Lynn Beachová. Stopy hrůzy 14 Neznámá v zrcadle

Lynn Beachová Stopy hrůzy 14 Neznámá v zrcadle

NEZNÁMÁ V ZRCADLE Lynn Beachová

Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit 2

Copyright © 1992 by Parachute Press, Inc. Translation © Ivana Rosenbaumová, 1993 Published in the arrangement with Permissions & Rights Int. Ltd. ISBN 80-85279-73-8

3

Prolog Buch. Hromádka kypré hlíny se sesypala z lopaty do hrobu. Buch. Buch. Další hroudy – a další. Hrob uţ byl téměř plný hlíny, která zakrývala cosi na dně. Brzy bude vypadat jako dva vedlejší hroby, s dřevěnými kříţi v záhlaví. Buch. Konečně byl hrob hotov. Dívka, která ho zasypala, odloţila lopatu a na navršený kopeček poloţila jediný květ. Sbohem, sestřičko. Varovala jsem tě, abys neodcházela, ale byla jsi stejná, jako ostatní. Snažila ses mě opustit. Teď tady zůstaneš – navždy.

4

I. „Nikdy

vás od sebe nemůţu rozeznat,“ řekla teta Louise a se zalíbením se zadívala na své neteře – dvojčata. Tracy a Stacy Jamesovy se na sebe podívaly a rozesmály se. „To říká kaţdý,“ řekla Stacy. „Důleţité je, ţe o rozdílech víme my,“ dodala Tracy. Vysrkla brčkem zbytek ovocného střiku se zmrzlinou a rozhlédla se po cukrárně silverbellského obchodního centra, kde všechny tři seděly u malého kulatého stolečku. Cukrárna byla zařízena ve stylu baru starého Západu, po pás s vysokým dřevěným zábradlím, býčími rohy na zdi a pilinami na podlaze. „Fakt,“ řekla Stacy a strčila brčko do sklenice, „mezi námi je spousta rozdílů. Tracy je například o minutu starší. A já jsem větší.“ „Ale jenom o tři milimetry,“ skočila jí do řeči Tracy. „A Stacy má lepší známky.“ „Protoţe se víc učím,“ řekla Stacy. „Studium na chilleenské internátní střední škole je mnohem náročnější, neţ na státní střední škole, na kterou jsme chodily u nás doma.“ „Ale nám se tady hrozně líbí,“ dodala Tracy. „Vaši učitelé a kamarádi vás od sebe rozeznají?“ zeptala se teta Louise. „Lidé, kteří nás znají opravdu dobře, nás obvykle poznají,“ ujistila ji Stacy. „Ale občas napálíme učitele. Uţ jsme se kvůli tomu dostaly párkrát do maléru.“ Dvojčata vyprskla. Tracy se smála hlasitěji neţ Stacy, ohon z plavých vlasů se jí pohupoval sem a tam. Stacy měla vlasy 5

rozpuštěné. Přesto si byly nezvykle podobné. „Doufám, ţe to neděláte příliš často,“ zamračila se teta Louise. „Jsme vţdycky hrozně opatrné,“ uklidňovala ji Tracy. „Někdy nás baví vodit lidi za nos, ale obvykle se oblékáme jinak a nosíme odlišné účesy, aby nás rozeznali.“ „To ráda slyším,“ řekla teta Louise. „Teď, kdyţ tady budu bydlet, se snad i já naučím vás od sebe rozeznat.“ „Určitě,“ řekla Stacy, která byla z dvojčat obvykle váţnější. „A jsem si jistá, ţe se ti tu bude líbit.“ „Líbí se mi tu uţ teď,“ řekla teta Louise. „Je tady překrásně. Vţdycky jsem si přála ţít na Západě.“ Teta Louise se právě stala knihovnicí krajské dějepisné společnosti v Silverbellu. „Na Silverbellu se mi nejvíc líbí smysl pro historii,“ pokračovala. „Umím si úplně jasně představit, jak vypadal před sto padesáti lety, kdyţ se v údolí usazovali první průkopníci.“ „O Údolí přízraků koluje spousta tajuplných historek,“ řekla Tracy. „Pravděpodobně tady bloudí duchové některých z osadníků a původních obyvatel.“ „Opravdu?“ ozvala se překvapeně teta Louise. „Je tady stará zřícenina, které se říká Vesnice přízraků. Prý tam straší,“ řekla Stacy. „Je to samozřejmě jenom legenda, ale dějí se tam divné věci. Zvířata ve Vesnici přízraků se někdy chovají hrozně divně. Psa naší kamarádky tam jednou pronásledoval zlý duch. Fakt.“ „Váţně?“ Teta Louise vypadala vyděšeně. „No, stalo se něco velmi tajemného,“ řekla Tracy. „Je to jako ve filmu,“ poznamenala teta Louise. „Jsem ráda, ţe jsem se sem přestěhovala. Jsem si jistá, ţe nebudu litovat.“ Dvojčata se rozesmála. „Je tady k vidění spoustu věcí a taky se tu dá leccos podnikat,“ řekla Tracy. „O některém víkendu tě vezmeme ke zřícenině puebla na útesu poblíţ Canyon Ridge.“ „To zní skvěle,“ řekla teta. „Ale co byste si přály dělat dneska?“ „Na náměstí je bleší trh,“ řekla Tracy. „Mohlo by to být zábavné.“ „To zní dobře!“ zvolala teta Louise. „Potřebuji si do bytu koupit ještě nějaké maličkosti.“ Dvojčata s tetou kráčela dolů po Main Street k náměstí, kde jiţ 6

obchodníci rozloţili stánky. Vzduch byl plný vůní, lidského smíchu a dobré pohody. Vypadalo to, jakoby se na bleší trh vydala polovina Údolí přízraků. Většina lidí byla, stejně jako děvčata, oblečena v dţínsech a tričku, nebo v kovbojských košilích s vyhrnutými rukávy. Teta Louise se zastavila u stánku, kde se prodávaly místní hrnčířské výrobky a košíky. „Kolik stojí tahle?“ zeptala se a ukázala na malou, hnědou misku, zdobenou černými a oranţovými spirálami. Obchodník uvedl cenu a teta hned sáhla do kabelky pro peněţenku. „Přesně takovou potřebuji na klíče ke dveřím,“ řekla dvojčatům. Vydaly se dál po náměstí. V jednom velkém stánku seděla v houpacím křesle z ořechového dřeva majitelka, tlustá, šedovlasá ţena, obklopená tmavým staroţitným nábytkem. Jakmile se teta Louise zastavila, majitelka ihned spustila. „Hledáte kvalitní nábytek?“ zeptala se. „Můţu vám nabídnout opravdu výhodnou koupi. Všechno to pochází z domu jedné z nejstarších rodin z Údolí přízraků.“ „Jsou to opravdu překrásné kousky,“ souhlasila teta Louise, „ale nábytek nepotřebuji, ledaţe – je na prodej to houpací křeslo?“ „Tohle?“ zasmála se ţena spokojeným, potlačeným smíchem. „Kdyţ ho chcete, máte ho mít.“ Vstala a teta Louise začala křeslo pozorně obhlíţet. Stacy a Tracy mezitím bloumaly po stánku a prohlíţely si ostatní nábytek. Některé kusy vypadaly víc neţ sto let staré, ale všechny byly v dobrém stavu. „Tracy, podívej se na tohle!“ řekla Stacy. Stála před vysokým přenosným zrcadlem. Horní část rámu z dubového dřeva byla vyřezávaná, zdobená geometrickými vzory. Řezbářská práce začínala na levé straně velkým, tmavě zbarveným kruhem, pak následovalo několik půlkruhů, kaţdý následující větší neţ předchozí. Na pravé straně končila řezba také velkým kruhem, tentokrát světlejším neţ ten první. „Není to zrcadlo nádherné?“ zeptala se Stacy. „To tedy je,“ odpověděla Tracy. „Ale co je to tam vyřezané?“ „To jsou jednotlivé fáze měsíce,“ řekla majitelka stánku. „Zrcadlo údajně vyrobil jeden amatérský astronom v roce 1830.“ „Páni,“ řekla Stacy, „to znamená, ţe je staré víc neţ sto šedesát 7

let!“ „Samo zrcadlo uţ je dost tmavé,“ řekla Tracy a kriticky se na ně zadívala. „To proto, ţe je tak staré.“ řekla majitelka. „Mohly byste ho dát znovu postříbřit, bylo by jako nové.“ „Kdyby bylo moje, nedělala bych to,“ řekla Stacy. „Líbí se mi tak, jak je. Všechno, co se v něm odráţí, vypadá tak nějak temně a záhadně.“ „Je to opravdu pěkný kousek,“ připojila se k nim teta Louise. „Všimla jsem si, ţe ve svém internátním pokoji ţádné velké zrcadlo nemáte. Jak by se vám líbilo, kdybych vám uţ teď dala vánoční dárek?“ „To by bylo skvělé!“ vykřikla Tracy. Dvojčata se na ni vrhla a začala ji objímat. „Jsi ta nejlepší teta na světě!“ řekla Stacy. „Myslím to váţně!“ Zrcadlo přivezli hned příští den po vyučování. Tracy se vrátila z hodiny dějepisu a našla Stacy, jak leští starým tričkem vyřezávaný dřevěný rám. „To je nádhera!“ řekla znovu Stacy. „A jak sem perfektně pasuje! Něco takového nemá nikdo v celé škole!“ „Taky si myslím,“ řekla Tracy. „Vypadá, jako by sem patřilo.“ Jejich pokoj byl v jednom z nejstarších křídel budovy z devatenáctého století. Měl nízké, šikmé, dřevem obloţené stropy ozdobené trámy a střešní okna. „To zrcadlo zřejmě kdysi stálo právě v takové místnosti, jako je tahle,“ řekla Stacy, na kterou se přenesla Tracyina nálada. „Zajímalo by mě, jak se ţilo v době, kdy bylo tohle zrcadlo nové.“ „Hodně jsem toho o ţivotě průkopníků četla,“ řekla Stacy. „Neřekla bys, jak těţce tehdy museli lidé pracovat. Všechno si obstarávali sami, jídlo i oblečení.“ „To jsem tedy ráda, ţe jsem tehdy neţila,“ řekla Tracy. „Na mne je aţ dost, kdyţ si musím udělat úkoly!“ Právě se chystala zeptat se sestry na něco ze ţivota prvních osadníků, kdyţ se ozvalo zaklepání na dveře. Aniţ by čekala na pozvání, rozrazila Angela Connorsová dveře a 8

