Christopher Pike Stopy hrůzy 65 Poslední upír 1
POSLEDNÍ UPÍR Christopher Pike
NAKLADATELSTVÍ
SIGNET
2
Copyright © 1994 by Christopher Pike Translation © Václav Mikolášek 1996 Published in the arrangement with Permissions & Rights Int. Ltd. ISBN 80-86021-11-4 3
I. Jsem upír, taková je pravda. Lidé toho napovídají o příšerách, jako jsem já, ale moderní upír je něco jiného. Neobracím se na slunci v popel, ani se nesvíjím bolestí před krucifixem. Sama nosím na šíji kříţek, prostě se mi to líbí. Nemůţu poručit vlkům, aby někoho napadli, nebo se vznesli do vzduchu. A obyčejný člověk se nestane upírem jenom proto, ţe se napiju jeho krve. Ano, vlci a vůbec dravci jsou moji přátelé. Dokáţu vyskočit tak vysoko, ţe to můţe vypadat, ţe umím létat. A co se týče krve… ach ano, krev… krev mě přitahuje. Jdu za ní, jdu za horkou, tekoucí krví, kdyţ se potřebuju napít. A já se potřebuju napít často. Dneska je jiná doba. Jmenuju se Alisa Perneová – dvě slova, která by mi měla vydrţet dalších pár desítek let. Upírům z minulosti se nepodobám ani maličko. Mám hedvábné blond vlasy, oči jako safíry a drtivý, vulkanický pohled. Podle dnešních představ jsem malá, měřím i s podpatky sto šedesát dva centimetrů, ale paţe a nohy mám silné, svalnaté a přitom hezké. Neţ promluvím, vypadám na osmnáct, ale můj hlas, pevný a chladný jako studnice dávných proţitků, působí mnohem starším dojmem. Někdy si připomínám, kdy jsem se narodila, dávno předtím, neţ pod tváří luny vyrostly pyramidy. Ano, byla jsem tehdy v té poušti, i kdyţ z té části světa vůbec nepocházím. Potřebuju krev k ţivotu? Jsem nesmrtelná? Po všech těch nespočetných letech pořád ještě nevím. Piju krev, protoţe po ní touţím. Jinak jím docela normální věci a některá jídla mám moc ráda. Jím jako kaţdá jiná ţena nebo muţ. Jsem ţivá, dýchající bytost. Srdce mi buší – je to jako údery hromu. Mám úţasně jemný sluch i zrak. Slyším padat lístek ze stromu na míle daleko, krátery na Měsíci 4
si můţu prohlíţet i bez dalekohledu, mé smysly se postupem času zdokonalují. Mám nezranitelný imunitní systém a zázračně se regeneruju, pokud věříte v zázraky – já ne. Můţu se bodnout do paţe a rána se mi okamţitě zacelí, nezůstane ani jizvička. Kdyby mě však někdo bodl do srdce, nebo jak se o nás upírech říká, proklál mé srdce dřevěným kůlem, asi bych zemřela. Nejen člověk, ani upír nemůţe ţít s cizím předmětem v těle. Zatím se mi to naštěstí nestalo. Kdo by mě mohl bodnout? Kdo by to dokázal? Mám sílu pěti muţů, jsem mrštná jako kočičí matka. Neexistuje obranný a útočný systém, který bych neovládala přímo mistrovsky. Kdyby mě v zapadlé uličce obstoupilo deset černých rváčů, hodím na ně upíří háv, který je sevře jako svěrací kazajka. Miluju boj stejně, jako miluju zabíjení. Uţ ale nezabíjím tolik jako dřív, protoţe se to nevyplácí. Vraţda je dneska komplikovaná věc, obírá mne o můj vzácný, i kdyţ nekonečný čas. Měla jsem lásky, některých jsem se vzdala a na jiné jsem zapomněla. Asi to zní podivně, kdyţ si mě představíte jako monstrum, ale umím milovat s nejoddanější vášní. Já sama se za monstrum nepovaţuj u. Proč to všechno říkám? Komu to vykládám? Pronáším tato slova, tyhle myšlenky jen tak, protoţe je čas. Jaký čas, nevím, a ani mi na tom nezáleţí, dělám jen to, co musím. To je ten pravý důvod. Mé potřeby jsou skromné, ale, ach, jak strašně mě mučí! Těţko říct, ke komu právě hovořím. Tenhle okamţik je zahalen rouškou tajemství – dokonce i pro mne. Hledím na dveře detektiva Michaela Rileyho. Je pozdní hodina, chudák Riley sedí vzadu, ve své kanceláři, světlo ztlumené, vím to, i kdyţ jsem ještě nevstoupila. Volal mi před třemi hodinami, ţe se mnou potřebuje mluvit. Vycítila jsem v jeho hlase nervozitu a ještě něco, snad pohnutí, nevím, po telefonu se to nepozná. Stojím v přecpané, oprýskané chodbě a jsem zvědavá a taky trochu nervózní. Není to pro pana Rileyho dobrá předzvěst. Klepu na dveře a vcházím bez vyzvání. „Dobrý večer,“ povídám. Nevypadám nebezpečně – jsem přece mladá dívka. Zastavuju se v pracovně sekretářky. Dokáţu si ji 5
představit, jak uţ několik měsíců pracuje se slibem, ţe výplatu dostane „jen co to půjde“. Riley sedí vzadu ve své kanceláři za psacím stolem. Vstává, kdyţ mě vidí. Má na sobě staré manšestrové sako, všímám si boule od těţkého revolveru pod levou paţí. Tuším, ţe mě povaţuje za nebezpečnou a jsem napnutá zvědavostí jako struna. Určitě neví, čím ve skutečnosti jsem. Kdyby věděl, neodváţil by se se mnou sejít – ani v pravé poledne. „Alisa Perneová?“ povídá. Má rozrušený hlas. „Ano.“ Pobízí mě z osmi metrů: „Pojďte, prosím, dál a posaďte se.“ Vcházím do kanceláře a ignoruju křeslo u psacího stolu. Vybírám si jiné, u stěny vpravo. Chci mít přehled, kdyby vytáhl bouchačku. Jen ať to zkusí a zemře – a moţná bude i trpět. Prohlíţí si mě, rentgenuje pohledem, ale moc se mu to nedaří, protoţe právě usedám. On sám je směsicí několika dojmů najednou. Nemá sako jenom obnošené, ale i špinavé – mastné hamburgery pojídané v poklusu. Všímám si všeho. Oči má červené únavou a dopingem. Odhaduju ho na feňák, prášky, kterými se udrţuje v bdělém stavu, kdyţ čtyřiadvacet hodin denně čmuchá v terénu. Koho sleduje? Mě. Je na něm vidět, jak je rád, ţe se kořist lapila sama. V duchu se té představě směju, přestoţe se necítím zrovna nejlíp. V kanceláři je těţký vzduch a chladno. Nesnáším zimu, ale kdyţ na to přijde, přetrpím zmrzlá na kost i nejhorší arktickou noc. „Asi netušíte, proč s vámi chci mluvit,“ povídá. Přikyvuj u. Sedím s nohama na podlaze, bílé kalhoty napnuté na stehnech. Jednu ruku mám na klíně, druhou si prohrabuju vlasy, levačka, pravačka – nejsem to ani ono, jsem obojí. Ptá se: „Můţu vám říkat Aliso?“ „Můţete mi říkat, jak chcete, pane Riley.“ Můj hlas ho trochu zaráţí. Přesně o to mi jde. Mohla bych mluvit jako kaţdý jiný teenager, jenţe já chci trochu naťuknout svou minulost, naznačit svou moc. Musím Rileyho udrţovat v napětí. Lidé v napětí říkají věci, které by jinak neřekli. „Říkejte mi Mike,“ povídá. „Našla jste mě snadno?“ „Bez problémů.“ „Dáte si něco? Kávu? Limonádu?“ 6
„Ne.“ Stáčí oči k deskám na stole a otvírá je. Odkašlává si. Znovu cítím jeho únavu a strach. Ţe by se mě bál? Nevím. Kromě bouchačky pod sakem má ještě jednu pod hromádkou papírů na okraji stolu. Cítím chladnou ocel a střelný prach. Nějak moc munice na schůzku s mladou holkou. Slyším jemný, výhruţný šum kovu a pásky z umělé hmoty. Riley tenhle rozhovor nahrává. Povídá: „Nejdřív vám musím říct něco o sobě. Jak jsem vás uţ informoval po telefonu, jsem soukromý detektiv. Pracuju sám – nemám ţádné asistenty. Lidé za mnou přicházejí, kdyţ po někom pátrají, kdyţ se obávají riskantních finančních operací, kdyţ hledají ochranu, a kdyţ potřebují o někom znát fakta, která jsou jinak těţko dostupná.“ Usmívám se. „Anebo čmuchat.“ Mrká. „Já nečmuchám, slečno Perneová.“ „Ach tak.“ Usmívám se ještě víc. Nakláním se. Z rozepnuté černé hedvábné halenky mi vystupují ňadra. „Je pozdě, pane Riley, tak nezdrţujte a řekněte, o co vám jde?“ Vrtí hlavou. „Na své mládí jste trochu prudká, slečno Perneová.“ „A vy jste zase aţ moc klidný na soukromého čmuchala.“ Nelíbí se mu to. Ťuká ukazovákem do otevřených de sek na stole. „Vím o vás uţ pár měsíců, od okamţiku, co jste se přistěhovala do Mayfair. Zajímavá minulost. Hodně jste investovala, ale to jistě sama dobře víte.“ „Ach tak.“ „Neţ začnu, můţu se vás zeptat, kolik je vám let?“ „Můţete.“ „Kolik je vám let?“ „Do toho vám nic není.“ Usmívá se. Myslí si, ţe mě dostal. Nemá tušení, ţe právě přemýšlím o tom, jak zemře, i kdyţ pevně doufám, ţe k takovému extrémnímu řešení nedojde. Nikdy se upíra neptejte na věk. Nesnášíme takové otázky. Povaţujeme je za velice nezdvořilé. Riley si znovu odkašlává a mě napadá, jestli bych ho rovnou neměla zaškrtit. Pokračuje: „Neţ jste přišla do Mayfair, bydlela jste v Los 7
Angeles, přesněji řečeno v Beverly Hills, Grove street, číslo dvěstě padesát šest. Obývala jste ohromný dům o více neţ tisíci čtverečních metrech se dvěma bazény, tenisovým kurtem, saunou a vyhlídkou na moře. Cena nemovitosti se odhaduje na šest a půl miliónu dolarů. Dosud jste registrována jako jediný vlastník, slečno Perneová.“ „Je to zločin, kdyţ je člověk bohatý?“ „Nejste jenom bohatá, jste závratně bohatá. Vím, ţe vlastníte pět dalších objektů po celé Americe. Vím také, ţe pravděpodobně vlastníte stejný počet, ne-li víc nemovitostí v Evropě a na Dálném východě. Hodnota vašich akcií a obligací je děsivá, počítá se na stovky miliónů dolarů. Jedno však dosud nevím. Jak jste k tomu ohromnému bohatství přišla. Nikde neexistuje jediný záznam o tom, ţe byste měla rodinu, a ubezpečuju vás, slečno Perneová, ţe jsem při svém pátrání šel do značné hloubky.“ „To věřím. Povíte mi, koho jste kontaktoval, kdyţ jste shromaţďoval tyhle informace?“ Těší ho, ţe vyvolal můj zájem. „Moje zdroje jsou samozřejmě přísně důvěrné.“ „Samozřejmě.“ Civím na něj. Můj pohled má obrovskou sílu. Kdyţ si nedám pozor a dívám se delší dobu na květinu, chřadne a uvadá. Riley sebou v křesle netrpělivě vrtí. Úsměv ho opouští. Ptám se: „Proč šťouráte v mých záleţitostech?“ „Připouštíte, ţe moje poznatky jsou správné?“ „Potřebujete moje ujištění?“ Odmlčuju se, nespouštím z něj oči. Na Čele se mu objevuje krůpěj potu. „Protoţe mě fascinujete,“ povídá. „Říkám si, máme tu jednu z nejbohatších ţen na světě a nic o ní nevíme, plus, nebude jí víc neţ pětadvacet let a nemá ţádné příbuzné. Člověk se nestačí divit.“ „Čemu se nestačíte divit, pane Riley?“ Opatrně po mě mrská očima. Jsem neobyčejně krásná, ale není to tím, ţe by ho má krása uváděla do rozpaků. Má strach. Povídá: „Kladu si otázku, proč tolik úsilí, aby se o vás nic nevědělo.“ „Jistě si taky kladete otázku, kolik vám zaplatím za mlčení.“ Předstírá údiv. „Nic takového jsem neřekl.“ „Kolik chcete?“ 8
Je tou otázkou vyveden z míry, ale zároveň ho těší, ţe nebyl první, kdo se těmi slovy poskvrnil. Jedna věc mu ovšem nedochází: ţe krev zanechává hlubší a tmavší skvrny, kterých se tak snadno nezbaví. Ano, říkám si znovu, tenhle člověk nebude dlouho ţít. Zkouší to: „Kolik nabídnete?“ Krčím rameny. „Přijde na to.“ „Na co?“ „No, kdybyste mi třeba řekl, kdo si vás najal.“ Předstírá pohoršení. „Ujišťuju vás, ţe si mě nenajal nikdo. Objevil jsem vaše zajímavé vlastnosti sám, svým přičiněním.“ Lţe, o tom není pochyb. Vţdycky poznám, kdyţ mi někdo lţe – skoro vţdycky. Obelhat mě můţou jen velice talentovaní lidé, ovšem následky pak nesou sami. „V tom případě nenabízím nic,“ povídám. Rovná se v křesle. Myslí si, ţe je čas udeřit. „Pak vám jako protisluţbu můţu nabídnout zveřejnění svých poznatků.“ Odmlčuje se. „Co tomu říkáte?“ „To se nikdy nestane.“ Usmívá se. „Ale jděte.“ Taky se usmívám. „Zemřete dřív, neţ se to stane.“ Směje se. „Hodláte vypsat odměnu na mou hlavu?“ „Něco v tom smyslu.“ Přestává se smát, nasazuje váţný výraz. Hovoříme o smrti. Já se ovšem usmívám dál, protoţe mě řeči o smrti těší. Riley na mě míří prstem. Povídá: „Ujišťuju vás, kdyby se mi něco přihodilo, budete první, pro koho si policie přijde.“ „Zařídil jste to tak, aby moje záznamy byly ještě v jiných rukou pro případ, ţe by se vám něco přihodilo?“ „Něco v tom smyslu.“ Pokus o vtip. A další leţ. Zajíţdím hlouběji do křesla. Riley myslí, ţe si dělám větší pohodlí, mě jde však o to, abych měla nohy co nejvíc vpředu. Aţ budu muset udeřit, rozhoduju se, bude to pravou nohou. „Pane Riley,“ povídám, „nemá smysl se přít. Vy ode mne něco chcete a já bych zase mohla získat něco od vás. Jsem ochotná sloţit milión dolarů na jakýkoli účet kdekoli na světě, kdyţ mi řeknete, kdo 9
vás přivedl na mou stopu.“ Dívá se mi do očí – snaţí se – určitě cítí ţár, který sálá z mého nitra, protoţe lapá po dechu, neţ promluví. Vycházejí z něj zajíkavá, zmatená slova. Nechápe, čím ho najednou tak děsím. „Kromě mě se o vás nikdo jiný nezajímá,“ povídá. Vzdychám. „Máte bouchačku, pane Riley?“ „Mám.“ Přitvrzuju tón. „Máte bouchačku pod sakem. Máte bouchačku na stole pod papíry. Nahráváte náš rozhovor. Někdo by si mohl myslet, ţe tak uţ to při vydírání chodí, ale já si myslím něco jiného. Jsem mladá dívka, nevypadám nebezpečně, jenţe někdo vám řekl, ţe jsem nebezpečnější, neţ vypadám, a ţe musíte být maximálně opatrný. Ten někdo má pravdu.“ Odmlčuju se. „Kdo je ten někdo, pane Riley?“ Vrtí hlavou. Jevím se mu v jiném světle, neţ si představoval a jeho ho to zneklidňuje. Vpíjím se do něj očima. Deptám ho. „Jak tohle všechno můţete vědět?“ ptá se. „Připouštíte, ţe moje poznatky jsou správné?“ napodobuju ho. Znovu vrtí hlavou. Měním hlas, aby naplno zazněla hloubka mého neskutečně dlouhého ţivota. Daří se. Riley se začíná třást, jako by mu najednou došlo, ţe sedí v kanceláři s monstrem. Ale já opravdu nejsem monstrum. Jsem vampýra, coţ ovšem pro někoho v mnoha ohledech můţe být nejhorší monstrum na světě. Povídám: „Někdo vám platí, abyste šťoural v mém soukromí. Vím to bezpečně. Hlavně to pořád nepopírejte, nebo se rozzlobím. A kdyţ se rozzlobím, jsem zlá. Mohla bych vyvést něco, čeho bych potom třeba litovala. Třeba bych vás mohla zabít, pane Riley.“ Odmlčuju se. „Takţe naposledy. Povězte mi, kdo vás na mě poslal, a já vám dám milión dolarů a zůstanete naţivu.“ Hledí na mě s nedůvěrou. Oči vidí něco jiného, neţ slyší uši. Riley vidí krásnou blondýnku s úchvatnýma modrýma očima a slyší temný, hrozivý hlas pekelného démona. Je toho na něj příliš. Začíná koktat. „S… slečno Pe… Perneová,“ praví. „Vy mi nerozumíte. Já vám nechci škodit. Chci s vámi jenom uzavřít oboustranně výhodný obchod. Nikdo nikomu nechce… ubliţovat.“ 10
Pečlivě se nadechuju. Potřebuju vzduch, i kdyţ bych nemusela dýchat třeba hodinu, kdyby na to přišlo. Vydechuju z plných plic a v místnosti se ochlazuje ještě víc. Riley se třese. „Odpovězte na mou otázku,“ říkám bez okolků. Zakuckává se. „Nikdo jiný neexistuje.“ „Uděláte nejlíp, kdyţ sáhnete po bouchačce.“ „Pardon?“ „Za okamţik zemřete. Předpokládám, ţe chcete zemřít se zbraní v ruce.“ „Slečno Per…“ „Je mi pět tisíc let.“ Kulí oči. „Coţe?“ Upírám na něj přímý, jasný pohled, který jsem uţ tolikrát pouţila v minulosti – pohled, který zabíjí. „Jsem vampýra,“ pravím klidně. „A vy jste mě urazil.“ Věří mi. Věří v té chvíli všem těm děsivým příběhům, které slýchával v dětství. Uţ jsou tady: záhrobní monstra lačnící po teplém ţivém mase, ruce kostlivců škrábající za nejtemnějších nocí po tapetách, tvorové z odvrácené strany reality, příšery z dosud nedočtené stránky černokněţníkovy knihy – ach, jak jsou lidské, jak jsou milé… Riley sahá po zbrani. Pomalu, příliš pomalu. Vyráţím z křesla takovou silou, ţe se ocitám vysoko ve vzduchu. Smysly se mi přepínají do stavu superakcelerace. V posledních několika tisíci letech jsem zaţila tolik nepříjemných okamţiků, ţe jsem si vypěstovala schopnost vnímat věci v extrémně zpomaleném pohybu. To ale neznamená, ţe bych se pohybovala pomalu, právě naopak. Riley registruje jenom bod, který se k němu přibliţuje. Nemůţe můj skok postřehnout. Vybírám si cíl pro smrtelný úder. Bleskurychlý zásah pravou nohou. Patou mu zasazuju ránu na hrudní kost. Slyším praskot ţeber. Riley se řítí po zádech na podlahu, bouchačku pořád ještě v pouzdru pod sakem. Přestoţe jsem zaútočila v horizontální poloze, přistávám hladce na podráţky. Riley leţí pod převráceným křeslem u mých nohou. Lapá po dechu, z úst mu teče krev. Rozbila jsem mu srdeční stěnu a hrudní koš. Umírá. Ale to mi nestačí. Klekám k němu a beru mu něţně hlavu do dlaní. Někdy ke svým obětem pociťuju lásku. 11
„Miku,“ říkám tiše, „vy jste mě neposlechl.“ Má potíţe s dýcháním. Dusí se krví. Slyším ji klokotat v plících. Touţím k jeho ústům přiloţit rty a vysát ji z něj. Je to pokušení – ach, jenom trochu zmírnit svou ţízeň! Pouštím to z hlavy. „Kdo jste?“ chrčí. Hladím ho po vlasech. „Uţ jsem vám to řekla. Jsem upír. Neměl jste proti mně šanci. Vím, není to fér, ale je to tak.“ Skláním se k němu blíţ a šeptám mu do ucha: „Teď mi povězte pravdu a já ukončím vaše trápení. Kdo vás na mě poslal?“ Třeští oči. „Slim,“ šeptá. „Kdo je Slim?“ „Slim.“ „Dobře, dobře, Miku. Jak ho najdu?“ „Ne.“ „Ano.“ Laskám jeho rty. „Kde je Slim?“ Pláče. Slzy, krev – jak ţalostná kombinace! Chvěje se po celém těle. „Já nechci umřít,“ chrčí. „Můj chlapec.“ „Povězte mi, co chci slyšet, a já se o vašeho chlapce postarám,“ říkám. Jsem v jádru hodná holka. Můţu říct, jestli mi nepovíte, kdo to je ten Slim, najdu si vašeho chlapečka a stáhnu ho z kůţe. Ale Riley příliš trpí, neslyší mě. Začínám litovat, ţe jsem udeřila tak prudce, místo abych z něj vypáčila pravdu pomalým mučením. Varovala jsem ho, ţe jsem zlá, kdyţ se rozzlobím, a je to pravda. Dusí se. „Pomoz mi,“ prosí. „Je mi líto. Umím jenom zabíjet. Neumím léčit a vy jste smrtelně zraněn.“ Sedám si na paty a rozhlíţím se po kanceláři. Objevuju na stole fotku pana Rileyho z hezkým, asi tak osmnáctiletým klukem. Uvolňuju si ruku a natahuju se pro ni. Ukazuju mu ji. „Je to váš syn?“ ptám se. Riley má obličej zkřivený hrůzou. „Ne!“ křičí. Znovu se k němu skláním. „Nechci mu ublíţit. Chci Slima. Kde toho muţe najdu?“ Smrtelná křeč. Rileymu se třesou nohy, haraší mu po podlaze jako hnáty kostlivce. Drţím ho v náručí, hladím ho. Je konec. Riley se zakusuje do spodního rtu, krev mu barví obličej. Nabírá dech, jako 12
by polykal hlínu, kterou mu sypou na rakev. Jsou to pisklavé, klokotající zvuky. Oči se mu obracejí v sloup, tělo se mi v náruči hroutí. Dívám se na fotku toho kluka a zatlačuju Rileymu oči. Kluk má milý úsměv. Asi ho zdědil po matce. Unáhlila jsem se. Neţ jsem přišla k Rileymu, nenapadlo mě, ţe by si ho na mně někdo najal. Zabila jsem ho a teď nevím, kudy dál. Prohrabuju psací stůl a kromě adresy Rileyho bydliště nemám jedinou stopu. Stavím převrácené křeslo, usedám a přemýšlím. Na stole je počítač. Ano! Počítač! Tam by mohly být informace, které potřebuju. Můj předpoklad se potvrzuje, kdyţ ho zapínám a dostávám otázku na přístupový kód. Vím toho o počítačích hodně, mnohem víc neţ většina počítačových expertů. Je mi jasné, ţe bez cizí pomoci se do Rileyho databanky nedostanu. Znovu si prohlíţím obrázek otce a syna. Postavy stojí u počítače. Riley mladší určitě zná přístupový kód. Nezbývá mi, neţ ho najít a pohovořit s ním. Musím odstranit Rileyho mrtvolu. Úklid je o to snazší, ţe Riley nemá v kanceláři koberec. Rychle procházím přilehlé chodby a objevuju kumbál s úklidovými prostředky. Vracím se do kanceláře s mopem, hadrem a kbelíkem a dělám práci, kterou jeho sekretářka pravděpodobně odmítá. Našla jsem v kumbále dva velké zelené igelitové pytle. Ukládám do nich mrtvolu. A neţ se svým nemotorným břemenem opouštím kancelář, stírám všechny otisky. Pamatuju si přesně kaţdé místečko, kterého jsem se dotkla. Noční čas je můj spojenec. Zůstává mi věrný po celá ta nekonečná léta. V budově ani venku není ţivé duše. Snáším Rileyho po schodech a ukládám ho do kufru svého auta. Klid mi vyhovuje, nemám chuť znovu zabíjet. Vraţda – stejně jako milování – silně působí na mou psýchu. Nemůţu s tím nic dělat. Mayfair je městečko na pacifickém pobřeţí státu Oregon ohraničené z jedné strany borovým lesem, z druhé strany slanou vodou. Je chladno, podzim se chýlí ke konci. Cestou z Rileyho kanceláře mě napadá zajet k pláţi a vrhnout tělo do příboje, ale pak si to rozmýšlím a zatáčím nahoru do pobřeţních kopců. Je to v těchhle končinách můj první pohřeb. Riley je první, koho jsem zabila od okamţiku, co jsem se před několika měsíci do Mayfair 13
přistěhovala. Zastavuju na konci úzké prašné cesty a odnáším mrtvolu na zádech do lesa. Napínám sluch. Je klid. Pokud vůbec v okolí někdo bydlí, určitě uţ dávno spí. Nemám lopatu. Nepotřebuju ji. Dokáţu svými nehty proniknout do nejtvrdší půdy jako ostrým noţem do lidského masa. Po dvou mílích skládám Rileyho na zem, spouštím se na ruce a na kolena a začínám hrabat. Je to samozřejmě hrubá práce, špiním si šaty, ale nevadí, mám doma pračku a vynikající prací prášky. Nedělám si starosti, ţe by tělo někdo našel. Starosti mi dělají jiné věci. Kdo je Slim? Jak mě objevil? Podle čeho usoudil, ţe má být Riley v mé přítomnosti opatrný? Háţu mrtvolu do dvoumetrové hloubky a během minuty ji zahazuju hlínou. Nepronáším ţádnou modlitbu. Ke komu bych se modlila? Ke Kršnovi? Tomu bych dost dobře nemohla říct, ţe něčeho lituju. Uţ jednou jsem to udělala – kdyţ likvidoval naši divokou smečku a já ve svých krvavých spárech drţela jeho nejdraţší poklad. Ne, říkám si, Kršna by nevyslechl prosby za spásu duší mých obětí. Jenom by se mi vysmál a vrátil se ke své flétně. K písni ţivota, jak to nazývá. Nebyla to snad tahle píseň, kterou hrál těm ze svých vyznavačů, kteří byli mrtví ještě dřív, neţ skutečně zemřeli? Kde tenkrát bylo jeho slitování? Ne, k bohu se za Rileyho pomodlit nemůţu. Ani za jeho syna. Vracím se domů, do svého nového domu na pobřeţí. Je hluboká noc. Hledím na fotku kluka a kladu si otázku, čím je mi tak povědomý. Má okouzlující velké hnědé oči. Jsou nevinné, ale zároveň ostraţité jako oči mladé sovy za půlnočního úplňku. Něco mi říká, ţe ho v nejbliţších dnech uloţím do země vedle otce. Ta myšlenka mě znepokojuje. Nechápu to.
