Christopher Pike Stopy hrůzy 43 Cesta do neznáma
CESTA DO NEZNÁMA Christopher Pike
Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit 2
Copyright © Cloverdale Press, 1986 Translation © Vít Lukáš 1994 Published in the arrangement with Permissions & Rights Int. Ltd. ISBN 80-7171-042-3 3
I. Kdyţ
Tereza Chafeyová zabouchla dveře od bytu, venku se zablesklo. Byla chladná noc. Od západu se valily těţké mraky doprovázené hřměním, začalo pršet. Tereza na chvilku zaváhala. Moţná, ţe bych se měla vrátit pro pláštěnku a deštník, pomyslela si. Nebo se vrátit úplně – na útěk z domova je stejně trošku pozdě. Ale zpátky se jí uţ nechtělo. Měla pro to své důvody. Utíkala ke garáţi. Na tvář se jí lepily pramínky promáčených světlehnědých vlasů. Terezina tvář však byla vlhká uţ dávno předtím, neţ dopadly první kapky. Ještě pořád totiţ plakala. Taky bylo proč. Rodiče nebyli přes víkend doma. Stála v poloprázdné garáţi a po kapsách hledala klíčky od auta. Otec s matkou odjeli do San Diega, kde chtěli navštívit jejího staršího bratra, jeho manţelku a Kathy – neteř Terezy – která se nedávno narodila. Naléhali, aby jela s nimi, ale vymluvila se na nával práce. Z výletů nikdy netelefonovali. Aţ se vrátí, bude uţ někde daleko. Tereza vlastnila čtyři roky starou Mazdu 626; byla ve výborném stavu. Odemkla dveře a tašku hodila na zadní sedadlo. Moc toho v ní nebylo: toaletní potřeby, svetr na převlečení, spodní prádlo a šeková kníţka. Na hotovosti neměla skoro nic; maximálně devadesát dolarů. Seţenu si práci a do té doby nějak vyjdu, pomyslela si. Nasedla do auta, nastartovala a vycouvala z garáţe. Zpátky se nevrátí ani za nic. Vyrazila k odbočce na druhé straně obytného bloku. Zahnula na hlavní a směřovala k dálnici vzdálené zhruba šest mil. Vlastně ani netušila, kam chce dojet, ale byla rozhodnuta drţet se severního 4
směru. Moţná, ţe to vezme nahoru podle pobřeţí – nebylo by špatné mít na dlouhé cestě za společníka moře. Tereza bydlela v Los Angeles. Nezastavím se, dokud nebudu v Kanadě, blesklo jí hlavou. Tam mě nikdo hledat nebude a Bill si bude myslet, ţe jsem mrtvá. Při tom pomyšlení se usmála. Hajzl jeden – jen ať se pořádně zapotí. Bill byl jednou z příčin jejího útěku. Ale ne jedinou, a vůbec uţ ne tou největší. Cestou otevřela okénko. Dovnitř se valil déšť. Měla by jí být zima, ale opak byl pravdou. Dokonce se potila, jako by měla horečku. Studený vítr a déšť jí příjemně osvěţoval tvář. Alespoň cestou neusnu, napadlo ji. Podívala se na hodiny na přístrojové desce – 11:06. Slunce vyjde, aţ bude míjet San Francisko. Stejně se bude muset někde zastavit, aby si odpočinula. Kousek od nájezdu zpozorovala dva stopaře. Uţ na první pohled to byl zajímavý pár. Kluk byl oblečený celý v bílém a měl oslňující blond vlasy. Dívka byla hubená a bledá. Dlouhé černé vlasy jí sahaly aţ k pasu. Stáli v lijáku a neměli ani deštník. Později si Tereza uvědomila, ţe právě to byl důvod, proč je vzala – normálně totiţ nikdy nikomu nestavěla. Zpomalila a zajela ke kraji silnice; kluk se rozběhl k autu. V ruce drţel velkou zelenou tašku. Tereza se naklonila a stáhla okénko. V autě se objevila jeho hlava. „Svezeš nás?“ zeptal se. „Jasná věc.“ „Kam máš namířeno?“ „Na sever.“ „Tak dobře.“ Obrátil se a zavolal na svou partnerku: „Dělej, jedeme!“ Dívka pomalu kráčela k autu. Na sobě měla bílé kalhoty a fešácký kabát z černé kůţe, kterému déšť určitě nedělal dobře. Černé boty jí sahaly skoro ke kolenům. Byla hezká – zrovna jako ten kluk. Tereze se ani nechtělo věřit, ţe by na tom mohli být tak špatně, aby museli stopovat uprostřed deštivé noci. Vypadalo to, ţe jsou starší neţ Tereza, která nedávno oslavila osmnáctiny. „Hod sebou,“ zavolal neznámý. „Uţ jdu,“ odpověděla dívka. 5
Stopař znovu strčil hlavu do vozu. „Můţu si dát tašku dozadu?“ „Samozřejmě,“ řekla Tereza a podívala se do zpětného zrcátka. Nechtěla, aby ji někdo za to, ţe si dneska uţ dobrý skutek odbyla, zezadu naboural. Naštěstí skoro ţádná auta nejezdila. Do deště se nikomu nechtělo, a tak všichni radši zůstali doma. „Nechceš si ji hodit do kufru?“ zeptala se, kdyţ kluk otevřel zadní dveře. „Ne.“ Za chvíli dorazila k autu i dívka. Její partner se na ni podíval a zeptal se: „Chceš sedět vzadu u tašky?“ „Můţu si vybrat?“ Usmál se. „Na vybranou máš vţdycky.“ Dívka se podívala na Terezu nebo spíš na to, co asi mohla zahlédnout otevřeným okénkem, kterým fičel vítr a pršelo. „Posadím se dozadu,“ řekla lhostejně. Oba dva nastoupili. Kdyţ Tereza odrazila od obrubníku a vyrazila k dálnici, stopař zavřel okénko. Rychlost byla omezena na padesát čtyři mil, ale Tereza vţdycky jezdila o deset mil rychleji. Pokutu zatím nikdy nedostala. Letmo se podívala na nového pasaţéra. Pozorně ji sledoval. „Ahoj,“ řekla. „Já jsem Tereza.“ Podal jí ruku. „Těší mě. Já se jmenuju Freedom Jack.“ Měl ji studenou a vlhkou, jako noc venku. „To je tvoje pravé jméno?“ „Moje matka mi tak říkala vţdycky. Ale můţeš mi říkat Free, jestli chceš.“ Ukázal přes rameno. Neznámá dívka si sedla rovnou za Terezu. Docela ji to znervózňovalo. „A tohle je moje kámoška Poppy Cornová.“ Tereza svraštila čelo. „Prosím?“ „Poppy Cornová,“ opakovala dívka. „Tak mi říká táta.“ „Tak se opravdu jmenuješ? Zní to legračně.“ „Můţeš jí říkat Poppy,“ prohlásil pobaveně Free. „Říkej jí, jak chceš. Poppy je to stejně jedno; všechno je jí jedno. Nemám pravdu, Poppy?“ „Asi jo,“ ozvala se Poppy nakonec a poklepala Tereze na rameno. „Můţu tady kouřit?“ „Jo,“ souhlasila Tereza váhavé. Cigaretový kouř nesnášela. „Nebude ti vadit, kdyţ nechám pootevřené okénko?“ 6
„Je to tvoje auto, můţeš si v něm dělat, co chceš,“ ozval se Free. „Mně zima nevadí,“ řekla Poppy. „Ale ten kouř mě štve,“ namítl Free. „To je tvůj problém,“ odsekla mu Poppy. „Ale ty z toho chceš udělat i Terezin problém.“ „Je mi to jedno, opravdu,“ ozvala se Tereza. Poppy si na zadním sedadle zapálila cigaretu a kouř vyfoukla Tereze rovnou za krk. Otočila se a podívala se ven. „Kam vlastně jedeme?“ „Na sever,“ řekl Free rychle. „Přesně tam, kam jsme chtěli.“ „Kam přesně?“ zeptala se Tereza. Byla zvědavá, jestli spolu něco mají – nevypadalo to, ţe by se navzájem zrovna zboţňovali. „Máme štaci kousek od San Franciska,“ řekl Free. „Zítra tam musíme být. Uţ bysme tam taky byli, kdyby Poppy naše auto neomotala okolo telefonního sloupu. Nemám pravdu, Poppy?“ Poppy si dala dalšího sluka. „Na telefonní tyč si nepamatuju.“ Free se zasmál. „O tom právě mluvím. Vůbec si ji neviděla a pak uţ bylo pozdě.“ „Co to je za štaci?“ zeptala se Tereza. „Jsem kouzelník. Máme vystoupení v klubu Bardos. Uţ jsi o něm někdy slyšela?“ „Jméno je mi povědomé,“ zalhala Tereza. „Ty jsi taky kouzelnice, Poppy?“ Free se zasmál. „Je to moje kulisa. Přeřezávám ji napůl a nechávám ji vznášet v prostoru. Zítra ji nechám zmizet úplně. Měla by ses přijít podívat. Seţenu ti volňásek.“ „To by nemuselo být špatný,“ souhlasila Tereza. A San Francisco je moţná dost daleko na to, aby Bill uvěřil, ţe se navţdy ztratila z povrchu zemského. Kdyby nepřekročila hranice, mělo by to i své výhody. „Cestou bychom rádi navštívili rodiče,“ řekl Free. „Já matku a Poppy otce. Proč, to nevím. Ten chlap je hrozně nudnej.“ „Kde ţije tvůj otec, Poppy?“ zeptala se Tereza. „Na druhé straně sekvojového lesa.“ Z toho Tereza usoudila, ţe zřejmě bydlí na sever od Big Sur. „A co dělá?“ 7
Poppy se rozkašlala. „Je knězem.“ „Aha,“ zamumlala Tereza. Ta holka byla váţně divná. „Hele, nechceš radši ukázat nějaké kouzlo?“ zeptal se Free. „Teď, kdyţ řídím?“ „No jasně. Točit volantem a obdivovat mě můţeš najednou.“ „A nepočkalo by to na pozdějc?“ „Nejlepší je nečekat,“ řekl Free a z kapsy svého bílého kabátu vyndal balíček karet. Podal jí ho. „Tohle je normální sada,“ začal vysvětlovat. „Budu ti muset věřit.“ Nemotorně uchopila balíček a současné se snaţila nespouštět oči ze silnice. Free byl trochu dotěrný, ale v jeho společnosti se cítila dobře. Pomohl jí zapomenout na všechnu tu mizérii, kterou musela v poslední době snášet. Jen si přála, aby jí Poppy přestala foukat kouř za krk. Bude se muset osprchovat, jinak se zápachu kouře ve vlasech uţ nezbaví. „Chceš, abych si vytáhla kartu?“ zeptala se. „Chci, aby sis vytáhla čtyři karty. Vyber si je namátkou a nedívej se na ně. Pak si je poloţ na klín, barvou dolů, a zbytek mi dej. Nejdřív by ses ale měla přesvědčit, ţe máš v ruce regulérní balíček.“ Vyhovět mu, nebylo jen tak. Jednou rukou totiţ musela řídit. „Budu šťastná, kdyţ se mi povede vytáhnout čtyři karty,“ zamumlala. Vytáhla si dvě z horní části a dvě z dolní. Poloţila si je na nohy a balíček podala zpátky Freeovi, který si ho hned nacpal do kapsy. Ani se na karty nepodíval. „A co teď?“ „Prozradím ti, jaký karty sis vybrala.“ „To zní váţně napínavě,“ ozval se zezadu znuděný hlas Poppy. Free se na ni otočil. „Víš snad, jaký karty si vytáhla?“ „Samý ţolíky.“ „Mýlíš se,“ řekl docela mile. „Vţdycky se mýlíš.“ Otočil se zpátky. „Ty víš, co máš za karty, Terezo?“ „Vţdyť jsi mi přece poručil, abych se na ně nedívala,“ odpověděla. Free se usmál. Byl hezký, skoro klukovský. Zdálo se jí, ţe má modré oči, ale v příšeří si nebyla jistá. „Chtěl jsem se zeptat, jestli nemáš nějakou intuici, pokud jde o to, co drţíš v ruce,“ opakoval svou prosbu. 8
„Nejsem ţádné médium.“ „Ale já ano, já jsem supermédium.“ Přitiskl si ruce na čelo a zavřel oči. „Hmmm. Vidím esa. Vidím srdcové eso. Hmmm. Vidím kulové eso. A ještě další. Zelené eso a kříţové eso.“ Otevřel oči a zadíval se na ni. „To je neuvěřitelné. Vytáhla sis esa z úplné normálního paklíku karet.“ Tereza se rozesmála. „Nevěřím ti.“ Zvedla karty a podívala se na né. Esa – samá esa. „To je k nevíře! Jaks to uhod?“ Free si vzal karty zpátky. „Kouzlo,“ řekl. „Ne, váţné? A prozradíš mi ho?“ Free zavrtěl hlavou. „Kdyţ ti prozradím všechna tajemství, tak ztratím auru tajemnosti. Nemám pravdu, Poppy?“ „Tu uţ jsi ztratil dávno, Jacku.“ „Neříkej mi tak!“ „Free,“ ozvala se Tereza. „Můţu se teď na tu sadu podívat?“ „No jasně.“ Vytáhl paklík z kapsy a podal jí ho. Tereza na něj poťouchle zamrkala. „Kdo mi zaručí, ţe to je ten samý?“ zeptala se. „Nikdo. Mám hluboké kapsy. Říkal jsem ti, aby sis ho zkontrolovala hned.“ Tereza se na karty rychle podívala. Vypadaly úplně normálně. Podala mu je zpátky. „Kde ses naučil kouzlit?“ „Ve škole ţivota,“ odpověděl. „Nemáš hlad, Terezo? Nemohli bysme se někde zastavit? Rozumíš, nic nóbl. Nepohrdl bych krabicí koblih a mléka z nějakého minimartu. Šlo by to?“ „Proč ne. Budeme ale muset sjet z dálnice.“ „Vrátit se můţeme vţdycky,“ řekl Free. Zastavili u jednoho stánku hned vedle dálnice. Venku stály řady benzínových pump. Tereza a Free vystoupili, ale Poppy zůstala dál pohodlně usazená na zadním sedadle. Free se zeptal, jestli něco nechce. Pořád ještě pršelo, ale uţ ne tak hustě. Ze vzduchu čpěla špína. „Karton cigaret,“ řekla Poppy. Free si odfrkl. „Nakonec tě to kouření stejně zabije.“ „Svět je plný věcí, které tě mohou zabít,“ řekla Poppy. „Vem mi 9
marlborky.“ „K jídlu nic nechceš?“ Vstoupili do obchodu. Teď měla Tereza poprvé moţnost pořádně si Freea prohlédnout. Měřil skoro dva metry. Bílý kabát měl vycpávky na ramenou. Ale dobře si všimla, ţe i pod kabátem je pořádně silný – spíš pruţný neţ svalnatý. Napadlo ji, jestli se nezmýlila v jeho věku. Ve světle obchodu jeho pokoţka uţ nevypadala tak hladce, jako předtím. Určitě je starší, neţ si původně myslela. Pronikavé oči měl modré, moţná bleděmodré. Měla podezření, ţe si odbarvuje vlasy – jejich kořínky byly tmavší. Kráčel sebejistě. Docela dobře si ho dovedla představit na jevišti v roli kouzelníka. Vlastně ani nešel – spíš se vznášel. Právě teď směrem k pultu s pivem. „Co si dáš?“ zeptal se. „Teď je to na mně.“ „Chtěla jsem si koupit čokoládové bonbóny.“ Byla blázen do sladkostí, přesněji řečeno do mátové čokolády Junior Mint‘s. Denně snědla několik pytlíků, ale na její linii se to zatím – aţ na občasný uher, který teď naštěstí neměla – neprojevilo. Tereza byla vysoká asi sto sedmdesát centimetrů. Měla štíhlou postavu, dlouhé nohy a čistou pleť. Prsa měla malá, ale docela se k ní hodila. Hnědé vlasy byly dost světlé na to, aby si ji lidé v létě pletli s blondýnkou. Docela hezká byla i ve tváři – přesně ve stylu kalifornské mody. Ale kruhy pod očima, připomínající podlitiny, prozrazovaly trauma, kterým nedávno prošla. Rty měla smyslné. Hodně se usmívala; moţná aţ moc. Její úsměv byl spíš nervózní tik neţ výraz radosti. Modré oči připomínaly oblohu; hnědé obočí mraky na horizontu. Nos byl vzhledem k tváři o trošičku větší a jen to bránilo tomu, aby ji povaţovali za dokonalou krásku. Nějakou dobu se rozmýšlela, jestli nemá jít na operaci, ale pak se rozhodla, ţe vlastně krásná být nepotřebuje. Přirozeně, ţe to byla leţ, občas si zalhala. Ale byly to jen takové maličké, neškodné lţi, které nikomu neublíţí. Pravda byla taková, ţe za neodolatelnost by obětovala skoro všechno. Pak by ji totiţ Bill ještě chtěl. Ale komu na tom záleţí? Mně ne. Nevrátila bych se k němu, ani kdyby mě prosil na kolenou. 10
„Piješ pivo?“ zeptal se Free. Otevřel chladicí box a vyndal z něho karton se šesti budweisery. „Kdyţ řídím, tak ne,“ odpověděla Tereza. „Je fajn, ţes nám zastavila a vzala nás.“ „Stáli jste tam uţ dlouho?“ „Ne, moc dlouho ne.“ „Opravdu Poppy narazila autem do telefonního sloupu?“ „Moţná, ţe to byl strom. Vím jen, ţe to bylo vysoké a tvrdé. Auto bylo úplně na mraky.“ Tereza se zachichotala. „Seš blázen, víš o tom?“ Free se natáhl pro další karton. „Čím víc se připozdívá, tím je to se mnou horší. Pojedem celou noc?“ Tereza se odmlčela. Vlastně jim nikdy nenavrhla, aby s ní jeli aţ k pobřeţí. Přesto si nedovedla představit, ţe by je uprostřed noci někde vysadila; zvláště kdyţ měli namířeno stejným směrem. „Počítala jsem s tím,“ řekla nakonec. Pravou rukou si mnula zápěstí. Sířila se jím tupá, pulzující bolest – určitě se ještě doma o něco uhodila. „Jsi v pořádku?“ zeptal se Free. „Jo.“ „To je dobře.“ V kaţdé ruce nesl po jednom kartonu. „To je opravdu dobře.“ Tereza si vybrala dva pytlíky Junior Mint‘s a láhev koly. Pak se vydala k pokladně. Free měl nějaké problémy s pivem. Muţ za pultem – malý Hispánec, kterému bylo asi okolo čtyřiceti – chtěl vidět průkaz. Free začal hledat po kapsách, ale řidičák nenašel. „Co teď?“ zeptal se Free chlápka. „Nevěříte, ţe uţ mi bylo jednadvacet?“ „Aţ uvidím váš řidičák,“ odpověděl. „Dejte mi karton marlborek,“ řekl Free a z kapsy vytáhl svazek zmačkaných bankovek. Prodavač za sebe sáhl pro cigarety a karton přisunul k pivům a dalším dobrotám, které leţely na pultu – ke krabici koblih, litru mléka a chipsům. „Kolik to dělá?“ zeptal se Free. „Kolik to dělá bez piva, ti můţu říct hned,“ odpověděl prodavač. Free byl otrávený. „Ztratil jsem řidičák. A kvůli tomu jsem u vás kriminálník? Jen se na mě podívejte. Copak vypadám jako dítě? 11
Namarkujte to pivo, člověče. Dneska mám před sebou ještě dlouhou cestu.“ „Chci vidět nějaký průkaz,“ trval na svém muţ. „Nemůţete přece vidět něco, co nemám,“ oponoval Free. „Free,“ řekla Tereza bojácně, „nemá cenu se hádat.“ Podíval se na ni a usmál se. V tom okamţiku z něho spadlo všechno napětí, coţ uklidnilo i Terezu. „Máš pravdu, kočko,“ řekl. „Za jízdy se přece nepije.“ Znovu se obrátil k prodavači. „Spočítejte to, jak chcete.“ Z obchodu odešli bez piva. Free v autě podal Poppy cigarety. Vzala si je a ani nepoděkovala. Kdyţ Tereza otočila klíčkem a nastartovala auto, Free se naklonil, aby zkontroloval jejich zásoby benzínu. „Měla bys natankovat,“ řekl. – „Mám ještě tři čtvrtě nádrţe,“ odpověděla Tereza. „Stejně bysme ji mohli doplnit, kdyţ uţ jsme jednou tady,“ řekl Free a začal znovu vystupovat. „Zastav u pumpy a zůstaň v autě. O všechno se postarám.“ Tereza poslechla. Free zmizel vevnitř. Tereza si nastavila zadní zrcátko, aby lépe viděla na neznámou dívku. Poppy ţádný problémy s velkým nosem evidentně neměla. Byla krásná – měla velké šedé oči a smetanově bílou kůţi. Byla velice bledá, to je pravda, ale díky tomu vypadala skoro nadpozemsky, nehmotně. S hřívou černých vlasů a černým koţeným kabátem připomínala upíra na maškarním bále. Zdálo se jí, ţe i ona je unavená. Kdyţ si opřela hlavu o sedadlo, Tereza sledovala, jak jí uprostřed černých očí plápolá oranţové světlo zapálené cigarety. „Jseš spokojená?“ zeptala se Poppy. „Prosím?“ „Prohlíţela sis mě, nebo snad ne? Je mi to jedno. Vezeš nás ty. Líbím se ti?“ „Jseš pěkná holka, Poppy.“ „Ty taky, Terezo.“ „Ne, nejsem. Jsem jen normální.“ „Proč to říkáš?“ zeptala se Poppy. „Protoţe to je pravda.“ „Neříkáš to proto, ţe chceš, abych s tebou nesouhlasila?“ 12
Tereza se začala třást. „Ne. Proč jsi to řekla?“ Poppy uţ začala ztrácet zájem. „Protoţe jsem amatérský psychiatr.“ „Nevadí ti moje kouření?“ „Uţ jsem ti říkala, ţe ne.“ „Chtěla bych toho nechat.“ „Tak proč to neuděláš?“ „Na to uţ je pozdě.“ „Tvůj otec ţije blízko Big Sur?“ „Jo,“ řekla Poppy. „Bydlí v jednom starém, velkém kostele.“ „Ale to s tím knězem, to byl vtip, ne?“ „Vůbec ne.“ „Opravdu ho chceš cestou navštívit? Ptám se jen proto, protoţe bychom museli jet podél pobřeţí, a to by trvalo dýl. Ale v zásadě mi to je jedno. Stejně jsem plánovala, ţe tamtudy pojedu.“ „Chceš se s ním seznámit?“ zeptala se Poppy. Tereza se zasmála. „Co bych měla z kněze?“ „Mohl by tě vyzpovídat.“ Tereza se otřásla, ačkoli jí ještě pořád bylo vedro. Košili měla vlhkou potem. „Nemám se z čeho zpovídat,“ řekla nakonec. Poppy zavřela oči. „Kaţdý se musí z něčeho zpovídat.“ Zatáhla z cigarety a rozkašlala se. „Z nějaké pitomosti, kterou udělal.“ Po chvíli se znovu objevil Free. Tereza byla překvapená, kdyţ si všimla dvou kartonů piva, které nesl. Vysvětloval, ţe uţ našel řidičák. Poloţil je na přední sedadlo a leţérně dotankoval. Pak znovu vyrazili. Směřovali k nájezdu na dálnici. Jeli na sever; ani jeden z nich nevěděl, kam.
13
II. Na pobřeţí dorazili aţ po hodině a půl. Cestou Free vypil čtyři piva, Poppy dvě a Tereza jedno. Blíţili se k Santa Barbaře, dojídali poslední koblihy a dopíjeli mléko. Po levici se rozkládal černý oceán; vzduch byl konečně čerstvý a voněl solí. Free oslňoval Terezu dalšími karetními triky a ani na chvilku neztratil dobrou náladu. Při jednom z nich si Tereza měla vybrat jednu kartu – Free tvrdil, ţe tentokrát se bez kouzla opravdu neobešel – která se pak objevila v zadní kapse jejích kalhot. Ať si Tereza lámala hlavu sebevíc, na to, jak to udělal, stejně nepřišla. „Kdybych chtěl, tak se ti objeví třeba v kalhotkách,“ řekl Free, kdyţ si bral kartu zpátky a zasouval ji do jedné z hlubokých kapes. „Skoro tomu uţ věřím,“ odpověděla Tereza a začervenala se. Pokud šlo sexuální záleţitosti, dostávala se do rozpaků poměrně snadno – zvláště kdyţ se o nich měla bavit s takovým frajerem. Free se jí začal líbit – jeho trošku násilnický šarm, radost ze všeho, co říkal, a přehnaná nechuť ke všemu, co řekla Poppy. Ta toho samozřejmé moc nenamluvila a zatím se neprojevovala ani jinak. Jen kouřila a z okna civěla do deštivé noci. Tereza skoro litovala, ţe Free nestopoval sám. Poppy jí sice aţ zas tak na nervy nelezla – váţně ne, ale měla problémy, s kterými jí Tereza nemohla pomoct. Free se vrtěl na sedadle. Sedět v klidu mu bylo úplně cizí. „Tak co budeme dělat teď?“ zeptal se. „Nechceš poslouchat rádio?“ zeptala se Tereza. Kdyţ jela autem, tak je vţdycky měla puštěný na plný pecky. Zahánělo to nepříjemné myšlenky. Ale doteď rádio nikdo z nich nezapnul. Freeovi se její nápad moc nezamlouval. 14
„Komerce mě nezajímá,“ řekl. „Potřebuju něco ţivýho, něco v čem je spousta energie. Hele, víš co? Mám nápad. Co kdybysme si vyprávěli příběhy?“ Tereza se zamračila. „Jaký příběhy?“ „Hrůzostrašný přece,“ upřesnil Free. „Horory – opravdové příběhy ze ţivota. Cokoli, je mi to jedno. Já a Poppy to tak děláme vţdycky, kdyţ někam jedeme. Rychlejc při tom utíká čas. Co říkáš, Poppy?“ „Čas plyne pořád, a to i bez tvojí pomoci,“ ozvala se zezadu Poppy. Free se otočil. „Ty máš ale dneska pitomou náladu. Radši bys měla něco začít vyprávět. No tak, Poppy, řekni nám příběh svého ţivota. Pověz nám, jak se z tebe stala velká hvězda.“ „Radši bych slyšela něco nového.“ Free zvedl obočí. „Například?“ „Chtěla bych slyšet příběh Terezy Chafeyové.“ Tereza se nucené zasmála. „Já ţádný příběh neznám.“ „Tak to přece nemyslela; chce slyšet příběh tvého ţivota.“ „Je mi osmnáct,“ začala Tereza. „Trvalo by celou noc, neţ bych vám vylíčila všechno, co se mi přihodilo.“ „Právě tolik času máme,“ řekla Poppy. „Nenuť ji do toho,“ utrhl se na ni Free a vlídně oslovil Terezu: „Proč nám nechceš říct, co se děje v tvém ţivotě?“ „Jak vůbec víš, ţe se něco děje?“ Free pokrčil rameny. „Neprozradilas nám, kam jedeš zrovna teď uprostřed noci, taky nevíme proč. Já a Poppy si myslíme, ţe utíkáš z domova. Totiţ, jestli to tak je, pak je to skvělý. Kdo by taky zůstával doma, kdyţ můţe někam odjet? Ale chtěl jsem říct tohle: My jsme jako ostatní – jsme zvědaví, a strkáme do všeho nos. Rádi propíráme špinavé prádlo. Zabilas někoho?“ Tereza se zasmála. Chechtala se tak divoce, ţe málem sjeli ze silnice. „Nikoho jsem nezabila. Ale teď mě to mrzí.“ „Kdo to měl být?“ zeptal se Free. „Ten kluk,“ řekla Tereza. „Ten kretén, kterýho znám.“ „Kdo?“ zeptala se ze zadního sedadla Poppy. Tereza zaváhala a ucítila, jak se jí svírá hrdlo. Pořád jí bylo vedro. 15
Moţná, ţe na ni něco leze. Moţná, ţe se jen potřebuje vypovídat. A pak – tyhle dva jsou stejně úplní cizinci. Bude se s nimi bavit jen cestou na pobřeţí; moţná ţe se i trochu skamarádí. Ale pak se jejich cesty opět rozdělí a oni uţ se nikdy neuvidí. Komu jinému se svěřit, kdyţ ne jim? V tom okamţiku se rozhodla. Bude jim vyprávět o Billovi. O té hrozné věci, kterou jí provedl. „Jmenuje se Bill Clark,“ začala Tereza. „Byl to můj kluk.“ „Proč jsi řekla, ţes ho radši měla zabít?“ vyzvídal Free. „Mám pro to svoje důvody.“ Potkali se o vánočních prázdninách v nákupním středisku. Bylo tam narváno, protoţe do Jeţíška zbývaly uţ jenom dva dny. Tereza tam byla s matkou. Na poslední chvíli dokupovaly vánoční dárky. I kdyţ přijely do obchodu spolu, nenakupovaly dohromady, jak by se na šťastnou matku s dcerou slušelo. S matkou nakupovat nemohla. Pořád jí totiţ stála za zády a říkala jí, jak je pitomá. Nesouhlasila s ničím, co Tereza dělala, a ta se v její přítomnosti raději drţela zpátky. Nelíbilo se jí ani, jak se Tereza učí – vţdycky leţela na posteli a poslouchala muziku. Přesto měla samé jedničky a úspěchy slavila i jinde. V tom okamţiku byla Tereza naštěstí sama, a tak se mohla i nezávisle rozhodnout. Dostala hlad a vydala se do tamního oddělení potravin; bylo obrovské. Mohla si vybrat mezi mexickou, italskou, čínskou a americkou kuchyní, ale nakonec skončila u stánku Carl’s Junior – sendviče s grilovaným kuřetem prostě milovala. Musela se postavit do dlouhé fronty. Po chvilce se na ni otočil kluk, který stál před ní. Byl ověšen taškami zrovna tak jako ona. Měl hnědé vlasy, hnědé oči a pěknou postavu. Ve tvářích měl dolíčky, těch si všimla ze všeho nejdříve. Dolíčky se jí u kluků vţdycky líbily – připadalo jí, ţe kluci s dolíčky nejsou tak nebezpeční. Se ţádným ještě moc nechodila, a tak jí trochu naháněli strach. Tenhle byl zhruba v jejím věku. „Vypadá to na pěkně dlouho,“ řekl. Tereza přikývla. „Tak patnáct minut, neţ si vůbec něco objednáme.“ 16
Ukázal na její tašku. „Uţ máš pro kaţdýho něco?“ Usmála se. „Ne. Došly mi peníze. Tenhle rok asi naštvu plno lidí.“ Ve skutečnosti to nebyla pravda. Dárek koupila kaţdému, o kom si myslela, ţe by ho od ní mohl právem očekávat. Utratila za ně všechny peníze – přes čtyři sta dolarů. Nevadí, zase si je vydělám, pomyslela si. Kaţdý den po škole dávala hodiny klavíru a kytary. Na oba dva nástroje hrála uţ od devíti let a podle názoru ostatních vůbec ne špatně. Taky skládala a zpívala písničky. Ale o tom vědělo jen pár známých. Jednou z nich byla i její nejlepší kamarádka – Rena LeRoeová. Za kašmírový svetr od Nordstroma pro Renu zaplatila sto dolarů. „Všem se zavděčit nemůţeš,“ řekl ten kluk. „To není pravda.“ Vţdycky se snaţila udělat radost všem. Říkala si, ţe to je proto, ţe i ona je sympatický člověk. Občas o tom ale pochybovala a připadalo jí, ţe jen chce, aby ji lidi měli rádi. Dobře věděla, ţe to jsou dvě rozdílné věci. „Jsi tu sama?“ zeptal se. „Někde se mi tu toulá máti. Za hodinu se máme setkat v knihkupectví. A co ty?“ „Přišel jsem sám. Víš uţ, co dostaneš k vánocům?“ To je dobrá otázka, pomyslela si. „Vím, ţe od rodičů dostanu novou kytaru, protoţe jsem ji jim sama pomáhala vybírat. Můj bratr – ţije v San Diegu – mi asi dá dárkový kupón na šaty; dělá to vţdycky. A od mojí nejlepší kamarádky dostanu něco úplně šíleného. Něco, co k ničemu nebude a co nebudu ani moct nikomu ukázat.“ „A co tvůj kluk?“ zeptal se. Tereze se zdálo, ţe v otázce zaslechla náznak zvědavosti. Poloţil ji ale tak bezstarostně, ţe si nebyla jistá, zda se o ni opravdu zajímá. Ani nevěděla, jestli by o to stála. Stydlivě sklopila hlavu a zamumlala: „Ţádného přítele nemám.“ „V tom případě bych tě měl pozvat na oběd.“ Rychle zvedla hlavu. „Prosím?“ „Můţu tě pozvat na oběd?“ „Proč? Vlastně ani nevím, jak se jmenuješ.“ „Já jsem Bill Clark. A ty?“ „Tereza.“ „Můţu tě pozvat na oběd, Terezo?“ 17
Cítila, jak se červená. „A budu si moct objednat, co budu chtít?“ Bill se usmál; na tváři se mu objevily dolíčky. „Cokoli, po čem touţíš.“ Kdyţ o půl hodiny později přišli na řadu, objednali si kuřecí sendviče. To uţ Tereza věděla, ţe Bill, zrovna tak jako ona, končí střední školu, zajímá se o fyziku a astronomii a ještě před čtyřicítkou chce podniknout cestu na Mars. Ale taky uţ věděla, ţe s ním chce chodit. Kdyţ ji po jídle poprosil o číslo, mohla se při hledání propisky přetrhnout. Na první schůzku ji pozval dva dny po vánocích. Byla sobota. Její rodiče ho vyslýchali půl hodiny, neţ mu svěřili do rukou ţivot své jediné dcery, kterou na téhle planetě měli. Bill to bral sportovně a za chvíli se mu je podařilo umluvit. V autě se jí svěřil, ţe jeho matka zemřela, kdyţ byl ještě dítě a otce skoro nikdy nevidí, protoţe je pořád v práci. Tereza pocítila s Billem soucit, ale současně si nedovedla představit lepší konstelaci. Šli na večeři. Bill mluvil o teorii velkého třesku a o původu vesmíru. Tvrdil, ţe před patnácti miliardami let byla veškerá stvořená hmota soustředěná do jednoho bodu, který nebyl větší neţ tečka na konci věty. Ale v tom okamţiku vybuchl a při explozi se uvolnilo teplo několika trilionů stupňů a současně i světlo obrovské intenzity, které slabě září ještě dnes. Bill tomu říkal pozadí dané radioaktivním zářením. Znělo to neuvěřitelně, protoţe v jeho očích se zrovna odráţel plamen svíčky, která stála na stole. Bill se kvůli ní vyfiknul a dokonce se i oholil. Kdyţ domluvil, poloţila mu první otázku. „A kdo jsme tedy my?“ „Jak to myslíš?“ „Jestliţe veškerá hmota tohoto vesmíru můţe být soustředěna do jedné tečky, neznamená to vlastně, ţe neexistujeme? Nejsme jen přízraky, které se vznášejí nad touhle strašidelnou planetou?“ Bill souhlasně přikývl. „To je pravda. Veškerá hmota je v podstatě prostorem. Pouze nekonečně malá část je hmotná.“ „Jak to, ţe skrze mě nevidíš?“ zeptala se. Usmál se. „Kdo říká, ţe nevím, na co myslíš právě teď?“ „Na co tedy?“ Sama to nevěděla, ale mělo to něco společného s 18
Billem; vlastně všechno. Byl báječný – to, jak mluvil o důleţitých věcech, o velkých věcech. Ona sama vţdycky myslela jen na maličkosti. Na sebe a na to, co si ostatní myslí o ní. Bill pozvedl skleničku s vodou a naznačil jí, aby udělala totéţ. Přiťukli si. „Myslíš na to, ţe by ses se mnou chtěla ještě setkat,“ řekl. „Nevím, jestli budu moct,“ odpověděla. Kochala se výrazem, který se mu v tom okamţiku objevil ve tváři. „Chci říct, ţe tvoje pozadí dané radioaktivním zářením je moc silné.“ Zasmál se. „Okolo tebe je taky plno světla, Terezo.“ Později, po filmu, který se nelíbil ani jednomu z nich, ji Bill odvedl k sobě domů. Jeho otec byl v práci. Musel vydělávat velké peníze – dům byl nádherný. Tereza byla nervózní. Ještě nikdy nebyla s ţádným klukem v noci o samotě. Byla vzrušená a Billovi věřila. Věděla, ţe toho nezneuţije. V obýváku si sedli vedle obrovského akvária s exotickými rybkami. Bill si vzpomněl na její poznámku o nové kytaře. Při večeři se o hudbě nebavili. Měla moc práce se stvořením galaxií, formováním planet a jejich osidlováním cizími bytostmi. Billovo vyprávění ji zavedlo na místa, kde nikdy předtím nebyla. „Uţ hraješ na novou kytaru?“ zeptal se. „Jasně. Pořád. Od devíti let hraju kaţdý den.“ To na Billa udělalo dojem. „Jsi tedy opravdová muzikantka?“ Zachichotala se. „Vţdyť přece neexistuji, sám jsi to před chvílí řekl; a ty taky ne. Jsme jen svazek prázdného prostoru, který si hraje sám se sebou.“ „Vedle v pokoji mám kus prázdného prostoru, který vypadá jako stará kytara, na kterou se můj otec nikdy nenaučil hrát. Zahraješ mi něco?“ Obešly ji mrákoty. „To ne! Radši ne, nikdy jsem nehrála před publikem.“ „Pro koho tedy hraješ?“ Pokrčila rameny. „Jen tak. Hraju jen pro lidi, kterým dávám hodiny.“ Bill se postavil. „V tom případě můţeme předstírat, ţe dáváš hodinu mně, Billu Clarkovi. Chci tě slyšet.“ „Proč?“ 19
„Protoţe vím, ţe jsi skvělá.“ Po chvilce se vrátil s kytarou, která určitě pamatovala lepší časy, a posadil se na ţidli naproti ní. Ocelové struny byly rezavé a Tereze trvalo několik minut, neţ ji naladila. Bill trpělivě seděl; Tereze bušilo srdce. Věděla, ţe je dobrá, ale nevěděla, co Bill poslouchá. U večeře jí říkal samé pěkné věci, ale jestli ji má rád tak, jako ona jeho, to zatím nevěděla. „Co ti mám zahrát?“ zeptala se nakonec. „Můţu prostě říct jednu písničku a ty ji zahraješ?“ „Všechny neznám, ale pár jich umím.“ „Zahraj jednu ze svých oblíbených.“ „Chci zahrát jednu z tvých oblíbených.“ „Terezo!“ „Co?“ „Zahraj něco, co jsi sama sloţila. A neříkej mi, ţe nic takového nemáš. Já vím, ţe ano. To se pozná.“ Byla ohromená. „Jak to můţeš vědět?“ „Protoţe v sobě máš nadání tvořit. Kdybys byla u velkého třesku, tak jsem si jist, ţe bys při organizaci vesmíru odvedla dobrou práci. Moţná lepší neţ ten, který to uţ udělal za tebe.“ To, co řekl, bylo samozřejmě směšné. Ale moţná právě proto ji to dojalo. Uţ věděla, co mu zahraje. Bude to píseň, kterou sloţila ráno, kdyţ o něm snila. Nechtěla zpívat, ale sotvaţe prsty vyloudily první akord, otevřela se i ústa a slova začala nezadrţitelně proudit ven. „V pokoji mám píseň, kterou slyšet máš, Barvy i rytmus i krásný děj. Zpívat však bolest a strach mi brání: Co kdybys ji dříve, neţ máš, znal A uţ nikdy, nikdy nepřišel? Tys ji ale stejně zaslechl, A začal ses mi smát. Očima mě celou pořezal A uzřel dřív, neţ dáno bylo a mělo se stát. Teď uţ se taky směju, navěky chci tak ţít, 20
Se svým chlapcem, který ve mně touhu probudil, A naučil mě snít. Myslíš, ţe jsem zajímavý cizinec, A já mám i tajemství, o kterých nevíš, jak je nebezpečné znát; Lţi, o které se nechci dělit, protoţe pak bolí, A pravdy, které utišují duši, kdyţ máš mě rád. Proč ale zpívám dál a neklaním se davu? Na to jsou slova krátká a píseň jakbysmet. Sedíme a bavíme se o nástrahách mravů, A ani věčný čas nezná odpověď. Proč ale vůbec mluvit a pouţívat slova? Cestu stejně neznáme a směr je jenom sen, Ţijeme jen pro dnešek. Dnešek je náš den. A bude-li to dost a osud odpustí nám dluhy, aţ do měsíce máje budem snít náš sen. Věrná aţ do máje ti zůstanu, To je můj vzkaz, ty můj nej.“ Kdyţ dohrála, dál tiše seděli a Bill se na ni upřeně díval. Srdce uţ nebušilo. Propadalo se do teplého, zlatavého světla, které je předzvěstí počátku nového stvoření. Bill se usmál a zavrtěl hlavou. „Jak se jmenuje?“ zeptal se. „Měsíc máj.“ „Ještě pořád máme prosinec. Do máje je ještě daleko.“ „Jasně, já vím,“ řekla. Vstal a přistoupil k ní. Naklonil se a políbil ji na rty. To stačilo na minimálně dalších sto písniček a tisíce osamělých nocí. Bylo to poprvé, co ji políbil nějaký kluk a ona byla ráda, ţe to byl právě tenhle. Pustil ji a znovu zavrtěl hlavou. „Bylo to krásné,“ řekl. „Děkuju.“ „Kdys ji napsala?“ 21
Chvíli váhala. „Dneska ráno.“ Pochopil. „Jsi krásná, Terezo.“ „Váţně si to myslíš?“ Přikývl a chystal se ji znovu políbit. „Myslím, ţe máj uţ je za dveřma. Bez tebe nikam nepůjdu.“ Zůstali spolu aţ do půlnoci. Kam by taky chodili. „Jen mě pouţil,“ řekla Tereza Freedom Jackovi a Poppy, kdyţ dovyprávěla příběh své první schůzky. „Namluvil mi, ţe o mě stojí, ale nebyla to pravda.“ „Vyspali jste se spolu hned napoprvé?“ zeptal se Free. „Jacku!“ napomenula ho káravě Poppy. „Kolikrát jsem tě ţádal, abys mi tak neříkala?“ vyjel na ni Free. „To je pravda,“ souhlasila Poppy. „Chovej se ale alespoň trochu slušně.“ „První noc jsme spolu nespali,“ řekla Tereza. „A co později, hmm?“ Tereza zaváhala. „Jasně, samozřejmě. Byla jsem šťastná, skvěle jsem se bavila.“ Udělala nesmělé gesto. „Byla jsem blázen.“ „Lump jeden,“ poznamenal Free. „Co ti udělal?“ „To je na dlouhý lokte.“ „Musíš nám to říct.“ Pak Free na chvíli zmlkl. A to u něho uţ něco znamenalo. „Ale teď je zase řada na nás. Nemám pravdu, Poppy?“ „Ty ţvaníš pořád,“ ozvala se Poppy zezadu. „Drţ zobák!“ „S radostí.“ „Teď musíš vyprávět ty,“ řekl naštvaně Free. „Je to součástí smlouvy, kterou jsme uzavřeli s Terezou.“ Poppy si zapálila další cigaretu. „Proč nezačneš ty. Já se připojím, aţ ztratíš nit.“ „Tak dobrá,“ souhlasil Free. „Povíme jí příběh Johna Gerharta a Candice Manvilleové.“ „Co jsou zač?“ „Jedni naši známí,“ vysvětlil jí Free. „Měli zajímavý ţivot. Oba dva jsme je znali. Proţili spolu románek – něco jako Romeo a Julie.“ 22
Tereza udělala grimasu. „Doufám, ţe na konci nespáchali sebevraţdu.“ „Vţdyť to nebyl opravdový Romeo, ani Julie,“ zašeptala Poppy. „Pusť mě ke slovu, ať můţu začít,“ řekl Free.
