Christopher Pike. Stopy hrůzy 48 Věčný nepřítel

Christopher Pike Stopy hrůzy 48 Věčný nepřítel

VĚČNÝ NEPŘÍTEL Christopher Pike

Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit 2

Copyright © 1991 by Christopher Pike Translation © Lucie Pilátová 1994 Published in the arrangement with Permissions & Rights Int. Ltd. ISBN 80-7171-053-9 3

I. Byla jsem úplně normální mladá holka. Milovala jsem krásné šaty, hlasitou muziku, dlouhé telefonické rozhovory a ospalé letní večery. Nejvíc jsem milovala sladkosti a kluky. Ze všeho nejradši jsem ale měla čokoládové lupínky s mlékem. S mlékem je to ta nejbáječnější kombinace, říkala jsem vţdycky. A mí nejoblíbenější kluci? Ve skutečnosti jsem měla pouze jednoho. Jmenoval se Christopher. Já se jmenuji Rela. Byli jsme téměř jedno tělo, jedna duše a já doufala, ţe jednou přijde den a my budeme spolu. Teď, kdyţ o nás přemýšlím, uvědomuji si hodně rozdílů. Smutných, velmi smutných. Přitom mám ale pocit, ţe i v zármutku je krása. Někdo, koho jsem dobře znala, řekl, ţe kdyby na světě nebyl soucit, nebyl by ani smutek. V takovém rozpoloţení se tedy nacházím na počátku tohoto příběhu, prosyceného láskou všech lidí světa. Moji lidé. Jak jsme všichni křehcí. Čas nám přesně určí moment, kdy se narodíme. Dovolí nám vyrůst, stát se dospělými. Jdeme do školy, hledáme si práci, zamilujeme se, oţeníme nebo provdáme a máme děti. Všechny tyhle věci nám umoţňuje čas. Ale pak, na konci, pak nás zavraţdí. Čas je naším přítelem, ale jenom na chvíli. Víte, nemám moc času na vyprávění téhle historky – přijde si pro mě můj starý kamarád. Ale teď je ještě moje chvíle. Tedy začínám. Chtěla jsem si koupit video. Byli jsme nejspíš jediná rodina v Los Angeles, která tenhle báječný přístroj ještě neměla. Musím přiznat, ţe mě náš nedostatek do určité míry trápil, protoţe jsem milovala 4

kino a filmy. Na mou duši, v sobotu a v neděli jsem chodila na tři filmy za sebou a vůbec mě to neunavovalo. Neměla jsem nijak vyhraněný vkus. Sledovala jsem cokoli a přitom chroupala kukuřici. Ach, sladkosti, kluci, filmy a kukuřice. To byl ţivot! Zkrátka a dobře, chtěla jsem si koupit video, ale měla jsem jenom dvě stě dolarů. Našetřila jsem si je ze svého odpoledního zaměstnání v místní knihovně. Přátelé ve škole mi poradili obchod, kde se dala sehnat poměrně kvalitní videa za slušnou cenu. V úterý odpoledne po sochařském krouţku jsem vyrazila. Kdyţ jsem vešla do obchodu, přihnal se ke mně mladý, hezký prodavač. Docela mi to vyhovovalo, protoţe jsem potřebovala s nákupem poradit. Blonďatý mladý muţ byl pěkně opálený, měl obrovské svaly, i kdyţ, pravda, nevypadaly úplně přirozeně. Mohlo mu být asi kolem dvaceti. „Čím poslouţím?“ „Chci si koupit video,“ řekla jsem. Ukázal na regál za zády, plný nových přístrojů. Letmý pohled na ceny mě znervóznil, nic pod tři stovky. „Máme široký výběr,“ upozornil mě. „Máte představu, co byste si chtěla vybrat?“ „Něco dobrého a levného.“ Zatvářil se pobaveně. „Jak levné?“ „Dvě stě dolarů.“ „Pokud si chcete koupit lepší zboţí, musíte zaplatit víc.“ „To je všechno, co mám.“ „Máte plastik?“ „Myslíte jako kreditní kartu?“ „Ano.“ „Ne,“ odpověděla jsem. „Mám jenom koţenou peněţenku s deseti dvackama. To je úplně všechno, co dám dohromady.“ Potlačil smích. „Další z našich ubohých bezdomovců, kterým rádi věnujeme veškerý čas při nákupu špičkových elektronických přístrojů.“ Otočil se. „Vyberu vám takové video, abyste se nemusela obávat, ţe nebudete mít na zaplacení.“ V příštích pěti minutách mi Ed – jméno jsem si přečetla na jmenovce – vysvětlil, proč dává přednost určitým značkám před ostatními a proč mi na to dvě stě dolarů nestačí. Jak jsme tak 5

bloumali kolem regálů, všimla jsem si v oddělení výprodeje několika přístrojů, které stály míň neţ dvě stě. Ed mě upozornil, abych si je nebrala, protoţe mají jen dvě hlavy a já chci čtyři. „Dvouhlavé mají horší kvalitu zvuku i obrazu,“ konstatoval. „Viděla jste Smrtící zbraň? První díl?“ „Myslím, ţe ne.“ „To musíte vidět. Kdyţ to přišlo na kazetách, byl to film, který chtěly snad všechny ţeny. Je tam totiţ hned na začátku scéna, kdy Mel Gibson přechází po pokoji nahý.“ Nejspíš jsem se zatvářila značně nedůvěřivě. „Jak se jmenuješ?“ přešel Ed neočekávaně na tykání. „Rela.“ „Co je to za jméno?“ „Je to krásné jméno. Co je za jméno Ed?“ „Kolik je ti?“ „Osmnáct. Potřebuji snad ke koupi průkaz?“ Zasmál se. „Podívej, Relo. Líbíš se mi a rád bych ti poradil. Pokud teď zaplatíš o trochu víc, neţ jsi předpokládala, později mi poděkuješ.“ Důkladně jsem si ho prohlédla. „Kdy tě uvidím později, Ede?“ Zarazil se. Ustoupil o krok dozadu a podrbal se v krátkých vlasech. „Nečekal bych, ţe se se mnou budeš chtít vidět, Relo. Dej mi své telefonní číslo.“ „Pozveš mě na rande?“ „Jo. Vypadáš překvapeně.“ „To jsem.“ „Proč?“ „Sotva mě znáš a chceš se hned se mnou sejít.“ Ed pokrčil rameny. „Ţádného zákazníka moc neznám. Pravdou je, ţe mi to tak vyhovuje. Ale ty jsi okouzlující. Co děláš v sobotu večer?“ „Poradám doma večírek. To je také důvod, proč chci koupit video. Ráda bych přátelům promítla pár filmů.“ Odmlčela jsem se. „Ale tebe nemohu pozvat.“ „Proč ne?“ 6

Zaváhala jsem. „Bude tam také můj kluk.“ „Ty máš kluka?“ „Jo. Teď zas vypadáš překvapeně ty.“ „Ani ne. Říkal jsem ti přece, ţe jsi okouzlující. Chci tě pozvat na rande. A co v neděli večer?“ „Ale…“ „Jak dlouho s ním chodíš?“ „Dlouho ne.“ Ed mávl rukou. „Pojď se mnou v neděli večer třeba do kina.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Ede, vrať se k práci. Co uděláme s mým finančním problémem?“ „Máš účet?“ „Ano, ale odtamtud jsem vybrala ty dvě stovky. Zbylo mi tam deset dolarů.“ Eda to nijak neznepokojilo. „Napiš nám šek s pozdějším datem. Řeknu šéfovi, ţe tě znám a ţe jsi spolehlivá.“ Natáhl se a vyndal z regálu černé video. „Tohle je značka Pioneer. Je dost oblíbená. Uţ jsem jich prodal spoustu. Má čtyři hlavy, obsluha je jednoduchá a málokdy se porouchá. Normálně tenhle model prodáváme za tři sta čtyřicet dolarů, ale já ti ho dám za dvě stě osmdesát.“ „To budu mít tak velkou slevu, protoţe chceš, abych s tebou šla na rande?“ Ed se zakřenil. „Dostaneš ji proto, ţe máš tak krásné jméno, Rela. To je dostatečný důvod.“ Video jsem tedy koupila. Kdyţ jsem odcházela z krámu, zeptal se mě Ed na telefonní číslo. Jenom jsem se zasmála. Někdy to bývá nejbezpečnější odpověď. Spokojeně jsem odjíţděla domů. Vedle mě si na předním sedadle hověla krabice s videem. Páni, kolik filmů si teď budu moci pouštět. Ještě bych si k tomu měla koupit přístroj na praţení kukuřice. Doma jsem zavolala své nejlepší kamarádce Stacy. Seznámila jsem se s ní před třemi měsíci krátce po svém příjezdu do Los Angeles. Šla jsem pouštět do parku draka, vlastně jsem se ho spíš pokoušela pouštět. Ten den nebyl zrovna moc silný vítr a já lítala po cestičkách sem tam a drak ne a ne vzlétnout. Bylo horko a ze mne tekly proudy potu. Stacy mě chvíli pozorovala a pak se zeptala, jestli 7

nejsem blázen. To byl její neotřelý způsob seznamování a já ji za tu upřímnost měla od první chvíle ráda. Stacy patřila k lidem, kteří vyslovovali zcela bezprostředně své myšlenky, ať byly jakékoliv. Sdělovala své pocity tak, jak ji v dané situaci napadly. Někteří lidé byli přesvědčeni, ţe je neomalená, ti druzí, kteří ji znali, věděli dobře, jak je to citlivá dívka. Měla krátké hnědé vlasy a její plná postava byla poněkud hranatá. Vţdycky měla po ruce nějaký vtip, kterým dokázala namířit i na sebe. Nikdy na sobě nedala znát, ţe ji něco trápí. Byl to nejspokojenější člověk, jakého jsem znala. Bylo jí osmnáct, stejně jako mně. Kdyţ se konečně vynadívala na mé bláznivé poletování, vzala poniţující situaci do svých rukou. Přetrhla ocas napůl a dráček se uţ za několik minut vznášel vysoko nad námi. Ale zpět k telefonu. Se Stacy jsem mluvila kolem čtvrté odpoledne. Volala mně právě ve chvíli, kdy jsem také já zvedala sluchátko, abych jí oznámila úspěšný nákup, který jsem ještě ani nevybalila. „Relo,“ zahlaholila, „ty snad sedíš u telefonu. Vţdycky to vezmeš na první zvonění.“ „Ovládám telepatii,“ zahihňala jsem se. „Vţdycky poznám, kdyţ na mě myslíš. Hele, já jsem…“ „Volala jsi Chrisovi? To je senza!“ přerušila mě rozrušeně. Stacy také milovala sladkosti a kluky. Jedním z důvodů, proč nebyla hubená, bylo, ţe dokázala na posezení sníst krabici koblih. Ale o kluky neměla nouzi. Myslím, ţe se s ní cítili v bezpečí. „Ne,“ odpověděla jsem. „Koupila jsem si video.“ „Hm,“ vydechla zklamaně. „Měla bys mu zavolat. Je přece jednodušší pozvat ho na rande po telefonu. Kdyţ odmítne, nemusíš mít strach, ţe na tobě uvidí zklamání.“ „Já ho nechci pozvat ven. Chci ho pozvat k sobě na večírek. Kdyby chtěl jít se mnou ven, zeptá se mě sám. A teď ti musím vylíčit, jak vypadá to video. Má čtyři hlavy…“ „Dej s tím teď pokoj, prosím tě…“ „Bud chvíli zticha,“ přerušila jsem ji. „Stálo dvě stě osmdesát dolarů. Ten prodavač mi dal šek s pozdějším datem na osmdesát 8

dolarů.“ „Opravdu? To po tobě musí opravdu prahnout.“ „Jo. Dal mi to najevo hned v obchodě. Chce přijít na večírek.“ „Řekla jsi mu, kam a kdy?“ „Ne.“ „Jestli má tvůj šek, má také tvou adresu,“ poznamenala Stacy. Jak jsem řekla, Stacy nebyla vůbec hloupá a šla rovnou k věci: „Řekla jsi mu, ţe se večírek koná v sobotu večer?“ „Jo. Pokud přijde, máš ho mít. V kaţdém případě Christopherovi volat nebudu.“ „Proč ne?“ „Dostanu srdeční záchvat, jestli odmítne.“ „Taky to můţe přivítat.“ „Při nejlepším je tu jenom poloviční šance, ţe bude souhlasit. Nechci umřít. Mám strach – boţe, to je směšné! Jsi si jistá, ţe s nikým nechodí?“ Stacy se zamyslela. „No, tak přesně to zrovna nevím, ale před pár dny jsem ho viděla na obědě s Debbií Rostenovou.“ „Debbie Rostenová? Boţe, to je pěkná potvora. Nenávidím ji. Jak to, ţe se mu líbí?“ „Jenom s ní mluvil. To přece ještě neznamená, ţe se mu líbí.“ „Nebudu mu volat,“ zamumlala jsem. „Relo!“ „Stacy!“ „Co?“ „Uţ nic. Končím. Otec přijde za hodinu domů a já se s ním chci dohodnout na pohoštění.“ Stacy se zasmála. „Musíš se Chrise zítra ve škole zeptat. Jak tě znám, nebudeš mít klid, dokud to neuděláš.“ „To připouštím.“ „Co uvaříš tátovi k večeři?“ „Nevím, něco dobrého.“ „Nikdy jsi mi neřekla, kde ses naučila vařit.“ „Tak, sama od sebe. Uţ před několika lety,“ odpověděla jsem. Doma jsme měli dvě televize. Jednu v obývacím pokoji a jednu v mém pokoji. Video jsem umístila do obývacího pokoje, aby se mohl 9

dívat i otec. Návod na obsluhu byl dost srozumitelný, takţe jsem si za chvíli pustila jeden starší film. Otec přišel domů ve čtvrt na šest. Jmenuje se Spencer Lindquist a je duchovní. Není to můj skutečný otec. Adoptoval mě. Byl pastorem v metodistickém kostele asi míli od našeho domu. Nemohu proti němu říci ani slovo, protoţe si mě vzal do opatrování a staral se o mě opravdu dobře. Snaţil se pomáhat bezdomovcům. Trávil spoustu času hledáním noclehů nebo provizorních ubytování. V L. A. odstartoval úspěšný program nazvaný Jídlo pro chudé. Bylo mu tehdy čtyřicet pět, ale vypadal o deset let starší. Měl téměř bílé vlasy, strašně shrbená záda a nepravidelný puls. Kdyţ mu ti, kterým pomohl, děkovali, jeho laskavý obličej se rozzářil štěstím a uspokojením z dobře vykonané práce pro své bliţní. Nemohla jsem si vybrat lepšího otce. „Čichám nějaké rybí jídlo,“ ozval se otec, kdyţ vstupoval do dveří. Dala jsem mu velkou pusu na tvář. Řekla jsem mu, ţe video stálo pouze sto osmdesát dolarů. Byla to leţ, ale jenom malá. A já jsem doufala, ţe mi to Bůh odpustí. Jak často jsem od toho dne doufala, ţe mi Bůh odpustí!

10

II. Drahý Chrisi, miluji Tě a chci Tě. Cítíš také stejnou touhu? Ţe nevíš, kdo jsem? Přece ta kouzelná bruneta, která sedí o dvě lavice za tebou napravo. Mé hnědé oči září, kdyţ se na Tebe dívám. Škrábu tyhle řádky a zároveň si přeju, aby ses na mě otočil. Opravdu jsem okouzlující a neber to jako domýšlivost nebo něco podobného. Mé tělo je tvůj nejbáječnější sen. Mám nos jako knoflíček a úsměv s příchutí bílé čokolády. Máš rád čokoládu, Chrisi? Já zboţňuji sladké. I kdyţ Tě neznám, miluji Tě. Moţná je to v tomhle případě lepší. Ale na druhé straně mám pocit, Chrisi, jako bych Tě znala odjakţiva. Cítím, ţe kdybychom minuli jeden druhého bez toho, ţe bychom vzájemně okusili svou lásku, můj ţivot bude pustý a prázdný. Ale nechci, aby sis myslel, ţe touţím jenom po Tvém těle. Přeji si poznat Tvou duši, myšlenky. Zítra pořádám večírek. Přijdeš? Chrisi, Chrisi, Chrisi. Myslím jen na Tebe a na to, jestli Ti nejsem lhostejná. Ve chvíli, kdy jsem Tě uviděla poprvé, začalo mé srdce bít jenom pro Tebe. Chtěla bych se schovat ve Tvém náručí. Jsem plná vroucího citu k Tobě. Začínám z toho být zničená! Nemohu si pomoci, ale stále na Tebe myslím, Chrisi. Christopher Perry. Chris a Rela. Vsadím se, ţe dosud neznáš mé příjmení. Moţná je stejné jako Tvoje, nebo někdy bude. Rela Perryová. Dám za to krk, ţe jsem to uţ někde slyšela. Musím zhodnotit Tvé dnešní oblečení. Modré dţíny a bílé tričko. Ladí to k Tvým krásným tmavým očím. Kdyţ se chci podívat na noční oblohu, stačí mi, abych si vybavila Tvé oči. A spoustu dalších věcí v nich vidím, například, ţe budeš významný a váţený člověk. Co by měl 11

tedy génius dělat s dívkou, jako jsem já? Přece tisknout ji k sobě, mazlit se s ní, objímat ji, milovat… „Relo,“ obrátil se ke mně pan Tudor. „Zde,“ vyhrkla jsem a kvapně vsunula dopis pod kus papíru. Zvedla jsem oči k profesorovi, který v ruce třímal matematické testy. Na levé straně, o dvě lavice blíţ k tabuli, se otočil Christopher Perry, aby se podíval, co se děje. Takový inteligentní výraz – měl vyšší IQ ve spánku neţ kdokoli z nás v bdělém stavu. Testy a prověrky měl vţdycky bez chyby. Krátce se na mě usmál. „Vím, ţe jsi tu,“ pronesl pan Tudor ironicky. Poloţil přede mě papír s testem. „Dopsala sis ten dopis?“ Christopher se otočil zpět. „Ano, pane,“ zamumlala jsem. „Tak hodně štěstí v testu,“ popřál mi profesor. „I kdyţ ho nepotřebuješ.“ „Díky, pane.“ S matematikou jsem nikdy neměla problémy. Rozhodně mi nekazila profil výborné studentky. Nejspíš jsem to měla zakódované v genech. Test se skládal ze šesti integrálních úloh. Vyřešila jsem je přibliţně za třicet minut. Ve stejné době dokončil práci i Christopher. Seděla jsem, zírala na něj a pomalu sbírala odvahu, abych ho pozvala na večírek. Bud nad věcí, opakovala jsem si v duchu. Konečně zazvonil zvonek a pan Tudor vybral testy. Uklidila jsem si knihy a vyšla za Chrisem na chodbu. Kdyţ na chvíli osaměl, přitočila jsem se k němu a doufala, ţe si mě všimne a promluví první. Nebyli jsme si tak úplně cizí. Párkrát jsme spolu hovořili i o jiných věcech neţ o škole. Nemusela jsme čekat dlouho. „Ten test byla sranda, vid,“ ozval se. Začervenala jsem se. „Moţná pro tebe,“ odpověděla jsem. Nevyvedlo ho to z míry. „Skončila jsi dřív neţ já, Relo. Jako vţdycky.“ Řekl mé jméno, pomyslela jsem si. Jaká naděje! „Učím se dost obtíţně,“ lhala jsem. Ve skutečnosti jsem se nikdy neučila. Bylo mi špatně pokaţdé, kdyţ jsem se podívala na sešity a knihy. Stačilo mi poslouchat pana Tudora. 12

„Co máš další hodinu?“ zeptal se Chris. „Historii s Palosem.“ „Líbí se ti?“ „Je to hezký chlap, ale historii vykládá dost po svém.“ Christopher zvedl obočí. „Jak to myslíš?“ Ani nevím, proč jsem to řekla, ale zdálo se mi, ţe je to pravda. Občas mě samotnou překvapí to, co řeknu. Usmála jsem se a pokrčila rameny. „Zklamalo mě, ţe se v jeho hodinách neprobírá Atlantida a Lemurie.“ Christopher se zamračil. „O Atlantidě jsem uţ slyšel, ale co je to Lemurie?“ „Další mýticky kontinent. Předpokládá se, ţe se nacházel v oblasti dnešního Pacifického oceánu.“ „Někdy mi o tom musíš vyprávět.“ Odmlčel se. „Zaslechl jsem, ţe pořádáš v sobotu večírek.“ Ocitla jsem se na pokraji srdečního záchvatu. „Kdo ti to řekl?“ „Stacy. Říkala, ţe by bylo dobré, kdybych se zastavil, ale chtěl jsem se nejdřív domluvit s tebou.“ Zakašlala jsem. „Přijď. Přijď, kdy chceš, teda myslím během toho večera. Bude to skvělé.“ „Rád bych vzal s sebou přítelkyni.“ Ach mé ubohé srdce. V jediném momentu se zbortily všechny mé sny. „Jo,“ přikývla jsem. Podíval se na mě. „Opravdu?“ Těţce jsem polkla. „Jo.“ Usmál se. „Nikdy jsem u tebe nebyl. Kde bydlíš?“ Ta přítelkyně mě zničila. Nebyla jsem schopná rozumně uvaţovat. „Zeptej se Stacy, ona ti to vysvětlí líp,“ zamumlala jsem. Přikývl. „Dobře, Relo. Uvidíme se u tebe. V osm hodin?“ „Jo, to bude nejlepší.“ „Proč jsi ho ke mně zvala, kdyţ jsi věděla, ţe chce přijít s nějakou svou holkou?“ ječela jsem na Stacy u oběda. Došly jsme spolu na školní parkoviště. Uţ jsem ten den měla školy dost a rozhodla jsem se, ţe půjdu domů. Nebylo to nic neobvyklého. Často jsem se takhle jela odreagovat k moři. Procházela jsem po pláţi, vnímala vítr, který si pohrával s mými vlasy, a dýchala slaný 13

vzduch. Moře mě vţdycky uklidnilo. Dnes se budu ale muset obejít bez procházky. Ve tři hodiny jsem musela být na brigádě v knihovně. „Kdyţ jsem mu řekla o večírku, o ţádné přítelkyni se nezmínil,“ reagovala na mou útočnou otázku Stacy. „Neměla jsi mu vůbec nic povídat.“ „Myslela jsem, ţe ti udělám radost. Byla jsi tak vyplašená. Vypadalo to, ţe se ho nikdy nezeptáš.“ „Nebyla jsem vyplašená, jenom jsem čekala na vhodnou chvíli.“ „Promiň.“ Povzdechla jsem si. „Jo.“ Nebyla jsem na Stacy doopravdy rozzlobená. Měla jsem vztek na sebe, ţe miluji někoho, kdo se o mě očividně nezajímá. Takové zklamání! Proč jsem ho tolik chtěla, kdyţ jsem ho vlastně vůbec neznala? „Jak to víš, ţe má holku?“ pokračovala Stacy. „Ptala ses ho?“ „Ne. To by ode mne nebylo moc chytré, nemyslíš? Mimochodem, přivede s sebou Debbii.“ „To je ta afektovaná,“ poznamenala Stacy. „Buď zticha.“ Přítelkyně se zakřenila. „Vzdáváš se bez boje. Aţ ji přivede, vylejeme jí něco do klína. Taky bysme ji mohly zavřít do sklepa, nebo ji utopit ve vaně.“ „Můţeme utopit Chrise, za to, ţe ji přivede,“ přidala jsem se. Obě jsme se tomu nápadu zasmály, i kdyţ to moc legrační nebylo. Ve skutečnosti mě myšlenka ublíţit Christopherovi naplnila nevysvětlitelným strachem. Teď uţ to pro mě není záhada. Ale tehdy byla spousta důvodů, proč bych se o něj měla bát. A já jsem byla jeden z nich.