14
II. Nikdy nespím dlouho, nejvýš dvě hodiny a převáţně v době, kdy je slunce v zenitu. Nesnáším slunce, ale není to ţádný smrtelný nepřítel, jak ve své knize o hraběti Drákulovi líčí Bram Stoker. Přečetla jsem Drákulu, kdyţ vyšlo první vydání, za deset minut. Mám fotografickou paměť a dokáţu se stoprocentně soustředit. Příběh se mi líbil. Aniţ to pan Stoker tušil, setkal se se skutečným upírem, kdyţ jsem ho jednoho ponurého rána roku 1899 zašla v Anglii navštívit. Byla jsem k němu velice milá. Poţádala jsem ho o autogram do kníţky a na odchodu jsem mu vtiskla dlouhý polibek. Jen taktak, ţe jsem nenasála kapičku jeho krve. Chtěla jsem, ale musela jsem se ovládnout, abych nepřekazila pokračování příběhu, které se chystal napsat – byla jsem to já, kdo ho k tomu inspiroval. Lidé se většinou odvracejí od věcí, které je děsí víc, neţ je zdrávo, coţ ovšem neplatí o autorech moderní hororové literatury. Stoker byl pozorný, vnímavý muţ. Vycítil, ţe nejsem obyčejná ţena, ţe jsem nebezpečná. A přesto po mě zatouţil. Vím to. Slunce, to věčné nebeské světlo, mě oslabuje. Ve dne, hlavně v poledne se cítím mizerně. Ne úplně vyčerpaná, abych si musela lehnout, nemám prostě na nic náladu. Pravda, nejsem přes den příliš svěţí, ale i tak mám víc energie neţ většina smrtelníků. Mám radši noc neţ den. Miluju matné kontury tajemných nočních výjevů. Jsou chvíle, kdy s ním o cestě na Pluto. Druhý den jsem od rána na nohou. Nejdřív volám třem obchodním agentům, kteří vedou mé účty – kaţdý sídlí na jiném komitentu. Říkám, ţe je to smutné, ale ţe se někdo dostal k informacím o mých majetkových poměrech. Jeden jak druhý tvrdí, ţe s tím nemá nic 15
společného, a já se z tónu jejich hlasů ujišťuju, ţe nelţou. Jen to zvyšuje můj obdiv k Rileyho schopnostem. Jakými obskurními, rafinovanými cestičkami se tenhle detektiv vetřel do mého soukromí? Někdo ho na mě musel nasměrovat. A určitě ho nasměroval. A ať uţ to byl kdokoli, Riley si toho člověka drţel od těla. Kdyţ zjistil, jak jsem bohatá, napadlo ho, ţe by mohl získat mnohem víc, kdyţ se se mnou sejde osobně. Z toho se dá usoudit, ţe ten, kdo ho najal, zatím neví, co přesně dělám, kde bydlím a podobně. Jakmile pozná, ţe Riley zmizel, určitě začne hledat toho, kdo ho odstranil. Ještě je čas, ale není ho příliš. Jsem uţ taková, ţe radši lovím, neţ bych se sama nechala lovit. Přísahám, ţe zabiju… ţe smetu z povrchu zemského kaţdého, kdo Rileyho najal, tak jako jsem smetla jeho! S pomocí svého amerického obchodního agenta hned ráno organizuju své přijetí na střední školu Mayfair High. Čas oponou trhl a jsem někdo jiný. Jmenuju se Lara Adamsová. Moje poručnice, paní Adamsová, jde s mými doklady do školy a zapisuje mě na většinu předmětů, na které chodí Ray Riley. Nedalo mi moc práce zjistit si jeho jméno. Sféra mého vlivu je stejně velká jako krvavá řeka, která se za mnou táhne z minulosti. A já se s falešnou paní Adamsovou ani nesetkám a ona se nesetká se mnou, pokud neřekne něco, co by mohlo Laře Adamsové ublíţit. Ne, neřekne, ví, ţe kdyby řekla, uţ nikdy by nepromluvila znovu. Moji společníci respektují pravidlo mlčení. Jsou za to placeni. V noci nemůţu usnout, mám ţízeň. Jak často se musím napít krve? Začíná mi chybět přibliţně po týdnu. Po měsíci nejsem schopná myslet na nic jiného neţ na to, kdy znovu smočím ret v horké krvi. Kdyţ to trvá příliš dlouho, chřadnu. To ale neznamená, ţe bych bez krve zemřela, alespoň ne hned. Uţ jsem vydrţela bez kapky lidské krve šest měsíců. V největším zoufalství se můţu napít zvířecí krve. Skutečné štěstí však proţívám jedině tehdy, kdyţ mám na jazyku krev lidskou. Co ve mně vyvolává palčivou ţízeň, není krev sama o sobě, ale ţivotní síla obsaţená v lidské krvi. Nevím, jak tu ţivotní sílu definovat, vím jenom, ţe existuje: tlukot srdce, kdyţ mám v ústech ţílu cizího člověka, ţár jeho nejtajnějších tuţeb. 16
Ţivotní síla v krvi zvířete je něco mnohem, mnohem hrubšího. Kdyţ se přisaju na člověka, je to, jako bych se posilovala jeho podstatou, jeho vůlí. A existovat padesát století, to uţ vyţaduje notnou dávku vůle! Není pravda, ţe se člověk promění v upíra, kdyţ se napiju jeho krve, ani není pravda, ţe se stane upírem ten, kdo se napije mojí krve. Cizí krev prochází upírovým zaţívacím traktem a rozkládá se. Nevím, jak lidé přišli na to, ţe krev, která projde ústy, můţe vyvolat transformaci. Kdybych chtěla z někoho udělat upíra, musela bych smísit jeho krev se svou krví. A nesmělo by té krve být málo. Moje krev musí ovládnout celé jeho tělesné ústrojí, aby se mohl stát nesmrtelným. Dneska uţ samozřejmě z nikoho upíra nedělám. Jedu podle pobřeţí k jihu. Poprvé zastavuju v severní Kalifornii. Je noc. U silnice stojí docela hezký bar. Vklouzávám dovnitř. Muţi se po mně otáčejí, dělají na své kumpány grimasy. Upírám na barmana tak drtivý pohled, ţe se ani neodvaţuje poţadovat po mně identifikační kartu, jestli jsem plnoletá. V baru je víc muţů neţ ţen. Hledám určitý typ, někoho, kdo jenom projíţdí, a objevuju muţe, který sedí osamocen v rohu. Je velký a silný, neoholený, má na sobě čistou zimní bundu, na které zůstaly olejové skvrny, které nešly vyčistit. Je celkem pohledný. Popíjí vychlazené pivo a vypadá znuděně. Je to řidič dálkových náklaďáků, znám tyhle typy. Často se sytím z jejich ţil. Sedám si k němu. Překvapuje ho to. Usmívám se. Dokáţu svým úsměvem konejšit i děsit, ale na tomhle muţi je vidět, jak je spokojený, ţe jsem si k němu přisedla. Objednává mi pivo a povídáme si. Nevyptávám se, jestli je ţenatý – s největší pravděpodobností je – a on se tím nechlubí. Kdyţ odcházíme, odvádí mě do motelu, i kdyţ bych se spokojila i se zadní částí kabiny jeho trucku. Říkám mu to, ale on mě poplácává po stehně a vrtí hlavou. Je gentleman. Nezabiju ho. A pak to přichází. Svléká mě a já se mu zakusuju do šíje. Z hrdla mu vychází slastný vzdech. Zaklání hlavu. Nemůţe tušit, co s ním provedu. Hypnotizován dosud nepoznaným druhem rozkoše poddává se mým ústům po celou dobu, co piju. Je mu, jako bych ho 17
vzrušovala zevnitř – laskala mu nitro svými dlouhými nehty. Já to tak cítím vţdycky, je to sladké a přirozené jako milování. Ale ţádný sex s ním nemám. Maličko si nakusuju jazyk a nechávám odkápnout svou krev na jeho ránu. Rána se okamţitě zaceluje, nezůstává nejmenší jizvička. Ukládám ho do postele. Vysála jsem z něj polovinu krve. Bude spát tvrdě a aţ se probudí, bude ho moţná trochu bolet hlava. „Zapomeň,“ šeptám mu do ucha. Nebude si nic pamatovat. Jen málokdy se někdo po ránu rozpomene, co se mu v noci přihodilo. Druhý den jsem na hodině dějepisu u prof. Castra. Mám na sobě elegantní krémové šaty, na kterých je vidět, ţe jsou drahé, krajkový lem patnáct centimetrů nad koleny. Mám dokonalé nohy a nechci je skrývat. Dlouhé blond vlasy mi padají na ramena. Nemám ţádný make-up ani šperk. Ray Riley sedí vpravo ode mne a já si ho se zájmem prohlíţím. Vyučování začíná za tři minuty. Ray má na rozdíl od svého otce inteligentní obličej. Vypadá přesně jako většina dnešních pěkných kluků, má vlnité kaštanové vlasy a ostře řezaný profil. Vychází z něj vnitřní krása, která dokonale ladí s jeho vzhledem – ach, je boţský! Ten kluk je víc muţem neţ chlapcem. Zračí se to v jeho hnědých očích, něţných a ohnivých, kdyţ sedí v tichém soustředění a naslouchá, o čem hovoří spoluţáci. Zvaţuje názory druhých, a buď s nimi souhlasí, nebo je odmítá, aniţ by ho zajímalo, co si o tom druzí myslí. Ray Riley je sám sebou a to se mi na skutečných muţích líbí nejvíc. Mluví k dívce po své pravici. Jmenuje se Pat a ti dva spolu určitě chodí. Pat je hubeňoučká, a kdyţ se dívá na Raye, září jako sluníčko. Je sebevědomá, ale není vlezlá, je, jak se říká, plná ţivota. Pořád něco dělá s rukama, často se Raye dotýká. I ona se mi líbí a já si říkám, jestli mi nebude překáţet. V jejím vlastním zájmu doufám, ţe nebude. Hrozně nerada zabíjím mladé lidi. Pat je oblečená jednoduše, má na sobě blůzu a dţíny. Rodiče asi nemají moc peněz. Ray je oblečený přesně tak, jak se to k němu hodí. Vnuká mi to myšlenku na milión dolarů, které jsem nabízela jeho otci. Nezdá se, ţe by byl rozrušený. Jeho otec určitě dost často nebývá 18
celé dny doma. Odkašlávám si a Ray ke mně otáčí hlavu. „Ahoj,“ povídá. „Jsi nová?“ „Čau,“ říkám. „Ano. Nastoupila jsem dneska.“ Podávám mu svou něţnou ruku. „Jmenuju se Lara Adamsová.“ „Ray Riley.“ Tiskne mi dlaň. Jeho dotyk je vřelý, má v ţilách zdravou krev. Cítím u lidí krev přes kůţi a poznám, kdyţ mají nějakou váţnou nemoc – dokonce i několik let předtím, neţ u nich propukne. Ray na mě upírá oči a já sklápím své dlouhé řasy. Pat přestává mluvit ke spoluţačce a taky se ke mně otáčí. „Odkud jsi?“ ptá se Ray. „Z Colorada.“ „Opravdu? Podle akcentu bych neřekl.“ Tahle poznámka mě zaráţí, protoţe se povaţuji za mistryni v napodobování nejrůznějších akcentů. „Slyšíš něco jiného?“ ptám se a čekám, co řekne. „Nevím. Jako bys v sobě měla něco z angličtiny a zároveň z francouzštiny – takovou kombinaci.“ „Ţila jsem dlouho v Anglii i ve Francii. Hodně jsem cestovala. Asi to bude tím.“ „To je jasný.“ Ukazuje za sebe. „Laro, to je moje holka Pat McQueenová. Pat, seznam se s Larou Adamsovou.“ Pat přikyvuje. „Čau.“ V jejím chování není ani stopa po defenzívě. Věří v Rayovu lásku i ve svou lásku k němu. To se změní. Myslím na počítač v Rileyho kanceláři. Třeba uţ tam byla policie a odnesla ho. Mohla jsem si ten počítat vzít, ale nešlo to. Nemohla bych Rayovi vysvětlit, kde jsem k němu přišla, natoţ ho poţádat, aby mi otevřel datové soubory. „Ahoj, Pat,“ povídám. „Těší mě.“ „Mě taky,“ říká. „Máš hezké šaty.“ „Dík.“ Radši bych se s Rayem seznámila o samotě. Bylo by lepší, kdybychom se spřátelili, aniţ by se nám do toho Pat pletla. No nic, takhle alespoň vím, ţe Raye zajímám. Holka jako já se nemusí moc snaţit, kdyţ chce upoutat muţe. Znovu se k němu obracím. Ptám se: „Co bude v téhle hodině?“ „Dějiny Evropy,“ odpovídá. „Něco jako výměna názorů. Dneska 19
máme Francouzskou revoluci. Víš o tom něco?“ „Znala jsem Marii Antoinettu osobně,“ říkám, ale není to pravda. Slyšela jsem o ní hodně, ale mezi francouzskou šlechtu jsem se nehrnula, protoţe mi připadala nudná. Byla jsem však u toho, byla jsem v tom davu toho dne, kdyţ Marii Antoinettě usekli hlavu. Dokonce jsem vykřikla, jak jí gilotina přeťala šíji. Gilotina je popravčí technika, která mě děsí. I mě několikrát popravili, přesněji řečeno pověsili, čtyřikrát jsem byla ukřiţovaná, ale vţdycky jsem se z toho dostala. Kdybych přišla o hlavu, asi bych zemřela. Stihla jsem začátek Francouzské revoluce, ale pak jsem odjela do Ameriky. „Je pravda, ţe kdyţ jí přišli říct, ţe chudí lidé hladoví, protoţe nemají chléb, odpověděla: ‚Tak ať jedí koláče.‘?“ ptá se Ray a dodává, ţe myslel, ţe je to vtip. „Podle mě to řekla její teta.“ Do třídy vchází prof. Castro, smutný exemplář moderního vychovatele, nebo jak bych ho nazvala. Kráčí ke katedře a seká očima po hezkých holkách. Svým pitralonovým způsobem je docela přitaţlivý. Háţu k němu hlavou. „Jaký je?“ Ray krčí rameny. „Celkem ujde.“ „Takţe nic moc.“ Ray mě usazuje. „Ty se mu určitě budeš líbit.“ „To jistě.“ Začíná hodina. Prof. Castro mě představuje spoluţákům a chce, abych vstala a řekla něco o sobě. Zůstávám sedět a vypouštím asi deset slov. Prof. Castrovi se to moc nezamlouvá, ale nechává to být. Zahajuje výklad. Ach, historie – iluze, s kterou lidstvo nahlíţí na svou minulost! Vzdělanci se přou o správnosti svých závěrů, aţ jim na čelech naskakují ţíly, a přitom tak nedávná věc, jako je druhá světová válka, vězí v paměti lidí bez smyslu pro realitu. Pro mě není historie sled událostí, ale soustava pocitů. Lidé si druhou světovou válku představují jako ohromný triumf a přitom to nebylo nic jiného neţ nekonečná řada utrpení. Jak rychle smrtelníci zapomínají! Já nezapomínám nic. Já, krvelačná prostopášnice, jsem nikdy neviděla válku, kterou by stálo za to oslavovat – jestli je vůbec něco takového moţné. 20
Prof. Castro minulosti nerozumí, ani co by se za nehet vešlo. Dokonce si plete i data. Mluví asi půl hodiny a já se můţu ukousat nudou. Ostré slunce mě uspává. Jsem přistiţena, jak hledím z okna. „Slečno Adamsová.“ Profesor mě vytrhává ze zasnění. „Řekla byste nám laskavě, jaký je váš názor na francouzskou šlechtu?“ „Myslím, ţe byla velice šlechetná.“ Prof. Castro se mračí. „Vy schvalujete excesy, kterých se dopouštěla na úkor nemajetných?“ Neţ odpovídám, sekám očima po Rayovi. Neřekla bych, ţe by se mu líbily hloupé holky, a ani necítím potřebu si na něco takového hrát. Dívá se na mne, miláček. „Já to neschvaluju, ani neodsuzuju,“ povídám. „Beru to, jak to je. Mocní vţdycky těţí z bezmocných.“ „To zní dost zjednodušeně, pokud vám dobře rozumím,“ reaguje prof. Castro. „Do jaké školy jste chodila, neţ jste se přistěhovala sem do Mayfair?“ „Není důleţité, do jaké školy jsem chodila.“ „Zdá se, ţe nemáte zrovna příznivý vztah k vyšší autoritě,“ povídá prof. Castro. „Někdy. Přijde na to.“ „Na co?“ „Jestli ta vyšší autorita za něco stojí, nebo ne,“ odpovídám s úsměvem, z kterého vyplývá, ţe mluvím o něm. Prof. Castro mě moudře nechává na pokoji a přechází k dalšímu tématu. Kdyţ zvoní, dostávám pokyn, abych neodcházela. To se mi nelíbí. Chci mluvit s Rayem. Sleduju ho, jak vychází s Pat ze třídy. Neţ se mi ztrácí z očí, ohlíţí se na mě. Prof. Castro ťuká prstem do stolu, ţádá mne o pozornost. „Provedla jsem něco?“ „To jistě ne,“ říká prof. Castro. „Obávám se však, ţe jsme si na poprvé neporozuměli. Jako by nebylo jasné, kam kaţdý z nás patří.“ Dívám se na něj, ne tak silně, abych ho deptala, ale abych ho alespoň uvedla do rozpaků. Říkám: „Vy jistě víte, kam patříte.“ Pobuřuje ho to. „Ale? A copak to je?“ Cítím v jeho dechu alkohol z minulé noci i z předminulé noci a ze 21
všech nocí předchozích. Je mu sotva třicet, ale kruhy, které má pod očima, naznačují, ţe jeho játrům táhne na sedmdesátku. Jeho pevný postoj je jenom póza. Čeká na mou odpověď a ruce se mu třesou. Přejíţdí mi očima po těle. Rozhoduju se jeho otázku ignorovat. „Vy se domníváte, ţe mám špatný přístup k vašemu vyučování,“ povídám. „Tak aby bylo jasno, nejsem taková, jak si myslíte. Kdybyste mě znal, jistě byste ocenil můj zájem o historii a…“ ztrácím hlas. „A vůbec.“ „Jak myslíte, ţe vás budu klasifikovat?“ Je to tak hloupá otázka, ţe se musím smát. Natahuju ruku a dávám mu štípanec do tváře, mocný štípanec, aţ vyskakuje ze ţidle. Má štěstí, ţe mě nenapadlo štípnout ho do rozkroku. „Ale ale, pane Castro, vy přece své sladké Lárce dáte takovou známku, jakou bude chtít, ţe ano?“ Chce mi ruku odstrčit, ale ta uţ je samozřejmě pryč. „Ale no tak! Co to děláte, slečno Adamsová?!“ Chichotám se. „Musím si na vás dát pozor, pane Castro, abyste se nám do konce Školního roku neuchlastal. Chci dostat tu báječnou známku, ţe?“ Odcházím a prof. Castro za mými zády protestuje. „Já nikdy nepiju!“ „A já vám zase kašlu na vaši klasifikaci.“ Nedaří se mi Raye chytit, neţ začne další předmět, na který nechodí. Mé falešné poručnici se nepovedlo sladit můj rozvrh s jeho. Musím si odsedět padesát minut trigonometrie, kterou znám stejně dobře jako dějepis. Tentokrát se mi daří vyjít s učitelem po dobrém. Ani potom nemám hodinu s Rayem, ale určitě ho uvidím na biologii. Třetí hodina je tělesná výchova a já se převlékám do modrých kraťasů a bílého trička. Rayova holka Pat McQueenová má skříňku vedle mne. Při převlékání si povídáme. „Proč tě Castro nechal ve třídě?“ ptá se. „Chtěl se vyptávat.“ „Ten chlap jede po holkách. Co tě napadá, kdyţ pomyslíš na Raye?“ Pat neplácá nesmysly, jenom provokuje, aby zjistila, jestli ji ohroţuju. 22
Říkám: „Ray podle mě potřebuje děsné mnoţství lásky.“ Pat neví, co si o tom myslet, a tak se směje. „Dávám mu jí tolik, aţ se mi někdy zdá, ţe to přeháním.“ Odmlčuje se. Prohlíţí si mé nahé tělo. „Víš, ty jsi krásná. Kluci po tobě musejí v jednom kuse šílet.“ Natahuju si kraťasy. „Mě nezajímají. Všechny odpaluj u. A tvrdě.“ Pat se usmívá, ale moc velkou radost ze mě nemá. V tělesné výchově se zrovna na Mayfairce učí lukostřelba. Jsem rozrušená. Je to společná hodina, kluci a holky dohromady. S lukem a šípy v ruce se vracím do dávné minulosti. Ze všeho nejvíc mě děsí vzpomínka na Ardţunu, Kršnova nejlepšího přítele a nejlepšího lučištníka všech dob. Ardţuna zabil víc upírů, neţ kterýkoli jiný smrtelník. Všechny lukem. Všechny za jedinou noc. Všechny, protoţe si to Kršna přál. Pat jde se mnou na hřiště, ale taktně se ode mne odděluje, kdyţ si rozebíráme výstroj. Uţ jsem jí nahnala strach a nemyslím, ţe to byla chyba. Mám silné sluneční brýle s šedým odstínem. Beru si luk a šípy a oslovuje mě vychrtlý kluk se silnými brýlemi. „Ty jsi nová, ţe jo?“ „Ano. Jmenuju se Lara Adamsová. A ty?“ „Seymour Dorsten.“ Podává mi ruku. „Těší mě.“ Projíţdím ho svými smysly a hned vidím, ţe tenhle mladý člověk se nedoţije příštích vánoc. Má nemocnou krev, takţe ani ostatní tělesnou tkáň nemůţe mít v pořádku. Tisknu mu ruku nezvykle dlouho. Je z toho zmatený. „Máš sílu,“ povídá. Usmívám se a pouštím ho. „Myslíš na holku?“ Tře si hřbet ruky. Jeho nemoc mě zaskočila. Nerada jsem ho zmáčkla. Povídá: „Tak nějak.“ „Co je to za jméno, Seymour? Zní to jako kašpar.“ Moje přímost se mu zamlouvá. „Nesnáším ho. Vymyslela ho máma.“ „Musíš si dát jiné, aţ vypadneš ze školy. Třeba Marlboro nebo 23
Slade nebo Bubba, tak něco. A zahoď ty brýle. Měl bys nosit kontaktky. Vsadím se, ţe ti matka kupuje i věci na sebe.“ Tohle Seymourovi ještě nikdo neřekl. Směje se. „Máš pravdu. Kdyţ jsem kašpar, tak je jedno, co mám na sobě, nemyslíš?“ „Neříkej o sobě, ţe jsi kašpar, nebo ti to zůstane. Podívej se na mě. Bůhví, co jsem zač, ale hlavně, ţe se tvářím, ţe jsem něco lepšího.“ Ukazuju mu luk a šípy. „Kam s tím budeme střílet?“ „Asi bude nejlepší, kdyţ to zkusíme do terče,“ praví moudře. Jdeme na to, na druhý konec sportoviště, a vysíláme střely směrem k terčům, které jsou postavené pěkně vedle sebe na padesátce. Trefuju se do černé třikrát po sobě a Seymour zírá. A zírá ještě víc, kdyţ si jdeme k terčům pro šípy a moje střely jsou tak hluboko, ţe má co dělat, aby je vytáhl. Netuší, ţe kdybych chtěla, můţu první šíp rozštípnout druhým a druhý třetím. Vím, ţe se předvádím a ţe to není zrovna nejmoudřejší, ale nevšímám si toho. Cítím se toho dne nějak rozverná. Poprvé na střední škole. První úspěchy s Rayem a Pat a teď jsem se zalíbila i Seymourovi. Pomáhám mu vytahovat šípy. „Ty uţ jsi někdy střílela?“ ptá se. „Ano. Měla jsem za trenéra největšího mistra luku, jaký kdy ţil.“ Seymour vytahuje poslední šíp a málem padá na zem. „Laro, ty by ses měla přihlásit na olympiádu.“ Krčím rameny. Vracíme se k brankové čáře. „Nemám zájem,“ povídám. Seymour pokyvuje hlavou. „Já si vedu podobným způsobem v matice. Jsem na ní jednička, ale k smrti mě nebaví.“ „A co tě baví?“ „Psaní.“ „A co píšeš?“ „Zatím nic. Fascinuje mě všechno záhadné a zvláštní.“ Odmlčuje se. „Čtu hlavně horory. Máš ráda horory?“ „Ano.“ Chce se mi na tu otázku odpovědět nějakým fórkem, jako ţe neznám k jídlu nic lepšího, kdyţ vtom mě zaplavuje pocit déjà vu. Šokuje mě to, nestalo se mi to uţ celá staletí. Přikládám si ruku na čelo, abych se uklidnila a zjistila, odkud to přichází. Seymour se ke mně otáčí, chce mi pomoct a já pod jeho kůţí znovu cítím tu 24
ohavnou nemoc. Nedokazuji přesně pojmenovat, ale vím, co to je. „Je ti něco?“ ptá se. „To nic.“ Stírám si z čela studený pot. Je čistý, ne narůţovělý, jak bývá, kdyţ vypiju velké mnoţství lidské krve. Po obloze stoupá slunce. Skláním hlavu. Seymour mě pozoruje. Najednou mám pocit, ţe je u mne a jeho tělo prostupuje mým tělem. Stejně jako nesnáším déjà vu, nesnáším ani tenhle pocit. Napadá mě, jestli nejsem citlivější na sluneční paprsky neţ dřív. Uţ dlouhá léta jsem nebyla takhle – v pravé poledne – na vzduchu. Seymour povídá: „Mám pocit, jako bych tě uţ někde viděl.“ „Mám taky takový pocit,“ říkám upřímně a konečně mi to dochází. Říkala jsem, ţe umím číst emoce. Rodilo se to ve mně pomalu, celá staletí. Kdysi jsem si myslela, ţe to patří k mému výjimečnému pozorovacímu talentu, a myslím si to pořád. Vnímám pocity lidí, aniţ bych je nějak zvlášť zkoumala, a do dneška se v téhle své schopnosti nevyznám, protoţe se týká něčeho, co není fyzické, něčeho, co snad nikdy nepochopím. Ne, nejsem jediná, kdo to dokáţe. Občas potkávám lidi, kteří jsou stejně senzitivní jako já. Musím se přiznat, ţe jsem jich několik zabila, aby nepoznali, co jsem zač, nebo lépe řečeno, co nejsem zač – ţe nejsem člověk. Aby neřekli svým přátelům, ţe jsem nebezpečná. Zabila jsem je, i kdyţ jsem nechtěla, protoţe byli jediní, kteří mi rozuměli. Cítím, ţe Seymour je takový člověk. Opět si chystám luk a šípy a hledím na terč. Něco rozptyluje mou pozornost. V dálce, u školní tělocvičny stojí prof. Castro a hovoří s atraktivní blondýnou. Při řeči se jí dotýká – zřejmě na tu holku zkouší staré triky. Je ode mě asi tak tři sta metrů, ale pro mé silné paţe s lukem je pořád ještě na dostřel. Jak si pohrávám s dalším šípem, napadá mě, ţe kdybych ho střelila do srdce, nikdo nepozná – nebo neuvěří, ţe jsem to byla já, kdo ho zabil. Mohla bych to zahrát tak, aby si Seymour nevšiml, kam střílím. Smrt pana Rileyho předevčírem v noci ve mně vyvolala touhu po dalším zabíjení. Pokud násilí opravdu plodí násilí, u upírů to platí dvojnásob. Nic je nemůţe oblaţit tak jako pohled na krev – kromě její chuti na jazyku. Nasazuju šíp na tětivu. 25
Mhouřím oko. Castro hladí dívku po vlasech. Koutkem druhého oka vidím, ţe mě Seymour sleduje. Co vidí? Co cítí? Jak se mi vaří krev v ţilách? Snad. Jeho další reakce to potvrzuje. „Ne!“ křičí. Cíl se mi v oku rozplývá. Ţasnu. Seymour vycítil, ţe chci zabít prof. Castra! Kdo je tenhle Seymour, ptám se sama sebe. Skláním luk a otáčím se k němu. Musím se ho na to zeptat. „Co ne?“ povídám. Civí na mě očima zvětšenýma silnými čočkami. „Nesmíš na nikoho střílet.“ Směju se hlasitě, i kdyţ mě jeho slova dusí. „Coţe, snad si nemyslíš, ţe chci na někoho střílet?“ Usmívá se a uklidňuje se. Můj smích ho oklamal. Moţná. Napadá mě, jestli náhodou Seymour není jedním z těch smrtelníků, kteří by dokázali oklamat i mě. „Měl jsem pocit, ţe to chceš udělat,“ říká. „Promiň.“ „Vypadám tak nebezpečně?“ Vrtí hlavou. „Jsi úplně jiná neţ ostatní.“ Nejdřív si všiml Ray, ţe mám zvláštní akcent, a teď Seymour čte mé myšlenky. Zajímavý den, řekla bych. Rozhoduju se, ţe uţ nebudu riskovat. Pořád nechci věřit, ţe Seymour čte mé myšlenky. Kdybych tomu věřila, zemřel by dřív, neţ zapadne slunce – i kdybych si to potom měla vyčítat. Povídám: „Ty jsi asi vedle z toho, jak vypadám. Líbím se ti, viď?“ Směje se a přikyvuje. „Nestává se často, aby se taková pěkná holka bavila s kašparem, jako jsem já.“ Lehce ho šťouchám hrotem šípu do břicha. „Co kdybys mi pověděl něco o těch kníţkách, které čteš.“ Snímám šíp z tětivy. Jo, pan Castro se doţije ještě jednoho rána, říkám si, ale dalšího… kdoví? Dodávám: „Hlavně o hororech, které máš nejradši.“ A Seymour mi po zbytek hodiny povídá o různých autorech a kníţkách, co přečetl. Těší mě, ţe se mu nejvíc líbil Drákula. Úmyslně několikrát za sebou míjím černou, i kdyţ si nejsem jistá, jestli tím 26
Seymoura oklamu. Nespouští ze mě oči. Další hodina je biologie. Ray sedí vzadu u laboratorního stolu. Neztrácím čas. Přisedám si k němu. Okamţik se tváří, jako by chtěl říct, ţe místo je obsazené, ale pak si to rozmýšlí. „Jak se ti líbila lukostřelba?“ ptá se. „Mluvil jsi s Pat?“ „Ano.“ My o vlku a vlk za humny – přichází Pat a sedá si mezi nás. Znovu přemýšlím o počítači v Rileyho kanceláři. Kdyby ho odnesla policie a zjistilo se, koho pan Riley vydíral, určitě by po mně šli. Musím se k počítači dostat dřív neţ oni, musím zlikvidovat data! Rozhoduju se to urychlit, i kdyţ vím, ţe si tím zlikviduju celou tuhle kamulfáţ. Musím to provést ještě dnes v noci. Natahuju ruku a dotýkám se Rayovy paţe. „Můţeš pro mě něco udělat?“ ptám se. Stáčí oči k dlani na svém obnaţeném předloktí. Můj dotyk je horký. A brzy bude ţhavý. Říká: „Jistě.“ „Naši na pár dní odjeli a já potřebuju pomoct odnést do domu nějaké věci. Jsou pořád ještě v garáţi.“ Odmlčuju se. „Můţu ti za to zaplatit.“ „Ţádné placení nepřichází v úvahu. Rád ti pomůţu. Řekněme o víkendu.“ „Víš, je tam moje postel. Včera jsem musela spát na zemi.“ „To je smůla.“ Ray se nadechuje a přemýšlí. Nechávám mu dlaň na paţi a vskutku, jemný dotyk mé pokoţky mu pomáhá najít správné řešení. „Mám dneska po škole nějakou práci.“ „Do kolika?“ „Do devíti. A pak jdu k Pat.“ „Je to skvělá holka.“ Prohlíţím si ho. Jeho oči jako by říkaly, ano, je skvělá, ale v ţivotě jsou ještě jiné věci neţ láska. Nebo si to namlouvám? Hledím na Raye a nemůţu si pomoci, čím dál tím víc cítím, ţe je jedním z mála smrtelníků, které bych mohla milovat. Říkám si, ţe na to, ţe je sotva poledne, je tenhle den plný překvapení. Nemilovala jsem muţe nebo ţenu – kdyţ na to přijde – celá staletí. A nikdy jsem nikoho nemilovala tak jako svého manţela 27
Rámu, neţ jsem se stala vampýrou. Dívám se na Raye a vidím Rámu. Uţ vím, co mě na něm tak přitahuje. Ray má Rámovy oči. Je zmatený. „Chodíme spolu uţ rok.“ Nechtěně vzdychám. Dokonce i po staletích se mi po Rámovi stýská. „Rok uteče jako nic,“ říkám tiše. Ale pět tisíc let – ten čas na mne doléhá jako zástup duchů, je to nepříjemné, ale je to tak. Čas zahání hravost a tříbí zodpovědnost. Napadá mě, jaké by to asi bylo, kdybych byla s Rayem v noci v parku. Políbila bych ho, zakousla bych se do něj – jemně. Znovu vzdychám. Tenhle nešťastný kluk vůbec netuší, ţe sedí vedle vraha svého otce. „Moţná bych ti mohl přijít pomoct,“ pokračuje. Mé oči ho neděsí, jak jsem očekávala, nevím, jestli je to jeho vnitřní silou, nebo jestli nemám pohled oslabený svou náklonností k němu. „Ale musím o tom promluvit s Pat.“ Spouštím z něj ruku. „Kdyţ to řekneš Pat, řekne fajn a přijde s tebou.“ Krčím rameny. „Kaţdá holka by to udělala.“ „Nemůţe se mnou přijít?“ „Ne.“ Odpověď ho překvapuje, ale není hloupý, neptá se proč. Pokyvuje hlavou. „Promluvím s ní. Moţná bych mohl přijít potom. Kdy chodíš spát?“ „Pozdě.“ V hodině biologie se probírá fotosyntéza, k jakým chemickým reakcím dochází působením sluneční energie na chlorofyl a jakou úlohu má tento zelený pigment v potravinovém řetězci. Učitel to podává zajímavým způsobem – chlorofyl a červené krvinky jsou prakticky totéţ, aţ na to, ţe v chlorofylu je atom ţeleza nahrazen atomem hořčíku. Pokukuju po Rayovi a napadá mě, ţe se od sebe z hlediska evoluce lišíme jenom jedním atomem. Samozřejmě vím, ţe upíři do evoluce nepatří. Vznikli jsme omylem, jako strašlivá hříčka přírody. Aţ mi Ray ukáţe datové soubory svého otce, s největší pravděpodobností ho zabiju. Usmívá se, kdyţ na něj pohlédnu. Asi uţ ke mně něco cítí. Ale já se neusmívám. Mám příliš černé myšlenky. 28
Škola končí. Dávám Rayovi adresu, ale ne telefon. Ne chci, aby zavolal, ţe nepřijde. Je to adresa mého nového domu, který mi obstarali teprve ráno. V počítači pana Rileyho jistě bude moje původní adresa a já nesmím dovolit, aby Ray něco vytušil, aţ spolu – jestli k tomu dojde – počítač zapneme. Slibuje, ţe dorazí, jak nejdřív to půjde. Ne, nemyslí na sex, myslí na něco jiného, a já nemůţu rozluštit, co to je. Ale jsem ochotná se s ním pomilovat, kdyţ bude chtít. Předvedu mu něco, o čem se mu nikdy ani nesnilo. Přijíţdím do svého nového bydliště, k obyčejnému předměstskému domku. Je zařízený. Rychle, bez problémů přemisťuju většinu nábytku do garáţe. Pak jdu do loţnice, zatahuju závěsy a ukládám se k spánku na tvrdou prkennou podlahu. Slunce mě vyčerpalo, říkám si, a jak usínám, cítím, ţe lidé, které jsem toho dne potkala, pronikli hluboko do mého nitra, do mé ţelezité krve, která se jako pekelná řeka valí ze zvětralých vrstev pravěku, aby do tohohle zeleného světa, do téhle doby, které se říká současnost, vpadla jako boţí hněv. Chci, aby se mi, aţ usnu, zdálo o Kršnovi, ale nedaří se mi to. Vidím ve snu démona. Jakšu, prvního z upírů. A já jsem poslední.
