Christopher Pike. Stopy hrůzy 68 Podlé srdce

Christopher Pike Stopy hrůzy 68 Podlé srdce

PODLÉ SRDCE Christopher Pike

NAKLADATELSTVÍ

SIGNET

2

Copyright © 1993 by Christopher Pike Translation © Michaela Prahlová 1995 Published in the arrangement with Permissions & Rights Int. Ltd. ISBN 80-86021-16-5 3

I. Mysl zabijáka je prázdná. Provázky si zahrávají s loutkou. Představ si pak mysl, kde kdyţ se zatáhne za provázek, tak někdo zemře – nevinná spící ve své posteli. Představ si to a pak rychle zapomeň, dřív neţ to pronikne hluboko a přesvědčí tě to, ţe my všichni jsme loutky v představení bez pravidel. Ale moţná, ţe to není pravda. Na tom nezáleţí. Zdá se, ţe je to pravda. Dusty Shame nehrál podle ţádných pravidel. Za svůj ţivot uţ zabil dvakrát a teď jde zabít potřetí. Ne, ţe by ho bavilo brát lidem ţivot. Nebyl psychopat v tom běţném slova smyslu. Nesnil o krvi a křiku nebo o studeném potu, který se mu rozlévá po těle, ani o návalu sexuálního vzrušení. Dokonce mu ani většina lidí nevadila, natoţ aby je nenáviděl. Nikdo mu nikdy neudělal nic obzvlášť špatného a neţ začal zabíjet, nikdy ho ani nenapadlo někomu ublíţit. Dnes večer to bude vraţda číslo tři. Tři – okouzlující číslo. V čem ale bylo kouzlo pro ubohého Dustyho? Kde byl ten důvod? Odpověď byla tak jednoduchá, ţe to nemohla být konečná odpověď. Teď uţ to musí být napsáno. Dusty zabíjel, aby si mohl odpočinout. Jen tehdy, kdyţ navţdy zavřel oči někomu jinému, mohl zavřít své vlastní oči a spát beze snů a bez hlasu, který mu říkal, ţe je čas na probuzení a na další bolest. Samozřejmě, ţe to znamenalo, ţe Dusty je blázen. Lidé, kteří slyší hlasy, jsou trvale duševně nemocní, řekl by expert. Ale málo expertů vůbec kdy bylo v mysli podobné té Dustyho. Kdyby se tam dostali, zjistili by, ţe duševní choroba byla stejně záhadná jako důvod sám a 4

ţe oboje bylo od sebe často velmi těţko oddělitelné. Dusty byl moţná blázen, ale byl také příjemný mladý muţ. Bylo mu osmnáct. Byl v posledním ročníku střední školy, šest týdnů před maturitou. Jeho známkový průměr byl tři celé šest. Vybral si chemii, počty, počítače a němčinu. Chystal sena vysokou školu, jestli ovšem předtím neskončí na elektrickém křesle. Byl to pěkný mladý muţ. Měl světle hnědé vlasy, hebké a jemné jako vlasy andělů, oči zelené jako tráva ve večerním šeru. Měřil pět stop deset palců, byl zdravý a svalnatý, ale často ho pálila ţáha. Kdyţ byl ve společnosti, byly jeho pohyby trhané. Kdyţ byl sám, obzvláště kdyţ zabíjel, pohyboval se jemně a ladně jako tanečník. A to vţdy, ačkoliv jednal tiše. Kdyby nebyl tak tichý, určitě by mohl mít spoustu schůzek. A moţná, ţe kdyby mluvil s více dívkami a naslouchal jejich hlasům místo tomu ve své hlavě, nestal by se z něj vrah. Moţná. Moţná ne. Dustyho první dvě oběti byly dívky. Bylo pondělí, pozdě v noci. Dusty projíţděl tmavými kalifornskými ulicemi svého města, China. Je to předměstí v okresu San Bernardino, který sousedí s okresy Los Angeles a Orange. Mířil k domu své příští oběti. Před lety bylo Chino místem, kde se na dvorech přivazovali koně, dnes se všude stavěly nové domy. Město bylo Dustyho domovem po celý jeho ţivot. Nemohl říci, ţe má tohle místo rád, i kdyţ to mohlo být také tím, ţe jeho ţivot byl smutný. Jeho příští oběť měla být Nancy Bardellová, která od něj bydlela jenom dvě míle daleko. Znal Nancy ze školy, na rozdíl od dívek, které zabil a které znal pouze prostřednictvím linek národní počítačové sítě Einstein. Nancy chodila do stejné chemické laboratoře a do stejné třídy – seděla dvě řady před ním vpravo. Několikrát s ní mluvil, i kdyţ nikdy ne dlouho. Byla to hezká dívka s dlouhými hnědými vlasy, a kdyţ se smála, coţ se stávalo často, dělaly se jí na tvářích dolíčky. Dusty zaslechl, ţe jej í rodiče odjeli na několik dní pryč. To byl hlavní důvod, proč si vybral právě ji a ne někoho jiného. Nancy byla také jemná dívka a zřídkakdy o někom řekla něco špatného. To bylo pro Dustyho důleţité, aby kaţdá jeho oběť byla co nejvíce nevinná. 5

Ve skutečnosti Dusty Nancy miloval. Pozdní dubnová noc byla teplá – květen a další kalifornské léto bylo za dveřmi – a ulice byly téměř prázdné. Dusty měl nejraději pozdní noční hodiny, kdy byl hluk města nejmenší. Byl obzvláště citlivý na dav a hluk davu. Bylo to, jako by mentální stav mnoha myslí působil na jemná centra jeho mozku. Návštěva promenády ho často nesmírně vyčerpávala. Kdyţ vůbec někdy usnul, coţ se mu podařilo zřídkakdy, bylo to obvykle ve dne, po vyučování. Věděl ale, ţe jestli se mu podaří zabít Nancy a zbavit se jejího těla bez toho, aby byl chycen, mohl by zbytek dnešní noci dobře spát. Dustymu by se to, co dělá, moţná ošklivilo, ale nechtěl jít do vězení. Cítil, ţe kdyby ho uvěznili, hlas by ho donekonečna strašil a on by nemohl udělat nic, aby ho utišil. Toho se bál nejvíce, i kdyţ tu byly také další věci. Nancy bydlela na konci slepé uličky v jednom z nových obytných traktů v Chinu. Dusty zatočil do její ulice, vypnul motor a nechal auto dojet aţ k příjezdové cestě u Nancyina domu. Nerad přijíţděl autem tak blízko, ale bylo to nezbytné, kdyţ přišel čas vynést tělo ven. Nikdy nenechal tělo leţet, hlas byl na tohle přísný. Proto také rodiče jeho prvních dvou obětí ještě dosud hledali své dcery. Občas viděl plakáty nabízející odměnu za informaci o jejich zmizení. Věděl, ţe rodiče budou po svých dětech pátrat ještě dlouho. Nancy bydlela v jiţní Kalifornii celý svůj ţivot. Dusty věděl, ţe její otec pracoval jako inţenýr u Hughes Aircraft a ţe její matka se starala o předškoláky. Nancy byla jedináček. Její nejlepší kamarádkou byla Sheila Hardholtová, která pracovala s Dustym ve dvojici v chemické laboratoři. Sheila se Dustymu také líbila. Slepá ulička byla dobře osvětlená, coţ ho trápilo. Všechny nové obytné trakty v Chinu byly plné světel. Dům byl také dobře viditelný z mnoha okolních domů. Kdyby někdo mrkl z okna, aţ ponese tělo ven, dostal by ho do váţných problémů. Věděl ale, ţe doba, po kterou je zranitelný, je velice krátká – nanejvýš minuta. Doba, po kterou bude mít tělo ve svých rukou. Kdyby ho soused viděl teď, jak sedí v autě, sotva by spustil poplach. Bylo by těţké vystopovat jeho auto, kdyţ ho jenom letmo zahlédl. Červených Fordů Escort bylo v L. A. za čtvrťák tucet. Navíc zamazal poznávací značku blátem. 6

Dusty seděl chvíli v autě a pozoroval dům. Měl dvě podlaţí. Nancyina loţnice byla pravděpodobně ve druhém. I kdyţ většina sousedních domů neměla ještě dvorky dokončené, Nancyini rodiče utratili spoustu peněz na úpravu okolí domku. Trávník byl z husté trávy kostřavy, která je v této oblasti běţná. Čerstvě zasázené křoví obepínalo čisté oranţově štukované zdi. Důleţitější neţ tyto detaily byly šest stop vysoké zdi a vrata, která budou určitě zamčená. Bylo více neţ pravděpodobné, ţe bude muset tělo vynést předními dveřmi. To je něco, co nikdy předtím nedělal. Zdi pro něj nepředstavovaly ţádný problém, můţe je přelézt. Zatímco seděl v autě, rozhodl se, ţe to tak udělá a pak se pokusí najít vzadu otevřené okno. V kapse si nesl nářadí na otevírání zámků. Nikdy si se zámky nehrál, a tak jeho dovednost otevírat zámky byla přinejlepším minimální. V kapse měl dále lepicí pásku a věděl, ţe ji můţe pouţít na okno a rozbít ho, aniţ by nadělal příliš hluku. Tak to udělal v noci, kdyţ navštívil dům Stacy Dominové a zabíjel poprvé. Měl ještě pár dalších nástrojů: špičaté kladivo, dva velké pytle na odpadky a bílý ručník. Kladivem zabíjel. Jeho úzká hlava z něj dělala mnohem nebezpečnější zbraň, neţ jakou je normální kladívko. Pytle byly na tělo – jeden na jeho horní, druhý na dolní polovinu. Ručník byla jeho specialita. Těsně předtím, neţ zasadí svůj smrtící úder, obvykle do oblasti spánku na straně hlavy, hodí ručník přes hlavu dívky. Vynakládal velké úsilí, aby nikde nezůstala krev a nechával tak pro policii a rodiče domněnku – nebo alespoň moţnost – ţe jejich dcera utekla, nebo byla unesena. Ale ani policie, ani rodiče se z této myšlenky dlouho těšit nebudou, protoţe se neobjeví ţádná ţádost o výkupné. Ponechat tyto moţnosti bylo důleţité k tomu, aby se hlas uspokojil. Ohromně zvětšovaly utrpení plynoucí z jeho činů. Na rukou měl koţené rukavice. Měl je pokaţdé. Dusty sebral kladivo, pytle na odpadky a ručník a nacpal je do báglu, který nosil na rameni. Zhasl světlo, potichu otevřel dveře a stanul na betonové příjezdové cestě. Zavřel dveře, ale úplně je nezabouchl. Kdyţ skončil, dával přednost uloţení těla do kufru, ale kdyby spěchal, mohl by ho poloţit na sedadla. Ta byla, stejně jako kufr, potaţena igelitem, který získal z popelnic za čistírnou. Udělal 7

vše, aby zabránil umazání svého auta krví. K domu se přiblíţil zprava, naproti krytému chodníčku a za okamţik byl za cihlovou zdí. Zadní dvůr ho nepotěšil. Ze dvou domů, které byly o trochu výše neţ Nancyin, byl na dvůr úplně volný výhled. Na chvíli se zastavil, aby se ujistil, ţe uţ je pozdě a ţe ty dva domy vypadají spící stejně, jako by byly prázdné. Rychle prohlédl zadní Nancyina okna a zjistil, ţe jedno je napůl otevřené. Trochu se mu ulevilo, i kdyţ svaly téměř neovládal a jeho dech byl rychlý a nepravidelný. Ve svém nářadí měl malý šroubovák. Vytáhl ho a zasunul pod spodní stranu okenní sítě a pomalu ji ohýbal vzhůru, aţ se uvolnila. Poloţil ji na zem a jemně uvolnil okno. Za chvíli se uţ dlouhým krokem mohl dostat dovnitř. Byl v obývacím pokoji. Na novém nábytku se odráţelo ţluté světlo pouličních lamp, ve vzduchu bylo cítit mdlý zápach čerstvého laku. Několik sekund stál bez hnutí a snaţil se zhluboka dýchat. Zvuk jeho srdce byl jako padající kamení. Musel sám sebe přesvědčovat, ţe se bušení neodráţí od stěn a jeho ozvěna nedoléhá k uším spící Nancy. Pustil se nahoru po schodech, aniţ by se vůbec obtěţoval zkontrolovat pokoje v přízemí. Věděl, ţe Nancy je nahoře, cítil ji, i kdyţ ji neviděl, ani neslyšel. Cítil její ţivot stejně jasně, jako ucítí, jak jím bude procházet, aţ to dotáhne do konce. Spolu s úderem do mozku jím projde její duše. A v tu chvíli v něm něco vzdychne a on ucítí klid, i kdyţ jenom na malinkou chvilku. Alespoň tak to předtím bylo. Bylo to příliš snadné, příliš dokonalé. Dveře všech tří loţnic v prvním patře byly otevřené. Nancy patřil malý pokoj vpravo, její jemný rytmický dech se šířil do úzké chodby jako dětská písnička unášená jarním větříkem. Kdyţ byla Nancy vzhůru, působila vţdy na Dustyho jako milá dívka, ale ve spánku na něho zapůsobila ještě předtím, neţ ji uviděl, takovým způsobem, jak to dokáţou jen svatí. Ona byla nevinnost. Téměř slyšel, jak v jejích snech zpívají andělé. Je podivné, ţe ta její vlastnost, ta dobrota, nečinila pro něj vraţdu těţší, ale naopak snadnější. Nebo to moţná nebylo zase tak podivné, protoţe Dusty byl v mnohém podobný své přezdívce Dust (prach, pozn. překl.) a viděl všechno z úrovně země, kde hmyz plazící se 8

blátem je nejlepším přítelem květin, které prostupují vzduch svou vůní. Dusty přišel k otevřeným dveřím, stál a díval se na Nancy. Leţela na zádech, oblečená ve velkém tričku, bílých kalhotkách, pokrývka volně zakrývala její opálené nohy. Její hnědé vlasy spočívaly na polštáři. Byly tak dokonalé jako látka utkaná z hedvábných nití. Pravý loket měla ohnutý v ostrém úhlu a rukou si mačkala bradu, jako by byla hluboce zamyšlená. Druhá ruka jí visela z postele a téměř se dotýkala podlahy, vůbec se nebála strašáka, který můţe číhat pod postelí. Samozřejmě, ţe se nebála, pomyslel si Dusty, byla pod dohledem andělů. Nebo pod dohledem něčeho jiného. Stejně starého jako andělé. Dusty vyndal z tlumoku ručník a kladivo. Chtěl, aby to bylo rychlé. Nechtěl, aby trpěla. Pomyšlení na krev ho souţilo. Mohl by tak zanechat důkaz, ţe došlo k souboji. Musel na ni poloţit ručník, aniţ by ji vzbudil. Dokázal to udělat u své druhé oběti, protoţe spala velmi tvrdě. Poznal to z jejího hlasitého chrápání. Nevěřil ale, ţe by to s Nancy bylo tak snadné. Promýšlel všechny moţnosti, neţ vymyslel plán. Rozhodl se změnit místo, kam uhodí. Neudeří Nancy do spánku, ale přímo na čelo. Přehodí ji ručník přes hlavu a udeří. První rána ji moţná nezabije – lebka je vpředu silná – ale omráčí ji a on bude mít čas na další úder. Kdyţ se přiblíţil k její posteli, poznal, ţe nemá příliš mnoho času. Kdyţ ji rychle nezabije, bude křičet, a obě okna v její loţnici jsou doširoka otevřená. Nechtěl, aby křičela. Nechtěl, aby věděla, ţe zemře. Ručník v levé ruce, kladivo v pravé. Postoupil asi na stopu od postele a po rukou mu stékal studený pot. Teď náhle neslyšel tlukot svého srdce, ani svůj dech, slyšel pouze její dech, její ţivot, ji. I kdyţ Dusty věřil, ţe její duše jeho útok přeţije, nevěřil, ţe to přeţije její osobnost. Věřil, ţe v nebi si ţádná duše nepamatuje, jaká byla na zemi. Věřil, ţe by nebylo moţné uţívat pravý klid s takovými vzpomínkami, obzvláště se vzpomínkami, které měl on. Nancy bude Nancy uţ jenom sekundu. Dusty ji přehodil ručník přes obličej. 9

Přistál hladce, jako papírový kapesník snášející se na leţící panenku. Dusty zvedl kladivo, aby udeřil. Nancy se posadila. Řekl by, ţe doslova vystřelila. Úplně ho překvapila. Pohybovala se tak přirozeně, tak beze strachu, ţe to vypadalo, jako by ji vzbudila její vlastní matka. Ručník jí spadl z obličeje na klín. Otevřela oči a podívala se na něj. Její pohled nevyjadřoval strach nebo překvapení, i kdyţ byla jen částečně vzhůru. V jejím výrazu nebyl ani náznak toho, ţe by věděla, co se děje. Její hlas byl jako hlas zívajícího dítěte. „Ahoj,“ řekla. Dusty udeřil kladivem. Protoţe ji chtěl zasáhnout leţící, zasáhl ji špatně. Kladivo jí roztříštilo čelo mezi obočím, ale síla úderu směřovala níţ. Nakonec jí zlomil nos. Slyšel slabý zvuk tříštící se chrupavky. Kdyţ ji zasáhl, hlava jí spadla dopředu, její oči ale zůstaly kupodivu otevřené. Poznal to podle jejích řas. Krev jí vytryskla z nosu na ručník a na její triko. Dusty nevěděl, zda její oči signalizují bezvědomí. Pochyboval o tom. Ale nechtěl nechat nic na náhodu. Opět zvedl kladivo a zasadil jí pořádnou ránu do temene. Tentokrát se ozval hlasitý zvuk, jak se silná kost tříštila pod chladnou ocelí. Nancy se skácela dopředu. Zachytil ji v pádu a upustil kladivo na podlahu. Rychle jí omotal hlavu ručníkem. Všude byla krev. Krev z její tváře a z hlavy. Ale ne moc. Na chvíli ji drţel, drţel ji, jako kdyby ji něţně objímal. Líbilo se mu to. Ano, bylo to ono. Něco, moţná ţe prudký závan teplého vzduchu, snad letmý dotyk astrální matérie, opustilo její tělo, nechalo ji bez ţivota a dotklo se ho, kdyţ ho míjelo. Uvnitř cítil důvěrně známou radost, úlevu, kterou to přineslo, a ticho – zlověstné ticho, blízké boţskému tichu. Právě tehdy si Dusty vzpomněl na Boha a rád by věděl, proč ho Bůh nutí jít do takových extrémů, aby našel klid. Byl vděčný, ţe Nancy našla klid. Neuměl si představit její šťastný ţivot s jejím častým smíchem. Neuměl si představit šťastný ţivot pro nikoho a dost. Po chvilce poloţil Dusty Nancyino tělo z postele na podlahu, opatrně, aby se jí ručník nesesmekl z hlavy. Byla neuvěřitelně lehká, měkká, dosud teplá, cítil to dokonce skrz rukavice – bylo opravdu 10

příjemné ji drţet. Vytáhl z tlumoku jeden zelený pytel na odpadky, přidrţel ručník na svém místě a přetáhl jí pytel přes hlavu a hruď aţ dolů k pasu. Přitom ho zneklidňovala pouze jedna věc. Chybělo mu její dýchání. Rád ho poslouchal a bylo smutné, ţe utichlo nadobro. Natáhl se pro druhý pytel, a kdyţ ji celou schoval, vytáhl lepicí pásku a slepil pytle dohromady. Ze zkušenosti věděl, ţe se páska nepřetrhne. Vytvořil něco jako obdobu plastikového pytle na mrtvoly a těšilo ho vědomí, ţe Nancy byla uvnitř v bezpečí. Nyní nadešla nejtěţší, nebo alespoň nejnebezpečnější část. Musel se zbavit těla a musel to udělat před východem slunce, coţ nastane přibliţně za tři a půl hodiny. Hodil kladivo do báglu a namířil si to k jejímu stolu. Shrábl její peněţenku a hodil ji taky do báglu. Věděl, ţe tím, ţe vzal tuhle jedinou věc, vytvoří dojem, ţe Nancy utekla z domova. Alespoň policie se na to zaměří. Rodiče tomu samozřejmě nikdy nebudou věřit. Dusty ve spěchu upravil postel a spěšně si prohlédl pokoj, aby se ujistil, ţe tam po sobě nezanechal ţádnou stopu. Pak ale udělal něco, co bylo v rozporu s tím, o co se snaţil, s péčí, kterou tomu věnoval. Vzal malou čtvercovou kartičku a poloţil ji na Nancyinu postel. Tak, aby si ji kaţdý všiml. Kartičku se zvláštním znakem. Dusty si klekl a opatrně zvedl tělo do náruče. Bylo to teď jenom tělo, nic víc. Vyrazil dolů po schodech. Neţ vyšel předními dveřmi z domu, sloţil své břemeno a rychle vrátil na své místo síť u okna, kterým vlezl dovnitř. A také okno zavřel. Věděl, ţe policie bude zkoumat kaţdé okno a hledat znaky násilného vniknutí, ale věřil, ţe ze síťky, kterou vysadil, se nic nedovědí. Dával si velký pozor, aby kov šroubovákem nepoškrábal. Neţ vyšel s tělem, vykoukl nejdříve předními dveřmi ven. Štěstí ho neopustilo. Okolí dál klidně spalo. Kdyţ odcházel, zabouchl nohou dveře, ale udělal to opatrně a téměř nehlučně. Ujistil se, ţe se zabouchly. O chvíli později uţ byl u auta. Musel poloţit tělo na příjezdovou cestu, aby se dostal ke klíčkům a otevřel kufr. Uvědomoval si, ţe se vystavuje zkoumavému pohledu pouličních světel, ale jeho sebevědomí vzrůstalo. Tak tomu bylo i u těch dvou předchozích vraţd. Začínal noc jako nervózní troska, ale jakmile uţ 11

měl jednou tělo v rukou, cítil se nepřemoţitelný. Zároveň si ale uvědomoval nebezpečí, kterým je přehnaná sebedůvěra. Kdyţ se bál, byl ostraţitý. Věřil, ţe strach jeho smysly zostřoval, neotupoval je. Poloţil tělo na igelit do kufru. Hlava lehce zaduněla, kdyţ se svezla na stranu jako loutka padající z odříznutých provázků. Zavřel kufr tak nehlučně, jako kdyţ otvíral a zavíral kaţdé dveře a okno v domě. Vlezl do auta a zasunul klíček do zapalování. Nastartování auta bylo nebezpečné. Kdyţ jsou lidé vzhůru, často vykukují z oken, kdyţ blízko startuje auto. Zapnutí motoru byla nejhlučnější věc, kterou udělal od vjezdu do slepé uličky. Naštěstí bylo jeho auto jen několik let staré a nastartovalo rychle. Vycouval z příjezdové cesty hned, jak motor naskočil. Dostal se ze slepé uličky šedesát sekund poté, co s tělem opustil dům. Pár mil severně od China byla mezistátní silnice I-10, silnice dobře známá všem cestujícím napříč kontinentem. Po I-10 se dalo jet z jednoho konce země na druhý. Dusty najel na I-10 a jel na východ směrem na I-15, další silnici dobře známou obyvatelům jiţní Kalifornie – byla to přímá cesta do Las Vegas. Dusty odbočil na sever na I-15 ve směru do Vegas a projel částí hor, které obklopovaly kotlinu L. A. Byl opatrný a nejel příliš rychle, ale za čtyřicet minut od odchodu z Nancyina domu uţ byl v poušti. Jel s otevřeným okénkem, a čím byl dál, stával se vzduch teplejším a sušším. Sjel z I15 na méně známou silnici 395 a plíţil se tmavou nocí, občas osvětlovanou odrazem jeho světel na vysokých kaktusech. Provoz byl řídký, většinou jenom dálkové kamiony, které se snaţily získat náskok pro další únavný den na cestě. Jakmile byl na 395., více se uvolnil a nechal rychlost pomalu stoupat. Věděl, ţe policie tady otravuje jenom zřídka. Byl na 395. v poslední době několikrát. Od této pouštní silnice to nebylo daleko tam, kde pohřbíval své oběti. Bylo to jeho vlastní místo. Byl si jistý, ţe nikdo jiný o jeho jeskyni nevěděl, nebo jinak, věřil tomu, ţe by ho to tam prostě jen tak nevedlo. Objevil ji několik dní předtím, neţ navštívil Stacy Dominovou. Našel to v poledne, kdyţ bylo slunce přímo nad hlavou a všechno spalovalo, úzký vchod na konci rokle, vchod skrytý za velkou skálou, který vedl do studené jeskyně s jemným pískem na podlaze. Intuitivně, ještě předtím, neţ tam kopal a potvrdil tak své 12

pocity, věděl, ţe tam byla pohřbena další těla. Vyschlé kostry s čistými lebkami, které neztratily své úšklebky. Po dvaceti mílích po 395., na vrcholu pozvolného stoupání, které poznal i ve tmě, Dusty najednou odbočil ze silnice a plouţil se krajinou, která byla jako vyříznutá z odvrácené strany měsíce. Dusty musel pouţít stěrače a umýt čelní sklo. Dosud jel po bezpečné cestě, i kdyţ byla uţ před lety opuštěná a ponechána hadům a laskavci. U této polní cesty nebyl ţádný dům ani opuštěná bouda, a proto se divil, proč byla vůbec postavená. Bylo to jedno. Byl tam tak izolovaný, jak jen ve Spojených Státech mohl být, a nikoho neměl v patách. Další jeho značkou byl vysoký sukulent-juka, Jozuův strom, polomrtvý, se suchou silnou větví ohnutou pod tíhou let, ohnutou přesně ve směru k jeskyni. Hlas věděl o Jozuovi a říkal, ţe se to má brát jako znamení dávných vítězství. Kdyţ ho Dusty uviděl, zatočil ještě jednou doprava. Vůz skákal na kamenech a písku a Dusty slyšel, jak se tělo v kufru kutálí. Neţ se vrátil domů, vţdy auto u čerpací stanice nejdříve umyl. Asi dvě míle od polní cesty byl donucen zaparkovat před hromadou balvanů, které nedovolovaly pokračovat ţádnému autu. Po fyzické stránce byl následující úkol nejnáročnější z celé noci. Jeskyně byla jen půl míle daleko, ale bylo to daleko na nesení těla, a to i takového, které váţilo jenom sto liber. Potom, ještě neţ bude moci vykopat hrob, bude muset zahladit své stopy a vrátit se do auta pro lopatu. Nedokázal by nést tělo i lopatu najednou. Noční vzduch byl suchý i na poušť. Kdyţ vylezl z auta, přál si, aby měl s sebou láhev vody. Rychle se rozhodl, ţe odnese tělo do jeskyně a pak zajede na silnici dát si předtím, neţ se pustí do kopání hrobu, velkou kolu. Podíval se na hodinky a poznal, ţe je to bláznovství. Byly dvě a půl hodiny do rozednění a on potřeboval polovinu tohoto času na dokončení noční práce. Dosud chtěl získat alespoň tři hodiny na spánek předtím, neţ začne škola. Okamţitě po vraţdě by vyučování nevynechal. Měsíc uţ zapadl a krajina byla černá jako dno vyschlé studny. Předtím, neţ vytáhl z kufru tělo, popadl svou baterku, rozsvítil ji a dal si ji za opasek tak, aby mu svítila na nohy. Nebylo to ideální. 13

Kdyţ ale nesl tělo, šel pomalu a světlo baterky mu stačilo k tomu, aby se vyhnul zakopnutí. Kdyţ bylo vše na svém místě, sehnul se a sebral zelené pytle na odpadky. Podceňovat pouštní teploty bylo nebezpečné. Byly čtyři hodiny ráno a muselo být tak třicet stupňů. Dusty musel na cestě k jeskyni čtyřikrát zastavit, aby popadl dech a pokaţdé cítil, ţe se z dehydratace zhroutí. Jakmile ale došel k jeskyni, sklonil hlavu a záda a protáhl se kolem úzkého vysokého kamene, který kryl vchod, cítil se lépe. Dále v jeskyni mohl stát vzpřímeně a teplota zde byla o dvacet stupňů niţší neţ venku. Často ţasl nad chladem toho místa a očekával, ţe pod ním je podzemní tok. Kdyţ seděl v jeskyni dlouho úplně potichu, jako po tom, kdyţ pohřbil svou poslední oběť, slyšel slabý bublavý zvuk. Vydechl úlevou a přešel do zadní části jeskyně, kde tělo poloţil dojemného bílého písku. Nezastavil se, aby si odpočinul. Věděl, ţe nejlepší bude dokončit práci předtím, neţ si odpočine a svaly se mu křečovitě stáhnou. Otočil se a spěchal z jeskyně zpět ke svému autu. Kopání hrobu, uloţení těla dovnitř a zakrytí trvalo něco přes hodinu, i kdyţ pracoval s jemným pískem. Bylo to proto, ţe Dusty nikdy nešetřil na hloubce jam. Dával těla alespoň pět stop hluboko, vědom si toho, ţe divoká zvířata by je mohla vyčenichat a vyhrabat. Kdyţ začal zasypávat pískem to, co zbylo z Nancy Bardellové, nezastavil se ani na chvilku. Teď byla jeho mysl úplně prázdná. Na východě se objevil náznak svítání, kdyţ konečně opět vjel do China. Předtím, neţ jel domů, se zastavil v automatické myčce a obětoval čtyři čtvrťáky na umytí auta. Nedaleko myčky, v rohu parcely, stál automat na Pepsi. Hltavě vypil čtyři plechovky. V myčce se také zbavil igelitu, který měl na sedadlech a v kufru auta. Zahodil ho do velkého kontejneru. S uspokojením zjistil, ţe nikde nebyla ani jediná kapka krve. Nakonec si sundal rukavice. To byla poslední věc, kterou vţdy dělal. Namířil si to domů, přičemţ si byl vědom toho, ţe nezanechal sebemenší stopu, která by ho spojovala s tímto zločinem. Mimo kartičky. Symbolu. Proč ji tam nechal? Protoţe mu hlas řekl, ţe musí. 14

Myslel si ale, ţe ani kartička s ním nijak nesouvisí. Jednoduše to spojovalo zločiny, jeden s druhým. A s minulostí. Hlas říkal, ţe je to důleţité. Dusty bydlel se svojí invalidní matkou a s ilegální imigrantkou ze Salvadoru, která mu pomáhala starat se o ni. Jeho máma byla padesátiletá vdova, oběť osudu, který jí vzal manţela, kdyţ Dustymu bylo jenom devět let, a ji to připravilo o několik měsíců později o rozum. Ačkoliv byla středního věku, trpěla Alzheimerovou nemocí. Nebyla schopná se sama najíst, ani najít koupelnu. Naštěstí – jestliţe vůbec můţeme v Dustyho ţivotě pouţít takové slovo – pan Shame po sobě zanechal velkou ţivotní pojistku. Dusty tím pádem nemusel pracovat na plný úvazek a jeho matka se mohla vyhnout pochybné péči nějakého státního zařízení. Jeho matka byla ţivá mrtvola. Nemohla mluvit, dokonce ho ani nepoznávala, a Dusty váţně pochyboval o tom, zda si pamatuje své vlastní jméno. Dosud chodila, ačkoliv její chůze připomínala artritického tučňáka. Chodila pouze, kdyţ ji někdo vedl. Celý den nedělala nic jiného, neţ ţe seděla v obýváku a tupě pozorovala oheň v krbu. Jako kdyby ten oheň bylo poslední vlákno, které ji pojilo, i kdyţ jenom slabounce, se světem. Vydávala jenom slabý zvuk, kdyţ se Dusty nebo pomocnice pustili do čištění krbu. Tak to bylo od doby, co pan Shame zemřel. Dusty strašně miloval svoji matku. Ta ţena ze Salvadoru se jmenovala Hilda Gardová. Z toho, co byl Dusty schopen zjistit, měla doma šest dětí a posílala jim téměř celý svůj plat. Její manţel byl zřejmě zabit v nějaké potyčce ohledně ceny láhve piva. Byla téměř tak samotářská jako jeho matka. Celé hodiny proseděla ve své loţnici a dívala se na španělské vysílání. Její angličtina byla tak mizerná jako její vaření. Dusty ţil sám se dvěma ţenami, se kterými nemohl doopravdy komunikovat. Zaparkoval na ulici před svým domem a vešel bočními dveřmi. Nedělal si starosti, ţe by si paní Garciová všimla jeho pozdního příchodu a vyptávala se ho. Měla tvrdý spánek a starala se o své věci. I kdyţ z pohledů, jakými se na něj někdy dívala, měl pocit, ţe se ho bojí. Ale bylo to zřídkakdy a v zásadě spolu vycházeli dobře. Dusty si o sobě nikdy nemyslel, ţe by mohl někomu nahnat strach. Neţ si šel odpočinout na dobu, která ještě z noci zbývala, zastavil 15

se, aby se podíval na matku. Leţela na zádech na své posteli a obě kolena měla skrčená. Spala tak kaţdou noc od doby, co začala ztrácet rozum. Ţluté noční světlo osvětlovalo roh místnosti. Měla dlouhou vlněnou noční košili, příliš teplou na duben, zašpiněnou nekonečnými nehodami při jídle. Podle zvuku jejího dechu předpokládal, ţe spí, kdyţ se ale více přiblíţil, zjistil, ţe má otevřené oči. Neotočila k němu hlavu, kdyţ se přibliţoval. Nedávala na sobě nijak znát, ţe ví, ţe je u ní. „Mami,“ řekl. „Jsi v pořádku?“ Často se tak ptal, i kdyţ mu nikdy neodpověděla. Nepřestala zírat na strop. Sedl si na postel vedle ní a vzal ji za ruku. Její tělo bylo suché jako prach, který nasypal na tělo Nancy Bardellové. „Měl jsem dobrou noc,“ řekl. „Všechno šlo dobře. Nemyslím, ţe by z toho mohly být nějaké problémy.“ Někdy jí také vyprávěl o vraţdách, které spáchal, ale ne přímo, nikdy nepřišel s tím, ţe někoho zabil. Tehdy se její dech zrychlil a on si představoval, ţe mu rozumí. Nevěděl, proč to dělá. „Teď bych měl jít do postele,“ řekl a stiskl jí ruku. „Tohle je pro mě ta správná doba na odpočinek, vţdyť víš, kdyţ je práce dokončená.“ Sehnul se a políbil ji na čelo, a jakmile to udělal, zavřela oči. „Neboj se o mě, mami,“ zašeptal jí do ucha. „Tvůj chlapeček si vede dobře. Tak dobře, jak jen můţe.“ Dusty přišel do svého pokoje a zavřel dveře. Své nářadí, kladivo a tak dále, měl dosud v kufru auta, kde ho ještě chvilku nechá. Svlékl se do trenek a vlezl pod přikrývku. Na chvíli zavřel oči a snaţil se zaslechnout hlas. Nebyl tam a jemu se ulevilo. Musel za tři hodiny vstávat, ale věděl, ţe bude spát tvrdě a doufal, ţe aţ se probudí, bude se cítit dobře. Uţ to bylo dávno, co se cítil dobře. Těsně předtím, neţ usnul, myslel na to, jak se na něj Nancy podívala, kdyţ se vzbudila. Chvilku předtím, neţ ji udeřil kladivem. Napůl spala, to je pravda, byla překvapená, ale teď si uvědomil, ţe ho musela poznat. Zajímalo ho, jestli s ní ta poslední myšlenka zůstala, kdyţ se dostala na druhou stranu. Pak si ale připomněl, ţe andělé si nikdy nepamatují na zemi, jakmile jsou jednou v nebi. Řekl si, ţe je důleţité, aby na to nikdy nezapomněl.

16

II. Sheila

Hardholtová seděla vzadu v chemické laboratoři se svým kolegou Dusty Shamem, míchala kyseliny a zásady ve zkumavkách a snaţila se zjistit, kolik soli a vody by měli získat. Tyhle věci dělala jenom zlomkem svého mozku. Větší část její mysli se stále zabývala problémem, který jí souţil poslední týden. Uţ to bylo sedm dní, co jí její přítel Matthew Jaye řekl, ţe spolu skončili. „Bylo to v tom, Sheilo. Nelhal jsem ti, kdyţ jsem ti říkal, ţe tě miluji. A ještě stále tě miluji, ale –“ Ach, to ale. Nebylo správné, ţe za tak krátkým slůvkem můţe následovat tolik bolesti. A všechno to začalo tak nádherně. Vídala Matta ve škole dva a půl roku předtím, neţ se s ním zapletla na konci třeťáku. Vţdy si myslela, ţe je přitaţlivý, obzvláště jeho dlouhé hnědé vlasy, které nosil do copu jako Steven Seagal. Nikdy s ním ale neměla společně vyučování a ani ţádný důvod s ním dlouho mluvit. Ale pak, minulý květen, byla v místní knihovně a přemýšlela, co napíše do práce na hodinu dějepisu, něco o antickém Řecku, kdyţ na něj narazila. Seděl vzadu s nohama na ţidli a četl starý Playboy, časopis, o který neměla zájem. On ale neudělal nic, aby ho před ní schoval, kdyţ kolem něj procházela. Ve skutečnosti se na ni usmál a řekl ahoj. „Ty jsi Sheila, ţe ano?“ zeptal se. „Viděl jsem tě ve škole. Já se jmenuji Matt.“ „Jo, Matte, taky jsem tě viděla. Jak ti to jde?“ Kývla na jeho časopis. „Děláš výzkum na hodinu anatomie?“ Nezačervenal se. „Vím, ţe to zní neuvěřitelně, ale nevzal jsem si tenhle časopis, abych se díval na obrázky. Je tady článek o hledání 17

zakopaných pokladů, coţ je něco, co jsem vţdy chtěl dělat.“ „Uf. Věřím ti.“ „Je to pravda, váţně.“ Rozhodla se vzít ho za slovo. Byl kouzelný. „To zní exoticky. Zajímáš se o poklady pod mořem nebo o zakopané zlato?“ „O oboje,“ řekl Matt. „Rád se potápím s akvalungem a mám rád tramping. Minulé léto jsem objevil v Sieře jeskyni plnou indiánských artefaktů. Byli to chudí Indiáni, a tak tam nebyly ţádné poklady.“ Ukázal na stránku, kterou četl. „Ale to hlavní, po čem chci jít, je zlato, které Španělé ukradli Inkům a Aztékům. Spousta jejich lodí ho nikdy nedopravila zpět do Španělska, ale potopila se u pobřeţí Jiţní a Střední Ameriky. Byly to tuny zlata.“ Pokrčil rameny. „Samozřejmě, ţe jenom s ním. Potřebuješ spoustu dolarů a léta výzkumu k tomu, abys mohla vést takovou expedici.“ Odmlčel se a blíţe se na ni podíval. „Právě teď bych byl rád, kdybych našel jediný drahokam v blátivé řece.“ Něco v jeho výrazu ji přimělo zamyslet se nad tím, jestli jeho poznámka nebyla dvojsmyslná. „Prozkoumáváš nějaké místní řeky?“ zeptala se bezmyšlenkovitě. „Jo, ale jsou plné bláta.“ „Myslím, ţe bys měl hledat dál.“ „Taky si myslím. Co sem přivádí tebe?“ „Domácí úkol. Dějepis. Musím napsat nějakou práci.“ „Koho máš na dějepis?“ zeptal se Matt. „Bakera.“ Matt se pousmál. „To je příjemný chlapík. Víš, ţe byl jedním z Pekelných andělů v šedesátých letech? Jednou v noci jsme spolu popíjeli a on mi o tom všechno řekl. Svoji ţenu potkal na koncertu ve Woodstocku. On de facto říká, ţe se objevuje v nějakém filmu z toho koncertu – je to jeden z těch nahých chlapíků, kteří jsou celí tetovaní.“ Sheila byla fascinovaná, ale taky zvědavá, jestli to na ní nehraje. Pan Baker byl její oblíbený učitel a byl podobný víc básníkovi neţ Pekelnému andělovi. A potom, šedesátá léta, to je uţ dávná minulost. „Mohl by dostat vyhazov, kdyby se vedení dozvědělo, ţe popíjel se studentem,“ řekla. 18

„Důvěřuje mi, ţe o tom nebudu mluvit,“ řekl Matt. „Vţdyť mi to právě říkáš.“ „No jo. Ale já ti věřím.“ „Vţdyť mě ani neznáš.“ „To ale není moje chyba.“ Ztichla. Moţná, ţe se o ni zajímá. Náhleji začal přitahovat. Líbila se jí jeho chlupatá hruď. Byla široká a silná, bez ošklivě vyboulených svalů. A také se na ni díval tak zvláštně, ţe se cítila sexy. Nechápala, jak se mu to podařilo. Věděla, ţe nevypadá špatně. Nedokázali byste si ji představit jako modelku nebo herečku, ale kdyţ měla svůj den, otáčeli se za ní. Měla hnědé krátké vlasy přistřihnuté do ofiny a jasné modré oči. Její pleť byla světlá a špatně se opalovala, ale neměla ani jedno znamínko. Byla malá, štíhlá, měla hezké nohy, jemné ruce a poměrně malá prsa. Měla ve zvyku hihňat se jako šestiletá holčička. Ale současně jí často lichotili, ţe má příjemný hlas, plný sex-appealu. Jeden spoluţák jí kdysi řekl, ţe by si mohla vydělat majlant namlouváním kníţek. „Co chceš vědět?“ zeptala se. „Ale nic.“ Odmlčel se. „Co děláš v sobotu večer?“ „Mám práci.“ „Opravdu? Já taky.“ „Tak proč jsi mě teda zval ven?“ zeptala se. „Já jsem tě nezval ven.“ „Och.“ Proboha. Připadala si jako hlupák. „Co děláš v pátek večer?“ Ne, on byl hlupák. Dosud byl kouzelný, i kdyţ podívejte se na ty oči. Laskavé jako oči štěněte. „Ptáš se, jestli bych s tebou někam nešla?“ zeptala se. „Moţná.“ „Chtěla bych to vědět dřív, neţ ti odpovím.“ Matt se bavil. Choval se sebevědomě. „Musím vědět, jestli se mnou někam půjdeš, neţ se tě zeptám,“ řekl. „Budeš to muset risknout, chlapče.“ „Měla bys mi dát aspoň naději.“ „Proč bych to dělala? Uţ jsi mě urazil.“ „Omlouvám se.“ „To je v pořádku.“ 19

Poloţil časopis a naklonil se k ní. „Měla bys mi dát naději, protoţe mám v pátek taky práci.“ „Pak jsou tvoje naděje mizerné.“ „Ale moţná bych si mohl udělat volno,“ dodal. „Řekni mi napevno, ţe si uděláš volno a já ti dám určitou naději.“ „Dobrá, budu v pátek nemocný. Jaká je šance, ţe se mnou někam půjdeš?“ „Půl na půl.“ Zamračil se. „Sheilo, vyloţil jsem své karty na stůl, riskoval jsem jasné odmítnutí a ty mi dáváš jenom padesátiprocentní naději. To není fér.“ „Neriskoval jsi nic. Ještě jsi mě ani nepoţádal, abych si s tebou někam vyšla.“ „Aha. Chápu, o co ti jde.“ Polkl. „Vţdycky jsem tě chtěl lépe poznat.“ „Tak proč jsi ke mně ve škole jenom tak nepřišel a neřekl ahoj?“ „Protoţe jsi pořád s tím klukem.“ „S jakým klukem?“ „Tím, který se obléká, jako kdyby byl na MTV.“ „Ten chlapík je můj bratr.“ Na Matta to udělalo dojem. „Většina dívek z niţších ročníků je príma. Ty se nepoflakují se svými bratry.“ „Díky. Ale on se neobléká tak výstředně. Víš, to uţ je podruhé, cos mě urazil. Tvé šance klesají. Ve skutečnosti myslím, ţe mám v pátek večer nějakou práci.“ Matt vypadal sklíčeně. „OK. Moţná příští rok.“ „To uţ budu mít nějakého přítele.“ Pak se zasmála. „Matte, ty jsi takový blázen jako já. Proč se mě jednoduše nezeptáš?“ „Vezmeš si mě?“ řekl bez zaváhání. „Já nevím. Jak mám vědět, jestli nejsi jeden z těch úchyláků, kteří pořád čtou pornografické časopisy? Nemůţu si přece vzít úchyláka.“ „Já je nečtu. Já si jenom prohlíţím obrázky.“ „Konečně pravda.“ Odmlčela se, aby ho trochu vyvedla z míry. Ale on tak vůbec nevypadal. Ona byla tou, které bušilo srdce. „Ano,“ řekla nakonec. „Půjdeš tedy se mnou?“ 20

