Lynn Beachová. Stopy hrůzy 1 Posedlá

Lynn Beachová Stopy hrůzy 1 Posedlá

POSEDLÁ Lynn Beachová

Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit 2

Copyright © 1991 by Parachute Press, Inc. Translation © Daniela Richterová, 1992 ISBN 80-85279-44-4 3

I. Určitě se mi tady bude moc líbit, pomyslela si Monika Caseová při pohledu na budovu, která se měla stát jejím domovem na následujících devět měsíců. Bude to tu jako na starém Západě. Budova školy vypadala jako z nějakého westernu. Čekala, už už že se objeví lehký čtyřkolák tažený koňmi a kolem proklouznou ženy v dlouhých sukních. Velká a rozlehlá tyčila se tmavá dřevěná budova na pozadí hustého borového lesa. Ze střechy přední verandy visel černý vývěsní štít se zlatým nápisem: CHILLEENSKÁ INTERNÁTNÍ ŠKOLA. Položila tašku na hustý trávník a odhodila si z čela dlouhé černé vlasy. S pohledem upřeným na budovu si v duchu představila starou školu z červených cihel. Co by asi řekli kamarádi, kdyby tu novou školu viděli, pomyslela si. Na chvíli zavřela oči a zkusila si představit, že před sto padesáti lety jako jeden z pionýrů osidlování právě dorazila na Západ. „Hej! Pozor!“ Rychle uskočila, aby se vyhnula dívce, která dělala na trávníku hvězdy. „Promiň,“ omluvila se neznámá, když se narovnala. „Jsi v pořádku?“ Zastrčila si blonďatý pramen vlasů a něžně se usmála. „Je to dobrý,“ odpověděla a napadlo ji, jestli dívka není trochu bláznivá. „Ta tráva vypadala tak hebce a svěže, že se mi zachtělo trochu procvičit prostná,“ oznámila dívka. „Jsem v gymnastickém družstvu.“ „Fakt? To bych také chtěla.“ 4

„Umíš salta dozadu?“ „Jasně,“ odpověděla. „Nejlepší jsem na kladině.“ Roztáhla ruce a předvedla několik snad stokrát opakovaných cviků. „To bylo úžasné,“ vydechla dívka. „Mimochodem jmenuji se Kim Harrisová.“ „Monika Caseová.“ Kim se na Moniku usmála, až se jí z očí udělaly štěrbiny a prakticky zmizely v jejím kulatém obličeji posetém pihami skořicové barvy. Měla krátké kudrnaté vlasy. „Právě jsi dorazila?“ „Jo, bylo to na poslední chvíli. Táta je architekt a před několika týdny dostal na pár měsíců práci v Itálii. Teď tam jsou s mámou a mou malou sestrou.“ „Jak to, žes nejela také?“ ptala se Kim. Monika se zasmála. „Neumím italsky. Ne, fakt, nechtěla jsem chodit do italské školy. Sotva bych si zvykla, už bychom se zase vraceli domů. A taky jsem vždycky chtěla poznat život na Západě. A teta tvrdí, že Chilleen je dobrá škola.“ „To je,“ souhlasila Kim. „Hlavně pro děti, které bydlí v internátě.“ „To nejsou všichni?“ zeptala se překvapeně. „Někteří z nás docházejí,“ vysvětlovala Kim. „Jako třeba já. Bydlím ve městě s rodiči.“ „Jak dlouho už sem chodíš?“ „Tohle je můj druhý ročník,“ řekla Kim. „Chilleen se mi opravdu líbí, ale bylo by bezvadnější tady bydlet – i když tu straší.“ „Straší?“ „O škole se vypráví spousta tajemných příběhů, některé ti později povím.“ Všimla si malé tašky. „To je všechno, co máš s sebou?“ „Ostatní jsme poslali.“ „Fajn. Pojď, Moniko, ještě to tu neznáš, provedu tě.“ Nablýskaná široká prkna dřevěné podlahy ve společenské místnosti ještě více podtrhovala starodávný a selský vzhled Chilleenské školy. Na každé stěně visely zarámované žánrové obrázky a fotografie Západu: vysoká pohoří pokrytá borovými lesy, červené skalnaté kaňony, písečné hory a planiny. I nábytek byl solidní a bytelný. Masivní dřevěné židle s kůží stály kolem kachlových stolů. Stěny lemovaly vyřezávané dřevěné lavice. Jediná 5

věc, která sem zjevně nepatřila, byla velká obrazovka televizoru, na níž se dívala kupa chlapců a děvčat. „Celá škola kdysi patřila rodu Chilleenů,“ vysvětlovala Kim a mávla rukou kolem místnosti. „Proto se to tady tak jmenuje.“ „Kdo byli ti Chilleenové?“ vyptávala se Monika. „Rodina pionýrů, kteří osidlovali údolí. Co sem přišli, měli hroznou smůlu a během let je postihla různá neštěstí.“ „Jako třeba co?“ Příběhy z minulých časů Moniku vždy zajímaly. „Je toho hodně,“ Kim zavedla Moniku k širokému oknu a ukázala ven. „Jeden Chilleen se synem umrzli při sněhové vánici tady na dvoře, třicet stop od domu. Nevěděli, že jsou tak blízko.“ „To ale byla smůla!“ „Ano,“ pokračovala Kim, „říká se, že ve škole se stále zjevují duchové všech Chilleenů, kteří zemřeli nepřirozenou smrtí.“ „Prima, ale skutečně tomu někdo věří?“ Kim se na ni podívala. „To by ses divila, kolik lidí tomu věří. Údolí přízraků je velmi podivné místo. Třeba zvířata v okolí občas vypadají, jako by je někdo pronásledoval. Běží s řevem kolem hřbitovů a Vesnice stínů a říká se, že s sebou přinášejí přízraky z kaňonů. A z rodinného hřbitova Chilleenů byly už slyšet různé prapodivné zvuky.“ Monika vykulila oči. „Chceš říct, že tady, přímo v areálu, je hřbitov?“ „Je někde v lese. Nikdy jsem tam nebyla – je to pro mě moc strašidelné,“ odpověděla Kim. Zastavila se před masivními lakovanými dveřmi. „To je kancelář paní Dahitaové, která to tu vede. Musíš se u ní přihlásit. Počkám na tebe na přední verandě, a až budeš hotová, ukážu ti cestu na pokoj.“ Kancelář Monika opouštěla celá rozrušená. Všechny formuláře vyplnila, ale poslouchala jen jedním uchem, když jí paní Danitaová vysvětlovala rozvrh, měnící se každých šest týdnů, čas večerky a ostatní internátní pravidla. Nic z toho Moniku neupoutalo. Jediné, na co myslela, bylo uvidět svůj nový pokoj. Podle popisu paní Danitaové měl vypadat nádherně. Kancelář i ostatní starobylé místnosti, do kterých cestou nakoukla, byly o tolik prostornější a vzdušnější, než ta bělostěnná krabice, v níž 6

bydlela spolu s rodiči a malou sestrou. I jasná, čistá obloha byla vítanou změnou proti hluku a dýmu města, odkud pocházela. Divné bylo, že i když se jí po rodině stýskalo, cítila se doma nesvá. Sem patřím, pomyslela si. Kim čekala na přední verandě. Stála zamyšlená v předklonu a dlaněmi se opírala o podlahu. Hned se narovnala, když Moniku zahlédla. „Allegra Chilleenová,“ pomalu opakovala Kim. „Určitě jsem to jméno už slyšela. Myslím, že to bude jedna z Chilleenů, kteří uhořeli při tom požáru.“ „Jakém požáru?“ „V tomhle křídle byl někdy na počátku století obrovský požár. Shořelo skoro všechno a uhořela i celá rodina. Když zbytek budovy opravili, bylo to tady tak zničené, že to nechali zatlučené prkny. Tahle část se nepoužívala, ani když pozemek převzala škola a přistavěla nová křídla. Před rokem se už definitivně nedostávalo místa, a tak to tu zrenovovali a přestavěli na ložnice. Říká se, že Chilleenové, kteří tu uhořeli, tu ještě stále jsou… Aspoň tak to vypráví jedna místní pověst. Ale,“ dodala Kim s úsměvem, „jak jsem už řekla. O rodině Chilleenů existuje spousta pověstí.“ „Všechny bych je chtěla slyšet!“ zatoužila Monika. „Já ale všechny neznám.“ Kim se podívala na hodinky. „Už musím domů, pomáhám mámě s večeří. Ať se ti dobře vybaluje. Uvidíme se zítra.“ „Tak zítra,“ rozloučila se. Chvíli Kim pozorovala, jak po dvou sbíhá schody, a pak konečně otevřela dveře do svého pokoje.

7

II. Od

chvíle, kdy spatřila malý, veselý pokoj vymalovaný zářivou žlutí, si ho zamilovala. Strop nebyl vysoký a snižoval se od středu k protějším stěnám. V jedné nízké zdi bylo okno, ve druhé skříňka ve zdi. Její dveře dosahovaly Monice ke hrudi. Dřevěný nábytek byl nalakován do vysokého lesku. Zkusila si představit pokoj, když ho obývala Allegra. Kromě elektřiny a lampiček se žárovkami vypadal, jako by se od počátku století příliš nezměnil. Renovace byla provedena pečlivě a stylově. Allegra by asi měla svíčky a petrolejovou lampu. Zřejmě by tu také stálo porcelánové umyvadlo a džbán na vodu. Za chladných nocí ji asi zahřívaly horké cihly. A pokoj by jistě nevoněl čerstvou malbou. Otevřela okno. Zadívala se na čistou oblohu nad tmavým borovým lesem. Představila si, jak dole na hustém trávníku cvičí salta dozadu – něco, co by nikdy v městě dělat nemohla. Je to perfektní, pomyslela si. Všechno je tu perfektní. O hodinu později vstoupila poněkud zakřiknutě do hlučící jídelny. Kdyby tady tak byla Kim. Položila si na tác talíř makarónů se sýrem a zeleným salátem a hledala místo k sezení. Na druhé straně jídelny sedělo u stolu několik dívek a chlapců. Smáli se a hovořili hlasitěji než ostatní. Středem pozornosti byla zřejmě velmi hezká brunetka s krátkými, lesklými vlasy. Monika si všimla, jak někteří na tmavovlasou dívku mávají a volají. Vůbec nikoho tu neznám, napadlo ji v náhlé beznaději. Jak se s nimi spřátelím? Odnesla tác k poloprázdnému stolu, sedla si a začala 8

se nimrat v makarónech. „Ahoj, ty.“ Překvapeně zdvihla hlavu. Před sebou viděla malého a kulatého zrzka. „Jmenuji se Jimmy Tolliver,“ představil se. „Jsem tu nový.“ „Já taky,“ odpověděla s náhlým pocitem uvolnění. „Jsem Monika Caseová.“ Jimmy si k ní s přátelským úsměvem přisedl. „Jsem z Kalifornie. A co ty?“ „Jsem až z Východu. Z Filadelfie. Na Západě jsem poprvé.“ „Většina Západu nevypadá jako Údolí přízraků,“ vysvětloval Jimmy. „Alespoň ta část, odkud pocházím. Jsou tam města a dálnice jako všude – a ne jen otevřená krajina a lesy.“ „Ale to je právě to, co se mi tady líbí,“ oponovala. „Není to tu moderní a já mám ráda otevřené prostory. Vypadá to, jako by se dalo dohlédnout na míle daleko.“ Začali si povídat o čistém vzduchu, když se k nim připojila dvě děvčata, dvojčata Stacy a Tracy. Seznámily Moniku a Jimmyho se životem v Údolí přízraků – s možnostmi pěších výletů i jízdy na koních, vyprávěly o zvířecí farmě, o kterou se zde starají, o učitelích a výuce. Když dojídala, připadalo jí, jako by do Chilleen jezdila už léta. S novými přáteli přešla do společenské místnosti, kde se dál bavili, až nezbývalo než se rozloučit a jít spát. Vyběhla schodištěm ke svému pokoji. Spolužáci, se kterými se při večeři seznámila, bydleli v jiném křídle a všichni měli spolubydlící. Byla šťastná, že má pokoj jen sama pro sebe. Stačilo jí, když doma sdílela se svou mladší sestrou mrňavou komůrku. Tenhle pokoj byl jenom její. Její a Allegry. Lehce ji při tom nápadu zamrazilo. Nestraš sama sebe vymyšlenými duchařskými báchorkami, napomenula se. Náhle na ni padla únava z dlouhého dne. Vklouzla do postele. Měsíc v úplňku stříbřitě ozařoval pokoj otevřeným oknem. Zvenku se ozva lo osamělé zavytí. Nějaký kojot, hádala Monika vplouvající do snu o vozech osadníků a báječných borových lesích. 9

Rup! Při náhlém zvuku otevřela oči. Něco se jí zdálo, nemohla si ale vzpomenout co. Digitální hodiny u postele ukazovaly tři hodiny ráno. Zavrtala se do polštáře a obrátila se. Za chvíli znovu upadla do spánku. Rup! Buch! To si jen sedá dům, napadlo ji. Rup! Nebo to možná naráží větev do střechy domu. Buch! Už úplně probuzená otevřela oči. Oknem viděla vrcholky stromů ozářené jasným měsíčním světlem. Stály tiše. Ani náznak vánku. Rup! Buch! Buch! Monice se rozbušilo srdce. Posadila se a pozorně naslouchala. Zvuky jako by vycházely ze skříňky ve zdi. Možná je to nějaké zvíře, pomyslela si. Možná, že se tu chytla myš nebo veverka. Obula si bačkory a šla přes pokoj ke dveřím skříňky. Opatrně je otevřela a čekala, že zvířátko vyskočí. „Tak pojď, myško,“ zavolala něžně. „Nebo co jsi. Pojď ven. Nic se ti nestane.“ Ticho. Zvuky ustaly. Najednou si všimla měkkého červeného světla vycházejícího ze skříňky. Celá zmatená se naklonila dovnitř. Nyní viděla, že světlo probleskuje úzkou štěrbinou v zadní stěně. Vycházelo zpoza skříňky. Co by to mohlo být? Udiveně se natáhla dozadu a prsty přejela štěrbinu. Avšak jediné, co nahmatala, byla drsná přemalovaná stěna. Proti své vůli Monika zívla. Ať už je to cokoli, počká s prohlídkou do rána. Zavřela dveře skříňky a utíkala zpět do postele. Už skoro usínala, když bouchání a praskání začalo znovu. Budu si s tím lámat hlavu až zítra, rozhodla se. Přinutila se zavřít oči, i když zvuk zněl dál. Slaběji, ale vytrvale. Opět se podívala ke skříňce a spatřila mdlý, červený jas lemující celé dveře. Vypadalo to, jako by se usilovně pokoušelo dostat ven cosi, co bylo polapené uvnitř. 10

III. I když byla část noci vzhůru, ráno se vzbudila brzy. Otevřela oči a koukla na hodiny. Bylo teprve šest. Do snídané chyběla nejméně hodina. Zůstala v posteli a podrobně si prohlížela sluncem zalitý pokoj. Oknem viděla světlemodrou oblohu a slyšela ranní štěbetání ptáků. Pro nástup do nové školy to byl ideální den. Pak si vzpomněla na červenou záři a podivné zvuky, vycházející ze skříňky. Možná, pomyslela si, se mi to jen zdálo. Mohla to zjistit jenom jediným způsobem. Přešla ke skříňce a otevřela dveře dokořán. Oblečení shrnula stranou a naklonila se dovnitř. Na zadní stěně objevila úzkou štěrbinu. Podrobně si ji prohlížela, až si všimla, že je to dokonale rovná – zřejmě uměle vyrobená – puklina a že není pouze jedna, nýbrž čtyři. Vymezovaly prostor o velikostí doktorského kufříku. Ve skutečnosti se zdálo, že pukliny vlastně tvoří dvířka. Jak vzrušující. Možné to jsou opravdu dvířka. Už přečetla dost detektivek, aby věděla, že ve starých domech bývají tajné prostory. Opřela se a zatlačila na štěrbiny. Nic se nehnulo. Vylezla ze skříně a hledala pilníček na nehty, Našla ho, vrátila se a vsunula ho do pukliny. Jak pilníčkem objížděla obdélník vytvořený puklinami, odpadávaly kousky malby. Teď, když byly puklin) prázdné, bylo ještě zřejmější, že jsou to dvířka, Znovu se rukama vzepřela proti nim a pak se náhle, s chraptivým skřípáním, pomalu a váhavě dvířka otevřela. V domnění, že na ni vyskočí chycená myš nebo veverka, rychle couvla. Ale v tmavé komůrce se nic nepohnulo. Opatrně, kousek po kousku, se znovu vsunula do skříně, až mohla nakouknout do 11

komůrky. V rozích visely cáry pavučin a podlahu pokrývala tlustá vrstva prachu. Zdálo se, že po léta nikdo dvířka neotevřel. Předklonila se ještě víc a přimhouřila oči. Malý prostor se nejdříve zdál prázdný. Pak si všimla, že vzadu je cosi zaklíněno. Cosi světlé, mdlé a nehybné. Cosi s malým, kulatým obličejem děvčátka. „Vždyť je to panenka!“ vykřikla radostně. Vzrušeně sáhla dovnitř a panenku vytáhla. Než dvířka zavřela, prošátrala a prohmatala komůrku celou, až na prach, ale už v ní nic nebylo. Když v pokoji z panenky kartáčovala pavučiny a prach, důkladně si ji prohlédla. Její tělo bylo z měkké látky, kulatý obličej z bílého porcelánu. Měla jemně namalované, narůžovělé tváře a rty. černé řasy se klenuly nad velkýma modrýma očima. Její dlouhé, oříškově zbarvené vlasy padaly v kudrlinkách na růžové volánové šatičky. Na krku se jí blýskal zlatavý řetízek ozdobený nápisem: „Všechna tvá přání.“ „Ta panenka musí být stará aspoň sto let,“ řekla si nahlas. Věděla, že by o ní měla povědět paní Danitaové – pak se ale rozhodla to nedělat. Koneckonců, ona ji našla ve svém pokoji. Součástí pokoje jsou starožitná postel i židle, a tak k němu patří i panenka. Nemohla odtrhnout zrak od panenčina krásného obličeje. Položila ji na záda a pozorovala, jak se jí zavírají oči a jak se zase otevírají, když panenku posadí. Zdálo se jí, že modré oči ji upřeně pozorují. Ozval se zvonek a Monika vyskočila. Věděla, že si musí pospíšit. Panenku odložila na desku prádelníku, rychle se oblékla a běžela dolů do jídelny. Většina dětí už jedla. Popadla sklenici pomerančového džusu a misku s ovesnou kaší. Všimla si osamoceného Jimmyho a přisedla k němu. „Ukaž mi svůj rozvrh,“ požádal Jimmy, který dojídal smaženku. Podala mu rozvrh natištěný na modrém papíru a pustila se do jídla. „Angličtina, matematika, dějepis,“ četl nahlas Jimmy. „Vypadá to na perné dopoledne. Já mám všechny těžké předměty až odpoledne.“ „Mám radši to obtížnější dřív. Odpoledne s můžu odpočinout při výtvarné výchově, španělštině – a tělocviku, to je můj nejoblíbenější předmět.’ „Slyšel jsem, že učitelé tu jsou opravdu přísní,“ pokračoval 12