vřítila se dovnitř, jako by tu bydlela. Pytlovité triko a dţínsy příliš úspěšně neschovávaly její ducatou postavu, zpod široké zlaté čelenky se jí draly krátké, husté černé vlasy. „Jsi hotová, Stacy?“ zeptala se. „Ahoj, Angelo,“ ozvala se Tracy. „Jo, ahoj, Tracy,“ řekla Angela. „Co nového?“ „Nic moc,“ odpověděla Tracy a pomyslela si, ţe i kdyby něco nového bylo, Angele by to neřekla. Angela měla pověst největší drbny z Chilleen. „Dělej,“ pobízela Angela Stacy. „Přijdeme pozdě na volejbal.“ „Hned to bude,“ řekla Stacy. „Podívej, co máme. Nové zrcadlo od tety Louise.“ „No teda,“ řekla Angela. „To je paráda. Kde jste ho sehnaly?“ „Na bleším trhu v Silverbellu,“ odpověděla Stacy. „Patřilo prý jedné z původních průkopnických rodin.“ „Které?“ zeptala se Angela. „A proč ho prodali?“ Tracy obrátila znechuceně oči v sloup. Kromě toho, ţe byla největší drbna v okolí, byla Angela také tou nejhlučnější osobou, jakou kdy potkala. Proč se Stacy kamarádí s takovou čmuchalkou? divila se uţ potolikáté. „Proboha, Angelo,“ zasmála se Stacy. „Koho zajímá, proč ho prodali? Teď je naše a nám se hrozně líbí.“ „To se nedivím“ řekla Angela. „A vůbec, uţ jsi hotová? Na volejbale na nás všichni čekají.“ „Oukej,“ řekla Stacy. „Jdeš taky, Tracy?“ Tracy se zakabonila. „Měla bych se učit dějepis, ale…“ Vzpomněla si na krásný, travnatý volejbalový kurt a na to, jaká je při hře legrace. „Ale,“ rozhodla se náhle, „myslím, ţe si můţu dopřát hodinu přestávku.“ „Bezva!“ řekla Stacy. „Pak ti s tím dějepisem pomůţu.“ Byl čtvrtek večer a Tracy stále ještě s učením na páteční písemnou prověrku z dějepisu příliš nepokročila. Vţdycky jí do toho něco přišlo. V pondělí to byl volejbal, v úterý video, na které se seběhli všichni do společenské místnosti, a ve čtvrtek se musela pustit do matematických úkolů, které se jí za celý týden nahromadily. „Jsem v průšvihu,“ obrátila se po večeři na Stacy. „Písemka se píše zítra a já neumím vůbec nic!“ 9

Stacy se zamračila. „Ale Tracy,“ řekla. „Pamatuješ si, co říkala profesorka Danitaová o středoškolské zkoušce?“ „Jak bych mohla zapomenout?“ řekla Tracy. Dostávala tak špatné známky, ţe uţ jí k přísné kontrolní zkoušce chyběl jenom krok. Kdyby k tomu došlo, řekla ředitelka školy Danitaová, musela by se Tracy vzdát veškeré zábavy a zůstávat ve škole o víkendech. „Neber si to tak,“ řekla Stacy. „Pojď, pomůţu ti s učením.“ Děvčata se se zkříţenýma nohama usadila kaţdá na jednom konci Stacyiny postele. Tracy zavřela oči a snaţila se soustředit se, zatímco Stacy jí z učebnice dějepisu stručně opakovala jednotlivé kapitoly a pak jí z kaţdé přezkoušela. Dřív tahle metoda skvěle fungovala, ale toho večera se Tracy z nějakého důvodu nemohla soustředit. Mírný vánek vlnil bílé vzdušné záclony a pokoj zaplavovalo jasné měsíční světlo. „A kdyţ Gutenberg vynalezl knihtisk,“ říkala Stacy, „bylo moţné… Posloucháš mě?“ zeptala se. „Snaţím se,“ řekla Tracy. „Ale moc mi to nejde. Podívej, jak ten měsíc září.“ „Nádhera,“ řekla Stacy. „A to ještě není úplněk.“ „Hrozně se mi na Západě líbí,“ pokračovala Tracy. „Je tady tak čistý a průzračný vzduch. U nás doma nikdy nebyla obloha takhle krásná.“ Vstala z postele a odhrnula záclony. Přestoţe měsíc oslnivě zářil, viděla Tracy nad sosnovým lesem obklopujícím školu Velký vůz. „Sakra!“ vyjekla náhle Stacy. Tracy se obrátila od okna. „Co je?“ „Tracy, podívej!“ vydechla Stacy a vyskočila. „V zrcadle!“ Tracy se obrátila k zrcadlu a zahlédla v něm jakýsi rychlý záblesk. „Co to bylo?“ zeptala se. „Nevím,“ odpověděla sestra, „ale zdálo se mi, ţe to bylo uvnitř v zrcadle!“ „Co myslíš tím uvnitř?“ popošla Tracy k zrcadlu a připojila se k sestře. Jak tak do něj napjatě zírala, viděla, ţe Stacy má pravdu. Neodráţel se v něm její obraz, ale viděla tam někoho jiného, někoho, koho neznala – neznámou dívku ve starodávných šatech.

10

II. „Co to je?“ vykřikla Tracy a srdce se jí divoce rozbušilo. „Nevím,“ odpověděla sestra. Chytily se za ruce a dál nahlíţely do zrcadla. „Je to jenom obraz,“ řekla Tracy a snaţila se zakrýt neklid. „Ale co to jel“ křičela Stacy. „Moţná, ţe to není opravdové zrcadlo,“ řekla Tracy. „Moţná je to hologram jako v Disney Worldu.“ Natáhla se a třesoucí se rukou se dotkla zrcadla. „Buď opatrná,“ varovala ji Stacy. Tracy ucukla, ale pak se znovu dotkla zrcadla. „Vypadá úplně normálně,“ řekla. „Přece se to musí nějak objasnit.“ Společně pozorně prohlíţely zrcadlo ze všech stran a hledaly, čím by se dal neobvyklý úkaz vysvětlit. Ale bylo to obyčejně zrcadlo, aţ na to, ţe se v něm odehrávaly jakési výjevy. Do místnosti svítil měsíc, téměř v úplňku, a dodával scéně v zrcadle podivný stříbřitý svit. Dvojčata stála před zrcadlem a fascinovaně do něj zírala. Dívka v zrcadle byla přibliţně jejich věku, měla jasně rezavé vlasy spletené do dvou dlouhých copů. Byla oblečená do modrých kostkovaných šatů, přes ně měla převázanou bílou zástěru. Nakláněla se nad dřevěným vědrem, v ruce jakousi dřevěnou měchačku. „Co to dělá?“ zeptala se Tracy. „Myslím, ţe stlouká máslo,“ odpověděla jí sestra. „Pamatuješ se na tu máselnici, co jsme viděli v krajském muzeu?“ „Ale máselnice uţ přece nikdo nepouţívá aspoň sto let!“ řekla Tracy. Začala studovat scénu v zrcadle pozorněji a uvědomila si, ţe 11

všechno, co vidí, vypadá nejméně sto let staré. Za dívkou spatřila velký krb s otevřeným ohništěm. Hned vedle stál dřevěný stůl a na něm leţel dřevěný váleček. „Je to jako ve filmu,“ zašeptala Stacy. „Jako ve filmu o ţivotě prvních osadníků.“ „Myslíš?“ řekla Tracy. „Ţe je to něco jako film?“ Stacy dlouho mlčela. „Myslím si, ţe je to doopravdy,“ řekla konečně. „Myslím, ţe se koukáme na opravdovou dívku v opravdové kuchyni.“ „Ale jak je to moţné?“ protestovala Tracy. „Kde myslíš, ţe je? Jak to, ţe ji vidíme?“ „Nevím,“ řekla Stacy. „Ale nemyslím, ţe by byla někde. Řekla bych, ţe je někdy.“ Teď zase pro změnu ztichla Tracy. „Myslíš tím v minulosti?“ zeptala se. „Opravdu si myslíš, ţe by to zrcadlo skutečně mohlo být oknem do minulosti?“ „Určitě,“ řekla Stacy. „A moţná se v něm odehrávají výjevy ze ţivota lidí, kterým kdysi patřilo.“ „To je hrozně divné,“ řekla Tracy. „Moc by mě zajímalo, kdo je ta dívka. Ráda bych věděla – Podívej!“ Ztichla, protoţe na scéně se objevila jakási stařena. Ţlutavé vlasy měla sčesané do uzlu na zátylku, na sobě dlouhé černé šaty. Ve vrásčité tváři měla strohý výraz, jako by se nikdy neusmívala. Otevřela ústa a začala mluvit na dívku u máselnice. Dívka zvedla hlavu a odpověděla. Teď, kdyţ jí bylo lépe vidět do tváře, dvojčata poznala, jak je hezká. „Hrozně ráda bych slyšela, co si povídají,“ řekla Stacy. „Jsem zvědavá, co bude dál,“ ozvala se Tracy. Dívka na okamţik zmizela ze scény. Za chvíli se vrátila s malou miskou, kterou podala ţeně. Stařena se do ní podívala, nespokojeně svraštila čelo a odvrátila se. Dívka ji sledovala s nešťastným výrazem ve tváři. „Vypadá tak smutně,“ řekla Stacy. „Myslíš, ţe se cítí osamělá? Zajímalo by mě, jestli má nějaké sourozence.“ „Je to jako kdybychom se dívaly na televizi,“ řekla Tracy. „Vlastně je to mnohem lepší, protoţe to vypadá tak opravdově.“ Místností náhle zavanul jemný vánek a Tracy se zachvěla. V témţe 12

okamţiku zmizel měsíc za mrakem a jeho světlo pohaslo. „Ale ne!“ vykřikla Stacy. „Obraz se ztrácí.“ Byla to pravda. Viděly, jak obraz v zrcadle bledne a nakonec se vytratil úplně. Za několik málo okamţiků to opět bylo jen obyčejné zrcadlo. Kdyţ se Tracy příští den ráno vzbudila, padl její pohled nejprve na zrcadlo. Okamţitě si vzpomněla na podivné výjevy, starodávně oblečenou dívku a stařenu. Ona i Stacy zůstaly vzhůru dlouho do noci. Společně probíraly, čeho byly svědkem, a doufaly, ţe se obraz v zrcadle znovu objeví. Došly k názoru, ţe to musí mít něco společného s podivnými magnetickými silami v Údolí přízraků. „Myslíš, ţe se ty výjevy v zrcadle skutečně dějí?“ zeptala se Tracy sestry těsně před tím, neţ usnuly. „Jsem si tím jistá,“ odpověděla Stacy. „To děvče vypadalo tak skutečně. Měla jsem skoro pocit, jako bych ji znala.“ Tracy zívla, protáhla se a vylezla z postele. Pak si najednou vzpomněla na prověrku z dějepisu. Nějak v tom rozrušení předchozího večera úplně zapomněla na učení. Bylo jí jasné, ţe nemá šanci uspět. Měla jedinou moţnost. Musí přemluvit Stacy, aby napsala písemku za ni. „V ţádném případě!“ vzpírala se Stacy, kdyţ ji Tracy vzbudila a vysvětlila jí, co po ní chce. „Ale no tak, Stacy,“ přemlouvala ji sestra. „Dobře víš, ţe to není moje vina, ţe jsem se včera večer nemohla učit.“ „Měla jsi na to celý týden,“ řekla Stacy. „Dělala jsem, co jsem mohla!“ vzdorovala Tracy. „Prostě nejsem v dějepise tak dobrá jako ty. Jsi členkou Historické společnosti, pro tebe ta písemka bude hračka.“ „Kdyby se na to přišlo, byl by z toho pořádný malér,“ vzpěčovala se Stacy. „Jestli rupnu, budu muset skládat opravnou zkoušku,“ oponovala jí Tracy. „Kromě toho, nikdo na to nepřijde. Profesor Taylor nás od sebe nerozezná. Vţdyť ani nepatříš do jeho třídy.“ Stacy se zatvářila nejisté a Tracy věděla, ţe má vyhráno. Kdyby Tracy musela k opravné zkoušce, znamenalo by to vzdát se 13