„Ne, vezmu si tě. To víš, ţe s tebou půjdu. Ale musíš mě vzít někam, kde je hezky.“ „Co takhle do kina?“ zeptal se. „Miluju kino.“ Netrvalo dlouho, neţ se do něj zamilovala. Matt byl kaţdým coulem příjemný a čestný mladý muţ. Byl to člověk, s jakým by se u svých dcer smířily matky na celém světě. Jeho školní výsledky dosahovaly lepšího průměru, nebral tvrdé drogy a měl dobře placené místo. Na druhé straně jeho známkový průměr byl vysoký, protoţe si vybral převáţně umělecké a hudební předměty. Pil příliš mnoho piva a byl barmanem ve striptýzovém lokálu v centru města. Dostal to místo tak, ţe předloţil falšovaný průkaz a předvedl fenomenální mixérské umění, které pochytil od svého strýčka alkoholika. Ale na ničem z toho nezáleţelo. Milovala ho, protoţe ho milovala a byla to jenom skvělá shoda okolností, ţe on ji také miloval. Brzy dělali všechno společně: jedli, chodili do kina, studovali, dělali pěší túry. Boţe, jak Matt miloval pěší túry. Téměř kaţdý víkend si vyjeli do hor a vyrazili po nějaké odlehlé trase a kráčeli tak rychle, aţ si myslela, ţe jí snad upadnou nohy. Bylo neuvěřitelné, ţe na jejich túrách ji neuchvacovala krása, která je obklopovala, ale to, ţe byla s ním, znásobovalo krásu okolních lesů. Být s Mattem přineslo do Sheilina ţivota nové světlo, světlo, které nikdy předtím nepoznala. Několikrát se taky milovali, a ačkoliv byli oba nervózní, Sheila si cenila toho, ţe ji objímal, jako kdyby byla jediný člověk na celém světě. Ale moţná, ţe on nesdílel její pocity. Nevěděla to. Matt se v následujících dnech zdál vţdycky příliš zaneprázdněn. Zajímalo ji, jestli ho intimita tak děsila, anebo, coţ by bylo horší, ţe ona v posteli nestojí za nic. Ale kdyţ se ho zeptala, vţdycky se smál a říkal, ţe je nejlepší, jakou dosud měl. Pak jí začal opět unikat. Jak šel čas, milovali se méně a přestávky byly delší. Určitým způsobem věděla, ţe to spěje ke konci, ale také jí to strašně překvapilo. Oboje byla pravda. Čekala, ţe bude šokovaná, ale její šok byl mnohem větší, neţ si představovala. Vţdy měla pocit – neţ jí dal kopačky – ţe ať uţ měli jakýkoliv problém, uměli ho vyřešit. Přehlédla však tu moţnost, ţe on se tím moţná nechtěl zabývat. Před týdnem seděli v jeho loţnici, poslouchali hudbu a četli, kdyţ 21

začali ten rozhovor. Ona to, blbec, vyprovokovala. Byl to jeden z těch dnů, kdy Matt moc nemluvil. Zeptala se ho, co se děje a on jí dal obvyklou odpověď. „Nic.“ „Vypadáš přepracovaný,“ řekla. „To mi říkáš pořád.“ Odmlčel se a otočil stránku ve své knize. „Čtu si.“ „Co čteš?“ „Vidíš snad obal,“ odpověděl. „Promiň, ţe jsem se ptala.“ Poloţil knihu. „Co je s tebou?“ zeptal se. „Nic. Ty jsi ten, kdo má problém.“ „A co mám za problém, Sheilo?“ „Nevím, neřekneš mi to.“ „Nemám problém.“ „Moţná ţe máš a nevíš o tom.“ Odmlčela se. „Moţná, ţe já jsem ten problém.“ Jeho odpověď byla ta nejhorší moţná. Neodpověděl. Sklopil oči tak, ţe se nemohl dívat na nic v pokoji. Vzal si knihu. „Matte?“ zeptala se. „Je to kniha o Marťanech.“ „Jsem já ten tvůj problém?“ „Ne.“ „Jsem?“ trvala na svém. „Ne.“ Zarazil se. „Moţná.“ Byla jako přimraţená. „Jeţíši,“ zašeptala. Byli spolu celý rok, pomyslela si. Nemohlo to skončit. Poloţil znovu svou knihu a zíral na ni. Dívala se na něj a nevěděla, co říct. „Myslím, ţe bychom si měli promluvit,“ řekl. Slabě přikývla. „Jo.“ „Opravdu tě mám rád, Sheilo.“ To, jak volil slova, jí neuteklo. Rád. Můţeš mít rád zmrzlinu nebo psy, pomyslela si. Předpokládá se ale, ţe svoji dívku budeš milovat. „Já tě doopravdy miluju,“ řekla. Pak začala plakat a nenáviděla se za to, protoţe se cítila rozlítostněná. Taková byla i její další otázka: „Ty uţ mě nemiluješ? Říkal jsi, ţe ano.“ Sehnul se a objal ji. „Bylo to v tom, Sheilo. Nelhal jsem ti, kdyţ jsem ti říkal, ţe tě miluji. A ještě stále tě miluji, ale změnilo se to pro 22

mě. Nevím, jak ti to mám vysvětlit.“ Sklonila hlavu a snaţila se soustředit na svůj dech a přestat se tak třást. Všechno se to událo tak rychle, ţe se tomu nedokázala přizpůsobit. Její hlas byl chraplavý a zlomený. „Jak se to změnilo?“ zeptala se. „Není to ničím, co jsi udělala. Byla si skvělá, ta nejlepší. Je to v tom, ţe nevím, jestli ještě s tebou chci mít vztah.“ Pevněji objal. „Sheilo, chtěl jsem ti to říct uţ před časem.“ Po ničem z toho, co řekl, se necítila lépe. „Uţ dlouho jsi nebyl šťastný?“ zeptala se udiveně. „Ne, tak jsem to nemyslel. Myslel jsem, ţe by ses měla líp s někým jiným.“ Oči se jí rozšířily. „Zajímá tě někdo jiný?“ Podíval se jí do očí a v jeho výrazu nebyla ani stopa po lţi. „Ne, Sheilo. Přísahám ti, ne.“ „Pak tomu ale nerozumím. Byli jsme spolu šťastní. Proč musíš odejít?“ „Neodcházím. Nikam nejdu. Stále budeme přáteli, dobrými přáteli. Jak bychom jimi mohli nebýt?“ Nemohla přestat plakat. Před dvěma minutami měla lásku, teď má kamaráda. „Musíš mít důvod, proč mít k někomu vztah?“ „Všechno, co ti můţu říct, je, ţe cítím, ţe potřebuju být déle sám.“ Sklonil se a políbil ji na tvář. „A je mi to líto, moc líto, ţe ti musím takhle ublíţit.“ Jí také. To bylo před týdnem. Od té doby spolu nemluvili. Přátelé. Viděla ho kaţdý den ve škole. Ano. Viděla ho bavit se s kamarády, jako kdyby jeho výklad slov „být sám“ byl jiný neţ u většiny lidí. Ještě ho ale neviděla bavit se s ţádnou dívkou a za to byla vděčná. Ale zpět do současnosti. Zpět k bolesti, která se nezmenšila. „Nedokončíme svůj pokus před koncem hodiny,“ řekl Dusty. Zjistila, ţe chvíli jen tak zírala před sebe. „Záleţí ti na tom?“ zeptala se ho. 23

„Ne,“ řekl Dusty. Máchl směrem k šesti zkumavkám, které před nimi stály a vydávaly odporný kyselý zápach, který si našel cestu do jejich dýchacích cest. „Já ti můţu namíchat kuchyňskou sodu s octem, kolikrát budeš chtít.“ „Pokazím ti z toho pokusu známku,“ řekla. „Řekl jsem ti, ţe je mi to jedno.“ „To je od tebe hezké.“ Sheila pracovala s Dustym ráda právě z tohoto důvodu. Byl úplně nenáročný, ačkoliv trochu nervózní. Předtím, neţ se bláznivě zamilovala do Matta, dělala si tajně zálusk na Dustyho. Jeho široké zelené oči byly jako průzračná sklíčka plná citu, i kdyţ zbytek jeho tváře byl tajemný jako prázdná stránka. Byl jedním z těch vzácných lidí, které je nemoţné zařadit do nějaké kategorie. I Matt se svým excentrickým chováním byl proti Dustymu jako otevřená kniha. Zálusk měla pořád, nedomnívala se ale, ţe by na tom Dustymu záleţelo. Nikdy neprojevil ani nejmenší romantický zájem o ni nebo o nějakou dívku, kterou by znala. „Nezeptáš se mně, co mě trápí?“ zeptala se zoufale. „Jestli chceš.“ „Jak to, ţe nejsi tak zvědavý jako všichni ostatní?“ Slabě se usmál. „Co tě trápí? Je to Matt?“ „Ano. Ale nemůţu ti říct podrobnosti. Je to příliš bolavé.“ Sníţila hlas. „Myslím, ţe mě nenávidí.“ „Láska se mění na nenávist.“ „Kdo to řekl?“ „Někdo moudrý. Nepamatuji si kdo.“ „Myslíš, ţe to platí?“ zeptala se. Pokrčil rameny. „Pro spoustu lidí. Ale ne pro tebe a Matta. Proč by tě nenáviděl?“ Váhala. Bylo podivné, jak ji Dustyho uzavřená povaha přiměla k tomu, ţe se mu chtěla svěřit. Tehdy cítila, ţe je jí bliţší neţ kdokoliv jiný. „Protoţe pro něj nejsem dost dobrá,“ zašeptala. „O čem to mluvíš? Co ti řekl?“ „Sbohem.“ „Jenom sbohem?“ „V podstatě ano.“ Bezmocně rozhodila rukama. „Věříš tomu?“ 24

Natáhl se a dotkl se její ruky. Ráda by řekla, ţe jí to bylo příjemné, ale jeho prsty byly podivně studené. „Nálada se lidem mění,“ řekl. „Pravděpodobně tě bude chtít zítra zpátky.“ „Řekl mí to minulý týden.“ „Pak tě asi bude chtít zpátky příští týden.“ Musela se smát. I kdyţ ne dlouho. „Moţná, ţe bude příští týden někoho chtít, ale nemyslím, ţe bych to byla já.“ „Myslím, ţe se pleteš, Sheilo. Nemyslím, ţe to uţ skončilo. Kde by našel někoho tak krásného, jako jsi ty?“ Nikdy předtím neřekl, ţe je krásná. Po této poznámce se cítila o trochu lépe, ale mluvit o Mattovi ji deprimovalo. Nevěděla, proč ho stavěla na první místo. „A co ty?“ zeptala se. „Jak to, ţe jsem tě nikdy neviděla s nikým pěkným?“ Teď byla řada na Dustym, aby byl smutný a ona se bála, jestli ho neurazila. „Moje vztahy s dívkami jsou obvykle krátké.“ „Prostě jsi ještě nenašel tu pravou. Hele, můţu ti říct tajemství? Musíš přísahat, ţe to neřekneš ţivé duši.“ Dusty se tvářil, jako by to, ţe mu řekne velké tajemství, ani v nejmenším nezměnilo jeho den. „Dobře,“ řekl potichu. „Znáš mojí kamarádku Nancy? Myslím, ţe se jí líbíš.“ Zarazil se. „Kterou Nancy?“ „Nancy Bardellovou, nejhezčí dívku v naší třídě, po mně, samozřejmě. Ty hlupáčku, znáš přece Nancy. Sedí vepředu.“ Odmlčela se. „Dnes tady není.“ Dusty sledoval její pohled. „To se mi nezdá.“ „Je to divné. Říkala, ţe bude mít dnes v laboratoři plno práce.“ „Moţná je nemocná.“ „Včera večer jsem s ní mluvila. Nebyla nemocná.“ Dusty potřásl hlavou. „Nevím.“ „Její rodiče předpokládali, ţe budou pár dní pryč. Doufám, ţe je v pořádku,“ dodala. Dusty se na ni podíval. „Jo.“ „Myslím, ţe jí radši přes oběd zavolám. Kaţdopádně, co si myslíš o tom, co jsem ti právě řekla?“ 25

„Promiň?“ „O tom, ţe se Nancy líbíš?“ „Překvapuje mě to.“ „Proč ji někam nepozveš?“ „To nemůţu.“ „Proč ne?“ Řekl to s podivnou jistotou, ale také velmi jemně, jako by chtěl, aby jeho slova nikdo jiný neslyšel. „Nikdy s Nancy nikam nepůjdeme.“ Za deset minut hodina skončila a v jejich zkumavkách dosud bublal odporně zavánějící plyn. Posbírala si své knihy a zamířila na parkoviště. Měla jen čtyři vyučovací hodiny, a tak mohla v poledne odejít, pokud chtěla, i kdyţ často zůstávala dlouho a studovala v knihovně, protoţe pracovat doma bylo nemoţné kvůli jejímu mladšímu bratrovi, kterého fascinoval hlučný heavy metal. Teď se skutečně oblékal tak, jako by chtěl být na MTV. Matt, její bývalý, její pravá láska, její zhouba, právě kráčel do stejné části parkoviště jako ona. Nebyla to náhoda, protoţe ráno schválně zaparkovala vedle jeho auta. Miliónkrát si v tomto týdnu přísahala, ţe uţ s ním nepromluví, ţe si dopřeje moţnost vyléčit se z toho, ale rána v její hrudi krvácela tak moc, ţe pochybovala o tom, jestli se vůbec zacelí, pokud si nejdřív pár věcí neujasní. Přitom ale věděla, ţe mluvením si nic neujasní, ţe se potom, co se s ním uvidí, bude cítit hůř. Jenom z toho, ţe ho na parkovišti zahlédla, se jí udělalo zle od ţaludku. Vypadal tak dobře, vlasy mu splývaly po ramenou, jeho černá hedvábná košile měla horní tři knoflíky rozepnuté, měl opálenou hruď. Jak ráda se dotýkala jeho pevného břicha. Pokračovala směrem k němu, protoţe nit bolesti, která ji k němu pojila, byla příliš napjatá, neţ aby ji pustila zpátky. Cítila, ţe se musí vypořádat s kaţdou minutou od doby, co jí to řekl. „Ahoj, Sheilo,“ řekl. Ach, zabolelo ji, jak nenucené to řekl. Usmíval se a ona by ho nenáviděla i za to, jen kdyby ten úsměv nebyl tak překrásný. Zoufale chtěla ten úsměv políbit, chtěla vědět, ţe se usmívá, protoţe je rád, ţe ji vidí. To ale nebyl ten důvod a uţ ani nikdy nebude. „Uţ nikdy nebudu cítit totéţ, Sheilo.“ Uţ se to nedalo vrátit. Nikdo nikdy necítil 26

totéţ, kdyţ bylo po lásce. A ona se nikdy nestarala o to, co se stávalo ve filmech a v knihách. Jakmile jednou láska zemřela, bylo po ní. Dosud ale, kdyţ k němu kráčela, doufala, ţe všechno, co věděla, bylo špatně, ţe jí řekne, ţe mu chyběla a ţe ji chce zpátky. „Ahoj,“ řekla a vstoupila mezi auta. Byl blízko, pět stop od ní. Kdyby omdlela, kdyţ budou mluvit, dostal by se k ní, ještě neţ by spadla na zem. Ale co kdyţ nebudou mluvit? Co kdyţ ji jenom řekl ahoj a odjede? To by asi bylo nejlepší, i kdyţ věděla, ţe by to bylo nejhorší. „Jak se máš?“ zeptala se. „Fajn,“ řekl. „Co ty?“ „Dobře.“ „Vypadáš dobře.“ „Dík. Ty taky.“ „Nemusíš se mít dobře, abys tak vypadala,“ řekl. „To vţdy říkal tvůj dědeček?“ „Někdo to řekl.“ Otevřel dveře auta. Uţ to tady bylo. Odjíţdí a ona tady omdlí a nebude tam nikdo, kdo by ji zachytil. Uhodí se do hlavy, dostane krvácení do mozku, upadne do komatu a probudí se v roce 2047. Matt bude starý prďola a ona bude stále ještě vypadat jako holčička. On zjistí, ţe to přehnal, kdyţ ji odmrštil. Bude toho litovat, chlapec. „Odjíţdíš?“ zeptala se s lítostí. Jenom otvíral dveře. „Chci si jen shodit své věci,“ řekl. Ustaraně na ni pohlédl a poloţil svou knihu a pero na přední sedadlo. Pak se na ni znovu podíval a to bylo to nejtěţší: Vidět jeho oči a vědět, ţe ví, ţe jí je do breku. Mluvil opatrně. „Jak se opravdu máš, Sheilo?“ zeptal se. Rozplakala se. Boţe, jak je to hloupé, pomyslela si, jak marné. Jistě, teď stál u ní, objímal ji a šeptal jí do ucha něco něţného. Nechtěla jeho náklonnost, nechtěla jeho zájem. Chtěla jeho lásku a tu si nemohla koupit svými slzami. Nevěděla, co Bůh chce za tuhle malou věc, ale věděla, ţe se cena neustále mění. „Jsem u tebe,“ říkal. „Je to v pořádku.“ Popotáhla. „Není to v pořádku. Je to příšerné.“ Odtáhla se. „Musím jít. Neměla bych tady parkovat. Nedokáţu se s tebou vídat.“ Popadl ji za ruku. „Sheilo, počkej. Musím s tebou mluvit.“ Sheila byla okamţitě plná nadějí. Ne, ne ve skutečnosti. Její 27

naděje byla tak protkaná zoufalstvím, jako by byla z toxického odpadu. Ve skutečnosti neměla vůbec ţádnou naději. I kdyţ najednou zjistila, ţe s hrozným napětím čeká na to, co teď řekne. „Co chceš?“ zeptala se a utřela si obličej. „Chybíš mi,“ řek!. „Jo?“ Nechtěla, aby něco dodal. Jenom chybíš mi, Sheilo. Pak si mohla doplnit zbytek. Miluju tě, Sheilo. Chci být s tebou, Sheilo. Chci tě políbit, Sheilo. Prosím, vem si mě zpátky, Sheilo. „Myslím ale, ţe to je nadobro,“ pokračoval. Těţce polkla. „Co je to to?“ Zaváhal. „Náš rozchod. Myslím, ţe je to tak nejlepší pro nás oba.“ Viděl, ţe nezískal ani bod a natáhl se, aby se jí znova dotkl. „To, co chci říct, je, ţe já se cítím špatně a jsem si jistý, ţe ty taky, ale myslím si, ţe po nějaké době uvidíš, ţe jsem měl pravdu.“ Zastavil se a ona byla vděčná i za tu malou laskavost. Pozoroval její obličej, na který musel být opravdu pěkný pohled, a pak pokrčil rameny. „Je mi to líto,“ řekl. „Po nějaké době,“ zašeptala. „Prosím?“ „Právě jsem myslela na to, ţe kdyţ jsme byli do sebe zamilovaní, stačilo nám, abychom byli ‚v tu chvíli‘ spolu.“ Odkašlala si. „Ale to bylo, kdyţ jsme byli zamilovaní.“ „Pořád tě ještě miluju, Sheilo. Pořád můţeme být přáteli.“ Uţ se o tom bavili. Četla o tom, ţe kdyţ se lidé rozejdou, pohybuje se jejich konverzace obvykle v kruzích. Protoţe si opravdu neměli co říct, kdyţ jeden chtěl odejít a druhý zůstat. Bylo to všechno odsouzeno k nezdaru. Poodstoupila od něj o krůček. „Ty mě miluješ, ale nejsi do mě zamilovaný,“ řekla. „Nemůţeme být přáteli. Nedokáţu být s tebou jenom částečně, kdyţ jsem si zvykla být s tebou úplně.“ Nedokázala přestat plakat. „Ty to nevidíš, Matte?“ Pokusil se jí znovu obejmout, ale nenechala ho. Dále se na ni se zájmem díval. Téměř si přála, aby nebyl tak citlivý, aby to byl hlupák a ona se na něj mohla šíleně rozzlobit. „Chápu,“ řekl. „Jestliţe tě to tolik zraňuje, kdyţ mě vidíš, budu se drţet v povzdálí.“ Odmlčel se. „Jestliţe je to to, co opravdu chceš.“ 28

„Co ty opravdu chceš?“ „Vídat se s tebou dál.“ „Takţe tedy budu tvoje přítelkyně?“ Jaká ubohá otázka. Přesto doufala, ţe jí nedá přímou odpověď, protoţe věděla, ţe pravda příliš moc bolí. A opravdu bolela. Potřásl hlavou. „Ne.“ Vypadala sklíčeně. „Jednoduše ne? Nechceš o tom aspoň přemýšlet?“ Další trapná otázka. Ale poloţila ji proto, ţe ji napadlo, ţe kdyby se začali opět vídat, začala by s ním trávit víc času, jeho srdce by se opět otevřelo a získala by ho zpět. „Sheilo,“ rozhodil rukama. „Co mám tedy říct?“ „Řekni, ţes procházel příšerným obdobím, a teď uţ jsi z toho venku. Ţe si uvědomuješ, ţe ses vzdal toho nejlepšího, co jsi kdy měl, kdyţ ses vzdal mně.“ „Sheilo.“ „Řekni, ţe jsi udělal chybu. Ţe je to všechno špatně a ţe se můţeme vrátit k tomu, jak to bylo. Ne, jenom řekni: ‚Miluju tě, Sheilo. Miluju, miluju, miluju. A na ničem jiném mi nezáleţí, jenom na tom, ţe tě miluju.‘“ Musela se nadechnout a vzlykla. „Jenom něco proboha řekni. Něco jiného neţ ne. Nemohu vystát, kdyţ mi říkáš pořád ne.“ Znovu ji vzal do náruče. Sklonila hlavu a on ji líbal na tvář. Jeho chladná tvář a její horké slzy. Náhleji rozbolela hlava, jako by ji sevřeli do kleští. Bolest byla tak intenzívní, ţe nevěděla, zda bude schopná dojet domů. „Co bychom měli udělat?“ zašeptal jí nakonec jemně do ucha. „Co mám udělat, abych ti, Sheilo, pomohl?“ „Miluj mě,“ zašeptala. „Já tě miluju.“ Zvedla hlavu a uvědomila si, ţe by to měla nechat tak, jak to je. Řekl, ţe ji miluje, a i kdyţ věděla, ţe je po všem, pokusí se zapamatovat si jenom to, aby vydrţela do zítřka a neumřela. Kromě toho, ţe ji příšerně bolela hlava, rozbolelo ji břicho a cítila se vyčerpaná. Nahnula se a políbila ho na tvář. „Byl jsi skvělý přítel, Matte,“ zamumlala. 29

„Ty jsi byla skvělá přítelkyně.“ „Jo.“ Přikývla a odvrátila se. „Musím uţ jít.“ Zarazil ji. „Jsi si jistá, ţe jsi schopná řídit?“ Zaváhala. Chtěla říci, ţe jo, coţ byla snad pravda. Ale kdyby řekla ne, nabídl by jí, ţe ji zaveze domů, a mohla by s ním být o pár minut déle a moţná během té doby by se na ni díval a stará láska… Ne. Musela přestat takhle uvaţovat. I kdyţ se jí nechtělo ho právě teď opustit. Boţe, jak se jí chtělo zůstat s ním. „Příšerně mě bolí hlava,“ řekla. Vzal ji za ruku. „Pojď, hodím tě domů. Tvé auto si vyzvedneme později. Neměla bys být právě teď sama.“ Nechala se dovést na přední sedadlo jeho auta. Byla to zbrusu nová Mazda 626, červená jako její zarudlé oči. Pořídil si ji za peníze, které vydělal mícháním nápojů. Nikdy se jí nelíbilo, ţe Matt byl barmanem. Ale to, co se jí líbilo a nelíbilo, bylo v této chvíli nepodstatné. Cestou k jejímu domu se moc nebavili, ale poznamenala, ţe Nancy nebyla dnes ve škole. „Moţná, ţe je nemocná,“ řekl. „Dusty to taky říkal, ale já nevím.“ „Dusty?“ „Dusty Shame. Pracuje se mnou v laboratoři. Vţdyť ho znáš.“ „Neznal jsem jeho přezdívku.“ Pokýval hlavou. „Je to takový divný kluk.“ „Co je na něm divného? Já ho mám ráda.“ „Já nevím. Je na něm něco, co není úplně v pořádku. Věděla jsi, ţe jeho matka má Alzheimerovu nemoc? Ţije s ní sám. Ona je ţivá mrtvola.“ V jejím hlase se objevila známka nesouhlasu. „Jednou mi o své mámě řekl, ţe je kytka, ne ţivá mrtvola. A nemyslím si, ţe můţeš říct, ţe je někdo divný jenom proto, ţe je jeho matka nemocná.“ „To jsem nemyslel.“ „Co jsi myslel?“ Nikdy na něj takhle nevyštěkla, ale domnívala se, ţe to souvisí s tím, ţe jsou „jenom přátelé.“ Matt pokrčil rameny. „Nic.“ 30

„Jednou jsem měla na Dustyho zálusk.“ „Jo? Já jsem měl jednou zálusk na Nancy.“ Boţe, to ji zranilo, a věděla, ţe si to zaslouţila. „To jsi neměl říkat, Matte.“ „Ty jsi byla ta, kdo s tím začal.“ Zarazil se. „Podívej, nechrne toho.“ „Chtěla bych zajet k Nancyinu domu,“ řekla. „Proč?“ „Je to jen pár minut.“ „Ale můţeš jí přece zavolat, aţ přijdeš domů.“ Sheila hned neodpověděla. Nevěděla, proč řekla to, co řekla, to o zajetí k Nancyinu domu. Slova jí jenom tak vyklouzla z úst. V tom okamţiku si uvědomila, ţe si o Nancy dělá starosti od chvíle, kdy zjistila, ţe není ve škole. „Musím ji vidět,“ řekla. „Jestli je opravdu nemocná, nemůţu k ní bez auta zajet a vidět ji.“ „Chceš jet zpátky a vzít si auto?“ „Ne,“ řekla Sheila, „řekla jsem ti, co chci. Můţeš mi udělat tuhle malou laskavost? Ksakru, můţeš ji třeba někam pozvat, zatímco tam budeme. Vţdy mi říkala, jaké máš skvělé tělo.“ Při své poznámce sebou trhla. „Omlouvám se.“ Matt se soustředil na cestu. „Vypadá to, ţe to v těchhle dnech budeme říkat často. Přijímám tvojí omluvu.“ A dodal: „Můţeme jet kolem Nancy.“ „Děkuj u.“ U Bardellových Sheila bezpočtukrát zazvonila, ale nikdo neotvíral. Matt stál na verandě vedle ní. Po čele mu stékaly krůpěje potu. Byl to proklatý den, pomyslela si, v mnoha ohledech. Nancyin dům byl z těch nových budov, které nenáviděla. Vyrůstaly všude, jako by projektanti nemohli být spokojeni, dokud nebude celá Jiţní Kalifornie vydláţděná. „Určitě se rozhodla, ţe se uleje,“ řekl Matt. „Nancy se nikdy v ţivotě neulila.“ „Moţná se rozhodla jet se svými rodiči. Kam jsi říkala, ţe jeli?“ „Do Las Vegas,“ řekla Sheila. „Její otec má práci na strojírenské výstavě. Ale Nancy by neodjela. Vegas ji nudilo a kromě toho, včera 31

večer mi řekla, ţe má spoustu práce, kterou musí ve škole dohnat.“ „Tak šla ven. To je celá věda.“ „Chci se podívat do garáţe, jestli je tam její auto.“ „Jejich garáţ nemá okna. Jak se tam chceš podívat?“ Sešla z verandy. „Skloním se a nakouknu tam pod vraty.“ Následoval ji. „Co to do tebe vjelo, Sheilo?“ „To je určitě tím horkem.“ Kdyţ se podívala štěrbinou pod dveřmi garáţe, zjistila, ţe Nancyino auto je uvnitř. Posadila se na čistý beton. Rozpálená příjezdová cesta ji pálila. Matt postával nad ní. „To je záhada,“ řekla zamyšleně. „Tak si vyrazila s někým jiným,“ podotkl Matt. „Nebo se pleteš a odešla se svými rodiči. Nechápu, proč si děláš takové starosti.“ Pomalu vstala a nepřijala Mattovu nabízenou ruku. „Chci se vloupat dovnitř a podívat se, jestli tam je.“ „Coţe? To je šílené! Jak bysme se tam dostali? A proč?“ „Mohla by tam být a moţná, ţe je příliš nemocná, neţ aby otevřela dveře. Moţná, ţe upadla a zranila se. Já nevím. Mám o ni hrozný strach a neumím si to vysvětlit. Přeskočme tu zeď a podívejme se po nějakém otevřeném okně.“ Matt si změřil jejích pět a půl stopy výšky a potřásl hlavou. „Já přeskočím přes tu zeď. Ty tady čekej.“ O pět minut později uţ otvíral přední dveře domu. Vstoupila rychle dovnitř a pocítila klimatizaci. „Je tady?“ zeptala se. „Volal jsem,“ řekl Matt. „Nikdo tady není.“ „Podíval ses nahoru?“ zeptala se a bedlivě si prohlíţela celý obývací pokoj. Pak nakoukla do vedlejšího pokoje. V domě bylo něco zvláštního, ale nemohla přijít na to, co. Jako kdyby z něj nedávno něco zmizelo. Ano, pomyslela si, ten dům byl úplně bez ţivota. „Ne,“ řekl Matt. „Spěchal jsem, abych tě pustil dovnitř.“ „Nancy!“ volala, „Nancy!“ Vykročila směrem ke schodům. „Pojďme do její loţnice.“ Nancyin pokoj byl prázdný, postel byla zřejmě ustlána ve spěchu. Nic z toho Sheilu neuklidnilo. Znala Nancy odmalička a ona byla vţdy velmi pořádná. Nikdy neustlala postel bez toho, aby nezastrčila 32

rohy. Sheila to řekla Mattovi, ale on si pomyslel, ţe je směšná. Aţ potom si všimli kartičky leţící na posteli. Sheila ji sebrala a Matt jí nakukoval přes rameno. Kartička byla bílá. Byl na ní černý hákový kříţ. „Co to k čertu je?“ zamumlala Sheila. „To je hákový kříţ,“ řekl Matt. „Byl to nacistický symbol za druhé světové války.“ „To vím. Měla jsem jenom na mysli, co to dělá na její posteli.“ Bylo to poprvé, co se Matt cítil nesvůj. „Nedělá Nancy do školy referát o nacistech?“ „Ne.“ Sheila si podrobně prohlédla zbytek pokoje. Nancy obvykle nechávala svoji peněţenku na stole, ale její stůl byl prázdný. „Ráda bych věděla, jestli je nějak moţné spojit se s jejími rodiči ve Vegas. Pojďme se podívat dolů k telefonu, jestli tam není nějaké číslo.“ Bardellovi měli v kuchyni na zdi hned vedle telefonu poznámkový blok. Naštěstí tam bylo i číslo pobytu jejich rodičů, Tropicana 800555-4000. Sheila vytočila číslo a poţádala, aby ji spojili s pokojem Bardellových. Nancyina matka zvedla telefon hned po prvním zazvonění. „Haló.“ „Je to paní Bardellová? Tady Sheila.“ „Jak se máš, Sheilo?“ Její hlas zněl radostně. Vţdy se k Sheile chovala jako druhá máma. „Ujde to. Já jsem jenom chtěla vědět, jestli Nancy není s vámi ve Vegas.“ „Ne, Nancy měla dnes školu.“ A po chvíli dodala, „Copak jsi ji neviděla?“ „Nebyla ve škole. A já jsem teď u vás v domě a ani tady není.“ „Jsi u nás? Jak ses tam dostala?“ „Vloupali jsme se sem. Můj přítel Matt je tady se mnou. Je mi to líto, bála jsem se o Nancy. Má tady auto. Neříkala vám, ţe by s někým někam šla?“ „Ne.“ Hlas paní Bardellové zněl ustaraně a Sheila se cítila provinile, ţe ji vystrašila. „Nancy se nikdy neulívá ze školy.“ 33

„Já vím,“ řekla Sheila. Nehodlala se zmínit o kartičce se znakem. „Podívejte, pravděpodobně o nic nejde. Jak ji tak znám, šla se jenom projít. Obvolám naše kamarádky a pokusím se ji najít.“ „Uděláš to pro mě? A zavoláš mi zpátky, jakmile budeš moci? Budu čekat.“ „Ovšem.“ Řekli si na shledanou a Sheila poloţila telefon. Matt seděl na kuchyňském stole. „Není ve Vegas?“ zeptal se. „Ne.“ Sheila si pohrávala s kartičkou. „Myslím, ţe bych měla zavolat policii.“ „A co zkusit její kamarádky, jak jsi říkala její matce?“ „Naše kamarádky jsou ještě ve škole. A ţádná z nich není nacistka.“ Zvedla znovu telefon. „Mám vytočit devět set jedenáct?“ „Tak nás to učili na základní škole,“ prohodil Matt. Devět set jedenáct nebylo to pravé číslo, na které byste měli volat v tísni. Nechali Sheilu čekat patnáct minut, neţ se k ní znuděně znějící ţena opět dostala. V polovině vysvětlování situace byla Sheila přerušena a přepojena na znuděně znějícího muţe. Musela začít vyprávět příběh znovu od začátku. Nebyla si ani jistá, jestli si muţ vůbec dělá poznámky nebo tak něco. Kdyţ skončila, řekl jí, ţe osoba musí být nezvěstná minimálně dvacet čtyři hodiny, aby mohl sepsat zprávu. „Ona ale můţe být v nebezpečí,“ protestovala Sheila. „Za dvacet čtyři hodin můţe být mrtvá.“ „To je nepravděpodobné,“ odpověděl jí. „Vypadá to, ţe vaše kamarádka třeba jen nakupuje.“ „Ale co ta kartička se znakem? Nancy by nikdy nenechala něco takového jen tak někde leţet.“ „K tomu nemohu nic říct. Vaši kamarádku neznám.“ „Dobře, ale já ji znám. Poslouchejte, vy jste policajt?“ „Policista? Ne, to nejsem.“ „Nechte mně mluvit s policistou.“ „Obávám se, ţe to není moţné.“ „Proč ne?“ „Tohle je linka pro tísňová volání a vaše situace není naléhavá.“ Odmlčel se. „Je mi to líto, ale kdybyste věděla, kolik telefonátů 34

máme kaţdý den, rozuměla byste tomu. V devadesáti devíti případech ze sta se osoba objeví, ještě neţ skončí den. Ale jestli chcete, můţu prověřit, jestli vaše kamarádka neměla dopravní nehodu, podívat se, jestli se neobjevuje v nějaké naší zprávě.“ Sheila nevěděla, co má říct. „Díky. Zavolejte mi na tohle číslo, jestli něco najdete. Jak se jmenujete pro případ, ţe bych se s vámi chtěla opět spojit?“ „Dean Nan. Můţete si mě osobně vyţádat. Budu tady dnes odpoledne do pěti hodin.“ „Díky, pane Nane.“ „Zkuste se neznepokojovat,“ řekl. „Jo.“ Sheila řekla na shledanou a poloţila sluchátko. Matt ji sledoval. „Myslím, ţe bych tady měla zůstat pro případ, ţe by volala policie, nebo by se objevila Nancy. Není ţádný důvod, proč bys tu měl zůstávat ty.“ Matt pokrčil rameny. „Nevadí mi flákat se tady s tebou.“ Zavřela oči a povzdechla si. „Proč teď navíc ještě tohle?“ „Nancy pravděpodobně přijde během pár hodin těmito dveřmi.“ Sheila otevřela oči. „Ale i kdyţ přijde, nebudeš můj přítel.“ To, co řekla, bylo sobecké, kdyţ pochybovala o bezpečnosti své kamarádky, ale nemohla si pomoci. Matt tomu rozuměl. Nijak nereagoval. Neseděli v obýváku ani deset minut, kdyţ zazvonil telefon. Muţ na druhém konci se představil jako poručík Black z oddělení losangeleské policie. Sheila jim nevolala, ale volala na jeho sanbernardinský okrsek, protoţe Chino bylo částí San Bernardina. Poručík Black vypadal mladý, ale autoritativní. Chtěl slyšet o Nancy Bardellové. Zopakovala mu svůj příběh, který ani tak moc příběhem nebyl. Ale nemusela být příliš citlivá, aby poznala, která část vyprávění poručíka Blacka zajímá – byla to ta kartička se znakem. Musela mu ji podrobně popsat. Kdyţ skončila, dlouho mlčel. „Objevila se taková kartička i u jiných případů pohřešovaných osob?“ zeptala se nakonec Sheila. „Já vám nemohu tuhle informaci podat,“ řekl zdvořile. „Vy osobně jste se kartičky dotýkala?“ „Ano. Já i můj přítel – kamarád. Oba.“ Odmlčela se. „Znepokojují 35

vás otisky prstů?“ „Byli bychom raději, aby místo zůstalo neporušeno, jak je to jen moţné. Říkáte, ţe jste v Chinu? Chci adresu. Okamţitě k vám jedu. A také bych byl rád, abyste se nedotýkali ničeho dalšího, nezáleţí na tom, jestli to je nevýznamné. Můţete to pro mě udělat, Sheilo?“ „Ano. Ale odpovězte mi, prosím, alespoň na tuto otázku. Myslíte si, ţe je moje kamarádka v nebezpečí?“ Nezaváhal. „Ano.“ Museli uţ mít s kartičkou zkušenosti z dřívějška. „Mám zavolat jejím rodičům a říct jim, aby se vrátili domů?“ zeptala se. „Kde jsou?“ „V Las Vegas. V hotelu Tropicana. Nancyina matka teď čeká na můj telefonát.“ „Zavolám jim. Měli by se okamţitě vrátit domů.“ „Ach, boţe,“ zašeptala Sheila, „myslíte si, ţe je Nancy mrtvá?“ „V této fázi o tom nemluvme. Budu tam za padesát minut. Zůstaňte na místě.“ Poručík zavěsil. Sheila se dopotácela ke gauči a svalila se vedle Matta. „Co je?“ zeptal se ustaraně. „Policie musí znát M. O. toho, kdo tady byl.“ „Co?“ „Modus operandi. Způsob provedení zločinu.“ „Poznali kartičku?“ „Ano.“ „Řekli ti, kde ji předtím viděli?“ „Ne.“ Třásla se. „Ale cítím, ţe to bylo na špatných místech.“ Poručík Black přijel za padesát minut. Byl sám, ale naznačoval, ţe posila přijde brzy. Bylo mu asi pětatřicet, na hlavě měl plno hnědých vlasů, modré oči a ostrou opálenou bradu. Jeho tmavé sportovní sako vypadalo drahé. Ve skutečnosti se podobal pohlednému televiznímu policajtovi a z nějakého důvodu to Sheilu ujistilo, ţe jim pomáhá skutečný hrdina. Rychle si s oběma potřásl rukou a vypravil se nahoru do loţnice. Jeho oči byly všude. Chtěl vědět, jak se dostali do domu, jestli měli klíč. Matt mu vysvětlil, jak otevřel zadní okno pomocí klíčků od auta. Poručík Black se na to netvářil moc šťastně. Spěchal zpátky dolů s oběma v patách. Matt mu ukázal okno, které 36

pouţil. Bylo jediné, které bylo otevřeno, vysvětloval. Poručík Black si klekl a prohlíţel si ho, aniţ by se ho dotkl. „Kov je trochu ohnutý,“ prohodil. „To jsem mohl udělat já,“ přiznal se Matt. Black se na něj podíval: „Moţná, ţe ano.“ Sheila rozuměla: „Nebo to moţná byla osoba, která si přišla pro Nancy, ţe ano?“ Poručík Black neodpověděl. Postavil se. „Kde je ta kartička?“ Zavedla ho do kuchyně, kde jí nechala leţet lícem nahoru. Znak byl jenom na její jedné straně. Druhá strana byla úplně prázdná. Kresba vypadala tak souměrná, ţe Sheila předpokládala, ţe byla koupená i s natištěným znakem. Ale teď, kdyţ si ji prohlédla zblízka, zjistila, ţe znak byl jenom nakreslený. Zmínila se o tom Blackovi a on přikývl. „A vy jste to uţ viděl,“ řekla Sheila. „Nezapírejte. Poznám to. Co to znamená? Kdo ji tady nechal?“ „Nevím, co jiného to znamená,“ řekl poručík Black, „neţ připomínku nacistického Německa. A nevím, kdo to tady nechal. Říkám vám pravdu.“ „Ale viděl jste to i u jiných případů pohřešovaných osob?“ zeptala se Sheila nejistým hlasem. „Nesmím o tom mluvit.“ Zvedl ruku, kdyţ začali protestovat. „Vím, ţe vypadám jako byrokrat, ale pochopte mě, Nancyini rodiče ještě nebyli plně seznámeni se situací. Aţ dorazí, budu moţná moci říci více. Uţ nám dali povolení dokončit úplné vyšetřování na místě činu.“ Zhluboka se nadechla, kdyţ řekl slovo čin. „Co hledáte?“ Povzdechl si a z jeho gesta bylo Sheile jasné, ţe pracoval na případu uţ dlouho předtím, neţ Nancy zmizela. Sedl si na kuchyňský stůl a unaveně si poloţil hlavu do dlaní. „Cokoliv,“ řekl.

