Christopher Pike. Stopy hrůzy 61 Vzpomínejte na mne 2

Christopher Pike Stopy hrůzy 61 Vzpomínejte na mne 2

VZPOMÍNEJTE NA MNE 2 Christopher Pike

NAKLADATELSTVÍ

SIGNET

2

Copyright © 1994 by Christopher Pike Translation © David Vandrovec 1996 Published in the arrangement with Permissions & Rights Int. Ltd. ISBN 80-86021-09-2 3

I. Jean

Rodriguesová nechtěla dopadnout jako její matka. Ani ne čtyřicetiletá vdova s pěti dětmi, jejichţ otec propadl alkoholu, pracovala šedesát hodin týdně v malé kavárně a jen tak tak splácela půjčku na polorozpadlý dům v nejhorší části města a sotva vycházela s penězi na jídlo pro děti, které se o ni stejně vůbec nezajímaly. O školu, o práci a často ani o sebe se Jean naprosto nestarala. Přesto, kdyţ občas pozorovala matku, jak se obléká do práce a na její unavené tváři viděla vrásky nesplněných snů, bylo jí jí aţ líto. Musí přece existovat něco, co by ji dokázalo rozveselit, myslela si. Musí přece v ţivotě být něco mnohem zajímavějšího, neţ se zatím ukazuje. Jean však sama nikdy ono „něco mnohem zajímavějšího“ ve svém ţivotě neviděla, a tak se sama jen velmi zřídka smála. Jean Rodriguesové bylo osmnáct a do maturity jí zbývaly dva týdny. Její otec byl Mexičan, pravý Azték – alespoň to o sobě s oblibou říkával. Ani vzpomínek po něm moc nezůstalo. Zemřel na pneumonii a zástavu srdce, kdyţ byla Jean v prvním ročníku na střední škole. Její matka? Jean ani nevěděla, co byla její matka zač. Napůl Hispánka, čtvrtinou Italka a čtvrtinou zbytku světa. Nikdo by to nemohl přesně uhádnout. Stejně tomu tak bylo i v případě Jean. Jenţe Jean věděla, ţe vypadá docela dobře a vůbec nezáleţelo na tom, jakou velkou míchanicí ras vlastně je. Její největší pýchou byly tmavé vlasy. Nosila je volně rozpuštěné, dlouhé aţ pod zadek a kaţdý večer si je umývala bylinným šampónem, coţ byla jedna z mála luxusních věcí, které si dopřávala. Měla velký nos, ale vzhledem k tomu, ţe měla i dost plné rty, nebylo to tak znát a naopak to vypadalo velice přitaţlivě. Všichni příbuzní se shodovali, ţe silné 4

čelisti zdědila po otci. Moţná zdědila po otci nebojácné vzezření, ale po matce měla určitě postavu. Obě byly velice smyslné. Její vzhled byla jednou z věcí, které Jean činily potěšení. A takových věcí opravdu nebylo mnoho. V pátek večer bylo poměrně teplo. Kdyby Jean četla pozorně noviny, a kdyby ještě k tomu měla výbornou paměť, pamatovala by si, ţe to byl přesně padesátý druhý pátek od smrti jiného osmnáctiletého děvčete na druhém konci Los Angeles, jisté Shari Cooperové. Stejně jako před rokem Shari se Jean připravovala v koupelně na večer, který hodlala strávit na večírku. Její přítel měl narozeniny. Byl to Lenny Mandez. Jean s Lennym chodila uţ skoro tři měsíce a dnes večer pro něj měla zvláštní překvapení. Bylo tak zvláštní, ţe ani nevěděla, jestli mu ho má odhalit právě na narozeniny. Jiţ šest týdnů byla těhotná. Moje matka otěhotněla také v osmnácti a to zrovna čekala mě. Stejně smutný příběh, znovu a znovu. Nechci dopadnout jako moje matka. Jean věděla, jak k tomu došlo, ţe otěhotněla, kromě onoho zcela evidentního faktu, ţe měla pohlavní styk. Před šesti týdny, kdyţ se s Lennym milovala, praskl jim kondom. A to při tom byli tak opatrní, dávali si takový pozor a vůbec. Byla jsem blázen, ţe jsem věřila všemu, co se o sexu povídalo, pomyslela si. Jediný stoprocentně bezpečný sex, jaký kdy mohl existovat, byl snad jedině mezi Barbie a Kenem, a ještě k tomu zaslechla zvěsti, ţe uţ i to přestali dělat. Nejhorší na tom bylo, ţe ani nevěděla, jestli si Lenny uvědomoval, jak se to tehdy v noci všechno zvrtlo. Měla strach, ţe si bude myslet, ţe to dítě je někoho jiného. Jenţe ani to jí tak nevadilo, protoţe Lenny byl fajn a dokázal by to určitě pochopit. Největší starosti jí dělalo to malé v jejím břiše. Nevěděla, co má dělat. Nechtěla na to ani myslet. Na dnešní večer si naplánovala pořádně se zkouřit. Právě se česala, kdyţ před domem zatroubilo auto, na které uţ čekala. Její nejlepší kamarádka, Carol Dazminová, ji měla odvézt na večírek. Jean neměla auto. Po škole sice chodila pracovat do bistra zvaného Subway Sandwich, ale jenom proto, aby doplnila matčin ubohý příjem a trochu tak vylepšila rodinný rozpočet, a také aby si mohla sem tam koupit nějaké pěkné oblečení a nějakou trávu nebo 5

hašiš. Na auto by si rozhodně nevydělala. Jean si dávala jointa skoro kaţdý den. Byla to jediná věc, která dokázala ze sledování ručiček na hodinách ve třídě udělat alespoň nějakou zábavu. Carol se obvykle sjela také, ale její zábavou bylo pozorovat jiná děvčata. Carol byla lesbička, ale po Jean nikdy nevyjela a byla docela fajn. Ve skutečnosti byla Carol jednou z těch mála věcí v jejím ţivotě, o kterých by Jean mohla říct, ţe jsou pozitivní. Carol byla jedním z nejmilejších a nejzábavnějších lidí, jaké kdy potkala. Carol zatroubila, Jean se lekla, smekla se jí ruka a podařilo se jí zlomit hřeben přímo ve vlasech. I kdyby měla výbornou paměť a četla všechny noviny ve městě, nikdy by nevěděla, ţe Shari Cooperová lámala své hřebeny pravidelně. Jean se dívala na zlomenou rukojeť a pomalu si vyndala odlomenou část hřebenu z vlasů. Nikdy před tím hřeben nezlomila. Jean vyšla z koupelny a šla se podívat za matkou do obývacího pokoje. Začínalo se stmívat. Její mladší nevlastní sourozenci si stále ještě hráli venku, dokonce i nejmladší čtyřletý Teddy. Jediný, s kým se Jean cítila v rodině dobře, byl právě Teddy, protoţe ho svět ještě nestačil zkazit. Co se týkalo ostatních, bylo jí naprosto fuk, jestli se vůbec vrátí nebo ne. Její matka seděla zabořená v křesle před televizorem a sledovala opakování staré série „Star Treku“. Jean science fiction, nebo cokoliv, co se týkalo vesmíru, vůbec nezajímalo. Moţná by to bylo jinak, kdyby vláda neutrácela tolik peněz na nukleární bomby. „Hej, Mamá,“ řekla Jean tiše a dívala se na matku. „Jdu pryč. Mizím. Nevím, kdy se vrátím.“ Matka se otočila. Uţ měla úplně šedivé vlasy a ani se nesnaţila je obarvit. Měla na sobě staré zelené kalhoty zamazané od kávy a uţ dva dny stejnou bílou blůzu. Rty si malovala levnou rtěnkou a vypadalo to, jako by si je malovala spíš před zaprášeným oknem neţ u zrcadla. Nejvíce ze všeho však vypadala strašně utahaně. Musela vstávat kaţdé ráno ve čtyři, aby to stihla do práce včas. Jean měla podivný pocit, jako kdyby stála před svým vlastním obrazem, kdyţ si ji prohlíţela. Matka zívla. „Říkalas něco, Jean?“ Jean zaváhala. Jednou jí to stejně bude muset říct. Nebo ne? 6

Moţná ji Lenny přemluví, aby šla na interrupci. Nebo ji prostě vyveze někam za město a tam ji zastřelí. Kdyţ o tom tak přemýšlela, připadalo jí moţné úplně všechno. „Ne,“ řekla Jean. „Jdu pryč.“ Matka otevřela oči. „Kam jdeš?“ „Lenny má párty. U něj doma.“ „Budou tam jeho rodiče?“ „Jeho rodiče jsou mrtví, mami. Říkala jsem ti to.“ „No, tak kdo tam bude? Jenom děcka a oblaka kouře?“ Jean znuděně obrátila oči v sloup. „Mami, nic takového se nestane.“ Matka zachrochtala. „Jasně, jako kdyby se to nestávalo kaţdej den. Co si myslíš, ţe jsem, mija? Nějakej tvůj učitel ve škole?“ „Co já vím?“ „Kdy se vrátíš?“ „O půlnoci. Moţná o něco později.“ „Ty nejdeš zejtra do práce?“ „Jo. Budu tam. Copak jsem někdy přišla pozdě?“ Matka zavrtěla hlavou. „Jak to mám vědět? Vţdyť ani kolikrát nevím, co většinu času děláš, Jean. Kromě toho, ţe tady se moc nezdrţuješ. Jakej je ten Lenny? Viděla jsem ho uţ?“ „Jo. Minulej tejden.“ Poškrábala se na hlavě. „Nebyl to ten černej chlápek, ţe ne?“ „Mami! Lenny má stejnou barvu jako ty nebo já. A navíc je to děsně fajn kluk. Mám ho ráda. A dneska má narozeniny.“ Matka pokývala hlavou. Měla ráda narozeniny. Ona sama je měla hned po Svátku všech svatých. „Cos mu koupila?“ Jean jen pokrčila rameny. Carol znovu zatroubila. Jean došla ke dveřím a řekla: „Mám pro něj něco speciálního. Řeknu ti to potom. A nedělej si starosti, kdyţ se trochu opozdím.“ „Budu si dělat starosti akorát, kdyţ nepřijdeš vůbec,“ zavolala za ní matka. Jean otevřela dveře a vyšla z domu, z toho stejného domu, ve kterém proţila celý svůj ţivot. Zhluboka se nadechla těţkého smogu. Na severu a jihu, na východě a západě, celé sousedství zasmrádalo odporným puchem chudoby. Takhle to tady fungovalo jiţ od doby, kdy bylo vynalezeno slovo ghetto. 7

„Neboj,“ zamumlala Jean. Carol se na večírek připravila mnohem lépe neţ Jean. Měla na sobě přiléhavou černou koţenou sukni, červenou blůzu s dlouhými rukávy a stříbrný a zlatý řetízek na krku. Jean měla pouze modré dţíny a ţlutou košili. Carol nebyla ţádná muţatka. Chtěla dívky lákat na svou vlastní ţenskost. Jean si také uvědomovala, ţe na večírku bude i Darlene Sanchezová, na kterou si Carol uţ dlouho brousila zuby. Zároveň si ale také uvědomovala, ţe Carol ztrácí čas usilováním o Darlene, protoţe ta potřebovala kluky asi tak, jako auto benzín. Jenţe Darlene nebyla v poslední době ani trochu v romantické náladě. Její poslední chlapec, Sporty Quinones, byl před pouhými dvěma týdny zastřelen z projíţdějícího auta na ulici v blízkosti nedostavěného sídliště. Tehdy u toho byl i Lenny, ale měl štěstí, protoţe jeho nezasáhli. Sporty dostal tři kulky přímo do hrudi a vykrvácel Lennymu v náručí. Na pohřbu nebyla Darlene právě z nejtišších truchlících. Byla příliš horkokrevná. Dokonce ještě kdyţ ukládali rakev s mrtvým Sportym do hrobu, křičela, ţe se pomstí. Jediný problém s vraţdami z kolemjedoucích aut, však byl ten, ţe nebylo vidět nic neţ hlaveň pušky vystrčenou z okénka vozu. Zabijáci po sobě ani nezanechávali navštívenky, ale Darlene neustále tvrdila, ţe ví, kdo to udělal. Lenny to nevěděl. Říkal, ţe to auto ani neviděl. Celá ta záleţitost Jean docela mátla. Vůbec nechápala, co jenom ti kluci sakra dělali uprostřed noci u nedostavěného sídliště. Bylo to jako vlézt do komína a nechtít se umazat od sazí. Také se jí stýskalo po Sportym. Byli dobrými přáteli. Kdyby si nezačala s Lennym, určitě by chodila se Sportym. Na jednom nudném večírku spolu začali trochu laškovat, ale nakonec se dali dohromady s Lennym. „Hádej co?“ řekla Carol, kdyţ Jean nastupovala do auta. Carol měla deset let staré Camaro, které jednou nabouralo do školního autobusu. Motor řval jako tank pod nepřátelskou dělostřeleckou palbou, ale naskočil vţdycky a na tom konec konců záleţelo nejvíc. „Co?“ zeptala se Jean a zabouchla za sebou dveře. „Musíš hádat,“ řekla Carol, zařadila rychlost a vyrazila. 8

„Nechci hádat.“ „Dneska jsem dostala pozvání na rande.“ „Od koho?“ zeptala se Jean. „Znáš toho kluka s ruským přízvukem, co dělá u McDonalda na Heraldu?“ „Ten s tím zjizveným obličejem?“ Carol se rozhihňala. Hihňala se často a ráda. Rty se jí leskly a oční víčka svítila neónovými stíny. Celá jen zářila. Měla v sobě hodně energie. Někomu by mohla připadat jako drát zastrčený oběma konci do zásuvky. Při obědě dokázala spořádat dva Big Macy s hranolky a na tělocviku, o hodinu později, udělat sed-lehů, kolik kdo chce. Byla to čistá Hispánka, ale tolik se pudrovala, ţe vypadala, jako by dělala reklamu nějakému cirkusovému klaunovi. „Co si o tom myslíš?“ zeptala se Carol. „O jeho jizvách?“ „Ne! O tom, ţe mě pozval na rande. On přece ví, ţe jsem lesba a stejně se mnou chce chodit. Nemyslíš, ţe je to nějakej úchylák?“ „Ne. Moţná si jenom myslí, ţe by se ti mohl líbit. Půjdeš tam?“ „Ještě nevím. Řekla jsem mu, aby přišel dneska na ten večírek. Myslíš, ţe přijde?“ „Proč se mě pořád ptáš na takovýhle blbosti? Vţdyť toho kluka ani neznám.“ Carol pokývala hlavou. „Doufám, ţe přijde. Moţná by potom mohla Darlene začít ţárlit.“ „Na to bych moc nesázela.“ Carol se přestala usmívat. „Copak se myslíš, ţe mě nemá ráda… aspoň trošku? A neříkej, ţe nevíš, protoţe jí vůbec neznáš.“ „Jo. Myslím, ţe tě má Darlene ráda. Jenom si myslím, ţe se s tebou nechce vyspat. Proboha, Carol, vţdyť ta holka je normální čubka. Víš sama dobře, ţe se vyspala snad s kaţdým klukem ze školy.“ „Jo, ale právě utrpěla velkou osobní ztrátu. To můţe někdy pěkně otřást lidskou sexualitou. Slyšela jsem to v tom diskusním pořadu s Oprah. Byla tam jedna ţenská, která byla docela normální, neţ jejímu manţelovi usekla vrtule od helikoptéry hlavu. Pak se stala lesbou.“ Jean vzdychla. „Ach, boţe.“ 9

„Co je?“ „Potřebuju nějaký mota. Nemáš jointa?“ „Doma. Tady ne. Ale u Lennyho toho bude určitě dost. Nemůţeš se uţ dočkat?“ „Ale můţu.“ „Co tě trápí, Jean? Vypadáš, jako by sis dělala starosti o svou vlastní sexualitu.“ „Jsem těhotná.“ „Qué?“ „Jsem těhotná.“ Carol málem nabourala do autobusu jedoucího před nimi. „No těbůch! Tak tohle je velký! Kdo je to?“ Jean byla rozladěná. „Co tím myslíš, kdo je to? Přece Lenny. Je to můj kluk. Co je tohle za blbou otázku?“ „Jen jsem se zeptala. Chtěla jsem si být jistá. Co budeš dělat?“ „Nevím. Co myslíš ty, ţe bych měla dělat?“ „Nevím. Nech si to vzít.“ Jean zavrtěla hlavou. „Jen tak? Ani nevím, jestli si to vůbec můţu dovolit.“ „Uţ jsi mu to řekla?“ „Myslela jsem, ţe mu to řeknu dnes večer.“ „No, to bude rozhodně zábavnej večírek.“ „Buď zticha. Moţná mu to řeknu později. Ještě jsem to neřekla ani mámě.“ „Tak jí to ani neříkej, nebo tě uţ nikdy nikam nepustí.“ „Ještě si to rozmyslím,“ řekla Jean. „Co máš pro Lennyho k narozeninám? Já mu koupila kníţku.“ „Jakou?“ „Ani nevím. Měla takovej strašidelnej obal. Myslíš, ţe má Lenny rád strašidelný věci?“ „Myslím, ţe v ţivotě ţádnou kníţku ani nečetl. Ani nevím, jestli vůbec umí číst.“ Carol se zasmála. „Taky jsem si to říkala! Chtěla jsem mu koupit ten nejblbější dárek, jakej šlo. Proto jsem mu jí koupila. Co máš pro něj ty?“ „Zatím nic. Zastav mi, prosím tě, někde u krámu s deskama. 10

Moţná mu koupím nějakou kazetu.“ Carol se opřela do sedadla. Poloţila ruku Jean na koleno. Jean věděla, ţe Carol není tak necitelná, jak ze sebe ráda dělá. „Kdyţ si to dítě necháš, tak bysme si s ním mohli hrát,“ řekla. „To by mohlo být docela fajn. Moţná by to byla i sranda.“ Jean vzdychla. „V poslední době uţ není sranda vůbec nic.“

11

II. Lenny Mandez bydlel v domě na kopci, který byl bohuţel postaven na zapleveleném místě, přesně uprostřed mezi chudinskou čtvrtí a hispánským ghettem. Okolní oblasti byly posety zastaralými ropnými věţemi, které v noci skřípaly tak hlasitě, aţ si člověk někdy mohl myslet, ţe na dům útočí armáda robotů s artrózou kloubů. Během posledního zemětřesení dokonce došlo i k tomu, ţe se některé sousední domy pohnuly a od té doby stojí téměř rovně. Celá oblast vypadala, jako kdyby měla v lidech schválně vzbuzovat ty nejhorší vlastnosti, agresivitu a podobně. Lennyho dům měl dvě loţnice plné švábů a koupelnu s ještě horšími potvorami. Přesto to nebylo nejhorší místo na večírek, pomyslela si Jean, tedy pokud tam bude dost trávy a hašiše. Naštěstí právě tohle nebyl pro Lennyho nikdy problém. Feťáci ho pronásledovali všude, kam se hnul, stejně jako si mravenci prokousávali cestičku napříč jeho kuchyní. Lenny Mandezovi bylo dvacet, ale pokud by se měl věk měřit podle opotřebovanosti a ne podle let, mohl by uţ dávno být v důchodu. Do první party vstoupil, kdyţ se vracel domů z jeslí. Poprvé se do soudní místnosti dostal za krádeţ auta ve třinácti letech, a to ještě ani neuměl řídit. Dvouletý pobyt v polepšovně ho trochu srovnal, Lenny se vrátil do normálního ţivota a minulý rok odmaturoval. Nyní měl práci na plný úvazek. Dělal mechanika u benzínové pumpy svého strýce. Nepatřil sice do ţádné určité party, ale přátele měl na všech zločineckých místech a prodejem drog si vydělal stejně jako dolaďováním motorů. Jean věděla, ţe Lenny není ţádný svatoušek, tak hloupá zase nebyla, ale docela jí stačilo, ţe se nikam moc necpal, s nikým se pokud moţno nepral a hlavně si dával 12

pozor, aby se znovu nedostal do vězení. Řekl jí, ţe se pokusí se změnit a bylo na něm vidět, ţe to opravdu dělá. Přihlásil se na několik rekvalifikačních a doplňovacích kurzů na městské střední škole. Nevěděl, co hodlá jednou v ţivotě dělat o nic víc, neţ to věděla ona sama. Alespoň to jim bylo společné. S Lennym se poznala přes Sportyho Quinonese, který se ve svých dvaceti letech stále ještě snaţil získat maturitní vysvědčení. Byli si navzájem představeni uprostřed ulice, doslova, a na chvíli, kdyţ se podívala do jeho hlubokých tmavých očí, jako by zapomněla na přijíţdějící auto. V očích měl jak vášeň, tak i mnohé nebezpečí a Jean si to dobře uvědomovala. Sama sebe se ptala, jestli to byl právě ten pohled, který ji tak vzrušoval, ta moţnost špatného konce. Lenny měl tak skvělou postavu, jakých se poslední dobou objevovalo uţ jen málo. Tvrdé svaly, široká ústa a rovné černé vlasy dlouhé na ramena. Podíval se na ní a promluvil: „Hej, bejby, uţ jsem o tobě slyšel. A nebylo toho zas tak málo. Prej jsi fakt dobrá. Co si takhle dneska večer někam vyrazit?“ Samozřejmě, ţe mu řekla, aby si to strčil kamsi, ale Lenny se jen zasmál a vrátil se opět k tichému tónu, který, jak Jean později zjistila, mu byl mnohem přirozenější. Večer jí vzal do kina a v poslední řadě se začali tak vášnivě líbat, ţe proměnili obyčejnou disneyovku na poměrně tvrdé erotické mystérium. To se jí na něm také nejvíce líbilo – ona záhadnost. Dokonce ani po šesti týdnech, co spolu chodili, vůbec netušila, kdy na co myslí. Na pohřbu Sportyho, svého nejlepšího kamaráda, na sobě nenechával znát ani kousek emocí, ani ve chvíli, kdy pokládali rakev do hrobu. Klidně si mohl prohlíţet zamračenou oblohu a jeho tvář by vypadala úplně stejně. Nakonec mu Jean koupila kazetu Los Lobos, kterou, jakmile s Carol dorazily, okamţitě strčil do kazeťáku a pustil na plné pecky. Jean předpokládala, ţe to má znamenat, ţe se mu kazeta líbí, i kdyţ neměla čas, aby jí nějak pěkně zabalila. V rychlosti jí políbil, podal jí pivo, Jean se posadila na gauč v obývacím pokoji plném lidí, které skoro neznala a párty začínala nabírat na rychlosti tak jako obvykle. Byl tu alkohol, marihuana, hudba, smích a spousta sprostého nadávání. Jean a Carol hned na začátku večírku nacpaly dýmku Kolumbijským zlatem a kaţdá si dala čtyři pořádné šluky tak 13

hluboko do plic, aţ obě cítily, jak je mozkové buňky opouštějí na mraku sladkého kouře, který vdechovaly. Obě se začaly smát a nepřestaly, dokud si neuvědomily, ţe vůbec nemají důvod se něčemu smát, coţ bylo asi aţ za hodinu. Takţe první část večírku proběhla poměrně bezbolestně. Přesto, ţe se Jean „sjíţděla“ docela pravidelně, měla marihuana neţádoucí vedlejší efekt na její psychiku. V té chvíli, kdy začínala pomalu střízlivět, opustila jí dobrá nálada někdy tak rychle, ţe měla pocit, jako by padala do nějaké černé díry. Jinými slovy, marjánka ji dokázala vytočit stejně dobře, jako rozesmát a tohle byl právě jeden z těch nešťastných případů, kdy se po hodině neustálého řehtání ocitla na pokraji pláče. Avšak vzhledem k tomu, ţe plakala jen málokdy, a nikdy před lidmi, prostě jen zmlkla a snaţila se na nic nemyslet. Nechtěla ani vědět, ţe je někde, kde být nechce, s lidmi, kteří jsou jí naprosto fuk, a kterým je naprosto fuk ona. Nechtěla vědět o tom, ţe její ţivot najednou zamířil nesprávným směrem, a ţe se to v ţádném případě nezmění, protoţe tak to na světě zkrátka funguje. Nechtěla vědět, ţe čeká dítě, které nechce, ţe nechce jít na interrupci, a ţe nechce dopadnout jako její matka. Tahle poslední myšlenka ji nejvíce rozesmutněla. Nejhorší byl totiţ fakt, ţe její matka byla jedním z mála lidí na světě, kterých si doopravdy váţila. Uţ byla půlnoc, večírek začínal řídnout a marihuana se pomalu a jistě vytrácela z Jeanina krevního oběhu. Její deprese postupně klesla natolik, ţe byla schopná alespoň mluvit. Byla právě v Lennyho loţnici, seděla na jeho posteli a pozorovala Darlene Sanchezovou sedící před toaletním stolkem s nepříliš dobře připevněným rozbitým zrcadlem, jak si upravuje několik neposlušných pramínků vlasů. Darlene byla Hispánka, ale vţdycky chtěla být úplně černá, a to bylo poněkud zvláštní, protoţe byla od přírody mnohem světlejší neţ Carol se vším svým mejkapem. Sporty Quinones byl její první neafroamerický kluk, coţ tak trochu nesedělo k její pověsti o tom, ţe se vyspala se všemi chlapci ve škole. Jenţe záleţelo na tom, kdo co počítal, barvu pleti, nebo jen pohlaví. Darlene byla hodně náruţivá, o tom nebylo sporu. „Jak ti je, děvče?“ zeptala se Darlene a dívala se na Jean v zrcadle. „Jde to,“ řekla Jean. 14

„Já jen, ţe celej večer vypadáš děsně.“ „Tak to ti teda pěkně děkuju.“ „Ale ne. Myslím, jako ţe máš hroznou náladu.“ Darlene zvedla několik pramínků vlasů a mrknutím oka je svázala. Kdyţ se správně učesala, vypadala dost nebezpečně. Nemluvě o jejích dlouhých nalakovaných nehtech. Jean připomínaly břitvy namočené v krvi. „Vypadáš, jako by zrovna někdo umřel,“ dodala Darlene. Jean si uvědomila, ţe drţí v ruce plechovku piva a napila se. „Někdo zrovna umřel.“ Darlene vypadala naštvaně. „Skvělý! Muselas o tom začít mluvit. Já se sem přijdu bavit a ty prostě musíš začít mluvit o Sportym.“ „Nemluvila jsem o něm,“ řekla Jean a pokrčila rameny. „V tomhle městě prakticky kaţdou hodinu někdo umírá.“ „Aha, no dobře. Boţe! Ty seš teda optimista!“ Jean si krkla. „Sorry.“ Darlene mávla rukou. „To nevadí. Nevadí mi o tom mluvit. Stejně o tom pozdějc budeme mluvit. Aţ skončí tenhle večírek, uděláme si takovou malou schůzi, Lenny a já. Měla bys tu taky zůstat.“ „Jakou schůzi?“ zeptala se Jean. „Uvidíš.“ „Přijdu s Carol. Můţe být u toho?“ Darlene vypadala podráţděně. Dokázala změnit výraz tváře rychleji, neţ se většina lidí stačila nadechnout. „Ta holka! Vţdyť ani sama neví, co je zač. Víš, co mi dneska řekla?“ „Myslím, ţe bych to dokázala uhádnout.“ „Řekla: ‚Víš, Darlene, všechno má dvě stránky. Nikdy nevíš, co má být vepředu, dokud se nepodíváš, co je vzadu.‘ Dokáţeš uvěřit, ţe mi tohle řekla?“ „Já ani nevím, co to znamená.“ „To znamená, kebulko, ţe se mi pořád snaţí dostat pod kalhoty. Lenny mi říkal, ţe ty jsi úplně normální. Jak můţeš mít za nejlepší kamarádku homoušku?“ „To je snadný. Ke mně se homoušsky nechová. Je to fajn holka.“ Darlene se odmlčela. „Uţ jste to vy dvě dělaly?“ „Dělaly co?“ „Jestli jste se spolu uţ vyspaly, proboha! Co?“ 15

„Ne. Carol se o mě nezajímá tímhle způsobem.“ „A o co se teda zajímá?“ „Je to moje kamarádka. Potřebuje kamarády stejně jako normální lidi. Moţná dokonce ještě víc. Moţná by ses mohla pokusit se s ní kamarádit, neţ ji furt pomlouvat.“ „Moţná by mě nejdřív měla přestat balit,“ řekla Darlene. „Ona tě nebalí. Jenom s tebou flirtuje. To by tě mělo těšit.“ „To mě teda rozhodně netěší. Jsem z ní akorát tak nervózní. Mám z toho pocit, jako bych byla joto a nevěděla o tom.“ „Moţná jsi joto, Darlene,“ řekla Jean a usmála se. „Kaţdej, kdo si dovolí chodit na veřejnosti s hlavou, která vypadá jako hadí hnízdo, musí bejt tak trochu ujetej.“ Darlene se zasmála. „Sakra, asi máš pravdu.“ Dočesala se a otočila se k Jean. „Jak vypadám?“ „Myslíš, ţe já jsem ta pravá, které by ses měla ptát? A navíc jsem ti to právě řekla. Vypadáš skvěle.“ „Díky. Nedáš si něco k jídlu?“ „Myslíš, jako ţe bysme se šly najíst někam ven?“ zeptala se Jean. „Jo. Myslím, jako ţe bysme se šly najíst někam ven. Rozhodně bych nikomu nedoporučovala jíst něco z Lennyho ledničky. Mohly bysme skočit do Jack-in-the-Boxu, co je na konci ulice, a zpátky bysme byly tak za dvacet minut.“ Jean zavrtěla hlavou. „Zajdi si tam sama. Já moc hlad nemám.“ Darlene si sedla vedle své kamarádky a upřeně se na ní dívala. „Fakt, Jean, je ti dobře?“ Jean pokrčila rameny. „Jo. Jsem jenom utahaná.“ „Je to mezi tebou a Lennym v pořádku?“ „Jo.“ Jean se na chviličku odmlčela. „Myslím. Nebo snad víš něco, co já ne?“ Darlene zaváhala. „Ne.“ Pak se rychle postavila. „Hned se vrátím. Pamatuj na tu schůzi. Chci, abys tam byla.“ „Nepudu tam, jestli tam nebude moc bejt Carol. Musí mě odvézt domů.“ „Ty tady nezůstaneš s Lennym přes noc? Konec konců jsou to jeho narozeniny.“ „Ne,“ řekla Jean. „Máma by se strachy zbláznila.“ 16

Darlene se na chvilku zamyslela a pak pokývala hlavou. „Od toho přece mámy jsou.“ Darlene odešla a Jean dál seděla na posteli a popíjela pivo. Dívala se na sebe v zrcadle. Aţ pak si vzpomněla na sen, který se jí zdál k ránu. Byl nádherný, ale i tak docela jednoduchý, a vůbec se jí nechtělo se z něj probudit. Zdálo se jí, ţe se vznáší nad svým domem a jen o pár bloků dál viděla světla zábavního parku, duhu reflektorů osvětlujících nejen vnitřek parku, ale také celé sousedství. Pocit, který z toho snu měla, byl mnohem důleţitější neţ to, co se v něm odehrávalo. Věděla, ţe kdyby si tam zaletěla, mohla by se stát součástí nekonečné zábavy a radosti. Místa, kde byli lidé zajímající se a starající se o věci, které za to stály a něco znamenaly. A v tom snu jí byla dána šance, aby opustila svůj dům, svůj ţivot a uţ nikdy se nevrátila. Proč se jenom musela probudit? Byla si jistá, ţe na tu nabídku neřekla ne. Vzpomínka na krásný sen ji znovu rozesmutněla. Byla smutná z toho, ţe je to pryč. Navţdy. Po určité době vstoupil do loţnice Lenny. Měl na sobě černou koţenou bundu. Skoro nikdy si ji nesundával. Ani kdyţ bylo opravdu teplo, tak jako právě tuhle noc. Vlasy měl vzadu staţené do culíku. Večer spolu téměř vůbec nemluvili. Konverzace nebyla jejich nejsilnější stránkou. Nejraději spolu jen tak seděli a dívali se na nějaký film, nebo kouřili marihuanu, nebo se milovali. Předpokládala, ţe se spolu dnes vyspí, protoţe jak řekla Darlene, koneckonců, byly to jeho narozeniny. Ale teď sama nevěděla, jestli se můţe přemluvit do té správné nálady. Lenny se posadil vedle, nahnul se k ní a políbil ji. Jean ho také políbila – tak nějak. Lenny vycítil, ţe nemá náladu a narovnal se. „Co se děje?“ zeptal se. „Nic,“ řekla a poloţila mu ruku na stehno. „Jak se vede?“ „Dobře. Skvělej večírek, co?“ „Jo. Ta marjánka byla fakticky dobrá. Kdes ji sehnal?“ Lenny pokrčil rameny. „Obvyklý zdroje. Kam šla Darlene?“ „Do Jack-in-the-Boxu. Měla hlad.“ „V obýváku je pizza,“ řekl Lenny. Jean se donutila k úsměvu. „Jo. Leţí na podlaze. Myslím, ţe Darlene měla trochu strach z hygieny.“ 17

Lenny se zachechtal. I to znělo nuceně. „V tom případě nechápu, jak mohla chodit se Sportym. Ten kluk měl vybavení, který by se muselo čistit strojem.“ „To byl opravdu takovej prasák?“ Lenny chvilku mlčel a díval se na Jean. „Nevím. Jenom mi vyprávěl spoustu historek.“ „Hodně holek?“ Lenny pokýval hlavou. „Jo. Copak jsi neviděla, jak to zvládal ve škole?“ „Jo. Pár jich asi dostal, hádám. Kdyţ u toho nebyla Darlene.“ „Ale vţdyť spolu zas tak dlouho nechodili,“ řekl Lenny. „Fakt? Myslela jsem, ţe to bylo několik měsíců.“ Lenny se na ni neustále díval. „Něco tě trápí, Jean. Co to je?“ Sklonila hlavu. „No, víš, něco bych ti chtěla říct. Asi jsem ti to měla říct dřív, ale měla jsem strach. Jenţe teď stejně nevím, jestli je na to právě vhodná doba.“ Lenny se zhluboka nadechl a zpozorněl. Jeho napjatost si spíše uvědomovala, neţ ţe by něco zahlédla, protoţe měla stále sklopenou hlavu. Konečně vydechl. „Ano?“ řekl tiše. „Jsem těhotná.“ Ta dvě slova vylétla z jejích úst jakoby do prázdna. Celá místnost se s ní začala točit a Jean si připadala, jako by se ocitla na stole nějakých skřítků, kteří právě hodlají snídat. Zvedla hlavu a viděla, ţe Lenny má zavřené oči. Na čele mu pulzovala vystouplá ţíla. Vypadala, jako by měla co nejdříve prasknout, pokud se v ní okamţitě nesníţí tlak. Chtěla něco říct, něco, čím by mu mohla nějak pomoct, jako Dám to pryč, nebo Třeba ta testovací souprava byla vadná. Pochybovala však, ţe by ji vůbec slyšel. Jeho mysl odlétla do míst, kde slova neexistovala. Nakonec přece jen otevřel oči a upřeně ji pozoroval. Jeho výraz byl podivně nečitelný. „Víš to určitě?“ zeptal se tiše. „Ano,“ řekla a odmlčela se. „Je mi to líto. Docela blbej dárek k narozeninám, co?“ „Uţ jsem dostal lepší. Co s tím chceš dělat?“ „Nevím. Co s tím chceš dělat ty?“ 18

„To záleţí na tobě.“ „Ne, to záleţí na nás obou.“ Najednou ucítila bolest v krku. Sundala ruku z jeho nohy a hned ji tam zase chtěla poloţit a obejmout ho, nebo moţná znovu políbit. Ale byli jako dva naprosto si cizí lidé, kteří se náhodou ocitli ve stejném levném motelovém pokoji. Nebo tak Jean alespoň připadali ti dva lidé v rozbitém zrcadle. Neměla začínat tenhle rozhovor před svým vlastním obrazem v zrcadle. Takhle se cítila víc ztracená. Co opravdu cítí k Lennymu? Řekla mu sice, ţe ho miluje, a on jí to řekl také, ale oba moc dobře věděli, ţe to jsou jen slova. Nevěřila tomu, ţe by ho mohla milovat, protoţe ani nevěděla, co to milovat znamená. Nevěděla, co je to láska. Dokonce ani nevěděla, jestli něco takového vůbec existuje, jestli to nebyla jen nějaká fáma. „Můţeme si to nechat, nebo to dát pryč,“ dodala. „Nechci tě do ničeho tlačit.“ „Kolik stojí interrupce?“ zeptal se. „Tři sta dolarů. Asi.“ Lenny se usmál a zavrtěl hlavou. „To je mucha lana. Ty jsi přece vychovaná jako katolička. Mohla bys vůbec na interrupci jít?“ Vzdychla. „Nevím.“ Následující otázka jí zastihla nepřipravenou. „Myslíš, ţe ten malej bude vypadat jako já?“ zeptal se. Zaváhala. „Bueno. Jako my oba. Ale taky by to mohla být ta malá.“ „Viděla jsi vůbec moje fotky, kdyţ jsem byl dítě?“ „Ne, ţádný jsi mi neukázal.“ Na chvilku se odmlčela. „Ráda bych je někdy viděla.“ „Ne. To neuvidíš. Vypadal jsem strašně. Ale on by mohl vypadat… trochu líp.“ Postavil se a díval se ke dveřím. „Promluvíme si o tom, aţ tady nikdo nebude. Teď si musím ještě uţít svých dvacátých narozenin. Ty jsou jenom jedny v ţivotě.“ „Lo siento, je mi to líto,“ řekla znovu. „To nemusí,“ řekl a odešel z místnosti. O hodinu a půl později seděla Jean v obývacím pokoji spolu s Lennym, Darlene a Carol. Potom, co Lenny odešel, si Jean lehla na postel a asi na hodinu usnula. Ţádný sen se jí tentokrát nezdál, pouze upadla do temnot, kde se neozývaly ţádné zvuky a kde vůbec nic 19

necítila a spala spánkem mrtvých. Dokonce ani nevěděla, kdo sama je, kdyţ se probudila a všude okolo byla tma. Nakonec se přece jen začala trochu orientovat. Kdo rozsvítil to světlo? Nevěděla to a bylo jí to jedno. Ti čtyři, co tu nyní seděli, byli jediní, kdo zůstal aţ do konce večírku. Jean seděla vedle Lennyho na gauči. Carol seděla na zemi a vypadala děsně znuděně. Onen chlapec z Ruska se ani neukázal. Darlene jako obvykle přecházela z jednoho konce pokoje na druhý. Chtěla se pomstít. Chtěla vidět něčí krev. Tato schůze měla naplánovat odvetnou akci proti vrahům Sportyho, obzvláště pak proti jistému Juanovi Chiatovi. Juan byl největší dealer drog na jejich škole, ačkoliv ve třídě se nebyl podívat uţ nejméně deset let. Bylo mu jedenadvacet, stál na vysoké pozici v hierarchii Rudých ţiletek, jednoho z nejhorších pouličních gangů ve městě. Jean znala Juana jen od vidění. Dvakrát ho potkala tady v Lennyho domě. Vţdycky kdyţ přišla, byl uţ na odchodu. Lenny jí řekl, aniţ by se ho na cokoliv ptala, ţe s ním občas musí domlouvat nějaké kšefty, přestoţe se s ním v jedné místnosti cítí velice špatně, protoţe Juan je hrozně popudlivý a strašně agresivní. Jenţe Juan měl přímé kontakty na kolumbijskou drogovou mafii a v podstatě určoval ceny kokainu v okolí. Tvář měl plnou jizev, které utrţil v bojích na noţe. Jean někdy připadalo, ţe vypadá jako Satanův první náměstek. Nevěděla, ţe Sporty se s Juanem také znal, ale předpokládala, ţe tomu tak asi doopravdy bylo. „‚Řeknu vám, jak jsem přišla na to, ţe to byl Juan,“ řekla Darlene a s cigaretou v ruce neustále pendlovala od okna ke dveřím a zpět. „Ten týden, co Sporty umřel, mi řekl o obchodu, který s Juanem rozjeli. Ty jsi o tom nevěděl, Lenny. Sporty mi řekl, ţe to muselo zůstat jenom mezi ním a Juanem. Buď jak buď, Sporty to řekl mě, protoţe nedokázal drţet jazyk za zuby, kdyţ se napil. S drogama to nemělo vůbec nic společného. Juan měl ukradený kamión plnej fungl novejch levisek. Přepadnul je prej zrovna, kdyţ to naloţili, a ujel jim s tím. Na vrátnýho hodil nějakej sud, nebo co, a řidičovi vyhroţoval s pistolí v ruce. Chtěl, aby Sporty ty dţínsy prodal v nějakejch krámech, no a on to vzal. Měl z toho mít slušnou provizi a navíc si myslel, ţe jednání s vedoucíma krámů bude o moc příjemnější, neţ 20

se pořád dohadovat s nějakejma parchantama, co se furt motaj kolem Juana. Akorát nevěděl, ţe ho Juan jenom zneuţívá. Ty krámy, kam ho poslal, platily výpalný Plešatejm baretům. Znáte je?“ Lenny pokýval hlavou. „Cierto. Je to malá parta, ale kontroluje většinu dolního konce města, zvlášť okolo konferenčního centra a u mrakodrapů. Proč je Juan chtěl naštvat?“ „Na to jsem se ptala i Sportyho,“ řekla Darlene. „Myslel, ţe se moţná Juan snaţí plešouny nějak vyprovokovat, nebo co. Juan se chtěl prostě dostat na jejich území a byl z toho celej nervózní. Chtěl něco vyprovokovat, aby všem mohl ukázat, jak je silnej. Prostě chtěl bojovat. Poslal tam Sportyho ne proto, aby prodával dţínsy, ale proto, aby vyprovokoval válku mezi ţiletkama a plešounama. Sporty se dostal do průseru hned na začátku. Plešouni ho obklíčili a řekli mu, ţe jestli se ještě jednou ukáţe, tak mu vyříznou srdce a ukradli mu dodávku, celou narvanou těma riflema. Sporty potom běţel za Juanem a všechno mu řekl, ale ten o ničem nechtěl slyšet a navíc dal Sportymu ultimátum, ţe mu buď vrátí dţínsy, nebo mu za ně dá peníze, nebo mu on sám vyřízne srdce. Sporty na něj ječel, ţe takhle to přece nejde a bůhví co ještě. Nakonec udělal velkou chybu. Řekl Juanovi, ţe jestli ho nenechá na pokoji, tak půjde na policii a všechno jim tam řekne.“ „To snad ne,“ zavrtěl Lenny hlavou. „Přece nemohl bejt takovej estúpido.“ Darlene se na malinkatou chviličku zastavila. „Sporty byl dost často hodně blbej. Já to můţu říct, protoţe jsem ho milovala. Zeptala jsem se, jak na to Juan reagoval, a Sporty mi řekl, ţe Juan neřekl ani slovo, coţ jak všichni víme, není právě nejlepší odpověď vod takovýho krveţíznivýho zkurvysyna, jako je Juan Chiato. Říkám vám, Sporty měl sakramentskej strach. A taky měl proč,“ dodala Darlene a oči jí svítily hněvem. „To všechno se stalo před čtyřma tejdnama. A teď je Sporty mrtvej. Juan ho zabil, o tom se snad nemusíme dohadovat. Musíme toho hajzla zabít.“ Celou minutu bylo v místnosti hrobové ticho. Jean nevěděla, co má říct. Vypadalo to sice, jako by za tím vším byl Juan, ale kdo by si chtěl dovolovat na někoho, kdo má za sebou celý gang nejhorších grázlů v okolí? Rudé ţiletky by si jejich jména hodně rychle zjistily a 21

pak by s nimi nepěkně zatočily. A kdyby při tom zabily několik lidí, kteří s tím neměli nic společného? Taky dobře. Jean se pořádně vymstilo, ţe řekla Carol, aby tady s ní zůstala: Seděla na podlaze opřená o stěnu obývacího pokoje a jen poslouchala. Darlene musela být hodně zkouřená, protoţe mluvila úplně otevřeně. I tak se ale zdálo, ţe se dokáţe dobře ovládat. První promluvil Lenny a Jean velice překvapilo, ţe hned od počátku Darlenin návrh neodsoudil. „Nechápu, proč mi Sporty neřekl, ţe má problémy s Juanem,“ řekl. „Měl za mnou přijít hned, ještě neţ se pokusil prodat první dţínsy. Řekl bych mu, aby se od toho parchanta drţel co nejdál.“ „Chtěl zkusit něco sám,“ řekla Darlene. „Chtěl si vydělat vlastní prachy. Sportymu uţ vadilo, ţe byl furt jen tvým stínem a chtěl s tím něco udělat.“ Lenny se pomalu zvedl z gauče. „Tak to si na to vybral dost blbej způsob.“ „Vţdyť jste uţ říkali, ţe to nebyl nejchytřejší člověk na tyhle planetě,“ řekla Carol. „Drţ hubu,“ řekla Darlene. „Tohle můţu říkat akorát já, ty ne. Tys ho nemilovala.“ Carol se zašklebila. „Skoro jsem ho neznala.“ „Dobře, pro klid duše, řekněme, ţe to byl Juan,“ řekl Lenny. „Jestli ho chceme zabít, musíme to udělat sami. Kdyby se do toho zapletl někdo jinej, mohlo by se mu to donést. A jestli ho opravdu zabijeme, tak to musí vypadat, jako kdyby to udělal někdo jinej, protoţe v tom okamţiku, aţ Juanovi ţiletky najdou jeho mrtvolu, hned si domýšlej, ţe v tom jede Darlene nebo já, protoţe jsme byli Sportyho kamarádi.“ „Jenom doufám, ţe nechceš, aby to vypadalo, jako nehoda,“ řekla Carol. Lenny nervózně zavrtěl hlavou. „Kdyţ v sobě bude mít narvanej celej zásobník, tak to asi těţko bude vypadat jako nehoda.“ „Mohli bysme ho nabourat autem,“ navrhla Darlene. „To uţ by bylo lepší ho vyhodit do vzduchu,“ řekl Lenny. „Čím míň z něho zbyde, tím líp.“ Jean uţ to nemohla vydrţet. „Počkat! O čem to tady vůbec mluvíme? Sporty je mrtvej a je to hrozný, ale jeho smrt prostě 22

pomstít nemůţeme, zvlášť jestli v tom jede Juan. Jeho kámošům bude jasný, kdo to byl, ať uděláme, co uděláme. A pak nás všechny zabijou.“ „Proč by měli zabíjet tebe?“ zeptal se Lenny s podivným tónem v hlase. „Protoţe jsem taky byla Sportyho kamarádka,“ řekla Jean, očividně pobouřená takovou hloupou otázkou. „Protoţe jsem tady s váma a rozebírám naprosto nesmyslnej plán. Nemůţete se přeci postavit někomu, kdo je tak vysoko a má takovou moc. To prostě nejde a ty to dobře víš, Lenny. Proč vůbec Darlene posloucháš?“ Lenny se na ni dlouho díval, neţ odpověděl. Výraz jeho obličeje byl náhle poněkud temný. Jako by vůbec neslyšel, co mu právě řekla. „Protoţe jsem byl jeho přítel. Opravdový přítel nesedí na zadku, kdyţ mu někdo odstřelí kamaráda. Byl jsem u toho. Umřel mi v náručí.“ Jean na něj nevěřícně zírala. Jen málokdo ji dokázal zastrašit, kdyţ byla naštvaná. „A co jste vy dva dělali na tom staveništi tak pozdě v noci?“ zeptala se. „Tak blízko u Juanovy základny?“ Lenny ani očkem nemrkl. „Nevěděl jsem, ţe Sporty měl problémy s Juanem. To uţ jsem snad řekl.“ „Ale to neodpovídá na to, na co jsem se tě ptala,“ řekla Jean. „V noci je to tam zóna smrti.“ „Nikdo tě netlačí, abys do toho šla s náma, Jean,“ řekla Darlene. „Jen jsem si myslela, ţe kdyţ Sporty říkal, jaká seš bezva holka, tak ti na něm bude aspoň trochu záleţet.“ „A jak mi na něm má teď záleţet?“ zeptala se Jean. „To to mám dokazovat tím, ţe zabij u Juana a pak budu kaţdou vteřinu srát strachy, ţe si pro mě přijdou? A kdo říká, ţe nás rovnou jen tak zastřelí? Taky nás můţou mučit. Víš co se stalo tomu malýmu knihomolovi, kterýho našla policie na Main? Při pitvě mu v ţaludku našli celej povlak na polštář. Víš, jakej musí mít člověk strach, aby dokázal spolknout povlak na polštář? Jo, a nezapomněla jsem se jen tak náhodou zmínit o tom, ţe měl podříznutej krk od ucha k uchu? To se stalo na Main, Darlene… to je území Rudejch ţiletek, Juanův píseček.“ „A to byl ten povlak fakticky celej?“ zeptala se Carol. 23

