou noc nic neměl?“ 89

Zřejmě mu tahle drobnůstka unikla. „Změnil bych se v upíra?“ „Chce to víc neţ sexuálně obcovat s nesmrtelným, aby ses stal nesmrtelným.“ Mluvím delikátně. „Ale to bys měl vědět.“ Zachovává chladnou tvář. „Musí dojít k přenosu krve, aby došlo k takové změně? Dovedu si představit, kolik je takové krve zapotřebí.“ „Ano, tak je to správně. Dělaly se v téhle věci nějaké pokusy?“ „Pár věcí jsme zkoušeli. Ovšem lidský imunitní systém reagoval na tenhle druh krve podivně. Přijal ji a zároveň se ji snaţil zničit. Dospěli jsme k závěru, ţe rozsáhlá infuze takto kódované DNA by mohla transformovat celý organizmus. Prostě se domníváme, ţe kdyby vaše DNA převládla, replikovala by se v kaţdé tělesné buňce.“ Andy se odmlčuje. „Stalo se něco takového, kdyţ tě ten… jak se jmenoval… Jakša změnil?“ Váhám. Nevím, jestli mu mám poskytnout informace, které by někdy mohl zneuţít. „Kdyţ mě změnil, byla jsem strašně mladá. Celé jsem to probrečela.“ „Je uţ mrtvý?“ „Ano.“ „Kdy zemřel?“ „Před pár dny. Chtěl zemřít.“ „Proč?“ Smutně se usmívám. „Chtěl ke Kršnovi. Na ničem jiném mu nezáleţelo. Byl zlý, kdyţ mě změnil. Ale kdyţ zemřel – byl svatý. Velice miloval boha.“ Andy zírá. „Kristepane, ty říkáš pravdu!“ Přikyvuj u. Mám vlhké oči. Vzpomínka na Kršnu mě vţdycky dojme. „Ano. Měla bych ti něco říct. Víš, chtěla jsem tě zhypnotizovat. Chtěla jsem tě svést a nabídnout ti peníze, rozvrátit ti mozek – nevěděl bys, co děláš.“ Lehce se dotýkám jeho kolena. „Teď uţ je jiná situace. Ty jsi skutečný vědec. Hledáš pravdu. Nechceš lidem škodit. Uvědomuješ si, ţe ta krev můţe spoustě lidí ublíţit. Vrať mi ji. Jenom já se můţu postarat, aby ji nikdo nezneuţil.“ „Kdyţ tě propašuju na základnu, strávím zbytek ţivota ve vězení.“ „Celý den na základnu vjíţdějí a zase vyjíţdějí různá vozidla. 90

Sledovala jsem to z dálky. Mohl bys mě tam provézt v kufru. Aţ se nikdo nebude dívat, vyskočím, a ty budeš mimo podezření.“ Andy si není jistý. „Tvůj přítel je v cele v podzemí hlavní provozní budovy. Stěny cely jsou vyrobené ze speciální slitiny – neporadila by sis s ní, stejně jako si s ní nedokáţe poradit tvůj přítel. Uţ jsme si to ověřili. Osobně jsem ho sledoval, kdyţ se o to pokoušel. Je pod dohledem. Kamery ho snímají čtyřiadvacet hodin denně. A pak zabezpečení samotné základny. Kolem dokola jsou stráţní věţe. Vojáci na věţích jsou perfektně vyzbrojení. Je to pevnost. A kaţdou budovu zabezpečují tanky a rakety.“ Odmlčuje se. „Nemáš nejmenší šanci dostat ho ven.“ „Ta speciální cela, co je v ní Joel – jak se u ní otvírají dveře?“ „Zvenčí na zdi je ovládací panel. Stiskneš tlačítko a cela se automaticky otevře. Ovšem dostat se od mého vozu k tomu tlačítku není jen tak. Abys svého přítele osvobodila, musela bys být neviditelná.“ Pokyvuju hlavou. „Potom si probereme zabezpečení základny krok za krokem. Teď mi ale, prosím tě, odpověz na to, co jsem tě uţ ptala. Je tam ještě jiný upír?“ Přemýšlí, sklání hlavu. „Ano.“ „Jak je tam dlouho? Měsíc?“ „Ano.“ „Přivezli ho z Los Angeles?“ „Ano. Je to mladý černoch. Neţ se stal tím, čím teď je, ţil v jiţní části metropole.“ Znovu zvedá hlavu. „Ale o ţádném Eddiem nikdy nemluvil. Říkal, ţe ho změnil někdo jiný. Teď si na to jméno nemůţu vzpomenout.“ Uţ jsem v obraze. „Stvořil ho Eddie. Věř mi – vím, jakým způsobem tenhle upír přišel na svět. Kde je zavřený? Poblíţ Joela?“ „V sousední cele. Ale je to s ním špatné. Asi nevydrţí. Má stejnou nemoc jako tvůj přítel – křeče a horečku.“ Andy potřásá hlavou. „Nevěděli jsme, co s ním máme dělat. Nikdy si o krev neřekl.“ „Poldové ho museli chytit těsně po tom, co ho Eddie stvořil. Nikdo mu nepověděl, co je zač.“ Dovedu si představit, jak strašně takový uboţák trpí. „Budu ho taky muset odvést.“ „Spíš odnést.“ 91

„Tak odnést, kdyţ bude třeba.“ Andy si mě prohlíţí. „Říkala jsi, jak jsi stará. Takţe jistě budeš chytřejší neţ my smrtelníci, kteří ţijeme jenom krátce. Jestli je to pravda, pak ti musí být jasné, jaká moc proti tobě stojí. Nemůţeš vyhrát.“ „Jsem zvyklá vyhrávat. Viděl jsi mě, jak jsem zaválela s kostkami.“ „S největší pravděpodobností zemřeš.“ „Smrti se nebojím.“ Moje řeč mu imponuje. „Asi opravdu nejsi monstrum. Jsi mnohem odváţnější neţ já.“ Beru ho za ruku. „Neměla jsem pravdu, kdyţ jsem říkala, ţe mi můţeš pomoct a přitom nic neriskovat. Chce to odváţného muţe, který by mě propašoval v kufru auta na základnu.“ Tiskne mi dlaň. „Jak se doopravdy jmenuješ?“ „Síta,“ odpovídám. „Jen málo lidí mě zná pod tímhle jménem.“ Hladí mou zrzavou paruku. „Neříkal bych úplnou pravdu, kdybych tvrdil, ţe mě tvoje krev jenom děsí. Mnohem víc mě fascinuje.“ Odmlčuje se a na tváři se mu objevuje lišácký úsměv. „Takţe sexuální obcování mě změnit nemůţe?“ „V minulosti se to ještě nestalo. Jenţe přítomnost je plná tajemných znamení.“ Zachvacuje mě touha. Jeho oči – hypnotizuje mě jejich tajuplná hloubka, ušlechtilá něha. Usmívám se, zvedám ruce a objímám ho. „Začíná svítat,“ šeptám mu do ucha. „Pro dávné alchymisty to byla chvíle zázraků, transformace. Zůstaň se mnou.“ Odmlčuju se. „Kdoví, co se můţe stát.“

92

XII. Zdá se mi sen, který znám. Sen, který nikdy nekončí. Odehrává se na věčnosti nebo alespoň v mé představě o takových končinách. Stojím na širé travnaté pláni s nízkými pahorky. Je noc, ale obloha je jasná. Nesvítí slunce, ale stovky zářivých hvězd, které se třpytí ve vzdálené vesmírné řece. Vzduch je teplý, příjemný, prostoupený vůní tisícerých květů. V dálce se ubírá zástup lidí k velké lodi – fialové kosmické lodi obrovských rozměrů. Z vnitřku lodi vychází zvláštní záření, které je tak jasné, ţe mě téměř oslepuje. Vím, ţe kosmická loď za chvíli startuje a já mám být na její palubě. Neţ se však vydávám na cestu, musím dokončit rozhovor s bohem Kršnou. Stojí na té širé pláni vedle mě, v pravé ruce má svou zlatavou flétnu, v levé červený lotosový květ. Oba máme na sobě dlouhé modré roucho. On má na šíji zavěšený nádherný drahokam – Kóstubha, v kterém lze spatřit osud kaţdého člověka. Hledí ke hvězdám, čeká, aţ sama promluvím, ale nevzpomínám si, o čem jsme předtím mluvili. „Můj pane,“ šeptám. „Cítím, ţe mě opouštíš.“ Jeho oči hledí vzhůru. „Myslíš, ţe se rozcházíme?“ „Ano. Nechci od tebe odejít. Nechci na Zemi.“ „Ne. Špatně tomu rozumíš. Neopouštím tě. Mně patří všechno stvoření – jsem jeho součástí. Nebudeš opuštěná. Pocit, ţe přichází odloučení, v tobě vyvolává zmatek.“ Konečně ke mně otáčí hlavu, dlouhé černé vlasy mu povlávají ve vánku. V hlubinách černých panenek se mu zračí hvězdy. Je v nich celý vesmír. Jeho úsměv je laskavý, ţár lásky, který z něj vychází je nekonečný. „Uţ jsi byla na Zemi. Vracíš se domů.“ 93

„Je to moţné?“ vydechuju, snaţím se rozpomenout. Vybavují se mi nejasné vzpomínky na to, jak jsem byla na Zemi. Vidím svého manţela, dcerku – vidím její úsměv. Ale je to, jako by je halil temný závoj. Hledím na ně ze zvláštní perspektivy, odkudsi z vlastní mysli, nemůţu uvěřit, ţe to se mnou nějak souvisí. Před nimi se táhnou dlouhá staletí rozkouskovaná na nekonečné dny a noci s trpícími lidmi, všechno zbrocené krví. Krví, kterou jsem prolila já. Snaţím se ze svých rtů vymáčknout otázku. „Co jsem dělala na Zemi, můj pane?“ „Chtěla jsi být jiná – byla jsi jiná. Ale to nic neznamená. Tohle stvoření je jeviště a kaţdý z nás hraje svou roli, někdo je hrdina, jiný je darebák. Všechno je májá – iluze.“ „Ale… hřešila jsem?“ Moje otázka mu připadá směšná. „To neexistuje.“ Upírám pohled na čekající loď. Je uţ skoro plná. „Takţe od tebe nemusím odejít?“ Směje se. „Síto. Ty mě neposloucháš. Ode mě nemůţeš odejít. Vţdycky budu s tebou, dokonce i kdyţ si budeš myslet, ţe jsi na Zemi.“ Mění hlas – mluví teď jako přítel, ne jako pán. „Poslechneš si příběh?“ Směju se, i kdyţ jsem zmatenější neţ kdykoli předtím. „Ano, můj pane.“ Přemýšlí. „Byl jednou jeden rybář a ten měl ţenu. Ţili spolu ve vesnici na břehu oceánu. Rybář ve své loďce vyplouval kaţdý den na moře, jeho ţena zůstávala doma a starala se o domácnost. Jejich úděl byl prostý, avšak šťastný. Jeden druhého nesmírně miloval. Ţena svému muţi vyčítala jednu věc – ţe jí jenom samé ryby. K snídani, k obědu i k večeři jedl jenom to, co chytil. Ať uvařila, nebo upekla cokoli, chléb či koláče, rýţi či brambory – ničeho z toho se ani nedotkl. Říkal, ţe jeho pokrm je ryba a ţe tomu tak bude napořád. Byl takový od svého raného mládí, protoţe na sebe vzal slib, kterému jeho ţena nemohla rozumět. I stalo se jednoho dne, ţe se ţena na tu jeho jednotvárnou stravu nemohla uţ déle dívat. Rozhodla se, ţe ho přelstí, ţe mu k rybě přimíchá kousek dušeného jehněčího. Udělala to šikovně, takţe na první pohled ryba vypadala jako právě vytaţená z vody, avšak pod 94