37

III. V době, kdy Sheila Hardholtová a Matthew Jaye čekali, aţ se pan a paní Bardellovi vrátí domů, seděl Dusty Shame u počítače ve své loţnici a hledal oběť číslo čtyři. Přihlásil se k počítačové síti Einstein před dvěma roky, protoţe měl zájem o spoustu sluţeb, které nabízela – přístup do velké encyklopedie, aktualizaci nových důleţitých poloţek, otevřené diskuse na celou škálu témat – ne, ţe by plánoval pouţívat síť na výběr dívek, které pak zabije, aby utišil hlas ve své hlavě. Ale Einstein se stal jeho nejbezpečnějším způsobem, jak získávat informace o mladých dívkách. Počítačová síť mu umoţňovala setkávat se s lidmi prostřednictvím elektronické pošty, neboli E-mailu, jak se nazývá. Einstein byl místem, kde jste mohli diskutovat a debatovat o bezpočtu věcí: o knihách, o fikcích i o literatuře faktu, o filmech, o hudbě, hvězdách, politice, o vědě. Dusty pročesával všechny tyto oblasti a hledal mladé hlasy, nevinné hlasy, které by uspokojily velice starý hlas v jeho mozku. Spojit se s někým bylo snadné. Například svou první oběť, vtipnou Stacy Dominovou, objevil v hudební sekci. Byla oddaným fanouškem Led Zeppelin a ve skutečnosti zaloţila klub zasvěcený této rockové skupině. Dusty četl její poznámky celý měsíc předtím, neţ jí poslal svůj soukromý E-mail, a všiml si její posedlosti kytaristou Jimmy Pagem. Byla jedna věc, na kterou si dával pozor. Nikdy neposlal veřejnou poznámku do ţádného klubu. Stacy mu okamţitě odpověděla tak, jak předpokládal. Představil se jako nadějný hráč na elektrickou kytaru, který je také posedlý tvrdou hrou Jimmyho Page. Vyměňovali si E-maily měsíc a během té 38

doby se toho hodně dověděl o Stacy a o její rodině. Ona se o něm nedozvěděla nic, třebaţe kdyţ byla naţivu, myslela by si pravý opak. Jeho registrace na síť byla pod falešným jménem a poštovní přihrádka, kam mu posílali účty, byla zaregistrována na falešný průkaz. Ano, neměl v úmyslu vyuţívat síť na hledání svých obětí, ale uţ na samém počátku musel vědět, ţe ji bude pouţívat na něco nekalého. V kaţdém případě si Stacy myslela, ţe se jmenuje William Wand a ţe má starou Les Paulovu kytaru, která stála pět tisíc a nějaké drobné. V noci s ní spí, sluchátka na uších a do nich mu zní kytary Zeppelinů nastavené na hlasitost, kterou nevnímá. Bylo to tak, ţe byl vţdycky ponořen do jejich vibrací, vţdy připraven volně improvizovat. Ale tu noc, kdyţ byla sama, ji naučil, jak drsná můţe být heavy metalová improvizace. V onu tmavou noc mu poslala sexy E-mail, ve kterém mu sdělovala, jak moc by si přála, aby tam mohl být s ní. Oné velmi tmavé noci jí roztříštil hlavu svým heavy metalovým kladivem. Ironií bylo, ţe Led Zeppelin nesnášel. V současnosti se zaměřoval na hlavní kandidátku pro svou příští vraţdu. Jmenovala se Wendy Bartová a našel ji v sekci knih pod horory. Byla obrovským fandou Stephena Kinga a Petera Strauba. Šel ven a koupil si několik jejich knih, takţe s ní mohl po modemových linkách citlivě hovořit. Duševně nenormální postavy v románech na něj ani v nejmenším nezapůsobily. Nepodobaly se mu, pomyslel si. Mohl být s nimi spojován pouze povrchně. Věděl o lidech, jako byl on, něco, co vědělo jen málo spisovatelů – jejich činy se nedaly vysvětlovat jejich minulostí. Vzpomínka na bolest není bolestí. Jeho bolest, jeho nenormálnost, existovaly právě v této chvíli. Bylo to, jako by pro něj kaţdá poţehnaná chvilka měla trvat věčnost. Přesto byl jeho ţivot velice nešťastný. Někdy si to nechtěl vůbec připustit. Moţná, ţe spisovatelé věděli víc, neţ si myslel. Byl uţ vyčerpán a jen co to skončil s Nancy, hlas byl uţ zase zpátky a říkal mu, aby znovu zabíjel. Odpoledne se pokusil zdřímnout si, ale bylo to zbytečné. Šeptající slova v jeho hlavě 39

jednoduše nepřestávala. Věděl, ţe má cíl. Hlas mu to řekl. Doufal, ţe je to spíš uţ konečný, neţ jenom momentální cíl. Musel se dostat k číslu šest. Šest nevinných obětí. To číslo mělo zvláštní význam. Alespoň pokud šlo o ten jeho hlas. Rád by věděl, zda to má něco společného s ostatky, co našel v jeskyni. V suchém písku tam nalezl šest pozoruhodných hrobů. Přemýšlel o tom, ţe dnes v noci zabije Wendy Bartovou. Její rodiče se nechystali vyjet z města, ale měli se vrátit domů pozdě, dlouho poté, co uţ Wendy měla být v posteli. Nebyla náhoda, ţe se něco takového objevilo, protoţe byl v předběţném kontaktu s téměř padesáti mladými ţenami, které všechny ţily v jiţní Kalifornii. To, kde bydlely, bylo hlavní kritérium, které pouţíval při výběru svých obětí. Wendy mu řekla o plánu svých rodičů svým posledním E-mailem. Vytiskl si jeho kopii. Milý Williame, Myslím, ţe jsem se stala závislá na rozhovorech s tebou a přitom jsem nikdy neslyšela tvůj hlas. Líbil se mi tvůj poslední dopis a souhlasím s tvými postřehy o Kingových posledních knihách versus jeho starších. Mimo jedné věci – myslím, ţe The Tommyknockers je stejně dobrá kniha jako cokoliv, co kdy napsal, a to včetně The Shining a Pet Sematary. Líbí se mi, jak popisuje opilce. Znáš postavu Jima Gardenera z The Tommyknockers. Zní tak skutečně. Myslím, ţe King musel být za svůj ţivot opilý více, neţ jen několikrát. To samé se nedá říci o mně. Nej víc, co jsem kdy najednou vypila, byly dvě piva a jediné, co to se mnou udělalo, bylo ţe jsem zvracela. Říkala jsem ti, ţe jsem slaboch. Čestně, nejsem někdo, o kom by se dalo snít, i kdyţ musím připustit, ţe mám několik představ o tobě. Škoda, ţe bydlíš na druhém konci země, jinak bych tě pozvala na zítra večer, na pátek. Moji rodiče jedou na banket do San Diega a nevrátí se dřív neţ nad ránem. Ráda bych byla s tebou, snědli bychom velkou mísu popcornu a sledovali horory na videu celou noc. Mám moc ráda ty staré černobílé vědecko-fantastické filmy jako Them a The Thing. Teď uţ nic takového nedělají. Vím, ţe bychom se měli skvěle. Tak. Radši uţ půjdu. Ozvi se. Dej si pozor na strašáka. 40

Wendy Wendy Bartová se zřejmě řídila radou svých rodičů z dětství a nikdy mu svou adresu nesdělila. On jí k tomu nikdy nenutil. Nebylo to potřeba, protoţe byla uvedena v telefonním seznamu. Ve skutečnosti uţ jednou byl u jejího domu a pozoroval ji silným dalekohledem z asi dvou set yardů. Věděl, ţe Wendy má hnědou Hondu Civic, dlouhé blond vlasy, nemá ţádné sourozence a ţe mírně kulhá, jako kdyby si zranila pravé koleno. Byla to dobře stavěná dívka, moţná pět stop a osm palců, sto třicet liber, bylo jí zhruba mezi šestnácti a osmnácti lety. Z jejích poznámek a z jejího vzhledu také věděl, ţe to je jemná dívka a ţe hlas bude spokojen, kdyţ ji zabije. Její dům byl v Pasadeně, na druhé straně Los Angeles. Protoţe byla takový nadšenec, dalo se předpokládat, ţe bude dlouho do noci sledovat filmy, dokud se její rodiče nevrátí ze San Diega. Ale pochyboval o tom z tónu jejího dopisu. Její dům byl v tiché slepé ulici, stejně jako Nancyin. Věřil, ţe tahle noc můţe být skvělou příleţitostí, jak se dostat dovnitř, rozdrtit její mozek, zbavit se těla a pak se pořádně a dlouho vyspat. Potřeboval odpočinek tak, jako narkoman potřebuje svou dávku. Proč vraţda Nancy neumlčela hlas aspoň na pár dnů? Proč to nebylo jako dřív? Nevěděl to. Ale bál se, ţe brzo nebude moci udělat nic, co by to zastavilo. Bude to tam pořád, dokud mu nepraskne hlava. Něco se zezadu dotklo jeho ramena. Dusty se polekaně otočil. Shlíţely na něj prázdné propadlé oči. „Mami,“ vyslovil bez dechu. Přišla do jeho loţnice a úplně ho tím zaskočila. Byl překvapen, ţe ji neslyšel přiblíţit se, ani mu nevadil její puch. Jeho matka s sebou vţdy přinášela pach zatuchlosti, nehledě na to, kolikrát se koupala. Její oči sklouzly na Wendin dopis leţící na jeho psacím stole vedle monitoru počítače. Její výraz se nezměnil. Její vrásčitá ruka stále spočívala na jeho rameni. Dusty se nemohl zbavit pocitu, ţe to je ve skutečnosti velký hmyz, který si na něj sedl, a ne ruka jeho drahé matky. Zdálo se mu o hmyzu v poslední době hodně, obzvláště o 41

švábech. Přemýšlel, jak by se moţná mohli prokousat přes igelitové pytle, do kterých ukládal své oběti. Představoval si, ţe nejdřív se pustí do očí. Měl sen, ve kterém k němu Nancy přišla a plakala krvavé slzy. Vinila ho z toho, ţe nemůţe najít své oči. Vůbec to nebyla klidná noc. „Jak se máš, mami?“ zeptal se, zvedl jí ruku a nechal ji volně spadnout podél těla. Je strašně podobná loutce, pomyslel si, kdyţ pozoroval, jak se její klátící paţe houpe chvíli dozadu a dopředu, neţ se zastaví. Jak on se strašně podobal loutce, taţen sem a tam silou, kterou nemohl ovládat. Nebylo to poprvé, co by rád věděl, co je zdrojem toho hlasu, co mu dává tu sílu. Matka zakašlala. „Jmenuje se Wendy,“ řekl a kývl směrem k dívčinu dopisu na stole. „Vypadá to, ţe to byla dobrá volba pro to, co přijde.“ Matka ho stále pozorovala. „Je velkým fandou kníţek,“ řekl. „Hlavně hororů. Říká, ţe se ráda bojí. Ale nevím, jestli ví, o čem mluví, protoţe nedokáţu pochopit, jak můţe pár slov na papíře někoho vyděsit.“ Matka se trochu naklonila, zprava doleva. „Nevím, kolik jí je,“ řekl. „Neřekla by mi to. To obvykle znamená, ţe je někdo mladší, neţ chce, aby sis myslela. Ale o sobě jsem jí toho moc neřekl. Má kočku, které říká Galadriel podle elfí královny z Pána prstenů. Jsem rád, ţe nemá psa. Psi jsou vţdycky problémem. Jistým způsobem je mnohem těţší postarat se o ně neţ o lidi.“ Matka mrkla. Dusty se zhluboka nadechl a setřel si z čela pot. „Ale je to milá dívka. Psal jsem jí celý minulý měsíc. Nějak mně připomíná Nancy. Nikdy o nikom nic špatného neřekla.“ Usmál se. „Kdyţ byla malá, chtěla být doktorkou a pracovat v zahraniční misii. Dnes není moc takových lidí.“ Matka začala slintat. Dustyho oči hořely. „Aţ odmaturuje, chce jít do Stanfordu. Říká, ţe si myslí, ţe tam bude přijata, protoţe o tom snila po celý svůj ţivot. Myslím, ţe tam šla její matka. Podle toho, jak o ní mluví, ji má skutečně ráda.“ Po tváři mu sklouzla slza. „Říká, ţe její matka je pro 42

ni vzorem.“ Dusty sklonil hlavu a vzlykl. „Ach, mami,“ zašeptal, „já to nenávidím.“ Nevěděl, jak dlouho tam seděl a plakal, neţ zjistil, ţe se jeho matka natáhla a dotkla se vrcholu jeho hlavy. Sotva ten dotek rozeznal, protoţe to nevypadalo jako dotyk hmyzu, ne jako dotek staré ţeny v komatu. Její prsty mu připomněly dobu, kdy byl ještě chlapec a ona konejšila jeho zraněné city tím, ţe mu projíţděla vlasy a říkala mu, ţe je ten nejlepší chlapec na celém světě. Zvedl opatrně hlavu tak, aby její ruka nespadla. Stejně ale spadla a znovu se houpala u jejího boku jako ruka neţivé panenky. „Mami?“ řekl a prohlíţel si její obličej. Nereagovala. Nikdo není doma. Dusty se otočil a vypnul počítač. Bylo šest hodin. Příliš brzo na to, aby zamířil k Wendy. Ale najednou nemohl vystát pomyšlení na to, ţe by zůstal doma ještě chvilku. Rozhodl se, ţe zajede dolů na pláţ a pokusí se usnout na písku vedle burácejícího oceánu. Moţná, ţe zatímco bude odpočívat, přijde příliv, zastihne ho, kdyţ nebude dávat pozor, a spláchne pryč všechny jeho problémy. Vzal klíčky a zasunul si je do kapsy. Jeho nástroje uţ byly v autě. Vstal a políbil svou matku na tvář. „Nečekej na mě,“ řekl. Nechal ji tam zírat do prázdna.

43

IV. Sheila

a Matt byli na cestě zpět k Bardellovým poté, co strávili několik hodin čekání v malé restauraci. Kdyţ přišli spolupracovníci poručíka Blacka, bylo jim oběma zdvořile řečeno, aby opustili dům. Poručík Black přivolal profesionální tým. Ještě neţ odešli, pozorovala Sheila jednoho z muţů, jak snímá otisky, zatímco další hledal vlákna z oděvů a ještě další prohledával zadní dvorek. Ani pečlivost jejich vyšetřování Sheilu neuklidnila. Poznala z toho, ţe se setkali s protivníkem, se kterým se policie uţ znala – a nedokázala ho zastavit. Sheila vypila v restauraci osm hrnků kávy. Matt seděl a četl si v sportovních stránkách z minulého týdne. Poručík Black jim řekl, ţe se mohou vrátit, aţ přijedou Nancyini rodiče. Sheila byla schopna odhadnout, za jak dlouho přijedou podle toho, jak daleko to bylo do Las Vegas. Tak uţ tam zase byli a ještě jednou zatočili do Nancyiny ulice. „To je auto jejích rodičů,“ řekla Sheila ukazujíc na Lexus na příjezdové cestě. „Museli jet celou cestu stovkou,“ řekl Matt. „Jo.“ „Je to od poručíka hezké, ţe nám dovolil vrátit se.“ „Zřejmě se nás chce zeptat trochu víc na Nancy – s kým se vídala a tak.“ „Vídala se Nancy s někým?“ zeptal se Matt. „Ne.“ „Usilovala o něco?“ „Jenom o svoji známku z chemie,“ řekla Sheila. Nancyina matka je potkala ve dveřích a pohled na ni Sheilou 44

otřásl. Byla útlá, vţdy dobře oblečená, členka mnoha klubů a organizací zaloţených k obohacení China. Zestárla nejméně o deset let od doby, co ji Sheila viděla naposled. Pan Bardella byl v kuchyni s poručíkem Blackem. Ţádný otec nikdy nemiloval svou dceru více neţ pan Bardella. Byl to normální silný muţ. I kdyţ teď vypadal jako dům, který přišel o své základy a zhroutil se sám do sebe. Na kuchyňském stole před ním stála láhev whisky. Kývl jim, kdyţ přišli, ale nezvedl hlavu. „Sheilo, Matte,“ uvítal je poručík Black. Rychle vstal a nabídl Sheile svou ţidli. Přitáhl další z rohu pro Nancyinu matku a pak se opřel o pult bok po boku s Mattem. Zbytek jeho týmu uţ zřejmě odešel. Přítomnost poručíka Blacka pomohla zklidnit všechny v místnosti. Vyzařovala z něj autorita, kompetentnost. Oči všech se upíraly na něj. Neţ si uspořádal své myšlenky, bylo chvilku ticho. „Situace je váţná,“ začal. „Nebudu předstírat něco jiného. Ale předtím, neţ začnu, mám vaše dovolení, pane a paní Bardellovi, hovořit o těchto věcech před Sheilou a Mattem?“ „Ano,“ řekla Nancyina matka. Její otec přikývl. Sheila ucítila z jeho dechu alkohol. „To, co teď řeknu, musí zůstat tajné,“ řekl poručík Black. „Tyto informace nebyly v novinách. Jsou jistá fakta, jako je kartička se znakem, které musíme udrţet neveřejné. Takţe kdyţ někoho za tohle zatkneme, budeme vědět jistě, ţe nemáme v rukou podvodníka – někoho, kdo se chce přiznat ke zločinu, který nespáchal. Rozuměli jste mi všichni?“ Všichni rozuměli. Poručík Black si odkašlal. „Věříme, ţe Nancy byla unesena,“ začal. „Je to třetí taková situace, se kterou jsme se setkali během posledních pěti týdnů. Předmětem, který je s určitostí spojuje, je právě ta kartička se znakem. Ale jsou zde i další detaily. Předchozí dvě dívky byly uneseny, kdyţ byli jejich rodiče na noc pryč. Pachatel vstoupil dovnitř zadním oknem.“ „Ale i já jsem vlezl oknem, kdyţ jsem se sem vloupal,“ řekl Matt. „To víme,“ řekl poručík Black. „Vzali jsme to v úvahu. Věř mi, kdyţ říkám, ţe jsi nebyl první, kdo tím oknem prolezl, a ţe nástroj, který ta osoba pouţila k jeho otevření, byl stejný, který pouţila k 45

otevření dvou předchozích oken.“ Odmlčel se. „Stejně jako Nancy, i další dvě dívky byly zřejmě překvapeny ve spánku. Poté, co je přemohl způsobem, kterým si nejsme jistí, únosce ve spěchu ustlal postele a vzal z loţnice několik malých předmětů: peněţenky, líčidla a podobné věci. To proto, aby zanechal dojem, ţe dívky mohly utéct z domova.“ „Proč by ale únosce nechával kartičku, kdyţ se pokoušel vytvořit tenhle dojem?“ zeptal se Matt. „Nemyslíme si, ţe vytváření toho dojmu myslí váţně,“ řekl poručík Black. „Vypadá to, ţe to dělá jako samozřejmost, bez rozmyslu. Jsou i jiné věci, které spojují tato tři zmizení. Na kaţdém místě činu, i dnes tady, jsme našli stopy po světlých hnědých vlasech, které nepatří nikomu v ţádné z domácností. Našli jsme také stopy bot velikosti devět pod kaţdým oknem, které bylo pouţito jako vchod do kaţdého z těch tří domů.“ „Našli jste nějaké otisky prstů?“ zeptal se pan Bardella. „Ne,“ řekl poručík Black. „Myslíme si, ţe únosce nosí rukavice. Nevíme, jaké má vozidlo, ale obdrţeli jsme zprávy o podezřelém malém autě, které bylo v blízkosti v době, kdy došlo ke dvěma prvním únosům.“ „Malé auto?“ zeptal se pan Bardella, jako by neuměli zjistit nic víc. „To je vše, co zatím víme ohledně dopravního prostředku,“ řekl poručík Black. „Ale obejdeme sousedy a budeme se ptát, jestli někdo můţe tento popis nějak rozšířit. Nechte mně pokračovat. Kaţdá z těch unesených dívek chodila na střední školu, bylo jim od šestnácti do osmnácti let. Všechny bydlí v této oblasti, ale roztroušeně – jedna v Orangeském okresu, druhá v okresu L. A. a teď Nancy z okresu San Bernardino. Nevíme, co jiného tyto dívky spojuje. Předtím, neţ odejdu, chci vám všem poloţit několik otázek, o kterých doufám, ţe vrhnou více světla na to, proč byly vybrány. Máme pocit, ţe únosce musel kaţdou z nich nějakým způsobem znát, aby se dozvěděl, ţe v noci, kdy je unese, budou samy.“ „To je logické,“ řekla Sheila. „Ale já tomu nerozumím,“ vloţila se do toho paní Bardellová. Kdyţ mluvila, cukalo jí koutky úst. „Stále to nazýváte únosy a 46

osobu, která nám vzala naši holčičku, nazýváte únoscem. Ale neobjevují se po únosu nějaké ţádosti o výkupné?“ „Ano,“ řekl poručík Black váhavě. „Často se ale stává, ţe to určitou dobu trvá, neţ se objeví.“ „Obdrţel jste nějaké ţádosti u prvních dvou dívek?“ zeptala se paní Bardellová. „Ne.“ „Boţe,“ zašeptala paní Bardellová. Její manţel ji vzal za ruku. Začala potichu plakat. Sheila cítila, jak se jí slzy derou do očí, ale nechtěla se zhroutit před Nancyinou matkou. Rozuměla tomu, co říkal poručík. Nazýval to únosy, protoţe to slovo s sebou přinášelo naději. Nevěřil ale, ţe jimi skutečně byly. „Objevily se nějaké známky násilí v některém z těch domů?“ zeptala se tiše paní Bardellová. „Ţádné zjevné známky,“ řekl poručík Black. „Ale v domě druhé dívky jsme na její přikrývce našli kapku krve. Později bylo potvrzeno, ţe je to její krevní skupina.“ Pan Bardella byl bledý. „Jenom jedna kapka?“ „Ano,“ řekl poručík Black. „Našli jste nějakou krev v Nancyině pokoji?“ zeptal se pan Bardella. „Zatím ne,“ řekl poručík Black. „Ale stále ještě hledáte?“ zeptal se pan Bardella. „Ano,“ řekl poručík Black. „Protoţe máte podezření, ţe dívky mohly být zraněny předtím, neţ byly uneseny?“ zeptal se pan Bardella a dále se tak mučil. „Ano,“ řekl poručík Black. A dodal: „Je mi to líto.“ Pan Bardella pustil ruku své ţeny a poloţil si obličej do dlaní. Bolest v pokoji byla tak hustá, ţe jen zázrakem neplakaly i stěny. Poručík Black mohl vyzařovat autoritu, ale neměl ţádné dobré zprávy, které by jim mohl říct. Paní Bardellová poloţila otázku, kterou se všichni báli poloţit. „Myslíte si, ţe Nancy můţe být mrtvá?“ Poručíku Blackovi docházel dech. „Čestně, tohle nemohu říct. Od té doby, co byly uneseny ty další dvě dívky, jsme po nich nebyli schopni najít jedinou stopu.“ 47

„Nikdo vás nekontaktoval?“ zeptala se paní Bardellová. „Ne.“ „Neobjevil se ţádný poţadavek na výkupné?“ zeptala se paní Bardellová podruhé. „Ne.“ „Dívky jsou prostě pryč?“ plácla Sheila, neschopná udrţet se. „Moţná, ţe jsou v pořádku,“ řekl poručík Black. „Zbývá nám ještě spousta moţností. Musíme pokračovat s přesvědčením, ţe je najdeme v bezpečí a v pořádku.“ „Máte nějaké další stopy, jako jak ten chlapík vypadá?“ zeptal se Matt. „Mimo jeho světle hnědých vlasů a bot číslo devět?“ „Myslíme si, ţe je mladý,“ řekl poručík Black. „Je to logická dedukce za předpokladu, ţe kaţdou z dívek osobně znal.“ „Ale já jsem Nancyina nejlepší kamarádka,“ protestovala Sheila. „Neznala se s ţádným psychopatem. Nikdo ji neobtěţoval. Řekla by mi o tom. Podívejte se na tu kartičku – nemůţe se to týkat nějaké neonacistické skupiny?“ „Prověřili jsme místní skupiny a plánujeme jejich další prošetřování. Ale dosud jsme na nic nepřišli.“ „Takţe nemáte ţádné podezření?“ zeptala se paní Bardellová. „V současné době ţádné nemáme.“ Poručík Black ze své zadní kapsy vytáhl zápisník a pero. „Dovolte mi, abych přešel k otázkám. Teď vám řeknu jména prvních dvou dívek, které byly uneseny. Tato informace je důvěrná – ze zřejmých důvodů, říkám vám jejich jména, abych viděl, jestli si na ně nevzpomenete – jestli se o nich Nancy někdy nezmínila. První je Stacy Dominová. Bydlí v Orangeském okresu. Zmizela před pěti týdny.“ Odmlčel se. „Slyšel uţ někdo z vás tohle jméno?“ Nikdo z nich ho neslyšel. Sheila si lámala hlavu, ale na nic nepřišla. Byla si jistá, ţe by si pamatovala, kdyby o této dívce Nancy mluvila. „Kde přesně v Orangeském okrese Stacy bydlí?“ zeptala se. „Nemohu vám to říct bez svolení Stacyina otce,“ řekl poručík Black. „Ale poţádám ho o něj a povím vám to, jestli řekne, ţe je to v pořádku. Mohlo by být přínosné, kdybyste si všichni promluvili společně. Jméno druhé dívky je Debra Westonová. Bydlí v Los Angeles.“ Odmlčel se. „Mluvila o ní Nancy někdy?“ Znovu na nic nepřišli. Poručík Black byl zklamán a předtím, neţ 48

poloţil další otázku, si dlouho prohlíţel svůj zápisník. „Uţívala Nancy nějaké drogy?“ „Ne,“ řekla paní Bardellová. „Ne,“ řekla Sheila. „Příleţitostně kouřila marihuanu,“ řekl Matt. Podívali se na něj. Pokrčil rameny. „Nebylo to nic velkého, ale pár mých přátel v tom jelo s ní.“ „Nancy by nikdy nekouřila marihuanu,“ řekla rozzlobeně paní Bardellová. „Prosím,“ přerušil ji jemně poručík Black. „Jsem si jistý, ţe Matt by si to nevymyslel a stejně si nemyslím, ţe je to důleţité. Pokračujme. Měla Nancy nějakého přítele?“ „Ne,“ řekla paní Bardellová. „Ne,“ řekla Sheila. „Párkrát byla s jedním mým kamarádem,“ řekl Matt váhavě. „S kým?“ vykřikla Sheila. „S Dannym Folgelsonem,“ řekl Matt. „To je nechutnej kluk,“ řekla Sheila. „Řekla by mi o tom.“ „Myslím, ţe ti neříkala všechno,“ řekl Matt. „To je zajímavé,“ řekl poručík Black. „Říkáš, ţe Nancy vedla dvojí ţivot, Matte?“ „Ne,“ řekl Matt pevně. „Byla jako kdokoliv jiný. V jejím ţivotě bylo několik věcí, o kterých nemluvila.“ Obrátil se k Nancyiným rodičům: „Omlouvám se, ţe jsem se o těchhle věcech zmínil. Jenom se snaţím říci poručíkovi všechno, co vím, aby mohl pokračovat.“ „Nemusíš se omlouvat,“ řekl pan Bardella. „Neměl jsem na tebe tak vyštěknout.“ Podíval se na poručíka Blacka. „Máte nějaké další otázky?“ „Tu nejdůleţitější,“ řekl poručík Black. „Kdo věděl, ţe Nancy byla minulou noc sama doma?“ „Spousta lidí,“ řekla Sheila. „Slyšela jsem ji říkat na hodině chemie, ţe její rodiče jedou na několik dní pryč a ţe bude mít celý dům pro sebe.“ „Řekla jsem několika svým přátelům, ţe jedeme pryč,“ řekla paní Bardellová. „Lidé u Hughese věděli, ţe budeme se ţenou několik dní mimo město,“ řekl pan Bardella. „Spočítejte všechny tyhle lidi a máte 49

spoustu tipů na prověřování, poručíku.“ „A my je všechny prověříme,“ řekl poručík Black vyrovnaně. „Ale teď mě ze všeho nejvíce zajímá, komu Nancy řekla, ţe bude sama. Jak jsem řekl, věříme, ţe hledáme někoho mladého, moţná i někoho ze střední školy.“ „To vypadá trochu přitaţené za vlasy,“ řekl pan Bardella. Poručík Black se na něj podíval. „Proč? Ve španělských čtvrtích jsem viděl desetileté děti, které nosí noţe, jako by to bylo úplně normální.“ Otočil se zpět k Sheile: „Chci seznam všech studentů z vaší hodiny chemie.“ „Neznám všechny studenty. Mohu vám ale dát jméno mého učitele – Dan Spade. Bydlí tady, v Chinu. Myslím, ţe je v telefonním seznamu.“ „Dobře.“ Poručík Black si udělal poznámku do svého zápisníku. Pak ho zavřel a zasunul do zadní kapsy. „Myslím, ţe teď je to všechno. Zavolám vám později dnes večer, abych vám sdělil, jak pokračujeme. Jak jsem se uţ zmínil, naši lidé se budou snaţit najít v sousedství někoho, kdo mohl něco vidět. Vím, ţe je to pro vás všechny těţké období. Schází mi slova, abych uvedl věci v lepším světle. Mimo toho, ţe my v losangeleské policii budeme pracovat, dokud nenajdeme odpověď.“ Z kapsy své košile vytáhl čtyři vizitky a kaţdému jednu dal. „Máte na nich čísla ke mně domů a do práce, plus číslo, kde mi můţete zanechat zprávu. Okamţitě mě na ni upozorní. Zavolejte, jestli si vzpomenete na něco, co by mohlo být v budoucnu uţitečné. Zavolejte, kdybyste chtěli jen si s někým promluvit. Jsem vám k sluţbám dvacet čtyři hodiny denně.“ Odmlčel se. Byl to opravdu příjemný, upřímný člověk. „Mám čtrnáctiletou dceru, pane a paní Bardellovi. Dokáţu si představit, čím procházíte.“ Nancyiny rodiče mu poděkovali za jeho slova, ale jejich oči říkaly, ţe nikdo si nedokáţe představit to, čím procházejí. Poručík Black tomu rozuměl. Rychle se omluvil a řekl, ţe cestu ven najde sám. Sheila vyběhla za ním a dohonila ho na příjezdové cestě, kdyţ nastupoval do svého auta. „Chci s vámi chvíli mluvit,“ řekla. „Něco jsi mi zapomněla říct?“ zeptal se. „Ne tak úplně.“ Rozhlédla se po okolí. Slunce právě před chvílí 50

zapadlo, brzo uţ bude tma. Viděla pár lidí poručíka Blacka, jak chodí ode dveří ke dveřím. Sousedé vycházeli ze svých domů a zírali na sídlo Bardellových. Představte si, určitě si říkali, ţe se to stalo hned ve vedlejších dveřích. Ubohá Nancy, taková milá dívka. Věděla, jaké kouzlo má tragédie a jak přitahuje lidi. Nenáviděla to. „Chtěla bych vám pomoct najít Nancy,“ řekla. „Jak nám chceš pomoct?“ zeptal se. „Chci být zapojená do vyšetřování.“ Přikývl. „Můţeš nám pomoci tím, ţe si promluvíš s přáteli z chemie a zjistíš, kde byli minulou noc.“ „Nikdo z mých přátel by to Nancy neudělal.“ „Musíme prozkoumat kaţdé moţné vodítko.“ „Dobře, prověřím to. Ve skutečnosti bych ale chtěla pracovat přímo s vámi. O prvních dvou zmizelých dívkách musíte určitě mít více informací, neţ jste nám řekl.“ Poručík Black se na ni pozorně zadíval. „Proč si to myslíš?“ „Protoţe jste nám neřekl skoro nic. Ráda bych si promluvila s rodinami zmizelých dívek.“ „To nepřichází v úvahu, dokud nezjistím, jestli s tebou chtějí mluvit oni. Udělám to pro tebe zítra.“ „Proč ne dnes večer?“ zeptala se. Začal se soukat do auta. „Uvidím, co mohu dělat. Mám tvoje číslo. Zavolám ti.“ „Díky.“ Zavřel dveře a stáhnul okénko. „A, Sheilo?“ „Ano.“ „Dávej si pozor, komu se svěříš. Můţe to být ta nesprávná osoba.“ „Budu si to pamatovat,“ slíbila.

51

V. Dusty

Shame seděl ve svém autě v ulici, kde byl dům Wendy Bartové, a přemítal o svých temných plánech. Bylo sice pravdou, ţe dům byl, stejně jako Nancyin, na konci slepé uličky, ale tahle část města byla ještě lépe osvětlená neţ Chino. Sto yardů za ním byla poměrně rušná silnice. Zjistil, ţe se mu nechce zatočit na příjezdovou cestu, dokud je ona ještě naţivu. Změní svůj styl. Rozhodl se, ţe půjde dovnitř, zabije ji a pak dojde zpátky pro auto. I kdyţ taková změna plánu bude znamenat, ţe bude déle viditelný, cítil, ţe bude lepší, kdyţ bude auto na příjezdové cestě Bartových kratší dobu. Ve skutečnosti byl velice napjatý. Byla jedna hodina ráno, světla v domě byla zhasnutá. Nevěděl ale přesně, kdy se mohou vrátit rodiče. Co kdyţ přijdou ve chvíli, kdy bude v domě? Bude je muset zabít všechny. Kvůli této moţnosti měl s sebou vystřelovací nůţ, stejně jako své kladivo. „Pomoz mi s tím,“ zašeptal Dusty, kdyţ potichu vystupoval z auta. Podivil se, ke komu jeho prosba mířila. Kráčel směrem k domu. Cítil se znepokojen. Doufal, ţe aţ bude s prací hotov, bude si moci odpočinout. Na pláţi nad ním krouţili rackové a štěbetali jako hladoví supi. Kdyţ z pobřeţí odcházel, silně ho bolela hlava. Doufal, ţe Wendy zemře v pokoji. Bartovi měli vysoký drátěný plot, přes který bylo těţké se dostat. Dusty se de facto na moment zachytil do ostnatých drátů nahoře na plotě a přepadla ho chvilková hrůza z toho, ţe tam zůstane uvězněn ve chvíli, kdy budou Bartovi vjíţdět na svou příjezdovou cestu. Podařilo se mu ale vyprostit se, jenţe si přitom roztrhal dţíny. Byla to dřina s rukavicemi na rukou. 52

Zadní dveře nebyly zamčené. Wendy se ráda bála – aspoň si to myslela. Samozřejmě, ţe bylo snadné schoulit se v bezpečí s knihou v teple u krbu. Problém je v tom, ţe ve velkém městě neexistuje bezpečné místo. Dusty otevřel dveře a vešel. Bartovic dům byl jednopodlaţní. Kdyţ si ho předtím prohlíţel dalekohledem, vytvořil si představu, kde musí být Wendina loţnice – úplně na konci. Ale byl to jenom odhad na základě zkušenosti. Jestliţe ulice byla nepříjemně jasná, dům byl aţ bolestně tmavý. Ušel pět stop a do něčeho kopnul – znělo to jako miska na ţrádlo pro kočku – a něčím postříkal linoleum na podlaze. Přál by si, aby mohl rozsvítit, ale věděl, ţe by to bylo bláznovství. Kočce by mohl stačit jediný pohled a pokusila by se mu vyškrábat oči. Nemohl z mysli do stal svoji noční můru, slepou Nancy. Co jsi udělal s mýma očima? Kam jsi dal moje oči? Chci svoje oči! Šel tápavě dlouhou tmavou chodbou. Z konce chodby bylo slyšet slabé chrápání a to ho lákalo. Z nějakého důvodu si nepředstavoval, ţe Wendy chrápe. Obvykle se jeho instinkty v takových věcech nemýlily. Odhadl, ţe Stacy chrápe jen podle způsobu, jakým podepisovala své poznámky o Led Zeppelin na síti Einstein. Zvuk pracoval pro něj. Bude-li Wendin pokoj tak tmavý jako chodba, bude mu stačit zamířit tři palce nad jeho zdroj a zasáhnout tak svůj cíl. Prásk – sbohem, slečno Šedá věci. Je mi líto, ţe jsem vás rozmačkal tak pozdě v noci, ale člověk musí dělat to, co musí, jestliţe chce získat nějakou úctu. Kdyţ tak klopýtal tmou, podivil se, proč nikdy nezkusil prášky na spaní. Něco jako celou krabičku najednou. Došel ke dveřím, za kterými někdo dýchal. Tam se zastavil, aby si vyndal ručník a kladivo. V domě bylo nesnesitelně horko a dusno a jeho pot prosakoval rukavicemi na rukověť zbraně, která se tak stávala kluzkou. Neviděl ani kliku na dveřích. Nemohl říct, jestli je to ten druh, ţe kdyţ se do ní jenom trochu strčí, rozletí se dveře aţ ke zdi. Musel být opatrný. Vţdy. Nemůţou ho zavřít dřív, neţ se dostane k číslu šest. Na tom, co se stane pak, mu nezáleţelo. Moţná ţe mu praskne hlava a ušetří tak daňovým poplatníkům pár dolarů. Boţe, proč začala Sheila na chemii mluvit o Nancy? Z nějakého důvodu byl náhle zvědavý, kde je v tuhle chvíli Sheila a co dělá. Byl zvědav, jestli uţ Nancy hledá a doufal, ţe ne. Sheila se 53

mu líbila, opravdu líbila. Líbily se mu všechny. Dusty opatrně otevřel dveře. Postava na posteli se nehýbala a dál chrápala. V pokoji byla tma. Došel k posteli třemi velkými kroky. Tentokrát, na rozdíl od předchozí noci, se nad postelí nezastavil. Hodil na dívku ručník a ve stejnou chvíli zvedl kladivo. Na okamţik přestala chrápat, jak se nadechla ručníku. Pak tvrdě udeřil kladivem. Kov lehce rozbil kost a ozvalo se prasknutí, které se můţe ozvat jen při smrtícím úderu. Wendy na posteli znehybněla. V klidu. Ne, pomyslel si. Je jenom mrtvá. Byl v tom rozdíl? V pokoji se náhle rozsvítilo. Dusty se otočil, poloslepý. Ve dveřích stála rozespalá dívka v noční košili. „Jenny,“ začala s rukou na vypínači. Dusty vyskočil. Byla to Wendy a křičela. Narazil do ní a oba spadli na zem. Upustil kladivo a nemohl najít svůj vystřelovací nůţ. Světlo ho stále bodalo do očí a Wendy byla velká, silná dívka. Kutáleli se po podlaze a neţ stačil najít oporu, snesl se na Dustyho hruď déšť Wendiných ran. Křičela. Hluk, který nadělala, mu dělal mnohem větší starosti neţ zranění, které mu působila. Natálii pravou ruku, ze které mu spadla rukavice, sevřel jí ústa a snaţil se dostat do pozice, kdy ji bude moci přimáčknout koleny k podlaze. Rozhodl se, ţe ji řízne do krku. Byl to dobrý plán, neţ ho kousla. Nebylo to malé kousnutí. „Au,“ zařval. Teď přivolal sousedy. Z ruky mu prýštila krev. Bolest byla silná – aţ se mu zatmělo před očima. Wendy vyuţila jeho nepozornost k tomu, aby se zpod něj vyvlékla a klekla si na kolena. Neţ se stačil vzpamatovat, byla na nohou a běţela chodbou ke kuchyni a k misce s kočičím ţrádlem. Okamţitě si uvědomil nebezpečí. Jestli se dostane ven a bude křičet, vyjdou ven sousedé a on bude zadrţen. Rozhodl se nemyslet na bolest. Vyskočil, popadl rukavici, natáhl si ji, aby zachytil krev, a rozběhl se za ní. Dohonil ji v obývacím pokoji – nakonec se pro kuchyni nerozhodla – s rukou na předních dveřích. Dostal ji na její cestě obývacím pokojem, ale ne svým kladivem nebo noţem. Na to byla od něj ještě daleko. Zastavil ji tím, ţe na ni zavolal. 54

„Wendy,“ řekl, kdyţ narazil do zdi obývacího pokoje. Místnost byla široká, utekla mu o více neţ dvacet stop. Měla dveře uţ částečně otevřené, mohla být venku na ulici během dvou sekund. Ale to, ţe řekl její jméno, ji zarazilo a otočila hlavu. Uvědomil si, ţe i kdyţ spolu zápasili, neviděla ho zabíjet, ať uţ zabil kohokoliv. „To jsem já, William Wand,“ spěšně dodal. Zamračila se – viděl její výraz v paprsku bledého světla pouličních lamp, které proklouzlo pootevřenými dveřmi. „Will?“ zamumlala. „Jo,“ řekl a udělal krok směrem k ní. „Vzal jsem tě za slovo. Myslel jsem, ţe chceš, abych se stavil.“ Zůstala stát jako přimraţená. „Jsi to opravdu ty?“ „Kdo jiný, neţ William Wand, ví o strašákovi?“ zeptal se a stále se k ní přibliţoval. Levou rukou přitom sahal po noţi ve své zadní kapse. Studený kov, tak uklidňující v porovnání se spalující krví, která pomalu kapala z jeho nasáklé pravé rukavice. Na parketách za ním zůstávala lepkavá stopa. Wendy se stále mračila, i kdyţ v koutcích se jí objevil náznak úsměvu. Pravděpodobně se smála, kdyţ četla strašidelné části Kingových nebo Straubových knih, pomyslel si. Ten, kdo tak chrápal, měla být ona. „Proč ses připlíţil do mého domu bez zavolání?“ zeptala se a zavřela dveře. „Odpověď znáš,“ řekl a přiblíţil se k ní na pět stop. Vystřelovací nůţ uţ úplně vytáhl, ale schovával ho před ní. Obdařil jí vítězným úsměvem. Také se usmála. „Protoţe jsi mě chtěl vystrašit?“ zeptala se vzrušeně. „Jo, Wendy.“ Postavil se přesně před ní a stiskl knoflík na noţi. Vyskočila čepel. Máchl noţem v jednom plynulém oblouku. Čepel ji zachytila pod ţebry a propíchla bavlněnou noční košili těsně předtím, neţ se zařízla do jejího měkkého těla. Těţce ji tlačil vzhůru, aby hrot směřoval k srdci. A musel ho zasáhnout, protoţe Wendiny oči najednou potemněly, právě kdyţ se jí začaly rozsvěcet. Z úst se jí začala řinout krev. Zhroutila se mu v rukou a on ji zachytil dříve, neţ spadla. Moc jí to dluţil. Kdyţ byla úplně mrtvá, odhrnul její blond vlasy dozadu a něţněji zavřel oči. „Protoţe vím, ţe se ráda bojíš,“ zašeptal. 55

Dusty seděl v autě dva bloky od Wendina domu a dalekohledem sledoval, jak auto Wendiných rodičů zatočilo na příjezdovou cestu. Pan a paní Bartovi vylezli ven a kráčeli k přední verandě. Uběhlo půl hodiny od chvíle, co ty dvě dívky zabil. Nevěděl, kdo byla ta druhá, Jenny – pravděpodobně nějaká kamarádka, která dělala Wendy na noc společnost. Předtím, neţ odešel, se ujistil, ţe byla mrtvá. Ale nepokusil se dostat těla do auta. Byl si jistý, ţe Wendiny výkřiky – a jeho vlastní – mohou přivolat sousedy, a tak spěšně odešel zadními dveřmi. Nikdo ale nepřiběhl. To bylo L. A., pomyslel si s odporem Dusty. Stejně tam ale nechal svou kartičku. Hlas by mu nikdy neodpustil, kdyby na to zapomněl. Teď se svítilo v celém domě a i z této vzdálenosti slyšel nářek Wendina otce a matky. Věděl, ţe je bláznovstvím zůstat, ţe policie tam bude za několik minut, ale něco ho drţelo na místě. Nikdy nebyl přímým svědkem efektu, který měly jeho činy na rodiny dívek. Ani to nechtěl vidět. Dával přednost uvaţování o dívkách, které zabil, jako o pouhých číslech, která uspokojují tajemné touhy hlasu. Sledoval dalekohledem, jak se otřesený otec objevil na přední verandě a zvracel do křoví. Kdyţ bodl Wendy do srdce, vyřinulo se ven více krve, neţ povaţoval za moţné. Krev teď byla také v jeho autě, i kdyţ si dával pozor. Zabalil si ruku do pruhu látky, který utrhl ze své košile. Bolest byla neuvěřitelná. Potřeboval lékařskou péči, ale neodváţil sejít do nemocnice. Policie určitě upozorní kaţdou nemocnici v oblasti, jakmile najde červenou stopu vedoucí k místu, kde zavraţdil Wendy. Navíc teď bude policie mít jeho krevní skupinu. Nebyla to dobrá noc. I kdyţ zabil dvě dívky. Dva plus tři rovná se pět. Další jedna uţ můţe být všechno, co potřebuje. Pak si bude moci odpočinout. Ale ne teď. Nemohl přestat zírat dalekohledem na otce. Muţův obličej byl tok blízko, jako by se Dusty mohl natáhnout a dotknout se ho. Ale kdyby mohl, co by mu řekl? Je mi líto, ţe jsem zničil světlo vašeho ţivota? Pan Bart by se 56

nestaral, jak mu je to líto. Chtěl by ho jenom zabít. Dusty viděl na muţově bledém obličeji slzy. Tuto noc bude následovat celá řeka slz, uvědomil si Dusty a tenhle ţal tíţil jeho duši jako kámen. Se slzami v očích odloţil dalekohled a nastartoval motor. Slyšel, jak se blíţí sirény. Nemohl nechat policii, aby ho chytila. Aspoň ne teď. Musel sehnat něco, aby zastavil krvácení, i kdyţ vstoupit do obchodu bude trochu riskantní. Nedaleko od cesty byl 7-Eleven, obchod s nočním provozem, a on k němu zatočil. Místo bylo nabité. Byla pátek a lidé potřebovali své pivo a chlast, aby se udrţeli v náladě. Drţel svou pravou ruku pod kabátem, a jelikoţ nevytáhl zbraň, kdyţ přišel k pultu se dvěma roličkami gázy, náplastí, láhví dezinfekčního prostředku, kolou a Tylenolem, ani se na něj nepodívali. Kdyţ byl zpátky v autě, spolkl nejprve šest pilulek a lokl si koly. Teprve potom se začal věnovat své ruce. Bliţší pohled mu ukázal, ţe to bylo horší, neţ si myslel. Z ruky byl doslova vytrţený velký kus masa. Musel mít poškozené nervy, stejně jako přetrţené svaly. Z pohledu na potrhané maso se mu udělalo nevolno. Byl v háji, pomyslel si. Opravdu v háji. Kaţdý se ho bude vyptávat, co se mu stalo s rukou. Strašně moc by potřebovala sešít. Proboha. Člověk by si myslel, ţe Wendy byla ve svém volném čase kanibal. Přesto nešel do nemocnice. Levou rukou otevřel láhev s dezinfekčním prostředkem. Nemohl riskovat infekci. Věděl, ţe to bude bolet. Zatnul zuby a rozhodl se, ţe nebude křičet. Naklonil láhev a nalil tekutinu na krvavé maso. Tekutá láva. Bolest nad bolest. Ztratil vědomí. Moţná jenom na několik sekund. Kdyţ přišel k sobě, posadil se a znovu ránu polil. „Mami,“ zvolal. Kde byla jeho matka? Jak to, ţe tam nebyla, aby mu, ve chvíli jako je tato, pomohla? Matka jeho matky tam pro ni určitě byla. O své babičce ale nevěděl nic jiného, neţ ţe zemřela. Dusty spolkl čtyři další Tylenoly, ohnul se přes sedadla a křičel do čalounění. Nemohl popadnout dech, bolest mu to nedovolila. Podruhé se posadil, obličej mokrý od slz a potu. Lidé na parkovišti se 57

na něj začínali dívat. Nastartoval a objel blok. Zaparkoval, stáhl okénko a zvracel na ulici. Strašně se třásl, kdyţ se natáhl pro ruličky gázy. Myslel si, ţe jakmile to zakryje, nebude se cítit uţ tak zle. Za dvacet minut byl obvaz na místě. Zhruba ve stejnou dobu začal působit Tylenol a bolest, i kdyţ byla stále hrozná, trochu ustoupila. Dlouho seděl a zhluboka dýchal. Slyšel teď více policejních sirén přicházejících ze směru od Wendina domu a domníval se, ţe ho hledá půlka losangeleské policie. Takţe znovu, oni nevěděli, kdo je on. Cítil se opravdu bídně. Byla to jeho bolest, představa Wendina plačícího tatínka a Wendy samotné, její důvěřivý úsměv, kdyţ jí řekl o strašákovi. Víc neţ u kterékoliv jiné chtěl, aby odešla pokojně, bez bolesti a bez potíţí. Vůbec ji neobviňoval za to, co udělala jeho ruce. Bylo to podle něj spravedlivé. V lásce a smrti bylo všechno fér. Nechtěl jít domů. Nechtěl jít do jeskyně, ne bez těla, které by pohřbil. Nechtěl jít ani na jiné místo. To hrozné místo. Ale jenom pomyšlení na to, vzpomínka, byly dost, aby ho to přitahovalo. Byl tam jenom jednou, nedlouho potom, co začal slyšet ten hlas. Ve skutečnosti to byl právě hlas, který ho dovedl na to místo. I kdyţ tam nikdy hlas neslyšel, někdy si představoval, ţe to místo je jeho zdrojem. Byl tam jeho zvuk, bylo ho tam cítit. Stejně jako napětí, které přichází s noční můrou a o kterém si člověk myslí, ţe nikdy neskončí. Na tom místě byly ve vzduchu stíny i o pravém poledni, černé pláště duchů, kteří dosud ţíznili po chuti ţivé krve. Ne, Dustymu se to místo nelíbilo. I kdyţ, jakmile nastartoval, se tam rozjel ještě jednou. Bylo to v předhůří v údolí San Fernando, pod horami ale nad městem, na kraji starého hřbitova, kde trávník přecházel ve vysoký plevel, ošklivé stromy a křoví. Kdyţ jel do těchto kopců, připomněl si, ţe to vlastně nebylo na hřbitově. Uvědomil si, ţe ať uţ tam bylo pohřbeno cokoliv, bylo to povaţováno za příliš nechutné, neţ aby to odpočívalo vedle slušných lidí. „Proč to dělám?“ zašeptal si pro sebe, kdyţ zaparkoval auto na konci polní cesty, která vedla skoro aţ nahoru ke hřbitovu. Kamenná 58

zeď, která měla chránit hroby před kolemjdoucími, byla uţ jen hromadou kamení, které se pomalu sesouvalo do míst, kde bylo nalezeno. Napadlo ho, ţe hřbitov byl postaven před válkou. Byl si tím jistý, i kdyţ nevěděl před kterou válkou. Vţdy, kdyţ přišel na tohle místo, musel myslet na války a bitvy. Neignoroval minulost. Věděl, odkud pochází symbol, který nechával na kaţdém místě činu. Vystoupil z auta a kráčel spletí plevele a trávy, která byla na hřbitově. V téhle oblasti nebyly ţádné domy. Kdyby tam byly, lidé z nich by nedopustili takovou ostudnou lhostejnost k drahým zesnulým. Ale nedostatek péče ho neznepokojoval. Kdyţ zemře, bude mu jedno, jestli ho pohřbí na takovém místě. Ani jeskyně v poušti by ho neznepokojovala. Protoţe on čestně věřil, ţe je jednou z těch duší, na které nečeká ţádný posmrtný ţivot, ať dobrý nebo špatný. Bude jenom něčím shnilým v zemi a hlas bude konečně zticha. Řada olivovníků, jilmů a jehličnatých stromů se táhla nahoru do kopců nad hřbitovem. Tam našel další polorozpadlou zeď, ale nedělalo mu ţádné potíţe přelézt ji. Svítil měsíc. Viděl, kam jde, i bez baterky, ačkoliv tam nikdy předtím v noci nebyl. Posledně tam byl uprostřed dne, ale přesto si místo moc nepamatoval. Teď věděl, ţe zlo tohoto místa nasáklo do jeho duše. Našel to o minutu později. Byl to hrob – o tom nebylo pochyb, i kdyţ tam nebyl ţádný náhrobní kámen. Hromada kamení, uspořádaná do obdélníku šest krát tři stopy, mohla ohraničovat jenom jedno. Vedle atmosféry toho místa byl strach z toho, co leţelo pod zemí, doslova tak hmatatelný jako dotyk a tak hlasitý jako výkřik. Ano, kdyţ seděl vedle toho hrobu, vzpomněl si na Wendin výkřik. Připomněl si všechny mladé ţeny, které zabil, jejich ztracené ţivoty. Bylo to, jako by jejich duše byly vtaţeny do tohoto místa poté, co on zabil jejich těla, aby zde byly navţdy uvězněny. Modlil se ale, aby to tak nebylo, protoţe se cítil chycen, kdyţ tam jenom tak seděl. Více neţ cokoliv jiného chtěl vstát a odejít. Nemohl se ale pohnout. Ještě jednou ho překvapilo, ţe na tomhle jediném místě neslyší hlas. „Kdo jste byl?“ zašeptal do země. „Kdo jste?“ 59

Pak pomyslel na svou matku, ţivou mrtvolu, jeho květinu, a náhle jeho mysl zaplavily vzpomínky na šťastnější časy. Bylo mu pět a kráčeli spolu ruku v ruce po pláţi. Vyprávěla mu příběhy a on tím byl úplně okouzlen, protoţe jeho matka byla tím nejlepším vypravěčem na světě. Jediné, co mu tu vzpomínku kazilo, bylo, ţe si ten příběh nepamatoval. Bylo to smutné, ţe si nedokázal zapamatovat jedinou věc, co mu kdy řekla. Bylo to, jako by ve skutečnosti nikdy neexistovala. Dusty sklonil hlavu a plakal.