14

III. Ten sen jsem si připomněla, kdyţ jsem následující den kupovala jídlo na večírek. Drţela jsem v pravé ruce pomeranč a mačkala ho, abych zjistila, jestli je zralý, kdyţ mi hlavou projela zvláštní představa. Obraz zalitý jemným oranţovým plamenem. Moţná, ţe tu vzpomínku vyvolala barva ovoce. V té scéně byly také jiné barvy. Šedé křeslo, připomínající návštěvu u zubaře, modrý přístroj, podobající se počítači. Na konci obrazu se pohybovaly jakési postavy, ale bylo těţké je od sebe rozeznat, protoţe oranţové světlo vysílalo všemi směry pronikavé paprsky. Ti lidé, předpokládala jsem, ţe to byli lidé, byli pouze nemotornými stíny v mé mysli. Ale jak se otáčeli do středu obrazu, celá scéna se mi začala před očima postupně vytrácet. Zamrkala jsem a podívala se na pomeranč v ruce. „Co je to?“ zašeptala jsem. Odkud se ty představy vzaly? Pak jsem si uvědomila, ţe jsem v noci špatně spala, protoţe mě obtěţovaly stejné sny. Po těle mi přejel mráz. Hodila jsem pomeranč zpátky do regálu a přešla k dalšímu zboţí. Ovocný salát na večírku určitě podávat nebudu, rozhodla jsem se. Na to, abych se tím nějak trápila, nebyl čas. Pozvala jsem spoustu lidí a bůhví kolika dalším řekla o večírku Stacy, takţe jsem vytáhla dlouhatánský seznam nezbytných věcí k nákupu a zkontrolovala, jestli mám s sebou otcovu šekovou kníţku. Táta se totiţ velkoryse nabídl zaplatit všechno jídlo, coţ jsem vzhledem k prázdné kapse uvítala. Na začátku seznamu byly přirozeně sladkosti a mléko. Vzala jsem také tunu salámových nářezů a chléb. I kdyţ jsem se za své 15

kuchařské umění nikdy stydět nemusela, pro tak velkou společnost jsem rozhodně odmítla vařit. Sendviče jsou vţdycky vděčné pohoštění. Vrátila jsem se do oddělení zeleniny pro rajčata, salát a okurky. Na pomeranče jsem se raději ani nepodívala. Kdyţ jsem dorazila s nákupy domů, pustila jsem se do úklidu. Otec byl v kostele. Slíbil mi, ţe budu mít večer celý dům pro sebe a on, ţe půjde spát ke známým. Doufala jsem, ţe některá z dívek bude chtít přespat u nás a večírek by se pak mohl zvrtnout v „noční babinec“. Kromě Stacy jsem neměla ve škole ţádné bliţší přátele. Nejspíš to bylo tím, ţe jsem ve městě ţila teprve krátkou dobu. Stacy mi přišla ve čtyři na pomoc. Přinesla dvě vázy s květinami a pár slavnostních ozdob. Ověsila obývací pokoj girlandami dlouhých oranţových a černých fáborů, pak vydlabala dýně a naplnila je různými cukrovinkami. O půl sedmé se začali scházet hosté. Uháněla jsem se nahoru převléknout. Hodila jsem na sebe černé kalhoty a oranţovou blůzu. Ani sama nevím, proč. Nejspíš, abych ladila s výzdobou. Kdyţ jsem se vrátila, Stacy uţ vítala houf lidí. To mé trochu uklidnilo. Celý den jsem měla strach, ţe třeba nikdo nepřijde. A co Christopher, ptala jsem se sama sebe a pověsila se očima na dveře. Večírek jsem naplánovala v několika základních bodech. Nejprve budu podávat jídlo a pití, k tomu pustím nějakou prima hudbu. Pak zorganizuji pár her a nakonec budu pouštět filmy. Bylo téměř devět hodin, kdyţ se objevil Chris v závěsu s Debbií. Přivítala jsem je oslnivě zářivým úsměvem a pro sebe zkonstatovala, ţe spolu vypadají šťastně. Upozornila jsem je na jídlo v kuchyni a stáhla se do ústraní, abych se vysmrkala a otřela si oči. Nebyla jsem zničená. Vţdyť jsem to čekala. Jenom mi to přišlo líto. Kdyţ ostatní začali hrát šarádu, nepřidala jsem se, protoţe jsem musela doplnit stůl s občerstvením. Chris se objevil v kuchyni ve chvíli, kdy jsem se potýkala s krájením mrkve. Věnovala jsem mu letmý úsměv. „Jdeš si odpočinout?“ zeptala jsem se. Zavrtěl hlavou a posadil se naproti mně. „Co to děláš, Relo?“ Nasadila jsem škrobený úsměv. „Jenom si zpívám v dešti a čekám 16

na sníh. Líbí se ti tady?“ „Je to skvělý večírek.“ „Hra tě nebaví?“ Pokrčil rameny. „Ale jo. Jenţe jsem chtěl vyuţít příleţitosti pohovořit si s tebou o samotě.“ „Co?“ „Ve škole spolu mluvíme jenom na chodbě.“ Přinutila jsem se ke smíchu. „Není zrovna lehké se k tobě dostat, kdyţ jsi obletován dívkou, jako je Debbie.“ Zatvářil se zmateně. „Debbie je moje sestřenice.“ „Opravdu?“ vyjekla jsem. „To jsem nevěděla. No to je skvělé – myslím mít tak krásnou sestřenici.“ Upřeně mě pozoroval. „Proč jsi ten večírek uspořádala?“ „Chtěla jsem se seznámit s více lidmi ze školy. Přestěhovala jsem se sem teprve v létě.“ „A odkud?“ Zaváhala jsem. Vţdycky jsem nerada mluvila o své minulosti. „Z východu.“ „Jsi tady s rodiči?“ „Ano, s otcem. Nemám matku. Já jsem… to je dlouhá historie. A co Debbie? Odkud je?“ „Z Wisconsinu. Přistěhovala se sem v létě.“ „Jako já. To je náhoda.“ Christopher se zašklebil. „S tebou je zábava, Relo.“ Potlačila jsem smích. „Jo, jsem veselá. Všichni mí přátelé umřeli od smíchu. Hele, slyšela jsem, ţe se hlásíš na techniku.“ Přikývl. „Ale nejsem si jistý, ţe se tam dostanu.“ „Ty? Natáhnou pro tebe červený koberec. Máš přece nejlepší výsledky, ne? A podle toho vybírají.“ „To není tak jednoznačné.“ „Co si vybereš jako studijní obor, pokud se tam dostaneš?“ „Doufám, ţe si zvolím dva. Fyziku a počítače.“ „To bude náročné.“ „Nejspíš to bude spousta práce. Ale nevidím v těch oborech příliš velký rozdíl. Spousta subatomických výzkumů se provádí pomocí počítačů. Taková spolupráce bude v budoucnosti narůstat. Kaţdých 17

deset let máme novou generaci téhle rychlých mašinek. Víš, ţe vědci v IBM experimentují s pouţitím krystalů v databance? Četl jsem o tom v odborném časopise. Jediným tahem budeme schopni uloţit nebo získat informace aţ pěttisíckrát rychleji.“ „To je sice úţasné,“ konstatovala jsem, „ale na druhé straně z toho mám strach.“ „Co? Proč?“ „Obávám se, ţe kdyţ se staneme na počítačích závislí, přestaneme sami myslet. Ztratíme lidskost.“ „Ty tomu skutečně věříš?“ „Ano.“ Potlačil smích. „Sleduješ na tohle téma moc hororů. Počítač sám nic neumí, dokud není naprogramován. Dokonce ani pak si sám nic neuvědomuje.“ „Říkají, ţe jsou chytré.“ „Pardon?“ „To je má oblíbená věta z prvního Terminátora. Moţná, ţe právě kvůli té větě mám strach. Jsem velmi vnímavá mladá dáma.“ Christopher přikývl. „Moţná, ţe ty mašinky budou chytřejší, ale my budeme vţdycky vědět, kdy je vypnout. V kaţdém případě oceňuji tvůj úhel pohledu. Nejsem tak chladný mladý vědec, jak se zdám. Lidská mysl mě fascinuje. Víš, ţe mám doma počítač? Rád bych ti někdy ukázal pár programů.“ Nejspíš to bylo pozvání k němu domů a dost mě rozrušilo. Přestala jsem dávat pozor na práci a nůţ mi sjel do prstu aţ téměř na kost. Do mrkve vtekl tenký pramínek krve. Upustila jsem nůţ a zvedla poraněný prst ke rtům. Pak jsem pocítila bolest. Christopher vyskočil ze ţidle a v momentě byl u mě. „Jsi v pořádku?“ zeptal se. „Áááuu,“ zaúpěla jsem s prstem v ústech. Nebylo to ţádné drobné říznutí. Krve přibývalo, dokonce mi pár kapek ukáplo na blůzu. Konečně, pomyslela jsem si, mohla bych umřít v jeho náručí. „Neuřízla sis ten prst?“ zeptal se nervózně. Pokrčila jsem rameny. Pořádně zbledl. „Já nevím,“ zalhala jsem. „Prohlídni tu mrkev a podívej se, jestli tam někde kousek neleţí.“ 18

Chris potřásl hlavou, můj vtip ho ani trochu nepobavil. Natáhl se ke mně, aby mi pomohl a já si všimla, jak se mu hrozně třesou ruce. „Vezmu tě do nemocnice,“ konstatoval. „Ne.“ Vytáhla jsem prst z úst. Na pracovní stůl začaly v pravidelném intervalu padat kapky krve. „Je to můj večírek a já si můţu vykrvácet, kdy chci.“ „Mohla by sis přestat dělat legraci, Relo? Skutečně vykrvácíš.“ Vypadal vyděšeně a mně bylo jasné, ţe by nebylo dobré ho ještě víc znepokojovat. Pokud jde o mne, byla jsem klidná. Pohled na krev mi nikdy nevadil. Hrábla jsem po malém ručníku a ovinula jej kolem rány. Na bílé látce se objevily červené skvrny. Přitiskla jsem ji pevněji na ránu, coţ nebylo tak jednoduché. Bolest byla dost nepříjemná. „Za pár minut to bude v pořádku,“ ujistila jsem Chrise. „Krvácení se zastavuje.“ „Jsi si jistá?“ zeptal se. „Ano.“ „Stejně bych tě nejradši odvezl do nemocnice,“ navrhoval znovu Christopher. Jeho zájem mě příjemně dojal. Ale vţdyť jsem se řízla jen do prstu. Usmála jsem se, abych ho uklidnila. „Přece neumírám, Chrisi,“ pronesla jsem potichu. Posadil se zpět na ţidli a sklonil hlavu. „Lidé jsou tak křehcí,“ zamumlal. V té chvíli jsem k němu pocítila obrovskou lásku. Dotkla se mě něţně jako mořský vánek. Přesto mě – a to bylo zvláštní – jeho věta z nějakého neznámého důvodu znepokojila. „Lidé nejsou jenom křehcí,“ oponovala jsem a podívala se mu do očí. Chvíli jsme na sebe hleděli. Pak sklonil hlavu, jako by se styděl. „Měla by sis to nechat sešít,“ upozornil mě. „Pevně si to stáhnu a bude to v pořádku.“ „Kdy jsi dostala poslední protitetanovou injekci?“ Zasmála jsem se. „Uklidni se! Tetanus nedostanu.“ V tu chvíli se objevila ve dveřích Edova hlava. Kdyţ uviděl všechnu tu krev, zarazil se. „Koukám, ţe jsi měla s přítelem menší výměnu názorů.“ 19

„Ahoj, Ede,“ pozdravila jsem ho. „Ne, zrovna jsem se řízla do prstu. Pojď dovnitř a vem si něco k jídlu. Jenom neochutnávej mrkev. Christophere, tohle je Ed. Prodal mi video.“ Ed přistoupil k Christopherovi a potřásl mu rukou. „Tak ty jsi ten její kluk. Ani nevíš, jaké máš štěstí, ţe sis našel tak věrnou dívku. Pouţil jsem všechno, abych ji oslnil, ale stejně se mnou na rande nešla.“ Chris stáhl ruku zpět a strčil si ji do kapsy. Ed ustoupil o krok dozadu. „Vypadáš jako Rela.“ „To je proto, ţe to není můj přítel, ale bratranec.“ Christopher na mě pobaveně pohlédl. Ed vypadal zmateně. „Je tady tvůj kluk?“ zeptal se. „Ţádného nemám,“ odpověděla jsem. „To byla jenom taková malá leţ, abych si tě drţela od těla. Ale řekla jsem o tobě Stacy, a ta je ti víc neţ k dispozici.“ Ed zazářil. „To je ta kočka, co mě pustila dovnitř?“ „Nejspíš. Vezmi si něco k snědku a jdi si s ní pohovořit. Pak si pustíme nějaký film na videu.“ Nechtěně jsem zasténala. Ručník, kterým jsem si zavázala pořezaný prst, zastavil krvácení, ale v prstu mi začalo silně škubat. „Měla by sis vzít aspirin,“ ozval se Christopher. Vzhledem k tomu, ţe jsem s ním do budoucna počítala jako s manţelem, rozhodla jsem se, ţe by nebylo dobré, aby byl přítomen narození našeho prvního dítěte. Zcela určitě by omdlel. Navzdory fyzické bolesti jsem byla šťastná, ţe o mě projevuje takový zájem. „Nemohu. Jsem na něj alergická.“ Neţ stačil Chris něco namítnout, vyšla jsem nahoru pořádně se ošetřit. Rána byla hluboká. Asi tam budu mít jizvu, pomyslela jsem si. Uvaţovala jsem, jestli mám vyuţít Chrisovu nabídku a odjet na pohotovost. Burácení zezdola mi připomnělo, ţe nemohu večírek opustit. Ovázala jsem si proto prst, jak nejlépe jsem mohla, a vrátila se do svého pokoje pro video a opatrně je odnesla dolů. Stacy a Eda jsem potkala v hale před obývacím pokojem. „Pustíme si film,“ upozornila jsem je. „Ed mi říkal, ţe ses řízla do prstu,“ starala se Stacy. „Snaţila jsem se upoutat Chrisovu pozornost,“ zasmála jsem se. 20

„Myslím, ţe jsi říkala, ţe je to tvůj bratranec,“ ozval se Ed. „Christopher je Debbiin bratranec,“ vysvětlila mu situaci Stacy. „Ty jsi to věděla, co!“ vykřikla jsem. „Ne. Debbie mi to řekla,“ hájila se Stacy. „Začínám v tom mít zmatek,“ protestoval Ed. Bez dalšího povšimnutí jsem kolem nich přešla do obývacího pokoje a hlasitě poţádala o pozornost. Upozornila jsem je, ţe výběr filmu záleţí jenom na nich. Chris mi pomohl video instalovat, pak do něj zaloţil vybranou kazetu a posadil se vedle mne na gauč. I přesto, ţe mě od rány v prstu bolela téměř celá ruka, byla jsem naprosto spokojená. Ten pocit ale netrval dlouho. Místo aby se po zaloţení kazety začal odvíjet děj filmu, objevily se zprávy. Nepřekvapilo by mě, kdyby zpravodajství končilo. Klidně se můţe stát, ţe někdo natočil ještě kus programu, který běţel před filmem. Ale zprávy nepochybně právě začínaly. Vyskočila jsem, abych to vypnula. „Musela jsem to špatně seřídit,“ zlobila jsem se sama na sebe a hledala tlačítko s příslušným povelem. „Počkej,“ přerušil mě Christopher. „Moţná, ţe ses netrefila do začátku. Vydrţ ještě pár minut.“ „Ne,“ prohlásila jsem rezolutně. Praštila jsem do knoflíku, označeného stop. Televizní obrazovka zhasla. „Udělala jsem to špatně.“ „Jsi si jistá?“ ozval se Ed. „Ano.“ „Tak to přetoč ještě o pár minut dopředu, abys to zkontrolovala,“ navrhla Stacy, usazená na podlaze těsně vedle Eda. „Uţ jsem řekla, ţe jsem tam něco pokazila,“ odsekla jsem aţ nepřiměřeně tvrdě. „Relo,“ napomenula mě přítelkyně důrazným tónem. Zhluboka jsem se nadechla. „Podíváme se na tvůj film, Stacy, nebo bych také mohla pro pár kazet doběhnout do půjčovny. Souhlasíte?“ Celá společnost si mě divně prohlíţela. Christopher se postavil. „Pokud proti tomu nebudeš nic mít, odvezu tě.“ „Neţ se vrátíte, podíváme se na zprávy,“ rozloučil se s námi Ed. 21

„Doufám, ţe se tu nebudete moc nudit,“ prohodila jsem. Zmáčkla jsem příslušné tlačítko a kazeta s filmem mi vyjela do ruky. „Vrátíme se za patnáct minut.“ Obchod s videokazetami byl na dolním konci naší ulice. Po cestě si Chris všiml, jak jsem nervózní. „Být na tvém místě, zbytečně bych se tím nezatěţoval,“ snaţil se mě uchlácholit. „Často se spletu, kdyţ si chci pustit nějaký film. Co prst? Ještě tě bolí?“ „Ne. Uţ je to dobré, opravdu,“ zalhala jsem. Třásly se mi ruce. Sevřela jsem je a poloţila do klína. Co se stalo? Lámala jsem si tím hlavu. Rozhodla jsem se, ţe nedám Chrisovi najevo, jak mě to vystrašilo. „To je hezké auto,“ podotkla jsem. „Co je to za značku?“ „Mazda 626.“ „Je tvoje?“ „Jo. Koupil jsem ho v létě.“ „To je prima mít peníze.“ „Teď ţádné nemám. Ale můţu je rychle vydělat.“ „A jak?“ Potlačil smích. „Opravuji videa, osobní počítače, věţe, televize, prostě veškerou elektroniku.“ „Ty si tu přezdívku génius opravdu zaslouţíš.“ „Nikdo mi tak neříká.“ „Titulují tě tak za tvými zády.“ „Opravdu?“ „Jasně.“ Usmál se. „Ty máš také přezdívku.“ „Tomu nevěřím. Vţdyť mě ve škole nikdo nezná. Jakou?“ „Na tom nezáleţí, ale všichni o tobě mluví.“ „A co říkají?“ zeptala jsem se. „Neřeknu ti to.“ „Musíš mi to říct. Je to ošklivé?“ „Ne,“ uklidnil mě. „Ale přesto ti to neřeknu.“ „Děláš si ze mě blázny.“ „Myslel jsem, ţe mě máš ráda.“ Překvapeně jsem zamrkala. „Co, ţe jste si myslel, pane Christophere?“ 22

Váţný tón v mém hlase ho překvapil. „Nic jsem tou poznámkou nemyslel. Jenom jsem předpokládal, ţe ti to nebude vadit.“ „To je pravda. Je to pravda.“ „Co je pravda?“ „Všechno je pravda.“ Neřekla jsem mu přímo do obličeje, ţe ho mám ráda. Předpokládala jsem, ţe mě tahá za nohu, kdyţ se zmínil o lidech, se kterými o mně mluvil. Nejspíš bych měla takové lidi, které těší pomlouvat ty druhé, pochopit. „Co tvůj prst?“ zeptal se. „Stav mých myšlenek mi nedovoluje zabývat se v tuto chvíli vlastními končetinami,“ usmála jsem se sladce. Chris pokývl hlavou směrem k obchodu s kazetami. „Uţ jsme skoro tam.“ „Jo.“ „Jsem rád, ţe jsem s tebou. Mohli bychom se spolu vidět a povídat si častěji,“ navrhl. Bylo mi jasné, ţe je to neohrabané pozvání na rande. „Jo. Ale víš, co se bude říkat?“ „Co se bude říkat?“ „Ţe spolu určitě nejenom mluvíme.“ V tu chvíli vnímavý Chris poznal, ţe znám jeho tajnou touhu, týkající se mého atraktivního těla. „Šla bys se mnou někdy na rande?“ zeptal se přímo. „Ne.“ Byla jsem odporná, prostě strašná. Zatvářil se zklamaně. „Nechodím na schůzky. Můj otec – je kazatel, víš, mě varoval, ţe mě kluci přivedou do neštěstí.“ Zamračil se. „Skutečně? Nezdá se ti to trochu divné?“ Potřásla jsem hlavou. „Říká, ţe kluky zajímá jenom jedna věc. Sex, sex, sex. Je to jenom jedna věc, ale vţdycky ji opakuje třikrát, nejspíš proto, abych na to nezapomněla.“ Chrise to pohoršilo. „Všichni kluci nejsou takoví.“ Zahrála jsem překvapenou. „Opravdu?“ „Jo.“ Teď jsem zase byla zklamaná. „Ach.“ 23

Byl značně popletený, chudák kluk. „Relo?“ „Ano?“ „Děláš si ze mě legraci?“ Zahihňala jsem se. Nemohu uvěřit tomu, co jsem řekla potom. Den před tím mě zmínka o tom klukovi dokonale roztřásla a teď ho tady doslova balamutím. „Ne, ale ráda bych vystoupila!“ vykřikla jsem. Pak, červená jak rajče, jsem se plácla přes pusu. Chris se začal potichu smát. „Kde se sejdeme na první schůzce?“ zeptal se. „Kdekoli budete chtít, pane Christophere,“ odpověděla jsem.

24

IV. Na všechno, co se mi zdálo, nebyla moje postel dost velká. Pořád jsem cítila, jak mě tísní pokrývka i polštář, dokonce i kdyţ jsem si šla lehnout do jiného pokoje. V mém snu se objevil Christopher. Jako obvykle seděl před obrazovkou počítače. Zmáčkl tlačítko a před námi se rozvinula fantastická mapa lidského mozku. Vydali jsme se na cestu. Christopher mluvil zřetelně, ale přece jen jsem neporozuměla všemu, co říkal. V mozku na obrazovce pulzovala krev, dokonce i mé vlastní srdce začalo bít rychleji. Rytmus úderů se rozléhal pokojem. Chris mi ukázal tajemství vesmíru. Našel je na nejpřekvapivějším místě. Uvnitř lidské podstaty – v hlubině duše. Ale někde na té cestě jsem cítila, ţe svou vlastní duši ztrácím. Pokoj s Christopherem a počítačem pomalu mizel a znovu se objevil můj skromně zařízený pokoj. Posadila jsem se na ţidli k malému stolku, na kterém stála lahvička se zelenou tekutinou a injekční stříkačka. Jak jsem ji drţela proti světlu, třpytila se a blýskala. Ale ne ţivotem. Třpytila se jako krystaly obíhající v počítači. Nějak jsem tušila, ţe tekutina má něco společného s pamětí. Jehlou jsem propíchla uzávěr lahvičky a natáhla tekutinu. Pak jsem jehlu zavedla do ţíly v paţi. Jako zelené fluidum vtékala tekutina do ţíly, cítila jsem, ţe proniká k srdci a pohlcuje mou duši. Všechno se zbarvilo do šediva jako zimní obloha, kterou provází lezavý chlad a mráz. Pak přišla dlouhá pauza, kdy jsem se vznášela nebo spíš nechala jsem se nést vzduchem. Konečně jsem se posadila a v tu chvíli se přese mě přelila studená tekutina, zaplavila celé mé tělo i obličej. Dusila mě, vůbec jsem se nemohla nadechnout. Čas se zastavil a 25

všechno zčernalo, zčernalo jako smrt, aniţ by úmysl… Probrala jsem se úplně nahá ve vaně. Kohoutky byly puštěné a voda mi dosahovala ke spodnímu rtu. Ještě pár minut spánku a mohla jsem se utopit. Rozkašlala jsem se a narovnala. V koupelně byla tma, ale přesto jsem viděla, jak mi na těle naskočila husí kůţe. „Relo,“ zašeptala jsem. „Moc jsi pila.“ Ale nebyla to pravda. Měla jsem jenom dvě plechovky piva. Po těch jsem v koupelně nemohla usnout. Jasně jsem si pamatovala, jak lezu v pyţamu do postele. Ten sen jsem si nejdřív neuvědomila. Jenom zelené fluidum a dlouhou stříbrnou jehlu, kterou jsem si zavedla do ţíly. Roztřásla jsem se a namáhavé se vyškrábala z vany. Všimla jsem si, ţe se v mém pokoji svítí. Boţe, pomyslela jsem si. O chvilku později jsem stála v obývacím pokoji, suchá a znovu oblečená v pyţamu. Šla jsem si dolů pro sklenici teplého mléka a místo toho jsem se v obývacím pokoji posadila k televizi. Dívala jsem se na kazetu poloţenou na videu a nemohla jsem stále pochopit, jakou chybu jsem jsem před zapnutím filmu udělala. Návod k obsluze byl dost jednoduchý a já přece nejsem ţádný hlupák. Jediná věc, která přicházela v úvahu, byla, ţe jsem popletla datum. Nejspíš ty nové zprávy byly uţ před čtyřiadvaceti hodinami a já jsem je omylem nahrála a pak pustila místo filmu. Tohle vysvětlení se zdálo nejjednodušší. Měla bych si to ověřit v televizním programu. Jenţe jsem se nemohla přinutit to udělat. Civěla jsem na kazetu a uvaţovala, proč mě to tak vyděsilo. „Zrovna jsou zprávy,“ pronesla jsem nahlas. „Ty mě přece nemohou vyděsit. Jsou vţdy o tom, co se kde děje, nebo co se děje někomu jinému.“ Ale tentokrát jsem cítila, jako by se něco mělo stát mně. Stále jsem byla roztřesená z neplánované koupele, a proto jsem byla dost ostraţitá. Mohly být tak tři nebo čtyři hodiny ráno a mně se vůbec nechtělo spát. Nejenom strach, ale ještě něco jiného mě drţelo vzhůru. Uvědomovala jsem si, jak jsem rozrušená. Rozrušená z úplně obyčejného záznamu na kazetě. Ale proč? Pomalu jsem se zvedla z gauče a natáhla se pro kazetu, kterou 26

jsem po odchodu posledního hosta – Stacy – odloţila na video. Proč jsem jenom ze všeho tak vyděšená? Christopher mi slíbil, ţe zítra zavolá. A to je přece fajn. Všechno je v pořádku. Tak co se se mnou, proboha, děje? „Proč si to nepřehraju a nepřestanu o tom jenom mluvit?“ pokárala jsem se nahlas. Vsunula jsem kazetu do přístroje. Ta mašinka mi ji z rukou prakticky vyrvala. Zapnula jsem televizi a posadila se zpět na sedačku. „Dobré ráno, váţení diváci,“ ohlásil se komentátor z rozsvícené obrazovky. „Hlavní zpráva dne. Na Středním východě se rokuje o uzavření příměří mezi arabskou a ţidovskou komunitou…“ Zprávy jednotvárně hučely dál bez nějakého většího vzrušení: válka v Iráku, neúspěch posádky raketoplánu ve vesmíru, stále více lidí bez práce. Uţ jsem se trochu zklidnila, ale zároveň jsem se cítila hloupě. Měla bych spíš vzpomínat na večírek, na kluka mých snů, který mě pozval na rande, a ne tady uprostřed noci čučet na televizi. Ale jak staré je tohle zpravodajství? Komentátor přešel ke sportu. Začínala fotbalová sezóna. „Raiders si vedou dobře,“ oznamoval muţ. „21:17 proti Steelers. V Miami Dolphins utrpěli s Patrioty poráţku 0:3, v Minnesotě Vikingové rozdrtili Redskins vysoko, 46:7…“ Jak jsem řekla, fotbalová sezóna. Ale najednou mě přepadl tísnivý pocit. Chvilku mi trvalo, neţ mi došlo, proč. Byla neděle, časně ráno. Věděla jsem, ţe vysokoškolské kluby hrají obvykle fotbal v sobotu a profesionálové v neděli. Ale ten komentátor oznamoval výsledky profesionálních týmů. Jako by bylo pondělí ráno. Zasmála jsem se. „A co?“ snaţila jsem se nahlas uklidnit. „Ty výsledky jsou z minulé neděle.“ Jo, v pořádku, pomyslela jsem si o deset vteřin později. Komentátor neměl nic lepšího na práci neţ oznámit výsledky fotbalových zápasů z minulého týdne a mluvit o nich, jako by byly sehrány před pár hodinami. Došátrala jsem se k vypínači, rozsvítila a popadla televizní 27

program. Nalistovala jsem stránku ze soboty. Jenţe časově nic nesouhlasilo a obsah zpráv se také lišil. Prohlédla jsem úplně celý program, skoro aţ do konce měsíce. Stejné zpravodajství jsem nikde nenašla. Pak jsem si vzpomněla, ţe jsem do videa naprogramovala datum, hned potom, co jsem ho přinesla z obchodu a nainstalovala. Mezitím jsem pobíhala mezi pokojem a loţnicí, protoţe jsem připravovala pro otce večeři. Tak se nejspíš stalo, ţe jsem tam vloţila špatné datum. Nejjednodušší bude si to ověřit. Koukla jsem se na číselnici v rohu videa. „Tak je to moje chyba,“ pronesla jsem nahlas. „Spletla jsem se o dva dny. Nic se neděje. Mohu jít tedy do postele a nechat si zdát o Christopherovi.“ Najednou mi to došlo. Jak jsem mohla udělat takovou chybu, ţe jsem nahrála zpravodajství o dva dny dopředu? Co se vlastně stalo? Náhodně jsem nahrála budoucnost. „Neuvěřitelné,“ zašeptala jsem. Zacloumalo to se mnou a bylo to zacloumání opravdu pořádné. Nahrála jsem pondělní ranní zprávy.