spinami se skrývalo červené maso. Kdyţ se rybář toho večera vrátil domů a usedl ke stolu, měl před sebou rybu. Zpočátku svůj pokrm pojídal s velkou chutí, ničeho divného si nevšiml. Jeho ţena usedla k němu a jedla s ním. Kdyţ však měl rybář napůl snědeno, rozkašlal se a začal se dusit. Nemohl popadnout dech. Aţ teď si povšiml, ţe má na misce něco jiného. Otočil se k ţeně, oči mu planuly zlostí. ‚Cos to učinila?‘ udeřil na ni. ‚Co je v té rybě?‘ Vyděšená ţena se od něho odtáhla. ‚Jenom trochu jehněčího. Myslela jsem, ţe ti neuškodí, kdyţ budeš mít něco jiného.‘ Po těch slovech rybář smetl misku na podlahu. Jeho hněv neznal mezí. Pořád ještě nemohl popadnout dech. Bylo to, jako by mu jehněčí uvízlo v průdušnici a nechtělo povolit. ‚Ty jsi mě otrávila!‘ křičel. ‚Moje vlastní ţena mě otrávila!‘ ‚Ne! Chtěla jsem jenom, abys ochutnal něco jiného.‘ Zvedla se a udeřila ho do zad, ale nepomohlo to. ‚Jak se můţeš takhle dávit?‘ Rybář spadl na podlahu a začal modrat. ‚Copak nevíš?‘ sípal. ‚Copak nevíš, kdo jsem?‘ ‚Jsi můj manţel,‘ křičela ţena a poklekla k němu. ‚Já jsem…‘ chrčel rybář. ‚Já jsem to, co jsem.‘ To byla jeho poslední slova. Rybář zemřel, a kdyţ byl mrtvý, jeho tělo se změnilo. Z jeho nohou vyrostly velké ploutve. Kůţe se začala pokrývat stříbřitými šupinami. Obličej se mu nadul a oči byly prázdné a chladné. Ukázalo se, ţe nebyl člověkem. Byl rybou, kterou byl i celou tu dobu předtím, a jako kaţdá velká ryba nejedl nic jiného neţ menší ryby. Všechno ostatní pro něj bylo jedovaté.“ Kršna se odmlčuje. „Rozumíš tomu příběhu, Síto?“ „Ne, můj pane.“ „To nevadí. Jsi to, co jsi. Já jsem to, co jsem. Jsme oba totéţ – kdyţ na mě budeš myslet.“ Kršna zvedá ke rtům svou flétnu. „Chceš si poslechnout píseň?“ „Ano, moc, můj pane.“ „Zavři oči, otevři uši. Je to pořád stejná píseň, Síto. A přitom je pokaţdé jiná. To je tajemství, to je paradox. Pravda je vţdycky jednodušší, neţ si představuješ.“ Zavírám oči a bůh Kršna rozehrává svou kouzelnou flétnu. Neboť 95

mimo čas je čas to jediné, na čem záleţí. Jeho okouzlující melodie se vznáší na křídlech větru vanoucího ze samého nitra galaxie. Nad hlavou nám svítí hvězdy a vesmír se zvolna otáčí a věky plynou. Nemusím vidět svého pána, abych věděla, ţe je se mnou všude. Nemusím se ho dotýkat, abych cítila jeho ruku na svém srdci. Nemusím mít nic, kdyţ mám jeho lásku. Po chvíli, která je vším – jeho boţská láska zaplavuje nitro mé boţské bytosti. Vskutku, jsme oba jedno a totéţ.

96

XIII. Leţím na zádech v kufru Andyho vozu. Mám výjimečný sluch – slyším hluk základny, jak se k ní blíţíme. Stráţní na bráně si povídají. Tma v kufru pro mě není úplně černá. Vidím bílý pracovní plášť, který mám na sobě, i falešnou identifikační placku připíchnutou na náprsní kapsičce. Původně patřila Andymu, ala já jsem přelepila fotku a přepsala jméno. Jsem dr. Lara Adamsová, hodností nadporučík, mikrobioloţka na záskok z Pentagonu. Andy mi řekl, ţe na základnu přijíţdí hodně vědců „z boudy“. Mám makeup, který mě dělá starší. Myslím, ţe bych mohla splynout s davem. Zastavujeme u kontroly na bráně. Slyším Andyho, jak mluví se stráţnými. „Zase dlouhá noční, Harry?“ říká. „Vypadá to tak,“ odpovídá stráţný. „Děláš do rána?“ „Skoro. Tyhle noční šichty jsou na palici – uţ ani ne vím, kdy začínám a kdy končím.“ Andy stráţnému něco podává, zřejmě průjezdku, která se musí prohnat elektronikou. Má zřejmě ještě jednu, kterou pouţívá zase při výjezdu ze základny. Mám ji taky, v zadní kapse. Andy pokračuje neutrálním hlasem: „Mít víc štěstí v kostkách, tak tady s tou blbárnou praštím.“ „To bych řekl,“ povídá stráţný. „Jak to jde jinak?“ „Včera večer jsem vyhrál balík.“ Stráţný se směje. „Jo, a kolik jsi prohrál?“ Andy se taky směje. „Tři balíky!“ Stráţný mu vrací průjezdku. „Tak dobrou noc. A neser toho chlapa.“ Slyším Andyho, jak přikyvuje. „Uţ se stalo.“ 97

Zajíţdíme dovnitř. Andy mi slíbil, ţe zaparkuje mezi dvěma hangáry, kam není vidět ze stráţních věţí. Ze svých předchozích pozorování vím, kde to je. Podle pohybu vozu, poznávám, ţe tam skutečně míříme, zvláště kdyţ Andy zatáčí vlevo, zastavuje a zhasíná motor. Vylézá z auta, přiráţí dvířka a odchází. Sleduju sluchem jeho kroky. Vchází do hlavní provozní budovy. Zatím to klape. Odemykám kufr a vykukuju škvírou ven. Auťák stojí stranou. Nikdo tu není. Vyskakuju z kufru a potichu ho zavírám. Rovnám si na svém štíhlém těle plášť a upravuju zrzavou paruku. V silných brýlích vypadám trhle, ale sečtěle. „Lara Adamsová z boudy,“ opakuju si. Bouda znamená Pentagon, vysvětlil mi Andy. Nikdo to tady neříká jinak. „Musíš jít nejdřív za generálem. Musíš dostat jeho mozek pod svou kontrolou.“ Myslím na to, co mi řekl Seymour. Odolávám touze jít za Andym do hlavní budovy, kde jsou laboratoře – a kde je uvězněn Joel – obcházím ji a směřuju k menšímu baráku za ní. Je to generálova privátní ubikace. Na schodech se zastavuju. Není třeba zvonit, vím, ţe uvnitř nikdo není. Andy mi to rozmlouval. Říkal, ţe generála doma těţko zastihnu. Chtěl, abych sbalila Joela a co nejrychleji z toho prokletého místa vypadla. Samozřejmě jsem mu neřekla, ţe potřebuju dostat generála pod kontrolu, abych to tady do mrtě vypálila. Řekla jsem mu jenom, ţe kdyby náhodou začal ohňostroj, aby na nic nečekal a upaloval ze základny, jak nejrychleji umí. Chvíli tak stojím, nemůţu se rozhodnout. „Generál si určitě domyslí, ţe pro Joela přijdeš.“ Seymour je moudrý, ale já mám pocit, ţe toho chlapa přeceňuje. Například, říkám si, jak snadno jsem se dostala přes bránu. Generál nemůţe mít nejmenší tušení, ţe jsem to uţ nastartovala. Horší je, ţe nemám čas hledat ho po celé základně. Bude lepší, kdyţ se mrknu za Joelem. Kdyţ ho najdu, uţ něco vymyslím. Jsem mistryně improvizace. Vracím ke vchodu do hlavní budovy, kam zapadl Andy. V budově je bludiště chodeb a kanceláří. Je mi jasné, ţe laboratoře, kde vědátoři bádají a provádějí analýzy, jsou v podzemí. Po chodbách se toulají muţi a ţeny v bílých pláštích. Občas kolem 98

mě projde ozbrojený voják. Nikdo si mě nevšímá. Slyším výtah a kroky lidí, kteří kráčejí po schodech nahoru a dolů. Rozhoduju se pro schody, výtah by se mohl pro vampýru vetřelkyni stát vraţednou pastí. Objevuju schodiště. Andy mi řekl, ţe Joel je zavřený v druhém suterénu a ţe jeho cela je na konci budovy směrem od hlavního vchodu. Dole je jenom pár lidí. Hovoří tlumenými hlasy. Kráčím úzkou chodbou rázným krokem profesionála, za kterého bych měla být pokládána, do zadní části podzemích prostor. Cítím lehký závan vůně Joelovy pokoţky. Ale neslyším tlukot jeho srdce ani jeho dech. Stěny cely musejí být opravdu silné. Tělesný pach je jako můj kompas. Vnímám ho pečlivě, odhaduju směr, kudy prochází ventilací, odlišuju ho od pachu jiných lidí. Blíţím se k místnosti vnitřní ostrahy. Uvnitř jsou monitory a dva ozbrojení vojáci otočení zády ke dveřím. Slyším, co se tam odehrává. Pootevírám dveře a nakukuju dovnitř. Na jedné obrazovce vidím Joela. Sedí v rohu jasně osvětlené samotky, připoutaný ke zdi kovovými pouty na zápěstích. Nevidím na vedlejším monitoru druhého upíra. Zvláštní. Znovu dveře přivírám a pak klepu. Otvírá mi jeden z dozorčích. „Prosím? Přejete si?“ „Jsem doktorka Lara Adamsová.“ Háţu hlavou k obrazovce. „Mám promluvit s naším pacientem.“ Dozorčí se otáčí ke svému kolegovi a znovu ke mně. „Myslíte jako přes mikrofon, ne?“ „Bude lepší, kdyţ s ním promluvím osobně,“ říkám. Dozorčí vrtí hlavou. „Nevím, co vám řekli, ale k tomu… k pacientovi nikdo nesmí. Můţete mluvit jenom přes mikrofon.“ Odmlčuje se, civí na moji placku, nebo spíš na moje ňadra. Zatracení kluci! „Kdo vám dal povolení promluvit s tím chlapem?“ „Generál Havor.“ Kluk zvedá obočí. „Osobně?“ „Ano. Můţete si to u něj ověřit, jestli chcete.“ Háţu očima do místnosti. „Můţu dál?“ „Jistě.“ Dozorčí ustupuje. „Jakţe se jmenujete?“ „Doktorka Lara Adamsová. Z boudy.“ Ukazuju na monitor. 99

„Vidím toho chlápka, ale kde to je? Někde tady?“ „Tady vzadu,“ odpovídá druhý dozorčí, zatímco jeho kolega zvedá telefon. „Je to bunkr, taková síla, ţe by ho nerozbila ani atomovka.“ „Ale?“ říkám. Je to zajímavá informace. V následujícím okamţiku letí moje ruce vzduchem prsty jako noţe. Oba dozorčí padají na podlahu, ale nejsou mrtví, jsou v bezvědomí. Zavěšuju telefon. Jdu dozadu. Tisknu velké červené tlačítko a otvírám samotku. Ozývá se zasyčení. Hydraulika. Dveře jsou silné jako lidské tělo. Otvírají se. „Joeli,“ křičím. Sedí schoulený v rohu, přikovaný ke zdi, ţhne jako řeřavý uhel a třese se. Vrhám se k němu. „Dostanu tě odsud!“ „Síto!“ vydechuje. „Pozor!“ Dveře se za mnou zavírají. Jsem uvězněna s Joelem! Nad hlavou se mi rozsvěcuje monitor. Na obrazovce je Andy. Za ním stojí generál Havor, v obličeji má tuhý, strojený úsměv. Andy se tváří odevzdaně, zvolna vrtí hlavou a vzdychá. Je to zvláštní, ale teprve teď svého protivníka jasně poznávám. Dlouhá staletí změnila jeho podobu, otupila mu oči, prohloubila hlas. Ale to mě neomlouvá, mě, vampýru s takovými zkušenostmi. Od samého počátku jsem měla vědět, s kým mám tu čest. „Síto,“ pronáší Andy smutně s lehkým italským přízvukem. „E’passato tanto tempo dall’Inquisizione.“ „Síto. Uţ je to dávno, co byla inkvizice.“ V jediném děsivém okamţiku mi všecko dochází. „Arturo!“ vydechuju.