60

VI. V sobotu se Sheila Hardholtová vzbudila brzy po neklidném spánku. Na chvíli, ještě neţ se úplně probrala, cítila podivnou bolest, jako by něco bylo špatně a ona nevěděla co. Ale potom, kdyţ procitla, vzpomněla si na ztracenou Nancy a ztraceného Matta a bolest se stokrát zvětšila. Zarazilo ji, ţe probuzení bylo naopak začátkem noční můry. Probuzení by mělo přinést úlevu, ale přineslo jenom utrpení. A pocit viny. Ne proto, ţe by se cítila nějak zodpovědná za Nancyino zmizení. Ale protoţe nedokázala přestat myslet na Matta, i kdyţ její nejlepší kamarádka mohla být mrtvá. Matt byl její první láska, to byla pravda, ale kdyţ uvaţovala rozumně, věděla, ţe někdy bude milovat někoho dalšího. Ale jestli byla Nancy pryč, je ztracená. Pro její kamarádku uţ nebude ţádné příště. Boţe, a ony vyrůstaly prakticky spolu. Sheila cítila, ţe Nancyino blaho by mělo být v jejím srdci na prvním místě. To, ţe se cítila špatně kvůli oběma, Nancy i Mattovi, bylo zdrojem její viny. Přála si, aby se v této těţké době mohla obrátit na Matta a najít u něj podporu. Ale uţ jen tím, ţe ho viděla, se cítila jako list, který poletuje sem a tam v krutém větru. Věděla, ţe se musí rychle vzpamatovat, neţ se z toho zblázní. Nevěděla ale, čeho se má chytit. Nechtěla o tom mluvit se svými rodiči. To bylo také Špatné. Vţdy si myslela, ţe je jim blízká, ţe s oběma můţe otevřeně mluvit o svých nejhlubších pocitech. Ale kdyţ ji nechal Matt a ona za nimi s pláčem přišla, řekli jenom, ţe on nestojí za to, aby se kvůli němu trápila a ţe se z toho dostane. Jo, ale kdy se z toho dostane? Za dva roky? Teď trpěla, teď potřebovala jejich podporu. I kdyţ nikdy jim 61

jejich nečitelnost nevytýkala. Protoţe se poznali a vzali mladí, usoudila, ţe nikdy nezaţili opravdovou ztrátu. Nemohli její bolest pochopit. Ona ji chápala. Přála si jenom, aby to odeznělo a nechalo ji to na pokoji. I kdyţ na druhé straně se toho, ţe to nechá odeznít, bála. Protoţe kdyţ k tomu dojde, tak se můţe vzdát všech nadějí, ţe by mohli být s Mattem zase spolu – jednou. A ona nechtěla ztratit tuhle naději, i kdyţ věděla, ţe ji to zabíjí. Neřekla rodičům, ţe se občas cítí na umření. Neřekla jim, ţe se bojí, ţe je Nancy mrtvá. Sheila vylezla z postele v devět, došla do kuchyně a snědla misku vloček, které chutnaly jako papír. Usmála se na rodiče, kdyţ se jí zeptali, jak jí je, a řekla jim, ţe fajn. Pak se vrátila do svého pokoje a vytočila číslo, kde, jak řekl poručík Black, můţe nechat vzkaz, který mu bude hned předán. Nechala mu tam zprávu, ţe s ním potřebuje mluvit a své telefonní číslo. Kdyţ uţ uběhla hodina a on jí ještě nezavolal, znepokojilo ji to, zvláště po jeho včerejších slibech, ţe tam pro ně bude. Sheila nevěděla, ţe poručík Black nemohl zavolat, protoţe byl stále ještě u Bartových. Ve skutečnosti byl jedním z prvních, kdo přijel na místo činu a zůstal tam celou noc, přičemţ se snaţil zjistit, proč ta příšera změnila svou taktiku a nechala po sobě krev. Jen tak čekat a nic nedělat, v tom nebyla Sheila nikdy silná. Ale nemohla se rozrušovat obvoláváním spoluţáků z chemie, protoţe si myslela, ţe by to bylo zbytečné. Oblékla se a zajela do knihovny, kde si vzala telefonní seznam pro okresy L. A. a Orange. Pamatovala si jména dalších zmizelých dívek – Stacy Dominová a Debra Westonová. Naneštěstí bylo Dominových a Westonových v seznamech hodně. Musela by zavolat na kaţdé číslo. Váhala. Co by řekla? „Ahoj, to jste vy, co jste přišli o dceru? Přišla jsem stejně o svoji kamarádku a chtěla bych se stavit a promluvit si s vámi o tom, jak je to strašně těţké.“ No, moţná, ţe by to mohla formulovat trochu taktněji. Opravdu neměla jinou moţnost neţ volat – nemohla zajet na všechny uvedené adresy. Nechtěla k nim také jenom tak nečekaně vpadnout. Stacyinu rodinu našla rychle – na třetí pokus. Ozval se jí Stacyin 62

otec. Jeho hlas byl nevýrazný a nezváţněl, ani kdyţ vysvětlovala, ţe její kamarádka zmizela stejně jako Stacy. Ale neřekl ne, kdyţ se ho zeptala, jestli by mu nevadilo, kdyby se stavila a poloţila mu pár otázek. Neřekl doslova ano, ale ona k nim přesto jela. Doufala, ţe najde něco, co ty tři dívky spojovalo, něco, co policie mohla přehlédnut. Neţ odešla z knihovny, snaţila se najít Debru Westonovou z okresu Los Angeles. To bylo horší. Zavolala více neţ patnácti lidem a několikrát jí neslušně zavěsili, neţ se spojila s Debřinou matkou. V okamţiku, kdy se jí dovolala, zněl její hlas tak smutně, ţe Sheila hned věděla, ţe má správné číslo. Paní Westonová řekla, ţe by bylo fajn, kdyby se u ní stavila. Sheila se domnívala, ţe potřebuje někoho, s kým by si mohla promluvit. Sheila jela nejdřív na Huntigton Beach, k domu Stacy. Dveře jí přišel otevřít pan Domino. Zarazilo ji, jak moc jí připomínal pana Bardellu. Pan Domino byl kráčející zombie. Ani se nesnaţila zeptat, jestli je doma paní Dominová. Domnívala se, ţe ne. Pustil ji dovnitř a dokonce jí dovolil podívat se do Stacyina pokoje. Našla tam spoustu věcí, které svědčily o tom, ţe Stacy byla zapáleným hudebním fanouškem. Všude byly plakáty Led Zeppelinů: nad Stacyiným počítačem, v jejím šatníku, i vedle toalety v její koupelně. Stacy měla také elektrickou kytaru a silný zesilovač a reproduktory. Pan Domino se smutně usmál, kdyţ se ho zeptala na Stacyino nadšení skupinou. „Dokázala si pouštět jejich cédéčka deset hodin denně,“ řekl. Máchl rukou k počítači. „Byla hlavou klubu Led Zeppelin na jedné z počítačových linek. Nikdy jsem té její posedlosti nerozuměl, protoţe ta skupina byla populární, uţ kdyţ jsem byl na střední škole. Řekla ale, ţe nikdo není tvrdší neţ Zeppelini.“ Potřásl hlavou. „Sama ale hrála na kytaru hrozně.“ To bylo vše, co z pana Domina dostala. Neměl náladu na povídání a ona se cítila provinile, ţe ho obtěţuje. Nechal ji rozhlédnout se ve Stacyině pokoji tolik, kolik chtěla, zatímco on se vrátil ke své knize v obývacím pokoji. Nenašla ale nic pozoruhodného, určitě nic, co by jí připomnělo Nancy. Odešla patnáct minut po svém příchodu do domu. Debra Westonová bydlela v San Pedru. Na cestě tam Sheila 63

zastavila a zavolala Mattovi. Nebyl doma, ale mluvila s jeho matkou, která byla rozmrzelá z toho, ţe ji slyší. Mattově matce se nikdy nelíbila. Ta ţena byla pravděpodobně ráda, ţe se spolu rozešli, myslela si Sheila. Ne, řekla paní Jayeová odměřeně, neví, kde Matt je a neví, kdy se vrátí. Sheila jí poděkovala za její drahocenný čas. Paní Westonová bydlela v malém zchátralém domě blízko losangeleského přístavu. Byla starší. Sheila si nejdřív myslela, ţe mluví s Debřinou babičkou a ne s její matkou a udělala k tomu netaktní poznámku. Ale paní Westonová musela mít Debru pozdě. Pan Weston se nikde neobjevil a Sheila se podivila nad manţelskými páry v Americe a nad tím, co se s nimi děje. Paní Westonová vypadala šťastná, ţe ji vidí, ţe můţe s někým, s kýmkoliv, sdílet vzájemný smutek. Řekla jí, jak byla na víkend pryč a jak, kdyţ přišla, zjistila, ţe Debra je pryč a na posteli ţe leţí kartička s hákovým kříţem. Nebyl to dlouhý nebo sloţitý příběh. Pak se ţena rozplakala a Sheila s ní. „A ona byla pryč,“ řekla paní Westonová a plakala. „A nevrátila se. A já nevím, jestli je mrtvá, nebo jestli je zraněná, nebo kde je. A nemůţu se z toho dostat, protoţe ona byla všechno, co jsem měla a bojím se, ţe se nikdy nedovím, co se jí stalo.“ Sheila vstala, posadila se vedle ní na malou chatrnou pohovku a objala ji. Po nějaké době chtěla ţena slyšet o Nancy a Sheila jí řekla, všechno to málo, co věděla. Pak ještě plakaly a Sheila se váţně divila, proč to dělá. Sdílení smutku smutek sám nijak nezmenšovalo a nikdo z těchto lidí neměl ţádné stopy nebo nápady, o které by se s ní mohl podělit. Kdyby měl, poručík Black by je objevil. Sheila tam ale přišla za určitým účelem a cítila se povinna poloţit několik otázek. Její první otázka samozřejmě byla, jestli byla Debra fandou Led Zeppelinů. „Kdo to je?“ zeptala se paní Westonová. „Je to rocková skupina, která byla populární v sedmdesátých letech. Ve skutečnosti jsou ještě stále populární. Napsali hit ‚Stairway to Heaven.‘ Stacy, první dívka, která zmizela, byla jejich velkým fandou. Zaloţila jejich fan klub. Byla jsem zvědavá, jestli v tom je nějaká spojitost.“ Paní Westonová potřásla hlavou. „Debra hudbu moc neposlouchala. Byla víc na knihy a filmy.“ Mdle se usmála a kousla 64

se do spodního rtu. „A na kluky. Řekla jsem ti, ţe měla přítele? Jmenoval se Tim. Stále mi občas volá. Strašně mu chybí.“ Povzdechla si. „Nikdy jsem mu ale nemohla říci něco nového. Poručík Black říká, ţe nic nezjistil.“ „Setkala jsem se s Blackem včera.“ „Takový milý člověk.“ „Jo,“ řekla Sheila. „Paní Westonová, bylo by moţné, abych viděla Debřin pokoj? Rozumíte, hledám něco, co spojuje Debru s Nancy a Stacy.“ Paní Westonová se postavila. „Byla jsem v jejím pokoji jenom jednou nebo dvakrát od chvíle, co je pryč. Příliš mnoho vzpomínek. Ale Debra ho vţdy udrţovala uklizený. Byla to šikovná dívka, a to neříkám jen proto, ţe byla moje.“ Paní Westonová se náhle zarazila, celá rozechvělá. „Paneboţe. Mluvím o ní v minulém čase.“ Sheila poloţila ruku na její třesoucí se paţi. „Zní to, jako by to byla skvělá dívka. Jednou bych se s ní ráda setkala. Jednoho dne se setkáte s Nancy a pak se všechny sejdeme a půjdeme spolu na oběd.“ Paní Westonová slabě přikývla. „To by bylo báječné.“ Debřin pokoj byl malý, tak jako celý dům, a jak říkala paní Westonová, velmi úhledný. I kdyţ pro jeho jednoduchost se jí zmocnila úzkost, protoţe tam nebylo kde hledat stopy. Mimo jedné věci. Debra měla na stole osobní počítač. Sheila k němu přišla. „Má Debra u počítače modem?“ „Co to je, drahá?“ „Je to zařízení, které umoţňuje počítači komunikovat s dalšími počítači po telefonních linkách.“ „Ach, ano. Debra se připojila k počítačovému klubu Einstein. Stojí to patnáct dolarů měsíčně, ale přinášelo jí to takovou radost, ţe bych jí to nedokázala vzít, i kdyţ vţdy nevycházíme s penězi.“ Paní Westonová se odmlčela. „Patřily Stacy a Nancy také pod Einstein?“ „Vím, ţe Nancy ne.“ „Och.“ „Ale Stacy mohla. Moţná, ţe tak zaloţila svůj klub. Paní Westonová, mohu pouţít váš telefon a zavolat Stacyinu otci? Hovor si připíšu na svůj účet.“ 65

Paní Westonová mávla rukou. „Zavolej si. O cenu se nestarej.“ Sheila pouţila telefon v obývacím pokoji. Pan Domino odpověděl po deseti zazvoněních. Znělo to, jako by napůl spal. Nejdříve Sheilině otázce vůbec nerozuměl. Pak jí vysvětlil, ţe si myslí, ţe Stacy patří do počítačového klubu, ale nemůţe si vzpomenout na jeho jméno, protoţe Stacy pracovala a starala se o své vlastní účty sama. „Můţete prosím její účty zkontrolovat?“ zeptala se Sheila. „Můţe to být důleţité.“ Pan Domino souhlasil. Zeptal se, jestli mu můţe znovu zavolat za deset minut. Zatímco Sheila čekala, postavila paní Westonová na čaj a vyprávěla jí, jak Debra byla zvolená za pokladníka ve studentské školní radě. Stěţí se mohla soustředit na její vzpomínky, aniţ se jí chtělo úpět. Přála si, aby byl Matt doma a byla zvědavá, kde byl a s kým. Konečně zavolala zpátky panu Dominovi. Stacy patřila pod Einstein. „Kdyţ s vámi mluvil poručík Black, ptal se na počítačový klub?“ zeptala se vzrušeně. „Nejsem si jist,“ řekl pan Domino. „Patřila nějaká další do toho klubu?“ „Jedna.“ „Och.“ „Podívejte se, promluvím s poručíkem Blackem a ověřím to. Řeknu mu, aby vám zavolal, jestli to bude k něčemu vést.“ „To je jedno,“ řekl pan Domino rozhodně. „Promiňte?“ „Je mrtvá, vím to. Je pryč příliš dlouho na to, aby byla naţivu. Je mi jedno, jestli zjistí, kdo to udělal, nebo ne. Pořád bude mrtvá.“ Sheila nevěděla, co na to má říct. „Mějte se dobře, pane Domino.“ Poloţila sluchátko. Paní Westonová na ni zírala jako omámená. „Stacy patřila pod Einstein,“ řekla. Ţena vypadala zároveň zaujatá i zmatená. „Říkala jsi ale, ţe Nancy ne?“ „To je pravda. Ptal se vás poručík Black na počítačový klub?“ Paní Westonová se zamračila. „Ne. Ale pamatuji si, ţe se mě ptal na tu rockovou skupinu. Nevím, jak jsem na to mohla zapomenout.“ 66

„Kdyţ jste ale řekla ne na Led Zeppelin, nezajímal se o počítačový klub?“ „Vůbec nikdy se neptal na počítač,“ řekla paní Westonová. Sheila se spěšně omluvila. Hořela touhou hovořit s poručíkem Blackem. Po cestě zajela k telefonní budce a vytočila číslo, o kterém poručík řekl, ţe má pouţít. Nechala tam pro něj zprávu, aby jí okamţitě zavolal do budky. Zavolal za pět minut. „Pokoušela jsem se vás zastihnout,“ stěţovala si Sheila. Jeho hlas zněl unaveně. „Měl jsem spoustu práce.“ Nelíbilo se jí to. „Zmizela další dívka?“ Povzdechl si. „Včera v noci byly v Pasadeně zavraţděny dvě dívky. Jejich těla nebyla odvlečena z místa činu, ale kartička se znakem tam byla.“ Sheila byla jako omámená. „Ach, boţe,“ zašeptala. „Neznamená to, ţe další nejsou naţivu,“ řekl rychle. „Samozřejmě, ţe to znamená!“ zvolala do telefonu. „Sheilo.“ Sheila plakala. „Jestli ten chlap zabil tyhle dvě, pak zabil Nancy. Nesnaţte se podporovat moji naději, poručíku. Moje naděje právě zemřela.“ Zavřela oči a opřela se o budku. Všechny ty veselé chvíle, kdy byly s Nancy – kdyţ jedly pozdě v noci pizzu, kupovaly si oblečení, mluvily spolu o klucích – byly pryč. To nemohla být pravda. „Boţe,“ zaúpěla. „Boţe.“ „Sheilo, neskončí to, dokud nebude konec.“ Její smutek byl hořký. „V poslední době pro mě skončilo moc věcí. Vím, co při tom člověk cítí. Můj kluk mě nechal, říkala jsem vám to? Mezi námi to skončilo a já se stále snaţím předstírat, ţe ne. Dobře, jsem idiot a uţ mě to unavuje. Vy jste profesionál, jaké myslíte, ţe má Nancy šance? Řekněte mi pravdu.“ Chvíli byl zticha. „Ubohé.“ „Ubohé?“ „Nesmírně ubohé.“ Dodal: „Je mi to líto.“ Sheila si pro sebe kývla. Bylo to tak lepší. Nechat Nancy odpočívat, cítit zármutek a ţít dál. Musela udělat to samé s Mattem. Jejich šance byly nesmírně ubohé. 67

„Měly tyto dívky doma počítač?“ zeptala se Sheila. „Jo, myslím, ţe jo.“ „Patřily do počítačového klubu Einstein?“ „Nevím. Proč se ptáš?“ „Stacy Dominová a Debra Westonová ano.“ „Jako to víš?“ „Byla jsem právě u nich doma. Podívejte se, nemohla jsem čekat na vaše dovolení. Musela jsem něco dělat, víte?“ „Rozumím.“ Uvaţoval. „Patřila Nancy pod Einstein?“ „Ne,“ řekla váhavě. „Pak to není spojovací článek. Rozumím tomu tak, ţe je ten klub populární.“ „Mohl byste ale jenom zkontrolovat, jestli tyto dvě poslední oběti patřily do klubu? Pak se můţeme dohadovat o tom, jak silný spojovací článek to je.“ „Mohu to ověřit právě teď, jestli vydrţíš,“ řekl poručík Black. „Jistě.“ Neměla kam jít. Poručík Black byl pryč pět minut. Kdyţ se znovu ozval, bylo z jeho hlasu slyšet vzrušení. „Bartovi se přihlásili k Einsteinu,“ řekl. „Je to zvláštní shoda okolností. Je moţné, ţe vrah vyuţívá klub k tomu, aby se něco dozvěděl o svých obětech, třeba kdy budou samy a podobně.“ Odmlčel se. „Ale co Nancy?“ Ano, pomyslela si Sheila. Co Nancy. Tyhle poslední zprávy by zničily její rodiče. „Nevím,“ řekla Sheila. „Moţná ale, ţe bychom na to mohli přijít, kdybychom se sešli.“ „Nevadilo by mi si s tebou trochu víc promluvit. Nevím moc o tom, jak Einstein funguje. Ty ano?“ „Trochu o tom vím,“ zalhala. „Teď právě jsem v kanceláři, ale skončím tady asi za hodinu. Měl bych být doma za dvě hodiny. Pár dní jsem nespal. Ale počkám na tebe, jestli se chceš stavit. Myslím, ţe ti to dluţím, Sheilo, za to, ţe jsi nás na to upozornila.“ „Budu vám jednu návštěvu dluţit, jestli toho chlápka chytnete.“ Necítila se jako pan Domino. Chtěla hlavu toho hnusáka na kůlu. Sáhla pro papír a pero do své peněţenky. „Dejte mi vaší adresu. 68

Stavím se.“ Za minutu uţ byla zpátky v autě. Měla pár hodin, které musela nějak zabít, coţ nebyla ţádná legrace, kdyţ v hrudi nosila zlomené srdce. Věděla, ţe poručík Black se jí bude vyptávat na počítačový klub a sama o tom chtěla vědět víc. Napadlo ji, ţe by se mohla vrátit do knihovny a něco si o tom přečíst. Pak si ale vzpomněla, ţe do Einsteinu patří Dusty Shame. Jednou jí o tom na chemii řekl. Říkal, ţe je to báječné. Pravděpodobně by jí o klubu mohl říct za deset minut víc, neţ by vyčetla za celý den. Moţná by Dusty mohl jít se mnou k poručíku Blackovi, pomyslela si. Rozhodla se, ţe nejdřív zajede k Dustymu.

69

VII. Dusty

Shame právě ţvýkal Tylenol a hledal v oznámeních na Einsteinu svou poslední oběť, kdyţ na dveře zaklepala Sheila Hardholtová. Jestliţe si Sheila myslela, ţe měla špatnou noc, nebylo to nic proti té, kterou měl Dusty. Zjistil, ţe nedokáţe opustit ten prokletý hrob aţ skoro do svítání. To místo prostě řeklo ne, zůstaneš u mě, chlapče, dokud hniloba mých kostí nenasákne do těch tvých. A tak se také cítil, jako by jeho duši napadl nějaký nečistý duch. Pak přišel domů, ruka mu hořela a lehl si jenom proto, aby k němu okamţitě přišel hlas a říkal mu donekonečna znovu a znovu, ţe musí okamţitě zabíjet, ţe teď uţ to nemůţe odloţit. Jo, říkal mu, udělám to. Jen mě nech několik minut o samotě odpočívat. Ale hlas neznal smysl slova odpočívat. Znal jenom bolest a smrt. Vloţil si ruku do falešného sádrového obvazu, který kdysi koupil v obchodě s kouzelnickými potřebami – v době, kdy se ještě zajímal o normální věci. Ruku si také zavěsil. Vysvětlit zlomenou ruku bude v mnoha ohledech snazší neţ vysvětlit potrhanou, pomyslel si. Sádra také chránila ránu před dotykem. Bál se, ţe kaţdý bude jeho zranění spojovat s ostrými zuby Wendy Bartové. Rychle vstal, kdyţ uslyšel zaťukání. Jeho matka a paní Garciová dveře nikdy neotvíraly. Skutečně, nikdy je nikdo nepřišel navštívit. Několik bolestných sekund byl zvědav, jestli to je policie. Pak ale kukátkem uviděl, ţe je to jenom Sheila. Nádherná Sheila. Nevypadala příliš nadšeně. Usoudil, ţe to má co dělat s faktem, ţe zabil její nejlepší kamarádku. Cítil se z toho nějak špatně, ale zároveň byl zvědavý, jestli by Sheila nemohla být tím správným číslem šest. I kdyţ ji ve skutečnosti nechtěl zabít, protoţe to byla 70

jeho dobrá kamarádka. „Sheilo,“ řekl, kdyţ otevřel dveře a usmál se. „Jaké skvělé překvapení. Nevěděl jsem, ţe víš, kde bydlím.“ „Jednou jsi mi řekl, kde přibliţně bydlíš. Našla jsem tvoji adresu v seznamu.“ Ukázala na jeho sádru: „Co se ti stalo?“ „Spadl jsem z kladiva – chci říct ze ţebříku.“ „Zlomil sis ji?“ „Jo. Doktor říká, ţe je to zle polámané.“ „Ty moje chudinko. Bolí tě to moc?“ Pokrčil rameny. „Bolest je relativní, vţdyť víš. Bolest je velká, kdyţ jsi jediná, kdo ji má.“ „Kéţ bys neměl pravdu. Hele, můţu jít dál? Musím si s tebou promluvit o několika věcech.“ „Jistě.“ Neohrabaně ustoupil dozadu a ukázal jí, aby si sedla v obýváku na gauč. Bylo tam uklizeno – paní Garciová udrţovala věci čisté – ale obával se, ţe by Sheila mohla zachytit špatné vibrace a pojmout podezření. Usoudil, ţe vydává dost podivných vibrací, aby dopřál ďáblovi vzrušení. „Omluv ten nepořádek,“ řekl. „Tady není ţádný nepořádek.“ Posadila se na pohovku. „Říkal jsem si to pro sebe,“ odvětil a posadil se na ţidli naproti ní. „Co pro tebe mohu udělat, Sheilo?“ Podívala se na něj tak nešťastně, ţe mu to zlomilo srdce. „Věci nejsou v pořádku, Dusty. Nancy zmizela. Policie říká, ţe byla unesena, ale vypadá to, ţe by mohla být mrtvá.“ Dusty polkl. „To je hrozné. Kdy se to stalo?“ „Ve čtvrtek v noci.“ „Pamatuji si, ţe sis o ní v pátek ve škole dělala starosti. Boţe, je si tím policie jistá? Moţná Nancy jenom utekla.“ Sheila nešťastně potřásla hlavou. „Je to podobné dalším takovým únosům. Nemůţu se teď pouštět do detailů. Policie mě o to prosila. Ale je tady něco, co vypadá, ţe několik těchto případů spojuje.“ „Jo?“ zeptal se a zajímalo ho, co to je. „Je to ten počítačový klub, o kterém jsi mi jednou říkal – Einstein. Pamatuješ, říkal jsi mi, ţe do něj patříš.“ Dustymu se zvedl ţaludek. Nepamatoval si, ţe by Sheile říkal, ţe je členem Einsteinu. Muselo to být tehdy, kdyţ se tam poprvé 71

přihlásil, předtím, neţ začal zabíjet jeho členy. Boţe, jaká chyba. „Jsi v pořádku?“ zeptala se Sheila. „Jo, je mi fajn.“ Odkašlal si. „Znám ten klub. Co o něm chceš vědět?“ „Víš, co bych skutečně chtěla, je, aby sis promluvil s poručíkem Blackem. Má Nancy in případ na starosti.“ „Chceš, abych si promluvil s policajtem?“ „Jo. Chce se dozvědět něco o klubu. Očekává, ţe za ním za hodinu přijdu. Jdu k němu domů. Chtěla jsem vědět, jestli bys nemohl jít se mnou?“ Dusty se na chvíli nervově zhroutil. Takţe policie uţ přišla na to, odkud vybíral své oběti. Znamená to, ţe brzy budou vyšetřovat Williama Wanda a eventuálně skončí v jeho poštovní přihrádce. Nebyla to katastrofa, protoţe ji zabezpečil padělaným dokladem. Na druhé straně to byla místní poštovní přihrádka, jenom míli od jeho domu, a oni by věděli, ţe mají co do činění s někým z okolí, moţná s někým, kdo Nancy osobně znal. Jistě uţ ale nebude moci vyuţívat Einstein, aby našel další nevinné mladé dívky, na kterých by mohl provozovat svoji řezničinu. Sheila mu ale udělala zajímavou nabídku. Kdyby mluvil přímo s poručíkem Blackem, mohl by se dozvědět, co policie ví a co neví. Mohl by se dozvědět něco, co by mu mohlo zachránit kůţi. Samozřejmě, byla tam také moţnost, ţe ho poručík Black na místě zatkne. Ten policajt musí vědět, ţe Wendy Bartová útočníka poranila předtím, neţ do ní zajel nůţ. A on by tam přišel s kusem chybějící ruky. Podle toho, co věděl, mohou mít policajti jeho popis. Dusty se ale rozhodl, ţe odměna stojí za ten risk. Byl jenom nějaký teenager, který si zlomil ruku. Děti ze střední školy si stále něco lámaly. Poručík Black ho nebude podezírat. „Jestli nechceš jít proto, ţe tě ta ruka příliš bolí, pochopím to,“ řekla Sheila, kdyţ ho pozorovala. Trvalo mu dlouho, neţ odpověděl. „Ne, ne. Půjdu. Jestli nějak mohu Nancy pomoct, musím jít.“ Postavil se. „Za minutku budu hotový.“ „Jsi tak milý,“ řekla Sheila. Kdyţ šel kolem, stiskl jí rameno. Tak milý. V loţnici rychle vypnul počítač a zničil všechny poznámky o 72

kandidátech na vraţdu, které získal na Einsteinu. Roztrhal je na drobné kousky a přál si, aby doma měl skutečný drtič papíru, jako mají velká zvířata ve Washingtonu D. C. Napadlo ho, ţe by mohl roztrhat svou poslední kartičku se znakem, ale rozhodl se, ţe by ji mohl potřebovat dřív, neţ by stihl udělat novou. Brzy bude muset udělat spoustu věcí, kdyţ mu ten poručík Black uţ dýchá na záda. Kdyţ se vrátil do obývacího pokoje, zjistil, ţe se jeho matka zatoulala ze své loţnice a stála uprostřed obýváku – ve svém koupacím plášti, samozřejmě – a zírala na Sheilu. Jeho ubohá společnice z laboratoře na ni také zírala – bylo zřejmé, ţe neví, co má dělat. Dusty rychle přešel ke své matce, právě kdyţ paní Garciová vylezla ze své loţnice. „Sheilo, to je moje matka,“ řekl Dusty a vzal matku za ruku. „Říkal jsem ti, ţe v těchto dnech není ve své kůţi. Ta druhá ţena je paní Garciová, naše pomocnice.“ „Dobrý den, paní Shameová,“ řekla Sheila a usmála se. „Ráda vás poznávám. Jsme s vaším synem dobří kamarádi. Dobrý den, paní Garciová.“ „Dobrý den,“ řekla paní Garciová nervózně a přelétla pohledem ze Sheily na Dustyho. To je třída, pomyslel si Dusty. Mluví s matkou, jako by to byl normální člověk, i kdyţ jí jasně nezůstala v hlavě jediná funkční mozková buňka. Opravdu. Rozhodl se, ţe Sheilu nesmí zabít. Ne, pokud nebude rozhodně muset. S pomocí paní Garciové zamířili s matkou do její loţnice. Pak se stalo něco pozoruhodného. Jeho matka náhle setřásla jeho ruku a ukázala na Sheilu. Natáhla i svůj ukazovák a mířila jím přesně mezi Sheiliny oči. „Aaach,“ zasténala a z koutku otevřených úst jí ukápla slina. Dusty to chvíli omráčeně sledoval, neţ něco dokázal udělat. Jeho matka nezvedla ruku víc neţ pět let. A teď uţ třikrát za pár dní. „Omlouvám se za to,“ řekl Dusty konečně a chytil matku ještě jednou. Ruka jí šla dolů snadno, ale on nemohl zapomenout na několik předcházejících sekund, na způsob, jakým ho setřásla, na její sílu. Téměř ho vystrašila, jeho vlastní matka. Svou zdravou rukou ji dovedl do loţnice. „Za minutu jsem zpátky,“ řekl Sheile. 73

„Nespěchej,“ řekla, znatelně vystrašená.

74

VIII. Poručík

Black bydlel ve Westwoodu, nedaleko Kalifornské university v Los Angeles. Jeho dům byl malý, ale atraktivní: červené cihly, sestřiţený trávník, bílý laťkový plot, tlustá perská kočka stočená do klubíčka na přední verandě. Dusty Shame si dům pořádně prohlédl pro případ, ţe by se tam někdy později musel vloupat. Byl to uţ reflex. Ve dveřích je přivítala pěkná, asi čtrnáctiletá dívka s blond vlasy. Její stříbrojasné modré oči měly prakticky stejnou barvu jako její šle, její krátké kalhoty byly kratší, neţ by se líbilo jejímu otci. Kolem ní se šířil pocit pohody, pomyslel si Dusty. Stejně jako kolem Sheily předtím, neţ ji Matt a Nancy začali trápit. „Ahoj, ty jsi Sheila?“ zeptala se dívka. „Ano,“ řekla Sheila. „Přišli jsme za poručíkem Blackem. Je doma?“ „Ano. Právě skočil pod sprchu. Prosím, pojďte dál. Já se jmenuji Dixie – vím, ţe je to zvláštní. Jsem jeho dcera.“ Vybavení bytu bylo bílé, moderní, všude spousta skla. Dusty to nesnášel. Nelíbila se mu místa, která snadno pohlcovala ohavnost, o které věřil, ţe ji vţdy přináší s sebou. Všechen nábytek v jeho domě byl tmavý, bezpečný. Dixie je posadila na bílý gauč a zmizela v kuchyni. Sheila se na něj podívala. „Bolí tě ta ruka?“ zeptala se. „Ne.“ „Viděla jsem tě v autě spolknout čtyři aspiriny.“ „To byly Tylenoly.“ „Neměla jsem tě nutit, abys šel,“ řekla Sheila. 75

„Byla to moje povinnost.“ „Co si myslíš o Dixie?“ „Vypadá tak nevinně,“ řekl Dusty. Poručík Black se objevil za několik minut, oblečen v dţínách a v šedém svetru. Sportovní oblečení nijak nezničilo auru jeho autority, kterou Dusty okamţitě vycítil a které nedůvěřoval. Sheila je představila. Dusty mu podal svou levou ruku. Posadili se zpátky na gauč, poručík Black si sedl naproti nim. Sheila rychle vysvětlila, proč přišel Dusty, údajný expert na provoz v počítačové síti Einstein. Poručíka Blacka to zaujalo. „Je moţné psát prostřednictvím sítě jednotlivým lidem?“ zeptal se. „Ano, pane,“ řekl Dusty. Nemělo by smysl lhát. Mohl by si, a určitě to udělá, ověřit platnost toho, co mu řekl, z jiného zdroje. „Můţete poslat E-mail komukoliv chcete pomocí jeho identifikačního čísla, které je vedle jeho jména. Samozřejmě to neznamená, ţe osoba vám odpoví.“ „Co jsou to ty kluby?“ zeptal se poručík Black. „Jsou v sekci bulletinů, která se dělí na sekce – umění, filmy, hudba, knihy a tak dále. Pod hudbou můţe být místo, kde se mluví o U2. Můţete psát vlastní poznámky, nebo můţete odpovědět na poznámky jiných lidí. Někdy tam můţete najít něco zajímavého.“ „Zajímavého?“ zeptal se poručík Black. „Jak to?“ Pro Dustyho bylo zajímavé objevování mladých dívek, které bydlely v oblasti a které se nechaly chytit na návnadu. Tohle ale říct nemohl. Pokrčil rameny. „To záleţí na vás, co vám připadá zajímavé,“ odpověděl Dusty, „pane.“ „Nemusíš mi říkat pane.“ „Dobře,“ řekl Dusty. „Zajímají mě ty soukromé E-maily,“ pokračoval poručík Black. „Je nějaký způsob, jak zjistit něčí telefonní číslo nebo adresu při pouţití téhle pošty?“ „Jenom tehdy, kdyţ osoba, která vám odpoví, vám to sama sdělí. Ta sluţba takové informace neobsahuje. Naopak, spíše lidi od uvádění svých telefonních čísel a adres odrazuje.“ 76

„Ale lidé to dělají?“ zeptal se poručík Black. Dusty váhal. Musel si připomenout, ţe pravda je pro něj bezpečnější. Kdyby lhal, mohl by být potom poručík Black zvědavý, proč. Uţ si přál, aby sem nechodil. Ten policajt se na něj díval pohledem, který mu nebyl příjemný. „Ano,“ řekl Dusty. „Pořád.“ „Dělal jsi to?“ zeptal se poručík Black. „Ne. Já tím svůj čas netrávím.“ „Proč ne?“ „Nudí mě to.“ „Ale teenagerům se to většinou líbí?“ „Ano. Je to velmi oblíbené.“ „Je tam klub Led Zeppelin?“ „Myslím, ţe jich tam je několik,“ řekl Dusty. „Co se ti stalo s rukou?“ „Prosím?“ „Tvoje ruka. Máš ji v sádře.“ „Zlomil jsem si ji, kdyţ jsem pouţil ţebřík, abych vyměnil ţárovku.“ Sheila se usmála: „Měl jsi pouţít prsty, Dusty.“ Dusty se donutil k úsměvu, i kdyţ se cítil, jako by spadl do ledové vody. Poručík Black ho neustále pozoroval. Moţná ale je prostě jen takový, pomyslel si Dusty, neustále pozoruje. „Příště si to budu pamatovat,“ řekl Dusty. „Zítra budu mít Einstein nainstalovaný doma,“ řekl poručík Black. „Byl bych rád, kdybys pak mohl znovu přijít a pomoci mi vyznat se v tom.“ Dusty pokrčil rameny: „Udělám všechno, co můţu, abych pomohl.“ „Řekla ti Sheila o tvé zmizelé spoluţačce?“ „Ano. Je to velmi smutné.“ „Nemluvila jsem o věcech, o kterých jste mě prosil, abych se nezmiňovala,“ řekla Sheila spěšně. „Kdyţ o tom mluvíme, je tady několik věcí, o kterých bych s tebou rád mluvil v soukromí, Sheilo,“ řekl poručík Black. „Mohl bys nás nechat několik minut o samotě, Dusty? Vím, ţe je to ode mě 77

hrubé, ale tohle je záleţitost policie a Sheila se nějak stává mým pomocníkem. Snad bys mohl počkat v kuchyni s Dixie. Měla by péct koláč, ale myslím, ţe hrozí, ţe se z toho stane bochník chleba. Říkala něco o tom, ţe zapomněla přidat cukr.“ Dusty vstal. Vytáhne to ze Sheily později. Řekne mu, o čem spolu mluvili. Teď uţ se neobával, ţe by si poručík Black myslel, ţe on je vrah. Těţko by ho poslal, aby byl sám s jeho dcerou. „Mám rád koláče,“ zamumlal. Zamířil směrem, kam zmizela Dixie. Opravdu váţně pracovala na nedopečeném mistrovském díle. Měla vlasy vyčesané nahoru a sepnuté a přes své krátké kalhoty měla jasně růţovou zástěru. Vysvětlil jí, ţe ho vykopli a poprosili, aby zůstal v zákulisí. Nabídla mu stoličku u pultu a on ji přijal. „Taťka mi to dělá často,“ řekla Dixie. „S někým telefonuje a pak na mě mávne rukou, abych odešla z pokoje. A já se někdy dívám na televizi a to není fér.“ „Jsem si jistý, ţe má mnoho povinností.“ „Jo. Je přísný, ale je skvělý.“ Oči se jí rozšířily a vzala lţíci. „Víš, na čem teď pracuje? Ty vraţdy mladých dívek. Slyšel jsi o tom?“ „Kvůli tomu tady jsme. Jedna naše kamarádka zmizela.“ „Ach, to je hrozné. Asi bych to nepřeţila, kdyby moje kamarádka zemřela. Doufám, ţe to nebyla tvoje přítelkyně nebo tak něco.“ „Nemám přítelkyni.“ Dixie vypadala příjemně překvapená. „Nemáš? Kolik ti je? Jsi ještě stále na střední škole?“ „V posledním ročníku.“ „Já jsem v prváku. Vím, ţe to zní pěkně nemoderně, ale většina mých přátel ve škole jsou druháci nebo třeťáci. Courám jen s nimi. Většina nováčků na naší škole je tak nedospělá, ţe se s nimi nedokáţu vůbec ztotoţnit. Měl jsi někdy takový problém, prostě se ztotoţnit s lidmi?“ „Někdy.“ Dixie sáhla pro mísu. „No, doufám, ţe tvá kamarádka je v pořádku. Jestli ji někdo můţe najít, je to můj táta. Upracoval by se k smrti. Celou minulou noc byl pryč a za pár hodin jde zpátky do práce. Říkal mi, ţe se nevrátí dřív neţ brzy ráno. Věřil bys tomu?“ 78

„Ty a tvá matka musíte být kvůli němu osamělé.“ Dixie udělala obličej. „Jó, moje matka, ta odešla, kdyţ jsem začínala mluvit. Jsme tady jenom my dva.“ „To je ostuda,“ řekl Dusty. „Měl bych se na tebe zlobit,“ řekl poručík Black Sheile, jakmile Dusty opustil místnost. „Neměla jsi mluvit s těmi lidmi bez mého dovolení. Naštěstí si ale nikdo nestěţoval.“ „Omlouvám se,“ řekla Sheila. „Jak uţ jsem ale říkal do telefonu, rozumím ti. Zachovala ses jako věrná kamarádka. Musela jsi Nancy nějak pomoci. Ve sluţbě i já někdy porušuji pravidla, abych věci dokončil. Někdy je ignorování nadřízených jedinou cestou, jak něco dodělat.“ Sklonil se na ţidli dopředu a promnul si ruce. Sheilu ještě jednou napadlo, jak je hezký. I kdyţ stěţí se mohla touto myšlenkou bavit, kdyţ se jí v mysli vynořila představa Matta. Cítila, jak se jí v hrudi ozývá bolest. Poručík Black pokračoval: „Zajímalo by mě, jestli by bylo moţné, abychom toho zabijáka nalákali tak, ţe bychom se vydávali na Einsteinu za mladou ţenu z této části města, která je často sama.“ „Napadlo mě totéţ,“ řekla Sheila. „Mohl byste ale být na síti dlouho, neţ by si vás všiml. Z toho, co říkal Dusty, to vypadá, ţe tam jsou stovky klubů.“ „Musíme někde začít.“ „Dozvěděl jste se včera v noci něco nového o vraţdách?“ „Pár věcí. Známe vrahovu krevní skupinu. Víme také, ţe je běloch. Jedna z obětí ho předtím, neţ ji zabil, kousla. V jejích ústech jsme našli kousky pokoţky.“ „Myslím, ţe to je uţitečné,“ zamumlala Sheila a cítila, jak se jí dělá zle od ţaludku. „Ještě něco?“ Poručík Black si povzdechl. „Tato část je obzvláště nepříjemná. Jedna z dívek spala v posteli, kdyţ byla zabita úderem kladiva do hlavy. Druhá dívka, která v tom domě bydlela, zřejmě přistihla zabijáka při činu. Předtím, neţ mu byla schopná na chvíli vyklouznout, spolu v chodbě zápasili. Právě během toho zápasu ho kousla. Ale on ji v obývacím pokoji dostihl a probodl jí noţem srdce.“ 79