„Jéţiš, drţ hubu, sakra,“ řekla tentokrát Jean. Darlene se podívala na Jean. „Myslela jsem, ţe jsi něco víc neţ jen kuchyňská slepice. Koukám, ţe jsem se asi sekla.“ Jean se obrátila na Lennyho, svého chlapce, otce jejich nenarozeného dítěte. Stále ještě neodpověděl na její původní otázku. Asi měla pravdu, kdyţ si předtím pomyslela, ţe se vlastně vůbec neznají. Dívala se na jeho temnou chladnou tvář, která spíš připomínala nějakou masku, a skoro ho nepoznávala. A to se s ním ještě před dvěma dny milovala právě na tomhle gauči. Nejenom se s ním vyspala – v tom byl rozdíl. „Jak ji můţeš nechat takhle se mnou mluvit?“ zeptala se. „Tohle je přece tvůj dům. Vyhoď ji. Víš přece, ţe kecá samý sračky. Tahle schůze je naprostej nesmysl.“ Lenny si dal na čas, neţ odpověděl. Jako kdyby ho fascinovalo něco na podlaze mezi jeho chodidly. Nejspíš to byla nějaká špína, protoţe to bylo jediné, co tam bylo. Vnímal jen dvě věci – hnus a její otázku. Konečně promluvil, s očima stále upřenýma do podlahy. „Prostě ti na něm nezáleţelo tolik jako mě. Tohle nikdy nepochopíš,“ řekl, pokrčil rameny a dodal: „Nemůţeme dovolit, aby tohle Juanovi prošlo.“ Jean vyskočila z pohovky a cítila, jak jí krev pulzuje ve spáncích. „Záleţelo mi na něm mnohem víc, neţ si kdokoliv z vás dokáţe představit! Znala jsem se s ním mnohem dýl, neţ vy všichni dohromady! Jenţe teď je mrtvej a je to fakticky smutný, ale proč kvůli tomu musíme umřít i my? Proč se vůbec bavíme o zabíjení lidí?“ Jak byla rozrušená, tak jí zaskočilo v krku. „Proč musíme vůbec takhle ţít?“ řekla roztřeseným hlasem. Nečekala na odpověď na své bolestné otázky. Vyběhla z obývacího pokoje, do loţnice a na Lennyho balkón. Bylo to tam dost nebezpečné – sbírka různě naházených prken na termity proţraných dřevěných podpěrách. Ale stačil i kousek pevného dřeva pod nohama – a deset metrů rovnou dolů. Jean slyšela praskání starého zábradlí, kdyţ se o něj opírala. Alespoň ţe byl pěkný výhled, pokud měl člověk rád smradlavé ropné vrty a rozpadlé domy, které ve tmě vypadaly jako strašidelné pevnosti. V dálce byly vidět mrakodrapy, temné věţe se spoustou svítících teček v oparu zapáchajícího smogu. 24

Opravdu, pomyslela si Jean, všechno je stejné, kamkoliv se člověk podívá. Nebylo to město, ale chcípající monstrum. Chtěla, aby umřelo. Chtěla, aby začaly padat veliké bomby a aby nad tou zrůdou vyrostly obrovské hřibovité mraky. Nechápala, proč se tak vášnivě hádala o záchranu svého vlastního ţivota, kdyţ toho bylo tak málo, pro co ţít. Ironií osudu bylo, ţe od té doby, co v ní klíčil a rostl nový ţivot, měla sto chutí vším praštit a skoncovat s tím. Ne sebevraţdou, ne, ale něčím takovým. Něčím jako smlouvou, podle které by mohla být přijata bez váţných trestů. Jistěţe nemyslela smlouvu s ďáblem. Spíš chtěla něco jako vzájemné potřesení rukou, poplácání po zádech a vyrozumění, ţe to je O. K. Ţe to všechno je v naprostém pořádku. Snaţila jsem se, jak nejlépe jsem uměla, Boţe, ale nestačilo to. Ale necítím k tobě nenávist a ani necítím nenávist k sobě. Jenom prostě nevím, co to, sakra, dělám. Pomoz, prosím, pomoz mi. Jean Rodriguesová stála na prknech shnilého balkónu a čas kolem ní letěl jako o závod. Sama ani nevěděla, jak dlouho tam byla. Ale někde pod pískem z rozbitých přesýpacích hodin Jean Rodriguesové se rozsvítila světla nočního velkoměsta. Matné ţluti se zbarvily do modra a střízlivé červeni do zelena. Intenzita světla rostla s kaţdou nově zapálenou svíčičkou v temných koutech domů, které nikdy nebyly postaveny a na vrcholcích mrakodrapů, které se nikdy nezřítí. Posun byl zpočátku velice nezřetelný a Jean si ani neuvědomovala, co se děje, aţ do okamţiku, kdy se zjistila, ţe se dívá na krajinu koupající se v pulzujícím světle. Aţ tehdy si uvědomila, ţe je zpátky ve svém snu, ţe má znovu šanci zvednout ruce a letět, přes onu zeď a dál do země, kde přání a přející si jsou jedno. Byla to šance, které se podruhé nehodlala vzdát. Tam, pomyslela si rozrušeně, tam budu nesmrtelná. Konečně šťastná, stále ještě opřená o zábradlí, zvedla ruce. Jenţe Jean neletěla. Lidské tělo to neumí. Podlaha balkónu jí najednou zmizela pod nohama a Jean místo letu padala dolů. Padala hlavou směrem k zemi a zdálo se, ţe pád bude trvat věčně. I tak to nebylo tolik děsivé, jako kdyţ před rokem spadla z balkónu Shari Cooperová. Smlouva byla podepsána a zapečetěna. Nebyla to sebevraţda, ale nehoda. Nebo, přinejhorším, vina někoho jiného. Na 25

Jean Rodriguesovou ţádný trest nečekal. Na Jean Rodriguesovou uţ nečekala ani ţádná bolest.

26

III. Při plavbě lodí po řece vidíte jen kousek řeky před sebou a kousek za sebou, blízký břeh, a kdyţ máte opravdu štěstí a řeka není obrostlá stromy, tak někdy uvidíte i širé lány nebo domy. Ale kdyţ poletíte letadlem a podíváte se dolů, uvidíte řeku celou. Uvidíte, kde začíná i kde končí. V jistém smyslu je tento výhled z letadla jako vize budoucnosti, alespoň co se týká řeky lidského ţivota. Smrt je vize, která nikdy neumírá. Měla bych být mrtvá, ale zaţívám celý svůj ţivot, jako by se veškeré jeho události odehrávaly najednou. Letím nad řekou osoby, která byla na světě známa pod jménem Shari Ann Cooperová. Znám ji, jsem to já, ale zároveň jsem i někdo jiný, něco jiného, něco blaţeného. I kdyţ nahlédnu do temných zátočin svého ţivota, má radost mě neopouští. Ta je od osob i událostí oddělená. Moje radost je to, co jsem já a nemá ţádné jméno. Během oněch osmnácti let na planetě Zemi, jsem stačila udělat spoustu věcí. Narodila jsem se. Naučila jsem se chodit, mluvit, smát se a zpívat. Také jsem se naučila plakat a běhat za klukama. Byla jsem oblíbená. V prvním roce na střední škole byl můj úsměv zvolen za nejhezčí. Ale jen málo věcí, o nichţ jsem si na Zemi myslela, ţe jsou důleţité, mě teď zajímá. Kdyţ jsem se dívala na celý svůj ţivot, zaujala mě zdánlivě celkem bezvýznamná událost. Tehdy mi bylo šestnáct. Na hodiny biologie se mnou chodila jedna hluchá dívka, coţ by nebylo zase tak hrozné, ale ona byla ke všemu ještě strašně prostinká. Moji přátelé ji nesnášeli a to tehdy opravdu hodně znamenalo. Nikdo s ní nikdy nemluvil – ani já ne – a rozhodně na ni nikdy nikdo nemyslel, snad jen kromě případů, kdy se někdo divil, 27

proč není v nějaké speciální třídě. Nikdy mě tehdy nenapadlo, ţe by mohla být velice odváţná, a ţe by mohla chtít přes své postiţení ţít normálním ţivotem. Jednou, kdyţ jsem těsně po zazvonění na přestávku opouštěla třídu, jsem si všimla, ţe ta dívka nemůţe najít své brýle. Navrch ke všem svým postiţením ještě špatně viděla a já věděla, ţe občas si brýle sundala, zatímco učitel stále ještě mluvil a snaţila se, alespoň tak mi to připadalo, absorbovat přednášku jakousi osmózou. V té chvíli jsem nevěděla, ţe jí někdo brýle ukradl, ale bylo mi jasné, ţe další hodiny bez nich pro ni budou ve škole dost těţké. Přišla jsem k ní a jemně jí poklepala na rameno. Vylekala jsem ji, aţ povyskočila, a hned mi to bylo líto. Jenţe kdyţ si uvědomila, ţe se nic neděje, rychle se na mě usmála. Nebyla jsem si jistá, jestli mě vůbec vidí. „Ahoj,“ řekla jsem. „Můţu ti nějak pomoct?“ Naklonila se ke mně blíţ a naznačila, abych to zopakovala. Uvědomila jsem si, ţe odezírá ze rtů. Sklonila jsem se těsně před její obličej a znovu jsem se zeptala. Tentokrát pokývala hlavou. Ukázala mi, ţe nemůţe najít brýle a jestli bych se po nich nemohla podívat. Nemusela jsem hledat moc dlouho, aby mi došlo, ţe je někdo ukradl. Chci tím říct, ţe ve školní lavici není mnoho míst, kam by ty brýle mohla zaloţit. Opět jsem se k ní sklonila. „Nejsou tady,“ řekla jsem. „Jsou pryč. Někdo je vzal.“ Ta zpráva ji trochu zarazila, ale jenom na chvilku. Pokývala hlavou, sebrala své učebnice a postavila se. Nabídla mi rámě a mě bylo jasné, ţe ji budu muset do další třídy dovést. Nevadilo mi to, ačkoliv tehdy – myslím, ţe to bylo právě ten týden – bylo dotýkat se osoby stejného pohlaví tabu. Ve skutečnosti jsem byla ráda, ţe jí můţu pomoct. Byla jsem moc ráda, ţe jsem se konečně odhodlala a promluvila si s ní. Jmenovala se Candice, ale řekla mi, tak jak jen svou řečí hluchoněmých dokázala, ţe jí klidně můţu říkat Candy. Pomáhala jsem jí ještě asi dva dny, neţ dostala nové brýle. Nikdy jsem nezjistila, co se stálo s těmi původními. Během té doby jsem se naučila některá slova znakové řeči. Staly se z nás přítelkyně a ještě něco jsem se od ní naučila – to, ţe ţivot je krásný, i kdyţ můţe být tvrdý. Skrytá krása byla mnohem větší, neţ ta viditelná, fyzická. 28

Candy učitele neslyšela a téměř vůbec je neviděla. Ale naučila mě mnohem víc, neţ kterýkoliv z nich. Bylo mi smutno, kdyţ jsem se dověděla, ţe Candy uţ nebude chodit k nám do školy. Nakonec se vrátila do speciální třídy pro neslyšící. Stýskalo se mi po ní. Ale co jsem tenkrát nevěděla, bylo to, ţe od té chvíle, co jsem Candy pomohla, a celou dobu co jsem byla s ní, jsem vyzařovala ohromné vlny světla a energie, které se roztahovaly do celého kosmu, na nejvzdálenější planetu obíhající nejosamělejší hvězdu v galaxii na druhém konci vesmíru. Aţ tam jsem dosahovala. Jenţe kdyţ jsem si znovu prohlíţela svůj ţivot, poté co skončil, viděla jsem jen tři z oněch vln. Mé dobré výsledky ve škole, ani moje fyzická krása uţ nebyly důleţité. Nic z toho nemělo vliv na stvoření, ale jednoduchý akt sluţby a laskavosti se projevoval jako zázrak. Zvláštní na tom bylo, ţe jsem Candy pomohla jenom proto, ţe jsem to chtěla udělat. Protoţe pro jednou jsem přestala myslet jen na sebe a myslela jsem také na někoho jiného. Kdyţ jsem pozorovala začátek, prostředek a konec řeky ţivota Shari Cooperové, uviděla jsem odpověď na starou otázku. Přeţívá láska? Ano, myslela jsem si, někde na nějakém místě je schována a v bezpečí. Nevěděla jsem, kolik lásky mi Candy dala, a ani kolik lásky jsem jí dala já. Nevěděla jsem nic. „Dobře,“ řekl čísi hlas. Otevřela jsem oči. Slunce svítilo, seděla jsem na travnatém břehu pomalu tekoucí říčky. Vzduch se nehýbal, byl teplý a vyzařoval světlo a příjemné pocity. V dálce rostly stromy a za nimi se tyčily sněhem pokryté vrcholky hor. Nikde ţádné domy nebo cesty. Byla jsem v ráji, ale nebyla jsem sama. Vedle mě seděl neobyčejný muţ. Vypadal na třicet. Měl přísnou tvář, vystouplé lícní kosti, hluboké modré oči a příjemný úsměv. Bylo těţké určit, jaké je rasy. Jeho kůţe měla tmavě měděnou barvu; mohl to být nějaký egyptský kněz, který se sem dostal dlouhou dobu přede mnou. Moţná jím opravdu je, pomyslela jsem si. Měl na sobě modré hedvábné šaty. Já jsem byla v tom, v čem jsem zemřela, zelených kalhotách a ţluté blůze. Asi bych se měla převléknout, napadlo mě. V okolí vládl nesmírný klid a mír, ale aura onoho muţe byla dokonce ještě víc uklidňující. 29

Nepamatovala jsem si, ţe bych ho někdy před tím viděla, ale přesto jsem měla dojem, ţe se známe jiţ velice dlouho. Usmál se. „Velmi správně, Shari,“ řekl. Stejně jako jeho úsměv, byl i jeho hlas příjemný, ale i tak se v něm skrývala jistá autorita. Nebyl z těch, se kterými by se člověk dokázal hádat. Usmála jsem se. „Čtete mi myšlenky?“ „Ano. Mám toho nechat?“ „To je jedno. Byl jste se mnou, kdyţ jsem si prohlíţela svůj ţivot. Cítila jsem vás.“ „Ano. A jak se cítíš teď?“ „Jako blázen.“ „To je dobře. Jenom blázni se dostanou do nebe.“ „My jsme v nebi? Dostala jsem se tam?“ „Dělám si legraci. Všechno tohle jsou jen tvoje představy, tvá vlastní kreace. Vytvořila sis tento svět, protoţe stále ještě cítíš potřebu okupovat jistý prostor a čas. Lidé si sem ten zvyk často přinášejí s sebou. To se dá očekávat. Je to správné. Ale nemusíš se mnou mluvit ve svém těle. Aţ se na to budeš cítit, můţeš ho opustit.“ Dlaní jsem se podrbala na noze. Byly stejné jako na Zemi. „Jsem na něj tak nějak zvyklá.“ Pak jsem se zamyslela. „Ale na Zemi je teď uţ stejně asi zakopané a hnije někde v hrobě.“ „Opravdu, Shari? Po tom všem, co jsi zaţila, bys řekla, ţe část tebe někde hnije?“ Zamračila jsem se. „Nevím, jestli to dobře chápu. Vím, ţe mám duši, a ţe ta duše přeţila smrt. To vím aţ moc dobře. Ale moje tělo zemřelo. Je stále na Zemi. Viděla jsem, jak ho pohřbívají. Byla jsem na svém pohřbu.“ „Byl jsem tam.“ „Opravdu? To jste se mi měl představit. Jak se jmenujete? Máte vůbec nějaké jméno?“ „Můţeš mě oslovovat jménem,“ řekl. „A rovnou mi můţeš tykat. Říkej mi Rishi. Rishi znamená věštec. Kdyţ jsem ještě obýval své fyzické tělo, lidé mi tak často říkali.“ „Takţe jsi byl na Zemi.“ „Ano. Teď jsme také na Zemi, Shari.“ Byla jsem ohromená. Rozhlédla jsem se kolem. „To jsme ve 30

Švýcarsku?“ Rishi se rozesmál. „Jsme v jiné dimenzi Země. Ale ty termíny – vzdálenost, prostor a čas – pro tebe teď stejně nic neznamenají. Jsi těchto omezení zbavena. Můţeš být v jakékoliv části vesmíru, v jakémkoliv světě, stačí si jen přát.“ Usmívala jsem se a poslouchala jeho slova. „Jak se má Petr? Kde je?“ „Nedaleko. Brzy ho uvidíš.“ „Dobře. Chci říct, a chápej to v dobrém, jsem ráda, ţe jsem tady s tebou, ale chtěla bych vědět, proč jsi tady se mnou. Jaký je náš vztah?“ zarazila jsem se. „Nejsem moc zvědavá?“ „Jsem tady od toho, abych odpovídal na tvé otázky. Kdyţ lidé poprvé přijdou, obvykle procházejí takovýmhle obdobím otázek a odpovědí. Jen musíš pochopit, ţe ne na všechny tvé otázky lze odpovědět slovy. Vztah mezi námi je něco nádherného. Jsme, doslova, stejná osoba, stejná bytost. Ale jestli je tohle pro tebe příliš abstraktní, tak si představ jednu velikánskou nadduši, sloţenou z mnoha duší. Během mnoha ţivotů na mnoha světech se tyto různé duše učí a rostou. Kaţdý ţivot je jako jeden den ve škole, a jak víš, někteří ţáci jsou ve škole lepší neţ ostatní, ale nakonec stejně odmaturují všichni, pokud se budou dost dlouho snaţit.“ Odmlčel se. „Jsme součástí jedné nadduše, Shari.“ „Ale ty uţ jsi odmaturoval?“ zeptala jsem se. „Ano.“ „Kam? Do čeho?“ Ukázal rukou kolem dokola. „Do všeho tady. Do Boha, pokud budeš chtít. Vidím, ţe jsi překvapená, ale je to tak. Ano, jsem teď s Bohem, i kdyţ s tebou mluvím. Vidím tě jako svou Bohyni.“ Natáhl se ke mně a pohladil mě po ruce. Jeho prsty byly teplé a uklidňující. „Jsi mi velice drahá, Shari.“ „Zůstaneš se mnou?“ zeptala jsem se. „Ano. Vţdycky jsem s tebou.“ Zasmála jsem se. Cítila jsem se velice hloupě, ţe jsem plakala. „Kdo by si myslel, ţe to bude takovéhle.“ „Ţe umřeš a skončíš ve Švýcarsku s knězem ze starého Egypta?“ zeptal se a mrkl na mě. „Byl jsem v Egyptě před strašně dlouhým 31

časem podle toho, jak ho lidé na Zemi měří. Teď jsem tam také. Učím u pyramid. Lidé mi říkají Mistře.“ Byla jsem fascinovaná tím, ţe můţe být na mnoha mís tech najednou, i kdyţ ţil mimo čas. „Co učíš?“ zeptala jsem se. „Hmmm. To je sloţitá otázka,“ řekl a na chvíli se zamyslel. „Učení Mistra vypadá v různých dobách různě. Potřeby doby a místa jsou proměnlivé. Kdyţ jsi ţila, jen málo lidí by řeklo, ţe slova Buddhy byla stejná jako slova Krišny nebo Jeţíše. Ale v podstatě všichni tři tvrdili totéţ – ţe existuje jeden Bůh a ţe my jsme jeho součástí. Ţe je důleţité si uvědomit tuto velkou pravdu, zatímco jsme ještě na světě. Ale po čase se jeho učení vţdycky nějak zkomolí. Lidé si myslí, ţe Bůh existuje mimo člověka a zasazují jej do imaginárního nebe, kde uţ pro něj stejně není místo. Nebo dají vzniknout náboţenství zaloţenému na vyznávání určitého Mistra. Kdyţ se to tak vezme, tak Buddha nikdy nezaloţil buddhismus. Kristus nezaloţil křesťanství. Krišna sotva mluvil o nějakém náboţenství. Měl dost starostí s tancováním a hraním na flétnu. Byl to příliš velký estatik, neţ aby kázal nějaká dogmata. Jsem velice šťastný, ţe mohu teď ve starém Egyptě mluvit ke svým následovníkům, ale vím, ţe zakrátko po tom, co zmizím z jejich světa, začnou se dohadovat, co jsem řekl a co ne, a co jsem tím vlastně myslel. Dokonce i teď uţ se dohadují. Musím se smát, ale je zcela přirozené, ţe Mistr mluví úplně na jiné úrovni, neţ ho mohou lidé poslouchat. V dávné historii, jak říkají smrtelníci, byl Rishi vyznáván jako jediný syn Boha. Ale všichni si tento titul zaslouţíme, nemyslíš?“ Pokývala jsem hlavou. „A co takhle dcera Boha?“ „Velmi správně. Uţ tomu rozumíš. Neříkám, ţe náboţenství je špatné. Tam, kde dokáţe obrátit lidi do sebe a pomůţe jim uvědomit si, ţe jsou stejně velicí jako Stvořitel, který je stvořil, ţe hluboko v jejich srdcích je oceán lásky a klidu, tam je uţitečné. Ale tam, kde lidi rozděluje a staví proti sobě, kde jeden člověk je veden k víře, ţe jedině on můţe být spasen, zatímco ostatní budou zatraceni, nebo tam, kde přesvědčí člověka o tom, ţe skutečné štěstí bude nalezeno aţ po smrti, tam je špatné. Kaţdý ţivot na Zemi je velice vzácný a cenný. Uţ jsem ho přirovnal ke dnům stráveným ve škole, ale pokud 32

je člověk moudrý, pokud dokáţe jít opravdu hluboko do své duše, můţe celou školu vystudovat během jednoho dne.“ Odmlčel se. „Jé skvělé být naţivu.“ Posadila jsem se rovně. „To je věta z jednoho příběhu, který jsem napsala, neţ jsem odešla.“ „Já vím.“ „Pomohl jsi mi ho napsat?“ „Ano. A ten příběh se neztratil. Tvůj bratr si ho schoval. Přečetl si ho a věří, ţe je to pravda. Hodně pro něj znamená. Určitě ho neztratí.“ V očích jsem měla opět slzy. „To bylo moje poslední přání, aby na mě lidé vzpomínali. Jak je Jimmymu?“ „Dobře. Často na tebe myslí.“ Utřela jsem si oči. „Dala bych snad všechno za to, abych ho mohla ještě jednou vidět, abych mu mohla říct, ţe jsem v pořádku.“ Zarazila jsem se a zavrtěla jsem hlavou. „To je teda věc. Jsem v ráji, s tebou a pořád si stěţuji. Myslím, ţe se nikdy nepoučím. Neuvidím ho do té doby, neţ umře, ale na druhou stranu nechci, aby umřel, dokud nezestárne. Asi budu muset počkat.“ Rishi mi pustil ruku. Díval se na mne svýma krásnýma očima barvy nekonečné oblohy. Cítila jsem radost, kterou vyzařoval, ale také sílu věčnosti. Věděla jsem, ţe v jeho společnosti jsem v bezpečí, ale stejně mnou něco v jeho výrazu otřáslo. Byl něţný jako anděl, ale cítila jsem, ţe dokáţe být i silný jako král. Jsem stále ve třídě, uvědomila jsem si. On byl učitel. Poslouchat ho byla nejmoudřejší věc, jakou jsem mohla udělat. „Nemusíš čekat,“ řekl. „Co tím myslíš? Myslela jsem, ţe jsi říkal, ţe Jimmy je v pořádku?“ „To je. Ale ty se můţeš vrátit.“ „Na Zem? Do fyzického těla? Tak brzo? To se narodím jako miminko?“ „Ne. Můţeš se, pokud ovšem budeš chtít, stát tím, čemu říkáme Poutník. Můţeš vstoupit do těla osmnáctileté dívky.“ Nic takového jsem v ţivotě neslyšela. „A je to legální? Chci říct, co se stane s tou dívkou? Nepoběţí za nejbliţším knězem, aby sehnal exorcistu a dostal mě z jejího těla?“ 33

„Ona ze svého těla odejde. Bude jí dobře. Uţ si vybrala. V noci, kdyţ spí, její duše se mnou rozmlouvá. Cítí, ţe její ţivot nemá smysl. Chce ti dát další šanci. Její odchod je čistě její volba. Vţdycky to jde nějak zařídit.“ Na chvilku se odmlčel. „Bude se mnou.“ „Kdo je ta dívka?“ zeptala jsem se. „Jmenuje se Jean Rodriguesová. Kdyţ budeš chtít, bude to brzy tvoje jméno.“

34

IV. První věc, kterou Jean Rodriguesová cítila, byl tlak, jako by byla tisíc metrů pod hladinou moře. Kaţdý čtvereční centimetr kůţe ji nesmírně pálil. Chtěla vykřiknout, vyplavat nad hladinu, ale nemohla se pohnout, ani ze sebe vydat hlásku. Několik okamţiků bojovala v černé prázdnotě, poté ucítila jakési ostré a studené bodnutí a boj přestal, alespoň na chvíli. Čas se jí proháněl okolo hlavy a Jean střídavě upadala do bezvědomí a střídavě se z něj zase vynořovala. Pak zaslechla hlasy. Byly vzdálené a poslouchala je hodně dlouho, moţná několik hodin, neţ si uvědomila, ţe to jsou Carol a její matka. Vůbec nerozuměla tomu, o čem si povídaly, ale poznala, ţe mají strach. Málem opět upadla do bezvědomí, kdyţ s ní v tom někdo zprudka zatřásl. Pokusila se toho člověka odstrčit, ještě se jí nechtělo probudit. Jenţe se jí nepodařilo najít jeho ruku, a tak jen otevřela oči. Její matka stála nad ní a oči měla podlité krví. Vypadala, jako by se uţ hodně dlouho dobře nevyspala. Jean se ptala sama sebe, kde to sakra můţe jenom být. „Mamá,“ řekla tiše. Matka se podívala na někoho vedle ní. „Gracias a Dios, je vzhůru,“ řekla. Onen někdo se k Jean naklonil. Byla to Carol. Také vypadala velice vyčerpaně. „Jak ti je, Jean?“ zeptala se. „Jsem unavená,“ řekla a slabě zakašlala. „Mám ţízeň. Kde to jsem?“ Matka se natáhla a podala Jean sklenici vody. „Tumáš. To ti pomůţe.“ Jean se napila. Uvědomila si, ţe má rozseknutý ret a ţe z něj teče 35

krev. Voda byla chladivá a dobrá. Krev jí pulsovala ve spáncích. Hlava ji tolik nebolela, jak by se mohlo zdát, protoţe ji měla omotanou obvazem. Polkla a naznačila matce, aby si od ní sklenici vzala. Za otevřenými dveřmi uviděla chodbu, po které sem a tam pobíhaly sestřičky v uniformách. Jsem v nemocnici, uvědomila si. „Co se stalo?“ zeptala se. Matka a Carol se na sebe podívaly, jako by se chtěly domluvit, kolik jí toho mají říct. „Stala se ti nehoda,“ řekla nakonec matka. „Utrhl se s tebou balkón u Lennyho loţnice,“ dodala Carol. „Spadla jsi, praštila ses do hlavy a zlomila sis pár ţeber,“ pokračovala matka. „Ale teď uţ jsi vzhůru a všechno bude fajn. Také ale musím říct, ţe jsi nám dala těch pár dní docela zabrat.“ „Pár dní?“ zašeptala Jean. „Co je dneska za den?“ „Je pondělí ráno,“ řekla matka. „Celou tu dobu jsi byla v bezvědomí.“ Zvlhly jí oči, sklonila se k Jean a jemně jí objala. Jean zasténala bolestí. Pravý bok byl výjimečně citlivý. Měla dojem, ţe těch pár zlomených ţeber mělo ve skutečnosti znamenat naprosto rozdrcený bok. Jisté však bylo jedno. Jestliţe byla v bezvědomí tak dlouho, musela mít dost veliký otřes mozku. Matka se na ni zadívala. „Moje děvčátko.“ Jean ji pohladila po vlasech. „Neboj, Mamá. Uţ je mi mnohem lépe, i kdyţ na to třeba nevypadám. Co nevidět budu odtud pryč. Jak se mají děcka doma?“ Matka se narovnala a usmála se. „Je od tebe moc hezké, ţe se na ně ptáš, kdyţ sama potřebuješ, aby se o tebe teď někdo staral. Mají se dobře. Zavolám jim a řeknu, ţe jsi vzhůru.“ Postavila se. „Vlastně bych to také měla říct doktorovi. Myslím, ţe se na tebe bude chtít podívat.“ Jean se usmála. „Jak vypadá? Je hezký? Díval se na mne, kdyţ jsem spala?“ Carol a matka se zasmály. Teď uţ vypadaly docela uvolněně. „Nemohl z tebe sundat ruce,“ řekla Carol. Matka vykročila ke dveřím. „Za chvilku se vrátím. Zatím se ještě trochu napij, Jean. Carol, moţná bys jí mohla pomoci.“ „Cierto, paní Rodriguesová,“ řekla Carol. „Mama‘,“ řekla Jean. „Byl se tady Lenny na mně podívat?“ 36

Matka zaváhala. Znovu si s Carol vyměnily pohledy. „Ano,“ řekla matka. „Byl tady.“ „Mohla bys mu taky zavolat?“ řekla Jean. „Řekni mu, ţe chci květiny a čokoládu a okamţitou návštěvu.“ Matka sklopila oči a pokývala hlavou. „Ano,“ řekla a otočila se. „Mamá,“ řekla Jean. Matka ještě jednou zaváhala. „Ano?“ „Te amo,“ řekla Jean. Paní Rodriguesová se zhluboka nadechla. Ta slova ji očividně překvapila. Znovu jí zvlhly oči – ne, tentokrát jí na tvář ukápla slza. „Boţe,“ řekla. „Tohle uţ jsem dlouho neslyšela. Taky tě miluju, Jean. Vrátím se, jakmile budu moct.“ Kdyţ odešla, naznačila Jean Carol, aby jí pomohla posadit se. Carol zvedla ovládání postele z nočního stolku. „Tohle zvedne matraci pod hlavou,“ řekla. „Pak uţ se nebudeš muset tolik ohýbat. Můţu?“ „Jo,“ řekla Jean. Carol stiskla tlačítko a elektrická postel se zvedla tak, ţe se Jean posadila. Celé tělo ji bolelo. Měla dojem, ţe pravé koleno na tom také není nejlépe. Vlastně měla celou nohu ovázanou tlustým obvazem od kotníku aţ do půlky stehna. V levé ruce měla zapíchnuté jehly s hadičkami přivádějícími infuzi. Ale na zlomených ţebrech pod zelenou nemocniční noční košilí ţádné obvazy necítila. Byla zvědavá, co se asi stalo s jejími šaty. Carol se opatrně posadila vedle ní. Jean k ní natáhla ruku a Carol ji vzala do své. „Měli jsme o tebe strach,“ řekla Carol. „Bylo vás tu hodně?“ zeptala se Jean. „Většinou ano. Abych řekla pravdu, tak doktoři ani nevěděli, jestli se ještě vůbec probudíš. Teda, ne do dnešního rána.“ „Pak uţ věděli, ţe ano?“ „Sí. Neptej se mě jak. Aţ dneska ráno tě přestěhovali z jednotky intenzívní péče. Měla by ses vidět včera a předevčírem. Měla jsi kolem sebe snad tunu přístrojů, trubiček a všelijakejch serepetiček.“ „To zní hrozně.“ Jean se zamyslela. „Co je s Lennym?“ „Co myslíš?“ „Něco jste mi s matkou nechtěly říct. Viděla jsem, jak jste se na sebe podívaly, kdyţ jsem se na něj zeptala. Co se děje? Proč tady 37

není?“ Carol vzdychla. Věděla, ţe nemá na výběr. „Jean, co si pamatuješ z pátečního večera?“ Jean se zamračila. „Všechno. Teda neţ jsem spadla. Pamatuju si, ţe jsme se hádali o tom, jestli máme oddělat Juana, nebo ne. Pak jsem utekla na ten balkón. Pamatuju si, jak jsem si prohlíţela město.“ Zaváhala. „A ohňostroj.“ „Jaký ohňostroj?“ „Copak ţádný nebyl?“ Carol se zasmála. „Moţná jsi ho viděla aţ potom, co jsi spadla.“ „Ne. Pamatuju si… ještě před tím, neţ jsem spadla… celé město zářilo barvami. A já byla tak šťastná.“ Zarazila se a zavrtěla hlavou. „Ale asi máš pravdu. To nemohl být ohňostroj. Proč by začínal tak pozdě v noci?“ Prohlíţela si Carol. Ještě jí neodpověděla na původní otázku. „Řekni mi, co se v ten pátek stalo. Kde jsi byla, kdyţ jsem spadla?“ „Ve svém autě. Jela jsem domů.“ „Coţe? Tys odjela beze mě?“ Carol pokrčila rameny. „Lenny mi řekl, abych šla. Jean, nedívej se na mě tak. Byla jsi na tom balkóně tak dlouho. Vypadalo to, ţe se nechceš vrátit.“ „Jak dlouho znamená to tak dlouho?“ „Víc neţ půl hodiny.“ „Tak dlouho jsem tam být nemohla. To v ţádném případě.“ „Ano. Byla jsi tam opravdu tak dlouho. Šla jsem za tebou a volala jsem, ale ty sis mě nevšímala. Byla jsi tam minimálně třicet minut, kdyţ jsem odjíţděla.“ „Darlene tam pak ještě zůstala?“ „Ano,“ řekla Carol a na chvilku se zamyslela. „Moţná to vlastně byla Darlene a ne Lenny, kdo mi řekl, abych odešla. Asi. Myslím, ţe to byla ona.“ „A tys prostě jen tak odešla a ani sis se mnou nešla promluvit?“ „Uţ jsem ti přece řekla, ţe jsem za tebou byla, ale tys mi neodpovídala. Myslela jsem, ţe chceš být sama. Nebo alespoň sama s Lennym.“ „Tohle je strašně divný. Co o tom říkal Lenny?“ 38

Carol zaváhala. „Nevím. Ještě jsem s ním nemluvila.“ „Proč ne?“ Carol se vyhýbala jejímu pohledu. „Nevím, jak ti to mám říct, Jean. Lenny byl na tom balkóně s tebou, kdyţ jsi spadla a samozřejmě spadnul s tebou. Je také v nemocnici, ale bohuţel v horším stavu neţ ty.“ Jean cítila, jak se jí do hlavy hrne krev. „V jak horším?“ Carol zamrkala. „Přerazil si páteř. Vypadá to, ţe bude od pasu dolů chromý.“ „Ach, Boţe,“ zašeptala Jean. Vzpomněla si na Lennyho krásné tělo, silné nohy – teď naprosto k ničemu. Jak se tohle mohlo stát? Proč se ten balkón tak najednou utrhl? Carol zavrtěla hlavou. „Je mi to líto,“ řekla. „Nechtěla jsem ti lhát, ale tvoje matka si myslela, ţe bychom ti to neměly říkat hned, jak se probudíš. Chtěla počkat, aţ budeš trochu silnější.“ „Chápu,“ řekla Jean tiše a zírala na protější stěnu. Před očima měla jen invalidní vozíky, neschůdná schodiště, nudu a ústrky, které Lennyho čekaly. Vţdy býval takový aktivní – jak bude teď vůbec schopen ţít? „Je ještě něco, co bys mi chtěla říct? Něco, co ses bála říct?“ zeptala se. Carol se na ní podívala a pokývala hlavou. „Jen jedna věc. Ten pád musel být asi hodně tvrdý. Kdyţ jsi byla v bezvědomí, začala jsi krvácet, víš, tam dole. Ztratila jsi to bebé, Jean.“ Jean zamrkala. „Jaké dítě?“ „Tvoje dítě. Byla jsi těhotná, vzpomínáš?“ Jean se s touto informací jaksi nedokázala ihned vyrovnat. Pravda, pamatovala si, ţe si koupila těhotenský test, a ţe výsledek byl pozitivní. Také si pamatovala, ţe o tom Carol řekla, přesto nedovedla přijmout skutečnost, ţe by mohla být opravdu těhotná. Jako by to bylo něco, co se jí rozhodně nikdy nemohlo stát. Rozhodně ne za obvyklých okolností. Jenţe pravda byla neúprosná. Trochu se také divila tomu, ţe necítila ani radost, ani zklamání nad ztrátou dítěte. Prostě necítila vůbec nic, jako by to byl problém někoho úplně jiného. „Ví máma, ţe jsem byla těhotná?“ zeptala se Jean. „Ano. Doktor jí to řekl, kdyţ jsi potratila. Vzala to docela dobře. 39