Jimmy. „Můj spolubydlící mi řekl, že dávají hodně domácích úkolů.“ „Nevadí,“ odpověděla, „já to tu stejně miluju.“ Ale při třetí hodině, když měli dějepis, začala dávat Jimmymu za pravdu. Byl to první den VÍ škole, ale učitelé jim nakládali spoustu úkolů. Jal to jenom všechno zvládne? Chilleen bude asi mnohem náročnější než její stará škola. Po výtvarné výchově hodila knihy na pokoj a vzala si věci na tělocvik. Doufala, že bude jiný než ostatní předměty. Vždyť na staré škole byla nejlepší gymnastkou. Hodně trénovala, ale ne proto, že musela: měla na gymnastiku talent. Myšlenka, která ji náhle napadla, ji znepokojila, Co když tu nebude hvězdou? Možná, že se dokonce nedostane ani do školního družstva. Vždyť Chilleen byl ve výuce na mnohem vyšší úrovni, možná, že konkurence v tělocviku bude také větší. Vešla do tělocvičny a byla ještě nervóznější, než když měla poprvé cvičit na bradlech o nestejné výši žerdí. Povzbudilo ji teprve, když spatřila Kim, jak jí mává a volá na ni. Přešla k ní a posadila se vedle na lavičku. „Dobré odpoledne, dívky,“ pozdravila je menší žena s kudrnatými hnědými vlasy. „Jmenuji se Potterová a budu vás mít na tělocvik.“ Některé dívky na pozdrav odpověděly. „Nejdřív si vás vyzkouším ze základů,“ pokračovala, „chci vidět, co v každé z vás vězí.“ Se skoky, vysokými roznožkami i doskoky po přemetech byla Monika spokojená. Věděla, že cvičí dobře. Její salta byla rovná a přímá, vždy s perfektním doskokem. „Velmi dobře, Moniko,“ zazněla chvála z míst, kde seděla paní Potterová. „Teď nám ukaž, jak ti jde přeskok.“ „Jasně,“ řekla. Bála se však, zda skok zvládne stejně dobře jako spolužačky. S koněm se nikdy moc nesžila. Nadechla se hluboce, pozdvihla paže a upřeně se zadívala na koně. Pak se s poklesnutými pažemi rozeběhla, odrazila se – a nepříliš ladně přistála na zemi za koněm. „Hezký pokus,“ poznamenala paní Potterová. „Máš dobrý odraz, budeme ale muset pracovat na doskoku. Bridget Morganová? Jsi na řadě.“ 13

Monika se posbírala z podlahy a sedla si ke Kim. Ještě než mohla začít hovořit o svém nepodařeném skoku, zarazila ji Kim: „Dívej se,“ ukázala doprostřed tělocvičny. Poznala populární tmavovlasé děvče ze včerejšího večera. „Kdo je to?“ zašeptala. „Jmenuje se Bridget Morganová,“ oznamovala jí Kim. „Říkám jí hvězda, protože je ve všem lepší.“ „Jak to myslíš?“ „Má víc peněz, víc přátel, víc talentu, víc všeho než kdokoli jiný tady v Chilleenu. Je to hvězda gymnastického družstva. Říká se, že by mohla i do reprezentace.“ Monice pokleslo srdce. Sledovaly, jak Bridget – perfektně a úspěšně – provedla tytéž cviky, které právě docvičila Monika. Těsně před začátkem přeskoku se na chvíli zastavila a pohlédla na Moniku. Její výraz jakoby říkal: „Tak se to má dělat“. Rozeběhla se, přeskočila koně a předvedla dokonalý doskok. „Mhm!“ řekla Monika a její sny o gymnastické hvězdě v Chilleen se zvolna rozplývaly. „Bridget je prostě nádherná,“ podotkla Kim. „Ale ty jsi stejně dobrá jako ona – v něčem. Všimla jsem si, jak tě na bradlech pozoruje a nevypadala při tom právě šťastně. Cvičilas lépe, než jsem někdy viděla cvičit ji.“ „Díky za povzbuzení.“ Bridget se vrátila k dívkám na lavičku, několik řad za Monikou s Kim. Začalo cvičit další děvče. „Tak co, jaká byla první noc v pokoji, kde straší?“ zeptala se Kim. „Žádná strašidla,“ zasmála se. „Ale stala se mi taková podivná věc,“ a vyprávěla Kim o panence a o tom, jak ji našla. „Chceš říct, že byla schovaná v té strašidelné staré skříni od doby, co v pokoji bydlela Allegra?“ „Mohlo by to tak být, alespoň si myslím. V komůrce byla taková halda prachu, že ji zřejmě léta nikdo neotevřel.“ „Řekneš o ní paní Danitaové? Možná je panenka vlastnictvím školy.“ „Nevím. Původně jsem jí to chtěla říct, to by ale znamenalo vzdát se panenky. Řeknu jí to asi až na konci semestru.“ „Dej pozor, ať se to tedy nedoví,“ radila jí Kim. „To by mě 14

zajímalo, jak se do tajné místnosti dostala.“ „Nedokážu si to vysvětlit, ale jsem ráda, že tam byla. Musíš se na ni přijít podívat.“ „To bych ráda. Můžu hned po cvičení?“ „Vy si po cvičení jdete hrát s panenkami?“ ozval se za nimi posměšný hlas. „Jak rozkošné!“ Obě dívky se otočily a spatřily za sebou na lavičce sedět Bridget. „Bridget!“ vykřikla Kim. „Jak dlouho už jsi tady?“ „Dost dlouho,“ odpověděla Bridget. „Dost dlouho na to, abych slyšela všechno o jejím strašidelném pokoji a záhadné panence.“ „Když tě to tak zajímá, ráda ti všechno budu vyprávět,“ řekla nazlobená Monika v rozpacích. „Nemusíš za námi slídit.“ Bridget chvíli vůbec nereagovala, tak byla překvapená Moničiným prohlášením. Pak se jí koutky úst zvedly a ošklivě se ušklíbla. Když otvírali ústa k odpovědi, Kim ji přerušila. „Bridget, to je Monika Caseová. Je nová –“ „Vím, kdo je,“ skočila jí Bridget studeným a posměšným hlasem do řeči. „Je směšné, že věří povídačkám o pokoji, kde straší,“ řekla Monice. „Takových řečí kvůli panence! Jste jak malé děti!“ Monika na Bridget jen udiveně zírala. Co proti ní, proboha, má? „Asi proto tak žárlí, že jsi dobrá v gymnastice,“ řekla Kim. Obě byly u Moniky v pokoji. Kim si prohlížela panenku a jak spolu hovořily, obracela ji v rukou. „Je přece lepší než já,“ nesouhlasila Monika „Já ji nijak neohrožuju.“ „Ještě ne, ale jako jediná k tomu máš blízko A kdoví? Když budeš víc trénovat, budeš asi stejně dobrá jako ona.“ Stoupla si a vrátila panenku na desku prádelníku. „Ta panenka je skutečně bezvadná. Nedělej si kvůli Bridget starosti, Je to v podstatě snobská koza. Myslí, že když má tolik peněz, je lepší než ostatní.“ „Dobře, dík,“ řekla Monika, když svou novou kamarádku vyprovázela ke dveřím. „Doufejme, že o panence nikomu neřekne.“ „Nashle zítra,“ rozloučila se Kim. Monika ji zamávala, zavřela dveře a sedla si ke stolu. Otevřela učebnici dějepisu. Pokoušela se učit, ale musela pořád myslet na Bridget a její úsměšky. 15

Kim si myslí, že jsem skoro tak dobrá jako Bridget. A možná, že jsem. To je asi důvod, proč na mě byla tak protivná. Ano, potřebuji více trénovat. A co když jí to potom ukážu? Se zavřenýma očima si představila, jak předvádí skvělá salta a dokonalé přeskoky. A pak si představila nespokojený a hněvivý Bridgetin výraz v okamžiku, až si uvědomí, že Monika je lepší. Otevřela oči a cítila se lépe. Náhle zaslechla šramot a otočila se k prádelníku. Panenka seděla tak, jak ji Kim položila. Její veliké oči hleděly přímo na Moniku. Už však nebyly porcelánově modré. Byly červené. Žhnuly stejnou planoucí červení, která minulou noc vyzařovala ze skříňky!

16

IV. Dávno po večerce se zívnutím zavřela dějepis Byla unavená, a tak si myslela, že bude spát jak dřevo. Od začátku semestru uteklo už čtrnáct dní a stále ještě nepřivykla té spoustě práce. Mezi gymnastickými tréninky a školou neměla skoro žádný volný čas. Učení musela dohánět dlouho do noci. Vklouzla do postele, zavřela oči, ale spánek nepřicházel. Hlavou se jí honily myšlenky, byla neklidná a čilá jak rybička. Měla toho tolik k přemýšlení. Za pouhých čtrnáct dní v Chilleen se seznámila s množstvím nových lidí a hodně nového se naučila. Spolu s Kim byly v gymnastickém družstvu a každodenní trénink považovaly obě za to nejdůležitější. Skoro každý, s kým se seznámila, se choval přátelsky. Každý až na Bridget. Proč se ke mně tak chová? ptala se posté. Bridget gymnastiku skutečně ovládala, byla v družstvu nejlepší, ale Monika pro ni představovala hrozbu. Nikdy nepromeškala příležitost poznamenat něco sarkastického na účet Moniky nebo panenky. Pohlédla na prádelník. Ve tmě viděla tmavý panenčin obrys a vzpomněla si, jak se jí první den zdálo, že její oči žhnou červeně. Zamrazilo ji. Nebuď směšná, napomenula se. Jen to vypadalo, že jí zčervenaly oči. Panenka nemůže vidět. Je to jenom panenka. Ale jakmile ji to jednou napadlo, nemohla se té myšlenky zbavit. Cítila na sobě panenčin upřený pohled – jako by od ní něco očekávala. S povzdechem se otočila na záda, zavřela oči a zkusila několik uvolňovacích cviků. Ještě ji panenka pozoruje? Otevřela oči a 17

posadila se. „Já snad nikdy neusnu!“ vzdychla nahlas. Odhodila přikrývku, přešla k prádelníku a panenku otočila. „Koukej se na zeď!“ řekla jí. „Já chci spát.“ Vlezla zpátky do postele a natřásla si polštář, Konečně se začala uvolňovat a byla už na pokraji spánku, když ji tiché zašramocení přinutilo otevřít oči. Nezdálo se, že by se něco změnilo. Rozhodla se nebrat zvuk na vědomí, ale pak její pohled padl na prádelník. To, co uviděla, bylo neuvěřitelné. Vedle prádelníku se nezřetelně rýsoval mihotavý profil děvčete v dlouhé sukni a vysokých kožených botách. Měla líbezný obličej. Pravou tvář krášlilo mateřské znamínko ve tvaru srdce. Hnědé vlasy měla stažené do volného uzlu. Stála na špičkách a dívala se na panenku. V téměř průsvitné tváři byl znát napjatý výraz. Uvědomila si, že prádelník i panenku vidí skrze dívku. Srdce se jí rozbušilo. Zamrkala v naději, že ji klame měsíční světlo. Otevřela oči. Ale dívka tu stále stála a toužebně se natahovala po panence. Snad se mi to jenom zdá, zkoušela se přesvědčit. Ale věděla, že je vzhůru a že je tu s ní duch. Dívčin přelud se zvolna otočil od panenky a upřeně se na ni zadíval. Tmavé oči jako by Moniku spalovaly. „Kdo jsi?“ zeptala se a přála si, aby jí hlas zněl pevněji. „Co děláš v mém pokoji?“ Dívčin duch neodpověděl. Ani nezměnil výraz. Jen se pohnul směrem k Monice a zakýval na ni rukou. Ztuhla. „Co chceš?“ zeptala se rozechvěle. Očima rychle propátrala pokoj a hledala úkryt. Jediné, co vymyslela, byl útěk. A to by znamenalo jít kolem ducha. Dívčin duch opět zakýval rukou, ale tentokrát se pohnul od prádelníku. Osvobozeně vydechla, když dívka plula směrem ke dveřím. Náhle se zastavila a opět jí pokynula. „Chceš, abych šla s tebou?“ napadlo Moniku. Odpovědí jí bylo opětovné pokynutí. Obrysy dívky se rozvlnily a na chvíli zmizely. Pak se znovu objevila, jasnější než předtím. Váhavě vstala. V celém životě se nikdy tak nebála – ale také 18

nikdy nebyla tak zvědavá. Když za duchem nepůjde, nikdy se nedozví, co dívka zamýšlí. Dveře do haly se s tichým cvaknutím otevřel) a dívka zmizela. Monika už s jistotou věděla, že duch chce, aby ho následovala. „Počkej na mě!“ zavolala a rychle vyklouzl) z postele. Spěchala ke dveřím rozhodnuta následovat ducha, kamkoli ji povede.

19

V. Vzrušená

a zároveň vystrašená sledovala Monika dívku k odpočívadlu na konci schodiště. Viděla, jak pohybuje nohama, ale pohyby byly tak ladné, že to vypadalo, jako by se spíše vznášela. Pomalu sešly schody a přes halu se dostaly do společenské místnosti. Čas od času se obrysy ducha rozvlnily a vytratily a Monika vždy zatoužila, aby to všechno byly jen představy a ona se brzy vzbudila ve své posteli. Jsem blázen. To se přece nestává! Nyní byl duch u vstupních dveří do školy. Samy se neslyšně otevřely a vpustily dovnitř prudký závan studeného nočního vzduchu. Výzva k následování byla tím ještě zřejmější. Dívčin duch Monice pokynul a pak proplul krytým průjezdem do noci. Kam mě to vede? ptala se. Co chce? Dívka ji vedla přes širokou dřevěnou verandu k vlhké travnaté pasece a pak přes holé pole k lesu. Nad nimi ledově a jasně svítil půlměsíc a všude kolem ve větru naříkaly a vzdychaly stromy. Na samém kraji borového lesa se dívčin duch zastavil. Napadlo ji, zda temný a odpudivý les leká ducha stejně jako ji. Avšak dívka vkročila do lesa a ještě naléhavěji než předtím vybízela Moniku, aby ji následovala. A v téže chvíli jakoby Moniku někdo zezadu jemně postrčil. Jakoby i vánek ji pobízel kupředu. Pochopila, že bez ohledl na svou vůli a odpor se nemůže zastavit a do lesa nevkročit. Měsíc probleskoval mezi stromy a vrhal na cestu měkké, průzračné stíny. Dívčin duch zrychlil a Monika si musela pospíšit. Bylo těžké neklopýtnout přes vyčnívající kořeny stromů a křoví Pod nohama cítila pružné jehličí z borovic. Kdes tesklivě zahoukala sova. 20

Otřásl jí chlad. Dívčin duch zmizel. Vrhla se kupředu a usilovně pátrala všude kolem. Přála s spatřit dívčin mdlý obrys, ale ta nikde nebyla. Rozhlédla se a zjistila, že stojí na mýtině koupající se ve stříbřitém světle. Měsíc se odrážel od rozložitých nepravidelných předmětů. Prohlédli si ten nejbližší a se zachvěním si uvědomila, že je to náhrobní kámen. Na jeho přední stěně bylo vytesáno pouze jedno slovo: CHILLEEN. Zamrazilo ji při pomyšlení, že stojí na rodinném hřbitově Chilleenů – uprostřed noci! Sem ji chtěl duch zavést? Ale proč? Byl to duch jedné z mrtvých? To se pokoušel Monice sdělit? Očima prohledávala okolí a zoufale se chtěla zeptat. Zdálo se však, že duch zmizel. „Moniko!“ Při zvuku svého jména povyskočila. Otočila se a octla se tváří v tvář paní Danitaové. „Moniko Caseová!“ opakovala zmateně paní Danitaová. Přes noční košili měla přehozený kabát, v ruce držela baterku. „Co tu děláš? Už je dávno po večerce!“ „Já –“ začala a pak ztichla. Co tu venku dělala?“ Šla jsem… šla jsem za nějakou dívkou.“ Mávla rukou přes mýtinu téměř s nadějí, že se dívčin duch opět objeví. „Jakou dívkou?“ ptala se paní Danitaová. „Myslela jsem, že vidím…“ řekla s hloupým pocitem Monika. „Našla jsem přední dveře dokořán,“ pokračovala paní Danitaová, když přes její chvějící se ramena přehazovala kabát.“ Je tu taková tma, jsem ráda, že jsem tě našla.“ „Omlouvám se.“ Nevěděla, jak svou situaci vysvětlit. „Chceš si o tom pohovořit?“ zeptala se žena laskavě. „Můžeme si u mě v kanceláři dát horkou čokoládu.“ „Ne, děkuji. Já jen – měla jsem divný sen.“ „Rozumím. Jsi v novém prostředí a kolem ten zmatek při začátku školního roku. Není divu, že máš zlé sny.“ „On nebyl zrovna zlý.“ Ztichla, protože nevěděla, co jiného říci. Zbytek cesty šly mlčky. Když přišly k internátu, paní Danitaová 21

zamkla dveře. „Jsi v pořádku?“ zeptala se Moniky a letmo ji objala. „Je mi dobře. Jsem jenom ospalá.“ „Tak honem, Moniko, do postele. Zabal se a pěkně se vyspi. Ráno bude všechno v pořádku.“ „Dobře, paní Danitaová. A děkuji, že jste mě našla.“ Prošla halou a stoupala vzhůru po schodech s pocitem hluboké vděčnosti k paní Danitaové, Byla velmi zmatená. Co se skutečně stalo? Opravdu viděla ducha? Ta staromódní dívka vypadala tak živě – ne jako někdo ve snu. Ale živá dívka se zase nemůže rozplynout a zmizet. Samozřejmě, že to nebyl duch, zkoušela se přesvědčit. Takové věci jako duchové přeci neexistují. Možná, rozhodla se nakonec, že mám příliš bujnou fantazii. Vešla do svého pokoje. Byla velmi unavená. Položila pár vlněných ponožek vedle postele, chtěla si je navléknout na ledové nohy. Právě si sedala, když si koutkem oka všimla nejasného pohybu. Bez váhání se podívala k prádelníku na panenku, Nyní se jí rozbušilo srdce, jako když poprvé uviděla dívčina ducha. Ne, to nemůže být pravda! Zírala na panenku a nemohla věřit vlastním očím. Ale bylo to nepochybné. Panenka se už nedívala do stěny, jak ji předtím otočila. Dívala se na ni!