Sheila cítila, jak se jí z tváře vytrácí všechna barva. „Pokračujte.“ „Přes hlavu dívky v posteli byl přehozen ručník. Domníváme se, ţe pouţití kladiva a ručník byly jeho základním způsobem práce. Dívky zakryl a pak je udeřil do hlavy a snaţil se, aby neukápla ani kapka krve. Dále se domníváme, ţe ho druhá dívka překvapila a ţe nůţ pouţil jenom proto, ţe musel.“ Odmlčel se. „Je ti jasný dosah toho, co právě říkám?“ Sheila slabě přikývla. „Ţe předtím, neţ Nancy rozdrtil mozek, jí zřejmě zakryl hlavu ručníkem.“ „Vypadá to tak. Na Nancyině přikrývce jsme našli slabou stopu její krve.“ Znovu se odmlčel. „Je to špinavá záleţitost, Sheilo. Přál bych si, aby ses do toho tak nehnala. Jsi ještě moc mladá.“ Oči jí hořely. Sklonila hlavu. Kolikrát ještě bude muset Nancy pohřbít? Věděla, ţe je její kamarádka mrtvá, uţ kdyţ posledně mluvila s Blackem. Ačkoliv teď o tom nemohlo být pochyb. „Řekl jste to jejím rodičům?“ zašeptala. „Ještě ne.“ „Moţná bych jim to mohla říct. Jsme si s její matkou blízké.“ „To asi bude nejlepší. Je obtíţné slyšet takové zprávy od někoho cizího.“ Sheila zvedla oči. „Proč teď neodnesl těla?“ „Byl tam hluk. Sousedé to slyšeli. Zabiják se pravděpodobně vyděsil a utekl. Ale, jak jsem ti uţ řekl, nechal tam svou vizitku. A to je to, proč jsem s tebou chtěl mluvit. Měla jsi včera pravdu, kdyţ jsi mě obvinila ze zatajování informací. Dělal jsem to ale proto, ţe jsem tuhle informaci povaţoval přinejmenším za pochybnou. Myslím, ţe ji stále za takovou pokládám, i kdyţ cítím, ţe je nutné ti to říci. Nejsem si ani jistý proč. Moţná proto, ţes odhalila to spojení s Einsteinem. Byl to z tvojí strany vynikající kus vyšetřovatelské práce, Sheilo.“ „Děkuji,“ řekla, i kdyţ povaţovala to, co objevila, za příliš málo a příliš pozdě. Byla zvědavá, co měl Black za problém s utajenou informací. Vypadal v rozpacích, kdyţ o tom měl mluvit. Roztrţitě přejíţděl prsty po pohovce, neţ pokračoval. „Myslím, ţe bych to měl prostě prozradit,“ řekl konečně. „Máme v našich záznamech případ podobný těm, které se staly teď!“ 80

„Děláte si legraci? Jak podobný?“ „Je vlastně úplně stejný. Mladé ţeny zmizely v noci ze svých postelí, aby je uţ nikdo nikdy nenašel. Na kaţdém místě činu zůstala kartička s černým hákovým kříţem. Celkem zmizelo šest ţen.“ „Ten případ nebyl nikdy zveřejněn?“ „Ne.“ „Překvapuje mě to,“ řekla Sheila. „Byla by to jedna z nejslavnějších tajemných vraţd v historii.“ „Policie tehdy měla důvody pro to, aby případ zamlčela.“ „Co to bylo?“ „Hned se k nim dostanu.“ „Prosím, poručíku, řekněte mi, co víte. Jestliţe případ nebyl zveřejněn, pak za těmi minulými útoky musela být táţ osoba.“ Poručík Black potřásl hlavou. „To těţko. Stalo se to v roce 1945, nedlouho po druhé světové válce.“ Sheila se zamračila. „To bylo před půlstoletím. Chytili tehdy toho vraha?“ „Myslíme si to.“ „Nejste si tím jisti?“ zeptala se Sheila. „Tehdy u nás slouţil kapitán Gossick. Byl to oslavovaný válečný veterán. Bojoval v Evropě proti nacistům a byl jeden z prvních muţů, kteří vstoupili do Dachau, do nejstaršího koncentračního tábora, kde byly popraveny tisíce Ţidů. Byl osobním přítelem generála Pattona. Chci říct, ţe proţil spousty akcí a osvědčil se ve většině obtíţných situací. Losangeleské policejní oddělení bylo rádo, ţe ho má.“ „Byl to on, kdo zabil ty dívky?“ zeptala se Sheila. Poručíka Blacka to šokovalo. „Ne, vůbec ne. Kapitán Gossick byl vysoce morální člověk. Byl to hrdina, jak uţ jsem říkal. Pak ale začaly ty vraţdy, přesně jako ty dnešní. Samozřejmě, nejdřív nikdo nevěděl, ţe jsou to vraţdy. Dívky prostě zmizely. Případem byl pověřen právě Gossick. Pracoval na tom ve dne v noci. Říkalo se, ţe tím byl posedlý. Pracoval ale sám. Stopy, které sledoval – jeho spolupracovníci si mysleli, ţe je to ztráta času. Chápejte, myslel si, ţe vraţdy mají co dělat s nacisty. Na kaţdém místě činu byla zřetelně zanechána kartička s hákovým kříţem. Kaţdý logicky myslící člověk, zvláště v té době – hned potom, co svět skončil s Německem 81

– by si myslel, ţe takové spojení existuje. Ale Gossickův pohled na věc byl zvláštní. Domníval se, ţe za zločiny byla síla nacistů.“ „Co tím myslíte, síla?“ zeptala se Sheila. Poručík Black potřásl hlavou. „Nikdo neví, co tím Gossick myslel, alespoň ne přesně. Vypadalo to, ţe si myslel, ţe za tím, co Hitler a jeho věrní dělali za války, byla nějaká zlá síla. A ţe ta samá síla zapracovala na únosech dívek.“ „Věřil v okultismus?“ „To záleţí na tom, jak okultismus definuješ. Doslova to znamená ‚to, co je skryté.‘ Svou odpornou povést slovo získalo aţ v současnosti, zejména díky skupinám náboţenských fanatiků. Ale ano, z toho, co jsem viděl, bych řekl, ţe Gossick na okultismus věřil. Ale řekl bych, ţe sebe určitě viděl na té dobré straně neviditelných sil, jako protiklad k těm špatným. Kaţdopádně, nech mne pokračovat. Šest ţen v noci zmizelo a nikdy uţ je nikdo neviděl. Únosy skončily aţ potom, co Gossick zastřelil nějakou ţenu, která se jmenovala Scheimerová.“ „Za těmi vraţdami byla ţena?“ zajíkla se překvapením Sheila. „Myslíme si to. Ale nejsme si tím jisti. Gossick tu ţenu nikdy nezatkl. Nikdy ji nepřivedl před soud. Prostě ji zastřelil a řekl, ţe dostal svého člověka. Vyhodili ho za to od policie. Ale jak uţ jsem říkal, vraţdy přestaly.“ „Kdo to byla ta Scheimerová?“ „To je to, co je zajímavé. Byla to přítelkyně Heinricha Himmlera. Víš, kdo to byl?“ „Byl to druhý nejmocnější člověk v nacistickém Německu. Velel SS a měl na starosti koncentrační tábory.“ „Vidím, ţe ses dobře učila dějepis. Mnoho lidí popisuje Himmlera jako člověka ještě horšího, neţ byl Hitler. Madame Scheimerová není moc známá. Ve skutečnosti o ní ví jenom několik málo historiků. Po válce zmizela. Dokud ji Gossick nenašel, jak bydlí v Los Angeles a nezabil ji.“ „Jak ji našel?“ „To nevím.“ „Řekl někdy, proč ji nezatkl?“ „Ano. To bylo pravděpodobně důvodem, proč byl jenom vyhozen 82

ze sluţby. Měl štěstí, ţe nešel do vězení. Říkal, ţe je příliš nebezpečná na to, aby ji mohli drţet v nějakém lidském vězení, ţe by se prostě dostala ven a pokračovala v zabíjení.“ „Jsem z toho zmatená,“ řekla Sheila. „Jestliţe Gossick tu ţenu zabil a ona stála za těmi vraţdami, jak se potom mohly objevit znovu a přesně stejné?“ „Nejpochopitelnější odpovědí je, ţe dostal nesprávnou osobu. A ţe ta osoba je dosud naţivu a znovu zabíjí. Není to ale příliš dobrá odpověď, protoţe to znamená, ţe máme co do činění s vrahem, který je starý – bylo by mu aspoň sedmdesát.“ „Co si o tom myslíte?“ „Čestně, nevím, co si o tom mám myslet. Vraţdy přestaly spolu se smrtí Scheimerové. A teď znovu začaly, po padesáti letech. Stejně tak ale nedává smysl, ţe by to mohla být jenom shoda okolností. Odmítám přijmout tohle vysvětlení, ale nevím, co mám dělat s tím, o čem mluví Gossick.“ „On ještě ţije?“ zeptala se. „Ano. K tomu jsem mířil. Měli jsme případ v našich záznamech, a kdyţ se ty únosy objevily, poslal jsem pár svých lidí, aby si s Gossickem promluvili. Chytal jsem se kaţdé maličkosti, to vím, ale nikdy nemůţeš říct, kam tě maličkosti dovedou. Moji lidé z Gossicka moc nedostali. Celé hodiny jim vykládal o zlu za Hitlerem a Himmlerem, a také, jak Madame Scheimerová toto zlo ztělesnila a jak ho nepřekvapuje, ţe se znovu vynořilo. Nedal jim ale nic podstatného, s čím by se dalo pokračovat. Zastavil jsem se pak u něj i osobně, i kdyţ ne nadlouho. Od doby, co to začalo, jsem neměl ani minutu volna. Zdál se mi dost po divný. Je mu přes osmdesát, můţe být trochu senilní, ale má také pozoruhodnou paměť na věci, které se staly před dlouhou dobou. Byl na mě naštvaný od chvíle, co jsme se setkali, protoţe jeho samotného nebo jeho varování moji lidé očividně nebrali váţně. Dlouho jsme spolu nehovořili a já jsem se nedozvěděl nic zajímavého. Kdyţ jsem tam ale byl, přišla na návštěvu jeho pravnučka a já jsem si všiml, jak k ní byl otevřený. Tahle jeho otevřenost ale zmizela, kdyţ se obrátil zpátky ke mně.“ Poručík Black se odmlčel a chvíli si Sheilu prohlíţel. Cítila, co řekne. „Chcete, abych s ním promluvila?“ zeptala se. 83

„Ano.“ Musela se smát, i kdyţ se necítila vesele. „Protoţe bych mu mohla připomenout jeho pravnučku? Nevím nic o nacistech. Nebude se mnou mluvit.“ „Bude s tebou mluvit, pokud mu budeš naslouchat. Myslím, ţe právě v tom udělali moji lidé chybu. Předpokládali, ţe protoţe je tak starý, je blázen. Já si ale nemyslím, ţe Gossick je blázen. Za války dokázal velké věci. Byl to vynikající detektiv, neţ ho vyřadili ze sluţby. Můţe být starý, ale můţe mít také schopnost proniknout do podstaty věci.“ „Pak byste si s ním měl promluvit znovu,“ řekla Sheila. „Nemám na to čas. Jsi sice mladá, ale právě ty máš potřebné dovednosti. Objevila jsi důleţité spojení, které jsme my všichni přehlédli.“ „Měla jsem štěstí.“ „Všichni bychom právě teď měli vyuţít svého štěstí, Sheilo.“ Byla na pochybách. „Nemůţu se u něj jenom tak objevit.“ „Volal jsem mu. Očekává tě dnes večer v devět hodin.“ „Co jste mu o mně řekl?“ „Ţe jsi v téhle poslední řadě únosů ztratila kamarádku. Byl to ten správný přístup. Řekl jsem mu, ţe jenom chceš rozumět tomu, co se děje, a ţe máš mysl otevřenou.“ „Nebyl podezíravý?“ zeptala se Sheila. „Proč by měl být? Řekl jsem mu pravdu.“ „Pravdu? Nevěděla jsem, kdo to je, neţ jste mi to teď řekl.“ „To je jen formalita. Myslím, ţe s ním chceš mluvit.“ „Proč to říkáte?“ Poručík Black byl mazaný: „Chceš s ním mluvit?“ Zamyslela se. „Jo. Myslím, ţe by to nemělo bolet. Proč za ním nemohu jít teď?“ „Selhávají mu ledviny. Kaţdou sobotu odpoledne chodí na dialýzu, potom musí několik hodin spát. Říkal mi, ţe je na tom nejlépe mezi devátou a dvanáctou večer. Namouduši, vypadal šťastný z toho, ţe k němu přijde mladá návštěvnice. Moţná je osamělý, nevím. Ale promluv s ním. Podívej se, jestli můţeš o těch předcházejících vraţdách zjistit něco, co by nám teď mohlo pomoci.“ 84

„Kde bydlí?“ zeptala se. „Ve Ventuře.“ „Můţu s sebou vzít Dustyho?“ „Proč ho chceš vzít s sebou?“ „Ventura je nahoře na severu, opačným směrem neţ oba bydlíme. Budu muset Dustyho odvézt celou tu cestu zpátky, kdyţ ho s sebou nevezmu.“ „Nebral bych ho s sebou.“ Poručíkova reakce Sheilu překvapila. „Proč ne?“ Poručík Black mrknul ke kuchyni. „Dusty vypadá jako milý mladý muţ, ale je na něm něco divného. Nemyslím, ţe je šťastný.“ „Měl těţký ţivot. Jeho matka je nemocná.“ „To je nepříjemné. Ale ty jsi velmi pohledná, Sheilo. Myslím, ţe jen ty sama budeš schopná docílit toho, aby s tebou Gossick otevřeně mluvil.“ „Mohl by přijít Matt? Setkal jste se s ním včera.“ „Tvůj přítel?“ Zarazil se. „Promiň, neříkala jsi něco o tom, ţe vy dva jste se rozešli?“ Sheila se nadechla. „Jo, nechal mě.“ „Musí být blázen.“ Donutila se k úsměvu. „Můţete mu to říct?“ „Chodili jste spolu dlouho?“ „Jo.“ „Bylo to váţné?“ „Já jsem to váţně brala.“ Měl jemné způsoby. Viděl bolest, kterou jí rozchod způsobil. Viděl by ji asi i slepý. „Řekl bych mu to, kdyby to pomohlo,“ řekl poručík Black. „Ale nepomůţe to. Jednoho dne mě opustila moje ţena. Byla středem mého ţivota. Velice jsem ji miloval a myslel jsem, ţe ona milovala mě. Pak jsem ale jednoho dne přišel domů z práce a ona mi řekla, ţe miluje jiného muţe a ţe se s ním schází uţ šest měsíců.“ Odmlčel se. „Chtěl jsem se vším praštit, natáhnout bačkory, vypadnout z planety. Měl jsem ale Dixie, o kterou jsem se mohl starat a měl jsem své úkoly v práci.“ Odkašlal si. „Takţe vím, jak se cítíš, Sheilo. Jediné, co ti mohu říci – a vím, ţe to není moc – ţe se to časem spraví, 85

jestliţe si ten čas dopřeješ.“ Potáhla nosem. Byla takový moula. Musela přestat takhle krvácet na veřejnosti. Bylo to poniţující. Kývla nejen proto, ţe si ho váţila, ale hlavně proto, ţe to byla dobrá rada. „To je, oč se snaţím,“ řekla. Postavil se. „Hodná holka. Dám ti Gossickovu adresu. Dám ti také jeho telefonní číslo pro případ, ţe by ses ztratila. Zavolej mi, aţ s ním promluvíš. Doufejme, ţe si oba budeme mít víc co říct.“ „Nebojíte se o Dixie, kdyţ se dějí takové věci?“ Zastavil se na schodišti a ohlédl se na ni. „Hrozně se bojím, Sheilo. Kdyby se Dixie něco stalo, umřel bych.“ Pak pokrčil rameny. „Ale je to velké město. Myslím, ţe náhoda, ţe by ten bastard přišel do mého domu, je milion ku jedné.“ Sheila zamrkala, kdyţ náhle pocítila nevysvětlitelný chlad. Z nějakého důvodu ta pravděpodobnost, kterou uvedl, nezněla správně. Moţná, ţe Gossick jí bude moci vysvětlit proč. „Jo,“ bylo vše, co řekla.

86

IX. Sheila Hardholtová zavezla Dustyho Shamea zpátky do China. Po cestě se zastavili u McDonalda a dali si hamburger a hranolky. Dusty měl s rukou v sádře při jídle problémy, a tak mu musela několikrát pomoct. Byl zvědavý na vraţdy, a zatímco jedli, poloţil jí mnoho otázek. Ona ale neměla náladu na povídání a navíc, poručík Black ji poprosil, aby o tom i nadále nikde nemluvila. Vůbec se nezmínila o kapitánu Gossickovi a Madame Scheimerové. I kdyţ Dusty byl příjemný společník a ona byla ráda, ţe ho má s sebou. Přála by si, aby nebyla posedlá Mattem a mohla by místo toho někam jít s Dustym, jen tak pro zábavu. Dustyho musela ruka bolet víc, neţ připouštěl. V autě polykal Tylenoly, jako by to bylo cukroví. Řekla mu, ţe by se jimi mohl předávkovat, ale on se jejímu varování jen vysmál. Řekl, ţe zná své meze. U jeho domu s ním došla ke dveřím. Hospodyně, paní Garciová, seděla na přední verandě, ale rychle vstala a vešla dovnitř, kdyţ se přiblíţili. Předtím, neţ zmizela, se na Sheilu zvláštně podívala – téměř v tom byla vidět úleva. Sheila tomu nevěnovala téměř ţádnou pozornost. „Díky za to, ţe jsi šel,“ řekla Sheila Dustymu a v rychlosti ho objala. „S tebou byly ty dlouhé cesty mnohem zábavnější. Taky díky za hamburger.“ „Naše první rande, tak jsem tě vzal na ta nejlepší místa,“ zaţertoval. „Hele, jsem teď sama. Jestli bys mě chtěl Vzít někam jinam, jsem k dispozici.“ 87

Jeho obličej náhle vypadal smutně. „Myslíš to váţně?“ Zaváhala. Dělala si legraci. Nikdo nevěděl lépe neţ ona sama, jaká je v těchto dnech mizerná společnice. Dusty se jí ale líbil a nevadilo by jí poznat ho lépe. Jen tak, pro zábavu, pomyslela si znovu. Nevěděla, proč ho její výzva tak deprimovala. „Jistě,“ řekla. „Ráda bych s tebou někam šla.“ Uchichtla se a plácla ho po jeho zdravé paţi. „Nedívej se na své vyhlídky tak pesimisticky.“ Přinutil se k úsměvu. „To není tím. Já jenom…“ Hlas se mu vytratil a on pokrčil rameny. „Co jenom?“ zeptala se vlídně. Znervózněl a podíval se na zem. „Moc dobře mě neznáš, Sheilo. Nejsem jako ostatní kluci ve škole.“ „To je dobře. To tě činí jedinečným.“ Zvedl oči. „Ne, je to špatné. Prostě mě to činí jiným.“ Zhluboka se nadechl a při výdechu vzdychl. Ve skutečnosti s něčím bojoval, to Sheila viděla. Zakašlal a tělem mu proběhl záchvěv. „Mám potíţe se vztahy,“ řekl. „Se vztahy k dívkám?“ Přikývl. „Vţdy to pro mě bylo těţké, víš, být s nimi. Ne, tak to není. Nechci být s nimi.“ „Proč ne?“ Znovu potřásl hlavou. „Protoţe nejsem milý kluk.“ Zasmála se. „Dusty! Ty jsi určitě ten nejsladší kluk, kterého znám. Podívej, ty se jenom potřebuješ dostat víc ven a získat s dívkami zkušenosti. Zjistíš, ţe to nejsou ta strašidelná stvoření, která si představuješ. A jestli bys někdy chtěl jít někam se mnou, bude mi ctí. Myslím to upřímně.“ Překvapeně zamrkal. „Myslel jsem, ţe jsi mě chtěla dát dohromady s Nancy.“ To ji odradilo. Hlas jí zeslábl. „Myslím, ţe to teď uţ nebude moţné, ţe jo?“ „Promiň, neměl jsem to říkat.“ Stiskla mu ruku. „Hele, nic jsi tím nemyslel. Je to prostě jen špatné období. To ale nemůţe trvat navţdy. Všechno bude zase 88

dobré.“ „Věříš tomu?“ zeptal se s netajenou zvědavostí. „Věřím. Musím tomu věřit.“ Letmo ho políbila na tvář a vyrazila směrem k autu. „Dávej na sebe pozor. Zavolej mi někdy.“ Jeho obličej se rozjasnil. „Budeš večer doma?“ „Ale aţ později, tak pojedenácté nebo po dvanácté. Ale můţeš mi zavolat, jestli chceš. Mám v pokoji svůj vlastní telefon.“ „Nechtěl bych tě vzbudit,“ řekl. „Klidně.“ Otevřela dveře auta. „Můţeš se třeba i stavit, jestli chceš. Dnes potřebuji přátelskou duši víc neţ spánek.“ Dusty jí zamával na pozdrav. „Rozmyslím si to,“ řekl. Bylo sedm hodin večer a slunce uţ bylo nízko nad obzorem, kdyţ Sheila vyjela z Dustyho ulice. Ventura byla alespoň půldruhé hodiny daleko. Uvědomila si, ţe bude muset brzy vyrazit na sever. Ale pomyšlení na dlouhou jízdu o samotě poté, co se těšila z Dustyho společnosti, ji tíţilo. Její hruď se změnila na přesné lékárnické váhy schopné změřit a zaznamenat i mikrogram lidského utrpení. A někdo pořád přikládal na váhu. Rozhodla se zavolat Mattovi. Pro co jiného se mohla rozhodnout? Poručík Black vlastně neřekl ne na nápad, ţe s sebou vezme Matta. Navíc byl její bývalý stejně pohledný jako ona, moţná víc. Gossick by se mohl s Mattem shodnout lépe, zdůvodnila si to. Mimoto, jestli si s ním brzy nepromluví, rozbrečí se. Zatočila k telefonní budce u čerpací stanice blízko jejího domova. Znovu to zvedla jeho matka. „Je tam Matt?“ zeptala se Sheila. „Kdo volá?“ „Sheila.“ „Myslela jsem, ţe jste se rozešli?“ „Rozešli jsme se.“ „Ta proč pořád voláš?“ „Protoţe vašeho syna stále miluji, paní Jayeová. Miluji ho teď, kdyţ jsme se rozešli, více neţ kdykoliv předtím. A je pro mě těţké nemluvit s ním. A jestli v sobě máte alespoň kousek citu, pochopila byste to a nemořila byste mě otázkami pokaţdé, kdyţ zavolám.“ Odmlčela se, aby popadla dech. „Je tam Matt?“ 89

Ţeně chvilku trvalo, neţ odpověděla. „Zavolám ho,“ řekla rezolutně. Matt se jí ozval za minutu. „Sheilo, cos řekla mojí matce?“ „Je rozčílená?“ „Také se to tak dá říct.“ „No, je mi to líto, řekla jsem jí pár svých názorů. Za šest měsíců se z toho dostane. Kaţdopádně, s Nancy to nevypadá dobře. Někdo včera v noci zabil dvě dívky v Pasadeně a nechal tam stejnou vizitku.“ Mattův hlas zněl zdrceně. „Vědí o tom její rodiče?“ „Myslím, ţe ne. Nemyslím, ţe to uţ bylo ve zprávách. A i kdyby bylo, policie by se nezmínila o té kartičce.“ „Někdo by jim to měl říct.“ „Já jim to řeknu,“ prohlásila Sheila. „Ale předtím musím ještě něco udělat a chci, abys to udělal se mnou. Musím jet do Ventury promluvit si s jedním policistou, který má zkušenosti s podobným zabijákem před padesáti lety.“ „Před padesáti lety?“ „Je to fascinující.“ Odmlčela se. „Jestli chceš jít se mnou, můţu ti o tom všechno říct.“ „Proč tam jedeš?“ „Protoţe jsem mimořádná, Matte, pamatuješ? Říkával jsi mi to.“ „Sheilo.“ „Promiň, neměla jsem to říkat. Poručík Black mě poţádal, abych tam zajela, a já chci, abys šel taky.“ Potřebuju, abys šel, pomyslela si. „Stále mi ale říkáš, ţe tě zraňuje, kdyţ mě vidíš.“ „Zraňuje mě to i tak. Prosím, pojď tam se mnou, Matte!“ „Jestli chceš, abych šel, půjdu,“ řekl váhavě. Vypadal tak dobře, kdyţ se pro něj stavila, a ona věděla, ţe sama musí vypadat hrozně. Vţdycky poznáte toho, koho někdo nechal, uţ jenom podle obličeje, pomyslela si. Bylo jí nepříjemné, ţe vypadal tak vyrovnaně. Neřekla mu to ale. Byla šťastná jen z toho, ţe si sedl do auta vedle ní. „Bylo od tebe mazané nechodit ke dveřím,“ řekl. 90

Jemně se usmála. Vţdy chtěla paní Jayeovou setřít. Ta ţena ji otravovala od chvíle, co s Mattem začala chodit. „Doufám, ţe nepřijde na svatbu,“ řekla. „Hele, řekni mi o tom policajtovi.“ Za jízdy mu vysvětlila všechno, co věděla. Popsala mu také, co říkal poručík Black o vraţdách včera v noci. Matt měl stejný názor – Nancy musela být mrtvá. Po cestě do Ventury spolu moc nemluvili. Pro Sheilu bylo nemoţné nediskutovat donekonečna o jejich rozchodu a Matt byl z toho zjevně unavený. Takţe poslouchali rádio a sledovali ubíhající krajinu. Kapitán Gossick seděl na verandě, kdyţ k němu přijeli. Byla uţ skoro úplná tma. Gossickův dům byl malý a prostý, přerostlý trávník, oprýskaná vnější barva. Gossick seděl na staré proutěné ţidli a v ruce drţel dýmku. Oknem ve dveřích proudilo ven jasné světlo. Vstal, kdyţ k němu přišli, a Sheila viděla, ţe i kdyţ je velmi starý, je v dobré kondici. Stál zpříma, měl široká ramena. Stisk jeho ruky byl pevný, kdyţ si s oběma potřásl rukou na přivítanou. Obličej měl svraštělý věkem, ale bylo jednoduché poznat, ţe to byl za mlada impozantní muţ. Měl tmavé modré oči, které jiskřily, kdyţ si je oba prohlíţel. Představili se. „Jeli jste sem aţ z China?“ zeptal se a ukázal jim, aby se posadili na malou proutěnou pohovku pro dvě osoby naproti jeho ţidli. Usadili se a Gossick vzal znovu do ruky svou dýmku. Noční vzduch byl teplý, klidný. „Jeli jsme sem přímo,“ řekla Sheila. „Je to pěkná cesta.“ „Vsadil bych se, ţe alespoň jeden z vás potřebuje pouţít záchod,“ řekl. „Samozřejmě můţete.“ Sheila se začervenala. „Před pár minutami jsme zastavili u čerpací stanice dole v ulici.“ To ho rozesmálo. „Mohu vám nabídnout limonádu?“ zeptal se a ukázal na konvici a skleničky postavené vedle něj na malém stolku. Uvědomila si, ţe to připravil speciálně pro jejich návštěvu – nebo aspoň pro její – a byl by se cítil dotčen, kdyby odmítla. „Trochu bych si dala,“ odpověděla. „To by bylo skvělé,“ souhlasil Matt. 91

„Mám vzadu citronovník,“ řekl Gossick. Kdyţ jim naléval, třásly se mu ruce. „Je to ta nejšílenější věc. Rodí citróny po celý rok. Nikdy se nestará o roční období.“ „Musí to být kouzelný strom,“ řekla Sheila, kdyţ si od něj brala sklenici s ledem. Limonáda byla lahodná, velmi sladká, tak, jak to měla ráda. „Je dobrá,“ řekla. Gossicka to potěšilo. Nalil si sklenici pro sebe. „Hodně jsem věřil na vitamín C v citrusech dlouho předtím, neţ se to stalo módou. Uţ je to deset let, co jsem naposledy chytil rýmu nebo chřipku. Kdybych neměl ty prokleté ledviny, byl bych obrazem zdraví.“ „Poručík Black říkal, ţe kaţdou sobotu musíte chodit na dialýzu,“ ozvala se Sheila. „Třikrát týdně,“ opravil jí Gossick. „Cítím se jako kyborg ve filmech o Terminátorovi, kdyţ tam sedím s jehlou v paţi připojený k tomu zatracenému přístroji.“ Zamračil se. „Nenávidím to místo a sestřičky, které tam pracují. Všechny tam se mnou zacházejí jako s pacientem, přitom jsou to ony, kdo potřebuje pomoc. Ty věci, o kterých si povídají. Přísahali byste, ţe ve škole se učili nanejvýš přečíst si Blesk a jak si dělat nehty.“ „Nikdy jsem Blesk nečetla,“ řekla Sheila. „Já ano,“ dodal Matt. Gossick se zazubil a odkryl svou od kouření zašlou protézu. „Pokud si nebudeš dělat nehty, synku, budeme spolu dobře vycházet.“ Vzal balíček tabáku a začal nacpávat dýmku. „Bude vám vadit, kdyţ budu kouřit?“ „Je to váš dům,“ řekla Sheila. „To jsem řekl těm dvěma mladým policistům,“ poznamenal. „Těm, co je poslal poručík Black, aby si se mnou promluvili. Ale jim se moje kouření ani trochu nelíbilo. Zčervenaly jim oči a slzely. Představte si to, policajti, co nekouří.“ Zasmál se hlubokým hlasem, v krku mu zaskřípalo. „Ale byli v pořádku.“ Podíval se na Matta. „Nečekal jsem tě, Matte.“ „Sheila mě poprosila, abych šel s ní,“ řekl Matt. „Matt byl také blízkým přítelem Nancy,“ řekla rychle Sheila. „Tak se jmenuje naše kamarádka, která zmizela.“ Gossick přikývl. „Znám její jméno. Stále mám u policie své 92

přátele. Pomáhají mi udrţet krok.“ Odmlčel se. „Je mi vaší kamarádky líto. Myslím, ţe jste slyšeli, co se stalo včera v noci?“ Sheila přikývla. „Ano. Nedáváme Nancy moc naděje.“ Gossick byl zachmuřený. „Jsem rád, ţe to tak berete. Opravdu nerad to říkám. Ale věděl jsem uţ v noci, kdy vaše přítelkyně zmizela, ţe je mrtvá.“ „Jak?“ řekl Matt. Gossick vyndal dřevěnou zápalku, škrtl jí o stranu stolku s limonádou a zapálil si dýmku. „To je ten příběh, ţe ano? Chcete ho slyšet? Ti, co tu byli, chtěli ‚něco konkrétního, s čím by mohli pokračovat‘, jak mi řekli. Ale můj příběh není konkrétní. Je jako můj citronovník, magický. Ale na tomto světě jsou dva druhy magie, černá a bílá. A tenhle příběh je černý.“ „Chceme slyšet všechno,“ řekla Sheila. Gossick zabafal z dýmky a znovu si ji prohlédl. Jeho modré oči i se svým třpytem byly mocné, kdyţ se zaostřily. I kdyţ byly také něţné a ona nepovaţovala za nijak nepříjemné sedět u něj tak blízko. Vskutku, cítila se s ním pohodlně a nevěděla proč. Byl trochu mrzutý, i kdyţ vypadal klidný. Přála si, aby i ona mohla být klidná. Vypadalo to, ţe jí Gossick četl myšlenky. „Věřím, ţe víš něco o magii, dítě,“ řekl. „A o bolesti.“ „Celá tahle zkušenost byla bolestivá,“ řekla, ale nemohla si pomoct a zběţně se podívala na Matta, kdyţ to říkala. Gossick si všiml, kam se zatoulal její pohled. Znovu pokýval hlavou. „Řeknu vám můj příběh,“ řekl. „Ale musím začít před více neţ padesáti lety s někým, kdo není ústřední postavou mého příběhu. Ale i kdyţ to říkám, on a ona byli stejní ve svých podlých srdcích.“ „On a ona?“ zeptal se Matt. „Reichsführer SS Heinrich Himmler a jeho osobní šlapka Olga Scheimerová,“ řekl Gossick. „Dvě největší nádoby zkaţenosti, jaké naše století vidělo. Můj příběh je o nich.“ Zabafal z dýmky a začal. „Himmler byl zvláštní uţ jako dítě. Vypráví se o jeho fenomenální paměti, jak si pamatoval detaily z německé historie, historie, kterou se naučil od svého otce, profesora. I kdyţ Himmler vypadal posedlý bývalou německou velikostí, jeho paměť byla často popisována jako černobílá. Myslím tím to, ţe 93

byl jako stroj, který shromaţďoval fakta jenom pro fakta, ne pro to, co by se z nich mohl naučit. Himmler připadal svým spoluţákům jako nula. Postrádal lidské teplo a osobnost. Ale jeho přátelé se ho také obávali, protoţe měl pověst udavače. I kdyţ byl mladý, dokázal ublíţit příteli a nic přitom necítil. To měla být obchodní známka jeho kariéry. Kdyţ dosáhl potřebného věku, podal si ţádost, aby se stal profesionálním vojákem. Ale i s rodinnými konexemi byl odmítnut, protoţe byl shledán fyzicky i psychicky nezpůsobilým. Bylo to těsně po první světové válce. Byl to hubený mladý muţ s vysokým hlasem a tlustými brýlemi, které zvětšovaly jeho oči. Většina lidí ho povaţovala za protivného. Po první světové válce začal muţ jménem Adolf Hitler podnikat první kroky k moci. Hitler byl ve vězení v pevnosti Landsberg za obtěţování vlády svou novou nacistickou stranou, a kdyţ odtamtud vyšel, první věcí, co udělal, bylo, ţe zformoval Schützstaffel – SS. Byla to Hitlerova osobní ochranka. Blízký Hitlerův přítel George Strasser najal Himmlera, aby mu s SS pomohl. Nebylo to kvůli Himmlerovým schopnostem, ale protoţe Himmler věděl pár věcí o chemii a Strasser byl předtím, neţ vstoupil do nacistické strany, chemik. Byla to první událost, která spojila Himmlera s Hitlerem a začala tak nepříjemný řetěz dalších událostí, které vedly k Himmlerovu vzestupu k moci. Hitler musel najít zaměstnání pro dobrovolníky z nově vzniklých SS a udělal to tak, ţe převzal řízení stranických novin Der Volkischer Beobachter a zaměstnal tyto lidi jako inzertní náboráře. Řízením této operace pověřil Strassera a tehdy se stal Himmler jeho sekretářem. V novinách sbíral Himmler informace o aktivitách místních komunistů a dalších nepřátel strany. Brzy byl povýšen na impozantní místo asistenta šéfa propagandy nacistické strany. Říkám to sarkasticky, protoţe nacisté byli ještě daleko od moci a není jasné, jestli se Himmler vůbec v této době s Hitlerem setkal. To se ale mělo brzy změnit. Hitler brzy získal pevnou pozici ve vládě, aby mohl odstranit zákaz Sturmabteilung, SA, a začala nová náborová kampaň, která přivedla k hnědokošiláčům tisíce nových rekrutů, kteří se nyní znovu masově objevili v ulicích. Chápu, ţe vás mnoho těchto podrobností můţe mást, ale jsem si jistý, ţe jste viděli 94

Hitlerovy hnědokošiláče ve filmech.“ „Mockrát,“ řekla Sheila. Matt přikývl. Gossick pokračoval. „Důsledkem toho všeho bylo, ţe Hitler nyní nepovaţoval SS za potřebné, povaţoval to za něco, co zmizí. V této době se Himmler s Hitlerem letmo znali. Hitler si byl vědom Himmlerovy touhy po vysoce znějících titulech a postupech. Aby ho uspokojil, pověřil ho Hitler velením SS a dal mu impozantní titul zastupujícího velitele. Himmler to bral jako velkou čest a krok kupředu ve své kariéře, i kdyţ Hitler to viděl jako ţert. Ale tento ‚ţert‘ dostal Himmlera na místo, kde mohl uskutečnit největší vyhlazovací program v lidských dějinách. Himmler se chopil toho, co z SS zbylo, a za pouţití nejvyšších nacistických rasistických ideálů je zformoval. Hitlera překvapilo, ţe by takový trouba mohl něčeho takového dosáhnout, a tak ještě na nějakou dobu dovolil, aby SS zůstaly jeho osobní ochrankou a také zvýšil jejich počet. Moţná uţ dokonce v této chvíli Hitler věděl, ţe proto, aby se zmocnil úplné kontroly nad nacistickou stranou, bude muset zavraţdit své největší spojence z velení SA. Nakonec k tomu došlo a Hitler pověřil Himmlera zavraţděním čtyř tisíc vedoucích členů Sturmabteilung pravého dědictví z let Hitlerova boje. Říká se, ţe Himmler kráčel za svým střílejícím komandem, kdyţ popravo val o funkcionáře a dělal si poznámky o tom, kterému z jeho muţů se z toho krveprolití zvedá ţaludek. Později ty muţe postavil ke zdi a nechal je zastřelit. Teď uţ nic nebrzdilo Himmlerův postup k moci. Drţel se za šosy samotného Hitlera. S nudnou pravidelností zprávy oznamovaly, jak se Himmler stal šéfem státní policie v nové oblasti. Brzy převzal od Göringa gestapo a teď uţ se klepalo strachem i mnoho špiček nacistické strany. Začali totiţ rozumět Himmlerově metodě – krutost bez ohledu na svědomí. Pro svého führera by udělal cokoliv. Skutečně páchal činy, které i sám Hitler nerad přikazoval.“ Gossick se odmlčel. „Nenudí vás všechna ta historie?“ „Ne,“ řekla Sheila. Matt zakroutil hlavou. „Ale jste zvědaví, co to má co dělat s tím, co se stalo vaší kamarádce?“ „Tak nějak,“ připustila taktně Sheila. 95

„Dostanu se k jádru věci tak rychle, jak budu moci. Ale abyste rozuměli Olze Scheimerové, je potřebné rozumět tomu, kým byl Himmler, čím byl. Podle mě byli ti dva neoddělitelní. Začala druhá světová válka. Hitler útočil po celé Evropě. Vypadalo to, ţe ho nic nemůţe zastavit. Po celém kontinentu byli shromaţďováni Ţidé a posíláni do koncentračních táborů. Himmler je ale nepopisoval tak jako celý svět. Shromáţdění zahraničních novinářů řekl, a to mohu potvrdit, ‚Ţidé jsou občany stejně, jako ti neţidovského vyznání. Jejich ţivoty a majetek jsou respektovány úplně stejně. Ochranná vazba, která se Ţidů týká, musí být viděna v tomto světle.‘ Ano, zavírání Ţidů bylo nazýváno ochranná vazba. Jaká ironie. Nejstarší koncentrační tábor byl zaloţen v Dachau, blízko Mnichova, v roce 1933, ještě před tím, neţ začala válka. Nejprve byl určen k zastavení komunistů a dalších nepřátel nacistické strany. Hitler nezačal s vyhlazováním Ţidů dříve neţ v roce 1941. Bylo to právě v tom roce, kdy Himmler navštívil Dachau a tam se poprvé setkal s Olgou Scheimerovou. Následující informace jsem získal z rozhovorů s vojáky SS, kteří byli umístěni v Dachau. Mnoho podrobností jsem si ověřil. V době setkání s Himmlerem byla Scheimerová ţenou poručíka Borise Scheimera, který měl na starosti bezpečnost v Dachau. Bylo mi řečeno, ţe paní Scheimerová v Dachau nejenom bydlela, ale čas od času také pomáhala s popravami. Ano, osmadvacetiletá ţena, o které mluvím, byla vzdělaná, z dobré rodiny. Dělalo jí zvláštní potěšení ujišťovat nahé ţeny, které byly hnány do plynových komor, ţe jdou do skvělých horkých sprch. Vojáci, se kterými jsem mluvil, říkali, ţe Madame byla často první, kdo nakukoval do komor, kdyţ byly znovu otevřeny poté, co plyn vykonal svou práci. Zřejmě bylo na kupě umučených těl něco, co jí působilo rozkoš. Himmler se s ní setkal hned první den po příjezdu do Dachau a sdílel s ní její odpornou zábavu. Myslím, ţe konečně našel ţenu, ke které mohl mít vztah. Poručík Boris Scheimer byl okamţitě převelen do předních linií, kde, tak jak se předpokládalo, do měsíce zemřel. Od této chvíle byli Heinrich Himmler a Madame Scheimerová často spolu. Hodně s ním cestovala, zvláště kdyţ navštěvoval koncentrační 96

tábory. Bylo mi řečeno, ţe to byla právě Madame Scheimerová, kdo nejvíce pracoval na hledání nejúčinnějších způsobů k dosaţení konečného řešení. Vím jistě, ţe strávila celé měsíce v Auschwitzu v Polsku, kde zemřely více neţ dva miliony lidí. Jen Bůh ví, co tam dělala. Ale dovolte mi obrátit se v tomto okamţiku k sobě. Slouţil jsem jako kapitán pod generálem Pattonem v tom, co se nyní nazývá bitva v Ardenách. Měl jsem pod sebou pět set muţů a čtyřicet tanků. Byli jsme první ze spojenců, kteří dosáhli Dachau a osvobodili tamější vězně. Mohl bych mluvit o podrobnostech toho, co jsme tam našli – o horách lidského popele, o lidech podobných přízrakům, kteří to přeţili. Myslím ale, ţe uţ jsem vám dost zvedl ţaludky a z mluvení o této době se mi samotnému dělá špatně. Postačí, kdyţ řeknu, ţe nikdo si nedokáţe představit, jak strašné věci mohli lidé dělat jiným lidem, nebo ţena, obzvláště jedna ţena, co dokázala dělat jiným ţenám. Samozřejmě, to je to, kam mířím. Nevěřím, ţe Himmler a Scheimerová byli lidské bytosti v tom smyslu, jak to chápeme.“ „Co tedy byli?“ zeptala se Sheila. Gossick odpověděl: „Prázdné skořápky.“ „Prosím?“ řekl Matt. „Nevěřím, ţe v nich něco bylo, nějaká duše, nebo jak tomu říkáme. Věřím, ţe to byly jednoduše prostředky, kterými působila větší síla, velmi zlá síla.“ „Setkal jste se někdy s Himmlerem a se Scheimerovou?“ zeptala se Sheila. „Ano. Uţ se k tomu dostávám. Kdyţ jsme přijeli do Dachau v závěrečných dnech války, byli Himmler a Scheimerová v Berlíně, v poslední nacistické pevnosti. V Dachau bylo moţná několik tisíc ţidovských vězňů, kteří byli udrţováni naţivu, aby pohřbívali mrtvé. Na přechodnou dobu jsem dostal za úkol starat se právě o tyto muţe a ţeny. V té době jsem se setkal s rabínem Levitzem. Přitahovalo mě to k němu, protoţe to byl jeden z mála těch, co přeţili a neměli ten vystrašený pohled většiny. Neříkám, ţe vypadal dobře, byl hubený jako kostlivec. Nevypadal ale jako poraţený člověk, spíš jako někdo, kdo prošel velkými těţkostmi a vyšel z toho 97

silnější. Byl v něm vnitřní plamen a nemyslím to jen obrazně. Jeho angličtina byla vynikající. Okamţitě se mi zalíbil a brzy jsme byli dobří přátelé. Rabín Levitz studoval kabalu – to je esoterická stránka ţidovské víry. Viděl jsem ho jako moderního mystika a nevadilo, ţe já jsem byl vychováván v evangelickém duchu. Vedli jsme dlouhé filozofické diskuse o smyslu ţivota, o tom, proč existuje utrpení, jestli existuje posmrtný ţivot, převtělení a tak podobně. Levitz byl Ţid, ale nebyl dogmatický. Myslím tím tolik, ţe pouţíval svou víru, aby odkryl pravdu, nepopíral pravdy jiných lidí. Důvod, proč jsem ho nazval mystikem, byl ten, ţe on dokázal číst myšlenky. Myslím to doslova. Objevil jsem jeho talent, kdyţ jsme hráli poker. Vţdy jsem prohrál a ne proto, ţe jsem hrál karty bídně. Vţdy věděl, co mám v ruce. Nakonec tuto svou schopnost připustil a pak mi ukázal několik dalších, jako schopnost pohybovat předměty silou vůle. Ale neukazoval mi to, aby na mě udělal dojem, ale aby otevřel mou mysl moţnostem, o kterých jsem dříve neuvaţoval. Zeptal jsem se ho, jak tyto své schopnosti rozvíjel a jeho odpověď byla jednoduchá. Tím, ţe jsem přístupný, řekl. Přístupný čemu, zeptal jsem se. Řekl, ţe neví, jak se to jmenuje. Prostě jen nechá svou mysl utišit, uklidnit se a stane se přístupným pro vesmírnou sílu. Samozřejmě mě to upoutalo a chtěl jsem, aby mě naučil všechno, co můţe. Ale on řekl, ţe na tom se není co učit. Pouhé vědomí toho, ţe tato věc je moţná, stačí. Řekl mi, abych klidně seděl, pravidelně, určitou dobu a uvidím, co se stane. Zkoušel jsem to, ale nic se nestalo. Moţná to bylo proto, ţe jsem to zkoušel tak usilovně – nevím. Uţ jsem se zmínil, jak jsem hovořil se zajatými německými vojáky a dozvěděl se o historickém setkání Himmlera a Scheimerové. Byl to ale Levitz, který mi umoţnil podívat se na to, čím byla tato dvě stvoření. Tady vás musím předem poţádat o prominutí. To, co teď řeknu, není moc příjemné. Pokusím se vás ušetřit těch nejkrvavějších detailů a drţet se hlavních bodů. V Dachau byla laboratoř, kde doktoři prováděli odporné experimenty na ţivých lidech. Levitz měl tu smůlu, ţe byl pouţit při několika takových experimentech. Jednou se jeden z Himmlerových 98

muţů pokoušel přesně zjistit, jaké napětí je potřebné k dočasnému zkratování paměti. Pouţíval právě Levitze jako pokusného králíka, kdyţ vešla Scheimerová s Himmlerem. Chtěli to sledovat a naznačili doktorovi, aby pokračoval. Pro Levitze byla ta procedura nesmírně bolestivá. Ţertoval se mnou, kdyţ mi o tom říkal, ţe i kdyţ byl Ţid, svítil jako vánoční stromeček. Já ale myslím, ţe ţertoval proto, ţe hrůza z toho byla v jeho mysli příliš čerstvá. I kdyţ měl k hlavě připevněny dráty a pravidelně do nich proudila elektřina, byl schopen pozorovat zajímavý úkaz. Kdyţ ho takhle mučili, Himmler a Scheimerová zavřeli své oči a blaţeně se usmívali, jako by nasávali neviditelnou stravu.“ „Coţe?“ přerušila ho Sheila. „Nerozumím tomu.“ „Vyloţil jsem to uboze,“ řekl Gossick. „Ale Levitz nevěděl, jak jinak to vysvětlit. Říkal, ţe jeho bolest posilovala Himmlera a Scheimerovou nějakou prastarou formou, ne emocionálně nebo psychicky. Říkal, ţe jeho bolest jim dobíjela baterie, abych tak řekl.“ „Byli jako psychičtí upíři?“ zeptal se Matt. „To je zajímavá volba slov,“ řekl Gossick. „Ano, myslím, ţe Levitz by s tímto popisem souhlasil. Ale je tady něco jiného. Říkal, ţe Himmler a Scheimerová byli uvnitř prázdní.“ „Uţ jste to říkal,“ řekla Sheila. „Nejsem si jistá, jestli vám rozumím. Je mi jasné, ţe to byli strašní lidé.“ „Ne,“ řekl Gossick pevně. „Oni nebyli lidé. Vypadali jako lidé, mluvili jako lidé, ale postrádali něco, co všichni lidé mají. Neměli ţádné duše. Byly to jenom skořápky, které byly pouţívány něčím jiným.“ „To říkal Levitz?“ zeptal se Matt. „Ano.“ „Jak to mohl říct?“ zeptala se Sheila. „Dokázal to vycítit,“ řekl Gossick. „Byl to velice vnímavý člověk.“ „Nechci být hrubý,“ řekl Matt, „ale zní to jako jeho čistě subjektivní dojem.“ „Ale uţ jsem vám říkal,“ řekl Gossick, „ţe jsem se s nimi později setkal a cítil jsem totéţ.“ „Povězte nám o tom setkání,“ řekla Sheila. 99