Ani neomdlela nebo tak něco.“ „Bueno. Ještě něco?“ Carol se smutně usmála. „Ne. Aţ na to, ţe jsem ráda, ţe uţ jsi vzhůru a ţe se cítíš líp.“ Jean poplácala Carol po ruce. „Jsi moje nejlepší kamarádka. Dík, ţes se mnou zůstala, kdyţ jsem byla v bezvědomí. Nikdy ti to nezapomenu.“ Carol se dvakrát zhluboka nadechla. „Nikdy jsem tě takhle mluvit neslyšela.“ „Mluvit jak?“ „Nevím. Jsi mnohem přívětivější neţ obvykle.“ Jean pokývala hlavou. „Moţná mě ten pád změnil k lepšímu.“ Matka se vrátila s doktorem Snapplem, který si určitě nechal změnit jméno podle svého oblíbeného nápoje, protoţe nebylo pochyb, ţe se narodil na Středním Východě. Doktor Snapple měl velice výrazný cizí přízvuk a obličej tak tmavý, ţe to vypadalo, jako by se celé dny díval přímo do slunce. Byl to velký muţ s prsty silnými jako kubánské doutníky. Jean ho rozhodně nepovaţovala za přitaţlivého, ale nejspíše byl opravdu kompetentní, coţ bylo v případě lékaře skutečně nejdůleţitější. Doktor Snapple jí poloţil několik otázek ohledně jejího stavu a provedl s ní několik testů, včetně zrakového. Výsledky ho, jak se zdálo, uspokojily, ale kdyţ se dotkl jejího pravého boku a týla hlavy, zasténala. Vysvětlil jí, ţe bude chvíli trvat, neţ se otřes mozku a zlomená ţebra vyléčí, a ţe neexistuje ţádné kouzlo, které by to urychlilo. Ţádná zmínka o potratu. Zároveň jí řekl, ţe bude muset v nemocnici zůstat ještě alespoň další dva dny, moţná i tři nebo čtyři, Jean měla strach, kolik to bude stát. Nebyla pojištěná. „Proč bych teďko nemohla jít domů?“ zeptala se. „Stejně pro mě nemůţete nic udělat.“ „Protoţe jsi byla víc neţ dva dny v bezvědomí,“ řekl. „Kdo ví, jestli neupadneš znovu do komatu? Musíme si tě tu nechat na pozorování.“ „Ale já uţ neupadnu do komatu,“ řekla Jean. „To je nemoţné.“ Doktor Snapple byl očividně pobaven. „Od kdy máš schopnost 40

vidět si do mozku?“ Jean byla naštvaná. Dobře věděla, ţe její matka je příliš hrdá, neţ aby přijala pomoc od státu. „Nepotřebuju si vidět do mozku, abych věděla, jak se cítím. Mamá, neměla bych tady zůstávat a ty to víš. Jak to všechno zaplatíme?“ Matka na ni zírala. „Tak z toho máš strach? Jestli to zaplatíme? To nemáš strach o sebe?“ „Samozřejmě, ţe mám strach o peníze,“ řekla Jean. „Vţdyť ţádné nemáme.“ Matka se slabě usmála. „Neboj, Jean, to se nějak vyřeší.“ Podívala se na doktora Snapplea. „Děkuji vám, doktore. Domluvím jí, aby tady zůstala a aby nevstávala.“ Doktor Snapple odešel a za chvilku se omluvila i Carol. Na několik minut zůstala Jean s matkou sama. Jean bylo jasné, ţe matka hodně trpěla, kdyţ byla v bezvědomí, a ţe ta ubohá ţena neví, co má říct nebo udělat, teď kdyţ to nejhorší je za nimi. Jean ani nevěděla, jestli vůbec je co říct. Prostě jenom drţela matku za ruku a usmívala se na ni a za chvilku se zdálo, ţe se matka cítí o trochu lépe. Nakonec ji matka políbila na čelo na rozloučenou a slíbila, ţe se za ní večer po práci zajde ještě podívat. Také Jean nakázala, aby nevstávala z postele. Jakmile matka odešla, Jean vstala. Celých pět vteřin se udrţela na nohou, ale pak se stejně musela posadit, protoţe se jí začala točit hlava. No dobře, pomyslela si, moje hlava si nejdříve bude muset zvyknout na gravitaci. Několikrát se zhluboka nadechla, znovu se postavila, ale okamţitě se zase posadila. Ještě to několikrát opakovala a nakonec se jí podařilo stát bez toho, aby se cítila jako na kolotoči. Strašněji bolela ţebra i koleno. Byla zvědavá, jak asi vypadala, kdyţ ji našli. Nemohla si vzpomenout, ţe by slyšela Lennyho přijít na balkón. Jean věděla, ţe si nebude moci zase lehnout, dokud ho neuvidí. Překulhala po místnosti a ve skříni na druhé straně našla své šaty. Nemocniční prádelna od pátku ještě nepracovala. Okamţitě si uvědomila, jak moc musela krvácet. Dţíny i blůza byly celé od krve. Nevěděla, co má dělat. Zelená nemocniční košile vypadala hrozně a Jean se nechtělo chodit po chodbách s holým zadkem, přestoţe 41

věděla, ţe ho má moc hezký. Navíc, kdyţ se ohlédla, měla radost, ţe je stále tak pěkně zaoblený, i po zvláštní dietě pro pacienty v bezvědomí. Chvíli se prohrabovala ve skříni a hledala ţupan, ale nenašla nic. Uţ toho chtěla nechat a vrátit se do postele, kdyţ si najednou všimla otevřených dveří v rohu proti skříni, právě těch dveří, které nevedly do chodby. Pomaličku je otevřela a za nimi – k velkému překvapení – objevila vedlejší místnost. Její sousedka byla jednasedmdesátiletá běloška, která chrápala jako Fred Flinstone a měla šatník jako Elizabeth Taylorová. Ve skříni bylo tolik šatů, ţe to vypadalo, jako by, v případě, ţe by nemocniční personál nezvládl boj o její ţivot, chtěla na druhé straně navštívit několik maškarních plesů najednou. Jean se podívala na stařenu roztaţenou na posteli a řekla si, ţe určitě nezjistí, kdyţ jí budou jedny šaty chybět. A tak, ne moc dlouho poté, procházela chodbou v dlouhých barevných šatech, do kterých by se za jiných okolností nikdy neoblékla, a hledala Lennyho. Ze svého pokoje se vykradla bez problému, ale neţ se jí podařilo dobelhat do recepce nemocnice, musela se posadit a odpočinout si. Sama ani pořádně nevěděla, co ji bolí víc, jestli hlava, koleno nebo zlomená ţebra. Všechno dohromady, pomyslela si, však bolelo aţ přespříliš. Co ale bylo divné, bylo to, ţe ji ta bolest obtěţovala, jen pokud se to týkalo jejího těla. Uvnitř jí vůbec nevadilo, ţe je zraněná. Přijala to s takovou lehkostí, ţe ji to samotnou překvapilo. Kdyţ uţ se cítila odpočinutá, postavila se a došla k sestře stojící za recepčním pultem. Snaţila se vypadat, jako by se nic nestalo, ale tlustý obvaz okolo hlavy nebyl právě z těch věcí, které by zmizely při ţivé konverzaci. A aby toho nebylo málo, byl obvaz ještě docela dost nasáklý krví. Naštěstí si toho postarší ţena za pultem nevšímala. „Mohu vám nějak pomoci, slečno?“ zeptala se. „Ano,“ řekla Jean. „Můj bratr, Lenny Mandez, by měl být tady v té nemocnici. Minulý pátek si přerazil páteř. Mohla byste mi, prosím, říct, kde bych ho mohla najít?“ Recepční si dala dlaň před ústa. „Uboţáček. Bude v pořádku?“ Jean musela polknout, neţ mohla odpovědět. Ptala se sama sebe, jaké to asi bude, aţ ho uvidí. Připomněla si, ţe nesmí vypadnout z 42

role. „Doufám.“ Recepční se otočila k počítači. „Mohla byste mi to příjmení hláskovat?“ Jean jí řekla Lennyho příjmení písmenko po písmenku. Myslela si, ţe bude lepší, kdyţ ze sebe udělá Lennyho sestru, neţ aby se představovala jako jeho děvče, protoţe ještě mohl být na jednotce intenzívní péče, a mohl by mít omezené návštěvy. Samozřejmě, ţe za malou chvilku později recepční její podezření potvrdila. „Osmé patro, místnost číslo devět,“ řekla. „Tam jsou návštěvy omezené. Moţná jim budete muset ukázat občanku, aby vás tam pustili.“ „To je v pořádku,“ řekla Jean. „Díky za pomoc.“ „Vy ale také vypadáte, jako by se vám něco stalo,“ řekla recepční, kdyţ se na ni znovu podívala. „Jo, spadla jsem z balkónu.“ „To jste měla štěstí, ţe jste se nezabila.“ Jean cítila, jak ji polil studený pot a podlomila se jí kolena. Jako by se jí právě někdo prošel po hrobě. Alespoň měla takový divný pocit. „Ano,“ zamumlala. Místnost číslo devět byla ve skutečnosti sbírka místnůstek plných drátů a počítačů, připojených k centrále staniční sestry. Jedna z věcí, o kterou se na jednotce intenzívní péče nestarali, bylo soukromí člověka. Celé patro bylo prosycené pachem lihu a bolesti. Kdyţ sem Jean přišla, musela se posadit. Hlava se jí točila a srdce divoce tlouklo. Jakási mladá sestra, která vypadala jako jeptiška, se na ni přišla podívat. Jean ji ujistila, ţe je jí dobře a řekla jí, ţe se přišla podívat na svého bratra. Sestra Lennyho jméno okamţitě poznala a vůbec nechtěla vidět občanku. Pomohla Jean k poslední místnůstce vlevo a nechala je o samotě. Na Lennyho nebyl hezký pohled a Jean to téměř zlomilo srdce, protoţe to býval tak pěkný kluk. Překvapivě nebyl k posteli připoután řemenem, ale jakousi směsicí plastikových trubiček, šroubů a svěráků. Jeho postel byla čistá a s elektrickým pohonem, takţe mohl být při přestýlání jednodušeji převalován. Jean tušila, ţe to bude důleţité pro lepší krevní oběh a aby netrpěl proleţeninami. Na obličeji neměl jediné škrábnutí a ani jiné části jeho těla nebyly 43

obzvlášť zraněné, přesto si Jean všimla velkého sádrového obvazu, který měl kolem zad. Vypadal jako ztělesněná smrt. Kůţi měl sněhově bílou, jako by ho vysál nějaký upír. Měl zavřené oči a chvíli se zdálo, ţe spí. „Lenny,“ zašeptala třesoucím se hlasem. Otevřel oči, ale nepodíval se na ni a místo toho zíral do stropu. „Jean,“ řekl tiše. Přišla k němu blíţ, aby chytila ho za ruku, ale nakonec si to rozmyslela. Pouhý strach dotknout se Lennyho ji bolel víc neţ cokoliv předtím. Jeho to také muselo bolet. Díval se na ni, a Jean měla co dělat, aby se nerozplakala. Vzpomněla si na psa, kterého měla, kdyţ byla ještě malá holčička. Díval se na ni úplně stejně, těsně potom, co ho přejelo nákladní auto, těsně předtím, neţ zemřel. „Ola,“ řekla. „Ola,“ odpověděl. „Jak se máš?“ „Fajn.“ Dotkla se svého obvazu. „Jen jsem se praštila do hlavy, to je všechno.“ „Včera mi řekli, ţe jsi v bezvědomí.“ „To bylo včera.“ Zaváhala. „Co záda?“ Lenny se hořce usmál. „Nevím. Necítím je.“ „Co můţeš cítit?“ Zavřel oči. „Můţu hýbat rukama, ale nevím, jak je to s ostatním.“ Jean se natáhla a jemně mu sáhla na palec u nohy. Měl na sobě pouze spodní prádlo, jinak nic, ale v rohu místnosti byl odpařovač, a tak tam bylo docela teplo i vlhko. „Cítíš to?“ zeptala se. „Cítím co?“ Oči měl stále zavřené. Jean pustila Lennyho palec a narovnala se. Najednou na hrudi ucítila větší tíhu neţ v hlavě. „Nic, Lenny. Podívej se na mě, prosím, chtěla bych si s tebou promluvit.“ Otevřel oči. „O čem se mnou chceš mluvit?“ Ruce se jí třásly a Jean se musela hodně ovládat, aby to přestalo. „Bude ti líp.“ Lennyho hlas zněl znuděně. „Ne, nebude. Doktoři mi řekli, ţe mám rozdrcenou páteř. To se nezahojí, nikdy se to ještě nikomu nezahojilo. Do konce ţivota budu na vozíku. Jsem prostě mrzák a to 44

je jasnej fakt. Tak tady tak nestůj s tím obvazem na hlavě a neříkej mi, ţe se to spraví.“ Hlas se jí smutkem zadrhl v krku. „Promiň.“ Lenny se podíval na druhou stranu. „Nechci tvoje lítosti.“ „A co bys chtěl?“ „Bejt sám. Běţ pryč a uţ se nevracej.“ Konečně se rozplakala. Nemohla slzy zastavit. „To nemyslíš váţně.“ Znovu se k ní otočil. Oči měl rudé zlobou i bolestí. „Ale ano, Jean. Nesnesu pohled na tebe, jak se tady procházíš, zatímco já jsem přivázaný k posteli.“ „K čertu s tebou!“ vykřikla. „To není fér! Jenom proto, ţe nejsem paralyzovaná, uţ nemůţu být tvoje holka?“ „Moje holka?“ řekl sarkasticky. „Jak můţu mít holku? Dokonce ani nepoznám, jestli mám jít na záchod, nebo ne, nemluvě o sexu. Nejsem pro tebe dost dobrý. Nejsem pro nikoho dost dobrý.“ „Je mi úplně fuk, co můţeš a co nemůţeš dělat. To, na čem záleţí, je, ţe jsi naţivu.“ Odváţila se dotknout jeho ruky. „Myslím to váţně. Neopustím tě. Můţeme se společně pokusit to nějak zlepšit. A jestli se neuzdravíš úplně, tak i na tom můţeme nějak zapracovat.“ Lenny se podíval na místo, kde se ho dotkla. Jeho oči najednou zjihly. „Tohle cítím,“ zašeptal. Jean přikývla. „Bueno.“ Bohuţel, Lennyho nálada ho zcela zachvátila. Zavřel oči a znovu se od ní odvrátil. „Musím se vyspat, Jean. Jsem strašně unavený.“ Jean se sklonila a políbila ho na ruku. „Vrátím se,“ řekla. Lenny neodpověděl. Potřeboval čas, říkala si Jean, kdyţ odcházela z jeho pokoje. Čas a lásku. Nemohla si vzpomenout, kdy ho naposledy takhle milovala.

45

V. Rishi

se se mnou procházel po břehu. Stále pro mě bylo těţké pochopit, jak jsem mohla vytvořit tenhle nádherný ráj, kdyţ jsem si tak krásnou scénu nikdy nedokázala ani představit. Květiny kolem nebyly ani trochu podobné těm na Zemi – nebo alespoň na té Zemi, kterou jsem znala – tolik různých barev a tvarů. Radost z existence, z procházení se s tou skvělou bytostí, byla jako nekonečný proud štěstí uvnitř mého hrudníku, stejně sladká a čistá jako voda u našich nohou. Vyptávala jsem se ho na Poutníky. „Bylo na Zemi hodně Poutníků, které jsem znala osobně?“ zeptala jsem se. „Potkala jsi jich mnoho jako Shari Cooperová, ale s ţádným ses nesblíţila.“ „A co v historii? Byli někteří z nich slavní lidé?“ „To je velice citlivá otázka. Odpověď zní ano, mnoho známých osobností bylo Poutníky. Být Poutníkem je veliká čest, ale také oběť. Duše musí být velice silná, aby mohla obejít proces narození. Protoţe Poutník vstupuje jiţ do zcela vyvinutého těla, nese – a je zcela jedno, zdaje to muţ nebo ţena – si s sebou na Zem znalost spirituálního plánu. Do fyzického plánu se pak vţdy přesunuje se zvláštním posláním a protoţe vyzařuje tolik duševní energie, je často velice úspěšný. Poutníci jsou přirozeně charismatičtí, inteligentní a milující. Přitahují k sobě ostatní lidi. Chtějí s nimi být.“ „Byl jsi někdy Poutníkem?“ Rishi se usmál. „Byl jsem na celém světě.“ „Vrátíš se někdy na Zem?“ „Já jsem na Zemi právě teď.“ 46

„Chci říct, někdy v časovém rámci, kterému se říká moderní společnost?“ „Moţná. To záleţí na Bohu.“ „Vy spolu mluvíte? Myslím, tak jako mluvíme spolu my dva teď?“ „Bůh je bezmezný oceán světla a vědomí. Já se plavím na jeho hladině a jsem unášen jeho vlnami. Nechám se jimi unášet a činí mi to veliké potěšení. Mluvím s Bohem i teď, kdyţ mluvím s tebou. Cítím Boha, kdyţ se dotknu své hlavy. S kým jiným bych si měl promluvit, neţ se sebou samým?“ Rishi se zasmál. „Je mi líto, ale nevím, jak bych měl odpovědět na tvou otázku.“ Usmála jsem se. „To nevadí. Tvá odpověď byla i tak krásná. Vyprávěj mi o slavných lidech na Zemi, kteří byli Poutníky.“ „Často je těţké určit, který z nich je Poutník, ale obvykle mají jednu kvalitu, která je od těch druhých odděluje. V nějakém bodě svého ţivota prodělají obrovskou změnu svého chování a cítění. To se děje, samozřejmě, při vstupu nové duše do těla. Einstein byl jedním z nich. Uţ jako mladý byl inteligentní, ale ne tak geniální, jako kdyţ onen Poutník, který vymyslel teorii relativity, vstoupil do jeho těla. To bylo také jeho poslání. Přinést na Zem tuto znalost.“ „Ale nebylo výsledkem této teorie vynalezení atomové bomby?“ „Ano. Jeho znalosti byly osvětlující, ale je na lidstvu, jak s takovými vědomostmi naloţí. Teorie samy o sobě nejsou ani dobré, ani špatné.“ „Nějaký další případ Poutníka?“ „Martin Luther King. Myslím, ţe jeho poslání je ti jasné. Ale tohle tě moţná překvapí – Malcolm X byl také Poutník.“ „Ten? Nebyl to náhodou náboţenský fanatik?“ „Na Zemi byl mnohým. Můţe být člověk definován jediným výrazem? Ale Malcolm X, kterého si historie bude pamatovat, vstoupil na Zem, zatímco byl ve vězení. Okamţitě nastala obrovská změna jeho názorů. Začal se zajímat o náboţenské věci. Mnoho Poutníků prochází touto cestou, protoţe ve vaší společnosti je náboţenství hlavním zdrojem spirituality přesto, ţe ve skutečnosti je to jen jedno obrovské nedorozumění. Ale jak jsem řekl, náboţenství 47

má svůj účel a Malcolm X se stal hluboce věřícím člověkem. Byl extrémně charismatický. Přitahoval k sobě lidi po tisících.“ „Ale nebyl to černý muslim? Copak není pravda, ţe nenáviděl bělochy?“ „Přišla jsi ze společnosti, kde převládaly judeo-křesťanské ideje. Obojí, jak judaismus, tak křesťanství, jsou dobrá náboţenství, stejně jako islám, buddhismus a hinduismus. Zádně není lepší neţ ta ostatní a nezáleţí, co si o tom myslí kněţí, duchovní a rabíni. Tam, kde náboţenství probouzí boţskou lásku, tam je uţitečné. Tam, kde zuţuje pohled na svět svými dogmaty, je škodlivé. A je pravdou, ţe Malcolm X strávil většinu svého dospělého věku snahou oddělit bělochy od Afroameričanů. Ale musím se vrátit k tomu, co bylo jeho posláním jako Poutníka. Přišel, aby dal barevným lidem hrdost. V té době cítilo mnoho Afroameričanů, obzvláště mnoho mladých muţů, jistou bezmoc, pokud jde o jednání společnosti vůči nim. Malcolm X jim ukázal jak být hrdý a silný.“ „Copak hrdost lidi nerozděluje?“ „Můţe. Ale v té době to byl nezbytný krok pro tuto část populace. Nemůţeme se hrdosti nebo pýchy zbavit, aniţ bychom je před tím měli. Malcolm X to všechno jen rozhýbal – to bylo také jeho hlavní poslání. Nemůţeš odsuzovat lidi, jako byl on. Vlastně nemůţeš odsuzovat nikoho.“ „Ale, jestliţe byl Poutníkem, jak to ţe byl na něj spáchán atentát? Copak nebyl pod ochranou Boha?“ „Byl pod ochranou Boha. Ale kdyţ Poutník dokončí své poslání, často odchází velice náhle. Můţe to být kulkou, nebo zcela klidnou cestou.“ „Byl Malcolm X šťastný, kdyţ se sem dostal?“ „Nedosáhl všeho, čeho dosáhnout chtěl. Často býval zneuţíván jinými a jeho poslání se poněkud pokřivilo, ale to se stává. Necítil ţádnou zášť. Zášť je nejneuţitečnější cit ze všech emocí.“ „Jsem z toho všeho zmatená. Mám z toho všeho, cos mi řekl, pocit, ţe kdyţ vstoupil do těla, nevěděl, ţe je Poutník.“ „Správně. Jen málo Poutníků si uvědomí, co jsou ve skutečnosti zač, kdyţ obývají fyzické tělo. Alespoň si na to málokterý vzpomene při vědomí. Ale hluboko v srdci vědí, ţe jsou na Zemi z nějakého 48

důvodu. Obvykle se ke svému vlastnímu poslání dostanou zcela spontánně.“ „A co já? Budu vědět, ţe jsem Poutník?“ „Je to moţné. To záleţí na tobě. Tvoje vůle je svobodná.“ „Jaké bude moje poslání?“ „Kdyţ mluvím o poslání, činím tak jen proto, abys pochopila, proč se chceš vrátit. Ve skutečnosti existuje jen jedno poslání – realizovat a uvědomit si boţskou lásku. Probudit tuto lásku v jiných. Ale různí lidé si vybírají různé způsoby, a také to nemusí být Poutníci, aby inspirovali ostatní. Kaţdý člověk, který se narodil do fyzického těla na Zem, má nějaké poslání. Tvým úkolem bude inspirovat často opomíjenou část chudé hispánské komunity. Jean Rodriguesová je Hispánka a je chudá. Jako Jean budeš psát příběhy, které budou číst milióny lidí na celém světě. Nebudou to nezbytně spirituální příběhy. Mohou být o vesmírných lodích, o vetřelcích nebo dracích anebo o obyčejných lidech. Na tématu nezáleţí. Ale spiritualita ve tvých příbězích bude, protoţe je i v tobě. Bude obsaţena ve všech tvých slovech. Lidé budou tvé příběhy číst, a aniţ by chápali proč tomu tak je, budou touţit po něčem větším. A protoţe z tebe bude mladá Hispánka, budeš také modelem pro další mladé lidi, jako je Jean Rodriguesová.“ Usmála jsem se. „Vţdycky jsem chtěla být spisovatelkou. Ale kde budu brát nápady? Budu mít nějakou múzu?“ Rishi se usmál. „Budeš mít dostatek inspirace, nemusíš mít strach. Ale moţná bys mohla napsat i příběh o tom, kde bereš své nápady. Dovedu si představit, ţe to bude dost oblíbené.“ „To je skvělé. Nemohla jsem si přát lepší práci. Strašně ráda jsem psala ten příběh o tom, co se mi stalo, kdyţ jsem zemřela. Myslíš, ţe budu schopná najít svého bratra a nechat ten příběh otisknout?“ Rishi se na mě mile podíval. „Je to moţné.“ „Co má ten pohled znamenat? Ty víš něco víc neţ já. Setkám se s ním?“ „Ano.“ Spráskla jsem ruce. „Skvělé! Budu vědět, ţe je to můj bratr?“ „To záleţí na tobě.“ Zastavila jsem se. „Ale já ho přece musím poznat. Nemůţeš mi 49

odsud nějak pomoct?“ Rishi byl očividně pobaven. „Vţdycky jsem ti pomáhal, Shari.“ „To vím. A také to oceňuji. Ale co mám dělat, aţ se dostanu do Jeanina těla, abych si vzpomněla, ţe jsem Poutníkem?“ „Můţeš se naučit uţívat si ticha.“ „Prosím? To se mám naučit, jak být zticha?“ Zasmál se. „Ne. To by nebylo ani moţné, nebo by to rozhodně nebylo pro tebe přirozené. Můţeš říkat, co budeš chtít. Ale někdy během svého ţivota si budeš chtít jen tak sednout a meditovat.“ „Ale já nevím, jak se medituje. Naučíš mě to, neţ se vrátím na Zem?“ „Jistě. Ale budeš se to muset naučit znovu, aţ tam budeš. Musí tě to naučit Mistr. To je velice důleţité. Ve tvé společnosti se teď objevuje nové vědomí, nové ideje. Hodně lidí tomu říká New Age. Mnohé z toho je velice uţitečné, ale mnohé je také velice zavádějící. Hnutí New Age mluví o mnoha stejných věcech, o kterých jsem ti jiţ vyprávěl, ale hlavní rozdíl je v tom, co ti říkám já, a v tom, co najdeš ve většině jejich knih. Všechny ty rozdíly s tebou projdu. Přestoţe si to nebudeš pamatovat vědomě, budeš cítit, co je správné a co ne, a tvé vlastní podvědomí tě povede správnou cestou. Dokonce budeš psát o těch věcech, které ti říkám.“ „Nemůţu uvěřit, ţe nějaký příběh o drakovi, by mohl přinést světu trvalou pravdu.“ „To všechno záleţí na tom drakovi, Shari. Poslouchej pozorně, co ti teď řeknu. Meditace není aktem navození nálady. Čisté ticho, čisté vědomí, celá tvoje přirozenost – o tom se nemusíme bavit. K tomu se nemůţeš přinutit. To přijde samo od sebe. Je to milost od Boha. Ale co je to vlastně milost? Jak ji Bůh uděluje? To je právě ve chvíli, kdy je důleţitá osobnost Mistra. Příliš mnoho lidí v New Age je rozhodnuto zbavit se všech autorit. Říkají, ţe nikdo nemůţe nikoho nic naučit, ţe je to všechno ve studentovi. A v jistém smyslu je to také pravda, ale na druhou stranu, abys odkryla, co v tobě vězí, musíš se sklonit aţ k nohám někomu, kdo ten obrovský poklad odhalil. Výraz ‚sklonit se‘ pouţívám velice opatrně. Protoţe do té doby, neţ je člověk připraven se sníţit a uznat svou malost, tak se ničemu nenaučí. Uţ jenom přijít k Mistrovi stojí hodně úsilí a poníţení sebe 50

sama. To jsou věci, na které New Age někdy zapomíná.“ „Celých osmnáct let, co jsem byla na Zemi, jsem Mistra nikdy neviděla.“ „Tentokrát se ti to podaří. Právě se začínají zase objevovat. Učí určité techniky, meditaci, různé druhy dýchání, tělesné cvičení. Ale technika jen ukazuje, kam se má člověk odebrat. Rozhodně to není cíl. Je to jako větev stromu v noci. Můţeš říct: ‚Dívej se směrem, kam ta větev ukazuje, a uvidíš nejkrásnější hvězdu.‘ Větev sice ukazuje směr, ale není stejná jako hvězda. Větev je ze dřeva, zatímco hvězda je čistá energie. Nebo řekněme, ţe máš chuť na misku ovesné kaše. Abys ji mohla sníst, musíš umět pouţívat lţíci, to, jak ji drţet, jak si nabírat a jak si dát sousto do úst. Lţíce je velice důleţitá, ale vlastně chceš jen kaši. A ta kaše je něco jako milost od Boha, milost, která vyzařuje z Mistra. Musí z něj vycházet, protoţe právě on ztělesňuje boţskou lásku.“ „Přála bych si být s tebou na Zemi, kdyţ jsi byl v Egyptě,“ řekla jsem. „Byla jsi tam a jsi tam i teď. Jsi tam se mnou stejně, jako jsi se mnou zde.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Raději zůstaneme v jednom časovém rámci, nebo budu strašně zmatená.“ „Jak si přeješ. Jenţe někdy Mistr schválně lidi plete. Často jakoby zavrhuje všechny původní myšlenky a víru. Tím dává aspirantovi moţnost duchovního cvičení a to je velice důleţité, ačkoliv si hodně lidí myslí, ţe ne. Říkají: ‚Doba se mění a o všechno bude postaráno.‘ Nechtějí nic dělat. A zase mají v jistém smyslu pravdu. Doba se opravdu mění. Proto se na Zemi objevuje tolik Poutníků, aby pomohli tuto změnu uskutečnit. Lidstvo vstupuje do nového období, kdy bude dominovat spiritualita. Jenţe mnozí se této změny bojí. Slyšeli o katastrofách, které budou tuto změnu provázet. Mnozí takzvaní proroci říkají, ţe většina světa zmizí. To není pravda. Svět je proti něčemu takovému pojištěn. Má Mistry. Několik katastrof se opravdu stane, aby se věci začaly trochu hýbat. Kdyţ se kácí les, tak létají třísky. Je důleţité, aby lidé přestali být tolik závislí na Zemi a obrátili se víc do sebe. I ty napíšeš několik příběhů o katastrofách. Lidé je budou číst a uvědomí si, ţe kdyţ se věci zdají být nejčernější, 51

přichází znamení, ţe úsvit je nedaleko. Napíšeš příběhy o osvícených a lidé se budou chtít naučit meditovat. Ačkoliv je nadcházející úsvit nevyhnutelný, je dobré být vzhůru a uţít si ho a meditace tomu pomůţe.“ „Tohle si nikdy nebudu pamatovat,“ řekla jsem. „Uţ teď si nepamatuju polovinu z toho, cos mi právě řekl.“ „To nevadí. Vím, ţe tvoje mysl uţ začala putovat. A to je v pořádku – koneckonců jsi Poutník.“ Na chvíli se odmlčel. „Chtěla bys vidět Petra?“ Přikývla jsem. Věděla jsem, ţe před ním nemohu nic skrýt. „Stýská se mi po něm.“ „Kde by ses s ním chtěla setkat?“ „Jak to myslíš?“ Rishi si na chvilku klekl a utrhl jakousi červenou květinu, která se změnila v růţi. Ukázal do krajiny. „Uţ jsem ti řekl, ţe tohle je jen sen. O čem bys chtěla s Petrem snít? Můţe to být cokoliv. Můţe to dokonce být i tak, ţe ani ne budeš vědět, ţe to je sen. Ve skutečnosti je takový celý lidský ţivot. Jen snílci si mohou vybrat, aby do snu vstoupili, a něco se v něm naučili. Jenţe často to lidé berou moc váţně a dostávají ze své vlastní představivosti strach. Dokonce mají často strach se i probudit. Tohle si musí lidstvo v nadcházejících dnech co nejdříve naučit. Není důvod se čehokoliv bát. Všechno nakonec dobře dopadne. Bůh dobře ví, co sama dělá.“ „Ona?“ Polechtal mě květinou na hlavě. „Kdyţ jsem s tebou, Shari, jsi mým Bohem ty. Jaký vesmír si chceš vytvořit pro sebe a Petra?“ Zamyslela jsem se. A jak jsem se zamyslela! „A můţe to být cokoliv?“ „Cokoliv.“ Začervenala jsem se. Cítila jsem krev ve tvářích, i kdyţ jsem byla jen duch. „Můţe to být třeba i trošku přisprostlé?“ „Ano.“ „Nechci, aby ses díval.“ „Nebudu se dívat.“ Zasmála jsem se. „Slibuješ?“ „Slibuju,“ smál se. „Přísahám, Shari.“ 52

Zamnula jsem rukama. „Bezva. Tak ať to začne. Ať je tam hodně světla. Ať jsou tam kluci!“ Nikdy jsem nevěděla, ţe mám tak divokou představivost. No, mohla jsem to předpokládat.

53

VI. Jean

Rodriguesová si nemohla vzpomenout, kdy naposledy zavazovala svému malému bráškovi boty. Teddy seděl na kuchyňském stole, díval se na Jean, která klečela pod ním na zemi, a vypadal, jako by se snaţil zapamatovat kaţdičký detail. Byl to krásný čtyřletý chlapec, s dlouhými a vlnitými vlasy jako děvčátko. Kdyţ Jean skončila zavazování bot, lehce jí sáhl na hlavu. Obvazy uţ neměla, přestoţe ještě trochu cítila tupou bolest. Ale stěţovat si nemohla. Zebra i koleno byly vyléčeny. Před devíti dny byla propuštěna z nemocnice. Zrovna včera se byla podívat ve škole a docela se jí tam líbilo. Bylo těsně před devátou hodinou v sobotu ráno, dva týdny po pádu. „Nebolí tě hlava?“ zeptal se Teddy. Usmála se a pohladila ho po ruce. „Teď, kdyţ si na ni sáhnul, Teddy, tak uţ je to lepší. Víš o tom, ţe máš kouzelné ruce?“ Teddy na ní udiveně zamrkal a prohlíţel si dlaně. Vykulil oči. „A co s nima můţu dělat?“ zeptal se. „Můţeš s nima rozdávat lásku. To je jejich zvláštní kouzlo. Jdi a obejmi maminku a pak si jdi hrát. Ukaţ, pomůţu ti dolů.“ Jean sundala Teddyho ze stolu a ten odběhl ke gauči v obýváku, kde seděla jeho matka a sledovala jakýsi seriál v televizi. Dnes byl jediný den, kdy měla volno. Teddy ji rychle objal a pak vyběhl ven s křikem, ţe musí všem ukázat své ruce. Obě se tomu smály. Matka zavrtěla hlavou. „Uvidíš, ţe bude chtít léčit všechny děcka ze sousedství, Jean,“ řekla. Jean se posadila vedle ní na gauč. „Moţná to opravdu umí,“ řekla 54

zamyšleně. Matka se stále usmívala. „Stejně tady teďko není nikdo nemocný.“ „Tu je nemocný a tam je nemocný,“ zamumlala Jean. „Jak to myslíš?“ Jean se rychle usmála. „Nijak. Jen tak breptám. Pořád si myslíš, ţe bych neměla jít dělat do té nemocnice? Nepůjdu tam, jestli by sis měla dělat nějaké velké starosti.“ „Myslím, ţe jsi ještě příliš slabá, neţ abys chodila do práce a ještě zadarmo.“ „Ale kdyby to bylo dobře placené, tak bych byla silná?“ Matka jí hravě plácla časopisem po ruce. „Tak jsem to přece nemyslela a ty to dobře víš. Měla by sis ještě chvilku odpočinout, dokud máš moţnost. A vůbec, proč jsi těm sestrám říkala, ţe přijdeš? Je to proto, abys mohla být u Lennyho? To tam přece můţeš chodit, aniţ bys pracovala.“ „Jasně. Chci být blízko u Lennyho, to je pravda. Ale tu dobrovolnou práci chci dělat, protoţe kdyţ jsem byla v nemocnici, viděla jsem hodně pacientů, o které se téměř nikdo nezajímal jenom proto, ţe všechny sestry jsou děsně přepracované.“ Jean pokrčila rameny. „Nedělám ze sebe svatou, jenom bych jim chtěla pomoct.“ Matka na ni chvíli zírala. „Ty teď ale opravdu mluvíš úplně jinak.“ Jean to chtěla popírat, ale nakonec jenom přitakala. „Carol uţ mi to také říkala. Ale od té nehody se, aţ na tu bolest hlavy, necítím nijak obzvlášť jinak neţ před tím.“ Matka se na ni nepřestávala dívat. „Nemůţu tomu uvěřit. Připadáš mi teď nějak uvolněnější. Uţ se tady pořád nepotloukáš, jako bys na sobě nesla všechny problémy světa.“ „To jsem přece nikdy nedělala.“ „Ale ano. Vţdycky jsi byla taková triste.“ Jean znovu pokrčila rameny. „No, moţná jsem k tomu měla své důvody.“ Matka pokývala hlavou. „Ano. Nechtěla by sis o tom promluvit?“ „O čem?“ „Vţdyť víš. O tvém těhotenství.“ 55

Jean předstírala, ţe je šokována. „Já ţe byla těhotná? Boţe, tyhle komata jsou teda věci. Během pouhých dvou dní člověk projde neposkvrněným početím a potratem najednou a ještě u toho celou dobu spí.“ „Byla jsem v tvém věku, kdyţ jsem čekala tebe,“ řekla matka. Jean ztichla. „Já vím. Hodně jsem na to myslela.“ „Předtím, nebo aţ po tom, co ses s Lennym vyspala?“ Jean se na ni ostře podívala. „Aţ po tom těhotenském testu.“ „Ty sis ho udělala? Jak ses k něčemu takovému dostala?“ „Ve stejné drogerii, kde jsem koupila ty prošlé prezervativy.“ Jean zavrtěla hlavou. „Vůbec to nebylo sloţité. Jediný, co musíš udělat, je načůrat do takový zkumavky.“ Odmlčela se. „Proč se mě na to ptáš, mami? Vţdyť přece víš, ţe Lenny nemá šanci mě zase zbouchnout.“ „Je mi líto, co se mu stalo. Víš, myslím to váţně. Určitě to byl fajn kluk.“ „To ještě je, Mamá. To, ţe je mrzák, z něj nedělá někoho jiného. Alespoň ne pro mne.“ Matka ji pohladila po rameni. „Chtěla bych ti něco říct, ale asi se ti to nebude líbit. Ale chci, abys mě chvilku poslouchala a pak si to pořádně rozmyslela. Vím, ţe tě Lenny potřebuje. Měla bys za ním jít a pomoct mu, jak jen budeš moct. Ale myslím si, ţe by byla chyba, kdyby sis nevšímala stavu, v jakém teď je. Lenny bude zmrzačený do konce ţivota. Přinejlepším se bude moct pohybovat na kolečkovém křesle. Neměla by ses k němu vázat víc.“ Jean promluvila velice klidně. „Proč ne?“ „Vţdyť jsem ti to právě řekla. Protoţe je z něj nadosmrti mrzák. Nemůţeš zůstat s takovýmhle chlapem. Všechen svůj čas strávíš jen tím, ţe se o něj budeš starat.“ Jean vyhrkla slza, ale přece jen se jí podařila tvářit se klidně. „Ale mě baví se o lidi starat.“ „Ne, nebaví. Nikdy předtím tě to nebavilo. Nemůţeš být jen s půlkou chlapa.“ Jean se zhluboka nadechla. „Nejdřív se ti nelíbilo, ţe jsem byla těhotná, a teď se ti zase nelíbí, ţe mám ráda někoho, kdo mě nemůţe otěhotnět. O co ti jde, mami?“ Matka si povzdychla. „Moţná bychom se o tom teď neměly bavit. 56

Jdi za ním. Udělej pro něj, co budeš moci. Pak si o tom promluvíme.“ Jean se postavila a chvíli se ještě na matku jen tak dívala. „Pak se budu cítit úplně stejně. Miluju ho. Dřív jsem si tím nebyla tak jistá, ani kdyţ jsem s ním spala, ale teď uţ to vím. Moţná ho to nevyléčí. Moţná, ţe jsem si z Teddyho dělala jen srandu a moţná ţádné kouzelné ruce ani neexistují. Ale alespoň ho moje láska pro mě uzdravuje. Lenny není jen půlka chlapa.“ Otočila se. „A teď, jestli mě omluvíš, bych ráda počkala venku na Carol. Za chvilku by tady měla být.“ Matka vypadala smutně. „Nechci se s tebou hádat, Jean. Chtěla bych tě jenom chránit.“ Jean se zarazila ve dveřích. „To vím. Ale my se nehádáme. My se jenom… dohadujeme.“ Otevřela dveře. „Měj se hezky, Mamá. Nevím, kdy se vrátím.“ Zatímco Jean čekala na Carol, uvědomila si, proč tolik lidí z jejího okolí říká, ţe se změnila. Byla to pravda. Přes Lennyho váţné postiţení a její vlastní zranění se cítila mnohem volnější. Kaţdé ráno se probouzela s dobrou náladou. Dokonce se jí zdálo, ţe slunce bylo jasnější a obloha modřejší. Bylo to, jako by se jí vrátil onen nádherný pocit dětské nevinnosti, který snad ani nikdy před tím necítila. Navíc měla hlavu plnou zvláštních myšlenek, které ji nikdy nenapadaly. Neustále myslela na hvězdy a planety, snila o starodávných civilizacích a představovala si nadpřirozené události. Začala si své představy zapisovat do zápisníku, ačkoliv ještě nevěděla, co by s nimi mohla udělat. „Co se tehdy v noci stalo?“ ptala se sama sebe nahlas. Carol dorazila o pár minut později. Jela na schůzku s oním Rusem, který pracoval u McDonalda, s tím se zjizvenou tváří. On asi auto neměl. Carol vypadala děsně a vášnivě kouřila jointa. Podala ho Jean a vyrazila sotva si Jean nasedla. Jean marihuanu odhodila do plechového koše na konci příjezdové cesty k jejich domu. „Hej!“ vykřikla Carol. „Zrovna jsem ho ubalila.“ „Nechci, díky.“ „No tak promiň. Já ho chci. Mohla jsi říct ne a vrátit mi ho.“ Carol zabrzdila a uţ chtěla vystoupit. „Jdu si pro něj.“ 57

Jean ji popadla za ruku a usmála se. „Nechci ho ani cítit. Nech ho tam, por favor.“ Carol se na ní podívala, jako by byla z jiného světa. „Copak ty uţ se nechceš sjíţdět? Co se ti stalo?“ Jean ji pustila a ukázala na okolní domy. „Vidíš tuhle ulici? Na kaţdé stěně jsou grafitti, na kaţdém trávníku odpadky. Oprýskané nátěry, všude se potulují divocí psi, mezi nimi si hrají děti. Tohle je moje ulice, ale ta tvoje nevypadá o moc lépe.“ „A? Holt bydlíme na špatné straně města. Aţ zbohatneš a budeš slavná, můţeš se přestěhovat na Malibu.“ „Nechci se stěhovat na Malibu. Chci tady zůstat, protoţe jsem tady vyrostla. Chtěla bych to tady vyčistit. Hodně jsem o tom přemýšlela. Ale sama to vyčistit nedokáţu a navíc se to stejně můţe všechno samo zase takhle zanést jenom proto, ţe spousta lidí uţ je prostě taková. Vím, ţe máme hroznou školu. Máme nejhorší učitele a nejošklivější budovu. Také vím, ţe v práci to nebude o moc lepší, protoţe nejsme bělošky, ale myslím, ţe si do tohohle svinstva pomáháme hodně i my sami tím, ţe bereme drogy. Podívej, ty i já jsme fetovaly uţ od dvanácti. Copak tě to ještě nepřestalo bavit?“ Carol na ni nevěřícně zírala. „Nevím. Asi ne.“ „Mě uţ to teda rozhodně nebaví. Uţ to nevezmu. Nikdy.“ „Ale marjánku si sem tam dáš, ne?“ „Carol, uţ jsem ti řekla, ţe neberu vůbec nic. A chci, abys taky nic nebrala.“ Carol byla naštvaná. „Dobře, skvělý. Kdyţ nebudu chtít bejt Miss Svátost, tak uţ se s tebou nebudu moct kamarádit. Víš, Jean, moţná ses poslední dobou dost změnila a moţná dokáţeš bejt opravdu fajn, ale taky se z tebe stala dost protivná mrcha.“ „Neřekla jsem, ţe se nebudeme kamarádit. Jenom říkám, ţe kdykoliv si vedle mně zapálíš jointa, tak ti ho seberu a vyhodím. A nezastavíš mě, protoţe ti dám kdykoliv do huby,“ řekla Jean a sladce se usmála. „Ale stejně tě mám ráda, Carol.“ Carol zařadila rychlost. „Díkybohu za to.“ Vyrazily směrem k nemocnici. Bylo horko a klimatizace v autě nefungovala od poslední doby ledové. Jean stáhla okénko a dívala se na okolní domy, na domy, které vídala celý svůj ţivot. Přesto měla 58

pocit, ţe je vidí poprvé. A byla to do určité míry pravda, protoţe se sice téměř rozpadaly, ale i tak v nich viděla velké moţnosti. Kamkoliv se podívala, viděla spoustu moţností. „Jak dlouho budeš v nemocnici?“ zeptala se Carol. „Asi tři hodiny. Víc mě s mými zraněními nenechají dělat, a to jsem je ještě musela přemlouvat.“ „Proč to děláš?“ „Abych mohla krást nemocniční drogy.“ „Ale vţdyť jsi právě řekla, ţe uţ nic nevezmeš?“ Jean se rozesmála. „Menso! Vidíš, co ta mota udělala s tvým mozkem? Nechci krást drogy. Prostě tam někoho potřebují. To je jediný důvod.“ Carol byla udivená. „To je dobrý. Moţná bys mohla nějaký pěkný holce nebo klukovi dávat injekce do zadku.“ Jean se nepřestávala smát. „To nejde. Nejsem školená sestra. Neskoleným pomocníkům to nedovolí. Rozhodně ne v případě hezkých holek a kluků.“ „No, jak mám vědět, co tam budeš dělat?“ „Řekni mi, co se s tebou děje? Proč jdeš na rande s tím klukem?“ „Víš, on není úplně normální.“ „To je mi jasné. Ale je to on. A to je úplně něco jiného, neţ kdyby byl holka.“ Carol se zachichotala. „To je pravda.“ „Heleď, jsi stále ještě lesba, nebo ne? Jen bych to chtěla vědět do budoucna. Jestli uţ nejsi, tak tě můţu přestat bránit.“ „A neobtěţuje tě mě bránit?“ zeptala se Carol. „Ne. Vzrušuje mě to. Ale odpověz mi.“ „Sama to nevím. Jediné, co vím, ţe ho mám docela ráda. Ale holky mám taky ráda. Moţná jsem bisexuální.“ Carol se odmlčela. „Znechucuje tě to?“ „Ne,“ řekla Jean upřímně. „Znamená to, ţe nejsi jednoduchý člověk. Mám ráda sloţité lidi.“ Carol pokývala hlavou. „Říkám si, ţe jsem alespoň o trochu zajímavější.“ „Jenom by sis měla pamatovat, ţe tě ten kluk můţe přivést do jiného stavu, zatímco holka ne.“ 59

„Od toho mám tebe, abys mi to připomínala,“ řekla Carol a na chvilku se odmlčela. „Půjdeš dnes za Lennym?“ Jean vzdychla. „Nevím, jestli bych tam vůbec měla chodit. Byla jsem se za ním podívat kaţdý den, co jsem se probrala z bezvědomí, ale on se se mnou téměř vůbec nebaví. Moţná se to zlepší, aţ se mu zahojí páteř a začne mu rehabilitace. Celý den v posteli. To by dostalo do deprese kaţdého.“ „Kdy uţ bude moct na vozík?“ „Ještě chvíli ne. Moţná ještě několik měsíců.“ „Tak dlouho?“ „Nejméně. V tom místě, kde si přerazil páteř, to museli velice sloţitě slepovat a dlouho to trvá, neţ to sroste.“ „Bude vůbec někdy chodit?“ zeptala se Carol. Jean zaváhala. „Odpověď tradiční medicíny by byla ne. To je zároveň odpověď, kterou mu řekli, a se kterou se musí naučit ţít. Ale já tomu nevěřím. Stále si myslím, ţe jeho stav je jen dočasný.“ Zavrtěla hlavou. „Moţná tomu ale vůbec nerozumím.“ „Doufám, ţe se to zlepší. Heleď, neviděla jsi teď někdy Darlene?“ „Ne. Ona se se mnou stejně nikdy moc nebavila. Ani za mnou nebyla v nemocnici. Co je s ní?“ „Myslím, ţe furt chce dostat Juana,“ řekla Carol. „Po tom všem, co se stalo? To nemyslíš váţně.“ Jean byla ještě dlouho zamyšlená. „Chtěla bych si s ní promluvit o tom, co se stalo tehdy, kdyţ jsme se s Lennym zranili. Víš, moţná ţe co teď řeknu, bude znít divně, ale vůbec si nejsem jistá, ţe tam byla, kdyţ se ten balkón utrhnul.“ „Myslím, ţe tam byla,“ řekla Carol. „Myslím, ţe volala záchranku.“ „Ale jistá si tím nejsi?“ „Ne. Co ti řekl Lenny?“ „Ţe si nic nepamatuje.“ „Věříš mu?“ zeptala se Carol. Jean pokrčila rameny. „Nevím, proč by mi měl lhát.“ Na chvilky se zamyslela. „Nemůţeme Darlene nechat, aby šla po Juanovi. To by pro ni byl rozsudek smrti,“ dodala. Carol vypadala ustaraně. „Moţná pro nás pro všechny.“ 60

O dvacet minut později vysadila Carol Jean před nemocnicí. Měla strávit den s Jizvounem a Jean ji ujistila, ţe klidně můţe domů jet autobusem. Jean jezdila ráda autobusem, obzvláště od oné nehody, protoţe to bylo místo, kde mohla potkat spoustu zajímavých lidí. Její povinnosti v nemocnici byly jednoduché. Roznášela pacientům jídlo. Ale i to bylo zajímavé, hlavně v případě, kdyţ přišli na řadu starší pacienti. Nikdo, aţ na dvě stařenky, si nemyslel, ţe by mohla být jejich vnučka. Nejdříve jakékoliv moţné příbuzenství popírala, ale kdyţ si uvědomila, jak moc pro ty dvě babičky znamená, ţe je přišla navštívit vnučka, rozhodla se, ţe jim to nebude vyvracet, předstírala, jak si vzpomíná na věci, které nikdy nezaţila, a dokonce si ještě přidávala podrobnosti, o kterých obě stařenky ani na chvilku nepochybovaly. Nejvíce ji práce bavila, kdyţ byla u starých lidí a u dětí. Jiţ předem věděla, ţe pomáhat lidem ji bude bavit, a také tomu tak opravdu bylo. Pacient, který Jean nejvíce ovlivnil, bylo děvče, které se jmenovalo Debra Zimmererová. Bylo jí osmnáct, stejně jako Jean, a umírala. Těsně před tím, neţ jí měla Jean donést jídlo, řekly jí sestry, ţe Debra má leukémii a ţe uţ jí asi nikdo nepomůţe. Kdyţ jí Jean přinesla podnos, leţela Debra v posteli a četla Pána prstenů od spisovatele J. R. R. Tolkiena, kterou Jean také četla v nemocnici. Debra byla docela hezká, ale vypadala velice unaveně, měla hnědé vybledlé oči připomínající oči nemocného člověka na staré olejomalbě. Měřila kolem sto šedesáti pěti centimetrů a mohla váţit sotva čtyřicet kilogramů. Jean se na ní dívala a najednou cítila v břiše záchvat bolesti, ale přesto se na Debru dokázala usmát. „Fantastická kníţka, co?“ řekla Jean. Debra poloţila tlustou knihu vedle sebe na postel. „Asi. Jsem teprve na začátku.“ „Jen čti dál. Je to čím dál tím lepší. Vlastně si myslím, ţe je to nejlepší příběh, jaký jsem kdy četla,“ řekla Jean a odklopila víko z nemocničního talíře. „Nedala by sis něco k jídlu? Přinesla jsem ti kuře, ale jestli ho nemáš ráda, ještě by tam měla být ryba.“ Debra se posadila. „Nemám hlad.“ „A co takhle se něčeho napít? Mám tady jablečný mošt, 61

pomerančový dţus a zázvorové pivo.“ Debra pokývala hlavou. „Moţná bych si dala trochu toho piva.“ Jean otevřela plechovku a nalila nápoj do sklenice. Debra měla suchý hlas, coţ, jak Jean napadlo, mohlo být důsledkem dávek morfia, které brala, aby zvládala bolesti. Debra zvedla sklenici k ústům a napila se. Vypadala velice unaveně a sklenici rychle odloţila. Jean se posadila vedle ní na postel. „Můţu ti ještě něco přinést?“ zeptala se Jean. Debra zakašlala. „Ne.“ Jean ji poplácala po zádech. „Jsi v pořádku?“ Debra přitakala a otřela si bezbarvé rty. „Ano.“ Jean zavrtěla hlavou. „To byla hloupá otázka. Je mi to líto. Samozřejmě, ţe nejsi v pořádku.“ Na chvilku se odmlčela. „Slyšela jsem, ţe máš leukémii.“ Debra se na ní podívala. „Ano. Je to strašné. Jak se jmenuješ?“ „Jean. Ty jsi Debra, vid?“ „Ano,“ řekla Debra a zadívala se na knihu. „Mohla bys mi říct, jak to skončí?“ Jean se donutila k úsměvu. „To nechci. Zkazila bych ti ten správný poţitek.“ Pak se zarazila a uvědomila si, na co se jí Debra doopravdy ptala. Byl to velice dlouhý příběh. V podstatě tři knihy v jedné. Debře jiţ nezbývalo na světě dost času, aby ji stihla přečíst, a dobře to věděla. „Ale pokud to opravdu chceš, tak ti to můţu říct odpoledne, aţ roznesu jídlo.“ Debra se zadívala do protější stěny. „A co zítra? Mně by se to hodilo víc.“ Jean pokývala hlavou. „Můţu přijít večer a všechno ti to vyprávět.“ A aniţ by si vůbec uvědomila, co vlastně říká, dodala: „Také bych ti mohla přečíst svou povídku.“ Debra vykulila oči. „Ty píšeš povídky?“ Jean pokrčila rameny. „Zatím pracuji na jediné. Je to o slavné spisovatelce a její múze. Aţ na to, ţe ta múza je skřet, který se jednoho dne objeví v její skříni a poţaduje polovinu jejího majetku. Přečtu ti, co jsem zatím napsala, a můţeš mi říct, jak se ti to líbí, a jestli se mám vůbec obtěţovat to dopsat.“ „Dobře.“ Debra sklopila hlavu. „Budu ráda, kdyţ mi přijde nějaká 62

návštěva.“ „Copak za tebou nikdo nechodí?“ „Jenom táta, ale ten je z mé nemoci strašně vyděšený, takţe si s ním ani nemůţu pořádně popovídat.“ Debra se na chvilku odmlčela. „Má strach z toho, ţe umřu.“ „A ty? Máš strach?“ zeptala se Jean pomalu. Debra se na ni podívala a utřela si nos. „Jo. Vím, ţe se to stane, ale stejně mám strach. Můj lékař mi řekl, ţe se to stane.“ Znovu se zadívala na protější stěnu. „Vůbec si nedovedu představit, jaké to bude.“ Pokrčila rameny. „Moţná to nic nebude. Moţná prostě jen umřu a tím to skončí.“ „Ne,“ řekla Jean rozhodně. „Tělo umírá, ale ty budeš ţít dál.“ Debra se smutně usmála. „Přála bych si mít tvou víru.“ Teď to byla Jean, kdo se na chvilku odmlčel, protoţe opravdu nevěděla, co by měla té ubohé dívce říct. Ale zároveň měla pocit, ţe něco říct musí, a také věřila, ţe to co řekne, bude pravda. „To není víra. Já jen prostě vím, ţe smrt není o nic důleţitější neţ třeba převlékání oblečení. Neptej se mě, jak to vím. Nemůţu ti to vysvětlit. Hlavní věc je, ţe kdyţ přichází smrt, nemusíš se ničeho obávat. To je důleţité. Strach tě jenom omezuje.“ Debra poslouchala. „Omezuje v čem?“ „V radosti. Je mnohem těţší se narodit neţ zemřít. Uvidíš, a aţ se to opravdu stane, tak si určitě řekneš: ‚Ta bláznivá holka v nemocnici měla pravdu.‘“ „Myslíš, ţe jsi blázen?“ „Jistě. Ale víš, jenom blázni se dostanou do nebe.“ Debra se usmála. „Kdo ti tohle povídal?“ Jean se rychle postavila. Debřina otázka ji najednou zarazila a vyplašila. Na moment měla pocit, jako by v pokoji byla dvě její já, jedno viditelné, a druhé jen obraz. Měla pocit, ţe kdyţ se podívá přes rameno, uvidí svoji druhou polovinu, jak odpovídá na otázku. Přesto, ţe ji umírající dívka stále pozorovala, cítila obrovskou nevysvětlitelnou radost. „Někdo velice moudrý,“ řekla tiše a otočila se. „Uvidíme se zítra.“ „Doufám,“ řekla Debra s nadějí v hlase.