29
III. My
jsme původní Árijci – světlovlasí a modroocí. Na cestě za teplejším podnebím, dávno předtím, neţ se objevil první kalendář, jsme jako roj sršňů vpadli do Indie. Měli jsme ostré meče a prolévali jsme krev. Byli jsme tam i 3000 let před Kristem, kdyţ jsem se narodila, ale uţ ne jako nepřátelé, byli jsme součástí kultury, která vstřebala kaţdého nájezdníka a učinila z něj bratra. Přišla jsem na svět v zapadlé vesnici v Rádţasthánu, v místech, kde se savana měnila v poušť, a z neúrodných plání na západě fičel písek. Dostala jsem jméno Síta. Byla jsem u toho od samého počátku. Amba, pramáti všech upírů, byla mou druţkou. Amba v mém jazyce znamená matka. Byla to dobrá ţena. Amba byla o sedm let starší neţ já a mě bylo právě sedm let, kdyţ naši vesnici stihla pohroma. Přestoţe mezi námi byl sedmiletý věkový rozdíl, byly jsme dobré přítelkyně. Já jsem byla na svůj věk vysoká, ona malá. Často jsme zpívaly, hlavně badţány, obřadní písně ze svatých Véd. Zpívaly jsme po setmění u řeky. Byla jsem tmavá, opálená nelítostným sluncem, zatímco Amba byla tmavá po otci, který pocházel z kmene původních obyvatel Indie. Nepodobaly jsme se jedna druhé, ale kdyţ jsme společně zpívaly, bylo to krásné. Byla jsem šťastná. Ţivot v Rádţasthánu byl prostý. Pak přišla epidemie. Nepostihla kaţdého, jenom polovinu z nás. Nevím, proč jsem neonemocněla, kdyţ jsem pila ze zamořené řeky stejně jako Amba a ostatní. Amba nemoci podlehla první. Poslední dva dny před smrtí zvracela krev a já jí nemohla pomoct, jenom jsem seděla a dívala se, jak umírá. Nejhorší na tom bylo, ţe Amba byla v osmém měsíci těhotenství. Nikomu, dokonce ani mě, své nejmilejší 30
druţce nikdy neřekla, kdo je otcem. Kdyţ zemřela, mohl být všemu konec, její tělo mělo být přeneseno na pohřebiště a spáleno, obětováno Višnuovi a popel vhozen do řeky, jenţe tehdy do naší vesnice přišel aghorský kněz, který s jejím tělem naloţil jinak. Aghoran byla pochybná, temná stezka. Nebýt všude kolem nás mor a zkáza, nikdo by ho nenásledoval. Kněz kázal bludná slova, avšak lidé mu naslouchali, protoţe se báli černé smrti. Říkal, ţe mor je dílem zlého rákšasy, démona, kterému se nelíbí, ţe vzýváme velkého boha Višnu. Pravil, ţe můţeme rákšasu z naší vesnice vyhnat jedině, kdyţ vyvoláme ještě mocnější bytost, jakšíniho, a uprosíme ho, aby rákšasu snědl. Některým to připadalo rozumné, ale my ostatní jsme si kladli otázku, jak nás můţe zachránit nějaký jakšíni, kdyţ to nedokáţe ani nejvyšší bůh. A mnozí se obávali, co se s námi stane, aţ jakšíni rákšasu seţere. Z čtení Véd jsme věděli, ţe jakšové nejsou lidským bytostem příliš nakloněni. Avšak aghorský kněz pravil, ţe si s jakšínim poradí, a tak mu bylo dovoleno, aby svůj záměr uskutečnil. Aghoranští obyčejně neinvokují boţství ze soch anebo z oltářů, ale z těl zemřelých lidí. Právě pro tohle se jim většina zboţných v Indii vyhýbá. Bohuţel, zoufalí lidé zapomínají na víru právě v okamţiku, kdy ji nejvíce potřebují. Měli jsme mnoho mrtvých, kněz si mohl vybrat dle libosti. Vybral si Ambu a já si dneska myslím, ţe ho ze všeho nejvíc zaujalo její těhotenství. Byla jsem tehdy ještě dítě, ale přesto jsem v knězových očích rozpoznala něco, co mě děsilo. Bylo to chladné a kruté. Jako příliš mladá jsem se nemohla obřadu zúčastnit. Zeny tak jako tak neměly na podobné obřady přístup. Jenţe já jsem chtěla vědět, co se stane s tělem mé druţky, a tak jsem se v noci vykradla do lesa, k místu, kde se konala invokace. Sledovala jsem to ukrytá za balvanem na okraji mýtiny. Aghorský kněz doprovázený šesti muţi – jedním z nich byl můj otec – přinesl Ambino nahé tělo. Pomazali je očistným olejem, kafrem a vínem. Pak se u praskajícího ohně sesedli kolem Amby, která měla hlavu zvrácenou nazad, a kněz spustil dlouhý, monotónní zpěv. Nelíbilo se mi to, znělo to úplně jinak, neţ badţány, kterými jsme opěvovaly Višnua, ucho se vzpíralo tyhle mantry vnímat. Vţdycky, kdyţ kněz dokončil verš, udeřil dlouhou, ostrou 31
holí do Ambina břicha. Vypadalo to, jako by chtěl, aby se probudila, nebo aby se alespoň probudilo to, co měla v sobě. Takhle to pokračovalo, aţ z břicha začala vytékat krev. Přítomní muţi byli zděšení, protoţe Amba krvácela jako ţivá ţena a byl slyšet tlukot srdce. Nemohla jsem tomu uvěřit. Byla jsem u Amby, kdyţ umírala, a ještě dlouho potom jsem u ní seděla, hlídala její tělo. Teď se jí, ne najednou, ale pomaličku vracel dech. Vůbec mě nenapadlo se k ní rozběhnout. Dokonce ani tehdy, kdyţ jsem pochopila, ţe jí kněz oţivil. Myslela jsem jen na to, ţe bych měla utíkat zpátky k mamince, která se uţ o mě jistě strachovala. Černý mrak zakryl měsíc a zvedl se chladný vítr, který přinášel pach smrti a rozkladu. Bylo to strašné, bylo to, jako by se náhle zjevil obrovský démon a zafuněl na místo, kde se konal obřad. Něco se dělo. Jak zápach sílil, a muţi křičeli, ţe by se mělo přestat, oheň se náhle smrskl na řeřavé uhlíky. Do vzduchu stoupal dým, vinul se z té krvavé výhně jako obrovitý plaz, který opouští zbytky pozřené kořisti. Někteří muţi ječeli hrůzou, avšak kněz se smál a zpíval ještě silnějším hlasem. Vtom se Amba posadila. Pohled na ni byl strašný. Obličej měla zbrocený krví. Oči jí vystupovaly z důlků, jako by kaţdým okamţikem měly puknout, z úst vyčnívaly zuby, škleb se zvětšoval. Nejhorší byl jazyk. Byl mnohem delší neţ normální lidský jazyk, snad půl metrů dlouhý, vlnil se a svíjel v horkém vzduchu nad ohništěm jako smaţící se had. Dívala jsem se na to zkamenělá děsem. Před mýma očima vznikal jakšíni. Jakšíni se v té strašidelné rudé záři otočil ke knězi, který okamţitě ztichl. Uţ mi nepřipadal tak sebejistý. Jakšíni zahýkal jako hyena a vrhl se na něj. Kněz vykřikl. Nikdo mu nešel na pomoc. Jakšíni si ho k sobě přitáhl. Jejich obličeje se téměř dotkly. Pak ten ošklivý jazyk olízl knězi tvář a křik tomu uboţákovi zanikl v hrdle. Všude, kde se ho jazyk dotkl, odtrhl se mu kus kůţe. Kdyţ z kněze zbyla jenom beztvará masa potaţená sraţenou krví, zvrátil jakšíni hlavu a zachechtal se. Jeho ruce se zvedly k uboţákově šíji a sevřely mu lebku. Jedním mocným škubnutím přetočily hlavu na druhou stranu. Bylo slyšet, jak zapraštěly kosti. Jakšíni kněze pustil a ten se skácel mrtvý k zemi. Monstrum, které pořád ještě sedělo, 32
pohlédlo přes ohniště na zděšené muţe. Pak pohlédlo směrem ke mně a usmálo se. Ano, myslím, ţe mě vidělo, přestoţe jsem se krčila za ohromným balvanem, který leţel mezi mnou a mýtinou. Byl to chladný, ostrý pohled, zajel mi do srdce jako nůţ. Nakonec monstrum zavřelo oči a Amba znovu ulehla. Dlouho se ţádný z muţů nepohnul. Pak můj otec – statečný muţ, i kdyţ ne nejmoudřejší – poklekl u Ambina těla. Rýpl do něj klacíkem, ale nepohnulo se. Rýpl i do kněze. Bylo jisté, ţe ten člověk uţ nikdy ţádný další obřad neprovede. Ostatní muţi se stáhli k mému otci. Padlo několik slov o tom, jestli se mají obě těla spálit. Ukrytá za balvanem horlivě jsem přikyvovala. Zápach zmizel, odvál s větrem, a já vím, ţe jsem nechtěla, aby se ještě někdy vrátil. Naneštěstí, neţ muţi přinesli nové dříví, všiml si otec pohybu v Ambině břiše. Křikl na ostatní. Amba nebyla mrtvá – nebo moţná byla, ale dítě ţilo. Otec popadl nůţ, aby vyřízl plod z Ambina lůna. V té chvíli jsem vyskočila a vyběhla z lesa. „Otče!“ vykřikla jsem a vrhla se mu na ruku s noţem. „To dítě nesmí přijít na svět! Amba je mrtvá, copak to nevidíš? A dítě je taky mrtvé. Otče, prosím tě, poslechni mě!“ Muţi byli samozřejmě překvapení, kde jsem se tam vzala, má slova však nebrali váţně. Otec se na mě zlobil, ale postavil si mě před sebe a řekl smířlivým hlasem: „Síto, zdá se, ţe tvoje druţka není mrtvá. Udělali jsme chybu, ţe jsme tomu knězi dovolili, aby s jejím tělem prováděl tyhle věci. Zaplatil za svou zlou karmu ţivotem. My však nemáme zlou karmu, proto musíme dítě zachránit. Víš přece, kdyţ se narodil Saši, ţe jeho matka umřela dřív, neţ dítě přišlo na svět. Někdy se stane, ţe se mrtvé ţeně narodí ţivé dítě.“ „Ne,“ bránila jsem se. „To bylo něco jiného. Saši se narodil a teprve potom jeho matka umřela. Amba umřela ráno, za úsvitu. Nic ţivého v sobě nemůţe mít.“ Otec ukázal noţem na pohyb v Ambině zakrváceném břiše. „A jak mi tedy vysvětlíš, ţe tohle dítě je ţivé?“ „To jakšíni se v ní pohybuje,“ řekla jsem. „Viděl jsi, jak se ten démon usmíval, neţ zmizel. Podvedl vás. On nezmizel. Vstoupil do toho dítěte.“ 33
Otec se nad mými slovy zamyslel. Byla jsem na svůj věk dost chytrá, někdy se se mnou dokonce radil. Čekal, co tomu řeknou ostatní, ale ti se nedokázali rozhodnout. Jedni chtěli, aby noţem ukončil ţivot Ambina plodu, a druzí se stejně jako on báli, aby se nedopustili hříchu. Otec to vyřešil tak, ţe mi podal nůţ. „Ty jsi Ambu znala ze všech nejlíp,“ řekl. „Jistě taky budeš nejlíp vědět, jestli je ţivot uvnitř dobrý nebo zlý. Pokud ti srdce říká, ţe je zlý, zabij ho. Nikdo z nás, kteří jsme tady, ti to nebude vyčítat.“ Zděsila jsem se. Byla jsem dítě a vlastní otec mě ţádal, abych provedla něco tak strašného. Ale nakonec se ukázalo, ţe je moudřejší, neţ jsem si myslela. Pohlédl na můj vystrašený obličej, zavrtěl hlavou a nůţ mi odebral. Řekl: „Vidíš, sama nevíš, jestli to, co říkáš, je pravda. Ve věcech ţivota a smrti musíme být opatrní. A kdyţ uţ se máme dopustit chyby, tak na straně ţivota. Jestli je to dítě zlé, poznáme, aţ vyroste. Pak bude víc času na to, abychom o něm rozhodli.“ Znovu se sklonil k Ambině tělu. „Teď nemůţu dělat nic jiného, neţ se je pokusit zachránit.“ „Moţná nebude tolik času, jak si představuješ,“ řekla jsem, kdyţ otec ponořil nůţ do Ambina lůna. Okamţik nato drţel v ruce zkrvaveného novorozence muţského pohlaví. Lehce ho plácl, dítě zachrčelo, nadechlo se a začalo křičet. Muţi se rozzářili a propukli v jásot. Já však v jejich tvářích viděla strach. Otec se ke mně otočil a řekl, abych vzala dítě do náruče. To jsem odmítla, ale souhlasila jsem, kdyţ mi řekl, abych je pojmenovala. „Má srdce jakšíniho,“ pravila jsem. „Budeme mu říkat Jakša.“ A tak se dítě jmenovalo, jak jsem řekla. Většina lidí to povaţovala za zlé znamení, i kdyţ tehdy ještě nikdo nemohl tušit, co z dítěte jednou vzejde. Mor toho dne zmizel a uţ nikdy se nevrátil. Otec svěřil Jakšu do péče mé tety, která neměla děti a hrozně si nějaké přála. Tahle prostá, dobrotivá ţena se o dítě starala jako o své vlastní – jako by to byl tvor, který její lásku dokáţe opětovat. Moţná v dítěti vyvolala nějakou náklonnost k sobě, ale já o tom nic nevím. Byl to krásný chlapeček s černými vlásky a pomněnkovýma očima. Čas plynul, jako vţdycky plyne, avšak pro mě a pro Jakšu to byla zvláštní doba. Rostl rychleji neţ ostatní děti – něco takového vesnice 34
nepamatovala. Přestoţe se narodil o osm let později neţ já, kdyţ mi bylo patnáct, byl vzrůstem a znalostmi na mojí úrovni. Jakšovo rychlé dospívání oţivilo pověsti, které provázely jeho příchod na svět. Zůstalo však jenom u pověstí, neboť muţi, kteří té noci byli u toho, nikomu neřekli, co se stalo, kdyţ kněz invokoval v Ambině těle jakšíniho. Určitě se navzájem zapřísahali mlčením, protoţe mě otec příleţitostně brával stranou od lidí a připomínal mi, ţe o té noci nesmím nikdy mluvit. Já jsem o ní samozřejmě nemluvila. Tak jako tak by mi nikdo nevěřil. A kromě toho jsem svého otce milovala a vţdycky jsem ho poslechla na slovo, i kdyţ jsem věděla, ţe nemá pravdu. Kdyţ mi bylo patnáct let, začal mě Jakša vyhledávat, chtěl se mnou mluvit. Doposud jsem se ho stranila, a kdyţ se ke mně přiblíţil, dělala jsem všechno, jen abych s ním nebyla sama. Avšak v tom chlapci bylo něco, čemu se těţko odolávalo. Byl samozřejmě neobyčejně krásný, měl dlouhou hřívu černých vlasů, jasné oči jako dva chladné modré drahokamy zasazené do obličeje, z kterého vyzařovala síla a odvaha. I jeho úsměv byl okouzlující. Vţdycky kdyţ se na mne usmál, jeho zuby byly jako dvě řady leštěných perel. A kdyţ se někdy stalo, ţe jsem se s ním přece jen zastavila, měl vţdycky u sebe něco, čím mě mohl obdarovat – trošku rybí pasty, vonnou tyčinku, ozdobu z korálků. Přijímala jsem jeho dárky neochotně, bála jsem se, ţe jednoho dne bude chtít ode mě něco na oplátku, něco, co mu nebudu moci dát. Ale nikdy se to nestalo. Víc neţ jeho krásu jsem začala obdivovat jeho osobnost. Přestoţe mu bylo teprve osm let, byl nejchytřejší z celé vesnice. Dospělí se s ním radili o důleţitých věcech: jak zvýšit výnos sklizně, jak nejlíp postavit novou svatyni, jak jednat s potulnými obchodníky, kteří od nás vykupovali úrodu. Lidé měli pochybnosti o jeho původu, ale jinak si ho nemohli vynachválit. Líbil se mi, ale nikdy jsem se ho nepřestala bát. Tu a tam jsem v jeho očích zahlédla zvláštní, nepříjemný záblesk a rozpomněla jsem se na poťouchlý úsměv jakšíniho, neţ údajně opustil Ambino tělo. Kdyţ mi bylo šestnáct let, ztratil se první ze šestice muţů, kteří byli u Jakšova narození. Zmizel, jako by ho někdo začaroval. V témţe roce, ale o něco později, zmizel další muţ. Mluvila jsem o tom 35
otcem. Řekl mi, ţe Jakša s tím nemůţe mít nic společného. Chlapec mezitím rychle dospěl. Následujícího roku, kdyţ zmizeli další dva muţi ze šestice, uţ i můj otec začal pochybovat. Netrvalo dlouho a zůstali jsme s otcem ve vesnici poslední dva, kteří věděli, co se té strašné noci událo. Ukázalo se, ţe pátý muţ nezmizel. Tělo se našlo. Bylo pokousané, jako by ho napadl neznámý dravec. Nezůstala v něm ani kapka krve. Proč by ostatní nemohl potkat stejný osud? Prosila jsem otce, aby lidem řekl, co ví o a Jakšově narození. V té době bylo Jakšovi deset let, ale vypadal na dvacet, a pokud ještě nebyl náčelníkem vesnice, jistě si kaţdý myslel, ţe jím bude co nejdřív. Otec měl měkké srdce. Pozoroval Jakšovo dospívání s pýchou, určitě mu dělalo dobře, ţe to byl on, kdo tomu nádhernému muţi pomohl na svět. A jeho sestra byla Jakšovou nevlastní matkou. Řekl mi, ţe nemám nikomu nic říkat, ţe Jakšu poţádá, aby v tichosti z vesnice odešel a uţ se nevracel. Byl to však můj otec, kdo se nevrátil. Jakša zmizel s ním. Otcovo tělo se nikdy nenašlo, s výjimkou chomáče vlasů pokrytých zaschlou krví, který lidé našli u řeky. Během obřadu k uctění jeho památky jsem podlehla a v pláči jsem vypověděla, co se té noci, kdy se Jakša narodil, stalo. Jenţe lidé si mysleli, ţe mi hluboký smutek zatemnil rozum a neposlouchali mě. Jenom několik jich uvěřilo – příbuzní těch pěti muţů, kteří zmizeli předtím. Smutek nad ztrátou otce mě přešel. Od jeho zmizení uplynuly dva roky. Blíţily se mé dvacáté narozeniny. Tehdy jsem se seznámila s Rámou, synem potulného obchodníka. Byla to láska na první pohled. Jakmile jsem ho spatřila, věděla jsem, ţe patříme k sobě. Pán Višnu nám ţehnal. Ráma cítil totéţ. Byli jsme oddáni za měsíční noci na břehu řeky. Kdyţ jsem poprvé spala po boku svého muţe, zdálo se mi o Ambě. Byla stejná jako tenkrát, kdyţ jsme spolu chodily k řece zpívat, ale její slova mi byla záhadou. Řekla, abych se varovala krve zemřelých, nikdy se jí nedotýkala. Probudila jsem se s křikem a znovu jsem usnula, aţ kdyţ mě můj manţel sevřel do náruče. Brzy jsem otěhotněla, a neţ od naší svatby uplynul rok, měla jsem dceru Lalitu. To jméno znamená dívku, která hraje. Byla jsem dokonale šťastná a na otce jsem zapomněla úplně. Mé štěstí však nemělo trvat ani rok. 36
Jedné bezměsíčné noci mě probudil nějaký zvuk. Vedle mě spal z jedné strany můj manţel a z druhé strany naše dcerka. Nevím, jak mě ten zvuk mohl vzbudit, nebyl příliš silný. Bylo to zvláštní, něco jako skřípot nehtů přejíţdějících po ostří. Vstala jsem a vyšla z příbytku. Zastavila jsem se a rozhlédla. Přikradl se za mnou, jak to dělával, kdyţ jsme se přátelili. Věděla jsem, ţe je to on, dřív neţ promluvil. Cítila jsem jeho přítomnost – jeho nelidskou přítomnost. „Jakšo,“ zašeptala jsem. „Síto.“ Oslovil mě tichým hlasem. Otočila jsem se a chtěla jsem křičet, ale vrhl se na mě, ani jsem nestačila vydechnout. Poprvé v ţivotě jsem poznala Jakšovu sílu, kterou přede mnou skrýval, kdyţ ţil v naší vesnici. Měl dlouhé nehty, bylo mi, jako by mě sevřely tlapy velkého tygra. U pasu měl dlouhý meč. Zacpal mi ústa; sklonil se ke mně a začal mi šeptat do ucha. Od doby, co jsem ho viděla naposled, ještě víc vyrostl. „Zradila jsi mne, lásko,“ řekl. „Budeš křičet, kdyţ tě pustím? Kdyţ budeš křičet, zemřeš. Rozumíš, co ti povídám?“ Přikývla jsem. Povolil mi ústa, ale nepřestal mě k sobě tisknout. Musela jsem si odkašlat, neţ jsem promluvila. „Ty jsi zradil mě,“ pronesla jsem hořce. „Zabil jsi mého otce a ostatní muţe.“ „Nic o tom nevíš,“ řekl. „Jestli jsi je nezabil, tak kde jsou?“ „Jsou se mnou, někteří z nich. Svým zvláštním způsobem.“ „Co to říkáš? Jsou mrtví! Můj otec je mrtvý!“ „Tvůj otec je mrtvý, to je pravda. Zemřel, protoţe se ke mně nechtěl přidat.“ Jakša se mnou zatřásl. „Ty se ke mně přidáš, lásko.“ Byla hluboká tma, viděla jsem z jeho obličeje jenom matné obrysy, ale věděla jsem, ţe se usmívá. „Ne,“ řekla jsem. „Nevíš, co ti nabízím.“ „Jsi zlý.“ Udeřil mě do tváře, málem mi urazil hlavu. Ucítila jsem na jazyku krev. „Vůbec nevíš, kdo jsem,“ pronesl popuzeně a zároveň pyšně. „Vím. Byla jsem u toho tu noc. Neřekli ti to muţi, které jsi zabil? 37
Viděla jsem všechno. Byla jsem to já, kdo ti dal jméno Jakša, prokletý syn jakšíniho!“ „Buď zticha!“ „Neudělám, co po mně chceš.“ Znovu mě sevřel tak pevně, ţe jsem skoro nemohla dýchat. „Pak tedy zemřeš, milá Síto. Ale nejdřív se budeš dívat, jak umírá tvůj manţel a tvé dítě. Oba spí tady v tom příbytku. Vím o tobě všechno. Celou dobu tě sleduju.“ Hořce jsem si povzdychla a řekla: „Co po mně chceš?“ Pustil mě. Nasadil krutý, úlisný tón. „Můţeš volit ze dvou moţností. Buď se mnou odejdeš jako moje ţena a staneš se tím, čím jsem já, nebo ještě dnes v noci zemřeš a s tebou zemře i tvá rodina. Jak prosté.“ Kromě krutosti měl v hlase ještě něco jiného, zvláštního. Připadal mi jako člověk rozrušený novým, nečekaným objevem. „Jak to myslíš, stát se tím, čím jsi ty? Nikdy nemůţu být jako ty. Jsi jiný neţ všichni ostatní.“ „Ano, jsem jiný, jsem první svého druhu, ale umím předělat lidi, aby byli jako já. Můţeš být taky taková, kdyţ dovolíš, aby se naše krev smísila.“ Moc jsem mu nerozuměla, ale pomyšlení, ţe by v mém těle měla kolovat byť jen troška jeho krve, mě děsilo. „Co by to se mnou udělalo?“ zeptala jsem se. Jakša se napřímil. „Pohled, jak jsem silný. Nikdo mě nemůţe jen tak snadno zabít. Vidím věci, které ty nevidíš, slyším, co ty neslyšíš.“ Znovu se ke mně sklonil, jeho dech mě zamrazil na tváři. „A hlavně – ve svých snech vidím věci, které si ani nedovedeš představit. Můţeš mít taky takové sny, Síto. Nebo chceš ještě dnes se svým muţem a dítětem leţet mrtvá?“ Nepochybovala jsem o jeho slovech. Věděla jsem od samého počátku, co je Jakša za netvora. A ani mě nepřekvapovalo, ţe můţe své schopnosti předávat druhým. „Kdyţ přijmu tvou krev, budu taky krutá, jako jsi ty?“ zeptala jsem se. Otázka ho pobavila. „Moţná horší,“ řekl. Sklonil se ke mně ještě víc. Dotkl se zuby mého ucha. Lehce mě 38
kousl a olízl krev, která mi vytekla. Překvapilo mě, co to se mnou udělalo. Bylo to nádherné, dokonce krásnější neţ vášeň, kterou ve mně uprostřed noci probouzel můj manţel. V tom okamţiku jsem pochopila Jakšovu strašlivou moc, onu bezednou hlubinu nočních nebes, kde sídlí jakšíniové. Jako by se mi po tom maličkém kousnutí změnila krev – z rudé v černou. Připadala jsem si nepřemoţitelná. Ale nenáviděla jsem ho víc neţ předtím. Ustoupila jsem o krok. „Vyrůstali jsme spolu,“ řekla jsem. „Ty jsi vyrůstal se mnou, já vyrůstala s tebou. Vţdycky říkám, co si myslím. Nenávidím tě. Jak bych mohla být tvou ţenou, kdyţ tě nenávidím? Co tě to napadlo chtít mě za ţenu?“ Jakša řekl váţným tónem: „Uţ dávno tě miluju.“ Otočila jsem se k němu zády. „Kdybys mě miloval, nemohl bys mi ubliţovat. A jestli jsi mi nepřišel ublíţit, tak mě pusť a odejdi. Zmiz odsud a víckrát se nevracej! Mám svůj ţivot a jsem šťastná.“ Ucítila jsem na rameni studenou dlaň. „Nepustím tě.“ „Tak mě zabij. Ale mého muţe a mé dítě nech na pokoji!“ Stiskl mi rameno. Měl sílu deseti muţů. Kdybych začala křičet, Ráma by zemřel. Bolest z ramene se rozšiřovala do celého těla. Skrčila jsme se a Jakša myslel, ţe se mu chci vytrhnout. „Ne,“ řekl. „Půjdeš se mnou. To, ţe jsi tam tehdy, tu noc byla, je osud. A tvým osudem je, abys šla se mnou. Aţ k samému prahu temnot.“ „K prahu temnot?“ Zvedl mne a mocně mě políbil na ústa. Ucítila jsem, jak se jeho krev mísí s mojí krví. „Budeme ţít věčně,“ pravil. „Jenom řekni ano. Musíš říct ano.“ Odmlčel se a pohlédl k mému příbytku. Nemusel to opakovat. Uţ jsem věděla, ţe to myslí váţně. Prohrála jsem. „Ano.“ Přivinul mě k sobě. „Miluješ mě?“ „Ano.“ „Lţeš, ale to nevadí. Budeš mě milovat. Budeš mě milovat navţdy.“ Vzal mě do náruče a odnesl na klidné, tiché místo v černém lese. Pak nám oběma svými ostrými nehty otevřel ţíly, spojil naše paţe a 39
drţel je u sebe dlouho, nekonečně dlouho. Té noci ode mne odstoupil čas, všechna moje láska se rozpadla. Zatímco jsem se přetvářela, mluvil ke mně, avšak řečí, které jsem nerozuměla. Napadlo mě, ţe jsou to skřeky, které vydávají jakšíniové, kdyţ se spolu peleší v temných, pekelných kobkách. Líbal mě a hladil po vlasech. S Jakšovou krví do mě přecházela i jeho síla. Můj dech, tlukot mého srdce se zrychloval, aţ mě nakonec zachvátila nevýslovná křeč. Ječela jsem, jako by mě hodili do kotle s vroucím olejem. Nechápala jsem to a nechápu to dodnes. Nejstrašnější na té extázi bylo, ţe nebrala konce. Takovou rozkoš mi nikdy ţádný smrtelník nemohl dát. V té chvíli se Jakša stal mým vládcem a já se začala modlit k němu místo k Višnuovi. Pak můj dech a tep mého srdce dosáhl vrcholu a ustal. Zemřela jsem, zavrhla jsem svého boha. Vstoupila jsem na stezku, po které můj otec odmítl jít. Ano, taková je pravda. Dobrovolně jsem zatratila svou duši, kdyţ jsem křičela rozkoší v náruči ďáblova syna.
40
IV. Výraz
„netrpělivé mládí“ je nesmysl. Čím jsem starší, tím jsem netrpělivější. Přesně tak. Pokud se nic neděje, klidně sedím a moţná vyhlíţím i spokojeně. Jednou jsem byla šest měsíců v jeskyni a neměla jsem k jídlu nic jiného neţ krev netopýrů. Ale teď, po staletích, chci mít všechno čím dál tím rychleji, nejlépe ihned. Velice rychle se dokáţu spřátelit. A tak Ray a Seymour jsou pro mne – podle mých představ – přátelé, přestoţe jsme se seznámili teprve před několika hodinami. A taky své přátele stejně rychle opouštím. Probouzí mě Rayovo zaklepání na dveře. Jak upíři spí? Odpověď je prostá. Jako mrtvola. Máme i sny, mně se většinou se zdá o krvi a bolesti. Dneska se mi zdálo o Ambě a Rámovi a o Jakšovi, o počátcích toho všeho. Je to jeden z nejkrutějších snů. Ani po tak dlouhém čase bolest nepřechází. Těţkým krokem se vleču k domovním dveřím. Ray se po škole převlékl do dţín a vzal si šedou mikinu. Je deset hodin. Vidím na něm, ţe sám nechápe, jak je moţné, ţe se tak pozdě večer ocitl u mého domu – u domu dívky, kterou ráno ještě ani neznal. Ta dívka má takové hypnotizující oči. Jestli předtím nepomyslel na sex, jistě na něj za chvíli pomyslí. „Nejdu pozdě?“ ptá se. Usmívám se. „Jsem vampýra. V noci nespím.“ Ustupuju a zvu ho dovnitř. „Pojď dál a nelekej se tady té prázdnoty. Nábytek je v garáţi. Kdyţ jsem byla ve škole, přijeli stěhováci, ale nebyl tu nikdo, kdo by jim otevřel.“ Ray se rozhlíţí a přikyvuje. „Neříkala jsi, ţe vaši odjeli?“ 41
„Ano, říkala.“ „Kam jeli?“ „Do Colorada.“ „Kde jste v Coloradu bydleli?“ „V horách,“ povídám. „Dáš si něco k pití?“ „Jistě. Co máš?“ „Vodu.“ Směje se. „To si dám rád. Pokud si dáš se mnou.“ „Třeba. Co takhle láhev vína? Piješ alkohol?“ „Občas pivo.“ Přecházíme do kuchyně. „Víno je lepší, tedy červené víno. Jíš maso?“ Ray říká: „Nejsem vegetarián, jestli myslíš tohle. Proč se ptáš?“ „Jenom tak,“ povídám. Je tak sladký, ţe se musím ovládat, abych se do něj nezakousla. Nalévám dvě sklenky vína. Stojíme v kuchyni. Připíjíme na světový mír. Ray se nemůţe dočkat, kdy se dáme do práce. Je nervózní. Jsem sama se smrtelníkem, moje aura nabývá na intenzitě. Ray je ve společnosti výjimečné ţeny a je z toho nesvůj, neví, co má říkat. Ptám se, jak se daří Pat. Musím ho zklidnit. „Fajn,“ odpovídá. „Řekl jsi jí, ţe jdeš ke mně na návštěvu?“ Klopí oči. Asi má výčitky svědomí, ale to přejde. „Řekl jsem jí, ţe jsem utahaný a jdu spát.“ „Můţeš spát tady, kdyţ budeš chtít. Aţ přineseme postele.“ Moje opováţlivost ho šokuje. „Táta by měl starost, kde jsem.“ „Mám telefon. Můţeš mu zavolat.“ A dodávám. „Co tvůj táta dělá?“ „Je soukromý detektiv.“ „To je skvělé. Zavoláš mu?“ Ray se na mě dívá. A já se na oplátku dívám na něj. Na rozdíl od svého otce před mým pohledem neuhýbá. Ray má vnitřní sílu. „Uvidíme potom. Jak nám to bude dlouho trvat,“ odpovídá opatrně. Pouští se do práce. Brzy heká a funí. Trošičku mu pomáhám a on se pochvalně vyjadřuje o mé síle. Líčím mu, jak jsem se spřátelila se Seymourem. Zajímá ho to. Ukazuje se, ţe Seymour je i jeho 42
kamarád. Ray přináší dvě ţidle do jídelny a povídá: „Je to zřejmě nejchytřejší kluk z celé školy. Je mu teprve šestnáct a v červnu uţ bude maturovat.“ „Říkal, ţe píše.“ „Seymour je skvělý spisovatel. Půjčil Pat nějaké své povídky a ona mi je přinesla ukázat. Byly dost děsivé, ale nádherné. Jedna z nich se odehrávala v prostoru mezi dvěma časovými rovinami. Jmenovala se ‚Z druhé ruky‘. Byla o člověku, který se náhle ocitl v časovém vakuu a poznal, ţe se tam toho děje víc, neţ v normálním čase.“ „To je zajímavé. A co na tom bylo děsivého?“ „Ten člověk měl jenom hodinu ţivota. A v tom vakuu ţil ještě celý rok.“ „Věděl ten člověk, ţe mu zbývá jen hodina ţivota?“ Ray je zaraţený. Určitě ví, jak je na tom Seymour se zdravím. „To mi nějak uniklo, Laro.“ Poprvé vyslovil moje jméno. „Říkej mi Síta,“ povídám a divím se, co mě to napadlo. Ray zvedá obočí. „Přezdívka?“ „Moţná. Říkal mi tak můj otec.“ Všímá si změny mého hlasu. Jako bych posmutněla. Nebo je to nostalgie, ale ta nemá ke smutku příliš daleko. Pět tisíc let mě nikdo neoslovil mým pravým jménem. Těšilo by mě, kdyby mi tak Ray říkal. „Jak dlouho budou vaši v Coloradu?“ ptá se. „Lhala jsem ti. Táta tam není. Je mrtvej.“ „Promiň.“ „Myslela jsem na něj, neţ jsi přišel,“ vydechuju. „Uţ je to dlouho, co umřel.“ „Proč umřel?“ „Zavraţdili ho.“ Ray pokyvuje hlavou. „Muselo to být pro tebe hrozné. Kdyby se něco takového stalo mému tátovi, asi bych to nepřeţil. Máma od nás odešla, kdyţ mi bylo pět.“ Těţce polykám. Cítím, ţe mě tenhle kluk vyvádí z míry. Boţe, 43
proč? Protoţe má oči jako Ráma? Nejen to. On má i hlas jako Ráma. Ne, ţe by mluvil jako on, to ne – kdyby někdo postavil Rámu a Raye vedle sebe, řekl by, ţe si nejsou ničím podobní. Já však svým jemným upířím sluchem v Rayově hlase rozpoznávám něco téměř identického. Odmlky mezi slovy. Ano, Rámova rozváţná mluva. Bylo to něco, co jsem na něm obdivovala. „Asi tě to dost vzalo,“ říkám. Nic jiného mě nenapadá. Brzy si o Rayově otci popovídáme víc. Ještě dnes v noci musíme být spolu v jeho kanceláři. Pevně doufám, ţe jsem tam utřela i poslední kapku krve. Nechci zaţít tu chvíli, aţ se Ray dozví, ţe byl jeho otec zavraţděn. Jestli se to vůbec dozví. Čekám, aţ mi odnosí z garáţe nábytek, který jsem tam dala. Na co mi stačilo dvacet minut, jemu trvá několik hodin. Je hodně po půlnoci. Podávám mu další sklenici vína, tentokrát velkou, a on ji pije jako vodu. Má ţízeň, ale jinou neţ já. Já ţízním po jeho krvi, po jeho těle. Nedělám mezi pitím krve a sexem rozdíl. Ale nejsem ţádná barakuda. Neoddávám se lásce, abych zabila, i kdyţ je pravda, ţe vraţedný instinkt a sexuální touha se někdy prolínají. Ne, nechci tomu mladému muţi ublíţit, nechci, aby se mu stalo něco ošklivého, ale pochopitelně, v mé blízkosti se mu můţe stát ledacos, můţe i zemřít. Já však musím myslet na sebe a na toho neznámého, který po mě slídí. Dívám se na Raye, jak odkládá sklenici. „Měl bych uţ jít,“ povídá. „Nemůţeš řídit.“ „Proč ne?“ „Jsi opilý.“ „Nejsem opilý.“ Usmívám se. „Zařídila jsem to tak, aby ses opil. Musíš se s tím smířit, hochu. Jsi tu uvězněn. Jestli chceš rychle vystřízlivět, tak teď se mnou vlezeš do horké vany. Musíš ze sebe alkohol vypotit.“ „Nemám s sebou věci na spaní.“ „Já taky ne.“ Láká ho to, hrozně ho to láká, ale bojí se. „Já nevím.“ Pokládám mu ruku na zpocenou hruď. Má krásně vyvinuté svaly. Napadá mě, ţe by bylo zajímavé rozdat si to s ním v zápase, zvlášť 44