veškerých společných zábav. Ţádný volejbal, ţádné bruslení. Ţádné víkendové návštěvy Silverbellu. „Kdyţ tam půjdu místo tebe,“ řekla Stacy neochotně, „musíš mi slíbit, ţe se zbytek semestru do toho dějepisu pořádně obuješ.“ „Jasně,“ oddechla si Tracy. „Zvlášť kdyţ mi pomůţeš.“ „Oukej,“ přikývla Stacy. „Hodinu dějepisu máš poslední, ţe? Já mám výtvarnou výchovu. Dneska budeme jenom glazovat hliněné hrnce, které jsme vyráběli posledně. To by neměl být ţádný problém.“ „Bezva,“ řekla Tracy. „A díky. Oplatím ti to – slibuju.“ Oblékly se úplně stejně, do růţových denimových kombinéz, takţe zbývalo jen změnit účes. Nebylo to poprvé, co se vydávaly jedna za druhou, ale ještě nikdy to nebylo kvůli prověrce. Tracy se nemohla zbavit pocitu provinění, nic na tom není, namlouvala si. Později ten dějepis doženu. Neţ došlo na poslední vyučovací hodinu, Tracy uţ skoro zapomněla, ţe si se Stacy vyměnily úlohy, jak byla zaměstnaná. Byly právě v polovině semestru a všichni profesoři je zavalovali úkoly. Důleţitější však bylo, ţe je v několika příštích týdnech čekaly pololetní zkoušky. Byla právě na cestě na hodinu angličtiny, kdyţ se k ní přiřítila kamarádka Ellen. „Tracy!“ ječela. „Pojď se honem podívat! Kuchařově kočce se právě narodila fůra koťátek.“ Do začátku příští hodiny zbývalo ještě deset minut a tak se spolu s Ellen rozběhla za stodolu do kůlny na nářadí. V lepenkové krabici tam leţela schoulená do klubíčka velká šedá kočka Missy a pět nadýchaných chlupaťoučkých koťátek. Děvčata nad nimi chvíli áááááchala a óóóóchala a pak se hnala zpátky do školy. „Jsou tak sladká,“ řekla Ellen. „Hned po vyučování se na ně půjdu zase podívat.“ „Já taky,“ přidala se Tracy. Došly k budově a Tracy zamířila do učebny na hodinu dějepisu. Pak si ale uvědomila, ţe za ni bude psát prověrku Stacy. Ozvalo se zvonění a Tracy s pocitem provinění zmizela v umývárně. Stacy by byla spokojená, myslela si. Nikdy v životě nepřišla pozdě na vyučování. Právě se chystala rozpustit si ohon, kdyţ se začaly 14

otevírat dveře. Nechtěla, aby ji někdo přistihl, jak si mění účes, a tak se rychle zavřela v kabince záchodu a vylezla na mísu. Do umývárny vešly dvě učitelky. Tracy netrpělivě čekala, aţ odejdou. Obě však měly následující hodinu volno a tak beze spěchu klábosily o pedagogické konferenci, na kterou se v týdnu chystaly. Hoďte sebou, pobízela je Tracy v duchu. Ta pitomá konference nikoho nezajímá. Srdce jí divoce bušilo. Kdyţ profesorky konečně odešly, chybělo do poslední hodiny patnáct minut. Tracy si rozčesala vlasy, aby vypadala jako sestra. Zhluboka se nadechla a vyrazila z umývárny. Klapot jejích podpatků se hlasitě nesl chodbou. Zahnula za roh – a s úlekem se jí zastavil dech. Vrazila přímo do profesora Taylora, svého učitele dějepisu, který se tu bavil s kolegou. Otočila se a chystala se rozběhnout se zpátky, kdyţ si jí profesor Taylor náhle všiml. „Tracy!“ zavolal.

15

III. Tracy na něj oněměle zírala. Jak mu vysvětlí, ţe její sestra je právě teď v jeho třídě a chystá se psát prověrku z dějepisu? Tracy bylo jasné, ţe je v pořádném průšvihu. Profesor Taylor popošel k ní. „Promiň Stacy,“ řekl. „Spletl jsem si tě se sestrou. Jste si tak hrozně podobné.“ Tracy se na něj rozpačitě usmívala. Nervozita jí bránila promluvit. „Ty teď nemáš vyučování, Stacy?“ zeptal se profesor Taylor. „Ehm, tedy, ano. Výtvarnou výchovu,“ zamumlala Tracy s úlevou. Obrátila se a spěšně zamířila chodbou. Jakmile byla z profesorova dohledu, rozběhla se přímo do svého pokoje. Stále ještě se třásla jako osika a lapala po dechu. Podívala se na hodiny na nočním stolku. Uvědomila si, ţe do Stacyiny třídy se uţ včas nedostane. Stacy se nikdy neopozdila, nikdy neměla ţádný malér. Tracy bylo jasné, ţe kdyby dorazila do třídy téměř v polovině vyučovací hodiny, profesor by hned věděl, ţe něco není v pořádku. Kromě toho byla hrozně nervózní a bála se vyjít z pokoje – kdo ví, jestli na chodbě nečíhají ještě jiní učitelé. Půjdu tam po vyučování a řeknu profesorce, že se Stacy najednou udělalo špatně, rozhodla se. Výtvarná výchova byla jen dvakrát v týdnu, v úterý a v pátek, a chodilo na ni tolik studentů, ţe učitelé někdy nekontrolovali docházku. Tracy se ulevilo. Nebyl to vlastně ţádný velký problém. „Musím si to nějak zorganizovat,“ říkala si pro sebe Tracy týţ den po večeři a obhlíţela stohy knih a papírů na psacím stole. „Jestli nepřestaneš s tou samomluvou, nikdy to nestihneš,“ ozvala 16

se z protějšího rohu Stacy. „Mimochodem, ani se mě nezeptáš na tu písemku z dějepisu?“ „Dobrá, tak jak to šlo?“ zeptala se Tracy. „Bylo to snadné.“ Stacy se zasmála. „Myslím, ţe bys to zvládla i ty. A co výtvarka?“ Tracy na moment zaváhala. Uvědomila si, ţe zapomněla Stacy omluvit. Udělám to v pondělí, pomyslela si. Stacy o tom nemusí vědět, zbytečně by se naštvala. „V pořádku,“ řekla konečně. „Prima,“ řekla Stacy. „Ale nezapomínej, ţe to bylo poprvé a naposled, a tak by ses měla radši pustit do úkolů.“ „Nedělej si starosti,“ odpověděla Tracy. Přejela pohledem zrcadlo, ten večer jiţ nejméně po sté, ale nic se nedělo. Neochotně otevřela učebnici dějepisu. „A od nynějška,“ řekla, „budu studovat jako divá.“ „To ráda slyším,“ řekla Stacy. „Zatím to ale trochu odloţím,“ dodala Tracy, zaklapla rázně knihu a vstala od stolu. „Co to má znamenat? Kam jdeš?“ „Právě jsem si vzpomněla, ţe jsem slíbila Ellen, ţe jí dnes večer upravím nehty.“ „Ale co tvoje –“ Stacyina slova přerušilo prásknutí dveří. Proč nemůţe brát Tracy školu trochu váţněji, divila se Stacy. Jestli si nedá pozor, vyrazí ji z Chilleen a pak od sebe budou poprvé v ţivotě odloučené. V pondělí po obědě strčil do jejich pokoje hlavu jeden ze spoluţáků – Jimmy Tolliver. Stacy byla sama. „Ahoj, Stacy,“ řekl. „Nesu ty pásky s nahrávkami U2, které jsi mi minulý týden půjčila. Jsou bezva.“ „Jsem ráda, ţe se ti líbily,“ odpověděla Stacy. „Chtěl jsem ti je vrátit minulý týden v pátek,“ pokračoval Jimmy. „Ale kdyţ ses na výtvarce neukázala, zapomněl jsem na to.“ „Coţe?“ ztuhla Stacy. „Kdyţ jsem se neukázala na výtvarné –“ „Myslel jsem, ţe ti třeba není dobře,“ řekl Jimmy. „Spousta lidí má chřipku.“ „Ne, jsem v pořádku,“ řekla Stacy, která ho téměř neposlouchala. „Takţe ještě jednou díky,“ řekl Jimmy. „Nashle později.“ 17

Ještě dlouho po jeho odchodu Stacy bez hnutí zírala na dveře. Nemohla tomu uvěřit. Potom, co pro Tracy udělala, nebyla její sestra ani schopná jít na výtvarnou výchovu. A co bylo ještě horší, ani jí o tom neřekla. Stacy se třásla vzteky. Právě zaklapla učebnici angličtiny, kdyţ do místnosti vpadla Tracy celá udýchaná. „Ahoj, Stacy,“ pozdravila. Pak si všimla sestřina rozhněvaného obličeje a zarazila se. „Co se děje?“ „Co se děje?“ opakovala po ní Stacy. „Co se děje? Riskovala jsem, ţe mě kvůli tvé písemce vyrazí ze školy a ty ses ani neobtěţovala jít za mne v pátek na výtvarnou výchovu!“ „Ehm, no, tedy,“ zrozpačitěla náhle Tracy. „To je všechno, co na to povíš, Ehm, no, tedy? Mohlas mi o tom aspoň říct!“ Stacy byla tak naštvaná, ţe křičela. Ze všech sil se snaţila ovládnout se. „Předpokládám, ţes k tomu měla váţný důvod,“ pokračovala. „Seběhlo se to tak nečekaně a najednou uţ bylo pozdě,“ omlouvala se Tracy. „Je mi to fakt moc líto, Stacy. Chystala jsem se říci učitelce, ţe ti není dobře, ale zapomněla jsem na to. Zítra se jí omluvím, ţe jsem na to v pátek zapomněla. Řeknu jí, ţe to byla moje chyba, slibuji.“ „No, to tomu tedy pomůţeš,“ řekla Stacy. „Opravdu,“ pokračovala Tracy. „Spousta lidí ve škole je marod. Učitelka mi určitě uvěří. Ţádný problém.“ „Pro tebe nic není ţádný problém,“ řekla Stacy trpce. „Jsi na trable zvyklá.“ „Říkám přece, ţe mě to mrzí,“ řekla Tracy. „A slibuju, ţe – sakra!“ Tracy zírala na zrcadlo, oči se jí rozšířily překvapením. Stacy se prudce otočila, aby viděla, co se děje. V zrcadle uviděla stařenu a dívku, jak sedí u stolu a povídají si. Nejpřekvapivější na celé scéně však bylo, ţe přestoţe oknem svítil do místnosti úplněk, barvy výjevu byly jasné a ţivé jako ve skutečnosti. „Vypadá to, jako by se to odehrávalo přímo tady v místnosti,“ zašeptala Tracy. „Zajímalo by mě, čím to je,“ podivila se Stacy. „Ať je to cokoliv, moţná, ţe časem ten jev sílí.“ 18