63

Bylo jasné, ţe jakmile Jean skončí sluţbu, půjde se podívat za Lennym, bude jen tak stát u jeho postele a přemýšlet, co má říct. Nedávno Lennyho přesunuli do normálního pokoje s elektrickou postelí, která umoţňovala převlečení matrací bez asistence čtyř sester. Naštěstí právě leţel na zádech, a tak s ním mohla Jean mluvit mnohem snadněji, neţ kdyby byl na břiše a ona se pak musela dívat na jeho zjizvená záda. Bohuţel ji ţádná moudrá slova nenapadala a Lenny, přestoţe několikrát vyslovila jeho jméno, měl oči stále zavřené. V hlavě jí stále krouţila slova její matky a musela sama sebe přesvědčovat, ţe to není pravda. „Můţu jít, kdyţ si to budeš přát,“ řekla Jean nakonec. „Ale budeš mi to muset říct. Jinak tady budu jen tak stát a budu si připadat děsně blbě. Ale moţná právě to chceš, co, Lenny? Jak to mám já vědět.“ Otevřel oči. „Uţ bys měla vědět, co chci.“ Jean k němu přistoupila blíţ a dotkla se jeho holé paţe. V místnosti bylo tak jako v té předcházející větší teplo neţ v obvyklých nemocničních pokojích, protoţe zdejší pacienti leţeli na svých postelích většinou nazí, aby si tak sestry usnadnily péči o ně. „Co bys chtěl?“ zeptala se ho váhavě. „Zemřít,“ řekl bez rozmyšlení. „Ne!“ vykřikla Jean smutně. „Ano.“ Konečně se na ní podíval. „Nemůţu takhle ţít. Řeklas, ţe mě miluješ, Jean. Jestli je to pravda, tak mi pomoz s tím skoncovat.“ Pohladila ho po ruce. „Ještě chvilku budeš muset počkat. Za pár dní uţ budeš moct na vozík a dostat se odtud. Vezmu tě na pláţ. Vezmu tě do kina. Ani se nedovedeš představit, kolik skvělých filmů uţ bylo na plátně od té doby, co jsi tady. Můţu ti ukázat…“ „Ty mě vezmeš,“ přerušil jí. „Ty mi můţeš ukázat. To je pravda, protoţe nic z toho sám bez tebe nedokáţu. Ale jak dlouho tady ještě budeš? Říkala jsi, ţe navţdy, ale oba dobře víme, ţe to jsou akorát kecy. Jednou tě přestane bavit neustále před sebou tlačit vozík s mrzákem, potkáš nějakýho jinýho kluka a pak mi řekneš: ‚Je mi to líto, Lenny, ale víš, ţivot uţ je takovej.‘ Pak odejdeš a co já? Říkám ti, ţe se zabiju, ale nevím proč mám čekat aţ na den, o kterém stejně oba víme, ţe určitě jednou přijde? Nechci zaţít takový zklamání. Chci s tím skoncovat hned a chci, abys mi pomohla.“ 64

Jean plakala. „Neopustím tě, přísahám.“ Lenny se k Jean natočil obličejem co nejblíţ, jak jen to šlo. „Kdyţ budeš mít oči otevřené a budeš dost rychlá, dostaneš, co budeš chtít. Prášky na spaní, krabičku Demerolu… to by mělo stačit, aby mě to zabilo. Posloucháš mě, Jean? Jestli mi nepomůţeš, tak to bude akorát horší. Budu si muset podříznout zápěstí. Ne, to by bylo moc pomalé. Podříznu si krk. Všude tady bude krev. Jednou sem přijdeš a stěnu budou celý rudý a…“ „Cállate!“ vykřikla Jean. Lenny se otočil na druhou stranu. „Udělám to. Ty víš, ţe to udělám.“ Jean vzdychala a slzy jí padaly na jeho ruku. „Musíš mít nějaký důvod, proč ţít.“ „Ţádný nemám.“ „To neříkej.“ „Chci zemřít.“ „Lenny.“ „Teď hned.“ „K čertu s tebou! Takhle nesmíš mluvit. Jestli tě hned nic nenapadne, tak prostě musíš chvilku přemýšlet. Určitě na něco přijdeš. Lenny, zamysli se pořádně. Kolik věcí a lidí kolem sebe máš? Co bys chtěl ještě udělat. Počkej alespoň, neţ se odsud dostaneš ven.“ Stiskla mu ruku. „Copak tě nic nenapadá?“ Lenny chtěl cosi říct, ale pak se na ni jen chvíli díval. „Moţná,“ zamumlal. Výraz jeho tváře byl naprosto nečitelný. Jean pokývala hlavou. „Dobře. To je začátek. Drţ se toho. Uvidíš, za chvíli budeš mnohem silnější.“ „Nechceš vědět, co to je?“ zeptal se. Jean zavrtěla hlavou. „Ne. Na tom nezáleţí. Pokud tě to udrţí naţivu.“ Lenny se zhluboka nadechl a zavřel oči. „Ale aţ to přejde, co pak? Pomůţeš mi to skoncovat?“ Srdce jí bušilo aţ v hlavě. „Musím?“ „Ano. Musíš mi to slíbit.“ Pustila jeho ruku. „Slibuju,“ zašeptala.

65

VII. Jean

nejela po sluţbě autobusem domů, ale na pláţ Huntington Beach v Orange County. Byla to dlouhá cesta a celou dobu se Jean ptala sama sebe, proč jede právě tam, kdyţ Santa Monica Beach nebo Venice Beach byly mnohem blíţ a stejně hezké. Nemohla si vzpomenout, kdy byla v Orange County naposledy, ale jakmile autobus dorazil k Huntingtonskému přístavu, zalila jí vlna nevysvětlitelné nostalgie. Dívala se na pestrobarevné štíty obchodů a měla podivný pocit, jako by tu byla doma. Byla ráda, ţe má několik hodin volno. Dokonce ji i přestala bolet hlava. Jean měla s sebou čtyřicet dolarů. Okamţitě poté, co vystoupila z autobusu, zašla do obchodu a koupila si jednodílné plavky barvy námořnické modři, které docela hezky odkrývaly prsa a hýţdě. Chtěla vypadat sexy, ale také chtěla něco pohodlného, v čem by si mohla zaplavat. Navíc si koupila tašku a ručník a na pláţ uţ vyrazila v plavkách. Okolí mola bylo tak nacpané, ţe to vypadalo jako nějaký happening. Nakonec se jí přece jen podařilo najít místo ve stínu hlídkové věţe. Lidé na pláţi byli úplně jiní neţ ti, které Jean znala ze svého okolí. Byli krásně opálení a měli perfektní vlasy. Většina mladých vypadala, jako by vybrali otcovu kreditní kartu aţ na nulu. Přesto byli mladí a stejně zmatení jako všichni, které znala. Nemohla z nich spustit oči. Od oné nehody stále jen pozorovala a sledovala, jako by byla nějaký pozorovatel hry, které se neúčastnila. Na písku Jean moc dlouho neleţela. Velice brzy po příchodu uţ byla ve vodě a mořská sůl a vlny byly na její stres za poslední dva týdny víc neţ výborným lékem. Vţdy byla výborný plavec. Kdyţ doplavala k první boji, asi sto padesát metrů od břehu, opustily ji 66

všechny starosti o Lennyho a Debru, a nechala se jen tak unášet vodními proudy. Vzduch byl horký, voda studená a na obloze ani mráček. Bylo to, jako by plula rájem. Kdekoliv jsem, je ráj, protoţe tam jsem já. Jsem radost sama. Kde to jenom slyšela? Ţe by to četla v nějaké knize? Nebo jí to řekl nějaký učitel ve škole? Nemohla si vzpomenout, ale vůbec to nevadilo, protoţe to byla pravda a to bylo jediné, na čem záleţelo. Plavala dál a cítila, jak ji oceán vítá. Modrý horizont se táhl do nekonečna a Jean měla pocit, ţe můţe plout, kam se jí zachce. Cítila se naprosto volná a svobodná. Pak začala být unavená. Vyčerpání ji přepadlo náhle, a kdyţ se ohlédla a viděla, ţe jí ke břehu zbývá téměř půl kilometru, dostala strach. Voda teď uţ byla opravdu studená. Jean nebyla z nemocnice tak dlouho. Zebra, která měla být jiţ zcela vyléčena, najednou začala bolet, jako by vůbec nebyla spojena s páteří. Co kdyţ dostane křeč? Mohla by zemřít. Přesto to nebyla smrt, která ji tolik vyděsila. Bylo to pomyšlení, ţe odejde bez splnění důleţitého úkolu. Poprvé v ţivotě měla Jean pocit, ţe její pobyt na světě má nějaký smysl. Pomalu si začala razit cestu zpět k pláţi a snaţila se co nejvíc šetřit síly. Na půl cesty ke břehu uţ byla opravdu unavená, kdyţ se vedle ní objevila loď pobřeţní hlídky. Pětadvacetiletý do bronzova opálený bůh za kormidlem na ni zamával a zeptal se jí, jestli nechce odvézt na břeh. Jean se ani na chvilku nezamýšlela a vzdychla, ţe ano. Kdyţ se vyšplhala na palubu, pochválil záchranář její energii a také plavky. Nepokoušel se ji sbalit, nebo něco takového. Nejspíš je zvyklý zachraňovat hezká děvčata, pomyslela si. Jmenoval se Ken, jako ten ze slavné dvojice Barbie a Ken. Také trochu vypadal jako Ken. Teplý písek nádherně prohříval husí kůţi, která Jean vyrazila po celém těle. Leţela na zádech na ručníku a během deseti vteřin usnula. Spala asi hodinu a snila o slunci a nebesích. Vznášela se na zádech anděla nad hvězdnou oblohou a pod sebou měla všechny představitelné i nepředstavitelné světy. Světy světel, světy bolesti. Mohla si vybrat. Řekl anděl. Pokud se bude chtít vrátit. „Vrať se,“ zašeptala Jean a probudila se. Posadila se a rozhlíţela se. Chtěla se vrátit. Ne však do té části města, kde bydlela s matkou, 67

do své části města, ale někam jinam. Zvedla se a sesbírala ze země ručník a šaty. Nevědomky, téměř jako ve snu, vyrazila na sever. Asi dva kilometry od mola, v místě, kde končila Huntington Beach a začínala Bolsa Chica Beach, byly postavené veliké a jistě velice drahé domy s výhledem na Catalanii, kdykoliv to počasí jiţní Kalifornie dovolovalo. Jean se zastavila a prohlíţela si je. Nebyla to ovšem jejich krása, která ji přitahovala, protoţe jí spíš připadaly ošklivé, se všemi těmi obrovskými verandami a balkóny vyčnívajícími zezadu, jako by byly vyprojektovány nějakým zfetovaným architektem. Uvědomila si, ţe proti místům a domům, které si nikdy nebude moci dovolit, má veliké předsudky. Přesto vily přitahovaly její pozornost, i kdyţ se jí nelíbily, i kdyţ jí naháněly strach. Je to zvláštní, pomyslela si, ţe mám strach z domů, které jsem nikdy před tím neviděla. Neustále měla pocit, ţe se zdejší budovy topí v černé a rudé barvě, jakoby ve vzpomínkách, které se kdosi snaţil vymazat. „Ale vţdyť já jsem tady nikdy nebyla,“ zamumlala si Jean pro sebe. Hrůza dokáţe přitahovat stejně jako odpuzovat. Uvědomila si, ţe kráčí směrem k domům, jakoby přitahována neviditelnými provazy. Jako ve snu pokračovala dál, její anděl ji uţ dávno opustil a byl nahrazen kýmsi z niţších oblastí, který jí neustále cosi potichu našeptával. Moţná je to nějaký démon, pomyslela si. Moţná je to jen minulost někoho, kdo ji ani neznal. Jeden z domů, ten na pravé straně, ji přitahoval obzvlášť. Měl tři patra, tak jako ty ostatní, ale přesto vypadal o něco větší. Střecha byla pokryta oranţovými taškami z nepálené hlíny. Přilehlý pozemek byl ohraničen nízkým plotem, ale branka byla otevřená. Nikoho se neptala na svolení, ani nezvonila a vešla dovnitř. Šla rovnou k tomu místu. Jakému místu? Nevěděla, co je to za místo. Jen jakási skvrna na zemi. Klekla si, dotkla se tmavé skvrny na hladkém betonu a ptala se sama sebe, kdo to udělal. Proč měla najednou takový strach? Kdo tady umřel? Ano. To je správná otázka. Ta skvrna je od krve. To je jasné. Jen 68

krev se na betonu udrţí celé věky. Jenom krev nikdy nevybledne. Jenom krev nikdy nezapomíná. Jean cítila, jak jí vlasy sklouzávají po rameni a dolů na zem, přímo na místo, kde byla skvrna. Bylo to skoro, jako by se prameny vlasů sklonily a nasály trochu krve, jako by chtěly vtáhnout trochu krve přímo do hlavy, do mozkových buněk a spojit ţivot se smrtí, která se tady tehdy v noci odehrála. Ať se tady stalo cokoliv, věděla, ţe se to určitě stalo, kdyţ byla tma. Bylo to překvapivé, byla to msta. Jean tohle všechno cítila, kdyţ k místu poklekla. Ale nejvíce ze všeho cítila bolest a zármutek. Věděla, ţe ať tady umřel, kdo chtěl, byl to pro něj velice hořký konec. Nevěděla, kolik času tam strávila, ale nakonec si uvědomila, ţe se nad ní rozprostírá jakýsi stín. Zvedla oči, zadívala se proti slunci a uviděla postarší vysokou paní v hezkých bílých šatech. V pravé ruce drţela šedivou kabelu a bylo na ní vidět, ţe se právě vrátila od kadeřníka. Ačkoliv mohla být tak stará jako někteří pacienti, o které se Jean starala v nemocnici, rozhodně nevypadala, ţe by byla v důchodu. Stála zpříma a dívala se na ní jasnýma blankytně modrýma očima. „Mohu vám nějak pomoci, slečno?“ zeptala se velice příjemným hlasem. Jean se pomaličku postavila. Tratoliště ji odpuzovalo, ale zároveň měla strach ho opustit. Jakýmsi zvláštním způsobem ji spojovalo se svým vlastním já, které ještě sama neznala, ale o kterém měla pocit, ţe by ho znát měla. Otřela si ruce o kolena. Horký beton jí trochu spálil kůţi. Stále ještě měla na sobě plavky. „Ne,“ řekla a uvědomila si, jak by to znělo, kdyby té paní vysvětlovala, ţe ji sem cosi přitahovalo. Sehnula se a zvedla tašku ze země. „Jen jsem tady odpočívala.“ „To, jak jste tady klečela…“ řekla paní. „Výraz vaší tváře… myslela jsem, ţe jste ji znala.“ Jean se zarazila. „Znala koho?“ Paní ukázala na skvrnu na betonu. „To děvče, co tady zemřelo.“ Jean se zatočila hlava. Musela se chytit plotu, aby neupadla. „Ach, boţe,“ zašeptala. Paní poloţila ruku na Jeaninu paţi, aby ji uklidnila. „Jste v 69

pořádku, drahoušku?“ Jean slabě přitakala. „Ano. Je mi dobře. Jen… je mi horko.“ Narovnala se, jak nejlépe mohla, přestoţe se jí svět točil před očima, jako by se celá oblast okolo Huntington Beach rozhodla dosáhnout nejvyšší příčky v hitparádě Richterovy stupnice. „Opravdu bych uţ měla jít,“ dodala Jean, otočila se směrem k brance, ale nehýbala se. „Kdybyste chtěla sklenici citrónové šťávy, ráda vám ji donesu,“ řekla paní a podávala jí ruku. „Jmenuji se Rita Wildeová. Starám se o pár zdejších domů. Většina má své obyvatele, ale pár jich je ještě k pronájmu.“ Jean jí potřásla rukou. Očima neustále pokukovala na staré tratoliště na zemi. „Pracovala jste tady, kdyţ to děvče zemřelo?“ zeptala se. „Ano. Stalo se to před rokem. Byla asi tak stejně stará jako vy.“ Rita ukázala nahoru. „Spadla z toho balkónu nad námi,“ řekla a zamračila se. „Mohla ještě ţít, kdyby nedopadla přímo na hlavu.“ „Jak se to stalo?“ Rita posmutněla. „Pár mladých tady mělo večírek. Rodiče nebyli doma. To děvče zemřelo aţ někdy ke konci. Nejdříve si všichni mysleli, ţe skočila, ale policie zjistila, ţe ji někdo shodil. Byly toho plné noviny. Musela jste o tom slyšet.“ „Ne. Nebo si na to alespoň nepamatuji,“ řekla Jean a pokývala hlavou směrem k tratolišti. „To je od toho, jak dopadla na zem?“ „Ano. Mnohokrát jsem se snaţila to dostat dolů, ale nešlo to. Ubohé dítě. Bylo jí jenom osmnáct.“ „Mně je také osmnáct,“ řekla Jean rychle. Rita se usmála. „Opravdu? To je nádherný věk. Co bych dala za to, aby mi bylo zase osmnáct. Dáte si tu šťávu?“ „Ne, děkuji. Uţ je to dobré. Uţ je mi mnohem lépe.“ Jean zaváhala. „Vzpomínáte si, jak se jmenovala?“ Rita se na chvilku zamyslela a škrábala se na ruce. „Bylo to něco jako Cooperová, nebo tak nějak. Křestní jméno si bohuţel uţ vůbec nepamatuji. Ale vím, ţe její rodiče bydleli někde blízko u Adamse. Její otec se tady zastavil pár dní po té tragédii. Mluvila jsem s ním a tak mi o sobě něco málo povídal.“ Rita pokrčila rameny. „Asi se chtěl jenom podívat, kde zemřela jeho dcera. Moţná bych udělala to 70

samé, kdo ví?“ Rita se na chvilku zarazila a prohlíţela si Jean. „Jste si jistá, ţe jste se neznaly?“ Cooper. Adams. Cooper. Otec. Cooper. Neustále se jí ta slova honila hlavou. „Ne,“ řekla Jean. „Neznala jsem ji. Proč se ptáte?“ Teď se pro změnu na skvrnu na betonu podívala Rita. „Nevím, jen mě tak něco napadlo.“ Jean se rozhodla, ţe uţ půjde. „No nic, stejně vám moc děkuji, Rito. Mějte se hezky.“ „Vy také, děvenko. Hodně štěstí.“ Jakmile Jean opustila pozemek onoho zvláštního domu, vydala se hledat telefonní budku. Nakonec jednu našla vedle obchodu s alkoholem, asi o dva bloky dál. Rychle prohledávala telefonní seznam a našla celkem šestnáct Cooperů. Prolistovala seznam zpátky na mapu města a dívala se, kde všude se nachází obchodní dům Adams, a zkoumala jména ulic okolo něj. Nakonec se vrátila k seznamu oněch šestnácti Cooperů. Jen jeden z nich, Stewart Cooper na ulici Delaware, bydlel blízko Adamse. Zapamatovala si jeho číslo a adresu a znovu se podívala do mapy. Od toho místa, kde stála, to na Delaware bylo přibliţně pět kilometrů, ale stejně by musela nejméně polovinu této vzdálenosti jít jenom na autobus domů. Rozhodla se, ţe pana Coopera navštíví. Ale co mu řekneš? Neznala jsem vaši dceru, ale je mi líto, ţe umřela. A jen tak mimochodem, ta krev na betonu mě fakt vyděsila. Kdyţ mi na to místo spadlo pár vlasů, tak jsem měla pocit, ţe jsem to byla já, kdo tam umřel. Dovedete si to představit? Jean se rozhodla, ţe se tím bude zabývat aţ na místě. Vešla do obchodu a koupila si láhev Coca-Coly. Měla po dlouhé cestě docela ţízeň. Napila se přímo z láhve a vyrazila směrem ke Cooperovic rezidenci. Spočítala si, ţe jí bude trvat asi tak hodinu, neţ tam dojde, takţe bude mít dost času si pořádně rozmyslet, co jim řekne. A hlavně zjistit, co a proč to vlastně dělá. Nakonec se však ale ukázalo, ţe její odhad byl příliš optimistický. Vzhledem k tomu, ţe se stále ještě léčila po zranění a ţe navíc byla unavená po tom plavání, trvala jí cesta mnohem déle, neţ 71

předpokládala. Kdyţ asi po hodině a půl dorazila na Delaware, měla sto chutí zavolat si taxíka. Naštěstí nebyl Cooperovic dům příliš daleko od pláţe. Vlastně je to támhleten, pomyslela si Jean. Támhleten s tím bílým plaňkovým plotem a s javorem před… Počkat! Musím se přece ještě jednou podívat na adresu, abych věděla, který dům to je. Sakra, vţdyť nerozeznám javor od olivy, ani kdyby to na něm bylo napsáno. To je pravda, pomyslela si. Na druhou stranu však také byla pravda, ţe ten dům poznala okamţitě, jak ho uviděla. Nemusela se přesvědčovat kontrolováním adresy, kterou si opsala v telefonním seznamu. Cooperovic dům byl třetí na pravé straně ulice. Přesto si raději ještě jednou adresu překontrolovala. Všechno do sebe zapadalo tak zvláštním způsobem, ţe se jí z toho opět zatočila hlava. Ještě víc šokující však byl pohled na mladíka na příjezdové cestě, který nakládal jakýsi nábytek do auta. Byl vysoký a hezký, měl tmavé vlasy a hezkou postavu a vypadal moc fajn a vůbec. Ale co nebylo tak fajn, byla skutečnost, ţe jí připadal velice povědomý. Vlastně vypadal jako někdo, koho znala celý ţivot. Na druhou stranu si uvědomovala, ţe ho nikdy před tím neviděla. „To je bratr té mrtvé dívky,“ zašeptala si Jean sama pro sebe. Došla aţ k němu a asi nejspíše vypadala jako rozpálený radiátor. Přinejmenším se tak alespoň cítila. Mladík měl v autě naloţenou rozkládací postel, skříň, koš zmačkaného prádla a cosi, co byl s největší pravděpodobností osobní počítač. Člověk nemusel být zrovna genius, aby poznal, ţe se stěhuje. Kdyţ se na ní konečně podíval, drţel v ruce lampu se zlatým stínítkem. Měl vřelé a modré oči, ale přesto jí přeběhl mráz po zádech. „Mohu vám nějak pomoct?“ zeptal se. „Ano,“ zamumlala. „Kudy sejde na pláţ?“ Ukázal směrem za ni, k rozlehlému obzoru překrytého mořskou hladinou posetou milióny vlnek, a písečné pláţi hned vedle. „Támhle je,“ řekl. Podívala se přes rameno. „Ach, ano. Mám hrozný smysl pro orientaci.“ „Nejste odsud?“ zeptal se. Jean bylo hned jasné, ţe odpověď na svou vlastní otázku znal uţ předem, hlavně podle jejího přízvuku 72

zlobivé slečny z „té špatné“ části města. Přesto, ţe se jí líbil, nebyla ráda, kdyţ si ji kdokoliv zařazoval do nějakých škatulek. Narovnala se a odkašlala si. „Proč myslíte?“ zeptala se. Pokrčil rameny a postavil lampu na zem. „Váš hlas. A ty plavky.“ „Co je špatného na mých plavkách? Zrovna jsem si je koupila. A tady.“ Mladík se zamyslel a prohlíţel si ji od hlavy k patě. Moţná se sám sebe ptal, do čeho se to ţene, a jestli to vůbec stojí za to. „Nic s nimi není,“ řekl pomalu. „Jenom nevypadají tak jako ty, které místní holky nosí.“ „Protoţe mi nekouká zadek?“ Usmál se. „Tak nějak. Odkud jste?“ „Hádejte,“ řekla Jean a udělala krok blíţ k němu. „Jih.“ „Docela blízko. Nemáte z toho strach?“ „No, vzhledem k tomu, ţe to nevypadá, jako byste s sebou měla vystřelovací nůţ, nebo pod těmi plavkami schovávala pušku, tak ani ne.“ „Mohla bych ji mít v tašce. To nikdy nemůţete vědět.“ Mladík ukázal do nacpaného auta. „Jestli mě chcete oloupit, tak tohle je můj veškerý pozemský majetek. Vemte si, co chcete. Mně je to jedno.“ Jean se usmála. „Nejsem tak nebezpečná, jak vypadám. Stěhujete se pryč, neboje to hloupá otázka?“ Pokýval hlavou. „Jo. Uţ je čas opustit rodinné hnízdo. Našel jsem si byt nahoře v Bakeru. Je to ve třetím patře. Je tam bazén, ale ten byt je trochu malý. Na druhou stranu toho zase tolik nemám.“ „To jste tahal tu skříň sám?“ „Jo.“ „No, ne ţe by mi to nějak učarovalo. To je tak akorát nejlepší způsob, jak si odrovnat záda. Copak vám nikdo z rodiny nepomůţe?“ „Mám jenom mámu a tátu, a chci se přestěhovat, neţ se vrátí.“ Zamyšleně zavrtěl hlavou. „Máma není právě nadšená, ţe chci odejít.“ „Protoţe jste jedináček?“ 73

Zaváhal. „Jo. Jsme jen tři.“ Jean napřímila ruku. „Mohli bychom si tykat. Já jsem Jean Rodriguesová. A vy?“ „James Cooper.“ Potřásl jí rukou. „Těší mě.“ Byl to zvláštní pocit, kdyţ se ho dotkla. Bylo to, jako by se dotýkala zrcadla a nějaký její dlouholetý přítel stál za ní. „Vsadím se, ţe ti říkají Jimmy,“ řekla. James ztuhl. „Ani ne. Většinou jenom Jime.“ „Tak ti tak budu říkat alespoň já.“ Podívala se na auto. „Vypadá to, ţe uţ máš sbaleno. Pomůţu ti, jestli budeš chtít.“ Ta nabídka ho trochu zarazila. Pak se ale usmál. „To je od tebe hezké, ale chtěla jsi jít přece na pláţ. Myslím, ţe bys tam měla jít a uţít si to.“ „Mám důvod, abych ti pomohla, Jimmy. Sem jsem jela autobusem a zpátky mi to bude trvat dvě hodiny. Říkala jsem si, ţe kdyţ ti s tím pomůţu, mohl bys mě hodit domů,“ řekla a hned dodala: „Budeš potřebovat nějakou pomoc, jestli je to aţ ve třetím patře.“ Jimmy se zamyslel a povytáhl obočí. Jean viděla, ţe je plachý a velice roztomilý. Podle vybledlých linek okolo očí také viděla, ţe si v ţivotě hodně vytrpěl. Určitě to bylo kvůli jeho sestře, říkala si. Ale také věděla, ţe ještě není čas, aby se na ni ptala. „Můţeš pracovat v plavkách?“ zeptal se nakonec. „Bojíš se, ţe mi budou vidět prsa?“ Jimmy se začervenal. „Toho bych se ani tak moc nebál.“ „V tašce mám nějaké oblečení. Hned vedle Magnum čtyřiačtyřicítky.“ Na chvilku se odmlčela. „Chtěla bych ti pomoct.“ Jimmy si ji prohlíţel. „Ale proč, Jean?“ Usmála se. „Protoţe jsem ti vděčná. Ukázals mi cestu k moři.“

74

VIII. Žila

jsem v realitě své vlastní představivosti. Musela jsem si to neustále připomínat, ale i tak jsem nevěděla, ţe jsem jak svůj vlastní Bůh, tak i ďábel. Byla jsem Shari Cooperová a ţila jsem na planetě Zemi a byla jsem zpátky na střední škole. Byla jsem ve druhém ročníku a nebylo pro mě nic důleţitějšího neţ to, aby mě Petr Nichols pozval na školní ples. Viděla jsem, jak ke mně jde po chodbě plné studentů. Srdce mi tlouklo jako o závod, kdyţ se na mě usmál. „Shari,“ řekl. „Jak se máš?“ Měla jsem plné ruce učebnic a strach, ţe je úplně zničím, jak se mi potily dlaně. Petr tehdy vypadal skvěle, blonďaté vlasy mu visely z čela přes modré oči. Byl strašně fajn a přímo k seţrání. Jako by vyhrál Světovou sérii a ještě by mu k tomu právě měli předat Oskara. „Skvěle,“ řekla jsem. „A ty?“ „Docela fajn. Jdeš zítra na ten ples?“ „Moţná.“ „Proč moţná?“ Pokrčila jsem rameny, jako by mi to bylo úplně jedno. „Nemám s kým.“ „Nešla bys se mnou?“ zeptal se. Naštěstí se mi podařilo učebnice udrţet. „Jistě.“ „Kdy tě mám vyzvednout?“ „Co takhle v šest?“ „Hmmm, to by šlo.“ Poplácal mě po rameni a pokračoval dál. „Tak zatím.“ Jejda, pomyslela jsem si. Petr Nichols. To je teda kluk. Shari a Petr. To je ale páreček. 75

A pak uţ byl pátek, večer jako kaţdý jiný, a já se nahoře česala, kdyţ dole zazvonil zvonek. Tehdy jsem se vylekala a zlomila hřeben, jenţe místo toho, aby mě to jako obvykle rozzlobilo, začala jsem se smát. Byla jsem tím nejšťastnějším děvčetem na světě. Seběhla jsem dolů po schodech a moji rodiče Petrovi právě otevírali dveře. Otec mu potřásl rukou a matka ho lehce objala. Líbil se jim, samozřejmě. Byl skvělý. Měl oblek barvy písku na dně moře. Usmál se na mě a podal mi květinu, velkou a bílou jako Měsíc. „Vypadáš skvěle, Shari,“ řekl. „Děkuji.“ Připnula jsem si květ na šaty. „Ty taky nevypadáš nejhůř.“ Rodiče postávali vedle a vesele se usmívali. Na ples jsme jeli stříbrnou limuzínou, kterou si Petr pro ten večer pronajal. Slavnostní večeře i ples se konaly ve stejném, velice drahém hotelu. Podával se steak a humr, na stole svítily svíce a ke všemu hrála hudba. Tančili jsme dlouho a pomalu a Petr mě objímal a povídal mi, jak mu na mně záleţí. Já mu to říkala také. Volilo se na barevných lístcích a zakrátko na to jsme s Petrem byli korunováni za „nejhezčí pár.“ Kapela pro nás hrála obzvláště dlouhou verzi písně „Stairway to Heaven“. Měla jsem pocit, ţe jsem umřela a ocitla se v nebi. A noc byla ještě tak mladá. Petr mě políbil na ucho a řekl, ţe si v hotelu pronajal apartmá. Jestli ho chci vidět? Jistě, řekla jsem. Jestli si to opravdu přeje. Přikývl, vzal mě za ruku a pomalu jsme odcházeli směrem k výtahům, zatímco všechny moje kamarádky na nás závistivě koukaly. Všechno to tam bylo vytapetováno plyšem. Byla tam spousta květin, láhev šampaňského ve kbelíku s ledem a z reproduktorů se linula tichá hudba. Připili jsme si na zdraví a štěstí. Pak mě Petr políbil a odvedl mě do loţnice, kde svítilo příjemné měkké světlo. Začal mě svlékat. „Nechceš se pomilovat?“ zeptal se tiše. „Ano. Ano. A ty?“ „Ano,“ řekl. „Pomoz mi z těch šatů.“ „Miluji tě, Petře,“ řekla jsem a rozepla mu košili. „Miluji tě, Shari.“ Roztáhla jsem košili a pohladila ho po tvrdých svalech. 76

Zprostředka hrudníku se mu vyloupla jakási kovová příšera. „Eáchch!“ vykřikla jsem a ucouvla. S hrůzou jsem se dívala, jak Petr upadl na podlahu, jak se jeho krev a vnitřnosti rozlévají po zemi. Příšera se vysoukala z rozpadlého těla a postavila se. Měla obrovskou hlavu. Dívala se na mě s otevřenou tlamou a zuby ostrými jako břitva klapala ve vzduchu. Během několika málo vteřin vyrostla na sto osmdesát centimetrů. Byla jsem příliš zmatená, neţ abych mohla křičet, a tak jsem jen couvala do rohu a snaţila se být neviditelná. Ale příšera byla hladová a měla chuť na maso mladé dívky z Kalifornie. Začala se ke mně pomaličku přibliţovat a z tlamy jí kapal kyselý sliz propalující koberec na podlaze. Věděla jsem, ţe mě tou kyselinou hodlá strávit. Měla jsem před sebou moţná uţ jen tři vteřiny ţivota. Konečně jsem v sobě našla dost síly a vydala ze sebe výkřik, ze kterého tuhla v ţilách krev. Příšera se zastavila a zvědavě si mě prohlíţela. Nakonec promluvila Petrovým hlasem. „Vylekal jsem tě?“ zeptal se. Málem jsem omdlela. „Coţe?“ vydechla jsem. „To jsem já, Petr,“ řekl vetřelec. Zamračila jsem se. „To má být nějaký převlek, nebo co?“ Ukázala jsem na mrtvolu na zemi. „Co se to tady sakra děje?“ „Jsme na plese,“ řekl. „Tohle má být nejkrásnější noc našeho ţivota.“ Stále jsem ničemu nerozuměla. „Copak jsi někde uvnitř té příšery? Vypadá to tak opravdově.“ „No, myslím, ţe je to opravdové.“ Příšera se obrátila zpátky k Petrově mrtvole. „Chtěla bys vidět, jak to seţere, co ze mě zbylo?“ „Ne!“ vykřikla jsem. „Okamţitě vylez z toho převleku! Dělá se mi z tebe na zvracení.“ Najednou jsem byla hrozně rozzlobená. „Nemám ráda, kdyţ mě někdo takhle straší. Málem jsem z toho měla infarkt.“ „To bych ti nemohl udělat.“ „Ne, myslím to váţně. Málem jsem měla infarkt.“ Příšera se posadila na podlahu. „Nemůţeš mít infarkt, Shari. Zapomnělas? Jsi mrtvá.“ Okamţitě jsem si to uvědomila. To uţ jsem byla opravdu naštvaná. Praštila jsem příšeru po hlavě. „Oba jsme přece souhlasili, 77

ţe budeme mít zablokované vzpomínky. Měli jsme na ten ples jít, jako kdyby to bylo opravdové. Od kdy jsi věděl, ţe je to jen vymyšlené?“ „Od začátku.“ „To není fér! Já se tady před tebou plazím jako nějakej blbec a ty se mi chechtáš a ještě takovou odpornou tlamou. Fajn! Tohle byla poslední romantická fantazie, kterou jsem s tebou prošla. Najdu si jiného ducha. Třeba nějakého Angličana z minulého století. Ti se uměli jinak chovat. A abys věděl, jsem na tebe opravdu hodně naštvaná, Petře.“ Příšera pokrčila rameny. „Promiň. Nechtěl jsem si nic pamatovat. Prostě se to stalo. A pak, kdyţ uţ to bylo moc dlouho, začínal jsem se nudit. Chtěl jsem to tady jen tak trochu oţivit.“ „No to ti teda děkuju! Hned se cítím líp! Měl jsi mě dostat na ples a pak do postele a ty ses nudil. Fakt díky, pane Důleţitej.“ „My jsme přece potom nešli do postele.“ „Ale měli jsme. Proč sis na tu blbou příšeru vybral právě tuhle chvíli? Víš, co to udělalo s mým sebevědomím?“ „Neměla bys mít problémy se sebevědomím.“ „Proč ne?“ „Tak za prvé, nemáš ţádné tělo.“ „No a? Stále ještě jsem člověk. Stále tady chodím, jako bych měla stejné tělo, co jsem měla na Zemi.“ „Proč?“ Zastavila jsem se. „Co proč?“ „Proč si nevybereš nějaké jiné tělo?“ „Co je na tomhle spaného? Je to snad kvůli němu, ţe ses dneska tak strašně nudil? Nebyla jsem ti dost hezká? Boţe, to jsem tedy opravdu ráda, ţe jsem s tebou nechodila, kdyţ jsem ještě ţila. Určitě bych spáchala sebevraţdu. A mohl bys změnit podobu té hloupé potvory? Opravdu se mi z toho zvedá ţaludek. Na druhou stranu, pohled na tvé původní tělo není o moc lepší.“ Příšera zmizela a Petrovo mrtvé tělo také. Stál přede mnou tak, jak jsem ho potkala v den svého pohřbu, v modrých dţínách a baseballové čapce. „Chtěl jsem si to jenom vyzkoušet, to je všechno,“ řekl. „Nemusíš se hned kvůli tomu rozčilovat.“ 78