23
III. „John a Candice se poprvé setkali, kdyţ chodili do druhého ročníku na střední škole,“ začal Free. „John se pravé přistěhoval do Los Angeles, kde se celý jejich příběh také odehrává. Původně pocházel z Detroitu. Ale jeho matka a nevlastní otec odešli do Los Angeles, protoţe otčím dostal padáka v továrně firmy General Motors, kde do té doby pracoval. Hledal práci. Rodina moc peněz neměla. John si kromě toho, ţe chodil do školy, musel hned sehnat i zaměstnání. Pracoval u benzínové pumpy a dělal všechno, na co byl jeho šéf moc líný. Perfektně rozuměl auťákům – uměl spravit úplně všechno. Ale byl trochu divoký. Čas od času rozbíjel věci, které ţádnou opravu nepotřebovaly. Přesto to byl výbornej kluk a kaţdýmu bylo jasný, ţe nadosmrti automechanikem nezůstane. S jeho dobrýma známkama o tom nikdo nepochyboval. Hodně se věnoval matematice a dalším, pro ostatní jen těţko pochopitelným, vědám. Věděl, ţe se z něj jednoho dne stane inţenýr. Na Candice narazil nedlouho potom, co přešel na novou školu. Byla to kráska a John měl pro hezké holky vkus. Jako jediný jí směl říkat Candy. Nikomu jinému to nedovolila. Měli společnou hodinu matematiky. Candy měla ke studijnímu typu hodně daleko. Ráda sice četla, ale nejraději ze všeho jen seděla a nemyslela na nic; snila. Měla se narodit na Měsíci. Zkrátka a dobře, John jí začal pomáhat s matematikou ještě předtím, neţ ji pozval na první schůzku. Hned od začátku věděl, ţe ji chce. Zatím ale jen čekal a tvářil se, ţe je nad věcí. Candy jeho pomoc navíc opravdu potřebovala. Z matematiky měla trojku, která kaţdým dnem vypadala víc a víc jako čtyřka. Candy potřebovala víc neţ doučování. John si při testech sedal 24
vţdycky za ní, aby jí mohl posílat správné odpovědi. John byl na matematiku bedna. Její známky se během měsíce zlepšily na jedničku. Učitel vţdycky chodil na oběd, takţe je při opisování nikdy nechytili. Candy by tu jedničku nakonec i dostala, nebýt toho, ţe to s ní předtím vypadalo tak bledě. John ji na vysvědčení dostal – jako ostatně skoro ze všech předmětů. Nakonec spolu začli chodit. John se ani nemusel moc snaţit. Na první schůzku ho pozvala sama! To uţ do něho byla zamilovaná aţ po uši. John na tom nebyl o moc líp, ale vţdycky chtěl, aby se dívka nejdřív sama trochu odrazila, neţ se po ní vrhne – jestli tedy víš, co tím myslím. Chodili spolu do kina, společně jedli a pili pivo. Úplně normální láska mezi teenagerama. Taky hodně chodili na pláţ. Kdyţ Candy leţela na písku, vypadala jako sexbomba z nějakého časopisu. Tou dobou uţ na sobě byli závislí, myslím fyzicky. Milovali se skoro kaţdý den. Výborné jim to klapalo. A kdyţ se dostali do vyšších ročníků, měli i víc volného času, ačkoli John ještě pořád pracoval u pumpy. Kdyţ domů nepřinesl peníze, otec ho seřezal páskem. Johnův otec byl pěknej grázl. Měl o kolečko víc. Asi se zbláznil, kdyţ tolik let navařoval šrouby na montáţní lince v Detroitu. Nemohli se ani cítit. Ale celou tu dobu John netušil, ţe před ním Candy má tajemství. Přišel na to, aţ kdyţ se jednou vrátili po prázdninách do školy. Candy si totiţ nikdy nezapisovala ţádné humanitní vědy. Její rodiče chtěli, aby se z ní stala doktorka. Říkám její rodiče, a ne ona, protoţe Candy vlastně nevěděla, co si se ţivotem počít. Věděla jen, ţe ráda kreslí. Kdyţ šlo o kreslení, tak ji nikdo nepřekonal. Ale před Johnem své nadání tajila; bála se, ţe by si z ní dělal legraci. To byla jedna z věcí typických pro Johna. Neustále si z lidí utahoval. Dělal by si legraci i z mrzáka jedoucího do kopce na vozíčku. Ne proto, ţe by ho chtěl ranit, ale protoţe ho chtěl rozesmát. John si vţdycky dělal legraci ze všeho a ze všech. No a jednoho dne se zastavil u Candy doma, kdyţ ho nečekala. Byla nahoře v pokoji a pracovala. U okna měla postavený stojan, na kterém byla načrtnutá Candy a on, jak se opaluj í na pláţi. Pouţívala uhel – kreslila jen černou barvou. Později Johnovi prozradila i důvod – byla barvoslepá. Ale on si myslel, ţe ho jen dráţdí. Věděl dobře, ţe 25
na barvoslepost trpí pouze velmi malé procento dívek. Tedy, jak jsem říkal, vešel právě v okamţiku, kdyţ byl obrázek z poloviny hotový. Candy se mohla rozpaky propadnout do země. A tu do rozpaků jen tak něco nedostalo. Jak taky, kdyţ její myšlenky pořád bloumaly na tom pitomým Měsíci? Ale kdyţ šlo o umění, byla velice zranitelná. Věděla, ţe Johnovy úsměšky nebudou mít konce. A přesně to se taky stalo. Ale já jsem Johna znal. Věděl jsem, co si o Candině práci opravdu myslí; její talent ho prostě ohromil, váţně. V okamţiku, kdy spatřil její kresbu, řádně mu poklesla čelist. Ani se nechtělo věřit, kolik síly do obrazu vloţila. Vystihla Johna z pohledu, z kterého ho znalo jen málo lidí. Silného Johna. Toho, který je schopen udělat velké věci. Mohl se z něho stát pan Někdo. Ale John uvolněnou čelist ihned vyrovnal a pustil se do ní. Ţe mu udělala moc velký uši a nos naopak příliš dlouhý; měla ho nakreslit se samopalem, aby vypadal jako správný macho. Candy to nevydrţela. Servala kresbu, roztrhala ji a kousky papíru naházela do koše. Rozplakala se. John si z ní kvůli tomu dělal legraci ještě větší. V jeho přítomnosti nemělo cenu zbytečně upozorňovat na slabé stránky. Spatřoval v tom jen příleţitost na zlepšení svého skóre. A tak se díval na všechno. Musel získat body, dostat se dopředu, dokud to šlo. Candy byla jeho přesným opakem. Nechávala věci, aby šly svou vlastní cestou, a kdyţ se nic nedělo, tím lépe. Mohla zabořit hlavu do knih a stejně vědět, ţe se svět bude točit i bez ní. Potom se John cítil provinile. Styděl se za svou nemilosrdnost. Chtěl vidět víc jejich kreseb, ale ona mu je neukázala. Všechny je vzala a ukryla v domě jedné kamarádky. Od té doby John věděl, ţe Candy kreslí. Rozčilovalo ho to. Na Candy mu přece záleţelo. Chtěl se podílet na všech částech jejího ţivota. Byla to chyba. John by jí totiţ býval mohl pomoci, aby svůj talent dál rozvíjela; nasměrovat ji správným směrem. John pochopil, ţe se Candy nenarodila proto, aby se stala doktorkou. Neměla ţádnou sebekázeň. Snaţil se to vysvětlit i jejím rodičům, ale oni mu začali zakazovat, aby za ní chodil, a tak toho nechal. John byl pragmatický. Nevzdá se přece dívky jen proto, aby ji zachránil pro správné povolání. A tak to šlo dál. John dostával výborné známky a Candy si taky 26
nevedla špatně, protoţe John jí posílal opovědí na všechny testy, co psali. Rozvrhli si hodiny tak, aby mohli skoro celý den sedět vedle sebe. John a Candy dotáhli umění opisovat k dokonalosti – ať uţ šlo o zrcátka, neviditelný inkoust, morseovku, papírové kuličky nebo dokonce i telepatii. Bylo to opravdu tak. Byli si tak blízko, ţe Johnovi stačilo, aby se podíval na Candy, a ona uţ věděla, na co myslí. Jestliţe například správná odpověď na otázku dvacet bylo B, řekl John třeba: ‚Být teBou, neBydlel Bych tak Blízko Blázince. Je to na Bednu.‘ John ke Candy choval vlastnické city. Stačilo, aby se bavila s jiným klukem, a hned ji hrozně seřval. A kluk obvykle skončil s rozbitým nosem. John byl temperamentní, o tom nebylo sporu. Jeho temperament se vţdycky stupňoval ke konci školního roku. Na konci června dělilo Candy a Johna od maturity jen pár týdnů. Museli napsat ještě poslední test – chemii. To byla Johnova silná stránka a Candina nejslabší. Vţdycky, kdyţ vzala do ruky zkumavku, nemohla se zbavit pocitu, ţe jí budou dělat těhotenský test. O periodické tabulce prvků si myslela, ţe není dost hranatá. A to byla prosím holka, která se chtěla stát doktorkou! Ale byla na dobré cestě. Vzali ji na Berkeley, na tu samou školu jako Johna. Všechno si uţ předem naplánovali. Chtěli spolu bydlet v nějakém laciném bungalovu, přes noc pracovat v kině a alespoň dvakrát denně se milovat. Candy se na Berkeley ale dostala jen proto, ţe si díky Johnovi v posledních třech letech hodně zlepšila známky. Měla začít chodit do školy, kam pravděpodobně nepatřila, a John to věděl. Přesto věřil tomu, ţe se mu to nějak podaří zařídit a ţe Candy univerzitu dodělá. No, a tak uţ před sebou měli jen poslední test z chemie. John byl připraven. Mezi směnami u benzínové pumpy neustále šprtal. Candy mezitím kreslila obrázky. Přišla na test a sotva věděla, ţe vzorec vody je H20. Domluvili se, ţe jí John předá odpovědi ještě před testem. Ale nepovedlo se to. Oba dva uţ byli hodně namyšlený a mysleli si, ţe všichni učitelé jsou jen neškodní blázni. Ani na chvíli si nepřipustili, ţe by je někdy mohli přistihnout. Jejich učitel chemie se jmenoval Sims. Během testů měl ve zvyku odcházet ze třídy a něco urovnávat vedle ve skladišti; dělal to celý 27
rok. V tom okamţiku jí John chtěl předat odpovědi. Sklad byl přímo spojem s učebnou a Sims se mohl kaţdou chvíli vrátit. Ale to by ho John musel slyšet. Před koncem testu Sims podle očekávání zmizel ve skladu. Candy uţ byla celá zpocená a prosebně si dívala na Johna. Nedostala se totiţ ještě ani ke třetímu bodu a v písemce jich bylo dvacet. John vytáhl útrţek papíru a napsal na něj odpovědi. Svůj test uţ měl hotový; jako vţdycky byl první. Rozhodl se, ţe aţ ho půjde odevzdat ke katedře, hodí správné odpovědi Candy na lavici. Nejdřív se ale ujistil, ţe Sims není nikde nablízku. Mimo učitele bylo ve třídě ještě čtyřicet dalších studentů. Ti všichni ho samozřejmě viděli. Ale John o nich neměl valné mínění. Nedovedl si představit, ţe by ho některý ze spoluţáků shodil. To bylo pro Johna typické. Dělal si sice z lidí legraci, ale nikdy nechtěl nikomu uškodit. Moţná, ţe to mohlo být napjatou situací. Moţná, ţe se John té dívky někdy předtím nějak dotkl a ona jen čekala na příleţitost, aby mu to vrátila. Na tom uţ teď nezáleţí. John zmuchlal papír do kuličky a hodil ho Candy. Candy byla připravená a čekala. Ale dřív neţ ho stačila schovat, dívka zavolala na Simse, aby se hned vrátil do třídy. Candy měla dost času, aby se důkazu zbavila. Mohla si tahák nacpat do pusy a spolknout ho, ale místo toho úplně zkameněla. Sims se vrátil. Chtěl vědět, co se děje. Dívka vzadu ukázala na Johna a Candy. ‚John právě dal Candy odpovědi na test,‘ vypískla. Měla jeden z těch nepříjemných hlasů, které manţele bezpečně zahánějí k milenkám. Sims přiběhl ke Candy a Johnovi. Měl mizernou náladu. Jeho ţena mu nedávno utekla s jedním filmovým producentem, který točil dokumentární pořady o zvířatech. Zlost si vyléval na svých svěřencích a testy byly od hodiny k hodině sloţitější. Přesto John nepočítal s tím, ţe ho Sims potopí. Byl přece jen jeho nejlepším studentem. Jako jediný ze třídy měl na vysvědčení výbornou. Sledoval, jak se k němu Sims ţene. Pošeptal Candy, aby tahák schovala. Moţná, ţe ho neslyšela. ‚Tak vy dva podvádíte?‘ doţadoval se vysvětlení Sims. Nebyl veliký, spíše naopak – malý a zakulacený. Ale od té doby, co ho opustila ţena, se snaţil chovat muţněji. Tvář měl rudou jako 28
ředkvička a John špatně odhadl, jak je naštvaný. ‚Ne. Pravé jsem odevzdával test,‘ řekl John. ‚Vůbec nevím, o čem Annie mluví.‘ Ale ona to nebyla Annie. Jmenovala se Sally a to jí doţralo ještě víc. Vyskočila ze ţidle a běţela rovnou k Simsovi. Celou tu dobu leţel tahák v pravém rohu lavice. Sally ho triumfálně zvedla a předala profesoru Simsovi. ‚Viděla jsem, jak jí ho John před chvilkou hodil na lavici,‘ ţalovala vysokým pisklavým hláskem. ‚Je to pravda?‘ zeptal se Sims Candy. ‚Ne,‘ odpověděl John rychle. ‚Je to úplná leţ,‘ přidala se Candy. Ale Sims na to neskočil. To by taky musel být úplně blbej. ‚Tak kde se tady vzal ten papír,‘ řekl a začal ho rozbalovat. John měl pocit, ţe můţe všechno. ‚Myslím, ţe patří Annie,‘ odpověděl. ‚Jmenuju se Sally a ty seš odpornej lhář!‘ vyjekla Sally nosovým hlasem. ‚Vypadá to na tvůj rukopis,‘ řekl Sims Johnovi, kdyţ papír rozbalil. ‚Nesnaţ se to zapírat.‘ John pokrčil rameny. ‚Nepopírám to,‘ řekl. ‚Jen si myslím, ţe se zas tak moc nestalo. Candy se nemohla učit, protoţe její matka byla nemocná. Nemám pravdu, Candy?‘ ‚Matce se daří mizerně od té doby, co jí zjistili nádor,‘ řekla Candy. ‚Skoro kaţdou noc je vzhůru a zvrací krev.‘ ‚Minulý měsíc jsem tvoji matku viděl v zelinářství,‘ řekl Sims a kaţdou minutou brunátněl víc a víc. ‚Nezdálo se mi, ţe by jí něco bylo.‘ ‚Měl jste ji někam pozvat,‘ odsekl mu John. ‚Její starej je děsnej vůl – úplné nepředstavitelnej. Myslím, ţe vy a matka Candy byste byli docela dobrý párek.‘ Simsovi v tom okamţiku málem praskla ţíla. Jak jsem říkal, byl choulostivý na to, ţe ho opustila ţena a dost chytrý na to, aby pochopil, na co John naráţí. Zamával tahákem Candy před očima. ,Poţádala jsi Johna, aby ti dal odpovědi?‘ zeptal se. Candy neodpověděla hned. Jenom se upřeně dívala na Johna. Ten si konečně uvědomil, ţe by všechno nemuselo dobře skončit. Ale 29
ještě pořád netušil, jak zlé by to mohlo být. Pořád si myslel, ţe nemá cenu, aby se do průšvihu zbytečně dostali oba dva. ‚Odpovědi jsem jí dal já,‘ řekl. ,O nic neţádala. Ani nevěděla, co dělám, kdyţ jsem jí hodil papír na lavici.‘ Profesor Sims pomalu přikývl a upřeně se zadíval Johnovi do očí. Nastavil ruku. ‚Dej mi svůj test,‘ poručil. John mu ho podal. Sims si písemku vzal a metodicky ji začal trhat na malé kousíčky. To Johna vytočilo. Na test se tvrdě připravoval. Byl důleţitý – ze čtvrtiny ovlivňoval konečnou známku. Kdyby nezískal ţádné body, znamenalo by to, ţe místo jedničky se mu na vysvědčení objeví trojka. Pomalu se začal rozčilovat a to nikdy nekončilo dobře. ‚Proč jste to ksakru udělal?‘ zakřičel na Simse. ‚Protoţe jseš mizernej hajzl a podvodník,‘ zaječel Sims. Ukázal na dveře. ‚Vypadni odsud i s tou svojí nevymáchanou hubou!‘ ‚Vyhodit mě nemůţete!‘ Sims zapíchl ukazováček do Johnových prsou. ‚Právě jsem to udělal. Vypadni. Právě teď jsi neudělal závěrečný test. Můţeš jít.‘ John mu srazil prst. ,Jste naštvanej, protoţe jsem vám navrhl, abyste chodil s matkou Candy,‘ řekl John. ,Jen jsem vám chtěl dobře poradit. Sám pánbůh ví, ţe se pořádně zapotíte, neţ s tou vaší vizáţí najdete nějakou, která vás bude chtít.‘ V tom okamţiku se Sims přestal ovládat. Šťouchl ho ještě jednou, ale tentokrát silněji, takţe John musel ustoupit, aby neztratil rovnováhu. ‚Nejen, ţe jsi nenapsal test, ty hajzlíku,‘ zuřil Sims. ‚Propad jsi i z mého předmětu. Ta parádní vejška, o které sníš, o tebe potom, co jim napíšu, ani nezavadí,‘ vyhroţoval dál. Tohle se Johnovi přestávalo líbit. Sims si začal pohrávat s jeho budoucností a John měl se svým ţivotem velké plány. To přehnal. Ještě udělá velké věci a lidé jako Sims mu v tom nezabrání. Ale tenkrát John ještě nevěděl, ţe čím menší má člověk postavu, tím snadněji se o něj zakopne. A John se rozběhl ve špatný okamţik. Ztratil nervy. Odhodil mu ruku, zaťal prsty a pěstí ubalil Simsovi do čelisti. Profesor chemie se sloţil na podlahu k odpolední siestě. Přišel i o pár zubů.“ „Páni,“ ozvala se poprvé po dlouhé době Tereza. Ani ji nenapadlo, aby se do vyprávění vloţila. Free byl bohem nadaný vypravěč, a jak 30
se dostal do děje, Tereza měla pocit, ţe stojí přímo vedle Johnyho a Candy. „Johna vyloučili ze školy hned druhý den,“ pokračoval Free. „Vlastně ho uvěznili na základě obvinění z napadení. Jeho případ šel před soud. Vyfasoval přísného soudce. Obhájce si dovolit nemohl a ten, kterého mu přidělil stát, byl alkoholik. Pokaţdé, kdyţ s ním John mluvil, celý se třásl. Bylo to ještě horší neţ nic. Sims a Sally svědčili proti Johnovi. Sims přišel na přelíčení se zafačovanou tváří – byla to komedie. John byl vinen ještě před tím, neţ sloţil přísahu. Letní prázdniny nakonec strávil v polepšovně. Odborářské letovisko to zrovna nebylo. Neţ se mohl znovu svobodně procházet po světě a dívat se na slunce jako volný člověk, přišel o víc zubů neţ profesor Sims. Ale John nebyl ţádný padavka. Přeţil to. Přeţil a stal se ještě zarytějším. V ţivotě mu nezbývalo nic, co by mu mohlo přinést útěchu. Za tu dobu, co byl vevnitř, Candy neviděl ani jednou. Její rodiče nedovolili, aby se k němu i jen přiblíţila. Jejich dcera se přece měla stát lékařkou a John Gerhart uţ nastoupil na cestu, která končí kdesi v neznámu. Tak to viděli oni. Stejný názor měli i Johnovi rodiče. Vlastní matka ho navštívila jen dvakrát, a to jen proto, ţe měla špatné svědomí. Zatímco byl John v polepšovně, Sims a ředitel gymnázia napsali dopis do Berkeley a o celém incidentu je informovali. To, ţe Sims dvakrát bouchnul Johna do prsou, neţ John udeřil, samozřejmě vynechali. Vylíčili ho jako mladíka s násilnickými sklony a jeho studijní výsledky připsali na vrub dlouholetým podvodům. Z Berkeley přišla zamítavá odpověď. Kdyţ se John konečně dostal z polepšovny, měl pocit, ţe uţ se do ţádné slušné školy uţ nikdy nedostane.“ „A co se stalo s Candy?“ zeptala se Tereza. „Nic,“ usmál se Free. Free určitě musel znát Johna moc dobře, kdyţ věděl takové detaily o jeho studiu na škole, ale Tereza pochybovala, ţe ho měl rád. Free vyprávěl Johnův příběh se zápalem, ale přesto jaksi bez osobního zájmu. „Candy se tedy na Berkeley dostala?“ vyzvídala dál Tereza. „Jasně,“ řekl Free. „V očích úřadů byla čistá. Neţ se John dostal ven tak uţ byla na škole. Bydlela na koleji a ţila jako šťastná 31
studentka.“ „To se ji John ani nesnaţil najít?“ Free se díval ven z okénka. „Samozřejmě, ţe snaţil. Ale našel ji ve špatný okamţik.“ „Jak to myslíš?“ zeptala se Tereza. „Tuhle část radši dopovím já,“ ozvala se zezadu Poppy. „Znala jsem Candy mnohem líp, neţ Free.“ Tereza se podívala přes rameno. Byl to vzácný okamţik – Poppy totiţ neměla v puse cigaretu. Tichá dívka se opírala o Freeovu tašku hozenou na zadním sedadle. „Řekni mi, co se stalo,“ doţadovala se pokračování Tereza. „Hned. Jen co nám povíš víc o sobě a Billovi.“ „To je fér,“ souhlasila Tereza a dalo se do vyprávění. „Bill a já jsme spolu nechodili ani měsíc, kdyţ jednou přišel s nápadem, ţe ze mě udělá rockovou hvězdu. A to byl začátek konce.“
32
IV. Kdyţ spolu chodili asi šest týdnů, Bill ji přihlásil do konkursu na zpěvačku v klubu na Newport Beach. Oba dva si byli čím dál tím bliţší; jen výjimečně se nevídali alespoň jednou denně. Ve volném čase s oblibou chodili na dlouhé procházky a povídali si o všem moţném. Tereza měla pocit, ţe toho namluvila víc, neţ za všechna předcházející léta dohromady. Před Billem se jen zřídka ostýchala. Dobře věděla, ţe nemusí dělat to, co se od ní čeká. Bill ji nikdy nekritizoval. Ale na to, aby se v Billově společnosti cítila úplně uvolněně, musela přesto vynakládat značné úsilí. V přítomnosti rodičů se cítila nesvá vţdycky – zvláště to platilo o matce. S návrhem na konkurs ji Bill překvapil, kdyţ se jednou vraceli z nočního představení v kině. Právě se líbali v autě před jejím domem. Tereza byla nervózní. Chtěla být doma dřív, neţ si pro ni přijde otec, ale současně doufala, ţe se Bill nezastaví u pouhých polibků a hlazení. Zatím na ni nikdy moc neútočil a ona to respektovala. Teď by ale spíš ocenila méně respektu a o to více důvěrností. Chtěla se k němu dostat blíţ a milovat ho, ale nevěděla, jak to udělat, aniţ by se s ním musela vyspat. Billovi to říct nemohla; na to byla příliš plachá. Třeba si myslí, ţe pro něho není dost dobrá, a to, jestli se Billovi líbí, byla jediná pochybnost, kterou v jeho přítomnosti pociťovala. Opakovaná tvrzení o tom, ţe je hezká, ji nejistoty nezbavily; jen ji ještě zvyšovaly. „Co bys řekla tomu, kdybych tvým publikem nebyl uţ jenom já?“ zeptal se rovnou uprostřed vášnivého objetí. Tereza ho odstrčila a snaţila se pochopit to, co právě řekl. Stejně se jí to nepovedlo. „Coţe?“ 33
„Chci, aby tě slyšeli zpívat i ostatní,“ vysvětloval Bill. „Proč?“ „Co chceš říct tím proč? Jsi prostě skvělá.“ „A to musím být skvělá pro kaţdýho? Líbí se mi být skvělá jen pro tebe. O čem to vlastně vůbec mluvíš?“ „O konkursu,“ prohlásil Bill. „O konkursu na co?“ „Na místo zpěvačky v klubu dole na pláţi. Jmenuje se Summit. Je to docela zábavný místo. Kaţdý večer uvádějí v ţivém vystoupení nové talenty – konkurs se koná v úterý odpoledne. Myslím, ţe bys tam měla jít; já půjdu s tebou. Všichni si před tebou kecnou na zadek, to ti garantuju. Navíc dobře platí. Zajeden večer si vyděláš víc, neţ za padesát soukromých hodin.“ Tereza se opřela o sedadlo. Okna Billova auta byla zpocená. Sáhla před sebe, otevřela okénko a zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu. „To je ten nejbláznivější nápad, který jsem kdy slyšela,“ řekla nakonec. „Proč?“ „Nemůţu přece hrát v klubu. Nezpívám hlasité a ani nejsem vzrušující. Sama netančím a rozhodně k tomu nejsem schopná přimět ani publikum. Na klavír a na kytaru hraju jen samé tiché balady. Kdybych hrála v klubu, lidé by okamţitě usnuli.“ Bill si ji pozorně prohlíţel. Přes tvář mu přelétlo světlo vzdálené lampy. Tereze se zdálo, jako kdyby v Billově tváři viděla obličeje dvou lidí, z nichţ ani jeden nepatřil klukovi, kterého právě líbala. „Summit je otevřený pro kaţdý talent,“ řekl. „Vystupují tam rockové i rapové skupiny a mají i umělce, kteří zpívají balady. Hlavní je, ţe berou jen lidi, který jsou opravdu dobrý. A ty dobrá jsi.“ „Chodím ještě na gymnázium.“ „Na tom nezáleţí. Věk ţádnou roli nehraje. Záleţí jen na talentu – a ten poznají na sto procent, to ti zaručuju.“ Musela se zasmát. „Ty mi nemůţeš zaručit nic, Bille. Ty chodíš na gympl taky.“ Odmlčel se. „Uţ jsem jim pustil pásek s věcma, co zpíváš.“ „Coţe?“ „Slyšelas, ne?“ „Ţádný takový pásek nemám. Nikdy jsem nic nenahrávala.“ „Ale já ano. Nahrál jsem si tě.“ 34
„Coţe? Ne! Tys mě nahrál bez mého svolení? Jaks to mohl udělat?“ Dusila se bolestí. „Jaks mi něco takového mohl udělat?“ „Nic jsem ti neudělal. Naopak jsem udělal něco pro tebe. Jsi skvělá holka, Terezo. Nemáš ale sebedůvěru. Získáš ji jedině tak, ţe se dostaneš do velkýho světa a zvítězíš. Klub je pro to jako udělaný. Přehrál jsem majiteli tři písničky a on řekl: Tuhle holku rozhodně chci.“ „Říkal si mu taky, kolik mi je?“ „Jo. Třiadvacet.“ „Bille!“ „Na tom přece nezáleţí. Chce tě.“ Uţ měla na krajíčku, ale rozplakat se nechtěla. Alespoň ne před Billem. Plačící holky se nikomu nelíbí. Uvědomila si, ţe Bill to udělal z nadšení pro její písničky. Přesto se cítila zneuţitá. Hudba byla jejím tajemstvím. Rozdělila se o ně s Billem, věřila mu, a on ji zradil. Teď uţ o tom ví celý svět. „Ale záleţí,“ oponovala mu Tereza. „Hned první noc jsem ti říkala, ţe nejsem ţádná hvězda. Bavit lidi není jen tak. Nestačí, ţe umíš psát hudbu a texty. Musíš mít taky styl a osobní kouzlo. Navíc mi není dvacet tři. Ještě mi není ani osmnáct a osobního kouzla mám asi jako klepadlo u dveří.“ „Ne kdyţ zavřeš oči a zpíváš,“ namítl Bill. „Kdyţ zpívám, tak oči nikdy nezavírám.“ Bill se zasmál. „Vţdycky zpíváš se zavřenýma očima. Jak si myslíš, ţe bych tě jinak nahrál, aby sis toho nevšimla?“ „Neměl jsi to dělat, to víš dobře. Mohla bych tě zaţalovat.“ Strčila do něj. „A přestaň se mi smát.“ „Jsi krásná, kdyţ se zlobíš.“ Rozesmála se. „Tys mě nikdy rozzlobenou neviděl, podvodníku jeden.“ Rychle ji políbil. „Uděláš to?“ „Ne.“ „Musíš.“ „Proč?“ zeptala se. „Protoţe to chci. Pro mě to znamená moc. A proto tebe to bude znamenat ještě víc.“ 35
„Půjdu na konkurs a oni zjistí, ţe jsem ještě dítě.“ „Pořádně se vyfikneš,“ řekl Bill. „Aţ tam vejdeš, budeš vypadat jako světem protřelá ţena – jako Madonna.“ „Nechci vypadat jako Madonna. Neumí zpívat.“ „A vidíš, jak daleko to dotáhla. Půjdeš tam?“ „Ne.“ Ale tohle ‚ne‘ uţ neznělo tak rozhodně. „Uděláš to?“ „Ne.“ „Vidím, ţe povoluješ.“ „Rodiče mi to nedovolí,“ bránila se dál Tereza. „Neřekneme jim o tom.“ „A co jim tedy řekneme?“ zeptala se. „Ţe odjíţdíme na romanticky víkend. Můţeme to tak dělat kaţdý týden.“ Upřeně se na něj podívala. Byl přece tak milý a hezký. Natáhla ruku a probírala se mu vlasy. Člověk se na něj nemohl dlouho zlobit. „A můţeme?“ zeptala se. „Co?“ „Odjet na romantický víkend přece.“ Překvapilo ho to, ale rychle se vzpamatoval. „Kdyţ to pro mě uděláš, Terezo, tak ti nebudu moct nic odmítnout.“ Tereza chvíli uvaţovala a pak řekla: „Smlouvaje uzavřená, pane Bille.“ Summit byl mnohem větší, neţ se Bill snaţil Tereze namluvit. Při dobré návštěvnosti se tam vešlo určitě přes dvě stě lidí. Kdyţ s Billem vystoupila z auta, aby si klub obhlédla, málem omdlela. „Tady přece nemůţu hrát!“ vykřikla. „To je snad jedno, jak je to veliký, ne?“ namítl Bill. „Stejně budeš mít zavřený oči.“ Zatáhl ji dovnitř. Zrovna v tu chvíli ţádné zkoušky neprobíhaly. Jen nějaký boubelatý správce vepředu utíral stoly. V puse měl doutník a z tváří mu stékaly kapky potu. „Jsme tady, pane Gracione!“ zavolal Bill. „To je majitel?“ zasyčela Tereza Billovi do ucha. 36
„Jo ten samý,“ odpověděl Bill. „K sakru.“ „Co je?“ „K sakru se vším. Chci odejít.“ „Teď uţ je pozdě,“ řekl Bill vesele. „Vy jste dívka s tím fenomenálním hlasem?“ zeptal se pan Gracione. Měl na sobě sportovní sako vínové barvy a na chlupatých prsou mu visela spousta zlatých řetízků. Vypadal jako románová postava, která právě vystoupila z nějaké scény Kmotra. Natáhl ruku a Tereza měla pocit, jako kdyby jí nabízel svazek buřtů. Pak se přivítal i s Billem. „To je ta velká slečna,“ řekl Bill. „Terezo, dovol, abych ti představil pana Gracioneho.“ „Vypadáte mladší,“ řekl Tereze. „Děkuji,“ odpověděla. Ten chlápek z ní určitě měl ukrutnou legraci. Nepodařilo se jim ho oklamat ani v nejmenším. „Je mi jedno, kolik vám je,“ začal. „Slyšel jsem pásek s vašimi nahrávkami. Tu písničku jste opravdu napsala vy?“ „Kterou myslíte?“ „Jmenuje se ,Aţ nadejde den‘,“ odpověděl za ni Bill. „Ano, tu jsem napsala,“ řekla Tereza panu Gracionemu a sama byla překvapena hrdostí ve svém hlase. Rukou ukázal na jeviště v přední části klubu. „Tak mi ji teď zahrajte,“ řekl. „Nebo něco jiného, to je jedno. Máte s sebou kytaru? Dobře. Teď se s mikrofonem zatěţovat nebudeme. Sednu si před vás. Uţ jste někdy předtím hrála v klubu?“ „Několikrát,“ lhala Tereza. „Kde to bylo?“ zeptal se. „Jména si klidně vymyslete, je mi to jedno, ověřovat si to nebudu.“ Bill uvedl tři místa v Hollywoodu, na kterých se uţ předtím domluvili. Pan Gracione něco zabručel a sedl si. Bill ji doprovodil na jeviště. Tereza zůstala samotná. A přesně to byl ten problém. Někdo vám můţe fandit, stát za vámi na sto procent, ale kdyţ přijde na věc, zpěvák zůstane úplně sám. Pouzdro s kytarou si Tereza poloţila na jeviště a otevřela je. I její vlastní kytara teď vypadala cize – jako 37
kdyby na ni nikdy předtím nehrála. Byla strašně nervózní – a to byli v hledišti jen dva lidé! Jak se asi bude cítit, aţ bude narváno? Celé je to šílené. Ona taková přece vůbec není. To Bill se jí snaţil přes noc předělat. Pořád jí říkal, ţe ji má rád právě takovou, jaká je. Obrátila se na pana Gracioneho. Chtěla mu říct, ţe to prostě nedokáţe. Usmíval se na ni. „Třesou se vám ruce?“ zeptal se. „Kaţdý, kdo za něco stojí, se klepe. Kdybyste nebyla nervózní, tak bych hned věděl, ţe vám na vlastni muzice nezáleţí, Terezo. Já jsem přece jen člověk, který tenhle klub vlastní. Nejsem porota, která uděluje ceny Grammy. Jen mi zazpívejte jednu nebo dvě písničky.“ Jeho slova Tereze dodaly nezbytnou sebedůvěru. „Zazpívám vám jednu, co jsem napsala minulý týden. Jmenuje se ‚Teplé léto‘.“ Vystoupila do středu jeviště a posadila se za ztichlý mikrofon. Seděla ve stínu; všechna světla byla vypnutá. Zahrála několik akordů; zvuk se jí líbil. Kytaru si naladila uţ cestou na Newport Beach. Odkašlala si a začala. „Pod kůţi vryl se mi pot noci, Skryta pod peřinou bdím. Je to snad hřích dotýkat se kůţe? O polibcích tvých já s ním. V mysli spřádám váţné plány Na lásky krutý lov, Studené tělo čeká na tvůj dotek; Na objetí něţných slov. Na křídlech času utíkáš, V teplé noci léta sníš. Srdcem mi jako hořká slza pronikáš Stýská se mi. V teplé noci léta sníš; Jen sníš. Nekonečné dlouhé dny; 38
Oblohu propaluje slunce ţár. Smutná píseň, příznak nepohody Předznamenal útěk, lásky zmar. A přece říkáš – miluji tě, Tvá slova krásně zní. Kéţ by to pravda byla, I já zboţňuji tě. Nelţeš ale? Bdím? Na křídlech času utíkáš, V teplé noci léta sníš. Srdcem mi jako hořká slza pronikáš Stýská se mi, V teplé noci léta sníš; Jen sníš.“ Kdyţ dozpívala, nikdo nezatleskal; vlastně to ani nečekala. Ale kdyby alespoň pan Gracione vyskočil ze ţidle a začal jásat, vůbec by se nezlobila. Ale ten jen koukal a ve tváři se mu objevil zvláštní výraz. Jeho první otázka ji úplně zmátla. „Vy dva spolu chodíte?“ zeptal se. Váhala. „Ano.“ Pan Gracione mrkl na Billa. „Ale vycházíte spolu dobře?“ „Skvěle,“ odpověděl Bill. Gracione přikývl. „Jen jsem se chtěl ujistit. Ve vašem hlasu bylo tolik smutku, Terezo, ţe jsem na chvíli zapochyboval. Je to úţasná písnička.“ „Líbila se vám?“ zeptala se hlasem, podle kterého by jí všichni hádali o tři roky více. „Chcete slyšet ještě něco?“ Gracione vstal a jednou tleskl. Byl vzrušený. „Moc se mi to líbilo, váţně. Chci slyšet všechno, co jste doteď napsala. Ale uţ teď vám můţu říct, ţe vás beru – pokud samozřejmě chcete. Vystoupení budete mít v úterý a ve čtvrtek; vţdycky večer. To jsou uţ tradičně klidnější dny. Týká se to jak návštěvnosti, tak typu hudby, kterou 39
nabízíme. Aţ získáte nějaké zkušenosti, mohl bych vás přesunout na pátek nebo sobotu. Pak se uvidí. O víkendech se to tady úplně vaří. Co říkáte?“ Tereza zářila štěstím. „To je báječné.“ Byla si jistá, ţe na tenhle okamţik a pocit, který ho doprovázel, jen tak nezapomene. Byl to pocit, který nikdy předtím nezaţila. Moţná s výjimkou prvního dne, kdy ji Bill pozval na schůzku. Dívala se na něj ze svého triumfálního postu na jevišti a viděla, jakou z ní má radost. Vţdyť to koneckonců všechno zařídil on. V tom okamţiku si ani nedovedla představit, ţe by ho mohla milovat ještě víc. „Zní to skvěle,“ řekla. Den její premiéry přišel aţ po dvou týdnech. Odklad si sama vyţádala. Chtěla si své vystoupení nejdřív pořádně nacvičit a vychytat všechny chybičky. Překvapilo ji, ţe panu Gracionemu nebude vadit, kdyţ některou ze skladeb zahraje třeba dvakrát za večer. Kaţdé z vystoupení mělo trvat pětačtyřicet minut. Na scénu přijde v osm a pak zase v deset. Pan Gracione s ní zase tak úplně neriskoval. Kromě ní měl na pořadu ještě další dvě čísla. Tereza měla radost, kdyţ zjistila, ţe pan Gracione je citlivý a inteligentní muţ. Byl to typ člověka, který nikdy neztrácí dobrou náladu. Cílem jeho ţivota bylo vlastnit klub, kam budou chodit lidé a dobře se bavit Dokonce prohlásil, ţe mu nevadí, kdyţ se jí první večer nepodaří. Kvůli tomu se přece nevyhazuje. Tereza se teď s Billem uţ tak často nevídala. Bylo to zvláštní, ale koneckonců zcela přirozené – měla totiţ plno práce s přípravou na svůj debut. Zkoušet s ním nemohla. Většinou se pak jen bavili a Tereza nic neudělala. Navíc toho o hudbě moc nevěděl. Vţdycky po ní chtěl, aby změnila nějaký akord nebo vypustila řádek textu a nahradila ho jeho vlastním – seznam změn, které by si přál, tak nikdy nekončil. Nevadilo jí, kdyţ jí radil. Problém byl spíš v tom, ţe jeho nápady za nic nestály. Bylo těţké mu to říct tak, aby se neurazil, ale nakonec se jí to nějak povedlo. Mnohem horší bylo sdělit rodičům, ţe má novou práci. Bylo to přesně takové, jak čekala – úplná katastrofa. Nejdříve to oznámila otci, protoţe doufala, ţe jí pak pomůţe přesvědčit matku. Přece to není konec světa. Reakce otce byla zajímavá – skoro nic neřekl, coţ se jí paradoxně dotklo ještě víc, neţ kdyby jí začal nadávat. Ale 40
matka uţ tak nestranná nebyla. Hned začaly nekonečné otázky. Zbláznila ses? Myslíš si snad, ţe bys dvakrát týdně mohla jezdit jen tak na druhý konec města, a to ještě uprostřed noci, jen proto ţe sis to umanula? V autě, které jsme ti dali? Kdo si vlastně myslíš, ţe jsi? Madonna? Jaké písničky budeš zpívat? Tys někdy psala nějaké písničky? Jak to, ţe o tom nic nevíme? Proč jsi to před námi tajila? Cos nám ještě neřekla? Kdo tě to toho vlastně dostrkal? Bill? Samozřejmě, ţe Bill. Říkala jsem ti přece, aby ses s ním nestýkala tak často. Chce od tebe stejně jen jedno. Takoví jsou všichni chlapi. Boţe můj. Ale kdyţ matka uslyšela, kolik si Tereza můţe v Summitu vydělat, uklidnila se. Procenta ze zisku, říkáš? Kolik by to bylo? Hmmm, zdá se mi, ţes jim nalítla, drahoušku. No, uvidíme. Rozmyslím si to. Svolení nakonec dostala. Ale od té doby si musela sama kupovat všechny šaty a platit za benzín, coţ uţ stejně dělala. A pak tu byla ještě Rena LeRoeová, Terezina nejlepší kamarádka. Tereza se s Renou neviděla od té doby, co začala chodit s Billem. Neviděla ji uţ celou věčnost. I kdyţ šlo o nejlepší kamarádky, jejich přátelství bylo svým způsobem zvláštní. Znaly se snad od narození, a dokud nepřišly první známosti a Tereza se nestala hvězdou, vídala se s Renou minimálně kaţdý druhý den. Ačkoli od Terezy bydlela jen dvě míle, Rena chodila do jiné školy. Byl nejvyšší čas ji zavolat. Hloubka jejich vzájemného porozumění však nebyla úplná ani v dobách, kdy se spolu stýkaly pravidelně. Kromě toho, ţe obě byly plaché a stydlivé, moc společného toho neměly. Rena nevěděla nic o muzice a Tereza zase nic o koních – Renině lásce. Rena měla ve škole špatný prospěch a nikdy se neučila, zatímco Tereza vynikala skoro ve všech předmětech, a valnou část svého volného času strávila učením. Člověk by řekl, ţe jsou nejlepší kamarádky jen proto, ţe se s nimi nikdo nechce bavit. A to bylo hodně podezřelé. Rena byla krásná holka. Měla dlouhé lesklé černé vlasy barvy noční oblohy v zimě. Ve tváři byla bledá, ale ne chorobně. Podobala se spíš princezně, která celé roky sama čeká ve věţi, aţ přijde vytouţený princ. Proto taky Rena ještě ţádného kluka nikdy neměla. Vybírala si – byla ochotná čekat věčně. Moţná, ţe se staly 41
kamarádkami jen proto, aby mohly čekat společně. Tereza však ze své věţe nakonec unikla. Uţ nečekala. Týden před plánovanou premiérou Reně zatelefonovala. Rena uţ věděla o Billovi všechno – Tereza jí ho podrobně popsala. Zatím se ale nesetkali. Zprávy o Terezině románku a práci v klubu přijala Rena s nadšením. Tereze ale pořád vrtalo hlavou, jestli na ni přece jen trochu neţárli. Nikdy to nedala najevo. Ale co kdyby? Rena chtěla přijít na její první vystoupení. Tereza souhlasila. Čím víc Tereza cvičila a čím častěji mluvila s panem Gracionem, tím větší měla sebedůvěru. Bez jakékoli pýchy a arogance pomalu začala chápat, co se v ní skrývá – uvědomila si, ţe má talent. Umí psát písničky a oslovit lidi; má hlas, který proniká hluboko do duší jejích posluchačů. A světe div se – dokonce i její matce. Jednou vtrhla do pokoje, právě kdyţ Tereza zkoušela. Zpívala tiše, ale její matka pravděpodobně uţ předtím stála za dveřmi a poslouchala. Sloţila jí největší kompliment, kterého byla schopná, kdyţ řekla: „Nechce se mi ani věřit, ţes to byla ty, kdo zpíval.“ Rodiče slíbili, ţe se na ni přijdou podívat, aţ bude mít vystoupení pořádně zaţité. Jak dny ubíhaly, Tereza si všimla, ţe kdyţ s ní mluví o novém zaměstnání, v hlase mají pýchu. Tereza si uvědomila, ţe jim na ní přece jen záleţí. A pak konečně přišel její velký den. Tereza se pečlivě oblékla, nebo si spíš zkusila všechno, co našla ve skříni, aby nakonec přišla na to, ţe jí nic z toho nesluší. Naštěstí s ní byla Rena. Obě dvě měly stejnou velikost. Rena ji měla odvézt k sobě domů. Do klubu chtěly jet společně. Bill uţ čekal připravený v Summitu a naposledy kontroloval Terezinu aparaturu. Na akustické kytaře neměla přímý vývod na snímač a mikrofon připojený k hlavnímu mikrofonu byl často zahlcen statickou elektřinou. Pan Gracione slíbil, ţe seţene nový a Bill dozíral na to, aby ho správně zapojili. „Moţná ţe červené šaty by pod světly vypadaly docela pěkně,“ řekla Rena, kdyţ jely po silnici v Renině černém autě. Tereza se za volant posadit nemohla, na to byla moc nervózní. „Sedím na stoličce,“ vysvětlovala Tereza. „Spíš bych si vzala kalhoty.“ „A co takhle můj zelený komplet?“ navrhla Rena. „Víš, který 42
myslím?“ „Jasně. Nevím. Zelená je moc přírodní barva. Je to přece noční klub. Myslím, ţe bych si měla vzít něco černého.“ „Černá je moc střízlivá.“ Tereza přikývla. „Máš asi pravdu. A co bílá?“ „Nic bílýho nemám. To přece ty máš oblek s bílýma kalhotama.“ „Váţně? A kde?“ „U sebe ve skříni,“ odpověděla Rena. „No jo. Zkoušela jsem si ho?“ „Ne.“ „Chci si ho vyzkoušet,“ řekla Tereza. „Ty se chceš vrátit zpátky domů?“ „Samozřejmě. Dělej rychle. Za dvě hodiny uţ mám být na jevišti!“ Rena se potichu zasmála. „Jsem ráda, ţe nejsem na tvém místě,“ řekla, kdyţ obracela auto. „Jen tě prosím, abyste na mě s Billem nezačali pískat hned, jak se objevím.“ Rena přikývla. „Ani nepípnu.“ A pak dodala: „Těším se, ţe konečně uvidím Billa. Je opravdu tak hezký, jak jsi mi říkala?“ Tereza neodpověděla hned. „Myslím, ţe jo. Ale víc ti říct nemůţu. Mám ho tak ráda, ţe si ani nejsem jistá, jak vypadá. Víš, jak to myslím?“ Rena zavrtěla hlavou. „To jsem nikdy nezaţila.“ „Jednoho dne tě to taky potká.“ Tereza se zachichotala. „Ale prosím tě ne dneska a ne s mým klukem.“ Samozřejmě, ţe kostým s bílými kalhotami Tereze připadal na vystoupení jako dělaný – alespoň dokud znovu neseděly v Renině autě a nejely do klubu. Ale to uţ Rena Tereze nedovolila, aby si něco rozmýšlela. Do začátku chybělo necelých devadesát minut. Tereze se zdálo, ţe jedou hrozně pomalu. Její nervozita byla nesnesitelná. Pořád se snaţila předstírat, ţe vůbec nevystoupí, ale bušící srdce a sucho v krku svědčily o něčem jiném. Znovu a znovu si probíraly místa, kde by mohla narazit na problém. Nejvíc ze všeho se bála toho, ţe se zasekne a nebude ze sebe schopná vypravit ani slovo. Na druhé straně věděla, ţe jakmile se jí podaří dostat přes první písničku 43
a uslyší potlesk, hned se uklidní. Natáhla ruku a dotkla se paţe své kamarádky. „Jsem ráda, ţe tě mám dneska večer s sebou,“ řekla Reně. Cit v jejím hlase Renu překvapil. Normálně před sebou totiţ své nejhlubší city nikdy neodhalovaly. Rena byla upjatá a nechtělo se věřit, ţe se někdy změní. Ţila sama s otcem, který pracoval v místní advokátní kanceláři. Její nevlastní matka nikdy nechtěla mít vlastní děti. „Jsem ráda, ţe máš radost,“ odpověděla nakonec Rena. „Bojíš se?“ Tereza zavřela a rozevřela prsty na rukou. „Sakra. Ani nevím, proč jsem se do toho nechala zatáhnout. Tenhle pocit nesnáším. Je to, jako kdyţ čekáš, aţ tě odvedou na popravu. Všichni lidé se dívají a čekají, aţ se zhroutíš.“ Na chvilku zavřela oči. „Jestli to zkazím, vím, ţe uţ nebudu chtít ţít.“ „Závidím ti,“ řekla Rena. Tereza otevřela oči. „To jen tak říkáš. Dala bych hodně za to, kdybych si s tebou hned mohla vyměnit místo.“ Rena mrkla na Terezu. Měla takové temné oči – skoro se zdálo, ţe vrhají vlastní stíny. A přece byly krásné – zrovna tak jako její černé vlasy. „Mám úplně stejný pocit,“ řekla. „Opravdu?“ Rena přikývla. „Váţně.“ „A proč?“ „Protoţe teď vypadáš tak plná ţivota.“ „Vţdyť jsem ti právě říkala, ţe mám pocit, jako kdybych měla umřít.“ Rena chvíli mlčela. „Plno nemocných lidí říká, ţe naplno začali ţít aţ v okamţiku, kdyţ se dozvěděli, ţe umřou.“ Pokrčila rameny. „Moţná, ţe to je právě to, co jsem se snaţila říct, moţná ne.“ Tereza se musela zasmát. „To vypadám tak mizerně?“ Rena se smutně usmála. „Vypadáš skvěle.“ Konečně dojely k Summitu. Parkoviště bylo plné. Plné! To je k neuvěření. Vţdyť přece bylo ksakru úterý a Gracione říkal, ţe v úterý večer tu v průměru bývá okolo šedesáti lidí. Ve vteřině si uvědomila, co se stalo. Vlastník klubu všem stálým hostů řekl, aby se určitě na 44
její show přišli podívat. To snad není pravda, pomyslela si Tereza. Teď si naštvu celou klientelu během jednoho večera a bude konec. Kdyţ vystupovala z Renina auta, skoro zakopla a upadla. „Víc lidí, neţ jsi čekala?“ zeptala se Rena. Tereza polkla. „Jo.“ Vešly zadním vchodem. Přivítal je pan Gracione s Billem. Oba dva byli v obleku. Tereza ani nevěděla, ţe Bill něco takového má. Určitě si ho koupil jen na tenhle večer. Představila mu Renu. Potřásli si rukama a říkali něco, co skoro nevnímala. Třásly se jí ruce. Neuměla si vůbec představit, jak teď bude hrát na kytaru. Pan Gracione ji odvedl stranou. „Jak se cítíš?“ „Strašně. Je plno. Proč jste je všechny pozval?“ Pan Gracione se omluvně usmál. „Všude jsem o tobě nadšeně mluvil. Asi jsem to trochu přehnal. Ale nic si z toho nedělej, holka. Všechny je převálcuješ.“–. „Myslím, ţe to je bud já nebo oni,“ mumlala si Tereza. Sama odešla do šatny, aby se pokusila dát trošku dohromady. Za stěnami jasně osvětlené kabiny slyšela, jak dav čeká na další číslo. Kytara leţela na ţidli. Kdyţ se jí snaţila naladit, zlomila si nehet tak nešťastně, ţe začal krvácet. Právě to mohla být ta poslední kapka. Do očí se jí začaly drát slzy a Tereza svěsila hlavu. Skoro ani nedýchala – tak byla vyděšená. Takhle to dál nepůjde. Pak vzadu za krkem ucítila dotyk silných rukou, které masírovaly její strnulou šíji. Ani se nemusela otáčet; Billa poznala podle doteku. Několik minut ho nechala, aby ji hladil – aby její stres přešel do něho. Nakonec se dotkl její brady a zvedl jí hlavu. Otevřela oči. Usmíval se a ona plakala. To ji dovádělo k šílenství. Vztek se musel objevit i na její tváři, protoţe se Bill začal usmívat ještě víc. „Vţdyť to je legrace,“ řekl. „Ráda bych tě viděla na mým místě.“ Zvedla krvácející prst. „Jen se na mě podívej, nemůţu ani hrát. Ani nemůţu naladit tu pitomou kytaru.“ Do očí jí vhrkly další slzy. „Já to nedokáţu, Bille.“ Posadil se vedle ní a objal ji. Políbil ji na tvář. „Ty můţeš 45
všechno, Terezo. Jen kdyţ budeš chtít. A víš proč?“ Popotáhla nosem. „Proč?“ „Protoţe tě miluju.“ To jí ještě nikdy předtím neřekl. Tělem se jí začal rozlévat teplý balzám. Přála si, aby měla více času a sdělení mohla plně vychutnat. „Jak mi tvoje láska pomůţe se zpíváním?“ zeptala se. „Zpíváš jen o lásce. Teď budeš zpívat ze zkušenosti.“ Na rtech se jí objevil slabý úsměv. „Proč si myslíš, ţe tě miluju, ty podvodníku jeden?“ „Všechny písničky jsi napsala o mně,“ odpověděl. „Většinu jsem jich napsala ještě předtím, neţ jsme se vůbec znali.“ Znovu ji políbil na tvář. „Na tom přece nezáleţí. Byly o mně.“ Málem mu řekla, ţe většina jejích písniček je o nešťastné lásce, ale neudělala to, protoţe ho nechtěla ztratit. Místo toho mu řekla, ţe má asi pravdu – ţe ho taky miluje. Pan Gracione ji představil a Tereza vstoupila do ţáru reflektorů. Světla pronikavě svítila – skoro se jí zdálo, ţe nad ní plane nějaká hvězda. Právě proto se asi tolik lidí chce stát hvězdami, pomyslela si. Proto, aby na nich spočinuly oči publika. A přece v oslnivém jasu neviděla víc neţ dva metry před sebe. Slyšela však úvodní potlesk a několik roztroušených, překvapených výkřiků, které nepochybně vyvolal její věk. Posadila se na vysokou stoličku a kytaru si poloţila na klín. „Děkuji vám,“ řekla. „Dneska zpívám před publikem poprvé. První písničku věnuji Billovi. Jmenuje se ‚Aţ nadejde den‘.“ Zavřela oči. Přece jen to byla pravda, blesklo jí hlavou – opravdu zpívá se zavřenýma očima. „Plachty prostoru noc napne, Černý vítr, co se plíţí tmou. Malá hvězda na obloze zhasne; Píseň se vrátí ozvěnou.
