Lynn Beachová. Stopy hrůzy 37 Ukradená mumie

Lynn Beachová Stopy hrůzy 37 Ukradená mumie

1

UKRADENÁ MUMIE Lynn Beachová

Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit 2

Copyright © 1992 by Parachute Press, Inc. Translation © Libuše Pálková, 1994 Published in the arrangement with Permissions & Rights Int. Ltd. ISBN 80-7171-027-X 3

I. „No tak klid, Belo! Nikdo ti nechce ublíţit. Stůj přece, holčičko moje. Copak jsem ti někdy udělala něco špatného?“ Stefánie Marksonová promlouvala klidným konejšivým hlasem ke klisně, která neklidně přešlapovala z nohy na nohu a pohazovala hlavou. Bylo to překrásné zvíře s lesklou srstí krémové barvy a s hustou hřívou. Stefánie se klisně snaţila sundat ze zraněné nohy provizorní obvaz, který jí sama předtím uvázala. Bela tiše zarţála, jako by Stefánii chtěla říct, ţe jí důvěřuje, a ţe to zraněné kopyto není vlastně nic váţného. Jemné doteky a tichý hlas zapůsobily a zvíře se zklidnilo. Konečně se Stefce podařilo mokrý a teplý obvaz rozmotat a starostlivě se zadívala na Bělinu oteklou nohu. Vtom za dveřmi zaslechla něčí kroky. Napřímila se a uviděla pihovatý obličej Laury Hobbesové, své spolubydlící a zároveň nejlepší kamarádky z celé Chilleenské internátní školy. Laura nahlédla do stáje a posunula si dozadu brýle s kovovou obroučkou, které jí neustále padaly na špičku nosu. Zaradovala se, kdyţ konečně zahlédla Stefánii a vešla do přítmí stáje, kde to příjemně vonělo senem. Hned mezi dveřmi spustila: „Hádej, kdo na tebe čeká v pokoji…“ „Pššš… nepoplaš Belu. Právě mi ukazuje své zranění,“ zarazila ji Stefánie a obrátila se ke zvířeti. „Neboj, holčičko moje, ukaţ mi tu bolístku.“ Klisna znovu tiše zarţála, jako by jí odpovídala. Laura ohromeně pozorovala, jak její přítelkyně konverzuje s koněm. Stefánie měla opravdu zvláštní dar rozumět zvířatům. Měla 4

proto přezdívku Dr. Doolittle, podle jedné pohádkové kníţky, ve které hlavní postava toho jména rozmlouvala se zvířaty a rozuměla jim. Stefánie milovala zvířata nade všechno a chtěla si proto do internátu Chilleenské akademie přinést z domova svého kocoura, aby jí tu nebylo smutno. Vedení školy však neprojevilo pro pobyt jejího mazlíčka v prostorách internátu sebemenší pochopení. Panoval zde totiţ přísný zákaz vstupu pro veškerá domácí zvířata. Jedinou výjimkou byl pes Errol, který doprovázel svého slepého majitele, ţáka Jasona McCormicka. Jinak tu nesmělo být ţádné zvíře. Dokonce ani rybičky nebo andulky. Proto se Stefka zaradovala, kdyţ zjistila, ţe ke škole patří také stáje, které byly kdysi v majetku rodiny Chilleenových. Těm totiţ patřila celá usedlost včetně dnešní budovy internátu. Svou lásku ke zvířatům mohla tedy rozvíjet alespoň zde a trávila u koní všechen svůj volný čas. „Nerada ruším, ale někdo s tebou chce mluvit. Hádej, kdo přijel,“ pokračovala Laura, kdyţ dorazila ke Stefánii, která ji však vůbec nevnímala a zaobírala se Belou. Pak jí vrazila do ruky svítilnu a přikázala: „Podrţ to!“ Z brašny u svých nohou vyndala sadu kleští, kleštiček a pinzet všech tvarů a velikostí. „Přijela tvoje…“ „Drţ to světlo pořádně! Musím se podívat, co tam má,“ zarazila ji zase Stefka a zvedla Bělinu oteklou nohu. Pevně si přidrţela kopyto mezi koleny a starostlivě si je prohlíţela. „Posviť mi sem.“ V ráně se něco zablesklo. Jako velký kus skla. „No tak, klid, uţ to bude,“ konejšila Belu a rychlými obratnými pohyby se snaţila dostat střepinu z rány. Uměla to se zvířaty opravdu dobře. Prakticky mezi nimi vyrostla v ordinaci svého otce, který byl veterinář. Od svých osmi let mu Stefánie pomáhala a hodně se od něho naučila. Teď by však otcovu pomoc přeci jen přivítala. Ale dr. Markson byl daleko ve svém domě v Seattlu, místní veterinář nebyl k zastiţení a pan Vernon, správce zdejších stájí, jel něco zařizovat do města. A tak si musela poradit sama. Věděla, ţe je pro Belu jedinou 5

nadějí. „Buď hodná, zase budeš běhat, Jenom se teď, prosím tě, nepohni,“ pokračovala tichým a jednotvárným hlasem. Věděla, ţe to dokáţe uklidnit i velmi vyplašené zvíře. „Uţ to skoro mám, vydrţ, ještě kousek a bude to. Musíš mi věřit.“ „Pane jo,“ vydechla Laura a s vyvalenýma očima asistovala celé operaci. Ruka se svítilnou se jí rozčilením trochu třásla. Konečně se to podařilo. Stefánie drţela v kleštích asi šest centimetrů dlouhou střepinu skla a nevěřícně si ji prohlíţela ve světle lucerny. „A je to,“ řekla pak ulehčené a podala střep vyjevené Lauře, která se na něj také chtěla podívat zblízka. Pak se otočila ke klisně: „Kdes k tomu přišla?“ Bela jen pohodila hlavou a několikrát zafrkala. „Tak kdo?“ – zeptala se Stefka Laury a hledala v brašně kelímek s dezinfekcí. „Co kdo?“ nechápala Laura a stále ještě zírala na střep ve své ruce. „Kdo na mě čeká? Říkala jsi přeci, ţe se mnou chce někdo mluvit.“ „Aha… Přijela Libby!“ „Coţe? Máma? Opravdu přijela?“ Stefánie se nestačila divit. Vídala svou matku velmi zřídka. „Myslela jsem, ţe je někde v Tibetu.“ „V Egyptě,“ opravila ji Laura. „Cestou domů do Seattlu se rozhodla zastavit se tady a pozdravit tě.“ Libby Marksonová pracovala pro časopis Coaster, který informoval své čtenáře o těch nejpodivnějších událostech kdekoliv na zeměkouli. Od nejnovějších módních výstřelků v New Yorku, aţ po objevení nejstarší ţelvy na Galapágských ostrovech. A tak Libby musela často opouštět rodný dům a jako reportérka procestovala celý svět, Stefánie svou matku na těch výletech často doprovázela, ještě kdyţ byla malá, neţ začala chodit do školy, a tak poznala hodně zemí. Byla v Singapuru, na Bali, v Indii i v Keně. Cestování se jí moc líbilo, ale někdy touţila ţít jinak. Chtěla mít klidný a normální domov a rodinu, jako měly ostatní děti, které svým 6

matkám mohly říkat mami. Ona musela Libby vţdy oslovovat křestním jménem. Opláchla si rychle ruce a napsala vzkaz pro Bena Smitha, který měl do stáje přijít asi za půl hodiny. Ben byl jejich společný kamarád a bezva kluk. Se Stefkou sdílel lásku ke zvířatům a s Laurou zase zájem o dobrodruţné a tajemné záleţitosti. „Hádej, jak se sem Libby dostala?“ řekla Laura, kdyţ konečně vyrazily k budově intru. „Na létajícím koberci, ne?“ zaţertovala Stefánie, která by se u své matky nadála Čehokoliv. „Skoro ses trefila. Přiletěla vrtulníkem.“ „Vrtulníkem?“ opakovala Stefánie a její zelené oči se překvapením rozšířily, takţe vypadaly jako dva velké svítící smaragdy. „Tak to byl ten rachot, kterého se chudák Bela polekala. Strachy málem vyrazila dveře od stáje. Kopala kolem sebe a vyhazovala nohama do vzduchu, i přes to zranění vyváděla jako blázen.“ Laura si odhodila z ramen blonďatý cop a pokračovala: „Přistála přímo na louce, uprostřed jetele.“ „To je jí podobný,“ vzdychla Stefka. „To jsem zvědavá, co si vymyslí příště a jakým dopravním prostředkem nás překvapí.“ „Alespoň se s ní nikdy nenudíš,“ prohodila Laura. „S takovou mámou je ţivot jedno velké dobrodruţství.“ „To teda jo,“ souhlasila Stefánie a pospíchala k internátu Chilleenské akademie. Byla to třípatrová budova, která vypadala jako vystřiţená z nějakého westernu. Zařízení vstupní haly se zachovalo z dob, kdy zde ţila rodina Chilleenů. Nábytek z kvalitního tmavého dřeva byl mohutný, bytelný a důkladně vyrobený. Dříve se všechno dělalo důkladně. O křídle, ve kterém byly pokoje, se říkalo, ţe je začarované a ţe v něm straší. Děvčata však zatím ţádného ducha ke svému velkému zklamání nepotkala. Konečně dorazily do pokoje, kde na posteli seděla Libby Marksonová a odevzdaně čekala. Měla na sobě tmavěmodré dţíny, bavlněné tričko a koţenou bundu. Její tvář byla opálená a tmavé dlouhé vlasy nosila svázané do 7

ohonu. Krátila si dlouhou chvíli prohlíţením nesčetných fotografií, plakátů a obrázků vystřiţených z časopisů, kterými byl pokoj vyzdoben. Na všech byly kočky, kocouři a koťata. To byla Stefčina oblíbená zvířata. Obrázky byly na stěnách, na skříni, na stole a jeden velký plakát byl dokonce přilepený i na stropě. Kdyţ se rozrazily dveře a do místnosti vběhla nedočkavá Stefánie s Laurou, vyskočila Libby z okraje lůţka a rozpřáhla paţe. „Stefino!“ vykřikla a objala svou dceru, která se jí vrhla do náruče. „Počkej,“ řekla po chvíli a ustoupila krok vzad. „Chci si tě pořádně prohlédnout. No… vypadáš skvěle. Určitě jsi od vánoc vyrostla alespoň o šest centimetrů.“ Pak ukázala rukou na obrázky a s úsměvem řekla: „Člověk hned pozná, ţe je ve tvém pokoji. Podle těch koček…“ Stefka se zazubila. Máma měla pravdu. Kočky byly její vášeň a měla je vystavené všude. Na zdech, na skříni, na stropě, na povlečení, na prostěradle, na záclonách, na ručníku a dokonce i na stínidle lampičky. Na šatníku bylo asi padesát nejrůznějších kočičích figurek z celého světa. Dřevěné, skleněné, porcelánové. „Jsou krásné, vid?“ řekla a pyšně se zadívala na velký plakát perského kotěte s nádhernýma tmavýma očima, který měla na stropě přímo nad postelí a kaţdý večer před spaním se s ním těšila. Děti v internátě si uţ na její kočičí mánii zvykly. Ţertem dokonce říkaly, ţe Stefánie se svými lesklými hedvábnými vlasy, s úzkýma zelenýma očima, malými ústy a pruţnou chůzí vypadá také jako kočka. Byla to pro ni největší lichotka, jaké se jí mohlo dostat. „Jak jste se měla v Egyptě?“ začala se vyptávat Laura a zboţně se na Libby zadívala. Povaţovala ji za svůj velký vzor. Sama totiţ pracovala pro školní noviny jako redaktorka a měla svou práci moc ráda. Tajně doufala, ţe aţ vyroste, bude slavnou reportérkou jako Stefčina maminka. „Horko a prach. Ale bylo to moc vzrušující. Víte co, holky?“ Libby se podívala na své pánské náramkové hodinky. „Mám trochu času, tak vás vezmu na oběd a budu vám všechno vyprávět. Slyšela jsem, ţe v místním baru dělají fantastický sýrový hamburgery se slaninou. A taky budu mít alespoň příleţitost předat 8

Stefině dárek…“ „Jé, dárek? Jaký? Cos mi přivezla?“ Stefánie byla nedočkavá. Maminčiny dárky byly vţdy prvotřídní. „Ale copak? Řekla jsem aţ při obědě. A nebo aţ po něm. Místo moučníku,“ řekla Libby se smíchem. „Jeţíši,“ vzdychla Stefka najednou zklamaně a klepla se ukazovákem do čela. „Vţdyť já za chvíli musím do stáje. Mám se tam sejít s Benem.“ „Vem Bena s námi na oběd,“ navrhla matka. „Sýrovým hamburgerem se slaninou určitě nepohrdne.“ Stefánie nadšeně přikývla. „Já vlastně taky nemůţu. Mám hodinu hudby, musím na flétnu,“ ozvala se Laura otráveně. „Pro jednou se snad nic nestane, kdyţ tam nepůjdeš. Pak svému učiteli vysvětlíš, o co se jednalo,“ radila jí Stefánie. „Určitě ti to odpustí. No tak, uznej sama, kdy se tady zase objeví Libby Marksonová… nepadá přeci z nebe kaţdý den.“ Laura ochotně přikývla na souhlas. Obětovat hodinu flétny jí nepřipadalo tak nemoţné. Spíš naopak. Stefánie otevřela šatník, aby si vybrala něco na sebe. Oblečení, ve kterém pracovala ve stáji, nebylo na takovou příleţitost právě vhodné a navíc bylo trochu zamazané. Ani nepamatovala, kdy šla s mamkou naposledy na oběd, a tak na tu událost chtěla vypadat co moţná nejlépe. Najednou se místností rozlehlo pronikavé pípání. „Co je to?“ trhla sebou Laura. „Ţe by někde hořelo? Zní to jako poţární hlásič.“ „Něco na ten způsob,“ přikývla Stefka, která dobře věděla, co bude následovat. „To znamená, ţe někdo potřebuje mluvit s mojí mámou. Má u sebe takový malý přístroj. Kříţenec mezi vysílačkou a telefonem,“ ušklíbla se a zabouchla dveře šatníku. Libby se zatím sehnula ke svému ošoupanému batohu, který nejmíň třikrát objel celý svět, a vyndala z něho malý přístroj. Zmáčkla nějaké tlačítko a pronikavé pípání okamţitě přestalo. „Kde je tady telefon?“ zeptala se. „Musím okamţitě mluvit se svým nakladatelem.“ „Dole v hale. Hned vedle schodiště,“ řekla Laura ochotně. „Ukáţu 9

vám cestu.“ Libby byla zpátky během několika minut. Obličej měla zrůţovělý vzrušením a oči se jí leskly. Stefánie dobře věděla, proč. Takhle svou matku viděla uţ tolikrát. „Moc mě to mrzí, děvčata, ale musíme ten oběd odloţit na jindy,“ oznámila jim Libby a tvářila se trochu provinile. Asi ji to váţně mrzelo. Obě dívky posmutněly. Stefka byla na tyhle časté změny zvyklá. Náhlé odchody a příchody byly v jejich rodině na denním pořádku. Nikdy s ničím nemohla počítat najisto, vše se neustále měnilo. Proto chtěla odejít z domova a ţít v internátní škole. Daleko od telefonu, který u nich tak často vyzváněl, někdy i v noci, a odváděl její rodiče. „Volali mi z redakce a říkali, ţe musím okamţitě letět na Aljašku. Párek šedých velryb uvázl mezi ledovci. Uţ je tam spousta záchranných skupin, které se je snaţí osvobodit. U toho náš list přeci nemůţe chybět. Přesně takové zprávy totiţ naši čtenáři zboţňují. Jen abych se tam dostala včas! Uţ mi zamluvili letenku, a tak musím být za chvíli na letišti.“ Stefánie dobrou zprávu mamince jen přála, ale zároveň ji zamrzelo, ţe se pořád něco mění, překládá a odkládá. Kdyby to všechno bylo alespoň na chvíli trochu jinak! „Tak tě s Laurou vyprovodíme k vrtulníku,“ řekla smutně. Po cestě jí maminka předala dárek. Byl malý, hranatý, zabalený v jemném modrém papíře a převázaný barevnou stuhou. „Tak to rozbal,“ naléhala nedočkavé Laura a byla moţná víc zvědavá neţ sama Stefánie, která pomalu rozvázala stuţku a opatrně z papíru vybalila malou šedou krabičku, na jejímţ dně, vyloţeném hnědým sametem, leţel překrásný zlatý náhrdelník s velkým zeleným kamenem. „Páni! To je nádhera!“ vydechla Laura a zvědavě strkala do krabičky nos. „Egyptská práce,“ vysvětlovala Libby a zářila radostí, kdyţ viděla, jak její dárek zapůsobil. „A co znamenají ty tajemné znaky?“ ptala se Stefánie a okouzleně si náhrdelník prohlíţela. 10

„To jsou hieroglyfy, písmo Egypťanů. Skládá se ze znaků a symbolů. Neptej se mě, co to znamená, protoţe to sama rozluštit nedokáţu, ale vypadá to pěkně, ne?“ „Ne pěkně, ale přímo nádherně,“ řekla Stefka nadšeně a nespouštěla z dárku oči. „Jak je to asi staré?“ „Je to jen kopie nějakého šperku z třetího století před naším letopočtem,“ odpověděla Libby. „Koupila jsem to v jednom malém nenápadném krámku v nejstarší čtvrti Káhiry. Prodavač mi říkal, ţe tyhle náhrdelníky jsou velmi ţádané a oblíbené. Prý mají nadpřirozenou moc. Odhánějí Zlo. Pokud ho budeš nosit, nemůţe se ti nic špatného přihodit.“ Stefánii při těch slovech zamrazilo v zádech. Ani sama dobře nevěděla, proč. Uprostřed rozkvetlého jetele na louce stála helikoptéra. Vypadala jako nějaká obrovská včela, která tam právě přiletěla, aby mohla sát sladký nektar. Před vrtulníkem seděl na skládací ţidličce pilot a četl si noviny. Měl sluneční brýle a ošoupanou koţenou bundu. „Tak to, Hanku, nastartuj!“ zvolala Libby, kdyţ k němu dorazila s oběma děvčaty. „Musíš mě hodit na nejbliţší letiště, abych stihla let na Aljašku.“ „Díky, ţe ses zastavila,“ řekla jí Stefánie, kdyţ se loučily. „A díky, ţes nás téměř vzala na oběd. A taky moc děkuji za ten krásný náhrdelník.“ „Jsem ráda, ţe se ti líbí,“ řekla Libby a pohladila ji po vlasech. „A moc ti sluší,“ dodala a otočila se na Lauru. „Starej se mi tady o mou holčičku,“ řekla s úsměvem a významně na ni zamrkala. „To víte, ţe jo,“ uklidňovala ji Laura a nenápadně se podívala na Stefku, která se zaobírala náhrdelníkem. „A napište o těch velrybách nějakou opravdu fantastickou reportáţ. Drţím vám palce.“ Libby se přikrčila, aby ji nesrazil proud vzduchu z roztočené vrtule a rozběhla se k helikoptéře. Nasedla, zamávala a za chvíli se jim ztratila z očí. „A je zase pryč,“ vzdychla Stefánie a sáhla si na náhrdelník na krku, jako by se chtěla přesvědčit, ţe ho tam opravdu má, ţe se jí to 11

všechno jen nezdálo. Kámen ji příjemně zastudil v dlani. „Ta se má,“ prohodila Laura zasněně a dívala se ještě směrem, kterým zmizel vrtulník se Stefčinou maminkou. „Kdo ví, jaké dobrodruţství ji tam očekává.“ Pak si otráveně vzdychla. „A my se teď vrátíme k našim obyčejným nudným ţivotům,“ řekla a odhodila si za ramena blonďatý cop. Stefánie měla podivný pocit, ţe s těmi nudnými ţivoty neměla její přítelkyně tak docela pravdu. Tušila, ţe se brzo přihodí něco divného. Něco moc divného.