28

V. V neděli navečer jsem seděla s otcem u televize a sledovali jsme zápas Raiders proti Steelers. Vlastně jsem si tak krátila čekání na Christophera, který mě pozval na večeři, ale také jsem chtěla vědět, jestli mám dát na své video mnohem víc, neţ si myslím. Chris mi v poledne zatelefonoval, abychom se domluvili, kam půjdeme. Nakonec jsme si vybrali restauraci na pobřeţí. Připadalo mi to romantické. Fotbal nebyl moc zajímavý. Asi v půlce zápasu bylo skóre čtrnáct nula ve prospěch Steelers. Vzpomněla jsem si, ţe od Raiders se očekává výsledek 21:17. Moje důvěra v jasnozřivou schopnost videa byla vysoká. Fakt, ţe ty dva kluby hrály proti sobě, byl uţ sám o sobě pro mě dost silným potvrzením, ţe jsem nahrála budoucnost. „Teď Raiders dají tři góly a bude to dvacet jedna sedmnáct,“ prohodila jsem k otci. Vypadal unaveně. Měla jsem obavu, zda ho zase nezlobí srdce. Na mou poznámku ale reagoval. „Pokud budou hrát tak jako dnes, budou rádi, kdyţ se udrţí na konci tabulky.“ „Chceš se vsadit?“ zeptala jsem se. Otce má otázka zaujala. Ačkoliv byl metodistický kazatel, miloval Las Vegas a sázení všeho druhu, obzvlášť blackjack. Jednou mi řekl, ţe věří, ţe kdyţ Bůh stvořil svět, musel stvořit i kostky. „O kolik?“ zeptal se. „O sto babek.“ „Říkala jsi, ţe jsi všechny peníze utratila za video. Z čeho mi zaplatíš, kdyţ prohraješ?“ „Neprohraju.“ „Chci tomu věřit.“ 29

Usmála jsem se. „Dobrá. Pro případ, ţe vyhraju, chci hotové peníze.“ „Kde se v tobě bere ta jistota?“ „Jak to myslíš?“ „Udáváš velmi přesné skóre. Pokud máš pravdu, zaslouţíš si větší odměnu. Dávám ti šanci deset ku jedné.“ „Pět ku jedné.“ „Deset ku jedné bude pro tebe lepší. Pokud prohraju, zaplatím ti tisíc dolarů.“ „Pět ku jedné. Nechci tě obrat o všechny tvé peníze.“ Otřásla jsem se v předtuše. „Víš, co všechno si budu moci koupit za pět set dolarů?“ „Neříkej hop, dokud nepřeskočíš,“ varoval mě otec. Ukázal na televizi. „Steelers jsou hluboko v poli soupeře. Nejspíš dají gól.“ „Gól ve hře moţná. Bude to poslední minuta, kdy zaskórují.“ Steelers dali o dvě minuty později gól. Raiders dostali míč. Postavili do pole nového obránce. Talentovaný, ale zelenáč, prohlásil o něm komentátor. Jenţe skóre šlo nahoru. Steelers sedmnáct, Raiders sedm. „Musí zabodovat ještě dvakrát tolik, abys měla pravdu,“ podotkl otec. „Nemají moc času.“ „Myslím, ţe si koupím nové šaty. Dvoje nové šaty.“ „V kolik hodin pro tebe přijde tvůj mladý přítel?“ usmál se otec. „Za šestnáct minut a třicet dvě sekundy.“ „Ty máš toho chlapce opravdu ráda?“ „Musíš si ho také zamilovat. Je to inteligentní kluk. Je milý, příjemný. Prostě skutečný chlap.“ Otce to rozesmálo. „Zní to jako láska.“ Kdyţ se podíval zpět na televizi, protáhl obličej. „Steelers právě promarnili šanci ve výkopu. Raiders se znovu vzchopili.“ Mnula jsem si ruce v předtuše. „Přijde další gól. Myslím, ţe potřebuji nový kabát na zimu.“ „Ty nemáš ţádný plášť?“ zeptal se otec váţně. Zírala jsem na televizi, a přitom jsem zavrtěla hlavou. „Koupím ti nějaký.“ Mírně jsem se usmála. „Brzy budu schopná si ho koupit sama.“ 30

„Relo?“ „Ano.“ „Jak je ti?“ „Dobře.“ „Je ve škole všechno v pořádku?“ „Ano. Pospěch mám výborný.“ „Víš, jsem na tebe pyšný.“ „Vím. Já jsem na tebe také pyšná. Na všechnu tu práci, kterou děláš pro bezdomovce. Přála bych si mít víc času, abych ti mohla pomáhat.“ „Proč někdy nezajdeš do misie?“ „To je těţké,“ odpověděla jsem. „Škola a práce v knihovně mě dost zaměstnávají.“ Koutkem oka jsem se podívala na otce, který si mě prohlíţel. „Nechceš mi něco říci, Relo?“ „Ne.“ „Aţ si budeš chtít popovídat, můţeš za mnou vţdycky přijít.“ „Já vím.“ O pár minut později vstřelili Raiders gól. Steelers dostali zpět míč, ale nemohli s ním nic dělat. Skóre se pohnulo, Raiders čtrnáct, Steelers sedmnáct. Raiders postupovali po hřišti a hráli jako o ţivot. Otec se zatvářil nervózně: „Nemohu uvěřit tomu, co se děje,“ prohlásil. „Měla bych si pořídit lepší stereo,“ zauvaţovala jsem nahlas. „Nový CD přehrávač.“ Christopher zazvonil dvanáct sekund před koncem zápasu. Běţela jsem ke dveřím, otevřela, popadla jsem ho za ruku a vlekla ho do obývacího pokoje, abychom se dodívali na stále se přiostřující zápas. Otec letmo pohlédl na Chrise. „Uţ to přichází,“ zamumlal. „Celých pět set dolarů,“ připomněla jsem mu. „Kdo hraje?“ vyrušil nás Chris. „Šššš,“ okřikli jsme ho s otcem najednou. Góóól. Tu poslední nádhernou střelu vsítil mladý obránce, kterého předtím komentátor nazval zelenáčem. Čas vypršel. Zápas byl dohrán. 31

21:17. Naprosto přesně. „Ano!“ vykřikla jsem a vyskočila ze ţidle. „Pět set babek!“ Otec si schoval hlavu do dlaní. „Mám ve svém domě médium.“ „Peníze,“ upozornila jsem otce a poplácala ho po zádech. „Chci hotové peníze.“ „Vsadili jste si na hru?“ zeptal se Christopher. „To nebyla sázka,“ odpověděla jsem. „To byla jistá věc.“ Otec na mě civěl s podivným výrazem v obličeji. Věděla jsem, ţe nemá strach o peníze. I kdyby mi je nabídl, nevzala bych si je od něj. Celé to byla legrace. Vlastně jsem o tom tak uvaţovala od začátku. Nicméně z otcovy tváře vyzařoval strach. „Jak jsi to skóre uhodla?“ ozval se otec potichu. Přestala jsem se naparovat a pokrčila rameny. „Byl to jenom odhad.“ Stále si mě prohlíţel. „Starou belu! To bylo tušení,“ pronesl suše. Christopher mě zavezl do znamenité rybí restaurace, na nádherném místě nad mořem. Předem rezervoval dvě místa u okna, odkud jsme měli nádherný výhled. Stůl byl ozářen mihotavým plamenem svíčky. Slunce pomalu mizelo za vodním horizontem. Poţádala jsem Chrise, aby mi něco objednal. „Dej si humra,“ navrhl mi s úsměvem. Poprvé jsem si všimla, jak neobvyklý má úsměv. Navzdory svému mládí moudrý a zároveň smutný. Řekla jsem mu to. „Leţí na mně tíha celého světa,“ zavtipkoval. „Myslíš to váţně?“ Pokrčil rameny. „Ne.“ Přikývla jsem. „Teď zrovna cítím, ţe mám hlad, Relo.“ „Zdálo se mi o tobě,“ vyjelo ze mne neočekávaně. „Opravdu? Pověz mi o tom.“ „Seděli jsme spolu nad něčím, co vypadalo jako tvoje studijní práce. Byl jsi starší. Před sebou jsi měl počítač a ukazoval jsi mi mapu mozku…“ Zadrhl se mi hlas. „Pokračuj,“ poţádal mě. Otočila jsem hlavu doprava směrem k oceánu. Okno před námi bylo otevřené, jemný slaný vánek mi ovíval nahá ramena. Najednou mě zaplavil pocit chladu. Roztřásla jsem se. 32

„Na víc si nevzpomínám,“ zalhala jsem. „Relo?“ Přinutila jsem se k úsměvu. „Ano?“ „Jsi v pořádku?“ „Ano. Vlastně jsem ti chtěla říci o tom videu, co jsem si koupila. Je to úţasné. To…“ Znovu se mi zadrhl hlas. Christopher čekal, ţe budu pokračovat. Vzmohla jsem se jen na další úsměv. Chtěla jsem mu říci o tom, co se stalo, ale nakonec jsem to neudělala. Měla jsem nejasný pocit, ţe by to mohla být… Chyba. Nebezpečná chyba. Ano, vycítila jsem nebezpečí. „Dělá neuvěřitelné nahrávky,“ vypravila jsem ze sebe nakonec. „Bylo na tom pásku ještě něco jiného?“ zajímal se. „Ne.“ „To tam byly jen zprávy?“ „Nic jiného.“ Můj hlas nezněl moc přesvědčivě. Číšník nám přinesl jídelní lístek a my jsme se začali bavit o jiných věcech. Byla jsem překvapená, kdyţ řekl, ţe umí hrát na piano. Já sama jsem tenhle nástroj docela slušně ovládala. Otec mě občas před spaním poţádal, abych mu zahrála něco z Bacha. Tvrdil, ţe mu to uklidňuje nervy. Na Chrise moje znalost hudby rozhodně zapůsobila. „Kde ses to naučila?“ zeptal se. „To má na svědomí dědeček,“ vysvětlila jsem. „Můj skutečný děda.“ „On je ještě nějaký falešný?“ Povzdychla jsem si. „Jsem adoptovaná.“ To odhalení ho zaskočilo stejně jako Stacy. „Víš, kdo jsou tví skuteční rodiče?“ „Ne.“ „Ale svého dědečka znáš.“ „No, to je dlouhá historie.“ „Nemusíš mi to povídat, jestli nechceš.“ „Je to minulost a je to nudné.“ Obsluha nám přinesla jídlo. „Dejme se raději do jídla,“ uzavřela jsem pro mě nepříjemnou debatu. Během večeře jsem si na Chrisovi všimla několika maličkostí, které mě znovu ujistily, ţe jsem ve 33

společnosti inteligentního, vtipného a společenského mladíka. Člověka, který se svou nadprůměrnou inteligencí nepovyšuje nad ostatními a svým vystupováním působí skromně. A navíc tu byl pro mě potěšitelný fakt: vypadalo to, ţe se o mě zajímá. Jelikoţ byla neděle večer a oba dva jsme šli druhý den do školy a do práce, odvezl mě Christopher z restaurace přímo domů. Jeho rozumné chování mě zklamalo. Při cestě domů jsem ho pozvala k nám. Odmítl. „Musím ještě opravit dvě videa, neţ půjdu spát,“ vysvětloval. „Já se pokusím ještě si něco během noci nahrát,“ pronesla jsem a v duchu jsem dodala – během zítřejší noci. Přistoupil ke mně a dotkl se mého ramene. Celý večer se ani náznakem o nic takového nepokusil. „Byl to příjemný večer,“ řekl potichu. Usmála jsem se. „Bylo to kouzelné.“ Přišlo mu to k smíchu. „Nikdy nepoznám, kdy si děláš legraci.“ Vzala jsem ho za ruku. „Víš dobře, ţe mluvím váţně. Také mi dnes bylo dobře.“ „Mohli bychom si to zopakovat.“ „Pracuji v pondělí, ve středu a v pátek. Ale jinak mám volno.“ „Moţná bychom mohli něco podniknout o příštím víkendu,“ navrhl. „Jo.“ Příští víkend. V tu chvíli byl vzdálený tisíc let. „Nebo v úterý večer. To mám volno.“ Stiskl mi rameno. „Pokusím se zařídit si to na úterý. Co bys chtěla dělat?“ „Jít se podívat na nějaký film – na dva filmy.“ „Jakou máš ráda kukuřici?“ „Suchou, obyčejnou, bez másla.“ Zarazila jsem se. „Jakým dívkám dáváš přednost?“ „Stejným.“ Zašklebila jsem se. „Obyčejným jako já, ţe?“ Políbil mě. Rychle a neočekávaně. Bylo to trochu víc neţ letmý polibek, ale stálo to za to. „Mám rád trochu soli,“ zašeptal, kdyţ se stáhl zpět. „Dobrou noc, pane Christophere,“ řekla jsem na rozloučenou a 34

otevřela dveře auta. „Dobrou noc, dívko génie.“ Všiml si mého zmatení. „To je tvá přezdívka ve škole.“ Pokrčil rameny. „Máme stejnou přezdívku. Netuším, co to znamená.“ Naklonila jsem se k němu a políbila ho na tvář. „Já to vím.“

35

VI. Další noční můra. Další horor. Viděla jsem víc, neţ jsem cítila. Jako by moje mysl byla rozpolcená. To byl můj trest. Boţe! Vyzvedly mě ze studené vany. Ty stíny bez tváře se silnýma rukama. Odnesly mě do oranţového pokoje, plného chladné mlhy, kde na mě čekalo lehátko s bílou přikrývkou. Na první pohled se mi zdálo, ţe přikrývka je nová, ale pak jsem viděla, ţe je potřísněná kapkami krve. Stíny mě opatrně poloţily. Pocítila jsem lehký náraz, ale ţádný dotek na kůţi. Vypadalo to, ţe mě přikryl prázdný prostor. Lehátko bylo vysoce mechanizované. V okamţiku, kdy jsem si lehla, rozjely se opery a uzavřely mi hlavu, pas a kotníky. Celou mě znehybněly. Motory pracovaly a lehátko se protáhlo do délky postele. Pomalu se otáčelo v prostoru. Nakonec jsem se ocitla svázaná přímo před širokou prázdnou obrazovkou počítače. Pak jsem ucítila chladné prsty, které vyšetřovaly můj mozek. Došlo mi, ţe jsem připravena na operaci. Nikde jsem však neviděla anesteziologa. Přesto byli připraveni začít řezat. Zaslechla jsem vysoké kvílení jako od zubařské vrtačky. Stíny na kraji mé představy se přiblíţily. Do mých zad se ponořil ostrý nástroj. Ţádná bolest. Na hladkou bílou podlahu pode mnou začala kapat krev. Moje krev. Zaječela jsem, ale nevyšel ze mě ţádný zvuk. Obrazovka počítače se rozsvítila. Objevila se vnitřní mapa míchy, milióny mikroskopických nervů se kroutily do jediného ţivého provazce. Po celé délce mých zad svištěla miniaturní pilka. Cítila jsem, jak 36

se do mě noří kovové pruty. Pak přišlo úděsné škubnutí, doprovázené smutným, sentimentálním zvukem. Vytrhli mi míchu z těla. Obrazovka blikla a objevil se můj mozek. Ano, byl to můj mozek, ne Christopherův. Vzpomněla jsem si na něj a proklela jsem ho. Jak to, ţe nebyl schopen ušetřit mě toho utrpení? V oranţovém světle přede mnou se zaleskla ocelová čepel. Na vrchol mé lebky se přitiskla ruka v rukavici. Kovové zuby začaly řezat. Hřmot. Krev. Bolest. „Jeţíši,“ zašeptala jsem a posadila se na posteli. Pokoj byl ozářený – svítilo světlo. Zapomněla jsem snad zhasnout před spaním? Takové věci jsem rozhodně nedělala. Byla jsem v posteli, suchá, neseděla jsem ve vaně. Slyšela jsem, jak mi tluče srdce a jak těţce dýchám. Zdola se ozývalo otcovo poklidné chrápání. Jinak byl dům ponořen do ticha. Přímo přede mnou u protější zdi se krčila tmavá obrazovka televize a na ní leţelo video. Rozhodla jsem se, ţe si pustím zprávy z následujícího dne. Zaloţila jsem do přístroje novou kazetu, zmáčkla tlačítko a vrátila jsem se zpět do postele. Pásek se začal přetáčet. Ze svého snu jsem si pamatovala kaţdý detail. Roztřásla jsem se. Uběhla minuta. Pásek se zastavil. Zmáčkla jsem Play. Zprávy se rozběhly. Jiný komentátor. Ţena. Hezká. Krásné vlasy. „Dobrý večer,“ pozdravila. „Obsah večerních zpráv: Saúdská Arábie protestuje proti přislíbení půjčky…“ Poslouchala jsem přibliţně patnáct minut, neţ jsem si uvědomila, ţe si zprávy mohu nahrát během čtyřiadvaceti hodin. „Natočím si je, zatímco budu spát,“ řekla jsem si pro sebe nahlas. Na obrazovce se objevil zápas v baseballu. Hlasatelka mi oznámila skóre. Zapsala jsem si je a šla si znovu lehnout. Ţádné další sny. Prozatím.

37

VII. V pondělí jsem nešla do školy. Místo toho jsem jela do Las Vegas. Cesta mi trvala čtyři hodiny. Chtěla jsem si vsadit na borce ze zápasu ve večerních zprávách. Jenţe takové sázky byly v Los Angeles ilegální. Neţ jsem odjela, poţádala jsem otce o pět set dolarů. Můj poţadavek ho překvapil, ačkoliv mi řekl, ţe se ke svým prohrám vţdycky staví čestně. Slíbila jsem mu, ţe všechny peníze večer vrátím. Sjeli jsme do banky pro hotovost, protoţe jsem počítala s tím, ţe ji budu ve Vegas potřebovat spíš neţ šek. Otec byl poklad. Ani ho nenapadlo se mě zeptat, na co ty peníze potřebuji. Cesta přes poušť uběhla bez zvláštních událostí. Nikdy před tím jsem v Las Vegas nebyla a musím říci, ţe jsem si je na první pohled zamilovala. Ze všeho nejdřív jsem se vydala k hotelu Mirage. Kdyţ jsem vstoupila, bylo kasino skoro prázdné. Byly dvě hodiny odpoledne. Zeptala jsem se nějaké ţeny, která plnila automat, kde bych si mohla vsadit na hru. Ukázala do části sálu, kde byla instalována obrovská televizní obrazovka a před ní řada prázdných sedadel, něco jako miniaturní divadlo nebo přesněji něco jako aréna. Na obrazovce se právě promítaly dostihy. Na pravé straně byl počítač a výplatní stůl, vše uloţené za kovovou mříţí. Jakýsi příšerný dědek v hotelové uniformě mě sledoval, jak se blíţím k přepáţce pro sázky. „Hledáš rodiče?“ zeptal se. Znala jsem zákon, který určoval, ţe ve Vegas mohou hrát lidé od jednadvaceti let. Proto jsem se oblékla do černých šatů a vlasy jsem si vyčesala do drdolu, abych vypadala starší. Také jsem věděla, ţe se to zřídkakdy dodrţuje. „Svou dceru,“ odpověděla jsem mu se zdvořilým úsměvem. 38

Přehodil si v ústech cigaretu z jednoho koutku do druhého a pokývl směrem k mé peněţence. „Jdete si zahrát?“ zeptal se. „Ano.“ „Kolik vám je, mladá dámo?“ „Dvacet jedna.“ Zakabonil se. „Jako moje holka.“ Zazářila jsem. „Vaší holce je také jednadvacet? Ve kterém měsíci se narodila?“ Povzdychl si. „Máš nějaký průkaz, holčičko?“ „Jak často vyţadujete průkazy?“ „Nikdy. Ale ty jsi mě pořádně naštvala. Máš řidičák?“ „Ţádný nemám. Ale v peněţence mám pět set dolarů. Chci si totiţ vsadit na dnešní večerní zápas v baseballu.“ Očividně ho to zaujalo. „Ty máš ráda baseball?“ „Miluji ho. Jsem velký fanda Blue Jays týmu.“ „Ten den, kdy bůh vymyslel baseball, měl nejspíš dobrou náladu,“ prohodil muţ. „Jsi tady s rodiči?“ „Ani nápad. Je to smutné, ale oba uţ zemřeli.“ Opřela jsem se o pult a naklonila se k němu. „Jsem hodně bohatá,“ prozradila jsem mu důvěrně. „Nemusíte se bát. Ráda tu utratím nějaké peníze.“ Odfrkl si. „Bojím se, ţe ztratím práci. Přijď si vsadit, aţ ti bude jednadvacet.“ „Je mi jednadvacet.“ Vytáhla jsem z peněţenky pět set dolarů v bankovkách a ukázala mu je. „Máte mé čestné slovo.“ „Chceš dát tohle všechno na Blue Jays?“ „Ani náhodou. Sázím proti nim. Prohrají dnes večer 9:1.“ „Řeknu ti, jakou máš naději na výhru.“ Otočil se k tabuli za sebou, která byla popsána sloupci a řadami čísel. „Čtyřicet osm ku jedné.“ V duchu jsem si udělala malý výpočet. „Vy říkáte, ţe kdyţ si vsadím pět set dolarů a vyhraji, zaplatíte mi dvacet čtyři tisíce dolarů?“ „Ne. Automaticky odečítáme z vyhrané částky deset procent. Pokud si vsadíš pět set dolarů na to, ţe Blue prohrají devět jedna a budeš mít pravdu, vyplatíme ti dvacet jeden tisíc šest set.“ Poloţila jsem peníze před sebe. „To beru.“ 39

Muţ postrčil peníze blíţ ke mně. „Je to riskantní sázka.“ „Říkala jsem vám. Jsem bohatá.“ Převalil cigaretu v ústech. „Jak se jmenuješ?“ „Rela.“ „Já jsem Bob.“ Přes mříţ mi podal chlupatou ruku. „Těší mě, Bobe. Říkám vám, nebojte se o mě, ani o svou práci. Jestli prohraju, prohraju. Nedělám si z toho vrásky. Pokud vyhraju, taky dobře.“ „Jak jsi přišla na tohle skóre, Relo?“ „Měla jsem vidění.“ Naklonil se dopředu. Kdyby nebyl tak starý, myslela bych, ţe dělá reklamu na cigarety Marlboro, pomyslela jsem si, kdyţ jsem si ho pořádně prohlédla. I vůně tabáku v jeho dechu jako by potvrzovala moje myšlenky. „Tuhle práci uţ dělám dlouho,“ ujišťoval mě. „Potkal jsem se se spoustou lidí, kteří měli vidění nebo nějaké tušení. Obvykle skončili na mizině. Měla by ses s těma pěti stovkama rozloučit. Ty nejsi bohatá, Relo. Vidím to na tobě.“ Šokoval mě. „Jak to můţete říct?“ „Tvoje boty. Boty prozradí všechno. Kde jsi je koupila? V Kmarktu?“ „Na trhu. Ve výprodeji. Koukejte, Bobe, přijměte mou sázku. Jestli vyhraju, koupím vám večeři. Můţeme to společně zapít.“ „Jsi dost stará na pití?“ Podívala jsem se mu do očí. „Mám spolehlivý tip na tuhle hru. Nemohu vám to vysvětlit. Musíte mi věřit. Vezměte mou sázku a vsaďte si také.“ Moţná, ţe na něj udělala dojem moje upřímnost. Znovu si povzdychl a podíval se na peníze. „Jsi si jistá, ţe o ně nepřijdeš?“ zeptal se. „Zařídila jsem to. Vsaďte si se mnou. Bude to nejlepší sázka, jakou jste kdy udělal.“ „Musel bych jít do jiného kasina. Tady nesmím sázet.“ Poprvé mě vzal váţně. „Jak je ten tvůj tip dobrý?“ „Dobrý jako zlato. Skóre bude 9:1.“ „Nemůţeš to takhle předpovědět. Nikdo to nemůţe říct přesně.“ 40

„Říkám vám, ţe je to pravda. Vypadám snad jako blázen?“ „Mluvíš jako blázen, Relo,“ Ale pak se uklidnil a pokrčil rameny. „Moţná, ţe dám dvacet, jenom abych tě potěšil.“ „Vsaďte stovku,“ prohlásila jsem rozhodně. Zavrtěl hlavou. „Tohle město přitahuje všechny sorty lidí.“ Později, kdyţ slunce zapadlo a Strip se rozzářil pouličními světly, vrátila jsem se do Mirage, abych si vyzvedla výhru. Uvaţovala jsem, ţe Bob bude mít uţ nejspíš po práci, ale našla jsem ho, jak sedí v jednom z křesel, rozestavěných před velkou obrazovkou. Kdyţ mě uviděl, zvedl se. „Nevím, proč jsem to udělal,“ řekl, „dal jsem všechny peníze na tvůj tip.“ Potěšilo mě to. „Kolik jste vsadil?“ Byl rozrušený. „Skoro stejně jako ty. Vyzvedneš si peníze? Máš ten ústřiţek, co jsem ti dal?“ „Jo. Neztratila jsem ho.“ Vytáhla jsem ústřiţek z peněţenky a podala mu ho. Přešel k výplatnímu pultu. „Teď zrovna nepracuji, ale zařídím, abys ty peníze dostala okamţitě,“ slíbil mi. Zavolal zezadu mladého muţe, podal mu ústřiţek a cosi mu pošeptal do ucha. Pak se otočil ke mně. „Předpokládám, ţe chceš hotovost?“ „Ano.“ „Budou stačit stovky?“ „Perfektní.“ Ukázal na dalšího chlapíka, který hned odběhl. Bob ke mně přistoupil blíţ a objal mě okolo ramen. Nebylo mi to nepříjemné, protoţe si nejspíš vyčistil zuby nebo vykloktal. Jeho dech byl čerstvý. Také byl hezky oblečený. „Jak to, ţe jsi to věděla?“ zeptal se. „To vám nemohu říct.“ „Řekni.“ „V ţádném případě. Byl to jenom tip. Můţete mě mučit a stejně ze mne nic nedostanete.“ Zasmál se. „Věděl jsem, ţe to neprozradíš. Víš, ţe jsem dal v práci výpověď? Dnes večer opouštím město. Odlétám do New Yorku na dlouhé prázdniny. Mám tam domov. Myslel jsem, ţe bysme spolu 41

mohli jít někdy na večeři.“ „Musím se vrátit zpět do L. A. Ale řekněte mi, proč jste mě poslechl? Vůbec jsem si nemyslela, ţe byste tolik riskoval.“ Moje otázka ho zmátla. Sundal mi ruku z ramen a poodstoupil. Podíval se na mě. Byl šťastný, ale měl strach. „Něco mi napovědělo, abych to udělal, Relo,“ bylo vše, co řekl.