46
Naše loď od břehů odrazí, Aţ noc promění se v den. Láska na moře nás zaţene, Do dálek beze jmen. Aţ přiblíţí se den. Na cestě zpátky do neznáma chci po tvém boku stát. Tvé sny vykládat á smát se na pravoboku, Kde vítr sviští a slunce nechce hřát. Ke břehům vzdáleným se blíţit, Kde pošťák nemá moc, Kde nejsou ţádné otázky a vzkazy, Kde vládne jenom noc. Jenom noc. Naše loď od břehu odrazí, Aţ noc promění se v den. Láska na moře nás zaţene, Do dálek beze jmen. Aţ přiblíţí se den. Náš den.“ Tereza dozpívala a otevřela oči. Kromě oslepujícího světla a ticha nic neviděla, ani neslyšela. Ticho můţe být dobrým znamením, kdyţ čekáte na projev přízně. Čím delší je ticho po písničce, tím hlasitější bývá často i aplaus. A právě to byl její případ. Kdyţ se konečně ozval potlesk, přelil se přes ni jako obrovská vlna radosti. Tleskali celou minutu a pak začali i křičet. Co jí zbývalo jiného, neţ se smát? Svůj smích slyšela zesílený přes soustavu reproduktorů. Zněl tak mladé, ţe se začala smát ještě víc. Byl to nejskvělejší okamţik jejího ţivota doopravdy. Dosud jich totiţ ještě moc nezaţila. Doufala, ţe to je teprve začátek. Já tě také miluji, Bille. Tereza se se svými přáteli setkala aţ po druhém vystoupení. O přestávce jí většinu času zabral pan Gracione – říkal, ţe Madonna to teď asi bude muset zabalit. Jen těţko se dalo říct, kdo z nich byl 47
vzrušenější – jestli on nebo ona. Do šatny jí přinesl krásnou kytici červených růţí a objal ji jako nějaký velký medvěd. Pořád se jí ještě třásly ruce. Kdyţ ladila kytaru na druhé vystoupení, zlomila si i druhý nehet, ale teď uţ jí to bylo jedno. To je ale divné, pomyslela si Tereza, přejít během pouhé hodiny od paralyzujícího strachu aţ k úplnému nadšeni. Nikdy by nevěřila tomu, ţe se její nálady mohou tak rychle měnit. Druhé vystoupení proběhlo mnohem lépe neţ první. Ţádnou z písniček neopakovala a podle toho, co viděla, většina návštěvníků ji znovu poslouchala. Po druhé skladbě tleskali tak silně, ţe si byla jistá, ţe v uších jí bude zvonit ještě druhý den. Bill a Rena ji dostihli v šatně. Ještě neţ odešli z klubu, Tereza zavolala rodiče a chvilku s nimi mluvila. Úplně ji šokovali. Kdyţ se jich totiţ zeptala, jestli by nemohla přijít domů později, řekli jí, ţe klidně. Asi z ní měli radost. Slíbili, ţe přijdou na její druhé vystoupení, které se mělo konat ve čtvrtek. Všichni tři pak odešli do noční cukrárny s výhledem na moře. Tereza se cítila jako ve snu. Vlastně se i štípala a napůl čekala, ţe se probudí. Bill byl stejně unesen jako ona. Vypadalo to, ţe jen Rena si ještě zachovává zdání normality. Ale i ona se usmívala mnohem víc neţ normálně; Tereza tušila, ţe z ní má radost i ona. Objednali si kolu, kávu a jeden čokoládový dort. „Přineste nám půl galonu vanilkové zmrzliny, kdyţ uţ jsme v tom,“ řekl Bill servírce a podal jí zpátky jídelní lístek. Kdyţ odešla, dodal: „Měl jsem ještě poprosit o svíčky.“ „V cukrárně svíčky přece nemají,“ řekla Tereza. „A kromě toho nemám narozeniny.“ „Ale máš,“ nesouhlasil Bill. Zvedl sklenici vody a naznačoval, ţe si mají připít. „Dneska večer ses znovu narodila. Kdyţ jsem tě viděl tam nahoře pod světly, byla jsi jako motýl, který se právě klube z kukly.“ Zamíchal led ve sklenici. „Na novou Terezu Chafeyovou! Ať je dlouho mezi námi a přeje jí štěstí!“ „To musíme starou Chafeyovou pochovat tak brzy?“ zeptala se Tereza se smíchem. „Nebyla přece zas tak špatná. Podařilo se jí přece chytit pana Billa. Nebo ne?“ Bill se otočil na Renu. „Vypadám snad jako odchycený muţ?“ 48
zeptal se. Rena se na chvíli přestala usmívat a upřeně se na Billa zadívala. Pak se znovu usmála a sklonila hlavu. „Vypadáš jako člověk, který si dělá, co chce,“ zamumlala. Tereza se zachichotala. „Samozřejmě – ale jen do té doby, dokud to dělá se mnou!“ Vypadalo to, ţe Rena je na rozpacích, coţ Terezu poněkud překvapilo. Vţdyť to byla jen legrace. Hlavou jí bleskla myšlenka, o čem si asi Bill s Terezou povídali o přestávce. „Nemyslela jsem to váţně,“ řekla Rena. Nastalo trapné ticho. „Nemyslela to váţně,“ opakovala Tereza. Podívala se na Billa. „Zmeškala jsem snad něco?“ „Ne,“ řekl Bill rychle. „O čem to mluvíš?“ „O ničem,“ odpověděla Tereza. „O ničem.“ Naklonila se a vzala Billa za ruku. „Tak. Já jsem svůj díl dohody splnila. Teď je řada na tobě.“ Bill zamrkal. „Coţe?“ „Náš romantický víkend, přece. Sám jsi sliboval, ţe aţ ze mě bude superhvězda, hned někam vyrazíme.“ Bill váhal. „Jasná věc. Někdy se na něj musíme vypravit.“ „Ne někdy,“ opravila ho Tereza. „Někdy brzy.“ Bill pokrčil rameny „Jak si přeješ.“ „Jak můţeš jet pryč na celý víkend?“ zeptala se Rena. „Rodiče tě určitě nepustí.“ „S tebou jsem přece jednou jela,“ řekla Tereza. „Pamatuješ si, jak jsme byly společně v San Diegu? Prostě jim řeknu, ţe zase jedu s tebou.“ Rena byla na pochybách. „Tvoje mamča určitě zavolá mojí, aby se přesvědčila, ţe opravdu jedeme spolu.“ „Tak budeš muset jet s námi,“ řekl Bill. Rena se znovu začervenala. „Mně to vyhovuje.“ „Počkej chvíli,“ řekla Tereza, ale tentokrát se do smíchu musela nutit. „Můţeme to přece zařídit i jinak.“ Billovi se ale Renin nápad zalíbil. „Myslím, ţe vás dvě bych zvládnul i najednou.“ Rena se mu podívala do očí. Teď se uţ nečervenala. 49
„Nedělej ze sebe šaška, Bille,“ napomenula ho. „Na to bys nikdy nestačil.“ „Správně,“ souhlasila Tereza, ačkoli jí to slovo v uších znělo hluše. Celý rozhovor byl nějak divný, ale ona nevěděla, proč. Moţnost, ţe Rena má ráda Billa a obráceně – pouze platonicky samozřejmě – jí nikdy nepřišla na mysl. Proč taky? Seznámili se teprve teď a Bill uţ dívku má. Dívku, kterou miluje. Bill ji odvezl domů. Rena za nimi jela ve vlastním autě. Kdyţ zahýbala ke svému domu, zahoukala. Bill se zasmál a zahoukal taky. „Bylo to skvělé, ţe si Rena udělala čas a přišla na tvoji premiéru,“ ozval se po chvíli mlčení Bill. „Taky jsem ráda,“ souhlasila Tereza. „Přijde i ve čtvrtek.“ „Coţe?“ „Říkám, ţe přijde i ve čtvrtek.“ „Slyšela jsem tě. Proč ale? Chci říct, proč tak brzy?“ Bill pokrčil rameny. „Chce přijít. Ty nechceš, aby tam byla?“ „Ale ano. Určitě.“ „Je s ní legrace.“ „To teda jo.“ Zahnuli k domu, kde Tereza bydlela. Bill zaparkoval auto vedle jejího, ale motor nevypnul. Nahnul se k ní a rychle ji políbil na rty. „Dneska jsi byla skvělá,“ zašeptal. „Děkuju.“ Rukou na zajela do vlasů – byla to její nejmilejší zábava. „Chci ti za všechno poděkovat. Nebýt tebe, tak by tenhle večer dopadl asi jinak.“ Bill jí sevřel rameno. „Je pozdě. Měla bys jít spát.“ „Chceš mě snad jít uloţit?“ zeptala se. „Myslím, ţe tvoji rodiče by pro to neměli pochopení.“ „Bille?“ „Ano?“ „Vypni motor. Nebo někam spěcháš? Chci, abys mě políbil.“ Bill otočil klíčkem a políbil ji. Moţná, ţe na něj moc naléhá. Uţ je pozdě a určitě je unavený. Kdyţ ji líbal, Tereze se zdálo, ţe jeho myšlenky jsou někde úplně jinde. Ale nakonec to byla ona, která musela přerušit jejich objetí. Levou rukou uchopila lalůček Billova 50
ucha a lehce ho začala masírovat; věděla, ţe se mu to líbí. „Kdybysme spolu jeli sami, tak bysme si uţili plno zábavy,“ řekla po chvíli. Měl ospalé oči. „A co bysme dělali?“ „Vášnivě se milovali.“ Zasmál se. „Váţně?“ „Já to váţně myslím.“ Kdyţ neprojevil příslušné překvapení, které od něho právem mohla očekávat, štípla ho do ucha. „No tak. Co je?! Nechceš snad se mnou jet?“ Byl na rozpacích. „Jasně. Ale museli bysme si dávat pozor, vţdyť víš. Nechci, abys otěhotněla.“ Usmála se. „No, to taky nemám v úmyslu. Ale četla jsem o tom, ţe jsou určitá opatřeni, jak se tomu vyhnout.“ Odmlčela se. „Nevnucuju se ti snad moc?“ „Ne.“ „Tak co se tedy děje!?“ „Jsem unavenej. To je všechno. Za pět hodin musím vstát a jít do školy.“ „Já přece taky!“ utrhla se na něj. „A dneska večer jsem toho stihla udělat mnohem víc neţ ty.“ „Terezo!“ „Promiň. To jsem říkat neměla.“ Nechápala to, ale uprostřed euforie, kterou proţívala, jí najednou začalo být úzko. Bylo fajn být hvězdou, ale ona chtěla, aby po ní touţil. „Myslels to váţně?“ zeptala se. „A co jako?“ „Ţe mě miluješ.“ Mluvil podráţděně, coţ u něho bylo nezvyklé. „Kdybych si to nemyslel, tak to asi neříkám. Podívej, Terezo, promluvme si o tom aţ ráno. Začíná mě bolet hlava.“ Otevřela dveře od auta a najednou si připadala hrozně maličká. „Tak dobře, Bille. Na tuhle noc nikdy nezapomenu.“ „Taky si myslím, ţe na ni nikdo z nás jen tak nezapomene.“ „Uţ byl zamilovaný do Reny,“ řekla Tereza Freedom Jackovi a 51
Poppy. „Od toho okamţiku přemýšlel jen o tom, jak se mě zbavit.“ „Ale spát s tebou ještě chtěl, ne?“ zeptal se Free. „Vsadím se, ţe ti to udělal ještě předtím, neţ tě nechal. Mám pravdu nebo ne?“ Tereza zaváhala a pak zalhala. „Přesně tak to bylo.“ „Vypadá to, jako by se měli rádi uţ od začátku,“ ozvala se Poppy. Free se otočil. „Ty jsi úplně bezcitná, víš o tom? Tereza nám tady otvírá své srdce a ty fandíš tomu zloduchovi.“ Poppy to z konceptu nevyvedlo. Nikdy to na sobě nedala znát, alespoň dokud měla cigaretu v puse. Vnitřek auta připomínal doutnající stodolu. Tereza otevřela okénko. Předtím je zavřela, aby lépe slyšeli její strastiplný příběh. „Nevypadá to, ţe by byl úplně špatnej kluk,“ řekla Poppy. „Vţdyť jsi ho neznala,“ oponovala Tereza. „Jen mě vyuţil.“ Poppy dlouze zatáhla z cigarety. „To děláme všichni.“ „Candy taky vyuţila Johna,“ řekl Free. „Hmm,“ odfrkla si Poppy. Free se ještě jednou otočil. „Jak něco takového můţeš říct? Znalas je přece zrovna tak dobře, jako já. Kdyţ se Candy konečně dostala tam, kam chtěla, uţ po Johnnym ani nevzdechla. Zbavila se ho jako starého kufru. Přesně tak se i Bill zbavil Terezy.“ „Kaţdý příběh má svůj rub i líc,“ řekla Poppy. „Proč nám tedy neřekneš verzi Candy?“ doţadoval se vysvětlení Free. „Kde vůbec jsme?“ zeptala se Poppy, jako kdyby na tom bůhví jak záleţelo. „Třicet mil na jih od San Luis Obispo,“ odpověděla Tereza. „Jak se cítíš, Terezo?“ zeptala se Poppy. „Výborně.“ Ale úplně pravda to nebyla. Pořád ještě měla horečku. Asi na mě něco leze, pomyslela si. Byla celá zpocená. Připadalo jí zvláštní, ţe se Poppy vyptává na její zdraví. Poppy si povzdechla. „Tak dobře. Povím ti o Candy. Aţ tě to začne nudit, řekni. Její ţivot totiţ vůbec nebyl vzrušující.“
52
V. „Potom, co Johna zavřeli do polepšovny, Candy uţ do Berkeley neodjela – alespoň ne hned. Bylo to v říjnu, na počátku léta. Candy před sebou měla tři měsíce samoty – tedy dost času na to, aby mohla přemýšlet o tom, co se stalo. Cítila se strašně a měla pocit, ţe veškerá vina leţí na ní. Úplně by stačilo, kdyby, hned jak Sally zavolala na Simse, tahák spolkla a celé katastrofě se mohlo předejít. Ale pak, při jiných příleţitostech, se jí zdálo, ţe si to celé jen namlouvá. Johnovu povahu přece znala uţ od samého začátku. Jednou, hned v prvních dnech jejich vztahu, ho kvůli ní málem opustila. Kdyţ se John rozčilil, nebyl se schopen kontrolovat. Jeho první reakcí obyčejně byla rána pěstí. Ale Candy se uhodit nikdy ani nepokusil – zřejmě proto to s ním tak dlouho vydrţela. Občas se Candy zdálo, ţe celý incident byl nevyhnutelný. Kdyby John neuhodil učitele na střední škole, určitě by to udělal na vysoké. Vytrpěl si tolik bití od nevlastního otce, ţe to vypadalo, jako by to chtěl někomu vrátit i s úroky. Candy dělala všechno, co bylo v jejích silách, aby se dostala za Johnem do polepšovny. Její rodiče ale byli rychlejší. Zavolali ředitele ústavu a Candy se nepodařilo dostat ani za bránu. Nechtěli, aby se jejich dceruška stýkala s takovým grázlem. Směšné. Byli tak rozradostněni tím, ţe se Candy dostala na dobrou školu, ţe jim úplně uniklo, ţe to všechno byla Johnova zásluha. Candy se jim to snaţila vysvětlit, ale je to samozřejmě nezajímalo. Přišlo září a Candy musela odjet na sever do Berkeley. Johna neodsoudili na tři měsíce, ale na patnáct týdnů, takţe kdyţ se dostal z polepšovny, Candy uţ tři týdny chodila do školy. John ani nešel 53
domů. Candy ho tam hledala, ale jeho rodiče říkali, ţe nevědí, co se s ním stalo a kde je. Několikrát mu nechala i vzkaz, aby zavolal. Moţná, ţe ho Johnovi nedali; moţná, ţe ho dostal, ale byl tak naštvaný, ţe Candy ani nezavolal. Výsledek byl stejný. Candy uţ Johna nenašla. Musila začít ţít vlastní ţivot. Byla na tom špatně. Strašně se jí po Johnovi stýskalo. Čím víc času uběhlo, tím hůře se cítila. Vţdyť spolu chodili skoro dva roky. Byl to její první kluk. Navíc to nebyl člověk, za kterého by se jen tak jednoduše našla náhrada. Byl temperamentní, arogantní a netaktní. Ale nikdo neměl větší srdce neţ on. Ke Candy se málem modlil a udělal by pro ni všechno na světě. Bylo mezi nimi plno věcí, o kterých ti Free vůbec neřekl. Jako třeba ta s plesem. Kdyţ s ní John šel na školní bál, nepůjčil si limuzínu a frak; ani pro ni nepřišel s kytkou v ruce. Místo toho si někde sehnal betonářské auto a oblékl si šaškovský kostým. Ze staniolu pro ni udělal korunku a nastříkal ji na zlatovo, takţe královnou plesu se Candy stala uţ v okamţiku, kdy vstoupila do dveří. Teď to moţná zní neuvěřitelně, ale Candy se to líbilo. Celou noc byli středem pozornosti. Cementem pak John opravil díry u zadního vchodu do školy. Byl to opravdu šašek. Ale byl to právě John a ne Candy, kdo zabránil tomu, aby se potom, co ho pustili z polepšovny, uţ nikdy nesetkali. A je mi jedno, co říká Free. Tohle je pravda. V Berkeley začala Candy hodně rychle ujíţdět půda pod nohama. Víš, co musí student medicíny všechno znát? Tuny chemie, fyziky, matematiky a biologie – a to nemluvím o obvyklých základních poţadavcích. Po prvním měsíci Candy ze všeho propadala. Její spoluţáci byli od samého začátku daleko před ní. Chodili na přípravné kursy uţ na střední škole. Candy chodila na tytéţ, ale ve skutečnosti nikdy nic nedělala. Najala si několik učitelů. Ani nevěděli, kde s ní mají začít. Ptali se Candy na takové věci jako třeba: Vy nevíte co to je derivát?… Vy nevíte co to je základní acidobazická reakce?… Vy nevíte, co znamená, kdyţ f se rovná ma?! Na Candy toho začínalo být moc. Moţná, ţe kdyby měla víc času, posadila by se k učení a všechno dohnala. Hloupá nebyla. Problémem bylo, ţe si nikdy nevypěstovala dobré studijní návyky. Dopadl na ni stres; byla úplně mimo. Navíc ji předměty, které měla zapsané, vůbec nezajímaly. Free o tom uţ mluvil. Její rodiče chtěli, 54
aby se stala doktorkou. Candy ale chtěla být umělkyní. Ale v jejím celém rozvrhu – zrovna tak jako na střední škole – nebyla ani jedna hodina kreslení. V prvním semestru vypustila všechny těţké předměty, aby ji zbytečně nevyhodili od zkoušek. Dostala jen šest zápočtů. Ze zkoušky z angličtiny a psychologie dostala dobrou. Do kanceláře si ji zavolal i studijní vedoucí. Prosila ho, aby zatím nevolal rodičům. Slibovala, ţe se zlepší. Udělal Candy mnohem lehčí rozvrh a řekl jí, aby na studium medicíny rychle zapomněla – nezvládne to. Svým způsobem to byla úleva, ale současně i velká rána. Rodiče za ni platili školné. Kdyby přišli na to, jak se věci mají, určitě by zuřili. Uţ by od nich asi neviděla ani cent. A co pak? Na kolenou a se svěšenou hlavou by se musela připlazit domů a začít pracovat v nějaké místní restauraci. Zpanikařila a šla do administrativního oddělení, kde se jí podařilo změnit poštovní přihrádku jejích rodičů na adresu, která nikdy neexistovala. Na vánoce se Candy vrátila domů. Na otázky o tom, jak se jí daří a co dělá, dávala jen vyhýbavé odpovědi. Otec ani matka zatím nic netušili. Skoro celé prázdniny hledala Johna. Zašla i do domu jeho rodičů, ale ti ji nepustili ani přes práh. Nakonec si mohla promluvit jen s Johnovým nevlastním otcem. Říkal, ţe nemá nejmenší představu, kde by John mohl být. Pak šla k pumpě, kde předtím pracoval – stejná písnička. Pomalu se neměla čeho chytit. John nebyl z lidí, kteří mívají přátele. Candy byla jeho jediným skutečným přítelem. John měl i plno skvělých povahových rysů, ale většina lidí viděla jen jeho špatnou schránku. Platilo to i obráceně – John byl jediným kamarádem Candy. Kdyţ se rozešli, ztratili opravdu hodně. Candy se do Berkeley vrátila s těţkým srdcem. Ve druhém semestru se jí uţ vedlo lépe; horší to totiţ uţ být nemohlo. Na nic se nespecializovala. V podstatě to byla mladá ţena, která předstírala, ţe chce získat vzdělání. Byla úplně paranoická. Věděla, ţe konec se neúprosně blíţí. A aţ přijde, nechtěla, aby byl konečný a neodvolatelný. Aţ její rodiče přijdou na to, ţe uţ nestuduje medicínu, chtěla alespoň být v situaci, kdy se bude moci hájit tím, ţe své základní povinnosti pořád plní. Z tohoto důvodu si nechtěla zapisovat ţádné humanitní předměty. Bylo to absurdní – 55
občas se zastavila na hodině kreslení, aby zjistila, jak kvalitní práci studenti odvádějí. Myslím, ţe nepřeháním, kdyţ řeknu, ţe Candy byla lepší neţ sám učitel. Měla talent, ale všechen zatím promarňovala. Ke konci druhého semestru se potkala s jedním muţem. Ţádný vztah nevyhledávala, ale cítila se zoufale sama. Byla to jedna z věcí, která se občas přihodí kaţdému. Byl to prokletý vztah – uţ od samého začátku. Byl to profesor, ţenatý profesor. Jmenoval se Henry a přednášel výtvarné umění; bylo mu přes třicet. Jednou si s ním povídala a pak mu ve chvilce odvahy ukázala i některé své práce. Zamiloval se do ní, protoţe byla skutečně nadaná a on byl jen akademický patlal. Přesně tak jí to řekl. Ale moţná, ţe se do ní zamiloval jen proto, ţe on sám býval taky takový. Henry nebyl špatný člověk. Jako učitel byl trpělivý. Studenti ho měli v oblibě. Jenomţe neměl ţádný talent a jeho ţena ho pořád nutila, aby nechal učení a dal se do byznysu, kde by podle ní vydělal mnohem víc peněz. On sám však dobře věděl, ţe by katastrofálně selhal. Vůbec nebyl hezký – alespoň ne tak, jako John. Vlastně byl v kaţdém ohledu jeho opakem. Byl tak mírný, ţe měl i problémy s udrţením místa v kině. Nosil silné brýle a bez nich byl úplně bezmocný. Taky měl ţaludeční vředy a pořád musel ţvýkat tablety maaloxu. Ale pro Candy znamenal útěchu. Brával ji na večeře a pomáhal jí s úkoly. Jejich vztah však měl i svá přísná omezení. Nechtěl opustit ţenu a hned na začátku jí to i řekl. O jejich vztahu se nesměla dozvědět ani univerzita, protoţe Henry by hned přišel o místo. Chodili na noční večeře a noční představení do kina; Henry vţdycky nosil klobouk. Zdálo se, ţe jeho ţeně je to jedno. Proţívala svůj vlastní románek s jedním stavitelem. Moţná, ţe si myslíš, ţe Candy zešílela, kdyţ se zapletla s takovým člověkem. Ostatně si myslím, ţe s tímhle hodnocením by souhlasila i ona. Oči měla otevřené. Věděla, kam to celé spěje – do neznáma nebo spíš nikam. Ale měla ráda Henryho – opravdu si ho oblíbila. Moţná, ţe ho i milovala, ačkoli rozhodně ne takovým způsobem jako Johna. V duchu se rozhodla, ţe uţ nikdy nebude nikoho milovat tak, jako milovala Johna. 56
Bylo to paradoxní, ale po celou dobu, co Candy chodila s Henrym, skoro vůbec nekreslila. Jednak bylo riskantní, aby si zapsala humanitní předměty, a teď se riziko ještě zdvojnásobilo, jednak je spolu nikdo na univerzitě nesměl vidět. A pak tu byl rozdíl v jejich schopnostech. Henryho zaujal její talent, ale jak jí později vysvětlil, kdyţ nebyl před studenty, na výtvarné umění a malování radši vůbec nemyslel. Samozřejmě, ţe její práce komentoval, kdyţ mu je ukázala a konstruktivně je i kritizoval a navrhoval věci, které by se daly zlepšit, ale ve skutečnosti Candy nepodporoval. Moţná, ţe ţárlil. Moţná, ţe ji chtěl jen ušetřit ţivota, který obvykle konči slepou uličkou. V Berkeley bylo mnohem víc hladovějících umělců neţ v kterémkoliv jiném městě po celém světě. Přišly letní prázdniny. Candy zůstala v Berkeley. Okusila svobody a pod rodičovskou střechu se uţ nikdy nechtěla vrátit. Sehnala si práci v obchodním domě a taky pracovala jako servírka. Jinak by vůbec nevyšla s penězi. Kdyţ nechodila do školy, rodiče jí ţádné peníze neposílali. A ona cítila, ţe si od studia potřebuje oddechnout. Druhý semestr se jí podařilo ukončit s průměrnými známkami. Uţ nevypouštěla ţádné předměty. Dál se stýkala s Henrym. Jeho manţelka odjela na léto do Evropy, a tak ho teď vídala ještě častěji. Několikrát dokonce spala i u něho v domě. Henry ţádné děti neměl; nikdy je ani nechtěl. Dávali si pozor – alespoň si to mysleli – a nikdy se nemilovali bez ochrany. Ale kondom selţe vţdycky jenom jednou, ale zato dokonale. Candy otěhotněla, ale kdyţ na to přišla, byla Henryho ţena uţ zpátky ve městě. Znovu začala škola. Henrymu to řekla aţ po dvou měsících. K doktorovi taky nešla hned. Byl to klasický případ odmítání skutečnosti. Jí se to přece stát nemůţe, myslela si Candy. Přejde to – jednou se ráno probudí a v jejím lůně uţ ţádný plod růst nebude. Ale tak hloupá zase nebyla. S odmítáním skutečnosti měla zkušeností dost. Nakonec se však přece vypravila ke školnímu doktorovi a ten jí její hrozné tušení jen potvrdil. Henrymu to Candy řekla v půlce vědeckofantastického filmu o cizí vesmírné lodi, která ve skutečnosti byla součástí boţského vědomí a přilétla navštívit Zemi, aby zachránila všechny její obyvatele – dobré i zlé bez výjimky. 57
Oba dva chroustali praţenou kukuřici. Candy se uţ nikdy nedověděla, jak film skončil. Henry ji drapl za ruku a vytáhl ji z kina. Poţádal Candy, aby mu to ještě jednou zopakovala. Uţ prve ji slyšel dobře, chudák nešťastný. Chtěl, aby si dala udělat potrat. Candy souhlasila, ţe by to asi bylo to nejlepší. Nabídl se, ţe za ni zaplatí; s tím také souhlasila. Neměla moc peněz. Říkal, ţe ji odveze i na kliniku. Ale Candy řekla ne. Vidělo by je moc lidí. V hlavě měla chaos a nemohla se soustředit, ani přemýšlet. Nechtěla Henryho oklamat. Chtěla si jen všechno rozmyslet. Ale to mu raději neřekla. Jen mu vzkázala, ţe se o všechno postará sama. Druhý den Candy nešla do školy a odjela do San Franciska – ke Golden Gate Bridge. Dlouho stála na mostě a přemýšlela – pod ní projíţděly lodi, vánek jí čuchal vlasy a slaná příchuť oceánu ji štípala do nosu. Nevěděla, proč si pro tak důleţité rozhodnutí vybrala právě tohle místo. Na mostě se nepřihodilo nic, co by jí při rozhodování pomohlo. Bůh ţádné znamení neseslal. Ale kdyţ se vracela, bylo jí uţ jasné, co musí udělat. Cítila to hluboko v sobě – bylo to definitivní přesvědčení, ţe si dítě musí nechat. Bylo dobře, ţe se rozhodla tak jednoznačně – jinak by nevydrţela to, co mělo přijít. Kdyţ to řekla Henrymu, byl vzteky bez sebe. Celé hodiny se ji snaţil přemluvit. Je moc mladá na to, aby se stala matkou, musí dokončit školu a on je moc starý na to, aby se stal otcem. Kdyby pravda vyšla najevo, hned dostane padáka. Candy se ho snaţila uklidnit, jak jen mohla. Chápeš, nechtěla od něj vůbec nic. ‚Nemusíš mi dávat vůbec nic,‘ řekla mu. ‚Nikomu se nemusíš přiznávat, ţe to dítě je tvoje.‘ Kdyţ se mu snaţila vysvětlit, proč si dítě musí nechat, Henry pozorně poslouchal, ale protoţe to pořádně nevěděla ani Candy, daleko se nedostala. Ale kam taky? Chtěla dítě a on ne. Jejich vztah skončil právě té noci, ačkoli si to ani jeden z nich ještě celý měsíc nebyl ochoten připustit. To uţ Candy vídala Henryho jen zřídka. Kdyţ těhotenství začalo být vidět, nechtěla se s ním stýkat uţ vůbec. Dítě Candy se narodilo na svatého Valentýna – byl to malý chlapeček s tmavými vlasy; váţil asi dvě a půl kila. Dala mu jméno John, ale sama mu vţdycky říkala Johnny. Při narození dítěte nebyl 58
ani Henry, ani její rodiče. Nebyla to jejich chyba. Candy totiţ porodila Johnnyho v nemocnici v jednom malém městě na oregonském pobřeţí. Přestěhovala se tam, aby všemu unikla; chtěla začít nový ţivot. To uţ ji vyhodili i ze školy a Candy musela ţít z podpory. Svým způsobem se její dosavadní ţivot úplně zhroutil. Neměla titul, peníze, ani muţe. Ale Johnny se narodil zdravý a krásný a ona ho milovala mnohem víc neţ kohokoli předtím. Nebo spíš tak, jako milovala Johna. Kdyţ přemýšlela o otci dítěte, vţdycky si vzpomněla na Johna a ne na Henryho. Bylo to nesmyslné – to věděla nejlépe sama. Ale tak to cítila.“ Poppy se odmlčela. Sáhla si do kabátu a vytáhla cigaretu. Rozkašlala se, zapálila si a hluboce zatáhla. Upřeně se dívala z okna na oceán, podle kterého projíţděli. Vlny připomínaly černou pěnu valící se k neviditelné pláţi. Tereze čekala, aţ Poppy příběh dokončí, ale podivná dívka mlčela dál. „A dál?“ řekla nakonec Tereza. „Mluvení mě unavuje,“ řekla Poppy. „To je dobře,“ ozval se Free. „Mě zase unavuje tě poslouchat.“ „To tys přece chtěl slyšet celý příběh,“ řekla Poppy. Free se ošil. Určitě bude mít ztuhlý zátylek, aţ dorazí tam, kam má namířeno – ať uţ to je kdekoli. „Chci slyšet celý příběh, ale bez všech těch hovadin,“ řekl. Poppy si odklepala popel do dlaně. Tereza ji viděla ve zpětném zrcátku. „To nejsou ţádný hovadiny. Prostě jsem ji znala líp, neţ ty.“ „Mluvíš o ní, jako kdyby byla svatá,“ řekl Free. Poppy se potichu zasmála. „To tedy nebyla.“ „Ale setkala se Candy ještě někdy s Johnem?“ vyzvídala Tereza. Do postav příběhu se opravdu vţila – i kdyţ se tomu z počátku bránila. „Ne,“ řekla Poppy. „Coţe?“ zašklebila se Tereza. „Chceš říct, ţe se uţ nikdy nepotkali?“ „Ale potkali,“ připustila nakonec Poppy. „O několik let později. Bylo to poprvé a naposledy. Byla temná bouřlivá noc. Nechceš jí o té noci vyprávět ty, Jacku?“ „Ne,“ řekl podráţděně. 59
„No tak. Nestyd se,“ popichovala ho Poppy. Free se najednou usmál. Tereza ho pozorovala koutkem oka. Byl to prazvláštní úsměv: zlomyslný, ponurý a vzrušený – všechno v jednom. Mrkl na Terezu. „Kde jsem opustil Johna?“ zeptal se. „Právě se dostal z polepšovny a hledal Candy,“ řekla Tereza. „Já jsem neříkal, ţe hledal Candy,“ pronesl Free váţně. Tereza se zakoktala. „Já, já jsem se asi přeslechla.“ Free se na ni chvíli upřeně díval a pak se zase zahleděl na silnici před nimi. Nekonečnou silnici přerušovala jen bílá čára omývaná světly projíţdějících aut; nic nového se neobjevovalo. Terezu napadlo, jestli se sama napůl nezhypnotizovala řízením auta a nasloucháním příběhu. Uţ byla pozdní noc. Ne, je to přece jen příběh – nic víc. Hlasy patří Poppy a Freeovi. Oba dva měli neobvykle ospalé hlasy – jako kdyby byli spříznění. Moţná ţe to jsou sourozenci, pomyslela si Tereza. „Řeknu ti, co se stalo Johnovi, kdyţ se dostal ven,“ řekl nakonec Free. „Řeknu ti pravdu – víc toho udělat nemohu.“
60
VI. „To,
co říkala Poppy, je pravda,“ začal Free. „John se dostal z polepšovny, aţ kdyţ Candy uţ tři týdny chodila do školy. U jejích rodičů se po telefonním čísle ani nesháněl, protoţe věděl, ţe by mu ho stejně nedali. Taky se nebyl jist, zda se chce s Candy sejít hned – čím víc o tom přemýšlel, tím méně si byl jistý. Hrozně se na ni zlobil. V polepšovně strávil celé hodiny tím, ţe přemýšlel o tom, jak ani na chvilku nezapochybovala o tom, ţe jí s testem pomůţe. Dělala to tak vţdycky, protoţe byla líná se učit, a protoţe nikdy nepomyslela na riziko s tím spojené. Dokud je nechytli, tak to nevadilo ani Johnovi. Ale právě o to šlo – neměla se nechat chytit. Měla tahák spolknout hned, jak Annie nebo Sally, nebo jak uţ se vlastně ta holka jmenovala, zdvihla svůj kníkavý hlas a zavolala na Simse. John strávil neuvěřitelné mnoţství času přemýšlením o tom, proč Candy v kritický okamţik úplně selhala. Rozčililo ho to. Váţné to Johna namíchlo. Její pomoc potřeboval jen jednou jedinkrát – a pravé tehdy ho v tom nechala. Taky mu bylo trapné znovu se s ní sejít. Byla na vysoké škole a on se právě vrátil z polepšovny. Nejdřív si chtěl dát dohromady svůj vlastní ţivot a teprve pak ji zavolat. Tak by dokázal, ţe ho jen tak něco nezlomí. I kdyţ se zlobil, byl pevně odhodlán se s ní později sejít. Stýskalo se mu po ní víc, neţ mohl snést. Mnoho nocí v polepšovně strávil vzpomínkami na to, jak spolu lehávali na pláţi. Byly to nejšťastnější dny jeho ţivota. Johnův nevlastní otec lhal, kdyţ Candy říkal, ţe se John po svém návratu uţ doma nikdy neukázal. John se domů vrátil – najeden den. To stačilo akorát na to, aby se s ním znovu pohádal. Otčím mu 61
nadával, ţe je zmetek, který bije učitele. Posmíval se mu, ţe z něj stejně nikdy nic pořádnýho nebude. John se mu odvděčil ranou do nosu. Polepšovna ho k toleranci vůči uráţkám nepřevychovala. A pak – je těţké zůstat v domě člověka, kterému hned první den přerazíte nos. Tak se John ocitl na ulici ještě před západem slunce. Moc kamarádů neměl, ale pár jich přece jen bylo. Několik dní u nich přespával, ale pak si rychle musel sehnat vlastní práci. Do garáţe, kde předtím pracoval, se vrátit nechtěl. Nechtěl uţ dělat nic, co dělával předtím. Chtěl začít nanovo, do ničeho se nezaplést a vydělat milióny dolarů, aby uţ nikdy nikomu nemusel líbat šos. V devatenácti letech uţ John nechtěl, aby mu někdo pořád stál za zády a radil mu, co má dělat. Sehnal si místo v pekárně. Nebyl to klasický rodinný podnik. Byla to pekárna jedné z největších obchodních sítí na západě Spojených států. Byla obrovská a dlouhá jako několik fotbalových hřišť. I na míli od ní bylo cítit pekoucí se těsto. Kaţdý, kdo tam pracoval, byl cítit po kvasnicích. Bylo tam vedro. Johnovi připadalo, ţe teplo uvnitř budovy nikdy neklesá pod čtyřicet stupňů. Ale práce měla i své výhody. Jednak tam byly silné odbory, takţe plat byl lepší neţ jinde, jednak si John mohl brát noční směny. Pak si skoro celý den mohl dělat, co chtěl. A pak – práce, kterou mu dali, byla lehká. V pekárně měli pět strojů, které balily různé druhy pečiva do fólie – všelijaké záviny, vánočky, buchty a tak podobně. John měl za úkol stroje rozebírat a čistit je; poměrně rychle se totiţ ucpávaly. Člověk, který to dělal před Johnem, musel být pěknej lenoch. Vedoucí pekárny – jmenoval se Tyler – si myslel, ţe kdyţ člověk bude opravdu pracovat, můţe všech pět strojů vyčistit za osm hodin. John strojům rozuměl. Po necelých dvou týdnech byl schopný svou práci zvládnout za tři hodiny, a to znamenalo, ţe pokud nikdo nebyl na dohled, John měl pět hodin volna. Jinak celou dobu předstíral, ţe čistí stroje. Jak jsem uţ říkal, pekárna byla obrovská. V horním patře měla i vlastní sprchy, ale nikdo ze zaměstnanců je nepouţíval. Architekt, který budovu navrhoval, si neuvědomil, ţe dělník, který skončí práci, se na pracovišti nechce zdrţovat ani o minutu déle, neţ musí. Zrovna tak dobře se můţe osprchovat i doma. John normálně chodil na 62
jedenáctou hodinu a ve dvě hodiny po půlnoci se uţ všechny stroje leskly čistotou a byly připravené na další várku rohlíků se skořicí. Pak John většinou odešel do sprch a ukryl se v jedné z kabinek, kde si četl, poslouchal kazety nebo spal. Čas od času, kdyţ si dával dvacet, ho sice objevil jeden z nočních hlídačů, ale tihle lidé majitele pekárny ve zvláštní oblibě neměli. Pro člověka, který si byl schopen svou práci udělat včas a pak odpočívat, měli jen slova obdivu. John se měl v pekárně docela dobře – alespoň na začátku. Ale v okolním světě to zdaleka tak skvěle nešlo. Najal si malý byt v jedné levné čtvrti – potud bylo všechno v pořádku. John se nikdy moc nestaral o to, kam sloţí hlavu, pokud poblíţ nebyl někdo, kdo by ho vzbudil kopancem do ucha. Ale aţ tehdy se John dozvěděl, jakou práci si jeho učitel chemie dal s tím, aby se uţ nikdy nedostal na ţádnou slušnou vysokou školu. Myslel si, ţe několik měsíců bude pracovat na plný úvazek a pak, aţ si ušetří nějaké peníze, vrátí se do školy. Nejdříve se rozhodl pro sanfranciskou univerzitu. Domníval se, ţe se s Candy bude moci vídat tak často, jak sám bude chtít. Ani ji nezavolal, a uţ si plánoval, jak spolu stráví další čtyři roky nebo jak jim bude trvat dlouho, neţ školu dodělají. Ale univerzita mu poslala strohý zamítavý dopis. Pak se přihlásil na univerzitu v Santa Cruz. Opět to byla škola, která nebyla daleko od Berkeley. Ta samá zamítavá odpověď. To ho uţ zarazilo. Začal se o celou věc víc zajímat a dozvěděl se, ţe Sims informoval nejen všechny kalifornské univerzity, ale také všechny vysoké školy. John tomu ani nechtěl věřit. Jediné, co mu zbývalo, byla hrstka přípravných kolejí. Jeho plány byly v troskách. Jak jsem uţ říkal, v práci sice plno času strávil lelkováním, ale mezitím i hodně studoval. Většinou předměty, o kterých si myslel, ţe je bude při inţenýrském studiu potřebovat – matiku, fyziku a chemii. Věřil, ţe za chvíli všechno doţene. Teď to uţ ale nepřicházelo v úvahu – alespoň prozatím. Tak to viděl on. Asi si řekneš, ţe jeho reakce byla přehnaná. Mohl přece jít do přípravné koleje a o to, jestli se dostane na vysoko školu, se starat aţ přijde čas. Ale takhle to udělat nechtěl. Nechtělo se mu volat Candy do slavné Berkeley jen proto, aby jí sdělil, ţe se zapsal do několika večerních kursů na podřadné koleji. Chci říct, ţe měl 63
hrdost, a na tom, ţe je člověk hrdý, přece není nic špatnýho. V práci mu nabídli přesčasové hodiny. John neměl nic na práci, a tak je vzal. Místo toho, aby chodil do práce v jedenáct, začínal uţ v šest večer. Nevěděl ale, ţe Tyler – šéf pekárny a současně něco jako podnikový donašeč – obvykle pracoval do sedmi nebo osmi večer. Tehdy se ti dva poprvé dostali do pravidelného kontaktu. Tyler měl Johna ze začátku rád. Během přesčasových hodin mu přidělil další z lehkých prací – John dostal objednávkové listy supermarketů a pak jen chodil po pekárně a shromaţďoval poţadované zboţí – čtyřicet beden koblih, padesát beden rohlíků, sto bochníků chleba, a tak dále. V jedenáct, kdyţ Tyler odešel, John vyčistil stroje a zbytek noci odpočíval. Za to dostával dvojitou mzdu – neměl si na co stěţovat. Často si dělal první přestávku zrovna v době, kdyţ Tylerovi končila směna. Tyler dřív slouţil u námořní pěchoty, coţ mělo v Johnovi vzbudit podezření hned od počátku. John nikdy nevycházel dobře s lidmi, kteří si váţili autorit a prosazovali disciplínu. Ale kdyţ měl chuť, John se uměl chovat i zdvořile. Tyler v Johnovi viděl kluka, který sice udělal pár pitomostí, ale který se uţ zase začíná dostávat mezi slušné lidi. Oba dva spolu strávili spoustu času – bavili se o sportu; zvláště o boxu. Johnovi se moc líbil dobrý zápas a pro Tylera byl box druhým náboţenstvím. Tyler vlastně u námořnictva boxoval. Měl postavu jako pařez. John se smíchem myslel na to, ţe tomuhle chlápkovi asi nikdy do nosu nedá. John ale neměl takové klidné zaměstnání kaţdý den. Občas se rozbily běţící pásy, které dopravovaly formy s chlebem z pece. Kdyţ k tomu došlo, Tyler sáhl po prvním, kdo byl po ruce a nechal ho ručně vykládat formy do přihrádek, aby se nezačaly hromadit. Pracovat rovnou vedle pece bylo namáhavé – teplota musela dosahovat přes padesát stupňů. I formy byly pořádně horké. Kdyţ dělal pekelnou směnu – jak tomu v pekárně říkali – John musel nosit vlhké rukavice a k nim připevněné rukávy, které dosahovaly aţ k ramenům. Stačilo totiţ paţí trochu víc vrazit do formy, které sundávali z pásu, zasyčelo to, a uţ jste v kůţi měli malou černou dírku. Ale dlouhé rukavice vadily při práci a chrániče paţí zase byly příliš volné – neustále sklouzávaly a nechávaly paţe nekryté. A na to, aby formy způsobily popáleniny třetího stupně, se ani nemusely 64