Vzdychla jsem. „Asi máš pravdu. Jenom mě mrzí, ţe jsem s tebou na ples nikdy nešla. Tolikrát jsem o tom snila a tohle se mi zdálo jako docela dobrá šance si to všechno vynahradit. Chápeš to, ne?“ Petr mi poloţil ruku na ramena a v tu chvíli mi připadal reálný a báječný. Jeho doteky byly jako doteky dobrého přítele. Stále jsem ještě nemohla pochopit tu věc s vědomím a nevědomím a tak dál, ale myslela jsem si, ţe mi to Rishi vysvětlí, kdyţ se ho na to zeptám. Byla jsem ráda, ţe mi slíbil nedívat se na mou fantazii s Petrem. Byl tak moudrý. Nechtěla bych se před ním chovat takhle hloupě. „Můţeme to zkusit znovu, Shari,“ řekl Petr. „Mohli bychom začít od toho okamţiku, kdyţ jsem tě pozval. Tentokrát slibuji, ţe budu mít zablokovanou paměť. Dokonce se můţeme i pomilovat, kdyţ budeš chtít.“ Podívala jsem se na něj. „Kdyţ já budu chtít? Copak ty nechceš?“ Pokrčil rameny. „Jistě.“ „Co to má znamenat? To ţe jsi mrtvý, má na tebe takový vliv?“ Couvl. „Ptáš se mě, jestli jsem impotentní?“ „No, víš, nemusíš se za nic stydět. Můţeme si o tom promluvit.“ Petr byl očividně znuděný. „Shari, zamysli se na chvilku. Jak bych asi tak mohl být impotentní, pokud se během dvou vteřin můţu změnit na jakékoliv monstrum a seţrat tě zaţiva, kdyţ budu chtít.“ Na chvilku jsem se odmlčela. „Uţ to chápu. Nevadí.“ „Chceš s tím tedy znovu začít?“ Prošla jsem se po hotelovém pokoji. „Ne. Chtěla bych dělat něco duchaplnějšího. Pojď to tady prozkoumávat. Rishi mi řekl, ţe můţeme ve vesmíru jít, kam budeme chtít, jen kdyţ si to budeme přát. Vţdycky jsem si chtěla prohlédnout sluneční soustavu. Máš zájem?“ Petr se usmál. Takový krásný chlapecký úsměv. „Samozřejmě, navţdycky.“ Vznášeli jsme se nad planetou Zemí, viděli jsme ji tak jako astronauti, ba viděli jsme dokonce víc. Náš zrak byl mnohem citlivější k barvám a pocitům, které obyčejní lidé vidět nedokázali. Viděla jsem, ţe Země má jak fyzickou, tak také spirituální dimenzi. Většina Středního Východu byla například pokryta pouští zalitou v 79

temných astrálních mracích. Intuitivně jsem vycítila, ţe ona temnota pochází z neustálých sporů a ţe pokud to bude i nadále pokračovat, všechno se tam zhroutí. Na druhou stranu některé jiné části zeměkoule zářily měkkou světlou radiací. Obzvláště indické Himaláje zářily nádhernými barvami a i na západním pobřeţí Ameriky bylo několik nádherných míst, stejně jako všude po celé planetě. Jenţe skutečnost, ţe temných míst bylo v porovnání s těmi světlými mnohem více, mě roztesknila. „Velká škoda, ţe Time nikdy nemůţe otisknout takovouhle fotografii na přední stránce,“ řekla jsem Petrovi, který se vznášel vedle mě. „Je to zvláštní, ţe nenávist je něco, co můţeš vidět,“ souhlasil a ukazoval na Střední Východ. „Doufám, ţe se jim to podaří dát do pořádku. Vypadá to, jako by to mělo co nevidět vybouchnout.“ „Také si myslím. Jako by nějaká exploze byla potřeba k tomu, aby se tam uvolnilo napětí.“ „Nebo velká vlna světla,“ řekl Petr. Zamyšleně jsem pokývala hlavou. „To by moţná bylo mnohem lepší,“ „No, stejně s tím nic nezmůţeme. Kam bys chtěla jít teď?“ Otočila jsem se a uviděla starého přítele. „Pojďme na Měsíc!“ Vůbec jsme necítili rychlost, kterou jsme se blíţili k přirozenému satelitu Země. Ţádný vítr ve vlasech, nebo řev raketových motorů. Přesto byl ten let víc neţ radostný. Měsíc se ke mně přibliţoval a já se cítila tak volná a svobodná jako nikdy předtím. Byla jsem posedlá svou vlastní představivostí a nebylo pochyb, ţe to vše samozřejmě byl jen můj výtvor, stejně jako kohokoliv jiného. Bylo to hřiště, které pro nás vytvořil Bůh, abychom se zde učili a bavili se. Kdyţ jsme se přiblíţili nad stříbrnou vesmírnou kouli, zpomalila jsem jen tím, ţe jsem si to přála. Petr se tak bavil, ţe vší silou vrazil do povrchu Měsíce. Pak jsme tancovali v kráteru a hned jsme zase letěli jinam, na čtvrtou planetu slunečního systému, na červenou planetu, záhadný Mars. Zde jsme objevili jak krásu, tak i strach. Po čistě fyzické stránce vypadal Mars naprosto neobydlený, ale kdyţ jsem jej zkoumala svým spirituálním zrakem, který jsem se právě učila pouţívat, 80

dostala jsem se do dvou navzájem propojených vizí. Jedna z nich by mohla být popsána jako nízká vibrace. Viděla jsem jakési démonické plazící se potvůrky. Krutá civilizace, bojující sama mezi sebou a proti všem ostatním bytostem, které se ocitly v její dimenzi. Nebylo zde ţádné světlo, ţádná láska, a výsledkem toho všeho jen bolest. Mohla jsem to sledovat jen dvě vteřiny, neţ jsem byla donucena zavřít oči. „Vidíš to?“ zeptala jsem se Petra. Odváţně přitakal. „Je to peklo. Přesto není pochyb, ţe to tam je. Jak je to moţné? Dvě rasy na jedné planetě a naši vědci na Zemi to nevidí.“ „Myslím, ţe se toho má pozemská věda ještě dost co učit.“ Zaměřila jsem se na druhou civilizaci. Říkám sice, ţe jsem se zaměřila, ale nemyslela jsem to doslova. Vlastně jsem se dovnitř jen nechala ‚vnést‘. Několik oktáv nad plazivou civilizací byla obrovská města bytostí, které vypadaly podobně jako lidé na Zemi. Okamţitě jsem si vzpomněla na civilizaci popisovanou v knize Raye Bradburyho Marťanská kronika. Zdejší obyvatelé byli krásní, v dlouhých šatech, s tvářemi vínové barvy a štíhlými těly. Jejich svět křiţovaly kanály zářivé tmavé tekutiny a obyvatelé po těchto dálnicích pluli z města do města na malých loďkách, které vypadaly, jako by byly vyrobené ze skla. Ve městech zněla smutná a váţná, ale přesto krásná a povznášející hudba, rozléhající se i po rudých pouštích a také do hlubokého vesmíru. Pokud si tito lidé, ráda bych je nazývala Marťany, byli vědomi pekelné dimenze okolo nich, rozhodně to nedávali najevo. Zdálo se, ţe mi Petr četl myšlenky. „Zajímalo by mě, jestli spisovatelé na Zemi o těchhle bytostech vědí, ţe o nich dokázali psát,“ řekl. „Mars je v literatuře často popisován jako místo zla, ale i kouzel.“ „Je to moţné,“ odpověděla jsem a myslela jsem si, ţe aţ se vrátím na Zem jako Poutník, chtěla bych psát o Marsu, nejraději o této krásné civilizaci. Pak jsme vyrazili k Venuši, a i kdyţ jsme se blíţili k druhé planetě sluneční soustavy, byli jsme překvapení světlem a radostí, která vyzařovala z bílé planety. Museli jsme zastavit ve vesmíru daleko od ní a pozorovali jsme ji. Vibrace byly tak silné, ţe by je naše duchovní 81

těla neunesla. Přes radiaci jsem nakoukla, a opravdu to bylo jen nakouknutí, do civilizace, která byla ve vývoji mnohem dále neţ lidstvo, nebo ti roztomilí Marťané. Vypadalo to, jako by Venuše byla obydlena anděly, a já jsem pochopila, proč je Venuše na Zemi často povaţována za planetu lásky. „Myslím, ţe blíţ se uţ nedostaneme,“ řekla jsem. „Asi jsme pro ně příliš hrubí,“ souhlasil Petr. „Jak je to moţné, ţe jsou tak daleko před námi?“ „Nevím, jestli na tom tak záleţí, před nebo za námi,“ řekla jsem, protoţe jsem to tak cítila. Zvykla jsem si na to poté, co jsem mluvila s Rishim. Zajímalo mě, zda ve mně tuto schopnost probudil on, a zda ji budu mít i v době, aţ se vrátím na Zem jako Poutník. „Myslím, ţe začali dříve neţ my, a ţe na nás to teprve čeká.“ Petr se zasmál. „To ano. Asi tak za deset miliónů let?“ „Moţná to tak dlouho trvat nebude,“ řekla jsem a zase jsem měla pocit, ţe je to pravda. Rishi se zmínil o jakési době změn, která má na Zemi přijít během několika málo příštích desítek let. Chtěla jsem vědět, jestli bychom se k našim příbuzným na Venuši mohli připojit dříve. Aniţ bychom se rozhodli, kam poletíme dál, začali jsme se vzdalovat od Venuše i od Slunce. Brzy jsme se ocitli mezi spoustou kulovitých hvězdokup a mlhovin. V ţádné z mých nejdivočejších představ na Zemi jsem neviděla takové barvy, takovou krásu a velikost. Bylo to, jako bych celý svůj ţivot ţila v paláci, a neustále byla zavřená v malém pokojíku. Na Zemi jsem se starala jen o to, kdo se na mě dívá, a kdo o mně mluví, a zatím jsem ţila ve vesmíru plném záhad a dobrodruţství. Dala jsem si další předsevzetí. Rozhodla jsem se studovat astronomii, aţ se stanu Poutníkem. Nepohybovala jsem se jen tak mezi hvězdami. Také jsem se s nimi spojovala. „Všichni jsme hvězdy,“ řekla jsem Petrovi. „Ano. Právě jsem vzpomínal, jak mi bylo deset let a zemřel mi táta, a já ho neustále hledal na obloze.“ Zalila mě vlna bolesti, ale zároveň to bylo sladké, hořkosladké, jako nějaký bonbón. „Kdyţ jsi zemřel ty, také jsem tě hledala na obloze.“ Natáhla jsem se na délku světelných let a chytila Petra za 82

ruku. Moje láska k němu byla jako světlo hvězd, které svítily okolo nás a já věděla, ţe bude trvat věky. „A teď jsem tě našla.“ Petr mi stiskl ruku. Nemusel nic říkat. Celé věky jsme létali ve vesmíru a viděli jsme více divů, neţ mohla vidět jakákoliv vesmírná loď. Nakonec jsme se ocitli v centru galaxie. Zdejší hvězdy byly mnohem starší, a obyvatelé planet také. Byl tu klid a radost, která odtud zářila, byla tak silná, asi jako z miliónu Venuší dohromady. Uvnitř jsem pochopila, ţe tito lidé se naučili všemu, co vesmír můţe nabídnout a ţe pouze čekali, aby je „zbytek“ dohnal a pak mohli všichni společně pokračovat, zatím jsem nevěděla kam, moţná do další dimenze, určitě dalších výtvorů, kde Bůh je tak reálný jako obloha, a tak blízko jako voda v řekách a mořích. Uprostřed bylo něco, čemu by naši astronomové asi říkali galaktická černá díra. Světlo zářící z hvězd i planet se okolo ní točilo jako v kosmickém víru a mizelo v šachtě, která jako by neměla ţádné dno. Byla jsem fascinována a vydala jsem se k ní, ale Petr mě zarazil. „Nevíme, kam to vede,“ řekl a poprvé od té doby, co mi povídal o Stínech v prvních dnech po mé smrti, byl v jeho hlase strach. „Nic se nám nemůţe stát,“ řekla jsem. „Chtěla bych jít dovnitř.“ „Jestli tam půjdeš, nemusíš se dostat ven.“ Chvíli jsem si ho prohlíţela. Po celou dobu, co jsme cestovali vesmírem, měl stejnou radost jako já, ale teď jsem cítila nejen jeho strach, ale také důvod, proč se bál. Něco se mu stalo, kdyţ byl ještě na Zemi. Přesto jsem nevěděla jaký a nechápala jsem, co to má společného s bránou do neurčita před námi. Černá díra mě přitahovala jako magnet a já si uvědomila, ţe jsme se před ní nezastavili jen náhodou. Musela jsem tam vstoupit dřív, neţ jsem se měla vrátit na Zem a vykonat své poslání. „Já jdu,“ řekla jsem. „Můţeš jít se mnou, jestli chceš.“ Zaváhal. „Počkám na tebe, Shari. Dej na sebe pozor.“ „O mě je postaráno,“ řekla jsem. Vyrazila jsem směrem k ústí černé díry. Jak mi hvězdy mizely za zády, zmizela jsem i já, Shari Cooperová. Slova mě opustila. Jak lze vysvětlit poznání, nebo cokoliv, bez existence toho, kdo zná? Uvnitř černé díry bylo poznání a znalec 83

jedno. Přestala jsem si uvědomovat věci. Byla jsem uvědomění si samo. Právě zde, mimo všechna místa, jsem poznala své pravé místo a rodinu, pochopila jsem Rishiho slova. „Vztah mezi námi je něco nádherného. Jsme doslova edna osoba, jedna bytost. Ale jestli je tohle pro tebe příliš abstraktní, tak si představ jednu velikánskou nadduši, sloţenou z mnoha duší. Během mnoha ţivotů na mnoha světech, se tyto různé duše učí a rostou…“ Nebyla jsem jedinou bytostí. Mnozí lidé jsem byla já, a přesto jsme všichni dohromady byli jedna osoba. Všechno, co ostatní zaţili, jsem zaţila i já. Rozdílné ţivoty, o kterých Rishi mluvil. Všechny jsem je proţila. Byla jsem Mistrem v Egyptě a učila jsem mladého studenta před pyramidami. Ten student jsem byla také já. Byla jsem osvícenec i ignorant a viděla jsem, ţe jedno bez druhého nemůţe být. Neexistuje světlo bez temnot. Neexistuje den bez noci. Neexistuje radost bez bolesti, neexistuje dobro bez zla. Všechno se doplňovalo – tuto tapiserii formovaly různobarevné entity a bez jediné by celek nemohl ţít. Jak jsme mohli být tak blázniví, ţe jsme se snaţili přijít na záhady ţivota, myslela jsem si. Tato záhada mohla být ţita, ale nikdy vysvětlena. Nemohla být vysvětlena o nic víc, neţ by mohla být vysvětlena mysl Boha. Cítila jsem se tak blízko k Bohu, ţe jsem si představila sama sebe jako naprostého blázna. Byla jsem šťastná. Cítila jsem i něco jiného. Petr byl mojí součástí stejně jako Rishi. Bylo správné, ţe se se mnou mohl těšit z této vyšší sféry bytí. Ale nebyl se mnou, protoţe měl být stále ještě na Zemi. Vzpomněla jsem si, ţe spáchal sebevraţdu, a viděla jsem, jaký vliv to mělo na dění v oné nadduši, jako kámen vhozený do horského jezera, které se právě připravovalo, aby na zimu zamrzlo. Bál se jít se mnou, protoţe ho pronásledoval strach. Dokonce i sem, do daleké věčnosti. Právě toto zjištění mě vrátilo zpět do normálního vesmírného času. Normálního, co se duchů týče. Objevila jsem se před černou dírou, vedle Petra. „Co se stalo?“ zeptal se. „Jak dlouho jsem byla pryč?“ „Jen chviličku.“ „Měla jsem pocit, ţe to trvalo roky.“ Dívala jsem se na něj a vzpomněla jsem si na jeho poznámku ohledně toho, ţe situace na 84

Zemi jiţ není naše starost. Ještě jsme ani neprohráli to, co mi řekl Rishi o mém návratu jako Poutníka. Nyní jsem si uvědomila, ţe to bylo proto, ţe jeho osud byl jiný neţ můj. Mohla jsem se s ním bavit, ale i to muselo jednou skončit. „Co se děje?“ zeptal se. „Nic.“ „Co se ti tam stalo?“ Zdál se mi trochu podráţděný. „Těţko se to vysvětluje.“ Znovu jsem se natáhla a chytila ho za ruku. „Musíme se vrátit. Musím si promluvit s Rishim.“ „Proč?“ Bude mi na Zemi scházet? Ptala jsem se sama sebe. Uţ se mi po něm stýskalo teď, a to jsem ho ještě ani neopustila. A byl mou součástí. Byl to příliš veliký paradox. Jak bych mohla být úspěšná jako Poutník, bez lásky a Petra vedle sebe? „Protoţe potřebuji pomoc,“ řekla jsem.

85

IX. Jean

Rodriguesová jela spolu s Carol Dazminovou směrem ke hřbitovu, kde byla pochována Debra Zimmererová. Léto vrcholilo, byla právě druhá polovina srpna, a od té doby, co Jean spadla z balkónu domu Lennyho Mandeze, uběhlo víc neţ dva měsíce. Bylo horko a to i podle měřítek Los Angeles. Jean přes týden pracovala ve stánku s občerstvením, který se jmenoval Subway Sandwich, a ještě chodila dobrovolně pomáhat do nemocnice. Také se pokoušela doplnit si vzdělání v matematice a ostatních přírodních vědách, aby mohla vstoupit na vyšší střední školu. Příští týden měla mít zkoušky, aby se zjistilo, jestli nebude muset jít do třídy pro hlupáky. Kdyţ ještě byla na své staré škole, nikdy jí nenapadlo, ţe by ve studiu pokračovala, ale nyní to vypadalo, ţe to je zcela samozřejmé. V současné chvíli přemlouvala Carol, aby šla studovat s ní. „Neříkám, ţe další vzdělání nebo diplom garantuje štěstí,“ řekla Jean. „Ale kdyţ ho mít nebudeš, tak si rozhodně zajistíš do konce ţivota ta nejhorší zaměstnání.“ „Kdyţ já pořád nevím,“ mumlala Carol. „Mohla bych se stát kadeřnicí. Tak bych si mohla vydělat docela mucha lana.“ „Nemůţeš přece strávit celý ţivot stříháním vlasů. To by ses zbláznila nudou.“ „Ale jak se na tu školu asi tak můţu dostat? Jsem na to moc hloupá. Víš přece moc dobře, ţe jsem málem nedodělala tuhle.“ „Ty nejsi hloupá. Jsi akorát líná. Potřebuješ naučit se soustředit. Řekni mi, kdyby sis mohla vybrat, co bys chtěla dělat?“ Carol se na chvilku zamyslela. Mezitím sjíţděly z dálnice na druhém konci města, na Rose Hills ve Whittieru, kde byla pochovaná 86

Debra. „Chtěla bych být rocková hvězda.“ „Nemůţeš jít studovat, jak se stát rockovou hvězdou. Vyber si něco jiného.“ „Ale kdyţ já bych to opravdu chtěla.“ „Vţdyť ani neumíš zpívat. Neumíš na nic hrát a ani tancovat.“ „No vidíš. O tom tady celou dobu mluvím. Proto bych se měla stát kadeřnicí.“ Jean vzdychla. „Nemáš přece jen dvě moţnosti v ţivotě. Máš jich nejmíň milión. Proč bys nemohla být třeba zdravotní sestrou? Myslím, ţe bys v tom byla docela dobrá.“ „A nemusela bych dávat lidem injekce? Jednou mě Sporty poprosil, abych mu píchla heroin, ale já to nedokázala. Řekla jsem mu, ať si tu zatracenou ţílu najde sám.“ „Píchat někomu injekci, která mu pomůţe, je úplně něco jiného, neţ někoho nacpat heroinem. Coţ mi připomíná. Zaslechla jsem, ţe Darlene si chtěla koupit nějakou bouchačku.“ Carol přitakala. „Prej uţ ji koupila.“ „Jestli jsi to slyšela i ty, tak uţ to ví kaţdý. Určitě nemůţe chtít zabít Juana po tak dlouhé době.“ „Nevím. Mě to připadá docela pochopitelné.“ „Jak to myslíš?“ zeptala se Jean. Carol pokrčila rameny. „Lenny se právě vrátil z rehabilitace. Je sice na vozíku, ale jakţ takţ se pohybovat můţe. Moţná tu pistoli koupila pro něj. Moţná chce Lenny Juana stále ještě zabít,“ řekla Carol a pak potichu dodala: „Moţná si uvědomil, ţe kdyţ po něm půjde, tak stejně nemá moc co ztratit.“ „K čertu s tebou! Takhle nesmíš mluvit. Jestli tě hned nic nenapadne, tak prostě musíš chvilku přemýšlet. Určitě na něco přijdeš. Lenny, zamysli se pořádně. Kolik věcí a lidí kolem sebe máš? Co bys chtěl ještě udělat. Počkej alespoň, neţ se odsud dostaneš ven.“ Jean neviděla Lennyho od té doby, co ho přestěhovali z nemocnice do rehabilitační kliniky v údolí. Lenny se s ní odmítal setkat, a to ji zabíjelo. Ale od některých přátel slyšela, ţe uţ vypadá docela dobře, a tak se cítila alespoň trochu lépe. Doufala, ţe teď, kdyţ uţ se můţe pohybovat sám, se přijede za ní podívat. Čekala na 87

to. „Můţe ztratit úplně všechno,“ zašeptala Jean. Carol se na ní udiveně podívala. „Moţná se ti nebude líbit, co ti teď řeknu, ale já to stejně řeknu. Měla by ses stýkat i s jinýma klukama.“ „Mluvíš jako moje mamá.“ „Měla bys ji poslouchat. Miluješ ho, jasně, já ho konec konců miluji taky, ale podívej se, v jakém je stavu. Má zmrzačený tělo i ţivot. A rozhodně to nespravíš, kdyţ po něm budeš jen tak touţit.“ „Nemá zmrzačený ţivot! Můţe dělat všechno jako ostatní, akorát nemůţe chodit. Tak je to! A stejně, kdo teď potřebuje umět chodit? Všichni mají auta.“ „A můţe se milovat?“ „To ještě nevím. Mnoho postiţených lidí můţe. Hodně nemůţe. To záleţí na tom, kde a jak jsou přesně postiţení. A vůbec, koho to zajímá? Přes to, co se píše ve všech těch hloupých časopisech, není sex všechno.“ Jean se najednou chtělo brečet. „Nemůţu ho nechat jen tak. Potřebuje mě. A já potřebuj u jeho. Jsi moje nejlepší kamarádka. Copak to nechápeš?“ „Ale on ti ani nezavolal, Jean,“ řekla Carol velice opatrně. Jean pokývala hlavou. „Však on zavolá. Aţ se bude cítit líp, tak zavolá. Vím to.“ Carol zastavila před semaforem a dívala se na Jean. „Ty ses tak strašně změnila. Před tím, neţ jsi spadla, bys byla s jiným klukem a Lennyho by ještě ani neodváţeli z operačního sálu.“ Jean se nuceně usmála. „Tak hrozná jsem snad nebyla.“ „No svatá jsi tedy nebyla rozhodně,“ vzdychla Carol. „Je mi líto, ţe jsem to řekla. Jestli chceš dál milovat Lennyho, tak hodně štěstí a síly. Podívej se na mě. Já se ani nedokáţu rozhodnout, jestli budu spát s klukama, nebo s holkama.“ „Vídáš se ještě občas s tím Jizvounem?“ „Ne. Ale občas si vyjdu s jeho sestrou,“ řekla Carol a ukázala na manilovou obálku, kterou Jean drţela na klíně. „To je ta povídka pro Debru?“ „Ano. Je to vůbec první povídka, kterou jsem kdy vymyslela. Pověděla jsem jí, jak to začíná, ale konec se mi podařilo dodělat ji aţ 88

minulý týden. Doufám, ţe se jí to bude líbit.“ Jean se musela smát své vlastní bláhovosti, ale také jí do očí vyhrkly slzy. „Vím, ţe není v té díře, kam ji poloţili, ale říkám si, ţe bych jí to měla přečíst u jejího hrobu, protoţe by třeba mohla mohla tušit, ţe tam jsem. Dává to nějaký smysl?“ „Mně rozhodně ano,“ řekla Carol a na chvilku se zamyslela. „Moţná by ses měla stát patoloţkou.“ „Heleď, řiď a nemluv.“ „Můţu si to potom přečíst?“ „Seguro.“ „Budeš to chtít vydat?“ „Abych pravdu řekla, tak jsem na to ještě ani nemyslela. Ale hlavní postavou je tam úspěšná spisovatelka. Chtěla bych vědět, jestli jsem podvědomě nepsala o sobě,“ řekla Jean, utřela si oči a dodala. „Moţná jednou budu jako ona.“ „Chtěla bys ještě něco napsat? Nebo uţ jsi něco zkusila?“ „Ano. Většinou pozdě v noci. Píšu si do notesu obyčejnou tuţkou.“ Carol se na ni znovu zadívala. „Tos taky nikdy před tím nedělala.“ Jean zamyšleně pokývala hlavou. „Já vím.“ Před tím, neţ spadla z balkónu u Lennyho Mandeze, ji také nikdy nebolela hlava. Poslední dobou sice nebyly bolesti tak časté, ale doopravdy ji zatím neopustily. Někdy si myslela, ţe se musela praštit víc, neţ mohli lékaři odhadnout. Snaţila se na to nemyslet. Rose Hills bylo příjemné místo. Několik desítek akrů dobře udrţovaného trávníku se rozkládalo podél Whittier Hills. Jean tu byla uţ na Debřině pohřbu a stále se ještě čas od času setkávala s jejím otcem. Jean ukázala Carol cestu k zastíněné louce. Carol se nabízela, ţe na Jean počká v autě a ta jí za to byla vděčná. Přinesla s sebou kromě povídky také květiny. Poloţila je vedle jednoduchého kovové desky, coţ bylo jediné, co říkalo, ţe Debra přišla a odešla. Přesto Jean cítila, ţe její kamarádka je blízko, a tak otevřela notes a začal číst nahlas. „Debro, přepracovala jsem to celkem třikrát a nevím, jestli to můţe být ještě lepší,“ řekla. „Buď je to naprosto skvělé, nebo úplně hloupé. Ale je to moje první povídka a jsem na ni hrdá. Jestli to 89

někdy vydám, tak si buď jistá, ţe bude věnována tobě. Prosím tě, odpusť mi občasné vulgárnosti. Co bych k tomu mohla říct? Prostě jsem uţ taková.“ Odkašlala si. „Pokud si ještě pamatuješ, tak se ta povídka jmenuje ‚Kde berete své nápady?‘ Kdyby tě to začalo nudit, tak se vrať do nebe. Nebudu ti to vyčítat.“ Debra Zimmererová pracovala na svém posledním románu, a tu se ze skříně v loţnici vyloupla jakási kreatura. Málem spadla ze ţidle, jakmile tu potvoru uviděla. Protřela si oči v naději, Ţe zmizí, ale nestalo se tak. Byla ošklivá, malá a tmavá jako nějaký trpaslík z nejzapadlejšího kouta hluboké jeskyně, špinavá a páchnoucí jako skřet zpod prastarého mostu. Zkrátka, nebyl to člověk. Kdyţ příšera přicházela k jejímu psacímu stolu, všimla si jejich ţlutých zubů a širokých zelených očí. A také příliš příjemně nevoněla. Vůbec nechápala, co dělal v její skříni. „Ahojky, Debbie,“ řekl. „Co se děje?“ Debra ho neměla ráda od první chvíle. Nikdy nikomu nedovolila, aby ji oslovoval Debbie. Buď byla Debra, nebo Melissa Monroeová, coţ bylo její umělecké jméno, pod kterým vydávala své knihy, nebo jí prostě říkali paní M & M. Měla několik jmen, protoţe byla jednou z nejprodávanějších amerických spisovatelů a myslela si, ţe někdo jako je ona, by měl být schopen velice jednoduše získat nebo ztratit svou původní identitu. Těsně před tím, neţ se onen skřet vyloupl ze skříně, pracovala na své zatím poslední knize, Barva bolesti. Termín na odevzdání se blíţil a Debra byla jako obvykle pozadu s prací. Několik posledních nocí byla vzhůru, pracovala na poslední kapitole a byla velice vyčerpaná. Domnívala se, ţe její únava je na vině, ţe vidí toho skřeta. Poslední kniha byla trochu hororová, ale jinak neměla s potvorou stojící vedle jejího psacího stolu nic společného. „Kdo sakra jsi?“ zeptala se. Usmál se a z koutku velké tlamy plné zubů mu ukápl šedivý sliz. Měl tlustý nos, nozdry plné bílých chlupů a kaţdou nosní dírku na jinou stranu. Na sobě měl staré ušmudlané černé kalhoty a sandály z hadí kůţe. Košili neměl. Svaly na zarostlé zelené hrudi měl pevné a tvrdé, a ačkoliv mohl měřit asi tak metr, vypadal velice silný, moţná silnější neţ ona sama. 90

„Já jsem Sam,“ řekl. „Jsem tvoje múza.“ Debra se naklonila nad stůl a vypnula monitor u počítače. „Coţe? Zopakuj to?“ „Jsem tvoje múza. Víš, ta co ti dává nápady. Často se tě lidé ptali, kde bereš svoje nápady. No, jak vidíš, stojí před tebou.“ Debra zavrtěla hlavou. „To je přece nesmysl. Múzy mají vypadat jako krásní andělé. Ale ty vypadáš jako něco, co pes vyhrabal ze země.“ Skřet se přestal usmívat. „Bacha na to, Debbie. Nemám rád, kdyţ se mi někdo posmívá, jak vypadám. A jestli sis myslela, ţe tvoje múza je anděl, tak se ještě jednou a pořádně zamysli. Podívej se na ty knihy, co píšeš. Hemţí se to tam duchama a upírama a úchylákama a psychoušema. Vţdycky tam někoho zavraţdí. No, co si myslíš? Mohl by něco takového vymyslet anděl? Podívej, děvče, chceš psát horory, tak máš múzu, jako jsem já. Je to strašně jednoduché.“ Debra se zamračila. „Jak se jmenuješ?“ „Sam. Sam O’Connor.“ „Ir?“ zeptala se Debra, protoţe Sam měl trochu irský přízvuk. „Z matčiny strany. Ale nejsem nějaký tamní skřítek, jestli je to právě to, co myslíš.“ „Cos dělal v mé skříni?“ „Tam bydlím. Musel jsem být nablízku, protoţe jinak bys nemohla spisovat.“ „Říká se psát. Měl jsi říct psát. To jsou základy gramatiky. To bys měl vědět, jestli jsi opravdu moje múza.“ Sam mávl rukou. „O tohle se nestarám. Gramatika je pro redaktory a písaře. Já tvým příběhům dávám hlavu a patu. Kdybych tady nebyl, psala bys o problémech puberťáků a konfliktech mezi učitelem a ţákem. Neprodala bys jedinou kníţku a bydlela bys někde v kanále.“ Natáhl se a znovu zapnul Debřin monitor. „Rozhodně by se ti nepodařilo napsat tak chytrou kníţku, jako je Barva bolesti. Ukaţ mi tu poslední kapitolu. Asi bych ti měl říct, jak to skončí.“ Debra ho plácla po ruce. „Jak se opovaţuješ sahat na můj počítač. Nikdo mojí práci nesmí vidět, dokud to nedopíšu.“ Sam zíral na svou ruku, jako by mu do ní vrazila nůţ. Potemněl v obličeji, vypadalo to, ţe mu povyrostly zuby a z očí mu zbyly jen 91

úzké zelené škvírečky. Udělal krok zpátky a podíval se na Debru. „Jedno si musíme vyjasnit hned na začátku,“ řekl. „To není tvoje práce. To je naše práce. A jestli chceš, aby naše spolupráce pokračovala, tak se budeš muset naučit nový pravidla hry. Jasný, Debbie?“ „Neříkej mi tak. Nikdo mi tak neříká.“ „Lhářko. Kdyţ jsi byla ve škole, tak ti tak říkali všichni. Ale teď si myslíš, ţe jsi strašně důleţitá a necháváš si říkat Debra, nebo tím debilním jménem, který píšeš na naše knihy. Ale pro mě moc důleţitá nejsi. Beze mne nejsi nic.“ Debra se zachichotala. „Říkej si, co chceš, ale tenhle dům a všechno ostatní v něm patří mně. Já ho koupila za ty peníze, které jsem já vydělala prodejem třiceti miliónů knih. Kolik kníţek jsi prodal ty? Vsadím se, ţe ţádnou. Připadáš mi jako nějaký flákač, Same O’Connore. Vypadáš jako… něco nepopsatelného.“ Sam se temně usmál. „Chtěla jsi mě počastovat nějakou šťavnatou poznámkou, ale nemohla sis ţádnou vymyslet, ţe ne? Nemůţeš beze mne nic chytrého vymyslet. No tak, zkus to! Tak dělej! Vypadám jako co?“ Debra se zamyslela, ale nic zvláštního ji nenapadalo. „Vypadáš jako ošklivej podvraťák,“ řekla nakonec. Sam se rozchechtal. „To je všechno? Nic lepšího tě nenapadá? Kolik dalších kníţek asi ještě prodáš, kdyţ budeš svoje zloduchy popisovat jako ošklivé podvraťáky? A jací asi budou hlavní hrdinové? Ach, ten byl ale krásný? A ona hezká? Jestli se mnou nebudeš spolupracovat, budeš muset zanedlouho kaţdou chvilku koukat do slovníku, Debbie. A nakonec stejně zjistíš, ţe ti to ani trochu nepomůţe, protoţe nepřijdeš ani na nějakou rozumnou zápletku.“ Znovu se natáhl k tlačítku na monitoru. „Ukaţ, jak kazíš můj příběh.“ Nezastavila ho, kdyţ zapínal obrazovku, ale jen řekla: „Jak můţeš říct, ţe je to tvůj příběh, kdyţ jsem to všechno vymyslela já?“ Sam si prohlíţel poslední stránku. „My múzy jsme všechny tak trochu telepate. Ten příběh nakonec musel skončit v tvé hlavě, ale jenom proto, ţe jsem ho tam vloţil já,“ vysvětloval a stále se díval na monitor. „Nemůţeš Alisu zabít. Budeš ji potřebovat pro příští 92

pokračování.“ „Jaké pokračování? Tahle kníţka ţádné pokračování nemá. Alisa zemře a to je konec.“ „Vidíš? Uţ chápeš, co tím myslím? Vţdyť ty ani nevíš, ţe tohle je jenom začátek trilogie. Druhá a třetí kniha budou dokonce ještě lepší neţ ta první. Nemůţeš ji tady zabít. Jestli to uděláš, přijdeš minimálně o milión dolarů.“ Debra neměla slov. Samozřejmě, kdyţ se nad tím trochu zamyslela, vzpomněla si, ţe něco takového ji uţ napadlo ještě před tím, neţ se Sam objevil. „Jak to, ţe mě to nenapadlo?“ zeptala se. „Protoţe jsem ti to nepověděl,“ řekl Sam. „Čekal jsem s tím, aţ vylezu ven z té skříně. Věděl jsem, ţe mi to pomůţe při vyjednávání.“ „Při jakém vyjednávání? O čem se chceš dohadovat?“ Sam se znovu začal usmívat. Rozhlédl se po velké, nádherně zařízené loţnici, pak ven z okna na les za domem a na oceán. „Máš to tady docela dobrý, holka. Ţiješ si ve velkém domě, máš bezva fáro. Máš uklízečku, aby po tobě uklízela binec a sekretářku, která se ti stará o účty a korespondenci. Nemusíš dělat vůbec nic neţ psát.“ „Ale psaní je těţká práce. Zaslouţím si svůj úspěch.“ Sam zachrochtal. „Psaní je těţká práce akorát, kdyţ je tvoje múza na dovolený. Ale jak tvrdě opravdu pracuješ? Klidně by sis mohla sednout a napsat román během jednoho měsíce. To je proto, ţe máš mě, kdo za tebe pracoval v tý blbý skříni. Já za tebe dělám všechnu tu největší dřinu. Ty jseš jenom oslavovaná písařka. Někdy bývám vzhůru do dvou nebo tří ráno a snaţím se vymyslet rozuzlení zápletky, a ty si ráno jen tak vstaneš, celá čerstvá a máš to všechno připravené. Uţ je mi z toho špatně. Je mi špatně z té skříně. Chci si víc uţívat výsledků své práce. Od této chvíle, Debbie, mi budeš dávat část toho, co vyděláš.“ Debra se opřela o ţidli a sloţila ruce na prsou. „Jak velkou část?“ „Pro začátek padesát procent.“ Debra se začala smát. „Ale no tak. Vydělávám ročně několik miliónů. Myslíš si, ţe ti polovinu z toho jen tak dám? Tak to jsi vedle, hochu.“ Sam se zase přestal usmívat. „Fajn. Chceš si hrát, tak si budeme 93

hrát.“ Ukázal na obrazovku monitoru. „Teď dopis tu knihu. Schválně zkus napsat poslední stránku.“ „Nemůţu psát, kdyţ vedle mě stojí takový slizký skřet jako ty.“ Sam poloţil ruku na Debřino koleno, lehčeji štípl a vyplázl jazyk asi tak, jako by si přál, aby to byl jeden z jeho prstů. „Uţ jsem ti řekl, abys nechala těch řečí o tom, jak vypadám. Kdybys strávila tolik času ve skříni jako já, nevypadala bys o nic lépe. Ale abych ti udělal radost a zároveň dokázal, ţe mám pravdu, jsem ochoten počkat ve vedlejší místnosti, neţ to dopíšeš. Přijď pro mě, aţ to budeš mít hotové. Nebo vlastně, dojdi pro mě, aţ zjistíš, ţe nemáš v mozku nic, o čem bys mohla psát.“ Pustil ji a lehce poplácal po noze. Dokonce se opět usmál, ale jeho pohled byl stále tak chladný jako předtím. „Můţeš se snaţit, jak dlouho budeš chtít, Debbie.“ Debra si otřela místo, kde se jí Sam dotkl. „Jmenuji se Debra.“ Sam vyrazil ke dveřím a přes rameno ještě zavolal: „Pro příště bude na těch kníţkách napsáno Sam O’Connor a Melissa Monroeová. To platí i pro tuhle a také v tomhle pořadí. To je další z mých podmínek.“ Debře se na něj chtělo plivnout. „Nikdy.“ Sam se z vedlejší místnosti rozesmál. „Nikdy neříkej nikdy.“ Nebyl pryč ani dvě vteřiny a Debra uţ zase seděla čelem k počítači a divoce bušila do klávesnice. Ten úkol je snadný, myslela si. Co je jedna strana v knize, která jich má víc neţ tři sta? Jenom musí tu hrdinku… no moţná ji opravdu nezabije. Alisa byla vynikající postava a ještě měla vystupovat v dalších nejméně dvou knihách. Debra to dobře věděla. Sam měl pravdu. Ale teď to uţ zvládne sama, bez jeho rad. Jenom prostě tu holku musí… co? Jak by ji mohla zachránit? Měla všechno připravené k tomu, aby ji zabili. Moţná by mohla… moţná, kdyţ… ne, takhle by to nešlo. To by bylo příliš hloupé a hloupý konec je to, co si lidé z knihy nejvíce pamatují. Tři sta stránek vynikajícího textu, a lidé by to nakonec stejně vyhodili a řekli by všem známým, aby to nekupovali, jen kvůli jedné špatně napsané stránce. Vţdycky byla hrdá na své fantastické závěry. Dobrá tedy, pomyslela si, uklidni se a snaţ se udělat to nejlépe, jak to jen půjde. Víš dobře, ţe jsi lepší neţ všichni ostatní, paní M & M, paní nejprodávanější autorko na ţebříčku New York Times. 94

Prostě napiš tu zatracenou poslední stránku! O dvě hodiny později šla Debra za Samem. Seděl v jejím oblíbeném křesle, špinavé nohy poloţené na kávovém stolku a jedl sendvič, který měla připravený na oběd. Televizi měl zapnutou na kanál vysílající sci-fi a na obrazovce se právě prohánělo jakési černobílé monstrum. Ve chvíli, kdyţ příšera poţírala hezkou urostlou blondýnu, začal se Sam chechtat, aţ se zakuckal. Na Debru se téměř ani nepodíval. „No dobrá,“ řekla. „Jak ta blbá kníţka skončí?“ Sam na n zběţně pohlédl a znovu se zakousl do sendviče. „Konec bude na útesu,“ řekl. „Čtenář vůbec nebude vědět, jestli to Alisa přeţije, nebo ne.“ „To je všechno? To ale není ţádný konec.“ „Nemáš pravdu. Je to perfektní konec. Ale důleţité je, jak to napíšeš. Vymyslím to, aţ tohle skončí.“ Na chvilku se odmlčel a pak kývl ke gauči. „Chtěl bych si ještě promluvit o dalších podmínkách. Jen abych se ujistil, ţes to pochopila a ţe si vzájemně rozumíme.“ Debra se cítila příšerně. Posadila se. Sam měl nakonec přece jen pravdu, uvědomila si. Musel jí s psaním pomáhat uţ od Ospalého víkendu, první knihy, kterou kdy v ţivotě prodala. Před tím dokázala vymyslet jen zápletku typu… sakra, ani nedokázala popsat, jak hrozné zápletky ji napadaly. A nejhorší bylo to, ţe on to věděl také… posmíval se jí – „Kromě toho, ţe chci polovinu tvých příjmů a své jméno na kaţdé knize,“ začal, „bude tam také moje fotografie vedle té tvojí. Najmeme si profesionálního fotografa, který mě vyfotí tak, abych vypadal hezky. Také vyhodíme současného agenta. Dostává deset procent a nedělá vůbec nic. Od teďka budu všechny smlouvy dojednávat sám. Zajistím nám větší výhody a také vyšší výdělek. A také převezmu vyřizování korespondence s tvým fan-klubem. Určitě ti píše spousta dobrejch bab. Chci je poznat a chci, aby ony poznaly mě. Chci, aby věděly, kdo je to vlastně vzrušuje uprostřed noci, kdyţ čtou naše knihy. A dej mi klíčky od auta. Večer mám rande.“ „Ale já to auto akorát koupila,“ protestovala. „Je to jediné auto, co mám.“ Sam se rozchechtal. „V tom případě budeš dnes večer muset 95

zůstat doma. Moţná by sis mohla zopakovat gramatiku. To je jediné, na co stačíš, Debbie.“ Znovu si kousl a hlasitě říhl. „Taky by sis to uţ konečně mohla přiznat. Já jsem ten talent.“ Vyhazování agenta opravdu nebyla pro Debru lehká záleţitost. Pracovali spolu od první chvíle, co začala psát. Prosil ji, aby si to ještě rozmyslela, ţadonil, aby mu řekla, koho si našla na jeho místo a nakonec, kdyţ mu nic neřekla, vyhroţoval, ţe se s ní bude soudit. Zavěsila. Před pár dny od něj dostala dopis, který vypadal velice důleţitě, ale bála se ho otevřít. Sam jí řekl, aby se nebála, ţe zná vynikajícího právníka. Vypadalo to, ţe zná dost lidí na to, ţe proţil celý ţivot ve skříni. Pozvala fotografa, který měl vyfotografovat Sama na obálku knihy, ale ten, jakmile její múzu uviděl, okamţitě utekl, a to Sama patřičně rozhořčilo. Byl velice citlivý ohledně svého zevnějšku. Nakonec ho musela Debra vyfotit sama a také najít odborníka na předělávání negativů. Onen expert se jí neustále ptal, co je to za vtip. Rozhodně to nevypadalo, ţe se mu podaří ze Sama udělat krasavce. Sam jí navíc zabral loţnici. Teď byla nucena obývat jednu z menších místností v přední části domu bez výhledu. Pronajala si další auto, ale Sam jí určil, kolik nejvíc můţe utratit. Nakonec vyměnila nový mercedes za ojetého forda. Sam se jí smál, kdykoliv chtěla jet do města a nemohla ho nastartovat. Neměl ţádnou přítelkyni, nicméně stále říkal, ţe ano. Často chodíval ven, ale vracíval se velice brzy a ve velice špatné náladě. Členskou základnu jejího fan-klubu omezil pouze na „vhodné“ mladé ţeny. Debra ho několikrát za sledila s některými z nich flirtovat po telefonu a zvát je na oběd nebo na večeři. Docela dobře si dokázala představit reakci oněch mladých ţen při pohledu na génia stojícího za romány, které tak milovaly. Navrhla mu, aby vstoupil do klubu osamělých srdcí, ale on ji okřikl, ať drţí hubu. Společně začali pracovat na další knize ihned, jakmile odevzdala tu původní. Měl to být hororový příběh pro teenagery. Debra jiţ před lety napsala několik podobných románů, díky nimţ se stala populární, a stále se jí tahle forma psaní líbila. Chtěla si sice odpočinout, aţ dokončí svou – jejich – poslední knihu, ale Sam trval 96

na tom, ţe musí psát dál. Přesto byla spolupráce s ním mnohem těţší, neţ kdyţ byl ještě zavřený ve skříni. Neustále jí chodil za zády, kdyţ psala a mumlal si sprostá slova a plival po ní jedovatými osobními poznámkami, kdykoliv začínala psát nový řádek nějakého dialogu. „Tak dobře,“ řekl, kdyţ se zasekli uprostřed obzvláště násilné scény. „Myslím, ţe větší říz uţ to asi mít nemůţe. Teď musíme zaútočit na vnitřnosti. Piš: ‚Marie střelila Torna přímo do břicha. Střela prošla tělem a vymalovala zeď za jeho zády chuchvalci rudé barvy. Tom zíral na Marii a snaţil se něco říct, ale z úst mu vytékala střeva a kousky včerejšího oběda. Z pusy mu páchlo jako ze ţumpy. Proklel Marii a její matku k věčnému zatracení a praštil sebou na podlahu. Nakonec bylo v místnosti hrobové ticho.‘“ Sam se odmlčel a vrněl spokojeností. „Piš, Debbie, slovo od slova.“ „Počkej chvilku,“ řekla Debra. „Nezapomněl jsi na něco? Tohle je kníţka pro mládeţ. Nemůţeme tam napsat, ţe mu z pusy vytékala střeva a kousky včerejšího oběda. Vydavatel to neschválí. A neschválí to ani učitelé ani knihovníci. To se musí změnit.“ Sam byl najednou strašlivě rozzuřený. „Nikdy neměním, co řeknu! To, co jsem ti právě řekl, je naprosto perfektní. Buď to napiš, nebo přestaň psát vůbec.“ Pro Sama to bylo zcela typické. Kdyby nenapsala to, co chtěl, zničil by jí kariéru. Co si však neuvědomoval, byla skutečnost, ţe Debra se uţ ocitla velice blízko toho, aby mu řekla: „Fajn! Sbal si prachy a klidně i ten mercedes. Já si můţu najít i jinou práci. Teď ale vypadni z mého domu a přestaň obtěţovat moje fanoušky.“ Jenţe ve smlouvě měla ještě několik knih, které musela bezpodmínečně dokončit a tahle byla jednou z nich. Měla strach, ţe kdyţ smlouvu nedodrţí, bude mít na krku několik ţalob a ţádnou moţnost, jak získat nějaké peníze. Navíc pochybovala, ţe by sotva mohla dělat něco jiného neţ třeba sekretářku nějakému oplzlému chlápkovi na vedoucí pozici. Ještě neţ odpověděla, rozhodla se, ţe bude muset mluvit velice opatrně. „Podívej, napsala jsem uţ několik desítek takovýchhle kníţek,“ řekla. „Jestli je pravda, co říkáš, tak jsem je napsala s tvojí pomocí. Společně jsme se dostali na vrchol tohohle oboru a dokonce jsme v 97

něm i jistým způsobem posunuli hranice. Ale existují určitě věci, které se prostě nemůţou překročit nebo obejít. Můţeme Toma zastřelit a můţeme dokonce mluvit o tom, jak z něj stříká krev. Ale to je nejdál, kam můţeme zajít. Ještě horší pravidla jsou, co se týče sexu. Ţádná z našich postav nemůţe mít sex přímo na scéně.“ „Jak to myslíš, na scéně?“ vyštěkl Sam. „Ţádná z našich postav není ve školním dramatickém krouţku. Můţou to dělat v autě někde na parkovišti. Coţ mi také připomíná. Mám v hlavě skvělou scénu na prostředek kníţky. Potom, co se Carol a Larry přeměnili v příšery a policie je zastřelila, necháme je vstát z mrtvých a pomilovat se v márnici. Bude na ně kapat formaldehyd a stékat po celém těle. To nám prodá další půl miliónu výtisků. To ti garantuju.“ Debra se opřela do ţidle a vypnula počítač. „Jestli tam napíšeme tuhle scénu, tak ti garantuju nulový prodej.“ „V ţádném případě!“ „V kaţdém případě! Nakladatel tu knihu prostě nepřijme.“ „Tak si najdeme, jiného. New York je jich plný. Stejně nechápu, proč jsi stále u jednoho a toho samého nakladatelství. Většina kníţek, co vydává, napsaly akorát neúspěšné herečky nebo politici, kteří se snaţí zhubnout.“ „To není tak jednoduché. Stejná pravidla platí skoro všude.“ „Pravidla?“ ptal se Sam rozhořčeně. „Já jsem umělec. Já přece nemusím dodrţovat pravidla. Copak si myslíš, ţe J. R. R. Tolkien měl strach, jestli dodrţuje pravidla, kdyţ psal Pána prstenů?“ Debra chvilku přemýšlela. „Chceš tím snad naznačit, ţe jsi byl múzou i v případě Tolkiena?“ „To si piš, ţe byl. Kde si myslíš, ţe přišel na všechny ty pohádkové bytosti, Elfy a skřety, o kterých psal? Já jsem je vymyslel, ne on.“ „No, ti skřeti by ti byli podobní,“ zamumlala Debra. Sam k ní přistoupil blíţ. „Promiň, ale asi jsem špatně slyšel.“ Debra si odkašlala. „O tom si budeme muset promluvit později. Mám schůzku se svou mladší sestrou Annou. Jdeme spolu na oběd.“ Sam se zastavil a usmál se. „Tvoje sestra, co? Viděl jsem její fotku ve vedlejší místnosti. Je to docela kus. Co kdybych šel na ten oběd s váma? Mohla bys nás seznámit a povědět jí, jak velkou mám 98

fantazii.“ Zakřenil se a mrkl na ni. „A to skoro všude.“ Debra se postavila. „S mojí sestrou se tedy nesetkáš.“ Sam se před ní postavil a zarazil ji. „Proč ne? Myslíš si, ţe snad pro ni nejsem dost dobrý? Kolik chlapů s mojí představivostí by asi tak ještě mohla potkat?“ „Ţádného,“ zavrtěla Debra hlavou. „Ale o tom jsem nemluvila.“ „A o čem jsi teda mluvila? Myslíš, ţe bych se jí nelíbil? Ţe bych jí nepřitahoval?“ „Nejsi zrovna její typ.“ „A jaký je její typ?“ „No…“ „Aha! Ty si stále myslíš, ţe jsem ošklivý!“ „To jsem neřekla. Je to jen, ţe… no… jsi tak trochu malý.“ „Můţu si vzít boty s vysokou podráţkou. Tuhle jsem si jedny koupil.“ „To by sice pomohlo, ale na druhou stranu to není ten největší problém.“ „A co je největší problém? Můj obličej? Ty šupiny si nechám odstranit. Ve čtvrtek jsem objednanej k plastickýmu chirurgovi. Řeknu Ann, ţe jsem v rekonvalescenci po poţáru.“ „Ne! Nic jí neřekneš. Prostě a jednoduše se s ní nesetkáš.“ Sam se zamyslel a pokýval hlavou. „Takţe takhle to je,“ řekl a stoupl si na špičky, jako to dělal vţdycky, kdyţ jí chtěl vyhroţovat. „Jestli mě nepředstavíš Ann, tak ti neřeknu, jak ta nová kníţka skončí. Nechám tě psát aţ do poslední stránky, a pak, aţ na tebe bude nakladatel řvát, ţe chce rukopis, tak tě pěkně podusím.“ Debra uţ toho měla dost. Rozhodně dala ruce v bok. „Klidně! Nemusíš mi pomáhat! Vydělala jsem si dost peněz, abych mohla spokojeně ţít aţ do smrti, i kdyţ si vezmeš tu polovinu. Jen si běţ a zkus si najít nějakého nového spisovatele, kterému budeš dělat múzu. Najdi si nějakého mladého hocha, který kouká holkám pod sukně. Jsem si jistá, ţe si budete perfektně rozumět.“ Bohuţel nebyl Sam, k jejímu velikému překvapení, ani trochu ohromen odpovědí na své hrozby. Hlasitě se uchechl. „Budeš ţít z poloviny čeho, Debbie? Měl jsem autorská práva na všechny tvoje kníţky ještě před tím, neţ jsi je vůbec napsala. Nechal jsem si poslat 99

ověřené potvrzení, která obsahují veškeré detaily všech tvých příběhů. Jestli na mě budeš zlá, tak tě dám k soudu a vysoudím z tebe první poslední. Celý svět bude vědět, ţe nejsi nic neţ zlodějka. Budeš mi dluţit víc peněz, neţ jsi kdy vůbec měla. Budeš muset prodat i toho starýho forda, jen abys měla, co jíst.“ Debra na něj nevěřícně zírala. „Blafuješ. Jestli zruinuješ mě, tak zruinuješ i sám sebe.“ Sam se zakřenil. „Takovou, jako jsi ty, si můţu najít kdykoliv, ale zkus si najít někoho, jako jsem já!“ Debra ho odstrčila. „Jdu na oběd se svou sestrou.“ Sam ji nechal projít. „Klidně,“ zavolal za ní. „Pokud jí řekneš, ţe ji velice brzo pozvu na večeři, tak je to fajn. Jo, a ta večeře bude u ní!“ Debře jídlo vůbec nechutnalo, a to i přesto, ţe si zašla do své oblíbené restaurace a objednala si svůj oblíbený chod. Nimrala se v mečounovi a koukala z okna na oceán. Sestra se jí ptala, co ji trápí, ale Debra jen pokrčila rameny a řekla, ţe má starosti kvůli termínu odevzdání rukopisu. Konečně byl oběd u konce, Debra políbila sestru na rozloučenou a mohla se pořádně zamyslet nad tím, co bude dělat. Ani na chvilku ji nenapadlo, ţe by Ann pověděla o Samovi. Uţ jenom z pomyšlení, ţe by se ta páchnoucí kreatura dotýkala její sestry, se jí dělalo na zvracení. Dlouho přemýšlela, ale na nic nepřicházela, a to byl právě ten největší problém. Jejím největším nepřítelem byla její vlastní inspirace. Nemohla ho sama zničit, protoţe by jí v tom musel pomoct, a to bylo přinejmenším pro příštích padesát let zcela nemyslitelné. Co měla dělat? Pro nápady si bude muset zajít k někomu jinému. Ale koho by se asi tak mohla zeptat? Kdo by jejímu příběhu vůbec uvěřil? A pak ji to napadlo. Byla přece spisovatelka, vypravěčka příběhů, alespoň v očích veřejnosti, i kdyţ nedokázala sama, bez toho odporného skřeta, zplodit jedinou kloudnou větu, která by se dala hodit na papír. Ale naštěstí to ještě nikdo nevěděl, říkala si. Mezi ostatními byla známa jako vynikající spisovatelka. Proč by nemohla jít za jiným 100

spisovatelem, přednést mu své dilema jako zápletku nějaké knihy a nechat ho to vyřešit? S tím pravým, za nímţ by měla zajít, se dobře znala. Byl to Scott Alan, autor hororových příběhů zaloţených na logice. Vrchol své kariéry měl ještě před sebou, ale uţ vydal poměrně slušné mnoţství románů, které byly dobře přijaty jak čtenáři, tak i kritikou. Povaţovala ho tak trochu za začátečníka, ale potají si myslela, ţe byl stejně, pokud ne více, nápaditý jako ona sama. Nejspíš bude mít radost, ţe můţe pomoct nejprodávanější autorce na ţebříčku New York Times. V telefonním seznamu našla adresu Scotta Alana a vyrazila k němu. Jeho obličej zářil nadšením, kdyţ otevíral dveře. Pozval ji dovnitř a říkal, ţe je to od ní velice hezké, ţe se u něj zastavila. Dá si něco k pití, nebo snad něco k snědku? Její poslední kníţka se mu hrozitánsky líbila. Jak dlouho ţe byla na ţebříčku v Timesech? Čtyři měsíce? Skvělé, říkal. Ona byla prostě skvělá. „Děkuji vám,“ řekla Debra a posadila se na gauč. „Mně se vaše poslední kníţka také líbila.“ Zakřenil se. Byl to docela hezký mladý muţ, něco mezi třiceti aţ čtyřiceti lety, s pískově ţlutými vlasy, modrýma očima a hezkým kulatým obličejem, který… sakra! Ani si nedokázala vymyslet, jak by popsala jeho obličej. Ale co, byl prostě docela přitaţlivý. Ne ţe by se s ním chtěla vyspat v márnici, nebo něco takového. Kam jenom Sam chodil na takové nechutné nápady? „A co se vám tam nejvíc líbilo?“ zeptal se Scott. Debra zaváhala. Po pravdě řečeno, jeho poslední knihu vůbec nečetla. „Nejvíce se mi líbilo, jak se hlavní postava během příběhu změnila.“ „Kterou hlavní postavu myslíte?“ Usmála se. „No, vţdyť víte, Scotte, ta co byla na nejvíce stránkách.“ Scott vypadal, jako by o něčem pochyboval. „Myslíte Lucifera? Toho robota? Asi ano, asi se opravdu trochu změnil,“ řekl Scott a zasmál se. „Kdyţ vyletěl do povětří.“ „Ano. Přesně to jsem měla na mysli. Vyhodil jste ho do povětří v naprosto dokonalé perspektivě.“ Debra se na chvíli odmlčela. 101