42

VIII. Do L. A. jsem se vrátila aţ k ránu. Jen tak z recese jsem zajela ke Christopherovu domu. Z dřívějška jsem věděla, kde bydlí. V jednoposchoďovém domě svítilo světlo pouze v jediném pokoji. Hádala jsem, ţe by mohl být Chrisův. Zaparkovala jsem, došla k oknu a lehce zaklepala. Téměř současně se po straně odhrnula záclona. Na hlavě měl připevněné elektrody a jeho podivný úsměv mě donutil ustoupit o krok dozadu. „Ahoj,“ pozdravil. „Jsi na téhle planetě?“ „Sotva. Půjdeš dovnitř?“ „Neprobudíme tvé rodiče?“ zeptala jsem se. „Jedině kdybysme začali jeden na druhého řvát.“ O minutu později mi otevřel vchodové dveře. Elektrody si sundal. Odvedl mě k sobě do pokoje, zavřel dveře a ukázal na přístroj s biologickou zpětnou vazbou. Čtvercová černá skříňka měla řadu tří kontrolních knoflíků a čtyři sady drátků. Kaţdý knoflík svítil jinak barevně. Christopher mi vysvětlil, ţe kaţdé světlo odpovídá jinému mozkovému impulzu: théta, alfa, beta, delta. Poučil mě, ţe kombinace théty a alfy je nejlepší. „Kdyţ tvůj mozek produkuje tyhle vlny, dostaneš se do ohromného rozpoloţení,“ zářil nadšeně. „Jaký to je pocit?“ ozvala jsem se v úţasu. Posadila jsem se na roh jeho postele. Pokoj byl přecpaný výbavou vědce: teleskop, mikroskop, dva počítače, hvězdná mapa oblohy. Perfektní pokoj mladého Einsteina. Posadil se na ţidli u stolu a bosé nohy poloţil na postel vedle mě. Chtěla jsem ho polechtat na noze, ale netroufala 43

jsem si. „Cílíš nadšení,“ odpověděl. „Je to, jako bys uvnitř tála a stávala se součástí rozlehlého oceánu.“ „Je to stejné jako to, co popisují jogíni při svých vrcholných meditacích?“ Mávnul rukou. „Oni hovoří o svých záţitcích v mystickém pojetí. Na tomhle nic mystického není. Kdyţ mozek produkuje jisté myšlenky, tvé vědomí se přirozeně mění.“ „Mohlo by se to říci také jinak?“ „Jak to myslíš?“ zeptal se. „Tvé vědomí koná změny v tvém mozku.“ „Ne.“ Ukázal na tu zázračnou mašinku. „S tímhle mohu své mozkové vlny přesně kontrolovat. Je to čistě mechanický proces.“ Usmála jsem se. „Ale ty nejsi stroj, Christophere.“ Přikývl a také se usmál. „Dostáváš se do sloţité filozofické oblasti. Je naše myšlení produktem našich mozků, nebo existuje jiné vysvětlení? Já sám nevidím ţádný důkaz, ţe naše vědomí je něco víc neţ výsledek elektrochemické aktivity uvnitř našich mozků.“ „Ty nevěříš, ţe máme duše?“ zareagovala jsem na jeho výklad. „Ne. Myslím, ţe je to pouze bláhové přání. Jsi věřící?“ „Můj otec je duchovní.“ „Neodpověděla jsi mi na otázku.“ Na chvilku jsem zavřela oči. Dotkla se mě hrůza mých nočních můr. V těch snech bylo cosi strašného, co ve mně vyvolávalo pocit, ţe jedna moje část by mohla přeţít nějakou katastrofu. Otevřela jsem oči. „To záleţí na tom, čemu říkáš věřící,“ upozornila jsem ho. „Já věřím v ţivot.“ „To je dost nepřesné. Čemu v ţivotě věříš?“ „Ţe stále pokračuje.“ „Podívej, například sekvoje ţijí dva tisíce let, a pak stejně odumřou. Dokud nenastane v lékařské vědě převrat, oba za osmdesát let také zemřeme.“ „To předpokládám,“ zkonstatovala jsem melancholicky. Ten rozhovor mě deprimoval. Přece jsem se tu jenom zastavila, abych Chrisovi ukázala hromadu stovek, které jsem vyhrála, ale teď jsem 44

zaváhala. Mohl by chtít vědět, jak jsem k těm penězům přišla a moje nechuť k debatě na téma mé video byla stále velká. Pomyslela jsem si, ţe je hezké sedět jen tak na jeho posteli a být s ním. Pak jsem dodala: „Jak to, ţe jsi vzhůru?“ „Na to bych se mohl zeptat i tebe. Často v noci pracuju.“ „Opravuješ nějaké přístroje?“ „Ne. To dělám během dne. V noci pracuju na svém vlastním přístroji.“ „Na tomhle?“ Zachechtal se. „Stavím raketu. Chtěla bys být mým šéfinţenýrem?“ „Zní to jako legrace.“ Postavil se, natáhl se pro elektrody a nasadil si je. „Chci tě připojit na můj přístroj.“ „Bolí to?“ „Ani ne.“ Pokynul mi, abych se posadila na jeho ţidli. „Dráty nedosahují aţ k posteli.“ Váhavě jsem se přesunula do křesla. „Můţe mě ten proud zabít?“ Zasmál se a začal mi prohlíţet hlavu. Hledal nejvhodnější místa, kam by připojil elektrody. Před týdnem jsem sotva věřila, ţe se mě někdy dotkne. Ale teď jsem se třásla strachy. „Budeš ţít, Relo,“ chlácholil mě. „Já nevím. Moc se mi to nelíbí.“ „Zamiluješ si to. Nech oči otevřené, nebo je zavři. Nejenom ţe budeš vnímat světlo, ale také zvuky specifické pro jednotlivé vlny. Jakmile jednou ten zvuk poznáš, uţ se nikdy nebudeš chtít dívat na světla. Lehni si a hluboce se do toho ponoř.“ „Hluboce,“ zašeptala jsem. „Ano,“ přikývl. Odhrnul mi vlasy z pravé skráně a já jsem ucítila, jak mě drátky lehce škrábou na kůţi. Najednou mi hlavou prolétly mé noční můry, video, které vysílalo poselství z budoucnosti. Christopher pokračoval: „Tady tenhle kontakt umístím vedle tvého…“ „Počkej,“ vyhrkla jsem, postavila se a sundala jsem si elektrody. Překvapeně se zatvářil. „Co se stalo?“ Špatně se mi dýchalo. 45

„Já nevím.“ „Relo.“ „Nechci to zkusit.“ „Přísahám, ţe je to absolutně bezpečné. Tyhle dráty jenom přijímají velice nízké napětí, které produkuje tvůj mozek. Ţádnou elektřinu do mozku nevedou.“ Přepadla mě závrať a pokoj se mi roztancoval před očima. Přešla jsem ke dveřím. „Musím jít domů. Promiň.“ „Relo.“ Chytil mě za ruku. „To nesmíš.“ Druhou ruku mi poloţil na rameno a přitáhl si mě blíţ k sobě. „Nemůţeš odejít. Podívej se na sebe, jak se třeseš.“ V rozpacích jsem sklonila hlavu. Závrať zmizela tak rychle, jako přišla. „Hádám, ţe můj mozek musí produkovat Rela vlny,“ zamumlala jsem potichu. Něţně mi zvedl bradu. „Jaké jsou Rela vlny?“ zeptal se. „Jsou nesouvislé. Způsobují, ţe lidé věří na motýly a stromy.“ Christopher se na mě podíval svýma hlubokýma tmavýma očima, ale já jsem v nich tentokrát neviděla ani měsíc, ani hvězdy. Viděla jsem pouze mladého muţe, kterému se líbí nebezpečné hračky, a nic na tom neměnilo, i kdyţ řekl, ţe jsou bezpečné. I přes tohle všechno jsem ho milovala stejně jako předtím. Pohladil mě po vlasech. „Nejsou to tak špatné věci,“ řekl. „Líbí se mi.“ „Říkal jsem ti, ţe jsi mi byla blízká uţ od chvíle, kdy jsme se seznámili?“ Byla jsem překvapená. „Ty jsi mi byl také sympatický.“ „Opravdu?“ „Jo. Hned od začátku.“ „Vypadáš smutně. Jsi smutná?“ Zamračila jsem se. „Ano.“ „Příliš mnoho Rela vln.“ Přitáhl si mě blíţ. „Mohu tě políbit?“ Usmála jsem se. „Od tebe se neočekává, ţe se zeptáš. Od tebe se čeká, ţe to uděláš.“ Zarazila jsem se. „Ne.“ Zasmál se. „Je to stejné ne, které jsi mi odpověděla, kdyţ jsem tě pozval na rande?“ „Ne.“ Ustoupila jsem. „Teď nemohu, Christophere. Nejsem na to naladěná.“ 46

Zatvářil se znepokojeně. „Jsi stále nervózní. Omlouvám se, jestli jsem tě vyděsil.“ „Nevyděsil jsi mě. Vyděsila jsem se sama.“ Otočila jsem se ke dveřím. „Pojedu domů, neţ bude pozdě.“ „Pozdě na co?“ Zastavila jsem se a pohlédla na něj přes rameno. „Příliš pozdě na zprávy,“ odpověděla jsem zamyšleně. „Chci se na ně podívat.“

47

IX. Ale na zprávy jsem se uţ nedívala. Místo toho jsem si šla lehnout. Zdály se mi sny, spousta snů, ale nevybavila jsem si je stejně dobře jako ty minulé, za coţ jsem byla vděčná. V úterý ráno jsem ve svém pokoji sledovala večerní zprávy. Komentátorem byl opět někdo jiný – exotická rusovláska. Zpravodajství bylo strašlivé. „Dnes odpoledne v centru San Franciska v hotelu Hyatt došlo k tragédii,“ oznámila moderátorka. „Z třicátého druhého patra hotelu se zřítili čtyři umývači oken. Předběţným šetřením se zjistilo, ţe důvodem bylo vytrţení lan z pracovní plošiny. Proč se tak stalo, je zatím předmětem vyšetřování. Svědkové, kteří tragédii viděli, uvedli, ţe oběti pracovaly bez záchranných lan. Nehodu nepřeţila také jedna ţena – Jane Roeová, osmadvacetiletá matka dvou dětí. Paní Roeová byla jediná ţena, která v centru San Franciska myla okna. Náš zpravodaj Stan Adams navštívil v San Francisku manţela oběti a hovořil s ním o nehodě. Nyní vám zprostředkujeme záznam z tohoto interview.“ To, co následovalo, bylo velice smutné. Manţel paní Roeové strávil převáţnou část rozhovoru pláčem, zatímco reportér ho drtil palbou nejapných otázek. Co jste cítil, kdyţ jste se dozvěděl, ţe se vaše ţena roztříštila o dlaţbu? Budete ţalovat městskou správu? Jak budou vaše děti vyrůstat bez matky? Vyjádřila se Jane někdy k tomu, ţe by mohla umřít mladá? Jediné, co na to pan Roe neustále říkal, bylo. „Boţe, proč se to stalo?“ Donutilo mě to se zamyslet. Ještě se to nestalo. Mohu to zastavit. 48

Bylo půl sedmé ráno. Do San Franciska se autem do oběda nedostanu, ale mohla bych letět. Jak to bylo vzrušující! Mohu ty lidi uchránit od nebezpečí. Pana Roea a jeho děti mohu ušetřit bolesti. Vyskočila jsem z postele, zatelefonovala do aerolinií a rezervovala si letenku na devět třicet. Pak jsem se oblékla. Neţ jsem odešla z domu, políbila jsem otce na rozloučenou. „Včera večer jsi byla dlouho venku,“ pokáral mě. „Promiň. Vrátím ti tvé peníze.“ „Řekl jsem ti, ţe jsou tvoje.“ Zvedl se od stolu, kde dojedl snídani – topinku s dţemem. To bylo jediné jídlo, které vţdy snídal. Já jsem si ráno dávala kukuřičné lupínky se spoustou mléka. „Jsi v pořádku, Relo?“ „Ano. Ale teď zrovna pospíchám.“ „Kam jdeš?“ Zarazila jsem se. „Do San Franciska.“ „Co?“ „Letím. Vrátím se dnes večer, slibuju.“ Otevřela jsem dveře. „Neboj se o mě.“ „Bojím se o tebe.“ Udělal krok ke mně a zarazil se. Nějak nevěděl, co říci. Naše oči se setkaly a on se pokusil usmát, ale nakonec pokrčil rameny a zadíval se na podlahu. „Je to proto, ţe jsem nikdy předtím neměl dceru. Nevím, jestli se k tobě chovám správně.“ „Co tím myslíš? Vţdyť jsi báječný.“ Znovu se na mě podíval. „Já myslím, ţe víš, o čem je řeč.“ Nejasně jsem zavrtěla hlavou. „Ne.“ Povzdychl si. „Měli bychom věnovat víc času tomu, abychom se pokusili najít tvou rodinu.“ Ztuhla jsem. „To není nutné.“ „Relo.“ „Omlouvám se, ale musím běţet. Promluvíme si později.“ Přistoupil ke mně ještě o krok, naklonil se a poloţil mi ruku na rameno. „Kdo je v San Francisku?“ zeptal se. „Nikdo, koho znám.“ Ještě jednou jsem ho políbila. „Na shledanou, tati.“ Přitáhl si mě k sobě a objal mě. „Na shledanou, Relo.“ Můj let byl zrušený kvůli poruše na letadle. Muţ za přepáţkou mi 49

oznámil, ţe další spoj letí aţ za půl hodiny. To tedy znamená aţ v deset hodin, pomyslela jsem si. To bude nepříjemné zdrţení. Kdyţ letadlo přistálo v San Francisku, uháněla jsem z letiště a skočila do prvního taxíku. „Hyatt,“ oznámila jsem řidiči. „Centrum.“ „Který?“ zeptal se muţ za volantem. „Tady jsou dva? K čertu! Jsou oba vysoké?“ Byl to cizinec, nejspíš Ind. Soustředěně se podrbal na hlavě. „Jeden je vysoký, druhý méně. Oba jsou velmi hezké.“ „Zavezte mě k tomu vyššímu,“ poţádala jsem ho nervózně. Podívala jsem se na hodinky. Bylo čtvrt na dvanáct. „Za jak dlouho tam dojedeme?“ „Za třicet, čtyřicet minut.“ Nevěděla jsem, jestli se nehoda stala přesně ve dvanáct. Co kdyţ to bylo ve tři čtvrtě na dvanáct? Mohla bych také přijít pozdě. Otevřela jsem peněţenku, naplněnou stodolarovými bankovkami, jednu jsem vytáhla a hodila na sedadlo vedle řidiče. „Dostanete další, kdyţ cestou do hotelu pojedete i na červenou,“ upozornila jsem ho. Chlapík se usmál a schoval si peníze do kapsy. „V mé zemi vţdycky jezdíme na červenou,“ ubezpečil mě. Kdyţ jsem vystupovala z taxíku, bylo za deset minut dvanáct. Podívala jsem se na budovu, kde kdesi ve třicátém druhém patře pracovali umývači. Jak bych teď měla co nejrychleji postupovat? Aniţ bych si na tuhle otázku mohla odpovědět, vběhla jsem co nejrychleji do hotelu. V recepci jsem uviděla dívku, která vypadala jenom o něco málo starší neţ já. Bez dechu jsem k ní zamířila. „Plošina, na které pracují umývači oken je rozbitá,“ vyhrkla jsem. „Co?“ zamrkala. „Kdo jste?“ „Nikdo.“ Zašermovala jsem rukama. „Říkám vám, ţe umývači oken se zřítí. Jak jsou zavěšeni?“ Mladá ţena se postavila. Podařilo se jí přitom převrhnout šálek s kávou. „Ze střechy dolů. Jak víte, ţe mají špatnou plošinu?“ „Viděla jsem to na vlastní oči!“ Ţena obešla recepční přepáţku. „Musím se přesvědčit.“ 50

„Na to nemáme čas!“ Chytla jsem ji za rameno a otočila k sobě. Jen stěţí si lze představit, jak směšně jsem jí musela připadat. Nebyla jsem schopná se kontrolovat. „Okamţitě pošlete na střechu nějakého muţe. Kaţdou minutu můţou zemřít!“ Mladá ţena váhala. „Vy říkáte, ţe jste venku viděla, jak se ta plošina třese?“ „Ano! Ale na to je teď málo času!“ Sáhla po telefonu na pracovním stole. „Umývači oken nejsou zaměstnanci hotelu, ale zavolám někoho z naší údrţby, aby se podíval, co se děje.“ „Řekněte jim, ţe je to mimořádně naléhavé.“ Otočila jsem se a běţela k výtahu. Nevěřila jsem, ţe v příštích několika minutách pojede někdo na střechu. Nevěděla jsem, co tam budu dělat. Jak se za mnou dveře výtahu zavřely, dostala jsem strach, ţe tam najdu někoho, kdo přeřezává lana dělníků, a kdo by mohl obrátit svůj nůţ proti mně. Tak tohle se tedy nestalo. Nejdříve jsem musela najít cestu, jak se dostat na střechu, abych tam celou situaci mohla obhlédnout. Výtah vyjel do posledního patra a hosté vystoupili. Šla jsem s nimi. Chvilku jsem bloudila po chodbě a hledala vchod na střechu. Nakonec jsem objevila sklad. Dveře nebyly zamčené. Vešla jsem dovnitř a vzadu v rohu jsem našla schody vedoucí na střechu. Nahoře byl neuvěřitelně silný vítr. Překvapilo mě, ţe normální lidé mohou v takovém větru mýt okna a hlavně tak vysoko. Pak jsem si vzpomněla, ţe v San Francisku fouká vítr stále. Střecha byla pokrytá štěrkopískem zalitým asfaltem. Uprostřed byl nízký bílý výstupek, na kterém byl umístěný obrovský satelit. Běţela jsem k jedné straně střechy, kde jsem předpokládala, ţe dělníci pracují. Nikde nikdo. Přišla jsem pozdě. Pak jsem si všimla, ţe jsem v zadní části hotelu, a oni by měli mýt přední skla. Otočila jsem se a běţela na druhou stranu. Byli tam, tři patra pode mnou, v dobré náladě, práci jim zpříjemňovala hudba z přenosného magnetofonu, který měli s sebou na plošině. Zahlédla jsem Jane Roeovou. Zrovna se smála nějakému vtipu. Lana měli zajištěná na šesti místech silnými kovovými skobami, které vyčnívaly z kraje převislé části střechy. Na první pohled lana 51

nejevila ţádné známky velkého opotřebení, i kdyţ byla stará a špinavá. Bylo pět minut po dvanácté. Nemohla jsem čekat. Lehla jsem si k okraji střechy. „Hej,“ zavolala jsem na ně. Podívali se nahoru. „Telefon pro paní Roeovou. Od manţela. Je to naléhavé.“ Vypadalo to jako kouzlo. Jane Roeová poloţila stěrku a vyšplhala se po laně nahoru. Teď mi nezbývalo neţ přesvědčit zbylé dělníky, ţe jsou v nebezpečí. Moţná by mi mohla pomoci Jane. Mladá ţena vypadala nervózně. Byla to překvapivé atraktivní blondýna, smyslná, s našpulenými červenými rty a zelenýma očima. Nedokázala jsem si vysvětlit, proč myje okna třicet pater nad zemí. „Kde je telefon?“ zeptala se. „Dole.“ „Nevíte, proč je to tak naléhavé?“ „Váš manţel se nezmínil. Počkejte!“ Chytla jsem ji za rameno. „Vaši společníci sem musí vylézt také.“ Zarazila se. „Proč?“ „No, tamhle na tom mrakodrapu se usadil vrah.“ Přikývla jsem a pokračovala: „A policie se obává, ţe bude střílet. Nenávidí totiţ umývače oken.“ Jane si mě nedůvěřivě prohlíţela. „Kdo jste? Pracujete v hotelu?“ „Ano.“ „Vypadáte mladě.“ „Jsem starší, neţ vypadám.“ „To mi chtěl říct můj muţ?“ Zaváhala jsem. „Ne. Je v tom něco jiného. Ta plošina, na které pracujete. Spadne dolů.“ Teď se Jane rozzlobila. „Vytáhla jste mě sem nahoru, abyste mi řekla tohle?“ „Ano. Snaţím se vám zachránit ţivot.“ Jane se otočila a zatímco jsem k ní mluvila, vypadalo to, jako by se vracela zpět ke své práci. Vzpomněla jsem si na pana Roea, vzlykajícího pro mrtvou manţelku. Jestli je příliš pozdě zachránil ostatní, musím se pokusit alespoň udělat něco pro ni. Jane na sobě měla bílé pytlovité kalhoty se spoustou kapes, z jedné z nich jí vyčuhovala černá těţká baterka. Naklonila jsem se k ní a baterku jsem jí vzala. Jane se otočila na protest. Nezbylo mi, neţ 52

ji udeřit do hlavy. Rána to byla pořádná. Ţena klesla na kolena a já jsem ji znovu udeřila. To ji omráčilo. Bylo mi z toho nanic, ale věděla jsem, ţe jsem udělala všechno, abych jí zachránila ţivot. Můj pocit viny netrval dlouho. Najednou se ze strany, kde pracovali umývači, ozvala hlasitá rána a pak srdcervoucí výkřiky. Nepodívala jsem se tam. Nemohla jsem. Reportér měl pravdu. Plošina se z ničeho nic uvolnila. Ani jeden z dělníků neměl šanci zachytit se bezpečnostních lan. Všechno se odehrálo během vteřiny. Ve větru pluly tři malé křičící loutky. To zoufalé volání o pomoc budu slyšet navţdy. Kdyţ zavřu oči, stále vidím krev, která se na zemi rozlila okolo jejich těl. Rychle jsem odešla. Věděla jsem, ţe musím. Nejsem blázen. Kdyby Jane nabyla vědomí, mohla by mě obvinit, ţe jsem ji napadla, ačkoliv jsem jí jenom zachránila ţivot. Seběhla jsem dolů po ţebříku a zmizela ve výtahu dřív, neţ se mohl kdokoli objevit. Z hotelu jsem odešla zadním východem. Vpředu se uţ shromáţdil zástup lidí. Napadlo mě, jestli uţ recepční zavolala policii. Neţ jsem si vzala taxíka, ušla jsem pár set metrů po svých. Řidič – Iráčan, slyšel o nehodě v rádiu a chtěl si o tom se mnou povídat, ale neměla jsem na to ani trochu náladu. Kdyţ jsem se dostala na letiště, bylo ještě brzy odpoledne a mně se podařilo sehnat letenku do L. A. aţ na šestou hodinu večer. Domů jsem přijela po osmé a tam jsem si vzpomněla, ţe jsem měla na večer domluvenou schůzku s Christopherem. Na záznamníku jsem od něho našla dva vzkazy. V jednom se ptal, kdy by mohl přijít, a v druhém mi oznamoval, ţe u nás zvonil, ale nikdo mu neotevřel. Zavolala jsem mu a omluvila se. Řekla jsem mu, ţe jsem se zdrţela a teď jsem unavená, poţádala jsem ho, jestli bychom se mohli sejít následující den. Celou věc vzal rozumně a ujistil mě, ţe se nic neděje. Otec byl pryč. Na stole nechal lístek, ţe bude nejspíš dlouho pracovat. Nalila jsem si sklenici mléka, posadila se na postel a zapnula – co jiného neţ nejnovější televizní zprávy. Nemusela jsem čekat dlouho. Hlavním bodem byla nehoda čističů oken. Byl tam rozhovor s Jane Roeovou i s recepční. Ani jedna se o mně nezmiňovala příznivě. Ano, velké překvapení. Policie po mně 53

vyhlásila pátrání. Trochu mě to znepokojilo. Jestli se policii ozve taxikář, který mě odvezl do hotelu, dozví se, ţe jsem do města přiletěla. Z opatrnosti jsem ale při koupi letenky neuvedla své pravé jméno. Neměli by mě tedy najít. Kromě toho, kdyby se tak stalo, zjistila bych to nejdřív ze zpráv a mohla bych utéct. Nakonec jsem se tomu paradoxu musela zasmát. Pak jsem začala plakat. Nikdy předtím jsem neviděla lidi umírat. Zachránila jsem ţivot, vím, ale mohla jsem zachránit všechny tři. To video byl dar, ale bylo to také prokletí. Jestli si budu dál pouštět zprávy z budoucnosti, pravděpodobně se z toho zblázním. Ale ţít s pocitem, ţe se někde odehrává tragédie a já jsem jí nezabránila? Tak bych se vlastně stala sama její součástí. Nelíbilo se mi, ţe tentokrát neudělali rozhovor s panem Roem. Co je to za výraz – tentokrát. Co přinese – jindy? Záchranou Jane Roeové bych se měla stát spasitelem světa? Co udělám příště? Nejsem Bůh. Nemohu rozhodovat o tom, kdo bude ţít a kdo zemře. Proč to potkalo zrovna mě? Proč zrovna já jsem si musela koupit tuhle zázračnou mašinku? A kdy vlastně video nahrává budoucnost? Kdy přesně? Zezdola se ozvalo klepání na venkovní dveře. Kromě světla v mé loţnici byl dům ponořen ve tmě. Pomalu jsem se plíţila po schodech do haly. Denní události mě tak vyděsily, ţe jsem se bála odpovědět. Uvědomila jsem si, ţe je zamčeno a ţe se tedy nikdo nemůţe dostat dovnitř. „Haló?“ zavolala jsem od posledního schodu. Osoba neodpověděla, jenom znovu zaklepala. „Kdo je to?“ zeptala jsem se o trochu hlasitěji. Dlouhá pauza. Byla jsem si jistá, ţe mě slyšel. Očividně nechtěl, abych ho poznala. To není dobré, pomyslela jsem si. Otec byl duchovní, a proto doma neměl pistoli. Policii jsem nechtěla volat. Stačilo, ţe po mě pátrají. Osoba zaklepala potřetí. Snaţila jsem se mluvit klidně. „Ede,“ ozvala jsem se a předstírala, ţe volám na někoho do druhého pokoje. „Proč se nepodíváš, kdo je za dveřmi?“ Vyčkávala jsem. Ani jsem se nepohnula, téměř jsem nedýchala. A 54

pak, kdy uţ jsem měla pocit, ţe to déle nevydrţím, ţe začnu křičet, jsem zahlédla světla, pronikající přes staţené závěsy. Poznala jsem zvuk otcova auta. Poslouchala jsem, jak parkuje a jde ke dveřím. Ano, byly to jeho kroky. O chvilku později odemkl a vešel dovnitř. Vystartovala jsem k němu a dala mu velkou pusu. „Relo,“ zvolal nadšeně. „Jsem rád, ţe tě vidím.“ Pevně jsem ho objala. „Jsem tak šťastná, ţe jsem s tebou.“ Všiml si mého strachu. „Co se stalo?“ Odstoupila jsem od něj. „Někdo byl za dveřmi. Stál tam, neţ jsi přišel. Neviděl jsi ho?“ „Ne.“ „Před chvilkou tam ještě byl.“ „Nikoho jsem tam neviděl.“ Potřásla jsem hlavou. „Musel utéct, kdyţ si všiml, ţe přijíţdíš.“ „To je zvláštní. Viděla jsi ho?“ „Ne. Jenom klepal.“ „Jak víš, ţe to byl on?“ Zarazila jsem se. „Mohla to být ona.“ „Neměli bychom zavolat policii?“ „Ne.“ Znovu jsem ho objala. „Teď jsem v bezpečí, kdyţ jsi doma.“ „Jela jsi do San Franciska?“ Nenáviděla jsem lhát mu. Ale nechtěla jsem, aby si dal věci nějak do souvislosti, aţ bude o celém případu číst v novinách. „Ne,“ odpověděla jsem. „Jela jsem na pláţ.“ Vůbec ho nevzrušilo, ţe jsem se ulila ze školy. „Měla ses dobře?“ „Byl to hezký den,“ přikývla jsem.