dotknout kůţe – tolik tepla vyzařovaly. John pekelnou směnu z duše nenáviděl. Ale Tyler ho na ni posílal čím dál tím častěji, protoţe pás byl v poslední době hodně poruchový a taky proto, ţe John byl mladý a rychlý. Formy s chlebem vykládal mnohem obratněji neţ ostatní. Aby se vyhnul dehydrataci, vţdycky o přestávce musel vypít alespoň galon vody. Začal přemýšlet o tom, jestli takové přesčasy vůbec stojí za to. John nebyl jenom rychlý, ale také chytrý. Potom, co měl pekelnou směnu uţ několikrát za sebou, začal chápat, jak je celý systém nevýkonný. John si myslel, ţe lidé by neměli dělat práci, kterou mohou mnohem lépe zvládnout stroje. Prohlédl si přepravní pásy a zjistil, ţe poruchy vznikají z jednoho velmi prostého důvodu – po cestě pecí se přes stěny forem přelévá příliš mnoho těsta. John se domníval, ţe kdyby se tomu podařilo alespoň částečně zamezit, k poruchám by docházelo jen výjimečně. Celou věc by vyřešilo několik ţelezných škrabek, které by se namontovaly ke vstupu do pece. Na svém plánu pracoval v noci a ve svém volném čase. Škrabky sestrojil z náhradních součástek, co se povalovaly po pekárně. Svůj vynález vyzkoušel, kdyţ nikdo nebyl poblíţ. Vynález je ale příliš vznešené slovo; byly to přece jen ţelezné pláty, které seškrabovaly těsto, kdyţ je formy míjely a dávaly jim správný směr. Přesto, jak se John sám mohl přesvědčit, fungovaly skvěle. Namontoval je bez dovolení a těšil se na příští den, aţ se bude moci svou zručností pochlubit ostatním. Ale přes noc si to John rozmyslel a rozhodl se, ţe škrabky nejdřív nechá nějakou dobu v provozu. Běţely uţ týden a pás se nerozbil ani jednou. Tyler nemusel lidi vyrušovat od jejich normální práce; ďábelská směna se stala neznámým pojmem. Divné bylo jen to, ţe se nikdo ani nezeptal, kdo nové škrabky namontoval. Ani Tyler ne. John to nemohl pochopit. Došlo mu to aţ jednoho večera, kdyţ měl přestávku a Tyler se chystal odejít domů. Tehdy John dostal další lekci z lidské přirozenosti. Seděl sám v rohu šatny a z pytlíku jedl ovoce. Normálně se ţivil jen sendviči, ale od té doby, co začal vonět jako těstová figurka z reklamy na pečivo, nemohl moučné výrobky ani vidět. John se ho právě chystal oslovit, kdyţ Tyler řekl dělníkům, ţe nechal 65
nainstalovat škrabky, které shrabují těsto z pásů a forem, takţe se uţ nezasekávají. Jak mluvil, v Johnovi se vzmáhala zlost. Dál povídal, ţe všechno vymyslel a namontoval sám. Dělníci okolo něj obdivné přikyvovali. Několik jich dokonce Tylerovi navrhlo, aby si je nechal patentovat. Tyler se zasmál a souhlasil. Není to prý špatný nápad. V tom okamţiku promluvil John: ‚No počkat, ty škrabky jsem tam přece dal já. To já jsem přišel na to, kde je problém. O čem to vůbec mluvíte?‘ V místnosti se rozhostilo ticho. John právě o Tylerovi prohlásil, ţe je lhář a vejtaha současně. Někteří z muţů pro Tylera pracovali uţ několik let a dobře věděli, jakej to je tvrďák. Ze všeho nejvíc nesnášel, kdyţ ho někdo uvedl do rozpaků. To se neznal. Mysleli si, ţe John ihned dostane padáka. Ale nic takového se nestalo. Bylo to jako tenkrát, kdyţ k němu přiběhl profesor Sims. John si myslel, ţe stačí jen vysvětlit problém a všechno zase bude v pořádku. Ale kdyţ John promluvil, maléry spíš sám vyráběl, neţ aby je řešil. A tenhle byl pěkně velikej. Tyler se na něj podíval, jako kdyby tam nebyl, a odešel ze šatny. Ostatní pokračovali v přerušeném jídle. John dojedl jablko a o celém výstupu ani moc nepřemýšlel. O pár týdnů později ztratil svoje místo čističe strojů a objednávky uţ taky vyřizoval někdo jiný. Přeřadili ho ke strojům na hotdogy. Stroj na hotdogy samozřejmě hotdogy nedělal, to je jasný. Byla to komplikovaná soustava ţelezných prstů a přiráţecích tyčí, které udrţovaly předem tvarované těsto ve správných dráţkách a ocelových formách tak, aby z něj posléze vyrostly krásné svazky osmi vzájemně spojených nadýchaných rohlíků, které se pak pouţívaly při přípravě hotdogů. Práce byla v některých ohledech ještě horší neţ směny u pece. Byla hlučná a nebezpečná. Dělníci ů strojů na hotdogy – většinou se pracovalo ve dvojicích – měli za úkol udrţet v ocelových dráţkách maximální počet rohlíků. Jinými slovy tam byli od toho, aby nastavili do správné polohy všechny rohlíky, které stroj minul. A těch bylo poţehnaně. Nebezpečí nastávalo v okamţiku, kdyţ se lidské prsty dostaly mezi prsty ocelové. Ale to bylo přesně to, co museli dělat celou směnu. Neustále běhali okolo forem naplněných bílým těstem a 66
vířícími vidlicemi. Člověk tam přišel o prst, ani nevěděl jak. John své nové místo přímo nenáviděl. Nebyl ţádný hlupák a dovedl si spočítat, proč ho přeloţili. Ale svým způsobem to hlupák byl stejně. Chtěl Tylera znovu přechytračit – i přesto, co mu první pokus vynesl. U mašiny na hotdogy nepracoval ani týden a uţ zjistil, jak celý proces zefektivnit. Neţ rohlíky vjely do pece, byly lepkavé, coţ bylo jen přirozené, protoţe byly z vody a těsta. Ale právě ta lepkavost jim bránila v tom, aby nevyjíţděly ze správných dráţek. John přišel na to, ţe kdyby se před tím, neţ vjedou do pece, mohly alespoň trochu vysušit, drţely by ve vytyčených drahách mnohem lépe. Vedle pece na rohlíky stála pec na těsto. Podle jedné strany měla řadu ventilátorů, které odváděly přebytečné teplo. Vţdycky byla přehřátá, a to nikomu nesvědčí – ani peci ne. John nasměroval pás, který přiváţel syrové rohlíky tak, ţe projíţděly proudem horkého vzduchu. Neţ se pak dostaly ke stroji, byly poloopečené a stroj si s nimi uţ poradil mnohem lépe. Veškerou práci na zlepšováku John dělal pozdě v noci – bez Tylerova povolení. Chtěl to tomu hajzlovi vytmavit, ukázat mu, jakým je skvělým vynálezcem. John se znovu pustil do skládání různých náhradních dílů. Nebylo to o nic těţší neţ sloţit soupravu vláčků. Tyler si samozřejmě změny hned všiml. John napůl čekal, ţe to ten lump nechá ihned předělat zpátky, ale Tyler pás nechal běţet dost dlouho na to, aby se prokázala jeho uţitečnost. John si uţ skoro začal myslet, ţe to nakonec není zas tak špatný člověk, kdyţ si ho jednou nechal zavolat do kanceláře. Hned se ho zeptal, zda je zodpovědný za přesměrovaní pásu. John řekl, ţe ano. Pak se ho zeptal, proč to udělal a John mu to rychle vysvětlil. Vlastně jen mluvil o tom, jak skvěle to běhá a ţe stroj uţ nemusí obsluhovat dva lidé. Zdálo se mu, ţe Tylera zaujal. Poţádal Johna, aby ho doprovodil a ukázal mu, o kolik je teď práce na stroji lehčí. John myslel, ţe to je zvědavost. Je lehké někomu ukázat, jak se to musí dělat a sloţité vysvětlit, jak se to dělat nesmí. Ale John se rozhodl Tylera napínat. Komu to uškodí? pomyslel si. Přinejhorším mu dá padáka. Tak se John sám postavil na své obvyklé místo, vedle ocelových prstů stroje na hotdogy, zatímco Tyler a skupinka ostatních přihlíţeli, 67
co se bude dít. Za chvíli se začaly objevovat nadýchané válečky těsta a v prvních několika minutách John nemusel dělat vůbec nic, protoţe všechny neposlušné rohlíky teď seděly klidně. Ale i přes Johnovo vylepšení některý rohlík občas seděl nakřivo – byl to rohlík, který by vidlice uţ nevzaly, a v peci by se spálil. Právě takový se v tom okamţiku objevil a John se natáhl, aby ho zachytil a nastavil do správné polohy. Musíš ale vědět, ţe jedinou věcí, která umoţňovala dělníkům, aby pracovali tak blízko ocelových prstů bylo to, ţe vidlice se nikdy nedotýkaly forem. Vţdycky je míjely aspoň o pět centimetrů – nikdy ne méně. Zručná obsluha mohla formu přistrčit na správné místo, ještě neţ se pro ni napřáhly vidlice. Ale to jen proto, ţe operátor věděl, ţe má dostatek místa. Nikdy by za ţádných okolností nedal prsty dál, neţ dva palce nad formu. John byl zkušený. Měl reflexy jako kočka. Věděl přesně, co si můţe dovolit. Mohl by pracovat i ve spánku, i se zavázanýma očima. Hned jak se rohlík objevil, natáhl ruku, aby ho přistrčil na správné místo a mazaně mrkl na Tylera a jeho kamarády. Stroj uţ běţel plných deset minut a tohle bylo poprvé, co musel zasáhnout. Svoji věc obhájil. Pálilo mu to, to bylo jasné. Práce v pekárně pro něho byla pouze odrazovým můstkem. Byl stvořený pro větší a lepší věci, zatímco lidé jako Tyler budou v pekárně ještě za dvacet let, pořád budou cítit jako reklamní figurka z těsta společnosti Pillsbury a ještě pořád se budou vytahovat partě lidí, která má místo mozku skořicové rohlíky, jak se jim podařilo zvýšit výkonnost podniku o třicet procent. Ale John si na ohlédnutí vybral špatný okamţik. Jeho rezerva – těch pět centimetrů – tam tentokrát nebyla. Ocelové prsty sjely dolů a ačkoli se formy ani nedotkly, projely nebezpečně blízko. Moţná, ţe tě napadlo, proč si John nevšiml uţ dřív, ţe vidlice těsto sekaly neobvykle rychle. Odpověď zní, ţe si toho všimnout měl. Ale on měl plné ruce práce s tím, aby všem dokázal, jaký je Tyler hlupák. Ale abych mu zase tak moc nekřivdil, ocelové prsty vířily a ani nebyly vidět. Je docela moţné, ţe by si toho všiml aţ po vypnutí stroje, kdyţ by ručně projel po jejich pracovní dráze. To uţ se ale John nikdy nedověděl. 68
Zachytila ho ocelová vidlice. Vzala ho za ukazováček a prostředník. Zpočátku John katastrofu cítil jen jako o trochu silnější zatáhnutí za pravou ruku. Okamţitá bolest byla minimální – tak je to vţdycky. Ale kdyţ se podíval dolů, a zjistil, ţe nemá dva prsty, skoro omdlel. Dostal šok, a to byla chyba. Kdyby si totiţ zachoval rozum, pravděpodobně by se mu podařilo prsty ještě zachytit. Zdatný chirurg by mu je pak mohl přišít zpátky. A kdo ví – třeba by zase byly v pořádku. Znovu by mohl hrát na kytaru a na klavír; medicína dneska dokáţe divy. Ale John takovou šanci nikdy nedostal. Vidlice sebraly prsty a nacpaly je do horkých rohlíků. V okamţiku, kdy se John zhroutil na zem, zmizely v jícnu dlouhé ţhavé pece. Viděl jak mu nenávratně ujíţdějí. Pohled na to, jak mu mizí část ruky, prostě nevydrţel. Ostatní mu běţeli na pomoc. Tyler u něho byl jako první. Vzal malý bílý ručník – vypadalo to, ţe uţ ho měl připravený v kapse – a zavázal mu pravou ruku. Ručník ve vteřině zčervenal. John silně krvácel. Nepřišel totiţ jen o dva prsty, jak si zprvu myslel, ale i o část ruky. Měl otevřenou i tepnu, z které proudem prýštila krev. Tyler ho rychle odvedl k sobě do kanceláře a zavolal záchranku. Na zápěstí mu nasadil škrtidlo. Krvácení se začalo zpomalovat. Kdyby nebylo Tylera, John by moţná umřel. Svým způsoben mu zachránil ţivot. Opravdu skvělý člověk. Doktoři Johna operovali čtyři hodiny. Vzbudil se aţ druhý den; ruku měl v sádře. Zdálo se mu, ţe je v jednom plameni – jakoby oba dva prsty, které zmizely v peci, ještě pořád měl a teď mu spalovaly tělo na uhlíky. Později se dozvěděl, ţe jeho prsty vyjely na druhé straně pece – obalený čerstvým, horkým rohlíkem. Zpozorovaly je dvě ţeny, které měly sluţbu; jedna z nich okamţitě omdlela. Ale to uţ bylo pozdě. Pečené prsty uţ nemá cenu přišívat; to ví i malé dítě. John byl v nemocnici uţ asi pět dní, ale teprve třetí den pochopil, co se stalo. Tyler sníţil ocelové prsty – to bylo jediné logické vysvětlení. Úmyslně ho zmrzačil a to jen proto, ţe ho John ztrapnil, kdyţ si přisvojil něco, co mu nepatřilo. John se nemohl zbavit pocitu obrovské nespravedlnosti. Připomínalo mu to obdobný incident se Simsem. Pomáhal své dívce, aby dostala dobré známky a poslali ho 69
do polepšovny, znemoţnili mu přístup na dobrou vysokou školu. Snaţil se zlepšit výrobu v pekárně a udělali z něho doţivotního mrzáka. John si nedělal ţádné iluze, ţe se ze zranění úplně zotaví, i kdyţ doktoři mu neustále zdůrazňovali, aby se na věci díval pozitivně. ‚Musí si odsouzenec na smrt gilotinou taky zachovat pozitivní přístup?!‘ křičel na ně. ‚K čemu to je, kdyţ se mu pak hlava koulí ke koši?‘ Co je pryč, je pryč. Ale John se chtěl pomstít. Na nic jiného neměl myšlenky. A protoţe o tom hodně přemýšlel, vzal to i za správný konec a nešel na Tylera s pistolí. Kdyţ ho propustili z nemocnice, najal si právníka, který souhlasil s tím, ţe mu za třetinu předpokládaného odškodnění pomůţe dostat Tylera za mříţe. A to, ţe odškodnění bude velké, se zdálo více neţ pravděpodobné. John utrpěl úraz při práci u stroje, o kterém se vědělo, ţe je nebezpečný. Ale Johnovi nešlo jen o peníze. Chtěl, aby Tylera odsoudili do vězení. Věřil, ţe se mu podaří dokázat, ţe Tyler sníţil ocelové prsty úmyslně. Podal dvě ţaloby – jednu trestní a jednu občanskoprávní. Ţádal milión dolarů odškodnění. Byla to pěkně kulatá suma. Celá věc šla k soudu a před porotu. Nejdříve přišla trestní pře. Na občanskoprávní projednávání mělo dojít aţ později. Kdyby v trestní ţalobě rozhodli v Johnův prospěch, druhá pře by byla pouhou formalitou. A moţná, ţe by k ní ani nedošlo. Společnost zaplatí a Tyler půjde do vězení. Ale soudce ještě před začátkem procesu učinil podivné rozhodnutí – jako důkaz připustil to, ţe John zbil učitele a připočítal mu i pobyt v polepšovně. Bylo to směšné, ţe něco takového udělal, ale tenkrát se to stávalo častěji neţ dnes. Tyler samozřejmě o Johnové minulosti věděl. John mu o ní často vyprávěl, kdyţ byli ještě přátelé. Na přelíčení se neobjevil nikdo jiný neţ jeho oblíbený pan Sims. Johnův zástupce, který byl zrovna tak neschopný jako právník, který ho zastupoval předtím, neţ ho poslali do polepšovny, neuměl upoutat pozornost soudce a poroty na předmět jednání – na okolnosti Johnova zranění. Většinu času strávil tím, ţe bránil Johna před osobními útoky, ţe je násilník a paranoik. Celé věci nepomohlo ani to, ţe John během procesu třikrát vyskočil z místa a začal řvát na Simse a Tylera. John byl odsouzen za pohrdání soudem na noc do 70
vězení, kam si nesměl vzít ani léky, které ho zbavovaly bolesti. Kdyţ Johna propustili z nemocnice, uţ měl vypěstovaný návyk na morfium a kodein. Kdyby je nebral, bolest by byla nesnesitelná. Zranění způsobilo i rozsáhlé poškození nervů; v ruce je neuvěřitelné mnoţství různých nervů. Bez drog nemohl ani usnout. Nemohl pořádně ani myslet ani dýchat. Vţdycky, kdyţ prášky přestaly účinkovat, začal ho oblévat studený pot. Samo pomyšlení na bolest mu nahánělo nepopsatelný strach. Byl jako chodící lékárna – narkoman s lékařským předpisem. Cítil se jako stařec a přece mu bylo teprve devatenáct. John prohrál. Tylerovi to prošlo. John měl plno důkazů, ale nepodařilo se mu přesvědčivě dokázat, ţe Tyler vidlice sníţil. Kdyţ je policie, tři dni po nehodě, přišla prověřit, tak uţ samozřejmě byly ve správné výšce. John navíc musel přiznat, ţe zařízení upravoval bez povolení. Cítil se ukřivděný. Ale to, ţe jeho zlepšovák firmě ušetřil plno peněz, nikoho nezajímalo. Dokonce naznačovali, ţe úprava pásu byla příčinou Johnova zmrzačení. Kdyţ Johnův právník prohrál první kolo, o druhé uţ neměl zájem. John musel shánět jiného a to se mu uţ nepodařilo. Pekárna mu nabídla vyrovnání – deset tisíc dolarů. Stačilo podepsat kousek papíru. Ale pro Johna to byla pouhá almuţna. Řekl jim, aby přitlačili. Byl z něho koneckonců mrzák. Uţ nikdy nebude moci pracovat jako normální člověk. Dluţí mu milión. Dluţí mu spravedlnost. Něco z toho zcela určitě. Ale nakonec mu zbyla jen bolest Je to mizernej ţivot – ţít se stálou bolestí. Někteří lidé tvrdí, ţe duševní utrpení je horší, ale takoví lidé jsou většinou fyzicky úplně normální. Jen těţko se dá říct, co bylo pro Johna horší – zda noci nebo dny. Ve dne měl problémy i s nejjednoduššími věcmi, jako je oblékání a otevírání konzerv a lahví. Taky si musel zvyknout na to, ţe má deformaci, na kterou se lidé dívají. To bylo pro Johna zvláště těţké, protoţe na svůj vzhled byl vţdycky velice hrdý. Kdyţ teď vešel do obchodu, lidé ho sledovali očima, a i kdyţ to tak někdy nebylo, John měl ten pocit. Jestliţe nebyl paranoik předtím, nyní se jím nepochybně stal. Jeho sebeúcta byla v troskách. Uţ nemohl ani flirtovat s ţádnou dívkou. Bál se, ţe aţ zase uvidí Candy, bude se jí hnusit. Došlo to tak daleko, 71
ţe z domu vycházel jen se zafačovanou pravou rukou, i kdyţ obvazy uţ dávno nepotřeboval. Noci byly stejně těţké. Prášky účinkovaly maximálně tři hodiny. Nikdy nemohl spát nepřetrţitě. Musel vstávat a brát si je. Jen málokdy spal více neţ tři hodiny. Vţdycky se otočil na nesprávnou stranu a opřel se o ruku. A to stačilo k tomu, aby okamţitě pocítil bolest v celé paţi. Někdy se nemusel ani pohnout. Jen tak leţel a ruka najednou začala strašně bolet. Uříznuté prsty taky – i kdyţ je uţ dávno neměl. Často se mluví o bolesti v amputovaných končetinách, ale tohle bylo ještě horší. Připadal si jako posedlý. Celou noc leţel na zádech, potil se a myslel na to, jak se celý jeho ţivot nějak nevydařil. Byl tím úplně posedlý. Nějakou dobu byl ve stavu nemocných, ale to taky netrvalo věčně. Neměl ţádný peníze. Jeho případ proti pekárně se začal táhnout. Kdyţ jim došlo, ţe nemá ţádného právního zástupce, stáhli i svoji nabídku deseti tisíc dolarů. Teď aby z nich peníze dostal, musel by je zaţalovat. Ale to si nemohl dovolit. Pořád ještě nenašel ţádného právníka. Částečně za to mohla i jeho povaha. Vţdycky přišel k právníkovi do kanceláře a hned začal burácet o tom, jak je celý svět nespravedlivý. A oni se domnívali, ţe takového člověka nemohou nikdy pustit na svědeckou lavici – celý případ by si prohrál sám i bez jejich pomoci. Snaţil se sehnat nějaké místo, ale nepovedlo se mu to. Vlastně pořádně nic neuměl. Byl sice manuálně zručný, ale to teď nepřipadalo v úvahu. Nemohl pracovat ani v kanceláři – neuměl psát levačkou a nemohl otevírat obálky. Ale tím nejhorším nepřítelem, po celou tu dobu, co se snaţil najít zaměstnání, byl on sám. V tomhle ohledu se moc nezměnil. Práci nedostal, protoţe vlastně ţádnou nechtěl. Nikdy se pořádně nevyspal a na práci byl unavený. Chtěl jen posedávat doma, číst si, dívat se na televizi a brát prášky. Teď bral ještě víc prášků neţ dříve. Přestal brát kodein. Do vesmíru, v kterém chtěl ţít, ho bylo schopné dopravit jen morfium. Deset jednogramových pilulek denně – jeho ţilami proudilo plno opiátu. Je jasné, ţe morfium jeho pozornost a zájem o věci zrovna nezlepšilo. Většinu dní proseděl jako balvan; nikdy necvičil a jedl jenom nezdravou potravu z konzerv. Ale na váze nepřibýval. Naopak 72
– vypadal jako tyčka. Tohle nervy dokáţou; tedy poškozené nervy. Poslední dolary nechal u příslušného specialisty. Ten chlápek mu ale jen řekl, ţe se s tím bude muset naučit ţít. Jeho doktor si taky myslel, ţe John přehání, kdyţ líčí, jak moc to bolí. John si strašně přál, aby svou bolest mohl přenést na někoho jiného. Třeba na Simse nebo Tylera. Kdyby k němu v tom okamţiku přišel ďábel s úpisem, John by se podepsal na vytečkovanou řádku, aniţ by si to vůbec přečetl. Udělal by cokoli, jen aby se znovu cítil normálně. Je to otrava, kdyţ jsi nemocná nebo zraněná. Ale ještě dvakrát větší otrava je být nemocný a navíc úplně na mizině. John neměl ani na to, aby zaplatil nájem a jídlo. A protoţe neuměl pořádně vyplňovat dotazníky a neuměl čekat, aţ za ním odpovědní lidé přijdou, nedostával ani podporu od ţádné státní organizace. Blíţil se ke kritickému bodu. Najednou přišly dvě katastrofy současně – utratil poslední peníze a doktor mu řekl, ţe je čas, aby přestal s morfiem. Pravda je, ţe Johnův doktor měl pravdu v jedné věci. Z Johna se stal narkoman. Ale doktor byl zrovna jako ten odborník na bolesti. Myslel si, ţe John bere prášky hlavně kvůli tomu, co dělají s jeho hlavou. Odmítl Johnovi předepsat další morfium a dal mu jen tylenol a kodein. Bylo to jako kdyby vojákovi, který si zvykl na Mšestnáctku, dával výměnou vzduchovku. Legální cesta uţ neexistovala. John se dal na drogy, které prodávají na ulicích; a ty stojí velký prachy. Do té doby ve svém ţivotě nikdy nic neukradl. Teď ale neměl na vybranou. Cítil, ţe ho okradli o lidskou důstojnost. Seděl ve svém ubohém bytě a kul plány. Byl chytrý a plánovat uměl. Usoudil, ţe nejlepší způsob, jak přijít k penězům, bude vykrádat neţivé automaty, které se neumějí bránit a později ho nemohou ani identifikovat. Věděl toho o nich hodně – o automatech na sodovku, na bonbóny a cigarety. Věděl, jak se do nich dostat. S falešným šekem si sám koupil vybavení: přenosnou elektrickou vrtačku, páčidlo, sadu šroubováků a francouzák. Taky si opatřil kladivo, to potřebuje kaţdý zloděj. Tak začalo noční plíţení po ulicích. V mnoha ohledech to bylo lepší, neţ pořád trčet sám doma s bolestí. Kdyţ pracoval, stoupal mu 73
adrenalin a na bolest skoro zapomínal. V okamţiku, kdyţ se mince začaly hrnout z automatu, pociťoval uspokojení a uvolnění od všeho, co musel ve svém ţivotě vytrpět. Tenkrát mu ale uvolnění začalo přinášet i něco jiného. Byl to silnější bratr morfia – heroin. Na ulici se dalo dobré morfium sehnat jen těţko, ale heráku bylo všude plno. John se na něj nedal hned, protoţe kdesi hluboko si byl vědom, ţe to je něco, nad čím by mohl ztratit kontrolu, ale také věděl, ţe na něho bílý prášek čeká – zrovna jako prostitutka z exotických krajů, která umí poskytnout rozkoše, o kterých se vám ani nesnilo. Pořád sebou ale nosí i ţiletku, aby si zaručila rychlou platbu za poskytnuté sluţby. Jo, heroin je králem všech drog. Nejdřív ho jen šňupal a úleva byla obrovská. Ale brzy si ho začal i vařit na stříbrné lţičce a stříkat si ho do ţil jehlami, které by si do svého kufříku ţádný doktor nikdy nedal. Opojení bylo báječné. Nějakou dobu se John cítil, jako kdyby našel opravdového přítele. Přesto si hned od začátku uvědomoval, jak nákladné kamarádství to bude. Kdyţ mu nebudeš dávat peníze, uţ tě nikdy nenavštíví. A kdyţ bude pryč moc dlouho, nevrátí se jenom bolest, ale také nevolnost a křeče – známé doprovodné příznaky absťáku. Uţ jsem říkal, ţe John byl narkoman. Teď se z něj stal i závislý kriminálník. Spirála se roztočila a pro Johna se otáčela jen směrem k zemi. Přesto na něj čekala ještě dlouhá cesta, neţ dosáhl absolutního dna.“ Free zmlkl. Kdyţ přestal vyprávět, Tereza znovu pocítila zklamání. Přesto měla pocit, ţe Free o Johnovi mluví jaksi nezaujatě a s odstupem. Ale ve výběru slov, kterými popisoval Johnova dobrodruţství, bylo paradoxně plno vášně. Jako kdyby příběh vyprávěl ve dvou rovinách – kaţdá rovina pro jednoho posluchače. „Ráda bych věděla, jak to bylo dál,“ naléhala. Free se na ni podíval. „Myslím, ţe bysme se měli někde brzy zastavit a něco zakousnout,“ řekl. Na cestě uţ byli něco přes tři hodiny. Benzínu měla ještě dost – čtvrt nádrţe, ale doplnit ho by taky nebylo úplně od věci. Ţádný zvlášť velký hlad neměla. „Kde se chceš zastavit?“ zeptala se. „Asi v nějaký večerce,“ ozvala se Poppy ze zadního sedadla. „V 74
AM-PM-martu nebo ve Stop’N’Go.“ Kdyţ Free vyprávěl, Poppy nevydala ani hlásku. Ani se nepohnula. Free se nad jejím nápadem zasmál. „To jsou moje oblíbené obchody,“ řekl. „Klidně se zastavíme, mně je to jedno,“ ozvala se nakonec Tereza. Free jenom přikývl. „Skončil John zase ve vězení?“ zeptala se zvědavě. „Ne,“ odpověděl Free. „Kdy se znovu setkal s Candy?“ „Poppy to uţ přece říkala. Jedné temné a bouřlivé noci.“ „Bylo to o hodně později?“ vyzvídala dál Tereza. Free začal být netrpělivý. „Později neţ co? Neţ začal brát heroin? Neţ měla Candy dítě? Jsou to relativní události, to je pravda, ale ve svém vzájemném vztahu nezbytně relativní být nemusí. Čas se nepohybuje pro kaţdého vţdycky tím jednoznačným, přímým směrem. Kdyţ trpíš bolestí, čas uplývá hodně pomalu. John měl bolesti neustále. Čas pro něho byl jako výstup na strmý kopec.“ „Candy se taky zrovna neprojíţděla na kole po pláţi,“ odsekla mu Poppy. Free se otočil. „Vţdyť jsi přece sama říkala, jak byla šťastná, kdyţ se jí narodilo dítě.“ „Mluvila jsem o tom, jak moc svého chlapečka milovala,“ řekla Poppy. „Můţeš milovat a přitom pociťovat i plno bolesti. Řekla bych, ţe tyhle věci se obvykle doprovázejí.“ Free se dál hádat nechtěl. Obrátil se zpátky, aby viděl na cestu a ruku poloţil Tereze na stehno. Prsty teď měl teplé, cítila, jak jí nohavicí prolíná teplo. Moţná, ţe to byla elektřina, která jí vnikala do těla – jeho magnetismus. Nemělo cenu to popírat – čím déle vedle něho seděla a poslouchala ho, tím více se jí líbil. Bylo jasné, ţe do Poppy romanticky zamilován není. Pokud to tak bylo, tak měli nejpodivnější vztah, který kdy viděla. Free se na ni usmál. „Chci slyšet zbytek tvého příběhu,“ řekl. „Všechno, co se přihodilo tobě a Billovi.“ Způsob, kterým zdůraznil slovo všechno, ji uvedl do rozpaků, ale překonala to. Není to tím, ţe bych se za něco musela stydět, pomyslela si. Měla nejlepší předsevzetí říct jim všechno, co se stalo – 75
nebo alespoň to, na co si pamatovala. Vţdyť to bylo teprve dneska večer. Dnešek večer si přece samozřejmě pamatuje. Tereza zvedla ruku a poškrábala se na hlavě; znovu si uvědomila, jak je celá zpocená, jaké je jí vedro. Bylo to její nemocí – proto má asi trošku potíţe i s pamětí. Proto si nemohla tak docela přesně vzpomenout na to, co se stalo těsně předtím, neţ nasedla do auta. Však se jí paměť vrátí, aţ bude vyprávět. A kdyţ ne, koneckonců přece o nic nejde. Nebo snad ano? Na to, aby je přesvědčila, ţe Bill je hajzl a Rena prachsprostá děvka, měla důkazů dost. „Myslela jsem, ţe se chceš nejdřív najíst,“ poznamenala. „Taky ţe jo,“ řekl Free. „Pak bude řada na tobě. Taky se musíme zastavit u mojí máti.“ Znovu se zakřenil. „Bude se ti líbit. Bydlí ve velkém kamenném domě u moře. Umí věštit budoucnost.“ Tereza se zasmála. „Ty těm nesmyslům věříš?“ Free se smál s ní. „Na světě je jich přece tolik. Jak by jim mohl člověk nevěřit? Myslím to váţně. Musíš ji poprosit, aby ti přečetla budoucnost z ruky. Jinak nebudeš vědět, co se s tebou stane v dalším ţivotě.“ „Myslím si, ţe to ani nechci vědět,“ odpověděla zmateně Tereza. Free se na ni díval dál. „To říkají všichni.“ Tereza se uţ nesmála. „Kdo, všichni?“ „Přece klienti mojí mamá,“ řekl Free. Ukázal na další odbočku. Uţ dojeli aţ na kraj San Luis Obispa. Kdyby se teď dali podle pobřeţí, cesta by se začala zuţovat a vlnit, jako kdyby vedla podél rozeklaného pobřeţí. „Někde tu zastav,“ řekl Free. „Je to dobrý místo.“
76
VII. Jeden
AM-PM-mart našli hned u nájezdu. Tereza zastavila před benzínovou pumpou a vypnula motor. Všichni tři vystoupili; ještě pořád drobně pršelo. Od moře vál studený vítr. Tereza se i přes horečku celá rozklepala. Bylo slyšet klapání podpatků. „Musím jít na toaletu,“ řekla Poppy. „Půjdu s tebou,“ přidal se k ní Free a otevřel zadní dveře. „Chci se převléknout.“ Sáhl dovnitř a rozepnul tašku s oblečením. „Ty vlhký šaty mi uţ začínají lézt na nervy.“ „Chcete něco koupit, kdyţ uţ jdu do obchodu?“ zeptala se Tereza. Free mlčel. Jen hmátl do kapsy pro ruličku bankovek a do ruky jí vtiskl dvě dvacetidolarovky. „Vem plnou nádrţ a pro mě pár piv,“ řekl. Usmála se. „Nechceš si to tentokrát radši ušetřit? Ţádný alkohol mi stejně neprodají.“ „Zkus to a uvidíš,“ řekl Free a vrátil se k tašce. „Ty nechceš nic?“ zavolala Tereza na Poppy, které uţ mizela za roh budovy. Neotočila se. „Nový zapalovač,“ zakřičela. „K jídlu nic?“ starala se Tereza. „Buráky!“ „Buráky a praţenou kukuřici pro Poppy,“ mumlala si potichu Tereza cestou k hlavním dveřím minimartu. Nejdřív asi budu muset zaplatit a teprve pak natankovat, uvědomila si Tereza, kdyţ si přečetla ceduli na pumpě. Uvnitř stála sešlá ţena středního věku se zadkem velikosti televizní úhlopříčky. S nechutí vstala ze stoličky a dietní kolu, z které upíjela, postavila na pult. „Dobrý ráno,“ zahuhlala. „Taky si myslím, ţe je ráno,“ řekla Tereza. „Kolik je vlastně 77
hodin?“ Měla sice na ruce hodinky, ale jednodušší bylo se zeptat. „Půl druhý a pět minut,“ řekla ţena bez zaváhaní. Její hlas byl lhostejný a čišel z něho absolutní nezájem. Stejně nevýrazné byly i její oči. Ţivější by snad byla i s kudlou v břiše a prostěradlem přes obličej. No nevadí, řekla si Tereza, stejně uţ je pozdě. Nejdřív se pustila k pultu s cukrovím – Junior Mints jí uţ totiţ došly. Vzala si tři krabičky a posunula se dál k burákům. Pro Poppy vzala malou skleničku Planters – těch nejdraţších. O pivo se vůbec nestarala. Jen ať si ho Free pěkně koupí sám. Říkal přece, ţe uţ řidičák našel. Tereza si ještě naloţila, mléko, krabici koblih a vrátila se k pokladně. Všechno si vzala do pravé ruky; zápěstí na levé ji bolelo ještě víc neţ předtím. Zdálo se jí, ţe bolest vystupuje nahoru do paţe. Dokonce začala ztrácet i cit v konečcích prstů. Pečlivě si ho prohlédla, ale ţádné odřeniny ani šrámy neobjevila. Prostě nic. Zaboha si nemohla vzpomenout, kde se do něho mohla uhodit. Bylo to přízračné. Jako tenhle obchod. Ţena u pultu jí všechno spočítala s letargií, za kterou by se nemusela stydět ani osoba minimálně dvakrát starší. Tereza jí podala jednu dvacetidolarovku. „Za zbytek si vezmu benzín,“ řekla Tereza ţeně. „Bude to jedenáct dolarů,“ odpověděla ještě předtím, neţ všechno namarkovala na kase. To v Tereze vzbudilo zvědavost. „Jak to víte?“ zeptala se. Prodavačka na ni dál bez výrazu zírala. „Jak vím co?“ „Kolik mi zbylo na benzín. Ještě jste to ani nespočítala.“ Ţena se pomalu naklonila nad pult a podala jí hnědý sáček s nákupem. „Kdybyste tady byla stejně dlouho jako já, tak byste taky za všechno účtovala stejně,“ řekla. Sčítání na pokladně ostatně vůbec nedokončila. Tereza se vydala k pumpě a sáček s nákupem odloţila na přední sedadlo. Zpoza budovy vyšel Free s Poppy. Oba dva uţ byli převlečení. Free si vzal oblek, který byl úplně stejný jako ten, co měl předtím, aţ na to, ţe byl směsicí všech moţných i nemoţných barev. Poppy na sobě měla červené kalhoty, blůzu stejného odstínu a černé koţené sako. Free hodil tašku na zadní sedadlo. „Vzalas mi pivo?“ zeptal se hned. 78
„Nechtěli mi ho prodat,“ řekla Tereza a cítila se trochu podráţděně. S Freem byla legrace, ale nikdy nevěděl kdy přestat. „A zkusilas to?“ „Jo, váţně jsem se snaţila,“ řekla Tereza. Free se podíval na obchod. V oknech visely plakáty; dovnitř nebylo skoro vidět. Zenu Tereza neviděla uţ vůbec. „Věřím ti,“ řekl a otočil se. „Za chvíli jsem zpátky.“ Byl uţ na odchodu, kdyţ se Poppy se dotkla jeho paţe. Změnil se i její normálně nic neříkající výraz. Moţná, ţe to byla starost nebo dokonce bolest – těţko říct. „Já nic nepotřebuju,“ řekla nečekaně Poppy. Zdálo se, ţe Freea její zájem o to, co dělá, překvapil. Ale na jeho obvyklé neuctivosti k Poppy se nic nezměnilo. „Na nic jsem se tě neptal,“ řekl. „Radši bych jela hned pryč,“ zaprosila Poppy. Free váhal. Prohlíţel si její tvář a pak se odvrátil. Obrátila se i Poppy. Moţná, ţe to byla tichá výzva k tomu, aby se uţ nezabýval tím, co řekla. Odstoupil od ní a její ruka spadla z jeho paţe. Poppy v tom okamţiku vypadala hodně unaveně, jako by pokročilá noc konečně pronikla i její tichou rezervovaností. „Nastupte obě do auta,“ řekl Free. „Nebudu tam dlouho.“ Cvaklo benzínové čerpadlo. Tereza vyndala hadici z boku auta a zašroubovala uzávěr. Free zmizel uvnitř. Posadila na přední sedadlo. Poppy se uvelebila opět vzadu. Chvíli seděly v naprostém tichu. „Vzala jsem ti buráky,“ řekla nakonec Tereza. „Díky,“ zamumlala Poppy. „Chceš je hned?“ „Moţná pozdějc,“ řekla Poppy. „Není ti dobře?“ „Mně je pořád stejné.“ Poppy se odmlčela. „Tobě nic není?“ „Je. Vlastně není. Mám trochu horečku. Myslím, ţe na mě něco leze.“ „Okolo nás je toho plno.“ Tereza se zasmála. „Ty dokonce i víš, kde jsme?“ „Ano.“ „Za chvíli pobřeţní cesta přejde do serpentin. Škoda, ţe není 79
světlo. Je tu nádherná krajina.“ „Celou noc ti je vedro,“ řekla Poppy náhle. „Měla by sis dělat starosti spíš se sebou a ne se mnou. Jsi to schopná udělat, Terezo?“ Poppy ji křestním jménem do té doby ještě nikdy neoslovila. Na Terezu to mělo nepochopitelně silný účinek. Jako by Poppy pouhým vyslovení jejího jména vyjádřila tolik soucitu, ţe to bylo aţ směšné, kdyţ se nad tím Tereza později zamyslela. Zdálo se jí totiţ, ţe Poppy, snad s výjimkou její kamarádky Candy, nezajímá nikdo a nic. Náznaky citu se v Poppyině hlas objevily pouze, kdyţ vyprávěla o Candy. „A s čím bych si měla dělat starosti?“ zeptala se. „Proč utíkáš z domova?“ „Kdo ti řek, ţe utíkám z domova?“ „To se pozná,“ řekla Poppy. „Jsi úplně vedle.“ „Proč to děláš?“ nenechala se zmást Poppy. „Proč dělám co?“ „Proč lţeš?“ Tereza byla rozzlobená. „Nelţu a ani neutíkám z domova. Jedu na sever, abych tam navštívila jednu dobrou kamarádku, pokud ti do toho vůbec něco je.“ „Jak myslíš,“ zamumlala Poppy. „Ty mi nevěříš?“ „Ne. Ale co je mi vůbec do toho? Ty sama víš, kdy říkáš pravdu a kdy lţeš. Víc ti neřeknu.“ „Ty seš pěkně vlezlá, Poppy, víš to? Já kvůli vám zastavím, v půlnoci vás vemu na stopa, odvezu vás aţ na pobřeţí a ty se mi odvděčíš tím, ţe, ţe mě poučuješ o tom, jak se mám chovat a říkáš mi, jak je mi blbě. Tak podívej! Nic mi nechybí. To ty máš problémy sama se sebou. Jen se na sebe podívej, vţdyť bez cigarety v puse neuděláš ani dva kroky. Jen sedíš na zadním sedadle, a kdyţ se k tobě Free snaţí chovat přátelsky, začneš o něm dělat zlomyslný poznámky. Ţárlíš na mě snad, co? Jen mi to klidně řekni!“ „Neţárlím na tebe, Terezo,“ řekla tiše Poppy. Tereza si najednou uvědomila, ţe ji Poppy znovu dostala. Opět to bylo způsobem, kterým Poppy vyslovila její jméno. Ta dívka ji nechtěla urazit – bylo to, jako by byla její nejlepší kamarádkou a 80
snaţila se ji varovat před nebezpečím. V jejím hlase zazněla jen těţko popsatelná vřelost. Tereza chvíli mlčela, neţ znovu něco řekla. „Co máš vůbec s Freem?“ zeptala se. „Kromě toho, ţe jsi jeho asistentkou?“ „Koupila jsi mi zapalovač?“ „Ano.“ Tereza ho po krátkém hledání vytáhla z kabelky a podala jí ho. Tmavovlasá dívka si zapálila cigaretu a vypustila obláček kouře. Tereza rychle otevřela okénko. „Ţvejkačku jsi uţ zkoušela?“ zeptala se Tereza a rozkašlala se. „Zkusila jsem všechno a nepomohlo to,“ odpověděla Poppy. „Uţ to ani nezkouším. Ptala ses mě na Jacka. Kdysi jsme spolu chodili. S tím uţ je ale konec, minimálně s tou romantikou.“ „Proč s ním ještě děláš? Nezdá se mi, ţe byste spolu zrovna vycházeli.“ „Musím s ním pracovat, nemám na výběr,“ dodala tiše Poppy. „Záleţí mi na něm.“ Tereza váhala. „Proč mu říkáš příjmením?“ „Jmenuje se tak. Ale jemu se to nelíbí.“ „To jsem si všimla.“ Tereza si zamnula ruce a podívala se na obchod. Neviděla ani Freea, ani prodavačku. „Zajímalo by mě, co tam dělá tak dlouho,“ řekla. „Pravděpodobně ho vykrádá.“ Tereza se zasmála. „Je to skvělý kouzelník. Kdyby to udělal, tak by si toho nikdo ani nevšiml.“ „To je pravda. Ví, jak okouzlit lidi,“ souhlasila Poppy. Po chvíli se objevil i Freedom Jack. Rychle kráčel k autu. V ruce drţel dva kartony po šesti pivech. Nasedl a dal si je k nohám na podlahu. Potil se a těţce dýchal. „Padáme!“ řekl Tereze. Ta se znovu zasmála. „Poppy říkala, ţe to tam vevnitř vykrádáš. Skoro to tak opravdu vypadá.“ Free se zakřenil. „Jasně. Proto jsem si oblík svoje psychedelické šaty. Nejsou na nich totiţ vidět krvavé skvrny.“ Prsty zabubnoval na přístrojovou desku. „Tak jedem, rychle.“ Tereza nastartovala. „Chceš určitě jet podle pobřeţí? Kousek před námi je křiţovatka. Po jedna nula jedničce bysme se do San 81
Franciska dostali dřív.“ „Musím navštívit mámu,“ řekl Free, „Tam se dostaneme jedině podle pobřeţí.“ Tereza přikývla. „Dobře, mně to nevadí.“ Za chvíli se dostali zpátky na dálnici. Teprve pak se Free na sedadle přestal nervózně vrtět a uvolnil se. Otevřel pivo a nabídl jí ho. Tereza zavrtěla hlavou. Free zvedl plechovku ke rtům a napil se. Poppy tiše seděla vzadu, obklopená mraky kouře. Znovu začalo pršet – tentokrát to byla úplná průtrţ mračen. Cesta po pobřeţní silnici bude pěkná fuška, pomyslela si Tereza. Kapky tiše bušily na střechu. Doufala, ţe doprava bude slabá i nadále. Uţ pěknou chvilku ţádné auto nezahlédla. „Vyprávěj nám ještě něco o Billovi a Reně,“ řekl nakonec Free. „Radši bych slyšela o Johnovi a Candy,“ odpověděla Tereza. Free se znovu naklonil a dotkl se její nohy. Tentokrát výš – nad kolenem. Prsty zmáčkl kůţi pod kalhotami a zasmál se. „V zadní kapse máš dalšího ţolíka,“ řekl. Tereza se začervenala. „Nemám. Kdy bys mi ho tam asi tak strčil?“ „Kdyţ jsem tě štípnul do zadku.“ Tereza se zachichotala. „Neštípl. Toho bych si byla všimla.“ „Ale nevšimla.“ Free pustil její nohu a znovu se napil piva. „O Johnovi mluvit nemůţu; nejsem na řadě. Musíš vyprávět ty. Co se stalo pak? Našlas je oba spolu v posteli?“ Tereza se uţ nesmála. Rychle se nadechla, jako by náhle ucítila bolest. „Ano.“ Free posměšně zahučel: „Věděl jsem to! Teď nám řekni, co se stalo.“ Vzrušeně se vrtěl. „Určitě to bude napínavý.“ „Řeknu vám všechno, co vím,“ dala se do vypravení Tereza. „Ale rovnou říkám, ţe nevím všechno. Byli hrozně opatrní. Říkala jsem přece, ţe Rena se chtěla přijít podívat na mé druhé vystoupení. Byla to jen výmluva – ve skutečnosti chtěla vidět Billa. Zatímco jsem zpívala na jevišti, měli dost času povídat si a smát se mi.“
82