Dvojčata v mţiku zapomněla na spor a společně se vpíjela očima do světla v zrcadle. Stařena pletla a dívka loupala hrášek do kameninové misky na klíně. Při práci něco se smutným výrazem povídala. Ţena čas od času přikývla. Po chvíli vstala a zmizela ze scény. „Kam asi šla?“ podivila se Tracy. „Zajímalo by mě, jak to v celém jejich domě vypadá.“ „Neexistuje ţádná moţnost, jak se to dozvědět,“ řekla Stacy. „Přála bych si, abychom si s nimi mohly promluvit, nebo –“ Zarazila se. V témţe okamţiku přestala dívka vylupovat hrášek a zadívala se přímo do zrcadla. „Vidíš to?“ vyjekla Tracy. „Dívá se přímo na nás!“ „Vypadá to opravdu tak,“ řekla Stacy udiveně. Dívka vstala od stolu. Vypadalo to téměř jako by jedna byla odrazem druhé. Zatímco Tracy fascinovaně přihlíţela, blíţily se její sestra a neznámá dívka kaţdá z jedné strany k zrcadlu. Stacy měla doširoka otevřené oči. ale vypadala jako v transu. Dívka v zrcadle stejně pomalu zvedla ruku a pokynula Stacy, aby přistoupila blíţ. Stacy popošla k zrcadlu. Dívka náhle prudce vztáhla ruce kupředu. Zdálo se, jakoby její paţe prorazily zrcadlem do internátního pokoje. „Stacy!“ zaječela Tracy. „Ne!“ vykřikla v témţe okamţiku Stacy, kdyţ jí dívčiny ruce sevřely ramena. „Pomoc!“ kvílela Stacy. Začala se v dívčiných rukou vzpouzet a svíjet. Tracy se rozběhla k zrcadlu a napřáhla paţe, aby jí pomohla. Příliš pozdě. S hrůzou viděla, jak rudovlasá dívka ještě jednou prudce škubla rukama a Stacy byla pryč! Byla vtaţena do hladkého povrchu skleněného zrcadla.

19

IV. TRACY

„Ne!“ ječela Tracy v hrůze a nemohla uvěřit

tomu, co se právě stalo. „Stacy! Stacy!“ V jednom okamţiku byla její sestra tady, natahovala ruku k zrcadlu a v příštím momentě byla pryč. Tracy se prsty dotkla hladkého, chladného povrchu zrcadla. „Stacy!“ zavolala znovu. Zírala do jeho zářivé hlubiny, ale po sestře ani po výjevu, který se v něm odehrával před chvílí, nebylo ani stopy. Odráţela se v něm jenom její vyděšená tvář. Tracy, bojující se slzami, popadla rám zrcadla a začala jím třást a přitom stále volala Stacyino jméno. „To není moţné!“ křičela hlasitě. Oběhla masivní zrcadlo a začala je zkoumat zezadu. Po Stacy nebylo ani stopy. To se mi jenom zdá, myslela si. Je to všechno jen strašlivá noční můra. Určitě se každou chvíli probudím. Nebo je to možná všechno jenom žert, přemítala zděšeně. Možná se mě Stacy jenom snaží vyděsit, protože jsem se dost neučila. „Stacy?“ zavolala. „Prosím tě, vrať se. Prosím. Slibuju ti, ţe se opravdu budu pořádně učit.“ Spustila se na kolena a nahlédla pod sestřinu postel. Plastická stuha, která jí přidrţovala vlasy vyčesané do ohonu, náhle povolila. Prohledávala stísněný prostor pod postelí a nemohla se zdrţovat česáním. Po několika minutách si uvědomila, ţe to není k ničemu – Stacy byla pryč. Zmizela ve světě za zrcadlem. Uvědomovala si, ţe to, co se právě stalo, je nemoţné. Zároveň 20

však věděla, ţe je to pravda. Sedla si na Stacyinu postel a nutila se zvolna dýchat, uklidnit se a rozumně uvaţovat. Nebylo to k ničemu – nebyla vůbec schopná přemýšlet. Třásly se jí ruce a hruď měla tak sevřenou, ţe mohla stěţí dýchat. Musím sehnat pomoc, uvědomila si. Zaběhnu pro paní Danitaovou. Ta si jistě bude vědět rady. Právě se chystala vstát, kdyţ se ozvalo ostré zaklepání na dveře. Neţ se mohla zeptat kdo je, dveře se rozlétly a za nimi stála rozhněvaná a rozčilená ředitelka, paní Danitaová. „Dobrý večer, Stacy,“ pozdravila. „Ach, paní Danitaová,“ vydechla Tracy a snaţila se zadrţet slzy. „Právě jsem se za vámi chystala.“ „To ráda slyším,“ řekla profesorka Danitaová. „Doufám, ţes mi chtěla vysvětlit, proč jsi v pátek nepřišla na výtvarnou výchovu. Nebývá tvým zvykem vynechávat vyučování.“ Tracy na ni bez hnutí strnule civěla a nerozuměla jí. Pomalu jí začalo docházet, ţe ředitelka mluví o tom, co se stalo minulý týden v pátek. Připadalo jí, ţe se to seběhlo nejméně před deseti lety. „Právě jsem se o tom dověděla,“ pokračovala profesorka Danitaová. „Byla jsem celý víkend pryč.“ Tracy si najednou uvědomila, ţe její rozpuštěné vlasy ředitelku spletly, a ţe ji povaţuje za Stacy. „Víš, jak to chodí,“ pokračovala profesorka Danitaová. „Absence ve vyučování se automaticky trestá podmíněným vyloučením na jeden měsíc. Ale protoţe jsi vynikající studentka, dám ti moţnost, abys mi to dřív, neţ tě potrestám, vysvětlila.“ Teď, kdyţ bylo Tracy jasné, oč jde, uvědomovala si, ţe musí Stacy chránit. Existoval jediný způsob, jak to udělat. „Moc mě to mrzí,“ omlouvala se. „Nebylo mi dobře. Při páté hodině se mi udělalo špatně a tak jsem odešla do pokoje. Tracy mě měla omluvit, ale zapomněla na to.“ „Ach, drahoušku,“ řekla profesorka Danitaová a hněv v její tváři nahradil výraz účasti. Podívala se na Tracy pozorněji. „Vypadáš jako bys měla trochu horečku,“ řekla. „Ještě pořád se necítíš dobře?“ „Myslela jsem si. ţe jsem nastydlá,“ odpověděla Tracy a začala horečně přemýšlet. „Šla jsem dnes na vyučování, ale teď je mi mnohem hůř. Moţná, ţe mám stejně jako mnoho ostatních chřipku.“ 21

„Měla ses postarat, aby se o tom dozvěděla učitelka výtvarné výchovy,“ řekla profesorka Danitaová. „I kdyţ si uvědomuji, ţe nemůţeš nést zodpovědnost za svou sestru.“ „Znamená to, ţe mě podmínečně nevyloučíte?“ zeptala se Tracy. „Tvoje vysvětlení je uspokojující, řekla bych,“ odpověděla profesorka. „Ale pokud by se ještě někdy něco takového stalo, dbej na to, abys o tom včas informovala ošetřovatelku nebo mne.“ Tracy přikývla. „Lehni si a odpočívej,“ pokračovala. „A slib mi, ţe ráno půjdeš za ošetřovatelkou.“ „Jistě,“ řekla Tracy. „Děkuji vám.“ Jakmile profesorka Danitaová odešla, spěchala Tracy k zrcadlu v naději, ţe se jí podaří najít Stacy. Odráţel se v něm však pouze její vyděšený obličej. Co si teď počnul ptala se sama sebe. Uvědomila si, Ţe nemůţe najít způsob, jak se dostat zpátky. Ale dokud se to Stacy nepodaří, musí Tracy předstírat, ţe její sestra je pořád tady, v Chilleen, a chodí do školy. Dokud Stacy nenajde cestu zpátky, musí to udělat tak, aby její sestru nikdo nepostrádal. A to tak, aby nikdo nepojal podezření, ţe něco není v pořádku.

22

V. STACY

Stacy

cítila, jak ji něco vtahuje do zrcadla a celá se roztřásla. Zatočila se jí hlava a pocítila závrať. Vzápětí si uvědomila, ţe se ocitla v domě, který byl zvláštní a zároveň povědomý. Stála na podlaze z hrubě přitesaných, širokých fošen, před sebou viděla veliký, sazemi začouzený krb. Po jedné jeho straně byl dlouhý stůl přikrytý kostkovaným ubrusem, na druhé dlouhá, nepohodlně vyhlíţející pohovka. Místnost spoře osvětlovaly mihotající se svíčky a petrolejová lampa. Stacy, stále ještě trochu omámená, se zmateně rozhlíţela kolem. „Kdo…?“ koktala „Co…?“ Náhle ji někdo popadl za ruku a stiskl. „Přišla jsi!“ vykřikla sladkým hlasem dívka. „Věděla jsem, ţe přijdeš.“ Ruka, která ji svírala, škubla a otočila jí. Zjistila, ţe stojí před naprosto stejným zrcadlem, jaké stálo v jejím pokoji. Tohle ale vypadalo nové, jeho skleněná plocha se třpytila a byla bez poskvrny. Vedle něj stála rudovlasá dívka, kterou v něm uviděla v Chilleen. Usmívala se, jako by se právě splnilo její nejvroucnější přání. „Dlouho jsem touţila po tom, aby ses objevila,“ řekla. „Věděla jsem, ţe přijdeš.“ Stacy na dívku zmateně zírala. „Kdo jsi?“ zeptala se. „Jmenuji se Philomena,“ odpověděla dívka. „Ţiju tady a teď tu ţiješ i ty. Jak se jmenuješ ty?“ „Já jsem Stacy… Stacy Jamesová. Ale já tady určitě neţiju,“ vysvětlovala Stacy. „Ţiju teď v Chilleenské internátní škole.“ 23