„Za chvíli. Nechte mě dokončit to o Levitzovi.“ Gossick si dal doušek své limonády, zabafal z dýmky a takto posílený pokračoval. „Levitz říkal, ţe uprostřed šoků otevřel náhle Himmler oči a řekl doktorovi, aby si vzal jiný objekt. Prý to bylo přesně ve chvíli, kdy se začal modlit k Bohu o pomoc. Ta modlitba zřejmě přerušila tok energie k Himmlerovi a Scheimerové. Skutečně, vypadalo to, jako by je to rozzuřilo. Scheimerová na Levitze dokonce plivla, neţ se přesunula k další oběti. Před tímto druhým uboţákem ti dva znovu stáli s blaţeně zavřenýma očima a nasávali vyzařovanou bolest. Nejsem si jistý, jak se z té laboratoře dostal Levitz ţivý. Stalo se to dva roky předtím, neţ jsme do toho koncentračního tábora přišli my. Kdyţ jsem byl v Dachau dva týdny, zavolali mě do Lüneburgu, který byl pod kontrolou Britů. Bylo mi řečeno, abych šel na velitelství zpravodajské sluţby polního maršála Montgomeryho. Tam měl být uvězněn Himmler. Vypadalo to, ţe ho sebrali na silničním kontrolním stanovišti blízko Bremervorde. Nejdřív jsem nevěděl, ţe byl zatčen ve společnosti Scheimerové, ale nebyl to ţádný div, protoţe Scheimerová nebyla pro britskou zpravodajskou sluţbu nikým. Britové udělali Američanům laskavost tím, ţe dovolili, aby byl u Himmlerova výslechu přítomen Američan. Nechápu, proč vybrali právě mě, ale myslím, ţe jsem byl stejně kvalifikovaný jako kdokoliv. Nikdy nezapomenu na tu noc, kdy mě vedli do cely, kde drţeli Himmlera a Scheimerovou. Přišel jsem právě ve chvíli, kdy byli svlečeni skoro donaha jako součást osobní prohlídky. Sheimerová byla polooblečená, kdyţ jsem vešel, a Himmler měl na sobě jenom trenýrky. Vypadal tak odevzdaně, jak jen muţ můţe vypadat – podsaditý, bledý, poloslepý – to byla ta příšera, o které jsem v Dachau tolik slyšel? Nemohl jsem tomu uvěřit. Na druhé straně, Scheimerová byla okouzlující ţena. Měla nádherné dlouhé vlasy, světle hnědé, jemné jako vlasy dítěte. Její pokoţka byla také bledá, ale vypadala, ţe se chvěje. Nemyslím to nijak hrubě, ale její tělo bylo smyslné a mně bylo jasné, proč Himmler, který si ţeny vybíral, si vybral právě ji. Ale nejprve mi dělalo problémy spojit si ji se ţenou, kterou Levitz popisoval v laboratoři. 100

Pak jsem se podíval do jejích zelených očí, a jak jsem to učinil, objevil se jí na svěţích rtech slabý úšklebek. Věděla, ţe vidím, čím je.“ „Co jste viděl?“ zeptala se Sheila. „Nic,“ řekl Gossick. „Jak můţete vidět nic?“ zeptal se Matt. „Nevidíš to, cítíš to. Byla jakoby prázdná. Himmlerovy oči byly stejné. Všiml jsem si toho, kdyţ jsem se na něj blíţe podíval. A tehdy jsem opustil myšlenku, ţe by ti dva mohli být neškodní. Dívat se na ně bylo jako dívat se skrze trhlinu v realitě. Ţili, mluvili, dýchali, ale nebyli tam. Vše, co v nich bylo, byla přítomnost zla. Říkám vám, naplňovalo to tu místnost jako plynový mrak. Byly to jednoduše kanály, kterými tam proudilo zlo.“ „Cítili to i ostatní?“ zeptal se Matt. „Ano. Stráţe, které ty dva hlídaly, byly bledé a otřesené, kdyţ jsem přišel. A oni byli těmi, co měli zbraně. Ve skutečnosti si myslím, ţe kdybych nepřišel, ti dva by moţná utekli.“ „Jak to?“ zeptala se Sheila. „Ti dva dokázali manipulovat s lidskými myšlenkami,“ řekl Gossick. „Jako Levitz?“ zeptal se Matt. „Ne,“ řekl Gossick rázně. „Byli pravým opakem Levitze. On sám se otevřel Boţí milosti, a proto se stal mimořádným muţem. Nikdy nikoho neovládal. Ti dva se otevřeli něčemu nevýslovnému a ztratili v tom sami sebe, přestali existovat jako jednotlivci a stali se nástroji zla.“ „Manipulovali také s vašimi myšlenkami?“ zeptala se Sheila. „Scheimerová ano. Říkal jsem vám, ţe kdyţ jsem tam vešel, byla polonahá a ušklíbla se na mně, kdyţ jsem se jí podíval do očí. Kdyţ jsem ji nepřestal sledovat, přepadl mě pocit, ţe ji musím mít. Myslím sexuálně a vím, ţe si musíte myslet, ţe jsem byl prostě voják, který je připraven znásilnit ţenu nepřítele. Nic nemůţe být dál od pravdy. Riskoval jsem svou kůţi po čtyři roky, abych lidi zachraňoval, ne abych jim ubliţoval. Ale teď, tady v tomto vězení před zlověstným pohledem Scheimerové, jsem cítil, ţe ji musím dostat z vězení, být s ní sám a nechat ji ukázat, co všechno umí. Zašlo to tak daleko, ţe 101

jsem sáhl po své pistoli se záměrem namířit ji na stráţe a poţadovat, aby byla svěřena pod mojí ochranu. Ale pak jsem si vzpomněl na Levitze. Vzpomněl jsem si na to, co mi říkal, kdyţ mi povídal, jak si mám klidně sednout a stát se přístupným tomu, co tam je. Dal mi ještě jednu instrukci, která mi tehdy připadala nevýznamná a na kterou jsem si teď vzpomněl. Říkal mi, abych byl přístupný, ale abych netouţil po ničem pro sebe, jenom po dobru všech věcí. Tahle touha se mě hned potom zmocnila a vypadalo to, ţe zlomila vliv, který nade mnou Scheimerová získala. Obličej jí zaplavila nenávist a já popadl svou pistoli, abych ji tentokrát namířil na ni a na Himmlera. Himmler pak vytáhl ze svých trenýrek kapsli s kyanidem a rozdrtil ji mezi zuby. Spolykal toho příliš mnoho, neţ jsme se k němu dostali. Otrava kyanidem není snadný způsob, jak zemřít a zabralo to několik křečovitých minut, neţ sebou přestal na podlaze házet. Je zajímavé poznamenat, ţe Scheimerová stála po celou tu dobu úplně klidně s očima zavřenýma. Bylo to, jako by pro ni byla jeho bolest posilující lék.“ „Co se dělo dál?“ zeptala se Sheila. Byl to příšerný příběh, horší neţ všechno, co kdy slyšela, ale bylo to také fascinující. Pamatovala si ze svých učebnic dějepisu, ţe Himmler spáchal sebevraţdu ve vězení. Ale nikdy neslyšela ani zmínku o Scheimerové. „Dál?“ Gossick vypadal, ţe ho otázka zmátla. „Dál uţ jsem neměl co dělat. Himmler byl mrtev. Nebylo komu klást otázky. Odnesli jsme z cely jeho tělo, zamkli jsme Scheimerovou a já jsem si šel nahoru lehnout. Myslel jsem si, ţe ráno, aţ budu opět ve své kůţi, si se Scheimerovou promluvím.“ Odmlčel se. „Ale ráno uţ byla pryč.“ „Ona v noci uprchla?“ zeptala se Sheila. „Ne, nechali ji jít,“ řekl Gossick. „Britové cítili, ţe nemají právo ji zadrţovat.“ „Byla to ale Himmlerova přítelkyně,“ protestoval Matt. „Pomáhala v koncentračních táborech zabíjet lidi.“ „Ano,“ řekl Gossick. „To byla pravda. Ale já jsem všechna tahle fakta Britům nesdělil, neţ jsem šel spát. Ani v tom nejdivočejším snu jsem si nedokázal představit, ţe by ji mohli nechat v noci odejít. Také jsem byl setkáním s nimi silně otřesen. Prakticky jsem z cely 102

utekl, jakmile jsem dostal příleţitost.“ „Uf,“ zamumlal Matt. Gossick přikývl. „Vím, ţe to zní slabošsky. Byl jsem slabý. Moţná – a uvaţoval jsem o tom po mnoho let – jsem stále trpěl vlivem, který měla Scheimerová nad mou myslí. Moţná mě vědomě zablokovala, abych Britům nevysvětlil všechno, co vím. V kaţdém případě byla pryč. Ale ţádal jsem Brity, aby ji znovu předvolali k výslechu. Řekli mi, ţe nevědí, kam šla, ţe opustila velitelství se svým dítětem, a to bylo všechno.“ „Ona měla dítě?“ řekla jako bez dechu Sheila. „Ano,“ řekl Gossick. „Jak bylo staré?“ zeptal se Matt. Gossick si povzdechl. „Chytrá otázka, Matte. Bylo dost staré, aby mohlo patřit poručíkovi Borisů Scheimerovi? Nebo bylo dost malé, aby mohlo být Himmlerovo? Kdyţ jsem to slyšel, zeptal jsem se britského vojáka na totéţ. Při jeho odpovědi mě zamrazilo v kostech. Dítěti byly jenom dva roky a bylo to děvče. Nejspíše Himmlerova vlastní dcera.“ Gossick potřásl hlavou. „Kdyţ Sheimerovou zatkli, měla zřejmě dítě u sebe a pouţila ho, aby přesvědčila Brity, aby ji pustili, ţe je jenom nevinná matka nemluvněte. Samozřejmě, asi pouţila i své mocné oči. Brit, který byl za její propuštění odpovědný, byl jako omámený, kdyţ se mnou mluvil, jako by si jen stěţí pamatoval, kdo to vlastně byl.“ „Víte, co se stalo se Scheimerovou a s dítětem?“ zeptala se Sheila. „Vím, co se stalo se Scheimerovou,“ řekl Gossick. „Odstěhovala se do Los Angeles.“ „Po válce se přestěhovala do Los Angeles a začala zabíjet?“ zeptala se Sheila. „Ano,“ řekl Gossick. „Proč do L. A.?“ zeptal se Matt. „Myslím, ţe věděla, ţe tady bydlím,“ řekl Gossick. „Proto.“

103

X. Dusty Shame leţel v bezvědomí na své posteli, uši ucpané zátkami z pěnové hmoty, oči přikryté černým stínítkem pro denní spánek. Spal, ale neodpočíval. Měl strašnou noční můru. Byl v noci v jeskyni v poušti, zakopán aţ po hlavu v písku vedle všech ostatních těl. Nemohl se ani pohnout, coţ by nebylo tak strašné, kdyby do jeskyně nepřišel šváb o velikosti německého ovčáka a neprocházel se mu po obličeji. Měl ten nejzatuchlejší dech, jako by jedl mrtvé věci od chvíle, co se vylíhl. Ani to by ale nebylo dost na to, aby Dusty začal křičet a málem se probudil, kdyby na něj ten obří brouk nepromluvil lidským hlasem. Hlas, který vycházel z úst té hnusné věci, v něm vzbuzoval pocit, jako kdyby se jeho mysl měla s prasknutím otevřít a nechat vyjít ven všechny ty démony, kteří byli uschováni uvnitř po celý jeho bídný ţivot. „Jsou tady jen tři čerstvá těla,“ řekl mu šváb jasně ţenským hlasem. Předtím si to o hlasu neuvědomil. „Mělo by jich tady být šest.“ „Další dvě těla jsou dole v Pasadeně, protoţe jsem je nebyl schopen naloţit do kufru svého auta,“ vysvětloval Dusty. „Proč ne?“ zeptal se šváb, který se sklonil, aby na něj lépe viděl a přitom ho škrábl na tváři svým tykadlem. Byla velmi ostrá, tahle tykadla. Dusty cítil, jak mu po tváři stéká kapka krve. Nechtěl brouka rozčílit. „Jedna z dívek předtím, neţ jsem ji mohl zabít, křičela,“ řekl Dusty. „Musel jsem z domu odejít. Bál jsem se, ţe by mě policajti chytili.“ „Ty ses bál, co?“ zeptal se šváb, kterého to zaujalo. 104

„Ano, pane.“ „Neříkej mi pane.“ „Ano, madam.“ „To je lepší. Čeho ses bál?“ „Kdyby mě chytila policie, zavřeli by mě do vězení předtím, neţ bych stihl zabít šest nevinných. Pak bych uţ nikdy nebyl schopen…“ Bál se to doříct. „Pak bys uţ nikdy nebyl schopen udělat co?“ Šváb ho dloubl jednou svou ostnatou nohou do krku a Dusty cítil, jak ho kapka slizu, která mu stékala po těle, pálí jako kyselina ze staré baterie. „Odpověz mi,“ naléhal šváb. „Pak bych uţ nikdy nebyl schopen utišit ten hlas,“ připustil Dusty. Šváb se zasmál. Znělo to podobně jako lidské chichotání – kdyby měl člověk ústa ucpaná pískem. „Myslíš, ţe ho někdy utišíš?“ zeptalo se to. „Doufal jsem v to,“ řekl Dusty. „Víš, odkud ten hlas přichází, Dusty?“ Dustyho vynervovalo, ţe ho ta ohavná věc nazvala jeho křestním jménem. „Ne,“ řekl. „Přichází od vás?“ Šváb se usmál, coţ bylo ještě horší neţ jeho smích. To, co ho dělalo skutečně odporným, bylo to, ţe mu ten úsměv připomínal někoho, koho znal. Ne, pomyslel si, někoho, koho znal velice dávno. Byla to zajímavá myšlenka, ţe by ten hlas mohl mít lidský původ. Částečně si vţdycky myslel, ţe za tím vším je ďábel. „Ano,“ řekl šváb. „Ale kdo jsem?“ „To nevím.“ Šváb ho znovu škrábl, tentokrát ještě hůř, přes čelo, takţe mu krev kapala do očí a zastírala mu pohled. „Odpověz mi!“ poţadoval. „Já nevím!“ zvolal. „Přestaňte mě zraňovat!“ „Dobře, přestanu,“ řekl šváb klidně a o krok ustoupil. „Ale jenom na několik hodin. Pak se pro tebe vrátím. A jestli tady do té doby nebude další čerstvé tělo, ukousnu ti pravé ucho.“ Mluvilo to sebejistě. „To by se ti nelíbilo nemít ucho a neslyšet můj hlas, ţe ne, Dusty?“ Nerozuměl té otázce úplně, protoţe kdyby mu snědl jenom jedno 105

jeho ucho, měl by stále to druhé. Řekl mu aţ příliš mnoho a to asi neměl. Šváb se zachichotal. „Zapomněl jsem ti to říct?“ zeptal se. „Myslím, ţe předtím, neţ tě teď nechám, pořádně tě kousnu do tvého levého ucha.“ Šváb přišel blíţ a otevřel ústa. Dusty zařval. Probudil se a strhl si své stínítko. Zjistil, ţe jeho matka leţí na posteli vedle něj. Kousala ho do ucha. Na polštáři byla krev, jeho krev. Pohled na to ho přivedl k šílenství. Popadl svůj polštář a přitlačil jí ho na obličej. Její nohy se pod ním zmítaly, ruce také, škrábaly ho, ale on drţel pevně i se svou zraněnou rukou. Tlačil polštář dolů, dokud se kopání nezpomalilo. Pak si uvědomil, co dělá. Miloval svoji mámu. Zvedl polštář a hodil ho na podlahu. Vyndal si z uší ucpávky. Matka měla oči otevřené a dosud dýchala, i kdyţ bolestivě lapala po dechu. Oči mu zalily slzy a objal ji. „Ach, mami,“ zvolal. „Promiň. Myslel jsem, ţe jsi šváb. Neumírej mi. Dýchej, to je ono. Tvůj syn tě miluje. Miluje tě víc, neţ cokoliv jiného.“ Stále ještě dýchala bídně, její prázdné oči se upíraly na jeho obličej. Byla namodralá oproti své běţné šedi. Obával se, ţe jí mohl neúmyslně rozmačkat průdušnice. Víc uţ ale nemodrala, a to ho uklidnilo. Chvíli uvaţoval o tom, ţe by zavolal ambulanci, ale kdyby měla vnitřní zranění, mohli by ho podezírat a mohl by skončit ve vězení. To neudělá. Musí okamţitě sehnat další čerstvé tělo ještě předtím, neţ se znovu rozhodne jít spát. Ambulance jednoduše nepřipadala v úvahu. Kdyby uměl dýchání z úst do úst, provedl by ho na své drahé matce. Udělal by pro ni cokoliv. Dusty vylezl z postele a šel si do koupelny zkontrolovat ucho. Dost krvácelo, ale vypadalo to, ţe mu většina ještě drţí u hlavy. Nejdřív ho kousla Wendy, pak jeho vlastní matka. Popadl kapesník a přitlačil si ho na ránu. Krvácet mohl v autě, musel se dostat z domu. Byla tma a on měl spoustu práce. Paní Garciová ho sledovala z gauče v obývacím pokoji, kdyţ vycházel hlavními dveřmi. Řekl jí, ţe jeho matka odpočívá v jeho posteli a aby si s ní nedělala starosti, ţe jí to je pohodlné. Paní 106

Garciová se na něj podívala svým typickým pohledem, ale on se ani nezastavil, aby uvaţoval o tom, ţe by ji zabil. Potřeboval někoho mladého, někoho, na koho si hlas nebude stěţovat. Vyšel ven a nastartoval auto. Jel k domu poručíka Blacka. Dixie Blacková.

107

XI. „Pracoval

jsem v oddělení losangeleské policie přes rok, neţ zmizela první dívka,“ pokračoval Gossick. „Okolnosti byly přesně stejné, jako kdyţ zmizela vaše kamarádka. Mladá ţena odpočívá sama v domě a příští den je pryč, nikde ţádné známky zápasu, ţádná krev. Jenom kartička s nakresleným hákovým kříţem. Byl jsem pověřen vyšetřováním toho případu. Aţ po třetím únosu jsem si začal myslet, ţe by mohla být podezřelá Scheimerová. Předtím jsem já ani moji spolupracovníci neměli ţádné stopy. Neobdrţeli jsme ţádné ţádosti o výkupné, neměli jsme ţádné otisky prstů, neměli jsme ani mlhavý popis podezřelého.“ „Jak vás napadla Scheimerová?“ zeptala se Sheila. „Myslím, ţe jasnou odpovědí by mohla být ta kartička se znakem, ale to není dostačující. Ta pravá odpověď, alespoň to tak cítím, by byla mnohem méně uspokojivá.“ Gossick namířil ruku do nebe. „Prostě to ke mně přišlo.“ „Ale proč?“ zeptala se znovu Sheila. „Není ţádné proč,“ řekl Gossick. „Prostě jsem cítil, ţe by to mohla být ona. Ale mohu vám dát několik bodů, které k tomu pocitu vedly. Kdyţ byla unesena první mladá ţena, šel jsem přirozeně do domu hledat stopy. Kdyţ jsem tam byl, sám v loţnici, náhle jsem začal mít pocit, ţe tam nejsem poprvé. Ale samozřejmě, ţe jsem nikdy v domě té dívky nebyl. Víte, nebyl to ten dům, co mi bylo důvěrně známé. Byl to ten pocit v něm, pocit naprosté prázdnoty.“ „Cítila jsem se tak, kdyţ jsem vešla do Nancyina domu potom, co zmizela,“ zašeptala Sheila. Otočila se k Mattovi. „Ty taky?“ 108

„Ne,“ řekl Matt. „Stává se to, kdyţ se dostanete do konfliktu s takovými bytostmi,“ pokračoval Gossick. „Jejich dotek znesvěcuje. Ale nechte mě pokračovat. Poté, co jsem se vrátil z války, následoval jsem Levitzova receptu vstávat brzy ráno a klidně sedět se zavřenýma očima a stát se tak přístupným vesmírné síle, netouţit po ničem jiném neţ po dobrých věcech všude kolem. Váhám, jestli mám říci, ţe jsem meditoval, protoţe jsem nevěděl, co dělám. Vím jenom, ţe po čase jsem začal proţívat obrovský klid, jak jsem tak seděl, a radost, která se mnou zůstávala po celý den. A občas ke mně přišly nějaké informace.“ „Informace?“ zeptal se skepticky Matt. Gossick přikývl. „Informace. Například při těch záhadných zmizeních jsem začal získávat dojem, ţe za všemi byla madame Scheimerová. Vidím Matte, ţe tě tady ztrácím, a nejsem si jist, jestli jsem důvěryhodný v očích Sheily. Ale tohle je prostá pravda a nemělo by smysl pokoušet se vydávat to za něco jiného. To je to, co jsem se snaţil říci těm dvěma policajtům, kteří ke mně přišli, a to, proč se mi smáli. Víte, já věřím, ţe v mé bitvě proti této temné síle mi pomohly síly světla.“ Chvilku bylo ticho. Z dálky slyšela Sheila slabé burácení mořských vln. Dole v ulici zaštěkal pes, i kdyţ noc zůstávala klidná. Moţná se jí částečně dotkl klid, o kterém Gossick říkal, ţe ho v sobě našel. Sheile se zdálo, ţe všechen klid vyzařoval přímo z toho starého muţe. „Nehodlám se vám smát,“ řekla Sheila. „Vyrůstala jsem při sledování Hvězdných válek. To je něco, co moţná řekl Yoda: existuje dobrá strana Síly a existuje špatná strana.“ „Přesně,“ řekl Gossick s úlevou. „Miloval jsem ty filmy. Měl jsem je a přehrával jsem si je stále dokolečka, dokud je moje video nezničilo. Moţná bychom se všichni mohli někdy sejít a společně se na ně znovu podívat. Ale teď vám musím říci, co jsem udělal se svou intuicí. Rozhodl jsem se vystopovat kroky madame Scheimerové z Německa do Los Angeles. Vím, ţe jsem postupoval na základě přesvědčení, ţe odešla do L. A., coţ je pro Matta určitě úplně nepochopitelné. Neměl jsem ale co ztratit, nikam jsme se nedostali, a 109

v té době uţ zmizela čtvrtá dívka. Kontaktoval jsem příslušníka britské rozvědky, který byl dosud v Berlíně, řekl jsem mu všechno, co jsem věděl o Scheimerové a poprosil jsem ho, jestli by mi nemohl dát nějaký záchytný bod, abych zjistil, jak mohla utéci do Spojených států. Zaujal ho fakt, ţe to byla Himmlerova ţena a slíbil, ţe mi pomůţe. Ozval se mi za měsíc – a po dalším únosu – a sdělil mi jméno ţeny, která značně odpovídala popisu Scheimerové. Tato ţena cestovala pod jménem fräulein Bauerová a nalodila se ve Švédsku na nákladní loď směřující do Los Angeles. Jméno té lodi bylo Triton a byla zřejmě pouţita mnoha uprchlíky cestujícími z válkou zničeného kontinentu do Ameriky. Můj přítel mi obstaral ještě další věc – seznam jmen všech lidí, kteří se plavili s Bauerovou. Pokusil jsem se kontaktovat všechny ze seznamu, ale neměl jsem v téhle záleţitosti pomoc policejního oddělení. Mysleli si, ţe je to kachna, a kdyţ jsem se jim snaţil vysvětlit moje důvody, ztratil jsem je úplně. To byla chyba, jak nyní zjišťuji, ale já jsem nemohl pochopit, jak je moţné, ţe necítili pravdu mé myšlenky. Vím, ţe kdyby se mnou byl Levitz, cítil by to. Byl jsem tehdy velmi naivní. Veškeré chození jsem musel vyřídit sám. Nemusel jsem hovořit s mnoha lidmi, abych zjistil, ţe Bauerová byla určitě Scheimerová. Ta ţena udělala zřejmý dojem na mnoho pasaţérů na Tritonu. Jejich poznámky si byly neskutečně podobné – byla to chladná ţena, byla to krutá ţena, byla ten nejpodivnější člověk, s jakým jsem se kdy setkal. Takţe nyní jsem měl potvrzeno, ţe Scheimerová odjela do Los Angeles. Potřeboval jsem jen její adresu, několik dní za ní chodit a aţ půjde znovu zabíjet, zatknout ji. Znělo to dost jednoduše. Aţ na to, ţe Scheimerová nebyla ten typ, co se na své dlouhé cestě do Ameriky svěřuje spolucestujícím. Ze začátku jsem nemohl najít nikoho, kdo by věděl, kde bydlí. Pak jsem narazil na Alexe. Byl jedním z lidí na mém seznamu. Našel jsem ho přes imigrační úřady. Jeho příjmení si uţ nepamatuji. Nebyl to Němec, ale Švéd a zapřisáhlí nacisté, jako byla Scheimerová, by ho měli odpuzovat. Vypadalo to ale, ţe se jí na lodi stal posedlý. Kdyţ jsem s ním mluvil, došel jsem k přesvědčení, ţe 110

na něj pouţila svou sílu a donutila ho, aby byl jejím milencem. Pravděpodobně potřebovala muţe, který by se o ni na dlouhé cestě staral, nevím. V kaţdém případě, Alex byl se Scheimerovou, kdyţ dorazila do Ameriky. Ve skutečnosti s ní měsíc ţil, dokud ji nepřistihl v posteli s jiným muţem. Pak ho Scheimerová nechala odejít. Myslím, ţe jsem zvolil ta správná slova, protoţe si nemyslím, ţe by mohl kamkoliv odejít, aniţ by mu to dovolila. Dala mu jeho svobodu pod jednou podmínkou: ţe o ní nikomu neřekne. Jestli ano, slibovala mu špatný konec.“ „Proč s vámi mluvil?“ zeptala se Sheila. „Protoţe to byl vystrašený, zničený člověk. V době, kdy jsem ho sehnal, byl od Scheimerové pryč několik měsíců a říkal, ţe nemůţe spát bez strašných snů, kdy po něm lezou brouci, mluví k němu a koušou ho. Vypadal, ţe mu z toho praskne hlava, kdyţ jsem k němu přišel. Vysvětlil jsem mu, ţe za únosy je Scheimerová, a on mi horlivě přitakal. Říkal, ţe povídala, jak by bylo pěkné znovu zabít nějaké nevinné. Věděl, ţe jeho problémy pramení ze styku s ní. Byl víc neţ šťastný, kdyţ mi dával její adresu.“ „Pořád bydlela na témţe místě?“ zeptal se překvapeně Matt. „Ano,“ řekl Gossick. „Nedává ale smysl, ţe by nechala naţivu někoho, kdo vám k ní můţe snadno ukázat cestu,“ protestoval Matt. „Ne jestli byla tak mocná a tak mazaná, jak jste ji popsal.“ „Dává to smysl, kdyţ pomyslíte na to, ţe Scheimerová neměla důvod věřit, ţe jsem jí v patách,“ řekl Gossick. „Podle vás ale Scheimerová přišla do Los Angeles, poněvadţ věděla, ţe tam jste?“ ozvala se Sheila. Gossick se zamyslel. „Říkal jsem to, ţe ano? A také tomu věřím. Nevím ale, jestli to bylo z její strany úplně vědomé rozhodnutí. Čestně, nevím, jestli si uvědomovala svou mysl tak jako my. Věřím ale, ţe přišla na místo, o kterém cítila, ţe se tam můţe setkat s protivníkem, s někým, koho napadne, kdo je za těmi vraţdami, s někým, kdo ví, čím je ona. Myslím, ţe pro ni to byla součást hry. Nech mě ale odpovědět na tvou původní otázku, Matte. Nemyslím, ţe Scheimerová věřila, ţe musí zabít Alexe nebo si změnit adresu, protoţe věřila zlé moci, kterou nad ním měla. A to je pravda, protoţe 111

nechybělo mnoho dní a Alex by spáchal sebevraţdu a to by byl konec jakékoliv stopy k Scheimerové.“ „Co jste dělal pak?“ zeptala se Sheila, která si poposedla na kraj křesla. „Šel jsem k jejímu domu a zaťukal na dveře,“ řekl Gossick. „Jů,“ řekl Matt. „To jste měl kuráţ. Byla doma?“ „Otevřela dveře. Usmála se, kdyţ viděla, kdo to je, nebo se moţná zašklebila. Její výrazy bylo obtíţné od sebe rozeznat. Byla překrásně oblečená, ačkoliv její dům nebyl nijak extravagantní. Její dlouhé, světle hnědé vlasy byly obzvláště nádherné, to si pamatuji, a ty její zelené oči. Pozvala mě dál a nabídla mi čaj.“ „Boţe,“ zašeptala Sheila. „Přijal jsem její pozvání. Nemluvil jsem s ní o vraţdách, i kdyţ jasně věděla, ţe jsem přišel kvůli tomu. Nezmínila se mi o nich. Protoţe jsme oba věděli, ţe na ni nic nemám. Nemohl bych ji zatknout. No, mohl jsem ji odtáhnout na stanici a začít se snaţit dokazovat, ţe byla Himmlerovou přítelkyní a hrozbou pro společnost. Bylo by to ale obtíţné bez zapojení velkého mnoţství evropských organizací a Evropa byla v té době dosud na kousky. Ne. Vypil jsem čaj a mluvil s ní o počasí. Pak jsem odešel.“ „Byl ten čaj otrávený?“ zeptala se Sheila. Gossick se usmál. „Ne, byl velmi dobrý, jestli si vzpomínám. Ale kdyţ jsem odešel, necítil jsem se dobře po emocionální stránce. Cítil jsem se psychicky vyčerpaný. Zkoušela na mě pouţít svou sílu a hluboce to na mě zapůsobilo, i kdyţ si nemyslím, ţe tak moc, jak doufala. Víte, nebál jsem se s ní přímo mluvit i po tom, co se stalo té noci, kdy se Himmler zabil. Protoţe teď jsem se cítil chráněn. Tu jistotu mi dávaly mé ranní chvilky klidu.“ „Ale co kdyby vytáhla ze šuplíku nůţ a bodla vás zezadu?“ zeptal se Matt. „Uchránilo by vás to před tím?“ Gossick se musel znovu usmát. „Je legrační, ţe se na to ptáš. Hned uvidíš proč. Ale chápu tvé pochybnosti. Ne, myslím, ţe kdyby mě zapíchla, zemřel bych. Ale já jsem nevěřil jenom ve Všemohoucího. Po celou dobu, co jsem s ní byl, jsem z ní nespustil oči a ujistil jsem se, ţe pije čaj ze stejné konvice. Ale nechte mě pokračovat. 112

Uţ bylo uneseno pět dívek a já jsem nemohl na Scheimerovou vztáhnout ruku. Musel jsem čekat, dokud se nepokusí zabít znovu. Začal jsem ji sledovat a vím asi, co si myslíte. Musela vědět, ţe chodím za ní. Samozřejmě, ţe to věděla, bylo jí příjemné mít mě v patách. Hráli jsme si na kočku a na myš tři týdny. Pak náhle odešla uprostřed noci z domu. Z dálky jsem ji sledoval, kdyţ vjela tam, co je dneska orangeský okres, přesněji irvineská oblast. Tehdy tam byly nekonečné aleje ovocných stromů a domy byly od sebe daleko. Zastavila u jednoho domu utopeného v pomerančovnících a olivovnících. Sledoval jsem dalekohledem, jak přišla k hlavnímu vchodu a vešla dovnitř. To mě zmátlo – dům nebyl zamčený. Nejdřív mě napadlo, ţe jde na návštěvu k někomu, koho zná. Ale bylo to špatně. V té době lidé málokdy zamykali dveře, zejména daleko na venkově. Seděl jsem a sledoval, čekal a pak jsem pomalu došel k přesvědčení, ţe jsem byl velký blázen. Scheimerová mi páchala zločin přímo před nosem. Přesně tohle chtěla dělat od chvíle, co přišla do L. A. – obratně uhýbat před někým na druhé straně.“ „Na druhé straně?“ zeptal se Matt. „Před dobrými chlapíky,“ řekla Sheila. „Nech ho dokončit to.“ „Nastartoval jsem a ujíţděl jsem jako o závod k domu. Scheimerová vycházela předními dveřmi s tělem mladé ţeny v rukou. Vyndal jsem pistoli a rozkázal jí, aby zvedla ruce. Scheimerovou to pobavilo. Upozornila mě na fakt, ţe drţí mladé ţeně u krku nůţ a jestli se nevrátím zpátky do auta a neodjedu, podřízne jí hrdlo. Nestáli jsme tam dlouho. Zkazil jsem to a neměl jsem jinou moţnost, neţ udělat to, co si přála.“ „Nemohl jste poznat, jestli uţ dívka nebyla mrtvá?“ zeptal se Matt. „Ne, nebyl jsem si jistý. Dodnes si nejsem jistý. Ale pravděpodobně byla.“ „Nesledoval jste jí?“ zeptala se Sheila. „Pokoušel jsem se. Vydrţel jsem ale jenom míli. Náhle své auto stočila z polní cesty do zalesněné oblasti a já jsem ji ve změti stromů ztratil. Aţ ráno jsem našel cestu ven. Cítil jsem se jako idiot.“ „Ale teď jste ji mohl zatknout,“ řekla Sheila. „Byl jste policista. 113

Viděl jste ji unést mladou ţenu.“ Gossick chvíli mlčel a hleděl na obláčky dýmu, které se kolem něj vytvořily, jak bafal z dýmky. Vypadal teď na svých více neţ osmdesát, starý a unavený. Nakonec promluvil. „Mohl jsem ji uvěznit, ale nebylo by to k ničemu dobré. Ona by si našla z vězení cestu. Určitě by neměla ţádné problémy s přesvědčením poroty o své nevinně svou krásou, svým stylem, a obzvláště svýma magickýma očima. Ne, myslel jsem, ţe losangeleské policejní oddělení by nebylo o nic úspěšnější ve snaze zadrţet ji neţ britská rozvědka. Byla to Himmlerova ţena, byla ovládána stejnou silou, která mu dovolila vyhladit šest miliónů lidí na frontách po celém světě. Uvaţoval jsem o tom celý příští den. A večer jsem potom šel k jejímu domu a ještě jednou zaklepal. Otevřela mi s úsměvem na rtech a za ruku drţela svou dceru. Pozvala mě na další šálek čaje. Nikdy předtím jsem její dceru neviděl. Bylo to nádherné dítě, byly jí skoro tři. Vlasy měla jako její matka, hnědé s hedvábným leskem. Scheimerová ji drţela na rukou, dokud nepostavila na čaj a nesedla si vedle mě ke stolu. S váţným obličejem se mě zeptala, co mě k ní přivádí. Chtěl jsem ji zastřelit hned teď. Chtěl jsem vytáhnout pistoli a střelit ji do čela. To jsem přišel udělat. Stále jsem si opakoval, ţe ona byla zlo, pracovala v koncentračních táborech, s radostí sledovala, jak umírají stovky lidí. Nezasluhovala nic jiného neţ smrt. Teď jsem ale zaváhal a nevím, jestli to bylo proto, ţe na mě pouţila svou sílu nebo ne. Mohla to být jednoduše lidská slušnost, která mě zadrţela. Podíval jsem se na její překrásný obličej a bylo velice těţké srovnat vše, co jsem věděl o její minulosti s tím, co jsem viděl teď – matku s dítětem. Zeptala se mě, jestli chci do čaje smetanu a cukr a já jsem řekl, ţe oboje. Přinesla talíř koláčků, které to odpoledne upekla. Kdyţ jsme je skoro všechny snědli a přestali jsme mluvit o počasí a o všem, mimo minulé noci, našel jsem konečně sílu zeptat se jí. ‚Proč?‘ řekl jsem jí. ‚Proč?‘ zopakovala po mně. ‚Co proč, Gary?‘ ‚Proč děláš ty strašné věci?‘ 114

Nezačala se smát, jak jsem očekával. Pouze sklopila oči, přejíţděla své dcerce rukou po hlavě a šeptala jí do ucha. Něco v tom, jak se své dcery dotkla, zlomilo kouzlo, pod kterým jsem byl. Jak prsty projíţděla vlasy děvčátka, nemohl jsem se zbavit dojmu, ţe to vlastně byly drápy ostré jako břitva, které rozřezávaly vřískajícímu dítěti kůţi. Tato představa mnou otřásla aţ do morku kostí. Byla tak silná. Také její šepot mě znepokojoval. Neznělo to, jako kdyby pouţívala lidská slova. Pak ale Scheimerová zvedla hlavu, znovu se na mě podívala a promluvila jemným váţným hlasem. Hlasem, který měl vlastní ozvěnu. ‚Na světě to tak chodí. Nemohu to zastavit a ani nechci. Ty to také nemůţeš zastavit. Můţeš to pohřbít a ono to znovu oţije. Je to součást ţivota.‘ ‚To, co provádíš, nemá s ţivotem co dělat,‘ řekl jsem. ‚To je ta otázka, ţe ano? Proč to je? Proč jsem tady já, a proč jsi tady ty, a proč jeden z nás musí dnes večer zemřít.‘ A to byla její chyba. Řekla mi, ţe zaútočí. Myslím, ţe chtěla zabíjet aţ potom, co na to upozorní. Myslím, ţe to zvyšovalo vyzařování bolesti a nasytilo ji to na tom černém místě, kde existovala. Ať uţ to bylo jakkoliv, náhle vytasila zpoza stolu nůţ a polila se, aby mě bodla do hrudi. Ale já jsem se měl na pozoru, jak uţ jsem říkal, a odsunul jsem se s ţidlí. Její první máchnutí mě minulo, ale způsobilo, ţe jsem se se ţidlí převrátil dozadu. Jakmile jsem dopadl, sáhl jsem po pistoli, kterou jsem měl v kabátě. Pak jsem slyšel, ţe zvolala něco zvláštního. Řekla moje jméno. To by nebylo tak podivné, ale byl to způsob, jakým to vyslovila, který mě zasáhl. Zavolala na mě, jako bych byl její přítel. Pravděpodobně se snaţila pouţít sílu svého hlasu, aby mě odzbrojila, nevím. Jasněji překvapilo, ţe mě svým prvním výpadem nezasáhla. Nebyla ale ani vzdáleně přátelská. Kdyţ jsem udělal ten kotrmelec na podlahu, pokusila se mě znovu probodnout. Vstala tak rychle, ţe své dítě jednoduše setřásla. Děvčátko leţelo rozplácnuté na podlaze a plakalo. Neměl jsem čas starat se o ně. Udělal jsem rychlý přemet a kopl ji povalenou ţidli pod nohy. To porušilo její rovnováhu, a aby ji znovu získala, musela udělat další krok. Vyuţil jsem té chvilky, 115

abych vytáhl pistoli. Vypadalo to, ţe se čas na chvíli zastavil. Viděla, ţe jsem jí předběhl a ţe jediné, co musím udělat, je stisknout spoušť, a ona se připojí ke svému milovanému reichsführerovi. Na tváři neměla ani náznak strachu. Nemohu to tak zdůrazňovat, protoţe jsem sklouzl k tomu, ţe popisuji, jak ji ten boj bavil, jako by byla normální psychopat, jestli to tak mohu říci. Ale v ní nebylo nic, co by se mohlo bát nebo bavit. Kdyţ jsem se jí v této poslední chvíli podíval do očí, uviděl jsem to, co jsem spatřil ve vězení v Německu. Nebyla ničím – čočka zaostřující paprsek temnoty na naši planetu – nic víc. Nebála se, ţe zemře, protoţe neţila. Střelil jsem ji dvakrát do hrudi, přesně do srdce. Spadla jako normální smrtelník, zhroutila se do krvavého klubka na podlaze. Její dcera se k ní dopotácela a ponořila svůj uplakaný obličej do jejího mrtvého. Pamatuji si, jak krev z podlahy nasákla do dívčiných vlasů, jak jejich vlákna chytala tu lepkavou tekutinu a vypadalo to, jako by jí vedly přímo do jejího mozku. A jak bylo těţké dostat to pak dolů, tu prokletou krev, jako by chtěla na dívčině ţivotě zanechat trvalou skvrnu. Vzal jsem dítě a vynesl jsem ji z domu. To střílení mnou otřáslo, ale cítil jsem také pocit naprosté úlevy. Příšera byla mrtvá. Mohl jsem se vrátit zpět do svého ţivota.“ „Co jste dělal pak?“ zeptala se Sheila. „Pohřbil jsem tělo Scheimerové na úpatí hor, venku z L. A. Řekl jsem svým spolupracovníkům, co se stalo. Cítil jsem, ţe musím. Bylo vyšetřování a já jsem měl jít do vězení. Ale ve sluţbě byli muţi a ţeny, kteří mě měli rádi, lidé, kteří mě znali z války. Přimluvili se. Byl jsem propuštěn, ale neposlali mě do vězení.“ Pokrčil rameny. „Byl jsem za to vděčný. Udělal jsem to, o čem jsem věděl, ţe je správné. Nemohl jsem si na následky svého činu stěţovat.“ „A vraţdy přestaly?“ zeptal se Matt. „Přestaly,“ řekl Gossick. „Aţ doteď,“ řekla Sheila. Gossick se poškrábal na hlavě a byla na něm patrná únava. „Říkala to. Ţe to můţete pohřbít a ono to znovu oţije.“ „To byl jen nesmysl,“ řekl Matt. Sheila zavrtěla hlavou. „Nevidíš, Matte, ţe mezi tímhle příběhem 116

a tím, co se teď děje, musí být nějaké spojení?“ „Kde je to spojení?“ zeptal se Matt. „Scheimerová zemřela před padesáti lety. Zemřela, jako bychom zemřeli my všichni, kdybychom byli zastřeleni. Nevyplíţila se ze svého hrobu.“ Matt se obrátil ke Gossickovi: „Nenaznačujete to, ţe ne?“ Gossick se natáhl pro svou limonádu. „Ne.“ „Co se stalo s tím dítětem?“ zeptala se Sheila. „Zajímavá otázka,“ řekl Gossick a usrkl ze své sklenice. „Je to překvapující, ale několik měsíců, dokud neskončilo vyšetřování mých nedovolených činů a oddělení plně nepochopilo, ţe jsem jí zabil matku, bydlela u mě. Lidé od adopce se u mě objevili hned příští den a vzali mi ji.“ Gossick si protřel oči. „Bylo těţké nechat ji odejít. Začali jsme ji mít rádi. Říkal jsem jí Tania.“ „Tania,“ řekla Sheila. „Říkala jí tak její matka?“ „Ne. Scheimerová jí říkala Sonia, ale dívce nevadilo, kdyţ jsem jí říkal jinak. Adoptivní kanceláři jsme řekli, ţe se jmenuje Tania. Nechtěl jsem, aby na ni Scheimerová měla nějaký vliv.“ Sheila se na Gossicka podívala. „Myslíte, ţe na ni mohla mít nějaký vliv?“ Gossick byl neurčitý. „Nevím, co tím myslíš. Bylo to jenom dítě.“ „Ale bylo to dítě Himmlera a Scheimerové,“ protestovala. „Vašimi vlastními slovy dvou nejhorších stvoření tohoto století. Jak by to mohlo být normální dítě?“ „Co tím chceš naznačit?“ zeptal se Matt. „Kdo ji adoptoval?“ ignorovala na chvíli Matta. „Nevím,“ řekl Gossick. „Nenechal jste ji jen tak odejít,“ trvala na svém Sheila. „Slyšela jsem to ve způsobu, jakým jste mluvil o tom, jak jí Scheimerová šeptala do ucha a jak jí krev pošpinila vlasy. Staral jste se o to, co by mohla dělat, aţ vyroste. Co se stalo s Taniou Himmlerovou?“ Gossick se nahrbil. „Prosím, neříkej jí tím jménem. Dobře, vím něco o tom, co se s ní stalo, ale ne přesně. Vychovala ji rodina, která bydlela blízko Sunset Boulevard. Jmenovali se Jonesovi. Pan Jones pracoval jako inţenýr na armádních zakázkách. Paní Jonesová zůstávala doma a starala se o Taniu. Dívka vyrůstala, aby se z ní stal úplně normální člověk.“ 117