22

VI. Další

den po snídani musela zůstat v jídelně. V rámci pracovní výchovy sklízeli s Jimmym ze stolů. Jimmy si rád při práci povídal, Monika ale stěží vnímala jeho hlas. Musela neustále myslet na podivné noční události. Té noci otočila panenku podruhé a pak konečně usnula. Ráno se panenka stále dívala do zdi. Jak se předtím otočila? Byl tu někdo a otočil ji? Věděl někdo o panence? „Moniko!“ Zamrkala a došlo jí, že na ni Jimmy mluví. „Jsi snad hluchá? Nebo zkoušíš, kolik misek se vejde na sebe, než spadnou?“ „Promiň, Jimmy.“ Zvolna se vracela do přítomnosti. Pohled na vysoký stoh misek od smažených vajíček a se zbytky topinek v rukou jí polekal. „Moniko, volá země!“ upozorňoval Jimmy změněným hlasem. „Moniko, zpátky na Zem,“ volal, když odkládal misky na plechový pult mezi kuchyní a jídelnou „Pozor na létající talíře.“ Při dalším sběru nádobí se konečně rozhodla. Zapomene na panenku a přízračnou dívku. Soustředí se jen na školu a na gymnastiku. Při poslední hodině se jí to skoro podařilo Tenhle trénink byl zvlášť důležitý. Dívky procvičovaly sestavy na krajskou soutěž, která měla proběhnout už za čtrnáct dní. Kim dávala Monice záchranu. Povzbuzující úsměv paní Potterové dodal Monice při cvičeni na oblíbeném nářadí – kladině a prostných – sebedůvěru. Ale koně přeskočila jen taktak a při doskoku klopýtla. Druhý pokus byl dokonce ještě horší. Čím více se snažila uvolnit, tím 23

byla nervóznější. Když docvičila, dávala záchranu Kim. Pak si obě dívky udělaly přestávku, sedly si na lavičku a pozorovaly sestavy svých kamarádek. Kim Moniku ujišťovala: „Jsi skutečně nejlepší, až… víš na koho.“ Právě v tom okamžiku Bridget při prostných zakopla. Monika se nemohla ubránit úsměvu, ale vše ostatní cvičila Bridget bezchybně. Před přeskokem se Bridget podívala směrem k Monice, která rychle otočila hlavu a předstírala, že ji nepozoruje. Kéž by mi šel přeskok, pomyslela si. Kéž bych nějak Bridget při soutěži porazila. Vrátila se pohledem k Bridget. A pak ve chvíli, kdy předvedla dokonalý doskok, jí vyvstal před očima obraz panenky s jejíma rudě zářícíma očima. „Hele,“ šťouchla do ní Kim, „je ti dobře?“ „Jsem v pořádku,“ odpověděla. „Jen mě něco podivného napadlo – o tom, co se odehrálo v noci.“ „Další strašidelná historka z tvého pokoje? Co se ještě stalo? Řekni mi to!“ Rozhlédla se, aby se ujistila, že je Bridget nemůže slyšet. Ale ta stále ještě cvičila. Monika vyprávěla Kim o své přízračné návštěvnici a o tom, jak se jí zdálo, že se panenka hýbe. „Páni,“ vydechla Kim a její kulatý obličej prozrazoval vzrušení. „Začínám si myslet, že ve škole skutečně straší.“ „Já si to myslím také, i když nevěřím na duchy,“ přitakala Monika. „Já také ne,“ souhlasila Kim. „Ne doopravdy. Ale co když ta dívka byla duch? Možná, že chtěla tu panenku.“ Usmála se. „Kim, co by si duch počal s panenkou?“ „Nevím. Ale kdyby ji chtěla, měla bys jí dovolit, ať si ji vezme. Možná bys panenku měla dát paní Danitaové a nechat školu, ať se tím zabývá.“ „Ale já tu panenku chci,“ nesouhlasila. Je opravdu zvláštní. Chci vypátrat její historii.“ „Můžeš pátrat po její historii a nemusíš ji mít.“ „Ale je to starožitnost a já ji chci.“ „Mně nahání husí kůži,“ podotkla Kim. „A i kdyby se ti o duchu 24

jen zdálo, může to něco znamenal Když si panenku necháš, může to pro tebe skonči spoustou nepříjemností.“ Na soutěž trénovala tak usilovně, že na panenku a záhadnou návštěvnici téměř zapomněla. Každou volnou chvilku cvičila s pomocí Kim přeskok Když se uvolnila, předvedla ho výborně. Jakmile si však vzpomněla na Bridget, pocítila napětí ztratila sebedůvěru a skok zkazila. Pak konečně nadešel den soutěže a děvčata jela autobusem do Silverbellu. Monika zkoušela relaxační cvičení, ale ani to nepomohlo. Zdálo se, že nepomůže nic. „No tak, Moniko, uvolni se,“ radil jí Kim, která seděla vedle. „Jen si říkej, jak ji dobrá.“ „Až na koně,“ dodala Monika sklesle. „No a co? Máš na to, abys získala první cenu na všech ostatních nářadích.“ „A to si opravdu myslíš?“ „Jasně, že ano. Jediná soupeřka z družstva Chillenu, která má šanci, je Bridget.“ Povzbuzená Monika vystoupila za kamarádka z autobusu a následovala ji do tělocvičny Silverbellské střední školy. Dlaně se jí potily a srdce prudce bilo. Tělocvična vypadala moc nablýskané a byla příliš hlučná. Snažila se, jak nejlépe mohla, nebrat na to ohled. „Poslední procvičovací pokusy,“oznámila paní Potterová. „Ty, Moniko a Bridget, cvičte společně na koni. Donno a Tracy, vy dvě byste se měly procvičit na bradlech o nestejné výšce žerdí…“ Zatímco paní Potterová pokračovala ve výčtu jmen, Monika s Bridget přešly ke koni. „To je tvá první velká soutěž?“ zeptala se Bridget. „Ano,“ odpověděla s úlevou, že Bridget je k ní milá. „Neboj,“ dodala Bridget. „Jsem přesvědčená, že to dopadne dobře.“ Než se připravila ke zkušebnímu skoku, přátelsky na Moniku zamrkala. Ta se dívala, jak se Bridget rozbíhá k odrazovému můstku, dělá ve vzduchu přemet stranou a dopadá na ruce doprostřed koně. Když se ale začala přetáčet do doskoku, něco se pokazilo. Místo dokonalého a hladkého doskoku, který tolikrát zvládla, ztratilo její tělo náhle rovnováhu a k hrůze přihlížející Moniky dopadla Bridget na ruku a vykřikla bolestí. 25

VII. „Au!“ křičela Bridget. „Moje zápěstí, moje zápěstí.“ Monika poklekla s tlukoucím srdcem k Bridget, která si pevně svírala zápěstí a naříkala. Ruku měla ohnutou v nepřirozeném úhlu. Přinesli obinadlo a Monika s lítostí sledovala, jak Bridget ukazuje zraněnou ruku paní Potterové a něco jí říká. „Nepokoušej se s ní hýbat,“ přikazovala paní Potterová. „Uvidíš, zítra bude všechno v pořádku.“ Za několik minut přijela sanitka a odvezla Bridget na pohotovost Silverbellské nemocnice. Doprovázel ji pan Meyers, trenér chilleenských volejbalistů. Paní Potterová, která zůstala u svých svěřenek, Moniku objala. „Dej se dohromady, holčičko,“ utěšovala ji. „To nebyla tvá chyba. Byla to náhoda a nikdo jí nemohl zabránit – i kdyžs jí dávala záchranu Skutečně jsi nemohla nic dělat.“ „Bude v pořádku?“ Paní Potterová se zamračila. „Zápěstí má asi zlomené. Jestli ano, nebude moci nějaký čas cvičit Myslím, že teď je to na tobě. Jsi naše druhá nejlepší gymnastka,“ řekla a energicky popleskali Moniku po ramenou. Z neznámého důvodu ji slova paní Potterové neznervóznila. Naopak pocítila uvolnění. Když se nemusíš bát Bridget, můžeš být nejlepší, ubezpečoval ji hlas v její hlavě. A ona věděla, že je to pravda. Jako ve snách čekala na cvičení. Před každým se viděla cvičit, viděla, jak podává nejlepší výkon Vypadalo to, jako by se všechna její přání plnila. 26

Nejdříve přišel přeskok. Jen abych ho nezkazila, myslela si. Ale místo nervozity byla sebejistá, přesvědčená, že uspěje. Rozběhla se, udělala salto, odrazila se od koně a pak rychleji, než stačila pomyslit, přistála v dokonalém doskoku. Po chvíli uslyšela rozhodnul soudců – druhá. Druhá v přeskoku, své nejhorší disciplíně. To vůbec nebylo špatné! Potom už šlo všechno snadno. Dalším nářadím byla bradla o nestejné výši žerdí. Při cvičení se cítila lehká jak pírko. I nejobtížnější obraty se jí náhle zdály jednoduché Nepřekvapilo ji, když jí rozhodčí přiřkli prvenství. Další získala na kladině. A nakonec ještě jedno v prostných. Jednou druhá, třikrát první. Uvěřila tomu, až když slyšela hlášení, že je první i v celkovém pořadí. „Vyhrála jsi!“ křičela jí do ucha Kim. „Byla jsi nejlepší v celé soutěži!“ Zbylá děvčata přiběhla, radovala se nahlas a objímala ji. Paní Potterová ji v objetí řekla: „Moniko, jsme na tebe tak hrdí. Tvé výsledky jsou nejlepší, jakých kdy studentka z Chilleen na krajské soutěži dosáhla!“ „Opravdu?“ Smála se, až ji rozbolel obličej. „Opravdu,“ opakovala paní Potterová. „A samozřejmě, teď jsi v družstvu jednička.“ Když se vraceli autobusem zpátky do internátu, měla stále před očima několik posledních hodin. Jednička v soutěži, jednička v družstvu. Sotva dorazili ke škole, vyhrnuli se všichni z autobusu a běželi do svých pokojů. „Vidíš, dokázalas to,“ poplácala ji Kim po zádech. „Nashledanou zítra. Čeká na mě táta s autem.“ „Ahoj, Kim,“ rozloučila se nepřítomně a zhluboka vdechla chladivý večerní vzduch. Vyhrála jsem, říkala si pořád dokola. Zvítězila jsem, opakovala si, když šlapala po schodech ke svému pokoji. Zvítězila jsem. Vybalila kabelu se cvičebním úborem a uložila věci do skříně ve zdi. Vzala do ruky noční košili a vtom jí zrak padl na panenku. 27

Otřásla se hrůzou. Panenčiny oči opět rudě planuly. Pak si všimla něčeho dalšího – náhrdelníku Neprohlédla si ho pořádně od toho rána, kdy našla panenku. Nyní náhrdelník zářil odrazem planoucích očí. Zamrazilo jí. „Všechna tvá přání,“ říkal nápis na náhrdelníku, Rázem ji zaplavil zdrcující pocit viny. Znamená to snad, že jsem zavinila Bridgetinu nehodu? Nepřestávala upřeně hledět do panenčiných planoucích očí a na podivný nápis na Šperku. „Všechna tvá přání,“ zašeptala. „Všechna má přání se splnila.“

28

VIII. O několik dnů později spěchala do tělocvičny. Zamávala na pozdrav třem spolužákům ze Španělštiny. Teď to vypadalo, že se zná prakticky se všemi ve škole – a všichni znali ji. Jen částečně to ovlivnilo vítězství na gymnastických závodech. Důvodem bylo také to, že byla šťastná a že s každým měla o čem hovořit. Kim ji přivítala před šatnou. „V sobotu na kluzišti slavím narozeniny. Byla bych moc ráda, kdybys přišla.“ „To zní velkolepě,“ zaradovala se. „Bude to probíhat v Království bruslí,“ pokračovala Kim. „Mají tam barevné reflektory a bezvadnou hudbu. A pak jsem myslela, že bys mohla jít se mnou a přespat u nás,“ „To bych moc ráda. Ale bude mi to museí povolit paní Danitaová.“ „Dobře. Jsme domluvené. Myslím, že mám veliké štěstí, když nejpopulárnější dívka ze školy přijde na mou oslavu,“ dodala Kim vesele. „Nepřeháněj,“ odpověděla Monika. „Dobře, ale od vítězství v soutěži tě všichni chtějí poznat. A mimochodem, hádej, kdo se vrátil?“ Monice pokleslo srdce. „Bridget?“ uhodla. „Jak je jí?“ „Dobře. Až na to, Že musí několik týdnů nosit sádru. A není prý příliš nadšená, že ztratila první místo v družstvu.“ „Já se jí nedivím. Pořád se necítím dobře, když myslím na to, co se jí stalo. Možná bych se s ní měla nějak usmířit.“ „Máš možnost.“ Pohlédla směrem, kam se dívala Kim. Uviděla Bridget se 29

spolubydlící Peggy, jak se k nim blíží. Jako vždy měla Bridget na sobě drahé oblečení, kašmírový svetr přes džíny s potiskem. Levou ruku nesla zavěšenou na květované hedvábné šále a přes ramena měla přehozené sako z měkké kůže. Právě se smála něčemu, co jí Peggy řekla. Ale jakmile si všimla Moniky, její úsměv se vytratil. „Ahoj, Bridget,“ pozdravila ji Monika a snažila se, aby pozdrav zněl vesele a přátelsky. „Jak se máš?“ „Dobře,“ odpověděla Bridget chladně. Dříve, než Monika vymyslela, co říci dál, promluvila Kim. „Pěkné sako, Bridget.“ Obličej Bridget se uvolnil úsměvem. „Dostala jsem ho od rodičů, když jsem byla v nemocnici.“ Monika se stále snažila být přátelská. „Je skutečně pěkné. A perfektně se hodí k ostatním věcem.“ „Skutečně?“ řekla Bridget a upřeně si ji měřila. „Líbí se mi,“ odpověděla s úlevou, že Bridget na ni aspoň mluví. „Vždycky jsem si takové přála, ale pro mě je příliš drahé.“ Bridget opět změnila výraz. „Opravdu? Nemůžeš mít vždycky všechno, co chceš.“ „Co tím myslíš?“ zeptala se překvapená Bridgetiným protivným tónem. „Chci říct, že už máš to, co jsi chtěla nejvíc.“ A Bridget si poklepala pravou rukou na sádru. Monika se zhrozila. „Bridget, to není pravda! Je mi to opravdu líto!“ „To jistě ano. Až na to, že beze mě jsi v družstvu první ty. Ty jsi, Moniko, ráda, že jsem zraněná. Proč to nechceš přiznat?“ „Bridget, já –“ Bridget ji přerušila. Hezký obličej měla pokřivený hněvem a žárlivostí. „Vím, co myslíš. Myslíš si, že ke mně budeš milá a já zapomenu, cos udělala. Ale to, Moniko, nepůjde. Vím, o co ti jde a chci, aby to věděli i všichni ostatní!“ Bridget si přitáhla sako k ramenům, protlačila se mezi Kim a Monikou a namířila si to napříč halou. Peggy ještě chvíli stála, viditelně v rozpacích. Pak rychle zašeptala „ahoj“ a spěchala za 30

kamarádkou. Monika ohromeně i hněvivě zírala za Bridget. „No tak, Moniko.“ Kim svou přítelkyni objala kolem ramen. „Nevšímej si jí. Říkala jsem ti, že je pitomá.“ „Ale ona si myslí, že jsem jí to přála. A bude to vykládat každému –“ „Nikdo jí neuvěří,“ ujišťovala ji Kim. „Jak bys jí mohla zranit? Tenhle víkend se budeme dobře bavit a na Bridget zapomeneme.“ V sobotu odpoledne si Monika na příhodu s Bridget ani nevzpomněla. Oslava na kluzišti byla veselá a stejně tak i zbytek víkendu. Celou neděli se dívky dívaly na video a přejídaly se výborným domácím jídlem. „Tvá máma je výborná kuchařka,“ řekla Monika Kim při balení kufříku. „Jakou skvělou pizzu vytvořila ze zbytků!“ „Vím,“ skočila Kim na postel. „Ona vůbec dělá výborné věci. Vždycky říká, že je to proto, že tak ráda jí.“ Zadívala se na Moniku. „Byla to zatím nejlepší oslava mých narozenin. Bavila ses dobře?“ „A jak! Ale uběhlo to strašně rychle. Tví rodiče jsou tak milí. Víš, tvůj táta mi připomíná mého.“ „Opravdu?“ „Jo. Nerada to přiznávám,“ pokračovala, „ale tady se mi moc zastesklo po rodině – dokonce i po malé sestře.“ Kim s ní cítila. „Nechtěla bych být pryč od našich,“ přiznala. „Na druhé straně já miluju Chilleen,“ přemýšlela Monika nahlas. Kim ležela na polštářích. Ruku držela vztyčenou. „Nemůžu se vynadívat na ten nový náramek.“ Otočila paži a obdivně si prohlížela jemný stříbrný náramek, který dostala k narozeninám od rodičů. Byl zpracován podle navajských vzorů, střídavě vykládaný tyrkysem a perletí. „Je nádherný,“ souhlasila Monika. „Mám svetr, který ti k němu určitě krásně padne. Nechceš ho půjčit?“ „Jistě. Díky. A to tričko, cos mi dala, se mi také moc líbí.“ „Všichni na palubu!“ zaduněl zdola hlas Kimina otce. „Pojď, táta čeká, aby tě vzal zpátky do školy. Pojedu s tebou a budu ti dělat společnost.“ „Prima. Já ti aspoň dám ten svetr.“ 31

Po cestě Kim vyprávěla otci o eseji, který píše na hodiny angličtiny, zatímco Monika z okna pozorovala krajinu. S hustým borovým lesem, červenými skalami a drsnými nachovými horami pod západním nebem vypadalo údolí překrásně. Slunce již skoro zapadlo, když se před nimi zjevil tmavý masív školy. „Podívej!“ ukazovala Kim Monice. Sledovala její ukazováček mířící vysoko nad internát, kde kroužil jestřáb. To je možné jenom na Západě, pomyslela si. Kim s ní šla nahoru pro svetr. „Předpokládám, že duch se nevrátil zpátky pro panenku,“ podotkla, když vstupovaly do pokoje. „Přestaň s tím, prosím,“ žádala ji Monika. „Už jsem se ti přece přiznala, že se mi to jenom zdálo.“ „Spíš to byla noční můra.“ Kim zvedla panenku a pomalu jí otáčela. „Je to tak divné. Představ si, celou tu dobu byla zavřená ve skříni.“ „Ano, je.“ Monika podala Kim hezký béžový svetr. „Díky.“ Kim vrátila panenku na prádelník. Obdivovala svetr.“ Ten je ale pěkný. Už radši půjdu. Uvidíme se zítra. A díky za účast na oslavě.“ „To já děkuji,“ odpověděla Monika. „Bylo to opravdu bezvadné. A vyřiď mamince –“ V tu chvíli je přerušilo klepání na dveře. Kim, která stála nejblíže, otevřela. Překvapené dívky spatřily paní Danitaovou s Bridget. Bridget zjevně nevypadala dobře. Její obvykle jemné a hezké rysy byly červené a naběhlé. Ještě než Monika mohla cokoli říci, ukázala na ni Bridget prstem a začala křičet: „To ona to vzala! Je to zlodějka!“