VIII. Na druhé představení se Terezini rodiče dostavili společně s Renou a Billem. Tereza byla nervózní – návštěvníků bylo snad ještě víc neţ minule. Pan Gracione ji utěšoval a říkal, ţe se o jejím vystoupení všude mluví jen příznivě. Kdyţ se Tereza objevila před reflektory, lidé začali jásat. Byla vylekaná, ale věřila si. Hned od začátku se všechno začalo hatit. Při první písničce jí praskla struna. Během zkoušek se jí to stalo uţ mnohokrát; byl to problém, s kterým se muselo počítat. Tereza si vţdycky říkala, ţe aţ se jí to stane před obecenstvem, musí písničku bezpodmínečně dohrát. Chybějící struna ji ale vyvedla z rytmu a Tereza začala zpívat falešně. Na jevišti nebyla ani dvě minuty a uţ musela přestat. Nervózně se usmála na obecenstvo, které neviděla. „Praskla mi struna,“ řekla na omluvu. Gracione jí přinesl novou kytaru. Ale ona nechtěla jinou kytaru – chtěla jen několik minut na to, aby mohla nasadit novou na svou vlastní. Hrát před lidmi je dost těţké samo o sobě a co teprve, kdyţ máte cizí nástroj. V šatně zapomněla vlastní sadu strun, pro kterou by si teď byla ráda došla. Nechtěla se ale dotknout pana Gracioneho. Nová kytara měla ocelové struny, které Tereza nesnášela – zařezávaly se do prstů. Zahrála, Aţ nadejde den‘ – písničku, která před dvěma dny strhla k aplausu celý sál. Hlas měla v pořádku a hrála dobře, ale její myšlenky byly roztěkané a píseň neproţívala. Kdyţ skončila, potlesk se sice ozval, ale proti úterku to bylo jako plácnutí do vody. Pomalu ztrácela sebedůvěru a uvědomovala si, jak jednoduše se z hvězdy stává hvězdička a pak meteor, který shoří. 83
Ale večer jako celek měl do katastrofy hodně daleko. Po první polovině odešla jen hrstka lidí. Většina byla zvědavá na to, s čím se ještě ukáţe, a to je vţdycky dobré znamení. O přestávce si vyměnila struny, a kdyţ se znovu vrátila do sálu, obecenstvo ji vřele přivítalo. Uvedla novou skladbu, s titulem ‚Jen ty‘, kterou napsala odpoledne. Byla to její nejlepší písnička a Tereza to dobře věděla. Schovávala si ji aţ na konec. Konečně se jí vrátila i chuť ke zpěvu. „Zvolna mě obklopila zima, Noc byla plná snů. Pod větvemi pokrytými jinovatkou jsem stála; A jak asi vypadala? Smát se musím, Kdyţ si na to vzpomenu. Doufala, ţe jsi se mnou, A hlasitě volala. A pak jen – Kdo, ţe? A coţe? Plakala jsem. Protoţe píseň svou jsem zpívala. Zpověď je věc soukromá, Jako polibky, cos mi dal. Nechtěl jsi, abych domů chodila. A pod holým stromem stála dál. Zvolna mě obklopilo jaro, Ale já cítila, ţe blízko jsi. Kdoţe? Coţe? Jen ty; jen ty. Odejdi, zůstaň – nech mě být. Zůstaň, nech mě – zní můj hlas. Slovo láska často říkáš. Ale láska je jen nekonečný čas. Láska. Jen slovo láska opakuj, 84
Neodcházej prosím, Stůj! Jsi dobrý A špatný. I ke mně vedly kroky tvé, Na krajinu závoj smutku jsi rozestřel, K holému stromu, kde vítr zněl. Zvolna se topím v nočním přítmí, A ztrácím lásku tvou. Proč? Jen tvým přičiněním, Vinou tvou. Odejdi, zůstaň – ty, který mi domov ukradl. Zůstaň a nech mě, prosit začínám. Slovo láska stejně nevyslovíš, Ale věčný je čas a ten patří jen nám. Proto zůstaň, Prosím. Neodcházej! Čas patří jen nám. Nám?“ Potlesk se přiřítil jako lavina. Tereza vstala ze ţidle a ruce zvedla nad hlavu, jako kdyby právě vyhrála závod. Pocit štěstí, který proţívala před dvěma dny, se však nedostavil. Aplaus trval několik minut, ale tentokrát zněl vzdáleně a hluše. Skoro se bála i vlastního mrazivého hlasu. Něco scházelo a ona nevěděla, co to je – měla pocit, jako by právě vyzpívala svůj vlastní, smutný osud. V šatně ji triumfálně přivítali rodiče; přinesli kytky. Otec ji políbil na čelo a poţádal ji, aby napříště zkoušela v obýváku – chtěl poslouchat. Pro Terezu znamenalo jejich poţehnání hodně. A přece to nebylo to ono. Bylo pozdě. Rodiče chtěli jet rovnou domů. Tereza sice jela s Billem, ale měli s sebou i Renu, takţe jí do hovoru moc nebylo. Rena a Bill si povídali pořád. Zdálo se, ţe si spolu výborně rozumějí. 85
Tereza jen seděla a poslouchala. Od zpěvu ji bolelo v krku. Budu si muset vycvičit hlasivky, pomyslela si. Překvapilo ji, jak málo mluvili o jejím vystoupení. Myslela, ţe právě z toho důvodu přišli. Ať si dělají, co chtějí. Tereza zas tak úplně hloupá není a ţivot je plný překvapení. Takţe se mají rádi – to je v pořádku. Oba dva jsou fajn a navíc její přátelé. Přece sama chtěla, aby se skamarádili. Ale víc ne. Budu Reně muset najít nějakýho muţskýho, aby se mi to nevymklo z ruky, řekla si Tereza. Kdyţ dojeli k Reně, Tereza navrhla, aby si v sobotu dali dvojitou schůzku. Rena se začervenala a řekla, ţe nemá nikoho, koho by s sebou mohla vzít. Tereza se jen usmála. „Někoho uţ pro tebe najdu, neboj se,“ řekla. Bill jí pogratuloval ke skvělému výkonu, aţ kdyţ se ocitli sami. Dal jí rychlý polibek na dobrou noc. Říkal, ţe je unavený a musí jít spát. „Miluju tě,“ řekla ochraptělým hlasem, kdyţ vystupovala z auta. „Já tebe taky, Terezo,“ odpověděl. Kluk, kterého našla pro Renu, se jmenoval Alfred Morrell. Všichni ve škole mu říkali Alf. Hrál fotbal a nebyl to zrovna inteligentní, ani společenský tvor. Nebyl to ani Renin typ, ale zato se s ní chtěl mermomocí seznámit. A zas tak ošklivý koneckonců taky nebyl. Tereza s ním sedávala v laboratoři o hodinách biologie. Renu mu všemoţně vychvalovala ještě před tím, neţ se Rena začala zajímat o Billa. Teď mu předloţila nabídku, která se jen tak lehko neodmítá: Rena je nejhezčí holka v širokém okolí. Je strašně opuštěná a samozřejmě přiměřeně nadrţená. Na to Alf řekl ano, byl to příjemný kluk. Bill z nápadu na dvojitou schůzku zrovna nadšením neskákal. Tereza mu ale vysvětila, ţe Reně na Alfovi záleţí. Prohlásil, ţe to určitě není pravda a ţe jde o omyl. Tereza byla překvapená. „Jak to můţeš vědět, s kým se chce nebo nechce setkat?“ zeptala se. „Alfa přece neznáš. S Renou se seznámil teprve nedávno.“ „Zařizovat ţivot jiným se nikdy nevyplácí,“ řekl Bill. „Bud se dva potkají a najdou se, nebo o sobě nikdy ani neuslyší. A ty na tom nic nezměníš.“ 86
Tereza na něj jen zírala. „Nesouhlasím. Myslím si, ţe spolu budou vycházet skvěle.“ Tento rozhovor proběhl v pátek. V sobotu ráno, osm hodin před velkou dvojschůzkou, Tereza zavolala do jednoho hotelu v San Diegu. Jmenoval se V zátiší a mohl se pochlubit pětihvězdičkovým ohodnocením a dvě stě padesáti pokoji s balkóny s výhledem na moře. Jednou o něm v její přítomnosti mluvili známí jejích rodičů z New Yorku. Problém byl, ţe Tereza neměla vlastní kreditkartu a hotel bez ní nechtěl přijmout rezervaci na příští týden. „Ani kdyţ vám pošlu šek s penězi za dvě noci?“ naléhala Tereza. „Budete je mít na úctě, ještě neţ přijedeme.“ Hotelový úředník se šel zeptat šéfa, který mu nakonec dovolil pokoj rezervovat. Tereza, celá vzrušená, zavěsila telefon a hned vyběhla poslat šek. Měla spousty peněz. Pan Gracione dostál slovu a dal jí dvacet procent z prodeje vstupenek za úterní a čtvrteční večer. Hlavou se jí neustále honily ty nejbláznivější myšlenky. Bill a ona by mohli jet do San Diega hned příští pátek, aţ skončí škola. Zajít na večeři a pak do kina; uvaţovat by se dalo i o divadle. Zaplavou si v hotelovém bazénu a navštíví i saunu. A pak uţ přijde její velká noc. Konečné se vyspí s klukem, kterého miluje. To jí ihned připomnělo, ţe bude muset podniknout některá opatření. Stála teprve na počátku kariéry, a kdo ví – třeba za pár měsíců uţ bude jezdit s kapelou. Otěhotnět rozhodně nesmí. O antikoncepci toho Tereza moc nevěděla. Pochopila sice, ţe většina mladých dvojic pouţívá kondomy, ale taky slyšela, ţe některým klukům se to zrovna dvakrát nelíbí. Taky si nemohla vybrat ze všech alternativ – alespoň ne během tak krátké doby. Na to, aby si nechala od doktora předepsat antikoncepční pilulky, uţ neměla čas, i kdyby měla známého, který by to udělal. V knihovně si pročetla několik ţenských časopisů, v kterých byly články o antikoncepci. Nejvíce důvěry v ní budil tampón, ačkoli se nepovaţoval za nejbezpečnější. Ale pravděpodobnost toho, ţe otěhotní, byla podle jejího názoru mizivá. Balíček tampónů si koupila v lékárně na druhé straně města. Magistra ţádný průkaz vidět nechtěla. Tereza ale byla dost naivní na to, aby si myslela, ţe bez potvrzení nic neseţene. Příště ať se o 87
antikoncepci postará Bill, pomyslela si. Kam jít a kde si koupit knihu o tom, jak se lidé milují, Tereza taky nevěděla. Ani se nepamatovala, ţe by někdo z jejích spoluţáků mluvil o příručce, která by laikovi objasnila, jak na to. Docela váţně se zamýšlela i nad tím, zda celá věc není do té míry komplikovaná, aby člověk předtím nemusel chodit někam do kursu. Byla zvědavá, jestli je Bill panic, zrovna jako ona panna. Nikdy předtím ji to nenapadlo, ačkoli, Bill o tom jistě nejednou přemýšlel. Tereza ale z doslechu věděla, ţe uţ měl plno holek. Dokonce by mohl mít i AIDS. Můj kluk AIDS mít přece nemůţe. Bill obě dvě dívky vyzvedl v Terezině bytě. Rena k ní přišla uţ dřív. Pak se vydali pro Alfa. Byl pěkně oblečený. Tereza mu totiţ uţ předtím řekla, ţe na Renu udělá dojem jen dobré chování a prvotřídní oblečení. Alf měl skvělou náladu. Měli namířeno do restaurace, v které připravovali nejlepší steaky v celém okolí a Alf maso a brambory zboţňoval. Samozřejmě, ţe se asi těšil i na to, ţe se konečně seznámí s Renou. Starosti jí dělal jen Bill; byl nějak naštvaný. Tereza si ale myslela, ţe ho to během večera přejde. Nejdřív skoro všechnu konverzaci obstarávala Tereza. Ale po čtvrtečním vystoupení byla ještě trochu ochraptělá. Sedli si ke svému stolu a Alf dělal, co mohl, aby se do rozhovoru taky zapojil. Měl ale smůlu, protoţe rozuměl jen sportu a teď se ocitl ve společnosti knihomolů. Bill začal mluvit o astronomii. V tom okamţiku Alf udělal první chybu. Zeptal se totiţ, zda Slunce září stejně intenzívně, i kdyţ je na druhé straně Země. Bill neodpověděl, jen koukal na Alfa, který nevěděl ani dost na to, aby si uvědomil, jakou hloupost právě vypustil z úst. Rena skoro pořád seděla se sklopenýma očima. Tereza nevěděla, co si počít. Vypadala to, ţe Alf a Rena si do oka zrovna nepadli. Největší problémy začaly aţ cestou do kina. Bill odbočil na místě, kde to bylo zakázané. Ve chvilce měli za sebou policejní auto s červeným majáčkem na střeše. Bill zaklel a zajel k obrubníku. Policista vylezl a napsal mu pokutu – ani neposlouchal jeho omluvy. Stejně zněly nevěrohodně. Kdyţ znovu vyrazili na cestu do kina, Bill ještě pořád vztekle nadával. „Policajti v tohle městě je jedna velká sebranka tupců,“ zuřil Bill. 88
„Poldou se stane jen ten, kterýho uţ odevšad vyhodili.“ „Dělají svou práci docela dobře,“ ozval se Alf. „Coţe?“ vyhrkl Bill, který seděl s Terezou vepředu. Alf a Rena se uvelebili vzadu, ale spolu neseděli. Kaţdý se nacpal ke svým dveřím, a to tak těsně, ţe by si člověk myslel, ţe auto kaţdým okamţikem začne hořet a oni se uţ připravují ke skoku. „Ne všichni policajti jsou ztracený existence,“ opakoval Alf. „Chceš snad říct, ţe jsem si tu pokutu zaslouţil?“ vyjekl Bill. „Na tabuli bylo jednoznačně napsáno, ţe nesmíš odbočovat.“ „Jaký tabuli?“ zeptal se Bill. „Já jsem ţádnou neviděl.“ „Ta tabule tam byla, Bille,“ řekla Tereza co nejopatrněji, aby se ho nedotkla. „Jen sis jí prostě nevšim. O nic přece nejde.“ „Jak to, ţe se stavíš na jeho stranu?“ osopil se na ni Bill. „Od kdy se kamarádíčkuješ s polišema? Tuhle jsi mi říkala, ţe je nemůţeš ani cítit.“ „To jsem nikdy neřekla,“ prohlásila Tereza, ačkoli to, co řekl Bill, byla v podstatě pravda. Bill s ní jednou jel, kdyţ je zastavili policajti a dali jim výstraţnou pokutu jen za to, ţe jim nesvítilo jedno zadní světlo. Tereza chtěla začít mluvit o něčem jiném a přemýšlela o tom, jak to nejlépe udělat, protoţe… „Můj otec je policejní důstojník,“ řekl najednou tiše Alf. Billa to na okamţik úplně šokovalo. „Hmm, no to. Tedy…“ zakoktal se. „Jsem si jist, ţe tvůj táta by mi za takovej malej přestupek pokutu nedal,“ vypravil ze sebe nakonec. „To nevím,“ odpověděl Alf. „A co teda vůbec víš?“ zeptal se Bill. Kdyţ Alf mlčel, Bill naštvaně pokračoval. „O astronomii toho moc nevíš, to je jistý. Co tě vůbec kromě fotbalu zajímá, Alfe?“ „Mám rád basketbal a baseball,“ řekl Alf. Bill se ani moc nesnaţil potlačit smích. „To je skvělý, úplně báječný. Co si o to myslíš ty, Reno?“ „Kromě jízdy na koni mi sport nic neříká,“ odpověděla. Alf projevil zájem, nebo se o tom alespoň snaţil. „Ty máš koně?“ zeptal se. „Dva,“ odpověděla Rena. „Jezdím skoro kaţdý den.“ „To je pěkné,“ řekl a obrátil se na Billa. „Tady bys neměl zahýbat 89
doleva nebo dostaneš další pokutu.“ Bill zajel ke kraji silnice. Vypnul motor a na chvíli zavřel oči. Tereza se dotkla jeho ruky, ale nic neřekla. Ještě nikdy ho neviděla tak vyvedeného z míry. Několikrát se zhluboka nadechl a teprve pak znovu otevřel oči. „Reno,“ řekl, „bavíš se dobře?“ „Docela jo,“ zamumlala. „Bavíš se dobře, Alfe?“ ptal se dál. „Snaţím se o to,“ řekl Alf. „Ale zatím to vypadá, ţe vám všem lezu na nervy. Mám z toho špatný pocit.“ Bill přikývl. „Pěkně mě štveš, ale není to tvoje vina. Je to moje chyba, ale myslím, ţe ji uţ nenapravím. Proč vlastně jednoduše nezrušíme ten hloupej nápad s dvojitou schůzkou?“ „Bille,“ ozvala se Tereza. „Počkej ještě chvíli.“ Zavrtěl hlavou. „Nejlepší bude, kdyţ odtud co nejrychleji zmizíme.“ Znovu nastartoval auto. „Nehádej se se mnou, Terezo. Zavezu tě zpátky domů a jestli chce Rena s Alfem dál pokračovat ve schůzce, mohou si přestoupit do jejího auta.“ „Jak myslíš,“ řekla naštvaně Tereza. Rozdělili se na parkovišti. Rena s Alfem říkali, ţe půjdou do kina, ale Tereza tomu moc nevěřila. Její rodiče na víkend odjeli, a tak Billa pozvala k sobě domů. Moţná, ţe by měla vytáhnout krabici dobrot, které předtím nakoupila. Postavila na kávu – Bill měl totiţ rád silnou černou kávu. Lehl si na podlahu v obýváku a jednu ruku si dal přes obličej. Tereza si lehla vedle něj. „Co tě tak rozčililo?“ zeptala se. „Těţko bys našla dva jiný lidi, který by toho měli tak málo společnýho,“ řekl. „Někdy se protivy přitahují. Třeba my. Ty jsi nudný intelektuál a já začínající rocková hvězda.“ Špičkami prstů mu poklepala na prsa. „Ale teď jsi tu se mnou a já jsem ráda.“ „Dneska večer jsem se choval jako idiot.“ „To tedy jo,“ vyhrkla Tereza. „Zas tak rychle mi zapravdu dávat nemusíš.“ Naklonila se nad něj a políbila ho na rty. „Dneska jsi byl skvělý. Ta galantnost a chování. Myslela jsem, ţe v takové společnosti 90
vzrušením omdlím. S tímhle muţem musím být o samotě, říkala jsem si. Příští víkend si ho musím odvézt na jih do svého útočiště na břehu oceánu, kde budu jeho muţné tělo pustošit celé dva dny.“ Odmlčela se. „Zamluvila jsem pokoj pro dva v jednom hotelu v San Diegu.“ Bill skoro neposlouchal. „Coţe!?“ „Hotel v San Diegu. Jedeme tam příští víkend.“ Bill se posadil. „Co!?“ „Nemusíš se hned tvářit tak nadšeně.“ „Nevím, o čem to vůbec mluvíš, Terezo.“ „Přece o našem romantickém víkendu. Pamatuješ? O tom, cos mi slíbil. Chci jet příští sobotu a neděli. Uţ jsem poslala i zálohu na pokoje. Skvěle se tam budeme bavit.“ „A co moje práce? Příští víkend mám plno práce.“ „Tak se hod marod,“ řekla. „Stejně jim to je jedno.“ „A to řek kdo? Tahle to nejde, Terezo. Nemůţeš si přece něco naplánovat a ani se mě předtím nezeptat, co si o tom myslím. Je to jako s tou schůzkou dneska večer. Nechtěl jsem na ni. A Rena taky ne.“ „Jak to víš, ţe nechtěla?“ zeptala se Tereza. „Protoţe mi to řekla. Proto!“ Tereza se začala kousat do spodního rtu. „Nevěděla jsem, ţe zná tvoje telefonní číslo.“ „Já znám její.“ „Aha.“ „A to má zase znamenat co?“ zeptal se. „Jaký aha?“ „A má to snad něco znamenat?“ zeptala se Tereza. „Vůbec nic.“ Byl naštvaný. Kroutil hlavou a koukal se do stropu. „Nic. Vůbec nic.“ Nic? Takhle to slovo ještě nikdy nepouţil. Ani kdyţ mi vysvětloval, jak celý vesmír jednoho dne zanikne. I tenkrát říkal, ţe alespoň něco zůstane. Tereza se dotkla jeho paţe. Chtěla se dotknout tváře, ale vypadala tak vzdáleně, ţe si nebyla jistá, zda by na ni vůbec dosáhla. Nedíval se na ni. To byl ten problém; nemyslel na ni. Posun v jeho zájmu spíše vycítila, neţ doopravdy viděla. Světla svítila a teď je kdosi zhasl. Nic, vůbec nic. Jak rychle se jen ten boţí vesmír pohybuje. V 91
jednom okamţiku existuje řád a v druhém nezměrný chaos. Zrovna tak by se pod ní mohla otevřít i země. Uţ teď mela pocit, jako by se propadala do hluboké studené propasti. Uţ se ani nemusela na nic ptát. Přesto to udělala. „Má to nic nějaké jméno?“ Polkl a přikývl. „Ano.“ Měla potíţe s dýcháním. „Znám ji?“ „Ano.“ Skoro se dusila. „Boţe můj.“ Bill se převalil a vzal ji za ramena. Ve tváři měl bolest, ale nebyl to zrcadlový obraz bolesti, kterou cítila ona; její bolest totiţ byla nekonečná. Kdyţ promluvil, jeho slova zněla tak hloupě, ţe by bylo lepší, kdyby radši vůbec nic neříkal a mlčel. „Nechtěl jsem tě ranit,“ řekl. „Přece ji nemůţeš mít rád víc neţ mě,“ zašeptala. „Já jsem nic z toho, co se stalo, nechtěl. Věř mi, Terezo.“ „Ona to ví?“ Zvýšil hlas. „Samozřejmě, ţe ano! Myslí si to samé, co já. Říkám, ti přece, ţe jsme nechtěli, aby to takhle skončilo.“ Tereza cítila, ţe za chvíli podlehne šoku. Její mysl neudrţí krok se srdcem, které klesá mnohem rychleji. „Co se stalo?“ vykřikla. „Co jste vy dva vlastně spolu prováděli?“ „Nic. Přísahám ti. Zatím k ničemu nedošlo.“ Cítila se nahá, zneuţitá. „Zatím?!“ vykřikla chraptivě. „Má se to tedy stát brzo?“ „Terezo!“ „Ne! To mi nemůţeš udělat. Příští víkend jsem se s tebou chtěla vyspat. Milovat tě. Já tě doopravdy miluju. Jseš můj kluk. A ona moje nejlepší kamarádka.“ Tereza ţalostně vzlykala. „Jste moji jediní přátelé.“ Někdo zaklepal na dveře. Bill vstal a šel otevřít. Byla to Rena. Krásná Rena. „Alf se rozhodl, ţe půjde domů,“ řekla rychle Billovi. „A já jsem zjistila, ţe mám prázdnou pneumatiku. Chtěla jsem se zeptat, jestli bych si tě nemohla na chvíli vypůjčit, abys mi pomohl…“ Oči jí 92
těkaly po bytě. „Terezo?“ „Uţ všechno ví,“ řekl tiše Bill. Rena posmutněla. Všichni byli smutní. „Aha,“ řekla jen. „Terezo?“ Tereza se posadila a utřela si tvář. „Tohle ne. Nic neříkejte, ani nevysvětlujte. Chci zůstat sama.“ Kdyţ chtěli protestovat, zvedla jen ruku. Třásly se jí prsty. „Udělejte to pro mě, prosím.“ „Teď tě nechci nechat samotnou,“ řekl Bill. Tereza vzdychla. „Sama jsem byla i předtím. Zas tak strašné to není.“ Zavřela oči a v hloubi mozku jí ţhnul a spaloval červený plamen. Oheň, který měl rozehřát místečko, které zatím vţdy bylo studené. Uţ vůbec neprahla nezřízenou touhou po ţivotě. Jen si přála, aby se jí podařilo zemřít. „Odejděte, prosím,“ zašeptala. Zařídili se podle jejího přání. Řekli jen sbohem a zavřeli za sebou dveře. Tereza se zhroutila se na podlahu a dlouho na ní leţela. „Zaslouţili by si oprátku,“ řekl Freedom Jack, kdyţ skončila. „Jsi si jistá, ţes je nezabila? Není to náhodou ten důvod, proč utíkáš z domova?“ „Nezabila jsem je a z domova taky neutíkám,“ řekla Tereza tiše. Vyprávění minulých událostí jí trochu otřáslo. Měla vlhké oči; zvedla ruku, aby si utřela obličej. Free se k ní naklonil a dotkl se její paţe. „Mrzí mé to,“ řekl rychle. „Nechtěl jsem být hrubý. Nesnáším, kdyţ se lidé navzájem zraňují. Vţdycky mám chuť pomstít se tomu, kdo mě zradil. Určitě jsi měla ten samý pocit.“ Tereza se přinutila k úsměvu. „Ještě pořád si to přeju.“ „Času je vţdycky dost.“ Free se ohlédl přes rameno. „Co si o Terezině příběhu, myslíš ty, Poppy?“ „Myslím si jen, ţe to není všechno.“ „Dali se dohromady – to je úplně jasný, ne?“ řekla Tereza. „Kdy se to stalo?“ zeptal se Free. „Dneska večer.“ „To se ani nedivím, ţe chceš z města na pár dní vypadnout,“ řekl Free. „Viděla jsi ještě někoho z nich, neţ jsi odjela?“ Tereza zaváhala. „Ne.“ „Nemělo to stejně cenu, co?“ řekl Free a chápavě pokýval hlavou. 93
„Minulost je minulost, to říkám pořád. Ať zmizí, je mrtvá. Nemám snad pravdu, Poppy?“ „Pravdivější slova ještě nikdo nikdy nepronesl,“ prohlásila posměšně Poppy. Free se namíchl. „Tobě je stejně jedno, co má Tereza za sebou, co? Myslíš si, ţe Rena a Bill jednali správně. Znám tě jak vlastní boty. No tak, ven s tím. Komu z nich fandíš?“ „Na takovéhle otázky ti vůbec nemusím odpovídat,“ řekla Poppy. „Stejně ze mě uděláš lhářku – a je úplně jedno, co řeknu. Ale mně záleţí na tom, co se stalo Tereze. Myslím, ţe jí to dalo pěkně zabrat a ještě se z toho pořádně nedostala.“ Tereza zavrtěla hlavou. „Tak to není. S tím uţ je jednou provţdy konec. Free má pravdu. Minulost je minulost. Neţije.“ „Přesto se z ní můţeme poučit,“ dodala Poppy. „Jasně,“ vpadl jí do řeči Free. „Můţeme se naučit nedůvěřovat takovým chytrákům, jako jsou Bill s Renou. To je fakt, Terezo.“ „Jo,“ řekla Tereza pochmurně. „Bill a Rena jsou pořád ti samí lidé, kterými byli před pár měsíci,“ řekla Poppy. „Pořád to jsou tvoji přátelé, Terezo.“ „Věděl jsem to!“ vykřikl Free. „Oni podvádějí Terezu a ty si myslíš, ţe mají pravdu. Jsi úchylná, Poppy. Víš, co ty dva moţná právě teď s největší pravděpodobností dělají? Bill je s ní v posteli – promiň, Terezo ten výraz, snaţím se jí to jen dokázat – a láduje to do ní jak na manévrech. Vlastně, kdyţ o tom tak přemýšlím, tak bych řek, ţe se spolu vyspali hned potom, co se seznámili. Co si to myslíš, Terezo?“ „To by mě vůbec nepřekvapilo,“ odpověděla Tereza. Váţila si jeho podpory. Přála si jen, aby o jejich zradě nemluvil tak barvitým jazykem. To, co říkala Poppy, se jí vůbec nelíbilo. Kdyţ člověk není uprostřed dění, to se mu pak lehce filozofuje a odpouští, pomyslela si Tereza. Vsadila by se, ţe Poppy v ţivotě nikdo k vodě nepustil. „Opustit někoho můţe být zrovna tak těţké, jako být tím opuštěným,“ řekla Poppy. „Nevěřím ti,“ vloţil se to toho Free. Nevěřícné vrtěl hlavou. „Tvoje poznámky mě zrovna do vytrţení neuvádějí,“ řekla Tereza 94
Poppy. „Nevíš, co se stalo. Nebylas tam. Bylo by lepší, kdybys mlčela.“ Popy neodpověděla hned. Nejdříve si zapálila novou cigaretu. Kdyţ konečně promluvila, kašlala, protoţe vzduch v autě se znovu stal nedýchatelný. „Mrzí mě to,“ řekla Poppy. „Nemůţeme se tedy bavit o něčem jiným?“ zeptala se Tereza s prosbou v hlase. „Vyprávěj mi ještě o Johnovi, Free. Jak to dopadlo s jeho rukou? Zahojila se mu?“ „Uţ se to nikdy nezlepšilo,“ řekl Free. „A jak taky? Ale o tom aţ později. Teď máme na plánu mojí mámu.“ „Kde vlastně bydlí?“ zeptala se Tereza. Free ukázal na temná skaliska vepředu. Teď uţ byli pěkný kus za San Luis Obispo. Cesta začala stoupat, stále přibývalo nových zatáček a zákrut. Nalevo od nich bušily do skal nazlobené Černé vlny. Napravo se tyčila vysoká kamenná zeď. Pořád ještě pršelo. Zdálo ţe, přívaly vod nikdy nepoleví. „Je to kousek odtud,“ řekl vesele Free. „Za chvíli tam budeme.“
95
IX. Dojeli tam ale aţ za hodinu. Free se opřel o sedadlo a usnul. Chrápal a lehce se kolébal v rytmu zatáček úzké silnice, po které jeli. Poppy tiše seděla na zadním sedadle a během celé cesty nepronesla ani slovo. Kolikrát si uţ Tereza myslela, ţe usnula i ona, ale pak se vţdycky ozvalo cvaknutí zapalovače a v zadním zrcátku se krátce zakmitl oranţový plamen; to Poppy vyfoukla další mrak čerstvého kouře. Tereza se s ní ani nepokoušela navázat rozhovor – nechtěla, aby se Free vzbudil a navíc se na ni ještě zlobila za to, ţe se zastávala Billa. Poppy by to určitě popřela, tím si Tereza byla jistá, ale bylo to tak. Je to nevděčnice. Vzala ji na stop a ona se jí ničím neodvděčila. Ráno po ní ještě bude chtít, aby jí uvařila kávu. Tereza se necítila dobře fyzicky. Horečka sice začala polevovat, ale místo toho se jí zmocnila zimnice. Zapnula topení, ale moc to nepomohlo, protoţe pořád musela stahovat okénko, aby se zbavila cigaretového kouře. Bylo jí špatně od ţaludku, to asi po těch burácích od Poppy. Nevolnost se Terezy zmocňovala ve vířivých vlnách. Pokaţdé, kdyţ si uţ myslela, ţe bolest definitivně přešla, znovu se vrátila s ještě větší intenzitou. Určitě mám chřipku, pomyslela si. Jinak to není moţné. Levé zápěstí ji bolelo víc neţ kdy předtím. Tupá bolest pomalu přecházela v bolest pulzující. Docela váţně začala přemýšlet o tom, jestli si je nevědomky někde nezlomila. Ale něco takového bylo samozřejmé nemyslitelné. Levičkou teď nemohla ani řídit. Musela se spolehnout na zdravou ruku, coţ bylo nebezpečné zvláště v ostrých zatáčkách. Přesto nechtěla, aby Free nebo Poppy řídili místo ní. Cestou minula asi tři auta, víc jich určitě nebylo. 96
Právě kdyţ projíţděla zvláště nebezpečnou zatáčkou, v dálce nad mořem projel oblohou blesk. Stromy podél cesty začaly houstnout. Hrom duněl mezi větvemi a z korun padaly šedé listy. Free se zavrtěl, posadil se a zívl. „Kde jsme?“ zeptal se. „Za chvíli budem v Big Sur,“ odpověděla Tereza. „Ale ještě jsem neviděla ţádné domy. Myslím, ţe dům tvojí mámy bude někde před námi.“ Free přikývl. „Taky ţe je. Rovnou za další zatáčkou.“ Tereza se zamračila. Jen těţko si dovedla představit, ţe něco můţe být blízko. „To je fajn, ţe ses vzbudil právě teď. Jinak bych ho určitě minula.“ „Poppy by nepřipustila, abychom jen tak projeli a ani nezašli na návštěvu,“ řekl Free. „Nemám pravdu, Poppy?“ Poppy si posměšně odfrkla. „Se mnou nepočítej, já dovnitř nepůjdu.“ Free předstíral, ţe ho to překvapilo. „Ty si nechceš dát věštit budoucnost?“ „Nic takový ho ani neumí,“ odsekla Poppy. „Umí číst jen minulost.“ „Ale přece ty sama jsi říkala, ţe z minulosti se můţeme poučit,“ poznamenal Free nevinně. „Tu babiznu nechci ani vidět,“ opakovala Poppy. „A Terezu, jestli je alespoň trochu soudná, taky nezajímá.“ „Proč ne?“ namítla Tereza, i kdyţ měla pocit, ţe jí smysl celého rozhovoru uniká. Ta ţena měla podle všeho k normální matce hodně daleko. Rychle se dotkla levého zápěstí. Copak nikdy nepřestane bolet? „Protoţe věří všemu, co vidí na vlastní oči,“ řekla Poppy. „I kdyţ to jsou většinou nesmysly, které normální člověk radši ignoruje.“ „To teda koukám,“ řekl Free, „Z tebe se stal úplný kritik filozofie. Ale ty ji nechceš vidět kvůli něčemu úplně jinému. Řekla by ti totiţ, jak sis zpackala ţivot.“ „Ztracený existence vţdycky poznáš podle jejich společnosti,“ poznamenala ironicky Poppy. Free najednou bez varování zdvihl ruku. „Zpomal, Terezo! Za 97
chvíli jsme u odbočky.“ Tereza se snaţila vyhlédnout ven přes deštěm zalité přední sklo. „Tady? Nic tu není.“ Free tleskl. „Támhle přece! Vidíš? Cesta vede dolů podél vody. Tady zahni doleva.“ Free se nemýlil. Neuvěřitelné. Nalevo se objevila úzká cesta, které vedla ke skupince ohýbajících se stromů. Tereza rychle stočila volant a lehce přibrzdila. Přejeli ţlutou dělicí čáru a předek auta se ostře stočil směrem dolů. Šlápla na brzdu. Reflektory plavaly v tunelu stromů, ale na sekvoje to nevypadalo. Byla zmatená. Nad střechou se sevřely větve a oddělily je od mokré oblohy. Tereza opatrně jela dál. Otevřela okénko a zaslechla, jak se dole lámou vlny. Vítr kvílel. Free se vedle ní nervózně vrtěl na sedadle. Určitě se uţ těšil, ţe zase uvidí mámu. „Počkej, aţ uvidíš dům,“ řekl. „Nebudeš věřit vlastním očím.“ O chvilku později, kdyţ dojeli na konec tunelu tvořeného stromy, a před nimi se objevila pěnou pokrytá skaliska a ohromný kamenný hrad, musela mu Tereza dát za pravdu. Středověký hrad, pozůstatek temných století fanatické víry a krutých trestů přenesený do současnosti. Příkop tu sice nebyl, ale moc k tomu nechybělo. Propletené kmeny stromů se plazily po tlustých stěnách; holé větve se zařezávaly do kamenů. Oblohu znovu prořízl blesk. Tereza si vzpomněla na zlé čarodějnice, strašidelný les a létající netopýrovité příšery. Ze všeho nejvíc se jí chtělo domů. Ale to přece nemůţe být to, co opravdu chci, řekla si v duchu. Dobře věděla, ţe zpět uţ cesta nevede. Free měl pravdu, kdyţ říkal, ţe minulost je mrtvá. Zbývá jedině budoucnost. Zastavili na hrbolaté, dláţděné cestě. „Tak tohle uţ je moc,“ vydechla Tereza. „To musel postavit zfetovaný Walt Disney.“ Free se zasmál a otevřel dveře. „Říkal jsem ti, ţe znám všechna skvělá místa, kde se stojí za to cestou zastavit,“ řekl a hrabal se ven. „Pojď, Terezo. Máma uţ nás čeká.“ Tereza vypnula motor a podívala se dozadu na Poppy. „Není to nebezpečný?“ zeptala se. Poppy si povzdechla. „Řekněme jen, ţe tě uvnitř nezabijí.“ Terezy se zmocnila zvědavost a touha neurazit Freea. Ještě jednou 98
se zadívala na budovu a odkašlala si. „Myslím, ţe to mi stačí.“ Kdyţ vystoupili k předním dveřím, Tereza si všimla, ţe si Free s sebou vzal i tašku. Ani dveře tu nebyly normální – spíše připomínaly obdélníková vrata vedoucí kamsi do tajemného neznáma. Free ze zadní kapsy vytáhl starobyle vypadající klíč. „Nechceš radši zaklepat?“ zeptala se Tereza. „Matka nemá ráda, kdyţ někdo klepe,“ řekl Free a vjel klíčem do zámku. Kov zaskřípal o kov a dveře se s nevlídným vrzáním otevřely dokořán. Ještě neţ vstoupili dovnitř, Tereza se ohlédla na Poppy a všimla si, ţe má hlavu opřenou o sedadlo – jako by se ta tajemná dívka konečně rozhodla na chvíli si odpočinout. Opravdu na chvíli? Tereza vůbec netušila, jak dlouho vevnitř zůstanou. Podívala se na hodinky. Byly čtyři hodiny ráno. Boţe, vypadá to, jako by noc nikdy neměla skončit. Dovnitř vedla chodba po stranách lemovaná zapálenými pochodněmi, které do všech stran vrhaly strašidelné stíny. Celé to připomínalo opuštěné kulisy z natáčení nějakého hororu. Vzduch byl vlhký a po kamenných stěnách stékala voda. Proplétali se klaustrofobickými chodbami, aţ přišli do obrovské síně naplněné rachotem jejich vlastních kroků, který se nepřetrţitě odráţel od stěn. Světlo pochodní pohltila neproniknutelná tma. Tereza poloţila ruku – byla to ta bolavá – Freeovi na rameno a zašeptala slova, které měla na jazyku uţ od té doby, co odbočili z hlavní cesty. „Co tu vůbec děláme?“ zeptala se. „Uţ jsem ti to říkal. Jsme na návštěvě u mojí matky.“ „To opravdu ţije v týhle hrobce?“ „Tobě se výzdoba nelíbí?“ „Ne, nahání mi strach.“ Free přikývl. „Myslím, ţe právě to je účel. No, nevadí. Hned ji zavolám. Uţ nejsme daleko. Pochop to konečně – moje opravdická matka uţ dávno zemřela.“ „Jak ses s touhle osobou vůbec seznámil?“ zeptala se Tereza. „Věštila mi budoucnost.“ Free ji uchopil za levou paţi a nasměroval ji správným směrem. Ukázal doprava, ale nevěděla, od čeho napravo to bylo. Celý dům ji připadal jako procházka historií 99
země. „Kdyţ věští, ráda sedává v malém pokoji támhle naproti.“ „Ví vůbec, ţe za ní jdeme?“ zeptala se Tereza. „Jasně.“ „Jak to?“ „Je to věštkyně. Sama si kaţdé ráno, kdyţ vstane, věští budoucnost. Proto ví o všech návštěvách.“ Free se zakřenil. „Ani nemusí mít záznamník.“ Našli ji sedět v něčem, co se vzdáleně podobalo knihovně. Stěny lemovaly tmavé, zaprášené svazky všech rozměrů a vazeb s těţko čitelnými vybledlými tituly. Mezi policemi visely mapy míst, které Tereza nepoznávala – kontinenty, které na naší planetě neexistují. V rozích pokoje blikotaly obrovské svíce. Kdyţ vešli, ţena vzhlédla. Na červených rtech se jí objevil úsměv. Vlasy měla dlouhé a jako sníh bílé. Dlouhé byly i těţké purpurové šaty, které měla na sobě. Jemné vyšívání sešlé věkem mizelo ve tmě, která ji obklopovala. Oči měla nápadné – modré a tvrdé jako kousky korálu vyrvaného z mořské hlubiny, kam sluneční paprsky nikdy nepronikly. Je stará, nesmírné stará, pomyslela si Tereza. Kůţe byla zvrásněná časem, která jistě neplynul v radovánkách. Přesto nepůsobila vetchým dojmem. Pokynula jim ukazováčkem, usmála se, a ukázala jim, aby se posadili na dvě malé dřevěné stoličky, které stály před ní. Poslechli. „Buďte vítáni,“ řekla suchým hlasem, který zněl, jako kdyby ho nesl jen velmi slabý proud vzduchu. Stará ţena seděla na bohatě čalouněné ţidli vedle nízkého kulatého dřevěného stolku, na kterém se povaloval atlas hvězd, útrţky zmuchlaného papíru, dvě plnicí pera a stříbrná pyramida velikosti grapefruitu. Přestoţe Tereza měla sto chutí vstát a utéct prvními otevřenými dveřmi, pokusila se o zdvořilý úsměv. Byla si jistá, ţe tahle persona, tahle čarodějnice, jí stejně neřekne nic příjemného. „Dobré ráno,“ pravila Tereza. „Nazdar, mami,“ ozval se neformálně Free. Tašku poloţil na kamennou podlahu a přehodil si nohu přes nohu. „Jak se jmenuješ, dítě?“ zeptala se ţena. Tereza zaváhala. „Tereza.“ 100
„Plným jménem se jmenuješ Tereza Marie Chafeyová.“ „V kolik ses narodila? Kterého dne?“ „Narodila jsem se v sobotu přesně v deset ráno,“ odpověděla poslušně. „Narozeniny mám dvanáctého listopadu. Teď mi je osmnáct a narodila jsem se v –“ „Rok vědět nepotřebuju,“ přerušila ji ţena a obrátila se k atlasu. „Rok je vţdycky tentýţ. Nemění se ani se Sluncem, ani s Měsícem.“ „Prosím?“ „Matka totiţ nesestavuje astrologické tabulky v obvyklém slova smyslu,“ zašeptal jí Free do ucha. Tiše čekali, zatímco ţena pracovala s čísly. Za chvilku uţ v ruce drţela oranţový papír počmáraný čísly, astrologickými symboly a několika dalšími znaky, které Tereza ještě nikdy v ţivotě neviděla. Zajímavý nápad – alespoň za daných okolností – pomyslela si Tereza. Kolik si asi účtuje? „Máš za sebou těţký ţivot,“ začala, kdyţ se naposled podívala do papíru. „Tvoji rodiče se o tebe moc nestarají a ty zase o ně. Skoro celý ţivot jsi byla sama, i kdyţ obklopena mnoha lidmi. Myslíš si, ţe jsi jiná neţ ostatní a nemýlíš se. Nepatříš k davu, protoţe ten není schopen ocenit tvoji výjimečnost. Jsi velmi nadaná. Umíš psát poezii i prózu. Hraješ na několik nástrojů a zpíváš jako bohyně. Tyhle tři schopnosti vypadají rozdílně, ale ve skutečnosti jsou nedělitelné. Umíš si získat lidi, to je tvůj dar. Ale ty sama nechceš, aby k tobě pronikl někdo cizí. Vystavěla sis okolo sebe zdi a okolní svět na oplátku udělal to samé. Nikdy jsi je nepřekonala. Proto trpíš. Vţdy, kdyţ chceš opustit své obvyklé místo, a ukázat, co můţeš nabídnout, lidé se ti odmění tím, ţe po tobě začnou házet kameny. Nemám pravdu, Terezo Chafeyová?“ „Ano, máte,“ zašeptala Tereza. Kdyţ vstoupila do hradu, třásla se po celém těle; teď uţ doslova mrzla. Hlas staré ţeny byl chladný a pronikal hluboko do jejího těla jako pravda sama. Jak se to ksakru všechno dověděla? Vţdyť jsem ji poprvé viděla aţ dneska večer. Úplná záhada. I budova byla jedním velkým tajemstvím; čarodějka pak neproniknutelnou hádankou. V tvrdých modrých očích 101
se jí odráţel plamen svíce. Čekala, aţ se Tereza na něco zeptá, na další tajemství, které pak bez problémů rozluští. A právě to Terezu vylekalo nejvíc – to, ţe sedí před křišťálovou koulí, která se třpytí víc neţ zrcadlo. Ta ţena byla právě taková – jako zrcadlo odráţející podobu osoby, která před ním sedí. Budoucnost Terezu nezajímala – alespoň prozatím. Chtěla lépe porozumět tomu, proč její minulost skončila právě tak, jak skončila. „Proč chtěl můj kluk Renu a ne mě?“ zeptala se nakonec. „Protoţe jsi mu naháněla strach,“ odpověděla ţena. „Nevěděl, co uděláš v příštím okamţiku.“ Tereza se nervózně zasmála. „Bill se mě přece nebál.“ „Ne, tebe ne. Ale toho, co uděláš. To jsou dvě rozdílné věci, dítě. A často nemají nic společného.“ „Bylo v tom ještě něco?“ „Důvod, který jsem ti řekla, stačí sám o sobě. Ale jestli chceš slyšet další, řekla bych, ţe Rena a Bill si chtěli být blízcí způsobem, kterým ani jeden z nich nechtěl být blízko tebe. Bylo to tím, ţe…“ Ţena se odmlčela, aby se poškrábala na bradě dlouhým, na zlatovo nalakovaným nehtem. „Prostě ti nerozuměli. A lidé se vţdycky bojí toho, co nemohou pochopit.“ „Zase jste se vrátila ke strachu,“ poznamenala Tereza. „To ty se vracíš. Já pouze mluvím o tom, co vidím. Čeho se vlastně bojíš, dítě?“ Terezy se najednou zmocnil vzdor. Není zrovna příjemné nechávat si někoho přehrabovat v myšlenkách, i kdyţ o to člověk sám poţádá. Je to ale vůbec tak? Vţdyť ji ani nepoţádala, aby věštila. To Free ji sem zatáhl. „To mi řekněte spíš vy.“ „Bojíš se být sama.“ Znovu se podívala do papíru „Ale jestli ti nezáleţí na ceně, můţeš poznat i lásku. Třeba dneska večer a zrovna tady. Ale ty ji nechceš. Touţíš po obdivu a to je levné. Kolik jsi dnes ochotná utratit, Terezo Chafeyová?“ Tereza se zakoktala. „Nevím, co po mně vůbec chcete.“ Ţena se naklonila blíţ. Její tmavomodré oči se nepohybovaly synchronicky se zbytkem těla. Chvíli se Tereze zdálo se, ţe visí v prostoru – tam, kde byly uţ v době jejich příchodu. Ale moţná, ţe se 102