55

X. V temnotě uprostřed snu jsem viděla víc. Ale rozuměla jsem tomu míň. Procitla jsem z operace do prázdnoty. Pokusila jsem se pohnout, ale nešlo to. Měla jsem nateklé hrdlo, pochybovala jsem, ţe bych mohla mluvit. S obrovským vypětím jsem otevřela oči. Leţela jsem na nemocničním lůţku, sama v pokoji přeplněném sloţitým, ţivotně důleţitým zařízením. Do kaţdého otvoru v mém těle vedly hadičky s barevnou tekutinou. Ve vzduchu visel pach dezinfekce. Pak jsem si vzpomněla na páteř, vytrţenou z mého těla, lebku jsem měla nahoře otevřenou. Ještě jsem necítila ţádnou bolest. Ve skutečnosti jsem necítila téměř vůbec nic. Nevěděla jsem, kdo jsem a dokonce mě to ani netrápilo. Čas míjel, ubíhaly dny. Lidé oblečení v bílém, muţi i ţeny s prázdnými výrazy a chladnýma rukama občas vcházeli do mého pokoje a upravovali trubičky připevněné k mému tělu. Někdy mě přetočili, svlékli mi košili a omývali mě. Ale nikdy se mi nepodívali do očí, ani na mě nepromluvili. A já jsem nepromluvila na ně. Neměla jsem ţádná slova, ţádné myšlenky, nic. Byla jsem jenom kus ţivé tkáně. Uplynul nějaký čas. V pokoji nebyla ţádná okna, a tak mi den a noc splynuly v jedno. Neexistoval ţádný způsob, jak počítat dny. Brzy začali bezejmenní lidé odstraňovat z mého těla všechny hadičky. Tahali mě přitom za ruce i za nohy a já jsem jim to dovolila. Nechali mě, abych vstala a pouţila koupelnu. Začali mě krmit slušným jídlem. Jedla jsem bez chuti: Chodili se mnou kolem pokoje, sem tam. Nejdřív jsem se procházela jenom pár minut, protoţe mě 56

bolely nohy a bušilo mi srdce. Ale později jsem zvládala stále větší procházky. Lidé, kteří mě sledovali, někdy byli dva nebo tři, někdy jenom jeden, nevyjadřovali nad mými výkony ţádné potěšení, a já jsem se nezajímala o to, zda to na ně nějak zapůsobilo. Pomalu se mi vracely myšlenky. Pozdě v noci, kdyţ byla v pokoji tma, jsem si vytvořila představu mladé ţeny, která se prochází po lese a zpívá si. Viděla jsem ji v moři, kde si hrála ve vlnách. Viděla jsem ji, jak sedí vedle starého muţe s bílými vlasy a hovoří s ním dlouho do noci. Tu mladou ţenu jsem neznala, ale tušila jsem, ţe ten stařec je důleţitý. Byl příčinou všeho, co se stalo. Ještě jsem nevěděla, co se stalo. A stále jsem se o nic nestarala. Dokud jsem si nevzpomněla na purpurovou nádobku s tekutinou. Pak jsem viděla sebe jako mladou ţenu, která si píchá ze dvou lahviček tekutiny. Ne jednu, jak jsem si představovala dlouho předtím na jiném místě a v jiném čase. Byla tam zelená lahvička, ale ta první byla purpurová. Byla to nachová tekutina, která měla ochránit mou paměť. Zelená tekutina byla určená k tomu, aby mě zabila. Paměť. Část se mi vrací. Mé poslání. Můj osud. Tajemství světa. Nyní bylo moje. Ale co mé jméno? Stále jsem nevěděla, kdo jsem. Dokonce mě to začlo znepokojovat. Bylo mi jasné, ţe musím uniknout. Všechno pro purpurovou tekutinu. Purpurová lahvička. Posadila jsem se na okraj postele a civěla do zdi. Po pravé straně jsem měla dveře, které byly zamčené. Bylo mi to jasné i bez toho, ţe bych vzala za kliku. Ale dveře nebyly tak důleţité. Důleţité bylo to, co bylo v pokoji, v kaţdém kousku věci, v kaţdém atomu ve světě… Vzpomínka na všechno, co bylo. Civěla jsem do zdi a cítila, jak s ní splývám. Viděla jsem úlomky bílé sádry, které se zvětšovaly. Obrovskými kroky jsem pronikala zdí. Postupovala jsem stále hlouběji. Sádra zmizela a já jsem spatřila molekuly, ze kterých se skládala zeď. Atomy uhlíku pospojované s 57

kyslíkem a vodíkem do formy substancí, které lidstvo pouţívá od začátku civilizace. Plula jsem za nejmenšími elementárními částicemi do nekonečného království černého prostoru. Vesmír byl téměř prázdný. Pronikal jím nesmrtelný prostor. Proto jsem byla také nesmrtelná. Dostala jsem se k místu známému jako věčnost. Letmý pohled přes rameno mi ukázal tvorstvo. Stála jsem v centru lidského kruhu, který se současně otáčel. Nastala exploze světla postrádající jakýkoli zvuk. Vytvořilo se a současně zaniklo obrovské mnoţství elementárních částic. Všemi směry se rozletěla energie. Patnáct miliónů let v budoucnosti, tvorové, řečení muţi na bezvýznamné planetě, obíhající obyčejnou hvězdu. Lidé to nazvali Velkým třeskem. Teď přišel čas. Spousta ho uběhla, neţ energie vychladla do vyšší formy hmoty. Čekala jsem a dívala se, jak vzniká jedna obyčejná hvězda, přitom jsem vzpomínala na všechno, co jsem uţ kdy zaţila. Zrození ţivota, rozkvět, proměny, vynoření z oceánů, let vzduchem a konečně uvědomění si sama sebe. Ale kdo vlastně jsem já? Prázdný prostor, ovšem. Rozhodující prvek. Nesmrtelná. Ale co dalšího? Otázka, na kterou bylo velice těţké odpovědět. Viděla jsem celou historii, ale zastavila jsem se ještě před koncem, protoţe jsem uţ znala jeho hořkost. Posadila jsem se zpříma na posteli. Ze rtů se mi vydralo slabé zasténání. Světlo v mém pokoji svítilo, ačkoli jsem si ţivě vybavovala, ţe jsem zhasla. Plná úzkosti jsem se rozhlédla kolem sebe, ale byla jsem sama. Poloţila jsem si hlavu do dlaní a ucítila, jak mi ve spáncích buší krev. „Nemohu ty sny vydrţet,“ zašeptala jsem. „Jestli to bude pokračovat, zblázním se.“ Z videa, poloţeného na počítači, se ozvalo sotva patrné cvaknutí. Zatímco jsem spala, přístroj nahrával. Kupodivu jsem si nemohla vzpomenout, jestli jsem ho naprogramovala, neţ jsem si šla lehnout. Video nahrálo události, které se měly odehrát za dva dny. 58

Čtvrteční večerní program. Ve středu zájmu zpravodajství tohoto večera… … jsem byla já. V levém horním rohu se za zpravodajem objevila moje a otcova fotografie. Mohla být tak dva týdny stará. Komentátor začal hovořit. „Dnes ráno byly nalezeny zohavené pozůstatky osmnáctileté Rely Lindquistové v domě jejího adoptivního otce, duchovního Spencera Lindquista. Policie po ohledání místa činu uvedla, ţe vše nasvědčuje tomu, ţe dívka byla napadena neznámým psychopatem. Tělo bylo rozříznuté napůl a znetvořené kladivem. Pitva určí hlavní příčinu smrti. Pan Lindquist vypověděl, ţe se jeho dcera zmínila o neznámém člověku, který několik dní před její smrtí obcházel v nepřítomnosti otce jejich dům. Poslední osobou, která viděla Relu ţivou, byl její spoluţák ze střední školy Christopher Perry. Také on se zmínil o neznámém muţi, ale nebyl schopný ho popsat. Jenom uvedl, ţe mu Rela řekla, ţe jí připadá povědomý…“ Neroztřásla jsem se. Dokonce jsem ani nezačala plakat. Kdyţ můj příběh skončil, tiše jsem vstala a vypnula video i televizi. Nepřekvapilo mě to. Co jiného mohlo být výsledkem toho, ţe jsem do zpráv zasahovala? Zohavené pozůstatky Rely. Cizí muţ, který vypadal povědomě. Teď uţ jsem věděla, kdo klepal na dveře. Můj vrah. Ticho netrvalo dlouho. „V pořádku,“ řekla jsem si. „Vím, ţe nezemřu během dne. Otec mě najde ráno. To znamená, ţe nejspíš zemřu zítra v noci, takţe teď jsem zcela v bezpečí. Vím, co se bude dít. Proto mohu téhle výhody vyuţít. Kdokoli mě bude chtít zabít, neví, ţe já to vím.“ Ale byla to pravda? „A proč mě ten člověk potřebuje tak znetvořit?“ divila jsem se nahlas. Byly tři hodiny ráno. Uvědomila jsem si, ţe teď nic nemohu dělat. Později ráno si připravím plán. Mohla bych to říci Christopherovi a vysvětlit mu, co se stalo, koupit si letenku a odletět do Austrálie. „Nezemřu,“ ujistila jsem se nahlas. Zhasla jsem světlo a překvapivě jsem usnula během několika málo minut. 59

Sny se mi vrátily téměř okamţitě. Toulala jsem se sama po ulicích. Byl letní večer, slunce pomalu zapadalo a já jsem pociťovala chlad. Lehký poryv větru mě roztřásl. Hledala jsem nějaký útulek a něco k jídlu. To byly pro mě dvě nejnutnější potřeby. Bloudila jsem celé hodiny. Slunce zapadlo a náhle byla větší zima. Přede mnou pluly krví podlité oči bezdomovců. Jedna ulice vedla k druhé, všechny vypadaly stejně. Ucítila jsem odpadky města a pak jsem jimi sama načichla. Pociťovala jsem otupělost, hlad, vyčerpání – jako zvíře, které se probudilo ze zimního spánku. Nakonec jsem objevila muţe středního věku v modrých šatech, který se na mě účastně díval. Měla jsem na sobě jenom zelený nemocniční ţupan. „Mohu vám nějak pomoci?“ zeptal se. „Já nevím. Kde to jsem?“ To byla má první slova. „Na rohu Lake a Colorada.“ „V jakém městě?“ Muţ znejistěl. „V Pasadeně.“ „Kde to je? V jaké části země?“ „Pasadena je předměstí Los Angeles.“ Přistoupil ke mně a podal mi volnou ruku. V druhé drţel tmavý kufřík. Potřásla jsem mu rukou a bylo mi příjemně, kdyţ jsem pocítila teplo jeho dlaně. Bylo to uţ dávno, co jsem se dotkla někoho hřejivého. „Jmenuji se Paul Dorado. Mám nedaleko auto. Mohu vás někam odvézt?“ Zkoumala jsem, co zbylo z mé rozervané paměti. Zmínka o Los Angeles mi vrátila sebedůvěru. Byla jsem na správném místě. Teď musím najít – co vlastně hledám? Nedokázala jsem si vzpomenout, jestli je to osoba, místo nebo věc. Sklonila jsem hlavu. „Já nevím.“ Poloţil mi ruku na rameno. Byl to hezký muţ. „Jak se jmenujete, slečno?“ zeptal se. Oči jsem měla plné slzí. Nechtěla jsem vzhlédnout, abych se nemusela setkat s jeho pohledem. Řekla jsem první věc, která mi přišla na mysl. „Jsem Rela.“ „Rela? Je to tak? Rela?“ To slovo neznělo mile. Byla v něm pravda. Zvedla jsem hlavu a 60

přikývla. „Jsem Rela. Potřebuji pomoc. Ztratila jsem se.“ „Kde máš rodiče?“ Bezmocně jsem rozhodila rukama. „Ztratili se.“ „Kde?“ Ucítila jsem slzy. „Já nevím, kde.“ Objal mě. „Budeš v pořádku, Relo. Vím o místě nedaleko odsud, kam tě vezmu. Je to útulek, kde se schází spousta lidí, kteří ztratili své domovy. Můţeš si tam odpočinout a dát se dohromady. Muţ, který ten útulek vede je duchovní a zároveň můj přítel.“ Zasmál se. „Myslím, ţe první věc, kterou pro tebe musí udělat je, ţe ti dá nějaké slušné šaty. Zdá se, ţe jsi odešla z nemocnice.“ „To nebyla nemocnice,“ zamumlala jsem a nechala jsem ho, aby mě dovedl k svému autu. „To byla márnice.“

61

XI. Ve středu, v předpokládaný poslední den mého ţivota, jsem vstala pozdě. Kdyţ jsem se skulila z postele, bylo téměř dvanáct. Ani mě to nepřekvapilo. Nemohla jsem si vzpomenout na všechny detaily ze svých snů. Ani na to, jak mě Paul Dorado vzal do misie, kde jsem se setkala se svým otcem. Ztráta paměti stále působila. Nebylo to ale zas tak strašné. Vţdyť to byly jenom sny. Byla jsem stále vzdálená skutečnosti, byla jsem bezejmenný sirotek, nalezený při toulkách ulicemi Pasadeny, oblečený v nemocničních šatech. Dosud jsem si nepoloţila dvě nejdůleţitější otázky. Kdo jsem? Odkud jsem? Po cestě do koupelny jsem letmo pohlédla na video. Nejdřív jsem uvaţovala o tom, ţe se ho zbavím. Ovšem pak jsem si uvědomila, ţe bych ho mohla později potřebovat, abych se přesvědčila, jestli jsem stále hlavním bodem zpráv. Zopakovala jsem si svůj slib z minulé noci, ţe si nepřipustím myšlenku o útoku na svou osobu. Osprchovala jsem se a oblékla. Dole jsem našla vzkaz od otce. Přál mi hezký den. Bylo mi jasné, ţe by ho to zabilo, kdyby mě našel mrtvou. Zpovídali by ho, ptali by se, jaký je to pocit ztratit dceru, kterou znal jenom tři měsíce. Pak by se zeptali, jak mohl jeho Bůh připustit, aby se stala taková věc. Ale nezeptali by se, proč si Bůh ze všech lidí vybral zrovna mě, osmnáctiletou Relu. Odešla jsem z domova a jela do města. Chtěla jsem být mezi lidmi. Celou cestu jsem ve zpětném zrcátku hledala fantóma. Podle 62

zpráv jsem se měla se svým útočníkem setkat ještě dřív, neţ mě zabije a popsat ho Christopherovi jako povědomého člověka. „Dobrá,“ poznamenala jsem v autě nahlas, „pokud narazím na někoho, kdo bude takovému typu odpovídat, bodnu ho.“ První věc, kterou jsem udělala, kdyţ jsem se dostala do centra, byla koupě velkého vojenského noţe. Pak jsem si dala v cukrárně na hlavní třídě koktejl a dívala se, jak se lidé těší z idylického odpoledne, plného nákupů a obhlíţení výkladních skříní. Měla jsem v peněţence dvacet tisíc dolarů a nepomýšlela jsem na nic, co bych si opravdu chtěla koupit, kromě dvacítky brokovnice. Prodavač v obchodě se sportovním zboţím mi řekl, ţe bez ověření mé totoţnosti mi nemůţe ţádnou prodat. Uvaţovala jsem, jestli bych měla zkusit ho podplatit. Blíţila se druhá hodina. Rozhodla jsem se, ţe se podívám, jestli je Christopher doma. Bez předchozího zavolání jsem se k němu rozjela. Bohuţel mi nikdo neotevřel. Nervózní z ubíhajícího času a z toho, ţe nemám dosud jasný plán, jsem zvaţovala své moţnosti. Ze země nemohu vycestovat, protoţe nemám pas. Ale mohla bych odejít do jiného státu. Teď hned bych mohla jet na letiště a koupit si letenku třeba na Havaj. Nebo bych si mohla vybrat tucet jiných míst. Ještě musím zváţit, zdaje právě tenhle plán nejlepší. Kdo mě můţe chtít zavraţdit? Musí to být někdo, kdo ví, co se děje s mým videem. Ta osoba, předpokládala jsem, ţe je to muţ, musela mít přístup ke stejným informacím jako já. Vydala jsem se na cestu ke knihovně. Vím, ţe to zní směšně, ale nevěděla jsem, kam jinam bych šla. Kromě toho, v knihovně jsem byla neustále obklopena lidmi. Práce s knihami se mi velmi líbila. Jak jsem si vyšetřila trochu času, prohlíţela jsem v oddělení historie jednu knihu po druhé. Tři hodiny před zavírací dobou jsem stála v oddělení historie a listovala stránkami knihy o občanské válce, kdyţ se ke mně přiblíţil plešatý muţ v šedém obleku. „Prosím vás,“ oslovil mě příjemným hlasem. „Můţete mi pomoci?“ Podívala jsem se na něj a v první chvíli jsem dostala strach. Nejdřív mi nepřipadal moc známý. Rozhodně nevypadal jako někdo, 63

koho jsem uţ viděla dříve. Měl na sobě výstřední šaty. Nezdálo se, ţe by si je koupil v nějakém zdejším obchodě. Ty šaty neměly ţádné švy. Šedé oči toho muţe byly zvláštní, neobvykle zářily. Zamrkala jsem, jak jsem do nich zírala a pak jsem kvapně zavřela knihu, kterou jsem drţela v ruce. „Ano,“ odpověděla jsem. „Hledáte něco konkrétního?“ Usmál se a ukázal na knihu, kterou jsem drţela. „Hledám knihu o občanské válce,“ řekl. „Není to náhoda?“ Lehce poklepal na výtisk. „Mohu?“ „Ano, ovšem.“ Dovolila jsem mu, aby si ji vzal a dívala se, jak ji otvírá na první stránce. „Je to to nejlepší z nejlepších,“ dodala jsem. „Je to přesné?“ zeptal se. „Ne.“ Zaujalo ho to. „Proč to říkáte?“ Pokrčila jsem rameny. „Myslím, ţe je to to nejpřesnější, co můţete dostat. Ale tak se mi zdá, ţe vy byste v té době nejraději ţil, abyste válku pocítil na vlastní kůţi.“ „Není ta kniha sestavena z citátů z dopisů a proslovů lidí, kteří v té době ţili?“ zeptal se muţ. „Vy jste tu knihu četl?“ „Ne. A vy?“ Najednou se mi ten muţ přestal líbit. Jeho oči zářily, jako by byly nabité elektřinou. Do mysli se mi vkrádal strach, strach sotva patrný, nicméně skutečný. Mohl by to být on? Ale nepřipadal mi známý. Vypadal divně. „Jenom jsem ji prolistovala,“ odpověděla jsem. „Promiňte, pokud nepotřebujete nic jiného, musím se vrátit zpět ke své práci.“ Kdyţ jsem odcházela, volal za mnou. „Kdybych ale potřeboval, budete tady?“ „Budu poblíţ,“ zamumlala jsem a ani jsem se na něj nepodívala. Zbytek pracovní doby jsem strávila tříděním časopisů a voláním Christopherovi. Po bůhvíkolikátém pokusu to konečně zvedla jeho matka. Řekla mi, ţe nebude doma dřív neţ v devět, coţ byla přesně doba, kdy jsem obvykle odcházela. Asi bylo šílenstvím pracovat pro 64

pár mizerných dolarů ve chvíli, kdy se můj ţivot nezadrţitelně blíţil ke konci. Plešatý muţ seděl v čítárně na místě, odkud mohl vidět kaţdého, kdo odchází nebo přichází. Četl si knihu o občanské válce. Vypadalo to, ţe zůstane aţ do zavírací doby. Všimla jsem si, ţe černého kufru střední velikosti, který měl poloţený na podlaze vedle sebe. Za deset minut devět jsem byla zoufalá. Párkrát jsem se snaţila dovolat Stacy, ale také jsem ji nezastihla. Vzpomněla jsem si na Eda. Z informací jsem získala číslo do práce a zavolala jsem mu. „Ede. Tady je Rela. Pamatuješ si na mě?“ „No jasně. Jak se máš? To je skvělé, ţe ses ozvala. Měl bych ti poděkovat za to, ţe jsi mě seznámila se svou kamarádkou. Je báječná.“ „Vy spolu chodíte?“ „Jo, ona ti to neřekla? Nejspíš nechtěla ranit tvé srdce. Jak se máš, Relo? A co video?“ „Musím ti říct, ţe v mém ţivotě došlo k dramatickým změnám.“ Ztišila jsem hlas. „Ede, mám trable.“ „Jsi těhotná?“ „Ne. Někdo mě pronásleduje. Teď jsem v práci, nejsem si jistá, ale myslím, ţe je tady a čeká na mě, aţ pojedu domů.“ „Poţádej někoho, aby tě doprovodil k autu.“ „To udělám, ale pak jedu do prázdného domu. Je středa a to můj otec vţdycky pracuje dlouho do noci. Pomáhá v misii vydávat jídlo. Často tam spí a přichází domů aţ ráno.“ „Nemůţeš mu tam zavolat?“ „Nechci ho otravovat.“ Ve skutečnosti jsem ho do celé záleţitosti nechtěla zaplést. „Ede, prokázal bys mi laskavost? Mohl bys jet ke mně domů a počkat tam na mě, aţ se vrátím?“ „Kdy přijedeš?“ zeptal se. „Odcházím asi za deset minut a bydlím odsud také deset minut. Můţu se pár minut zdrţet, neţ vedoucí zavře knihovnu, ale nebude jí to moc dlouho trvat.“ Ed si povzdechl. „Musím tady být do deseti, pak zavírám. Hele, a proč nezavoláš policii?“ „Nemohu.“ 65

„Proč ne?“ „Nemohu jim vysvětlit, jak vím, ţe ten muţ je nebezpečný. Nevěřili by mi. Ale on je obzvlášť nebezpečný. Musíš mi věřit.“ „Dobře, dobře,“ řekl rychle. „Myslím, ţe mluvíš váţně. Nemá smysl, abys jezdila domů. Zajed do bistra Denny. Je to kousek od obchodu, kde dělám. Počkej tam na mě. Přijdu tam hned po práci a pak si o všem popovídáme.“ „To je prima nápad,“ souhlasila jsem. Opravdu, domov bylo to nejhorší místo, kam jsem mohla jít, protoţe vrah předpokládá, ţe mě tam najde. „Počkám tam na tebe,“ dodala jsem. „Ale jestli tam nebudu, jed rovnou ke mně domů.“ „Chceš se mnou zůstat přes noc?“ „Jestli ti to nebude vadit.“ „Ty musíš být pěkně vyděšená,“ konstatoval Ed překvapeně. Rozloučili jsme se a já jsem zavěsila. Letmým pohledem jsem zjistila, ţe se muţ ještě nepohnul. Knihovnice paní Garciová zablikala světly na znamení, ţe lidé mají dočíst, případně ukončit jinou činnost, které se věnovali v knihovně. Pár lidí se zvedlo, aby si dali zapsat vypůjčené knihy. Paní Garciová zazvonila na zvonek a šla se mnou zapisovat výpůjčky. Ve chvíli, kdy jsem se blíţila k pultu, zvedl se plešatý pán, v jedné ruce nesl kufřík a v druhé knihu. Oznámil paní Garciové, ţe je tady nový, a ţe potřebuje výpůjční průkaz. Poloţil knihu na pult a vytáhl z náprsní kapsy peněţenku. „Tady mám průkaz,“ řekl a postavil se ke mně. • „Dobře,“ zamumlala jsem a snaţila se na něj nedívat. Podal mi platný řidičský průkaz. Jmenoval se Henry Glover, narodil se dvacátého druhého listopadu devatenáct set čtyřicet pět v Los Angeles a v současné době bydlel v Pasadeně. „Bude to chvilku trvat,“ zadrmolila jsem. „To nevadí,“ ujistil mě. „Mám času dost.“ Ale já ne, pomyslela jsem si. Zatímco jsem vypisovala výpůjční kartu, zabloudila jsem k očima k fotografii na jeho řidičském průkazu. Připadala mi známá, jenţe toho muţe jsem přece nikdy předtím neviděla. Nerozuměla jsem tomu. S kaţdou přibývající sekundou jsem byla stále víc přesvědčená, ţe to je ten, který mě má zabít. 66

Dopsala jsem údaje a přistrčila mu zpět knihu. Sledoval kaţdý můj pohyb. Moje panika dosahovala vrcholu a bylo s podivem, ţe jsem nespustila protipoţární alarm. Tak to ve mně vřelo. „Díky za pomoc,“ poznamenal plešatec. „Není zač,“ odpověděla jsem rychle. „Mohu se zeptat, jak se jmenujete?“ pokračoval v hovoru. Teď uţ jsem se na něj musela podívat. Měla jsem pocit, jako by mě k tomu nutil. „Já jsem Rela,“ představila jsem se. „To je zvláštní jméno. Rela. Doopravdy krásné.“ „Díky – Henry,“ zamumlala jsem. Uloţil knihu do černého kufříku a nenuceně se rozloučil. „Na shledanou.“ Pak se otočil a odešel z knihovny. „Ty toho muţe znáš?“ zeptala se paní Garciová. Těţce jsem polkla. Uvědomila jsem si, ţe nesmím vypadat moc podezřele. „To byl jeden starý známý,“ odpověděla jsem. Čtvrt hodiny předtím neţ jsem odešla s paní Garciovou z knihovny, zavolala jsem ještě Christopherovi. Chtěl mi začít cosi vysvětlovat, ale přerušila jsem ho. „Mohu se u tebe zastavit?“ zeptala jsem se. „Kdy?“ „Teď.“ „Teď to není vhodné. Máma i táta mají chřipku. Jestli přijdeš, můţeš ji chytit.“ „Nemám strach. Musím s tebou mluvit. Mám pásek, který ti chci ukázat…“ zarazila jsem se. Zapomněla jsem ho doma v tom zpropadeném videu. „Co je to za pásek?“ ozval se Chris. „Záznam zpráv. Poslouchej, potřebuji ten pásek, neţ s tebou budu mluvit. Ale nechala jsem ho doma a tam teď nemůţu.“ „Proč ne?“ vyptával se. Ztišila jsem hlas. „Pronásleduje mě nějaký muţ. Věřím, ţe na mě čeká na parkovišti, aby jel za mnou aţ domů. Otec není doma, a proto tam nemůţu.“ Christopher na chvíli ztichl. „Myslíš to váţně?“ „Ano. Ten muţ je venku a jde po mně. Ale prosím tě, neříkej mi, abych zavolala policii. Nemohu to udělat a neptej se mě proč.“ 67

„Pomůţeš mi?“ „Jistě. Půjde s tebou někdo ven?“ „Paní Garciová. Odchází za chvilku.“ „Jdi s ní, nasedni do auta a okamţitě zamkni všechny dveře. Jeď rovnou sem. Mých rodičů se neboj. Vysvětlím jim situaci.“ „Ale potřebuji dostat ten videozáznam.“ „Na ten pásek zapomeň. Vyzvedneme ho zítra.“ „Ne. Zítra bude pozdě. Nejdříve potřebuji vidět ten záznam a pak ti teprve můţu říct, co se děje. Můţeš mi věřit.“ „Pokud je to pro tebe tak důleţité, vyzvednu ho. Dojedu pro něj hned, abych se vrátil, neţ přijedeš.“ „Ne. Dům je zamčený. Musím ti dát klíče.“ „Přijeď sem a dáš mi je. Nechceš přece, aby ten chlap věděl, kde bydlíš.“ „On to určitě ví.“ Bylo mi jasné, ţe o mně ví spoustu dalších věcí, moţná víc, neţ si myslím. Pokračovala jsem. „Máme málo času. Musím ti ten pásek ukázat, jak nejrychleji to bude moţné. Sejdeme se u mě doma. Pokud odjedeš hned, budeš tam dřív neţ já. Kdyţ budeš poblíţ, ten chlap mi nic neudělá.“ „Jak si můţeš být tak jistá?“ zeptal se. Nevěděla jsem, kde se ta slova ve mně vzala. Ale musela jsem je vyslovit. „Protoţe jsi také důleţitý.“

68

XII. Kdyţ jsme vyšly ven, bylo parkoviště před knihovnou prázdné. Paní Garciová vycítila, ţe jsem z něčeho nervózní, ale já jsem se jí nesvěřila. Jakmile jsem se ujistila, ţe je vzduch čistý, utíkala jsem rovnou k autu. Neţ jsem nastoupila dovnitř, zkontrolovala jsem dvakrát zadní sedadla, jestli jsou prázdná. Christopher na mě čekal na verandě. Vystoupila jsem z auta a objali jsme se. „Jel za tebou?“ zeptal se. „Nevím. Nikoho jsem neviděla. Ale pro toho chlapa to nic neznamená.“ „Kdo je to?“ poloţil mi Chris další otázku. Pospíchala jsem ke vchodovým dveřím. „Neznám jeho pravé jméno. Představuje se falešným. Je nebezpečný.“ Zamířila jsem klíčem do zámku, musela jsem pouţít obě ruce, abych se dostala dovnitř. „Uţ dřív zabíjel.“ Chrise to sdělení ohromilo. „To je absurdní, Relo. Jestli tě opravdu pronásleduje, musíš jít na policii.“ Úkosem jsem na něho pohlédla. „Ty si myslíš, ţe jsem si toho chlapa vymyslela?“ „Ne. Jediné, co říkám je, ţe bys měla zavolat na policii a objasnit jim situaci.“ Znechuceně jsem sevřela ruce v pěst. „Říkám ti, ţe nemohu jít na policii! Máme proti sobě sílu, se kterou ani oni nic nesvedou!“ Christopher ustoupil o krok dozadu. „O jakou sílu jde?“ Otočila jsem se zpět ke klíčové dírce. „Musíš vidět ten pásek. Chci, aby sis ho prohlédl, neţ uděláš něco dalšího. Kdyţ budeš tady, ten muţ sem nepřijde.“ 69