32

IX. „Byla to ona!“ křičela skoro hystericky Bridget.“Ona to ukradla! Je to ona!“ „Ukradla co?“ zeptala se zaraženě Monika. „O čem to mluvíte?“ „To ano, hrej nevinnou!“ vykřikla Bridget, „ale s tím se daleko nedo-“ „Bridget, prosím!“ přerušila ji ostře paní Danitaová. Bridget se zatvářila, jako by dostala políček. Přestala křičet, ale dál na Moniku zlostně hleděla. „Lituji, Moniko,“ omlouvala se paní Danitaová. „Ztratilo se nové Bridgetino sako –“ „A ona ho ukradla!“ vpadla jí do řeči Bridget. „Nejdříve způsobila mou nehodu a teď mi ukradla kožené sako.“ „Buď zticha, Bridget!“ rozčílila se paní Danitaová. „Jestli se neuklidníš, budu tě muset požádat, abys počkala dole.“ Ve větších rozpacích než předtím se pak donutila pokračovat. „Já tě, Moniko, opravdu z ničeho neobviňuji, ale Bridget je přesvědčena, že – že ty jsi jí vzala sako.“ „Co? Já nikdy!“ vykřikla poděšeně Monika. „Jak si něco takového o mně někdo může myslet?“ „Řekla jsem, že tebe neobviňuji,“ prohlásila paní Danitaová. „Ale Bridget vznesla obvinění a já se domnívala, že nejlepší bude tě s ním seznámit…“ Na její tváři se objevil zvláštní výraz. „To je ale pěkná panenka.“Přešla k prádelníku, zvedla panenku a zeptala se: „Tu máš z dětství?“ Monika na chvíli ztratila řeč. „Já – já ji nemám tak dlouho,“ odpověděla a neodvažovala se setkat s Kiminým pohledem. 33

„Je to překrásná starožitnost,“ obdivovala paní Danitaová panenku. „Jak stará asi –“ „Koho zajímá nějaká panenka?“ přerušila ji Bridget. „Vzala mi sako!“ Paní Danitaová k ní vyslala nespokojený pohled, který ji umlčel. Moničiny tváře plály rozhořčením, ale současně uvnitř cítila chlad – chladný hněv. Letmo pohlédla na návštěvnice. Paní Danitaová se tvářila rozpačitě, Bridget se samolibě šklebila a Kim vypadala poděšeně a trochu vylekaně. Jen panenka, kterou paní Danitaová vrátila na prádelník, měla svůj obvyklý neživý výraz. Zhluboka se nadechla. „Já jsem nevzala Bridgetino sako, paní Danitaová,“ řekla nejklidněji, jak dokázala.“ Já jsem ho dokonce neviděla od toho dne, kdy ho měla na sobě ve škole. Když mi nevěříte, prohledejte, prosím, můj pokoj.“ „Domnívám se, že to nebude třeba,“ řekla paní Danitaová. „Jen se podívejte!“ trvala na svém Monika. Paní Danitaová nesměle otevřela a zase zavřela dveře skříně. „Vidíš, Bridget,“ naléhala, „po saku tu není ani stopa. A Monika prohlásila –“ „Je to lhářka!“ vykřikla Bridget. „Vzala ho. Vím, že ano!“ A začala sama otvírat a zavírat zásuvky, hledat pod naskládanými hromadami svetrů a triček. Škubnutím otevřela dveře skříně a začala se prohrabávat Moničinými obleky. „To už stačilo, Bridget,“ řekla paní Danitaová. „Pojď!“ „Ne, nechte ji, ať se podívá,“ nesouhlasila Monika. „Nemám co skrývat. Není tu žádné kožené sako.“ „Tak co je potom tohle?“ vykřikla Bridget a vynořila se ze skříně. V ruce držela kožené sako pověšené na vycpaném ramínku. „Vidíte?“ otočila se Bridget k zamračené paní Danitaové. „Říkala jsem vám, že ho ukradla ona.“ „Tak, Moniko,“ vybídla ji žena rozpačitě, „můžeš nám to vysvětlit?“ Hleděla na paní Danitaovou. „Ne,“ zašeptala. „Vůbec mě nenapadá, jak se sako dostalo do mé skříně. Ale přísahám, že já jsem ho tam nedala. Nevzala jsem ho, paní Danitaová. Prosím, věřte mi.“ Paní Danitaová pomalu potřásla hlavou. „Nevím, čemu mám 34

věřit,“ řekla rozčileně. „Věřte tomu, že je to zlodějka!“ trvala na svém Bridget. „Mé sako bylo v její skříni, paní Danitaová.“ „Dostanu se tomu na kobylku. Ale ne teď a ne tady,“ prohlásila paní Danitaová. „Moniko, přijď zítra do mé kanceláře. Bridget, pojď.“ Bridget křečovitě držíc sako následovala se samolibým úsměvem paní Danitaovou. Po jejich odchodu se Monika opřela o dveře v náhlé beznaději. „Já to nemůžu pochopit!“ „Já také ne,“ řekla Kim. „Já jsem sako nevzala.“ „Vím, že ne. Vím, že bys něco takového nikdy neudělala. Ale…“ Kimin hlas se vytratil. „Ale jak se dostalo do mé skříně? Vůbec si to neumím vysvětlit.“ „Já ano,“ řekla Kim. „Musela ho sem dát Bridget, kdyžs přes víkend byla pryč – aby ti způsobila potíže. Tak se to muselo stát.“ „Možná.“ Ale v hloubi duše nevěřila, že by někdo – ani Bridget ne – mohl udělat něco tak podlého. „Uvidíš,“ ujišťovala ji Kim. „Nevím sice jak, ale rozhodla jsem se nějak Bridget nebo té její ubrečené kamarádce Peggy dokázat, že to udělaly.“ Monika jí poděkovala, ale nedoufala, že by to Kim mohla dokázat. Oknem k nim dolehlo zatroubení. „To je táta. Musím jít.“ Kim Moniku na rozloučenou rychle pohladila. „Zkus se moc netrápit, Mony. Uvidíme se zítra.“ Monika přešla k oknu a dívala se, jak přítelkyně vybíhá ze zadního vchodu a nasedá do modré dodávky. Viděla, jak vůz projíždí prašnou cestou a mizí za zatáčkou směrem k městu. Překrásného západu slunce si sotva povšimla. Měla plnou hlavu ukradeného saka. Jak jen se jí dostalo do skříně? Schovala ho tam Bridget? Nebo její spolubydlící? Nebo existuje ještě jiné vysvětlení? Odvrátila se od okna a uviděla panenčin rudě žhnoucí zrak. 35

Zavřela oči. „To se mi jenom zdá,“ ujišťovala se nahlas. „Určitě se mi to jenom zdá.“ A když je opět otevřela, s úlevou zjistila, že panenčiny oči mají obvyklý modrý odstín. I nápis na panenčině náhrdelníku byl stále týž: „Všechna tvá přání.“

36

X. Ani

ji nepřekvapilo, když jí paní Danitaová následující ráno s bolestí v očích oznámila, že ji podmínečně vylučuje. Věděla, že i vedoucí je to nepříjemné. Ale, jak Monice sdělila, nemohla udělat nic jiného. Opustila kancelář velmi rozrušená. Jak se jí to mohlo stát? Přece neudělala nic špatného a teď je tu vlastně na podmínku. Kdyby se stalo ještě něco, ze školy ji vyloučí. I další dny se pohybovala, jako by ji obklopovala mlha. Bridget se vyhýbala, jak jen to šlo. Dokonce i při gymnastice to bylo docela snadné. Dokud se jí zápěstí nezhojí, musela Bridget sedět v hledišti. Kim dělala, co mohla, aby Moniku povzbudila. Konečně to zabralo. Cítila se lépe. Částečně také proto, že poznala, jak dobrou má přítelkyni, a zčásti proto, že ve škole musela přidat. Neměla čas přemýšlet nad něčím jiným. Za pár týdnů měl být konec pololetí. Musela se učit na zkoušky z matematiky a španělštiny, vypracovat dlouhý esej z angličtiny, napsat práci z dějepisu. Učitel dějepisu pan Taylor požadoval práci z místní historie. „Budu psát o první kontinentální železnici,“ oznámila Kim Monice. „Tudy vedla železnice?“ podivila se Monika. „Údolí přízraků se dotkla jen okrajově. A můj prapradědeček na ní pracoval.“ „To vypadá zajímavě.“ Ale poslouchala Kim, která vyprávěla o železnici a své rodině, jen na půl ucha. Právě dostala nápad. „Mony? A o čem ty se chystáš psát?“ „O rodině Chilleenů.“ Když to vyslovila, uvědomila si, jak lákavé 37

je to téma. „Chilleenové!“ Kim na ni zírala, jako kdyby Monika právě prohlásila, že bude psát o přistání létajících talířů v Údolí přízraků. „Ale ti se ničím neproslavili.“ „Jsou důležitou součástí místní historie,“ oponovala Monika. „Chilleenové pomohli osídlit Údolí přízraků. A při té příležitost můžu vypátrat i něco víc o Allegře Chilleenové.“ „Protože spíš v jejím pokoji?“ „Ano, částečně,“ přiznala. „A také mám pocit, že všechny strašidelné příhody s panenkou a duchem mají nějakou souvislost s rodinou Chilleenů.“ Po gymnastickém tréninku šla do školní knihovny umístěné v nejhořejším poschodí proti křídlu budovy, kde měla pokoj. Obrovská stará místnost s klenutými okny, oblýskanými dřevěnými policemi a zatuchlým pachem prachu ji vždy vystrašila. Lakované dřevěné obložení bylo lemováno starými fotografiemi a portréty. Na fotografiích poznala budovu internátu ještě z doby, kdy byla novější a menší. Poznávala, jak lety budova rostla přistavováním nových křídel a venkovních domků. Portréty mužů, žen a dětí z 19. století visely na další stěně. „Jsou někteří z nich Chilleenové?“ zeptala se Monika knihovnice. Příjemná, šedovlasá paní Martinová si sundala brýle, dýchla na skla a začala je čistit. „Ano, všichni jsou členové rodiny Chilleenů. Bylo to kdysi jejich sídlo, víš.“ „Ano,“ odpověděla. Procházela pomalu kolem stěny a pozorně si prohlížela podoby bývalých Chilleenů. Fascinovaně četla jména Ebenezer, Aldrich, Ramona, Cuthbert… Všechna ta jména zní studeně, napadlo ji. Ale kde je Allegra? Vzpomněla si, že Allegra patřila k poslední generaci Chilleenů, která tu bydlela. Přešla na konec nevšední galerie portrétů, kde fotografie, i když stále staré, byly novější a modernější než ostatní. Našla skupinu rodinných portrétů. Rodiče, Valentine a Morgana, byly v horní řadě. Pod nimi byly portréty čtyř z jejich dětí – Jeba, Prudence, Hortensie a Ambeye. Allegra chyběla. Vedle portrétu Ambeye, vážně se tvářícího chlapce s tmavými kudrnatými vlasy, byl na stěně vybledlý obdélník. Vybledlý obdélník velikosti obrázku. Chybějící fotografie 38

musí být Allegřina. Ale kde je? Proč ji někdo odstranil? „Promiňte,“ oslovila opět knihovnici. „Nejsou tu ještě nějaké další obrázky Chilleenů? Nebo nějaké informace o nich?“ „Samozřejmě,“ odpověděla paní Martinova a sundala si brýle na čtení. „Ve skladu knih je zamčený obrovský prádelník plný jejich rodinných památek. A počkej – ano, je tu také kniha, soukromě vytištěná asi před padesáti lety. Podrobně pojednává o historii Chilleenů a dalších rodin, které osidlovaly Údolí přízraků. Já se jen podívám…“ Paní Martinová vstala od stolu a posunula dřevěný žebřík podél vysoké knihovny. Vyšplhala po něm a natáhla se do nejvyšší police pro tlustou, zaprášenou zelenou knihu. „Tady to máš.“ Slezla ze žebříku a podala knihu Monice. „Děkuji.“ Obálka chyběla, ale snadno si domyslela název. Pionýři v Údolí přízraků. Vzala si knihu ke stolu a začala jí prolistovávat. První polovina se týkal zeměpisu a historie Údolí přízraků. Byly tu kapitoly o zemědělství, hornictví i původních indiánských kmenech, které tu žily. První rodina, která do údolí přišla, byli Bendigovi, ale záhy je následovali Chilleenové. Nedočkavě přeletěla kapitolu o Chilleenech. Dozvěděla se, že údolí bylo rovnoměrně osídleno Ebenezerem a jeho šesti bratry. Byla tu spousta starých fotografií a kreseb počínaje rokem 1860. Zobrazovaly původní indiánskou vesnici ve skalních útesech, malou osadu srubů z neotesaných klád, muže a ženy obdělávající půdu a pěstující obilí. Byly tu další obrázky starého Ebenezera Chilleena a jeho mnoha dětí, neteří a synovců. Obrázky v kapitole byly chronologicky řazeny, ty nejnovější našla až na konci. Když se dostala na poslední stránku, zastavilo se Monice srdce. Tady, v horním středu, byla fotografie mladé dívky oblečené do šatů s vysokým límcem a držící panenku. Dívka byla štíhlá a snědá, s hustými tmavými vlasy. Na pravé tváři měla skoro neznatelné mateřské znaménko ve tvaru srdce. Byla to dívka, kterou spatřila ve svém pokoji. Teď to však nebyl duch. I panenka byla totožná s tou, která nyní seděla na Moničině prádelníku. Nápis pod obrázkem označoval dívku jako Allegru 39

Chilleenovou. Ale na fotografii samotnou kdosi napsal: „Posedlá.“

40

XI. Dlouho

si prohlížela fotografii vážné dívky. Allegra Chilleenová. Dívka, která kdysi obývala Moničin pokoj. Duch, který do něho před několika týdny přišel. To nebyl sen. Duch dívky byl skutečný. Co ale chtěla? A proč někdo nazval Allegru ‘posedlá’? Musím o Chilleenech vypátrat víc, pomyslela si. Musím přijít na to, proč se Allegra vrátila do svého pokoje. „Tak,“ ptala se paní Martinová, když Monika vracela knihu,“ našla jsi všechno, cos chtěla?“ „Pro začátek to bylo dobré,“ odpověděla. „Potřebuji ale víc informací. Mohla bych vidět ty věci ze skladiště?“ „Lituji, ale sklad je uzavřen. Potřebuješ písemné povolení svého učitele.“ „Nevadí. Náš učitel dějepisu to určitě podepíše. Potřebuji to pro úkol od něj.“ „Rodina Chilleenů je zajímavé téma,“ podotkla paní Martinová. „To je.“ Víc, než si myslíte, pomyslela si. Sebrala své knihy a zamířila ke dveřím knihovny. Někdo spěchající s nákladem knih v ruce do ní bez rozhlížení vrazil. Zakymácel se a knihy se rozlétly kolem. „Promiň,“ omluvila se. „Byla to moje chyba,“ odpověděl známý hlas. Poznala Bridget. Ve stejnou chvíli i Bridget poznala ji a její výraz se z přátelského změnil na studený. „Jako bych to nevěděla,“ řekla. „Kdo jiný se mi pořád plete do cesty?“ „To ty jsi vrazila do mně,“ zdůraznila Monika. 41

„Co ty tady děláš?“ zeptala se posměšné Bridget, „Neříkej mi, že ubíráš drahocenný čas z gymnastiky na studium.“ Bridgetin sarkasmus ji zahnal do obrany. Buď na ni milá, připomněla si. Dej jí šanci. „Skutečně studuji,“ řekla s větším přátelstvím, než cítila. „Hledám podklady pro práci z dějepisu o Chilleenech.“ „O Chilleenech?“ „Je to součást historie osidlování Údolí přízraků,“ vysvětlovala. „Myslím, že by to mohlo být zajímavé.“ „Správně,“ řekla Bridget. „Co všechno tebe nenadchne.“ Posbírala se země knihy, beze slova se otočila a odešla. Vzdávám se, řekla si Monika. Ani za milión let se s ní nespřátelím. Právě se vrátila do pokoje, když někdo zaklepal. „Kdo je to?“ zavolala. Dveře se dokořán otevřely a vešla Kim. „Ahoj, Kim,“ pozdravila ji. „Mám úžasnou novinku!“ „Fakt?“ Vyprávěla Kim o svém objevu v knihovně. „Tím chceš říct, že Allegřin obrázek vypadal stejně jako duch, kterého jsi viděla ve svém pokoji?“ nevěřícně se Kim ptala. „Byla to ona,“ trvala na svém Monika. „Byla to tatáž dívka.“ „Hm. Možná, že by sis měla vyměnit pokoj.“ „Ty si děláš legraci, Kim. Vždyť je to úžasné. Teď, když vím, že je skutečná, chci vypátrat, co po mně žádá.“ „Co budeš dělat, Mony?“ „Nevím, ale mám takový pocit, že se blížím pravdě – pravdě o Allegře.“ „Posedlé,“ řekla Kim s uličnickým úsměvem. „Správně.“ „Proč myslíš, že ji tak nazvali?“ „Nevím.“ „Hloupé, že se jí nemůžeš jen tak zeptat.“ Monika pohlédla na svou kamarádku. „Víš co?“ řekla. „Možná, že můžu.“ Po Kimině odchodu se zkoušela učit španělštinu, ale nemělo to cenu. Nepřestávala myslet na Allegru. Proč jsem na to nepomyslela 42

dřív? napadlo ji. Uvědomila si, že Allegru viděla jedině pozdě v noci. Možná, že když zůstane déle vzhůru, Allegra se vrátí. A pak vypátrá, co duch chce. Večer rychle zhltla večeři a spěchala na pokoj. Ležela na posteli, a zatímco čekala na ducha, pokoušela se řešit matematické úlohy. Ale nemohla se soustředit. Usoudila, že ji ruší panenka na prádelníku. Je to, jako by mě někdo neustále pozoroval, pomyslela si. Nakonec vstala a panenku zvedla. „Promiň, panenko,“ řekla jí nahlas, „musím tě dát pryč. Jinak se nic nenaučím.“ Otevřela dveře skříně a uložila panenku zpět do tajné komůrky. S lepším pocitem se vrátila k matematice, ale už za pár minut cítila, jak jí padají víčka. Probudila se až ráno. Vstávala pomalu, cítila se zmatená a polekaná. Zdálo se jí, jako by jí tížila noční můra. Ale na nic si nevzpomínala. Zívla a protáhla se, až jí ruce narazily do něčeho, co tu nemělo být. Rychle se obrátila, podívala se a začala křičet.