12

II. Po obědě se děvčata pomalu loudala z jídelny, jako kdyţ je někdo strká. Laura musela na hodinu hudby a Stefánie měla s Benem opakovat matematiku, coţ bylo pro oba to nejhorší, co je vůbec mohlo potkat. Jejich nenávist k matematice byla téměř stejně silná jako jejich láska ke koním. Rozhodli se proto, ţe se budou učit ve stájích, aby si to alespoň trochu zpříjemnili, a ţe si pak někam na chvíli vyjedou na koních. „Ty se stejně máš,“ prohodila po cestě Laura. „Já? Tenhle týden mě čeká písemka z matematiky a ty tvrdíš, ţe se mám?“ „Ale vţdyť víš, jak to myslím. Máš se, protoţe máš bezva mámu, která lítá po celým světě a nosí ti nádherný dárky z těch nejvzdálenějších míst Má skvělou práci. Moje máma jezdí v dodávce, a kdyţ mi přiveze nějakej dárek, tak nanejvýš rozdrobenej oříškovej koláč. A vyučuje malý caparty hře na flétnu. To je nuda s velkým N.“ „Co je špatného na flétně? Ty na ni přece také hraješ, ne?“ „Jo. Ale jen abych udělala mámě radost. Puklo by jí srdce ţalem, kdyby věděla, jak mě to šíleně nebaví.“ Najednou se před nimi mihlo něco malého a černého a hrozně je to obě vylekalo. „Proboha, co to bylo?“ vyjekla Stefina. „Malý panter nebo černá kočka. To by ovšem znamenalo sedm let neštěstí,“ zašeptala Laura. „Snad nejsi pověrčivá?“ divila se Stefánie a očima pátrala v hustém porostu před nimi, kde ten černý přelud zmizel. 13

„Podívej, tady je. To je ale krásné. Vţdyť je to jen kotě!“ Ze stínu na ně nehnuté svítil pár očí. „Tak jdeme, Stefo,“ zavelela Laura. „Máš se přeci učit matiku a já mám tu bláznivou flétnu.“ Stefánie ji ale nevnímala. Klekla si na zem před kotětem a natahovala k němu obě ruce. „Pojď sem, čiči, no pojď. Já ti nic neudělám, já mám kočičky moc ráda.“ Kotě zlostně zaprskalo a zacouvalo hlouběji do křoví, jako by se v něm chtělo ztratit. „Nech ji radši, můţe mít vzteklinu. Jeden nikdy neví…“ „Vypadá zdravě. Jen je trochu zanedbaná,“ odpověděla Stefka, aniţ z kotěte spustila oči. „No pojď sem, holčičko moje malá. Čičičičí…“ „Jak víš, ţe je to holka? Můţe to být přece zrovna tak kocour,“ pochybovala Laura. „Ba ne. Je taková drobná… já bych řekla, ţe je to kočičí dáma. Nebo spíš slečna.“ „Asi uţ dlouho nejedla. Bude pěkně hladová.“ „Kdepak. Jen se podívej na její srst. Je hustá a lesklá. Ta kočka je naopak moc dobře ţivená. No tak, číčo, jakpak ses sem dostala? Copak nevíš, ţe jsou tu zvířátka zakázána? Mohla bys mít problémy s paní Danitaovou.“ „Pochybuji, ţe kočky umí číst školní řád,“ podotkla Laura jízlivě. „I kdyţ podle tebe jsou to nejchytřejší zvířata na světě. Tak uţ pojď, Stefino. Čeká na tebe Ben s matikou. Víš přece, jaký je. Zpozdíš se o pět minut a uţ se obává, ţe tě někdo unesl. Svou bujnou fantazií vidí ve všem záhady a drasťáky. Nejraději by ze všeho udělal detektivku.“ Ben byl opravdu takový. Miloval vzrušení, tajemství a kriminální příběhy. Přezdívali mu proto Sherlock Holmes. Ve všem hledal nějaké záludnosti a záhady. Jednou Stefánii řekl, ţe šel na Chilleenskou střední školu jen proto, poněvadţ slyšel, ţe tam straší. Chtěl vypátrat, co je na tom pravdy. Zatím však na nic nepřišel. Co kdyby ta kočka byla nějaký duch, který souvisí s pověstmi o tomhle zakletém místě? napadlo Stefku. To by měl Ben určitě velkou radosti 14

„No tak, kočičko, nejsi náhodou zakletá princezna z rodu Chilleenů?“ řekla se smíchem a pomalu se natahovala ke zvířeti, kterému se najednou rozšířily oči a podivné zazářily. Pak se uklidnilo a začalo příst. „A vida, ty si chceš povídat,“ pokračovala Stefka a sklonila se nad ním. Zelený kámen na zlatém řetěze se pohupoval přímo před kočkou a ta ho sledovala jako hypnotizovaná. „Tak mi o sobě něco pověz. Kdoví, jaký zajímavý příběh bys nám mohla vyprávět. Moţná jsi zaţila spoustu vzrušujících věcí.“ Všimla si, ţe zvíře stále nespouští oči z náhrdelníku a tak ho schválně rozhoupala ještě víc a pouţila ho jako vnadidlo. Pomalu ke kotěti přibliţovala ruku, a to se o ni najednou začalo třít a předlo ještě hlasitěji. „Tak tohle se ti líbí? Já věděla, ţe budeme kamarádky,“ zašeptala a zvedla černé kotě do náruče. Hladila je po hedvábné srsti a otočila se na Lauru. „Napřed se mi zdálo, ţe je to kotě, ale teď, kdyţ ji vidím zblízka, bych spíš řekla, ţe je to dospělá kočka. Drobná sice, ale uţ dospělá. Má lehké kosti. No podívej, není sladká?“ „No já nevím,“ vzdychla Laura, která se svou přítelkyní lásku ke kočkám nesdílela. „Ona nemá ráda kočičky, víš,“ říkala Stefánie zvířeti do ucha a drbala je pod bradou. „Ale to nevadí, já tě před ní ochráním. Neboj. Komupak ses ztratila? Odkud jsi?“ „Prosím tě, Stefino, to je přeci jedno. Jestli spadla z Měsíce, nebo je z jiné planety, co na tom záleţí? Musíme uţ jít.“ Lauřin hlas byl trochu netrpělivý. Začala být nervózní. „Podívej,“ vydechla najednou Stefánie překvapeně. „Podívej se na její oči. To je ale zvláštní. Jedno je zelené… a druhé… druhé je modré. To jsem ještě nikdy neviděla. Budu se muset zeptat taťky, jak je něco takového moţné.“ Kočka předla stále hlasitěji a začala si hrát se zeleným přívěškem na náhrdelníku. Oběma tlapkama se k němu natahovala, jako by ho chtěla chytit. „Ale, copak. My si chceme hrát?“ říkala Stefka mazlivě, ale v tom si všimla, ţe se kočka jedním drápkem zachytila do řetízku. Chtěla jí 15

proto tlapku vysvobodit a silně ji za ni stiskla. „Počkej, číčo, pomůţu ti,“ vykřikla, ale bylo pozdě. Zvíře začalo strachy panikařit. Zmítalo sebou a divoce prskalo. Čím víc se snaţilo osvobodit z nečekané pasti, tím víc se stahoval řetízek kolem Stefčina hrdla a ona se začala dusit. Konečně kočka tlapku z náhrdelníku uvolnila a tím polevilo nepříjemné sevření. Neţ se Stefánie vzpamatovala, zvedla kočka tlapku před jejím vyděšeným obličejem a napřáhla ji, jako by ji chtěla udeřit. Ještě vteřinu a její ostré drápy se zaryjí Stefánii do tváře!

16

III. „Lauro!

Pomoc mi!“ vykřikla Stefánie a marně se snaţila rozzuřenou kočku nějak zvládnout. „Ale jak!“ zaječela Laura a zmateně a bezmocně poskakovala kolem své přítelkyně, která zápasila s kočkou. „Vţdyť vyvádí jak splašená! Nemůţu se k tobě ani přiblíţit.“ Konečně se zvíře mohutným skokem vymrštilo ze Stefániina náručí a zmizelo v hustém porostu. Obě děvčata byla k smrti vyděšená tím, co se právě stalo. Odehrálo se to příliš rychle a bylo to naprosto nečekané. Stefánie zírala na škrábanec na dlani, který tam černá kočka zanechala. Pálilo to a bolelo. Kdyţ svému otci pomáhala v ordinaci, často se stalo, ţe ji nějaká kočka poškrábala. Ale tentokrát jí to připadalo jiné. To zvíře se nejen bránilo, ono ji úmyslně napadlo! Byl to promyšlený útok. „Ty krvácíš!“ vykřikla Laura, kdyţ se trochu vzpamatovala z leknutí. Rychle si rozvázala šátek, který měla vpletený do copu a snaţila se ránu stáhnout. „Vypadá to váţně,“ řekla a chytila Stefánii jemně za paţi. „Pojď, odvedu tě radši na ošetřovnu. Bude lepší, kdyţ ti na to něco dají. To potřebuje kysličník.“ „Ale to nic,“ zamumlala Stefánie. Víc neţ to zranění ji bolelo vědomí, ţe jí černá kočka nevěřila a bála se jí. Vţdyť jí Stefka nechtěla udělat nic špatného. Zvířata většinou dokáţí vycítit, jaké s nimi má člověk úmysly, a také se podle toho chovají. Tak proč se na ni tak zuřivě vrhla? Pak ji napadlo, ţe byla třeba jen vystrašená. A opuštěná. Ano nejspíš to tak nějak muselo být. Třeba se chudinka 17

malá jen bála. Laura táhla Stefánii k ošetřovně, ale ta se ještě rozhlíţela kolem, jestli nezahlédne černou kočku. Při vzpomínce na její zvláštní různobarevné oči se najednou otřásla. Takové divné oči. A pronikavé. Moţná je teď poblíţ a pozoruje je odněkud z křoví. Znovu se otřásla a přidala do kroku. „Ale, copak se stalo?“ ozvala se najednou vedle nich paní Danitaová. Laura jí začala vše ochotně vysvětlovat, ale Stefina ji rázně přerušila. „Poškrábala jsem se o kaktus. Mám v pokoji takový velký kaktus, no a šla jsem ho zalít a nějak jsem uklouzla a bylo to.“ „Kaktus?“ divila se paní Danitaová. „Musíš být opatrnější. Paneboţe, tolik krve. Upaluj na ošetřovnu, ať ti to paní Albertova zaváţe. Vypadá to ošklivě.“ Naklonila se k její zraněné dlani, aby si škrábanec lépe prohlédla. Stefka se začervenala. Nerada lhala, ale tentokrát to muselo být. Nechtěla totiţ, aby někdo o přítomnosti záhadné černé kočky věděl. A paní Danitaová uţ vůbec ne. Nemohla zvířata vystát a tak by nejspíš zahájila akci na dopadení nebohé čičiny. „Jen tak mimochodem, paní Danitaová, neviděla jste tu někde černou kočku?“ „Černou kočku? Ale tady jsou přece kočky zakázány. Jediné zvíře v Chilleenu je kuchařův jednooký kocour Tom, a pak, pokud vím, jedna kočka patří našemu správci stájí. Ale ta je spíš špinavá neţ černá. Občas se sem zatoulá nějaká divoká kočka z lesa… ale vlastně, proč se ptáš?“ „Jen tak. Zdálo se mi, ţe se tu nějaká objevila. Ale třeba se mi to opravdu jen zdálo.“ „To bych řekla. Já jsem totiţ na kočky alergická. Kdyţ se kolem mě nějaká jen mihne, začnu hned kýchat. Takţe, kdyby se tu nějaká potulovala, musela bych to sama hned poznat.“ Děvčata se s paní Danitaovou rozloučila a pokračovala v cestě k ošetřovně. Najednou se za nimi ozvalo hlasité kýchnutí a obě se začaly smát. „Proč sis vymyslela ten kaktus?“ vyráţela ze sebe Laura mezi záchvaty smíchu. 18

„Abych tu kočku ochránila před paní Danitaovou. Určitě by volala nějaký kočičí útulek nebo spolek na ochranu zvířat, aby si pro ni přijeli.“ „To by snad bylo to nejlepší řešení,“ mínila Laura. „Taková divoká a nebezpečná kočka se přeci nemůţe jen tak potulovat mezi lidmi. Za to, co ti udělala, by patřila do kočičího vězení, jestli nějaké existuje.“ „Vůbec ne,“ bránila kočku Stefánie. „Není nebezpečná. Je jen vyplašená a opuštěná.“ Konečně dorazily na místo. Paní Albertova vyslechla historku o kaktusu se shovívavým úsměvem. Vyčistila Stefce ránu a pevně jí zraněnou ruku zavázala. „Ten tvůj kaktus musí mít pořádné bodliny,“ řekla pak, kdyţ se loučily. Zatvářila se záhadně a dodala: „Bodliny silné a ostré jako kočičí drápy.“ Patnáct minut nato byla uţ Stefánie u stájí. Ben seděl na pytli se slámou a učil se matematiku. Byl do toho tak zabrán, ţe si jí ani nevšiml. To snad ani není možné, divila se Stefánie, protoţe znala jeho nechuť k početním úlohám, k rovnicím a k číslům vůbec. Za chvíli však pochopila, co za tím vězí. Kdyţ se k němu přiblíţila a naklonila se mu přes rameno, všimla si, ţe má v učebnici vloţeny příběhy Sherlocka Holmese. „Ty tu matematiku přímo hltáš,“ řekla se smíchem. Ben vyskočil, zavřel učebnici a přátelsky se na ni zašklebil. „Kdes byla tak dlouho?“ zeptal se. „Stalo se snad něco?“ V tom si všiml zraněné ruky. „Co máš s rukou? Tak proto jdeš pozdě?“ „Ale to nic. Jak se daří Bele?“ snaţila se to zamluvit a zamířila do stáje. Ben ji následoval. „Uţ to vypadá lepší. Nevím, cos s ní prováděla, ale zabralo to.“ Bela u ţlabu spokojeně přeţvykovala seno. Stála pevně na všech čtyřech, takţe se zdálo, ţe ji zraněná noha uţ ani trochu nebolí. Stefka se spokojeně usmála. „Takţe se pustíme do matematiky. Ale radši tam venku, ne?“ 19

„Jak myslíš,“ souhlasil. Vrátili se ven před stáje a usadili se na pytlích se slámou. „Začínáme na stránce sto dvacet,“ řekla a otevřela učebnici. „Kdepak,“ odporoval Ben. „Nejdřív mi řekni, co máš s tou rukou.“ Stefánie vzdychla. Znala Bena příliš dobře a tak věděla, ţe jí nedá pokoj, dokud nedostane podrobný popis toho, co se přihodilo. Ne nadarmo se o něm říkalo, ţe je Sherlock Holmes v malém vydání. „Poškrábala mě kočka.“ „Co? Kočka? Jaká kočka?“ Odloţil učebnici a sáhl do kapsy pro malý zápisník. Olízl špičku tuţky a nedočkavě se na Stefku zadíval. Jeho pátravé tmavě hnědé oči ji přímo provrtávaly. „Pokračuj,“ vybídl ji. Stefánie si znova vzdychla. Neměla ráda tohle hraní na detektivy, ale Ben byl neodbytný. „No prostě kočka. Nějaká zatoulaná kočka. Nikdy jsem ji tu předtím neviděla. Byla černá. A schovej, prosím tě, ten svůj zápisník. Ţádná záhada se tentokrát nekoná.“ Ben její poslední slova ignoroval. Zuřivě zapisoval kaţdé její slovo. Pak si přejel rukou po hnědých vlnitých vlasech a zatvářil se nedůvěřivě. „Z ničeho nic tě poškrábe černá kočka, kterou tu nikdy nikdo neviděl a ty klidně řekneš, ţe to není záhada?“ „Zapletla si packu do náhrdelníku, a v tom leknutí mě škrábla. To je všechno,“ vysvětlovala a ukázala mu při tom náhrdelník. Benovy oči se obdivné zaleskly. „Páni! Ten jsem na tobě ještě neviděl. Paráda, fakt.“ „Dostala jsem ho dnes od mámy. Přijela z Egypta a tak…“ Ben vytáhl lupu a pečlivě si náhrdelník prohlíţel. „Tak říkáš, od mámy?“ mumlal zamyšleně. „Hele, jsou na tom nějaké hieroglyfy.“ „Ty máš postřeh, Sherlocku. Nechci se tě nějak dotknout, ale ty znaky jsou vidět i bez lupy.“ „Vzpomínám si na jeden zajímavý případ,“ začal Ben pomalu. „V jednom muzeu skupina odborníků zjistila, ţe většina exponátů jsou 20

pouhopouhé falzifikáty. Dlouho pátrali po tom, jak je to moţné, protoţe průvodní materiály naopak dokazovaly, ţe se jedná o velmi staré a vzácné předměty, a hlavně, ţe jsou pravé. A pak se přišlo na to, ţe ředitel muzea nechal udělat kopie a originály prodal. Pěkně se přitom napakoval.“ Znovu se sklonil k náhrdelníku. „Hm… tak tedy říkáš, ţe černá kočka po něm šla? Neřekla ti máma náhodou, co ty symboly vlastně znamenají?“ Stefánie zavrtěla hlavou. Ben si chvíli zase něco zapisoval a pak obrátil na další stránku. „Co popíšeš papíru kvůli takové hlouposti,“ podotkla Stefánie a obrátila oči v sloup. „Vraťme se ještě k té kočce,“ řekl Ben důleţitě. „Jak vypadala?“ „Černá, co víc se můţe říct o kočce? Normální černá kočka.“ „Nějaká zvláštní znamení? Třeba jestli nekulhala, nepředla cizím přízvukem, nebo neměla pásku přes oko?“ Oba se začali smát. „Byla malého vzrůstu, přestoţe byla dospělá a…“ „No a?“ pobízel ji Ben. „Vlastně měla něco zvláštního,“ zváţněla náhle Stefánie. „No tak vidíš, ţe sis na něco vzpomněla.“ „Oči. Měla divné oči. Jedno zelené a druhé modré.“ Ben vzrušením povyskočil. Jeho zápisník, tuţka i lupa spadly na zem. „Ty si děláš legraci, ne?“ zařval. „Ne. Proč bych měla?“ bránila se Stefánie a překvapeně se na Bena podívala. Ještě nikdy ho neviděla tak rozčileného. Oči se mu divoce leskly a tváře mu zrudly vzrušením. „Jseš si na sto procent jistá, ţe ta kočka měla jedno oko zelené a jedno modré?“ Přikývla. Ben zvedl ze země notes a tuţku a rychle začal psát. Pak zvedl hlavu a váţně se na ni zadíval. „Musíš mi slíbit, ţe mi příště hned oznámíš, jakmile tu kočku jen zahlédneš. Ať se děje, co se děje, musíš mě zavolat.“ „Dobře. Jestli je to pro tebe tak důleţité, tak tedy slibuji.“ 21

„Je to důleţitější, neţ si umíš představit. A ještě něco mi musíš slíbit. Nebo radši přísahat. Nesmíš na tu kočku sahat, nesmíš se k ní ani přiblíţit. Jasný?“ „Jasný, ale…“ „Ta kočka pro tebe představuje hrozné nebezpečí… je to…“ Ben ztišil hlas, takţe téměř šeptal a ohlédl se na všechny strany, jestli tu jsou sami, aby to náhodou nezaslechl někdo nezasvěcený. „Ta kočka je ztělesněním Zla.“ Stefánie zůstala jako opařená. Bezděky sevřela náhrdelník v dlani a zatáhla za něj tak silně, aţ pocítila bolest kolem hrdla. Vzpomněla si na maminčina slova o tom, ţe ji ten náhrdelník ochrání před Zlem. Snad ji ochrání i před černou kočkou.

22

IV. „Jak

můţe být ta kočka Stefině nebezpečná?“ zeptala se Laura Bena, kdyţ si vedle něho poloţila podnos s večeří. „A proč tě tak vyděsilo, ţe měla jedno oko modré a druhé zelené?“ Ben si právě nacpal pusu bramborovou kaší a párkem, takţe nemohl hned odpovědět. Ládoval se jako o závod. Stefánie předtím ve frontě na jídlo Lauře pověděla o všem, na co se jí Ben odpoledne vyptával a o čem spolu hovořili. Sama dost dobře nechápala, proč jí Ben tak kladl na srdce, aby se měla před černou kočkou na pozoru. „Ptala jsem se ho alespoň stokrát,“ řekla Lauře, která si sedla mezi ni a Bena. „Ale nic mi nechce prozradit.“ „No tak, Bene,“ nedala se odbýt Laura. „Rozděl se s námi o to sladké tajemství.“ Ben se napil mléka a utřel si ústa papírovým ubrouskem. „Rád se o ně s vámi podělím, ale aţ bude čas.“ Pak vytáhl z kapsy zápisník. „Kdyţ uţ tě mám po ruce, Lauro, rád bych slyšel tvou verzi toho, co se dnes přihodilo s černou kočkou.“ Olízl špičku tuţky a nedočkavě se na ni zadíval. „Ta kočka byla odporná bestie,“ spustila Laura, ale Stefánie jí vpadla do řeči. „Neber to moc váţně, Bene. Laura tvrdí o všech kočkách, ţe jsou odporné bestie.“ „A taky je to pravda,“ potvrdila Laura. „Ale tahle byla tak nějak odpornější. Měla hrozně falešný oči…“ „Můţu si k vám přisednout?“ ozvalo se vedle nich. Byla to Jana Trentová, která měla pokoj hned vedle Laury a Stefánie. 23

„Ale jasně,“ odpověděl Ben a strčil notes do kapsy. „Právě jsme si povídali o šachovém turnaji, ţe jo, holky?“ Stefánie přikývla na souhlas. Bylo jí jasné, ţe Ben nechce, aby se o tajemné kočce dozvěděl někdo další. Laura začala s Janou diskutovat o článku pro školní noviny, ve kterých obě pracovaly jako redaktorky. „Já se postarám o článek o šachovém turnaji a ty si vem ten o výstavě. Já totiţ na umění moc nejsem,“ přesvědčovala Laura Janu, která jen souhlasně přikyvovala. „Ty vedeš krouţek malování, viď?“ obrátil se na ni Ben. „Ano. Hrozně mě to baví. Je to vlastně můj koníček.“ „A nemáš u sebe náhodou kousek uhlu, nebo tak něco?“ „Počkej, podívám se.“ Jana se natáhla po velkém neforemném batohu, který měla pod stolem, a chvíli se v něm přehrabovala. „Kolik toho chceš?“ „Kousek.“ „Na co potřebuješ uhel?“ chtěla vědět Stefka, ale Ben se na ni významně podíval a ona hned pochopila, ţe o tom teď nemůţe mluvit. „Jen si chci něco vyzkoušet. Pouhý experiment,“ odpověděl ledabyle. „Můţu si vzít tvůj ubrousek, Jano? Nebudeš ho potřebovat?“ „Kdepak, jen si ho vem,“ usmála se Jana a podala mu dva kousky uhlu. „Díky,“ řekl Ben. Zabalil uhel do ubrousku a strčil ho do kapsy. Pak vstal a zvedl podnos od večeře. „Musím se s vámi, milé dámy, rozloučit. Mám totiţ spoustu práce a úkolů. Uvidíme se zítra ráno při snídani. Ahoj.“ Všechny tři se za ním beze slova dívaly, jak dává podnos na odkládací stůl a pospíchá z jídelny. Teprve kdyţ jim zmizel z očí, zeptala se Laura Stefánie: „Co s tím uhlem bude asi dělat? Co můţe mít za lubem?“ „Nevím, ale ráda bych na to přišla,“ odpověděla Stefánie a zvedla se od stolu. „Pokusím se to zjistit,“ dodala a mrkla na překvapenou Janu, zamávala Lauře a pustila se za Benem. 24