100

XIV. Od

mého uvěznění uběhlo několik hodin. Většinu z toho jsem proseděla na podlaze se zavřenýma očima jako meditující jogín. Ale ţádná nirvána se nedostavila. Uvnitř jsem se třásla zlostí. Na generála Havora, na Artura a ze všeho nejvíc na sebe. Arturo všude kolem sebe zanechával stopy a já jsem je neviděla. Znovu a znovu se v myšlenkách vracím k tomu, jak to všechno bylo. 1. Kdyţ Joela přivezli, předvedli ho před Andyho. Byl to Andy, kdo generálu Havorovi potvrdil, ţe Joel je upír. Neţ by se však zabýval vyšetřováním Joela, vypadl ze základny a šel hrát do kasina. Zvláštní chování, kdyţ měl v rukou úlovek století! Samozřejmě Andy nejezdil do města za zábavou. Věděl, ţe si ho vytipuju. Věděl, ţe po něm vyjedu. 2. Ani jednou jsem Andyho neviděla na slunci a nebylo to jenom proto, ţe pracoval na nočních šichtách. Byl citlivý na slunce jako kaţdý jiný upír. A přitom to není čistý upír. 3. Andy mluvil o své přísně utajované práci – se mnou, zcela neznámou ţenou. Těţko bych to z něj jinak dostala. Uţíval všechny typické znaky pro osobu nespokojenou se svým zaměstnáním – nedostatečný plat, diktátorský šéf, nepříjemná pracovní doba. Oklamal mě tím nejpodlejším způsobem – nabídl mi veškerou munici, kterou jsem potřebovala, abych si myslela, ţe ho můţu oklamat. 4. Protestoval, kdyţ jsem ho poţádala, aby mi pomohl proniknout na základnu. Předstíral, jak nesmírně se tomu brání. Ale i to, ţe mi vůbec pomohl, aniţ jsem mu musela masírovat mozek, bylo 101

neobvyklé. 5. Andy měl Arturův model DNA. Já to pominula, usoudila jsem, ţe uţ pracoval s jiným upírem a odhalil jeho genetický kód. Jediný problém byl, ţe ţádný jiný upír neexistoval. Všechny Eddieho zpotvořeniny jsem zlikvidovala. Jediný, kterého federální orgány měly, byl Joel. „Ukázalo se, ţe nebyl člověkem. Byl rybou, kterou byl i celou tu dobu předtím, a jako kaţdá velká ryba nejedl nic jiného neţ menší ryby.“ V mém snu se mi Kršna snaţil povědět, ţe skrytá pravda je zřejmá pravda. Andy dokázal vytvořit Arturův model, protoţe je Arturo! Proč ho nechal jen tak vystavený, abych ho mohla objevit? Provokoval mě, o tom není pochyb. Otvírám oči. „K čertu!“ šeptám. Joel se na mě dívá. Roztrhla jsem mu řetězy. Uţ není přikovaný ke zdi, můţe se pořádně natáhnout a relaxovat. Řetězy však splnily svůj účel. Kdybych nevešla dveřmi, nikdy bych se do samotky nedostala. Otestovala jsem si sílu stěn. Dozorčí měl pravdu – nerozbila by je ani atomovka. Zdi cely mají matnou bílou barvu, kovovou. Prostor je čtvercový – šestkrát šest metrů. Na jedné straně je toaleta bez mísy, na druhé prostá pryčna. Joel leţí na tenké podloţce. „Všichni jsme se dopustili omylů,“ říká. „Jak kdo.“ „Váţím si tvé snahy o moji záchranu, ale měla jsi mě nechat zemřít, kdyţ mi Eddie otevřel ţíly.“ „Asi máš pravdu. Ale pak bych neměla to potěšení sdílet s tebou tenhle útulný pokojík.“ Odmlčuju se. „Jak je ti?“ První, co jsem udělala, kdyţ za mnou zapadly dveře, a neţ jsem usedla, abych si sypala popel na hlavu, bylo, ţe jsem dala Joelovi vypít půl litru své krve. Transfuze sice zmírnila jeho nejkrutější trýzeň, ale přesto pořád ještě vypadá špatně. Nemůţu ho nakrmit, jak by potřeboval. Oba víme, ţe musím být v dobré kondici, jestli se máme dostat na svobodu. „Jsem v pořádku,“ říká. „Konečně, po tolika dnech.“ Tisknu mu ruku. „Muselo to být pro tebe hrozné. Vyšetřovali tě 102

tady uvnitř?“ Ukazuje na obrazovku. „Tímhle se tady vyptávají.“ O Arturovi jsem mu nic neřekla, ale všiml si. „Ten chlap mluvil jako nějaký tvůj starý přítel.“ Vím, ţe se kaţdé naše slovo nahrává. Nemám ponětí, co z toho proti mně pouţijí u soudu. Ale mlčet nemá smysl. Stejné by ze mě všechno dostali mučením. Jenom by ztráceli čas. Moc toho nevím. Pochybuju, ţe by mě nechali zavolat si právníka. „Kdysi jsme se znali,“ říkám. „Jak bylo v Las Vegas?“ „Fajn. Vyhrála jsem spoustu peněz v craps.“ „To je skvělé! Kde ses ubytovala?“ „V Mirage.“ Vzdychám si. „Je mi líto, Joeli. Nemělo to takhle dopadnout. Nezvládla jsem to.“ „Nebuď na sebe tak tvrdá. Přece jsi zlikvidovala Eddieho.“ „Jo. A dotáhla jsem to do situace, z které můţou vzejít tisíce dalších Edwardů Fenderů.“ Zvyšuju hlas a křičím na monitor: „Slyšíš, Arturo? Tisíce Ralphů puštěných ze řetězu! To bys chtěl?“ A dodávám šeptem: „O tohle ti jde?“ Neočekávám, ţe by na můj výbuch zlosti někdo odpověděl, ale monitor se za okamţik znovu rozsvěcuje. Arturo je sám, sedí u stolu v místnosti vnitřní ostrahy. Vpředu, jak by tady řekli. „Síto,“ povídá. „None oho mai pensato che ti avrei rivista. Nikdy bych si nebyl pomyslel, ţe tě ještě někdy uvidím.“ „Já taky ne,“ odpovídám. „Jsi v pohodě?“ ptá se. Bez problémů přeskakuje z jazyka do jazyka. Kdyţ chce, ani nemá cizí přízvuk. Musí ţít v Americe uţ pěkně dlouho. „V ţádném vězení není pohoda.“ Odmlčuju se. „Ty jsi v pohodě?“ Rozhazuje rukama. Pamatuju si jeho velké ruce. Náhle se mi vybavuje spousta detailů: šedé planoucí oči, energická brada. Jak to, ţe jsem ho nepoznala? Z prostého důvodu. Kdyţ jsme se viděli naposledy, bylo mu jedenadvacet let, a teď je o čtvrtstoletí starší. A ve skutečnosti je mu přes sedm set let. Ovšem, tohle mě nemělo zmást. Nepoznala jsem ho ze dvou důvodů: za prvé jsem byla přesvědčená, ţe není moţné, aby v dnešní 103

době existoval, a tak mě to ani nenapadlo, a za druhé, Andy I se choval, jako by měl úplně jinou duši neţ Arturo I, kterého jsem kdysi milovala. Ten muţ, co na mě hledí z obrazovky – sotva ho znám, a přitom jsem s ním spala celé měsíce. „Co jsem s tebou měl dělat?“ říká. „Někdo ti v tom musel zabránit.“ Z mého hlasuje cítit odpor. „Zabránit v čem?“ „V Los Angeles došlo k brutálním vraţdám. Věděl jsem, ţe jsi to ty.“ „Musel jsi vědět, ţe to nejsem já! Musel jsi vědět, ţe je to jiný upír! Nezačínej náš první rozhovor po sedmi stech letech lţí. Dobře víš, ţe nikdy nezabíjím pro potěšení.“ Začíná před mým hněvem couvat. „Omlouvám se. Chtěl jsem říct, ţe jsi do toho byla nepřímo zapletená.“ Odmlčuje se. „Kdo má ty vraţdy na svědomí?“ Zapomínám, ţe mám mluvit co nejmíň. Ale tyhle informace jim stejně nebudou k ničemu. Jediné, co je zajímá, je moje krev. „S tím vraţděním začal úchylný upír jménem Eddie Fender. Losangelesská policie a FBI dělaly, co bylo v jejich silách, aby ho zneškodnily. Ale byla jsem to já, kdo tomu řádění nakonec učinil přítrţ. A co jsem si tím vyslouţila? Metál? Ne. Policie se do mě pustila se vším, co má k dispozici.“ „Zabila jsi přes dvacet policistů.“ „Protoţe oni se snaţili zabít mě! Já jsem si nezačala. To ty a ta banda, ke které patříš, jste si začali.“ Odmlčuju se, uklidňuju se. „Proč ses dal s těmi lidmi dohromady?“ „Já můţu udělat něco pro ně, oni zase můţou udělat něco pro mé. Máme oprávněné zájmy. Není tohle základ většiny partnerských vztahů?“ „To platí u lidí, kteří mají sobecké cíle. Nepamatuju si, ţe bys byl býval sobec. Proč podporuješ americké militaristické kruhy?“ „Řekl bych, ţe uţ jsi na to přišla. Chci dokončit svůj experiment.“ Směju se. „Snad pořád ještě nehledáš krev Jeţíše Krista?“ „Ty to říkáš, jako by to bylo něco bláznivého.“ „Je to rouhání. Viděl jsi, jak to tenkrát dopadlo.“ „Udělal jsem chybu – to je všecko. Podruhé se toho vyvaruj u.“ 104

„To je všecko? Jenom nějaká chyba? A co Ralph? Já toho kluka milovala. Ty jsi ho měl taky rád. A udělal jsi z něj monstrum. Musela jsem ho kvůli tobě zabít. Víš, co to pro mě bylo?“ Arturův tón se ochlazuje. „Asi totéţ co pro mě, kdyţ jsi proti mně svědčila.“ „Někdo tě musel zastavit. Já sama jsem to udělat nemohla. Neměla jsem sílu ani vůli.“ Odmlčuju se. „Ty jsi měl moţnost se mnou mluvit v ţaláři. A vybral sis mlčení.“ „Neměl jsem ti co říct.“ „Tak jo. Já ti zase nemám co říct teď. No tak, pojď si pro čerstvou upíří krev. Můţeš si pro ni poslat všechny vědce a vojáky světa. Ani jeden se ti nevrátí zpátky.“ „Pokud budeš v cele, nepředstavuješ pro nás ţádné nebezpečí. A zůstaneš tam po zbytek ţivota.“ „To se uvidí,“ odpovídám suše. „Síto, jsi nenapravitelná. Nejsi zvědavá, jak to, ţe jsem pořád ještě naţivu?“ Znaveně se nadechuju. „Mám určitou představu, jak jsi dokázal přeţít. Sice jsi mi tvrdil, ţe na sobě nebudeš provádět pokusy, ale byla to leţ. Proto jsi začal mít vidiny o DNA. Viděl jsi je očima svého posvěceného bastardství.“ „Ano, prováděl jsem na sobě pokusy. To je pravda. Ale úplného zkříţení tělesných tkání jsem nikdy nedosáhl. To bys měla vědět.“ Přikyvuju. „Proto jsi zestárl. Mrzí tě, Arturo, ţe uţ nejsi tím horlivým mladým knězem.“ „Pořád ještě můţu být nesmrtelný.“ „Hmm. A já jsem si vţdycky myslela, ţe chceš umřít a přijít do nebe.“ Odhaduje mě dobře. Zajímá mě, jak to tehdy bylo. „Co jsi dělal, kdyţ tě odsoudili? Jak ses zachránil? Myslela jsem, ţe tě upálili.“ „Inkvizitor mi udělil soukromou audienci. Řekl, ţe mě nemůţe propustit na svobodu, ale odměnou za to, ţe jsem se přiznal k čarodějnictví, svolil, abych byl místo upálení pouze oběšen.“ „A ty ses uzdravil?“ „Ano.“ „Překvapilo tě to?“ 105