„Scotte, pracuji teď na jedné povídce pro antologii hlavních hororových autorů a nevím, jak dál,“ řekla a zamrkala. Věděla, ţe její dlouhé řasy vypadají docela sexy a mohla by zapůsobit. „Říkala jsem si, ţe byste mi mohl pomoct dostat se z toho ven.“ Scotta to zaujalo. „O co jde?“ „Je to poměrně neobvyklé,“ začala. „Hlavní postavou je slavná autorka a její múza, trpaslík…“ Téměř hodinu Debře trvalo, neţ Scottovi vypověděla celý svůj příběh. Váhala vynechat jakýkoliv detail, aby náhodou nepřeskočila nějaký důleţitý moment, nějakou Samovu slabůstku, která by jí pomohla Sama porazit. Scott zaujatě poslouchal, jako by mu vyprávěla opravdové ţivotní dilema, které se jen náhodou stalo námětem na povídku. Kdyţ Debra skončila, chvilku zamyšleně seděl. „Tohle není jeden z vašich obvyklých příběhů,“ řekl nakonec. „To mi povídejte,“ zamumlala. „Neříkám, ţe je to hloupé. Jenom to není tak realistické jako většina vašich prací.“ „Moţná proto nemůţu vyřešit hlavní konflikt. Ale víte, co se říká. Kdyţ se občas nezměníte, nikdy nevíte… nikdy nevíte…“ „Nikdy nevíte co?“ Debra zrudla. Chtěla vymyslet nějaké pořekadlo, ale samozřejmě ji nic nenapadalo. „To nic. Můţete mi pomoct? Jak se můţe hlavní postava zbavit té múzy?“ „Chce ho ještě jako múzu? Nebo ho jen chce dostat zpátky do té skříně?“ Debra zavrtěla smutně hlavou. „V tuhle chvíli myslím, ţe by jí stačilo, kdyby ho prostě dostala pryč ze svého ţivota.“ „Jak silný je ten skřet?“ „Docela dost. Rozhodně silnější neţ ona. Proč se ptáte?“ „To je přece jasné. Proč si prostě nekoupí pistoli a nezastřelí ho?“ „Uţ na to myslela, to mi tedy věřte.“ „A?“ „Ona přece není vrah… je to spisovatelka, pamatujete?“ řekla Debra a dodala: „Ale pokud by si byla jistá, ţe by to zvládla, aniţ by jí to ublíţilo, tak by si to určitě rozmyslela.“ „Ale myslíte, ţe lepší konec by bylo dostat ho zpět do té skříně, 102

aby mohl té vaší hlavní postavě pomáhat dál psát?“ „Ano.“ „Zmínila jste se o tom, ţe ten skřet má telepatické schopnosti. Dokáţe číst její myšlenky?“ Debra se musela na chvilku zamyslet. Většinou, pokud spolu právě nepracovali, to nevypadalo, ţe by se Sam dokázal nějak dostat do jejích myšlenek. Tak například, jednou se rozhodla, ţe k obědu na druhý den udělá vegetariánské lasagne. Ale kdyţ mu je poloţila na stůl, vybuchl a začal ječet, ţe potřebuje maso a jak to, ţe to nevěděla. „Myslím, ţe je citlivý k jejím myšlenkám,“ řekla opatrně, „ale nevím, jestli je schopen je číst, alespoň ne vţdy.“ „Ale bylo by lepší, aby ho nějak zabavila, neţ mu uštědří rozhodující úder.“ „Ano. To rozhodně. Ale jak by ho asi tak mohla zabavit?“ Scott se usmál. „Jsem překvapen, ţe vás to nenapadlo, Debro. Jeho slabina je přece naprosto jasná. Je sice inteligentní, ale ve vztahu k ţenám se cítí velice nejistý. Má strach, ţe je nepřitaţlivý. Potřebujeme, aby vaše hlavní postava předstírala, ţe se s ním chce vyspat, a pak, právě kdyţ půjdou do postele, ho poprosí, aby jí přinesl ze skříně antikoncepční pilulky, nebo něco takového. Ten skřet bude tak nadšený, ţe udělá vše, co ona bude chtít. No, a jakmile tam vleze, můţe zabouchnout dveře a zamknout ho tam.“ Debra byla vyděšená. „Ale ona nemůţe předstírat, ţe se s ním chce vyspat. Jenom z toho, ţe s ním musí být v jedné místnosti se jí zvedá ţaludek.“ „Ale ona bude muset předstírat. Nemá na výběr.“ „Proč si myslíte, ţe by o ní měl zájem?“ „Je přitaţlivá?“ Debra si rukou prohrábla vlasy. „No, ano. Je docela hezká, myslím.“ „Tak o ní určitě zájem mít bude. Vypadá to, ţe jejich vztah je velice nevyrovnaný.“ Debra byla šokována. „Nesnese být s ním v jedné místnosti. Jak by mu mohla říct, ţe ho miluje?“ Scott mávl rukou. „To je také naprosto jasné. Stejným způsobem, jak se mezi sebou normálně baví. Musí mezi nimi být nějaká 103

přitaţlivost.“ „V ţádném případě.“ „To nevadí. Hlavní přece je, aby ho dostala do té skříně a zamkla dveře. Takţe, jestli si ho chce nechat jako múzu, musí mu nabídnout něco na oplátku za to, ţe jí bude pomáhat, i kdyţ bude zavřený. Moţná by do té skříně mohla nechat namontovat telefon, a kdyţ jí bude opravdu pomáhat, můţe mu říct, ţe mu bude pod dveřmi dodávat dopisy od fanynek a platit za něj telefonní účty.“ Debra vypadala rázem mnohem radostnější. „To zní zajímavě. On strašně rád telefonuje. Je to prakticky jeho jediná radost v ţivotě, kromě jídla.“ Pokývala hlavou. „Jste docela dobrý.“ „Děkuji vám. Vy také nejste nejhorší.“ „Jo.“ Rozhlédla se po hale, směrem k jeho loţnici, a na chvíli měla pocit, ţe z ní vychází ohromný chlad. „Scotte?“ „Ano?“ „Kde berete svoje nápady?“ Zasmál se. „Vám tuhle otázku snad pokládají kaţdý den. Víte odpověď stejně jako já. Prostě mě napadnou.“ Na chvíli se odmlčel. „Copak se děje?“ Snaţila se poslouchat, jestli v domě neuslyší ještě nějaký jiný zvuk. Pár ošklivých nohou, jak se šoupají někde ve skříni, například. Ale nikdo, kromě nich dvou, tady nebyl. „Nic,“ řekla tiše. „Jen mě tak něco napadlo.“ Nápad zajít si večer do divadla přijal Sam nejdříve s podezřívavým úšklebkem, ale kdyţ zjistil, ţe to Debra myslí váţně, byl radostí bez sebe a dokonce řekl i několik hezkých slov na adresu jejího psaní. Bylo součástí jejího plánu, ţe mu řekne, aby si jel do města a koupil si nějaký pěkný oblek – aby mezitím mohla namontovat do skříně telefon – ale Sam ji překvapil a koupi nových šatů navrhl sám. Slíbil jí, ţe se vrátí do západu slunce, skočil do jejího mercedesu a byl pryč. Debra okamţitě popadla telefon a volala řemeslníka. Řekla mu, ţe jde o velice naléhavý případ a on jí slíbil, ţe tam bude hned. Debra chtěla na skříni udělat hned dvě úpravy. Kromě zavedení oddělené telefonní linky také chtěla, aby na venkovní stranu dveří 104

namontoval velkou nefungující kliku. Přísahala si, ţe jak tam jednou Sama dostane, nikdy ho nenechá znovu vylézt ven. Řemeslník byl docela rychlý a za necelou hodinu uţ byl pryč. Debra mezitím objednala lístky do divadla a oblékla se do svátečního. Nejhorší bylo, ţe nevěděla, jak by mohla přitahovat trpaslíka. Musela si vzpomenout, co nosila děvčata v knihách, které napsala. Tak jedině mohla zjistit, jaký má vlastně Sam vkus, a nakonec došla k tomu, ţe méně je více. Vzala si minisukni ze školních let a rozpustila si vlasy. Sam dodrţel slib a byl zpátky před západem slunce. Podíval se na ni, vypustil z pusy obscénní hvízdnutí a utíkal do koupelny s rukama plnýma tašek z obchodu s luxusní pánskou konfekcí. Podařilo se jí udrţet ho pryč z loţnice výmluvou, ţe ji potřebuje ještě jednou pouţít, protoţe je tam lepší osvětlení a ona se ještě musí namalovat. Sam měl tak dobrou náladu, ţe se s ní ani nehádal. Řekla sice, ţe půjdou do divadla, ale o večeři se ani nezmínila. Nechtěla se s ním příliš producírovat na veřejnosti, protoţe koneckonců v tomhle městě bude muset ještě dlouho zůstat, ale Sam trval na tom, ţe si ještě před divadlem půjdou něco zakousnout. Vzal ji do francouzské restaurace ve městě. Měl na sobě temně šedý oblek a bílou košili s velice hezkou zelenou hedvábnou kravatou. Debra nemohla pochopit, kde mohl sehnat právě tak malou velikost. Na nose mu seděly veliké sluneční brýle, aby zakrývaly co moţná největší část jeho obličeje, a do jisté míry to bylo docela úspěšné. „Na dlouhé a úspěšné partnerství,“ pronesl Sam přípitek, kdyţ přinesli víno. Zvedl sklenici a s mrknutím oka, které bylo pozorovatelné i přes brýle proti slunci, dodal: „Na hluboce uspokojivé partnerství. Na zdraví.“ Debra zvedla svou číši a snaţila se seč mohla, aby se nepozvracela. „Na zdraví.“ Sam se napil, poloţil sklenici a pod stolem sáhl Debře na pravé koleno. „Vypadáš skvěle, drahá. Jak se jmenuje ten parfém, co máš na sobě?“ „Extáze.“ Sam byl v samém nebi. „Můj nejoblíbenější. Jak jsi to věděla?“ „Je smyslný. Ty jsi smyslný.“ Zrudla. „Jen jsem si říkala, ţe byste 105

se k sobě hodili.“ Sam ji stále hladil po noze, ale nepřestával se na ni dívat. „Co v tobě probudilo tak náhlý zájem, Deb… Debro?“ Debra pokrčila rameny. „Nevím. Moţná to bylo tím, ţe jsme spolu byli tak dlouho, a ţe jsem viděla, jak jsi chytrý. Nic mě tak nevzrušuje jako inteligence.“ Odmlčela se, protoţe chtěla zjistit, jak moc dokáţe číst její myšlenky. „To bys uţ měl o mně vědět.“ Sam se zakřenil. „Protiklady se přitahují.“ Pokývala hlavou. „Není to snad pravda?“ „Není? Není tohle náhodou špatná gramatika?“ Debra ho vesele plácla po ruce a přátelsky mu jí stiskla. „Dnes večer, alespoň pro jednou, zapomeňme na gramatiku. Můţeme říkat všechna neslušná slova, jaká budeme chtít.“ Sam si olízl rty. „Jeţiši,“ řekl. Přinesli jídlo. Debra si objednala platýze, Sam si dal steak, tak silný, jak jen to ministerstvo zdravotnictví dovolovalo. Debru chvíli zajímalo, jak mohl tak dlouho ţít v její skříni bez jídla, ale pak si řekla, ţe pro něj je jídlo spíš potěšením neţ potřebou. Rozhodně ho nehodlala ţivit, aţ se jí podaří ho zamknout. Divadlo bylo horší neţ nejstrašidelnější noční můra. Seděli v neosvětlené části lóţe a Sam z ní celou dobu nesundal ruce. Neustálé odstrkování ho snad ještě více dráţdilo. Debra ani nestačila hru pořádně sledovat, takţe ani nevěděla, o čem to bylo. Byla tak nervózní jako nikdy. Co kdyţ se mu nakonec přece jen podaří uniknout? Jak se jí asi pomstí? Myslela na všechna mučení, kterým zlotřilci v jejích knihách podrobovali své oběti. Všechno si vymyslel Sam. Prostě to nesmí pokazit. To bylo zcela jasné. V momentě, kdy se vrátili domů, začal ji líbat. Nebo se o to alespoň pokoušel, protoţe byl tak malý, ţe se dostal nejvýš na prsa. Vyčistil si sice zuby a vykloktal si, ale z úst mu i tak děsivě páchlo. Táhl ji do loţnice. Přestoţe jí večeře stoupala aţ do krku, šla za ním. Chtěl, aby se svlékla před ním a s rozsvícenými světly. „Dělej to pomalu,“ řekl a ţlutými zuby cvakal o sebe vzrušením. „Ne tak, jak to dělají v kníţkách pro puberťáky. Jako kdybys byla na jevišti.“ Donutila se k úsměvu. „Neměl bys ztlumit světlo? Je to tak 106

mnohem romantičtější.“ Nechtěla, aby příliš dobře viděl a všiml si úprav na skříni, aţ ho tam pošle. Zavrtěl hlavou. „Chci tě vidět, Debro. Chci vidět, co tam máš. Víš, čekal jsem na to tak dlouho.“ Debra odkopla boty a začala si rozepínat blůzku. „Opravdu? Ale, Same, měl bys vědět, ţe nikdy nevíš, co tam holka má, dokud to nedrţíš v ruce. A to je to pak mnohem lepší bez tohohle umělého osvětlení.“ Debra slastně vzdychla, sundala si blůzku a nechala ji spadnout na zem. Sam vykulil velké zelené oči tak, ţe mu div nevypadly na podlahu vedle blůzky. „Nevím proč, ale něco na tmě mě strašně vzrušuje,“ kňourala Debra. „Uţ to tlumím,“ volal Sam a utíkal k lampě. Pokoušel se ji vypnout, ale ruce se mu tak strašně klepaly, ţe nakonec musel vytáhnout zástrčku ze zdi, aby lampa zhasla. Místnost se ocitla ve tmě. Přesto ho Debra stále viděla, protoţe sledovala fosforeskující oči pohybující se směrem k ní. „Miluj mě, holka,“ šeptal a objal ji. Pokusil se povalit ji na postel, ale Debra ho pohladila po hlavě a sklonila se, aby mu mohla cosi zašeptat do ucha. „Jsem z tebe úplně hotová, Same. Chci to s tebou dělat znovu a znovu. Ale nechci otěhotnět. Chápeš mě, ţe ano? Dítě by zničilo vše, co jsme tady celou tu dobu pracně budovali. Musíš se chránit.“ Samův hlas zněl poněkud zklamaně. „Ale já jsem si nic takového nekoupil.“ Debra se vychytrale zahihňala. „Neboj. Mám něco ve skříni na spodní poličce. Dojdi pro to, a já ti to pak pomůţu nasadit.“ Pustil ji a radostně ji plácl po zadku. „To je moje holka! Vţdycky myslí na detaily. Jdu pro to, ale jen se modli, aby to sedělo. Řeknu ti, Debro, ţe jsi ještě neměla chlapa, dokud jsi neměla svou vlastní múzu.“ „Rychle,“ zašeptala Debra. Její oči uţ přivykly temnotě, a tak viděla jeho malou postavičku, jak odchází ke skříni a strká do ní hlavu. Udělala krok za ním, ale v tu chvíli se před ní objevily Samovy zelené oči. Ztuhla. „Nic tady nevidím,“ řekl. „Moţná bych měl rozsvítit.“ „Jsou v zadním rohu,“ řekla Debra rychle. „Dívej se pořádně. Prosím, hlavně nerozsvěcej. Zkazilo by to náladu.“ 107

„Mně ne,“ řekl Sam a znovu se otočil čelem ke skříni. „Já mám náladu vţdycky.“ „Já taky,“ zamumlala Debra. Najednou toho všeho měla po krk. Uţ se jí nechtělo neustále mu nadbíhat. Nejdříve ho chtěla donutit, aby do té skříně vlezl a začal se v ní přehrabovat, neţ udeří, ale teď uţ nedokázala čekat ani vteřinu. Udělala dva dlouhé kroky a stála za ním. Sam ji zaslechl a otočil se právě v momentě, kdyţ zvedala bosou nohu a pokládala chodidlo přesně mezi jeho lopatky. Ale dokonce ani v této, jiţ dost pozdní chvíli nepoznal, o co jde. „Ach,“ kníkl slastně. „To je příjemné. Trochu silněji, ano?“ „S radostí,“ řekla Debra, vší silou do něj strčila a Sam upadl na dno skříně. Moţná se bouchl o protější stěnu do hlavy, ale tím si nebyla tak jistá. Zaslechla jen silný tupý úder a tiché zasténání. V mţiku popadla dveře, praštila s nimi a otočila klíčem v zámku proti směru hodinových ručiček, jak jí to radil řemeslník, kdyţ to tu předělával. Sotva to udělala, začal Sam bušit zevnitř na dveře. „Debro!“ křičel. „Pusť mě ven!“ Debra se začala smát. „Neřekl jsi prosím, Same. Kdybys řekl prosím, moţná bych si to rozmyslela, ale teď uţ je na to příliš pozdě.“ Celým tělem udeřil do dveří, ale ty se ani nepohnuly, protoţe byly ze silného dubového dřeva. „Jestli mě okamţitě nepustíš, tak jsi skončila jako Melissa Monroeová. Uţ nebude jediná kníţka pro puberťáky, ţádní upíři, nic! Budeš muset psát receptáře a kníţky o dietách. Budeš muset chodit na besedy se čtenáři, abys vůbec něco prodala.“ Debra se smála ještě víc. „To říkáš teď, Same, ale za chvilku se tam začneš pořádně nudit, protoţe nebudeš mít co dělat. Zvláště potom, co jsi okusil svobodu. Vím velice dobře, ţe zanedlouho mi znovu budeš dávat své příběhy.“ „Nikdy!“ „Nikdy neříkej nikdy.“ Sam nepřestával bouchat na dveře. „Pusť mě ven, ty čubko!“ „Jaks mi to řekl, Same? Takové ošklivé slovo? Boţe můj, já opravdu nevím, jestli se to smí. Budu muset zavolat nakladatele a zeptat se ho, jak to má být. Moţná to budeme muset vyškrtnout.“ 108

„Debro!“ „Ano. Tak se jmenuji. Dávej si pozor, abys na to nezapomněl. Jo, a mimochodem, dnes odpoledne jsem nechala do té skříně namontovat telefon. Kdyţ mi pomůţeš psát, moţná ti tam občas strčím nějaký vášnivý dopis od fanynky a budeš jí moct zavolat.“ Sam přestal bušit. „Můţu volat i dálkové hovory?“ zeptal se. „Jenom v případě, ţe se naše poslední kníţka dostane na ţebříček v New York Times.“ Sam se zamyslel. „Budu moct ven alespoň na víkendy?“ „V ţádném případě. Nikdy bych tě nedostala zpátky.“ Samův hlas zněl docela smutně. „A celý dnešní večer, to byla jenom hra, abys mě sem mohla zavřít?“ „Obávám se, ţe ano, Same. Prostě nejsi můj typ.“ „Kde tě tohle napadlo?“ zeptal se zvědavě. Debra se jenom usmála. „Na to zkus přijít sám.“ O týden později zastavila Debra před domem Scotta Alana, aby mu poděkovala, ţe jí pomohl s jejím příběhem. Byla velice překvapená, kdyţ dveře otevřela mrňavá ţenština s širokým kloboukem na hlavě a slunečními brýlemi s tlustou obroučkou. Vzhledem k tomu, ţe stála ve stínu, a venku právě svítilo slunce, nebyla pořádně vidět, ale Debra by přísahala, ţe měla růţové vlasy. „Mohu vám nějak pomoci?“ zeptala se ţenština hlubokým nakřáplým hlasem. Znělo to jako kanibal po dlouhé půlnoční večeři – to přirovnání ji prostě jen tak napadlo. Tlustý červený kabát zakrýval většinu její tlusté postavy. Také nosila černé saténové rukavice a pravou rukou se stále přidrţovala rámu dveří. „Ano,“ řekla Debra. „Přišla jsem za Scottem. Je doma?“ „Scott uţ tady neţije,“ řekla ţena a začala zavírat dveře. „Mějte se.“ Debra natáhla ruku a přidrţela dveře otevřené. „Počkejte chvilku. Co tím myslíte, ţe uţ tady neţije? Byla jsem ho navštívit minulý týden. Kdo jste?“ Ţena ve dveřích se na Debru zadívala přes sluneční brýle. Vypadala divně. Měla něco s pletí na obličeji, jako by se loupala, nebo jako by byla spálená a tak trochu popelavá. Debra si nemohla 109

nevšimnout, jak má veliké ruce. Vlastně se zdálo, ţe byly ještě větší neţ Samovy. „Příbuzná,“ řekla ţena. „Kam se Scott odstěhoval? Máte jeho novou adresu?“ „Ne.“ „Nevíte, proč tak najednou odjel?“ „Ne.“ Debra se zamračila. „Kdybyste ho náhodou viděla, mohla byste mu říct, ţe se tu stavila Melissa Monroeová?“ „Ta spisovatelka?“ „Ano, to jsem já.“ Ţena ve dveřích se téměř usmála. Nedalo by se to popsat jako jednoduchý úsměv, protoţe v tom bylo i trochu škodolibosti. Jako by právě poobědvala, stále měla hlad a dala by si nějaký dezert. Její hlas náhle zněl příliš přeslazeně. „Miluji spisovatele,“ řekla. „Nechtěla byste jít dál, drahá? Moţná byste si ráda dala čaj? Mohli bychom si popovídat o kníţkách.“ Debra polkla a couvla. Najednou měla velice silný nevysvětlitelný pocit déjà vu. „Ne, děkuji. Mám za půl hodiny další schůzku. Opravdu uţ bych měla jít. Ale, prosím, nezapomeňte dát Scottovi můj vzkaz.“ Ţena pokývala hlavou. „S největší radostí.“ „Děkuji vám,“ řekla Debra, otočila se k autu a těsně před tím, neţ ona zvláštní ţena zavřela dveře, jako by zaslechla kohosi bouchat na zeď někde hluboko v domě. Zastavila se a chtěla se zaposlouchat, ale právě v tu chvíli ţena zavřela dveře a Debra uţ neslyšela vůbec nic. Dokonce ani tu ţenu, jak chodí po domě. „Asi to musela být jen moje představivost,“ zamumlala si pro sebe. Kdyţ Debra Zimmererová, nejprodávanější autorka na ţebříčku New York Times, startovala auto a odjíţděla po příjezdové cestě, ptala se sama sebe, zda ještě chce zůstat u psaní, i kdyţ jí bude Sam pomáhat i nadále. Měla pocit, ţe být autorem hororových knih je mnohem nebezpečnější, neţ by se na první pohled zdálo. Jean se hlasitě rozesmála, kdyţ přečetla poslední řádek svého 110

rukopisu. „Líbí se mi, ţe Scott nakonec také skončil ve skříni. Perfektně to sedí k mé zvrhlé přirozenosti. Ale víš, Debro, jsem jen trochu nervózní, kde beru své nápady já,“ řekla Jean a na chvilku se odmlčela, aby si mohla utřít další slzu. Její hlas zněl náhle poněkud zjihle. „Ale ty bys to mohla vědět, ať jsi, kde jsi. Jestli naše nápady skutečně pochází od andělů, tak se tam za mne přimluv. Řekni jim, ať mi pošlou nějaký příběh, kterým bych se proslavila. Nemůţu do konce ţivota prodávat sendviče.“ Odmlčela se a dotkla se náhrobního kamene. Tohle datum k tomuto, pomyslela si. Osmnáct let mezitím. Nezdálo se to správné, ţe milující Bůh by mohl dát člověku tak málo času. Znala Debru jen deset dní, ale stále se jí po ní stýskalo. Kousala se do rtů a prsty hladila Debřino jméno na náhrobku. „Budu na tebe stále vzpomínat,“ zašeptala. Chci, aby na mě lidé vzpomínali. Jean ztuhla. Kdo to jen řekl? Ten hlas vycházel jakoby odněkud ze vzduchu. Samozřejmě, pomyslela si, to by bylo příliš hloupé. Ten hlas se jí ozýval v její vlastní mysli. Jen v jejích vlastních myšlenkách. Přesto měla pocit, jako by k tomu patřilo ještě něco jiného. Znovu si vzpomněla na onu skvrnu od krve, kterou viděla vedle letního sídla Cooperovic rodiny. „Myslela jsem, ţe jste jí znala.“ „Znala koho?“ „To děvče, co tady zemřelo.“ Jean si vzpomněla na Jamese Coopera. Poté, co mu pomohla se stěhováním, zavezl ji rovnou domů. Sice si vzal její telefonní číslo, ale zatím ještě nezavolal. Dávala si opravdu veliký pozor, aby se o něm nezmiňovala před Lennym. Ne ţe by ho nějak podváděla, ale spíš cítila nevinnou touhu Jamese poznat trochu lépe. Nebo ţe by ta touha nebyla aţ zase tak nevinná? Nechtěla s ním chodit. Nicméně, něco od něj chtěla, chtěla to strašně moc, ale bohuţel zatím ani nevěděla co. Proč jí ještě nezavolal? Protoţe jsi ho vystrašila stejně, jako on vystrašil tebe. Přece se ho ještě neptala na jeho zemřelou sestru, divila se Jean. Něco Cooperová. „Myslím, ţe všichni chceme, aby na nás někdo vzpomínal,“ řekla Jean třesoucím se hlasem náhrobnímu kamenu Debry Zimmererové. 111

Postavila se, zavřela notes, ze kterého četla svou první povídku a pomalu odcházela k autu. Carol chrápala za volantem. Jean ji vzbudila a řekla: „Odvez mě domů.“ Ano, pomyslela si, chci jet domů. Ale nejdřív to musím zjistit. Jean si zjistila telefonní číslo Jamese Coopera bez problémů. Měli ho na informacích. Ale zavolat mu bylo mnohem těţší. Byla sama v loţnici a několikrát vytočila číslo, ale rychle zase zavěsila, ještě neţ to mohl na druhé straně kdokoliv vzít. Kladla si stále jednu a tutéţ otázku. Proč ji tolik přitahovalo to místo, kde umřela sestra Jamese Coopera? A proč jí její jméno neustále vibrovalo v hlavě jako ozvěna ztraceného výkřiku na kraji útesu? Čím byla slečna Cooperová? Co jiného by mohla být neţ duch? Nakonec Jean nechala telefon přece jen vyzvánět. Zvedl to. Poznala jeho hlas. Nikdy by na jeho hlas nezapomněla. „Haló?“ „Jimmy? Tady je Jean Rodriguesová. Vzpomínáš si na mě? Ta holka, co nemohla najít cestu k moři.“ Chvilku váhal. „Ano. Jak ses měla?“ „Skvěle. A ty?“ „Dobře. Konečně se mi podařilo to tady dát do pořádku. Měla bys to vidět. Vůbec bys to tady nepoznala.“ „A mohla bych to vidět ještě dnes?“ vyhrkla Jean. Jim byl chviličku zticha. „Něco se stalo?“ „Ne. Já jen, víš, chtěla bych tě zase vidět. Docela jsem se s tebou dobře bavila. Byla jsem zklamaná, ţes mi nezavolal.“ Sníţila hlas. Dobře věděla, ţe nemá právo na něm vyzvídat, ale stejně nemohla odolat. „Proč jsi mi nezavolal?“ Celé věky mu trvalo, neţ odpověděl. „To stěhování bylo pro mě trochu sloţité. Myslel jsem, ţe bych ti raději neměl volat, protoţe bych ani nebyl moc dobrý společník.“ Odmlčel se. „Ale jestli chceš přijít, tak budu rád.“ „Bude ti to vyhovovat večer?“ Jim se zasmál. Znělo to hodně nuceně. „Jistě. Kdy se mám pro tebe stavit?“ „Já přijdu k tobě.“ 112

„Jsi si jistá? Mě nebude vadit tam zajet. Pamatuji si, kde bydlíš.“ „Jsem si jistá. Myslím, ţe bych si mohla půjčit mámino auto. Opravdu bych se k tobě ráda podívala. A celá ta část města je mnohem hezčí neţ tady,“ řekla a dodala: „Cítím se tam víc doma.“

113

X. Jean byla v Jimově bytě pět vteřin, sotva se stačili pozdravit, kdyţ si všimla fotografie Shari Cooperové. Barevná fotografie deset na patnáct ve zlatém rámečku stála na jeho stole vedle počítače. Jean ji neviděla, kdyţ pomáhala Jimovi stěhovat. Bez dovolení přešla velkou místnost a vzala obrázek do ruky. Děvče na něm bylo velice přitaţlivé, s velkou hřívou blonďatých vlasů a s dlouhou ofinou. Z tváře jí vyzařoval klid a inteligence. Osmnáctiletá dívka s plány do budoucnosti. Měla obzvláště hluboké velké zelené oči. Přesto byly pro Jean detaily vzhledu Shari Cooperové nepodstatné. Byla to osobnost za oním obličejem, která ji zaujala. Jean drţela fotografii, začala se třást a uvědomila si, ţe vstoupila do oblasti, v níţ se mohly zázračné vize objevit nejen v hlubokých lesích. Někdy takové obrázky v nepodepsaných školních ročenkách přímo ukazovaly na zázraky. Znala to děvče! Tak jako znala odraz ve svém vlastním zrcadle. „Kdo je to?“ zeptala se tiše. Jim se jí objevil za zády. „Moje sestra, Shari.“ Shari. Shari Cooperová. Jean pokývala hlavou a polkla. „Měla tak hezké zelené oči.“ „Ale jsou přece hnědé, nemyslíš?“ „Ne. Jsou zelené. Jsou rozhodně zelené. Co se děje? Jsi snad barvoslepý?“ „Ano.“ Jean se otočila a podívala se na něj. „To jsem nevěděla.“ Pokrčil rameny. „Skoro mě ani neznáš.“ Něţně od ní vzal rámeček s fotografií a poloţil ho zpátky na stůl. Pohled na ni ho 114

rozesmutněl, ale Jean se nedivila, proč si ho stále nechává. Teď to vypadalo, ţe se od něj ani nemůţe odtrhnout. Dlouhou chvíli ho pozorovala, jak se dívá na svou mrtvou sestru. „Co se s ní stalo?“ zeptala se nakonec. Jim se třásl jako v tranzu. Atmosféra v pokoji byla čímsi podobná pocitu déjà vu, ale zároveň trochu jiná. Bylo to, jako by bolest včerejška a naděje zítřka vystoupily ze svých vlastních časových pásem a zkříţily cesty právě zde, a ona se sem jen tak připletla, snad náhodou, bezdůvodně, a také proto, ţe to tak bylo určeno. Uvědomila si, ţe miluje Jamese Coopera víc, neţ koho kdy ve svém ţivotě milovala. Nějako přitaţlivého mladíka, se kterým by chtěla utvářet nějaký milenecký vztah, ale proto, ţe to byl bratr Shari Cooperové. Zavrtěl hlavou. „To je dlouhý příběh. Raději bych o tom nemluvil.“ Jean ho chytila za ruku. „Vím, ţe byla zavraţděná.“ Jim vykulil oči. „Jak?“ „Byla jsem na tom místě, kde zemřela.“ Zamračil se. „Ty jsi Shari znala?“ „Ne. Nikdy jsme se nesetkaly.“ „Tak proč jsi tam šla?“ „Nevím. Šla jsem se jen tak projít, a najednou jsem se ocitla na místě, kam dopadla. Jedna postarší dámami řekla, co se stalo, a ţe Shari někdo strčil z balkónu ve třetím patře.“ „V tom případě víš, co se stalo. Nemusíš se mě ptát.“ „Ne. Nevím, co se stalo. Proč byla zavraţděna?“ Jim se k ní otočil zády. „Nevím, proč chceš, abych o tom mluvil.“ Posadil se na gauč a poloţil si hlavu do dlaní, jako by se mu chtělo plakat. Pak se nečekaně rozchechtal. „Co se děje?“ zeptala se Jean a sedla si vedle něj. „Jen mě tak něco napadlo, kdyţ jsi mluvila o tom, ţe měla zelené oči. Ţe měla rozhodně zelené oči. Kdybych řekl Shari, ţe má hnědé oči, tak jako jsem jí to často říkal, odpověděla by mi úplně stejně.“ Díval se na podlahu. „Na chviličku jsi mi ji připomněla.“ Jean mu poloţila ruku na koleno. Nemohla se ho přestat dotýkat. Hluboko v hrudi mučila touhu ho obejmout a říct mu, ţe všechno bude fajn, koneckonců minulost je mrtvá a oni dva jsou ţiví v ţivém 115

vesmíru. Ale věděla, ţe takové gesto by ho mohlo vyplašit. Přesto toho nemohla nechat, alespoň ne aniţ by pochopila, o co tady vlastně vůbec jde. Záhada vraţdy Shari Cooperové? Ne, pomyslela si, je to ještě mnohem hlubší. „Také jsi mi někoho připomněl,“ řekla. Podíval se na ni. „Koho?“ „Nevím.“ Zavrtěla hlavou. „Nechci tě schválně mást. Já sama jsem z toho dost zmatená.“ „Zmatená z čeho?“ „Z tebe. A z tvé sestry. A z toho, proč mě ta krvavá skvrna… promiň… prostě proč mě to tam přitahovalo jako nějaký druh magnetu.“ Ukázala na obrázek na stole. „Proč má tu ofinu tolik do očí?“ „Protoţe to tak měla ráda.“ „Věděla jsem to, ještě neţ jsi odpověděl.“ „Ale vţdyť ses mě na to právě zeptala.“ „Asi jsem směšná, co? Nebo jinak… napodobovala jsem tvou matku. Vsadím se, ţe se jí ta ofina ani trochu nelíbila.“ „To ne. Vţdycky jí to chtěla ostříhat.“ Jim se zarazil a nadechl se. „Proč se o tom musíme bavit? Řekla jsi mi, ţe ses se Shari nikdy nesetkala. Tak proč ti tak strašně záleţí na tom, jak byla učesaná? Anebo jen tak pro zajímavost? Co jiného o ní ještě víš?“ Jean se musela ze všech sil snaţit, aby se uklidnila. „Promiň, Jimmy. Asi tě tím povídáním mučím, ale ujišťuji tě, ţe to jsem rozhodně nechtěla. Nejsem ţádnej úchylák, který by zvonil u lidí jen tak zničehonic.“ Na chvilku ztichla a pak pokračovala: „I kdyţ musím přiznat, ţe u tebe jsem se opravdu asi přesně takhle objevila.“ Jim si ji pozorně prohlíţel. „Proč ses objevila u domu mých rodičů? Řekla ti snad ta paní, kam máš jít?“ „Nepřímo. Ale řekla mi, jak se jmenujete. Mluvila s tvým otcem po tom, co Shari zemřela. Našla jsem tu adresu v telefonním seznamu.“ „Takţe jsi tam šla schválně?“ „Ano.“ „Proč?“ „Uţ jsem ti řekla, ţe nevím. Něco mě na tobě a tvé sestře 116

přitahovalo. Dnes ráno jsem se byla podívat na hřbitově, kde leţí moje kamarádka. Jmenovala se Debra Zimmererová. Pracuji jako dobrovolnice v nemocnici a tam jsme se poznaly. Moc dlouho jsme spolu nebyly, ale byly jsme si velice blízké, víš. Někdy to netrvá moc dlouho někoho poznat. Buď jak buď, šla jsem tam, abych jí přečetla povídku, kterou jsem napsala, a kdyţ jsem tam byla, tak mě napadlo, ţe bych chtěla, aby na mě lidé vzpomínali. A pak jsem si vzpomněla na tebe a tvou sestru a měla jsem pocit, ţe ti musím zavolat… a jak uţ jsem řekla, opravdu nevím, proč ti tohle všechno říkám.“ Odmlčela se a nadechla se. „Jestli chceš, tak klidně odejdu.“ Jim ji téměř neposlouchal. Znovu se díval na fotografii své sestry. Ne, ne přímo na ni, ale trochu vedle, na svůj počítač. Hodně se změnil. Byl bledý v obličeji. Vypadal jako by ho navštívil duch. „Jimmy?“ řekla. „Takhle mi říkala,“ zašeptal. „Shari ti říkala Jimmy?“ „Ano.“ „Myslela jsem, ţe ti tak říká hodně lidí.“ „Jde o to, jak jsi to řekla. Přesně jako ona.“ Zamyslel se. „Kromě toho, ţe jsem barvoslepý, mám podivný zvyk chodit ve spaní.“ Upřeně se na ni díval. „Věděla jsi to?“ „Ne. Ale to můţe být i nebezpečné.“ Pokýval hlavou. „Shari se vţdycky bála, ţe se zraním na jedné ze svých nočních cest.“ Stále si ještě Jean prohlíţel. Řekla něco, čím zahrála na jeho nervy a tušila, co by to mohlo být. „Řekla jsi, ţe píšeš povídky.“ „Ano. Zatím jen pár. Proč? Píšeš snad také?“ „Ne. Tedy, chci říct, ţe jednou jsem něco napsal,“ řekl a znovu se podíval na počítač, „kdyţ jsem byl náměsíčný.“ „Opravdu? Tos o sobě nevěděl?“ „Ano.“ „O čem to bylo?“ Jimmy se zhluboka nadechl. „O mé sestře.“ „To je hezké, ţe jsi o ní napsal povídku.“ Zavrtěl hlavou. „Ne. Řekl jsem ti, ţe jsem spal, kdyţ jsem to psal. A ani to přesně nebyl příběh o ní. Spíš… spíš to bylo o tom, co cítila, 117

kdyţ umřela.“ Jean nevěřila svým uším a jen tak zaraţeně seděla. „Myslíš to váţně?“ Hloupá otázka. Jimmy měl na krajíčku. Slabě pokýval hlavou. „Jednou ráno, pár dní po tom, co umřela, jsem se probudil a našel jsem to v počítači. Nejspíš jsem strávil celou noc u počítače.“ Ramena měl svěšená. „To je jediné vysvětlení, které pro to mám.“ Jean cítila, jak jí po zádech přeběhl mráz. Měla pocit, ţe cítí pohyb Matky Země, ţe cítí něco pod povrchem, něco, co zůstává schované po celá léta lidského ţivota. Cosi, co nemělo nikdy být odhaleno aţ do konce časů. Chlad, který ji přeběhl po zádech, byl hrozivý a strašidelný. „Něco, co jsem řekla, ti to připomnělo?“ zeptala se. „Ano.“ „Řekla v tom příběhu, ţe chce, aby na ni lidé vzpomínali?“ „Ano. To jsou poslední slova té povídky.“ „Ale napsal jsi to ty, nebo ne?“ Pak se Jim, Jimmy rozplakal. Obličej měl schovaný v dlaních a po tvářích mu tiše stékaly slzy. „Nevím, Jean. To máme společné. Uţ prostě vůbec nic nevím.“ Jean se k němu natáhla, objala ho a najednou pocítila veliké teplo, které vyzařovalo z jejího nitra. Tento jednoduchý akt utěšování blízké osoby pro ni znamenal velice mnoho. Jako kdyby ho chtěla obejmout uţ někdy v minulosti, ale nemohla. Prsty mu prohrábla vlasy a přitiskla si jeho hlavu na své rameno. „Musím si ten příběh přečíst,“ zašeptala. „Prosím, nech mě si to přečíst. Kdyţ to neudělám, nikdy nebudu vědět, kdo jsem.“ Popotáhl, cítil se trapně a měl vlhký obličej. „Ale ty jsi přece Jean Rodriguesová.“ Nadechla se a rozhodla se, ţe na něj půjde pomalu. „Ano. Ale nevím, kdo je Jean Rodriguesová. Mám pocit, jako bych ţila dva ţivoty. Na začátku léta jsem také spadla z balkónu. A od té doby jsem jako ve snu. Musím se probudit, Jimmy.“ Dívala se na jeho ruce, pak je pustila a podívala se na své. „Musím pochopit, jak je moţné, ţe najednou umím psát příběhy, které mě před tím nikdy ani nenapadly. Nedokázala jsem napsat ani jednu stránku textu, kdyţ 118

jsem byla ve škole.“ „Kdy jsi spadla z toho balkónu?“ „Nevím, kdy přesně to bylo. Bylo to někdy v pátek v noci, dva týdny před tím, neţ jsem maturovala.“ „Shari zemřela také dva týdny před maturitou.“ Jean se podívala na počítač. Čekal na jeho stole jako nějaká moderní Aladinova lampa. Jediné, co zbývalo, bylo trochu pohladit klávesnici a megabytový dţin by se objevil na obrazovce s otázkou, jaké je její přání. Ale co by asi tak Shari Cooperová, sedící jako anděl na rameni svého bratra, pracujícího ve tmě a v jistém druhu bezvědomí, chtěla kromě další šance na ţivot? Chci, aby na mě lidé vzpomínali. Někdy prostě vzpomínky nejsou všechno. „Můţu se podívat?“ prosila. Jimmy došel ke stolu, posadil se a zapnul počítač. Na monitoru se objevilo menu a seznam souborů. Začal pohybovat myší a počítač pípl. Pak se postavil a nabídl jí, aby se posadila. „Je to dlouhý příběh,“ řekl. „Bude ti trvat několik hodin, neţ to přečteš. Nechám tě o samotě.“ Zvedla se. „Nemusíš odcházet.“ Jimmy zvedl ruku. „Já chci. Ještě nikdy jsem to nedal nikomu číst. Myslím, ţe to pro mě bude těţké, víš, jen tak tady sedět.“ Otřel si obličej a donutil se k smutnému úsměvu. „Mohl bych se zase rozbrečet. Kluci přece nesmí brečet.“ Jean došla k němu a objala ho. „Mám strach, Jimmy.“ „Čeho se bojíš?“ zeptal se jí a stále ji drţel v náručí. „Co se s ní stalo. Kdo je. Je ten příběh strašidelný?“ Pustil ji. „Většinou ano. Ale velká část je také velice hezká. Uvidíš, myslím, ţe to skončí šťastně.“ Jean se podívala za něj na počítač. „To jsem ráda.“ Jimmy pokýval hlavou a nechal ji v místnosti samotnou. To zvláštní děvče z té špatné strany města, které sotva znal, sama v jeho pokoji s těmi nejsoukromějšími aspekty jeho vlastního ţivota. Jean se divila, ţe jí tolik věří, ale pak si uvědomila, ţe k ní nejspíš cítí totéţ, co onak němu. Ta stará láska musela ţít, ještě neţ se oba narodili. Jean si sedla před obrazovku. 119

Pohybovala kurzorem. Na monitoru se objevila slova. Temná, zvláštní a krásná slova. Většina lidí by o mě nejspíš řekla, ţe jsem duch. Jsem koneckonců mrtvá. Ale já si to o sobě nemyslím. Není to tak dlouho, co jsem ještě ţila, víte. Bylo mi pouze osmnáct. Měla jsem celý ţivot před sebou. Ještě si nejsem úplně jistá, co to znamená. Řekli mi, ţe všechno bude fajn. Ale musím se ptát, co bych se svým ţivotem udělala, kým jsem mohla být. To je to, co mi na smrti nejvíc vadí… ţe se to nikdy nedozvím. Jean z onoho příběhu přečetla jen velmi malou část. Nemusela toho moc číst. Ještě neţ začal večírek, ona oslava narozenin, která se posléze změnila v noční můru, období zvláštních událostí a konec, několik dnů, pohřeb, a konečně několik dnů po dalším pokusu o vraţdu, znala všechny postavy tohoto příběhu. Všechna jména, co mají rádi a co neradi, jejich lásky a nepřátele. Všechna jejich tajemství, která především způsobila to, ţe uţ předem věděla, jak Shari Cooperová skončí, a také to, proč zemřela tak mladá. Jean, ve skutečnosti, věděla všechno o tom příběhu. Protoţe… „To jsem napsala já,“ zašeptala nahlas. Vzpomněla si. Já jsem si vzpomněla. Já, Shari Ann Cooperová.