43

XII. Vyskočila

z postele a vytřeštěně hleděla na zmačkané povlečení. Vedle polštáře ležela panenka. Jak se sem jenom dostala? Přece ji položila do tajné komůrky ve skříni. Nebo ne? Rozechvěle pohlédla na skříňku. Dveře byly dokořán. Se zatajeným dechem k ní přešla a nahlédla dovnitř. Všechno bylo stejné jako jindy, jen tajné dveře v zadní stěně zůstaly otevřené. Vzal Allegřin duch panenku z komůrky a položil ji na postel? Mohou duchové zvedat a přenášet věci? Možná jsem náměsíčná a panenku jsem přenesla sama. Těsně před usnutím jsem přece na ni myslela. Nebo možná už blázním. Vrátila se k posteli, zvedla panenku a pozorně si ji, jako už tolikrát, prohlížela. Nic se nezměnilo. Položila ji na prádelník a ustlala. Musí existovat logické vysvětlení, pomyslela si, musí. Po škole se sešla s panem Taylorem, aby s ním probrala zamýšlenou práci. Dějepis patřil k jejím oblíbeným předmětům, a tak byla úkolem zaujata. Nemohla se dočkat, až učiteli sdělí téma, o němž bude psát. Historie rodiny Chilleenů by byla zajímavá, i kdyby nezkoušela něco vypátrat o Allegře. O ní chtěla zjistit všechno. Číst o dívce, která žila před devadesáti lety, bude vzrušující. A možná, že najde důvod, proč Allegřin duch se stále ještě ve škole objevuje. Byla rozhodnuta na to přijít. Pan Taylor byl malý, mírný muž s věnečkem šedivých vlasů na hlavě a brýlemi v drátěných obroučkách. S úsměvem ji pozval dál. V 44

miniaturní kanceláři byl každý čtvereční centimetr stěny pokryt starými silnými svazky. Malé okno za stolem hledělo do polí a borového lesa. „Prosím, slečno Caseová,“ řekl pan Taylor příjemně. „Už jste trochu promýšlela téma své práce?“ „Vím už přesně, co chci psát,“ oznámila mu. „Dokonce jsem už na tom začala pracovat.“ „To je vynikající. Byla byste překvapena, kolik studentů prohlašuje, že nemůžou najít téma. Nikdy jsem to nechápal, vždyť žijeme ve světě plném vzrušujících námětů.“ „Potřebuji od vás podepsat povolení pro knihovnu, pane Taylore. Ráda bych něco vyhledala ve skladu knih.“ „Jistě, to není problém. Ale zatím jste mi nesdělila zvolené téma.“ „Promiňte, jsem tím tak nadšená. Chtěla bych prozkoumat historii rodiny Chilleenů.“ Výraz pana Taylora se změnil v ohromení. „Říkala jste Chilleenů?“ „Ano. Je na tom něco špatného? Je to přece výborné téma. Byli jednou z původních rodin, které osidlovaly Údolí přízraků. Od nich máme pozemek i budovu školy…“ „Ano, ano, to všechno vím,“ přerušil ji pan Taylor. „Je to výborný nápad, ale obávám se, že toto téma si už někdo zvolil. Dnes ráno mi oznámila slečna Morganová, že ona bude svou práci psát o Chilleenech.“ Nevěřila vlastním uším. „Slečna Morganová?“ „Bridget Morganová,“ upřesnil. „Je to výjimečné, že dvě z vás si zvolily stejné téma.“ „Ukradla mi můj nápad,“ vyhrklo z ní. Pan Taylor pokrčil rameny. „No, slečno Caseová, prosím, nepokračujte v obviněních –“ „Udělala to! Včera jsem s ní o své práci hovořila v knihovně. Předstírala, že ji to nezajímá. A pak šla a ukradla mi téma!“ „Dobře, to je mezi vámi a slečnou Morganovou,“ řekl stroze. „Skutečnost je taková, že s tím nápadem přišla za mnou první.“ „To chcete říct, že já se nemůžu Chilleeny zabývat také?“ ptala se 45

vyděšeně. „Obávám se, že ne. Budete si muset najít něco jiného.“ „Ale to není fér!“ „Život není vždycky fér.“ „A mohl byste mi aspoň dát povolení pro knihovnu?“ „Promluvíme si o tom, až přijdete s novým tématem.“ Právě v tuto chvíli zaklepala na pootevřené dveře paní Douglasová, další učitelka dějepisu. „Promiň, Johne,“ omlouvala se, „ale musím s tebou něco naléhavého projednat.“ Když si všimla Moniky, dodala: „Promiň, drahá, ale zabere to jen minutku.“ „Oč se jedná?“ zeptal se pan Taylor, když vycházel za kolegyní do haly. Než za sebou zavřel dveře, usmál se na Moniku. „Za minutku jsem zpátky.“ Nikdy v životě nebyla Monika tak naštvaná. Bridget jí ztrpčovala život. Pohledem přejela Taylorův psací stůl. Na vrchu úhledně složeného balíčku papírů byl malý bílý blok s natištěným záhlavím: Z oddělení Johna Taylora, ml. Chvíli blok pozorovala a zatím se jí v mysli rodil nápad. Odváží se? Musím se dostat do skladu, musím. Nebude přece těžké napsat krátké sdělení, že může do skladu knih. Rychle pohlédla na zavřené dveře, přes které slyšela tlumené hlasy obou učitelů. Vytrhla z bloku vrchní list a ukryla ho do sešitu. Vtom se dveře otevřely a pan Taylor vstoupil. „Promiňte, Moniko,“ omlouval se, „mám teď jednání. Navštivte mne v pondělí – už s novým tématem.“ Když opustila kancelář, myslela jen na jedno. Bridget jí ukradla téma! Jak to jen mohla udělat? A pan Taylor Monice neuvěřil. Dokonce se zdálo, že ho to ani nezajímá. Kéž bych měla na dějepis jiného učitele. Proč nemůžu být ve třídě paní Douglasové? S tlukoucím srdcem se vrátila do pokoje, posadila se ke stolu a hleděla na sešit. Ruce se jí třásly. Nech toho, Moniko! přikazovala si. To, na co myslíš, je hloupé a proti školnímu řádu. A špatné! Ale bylo to ve skutečnosti tak špatné? Koneckonců by jí pan 46

Taylor dal povolení rád, kdyby její téma předtím neukradla Bridget. Ne. Přestaň na to myslet. Musím se dostat do skladu. Musím pátrat po Allegře. Na chvíli se jí zdálo, že se jí v hlavě hádají dva různí lidé. Nikomu to neuškodí. Pan Taylor se to nikdy nedozví. Pak s rychlostí, která ji samotnou překvapila, zvedla pero. Začala psát vypsaným rukopisem, který ničím nepřipomínal její vlastní – skoro jako by jí někdo vedl ruku. „Prosím, dovolte Monice Caseové použít studijní materiál ze skladu knih. J. T.“ Chvíli text pozorovala, pak vložila papír do sešitu a vydala se do knihovny.

47

XIII. Je neuvěřitelné, co provádím, pomyslela si před dveřmi knihovny. Co když si paní Martinová podvodu všimne? Co když mě odhalí? Ale jedině takhle můžu vypátrat pravdu o Allegře. Hluboce se nadechla a vešla do knihovny. S myšlenkou, musím se dostat do skladu, podala paní Martinové padělané povolení. Paní Martinová si ho vzala, ale nepodívala se na něj. „To je pro tvou práci z dějepisu, ne?“ zeptala se. „Pro pana Taylora?“ „Ano. Chtěla bych si prohlédnout, co zbylo ze soukromých věcí Chilleenových.“ „Dobře.“ Paní Martinová pohlédla na povolení a zamračila se. Ucítila, jak jí v hrudi poskočilo srdce. „Je něco v nepořádku?“ zeptala se a jen stěží dokázala udržet normální hlas. Teď mě chytnou. „Ten pan Taylor. Nechápu, proč trvá na podpisu iniciálami a ne plným jménem. Už jsem mu zdůraznila, že tu jsou další tři členové učitelského sboru se stejnými iniciálami.“ Mrzutě a s hněvivým výrazem připíchla lístek s povolením na ocelový hrot. Moniku zaplavila úleva. „Možná pospíchal,“ vysvětlovala. „To je dneska se všemi stejná potíž,“ postěžovala si paní Martinová. „Samý spěch.“ Sáhla do horní zásuvky a vytáhla veliký kruh, na němž visel pouze jeden železný klíč. Pak se zastavila. „Ještě minutku,“ řekla příkře. Ztuhla. A co teď? Uvědomila si paní Martinová, že povolení je zfalšované? „Už jsi téma hledala v katalogu?“ zeptala se knihovnice. Oddechla si. „Ne, ještě ne.“ „Asi by bylo lepší, když se tam ještě podíváš. Terminál počítače 48

je tamhle.“ Monika přešla k terminálu a zapnula ho. Moderní systém v tak starobylém prostředí působil poněkud nezvykle. „Pod heslem Chilleen tu není nic, kromě knihy, kterou jste mi již ukázala,“ řekla knihovnicí, rovnající ve vedlejší polici knihy. „Právě, jak jsem předpokládala, ale vždy je lepší to zkontrolovat. Obávám se, že v katalogu mnoho věcí o Chilleenech z archívu ještě není.“ „To nevadí.“ Pokusila se skrýt svou netrpělivost. „Ráda se těmi věcmi proberu.“ Paní Martinová ji zavedla do skladu tvořeném dlouhou úzkou místností za knihovnou. „Můžeš pracovat na jednom ze stolů u dveří,“ radila jí. „Jak vidíš, police s knihami jsou uprostřed. Desky s mapami jsou tamhle a staré spisy najdeš v registračkách u západní stěny,“ ukázala na řadu zelených registračních skříněk. Monika jí poděkovala, pero a poznámkový blok si položila na stůl. „Jak dlouho tu můžu zůstat?“ „Odcházím domů v šest, ale knihovna je otevřená do sedmi. Jestli se zdržíš, požádej Bridget, ať za tebou zamkne. Tenhle večer má službu.“ Sama se nemohla dočkat vlastní služby v knihovně, uklízení stolů v jídelně se s ní vůbec nedalo srovnávat. Ale teď nebyl čas na to myslet. Nemohla, když tajemství Chilleenů je tak blízko odhalení. Paní Martinová odešla do hlavní místnosti a zavřela za sebou dveře. Ve staré místnosti okusila Monika chvilkový pocit osamění. Vysoko nad policemi s knihami vedl podél zadní stěny železný můstek. Přemýšlela, k čemu asi sloužil, když je nad ním dost místa, aby se na něm dalo stát. Procházela pomalu mezi policemi a prohlížela si tituly. Byly zde staré vzácné knihy na jakékoli myslitelné téma. Nakonec přešla k sedmi registračním skříním. Horní zásuvka prostřední z nich byla označena nápisem CHILLEENOVÉ – HISTORIE A PAMÁTKY. S rostoucím vzrušením ji otevřela. Bylo v ní nacpáno několik šanonů a krabic. Přenesla je na stůl a posadila se. A pak se pustila do 49

čtení. Byly zde dokumenty a listiny týkající se pozemkových práv. Stohy dopisů prvních Chilleenů. Se zaujetím pročítala dopisy starého Ebenezera Chilleena zbytku rodiny daleko na Východě, vyprávějících o strastech i vzrušeních pionýrského života. Dokumenty tu ležely shromážděné bez ladu a skladu. Nejstarší dopisy byly v témže šanonu jako dokumenty novější. Některé obálky obsahovaly staré novinové výstřižky o důležitých politických událostech v oblasti, sklizních, důlních záborech a neobvyklých povětrnostních poměrech. Většina výstřižků se spíše než Chilleenů týkala samotného kraje. Už chtěla obálku odložit, když se její pohled zastavil na jednom novinovém článku. Byl ze Silverbellské polnice, datovaný 18. říjnem 1911: POHŘEB RODINY VYVRAŽDĚNÉ OHNĚM Dnes byly provedeny pohřební obřady členů rodiny Valentina Chilleena, kteří se udusili kouřem v noci 16. října. Hořet začalo v obytném křídle jejich rozlehlého sídla. Rodinu tvořili Valentine, jeho manželka Morgana a pět dětí: Jeb, Prudence, Hortensie, Ambey a Allegra. Lze se domnívati, že obrovský požár způsobilo neodpovědné zacházení s petrolejovou lampou. Dál článek popisoval obřady a seznamoval čtenáře s tím, jaká to byla v celém okolí proslulá rodina. Když dočetla, zamyšleně hleděla na žloutnoucí útržek papíru. Požár zabíjel před osmdesáti lety! Strašil Allegřin duch v Údolí přízraků celou tu dobu? Poté se věnovala kartonové krabici. Opatrně zvedla víko a hromada starého papíru se vysypala na stůl. Jak je to dlouho, co krabici někdo naposledy otevřel? Uvnitř byla směsice starých fotografií, větší množství dopisů, písemnosti o intrikách kolem pozemků Chilleenů, cetky indiánského původu a proužkem vybledlé modré kůže svázaná účetní kniha s nápisem DOMÁCNOST A FARMA. Zvedla knihu a prolistovala několik prvních stránek. Světlezelený papír zaplňovaly sloupce čísel 50

a poznámek psaných starým ozdobným rukopisem. Byly zde položky jako Pytle píce i výplatní listiny. Uvědomila si, že to je účetnictví bývalé farmy. Z knihy jako záložka vykukovala vybledlá stuha. Nalistovala označenou stránku a četla ozdobný nadpis: Morgana Chilleenová, její myšlenky. Poznala jméno Allegřiny matky. Ruce se jí roztřásly, když si uvědomila, že v nich drží deník psaný těsně předtím, než rodina zahynula v ohni. Datován byl v pozdním létě roku 1911. Rychle přelétla první stránky. Dozvěděla se, že paní Chilleenová se svěřovala deníku, protože na farmě se poměry horšily a ona si „nerada stěžovala svému drahému choti nebo sladkým dětem“. Četla, jak Údolí přízraků zasáhlo příšerné sucho, obilí usychalo a zvířata padala mrtvá. Paní Chilleenová smutně popisovala, jak museli propouštět zaměstnance jednoho po druhém. Měsíc před požárem, 10. září napsala: Dnešek byl nejsmutnějším dnem v mém životě. Protože dnes můj choť oznámil deseti zbývajícím dělníkům, že musejí odejít. Všem nám to zlomilo srdce. Tom pro rodinu pracoval přes dvacet let. Josef byl s námi téměř stejně tak dlouho a ti ostatní ne méně než deset let, kromě jediné výjimky – Edwarda. Edward byl u nás pouze dva roky. Nikdy se s námi nesblížil, ale svou práci vždy zastal. V poslední době byl tak tichý a stranil se nás. Proto jsem shledala velmi podivným, že byl více rozčilen než ti ostatní. Myslela jsem, že nás rád opustí. Než odešel, dal každému z dětí dárek. To bylo velmi neočekávané, neboť si jich nikdy nevšímal. Nejpřekvapivější byl ten, který dal Allegře. Věnoval jí překrásnou, ale velice zvláštní panenku. Následoval ještě jeden list o suchu psaný Morganiným rukopisem. „Nevím, jak budeme pokračovat. Poměry se změnily ze špatných na nejhorší. Vše, co mohu dělat, je prosit Boha o naději.“ List byl datován 13. říjnem. O tři dny později udeřil oheň, který zabil ji i její rodinu. Odložila deník. Konečně se dozvěděla, co se stalo a odkud panenka pochází. Ubohá Morgana Chilleenová. Tolik je mi jí i celé rodiny líto. Vrátila deník a papíry zpět do krabice a dala ji do zásuvky. Ještě než ji zavřela, všimla si ploché krabičky zastrčené vzadu. Zvědavě ji 51

vytáhla a otevřela – a zjistila, že se dívá do vážných očí Allegry Chilleenové. To byl ten obrázek, co chyběl na zdi v knihovně. Tentýž, který byl přetištěn v knize Pionýři Údolí přízraků, vydané ve čtyřicátých letech. Mateřské znamínko na tváři mělo skutečně tvar srdíčka a Allegřiny tmavé oči zaplňoval tajemný smutek. Obrázek byl zasazen v pozlaceném rámečku s kovovým háčkem vzadu. Je divné, ze Allegřin portrét nevisí společně s ostatními. Jaké je její tajemství? V krabičce ještě něco bylo. Vytáhla další novinový výstřižek. Tenhle, datovaný 17. říjnem 1911, byl velmi krátký: POŽÁR SÍDLA CHILLEEN Pomocník šerifa ze Silverbellu Mortimer Bendigo dnes potvrdil, že tragický požár, při kterém zahynulo sedm členů rodiny Valentina Chilleena, byl s největší pravděpodobností založen jeho dvanáctiletou dcerou Allegrou. Edward Whiting, jejich bývalý zaměstnanec, který měl dovoleno přespávat u nich v noclehárně, vypověděl, že viděl dívku „s výrazem šílenství v očích“, jak bosá vyšla z domu směrem ke kůlně. Vzala „jako v transu“ džbán petroleje a vrátila se zpátky do domu. Whiting netušil, co zamýšlí, ale když dům shořel a rodina se udusila, uvědomil si souvislosti. Přes výstřižek někdo červeným inkoustem načmáral: „Posedlá.“

52

XIV. Střídavě

hleděla na výstřižek a na Allegřin obrázek. Napadla ji úděsná myšlenka. Allegra zavraždila celou svou rodinu a teď jde po mně! Žádný div, že se objevila v mém pokoji. MÁM JEJÍ PANENKU! Chce zpátky svou panenku a já musím vymyslet, jak jí panenku vrátím! Ale jak? Jak se něco vrací duchovi? V celém svém životě se Monika tak nebála. Rychle smetla šanon zpátky do otevřené zásuvky. Horní část registračky byla plná volných dokumentů o rodině Chilleenů a jejich památek. To jí vnuklo nápad. Registrační skříň. To bylo to správné místo, kam vrátit panenku. Stejně sem patřila – ke zbytku rodinných věcí Chilleenů. Mrkla na hodinky, bylo skoro sedm. Bude si muset pospíšit, aby to stihla, než knihovna zavře. Zvedla sešit a uvědomila si, že si neudělala ani jednu poznámku. Ještě, že o tom nepíšu práci, napadlo ji, když opatrně zavírala, aby dveře skladu nezaklaply. Pádila přes knihovnu, dolů po schodech, přes hlavní budovu a zase do schodů ke svému pokoji. Tam ji naplnily smíšené pocity – strach z toho, co objevila o Allegře, ale také radost a naděje. Byla přesvědčena, že jakmile panenku vrátí ke zbytkům věcí, Allegra se již neobjeví. Bez dechu odhodila sešit na postel a z prádelníku popadla panenku. Hodinky ukazovaly za pět minut sedm. Když běžela zpátky do knihovny, musela na cestě do jídelny několik dětí odstrčit. „Pomalu!“ vykřikl jeden chlapec. Ale nevěnovala mu pozornost. Když se dostala do knihovny, ještě jí dvě minuty zbývaly. 53

Bridget stála zády do místnosti, zabraná do uklízení knih. Aby si jí nevšimla, Monika přešla starou dřevěnou podlahu ke skladu po špičkách. Před dveřmi se otočila a zahlédla, jak ji Bridget pohledem sleduje. Byla si jistá, že uviděla i panenku. Ted na ni nebudu myslet, přikázala si. Musím dát panenku lam, kam patří. Měla štěstí, Bridget za ní nepřišla. Jen pokrčila rameny a vrátila se ke své práci. Ve skladu šla rovnou k registrační skříni. Vytáhla zásuvku a ještě naposledy se podívala na panenčin líbezně namalovaný porcelánový obličej a světlemodré oči. Sbohem, panenko. Doufám, že tě tu Allegra najde. Položila ji dozadu do zásuvky na záda, aby měla zavřené oči. Pak zásuvku zavřela, oddychla si a podívala se znovu na hodinky. Bylo přesně sedm hodin. Právě, když došla ke dveřím, zaslechla duté cvaknutí a vzápětí vysoký smích. Cvaknutí způsobil klíč otáčející se v zámku. Smích byl Bridgetin. Monika zkusila knoflík na dveřích, ale neotočil se. Ani se nepohnul. Bridget ji uvnitř zamkla.