„To nemůţeš vědět,“ zaprotestoval. „Je to jedna z mála věcí, které vím.“ Vešli jsme dovnitř a zamkli za sebou dveře. Christopher rychle zkontroloval, jestli v domě někdo není. Já jsem vyběhla nahoru pro video. V mém pokoji se svítilo, coţ mě překvapilo. Kdyţ jsem odcházela z domu, bylo zhasnuto. Nebo nebylo? Minulou noc, kdyţ jsem se probudila, světlo také svítilo, určitě jsem si ale pamatovala, ţe jsem zhasla, neţ jsem si šla lehnout. V noci, kdyţ jsem vstala a nahrála zprávy, jsem zhasla, ještě neţ jsem se vrátila zpět do postele. Jestli jsem v noci vstala ještě jednou a rozsvítila, nemusela jsem si toho v denním světle všimnout. „Ale proč bych znovu vstávala a rozsvěcela?“ ptala jsem se sama sebe. Ze stejného důvodu jako před tím? Ano, teď si vzpomínám. Kdyţ jsem se probrala z noční můry, světlo svítilo. Ale to jsem si neodpověděla na otázku. Pořádně jsem video prohlédla. Zástrčka vzadu volně visela dolů, přístroj byl vypnutý. Přešla jsem ke dveřím pokoje a zavolala dolů na Chrise. „Musím ještě do koupelny. V minutě jsem dole.“ „Dobře,“ ozval se ze zdola. Zavřela jsem dveře, zapojila video do sítě a přetočila pásek na začátek zpráv. Pak jsem zmáčkla tlačítko Play. Objevil se stejný komentátor, který oznamoval mou vraţdu. „Dobrý večer,“ pozdravil diváky. „Hlavní zpráva večera…“ „Ach ne,“ vyjekla jsem. Stiskla jsem tlačítko Pause. Zprávy začínaly naprosto stejně. Aţ na jednu maličkost. V pravém horním rohu obrazovky nebyla moje fotografie, ale Christopherova. Mrtvý, pomyslela jsem si. Tak tedy dostali jeho místo mě. To vím jistě. Roztřásla jsem se. Z očí mi vytryskly slzy. Znovu jsem zmáčkla tlačítko Play. „Dnes ráno bylo v Pasadeně v domě reverenda Spencera Lindquista nalezeno tělo osmnáctiletého Christophera Perryho. Podle předběţného ohledání se zdá, jako by mu nějaký velmi silný muţ zlomil vaz. Přesnou příčinu smrti určí pitva. Pan Lindquist 70

vypověděl, ţe celou noc pracoval v misii pro bezdomovce a domů se vrátil přibliţně kolem osmé ráno. A teď k pohřešované Rele Lindquistové, adoptivní dceři pana Lindquista.“ Christopherovu fotografii vystřídala moje. Byla stejná, jakou pouţili v minulých zprávách. Zpravodaj pokračoval. „Podle pana Lindquista se Rela zmínila o jakémsi cizinci, který pár dnů před touto událostí obcházel kolem jejich domu. Předpokládáme, ţe dívka byla unesena stejnou osobou, která zavraţdila Christophera. Policie dosud nezachytila ţádnou stopu. Christopherovi rodiče sdělili, ţe jejich syn odešel z domu kolem deváté, aby pomohl Rele, která mu telefonovala z práce v knihovně a stěţovala si, ţe ji pronásleduje nějaký muţ. Syn se domů nevrátil, ani netelefonoval. Oba, Rela i Christopher byli studenty Grover High v Pasadeně…“ Zmáčkla jsem tlačítko Stop a rozvzlykala jsem se. V duši jsem měla zmatek stejně velký jako bolest. Nerozuměla jsem tomu, ţe se zítřejší zprávy mohly v tak krátkém čase změnit. Jednou jsem mrtvá já a po druhé je to Christopher. Jaký další postup bude ve scénáři změněn? „Nemohu tady Christophera nechat,“ pronesla jsem nahlas. To, ţe vím, co se bude dít, mi dává velkou šanci. „Christophere!“ zakřičela jsem a popadla video do náruče. Kdyţ jsem otevřela dveře pokoje, byl na půl cestě po schodech nahoru. „Musíme odsud,“ vyhrkla jsem. „Co se stalo?“ zeptal se. „Později ti to vysvětlím. V tomhle domě nemůţeš zůstat. Ten muţ by se mohl klidně dostat i sem.“ Ze schodů jsem ho doslova táhla. „Pojď, nesmíme ztratit ani minutu.“ Christopher si poloţil ruku na hlavu. Byl pořádně zpocený. „Tak proč s sebou bereš to video?“ „Potřebuju ho!“ „Doma jedno mám,“ pokračoval. „Ne takové, jako je tohle. Pojďme. Prosím tě, vysvětlím ti to v autě.“ Kdyţ jsme procházeli obývacím pokojem a mířili k venkovním dveřím, všimla jsem si, ţe okna v obýváku jsou zavřená. Můj otec miloval čerstvý vzduch. Nikdy okna nezavíral, ani kdyţ venku byla 71

zima. Poloţila jsem video na stolek u pohovky a šla jsem je prohlédnout. „Někdo tady byl,“ zamumlala jsem. Christopher stál vedle mě. „Jsi si tím jistá?“ Pokusila jsem se jedno okno otevřít. Přesto, ţe jsem měla pořádnou sílu, nemohla jsem s ním hnout. Jako by bylo přibité napevno. „Jsem si tím naprosto jistá.“ Chvilku jsem se dívala jen tak do prostoru. „Proč by chtěl zavírat okna?“ otočila jsem se. „Jsi si jistý, ţe v domě nikdo není?“ „Zkontroloval jsem všechny pokoje kromě tvého.“ „V mém pokoji nikdo není.“ Christopher se lehce zachvěl. „Tak proč odsud najednou tolik pospícháš?“ Ukázala jsem na přístroj. „Kvůli tomu, co je nahrané na kazetě.“ Zarazila jsem se a podívala se na Christophera. „Těţce dýcháš. Je ti dobře?“ Znovu si poloţil ruku na hlavu. „Jsem v pořádku.“ Popošla jsem k němu. „Nevypadáš dobře. Co se děje?“ Promnul si oči a zakymácel se. „Zatočila se mi hlava. Moţná je to tím vším pobíháním okolo. Pojďme ven na čerstvý vzduch.“ Natáhl se pro video. „Vezmu ho.“ „Ne. Já ho vezmu,“ protestovala jsem. „Ţádný problém,“ usmál se. Na tváři mu perlil pot. „Uţ jsem ti říkal, jak jsi rozkošná, kdyţ se bojíš?“ Musela jsem se smát. „Ne. To je milé.“ Naklonil se ke mně a jemně mě políbil. „Jsi sladká, Relo.“ Pak se mi v bezvědomí zhroutil k nohám. „Christophere!“ volala jsem jeho jméno se zoufalstvím v hlase. Všechna světla v domě zhasla. „Boţe můj,“ zašeptala jsem. Nikdy před tím jsem se sama ve tmě nebála, protoţe jsem dobře viděla. Ale tahle tma byla neskutečná. Napjatě jsem poslouchala, ale neslyšela jsem nic. Chtěla jsem křičet, přivolat sousedy, ale hlas se mi v hrdle zadrhl hrůzou. Bylo mi jasné, ţe muţ, který zlikvidoval světla, musí být venku. Zašátrala jsem po telefonu a téměř jsem do něj vrazila. Horečně jsem zvedla sluchátko. Neozval se ţádný tón. 72

Ruka mi vletěla do kapsy. Vojenský nůţ tam byl. Na venkovní dveře kdosi zaklepal. „Jeţíši,“ zadrkotala jsem zuby. Dveře byly zamčené. Na ťukání jsem neodpověděla. Tiše jsem přeběhla několik kroků k místu, kde leţel Christopher. Zatřásla jsem jím. „Christophere!“ zasyčela jsem. „Vstávej!“ Byl úplně studený. Ten člověk zaklepal znovu. Běţela jsem k zadním dveřím. Byly zamčené zevnitř, ale i kdyţ jsem se snaţila, nedaly se otevřít. Nezamkla jsem toho muţe venku, on zamkl mě uvnitř. Nebyl v tom ţádný rozdíl. Vrátila jsem se do obývacího pokoje zrovna ve chvíli, kdy muţ klepal potřetí. Došlo mi, ţe to nebude věčně. Byla jsem v pasti. „Kdo je to?“ zavolala jsem. Chvilku bylo ticho. Pak se ozval hlas zcela jiný neţ hlas muţe z knihovny, hlas mnohem známější: „Relo, to jsem já. Pusť mě dovnitř.“ Popošla jsem blíţ ke dveřím. „Proč musím udělat něco, co chcete?“ zašeptala jsem. „Nemáš kam utéct,“ ozvalo se za dveřmi. „Proč ty dveře nevyrazíte?“ zeptala jsem se. „Vím, ţe jste toho schopný.“ „Mohu se k tobě dostat lépe.“ Teď jsem přistoupila těsně ke dveřím. „Jestliţe vás pustím dovnitř, slíbíte mi, ţe neublíţíte Christopherovi?“ Nezaváhal ani na chvíli. „To ti mohu slíbit.“ Po tváři se mi skutálela slza. „Zabijete mě?“ „Myslím, ţe oba známe odpověď, Relo.“ „Ano,“ zamumlala jsem a začínala jsem chápat. Christopher byl důleţitý. Já jsem byla postradatelná. Odstoupila jsem stranou. Venku stála jedna z mých nočních můr. Natáhla jsem se, odemkla dveře a otevřela je. Muţ stál bez hnutí na tmavé verandě, vypadal jako socha vytesaná z noci. Nevýslovně mu zářily oči. V levé ruce drţel černý kufřík. „Mohu vstoupit?“ promluvil. 73

„Ano. Prosím vás, ráda bych rozsvítila.“ Přikývl, vešel dovnitř a pravou rukou udělal rychlý pohyb. Všechna světla v domě se rozsvítila. Christopher leţel obličejem dolů před pohovkou. Muţ na něho pohlédl. „Není zraněný?“ zeptal se. „J3oufám, ţe ne. Co jste s ním udělal?“ „Zaplnil jsem dům plynem. Jak mluvíme, plyn se rozptyluje.“ „Tak proto byla všechna okna zavřená?“ „Ano.“ „Ale na mě váš plyn nepůsobil.“ „Ani na mě.“ „Co se stalo Christopherovi, ţe ho to zasáhlo?“ Muţ se na mě podíval. „Kladeš otázku nesprávně.“ „Rozumím,“ přikývla jsem. Byli jsme to my, kdo byl jiný. Ukázala jsem na křeslo naproti pohovce. Muţ se posadil, kufřík odloţil na podlahu vedle levé nohy. Přemýšlela jsem, co je asi uvnitř. Posadila jsem se na křeslo mezi muţe a Christophera. Vypadalo to, ţe se mému příteli ulevilo. „Zůstanete tu dlouho?“ ozvala jsem se. Jeho výraz byl lhostejný. „Dlouho ne.“ Tělem mi projela vlna strachu, ale ovládla jsem se. „Kdo jste?“ „Ty víš, kdo jsem.“ „Odkud jste?“ „Ty víš, odkud jsem.“ Zarazila jsem se. Zorničky jeho očí se rozšířily. Tmavé tunely do cizí mysli. „Kdo jsem?“ zašeptala jsem. „Opět nesprávně poloţená otázka, Relo.“ „Nerozumím.“ Ale pochopila jsem to ještě dřív, neţ natáhl svou pravou ruku k mé levé. Pochopila jsem, ţe to nebude ţádný šťastný konec, protoţe od začátku jsem byla ztracená. Podala jsem mu ruku, a kdyţ ji jeho prsty sevřely, ucukla jsem. „Bude to bolet?“ zakňourala jsem. „V tomto světě je mnoho druhů bolesti,“ pronesl neurčité muţ a škubl prsteníčkem mé levé ruky. Tím, do kterého jsem se v sobotu na večírku řízla. Ještě jsem ho měla zavázaný, ale on náplast ve vteřině odstranil. Pak ale udělal něco, co mě zcela vyvedlo z míry. Kdyţ 74

jsem se naklonila blíţ, viděla jsem, ţe mi z prstu odstraňuje kůţi. Trhal ji kousek po kousku, jako by byla z vosku. Zvláštní bylo, ţe jsem necítila ţádnou fyzickou bolest, ani kolem nebylo příliš mnoho krve. A pak, kdyţ uţ tam nezbylo vůbec nic, zahlédla jsem jenom měděné drátky a stříbrný kov. Ţádný ţivot. „Co jsi,“ opravil mě. „To je správná otázka. Ty jsi RELA. Robotický experimentální logistický algoritmus. Kdysi, v jiném čase, jsi měla jiné jméno.“ Civěla jsem dolů na pohmoţděný vnitřek svého prstu, na poškozené obvody, a nemusela jsem se uţ sama sebe ptát, proč nepláču. Všimla jsem si, ţe mé slzní kanálky byly vypnuté. „Aha,“ zašeptala jsem. „Ano.“ Sehnul se ke kufříku a z jedné přihrádky vyndal něco, co vypadalo jako puška. Namířil na mě. „Teď tě musím zničit, a i kdyţ je to nelogické, k mému uspokojení postačí jistota, ţe jsi zemřela s nedotčenou pamětí.“ Namířil zbraň na mou hlavu. „Pamatuješ si jméno Sára?“ Zavřela jsem oči. Rána přerušila ztrátu mé paměti. Ucítila jsem v ruce nachovou lahvičku, viděla jsem ji. Na vteřinu bylo tajemství světa moje. Ovšem, tohle přece dokáţe jenom robot. Vzpomněla jsem si na všechno a nebyl to ţádný sen. „Ano, dědečku,“ odpověděla jsem. „Byl jsi to ty, kdo mi dal jméno.“

75

XIII. Narodila jsem se v roce dva tisíce třicet šest ve městě Los Angeles. V té době byla moje rodina poměrně zámoţná, proto, kdyţ mi bylo pět, mohli jsme se přestěhovat za město, daleko od smogu. Odešli jsme na sever San Franciska, do malého města jménem Humboldt. Bylo to báječné procházet se volně po pobřeţí bez zvláštní ochrany. Znovu jsem se mohla po dlouhé době koupat v oceánu. Mezi mým šestým a desátým rokem k nám často přicházel na návštěvu dědeček. Byl to známý nositel Nobelovy ceny. Vţdycky mi přinášel hračky a nazýval mě svou nejoblíbenější holčičkou, dělalo mi to dobře, i kdyţ jsem věděla, ţe jsem jeho jediná vnučka. Největší radost jsem ale měla z panenek, které mi dával. Chodily, mluvily, jedly – dělaly spoustu věcí, které jsem jim přikázala. Sestrojil je ve své laboratoři. Vláda naší země neměla tušení, co tam vymýšlí. Nevěděl to nikdo, ani moje matka. Dědeček se pojmenoval Saint Nick, měl pocit, ţe je tak blíţ k Santa Clausovi. Zavání to trochu domýšlivostí, myslela jsem si často. Ale vůči mně se dědeček jako Santa Claus vţdycky choval. Strašně rád se mnou trávil čas. Povídal mi o stromech, o hvězdách, o moři. Učil mě hrát na piano, jezdili jsme spolu na celodenní výlety do hor. Jednou mi řekl, ţe mu připomínám dívku, kterou znal jako mladík, ale nikdy mi neprozradil, jak se jmenovala. Kdyţ o ní mluvil, měl smutný hlas. Ptala jsem se, zda to byla jeho ţena, moje babička, která bohuţel zemřela krátce potom, co se narodila moje matka. Maminka mi ale řekla, ţe to nebyla ona a ţe neví, jak se ta dívka jmenovala. Pak dědeček odešel a několik let se u nás neobjevil. Jenom příleţitostně telefonoval, o prázdninách, o mých narozeninách, a 76

povídal si se mnou. Také mi posílal dárky, ale ty byly z obchodních domů a nedaly se přirovnat k panenkám, které vyrobil ve své laboratoři. Kdyţ jsme si spolu povídali, nikdy mi neprozradil, na čem pracuje, jenom to, ţe je to velmi důleţité. Vyrostla jsem v dívku a ve světě se stalo plno dobrých a špatných věcí, těch špatných bylo víc. V Evropě vypukla válka, byly pouţity nukleární zbraně a zahynulo mnoho lidí. Zprávy přirovnávaly Evropu ke Střednímu východu, coţ byla vţdycky radioaktivní poušť. Válka skončila rychle, ale spousta vědců věřila, ţe malá část radiace by mohla být zanesena i na naši část zeměkoule. Obnova Evropy začala pomalu. Americká ekonomika se utápěla v hluboké depresi, třicet procent všech lidí ztratilo práci. Všude byly fronty na potraviny. Nejméně zamořená pole měli farmáři ve vnitrozemí. Lidé byli z jídla nakaţeni novými kmeny virů, které odolávaly veškerým prostředkům medicíny. V jediném okamţiku obrovského výbuchu zmizela celá naše kolonie na Měsíci. Vláda oznámila, ţe po celý zbytek století nedává naději na cestu do kosmu. Tyto katastrofy se mé rodiny dotkly jen nepatrně. Otec pracoval jako inţenýr v továrně, kde se vyvíjely nové typy umělých hmot, a tak jsme měli peníze na to, abychom si mohli kupovat jídlo na černém trhu, coţ bylo lepší neţ nabídka ve státních obchodech. Měla jsem podezření, ačkoli jsem to nikdy nevyslovila a ani jsem neměla odvahu se zeptat, ţe otcův příjem doplňovaly šeky od dědečka. Jedinou dobrou věcí,’která se v té době vynořila, byla celosvětová humanitární společnost, podobná OSN, ale menší a významnější. Jmenovala se New Life a její jádro tvořila skupina nadšených muţů a ţen ochotných řešit problémy celého světa. Tito lidé byli všude, organizace měla dobrovolníky ve všech vrstvách společnosti. Kamkoli přišli, všude se setkávali s okamţitým úspěchem. New Life se ujala malých, vyčerpaných afrických národů, kterým pomáhala při obnově veškerých struktur. Ze všech míst na světě Afrika akceptovala pomoc New Life nejrychleji a měla z ní největší uţitek. Ale jaká to opravdu byla organizace? Sdělovací prostředky tu 77

otázku probíraly donekonečna. Z vnějšího pohledu tvořily New Life tisíce lidí pomáhajících druhým lidem. Ale vlastní centrum zůstávalo záhadou. Správní radu musela tvořit skupina mimořádně bohatých a inteligentních lidí. Většina z nich se rozhodla zůstat v anonymitě. Na druhé straně, a to byl paradox, stejná skupina byla schopná ovlivnit celé vlády, aby se podrobily detailní představě společnosti New Life o budoucích projektech. Zní to nebezpečně, hrozivě, ale tak tomu nebylo, protoţe intervence New Life byly vţdycky pozitivní. Důleţitý byl také fakt, ţe tato společnost neměla jednoho mluvčího. Působení společnosti dokázalo spojit mnoho vlád celého světa v nejtěţších chvílích. Kdyţ mi bylo osmnáct, objevil se neočekávaně u našich dveří dědeček. Měl úplně bílé vlasy. Nikdy nebyl robustní, ale teď byl vyhublý na kost. Největší změnu jsem zaznamenala v jeho očích. Byly vţdycky tak jasnozřivé, plné energie, ale teď vypadaly jako vyhaslé hlubiny. Přišel k nám jednou odpoledne, kdyţ jsme byli s rodiči venku. Zhroutil se vedle mě na lehátko, usmál se a zeptal se, jak se mám. Řekla jsem, ţe dobře a pohladila ho po vrásčitém čele. Začal se třást a jeho oči se zalily slzami. To odpoledne se o svém zapojení v New Life zmínil jenom krátce. Následujících šest týdnů strávil u nás doma a pomalu se zotavoval. Během té doby jsem pochopila, proč nová naděje lidstva je ve skutečnosti jeho smrtelným nepřítelem. Odhalení vyšlo z několika dlouhých rozhovorů, které jsme spolu vedli během jeho rekonvalescence většinou pozdě v noci v pracovně mé matky. Moţná to zní podivně, ţe se mi svěřoval raději neţ vlastní dceři. Dědeček mě neviděl osm let, přesto mě dokonale znal. Jeho geny přešly nezměněné přímo na mě. Věděl, ţe mám jeho inteligenci, tvůrčí schopnosti. Snad ale pochopil, ţe netrpím jeho obavami. Naše první rozmluva se odehrála týden poté, co se vrátil domů. Vyprávěl mi o své první lásce fyzice a o výzkumech budoucích teorií. „Einstein pracoval na sjednocené teorii gravitačního pole, neţ zemřel,“ prohlásil. „Věřím, ţe jsi o tom ve svých historických a 78

vědeckých knihách četla, Sáro. Od té doby se tímto problémem zabývalo mnoho vědců, ale nikdo jej nevyřešil. V přírodě jsou čtyři základní síly: elektromagnetická síla, slabá atomová síla, silná atomová síla a gravitace. Z těch čtyř je gravitace nejobtíţněji definovatelná. Podle mého názoru je to proto, ţe je prvotní. Vezměme v úvahu, jak vznikly galaxie, hvězdy a planety. Byly to obrovské plující mraky plynu, které se díky přitaţlivosti shlukovaly dohromady a daly základ vzniku dalších sil. Bez gravitace by nemohla být ţádná nukleární fúze a bez ní by nemohly svítit hvězdy v celém nekonečném vesmíru. Je to fúze, která produkuje světlo a to tvoří termodynamiku všech systémů. Všechny chemické reakce na této planetě vycházejí z gravitace. Chci vypracovat konečnou sjednocenou teorii gravitačního pole, která objasní souvislost všeho se vším. V době jednoho úpadku za druhým docházím k závěru, ţe by ţádná taková teorie nemohla být předloţena k posouzení, pokud máme omezené moţnosti prozkoumat podstatu hmoty. Uţ jsi mohla některé zprávy objevit. Byl jsem světoznámý vědec. Měl jsem k dispozici největší a nejsilnější atomové reaktory, počítače, dalekohledy, cokoli k dokázání nebo vyvrácení jakékoli teorie, kterou bych vynesl na světlo. Brzy jsem poznal, ţe tyto přístroje jsou pro mé výzkumy neuţitečné. Kdyţ nadešel věk vědy, začali jsme zkoumat hmotu, zjišťovat, z čeho se skládá. Brzy jsme objevili, ţe se skládá z molekul a ty z atomů. Pak jsme zjistili, ţe atomy obsahují elektrony, protony a neutrony a v jejich vnitřním sloţení jsou další elementární částice, mezony, quarky a další. Byl jsem hlavně fyzik, ale upoutala mě substance, kterou ţádný fyzik v mé době nestudoval: myšlenka. Z čeho se myšlenka skládá. Probádali jsme všechno. Do nekonečna jsme o tom hovořili. Naše celá civilizace byla výsledkem myšlenky. Začal jsem váţně zkoumat mozek. Co jsem objevil, bylo důleţité pro pokrokovou neurologii a všechny související disciplíny. Zmapoval jsem části mozku protkané myšlenkami, emocemi, jako je zlost a ţádostivost, schopnost rozhodovat a tak dále. V té době se začala rozvíjet velice důleţitá oblast vědy. Nazývala 79

se genetické technoinţenýrství, nebo zkráceně GTE. Byla to odnoţ genetického inţenýrství, které, jak víš, experimentuje s ţivotem v buněčné fázi. GTE pracuje podobným způsobem, ale věnuje se spojení biologie a inţenýrství. Poloţili jsme si otázku, proč spojujeme jeden gen s druhým? Proč se ho nepokusíme aktivovat v několika mikročipech? Je moţné říci, ţe se GTE pokusilo jako první sloučit ţivé s neţivým. Celý projekt mě strhl a já jsem mu dlouho dával přednost před všemi svými ostatními zájmy.“ Po krátké odmlce dědeček pokračoval. „Dal jsem se dohromady s muţem jménem Arthur Hapshaw, který před deseti lety v GTE pracoval. Podařilo se mu úspěšně spojit krystalické počítačové čipy s genetickým materiálem oplodněného opičího vajíčka. Plod opice dorostl v umělé děloze, a tak se mikročip rozvíjel.“ Dědeček zareagoval na můj zvýšený zájem. „Zdá se mi, Sáro, ţe bys chtěla vědět, co se s opičím dítětem stalo. Dovol mi říci nejdřív tohle: ta opice mohla poráţet mistry světa v šachu. Hapshaw zdokonalil jednu třídu ţivota přímým mikrotechnologickým zásahem. Nejspíš jsi uţ uhádla, ţe jako další krok chtěl provést experiment na lidském plodu. Naštěstí, nebo bohuţel, mu k tomu vláda nedala svolení. Takţe z Hapshawovy laboratoře nikdy ţádný Frankenstein nevzešel. Nicméně si otevřel dveře k úspěchu. Zjistil, ţe technologie můţe přímo působit na inteligenci a z toho důvodu i na vlastní myšlenku. Vláda mu dala souhlas k pokusům na mozku mrtvých lidí, přesněji lidí, kteří měli z nějakých důvodů poškozený mozek a v podstatě byli v komatu. Hapshaw ve zkumavkách zkultivoval lidskou mozkovou tkáň a do buněčné tkáně zavedl mikročipy ve snaze podpořit energii a obnovit schopnosti buněk. Setkal se s obrovským úspěchem. Brzy po zásahu jeden z pacientů vstal a začal mluvit. Pak další a další.“ Dědečkovy oči se opět obrátily ke mně. „Vidím, ţe mi věnuješ stoprocentní pozornost, Sáro. Mohu hádat, co si myslíš? Staly se z lidí, kteří se probrali z bezvědomí, lidské superstroje? Ne, ve skutečnosti spousta z nich zůstávala poněkud pozadu. To by tě nemělo překvapit a ani to nepřekvapilo nás. Ach, 80

zapomněl jsem se zmínit, ţe v té době jsem s Hapshawem plně spolupracoval. Zatím jsme se totiţ pokoušeli naší novou technologií stimulovat jenom poškozené oblasti mozku. Ještě jsme nepovzbuzovali mozek jako takový. Nemohli bychom to udělat veřejně. Nikdy bychom nedostali svolení, dokonce ani na pacienty v komatu. Nikdo si nedovolil odhadnout, jaký účinek by to mohlo mít. Ale stejně nám ten problém nedopřával klidu. Mnohokrát jsme o něm hovořili dlouho do noci. Co kdybychom zaplavili normálně fungující lidský mozek mozkovou tkání, jejíţ schopnost by byla znásobená zavedením mikročipů uspořádaných do řetězce. Moţnosti se zdály nekonečné. Bylo to tak lákavé.“ Tok dědečkova vyprávění pokračoval. „Hapshaw to na sobě zkusil jako první. Experiment byl nezbytný. Ovšemţe mi nic neřekl, ale měl jsem podezření. Předpokládal jsem to, takţe mě ani nepřekvapilo, kdyţ jsem jednou v noci přišel do laboratoře a našel jsem jeho tělo leţet na zemi.“ „Co se mu stalo?“ přerušila jsem konečně dědečkovu zpověď. Povzdychl si. „Střelil se do srdce revolverem.“ Vyděsilo mě to. „Proč?“ Dědeček pokrčil rameny. „Zanechal dopis na rozloučenou. Byla to pouze jediná věta. ‚Uvnitř je to prázdné.‘ Podával zprávu o tom, co viděl, kdyţ na sobě uskutečnil experiment. Hádám, ţe to Hapshawa nepotěšilo.“ Čekala jsem, ţe dědeček bude pokračovat. Kdyţ se tak nestalo, poloţila jsem mu otázku, na kterou, jak jsem tušila, čekal. „Pokusil ses zvětšit vlastní mozek?“ „Ano.“ „Co se stalo?“ „Spousta věcí.“ „Povídej.“ Znovu si povzdychl. „Slovy to nemohu popsat.“ „Pokus se, prosím.“ Byl uţ velmi unavený. „Moţná zítra.“ O tom, co se stalo, se zmínil aţ o měsíc později. Během té doby se zotavoval, dokonce přibral i na váze. Jako uţ mnohokrát, seděli jsme 81

jednou sami dlouho do noci u něj v pokoji. „Pokusím se ti vysvětlit, jaký zásah do svého těla jsem udělal. S pomocí speciální stříkačky jsem si odstranil z mozku některé buňky. Potom jsem je kultivoval ve zkumavce a mikrooperací jsem do nich zavedl milióny molekulárních počítačových čipů. Měl jsem k dispozici Hapshawův notes, a ačkoli on skončil po experimentu sebevraţdou, nebál jsem se jít v jeho šlépějích. Věřil jsem, ţe Hapshaw spáchal sebevraţdu, protoţe letmý pohled do nejvyšší reality otřásl jeho nadějemi, zatímco já ţádné naděje nemám. Zmínil jsem se o tom, ţe Hapshaw byl zanícený buddhista? Myslím, ţe ne. Ten den, kdy se to stalo, jsem to také nevěděl. Nevěřil jsem, ţe zvětšené mozkové buňky Hapshawa poškodily. Nakonec jsem si dal injekci vylepšených mozkových buněk. Nejdřív se nestalo nic. Šel jsem domů a těšil se, ţe budu v noci dobře spát. Jenom jedna věc byla zvláštní, snil jsem o svém dětství, hlavně o jedné dívce. Ale to se předpokládalo. Nové buňky začaly intenzívně spolupracovat s ostatními. To trvalo nějakou dobu. Pak jsem začal pociťovat změny ve vnímání. Odpusť, ţe předbíhám, prosím tě. Mé následující zkušenosti budou znít jako od někoho, kdo je pod vlivem halucinogenních drog. Byl jsem ve své laboratoři, jedl jsem sýrový sendvič, a najednou jsem si všiml, jak je ten kousek sýra neobyčejně lahodný. Překvapila mě vynikající struktura chleba. Pak jsem cítil, jak se mi v ústech rozpouští máslo a klouţe mi jícnem do ţaludku. Vnímal jsem, jak kaţdý orgán v mém těle reaguje na polykanou potravu. Bude to znít hloupé, ale vypadalo to, jako by jednotlivé orgány vyjadřovaly k jídlu své vlastní pocity. Můj centrální nervový systém se stal neuvěřitelně citlivým. To byl pouze začátek. Od tohoto bodu probíhaly změny dramatičtěji. Začal jsem poznávat věci, které bych pěti smysly nemohl vnímat. Například jsem civěl na kus dřeva, který se v mé mysli plynule rozšířil, jako bych ho zkoumal pod mikroskopem. Vím, ţe je to fakticky nemoţné. Lidské oči nemohou rozluštit takové drobounké rozměry za ţádných okolností. Nejdřív jsem předpokládal, ţe mám halucinace. Ale pak jsem si pomocí elektronického mikroskopu ověřil, ţe to, co jsem 82

viděl, bylo skutečné. Pochopitelně jsem ty věci neviděl svýma očima. Něco bylo ve mně, v mé vylepšené mozkové kůře a něco v kusu dřeva, co se spojilo dohromady. Ptal jsem se sám sebe: bylo tam to něco vţdycky? Ale nikdy jsem neměl vybavení, abych to zjistil. Vidíš, co jsem udělal, Sáro? Ptal jsem se a současně odpovídal na jednu z otázek, která mě trápila celý ţivot. To něco byla myšlenka. Nějak se má myšlenka spojila s kusem dřeva. Ačkoli to dřevo nemělo vlastní myšlení.“ „Tomu nerozumím,“ přerušila jsem ho. „Chápu tvůj zmatek. Tady začínají slova selhávat. Pokusím se o jiný pohled. Můj kapacitně zvětšený mozek mi dovolil pohlédnout hluboko do struktury hmoty, vlastně hlouběji, neţ to dovolují moderní přístroje. To byl důvod, proč jsem pouţil k probádání mnohem jemnější a citlivější přístroj. Pouţil jsem vlastní myšlenku. Myšlenka je tak propracovaná, ţe nemůţe být nikdy zachycena na fotografickém snímku, nikdy zváţená na váze, nikdy změřená pravítkem, myšlenka je tak jemná, ţe fyzici popírají její hmotnou existenci. Trávil jsem spoustu času sezením se zavřenýma očima a zkoumáním věcí kolem sebe, ponořením se dovnitř a pochopením věcí zevnitř. Mé výpravy do reality nabíraly meditativní směr. Ale neuvaţoval jsem jako jogín. Má myšlenka zasahovala hlouběji neţ rozbití atomu. Nakonec jsem začal vnímat mnoţství hladiny hmoty: neutrony, protony, elektrony. Uvědomoval jsem si mezony a quarky. Cítil jsem, ţe pod tím vším něco je. Věřil jsem, ţe jsem objevil základní hmotu vesmíru.“ „Co to bylo?“ zeptala jsem se. „Prostor.“ „Ale prostor není nic,“ protestovala jsem. Dědeček se smutně usmál. „Vzpomněl jsem si na Hapshawův dopis na rozloučenou: ‚Uvnitř je to prázdné.‘ Došel tam, kam jsem dospěl já, a to ho zničilo. Ale já jsem v nic věřil, takţe jsem nebyl zklamán, kdyţ jsem ono nic objevil. Přišel jsem na to, ţe prapůvodní krok, ze kterého všechno vzešlo, bylo základní prázdno.“ Musela jsem se smát, „Ale to nedává ţádný smysl.“ 83