uţ vrátily zpátky za ţenino čelo. Tereze připadalo, ţe na ni zírají zpod zvrásněné kůţe, z perspektivy, která nemá nic společného s moderní psychikou. Kdyţ ji poprvé spatřila, v duchu ji srovnávala s čarodějnicí. Teď uţ byla přesvědčená, ţe přirovnání sedělo. Naháněla jí hrozný strach. Čarodějnice ještě jednou zkřivila tenké červené rty do groteskní tenké linky, která měla vyjadřovat úsměv. „Jak to, ţe ses mě nezeptala, proč se s tebou Bill nechtěl vyspat?“ zeptala se babice. Tereza nasucho polkla a lhala dál. „Milovali jsme se.“ Mrkla na Freea a dodala: „Dokonce několikrát.“ Stařena se naklonila ještě blíţ. „Ty jsi Billa odradila.“ Tereza neznatelně zavrtěla hlavou. Ţenin dech měl příchuť médi. Třeba má pusu plnou krve, napadlo Terezu. „Bill mě neopustil proto, ţe by se se mnou bál vyspat,“ opakovala paličatě Tereza. Stařena zvedla prořídlé obočí. „Jak to, ţe pak víš, co jsem tím myslela?“ „Prostě jsem to věděla.“ „Kdyţ se s někým vyspíš, je to pro tebe jako zasnoubení a toho se Bill bál, Terezo. Měl hrůzu před tím, kam se ubíráš.“ „Vţdyť jste říkala, ţe se bál jen toho, co bych mohla udělat.“ Ţena přikývla a znovu se opřela. „To, co jsi udělala, předurčilo i tvoji cestu.“ Odmlčela se. „Chceš, abych ti zjevila budoucnost?“ „Ne,“ řekla Tereza. „Uţ brzy se splní věci, které ti Bill nesplnil a po kterých touţíš. Věci, které ti odmítl dát.“ „Říkala jsem přece, ţe mé to nezajímá.“ Stařena se rozesmála. Znělo to, jako kdyţ nehty skřípají na tabuli. „A pročpak bych ti to neřekla? Ani mě, ani tebe, to nepřijde ani na cent. Mé rady jsou tak levné jako věci, které se ti zanedlouho přihodí.“ Tereza vstala. „Děkuju, ţe jste si na mě udělala čas. Musím jít.“ Obrátila se a rychle vyšla z pokoje. Vešla do obrovské haly připomínající jeskyni, kde směr ani světlo neměly přesný tvar. Free ji dohonil ještě předtím, neţ se jí podařilo narazit do stěny. „Počkej přece,“ volal a chytil jí za ruku. „Nezlob se.“ 103
Obrátila se k němu. „Proč jsi mě zatáhl do týhle odporný díry?“ „Myslel jsem, ţe se ti to bude líbit.“ „Vůbec se nebavím.“ „No tak dobře. Mýlil jsem se,“ řekl kajícně Free. „Ale to ještě neznamená, ţe musíš tak rychle utíkat. Rád bych ti ještě ukázal zbytek domu. Jsou tu pokoje, z kterých budeš mít oči navrch hlavy.“ „Nechci! Nenávidím to tu. Chci odtud pryč.“ „Alespoň jeden pokoj ale vidět musíš. Kdyţ tu jsem, vţdycky v něm spím.“ Ve skličujícím polotemnu přeběhl Tereze mráz o zádech. „Ani se mi nechce věřit, ţe tu s tou starou babou opravdu bydlíš. Vůbec nevypadá jako člověk.“ Free vypadal pobaveně. „Vţdyť to taky není lidská bytost. Je to jen zjevení. Stačí zavřít oči a pořádně fouknout. Hned zmizí.“ Prstem se dotkl špičky jejího nosu. „Zavři oči, Terezo. Dovol, abych tě zavedl na ono zvláštní místo.“ Mluvil hlasem, kterým předtím vyprávěl své příběhy. Hlasem, který obrazům dával ţivot, slovy, kterými vyprávěl o Johnovi a Candy. Celý jejich ţivot byl rozloţen v prostoru několika hodin jízdy autem. Jeho ústa kouzlila zrovna tak jako jeho prsty. Uvědomila si, ţe se nakonec ani nepodívala, jestli má v zadní kapse ohlášeného ţolíka. Free ji pomalu vedl kupředu. Tereza měla oči dál pevně zavřené. Věřila mu, to je pravda. Pravdou ale bylo i to, ţe se bála podívat a sama se přesvědčit, kam jdou. Zrovna tak jako se bála přesvědčit, zda má kartu v kapse a zjistit, ţe se Freedom Jack mýlil; ţe celá ta věc – všechno, co dnes večer podnikají – není jen ţert, ale krutá skutečnost. Čas ubíhal jako ve snu. Můţe člověk vůbec usnout vestoje? Tereze se to asi podařilo, i kdyţ se její nohy dál šinuly kupředu. Zdálo se jí, ţe Freeův hlas přichází odněkud zdáli. „Otevři oči, Terezo,“ řekl Free. „Musíme si připít.“ Poslechla. Stál před ní s lahví červeného vína a dvěma sklenkami. Pochodně na stěně zlobně prskaly. Tereza teď viděla, ţe jsou v druhém patře – ve svém krátkém transu musela vystoupit po schodišti. Stáli v obrovské loţnici s otevřenými okny s výhledem na 104
rozbouřené moře. Slaný vítr jí čuchal vlasy. Free k ní přistoupil a podal jí sklenici. Láhev s patřičnou kouzelnickou rychlostí téměř nepozorovaně odzátkoval. „Je hodně staré,“ řekl a nalil temnou tekutinu do skleničky. „A taky moc dobré.“ „Neměla bych pít, řídím,“ řekla Tereza. „Nesmysl,“ odpověděl klidně Free a nalil i sobě. Láhev i se zbytkem vína hodil přes rameno do krbu, který stál nedaleko od skvostného loţe. Vyděsil ji. Sklo se roztříštilo a k jejímu nesmírnému úţasu v krbu vzplanul oheň. Plameny se sápaly do komína; v pokoji se začalo oteplovat, i kdyţ oknem neustále fičel studený mořský vzduch. Free se k ní přiblíţil o další krok. Za chvíli stál těsně u ní. „Na Terezu Marii Chafeyovou,“ řekl. „Ať jí rychle přestane běhat mráz po zádech.“ Napil se vína. „Jak víš, ţe se celá třesu?“ zeptala se. „Vím, ţe tě bolí zápěstí. Vím taky, ţe se ti chce zvracet. Vím totiţ všechno.“ Naklonil se a políbil ji na čelo. Dech měl chladný, ale jeho rty byly teplé a jeho dotyk na ni měl nečekaný účinek – jako by jí jedním pohybem pohladil celé tělo. „Napij se vína, Terezo,“ zašeptal jí do ucha. „Pomůţe ti to z trablů.“ Víno Tereze zachutnalo. Bylo teplé, husté a připomínalo pomerančový dţus s kousky ovoce. Kdyby nemělo tak dobrou chuť, skoro by řekla, ţe pije lidskou krev. Málem to tak vypadalo. Bolest ţaludku ve chvilce polevila. Napila se ještě jednou – vytratila se i pulzující bolest v zápěstí. „Je skvělé,“ zamumlala. „To ty jsi skvělá.“ Políbil jí na ucho a jeho rty sjíţděly na vlasy; pak se pomalu vracely zpátky k obličeji. Líbal ji na obočí. Sklenici upustil na podlahu. Roztříštila se, ale víno naštěstí nevzplanulo jako prve láhev. Jistá si však nebyla. Najednou měla pocit jako by stála v jezeře plamenů. Ten okamţik byla erotika sama. Zaţívala téměř nepopsatelnou rozkoš. Free zvedl Tereze hlavu a začal ji líbat na ústa – byly to dlouhé polibky, po kterých se cítila jako nahá. Jsi tak špatná. Ten kluk j í uměl číst myšlenky. Vzal jí skleničku z ruky a odvedl 105
si ji k posteli. Natáhla se vedle něho a rukama ho náruţivě objala okolo krku; jeho ruce se mezitím pohybovaly v oblastech, kam se Bill nikdy neodváţil. Teď ale na Billa nemyslela. Nepřemýšlela ani o Poppy, která čekala venku v autě. Byla zcela pohlcena vášní. Ta stará čarodějnice moţná měla pravdu, kdyţ říkala, ţe je to levné. Tereza ale zoufale potřebovala uhnat nějakého kluka, měla uţ nejvyšší čas. Free ústy pohlcoval celé Terezino tělo; víno zbarvovalo její kůţi v místech, kde ji líbal. Budilo to dojem, ţe krvácí a zároveň se miluje s klukem, který se chová jako kanibal. I v extázi se tomuhle nápadu musela zasmát. Všechno je jen sen, jinak to není moţné. V tom okamţik zapomněla i na to, ţe utekla z domova. Stupňující se smyslové proţitky těla zaplašily rozum a studený vítr ho otevřeným oknem odvál nad otevřené moře. Ven – nad moře, které pěnilo a vířilo jako čarodějný nápoj v ţelezném kotli. V dáli spatřila vysoké věţe pevností z kamene oceli, které vystavěli staří čarodějové a vládci temnot, aby ubránili tajemnou říši zaloţenou na černé magii a ostří meče. Její mysl se jako přízrak vznášela nad mrtvou minulostí, zatímco tělo se třáslo ve věčné přítomnosti. Byl to vzrušující okamţik. V duchu – ve vakuu, které kdysi obsahovalo její myšlenky – si řekla, ţe stejně není důleţité, zda si zapamatuje všechno, co tuhle noc prováděla. A ţe se bavila dobře, není nutné zdůrazňovat.
106
X. Bouří
ujíţděli dál k severu. Tereza ani nevěděla, kolik je hodin. Hodinky totiţ spolu s panenstvím, zabaleným ve zmačkaných pokrývkách ustupující rozkoše, zanechala v příbytku staré čarodějnice. Hned, jak s ní Free zatřásl a vzbudil ji, ozvala se i tělesná bolest. Popoháněl ji, aby se rychle oblékala. Říkal, ţe mají naspěch. Kromě starých potíţí ji teď navíc bolela i hlava. Touţila po tubě aspirinu. Nevěděla sice, proč někam musí spěchat, ale Free povídal, ţe se tam musí dostat ještě před západem slunce. Doufala jen, ţe Poppy si to mezitím rozmyslela s návštěvou svého otce – kněze. Free vedle ní tiše seděl a upřeně se díval na cestu před sebou. Na řadě s vyprávěním byla Poppy. Příběh Candy se pomalu blíţil ke konci. „Jak jsem uţ říkala,“ začala Poppy, „Candy se právě narodilo dítě. Byla bez peněz, bez zaměstnání a bez manţela, ale zboţňovala malého Johnnyho. A vţdycky, kdyţ Candy někoho zboţňovala, byla šťastná. Zůstala ve státě Oregon, ale přestěhovala se do jiného města – do Portlandu. Tam chtěla znovu začít chodit do školy. Ze začátku to vůbec nešlo – Johnny jí zabral všechen čas, a tak ţila z podpory a zůstávala doma – v bytě jen o něco větším neţ krabička od sardinek. Tehdy hodně kreslila; hlavně skici svého syna. Neměla totiţ ani na fotoaparát, ani na filmy. O pomoc se nikoho neprosila – ani Henryho, ani rodiče. Almuţnu nechtěla od nikoho. Zít z podpory se jí hnusilo a jak to bylo jen trochu moţné, našla si práci. Nezávislost pro Candy znamenala hodně. Cítila, ţe to byla právě její závislost na Johnovi, kdyţ chodili na gymnázium, která způsobila utrpení obou dvou. Kde 107
John je a co dělá, netušila. Znovu a znovu se ho marně pokoušela vypátrat. Přesto v srdci cítila, ţe se mu nevede zrovna dobře. Bylo to, jako kdyţ chovala svého syna a cítila jeho bolest. Candy se definitivně vzdala naděje, ţe se jednou stane doktorkou a protoţe musela vychovat dítě, zavrhla i uměleckou dráhu. Kdyţ Johnnymu bylo rok a půl a byl dost starý na to, aby na něj mohla dávat pozor chůva, začala pracovat jako číšnice v blízké restauraci. Po večerech studovala na Oregonské univerzitě. Dokonce jí uznali semestry, které uzavřela ještě v Berkeley. Hned se pustila studia; chtěla se dostat do kursu pro zdravotní sestry. K doktorce to mělo hodně daleko, ale to Candy bylo jedno, protoţe jako sestra stejně bude moci pomáhat lidem. Taky si zjistila, ţe sestry si mohou práci rozloţit. Bude si moci vzít tři dvanáctihodinové směny a zbytek týdne bude mít volno. Candy to připadalo skvělé. Uţiví sebe i svého syna. Navíc s ním bude a uvidí, jak roste. Candy se podařilo dostat do kursu uţ po roce studií. Bylo to těţké – zvláště proto, ţe byla unavená z práce a ještě se musela starat o dítě. V zaměstnání si vydělala jen o trochu víc, neţ dříve dostávala na podpoře. Ale Candy začínala být hrdá na své schopnosti a na sebe samu. Program trval dva roky. Úspěšně ho dokončila, i kdyţ samozřejmě nepatřila mezi nejlepší. Vlastně z několika předmětů málem propadla. Ale kdyţ se vydala hledat práci, v nemocnicích její známky nikoho moc nezajímaly. Byla registrovaná zdravotní sestra a těch bylo nedostatek. Práci sehnala skoro hned. Poprvé po dlouhé době měla dost peněz pro sebe i svého syna, který uţ byl dost velký na to, aby chodil do školky. Nejdříve ze všeho si Candy koupila auto. V uplynulých třech letech jezdila po městě na kole. Byla v dobré kondici, ale uţ měla dost toho, ţe při cestě za nákupy nemůţe pohodlně sedět a poslouchat stereo. Auto, které si koupila – byl to základní typ jedné dováţené značky – nebylo nic světového, ale jí a Johnnymu se líbilo. Rád seděl na předním sedadle, ukazoval prstem a pojmenovával všechno, co ve městě viděl. Na malé dítě měl neuvěřitelně rozsáhlou slovní zásobu. Byl chytrý jako opice. Candy si říkala, ţe se z něj jednoho dne stane doktor. Uţ mu začala říkat ‚náš malý pan doktor‘, 108
a on z toho měl ukrutnou legraci. Na jednom z řídkých výletů k rodičům do Los Angeles se Candy setkala s jedním muţem. Doktor to nebyl. V noci pracoval jako hlídač v místní střední škole. Nezní to sice nijak skvěle, ale on sám byl báječný. Jmenoval se Clyde a byl skoro tak divoký jako John. Candy se zalíbil na první pohled. I on se do ní zamiloval aţ po uši. Setkali se v parku nedaleko domu jejích rodičů. S Johnnym právě pouštěli draka. Clyde honil kachny v místním jezeře. Říkal, ţe jeho neteř chce jednu k narozeninám, a taky ji dostane, i kdyby trakaře z oblohy padaly. Kachnu ale nikdy nechytil a Johnny přišel o draka, kterého mu odnesl vítr. Clyde si vzal její telefonní číslo a zavolal jí ještě ten samý večer. Šli na večeři a pak do kina. Druhý den si to zopakovali. Candy v Los Angeles nikdy nezůstávala dlouho. Kdyţ se Clyde objevil na prahu jejích dveří v Oregonu, byla zpátky teprve několik dní. Říkal, ţe tudy náhodou měl cestu. Neúnavně ji pronásledoval. Vţdycky o víkendu za ní jezdil z Los Angeles na návštěvu. Myslel to váţně. Po třech měsících ji poţádal o ruku. Kdyţ to řekl poprvé, Candy se rozesmála – myslela si, ţe ţertuje. Ale hned druhý den jí přinesl prstem s diamantem. Bála si ho i zkusit. Clyde se jí líbil, moţná, ţe ho i milovala, ale všechno to přišlo moc rychle. Poţádala ho o víc času na rozmyšlenou. Ale je tu ještě jedna věc, která tě asi překvapí. Clydovi se podařilo Candy přemluvit, aby se přestěhovala zpátky do Los Angeles. Candy a její rodiče si s ní v poslední době začali víc rozumět. Johnnyho zboţňovali a Candy se domnívala, ţe je nespravedlivé zbavovat je společnosti jejich jediného vnoučete. A pak – Oregon byl sice krásný, ale domov to nebyl. Candy Los Angeles přirostlo k srdci i přes smog, dopravní zácpy a jiné problémy. Vrátila se. Nastěhovala se do vlastního bytu, i kdyţ Clyde byl proti. Chtěl, aby ţila s ním. Ale ona ještě nechtěla, byť věděla, ţe se blíţil den, kdy jeho návrh k sňatku přijme. Clyde nechtěl zůstat hlídačem aţ do smrti. Teď, kdyţ uţ za ní nemusel jezdit, začal pracovat ve dne, a večer chodil do školy. Chtěl se stát učitelem. Rád pracoval s dětmi. S Johnnym vycházel výborně. Candy často sledovala, jak si ti dva spolu hrají a přemýšlela o tom, proč vlastně ještě váhá. Dlouho si hlavu lámat nemusela – důvod byl jednoduchý. 109
Nemilovala Clydea tak, jako kdysi Johna. Bylo to stejné jako s Henrym. Ale kdyţ se Candy jednou v noci vydala pro karton cigaret, o Johnovi nepřemýšlela. Clyde zůstal přes noc u ní. Z práce odešla okolo deváté večer. Pak se s Clydem dívali na videu na vypůjčené filmy. Mohla být asi jedna hodina ráno. Johnny uţ dávno spal. Clyde s ní do obchodu nešel, protoţe někdo musel zůstat u dítěte. Navíc nesouhlasil s tím, ţe kouří. ‚Jsi zdravotní sestra,‘ říkával. ‚Dobře víš, jak tyhle věci škodí plicím a srdci.‘ Ale Candy kouřila uţ od střední školy a ani John jí nepřiměl k tomu, aby toho nechala – Tou dobou byla Candy zpátky v Los Angeles uţ tři měsíce. Měla výbornou práci v nemocnici asi dvě míle od bytu. Byla deštivá noc. Candy byla unavená, ale spokojená. Cestou do nočního minimartu, který byl kousek od ní, dokonce začala věřit, ţe se její ţivot konečně začíná obracet. Byla finančně nezávislá, měla i muţe, který ji miloval. Syn byl zdravý. Po cestě pro cigarety se Candy všechno to štěstí snaţila spočítat. Ale štěstí není jako zlaté mince. Nemůţete ho spočítat, zavřít do sejfu a později se pro něj vrátit. S Candy si osud pohrával celý ţivot. Osud je jako dítě, které našlo míč na hraní a ten míč se neustále vrací. Dítě si s míčem hraje do té doby, neţ se propíchne, nebo ho ztratí. I Candy měla tušení, ţe tuto noc cosi ztratí, ale nevěděla co. Zaparkovala před minimartem. Pozdě v noci tu uţ byla mnohokrát – většinou pro cigarety, nebo kdyţ si potřebovala doplnit benzín. Vţdycky měli otevřeno. Vystoupila z auta a šla ke dveřím. Kráčela rychle – hustě pršelo a ona nechtěla promoknout. Teprve kdyţ měla ruku na dveřích a chtěla je otevřít, zvedla oči a uvnitř uviděla muţe s pistolí. Mířil na hlavu majitele obchodu. V prsou se jí zastavil dech. Věděla, ţe by měla utéct a zavolat policii. Místo toho jen zamrkala a šla se podívat blíţ. Ten člověk jí byl povědomý. Byl to John, její dávno ztracená láska. A vykrádal obchod. To je strašné, pomyslela si. Určitě to je nějaké nedorozumění. Otevřela dveře a vstoupila dovnitř.“ „Tady to skonči,“ přerušil jí Free. „Proč?“ zeptala se Poppy. „Jasně, proč?“ přidala se i Tereza. Chtěla slyšet konec příběhu; 110
čekala na něj uţ tak dlouho. Vyprávění jí pomohlo zapomenout na nevolnost a na pálení v zápěstí. Zdálo se jí, ţe kůţi na levé ruce jí spaluje pochodeň, tak moc to bolelo. Rychle si bude muset vzít něco proti bolesti. „Chci to dokončit,“ řekl Free. „Ty bys to zase zpackala. Všechno vţdycky popleteš a Tereza si pak nemůţe udělat správný obrázek.“ „Tak dobře,“ souhlasila Poppy. „Řekni nám tedy Johnovu verzi oné noci, kdy došlo k přepadení.“ „Pár minutek strpení. Nejdříve musím vysvětlit, jak se tam John tehdy vůbec dostal. Poslouchej pozorně, Poppy. Moţná, ţe se i něco dovíš.“ „O tom silně pochybuju.“
111
XI. Teď uţ byl John závislý na heroinu. Peníze si sháněl vykrádáním automatů na sodovku a cukroví. Občas udělal i pár expresních fotokabin. Jeho návyk ho plně ovládal. Droga se stala středem jeho ţivota; většinu času strávil přemýšlení o tom, kde seţene další peníze. Aby z toho mála, co sehnal, získal maximální efekt, začal si drogy píchat rovnou do ţil. Opojení bylo mnohem větší, ale současně se zvyšovala i jeho spotřeba. Jako kaţdý jiný narkoman udělal jeden krok dopředu a dva zpátky. Bolest v ruce ho opouštěla pouze, kdyţ byl pod drogou, ale protoţe v takovém stavu nemohl být celých čtyřiadvacet hodin, zaţil i hodně špatných chvilek. Kdyţ mu chirurgové transplantovali kůţi okolo rány, svou práci pěkně odflákli. Proto si drogy raději píchal do pravičky. Kromě heroinu si neustále musel kupovat i antibiotika. Jeho návyk ho v té době stál okolo pěti set dolarů denně. Víš, kolik je to čtvrťáků? Dva tisíce. Aby je získal, musel vybrat spousty automatů. Bylo to beznadějné, váţně. Musel se pustit do něčeho většího. John začal vykrádat domy v oblastech, kde bydlela střední třída. Stal se z něho na slovo vzatý odborník na vytipovávání vhodných bytů. Nikdy se nikam nevloupal, kdyţ měl podezření, ţe někdo bude doma. Samozřejmě, ţe se několikrát přepočítal a málem ho to taky stálo ţivot. Ale on sám nikdy pistoli nenosil. Nechtěl nikomu ublíţit a taky to nikdy neudělal. Jedinou výjimkou byl Sims, kterému ji tehdy ubalil pěstí. Ve zlodějském povolání měl se zmrzačenou rukou hodně problémů. Plno věcí, bez kterých se člověk v tomhle oboru neobejde, 112
jako třeba páčení zámků a tiché otevíraní a zavíraní oken, si vyţaduje dvě zdravé ruce. Kdyţ se John dostal dovnitř, mohl ukrást jen malé věci: šperky, hodinky a peníze na hotovosti. Občas se mu podařilo čmajznout i video a přenosnou stereověţ. Všechno pak musel prodat za babku, protoţe obchodovat mohl jen s tou nejčernější částí černého trhu. Jeho hlavní dodavatel drog, sám narkoman, mu navrhl, aby si bokem ještě trochu přivydělával, aby vůbec vyšel. Ale dělat překupníka nikdy nebylo v Johnové stylu, kromě toho to bylo nebezpečné. Zkoušel to několik týdnů, ale jednou ho uprostřed noci okradl nějaký chlápek s vystřelovacím noţem. John tehdy přišel o celou zásobu drog a pár deci krve; útočník mu totiţ rozpáral břicho. John si rukou přidrţoval vnitřnosti a rychle spěchal do nemocnice. Měl čtyřicet stehů. Tou dobou uţ sice hodně zatvrzel vůči hrůzám kaţdodenního ţivota, ale tenhle incident mu pořádně nahnal strach. Vrátil se zpátky k normálním krádeţím, coţ bylo ve srovnání s překupnictvím v podstatě bezpečné zaměstnání. Říkám ti, ţivot je mrcha, váţně. Do nemocnice se John znovu vrátil nedlouho po téhle události. Chytil další infekci – tentokrát hepatitidu. Bylo to nepochybně od špinavých jehel. Do nemocnice se mu nechtělo, ale doktor, který ho prohlíţel, mu řekl, ţe jinak umře. Podle toho, jak se sám cítil, John usoudil, ţe lékař nelţe; ještě niky v ţivotě mu nebylo tak špatně. Bez odpočívání nebyl schopen ani přejít pokoj. Ale jak se dostal do nemocnice, začaly problémy. Nechtěli mu dávat heroin. Dokonce mu odmítli i methadon, který by mu pomohl s odvykáním. Doktor mu vysvětlil, ţe by se musel zúčastnit zvláštního programu. Ale ten byl pouze pro ambulantní pacienty. Jako nemocniční pacient se k němu připojit nemohl. Pěkně ho to vzalo. Bylo mu mizerně od hepatitidy a taky z absťáku. Vrcholem všeho bylo, ţe se znovu ozvala i jeho tříprstá ruka. Bolest byla nesnesitelná, bylo toho moc. Ale jeho vina to nebyla. Bolest můţe poníţit i hrdého muţe; bolest můţe udělat lumpa i ze slušného člověka. Jednoho večera, kdyţ uţ John byl v nemocnici několik dní, okolo deváté vstal z postele a oblečen pouze do ţupanu se vydal hledat prázdnou sesternu. Vyrazil právě v tuhle dobu, protoţe věděl, ţe sestry na jeho oddělení mají střídání. V nemocnici bylo plno míst, 113
kde se daly drogy ukrást. John nepotřeboval moc, jenom trochu, aby mohl alespoň usnout. Nebyl to ţádný velký problém, ale sestřičky na oddělení mu nikdy nechtěly dát nic silnějšího neţ tylenol. Ale co je tylenol pro narkomana zvyklého na heroin? Je to jako kdybyste hladového tygra krmili sušenkama. John ţádné drogy nenašel. Prohledal teprve pár pater, kdyţ si najednou všimnul sestřičky, která stála na druhém konci haly. Byla k němu otočená zády a čekala na výtah. Vypadalo to, ţe je na odchodu domů. I zezadu Johnovi připadala hodně povědomá. Přiblíţil se k ní o několik kroků. Aby neupadl, musel se přidrţet koše na špinavé prádlo. Vůbec neměl vstávat z postele. Dveře se otevřely a z výtahu vystoupil zhruba pětadvacetiletý muţ doprovázený dítětem, kterému mohlo být asi pět. Sestřička vykřikla radostí. Ti dva si ji přišli vyzvednout do práce; to ji nepochybně překvapilo. Klučina jí vběhl do náruče a křičel, maminko, maminko. Chlapík ţenu obejmul a ona oběma dala dlouhý polibek. Její tvář spatřil v okamţiku, kdyţ pustila neznámého. Okamţitě ji poznal. Byla to Candy. V tom okamţiku málem umřel. Chci říct, ţe k tomu neměl daleko ani předtím, ale během těch pár vteřin se smrti přiblíţil o pořádný kus. Srdce mu pukalo bolestí. Candy, jeho holka, v objetí nějakého idiota. A co to dítě? John nemohl odtrhnout pohled od dítěte. Vypadalo jako jeho dítě. Opravdu. Zcela určitě se nepodobalo té gorile, co objímala Candy. Johna zaplavil pocit křivdy – bez jeho vědomí mu ukradli vlastní rodinu. Zhroutil se, ale ještě se stačil opřít o zeď. Byl to zázrak, ţe neupadl na podlahu. V tom okamţiku se Candy otočila a podívala se rovnou na něho. Ale nevnímala ho. Viděla jen pacienta, velmi nemocného mladého muţe. Ale Johna neviděla. Jako by byl vzduch, neviditelný; tak neviditelný jako během posledních tří let. Přesto zvedla ruku ke tváři a udělala krok jeho směrem. Byla od něho asi dvacet metrů. ‚Nepotřebujete pomoc?‘ zeptala se. Po Johnově tváři stekla slza. Zakroutil hlavou. ‚Vraťte se zpátky na lůţko,‘ zavolala na něj Candy. ‚Za chvíli se vám uleví.‘ John přikývl. Candy se otočila a spolu s rodinou zmizela ve výtahu. Vypadají docela šťastně, pomyslel si. 114
„John se vrátil zpátky do pokoje. Převlékl se do šatů, které na sobě měl, kdyţ ho přijímali. Svůj odchod nikomu neoznámil. Noční obloha byla plná mraků. Auto měl na parkovišti. Byla to stará popelnice, které nestála ani za to, aby si na ni koupil registrační nálepku na poznávací značku. Ale bylo to to jediné, co mu na tomhle světě zbývalo. Uţ neměl ani vlastní vzpomínky. Jediné, které za něco stály, byly ze střední školy, vzpomínky na Candy. A ona mu je teď ukradla a přeměnila ve smutek. Kladl jí za vinu, ţe na něj nepočkala. Zní to šíleně, ale kdesi uvnitř pořád věřil tomu, ţe ji jednou najde a pak uţ zůstanou navţdy spolu. Jen co si uspořádá vlastní ţivot, sliboval si. Ale teď uţ neměl nejmenší šanci. Jeho ţivot skončil. V okamţiku, kdy spatřil její krásnou tvář na konci haly, cítil, jak mu z těla začíná unikat ţivot. Jo, pořád ještě byla moc pěkná, i po těch letech, zatímco on vypadal jako mrtvola, která co nevidět začne zahnívat. John zoufale potřeboval dávku. Jel za svým nejlepším přítelem, za svým dodavatelem. Ale ten hajzl mu ţádný heroin nechtěl dát. Chtěl peníze a John ţádné neměl. Prosil, ale bylo to jako ţádat ďábla, aby otočil směrem dolů knoflíkem na termostatu. Přesto udělal něco, co by od něj John nikdy nečekal. Zaběhl dozadu a přinesl pistoli bez čísla a dal ji Johnovi. John na zbraň jen zíral. Ještě nikdy ţádnou nepotřeboval. Navíc tušil, ţe teď není na něco podobného nejlepší okamţik. Třásly se mu ruce; byl úplně zesláblý. ‚Udělej nějakej kšeft a přines mi peníze,‘ řekl mu dodavatel. ‚Pak uvidíme, co se dá dělat.‘ John přikývl a odešel. Ještě pořád nikomu nechtěl ublíţit, ale všichni okolo ubliţovali jemu. Potřeboval jen jednu dávku, jen jednu injekci do ţíly. Věděl, ţe pak mu to zase bude myslet normálně. Namlouval si, ţe kdyby se mu ji někde podařilo sehnat, mohl by se ještě vrátit do nemocnice. Pak by k němu moţná Candy přišla a vyléčila ho. Nad absurditou vlastních myšlenek se zasmál a vyrazil do bouřlivé noci. Déšť se lepil na přední sklo; po tváři mu kanuly slzy. Dobře věděl, ţe do nemocnice se uţ nevrátí. Věděl, ţe jeho cesta vede kamsi do neznáma. Neţ zpozoroval první obchod, který vypadal dost opuštěně na to, aby ho vykradl, uplynula poměrně dlouhá doba. Ale daleko od středu 115
města se nedostal, protoţe neustále jezdil v kruzích. Zaparkoval před minimartem a vystoupil. Byl promočený a třásl se zimou. Odpotácel se směrem ke dveřím. Kromě chlápka za pultem vevnitř nikoho nezpozoroval. Říkal si, ţe teď vytáhne pistoli, sebere peníze a v mţiku zmizí. Ale kdyţ otevřel dveře a vstoupil dovnitř, myslel uţ jen na příjemný pocit, aţ mu bude dávka probublávat ţilami. Pistoli měl zastrčenou za páskem pod kabátem. Byl tak mimo, ţe si ani nezkontroloval, zdaje nabitá. Nezamířil si to však rovnou k pultu a s přepadením taky nezačal hned. Nebyl si jist proč, ale moţná, ţe to bylo tím, ţe neměl ţádné zkušenosti. Kdyţ uţ byl vevnitř, myslel si, ţe nebude špatný nápad, kdyţ se nejdříve okolo trochu porozhlédne, vybere si pár věcí a pak klidně dojde k pultu. Teprve pak, aţ bude prodavač markovat, vytáhne pistoli. Jo. Myslel si, ţe to je váţně dobrej plán. I umírající člověk potřebuje plán. Prodavač sledoval kaţdý jeho pohyb. John si vybral pár věcí, které doopravdy potřeboval: karton s šesti plechovkami piva, krabici koblih a jedno mléko. Nebyl si ale jist, jestli se mu něco z toho vůbec podaří udrţet v ţaludku, protoţe poslední týden bez přestávky jen zvracel. Přesto si myslel, ţe to bude lepší neţ to, čím se ho snaţili vyţivovat v nemocnici. Přišel k pultu a naskládal na něj zboţí. Prodavač si ho pečlivě prohlédl a poţádal ho, aby mu ukázal nějaký průkaz. To Johna rozesmálo. ‚Vypadám jako zralej na rakev a vy se chcete přesvědčit, jestli mám v pořádku papíry?‘ zeptal se John. ‚Jasně, hned vám je ukáţu. Mám je náhodou s sebou.‘ John vytáhl pistoli a zamířil na chlápka, který okamţitě zvedl ruce. Nevypadal vůbec překvapeně. Člověk by řek, ţe tam přepady byly na denním pořádku. John mu poručil, aby mu dal všechny peníze. Prodavač otevřel pokladnu a začal vyndávat bankovky na pult. John si myslel, ţe napoprvé mu to jde docela dobře. Pak do obchodu vešla nějaká mladá ţena. John se na ni podíval a pistole mu málem vypadla z ruky. Byla to Candy. Ale to přece nemůţe být ona, pomyslel si. Dvakrát ten samý den. To nemůţe být pravdu. To je prostě osud, byla to noc plná nočních můr. Tentokrát ho Candy poznala. Rozběhla se k němu a zavolala na něj jménem. V tom samém okamţiku se chlápek za pultem skrčil, skoro zmizel 116
z dohledu a sáhnul po něčem, na co by John vsadil i šaty, v kterých byl, ţe to je pistole. John nechtěl, aby po něm začal střílet, a tak vypálil do lahví na stěně za pultem. Whisky značky Seagram 7 se rozprskla po obchodě a vzduch začal těţce zapáchat po alkoholu. ‚Na vašem místě bych to zklidnil,‘ doporučil mu John. Muţ se pomalu postavil, ruce měl znovu nahoře. Celou tu dobu k němu Candy běţela a volala na něj jménem. No co se dá dělat, řekl si John, vţdycky měla špatný časování. Namířil zbraň jejím směrem a vykřikl: ‚Nehýbej se!‘ Candy se zastavila. Zírala na něj velkýma hnědýma očima. ‚To jsem přece já, Johne.‘ ‚Ţádného Johna neznám,‘ odpověděl. Ani ji nenapadlo, aby dala ruce nad hlavu; zkazila mu i jeho první přepadení. Neměla ţádný vychování. ‚Takhle to nepůjde,‘ řekla. ‚Já vím, kdo jsi a ty znáš mě.‘ Udělala grimasu. ‚Co tu děláš s tou pistolí? Vypadáš příšerně.‘ ‚Mrzí mě, ţe jsem neměl čas sladit barvu pistole s barvou kravaty,‘ řekl jízlivě. ‚Vypadni odsud, Candy. Nevidíš, ţe mám práci?‘ Byla bílá jak stěna, ale ve srovnání s Johnem to bylo jednoznačné zlepšení. Po hepatitidě měl barvu jako vymačkaný citrón. Candy se přiblíţila o další krok. Ještě chvíli a bude dost blízko na to, aby mu vzala pistoli. ‚Tak to jsi byl ty dneska večer v nemocnici,‘ řekla. ‚To ti trvalo dost dlouho, neţ sis toho všimla.‘ ‚To znamená, ţe jsi nemocný,‘ pokračovala. ‚Měl bys být v posteli.‘ Zastavila se a znovu udělala obličej. ‚Co to máš s rukou?‘ Tahle otázka Johna doopravdy doţrala. Neviděl ji, uţ ani sám nevěděl jak dlouho, a ona musí hned napoprvé vyhmátnout nedostatek, na který je nejcitlivější. Jak jsem říkal, Candy neměla vůbec ţádný vychování. ‚Dostala se mi do stroje na hotdogy,‘ řekl zahořkle chraplavým hlasem. ,Ale zrovna teď se mi o tom nechce mluvit. Musíš odtud zmizet. Vrať se domů k manţelovi a k synovi; mě nech na pokoji!‘ John znovu vystřelil do lahví whisky. Všude se rozlétlo sklo a temná tekutina. Chlápek za pultem se začal vrtět způsobem, který se Johnovi ani trochu nelíbil. ‚Ty mi radši rychle naval peníze nebo tě zabiju! Jasný?‘ zařval na něj. 117
Prodavač začal vyndávat peníze z pokladny. Candy stála na místě a upřeně se dívala na Johna. Překvapilo ho, ţe se dala do pláče. ‚Co se to s tebou stalo?‘ naříkala. ‚Proč děláš takové věci?‘ Čas na vysvětlování uţ neměl, protoţe v tom okamţiku všichni tři zaslechli policejní sirény. Byly blízko, Vypadalo to, ţe policajti tu budou co nevidět. O tom, ţe mají namířeno přímo do obchodu, John nepochyboval ani okamţik. Uvědomil si, ţe prodavač za pultem musel zmáčknout poplašné zařízení v okamţiku, kdy vytáhl zbraň. Teď uţ bylo jasný, proč pokladnu vyprazdňoval tak pomalu. Věděl, ţe mu jedou na pomoc. ‚Do prdele!‘ zaklel John. Přehodil si pistoli do zmrzačené ruky a levičkou se pokusil peníze nacpat do kapes. Ale příliš spěchal; většina skončila na podlaze. Zvuk sirén sílil. Uţ byli skoro před obchodem! Předními dveřmi se odsud nedostanu, uvědomil si. Bude to muset zkusit zadem. Odvrátil se od Candy. Na konci úzké, temné haly zahlédl zadní východ. ‚Neutíkej, Johne!‘ křičela za ním Candy. ‚Zabijou tě!‘ Neměl nejmenší chuť ji poslechnout. Moţná, ţe by to byl udělal, kdyby ji předtím neviděl v nemocnici i s celou rodinou. Moţná, ţe by se z něj v tom okamţiku stal jiný člověk, a to jen kvůli tomu, ţe stála vedle něho. Ale Candy ho znovu zradila. Podvedla ho s jiným muţem. Pustil se chodbou směrem k zadnímu východu. Byl zamčený, měl smůlu. Zmrzačenou rukou bušil do drátěné sítě na dveřích a bolest společně se strachem v tom okamţiku nabyly doslova tragických rozměrů. Byl jako polapené zraněné zvíře. Podíval se zpátky na cestu, kterou přišel. Ten prodavač měl odvahu, to se mu musí nechat. I kdyţ věděl, ţe policie je jen několik metrů od obchodu, šel si pro vlastní pistoli. John mu namířil pistolí kousek nad hlavu a vypálil. Kulka zasáhla přední výlohu, která se s rachotem roztříštila. Pokladní poskočil a zvedl ruce nad hlavu. John běţel zpátky do obchodu. Právě míjel pokladnu, kdyţ dovnitř vrazili dva policajti s revolvery v rukou. ‚Nehýbejte se!‘ zakřičeli jednohlasně. John se zastavil pouze na okamţik. Pak udělal něco, o čem by nikdy nebyl věřil, ţe udělá, ani kdyby ţil milión let. Samozřejmě, ţe právě o to šlo. Na odpovídající reakci měl jen zlomek vteřiny. Chytil 118
Candy a postavil si ji před sebe jako štít. Nevydala ani hlásku. Vzal ji za vlasy a pistoli jí přiloţil k hlavě. ‚Zahoďte zbraně!‘ poručil jim. ‚Jestli to neuděláte, zabiju ji.‘ Policisté si vyměnili pohledy. Byli mladí a nezkušení. Udělali uţ jednu chybu – oba dva vešli do obchodu současně. John viděl, ţe venku stojí jen jedno auto. Ţádnou pomoc čekat nemohli. Měli strach, ale pistole se jim odhodit nechtělo. Neměli nejmenší představu, co se chystá udělat. On to taky nevěděl. Potřeboval jen chvíli na rozmyšlenou, potřeboval dávku heroinu a trochu klidu. Nebo jen okamţik na to, aby si mohl promluvit s Candy. Přiloţil jí pistoli k spánku, to je pravda, ale hned pak si představil, jak by bylo pěkné si s ní popovídat. Určitě by vnesla klid do jeho duše i těla. ‚Johne,‘ řekla Candy tiše. ‚Chtěla bych ti něco říct.‘ Překvapil ho tón jejího hlasu. Měla křičet a plakat, ale ona místo toho vyslovila jeho jméno tak normálně, ţe jí prostě musel odpovědět. ‚Coţe?‘ Doříct větu uţ nestačila. Jeden z policistů zahodil revolver, ale ten druhý mu nechtěl dát ţádnou šanci. Nechtěl riskovat svůj vlastní ţivot, ačkoliv ţivot nevinného přihlíţejícího dal v sázku bez rozmýšlení. Zamířil na Johna, který pořád stál nalevo od Candy. Protoţe ale byl o půl stopy větší neţ ona, Candy mu neposkytovala dokonalý štít. Polda vypálil. Kulka Johna zasáhla na straně krku. Vrazila do něj silou nákladního vlaku. Pustil Candy, podlomila se mu kolena. Skrz košili se mu valila krev. Policista vystřelil ještě jednou. Kulka Johna zasáhla do břicha a otevřela starou jizvu po noţi. Teklo ještě víc krve. To bylo všechno, co John v tom okamţiku viděl. Sledoval, jak z něj utíká ţivot a valí se na špinavou podlahu nějakýho mizernýho minimartu. Takhle skončit nechtěl, nechtěl se dívat do špíny. Poslední léta svého ţivota strávil plazením v bahně a z tohohle světa chtěl odejít s vizí něčeho krásného. Vzhlédl a spatřil, jak se na něj Candy dívá. Usmála se, nebo alespoň jemu to tak připadalo. Najednou začala na všechno padat tma. Ještě pořád měl v ruce pistoli, cítil ji. Bylo to zvláštní, ale měl ji v pravé ruce a prsty, dokonce i ty co uţ dávno neměl, ho v posledních několika 119
okamţicích ţivota najednou přestaly bolet. Zdálo se mu, ţe ruka je zas v pořádku. Byl to báječný pocit; protáhl si ji. Věříš mi vůbec, kdyţ to takhle říkám? Nebo mám jen říct, ţe pistolí zamířil na Candy a vypálil? To by asi bylo pravdě blíţ, protoţe přesně to John udělal – zastřelil ji. Sluší se říct i to, ţe to udělal bud proto, ţe ho podvedla, nebo prostě proto, ţe na té špinavé podlaze nechtěl umřít sám. Střelil Candy do srdce. Jak se ve středu její košile začala tvořit temná skvrna, pohasínal i její úsměv; pomalu padala k zemi. Neviděl ani, jak ji zasáhl. Zaslechl pouze další výstřel, který určitě pocházel od policisty, protoţe jeho vlastní pistole mu vypadla z ruky. Spatřil rudý záblesk. Uslyšel i zvuk – podivné plesknutí. Během pádu si ještě uvědomil, ţe to asi byl jeho mozek, který se za ním rozprskl o stěnu. Umřel, oba dva umřeli. Ale to se přece stává i v lepších rodinách.“ Free se odmlčel. „A to je celý příběh Johna a Candy.“ „Boţe můj,“ zašeptala Tereza, šokovaná nečekaně násilným závěrem. „Co říkáš, drahoušku?“ zeptal se Poppy. „Myslíš, ţe jsem všechno popsal dostatečně přesně?“ „Bylo to skvělé, Jacku.“
120
XII. Po smrti Johna a Candy jim do řeči moc nebylo. Free se opřel o sedadlo a začal potichu chrápat. Poppy si přestala zapalovat jednu cigaretu od druhé. Jen škrtala zapalovačem, několik vteřin zírala do plamene, a pak ho zase zhasla. Pokud jde o Terezu, ta dál bojovala s bolesti ve svém těle. Hledala místo, kde by mohla odbočit a koupit si aspirin. Několikrát měla pocit, ţe bude muset zajet ke straně silnice a jít se vyzvracet. Čím dál se dostávali, tím víc byla zmatenější; vůbec netušila, kde jsou. San Luis Obispo minuli uţ před dobrými pár hodinami a uţ dávno měli být v Big Sur. Místo toho vjeli do rozsáhlého lesa. Stromy byly vysoké, temné a neuvěřitelně propletené mezi sebou. Ale sekvoje to nebyly. Jejich větve Tereze naháněly strach. Visely jako znavené paţe a čas od času se pohnuly, i kdyţ vítr ani nezafoukal. Oceán uţ neviděla, ačkoli se jí zdálo, ţe ho slyší. Zvuk vody ji doprovázel od okamţiku, co se večer posadila do auta: přívaly deště, dunící vlny, tekoucí voda. Celou tu dobu, co byla na útěku. Nakonec přestalo i pršet. „Uţ jsme skoro tady,“ řekla náhle Poppy a přerušila ticho, které uţ trvalo skoro celou hodinu. „Skoro kde?“ zeptala se Tereza. „U mýho otce přece,“ odpověděla Poppy. Tereza si povzdechla. Opravdu neměla náladu na ţádné ţertíky. „To je ten kostel vepředu?“ „Jo,“ řekla Poppy. „Můţeme tam zastavit?“ „Spíš bych řekla, ţe ne,“ odsekla Tereza otráveně. „Není mi dobře a ráda bych se dostala do San Franciska, ještě předtím, neţ úplně zkolabuju. Nevadilo by ti, kdybychom tuhle společenskou návštěvu 121