„Název Chilleen uţ jsem slyšela,“ řekla dívka. „Patří myslím jedné rodině v údolí. Jsou to tvoji příbuzní?“ „Ne,“ řekla Stacy. To je ale podivný sen, myslela si. A je tak ţivý! „Bude nám spolu moc dobře,“ řekla Philomena, ve tváři sladký a milující výraz. Vypadala mladší neţ v zrcadle. „To je zvláštní sen,“ řekla Stacy. „Sen?“ podivila se Philomena. „Myslíš si, ţe sníš?“ „Samozřejmě,“ řekla Stacy. „Určitě je to tak.“ Philomenina tvář se náhle změnila, sladký výraz zmizel a dívka se zakabonila. Rychle se naklonila, natáhla ruku a důkladně štípla Stacy do tváře. „Připadá ti to jako sen?“ zeptala se. Stacy šokované uskočila. Štípnutí bylo skutečné a bolestivé. Srdce se jí vyděšeně rozbušilo. Uvědomila si, ţe nesní, ţe skutečně prošla zrcadlem. S hrůzou se dívala na Philomenu, která se jiţ opět líbezně usmívala. „Promiň,“ řekla Philomena s účastí v hlase. „Nechtěla jsem ti ublíţit. Chtěla jsem jen, abys pochopila, ţe tenhle svět je skutečný.“ „Ne!“ vykřikla Stacy bojující se vzmáhající se panikou. „Ne, musím zpátky!“ Poloţila dlaně na plochý povrch zrcadla. Odráţelo pouze její tvář a místnost za ní a bylo stejně nepropustné jako zeď. „Prosím tě,“ ţadonila. „Prosím tě, řekni mi, jak to funguje. Musím se dostat zpátky domů!“ Philomena vypadala chvíli rozhněvaně, ale pak se jí na tváři^ objevil zmatený výraz. „Opravdu nevím, o čem to mluvíš,“ řekla. „Jak můţe zrcadlo fungovat?“ „Ale dostala jsem se sem zrcadlem,“ naléhala Stacy. „Nepamatuješ se? Popadlas mě za ruce a vtáhlas mě dovnitř!“ Philomena se znovu zatvářila zmateně. „Ale ne,“ řekla. „Tak to vůbec nebylo. Jsi tady, protoţe jsem si to moc přála, protoţe jsem po tobě touţila. Od té doby, co mi zemřela sestra, hrozně moc si přeju mít blízkou přítelkyni, která by ji nahradila.“ Jemně uchopila Stacy za ruku. „Netvař se tak zoufale,“ řekla. „Budeš tady šťastná, slibuji. A teď se posaď, udělám ti šálek čaje.“ Stacy, celá zmatená, se nechala Philomenou odvést ke kuchyňskému stolu. Všechno v místnosti bylo nové, přestoţe kaţdý kousek vybavení byl vyroben v minulém století. Nebyly tu ţádné 24

lesknoucí se moderní domácí spotřebiče, ţádná lednička, ţádná myčka nádobí. Nebyly tam vlastně vůbec ţádné domácí spotřebiče a přístroje. Na vysokém stole, tam, kde by v moderní kuchyni mohl být dřez, stál velký kovový dţber. Stacy fascinovaně přihlíţela, jak Philomena vloţila do šálku nějaké byliny a nalila na ně vodu z velké čajové konvice stojící na kamnech, v nichţ se topilo dřevem. „Vypij to,“ řekla Philomena. „Budeš se cítit lépe.“ Stacy usrkla čaj vonící kořením. Téměř okamţitě se jí ulevilo. Musím zůstat klidná, říkala si. Musím se uvolnit, porozhlédnout se a pokusit se zjistit, co se vlastně stalo. Jedině tak se mi podaří dostat se zpátky domů. „Cítíš se lépe?“ zeptala se Philomena. „Ano, děkuji.“ řekla Stacy, „ale řekni mi, Philomeno, kde to jsem? A – a který je rok?“ „Jsi v Údolí přízraků,“ odpověděla Philomena. „První osadníci sem začali přicházet asi tak před deseti lety. A je rok 1851.“ „Osmnáct set padesát jedna!“ Stacy nechtěla věřit vlastním uším. Nějak se dostala v čase zpět o více neţ sto čtyřicet let. Vyhlédla oknem do sosnového lesa. Nad lesem zářil měsíc, osvětlující srázy Canyon Ridge, které bylo vidět také z chilleenské školy. To není moţné, myslela si. Kdyby to nebylo tak děsivé, fascinovalo by ji to. „Jak dlouho tady ţiješ?“ zeptala se Philomeny. „Od narození,“ odpověděla Philomena. „Moji rodiče zemřeli na nějakou chorobu ještě kdyţ jsem byla malá. Ţiju tady s babičkou. Je to její farma, pracujeme na ní společně.“ „Je to daleko od Silverbellu?“ zeptala se Stacy ve snaze zjistit, kde vlastně farma leţí. „Dost daleko,“ řekla Philomena. „Vlakem to trvá skoro celý den. Jezdíme tam dvakrát do roka nakupovat zásoby.“ Stacy se na okamţik zamyslela nad tím, co právě Philomena řekla. Jaký podivný, osamělý ţivot vedla! „A co škola?“ zeptala se. „Kam chodíš do školy?“ Philomena se zvonivě zasmála. „Proč bych měla chodit do školy?“ zeptala se. „Babička mě naučila číst a psát. To mi úplně stačí.“ „A kde ţijí tvoji přátelé?“ 25

Philomeně se náhle zaplnily oči slzami. „Ţádné bohuţel nemám,“ řekla. „Na jediné farmě, která leţí poměrně blízko, ţijí staří bezdětní lidé. Mou jedinou přítelkyní byla moje drahá sestra. Byla to nejlepší přítelkyně, jakou si dívka můţe přát. Ale co zemřela, nemám nikoho.“ „To je smutné,“ řekla Stacy. „Ale teď, kdyţ jsi tady ty, uţ nebudu tak osamělá,“ řekla Philomena. „Budeš mojí společnicí a přítelkyní – budeš skoro jako moje sestra.“ Stacy se nadechla, aby Philomeně řekla, ţe nemůţe zůstat, ţe se musí vrátit do své vlastní doby hned, jakmile zjistí, jak. Pak si vzpomněla, jak Philomena reagovala na její zmínku o zrcadle, a rozhodla se mlčet. „Večeříme dnes hrozně pozdě,“ řekla Philomena. „Pomůţeš mi nanosit vodu?“ „Jistě,“ odpověděla Stacy. „Studna je na dvoře,“ řekla Philomena a podala Stacy vědro. „Máme štěstí. Někteří lidé musejí chodit pro vodu několik mil.“ Vzala petrolejku a vedla Stacy na dvůr, kde jí ukázala, jak má vědro drţet a pak začala pumpovat vodu. Donesly do domu dvě vědra vody. Philomena je vylila do velkého hrnce a postavila ho na kamna. „Babička je ve chlévě, pomáhá na svět selátkům,“ řekla. „Doufám, ţe se vrátí brzy.“ Taky doufám, myslela si Stacy. Možná, že mi řekne, jak to zrcadlo funguje, abych se odsud mohla dostat. Philomena nasypala vyloupaný hrášek z mísy do vody a pak ukázala Stacy příborník, v němţ bylo uloţeno nádobí. Stacy právě prostírala stůl pro tři, kdyţ se dveře do kuchyně rozlétly. Otočila se a spatřila stařenu, stojící vyčerpaně na prahu. „Selátka jsou v. pořádku,“ řekla Philomenina babička. Chtěla ještě něco říci, ale zarazila se a oči se jí rozšířily hrůzou. O krok couvla a klopýtla. Stacy se k ní rozběhla, aby jí pomohla, ale stará ţena se zatvářila ještě vyděšeněji a začala křičet. „Ďáblovo dítě! Co tady děláš, ty podivné, strašlivé ďáblovo dítě?“

26

VI. TRACY

Příští den ráno se Tracy probudila s pocitem, ţe se jí zdál hrozný sen, ale nemohla si vzpomenout, jaký. Pak si náhle uvědomila, ţe jí od okamţiku, kdy její sestra zmizela trápí noční můra. V marné naději přelétla pohledem Stacyinu postel, ale ta byla pečlivě ustlaná. Nikde ani stopy po tom, ţe by v ní někdo spal. „Ne,“ zasténala hlasitě. Vyskočila z postele a popošla k zrcadlu. Hladká plocha odráţela jen její nešťastný obličej. Stejně jako včerejší večer sňala zrcadlo ze stěny a začala za ním pátrat. Nikde nic. Stacy byla pryč a Tracy si uvědomila, ţe bude muset její zmizení utajit. Doufala, ţe jí pomůţe chřipková epidemie, která postihla celou školu. Prozkoumala svůj i sestřin rozvrh a pak sešla do haly k telefonu. Rozhlédla se provinile kolem a vytočila číslo ošetřovny. Za malý okamţik se jí ozvala školní ošetřovatelka Albertova. „Tady Stacy Jamesová,“ řekla do sluchátka. „Probudila jsem se s hroznou bolestí hlavy a taky mě bolí v krku. Myslím, ţe dnes nebudu moci jít na vyučování.“ „Řádí chřipka,“ řekla sestra. „Všechna lůţka na ošetřovně jsou obsazená. Přijď sem, prohlédnu tě.“ Tracy si rychle navlékla dţínsy a Stacyino zelené tričko a učesala se jako ona. Kriticky se zadívala do zrcadla a pak si lehce přepudrovala tváře, aby vypadala, ţe má teplotu. Nasadila utrápený, nemocný výraz a vyrazila do prvního patra na ošetřovnu. Hlavní místnost ošetřovny byla zaplněna lůţky s nemocnými 27

studenty, kteří mluvili jeden přes druhého, volali na sebe a na ošetřovatelku. Tracy vešla do ordinace. Sestra Albertova se na ni podívala a zakabonila se. „Zdá se, drahoušku, ţe jsi celá rozpálená.“ Poloţila Stacy ruku na čelo. „Ale na vysokou teplotu to nevypadá,“ pokračovala. Pak jí prohmatala krk pod ušima. „Na chvíli si sedni,“ řekla a strčila jí do pusy teploměr. „Musím jít zkontrolovat své pacienty,“ řekla. „Hned jsem zpátky.“ Jakmile vyšla sestra Albertova ze dveří, Tracy vyskočila a strčila teploměr do umyvadla pod proud horké vody. Kdyţ rtuť stoupla téměř na 38°C, strčila teploměr zpátky do úst a znovu se posadila. Z vedlejší místnosti k ní doléhaly hlasy pacientů. „Tak se na to podíváme,“ řekla sestra Albertova, kdyţ se vrátila. Zadívala se na teploměr a zatvářila se překvapeně. „Přece jen máš teplotu,“ řekla. „Chladné tváře někdy klamou.“ Couvla a znepokojeně si Tracy prohlíţela. „Nevím, co s tebou,“ řekla. „Všechna lůţka jsou obsazená.“ „To nevadí,“ řekla Tracy a v duchu se zaradovala. „Zůstanu klidně ve svém pokoji.“ „Opravdu?“ zeptala se ošetřovatelka. Tracy přikývla. „Tak tedy ujednáno. Přijdu se na tebe odpoledne podívat a zařídím, aby ti někdo přinesl jídlo.“ „Není třeba,“ řekla Tracy. „Sestra se o mne postará.“ „Výborně,“ řekla sestra Albertova a podala jí dvě tabletky tylenolu. „Spolkni je a lehni si. Zajdu za tebou odpoledne, asi tak kolem čtvrté.“ Tracy spěchala zpátky do pokoje a blahořečila si, jaké měla štěstí. Teď se můţe aţ do pozdního odpoledne, neţ k ní přijde sestra Albertova, bez obav vydávat za Stacy. Právě se chystala převléknout se do vlastních šatů, kdyţ se ozvalo zaklepání na dveře. „Kdo je?“ zeptala se s bušícím srdcem. „To jsme my,“ odpověděly jí nepříjemně známé hlasy. „Angela a Dorie. Zastavily jsme se pro Stacy, aby s námi šla společně na snídani.“ Tracy strnula. Neměla ani tušení o tom, ţe Stacy měla jít s Angelou na snídani. „Moment!“ zavolala. Zhluboka se nadechla, aby 28