120

XI. Našla jsem Rishiho sedícího se zkříţenýma nohama a meditujícího na břehu říčky, kde jsme se viděli naposledy. Petr se mnou nebyl. Řekla jsem mu, ţe si musím s Rishim promluvit o samotě, coţ se Petra trochu dotklo. Kdyţ jsme letěli ze středu galaxie, měl strach. Byla jsem zvědavá, zda dokázal vycítit, ţe jsem věděla, jak velký problém by mohla být jeho sebevraţda. Potichu jsem se posadila vedle Rishiho. Stále měl na sobě modré hedvábné roucho a vypadal moudře a báječně, jako ostatně vţdy. Po jedné nebo dvou minutách otevřel oči. „Ještě nějaké otázky, Shari?“ zeptal se tiše. „Ano. Tedy, pokud je na to vhodná doba. Nechtěla bych tě rušit.“ „To je v pořádku. Co tě trápí?“ „Pár věcí. Chtěla bych vědět, kdy se budu moct vrátit do fyzického těla.“ „Za pár minut.“ „Coţe? Tak brzy?“ „Ano. Teď uţ jsi připravená na návrat. A nechci to odkládat. Čím déle si budeš uţívat zdejší svobody, tím horší pro tebe bude se vrátit. Kromě toho, víš, jak dlouhý čas uţ na Zemi uběhl od té doby, co jsi zemřela?“ „Ne.“ „Jeden rok. Vidím, ţe jsi překvapená, ale je to pravda. Je to tím, ţe čas tu není konstantní. Čas je zde spíše produktem vesmírného vědomí. Tady se čas odvíjí jinak a jinak se odvíjí i ve středu galaxie nebo na jejím druhém konci.“ „Myslela jsem, ţe budu mít víc času, abych si to tady prohlédla. 121

Chci říct, ţe je toho ještě tolik, co bych se chtěla naučit, neţ se vrátím.“ „Ne. Víš uţ všechno, co budeš potřebovat. Navíc, budu tě sledovat, zatímco budeš na Zemi. Povedu tě, nemusíš mít strach.“ Odmlčel se a nakrátko zavřel oči. „Kromě toho, Jean Rodriguesová uţ zanedlouho spadne. Právě se na ni dívám. Stojí na balkónu a dívá se na město stejně tak, jakos to dělala ty, neţ jsi opustila své tělo. Její mysl je namířena k Bohu. Modlí se, aby jí pomohl.“ Rishi otevřel oči a v jeho tváři se objevila obrovská láska. „Musíme jí pomoci.“ „Ale určitě je ještě spousta věcí, které mě budou mást. Kdyţ jsme spolu poprvé mluvili, myslela jsem, ţe Petr také mluvil s někým, jako jsi ty, s nějakým velkým učitelem.“ „Ano. Mluvil se mnou. Ale viděl mě trochu jinak a říkal mi Mistře.“ „Ve stejnou dobu, kdyţ jsme mluvili spolu?“ Rishi se usmál. „Čas je pro mě jen čas. Je to jednoduché.“ „Co jsi mu řekl?“ „Hodně věcí, jako tobě. Odpovídal jsem na jeho otázky, ale nehovořili jsme o Poutnících.“ Znovu se odmlčel a prohlíţel si mě tím pronikavým způsobem, jak to uměl jenom on. „Vím, co máš na srdci. Chceš, aby se vrátil s tebou.“ Přitakala jsem. „Je to moţné?“ „Lepší otázka by byla, jestli je to vhodné.“ „Myslíš, ţe není?“ „Věř své intuici, Shari. Co myslíš ty? Nebo ještě lépe, co si myslíš, ţe by pro něj bylo nejlepší?“ Bezmocně jsem pokrčila rameny. „Nevím. Ale mám pocit, ţe jeho sebevraţda vrhá na celou záleţitost spoustu problémů. Víc problémů, neţ jsem si dokázala představit, neţ jsme byli v tom světle. Je to pravda?“ Rishi pokýval hlavou a jeho výraz byl znovu váţný. „Lidský ţivot je největší z darů Boha. Protoţe jenom lidský nervový systém je schopen si Boha uvědomit. Dokonce i andělé na nebesích nejvyšších se nejdříve museli narodit jako lidé a dosáhnout dokonalosti, aby se mohli stát Mistry. Záměrně odhodit tento dar je, velice nešťastná chyba. Nechápej to špatně… Petr není zatracený, protoţe se zabil, 122

přestoţe to mnohá náboţenství říkají. Poučí se ze své chyby a půjde dál jako kdokoliv jiný. Jde jen o to, ţe ho ta sebevraţda na nějaký čas pozdrţí. Nemá před sebou otevřené takové moţnosti jako ty. Samozřejmě, ty se před ním otevřou aţ v budoucnu. Bůh odpouští všechny chyby dokonce ještě před tím, neţ jsou spáchány. Je jen důleţité, abychom si dokázali odpouštět sami.“ „Ale copak to Petr neudělal, neţ vstoupil do světla?“ „Ano. Proto je také schopen tě následovat. Hodně jsi mu v tom pomohla a on zase na druhé straně hodně pomohl tobě. Ale následky jeho sebevraţdy se projeví, aţ se vrátí do nového fyzického těla. Existuje pro to termín, karma. Jeho sebevraţda znamená, ţe si pro sebe na příště vytvořil velice sloţitou karmu.“ „Jak se ta karma projeví?“ „To můţe být cokoliv. Jakákoliv představitelná i nepředstavitelná forma.“ „Ale nechceš mi to říct?“ „Mnohé záleţí na Petrovi. Pokud vím, ještě neřekl nic, ţe by se chtěl vrátit zpátky na Zem. Alespoň ne hned.“ „Protoţe ještě neví, ţe já se tam vracím. Řekl jsi, ţe se mám vrátit za pár minut a já mám strach, ţe to nestihnu. Mohli bychom si o tom všichni tři promluvit, neţ se budu muset vrátit.“ „Neboj se. Stihneš všechno, Shari. Jestli nechceš jít teď, můţeš jít klidně později. Jde jen o to, ţe čas na výměnu je vhodný jak pro tebe, tak i pro Jean. Ale takový vhodný čas bude i jindy. Vţdycky jich je spousta. Ale rozhodně si o tom můţeme promluvit ve třech, a můţeme se rozhodnout aţ potom. Hned přivedu Petra.“ „Za chvilku. Chtěla jsem říct, aţ budeš mít pocit, ţe je na to vhodná doba, tak mi to bohatě postačí. Uţ si přestanu neustále něco vymýšlet. Jsem ti stejně velice vděčná, ţes to pro mě tak zařídil. Ale chtěla jsem se tě zeptat… jak dlouho budu na Zemi? Řekl jsi mi, ţe napíšu příběhy, které budou číst milióny lidí. Znamená to, ţe budu ţít dlouho?“ „Ne. Můţe to také znamenat, ţe se vrátíš jen na velice krátkou dobu. Mluvil jsem o období přechodu, které se ve fyzickém světě velice rychle blíţí. Stejně tak, jak se na Zemi objevují noví a noví Poutníci, aby s tímto přechodem pomohli, zjevují se také mnozí s 123

negativními vibracemi, aby jej zastavili. Nepodaří se jim to, ale mohou narušit plány mnoha ţen a muţů dobré vůle. Obzvláště nenávidí Poutníky a kdykoliv mají šanci, tak na ně útočí.“ Ta myšlenka mnou otřásla. „Mohou poznat Poutníka?“ „Mnozí mohou, mnozí jsou vysoce senzitivní, ale v tom negativním slova smyslu. Vím, ţe to můţe znít, ţe si odporuji, ale není to pravda. Člověk se můţe vyvíjet buď pozitivně, nebo negativně. Nejzajímavější věcí na tom je to, ţe ať si vybereš jakou chceš cestu, vţdycky se nakonec stejně dostaneš na tu k Bohu. Ty vedou všude. Jenom ty negativní jsou delší a není to ţádná legrace. Na této cestě není ţádná láska. Ti, kteří se vydali po negativní cestě obvykle zápasí o moc a nadvládu. Je to taková jejich obchodní značka. Můţeš je tak poznat. Chtějí se povýšit nad ostatní. Mají pocit, ţe jsou zvláště vybráni Bohem k nějakému důleţitému úkolu. Ale Bůh si vybírá všechny a všichni mají nějaký důleţitý úkol.“ Odmlčel se. „Jedna z takových negativních bytostí tě můţe zabít. Je to moţné.“ „Ale ty mě nemůţeš chránit?“ „Chránit tě před čím? Před smrtí? Ale vţdyť ţádná smrt neexistuje. Nemám před čím tě chránit.“ Pokývala jsem hlavou. „Jestli mě dostanou, tak budu zase tady s tebou. To nebude tak špatné. Ale chtěla bych lidstvu pomoct, jak to jen půjde, aţ budu na Zemi. Co jiného bych mohla dělat, kromě psaní příběhů?“ „Meditovat. Zavedu tě k vynikajícímu Mistrovi. Také bys mohla někomu slouţit. Sluţba, která neočekává ocenění, přináší světlo a bohatství do ţivota. Jen se podívej na ty, kteří vţdy pomáhali jiným. Jsou šťastní. Budeš mít šťastný ţivot, i kdyţ nebude trvat věčně. To ti mohu slíbit.“ S díky jsem sklonila hlavu. „Děkuji,“ řekla jsem a znovu jsem se posadila. „Teď myslím, uţ nastal vhodný okamţik, abychom pozvali Petra.“

124

XII. Moje krize identity skončila, i kdyţ jsem pořádně ještě nevěděla, kdo ji vlastně měl. Vzpomínky Jean Rodriguesové byly ţivé tak jako její tělo a jako já. Spojení jejího ţivota s mou duší mě nijak nemátlo. Ačkoliv jsem si nemohla přesně vzpomenout na to, co mi Rishi říkal, pamatovala jsem si ho docela dobře a věřila jsem, ţe by mě neposlal do těla, do něhoţ bych nepatřila. Ještě před tím, neţ jsem cokoliv udělala, dokonce ještě před tím, neţ jsem vstala od Jimmyho stolu, jsem mu ještě jednou poděkovala a také jsem se pomodlila za původní Jean Rodriguesovou. Ale také jsem věděla, ţe je jí dobře, protoţe je s ním. S mým Mistrem. Vypnula jsem počítač. Zbytek jsem si mohla klidně přečíst později. Vyšla jsem na balkón, který patřil k bytu, a viděla jsem bratra sedícího o tři poschodí pode mnou, vedle bazénu, a zírajícího do vody. Vzpomněla jsme si, jak jsem vedle něj seděla v jeho autě po své smrti, kdyţ jel z márnice k domu, kde jsem zemřela. Jak zastavil na straně silnice a rozplakal se. Jak jsem ho chtěla vzít do náručí a říct mu, ţe je všechno v pořádku. A teď mi dal Bůh šanci, pomyslela jsem si, a najednou jsem se rozplakala. Bazén byl prakticky přesně pode mnou, takţe mé slzy mu musely padat na hlavu. Zvedl hlavu a podíval se na mne. „Ještě jsi to nemohla dočíst. Copak sis to rozmyslela?“ zavolal. Zavrtěla jsem hlavou. „Rozčílilo tě to?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Mám jít nahoru?“ Přitakala jsem. 125

Seděla jsem za jeho stolem, kdyţ přišel nahoru, a v rukách jsem drţela obrázek své minulé inkarnace. Opravdu jsem se nemohla rozhodnout, zda jsem vypadala lépe tehdy nebo teď. Jedno však bylo zcela jisté. Jean měla větší prsa. Byla jsem ráda, ţe jsem nebyla s Jimmym někde na rande a ţe jsem ho nenechala mě osahávat, nebo tak něco. To bych určitě umřela. Nuţe, co jsem tedy měla dělat? Trvalo mi to dvě vteřiny, neţ jsem se rozhodla. Musela jsem ho přesvědčit, kdo jsem. Kdybych to neudělala, tak bych určitě celý zbytek ţivota pykala za to, ţe jsem se o to ani nepokusila. Navíc jsem věřila, ţe nastal čas, abych to udělala. Věřila jsem, ţe Rishi nějakým způsobem přinutil Jimmyho, aby mě nechal si ten příběh přečíst. Proto byl Jimmy nejspíše také tolik citlivý, kdyţ jsem s ním byla, protoţe jinak takový určitě nebyl. Věřila jsem, ţe v tom měl prsty Rishi. Nemohla jsem překousnout, ţe jsem byla jednou mrtvá, a najednou zase ţivá. Byla jsem tak šťastná. „Co se děje?“ zeptal se rychle. „Vypadáš, jako bys plakala.“ Postavila jsem svou fotografii na stůl. „Ano. Ale to je v pořádku. Prosím tě, posaď se. Musím ti něco říct. Rozhodně si myslím, ţe se ti to nebude líbit. Budeš naštvaný, a moţná mě budeš chtít vyhodit. Ale jestli mě to necháš domluvit, tak se stane něco úţasného. Něco, co se slovy nedá vypovědět.“ Zkoumavě si mě prohlíţel. „O čem to mluvíš?“ „Nečetla jsem celý ten příběh. Nemusela jsem. Znám ho od začátku do konce. Ale nechci mluvit přímo o tom příběhu, nebo o tom, co se v něm stalo. Stejně bys mohl říct, ţe jsem si prostě našla nějakou pasáţ a teď o ní povídám. Nebo bys mohl říct, ţe jsem si nějakým způsobem sehnala kopii a přečetla si to, ještě neţ jsem přišla.“ Posadil se na gauč. „Počkej, vůbec nevím, o co tady jde. O čem to stále mluvíš?“ „Jimmy, co si o mě myslíš? Nemyslím nic takového, jako jestli jsem hezká, nebo zajímavá, nebo nudná, nebo bláznivá. Myslím, jestli ti nepřipadám nějak povědomá.“ Zaváhal. „Ano.“ „A čím to je?“ 126

„Nevím.“ „Připomínám ti někoho?“ Jimmy sklopil hlavu. „Ne.“ Pochopila jsem, ţe říká ano, ale ţe to nemohl připustit, protoţe by to pouze potvrzovalo jeho podezření a to bylo nemoţné. Kromě toho, celá ta záleţitost, týkající se Shari Cooperové byla pro něj velice bolestná. Uvědomila jsem si, ţe ho budu muset tou bolestí protlačit, abych měla vůbec nějakou naději, ţe ho přesvědčím, ţe jsem vstala z mrtvých. Zhluboka jsem se nadechla. Tohle tedy rozhodně nebude jednoduché. „Teď vyjmenuji několik událostí, které se staly mezi tebou a tvou sestrou. Věděli jste o nich jen vy dva, nikdo jiný. O ţádné z nich se v tom příběhu nepíše. Chtěla bych, abys teď jen poslouchal, co ti budu říkat.“ „Ano. Ale řekla jsi mi, ţe si se s mou sestrou nikdy nesetkala. Jak bys mohla vědět něco, co není v tom příběhu? Mluvila jsi snad s nějakou její kamarádkou? S Jo?“ „Ne. Ani Jo neví o těch věcech, o kterých budu mluvit. Prosím, nech mě jenom pár minut mluvit.“ Odmlčela jsem se, abych dodala svým slovům váhu. „Kdyţ šla Shari poprvé na střední školu, zamkla si ve skříňce číselnou kombinaci k zámku té skříňky. Cítila se tak trapně, ţe to ani nikomu neřekla. Ale během přestávky na oběd k tobě přišla a zeptala se tě, jestli bys jí nemohl půjčit nějaké peníze, aby si mohla koupit něco k jídlu, protoţe měla oběd zamčený ve skříňce. Donutila tě přísahat, ţe to nikdy nikomu neřekneš a tys to dodrţel.“ „Ne. Řekl jsem matce, co se stalo.“ Vyskočila jsem ze ţidle. „Tys to řekl mámě? Proč jsi jí to sakra říkal?“ Pak jsem se zarazila. Ještě nic nebylo ztracené, říkala jsem si. „No, nevadí. Tak něco jiného. Tenkrát večer, kdyţ jsi měl první rande s Amandou, těsně předtím, neţ jsi ji jel vyzvednout, šel jsi se Shari zeptat, kam aţ bys s ní měl zajít. Jako zda bys ji měl políbit, nebo ji jen drţet záruku… a takové ty otázky. A Shari ti s klidnou tváří řekla, ţe by ses měl pokusit se s ní vyspat, ještě předtím, neţ ji vezmeš na večeři. Vzpomínáš?“ Jimmy se narovnal. „Jak to víš?“ Zvedla jsem ruku. „Trpělivost, prosím. Kdyţ ti bylo patnáct a 127

Shari třináct, vzali vás rodiče na výlet do pouště. Vy dva jste se ráno probudili velice brzy a rozhodli jste se, ţe se dojdete podívat k blízkým skalám. Co jste však nevěděli, bylo to, ţe na poušti se vzdálenosti zdají být kratší, a ţe ty skály byly téměř deset kilometrů daleko. Kdyţ jste tam došli, byli jste oba vyčerpaní, a měli jste hroznou ţízeň. Pak, na cestě zpátky, jste potkali chřestýše. Oba jste zpanikařili, ty jsi utekl a nechal svou sestru o samotě. Ona se strachy počůrala. Chřestýš se na ni jenom podíval a pak se odplazil. Potom jste si oba uvědomili, ţe jste se chovali jako hlupáci, a přísahali jste si navzájem, ţe se nikdo nesmí dovědět, co se tam stalo.“ Chvilku jsem mlčela. „Neřekl jsi to nikomu, ţe ne?“ „Ne.“ Začínal být dost rozzlobený. „Jak to víš?“ „Nech mě, ať ti řeknu ještě jednu věc, a pak ti to snad všechno vysvětlím. Tohle se stalo aţ po tom, co Shari umřela, ale také to není v tom příběhu popsané. Nestalo se to mezi tebou a Shari, ale mezi tebou a paní Parishovou. Poslouchej mě pořádně, protoţe by tě to mohlo trochu zmást. Potom, co vešlo ve známost, ţe Amanda zabila Shari, a ţe ona byla ve skutečnosti tvoje sestra, a ne Shari, šel jsi navštívit paní Parishovou, Amandinu matku, pravou matku Shari. Povídali jste si spolu o tom, jaké bylo Shari bezvadné děvče. Ke konci rozhovoru jsi řekl něco velice důleţitého. Bylo to: ‚Myslím, ţe jsem na Shari nejvíce obdivoval všechno to, čím se ode mě odlišovala. Vlastně jsem docela rád, ţe nebyla moje pravá sestra, protoţe by jinak nebyla taková, jaká byla. Nebyla by tím, čím byla, to jest nejlepší sestrou na světě.‘ A pak jsi poprosil paní Parishovou, aby to nikomu neříkala, protoţe jsi měl strach, ţe by se to mohli dovědět rodiče, a ţe by se jich to mohlo dotknout.“ Jimmy měl v očích zvláštní výraz. Vlastně z něj šel tak trochu strach. Ovšem taková je právě ona linie spojující strach a naději, bolest a radost. Bylo to, jako by mě vedl přímo Rishi. Věděla jsem, ţe musím Jimmyho přivést aţ k bodu, kdy bude mít náladu těsně před výbuchem a pak na něj vyrazit z toho nejsprávnějšího úhlu. Věřila jsem, ţe se k tomu bodu blíţíme a to dost rychle. „Jak to víš?“ zeptal se mě tiše a hlas se mu třásl. „Protoţe jsem tam s vámi byla, kdyţ jste mluvili o Shari.“ „To je nemoţné,“ řekl smutně. „Byli jsme sami v domě. Amanda 128

byla v té době uţ zavřená. Jak ses dověděla o tom, co se stalo v poušti?“ „Protoţe jsem tam byla.“ „Nechápu.“ „Při všem, o čem jsem tady mluvila, jsem byla.“ Jimmy se přehnaně snaţil udrţet si trpělivý tón. „Ne, Jean. Nebyla jsi tam. Znal bych tě, kdybys tam byla.“ „Tak jak je moţné, ţe to vím? Vysvětli mi to.“ „Nevím. Muselas mi lhát. Určitě jsi kamarádka Jo. Shari to musela říct Jo a Jo to zase řekla tobě.“ „Támhle máš telefon. Proč jí nezavoláš, a nezeptáš se, jestli zná nějakou Jean Rodriguesovou?“ Strach v jeho očích byl čím dál tím větší, stejně jako jeho vztek. „Jak mám vůbec vědět, ţe se jmenuješ Jean Rodriguesová? Proč mi to všechno vykládáš? Co tady chceš?“ „Chceš, aby šla pryč?“ „Ano.“ Postavil se. „Vlastně chci.“ „Ani ne před třiceti minutami jsi mě tady nechal o samotě, abych si přečetla nejsoukromější tajemství, které máš ve svém počítači, a teď mě chceš vykopnout. Posad se, Jimmy. Řekla jsem ti, ţe to, co ti musím říct, tě asi naštve.“ Jimmy se opět posadil. „Dávám ti jenom tři minuty.“ „Dobře. To by snad mělo stačit. Jestli chceš zavolat Jo, zjistíš, ţe nezná nikoho, na koho by se hodil můj popis. A kdybys zavolal paní Parishové, zjistil bys, ţe nikdy nikomu neřekla, cos jí tehdy pověděl. Paní Parishová je velice citlivá dáma. Nikdy by neřekla nic, čím by se mohla dotknout tvých rodičů.“ „Takţe ji znáš? Přiznáváš to?“ Musela jsem se znovu nadechnout. „Znám ji, v jistém slova smyslu. Znám všechny přátele Shari. Mohla bych ti o nich donekonečna vyprávět, ale oni neznají mě. Ani jeden z nich by mě nikdy nepoznal.“ Odmlčela jsem se. „Zvláštní, nemyslíš?“ „Ano. Pokud je to pravda, o čemţ pochybuji.“ „Proč o tom pochybuješ? Jen se zamysli nad tím, co jsem ti právě řekla. Jen se zamysli nad tím, co jsi mohl vědět jen ty a Shari.“ „To není pravda. Shari nemohla vědět, co jsem řekl paní 129

Parishové. V tu dobu uţ byla mrtvá.“ „Ne. Právě to se ti tady snaţím celou dobu vysvětlit. Nebyla mrtvá. Byla v tom domě s vámi!“ Jimmy se opět postavil a ukázal na dveře. „Chci, abys odešla. Nevím, kdo jsi, ani o co ti jde. Jediné co ale teď chci, je, abys byla pryč!“ Vstala jsem a šla ke dveřím, ale zastavila jsem se před Jimmym. Musela jsem se zastavit. Byl to můj bratr, můj velký bratr. Můj Jimmy. Chvilku jsem jen tak stála, pak jsem mu poloţila dlaň na prsa a podívala se mu do očí. Neodehnal mě. Vypadal jakoby uhranutý mým dotykem, mým pohledem… někde v očích se mi asi objevila zelená, pomyslela jsem si. Ne ţe by na tom záleţelo, vzhledem k tomu, ţe byl barvoslepý. Nebyl schopen rozpoznávat barvy, dokonce ani kdyţ jsem ţila. Jak jsem mohla doufat, ţe teď by mohl? Přesto jsem se mu dívala do očí a cítila k němu tolik lásky, ţe se mi začal rozmazávat pohled a uţ jsem ho téměř ani neviděla. Pak uţ jsem si ani nemohla vybavit, jak vypadá. A právě tehdy se zdálo, ţe jeho tvář povolila a nejen kvůli mým slzám, ale také moţná proto, ţe ono staré pořekadlo o tom, ţe oči jsou branou do duše, mělo zase jednou pravdu. Pak se v něm konečně cosi zlomilo a v tu chvíli mě chytil za ruku. „Kdo jsi?“ zeptal se. „Stojím tu. Jen já.“ „Leţela jsem tam,“ zašeptal citát z mého příběhu. „Jen já.“ Otřel mi tvář. Zavrtěl smutně hlavou. „To nemůţeš být ty.“ „Nezapomněla jsem na tebe. Jak jsi mohl zapomenout na mě?“ Jimmy se zamyslel. „To nemůţeš být ty.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Podívej se na mě! Stojím tady před tebou! Co na tom záleţí, jak teď vypadám? Jsem to stále já.“ Chtěl odejít, ale nepustila jsem ho. Drţela jsem ho za ruku, jako by to byl nějaký záchranný kruh. Hlava mu klesla, jako by jiţ nemohla unést tíhu světa. Oči měl zavřené. Veškerý jeho vztek byl ten tam. Byla tu jen bolest a paprsek naděje. „Ale ty jsi mrtvá,“ řekl nešťastně. „Byla jsem snad mrtvá, kdyţ jsem seděla vedle tebe, a pomáhala ti psát ten příběh? Jimmy, proč to asi bylo napsáno? Co myslíš? Aby se 130

všichni dověděli, ţe smrt neexistuje. Jak jsi mohl zapomenout na hlavní myšlenku toho příběhu?“ Jimmy neznatelně zavrtěl hlavou, téměř jako by mluvil sám k sobě. „Ale já to nenapsal. Spal jsem. Nevěděl jsem, co dělám. Ráno jsem se prostě probudil a bylo to tam.“ „Já to napsala!“ „To nemůţe být pravda. To nemůţeš být ty.“ „Jsem to já! Podívej se na mě, Jimmy! Jen se podívej, a uvidíš. Vrátila jsem se. Vrátila jsem se kvůli tobě.“ Podíval se na mě. Měla jsem okno za zády. Moţná se mu na čele odráţelo sluneční světlo. Moţná ho anděl pohladil křídlem. Nevím. Všechno, co si pamatuji, je to, ţe nakonec jeho smutek začal pomalu, ale jistě prohrávat. Jen jediné zrníčko písku muselo být vloţeno v náš prospěch. Ale musel to udělat on, ne já. On to musel udělat. Mistře! Jestli tam teď opravdu jsi, prosím, pomoz nám. „Shari!“ řekl Jimmy. „Ano,“ usmála jsem se. „Vzpomněl sis na mě.“

131

XIII. O dvě hodiny později jsme spolu ještě stále seděli na gauči, mohli jsme si pusy umluvit, a potrhat si bránice od smíchu. A nejsrandovnější na tom byla skutečnost, ţe to bylo, jako bych byla nikdy nezemřela. Jako bychom jen pokračovali v rozhovoru, který jsme někdy před rokem začali. Byl to ovšem také ten nejkrásnější rozhovor, jaký jsme spolu kdy vedli. Byl mnohem sladší neţ všechny, které si pamatuji. Ani jeden z nás by s tím nejspíše nepřestal, kdyby najednou Jimmy nezačal vypadat unaveně. Řekla jsem mu to, ale on jen pokrčil rameny. „Poslední dobou jsem dělal dlouhé přesčasy,“ řekl. „Pro tu telefonní společnost? Stále ještě montuješ telefonní budky?“ Jimmy zavrtěl hlavou. „Je něco, co o mě nevíš?“ „Promiň, ale tahle Chicana holka si o svém velkém bratrovi pamatuje všechno.“ Natáhla jsem se a pohladila jsem ho. „Také si vzpomínám, ţe máš cukrovku. Myslím, ţe by sis měl vzít inzulín.“ Jimmy pokýval hlavou. „Asi máš pravdu. Víš, to byla jedna z věcí, která mě na tobě vţdycky udivovala. Věděla jsi, kdy budu potřebovat injekci ještě před tím, neţ jsem ji potřeboval.“ „To proto, ţe nejsem barvoslepá a poznám, kdy začínáš zelenat.“ „To opravdu vypadám tak špatně?“ „Ne. Jen přeháním. Stále ještě bereš deset jednotek kaţdé odpoledne?“ Postavil se, zavrtěl hlavou a zamířil do koupelny. „Musel jsem to zvýšit, kdyţ jsi umřela. Doktor mi řekl, ţe je to tím stresem, protoţe ten cukrovku hodně ovlivňuje. Uţ nikdy jsem nebyl schopen to sníţit 132

na původní úroveň.“ Podíval se na mě. Byl očividně unavený, ale nepřestával se usmívat. „Jen mi připadá strašně divné mluvit s někým o jeho vlastní smrti.“ „Já si na to zvykla na druhé straně, kdyţ jsem mluvila s Petrem.“ „Aha. Starý dobrý Petr Nichols.“ Jimmy vešel do koupelny a otevřel lékárničku. „On se sem nevrátil, nebo myslíš, ţe ano?“ Zaváhala jsem. Měla jsem pocit, ţe mám v krku obrovský knedlík. „Ne. Je pořád ještě… pryč.“ Jimmy si všiml, ţe jsem z toho smutná. „Ale víš, ţe mu je dobře, tam kde je?“ Přitakala jsem. „Ale stejně můţeš cítit něco jiného, neţ ti rozum říká. Stýská se mi po něm.“ Jimmy vytáhl z balíčku papírek, na kterém si kontrolo val hladinu cukru v moči. Přivřel dveře. To, ţe je nedovřel, pro mě znamenalo mnoho, protoţe jsem pochopila, ţe se se mnou cítí dobře a volně, a ţe je tedy nemusel zavírat úplně. „S takovýma prsama určitě potkáš spoustu kluků,“ řekl jakoby jen tak mimochodem. Musela jsem se smát, přestoţe mě to trochu rozesmutnělo. „Abych pravdu řekla, uţ jednoho kluka mám. Zdědila jsem ho po Jean Rodriguesové. Jmenuje se Lenny Mandez.“ „A jak jste na tom?“ Ta otázka mě zastihla zcela nepřipravenou. Stejně tak moje vlastní odpověď, která mi vylétla z pusy, aniţ bych o tom přemýšlela. „Miluji ho,“ řekla jsem. „Zajímavé,“ poznamenal Jimmy z koupelny. „To ano.“ Musela jsem se ptát sama sebe, proč vlastně Lennyho miluji. Nebyl přesně tím, s kým by Shari Cooperová chtěla chodit. Vlastně by jím nebyl ani v případě, ţe by byl jediným ve vzdálenosti deseti světelných let. Divila jsem se, ţe moje vlastní identita není jiná, neţ byla ta, kterou proţívala Jean během svého osmnáctiletého ţivota na Zemi. Měla jsem její vzpomínky a byly moje stejně jako její. Zamyšleně jsem seděla a pomaličku jsem začala chápat, proč někdo, jako byl například Malcolm X, nemohl překonat svou vzpomínkovou hranici. Kdybych nepotkala Jimmyho a nepřečetla si svou vlastní povídku, pochybuji, ţe bych to vůbec dokázala. 133

Uvědomila jsem si, jak moc si naši vlastní identitu spojujeme s těly, která obýváme, a mylně, protoţe jsme mnohem víc neţ jen těla. Na druhé straně, ona fyzická přitaţlivost k tělu byla velice silná. Mohla jsem zavřít oči a cítit se přesně, jak se cítila Jean, kdyţ šla poprvé na střední školu – byla přirozeně zfetovaná – a jaké to bylo, kdyţ se poprvé milovala s Lennym. To bylo mnohem uspokojivější neţ má vlastní zkušenost na seně s Danielem. Lenny rozhodně ví, jak dívku potěšit. Nebo to alespoň věděl, připomněla jsem si. Musela jsem ho brzy vidět. Stýskalo se mi po něm. „Sakra,“ zaslechla jsem Jimmyho z koupelny. „Copak? Počůral sis ruku?“ zeptala jsem se. „To je trochu moc osobní otázka, nemyslíš?“ Zahihňala jsem se. „Jsem ráda, ţe si tu hladinu cukru testuješ a neodhaduješ, jak ti to onehdy radila Amanda.“ Jimmy vystrčil hlavu ze dveří do koupelny. „Tys tam tenkrát byla?“ „Jistě ţe jsem tam byla. Můţeš si to přečíst v té povídce. Zachránila jsem ti ţivot, bráško.“ Jimmy znovu zavrtěl hlavou. „Nepochybuji o tom, ţe jsi Shari, jenom mi to chvilku bude trvat, neţ si na to zvyknu.“ Pak se odmlčel. „Co jsi tenkrát viděla?“ „Ptáš se mě, jestli jsem vás viděla tentononc?“ „Já jsem to s Amandou nikdy nedělal.“ „Ale no tak. Kdyţ jsem přišla domů, tak jste měli na sobě akorát ţupany a jinak nic.“ „Nic jsme nedělali.“ „No jasně. Úplně to chápu. Proč se za to tak stydíš? Protoţe se nakonec ukázalo, ţe je to tvoje sestra?“ „Přečti si pořádně svou vlastní povídku, Shari. Uvidíš, ţe jsme se rozhodně nemilovali. Kromě toho, jak to bylo s tebou a s Danielem?“ „Nikdy jsem s Danielem nic neměla.“ „Určitější to s ním dělala. Je to v té povídce.“ Byla jsem z toho celá tumpachová. „Já to tam napsala? Boţe, máš pravdu. Víš, ale napsala jsem to tam jen proto, ţe jsem tehdy byla mrtvá. Musíme to z toho vyškrtnout.“ 134

„Tu pasáţ s Amandou a se mnou vyndáme ale taky. I kdyţ jsme spolu nic nedělali.“ „Ne. To nejde.“ „Proč ne?“ „Protoţe je to jeden z hlavních bodů zápletky. Daniel… to byla jenom taková bezvýznamná epizoda. Ten příběh se netočí okolo toho, jestli jsem se s ním vyspala, nebo ne.“ Jimmy vypadal ustaraně. „Nechceš tím ale říct, ţe to hodláš publikovat?“ „Musím to nechat publikovat. Je to součást mého poslání tady na Zemi. Osvítit lidstvo a vyloţit mu něco z duchovních záleţitostí.“ „Ale tohle nemůţeš nechat otisknout.“ „Neboj, Jimmy. Můţeme tu záleţitost mezi tebou a Amandou trochu uhladit.“ „Ne. Ten příběh nemůţe být takhle otištěn. Máma s tátou se o tom doslechnou.“ „Copak je to tak špatné? Chtěla bych, aby si to přečetli. Chtěla bych je vidět.“ Jimmy se vrátil do obýváku a posadil se na gauč vedle mě. „Nemůţeš jim říct, kdo jsi. Nikdy ti neuvěří a je celkem jedno, kolik osobních událostí jim popíšeš. Nakonec to dopadne tak, ţe se akorát budou cítit podvedení a ublíţení.“ „Ale to, ţe jsem mrtvá, je přece musí bolet.“ „To je pravda. Ale na druhou stranu, uţ je to víc jak rok, Shari. Pomalu si na to začali zvykat. Vím, ţe to není lehké tohle slyšet, ale je to pravda. Jestli se ukáţeš u jejich dveří a řekneš, ţe jsi jejich dcera a ještě k tomu Poutník… tak z toho dostanou psotník. Znáš je. Nikdy tomu nebudou věřit.“ „Ale ty tomu věříš.“ „Protoţe jsme si byli velice blízcí. Myslím, ţe jsem tě poznal. Navíc, vţdycky jsem byl přístupný metafyzickým myšlenkám. Máma a táta takový nejsou. Jediná esoterická věc, kterou kdy v ţivotě udělali, bylo to, ţe si přečetli pár horoskopů v novinách.“ Vzdychla jsem a věděla, ţe má pravdu. Bylo to bolestné zjištění. Jedna z prvních věcí, kterou jsem chtěla udělat, kdyţ se mi vrátila paměť, bylo zajít za rodiči a trochu je utěšit. Představovala jsem si 135

všechny moţné krásné scény, ale teď jsem na ně mohla zapomenout. „Ale nemohla bych se s nimi setkat?“ zeptala jsem se. „Jako tvoje kamarádka?“ „Ano. Ale bude muset být velice opatrná na to, co budeš říkat.“ „Nikdy jsi jim neukázal ten příběh?“ „Ne.“ Smutně jsem pokývala hlavou. „Asi to bylo moudré. Ale chtěla bych se pokusit to publikovat. Jména a místa přece můţeme jednoduše změnit.“ „To je dobrý nápad. Uděláme to.“ Objala jsem ho. „Ty jsi tak chytrý a stejně jsem to já, kdo se má stát spisovatelem. Myslíš, ţe bychom mohli pracovat spolu?“ „Jen v případě, ţe mi dáš polovinu z toho, co vyděláš.“ „V ţádném případě! Ty jsi stejný jako Sam.“ „Kdo je Sam?“ „Moje múza. Je to skřet a ţije v mé skříni na jihu města.“ Jimmy vykulil oči. „Myslíš to váţně?“ Šťouchla jsem do něj. „Ty trdlo! Pořád ještě věříš všemu, co ti řeknu. To, ţe jsem vstala z mrtvých, přece nemusí automaticky znamenat, ţe existují skřítkové. No co. Vzal sis ten inzulín? Chtěla bych jít ven.“ „Ano. Kam bys chtěla jít?“ „Navštívit Jo a paní Parishovou, mou pravou matku. Také bych chtěla vidět detektiva Garretta, toho chlápka, co vyšetřoval moji smrt. Boţe, jak jsem mu vděčná. Doufám, ţe zase nezačal pít. Řeknu Jo, kdo jsem. Uvěří mi. Myslím, ţe na tyhle věci dá.“ Jimmy pokýval hlavou. „Za Jo se můţeme podívat. Bydlí na druhé straně města. Prý půjde na univerzitu v Los Angeles.“ „Já tam měla jít taky.“ „Ještě můţeš.“ „Nemám dost dobré známky. Jean Rodriguesová trávila většinu času na střední škole kouřením marihuany. A pochybuji, ţe by univerzita přijala přepis známek Shari Cooperové na mé ţádosti o přijetí. Kromě toho na to nemám peníze. Nezapomínej, ţe ţiju v ghettu.“ „To se dá změnit. Zítra se sem ke mně můţeš nastěhovat.“ 136

Zarazila jsem se a zamyslela se nad Rishiho slovy. Mé vzpomínky na dobu, kterou jsem s ním strávila, byly zpřeházené. Moţná to bylo tím, ţe se mnou mluvil na místě, kde nefungoval normální čas, na jaký jsem byla zvyklá na Zemi. Řekl mi, abych psala, slouţila a meditovala. Ale byly i jiné věci, které jsem jistě zapomněla na své cestě zpět na Zem. Před něčím mě varoval… „Ne,“ řekla jsem. „Musím zůstat se svou rodinou. Je důleţité, abych pracovala ve svém okolí a snaţila se to tam trochu vylepšit. A navíc mi materiální zázemí stejně nikdy moc neříkalo.“ Znovu jsem se zamyslela. „Ale chtěla bych zpátky svoje ferrari.“ „Komu, ţe to materiální zázemí nic neříkalo?“ „No, bylo moje. Co je s ním?“ „Táta ho prodal.“ „Moje auto? Komu ho prodal?“ „Tvému bývalému.“ „Daniel si jezdí v mém autě?“ Jimmy se zasmál. „Je to dokonce horší. Ještě pořád chodí s Beth Palmonesovou.“ Mávla jsem nad tím rukou. „To mi je jedno. Snaţil se o ni uţ hodinu po mém pohřbu. Zaslouţí si jeden druhého. Ale děsně mě štve, ţe má moje auto. Mohl bys ho od něj koupit zpátky?“ „To auto stojí hrozně moc peněz a já tolik nemám. Kromě toho, nemůţeš jezdit ve ferrari a ţít v ghettu. Nevydrţelo by ti tam ani hodinu.“ „To ghetto není tak hrozné místo, jak si bohatí bílí kluci jako ty myslí. Je to tam náhodou docela fajn. Tak si vem třeba Carol, mojí nejlepší kamarádku. Je plná ţivota. Musím vás dva seznámit. Moţná byste mohli spolu začít chodit.“ Zamyslela jsem se. „Nebo moţná taky ne.“ „Proč jsi to řekla tak, jak jsi to řekla?“ „Protoţe Carol je lesbička.“ Zahihňala jsem se. „Ale pro kluka, který se vyspal s vlastní sestrou, by taková lesbička mohla znamenat krok správným směrem.“ Jimmy byl úplně rudý. „Mohla bys toho nechat? Víš přece, ţe to není pravda. A navíc jsem nevěděl, ţe je to moje sestra. Myslel jsem si, ţe ty jsi moje sestra.“ 137

Rychle jsem ztichla. „Ale stejně mě stále povaţuješ za svou sestru, ţe ano? Já tě za svého bratra povaţuji. Skutečnost, ţe nás s Amandou v porodnici vyměnili, pro tebe moc neznamená, ţe ne?“ „Neboj. Vţdycky budeš moje sestra.“ Ulevilo se mi. „Díky.“ „Ale něčeho by ses bát přece jen měla. Myslíš, ţe je dobré se s paní Parishovou setkat tak brzy poté, co se ti vrátila paměť?“ „Nechci jí říct, kdo doopravdy jsem.“ „To je mi jasné, ale uvědom si, ţe je to velice citlivá dáma. Můţe poznat, ţe nejsi tak úplně normální holka a mohlo by ji to rozrušit. A tebe koneckonců také.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Zapomněl jsi, ţe jsem uţ prošla údolím stínů smrti. Jsem teď mnohem silnější, neţ kdyţ jsi mi naposledy říkal sbohem. Nevadí mi, kdyţ se trochu rozruším. A paní Parishová je moudrá. Jestli si něčeho všimne, tak si to určitě nějak přebere. Moţná nezjistí, ţe jsem Shari, ale můţe si myslet, ţe jsem jí jenom hodně podobná.“ „Chtěla bys ji vidět teď?“ „Ano. Prosím, vezmi mě k ní. Moc to pro mě znamená.“ Jimmy se na chvilku zamyslel a pak pokýval hlavou. „Ta ţena je anděl, stejně jako tvoje matka. Myslím, ţe je jedině správné, aby ses s ní viděla.“