„Ano. Byl to risk, který jsem musel podstoupit. Neměl jsem příliš na vybranou.“ Okamţik váhám. „Co jsi provedl s Ralphem?“ Najednou se Arturo tváří zahanbeně. „Vyzkoušel jsem na něm fiólu s tvou krví – nechal jsem jí projít poledním sluncem.“ Jsem zděšená. „Ale přece jsi říkal, ţe o něčem takovém ani nauvaţuješ. Ţe je to strašná síla.“ „Přece víš, co se o mně začalo říkat. Měl jsem na dokončení experimentu čím dál tím míň času. Ralph nás celou dobu tajně pozoroval. Ani ty ani já jsme to nevěděli. Věděl, co děláme. Chtěl to zkusit.“ Zmocňuje se mě vztek. „To je směšná výmluva! Byl ještě dítě! Nevěděl, co to s ním můţe udělat! Ale ty jsi to věděl.“ „Ale no tak, Síto.“ „Byl jsi zbabělec! Kdyţ jsi tomu pokusu nedokázal odolat, tak proč jsi ho neprovedl na sobě? Proč jsi na sebe přes fiólu s mou krví nepustil polední slunce?“ Moje slova ho sráţejí, ale přece jen pokračuje. „Omyl, já jsem se vystavil tvé krvi v slunečních paprscích. Toho rána, jak se lidé hrnuli k faře, jsem je slyšel přicházet. Utíkal jsem rychle dolů a nechal jsem na sebe v plné síle působit upíří krev. Věřím, ţe jen díky tomu jsem se doţil dnešní doby. Kdyby mi to ta lůza nepřekazila, moţná bych transformaci dokončil a dosáhl dokonalosti. Nikdy jsem to nezjistil. První, co udělali, bylo, ţe mi rozbili fiólu.“ Jeho slova mě uklidňují. „A co se tedy stalo Ralphovi? Jak to, ţe se změnil v monstrum?“ „Bylo víc faktorů, které ovlivnily výsledek. Poloţil jsem ho na měděné plechy, kdyţ slunce bylo vysoko. Taky – a myslím, ţe tohle byla hlavní příčina neúspěchu – Ralph byl v zásadě od přírody nebojácný. Ale kdyţ transformace začala, dostal strach. Síla magnetického pole jeho strach zvětšila, coţ mu zpětně zdeformovalo DNA. Kdyţ byl proces u konce, nedokázal jsem ho zvládnout. Měl sílu deseti muţů. Vyletěl ze dveří dřív, neţ jsem ho stačil zadrţet.“ „Proč jsi mi to neřekl? Mohla jsem ho zastavit, neţ někoho zabil. Třeba by se nám ho podařilo přeměnit zpátky.“ Arturo vrtí hlavou. „Nemyslím, ţe existovala cesta zpátky. Styděl 106

jsem se, proto jsem ti to neřekl.“ „Pan páter konečně kápnul boţskou.“ Ušklebuju se. „Tohle všechno, co mi teď povídáš, pořád ještě neomlouvá fakt, ţe jsi nejdřív experimentoval na dítěti a potom teprve na sobě. A ţe jsi mi lhal, i kdyţ ses zapřísahal při Bohu všemohoucím, ţe mi vţdycky budeš říkat jenom pravdu.“ „Všichni lţou,“ povídá. „Guarda cosa sei diventata, Arturo,“ říkám. Vracím se k jazyku jeho mládí, bez zklamání, bez naděje. „Vidíš, co se s tebe stalo, Arturo! Kdyţ jsme se poprvé setkali, neublíţil bys mouše. Proto jsem ti dala svou krev. Věřila jsem ti.“ Vidím na monitoru zasněné oči. Moje slova rozdmýchávají dávné vzpomínky v nás obou. Moje nenávist se sváří s láskou. Ano, pořád ho miluju a nenávidím se za to. Myslím, ţe čte moje myšlenky, protoţe se na mně usmívá. Je to nostalgický úsměv. „Nemůţu před tebou své činy ospravedlnit,“ pokračuje, „Můţu jenom říct, ţe jsem si myslel, ţe pro moţný úspěch stojí za to riskovat nezdar. Ano, nikdy jsem do toho neměl zatahovat Ralpha. Neměl jsem ti lhát. Ale kdybych jednal jinak – kde bychom dneska byli? Já bych leţel mrtvý v dávno zapomenutém hrobě a ty by sis uţívala bezpečí a jistoty svého sobeckého světa. Neměli bychom tvou krev a nemohli bychom pokračovat v našem ušlechtilém hledání a nedokončili bychom, co bylo započato před sedmi sty lety.“ Chichotám se. „Pokud jsem dobře slyšela, pouţil jsi v souvislosti se mnou slovo sobecký. Ach, jaká choroba se u tebe rozvinula, kdyţ jsi leţel a cpal do sebe vibrace z mé krve! Stal se z tebe megaloman. Byl jsi duchovní a dobrý duchovní. Ţil jsi v bázni boţí. A teď sám chceš být Bůh. Kdyby se dneska objevil Jeţíš, co bys s ním udělal? Vysál bys mu z ţil krev, ani bys mu nedal šanci říct něco na svou obhajobu!“ „Chceš ty říct něco na svou obhajobu?“ ptá se Arturo smířlivě. „Já se nikomu nemusím zpovídat. Moje svědomí je čisté.“ Zvyšuje hlas. Konečně jsem hrábla do vosího hnízda. „Lţeš, Síto. Proč ses na mě nedívala, kdyţ jsi mě obviňovala z čarodějnictví?“ „Byl jsi čaroděj! A pořád jseš! Pro boha ţivého, Arturo, copak nevidíš, jak je nebezpečné drţet mě tady?! Stačí se podívat na 107

generála Havora, a hned je jasné, ţe ten chlap chce ovládnout svět.“ „On není ţádné monstrum. V tomhle můţeš svému Andymu věřit.“ „Ty mluvíš o víře? V co ty dneska věříš? Nikdy jsem se nesetkala s Jeţíšem, to je fakt. Ale ty víš stejně dobře jako já, ţe by ti nikdy tvé jednání neodpustil, tvoje lhaní, tvou zákeřnost, tvou krutost. Účel nesvětí prostředky. Ralph se zakusoval do lidského masa. Kdybys ho viděl, pochopil bys, ţe cesta, na kterou ses vydal, zavání ďáblem.“ Arturo se odtahuje od kamery. Je unavený jako já a moţná taky otřesený. Vypadá v obličeji mnohem starší neţ na pětačtyřicet let. Spíš jednou nohou v hrobě. A přitom pořád věří, ţe dojde na konec své cesty. Vzdychá a potřásá hlavou. „Buď to půjde po dobrém, Síto,“ říká. „Nebo to půjde po zlém. Záleţí na tobě. Já potřebuju tvou krev a jsem rozhodnut ji dostat.“ Trpce se usmívám. „Pak uděláš nejlíp, kdyţ se připravíš na bitvu. Dovol, abych tě varovala, Arturo, zatím jsem ti předvedla jenom část své moci. Přijď se na mě podívat a předvedu ti zbytek. Na téhle základně není dost vojáků a kulek, aby to na mě stačilo po zbytek mého ţivota. Vyřiď generálovi, ţe kdyţ mě odsud nepustí, budou obrovské ztráty na ţivotech. A ty ţivoty budeš mít na svědomí ty, Arturo. Přísahám při Bohu všemohoucím, ţe se nikdy nedostaneš do nebe – ať uţ v tomhle ţivotě nebo ve všech příštích.“ Obrazovka tmavne. Ale ne tak rychle, abych v Arturových očích nepostřehla strach.

108

XV. Ubíhají

další hodiny. Joel spí. Sedím opět na podlaze, zkříţené nohy, zavřené oči. Ale tentokrát je moje pozornost obrácena ven. Přes zeď slyším dozorčí, kteří si v místnosti vnitřní ochrany povídají. Teď jsou tři. Mluví o fotbalu. „Forty-niners jsou fantastičtí,“ říká dozorčí číslo jedna. „Jejich útoky jsou jako kulomet – nikdo je zastaví. Cowboys nemají šanci.“ „Hele, kaţdej sleduje zadáka,“ říká dozorčí číslo dvě. „Abys měl jasný obraz, musíš sledovat koncové hráče. I špatný zadák vypadá dobře, kdyţ při hrává hráčům, které zrovna nikdo nenapadá.“ „Podle mě je to obráceně,“ říká dozorčí číslo tři. „Dobrý zadák přihraje i totálně blokovanému hráči. Není moc týmů, který vyhrajou Superpohár s průměrným zadákem.“ „Není moc týmů, který vůbec vyhrajou Superpohár,“ říká dozorčí číslo jedna. „Jo, kdyţ se koná jenom jednou za rok,“ říká dozorčí číslo dvě. „Nebyl by to ţádný Superpohár, kdyby ho mohl vyhrát kaţdý,“ říká dozorčí číslo tři. Přes jejich povídání vnímám jejich myšlenky. Jakšova krev od chvíle, kdy jsem ji přijala, neustále posiluje mé smysly. Dozorčí číslo jedna si stěţuje na ţaludek. Má vředy, a kdyţ táhne noční sluţbu, tak se mu ozývají. Myslí na to, jak to udělat, aby se o svačině dostal ke svému autu a vzal si láhev Maaloxu. Ale to by jí musel vypít tajně. Kamarádi si ho dobírají, ţe má boleníčka jako miminko. Fakt je, ţe dozorčí číslo jedna musí dost přemáhat, kdyţ chodí do sluţby s takovými bolestmi. Myšlenky dozorčího číslo dvě nejsou příliš sloţité. Představuje si 109

svou manţelku, svou nejnovější milenku a ţenu, s kterou se před dvěma hodinami seznámil v cafeterii – všechny tři nahé a naráz s ním v posteli. Před sluţbou do sebe nalil velkou láhev coly a teď chodí kaţdou chvíli na záchod. Dozorčí číslo tři je zajímavější. Kamarádi nemají tušení, ţe ve volném čase píše science-fiction. Jeho švagr, který je právník, si přečetl jeho poslední román a řekl mu, aby zapomněl na to, ţe by z něj jednou mohl být spisovatel. Ale dozorčí číslo tři si myslí, ţe kdyţ švagr vystudoval práva, ještě to neznamená, ţe umí rozpoznat talent. A má pravdu – dozorčí číslo tři má mozek plný tvůrčích nápadů. Musím se pekelně soustředit, abych se dokázala vcítit do jejich myšlenek. Můţu je číst vţdycky jenom u jednoho. Odpradávna umím ovlivňovat cizí mozek tím, ţe se člověku zapíchnu pohledem do očí a našeptávám mu, co má dělat. Tady ovšem nemůţu svůj pohled, ani konejšivý sametový hlas pouţít. Jak ale na ty mládence vedle v místnosti myslím, cítím, ţe se mi to kupodivu daří. Soustřeďuju se na dozorčího číslo tři – je nejpřístupnější. Vytvářím si v mysli mocný obraz a vysílám ho na druhou stranu zdi. „Ta holka je strašně nebezpečná. Všechny nás zabije.“ Dozorčí číslo tři něco říká, kdyţ vtom se zastavuje uprostřed věty. Slyším, jak sebou na ţidli nervózně vrtí. „Hele, chlapi,“ říká. „Co je?“ ptají se ho. „Ta buchta vedle je nebezpečná. Musíme si na ní dát pozor. Viděli jsme, co udělala se Samem a Charliem.“ „Knokautovala je docela hezky,“ dodává dozorčí číslo dvě. „Ale mohla by to zkusit na mě. To by dopadla!“ „Přece jen bychom měli být opatrní,“ říká dozorčí číslo jedna. „Prý má strašnou sílu.“ „Jo, ale nikdo nám neřekl, kde k ní přišla,“ říká dozorčí číslo tři. „Říkali jenom, abychom si na ni dali pozor. Ale co kdyţ se nějak dostane ven? Všechny nás zabije.“ „Ano,“ říkám si pro sebe. „Klídek,“ říká dozorčí číslo jedna. „Z té díry se v ţivotě nedostane.“ „Kdyby se nějak prokopala,“ říká dozorčí číslo dvě, „tak má smůlu. Kašlu na rozkazy. Okamţitě střílím.“ 110