„Kde je dnes?“ zeptala se Sheila. Gossick zaváhal. „Nevím.“ „Jak jste ztratil její stopu?“ zeptala se Sheila. „Vdala se a odstěhovala se pryč?“ Gossick znovu zaváhal. „Ne tak docela.“ „Co se přesně stalo?“ tlačila na něj Sheila. Gossick byl najednou ztrápený. „Taniini rodiče zemřeli.“ „Jak zemřeli?“ zeptala se Sheila. „Zabila je Tania?“ „Ne. Ale – pan Jones přišel jednoho dne domů a zastřelil svou ţenu. Pak si vloţil pistoli do úst a vystřelil si mozek.“ „To byla rodina, kterou vybrali, aby vychovávala dítě?“ zeptal se Matt. „Na panu a paní Jonesové nebylo nic špatného,“ řekla Sheila pevně. Oči stále upírala na Gossicka. Vycítila, co bylo v hovoru o této věci za problém. Gossick se snaţil Taniu chránit, protoţe ji jako dítě miloval a nechtěl uvěřit, ţe v jeho miláčkovi zlo přeţilo. Sheila věřila, ţe Tania je tím spojením, po kterém pátrali, i kdyţ si nedokázala představit, ţe ta ţena stojí přímo za vraţdami. Kolik by teď Tanie bylo? Padesát? Trochu stará na to, aby v noci zápasila s Wendy Bartovou, pomyslela si. „Nevím, proč pan Jones udělal to, co udělal,“ řekl Gossick. „Bydlela s nimi tehdy Tania?“ zeptala se Sheila. „Myslím, ţe ano,“ řekl Gossick. „Nevím ale, kam po smrti svých adoptivních rodičů odešla. Kdybych to věděl, řekl bych vám to. Nemyslím, ţe by bylo snadné ji najít. Poté, co se její otec přestal ovládat, změnila si jméno. Ale nevím jak.“ „Ale pokoušel jste se to zjistit?“ zeptala se Sheila. „Sledoval jste ji z povzdálí. Připusťte to.“ Gossick pozvedl obočí. „Jsi bystrá dívka, Sheilo. Ale chytrost není to, co mi dovolilo zastavit Scheimerovou. Nespoléhal bych se jenom na to, abych zjistil, kdo zavraţdil tvou kamarádku.“ A dodal: „Ano, sledoval jsem Taniu z povzdálí.“ „Proč si myslíte, ţe Tania změnila své jméno?“ zeptala se Sheila. Gossick pokrčil rameny. „Ta událost s panem Jonesem se dostala do novin. Moţná přijala novou identitu, aby se vyhnula ostudě. Nebyl by to nerozumný čin.“ 118

Sheila cítila, jak ji dohání vlastní únava. „Něco nám tady chybí,“ postěţovala si. „Cítím, ţe to máme přímo před sebou, tak blízko, ţe se toho můţeme dotknout, ale příliš blízko, abychom to viděli jasně.“ Gossicka to zaujalo. „Jsem si jist, ţe Yoda nebo Levitz by ti řekli, abys tomu pocitu věřila a prozkoumala to. Moţná bys měla několik minut klidně sedět se zavřenýma očima a uvolnit se. Někdy jsou nejhlubšími myšlenkami ty, které se nesnaţíme dostat do našich hlav. Je uţ skoro čas, abych šel do postele, ale dosud, předtím, neţ jdu odpočívat, drţím svou chvilku ticha. Byl bych rád, kdybys seděla se mnou.“ Mrknul na Matta. „Chtěl by ses k nám připojit?“ Matt pokrčil rameny. „Dnes v noci ţádnou boţí inspiraci nedostanu. Jestli zavřu oči, usnu.“ „Pak spi a odpočiň si,“ řekla Sheila a poklepala ho jemně po ruce. „Chci tenhle způsob otevření se vesmíru zkusit.“ „Pamatuj si, ţe kdyţ sedíš, nesmíš mít ţádné osobní touhy,“ řekl Gossick. „Kdyţ budeš mít hlavu plnou toho, co chceš, nikdy nevíš, co můţeš přivolat. Buď prostě jenom otevřená vlivu, který dokáţe povznést všechno stvořené. Takţe se uvolni a odhod všechny zábrany.“ Gossick poloţil dýmku a na oba kývl. „Zavřete oči.“ Sheila zaklapla oči a skoro okamţitě ucítila, ţe se uklidnila. Bylo to skoro záhadné a zajímalo by ji, jestli jí přitom pomáhaly Gossickovy zkušenosti. Ale moţná ji jenom přemáhala únava, nebyla si jistá. Všechny její otázky jí vyklouzly, i kdyţ se je snaţila udrţet, a všimla si, ţe se její dech zpomalil. Čas ubíhal, pár minut, moţná spousta minut – dalo se to těţko odhadnout. Její tělo ustoupilo z vědomí a stalo se její vzdálenou částí, ne nutně největší částí toho, čím byla. Měla slabý pocit, ţe to dělá, aby pomohla lidem, ale tahle myšlenka jí dlouho nezůstala. Pak nevěděla, co se děje. Cítila se, jako kdyţ sní, ale nemohl to být normální sen, protoţe nespala. Byla venku v poušti a viděla na tisíce mil do všech směrů. Krajina byla okouzlující, tvořená jenom skalami a pískem, ţlutá a červená, údolí a vrcholky. Obloha byla čistá, vzduch svěţí s vůní sedmikrásek. Slunce jemně svítilo na její holé ruce a obličej. A nejlepší bylo, ţe Matt tam byl s ní, drţel ji za ruku a říkal, jak moc ji miluje. 119

Začala mu říkat, jak moc ho miluje ona. Pak všechno zčernalo, jenom na chvilku. Jako by slunce na chvíli zhaslo. Pak se slunce vrátilo. Ale Matt byl pryč. Zvedal se vítr. Byl to vítr, který přinášel bouři. Mraky nebyly na obloze, byly náhle vířícím vzduchem strhávány z povrchu. Přehnal se přes ni prachový hurikán, bil do ní, tlačil ji dolů, oslepoval ji. To poslední bylo nejhorší, ten prach, co jí zakrýval oči, protoţe i kdyţ Matt zmizel, myslela si, ţe by ho mohla znovu najít, kdyby viděla. Prachová bouře ale byla jako ruka, která se snaţí pohřbít vše ţivé, co jí přijde do cesty. Cítila, jak se jí hromadí písek v uších, v ústech a brzy se začala dusit a spadla na zem. To hrozné na tom byl její naprostý zmatek. Protoţe před chvílí bylo všechno nádherné. Teď byla v pekle. Kdyţ ale upadla, vyšel z ní výkřik k Bohu, aby jí pomohl, prosila ho, aby je s Mattem zachránil. Pak ten sen skončil. A znovu nevěděla, co se děje. Věděla jenom, ţe se vznáší na klidném místě, na místě, které nechtěla nikdy opustit. Moţná, ţe ona byla tím místem a klidem, necítila se od toho nijak oddělená. Pomalu si ale začala znovu uvědomovat své tělo. Pak uslyšela, jak jí z dálky Gossick říká, aby otevřela oči. Udělala to, co jí říkal a rozhlédla se kolem. Matt seděl a chrápal. Nechala ho. Gossick leţel ve svém křesle, starý a ospalý, ale také milý muţ, který v ţivotě vykonal mnoho, aby ochránil lidi před zlem. Teplo, které z něj vyzařovalo, bylo tak hmatatelné jako zima, která byla v Nancyině domě to odpoledne poté, co zmizela. „Dobré?“ řekl Gossick. „Nemysli. Jenom mluv.“ „Měla jsem sen.“ „O čem byl?“ „O bouři.“ „Co bylo na té bouři zvláštního?“ „Přišla odnikud – tak náhle.“ 120

„Jako tyhle vraţdy.“ „Ano,“ řekla zasněně. „Přesně jako ony.“ „Pokračuj.“ „Nancy se s vrahem osobně znala,“ řekla. „Proč?“ „Protoţe ona byla jediná, co nebyla napojená na Einstein. Byla jediná, kterou vrah znal osobně.“ Ta slova jí vyklouzla z úst dřív, neţ si to uvědomila. „Je to tak jasné,“ řekla bez dechu na svůj vlastní objev. „Zní to logicky,“ řekl Gossick a naklonil se k ní. „Co jiného tě napadá?“ „Ţe vliv Scheimerové mohl přeskočit jednu generaci, ale dosud přechází na jejího potomka.“ Gossick přikývl. „Myslel jsem nato.“ „Jak to, ţe jste se o tom nezmínil?“ „Protoţe jsem chtěl vidět, jestli tě to napadne.“ Odmlčel se. „Další důvod víš, Sheilo.“ „Čtěte teď moje myšlenky?“ „Ne. Ale víš, ţe moje část se snaţí Taniu chránit.“ „Tomu rozumím. Mluvil jste o tom, ţe ţila s vámi, jenom v rychlosti. Ale muselo to pro vás být těţké nechat ji odejít!“ „Ano. Rychle jsem k ní přilnul.“ Mrkl na Matta. „Ty velmi lpíš na tomhle mladém muţi.“ „Ano.“ „A to ti způsobuje spoustu bolesti?“ „Ano.“ Matt spal dál. „Proč?“ „Protoţe jsem ho právě ztratila.“ Hlas se jí třásl, klid, který cítila, ji rychle opustil. „Nechal mě, víte.“. Gossickovy oči byly laskavé. „Měla bys to pochopit, Sheilo. Kaţdý tě jednou opustí. Nakonec jsme všichni sami. Všechno, co máme, je to, čím jsme se během ţivota stali.“ Odmlčel se. „Zní to chladně?“ „Ne. Zní to pravdivě.“ Sheila rychle zavřela oči. Nemohla by teď myslet na svá vlastní přání, musela se starat o svou mrtvou 121

kamarádku a o ostatní, které ji mohou následovat do předčasného hrobu. „Co by bylo nutné pro to, aby se síla, o které jste říkal, ţe pracovala prostřednictvím Himmlera a Scheimerová, objevila znovu na světě?“ „Další prázdná skořápka,“ řekl Gossick. „Jak prázdná?“ zeptala se. Přicházelo to, cítila, jak se to blíţí. „Úplně prázdná,“ řekl Gossick. „Co dalšího bylo zvláštní na té tvé bouři?“ „Nepřišla seshora, přišla zespodu.“ Odmlčela se. „Byla to prachová bouře.“ „Co to znamená?“ Její tělo mluvilo, ona ne. Vědělo mnohem více neţ ona a mimoto, byla blízko šoku. „Znamená to, ţe znám takovou prázdnou osobu,“ řekla. „Koho?“ „Moc dobře mě neznáš, Sheilo. Nejsem jako ostatní kluci ve škole.“ „Paní Shameová,“ zašeptala. Ta prázdná ţena na ni ukázala. „Kdo to je?“ Paní Gardové se ulevilo, kdyţ ji znovu viděla, dosud ţivou. „Matka mého kamaráda. Je jí jenom padesát, ale trpí Alzheimerovou chorobou. Je taková prázdná květina.“ Sheila se otřásla. „Alzheimerova – i to jméno zní podobně.“ „Myslíš, ţe je to Tania? Proč si to myslíš?“ „Protoţe já nejsem ţádný milý kluk.“ Měla seznam faktů. Musela je jenom dostat svým přidušeným krkem. „Protoţe její syn znal Nancy. Protoţe byl napojen na Einstein. Protoţe má nádherné světle hnědé vlasy. Protoţe má zraněnou ruku, ačkoliv si nemyslím, ţe je to ta ruka, co ho bolí.“ Podívala se na Matta. Hlas jí slábl. Bylo prostě příliš bolestivé připustit si některé věci, jako ztracenou lásku, ztracené spolupracovníky v laboratoři. „Nikdy s Nancy nikam nepůjdeme.“ „Jak se jmenuje?“ zeptal se Gossick. „Dusty Shame,“ zamumlala. „Prosím?“ Odkašlala si, mohla by mít v krku písek. „Dusty Shame. Je to milý 122

kluk, není úplně chladný jako Himmler nebo Scheimerová. Ale něco na něm je špatného, i na tom, co mi řekl, je něco, co nesedí.“ „Není mi to jasné. Proč je jeho matka Tania?“ „Není ţádné proč.“ Pokusila se usmát, jen zlehka, ale nemohla. „Paní Shameová je prázdná nádoba. Myslím, ţe její prázdnota nasákla do jejího syna.“ Zarazila se. „Myslím, ţe jsem udělala chybu, kdyţ jsem ho vzala do domu poručíka Blacka.“ „Skutečně si myslíš, ţe vrahem je on?“ „On je vrah,“ řekla Sheila s jistotou. Pocítila znovu chlad, který zaţila, kdyţ vešla do Nancyina domu, stejně jako kdyţ se Dusty dotkl jej í ruky na chemii. „A dnes v noci bude znovu zabíjet,“ řekla.

123

XII. Dusty

Shame zaparkoval přímo před domem poručíka Blacka a zablokoval tak příjezdovou cestu. Byla skoro půlnoc, ale byla sobota a v blízké Westwood Village bylo rušno. Normálně by se nikdy nerozhodl pokusit se udělat svou práci, kdyţ dva bloky od něj bylo tolik lidí, ale říci, ţe tohle nebyla normální noc, cítil Dusty jako podceňování. Potřeboval nějaké tělo. Ucho ho bolelo tak moc jako ruka. Nemohl ztratit uţ nic dalšího. Věděl, ţe šváb to myslel váţně. Bude z něj mrtvola, jestli nepřinese čerstvé maso. Světla v domě svítila. Byla vzhůru, to bylo vše, co věděl. Neměl čas místo pořádně obhlíţet. Vystoupil z auta a spěchal k boční straně domu. Odtamtud byl schopen nahlédnout do okna. Dixie seděla na pohovce v obývacím pokoji a telefonovala. V pozadí oslnivě svítila televize. Je to dobré, pomyslel si, je tam spousta hluku. Rozhlédl se kolem sebe. Zadní dvůr uzavíral dřevěný plot. Zkusil vrata a zjistil, ţe jsou zamčená. Falešnou sádru si sundal uţ v autě, ale zranění na pravé ruce by mu šplhání ztěţovalo. Měla televizi puštěnou hlasitě, pomyslel si. Chvíli uvaţoval a pak do vrat prudce kopl. Rozletěla se. Dixie dál telefonovala. Vešel na zadní dvůr a zavřel za sebou vrata. Své kladivo a vystřelovací nůţ měl v kabátě. Nepřinesl si ručník. Teď nezáleţí na tom, kolik se vylije krve. Neměl s sebou ani pytle na odpadky. Bude to legrace vynést tělo Dixie ven do auta, pomyslel si. Vyzkoušel posunovací dveře vedoucí do kuchyně. Byly zamčené, stejně jako všechna okna v přízemí. Tiše zaklel. Všechno ale nebylo ztraceno. Střecha se směrem k dvorku svaţovala jen mírně. V prvním patře zahlédl okno, které bylo 124

otevřené. Z plotu se vytáhl na střechu. Dával si pozor, aby došlapoval lehce. Okno v patře bylo doširoka otevřené, aţ na síť proti hmyzu, kterou bez problémů uvolnil. Za chvíli uţ stál v loţnici poručíka Blacka. Poručík Black, vůdce honu na člověka, který ho měl vystopovat. V Dustyho mysli to byla ideální spravedlnost. Dělal si starosti s tím, jak se k Dixie přiblíţit. Mimo Wendy všechny jeho oběti spaly. Se zraněními neměl svou obvyklou sílu. Stál v loţnici a cítil, jak mu krev z ucha kape na krk. Dixie na něj udělala dojem jako energická dívka. Mohla by začít bojovat a mohla by vyhrát. Slyšel ji zespoda, dosud telefonovala. Z televize řval další z těch chmurných filmů, ze kterých ho vţdy tak bolela hlava. Potřeboval trochu vylepšit své šance. Přistoupil k poručíkovu nočnímu stolku. Ten chlápek je policajt, pravděpodobně spí se zbraní. Dusty našel v zásuvce revolver s krátkou hlavní Smith & Wesson .45. Sebral ho, otočil bubínkem. Plně nabitý. Dixie mu teď nebude dělat těţkosti. Ale nechtěl ji zastřelit, ne, dokud nebude muset. Pistole nadělají mnoho hluku. Pak ho to napadlo. Musí jí vůbec tu pistoli ukazovat? Moţná, ţe na to šel úplně špatně. Moţná by ji mohl dostat do auta jenom za úsměv. A zabít ji později, daleko odsud. Ano! Mohl by jí vystřelit mozek v jeskyni. Švábovi se to bude líbit. Dusty zasunul pistoli do kapsy kabátu vedle svého kladiva a vystřelovacího noţe, vešel do poručíkovy koupelny a podíval se na sebe v zrcadle. Nešla by s ním tak pozdě v noci na rande, kdyţ bude vypadat takhle. Vlasy měl pocuchané, potřeboval se oholit a jeho ucho mu zakrvácelo celou košili i kabát. Rozhlédl se po koupelně, chvilku přemýšlel. Poručík Black byl větší, to byla pravda, ale ne o mnoho. Mohl by se tady dát do pořádku, najít si v šatníku čistou košili, převléct se, vylézt zpátky oknem na zadní dvorek a pak zazvonit u hlavních dveří. Mohl by Dixie říci, ţe byl náhodou blízko. 125

Odpoledne to vypadalo,’ţe se o něj zajímá. Byla trochu ztřeštěná, a tak by s ním mohla jít někam na kafe. Jestli řekne ne, vytáhne pistoli. Dusty zavřel koupelnové dveře a pustil teplou vodu. Cítil se trochu lépe, kdyţ měl plán. Za deset minut byl u předních dveří, na sobě světlehnědý rolák, vlasy úhledně učesané, obličej dočista vydrhnutý. Doufal, ţe Dixie ten svetr svému otci nekoupila k narozeninám nebo k vánocům. Ucho si rychle ovázal. Cítil, ţe krev můţe ukápnout kaţdou chvilku. Jeho matka mu ukousla ušní lalůček. Pomyslel si, ţe je podivné, jak šváb v jeho snu mu vyhroţoval přesně stejnou věcí. Ale neměl čas o tom dlouho přemýšlet. Zazvonil. Slyšel, jak Dixie přišla ke dveřím. „Kdo je to?“ zavolala. „Dusty,“ řekl. „Je tvůj táta doma?“ Otevřela dveře. Měla na sobě dlouhé šedé kalhoty a ţluté tričko, její blond vlasy jí splývaly na ramena. „Dusty, co tady děláš?“ Vřele se usmál. Jeho kladivo a nůţ teď byly v autě, spolu se zkrvavenou košilí a kabátem, ale v zadní kapse měl pistoli. „Byl jsem ve Westwoodu podívat se najeden film a napadlo mě, ţe bych se mohl stavit. Myslel jsem, ţe kdyby byl tvůj táta vzhůru, ukázal bych mu, jak pouţívat počítačový program.“ „Ještě ten počítač nemá. Navíc, nepamatuješ si, ţe jsem ti říkala, ţe dnes v noci musí pracovat?“ „Zapomněl jsem na to. Kdyţ jsem viděl všechna ta světla, myslel jsem si, ţe by nevadilo, kdybych se zastavil.“ Dixie se usmála. „No, jsem ráda, ţe jsi přišel. Jen jsem tady sama seděla a zvyšovala telefonní účet. Chceš jít dál a dát si sodovku?“ „Dal bych si šálek kávy. Myslím, ţe ji potřebuji, abych se dostal zpátky na druhý konec města. Ale proč bychom nemohli jít někam, kde to znám a není to odsud daleko? Mají tam nejlepší capuccino.“ „Strašně ráda,“ řekla Dixie. „Pojď na chvilku dál, neţ si vezmu svetr. Á, ještě jsem nedotelefonovala. Musím ještě říct ahoj, je to moje kamarádka Lori. Chci jí říct, ţe jdu na kafe s někým ze čtvrťáku.“ Dusty ten den uţ podruhé vešel do domu poručíka Blacka a posadil se na bílou pohovku, na tu, o které tajně věřil, ţe ji můţe jeho špinavost poskvrnit. Dixie se s kamarádkou konečně rozloučila a 126

vyběhla nahoru. Slyšel, jak byla v koupelně. Pak sešla dolů a poskakovala přitom, jako by byla roztleskávačkou. Rozhodně byla nadšená, pomyslel si, vypadala vzrušená z toho, ţe někam jde s ním, se čtvrťákem. Otevřel jí dveře a vešli do nočního vzduchu. „Neměla bych být pryč dlouho,“ řekla. „Táta by mohl volat. Ví, ţe jsem chtěla být dlouho vzhůru.“ „Hodím tě zpátky za hodinku,“ řekl Dusty. Znepokojovalo ho, ţe by se jí mohlo nelíbit, kdyţ vjede na dálnici, zvláště kdyţ ve Westwood Village je tolik kaváren. Ale zabavil ji povídáním o tom svém oblíbeném místě a ona si nestěţovala. Jakmile ji měl na dálnici, věděl, ţe uţ je vlastně mrtvá. Protoţe nehodlal zastavit dřív, neţ přijedou k poušti. Mluvila a mluvila, kdyţ jeli po I-10 směrem na Chino. Brzy o ní věděl více, neţ chtěl vědět. Ve škole hrála divadlo. Její absolutně nejoblíbenější skupinou byli U2. Nesnášela rap – připadalo jí to nechutné. Milovala svého tátu. Milovala svou kočku. Byla to pravá blondýna. Neměla přítele… Měl on přítelkyni? Abychom jí nekřivdili, pokoušela se také dozvědět něco více o něm. Ale on měl tehdy nedostatek ţivotních příběhů. Mimoto mu její hlas začínal jít na nervy. Sedět v autě se Sheilou bylo o tolik příjemnější. Dixie zjevně nevěděla, ţe existuje něco jako přestávka, aby mohla popadnout dech. Začala se mu vracet bolest hlavy a v té chvíli se hlasitě začala divit, kam jedou. Právě minuli centrum L. A. „Uţ to není daleko,“ řekl. „V jaké části města to je?“ zeptala se. „Nevím. Není to daleko.“ „Ty nevíš, v jaké části to je?“ „Právě jsem to řekl, nebo ne?“ vyštěkl. To ji na chvíli utišilo. „Je to tak, jak jsem říkala, můj táta můţe volat, zatímco budu venku. Bude mít strach, kdyţ tam nebudu.“ Mohl by začít uţ teď, pomyslel si. „Nebudeme pryč tak dlouho,“ řekl. Podívala se na hodinky. „Hele, uţ je půl jedné.“ „To není pozdě.“ „Moţná pro tebe ne, ale pro mě je to prakticky půlka noci. Věř tomu nebo ne, já chodím spát obvykle v půl desáté. Ráno před 127

vyučováním zkoušíme. Musím vstávat s východem slunce.“ „To je nepříjemné,“ řekl. „Kdybys chtěl, můţeš se na moji hru přijít podívat. Začíná tenhle týden. Byla bych ráda, kdybys tam byl.“ Odmlčela se. „Myslíš, ţe bys mohl?“ „Ne.“ „Och. Proč ne?“ „Musím udělat nějakou práci.“ „Jakou práci?“ „Nevím.“ „Nemusíš tam chodit tento týden. Můţeš tam jít ten příští. Hra poběţí měsíc. Jmenuje se to Lu Ann Hampton Laverty Oberlander. Je to o ţeně, která se jmenuje Lu Ann. Já hraju její dceru. Líbilo by se ti to, vím, ţe by se ti to líbilo. Mám ti sehnat lístek? Můţu je mít zadarmo.“ Dusty zvedl svou bolavou ruku ke své dunící hlavě. Tylenol mu došel na cestě k Dixie a on si neudělal čas, aby se zastavil pro další. Něco na hlase té dívky, nějaká ukňouranost, mu rozdírala nervy. Odpoledne nebyla tak nudná a nepříjemná. „Kdy bys chtěl přijít?“ zeptala se. „Mohla být, prosím tě, zticha?“ řekl náhle. To ji utišilo na celých ohromných pět sekund. „Co se děje, Dusty?“ zeptala se mírně. „Nic.“ „Vypadáš, jako bys měl špatnou náladu.“ „Nemám špatnou náladu.“ „Zlobí tě tvá ruka?“ „Ne.“ „Hele, počkej. Co se ti stalo se sádrou?“ „Sundal jsem si ji.“ „Ruka je uţ lepší?“ „Ano.“ „Co se ti stalo s uchem?“ „Zranil jsem si ho.“ „Jak to, ţe máš ruku ovázanou?“ „Protoţe jsem si ji zranil.“ 128

„Jak sis ji zranil?“ „Zápasil jsem s dívkou a ona mě kousla.“ „Co?“ „Mohla bys uţ zavřít tu svou hubu!“ zakřičel. Boţe, byla jako pokaţená deska. Moţná by jí měl jednoduše prostřelit mozek teď, pomyslel si, a zbavit je tak oba jejich utrpení. Kdyţ tak vybuchl, stáhla se zpátky do svého sedadla. „Ty máš špatnou náladu,“ řekla a hlas se jí třásl. Potáhla a mrkla na dálniční ukazatel. „Myslím, ţe bych teď měla jet domů. Nechci ţádnou kávu.“ „Ne.“ „Myslím to váţně, Dusty. Měla bych se vrátit. Nevěděla jsem, ţe mě vezmeš tak daleko.“ „Nepojedeme zpátky.“ Zarazila se, dívala se na něj. „Co tím myslíš?“ Přísně se na ní podíval. „Přesně to, co jsem řekl. Neodvezu tě domů. Teď tiše seď a neozývej se. Jestli to neuděláš, zešílím z toho. A ty, Dixie, nechceš, abych zešílel, to mi věř.“ Tentokrát trvalo deset sekund, neţ promluvila. Dusty se na ni ale připravil. V levé ruce uţ měl svou pistoli. Kdyţ otevřela ústa, jeho ruka vystřelila a uhodil ji do obličeje. Zasáhl ji mezi nosem a ústy, opravdu tvrdě. Hlava jí spadla dozadu a na blůzu se jí rozstříkla krev z nosu. Ze rtů jí vyšel němý výkřik. Ale Dixie tak snadno neumlčel. Byla omráčená, ale za dvě sekundy uţ viděl, jak se chystá vykřiknout. Rychle si přendal pistoli do své zraněné pravé ruky a přitiskl jí hlaveň k levému uchu. „Jestli ještě promluvíš,“ řekl mírně, „jestli řekneš ještě slovo, pošlu ti ty náboje přímo doprostřed mozku. Rozumíš mi, Dixie?“ Oči měla velké jako pingpongové míčky, měly barvu skla. Slabě přikývla. Sundal pistoli. „Dobře. Máme před sebou ještě kus cesty. Jedeme do pouště.“ Kývl dopředu na silnici. „A pro případ, ţe tě zajímá, co tam je, ale bojíš se zeptat, řeknu ti to.“ Náhle měl dobrou náladu. Měl svých šest nevinných. Hlas bude spokojen. Brzy uţ bude volný. Pro tuhle neměl pytle na tělo, brouci se k ní dostanou přímo. „Švábi,“ řekl jí. 129

XIII. Sheila Hardholtová byla jenom třicet stop daleko, kdyţ Dusty vzal pistoli poručíka Blacka a udeřil Dixie do tváře. Při tomto surovém útoku se jí úplně sevřelo srdce a po boku neměla nikoho, kdo by ji uklidnil. Byla sama ve svém autě a sledovala ty dva ve stejném pruhu dálnice, ale kam, to nevěděla. Do téhle situace ji přivedl řetěz náhod. Poté, co přišla na to, kdo je vrahem, vzbudila Sheila Matta. Vyslechl její teorii s překvapivě otevřenou myslí. A proč by ne, vţdy si myslel, ţe Dusty byl podivný. Navíc Gossick potvrdil její úvahy jako naprosto logické. Spěchali dovnitř, aby zavolali poručíku Blackovi na všechna tři čísla. Okamţitě se dostali do problémů. Nejprve vytočili číslo, na kterém měli poručíka Blacka ihned vyrozumět o jejich naléhavé zprávě, ţe má okamţitě zavolat zpátky. Uplynulo deset minut a on se neozval. Pak zkusili číslo k němu domů, ale bylo obsazeno a stále obsazeno zůstávalo. Nakonec Gossick zavolal přímo na policejní oddělení a pokusil se poručíka Blacka zastihnout. Bylo mu řečeno, ţe poručík je v terénu. Gossick je poţádal o kohokoliv, kdo pracuje na případech vraţd spolu s poručíkem Blackem. Bylo mu řečeno, ţe všichni Blackovi lidé jsou v terénu, ale ţe mu mohou nechat zprávu. Na Gossickovi bylo vidět, ţe si neví rady. Sheila navrhla, aby policie okamţitě poslala k domům poručíka Blacka a Dustyho Shamea své vozy. Gossick jim řekl první část zprávy. Osoba na druhé straně chtěla vědět adresu poručíka Blacka. „Oni ji nevědí?“ zanaříkala Sheila. Gossick zakryl rukou sluchátko. „Losangeleské policejní oddělení 130

je obrovské. Ta osoba, se kterou mluvíme, ani neví, kdo to poručík Black je. Ví jenom, jak nás přepojit do jeho kanceláře. Nikdo to tam ale nezvedá. Je uţ pozdě. Říkala jsi, ţe jsi u něj dnes byla. Neznáš tu adresu?“ „Nezapamatovala jsem si ji,“ řekla Sheila. „Měla jsem ji napsanou na kusu papíru.“ Prohledala své kapsy. „Můţe to být v autě. Nepokládejte to, podívám se.“ Ale nemohla to najít ani s Mattovou pomocí. Za pár minut byli zpátky v domě. Gossick stále telefonoval. „Nevím, kde to je,“ řekla Sheila. „Ale myslím, ţe bych se tam dostala po paměti.“ „Mohla by si popsat, jak se tam dá dostat?“ zeptal se jí Gossick. „Ne. Neznám na tom konci města jména ulic.“ Gossick promluvil k ţeně na lince: „Neznáme adresu jeho domu, ale poručík v losangeleském policejním oddělení pracuje. Musíte to mít v papírech. Co tím myslíte, ţe k těm sloţkám nemáte přístup? Kdo ho má? To je naléhavá situace – nemůţeme čekat do zítra.“ Gossick se nikam nedostal ani po dalších deseti minutách pokusů. Byl zklamán. Nechal zprávu, aby mu zavolali ihned, jak se někdo z Blackových lidí ozve. Sheila se ho pokusila zadrţet, kdyţ pokládal telefon, ale on zvedl ruku. „Vím, ţe jsem je nepoprosil, aby poslali vůz k Dustyho domu,“ řekl. „Měli bychom zavolat na sanbernardinskou policii, aby to udělala, a já nevím, jestli se mi jim ještě chce volat.“ „Proč ne?“ zeptal se Matt. „Dusty můţe dnes v noci někoho zabít.“ „Jsem si té moţnosti vědom,“ řekl Gossick. „Ale nebudeme schopni někoho přesvědčit jen po telefonu, jak je Dusty nebezpečný. Kdyby k jeho domu poslali policejní auto a on tam byl, jenom by mu to poslouţilo jako varování, ţe jsme mu v patách. Víte, policie ho nebude schopna zatknout jenom proto, ţe jsme tam zavolali a řekli, ţe je to špatný člověk. Neznají nás.“ „Říkal jste ale, ţe dosud máte přátele, kteří pro losangeleskou policii pracují,“ řekla Sheila. „Nemůţete zavolat jim? Nevěřili by vám?“ „Moţná by mi věřili, kdybych se k nim dostal, ale museli by 131

přesvědčit policii v San Bernardinu o tom, kdo je Dusty. Ne, myslím, ţe kdybychom to tak udělali, dopadli bychom stejně – před Dustyho domem by zastavilo černobílé auto a šli by si s ním promluvit. Potom by Dusty pravděpodobně utekl z města jenom proto, aby mohl začít zabíjet někde jinde. Sheilo, jenom poručík Black bude schopen rozumět tvým důvodům, pro které podezíráš Dustyho. On je tím, koho chceme, aby se postavil Dustymu. Moţná, ţe mě pozlobil, kdyţ tady byl, ale viděl jsem, ţe je to dobrý policajt.“ „Ale nevolá nám zpátky,“ protestoval Matt. „Moţná nám nezavolá celé hodiny.“ Gossick se zamračil. „To vím. Moţná budeme muset jít k Dustyho domu sami. Dosud mám svůj policejní revolver.“ „Je padesát let starý?“ zeptal se Matt. „Ano. Ale zabil jednu nestvůru. Můţe zabít další.“ „Nechci, aby byl Dusty zabit,“ řekla Sheila. „Je nemocný, potřebuje pomoc.“ „Jestli to je vůbec on, kdo je za tím vším,“ zamumlal Matt. Pozvedl ruku, kdyţ Sheila začala protestovat. „Souhlasím s tím, ţe on je pravděpodobně tím zabijákem, podle těch okolností, které jsi nám vysvětlila. Ale podle mě je nevinný, dokud mu není vina dokázána.“ Otočil se ke Gossickovi. „Souhlasíte?“ „Nehodlám toho mladého muţe zastřelit, pokud se nepokusí někomu z nás ublíţit,“ řekl Gossick. „Pravděpodobně bych neublíţil ani Scheimerové, kdyby na mě nezaútočila.“ „Chcete, abychom teď všichni tři jeli k Dustyho domu?“ zeptala se Sheila. „Myslím, ţe je to ten nejlepší plán,“ řekl Gossick. „Ujistím se, ţe zůstane na místě, dokud si s ním poručík Black nebude moci promluvit.“ „Mám ale strach o dceru poručíka Blacka, o Dixie,“ řekla Sheila. „Proč o ni?“ zeptal se Matt. „Ze dvou důvodů,“ řekla Sheila. „Poručík Black se přiznal, kdyţ jsme tam byli, ţe v noci musí pracovat a Dixie bude sama. A také, kdyţ jsme vešli do domu, zeptala jsem se Dustyho, co si myslí o Dixie a on řekl: ‚Vypadá tak nevinně.‘“ „Takţe?“ zeptal se Matt. 132

Gossick váţně přikývl. „Scheimerová šla po úplně nevinných. Byla to součást jejích zálib.“ „Bylo to také v tom, jak to řekl,“ řekla Sheila. „Tím zvláštním hlasem. Zpětně si uvědomuji, ţe to bylo skoro, jako by zapadala do kategorie, kterou likvidoval.“ Odmlčela se. „Musíme jet dvěma auty. Pojedu k Blackovým. Vy dva jeďte k Dustymu.“ „Ne,“ řekl Matt pevně. „Jestli pojedeme k Blackovým, pojedeme společně.“ „Souhlasím,“ řekl Gossick. „Jestli prostřednictvím toho kluka působí táţ moc jako u Scheimerové, je nebezpečnější neţ kterýkoliv zabiják v posledních padesáti letech.“ „Ne,“ řekla Sheila. Bylo to tady zase, ten pocit jistoty, o kterém Gossick říkal, ţe ho jako mladý měl. „Vy dva teď musíte jet k Dustymu. To je nebezpečnější místo. Ale já vím, pane Gossicku, vím, ţe musím vidět Dixie a ţe musím jít teď.“ Gossick si ji prohlédl. „Pobízí tě to, abys tam šla?“ „Ano.“ „Cítíš ale, ţe je tam také nebezpečí?“ Sheila cítila, jak panika pomalu vzrůstá. „Nedokáţu vysvětlit, co cítím. Vím jenom, ţe musíme přestat mluvit a hned jít. Máte auto, kapitáne?“ Usmál se titulu. „Mám skvělé auto. Doveze nás do China. Stále ale váhám, jestli tě mám nechat jít samotnou. Vezmi si s sebou Matta a řekni mi, jak se dostanu k Dustyho domu.“ Sheila od nich začala couvat, jako by ji tahal neviditelný provázek, provázek loutky, ale naštěstí ho ovládal hodnější mistr neţ mistr loutkář, který tahal za Dustyho provázky. „Je mi líto, víc o tom nemůţu mluvit,“ řekla. „Sheilo,“ protestoval Matt a vykročil, aby ji zastavil. Ale Gossick ho zarazil. „Nech ji jít,“ řekl. Matt se mu vysmekl. „Nesouhlasím s celou tou vírou ve zlou sílu ve druhé světové válce, ve Hvězdných válkách. Sheilo, chováš se jako cvok. Dej mi klíčky od svého auta.“ „Nashle,“ řekla. Vyběhla z předních dveří, Matt utíkal za ní. Musel ale zakopnout na schůdcích z verandy, nebo co a ona před ním 133

získala náskok a byla schopná dostat se do auta a zamknout dveře dřív, neţ ji mohl chytit. Tloukl na okénko. „Sheilo! Zastav!“ Nastartovala auto, usmála se a poslala mu vzduchem polibek. Prudce se rozjela dozadu a odhodila ho, takţe ztratil rovnováhu. Neţ se stačil vzpamatovat, byla uţ na ulici a ujíţděla pryč. Dům poručíka Blacka našla snadno. Dustyho vůz parkoval před ním. Takţe to byla pravda. Věděla, ţe to musela být. I kdyţ to, ţe se potvrdila, jí otřáslo. Dusty zabil Nancy. Udělal to všechno. Čekala jenom minutu. Málem uţ šla do nejbliţší telefonní budky zavolat policii, kdyţ Dusty vykročil z předních dveří s Dixie vedle sebe. Sheilu hned napadlo, ţe by to s autem napálila do Dustyho, vyskočila ven a zavolala na Dixie, aby utekla. Strach ji ale zadrţel. Byli hned vedle Westwood Village. Tam byly stovky lidí vzhůru. I kdyţ v té chvíli nebyl u bloku nikdo. Nevěděla, jak dobře je Dusty ozbrojen. Jednu věc ale věděla jistě. Byl schopen zabít dvě dívky najednou. Pozorovala, jak Dixie otevřel dveře auta. Nastoupil a odjel. Následovala je a udrţovala si přitom odstup. Jela za ním přímo na dálnici a uvědomila si, ţe moţná udělala hroznou chybu, ţe se ho nepokusila zastavit, kdyţ měla příleţitost. Víc neţ cokoliv jiného si přála mít v autě telefon. Měla pocit, ţe Dusty veze Dixie na místo, kde nebudou ţádné veřejné telefonní automaty. O deset mil dále, na silnici číslo 10, viděla v záblesku světel, jak Dusty Dixie udeřil. Vina ji tíţila. Mohla je jenom sledovat, doufat a modlit se.