kdyţ vím, kdo by vyhrál. Zvedám hlavu. Je o hodně větší neţ já. Shlíţí na mne, jako by se propadal do mých očí, do té bezedné studně modrojasu, do nebeských dvojčat, za jejichţ zády se skrývá nekonečná propast vesmíru – říše jakšíniů. Raye ta propast přitahuje. Studuju ho svými smysly. Tolik se podobá Rámovi, tenhle kluk. Na okamţik, jako bych se ho bála. Je to moţné? Jak zní Kršnova pravda o lásce, kterou mě učila Rádha? „Čas ji nemůţe zničit. Já jsem láska – čas se mě netýká. Čas lásku pouze přetváří. Jednou, v jiné době, se k tobě vrátím. Aţ to budeš nejmíň čekat, tu se zjeví tvář tvého milovaného. Nahlédneš do té tváře a…“ Zvláštní, nemůţu si vzpomenout, jak je to dál. Já, která mám takovou paměť! „Neřeknu to Pat,“ povídám. „Nikdy se nic nedoví.“ Zhluboka se nadechuje. „Nechci jí lhát.“ „Lidé si v jednom kuse lţou. Tak uţ to na světě chodí. Musíš se s tím smířit. To ovšem neznamená, ţe bychom svou lţí museli někomu ubliţovat.“ Beru ho za ruce. Maličko se třese, ale pořád na mě upírá oči. Líbám mu prsty a přejíţdím si s nimi po tváři. „Tím, co spolu budeme dělat, Pat neublíţíme.“ „Mám jí lhát, abych jí neublíţil?“ „Třeba.“ „Kdo jsi?“ „Síta.“ „Kdo je Síta?“ „Uţ jsem ti to říkala, ale ty jsi mě neposlouchal. No, na tom nezáleţí. Pojď, vlezeme si do vody a já ti namasíruju znavené svaly. Bude se ti to líbit, uvidíš. Mám sílu.“ Za chviličku jsme nazí a ve vaně. Měla jsem samozřejmě hodně lásek, muţů i ţen – doslova tisíce – ale tělesný půvab je pro mně něco, co bych mohla obdivovat donekonečna. Ray ke mně sedí otočený nahými zády. Vzrušuje mě to. Zaklesávám si kolena pod jeho ţebra a přejíţdím mu rukama po páteři. Uţ ani nevím, kdy jsem naposledy někoho masírovala. Líbí se mi to. Voda je horká. Kolem nás stoupá pára a Rayova pokoţka rudne. Říká, ţe je to krásné, ţe má pocit, ţe se v té vodě zaţiva uvaří. Mně samozřejmě horká voda 45
nevadí. Skláním se a jemně se mu zakusuju do ramene. „Opatrně,“ říká. Nechce, aby mu na těle zůstalo něco, co by mohla objevit Pat. „Ráno to bude pryč.“ Vysávám z ranky několik kapek krve. Ach, to je nádherná noc! Krev do mého hrdla vtéká jako elixír, vyvolává ve mně touhu napít se víc. Bráním se tomu. Nakusuju si špičku jazyka a vpouštím Rayovi do rány kapičku své krve. Kousnutí okamţitě mizí. Pokračuju v masáţi. „Rayi?“ Vzdychá rozkoší. „Ano?“ „Můţeme se pomilovat, jestli chceš.“ Vzdychá víc. „Jsi fantastická holka, Síto.“ Obracím ho k sobě, pomalu, lehounce, něţně. Snaţí se uhýbat očima před mým nahým tělem, ale nejde mu to. Skláním se a dávám mu na ústa velkou pusu. Vím, jak mu v té chvíli je. Počáteční šok – polibek upíra je něco jiného neţ polibek smrtelníka. Mnoho muţů i ţen po prvním dotyku mých rtů omdlévá. Tak silná je rozkoš, kterou nabízím! Má to ale i svou stinnou stránku – můj polibek dokáţe člověka zadusit, dokonce i kdyţ se o to nesnaţím. Ve svém nitru cítím, jak Rayovi tluče srdce. Pouštím ho, neţ se stane něco zlého. Čím jsem s ním déle, tím víc se mi nechce mu ubliţovat, tím víc se mi to protiví. Objímá mne, smáčený a kluzký, a s hlavou poloţenou na mém rameni se pokouší popadnout dech. „Co ti je? Dusíš se?“ ptám se ho. „Ano.“ Rozkašlává se. „Ty mě dusíš.“ Uculuju se a hladím ho po zádech. „Mohlo to být horší.“ „Jsi úplně jiná neţ ostatní holky.“ „Ty nechceš jinou holku, viď, Rayi?“ Sedá si, obtáčí mi své nahé nohy kolem těla. Nezdráhá se pohlédnout mi zpříma do očí. „Nechci podvádět Pat.“ „Takţe co chceš?“ „Chci se s tebou vyspat.“ „To je paradox. Kdo z nás dvou se s tím vyrovná líp?“ Odmlčuju se a dodávám: „Jsem mistryně v zachovávání tajemství. Můţeme zkusit mlčet oba, schválně kdo to vydrţí déle.“ „Co po mě chceš? Pravdu!“ 46
Tahle otázka mě překvapuje. Je na mě trochu drsná. „Nic,“ lţu. „Cítím, ţe ti o něco jde, jenţe nevím o co.“ Usmívám se. „O tvé tělo.“ Měl by se usmát, mluvím tak sladce, vím to, ale neusmívá se. „O co ještě?“ „Jsem sama.“ „Nevypadáš, ţe bys nikoho neměla.“ „Mám tebe, kdyţ jsi tady.“ „Vţdyť mě neznáš.“ „A ty neznáš mě. Proč se se mnou chceš vyspat?“ „Chci tě.“ Sklání hlavu. „Ano, je tu ještě něco. Kdyţ se na mě díváš, cítím – cítím, ţe vidíš něco, co druzí nevidí. Máš takové zvláštní oči.“ Přitahuju si ho zpátky k sobě a líbám ho. „To je pravda.“ Znovu ho líbám. „Vidím do tebe. Všechno.“ A další polibek. „Vidím v tobě, co tě trápí.“ Čtvrtý polibek, velká pusa. Kdyţ ho zase pouštím, lapá po dechu. Nadechuje se a říká: „Co vidíš?“ „Miluješ Pat, ale láká tě tajemství. Tajemství je někdy silnější neţ láska. Vycítil jsi ve mně tajemství a myslíš si, ţe kdybys teď odešel, mohl bys o něco přijít.“ Moje řeč se mu zamlouvá. „Je to pravda. Jak to víš?“ Směju se. „To je právě to tajemství.“ Taky se směje a říká: „Líbíš se mi, Síto.“ Přestávám se smát. Jeho poznámka, tak prostá, tak nevinná, do mě zajíţdí jako tesák. Uţ léta mi nikdo neřekl něco tak hezkého jako „líbíš se mi“. Je to dětinské, vím to, ale je to tak. Znovu se k němu skláním a líbám ho, vím, ţe ho tentokrát sevřu ještě víc, ţe se mi uţ neubrání a pomiluje se se mnou. Ale něco mě zastavuje. „Nahlédneš do té tváře a spatříš mě.“ Kršnova slova, která mi sdělila Rádha. Ray má něco v očích, nějaké vnitřní světlo, které mi nedovoluje, abych mu ublíţila. Uvědomuju si, jaká jsem pekelná stvůra. V duchu proklínám Kršnu – jediná vzpomínka na něj a napadají mě takové myšlenky! Kdybych se s ním nikdy nesetkala, nemusela bych se trápit. „Bojím se o tebe, Rayi.“ Odvracím se. „Pojď, necháme toho, 47
oblečeme se. Musím ti říct něco důleţitého.“ Ray na mě kouká zklamaný mým náhlým ústupem. > Ale cítím v něm i úlevu. Pak sedíme na podlaze u krbu v obývacím pokoji a dopíjíme víno. Alkohol mi nemůţe nic udělat. Dokázala bych upít k smrti dvacet dálkových řidičů. Povídáme si. Dozvídám se další podrobnosti z Rayova ţivota. Plánuje si od příštího podzimu studium na Stanfordu, chce studovat fyziku a výtvarku – zvláštní kombinace. Dělají mu starosti studijní náklady na takové škole, neví, jestli na to jeho otec bude mít. Starosti přijdou dřív, neţ si myslíš, říkám si v duchu – aţ se dozvíš pravdu. Ray je blázen do kvantové mechaniky a abstraktního umění. Po večerech si přivydělává v supermarketu. O Pat nemluví a já se k ní nevracím. Snaţím se mluvit o jeho otci. „Je pozdě,“ říkám. „Opravdu nechceš tátovi zavolat a říct mu, ţe sedíš nahatý ve vaně s krásnou blondýnkou?“ „Abych ti řekl pravdu, táta asi není doma.“ „Má ţenskou?“ „Ne, na pár dnů odjel. Pracuje na nějakém případu.“ „Co je to za případ?“ „Nemám ponětí, nemluví o tom, ale musí to být něco velkého. Maká na tom delší dobu,“ říká Ray a dodává: „Začínám se o něj bát. Často je pryč několik dní, ale ještě nikdy se nestalo, aby nezavolal.“ „Máte doma záznamník?“ „Ano.“ „A ani ti nenechal vzkaz?“ „Ne.“ „Jak dlouho se neozval?“ „Tři dny. Já vím, ţe to není tak moc, ale on normálně volá kaţdý den.“ S účastí přikyvuj u. „Taky bych na tvém místě měla strach. Má ve městě kancelář?“ „Ano. Na Tudorovce, kousek od moře.“ „Byl ses tam mrknout?“ „Volal jsem sekretářce. Taky o něm neví.“ „To není moţné, Rayi. Měl jsi zavolat na policii a oznámit jeho zmizení.“ 48
Ray rozhazuje rukama. „Ty mého tátu neznáš. Zbláznil by se, kdybych to udělal. Ne, určitě má moc práce a ozve se, jakmile bude mít trochu času.“ Odmlčuje se. „Doufám.“ „Mám nápad,“ říkám, jako bych to předtím nevěděla. „Co kdybys zajel k němu do kanceláře a podíval se do počítače, co je to za případ, jestli je to něco velkého a tak. Moţná bys zjistil, kde je.“ „Asi by nebyl nadšený, kdybych mu vlezl do počítače.“ Krčím rameny. „To musíš vědět sám. Ale kdyby to byl můj otec, udělala bych všechno pro to, abych zjistila, kam se poděl.“ „Má v počítači všechno. Kdybych do něj vlezl, zůstal by tam zápis, ţe jsem to udělal. Má to tak nastavené.“ „Umíš se dostat do jeho souborů? Tedy chci říct, jestli znáš heslo.“ Ray je překvapený. „Jak víš, ţe má soubory na heslo?“ V otázce je cítit podezřívavý tón. Znovu ţasnu nad Rayovými kombinačními schopnostmi. Neţasnu však dlouho, protoţe přesně na tenhle okamţik čekám od chvíle, co jsem jeho otce před dvěma dny zabila. V ţádném případě nehodlám svůj plán měnit. „Já nevím,“ povídám, „ale tak se to běţně dělá, kdyţ si chceš chránit informace.“ Uklidňuje ho to. „Jo, dostal bych se do souborů. To heslo je přezdívka, kterou mi dal, kdyţ jsem byl kluk.“ Nechci se ptát, co to bylo za přezdívku, jenom by to zvýšilo jeho podezření. Místo toho vyskakuju na nohy. „Pojď, zajedeme tam teď hned! Bude se ti líp spát, kdyţ budeš vědět, co s ním je.“ Ray je zaraţený. „Teď?“ „No, přece mu nepolezeš do počítače před sekretářkou. Teď je nejlepší doba. Pojedu s tebou.“ „Dneska je pozdě.“ Zívá. „Jsem utahaný. Myslím, ţe bych měl jít domů. Třeba uţ tam bude.“ „To je dobrý nápad. Mrkneme se, jestli je doma, a kdyţ nebude, a nebude tam ani vzkaz, zajedeme k němu do kanceláře.“ „Coţe si děláš s mým tátou takové starostí?“ Háţu hlavou, jako by mě jeho otázka ranila. „Ptáš se?“ Připomínám mu, co jsem říkala o svém vlastním otci, ţe byl zavraţděn, a ţe na svém chování nevidím nic špatného. Ray je 49
popletený, jak se sluší a patří. Odkládá sklenku s vínem a zvedá se z podlahy. „Sony, moţná máš pravdu,“ říká. „Budu líp spát, kdyţ budu vědět, co se stalo. Ale kdyţ pojedeš se mnou, to abych tě zase hodil zpátky.“ „Moţná.“ Dávám mu rychlou pusu. „Moţná se sem dopravím sama. Vzduchem.“
50
V. Čekám u Rayova domu v autě. Ray se jde podívat, jestli se otec nevrátil, nebo nenechal vzkaz na záznamníku. Vrací se za pár minut. Vyhlíţí sklíčeně. Na čerstvém vzduchu vystřízlivěl a o to jsou jeho obavy větší. Nasedá do vozu a otáčí klíčkem v zapalování. „Nic?“ ptám se. „Ne. Ale mám klíč od jeho kanceláře. Nemusíme se tam dobývat jako lupiči.“ „To je skvělé.“ Kdyţ byl Ray pryč, říkala jsem si, ţe budu muset vylomit zámek. Přijíţdíme k budově, ve které jsem byla před necelými osmačtyřiceti hodinami. Noc je opět chladná. Jsem zvyklá na teplejší končiny, jako například na svou rodnou Indii. Nevím, co mě to napadlo přestěhovat se do Oregonu. Hledím úkosem na Raye a kladu si otázku, jestli to nesouvisí s ním. Samozřejmě tomu nevěřím, protoţe nevěřím v osud, stejně jako nevěřím v zázraky. Nevěřím, ţe Kršna je bůh, nebo byl bůh… moţná býval bohem, prostě si nejsem jistá. Pokud ano, pak nemohl být při smyslech, kdyţ utvářel tenhle svět. Jen slyš, jak tebou pohrdám, ó, lotosooký. A přece po všech těch létech na něj nedokáţu přestat myslet. Kršna. Kršna. Kršna. Uţ jenom jeho jméno mě děsí. Jdu s Rayem dovnitř. Za chvíli se ocitáme přede dveřmi kanceláře Michaela Rileyho. Odmykáme si. Vcházíme. Je tam tma, ale vyznali bychom se, i kdyby Ray nechal zhasnuto. Ale on rozsvěcuje a míří přímo k otcovu stolu. Sedá si k počítači, já se stavím vedle něj. Projíţdím očima podlahu. Do spár mezi dlaţdicemi vsákly drobné 51
kapičky krve a zaschly tam. Pro oči smrtelníka jsou to neviditelné skvrnky, ale policie by je objevila, kdyby kancelář podrobila pečlivé prohlídce. Říkám si, ţe se sem bez ohledu na to, co bude, vrátím a pořádně vysmejčím. Ray vyvolává program a v rychlosti zavádí tajný přístupový kód. Myslí si, ţe ho nestíhám přečíst. Avšak já stíhám – RAYGUN. „Můţeš se podívat, co napsal naposledy?“ ptám se. „Přesně to dělám.“ Otáčí se ke mně. „Ty se v počítačích moc nevyznáš, viď?“ „Moc ne.“ Přistupuju blíţ, abych viděla na monitor. Na obrazovce svítí menu. Ray pohybuje myší a zastavuje na něčem, co se jmenuje Pathlist. Vyskakuje výpis souborů. U kaţdého je uvedeno datum a součet bitů, které soubor zabírá na pevném disku. Kurzor se zastavuje na prvním souboru shora. ALISA PERNEOVÁ. Ray ukazuje na písmena. „Musí pracovat s touhle osobou. Nebo ji dokonce sleduje.“ Uţuţ tiskne enter. „Tak se té ţenské podíváme na zoubky.“ „Rayi!“ Pokládám mu ruku na rameno. „Slyšíš to?“ „Co?“ „Ten zvuk.“ „Nic neslyším.“ „Mám citlivý sluch. Někdo tu chodí.“ Ray se ani nehne, naslouchá. „To bude pes venku. Nebo kočka.“ „Uţ zase. Ty to neslyšíš?“ Nepředstírám mírné zděšení. „Rayi, prosím tě, jdi se podívat, jestli tu někdo není.“ Okamţik přemýšlí. „Jistě. Ţádný problém. Zůstaň tady. Zamkni se. Ozvu se, aţ se vrátím.“ Zvedá se z křesla. Nechává počítač zapnutý, ale pro jistotu exituje menu. Zajímavé, říkám si. Klidně by se se mnou vyspal, ale aby mě nechal samotnou s tatínkovými zápisky, to ne. Chytrý chlapeček. Jakmile mizí za dveřmi, zamykám a vrhám se k počítači. Vypisuju heslo a znovu vyvolávám menu. Ovládám rychločtení, jak to ţádný smrtelník nedokáţe, a mám fotografickou paměť, ale číst rychleji, neţ moderní počítač kopíruje, neumím. Z předešlé noci si pamatuju, 52
ţe pan Riley má ve stole krabičku formátovaných disket tříapůlek HD. Vytahuju zásuvku a vyndávám dvě diskety. Jednu vkládám do počítače. Pracuju s textovým procesorem, spouštím kopírování souboru. Pan Riley toho o mě vypátral hodně. Alisa Perneová je obsáhlý soubor. Odhaduju, ţe na tomhle zařízení mi potrvá nejmíň pět minut, neţ soubor na obě diskety zkopíruju. Ray bude zpátky dřív. Zatímco počítač pracuje, jdu ke dveřím a prohlíţím si zámek. Slyším Raye, jak jde po schodech. Něco při chůzi mumlá. Zřejmě si nemyslí, ţe by v budově mohl někdo být. Napadá mě ucpat zámek. Beru z Rileyho stolu dvě kancelářské sponky a deformuju je do potřebného tvaru. Strkám je do zámku. První disketa je konečně plná. Ray se vrací z obhlídky. Vkládám druhou disketu. „Síto,“ říká Ray. „To jsem já. Nikdo tu není.“ Volám zezadu z kanceláře: „Mám ti jít otevřít? Zamkla jsem se, jak jsi říkal.“ „To je v pořádku, mám klíč.“ Zasunuje klíč do zámku, ale odemknout se mu nedaří. „Síto, nejde to. Nezasunula jsi západku?“ Jdu pomalu ke dveřím, aby byl můj hlas slyšet z větší blízkosti, ale nejdřív si otáčím monitor, abych na něj viděla. Bity rychle přibývají, ale s nimi, říkám si, přibývá i Rayovo podezření. „Ţádná západka tu není,“ říkám. „Zkus to ještě jednou.“ Zkouší to několikrát. „Odemkni z druhé strany.“ Předstírám zuřivou snahu o otočení klíčem v zámku. „Zasekl se.“ „Před tím to fungovalo.“ „Rayi, říkám, ţe se zámek zasekl.“ „Je dráţka nahoře?“ „Ano.“ „Tak ji pootoč do strany.“ „Nejde to. Asi tu zůstanu zavřená celou noc.“ „Ne. S tímhle si snadno poradíme.“ Chvíli přemýšlí. „Podívej se tátovi do stolu. Někde by tam měl mít kleště.“ Jsem ráda, ţe se můţu vrátit ke stolu. Za minutku druhou disketu vyndám a exituju menu. Probírám se zásuvkami, čekám, aţ kopírování skončí. Kdyţ je hotové, přeskakuju do souboru, první stránku nechávám být, označuju zbývající text – je to několik stovek 53
stran – a maţu. Od toho okamţiku obsahuje soubor Alisa Perneová pouze jednu jedinou stránku, na které není nic ţivotně důleţitého. Vracím obrazovku do stavu před vypsáním hesla. Diskety zastrkuju do kapsy. Jdu znovu ke dveřím, vyndávám ze zámku sponky a ukrývám je v zadní kapse. Odmykám „Co se stalo?“ ptá se Ray. „Najednou to šlo.“ „To je šílené.“ „Jsi si jistý, ţe tu nikdo není?“ „Nikoho jsem neviděl.“ Zívám. „Jsem utahaná.“ „Před chvílí jsi byla plná energie. Mám tě hodit domů? Můţu se sem vrátit a podívat se na ten soubor sám.“ „Kdyţ uţ jsme tady, tak se podívej teď.“ Ray znovu usedá k počítači. Já zůstávám u stolu sekretářky. Málem vykřikuje překvapením. „Co se děje?“ ptám se. „Nic tu není.“ „Není tam nic o té Alise Perneové?“ „Skoro nic. Jenom pár poznámek o tom, na co se má táta při pátrání zaměřit.“ „To by mohlo stačit.“ „Těţko. Zápis je useknutý uprostřed věty.“ Ray se mračí. „To je divné. Něco takového by táta nikdy nepřipustil. Někdo se v tom počítači musel hrabat. Přísahal bych, ţe…“ Dívá se na mne. „Co?“ ptám se. Otáčí se zpátky k obrazovce. „Nic.“ „Ne, Rayi, řekni mi to. Co bys přísahal?“ Napadá mě, ţe si všiml, jak byl soubor velký, kdyţ spustil počítač poprvé, a jak je teď najednou malý. Vrtí hlavou. „Nevím,“ říká. „Jsem taky utahaný. Podívám se na to zítra.“ Exituje menu a vypíná počítač. „Vypadneme odsud.“ „Oukej.“ Hodinu a půl nato jsem doma, ve svém skutečném domově, v 54
luxusním domě nad Pacifikem. Musela jsem sem zajet s disketami, protoţe tu mám počítač. Dala jsem Rayovi v rychlosti pusu na dobrou noc. Nějak se v něm nevyznám, nedokáţu odhadnout, co si myslí. Určitě mě podezřívá, ale o to nejde. Vycítila jsem v něm zmatek, starost, oddanost, potěšení – velice zvláštní kombinaci pocitů. Vím jistě jen jedno. Ţe se o svého otce strachuje víc, neţ kdyţ jsme se rozjeli do jeho kanceláře. Mám několik textových procesorů. Bez problémů importuji soubor Alisa Perneová do paměti a vyvolávám na obrazovku. Krátký pohled do zápisků stačí, abych zjistila, ţe po mně pan Riley pátral zhruba tři měsíce, neţ si mě pozval k sobě do kanceláře. Informace, které o mě shromáţdil, jsou promíchané osobními poznámkami a komentáři ke korespondenci s nějakým „Mr. Slimem“. Je tam fax na toho Slima, ale ţádné telefonní číslo. Fax patří agentuře ve Švýcarsku. Zapisuju si ho do paměti a pouštím se do studia textu. Rileyho počáteční kontaktní zápis je zajímavý. Nikde v souboru není jediná kopie faxů Mr. Slima, jenom komentáře k nim. 8. srpna Dnes ráno jsem dostal fax od jistého Mr. Slima. Uvádí osobě, ţe je právním zástupcem rozličných zámoţných evropských klientů. Ţádá mne, abych mu opatřil informace o jisté mladé ţeně jménem Alisa Perneová, která ţije zde v Mayfair. Sám o té ţeně ví jen málo – mám dojem, ţe se jedná o jednu z mnoha osob, po kterých on nebo jeho skupina pátrá. Zmiňuje se i o dalších ţenách, na které bych se mohl podívat v této části země, ale nesděluje mi jejich jména. U slečny Perneové ho obzvlášť zajímá finanční situace, rodinné poměry a také – coţ je překvapující – jestli v poslední době nezemřel někdo, s kým byla ve styku. Kdyţ jsem mu faxoval zpátky a dotázal se, jestli ta ţena není nebezpečná, dal mi na srozuměnou, ţe je mnohem nebezpečnější, neţ by se mi mohla jevit, a abych ji za ţádných okolností nekontaktoval osobně. Uvedl také, ţe vypadá na osmnáct, nanejvýš na dvacet let. Případ mě zaujal, zvlášť kdyţ Mr. Slim vyjádřil souhlas deponovat na můj účet deset tisíc dolarů jako počáteční zálohu na moje pátrání. Jiţ jsem mu odfaxoval, ţe se případu ujímám. Mám 55
adresu té ţeny i číslo jejího sociálního pojištění. Nemám její fotografii, ale brzy si ji pro svou dokumentaci opatřím, aniţ bych zapomněl, ţe mám postupovat s maximální opatrností. Ţe by byla tak nebezpečná ve svém věku? Následuje výčet Rileyho poznatků o mé osobě. Asi měl kontakt na TRW, protoţe nacházím fakta, která soukromým detektivům nejsou běţně dostupná. Mr. Slim zřejmě o tomhle kontaktu věděl a právě proto si Rileyho najal. Riley téměř obratem zjistil, ţe jsem bohatá a ţe s největší pravděpodobností nemám ţádné příbuzné. Čím víc se toho o mně dovídal, tím víc ho to zajímalo a tím méně poznatků předával Mr. Slimovi. V jistém okamţiku se Riley odhodlal k důleţitému kroku: vyuţít známosti na newyorské burze. To ovšem musel počítat s pěkně vysokým úplatkem. Asi došel k přesvědčení, ţe se mu to vyplatí. 21. září Slečna Perneová podnikla maximum, aby své cenné papíry zabezpečila, a to nejen před IRS. U různých investičních společností má velká aktiva rozloţená v mnoha domácích i zahraničních podnicích. O jejich koordinaci se s největší pravděpodobností stará právní agentura v New Yorku – Benson & Sons. Pokusil jsem se je kontaktovat přímo, vydával jsem se za prosperujícího podnikatele, ale byl jsem příkře odmítnut, z čehoţ usuzuju, ţe spravují pouze aktiva slečny Perneové a nic jiného. Pokud je to pravda, pak se jedná o další doklad toho, jak je bohatá, neboť investice Benson & Sons se pohybují kolem půl miliardy dolarů. Uţ jsem ji viděl, tu dívku. Je opravdu tak mladá, jak udal Mr. Slim, a velice atraktivní. Její věk je mi záhadou, rád bych věděl, jestli má někde matku, která se jmenuje stejně. Velká část jejích obchodních aktivit totiţ sahá dvě dekády zpět a všechny jsou spojeny se stejným jménem – Alisa Perneová. Přemýšlím, jestli bych se s ní neměl osobně sejít. Bez ohledu na varování Mr. Slima. Mr. Slim se mnou není příliš spokojen a tenhle pocit je oboustranný. Má dojem, ţe mu utajuju důleţité informace, a je to pravda. Jenţe on dělá totéţ mě. Stále mi odmítá sdělit důvod svého zájmu o tuto mladou ţenu a já si představuju několik scénářů. Co mě 56
však neustále znepokojuje, je jeho původní sdělení o tom, ţe je nebezpečná. Kdo je tahle Alisa Perneová? Patrně jedna z nejbohatších osob na světě. Jak k takovému bohatství přišla? Špinavými cestami? Od své neexistující rodiny? Neţ se případu vzdám úplně, musím se jí na to zeptat. Myslím, ţe mě Mr. Slim platí dobře, ale od Alisy Perneové bych mohl očekávat lepší honorář. Jistě by nebylo moudré informovat Mr. Slima, co za jeho zády připravuju. Jeho faxy mají do jisté míry nevrlý tón. Asi bych se s tím pánem nechtěl setkat. Radši se budu těšit na setkání s Alisou. Konec září a Riley uţ mě tituluje křestním jménem. Ozval se mi však aţ v listopadu. Co mezitím dělal? Čtu dál a vidím, ţe pátral po mých zahraničních operacích. Zjistil, ţe mám majetek v Evropě i v Asii a cestovní doklady vydané ve Francii a v Indii. Tohle odhalení pro něj musel být šok, protoţe se jistě také dopátral, ţe mi byly vystavené před více neţ třiceti lety. Proto se mě taky okamţitě zeptal na věk. A nakonec odhalil i násilný čin spojený s mou minulostí – brutální vraţdu Samuela Barbera před pěti lety v Los Angeles. Byl to můj zahradník. Samozřejmě jsem ho zabila, protoţe měl odporný zvyk nakukovat mi do oken. Dozvěděl se něco, co jsem nechtěla, aby se rozneslo. 25. října Podle policejní zprávy u ní ten muţ pracoval tři roky. Pak byl nalezen tváří v mořských vlnách poblíţ mola v Santa Monice. Měl rozpárané hrdlo. Koroner – mluvil jsem s ním osobně – nedokázal určit smrtící nástroj. Slečna Perneová byla poslední osobou, která ho viděla ţivého. Nechci si připustit, ţe ho zabila. Čím víc pronikám do jejího tajemství, tím víc se obdivuju její operativnosti a důvtipu. Ten muţ o ní zřejmě věděl něco, co nechtěla, a tak ho zabila. Jistě má dostatek prostředků, aby si najala, koho ji napadne. Aţ s ní budu mluvit, musím se jí na toho zahradníka zeptat. Je to další věc, kterou bych při vyjednávání mohl vy táhnout jako trumf. Asi ji budu kontaktovat 57
velice brzy. Přerušil jsem veškerý styk s Mr. Slimem. V posledním faxu jsem mu oznámil, ţe se mi pro moje původní tvrzení o výši osobního majetku slečny Perneové nepodařilo sehnat důkazy. Ihned jsem si nechal změnit číslo faxu, takţe nevím, jestli se mi Mr. Slim pokusil odpovědět. Dovedu si představit, jak je na mě rozzlobený, ale hlavu si z toho rozhodně nedělám. Kolik bych měl po slečně Perneové poţadovat? Jako hezky zaokrouhlené číslíčko se mi jeví milión. Nepochybuju, ţe mi ho za mé mlčení ráda vyplatí. Co si s tolika penězi počnu? Asi bych na ně neměl sahat. Dám je Rayovi, aţ bude dospělý. Pro všechny případy se na to setkání ozbrojím. Ale nedělám si starosti. To je poslední zápis. Dobře, ţe jsem ten soubor v počítači vymazala. Kdyby se tyhle informace dostaly do rukou policie, neměla bych pár týdnů klid. Říkám si, jestli bych tu administrativní budovu neměla zapálit. Nebyl by to problém. Ovšem takový čin by mohl na pokojný Mayfair přivolat krutý hněv Mr. Slima. A nejen na Mayfair. Taky na mladou a krásnou Alisu Perneovou. Pan Riley byl bláhový, kdyţ si myslel, ţe ho Mr. Slim spustí z očí jenom proto, ţe si změní číslo faxu. Jsem si naprosto jistá, ţe ho Mr. Slim hlídal mnohem pečlivěji, neţ si myslel, a uţ jistě ví, ţe detektiv zmizel. Slim & Company by mohl být nablízku. Slim má určitě k dispozici spoustu peněz a tudíţ i velkou moc. Já se samozřejmě spoléhám jen na svou vlastní moc. Hlavně však nemám zájem, aby se mi tenhle pan Neviditelný pověsil napatý. Mám číslo švýcarského faxu uloţené v paměti a přemýšlím, co tomu chlapovi napsat, abych ho dostala na osobní schůzku. Mělo by to být velmi stručné sdělení. Něco mi říká, ţe sladký Mr. Slim nezůstane dlouho naţivu. Nezapomínám, ţe ví, jak jsem nebezpečná. To sice neznamená, ţe by mohl vědět, ţe jsem vampýra, ale i tak je to nepříjemné. Usedám k faxu a tisknu tlačítko „ZAPNI“. Milý Mr. Slime, tady Alisa Perneová. Zjistila jsem, ţe jste najal jistého pana Michaela Rileyho, aby mne sledoval. Vím, ţe o něm v poslední době nemáte zpráv – nevím, co se mu mohlo přihodit – a 58
tak mě napadlo Vám napsat. Jsem ochotná se s Vámi, Mr. Slime, osobně setkat a prohovořit všechno, co Vás můţe zajímat. V úctě Vaše Alisa Připojuju číslo svého faxu a ihned dopis odesílám. Pak čekám. Nemusím čekat dlouho. Za deset minut přichází fax, krátký a věcný. Drahá Aliso, kde a kdy byste se se mnou chtěla sejít? Mám čas teď v noci. Váš Mr. Slim Ano, říkám si, kdyţ tu zprávu čtu, Slim & Company se jistě nachází nablízku, bez ohledu na číslo do Švýcarska. Předpokládám, ţe zpráva šla do Evropy a byla obratem předána zpátky sem – nedaleko odsud. Píšu odpověď. Milý Mr. Slime, sejdeme se za hodinu na konci přístavní hráze ve Water Cove. Přijďte sám. Souhlas? A deset minut nato: Drahá Aliso, Souhlas.
59
VI. Přístavní
hráz je půl hodiny od mého domu, v městečku Water Cove, třicet kilometrů jiţně od Mayfairu. Před odchodem si do černé koţené bundy zastrkuju krátkou pětačtyřicítku, další pistoli zasunuju do pravé kozačky, do levé ukrývám nůţ ostrý jako břitva. S noţem dokáţu divy. Jediným švihem zápěstí zasáhnu na sto metrů i ten nejnepatrnější pohybující se objekt. Je mi jasné, ţe Slim nebude sám, kdyţ ví, jak jsem nebezpečná. Nejspíš s sebou bude mít menší armádu. Vyráţím okamţitě. Chci být na místě dřív neţ on. A taky jsem. Molo je opuštěné. Zastavuju ve svém černém ferrari o dva bloky dál a vystupuju. Mám zázračný sluch. Na kilometr daleko slyším, kdyţ někdo natáhne závěr samopalu. Blíţ ani Slim nepůjde, jestli mě chce zabít, a já tuhle moţnost samozřejmě nevylučuju. Ale je klid, nic zvláštního se neděje. Kráčím rychle na konec přístavní hráze. Vybrala jsem to místo ze dvou důvodů. Slim ke mně bude muset přijít z jednoho směru. A kdyby si přivedl víc lidí, mohla bych se zachránit skokem do vody. Dokáţu bez nadechnutí uplavat těsně při mořském dně půldruhého kilometru. Jsem si absolutně jistá. Proč bych neměla být? Za pět tisíc let mě ještě nikdo nedostal. Skoro na minutu podle naší dohody zastavuje u mola luxusní bílý vůz. Zezadu vystupují muţ a ţena. Muţ má na sobě černý koţený plášť, tmavou kravatu, bílou košili a elegantní černé kalhoty. Je mu přibliţně pětačtyřicet a má rysy větrem ošlehaného mořského vlka nebo agenta CIA: krátký sestřih, vystupující svaly, ostrý pohled. Ze vzdálenosti dvou set metrů rozeznávám zelené oči. Obličej má opálený, zvrásněný dlouhým pobytem na slunci. Pod kabátem ukrývá 60
minimálně jednu bouchačku, moţná dvě. Ţena, atraktivní bruneta, je o deset let mladší. Je celá v černém. Pod pláštěm ukrývá zbraně. Jednou z nich je samopal Uzi. Krémově bílá pleť, pevná, krutá ústa. Má dlouhé nohy s kultivovanými svaly. Mohla by to být mistryně v karate nebo podobné disciplíně. Snadno čtu její myšlenky. Dostala nepříjemnou práci a hodlá odvést maximální výkon. Vysoký honorář za to stojí. Není pochyb, ţe ten muţ je šéf. Má spokojený výraz a na rozdíl od sveřepé ţeny působí jeho úzké rty příjemnějším dojmem. Je to Slim, vím to. Slyším další velký vůz. Stojí se spuštěným motorem o čtyři bloky dál. Nevidím ho – skrývá se za budovou – ale vnímám zvuk motoru. Kdyţ na to přijde, můţe být v jednom takovém voze aţ deset lidí. V mé situaci je to přesila dvacet na jednoho. Muţ a ţena jdou ke mně beze slova. Říkám si, jestli bych neměla skočit do moře. Zatím však vyčkávám, protoţe jsem především a hlavně dravec. Nerada vyklízím pole. A taky jsem zvědavá. Co je to za lidi? Co ode mne můţou chtít? Skočím jedině, kdyţ sáhnou po zbraních. Zmizím jako pára nad hrncem. Ani trochu nepochybuju, ţe kreatury, které se ke mně blíţí, jdou zabíjet. Ţena se zastavuje ve vzdálenosti pětadvaceti metrů. Muţ dochází aţ na deset. Zatím netahají bouchačky, ale ruce mají v pohotovosti. Slyším, jak dál v ulici vystupují z druhého vozu tři muţi. Rozcházejí se do tří různých stran. Mají zbraně, slyším tření kovu o látku. Zaujímají předem stanovené pozice – a uţ jsou v dohledu. Sleduju je koutkem oka. Jeden se ukrývá za nějakým autem, druhý se krčí za stromem, třetí stojí u dopravního ukazatele. Z vozu u přístavní hráze na mně další tři muţi zaměřují dalekonosné pušky. Kaţdé další zaváhání mě můţe přijít draho. Kdyţ vypukne palba, octnu se v kříţovém ohni šesti profesionálních zabijáků. Zatím nepropadám panice. Je mi jasné, ţe dva tři projektily mi nemůţou zabránit v úniku, pokud ovšem nedostanu zásah přímo do srdce. Nechci prchat, dokud to není nezbytně nutné. Chci mluvit se Slimem. „Vy jste Alisa, ţe ano?“ bere si slovo. 61
Přikyvuju. „Slim?“ „Od hlavy aţ k patě.“ „Měl jste být sám.“ „Chtěl jsem přijít sám, ale moji společníci usoudili, ţe by to nebylo moudré.“ „Vaši společníci se dostavili v plném počtu. Proč taková armáda na jednu obyčejnou holku?“ „Nejste obyčejná, Aliso.“ „A čím jsem neobyčejná?“ Slim krčí rameny. „Máte za ušima, mladá dámo.“ Zajímavá odpověď, říkám si. Ţe by byl nervózní z bezpečnostních opatření, která byla kvůli mně přijata? Někdo mu je musel určit… nařídit. Neví, ţe jsem vampýra a jestliţe to neví on, který řídí tuhle akci, pak to nevědí ani ostatní. To je moje obrovská výhoda. Avšak někdo jiný, někdo nad ním, to ví. Musím se s tím někým setkat. Není jiné cesty. „Co ode mě chcete?“ ptám se. „Rád bych vás pozval na malou projíţďku.“ „Kam?“ „Nijak moc daleko,“ praví. Lţe. Jakmile do jednoho z těch dvou luxusních vozů nasednu, pojedu hezky dlouho. Ptám se: „Kdo vás posílá?“ „Dozvíte se, kdyţ přijmete mé pozvání.“ Dozvím se. „Jak se jmenuje?“ „Lituju, ale předem vám to nemůţu sdělit.“ „A kdyţ nepojedu?“ ptám se. Slim si povzdychuje. „To by nebylo dobré. Přesněji řečeno, bylo by to velice zlé.“ Zabijeme tě, kdyţ se budeš zdráhat, zní ve skutečnosti jeho odpověď. Ptám se: „Znáte detektiva Michaela Rileyho?“ „Ano. Spolupracoval se mnou. Předpokládám, ţe jste s ním mluvila.“ „Ano.“ „Jak se mu daří?“ Usmívám se, ale oči mám chladné. „To nevím.“ 62