Dědeček se nesmál. „Je to jediná věc, která dává smysl. Na druhé straně nejmenší z nejmenších musí být nic. Ale nebudeme do toho, co ti říkám, zaplétat filozofii. Nicméně jsem v tom prázdnu objevil něco pozoruhodného. Objevil jsem, ţe vesmír nikdy nic nezapomíná.“ „Co to znamená?“ zeptala jsem se. „V prostoru za nejmenšími subatomickými částicemi jsou výtvory, které si pamatují všechno, co bylo. Pro zachování jednoduchosti pouţívám slovo zapamatovat. Vzor minulého je přítomnost v kaţdém bodě – ve všem.“ „Stále tomu nerozumím.“ Dědeček se naklonil dopředu a pohladil mě po hlavě. „Pamatuji si tě jako novorozeně. Víš, ţe jsem byl u toho, kdyţ ses narodila?“ „Matka mi to řekla. Zmínila se, ţe jsi to byl ty, kdo navrhl mé jméno.“ Dědeček se opřel zpět do křesla. Posledních pár dnů vypadal líp, ale najednou se mi zdál znovu starý, jakoby připravený zemřít. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. „Získal jsem schopnost podívat se do minulosti.“ Uţasla jsem. O jeho slovech jsem nepochybovala. „Do celé historie?“ „Ano.“ „Jak daleko?“ „Aţ na samý počátek času.“ „Viděl jsi všechno?“ „Ano.“ „Můţeš svůj pokus uskutečnit znovu?“ Sotva znatelně přikývl. „Ano.“ „A co budoucnost?“ „Budoucnost se nestala. Jak si ji můţe vesmír pamatovat?“ „Správná otázka. Ale ještě jsi mi neodpověděl.“ Otevřel oči a hleděl na mě. Seděla jsem u jeho nohou jako pozorný student. „Zjistil jsem, ţe mohu nahlédnout do mnoha eventuálních budoucností,“ prozradil. „Mohu se do nich podívat, ale nemohu se 84

jich dotknout. Chápeš to, Sáro?“ Přikývla jsem. „Minulost má víc materiálu, protoţe uţ byla. Budoucnost nemá ţádný, protoţe teprve přijde.“ „Tak je to správně.“ „Byl jsi tam? Zpátky v čase?“ Věnoval mi divný pohled. „Myslíš fyzicky? Ne, ovšemţe ne.“ „Co jsi viděl, kdyţ jsi nahlédl do budoucnosti?“ Zavrtěl sebou. „Říkal jsem ti, ţe je tam spousta moţných budoucností.“ Poloţila jsem mu ruce na kolena. „Ale říkal jsi, ţe některé jsou lepší neţ druhé. Co jsi viděl? Bylo to dobré? Bylo to špatné?“ Na chvíli se zadíval do prázdna, jako by právě odstartoval do budoucnosti. Všimla jsem si, ţe je toho na něj moc. „Nejdřív jsem viděl nás, nás všechny. Byla to tragédie,“ promluvil konečně. „Ale nepřekvapilo mě to. Lidstvo bylo odjakţiva samo sobě svým nejhorším nepřítelem.“ Zakašlal. „Moţná bych o tom neměl mluvit. Jsou to tragédie.“ „Co jsi udělal?“ „Sáro,“ oslovil mě. V jeho hlase byla patrná stopa únavy. Vzala jsem ho za ruce a cítila, jak se třesou. „Co jsi dělal?“ zeptala jsem se něţně. „Chtěl jsem věci změnit k lepšímu,“ odpověděl. „Rozumím. Pokračuj.“ „Bylo tam víc válek, pohrom, ekologických katastrof. V téměř kaţdé budoucnosti jsem tohle všechno viděl.“ „Viděl jsi do budoucnosti a něco sis z ní vzal,“ konstatovala jsem. Má informace ho nijak nepřekvapila. „Nějakou technologii ano. Myslel jsem, ţe by se to mohlo aplikovat v téhle době, neţ se lidstvo propadne do větší krutosti.“ „Jaký druh technologie jsi ukr… vzal?“ Moje první slovo mu neuniklo. „Odhalil jsem nákres myslícího stroje. Mašiny, která můţe myslet jako lidská bytost. Uvědomělý mechanický artefakt. Nemohu postavit mechanický mozek vzdálené budoucnosti. Technologie takové skutečnosti v naší době neexistuje. Ale mohu udělat lepší věc. Díky své schopnosti mám dost znalostí, jak spojit lidský nervový systém s mechanickým tělem, tělem, které 85

můţe do velké míry prodlouţit délku ţivota a tvořivost nervového systému.“ „Vyřešil jsi, jak zkonstruovat kyborga?“ „Ano.“ „Postavil jsi ho?“ zeptala jsem se. „Ano.“ „Pouţil jsi jako základ lidský nervový systém?“ „Ano.“ „Funguje to?“ „Velmi dobře.“ „A ten kyborg má schopnost dívat se do minulosti i do budoucnosti?“ „Ano.“ Nadechl se. „A víc.“ „Co víc?“ doţadovala jsem se. „Vlastně se můţe do minulosti přesunout,“ odpověděl dědeček. To odhalení viselo ve vzduchu několik minut jako ostří gilotiny. Ale pak zavřel oči a chvilku to vypadalo, ţe usnul. Napůl ve spánku zamumlal: „Teď musím spát. Zbytek ti dopovím později.“ Zvedla jsem se k odchodu. „Slibuješ?“ „Ano, Relo.“ Zarazila jsem se. „Jak jsi mě to oslovil?“ Téměř ze spánku se ozval. „Nic. Dobrou noc, Sáro. Miluji tě.“ „Miluji tě, dědečku.“ V naší konverzaci jsme pokračovali následující den na vršku zalesněného kopce, odkud byl nádherný výhled na oceán. Vydali jsme se tam na odpolední procházku. Byl nádherný slunný den. „Řekni mi víc,“ poţádala jsem ho. „Nalézt pouţitelný lidský nervový systém pro konstrukci kyborgů, byla nejtěţší část mé práce,“ začal. „Pochopitelně jsem nemohl experimentovat s normální zdravou osobou. Musel jsem najít někoho, kdo měl mozek ve stavu klinické smrti a tělo v pořádku. Práce s Hapshawem mi umoţnila spoustu kontaktů s lékaři, kteří se o takové pacienty starali. Ale mé poţadavky byly mnohem náročnější, neţ kdyţ jsme pracovali na obnově poškozených oblastí lidského mozku. Potřeboval jsem pacienta, jehoţ mozek způsobil jeho smrt, nicméně jsem nemohl pracovat s mozkem, který by byl příliš těţce poškozený. Měl jsem tisíckrát znásobit jeho kapacitu a 86

vloţit do připraveného těla. Musím ti ale říci hned na začátku, ţe jsem samozřejmě udělal všechna bezpečnostní opatření, aby se můj kyborg nikdy nevymkl kontrole. Vytvářel jsem ho přece na pomoc lidstvu. Měl to být náš sluha. V jádru jeho programu byl rozkaz, který ochraňoval humanitu před utrpením. Tato instrukce byla zanesená v kaţdém obvodu jeho paměti. Kdyţ byl kyborg kompletní a pracoval, nepřicházelo v úvahu, aby utekl a byl příčinou krachu.“ Dědeček se hluboce nadechl a po krátké odmlce pokračoval. „Konečně jsem našel mladého muţe, jehoţ tělo bylo udrţováno přístroji při ţivotě, ale který prakticky zemřel na zranění po pádu. Pravda, jeho mozek byl poškozený, ale vyšetření ukázalo, ţe větší část nervového systému je neporušená a funkční.“ „Jak se ten muţ jmenoval?“ zeptala jsem se. „To jsem se nikdy nedozvěděl. Nechtěl jsem to vědět. Nějakou dobu byl v komatu. Jeho rodina se o něj přestala zajímat. Pokud jde o něho, byl vydán legální úmrtní list. Byl nic a to byl důvod, proč jsem si ho vybral. Musel jsem se přebrodit řekou formalit, ale nakonec jsem ho dostal. Před odstraněním mozku a míchy z jeho těla jsem je vymyl chemikálií, která v mozkových buňkách zničila paměť.“ „Chtěl jsi mít jistotu, ţe si nebude pamatovat, kdo byl?“ přerušila jsem ho. „Správně. Sám jsem na tomto důleţitém úkolu začal pracovat. Ke zkonstruování těla kyborga jsem měl k dispozici tým inţenýrů. Dychtivě se mnou pracovali, protoţe jsem je vybavil schopnostmi z budoucnosti. Ale jednou kategoricky prohlásili, ţe jsme takový stroj neměli nikdy zkonstruovat. Sám jsem musel do toho, co pro mě inţenýři postavili, zapojit mozek i míchu. Pracoval jsem léta ve dne v noci, spal jsem málo. Předpokládám, ţe je to na mé tváři vidět.“ „Ve tvé tváři je vidět mnoho věcí,“ prohlásila jsem. „Konečně jsem úkol dokončil a kyborg se poprvé probral. Nazval jsem ho Sam a byl to hotový zázrak. Probral se jako ignorant, ale probral se s vědomím mnohem větším, neţ je naše. Učil se velmi rychle. Sam se choval jako stroj, ale měl větší srdce neţ většina lidí, které znám. Myslím to v přeneseném slova smyslu, protoţe jeho fyzické 87

srdce byla ve skutečnosti pumpa, postavená v laboratoři. Asi víš, co tím míním. Netrvalo dlouho a Sam začal chodit, mluvit a pracovat na kaţdém úkolu, který jsem pro něj připravil. Okamţitě mi chtěl pomáhat, chtěl pomáhat kaţdému. Ale s čím mi měl pomoci? Odpověď byla jasná. Musel jsem postavit víc vyspělých verzí toho, co jsem vytvořil. Musel jsem udělat robota, který by fungoval ve společnosti, ale jeho totoţnost nesměla být odhalena.“ „Sam si absolutně nepamatoval, co bylo dřív?“ zeptala jsem se. „Ne. Objevil jsem další mozek, tentokrát mrtvou dívku, a se Samovou pomocí jsem začal pracovat na druhém kyborgovi. Vznikla Susan.“ „Susan?“ „Tak jsme ji pojmenovali. Byl to Samův nápad.“ „Sam měl nápady?“ „Ano.“ „Pak byl ţivý,“ zkonstatovala jsem. „To je to, o čem tady celou dobu hovořím. Byl víc ţivý neţ ty nebo já. Susan byla ta, která měla slouţit lidstvu. Oba byli vyvinuti tak, aby byli k nerozeznání od ostatních lidí.“ „Největší překáţkou byl nedostatek přiměřených lidských nervových systémů. Kyborgové pátrali po celém světě po vhodných kandidátech. Pomalu, ale plynule se dostali aţ k číslu čtyřicet. V této době mě ovlivnili k zaloţení organizace New Life, pomáhající slouţit lidskosti.“ „Oni tě poţádali?“ divila jsem se. „Ano. Stále je nebereš jako myslící bytosti, Sáro. Říkám ti, ţe myslí miliónkrát rychleji neţ my. New Life byl z velké části jejich dílem. Cítil jsem, ţe všechna moje práce v laboratoři konečně nese ovoce.“ „Kdo v této organizaci rozhoduje?“ „My.“ „My? Ty přece můţeš říct konečné slovo?“ „Ne tak docela. Rozhodujeme společně.“ „Dědečku!“ „Domluvíme se ve spoustě problémů. Aţ na jednu věc.“ „Co je to?“ 88

„Odpovím ti takhle: kdyţ jsem začal pracovat na projektu, přestal jsem nahlíţet do budoucnosti. Neměl jsem čas, a co je nejdůleţitější, vydedukoval jsem si, ţe se nesmím do budoucnosti podívat. Kdybych totiţ viděl, ţe se mi to nepodaří, skončil bych dřív, neţ bych začal.“ „Nebylo v tom ještě něco jiného? Nechtěl jsi to zkrátka vědět, protoţe ses bál nezdaru?“ Dědeček na chvíli ztichl. „Moţná, ţe jsem se bál, ale nejsem si jistý, zda právě toho. Sam a Susan kontrolovali budoucnost a řekli mi, ţe je plná lidského utrpení, ale ţe my je můţeme v současnosti odstranit. Věřil jsem jim. Musel jsem. Nejsou schopni lhát.“ „Odváţil se někdo z nich do minulosti?“ zeptala jsem se. „Sam takový experiment jednou provedl. Rychle se vrátil zpátky a oba jsme se shodli na tom, ţe je příliš nebezpečné se o to znovu pokoušet. Všichni kyborgové měli schopnost přemístit se do minulosti díky perfektnímu přístupu k paměti specifických dat, paměti, která je obsaţena ve stavbě prostoru.“ „V podstatě byli schopni se v myšlenkách přenášet zpět v čase.“ „Správně.“ „K něčemu směřuješ, dědo? Má to co dělat s budoucností? Vím, ţe do ní musíš nahlíţet. Proč mi neřekneš, co se stane?“ „Nemohl jsem to udělat bez toho, ţe bych ti nejdřív nevysvětlil, jak se to všechno seběhlo. Ale teď to udělám. Myslím, ţe to bude vůči tobě fér. Vţdyť je to také hlavní důvod, proč jsem sem přišel. Chci ti všechno říci.“ „Co se stane?“ Sebral ze země klacek. Chvíli s ním hrál a pak ho najednou přelomil napůl. „V budoucnosti nejsou ţádní lidé,“ promluvil konečně. „Coţe?“ „Homo sapiens na této planetě vymře.“ Byla jsem zděšená. „Kyborgové nás vyhladí?“ „Ne. Naši planetu budou okupovat roboti. Ne kyborgové, které jsem stvořil. Budou tu myslící mašiny bez lidských komponentů. Nezničí nás přímo. Spíš se my staneme jimi. Budou z nás stroje.“ „Dobrovolně?“ 89

„Ano. Nebo lépe řečeno – nevyhnutelně.“ Zadíval se na oceán. „Udělal jsem Sama příliš dobře. Byl naprogramován, aby zastavil lidské trápení. Kdyţ stvořil Susan, vloţil do ní stejný program. Aţ se roboti konečně dotknou země budou to pra, pra, pra, pra vnoučata Sama a Susan a budou to naši nejvěrnější následníci. Budou neustále pracovat do konce kaţdé případné formy lidského utrpení. Je jenom jeden problém, jejich touha.“ „Být člověkem znamená trpět,“ vyslovila jsem vlastní závěr. Dědeček se na mě s uznáním podíval. „Ohromila jsi mě, Sáro.“ „Víc neţ Sam a Susan?“ zeptala jsem se a hned jsem se nenáviděla za tu hořkost v hlase. Nemohla jsem si pomoci. Dědeček byl skvělý muţ, laskavý a šlechetný, ale zahrával si s budoucností lidstva, aniţ by se poradil s někým dalším. Zahrával si a ztratil. Sklonil hlavu a ztišil hlas. „Nedá se nic dělat. Je příliš pozdě.“ „To je směšné. Ty jsi řekl, ţe budoucnost nemá ţádný základ. Můţeme věci změnit. Jistě jsi nakonec viděl nějakou budoucnost, kde existuje lidstvo?“ „Ne.“ „Ani jinou budoucnost?“ zeptala jsem se vyděšeně. „Ţádná taková tam nebyla. Já vím proč. Co se jednou dá do pohybu, to nelze zastavit. Kyborgové mi to řekli. Udělají všechno, o co je poţádám, kromě jedné věci.“ „Co je to za věc?“ „Nezničí se. Nemohou, protoţe jsou naprogramováni, aby se chránili. Nezničí se, protoţe cítí nezbytnost své přítomnosti k tomu, aby pomohli lidstvu. Vidíš to? Jsou příliš laskaví.“ „Ale přece vidí stejnou budoucnost jako ty?“ „To ano. Vidí ji mnohem jasněji neţ já.“ „Pak vědí, ţe musí odejít, abychom my mohli přeţít.“ „Přeţít – jak? Nepovaţují náš postupný vývoj k mechanickým výtvorům za špatný. Zdá se jim to nezbytné, je to cesta nejmenší bolesti. Říkám ti, ţe pro nás chtějí jen to nejlepší.“ Cítila jsem se jako v noční můře. „Ale to nebudeme tím, čím jsme dnes. Budeme stroje. Nikdo nechce být strojem. Nechápu, jak jsme mohli něco takového dopustit.“ 90

„Ty nevidíš vliv kyborgů. Dám ti příklad. Řekněme, ţe jsi studentka a máš soutěţit s jiným studentem o místo. A teď ten student udělá to, co jsem udělal já, nechá si voperovat molekulární mikročipy do mozkových buněk. Bude rychlejší, vnímavější, se spolehlivou pamětí. Ale nebude se od tebe v ničem lišit. Budeš o něm přemýšlet jako o člověku a on bude člověkem. Tehdy se rozhodneš pro stejný krok jako on. Necháš si také vylepšit svůj mozek.“ „Ne. To neudělám. Nechci se podobat nějakému stroji.“ „Akceptuji sílu tvého rozhodnutí. Ale budou tvé děti, tvoji vnuci stejně rozhodní? V jejich době nebude tajemství New Life tajemstvím a stále více a více lidí se bude obracet k mechanickému znásobení duševního bohatství. My se nikdy nemůţeme kyborgům podobat. Má to jeden důvod, oni nestárnou.“ „Jsou nesmrtelní?“ „Tak daleko bych nešel. Mohou být zničeni, jistě, jestli na ně hodíš bombu. Také se časem opotřebují. Ačkoli jsou schopni se opravit. Všude budou předmětem závisti smrtelníků. Lidé budou chtít být jako oni. Budou chtít ţít navţdy.“ „Ale nebudou lidmi!“ „Kam se bude všechno ubírat? Já jsem člověk, ačkoli uvnitř mé hlavy jsou částice, které byly vyrobeny v laboratoři. Pár lidí bude mít touhu stát se přes noc kyborgy. Postupem času bude nevyhnutelné, abychom se stali mechanizovanější. Lidstvo vymře.“ „A to všechno proto, ţe ty jsi stvořil Sama.“ Všiml si obvinění v mém hlase. „Existuje nějaký způsob, jak je dát všechny dohromady a zničit je?“ „Ne. Uţ jsem na to myslel. Na to jsou příliš chytří. Při nejlepším mohu zničit jenom hrstku z nich. Nebudou se mi mstít, ale zařídí to tak, ţe jim uţ znovu neublíţím.“ „Musí existovat nějaký způsob, jak se jim bránit.“ „Neexistuje.“ „Můţeme varovat všechny vlády světa! Říkáš, ţe počet kyborgů je malý. Světoví spojenci je jistě porazí.“ „Nepodceňuj je. Vţdycky budou o deset kroků před námi. V 91

ţádné z moţných budoucností nejsou lidé. Prostudoval jsem to a prostudoval jsem je všechny. Není ţádný krok, kterým bychom zastavili to, co New Life začala. Stalo se to. Pro dobro nebo zlo.“ „Jak můţeš říct pro dobro nebo zlo? Tady není ţádné dobro. Co jsi provedl, je katastrofa. Ty jsi zničil lidstvo.“ „Říkal jsem ti, ţe nás Ceká jenom utrpení. New Life nás ochrání.“ „Za cenu naší existence!“ „To není tak docela pravda. Roboti budou nosit v těle naše části. Budeme ţít jako rasa dál, ale v jiné formě.“ „Zdá se, ţe jsi šťastný, ţe se to stane.“ Hořkost ze mne přímo prýštila a mého dědečka to zraňovalo. „Nejsem z toho šťastný,“ odpověděl potichu. „Musím to zcela přijmout.“ „Jestli je to všechno tak jasné a nezměnitelné, proč jsi mi o tom povídal?“ „Říkal jsem to kvůli tomu, co se mi stalo jako mladému muţi. Znal jsem jednu dívku. Chodili jsme spolu na střední školu. Líbila se mi. Jmenovala se Sára. To byl důvod, proč jsem ti vybral tohle jméno.“ Pokračoval. „Sára zemřela nedlouho po tom, co jsme se stali přáteli.“ „Co se jí stalo?“ Poškrábal se na hlavě. „Její smrt nebyla nikdy plně objasněna. Raději bych do okolností provázejících její konec nezacházel. Nebyly příjemné. Postrádal jsem ji, protoţe ona, stejně jako ty, věřila v posvátnost ţivota. Jednou jsme spolu o tom hovořili a já jsem v ní vyvolal dojem, ţe nesdílím její názory. Uţ jsem neměl příleţitost to nedorozumění opravit. Ale jediné, co jsem opravdu vţdycky chtěl, bylo ochránit kouzlo ţivota. K tomu, co jsem udělal, jsem ţádnou jinou motivaci neměl.“ Usmála jsem se. „Chceš se něco dozvědět o Sáře, ţe?“ Ulehčeně vydechl: „Ano.“ Postavila jsem se. „To kouzlo je pro mě pryč, dědo. A hned tak se nevrátí.“ Otočila jsem se. „Půjdu domů sama. Souhlasíš?“ Věděl, ţe mu nikdy nezapomenu, co udělal. „Dobrá,“ přikývl nešťastně. 92

Dědeček nás brzy potom opustil. Několikrát jsem s ním během roku mluvila, ale uţ jsem ho nikdy neviděla. Pro mě byl konec lidstva nepřijatelný. Ale musela jsem akceptovat dědovo přesvědčení, ţe New Life nemůţe nic zastavit. Nebyl ţádný důvod, proč by mi lhal, kdyţ říkal, co viděl v budoucnosti. Ale moţná, ţe se o něčem nezmínil, moţná se něčeho bál. Mohla by budoucnost ukázat něco ze vzdálené minulosti? Co by se stalo, kdyby se kyborg vrátil zpět v čase a zavraţdil mého dědečka jako mladého muţe? Bez dědečka by nebyl ţádný Sam, a bez Sama by nebyl New Life. Takţe to znamená, ţe můj dědeček musí zemřít. Stále ho miluji, navzdory tomu, co udělal. Mám jeden malý problém. Musím se stát kyborgem. Musím zemřít, ale aţ se proberu, musím mít svou paměť. To znamená, ţe musím dostat jinou látku, neţ tu, která se podává kyborgům k vymazání paměti. Co se stalo potom, bylo vlastně to, co mě pronásledovalo v mých nočních můrách. Sny smrti. Vznášela jsem se v prostoru, dokud jsem neupadla do ledové vany. Potom oni, kyborgové, pro mě přišli a poloţili mě do mechanického křesla osvětleného oranţovým světlem, křesla, které se dalo přestavět do pohodlného lůţka a otočili je zpět, tak aby jejich studené ruce a nůţ mohly zajet do mé páteře. Jak by mohlo být tak strašné to, co mi dělají, kdyţ jsem mrtvá? Zatímco mě operovali, můj mozek nepracoval, ale kus mého já tam byl. Jedna moje část si pamatovala. Moţná to byla moje duše. Ale chudák Sára nebyla ţádný vzpurný kyborg, jak doufala, ţe se stane, aţ její nervový systém konečně splyne s tělem robota. Nejspíš látka, kterou si píchla do ţíly, nepůsobila tak, jak by měla. V kaţdém případě, kdyţ jsem se probrala, byla jsem zombie. Nakonec jsem se vzchopila a přenesla pomocí telepatie zpět do minulosti, do města a do času, kde ţil velký profesor Christopher Perry jako mladý hoch. Ale neměla jsem to srdce vzít si s sebou svou paměť. Domnívala jsem se, ţe jsem špatná, kdyţ jsem tak rychle odsoudila svého dědečka za zbabělost. Nemyslím, ţe ztráta paměti měla tak moc co dělat s drogami, jako měla co dělat s faktem, ţe 93

nechci zemřít, ani nechci vraţdit. To bylo jádro celého problému, kdyţ jsem se zhmotnila na ulicích Pasadeny. Zemřela jsem, protoţe jsem chtěla zachránit svět a zemřela jsem, protoţe jsem nechtěla ztratit šanci ţít ţivot dospívající dívky. Která touha byla silnější? Kdyţ jsem dala dohromady své vědomí, stala se ze mne normální dívka. Chodila jsem do školy, jedla kukuřičné lupínky s mlékem a psala zamilované dopisy příteli. Svého chlapce jsem si vybrala nevědomky. Vybrala jsem si muţe, kterého jsem přišla zavraţdit. A co video? Byl to jenom přístroj, který přehrával mé opravdové schopnosti. Ve své kybernetické mysli jsem mohla získat údaje z celého vesmíru a pouţít je, kdykoli bych potřebovala. Mohla jsem to dělat ve spánku. Mohla jsem informace uloţit na pásek jedním ze svých stříbrných prstů. Ţádný problém. Muselo to být mé podvědomí, které mi říkalo, co ještě potřebuji udělat. Naneštěstí jsem musela jít a ochránit umývače oken. Převrátila jsem čas do takové míry, ţe kyborgové z budoucnosti mě objevili dřív, neţ jsem dokončila své poslání. Musela jsem se stáhnout. To byla škoda. Ale ještě to nebylo za mnou. Musela jsem zabít Christophera, jestli mi dá šanci.