„Kulky jí prý nemůţou nic udělat,“ říká dozorčí číslo tři, který pokračuje v řeči o tom, jak jsem nebezpečná. Přecházím na dozorčího číslo jedna a vysílám další podnět. „Nesmíme z ní spustit oči.“ „Musíme ji mít neustále pod dohledem,“ říká dozorčí číslo jedna. Vysílám tutéţ myšlenku do mozku dozorčího číslo tři. „Jasně,“ reaguje. „Nesmíme polevit ani na okamţik.“ Zkouším, co tenhle podnět udělá s dozorčím číslo dvě. Říká: „Já musím na hajzl.“ „Skvělé,“ jásám. „Dva místo třech, to by šlo.“ Po dalších třicet minut – s výjimkou okamţiků, kdy je dozorčí číslo dvě na záchodě – jim soustavně masíruju mozky představou o tom, jak jsem nebezpečná a jakou by udělali chybu, kdyby jen na vteřinku spustili oči z monitoru. Dozorčí číslo jedna a tři brzy začínají plácat z cesty. Dozorčí číslo dvě neví, co má dělat, nebo, lépe řečeno, nechápe, co se s nimi děje. „Kdyţ ji nebudeme sledovat kaţdou vteřinu,“ říká dozorčí číslo jedna, „tak uteče.“ „Aţ uteče,“ povídá dozorčí číslo tři, „vytrhne nám všem srdce z těla a sní je.“ „Dost, idioti!“ křičí na ně dozorčí číslo dvě. „Kdo tady říkal, ţe uteče?“ „My to víme,“ povídá dozorčí číslo jedna. „Kdyţ na ni uvidíme, kdyţ světlo nezhasne, tak neuteče.“ „Ovšem, jestli světlo zhasne, tak je to náš konec,“ říká dozorčí číslo tři. „Proč by mělo zhasínat světlo?“ diví se dozorčí číslo dvě. Několikrát se zhluboka nadechuju a pomalu se ze svého hlubokého soustředění vymaňuju. Natahuju se k Joelovi a lehce s ním třesu. Otvírá oči a usmívá se na mě. Ve všem tom zmatku jsem úplně zapomněla, jak je hezký. Vidím v jeho tmavých očích nesmírnou lásku. „Jsi opravdická, nebo jsi jenom krásný sen?“ šeptá. „Děkuju,“ říkám. „Spala jsi?“ Skláním se a šeptám mu do ucha: „Ne. Pracovala jsem na našem 111

útěku. Ti kluci vedle se teď strašně bojí spustit z nás oči.“ Diví se. „Jak to můţeš vědět?“ „Vím to. Teď zlikviduju světlo a oni propadnou panice a vyhlásí poplach. Jsem přesvědčená, ţe nás přijde navštívit sám generál Havor.“ „A co potom?“ „Mám určitý plán, ale ještě to musím promyslet. Dělej jenom, co ti řeknu. Vstaň, musíš být připraven, abys mohl okamţitě jednat, aţ to spustím.“ Joel se přesouvá ke zdi u dveří. Já stojím uprostřed cely a upírám oči do kamer, které mám nad sebou, a předávám dozorčím na druhé straně poslední námět k přemýšlení. „Za chvíli si pro vás přijdu,“ pronáším lačným tónem. „Neuniknete mi, neschováte se přede mnou.“ Pomalu se olizuju. „Protoţe mám strašný hlad!“ Nato bleskurychlými, nepostřehnutelnými pohyby rozbíjím stopní osvětlení. V cele nastává tma. Já vidím perfektně, ale Joel musí tápat po zdi, aby se zorientoval. Slyším, jak dozorčí jedna a tři v místnosti ochrany ječí hrůzou. Dozorčí číslo dvě popadá zbraň a křičí, aby přestali. Mám co dělat, abych nevyprskla smíchy. „Pojď ke mně, generále,“ šeptám. „Pojď, Arturo.“ Za pět minut slyším Artura a generála Havora, jak dusají úzkou chodbou a rozčileně se dohadují. I kdyţ jsem generála ještě neslyšela mluvit, poznávám ho podle striktního tónu, kterým vykřikuje rozkazy. Arturo má na základně určité prominentní postavení, ale hlavním velitelem je muţ s hvězdičkou na náramenících. Představuju si, jaký ti dva k sobě mají poměr. Slyším cvakání zbraní. Blíţí se rota vojáků, kteří mají co dělat, aby nepropadli panice. „Dokud jsou dveře zamčené, ţádné nebezpečí nehrozí,“ říká Arturo generálovi. „Tohle je od ní uskok. Chce nás donutit, abychom odemkli.“ „Mně se vůbec nelíbí, jak se s ní mazlíme,“ reaguje generál Havor. „Vzpomeňte, co vám řekla! Vůbec nevíme, jakou má sílu. Zatímco se tady vybavujme, klidně se uţ můţe prokopávat zdí.“ „Je to mistryně manipulace,“ povídá Arturo. „Můţe vykládat, ţe má schopnosti, o kterých nemáme ani ponětí, jenom aby nám zasela 112

do hlavy semínko pochybnosti – zkouší to na nás. Jestli otevřeme dveře, okamţitě po nás skočí. Musel byste ji zabít, abyste ji zarazil, a přitom ji zabít nemůţete.“ „Počkáme a uvidíme, co má za lubem,“ říká generál Havor. „Co se děje?“ šeptá ve tmě Joel. Tlumím hlas, aby mě slyšel jenom on. „Je tu generál a Arturo. Bojí se otevřít dveře, ale já uţ něco vymyslím, jak na ně zapůsobit, aby je ten strach přešel. Za pár minut způsobím pěkný rachot a kromě toho se pokusím napojit na mozek pana generála. Aţ to spustím, uţ na mě, prosím tě, nemluv. Musím se soustředit. Jakmile začnou odemykat, schováš se za dveře. Ale ne dřív neţ ti dám znamení. Budou střílet. Schovaný za dveřmi budeš v bezpečí. Rozumíš mi?“ „Ano. Opravdu si myslíš, ţe odemknou?“ „Ano. Donutím je.“ Usedám opět se zkříţenýma nohama na podlahu, tentokrát uprostřed cely. Zhluboka se nadechuju, abych se uklidnila, a začínám se napojovat na generálův mozek. Lehce ho lokalizuju – duševní energie, která z něj vychází, je jako ţhavá láva z rozbouřeného vulkánu. Zjišťuju, ţe nebude jen tak jeho myšlení ovládnout. U silné individuality, i kdyţ jí hledím přímo do očí a šeptám do ucha, se mi nemusí vţdycky podařit, aby dělala, co po ní ţádám. A generál je někde za zdí, nevidím ho. Potřebuju v něm vyvolat určitý mentální stav, který ho přiměje vydat rozkaz k otevření dveří. Znervóznit ostrahu a rozbít osvětlení mi šlo celkem snadno. Teď mě čeká mnohem náročněji úkol. Zavrtávám se do generálova mozku. Je to temná jeskyně potaţená pavučinami jedovatých pavouků. První, co vnímám, je, ţe generál fantazíruje o tom, jak mě přemůţe a pak znásilní. Chce dokonce zabít Artura, aţ alchymista zdárně dokončí experiment. Ti dva se nemají rádi. Generál se obává, ţe aţ si Arturo předělá svou vlastní DNA, tak ho zabije. Co si však myslí Arturo, nedokáţu přečíst. Jeho mysl je zahalená hustým závojem – k nedomrlému kříţenci to docela sedí. No nic, musím se koncentrovat na muţe, který vydává rozkazy. Generál Havor musí stisknout 113

tlačítko a otevřít dveře – to je to jediné, co v téhle chvíli potřebuju. Zatínám do něj svůj mentální spár. „Ta čarodějnice vylomí dveře.“ Slyším generála, jak se ptá Artura: „Jste si jistý, ţe nemůţe vylomit dveře?“ „Tuhle slitinu nezmůţe,“ ujišťuje ho Arturo. „Krev mrtvé čarodějnice je stejně dobrá jako krev ţivé čarodějnice.“ Generál Havor nesděluje své myšlenky Arturovi, ale já vnímám, ţe myslí na to, jak mě střelí do hlavy, zabije mě a okamţitě si moji krev stříkne do ţil. Je to neodolatelná představa. A nestane se, aby mu v tom Arturo zabránil, nebo si pro něj přišel později, kdy to bude nejmíň čekat, s neviditelným tesákem v ruce. Téhle druhé z obou moţností se generál obává nejvíc. Mé podněty se v něm zabydlují a já sleduju, jak začínají působit. Generálovo myšlení se mění. Generál se uţ vidí, jak mu v těle klokotá moje krev. Musím ho vyprovokovat k ráznému činu. „Na co čekám? Chci kouzelnou krev!“ Ani s touhle myšlenkou se generál Arturovi nesvěřuje. Ale pořád se nemá k tomu, aby odemkl. Protahuju se, zklidňuju si dech, rychle se dostávám z tranzu. Duševní rozcvička skončila. Nastal čas pro brutální sílu. Zvedám se na nohy a prohlíţím si údajně neproniknutelné dveře. Následuje akce. Vyskakuju do vzduchu a vedu proti tomu tvrdému kovu extrémně mocný úder oběma nohama. V kratičkých intervalech vyskakuju znovu a znovu a biju do dveří střídavě pravou a levou nohou. Dveře nepovolují, ale hluk, který svými údery způsobuju, je děsivý. Slyším, jak na sebe vojáci venku pokřikují. Vím, co si generál myslí: „Čarodějnice se prokopává z cely! Měl bych otevřít dveře a zabít ji, dokud je ještě v pasti. Vem tě čert, Arture!“ Nepřestávám útočit. Dovedu si ţivě představit, jak dozorčí číslo jedna a dozorčí číslo tři učúrávají strachy do kalhot. Po pěti minutách přestávám. Něco se děje. Napínám sluch. Generál Havor a Arturo se opět dohadují. „Chcete jí vletět rovnou do náruče?“ křičí Arturo. „Jediné, co nás 114