Kdyţ vyšla z jídelny, všimla si, ţe Ben nezamířil do svého pokoje, ale ven na zahradu. Asi ho nenapadlo, ţe by ho někdo mohl sledovat, protoţe se ani jednou neohlédl. Naštěstí pro Stefku. Zamířil k lesíku. Proč tam jde právě teď, když se začíná stmívat? pomyslela si a sledovala ho ze vzdálenosti asi dvaceti kroků. Zabočil doleva a pustil se po jedné odlehlé cestičce. Stefina slyšela praskot větviček pod jeho teniskami. Po chvíli pochopila, kam Ben míří. Na Chilleenský hřbitov! Zastavila se a ztěţka polkla. Cítila srdce aţ v hrdle. Má za ním jít dál? Vzpomněla si, jak loni při karnevalu šlo několik prvňáků na hřbitov, ţe tam budou strašit a uţijí si trochu legrace. Jenţe ten samý nápad dostaly i děti z vyšších ročníků a v převlečení za duchy tam pobíhaly v bílých prostěradlech. Prvňáci se na smrt vyděsili, s jekotem utíkali na internát a několik nocí pak měli hrozné sny. Někteří z nich nemohli hrůzou ani spát. Stefánie se při té vzpomínce pousmála. Přemohla strach a pokračovala ve sledování Bena. Musela přijít na to, co před ní chtěl zatajit, a proč šel na Chilleenský hřbitov. Jen doufala, ţe tam dnes ţádní duchové v bílých prostěradlech poletovat nebudou. Dorazili na místo. Stefánie se skryla za hustou túji a pozorovala Bena, jak se sklání k jednomu z mnoha hrobů. Bylo jich tu opravdu spousta a některé byly velké a okázalé. Chilleenovi byli zřejmě bohatá a mocná rodina. A početná. Stefánie si představila, jak asi hřbitov vypadal před mnoha lety, kdyţ byl ještě udrţovaný. Řady mramorových náhrobků, pečlivě posekaná tráva a spousta čerstvých květin. Dnes byl hřbitov poněkud zanedbaný, byl tu vysoký plevel a některé náhrobky byly povalené. Sem tam leţel pohozený věnec nebo suchá kytice. Co tam ten Ben tak dlouho dělá? Stál u jednoho malého hrobu a pohyboval rty. Modlil se snad? Nebo mluvil s mrtvým v hrobě? Konečně se Ben pohnul a zamířil k dalšímu hrobu, který byl asi 25

dvě řady před ním. Byl o něco větší neţ ten první. Šerem se zablesklo něco bílého. Co to mohlo být? pomyslela si Stefánie. No ovšem. Ubrousek, ve kterém měl Ben zabalený uhel od Jany. Ţe by otíral náhrobní desku? Stefánie se otřásla strachy. Rychle se stmívalo a keře kolem byly čím dál tmavší. Uţ aby to měla za sebou. Najednou něco zaslechla. To byla určitě jen sova. Nebo kojot někde v dálce v kopcích. Nebuď tak poplašená, říkala sama sobě. Žádní duchové a začarované kočky přece neexistují. Ben byl skloněný u hrobu a něco tam kutil. Zdálo se, ţe vůbec nepospíchá a ţe z toho neobvyklého prostředí nemá ani trochu strach. Konečně se zvedl, strčil ubrousek zase do kapsy a odcházel zpět k internátu. Teprve kdyţ jí zmizel z očí, zvedla se ze své dočasné skrýše za tújí a rozběhla se k hrobu, u kterého se předtím Ben zastavil. Musela se hodně přemáhat, aby se nebála. Procházet se mezi hroby za soumraku jí rozhodně nepřipadalo zábavné, ale zvědavost nakonec zvítězila nad strachem. Ve vysokém plevelu se jí nějak zapletly nohy a málem upadla. V poslední chvíli se jí podařilo udrţet rovnováhu. Konečně dorazila k malému hrobu, u kterého Ben stál. Leţela na něm suchá kytice. Byla uţ taková tma, ţe se nedala ani přečíst písmena vyrytá na desce. Vzdychla si a zachvěla se. Zimou a taky trochu strachy. Rozhodla se, ţe k druhému hrobu uţ ani nepůjde. Ve tmě, jaká uţ panovala, by stejně nebylo nic vidět. Napadlo ji, ţe se sem bude muset vrátit aţ další den za světla a rozjet pátrání naplno. Po tomto rozhodnutí se rozběhla zpět k internátu, jak nejrychleji jen dokázala. Stefánie si umínila, ţe Lauře o sledování Bena a o návštěvě hřbitova neřekne ani slovo. Laura byla moc upovídaná a mohla by se podřeknout a někomu všechno prozradit. A navíc se všeho děsila a ze všeho byla hned vyvedená z míry, takţe by ji to před spaním zbytečně rozrušilo. Obě leţely v posteli a učily se, ačkoliv uţ bylo pozdě a spíš by měly spát. 26

Byla teplá jarní noc a otevřeným oknem do pokoje vnikal silný voňavý vzduch. Jehličí mladých borovic, které rostly pod okny, vonělo přímo omamně. Stefánie se učila svůj oblíbený dějepis, ale za chvíli se jí začaly klíţit oči. I Laura začala být unavená a tak obě zhasly a popřály si dobrou noc. Stefánie ještě chvíli zírala na strop nad sebou a ve tmě pozorovala zářivé oči perského kocoura z plakátu. Jak usínala, zdálo se jí, ţe něco slyší. Ţe by ten kocour předl? Nebyl to perský kocour, ale černá kočka! Objevila se zčista jasna na pootevřeném okně a předla. Pak seskočila na křeslo a z křesla přímo ke Stefce do postele. Ta celá rozradostněla nenadálou návštěvou k ní vztáhla ruku, aby ji pohladila. Ale kočka se najednou začala zvětšovat, rostla a rostla a nabývala lidskou podobu, aţ z ní byla ţena. Velice krásná ţena. Měla dlouhé lesklé černé vlasy, které jí splývaly po zádech a na sobě červený, zlatě a stříbrně vyšívaný talár. Dlouhé rudé nehty silně připomínaly kočičí drápy. Dívala se upřeně na Stefánii, její pohled byl pronikavý a pálil jako oheň. Oči té ţeny byly velmi zvláštní. Jedno bylo modré a jedno zelené! ‚ Rudé rty kočičí ţeny se najednou pohnuly a ona začala mluvit, ale nějakým cizím, nepochopitelným jazykem. Byly to tvrdé a ostré zvuky, kterým Stefánie ani trochu nerozuměla. Řeč nějakého neznámého národa z nějakého vzdáleného místa a z doby, která uţ dávno minula. Vůně borového jehličí náhle zmizela a Stefánie ucítila zvláštní pach exotického koření. Jako by v pokoji hořelo kadidlo. Ţena mluvila stále rychleji a rychleji a rozkládala přitom divoce rukama. Její rudé ostré nehty blýskaly tmou jako nebezpečné dýky. Najednou propukla v pláč. Po jejích krásných hladkých tvářích stékaly proudy slz. Neţ se Stefánie nadála, přistoupila ţena k ní, chytila ji za náhrdelník a silně ji k sobě přitáhla. Zvedla ji aţ ke svému obličeji a ona cítila teplo a vlhkost jejího dechu. Ţena začala znovu chrlit příval nesrozumitelných slov a svírala náhrdelník stále silněji. 27

Stahoval se kolem Stefčina hrdla jako oprátka. Vyvalila hrůzou oči a lapala po dechu. Začala se dusit. Doslova bojovala o kaţdé další nadechnutí, bojovala o ţivot. Pak začala ztrácet vědomí. V záplavě tvrdých cizích slov najednou zaslechla něco, čemu přeci jen rozuměla. „Vrať ho, vrať,“ šeptala kočičí ţena výhruţně a tiskla ji k sobě stále silněji. Uţ ani nemohla popadnout dech. Bylo to hrozné. Stefánie nahlas zasténala. Probudila se z děsivého snu a cítila, jak jí divoce buší srdce. Podívala se do Lauřiny postele, ale ta uţ byla prázdná. Oknem vnikalo do pokoje ranní slunce a lehký větřík pohupoval záclonami. Jaký klid v porovnání s tím hrozným snem! Stefánie zase přivřela oči a snaţila se na to zapomenout. Ale na prsou najednou pocítila divnou tíţi. Znovu otevřela oči a hrůzou vykřikla. Na hrudi jí seděla černá kočka a packy měla zapletené v náhrdelníku. Takţe to všechno nebyl jen strašidelný sen. Kočka ji opravdu chtěla uškrtit!

28

V. Stefánie

chytila kočku bleskurychle za přední packy a snaţila se jemně vykroutit její drápky z ok řetízku. Pak ji shodila stranou a několikrát zhluboka zalapala po dechu. Posadila se na posteli a vyděšeně zírala před sebe. Jednou rukou si třela odřený krk a druhou si tiskla srdce, které bušilo jako zvon. Pak se otočila na kočku, která ji upřeně pozorovala a třásla se po celém těle, jako by ji právě vylovili z ledové vody. „Pojď sem, kočičko,“ řekla Stefánie a okamţitě zapomněla na bolest a strach, které právě proţila. „Já se na tebe nezlobím.“ Pohladila ji po hřbetě, ale kočka se najeţila a zle zasyčela. Stefka si najednou vzpomněla na slib, který dala Benovi. Má mu přeci okamţitě oznámit, jakmile kočku zahlédne a nesmí se jí ani dotknout. Ben bude nejspíš dole v jídelně na snídani. Stefánie rychle zavřela okno, aby jím zvíře nemohlo utéci a pospíchala ke dveřím. Otočila se a viděla, ţe černá kočka jde za ní. „Běţ se natáhnout na křeslo a zdřímni si, číčo,“ řekla měkce a uţ dávala ruku na kliku. V tom kočka neuvěřitelně hluboce a zlověstně zavrčela, přikrčila se a pak přeskočila, lépe řečeno přeletěla nad Stefčinou hlavou a přistála na skříni. Stefánie zůstala stát s otevřenou pusou. Jak to jen mohla dokázat? Taková výška! V tom do pokoje vrazila Laura. Vracela se z umývárny, v ruce měla ručník a vytírala si jím vlhké vlasy. „Hele, Stefino…“ začala, ale v půli řeči se zarazila. Nad její hlavou se přeneslo černé kočičí tělo. „Vrať ho,“ zavrčela kočka varovně, kdyţ dopadla na zem a otočila 29

se zpět na Stefánii. Pak vyběhla na chodbu. Vrať ho, pomyslela si Stefánie. To samé jsem přeci slyšela v noci, v tom divném snu. A nebo to nebyl sen? „Ta číča má snad křídla,“ řekla Laura obdivně, kdyţ se trochu vzpamatovala. „Kdyby jen křídla,“ vykřikla Stefánie. „Vţdyť ona i mluví.“ Odstrčila překvapenou Lauru a vrhla se za kočkou na chodbu. „Nech ji radši být!“ volala za ní Laura. Kočka běţela prázdnou chodbou a Stefánie za ní. „Čičí, počkej,“ ječela, ale zbytečně. Kočce se ta honička nejspíš líbila. Zmizela za pootevřenými dveřmi umývárny. Stefánie skočila za ní. Koupelna byla plná páry a dívčího štěbetání. „Neviděli jste tady kočku?“ ptala se děvčat a rozhlíţela se po velké vykachlíčkované místnosti. Nikdo jí neodpověděl. Dívala se mezi stoličkami na odkládání ručníků a šatstva, nahlíţela do sprch, ale po kočce jako by se slehla zem. „Pomoc! Krysa!“ zaječela najednou nějaká dívka a s ručníkem omotaným kolem mokrého těla vyběhla ze sprchy. Vlasy měla plné pěny a v jedné ruce drţela lahvičku se šampónem. Hovor ztichl a vzápětí nastala hrozná panika a tlačenice. Děvčata se hrnula k východu a za hrozného jekotu a křiku vybíhala na chodbu. „Pomoc, černá krysa! Na dívčí umývárně je krysa!“ Kočka se toho rámusu polekala a vyběhla z náhle vyprázdněné místnosti. Chvíli běţela uječenému houfu mokrých a polosvlečených děvčat v patách, ale pak zamířila ke schodišti a seběhla dolů do haly. „Číčo, počkej,“ křičela Stefánie a řítila se za ní dolů ze schodiště. Nevšímala si překvapených pohledů ostatních dětí a sledovala jen chomáč černých chlupů před sebou. Kdyby se tu teď objevil někdo z vyučujících a viděl ji, jak běhá bosa v noční košili a honí kočku! To by byl pěkný průšvih. Stefánie by se nejspíš ocitla v nesnázích… a kočka, kočka vlastně taky. „Čičičičí, kdepak jsi?“ Čičina vběhla do klubovny, kde sedělo několik dětí, a dívaly se na televizi. Dávali právě kreslený seriál. Dva větší kluci seděli v rohu místnosti, popíjeli kakao a tiše si povídali. Kdyţ tam vrazila Stefánie, oči všech se na ni otočily a hlasy zmlkly. 30

Zastavila se na prahu a vykřikla: „Neviděli jste tady kočku?“ „Jedna stojí právě ve dveřích,“ odpověděl jí se smíchem černovlasý chlapec. Ostatní se začali smát. Stefánie neměla náladu na ţerty. Jako smyslů zbavená začala pobíhat po klubovně, nadzvedávala křesla a dívala se pod stolky, otvírala skříňky a rozhrnovala závěsy. „Čičí! Čičičí!“ „Nedáš si místo toho běsnění radši hrnek kakaa, kotě?“ nabízel jí jeden z hochů a stěţí přitom zadrţoval smích. Stefánie se zarazila. Uvědomila si, ţe ji ostatní stále ještě se zájmem pozorují a škodolibě se přitom pochechtávají. „Co čučíte? Nemáte nic lepšího na práci? Koukejte se radši na ty vaše pitomoučký kreslený seriály,“ vyjela na ně. Ani nevěděla, proč je tak podráţděná. „Teď tady máme lepší program,“ řekl chlapec, který jí předtím nabízel kakao. „A dokonce v přímém přenosu.“ Stefánie si začala stahovat ke kolenům svou kraťoučkou noční košili. Byla to její oblíbená, i kdyţ vypadala trochu dětsky. Maminka ji přivezla z Japonska. Byla z jemného růţového hedvábí a na předním díle byla krásná bílá kočka. Pod ní bylo vyšito: MOJE MALÉ KOTĚ. Pochopila, co je všem k smíchu. Ve dveřích se objevily další zvědavé tváře. „Páni, to je bezva pořad, na kterým kanálu jste to chytili?“ zeptal se někdo a znovu se všichni začali smát. Stefánie zrudla. „To je ale pěkná košilka,“ rýpl si další. „A moc ti sluší. Vypadáš v ní jako malá holčička.“ Stefánie stáhla z nejbliţšího stolku ubrus a omotala si ho kolem pasu, aby si tak zakryla nahá stehna. To je ale trapas, pomyslela si. Protáhla se mezi zvědavci, kteří se hromadili ve dveřích, a beze slova zmizela z klubovny. Ta kočka je ale opravdu ztělesněním Zla. To všechno je jen kvůli ní, říkala si, kdyţ vystupovala po schodišti.

31

VI. Neţ

se Stefánie osprchovala a oblékla, věděl uţ o ranní kočičí příhodě celý internát. Víc neţ o kočce se ovšem povídalo o Stefčině noční košili. Moc ji to nepřekvapilo. Chilleenský internát byl jako malé městečko, kde se kaţdá zpráva rozšíří rychlostí blesku. Kaţdý uţ věděl, ţe Stefánie Marksonová nosí růţovou noční košili s vyšitým kotětem, ţe v ní pobíhala po klubovně a převracela nábytek, aby našla nějakou neexistující kočku. Někteří to komentovali tak, ţe Stefka ze své lásky ke kočkám uţ úplně zcvokla a ţe se to vlastně dalo čekat. Kdyţ si někdo vyzdobí celý pokoj kočičími plakáty… „Mňau,“ ozvalo se vedle ní, kdyţ stála ve frontě na snídani. Zlostí zaťala zuby. „Nevšímej si jich,“ radila jí Laura. „Tak co si dá naše čičinka k snídani?“ ptal se někdo. „Mlíčko nebo nějaký kočičí sušenky?“ „Kdepak,“ odpovídal mu ji jiný, „naše kotě jí přece jedině Whiskas!“ Stefánie se tvářila nešťastně a bylo jí do breku. „Tys tu kočku přece také viděla, ne?“ říkala Lauře, kdyţ si konečně sedly se snídaní ke stolu a pustily se do jídla. „Můţeš přeci dosvědčit, ţe jsem si to nevymyslela.“ „No jasně,“ přitakala Laura. „Viděla jsem ji na vlastní oči.“ Stefánie se k ní naklonila a zašeptala: „Představ si, Lauro, co mi ta kočka říkala.“ Laura se zatvářila zmateně. „Coţe? Chceš říct, ţe se s tebou dokonce bavila? A jak prosím tě, anglicky nebo snad německy?“ 32

„Říkala mi, ţe mám něco vrátit,“ pokračovala Stefánie váţně a nevšímala si Lauřina skeptického pohledu. „Vrátit? A co? Hele, Stefino, podle mě bys to měla říct Benovi. Třeba na něco přijde. Mohlo by mu to poslouţit jako stopa k vyřešení té záhady. Je to fakt nějaký divný a mně se to vůbec nezdá. Napřed jsme měli jen kočku s dvoubarevnýma očima. Pak jsme měli zlou kočku s dvoubarevnýma očima, a teď máme dokonce mluvící zlou kočku s dvoubarevnýma očima. To je přece hrůza. Kdoví, co nás ještě čeká. Jenom pořád nechápu, proč říkala, ţe máš něco vrátit. Tys někomu něco to… ehm… čmajzla?“ Stefánie obrátila oči v sloup a pak zavrtěla hlavou. „Ty máš teda nápady. Nemám ani tušení, o co jí jde. Ale moţná je zatoulaná a chce, abych ji vrátila domů, jejímu původnímu majiteli.“ „To zní docela logicky,“ přikývla Laura. „Ale Ben by byl zklamaný, kdyby to bylo tak jednoduché a nebyla v tom ţádná záhada.“ „Zklamaný nebude,“ ujišťovala ji Stefánie. „Mám pro něj další překvapení. Měla jsem dnes v noci hrůzný sen a aţ mu ho budu vyprávět, bude kvičet blahem. Tentokrát si fakt přijde na svý.“ „Sen? Tos mi neřekla. Vyprávěj,“ vyzvala ji Laura a vzrušeně poposedla. Pak si postrčila brýle ze špičky nosu a podívala se na hodinky. „Ale počkej, já uţ musím běţet. Povíš mi to později. Tak ahoj.“ Celé dopoledne Stefánie čekala, kde se objeví černá kočka. Měla pocit, ţe je stále blízko, ţe ji sleduje svýma divnýma očima. Při hodině angličtiny, kdyţ četli nahlas nějakou báseň, pocítila najednou silné nutkání podívat se z okna. Otočila se a ztuhla. Na římse seděla černá kočka a zlostně sekala ocasem do vzduchu. Nespouštěla ze Stefánie oči a ta zase z ní. Nehýbej se, číčo, počkej na mě. Za chvíli končí hodina. Vydrž. Nic ti neudělám. Jen tě ukážu Benovi. Hlavně tam na tý římse zůstaň sedět a nikam nechoď. „No tak, slečno Marksonová, račte se probudit,“ uslyšela náhle hlas angličtinářky, paní Filmoreové. „Prosím, paní učitelko?“ 33