94

XIV. „Ano,

dědečku,“ promluvila jsem. „Byl jsi to ty, kdo mi dal

jméno.“ Nezmáčkl spoušť. Moje poznámka ho zaujala. „Ty víš, kdo jsem?“ zeptal se. „Ano. Ty ses vţdycky bál bolesti. Šel jsi zpět do New Life, protoţe jsi věděl, ţe tvé dny jako smrtelníka jsou sečteny. Bál jsi se přijmout konec. Nejspíš sis vzal stejnou látku jako já předtím, neţ ti kyborgové vstříkli roztok na vymazání paměti. Vsadím se, ţe jsi je podvedl. Potom, jak ubíhal čas, a technologie tvých potomků se zlepšila, stával ses víc a víc mechaničtějším, aţ se z tebe konečně stal perfektně myslící stroj. Musel ses přenést v čase o víc neţ tisíc let.“ „Tvoje analýza je správná. Jsem z roku tři tisíce sto šestnáct. V určitém slova smyslu jsem tvůj dědeček. Mám celou jeho paměť. Ale jsem také víc, neţ byl on.“ „Tak proč jsi nezmáčkl spoušť?“ „Teď je vhodná doba,“ řekl prosté. „Máš důvod to odloţit. Nechceš mě zabít.“ „Ujišťuji tě, ţe tě okamţitě zničím a nebudu mít špatné svědomí, aţ to udělám.“ Ironicky jsem se ušklíbla. „Tak ty jsi ten dokonalý úspěch společnosti. Souhrn techniky bez kousku lidskosti. Co se stalo tvému ušlechtilému programu? Jak mě můţeš zabít? Předpokládá se, ţe mě budeš chránit.“ „Technicky jsi uţ úplně mrtvá. Nejsem vázán ţádným slibem nechat té na ţivu. Také musíš být zničena proto, aby se miliardy lidí v budoucnosti netrápily tím, ţe se pokusíš pobavit se zavraţděním 95

mladého Christophera Perryho.“ „Zavraţdíš jednu, abys ochránil miliardy? Účel světí prostředky?“ „Vţdycky jsem tvrdil, ţe jsi technicky mrtvá.“ Pohlédla jsem na Christophera. Byl tak bezbranný, tak zranitelný, ale věděla jsem, ţe nebudu schopná se ho dotknout dřív, neţ mě robot zabije. Měla jsem desetinásobek síly normálního člověka, ale bylo mi jasné, ţe robot má tuto dispozici také. Rozhodně nezvítězím nějakou neuváţenou akcí. Ukázala jsem na Christophera. „Co s ním uděláte?“ zeptala jsem se. „Zítra ráno se probere ve své vlastní posteli. Bude si pamatovat vše, co se stalo do chvíle, neţ ztratil vědomí. Uslyší o tvé smrti od tvého pěstouna, se kterým se ráno setká. Incident ho na dlouhá léta poznamená. Aţ se s tím vyrovná, vynikne v práci, kterou se vţdycky chtěl věnovat.“ „Nesmí zkonstruovat kyborga,“ protestovala jsem. „Ukradne informace z budoucnosti a postaví ho.“ „Ty informace si opatří pro dobro lidstva.“ Musela jsem se smát. „Dobro lidstva? Vaše laskavost zničí lidstvo.“ „Nehodlám se zabývat diskusí tohoto druhu. Nic nezabrání tomu, abych tě zničil. Sára jednou řekla, ţe být člověkem, přináší utrpení. A mně je všechno násilí odporné. Odpovím ti na další otázky – neţ budu střílet. Ve svém sloţení mám kvalitu lidstva. Například sdílím výjimečnost tvého dědečka. Chci ti právě proto poloţit pár otázek.“ „Ale nezeptáte se mě, dokud vám neřeknu dědečku.“ „Správně.“ „Proč?“ „Dovolím si podotknout, ţe tvé oslovení stimuluje mou stařeckou zvědavost. Mohu ti teď poloţit pár otázek?“ „Aţ na ně odpovím, zastřelíte mě?“ „Správně.“ Přivřela jsem oči. „Ráda bych si nechala chvilku času, neţ na ně odpovím.“ „Proč ses snaţila změnit budoucnost, kdyţ jsi přitom jenom trpěla a trápila se?“ „Abych zachránila lidské společenství.“ 96

„Ale ochranou lidstva ve formě, v jaké sis to přála, bys jenom způsobila víc bolesti a utrpení stále většímu počtu lidí.“ „To je vaše druhá otázka?“ „To je třetí.“ „OK. Z mé perspektivy a z perspektivy většiny lidstva je lepší ţít a trpět, neţ přestat existovat.“ „Ale my nediskutujeme o nebytí. Já existuji. Lidskost přetrvává v nás.“ „Mé konečné slovo. Vy nejste člověk. Do roku tři tisíce šestnáct zničíte všechno, co bylo lidské.“ „Ty jsi kyborg. Nemáš v sobě o nic víc lidskosti neţ já.“ „Já jsem člověk! Mám city! Mám duši! Dokonce, i kdyţ mi vytrhneš páteř a mozek z těla, přeţiji to. Jsem Sára, a jděte do háje. Nejsem Rela.“ „Máš paměť Sáry, ale ta spáchala sebevraţdu. Jednou člověk zemře, ať je to on nebo ona, zůstanou navţdy mrtví. To je vědecký fakt.“ Cítila jsem se poraţená. „Vy jste mrtvý – dědečku?“ „Ano.“ „Tak proč mě hned nezastřelíte, abyste to měl z krku?“ „Potřebuji ti poloţit poslední otázku. Sára jednou řekla svému dědečkovi, poté co jí vysvětlil vznik New Life, ţe věří, ţe všechno utrpení není zlé. To dobré prý přichází z něho. Rád bych, abys mi ten komentář důkladněji objasnila.“ „Pokud vám dám opravdu dostačující odpověď, udělíte mi milost?“ „Ne, ale tvá odpověď mi bude jistou satisfakcí.“ „Jak to víte?“ „Všechny tvé odpovědi mě takhle uspokojily.“ Povzdechla jsem si a rozhodila bezmocně rukama. „Dobrá. Odpovím na vaši otázku. Řekla jsem svému dědečkovi, ţe pokud nebude na světě ţádné utrpení, nebude ţádný soucit.“ „Tato věta je v mé databance. Pokračuj, prosím.“ Najednou mi zvlhly oči. Pochopila jsem, co bylo v černém kufříku, který měl robot u sebe. Byla to lidská tkáň, která měla nahradit umělou tkáň v mém těle, aby policie nepojala ţádné 97

podezření, aţ na mně bude provedena pitva. To byl důvod, proč mě robot musel úplně zmrzačit. „Řekla jsem svému dědečkovi,“ začala jsem. „Ale také jsem mu chtěla říct, ţe ho miluji.“ „Sára mu to říkala mnohokrát. Je to v…“ „Ve vaší databance, ano, já vím. Ale vaše databanka je v několika oblastech omezená. Zemřela jsem dřív, neţ jsem mohla dědečkovi říct, ţe jsem mu jeho chybu odpustila. Tohle lidé dokáţou z lásky jeden pro druhého. Láska často přináší spoustu bolesti, ale také spoustu potěšení. Rozumíte tomu – dědečku?“ Očekávala jsem, ţe robot zapře, ţe byl můj dědeček. Ale neudělal to. Jenom na mě zíral. Ještě stále měl zbraň namířenou na mou hlavu, ale v jeho očích se cosi změnilo, byly teplejší, něţnější. Moţná to byla jen moje domněnka. „Zničíte mě teď?“ zeptala jsem se. „Ano.“ Posunul zbraň blíţ. „Sbohem, Sáro.“ Někdo zaklepal na vchodové dveře.

98

XV. Robot se zarazil. Osoba zaklepala znovu. „Mohu odpovědět?“ zeptala jsem se. „Řekneš svému hostu, kdo jsem?“ „Váţně pochybuji, ţe by mi to věřil!“ „Odpověz na mou otázku.“ „Jestli mu to řeknu, co uděláte?“ „Pravděpodobně ho budu muset zničit stejně, jako jsem zničil tebe.“ „Vy zavraţdíte ţivého člověka?“ „Zabiju ho, pokud je to nezbytné k tomu, abych zabránil utrpení miliard dalších lidí.“ „Je to pro vás tak jednoduchá matematika?“ „Ano. Řekneš tomu za dveřmi, kdo jsem?“ „Ne. Ne, pokud byste ho zabil.“ Odtáhl pistoli od mé hlavy a strčil ji do kapsy. „Aţ poloţím Christophera na gauč, můţeš odpovědět. Zahraješ to, jako ţe jsem přítel a Christopher spí. Budeš se snaţit toho dotyčného co nejrychleji zbavit. Rozumělas?“ „Jestli to neudělám, je víc neţ pravděpodobné, ţe ho zabijete?“ „Správně.“ „Udělám, co řeknete. Mohu se zvednout?“ „Ano.“ Neţ jsem otevřela dveře, robot rychle přemístil Christophera na pohovku, a z videa vyndal pásek, který zaznamenal zprávu o mé smrti. „Čau! Uţ si ten strašák pro tebe přišel?“ chechtal se na verandě 99

Ed se Stacy. Nevypadali zvlášť potěšeně, ţe mě vidí ţivou. Mrkla jsem na hodinky. Bylo tři čtvrtě na deset. V několika posledních minutách se toho stalo hodně. „Myslela jsem, ţe přijdeš později,“ obrátila jsem se na Eda. „Měla jsi tak vyděšený hlas, ţe jsem si raději pospíšil,“ odpověděl. „Šel jsem do bistra a ty nikde. Musím ti říct, ţe jsi mě vystrašila, Relo. Volal jsem Stacy a řekl jsem jí, co se stalo. Ona navrhla, abychom sem šli.“ „Opravdu tě pronásledoval nějaký muţ?“ zeptala se Stacy. „Ano. Něco takového.“ Letmo jsem pohlédla na robota. „Ale to je dlouhá historie. Teď jsem v bezpečí. Je tady Christopher. Usnul na gauči. Měl těţký den.“ Stacy strčila nos do dveří. „Hele, kdo je ten chlap?“ Musela jsem se tvářit přirozeně. Jestli to neudělám, nepochybuji o tom, ţe robot splní svou hrozbu. „Starý přítel,“ odpověděla jsem s úsměvem. „Jmenuje se Hal. Hale, pojď sem, ráda bych ti představila Eda a Stacy.“ „Pusť nás dovnitř,“ strčil do mě Ed. „Venku je zima.“ Podal robotovi ruku. „Vy jste Hal? Těší mě, ţe vás poznávám. Jmenuji se Edward, ale všichni mi říkají Ed. Jsem Relin kamarád.“ Robot se vřele usmál a potřásl Edovi rukou. „Potěšení je na mé straně, Ede,“ řekl zdvořile. Pak se otočil k mé přítelkyni. „Vy jste Stacy?“ Potřásli si vzájemně rukama a představili se. Stacy nebyla tak hloupá, jak vypadala. „Odkud jste, Hale?“ zeptala se s nádechem podezření v hlase. „Z New Yorku,“ odpověděl robot klidně. „Jsem tu jenom dnes večer. Jsem přítelem reverenda Lindquista.“ „Tak?“ poznamenala Stacy a věnovala mi zvědavý pohled. „Hal zde stráví noc,“ odpověděla jsem na její poznámku bezstarostně. „Právě přijel. Ráda bych mu nabídla postel, ale nevím co dělat s tímhle chlapem,“ ukázala jsem na Christophera a zasmála se. Byla jsem trochu zmatená, ţe na Eda a Stacy nezabírá plyn, který se rozprostřel po domě, ale pak jsem si vzpomněla, ţe se vlastně rychle rozptýlil. „Je divné, ţe ho to mluvení ještě neprobudilo,“ povšiml si Ed. 100

„Má dobrý spánek,“ ujistila jsem ho. „Jak to víš?“ doţadovala se Stacy odpovědi. Usmála jsem se. „Jako přítelkyně vím spoustu věcí.“ „Chci ho probudit,“ umanula si Stacy a namířila k pohovce. Pospíšila jsem za ní. „Proč bys ho budila? Nech ho spát.“ „Chci s ním mluvit,“ trvala na svém. „Je unavený. Nech ho být,“ prosila jsem ji. „Hele, tady je ta kouzelná mašinka, co jsem ti prodal,“ přerušil mě Ed a ukázal na stolek. „Byla jsi s ním někde v opravně, Relo?“ „Jo. U Christophera.“ „Slyšel jsem, ţe opravuje videa.“ Chtěl pokračovat dál, ale najednou si uvědomil, ţe nejsme sami. „Ach, omlouvám se, Hale, zapomněl jsem. Odpusťte. Víte, jsme jenom bláznivá kalifornská mládeţ. Jediné, o čem si povídáme, je sex a ozónová vrstva.“ Hal se zdvořile usmál. „To jsou jistě zajímavá témata.“ Pak mi pohledem naznačil, ţe chce, aby odešli, jinak vezme věci do svých rukou. Stacy znovu obrátila svou pozornost na Hala. „Z které části New Yorku jste?“ zeptala se. „Z Manhattanu. Pracuji u jedné počítačové firmy. Jmenuje se Comp. Complete. Specializujeme se na operační systémy starých typů IBM. Firma byla zaloţená přibliţně před pěti lety. V Los Angeles máme zákazníky. Proto jsem tady především na sluţební cestě. Obávám se, ţe se s vámi budu muset rozloučit. Jsem velice unavený z cesty. Můţeme si popovídat jindy.“ Stacy s Edem pochopili robotovu naráţku a namířili ke dveřím. Na verandě jsem se s nimi rozloučila a vrátila se zpátky do domu. Robot se na mě podíval. Začal si připravovat pistoli. Ale ten zvuk vyrušil Christophera. Můj přítel otevřel oči a rozhlédl se kolem sebe. „Kde to jsem?“ zeptal se.

101

XVI. Robot mi dal pokyn, abych zůstala, kde jsem. Christopher se posadil a znovu se rozhlédl. „Relo?“ zamumlal vyčerpaně. Ale pak jeho oči padly na robota. „Kdo jste?“ zeptal se. Robot nápadně vypadal jako starší verze Chrise. „Jmenuji se Hal,“ představil se. „Jsem přítel Relina otce. Přijel jsem z New Yorku.“ Chris se na mě podíval. Bezpochyby mu bylo jasné, ţe ten cizí muţ je člověk, který mě pronásleduje. Nastala kuriózní situace. Bylo mi jasné, ţe robot nechce provést akci vyloţeně před Christopherem. Uvědomila jsem si, ţe jsem pánem situace. Ale cosi mi radilo, abych počkala. Christopher na gauči znervózněl. „Je to pravda, Relo?“ „Ano,“ přikývla jsem. „Hal a můj otec jsou staří přátelé. Nemusíš tu zůstat. Hal tu se mnou bude přes noc.“ „Ale ještě před minutou jsi byla nervózní strachy,“ zaprotestoval Chris. „Překonala jsem to.“ Christopher svraštil čelo. „Počkej chvilku – já jsem omdlel. Viděla jsi mě omdlít?“ „Ano,“ přitakala jsem. „Moc jsi pracoval. Proto se to stalo. A teď bys mohl jít domů, do své postele. Já jsem opravdu v pohodě.“ „Ale já jsem dosud nikdy neomdlel,“ konstatoval Chris a pomalu se stavěl na nohy. „Nerozumím tomu. Jak dlouho tu jste. Hale?“ „Právě jsem přijel,“ odpověděl robot. „Spal jste na gauči. Ani nevím, ţe jste omdlel.“ Samozřejmě, ţe lţe, pomyslela jsem si. Christopher si ho prohlíţel 102

a já jsem si připomněla, ţe je to chytrý kluk. Měl pocit, ţe je na Hálovi něco divného. „Kde pracujete, Hale?“ poloţil mu otázku. „Pracuji u jedné počítačové firmy. Jmenuje se Comp. Complete. Specializujeme se na operační systémy starých typů IBM. Firma byla zaloţená přibliţně před pěti lety. V Los Angeles máme zákazníky. Proto jsem tady především na sluţební cestě.“ To byla slovo od slova stejná odpověď, kterou poskytl Stacy. Christophera to očividně uspokojilo. „Myslím, ţe bych měl jít, abyste si odpočinul,“ poznamenal. „Všechno je v pořádku,“ ujistila jsem ho. „Uvidíme se zítra ve škole.“ Christopher se zašklebil. „Doufejme, ţe po škole. Víš, ţe mi dluţíš schůzku. V úterý jsi mě nechala čekat.“ „Omlouvám se. Slibuji, ţe se příště dostavím.“ Christopher se podíval na Hala a pak znovu na mě. „Půjdeš mě vyprovodit, Relo?“ Robot neznatelně kývl hlavou. Ještě mám dost času, abych provedla svůj plán. Ale znovu jsem zaváhala. Musím se ke Christopherovi dostat o pět kroků blíţ, abych mu mohla skočit po krku. „Venku je chladno,“ namítla jsem. „Proč mi nedáš pusu na rozloučenou tady?“ Moje smělost Christophera překvapila, ale zřejmě se styděl políbit mě před cizím člověkem. Udělal ke mně krok. Teď nemohu selhat. Ve jménu úspěchu musím obětovat svůj ţivot. „Půjdeš si hned lehnout?“ zeptal se. „Ano,“ pohlédla jsem na robota. „Půjdu spát. Uţ to potřebuji.“ Chris se na robota také podíval. Snaţil se mu tak dát najevo, ţe by chtěl být se mnou chvilku sám. Ale robot tohle samozřejmě nemohl dovolit. „Tak kdy si společně vyrazíme?“ pokračoval Chris. „Třeba zítra večer.“ „Kdy?“ 103

„Bude se mi to hodit kdykoli.“ Christopher ke mně udělal další krok. Byl u mě tak blízko, ţe stačilo jenom po něm sáhnout. Pokud pouţiju jednoduchý chvat karate, mohu mu zlomit vaz. Zemřel by okamţitě a nepocítil by ţádnou bolest. Ale nemohla jsem to udělat. Cítila jsem, jak mi vlhnou oči. Jak je moţné, ţe kyborg má slzy? Christopher mi poloţil levou ruku na rameno. „Co se děje?“ zachmuřil se. Robot vyndal pistoli a zamířil na mou hlavu. Byl pár kroků ode mne. Měla jsem Chrise prakticky ve svých rukou. Mohlo by to být jako test reflexů. Věřila jsem, ţe bych vyhrála. Koneckonců jsem mohla Chrise strčit do dráhy střely. Jenţe jsem ho milovala – svého dědečka. Pohrdala jsem jím za to, co udělal, ale nikdy jsem ho nepřestala obdivovat. Nemohla jsem to udělat. Musela jsem to udělat. „Mrzí mě, ţe jdeš,“ zašeptala jsem a vzala jsem ho za ruku. Tekly mi slzy. Brečela jsem. Věděla jsem, ţe to, co jsem řekla robotovi, byla pravda. Byla jsem člověk. Musela jsem přeţít. Moje duše, to byla skutečnost. Christopher mě pohladil po tváři. „Ale uvidíme se zítra, Relo.“ „Sáro.“ „Co?“ „Mé pravé jméno je Sára.“ „A proč se představuješ jako Rela?“ Zašklebila jsem se jako hloupý, smutný klaun. „To je dlouhá historie. Moţná ti to někdy budu vyprávět. Ale oslovuj mě Sáro. Řekni, na shledanou Sáro. Jsi báječné děvče.“ „Jsi báječná,“ řekl a políbil mě. Schoulila jsem se mu do náruče a pozorovala robota, jak sklání zbraň. Bylo mu jasné, co mohu Christopherovi udělat. Doufala jsem, ţe nebude schopen mě zastavit. Pevně jsem se Chrise chytla, poloţila mu ruku dozadu na krk a lehce stiskla. Ale najednou jsem nemohla pokračovat dál. Mohu zabít sebe, ale nemohu zabít druhého člověka. Nebyla jsem dost silná. 104

„Miluji tě,“ zašeptala jsem mu do ucha. Lidské pokolení vymře kvůli mé lásce. Pevně mě k sobě přitiskl. „Miluji tě.“ Pak mi setřel slzy. „Dej na sebe pozor, Sáro.“ „Dám,“ slíbila jsem. „Zítra si uděláme pěkný večer.“ „To bude fajn.“ Poklepala jsem mu na rameno. „Vzpomeň si.“ Zatvářil se zmateně. „Vzpomenout si na co?“ „Vzpomeň si na motýly a stromy.“ Moje sentimentalita ho rozesmála. „A na Sáru.“ „Na to nejlepší z ní,“ dodala jsem. „Na shledanou.“ „Na shledanou,“ rozloučil se. Pak pokynul robotovi a odešel z domu. „Mohla jsi ho zabít,“ ozval se robot, kdyţ jsme osaměli. „Ano.“ „Byl to cíl tvého návratu.“ „Ano.“ „Proč ses nepokusila dokončit své poslání?“ „Protoţe mám v sobě cosi velkého, co vy nemáte.“ „Nemám ţádné další otázky.“ Znovu zvedl zbraň a namířil na mě.

105

EPILOG Rela byla uţ měsíc mrtvá, kdyţ její adoptivní otec navštívil Chrise Perryho a přinesl s sebou video. „Nemám mnoho času,“ řekl, kdyţ mladík otevřel dveře. „Ale chtěl jsem se tady zastavit a pozdravit tě. Od pohřbu jsme spolu nemluvili.“ „Od té doby se s nikým moc nestýkám,“ konstatoval Chris. Reverend Lindquist souhlasně přikývl. „Já taky ne. Ale ţivot jde dál a já se musím starat o jiné věci.“ Pojednou zakašlal jako by nevěřil vlastním slovům. Vytáhl z kapsy kapesník, otřel si čelo a pokračoval: „Je těţké představit si, ţe odešla. Ráno vstávám a čekám, ţe ji najdu u stolu, jak jí kukuřičné lupínky. Milovala je se spoustou mléka.“ Pokrčil rameny. „Ale uţ tam nikdy nebude.“ „Chybí mi,“ ozval se Chris. Pan Lindquist si ho prohlédl zblízka. „To vidím. Byla to pozoruhodná dívka. Bylo na ní něco zvláštního.“ Christopher nevěděl, co na to říct. Slova nemohla zmírnit jeho zármutek. Minulý měsíc pro něj nebyl lehký. „Omlouvám se,“ řekl kazatel. „Jitřím tvou bolest a sám…“ Oči mu zvlhly a slova se kamsi vytratila. Svěsil hlavu. Chris se k němu naklonil. „Neomlouvejte se. Ona vás moc milovala. Kdykoli si o ní budete chtít popovídat, přijďte.“ Duchovní k němu vzhlédl. „Víš, ţe jsem byl jenom její adoptivní otec?“ „Ano. Řekla mi to.“ „Znal jsem ji pouze tři měsíce.“ „Ani jsem si nevšiml, ţe to byla tak krátká doba.“ Reverend 106

přikývl. „Tři měsíce. Proletěla mým ţivotem jako kometa. Zářící krásná – a pak tak náhle odešla.“ „Policie ještě na nic nepřišla?“ Relin otec energicky zavrtěl hlavou. „Ne. Tvůj popis toho muţe, Hala, je nikam nedovedl.“ Pak poklepal na video a pokračoval: „Hlavní důvod, proč jsem přišel, je, abych ti předal tohle. Rela ho koupila krátce před svou smrtí.“ Posadil se ke Chrisovi na pohovku. „Myslím, ţe by chtěla, abys ho měl ty.“ „To je od vás velice laskavé,“ zamumlal Chris. „Rela měla v prádelníku jedna dvacet tisíc dolarů.“ Mladý muţ sebou trhl. „Opravdu? Víte, odkud je měla?“ „Ne.“ „Řekl jste to policii?“ „Ano. Řekli mi, abych si je nechal. Rozhodl jsem se, ţe je věnuji misii.“ Chvilku se odmlčel a pak dodal. „Pokud je ovšem nebudeš potřebovat ty.“ „Nechci ţádné peníze,“ řekl Chris. Starý muţ se postavil. „Dobrá. Raději půjdu. Za půl hodiny musím být na misii. Víš, ţe tam jsem se poprvé s Relou setkal?“ Chris zavrtěl hlavou. „Nějaký muţ ji přivedl z ulice. Měla na sobě jenom zelený nemocniční úbor. Blouznila. Nikdy jsme nenašli její skutečné rodiče.“ Znovu si otřel kapesníkem obličej. „Teď uţ je ovšem hledat nebudu.“ „Byl jste na ni vţdycky hodný.“ Muţova bolest byla jako otevřená rána. „Měl jsem se o ni lépe starat.“ „To, co se stalo, nebyla vaše chyba.“ Reverend Lindquist poplácal Chrise po zádech. „Doufám, ţe se znovu uvidíme, mladý muţi. To video si uţij. Je v něm nějaký pásek. Ani jsem se na něj nedíval.“ Chris se duchovnímu o skutečném Relině jméně nezmínil. Nechal jejího otce, aby na ni vzpomínal tak, jak ji znal on sám. „Moţná ho dnes vyzkouším,“ rozloučil se se starým muţem a vrátil se ke své práci. Ve skutečnosti neměl vůbec v úmyslu video pouţívat. Měl své vlastní, lepší neţ bylo Relino. 107

A pak se náhodně dotkl loktem knoflíku Play. Moţná to byl osud. Na obrazovce se objevila Rela. Sára. Zrovna mluvila. Byla uprostřed vyprávění příběhu. Ne, byla uprostřed svého příběhu. Nikdy neviděl kazetu s tak jasnými, ostrými barvami. A její hlas – zněl jako by byla přímo v místnosti. Christopher praštil do tlačítka Stop a rychle přetočil pásek na začátek. „Byla jsem normální mladá holka. Milovala jsem krásné šaty, hlasitou muziku, dlouhé telefonické rozhovory a ospalé letní večery. Nejvíc jsem milovala sladkosti a kluky. Nejraději jsem měla čokoládové lupínky s mlékem. A mí nejoblíbenější kluci? Ve skutečnosti jsem měla jenom jednoho. Jmenoval se Christopher. Já se jmenuji Rela…“ Christopher se na pásek dodíval o dvě hodiny později. Věděl všechno, i to, co bude znát. S hořkostí v hlase, ale s pevným rozhodnutím, pronesl do nastalého ticha: „Nikdy takovou věc nedopustím. Nikdy.“

108

Christopher Pike

VĚČNÝ NEPŘÍTEL Z anglického originálu The Eternal Enemy, vydaného nakladatelstvím Pocket Books, New York 1991, přeloţila Lucie Pilátová Obálku navrhl Oldřich Pošmurný Vydalo Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit v edici Buldok jako svou 126. publikaci, Praha 1995 Odpovědný redaktor Zdeněk Rosenbaum Vytiskl Signet Ţatčany, s. r. o. 1. vydání Cena 36 Kč ISBN 80-7171-053-9 109

110