před ní chrání, je tahle cela. Kdyţ ji otevřete, to můţete rovnou otevřít bránu pekelnou – pro sebe i pro všechny své lidi!“ „Jak dlouho myslíte, ţe ty dveře vydrţí tuhle soustředěnou palbu?“ ptá se generál Havor. „Vidíte? Na zdi uţ jsou praskliny!“ „Praskliny jsou jenom na zdi kolem kovového jádra! Jádro je neporušené!“ „To nemůţete vědět!“ štěká generál Havor. „Říkám, ţe ji musíme zneškodnit, dokud jsme ozbrojení a připravení. Lepší, kdyţ zemře, neţ aby unikla!“ „A co její krev? Potřebujeme ji.“ „Aţ ji zlikviduju, bude všude kolem krve, kolik budete chtít.“ Arturo je na rozpacích. Sniţuje hlas. „Budeme jí sbírat do kýble, nebo jak?“ Generál Havor neodpovídá. Předpokládá, ţe v mém těle zůstane dostatek krve, kterou si bude moci napumpovat do ţil. Jak tak ty dva poslouchám, je mi čím dál tím jasnější, ţe generál nehodlá dopadnout jako podvraťák Arturova typu. Chce být čistokrevným upírem. Přesně tohle se mu honí hlavou. Znovu se pouštím do dveří. Nohy mě bolí. Nevadí. Budova se otřásá v základech. Úplně vidím, ţe i muţi na stráţních věţích mají sevřené zadky. Dozorčí za dveřmi na generála volají, co mají dělat. „Zahyneme!“ huláká Arturo. „Je na nás sama!“ křičí generál. „Všechny nás povraţdit nemůţe!“ Odmlčuje se a pak se odhodlává k akci. Vydává rozkaz: „Připravit! Jdeme na to!“ Na okamţik se zastavuju. Lapám po dechu. „Uţ jdou,“ šeptám Joelovi. „Zalez za dveře.“ „Neměl bych být s tebou?“ ptá se. „Konec konců jsem taky upír. Nejen agent FBI.“ Usmívám se. „Teď dělej, co ti povídám, Joeli.“ Venku je hluk, jako by se ke dveřím nahrnul celý pluk vojáků. Nikomu se zřejmě nechce stisknout červené tlačítko. Jako by z těch těţkých kovových dveří vyzařoval strach. Generál opakovaně přikazuje otevřít. Cvakají závěry samopalů M-16. Do nábojových komor zajíţdějí patrony. Vojáci přikládají zbraně k líci. Cítím, jak se 115

všichni potí smrtelnou hrůzou. Někdo sbírá odvahu a tiskne tlačítko. Dveře se pomalu otvírají. Vyskakuju do rohu u stropu. Zatím nemusím pouţít své čerstvé levitační schopnosti. Dokáţu se pod stropem udrţet tím, ţe se o jednu stěnu opírám zátylkem a o druhou nohama. Nadpřirozená moc má své výhody. Mám volné ruce – jsem černá vdova chystající se uchvátit svou kořist. Budou hořce litovat, ţe je vůbec kdy napadlo vlákat mě do kobky z tvrdého kovu. Dveře se otvírají dokořán. Slyším muţe venku na chodbě. Jejich přiškrcený dech. Někdo šeptá: „Není tam.“ Vůbec se nezajímají o Joela. Jenom o mě, prokletou čarodějnici. „Bude za dveřmi,“ vrčí generál Havor zezadu z chodby. Dobře, ţe vím, kde přesně je. Někdo pípá: „Co teď?“ Zní to jako hlas dozorčího číslo tři. „Dovnitř mě nikdo nedostane,“ mumlá dozorčí číslo jedna. Vředy mu v té chvíli musejí praskat. „Mně se to nějak nechce líbit,“ povídá dozorčí číslo dvě. Za ţádnou cenu nesmějí dveře znovu zavřít. Nedovolím to. Mám však dilema, které musím bleskurychle rozřešit. Existuje jenom jedna osoba, kterou můţu pouţít jako rukojmí, abych se dostala, kam potřebuju, a tou je můj sladký generál Havor. Kdybych zajala Artura, generál by nás nechal oba zastřelit. A ţádný z dozorčích pro mě nemá význam, protoţe i jeho by generál s lehkým srdcem obětoval. Říkají tomu – nevyhnutelné okolnosti. Avšak generál je na chodbě, vzdálený ode mě nejmíň patnáct metrů. Mezi námi stojí padesát vojáků. Nezbývá mi, neţ ten počet zredukovat. Potřebuju, aby zpanikařili a dali se na útěk. Abych toho dosáhla, budu muset prolít krev. Bleskurychlým pohybem, který vojáci nemůţou zaregistrovat, se přemisťuju nade dveře, natahuju se z cely a zmocňuju se jednoho z vojáků. Vytahuju ho za sebou do rohu pod stropem. Chlapec vříská a já mu v tom nebráním. Určitě si připadá jako oběť ve filmu Vetřelec. Ječí tak příšerně, ţe mi chvíli trvá, neţ poznávám jeho hlas. Je to dozorčí číslo tři – ten, co ve volném čase píše sciencefiction. 116

Vsadím se, ţe viděl všechny filmy, které mají v názvu slovo vetřelec. Beru mu zbraň a zacpávám ústa. „Pšt,“ šeptám. „Není to tak hrozné, jak to vypadá. Kdyţ mě poslechneš, nic se ti nestane. Vím, co děláš, a fandím ti. Potřebuju se zbavit tvých kamarádů na chodbě. Uţ jsou vyděšení, ale potřebuju je vyděsit víc, aby se dali na útěk a generál je nedokázal zastavit. Rozumíš?“ Přikyvuje mi v dlaních, oči mu málem vypadávají z důlků. Usmívám se. „Tak je to v pořádku. Ostatní si uţ moţná představují, ţe ti rvu srdce z těla, a kdyţ mi pomůţeš, budou si to myslet doopravdy. Neboj se, vůbec nic se ti nestane. Ach, ano, malinko to bude bolet, ale opravdu jenom malinko. Abych byla upřímná, budu ti muset naříznout ţíly, ale jenom tolik, aby tvoje horká krev vystříkla na chodbu. Stříkající krev dokáţe divy, zvlášť kdyţ je u toho upír. Aţ to provedu, potřebuju, abys řval, jako kdyţ tě trhám na kusy. Uděláš to?“ Přikyvuje. Strkám do něj. „Nelţeš?“ „Ne,“ sípe. „Já nechci umřít. Mám ţenu a dvě děti.“ „Já vím. A tvůj švagr je právník. Mimochodem, neposlouchej, co ti říká. Je jako všichni právníci – ţárlí na kaţdého, kdo si vydělává na ţivobytí poctivě. Klidně piš a na nic se neohlíţej. Třeba napíšeš i něco o mně. Ale pamatuj, ţe jsem normálně blond – tyhle zrzy jsem si koupila v krámě.“ „Jak se jmenujete?“ ptá se s mírnou úlevou. Nechci, aby se mu ulevilo víc, neţ je zdrávo. „Jsem Satanka, vládkyně pekel.“ Zatínám mu nehet do pokoţky na vnitřní straně pravé paţe a otvírám mu tepnu. „Začni řvát, lásko!“ Dozorčí číslo tři okamţitě spouští. Jeho výstup je obdivuhodný – napůl tomu věří. „Proboha, ne! Pomoc! Vraţda! Ona mi vytrhává z těla srdce!“ Fakt je, ţe to nemusel říkat takhle naplno, ale uţ se stalo. Zatímco vříská, rozevírám rty, vtahuju do sebe krev, která mu prýští z paţe, a vyfukuju. Mám opravdu skvělé plíce. Krvavý gejzír zas sáhuje vnější stěny a rozstřikuje se na chodbě po podlaze. Vojáci ječí hrůzou. Pro většinu z nich je to „Vietnam“. 117

Ještě nikdy nic podobného nezaţili. „Teď přejdeš jakoby do posledního taţení,“ říkám dozorčímu číslo tři. „Ještě trochu vydrţ a vem to do ztracena. Pak tě schovám za dveře, kde se uţ skrývá můj přítel. Nesmíš vystrkovat nos, protoţe venku se bude střílet. Zřejmě nemám na vybranou. Hodně tvých kamarádů budu muset zabít. Aţ bude po všem, můţeš z budovy odejít. Mazej, jak nejrychleji můţeš. Ukradni třeba náklaďák. Tady vypukne něco horšího, neţ je peklo. Rozumíš?“ „Ano. Nezabijete mě?“ „Ne. Dneska ne. Nic se ti nestane, kdyţ uděláš přesně, co ti říkám.“ Dozorčí vydává zvuky, jako by umíral. Vypouštím do dveří obzvláště silný proud krve. Pak kluka podávám za dveře Joelovi, který ho plácá po zádech a naznačuje mu, aby si vydechl. Podávám Joelovi i ukořistěnou zbraň a nabádám ho, aby ji měl v pohotovosti. Vojáci na chodbě ne přestávají ječet. Ustupují, ale pořád ještě neutíkají. Natahuju se ven a chytám dalšího vojáka. Má dalekonosnou automatickou pušku. Zakliňuju ji mezi veřej a dveřní rám. Táhne z něj hamburger s hranolky. Zřejmě mu ten pokrm nedělá v ţaludku dobrotu. Neznám ho, coţ je pro něj velice nepříznivé. „Zemřeš,“ oznamuju jeho zděšenému obličeji. „Je mi líto, ale musí to být.“ Zabíjím ho pomalu, brutálně, řev z jeho rozervaného hrdla spolu s rudou krví vytváří tak příšernou atmosféru, ţe si většina vojáků musí připadat jako ve zlém snu, z kterého se nemůţe probudit. Kdyţ je mrtvý, odhazuju krvavé cáry, které z něj zbyly, na chodbu. Situace je nepřehledná – hrůza ve vzduchu je hmatatelná jako dveře z tvrdého kovu, které uţ nejdou zabouchnout. Taille poslední vraţda mě mrzí. Kdyţ uţ musím zabít, snaţím se, aby oběť zemřela rychle a bezbolestně. Další výstrahu uţ dávat nechci – nemám na to ţaludek. Je čas popadnout Joela a generála Havora a zmizet z budovy. Mám v ruce automatickou pušku, která patřila mrtvému vojákovi, seskakuju se stropu doprostřed cely a okamţitě zahajuju palbu. Muţi za dveřmi nestačí ani mrknout. Kácejí se jako kuţelky. Zabíjím jich osm a vycházím z cely. 118

Arturo a generál Havor jsou vzadu. Jsou ode mě na třicet metrů a rychle se vzdalují. V cestě mi stojí řady vojáků. Nemůţu dovolit, aby pan Velký šéf odešel z budovy bez mého doprovodu. Krvavé představení, které jsem zinscenovala, zapůsobilo. Někteří vojáci generála Havora i Artura předbíhají a brání jim v ústupu. Generál ztrácí nad muţstvem kontrolu. Stojím uprostřed chodby, jsem jako čistý, snadný terč, ale ţádné kulky nepřicházejí. Muţi jsou do hloubi duše přesvědčeni, ţe čarodějnici, jako jsem já, palba z automatických zbraní neublíţí. Dochází jim, ţe nikdy neměli otvírat celu. „Odhoďte zbraně a budete volní!“ volám. Většina vojáků se okamţitě vzdává. Těch několik, kteří nechtějí a dokonce proti mně pozvedají zbraň, zabíjím výstřelem do hlavy. Je to strašlivá ţeň smrti, ale nemám na vybranou. Dívám se svým obětem do očí, vidím celý jejich ţivot, všechny drahé, které opouštějí. Kdyby nešlo o záchranu Joela – přísahám – kdybych nechránila svou krev, aby nepřišla do nepovolaných rukou, nechala bych se radši odpravit. Ale mám svou odpovědnost vůči lidstvu. Ano, vím, je to výmluva všech hlavounů, kteří jsou na vysokých politických postech, kaţdé bezcitné kreatury, ale já taková nejsem – já trpím, kdyţ musím zabít. Arturo a generál Havor mizejí za rohem. Volám na Joela, aby šel za mnou na chodbu. Opatrně vykukuje. Děsí se. „Za tohle můj ţivot nestojí,“ vydechuje. „Moţná máš pravdu,“ říkám. „Teď se odsud musíme vypařit. Nejdřív ale musíme chytit generála Havora.“ „Kde je?“ „O patro výš.“ Popadám Joela volnou rukou a pokládám mu dlaň na hlavu, abych ho chránila, protoţe se budou dít věci. „Za ním!“ Vymršťuju se přímo vzhůru a proráţím hlavou strop. Zase mi pomáhá Jakšova krev. Nebýt jí, asi bych se po ta kovem nárazu chvíli motala. Takhle mě strop dokonce ani nezpomaluje. Vytahuju Joela průrvou, kterou jsem vytvořila. Ocitáme se v prvním suterénu. Vojáci prchají chodbou šílení hrůzou a vrhají se na schody. Spolu s 119