se uklidnila, otevřela dveře a vystrčila hlavu do chodby. „Ahoj,“ řekla a snaţila se, aby to znělo normálně. „Stacy je na ošetřovně. Je nemocná.“ Angela se na ni podezřívavě podívala. „Nechceš jít teda s námi ty?“ zeptala se Dorie. Tracy odmítla a dívky odešly. Rychle se převlékla do vlastních šatů a přečesala si vlasy. Stěţí stačila doběhnout do jídelny, zhltnout snídani a uţ letěla na první vyučovací hodinu. Kdyţ vešla do třídy, měla pocit, ţe na ni všichni zírají. To je nesmysl, říkala si. Nemám se čeho bát. Ale nemohla se zbavit pocitu, ţe ostatní poznají, ţe něco není v pořádku. Zbytek dopoledne se Tracy snaţila soustředit se na výklad učitele, ale bylo to těţké. Myšlenky jí neustále krouţily kolem pokoje a zrcadla, před očima se jí zjevoval Stacyin vyděšený výraz, kdyţ jí neznámá dívka vtahovala dovnitř. Po kaţdé své vyučovací hodině se Tracy zastavila ve Stacyině třídě, aby zjistila úkoly na příští den. Učitelé je zavalovali úlohami. Za týden mělo být pololetí. Tracy věděla, ţe musí zvládnout nejen svoje učení, ale také učení za Stacy. Sestra byla vynikající studentka a kdyby se zhoršila, její učitelé by určitě vytušili, ţe něco není v pořádku. „Hej, Tracy!“ Něčí ruka jí zaklepala na rameno a Tracy leknutím vyskočila. Otočila se a uviděla Cissy Davisovou, svoji a Stacyinu kamarádku. „Ach ahoj, Cissy,“ vydechla Tracy s úlevou. „Co se děje?“ „Ale nic,“ řekla Cissy. „Říkala mi Angela, ţe je Stacy nemocná. Myslela jsem, ţe bych se u ní mohla na chvíli zastavit.“ „Bolí ji v krku,“ řekla Tracy. „Ošetřovatelka si myslí, ţe by to mohlo být nakaţlivé. Vyřídím jí, ţe jí pozdravuješ.“ Cissy jí přátelsky pokynula a spěchala na další vyučovací hodinu. Co budu dělat, jestli se na „Stacy“ přijde někdo podívat, až tam nebudu? dumala Tracy. V poledne uţ byla vyčerpaná. V jídelně si vzala sendvič a jablko a šla do svého pokoje. Vešla a její první pohled patřil zrcadlu. Popošla k němu a bez velké naděje zírala na jeho hladkou stříbřitou plochu. Kde jsi, Stacy? ptala se v duchu. 29

Pro případ, ţe by někdo přišel, si rozpustila ohon a rozčesala si vlasy. Pak si sedla na Stacyinu postel, pustila se do jejího jídla a přitom dumala nad Stacyiným matematickým úkolem na příští den. Stacyina třída byla v matematice napřed a úloha byla obtíţná. Dneska mi nezbude čas na nic jiného než na úkoly, pomyslela si. Po obědě se vrátila do své třídy. Profesor Harper jim zadal opakovači písemnou práci. Tracy se na ni pořádně nepřipravila. Byla ale překvapená, ţe jí to šlo poměrně snadno. Moţná proto, ţe právě vypočetla za Stacy mnohem obtíţnější příklady. Byla hotová dříve neţ většina ostatních a profesor Harper se na ni překvapeně podíval, kdyţ mu hotovou prověrku podávala. Odpoledne po škole měla volejbal. Nejdříve se ale musela objevit jako „Stacy“. Spěchala zpátky do pokoje, rozčesala si vlasy a vlezla si do postele. Vzápětí zaklepala sestra Albertova. „Dobré odpoledne, drahoušku,“ řekla ošetřovatelka. „Jak se cítíš?“ „Ještě pořád mě bolí v krku,“ zachraptěla Tracy a přitom přemítala, jak dlouho ještě vydrţí tuhle hru hrát. „Řekni ááá,“ vybídla ji sestra Albertova a podívala se jí do krku. „Vypadá to mnohem lépe. Řekla bych, ţe zítra uţ budeš v pořádku.“ „Snad,“ řekla Tracy pochybovačně. „Ale hrozně mě bolí hlava.“ „Uvidíme,“ řekla ošetřovatelka. „Prozatím se s nikým raději moc nestýkej.“ „Nebudu, slibuji,“ řekla Tracy. Sestra Albertova odešla a Tracy zůstala ještě chvíli v posteli. Neměla však čas jen tak se povalovat. Musela si pospíšit. Převlékla se do šortek a vyrazila na volejbalové hřiště. Postavila se k zadní čáře a několik dívek a chlapců jí pokynulo na pozdrav. Angela, která hrála na druhé polovině hřiště, se na ni široce usmála. „Jak je Stacy?“ zavolala. „Má chřipku,“ vysvětlovala Angela ostatním. „Ujde to,“ odpověděla Tracy a přála si, aby Angela přestala být tak všetečná. „Řekni jí, ţe se na ni přijdu večer podívat,“ řekla Angela. „Moţná by nás mohlo přijít víc.“ „Myslím, ţe se na nějaké návštěvy necítí,“ řekla Tracy rychle. 30

Nadhodila míč a na okamţik si představila, ţe je to Angelina hlava. Udeřila do něj ze všech sil a dala eso do středu protějšího hřiště. Bylo půl desáté večer a Tracy měla pocit, jako by za sebou neměla pouhý jeden den, ale nejméně celé tři týdny. Nemohla si vzpomenout, ţe by kdy měla tak nabitý den. Jakmile povečeřela, vrátila se do pokoje a dala se do úkolů – nejprve do Stacyiných, pak do svých. Se závistí si vzpomněla na ostatní, kteří se právě v klubovně dívali na televizi. Stacyina úloha z dějepisu byla dlouhá a nudná. Ale Tracy se přinutila soustředit se na ni od počátku do konce a nakonec se jí dokonce podařilo zodpovědět všechny zkušební otázky. Jak to může Stacy všechno zvládnout? divila se. Pracovala a čas od času se letmo podívala do zrcadla v naději, ţe se v něm znovu objeví neznámá místnost a s ní i Stacy. Právě kdyţ dokončovala vlastní úlohu z dějepisu, zahlédla v zrcadle mihotavý pohyb. Rychle zaklapla knihu. Teď měla šanci. Měla plán, jak Stacy zachránit. Pamatovala si, jak se dívka v zrcadle natáhla pro její sestru a měla v úmyslu udělat totéţ. Ale půjde to? Objeví se tam Stacy vůbec?

31

VII. STACY

„Ďáblovo dítě!“ ječela stařena. Náhle popadla z kuchyňského stolu ostrý porcovací nůţ. Stacy s bušícím srdcem couvla. Stará ţena pokročila za ní a mávala noţem. „Ba –“ chtěla vyhrknout Philomena, ale ţena ji zarazila. „Odkud jsi sem přišla?“ naléhala. „Jakou čertovinu máš za lubem?“ „Vůbec jsem neměla v úmyslu sem přijít,“ snaţila se vysvětlit Stacy. „Nechci nic provádět, ale –“ „Pochází ze vzdálené země,“ řekla Philomena rychle. „Spala ve voze svých rodičů a kdyţ projíţděli Údolím přízraků, nešťastnou náhodou z něj vypadla.“ „Je to pravda?“ zeptala se Philomenina babička. „Ano,“ přikývla Stacy, která nevěděla, co ještě dodat. „Tak proč jsi oblečená v těhle šatech?“ Stacy se na sebe podívala a rázem pochopila, proč je stará ţena tak rozčilená. Objevila se tu zčista jasna a dţínsy a tričko, které má na sobě, musejí stařeně připadat asi tak, jako by Stacy připadalo oblečení Marťanů. „V její zemi se to nosí,“ vysvětlovala Philomena. „Dám jí nějaké své šaty a bude vypadat jako my.“ Stařena váhavě poloţila nůţ. „Promiň, dítě,“ řekla. „Ale jsme tady samy a opatrnosti není nikdy nazbyt. A ještě ke všemu ty problémy, které nás potkaly s těmi ostatními.“ „Babička má na mysli nějaké lidi, kteří sem kdysi zavítali,“ řekla 32