54

XV. „Ne!“ vykřikla nahlas. Zkusila knoflík ještě jednou, ale opět bez úspěchu. „Bridget!“ zavolala. „Bridget, pusť mě ven!“ Bez odpovědi. Vytušila ale, že Bridget tiše stojí na druhé straně dveří. „Prosím, pusť mě ven! Přijdu pozdě na večeři.“ Opět žádná odpověď, jen zavrzání, jak se po dřevěné podlaze vzdalovaly kroky. Všechna světla ve skladu náhle zhasla a Monika zůstala ve tmě. Začala bušit na dveře, ale bez užitku. Zaslechla pouze, jak se hlavní dveře knihovny zabouchly. Byla lapená. Lapená ve tmě. Začala v ní narůstat panika. Buď klidná, jen klid, opakovala si. Vzpomněla si na hluboké dýchání jako způsob relaxace. Dvakrát se zhluboka a pomalu nadechla a začala uvažovat o své situaci. Byla uzamčena ve tmě v podivné místnosti, Ale to vlastně nevadilo. Byla ve tmě v životě mnohokrát a nikdy se jí nic nestalo. Tady ale musela uvážit horší věc. Jestli se odtud brzy nedostane, zmešká večeři. Vynechání jídla bez předchozí omluvy bylo posuzováno jako závažné porušení internátního řádu. Protože už měla podmínku, mohlo by to stačit k jejímu vyloučení. A Bridget to pravděpodobně věděla. Při vzpomínce na Bridget a na průšvih, do něhož ji dostala, se Moničin strach změnil v hněv. To tedy Bridget nedaruje. V žádném případě. Musím se odsud nějak dostat. Věděla pouze o hlavním vstupu, možná však, že mezi policemi s knihami najde i jiné dveře nebo 55

nouzový východ. Zahájila pátrání podél stěn a doufala, že třeba objeví dvířka, kterých si dříve nevšimla. Ale obešla celou místnost bez úspěchu. Uvažovala dál. Třeba je tu někde schovaný ještě jeden klíč. Musí tu být další klíč, přesvědčovala se, ale kde jen může být? Usoudila, že jediným logickým místem k jeho uložení jsou konce vysokých polic. Procházela mezi regály, prsty opatrně prohledávala jejich postranní stěny a hledala háčky, na kterých by mohl klíč viset. Její zrak si už na tmu zvykl. Nos měla plný pachu starých, zaprášených knih. Na rohu se otočila a pustila se do dalšího regálu, když v tom se z protější strany místnosti ozvalo jakési zašramocení. Na chvíli zadržela dech a napnula uši. Ticho. Asi spadla kniha, pomyslela si. Musela jsem nějakou postrčit, když jsem prohledávala police. Co nejrychleji se vrátila k hledání klíče. Ššššš. A zaznělo to opět – stejný zvuk. Tentokrát se zdálo, že přichází z té strany místnosti, kde stála. Další kniha. Ššššš, ššššš. Zvuk byl sotva patrný, zněl jak suché listí ve větru. Ale existoval a blížil se. Dál už ho nemohla nebrat na vědomí. Někdo tu s ní byl. Někdo nebo něco. Opět ji zaplavila panika. Přestala hledat klíč a dala se do běhu přes skladiště, pryč od zvuku. Nyní se octla v zadní části místnosti. Zatuchlý zápach byl tak pronikavý, že se rozkašlala. Musí přece existovat cesta ven. Cesta, kudy uniknout. Ššššššš. Ššššššš, ššššššš. Zatočila za roh a cítila, jak se jí něco otřelo o tvář. Něco přilnavého a lepkavého. Zdusila výkřik a zašátrala před sebou rukou, aby to odstranila. Byla to pavučina. Jen pavučina. Ššššš, ššššš, zaznělo přímo za ní. Prudce se otočila. Srdce jí zběsile bušilo.

56

Těsně před ní se za policí pohybovalo mdlé světlo. Náhle bylo na dosah. Ruce k němu však nevztáhla. Pouze nevěřícně hleděla – fascinovaná i vystrašená – na míhající se postavu ducha Allegry Chilleenové.

57

XVI. Dlouho

a tiše hleděla na ducha. Allegra, s vážným obličejem poznamenaným podivným srdcovitým mateřským znamínkem, jí pohled vracela. „Co – co chceš?“ zeptala se konečně hlasem jen o malinko silnějším než zaševelení. Allegra místo odpovědi vztáhla k Monice ruku. „Ne!“ vykřikla Monika, obrátila se a utíkala pryč. Srdce jí bilo, jako by mělo každou chvíli puknout. Proběhla skladištěm do přední části místnosti. Celá se třásla, ale donutila se ohlédnout přes rameno. Vyjekla. Dívčin duch byl přímo za ní, doprovázel ji s nenuceným půvabem. S úpěnlivým výrazem vztáhla Allegra opět ruku k Monice. Chce mě. Ale proč? Chce mě zabít? Utíkala dozadu, zakopla však o dřevěnou stoličku a spadla na jednu z polic. Jak se narovnávala, zřítilo se na zem několik knih. Odvážila se opět ohlédnout. Duch byl hned za ní – klidný jako vždy. Zvedla oči ke stropu, kde se zableskl matný obrys něčeho železného. Vzpomněla si na můstek, který vedl podél místnosti. Šplhala po letitých železných schodech a doufala, že konstrukce je dostatečně silná, aby ji unesla. Každý schod pod její váhou zaskřípal. Letmo pohlédla dolů. Duch stál strnule na úpatí schodiště a pozoroval ji. Snad z nějakého neznámého důvodu není schopen přijít za ní nahoru. Lezla dál, až se konečně dostala nahoru a stoupla na mřížovanou podlážku. Na druhém konci můstku před ní cosi žlutavě probleskovalo. Srdce jí poskočilo náhlým vzrušením a nadějí. 58

Uvědomila si, že mdlý opar pochází od přemalovaného okna. Lehce můstek přeběhla, vždyť rovnováhu byla zvyklá udržovat z kladiny. Konečně se dostala k malému vikýři ne většímu než půl čtverečního metru. Ale to by jí mělo stačit. Okno zajišťovala starodávná klička s petlicí. Prudce s ní otáčela a viklala, až cítila, že se poddala. Celou vahou se opřela o okno, které se po chvíli lomcování trochu pootevřelo. Bude to stačit, aby se jím protáhla? Posadila se a na chvíli zadržela dech. Náhlý zvuk ji vyburcoval. Ohlédla se a uviděla Allegru, jak se k ní s roztaženýma rukama blíží. Bez přemýšlení se vrhla k oknu a protáhla se ven. Octla se na drsné krytině nakloněné střechy. V měsíčním světle se hluboko pod ní klikatil neskutečně tenký dlážděný chodník internátu. Nikdy předtím si neuvědomila, že je budova tak vysoká. Střecha hlavní budovy se zdála být na kilometry pod ní, ale věděla, že vzdálenost ve skutečnosti není větší než výška jednoho patra. Pohlédla zpět na vikýř knihovny. V okně zářila Allegřina tvář, z níž jako by vyzařovalo: Chci tě! Mě ale nedostaneš! Posadila se a opatrně klouzala po strmé krytině. Přímo pod ní se rýsovala střecha hlavního krytého hřiště internátu. Bude to dlouhý skok, ale nemá na vybranou. Se vzpomínkou na svůj gymnastický trénink si pozorně prohlédla střechu. V duchu odměřila vzdálenost a celou svou pozornost zaměřila na doskok. Zhluboka se nadechla, vykročila a odrazila se – podařil se jí dokonalý doskok přímo doprostřed střechy. Malý vikýř zmizel z dohledu, a tak nevěděla, jestli ji Allegra stále ještě pozoruje. Opět klouzala ke kraji střechy. Pod ní, ne dál než metr, byla přední veranda. Teď už to bylo snadné – skoro jako seskok z bradel o nestejné výši žerdí. Soustředila se jako předtím, když ji vyrušil známý, překvapený hlas: „Hej, co tam nahoře děláš?“

59

XVII. Monika strnula. „Hej, Moniko, co tam nahoře děláš?“ opakoval hlas. Když poznala Jimmyho, oddechla si. „Hledám kočku.“ Bylo to první, co ji napadlo. „Cože?“ Očividně nevěřící Jimmy na ni zíral. „Znáš tu kuchařovu zrzavou kočku?“ rychle vysvětlovala. „Všimla jsem si už dřív, že kulhá, a teď se mi zdálo, že jsem ji zahlédla tady nahoře –“ „Dobře,“ zasmál se Jimmy. „Tak pojď už dolů, jdeme jíst. Když si pospíšíme, možná, že ještě budou vydávat.“ Přiblížila se k místu, kde se střecha svažovala k mřížové konstrukci pro vinnou révu, a lehce seskočila na zem. Po všem, co se jí ten den přihodilo, byla hladová jako vlk. Objednala si šťouchané brambory, horké vdolky, kuře na smetaně, špenát, salát a dva poháry. „To chceš opravdu tohle všechno sníst?“ zeptal se udivený Jimmy. „Jen se dívej,“ odpověděla. Když šli k prázdnému stolu, zahlédla Bridget v hloučku přátel. Ta zvedla hlavu, a když spatřila Moniku, oči se jí údivem rozšířily. Ale vzápětí se obrátila zpět a začala se bavit. Jsi překvapená, Bridget? Tak, a v rukávu mám ještě další překvapení! Při jídle se smála a bavila se s Jimmy a jeho kamarádem Jeffem. Od chvíle, kdy přišla do Chilleenského internátu, neměla lepší náladu – dokonce lepší, než když vyhrála soutěž v gymnastice. Je to tak 60

prima být tady, s dobrými kamarády a u dobrého jídla. Stále v dobré náladě vyšlapala schody ke svému pokoji. Bridget mi chtěla stát v cestě, ale nemá na to. A Allegra – Při vzpomínce na Allegru se otřásla. V pokoji ji však zaplavila úleva. S panenkou odešel i strašák. Teď to byl jen její pokoj. S Allegrou jsem skončila. Vrátila jsem jí, co požadovala. Panenku má zpátky tam, kam patří – u věcí rodiny Chilleenů. Vklouzla pod pokrývku a usnula tím nejhlubším a nejklidnějším spánkem. „Ta barva ti fantasticky sluší,“ ujišťovala Monika Kim, když ji konečně viděla ve svetru, který jí před několika dny půjčila. „Jde ti výborně k náramku.“ „Díky, žes mi ho půjčila,“ odpověděla Kim a se smíchem dodala. „Je tak příjemný, že se mi ani nechce ti ho vracet.“ „Nos ho, jak dlouho chceš. Dostala jsem ho vloni k narozeninám od tety a je mi trošku malý.“ „Skutečně? Můžeš si ode mně půjčit, co budeš chtít. Kdyby mi tak moje teta dávala místo knih k narozeninám svetry.“ „Zase máš náramek. Přála bych si, abych od někoho dostala také takový.“ Cestou na první hodinu, angličtinu, vyprávěla Kim, co se přihodilo v knihovně. „Když jsem viděla všechny ty věci Chilleenů, uvědomila jsem si, že panenka by tam měla být také,“ končila. „Ale proč se pak Allegra ještě objevila?“ „Myslím, že tráví v knihovně většinu času. U rodinných památek. Když jsem ji uviděla, tak jsem zpanikařila. Byla jsem přesvědčená, že jde po mně. Ale teď mě napadlo, že mě jenom vyháněla z knihovny, aby mohla zůstat sama se svou panenkou.“ „Nevím,“ řekla Kim. „Celá ta věc je podivná.“ „Všechno, co se týká Chilleenů, je divné.“ „A co tvá práce?“ zeptala se Kim. „Ještě stále chceš psát o Chilleenech?“ „Nesmím“, řekla a vyprávěla Kim, jak jí Bridget ukradla téma. „Vždyť to je nečestné!“ zhrozila se Kim. „Pan Taylor tě měl nechat psát o Chilleenech také.“ 61

„Vím. Chvíli jsem byla naštvaná. Ale vypátrala jsem, co jsem potřebovala. Teď už na tom nezáleží. A hlavně, že Allegra má zpátky svou panenku a už mě dál nebude obtěžovat.“ „Doufám, že máš pravdu,“ řekla Kim. „Myslím, že mám. Cítím to. Ale musím si vybrat nové téma. Pojď, kdo bude ve třídě první!“ Dívky běžely se smíchem kolem zadní části hlavní budovy do přístavby s třídami. Monika se opožďovala za kamarádkou o několik kroků, když se Kim náhle zastavila. „Co se děje?“ zeptala se. „Už to vzdáváš?“ A pak se zastavila také. Od budovy vyjížděla oranžovobílá sanitka. Malý hlouček u dveří se díval za vozidlem. „Co se stalo?“ zeptala se Kim. „Pan Taylor. Dějepisář. Dostal infarkt.“

62

XVIII. „Pan Taylor?“ Monika nemohla uvěřit vlastnímu sluchu. „Ano,“ odpověděl někdo. „Jednu chvíli stál a mluvil s dětmi, co šly k němu do třídy, a minutu na to se složil.“ „Je mrtvý?“ zeptala se vyděšeně. „Nevíme, ale jak tu ležel, dobře nevypadal.“ Všechna má přání. Tak jsem byla nazlobená na pana Taylora, že jsem si přála jiného učitele na dějepis. Tak ho teď budu mít. „Je ti dobře, Moniko?“ zeptala se znepokojeně Kim. „Jsi celá bledá.“ „Jen jsem myslela na pana Taylora,“ odpověděla. „Určitě bude v pořádku,“ řekla konejšivě Kim. „Můj strýc měl infarkt vloni v létě a za šest týdnů už –“ „Ty mi nerozumíš!“ přerušila ji Monika. „Kim, já si myslím, že jsem to zavinila!“ „Cože?“ „Kim, vzpomínáš na náhrdelník, co měla panenka – ten s nápisem Všechna tvá přání?“ Kim zneklidněně kývla. „Myslím, že má tu moc plnit přání.“ „Co tím myslíš? Jaká přání?“ „No, například jsem toužila porazit Bridget na gymnastických závodech. Pak měla tu nehodu. Přála jsem si kožené sako a objevilo se v mé skříni.“ Když slyšela své vysvětlení nahlas, uvědomila si, že zní skutečně bláznivě. Ale věděla také, že má pravdu. „Páni!“ řekla Kim. „Chceš mi říct, že sis přála, aby pan Taylor dostal infarkt?“ „Ovšem, že ne. Ale kvůli té práci jsem na něj byla tak naštvaná, 63

že jsem si přála být ve třídě paní Douglasové.“ „Tohle všechno je pravděpodobně jen shoda okolností,“ řekla po chvíli Kim. „Možná. Ale já o tom nejsem přesvědčená. Myslím si, že to dokazuje, jak je Allegra ďábelská.“ „Nevím, Mony. Nejspíš to jsou jen tvé představy. Jsem ale ráda, že ses panenky zbavila.“ „Já také.“ „Už si s tím nedělej starosti, dobře?“ „Dobře,“ slíbila. Ale před očima stále měla sanitku odvážející pana Taylora. Monika zívla. Hodinky ukazovaly přes půlnoc, takže na eseji z angličtiny pracovala více než čtyři hodiny. Oči měla unavené od matného světla lampičky na psacím stole. Večerka už byla před hodinou a ona si nemohla dovolit žádné další potíže. Byla ale tak pozadu s domácí přípravou, že to musela risknout. Než sáhla po algebře, s požitkem se protáhla, prohnula záda a ve vzduchu spojila ruce. Udělám ještě stránku matematiky a půjdu spát. Vytáhla nový list papíru a začala zpracovávat první příklad. „Jestliže letadlo odlétá z Chicaga v poledne středního času,“ četla si nahlas, „a letadlo v Denveru vzlétá ve tři ráno místního času –“ Buch. Překvapeně vzhlédla od knihy. Zaznělo to, jako by něco bylo venku na schodech. Buch. A znovu – tlumeně, ale zřetelně. To si asi sedá budova. Ale aby se cítila bezpečněji, vzala židli a strčila ji pod knoflík u dveří. Musela se sama sobě smát, když si uvědomila, že se pokouší zadržet ducha, který prochází stěnami. Ale, jak si připomněla, už tu přece žádný duch není. Celá věc se zdála bláznivá. Vrátila se k učebnici a zkusila se soustředit na příklad. „Letadlo z Chicaga odlétá v poledne, připomínala si. A opět slabikovala: „Letadlo v Denveru vzlétá ve tři hodiny ráno…“ Četla úlohu stále dokola a pokoušela se jí porozumět. Nikdy slovní příklady neřešila snadno a nyní byla příliš vyčerpaná, aby jí to myslelo. Pak jí svitlo. To, co skutečně celý večer dělala, bylo, že 64

čekala na AlleBuch. Buch, buch. Už to bylo zcela nepochybné. Někdo kráčel po schodech. Napjatě naslouchala se zatajeným dechem. Kdo by to mohl být? A proč stoupá tak pomalu? Buch…buch. Po zádech jí přeběhl mráz. Zavřela učebnici. Příklad s letadly bude muset počkat. Možná je to někdo z mých kamarádů, možná, že je to Jimmy. Asi nemůže spát a chce si popovídat. Buch. Ale proč by vyšlapával schody tak toporně? Vypadalo to spíše na věc, ne na osobu. Buch! Poslední bouchnutí bylo nejhlasitější a zaznělo zpoza dveří pokoje. Napnula uši a čekala, že uslyší víc. Nastalo však ticho. Někdo si ze mě dělá. legraci, rozhněvala se a před očima jí vyvstala Bridgetina tvář. Dobře, ať je to kdokoli, bude litovat! Vstala, po špičkách přešla pokoj, odsunula židli zpod kliky a prudce otevřela dveře. Nikdo tam nebyl. Chodba byla tmavá a prázdná. Pak ale pohlédla ke svým nohám a zdusila výkřik. Opřená o zárubeň, oči rudě planoucí, seděla na zemi panenka Allegry Chilleenové. „Ne,“ zašeptala Monika. „Prosím, ne!“ Ale panenka tam seděla dál a hleděla Monice přímo do očí. Jak se sem dostala? zmateně se divila. Allegra ji vrátila, zněla odpověď. Jediná možná odpověď. Stále mě pronásleduje. Jak bych se mohla zbavit ducha, když se nedokážu zbavit ani panenky?