nimi upalují k východu i Arturo a generál Havor. Zvedám dalekonosnou pušku k rameni a mířím generálovi na pravé stehno. Zlomek vteřiny nevidím nic jiného. Zapouštím do něj kulku. Generál padá a křičí. Nikdo se neobtěţuje přiskočit mu na pomoc, především ne Arturo. Chytám Joela za ruku. „Jdeme!“ říkám. Vráţíme do davu. Vojáci vřískají, třeští oči na moji zrzavou paruku a rozprchávají se. Ţe by mi neslušela? Spíš to bude tím, ţe jsem od hlavy k patě zbrocená krví. Musím vypadat jako nějaká obluda, která do prvního suterénu vrazila přímo z hlubin pekelných. Artura uţ není vidět, ale generál Havor leţí bezmocně na spodních schodech. Má štěstí, ţe ho ten dav neušlapal, ale zároveň má smůlu, ţe jsem to já, kdo mu pomáhá na nohy. „Milý pane generále,“ říkám. „Jsem nevýslovně šťastná, ţe se s vámi mohu osobně seznámit. Velice mě to mrzí, ale dřív neţ vám popřeju dobrého dne, musím vás poprosit o laskavost. Naléhavě potřebuji, abyste se mnou a mým přítelem zašel do podzemních útrob v zadní části základny. Ráda bych si vypůjčila jednu z jaderných hlavic, které tam tak úzkostlivě opatrujete. Zboţňuju oheň… tedy, abych se vyjádřila přesně, výbuchy. Víte – čím větší výbuch, tím větší rozkoš.“

120

XVI. Podzemní prostor se mění v další past. Doráţíme tam bez většího krveprolití, ale uvnitř mi nezbývá, neţ pobít všechny vojáky, kteří zrovna mají sluţbu. Masakr mi drásá srdce. Joel mě svým zmučeným výrazem prosí, abych přestala, ale já nemám ve zvyku odcházet od nedodělané práce. Kaţdé dílo třeba dokončit. Sotva jsme uvnitř, zbývající vojáci za námi přiráţejí dveře. Kovová vrstva je stejně silná jako u cely – přetíná v půli úzkokolejku, která spojuje vnější základnu s podzemím kopce. Vojáci vypínají proud, ale uvnitř je nouzové osvětlení. Musím ho uvést do provozu kvůli Joelovi a generálovi Havorovi. Mdlé světlo zahaluje krvavou lázeň, kterou jsem způsobila, děsivými stíny. Všude je krev. Leskne se v mlčenlivém šeru, v mé rozbouřené mysli. Je to jako by krvácely samy stěny té bizarní jeskyně. Snaţím se nepočítat mrtvé. Ukazuju puškou na generála sedícího na schůdkách malého vagónu, kterým se do tajuplného podzemí přiváţí materiál. „Já tohle nechtěla,“ říkám. Noha mu krvácí, ale on to snáší statečně. Je to jenom člověk, lidská bytost, avšak silná lidská bytost. Tvrdý muţ s kamennou tváří a vlasy, které na jeho hlavě vypadají jako nějaká závaţná koţní choroba. Dodávám: „Je to vaše vina.“ Reaguje, jako by mě neslyšel: „Ještě pořád se můţete vzdát.“ Klekám si k němu. Joel sedí na zemi vlevo od nás. Vypadá, jako by mu bylo špatně. „Dobře víte, ţe to nepřipadá v úvahu,“ říkám generálovi. „Kdyţ začala historie, byla jsem u toho. A jediným vysvětlením, proč lidstvo dokázalo neustále kráčet vpřed, je fakt, ţe jsem se rozhodla 121

do historie nezasahovat. Sledovala jsem zpovzdálí, jak se odvíjí. A neměla jsem nejmenší zájem hrát v tom nějakou významnější roli. Věříte, ţe vám říkám pravdu?“ Generál Havor krčí rameny. „Dneska jste svůj starý zvyk porušila.“ Přitvrzuju tón. „Vy jste mě donutil, abych ho porušila.“ Ukazuju na mrtvoly, které leţí všude kolem. „Máte tyhle lidi na svědomí. Jen se dívejte. Nic vám to neříká?“ Je unavený. „Co chcete? Jadernou bombu?“ Zvedám se a otáčím se k němu. „Ano. Přesně to chci. Dáte mi ji a odjistíte ji.“ Uchichtává se. „Nejsem šílenec.“ „Jste šílenec. Umím číst myšlenky. Vím, co jste chtěl udělat, aţ byste se dostal k mé krvi a napíchl si ji do ţil. Chtěl jste zavraţdit Artura a mě jste chtěl znásilnit.“ Nafukuje se. „Vy mi lichotíte.“ Dávám mu tak mocný políček, ţe mu přeráţím nos. „A vy se mi hnusíte. Nevím, jak se k vám Arturo dostal. Moţná jste ho donutil. Mimochodem on a já nejsme totéţ. Nikdy jsem se nikoho o nic neprosila a nemám to ráda ani u druhých, ale vy budete prosit. Buď mi dáte bojovou hlavici a odjistíte ji, nebo vám předvedu taková mentální a fyzická muka, ţe si budete myslet, ţe ten voják, co jsem ho roztrhala v cele, měl krásnou smrt.“ Zvedám ruku k dalšímu políčku. „Nuţe?“ Drţí si nos, mezi silnými prsty mu protéká krev. „Můţete mi prozradit, k čemu vám ta bojová hlavice bude?“ Zabodávám mu svůj pohled do očí a vkládám do toho takovou energii, ţe se pan generál přikrčuje strachy. „Vyčistím tady ten Augiášův chlív!“ odpovídám. Generál Havor vidí, ţe mu nezbývá, neţ mi bombu vydat. Jde pro ni kamsi do zadní části podzemí a přiváţí ji na vagónu úzkokolejky. Je to černý drobeček nahoře zašpičatělý, na boku opatřený ovládacím panelem, vypadá jako naivní rekvizita z vědeckofantastického filmu. Generál nás informuje, ţe jeho ničivá síla se rovná jedné megatuně – deseti miliónům tun TNT! Ukazuju na barevně odlišená tlačítka na boku. 122

„Jde to nastavit tak, aby explodovala v určitou dobu?“ ptám se. „Ano. Exploze můţe nastat za deset minut nebo taky za deset let.“ „Deset let je na můj vkus trochu pozdě. Ale vaši lidé se můţou zachránit, kdyţ mě poslechnou. Aţ odsud vyjdeme, řeknete jim, kdo jsem a o co mi jde. Je tu ovšem další problém.“ Ukazuju na kovovou masu, která nám brání v odchodu z podzemí. „Jak otevřeme tyhle dveře?“ „Odsud je neotevřeme ţádným způsobem, kdyţ jsme bez proudu.“ „Máte vysílačku,“ říká Joel. „Můţete s nimi promluvit.“ Generál Havor krčí rameny. „Nevím, co bych jim řekl.“ Chytám generála za límec. Nemusí se příliš snaţit, aby mě naštval. „Řeknete jim, ţe máme v rukou odjištěnou bojovou hlavici a ţe jaderný výbuch nastane za patnáct minut,“ říkám. „Bude to, mimochodem, svatá pravda. A také jim sdělíte, ţe jestli chtějí výbuchu zabránit, nechají nás odejít. A nakonec jim řeknete, ţe jsem ochotná vyjednávat.“ Směje se mi do obličeje. „Dělejte si se mnou, co chcete, ale já bojovou hlavici neodjistím.“ Pouštím ho a ustupuju o krok zpět. „Nezahrávejte si se mnou, generále. Myslíte si, ţe vás můţu maximálně zabít. Nevyprávěl vám nikdy Arturo o síle mého pohledu? Jak dokáţu očima usmaţit své oběti mozek v hlavě?“ Na chvíli se odmlčuju. „Jestli mi do deseti vteřin neřeknete kód, kterým se tenhle drobeček odjišťuje, rozšteluju vám palici takovým způsobem, ţe budete mít nadosmrti IQ šimpanze – bez ohledu na to, jak dlouho ještě zůstanete na ţivu.“ Sklání hlavu. „Nedovolím, abyste bombu odpálili.“ „Jak chcete.“ Přistupuji k němu a hmatem na spodní čelist mu zvedám hlavu, aby se mi díval do očí. „Dobře si, generále, prohlédněte oči čarodějnice, kterou jste si chtěl ochočit. Je v nich ohniště a já si vás teď na něm upeču.“ Deset minut nato vydává venku nejvyšší velící důstojník rozkaz k otevření dveří a Joel a já vyváţíme plně odjištěnou atomovku na čerstvý noční vzduch. Na detonátoru odtikávají vteřinky. Do Armageddonu zbývá patnáct minut. Jedině jízda maximálně moţnou rychlostí co nejdál od základny nám a vojákům dává šanci uniknout 123

smrti. Na jasné obloze svítí měsíc a zalévá základnu i celičkou poušť vůkol mléčnou, bílou polevou. Je to poetická chvíle, jako by tu uţ jednou, před dávnými tisíciletími, došlo k jaderné explozi a od té doby zůstal na zemi leţet radioaktivní spad. Malá armáda na nás míří supermoderními zbraněmi. Jsme obklíčeni ze všech stran, od stráţních věţí aţ po skály na úbočí kopce. Generál Havor, dokud ještě uměl souvisle mluvit, vydal rozkaz, aby nás propustili. Vojáci neuposlechli. Velení nad základnou převzal Arturo. Předstupuje před nás. „Síto,“ říká. „Tohle je šílenství!“ „Ty mi něco povídej o šílenství, Arturo.“ Drţím generálovi Havorovi u hlavy pistoli a zaštiťuju jeho vrávorající postavou sebe i Joela. Plakal, kdyţ jsem mu do mozku zabodla svůj pohled, ale zároveň statečně odolával. Musela jsem mu zničit větší část buněk, abych dostala, co jsem chtěla. Ukazuju na bombu a dodávám: „Tenhle drobeček je nastavený tak, aby za patnáct minut explodoval. Ty a ostatní muţi máte poslední šanci vyklidit prostor.“ Arturo vrtí hlavou. „Nemůţeme tě nechat odejít, Síto. Je to osobní rozkaz prezidenta Spojených států. Musíš být zadrţena za kaţdou cenu.“ Ukazuje na muţe kolem sebe. „My všichni jsme nahraditelní.“ Nutím se do smíchu. „Přece ty lidi neobětuješ.“ „To nezáleţí na mém rozhodnutí.“ „Nesmysl! Čekají na tvůj poslední rozkaz. Řekni jim, aby sloţili zbraně a mazali odsud co nejdál.“ odmlčuju se. „B laťuješ?“ Arturo mi hledí do očí. Nebojí se. „Modlím se, abys to byla ty, kdo tady blafuje,“ říká tichým hlasem. Čas na detonátoru ukazuje čtrnáct minut. Naše pohledy se střetávají. „Kdy ses naposledy modlil, Arturo?“ ptám se ho. „Bylo to před inkvizičním tribunálem? Nebo kdyţ tě věšeli? Tenkrát jsem udělala, co jsem udělala, protoţe jsem věděla, jaké nebezpečí hrozí světu z mé krve. Dneska v noci jsem zabila tyhle muţe ze stejného důvodu – abych ochránila lidstvo.“ 124