„Ptám se tě uţ potřetí, o čem je báseň, kterou jsme právě dočetli?“ „O kočičkách,“ zašeptal její soused a vyprskl. Stefánie mlčela. Dívala se na paní Filmoreovou s otevřenou pusou, jako by vůbec nechápala, na co se jí ptá. „No tak, Stefánie, není ti něco? Jsi v pořádku?“ „Kočka ji kousla do jazyka, takţe nemůţe mluvit,“ ozval se někdo vzadu a celá třída se začala smát. „No tak, klid,“ okřikla je učitelka a starostlivě se zadívala na zmatenou Stefánii. Ta jen zrudla a podívala se na okno. Kočka tam uţ nebyla. Zmizela. Stefánie se podívala do kníţky, kterou drţela v třesoucích se rukách a snaţila se vnímat, co je tam napsáno. Ale nešlo to. Byla ze všeho tak popletená, ţe se nedokázala soustředit. Ruce se jí klepaly a ona si přála být někde úplně jinde. Najednou se jí zastavil dech. Všimla si nehtů na svých roztřesených rukou. Vţdycky byly krátké, protoţe se jí často lámaly. Dnes však byly dlouhé a zahnuté jako drápy. Kníţka jí překvapením málem vypadla z rukou. Jak je to jen moţné? Nikdy takové nehty neměla. Učitelka poznala, ţe z ní nic rozumného nedostane, a tak ji radši nechala na pokoji. Stefánie to přijala s povděkem. Do konce hodiny seděla v lavici jako omámená a kaţdou chvíli se podívala na ruce, jestli to, co před chvíli viděla, nebyl jen přelud. Jakmile skončila angličtina, pospíchala Stefánie do pokoje a doufala, ţe tam najde Lauru. Musela jí říct o tom objevu. Ta bude zírat. Ještě předevčírem si jí Stefánie stěţovala, ţe má ošklivé a olámané nehty, a Laura jí poradila, aby pila víc mléka. V mléce jsou prý minerální látky, po kterých jí nehty porostou rychleji a hlavně, nebudou se tak snadno lámat. Ţe by jedna sklenice mléka způsobila takový zázrak? To není moţné. Laura v pokoji nebyla a ani Ben nebyl k mání. Šel do kabinetu dějepisu a radil se s učitelem o nové písemné práci na své oblíbené téma – tajemství. Mělo se to jmenovat Velké záhady minulosti. Podívala se na hodinky. Do příští hodiny zbývalo čtyřicet minut. Dost času na to, aby se šla podívat na hřbitov a zjistila, co tam včera Ben prováděl. 34

Dorazila k malému hrobu, u kterého se Ben včera zastavil. Uţ večer si všimla uschlé kytice, která tam leţela, ale teprve teď si ji mohla důkladně prohlédnout. Byla staţena obyčejnou gumičkou a vůbec nevypadala jako kytice koupená v obchodě. Byly to astry a ona si uvědomila, ţe přesně takové květiny měli nedávno na stole ve školní jídelně. Odhrnula suché květy na stranu, aby mohla přečíst nápis pod nimi. Noah Farnsworth 1886-1929 Komorník Ambrosea Chilleena Odpočívej v pokoji „Tak Ambrose Chilleen,“ opakovala si a zamířila k druhému hrobu, u kterého včera Ben dlouho dobu něco kutil. Po cestě si všímala náhrobků, na kterých byla jména ostatních členů Chilleenovy rodiny: Ebenezer, Aldrich, Raymond, Cuthbert, Morgana, Prudence, Ambey, Allegra. Konečně dorazila na místo a ani ji moc nepřekvapilo, ţe na náhrobním kameni našla jméno Ambrose Chilleena. Předpokládala to. Byl to největší a nejnápadnější hrob na celém hřbitově. Byla na něm bronzová socha mladého muţe ve vysokých botách, jezdeckých kalhotách a vestě plné kapes. Na hlavě měl přilbu, pod nosem mohutný knír a špičatou bradku. Vypadal jako průzkumník nebo badatel z dávných dob. Jeho oblečení se Stefánii docela líbilo, ale obličej ne. Bylo v něm něco záludného. Na černé mramorové desce bylo vyryto: Tragicky zahynul v rozkvětu svého mládí roku 1929. „To je ale zajímavé,“ řekla si. „To je přece stejný rok, ve kterém zemřel jeho komorník Noah Farnsworth. Je to náhoda a nebo to má nějakou souvislost?“ Najednou si všimla, ţe pod sochou je malý kamenný výstupek, o 35

trochu světlejší neţ černý mramor desky. Bylo na něm něco vyryto. Sehnula se, aby lépe viděla, a překvapením málem vykřikla. Byly na něm vyryté symboly, které jí silně připomínaly egyptské hieroglyfy z jejího náhrdelníku. Kdyţ skončilo vyučování, pospíchala Stefánie do stájí a hledala Bena. Nebyl tam. Místo něho uviděla Vernona, který se jako správce stájí o koně staral. Právě jednoho hřebelcoval. „Ben si vyrazil na projíţďku,“ hlásil Stefánii. „Říkal, ţe bude na louce.“ „Můţu si osedlat Rustyho?“ zeptala se a pohladila koně po silném krku. „Proč ne? Jsi jeho oblíbená jezdkyně.“ „Pojedu za Benem,“ dodala a rychle připravila sedlo a uzdu. Snad nezměnil rozhodnutí a nejel někam jinam, pomyslela si a vyrazila. Nutně s ním potřebovala mluvit. Musela si vyjasnit spoustu věcí a jen on jí mohl pomoci. Určitě na něco přijde. Růsty znal cestu na louku dobře, a tak se Stefánie mohla věnovat jen přemítání o záhadách posledních dnů. Zadumaně sevřela mezi prsty náhrdelník. Hieroglyfy, které viděla dnes na hrobě Ambrosea Chilleena byly určitě stejné jako ty na náhrdelníku. Je to jen náhoda? Ben bude znát určitě odpověď. Uţ aby ho našla a mohla mu to povědět. Borový les kolem začal řídnout, coţ byla známka toho, ţe se blíţí k louce. Odpolední slunce stále silně pálilo a Růsty radostně zafrkal, kdyţ před sebou uviděl volný prostor. Přidal trochu do kroku a během několika vteřin dorazili na kraj lesa. Stefánie se chvíli rozhlíţela po rozlehlé louce, ale po Benovi ani, vidu ani slechu. Růsty najednou poplašeně zařehtal a zastavil se. Napjal všechny svaly a začal neklidně pohazovat hlavou. Co se děje? Stefánie stačila jen vytáhnout nohy z třmenů a vtom se zvíře vzepjalo a ona vyletěla do vzduchu. S pořádným ţuchnutím dopadla do vysokého jetele. Snaţila se zvednout hlavu, ale byla těţká jako z olova. Najednou se jí všechno zatočilo před očima, začalo to ustupovat do dálky a pak uţ byla jenom tma.

36

VII. Ucítila

vůni kadidla. Byl jí plný vzduch. Otevřela oči a uviděla kočičí ţenu, která se jí zjevila předchozí noci. Stála uprostřed cesty a její dlouhé černé vlasy a splývavý červený šat vlály v lehkém větru. Stefánii napadlo, ţe se jí chudák Růsty asi polekal a proto začal tak vyvádět a shodil ji. To přece ještě nikdy neudělal. Ţena začala něco povídat, ale ani tentokrát jí nebylo rozumět. Jen jedno Stefánie pochytila. „Vrať!“ Ale co mám vrátit? A kam? pomyslela si a bezmocně se na kočičí ţenu dívala. Ta ji najednou vzala za ruku a vedla ji na louku. Ale co to? Louka zmizela! Prostě nebyla! Stefánie klopýtala za kočičí ţenou a nevěřila svým očím. Místo jetele uviděla vysokou trávu a místo borovic tu byly palmy. Vzduch byl cítit vodou, jako byly u řeky. A opravdu, před nimi se najednou objevila mohutná řeka. Kalná bahnitá voda se líně a pomalu valila korytem a unášela elegantní štíhlý člun. Jeho zlacený trup měl tvar krokodýla. Stefánie se překvapeně podívala na svou průvodkyni, ale ta jen pokynula směrem k palmovému háji. Za ním byl vidět překrásný palác a jeho vysoké sloupy oslnivě zářily v prudkém slunci. Zprava se ozval dívčí hlas. Kočičí ţena pustila Stefčinu ruku a rozběhla se tím směrem. V běhu se změnila v černou kočku a skočila do náruče mladičké dívky. Dívka mohla být stejně stará jako Stefánie, ale její pleť byla mnohem tmavší. Černé vlasy měla spletené do spousty drobných copánků a kaţdý z nich měl na konci zlatý korálek. 37

Na sobě měla zlatě vyšívané šaty a také její sandály byly ze zlata. Na krku měla náhrdelník. Stefánie při pohledu na něj bezděčně polkla. Byl úplně stejný jako ten, který dostala od maminky. Dívka s kočkou v náručí se posadila na kamennou lavičku a něţně ji hladila po hřbetě. „Nesmíš mi utíkat, kočičko,“ říkala jí tiše. „Víš přece, ţe jsi můj jediný přítel. Obzvláště teď, kdyţ umřel můj otec, král.“ Od paláce sem pospíchal vysoký muţ. Byl úplně plešatý a jeho hlava se ve slunci leskla, jako by ji měl natřenou olejem. Měl zlé černé oči a mračil se. „Tak tady jsi,“ spustil zhurta, kdyţ dorazil k dívce. „Strýčku!“ vykřikla dívka poplašeně a přitiskla kočku pevně k hrudi. „Nikdy z tebe nebude královna Nilu, kdyţ se budeš takhle toulat po zahradě s nějakou hloupou kočkou. Nevíš snad, ţe se dnes konají oslavy tvých narozenin?“ Kočka se najeţila a zasyčela, jako by jeho slovům rozuměla. Dívka vstala a řekla: „Nechci ţádné oslavy. Pošli všechny hosty pryč.“ „Co je to za hloupé řeči!“ rozkřikl se plešatý strýček. Několikrát zatleskal svýma mohutnýma rukama a za jeho zády se objevili dva urostlí vysocí muţi. Popadli dívku za paţe a strýc jí vyrval kočku z náruče. „Vrať mi ji!“ křičela dívka zoufale a divoce sebou zmítala. „Já nechci. Pusťte mne!“ Nebylo to nic platné. Muţi jí bezohledně táhli do paláce. „A co se týče tebe,“ řekl strýc kočce, „mám tě uţ dost.“ Pevně ji sevřel kolem krku a začal ji nelítostně škrtit. „Ne!“ zaječela Stefánie. „To nesmíte!“

38

VIII. Snaţila se vstát. „Princezna! Musím ji zachránit, je v nebezpečí!“ křičela jako šílená. „Stefino, prober se, to jsem já, Ben.“ Otevřela oči a viděla, ţe u ní klečí její přítel a třese jí ze všech sil. „Jaká princezna? Co to meleš?“ ptal se Ben a tvářil se ustaraně. „Bene, to jsi ty?“ zašeptala s úlevou. Najednou se cítila hrozně unavená. Ben si sundal jezdeckou přilbu a otřel si pot z čela. „Tys mi ale dala zabrat,“ řekl. „Víš, jak jsem se lekl, kdyţ jsem tě tu viděl leţet?“ „Jak ses sem dostal? Kde je černá kočka? Kde je zlý strýc? Kam se všichni poděli?“ Ben se zamračil. „Stefi, uklidni se.“ Marně se mu to snaţila vysvětlit. „Víš, černá kočka vlastně patří princezně. A zlý strýc uspořádal oslavu jejích narozenin… a teď je v nebezpečí ţivota… a černá kočka taky… musím jim oběma pomoci…“ Pomalu se rozhlíţela kolem sebe. „Kde jsou palmy?“ ptala se udiveně. „Kde je královský palác?“ Ben tiše hvízdl. „Asi ses pořádně praštila do hlavy. To ale musela být rána, kdyţ povídáš takový hlouposti.“ „Ty tomu nerozumíš…“ odsekla podráţděně a sundala si přilbu. Opatrně si ohmatávala hlavu. Byla celá. „No nic. Nevadí,“ řekla tiše. Vlastně se ani moc nedivila, ţe jí Ben nechtěl věřit. To, co právě proţila, bylo opravdu neuvěřitelné. Snaţila se postavit se na nohy, ale ještě se trochu motala. 39

„Radši si na chvíli sedni,“ radil Ben a posadil jí zpět do uváleného jetele. „Přiváţu Rustyho ke stromu. Můţe se tu zatím v klidu pást. Aţ se trochu vzpamatuješ, vezmu tě do sedla a odvezu tě na ošetřovnu. Musíš hned k doktorovi. Zdá se, ţe to je s tebou moc váţné. Pak se pro Rustyho vrátím.“ Paní Albertova prohlíţela starostlivě potlučenou Stefánii a Ben se zatím postaral o koně. S mokrým obkladem na čele musela Stefánie leţet v klidu na ošetřovně a odpočívat. Večer ji přišly navštívit Laura s Janou. „To bude trhák pro školní noviny,“ začala Laura mezi dveřmi. „Naše odbornice na koně vyhozena ze sedla. To bude titulek, co tomu říkáš?“ „To se opovaţ,“ zamračila se Stefánie a strhla si obklad z čela. Posadila se a s úlevou konstatovala, ţe se jí uţ hlava netočí jako odpoledne, kdyţ ji sem Ben dopravil. „Jak je ti?“ zeptala se Laura starostlivě. Při pohledu na bledou Stefánii ji přešly všechny ţerty. Stefánie mlčela. Ráda by to Lauře všechno honem vyprávěla, ale vadilo jí, ţe tu byla Jana. Před ní by to radši říkat neměla. Chvíli si povídaly o všem moţném, o škole, o ostatních holkách, aţ se Jana konečně podívala na hodinky a řekla: „Musím běţet, měj se Stefko. Uvidíme se později.“ Popadla velkou brašnu a odešla. Stefánie s Laurou zůstaly v ošetřovně úplně samy. Pootevřenými dveřmi sem z vedlejší malé místnosti pronikalo zuřivé klepání psacího stroje, jak paní Albertova psala nějaké zprávy a hlášení. „Vypadáš děsně,“ řekla Laura. „Dík za poklonu,“ odpověděla Stefka, kterou přítelčina upřímnost moc nepotěšila. „Ale ne, nevíš, jak to myslím. Vypadáš, jako kdyby… jako kdybys viděla zjevení.“ Její hlas se rozlehl prázdnou místností a zazněl téměř strašidelně. „Vţdyť taky jo,“ řekla Stefánie. „Měla jsem další divný sen.“ „Váţně? Vţdyť jsi mi ještě ani nestačila vyprávět ten první. No 40

tak povídej,“ vybídla ji Laura a nervózně si přehodila cop z ramene na rameno. „Napřed se podívej na tohle.“ Stefánie strčila překvapené Lauře pod nos své dlouhé ostré nehty. „No, Stefo! Odkdy nosíš umělé nehty? To bych do tebe nikdy neřekla.“ „Nejsou umělé,“ řekla Stefánie trochu rozzlobeně. „Jsou pravé. Mám je uţ od rána. Snad si nemyslíš, ţe bych si opravdu nalepila nějaké atrapy. Pamatuješ si, jak jsem si ti nedávno stěţovala, ţe mi špatně rostou?“ „Tady přestává všechna legrace,“ vydechla ohromená Laura. „Co se to vlastně děje? To přece není jen tak.“ „A to jsi ještě neslyšela, co se mi zdálo,“ dodala Stefánie téměř triumfálně a uţ se nemohla dočkat, aţ to všechno Lauře poví. Měla trochu pochyby, jak to její vyprávění přijme a co si o tom bude myslet. Bylo to přece jenom tak podivné a neuvěřitelné. „Tak spusť,“ řekla Laura nedočkavě a přitáhla si ţidli co nejblíţe k lůţku, aby dobře slyšela. Stefánie jí začala vyprávět oba sny. Nejprve ten noční, jak se kočka změnila v krásnou ţenu a pak ten o princezně a zlém plešatém strýci. Laura ji poslouchala s otevřenou pusou a její obličej s kaţdým dalším slovem bledl. Jako by jí někdo odsával krev. Tím více vynikly její četné pihy, protoţe se na bledé pleti výrazněji vyjímaly. Oči měla vyvalené hrůzou a choulila se ke Stefce, jako by chtěla vlézt k ní do postele a schovat se pod peřinu. Místnost se jim oběma najednou zdála příliš velká a prázdná a bylo tu příliš mnoho oken, kterými je mohly pozorovat něčí oči. „To je příšerný,“ zašeptala vyděšená Laura. „Co s tím budeme dělat? Máš představu, co to všechno znamená?“ „Nevím, ale Ben asi něco tuší. Řekla bych, ţe je tomu všemu na stopě, ale protoţe je tajnůstkář, nechce nám nic prozradit. Víš, jak miluje záhady a tajemství. Teď konečně jedno má a s nikým se o ně nechce podělit. Za nic na světě.“ „Tak co tu provádíte, děvčata?“ ozval se veselý hlas paní Albertové. „Ale proč tady jste potmě?“ 41

Otočila vypínačem a velkou, prázdnou ošetřovnu zalilo prudké světlo. „Co tvoje hlava, Stefánie? Je to lepší? Můţu tě uţ vypustit do lidského davu?“ „Nějak se to nelepší,“ zamumlala Stefka nešťastně. „Naopak. Řekla bych, ţe to chce ještě jeden aspirin.“ Paní Albertova se zatvářila ustaraně. Změřila jí puls a pak jí opatrně poloţila chladnou dlaň na rozpálené čelo. „Bude to nejspíš lehký otřes mozku,“ řekla. „Ještě ţe jsi měla tu přilbu. Mohlo to dopadnout mnohem hůř. A kdyţ uţ tě tu mám po ruce, podívám se na ty škrábance od kaktusu. Ukaţ.“ Stefánie zvedla ruku a paní Albertova opatrně rozvázala obvaz. Pokývala hlavou a usmála se. Zdála se být spokojená. „Vypadá to dobře. Uţ to zaschlo a myslím, ţe to uţ nebudeme znova zavazovat. Nedám ti ani náplast, aby to mohlo větrat. Hlavně buď opatrná, ať si ten strup nestrhneš, a kdyţ budeš pracovat ve stáji, nezapomeň si vzít rukavice. Mohla by se ti tam ze špíny ještě dostat nějaká infekce. Tak, a teď ti skočím pro aspirin.“ Děvčata na chvíli osaměla a Laura se zvědavě podívala na dlaň své přítelkyně. Hlasitě vykřikla. „Co ječíš?“ divila se Stefánie. „Víš, jak jsem se lekla? Já se z tebe asi jednou zblázním.“ „Podívej se na svou ruku,“ blekotala vyděšená Laura. „Honem se podívej na ty jizvy. No jen se podívej.“ Stefánie se podívala na svou dlaň a zkoprněla úţasem. Několikrát zamrkala a dala si ruku blíţ k očím, jako by nemohla věřit tomu, co vidí. „Paneboţe!“ vydechla ohromeně. Zdravou rukou nahmatala náhrdelník na svém hrdle a přiloţila kámen ke zraněné dlani, aby je mohla porovnat. Nebylo nejmenších pochyb. Jizva na její dlani měla stejný tvar jako hieroglyfy na náhrdelníku!