„Nevíte?“ Zvedá ruku. „Měli bychom jít, prosím. Kaţdou chvíli by se tu mohla objevit policie. Nikdo z nás jistě nestojí o zbytečné komplikace.“ „Kdyţ s vámi půjdu, mám vaše slovo, ţe se mi nic nestane?“ ptám se. Hledí mi zpříma do očí. „Máte moje slovo, Aliso.“ Další leţ. Ten muţ je zabiják. Cítím na jeho rukou krev. Pomalu vykračuju. Pušky, které jsou kvůli mně v pohotovosti, mají teleskopické zaměřovače. Pohybují se zároveň se mnou. Je mi jasné, ţe kdybych se pokusila skočit přes zábradlí do moře, přinejmenším jeden střelec mě zasáhne. Netouţím dostat kulku do těla. Uţ jsem to párkrát zaţila. Nemám jinou moţnost, neţ Slimovo pozvání přijmout. „Dobrá, Mr. Slime,“ říkám, „pojedu s vámi.“ Kráčíme k vozu, Slim po mém pravém boku, ţena po levém. Kdyţ docházíme k patě přístavní hráze, vyjíţdí zpoza rohu druhý vůz, ale tři muţi, kteří původně vystoupili, zůstávají na svých místech. Druhý vůz se zařazuje za první. Vyskakují další čtyři muţi. Všichni mají stejný úbor – černé sportovní soupravy. Míří na mě samopaly. Dostávám strach. Takhle přehnaná bezpečnostní opatření jsem nečekala. Kdyby vypálili, určitě by mě zabili. Rozpomínám se na Kršnu, ani nevím proč. Řekl mi, ţe kdyţ ho poslechnu, budu pod jeho ochranou. Myslím, ţe jsem ještě neudělala nic, co by si mohl vysvětlit jako neposlušnost. Slim se ke mně obrací a říká: „Aliso, buďte tak laskavá a pomalu, velice pomalu vyndejte z bundy pistoli a hoďte ji na zem.“ Dělám, o co mě ţádá. „Děkuju,“ říká Slim. „Máte ještě jinou zbraň?“ „Snad, abyste si mě prohledal.“ „To bych nerad. Prosím vás, pokud máte ještě jinou zbraň, abyste ji také odhodila.“ Jsou to nebezpeční lidé. Mají perfektní výcvik. Nesmím se nechat vmanévrovat do defenzívy. Otáčím se k Slimovi a upírám na něj oči. Chce uhnout pohledem, ale nedaří se mu to. Mluvím tiše, aby moje slova vnímal, jako by mě měl přímo mezi ušima. Povídám: „Mě se nemusíte bát, Mr. Slime. Nevím, co vám o mně 63
kdo napovídal, ale vaše obavy jsou naprosto zbytečné. Nejsem tak nebezpečná, jak si myslíte.“ Snaţím se působit na jeho psýchu, rozehrát struny naladěné na bod mrazu, kdyţ vtom ţena zakročuje. „Nesmíš ji poslouchat!“ křičí. „Nesmíš se od ní nechat ovlivnit.“ Slim třepe hlavou, jako by si ji chtěl vyvětrat. Otáčí se k ţeně a přikazuje: „Prohledej ji.“ Stojím ztuhlá a ţena mě ohmatává aţ k botám a objevuje druhou pistoli a nůţ. Napadá mě skočit po ní a udělat si z ní rukojmí, ale z výrazu muţů kolem sebe usuzuji, ţe by ji zabili, kdyby mě chtěli dostat, a ani by se tím příliš netrápili. Ţena mě odzbrojuje a odskakuje ode mě, jako by se bála, aby ode mě něco nechytla. Muţi se asi diví, proč se mnou ti dva dělají takové ciráty, ale asi do toho nemají co mluvit, jejich úkolem je poslouchat rozkazy. Slim vytahuje z kabátu dvoje pouta. Mají zlatou barvu a není z nich cítit ocel – je to zřejmě nějaká speciální slitina. Jsou třikrát silnější neţ obyčejná ţelízka. Házeje směrem ke mně. Přistávají mi u nohou. „Aliso,“ pronáší přívětivě. „Spoutejte si laskavě ruce a nohy.“ „Proč?“ Snaţím se natahovat čas. Třeba se objeví policejní auto na obhlídce. Ovšem tihle lidé by si to klidně rozdali i s policií. „Máme před sebou dlouhou jízdu a rádi bychom vás odsud dostali bez problémů,“ říká Slim. „Říkal jste, ţe nepojedeme daleko.“ „Spoutejte se!“ „Dobrá.“ Nasazuju si pouta na ruce a na nohy a znovu ţasnu nad materiálem, z kterého jsou vyrobena. „Tiskněte, aţ uslyšíte cvaknutí,“ radí mi Slim. Poslouchám ho. Slyším cvaknutí. „Spokojen?“ ptám se. „Vyrazíme?“ Slim vytahuje z kapsy klapky na oči podobné těm, co si někteří lidé berou do postele. Jde ke mně. „Vemte si to,“ oznamuje mi. Ukazuju spoutané ruce. „Budete mě muset oslepit osobně.“ Přibliţuje se ke mně. „To zvládnete. Přetáhněte si to přes hlavu.“ Znovu na něj upírám oči. Je to moje poslední šance. „Nemusíš se mě tak bát, Slime. Tvůj strach je směšný.“ Uhýbá pohledem a nasazuje mi klapky. Slyším jeho vnitřní hlas: 64
„Máš pravdu, Aliso.“ Bere mě za ruku a táhne k prvnímu vozu. Jedeme po Pacifické magistrále k jihu. Nevidím nic neţ tmu, ale můj mozek se orientuje dobře. S výjimkou očí jsou všechny mé smysly v pohotovosti. Slim sedí po pravé straně, ţena po levé. Otočeni proti nám sedí čtyři silní muţi, další dva jsou vpředu. Počítám je podle dechu. Druhý vůz jede za námi ve vzdálenosti sto metrů. Neţ jsme odbočili na magistrálu, zastavil se ještě pro ty tři muţe, kteří původně vystoupili. Uvnitř není nic, co by mělo nezvyklý zápach. Vůz je nový. Není tam ani ţádné jídlo, ale v baru je pití: limonády, dţusy, soda. Ve vzduchu je stopička střelného prachu. Přinejmenším z jedné zbraně ve voze se nedávno střílelo. Všichni mají bouchačky v rukou nebo na klíně. Jenom ţena na mě míří. Má ze mě největší strach. Cesta se protahuje. Dech lidí ve voze se zpomaluje, prohlubuje. S výjimkou ţeny všichni relaxují. Jsou přesvědčeni, ţe nejhorší mají za sebou. Nenápadně zkouším pouta. Kov je neuvěřitelně tvrdý. Nedokázala bych pouta rozlomit. To ovšem neznamená, ţe nemůţu nic dělat. I spoutaná můţu skákat mnohem rychleji, neţ obyčejný smrtelník dokáţe utíkat. Mohla bych se zmocnit jednoho ze samopalů, které mají muţi naproti mně na klíně. Neţ by ostatní stačili vystřelit, bylo by po nich. Jenţe ještě dřív by mi ţena prostřelila hlavu. Vím také, ţe muţi v druhém voze mají jasné instrukce: jeden podezřelý pohyb – okamţitě zahájit palbu. Všichni v prvním voze zemřou a já s nimi. Proto se únosu účastní dva vozy místo jednoho. Musím vymyslet něco jiného. Čekám dalších třicet minut a pak se do toho pouštím. „Slime, potřebuju si odskočit.“ „Lituju, ale nejde to.“ „Nevydrţím to. Vypila jsem dvoulitrovku coly, neţ jsem šla na ten sraz s vámi.“ „Bohuţel. Nebudeme zastavovat.“ „Počůrám celé sedadlo. Budete v tom sedět.“ „Klidně to udělejte, kdyţ to nemůţete vydrţet.“ „Udělám.“ 65
Uţ neodpovídá. Utíkají kilometry. Jestliţe Slim měl pouta u sebe, musí taky od nich mít klíčky. Ţeně vedle mě umdlévá ruka. Sklání samopal. Slyším šelest látky. Odhaduju naši rychlost na stovku. Jsme přibliţně sto padesát kilometrů na jih od Water Cove. Blíţíme se k Seaside. Slyším vpředu město, dvě nonstop benzínová čerpadla, nonstop bufet. „Slime,“ povídám. „Co?“ „Mám ještě jeden problém kromě čůrání.“ „O co jde?“ „Mám periodu. Musím na záchod. Stačí mi na to dvě minuty. Vy a vaše kolegyně můţete jít se mnou. Můţete mě celou dobu drţet na mušce, kdyţ chcete, já to beru. Kdyţ mi nezastavíte, dopadne to tady špatně a ani to nebude trvat moc dlouho.“ „Nebudeme zastavovat.“ Zvyšuju hlas. „To není moţné! Mám spoutané ruce i nohy. Jste po zuby ozbrojení. Potřebuju jenom dvě minuty. Odskočit si na záchod. Proboha, co jste to za lidi?! Chcete tady sedět v moči a krvi?“ Slim přemýšlí. Slyším ho, jak se sklání a otáčí k ţeně hlavu. „Co říkáš?“ ptá se. „Nesmíme zastavit za ţádných okolností.“ „To vím taky, k čertu!“ Opakuje, co jsem uţ říkala, a já začínám mít dobrý pocit, ţe jsem ho dostala. „Co by nám mohla udělat?“ Ţena trvá na svém: „Musí být neustále pod kontrolou.“ Říkám: „Uţ jsem vám řekla, ţe můţete jít na záchod se mnou.“ „Vy nám to laskavě dovolíte?“ pronáší ţena ironicky. Má podráţděný hlas. Je z Německa – z východní části. Chystám jí milé překvapení. „Nevozíme s sebou vloţky,“ povídá. „Pouţiju, co bude po ruce,“ pravím přívětivě. Ţena mluví k Slimovi: „Je to na tobě.“ Slim přemýšlí, odhaduje mě, to je mi jasné. Pak rozhoduje: „K čertu, zavolej ostatní.“ Mluví před sebe. „Řekni jim, ţe zastavíme u první benzínky. Zajedeme dozadu.“ „Nebude se jim to líbit,“ odpovídá muţ vpředu. „Řekni, ţe je to na moji odpovědnost, kdyby měli obavy,“ říká Slim. Otáčí se ke mně. „Spokojená?“ 66
„Děkuju,“ pronáším sametovým hláskem. „Nechci dělat problémy. Opravdu si mě můţete ohlídat, jak chcete.“ „To si piš, ţe si tě ohlídám, kočičko,“ říká Slim, jako by to byl jeho nápad. Já chci jenom jeho klíčky. Domluveno, v pořádku. Před Seasidem zpomalujeme. Řidič zatáčí k benzínce. Slyším obsluhu na noční směně. Objíţdíme objekt, druhý vůz jede těsně za námi. Zastavujeme. Slim otvírá dvířka. „Zůstaňte!“ nařizuje mi. Čekáme, aţ se Slim vrátí. Ţena mi znovu míří na hlavu. Nelíbí se jí, co se děje, ale muţi jsou klidní. Asi si říkají, k čemu taková přehnaná opatrnost? Slim se vrací. Slyším, jak vytahuje bouchačku. „My dva jdeme s vámi,“ říká. „Ţádné hlouposti.“ Povídám: „Musíte mi sundat tu pitomost z očí, Kdyţ neuvidím, bude to trvat dlouho a dopadne to špatně.“ Můţu samozřejmě zvednout ruce a stáhnout si klapky sama, ale kdyţ to udělá Slim, ušetří mi práci. Poslepu nemůţu zaútočit. Krčím rameny, abych zdůraznila svou bezmoc. „Ještě něco?“ ptá se Slim. „Ne.“ Stahuje mi klapky. „Spokojená?“ Vděčně se usmívám. „Budu, aţ pouţiju záchod.“ Dívá se na mě, v obličeji se mu zračí nervozita. „Co jste k čertu zač?“ „Hodná holka,“ usmívám se. Ţena mi přikládá otvor hlavně na spánek. „Vystupte! Máte dvě minuty. Ani o vteřinu víc.“ Štrachám se ven. Všichni muţi z druhého vozu jsou venku, zbraně mají schované, ale po ruce. Dělají zeď mezi mnou a předkem benzínky. Modlím se, aby někoho z nich nenapadlo jít za mnou na záchod. Musí to být jenom Slim a ţena. Vrhám směrem k té ostraţité smečce plachý úsměv. Ţvýkají. Okukují moji postavu. A jistě si taky kladou otázku, co jsem zač. Ţena vchází na záchod první, pak já a po mně Slim. Nikdo další za námi nejde. Dveře se zavírají. Okamţitě útočím. Naplánovala jsem si to tak. Bleskurychlým pohybem, který ţádný smrtelník nemůţe postřehnout, se vrhám na Slima a vyráţím mu pistoli. Švihám spoutanýma rukama nad hlavu a vedu úder na temeno lebky. 67
Vkládám do něj jenom část své síly. Chci Slima omráčit, nic víc. Zatímco klesá k zemi, ţena se otáčí a chce vypálit. Výkopem oběma nohama jí vyráţím samopal z rukou. Třeští oči, jak bezpečně přistávám na chodidla. Otvírá pusu, chce něco říct, ale to uţ jí drţím hlavu v dlaních. Zuřivě tisknu. Neţ umírá, z koutků očí jí stříká krev. Navţdy ji svými nehty oslepuju. Další krev stříká, kdyţ jí rozbíjím hlavu o obkládanou zeď. Je to tak silný úder, ţe pod kachlíky praská omítka. Vylétá obláček bílého prachu smíšeného s krví. Lebka puká na několika místech. Ţena se mi v rukou hroutí, krev mi barví předek koţené bundy. Je po ní. Pouštím ji. Dveře jsou zavřené, ale nejsou zamčené. Okamţitě je zamykám. Slim u mých nohou sténá. Skláním se, zvedám ho na nohy a tisknu na zeď vedle rozmázlé mozkové tkáně mrtvé ţeny. Ruce se mi zastavují na jeho hrdle. Uteklo pět vteřin od chvíle, co jsme vešli. Slim sebou cuká a otvírá oči. Zastavují se na mně. „Slime,“ říkám přívětivě. „Pořádně se podívej. Vidíš svoji kolegyni? Je mrtvá. Mozek má venku, hlavu na kusy – je to strašné. Já jsem strašná. Mám obrovskou sílu. Uţ jsi pochopil, jakou mám sílu? Řekli ti, abys byl opatrný. Nebyls a teď to máš. Ale netrap se tím. Povím ti, co uděláš. Sáhneš do kapsy a vyndáš klíčky od pout. Odemkneš je. Ne, aby tě napadlo křičet. Kdyţ mě poslechneš, třeba tě pustím. Kdyţ ne, ocitne se tvůj mozek na podlaze vedle mozku tvé partnerky. Uvaţuj o tom, jestli chceš, ale neuvaţuj dlouho. Jistě jsi uţ pochopil, ţe jsem dost netrpělivá.“ Slim koktá. „Já ty… ty klíče nemám.“ Usmívám se. „Špatná odpověď, Slime. Budu si je muset najít sama. Ovšem nejdřív musím mít jistotu, ţe se nebudeš vrtět, aţ tě budu šacovat. Zabiju tě, Slime.“ Je vyděšený. Sotva ze sebe souká slova. Nemotorně šlape do hmoty odkapávající z ţeniny hlavy. „Ne! Počkejte! Prosím vás. Mám ty klíče. Dám vám je.“ „To je dobře. Dobře pro tebe.“ Povoluju stisk. „Odemkni pouta. A pamatuj, jestli vykřikneš, jsi mrtvý muţ.“ Ruce se mu viditelně třesou. S někým jako já při jeho výcviku nepočítali. Upírá oči na to, co zbylo z hlavy jeho partnerky. Krvavá 68
kaše. Konečně se vzpamatovává a snímá mi pouta. Jsem volná. Mám příjemný, svobodný pocit. Uţ zase se cítím neporazitelná. Připadám si jako vlčice mezi jehňátky, která se chystá na krvavou lázeň. Háţu pouta do odpadkového koše. Vtom někdo klepe na dveře. Zatínám prsty ze stran do Slimova krku. „Zeptej se, co je,“ říkám. „A hlavně, aby nepoznali, co se tu děje.“ Slim kašle. „Co je tam?“ „Všechno oukej?“ ptá se muţ. Slyšeli hluk. „Jo,“ šeptám. „Jo,“ opakuje Slim. Muţ venku bere za knoflík u dveří. Jsou samozřejmě zamčené. „Co se tam děje?“ ptá se muţ. Nějaký šťoura, napadá mě. „Všecko v klídku,“ šeptám. „Všecko v klídku,“ souká ze sebe Slim. Není divu, ţe muţ venku Slimovi nevěří. Jeho mluva zní, jako by se měl kaţdým okamţikem rozplakat. Muţ znovu zkouší dveře. „Otevři!“ ţádá. „Kdybychom vyšli, asi by nás oba zabili, nemám pravdu?“ ptám se Slima. Chrčí: „Ano.“ Obhlíţím záchod. Zeď, u které Slima drţím, je celá vykachlíkovaná, je to pravděpodobně nejsilnější zeď v místnosti. Ale stěna za jedinou záchodovou mísou vypadá slabší. Odhaduji, ţe z druhé strany je kumbál pro noční směnu. Jednou rukou drţím Slima, skláním se k podlaze a sbírám samopal. „Projdeme tady tou zdí,“ říkám. „Nejdřív ji vykopnu a pak vyrazíme. Nehodlám se s tebou prát. Jestli se o něco pokusíš, roztrhnu ti hrdlo. Teď mi řekni, co je za tou benzínkou na druhé straně. Pole? Nějaké budovy? Silnice?“ „Stromy.“ „Myslíš les?“ „Ano.“ „Výborně.“ Táhnu ho do kóje. „Dávej pozor. Teď něco zaţiješ.“ Se Slimem v rukou vyskakuju metr do výšky a zasazuju do stěny, kousek nad mísou, tři bleskurychlé kopy. Stěna se hroutí, zbytek doráţím hranou ruky. Ocitáme se v kumbálku pumpaře na noční 69
směně. Neţ se stačí vzpamatovat z šoku, dostává úder do zátylku. Padá na podlahu, moţná ţivý, moţná mrtvý. Vykopávám hlavní dveře. Konečně se po dvou minutách na páchnoucím záchodě nadechuju čerstvého vzduchu. Slyším za sebou, jak dveře záchodu letí z pantů. A pak překvapené výkřiky muţů, kteří objevují nebohou Miss Deutschland s roztříštěnou hlavou. Vleču Slima z druhé strany kolem obou luxusních vozů za benzínkou. Část muţů se tlačí u dveří záchodu, zbývající právě vylézají z našeho vozu. Zvedám samopal Uzi a pálím dávku. Nocí se rozléhá křik. Několik muţů padá. Ostatní se vrhají po zbraních. Vyprazdňuju směrem k nim zásobník a odhazuju Uzi na zem. Nepotřebuju ho. Jsem vampýra. Vystačím si s vlastními silami. Jako stín letím se Slimem přes parkoviště a mizím mezi stromy. Doráţí na nás sprška kulek. Dostávám zásah do zadku, do pravé půlky. Pálí to, ale já si toho nevšímám. Les je převáţně borový, smíšený s jedlemi. Před námi se objevuje kopec vysoký asi čtyřicet metrů. Táhnu Slima nahoru a na druhé straně dolů. Před námi se objevuje mělká řeka. Vrhám se do vody. Není pravda, co se říká o upírech – tekoucí voda nám nohy nesvazuje. Drţím Slima za hrdlo. Slyším na dálku, ţe muţi vbíhají do lesa – jejich šest – a roztahují se do rojnice. Hledají nás. Slyším i ostatní, kteří u benzínky chrčí bolestí, sípání umírajících. Doslova si se Slimem pohazuju jako s hadrem na holi, vleču ho kilometr proti proudu řeky. Jsem rychlejší neţ mladá laň, dokonce i s kulkou v zadku. Nakonec Slima odhazuju do křovinatého porostu. Nasazuju mu podráţku na hruď. Hledí na mě očima plnýma děsu. Vidí spíš ducha neţ ţenu. Ale já ho vidím dobře. Sahám si dozadu a vkládám prsty do roztrţených kalhot. Vytahuju kulku a zahazuju ji. Rána se mi okamţitě hojí. Říkám: „Teď si můţeme rozumně promluvit.“ „K… kdo?“ koktá Slim. Skláním se, aby mi viděl do obličeje. „Správná otázka,“ povídám. „Kdo tě na mě poslal?“ Lapá po dechu, i kdyţ uţ ho za krk nedrţím. „Vy dokáţete věci. Jak je to moţné?“ „Jsem vampýra.“ Kašle. „Ne… nerozumím.“ 70
„Je mi pět tisíc let. Narodila jsem se dřív, neţ se začala psát historie. Jsem poslední svého druhu… alespoň doufám. Myslím, ţe kdo tě za mnou poslal, ví něco o mých zvláštních schopnostech. Dobře tě připravili. Ten člověk musí vědět, ţe jsem vampýra. Chci se s ním setkat.“ Dýchám Slimovi do obličeje. Musí cítit ledový dech Smrťáka. „Řekni mi, kdo to je a kde ho najdu.“ Slim je v šoku. „Je tohle vůbec moţné?“ „Viděl jsi ukázku mé moci. Mám ti předvést další?“ Třese se. „Kdyţ vám to povím, necháte mě ţít?“ „Moţná.“ Ztěţka polyká, silně se potí. „Jsme řízeni ze Švýcarska. Párkrát jsem se s bossem setkal. Jmenuje se Graham… Rick Graham. Je velice bohatý. Občas pro něj pracuju… tedy moji lidé a já. Před dvěma lety nás poslal pátrat po někom, kdo odpovídá vašemu popisu.“ „Jak mě popsal?“ „Přesně, jak vypadáte. I všechno ostatní. Říkal, ţe jste bohatá, ţijete sama a nemáte příbuzné. Říkal, ţe s vaší osobou mají být spojena některá záhadná úmrtí.“ „Znal moje jméno?“ „Ne.“ „Máš pátrat ještě po někom jiném?“ „Ne. Pouze po osobě odpovídající vašemu popisu.“ Obličej se mu křiví bolestí. „Mohla byste ze mě spustit nohu? Asi jste mi zlomila ţebra, jak jste se mnou mlátila o stromy.“ „Ty ses ve voze taky moc nezajímal o moje pohodlí.“ „Dal jsem zastavit, kdyţ jste chtěla na záchod.“ „To jsi udělal chybu.“ Mám chladný hlas. Slim je vystrašený. „Co se mnou chcete udělat?“ „Chci Grahamovu adresu. Je ve Švýcarsku?“ „Nikdy není na jednom místě. Věčně cestuje.“ „Proč?“ „Nevím proč. Třeba vás hledá.“ „Můţe být někde na Západním pobřeţí? V Oregonu?“ „To nevím.“ Mluví pravdu. „Ale dneska jste mě k němu vezli.“ 71
„To taky nevím. Jeli jsme do San Franciska. Měl jsem zavolat z jedné telefonní budky. Můţu vám říct číslo. Je do Švýcarska.“ „Ano.“ Slim mi říká číslo. Uvaţuju. „Dneska v noci jsem ti faxovala do Švýcarska. A přitom jsi byl tady. Je moţné, ţe je tu i Graham?“ „Je to moţné. Jsme ve spojení.“ „Máš vizitku, Slime?“ „Coţe?“ „Vizitku. Dej mi svou vizitku.“ „Mám peněţenku v náprsní kapse vpravo.“ Trhám mu kapsu. „Je to tak.“ Zastrkuju si jeho peněţenku do zadní kapsy. Kalhoty mám nasáklé krví, svou vlastní a ţeny, kterou jsem zabila. Slyším v lese dva muţe. V dálce ječí siréna policejního vozu jedoucího po Pobřeţní magistrále k jihu. Muţi v lese ji také slyší. Čtu jejich myšlenky, nejsou nijak sloţité: Ta ţenská je monstrum. Jestli má Slima, je uţ mrtvý. A nás taky zabije, kdyţ se s ní setkáme. Blíţí se policie. Uděláme nejlíp, kdyţ odsud vypadneme a vymluvíme se na tmu. Muţi se otáčejí zpátky k benzínce. Láskyplně hladím Slima po tvářích. Nemůţu ho nechat naţivu, to je pochopitelné. „Proč pro Grahama pracuješ?“ „Pro peníze.“ „Jistě. Jak vypadá?“ „Je vysoký, moţná sto devadesát centimetrů. Má tmavé vlasy… dlouhé vlasy.“ V té chvíli se začínám třást já. „Jaké má oči?“ „Modré.“ „Pomněnkově modré?“ „Ano. Jde z nich hrůza.“ Slyším se, jak šeptám: „Jako mám já?“ „Ano. Pro boha ţivého, nezabíjejte mě. Můţu vám pomoci, slečno. Opravdu můţu.“ Jakša! To není moţné, říkám si. Po takové době! Všechny ty zvěsti! Proč jsem tomu nevěřila? Myslela jsem, ţe je mrtvý. Moţná to takhle navlékl záměrně. Ale proč si teď pro mě přichází? Nebo je to nejbláznivější otázka, jaká mě mohla napadnout? Ti lidé přece měli rozkaz mě při nejmenším podezřelém pohybu zabít. Musí mu jít o 72
mou smrt. Jakša má strach z Kršny. Z toho, co mu řekl. „Uţ jsi mi pomohl,“ povídám Slimovi. Oddychuje. „Co chcete dělat? Nedělejte to!“ Obtáčím mu své dlouhé prsty kolem hrdla, přejíţdím dlouhými nehty po krčních ţilách pod kůţí. „Víš, kdo jsem. A mám ţízeň. Co mi brání, abych se napila, co mé hrdlo ráčí? Ty nejsi ţádný svatoušek. Chladnokrevně vraţdíš. Máš štěstí. Kdyţ mi někdo zemře v náručí, nikdy na něj nezapomenu.“ Křičí: „Prosím vás, ne! Já nechci umřít!“ Skláním se k němu. Moje vlasy ho zaplavují. „Tak ses neměl nikdy narodit,“ říkám. Otvírám mu ţíly. Otvírám svá ústa. Piju pomalu. Vychutnávám si ho.
73
VII. Zahrabávám tělo do říčního dna. Je to můj oblíbený způsob. Policie jen zřídkakdy hledá pod tekoucí vodou. Slyším v dálce, co se děje u benzínového čerpadla. Dvě černobílá policejní auta. Přestřelka se zabijáky z luxusních vozů. Zabijáci vítězí. Slyším, jak zběsilou rychlostí mizí z místa činu. Jsou zkušení. Nepochybuju, ţe se jim podaří uniknout. Kdyţ budu chtít, najdu si je. Jsou slyšet další policejní vozy. Musím z lesa vypadnout na druhou stranu. Běţím mezi stromy, vytvářím nový světový rekord v přespolním běhu. Po deseti kilometrech se ocitám u zavřené benzínky na opuštěné silnici. Je tam telefonní budka. Napadá mě zavolat kamarádovi z lukostřelby Seymourovi Dorstenovi. Je to bláznivý nápad. Lepší by bylo, kdybych běţela dál, aţ někam k frekventovanější silnici, kde jsou zaparkovaná auta. Dokáţu cizí auťák nastartovat zkratem za pár vteřin. Jsem nasycená krví. Bude šílené, aţ Seymoura vtáhnu do svého drsného nočního dobrodruţství. Mohl by to vytroubit své matce. Ale já ho do něj chci zatáhnout. Mám k tomu chlapečkovi důvěru. Nevím proč. Získávám na informacích jeho číslo. Volám. Zvedá to na druhé zazvonění. Jeho hlas zní ostraţitě. „Seymoure,“ říkám, „tady je tvoje nová kamarádka.“ „Lara?“ Zdá se, ţe je rád. „Co se děje? Jsou čtyři hodiny ráno.“ „Mám jeden problém a potřebuju tvoji pomoc.“ Prohlíţím si ukazatel. „Jsem u benzínky na Pinecove avenue, deset kiláků před Seasidem… no, moţná dvanáct, přímo na východ od města. Potřebuju odsud odvézt. A potřebuju, abys mi přivezl něco na převlečení, kalhoty a mikinu. Musíš přijet okamţitě a nikomu o tom 74
nesmíš říct ani slovo. Jsou vaši vzhůru?“ „Ne.“ „A proč ty nespíš?“ „Jak víš, ţe nespím?“ „Protoţe jsem médium,“ povídám. „Zdálo se mi o tobě. Probudil jsem se z toho snu před pár minutami.“ „To mi povíš jindy. Přijedeš?“ „Jasně. Asi vím, dokud voláš. Je to benzínka Shell. Jediná v okolí.“ „Jasně, bráško, pospěš si. A hlavně, ať vaši neslyší, ţe mizíš z domu.“ „Proč se potřebuješ převlékat?“ „To poznáš, aţ mě uvidíš.“ Seymour přijíţdí zhruba za hodinu a čtvrt. Je mým zjevem dokonale šokován. V ranním rozbřesku mají moje vlasy barvu sopečné lávy. Zastavuje a vyskakuje z auta. „Co se ti stalo?“ ptá se. „Nějací lidé si se mnou chtěli hrát, ale já jsem neměla zájem. Teď ti to nemůţu vysvětlovat. Máš ty šaty?“ „Húúú!“ Nespouští ze mě oči, ani kdyţ se natahuje k přednímu sedadlu. Má pro mě dţíny a bílé triko a k tomu dva svetry, zelený a černý. Beru si černý. Okamţitě se před ním začínám svlékat. Jel pro mě pěknou dálku a zaslouţí si odměnu. „Laro!“ Ţasne. „Já se nestydím.“ Rozepínám si kalhoty a stahuju si je. „Máš v autě ručník nebo nějaký hadr?“ „Ano. Na tu krev?“ „Ano. Udělej to pro mě.“ Podává mi umatlanou utěrku. Jsem uţ úplně nahá, z krůpějí potu na mém těle stoupá v mrazivém nočním vzduchu mlţný opar. Pečlivě si osušuju vlasy a stírám krev z prsou. Pak si beru věci, které mi přivezl. „Nenapadlo tě zavolat policii?“ ptá se. „Ne.“ Nejdřív si natahuju triko. Seymour pokašlává. „Ty jsi snad s sebou měla luk a šípy, kdyţ si to s tebou rozdali.“ 75
„Byla jsem ozbrojená.“ Dokončuju oblékání, znovu si nazouvám kozačky a své vlastní věci váţu do uzlíčku. „Chvilku na mě počkej. Musím to někam zahodit.“ Zahrabávám zakrvácené ošacení v lese mezi stromy, ale předtím vyndávám z bundy klíče od svého auta a ze zadní kapsy kalhot Slimovu peněţenku. Za deset minut jsem zpátky u Seymoura. Sedí za volantem, motor má nastartovaný, topení na plné pecky. Při své křehké kondici jistě snadno prochladne. Zalézám na sedadlo vedle něj. „Mám auto ve Water Cove, kousek od mola,“ říkám. „Můţeš mě tam hodit?“ „Jistě.“ Rozjíţdí se. Míříme k severu. „Coţe tě napadlo zavolat zrovna mě?“ „Vím, ţe jsi chytrá hlavička.“ Směje se. „Řekla sis, ţe jsem ve městě jediný, kdo tě nepůjde okamţitě prásknout.“ „Přesně tak. O tom, co jsi viděl, nesmíš nikomu povědět ani slovo.“ „Ale jistě. Nepovím.“ Usmívám se a poplácávám ho po stehně. „Dík. Kromě toho, ţe zboţňuju tvou hlavičku, jsem ti taky zavolala, protoţe vím, ţe si nenecháš ujít noční dobrodruţství.“ Pokukuje po mně přes silné brýle. „Jsi na můj vkus přece jen trochu divoká. Neřekneš mi, co se stalo?“ „Stejně bys mi nevěřil.“ Vrtí hlavou. „Věřil. Po tom, co se mi o tobě zdálo. Bylo to šílené.“ „Pověz mi o tom.“ „Zdálo se mi, ţe jsi byla na bojišti a ze všech stran se k tobě stahovaly celé armády démonů. Měli všechny moţné zbraně, sekyry, meče, kyje. Byli odporní. Vydávali temné skřeky, chtěli tě roztrhat na kusy. Byla jsi trochu výš neţ všechno ostatní, stála jsi v trávě na kopci. Bojiště bylo prašné a mělo narudlou barvu jako nějaká rovina na Marsu. Nebe se černalo kouřem. Stála jsi sama proti tisícům. Vypadalo to beznadějně. Ale ty ses nebála. Byla jsi oblečená jako bájná bohyně. Od pasu nahoru jsi měla stříbřité brnění. V pravé ruce jsi měla meč posázený drahokamy, zlaté náušnice 76
osázené smaragdy, které zvonily, jak jsi povzneseně přehlíţela ty zástupy kolem sebe. Ze stočených vlasů ti čnělo paví pero a na nohou jsi měla vysoké boty z právě staţené kůţe. Leskly se čerstvou krví. První linie démonů zaútočila, ale ty ses jen usmívala. Zvedla jsi meč, ale udeřila jsi jazykem.“ „Jazykem?“ „Jo. To na tom bylo právě to šílené. Měla jsi hrozně dlouhý jazyk. Byl nachový, krvavý – vypadal, jako by ses do něj jednou dvakrát kousla. Kdyţ jsi ho vymrštila, všichni démoni ztuhli a zachvěli se hrůzou. Pak ti z hrdla vyšel ten zvuk, to se nedá vylíčit. Byl to hřmotný, nosový zvuk. Nesl se nad bojištěm, a jak dolehl k sluchu démonů, padli všichni mrtví.“ „Húúú!“ křičím. To o tom jazyku mi silně připomíná jakšíniho. Uţ se nedivím. Seymour má neuvěřitelně vyvinutý cit pro emoční stavy. A kromě toho vím, ţe je se mnou na stejné vlně, ţe je mezi námi neviditelné, intuitivní pouto. Ano, patříme k sobě. Jsem okouzlená tajemstvím. Neumím si svou zvláštní náklonnost k Seymourovi logicky vysvětlit. Ne, není to jako láska k Rayovi, vášeň, kterou k synovi Rileyho cítím. Seymour mi připadá spíš jako mladší bratr, dokonce bych řekla můj syn. Kromě Lality jsem za celých pět tisíc let jiné dítě neměla. Je mi s tímhle klukem dobře. „A dál?“ ptám se. „No,“ povídá, „asi bych ti to neměl říkat. Je to dost kruté.“ „Já se jen tak něčeho neleknu.“ „Potom, co jsem dneska v noci viděl, asi opravdu ne. Kdyţ byli všichni démoni mrtví, vydala ses přehlédnout bojiště. Tu a tam jsi šlápla na hlavu démona, která praskla, a mozek vytryskl ven. Tu a tam ses zastavila a usekla jsi démonovi hlavu. Nahromadila jsi hodně hlav. Věšela sis je na krk. Taky jsi nacházela démony, kteří nebyli úplně mrtví. Chytala jsi je za hrdla a zvedala k ústům.“ Významně se odmlčuje. „Prořezávala jsi jim svými nehty krk a pila jejich krev.“ „To nezní tak hrozně.“ Seymour mě fascinuje. Jeho sen je jako metafora téhle noci. „A dál?“ „Poslední věc. Prošla jsi bojiště a zůstala nehybně stát a těla démonů se začala rozkládat. Najednou z nich zbyl jenom prach a 77
rozpadlé kosti. Nebe ještě víc potemnělo. Nahoře bylo něco, nějaký ohromný pták, který nad tebou krouţil. Bál jsem se o tebe. Pozvedla jsi meč a znovu z tebe vyšel ten šílený zvuk. Ale pták krouţil dál a snášel se stále níţ. Taky ses ho bála, jako bys věděla, ţe se mu nemůţeš rovnat.“ „To se ještě nestalo,“ šeptám. „Coţe?“ „Nic. Co to bylo za ptáka?“ „Těţko říct.“ „Nebyl to sup?“ „Moţná.“ Seymour se mračí. „Jo, myslím, ţe byl.“ Seká po mně postrašeným pohledem. „Nemáš ráda supy?“ „Sup je symbol smutného konce.“ „To jsem nevěděl. Odkud to víš?“ „Zkušenost.“ Několik minut sedím mlčky se zavřenýma očima. Seymour se mě neodvaţuje rušit. Kdyţ se mu zjevila přítomnost, říkám si, proč by se mu nemohla zjevit i budoucnost? Jakša kolem mne krouţí, kruh se stahuje. Moje staré uskoky ho nezastaví. Silou ani rychlostí se mu nemůţu rovnat. Tahle noc končí, brzy bude den. Avšak den je pro našince nocí, časem odpočinku, osamění, zoufalství. Cítím ve svém srdci, ţe Jakša je nablízku. Ale Kršna mi řekl, ţe budu pod jeho ochranou, kdyţ ho poslechnu. A já ho poslouchám. Jenţe, co kdyţ Jakšovi řekl totéţ? Tomu nevěřím. Posvátné texty nás učí, ţe Pán je nevypočitatelný. Myslím, ţe Kršna Jakšovi řekl něco jiného. Otvírám oči. Hledím na silnici před sebou. „Nebojíš se, ţe umřeš, Seymoure?“ Odpovídá opatrně: „Proč se ptáš?“ „Máš AIDS. Víš o tom?“ Nabírá do sebe dech. „Jak to víš?“ Krčím rameny. „Vím některé věci. Ty taky víš některé věci. Jak jsi k té nemoci přišel? Nevypadáš na teplouše. Koukal jsi na mě roztouţeně, kdyţ jsem se svlékala.“ „Máš boţské tělo.“ 78
„Děkuju.“ Pokyvuje hlavou. „Jsem HIV pozitivní. A moţná uţ se u mě rozvinul AIDS. Mám příznaky: únava, rakovina kůţe, záchvaty parazitární pneumonie. Ale v posledních týdnech se cítím celkem dobře. To vypadám tak strašně?“ „Vypadáš dobře, ale je na tobě vidět, ţe jsi nemocný.“ Vrtí hlavou. „Před pěti lety jsme měli bouračku. Měl jsem roztrţenou slezinu. Řídil strejda. Byl na místě mrtvý a mě odvezli do nemocnice. Operovali mě a dali mi přes litr krve. Byla po testech na HIV, to je jasné, to se dělá u kaţdé darované krve, jenţe tahle várka nějak proklouzla nebo co.“ Krčí rameny. „Takţe jsem další číslo do statistiky. Proto ses ptala, jestli se nebojím, ţe umřu?“ „To byl jeden důvod.“ „Bojím se. Podle mě, kdo říká, ţe se nebojí smrti, lţe. Snaţím se na to nemyslet. Zatím ţiju. Jsou věci, které bych rád udělal…“ „Chceš napsat ty povídky?“ přerušuju ho. „Ano.“ Natahuju ruku a dotýkám se jeho ramene. „Napíšeš taky povídku o mně?“ „Co bych měl o tobě napsat?“ „Co tě napadne. Moc nad tím nepřemýšlej. Co se ti vybaví, to napiš.“ Usmívá se. „Přečteš si to, kdyţ ji napíšu?“ Stahuju ruku a dělám si pohodlí. Oči se mi znovu zavírají. Jsem najednou hrozně unavená. Nejsem smrtelná, alespoň jsem si to do dnešní noci myslela. A teď si připadám i zranitelná. Bojím se smrti jako kaţdý jiný. „Kdyţ mi ji dáš přečíst,“ odpovídám.