138

XIV. Měla

jsem zvláštní záţitek, kdyţ mě Jimmy dovezl k paní Parishové, která bydlela v malém bytě nad čísi garáţí. Od mého posledního pobytu na Zemi se přestěhovala. Myslela jsem na paní Parishovou ne tak, jak jsem si ji pamatovala, ale tak, jak jsem ji popsala ve své povídce. Uvědomila jsem si, ţe vzpomínky Shari Cooperové, přestoţe byly ještě dost jasné, byly na některých místech také zamlţené. Byla jsem Shari, ale také někdo jiný a nemyslím tím jen Jean Rodriguesovou. Bylo to, jako bych byla nějaká třetí osoba, jakási vylepšená verze těchto dvou dívek. Ale vzpomínky, které jsem měla na ţivot po smrti, ty, které jsem mohla vyvolat, nebyly zahaleny pláštíkem zapomnění, a asi proto jsem na paní Parishovou myslela takovým způsobem. Paní Parishová trpěla artrózou páteře. Často, kdyţ jsme byly doma samy, dovolila mi, abych jí pomohla vytřít podlahu, nebo vydrhnout koupelnu… Neměla právě nejkrásnější vlasy. Byly příliš jemné a občas mezi nimi byla vidět i kůţe na hlavě, obzvláště na temeni, kdykoliv se sehnula. Bylo jí pouze padesát let. Abych pravdu řekla, nebyla jednou z těch, o nichţ se říká, ţe jsou to krásné dámy. Nicméně měla příjemný a laskavý úsměv. I kdyţ otevírala dveře, tak se paní Parishová usmívala. Pravou nohu měla zabalenou v sádrovém obvazu a kůţi na rukou pokrytou jaterními skvrnami. Znatelně zhubla a vypadala mnohem starší neţ na jedenapadesát let. Ale její úsměv byl nádherný. Poskočilo mi srdce, kdyţ jsem ho viděla. „Jimmy,“ řekla. „To je ale krásné překvapení. A přivedl jsi s sebou i kamarádku.“ Podala mi ruku. „Dobrý den, já jsem paní 139

Parishová.“ „Já jsem Jean Rodriguesová,“ řekla jsem a potřásly jsme si rukama. Paní Parishová ustoupila ze dveří. „Prosím, pojďte dál. Právě jsem si dělala kávu. Dáte si také? Vím, ţe Jimmy si dá. Se smetanou, je to tak správně? Také vám můţu nabídnout mrkvový koláč, ale vím, ţe Jimmy ho nemá rád.“ „Ta káva bude stačit,“ řekl Jimmy. „Jean ji pije také. Co se vám to stalo s nohou?“ „Zlomila jsem si ji. Uklízela jsem dům přítelkyně tvé matky,“ řekla paní Parishová, kdyţ kulhala do malé kuchyňky. V celém bytě nebyl televizor, na který by se mohla dívat, ale moţná to také bylo tím, ţe tady ani nebylo dost místa, protoţe ho ani od té doby, co Amanda byla ve státní psychiatrické léčebně, moc nepotřebovala. Paní Parishová otevřela lednici a pokračovala. „Jen jsem tak vytírala podlahu, kdyţ mi najednou podjely nohy a já jsem spadla. Leţela jsem tam dobře tři hodiny, neţ někdo přišel, a nemohla jsem vstát. Ani jsem se nemohla dostat k telefonu. Posaďte se, Jean. Jimmy, chovejte se tady jako doma.“ „To je ale smůla,“ řekla jsem a posadila se. Paní Parishová se zasmála. „Byla to moje chyba. Poslední dobou se mi trochu motá hlava. Buď jak buď, uţ jsem tady takhle několik měsíců. A doktoři mi říkají, ţe to bude trvat ještě alespoň dva měsíce, neţ se budu moct vrátit do práce.“ Přisypala kávu do kávovaru a posadila se k nám. „Ach, no, alespoň mám dost času si něco hezkého přečíst.“ „Já čtu hodně,“ řekla jsem. „Také občas píšu.“ Paní Parishovou to zaujalo. „Opravdu? To musí být skvělé, kdyţ je člověk schopen dát své myšlenky na papír. Musíte mi dát něco přečíst. Jsem si jistá, ţe se mi to bude líbit.“ „Budu velice ráda, kdyţ si něco přečtete.“ Paní Parishová ukázala na Jimmyho. „Tak jak jste se vy dva potkali?“ zeptala se. „Znala jsem jeho sestru,“ řekla jsem rychle. Paní Parishová zamrkala. „Vy jste Shari znala?“ „Ano,“ řekla jsem a stále jsem se jí dívala do očí. Jimmy na mě 140

zíral a nebylo pochyb, ţe by chtěl vědět, o co mi jde. „Byla jsem jednou z jejích nejlepších kamarádek. Aţ nedávno jsem zjistila, ţe jste byla její pravá matka. Řekla jsem mu, ţe bych vás chtěla poznat.“ Paní Parishová se musela zhluboka nadechnout. „Je mi to líto, Jean, ale nikdy jsem neslyšela Shari o vás mluvit. Ale stejně je hezké potkat někoho, kdo ji znal. Chodily jste spolu do školy?“ „Ne. Já bydlím na druhém konci města. Ale často jsme si spolu telefonovaly.“ Paní Parishová potěšeně pokývala hlavou, ale v obličeji trochu posmutněla. „Bylo to velice hodné děvče.“ Naklonila jsem se k ní. „Měla jsem ještě jeden důvod, proč jsem s vámi chtěla mluvit. Mám takový záţitek, o kterém bych vám ráda vyprávěla. Stalo se to pár dní poté, co Shari zemřela. Navíc jsem si říkala, ţe byste to mohla jako jedna z mála lidí pochopit. Ale pokud vás rozrušuje o ní mluvit, tak to pochopím.“ Narovnala se. „Ne. Prosím, povídejte. Chtěla bych to slyšet.“ Vzpomněla jsem si na to, co paní Parishová říkala do prázdné místnosti, kdyţ jsem vedle ní po své smrti seděla. „Shari. Jestli tam někdy jsi a pokud mě slyšíš, chtěla bych ti něco říct. Něco, co jsem ti chtěla říct snad tisíckrát, kdyţ jsi ještě ţila. To, ţe jsem tě po tolika letech znovu našla, bylo báječné. Byla to ta nejbáječnější věc, která mě v ţivotě potkala. Měla jsem takovou radost, ţe jsem myslela, ţe jiţ nikdy o nic nebudu Boha ţádat, protoţe mi uţ dal všechno. A ten slib jsem dodrţovala aţ dosud. Víš, musím ho poprosit ještě o jednu věc, totiţ, aby ti řekl, ţe jsem tě milovala tak, jak jen matka můţe milovat své dítě. Vţdycky jsi byla moje dcera.“ „Jednou jsem seděla sama doma v obývacím pokoji a přemýšlela jsem o Shari,“ řekla jsem. „Nikdo nebyl doma a nějak jsem v křesle usnula. Měla jsem sen o Shari. Byla tam s nějakou ţenou asi vašeho věku a pomáhala jí zametat podlahu. Tu ţenu bolela záda, a kdyţ Shari poloţila koště na zem, došla k té ţeně a masírovala jí páteř, aby jí ulevila od bolesti. Řekla jí: ‚Mami, to ţe jsem tě znovu našla, byla ta nejbáječnější věc, která mě v ţivotě potkala. Vím, jak moc jsi mě milovala. Neboj se o mě. Je mi dobře. Jen jsem chtěla, abys věděla, 141

jak moc jsem tě milovala. Kdyţ jsem ještě ţila, hluboko uvnitř jsem vţdycky věděla, ţe jsi moje matka.‘“ Odmlčela jsem se. „Pak mě něco vzbudilo. Byla to něčí ruka na mém rameni, ale kdyţ jsem otevřela oči, tak tam nikdo nebyl, paní Parishová.“ Mluvila jsem pomalu. „Znamená můj sen pro vás něco?“ Na tváři paní Parishové se objevila slabá záře štěstí. V tu chvíli, i přes své vrásky a bolavou nohu a jaterní skvrny, mi připomněla Rishiho. Oba v sobě měli velikou zásobu laskavosti. „Ano,“ řekla nakonec klidně. „Znamená to pro mě všechno. Děkuji vám, Jean, ţe jste se se mnou o ten sen podělila.“ Poloţila si ruku na prsa. „Ve svém srdci vím, ţe je v pořádku.“ Postavila jsem se, došla jsem k ní a objala ji. Znovu jsem se rozplakala… ten den jiţ moţná podesáté. Dítě pláče, kdyţ se narodí, a pro mě byl tento okamţik, jako bych se narodila. Měla jsem takovou radost, ţe mohu svou matku znovu obejmout. „Já to vím také,“ řekla jsem.

142

XV. Kdyţ jsme se vrátili do Jimmyho bytu, zeptala jsem se, zda bych mohla zavolat své matce. Jimmy se na mě udiveně zadíval. „Myslím matku Jean Rodriguesové,“ vysvětlila jsem. „Bude mít o mě strach.“ „Nikdy ses nikoho neptala, jestli si můţeš zavolat. Moţná opravdu nejsi Shari. Moţná je to jen nějaký podraz.“ Zvedla jsem sluchátko. „Zeptala jsem se tě jednou, protoţe jsem chtěla být zdvořilá, ale uţ se tě nikdy ptát nebudu.“ „Aha, tohle mi zní povědomě. Moţná jsi nakonec Shari.“ Usmála jsem se na něj. „Chovej se slušně. Existuje ještě spousta tajemství, která bych mohla do svého příběhu napsat a která by ti zničila reputaci.“ Rychle jsem vyťukala číslo. Moje matka, paní Rodriguesová, na druhé straně zvedla sluchátko. Cítila jsem se tak blízko u nijako včera. To byla nejlepší věc na tom, ţe jsem měla dvě sady vzpomínek. Přes noc se mi zdvojila rodina. Na druhou stranu, mohla jsem také před sebou mít dvakrát tolik lidí, kteří mě budou štvát. „Haló?“ „Ahoj, Mamá, to jsem já. Jsem v bezpečí a ţiju. Hlava mě moc nebolí. Jsem s kamarádem v Orange County. Moţná se tu ještě chvilku zdrţím. Jen jsem chtěla, abys to věděla. Jak se máš?“ „Já dobře, ale Carol vypadala naštvaně. Volala uţ třikrát. Chce, abys jí okamţitě zavolala.“ „Qué pasa?“ „Nevím. Neřekla mi to. Ale ať je to, co chce, nepřeji si, aby ses do toho pletla. Slyšíš mě?“ „Ano. Je doma?“ „Myslím, ţe ano. Kdo je ten kamarád, se kterým jsi?“ 143

„Je to starý známý. Povím ti o něm později. Budu končit, mami. Chtěla bych ještě zavolat Carol.“ „Dobře, ale pamatuj, co jsem ti řekla,“ varovala mě. Zavěsila jsem a okamţitě jsem vytočila číslo ke Carol. Jimmy se na mě díval. „Bolí tě hlava následkem toho pádu?“ zeptal se. „Ano. Občas je to fakt hnusný. Ale neboj, neměla bych na to znovu umřít.“ Carol zvedla telefon. Otočila jsem se zády k Jimovi a rukou jsem si chránila sluchátko. „Nazdar, holka. Co se tak strašlivě důleţitýho děje?“ Hlas Carol zněl v telefonu dost rozrušeně. „Mám špatný zprávy. Darlene si prý koupila pistoli. Freddy mi řekl, ţe si ji koupila od prodavače cracku na Hawthorne.“ „To není ţádné překvapení. Věděla jsem, ţe si ji chce koupit.“ „Jo, jenţe nejhorší je to, ţe Lennyho pustili z rehabilitace, a ten jel okamţitě k Darlene. To mi taky řekl Freddy. Moţná to Darlene koupila pro Lennyho. Slyšela jsem, ţe prý můţe řídit auto. Slyšíš mě?“ „Myslíš, ţe by chtěl zastřelit Juana z auta?“ „Jo. Měla by sis s ním promluvit. A to co nejdřív.“ „Uţ tam jedu. Gracias.“ „Dej na sebe bacha, Jean. Mám z toho strašně divnej pocit.“ „Zavolám ti, jakmile budu něco vědět.“ Jimmy si mě prohlíţel, kdyţ jsem pokládala sluchátko. Usmála jsem se na něj. „Musím jít,“ řekla jsem. „Problémy doma.“ „Nemám mezitím dojet pro Jo? Ještě před minutou jsi ji chtěla tak strašně vidět.“ „Můţeš pro ni dojet. Moţná se sem budu moct vrátit.“ Vyrazila jsem ke dveřím. „Zavolám ti.“ Postavil se přede mě. „Co měla znamenat ta poznámka o Juanovi a střílení z auta?“ Zasmála jsem se. „Ale, to jsou jenom kecy tvrdých holek. Nic to není.“ Jimmy zkříţil ruce na prsou. „Já nejsem hloupý, Shari.“ Přestala jsem se smát. „Není se čeho bát, Jimmy, slibuji. Vrátím se během dvou hodin. Dojed pro Jo. Řekni jí, co se stalo. Vsadím se, 144

ţe bys ji mohl přesvědčit, i kdyţ tady nebudu. Moţná se vrátím i dřív neţ ty. Nech, prosím tě, odemčeno.“ „Nemůţu jít s tebou?“ „Ne, a nemůţu ti říct proč. Ta situace je trochu komplikovaná.“ Neochotně mi ustoupil z cesty. „Proč mám stejný pocit, jako kdyţ jsme si řekli sbohem naposledy?“ „Budeš venku dlouho?“ „Ne moc dlouho.“ „Dobře.“ „Co se děje?“ „Nic. Jen jsem unavený. Bav se dobře.“ „Hezké sny, bráško.“ „Dej na sebe pozor, sestřičko.“ Postavila jsem se na špičky a políbila jsem ho na čelo. „Nebudu pryč moc dlouho. Vrátím se. Věř mi. Miluji tě aţ moc na to, abych tě znovu opustila.“ „Láska tě nemůţe ochránit před vším, Shari.“ Otevřela jsem dveře. Venku se stmívalo. „To není nic, před čím bych se měla chránit,“ řekla jsem. Dům Darlene Sanchezové byla kupa starého dřeva, plastů a špatných vibrací. Její otec ji zneuţíval uţ od šesti let. Kdyţ jí bylo deset, zasáhly ho dvě kulky z dvouhlavňovky při pokusu vyloupit obchod z alkoholem. V šestnácti jí zemřela matka na cirhózu jater, protoţe vypila polovinu téhoţ obchodu. Darlene byla tvrdá, a rozhodně by jí nedělalo problém někoho zastřelit. To mi také dělalo největší starosti. Zaklepala jsem a Darlene otevřela dveře. „Jean,“ řekla. „Co tady děláš?“ „Takhle říkáš ahoj?“ „No tak ahoj, ale co tady sakra děláš?“ „Chci mluvit s Lennym.“ „Není tady.“ „Nevěřím ti.“ Zatlačila jsem na dveře. „Pusť mě dovnitř.“ Darlene mě vytlačovala ven. Byla velice silná. „Ne. Jsem tady s klukem.“ 145

„Jasně! Ale s mým klukem! Otevři ty zatracený dveře, nebo tam vlezu oknem!“ Darlene byla naštvaná. „To bych ti rozhodně nedoporučovala, Jean.“ Vysmála jsem se jí přímo do obličeje. „A co chceš udělat? Zastřelit mě? Myslíš, ţe jsi silnější, kdyţ sis právě koupila pistoli? Jo. Slyšela jsem, ţe máš zlatou kreditní kartu. Myslíš, ţe kdyţ máš pistoli, jsi hned mnohem tvrdší, ţe jo? Je mi z tebe na blití. Pobíháš okolo, děláš, ţe jsi strašně nasraná, ţe ti zabili kluka a ţe se chceš pomstít, a kdyţ má přijít na věc, tak si musíš sehnat mrzáka, kterej má za tebe udělat všechnu tu špinavou práci.“ „Nevím, o čem mluvíš.“ „To jsem si jistá, ţe to nevíš.“ Náhle jsem vší silou strčila do dveří a překvapila ji. Byla jsem uvnitř dřív, neţ mě mohla zastavit. Lenny seděl na vozíku za kuchyňským stolem. Podíval se na mě právě ve chvíli, kdy mě Darlene chytala za vlasy. „Nech nás promluvit si o samotě,“ řekl jí klidně. Darlene se zarazila. „O samotě?“ zeptala se naštvaně. „Jo.“ řekl Lenny. „Jdi se projít.“ „Tohle je mi casa!“ „Jdi se projít,“ opakoval Lenny. Darlene se šla projít. Došla jsem do kuchyně a posadila jsem se vedle Lennyho. Fyzicky vypadal mnohem lépe, neţ kdyţ ho převáţeli z nemocnice na rehabilitační kliniku, a to bylo také naposledy, kdy jsem ho viděla. Měl docela zdravou barvu a také trochu přibral. Ale jeho tvář byla stále klidná a chladná. Měla jsem pocit, jako bych mluvila s naprosto cizím člověkem. Jsem si jistá, ţe původní Jean by se cítila stejně. Nabídl mi cigaretu, ale já jsem zavrtěla hlavou. Bylo tu uţ beztak dost nakouřeno. Lenny si popotáhl ze svého nedopalku a pak cigaretu típl do špinavého popelníku. „Vypadáš dobře,“ lhala jsem. „Na mrzáka?“ „Promiň, nevěděla jsem, ţe posloucháš, kdyţ jsem to řekla. Jsem ráda, ţe tě vidím alespoň trochu se hýbat. Jaké to je na tom vozíku? Asi to chvilku trvá, neţ si na to člověk zvykne.“ Lenny zachrochtal. „Je to jako jezdit na kole. Jedinej rozdíl je v 146

tom, ţe tahle jízda uţ nikdy neskončí,“ řekl a pak potichu dodal: „Pokud se nerozhodneš s tím skončit sama.“ „Ale ty s tím přece nechceš skončit. Uţ ses dostal tak daleko. Lenny, podívej se na mě. Mluv se mnou. Zvládáš to. Před deseti týdny jsi ještě leţel v nemocnici. Teď uţ se můţeš pohybovat z místa na místo, můţeš se setkat, s kým budeš chtít. Tohle je pro tebe jako nový začátek. Můţe to být nový začátek pro nás pro oba. Záleţí mi na tobě, Lenny… hodně mi na tobě záleţí.“ Odmlčela jsem se a pak jsem se smutně zeptala: „Záleţí ti na mně?“ Konečně se na mě podíval. „Vypadáš jinak.“ Donutila jsem se k úsměvu. „Je to dobré?“ „Nevím.“ Zamračil se. „Cos poslední dobou dělala?“ „Čekala jsem, aţ zavoláš. Ale jinak jsem také měla co dělat. Před pár týdny jsem začala chodit do školy. Jsem na vyšší střední. Také pracuji v bistru a v nemocnici,“ řekla jsem. „A napsala jsem pár povídek. Můţeš si je přečíst, kdyţ budeš chtít.“ Pokrčil rameny. „Nikdy jsem nic nečetl. Proč jsi sem teď přišla?“ „Vţdyť jsem ti to uţ řekla. Chtěla jsem tě vidět. Mám o tebe strach.“ Lenny se usmál stejně, jako kdyţ mu Jean řekla, ţe je těhotná. „To nemusíš,“ zamumlal, opřel se do svého vozíku a protáhl se. Vypadalo to, jako by měl v zádech křeč. „Jsi v pořádku?“ „Jo. Akorát mám přeraţenou páteř. To je všechno.“ „Lenny!“ Zavrtěl hlavou. „Nechápu, proč jsi sem přišla.“ Opřela jsem se. Najednou jsem byla unavená stejně jako celý ten odporný dům. „Slyšela jsem, ţe si Darlene koupila pistoli. Slyšela jsem, ţe chce, abys zastřelil Juana za to, co udělal Sportymu. Chtěla jsem ti to rozmluvit.“ Lenny se zasmál. „Vůbec nic nevíš.“ Postavila jsem se. Vzduch v tomto domě byl příliš hustý. Rozumné důvody v této atmosféře stejně nemají šanci na přeţití, pomyslela jsem si. Musím ho vzít někam jinam. „Pojď se projet,“ řekla jsem. „A kam?“ 147

„Ke kamarádovi.“ „Kdo je ten kamarád?“ „Jeden kluk, kterého jsem tuhle potkala. Bude se ti líbit. Pojď, neţ se ta dračice vrátí.“ Lenny mě překvapil. Myslela jsem, ţe ho budu muset tahat ze dveří proti jeho vůli. „Kdyţ chceš,“ řekl. K Jimmyho bytu na třetím poschodí vedly schody i výtah, který byl nakonec velice neuţitečný, kdyţ jsem mu pomáhala nastěhovat všechny věci, přestoţe byl dost široký, protoţe jeho postel ani psací stůl jsme tam strčit nedokázali. Naštěstí, Lenny se tam s vozíčkem vešel docela dobře a brzy jsme otevírali dveře Jimmyho bytu. Nikdo tam nebyl. „To takhle normálně nechává odemčeno?“ zeptal se Lenny. „Tohle je Orange County a ne naše ghetto,“ odpověděla jsem. „Ale vědí tady přece, co znamená slovo zločin. Nebo máš od toho bytu klíče? Jak dobře toho kluka znáš?“ „Moc dobře, ale nechodím s ním, jestli ti jde právě o tohle.“ Lenny se hořce usmál. „A tomu mám jako věřit? Jako ţe na mě počkáš, aţ se uzdravím, kdyţ víš, ţe se nikdy neuzdravím. Nech tý šarády, Jean. Normálně s tím klukem spíš. Oba to dobře víme.“ Uţ jsem toho měla dost. Moţná to byla právě ta nejvhodnější doba, moţná také ta nejhorší. V Orange County byl čas jiný neţ v ghettu, stejně jako byl jiný na Zemi a jiný ve středu galaxie. Co jsem tam jenom viděla? Ţe jsme všichni součástí jeden druhého? Pokud to tak bylo, pak se Lenny stal jen nepříjemnou bolestí, kterou bylo nutno zaţehnat. Musela jsem to šílenství zastavit. Co jsem však v té době ještě nevěděla, ţe Lenny to chtěl také. „Ty nech tý šarády, debile,“ řekla jsem. „S nikým nespím a ty to dobře víš.“ Byla jsem velice překvapená, kdyţ zpod košile vytáhl černý revolver s tlumičem a namířil ho na mě. Jeho úsměv byl přímo démonický. „Ale, ale. Něco o tobě vím, holčičko,“ řekl. „Věděl jsem, ţe spíš se Sportym v době, kdy jsi měla údajně chodit se mnou. Vím, ţe to 148

bylo jeho dítě, co jsi čekala. A také vím, ţe během dvou minut zemřeš.“ Zvedla jsem ruce, jako bych se chtěla bránit. Moţná jsem uţ jednou prošla údolím stínů smrti a pak jsem se zase vrátila, ale rozhodně jsem si to nechtěla zopakovat právě dnes, kdyţ byl takový pěkný letní večer. Byla jsem tak šokovaná, ţe místo toho, abych křičela, začala jsem se usmívat. Byl to však podivný úsměv, plný bolesti a strachu. Ano, bolelo mě uţ jen to, ţe na mě tu pistoli namířil. Můj kluk. Samozřejmě, ţe jsem věděla, ţe by bolelo mnohem víc, kdyby stiskl kohoutek. „Počkej chvilku,“ řekla jsem. „Nikdy jsem se Sportym nespala. Kdo ti to řekl? Rozhodně jsem nikdy nečekala jeho dítě. Máš to všechno popletené. S kým jsi o tom mluvil?“ „Nepotřeboval jsem s nikým mluvit. Na jaře jsem jel okolo vašeho domu, a viděl jsem, jak jsi dávala Sportymu pusu na rozloučenou. Nevypadalo to jen jako nějaký přátelský polibek.“ Rychle jsem začala hledat ve vzpomínkách onu noc. Musela jsem prohledávat nejen svoje, ale také ty, které byly zfetovaným nervovým systémem jen velice těţko zaznamenané. Vzpomněla jsem si, ţe jednou, v polovině května, se Sporty zdrţel poněkud déle, neţ bylo obvyklé. On a Jean kouřili marihuanu. Moţná mu dala pusu na dobrou noc, koneckonců byl to její dlouholetý kamarád, ale nemohla jsem si vybavit, jak moc velký polibek to byl. Problém byl v tom, ţe Jean mohla být natolik sjetá, ţe si moţná na chvilku myslela, ţe je s Lennym a trošku přitlačila. To je ale paradox, pomyslela jsem si. Jak se můţu vymluvit z něčeho, co Jean moţná opravdu udělala? Ale v jedné věci jsem si byla zcela jistá. Jean nikdy se Sportym nespala. „Moţná jsem mu dala pusu, uţ si nevzpomínám,“ řekla jsem rychle. „Byli jsem oba dost sjetý, ale nespala jsem s ním. Nemáš na to ţádný důkaz.“ Lenny se zasmál. „Ţádný důkaz? Řeklas mi, ţe jsi těhotná. A taky jsi byla těhotná. Přišla jsi o to, kdyţ jsi spadla. Tos mi taky řekla.“ „No a? To bylo tvoje dítě.“ „Nemohli jsme spolu čekat dítě! Kdo si myslíš, ţe jsem? Nějakej kretén, co ani neví, co dělá? Vţdycky, kdyţ jsme spolu spali, tak 149

jsem měl kondom.“ Přes pováţlivou situaci, jsem se musela smát. „Ty seš ale blbec. Jednou ti ta guma praskla. Ty sis toho ani nevšimnul, ale já ano. No, a pak jsem čekala tvoje dítě.“ „A tomu mám jako věřit?“ „Je to pravda. Stává se to. Zeptej se jakého chceš doktora, nebo lékárníka. Řeknou ti to samé.“ Vypadal otřeseně. Pistole v jeho ruce se uhnula ke straně, ale mě ani nenapadlo, abych k němu skočila a sna ţila se mu ji vyrvat. Lenny byl hodně vysoký a přesto, ţe byl zraněný, věděla jsem, ţe má vynikající reflexy. Kdybych po něm skočila, byla bych mrtvá. To bylo zcela jednoznačné. A uţ podruhé bych lhala svému bratrovi. „To nemůţe být,“ šeptal si pro sebe. Obličej měl najednou popelavý. Celý se třásl. „Sporty musel jít.“ „Cos to řekl?“ Znovu na mne namířil pistoli. „Lţeš, ty mrcho! To je jasný. Zabiju tě. Dělej. Na balkón.“ „Ne! Slyšela jsem, co jsi řekl. Ty jsi připravil Sportyho o ţivot. Vzal jsi ho na Juanovo teritorium. Cos mu řekl? Ţe jsi mu s Juanem domluvil smír?“ Lenny byl rozzuřený. „Já ho nezabil! Já jsem nestisknul kohoutek!“ „Ale zařídil jsi to. Tys to všechno vymyslel. Mělo mě to napadnout mnohem dříve. Řekl jsi Juanovi, kde a kdy budete. Není divu, ţe tebe nechali na pokoji. Nikdo na tebe ani nemířil. A mně říkáš, ţe jsem tě podváděla? Ty jsi se Sportym vyrostl, proboha!“ „A on spal s mojí ţenou! Zaslouţil si zemřít!“ Lenny se rozplakal a díval se na mě pohledem plným temné vraţedné viny. Tehdy jsem pochopila, dokonce ještě předtím, neţ to řekl, Ţe mě chtěl zabít proto, aby ospravedlnil to, co udělal svému kamarádovi. Aby přesvědčil sám sebe, ţe neudělal chybu. Byla to zvrácená logika a bohuţel, byl to přesně ten druh logiky, který fungoval ve španělských čtvrtích města vţdy, kdyţ zemřela nějaká nevinná osoba. „Nikdo si nezaslouţí zemřít tak mladý,“ řekla jsem. „Nechtěl jsem, aby zemřel! To ty za to můţeš! Ty a ta tvoje 150

zatracená povaha! Padej na ten balkón. Uţ jednou jsem se pokusil tě zabít… shodit tě z toho balkónu… ale teď se mi to rozhodně uţ povede. Padej, ty děvko!“ Myslel to váţně. Nedalo se s ním hádat. Vycouvala jsem na balkón a nespouštěla jsem z něj oči. Následoval mě jenom kousek. Dřevěný balkón byl uţ trochu starý a ztrouchnivělý a skleněné dveře, které k němu vedly, byly velice úzké. Moţná by se mu podařilo dostat se ven, pomyslela jsem si, ale bylo jasné, ţe se mu nechce. Noční vzduch okolo mě byl chladný jako ruka osudu. Nemohla jsem pochopit, ţe čas vyměřený mi na Zemi, měl být tak krátký. Copak byla moje karma tak špatná? Nepřipadalo mi to fér. Rishi mě před tím nevaroval. I kdyţ vlastně ano, pomyslela jsem si. Varoval mě – svým způsobem. „Co se tehdy v noci stalo, Lenny? Tys to zařídil tak, aby ten balkón pode mnou prasknul? A v kritickém bodě jsi to nezvládl? Vlezl jsi pod ten balkón a pak najednou, veliké překvapení, já i ten balkón jsme spadly na tebe? Víš, nikdy jsi nic neudělal pořádně.“ „Cállate!“ Podle jeho reakce jsem věděla, ţe jsem trefila do černého. „Jenom mi řekni, jestli v tom měla prsty i Darlene.“ „Ne, neměla.“ „Bezva. Hned je mi líp. Co teď? Ten balkón pode mnou zase spadne, nebo budu muset skočit dolů? Uţ toho tady mám docela dost.“ Lenny se na mě temně usmál. „Skočíš dolů. Ta bolest tě donutí, abys skočila.“ „Jaká bolest?“ Chybná otázka. Lenny zamířil a vystřelil. Kulka vyletěla z hlavně spolu s výbuchem oranţového světla. Vrazila do pravé strany mého pravého stehna. Dokonce ani kdyţ jsem spadla z balkónu ve třetím patře hlavou přímo na beton, tak jsem necítila takovou příšernou bolest. Začala jsem křičet, ohnula jsem se a instinktivně jsem si zakryla ránu rukou. Teplá lepkavá krev mi stékala po dlani. Prosakovala do kalhot a kapala na prkna balkónu. Lenny zamířil na levé stehno. Kde jsou sakra Jimmyho 151

sousedé? pomyslela jsem si zoufale. To se dívají na kabelovku, nebo co? Musím křičet, říkala jsem si, abych upoutala jejich pozornost. Ale také jsem věděla, ţe jestli budu křičet, tak mě střelí rovnou do srdce. Ach, Boţe, myslela jsem si, nikdy jsem se neměla vracet. „Teď skoč,“ řekl Lenny. „Jinak tě rozstřílím na kousky. Ještě pár kulek a ta bolest bude nesnesitelná.“ „Tohle ti nikdy neprojde,“ zasyčela jsem na něj. „Přijede policie. Chytí tě a půjdeš do vězení na doţivotí.“ Má hrozba ho pobavila. „Tvůj nový přítel sem přijde nejspíš dřív neţ policie. Oddělám ho stejně jako tebe. Kousek po kousku, pomalu a bolestivě. Munice mám dost. A jednu kulku si nechám pro sebe. Aţ sem policie dorazí, uţ nebudou mít koho zavřít.“ Přitlačil na kohoutek. „Chtěla bys to dostat do rozkroku? Můţeš si to taky zakrýt rukou, ale tak kulka jí projde a nakonec se stejně dostane tam, kde to bolí nejvíc.“ „Prosím,“ plakala jsem s třesoucí se rukou před sebou a jen matně jsem si dokázala představit, jak by to asi bolelo, kdyby to opravdu udělal. „Vteřinku. Jen si vylezu na zábradlí. Udělám, co chceš. Skočím.“ Byl šťastný. Byl nemocný. Byl jako nějaká pravěká pří šera vykopaná z temného hrobu, kam ji kdysi bohové pohřbili a překryli horským masivem. Oči mu zářily barvou krve a já ho jen těţko poznávala. „To je hodná malá sviňka,“ skřehotal. „Ale rychle, uţ mě svrbí prst. Hlavou napřed, jestli nechceš, abych do tebe střílel, aţ budeš leţet rozpláclá dole na betonu.“ „Uţ jdu,“ sténala jsem a snaţila jsem se vyhoupnout se na dřevěné zábradlí. Jediné, na co jsem dokázala myslet, bylo, ţe mě uţ nesmí zasáhnout. Od tolika filmů plných násilí v televizi lidé přestali pociťovat, jaké to je být postřelen. Je to tragédie. Moje ţivoty byly tragické. Vţdycky mě přivedly tam, kde nebyla naděje na únik. Přehodila jsem zakrvácenou nohu přes zábradlí. „Lenny,“ prosila jsem, ještě neţ jsem chtěla skočit. Nebyl tam, nebyl ten Lenny, kterého jsem znala. Ale byla tam ta pistole. Skrz zábradlí mi mířila přímo do rozkroku. „Máš dvě vteřiny,“ řekl. „Jedna…“ 152

Pustila jsem se, částečně. Rukama jsem se drţela podlahy balkónu. Nohama jsem visela dolů a měla jsem pocit, jako by ze mne uţ vytekla celá řeka krve. Bolest byla uţ beztak nesnesitelná a můj plán vlastně vůbec nebyl ţádný plán. Moje jediná naděje teď byla, ţe kdyţ jsem se konečně ocitla mimo Lennyho dohled tak mě nemůţe zastřelit. Tedy alespoň ne, pokud se mu nepodaří vyjet na balkón, za coţ jsem se modlila. Bohuţel, můj statut Poutníka neznamenal, ţe Bůh musel vzít mé modlitby v úvahu. Nakoukla jsem podél strany balkónu a viděla jsem, jak se Lenny pomalu ale jistě blíţí, kolem kávového stolku a skrz skleněné dveře. Velká černá kola jeho vozíku se zastavila těsně u mých prstů. Tam také zamířil svou pistoli, ne na mou hlavu. Musel mít v sobě nějaké hluboce zakořeněné perverzní přání, abych spadla z balkónu. Přísahala jsem si, ţe pokud bych opravdu měla spadnout, křičela bych tak, aby sem přiběhl kaţdý z okolí. Ještě dříve, neţ sem přijde můj bratr. Křik, to byla věc, na kterou jsem při svém posledním pádu jaksi zapomněla, a proto si také spousta lidí myslela, ţe jsem spáchala sebevraţdu. Teď by to samozřejmě bylo jiné, s prostřelenou nohou mrtvola většinou nevypadá jako sebevrah. „Jedna,“ opakoval Lenny. „Jeţíši, Lenny.“ „Dva.“ Vystřelil mi na pravou ruku. Naštěstí se trefil do dřeva vedle, takţe jsem měla prsty celé zasypané od třísek. Technicky vzato mě tedy nezasáhl, ale šok z kulky, která se zaryla do dřeva jen pár milimetrů od mé ruky, způsobil, ţe jsem se v té ruce ztratila sílu. Ze všech sil jsem se drţela alespoň tou levou a pravou jsem se snaţila znovu se chytit. Byla to hloupá strategie. Kdyby se mi to podařilo, prostě by mi ustřelil prsty a zase by toho ze mě zbylo míň k pohřbívání. Přesto jsem bojovala. I tak jsem nemohla pořádně rozeznat, co se to se mnou děje. Uţ ne. Lennyho divoký škleb se znovu objevil nad mým obličejem. „Mistře!“ vykřikla jsem. Lenny tvář najednou zjihla. „Shari,“ řekl, jako by byl překvapen. 153

Čas se zastavil. Zírala jsem na něj. „Coţe?“ zeptala jsem se. Natáhl se dolů, aby mě zachránil. Já se natáhla nahoru. Ale uţ bylo příliš pozdě. Jakmile jsem se pustila, spadla jsem. Viděla jsem kraj balkónu, Jimmyho byt, střechu domu a hvězdy. Těch sice moc nebylo a vůbec nezářily. V kaţdém případě ne ve srovnání s lampou stojící vedle vchodu do domu, která se ke mně najednou začala velice rychle přibliţovat. Uţ jsem takovou cestu zaţila jednou. Věděla jsem, jak se hvězdy změní, aţ dopadnu hlavou na beton. Pak jich na nebi budou milióny. Oranţové a zelené a modré. Nejvíce jich bude červených, které se budou rychle zmnoţovat a zanedlouho zakryjí všechno ostatní na nebesích, jak obrovská vlna tišícího horkého vosku… veškeré krve v mém těle… bude stékat po mém obličeji. Pak ztratím vědomí. A pak zemřu.

154

XVI. Seděli jsme v trojúhelníku. Petr vypadal ustaraně. Ani já jsem se necítila příliš dobře na to, ţe jsem byla v nebi. Nicméně Rishi neztratil nic ze své vyrovnanosti. Vedle nás klidně proudila malá říčka. Vzduch byl čerstvý a prosáklý vůní květin. Slunce svítilo a zdálo se, ţe nad tímto královstvím nikdy nezapadne. Zajímalo mě, zda Petr vidí Mistra stejně jako já, ale nakonec jsem si řekla, ţe je to stejně jedno. Jen jsem doufala, ţe ho poslouchá. „Co se děje?“ zeptal se Petr. „Vracím se,“ řekla jsem. „Teď.“ „Kam?“ zeptal se Petr. „Na Zem. Do fyzického těla. Ale nenarodím se jako miminko. Vstoupím do těla osmnáctileté dívky, která se jmenuje Jean Rodriguesová. Budu to, čemu se říká Poutník.“ Petrův obličej posmutněl. „Ty odejdeš? Nemůţeš odejít. Sotva jsme se sem dostali.“ Podíval se na Rishiho. „Proč to musí být tak rychle?“ „Máme k tomu důvod,“ řekl Rishi klidně. Petr byl zmatený. „Ale já nechci, aby odešla. Shari, copak k tomu nemáš co říct?“ „Mám. Všechno to záleţí jenom na mně. Ale musím tam jít. Nejen kvůli sobě, ale také kvůli ostatním lidem. Mám na Zemi důleţitý úkol.“ „Ale nebudu ti chybět?“ zeptal se smutně. Zvlhly mi oči. „Ano.“ Petr se otočil na Rishiho. „Nemohl bych jít s ní? Musím jít s ní, kdyţ se tam chce vrátit.“ 155

Rishi se zamyslel. „Je to moţné. Ale nedoporučoval bych to. Máš se toho tady ještě co učit, Petře, neţ se vrátíš. Kdyţ jsi byl naposledy ve fyzickém těle, udělal jsi určité chyby. Pokud se vrátíš, mohl bys stejné chyby opakovat.“ Petr se zarazil. „Myslíš tím mou sebevraţdu?“ zeptal se tiše. „Ano,“ řekl Rishi. „Ale já to znovu neudělám. Obzvláště, kdyţ budu s Shari. Vím, jak hloupý krok to byl.“ „Kdyţ se vrátíme tímto způsobem,“ řekla jsem pomalu, „nemusíme si z toho všeho tady vůbec nic pamatovat. Rishi, Mistr, mi vysvětlil, jak jednoduché to je znovu se zaplést a udělat stejnou chybu.“ „Šance stát se Poutníkem je veliký dar,“ souhlasil Rishi. „Ale je to také veliká odpovědnost. Mohla bys lépe přijmout tuto odpovědnost, kdybys tady mezi ţivoty strávila více času.“ Petr o tom nechtěl ani slyšet. „Ale já tady nechci být, kdyţ ona tady nebude. Já… já ji miluji. Kdyţ jsem sem přišel, řekl jsi mi, ţe nejdůleţitější věc je láska. To se do toho moje city nepočítají?“ Rishi se slabě usmál. „Ale ano, počítají. Boţská láska přesahuje všechny důvody. Je to cesta k Bohu. Ale je tvá láska boţská, Petře? Nebo se chceš vrátit jenom kvůli tomu, ţe ti bude chybět?“ Petr však trval na svém. „Moje láska k Shari je stejně reálná, jako moje láska k Bohu. Vím to. Ty jsi tak moudrý… ty to přece musíš vědět.“ Rishi nevinně pokrčil rameny. „Vím, ţe nic nevím. Takhle jenom cítím vůli Boha.“ Na chvilku zavřel oči. „Právě teď cítím spoustu věcí. Kdyţ se vrátíš, bude to pro tebe těţké.“ „To je mi jedno,“ řekl Petr. „Pokud budu s Shari. Můţeš mi slíbit alespoň tohle?“ Rishi se na Petra odváţně podíval. „Ano. To ti slíbit mohu. Ale ty jsi odhodil svůj ţivot. Kdyţ jsi se svou motorkou sjel pod ten náklaďák, málem jsi to přeţil. Kdybys to přeţil, byl bys zmrzačený do konce ţivota. Pokud se vrátíš teď, tak se vrátíš jako postiţený člověk.“ „Ne!“ vykřikla jsem. „To je příliš kruté. Musí přece existovat ještě nějaké jiné východisko.“ 156

„Tohle jsou jediné moţnosti, jaké máte,“ řekl Rishi. „Teď záleţí na Petrovi, co si vybere.“ „Nedělej to,“ řekla jsem Petrovi. „Znáš mě, já ţiju velice bezstarostně. Nebudu tam zase tak dlouho. Zůstaň tady a uč se, co se potřebuješ naučit. Nechceš přece být ve zmrzačeném těle. Moţná se nebudeš moct ani milovat.“ Petr se smutně usmál. „Ale já bych raději lásku neţ sex. Raději bych chtěl tebe neţ třeba fungující nohy.“ Natáhl se a chytil mě za ruku. „Ani kdyţ uţ budeme zpátky ve fyzických tělech, tak na tebe nezapomenu a ty nezapomeneš na mě. Určitě to tak bude. Vím to,“ snaţil se nás Petr přesvědčit a pak dodal: „Jestli si to přeješ, Shari.“ „Nechci, abys trpěl tak dlouho.“ „Nebudu trpět, kdyţ budeš se mnou.“ Usmála jsem se, ale po tvářích mi stékaly slzy. „O čem to mluvíš? Zblázníš se ze mě.“ „Rád se z tebe zblázním,“ řekl Petr. Znovu se otočil na Rishiho. „Mohl bych jít? Přijímám to, ţe budu muset být postiţený. Chápu, ţe je to spravedlivé.“ Rishi pokýval hlavou. „Můţeš jít.“ Měla jsem stále strach. „Ale jsi si jistý, ţe je to to nejlepší?“ Rishi se vesele zasmál. „Musím přiznat, ţe tento rozhovor byl takový test pro vás pro oba. Všechny důvody, které jsem ti řekl, abys tady zůstal, jsou pravdivé, Petře. Ale miluji lásku víc neţ cokoliv jiného. Neboj se, Shari. Pokud se někdo pro lásku dokáţe obětovat, tak z toho nakonec můţe vzejít jenom dobré. Dobro vzejde z Petrova rozhodnutí pro vás pro oba.“ „Můţeme na Zemi udělat něco, abychom si nějak připomněli čas strávený s tebou?“ zeptal se Petr. „Shari se mě na to ptala několikrát,“ řekl Rishi. „Má odpověď pro tebe bude však jiná. Aby sis vzpomněl ty, Petře, budeš potřebovat veliký šok. Budeš se muset vrátit k momentu zoufalství, který tě naposledy dohnal k tomu, aby sis vzal ţivot. Budeš se tomu muset postavit.“ Na chvilku se odmlčel. „Na cos myslel těsně před tím, neţ jsi zemřel.“ Petr se zamyslel. „Myslel jsem na Shari.“ 157

Rishi pokýval hlavou a postavil se. „Události se samy zařídí tak, ţe se ona lekce zopakuje. Doufám, ţe zkoušku sloţíš úspěšně. Pokud ne, budeš ji muset skládat znovu.“ Podal nám oběma ruku. „Pojďte děti, uţ je čas. Lenny a Jean jsou právě v nemocnici v bezvědomí.“

158

EPILOG Kdyţ jsme s Lennym vstoupili do domu, kde bydlel Jimmy, pouţili jsme, jak jsem jiţ řekla, výtah, kvůli jeho vozíku. Výtah byl v přední části domu, bazén v zadní. Lenny proto, alespoň to té doby, neţ vyjel na balkón, nemohl vědět, ţe téměř přímo pod ním je docela hluboký bazén. A ještě jeden důleţitý moment se odehrál. Těsně před tím, neţ jsem se úplně pustila balkónu a snaţila se zachytit Lennyho ruku, máchla jsem nahoru také pravou rukou. Na jednu stranu to bylo hloupé, ale na druhou stranu to také pomohlo. Jedním z následků bylo, ţe jsem se pustila příliš brzy, ale také mě to odhodilo trochu dozadu, víc do středu dvora, přesně před tím, neţ jsem začala svou dlouhou cestu ke smrti. Přesto jsem nezemřela. Abych to zkrátila. Přistála jsem na té straně bazénu, kde byl nejhlubší. Teda ten placák mě ale pálil. Vybublala jsem nad hladinu a chtěla jsem křičet. Voda uţ byla načervenalá od krve. Právě v tu chvíli dorazili Jimmy a Jo. Jimmy se na mě podíval a málem omdlel. Ale Jo se začala chechtat. „Hej, Jimmy,“ řekla. „Máš pravdu. To musí být Shari. Pořád ještě skáče z balkónů.“ Jo došla ke kraji bazénu a podávala mi ruku. „Jestli jsi opravdu Shari, pak uţ mám pro tebe konečně přezdívku.“ Nechala jsem Jo, ať mne vytáhne z vody. Noha mě příšerně bolela, ale pokud nemusela být amputována, tak mi to nevadilo. Vzpomněla jsem si, ţe Jo často dávala lidem přezdívky. Také jsem si všimla, ţe si nechala obarvit vlasy na blond. Vţdycky se chtěla nějak bavit. „A jakou?“ zeptala jsem se staré kamarádky. Jo se zahihňala. „Padlá dívka.“ 159

„Shari!“ zavolal kdosi o tři patra výš. „Jsi v pořádku?“ „Jo! Jsi to ty, Petře?“ „Tohle vypadá jako hodně praštěnej den,“ zamumlal Jimmy. „Jo!“ zařval Petr. „Vzpomínám si! Vzpomínám si na tebe!“ Usmála jsem se. „To jsem vţdycky chtěla ze všeho nejvíc.“

160

Christopher Pike

VZPOMÍNEJTE NA MNE 2 Z anglického originálu Remember Me 2 (The return), vydaného nakladatelstvím Pocket Books, New York 1994, přeloţil David Vandrovec Obálku navrhl Oldřich Pošmurný Vydalo nakladatelství Signet, v edici Buldok jako svou 18. publikaci, Brno 1996 Odpovědný redaktor Zdeněk Rosenbaum Vytiskl Signet Ţatčany, s. r. o. 1. vydání Cena 39 Kč ISBN 80-86021-09-2

161

162