65

XIX. „Kim!

Nikdy mi neuvěříš, co se stalo!“ vítala další den ráno kamarádku. Samým vzrušením si ani nevšimla jejích zarudlých a oteklých očí. Začala jí vyprávět o panence, ale po chvíli se zarazila. „Co je, Kim? Neplač, prosím tě.“ „Nejde to,“ řekla s popotahováním Kim. „Hledala jsem všude, ale je pryč!“ Hystericky se rozplakala a pokoušela se Monice vysvětlit, že její nový náramek zmizel. „Někde přece musí být,“ snažila se jí Monika uklidnit. „Dáme oznámení na nástěnku.“ „Moniko!“ ohromeně vykřikla Kim a rázem zapomněla na náramek. Monika se otočila a uviděla Kim, jak udiveně ukazuje na prádelník. „Co tu zase dělá ta panenka?“ zeptala se podezíravě. A poprvé, co sem dnes ráno zaskočila, si Moniku pořádně prohlédla. „Vypadáš příšerně. Je ti dobře?“ „To ti chci právě říct,“ vyhrklo z Moniky. „Pronásleduje mě. Allegra se mě pokouší dostat.“ „Vždyť už svou panenku dostala,“ divila se Kim, zatímco si rukávem otírala oči. „Co ještě může chtít?“ „Co já vím.“ Dala se do vyprávění, jak se jí v noci panenka objevila přede dveřmi. „A tak nevím, co s ní mám dělat. Kdykoli ji z prádelníku vezmu, vrátí se zpět. Takže, když ji tam nechám, nebude mě znepokojovat, jak se tam dostala. Bude tam, protože jsem jí tam položila.“ „Možná ji za dveře dala Bridget. Vzpomeň, viděla tě s panenkou ve skladu.“ 66

„Ale proč by to dělala? Neví, že panenka patří Allegře Chilleenové. A myslí si, že panenky jsou hloupost.“ „Je ale proti tobě zaujatá. A má klíče od skladu.“ „Kdybys tak měla pravdu.“ Monika povzdechla. „Já si ale myslím, že to musela být Allegra, Kim, poraď, co mám dělat?“ „Můžeš se přestěhovat k nám.“ „Ale ne. Já vážně nevím, co mám dělat.“ „Počkej, mám nápad. Když panenčin náhrdelník může způsobit splnění tvých přání, tak si můžeš přece také přát, aby panenka zmizela nebo aby tě Allegra nechala na pokoji.“ „Myslím, že v tomhle směru to nepůsobí.“ „Dobře, musíš se zbavit panenky.“ Kimin hlas zněl klidně, ale Monika poznala, že je skoro stejně rozčilená, jako ona sama. „Když si ji tu necháš, Allegra se bude stále vracet.“ „Ale vždyť mi to nechce dovolit!“ zanaříkala. „Když jsem panenku uložila do skříně, vrátila se. Když jsem ji nechala v knihovně –“ „Možná, žes ji neodnesla dostatečně daleko,“ náhle napadlo Kim. „Cože?“ „Ty ji dáváš na různá místa ve škole. Možná bys ji měla odnést do města nebo tak.“ „To je nápad!“ řekla Monika rázem klidnější. „Nahání to trochu strach, ale snad to vyjde. Ano, fakticky to může být jediná věc, která by mohla vyjít.“ „Co je to?“ „No, budeš ale muset porušit školní řád. Chceš?“ „Tak pokračuj.“ Kimin hlas zněl netrpělivě. „Co mám udělat?“ „Zůstat u mě dneska přes noc. Bez povolení paní Danitaové se to sice nesmí, ale nikdo by se to nemusel dozvědět. Přijdeš sem po gymnastice a já ti z večeře pronesu jídlo. Jsou tu ještě dvě přikrývky, povleču je a položíme je na podlahu.“ „Dobře, snad to zvládnu,“ rozhodla se Kim. „Doma řeknu, že to mám povolené. Takže, kdyby se Allegra objevila, můžu ti pomoct.“ „To není ale ten pravý důvod, proč chci, abys zůstala. Chtěla bych, abys mi pomohla zajistit, že se už nikdy neobjeví.“ 67

„Teď jsi mě úplně zmátla. O čem to mluvíš?“ „O tom, co jsem právě řekla. Ne o tom dát panenku někam daleko. Víš, právě jsem si uvědomila, kam patří. Mělo mě to napadnout dřív.“ „Kam?“ „Tam, kde je Allegra. Myslím, kde skutečné je. Na hřbitov Chilleenů.“ „Ty ses snad zbláznila,“ řekla Kim potichu a upřela na ni pohled. „Přemýšlej, Kim. Allegra je mrtvá a v hrobě. Jediný způsob, jak dát dohromady ji a její panenku, je pohřbít panenku k ní.“ „Myslím, že vím, na co myslíš,“ řekla váhavě Kim po chvíli. „Ale co když nás někdo uvidí?“ „Právě proto chci, abys tu zůstala. Uděláme to dnes v noci, až všichni budou spát. Tedy, jestli mně pomůžeš.“ Kimin pihatý obličej zbledl. „Jistě,“ řekla nakonec, „proč ne?“ Nejtišeji, jak mohla, kráčela Monika po schodech dolů. Kim jí šla těsně v patách. Na zádech cítila uklidňující váhu baťůžku s panenkou, baterkou a dvěmi lžícemi, které po večeři vynesla z jídelny. Obrovské skříňové hodiny v hale začaly odbíjet půlnoc. Perfektně načasované, pomyslela si, když v téže chvíli se cvaknutím otevřela přední dveře. Bití hodin zakrylo všechny ostatní zvuky v domě. Co to provádím? napadlo ji, když vycházely do tmavé nocí. Mám podmínku. Jestli mě chytí, vyhodí mě ze školy. Věděla ale také, že nemá na vybranou, a potichu zavřela dveře. Noční vzduch byl svěží, po dešti vlhký a voněl borovicemi. Monika se na chvíli zastavila, aby si oči zvykly na tmu. Tenký srpek měsíce probleskoval mezi korunami stromů. Znovu si intenzívně uvědomila, jak je tu překrásně. „Co stojíš?“ zašeptala Kim. „Pospěš si, ať už to máme za sebou.“ Přikývla a zamířila přes širokou travnatou paseku do borového lesa. Oči měla na stopkách, aby cestou nenarazily na nočního strážného pana Fernandéze. „Je tu taková tma,“ zašeptala Kim. Vyndala z batůžku baterku a rozsvítila ji. Malý kužel světla způsobil, že les už nevypadal tak hrozivě. „Tak pojď,“ řekla, „tudy.“ 68

Když procházely stejnou stezkou, kudy kráčela za Allegřiným duchem, nebyl to pouze chlad, který ji rozechvěl. Kdesi ve výšce zahoukal výr. Aniž by chtěla, trhla sebou a začala pátrat po Allegře. Ale duch nebyl v dohledu. Dobře, jen mě nech na pokoji. A já ti vrátím tu pitomou panenku. „Moniko?“ Kimin hlas zněl unaveně. Přestala myslet na Allegřina ducha a vrátila se do přítomnosti. „Co se děje?“ „Nic. Ale je to ještě daleko?“ „Nemyslím. Je to asi –“ Ale její slova přerušil pronikavý výkřik. S hrůzou v očích se opatrně rozhlédla dokola. Její kamarádka zmizela.

69

XX. „Kim!“ zavolala hlasitě. „Kim!“ Co se jí jen mohlo stát? „Pomoc!“ zaslechla odněkud zdola. Stočila světlo baterky a zjistila, že se dívá na strouhu, napůl skrytou pod kobercem větví a šišek z popadaných stromů. „Kim! Jsi v pořádku?“ „Myslím, že ano.“ Kimin malý kulatý obličej vystrašeně svítil do tmy. „Pomoz mi ven – je to tady všechno tak slizké!“ Naklonila se k ní a natáhla ruku. Strouha byla vystlaná tlejícím listím a jehličím. S Moničinou pomocí se Kim vyšplhala po kluzkém svahu a vynořila se celá mokrá a zablácená. „Koukni,“ posvítila na místo, kde se pěšina dotýkala strouhy. „Ani se nedivím, že jsem tam slítla,“ řekla Kim. „To jsem se lekla. Nejdřív mě napadlo, že jsem spadla do hrobu.“ „Drž se blízko mě. Budu svítit přímo na cestu.“ Šly po stezce opatrně dál, až narazily na mýtinu, plnou plevele a tlejících rostlin. „Tady to je,“ zašeptala Monika. Mýtina byla zaplněna náhrobními kameny vrhajícími v mdlém měsíčním světle tajemné stíny. Náhrobky byly různých tvarů a velikostí, mnohé pobořené a poznamenané časem a nepohodou. Sehnula se, aby se podívala na vedlejší náhrobek. „Chlapeček Jim Chilleen, 1. listopadu – 2.listopadu 1897“ přečetla nahlas. „Kolik je tu asi pohřbeno lidí?“ zeptala se Kim třaslavě. „Všichni Chilleenové. Nebo aspoň většina. A doufám, že v hrobech také zůstanou.“ 70

„Najdeme vůbec Allegřin hrob?“ Monika měla tutéž obavu. „Budeme muset hledat.“ Při pomyšlení, jak hledají hrob po celém hřbitově, jí přejel mráz po zádech. „To tu můžeme taky strávit celou noc,“ ozvala se Kim. „Budeme si prostě muset pospíšit.“ Kim přikývla, ale Monika viděla, že je vyděšená ještě více, než ona sama. Nebylo možná správné, že jsem ji požádala, aby se mnou šla. Konec konců, je to můj problém, ne její. „Tak pojď,“ vyzvala ji Kim netrpělivě. Chvatně začala přejíždět kuželem světla po okolních náhrobcích. Rozpoznala jména některých z prvních Chilleenů – Ebenezera, Aldriche a Cuthberta. „Tady asi bude starší část hřbitova. Zkusíme to na druhé straně.“ Dívky se vydaly napříč hřbitovem, když se těsně před nimi cosi v trávě pohnulo. Kim vyjekla a popadla Moniku za ruku. „Co to bylo?“ „Teď zase,“ zašeptala. Nezřetelný pohyb se ztratil u vysokého náhrobku. „To bude jeden z Chilleenů!“ řekla třesoucím se hlasem Kim. „Nechtějí nás tady!“ „Nemůžeme odejít. Musíme pohřbít –“ Se zašustěním suchého listí vyběhl přízrak zpoza kamene. „Pojďme pryč odtud!“ naléhavě řekla Kim a obrátila se na cestu zpátky. „Kim, počkej!“ Vydala se za kamarádkou a v tu chvíli se přízrak vyřítil přímo na ni, zastavil se, otočil a pak kličkoval zpět k lesu. Přinutila se zůstat klidná a zamířila na něj světlo baterky. S úlevou se rozesmála. Z mýtiny hopkal do lesa šedý králíček. „Je to jen králík,“ zavolala přes mýtinu. „Fakticky?“ „Podívej.“ Zvedla baterku. „Tady je.“ „Třeba je to králík Chilleen,“ poznamenala vracející se Kim a začala se uculovat. Monika se přidala osvobozujícím smíchem. „To je neuvěřitelné,“ lapala Kim po dechu. „Jsme na hřbitově, uprostřed noci a smějeme se!“ „Tak pojď, najdeme Allegru.“ Pokračovaly v prohlídce náhrobních kamenů. Konečně našla 71

známé jméno. „Valentine Chilleen. To je její otec! Allegřin hrob musí být někde blízko.“ „Už ho vidím,“ radostně řekla Kim. Přistoupily k tmavému zarostlému náhrobku. Písmem jednoduchého tvaru byl na něm vytesán nápis ALLEGRA CHILLEENOVÁ, 1899 – 1911. Chvíli upřeně hleděla na kámen. Tak tady jsi pohřbena. Teď už můžeš být klidná. Přinesla jsem ti panenku zpátky. Postavila batůžek na zem a mlčky vyndala lžíce. Těsně vedle hrobu začaly hloubit jamku. „Co když vykopeme kostru?“ zeptala se Kim po chvíli. „To snad ani nahlas neříkej!“ Ale sama se také bála. Po chvilce Kim vykřikla hrůzou. „Co je?“ zeptala se ustrašeně. „Našla jsem n-n…“ Kim nebyla schopna dokončit větu, ale posvítila baterkou na hnědou, mokrou svíjející se věc uprostřed hromádky bláta. Monika bezděčně couvla, ale pak se uklidnila. „Vždyť je to žížala!“ „Jé,“ řekla znechuceně Kim. „Myslela jsem, že to je – to je jedno, co jsem si myslela.“ Zhluboka se nadechla a dala se znovu do práce. Půda byla vlhká po předchozím dešti, a tak nebylo těžké vyhloubit jamku akorát pro panenku. Monika si otřela ruce o džíny a pohlédla na hromádku vlhké země vedle jamky. Opatrně vyndala panenku z batůžku a vložila ji na dno jamky. „Tady, Allegro,“ zašeptala, „tady máš svou panenku.“ „Pospěš si,“ řekla Kim. „Zaházíme ji.“ Naposledy se zadívala na panenku. Pak spolu s Kim hrnuly kopečky bláta zpět do jamky. S uspokojením pozorovala, jak tmavá zem padá na panenčin bílý porcelánový obličej. Nakonec zakryly panence oči. Pak jamku zarovnaly. Monika vstala a zvedla batůžek. „Je to za námi,“ řekla Kim. „Už je to všechno pryč.“

72

XXI. „Probuď se, ospalče!“ Monika otevřela oči a spatřila kamarádku sedět na posteli u svých nohou. Přikrývky, na nichž spala, už Kim uklidila. Ještě naposledy se protáhla a posadila se. „Kolik je hodin?“ „Asi za čtvrt hodiny bude snídaně. Záda mě od spaní na zemi k smrti bolí.“ „To tě lituji.“ „No, salta dozadu ještě zvládnu.“ „Páni, já spala. Asi to bude tím, že jsme se zbavily – však víš čeho.“ „Stále nemůžu uvěřit, že jsme to zvládly.“ „Já také ne, Kim. Jednou, až budeme staré babičky, budeme vnoučatům vyprávět, jak jsme se uprostřed noci vydaly na hřbitov pohřbít panenku.“ „Budou si myslet, že jsme nebyly normální,“ zasmála se Kim. Monika vstala a vyndala z hromady čistého prádla námořnicky modrý svetr. Kim přehrabovala tašku a vyndávala si čisté věci. „Jé,“ udiveně řekla. „Co se děje?“ „Chtěla jsem si vzít džíny, co jsem měla včera. Ale jsou zablácené a mám na nich díru. Podívej.“ „No ne. To se ti asi stalo, když jsi spadla do strouhy. Včera jsem si toho vůbec nevšimla.“ „Já taky ne. Mohla bych si půjčit nějaké od tebe?“ „Jasně. Jsou v horní zásuvce.“ Právě si natahovala džíny, když Kim překvapeně vyjekla. „To 73

snad ani není možné! To se mi snad jenom zdá!“ „Co?“ zhrozila se a při představě, že se panenka vrátila, se jí na chvíli zastavilo srdce. „Podívej, co jsem u tebe našla v zásuvce!“ rozčileně řekla Kim. Otočila se a spatřila Kiminu tvář pokřivenou šokem a bolestí. V ruce držela stříbrný navajský náramek, který dostala od rodičů k narozeninám. „Jak se dostal do mé zásuvky?“ nevěřícně a zmateně se zeptala. „Dobrá otázka,“ s neskrývanou ironií podotkla Kim. „Ty si myslíš, že jsem ho tam dala já?“ „A kdo jiný ho tam mohl schovat?“ zeptala se Kim a její výraz se změnil z údivu na hněv. „Promiň, ale ta báchorka o duchu mi připadá čím dál víc podivnější. Asi tomu už nevěřím.“ „Kim! Vždyť přece víš, že bych ti nikdy náramek nevzala! Já nevím, kdo ho tam dal,“ řekla ohromeně. „A také nevíš, kdo ti dal Bridgetino sako do skříně,“ hněvivě dodala Kim. „Začínám si myslet, že duch je pro tebe jen způsob, jak dostat všechno, co chceš!“ „Jak jen to můžeš vyslovit?“ „Nevím, čemu mám věřit, Moniko. Vše, co vím, je jen to, že je to už podruhé, co se něco ukradeného objevilo v tvém pokoji!“ „Kim, ne, poslouchej mě –“ „Končím s posloucháním. Poslouchala jsem tě celý semestr!“ Kim odhodila Moničiny džíny na podlahu a začala si natahovat své zablácené a roztrhané. „Víš, že se ti docela podařilo mě oblbnout? Já jsem ti skutečně věřila, že jsi Bridget sako neukradla. Jsem asi ta nejhloupější husa v celém Údolí přízraků!“ „Já ten náramek nevzala,“ zašeptala nešťastně. „Když jsi ho tak strašně moc chtěla, proč jsi mi o něj neřekla?“ Kimin hlas se zatřásl. „Přece bych ti ho dovolila nosit, kdykoli by sis to přála.“ „Kim, prosím – !“ „A já jsem myslela, jak dobré jsme kamarádky,“ nenechala se přerušit Kim a dál si sbírala učebnice a své věci. „Ale v žádném případě se nebudu kamarádit s někým, kdo je lhář a zloděj!“ 74

Po tvářích jí tekly slzy, když vyběhla z pokoje a rozčileně bouchla dveřmi. Monika je trhnutím otevřela a vyběhla za Kim. Tváře jí hořely ponížením. „Kim, prosím tě, počkej, Kim –“ Ta se před schodištěm zastavila a otočila. „Počkej na co? Na další tvé lži? Chceš mi říct, že to Allegra Chilleenová ukradla můj náramek? A že ona ho dala do tvé zásuvky?“ „Já nevím, jak se tam dostal! Ale myslím si, že to s Allegrou nějak souvisí. Ale Kim, teď už je pryč!“ „To já budu taky!“ řekla Kim. „Zapomeň na to, Moniko, jen na to zapomeň!“ Otočila se dopředu a naklonila hlavu. Náhle se jí zatřásla ramena a začala plakat. Monika jen stála. Chtěla ji utěšit, ale nevěděla, co říci. Zdola k nim doléhaly hlasy dětí, které šly na snídani. Náhle pocítila tlak – pevný a vytrvalý, který ji posunoval ke schodišti, kde stála naříkající Kim. Síla ji tlačila dopředu. Pokoušela se jí bránit,ale zjistila, že není schopna ovládat pohyby rukou či řídit kroky, které mířily ke Kim. S hrůzou si uvědomila, že jestli se nevzchopí, tlak ji dostrká až ke Kim a donutí shodit ji se schodů. Otočila hlavu, aby se podívala za sebe. Tam spatřila Allegru Chilleenovou, v jejíchž očích bylo šílenství.