79
VIII. Seymour mě odváţí k mému ferrari. Pak se na mě cestou do Mayfair lepí, ale já to řeţu sto šedesát kilometrů v hodině a ujíţdím mu. Jistě mi to odpustí. Upozornila jsem ho, ţe mám naspěch. Jedu k domu na pobřeţí. Zatím jsem o něm nemluvila v detailech, protoţe pro mě je dům jako dům. Nešílím ze svého domu jako někteří smrtelníci. Stojí na parcele o dvaceti akrech nad zalesněnou zahradou, která se táhne od hlavního vchodu k pobřeţním skalám. Příjezdová cesta je úzká a točitá a převáţně skrytá. Dům je z cihel, tudorovský styl, netypicky pro tuhle oblast, má dvě patra, seshora je výhled na Pacifik a velkou část pobřeţí. Mám hodně místností, krby a podobně, ale většinou se zdrţuju v obýváku, přestoţe jsou tam velká stropní okna, která jsem ještě nestihla zakrýt. I kdyţ jsem ve středověku i později ţila na zámcích a hradech, nepotřebuju k ţivotu příliš velký prostor. Kdyby na to přišlo, spokojila bych se i s krabicí… ba ne, to si dělám legraci. Obliba nábytku se u mě často mění. V současné době se obklopuju samým dřevem: křesla, velké stoly, příborníky. Nespím v rakvi, ale v posteli, na mahagonovém „letišti“ s černými nebesy s krajkami. Po staletí sbírám umělecká díla. Mám v Evropě ohromnou kolekci nesmírně cenných obrazů a soch, ale nic z toho v Americe. Byly doby, kdy jsem umění milovala, ale to uţ je pryč. Jedině klavír si s sebou beru všude, kam se stěhuju. Hraju skoro kaţdý den a při svém nadání a obratnosti jsem bez konkurence nejlepší hudebnicí na světě. Komponuju ale velice málo. Ne ţe bych neměla tvůrčí talent, ale protoţe moje melodie a písně jsou aţ zoufale smutné. Nevím proč – já sama se za smutného upíra nepovaţuju. 80
Ovšem dneska v noci jsem víc neţ smutná. Jsem nešťastná. Nezaţila jsem tenhle pocit uţ celá staletí. Trápí mě to. Utíkám do koupelny, sprchuju se a převlékám a hned se zase vracím do auta. Musím za Rayem. Jestli je to opravdu Jakša, kdo po mně jde, a já o tom nepochybuju, mohlo by ho napadnout dostat se na mě přes někoho z mého okolí. Uţ jednou to zkusil, kdyţ ke svým temným cílům zneuţil Rayova otce. Mám důvodné podezření, ţe o mně ví od chvíle, co jsem poprvé vstoupila do Rileyho kanceláře. Jenom nechápu, proč se na mě okamţitě nevrhl. Moţná si chtěl ověřit, jestli na nepřítele, kterého neviděl takovou dobu, pořád ještě stačí. A teď ví, kde jsem zranitelná, a ví to lépe neţ kterákoli jiná ţivá nebo neţivá bytost na Zemi. Nedokáţu se vyrovnat s faktem, ţe je naţivu. Brzdím u Rayova domu a běţím ke dveřím. Mám tak trochu obavu, ţe nebude doma, ţe uţ byl unesen. Přemýšlím, jestli mám zazvonit, nebo rovnou vpadnout dovnitř. Uvědomuju si, ţe Ray není Seymour, který bere věci v klídku, jak přicházejí, a klepu na dveře. K mému překvapení otvírá Pat. Není nadšená, kdyţ mě vidí. „Co tady děláš?“ ptá se nevrle. „Jdu za Rayem.“ Pat jistě Raye doma hledala, kdyţ byl u mě, a moţná i několikrát. Naposledy musela přijít krátce potom, co se vrátil. Nejspíš ji pozval nahoru, aby se uklidnila. Ale Pat moc klidně nevypadá. „Spí,“ povídá. Chce mi zabouchnout dveře před nosem. Nastavuju ruku. Snaţí se mě vytlačit. Přirozeně se jí to nedaří. „Vypadni. Nedošlo ti, ţe sem nemáš co lézt?“ „Pat,“ povídám naléhavě, „ty nevíš, co se děje. Věci jsou mnohem sloţitější, neţ si myslíš. Musím mluvit s Rayem. Zdá se, ţe mu hrozí váţné nebezpečí.“ „Co to plácáš?“ „Teď ti to nemůţu vysvětlovat. Není čas. Musím okamţitě mluvit s Rayem.“ Hledím jí do očí. „Buď tak hodná a nedělej potíţe. Mohla bych se naštvat.“ Můj pohled ji odzbrojuje. Tlačím se dovnitř a rozhlíţím se po Rayovi a pak ho slyším, jak se nahoře hrabe z postele. Pár vteřin 81
čekám. „Rayi!“ křičím. Vychází z pokoje. „On patří mně,“ povídá Pat, ale já ji neposlouchám. Je nešťastná, myslí si, ţe prohrála. Instinkt jí říká, ţe mám v sobě, ve své kráse něco, co ona nemá, s čím nemůţe bojovat. Cítí k Rayovi upřímnou lásku, vidím to na ní – vzácná věc u holky v jejím věku. „Neztrácej naději,“ říkám upřímně. Přichází Ray. Má na sobě kalhoty od sportovní soupravy, nahoře nic. „Co se děje?“ ptá se. „Moc věcí. Musím s tebou mluvit o samotě.“ Otáčím hlavu k Pat. „Dovolíš?“ Má vlhké oči. Sklání hlavu. „Tak já můţu jít,“ mumlá. Ray ji pokládá ruku na rameno. „Ne.“ Upírá na mně ostrý pohled. Musím se drţet, abych to nepokazila. „Řekni, o co jde.“ Říkám: „Souvisí to s tvým tátou.“ Začíná ho to zajímat. „Co to je?“ Snaţím se ze všech sil. „Potřebuju s tebou mluvit sama.“ A dodávám k Pat: „Je mi líto.“ Ray ji hladí po zádech. „Pat, jdi nahoru do postele. Přijdu za pár minut.“ Pat pokyvuje hlavou, seká po mně nešťastnýma očima a odchází. „Nevěřím ti.“ Kdyţ jsme sami, Ray se do mě pouští: „Říkala jsi, ţe nebudeme Pat ubliţovat.“ „Nejsem tady jen tak pro nic za nic, Rayi. Situace se zkomplikovala. Zatajila jsem ti spoustu věcí. Myslím, ţe to víš.“ „Ano. Vlezla jsi do tátova počítače.“ „Jak to víš?“ „Kdyţ jsem počítač zapnul, všiml jsem si velikosti toho souboru. Byl opravdu velký. A zatímco jsem chodil po budově, scvrkl se na jednu stránku.“ Přikyvuj u. „Ten soubor byl o mně. Tvůj táta mě sledoval. Najali si ho na mě nějací lidé, přesněji řečeno jeden muţ. Dneska v noci poslal své lidi, aby mě unesli. Utekla jsem jim. Jsem přesvědčená, ţe teď jsi na řadě ty.“ „Proč já?“ „Protoţe ten muţ ví, ţe jsi můj přítel. Sleduje mě ve dne v noci. A 82
navíc, najal si tvého tátu a tvůj táta se k němu nezachoval zrovna nejlíp.“ „Jak tohle všechno víš?“ „Řekli mi to ti lidé, co si pro mě v noci přišli.“ „Jak to myslíš, ţe si pro tebe přišli? Chtěli tě zabít?“ „Moţná. Měli zbraně.“ „A jak se ti podařilo utéct?“ „Udělali chybu a já toho vyuţila. Ray i, teď ti to nemůţu vysvětlovat. Musíš se mnou odsud okamţitě vypadnout.“ „Nepůjdu nikam, dokud mi neřekneš, kde je můj táta.“ „To nemůţu.“ „Ty to nevíš?“ Váhám. Není pro mne snadné lhát někomu, koho miluju. „Ne.“ Nevěří mi. Má silně vyvinutý smysl pro pravdu a tedy i pro leţ. „Myslíš, ţe by se tátovi mohlo něco stát?“ „Ano.“ Poznává z mých slov, ţe mluvím pravdu. „Tak zavoláme policii.“ „Ne!“ Chytám ho záruku. „Policie nám nepomůţe. Musíš jít se mnou. Věř mi, Rayi. Vysvětlím ti to, jen co budeme u mě doma.“ „Jaký je v tom rozdíl? Můţeš mi to říct rovnou tady.“ „Nemůţu. Uvidíš proč.“ Ray nakonec souhlasí, ţe se mnou pojede. Vrací se nahoru rozloučit s Pat, a kdyţ ji slyším plakat, představuju si, kolik slz v příštích dnech ještě prolije. Ráda bych se mýlila. Nerada Raye zatahuju do nebezpečí ţivota, ale nemůţu s tím nic dělat. Cítím na sobě čísi pohled, stejně mocný pohled, jako mám já sama. Napadá mě, jestli se náhodou neutíkám k Rayovi, protoţe mám strach. Strach, abych nezemřela sama. Ray se vrací za pár minut, oblečený. Jdeme k mému autu. Ještě ho neviděl a teď ţasne, ţe mám ferrari. Míříme k mému domu. Ray se diví, proč nejedeme stejnou cestou jako předtím. Říkám mu, ţe mám dva domy. A dodávám: „Jsem strašně bohatá.“ „Souvisí to s tím, proč tě táta sleduje?“ ptá se. „Ano. Nepřímo.“ „Mluvila jsi s tátou?“ 83
„Ano.“ „Kdy?“ „Před dvěma a půl dnem.“ „Kde?“ „U něj v kanceláři.“ Ray je naštvaný. „To jsi mi neřekla. Proč jsi za ním byla?“ „Pozval mě k sobě.“ „Proč?“ Musím si dávat větší pozor na slova neţ jindy. „Aby mi řekl, ţe mě sleduje.“ „Ţe by tě chtěl varovat?“ „Myslím, ţe ano. Jenţe…“ „Jenţe co?“ „Neměl přesnou představu o tom, kdo ho najal, co je to za člověka.“ „Ale ty toho člověka znáš.“ „Znala. Uţ je to strašně dávno.“ „Jak se jmenuje?“ „Často mění jména.“ „Jako ty?“ ptá se Ray. Ten kluk je samé překvapení. Natahuju ruku, dotýkám se jeho stehna. „Děláš si starosti o otce. To chápu. Prosím tě, Rayi, nemysli si o mně nic špatného.“ „Nejsi ke mně upřímná.“ „Říkám ti všechno, co můţu.“ „Kdyţ jsi říkala, ţe tátovi hrozí nebezpečí, co přesnější měla na mysli? Mohl by ten muţ tátu zabít?“ ptá se klidně. Musím lhát, nemám na vybranou. „Nevím.“ Zastavujeme u domu. Nikdo tam nebyl, kdyţ jsem byla pryč, o tom nepochybuj u. Mám perfektní bezpečnostní zařízení, nejlepší, jaké je na trhu. Kaţdý drát kaţdé sekce plotu kolem mého domu je pod napětím. Pohybové senzory, laserové paprsky a radar kontrolují celý pozemek. Vím, ţe by to Jakšu nezastavilo ani na vteřinku, kdyby se chtěl dostat dovnitř. Je mnohem silnější a rychlejší neţ já. Ray prochází dům, prohlíţí si ho. Zastavuje se a dívá se na oceán. Nad temnou vodní masou visí blednoucí půlměsíc. Okna obýváku 84
jsou situovaná k západu. Na druhé straně, na východě, svítá. „Co teď?“ ptá se. „To kdybych věděla.“ Hledí mi do očí. „Myslíš, ţe se tu ten muţ objeví?“ „Mohl by se objevit.“ „Říkala jsi něco, jako ţe jsi byla ozbrojená. Máš tady zbraně?“ „Ano. Ale ţádnou ti nedám. Nemělo by to cenu.“ „Chceš říct, ţe jsi něco jako expert? Střelec?“ „Ano.“ Ray je podráţděný. „Kdo k čertu jsi, Síto? Jestli je to vůbec tvoje pravé jméno.“ „Je to moje pravé jméno. Zná ho málo lidí. Tohle jméno mi dal můj otec. Ten muţ, o kterém mluvím – právě on mého otce zavraţdil.“ „Proč proboha nezavoláme policii?“ „Ten muţ má ohromnou moc. Disponuje téměř neomezenými prostředky. Policie by mu v ničem nezabránila, kdyby se rozhodl něco nám udělat.“ „A jak mu v tom chceš zabránit ty?“ „Nevím, musím něco vymyslet.“ „Proboha, co tu děláme? Proč neskočíme do auta a nezmizíme odsud?“ To, co říká, je zajímavá myšlenka. Nepostrádá logiku. Přemýšlím o tom od okamţiku, co jsem odstranila Slima. Háček je v tom, ţe nevěřím, ţe bych mohla Jakšovi uniknout. Jakmile mě jednou našel, a o tom uţ nepochybuju, nemůţu nikam utéct. Jenom bych zbytečně pokoušela osud. „Ty můţeš odjet, jestli chceš,“ povídám. „Můţeš si vzít moje auto a vrátit se domů. Nebo si vzít moje auto a odjet třeba do Los Angeles. To by bylo to nejlepší, co bys mohl udělat. Ujišťuju tě a vím na sto procent, ţe tady ti hrozí strašné nebezpečí.“ „Tak proč jsi mě sem přivezla?“ Odvracím se. „Já nevím. Ale myslím… já nevím.“ „Coţe?“ „Ten muţ – jeho pravé jméno je Jakša – ví, ţe jsi můj kamarád. Jsi základní veličina rovnice, na jejímţ konci jsem já. Tedy podle 85
jeho logiky.“ „Co to plácáš za nesmysly?“ Otáčím se k Rayovi zpátky. „Jakša mě sleduje od chvíle, kdy jsem se sešla s tvým tátou. Vím to. Nepřišel si pro mne osobně, poslal své lidi, jenţe to není totéţ. A on to dobře ví a já to také vím.“ „Myslí si, ţe jsem tvůj ochránce? Ţe tě budu bránit?“ „Takhle to není. Spíš ho bude zajímat, jaký my dva k sobě máme vztah.“ „Proč?“ „Já se jen tak s někým nepřátelím.“ Ray vzdychá. „Víš, já myslím, ţe pro tebe nic neznamenám.“ Tahle slova mě pálí víc neţ kulka, kterou jsem v noci dostala do zadku. Natahuju ruku a dotýkám se jeho tváře. Je tak krásný! Skoro jako Ráma, i kdyţ vzhledem si moc podobní nejsou. Ray je krásný vnitřně. Ráma taky byl. Moţná měl Kršna pravdu. Ti dva mohou mít společnou duši, jestli tyhle věci existují. Co mě se týče, pochybuju, ţe bych měla duši. Říkám: „Uţ dávno jsem k nikomu necítila, co cítím k tobě. Jsem o hodně starší, neţ vypadám, a jsem osamělejší, neţ si někdy připouštím. Kdyţ jsem tě poprvé spatřila, jako by se něco změnilo. Povaţuju se za tvou holku, Rayi, i kdyţ vím, ţe mě nechceš.“ Dívá se na mě, jako by to věděl. Pak sklání hlavu a líbá mi ruku, kterou se ho dotýkám. Jeho další slova ke mně doléhají jakoby z nesmírné dálky. „Mám chvílemi pocit, ţe nejsi lidská bytost.“ „Ano.“ „Jsi jako vyřezaná ze skla.“ „Ano.“ „Jako bych tě znal dávno a zároveň vůbec.“ „Ano.“ „Říkala jsi, ţe jsi vampýra.“ „Ano.“ Neptá se, jestli jsem vampýra, on to konstatuje. Ví, ţe mu povím pravdu, a nechce ji slyšet. Znovu mi líbá ruku a já se k němu tisknu a zmocňuju se jeho rtů. Je to dlouhý, hluboký polibek – Ray se tentokrát nedusí a já jsem tak šťastná. Chce mé tělo, vím to. Jsem 86
šťastná, nesmírně šťastná. Vkládám v obýváku do krbu dříví a zapaluju hučivý oheň. Na podlaze u krbu leţí předloţka z dávné Persie, na které někdy spím, kdyţ je slunce na obloze vysoko. Přináším polštáře a přikrývky. Svlékáme se pomalu, nechávám Raye, aby mě svlékl sám. Dotýká se mého těla a já ho líbám od tváří aţ po konečky prstů na nohou. Pak si leháme a sex s ním je pro mě i pro něj jako dlouhá, kouzelná pohádka. Musím se krotit, abych mu neublíţila. Potom usíná. Jdu si pro samopal. Pečlivě plním zásobník, ujišťuju se, jestli všechny součástky dobře fungují, abych se na zbraň mohla spolehnout. Pak se vracím k Rayovi a zastrkuju samopal pod polštář. Ray spí jako dřevo. Hladím mu vlasy a šeptám mu, aby spal a neprobouzel se dřív neţ večer. Předpokládám, ţe se Jakša objeví aţ v noci – další noc, další zabíjení. To by mu odpovídalo. Vím, ţe ho můj samopal nezastaví. Jediné co mi zbývá, je Kršnův slib, ţe mě bude ochraňovat. Dodrţí bůh dané slovo, jenom proto, ţe v něho věřím? Jednou věcí jsem si jistá: Jestli Kršna nebyl bůh, tak musel být nejpozoruhodnější lidskou bytostí, jaká kdy ţila. Byl mocnější neţ všichni upíři dohromady. Myslím na něj, kdyţ uléhám vedle Raye a ţasnu nad svou láskou k tomu neznámému klukovi. Co kdyţ se mi v ní vrací moje dávná láska ke Kršnovi? Co kdyţ se na Raye přenesla Kršnova podoba? V duchu vidím Kršnovu tvář, jako by stál přede mnou. Něco tak krásného nelze zapomenout ani po pěti tisíci letech.
87
IX. Zase jednou se vracím do minulosti. Odešli jsme z kraje, Jakša a já. Záhy se k nám přidali dva muţi z naší vesnice, kteří předtím zmizeli. Stali se z nich upíři. Já byla taky upír, vampýra. Ovšem v té době tahle slova ještě neexistovala. Nevěděla jsem, co jsem, věděla jsem jenom, ţe jsem jako Jakša. Bylo to všechno hrozné a nepochopitelné. Zpočátku jsem ţádnou touhu po krvi nepociťovala. Jakša řekl muţům, aby se o tom přede mnou nezmiňovali, a oni ho poslechli. Začalo se mi protivit denní světlo. Myslela jsem, ţe to k tomu patří, protoţe uţ jako dospívající holka jsem si všimla, ţe Jakša se přes den zdrţuje ve stínu. Nebylo mi dobře, kdyţ jsem si uvědomila, ţe se uţ nikdy nebudu těšit ze slunečné oblohy. Pak jsem poznala, ţe noc v sobě skrývá dosud netušenou krásu. Viděla jsem v noci líp neţ za dne. Hleděla jsem na měsíc a věděla jsem, ţe to není hladká koule, jak se říkalo, ale nebeské těleso rozbrázděné rýhami a poseté krátery, mrtvý svět bez vzduchu. Vzdálené předměty mi připadaly, ţe by stačilo natáhnout ruku a dotknout se jich. Objevila jsem detaily, o kterých jsem předtím neměla ani potuchy: póry své pokoţky, sloţitou stavbu očí nepatrného hmyzu. Na domněle tiché pláni jsem neustále slyšela rozmanité zvuky. Rychle jsem se naučila rozlišovat charakteristický způsob dýchání jednotlivých osob, jak se mění rytmus jejich dechu a jaký momentální citový stav tomu odpovídá. Úţasně se mi vytříbil smysl pro pachy. I ten nejslabší závan vzduchu mě dokázal zaplavit tisícerými vůněmi. Ze všeho nejvíc jsem byla pyšná na svou neobyčejnou sílu. 88
Dokázala jsem vyskočit na špičku nejvyššího stromu, úderem ruky jsem drtila mohutné balvany. Ráda jsem se honila se zvířaty, hlavně se lvy a tygry. Skrývali se přede mnou. Vycítili, ţe je ve mně něco nelidského. A pak to přišlo. Jednoho dne jsem zašla za Jakšou a řekla mu, ţe mám hrdlo v jednom ohni a srdce mi buší aţ v hlavě. Upřímně řečeno, myslela jsem, ţe umírám – v duchu jsem viděla krvavé výjevy, ale ani mě nenapadlo, ţe mám ţízeň, ţe se potřebuju napít krve. Nechápala jsem to. A kdyţ mi Jakša řekl, ţe se trýzně nezbavím, dokud nepozřu lidskou krev, přišla mi ta představa tak odporná, ţe jsem se ji v sobě snaţila potlačit. Uţ jsem nebyla lidskou bytostí, ale namlouvala jsem si, ţe pořád ještě jsem. Zůstala jsem tu noc u Jakši. Myslela jsem, ţe je to moje poslední noc, ţe do rána umřu. Tehdy jsem ještě byla přesvědčená, ţe jsem ţivá, jako jsou ţiví ostatní lidé. Nevěděla jsem, ţe můj ţivot není z tohoto světa. Jakša mi řekl, ţe jsem neplodná, a pak mi pověděl o krvi. Rozplakala jsem při vzpomínce na Lalitu a na Rámu, trápilo mě, ţe nevím, jak ţijí sami, bez své Síty. Ale podívat jsem se za nimi nešla. Nechtěla jsem, aby viděli, jaké se ze mě stalo monstrum. Bála jsem se, abych z nich taky neudělala upíry. Odolávala jsem touze po krvi, aţ jsem neznala nic neţ trýzeň. Ztrácela jsem sílu, ustavičně jsem sténala. Myslela jsem, ţe kdyţ se nenapiju cizí krve, tak mě to, co ze mě Jakša udělal, zaţiva pohltí. Měsíc po mé přeměně přinesl Jakša polomrtvého chlapce s otevřenými ţílami na šíji a nařídil mi, abych se napila. Ach, jak jsem se tomu pokušení bránila! Jak jsem ho v té chvíli nenáviděla za to, ţe mě odvedl od Rámy a Lality. Jenţe, k čemu mi moje nenávist byla, kdyţ jsem nemohla nic dělat? Jakša byl mé prokletí, ublíţil mi, ale já jsem ho potřebovala. A potřeba je něco velice blízkého lásce. Ne, nemůţu říct, ţe bych Jakšu milovala, ale ctila jsem ho, protoţe byl mocnější neţ já. Jakša byl dlouhou dobu jediná autorita, ke které jsem mohla vzhlíţet – neţ přišel Kršna. Tak jsem vypila chlapcovu krev. Vrhla jsem se na něj jako smyslů zbavená. Nejdřív jsem si myslela, ţe se napiju jenom trochu, jenom tolik, aby nezemřel, ale kdyţ jsem začala pít, nedokázala jsem 89
přestat. Chlapec zemřel. Vypustil duši v mých rukou. Křičela jsem hrůzou. Ale Jakša se smál. Řekl mi, ţe kdo zabije jednou, zabije příště s mnohem lehčím srdcem. Ano, nenáviděla jsem ho, protoţe měl pravdu. Od té doby jsem zabila mnohokrát a zalíbilo se mi to. Plynula léta. Táhli jsme k jihozápadu. Nikdy jsme nezůstali na jednom místě. V kaţdé vesnici, do které jsme přišli, se brzy ukázalo, co jsme zač. Přišli jsme, spřátelili jsme se s lidmi – a nakonec jsme je povraţdili. Naše hrůza kráčela před námi krajem jako zlá předtucha. A dělali jsme nové upíry. První vampýra, kterou jsem stvořila, byla dívka mého věku. Měla velké tmavé oči a vlasy jako závoj utkaný z půlnoční oblohy. Přestoţe jsem ji násilím odvedla od rodiny, namlouvala jsem si, ţe se z nás stanou věrné druţky. Tehdy mi Jakša řekl, co musím udělat: spojit ţílu vedoucí od mého srdce s ţílou, která vede k jejímu srdci – transfuze, děs, extáze. Jmenovala se Mátadţí a nikdy mi nepoděkovala za to, co jsem pro ni udělala, i kdyţ s námi zůstala několik let. Kdyţ jsem jí předala svou sílu, trvalo mi několik dní a padlo mi za oběť mnoho lidí, neţ jsem se dala jakţ takţ do pořádku. Takhle to s námi se všemi chodilo s výjimkou Jakšy. Kdyţ on někoho předělal, ještě ho to posílilo. Věděli jsme to, protoţe jsme v sobě měli část jeho duše – my, oţivlí jakšíniové, démoni z hlubin času. Jakša byl krutý a přitom laskavý. Nechápala jsem to. Kaţdého, koho stvořil, taky ochraňoval, a ke mně byl vţdycky velice hodný. Sice mi uţ nikdy neřekl, ţe mě miluje, ale já vím, ţe mě miloval. Měl oči jenom pro mě, ale co mi to bylo platné? Proklatci se mezi sebou neberou. Bůh by takovou svatbu nepřipustil – tak učí Védy. Tehdy, asi tak padesát let ode dne, co jsem se stala vampýrou, se začaly šířit zvěsti o muţi, který prý měl být inkarnací Véd, o člověku, který byl víc neţ člověkem, snad samotným bohem Višnuem. V kaţdé další vesnici, do které jsme vpadli, jsme se dozvídali nové podrobnosti. Jeho hlavní jméno bylo Kršna a ţil v lesích Vrndávany u řeky Jamuny mezi pastevkyněmi krav a dojičkami, gópí, jak se nazývaly. Prý tenhle muţ, tenhle Vasudéva – měl mnoho jmen – pobije démony a vrátí štěstí na Zemi. Jeho nejvěrnějšími druhy byli bratři Pánduovci, o kterých šla pověst, ţe 90
jsou inkarnací dalších menších boţstev. Jeden z bratrů, Ardţuna, se těšil skoro stejné slávě jako Kršna. Říkalo se, ţe je synem samotného velkého boha Indry, vládce ráje. Ze všeho, co jsme slyšeli, jsme usoudili, ţe Ardţuna je vynikající válečník. Jakša zneklidněl. My ostatní upíři také, ale někteří z nás se chtěli s Kršnou setkat. Bylo nás tou dobou uţ na tisíc a věděli jsme, ţe k nám Kršna nechová ţádné zvláštní sympatie. Kdyby jen polovina toho, co se o něm a jeho druzích říkalo, byla pravda, musel by nás všechny zničit. Jakša se nedokázal vyrovnat s představou, ţe by měl v zemi být někdo mocnější neţ on. I Jakšovo jméno mělo určitou slávu, ale byla to sláva smrti a hrůzy. Vydali jsme se k Vrndávaně a vyptávali se smrtelníků na cestu. Ochotně nám pomáhali, protoţe byli přesvědčeni, ţe si naše potulná, krveţíznivá smečka kráčí pro svou vlastní záhubu. Viděla jsem v jejich očích radost a dostala jsem strach. Nikdo z nich Kršnu v ţivotě neviděl, a přesto v něho kaţdý věřil. Jeho jméno mělo velkou sílu. Kdyţ jsme je zabíjeli – a zabili jsme jich mnoho – dovolávali se Kršnova jména. Kršna věděl, ţe přicházíme. Na to ani nepotřeboval být vševidoucí. Jakša byl vysoce inteligentní, ale zároveň arogantní, coţ vyplývalo z jeho moci. Kdyţ jsme vešli do lesů Vrndávany, bylo nezvyklé ticho. Stromy mlčely. Ani my s naším ostrým sluchem jsme nic neslyšeli. Jak se ukázalo, Kršna s útokem vyčkával, aţ do jeho říše pronikneme co nejhlouběji. Pak začaly létat šípy. Ne v salvách, ale po jednom. Rychle za sebou a s úţasnou přesností. Skutečně – ani jediný šíp neminul cíl. Tajemný střelec mířil na srdce a na hlavu. Kaţdý šíp někoho z nás zabil, a přitom Jakša tvrdil, ţe jsme nesmrtelní. A nejděsivější na tom bylo, ţe jsme nedokázali ani odhadnout, odkud se střílí. Neviděli jsme toho střelce ani jeho mystickou zbroj kavač – tak byl mocný, Ardţuna. Mátadţí zahynula mezi prvními. Šíp jí zasáhl mezi oči. Bylo nás však mnoho, nemohl nás pozabíjet ani nejlepší lučištník všech dob. Jakša nás hnal rychle vpřed. Šípy začaly padat do našeho týlu, aţ střelba nakonec úplně ustala. Ukázalo se, ţe jsme rychlejší neţ sám Ardţuna, ale měli jsme velké ztráty. Proti Jakšovi se začal zvedat odpor. Většina z nás by z lesů Vrndávany nejradši utekla, 91
jenom vědět kudy ven. Jakša ztrácel autoritu a to se mu ještě nikdy nestalo. Tehdy se v těch bájných lesích přihodilo něco, co Jakšovi v prvním okamţiku připadlo jako spása seslaná samotným peklem. Narazili jsme na Rádhu, náčelnici ţen gópí, Kršnovu ţivotní druţku. Znali jsme Rádhu z doslechu. Její jméno znamená Touţící. Dostala ho, protoţe touţila po Kršnovi víc neţ po vzduchu k dýchání. Zahlédli jsme ji, jak sbírá nad průzračnými vodami řeky Jamuny jasmíny. Nebála se nás, dokonce se na nás usmívala. Byla neobyčejně krásná. Za celých pět tisíc let jsem neviděla krásnější ţenu. Měla neobyčejně jemnou pleť, tvář jako měsíční paprsek v mlţném oparu, dokonalou, boţskou postavu. Kráčela, jako by se vznášela, jako by kaţdým gestem paţe nebo pohybem svých nádherně modelovaných nohou přinášela kraji poţehnání. Byla taková, protoţe její tělo ţilo myšlenkami na Kršnu. Zpívala o něm píseň, kdyţ jsme ji uviděli. První slova, která vyšla z jejích úst, byla, jestli se tu píseň chceme taky naučit. Jakša ji na místě zajal. Ani se nesnaţila tajit svou totoţnost. Spoutali jsme ji na rukou a na nohou. Já dostala za úkol ji hlídat a Jakša několik z nás vyslal, aby po lesích rozhlásili, ţe ji zabijeme, pokud Kršna nepřijme Jakšovu výzvu na souboj. Netrvalo dlouho a přišla Kršnova odpověď. Poslal se vzkazem Judhišthiru, Ardţunova bratra. Souboj se měl konat při okraji lesů Vrndávany, přesně v místě, kde jsme původně vešli do lesa. Judhišthira nám měl ukázat cestu, kdybychom to místo nemohli najít. Kršna měl dvě podmínky: ţe Rádze nebude ublíţeno a ţe on sám zvolí způsob boje. Jakša poslal Judhišthiru zpět se vzkazem, ţe podmínky přijímá. Moţná jsme se nejdřív měli Judhišthiry vyptat na cestu. Lesy byly jako bludiště a Rádha mlčela. Neměla z nás nejmenší strach. Občas ke mně otočila oči a usmála se s tak chladnou sebejistotou, ţe jsem to byla já, kdo se začal bát. Jakša byl u vytrţení. Prohlašoval, ţe ho ţádný smrtelník, ať uţ zvolí jakýkoli způsob boje, nemůţe v souboji porazit. Hanobil Kršnu, hanobil pověst o jeho boţském původu. Kdyţ jsem se ho zeptala, proč to dělá, neodpověděl. Z očí mu sršely blesky. Pravil, ţe byl zrozen právě pro tuto chvíli. Napadlo mě, ţe má za lubem nějaký uskok a řekla jsem mu, ţe i Kršna můţe chystat léčku. Jakša se mi 92
vysmál. Pravil, ţe Kršnu rozdrtí a z Rádhy učiní vampýru. Stane se jeho nevěstou. Neţárlila jsem. Nevěřila jsem, ţe se mu to podaří. Nakonec jsme přece jen došli k místu, kudy jsme předtím vstoupili do lesů. Poznali jsme to podle velké jámy v zemi. Nebylo pochyb, ţe Kršna chce jámu vyuţít k souboji. Kdyţ jsme vyšli z lesů, byli tam uţ Kršnovy lidé. Bylo jich mnohem víc neţ nás, ale nezaútočili. Spatřila jsem Ardţunu. Stál tam se svými bratry a drţel v ruce svůj mocný luk. Upřel na nás zrak, a kdyţ mě spatřil, jak vedu Rádhu, zachmuřil se, uchopil šíp a přiloţil si ho k líci. Víc neudělal. Čekal na svého pána. Všichni jsme čekali. Tehdy, ačkoli mi ještě nebylo sedmdesát let, jsem měla pocit, ţe na tuhle chvíli, na setkání s Kršnou, čekám od samého úsvitu stvoření – já, která jsem ve svých spárech drţela nejdraţší poklad jeho ţivota. Z lesů vystoupil Kršna. Nebyl modrý, jak ho později začali zobrazovat malíři. Ti mu dali mu modrou barvu, protoţe modraje symbolem nebes, jeţ se ztrácejí v nekonečnu a jsou tím, čím je ve své podstatě i Kršna – věčný, nekonečný Brahman, nad nímţ a za nímţ není nic většího. Byl to muţ jako všichni muţi, které jsem znala, měl dvě ruce a dvě nohy, nad hrudí jednu hlavu, pleť barvy čaje s mlékem. Nebyl tak tmavý, jako obyčejně lidé v Indii bývají, ale přece jen nebyl tak světlý jako já. Ne, ten muţ neměl na světě sobě rovného. Stačil mi jediný pohled a viděla jsem, ţe je zvláštní a ţe to nikdy nepochopím. Vyšel z lesů a všichni k němu upřeli zrak. Byl vysoký jako Jakša, coţ v těch dobách, kdy se jen málokdo dorůstal sto osmdesáti centimetrů, bylo neobvyklé. Měl černé, dlouhé vlasy – jedno z jeho jmen bylo Kéšava, Pán smyslů nebo Dlouhovlasý. V pravé ruce drţel lotosový květ, v levé svou bájnou flétnu. Měl mocné tělo, dlouhé nohy, byl okouzlující kaţdým svým pohybem. Zdálo se, ţe se na člověka nedívá přímo, ale sleduje ho koutkem oka. I to stačilo, aby naháněl hrůzu davu na obou stranách. Nebylo moţné odtrhnout od něho zrak, i kdyţ jsem se o to usilovně snaţila. Bála jsem se, aby mě nezačaroval. Nikdy bych se z toho nevzpamatovala. Nakonec se mi na kratičký okamţik přece jen podařilo pootočit hlavu. Vzápětí jsem na čele ucítila dlaň. Byla to Rádha, kterou jsem pokládala za nepřítele. Hladila mě, abych se 93
zbavila strachu. „Kršna znamená lásku,“ řekla. „Rádha znamená touţit. Touha je starší neţ láska. Jsem starší neţ on. Věděla jsi to, Síto?“ Pohlédla jsem na ni. „Odkud znáš moje jméno?“ „On mi je pověděl.“ „Kdy?“ „Jednou.“ „Co ještě ti o mně řekl?“ Tvář jí potemněla. „To nechtěj nikdy vědět.“ Kršna přistoupil k jámě a pokynul svým lidem, aby se postavili k okraji lesů. Zůstal s ním pouze Ardţuna. Kývl na Jakšu a ten také svým lidem pokynul, aby ustoupili. Mně Jakša nařídil, abych zůstala u jámy a drţela Rádhu s rukama připravenýma zmocnit se její šíje. Viděla jsem, ţe se to Kršnovi nelíbí. Setkal se s Jakšou kousek od místa, kde jsem stála. Kršna nebyl otočený přímo k Rádze a ke mně, ale byl dostatečně blízko, abych slyšela, co říká. Měl hypnotický hlas. Nebyl to zvuk jeho slov, ale osobnost, z které slova vycházela, Kršnova velikost a síla. A samozřejmě láska. Slyšela jsem lásku, dokonce, i kdyţ mluvil ke svému nepříteli. V jeho hlase byl hluboký mír. Při všem tom, co se událo, nebyl ani maličko rozrušený. Jako by to všechno pro něho byla jenom hra. My všichni jsme byli herci v dramatu, který on řídil. Nelíbila se mi úloha, pro kterou jsem byla vybrána. Přestala jsem věřit, ţe by Jakša mohl Kršnu porazit. Cítila jsem, ţe nastává náš konec, den poslední. Nebyl ovšem den, byla noc, i kdyţ svítání bylo uţ nablízku. „Slyšel jsem, ţe Jakša je pánem hadů,“ pravil Kršna. „Ţe jim dodává jed hlasem své flétny. Jak ses moţná uţ doslechl, i já hraju na flétnu. Tak jsem usoudil, ţe bude nejlepší, kdyţ tě vyzvu na souboj v ovládání nástrojů. Naplníme tuto jámu kobrami a ty usedneš po jedné straně, já usednu po druhé straně a budeme hrát o to, kdo hady ovládne. Budeme hrát o ţivot Rádhy. Můţeš hrát, co ti přijde na mysl. Kdyţ mě hadi ukoušou k smrti, budiţ. Ponecháš si Rádhu ke svému potěšení. Avšak kdyţ tebe hadi pokoušou natolik, ţe to bude znamenat tvoji smrt, nebo usoudíš, ţe bude moudřejší se vzdát, musíš se teď zapřísahat, ţe přijmeš slib, který ti sám zvolím. Je to rozumný návrh?“ 94
„Ano,“ řekl Jakša. Jeho sebedůvěra v té chvíli ještě stoupla. Kaţdý věděl, ţe Jakša ovládá hady přímo mistrovsky. Sama jsem mnohokrát zaţila, jak je zhypnotizoval zvukem své flétny. Vůbec jsem se tomu nedivila, protoţe jakšíniové jsou zobrazováni jako hadi a kromě toho jsem věřila, ţe Jakša je ve své podstatě had. Upíři mají ve skutečnosti mnohem víc společného s hady neţ s netopýry. Hadi své oběti poţírají zaţiva. Věděla jsem, ţe ho můţe stokrát uštknout kobra a on nezemře. Bylo na nás, abychom přinesli kobry, jenţe v lesích Vrndávany ţádné nebyly. Upíři si ovšem dokáţou poradit, velké vzdálenosti pro ně nejsou ţádná váţná překáţka. Druhý den večer byla jáma naplněna smrtelně nebezpečnými plazy. Celá naše smečka věřila v Jakšovo vítězství. Nikdo nepředpokládal, ţe by nějaký smrtelník vydrţel v jámě naţivu. I kdyţ byl Kršna výjimečný a učinil na upíry patřičný dojem, pořád ho pokládali za člověka, za výjimečného člověka, ale ne za boţstvo. Uţ se nemohli dočkat, aţ zápas začne. Strávila jsem s Rádhou celý den. Pověděla jsem jí o Rámovi a Lalitě. Řekla mi, ţe uţ nejsou na tomto světě, ţe Ráma měl krásný ţivot a moje dcera byla šťastná. Nevyptávala jsem se jí, jak to ví, prostě jsem jí věřila. Plakala jsem při jejích slovech. Rádha mě konejšila. Všechno, co se rodí, také umírá, říkala. A všechno co umírá, rodí se znovu. Tak je to dáno. Řekl to Kršna. Rádha mi pověděla hodně, co znala od Kršny. Nakonec, krátce před soumrakem, vstoupili Jakša a Kršna do jámy. Kaţdý měl jenom flétnu, nic víc. Dav na obou stranách přihlíţel zpovzdálí, jak Kršna určil. Jenom Rádha a já jsme stáli přímo u jámy. V té ohromné prohlubni musely být stovky hadů. Zakusovali se jeden do druhého a také se navzájem poţírali. Jakša a Kršna usedli proti sobě, kaţdý na opačné straně jámy, zády k hliněné stěně. Okamţitě začali hrát. Museli. Kobry se k nim začaly hrnout. Avšak s prvními tóny obou fléten se zastavily, znejistěly. Jakša hrál nádherně, i kdyţ to byly písně protkané smutkem a bolestí. Jeho hudba byla hypnotická. Uměl svou flétnou lákat oběti, z kterých potom pil. Rychle se však ukázalo, ţe jeho hraní je při vší své síle jenom pouhým stínem toho, co předvádí Kršna, neboť Kršna 95
hrál Píseň ţivota. Kaţdá melodie jeho flétny odpovídala jednomu centru v lidském těle. Jeho dech, který svou flétnou proměňoval v píseň, byl jako univerzální dech, jenţ prostupuje kaţdé tělo celého lidského rodu. Zahrál třetí melodii a třetí centrum v mém těle, kolem pupku, se rozechvělo nejrůznějšími emocemi. Pupek je sídlem ţárlivosti, oddanosti, radosti a štědrosti. Kdyţ Kršna vypustil z flétny hluboký tón, bylo mi, jako by všechno, co jsem kdy nazývala svým, ode mne odstoupilo. A kdyţ tón změnil, zahrál dlouze a vysoko, tu jsem se začala usmívat a pocítila jsem potřebu obdarovat lidi kolem sebe. Taková byla jeho virtuozita. Úplně svým hraním hady zkrotil. Ţádný ho nemohl napadnout. I Jakšovi se dařilo udrţovat hady v uctivé vzdálenosti, ovšem obrátit je proti svému soupeři nedokázal. Tak zápas pokračoval, aniţ jedna strana druhé straně ublíţila. Věděla jsem, ţe Kršna má navrch, protoţe jeho hudba ve mně vyvolávala silné emoční stavy. Zahrál pátou melodii a v mém těle, v hrdle, se ozvalo páté centrum. V tom bodě jsou dvě emoce: smutek a vděčnost. Obě vyvolávají slzy, jedna hořké, druhá sladké. Kdyţ sníţil tón, bylo mi do pláče. Kdyţ však zahrál výš, bylo mi, jako bych se dusila, ale to, čím jsem se dusila, byla překypující vděčnost. Jenom jsem nevěděla, za co a komu bych měla být vděčná. Jistě ne Kršnovi za to, jak tenhle zápas skončí. Uţ jsem nepochybovala, ţe Jakša prohraje, a pak nebude následovat nic jiného neţ naše krvavá poprava. Bylo zvláštní, ţe jen jsem pomyslela na brzkou záhubu, začal Kršna hrát čtvrtou melodii, kterou se dotkl mého srdce a dotkl se i srdcí všech ostatních. V srdci jsou tři emoce – a já je cítila: láska, strach a nenávist. Poznala jsem, ţe člověk můţe mít vţdy jenom jednu z nich. Kdyţ miluje, necítí strach ani nenávist. Kdyţ se bojí, nemůţe milovat ani nenávidět. A kdyţ nenávidí, má jenom nenávist. Kršna hrál čtvrtou melodii zpočátku lehce a vysoko a obě strany ovládal pocit vřelosti. Nechal ji znít dlouho a upíři a smrtelníci na sebe hleděli přes mýtinu, jako by nechápali, proč se nenávidí. Takovou moc měla jeho píseň. Nakonec Kršna dovedl svou hru k vyvrcholení. Sníţil tón a láska v davu se změnila v nenávist. Přihlíţející ovládl nepokoj, cloumalo 96
to s nimi tam a zpět, jako by se na sebe měli kaţdým okamţikem vrhnout. A Kršna zahrál ještě jednou a nenávist se změnila v strach. Strach zachvátil Jakšu, který aţ dosud při hře Kršnovy flétny seděl bez pohnutí. Viděla jsem, jak se roztřásl – a to byl před tolika hady jeho konec. Neboť plaz útočí tam, kde cítí strach. Kobry se pustily k Jakšovi. Mohl se v té chvíli vzdát, ale přestoţe byl krutý, byl i statečný. Vydával z flétny zoufalý zvuk, kterým se pokoušel hady zaplašit. Trochu je to zpomalilo, ale ani Kršna nelenil. Udrţoval čtvrtou melodii, hlas jeho flétny vibroval jámou nahoru a dolů, aţ nakonec jeden velký had skočil na Jakšu. Zakousl se mu do holeně a nepustil. Jakša si nemohl dovolit sklonit flétnu a odtrhnout ho od sebe. Vyskočil další had a pak další a další, za chvíli byl Jakša obsypaný hady po celém těle. Byl to král upírů, syn jakšíniho, jenom tak jeho tělo dokázalo vydrţet tolik jedu. Pak mu flétna vypadla z rukou a Jakša se zakymácel. Myslím, ţe chtěl vykřiknout a moţná i vyslovit moje jméno. Uţ to nedokázal. Padl na tvář a hadi ho začali poţírat. Nemohla jsem se na to dívat. Kršna odloţil flétnu a povstal. Tleskl a hadi na Jakšově těle se rozprchli. Vyskočil z jámy a přešel k Ardţunovi. Jeho nejvěrnější druh vstoupil do jámy, vytáhl Jakšovo tělo a poloţil ho na zem nedaleko ode mne. Viděla jsem, ţe Jakša pořád ještě dýchá, i kdyţ jen slabě, nasáklý od hlavy k patě smrtelným jedem. Jed odkapával z čerstvých ran. Pustila jsem Rádhu. Objala mne a odešla. Nešla ke Kršnovi, ale k nějaké ţeně. Slyšela jsem za sebou, ţe se někteří z upírů stahují k lesům, jako by chtěli vzít do zaječích. Zatím to ale neudělali, zřejmě čekali, aţ jak Kršna rozhodne. Ten si jich však nevšímal. Pokynul mi, abych přistoupila blíţ k Jakšovi a sám poklekl. Měla jsem velice zvláštní pocit. Kdyţ jsem poklekla vedle Kršny, člověka, který mě měl vyhladit z povrchu zemského, bylo mi najednou, jako by nade mnou rozprostřel svá ochranná křídla. Sledovala jsem, jak pokládá svou krásnou ruku na Jakšovu hlavu. „Bude ţít?“ zeptala jsem se. Kršna mě překvapil otázkou: „Chceš, aby ţil?“ Upřela jsem oči na ostatky svého dávného nepřítele a zároveň 97
ţivotního druha. „Chci to, co chceš ty,“ zašeptala jsem. Kršna se přívětivě usmál. „Časy se změní. Aţ přijde den a já opustím tento svět, nastane kali-juga. Bude to věk svárů a zlá doba pro lidstvo. Stvoření jako jste vy, jsou tamasická – škodlivá. Věk kali-juga sám o sobě bude pro lidstvo břemenem. Není vás třeba na Zemi. Souhlasíš?“ „Ano. Způsobujeme jenom bolest.“ „Tak proč tu ještě jsi, Síto?“ Ach, jak krásně vyslovil mé jméno. Dojalo mě to. „Chci ţít, pane.“ Pokýval hlavou. „Nechám tě ţít, kdyţ mě poslechneš. Kdyţ uţ nikdy nestvoříš tvora sobě podobného, budeš mít mou milost, mou ochranu.“ Sklonila jsem hlavu. „Děkuji, můj pane.“ Ukázal na ostatní upíry. „Vrať se k nim. Musím si promluvit s tvým pánem. Tenhle věk ještě neskončil. A dlouho neskončí.“ Chtěla jsem odejít, ale Kršna mě zadrţel. „Síto?“ Ještě jednou, naposledy, jsem pohlédla do jeho očí. Bylo mi, jako bych před sebou měla celý vesmír. Moţná byl Kršna bůh, moţná byl jenom Probuzený. Nevím, a ani to není důleţité. V té blaţené chvíli jsem poznala, ţe ho miluju. Později se moje láska změnila v odpor a strach. Zdálo by se, ţe tyhle emoce jsou protikladné, ale v Kršnových písních mají stejný tón. Ano, Kršna mi ukradl srdce. „Copak, pane?“ řekla jsem. Pokynul mi, abych se sklonila blíţ k jeho rtům. „Moje milost je tam, kde je láska,“ zašeptal. „Tohle nikdy nezapomeň.“ „Nezapomenu, můj pane.“ Vrátila jsem se k ostatním. Kršna oţivil Jakšu a potichu mu říkal něco do ucha. Kdyţ skončil, Jakša přikývl. Kršna mu pomohl na nohy a my jsme viděli, ţe Jakšova zranění jsou pryč. Vykročil směrem k nám. Pravil: „Kršna nás propouští.“ „Co ti řekl?“ zeptala jsem se. „To nesmím prozradit. Co řekl tobě?“ „To nesmím prozradit.“ Netrvalo dlouho a poznala jsem, co mu řekl. Jakša začal potajmu 98
odpravo vat jednoho upíra za druhým. Nemohl to dlouho skrývat. Utekla jsem. Všichni jsme utekli. On nás ale pronásledoval, celá léta, i potom, kdyţ Kršna zemřel a přišel věk kali-juga. Táhl za námi celá staletí po všech koutech světa, aţ zabil kaţdého, koho jsem kdy znala. Zbyla jsem jenom já. Pro mě si nikdy nepřišel. Prý ho ve středověku, kdyţ Evropu zachvátila morová epidemie, obvinili z čarodějnictví, poslali na něj celou armádu a nakonec ho na nějakém hradě spálili na popel. Plakala jsem, kdyţ jsem se to dozvěděla. I kdyţ zničil všechno, co jsem kdy milovala, byl to v určitém smyslu můj stvořitel. Byl mým pánem stejně, jako byl mým pánem Kršna. Slouţila jsem oběma, světlu i temnotám, a obojí jsem také viděla v Kršnových očích. I ďábel koná podle vůle boţí. Uţ nikdy jsem nestvořila nového upíra, ale taky jsem nikdy nepřestala zabíjet.