Philomena nervózně. „Nadělali nám spoustu starostí.“ Prudce se obrátila na stařenu. „Slibuji, ţe uţ ţádné starosti nebudou,“ ujišťovala ji. „Stejně by ale pro nás všechny bylo lepší, kdyby se pro ni rodiče co nejdřív vrátili.“ Příštího dne ráno vzbudila stařena, babička Johnsonová, obě dívky hned za úsvitu. „Vstávat, děvčata,“ pobízela je. „Je načase pustit se do domácích prací.“ Roztáhla záclony a pak se s utrápeným úsměvem obrátila na Stacy. „Doufám, mladá dámo, ţe nebudeš mít nic proti tomu trochu nám pomoci. Pracujeme tady tvrdě.“ „Samozřejmě, ţe ne,“ ujišťovala ji Stacy, které bylo jasné, ţe jí stejně nic jiného nezbývá. „Dobře,“ řekla stařena. „Dnes ráno můţete nanosit vodu na týdenní úklid. Pak vydrhnete podlahu a vyspravíte prádlo. Bude také třeba nakrmit kuřata a dát pomyje prasatům. Zvládneš to?“ „Ano,“ odpověděla Stacy, přestoţe si nebyla tak úplně jistá. „Neboj se,“ řekla Philomena. „Pomůţu ti.“ Stará ţena odešla, záda unaveně shrbená. „Tvoje babička je hodná, ale trochu mrzutá,“ obrátila se Stacy na Philomenu. „Máš pravdu. Ale nic si z toho, co říká, nedělej,“ řekla Philomena. „Často si plete sny se skutečností.“ „Ach,“ řekla Stacy rozčarovaně. Doufala, ţe se jí naskytne příleţitost, přeptat se stařeny na zrcadlo. „Dáme se do toho, Stacy,“ řekla Philomena vesele. „Nejlepší bude, kdyţ začneme prací v domě.“ Příštích několik hodin byla Stacy příliš zaměstnaná, neţ aby přemýšlela o zrcadle, nebo o čemkoliv jiném. První práci, nošení vody, uţ znala, ale byla překvapená, kolik věder je jí v týdenním úklidu zapotřebí. Společně s Philomenou pumpovaly vodu do jednoho vědra za druhým a nosily je do velkých dřevěných necek v přístěnku za domem. Stacy pracovala a přitom přemýšlela o tom, jak těţký ţivot průkopníci měli a jak se lišil od ţivota, na jaký byla zvyklá. Další práci, drhnutí a mytí podlahy, dělala za maminku mnohokrát. Ale místo vytíracího mopu pouţívaly s Philomenou staré hadry a těţký, tvrdý kartáč. Místo do saponátu, 33

který zároveň čistil a voskoval, namáčely hadry do dţberu s vodou, do níţ bylo přimícháno silné, páchnoucí louhové mýdlo, které pálilo do rukou tak, ţe jim zčervenaly. Dům nebyl velký, ale trvalo jim dlouho, neţ ho celý vydrhly. Neţ skončily s podlahami, bylo pozdní dopoledne. „Měly bychom něco sníst,“ oznámila babička, která se vrátila z přístěnku, kde prala prádlo. Stacy si náhle uvědomila, jaký má hlad a začala si dělat chutě na šťavnatý karbanátek se sýrem nebo plátek pizzy. Místo toho jí však babička Johnsonová podala talíř se studenou plackou a mastným plátkem čehosi gumovitého. „Co to je?“ zeptala se. „Solené vepřové,“ odpověděla Philomena. „Je vynikající.“ Stacy váhavě ďobla do masa. Chutnalo ještě hůř, neţ vypadalo a bylo tak tuhé a slané, ţe ho nemohla polknout. „Nic jiného není?“ zeptala se po dvou soustech. Babičku to očividně rozčílilo. „Je mi líto,“ řekla, „ale jediné, co máme, je solené vepřové a to taky jíme.“ „To nevadí, stejně jsem neměla hlad,“ řekla Stacy, ale v ţaludku jí kručelo. Nepatřím do tohohle světa, myslela si. Musím nějak najít cestu zpátky domů. Babička se po jídle vrátila zpátky k prádlu, zatímco Philomena šla pro koš plný věcí na spravování. Stacy poprvé zůstala sama. Oči jí zabloudily k zrcadlu opřenému o stěnu proti krbu. Jak si uţ všimla večer předtím, bylo naprosto stejné jako to, které zdobilo její pokoj v internátní škole. Jen sklo a dřevo byly nové. Musí to být totéž zrcadlo, pomyslela si. Popošla k němu a zadívala se do něj v touze spatřit svůj pokoj v Chilleen. Odráţela se v něm však pouze její tvář pokrytá kapkami potu a špínou a její modré oči plné slz. Natáhla ruku a dotkla se hladkého, pevného povrchu. Věděla, ţe někde za zrcadlem je domov a její sestra. Možná dnes v noci, myslela si. Možná se dostanu zpátky. Zbytek odpoledne záplatovaly dívky oblečení, prostěradla a ručníky. Všimla si, ţe mnohé z věcí byly hodně obnošené a opotřebované. Všimla si, ţe tady nic nesmí přijít nazmar. To je ale těţký ţivot, myslela si. Při práci vyprávěla Philomena Stacy o svém ţivotě v Údolí 34

přízraků a o tom, jak šťastná se cítila se svou sestrou. Příliš si nehrály, vysvětlovala Philomena, protoţe měly stále spoustu práce. Stacy si uvědomovala, jak je Philomeně. „Moc mi chybí.“ „Pak jistě víš, jak jsem šťastná, ţe jsi tady,“ řekla Philomena se širokým úsměvem. Večer, kdyţ uţ byla Stacy tak vyčerpaná, ţe málem usnula ve stoje, byl čas nakrmit kuřata a prasata. Společně s Philomenou znovu pumpovaly vodu ze studně a nosily ji prasatům. Pak vláčely velké pytle s krmením pro kuřata a těţké dţbery pomyjí pro prasata. Kdyţ večer usedly v místnosti osvětlené mdlým světlem svíčky, Stacy sotva ďobla do večeře sestávající z vařených brambor, studených placek a soleného vepřového. Byla příliš unavená, neţ aby měla chuť k jídlu. Zítra musím vydržet vzhůru dlouho do noci, opakovala si neustále. Musím dávat pozor, jestli se Tracy neobjeví v zrcadle. Možná, že pak se dostanu domů. Philomena a její babička se uloţily brzy. Stacy leţela vedle Philomeny na úzké, nepohodlné posteli a snaţila se neusnout. Jakmile si byla jistá, ţe Philomena tvrdě spí, vykradla se z postele a zamířila do kuchyně. Se srdcem vzrušeně bijícím zamířila k zrcadlu. Měsíc ještě nevyšel. Byla temná noc, ale Stacy jasně viděla obrysy zrcadla. Prosím, myslela si, prosím, ukaž mi domov. Prosím tě, ukaž. Prosím, moc tě prosím. Ale místo Tracy a jejich pokoje se v zrcadle odráţela jen setmělá kuchyň. Stejně jako předtím cítila Stacy pod prsty hladký povrch zrcadla, ale stále ještě doufala, ţe se jí podaří najít způsob, jak se dostat zpět. Byl to však jen pouhý obyčejný a celistvý kus skla. Rozčarováním se zalykala. „Ne,“ šeptala. „Ne, chci domů.“ „Co se děje, drahoušku? Co je, Stacy?“ Philomena stála přímo za ní. „Philomeno!“ vykřikla Stacy překvapeně a otočila se. „Vůbec jsem tě neslyšela.“ „Všimla jsem si, ţe jsi vstala a tak jsem tě šla hledat,“ řekla Philomena. „Stalo se něco?“ „Samozřejmě, ţe stalo!“ rozplakala se Stacy. „Stýská se mi po škole a po sestře. Chci zpátky! Ach, Philomeno, pomoz mi, prosím 35

tě, vrátit se domů, tam kam patřím.“ Philomena popošla k ní a vzala ji za ruku. „Ale drahá Stacy,“ řekla, „ty přece patříš sem. Coţpak to nechápeš? Jsi teď moje přítelkyně, a nikdy odsud neodejdeš.“

36

VIII. TRACY

Od Stacyina zmizení uplynul jiţ téměř týden a Tracy tomu stále ještě nemohla uvěřit. Stále čekala, ţe se probudí a uvidí Stacy spící v posteli, a ţe všechno bude tak jako dřív. Byla vyčerpaná. Kdykoliv se předtím se Stacy vydávaly jedna za druhou, byl to jen ţert a legrace. Nikdy předtím to nebylo váţně a nikdy by byla nevěřila, jak je to těţké. Většinu týdne se Tracy dařilo vyuţívat chřipkové epidemie. První tři dny byla nemocná „Stacy“ a další dva dny to postihlo „Tracy“. Na vyučování chodila jako zdravé dvojče a časně ráno a odpoledne, kdyţ přicházívala na návštěvu ošetřovatelka, se vydávala za nemocnou. Po večerech pilně studovala a neměla čas chodit mezi ostatní. Kdykoliv se někdo zastavil, předstírala prostě nemoc. Nikdo zatím netušil, ţe se něco děje. Ale znervózněla ji Angela. Byla Stacyinou nejlepší přítelkyní a kromě toho byla velice všetečná. Musím si dát na Angelu pozor, uvědomila si. V pondělí začínalo dvoutýdenní pololetní zkouškové období. Pravidelné vyučování nahradily nepovinné studijní přednášky. Tracy si uvědomila, ţe můţe chodit na nepovinné vyučovací hodiny za sebe i za Stacy, aniţ by musela vysvětlovat absenci, coţ jí celou věc usnadnilo. Ani jedna z nich naštěstí neměla zkoušky ve stejnou dobu, ale kdyţ si Tracy uvědomila, ţe je bude muset skládat nadvakrát, dělalo se jí mdlo. Musím ji dostat zpátky co nejdřív, myslela si. Musím! 37

Příští den, v pondělí ráno, se Tracy přinutila vstát časně. Měla za sebou deštivou noc, kdy zůstala vzhůru dlouho do noci a čekala, zda se v zrcadle neobjeví neznámá místnost. Nic. Se zíváním prostudovala Stacyin rozvrh a vybrala přednášky, na které bylo třeba jít. Hrozně se jí ulevilo, ţe uţ nemusí předstírat nemoc. Těţkou hlavu jí dělalo jen to, jak se, aniţ by vzbudila podezření, objevit dvakrát v jídelně, jednou za sebe, jednou za Stacy. Rozhodla se, ţe dopoledne půjde na vyučování sama za sebe a odpoledne za Stacy. Všichni tak mohli vidět „obě“ dvojčata a nikdo nevytuší, ţe něco není v pořádku. Po poslední dopolední hodině spěchala do jídelny a snědla lehký oběd. Pak se omluvila, vrátila se do pokoje, převlékla se a změnila účes a zašla si do jídelny pro sendvič jako „Stacy“. Rozhodla se pro sendvič se sýrem a šunkou a právě se usazovala u volného stolu, kdyţ zaslechla, ţe někdo volá Stacyino jméno. „Tady jsme.“ ječela Angela přes celou místnost. „Kam jdeš?“ „Je pozdě, myslela jsem, ţe uţ budete po jídle,“ řekla Tracy a přenesla si tác k Angelinu stolu. „V poslední době jsi pořád v letu,“ řekla Angela. „Včera jsi přišla o velkou party u Doris. Proč jsi nepřišla?“ „Musela jsem – musela jsem se učit,“ řekla Tracy. „Opravdu?“ podivila se Angela. „Chápala bych to, kdyby šlo o tvou sestru, ale ty?“ „A jak si myslíš, ţe bych dostala tak dobré známky?“ řekla Tracy. Angela na okamţik zaváhala. Tracy si s pocitem provinění pomyslela, ţe to zase prošvihla. „Mimochodem,“ pokračovala Angela, „co s tím sobotním večerem?“ „Co tím myslíš?“ zeptala se Tracy. „Ale vţdyť víš,“ řekla Angela. „Tedy měla bys – byl to především tvůj nápad!“ „Aha, to,“ řekla Tracy, předstírajíc, ţe ví, o čem je řeč. „Promluvíme si o tom později, ne?“ „Fajn,“ řekla Angela. „Zajdu za tebou večer – a raději se rozpomeň!“ Ten večer se Tracy nemohla na učení soustředit. Pohled jí neustále zalétal k zrcadlu. Konečně se v něm najednou začala 38