42

IX. Stefánie se nemohla dočkat, aţ bude moci své jizvy ukázat Benovi. Naneštěstí měl Ben následující den praktika z biologie a celá jeho třída vyrazila někam do polí a hájů. A tak musela čekat aţ do večera. Konečně se sešli v knihovně, ona, Ben a Laura, a mohli si o záhadách uplynulých hodin v klidu promluvit. Stefánie Benovi ukázala své dlouhé nehty, ale nijak zvlášť to na něj nezapůsobilo. Snad proto, ţe si nikdy nevšiml, jaké je měla předtím. Pak mu ukázala poškrábanou dlaň a to ho zaujalo mnohem víc. Jeho jiţ tak velké hnědé oči se rozšířily úţasem a zaplály v nich jiskřičky zájmu. Vytáhl hned svoji nezbytnou lupu, popadl Stefánii za zraněnou ruku a táhl ji pod lampu. Přepečlivě a předlouze jizvy zkoumal se zaujetím badatele, který objevil neznámý druh hmyzu. „To je teda k nevíře,“ vydechl. „A počkej, aţ ti Stefka bude vyprávět, o čem se jí zdálo,“ řekla Laura dychtivě. „No tak mu to řekni, na co čekáš?“ Stefánie mu rychle a krátce vyprávěla obsah obou divných snů. Benovo vzrušení neznalo hranic a několikrát její vyprávění přerušil výkřiky plnými údivu a nedůvěry. „No to není moţný! Nepovídej! To je prostě neuvěřitelný!“ „Tos mi toho moc neřekl, Bene. Doufala jsem, ţe mi vysvětlíš, co to všechno můţe znamenat. Předveď svůj detektivní talent a snaţ se na něco přijít,“ ţádala ho Stefka s povzdechem. „Nejsem si zcela jistý,“ řekl Ben a potřásl rozpačitě hlavou. „Hlavně ty tvoje jizvy podobné hieroglyfům z náhrdelníku, to je teda fakticky záhada. I kdyţ… teď si vzpomínám, ţe jsem jednou četl o podobném případu. V obchodě se staroţitnostmi měli těţítko v 43

podobě brouka vytesaného z kamene. Na hřbetě měl vyryté tajemné znaky. Nějaký zlodějíček ho chtěl ukrást, ale kámen byl tak rozpálený a horký od slunce, ţe se o něj popálil. Na dlani mu zůstaly vypálené ty znaky z brouka. Zloděj se polekal a utekl, ale pak ho stejně našli podle jizvy, která mu zůstala na ruce.“ Ben vzal znovu do ruky své zvětšovací sklo a začal zkoumat náhrdelník, který měla Stefánie na hrdle. „Kdybych tak věděl, co je tam napsáno,“ vzdychl si. „Snad naše učitelka dějepisu, paní Douglasová, by to dokázala rozluštit. Co kdybysme za ní zašli a poţádali ji o radu? Ukáţeme jí tvůj náhrdelník a jizvy a…“ „Ani náhodou,“ přerušila ho Stefánie a strčila poškrábanou ruku do kapsy své kytičkované minisukně. „Proč?“ „Prosím tě! Kdo nám to všechno uvěří? Douglasová nás bude mít leda tak za blázny.“ „Já mám nápad!“ vykřikla Laura. Rozhlédla se významně kolem sebe a ukázala na regály plné knih. „Co kdyţ tu je někde nějaký slovník nebo kniha, která nám pomůţe ty hieroglyfy rozluštit? Zkusme to.“ „To je bezva nápad,“ souhlasil Ben nadšeně a hned začal udílet rozkazy. „Ty se, Lauro, podíváš do katalogu a vybereš všechny knihy, které pojednávají o staroegyptské kultuře a o Egyptě vůbec. Uvidíme, jestli ten příběh o princezně a zlém strýci má nějaké skutečné kořeny. A já zatím zajdu za knihovníkem.“ „Jasně,“ souhlasila Laura. „A ty, Stefánie, jdi dolů a oxeroxuj si ruku.“ „Coţe?“ „Co se divíš?“ zasmál se Ben. „Prostě poloţíš dlaň na desku a zmáčkneš tlačítko. Neříkej mi, ţes to ještě nikdy nedělala. Potřebujeme ty jizvy ofotit, neţ se ztratí. Kdo ví. Zítra ráno vstaneš a uţ je nebudeš mít.“ „Rozkaz, Sherlocku,“ řekla Stefánie a šla dolů do místnosti, kde byly kopírovací a rozmnoţovací stroje. Bylo to hned vedle ředitelny. V místnosti naštěstí nikdo nebyl, a tak měla dost Času, aby udělala opravdu jasný a zřetelný obrázek své dlaně. Musela to zkusit 44

několikrát, protoţe první snímky se jí moc nepovedly a byly trochu rozmazané. Právě kdyţ končila, vešel do místnosti nějaký kluk se stohem papírů a díval se na Stefánii, jako by se zbláznila. Ta se na něj sebejistě usmála, jako by to, co právě dělala, byla nejsamozřejmější a nejnormálnější věc na světě, a hrdě vyplula z místností s několika listy, na kterých byla zachycena její dlaň. Byla s výsledkem docela spokojená. Poslední snímek byl opravdu podařený a znaky byly poměrně jasné a čitelné. Vrátila se do knihovny, kde mezitím Ben s Laurou shromáţdili hromadu knih. Slovník hieroglyfů bohuţel nenašli, zato objevili spoustu materiálu, který jim mohl poskytnout alespoň nějakou stopu. „Posluţ si,“ pobídl ji Ben. „Vyber si, kterou chceš, a pomoz nám.“ V devět hodin začaly Stefánii pálit oči. Prsty měla plné prachu a hlavou jí vířila různá jména a data. Byla unavená. Prošla hromadu knih a narazila v nich na spoustu opravdu zajímavých věcí. Kromě popisu rituálů a zvyklostí královských rodin a ceremonií na královských dvorech byla velká část knih věnována i víře Egypťanů v posmrtný ţivot. Aby jejich těla opravdu vydrţela navţdy, nechávali se po smrti balzamovat. Dodnes nikdo přesně neví, jaký je přesný postup a co vše se k mumifikaci těl zemřelých králů pouţívalo. Další kniha se zabývala popisem pyramid a hrobek faraónů. Byly stavěny z kamene a měly podobu obrovských domů. Čím bohatší a mocnější panovník, tím větší a nákladnější hrobka. S neboţtíkem se do hrobu ukládal i značný majetek, a proto musely být zabezpečeny proti zlodějům a vykrádačům. Často zde byly tajné chodby a mohutná kamenná vrata, někdy i obrovské sochy bohů, které měly eventuální lupiče zastrašit. „No teda!“ vykřikla Stefánie a přerušila tak hrobové ticho v knihovně. „Poslechněte si tohle.“ Začala číst nahlas: „Staří Egypťané uctívali kočky jako bohy. Proto bylo běţné, ţe kočky bývaly pohřbívány jako jejich majitelé. Jejich tělíčka byla nabalzamována a uloţena v hrobce v malé rakvi.“ „No vida,“ hvízdl Ben. „Hrozné,“ řekla Laura s odporem a otřásla se. Najednou se ozval pronikavý zvuk zvonku, který oznamoval, ţe 45

knihovna se zavírá. Stefánie vstala a protáhla svá znavená záda. Také Ben se zvedl a začal sbírat knihy poházené po stole. Jen Laura ještě seděla a nemohla se odtrhnout od stránky, kterou právě četla. „Dělej, Lauro,“ řekl jí Ben a zívl. „Za pět minut je tu knihovník a vyrazí nás odsud. To radši půjdem po svých a sami, ne?“ „Pojďte se na něco podívat,“ řekla Laura vzrušeně a nespouštěla oči ze zaţloutlé a otřepané stránky v nějaké velmi staré knize. Přehodila si cop z ramene na rameno, coţ dělala vţdy, kdyţ byla něčím hodně rozčilená. „Co se děje?“ zeptala se Stefánie a přestala srovnávat knihy do regálů. „Tuhle kníţku napsal nějaký chlápek jménem Clancy.“ „Hm, není to náhodou Horace Clancy? Na to jméno jsem narazila uţ několikrát,“ řekla Stefánie a zase pokračovala v práci. „V roce 1920 objevil několik do té doby neznámých hrobek a napsal mnoho knih o svých cestách do Egypta.“ „No jo, Horace Clancy,“ prohodil Ben, jako by mluvil o dobře známém a blízkém příteli. „To byl přeci slavný archeolog. No a co je s ním?“ Při posledních slovech mrkl netrpělivě na hodinky. „Jen se podívejte na tuhle fotku.“ Oba se nahnuli přes Lauřino rameno a podívali se na zaţloutlou fotografii. Byl na ní mladý muţ v jezdeckých kalhotech s přilbou na hlavě. Stál vedle malé rakve, ve které leţela mumie. Mladík měl špičatou bradku a knír. Stefánii se zastavilo srdce. Toho muţe přeci uţ někde viděla! No ano. Ta socha. Socha na hrobě na Chilleenském hřbitově! „A co má být?“ ptal se Ben lhostejně. „To je jako on?“ „Ne,“ odpověděla mu Stefánie nezvykle hlubokým hlasem. „To není Clancy. To je Ambrose Chilleen.“ Ben zbledl a unaveně si promnul oči. Ztěţka se posadil na nejbliţší ţidli a tiše řekl: „Vidím, ţe přišel čas, abych všechno vyklopil. Řeknu vám tedy, co o tom případu vím.“

46

X. „Konečně,“ ušklíbla se Stefánie. „Já jsem to tušila, ţe mi něco tajíš. To ti ale trvalo, neţ ses rozhodl nás obdařit svou velectěnou důvěrou a zasvětit nás do toho.“ „Tak spusť,“ pobízela ho Laura nedočkavě. Obě se k němu zvědavě přiblíţily a zastavily se jen krok před ním. Očima visely na jeho rtech. Ben se cítil jako zvíře chycené v pasti, ke které právě přišli lovci. „No počkat!“ vykřikl a křečovitě se usmál. „Slíbil jsem, ţe vám to povím, ale snad to tak nehoří. Musí to být hned teď? Nelepte se na mě tak. Musím si promyslet, odkud začít.“ „Nejlepší snad bude, kdyţ začneš přímo od začátku,“ řekla Laura výhruţně. „To bude fakt nejlepší,“ souhlasila s ní Stefánie a zkříţila si ruce na prsou. „Tak začni, Bene, čekáme.“ „Nevytáčej se,“ řekla zase Laura bojovně. „Uţ je pozdě. Nebudem tu přece trčet celou noc.“ „Ale copak?“ ozval se za nimi hlas učitelky Douglasové. Měla plnou náruč nějakých učebnic. „To tak pozdě večer ještě sháníte materiály ke studiu? To ráda vidím, ale je uţ opravdu pozdě. Knihovna se zavírá. Však ten hlad po vědění můţete ukájet i zítra,“ dodala se smíchem. „Bene, to jsem ráda, ţe jsi tu také. Mohl bys mi, prosím tě, pomoci s knihami? Potřebuji je donést do kabinetu dějepisu.“ „Ale jistě,“ odpověděl přeochotně a omluvně mrkl na obě zklamaná děvčata. „Moc rád vám pomohu, paní učitelko.“ Paní Douglasová přejela očima knihy na stole. „Co to vidím? 47

Starý Egypt? Země faraónů, země záhad. To je fascinující látka.“ „To teda je,“ souhlasil Ben. Rychle ze stolu shrábl papír s oxeroxovanou Stefčinou rukou, přeloţil ho a strčil si ho do kapsy. Pak vzal paní Douglasové z náruče učebnice a zmizel s ní na schodišti. Ráno přešlapovala Stefánie netrpělivě před stájemi a vyhlíţela Bena. Kdyţ se objevil, skočila po něm a chytila ho za paţi. „Tak uţ spusť. Nemohla jsem zvědavostí ani spát.“ „Napřed snad nakrmíme koně, nemyslíš? Já začnu nalevo a ty napravo. Pak se sejdeme právě tady. Vernon říkal, ţe máme vyčistit sedla a uzdy, takţe při práci budeme mít spoustu času na to, abych ti vše vysvětlil.“ Stefánie souhlasila a tak se pustili do krmení zvířat. Však mi tentokrát neupláchneš, myslela si. Kdyţ skončila a vrátila se na určené místo, leštil uţ Ben sedla a bezstarostně si prozpěvoval. „Doufám, milý Bene,“ spustila, „ţe teď mi konečně řekneš, kdo to byl Noah Farnsworth a proč jsi na jeho hrob nosil květiny.“ Ben po ní hodil plechovku leštidla a starý hadr. „Dělám to jednou ročně,“ začal. „Šestnáctého dubna, kdy měl narozeniny. To je uţ to jediné, co pro něho můţu udělat. Noah Farnsworth byl totiţ můj pradědeček.“ „Pradědeček?“ opakovala jako ozvěna. „Přesně tak. Přišel se svou ţenou do Ameriky hledat práci. Pocházeli ze severní Anglie. V té době se sem právě přistěhoval Ambrose Chilleen a nutně potřeboval nějaké sluţebnictvo. Dům byl předtím mnoho let prázdný a zpustošený poţárem, ve kterém dokonce prý zahynuli někteří členové Chilleenovy rodiny. Prababička tu začala pracovat jako sluţebná a pradědeček se stal Chilleenovým komorníkem.“ „No ne!“ To bylo jediné, na co se Stefka zmohla. Byla ohromená. Něco takového tedy rozhodně nečekala. „Prababička ještě ţije a často na Ambrose vzpomíná. Říkala mi, ţe byl moc bohatý. A jako většina bohatých lidí měl i koníčky a záliby, aby si nějak ukrátil dlouhou chvíli a nenudil se. Propadl 48

archeologii a nejvíc ho zajímal právě Egypt. Financoval všechny Clancyho průzkumnické cesty.“ „Tak proto byla jeho fotka v té knize,“ začala chápat Stefánie. „Clancy ho musel vzít s sebou.“ „Asi z toho velkou radost neměl, ale co jiného mu zbývalo. Chilleen mu na jeho výpravy dával spousty peněz a všemoţně ho podporoval, a tak se mu musel nějak odvděčit.“ Ben vstal a odnesl vyčištěné sedlo na své místo. Pak si vzal další a vrátil se ke Stefánii, která se uţ nemohla dočkat, jak bude vyprávění pokračovat. „Na jedné‘ výpravě objevil Clancy několik nových, dosud neznámých hrobů. Představ si ta náhoda. Bylo to právě při expedici, které se zúčastnil taky Ambrose Chilleen.“ Stefánie samým vzrušením úplně zapomněla pracovat. Její ruka s kusem hadru se bezděčně zastavila a oči upřela na Benova ústa, aby nepřišla ani o jediné jeho slovo. „Doprovázel tvůj pradědeček jako Chilleenův komorník svého pána na cestách? Byl přitom, kdyţ objevili hrobky?“ „Bohuţel ne. Ani nevím proč. Ale prababička říkala, ţe si všichni vţdycky oddychli, kdyţ pán odjel. Nebyl prý nikdy k nikomu moc milý, a tak jim ani nescházel. Jenţe z cesty do Egypta se vrátil o něco dříve, neţ předpokládali.“ „Proč?“ „Nějaká nemoc, nebo co. Nikdo přesně nevěděl. Okolo té cesty bylo vůbec moc nejasností a záhad. Ale od té doby byl prý trochu divný. Teda, po pravdě řečeno, byl vţdycky trochu divný, ale po návratu z Egypta se to ještě zhoršilo. Prababička říkala, ţe bylo nemoţné s ním vyjít.“ Ben prskl na sedlo trochu leštící pasty a začal ji pomalu a systematicky roztírat po celé ploše. „Tak je to tedy,“ řekla Stefánie zamyšleně. „Počkej, to je teprve začátek, protoţe ty pravé záhady se v Údolí přízraků začaly dít právě tehdy.“ „Váţně?“ „Začal prý kutit něco v lesíku u hřbitova, ale nikdo tam nesměl, takţe se neví, co tam vlastně prováděl. Ale asi to bylo něco velkého, 49

protoţe se tomu mnoho dní věnoval od rána do večera. Někdy se vracel domů aţ pozdě v noci. A právě pak se tady objevila černá kočka. Pořád byla za ním jako stín a on se jí prý hrozně bál.“ „Fakticky?“ Ben se nadechl a pokračoval: „Měl z té kočky přímo panickou hrůzu. Utíkal, jak jen ji zahlédl. Ale nebylo mu to nic platné. Byla neodbytná a byla mu neustále v patách. Chilleen byl z toho tak nešťastný, ţe dokonce nařídil mému pradědečkovi Noahovi, aby ho před tím zvířetem chránil.“ „Coţe?“ vyprskla Stefánie. „Chránit někoho před kočkou? To slyším poprvé v ţivotě. To snad není moţný.“ „Jak vidíš, tak je. Ambrose prý tvrdil, ţe ho černá kočka chce zabít.“ „Co je to za nesmysl? Kočka přece dokáţe zabít nanejvýš myš nebo vrabce. Ten Ambrose Chilleen musel být opravdu směšný podivín.“ „To si o něm mysleli všichni. Bylo jim k smíchu, ţe se dospělý člověk bojí obyčejné kočky. Pak ho našli mrtvého na dvoře. Vypadl z okna svého pokoje.“ Stefánie cítila, ţe jí hrůzou vstávají vlasy na hlavě. „To je hrozné,“ vydechla a otřásla se. „Prababička byla u něho v pokoji pár vteřin předtím, neţ se to stalo. Ambrose stál u okna a dával jí pokyny ohledně oběda, kdyţ vtom odněkud přiletěla černá kočka a skočila mu na prsa. Hrozně se prý vyděsil, couvl několik kroků vzad a…“ „A v panice vypadl z okna,“ doplnila ho Stefánie. Ben jen přikývl. „Přesně tak. Teď ale přijde to hlavní. Podrţ se. Ta kočka měla jedno oko zelené a jedno modré!“

50

XI. „To není moţné!“ vykřikla a vyskočila. Sedlo a hadr přitom spadly na zem a plechovka s leštící pastou se jí s rachotem skutálela k nohám. Nevěřícně třásla hlavou, jako by nemohla uvěřit tomu, co právě slyšela. „Ty si určitě vymýšlíš! To musí být vtip.“ „Bohuţel ne. Tak hloupé vtipy zase nedělám. Sám jsem tomu nechtěl věřit, kdyţ mi to prababička vyprávěla. Proto si to dodnes pamatuju moc dobře. Kočka s jedním modrým a s jedním zeleným okem je něco opravdu neobvyklého. Na to se hned tak nezapomíná. Proto jsem byl celý pryč, kdyţ jsi mi tehdy před stájemi o černé kočce vyprávěla. Hned mě napadlo, ţe to není samo sebou.“ „Ale, Ambro… Ambro…“ Stefánie z toho všeho začala koktat. „Ambrose Chilleen přeci zemřel před šedesáti lety,“ vymáčkla se konečně a pátravě se zadívala do Benových hnědých očí. „Kočky se nedoţívají vysokého věku. Podle mně dostupných informací bylo nejstarší kočce pětatřicet. Takţe to tutově nemůţe být ta, která Chilleena shodila z okna.“. „Nemohl by to být její potomek? To by šlo, ne? U koček se přece zvláštní znaky dědí z generace na generaci jako u lidí, nebo snad ne?“ Ben pečlivě uzavřel svoji plechovku s čistící pastou a otřel si ruce. Pak vstal a pomohl Stefánii posbírat spadlé věci ze země. „Víš, ten příběh jsem se dozvěděl vlastně teprve nedávno. Neţ jsem nastoupil na Chilleenskou školu. Moji rodiče totiţ nejsou moc bohatí, a tak jsem potřeboval sehnat peníze na studium. Poţádal jsem o pomoc prababičku. Kdyţ jsem jí řekl, jakou školu jsem si vybral, zarazila se. Pak se rozhodla povědět mi pravdu a celou příhodu mi dopodrobna vyprávěla. Do té doby prý o té tragédii s nikým 51

nemluvila.“ „Ví tady na škole někdo o tom, ţe tvá rodina pracovala pro Chilleeny? Ví tady někdo, kdo vlastně jsi?“ Ben zavrtěl hlavou. „Kdyţ pradědeček umřel, odstěhovala se prababička se svou dcerou, mou babičkou, do Kalifornie a přejmenovala se na Smithovou.“ „To je úţasný příběh,“ vydechla Stefánie. „Myslíš, ţe se ta kočka vrátila proto, ţe jsi tady? Ţe by věděla, ţe jsi do toho případu vzdáleně zapletený? Je moţné, ţe by tě poznala?“ „To se mi nezdá,“ řekl Ben a pokrčil rameny. „Jsem na Chilleenské škole uţ druhý rok. Proč by čekala tak dlouho? Proč se neobjevila hned? A proč místo mě pronásleduje mou nejlepší přítelkyni?“ „To je fakt,“ připustila Stefánie. Ale najednou ji něco napadlo. Otevřela ústa, aby to Benovi pověděla, ale on zřejmě dostal ten samý nápad ve stejném okamţiku, tak vykřikli téměř současně: „Náhrdelník!“ Chvíli na sebe beze slova hleděli s vyvalenýma očima, jako by se toho, co právě řekli, polekali. Pak Ben sáhl do kapsy, vytáhl z ní dva papíry a rychle je třesoucíma se rukama rozloţil. Jeden Stefka poznala hned. Sama ho Benovi dala, byla na něm její oxeroxovaná ruka se záhadnými jizvami, a ten druhý byl zmačkaný ubrousek s černými otisky. Při pohledu na šmouhy od uhlu pochopila, co tehdy večer Ben tak dlouho kutil na, hřbitově u Chilleenova hrobu. Pomocí uhlu, který mu půjčila Jana, otiskl hieroglyf z náhrobního kamene na ubrousek. Musela uznat, ţe to od něho bylo opravdu chytré. „Podívej se na tohle,“ řekl a podal oba papíry Stefánii. „Jen to porovnej.“ Stefánie se na něho nedůvěřivě podívala. „Tak se na to mrkni,“ pobízel ji. Ohromeně se dívala na otisk vlastní dlaně a porovnávala ho se symbolem na pomačkaném ubrousku. Pak se zase nevěřícně podívala na Bena. Ten jen pokrčil rameny. Bylo to nepopiratelné. Jizvy na Stefčině dlani a znaky na hrobě Ambrose Chilleena byly naprosto stejné. 52

XII. Zbytek

dne strávil Ben tím, ţe sháněl někoho, kdo umí rozluštit hieroglyfy. Marně. Nikoho nenašel, ačkoliv proseděl u telefonu celé odpoledne a volal hned na několik vysokých škol. Kdyţ to oznámil Stefanii, byla toho dost nešťastná. Dobře si totiţ uvědomovala, ţe dokud nebudou vědět, co symboly znamenají, nehnou se s vyšetřováním z místa. Bez toho záhadu černé kočky nevyřeší. Hned po večeři šla Stefánie nahoru do pokoje, protoţe se musela učit, jako uţ tradičně, matematiku. Laura zůstala ještě v klubovně a hrála s Janou ping-pong. Stefánie dorazila do pokoje, zavřela za sebou dveře, opřela se o ně zády a chvíli se rozhlíţela po místnosti. Pak si klekla a podívala se pod postel. Nic tam nebylo, nic neviděla. Pak se dívala do šatníku, pod stůl, pod křeslo a za závěsy. Po černé kočce ani stopy. Oddechla si. Rozhodně dnes neměla náladu na další nečekanou návštěvu. Zavřela pro jistotu i okno a natáhla se na postel. Pak otevřela učebnici matematiky a zahloubala se do vědy jí tak cizí a vzdálené. Čekala ji přeci písemka. Po chvíli se ozval nějaký šramot. Stefka zpozorněla a zvedla hlavu. Chvíli napjatě naslouchala, ale bylo ticho. Asi se jí jen něco zdálo. Chtěla v učení pokračovat, ale ozvalo se to znova. Co to bylo? Najednou uslyšela zcela jasně: „Mňaaauuu!“ Uprostřed pokoje stála černá kočka a mezi zuby drţela něco šedého. Neţ se Stefánie stačila vzpamatovat, vyskočila kočka k ní na postel a poloţila tu šedou věc přímo před ni. Pak si vedle toho sedla, ocásek způsobně stočený kolem předních tlapek a zvědavě se na ni 53

zadívala. Jako by čekala, co tomu řekne. Vzpomněla si, ţe jejich kocour jí doma často nosil nejrůznější dárky, aby tak vyjádřil svou lásku a náklonnost. Kočky to jinak prostě říct nedovedou. A tak se často stávalo, ţe kdyţ seděla v obýváku před televizí, přiběhl kocour ze zahrady a poloţil jí k nohám nějaké překvapení. Jednou to byla myš, jindy krtek nebo mrtvý ptáček. Dobře věděla, ţe nesmí urazit kočičí city tím, ţe začne ječet, ačkoliv ji mrtví hlodavci a zkrvavené chomáče ptačího peří nikdy příliš nenadchly. Většinou to vyřešila tak, ţe dárek zabalila do novin a vyhodila. Ale co udělá teď? Šedý předmět před ní na posteli nevypadal ani jako mrtvý krtek, ani jako myška. Opatrně do něj šťouchla tuţkou. Vyvalil se z něho oblak prachu. Vypadalo to jako špinavá a otrhaná cvička, nebo stará vycpaná ponoţka. Co to jen může být? pomyslela a najednou ucítila jí uţ dobře známou vůni kadidla. Byla to vůně z jejích podivných snů. Vtom uslyšela nějaké hlasy, spoustu cizích hlasů. Mluvily neznámou řečí. Byl to tvrdý a nepříjemně hrčivý jazyk a připomínal arabštinu. Tímtéţ jazykem k ní přece promlouvala kočičí ţena! Ţe by to byl dávný jazyk Egypťanů? Hlasy byly stále silnější, zvučely jí v uších a rezonovaly v mozku. Pokoj zalévala vůně kadidla. Byla tak nesnesitelně intenzívní, ţe se z ní Stefánii udělalo mdlo. Najednou si však uvědomila, ţe pod tou silnou vůní se skrývá ještě jiný pach. Nasládlý a pronikavý, pach který se nedá překrýt a potlačit. Vzpomněla si na studenou místnost s lednicí vedle ordinace svého otce, kde uchovával mrtvá zvířata před pitvou. Ano. To je přesně stejný zápach. Zápach smrti! Leknutím se jí zastavilo srdce. Kde se ten pach bere tady v pokoji? S hrůzou se podívala na špinavou cvičku, která leţela před ní. Byla malá, jako by patřila nějakému děvčátku. Stefánie náhle pochopila, co to je a udělalo se jí z toho objevu zle. Otřásla se hrůzou a odporem. Bylo to vůbec moţné? 54

Před ní leţela lidská noha! Velká přibliţně jako její, jenţe o něco starší. O pět tisíc let starší. Byla to noha dávno mumifikovaného člověka. Otevřela ústa a chtěla hrůzou křičet. Ale nemohla. Střídavě ji polévalo horko a hned zase mrazivý chlad. Neznámé hlasy byly stále blíţ a úplně ji ohlušovaly. Pronikavý zápach, který zaléval pokoj, ji začal dusit. Zatmělo se jí před očima a stačila si jen uvědomit, ţe omdlévá. Pak se uţ jen propadala do hluboké, přehluboké tmy.