vynechali? Tvůj otec touhle dobou uţ stejně bude v posteli.“ „Je vzhůru,“ řekla Poppy. „Poppy?“ „No, co je?“ „Říkala jsem ti, ţe se mi nechce zastavit. Je to moje auto a já řídím. Měla bys to respektovat a dát mi pokoj.“ Poppy chvíli mlčela. „Budeš se cítit líp, kdyţ se mému otci vyzpovídáš.“ „Jak se mi asi od toho, ţe půjdu ke zpovědi, můţe ulevit? Bolí mě hlava. Bolí mě zápěstí. Celá se třesu a chce se mi zvracet. Potřebuju spíš doktora. Kněze nechci ani vidět.“ „Nemůţu tě nutit, abys zastavila,“ řekla Poppy. Tereza si odfrkla. „No, to ráda slyším.“ „Ale nikde jinde zastavit nemůţeš.“ Teď zase zmlkla Tereza. „Co tím chceš říct?“ „Uţ chvíli hledáš nějakou odbočku. Ţádnou jsi neviděla, dokud nepřijedeš ke kostelu, ţádnou taky neuvidíš. A kdo ví, co se stane pak.“ Tereza se nevěřícně otočila. „To je ta největší pitomost, jakou jsem kdy slyšela. Jakmile vyjedu z lesa, bude místa na zastavení dost. Za chvilku budeme v Carmelu a pak přijedeme do Monterey.“ „Není tam náhodou uzavřená cesta?“ zeptala se Poppy. „Kolik aut jsi viděla v protisměru?“ „Pár jich bylo, ale moc ne.“ „V poslední době jsi neviděla ţádný,“ opravila ji Poppy. „Zastav u kostela a odpočiň si chvilku. Zase se ti vrátí síla; budeš ji potřebovat.“ „Na co?“ zeptala se Tereza. „Kdo ví?“ odpověděla Poppy otázkou. Tereza sevřela volant. Ruce měla pořád vlhké, neustále se z nich valily kapky potu. Nedávalo to ţádný smysl. Takhle mizerně se ještě nikdy necítila. Určitě to bude tím cigaretovým kouřem, který jí Poppy nutí inhalovat. Proč jsem ale neviděla ţádná auta? Moţná, ţe cesta před námi je opravdu uzavřená. Ţádná auta neviděla ani za sebou. 122
„Rozmyslím si to,“ řekla nakonec Tereza. Nedlouho potom přijeli k silnici, která podle tvrzení Poppy vedla přímo ke kostelu. Tereza nevěděla, co si počít. Free spal dál. Přemýšlela, jestli by ho neměla vzbudit. Nevěděla, jak se teď má v jeho společnosti chovat, kdyţ jsou milenci. Zatím se tvářil jakoby nic. Tereza se ale domnívala, ţe to je jen proto, ţe je s nimi i Poppy. Umírala touhou být s ním znovu sama. Měl neuvěřitelnou postavu a v jeho přítomnosti měla pocit, ţe i její tělo je jako diamant, který si zaslouţí obdiv. S Billem podobný pocit nikdy nezaţila. Mluvil hodně o lásce a přátelství, ale důvěrnostem se vyhýbal. Pravděpodobně proto, ţe se jí chtěl zbavit uţ od začátku. Jen čekal, aţ bude nejzranitelnější. Kdyby měla moţnost, s chutí by se mu pochlubila svým románkem s Freem. Bylo to neuvěřitelné, jak rychlý spád to všechno mělo. Ale co, přísahala si, ţe uţ o Billovi nikdy nebude mluvit. „Tady budeš muset zpomalit,“ upozornila ji Poppy, kdyţ se přiblíţili k odbočce. Tereza si uvědomila, ţe sešlapává brzdu, i kdyţ to vůbec neměla v úmyslu. Free se při náhlém zpomalení převalil. Tereza zapnula blinkr a odbočila z hlavní cesty. „Nechápu, proč se s tím člověkem musíme setkat,“ mumlala si pro sebe. Free otevřel oči a zívl. „Kde jsme?“ zeptal se. „Jdeme do kostela,“ informovalo ho hned Poppy. Na Freea to ţádný dojem neudělalo. „Přemluvila tě, abys zastavila, Terezo?“ „Víceméně.“ „S knězem se setkat nemusíš, chápeš?“ řekl Free. „To není ţádná podmínka. Já sám jsem ho třeba nikdy neviděl.“ Tereza se usmála. „Vsadím se, ţe jsi v ţivotě nebyl ani v kostele.“ „To je poznámka zcela na místě,“ souhlasil Free. „Poppy si myslí, ţe cesta před námi je směrem k severu zablokovaná,“ pokračovala Tereza. „Co tomu říkáš?“ „Myslím si, ţe kdyţ pojedeme dost rychle, podaří se nám projet na druhou stranu,“ odpověděl Free. „Jestli je opravdu zablokovaná, mohl bys zmeškat představení. Museli bysme se vrátit zpátky na jih a udělat objíţďku. To by nám 123
zabralo spoustu času.“ Free znovu zívl. „To mi starosti nedělá.“ „Jak jsi říkal, ţe se jmenuje ten klub, v kterém máš vystupovat?“ zeptala se Tereza. Free se na ni letmo podíval. Oči měl od únavy podlité krví, ale jeho ústa vypadala docela svěţe. Škoda, ţe ho teď nemůţe políbit. On uţ by věděl, jak jí ulevit. „Jsme nahlášení v klubu Bardos,“ řekl. „Nechápu, jak jsi to mohla zapomenout.“ Tereza se zasmála. „Byla to dlouhá a vzrušující noc.“ Free přikývl. „A ještě neskončila.“ Odmlčel se. „O čem chceš s knězem mluvit?“ Stromy okolo nich začaly řídnout. Pro Terezu to byla svým způsobem úleva, protoţe posledních několik kilometrů uţ cítila první příznaky blíţící se klaustrofobie. V dálce slyšela slabě znít zvony. Otevřela okénko. Přestalo pršet a na obloze vyšel měsíc, ze kterého se linulo tolik potřebné světlo. Zachytila vůni květin: sedmikrásek, růţí a karafiátů. „Nejsem katolička,“ řekla Tereza. „Nemusím se s ním bavit o ničem.“ „Tenhle přístup se mi líbí,“ řekl Free. Kostel určitě dřív býval španělskou misií, protoţe v Kalifornii to ani nic jiného být nemohlo. Ale přesto nebyl. Vůbec nevypadal jako misie. Vypadal spíš jako katedrála, kterou sem někdo přenesl ze střední Anglie. Postavený byl z mohutných ţulových kvádrů. Okolo se procházeli lidé; plno lidí. A přitom se ještě neobjevily ani první sluneční paprsky. Tereza byla úplně zmatená. Dvě nezvykle cizí budovy, a to všechno za jednu noc. Čarodějnice ze země svítání a teď kněz, jen pánbůh ví, odkud. Měla se asi přece jenom vrátit do postele a v tak hustém dešti se o útěk z domova ani nepokoušet. „Zaparkuj tamhle napravo, stranou od lidí,“ poručila jí Poppy. „Auta tu nemají rádi.“ „A jak se sem tedy dostanou?“ zeptala se Tereza. „Prostě se objeví.“ „Jsou to všechno ztracený existence – do jednoho,“ poznamenal Free. 124
„Půjdeš s náma dovnitř?“ zeptala se Tereza. Usmál se. „Dejte mi pokoj.“ Tereza zaparkovala. Vystoupily z auta a protahovaly si nohy a záda. Vůně okolo byly báječné, to se muselo nechat. Tereza přesto ţádné květiny neviděla. Měla podezření, ţe zahrady budou ve vnitřních prostorách. Zdálo se jí, ţe kostel a k němu přilehlé budovy jsou postavené kolem jednoho původního objektu. Free se natáhl na zadní sedadlo pro tašku. „Říkal jsem si, ţe se převleču, abyste mě nepoznaly, aţ se vrátíte,“ prohlásil. Tereza strčila hlavu zpátky do otevřeného okénka. „Dělám to jenom proto, abych Poppy udělala radost,“ řekla potichu, aby ji neslyšela. „Ţádnou radost jí dělat nemusíš,“ odpověděl Free taky šeptem. „Radost musíš dělat jenom mně.“ Uličnicky se usmála. „S velkou radostí.“ Znovu se postavila. Free se natáhl a chytl ji za paţi. Pozorně si ji prohlíţel; ve tváři měl dramatický výraz. „Brzy od tebe budu potřebovat jednu laskavost,“ řekl. „A jakého druhu?“ „Uvidíš. Můţu se na tebe spolehnout?“ „Samozřejmé.“ „A uděláš opravdu cokoli?“ „Ţe váháš.“ Pustil ji. „Dobrá.“ Tereza a Poppy kráčely ke katedrále; nad jejich hlavami se tyčila hlavní věţ se zvonicí. Tereza nechápala, proč fotky téhle budovy ještě nikdy předtím neviděla – musela to přece být jedna z nejkrásnějších staveb v celých Spojených státech. Ale Poppy, která by jí celou hádanku nepochybně objasnila, se nezeptala, protoţe vţdycky kdyţ promluvila, vytvořila záhadu ještě mnohem větší. „Nemluv s nikým kromě mě a kněze,“ varovala ji Poppy. „Proč ne?“ „Nebylo by to to nejlepší, věř mi.“ „Nevěřím ti. Vůbec nevím, proč to celé dělám. Ty to víš?“ „Jo,“ řekla Poppy. „Jseš tady, protoţe jsi unavená od řízení.“ 125
„To dává smysl. Počkej! Můţu se tě na něco zeptat a ty mi dáš přímou odpověď? Candy a John doopravdy ţili?“ „Ano.“ „Jak jste se s nimi, ty a Free, tak důvěrně seznámili?“ „Byli jsme si blízcí,“ odpověděla Poppy. „Kdyţ se tě Free ptal, jestli konec příběhu vylíčil přesně, odpověděla jsi sarkasticky. Nebo snad ne?“ „Ano, ale on nelhal. Je to celé komplikované.“ „Můţeš mi tedy říct, co se podle tebe doopravdy stalo?“ „Moţná někdy později.“ Nesměřovali k mohutným předním dveřím katedrály, ale k vedlejšímu vchodu, který ústil do otevřené síně a pak do dvora. Alespoň tak si to Tereza představovala. Prošli okolo dvou starých jeptišek, které si hrály s dítětem a házely drobné do kašny. Ostatní lidé, kteří se tam procházeli, byli neuvěřitelní a nepopsatelní, a to v takové míře, ţe i Tereza začala přemýšlet, co za tím asi vězí. Ani jeden z nich nebyl ničím nápadný. Jí a Poppy si samozřejmě vůbec nevšímali. Vypadalo to, jako by do kostela přišli náhodou a ve svitu měsíce se spokojeně procházeli, zatímco plynul čas. Do samotného kostela je zřejmě nic netáhlo. Terezu napadlo, kolik asi můţe být hodin. Znovu ji zamrzelo, ţe svoje hodinky ztratila. Asi uţ brzy vyjde slunce, pomyslela si. Chodba vedla do síně, která končila dvorem, kde Tereza konečně spatřila květiny, které byly cítit uţ kilometry předem. Bylo to nádherné. Nerostly v malých upravených řádcích, ale úplně volně všude okolo ve spleti keřů a stromů. Rozeznala i vůni plaménku a lilií. Ze zelení větví, na kterých se ještě třpytily kapky nedávného deště, vystrkovaly zobáky rajky. Byla by se ráda dívala dál, ale Poppy ji táhla kupředu. Do kostela vstoupily bočním vchodem. Právě slouţili katolickou mši. Místní musí vstávat pěkně brzo, pomyslela si Tereza. Rady lavic se zdály nekonečné a alespoň z poloviny zaplněné. Většinou v nich seděli starší lidé; výjimkou byl chór nahoře, na druhém ochozu. Tereza si nebyla jistá, ale podle zvuku hlasů, to určitě byly děti. Kněz vpředu promlouval dunivou latinou; mohutnou halou se odráţely střídavé odpovědi chóru. Latinou? 126
Ta uţ se přece nepouţívá celá léta. Dorazily ke dřevěným křtitelnicím naplněných svěcenou vodou a pokřiţovaly se. Tereza se musela nejdříve podívat, jak to dělá Poppy, aby něco nezkazila. „Mši slouţí tvůj otec?“ zeptala se potichu, protoţe instinktivně vycítila, ţe mluvit na tak posvátném místě by bylo rouháním. Ukázala na oltář, který se utápěl v teplém světle tisíce dlouhých, vysokých svící. Všude se míhaly zlaté a stříbrné odlesky. Po celém prostoru se šířila silná vůně kadidla. Tereza ji cítila aţ v mozku. „Ne,“ zašeptala Poppy. „Můj otec v tuhle dobu normálně zpovídá.“ Ukázala dolů postranní uličkou, která se místy rozebíhala k malým soukromým kaplím a oltářům, kde se zaţehaly svíce, které věřící nabízeli jednotlivým svatým v naději na poţehnání. Poppy ji vedla neustále dál. Tereza ji chytla za ruku, ačkoli nedovedla vysvětlit proč. Přítmí bylo tak hluboké, ţe vůbec neviděla, kam vlastně jdou. Poppy jí na oplátku sevřela ruku a rychle se na ni usmála. Bylo to poprvé, co Tereza v její tváři zaznamenala něco jiného, neţ výraz nudy a melancholie. Zamrzela jí nedávná poznámka, ţe Poppy nevěří. Došlo jí, ţe Poppy se v kostele nechtěla zastavit kvůli sobě, ale kvůli Tereze. Ale co ta zpověď? Z čeho se mám zpovídat? A i kdyby, proč právě teď? A zrovna na tomhle místě? Došly ke dřevěným dveřím, které byly ve srovnání se skvělostí kostela a jeho rozměry, zcela nenápadné. Poppy na ně ukázala. „Tady je,“ řekla. „Ty se mnou nepůjdeš dovnitř?“ zeptala se Tereza. „Nemůţu.“ „A proč ne?“ „Tohle si musíš vyřídit sama,“ odpověděla Poppy. „Já jsem tě sem měla jen dovést.“ „To řekl kdo?“ „Tak to prostě je.“ Pak Poppy udělala něco zcela nečekaného. Přistoupila k Tereze a objala ji. Dokonce ji políbila na tvář. „Řekni mu všechno?“ zašeptala jí do ucha. „Nic nezatajuj a poslouchej všechno, co ti bude říkat. A především se ničeho neboj. Je tu od toho, aby ti pomohl.“ 127
„Já potřebuji nějakou pomoc?“ zeptala se Tereza, kdyţ ji Poppy pustila. Poppy se znovu usmála a poplácala ji po rameni. „Zeptej se ho na to. Neboj se mluvit pravdu.“ Přikývla. „Uţ na tebe čeká.“ Tereza otevřela dveře a vkročila dovnitř. Místnost byla malá a útulná. Bylo tu jen jedno okno s barevným sklem. Zobrazovalo Jeţíše sedícího na vrcholu hory; byl obklopený dětmi všech ras. Bylo zavřené, ale Tereza věděla, ţe vede do dvora. Překvapil ji náznak světla, který přicházel zvenku. Slunce sice uţ vycházelo, ale určitě ne na západě. Okno přesto zářilo teplým ţlutým světlem a působilo skoro okouzlujícím dojmem. Na parapetu stála váza s čerstvě natrhanými květinami, z kterých se linula vůně. Knězi mohlo být okolo padesáti. Seděl na jednoduché dřevěné ţidli u okna a ve světle svíčky četl nějakou knihu. Byl celý v hnědém, měl řídké stříbrné vlasy a ve tváři zdravě červenou barvu. Kdyţ vstoupila, vzhlédl. Z šedých očí vyzařovala laskavost. Zavřel knihu a pokynul jí, aby si sedla do ţidle naproti němu. „Dobrý den,“ řekla. Přešla místností a posadila se. Ţidle zas nebyly tak blízko sebe, aby se cítila stísněně. Přehodila si nohu přes nohu; teplo v pokoji jí pronikalo celým tělem. Třes i nevolnost, které ji předtím suţovaly, počaly pomalu ustupovat, ačkoli bušení v zápěstí nepřestalo ani teď. Kněz se slabě usmál a řekl: „Poppy chtěla, abych si s tebou promluvil.“ Zeširoka se usmál. „Chceš se mnou mluvit, Terezo?“ Odmlčela se. „Jak to, ţe znáte moje jméno? Poppy vám telefonovala, ţe přijdu?“ „I tak se to dá říci. Ale uvidíš, ţe uţ o tobě pár věcí vím. Neříkám to proto, abych tě znervóznil. Je to prostě moje zaměstnání, chápeš.“ Terezy se zmocnil neklid. „Dneska večer jsem se uţ setkala s jednou ţenou, která o mně všechno věděla. Vůbec se mi nelíbila. Pěkně mě vystrašila.“ Kněz byl laskavý. „Máš strach i ze mě?“ Chvíli váhala. V pokoji opravdu vládla teplá atmosféra, plná lásky. Skoro se jí zdálo, ţe se po dlouhém dobrodruţství konečně vrátila domů. „Ne,“ řekla. „Vypadáte jako milý člověk. Ale hned zkraje vám 128
musím říct, ţe vůbec nevím, proč s vámi mluvím. Nejsem katolička. Nikdy jsem ještě ke zpovědi nešla.“ Rukama udělala bezmocné gesto. „Ani bych nevěděla, u čeho začít.“ „Moţná, ţe bych ti mohl pomoci. Vím, ţe jsi nedávno něco měla s jedním mladým muţem a ţe jste se rozešli. Hodně se tě to dotklo.“ Tereza pokrčila rameny. „Uţ se z toho dostávám. Ţádná katastrofa to není.“ „Ale pro tebe ano.“ Usmála se. „Umíte číst myšlenky?“ „Vidím bolest vepsanou ve tvojí tváři. Vyprávěj mi o tom, Terezo.“ Tereza se rozmýšlela. Měl dobrý postřeh, to se mu muselo nechat. Nakonec si řekla, ţe kdyţ si s ním promluví o tom, co jí udělal Bill, nebude to nic proti ničemu. Vţdyť skoro o tom samém vyprávěla Freeovi a Poppy celou noc. „Tak dobře,“ souhlasila. „Bill byl můj kluk; můj první kluk, kterého jsem měla. Moc mi na něm záleţelo. Myslela jsem, ţe o mě stojí i on. Alespoň se tak choval. Pomohl mi sehnat místo zpěvačky v renomovaném klubu blízko pláţe. Dodával mi sebedůvěry, tedy něčeho, co jsem nikdy předtím neměla. Ale kdyţ mě za mými zády podvedl s Renou – mojí nejlepší kamarádkou – všechno se zhroutilo.“ „Říkáš, ţe ti dodal sebedůvěru. Ještě něco pro tebe udělal?“ „Plno věcí. Zaţila jsem s ním věci, o kterých se mi nikdy předtím nesnilo. Kupoval mi věci, malé dárky. Dělal všechno, co mi viděl na očích. Kdyţ mi jednou bylo špatně, odvezl mě k doktorovi a…“ Selhal jí hlas. „Ale i já jsem pro něho udělala hodně. Byla jsem mu úplně oddaná. Na rozdíl od něho.“ „Proč ti nebyl oddaný?“ zeptal se kněz. „Protoţe to byl úplnej idiot, proto. Promiňte, ale myslím si, ţe právě o to šlo.“ „Cítila jsi, ţe tě miloval? Předtím, neţ se setkal s tvojí kamarádkou?“ „Tvrdil mi, ţe ano. Věřila jsem mu. Ale byla to jen další z jeho lţí.“ „Myslíš, ţe tě teď miluje?“ 129
Udělala obličej. „To si nedovedu představit. Jinak by se na mě jen tak nevykašlal.“ „Bylo to pro něj opravdu tak jednoduché?“ Nuceně se zasmála. „Myslím, ţe to měl o mnoho lehčí neţ já.“ „Pokračuj dál, Terezo.“ „Tedy, docela se mě to dotklo. Myslela jsem, ţe uţ nechci ţít. Nemohu vám ani vypovědět, jak zlé to bylo. Bylo to, jako kdybyste ţil v krásné pohádce, cítil se úplně Šťastný, a všechno okolo bylo dokonalé. Ale pak najednou – buch! Vzbuď se, holka. Sen je u konce. Tvůj kluk spí s tvojí nejlepší kamarádkou.“ „Jak to víš, ţe Bill spal s Renou za tvými zády?“ „Přistihla jsem je.“ To kněze překvapilo. „Váţně?“ „Ano.“ „A kdy?“ „Dneska.“ „Kdy se s tebou Bill rozešel?“ zeptal se. „Dneska. Tedy, vlastně včera. Dneska uţ je neděle ráno. Pustil mě k vodě v sobotu večer. V bytě mých rodičů byla i Rena. Řekl mi to a odešel s ní.“ „Pak jsi ho ještě viděla?“ „Ne, vlastně ano.“ Sklopila hlavu, „Viděla jsem ho, ale nemluvila jsem s ním.“ „Protoţe jsi ho našla v Renině objetí?“ Po tváři jí stekla slza. „Ano.“ „Vyprávěj mi o tom. Uleví se ti.“ Odfrkla si. „To by mě zajímalo, jak.“ „Předtím, neţ svou bolest obětuješ Bohu, musíš ji sama pocítit.“ „Jak se obětuje bolest Bohu?“ „Prostě to uděláš, je to jednoduché. Jedině tak člověk můţe řešit situaci, kterou sám neunese. Musíš se smířit se skutečností. Řekni mi, co se doopravdy stalo, Terezo.“ Vzhlédla a zadívala se do jeho laskavých, šedých očí. Znala ho teprve chvíli, ani neznala jeho jméno, ale věděla, ţe by se jí líbil jako otec, a to i přesto, ţe je kněz. Měl nejlaskavější hlas na celém světě. „Dobře. Řeknu vám to.“ 130
Tereza leţela na podlaze ještě dlouho potom, co Bill s Renou odešli. Kdyţ se konečně posadila a rozhlédla, byla uţ tma. V bytě nikdo nebyl; rodiče se měli vrátit aţ druhý den večer. Neměla co dělat, ani s kým to dělat. A uţ se to nezmění, pomyslela si. Bill je pryč, její Bill. Ukradla ho její kamarádka, uţ se nikdy nevrátí. Ale fakt, ţe Billa ztratila navţdycky, nebyl v její mysli tak docela jasný, jako ostatně ani další myšlenky. Nepřipouštěla si to. Ve vědomí jí vířily různé nápady – teď se s Billem bude hůř mluvit, nebo Bill neví, co vlastně dělá, a Oba dva je zabiju. Její smutek se slovy ani nedal vyjádřit. Byla strašně rozzlobená a taky zmatená. Její zmatek byl nesmírný. Myslela si, ţe kdyby si s Billem ještě jednou mohla promluvit, třeba jen na pár minut, všechno by se vyjasnilo. Jednou říkal, ţe ji nikdy neopustí, takţe o ni ještě musí stát. Určitě ani sám nechce, aby to takhle skončilo. Vţdyť se s ní proboha ani nevyspal. Tereza šla do kuchyně a natočila si sklenici vody. Světla v bytě nesvítila. Tma ji zvláštním způsobem uklidňovala. Chránila ji před pohledem na věci, které by teď nesnesla. Chvilku předtím, neţ odešla z kuchyně, její prsty sevřely nějaký předmět – byl to nůţ na steaky. Její rodiče je zboţňovali. Tereze ale víc chutnalo kuře a ryby. Byla vlastně napůl vegetariánka. Nůţ ale stejně zvedla. Zmocnila se jí ţivá představa – byla tak jasná a realistická, ţe mohlo jít i o vizi. Zdálo se jí, ţe probodává Billa a Renu. Viděla, jak čepel projíţdí jejich těly a mezi rukama jí stříká krev. Ale představa byla tak groteskní, ţe se celá rozklepala a rychle ji zahnala. Nůţ. Co udělala s noţem? Dala si ho do zadní kapsy. Proč ale? Ţádné proč neexistuje. Úplně ji to vyvedlo z míry. Odešla z bytu a jela k Billovu domu. Dlouho seděla v autě a upřeně se dívala na dům. Billovo auto bylo zaparkováno vepředu – hned vedle Renina. Auto své nejlepší kamarádky poznala hned, ale nedošlo jí, co to znamená. Uvědomovala si sice, ţe Rena bude pravděpodobně uvnitř s Billem, ale ţe jsou spolu, opravdu spolu, si 131
připouštěla jen pomalu. Ani Bill na ni přece nemohl tak rychle zapomenout. Nakonec přece jenom vystoupila. U předních dveří nezaklepala; měla klíč. Vešla dovnitř. Pokud si vzpomínala, Billův otec na víkend někam odjel. Myši mají pré, pomyslela si. Teď si mohou dělat, co chtějí. Úplně všechno. Našla je v obýváku. Leţeli na podlaze před doutnajícím krbem. Spali pod prošívanou přikrývkou. Jejich tváře neměly ve spánku ţádný výraz. Stála tam a dívala se. Nehýbali se. Jejich výdechy ale slyšela dobře. Dráţdil ji zvuk vdechovaného a vydechovaného vzduchu. Nevěděla, co si počít, ale jedním si byla jista: spát spolu neměli. Ze zadní kapsy vytáhla nůţ. Ve slabém světle plamenů sálajících z doutnajícího krbu jeho čepel rudě zazářila. Jak se jí začalo projasňovat vědomí, znovu se vrátila vize, kterou měla v kuchyni. Co jí vlastně mohlo být nejasné? Dneska odpoledne byla Billovou holkou. Večer to uţ byla Rena. Tři bez jednoho jsou dva; matematika je tak jednoduchá. Sbohem, Terezo, a díky za to, ţes nás představila. Alespoň jednou jsi byla k něčemu dobrá. Bill mění partnerky jako košile, pomyslela si s odporem. Kdyby z ní ale teď trčel nůţ, těţko by si sundával i tu, co má právě na sobě. Ostří by prorazilo i hrudní koš. Reně by se taky asi špatně rozčesávaly krásné černé vlasy nasáklé krví. Suchá krev, a to ví přece kaţdý, tvoří uzlíky, které se jen těţko rozmotávají. Tereza se nemohla rozhodnout, kterého z nich nenávidí víc. Vstoupila do obýváku. „A cos udělala pak?“ zeptal se kněz. Tereza byla na rozpacích. „Vzpamatovala jsem se. Nejsem ţádný zabiják. Zahodila jsem nůţ a vyběhla ven. Kdyţ jsem dorazila domů, zabalila jsem si tašku, nastoupila do auta a odjela. Neţ jsem odbočila na dálnici, zastavila jsem ještě Poppy Cornové a Freedomu Jackovi.“ Pokrčila rameny. „A teď jsem tady; to je má zpověď.“ „Uteklas tedy z domova?“ Popírala to celou noc. Ale lhát takovému milému člověku není jen tak. Zdálo se jí, ţe má intuitivní smysl pro to, kde se skrývá pravda. 132
Sklopila hlavu a znovu popotáhla nosem. Tvář měla ještě vlhkou od slz. „Ano, utíkám z domova.“ „Víš kam máš namířeno?“ ptal se dál. „Ne.“ „Nejedeš totiţ nikam,“ řekl kněz. Tentokrát to otázka nebyla. Pouze konstatoval fakt. Tereza zvedla překvapeně hlavu. „Myslím si, ţe nakonec se přece jen někam dostanu,“ odpověděla. Kněz zavrtěl hlavou. „To není tak jisté. Jseš v pěkném maléru, Terezo. Nemáš kam jít.“ Najednou začala mít problémy s dýcháním. Zpovědní místnost, která jí ještě před chvílí připadala tak útulná, v ní začala vyvolávat pocity klaustrofobie. I vůně květin ji dráţdila. Něco jí začalo ucpávat hlavu. Tlak v centru lebky narůstal, i srdce jí bušilo rychleji. Bylo to stejné pulzování, které předtím cítila v zápěstí, „Nevím, o čem mluvíte,“ řekla. „Nic špatného jsem neprovedla. Nůţ jsem zahodila a odešla z Billova domu.“ „Jsi si jistá, ţe jsi ho tam nechala?“ „Ano. Samozřejmě. Přece bych vám nelhala.“ Kněz si povzdychl. Podíval se na knihu, která mu leţela na klíně. Byl to starý svazek se hřbetem vysušeným časem. Tereza si ale nebyla jistá, zda to je doopravdy bible. Svrchu ţádný nápis neviděla. „Nejhorší lţi jsou ty, kterými se podvádíme sami,“ řekl kněz nakonec. „Náš ţivot je pak popřením toho, co děláme, a někdy dokonce i toho, co si myslíme. Činíme tak ze strachu; ze strachu, ţe nenalezneme lásku. A kdyţ ji najdeme, z obav, ţe ji opět ztratíme. Máme strach, ţe bez lásky budeme nešťastní. Ale láskaje podstatou Boţí. Jsme součástí Boha, a proto se nemusíme ničeho obávat.“ Podíval se na Terezu a laskavě se usmál. „Uvolni se a řekni mi, co se stalo. Nebudu tě soudit – já ani nikdo jiný. Nechci, aby ses zpovídala. Jen tě ţádám, aby ses zbavila stavu popření, v kterém ţiješ.“ Tereza se silně potila. „Ale vţdyť uţ jsem vám řekla všechno, co vím. Nezabila jsem je – to bych neudělala. Musíte mi věřit.“ „Co jsi tedy udělala?“ 133
„Odešla jsem z domu! Utekla jsem. Nastoupila jsem do auta, chvíli jsem si balila věci a pak jsem utekla. Co ode mě ještě chcete?!“ Rozplakala se. „Nemůţu vám říct něco, na co se nepamatuji!“ To kněze zaujalo. „Je to tím, ţe si na něco nemůţeš vzpomenout?“ „Ano! Nevzpomínám si na to, co jsem pak udělala s noţem.“ Kněz se k ní naklonil. „Trochu ti se vzpomínáním pomohu. Tady je ten problém, teď to vidím. Opustila jsi Billův dům. Pak –“ „Přestaňte!“ zaječela Tereza a vstala. „Musím uţ jít. Mrzí mě to, ale na tohle nemám nervy. Nezaslouţím si to. Kromě toho, ţe jsem se nechala zneuţít a podvést, jsem nic špatného neudělala. To je můj jediný hřích, otče.“ Kněz se na ni pozorně zadíval; ve tváři se mu zračila bolest. „Být podveden je zločin,“ řekl váţně. „To teda máte zatraceně pravdu!“ Tereza rychle odešla z místnosti. Poppy na ni čekala venku; klečela v lavici vedle zpovědnice. Tereze připadalo, ţe je hluboce ponořená v modlitbu. Klidně to tak mohlo být. Ale Poppy hned vyskočila a pustila se za Terezou, která utíkala vonící zahradou ven z kostela a směřovala k předním dveřím. Měla oči jen pro svoje auto. Musela se k němu dostat a co nejrychleji zmizet. Přesně takový pocit uţ zaţila doma ve svém bytě. „Co se stalo?“ zeptala se Poppy, kdyţ ji doběhla. „Dozvěděla jsem se, ţe cesta před námi je zablokovaná,“ odpověděla Tereza. „Ale na tom nezáleţí. Prorazíme na druhé straně.“ Poppy ztuhla hrůzou. „Přesně to si myslí všichni.“
134
XIII. Rychle
ujíţděli po silnici. Napravo ani nalevo nebylo známky ţivota. Znovu začalo pršet – úplná průtrţ mračen. Poppy na zadním sedadle mlčela. Free se vpředu nervózně vrtěl. Převlékl se do černého obleku a nasadil si červený klobouk. Na klíně mu leţel sloţený vak s oblečením. Vypadalo to, ţe je prázdný. Mluvil o nějaké restauraci kdesi před nimi, kterou rozhodně musí navštívit. „Skvěle tam vaří. Můţeš si tam objednat všechno, co tě napadne. Obsluha je vynikající. Mají neuvěřitelný výběr vín; a nemusí se čekat. O tom místě ví jen pár lidí.“ „To zní dobře,“ zamumlala Tereza nepřítomně. Testě pořád ji pronásledoval výraz bolesti ve tváři kněze, samozřejmé, ţe to byl milý člověk, ale v podstatě jí nic důleţitého neřekl. Vůbec netušila, proč Poppy tak záleţelo na tom, aby se s ním setkala. A co teprve ty nesmysly o tom, ţe se nachází ve stavu popření. Nic špatného neprovedla, co by tedy měla zapírat? A pak, jak by vlastně člověk od kněze mohl chtít, aby pochopil milostný vztah? Ţijí přece v celibátu. Obloha se pomalu rozjasňovala. Za chvíli bude svítat. „Je to rovnou před námi,“ řekl Free. „Uţ jsem tam párkrát byl. Mají všechno, na co si vzpomeneš.“ Bouchl do přístrojové desky. „Sakra! Dokonce prodávaj i peníze. Opravdu nedostiţná nabídka.“ „To je moc pěkné,“ ozvala se Tereza. „Ty uţ jsi tam někdy byla?“ zeptala se Poppy. „Jednou,“ zamumlala. „Pro cigarety.“ Tereza se zasmála, ačkoli jí do smíchu moc nebylo. Chtělo se jí tak zvracet, ţe musela jet s okénkem staţeným aţ dolů, i kdyţ venku 135
hustě pršelo. „Cigarety ti určitě koupíme,“ řekla Tereza. „Nenamáhejte se,“ odpověděla Poppy. „Chci toho stejně nechat.“ „Támhle to je!“ vykřikl Free a vzrušeně ukazoval rukou. „Tady zahni. Páni! Ani se tomu nechce věřit. Povedlo se to. Uţ jsem se bál, ţe se od toho mizernýho kostela nikdy nedostanem.“ „Co je to za odbočku?“ zeptala se Tereza a mţourala skrze přívaly deště. Asi si spletla označení cesty. Přece to nemůţe být – „Bardos Lane,“ řekl Free. „Ale tak se přece jmenuje ten klub, v kterém máš vystupovat, ne?“ Free se hystericky zachechtal. „Jasně! Byli jsme blíţ, neţ jsem si myslel. To byl ale finiš; tak uţ jsme tady. Skvělé!“ „Ale neříkal jsi náhodou, ţe ten klub je v San Františku?“ opováţila se namítnout Tereza. „Splet jsem se,“ řekl Free a zuřivé si mnul ruce. „Dál uţ jezdit nemusíme. Všechno, co chcem, si můţeme koupit tady.“ „A my si chceme něco koupit?“ řekla překvapeně Tereza. „Jo. Půjdeme do minimartu. Zboţňuju minimarty. A tenhle je můj oblíbený. Podívej, támhle je! Nahoře zahni doleva. Dovnitř půjdeme jen my dva. Poppy s námi být nemusí. Má mizernou náladu a všechno by nám zkazila.“ „Nechceš jít s námi, Poppy?“ zeptala se Tereza, kdyţ zastavila před obchodem. Mátlo ji Freeovo vzrušení. Minimart vypadal jako milióny ostatních po celém světě. Nezdálo se, ţe by byl něčím výjimečný. Přesto si oddechla, kdyţ ho uviděla. Alespoň si koupí nějaký aspirin a něco na zklidnění ţaludku. S čokoládovými bonbóny pro dnešek skončila. „Ne,“ odpověděla Poppy. „Měla bys alespoň vystoupit a trošku se protáhnout,“ poradila jí Tereza a otevřela dveře. Free uţ stál venku v dešti a pomalu promokal. Většího blázna ještě nepotkala. „Nohy jsem si rozchodila v kostele,“ prohlásila lhostejně Poppy. „Jak chceš,“ řekla Tereza a vystoupila. Free s ní rychle utíkal ke dveřím obchodu, coţ bylo vzhledem k přívalu vod nanejvýš rozumné. Ale ještě neţ vešli dovnitř, zastavili se na verandě před obchodem. Něco jí chtěl říct. 136
„Vzpomínáš si, jak jsem se tě ptal, jestli pro mě můţeš něco udělat, a ty jsi řekla ano?“ začal. „Jo.“ „Říkalas, ţe bys pro mě udělala cokoli?“ „Taky, ţe udělám. Mám tě moc ráda, Free.“ Naklonil se a rychle ji políbil. „Já tě taky zboţňuju, kotě. Ale na tyhle zastávce potřebuju opravdu velkou laskavost. Ţádám tě o to jenom proto, ţe vím, ţe ty a já spolu nějakou tu chvíli budeme a já budu potřebovat peníze, abych se o tebe mohl postarat a milovat se s tebou. A ty mi při tom jen musíš trochu pomoct, chápeš? Poppy se do toho nechce, nikdy na to nebyla. Je prostě taková a já na tom nemůţu nic změnit. Rozumíš?“ Tereza se zasmála, „počkej, jsem úplně zmatená. Co po mně vlastně chceš? Řekni mi to a já to udělám.“ „Máš u sebe svůj nůţ?“ „Můj nůţ?“ „Ten, co tvoje matka pouţívá na steaky? Neříkalas, ţe ho máš v zadní kapse u kalhot?“ „Ne. Nevím o čem mluvíš.“ Usmála se. „V kapse mám jenom ţolíka, kterého jsi mi tam dal, kdyţ jsi mě štípnul do zadku.“ „Přesvědč se,“ přikázal jí Free. „Coţe?“ „Sáhni si do kapsy a přesvědč se, jestli máš nůţ. Moţná, ţe po tobě bude za chvilku chtít, abys ho pouţila.“ Tereza vrazila ruku do kapsy, jen aby se přesvědčila, ţe ho opravdu nemá a vyhověla mu. Byla to úplně absurdní představa. Nechodí přece po světě s kudlou. Kromě toho přece nemohla sedět posledních nevím kolik hodin v autě s něčím tak dlouhým a tvrdým, jako je nůţ na steaky. Horká bodavá bolest jí projela pravou rukou – tou, kterou právě strčila do kapsy. Rychle ji vytáhla a zjistila, ţe z ní teče krav. Free měl pravdu. Opatrně ponořila do kapsy pravou ruku a vytáhla ho. Byl to ten samý nůţ, který si vzala na Billa. „To je k neuvěření,“ vydechla. „Deme dovnitř.“ „Ale vţdyť krvácím!“ „Seţenu ti nějakou náplast.“ Chňapl ji za rameno. „No tak, dělej. Nemáme moc času. Za chvíli vyjde slunce.“ 137
Vstoupili do obchodu. Za pultem stál vysoký člověk s kaštanovou kůţí, bílou kozí bradkou a pleší. Vypadalo to, ţe se kaţdou chvíli poloţí hlady, jako nějaký Etiopec, co to přehnal s obdobím sucha. Kývl směrem k nim, ale nepromluvil. Tereza dala nůţ zpátky do kapsy, aby nebyl vidět. Free ji rychle táhl obchodem a cestou si nabíral kartony piva, mléko, koblihy a čokoládové bonbóny. Právě mu chtěla říct, ţe ţádný cukroví nechce, ale neţ stačila promluvit, věci uţ leţely na hromadě u pokladny. Navíc vytáhl pistoli a namířil ji na vyčouhlého Afričana. „Naval všechno, co máš,“ oslovil ho klidně a upřeně se mu zadíval do očí. „Jinak se uţ nebudeš muset obtěţovat s podepisováním nové ţivotní pojistky.“ „Free!“ vykřikla Tereza. „Neprozrazuj mu moje jméno,“ vyjel na ni Free netrpělivě. „Tenhle obchod vykrademe. Jestli mu prozradíš moji totoţnost, dostanou mě policajti. To si nemůţu dovolit. Budu ho muset zabít, aby k tomu nedošlo.“ „Ale proč to, proboha, děláš!?“ zavzlykala Tereza. „Rychle s těma prachama,“ popoháněl Free prodavače, který nervózně vyprazdňoval pokladnu na pultě, kde leţely koblihy a piva. Free dál mluvil směrem k ní. „Dělám to, protoţe potřebuju peníze. Miluju tě a dalších šedesát let tě budu muset vydrţovat. A pak, je tu i jistý bílý prášek, na který jsem si zvykl. A ten mě stojí víc, neţ si umíš představit.“ Odmlčel se a rychle otočil hlavu směrem ke dveřím. „Vytáhni tu kudlu. Za chvíli budeme mít hosty. Dělej!“ Tereza vytáhla nůţ z kapsy. Proč, to nevěděla. Nechtěla nikomu ublíţit. V ţivotě nikoho nezranila. Do obchodu vešla mladá ţena. Nejdřív si Tereza myslela, ţe to je Poppy. Byla stejně vysoká a měla stejné dlouhé, tmavé vlasy. Ale tahle ţena byla o několik let starší. Na sobě měla stejnokroj zdravotní sestry. Kdyţ uviděla Freea s pistolí, rozšířily se jí zorničky. „Zůstaň na místě!“ vykřikl na ni Free. „Pracky nahoru! Jdi k mojí partnerce. Pomalu! Nic na mě nezkoušej nebo tvůj přítel bude dneska večer spát sám. Vem si ji, drahoušku.“ Tereza bezmocně stála. „Nemůţu!“ Free ji popostrčil směrem k mladé ţeně. „Nehádej se se mnou! Dej jí nůţ na krk a drţ ji.“ 138
Tereza přiskočila k ţeně a špičku čepele pozvedla k jejímu krku. Neznámá se třásla strachy. Tereza jí byla vděčný za to, ţe se jí nepodívala do očí. Měla pocit, jakoby se realita rozdrobila na milióny nesmyslných kousků. Free byl přece takovej pašák. Musí to vědět – vţdyť s ním, proboha, přece spala. Ale bylo to tak – je to jen obyčejný zlodějíček, zrovna jako John. Taky je závislý na heroinu a moţná – nebylo by se čemu divit – moţná ţe oba dva byli kamarádi. To snad ani není pravda. V dálce se ozvaly sirény. Ne, nebyly zase tak daleko. „Boţe můj!“ zaklel Free. „Podruhý mě nedostanou. Terezo, chytni ji pořádně za vlasy, ať ti neuteče.“ Peníze si začal rvát do kapes černého kabátu; pistolí neustále mířil na prodavače. Pak zařval na jeho kolegu, který se objevil vzadu. „Hele, ty tam vzadu! Pracky nahoru a nedívej se na mě!“ „Jacku,“ zaprosila Tereza. Zenu vzala za vlasy, přitáhla si ji blíţ a nůţ dokonce silněji přitlačila k jejímu krku. Přesto cítila, ţe dál uţ nemůţe. Kaţdou chvíli mohla omdlít. Obchod se okolo ní točil jako kolotoč. Sirény kvílely. Všechno běţelo tak rychle. Poldové byli prakticky na prahu! „Budeme muset utéct,“ zařval Free. Dolarové bankovky mu vypadávaly z kapes. Ustoupil od vysokého muţe. „Nesmíme tu nechat ţádné svědky – budeme je muset zabít, kotě.“ „Ne!“ vykřikla Tereza. „Ale ano!“ rozchechtal se Jack. Výborně se bavil. „Odprásknem je a odjedem do Los Angeles. A všechny peníze utratíme na hříšnejch místech.“ Free namířil pistolí na muţe. „Rozluč se s pravdou, spravedlností a nezapomeň dát poslední sbohem americkému způsobu ţivota.“ „Ne!“ zaječela Tereza. Free střelil Afričana do obličeje. Kulka mu vnikla do nosu a zanechala po sobě roztřesený kopeček mokvající tkáně. Muţ po zásahu, který ho odhodil do vnitřku obchodu, těţce dopadl na zem. Free mával rukama a tančil směrem k Tereze. „Podřeţ jí krk!“ přikázal. „Ne!“ vykřikla Tereza. 139
„Říkám ti, ţe ano!“ Free se zasmál. „Otevři jí ţíly! Ano! Ať krvácí. Ale ano. Dělej! Uţ jede policie!“ „Nechtěj po mně…“ začala Tereza, ale nedokončila, protoţe mladá ţena se náhle pokusila o útěk. Moţná, ţe si spočítala, ţe má mizivou šanci, kdyţ tu jen tak postává. Tereza s ní v duchu souhlasila. Ale jak se ţena snaţila vymanit z jejího sevření, vyrazila kupředu a nůţ, který jí Tereza drţela u krku, ji náhodou trochu řízl. Byla to nepochybně nehoda, ale zas tak malé říznutí to nebylo. Krk je totiţ pokryt velkými a důleţitýmu ţilami a čepel byla ostrá jako ţiletka a… Tereza ji prostě řízla dost na to, aby začala prýštit krev. Bylo to dokonce tak zlé, ţe se ţena okamţitě zhroutila na zem. Kdyţ viděl, jak se zdravotní sestra svíjí u jeho nohou, Free se rozchechtal. Tereza zvedla ruku a snaţila se zastavit krvácení. „Terezo,“ řekl, „udělalas jí to rychlejc a spolehlivějc, neţ kdyby to zbylo na mě.“ Zvedl pistoli a namířil na ţeninu hlavu. „Ale teď, kdyţ jsi udělala zkoušku, není důvod, aby tvá druhá oběť trpěla.“ „To nesmíš udělat,“ zavzlykala Tereza. Free střelil zdravotní sestru do zátylku. Krev a jemná tkáň vystříkla Tereze aţ na obličej. Free zastrčil pistoli zpátky za pas. „Ale smím, a ty taky. Musíme odtud rychle zmizet, kočko. Pivo a koblihy si můţeme dát aţ doma v Los Angeles.“ Free ji popadl za paţi a táhl ji pryč z obchodu. Do končící noci, kde ţádní policisté nečekali. Nastoupili do auta. Free se posadil za volant. Tereza nechápavě zírala na krev na košili, na krev zdravotní sestry. Poppy si zapálila cigaretu a koukala z okýnka. Nudila se. Poppy byla znuděná a oni právě zabili dva lidi. Ničemu nerozuměla. „Tohle je rychlej auťák,“ ozval se Free a zabočil na dálnici. Nerozuměla ničemu, co se stalo od té doby, kdy odjela z domova. „Uţ tam brzy budeme,“ řekl Free a zamířil na sever. Ani věcem, na které si vzpomínala. „Kde?“ zašeptám. „U tebe přece,“ řekl Free. 140
Cesta vedla do neznáma. „To není ta správná cesta,“ zamumlala Tereza. Měla totiţ starosti. „Ale ano, je,“ ujišťoval ji Free. Něco udělala špatně. „Já bydlím opačným směrem,“ trvala na svém. To ta věc s noţem. „Za chvilku odbočíme z dálnice,“ řekl Free. S noţem, co nenechala v Billově domě. „Ne,“ řekla. „Ne.“ Nůţ v kapse. „Je to další odbočka,“ ozval se znovu Free. Nůţ, kterým někomu prořízla kůţi. „Bydlím přece tři sta mil odtud!“ zakřičela. Ale čí kůţi? Kdo doopravdy krvácel? „Vzpamatuj se,“ řekl Free. Bardos Lane. Bordel Lane. Tereze se obracel ţaludek. „Je mi blbě.“ Příhraniční svět. Bardos. „Tady vystupujeme,“ oznámil jí Free a zpomalil.