99
X. Slunce klesá k západnímu obzoru. Ray sebou vrtí. Sedím v obýváku na pohovce, před sebou na stolku mám fax a čísla, která jsem získala od Rileyho a Slima. Ale neposílám Jakšovi zprávu. Není to nutné. Přichází sám. Cítím, ţe přichází. „Rayi,“ povídám. „Musíš vstávat, je noc.“ Ray si sedá a zívá. Protírá si oči jako malý kluk. Je překvapený, kolik je hodin. „To jsem prospal celý den?“ ptá se. „Ano,“ říkám. „A teď musíš jít. Myslím, ţe tu pro tebe není bezpečno. Vrať se k Pat. Miluje tě.“ Odhazuje přikrývky a natahuje si kalhoty. Jde ke mně, sedá si a bere mě za ruku. „Nechci od tebe odejít.“ „Nemůţeš mě ochránit. Zabijou tě.“ „Kdyţ mě mají zabít, tak ať mě zabijou. Ale jen tak snadno mě nedostanou.“ „Silná slova, hloupá slova. Ale ty odejdeš, aţ ti řeknu celou pravdu. Budeš odsud mazat a proklínat moje jméno.“ Usmívá se. „Tomu nevěřím.“ Přitvrzuju hlas, i kdyţ mě bolí srdce, ţe jsem k němu tak krutá. Přemýšlela jsem a došlo mi, ţe jsem ho k sobě přivedla z čistě sobeckých pohnutek. Musím ho za kaţdou cenu donutit, aby odešel. „Tak si něco poslechni,“ povídám. „Minulou noc jsem ti lhala, i kdyţ sis myslel, ţe jsem k tobě upřímná. První, co ti řeknu, je, ţe tvůj táta je mrtvý a ţe ho nezabil Jakša, ale já.“ Ray padá zády na opěradlo, je ohromený. „To přece nemyslíš váţně!“ „Můţu ti ukázat, kam jsem zahrabala jeho tělo.“ 100
„Ale ty jsi ho přece nemohla zabít! Proč? Jak?“ „Odpovím ti. Zabila jsem ho, protoţe si mě zavolal k sobě do kanceláře a pokusil se mě vydírat pomocí informací, které o mě nahromadil. Vyhroţoval, ţe je zveřejní. A zabila jsem ho tak, ţe jsem mu rozdrtila hrudní koš.“ „To není pravda!“ „Teď víš, co dokáţu, jaká jsem.“ Natahuju se pro miniaturní model starověké pyramidy, který mám v obýváku na stole. „Tenhle kousek pro mě před dvěma sty let vytvořil z jednoho kusu mramoru jeden egyptský umělec. Je pěkně těţký. Můţeš si ho potěţkat, jestli mi nevěříš.“ Rayovi tmavnou oči. „Věřím ti.“ „Měl bys.“ Drţím pyramidu v pravé ruce. Zavírám pěst a drtím ji na prach. Ray vyskakuje z pohovky. „Uţ věříš tomu, co ti říkám?“ Chvíli mu trvá, neţ se dává dohromady. „Ty jsi vampýra!“ „Ano.“ „Věděl jsem, ţe s tebou není něco v pořádku.“ „Ano.“ Má v hlase bolest. „Ale mého tátu jsi nezabila!“ „Zabila. Zabila jsem ho bez slitování. Zabíjím celá staletí. Zabila jsem tisíce lidí. Jsem monstrum.“ Ray má slzy na krajíčku. „Ale mně nic neuděláš, viď, ţe ne? Chceš, abych odešel, protoţe mi nechceš nic udělat. Ty mě miluješ, já tě miluju. Řekni, ţe jsi tátu nezabila.“ Beru ho za ruku. „Rayi, tenhle svět je krásný, ale i hrozný. Většina lidí nemá potuchy, co se všude kolem děje. Pro ně se neděje nic. Musíš se s tím nějak vyrovnat. Podívej se mi pořádně do očí a uvidíš, ţe nejsem lidská bytost, ţe je ve mně něco nelidského. Ano, zabila jsem tvého tátu. Zemřel mi v náručí. Uţ nikdy se nevrátí. A kdyţ teď odsud neodejdeš, ani ty se uţ nikdy nevrátíš domů. A tvému tátovi se nevyplní poslední přání.“ Ray pláče. „Táta měl nějaké přání?“ „Nevyřkl je, ale měl, ano, ano. Vzala jsem do ruky tvou fotku a on začal křičet. To uţ věděl, kdo jsem, jenţe bylo pozdě. Nechtěl, aby se ti něco stalo.“ Hladím Rayovi ruku. „Ještě se můţeš zachránit. Prosím tě, běţ.“ 101
„Ale kdyţ jsi tak strašná, jak to ţe mě hladíš, jak to, ţe se mnou miluješ.“ „Někoho mi připomínáš.“ „Koho?“ „Mého manţela Rámu. Té noci, co jsem se stala vampýrou, jsem ho musela opustit. Uţ jsem ho nespatřila.“ „Před pěti tisíci lety?“ „Ano.“ „Opravdu ţiješ tak dlouho?“ „Ano. Znala jsem Kršnu.“ „Haré Kršna? S holou hlavou?“ Chvíle je váţná, ale já se musím smát. „On nebyl to, co si myslíš, ty lidi, co vidíš dneska. Kršna byl – to se nedá vylíčit. Byl všechno. Kršna mě celé věky ochraňuje.“ „Ty tomuhle věříš?“ Váhám, ale je to tak. Proč pořád nechci uznat pravdu? „Ano.“ „Proč?“ „Protoţe mi řekl, ţe mě bude ochraňovat, kdyţ ho poslechnu, a protoţe to tak je. Mnohokrát, dokonce i se svou obrovskou silou jsem mohla zahynout. Ale nikdy se to nestalo. Bůh mi ţehná.“ A dodávám: „A proklel mě.“ „Jak tě proklel?“ I já mám slzy v očích. „Tím, ţe mě uvedl do téhle situace. Nemůţu tě znovu ztratit, svou lásku, ale ani s tebou nemůţu zůstat. Běţ odsud, neţ se objeví Jakša. Odpusť mi, co jsem udělala tvému otci. Nebyl to špatný člověk. Chtěl peníze a chtěl je pro tebe. Měl tě rád.“ „Ale…“ „Počkej!“ Přerušuju ho. Slyším tón flétny. Slévá se s hukotem vln, jediný tón. Volá mne k sobě, říká mi, ţe přišel můj čas. „Je tu,“ šeptám. „Co? Kde?“ Vstávám a jdu k širokému oknu otočenému na moře. Ray se staví vedle mě. Dole u Pacifiku, kde se vlny tříští o skály, stojí osamělá postava celá v černém. Je k nám otočená zády, ale já v její ruce vidím flétnu. Píseň, kterou slyším, je smutná. Jako vţdy. Nevím, 102
jestli Jakša hraje pro mě nebo pro sebe, ale nejspíš pro nás oba. „Je to on?“ ptá se Ray. „Ano.“ „Je sám. Mohli bychom ho zajmout. Máš zbraň?“ „Mám ji támhle pod polštářem. Jenţe kulky ho nezastaví. Pokud by jimi nebyl provrtaný jako řešeto.“ „Proč se vzdáváš bez boje?“ „Já se nevzdávám. Chci s ním mluvit.“ „Půjdu s tebou.“ Otáčím se k Rayovi a hladím ho po vlasech. Je tak slaďoučký. „Ne. Nemůţeš jít se mnou. Jakša je ještě míň lidskou bytostí, neţ jsem já. Neposlouchal by, co mu vykládá člověk.“ Přikládám mu prst na rty, abych zarazila jeho odmlouvání. „Nepři se se mnou. Já se s tebou taky nepřu.“ Ray říká: „Já odsud neodejdu.“ Vzdychám. „Na to uţ je moţná pozdě. Budeš muset zůstat. Dívej se a modli se.“ „Ke Kršnovi?“ „Bůh jako bůh. Na jménu nezáleţí. Ale jestli nám teď někdo pomůţe, tak jedině Kršna.“ Deset minut nato stojím tři metry za Jakšovými zády. Je silný, krutý vítr, jako by fičel přímo z chladného slunce, které visí jako obrovská kapka krve nad rozplizlým západním obzorem. Vodní tříšť ulpívá na Jakšových dlouhých vlasech jako tisíceré kapky rosy. Na okamţik si ho představuju jako sochu, která stojí před mým domem celé věky. Vţdycky patřil do mého ţivota, dokonce, i kdyţ pro mě neexistoval. Přestává hrát. Sklání flétnu. „Buď vítán,“ oslovuju osobu, s kterou jsem nemluvila od samého úsvitu dějin. „Líbila se ti moje píseň?“ ptá se, pořád zády ke mně. „Byla smutná.“ „Je smutný den.“ „Den končí,“ říkám. Pokyvuje hlavou a otáčí se. „Chci, aby skončil, Síto.“ Věky jeho vzhled vůbec nezměnily. Proč mě to překvapuje, kdyţ ani mě nezměnily? Nevím. Prohlíţím si ho ještě pečlivěji. Kaţdý se 103
za takový dlouhý čas musí změnit, říkám si. Jakša uţ určitě není ta bestie, co býval. Usmívá se při mé myšlence. „Forma se mění, podstata je pořád stejná,“ říká. „Něco v tom smyslu mi Kršna řekl o přirozenosti. U nás se ale forma nemění.“ „Nemění, protoţe jsme nepřirození.“ „Ano. Přirozenost se děsí cizího. Nejsme v tomto světě vítáni.“ „Vypadáš dobře.“ „Ale není mi dobře. Jsem unavený. Chtěl bych umřít.“ „Já ne,“ říkám. „Vím.“ „Testoval sis mě prostřednictvím Slima a jeho lidí. Abys věděl, jak tvrdě se budu bránit.“ „Ano.“ „Prošla jsem tou zkouškou na jedničku. Nechci zemřít. Odejdi odsud. Jdi si po svých. Nechci s tebou mít nic společného.“ Jakša smutně potřásá hlavou a já si na něm všímám jedné změny – hlubokého smutku. Nějak ho zjemňuje, nemá uţ tak chladné oči. Ten smutek mě však drtí víc neţ kdysi jeho krutost. Jakša byl vţdycky příliš plný ţivota na to, aby se z něj postupem věků stala chodící mrtvola. „Nechal bych tě na pokoji, kdybych mohl,“ říká. „Jenţe nemůţu.“ „Kvůli tomu slibu, který ti vnutil Kršna?“ „Ano.“ „Co ti řekl?“ „Řekl, ţe dojdu jeho milosti, kdyţ zničím všechno, co jsem stvořil.“ „Přesně to jsem si myslela. Proč jsi mě nezničil uţ dřív?“ „Byl čas. Alespoň jsem si to myslel. Kršna mi nestanovil ţádnou časovou hranici.“ „Ostatní jsi zničil před staletími.“ Hledí na mě. „Jsi velice krásná.“ „Děkuju.“ „Hřálo mě u srdce, ţe tahle krása pořád ještě chodí po světě.“ Odmlčuje se. „Proč mi dáváš takové otázky? Dobře víš, ţe jsem tě nezabil, protoţe tě miluju.“ „Pořád mě miluješ?“ 104
„Jistě.“ „Tak mě nech ţít.“ „Nemůţu. Lituju, Síto, opravdu nemůţu.“ „Je tak důleţité umřít pro jeho milost?“ Jakša je váţný. „Kvůli tomu jsem přišel na tento svět. Ten aghorský kněz mě nevyvolal, přišel jsem z vlastní vůle. Věděl jsem, ţe je tu Kršna. Přišel jsem, abych se vymanil z toho, kde jsem byl předtím. Přišel jsem, abych, aţ zemřu, došel jeho milosti.“ „Ale vţdyť ses pokusil Kršnu zabít!“ Jakša krčí rameny, jako by na tom příliš nezáleţelo. „Pošetilost mládí.“ „Byl to bůh? Jsi si jistý? Můţeme si být jistí?“ Jakša vrtí hlavou. „To není tak důleţité. Co je to bůh? Jenom slovo. Ať uţ byl Kršna cokoli, my dva dobře víme, ţe byl někým, koho nesmíme neposlechnout. Tak je to.“ Ukazuju na vlny. „Je to jako tahle čára. Moře se stýká s pobřeţím. Nekonečné říká konečnému, co bude. Já to beru. Ale ty stojíš před problémem. Ty nevíš, co Kršna řekl mně.“ „Vím. Sledoval jsem tě dlouho. Pravda je prostá. Řekl ti, abys uţ nevytvářela další z nás a ţe tě za to bude ochraňovat.“ „Ano, tady je právě ten paradox. Kdyţ mě budeš chtít zničit, postavíš se proti jeho ochraně nade mnou, proti jeho vůli. A kdyţ mě nezničíš, budeš proklet.“ Jakša si z mých slov moc nedělá. Je o krok přede mnou. Vţdycky byl. Ukazuje flétnou k domu. Ray pořád ještě stojí u okna a pozoruje nás. „Sledoval jsem tě obzvlášť pečlivě v posledních třech dnech,“ říká. „Miluješ toho kluka? Asi ho nechceš vidět umírat.“ V té chvíli se mě zmocňuje nesmírná hrůza, ale odpovídám chladně: „Jestli mě tímhle chceš donutit, abych se zničila sama, a já to udělám, tak taky přijdeš o Kršnovu milost. Bude to, jako bys mě zabil vlastníma rukama.“ Jakša kupodivu zůstává klidný. Nezdá se, ţe by ho to překvapovalo. „Ty mi nerozumíš. Dokud jsi pod jeho ochranou, nic proti tobě nepodniknu. K ničemu tě nebudu nutit.“ Ukazuje k zapadajícímu slunci. „Stačí jedna noc a můţeš stvořit nového upíra. 105
Určitě si to ještě pamatuješ. Aţ slunce znovu vyjde, přijdu si pro tebe, pro vás oba. To uţ bys to měla mít za sebou. A budeš moje.“ Reaguju s opovrţením: „Jsi blázen, Jakšo. Kolikrát uţ jsem byla v pokušení udělat dalšího z nás, ale vţdycky jsem odolala. Nevzdám se boţí ochrany. Musíš se s tím vyrovnat, prohrál jsi. Zemřeš a vrátíš se do temných pekel, odkud jsi přišel.“ Jakša zvedá obočí. „Ty víš, ţe nejsem blázen, Síto. Dej si pozor.“ Otáčí hlavu k domu, k Rayovi a přikládá k ústům flétnu. Vyluzuje jediný tón, bolestivě vysoký. Třesu se křečí, jak se mi ten zvuk zařezává do masa. Slyším za sebou praskot skla. Nejen skla – okna, u kterého stojí Ray. Otáčím se v okamţiku, kdy Ray oknem propadává a letí po hlavě do dvacetimetrové hloubky na betonovou příjezdovou cestu. Utíkám od Jakši. Chytá mě za rameno. „Mrzí mě, ţe jsem to musel řešit takhle,“ říká. Odráţím mu ruku. „Nikdy jsem tě nemilovala. Moţná si ještě uţiješ trochu boţí milosti, neţ zemřeš, ale mě nikdy nedostaneš.“ Na okamţik zavírá oči. „Jak myslíš.“ Nacházím Raye v kaluţi krve a hromadě skla. Má prasklou lebku a přeraţenou páteř. Je to neuvěřitelné, ale je při vědomí. Moc ţivota uţ mu nezbývá. Přetáčím ho na záda a on ke mně mluví pusou plnou krve. „Spadl jsem,“ povídá. Moje slzy jsou chladné jako kapky mořské tříště, co mám na tváři. Přikládám mu ruku na srdce. „Tohle jsem nechtěla.“ „Nechá tě ţít?“ „Nevím, Rayi, nevím.“ Skláním se k němu a objímám ho. Slyším krev v jeho plicích a chrčivý dech, přesně takový jako měl jeho otec, neţ zemřel. Pamatuju se, jak jsem tomu muţi říkala, ţe neumím léčit, ţe umím jenom zabíjet. Jenţe to není tak docela pravda, říkám si, kdyţ začínám chápat Jakšův záměr. Uţ jednou vyuţil mého strachu o jiné a udělal ze mě upíra. Tentokrát vyuţívá mé lásky, aby mě donutil udělat z někoho jiného upíra. Má pravdu, není blázen. Nemůţu dopustit, aby Ray zemřel, kdyţ vím, ţe svou krví dokáţu vyléčit i smrtelné zranění. „Chtěl jsem ti jít na pomoc,“ šeptá Ray. Pokouší se zvednout ruku a dotknout se mě, ale klesá mu zpátky na zem. Sedám si na zem. 106
Hledím do očí smrtelníka, snaţím se do nich vloţit lásku, jako jsem dlouhá léta vháněla jiným smrtelníkům do očí strach. „Mohla bych tě zachránit,“ říkám. „Chceš, abych tě zachránila?“ „Můţeš?“ „Ano. Kdyţ smísím svou krev s tvou krví.“ Ray se chce usmát. „Stanu se upírem jako ty?“ Přikyvuju a usmívám se v slzách. „Ano, budeš tím, čím jsem já.“ „Budu muset ubliţovat lidem?“ „Ne. Ne všichni upíři ubliţují lidem.“ Dotýkám se jeho rozbité tváře. Nezapomínám na Jakšova slova, ţe si pro nás druhý den za rozbřesku přijde. „Někteří upíři dokáţou hluboce milovat.“ „Já miluju…“ Oči se mu pomalu zavírají. Nesmí zemřít. Skláním se ještě víc a líbám ho na rty. Cítím na jazyku jeho krev. Musím udělat víc, neţ se jí jenom dotýkat ústy, musím ho zachránit. „Ty jsi láska,“ říkám a otevírám nám oběma ţíly.
107
XI. Ray má klidný, hluboký spánek. Tak to má být. Odnesla jsem ho zpátky do domu a poloţila k ohni, který jsem rozdělala. Krev jsem mu omyla. Krátce po transfúzi, kdyţ ještě leţel smrtelně zraněný na příjezdové cestě, se mu najednou zrychlil dech a pak ustal. Nijak mě to ovšem nevyděsilo, protoţe totéţ se stalo i mně, Matadţí a mnoha jiným. Kdyţ se mu dech vrátil, byl silný a pravidelný. Zranění zmizela jako v pohádce. Jsem oslabená ztrátou darované krve, nesmírně vyčerpaná. Vím, ţe Ray bude spát dlouho do noci a ţe Jakša dodrţí slovo. Dřív neţ za svítání se neobjeví. Odcházím z domu a jedu ve svém ferrari k Seymourovi. Není ještě moc pozdě – deset večer. Hlavně na sebe nesmím upozornit jeho rodiče, aby si nemysleli, ţe jim synáčka vytrhávám od učení. Zastavuju za rohem a vidím v okně Seymoura, jak sedí u počítače. Škrábu svými silnými nehty na sklo. Je vylekaný. Opatrně přistupuje k oknu. Kdyţ mě vidí, v očích se mu zračí radost. Otvírá okno a já lezu dovnitř. Není pravda, co se upírech říká – můţu vejít do domu i bez pozvání. „To je pecka! Kde se tu bereš?“ říká. „Celou dobu o tobě píšu.“ Usedám na postel, Seymour stojí u psacího stolu. Má v pokoji samé badatelské přístroje – mikroskopy a podobně – ale na stěnách visí filmové plakáty klasických hororů. V takovém prostředí se cítím dobře. Často chodím do kina. Na půlnoční představení. „Píšeš o mně povídku?“ ptám se. Nakukuju k počítači, ale je tam manaţer textového procesoru. „Ano… tedy, ne, ne docela. Ale inspirovala jsi mě k té povídce. Přichází to ke mně ve vlnách. Je to o holce našeho věku, která se 108
stala vampýrou.“ „Já jsem vampýra.“ Silné brýle mu klesají na špičku nosu. „Coţe?“ „Jak říkám. Jsem vampýra.“ Háţe očima do zrcadla nad prádelníkem. „Vidím tvůj odraz.“ „A co? Jsem to, co říkám. Mám se napít tvé krve, abys mi uvěřil?“ „To je v pořádku, nemusíš.“ Zhluboka se nadechuje. „Húúú, já věděl, ţe jsi zvláštní holka, ale v ţivotě by mě nenapadlo…“ Zaráţí se. „Ale ty si vymýšlíš, viď, ţe si vymýšlíš? Vţdyť přesně tohle o tobě píšu. Jsi opravdu vampýra?“ „Jsem.“ „Ale jak je to moţné? Musíš mi to vysvětlit!“ „Ne. Je to jedna z věčných záhad. Občas se s takovými věcmi setkáš, kdyţ ţiješ hrozně dlouho.“ „Jak dlouho jsi na světě?“ „Pět tisíc let.“ Seymour zvedá dlaň. „Počkej, počkej, brzdi. Já neříkám, ţe ti nevěřím, a nechci, abys pila mou krev, ale neţ budeme pokračovat, bude lepší, kdyţ mi něco předvedeš. Pomůţe mi to. Jako materiál. Rozumíš?“ Usmívám se. „Seymoure, ty mi nevěříš, viď? To je oukej. Nevím, jestli bych tě zrovna teď přesvědčila, ale potřebuju se s tebou o něčem poradit.“ Úsměv mě opouští. „Blíţí se můj konec. Přichází si pro mě dávný nepřítel, poprvé v ţivotě někdo, proti komu se nemůţu bránit. Ty jsi chytrý kluk a máš prorocké sny. Třeba tě napadne něco, co bych mohla udělat.“ „Já mám prorocké sny?“ „Ano. Musíš mi věřit, jinak jsem sem nemusela chodit.“ „Co po tobě ten dávný nepřítel chce? Zabít tě?“ „Zabít sebe i mě. Nemůţe zemřít, dokud nezemřu já.“ „A proč chce zemřít?“ „Uţ nechce ţít.“ „Je tu asi moc dlouho, řekl bych.“ Seymour se zamýšlí. „Chce umřít zároveň s tebou?“ „Tak je to pro něj nejlepší. Jistě po tom touţí.“ „Mám nápad, co bys mohla udělat. Co kdybys to nastrojila tak, 109
aby si myslel, ţe zemřete společně, a zatím by zemřel jenom on. Musela bys to připravit v předstihu, abys, aţ to bouchne, nebo jak to uděláš, zůstala naţivu.“ „Je to zajímavý nápad.“ „Děkuju. Chtěl jsem ho pouţít ve své povídce.“ „Má to ale jeden háček. Ten nepřítel je nesmírně opatrný. Nedokáţu ho jen tak přesvědčit, ţe chci umřít zároveň s ním, dokud nebude nad slunce jasné, ţe chci opravdu zemřít. A to já nechci.“ „Musí se to vymyslet. Vţdycky je nějaká moţnost.“ „Jak to píšeš v té své povídce?“ „K detailům jsem se ještě nedostal.“ „Pro mě to momentálně není detail.“ „Promiň.“ „To je v pořádku.“ Slyším Seymourovi rodiče, kteří se vedle v místnosti dívají na televizi. Mluví o něm, o jeho nemoci. Matka trpí. Seymour mě sleduje přes silná skla. Říkám: „Vaši si dělají starosti kvůli tvé nemoci.“ „Pro mámu je to katastrofa.“ „Virus AIDS není nový. V určité formě existoval uţ dřív. Nebyl stejný jako dneska, ale dost podobný. Viděla jsem, co dokáţe. Zachvátil starý Řím. V době úpadku. Zemřela spousta lidí. Zanikly celé vesnice. Tím se zastavil. V některých oblastech byla tak vysoká úmrtnost, ţe nezůstal naţivu nikdo, kdo by ho přenášel.“ „To je zajímavé. V historických kníţkách o tom není ani zmínka.“ „Na kníţky moc nespoléhej. Historie je něco, co se dá jedině proţít, v kníţkách se o tom nedočteš. Podívej se na mě. Já jsem historie.“ Vzdychám. „Já bych mohla vyprávět.“ „Vyprávěj.“ Zívám, coţ nikdy nedělám. Ray mě vyčerpal víc, neţ jsem si myslela. „Teď není čas.“ „Pověz mi, jak ty sama ses v minulosti ubránila AIDS.“ „Mám silnou krev. Můj imunitní systém je nezranitelný. Nepřišla jsem za tebou jenom, abys mi pomohl, i kdyţ jsi mi opravdu pomohl. Jsem tu, abych pomohla já tobě. Dám ti svou krev. Ne zas tak moc, abych z tebe neudělala upíra, jen tolik, kolik je třeba k likvidaci viru v tvém organizmu.“ 110
Seymour je rozrušený. „Myslíš, ţe by to zabralo?“ „Nevím. Ještě jsem to nezkoušela.“ „Můţe to být nebezpečné?“ „Jistě. Můţe tě to zabít.“ Váhá, ale jenom vteřinku. „Co mám udělat?“ „Sedni si sem ke mně na postel.“ Sedá si. „Podej mi ruku a zavři oči. Otevřu ti ţílu. Neboj se, mám v tom praxi.“ „To si dovedu představit.“ Pokládá mi ruku na klín, ale oči nezavírá. „Co je s tebou?“ ptám se. „Myslíš, ţe tě chci zneuţít?“ „To klidně můţeš. Nestává se kaţdý den, aby školního kašpara zneuţila nejkrásnější holka na světě.“ Odkašlává si. „Já vím, ţe pospícháš, ale rád bych ti něco řekl, neţ začneš.“ „O co jde?“ „Chci ti poděkovat za to, ţe se mnou kamarádíš a ţe mě bereš.“ Vzývám Kršnu, vzývám ho, aby při mě stál, on, který má ve své moci celý vesmír. „Dík, Seymoure, ţe o mně píšeš.“ Dávám mu pusu na rty. „Jestli v noci umřu, alespoň tu bude někdo, kdo si na mě občas vzpomene.“ Přikládám nehty. „Zavři oči. Neměl by ses na to dívat.“ Vpouštím mu do ţil přiměřené mnoţství krve. Dech se mu zrychluje, je horký, ale ne tak rychlý a ţhavý, jako měl Ray. Seymour stejně jako předtím Ray upadá do hlubokého spánku. Vypínám počítač a zhasínám světlo. Na posteli leţí přikrývka, kterou mu zřejmě ušila matka. Přikrývám ho. Neţ odcházím, pokládám mu na čelo dlaň a naslouchám, vciťuju se do něj, jak mi to jen mé smysly umoţňují. Ano, virus je pryč. Jsem si tím jistá. Dávám mu na rozloučenou ještě jednu pusu. „Tak a teď napíšeš povídek, kolik budeš chtít,“ šeptám mu do ucha. „Věř mi.“ Vracím se k autu. Tolik krve jsem vydala a sama jsem si ţádnou nevzala. Ještě nikdy za celá staletí jsem se necítila tak slabá. „Věř mi,“ opakuju si v duchu. Startuju. Rozjíţdím se do noci. Mám spoustu práce.