55

XIII. Stefánie otevřela oči a první věc, kterou uviděla, byla mumifikovaná noha. S odporem se od ní odtáhla a snaţila se posadit. Pod sebou necítila měkké lůţko, ale tvrdou a studenou zem z červených kamenných kvádrů. Překvapeně se kolem sebe rozhlíţela. Viděla jen kamenné zdi a na nich louče, které jasně hořely. Byla v nějaké stodole nebo snad ve sklepě. Přetřela si čelo a znovu se zadívala na stěny kolem sebe. Všimla si, ţe jsou pomalované. Byly na nich muţské postavy s ptačími hlavami, ţenské postavy s kočičími hlavami, hroši s psími hlavami… „Paneboţe, co to má znamenat?“ zasténala a nemohla uvěřit svým očím. Stejné symboly přece viděla v knihách o Egyptě, které s Benem a Laurou studovali! Okouzleně přejíţděla očima výjevy ze starých časů: muţi, hadi, ryby, dýky a noţe, krávy s kočičími hlavami. Co jí asi mají ty obrázky sdělit? Vyprávějí snad nějaký dávný příběh? Příběh, který by tak ráda znala a pochopila. Znovu uslyšela cizí hlasy. Podívala se směrem, odkud přicházely. Viděla, ţe se k ní blíţí smuteční průvod. Odplazila se po čtyřech za sloup, kde se schovala, aby ji nezahlédli. Doufala, ţe si jí dosud nikdo nevšiml. Lidé šli se skloněnými hlavami a jejich hlasy se strašidelně odráţely od kamenných stěn velké chladné místnosti. Ozvěna je znásobovala a vracela zpět. Kdyţ se přiblíţili na pár kroků, všimla si, ţe jsou to muţi odění jen do zlatých sukní. Na hlavách měli zlaté přilbice a na nahých hrudích mohutné zlaté náhrdelníky. Kaţdý z nich něco nesl. Jeden 56

měl zlacenou šperkovnici vykládanou drahými kameny, jiný talíř vrchovatě naloţený ovocem, další dţbán plný hroznů, zlacenou stoličku, podušku, na které leţel hřeben… Uvědomila si, ţe to všechno viděla v knihách. Byly to předměty, o kterých se Egypťané domnívali, ţe je mrtvý bude potřebovat ve svém posmrtném ţivotě. Průvod uzavírali čtyři muţi se zlacenými nosítky, na kterých leţela rakev. Byla malá, jako pro dítě, ale krásně zdobená. Stefánie věděla, ţe takovým rakvím se říká sarkofág. Najednou všechno pochopila. V tom sarkofágu je určitě krásná malá princezna, o které se jí zdálo. Ta s tím zlým strýcem. K rakvi najednou přistoupila kočičí ţena. Byla schovaná za jedním ze sloupů, ale kdyţ průvod přecházel kolem ní nevydrţela se dál skrývat a poloţila svou štíhlou ruku na sarkofág. Oči měla plné slz. Zřejmě se tím něţným gestem chtěla s princeznou rozloučit. V tom sebou poplašeně škubla a uskočila zpět do stínu. Za rakví se totiţ objevil plešatý strýc. Šel pomalu s hlavou vzpřímenou a na ústech mu pohrával divný úsměv. Byl to zlý a výhruţný úsměv sebejistého člověka. Za ním šla spousta dalších lidí. Sluhové, úředníci, urozené dámy, zřejmě celý královský dvůr. Všichni plakali, ale nikdo ne tak upřímně a usedavě jako kočičí ţena. „Tak mladá,“ vyráţela mezi vzlyky nějaká dívka, která vypadala jako komorná. „Proč jenom musela zemřít tak mladá? To je neštěstí. Jak se mohlo stát, ţe snědla zkaţenou rybu!“ „Nebylo to neštěstí,“ zašeptal mladý muţ a opatrně se ohlíţel kolem sebe, jako by se bál. „Nesnědla rybu. Říká se, ţe byla otrávena.“ Několik okolostojících to zaslechlo a tázavě se zadívali na strýce. Ten je zpraţil krutým a samolibým pohledem. Věděl, ţe se nikdo neodváţí obvinit ho nahlas a veřejně. Věděl, ţe se ho lidé bojí a ţe budou mlčet, i kdyţ znají pravdu. Také Stefánie znala pravdu. Ale ona se ho nebála, a tak se rozhodla, ţe mlčet nebude. Vystoupila ze svého úkrytu za sloupem a ukázala na něho prstem. „Tys ji zabil,“ zakřičela. „Tys to byl.“ 57

Vtom kočičí ţena zvedla ruce nad hlavu a dlouhé a široké rukávy jejího splývavého červeného šatu ji téměř celou zakryly. Zmizela a místo ní tu stála najeţená černá kočka. Prskala a blýskala očima, pak se přikrčila a vymrštila se neuvěřitelnou silou proti hrudi plešatého strýce. Ten hrůzou a překvapením vykřikl a zavrávoral. Jeho sluhové k němu hned přiskočili a snaţili se z něho sundat zdivočelé zvíře, které mu ostrými drápy drásalo hrdlo a obličej. Konečně se jim to podařilo. Kočka se v jejich rukou bezmocně zmítala, prskala a blýskala zuby. Z drápů jí kapala rudá krev. Strýc se drţel za rozdrásané hrdlo a křičel jako smyslů zbavený: „Zabte ji, zabte tu bestii a pohřběte ji s její paní!“ „Nééé! To nesmíte,“ zaječela Stefánie zoufale a rozběhla se za otroky, kteří odnášeli kočku někam pryč. Nevšímali si jí. Jako by tam nebyla. Zuřivě lomcovala jejich silnými paţemi, chytala je za svalnaté nohy a bušila do nich pěstmi. Za kaţdou cenu chtěla kočku zachránit, ale její snaha byla marná. Zdálo se, ţe její přítomnost nikdo nebral na vědomí. Pocit bezmocnosti jí naplnil oči slzami. „Pro pána krále, Stefino, co tam děláš?“ Stefánie otevřela oči a uviděla Lauru dole pod sebou, jak vstupuje do pokoje. „Jak ses tam vůbec dostala?“ ptala se Laura vyjeveně a dívala se nahoru. Za skly brýlí se její oči zdály větší, neţ ve skutečnosti byly, a navíc se jí teď rozšířily úţasem nad tím, kde našla svou přítelkyni. Stefánie si přejela rukou po čele. To se jí snad jenom zdá. To nemůţe být pravda. Proč všechno vidí z výšky? Kde to je? Chtěla se napřímit, ale hlavou se uhodila o strop. Najednou si uvědomila, kde je, a pochopila, proč se Laura tak diví. Bylo to opravdu trochu neobvyklé místo. Seděla na skříni!

58

XIV. „To

je jako ten případ o Vzpěračce,“ řekl Ben, kdyţ mu to dovyprávěly. „Četl jsem o tom asi před dvěma lety, tehdy toho byly plné noviny. Senzační případ, fakticky.“ Laura se Stefkou se na něho nechápavě podívaly. Všichni tři seděli v jídelně a Stefánie popíjela kakao, které jí Laura přinesla z kuchyně, prý na uklidnění. „Vypij to všechno,“ vybízela ji. „To tě postaví na nohy. Musíš se z toho trochu vzpamatovat.“ Pak se obrátila na Bena. „Co má Stefánie společného s nějakou svalnatou vzpěračkou?“ „Vůbec nebyla svalnatá. Byla to starší drobná paní a Vzpěračkou ji nazvali novináři po tom, co se jí přihodilo. Poslouchejte. Ta dáma byla majitelkou penziónu, a aniţ by to tušila, ubytovala tam mladíka, který byl maniak a zabiják. Jednoho večera to na něj přišlo a začal nebohou starou paní honit po domě s noţem v ruce. Naštěstí se jí podařilo zamknout se v jednom pokoji a zavolat policii…“ „Jdi prosím tě rovnou k věci,“ poţádala ho Stefánie unaveně. „No vţdyť jo,“ ohradil se Ben dotčeně. „Uţ jsme u toho. Policie okamţitě přijela a maniaka zajistila, jenţe se nemohli dostat k té staré paní do pokoje. Ona se totiţ ve strachu a v panice doslova zabarikádovala. Přisunula ke dveřím kovový sejf, který váţil asi půl tuny.“ Laura a Stefka se na sebe beze slova podívaly. „Co to má co dělat se Stefinou?“ zeptala se Laura a nechápavě zavrtěla hlavou. „Nemůţeš se vymáčknout trochu jasněji?“ „Adrenalin,“ řekl Ben klidně. „Byl to adrenalin. Je to chemická látka, kterou produkují nadledvinky v případě, ţe se tělo ocitne ve 59

stavu ohroţení. Způsobí, ţe se organismus neobyčejně zaktivuje a dodá více krve svalům, které pak dosahují neobvyklých výkonů. Proto padesátikilová stará paní dokázala odsunout půltunový sejf, proto atleti lámou rekordy a proto Stefánie lehce vyskočila na dva metry vysokou skříň. Jen mě mrzí, ţe jsem u toho nebyl. Rád bych to viděl na vlastní oči. To teda muselo být něco.“ Stefánie upila trochu horkého kakaa. Příjemně ji zahřálo. Ruka se šálkem se jí však ještě trochu třásla. „Napřed kočka, pak hrozné sny,“ začala Laura a rozebírala celou situaci, „pak ti narostly nehty a teď se z tebe ještě stane rekordmanka ve skoku na skříň.“ „Nedělejte si ze mě legraci,“ zabručela Stefánie. „Nedělám si legraci,“ bránila se Laura. „Naopak. Myslím si, ţe je to čím dál váţnější. Měli bysme s tím něco udělat.“ „Ale co?“ ptala se Stefánie zničeně. „Co můţu dělat? Vím dobře, ţe mě ta princezna a její kočka potřebují, ţe jim mám nějak pomoci, ale jak?“ Laura ji soucitně pohladila po paţi a vzdychla. „Nic ve zlým,“ začal Ben pomalu, „ale nemůţeš udělat vůbec nic. Tvé sny jsou zrcadlením události, která se pravděpodobně odehrála v minulosti. Je moţné, ţe zlý strýc opravdu otrávil svou neteř a zabil její kočku, ale ty jim nemůţeš pomoci. Stalo se to uţ dávno, před pěti tisíci let. Teď uţ je trochu pozdě na nějakou záchranu.“ „Tak co po mně kočičí ţena vlastně chce? Proč mě pořád pronásleduje? Proč mi nedá pokoj?“ Stefánie nechtěně zvýšila hlas. Měla těch záhad uţ po krk. „Něco mě napadá,“ řekl Ben zadumaně. „Říkala jsi přece, ţe princezna měla stejný náhrdelník, jako máš ty.“ „To ano,“ přikývla a znovu se napila kakaa. „Třeba ten tvůj není kopie, ale je pravý. Co kdyţ tvá matka koupila náhrdelník, který opravdu patřil mrtvé princezně?“ Stefánie se otřásla. Představa, ţe má na sobě náhrdelník, který patřil nějaké ztrouchnivělé mumii, ji právě nenadchla. „To bude ono,“ pokračoval Ben. „Kočka ho chce donést zpět své paní. Proto ti říkala Vrať. Chtěla, abys ho mrtvé vrátila. Proto tě pronásleduje.“ 60

Stefánie na něho vyděšeně zírala. „Ţe nás to nenapadlo hned!“ vykřikl Ben a luskl prsty. „Jak můţeme najít tvou matku? Musíme jí zavolat. Musíme s ní okamţitě mluvit.“ „Proč?“ „Poţádáme ji, aby se spojila s majitelem obchodu, ve kterém náhrdelník koupila. Vsázím se, ţe on nám tu záhadu objasní. Musí přece vědět, odkud má zboţí. Moţná bude znát i obsah toho, co je na něm napsáno. To by nám hrozně pomohlo.“ „To je nápad!“ vykřikla Laura nadšeně. „Ani bych neřekla,“ zchladila ji Stefánie. „Vůbec to není dobrý nápad. Máma nesnáší, kdyţ ji někdo ruší v práci. Pokud to není vyloţeně nutné… smím jí volat jen ve váţných případech, jako jsou přírodní katastrofy a tak… ne, to prostě nejde.“ „Copak tohle není dost váţné?“ „Dlouhé nehty, divné sny a zatoulané kočky se neřadí mezi přírodní katastrofy,“ řekla Stefka tvrdohlavě a vstala. Ben s Laurou ji ohromeně pozorovali. Nechápali, proč se tak bránila, kdyţ vyřešení záhady bylo na dosah ruky. Chvíli bylo ticho. Všichni tři mlčeli. „Musím se jít šprtat,“ uzavřela debatu Stefánie a zamířila ke dveřím. Jakmile odešla, dali její dva přátelé hlavy dohromady a dlouho si něco šuškali. Stefánii vzbudilo hlasité zvonění budíku. Chvíli rozespale šátrala rukou po stolku vedle postele, aţ se jí podařilo budík zamáčknout a ještě na chvilku zavřela blaţeně oči. Pak se protáhla a zadívala se na strop. Z plakátu se na ni dívalo perské kotě a zdálo se, ţe se na ni usmívá. Stefka se usmívala také. Dnešní noc spala klidně bez hrozných snů, které ji poslední dobou strašily. Moţná to znamenalo, ţe ji kočičí ţena přestala pronásledovat. Snad uţ jí dá konečně pokoj. „Lauro,“ zavolala Stefánie svou přítelkyni, aby jí oznámila radostnou zprávu o tom, ţe její děsivé představy a fantazie uţ skončily a ţe snad je tedy všechno v pořádku. 61

Nikdo jí neodpovídal. „No tak, Lauro,“ zvolala znova a vyhlédla zpod peřiny. Lauřina postel byla prázdná. Rychle se posadila a rozhlíţela se po místnosti. Na ţidli byly Lauřiny šaty přesně tak, jak je tam včera poloţila. Znovu se podívala na lůţko. Bylo ustlané, jako by v něm nikdo nespal. Ţe by Laura strávila noc někde jinde? Nesmysl! Rychle se oblékla a seběhla dolů na snídani. Lauřina nepřítomnost ji vyvedla z míry, ale snaţila se nezmatkařit. Laura třeba večer usnula na ţidli u psacího stolu, kdyţ se učila. To by vysvětlovalo, proč byla její postel netknutá. A šaty na křesílku, které si včera připravila? Prostě si vzala jiné. Vidíš, říkala si Stefka. Všechno se dá rozumně vysvětlit. Jen nesmíš hned propadat panice. „Neviděla jsi Lauru?“ ptala se Jany, která jen zamítavě zavrtěla hlavou a řekla: „Dnes ráno ještě ne, ale včera pozdě večer jsem ji zahlédla s Benem. Šli směrem k lesíku.“ Snad ne k hřbitovu, lekla se Stefánie. „A Bena jsi teď ráno náhodou nepotkala?“ Jana znovu zavrtěla hlavou. Stefánie se rozhlíţela po jídelně. Ben býval obvykle první u jídla a odcházel jako poslední. Dnes ho však nebylo nikde vidět. Třeba se tentokrát najedl dřív a šel už do stájí, snaţila se uklidnit sama sebe, ačkoliv se jí to nedařilo. Naopak. Nepříjemná předtucha, ţe se stalo něco hrozného, v ní rostla kaţdou další minutou. Rozběhla se do stájí. „Ahoj, Vernone,“ pozdravila a stěţí popadala dech. „Neviděls tu Bena?“ Vernon pil kávu z plechového hrnku a vesele se na ni šklebil. „Není tu a nevím nic o tom, ţe by měl dnes ráno přijít. Měli jsme domluveno, ţe tu bude odpoledne. Aţ přijde, řeknu mu, ţes ho hledala. Mám mu něco vyřídit?“ Stefánie neodpovídala. Horečně přemýšlela o tom, kde jinde by mohla svého kamaráda najít. „A co dělá hlava? Nebolí tě?“ ptal se Vernon. Nechápavě se na něho podívala. Pak si vzpomněla na svůj pád z koně a pochopila, proč se jí ptá. V posledních dnech se toho událo 62

tolik, ţe jí připadalo uţ strašně dávno, co ji Růsty shodil. „Díky za optání. Hlava je v pořádku, cítím se fajn.“ Nebyla to pravda. Cítila se mizerně a hlavou jí vířily nejčernější myšlenky. Kde je Ben a Laura? Jak je moţné, ţe se ani jeden z nich dnes ráno neobjevil? Je to náhoda? Jana přece říkala, ţe je večer viděla pohromadě. Běţela zpět do školy a málem přišla pozdě. Při hodině angličtiny vůbec nesledovala, co se kolem ní děje a myslela jen na své dva přátele. Jakmile zazvonilo na přestávku, začala se všech vyptávat, jestli neviděli Bena nebo Lauru. Od všech dostala zápornou odpověď. Ani při další hodině se nedokázala soustředit a jen si přála, aby uţ bylo odpoledne a ona měla volno a mohla se pustit do pátrání po zmizelých. Poslední hodina před obědem byla chemie a měli laborky. To bylo opravdu poslední, co si Stefánie mohla přát. Zdálo se jí, ţe se proti ní dnes všechno spiklo. Měli pracovat ve dvojicích a provádět nějaké chemické pokusy. Učitel jí přidělil jako partnera Boba Wortha, který měl největší zásluhu na šíření zprávy o tom, jak Stefánie poletovala po intru v noční košili a honila imaginární kočku. „To snad ne?“ vztekala se. „Ale copak, kotě, snad se mě nebojíš?“ Zamračeně se nasoukala do zástěry a zpraţila Boba nevlídným pohledem. „Hele, všímej si radši zkumavek a mě vynech, buď tak hodný.“ „Jasně, kotě, pro tebe všechno. Víš co? Přečti mi seznam chemikálií a postup a já udělám tu špinavou práci za tebe. Ať si nezapatláš tlapky.“ Stefánie vzdychla a zadívala se na tabuli, kde byly dva sloupce. V jednom byly názvy chemikálií nezbytných pro pokus a v druhém jejich přesné mnoţství. Začala je Bobovi předčítat, ale najednou se zarazila. Zdálo se jí, ţe se značky a čísla na tabuli začínají hýbat a kroutit jako hadi. Přeskupovaly se a měnily tvar a najednou vypadaly jako… nemohla tomu uvěřit… jako hieroglyfy. Protřela si oči. Vernon měl pravdu, kdyţ se jí ptal na hlavu. Asi je 63

cvok. Moţná se při tom pádu poranila váţněji, neţ se zprvu zdálo. Vypadalo to na lehký otřes, ale kdoví, jaké následky to na ní zanechalo. Nebo ţe by jen měla nějaké halucinace? Znovu si protřela oči a zavrtěla hlavou. „Copak, kotě, je ti něco? Nejsi uţ unavená?“ „Ne, nic mi není,“ odsekla. „Ale byla bych ráda, kdybys mi dal pokoj. Udělám si to radši sama a ty jdi pomoc Kristy Michaelsové. Nějak si s tím neví rady.“ „No, jak myslíš, hlavně se hned nevztekej,“ zabručel Boby a uraţeně odfrčel. Oddychla si a znova se podívala na tabuli. Ke své velké radosti tam uviděla zase jen dva sloupce čísel a značek chemických prvků. Všechno bylo v pořádku. Začala odměřovat nějaký modrý prášek a cítila, ţe se jí nesmírně ulevilo. Neţ prášek nasypala do připravené nádoby, mrkla ještě jednou na tabuli a zkoprněla. Čísla se znovu začala hýbat a hemţit a kroutit a najednou se seřadila do čtyř řad tajemných egyptských symbolů. Kousla se do spodního rtu a kradmo se podívala kolem. Ostatní studenti klidně pracovali a bezstarostně se přitom bavili, jako by se nic nedělo. Někteří se dívali na tabuli, ale tvářili se naprosto normálně. Hieroglyfy zřejmě viděla jenom ona. Stefánie měla pocit, ţe se zbláznila. Co má dělat? Z tabule se na ni šklebily neznámé symboly, které však nikdo jiný neviděl. Jako bez ducha začala poslepu přisypávat do nádoby různé přísady a přilévat roztoky a ani dobře nevěděla, co to vlastně dělá. Musela předstírat, ţe je všechno v pořádku. Komu má vykládat, ţe na tabuli vidí něco jiného neţ ostatní? Kdo jí to uvěří? Snad uţ opravdu patří do blázince. Najednou ucítila vůni kadidla. Vůni ze svých záhadných snů. Zkumavka v jejích prstech se začala zahřívat, její obsah se vařil a bublal. „Stefánie Marksonová, můţeš nám prozradit, co to právě provádíš?“ ozval se hlas učitelky chemie, která stála vedle ní a zvědavě jí nahlíţela přes rameno. Všichni se přestali bavit a dívali se na Stefku. „Měla jsi jen změřit hladinu kyselosti dané kapaliny a místo toho 64

vynalézáš nějaký nový parfém,“ ţertovala paní učitelka a přičichla ke zkumavce. „Ba ne, to nebude parfém, to voní jako kadidlo.“ Stefánie se na ni vyplašeně podívala, jako by se právě probudila. Upustila zkumavku a ta se jí roztříštila u nohou. V nádobě na jejím stolku stále něco bublalo a vřelo a všude byla cítit pronikavá vůně kadidla. „Moc mě to mrzí, paní Gillesová,“ začala rozpačitě. „Opravdu moc, ale nějak se necítím dobře. Jako by se mi motala hlava. To bude po tom pádu z koně. Promiňte.“ Strhla ze sebe zástěru a vyrazila ze třídy. Chtěla být co nejdále od tabule s hieroglyfy a od smějící se třídy. Chtěla být co nejdále od zápachu kadidla, který měl překrýt jiný zápach – pach smrti.