141
XIV. Vjeli do vilové oblasti. Pořád ještě pršelo, ale uţ jen drobně, jakoby blíţící se ráno mělo schopnost vysušit mraky, které jim po celou noc znepříjemňovaly ţivot. Zastavili u jednoho činţáku a auto zaparkovali v garáţi. Free vyskočil ven. Poppy s Terezou ho o hodně pomaleji následovaly. Poppy musela Tereze pomoct vstát. Bylo jí tak mizerně, ţe se skoro neudrţela na nohou. „Kde to jsme?“ zamumlala. „Ta Tereza se snad nikdy nezmění,“ řekl Free a dlouhými kroky zamířil k domu. Poppy ji cestou podpírala. „Budu si muset jít brzy lehnout,“ řekla Tereza. „Jasná věc,“ souhlasila Poppy. Její hlas byl chmurný jako noc okolo. Free je vedl k sobě do bytu; měl i klíč. Tereza se zhroutila na pohovku u dveří a ve vteřině se jí zavřely oči. Označit její stav šokem by bylo asi tak přiléhavé, jako kdybychom o lidech s těţkými popáleninami konstatovali, ţe si uţ na bolest stejně zvykli. Ačkoli bolest, kterou Tereza pociťovala, byla obrovská, jen těţko mohla proniknout mlhou, do níţ se začala nořit. Zabili dva lidi. Měla zakrvácené celé šaty. Navíc krvácela sama. Nešťastnou náhodou se řízla do levého zápěstí noţem. Byla to zrovna taková náhoda, jako kdyţ podřízla krk té zdravotní sestře. Boţe můj! Free na ně prostě zamířil pistolí a zmáčkl kohoutek. A to všechnu kvůli pár mizernejm dolarům. Trápil ji pocit dokonaného hříchu a to, ţe se s ním vyspala. Uvnitř jejího těla teď uţ určitě bují nějaká nemoc. Tereza otevřela oči a rozhlédla se. Byt jí byl povědomý, velmi povědomý. „Kde jsme?“ zamumlala znovu. 142
Nikdo z nich jí neodpověděl rovnou. Free zářil štěstím a poskakoval po obýváku, jako by právě zdědil půlku království a ruku princezny k tomu. Drţel prázdnou zelenou tašku a vyndával z ní věci. Poppy seděla vedle v kuchyni a kouřila. Tereza s námahou otočila hlavou a viděla, ţe dveře do koupelny jsou pootevřené; někdo nechal téct vodu a vana uţ přetékala. „Zavřete ji přece,“ řekla slabě. „A proč to neuděláš sama?“ zeptal se Free. „Je mi mizerně, nemůţu vstát.“ „Vţdycky se na něco vymlouváš,“ zabručel Free. Urazila se. „To tys je zabil, ty zvíře!“ Free se zasmál. Urovnal záhyby na prázdné tašce. Co asi udělal s druhým oblekem? Ţe by ho jen tak zahodil? „Vţdyť to byla legrace. Ty ses snad nebavila? Sama si přece jednoho z nich taky zabila. Pamatuješ?“ „To byla nešťastná náhoda!“ bránila se Tereza. Free se zachechtal. „Tomu říkám paměť!“ Tereza slabě povzdechla. „Nemoh by někdo zavřít tu vodu? Prosím. Ten zvuk je k zešílení.“ Free nechal tašku a vydal se ke koupelně. „Vodu můţe zastavit jen jeden člověk, a to jsi ty, miláčku,“ řekl. „Poppy a já totiţ nemáme ruce.“ Zastavil se. „Chceš se dívat na televizi?“ „Coţe? Ne.“ „Mám tu video, které by tě mohlo zajímat,“ pokračoval Free a vůbec si ji nevšímal. Z kapsy kabátu vytáhl pásku a obrátil se k videu. Zastrčil kazetu do přístroje a zapnul televizi. „Pořád se ptáš, kde jsme, ale já jsem ti to uţ řek. Ale tuhle pásku můţeš brát jako mapu dálnic v tomhle kraji.“ „Teď se na nic dívat nechci,“ zašeptala Tereza a hlava se jí naklonila ke straně. Musela podstoupit boj, aby neomdlela. Neustále se musela ptát sama sebe, proč se vůbec tak namáhá – kdyby totiţ zkolabovala, zapomněla by i na bolest. Svádělo to, bylo by to tak jednoduché všemu uniknout. Ale něco jí přece nutilo mít oči stále otevřené. „Klidně mi věř, na tohle video se ještě ráda podíváš,“ říkal Free. Páska se rozběhla. Objevila se mladá ţena. Zamkla domovní 143
dveře a rychle kráčela k autu. Byla noc. Kamera ji sledovala, jak hodila tašku na zadní sedadlo a posadila se za volant. Byla to ještě mladá holka. Nastartovala, rozhlédla se na obě strany a vyrazila do deště. Do deště. Zablesklo se. Za deštěm zalitým sklem se objevil její obličej. Okamţik poznání; tu dívku znala. „To jsem přece já,“ vydechla udivené Tereza a posadila se. „Jasná věc,“ řekl Free. „Právě dneska večer odjíţdíš z domu.“ „Kdes to vzal?“ zeptala se. „Mám vlivné přátele na vysokých místech. A ještě více známých na místech mnohem niţších. Chceš, abych ji vrátil zpět?“ „Ne,“ řekla rychle. „Chci, abys to vypnul. Neměl bys natáčet lidi bez jejich vědomí.“ Free se rozřehtal. „Mám tě i v těch nejchoulostivějších situacích.“ Naklonil se k ní blíţ. Tereza vůbec nechápala, jak jeho rty mohly někdy chutnat tak svěţe. Jeho dech připomínal dech těţce nemocného pacienta, páchl rozkladem. „Mám tě na pásku, jak leţíš nahá ve vaně! Co si o tom myslíte, slečno Terezo?“ „Lháři!“ zaječela. Zachechtal se ke stropu. „Já ţe lţu?“ Otočil se, jakoby v tanci, a Vrhl se k tašce. „Tak dobře. Nechám tě v nevědomosti. Zdá se, ţe ti to tak vyhovuje.“ Poklekl na podlahu a rozepnul zip na tašce. „To mám ještě z vojny,“ řekl vesele. Taška ji mátla, ale v dobrém slova smyslu. Podobnou uţ někde předtím viděla. „Kdes to vzal?“ zeptala se. „Tyhle vaky se pouţívaly v šedesátých a sedmdesátých letech,“ vysvětloval Free. „Plno nejlepších mladých muţů téhle země se v jedné z nich vrátilo z Vietnamu.“ „Pytel na mrtvoly,“ zašeptala. Nosil ho s sebou celou noc. A pomalu ho vyprazdňoval. Proč asi? Spatná otázka. Spíš pro koho. „Velmi správně,“ zasmál se Free. Oči měla ještě otevřené. Ale to jen proto, ţe cítila nutnost všechno pochopit, byť by šlo o nejhorší. S velkou námahou vstala a zapnula televizi s videem. 144
Zmáčkla převíjení. Podle čísel sledovala čas. Pak tlačítko play. Koupala se; nahá. „Říkal jsem ti to,“ řehtal se jí za zády Free. Horká lázeň. Voda teče jen čůrkem, takţe nevychladne, ani aţ začne chladnout tělo. Tereza se podívala směrem ke koupelně. Přetékající voda se mezitím začala vpíjet i do koberce v hale. Nebyla však úplně průzračná. Něco v ní plávalo a postupně se rozřeďovalo. Tereza se znovu podívala na video. Právě brala do ruky nůţ – totiţ ta mladá, hezká dívka. Ve tváři měla vepsané nezměrné utrpení. Ale kdyţ uchopila čepel a hluboko ji zařízla do levého zápěstí, ţádnou další bolest uţ nepocítila. Bolest, jak tehdy ještě věřila, je přece výsadou ţivých. Nemusela ani otevírat obě ţíly. Její rodiče nebyli doma a na umírání měla celou noc. Krev tiše crčela do vody. Dívka se opřela a zavřela oči. Mýlila se, kdyţ si myslela, ţe smrt ji zbaví všech problémů. Tereza vypnula pásek. Ihned si na všechno vzpomněla. Na celou tu ztřeštěnou noc. Samozřejmě, ţe neexistovaly ţádné čarodějnice ani zámky. Nikdy neţil ani onen tajemný kněz. Takové věci na planetě Zemi neexistují. „Zabila jsem se,“ zašeptala. „Ano, ano!“ radoval se za ní Free. „A já jsem tady proto, abych si tě odnesl; bude to tvrdé odpracovaná odměna. Proto mám s sebou tenhle pytel.“ Tereza vykročila ke kuchyni, cestou se opírala o zeď. Potřebovala nějakou oporu. „Je to pravda?“ zeptala se Poppy. „Jsem opravdu mrtvá?“ Poppy byla bledá a vyčerpaná. Cigaretu típla v popelníku. „Skoro,“ řekla a z jejího hlasu byla jasné cítit lítost. Tereza přikývla. Nemá cenu stavět se k realitě zády. Nemusela ani jit do koupelny, aby se o tom přesvědčila. Umírala tam nějaká dívka. „Jak dlouho ještě?“ „Uţ jen chvilku,“ řekla Poppy. Tereza znovu přikývla. Není divu, ţe ji bolelo zápěstí. Pak si docela jasně vzpomněla, jak si podřezala ţíly. Spatně od ţaludku jí 145
bylo z toho, jak srdci docházela krev, kterou mělo pumpovat. „A vy dva, co jste vlastně zač?“ „Já se jmenuju Candy,“ řekla Poppy. „A za tebou stojí John.“ Pokrčila rameny. „Někdy mu říkám Jack.“ „Oba dva jste mrtví?“ „Uţ jo,“ řekla Poppy. Tereza se rozkašlala. „Proč jste přišli?“ „Pro peníze a pro zábavu,“ řekl Free. „On tě měl svést.“ vysvětlovala Poppy. „Alespoň si to myslí. A já jsem ti měla pomoci, kdyby sis to přála.“ Poppy zavrtěla hlavou. „Ale ty jsi nechtěla, Terezo.“ Tereza přikývla. „Zajímalo by mě, jak jsi mi asi tak chtěla pomoct potom, co jsem udělala?“ „Bardos je říše na půl cesty mezi světem ţivých a mrtvých,“ pokračovala Poppy. „Ve vzácných případech je moţné se rozhodovat. Na tvém rozhodnutí pak záleţí, kam bude tvá cesta směřovat – pokud vůbec někam vede.“ „A já jsem se rozhodla špatně,“ zašeptala Tereza. „Podřízla jsi krk té nebohé sestře,“ připojil se Free. „Ty radši mlč,“ utrhla se na něj Poppy. Obrátila se zády k Tereze. „Není to tím, co uděláš, tak to nikdy není. Je to tím, co je uvnitř. Ty by sis pravdu nikdy nepřipustila.“ „Ve všem jsi lhala,“ přerušil ji Free, který právě provětrával pytel na mrtvé a mával jím po pokoji, jako by se chystal postavit stan. „Nikdy jsi s Billem nespala. Nechtěl tě. Chtěl Renu a ty ses s tím nebyla schopná vyrovnat. Nic jinýho v tom nebylo.“ Poppy se pomalu postavila. Podívala se Freea, který si na chvíli přestal hrát s vakem, aby mu neuniklo, co udělá. V obvykle chladném výrazu Poppy se objevila vášeň. Zvedla ruku a ukázala na něj. „A ty máš tu drzost říct Tereze, ţe lţe? Po tom všem, co sis dneska vymyslel? Jsi pokrytec!“ Free se podle všeho dostal do opravdových rozpaků. „Kdy jsem lhal?“ Poppy byla netrpělivá. „Kdyţ jsi vyprávěl o Johnovi.“ Free pustil vak. Náhle byl plný zloby. „Řekl jsem to tak, jak to 146
bylo. Beru na sebe všechno, co jsem udělal – dobré i špatné. Nesnaţím se to zakrývat jako tadyhle Matka Tereza. Nebo jako ty, Poppy. Candy nebyla nic jinýho neţ líná holka s věrností zkušeného politika. Pořád jsi ţvanila o tom, jak celý ty roky hledala Johna. Kdyby opravdu tak usilovně hledala, jak to, ţe ho nenašla?“ „A kde ho asi tak měla hledat?“ zaútočila Poppy. „Neměla ţádné vodítko a John se postaral, aby po něm ţádné stopy nezůstaly. On utekl od ní a ne obráceně. A proč? Protoţe mu bylo trapně, jak to všechno zpackal.“ „Nic nezpackal! Jen se jí snaţil pomoct, aby udělala ten přiblblej test.“ „John nemusel uhodit učitele,“ pokračovala Poppy. „A i kdyţ to udělal, kdyţ pak šel do polepšovny, nebyl to přece konec světa. Kdyţ se vrátil, mohl přece zavolat Candy domů, do Berkeley. Dohromady by určitě na něco přišli; spolu byli silní.“ „Silný byl jedině John!“ „John byl slaboch, kdyţ šlo o důleţité věci!“ křičela Poppy. „Kdyţ se poranil na ruce, co udělal? Litoval se. A ţe to bolelo? Plno lidí trpí bolestí a narkomani se z nich přesto nestanou. Nesvalují všechnu vinu na ostatní.“ Free zuřil. „Nevíš, co je bolest. Tys vţdycky ţila jako v bavlnce!“ „Trpěla jsem,“ řekla Poppy. „Kaţdý jednou trpí, dříve nebo později. Ale já jsem pracovala, abych znovu ţila. Udělala jsem chyby, samozřejmě, plno chyb, ale nikomu jsem neublíţila.“ „Já jsem se taky snaţil nikomu neublíţit!“ vykřikl Free. Poppy tleskla. Bylo to, jako kdyby ho vedla určitým směrem a on právě překročil kritický bod. „Ano! Je to pravda. Pravda je i to, ţe nic nevíš. Tak poslouchej. Dneska večer jsem nepřišla jen kvůli Tereze, ale taky kvůli tobě. Ty na tohle hrozný místo nepatříš, Johne. Patříš ke mně.“ Free se rozchechtal. „Potom, co jsem ti udělal, s tebou uţ odejít nemůţu.“ „A co jsi udělal?“ zeptala se Poppy. Free se zasmál. „Jestli jsi na to zapomněla, klidně ti to připomenu. Zabil jsem tě.“ „Ne,“ přerušila ho Tereza. 147
Free se na ní upřeně zadíval. „Ty se do toho nepleť.“ „Má pravdu,“ řekla Poppy rychle a pozorně si Terezu prohlíţela. „Ať mluví. Mysli si, ţe to je nezaujaty pozorovatel. Terezo?“ Tereza se posledními zbytky sil odpoutala od zdi. „Příběh Candy se mi líbil,“ začala. „Musela to být fajn holka. Ale nejvíc mě zaujalo Johnovo vyprávění. Zřejmě proto, ţe měl plno šancí, ale ţádnou nevyuţil. Skoro aţ do konce jsem si myslela, ţe se všechno otočí. Vzpamatuje se, najde Candy a budou šťastně ţít – jako v pohádce. Vím, ţe jsi uţ na začátku upozorňoval, ţe jim to nebylo dáno. Já si ale pořád myslím, ţe to moţné bylo. Víš, co mám na mysli?“ „Ne,“ řekl Free. „Nic nechápeš. Vţdyť jsi Johna ani neznala.“ „Ale ano,“ oponovala Tereza. „Seznámila jsem se ním tvým prostřednictvím. Poznala jsem ho docela zblízka. Proţil si svoje. Ve srovnání s ním se mně nestalo vůbec nic. Svým způsobem ho i obdivuju. Váţně. Ale víš, kdyţ ses dostal k tomu, jak byl v obchodě, věděla jsem, ţe lţeš. Mluvila jsem o tom s Poppy. Můţeš se jí klidně zeptat. Jsem si jistá, ţe John Candy nezabil.“ „Zabil jsem ji!“ protestoval Free. „Střelil jsem ji do srdce.“ Podíval se na Poppy. „Jen jí to řekni.“ Poppy zavrtěla hlavou. „Právě jsi to slyšel, Johne.“ Byl zmatený. „Ale já jsem tam byl. Musím přece vědět, co se stalo.“ „Ne,“ řekla Poppy. „Já jsem tam byla. Byla jsem tam s muţem, kterého jsem jako jediného opravdu milovala. Ty jsi tam stál se svojí vinou a sebelítostí. Svou vinu sis odnesl do hrobu. Nezastřelil jsi mě. Zastřelil mě ten policajt, který mířil na tebe. Zabil mě náhodou. Tak to je – ale o to min jsem mrtvá nebyla. Kdyţ jsem to dostala, dělal jsi všechno, abys mě udrţel na nohou. Nechtěl jsi, abych spadla na špinavou podlahu. Ne proto, ţe bys mě pouţil jako štít, ale proto, ţe jsi mě chtěl obejmout. Touţil jsi po tom víc, neţ po šanci znovu vystřelit, coţ jsi klidně mohl udělat. Znamenalo to pro tebe víc, neţ moţnost vzdát se a zůstat na ţivu. Chtěl jsi mě jen obejmout. S tím přáním jsi i zemřel.“ Poppy k němu o krok popošla. „Proč si musíš kaţdou noc aţ do konce věčnosti hrát na ďábla? Nejsi zas tak špatnej kluk. Pořád tě miluji. A ty?“ 148
Free se na ni upřeně díval, jako by ji viděl vůbec poprvé nebo alespoň poprvé po hodně dlouhé době. Tereza ani nevěděla, kdy vlastně ţili. „Cos mi to chtěla říct předtím, neţ jsi umřela?“ zeptal se. „Ţe jsem po tobě pojmenovala svého syna,“ řekla Poppy. „Nevymyslela sis to, kdyţ jsme jeli v autě?“ „Říkám jen pravdu, čistou pravdu.“ Free se znovu odmlčel. Pak se zhluboka nadechl a zachvěl se. „Ano,“ řekl nakonec. „Ano?“ zeptala se Poppy. „Pořád tě miluji.“ Chladná, tvrdá a necitelná Poppy se rozplakala. Přikývla a kousla se do rtu. „Ano,“ řekla. A moţná, ţe to pro ni bylo nejkrásnější slovo na světě – v celém vesmíru. Rozevřela náruč. „Obejmi mě, Johne. Drţ mě navěky.“ Objímali se. Padl i polibek. Bylo to nádherné, uchvacující. I Tereza uronila slzu. Měla z nich takovou radost. Byla tak šťastná; šťastná. Ani netušila, ţe umírající duše je něčeho podobného schopna. To ale nemohlo změnit nic na tom, ţe si podřezala ţíly. Nemuset se tak vracet domů, kde čeká mrtvola a zakrvácené střevíčky. Tereza z nich měla radost, ale sama se cítila mizerně. „Ještě nejsi mrtvá,“ řekla Poppy a podívala se na ni přes Freeovy paţe, jako by četla její myšlenky. „Ale tys přece říkala…“ ozvala se Tereza. Poppy se vymanila z Freeova objetí. Vycházela z ní záře, jak se na správného anděla stráţného sluší. Tereza si nikdy neuvědomila, ţe andělé mohou být tak lidští. „Co jsem říkala?“ zeptala se Poppy. „Co říkal ten kněz? Nechalas ho, aby dokončil to, co ti chtěl sdělit? Samozřejmě, ţe ne. Vyběhla jsi ze dveří. Utekla jsi před vlastními chybami. Ale kdybys byla zůstala, dozvěděla by ses, ţe všechny chyby, pokud je obětuješ Bohu, budou odpuštěny. Tohle je velmi přísně střeţené tajemství.“ „Ale já nevím, jak je obětovat,“ namítla Tereza. „Tady naplatí ţádná jak,“ řekla Poppy. „Pravda sama je tou 149
jedinou oběti. Jen ona bude přijata. Co je na tomhle světě vlastně pravda? To, ţe ses snaţila zabít se? Teď vidíš, ţes to udělala z pocitu sebelítosti. To jsi pochopila z Johnova příběhu. Právě teď jsi to předvedla. Zapomeň na lidi, které jsi dneska v noci zabila. Byli uţ mrtví. Zapomeň na to, co jsi proţila v domě čarodějnice. Je mi to jedno. Ty a Free jste se chovali jako děti. Důleţité je, ţe jste se navzájem poučili a něco se vzájemně i naučili.“ Poppy šťouchla do Freea, který stál vedle. „Představ si, ţe dneska večer přišel v naději, ţe si tě odtáhne do podsvětí.“ Free se usmál. „Není to tam zas tak špatné, kdyţ víš, jak na to.“ Poppy se na něj podívala. „Chceš se tam vrátit?“ Poškrábal se na hlavě. „Hmm, asi ne.“ Objal ji. „Myslím, ţe jsem zralý na změnu k lepšímu.“ Odmlčel se. „Jseš si jistá, ţe jsem tě nezabil?“ Poppy se zasmála. „I kdyby ses mě snaţil zastřelit, netrefil by ses.“ Obrátila se zpátky k Tereze. „Co s tebou mám udělat, ty holka jedna pitomá?“ Tereza bojovala s vlnou závrati. „Z vany mě vytáhnout nemůţeš; nemáš tělo. A neţ se vrátí rodiče, tak uţ stejně budu mrtvá.“ Svěsila hlavu. „Na tom, co obětuji Bohu, přece nezáleţí.“ „Proč to neuděláš a nepřesvědčíš se, co se stane?“ zeptala se Poppy. „To ale, přece…“ začala Tereza. „Jen do toho, zkus to,“ připojil se Free. „Tím uţ nic nezkazíš. Jestli to zabere u tebe, moţná, ţe to zkusím taky.“ „Co mám udělat?“ zeptala se Tereza. „Bud sama sebou,“ řekla Poppy. „A pak to nech na něm. Nezáleţí na tom, jak si Boha přestavuješ. Důleţité je jen to, abys mu dovolila, aby na tebe myslel.“ „Smím zavřít oči?“ „Ano.“ „Jen nám tu teď, prosím tě, neumři,“ napomenul ji Free. Tereza zavřela oči. V prostoru uvnitř spatřila spoustu věcí. Její dosavadní ţivot byl nádherný. Dostalo se jí mnohých darů – hlasu, nadání psát a samozřejmě i rodičů. Pochopila, jak těţce by nesli, 150
kdyby se vrátili domů a našli ji mrtvou. Obětovali hodně, aby mohli vychovat takovou dceru. Uvnitř Terezina srdce měl místo i Bill. Přesně tam, kde ho zanechala, kdyţ se do něj zamilovala. Bude se ho muset vzdát a moţná, ţe ho uţ nikdy neuvidím Ale to je v pořádku. Obohatil její ţivot. Nepřišel, aby ho zničil. Byl zamilovaný a láskaje vţdycky pozitivní. I jeho by se bolestně dotklo, kdyby se dozvěděl, ţe spáchala sebevraţdu. A Rena? Ďáblík jeden zlomyslný. No, holky jsou holky, zrovna tak jako ani kluky uţ nikdo nepředělá. Tereza si uvědomila, ţe ji nemůţe nenávidět. Nebyla schopna nenávidět nikoho, ani sebe. Ţivot je krásný a strašný zároveň. Je v něm od všeho kousek, a to ho dělá neopakovatelným. Jen ji mrzelo, ţe se pokusila promarnit svůj vlastní. Tereza cítila, jak z ní padá tíha. Obrovské překvapení. Najednou to bylo pryč – celá ta hrůza. Poţehnaná úleva. Kdyţ se začala hroutit na podlahu, zachytil ji Free s Poppy. Odnesli ji na pohovku a poloţili na záda. Tereza otevřela oči. „Budu ţít,“ zašeptala. „Bojíš se?“ zeptala se Poppy. „Ne,“ odpověděla upřímně. „Jen mě mrzí, ţe jsem byla tak pitomá. Měla jsem se skvěle, váţně. Dalších pár dní, týdnů a všechno by se upravilo. Nechala jsem se unést city.“ Slabě zakašlala. „Kdyby se tak čas nechal vrátit.“ Poppy ji pohladila po tváři. „Chceš zpátky?“ „Ano,“ odpověděla Tereza. „Přeji si to víc, neţ cokoli jiného. Chci znovu ţít.“ Poppy se obrátila na Freea. „Co tomu říkáš? Nezdá se ti, ţe by se jeden anděl začátečník a jeden zkušený ďábel mohli dohodnout a znovu vykřesat ţivot Terezy Chafeyové?“ Free na chvíli zváţněl a dívka se upřeně dívala dolů na Terezu. „Myslím, ţe to moţné je. Všechno je moţné.“ Poppy se rozzářila. Naklonila se a políbila Terezu na čelo. „Zavři oči a uvidíš onu jiskérku.“ „Budu ţít?“ zeptala se Tereza. „Ano,“ odpověděla Poppy. 151
„Jak ale?“ „Psst. Uvidíš,“ odpověděla Poppy. „Ale proč mi pomáháš? Proč právě ty?“ „Proč poslal Bůh mě?“ zeptala se Poppy pobaveně. „Řekněme, ţe jsi velice důleţitá pro někoho, kdo zas znamená hodně pro mě. Teď ještě nemáš ani tušení, jak často ho budeš vídat.“ „Ale přece…“ namítla Tereza. „Spi.“ Poppy natáhla ruku a zavřela Tereze oči. „Sni o ţivotě, ten nikdy neskončí.“ A byl prostor a čas v něm. Nikdy nepřestaly existovat. Přesto se jí zdálo, ţe se v kaţdém z nich můţe pohybovat zcela neomezeně. Udála se v ní změna. Jako by neměla tělo. Přesto cítila, ţe je tu ještě někdo, a ta osoba – bytost – myslí na Billa. Proto na něj začala myslet i ona. Najednou se ocitla v jeho obýváku. Spal před krbem a vedle něho leţela Rena. Tereza si všimla, ţe jsou oba oblečeni. Byla ráda, ţe je vidí a uţ necítila onu nesnesitelnou bolest, kterou trpěla na počátku večera. Současně si však připadala nějak daleko. Jako by se scénou, na kterou se dívala, neměla nic společného. Něco se mělo stát, něco důleţitého. Ale Tereza si vůbec nedělala starosti s tím, jak to dopadne. Nejvíc ze všeho vnímala nekonečný klid. Bytost, které si před chvíli všimla, tam ještě byla. Kromě Billa a Reny však nikoho jiného neviděla. Její pozornost upoutal krb. Polena uţ dávno předala veškerou energii plamenům, zbyly z nich jen planoucí uhlíky. V popelu probíhala podivná alchymistická reakce. Sledovala, jak se uprostřed ohořelých zbytků rozpoutává miniaturní cyklon. Pod náhlým závanem vzduchu uhlíky zaplály jasněji. Oranţové světlo se proměnilo na jasně červené a popel prosvištěl komínem jako Santa Claus na saních. Pak se ozvalo hlasité prasknutí – to se rozlomil jeden ze zbývajících kusů dřeva. Mezerou mezi mříţí z krbu vyletěla jiskra a přistala na Billově paţi. Z hlubokého spánku se najednou posadil a úzkostlivě se rozhlédl. Zíral rovnou do bodu, z kterého ho sledovala Tereza; mnul si oči. Pokud ji viděl, na jeho chování se to neprojevilo. Ona sama se vidět nemohla. S pocitem bolesti si přejel místo, kde mu na paţi přistála 152
jiskra. Pak se zarazil a zadíval se směrem k hlavním dveřím. Vánek, který mu čuchal vlasy, přicházel zvenku. Postavil se a vrhl se ke dveřím. Tereza ho bez problémů sledovala. Dveře byly otevřené dokořán. V zámku vězel klíč. Byl to Terezin klíč. Jednou jí ho jen tak dal, ani si pořádně nemohla vzpomenout proč. Z legrace ho přetřel zlatou barvou. Byl to její klíč od ráje. Musela ho tady zapomenout, kdyţ se u něj večer stavovala. Bill ho vytáhl ze zámku. Vyhlédl ven na ulici a pak se podíval zpátky na spící Renu. Přes tvář mu přeběhlo pochopení a vzápětí i hrůza. Vběhl do loţnice; popadl boty a klíče od auta. Vyběhl z domu a ani za sebou nezabouchl dveře. Tereza sice nevěděla, kam běţí, ale cosi uţ tušila. K tomu, co se dělo, však zas nebyla tak úplně lhostejná. Doufala, ţe to stačí. Doufala, ţe to stačí oba.
153
EPILOG Otevřeným
oknem se do pokoje linulo slunce. Spatřila ho ještě předtím, neţ otevřela oči. Někdo na ni volal jménem. Převrátila se v posteli, aby se podívala, kdo to asi je. V zorném poli se objevila hezká tvář mladého muţe s tmavými vlasy. To je legrační, ţe vidím takhle rozmazaně, pomyslela si. Neznámý seděl na ţidli vedle její postele. Co dělá v mojí loţnici? Ale mnohem horší bylo, ţe to vůbec nebyla její loţnice. Okamţitě rozpoznala charakteristické zařízení. Nemocnice – leţí v nemocnici. Nejspíš to někde napálila do stromu. „Ahoj,“ řekl ten člověk. „Vy jste doktor?“ zeptala se. Byl oblečený v bílém, ale Tereze připadal trošku mladý. „Ne. Tvůj lékař mé poţádal, abych u tebe zůstal. Čekal, ţe se ti brzy vrátí vědomí. Jak se cítíš?“ „Sílené mě bolí hlava. A moje zápěstí…“ Tereza uviděla obvaz. Na všechno si ve vteřině vzpomněla. Na všechny fyzické podrobnosti. „Boţe můj,“ zašeptala. Mladý muţ rychle vstal. „Zavolám doktora.“ „Ne, to je v pořádku,“ řekla Tereza klidně. O sebevraţdu se člověk nepokouší kaţdý den, alespoň ona taková nebyla. Byl to její první pokus. Přesto ji pocit z toho, co udělala, nijak neohromil. Jenom si připadala trošku trapně a hloupě. Polkla, aţ to zabolelo. Měla sucho v krku. „Podal byste mi, prosím, vodu?“ „Samozřejmě.“ Měl zřejmou radost z toho, ţe jí můţe pomoci. 154
Připadalo jí, ţe se v její přítomnosti cítí nesvůj. Asi si myslí, ţe jsem jen další z těch cvoků. Ona ale není typický příklad neúspěšného pokusu o sebevraţdu. Bude ho o tom muset přesvědčit. Podal jí sklenici, Tereza vděčně pila. „Kdo mě sem přivezl?“ zeptala se. „Myslím, ţe to byl tvůj přítel. Bill?“ Přikývla. Z nějakého důvodu ji to vůbec nepřekvapilo. „Byl to můj kluk. Teď chodí s mojí nejlepší kamarádkou.“ Mladík sklonil hlavu. „To je mi líto.“ „No jo, je to průšvih, já vím. Kdyţ jsem na to přišla, tak mě to úplně vytočilo. Chtěla jsem je oba dva rozsekat na malé kousíčky. Ale spolu jim to asi klape líp. Víte, co myslím?“ Mladík byl zcela zmatený. Na to, co pravé udělala, mu asi připadala v příliš filozofické náladě. „Jasně,“ řekl. „Bill a ta dívka čekají venku. Chtějí tě vidět. Jsou tady i tvoji rodiče. Mám jim říct, ţe uţ ses vzbudila?“ „Za chvíli. Co vlastně jste, kdyţ nejste doktor?“ „Studuji na vysoké škole. Ale jednou se chci stát lékařem.“ Ukázal na věci okolo. „Tohle je moje učebna.“ Usmála se. Byl docela hezký. „Doufám, ţe jste se mnou neměl moc práce.“ „Ani v nejmenším. Celou dobu, co jsem u tebe byl, jsi spala.“ „Málem jsem se zabila,“ řekla náhle. Jeho tmavé oči se na ni s porozuměním zadívaly. „Já vím. Asi toho na tebe bylo v poslední době moc.“ Pokrčila rameny. Procházka růţovým sadem to zrovna nebyla. „Ale tak to uţ někdy chodí,“ dodala. „Uţ to nikdy neudělám. Chtěla jsem, abyste to věděl.“ Mladík se s ulehčením usmál. „Právě to jsem chtěl slyšet.“ Vstal. „Zajdu pro rodiče.“ „Dobře.“ Kdyţ se dostal ke dveřím, znovu promluvila. „Počkejte.“ Zastavil se. „Ano?“ „Proč se chcete stát doktorem?“ zeptala se. „Proč se ptáš?“ „Jen mi to klidně řekněte.“ 155
„No, chci pomáhat lidem. Doktoři vydělávají plno peněz, rád chodím v bílém –“ Pokrčil rameny. „Matka chtěla, aby se ze mě stal doktor.“ „Jako maminčin mazánek zrovna nevypadáte.“ „To taky nejsem. Umřela, kdyţ jsem byl ještě hodně malý.“ „Tereze se sevřelo srdce. To mi je líto.“ „Jo, byla to skvělá máma.“ Otevřel dveře. „Za pár minut jsem zpátky, Terezo.“ „Počkejte,“ zavolala na něj. Zastavil se. „Ano?“ „Vy víte, jak se jmenuju, ale já vaše jméno neznám. To není fér.“ „Máš pravdu. Jmenuji se –“ „Počkej!“ přerušila ho náhle. Zasmál se. „Co to bude tentokrát?“ „Jsi Johnny!“ Zamračil se. „Jak to víš? Vţdyť nenosím jmenovku.“ Tereza byla taky zmatená. „Nevím. Uţ jsem se s tebou asi někde setkala. Jsi mi povědomý.“ Podívala se na otevřené okno na levé straně. Byla ráda, ţe konečně vyšlo slunce a skončila bouřka. Náhle se usmála. „Připomínáte mi někoho, koho dobře znám,“ řekla zamyšleně.
156
Christopher Pike
CESTA DO NEZNÁMA Z anglického originálu Bud Love, vydaného nakladatelstvím Scholastik Inc., New York 1986, přeloţil Vít Lukáš Obálku navrhl Oldřich Pošmurný Vydalo Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit v edici Buldok jako svou 11. publikaci, Praha 1995 Odpovědný redaktor Josef Novák Vytiskl Signet, spol. s r. o., Brno 1. vydání Cena 36 Kč ISBN 80-7171-042-3
157
158