75

XXII. Ze všech sil se snažila tlaku odolat. Co to Allegra dělá?

Chce ji

přimět, aby shodila svou nejlepší kamarádku se schodů? „Ne!“ vykřikla hrůzou. V tu chvíli cítila, jak ji cosi vrhlo vpřed. Kim již ale začala sestupovat po schodišti a Monika narazila na zeď. „Nemá to cenu, Moniko,“ řekla Kim, aniž by se namáhala otočit. „Doufám, že někdy ti – ti někdo pomůže.“ Přitiskla se ke zdi. Po chvíli se otočila, aby si prohlédla Allegřina ducha. Chodba však už byla prázdná. Allegra zmizela. Nemělo smysl, aby se ujišťovala, že to byla jen její představa – stávalo se to příliš často. Ještě před několika vteřinami stála Allegra těsně za ní a nutila ji, aby ublížila Kim. Musela to být Allegra. Vzala Kimin náramek a schovala ho do zásuvky. Nyní je Kim její nepřítelkyně – možná navždy. A nemůže s tím nic dělat. Se slzami na krajíčku se vrátila do pokoje. Takhle to nejde dál! Musím Allegru zastavit. Zavřela dveře a začala si připravovat učebnice. Na podlaze objevila blátivou šmouhu, která tam předtím nebyla. Sledovala její směr. Táhla se od prádelníku přes pokoj k posteli – a tady, opřená o polštář, seděla Allegřina panenka. Ušpiněná zaschlým blátem a zbytky tlejícího listí. „Ne,“ zašeptala v hrůze. „Ne, ne, ne!“ Panenka ji tiše pozorovala, zatímco jí oči začaly pomalu rudnout. Monika v hrůze zpozorovala, že cosi bylo jiné. Panenčina tvář se změnila. Její ústa dříve sevřená do lehkého úsměvu se vítězoslavně rozevřela ke smíchu. Smíchu nad Monikou. 76

„Ne!“ vykřikla nahlas. Koutkem oka zachytila nezřetelný pohyb. To je jistě Allegra. Rychle se otočila, ale dívčin duch opět zmizel. „To mi přece nemůžeš dělat!“ křičela do prázdna. „Slyšíš mě, Allegro?“ Běžela ke dveřím a prudce je otevřela. Byla si jista, že duch zmizel v chodbě. „Allegro? Allegro!“ Vyběhla na chodbu s utkvělou myšlenkou, že musí najít Allegru a postavit se jí. Musí jí v její činnosti zabránit. „Allegro!“ volala i na schodišti. „Kdo je Allegra?“ zeptal se zdola někdo. Uvědomila si, že křičí. U schodů se shromáždilo několik studentů a pozorovali, co se děje. „Koho to, Moniko, voláš?“ zeptal se popletený Jimmy. „Ano, co to křičíš?“ dodal sarkasticky jakýsi hlas. V hloučku Monika zahlédla Bridgetinu tvář zkřivenou uštěpačným úsměvem. „Nic,“ řekla ve zmatku. „Vůbec nic. Nic!“ Otočila se a vydala se zpátky do schodů. Rozrazila dveře pokoje s nadějí, že Allegra si panenku odnesla. Takové štěstí ji však nepotkalo. Panenka stále seděla opřená o polštář a špinila bílé povlečení blátem hrobu. Záhadný úsměv jí hyzdil tvář. Musím se odsud dostat, rozhodla se. Všechny potíže začaly, když jsem se nastěhovala do Allegřina pokoje. Problémy s panenkou, Bridget i s Kim. Možná, že když se přestěhuji, Allegra mě nechá na pokoji. Opláchla si obličej studenou vodou, učesala vlasy a vydala se do kanceláře vedoucí. Nadechla se a zaklepala. V okamžiku, kdy zaslechla tiché „Vstupte!“, stála již v otevřených dveřích. „No, Moniko,“ řekla jí paní Danitaová s obočím zdviženým údivem.“ Neměla bys být na první hodině?“ „Nešla jsem,“ přiznala. „Já, já musím s vámi mluvit – prosím.“ „Samozřejmě, drahá. Posaď se.“ Posadila se a horečně přemýšlela, co říci. Co by paní Danitaovou přesvědčilo, aby jí pomohla? Pravdu jí říct nemohla – že ji straší duch dívky, která je téměř sto let mrtvá. „Tak, Moniko, co tě trápí?“ „To ten můj pokoj,“ vyhrkla. „Paní Danitaová, prosím, přestěhujte mě jinam.“ 77

„Proč by ses, proboha, chtěla přestěhovat? Patříš k tomu málu šťastných studentů, kteří mají vlastní pokoj.“ „Vím. Ale tam – jsem tam tak sama. Asi jste měla pravdu, že to chce nějaký čas, aby si člověk na internát zvykl.“ Vedoucí se zdála problémem zcela zaujatá. „Lituji, Moniko. I kdybych si myslela, že je to dobrý nápad, tak nemůžu. Prostě nemáme jediný volný pokoj.“ „Tak snad bych se mohla s někým vyměnit,“ navrhla v zoufalství. „Třeba s nějakou dívkou, která chce bydlet sama.“ „Nikdo však za mnou nepřišel, že by se chtěl přestěhovat. A semestr je už v běhu dost dlouho.“ „Prosím,“ žadonila. „Skutečně si myslím, že by mi prospělo mít spolubydlící.“ Paní Danitaová ji chvíli pozorovala. „Moniko, nemáš zrovna takovou pozici, abys mohla požadovat laskavosti. Máš přece podmínku.“ „Vím,“ řekla nešťastně. Náhle ji napadlo, jestli už paní Danitaová ví o náramku. Asi ne, jinak by se o tom určitě zmínila. Co jiného se mohlo stát? „Zdá se mi, že nejsi ve své kůži,“ pokračovala paní Danitaová. „Nelíbí se ti v Údolí přízraků?“ „To je ten problém. Já jsem si to tady zamilovala. Mám pocit, jako bych sem odjakživa patřila.“ Vzpomněla si, jak šťastná byla na počátku semestru, a pak si uvědomila, jak se vše příšerně zvrtlo. „Možná je to jen tím, že jsi pryč z domova. Ne všechna děvčata tvého věku jsou schopna snést internátní školu.“ „Myslím, že to není tím. Fakt. Je to jen – jen ten pokoj. Nechci v něm bydlet.“ „Tak to lituji. S pokojem nemohu udělat nic. Asi bych se měla spojit s tvými rodiči v Itálii.“ „Prosím, nedělejte to.“ V duchu si představila, jak by byli plni obav a starostí. Zejména, kdyby museli přijet a vzít ji z Chilleenské školy. „Nevím, co jiného bych mohla udělat.“ „Prosím, nedělejte nic. Nevadí. Já – já si na ten pokoj určitě zvyknu. Promiňte, že jsem vás obtěžovala.“ 78

Kancelář opustila celá zoufalá. Nikdo mi nepomůže, uvědomila si. Ani paní Danitaová, ani Kim, ani kdokoli jiný. Jen ona sama musí vymyslet, co udělat s Allegrou Chilleenovou. V celém svém životě se necítila tak opuštěná.

79

XXIII. Zbytek dne prožila jak ve snu. I ve třídě, když odpovídala na otázky spolužáků, byla duchem stále nepřítomná. Jsem opuštěná, úplně sama – až na Allegru. Bylo jí tak příšerně, že ani nemohla jíst. U večeře pozorovala talíř se smaženým kuřetem a rýží, jako by byl neskutečný. Jednou kradmo pohlédla k Bridgetinu stolu. Čekala, že uvidí její uštěpačný úsměv. Ale Bridget byla plně zaujatá hovorem s přátelí. Pomyslela si, že ona už nikdy nebude schopna se vesele bavit a žertovat. Odnesla podnos do jídelny a vlekla se do svého – Allegřina pokoje. Zvedla zablácenou panenku z postele a posadila ji opět na prádelník. Vzpomínala na první šťastné dny v Údolí přízraků, které pokládala za nový domov. Vzpomněla si na svůj první dojem z pokoje, jak hřejivý a útulný se jí zdál. Teď už pokoj tak hřejivě nevypadal. Zdál se nebezpečný, s ďáblem číhajícím v každém koutě. Těžce se tu dýchá. Došla k oknu a otevřela ho dokořán. Pršelo a do pokoje zavanul chladný vzduch. V dálce za trávníkem se rýsovaly vysoké obrysy borovic. I les se nyní zdál plný nebezpečí. Sedla si na postel a opřela se o polštář jako předtím panenka. Oči se jí zalily slzami. Zdálo se jí, že si ji panenka zlověstně měří, i když už měla svůj obvyklý namalovaný obličej. Snad se jí jenom zdálo, že se jí vysmívala. Pochopila, že klíčem k jejím problémům je panenka. Musím vrátit panenku Allegře. Ale jak? Připadala si rozpolcená. Allegry se bála, ale přesto ji bude muset vyhledat. Jak se s ní ale setkat a panenku jí vrátit, když Allegra si přicházela a odcházela, jak 80

se jí zachtělo. Možná, kdyby trpělivě čekala, někdy se objeví. Ale čekat nechtěla. Chtěla to vyřídit hned. Hleděla na panenku. Oči se jí zastavily na náhrdelníku. „Všechna tvá přání.“ Ovšem! Využije panenku. Jejím prostřednictvím přinutí Allegru, aby přišla. Původně tenhle nápad odmítla, ale teď se k němu upnula jako k poslední naději. Bez ohledu na možné nebezpečí zvedla panenku z desky a pevně ji uchopila. Přeji si, zavřela oči a soustředěně si v duchu přeříkávala, přeji si, aby Allegra přišla sem za mnou. Přeji si Allegru, přeji si… Chvíli se nic nedělo. Pak se silně zablesklo a vzápětí zaburácel hrom. Světla zablikala a zhasla. Otevřela oči a strnula. U skříně se objevilo podivné mihotavé světlo a zvolna se zformovalo do tvaru Allegry Chilleenové. Byla krásná jako vždy. Tentokrát však v ruce držela hořící petrolejovou lampu a tvář jí hyzdil podivný pokřivený úsměv. Pomalu lampu pozdvihla výše, jako by jí Monice nabízela, jako by od ní něco očekávala. S úděsem si Monika vzpomněla na novinový výstřižek popisující, jak pomocí petroleje Allegra podpálila rodný dům. Allegra vykročila směrem k ní a vybídla ji, aby lampu převzala. Oheň uvnitř plápolal jasněji a jasněji. Ó ne. Chce to udělat znovu! Chce, abych jí pomohla podpálit školu. Nestačí jí, že vyvraždila celou svou rodinu. Je skutečně posedlá ďáblem! Musím ji zastavit! Allegra se zase o krok přiblížila. Už cítila žár plamene z její lampy. Oheň v lampě byl tedy skutečný. Byl dost skutečný na to, aby při požáru školy zahynula spousta nevinných osob. „Ne“! šeptala a couvala k posteli. Allegra se k ní přiblížila na krok a otevřela ústa. Monika poprvé uslyšela její přízračný hlas. Zdálo se, jako by vycházel z její vlastní hlavy. „Pojď, Moniko,“ šeptala Allegra. „Pojď! Teď to uděláme. Teď je čas.“ 81

„Čas na co?“ „Vždyť víš,“ odpověděla Allegra. „Víš, co se musí udělat.“ „Ne!“ Monika hlasitě vykřikla. V tu chvíli se opět zablesklo. Pokoj se zaplnil třpytivým světlem, které rozptýlilo až další zaburácení hromu. Potom se opět setmělo a ve tmě mámivě zářila lampa. „Musíš,“ řekla Allegra Monice a donutila ji vzít lampu. „Nezvládnu to sama. Potřebuji tvou pomoc!“ Ne, zhrozila se Monika. Ne, to já neudělám! Nepodpálím školu. Je mi jedno, co se se mnou stane, ale neudělám to! „Pojď,“ šeptala stále Allegra, která už nyní stála před Monikou. Z lampy sálalo intenzívní teplo. „Udělej to,“ šeptala Allegra. „Pomoz mi to udělat!“ Monika cítila, jak ji ruka ducha vede. Neschopna odporu zvedla ruce a sejmula cylindr. Nyní měl vzduch volný přístup k plameni. Monika a Allegřin duch stály a hleděly na sebe. Allegřina tvář byla napjatá, jako by jediná věc na světě, na které záleží, bylo právě to, co mělo následovat. Já to neudělám, pomyslela si opět Monika, ale její ruce se stále pohybovaly. Ne, prosím, ne, žadonila, ale paže ji neposlouchaly. Jak to dopadne? ptala se v obavách. Stále bojovala, ale spatřila své třesoucí se ruce blížit se k lampě, sledovala, jak se chápou smrtícího ohně. Ztratila nad nimi kontrolu. V beznaději pohlédla Allegře do očí. Očekávala, že uvidí šílenství – spatřila však smutek. Náhle si všimla, že se její paže pohybují od lampy zpět k panence sedící na prádelníku. S větší silou, než jaké si kdy byla vědoma, obemkly panenku a zvedly ji k sálajícímu plameni. Pokojem zaznělo děsivé kvílení. Držela panenku v plameni a cítila, jak v jejích rukou ožívá, kroutí se a svíjí jako had. Ale udržela ji. Panenčiny vlasy se rozhořely, její kdysi hezký porcelánový obličej začal černat. Venku se opět zablesklo. Pokojem otřásl hrom. Celá panenka hořela, šaty i hlavu měla v plamenech. Podivné bylo, že Moničiny ruce, držící hořící panenku, zůstaly chladné. 82

Klidná, jak již dlouho nebyla, Monika vyhodila panenku z okna. Dívala se, jak letí jako planoucí, padající hvězda. Děsivé kvílení znělo stále Slaběji. Fascinovaná i vystrašená se dívala dolů. To, co zůstalo z panenky, hořelo pod ní, až nezbylo nic než popel. Zaplavila ji úleva a prostoupil jí klid. Rozhlédla se po ztichlém pokoji. Allegra tu už nebyla. Hebký vánek ji pohladil tváře. Zdaleka, ale zřetelně zaslechla hlas Allegry Chilleenové. Děkuji ti, Moniko. Osvobodila jsi nás obě. Nyní mám konečně klid… Zachvěla se. „Sbohem, Allegro,“ zašeptala s úsměvem. Bouře přešla. Stoupla si k oknu a vdechovala svěží vůni borového lesa. Naklonila se, aby uviděla místo, kam panenka dopadla. Vše, co po ní zůstalo, byla téměř neznatelná tmavá skvrna na trávníku.

83

Epilog „Je

to skutečně ten nejhezčí náramek, jaký jsem viděla,“ obdivovala Monika stříbrný kroužek kolem Kimina zápěstí. „Vím,“ přikývla Kim. „A zdůrazňuji, nepřeji si ho mít,“ pokračovala Monika. Dívky seděly u stolu v knihovně. Ležely na něm zapomenuté knihy a Monika vyprávěla Kim o všem, co se minulou noc přihodilo. „Promiňte,“ řekl známý hlas. Dívky vzhlédly. Nad nimi stála Bridget. „Knihovna je ke studování, ne k bavení,“ řekla s nesouhlasem ve tváři. „Promiň,“ omluvila se Monika, ani trochu nazlobená. „Budeme potichu,“ dodala Kim. „To doufám. Jinak byste musely odejít. „Mimochodem,“ neodolala Monika,“ jak daleko jsi s prací o Chilleenech?“ „To? To téma jsem vzdala – bylo moc nudné. V té rodině se nestalo nikdy nic zajímavého.“ Počkaly, až Bridget odejde, a vyprskly smíchy. Po chvíli se Kim naklonila k Monice a začala šeptat. „Omlouvám se, že jsem tě obvinila, že jsi zlodějka.“ „To nevadí, panenka chtěla, aby sis to myslela.“ „Myslíš, že ‘Všechna tvá přání’ působilo?“ „Mhm.“ „Já si ale myslela, že to byla Allegra, která se vyskytovala u všeho zlého.“ „Taky u toho byla. Ale jen proto, že se snažila mě před panenkou ochránit.“ 84

Kim se zachvěla. „Takže panenka byla ta skutečná posedlá?“ „Ano, Kim. A ubohá Allegra nesla vinu za ni. Dokonce i ty i já jsme myslely, že všechno zlo pochází od Allegry.“ „Ubohá Allegra,“ řekla Kim. „Já vím. Ještě než zmizela, poznala jsem, jaký byl její život. Než dostala panenku od Edwarda, byla to normální, veselá a šťastná dvanáctiletá holka. Když se jí ďábelská panenka zmocnila, začaly se dít příšerné věci. Nejhorší byl oheň, který zničil celou rodinu.“ „A Edward věděl, že panenka je posedlá? Dal jí Allegře, aby se pomstil Chilleenům, že ho propustili?“ „Je to možné. Možná ho panenka ovládala také. To se už nikdy nedozvíme.“ Ale proč Allegra strašila tebe?“ „Nestrašila právě mě. Jen jsem byla v jejím pokoji a našla panenku. Ona musela strašit, nemohla najít klid, dokud někdo panenku nezničí.“ „Teď může odpočívat v pokoji,“ řekla Kim. „Ano. Dneska hned ráno jsem se oblékla a šla jsem na hřbitov. V lese jsem natrhala květiny a dala jsem je na její hrob. Cítila jsem, že konečně nalezla klid.“ „Tak je to všechno za námi.“ „Ano, až na jedno.“ Monika ukázala na Bridget. Kim byla zmatená. „Bridget přece nemá s Allegrou nic společného.“ „Ano. A já to tak chci nechat. Není to její věc.“ Vzala tašku z opěradla židle, naklonila se a něco Kim pošeptala. Kim se usmála, pokývala hlavou, vstala od stolu a přistoupila k Bridget. „Promiň, Bridget. Potřebuji z horních polic tři knihy. Můžeš mi je, prosím, podat?“ Monika pozorovala, jak Bridget přisunuje žebřík, šplhá nahoru a natahuje se pro knihy. Sáhla do tašky a vyndala malý portrét Allegry Chilleenové. Jeho rám zářil, jak ho ráno pečlivě vyleštila a nablýskala. Rychle pohlédla na Bridget a vydala se ke vzdálené straně knihovny, kde portréty rodiny zdobily starobylou místnost. Opatrně 85

pověsila Allegřin portrét na prázdný háček na konci řady. Konečně jsi doma, Allegro. Doma, kam patříš.

86

Lynn Beachová

POSEDLÁ Z anglického originálu The Evil One, vydaného nakladatelstvím Pocket Books, New York 1991, přeložila Daniela Richterová. Obálku navrhl Oldřich Pošmurný. Grafickou úpravu a sazbu zhotovil KURS 99. Vydalo Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit v edici Buldok jako svou 13. publikaci. Odpovědný redaktor Zdeněk Rosenbaum. Vytiskl Tisk, s. p., Brno. 1. vydání. Praha 1992. Cena 25 Kčs ISBN 80-85279-44-4

87

88