65

XV. Odpoledne musela Stefánie čistit stáje. Ben se pořád ještě neukázal, a tak udělala i jeho práci. Její obavy vzrůstaly. Bylo to uţ víc neţ dvanáct hodin, co Ben a Laura zmizeli. Stefánie si vzpomněla, jak ráno lhala paní Danitaové, kdyţ se sháněla po Lauře. Řekla jí, ţe je Lauře zle a ţe zůstala v posteli. Teď jí to ale mrzelo. Měla radši říct pravdu. Měla přiznat, ţe se Laura večer nevrátila na pokoj a ţe po ní a po Benovi není v celé Chilleenské škole ani stopy. Po dlouhém rozhodování došla k názoru, ţe bude nejlépe celou věc oznámit vedení školy a policii. Aţ se jí budou vyptávat, vynechá povídačky o náhrdelníku a divných snech, protoţe by jí stejně nevěřili, a řekne jen to, co by mohlo pomoci k nalezení jejích přátel. Po tomto rozhodnutí se jí docela ulevilo. Rychle dokončila práci a uţ jí zbývalo jenom dát koním trochu čerstvého sena. Vylezla nahoru na seník a vidlemi shazovala dolů krásně vonící seno. Najednou uslyšela telefon. Vernon před chvílí odjel do města, a tak byla ve stájích sama. Musela ho proto zvednout. Co kdyby to bylo něco důleţitého? Co kdyby to byl Ben nebo Laura? Bleskurychle sjela po ţebříku dolů a vrhla se k telefonu. Jen abych to stihla, myslela si. „Haló,“ vyhrkla zadýchaně, kdyţ dorazila na místo a zvedla sluchátko. „Ahoj, Stefino, jsi to ty?“ V telefonu to praskalo a pískalo a hlas přicházel jakoby z velké dálky. Přesto ho bezpečně poznala. Byl to hlas její maminky. „Ahoj, mami!“ Byla překvapená, protoţe bylo velmi neobvyklé, 66

aby jí Libby volala. Cítila, ţe jí tečou po tvářích slzy samou radostí. Po napětí, které celé dopoledne proţívala, kdyţ se trápila kvůli zmizení svých přátel, jí maminčin hlas hrozně potěšil. Dodal jí trochu jistoty. „Jak se máš? A jak se daří velrybám? Máš uţ o nich hotový ten článek?“ „Ano, všechno je v pořádku. A jak se daří vám? Uţ jste na něco přišli? Jsou tam u tebe Ben s Laurou?“ Stefánie pochopila, ţe Libby všechno ví. Ben a Laura jí museli včera večer volat a povědět, co se děje. „Nejsou tu, ale…“ „To nevadí,“ přerušila ji Libby. „Tak to řeknu tobě. Určitě jsi zvědavá, co jsem zjistila. Tak tedy, poslouchej. Podařilo se mi spojit se s majitelem obchodu, ve kterém jsem koupila náhrdelník. Odeslala jsem mu faxem symboly, které mi poslal Ben.“ Tak přeci, pomyslela si Stefánie. Nemýlila jsem se. Laura s Benem se hned večer spojili s Libby a jednali na vlastní pěst. „A teď se podrţ. Na náhrdelníku je napsáno – Sakarra. Není to vlastně slovo, je to jméno jedné egyptské princezny, která ţila před pěti tisíci let a byla zavraţděna vlastním strýcem. Ten náhrdelník, co jsem ti dala, je kopie šperku, se kterým byla Sakarra pohřbena.“ Pod Stefánií se podlomila kolena. Sakarra. Princezna z jejích snů má teď jméno. Nebyl to tedy přelud nebo výplod bujné fantazie. Ona opravdu existovala! „A to není všechno,“ pokračovala Libby. „Zjistila jsem, ţe hrob princezny Sakarry objevil Clancy za finanční podpory Ambrosea Chilleena. Expedice tehdy vzbudila velký rozruch, protoţe hrobka byla vykradena krátce po objevení. Co tomu říkáš? Zajímavé, ne?“ Stefánie ztěţka polkla. „To teda jo.“ „Celá Clancyho výprava pak byla v podezření. Egyptská vláda se o to velice zajímala, protoţe to byl opravdu neobvyklý případ.“ „A co ukradli? Šperky?“ „Všechno, Stefino, představ si, ţe ukradli celou hrobku. Kámen po kameni. Byla sice malá, ale stejně to musela být hrozná práce. Neuvěřitelné. Byl z toho šílený skandál.“ „Přišlo se někdy na to, kdo to udělal?“. 67

„Ne. Ale později se jeden z členů výpravy na smrtelné posteli kál a prohlásil, ţe…“ „Ţe to má na svědomí?“ „Ne, to ne. Ale přiznal, ţe přijal velký úplatek za to, ţe zabavil a odvedl stráţe v době, kdy byl hrob rozebírán. Víš, kdo ho podplatil?“ Stefka byla tak ohromena, ţe se nezmohla ani na slovo. Tušila však, co bude následovat. „Ambrose Chilleen! Věřila bys tomu? Takţe je víc neţ pravděpodobné, ţe tu hrobku ukradl právě on. Bohuţel se neví, kde ji ukryl. Stefino, miláčku, jsi tam ještě? Stalo se něco? Proč mlčíš?“ Stefánie své matce neodpovídala. Stála tam bez hnutí a bez dechu a sluchátko jí vypadlo z ruky. V obličeji byla bledá jako stěna a oči měla upřené na postavu, která se k ní blíţila. Byla to kočičí ţena. Stefánie hrůzou vykřikla. „Vrátit, musíš to vrátit,“ syčela ţena a pomalu se k ní blíţila. Kdyţ došla aţ k ní, zastavila se a zvedla ruce nad hlavu. Dlouhé nehty se zaleskly jako dýky a Stefánie si všimla, ţe z nich kape krev.

68

XVI. Stefánie znovu vykřikla a začala couvat. Kočičí ţena vydala divný zvuk, něco mezi předením a vrčením a maličko se přikrčila, jako by se chystala ke skoku. Stefánie popadla vidle, které měla po ruce a napřáhla je proti ţeně. „Nepřibliţuj se ke mně,“ vykřikla výhruţně, ale nebylo jí to nic platné. Ţena se stále přibliţovala. Stefka si s hrůzou uvědomila, ţe není schopná vidle pouţít a ţe se nedokáţe bránit. Nechtěla by kočičí ţeně ublíţit, i kdyţ se jí tak hrozně bála. Odhodila je proto stranou a vyběhla ze stáje. Ţena za ní. „Vrať to,“ křičela. „Vrať to, vrať.“ Stefánie přeběhla dvůr a vrhla se do lesa. Rozhrnovala větve, klopýtala přes kořeny, nohy se jí zamotávaly do vysoké trávy a šlahounů od malin, ale nezastavovala se. Nevěděla ani, kam se řítí. Ještě nikdy tak rychle neběţela. Byl to závod o ţivot. Za sebou slyšela praskání větví a výkřiky: „Vrať to, vrať.“ Byla zoufalá. Vlasy se jí zamotávaly do hustého porostu, ruce měla poškrábané a šaty potrhané od větví, které jí navíc bolestivě šlehaly do obličeje. Cítila, ţe jí ubývá sil a stěţí popadala dech. Vtom zakopla o pařez a natáhla se jak dlouhá tak široká. Chvíli leţela jako bez duše, ale pák se vzchopila a začala se sbírat ze země. Na zádech ji něco zastudilo. Prudce se obrátila a uviděla nad sebou kočičí ţenu. Stála přímo u ní a pomalu jí nehty přejíţděla po zádech. „Vrať, vrať,“ šeptala výhruţně. Z posledních sil se Stefánie vymrštila vpřed a snaţila se uniknout. Musí. Jinak je to její konec. 69

Závod o ţivot pokračoval. Prodírala se houštím a kolem ní poplašeně poletovali drobní ptáci, jejichţ hnízda nechtěně shazovala, ničila a rozšlapávala. Moc jí to mrzelo, ale nedalo se nic dělat. Musela dál. Najednou ji napadlo, ţe je to třeba zbytečné. Kočičí ţena ji dostihne tak jako tak, ať se skryje kdekoliv. Houští začalo řídnout a ona se konečně ocitla na volném prostranství. Ulehčené vydechla, ale vzápětí se zarazila a krev jí ztuhla v ţilách. Byla na Chilleenském hřbitově. Jak je moţné, ţe ze všech moţných cest zvolila, i kdyţ nechtěně, právě cestu na to hrozné a strašidelné místo? Co teď? Má se radši vrátit zpět do houští? Chvíli tam nerozhodně stála a přemýšlela. Nejkratší cesta do intru, kde by byla zachráněna, vedla právě přes hřbitov. Neměla tedy na vybranou. Nadechla se, zatnula zuby a pustila se vpřed. Opatrně, aby nezakopla o některý z povalených náhrobních kamenů, se prodírala vysokým plevelem. Vyhnula se několika hadím dírám, které po cestě uviděla, a pokaţdé se otřásla odporem. Ač milovnice zvířat, plazy právě v lásce neměla a nerada by teď nějakého potkala. Kromě několika suchých hadích kůţí však nic zvláštního neviděla. „Húúú, húúú,“ ozvalo se nad ní. Zastavilo se jí leknutím srdce. To bude jen sova, utěšovala se. Možná ta samá, co mě vyplašila minule. Ohlédla se zpět. Nikdo za ní neběţel, nikdo ji nepronásledoval. Snad kočičí ţena ztratila v hustém křoví orientaci a zabloudila. Anebo byla rychlejší, oběhla hřbitov a teď na ni čeká na druhé straně? Obloha se začala zatahovat hustými tmavými mraky a zvedal se vítr. To ještě zvýšilo ponurou atmosféru smutného místa. Z dalekých kopců se neslo táhlé vytí šakalů, ale Stefka si uţ ničeho nevšímala. Se sveřepě sevřenými rty se prodírala vpřed a přísahala si, ţe se nedá ničím zastrašit. Právě míjela hrob Ambrosea Chilleena, kdyţ se nad její hlavou ozvalo zlověstné zavrčení. Zastavila se a překvapeně vzhlédla. Na rameni sochy Ambrosea Chilleena seděla černá kočka. Stefánie zavrávorala. 70

Kočičí ţena ji přeci dostihla. Dostala ji, i kdyţ v jiné podobě. Zvíře mělo napjaté svaly připravené ke skoku a pod ohrnutými pysky se blýskaly ostré bílé zuby. Ještě okamţik a skočí! Stefánie klesla na náhrobní kámen a v hrůze se k němu přitiskla. Přikryla si paţemi zátylek, aby se ochránila před ostrými zuby a drápy. Neměla uţ sílu utíkat dál. Bezmocně tam leţela s obličejem přitisknutým k chladné mramorové desce a čekala, kdy na ni kočka skočí. Vtom zaslechla nějaké hlasy. Bylo to vůbec moţné? Vycházely zespoda, přímo z hrobu, a zcela zřetelně volaly její jméno!

71

XVII. Hřbitovem

se rozlehlo mohutné zaburácení hromu. Stefánie stále ještě leţela na náhrobním kameni jako ochrnutá a naslouchala hlasům z podzemí, které ji volaly. Pak si uvědomila, ţe očekávaný kočičí útok se stále nekoná, a tak opatrně zvedla hlavu, aby viděla, co se s kočkou stalo. Rameno kamenného Ambrosea Chilleena bylo prázdné. Kočka zmizela. Znovu se ozvaly tajemné hlasy, ale tentokrát mnohem silněji a hlasitěji, takţe mohla s určitostí rozpoznat, ţe je to Ben s Laurou. Volali o pomoc. Nebem projel oslnivý blesk a v jeho záři si všimla kamene s hieroglyfem, který byl přímo u nohou sochy Ambrosea Chilleena. Kámen vypadal jako nějaké tlačítko a Stefánie doslova cítila nutkání na něj poloţit dlaň. Najednou jí všechno došlo. Tady je přece hrob princezny Sakarry! To je ten tajný projekt, na kterém Chilleen pracoval po svém návratu z Egypta. Stefánie přesně věděla, co má udělat. Vší silou se opřela o kámen s vyrytými znaky a vzápětí uslyšela dunivý zvuk, jako kdyţ se o sebe třou dvě kamenné desky. Hrobka Ambrosea Chilleena se otevřela. Stefánie uviděla příkré kamenné schodiště, které vedlo dolů do tmy. Na okamţik zaváhala. Kdybych tak alespoň mela svítilnu, pomyslela si. Pak se znovu ozvaly hlasy Bena a Laury, tentokrát však mnohem hlasitěji. Nebylo pochyb, ţe jsou uvězněni dole v té tmě. Uvědomila si, ţe jim musí pomoci. Obavy o osud kamarádů přemohly její vlastní strach a ona začala sestupovat dolů. Kdyţ byla asi na sedmém schodě, ucítila, jak ji 72

někdo strčil do zad a ona ztratila rovnováhu. Padala do neznáma.

73

XVIII. Stefánie ucítila vůni kadidla a napadlo ji, ţe se jí zase něco zdá. Kolem sebe viděla stěny ozdobené výjevy ze ţivota Egypťanů. Muţi, hadi, ryby, polohroši, polopsi, polokrávy, poloţeny a polokočky. To znám, pomyslela si. Tady jsem už přece byla. Začala se zvedat ze země, ale najednou si všimla, ţe tu není podlaha z červených kvádrů jako v předchozím snu, ale obyčejná ušlapaná zem. Nebyla v Egyptě. Byla v hrobce Chilleenského hřbitova. Zvedla hlavu a uviděla kočičí ţenu. Stála tam klidně a pozorovala Stefánii, jak se ztěţka sbírá ze země. „Kdo jste?“ zeptala se Stefánie, kdyţ se konečně postavila. Měla potlučené koleno, ale jinak byla v pořádku. „Jsem duch kočky, která patřila princezně Sakařře.“ „Jak jste se sem dostala?“ vyptávala se dál Stefka a nenápadně přitom couvala. Měla ještě dobře v paměti ostré drápy, které jí před několika okamţiky v hustém lese přejíţděly po zádech. „Kdyţ otrávili mou paní, zabili i mne, pak mé tělo mumifikovali a uloţili společně s jejím. Spaly jsme tak tisíce let, bok po boku, nikým nerušené, v pokoji a míru. Pak přišli nějací muţi. Začali všechno převracet, čistit, prohlíţet, číslovat a zapisovat do katalogů.“ „To byl Clancy a jeho tým,“ přerušila ji Stefka. „Pak ale jeden z nich, mladý, arogantní s bradkou…“ „To byl Chilleen,“ skočila jí Stefka znovu do řeči. Kočičí ţena přimhouřila oči a zlostně zaprskala. „Nenávidím uţ jen to jméno. Podplatil několik lidí, aby nás ukradli a propašovali z Egypta. Pak nechal vyhloubit tenhle podzemní úkryt a celou naši 74

hrobku sem přestěhoval, aby nás uţ nikdy nikdo nenašel.“ Kočičí ţena se na chvíli odmlčela, jako by vzpomínala. „Často sem chodil a těšil se s ukradenými poklady. Ale jednoho dne, jak přenášel mou rakev sem a tam, zakopl a rakev se rozbila. Ne docela, jen praskla a kousek se odlomil, ále to mi stačilo k tomu, abych se protáhla ven. Od té doby jsem mu nedala pokoj, dokud se nezbláznil. Dohnala jsem ho k smrti. Nic jiného si stejně nezaslouţil. Pak jsem však marně pátrala po někom, kdo by mně a mé paní mohl pomoci. Často jsem vycházela z hrobky a toulala se po okolí, ale po letech jsem začala pochybovat, zda to má nějaký smysl. A kdyţ uţ jsem to chtěla vzdát, objevila ses ty.“ Přes rudé rty kočičí ţeny se mihl náznak úsměvu. „Měla jsi stejný náhrdelník jako moje paní v den pohřbu. A co víc, pochopila jsem, ţe rozumíš zvířatům, ţe je máš ráda a vţdy se jim snaţíš pomoci. A tak mi svitla jiskřička naděje. Jsi vlastně jediná, kdo pro nás můţe něco udělat, ty jediná nás můţeš zachránit.“ Ţena se odmlčela, jako by Čekala Stefčinu odpověď. „Ale co můţu dělat? Jsem jen bezmocná malá holka, jako byla Sakarra. Ona byla alespoň princezna, ale já? Co jsem já? Nemám ţádnou zvláštní moc, opravdu nevím, jak bych vám mohla pomoci. Nemohu pro vás nic udělat.“ Rysy krásného obličeje kočičí ţeny náhle ztvrdly a z hrudi se jí vydralo hluboké zavrčení. „Dobře tedy,“ řekla výhruţně. „Kdyţ nám nemůţeš pomoci, zůstaneš tu s námi v podzemí navţdy pochovaná.“ Nato vzala velkou palici a přistoupila ke stěně, ze které trčel dřevěný špalík. Zvedla ruce nad hlavu a mohutným úderem ho ze zdi vyrazila. Z otvoru se začal valit červený písek. Stefánie pochopila, co ji čeká. Ztuhla hrůzou a bezmocně sledovala kočičí ţenu, jak odstraňuje další kolíky a do místnosti se sype stále víc a víc písku. Uvědomila si, ţe ji čeká příšerná smrt zadušením.