111
XII. Seymour mi vnukl zajímavý nápad, ale i kdyby všechno vyšlo, jak si představuju, naděje, ţe se mi podaří Jakšua zabít a sama uniknout, je sotva padesátiprocentní. Spíš menší. Hlavně musím zachránit Raye. Ray je můj kluk a taky mé dítě. Nedokáţu si představit, ţe by měl takhle mladý zemřít. Mýlil se, kdyţ říkal, ţe se vzdávám bez boje. Jsem vampýra. Vţdycky bojuju do konce. Existuje projekt NASA, který spočívá ve vypouštění obrovských objektů do vesmíru. Nazývá se Orion. Je to revoluční idea. Odborníci tvrdí, ţe je neuskutečnitelná, avšak někteří fyzikové a inţenýři věří, ţe přesně takový bude příští systém kosmické dopravy. V podstatě jde o zbudování ohromné, silně izolované rampy opatřené na spodku zařízeními odpalujícími miniaturní jaderné pumy. Existují výpočty, ţe tlaková vlna jaderných explozí – za předpokladu, ţe budou dokonale seřízené a koordinované – rampu vyzvedne a dá jí i potřebnou rychlost. Předností tohoto systému je, ţe by se jeho pomocí dala vypouštět na oběţnou dráhu mnohem větší tonáţ neţ dosud pouţívanými raketami. Má to však jeden háček: komu by se chtělo cestovat do vesmíru na dopravním prostředku poháněném jadernými výbuchy? Mně. Já bych se k tomu perfektně hodila. Extrémní radiace mi můţe uškodit asi tak jako hezký, slunečný den. I kdyţ mám velké prostředky, jadernou bombu nevlastním. Avšak idea projektu Orion se přesně hodí pro můj plán. Seymour uhodil hřebíček na hlavičku, kdyţ řekl, abych dostala Jakšu do situace, která ho přesvědčí, ţe zahyneme všichni tři najednou. Jakšu to uklidní. Odebere se ke Kršnovi v dobré víře, ţe upíři přestali existovat. Podle mé teorie stačí zbudovat těţkou ocelovou rampu, na které se Ray a já 112
zachráníme, zatímco druhá, předem připravená exploze připraví Jakšu o ţivot. Promýšlím to do nejmenších podrobností. Vpustím Jakšu do domu a řeknu mu, ţe vím, ţe proti němu nemám šanci a ţe jsem se rozhodla udělat to tak, abychom všichni tři zemřeli v jednom okamţiku, v jednom obrovském výbuchu. To se Jakšovi určitě zalíbí. Usedneme v obýváku kolem bedny s dynamitem. Dokonce Jakšu nechám, aby zaţehl zápalnici. Přesvědčí se, ţe náloţ je dost silná, aby nás všechny tři s jistotou sprovodila ze světa. Co ovšem neuvidí, bude šestipalcová ocelová deska pod mým a Rayovým křeslem zakrytá kobercem. K desce budou přišroubovaná naše křesla, aby s ní tvořila jeden celek. Na spodku desky bude druhé, menší výbušné zařízení, které nenápadně odpálím já těsně předtím, neţ dohoří Jakšova. Exploze můj amatérský Orion vynese v obýváku ke stropním oknům. V tom okamţiku vybuchne bedna s dynamitem, Jakšova bomba. Tlaková vlna nás zbrzdí, takţe zase měkce přistaneme zpátky. Prosté? Na první pohled ano. Ale má to spoustu zádrhelů. Moje skryté zařízení zahájí činnost zlomek vteřiny před explozí bedny s dynamitem – čili k oběma explozím dojde téměř současně. Ray a já musíme být v okamţiku druhého výbuchu na našem Orionu minimálně pět metrů nad zemí. Jinak nás výbuch Jakšovy bomby proţene stropními okny. Pokud budou od sebe obě epicentra vzdálená pět metrů – ideální by bylo jednou tolik – tlaková vlna z mého zařízení nedorazí k Jakšově bombě dřív, neţ nabereme pětimetrovou výšku. I kdybychom prorazili stropní okna, zranění se nám rychle zahojí – pokud ovšem zůstaneme naţivu. Fyzika se v teorii jeví jako snadná záleţitost, v praxi však můţe všechno zmařit jediná chybička. Měla bych se smířit s tím, ţe Ray a já do svítání zemřeme a nic nepodnikat. Jenţe my proklatci se jen tak nevzdáváme. Mám v rukou karty, takţe s nimi budu hrát, jak nejlépe umím. Zastavuju u telefonní budky a volám svému hlavnímu bezpečnostnímu poradci v Severní Americe. Oznamuju mu, ţe do dvou hodin musím mít dynamit a těţké ocelové desky. Kde je má 113
vzít? Je u mě zvyklý na neobvyklá přání. Ať prý počkám, ozve se mi do dvaceti minut. O čtvrt hodiny později ho mám znovu na drátě. Slyším v jeho hlase úlevu, ví, jak nesnáším špatné zprávy. Informuje mě, ţe v Portlandu je firma, která vede jak dynamit, tak ocelové desky. Franklin & Sons – stavby mrakodrapů. Dává mi adresu hlavního skladu a já zavěšuju. Do Portlandu je to sto dvacet kilometrů. Čas: dvaadvacet patnáct. Zastavuju před skladem ve tři čtvrtě na dvanáct. Uvnitř slyším hlasy. Brána je zavřená, ale ve vrátnici konají sluţbu tři muţi z bezpečnostní agentury. Jeden je v přední části malého přístěnku a kouká na televizi. Druzí dva jsou vzadu a kouří marjánku. Poněvadţ jsem část noci věnovala myšlenkám na Kršnu, věřím, ţe při mě stojí. Nechci ty lidi zabít. Vystupuju z auta. Zamčená vrata pro mě nic neznamenají. Vráţím k zfetovaným muţům vzadu, ţe ani nestačí mrknout okem. Pacifikuju je přiměřenými ranami do spánku. Aţ přijdou k sobě, bude je bolet hlava. Avšak muţ, který se dívá na televizi, dostává nešťastný nápad podívat se za svými kolegy zrovna v okamţiku, kdy je posílám k zemi. Chce tasit bouchačku, ale já jsem rychlejší. Zabíjím ho skoro stejným způsobem, jako jsem zabila Rayova otce, mohutným kopem karate mu rozbíjím hrudní koš. Neţ vypouští duši, zplna hrdla se napájím jeho krví. Potřebuju energii. Jsem strašně oslabená. Můj citlivý nos mě vede k dynamitu, který se nachází v chráněném prostoru v přední části budovy – několik beden naplněných tlustými červenými roubinkami. Jsou tam i roznětky a zápalnice. Musím v Portlandu nechat své ferrari. K přepravě ocelových desek potřebuju tahač. Desky nejsou tak silné, jak bych si přála, budu je muset svařit do několika vrstev. Nacházím svářečku a beru ji s sebou. V skladové hale stojí několik tahačů s návěsy, klíče jsou v zapalování. Nakládám materiál a vyjíţdím branou ven. Přemisťuju ferrari o několik bloků dál, do temné uličky. Znovu nasedám do tahače a ve třiadvacet patnáct vyráţím na zpáteční cestu domů. Před druhou hodinou ranní jsem v Mayfair. Vcházím hlavními 114
dveřmi do svého domu. Ray sedí u krbu. Změnil se. Stal se upírem. Nevyčuhují mu ţádné tesáky, či podobné hlouposti, jak se povídá, ale určité charakteristické znaky tu jsou – hluboko ve svých původně čistých hnědých očích má zlatou skvrnku, jeho opálená pokoţka je lehce průsvitná, pohybuje se s elegancí, kterou ţádný smrtelník nedokáţe napodobit. Kdyţ mě vidí, vstává. „Jsem ţivý?“ ptá se nevinně. Nesměju se té otázce. Nejsem si jistá, jestli se na ni dá odpovědět jenom „ano“ nebo „ne“. Jdu k němu. „Jsi můj,“ říkám. „Jsi to, co já. Kdyţ jsi mě poprvé spatřil, myslel sis, ţe jsem přelud, viď?“ „Ano.“ „Teď i ty jsi přelud. Jak se cítíš?“ „Skvěle. Mám ohromnou sílu. Můj zrak, můj sluch… máš taky takové smysly?“ „Moje smysly jsou citlivější. Postupem času se mi zdokonalují. Bojíš se?“ „Vrátí se?“ „Ano.“ „Kdy?“ „Za rozbřesku.“ „Zabije nás?“ „Chtěl by.“ „Proč?“ „Protoţe si myslí, ţe jsme zlo. Má za úkol nás zničit, neţ opustí tento svět.“ Ray se mračí, prohlíţí si své nové tělo, testuje svalové vibrace. „My jsme zlo?“ Beru ho za ruku a usedám s ním. „Nemusíme být. Brzy začneš touţit po krvi a krev ti bude dodávat sílu. Abys získal krev, nemusíš zabíjet. Ukáţu ti, jak se to dělá.“ „Říkala jsi, ţe Jakša chce opustit tento svět. Znamená to, ţe chce zemřít?“. „Ano. Uţ ho nebaví ţít. To se stává – ţijeme strašně dlouho. Jenţe mě ţivot baví.“ Jsem tak šťastná, kdyţ jsem s Rayem. Je to nádherné. „Mám tebe a to je hodně.“ 115
Usmívá se, ale je to smutný úsměv. „Obětovala ses, abys mě zachránila,“ říká. To mi bere dech. „Jak to víš?“ „Kdyţ jsem umíral, zaváhala jsi, neţ jsi mi dala krev. Co se stane, kdyţ to děláš? Oslabuje tě to?“ Objímám ho, šťastná, ţe ho k sobě můţu přitisknout celou svou silou a nezlomit mu přitom kosti. „Nedělej si se mnou starosti. Zachránila jsem tě, protoţe jsem tě chtěla zachránit.“ „Je můj táta opravdu mrtvý?“ Odtahuju se od něj, dívám se mu do očí. „Ano.“ Dělá mu potíţe pohlédnout na mě. Dokonce i teď, kdy se stal upírem, dravcem. Dokonce i kdyţ se jeho myšlení začíná měnit. Neprotestuje, kdyţ mu říkám, ţe bude pít krev. Ale láska k otci je silnější neţ krev. „Muselo se to stát?“ ptá se. „Ano.“ „Trpěl?“ „Ne. Netrvalo to ani minutu.“ „Je to hrozné.“ Konečně zvedá oči. „Dala jsi mi svou krev taky proto, ţe máš výčitky svědomí?“ Přikyvuju. „Snad jsem svůj hřích trochu napravila.“ Drţí se za hlavu. Ještě mi úplně neodpustil, ale rozumí mi a jsem mu za to vděčná. Stesk po otci ho jen tak neopustí, znám to. „Radši o tom nebudeme mluvit,“ říká. „Správně.“ Zvedám se. „Máme spoustu práce. Jakša přijde za svítání. Nedokáţeme ho zničit brutální silou, ani kdyţ jsme teď dva. Musíme na něj nastrojit léčku. Povím ti to při práci.“ Ray vstává. „Ty máš plán?“ „Mám něco lepšího neţ plán. Mám kosmickou loď.“ Sváření kovových desek do patnácticentimetrové ochranné vrstvy netrvá dlouho. Pracuju s obloukovou svářečkou venku, aby Jakša nezaregistroval zápach, aţ vejde do domu. Bude muset vejít, protoţe ven mě nedostane. Avšak vyřezat do podlahy ohromný obdélník k uloţení kovové desky mi trvá neuvěřitelně dlouho. Pracuju zuřivě, 116
čas letí. Ray mi spíš překáţí, neţ pomáhá, chybí mu moje dlouhověká zkušenost. Nakonec mu říkám, aby si radši sedl. Neprotestuje. Kulí oči, civí na úplně obyčejné věci, jako by vůbec nevěděl, ţe existují. Říkám mu, ţe je upír na baterky. Směje se. Líbí se mi, kdyţ ţe se směje. Pracuju a necítím, ţe by byl Jakša nablízku. Máme štěstí. Horečně ke svařené desce přidělávám obě křesla a zakrývám desku kobercem. Nemusí to být úplně dokonalé, pod křesla není vidět. Kdyţ jsem hotová, vypadá to v obýváku, jako by se nic nestalo. K maskování detonátoru skrytého zařízení instalovaného na spodní straně kovové desky pouţívám odkládací stolek. Vyvrtávám dlouhý otvor, a protahuju jím kabel, který vede k desce. Vrchní díl kabelu zakrývám podstavcem lampičky. Ke konci připojuju spínač. V pravý okamţik stisknu spínač na stolku, zaţehne se roznětka a moje tajné zařízení vybuchne a vynese nás vzhůru. Téměř současně vybuchne i Jakšova bomba. V duchu se k tomu okamţiku neustále vracím, protoţe je to hlavní slabina mého plánu. Přemýšlím, jestli budeme dost vysoko, aţ k nám dorazí tlaková vlna Jakšovy bomby. Nemám jistotu, jestli nás kovová deska opravdu dostatečně ochrání. Připevnit pod desku odpalovací zařízení mi trvalo jenom pár minut – dvacet pevně svázaných roubinek dynamitu. Zbývajících padesát roubinek, plnou jednu bednu, stavím v obýváku vedle krbu, k nejluxusnějšímu křeslu v celém domě. To místo nabídnu Jakšovi. Přeţijeme, nebo zahyneme podle toho, jak jsou mé výpočty správné, jak zvládneme svou roli. To je další slabina mého plánu. Co kdyţ Jakša vycítí, ţe se děje něco zvláštního. Radím Rayovi, aby moc nemluvil, nejlépe vůbec. Já uţ Jakšu nějak oklamu. Lţu stejně přesvědčivě, jako kdyţ říkám pravdu, moţná ještě lépe. Sedíme s Rayem v našich speciálních kosmických křeslech a povídáme si. Bedna s Jakšovou bombou stojí přímo před námi, ve vzdálenosti deseti metrů. Nad námi jsou stropní okna, která jsem otevřela. Čerstvý noční vzduch mi zase jednou dělá dobře. Ale i tak narazíme do skla, aţ vystartujeme. Upozorňuju na to Raye, ale zdá se, ţe si z toho nic nedělá. 117
„Uţ jsem dneska jednou umřel,“ říká. „Musel jsi mít nos aţ na skle, ţe jsi tak snadno vypadl.“ „Šel jsem blíţ, aţ kdyţ Jakša začal hrát na flétnu.“ Přikyvuju. „Díval se k domu. Musel tě přitáhnout silou svých očí. To on umí. Umí hodně věcí.“ „Má větší moc neţ ty?“ „Ano.“ „Čím to je?“ „Jakša je první upír.“ Mrkám na hodiny – do svítání zbývá šedesát minut. „Chceš vědět, jak přišel na svět?“ „Chci slyšet všechno, co víš.“ Usmívám se. „Ty mluvíš jako Seymour. Byla jsem za ním v noci, kdyţ jsi spal. Dala jsem mu dárek. Povím ti o tom, aţ bude čas… jestli ještě nějaký bude.“ Odmlčuju se a nabírám do plic vzduch. Potřebuju sílu. Mám za sebou těţkou práci teroristky. Kde bych měla své vyprávění začít? Čím mám skončit? Nepřipadá mi správné, aby všechno za hodinu skončilo. Správné – dost nezvyklé slovo pro upíra, pro mne, která jsem porušila všechna přikázání Véd i Bible a všech ostatních svatých textů na zeměkouli. Smrt nikdy nepřichází v správný čas, jak se smrtelníci mylně domnívají. Smrt vţdycky přichází jako zloděj. Vypravuju Rayovi, jak se zrodil Jakša a jak ze mě udělal vampýru. Líčím mu setkání s Kršnou, kdyţ vtom mě opouští hlas. Nepláču, nejsem rozčilená. Prostě o Kršnovi nemůţu mluvit. Ray mi rozumí, pobízí mě, abych mu pověděla o ţivotě v jiné době. „Byla jsi ve starověkém Řecku?“ ptá se. „Vţdycky mě ta doba fascinovala.“ Přikyvuju. „Byla jsem tam dlouho. Znala jsem Sokrata i Platona i Aristotela. Sokrates ve mně rozpoznal něco nelidského, ale já ho nechala na pokoji. Ten muţ neznal strach. Smál se, kdyţ pil jed, který mu nařídili vypít.“ Potřásám při té vzpomínce hlavou. „Řekové byli zvídaví. Byl tam jeden mladý muţ – Cleo. V dějinách se o něm nepíše, ale byl stejně geniální jako ostatní.“ Hlas mi znovu vypovídá poslušnost. „Byl ke mně hodný. Ţila jsem s ním dlouho.“ „Věděl, ţe jsi vampýra?“ Směju se. „Myslel, ţe jsem čarodějnice. Ale jemu se čarodějnice 118
líbily.“ „Pověz mi o něm,“ říká Ray. „Seznámila jsem se s Cleonem za časů Sokrata, kdyţ jsem se zase jednou po letech vrátila do Řecka. To je můj styl. Zdrţuju se na jednom místě jen tak dlouho, dokud moje mládí, moje věčné mládí, nezačne vzbuzovat podezření. Kdyţ jsem se vrátila do Athén, nikdo uţ si mě nepamatoval. Cleo byl jedním z prvních lidí, které jsem potkala. Procházela jsem se hájem, kdyţ jsem ho spatřila. Zrovna pomáhal na svět dítěti. To bylo v té době něco neslýchaného, u porodů asistovaly jenom ţeny. Byl samá krev a měl plné ruce práce. Poţádal mě o pomoc. Kdyţ se dítě narodilo, podal ho matce a odešel se mnou. Vysvětlil mi, ţe objevil nový, bezbolestný způsob porodu a chtěl si to ověřit. Řekl mi taky, ţe je otcem onoho dítěte, ale ţe to pro něj není důleţité. Cleo byl velký lékař, jenţe ostatní lékaři ho neuznávali. Byl mnohem dál neţ oni. Zdokonalil techniku císařského řezu, experimentoval s magnety, chtěl zjistit, jestli by se s nimi nedaly léčit nemocné orgány: záporný magnetický pól měl orgán stimulovat, kladný ho měl zklidňovat. Věděl, jaký vliv má aroma určitých květin na zdraví. Byl taky prvním chiropraktikem. Napravoval lidi, rovnal jim krční páteř a záda. Jednou se mě taky pokusil napravit a vyvrtnul si zápěstí. Takový člověk se mi zamlouval.“ Vypravuju o tom, jak jsem byla dlouhá léta Cleonovou přítelkyní, mluvím i o jeho fatálním zlozvyku: rád sváděl ţeny athénských vládců, aţ ho jednou přistihli v posteli s manţelkou jednoho velkého vojevůdce a usekli mu hlavu. A on se přitom usmíval, zatímco mnoho athénských ţen plakalo. Báječný Cleo. Vyprávím Rayovi o svém ţivotě anglické vévodkyně ve středověku, jaké to bylo, kdyţ jsem ţila na hradě. Moje slova ve mě vyvolávají ztracené vzpomínky. Neustálé šarvátky. Kamenné zdi. Hukot ohně za noci. Ach, jak černé to byly noci! Jmenovala jsem se Melissa a v létě jsem jezdila na bílém koni po zelené krajině a vysmívala se rytířům v zářné zbroji, kteří se se mnou chtěli sblíţit. Dostala jsem i několik nabídek k sňatku, kterých potom ti muţi litovali. Mluvím o tom, jak jsem za americké občanské války ţila na Jihu, 119
jak Yankeejové pálili a loupili, kdyţ překročili řeku Mississippi. Cítím ve svém hlase hořkost, ale neříkám Rayovi všechno. Neříkám mu, jak mě zajalo dvacet vojáků, kteří mi přivázali na krk provaz a táhli mě baţinami a vtipkovali o tom, jak si se mnou po setmění uţijí. Nechci Raye děsit, a tak mu nelíčím, jak ti muţi zemřeli, jak vřískali, kdyţ prchali za noci baţinami, aby unikli bleskurychlým pařátům, které jim drásaly údy a rozbíjely lebky. Nakonec mu povídám, jak jsem byla na Cape Canaveralu, kdyţ Apollo 11 startovalo k měsíci, jak jsem tenkrát byla pyšná na lidstvo, ţe v sobě znovu objevilo onoho dobrodruţného ducha, kterého mělo, kdyţ bylo ještě mladé. Ray je mým vzpomínáním nadšený. Pomáhá mu to zapomenout na hrůzu, která nás čeká, a s kterou tohle všechno, co mu vypravuju, těsně souvisí. „Chtěla by ses někdy podívat na měsíc?“ ptá se. „Na Pluto. Co nejdál od slunce, to víš. Tam by se upírovi líbilo.“ „Plakala jsi, kdyţ Cleo umřel?“ Usmívám se, ale do očí se mi hrnou slzy. „Ne. Ţil po svém. Kdyby se měl doţít vysokého věku, asi by se nudil.“ „Rozumím.“ „Dobře,“ říkám. Jenţe Ray mi úplně nerozumí. Špatně si vysvětluje mé slzy. Nepláču kvůli Cleonovi, ale pro svůj dlouhý ţivot, pro jeho bohatství, pro všechny lidi a místa, která jsem poznala. Tlustá kniha historie končí, odkládám ji do zapadlého kouta. Pláču pro všechny ty příběhy, které nikdy nebudu moci Seymourovi ani Rayovi vyprávět. Pláču pro slib, který jsem porušila. Pláču pro Jakšu a pro lásku, kterou jsem mu nikdy nemohla dát. A ze všeho nejvíc pláču pro svou duši. Věřím, ţe existuje bůh a ţe jsem se s ním setkala, ale nevím, jestli mi dal nesmrtelnou duši, nebo duši, která bude existovat jenom tak dlouho, dokud bude existovat mé tělo. Nevím, kdy se uzavře poslední stránka téhle knihy, kdy přijde můj konec. Temnota přichází zvenčí. Nenacházím v sobě nic, čím bych ji mohla zastavit. „Uţ je tady,“ říkám Rayovi.
120
XIII. Ozývá se zaklepání na dveře, volám, ţe je otevřeno. Vchází. Je sám, celý v černém, háv, klobouk – úchvatný zjev. Uklání se a já mu naznačuju, aby se posadil do křesla naproti nám. Nemá s sebou flétnu. Usazuje se k bedně s dynamitem a usmívá se na nás. Avšak nevidím v jeho úsměvu radost a začínám mít pocit, ţe lituje toho, co se má stát. Venku, za okny za námi se na černé oblohu vybarvuje prouţek světla. Ray sedí a mlčky pozoruje našeho hosta. Je na mě, abych promluvila první. „Jsi šťastný?“ ptám se. „Kdysi jsem věděl, co je to štěstí,“ říká Jakša. „Ale uţ je to dávno.“ „Ale splnilo se ti, co jsi chtěl,“ pokračuju. „Porušila jsem slib. Stvořila jsem další monstrum, další věc, kterou musíš zničit.“ „V poslední době si nepřipouštím, ţe bych měl nějakou povinnost, Síto. Myslím jenom na klid.“ „Já taky myslím jenom na klid.“ Zvedá obočí. „Neříkala jsi snad, ţe chceš ţít?“ „Byla bych ráda, kdyby byl ještě nějaký jiný ţivot, aţ tenhle ţivot skončí. Myslím, ţe máš podobné přání. Právě proto jsi tady, abys přivolal zkázu, abys dneska v noci všechno ukončil.“ „Vţdycky jsi uměla hezky mluvit.“ „Děkuju.“ Jakša váhá. „Máš nějaké poslední přání?“ „Několik. Hlavně mám návrh, jak zemřeme.“ „Chceš, abychom zemřeli společně?“ „Přesně tak,“ říkám. 121
Jakša pokyvuje hlavou. „Bude to tak lepší.“ Stáčí zrak na bednu s dynamitem, která stojí vedle jeho křesla. „Vidím, ţe jsi připravila bombu. Mám rád bomby.“ „Já vím. Měl bys to být ty, kdo ji odpálí. Máš tam zápalnici a zapalovač. Tak se dej do díla, starý příteli, zaţehni oheň. Shoříme spolu.“ Nakláním se k němu. „Moţná jsme měli shořet uţ dávno.“ Jakša si bere zapalovač. Přemýšlí o Rayovi. „Jak vám je, mladý muţi?“ „Všelijak,“ odpovídá Ray. „Nechal bych vás naţivu, kdybych mohl,“ říká Jakša. „Oba bych vás nechal ţít. Ale musí to skončit, není jiné cesty.“ Takhle Jakšu neznám. Ještě nikdy se nikomu tolik neotevřel. „Síta mi vysvětlila vaše důvody,“ říká Ray. „Váš otec je mrtvý,“ povídá Jakša. „To vím.“ Jakša přikládá palec na zapalovač, škrtá a hledí na plamínek. „Já jsem svého otce nikdy nepoznal.“ „Já jsem ho znala. Tenkrát,“ říkám. „Odporné individuum. Tak uděláš uţ to konečně, nebo to mám udělat já?“ „Nemůţeš se dočkat, aţ zemřeš?“ ptá se Jakša. „Vţdycky jsem nedočkavá, kdyţ se chystá nějaké povyraţení,“ směju se. Přikyvuje a zaţehuje plamínkem zapalovače zápalnici. Zápalnice se zkracuje – rychle. Ten hořlavý cancourek má ţivotnost tři minuty. Jakša se v křesle zaklání. „Dneska v noci se mi zdálo, jak jdu podle oceánu,“ říká. „Naslouchal jsem hučení vln a bylo to, jako bych vstupoval do dimenze, kde voda zpívá píseň, kterou ještě nikdy nikdo neslyšel, píseň o stvoření. Byla o tom, ţe nikdy nikdo, ţádná ţivá bytost nemůţe poznat, co to je stvoření. Kdyby mohla, kdyby pravda byla zjevena všem a pak všemi zpochybněna, smysl by se vytratil a vody by se vypařily. Tak to bylo řečeno v mém snu. Přišlo ke mně poznání. Vešel jsem do světa a zabil všechny tvory, kterým daly vody ţivot. Pak jsem se jednoho dne probudil a zjistil, ţe slyším píseň. Hrozně smutnou píseň.“ „Zahranou na flétnu?“ ptám se. Zápalnice hoří. 122
Není na co čekat. A tak čekám. Jakšův sen mě zajímá. „Snad,“ praví klidně. „Oceán v tom snu zmizel. Kráčel jsem po nekonečné, pusté pláni rudého prachu. Půda byla temně rudá, jako by na ní po celá staletí krvácela obrovská bytost a slunce spálilo na prach, co ta bytost ze sebe odevzdala.“ „Nebo ukradla jiným,“ říkám. „Snad,“ říká Jakša znovu. „Co ten sen znamená?“ ptám se. „Myslel jsem, ţe mi to řekneš ty, Síto.“ „Co ti mám říct? Neznám tvoje myšlenky.“ „Ale znáš. Jsou stejné jako tvoje.“ „Ne.“ „Ano. Jak jinak bych já mohl znát tvé myšlenky?“ Chvěju se. Jakšův tón se změnil. Zbystřuje pozornost, vţdycky byl vnímavý k věcem kolem sebe. Byla jsem bláhová, kdyţ jsem si myslela, ţe na něj můţu vyzrát lstí. Pořád ještě nevztahuju ruku ke spínači na konci kabelu, abych odpálila své tajné zařízení. Ještě chvíli chci předstírat, ţe je všechno v pořádku. Mluvím. „Moţná tvůj sen znamenal, ţe kdyţ zůstaneme na zemi a budeme se dál rozmnoţovat, zpustošíme tento svět.“ „Jak by ses chtěla rozmnoţovat, Síto?“ ptá se. „Řekl jsem ti, ţe nikdy nebudeš mít děti. Kršna ti řekl něco podobného.“ Teď ke mně naklání on. „Co ti ještě řekl?“ „Nic.“ „Lţeš!“ „Nelţu.“ „Lţeš.“ Vztahuje levou ruku k hořící zápalnici, prsty se téměř dotýká ţhavého místa, jako by chtěl oheň zamáčknout. Ale nechává ho hořet. „Mě neoklameš.“ „A čím bych tě měla klamat, Jakšo?“ „Ty nečekáš na smrt. Vidím ti to na očích.“ „Ţe by?“ „Nemáš v nich to, co já.“ „Jsi upír,“ říkám. Nenápadně, jako bych se protahovala, posunuju ruku k podstavci lampičky. „Nevidíš se, kdyţ se podíváš do zrcadla. Nic tam není. Co můţeš vědět o svých očích?“ Samozřejmě ţertuju. 123
Vyprskávám smíchy. Jakša se usmívá. „Těší mě, ţe ti čas neubral na humoru. Doufám taky, ţe ti neubral ani na rozumu. Jsi rychlá. Jenţe já jsem rychlejší. Nemůţeš udělat nic, co bych nedokázal překazit.“ Odmlčuje se. „Radím ti, abys toho nechala.“ Ruka mi ve vzduchu tuhne. Zatraceně! kleju si pro sebe. On to ví! Jasně, ţe to ví! Povídám: „Nemůţu si vzpomenout, co říkal.“ „Máš perfektní paměť. Jako já.“ „Tak mi pověz ty, co říkal.“ „Nevím. Pošeptal ti to do ucha. Nechtěl, abych ho slyšel. Věděl, ţe poslouchám, i kdyţ jsem leţel na zemi s jedem v těle. Ano, vím, jaký slib jsi mu dala. Ale neslyšel jsem konec. Určitě k tomu měl své důvody, ale čas pro tyto důvody je pryč. Oba za vteřinku zemřeme. Chtěl po tobě ještě nějaký jiný slib?“ Zápalnice hoří. „Ne.“ Jakša si poposedá. „Řekl ti něco o mně?“ Zápalnice je čím dál tím kratší. „Ne!“ „Proč neodpovídáš na moji otázku?“ Pravda ze mě vyráţí ven. Ach, jak dávno jsem ji chtěla vyslovit. „Protoţe tě nenávidím!“ „Proč?“ „Protoţe jsi mě připravil o mou lásku, o Rámu a o Laiku. A teď mi zase bereš lásku, kdyţ jsem ji konečně znovu našla. Budu tě nenávidět na věky, a jestli se on i přesto nad tebou slituje, budu ho nenávidět taky!“ Ukazuju na Raye. „Jeho nech jít. Nech ho ţít.“ Jakša je ohromen. Dostala jsem ho, ďábla. Říká: „Ty ho miluješ. Miluješ ho víc neţ svůj vlastní ţivot.“ Cítím v prsou bolest. Čtvrté centrum, čtvrtá melodie. Zní falešně. „Ano.“ Jakša tiší hlas. „Neříkal náhodou něco o lásce?“ Přikyvuju, pláču, jsem absolutně bezmocná. „Ano.“ „Co to bylo?“ „Řekl mi, ţe kde je láska, tam je i jeho milost.“ Hlas Kršnovy flétny je tak strašně daleko. Není čas poděkovat mu za to, čeho se mi v mém předlouhém ţivotě dostalo. Mám pocit, ţe 124
se zalknu zoufalstvím. Vidím jenom Raye, svého miláčka, své dítě, všechny ty roky, o které bude ochuzen. Hledí na mne tak oddanýma očima, jako by věřil, ţe pořád ještě bojuju o jeho záchranu. „A taky mi řekl, abych si to dobře zapamatovala.“ „Mně řekl to samé.“ Jakša se odmlčuje, ţasne. „Musí to být pravda.“ A pak, jakoby nic dodává: „Ty a tvůj přítel můţete jít.“ Zvedám k němu oči. „Coţe?“ „Porušila jsi svůj slib, protoţe miluješ tohoto mladého muţe. To je ten pravý důvod, proč jsi ho porušila. Uţ nepochybuju, ţe máš Kršnovu milost. Stala ses vampýrou, protoţe jsi chránila Rámu a své dítě. Musíš mít jeho milost od samého počátku. Proto se k tobě choval s takovou laskavostí, aniţ bych chtěl. Došlo mi to teprve teď. Nemůţu ti ublíţit. Nejde to.“ Jakša sklápí oči k hořící zápalnici. „Měli byste si pospíšit.“ Zápalnice je uţ jako poslední zrníčko písku v přesýpacích hodinách. Popadám Raye za ruku, vyskakuju a táhnu ho k domovním dveřím. Neotvírám je rukou. Vykopávám je. Panty praskají, dřevo se mění v třísky. Před námi je noční prázdnota. Strkám Raye před sebe. „Utíkej!“ křičím. „Ale…“ „Utíkej!“ Konečně mě poslouchá a běţí mezi stromy. Otáčím se, nevím proč. Štvanice skončila, závod je vyhraný. Není ale proč pokoušet osud. To, co právě dělám, je ta největší pošetilost v mém ţivotě. Jdu zpátky do obýváku. Jakša stojí u okna a hledí na temnou mořskou hladinu. Postavím se za něj. „Zbývá ti deset vteřin,“ oznamuje mi. „Nenávist, strach a láska, to všechno je v srdci. Cítila jsem to, kdyţ on hrál na flétnu.“ Dotýkám se Jakšova ramene. „Nejenţe tě nenávidím. Já se tě taky bojím.“ Otáčí se a dívá se na mě. Usmívá se. Vţdycky se uměl ďábelsky šklebit. „Já to vím, Síto,“ říká. „Sbohem.“ „Sbohem.“ Vrhám se do dveří. Jsem venku, skoro deset metrů od přední 125
verandy, kdyţ bomby explodují. Tlaková vlna je tak mohutná, ţe jí ani já nedokáţu čelit. Zvedá mě do vzduchu a několik vteřin to vypadá, ţe umím létat. Ale měkce přistát se mi uţ nedaří. V určitém bodě této krkolomné balistické dráhy si připadám jako hliněný pták pro střelce na závodech. Zezadu se mi zabodává do těla ţhavý, ostrý předmět. Proklává mi srdce. Dřevěný kůl! Dopadám na zem v agónii. Za mnou dohořívá noc. Krev, která mi vytéká z rány v hrudi, pálí. Ray je u mě, ptá se, co má dělat. Svíjím se v prachu, prsty se mi zatínají do země. Nechci odejít ze světa, kdyţ uţ jsem na něm tak dlouho. Soukám ze sebe slova – jde to špatně. Vidím, ţe mám srdce prokláté utrţenou nohou stoličky od piána. „Vytáhni mi to,“ chrčím. „Tu hůl?“ Je to první pitomost, která kdy z Rayových úst vyšla. Natáčím se k němu hrudí. „Ano.“ Ray bere do rukou konec nohy. Dřevo pořád hoří, přestoţe prošlo skrz naskrz mým tělem. Ray zuřivě škube. Noha se láme, polovička mu zůstává v ruce. Druhou polovičku mám pořád v sobě. Nevypadá to dobře. Na okamţik zavírám oči a vidím milión červených hvězdiček. Mrkám a hvězdičky vybuchují, jako by nastal konec vesmíru. Je jen rudé světlo. Barva soumraku, barva krve. Leţím na zádech. Hlava se mi stáčí ke straně. Cítím na tváři studené bláto. Zahřívá se krví, která mi vytéká z pusy a rozlévá se mi pod hlavou. Rudé tratoliště, skoro černé v té ohnivé noci, zaplavuje mé krásné blond vlasy. Ray pláče. Dívám se na něj s takovou láskou, ţe mi to připadá, jako bych hleděla do tváře Kršny. Není to nejhorší smrt. „Miluju…“ šeptám. Objímá mne. „Miluju tě, Síto.“ Tolik lásky, říkám si, kdyţ zavírám oči a bolest ustupuje. Musím mít velkou milost, velkou ochranu, jestli to Kršna myslel tak, jak to řekl. Samozřejmě, věřím, ţe to tak myslel. Věřím v zázraky. Najednou mám pocit, ţe neumírám.
126
Christopher Pike
POSLEDNÍ UPÍR Z anglického originálu The Last Vampire, vydaného nakladatelstvím Pocket Books, New York 1994, přeloţil Václav Mikolášek Obálku navrhl Oldřich Pošmurný Vydalo nakladatelství Signet v edici Buldok jako svou 22. publikaci, Brno 1996 Vytiskl Signet Ţatčany, s. r, o. Odpovědný redaktor Zdeněk Rosenbaum 1. vydání Cena 39 Kč ISBN 80-86021-11-4
127
128