Arturo mě provokuje. „Ochránila před čím? Před šancí vyvinout se v něco lepšího? Ve tvory, kteří nestárnou, kteří si navzájem neškodí? Kdysi ses mým snahám vysmívala. Před sedmi sty lety. A vidíš, moje hledání je i dnes nejušlechtilejší ideou, jaká se na této zemi kdy zrodila – povznést lidstvo, umoţnit mu, aby bylo jako Bůh.“ „Nebudeš jako Bůh, kdyţ se páříš s monstrem.“ Moje slova ho udivují. „Ale ty přece nejsi monstrum, Síto.“ „A nejsem ani anděl. A pokud ano, tak jsem anděl smrti – z lidského hlediska. Říkám, ţe mám právo ţít. Tohle právo mi dal Kršna. A jenom proto, ţe jsem byla sama, udělala jsem dalšího z nás. Porušila jsem posvátný slib. Kršna mě za to zatratí. Moţná uţ mě zatratil, a tak se stalo, ţe jsem teď tady a trpím a ubliţuju lidem. Ale co se stalo, stalo se. Jsem to, co jsem. Lidstvo je tím, čím je. Nepatříme k sobě. Copak to nechápeš?“ „Ty nechápeš mě, Síto! Já jsem příklad toho, čeho lze dosáhnout spojením našich DNA. Jsem bohuţel jenom částečný příklad, protoţe se mi dosud nepodařilo celý proces dotáhnout do konce. Představ si jen, co by z lidstva mohlo být, kdyţ mi umoţníš experimentovat se svou krví ještě několik týdnů. Moţná by stačilo i pár dnů. To je všechno, o co tě ţádám. Pak, aţ skončím, nechám tě odejít. To ti slibuju. Zařídím, abys mohla jít, kam budeš chtít.“ Mluvím se smutkem v hlase. „Arturo, já tě chápu. Vidím, co se z tebe stalo. Za mlada jsi byl ideální muţ, zboţný, milující, geniální. Ale v okamţiku, kdy ses dostal k mé krvi, se tvoje genialita zvrhla ve zlo. Tvoje láska se zdeformovala. Kvůli svým pokusům jsi dokonce obětoval chlapce, kterého jsi miloval. Obětoval jsi nás – lásku, kterou jsme k sobě cítili. Lhal jsi mi a myslím, ţe mi lţeš znovu. Uţ svou zboţnost neupínáš k Jeţíši Kristu – ale k sobě. Ačkoli i já jsem lhala svému bohu, i nadále Kršnu miluju a modlím se, aby mi odpustil. I tebe pořád ještě miluju a modlím se, abys svým lidem nařídil, aby nás nechali odejít. Ve jménu těchto dvou lásek ti nemůţu ustoupit. Nikdy moji krev nedostaneš.“ Odmlčuju se. „Ţádný člověk ji nedostane.“ Arturo mě zná. 125

Ví, ţe neblafuju, a uţ vůbec ne, kdyţ jde o věci ţivota a smrti. Časovač je na třináctce. Na nešťastné třináctce. V Arturově obličeji a hlase se zračí rezignace. „Nemůţu tě nechat odejít,“ praví klidně. Pokyvuju hlavou. „V tom případě tady zůstaneme, dokud bomba nevybuchne.“ Joel se na mě dívá. Mlčím a dívám se na něj. Uţ není o čem mluvit. Arturo stojí nehnutě jako socha. Měsíc osvěcuje základnu. Dvanáct. Jedenáct. Deset. Najednou ze mě vylétá: „Arturo, ti prego! Prosím tě, Arturo! Alespoň zachraň své muţe. Nech je odejít. Uţ mám dost krve na svědomí.“ „Po tomhle výbuchu ţádná krev nezbyde,“ říká a zvedá oči vzhůru k nebeské báni. „Budeme jako prach unášený větrem.“ „Bude to tak dobře – pro mě i pro tebe. Ţili jsme dlouho. Ale tihle muţi jsou ještě mladí. Mají rodiny. Vydej rozkaz – zůstanou tu přece stráţní, a ti mě a Joelovi dokáţou zabránit v úniku.“ Arturo vzdychá a otáčí se. Zvedá ruce a volá: „Čety G a H odjezd! Proveďte bezodkladně! Moţnost jaderného útoku!“ Nastává nevýslovná vřava. Zdá se, ţe neodjíţdějí jenom čety G a H. Muţi se v divokém zmatku vrhají na korby. Rachotí motory. Ječí pneumatiky. Hlavní brána se otvírá. Přeplněné vozy uhánějí k temnému obzoru. Neţ dojde k výbuchu, budou při rychlosti sto šedesát kilometrů za hodinu nejmíň dvacet kilometrů od základny. Měli by to přeţít. Avšak ti, kteří zůstávají a hlídají nás, jsou odsouzeni k smrti. Kdybychom se pokusili o útěk, zabili by nás. Je lepší zemřít takhle. Ve stoje. Zmizet v ohnivé smršti. Vtom si na něco vzpomínám. „Je to bunkr, taková síla, ţe by ho nerozbila ani atomovka.“ Ale kdyţ se pohneme, abychom se pokusili dostat do suterénu hlavní provozní budovy, stráţní začnou střílet. Poprvé za svůj dlouhý ţivot nevidím východisko. Čas se vleče. Osm. Sedm. Šest. Pět. „Ani nevím, jestli se tahle atomovka dá zneškodnit, kdyţ se jednou odjistí,“ říkám si nahlas. „Nedá,“ daří se generálovi Havorovi vydolovat z trosek svého 126

mozku slovo. „A sakra,“ říkám. Vtom mám zvláštní pocit, slabé, avšak konstantní vibrace kdesi pod kůţí na celém těle. Měsíc mi stojí přímo nad hlavou. Uţ chápu. Svítil na nás od okamţiku, kdy jsme vyšli z útrob kopce. Co mi ovšem nedošlo – se vším tím rumrajchem kolem – ţe měsíční svit po celou dobu, co jsme stáli pod širým nebem, pronikal mou kůţí. Moje tělo je čím dál tím průzračnější. Připadám si jako bych byla skleněná. Zajímavé, říkám si – a ani se nemusím svlékat! Hned po mně si toho podivného efektu všímá Arturo. „Síto!“ vykřikuje. „Co je s tebou?“ Joel, který stojí vedle mě, vydechuje. „Já tě nevidím!“ Pouštím generála a prohlíţím si své ruce. Tam, kde bych měla mít dlaně a prsty, vidím zemi. Ale vidím i krev, která proudí v mých ţilách, jemné kapiláry ţhnou jako důmyslná síť skelných vláken. Mé tělo zachvacuje chladná energie, ale srdce ţhne. Ţhne dokonce, i kdyţ se začíná vytrácet. Zaplavuje mě bílá záře. Zjišťuju, ţe se mohu vznést a odletět. Jakšova krev a moţná i Kršnova milost mi dává další šanci. Chci to? Připadám si, jako bych opouštěla Zemi. Natahuju ruce k Joelovi, chci ho vzít s sebou. Prostupuje mýma rukama. „Joeli!“ křičím. „Slyšíš mě?“ Těká očima. „Ano, ale nějak tě nemůţu najít. Co se děje? Je tohle ona zvláštní moc, kterou mají upíři?“ Moje průzračné tělo stoupá půl metru nad zem. „Je to dar,“ říkám. I v tomhle záhadném psychickém stavu cítím v očích slzy, bílé démanty jiskřící rudými odlesky, které mi stékají po mých neviditelných tvářích. Zase jednou se musím rozloučit s někým, koho miluju. „Je to prokletí, Joeli.“ Usmívá se. „Odlétáš daleko, Síto. Ale tvůj čas se ještě nenaplnil.“ „Miluju tě,“ říkám. „Miluju tě. Boţí milost je pořád s tebou.“ Jsem uţ metr nad zemí. Arturo se mě pokouší zachytit, ale nedaří se mu to. Odstupuje a vrtí hlavou. Je konec. „Asi máš pravdu,“ říká. „Na tohle ještě není lidstvo připraveno.“ A dodává: „Všecko, co chceš, je u mě doma, ve sklepě. Záleţí na 127

tobě.“ Nerozumím mu. Ale usmívám se na něj a stoupám do výše. „Ti amo,“ šeptám. „Ti amo, anch’io, Síto.“ Zmocňuje se mě vítr. Najednou letím. Kolem mne svítí hvězdy. Měsíc mi praţí do hlavy jako cizí slunce trčící v centru vzdálené galaxie. Ach, jaká jasná záře! Mé nové, neviditelné oči to světlo nesnášejí. Musím je zavřít. Vzápětí se rozsvěcuje mnohem silnější světlo dole pode mnou. Přilétají ohnivé paprsky a procházejí mou éterickou bytostí. Cítím strašlivý ţár a slyším strašlivý zvuk. Zasahuje mě tlaková vlna silná jako ţulová hora. Ale já necítím ţádnou bolest – jenom někam odplouvám na slapových vlnách ničivého proudu smrti. Základna přestala existovat, ukradená krev se vypařila. Svět je zase jednou v bezpečí. Jenom já, Síta, se ztrácím v temnotách.

128

EPILOG K mému nesmírnému údivu má Arturo ve svém domě v Las Vegas sklepní kobku. Odpoledne po jaderné explozi objevuju pečlivě zamaskovaný poklop. Pak nacházím měděné plechy, magnetické kříţe nastavené v podivných úhlech a to nejdůleţitější ze všeho, prázdnou křišťálovou fiólu, která čeká na moji krev. Nad fiólou je zrcadlo, které můţe přivádět sluneční nebo měsíční paprsky, podle toho, jak moc chce člověk riskovat. Volám Seymourovi Dorstenovi, aby mi poradil, co mám dělat. Čekej, radí mi. Jedu. Sedám si a čekám. Čas plyne pomalu. „Všecko, co chceš, je u mě doma ve sklepě.“ Chci pořád ještě dceru? Touţím ještě po nesmrtelnosti? Závaţné otázky. Nenacházím odpověď. Přijíţdí Seymour a snaţí se mi to vymluvit. Být člověkem není nic úţasného, říká. Být upírem začíná vycházet z módy, říkám. Ale já chci zkusit tu transformaci. Já zase chci trochu jeho krve. Seymour mi ji nechce dát. Nejdřív ze mě udělej upíra, naléhá. Nepovede se to, varuju ho. Znovu naléhá. Odpověď zní ne, trvám na svém. Odebírám mu krev, naplňuju fiólu po okraj a říkám mu, aby vypadl. Kdyţ je slunce v zenitu, uléhám na měděné plechy. – Magnety vyvolávají mou auru. Kouzlo začíná. Kdyţ se probouzím, cítím se slabá a dezorientovaná. Někdo klepe. Štrachám se na nohy, musím ke dveřím. Moje pokoţka je houbovitá 129

tkáň, kterou jsem nikdy předtím neměla, a všechno je rozmazané. Dokonce ani pořádně nevím, kde jsem – vím jenom, ţe je tma. Krev mi buší ve spáncích, asi budu nemocná. Přistupuju ke dveřím. V kukátku se míhá nějaký stín. Těsně předtím, neţ otvírám, se mi všechno vybavuje. „Jsem člověk?“ šeptám si. Nenacházím odpověď. Klepání neustává. „Kdo je?“ ptám se ochraptělým hlasem. „Tvůj miláček,“ odpovídá neznámý. Zvláštní. Na Seymoura to nevypadá. Ale ten hlas je mi povědomý. Z dávných časů. Má prosebný, trochu netrpělivý tón. „Otevři,“ volá neznámý. Nevím, jestli mám. Dívám se na své roztřesené ruce. Nevím toho hodně.

130

Christopher Pike

POSLEDNÍ UPÍR 3 Z anglického originálu The Last Vampire 3, vydaného nakladatelstvím Pocket Books, New York 1994, přeloţil Václav Mikolášek Obálku navrhl Oldřich Pošmurný Vydalo nakladatelství Signet v edici Buldok jako svou 26. publikaci, Brno 1996 Vytiskl Signet Ţatčany, s. r. o. Odpovědný redaktor Zdeněk Rosenbaum 1. vydání Cena 39 Kč ISBN 80-86021-13-0

131

132