75

XIX. „To je dost, ţe jsi nás našla,“ řekl Ben a jeho hlas probral Stefánii z hrozného snu. Rozhlíţela se kolem sebe a viděla, ţe je opravdu v podzemní místnosti, ale ţádný písek se ze stěn nevalil. Nad ní stál Ben s Laurou, prostor kolem byl osvětlen několika pochodněmi, které planuly v rozích. Uprostřed místnosti byla vyvýšenina, na které stál překrásný sarkofág princezny Sakarry. Poblíţ stál další, mnohem menší ve tvaru kočky, která měla jedno oko zelené a druhé modré. V odlesku pochodní oči přímo zářily, protoţe byly z drahých kamenů. Zelené ze smaragdu a modré ze safíru. Stefánie si všimla, ţe na boku kočičího sarkofágu je prasklina. Přistoupila k němu a nahlédla dovnitř, ale nic tam nebylo. Rakev byla prázdná. Otočila se na své přátele, kteří ji beze slova pozorovali. Vypadali hrozné, bledí, otrhaní a špinaví, ale hlavně, ţe byli naţivu. „Jak se odsud dostaneme?“ ptala se Laura roztřeseným a vystrašeným hlasem. Stefka je oba objala a poplácala po ramenou. „Na něco snad přijdeme, teď mi hlavně povězte, jak jste tu dlouho? Jak jste se sem vlastně dostali?“ „Včera večer,“ odpověděl Ben. „Hned potom,“ skočila mu Laura do řeči, „jak jsme odfaxovali tvé mamince zprávu. Ale můj nápad to nebyl,“ dodala provinile. „Já nechtěla, to Ben, pořád naléhal a tak jsem mu nakonec dala klíče od redakce, kde máme fax.“ „Ještě ţe jste to udělali,“ řekla Stefka. „Nezlobím se na vás ani trochu, ţe jste mě neposlechli, neboj. Máma dnes volala a měla pro 76

nás senzační zprávu, ale to vám povím aţ potom. Teď pokračujte.“ „Kdyţ jsme vycházeli z redakce, uviděli jsme černou kočku,“ vyprávěl Ben. „Začali jsme ji sledovat.“ „Já chtěla skočit pro tebe,“ přerušila ho zase Laura, „ale Ben nebyl k zastavení. Pádil za kočkou jako divý, a tak jsem ho v tom nechtěla nechat samotného. Kdyţ jsme doběhli k hrobce Ambrosea Chilleena, kočka zmizela, jako by se do země propadla. Ben běhal kolem a hledal ji a já jsem se opřela o náhrobek, abych se trochu vydýchala.“ „A vtom se otevřel hrob,“ dokončil vyprávění Ben. „Laura se asi nechtěně opřela o kámen s hieroglyfy,“ vysvětlovala Stefka. „Ten totiţ funguje jako tlačítko, kterým se otevírá tajný vchod.“ „Hmm… vypadá to tu zajímavě,“ prohodila Laura. „Ben říkal, ţe je to přesná kopie egyptské hrobky.“ „To není kopie,“ řekla Stefka s váţnou tváří. „To je opravdová hrobka.“ Začala jim vyprávět všechno, co se dozvěděla od Libby. „To je fantastické,“ vykřikl nadšeně Ben, kdyţ skončila. „Záhada je vyřešena. Ambrose Chilleen byl vlastně obyčejný vykrádač hrobů!“ „Ještě jedna záhada tu zůstává,“ zchladila jeho nadšení Laura. „Jak se dostaneme ven?“ Všichni tři zváţněli. „Uţ jsme to tu prohlíţeli,“ oznamovala Laura. „Ale zbytečně. Ještě ţe měl Ben v kapse baterku. Prozkoumali jsme postranní chodby. Je tu celkem devět tunelů, ale nikam jsme se nedostali. Buď jsou slepé, nebo vedou zpátky sem, do hlavní místnosti.“ „A co schodiště, kterým jsme sem přišli?“ navrhla Stefánie. „To nás taky napadlo. Ale je to marný, hned se automaticky zavírá,“ vysvětlil Ben smutně. „Tak co budeme dělat?“ „Slyšíte to?“ zeptala se Laura a zneklidněně se otáčela na všechny strany. „Já nic neslyším…“ „Ale jo. Buďte chvíli zticha. Něco tu šramotí… nebo šustí… jako kdyţ… jako kdyţ se sype písek.“ 77

Stefánie vytřeštila oči. Její sen se stal skutečností. Z otvorů ve stěnách se na ně sypal červený písek. „Proboha!“ vykřikl Ben. „Někdo nás tu chce pohřbít zaţiva!“

78

XX. Ben si rychle stáhl košili, sundal si ponoţky a snaţil se tím otvory ucpat. Bylo to však zbytečné. Písek proudil takovou silou, ţe se nedal ničím zastavit a okamţitě kousky šatstva vytlačil. „Někde tu přeci musí být nějaké vypínače, kterýma se to dá zastavit!“ křičela hystericky Laura a šmátrala po stěnách kolem sebe. Zvuk dopadajícího písku byl stále silnější a temně duněl celou místností. Ben a Stefánie pomáhali Lauře najít něco, čím tu hrůznou lavinu zastavit. Prohlíţeli stěny kolem sebe a doufali, ţe tam objeví něco, čím se uzavřou otvory a oni tak budou zachráněni. Marně. Písku rychle přibývalo a sahal jim uţ ke kotníkům. „To je všechno moje vina,“ řekla Stefánie zoufale a rozhodila bezmocní rukama. „Všechno je moje vina, za to můţu jen já.“ „Nestůj tu jako socha a dělej něco,“ rozkřikl se na ni Ben. „Volej o pomoc, vem nějaký kámen a mlať s ním do stěn SOS. Prostě něco dělej!“ Stefánie zavrtěla hlavou a ani se nepohnula. „Prosila mě a já ji odmítla.“ „Kdo tě prosil?“ nechápal Ben. „Kočičí ţena mě poţádala o pomoc, a já ji odmítla. Řekla jsem jí, ţe jsem jen obyčejná holka, která nemůţe nic dělat.“ Ben na ni vyvalil oči. „Představ si, ţe jsem byla tak hloupá a řekla jsem něco takového. To jsem tomu ale dala. Měla jsem se o něco pokusit…“ Stefánie se brodila pískem ke kočičímu sarkofágu. Potřebovala mluvit s černou kočkou. Hned. Dokud je ještě čas. Klekla si před 79

prázdnou rakví. Písek se valil dál. Za chvíli jim bude po pás, pak k prsům, pak zasype jejich ústa a oči a oni se zadusí. Hrozná představa. „Kočičko,“ šeptala Stefánie do prázdné rakve. „Moc mě mrzí, ţe jsem ti nepomohla. Odpusť mi to. Aţ teď jsem pochopila, co po mně chceš, a co pro tebe a tvou paní mohu udělat. Kotě, slyšíš? Chci ti pomoci.“ Kromě zvuku padajícího písku nebylo slyšet nic jiného. Stefce začaly stékat po tvářích obrovské slzy. Za chvíli se hlavní místnost zaplní pískem a nikdy se nikdo nedoví, kde ona a její přátelé skončili. Nikdy uţ neuvidí maminku a tatínka a svůj domov. Rozvzlykala se a uţ se pláči nebránila. Najednou se v sarkofágu něco pohnulo a vyskočila z něho černá kočka. Usadila se Stefánii přímo na klíně a začala příst. Ben s Laurou se prohrabávali pískem ke schodišti a ani si nevšimli, ţe si Stefánie v posledních okamţicích svého ţivota hraje s kočkou. Snad by je to ani nepřekvapilo. Otřela si slzy a začala kotě hladit. „Já uţ vím, co pro vás mám udělat,“ šeptala. „A také to udělám, ale napřed musíš pomoci ty mně a mým přátelům. Jestli tu zemřeme, nebudu ti přeci uţ nic platná.“ Kočka se jí začala třít o ruce a o obličej a předla stále hlasitěji. Byla teplá a hebká a Stefku její dotyky podivuhodně uklidňovaly. „Slibuju ti, kotě, ţe hned půjdu za paní Danitaovou, a za svou matkou, a za jejím nadřízeným, a za samotným prezidentem Spojených států, jestli to bude třeba. Udělám všechno, co bude v mých silách. Jen to nějak zastav. Nenech nás tu umřít, prosím tě.“ Kočka se k ní stále lísala, ale nezdálo se, ţe by na ni Stefčiny prosby nějak zapůsobily. Nedala ţádnou srozumitelnou odpověď. „Celý svět se dozví, co vám provedli. Ţe vás unesli a zneuctili místo vašeho odpočinku, ţe vás uvěznili tak daleko od domova,“ pokračovala Stefánie a přitom se podívala za svými přáteli. S hrůzou si všimla, jak rychle roste vrstva písku. Ben ho odhazoval botou jako lopatou, aby vytvořil alespoň trochu volného prostoru kolem sebe a Laury, ale jeho snaha byla marná. Písek mu hned zase stékal zpátky k nohám jako voda. 80

„Postarám se o to, aby vás vrátili, kam patříte,“ pokračovala Stefka a otočila se zpět ke kočce. Zvedala stále víc hlas, takţe uţ málem křičela. „Zařídím, aby vás poslali zpátky do Egypta. Udělám vše, co budeš chtít. Jen nás zachraň!“ Znovu se jí začaly koulet z očí slzy a skrápěly černý kočičí koţíšek. Najednou ji něco napadlo. Vzala do ruky náhrdelník, zvedla ho k ústům a políbila ho. „Přísahám na náhrdelník tvé paní, ţe to všechno, co jsem ti právě slíbila, do puntíku splním.“ Kotě se přestalo mazlit a skočilo do písku. Pak zamířilo k jednomu z tunelů a v půli cesty se zastavilo a otočilo, jako by se chtělo přesvědčit, zda ho Stefánie následuje. Ta se zaradovala, kdyţ viděla, ţe černá kočka na její slova konečně zareagovala. Ztěţka se za ní brodila pískem, který uţ jí dosahoval ke kolenům. Po několika krocích se před nimi objevila velká socha hrocha, který seděl vzpřímeně jako člověk. Jeho čtyři mohutné tlapy před ním neohrabaně trčely do vzduchu a vypadaly jako korkové zátky do lahví od vína. Korkové zátky od vína, opakovala si Stefánie a pozorovala černou kočku, která se o hrochovy končetiny začala třít, jako by ji na ně chtěla upozornit. Stefánie se udeřila do čela. „Lauro, Bene, pojďte honem sem,“ zaječela. Její přátelé se za chvíli objevili vedle ní. „Co se děje?“ zeptal se Ben rezignovaně a apaticky. „Tenhle tunel jsme uţ také prozkoumali. Je slepý. Tudy cesta ke svobodě nevede.“ „Podívejte se na ty nohy!“ vykřikovala Stefka a hned se snaţila jednu z nich vytáhnout z hrošího těla. „Můţeme jimi ucpat otvory, ze kterých se sype písek. Pomozte mi.“ Ben s Laurou okamţitě přiskočili na pomoc. Za chvíli uţ táhli hroší nohy do hlavní místnosti. Byly těţké, ale daly se unést. Horší bylo, ţe rostoucí vrstva písku jim znemoţňovala pohyb. „Musíme si pospíšit,“ zařval Ben. „Jestli nám to zasype i paţe, tak jsme… víte kde.“ Stefánii uţ bolelo celé tělo. Bylo to jako brodit se mokrým sněhem, ale ještě mnohem horší. Písek byl hrozně těţký. „Honem,“ křičela jako smyslů zbavená. „Lauro, vem si na starost 81

tenhle otvor, já s Benem se pokusíme dostat naproti.“ Hlas měla z toho křiku ochraptělý a bolelo ji v krku. Cítila se hrozně unavená. Kaţdé zvednutí nohy ji stálo nesmírné úsilí. Ještě krok, no tak, ještě kousek. Konečně hluk padajícího písku ustal. V místnosti se rozhostilo ticho. Všichni tři se vyčerpaně svalili do písku, který byl pro ně ještě před chvílí smrtelnou hrozbou a nebezpečím. Chvíli se na sebe beze slova dívali a pak propukli v hlasitý smích. Vypadali hrozně legračně. Písek se na jejich zpocené tváře a těla nalepil, takţe jím byli doslova obalení. „Vypadáš jako kobliha vyválená v cukru,“ vykřikoval Ben mezi záchvaty smíchu a popadal se za břicho. „Nemluv mi o koblihách,“ odpověděla Stefka. „Mám hlad jako vlk.“ Zase se rozesmáli a váleli se v písku jako malé děti. „Skvělý,“ pronesl Ben lakonicky, kdyţ se dosyta vysmáli a vyřádili. „Písek jsme teda zastavili, ale jak se odsud dostanem? Vţdyť jsme tu pořád ještě zavření jako v pasti. Jestli neumřeme hned zasypáni pískem, tak umřem za pár dní hlady a ţízní.“

82

XXI. Jako

odpověď na Benovu otázku se ozvalo kočičí zamňoukání. Všichni tři otočili hlavy směrem, odkud se ozvalo. Černá kočka seděla na rakvi své paní a netrpělivě mrskala ocasem. Pak skočila na vyvýšeninu ve tvaru slunce, která byla na víku sarkofágu. V tom okamţiku se nad jejich hlavami ozval rachot a dunění, ale pro ně to znělo jako rajská hudba. Pochopili, ţe kamenná deska nad schodištěm se otevřela a cesta je volná. Ucítili čerstvý vzduch a vůni borového jehličí a vlhké země. Otočili se ke schodišti a plnými doušky nasávali a vychutnávali tu nádhernou vůni. „Tak jdeme,“ vyzval je Ben. „Na co vlastně čekáme?“ „Moment,“ řekla Stefánie a tvářila se tajemně. Zamířila k místu, kde předtím stála kočičí rakev a začala odhrnovat písek. Ben s Laurou pochopili, co chce udělat a přidali se k ní, aby jí pomohli. Kdyţ se jim podařilo sarkofág vyhrabat, očistila ho Stefka jemně od zbytků písku a otočila se na kočku. „Pojď sem, číčo, pojď.“ Černá kočka poslechla a v mţiku byla u ní. „Asi jsi uţ pořádně unavené a ospalé koťátko,“ řekla Stefánie něţně a otevřela víko sarkofágu. „Určitě se těšíš, jak se schováš do pelíšku a budeš spát. Tak tam hupni, šup.“ Kočka zamňoukala a hbitě skočila dovnitř. Schoulila se do klubíčka a slastně zavřela oči. Vypadala jako dobře vychované moderní kotě, které se poslušně uvelebilo v cestovní brašně svého pána a nestará se o to, kam ho jeho majitel odnese. „Pane jo,“ zabručel Ben uznale. „Poslouchá, jak švýcarský hodinky. Ale teď uţ pojďme pryč, neţ se zase něco nečekaného 83

semele.“ „Vezmem ji s sebou,“ zašeptala Stefánie. „Jako důkaz.“ „To není špatný nápad,“ souhlasil Ben a zamířil ke schodišti. „To schvaluju.“ Začali stoupat po schodech a na tvářích obalených pískem ucítili kapky deště. „Leje jako z konve,“ prohodil Ben. Stefka si svlékla bundu a pečlivě do ní zabalila kočičí sarkofág. Pádili hustým deštěm a občas zaslechli zahřmění. Tiskla sarkofág k hrudi a jen se modlila, aby s ním neupadla a nerozbila ho. Nad jejich hlavami se znovu ozvalo zahřmění, tentokrát mnohem silnější a hlavně vytrvalejší. Stefánii napadlo, ţe duchové ochraňující princezninu hrobku rozpoutali hotové peklo, aby je potrestali za to, ţe porušili klid mrtvých a ukradli kočičí mumii. Zvedla hlavu a uviděla světla, která se k nim rychle přibliţovala. Najednou je překryl tmavý stín. Duchové nás dostali, pomyslela si. Proţila dnes uţ tolik hrůzy, ţe ji to ani nějak zvlášť nepřekvapilo a nevyděsilo. Přesto se jí ulevilo, kdyţ zjistila, ţe ten stín není plášť nějakého vládce temnot, ale docela obyčejná helikoptéra. „Libby,“ vykřikla Laura. „To bude určitě Libby.“ Nemýlila se. Kdyţ doběhli na louku, vylézala uţ Libby Marksonová z vrtulníku a mávala na ně. „Vy ale vypadáte,“ řekla jim po úvodním přivítání a objímání. „Hlavně ty, Stefino, to je hrůza. Kde ses tak zřídila?“ Stefánie měla rozcuchané vlasy a potrhané šaty z toho, jak se prodírala hustým křovím při honičce s kočičí ţenou. Navíc se v hrobce umazala a byla celá polepená pískem, který z ní teď déšť pomalu smýval, takţe jí po těle stékaly nevábné bahnité potůčky. Ben s Laurou nevypadali o moc lépe. Chvíli se na sebe všichni tři dívali a pak vyprskli smíchy. Po tom všem napětí a hrůze, které proţili, to byl krásný a uvolňující smích. Byli šťastní, ţe to mají za sebou. Stefka měla ke štěstí ještě jeden důvod navíc. Věděla, ţe zachrání princeznu Sakarru a její věrnou kočičí přítelkyni. 84

Stefánie, Libby, Laura a Ben seděli v jídelně a před nimi na stole stál kočičí sarkofág. „Kdyţ jsem slyšela tvůj výkřik v telefonu,“ vypravovala Libby, „pochopila jsem, ţe se děje něco hrozného. Hned jsem volala ředitelce školy, ale linka byla obsazená. Tak jsem nechala velryby velrybami a najala jsem si soukromé letadlo, které mě dopravilo na letiště, tam jsem sedla na první linku, která z Aljašky odlétala, a nakonec mě z místního letiště vzala tahle helikoptéra. Byla to trochu komplikovaná cesta, ale musím říct, ţe to stálo za tu námahu. Tohle je opravdu zpráva desetiletí. Napíšu o tom fantastický článek. Napíšu o vás všech.“ Děti jí pak začaly vypravovat o tom, co se dělo od chvíle, kdy Stefánie dostala náhrdelník. Libby je jako bez dechu poslouchala, jen kdyţ vyprávěli o svém zázračném vysvobození z hrobky na Chilleenském hřbitově, zatvářila se trochu nedůvěřivě. „Chcete říct, ţe tohle vás zachránilo?“ a ukázala na sarkofág. „Vţdyť v tom musí být jen kočičí mumie.“ „Náhodou je to moc chytré zvíře,“ přesvědčoval ji Ben horlivě. „Zachránila nám všem ţivot.“ Pak se obrátil na Stefku. „Tak ji představ svojí mamince.“ „Nejspíš spí,“ řekla Laura a naklonila se k Libby. „Stefánie ji tam uloţila, neţ jsme hrobku opustili. Byla uţ unavená, chudinka malá.“ Libby se pořád ještě tvářila nedůvěřivě. „No tak, Stefino, ukaţ mi to nejchytřejší zvíře na světě,“ řekla a kolem úst jí pohrával lehký úsměv. Stefánie začala pomalu otevírat víko. Všichni zatajili dech a naklonili se nad rakev. Uvnitř však uviděli jen omšelou mumii kočky, zemřelé před pěti tisíci lety.

85

Epilog Dva týdny potom byla Stefánie zase ve stáji a bavila se s Rustym. Hladila ho po silné šíji, a právě kdyţ mu dávala kostku cukru, zaslechla na dvoře něčí kroky. Vzápětí do stáje strčila svůj pihovatý obličej Laura Hobbesová. „Hádej, co jsem dnes dostala.“ „To tedy netuším,“ řekla Stefánie a otočila se ke své přítelkyni. „Mamka mi poslala oříškový koláč. Je sice rozlámaný a rozdrobený, ale jinak je bezva. Nechceš ochutnat?“ „Ţe váháš.“ „A ještě něco přišlo poštou. Nejnovější vydání Coasteru,“ dodala Laura a podala jí časopis, na jehoţ barevné obálce byly titulky: Studenti zachránili pět tisíc let starou mumii. Egyptská vláda je nálezcům neskonale vděčná. Návrat princezny Sakarry. „Honem to přečti,“ poţádala ji Laura. Stefánie nalistovala stránku, na které byl článek o znovunalezení mumie princezny Sakarry. Z barevných obrázků se na ně přátelsky díval dvoubarevnýma očima kočičí sarkofág jako dávný a milý přítel. Ve článku byl popisován jejich úţasný objev a v závěru bylo zdůrazněno, ţe do několika týdnů budou oba sarkofágy zpět na svém místě v Egyptě. Stefánie dočetla a pak stránku k velkému Lauřinu zděšení vytrhla. „Co to provádíš? Já se z tebe snad zblázním. Vrať mi ten časopis, neţ z něj uděláš salát.“ „Neboj, mamka nám pošle další, kolik jen budeš chtít. Teď si ale musím vystřihnout fotku své malé kočičí holčičky.“ 86

„Jak myslíš,“ vzdychla Laura. „Jdu za Benem, jdeš se mnou?“ „Přijdu za chvíli,“ řekla Stefánie a nespouštěla oči z obrázku. Uvědomila si, ţe jí černá kočka schází. Uţ si zvykla mít ji pořád kolem sebe. Bezděky si sáhla na krk, ale náhrdelník tam nebyl. Od té události ho ještě neměla na sobě. Moţná, ţe kdyţ si ho zase nasadí, černá kočka se opět ukáţe. Rozběhla se do internátu, a kdyţ dorazila do pokoje, otevřela zásuvku nočního stolku a vyndala z ní náhrdelník. Chvíli ho drţela v ruce a zálibně si ho prohlíţela. Byl opravdu krásný, třpytil se a leskl, ale vypadal trochu jinak neţ předtím. Uprostřed zeleného kamene byl vsazený jiný, modrý kámen. Byl to topas. Jen Stefánie věděla, kde se tam vzal a odkud byl. Bylo to modré kočičí oko. Usmála se pro sebe a šla k zrcadlu, aby se podívala, jak pěkně jí náhrdelník sluší.

87

Lynn Beachová

UKRADENÁ MUMIE Z anglického originálu In the Mummy’s Tomb, vydaného nakladatelstvím Pocket Books, New York 1992, přeloţila Libuše Pálková. Obálku navrhl Oldřich Pošmurný, grafickou úpravu a sazbu zhotovil KURS 99 Vydalo Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit v edici Buldok jako svou 100. publikaci, Praha 1995 Odpovědný redaktor Zdeněk Rosenbaum Vytiskl SIGNET, spol. s r. o., Brno 1. vydání Doporučená cena včetně DPH 32 Kč ISBN 80-7171-027-X

88

89