134

XIV. Matthew Jaye a kapitán Gossick přijeli k Dustyho domu ve chvíli, kdy byla Sheila Hardholtová svědkem toho, jak Dusty uhodil Dixie Blackovou. Jeli průměrnou rychlostí přesahující sto mil za hodinu, aby se dostali do China, a polovinu doby ţasli nad tím, jaké měli štěstí, ţe nedostali pokutu. Matt, který sedel za volantem, dosud nevěřil na Sílu, ale začínal se divit, co se to sakra děje. Ještě si ale neodpustil, ţe si nechal Sheilu tak snadno proklouznout mezi prsty. Cítil však, ţe Dustyho dům bude místem, kde budou problémy, jestli nějaké budou. Kdyţ sjeli z dálnice, začal Gossick nabíjet svůj revolver. Matt nechápal, jak tu zbraň mohl schovat před madame Scheimerovou, kdyţ k ní šel domů na čaj a té noci před padesáti lety ji zastřelil. Ta pistole vypadala jako kanón. „Touhle věcičkou stačí po někom vystřelit jenom jednou,“ souhlasil s ním Gossick, kdyţ Matt řekl, co si myslí. „Říkal jste ale, ţe jste střelil Scheimerovou dvakrát?“ „Chtěl jsem si být jistý, synku.“ Zaparkovali tři bloky od Dustyho domu a opatrně se k němu přiblíţili. Na příjezdové cestě nebylo ţádné auto, ale nějaké mohlo být v zavřené garáţi. Matt Dustyho sotva znal. Zaručeně nevěděl, s čím jezdí. Vypadalo to, ţe se v obývacím pokoji svítí, ale byly zataţené závěsy. Gossick navrhl, aby zaklepali na dveře. Ten člověk se za celá ta léta nezměnil, pomyslel si Matt. Gossick se mu líbil, nevadily mu legrační názory, které ten starý chlapík měl. Gossick měl revolver ukrytý za opaskem pod kabátem. „Dobře,“ řekl Matt. „Uděláme to.“ 135

Otevřela malá španělská ţena. Matt nedokázal říct, jestli se jí ulevilo, kdyţ je viděla, nebo byla vystrašená. Vypadalo to jako kombinace obojího. Byla normálně oblečená, nevytáhli ji z postele. „Je doma Dusty?“ zeptal se Matt. Úzkostlivě zavrtěla hlavou. „Ne.“ „Víte, kde je?“ zeptal se Matt. „Ne.“ „Víte, kdy se vrátí?“ ptal se Matt. „Ne.“ „Mluvíte anglicky?“ zeptal se Gossick. „Jenom trochu.“ Zvedla palec a ukazováček a odtáhla je kousek od sebe. „Jak se jmenujete?“ zeptal se jí Gossick. „Paní Garciová.“ „Rád vás poznávám, paní Garciová,“ řekl Gossick a nabídl jí ruku, kterou zdráhavě potřásla. „Jmenuji se Gossick. Tohle je Matt. Chodí s Dustym do školy. Omlouváme se, ţe vás obtěţujeme takhle pozdě, ale je to důleţité. Je doma Dustyho matka? Rád bych ji viděl.“ „Ano, je – postel,“ řekla paní Garciová. „Bylo by moţné ji vzbudit?“ zeptal se Gossick. „Kdysi dávno jsem ji znal.“ Paní Garciová se ustaraně podívala přes rameno. „Ona – v Dustyho posteli. Nevím – nemocná.“ „Ona je nemocná?“ zeptal se Gossick. Paní Garciová zoufale zavrtěla hlavou. „Nevím.“ Gossick si razil cestu předními dveřmi. „Pak ji musíme vidět, kdyţ je nemocná. Pst, nebojte se, paní Garciová. Jsme zde jenom proto, abychom pomohli.“ Našli paní Shameovou leţet mrtvou na Dustyho posteli. Leţela na zádech, oči a ústa měla doširoka otevřené. Matt stál u Dustyho psacího stolu, vedle jeho počítače. Právě rozsvítil. Gossick stál v nohách postele a upřeně se na mrtvou ţenu díval. Matt byl překvapen, ţe na jeho tváři vidí slzu. „Je to Tania,“ řekl smutně. „Poznáváte ji?“ zeptal se Matt. „Po všech těch letech?“ „Tania, ano,“ řekla paní Garciová. „Je nemocná.“ Gossick se sehnul a zavřel mrtvé ţeně oči. Zavřel jí ústa a pak ji jemně políbil na čelo. „Tanio,“ zašeptal. 136

„Pane Gossicku?“ řekl Matt. Gossick se postavil. Byl bledý v obličeji. „Sheila měla pravdu. Miloval jsem ji. Kdysi dávno.“ Otočil se k paní Garciové. „Paní Shameová je mrtvá, paní Garciová. Rozumíte mi?“ Paní Garciová slabě přikývla. „Rozumět. Mrtvá.“ „Víte, jak zemřela?“ zeptal se Gossick. Rychle zavrtěla hlavou. Gossick k ní přistoupil. „Udělal jí něco Dusty?“ Paní Garciová měla oči strachem rozšířené. „On krvácet, kdyţ jít.“ „On krvácel?“ zeptal se Matt. „Tady.“ Paní Garciová si sáhla na své pravé ucho. „Máte ponětí, kam mohl jít?“ zeptal se Gossick. Zavrtěla hlavou. „Chodil v noci často ven?“ zeptal se Gossick. „Ano.“ „Nevíte, kam by mohl jít?“ „Ne.“ Paní Garciová se odmlčela. „Poušť.“ „Mohl by jít do pouště?“ zeptal se Gossick. „Ano.“ „Jak to víte?“ zeptal se Gossick. „Sledovat,“ řekla paní Garciová. „Vy jste ho sledovala?“ zeptal se Gossick. „Ano.“ „Proč jste ho sledovala?“ zeptal se Gossick. Paní Garciová se chytla za hlavu, jako by jednoduše bydlení v tomhle domě pro ni bylo obrovským utrpením. „Bála jsem se,“ řekla. „Vyděsilo vás to, co dělal v poušti?“ zeptal se Gossick. „Chtěla jste zjistit, co má za lubem?“ Paní Garciová přikývla. Vypadala sklíčeně. „Ano.“ „Mohla byste nás vzít na to místo v poušti?“ zeptal se Gossick. „Ne.“ „Proč ne?“ zeptal se Gossick. „Nevím –“ Bezmocně rozhodila rukama. „Nevím.“ „Víte, ţe jel do pouště, ale nevíte, kam přesně do té pouště jel?“ zeptal se Gossick. „Je to tak?“ „Ano.“ „Mohla byste nás vzít blízko k tomu místu v poušti?“ zeptal se 137

Gossick. Utřela si obličej. „Bát se.“ „Nemusíte se bát, paní Garciová,“ řekl Gossick. „Já jsem policista. Mám zbraň. Mohu vás ochránit. Je velice důleţité, abychom na to místo v poušti šli.“ „Ale – nevím.“ „Rozumím vám. Víte jenom přibliţně kam jít?“ „Ano.“ Gossick se obrátil na Matta. „Měli bychom zavolat do domu poručíka Blacka a zjistit, jestli tam je Sheila.“ „To si přeji od chvíle, co jsme sem přišli,“ řekl Matt. Vyndal vizitku, kterou mu poručík Black dal. Dusty měl telefon ve svém pokoji. Vytočil číslo. Ozval se mu nějaký muţ. „Haló?“ „Je to poručík Black?“ zeptal se Matt. „Ne. Kdo volá?“ „Jmenuji se Matthew Jaye. Pokouším se zastihnout poručíka Blacka. Je to velmi naléhavé.“ „Nejste jeden z těch lidí, co volali a chtěli, abychom k jeho domu poslali policejní auto?“ „Ano. My jsme pro něj nechávali ty zprávy. Je tam? Je tam jeho dcera? Je tam Sheila?“ „Kdo je Sheila?“ „Moje přítelkyně,“ řekl Matt. „Kdo jste vy?“ „Jsem důstojník Wilson. Poslal mě sem poručík Black, abych zkontroloval jeho dům a dceru. Musel jednu z těch zpráv dostat. Ale jeho dcera tady není.“ „Je tam Sheila?“ „Nikdo tady není.“ „Je tam někde nějaký lístek?“ „Nic jsem neviděl.“ „Ví poručík Black, ţe je jeho dcera pryč?“ zeptal se Matt. „Právě jsem mu šel zavolat. Kdybyste s ním chtěli mluvit, můţu mu říct, aby vám zavolal.“ „Ano. Je velice důleţité, aby nám okamţitě zavolal.“ Matt se otočil na paní Gardovou. „Jaké je sem číslo?“ Odpověděla bez zaváhání. „Pět pět pět – šest dva čtyři dva.“ „Slyšel jsem to,“ řekl Wilson na druhém konci. „Brnknu mu a 138

řeknu, aby vám zavolal.“ „Díky.“ Matt poloţil sluchátko a otočil se na Gossicka. „Dixie tam není. Ani Sheila.“ Gossick svraštil čelo. „Je moţné, ţe ty dvě šly ven na kávu, aby se dostaly pryč z domu.“ Matt zavrtěl v chůzi hlavou. „Nechala by lístek. Nelíbí se mi to, pane Gossicku. Co kdyţ tam dorazila ve chvíli, kdy tam byl Dusty?“ „Nevíme, jestli tam Dusty jel.“ „Samozřejmě, ţe ano!“ vykřikl Matt. „Dixie by nevstala uprostřed noci, aby někam šla. Sheila měla pravdu. Dusty chtěl dát Dixie za vyučenou.“ „Pak je důleţité, abychom šli do té pouště,“ řekl Gossick. „Jestli to je místo, kam bere ty dívky.“ Matt se cítil, jako by měl kaţdou chvilku vybuchnout. Jeho dívka je s tím syčákem! Teď můţe být v nebezpečí. Nemohl o ní přestat přemýšlet jako o své. Ukázal prstem na paní Gardovou. „Nebude schopná zavést nás k němu,“ řekl. „Zní to, jako by ho sledovala jenom kousek a zjistila jenom přibliţný směr, kterým jel.“ „Silnice číslo patnáct,“ řekla najednou. „Dusty jel pozdě v noci po silnici číslo patnáct?“ zeptal se Gossick. Paní Garciová váţně přikývla. „Silnice číslo patnáct,“ řekla. „Potom silnice tři sta devadesát pět.“ „Vypadá to, jako by věděla kam jet,“ řekl Gossick. Matt vykročil směrem ke dveřím. „Dobře. Pojďme tam.“ „Moţná bychom nejdřív měli počkat na zavolání poručíka Blacka,“ řekl Gossick. Matt si udeřil pěstí do stehna. Nikdy v ţivotě se necítil tak svázaný, nebo tak bezmocný. Musel se dostat k Sheile za kaţdou cenu, musel ji odtamtud bezpečně dostat. „Nečekám,“ řekl. Zazvonil telefon. Gossick zvedl sluchátko. „Black? Tady Gossick. Matt a já jsme v domě Dustyho Shamea, toho chlapce, co jste se s ním odpoledne setkal. Máme silný důvod domnívat se, ţe on je tím, kdo je za těmi vraţdami, ale nemám čas vysvětlovat všechny naše důvody. Ano, vím, ţe vaše dcera zmizela. 139

Myslíme si, ţe ji vzal Dusty. Také si myslíme, ţe by s nimi mohla být Sheila. Poslouchejte, poručíku! Neztrácejte naději. Myslíme si, ţe víme, kam ty dívky mohl vzít. Je tady Dustyho pomocnice v domácnosti a ona jednou v noci Dustyho sledovala do pouště. Jeďte na sever po patnáctce na třista devadesát pětku. Přesně tam, po třista devadesát pětce můţete jet jenom na sever. Hned teď do té pouště jedeme. Ne, nevíme, jak daleko budeme muset po té třista devadesát pětce jet, ale máme s sebou paní Gardovou, aby nás vedla. Kde jste? Ne, nemůţeme na vás čekat. Ano, vím, ţe se ztratíte. My můţeme také zabloudit, ale nemůţeme čekat, neţ sem dojedete z L. A. Vím, jak rychlá máte auta. Podívejte, mám vzadu v kufru krabici světlic. Jestli zjistím, kam Dusty dívky vzal, jednu vystřelím. V noci v poušti to bude vidět na mnoho mil daleko. Ne, nemůţeme čekat. Musíme jít. Mám zbraň, poručíku, a nezapomněl jsem, jak ji pouţít. Jestli najdu Dustyho, zastavím ho. To vám slibuji. Pokládám teď telefon. Modleme se za bezpečnost obou dívek.“ Gossick poloţil sluchátko. „Chtěl jet s námi?“ zeptal se Matt. „Dokáţeš si to představit,“ řekl Gossick. Kývl na paní Gardovou. „Jdeme!“

140

XV. Dixie Blacková přestala mluvit, ale působila stále větší problémy neţ mrtvé tělo. Kdyţ Dusty Shame dojel na své oblíbené parkovací místo v poušti půl míle od vchodu do jeskyně, zastavil, vyšel z auta a obešel ho. Namířil zbraň na Dixie, aby také vystoupila, ale ona nevystoupila. Křečovitě se drţela svého sedadla, jako by byla na palubě proudového letadla, kterému ve velké výšce vypadlo okénko a všechno z kabiny v důsledku obrovského podtlaku mizelo. Dixie vypadala, jako by měla zemřít, jestli se sedadla pustí. Samozřejmě, Dusty ji za to nemohl vinit, protoţe to byla pravda. Přitlačil jí zbraň těsně k hlavě. „Teď uţ můţeš mluvit, pokud nebudeš ječet,“ řekl. „Ale přesto musíš dělat to, co ti řeknu, jinak tě odprásknu.“ Obličej měla uslzený, ale nos jí uţ přestal krvácet a ona si uţ většinu špíny setřela. „Co se mnou chceš udělat?“ „Půjdeme se jenom trochu projít.“ „Ty jsi zabil všechny ty dívky?“ Jeho část to vţdy chtěla někomu říct. „Ano.“ „Ach, boţe,“ rozplakala se. „Kdekoliv jsem, Dixie, tam si Bůh nechává odstup. Modlit se k němu teď nemá smysl.“ Lehce jí zbraní poklepal na hlavu. „Teď vystup z auta, nebo se tvůj mozek za tři sekundy rozstříkne na sedadla. Jedna – dvě –“ Dixie vystoupila. Kráčeli k jeskyni. Bylo pozdě v noci, ale bylo to dřív neţ posledně, kdyţ byl v poušti s Nancyiným tělem. Polovička měsíce byla stále na obloze a vedla jejich kroky. Dixie se ale ukázala jako opravdové nemehlo, kdyţ došlo na mírný výstup. Stále 141

zakopávala o uvolněné kameny. Ještě jednou si přál, aby jenom nesl její tělo. Dalo by to víc práce, ale věřil tomu, ţe by jeho mysl byla klidnější. Přestalo mu být do smíchu uţ před hodinou v autě. Došli k jeskyni. Dixie nechtěla jít dovnitř. Ale na tom, co chtěla, nezáleţelo. Vedl ji se svou baterkou dozadu do jeskyně, kde byla pohřbena těla. Dixie kráčela před ním a brečela. Kdyţ došla k zadní zdi, jenom tam stála a vzlykala, neotočila se. „Dixie,“ řekl. Stál tři stopy za ní, zbraň zavěšenou u boku. „Ano?“ „Ty jsi šestá.“ „Ach, boţe.“ „Jsi šestá dívka, kterou jsem zabil. Kdyţ tě zabiju, skončil jsem. Uţ nebudu muset zabít nikoho dalšího. Odmaturuju a pravděpodobně půjdu na vysokou školu. Dostanu normální práci. Moţná se oţením a budu mít děti, nevím.“ Odmlčel se. „Jenom jsem ti to chtěl říct.“ Pomalu se otočila. Její obličej byla ve svitu baterky maska stínů a strachu. Hrozně se třásla. „Zastřelíš mě?“ zeptala se. „Jo. Do hlavy. Ale můţu tě střelit někam jinam, jestli chceš.“ Zvedl revolver. „Tohle je zbraň tvého táty, jen tak na okraj.“ Skrčila se a naříkala. „Ne, prosím, neubliţuj mi. Nemůţeš mi ublíţit.“ „Kdyţ tě střelím do hlavy, myslím, ţe neucítíš ţádnou bolest.“ Klesla na kolena a sepnula třesoucí se ruce. „Prosím, nezabíjej mě. Pro lásku boţí.“ „Nevím, co to je, Dixie. Čestně to nevím.“ Dusty natáhl kohoutek. „Sbohem. Je mi líto, ţe oba přijdeme o tvou hru.“ Dixie si přitiskla ruce na tvář a zavřela oči. Dusty pomalu tiskl spoušť. Číslo šest, pomyslel si. Je po všem. Ale nebylo po všem. „Dusty,“ ozval se z ústí jeskyně hlas. Sheila Hardholtová Dustyho Shamea skoro ztratila, kdyţ náhle odbočil z 395, protoţe si od něho udrţovala odstup, aby ho na sebe 142

neupozornila. Cesta se vlnila a on byl o několik kopečků před ní. A pak, kdyţ vyjela najeden vrcholek, jeho auto jednoduše zmizelo. Na chvíli si pomyslela, ţe ho ztratila. Pak si v dálce vpravo, všimla jeho koncových světel, plouţících se oblakem zvednutého prachu. Kdyţ dojela na místo, kde sjel z cesty, zhasla svět la a zpomalila. Z dálky viděla, jak znovu zatočil doprava. Pak, za minutu nebo dvě, viděla červený záblesk jeho brzdových světel. Zaparkovala a sledovala ho dál pěšky, moţná čtvrt míle za ním a Dixie. Jejich postavy vypadaly jako dva ztracené stíny stříbřitých duchů vznášejících se ve svitu měsíce. Ulevilo se jí, kdyţ viděla Dixie dosud na nohou. Ale čas úlevy byl minulostí. Stála ve vchodu do jeskyně a slyšela Dixiiny prosby. Slyšela Dustyho prázdné odpovědi. Uvědomila si to nebezpečí. Jestli promluví, skoro určitě zemře. Zemřely by obě. Bylo šílenstvím udělat cokoliv. I kdyţ. „Jsi šestá dívka, kterou jsem zabil. Když tě zabiju, skončil jsem.“ Dluţila to poručíku Blackovi. Musí udělat, co bude moci. Jeho dcera byla jeho ţivot. Zavolala Dustyho jméno. „To jsem já, Sheila,“ řekla. Dixie náhle přestala brečet. Dusty si něco tiše zamumlal. Sheila vkročila do jeskyně. Kamenný strop byl nejdřív nízký, a jak kráčela, musela se sehnout. I kdyţ brzy se mohla postavit a kráčet volně. Všimla si relativně náhlého poklesu teploty vzhledem ke vzduchu venku. Nepochybovala o tom, ţe je na místě, kam Scheimerová i Dusty brali své oběti. Ale co její vlastní strach? Byl tak silný, ţe téměř nemohla kráčet? Nebo byla v šoku a nic necítila, nevadilo jí, co dělá? Předpokládala, ţe to byla kombinace obojího. Plus třetí prvek. Magie, o které mluvil Gossick, pocit ochrany – obklopovalo ji to jako ochranná aura. I kdyţ tomu úplně nedůvěřovala, protoţe nevěřila, ţe by to mohlo odrazit kulky. Z toho, jak poslouchala jeho rozhovor s Dixie, věděla, ţe Dusty má zbraň. Kdyţ o tom všem přemýšlela, zjistila, ţe kráčí vstříc své smrti a měla z toho hrůzu. Dusty na ni posvítil baterkou, kdyţ se přiblíţila ke konci jeskyně. Poloslepá zvedla ruce a ukázala mu, aby světlo obrátil stranou. 143

Vyhověl jejímu přání. Jakmile zase začala vidět jasně, všimla si stop po nedávných pohřbech. Strach zase narostl o jeden stupeň a přitom uţ svého vrcholu dosáhl před dvěma hodinami. Dixie klečela na bílém písku jako hromádka neštěstí. Dusty stál před nijako zjevení z pekla. Ucho mu krvácelo, měl černou zbraň. Prázdnota v jeho očích jí připomněla tupý pohled obrovského hmyzu. Konečně pochopila, co Gossick myslel, kdyţ popisoval pohled do očí Himmlera nebo Scheimerové. „Ahoj, Dusty,“ řekla. Nadechl se. „Co tady děláš, Sheilo?“ „Ty víš, co tady dělám. Musím tě zastavit.“ „Nemůţu tě nechat to udělat.“ „Proč ne?“ „Musím zabít tuhle dívku. Pravděpodobně musím zabít i tebe. Proč jsi přišla, Sheilo?“ „Protoţe to, co děláš, je špatné. Nezáleţí na tom, kolik jich zabiješ, nebude to správné. Nebudeš mít pravdu. Jsi ne mocný a potřebuješ pomoc. Nech mě, abych ti pomohla.“ Udělala krok kupředu. „Dej mi tu zbraň.“ Zahýbal revolverem. Zastavila se. „Ty tomu nerozumíš,“ řekl. „Rozumím tomu. Cítíš, ţe musíš zabít šest lidí, šest nevinných. Cítíš, ţe kdyţ popravíš Dixie, bude to pro tebe lepší. Ale bude to jenom horší.“ Byl zvědavý: „Jak si tím můţeš být jistá?“ „Mysli, Dusty. Pokaţdé, kdyţ jsi zabil, zlepšilo se to trochu?“ Uvaţoval o její otázce. „Ne. Ale bylo to proto, ţe jsem ještě neskončil. Kdyţ zastřelím Dixie, musí to být lepší.“ „Kdyţ zastřelíš Dixie, budeš muset zastřelit mně,“ řekla Sheila. Sklonil hlavu. „Nechci ti ublíţit.“ Udělala směrem k němu další krok. „Kdyţ mě střelíš do hlavy, nebude mě to bolet,“ řekla sarkasticky. Trhnul hlavou. „Nevysmívej se mi!“ „Nezabíjej ji!“ zakřičela na něj. „Nech ji jít!“ Náhle byl rozčílený. Uvítala tu změnu, protoţe cokoliv bylo lepší neţ ten prázdný pohled. 144

„Nevidíš, ţe ji nemůţu nechat jít? Ţe se zblázním, kdyţ to neskončím?“ Mluvila váţně, klidně. „Kdo ti slíbil, ţe to skončí, kdyţ jich zabiješ šest?“ zeptala se. Zaváhá. „Ten hlas.“ „Jaký hlas?“ „Hlas, který ke mně mluví.“ A jakoby v rozpacích dodal: „Nevím, odkud přichází. Ale můţe to mít co dělat se Švábem.“ Zamračila se. „S jakým švábem?“ „S tím z mého snu. Měl jsem ho dnes odpoledne. Bylo to poprvé, co se mi zdálo o něčem, co mluvilo tím hlasem. Řeklo mi to, ţe musím okamţitě zabít šestou dívku. Říkalo to, ţe kdyţ to neudělám, vrátí se to a ukousne mi to ucho. To mě vystrašilo a probudil jsem se.“ Odmlčel se, byl zmatený. „Má matka byla v posteli se mnou. Ţvýkala moje ucho.“ Ukázal na krvavou změť na straně hlavy. „Věřila bys, ţe by mi to udělala?“ „Jak prsty projížděla vlasy děvčátka, nemohl jsem se zbavit dojmu, že to vlastně byly drápy ostré jako břitva, které rozřezávaly vřískajícímu dítěti kůži. Tato představa mnou otřásla až do morku kosti, byla tak silná. Také její šepot byl znepokojující. Neznělo to, jako kdyby používala lidská slova.“ Ten hlas. Kdo byl zdrojem toho hlasu? „Pamatuji si, jak krev z podlahy nasákla do dívčiných vlasů, jak jejich vlákna chytala tu lepkavou tekutinu a vypadalo to, jako by jí vedly přímo do jejího mozku. A jak bylo těžké dostat to pak dolů, tu prokletou krev, jako by chtěla na dívčině životě zanechat trvalou skvrnu.“ „Věřím tomu,“ řekla Sheila. Přiblíţila se k Dustymu na pouhé tři stopy, přičemţ se mu stále dívala přímo do očí. I kdyţ čím více se na něj zaměří, tím se objeví více bolesti, to ano, ale také se v něm rozhoří více ţivota. V její rodině nebyla Síla příliš mocná. Nebyla Yoda, ani Luke Skywalker. Nemohla se do něj jen tak pustit svou silou vůle. Ale mohla mu rozumět a to je moţná to, co teď potřebuje. „Zastav se,“ varoval ji. Zastavila se. „Vím, odkud ten hlas přichází.“ Zamrkal. „Odkud?“ 145

„Z minulosti. Setkala jsem se s muţem, který znal tvé prarodiče. Znal také tvoji matku. Ale tvoji prarodiče nebyli milí lidé. Obzvláště babička měla na tvou matku špatný vliv. Ten vliv se ale neobjevil, dokud Alzheimerova nemoc nezničila tvé matce mozek a nedovolila tak, aby špatné věci z minulosti přešly do dneška. Řekni mi, Dusty, slyšel jsi někdy ten hlas, kdyţ jsi byl pryč z domova?“ Naslouchal jí. „Ne.“ „Kdy jsi ho slyšel?“ „Kdyţ jsem se pokoušel usnout ve své posteli. Přišlo to, nenechalo mě to spát.“ Trhl sebou. „Nemáš ponětí, jak to bylo hrozné.“ „Byl ten hlas ve tvé hlavě?“ „Nevím. Prostě byl. Říkal mi, abych zabíjel.“ Prosebně se na ni podíval. „Musím udělat, co mi řekl. Nepřestane to, dokud to neudělám.“ „Rozumím ti. Otevřel jsi někdy oči, kdyţ k tobě ten hlas mluvil?“ Zavrtěl hlavou. „Nemohl jsem to udělat.“ „Proč ne?“ „Řekl mi, ţe kdyţ to udělám, sní mi oči.“ Obličej se mu zkřivil bolestí. „Snědl by mi oči, snědl by mi uši.“ „Dusty, byla to tvoje matka, kdo k tobě mluvil.“ Dusty chápal pomalu. „Co?“ „Tvá matka byla zdrojem toho hlasu.“ Chvilku stál jako přimraţený. „Ale moje matka nemůţe mluvit. Celá léta nemluvila.“ „Něco mluví skrze tvou matku. Hlas matky tvé matky. Ţeny, která se jmenovala Olga Scheimerová. Scheimerová byla tvoje babička. Byla to neuvěřitelně zlá ţena. Pouţívá tvou matku.“ „Jak ji znáš?“ zeptal se Dusty. „Říkala jsem ti to, setkala jsem se dnes večer s muţem, který ji znal. Jmenuje se Gossick. Pracoval pro losangeleské policejní oddělení a před padesáti lety na Scheimerovou vystřelil a zabil ji, protoţe zabila šest mladých ţen. Nevidíš Dusty, ţe Scheimerová tě nutí proti tvé vůli dělat to, co dělala ona? Ale ty to nemusíš dělat.“ Dusty přemýšlel, bylo dobré vidět ho přemýšlet. „Pohřbil ten Gossick tělo Scheimerové?“ 146

„Ano.“ „Kde?“ „V předhůří San Fernanda,“ řekla Sheila. Uhodila hřebíček na hlavičku. Dusty skoro omdlel. Zakymácel se dozadu a vrazil do Dixie, která seděla tak potichu, jako by uţ byla mrtvá. Ale teď se vylekala, kdyţ se jí Dusty dotkl. Sheila se k ní sehnula, aby zůstala zticha. Dusty se znovu sebral, ale sklonil zbraň. „To, co říkáš, je pravda,“ řekl. Sheila cítila, jak se v ní probouzí naděje. „Ano. Nelhala jsem ti. Nemusíš nikoho zabít. Ty a já, my spolu, můţeme tu věc zlomit. Chci ti pomoct, Dusty.“ „Proč?“ zeptal se nevinně. „Protoţe jsi můj kamarád.“ Usmála se. „Nepamatuješ si dnešní odpoledne? Zeptala jsem se tě, jestli by si se mnou někam nešel.“ „Ještě stále bys se mnou chtěla někam jít?“ „Potom, co dostaneš pomoc, tak ano. Mohli bychom to udělat.“ „Co bychom dělali?“ „Šli k McDonaldovi, nevím.“ Zasněně se při té myšlence usmál. „To by byla zábava.“ Pak mu úsměv vybledl. „Ale to se nestane. Pořád ještě musím zabít Dixie.“ Sheila byla sklíčená. „Ale proč?“ Zakašlal, jako by v jeho plicích byla vrstva prachu, kterou nemohl setřást. Namířil revolver na hlavu Dixie. Kdyţ pak promluvil, bylo to hlasem, který byl sotva jeho vlastní. Hlasem, který by mohl patřit nějaké ţeně, mrtvé německé madam. „Není ţádné proč,“ řekl. Dixie zavřela oči a zaječela. „Zastřel mě místo ní!“ vyhrkla Sheila. Dusty se zarazil. „Ne.“ „Jsem nevinnější neţ tahle coura,“ řekla Sheila. „Neviděl jsi ji odpoledne v těch krátkých kalhotách? Ale její otec měl tehdy pravdu. Představ si, jak se asi obléká, kdyţ jde do města. Představ si, s kolika kluky uţ spala. Není nevinná. Je to děvka, všechny dcery policajtů jsou děvky. Plýtváš svými náboji. Zabij mě, já jsem ještě zatracená panna.“ Dusty na ni tázavě zíral. „Nikdy jsi s Mattem nespala?“ 147

„Ne,“ zalhala. „Kdyţ ale nechám Dixie odejít, řekne o mně svému otci. To by nebylo dobré.“ Sheila mluvila zaníceně. „To nebude vadit. Budeš mít svých šest nevinných. Budeš volný. Bolest přestane, Dusty. Bude to pryč.“ Chvíli nebyl schopný se pohnout. Pak přikývl. „To je jediné, na čem záleţí.“ Podíval se s nechutí na Dixie. „Zmiz odtud, neţ si to rozmyslím.“ Dixie vyběhla z jeskyně. Ani se na Sheilu nepodívala. Sheila jí rozuměla. Kdo by se chtěl dívat na mrtvolu? Dusty na ni namířil svou zbraň. „Bude v pořádku, kdyţ tě pohřbím tady?“ Sklopila hlavu. Ani po tom, co se seběhlo, nerozuměla tomu, proč se to děje. Ty milióny lidí, které zahynuly v Auschwitzu a v Dachau, kdyţ plyn naplnil komory, pravděpodobně zajímala ta samá věc. I kdyţ Scheimerová a Dusty jim na to jistým způsobem odpověděli. Není ţádné proč. Byl tady jenom ten hořký konec. „Je mi fuk, kde mě pohrbíš,“ zašeptala. „Sbohem, Sheilo. Je mi to líto.“ Slyšela cvaknutí, jak zbraň odjistil. Zavřela oči. Dosud to neskončilo. „Sheilo!“ zazněl hlas od chodu do jeskyně.

148

XVI. Matthew Jaye řídil Gossickovo auto. Řídil celou cestu z Ventury a teď byli v poušti – paní Garciová seděla na zadním sedadle a vedla je – a zabloudili. To, čeho se Matt nejvíce obával, se opravdu stalo. Paní Garciová sledovala Dustyho jenom část cesty poté, co odbočil ze silnice a zmizel v poušti. Paní Garciová si nemohla vzpomenout, kde přesně odbočil. Teď jeli směrem na jih po 395, vraceli se ve svých stopách, protoţe paní Garciová cítila, ţe zajeli příliš daleko na sever. Matt neustále očekával, ţe mu řekne, aby zastavil a jel na druhou stranu. Sheila bylo to jediné, na co dokázal myslet. Jeho nervy byly napjaté. „Je to beznadějné,“ řekl Matt. „Nesmíme přestat hledat,“ řekl Gossick. „Nic jiného dělat nemůţeme.“ „Můţeme přestat hledat, protoţe nevíme, co hle dáme,“ postěţoval si Matt. Ukázal palcem přes rameno. „Jenom ona můţe hledat a myslím, ţe usíná.“ Gossick zavrtěl hlavou. „Paní Garciová dělá všechno pro to, aby nám pomohla.“ Ukázal dopředu. „Zastavíme na tomhle kopci, vystoupíme a rozhlédneme se. Budeme odtamtud mít pěkný rozhled. Mám v kufru dalekohled.“ „Máte vzadu signální pistole a dalekohled,“ řekl Matt a cítil se, jako by byl úplně mimo. „Máte tam Geigerův počítač? Máte tam nafukovací vor? Máte tam granátomet?“ Gossick se na něj ustaraně podíval. „Mám tam ten vor.“ Matt se otřásl. „Potom doufám, ţe bude pršet.“ Dojeli na vrcholek stoupání, zajeli na okraj silnice a zaparkovali 149

tam. Nebyli moc vysoko, viděli pouze přes spoustu stoupání a klesání silnice. Rychlá jízda po té silnici připomínala jízdu na horské dráze. Gossick vyndal dalekohled a prohledával všechny směry. „Co vlastně hledáme?“ postěţoval si Matt. „Cokoliv podezřelého,“ odpověděl mu Gossick. „Jo, správně,“ zamumlal Matt, jako by na to mohli čekat dalších pět let. I kdyţ za pět minut něco podezřelého zahlédli. Auto, které jelo po 395 rychle na sever, náhle zpomalilo a zabočilo ze silnice na východ do prachu a písku. Gossick na to upozornil a rychle dal dalekohled Mattovi. Ještě zajímavější bylo auto, které přijelo za dalších pět minut a udělalo přesně totéţ, aţ na to, ţe kdyţ sjelo z hlavní silnice, zhaslo světla. Matt si myslel, ţe auta byla asi dvě míle daleko, ale Gossick řekl, ţe vzdálenosti v poušti jsou klamné. Je to spíše tak sedm mil, řekl. Kdyţ Matt sklonil dalekohled, chvíli se dívali jeden na druhého. „Napadlo vás to, co napadlo mě?“ zeptal se Matt. Gossick přikývl. „Dusty popadl Dixie a nevěděl, ţe má v patách Sheilu.“ Matt se otočil k autu. „Dostaneme toho bastarda dřív, neţ se ho pokusí dostat ona.“ „Je to jako před padesáti lety,“ souhlasil Gossick a v jeho hlase byla známka vzrušení. Poprvé to místo minuli, kdyţ kolem něj projíţděli. Prach se uţ usadil, kdyţ dojeli na dohled, a i za pomoci měsíce bylo těţké zahlédnout pár stop po pneumatikách. Museli stopy pomalu sledovat, plynoucí sekundy dopadaly obzvláště těţce na Matta. Konečně věřili, ţe našli správnou polní cestu. Matt sjel ze silnice a hnal se dopředu. Gossick ho upozornil, aby zpomalil. „Viděl jsi mě, jak jsem je sledoval dalekohledem, kdyţ jsme sem dolů jeli,“ řekl Gossick. „Zatočili doprava ještě jednou. Nesmíme to místo přejet.“ „Musíme se dostat k Sheile,“ slíbil Matt a neochotně zpomalil. „Dostaneme se k ní včas.“ Gossick poklepal Matta po noze. „To ti slibuju.“ Matt se přinutil k úsměvu. „Slib Yedyho?“ 150

„Kdyţ chceš. Uţ tam skoro jsme. Cítím to.“ Juka. Její vysušená paţe namířená na jih je upozornila na další odbočení. Matt tady zhasl reflektory a jel jenom při světle měsíce. Neujeli po této cestě daleko, kdyţ před sebou zahlédl Sheilino auto. Zajel vedle něj. Nebyla uvnitř. „Mám tady zastavit a dál jít pěšky?“ zeptal se Malt Gossicka. „Ne. Sheila tady zaparkovala jenom proto, aby se nepozorovaně připlíţila k Dustymu. Ale Dusty mohl zaparkovat dál vepředu. Oba na nás mají patnáct minut náskok. Jed dál, dokud neuvidíme jeho auto.“ Našli ho jenom o čtvrt míle dál – červený Ford Escort, podezřelé malé auto, o kterém jim říkal poručík Black. Bylo také prázdné. Gossick si baterkou posvítil dovnitř, aby se podíval, jestli tam nejsou nějaké známky krve. Nebyly tam. V písku ale byly jasně viditelné stopy. Gossick vyndal z kufru světlice. Promluvil s paní Gardovou, která stále seděla vzadu v autě. „Budete tady v bezpečí, neţ se vrátíme,“ řekl jí. „O Dustyho se postaráme.“ Stiskla mu ruku. „Děkuji, pane. Dusty – on ne dobrý.“ „Jako bych to neříkal,“ řekl Matt. Pustili se měsícem zalitou pouští. Stařec a chlapec. Ale tak to nebrali. Byli to válečníci ve svaté válce proti zlu. I Matt, který byl cynik, cítil, jak se přes něj něco zvláštního přelévá, kdyţ tak kráčí nocí. Nemohl ale říct, co to bylo, a ani si nebyl jist, jestli si to jenom nepředstavuje. „Je to jako nějaký povlak,“ řekl zčista jasna Gossick. Matta to překvapilo. „Takţe vy také umíte číst myšlenky?“ Gossick se zhluboka nadechl nočního vzduchu. „Ne. Ale umím číst znamení.“ Za několik minut přišli k jeskyni. K díře do stínů. Ano, do stínů, protoţe uvnitř blikalo světlo, byly tam hlasy a těţký dech. Právě vcházeli, kdyţ je málem porazila vystrašená mladá dívka. Gossick ji popadl, jak letěla kolem. Neztratil ţádný ze svých reflexů. „Dixie?“ zeptal se. 151

Přikývla. „Je Sheila uvnitř?“ zeptal se Gossick. Přikývla. „Je uvnitř Dusty?“ zeptal se Gossick. Přikývla. „Má pistoli?“ zeptal se Gossick. Rázně přikývla. Matt se otočil a zakřičel do jeskyně: „Sheilo?“ „Chtěl jsem ho překvapit,“ prohlásil Gossick. „Těţko byste to mohl udělat v takhle malé jeskyni,“ řekl Matt. „Aspoň ví, ţe přicházíme. To by mohlo stačit, aby ho to zastavilo a nezastřelil Sheilu. Pojďme.“ „Utíkej do mého auta,“ řekl Gossick Dixie. „Parkuje vedle auta Dustyho. Čekej tam, přijdeme za chvilku.“ Dívka odpelášila. Vešli do jeskyně, nejdříve Gossick, v jedné ruce baterku, ve druhé svou pistoli. Matt ho netrpělivě následoval, zakopával o něj. Vepředu viděli další baterku, která na ně mířila a bodala je do očí. „Rychle,“ prosil Matt Gossicka. „Nechceme ho přepadnout. Právě se chystá střílet.“ Jeskyně se vzadu rozšiřovala. Bylo to chladné místo. Hromady písku objímaly nerovné hnědé stěny. Matt věděl, ţe to jsou hroby. Dusty před sebou svíral Sheilu jako štít, svou pistoli tiskl k jejímu pravému spánku. „Nezastřelil jsem tu druhou dívku,“ řekl Dusty klidným hlasem. „Ale zastřelím Sheilu. Nic mě nezastaví.“ Gossick sklopil pistoli a udělal krok vpřed. „Byli jsme právě u tebe doma, Dusty. Chtěli bychom o tom s tebou mluvit.“ „Nechci mluvit o svém domě. Teď odejděte.“ „Chceme si promluvit o tvé matce,“ řekl Gossick. Ten stařec věděl přesně, co má dělat, všiml si Matt. Dustyho to okamţitě zaujalo. „Co je s mou matkou?“ zeptal se Dusty. „Nebyla tak docela v pořádku, kdyţ jsme ji našli,“ řekl Gossick. „Co s ní je?“ „Je mrtvá, Dusty,“ řekl Gossick. „Tania je mrtvá.“ Dustyho zachvátila křeč. Ale Sheilu drţet nepřestal. „Odkud znáte její jméno?“ zeptal se tiše. „Znal jsem ji, kdyţ byla ještě dítě,“ řekl Gossick. „Znal jsem také její matku.“ 152

„Říkala jsem mu o jeho babičce,“ zašeptala Sheila. Bála se, to je samozřejmé, ale byla také klidná, jak Matt viděl. Její naděje spočívala v Gossickovi. I kdyţ Matt nevěděl, jestli ten starý válečný veterán bude stačit. Měl tenhle plán – kdyby náhle napadl Dustyho, musel by se ten bastard otočit a střílet. Pak by byl zranitelný Gossickovým útokem. Nebál se obětovat svůj ţivot, kdyby to znamenalo záchranu Sheily. Začal se pomalu pohybovat doleva, blíţe ke stěnám jeskyně. Nevypadalo to, ţe by si ho Dusty všiml, byl zaujat Gossickem. „Byla to zlá ţena, Dusty,“ řekl Gossick. „Setkal jsem se s ní za války v Německu. Po válce jsem ji potkal v Los Angeles.“ Dusty přikývl. „Vy jste ji zabil.“ Gossick udělal další krok. „Správně. A jestli ty zastřelíš Sheilu, zabiju tě. Je to jednoduché. Ale já tě nechci zabít, Dusty. Staral jsem se o tvou matku. Chvíli se mnou bydlela. Nebyla jako tvoje babička, byla to hodná dívka. Kdyby tady teď byla, nechtěla by, abys Sheile nějak ublíţil. Vzpomeň si, Dusty, na dobu, neţ tvoje matka ztratila rozum. Vzpomeň si, jak se o tebe starala, jak tě milovala.“ Dusty se potil, i kdyţ bylo v jeskyni chladno. Po jeho křídově bílém obličeji mu začaly stékat krůpěje potu. „Mám špatnou paměť,“ řekl. „Není tak špatná,“ řekl Gossick. „Pamatuješ si, jak jsi dnes večer odešel z domu, ţe ano?“ „Nechci uţ víc mluvit,“ řekl Dusty unaveně, těţce dýchal. „Musím to skončit se Sheilou, pak budu moci odpočívat.“ „Co jsi dělal před tím, neţ jsi odešel z domu?“ trval na svém Gossick. „Uţ nechci mluvit!“ zakřičel Dusty. Rychle otočil svou pistoli a namířil ji na Matta, který uţ uţ skákal. „Stůj! Zabiju vás všechny!“ „Matte! Ne!“ Sheila díky své situaci rozuměla všemu, co se v jeskyni dělo. Gossick se pokoušel šokovat Dustyho tím, co udělal své matce, pravděpodobně s myšlenkou, ţe Dusty se přestane mít na pozoru a on ho bude moci zastřelit stejně, jako zastřelil Scheimerovou. Matt jasně uvaţoval o pokusu stát se velkým hrdinou a nechat se přitom zabít. Ale ţádný z těchto činů, scestných a ztřeštěných, jak poznala, 153

neměl na Dustyho ţádný účinek, protoţe on se prostě snaţil dostat k číslu šest a přitom to nemělo ţádný smysl. Jednoduše si myslel, ţe kdyţ se k němu dostane, bude moci odpočívat. To bylo ono. Nikdy předtím neměla pistoli u hlavy. Nebyl to příjemný pocit. „Dusty,“ řekla mírně. „Můţu ti říct ještě jednu věc, neţ nás zabiješ?“ „Ano,“ řekl. „Pane Gossicku, Matte,“ řekla. „Nechte mě promluvit si na minutku s Dustym, neţ uděláte nějakou zbrklost. Dobře?“ Přikývli. Viděla, ţe ji dlouho mluvit nenechají. Gossick pomalu zvedal svou pistoli. Matt napínal svaly, připravoval se ke skoku. Dusty si toho také všiml. Přitiskl si ji blíţe, v jeho dechu na své tváři cítila smutek. Jeho ţivot byl ubohý, pomyslela si. Určitě uţ musel chtít, aby to bylo za ním. „Potřebuješ šest, ţe jo?“ zeptala se Dustyho. „Ano.“ „Musí být nevinné, ţe jo?“ „Ano.“ „Ale ty další, těch prvních pět, nechtěl jsi je zabít, ţe ano. Ten hlas ti řekl, aby si to udělal.“ „Ano.“ „Rozumíš tomu, ţe ten hlas přicházel od tvé matky?“ „Myslím, ţe ano.“ „Bylo to tak, Dusty. Uţ jsme o tom mluvili. Scheimerová pouţívala hlas tvé matky, aby tě přiměla dělat tyhle špatné věci. Byl jsi k nim donucen.“ „Ano.“ „Vidíš, pak nejsi odpovědný za to, co jsi udělal.“ V očích měla slzy. Tak moc se snaţila. Nemyslela si, ţe by to mohlo zabrat. Obzvláště kdyţ Dusty opět promluvil. „Jsem za to odpovědný, Sheilo,“ řekl jasným hlasem. „Nejsem nevinný.“ Její naděje ji opustila. K tomu směřovala. Ţe by on mohl být číslo šest. Ţe by si mohl přiloţit zbraň k hlavě, stisknout kohoutek a konečně mít svůj odpočinek. Otevřeně se rozplakala, byla vyčerpaná. I kdyţ uvolnil sevření, trošku. 154

Mohla se k němu otočit a podívat se mu do očí. „Také mě to napadlo,“ řekl. „Nerozumím ti,“ řekla, i kdyţ rozuměla. „Být ten poslední. Zastavit to.“ „Ale bál jsi se?“ zeptala se. „Bál jsem se.“ Rozhlédl se po jeskyni, podíval se na hroby, na Matta a na Gossicka. „Nikdy v ţivotě jsem neměl kamaráda,“ řekl smutně. „Dokáţeš si představit, jaké to bylo?“ „Ne,“ zašeptala. Dusty slabě přikývl. „Nemyslím, ţe by někdo mohl. Dějí se věci, špatné věci, a není nikdo, s kým by sis o tom mohla promluvit. Takţe je jenom drţíš uvnitř a snaţíš se předstírat, ţe se ve skutečnosti nestaly. Pak za chvíli je uvnitř tolik neskutečného a ty nevíš, co je… co je.“ Hlas mu znejistěl. Obličej se mu sevřel bolestí. „Přál bych si, aby byl alespoň jeden člověk, se kterým bych mohl mluvit.“ „Přála bych si, abych to byla já,“ řekla a myslela to tak. Zelené oči mu svítily přes tenký závoj slz. I kdyţ ten závoj vypadal, ţe spláchl něco skrytého, zapíraného, bolest příliš strašlivou na to, aby se mohla projevit. „Někdy jsi mi naslouchala,“ řekl Dusty. Sheila polkla. „Pokoušela jsem se… někdy.“ Dusty přikývl. „Někdy… ne dostkrát.“ Pak zavrtěl hlavou. „Ale byla jsi moje kamarádka. Věřil jsem tomu, kdyţ jsme spolu seděli ve třídě.“ Zamrkal a váţně se zeptal: „Měl bych tomu teď věřit, Sheilo?“ Dusty ji měl stále před sebou jako štít, ale pocit z toho, jak ji jeho ruka drţela, se změnil. Nijak ji nevyuţíval, prostě ji jenom drţel. Koutkem svého oka viděla Gossicka, jak se připravuje k výstřelu a Matt ke skoku. Krátce zavrtěla hlavou. Dali jí dalších několik sekund. Ale Dusty si jich teď nevšímal. Díval se na ni. Mohla mu říct jenom pravdu. „Nevím, Dusty,“ řekla. V koutku úst se mu objevil lehký úsměv. „Měl bych to udělat?“ „Ne.“ „Před pár sekundami jsi to chtěla.“ „Protoţe jsem se bála. Pořád se bojím. Ale nechci, aby ses 155

zastřelil.“ Přikývl a úsměv z jeho tváře zmizel. Byl ale náhle nějak klidnější. „Můţu ti věřit. Ty jsi moje kamarádka. Doteď jsem si tím nebyl jistý. Děkuju ti, Sheilo.“ Nechal ji jít. „Měl jsem být číslo jedna. Ne číslo šest.“ „Dusty!“ vykřikla. Odstrčil ji stranou a přitiskl si pistoli k hlavě. Padla na zem. Zavřela oči. Zazněl výstřel. Jeden. Na hlavu se jí snesla jemná sprška. Musela to být jeho krev, pomyslela si, jeho mozek. I kdyţ to nebylo lepkavé nebo mokré, ale suché jako prach, který nerušeně spočíval na místě opuštěném láskou. Dotkla se rukou poprašku a cítila, jak se mísí s jejími slzami, stává se znovu mokrý a smývá se. I kdyţ toho bylo tak moc na zapomenutí. Seděla na zemi a plakala. Nezvedla hlavu. Ani kdyţ jí Matt a Gossick pomohli na nohy. Ani kdyţ se jimi nechala odnést z jeskyně. Necítila ţádnou radost z toho, ţe je to pryč. Protoţe…

156

EPILOG „Uţ je to pryč?“ zeptala se Sheila Matta, kdyţ jeli zpátky do města v jejím autě. Byli sami. Dixie byla s Gossickem a poručíkem Blackem. Gossick vystřelil světlici, kdyţ vyšli z jeskyně, a Dixiin otec tam byl za pár minut. Gossick řekl, ţe ve všem tom vzrušení na tu zatracenou věc úplně zapomněl. Kdyţ poručík Black viděl svou dceru, plakal. Konec dobrý, všechno dobré, pomyslela si Sheila. Ale bylo to pryč? „Myslíš nás?“ zeptal se Matt. Nechala ho řídit. Povzdechla si. „Jestli vůbec nějaké nás je.“ Matt se na ní podíval. „Málem jsem tě dnes v noci ztratil.“ „Bylo to těsně,“ souhlasila. „Uţ bych to nechtěl udělat.“ Kousla se do spodního rtu. „Myslíš to váţně?“ Natáhl se a odhrnul jí vlasy z očí. „Pořád bude nějaké nás, Sheilo,“ řekl. „Chci tě zpátky.“ Ne všechny slzy jsou z bolesti. Stiskla mu ruku. „Nikdy tě neopustím,“ řekla.

157

Christopher Pike

PODLÉ SRDCE Z anglického originálu The Wicked Heart, vydaného nakladatelstvím Pocket Books, New York 1993, přeloţila Michaela Prahlová Obálku navrhl Oldřich Pošmurný Vydalo nakladatelství Signet v edici Buldok jako svou 27. publikaci, Brno 1996 Vytiskl Signet Ţatčany, s. r. o. Odpovědný redaktor Zdeněk Rosenbaum 1. vydání Cena 39 Kč ISBN 80-86021-16-5

158

159