objevovat stará kuchyň. Ale něco nebylo v pořádku. Místnost byla prázdná a setmělá. Po Stacy ani po nikom jiném v ní nebylo ani stopy. Kde je Stacy? Náhle se ozvalo zaklepání na dveře. „Kdo je?“ zeptala se vylekaně Tracy. „To jsem já, Angela!“ ozvalo se za dveřmi. „Stacy?“ „Moment!“ zavolala Tracy. Úplně zapomněla, ţe se má Angela zastavit. Rychle znovu pohlédla do zrcadla a pospíchala ke dveřím. Musí nějak přimět Angelu, aby odešla, aniţ by vešla dovnitř. Zhluboka se nadechla, nasadila zářivý úsměv a otevřela dveře. „Ahoj,“ řekla a zůstala stát ve dveřích. Angela se také usmála, ale tvářila se zmateně. „Stacy?“ řekla. „Ano?“ řekla Tracy, sama zmatená. „Proč sis učesala ohon?“ Tracy se zapomněla přečesat. „Nechtěla jsem tě poplést,“ řekla jakoby nic, „ale bylo mi při učení horko, a tak jsem si vyčesala vlasy. Já a Tracy nenosíme vţdycky odlišné účesy.“ „Hm, to máš pravdu,“ řekla Angela. „Popovídáme si o tom večírku Historické společnosti?“ Tak o tohle šlo, pomyslela si Tracy. „Mrzí mě to,“ řekla, „ale musím se dneska ještě hodně učit. A kromě toho jsem také slíbila Tracy, ţe jí pomůţu s učením.“ „Kde je?“ zeptala se Angela a snaţila se nahlédnout Tracy přes rameno do místnosti. „Šla si nechat vyprat prádlo,“ řekla Tracy a postavila se tak, aby Angela neviděla do místnosti. „Bude tady kaţdou chvíli.“ „Dlouho tě nezdrţím,“ řekla Angela. „Hned jak přijde, vypadnu.“ Neţ se Tracy vzpamatovala, prodrala se do pokoje. Prosím, myslela si Tracy. Ať se nepodívá do zrcadla. Ale Angela popošla přímo k zrcadlu a zastavila se před ním. Chvíli do něj zírala a pak se obrátila na Tracy. „Co to s tím zrcadlem sakra je?“ zeptala se.

39

IX. STACY

Přestoţe tu byla teprve pouhý týden, měla Stacy pocit, jako by ve světě minulosti ţila celá léta. A nenáviděla ho. Od časného rána do pozdního večera nemyslela na nic jiného, neţ jak se dostat domů. Ale jak to udělat! Philomena odmítla o zrcadle mluvit a zdálo se, ţe její babička o jeho nevšedních schopnostech nic neví. „Philomenin otec ho dal její matce jako svatební dar,“ řekla, kdyţ se jí na něj Stacy ptala. „Nechávám ho tady jen proto, ţe se mé vnučce líbí.“ Dvakrát od té doby, kdy ji Philomena v noci přistihla, se Stacy proplíţila do kuchyně v naději, ţe uvidí v zrcadle svůj pokoj v Chilleen, ale odráţela se v něm jen místnost, v níţ stála. • Philomena jí dávala najevo svou lásku a byla veselá, vděčná za Stacyino přátelství. Nikdy si nestěţovala, ať byla práce sebenamáhavější. Kdykoliv se však Stacy zmínila o tom, ţe by se chtěla vrátit domů, Philomena se úplně změnila. Jednoho odpoledne, kdyţ dívky poklízely ve stáji, zmínila se Stacy o tom, ţe v její škole byla také stáj, kde studenti chovali různá zvířata. „Nemluv o tom přede mnou,“ vykřikla náhle Philomena. „Uţ jsem ti jednou řekla, ţe tady zůstaneš se mnou!“ „Chtěla jsem jen –“ začala Stacy, ale Philomena popadla vědro s pomyjemi a vychrstla ho přímo na Stacy. Odporné splašky jí celou zmáčely a umazaly jí obličej. Začala si otírat oči a ústa, ale cítila, jak jí stékají i po vlasech. „Nemluv o tom!“ opakovala Philomena a vyrazila ze stáje. 40

Stacy se vzteky třásla. Co to s tou Philomenou je? Neudělala přece nic špatného, jen se zmínila o škole. Philomena byla hrozně duševně nevyrovnaná, to bylo jisté. Musím se odtud dostat, pomyslela si Stacy znovu. Kdyţ se po chvíli vrátila do domu, našla Philomenu, jak na ni čeká u dveří. „Mrzí mě to, Stacy,“ řekla Philomena. „Nevím, co to do mne vjelo. Je to tím, ţe tě mám tak moc ráda. Odpouštíš mi?“ Stacy přikývla. „Ale ano,“ řekla. Uvědomila si, ţe bude muset dávat větší pozor na to, co říká a dělá, dokud se jí nenaskytne šance uprchnout. „Pospěšte si, děvčata!“ zavolala babička Johnsonová otevřenými dveřmi. „Je čas připravovat večeři!“ Kdyţ ji Philomena vzala přátelsky za ruku, Stacy vzhlédla a následovala ji dovnitř. Od nynějška budu předstírat, ţe jsem tady šťastná. Ale nějak, a brzy, musím najít cestu domů! Neměla téměř čas zkoumat zrcadlo. Kdyţ zrovna neměla plné ruce domácích prací, občas do něj vrhla touţebný pohled. Philomena však byla na stráţi a Stacy se bála, aby ji zase nerozhněvala. Příleţitost prozkoumat zrcadlo důkladněji se jí naskytla jednoho odpoledne, kdyţ ji babička Johnsonová poţádala, aby vyleštila všechen nábytek. Podala Stacy nádobu s odpudivě páchnoucím olejem a nařídila jí, aby veškeré dřevo důkladně vyblýskala. Philomena naštěstí pomáhala babičce venku s prádlem. Jakmile odešly z kuchyně, vrhla se Stacy k zrcadlu, namočila hadřík do oleje a předstírala, ţe ho leští. Přitom prohmatávala pečlivě kaţdý centimetr rámu a hledala ukryté tlačítko, které by je uvedlo do provozu. Kdyţ se dostala k horní části, začala bedlivě prohlíţet řezbu znázorňující jednotlivé fáze měsíce. Tiskla je prsty a snaţila se jimi pohnout, ale nic se nedělo. Moţná, ţe najde něco za zrcadlem… Sňala je ze zdi a právě zkoumala zadní část, kdyţ se kuchyňské dveře prudce rozlétly. „Co to děláš!“ zuřila Philomena. „Já – já jen leštím zrcadlo, jak mi tvoje babička nařídila,“ řekla Stacy. 41

„Ach ano, jistě,“ řekla Philomena teď uţ klidně. „Ukaţ, pomůţu ti.“ Vzala Stacy hadřík z ruky a začala otírat zrcadlo zezadu. „Je to nádherné zrcadlo,“ řekla Stacy jakoby nic a přitom doufala, ţe se od Philomeny něco dozví. „Odkud je?“ Philomena na ni vrhla podezíravý pohled a pak pokrčila rameny. „Patří naší rodině,“ řekla. „Myslím, ţe ho vyřezával můj prastrýc.“ „Byl astronom?“ zeptala se Stacy. „Co jestli byl?“ podivila se Philomena. „Člověk, který studuje hvězdy a planety,“ dodala Stacy. „Ptám se jen kvůli těm řezbám měsíce.“ „Ty nic neznamenají,“ řekla Philomena rychle. „Jsou tam jen na ozdobu.“ „Já jen proto, ţe jsou dost neobvyklé,“ pokračovala Stacy. Philomenina reakce ji přesvědčila, ţe vyřezávané ozdoby nějak souvisejí s neobyčejnými schopnostmi zrcadla. „Nic neznamenají,“ opakovala Philomena a v hlase jí zazněl sílící hněv. „Slyšíš mě? Zapomeň na ně!“ Stacy nic neřekla a pokračovala v práci. Kdyţ skončila s leštěním nábytku v hlavní místnosti, byl čas připravit oběd. Celý večer čekala na příleţitost prohlédnout si řezbu zblízka, ale Philomena ji hlídala pozorněji, neţ kdy jindy. „Vypadáš hrozně unaveně,“ řekla Philomena nakonec. „Proč si nejdeme lehnout?“ „Dobrý nápad,“ odpověděla Stacy a zaţívala. Ve skutečnosti se vůbec necítila unavená. Moţná, ţe by se jí v noci, aţ budou Philomena a babička spát, mohlo podařit vyklouznout z pokoje a zjistit, jak se dostat zrcadlem zpátky domů. „Ano,“ souhlasila babička Johnsonová. „Měly byste jít raději do postele. Potřebujete si odpočinout, zítra nás čeká spousta práce.“ Stacy následovala Philomenu do její malé loţnice v zadní části domu a převlékla se do dlouhé bílé noční košile. Philomena vedle ní začala brzy zhluboka oddechovat a usnula zdravým tvrdým spánkem. Stacy uslyšela babičku, jak přechází po kuchyni a chystá se také do postele. Ještě několik minut, myslela si Stacy. A pak mohu jít k zrcadlu a najít cestu domů. Ještě několik minut. 42

Buch! Buch! Buch! Stacy se s bušícím srdcem posadila na posteli. Zvuk byl tak hlasitý, ţe se Philomena zavrtěla a ospale otevřela oči. „Někdo je za dveřmi,“ zamumlala. „Ale je tak pozdě –“ začala Stacy. V tom okamţiku se dveře dívčího pokoje rozlétly. Objevila se v nich zlověstně se tvářící babička Johnsonová. „Obleč se, Stacy,“ řekla. „Přišel si pro tebe šerif!“

43

X. TRACY

„Co

to má znamenat?“ zeptala se znovu Angela a ukázala na zrcadlo. „Co s ním je?“ Tracy vzhlédla. Místnost v zrcadle byla stále ještě temná a opuštěná a obraz byl tak ztemnělý, matný a nejasný, ţe nebylo moţné, aby Angela něco zřetelně rozeznala. Jediným důvodem, proč věděla, ţe se v něm odráţí kuchyň, bylo, ţe ji tam spatřila jiţ předtím. „Nic, co by bylo,“ řekla Tracy klidně. Nabídla Angele ţidli, stojící zády k zrcadlu. „Prostě je to staré zrcadlo,“ pokračovala. „Ţena, která ho naší tetě prodala, říkala, ţe je tak tmavé, protoţe většina postříbření zmizela.“ „Skoro to vypadá, jako by se v něm odráţela jiná místnost,“ řekla Angela. Pak pokrčila rameny a posadila se. „Měly byste ho dát opravit,“ dodala. „Asi to uděláme,“ odpověděla Tracy. Sedla si na ţidli proti Angele a usilovně se snaţila, aby jí pohled nezalétl k zrcadlu. „Co ţe jsme se měly dohodnout ohledně toho večírku?“ „Tak tedy, dohodly jsme se, ţe bude v neděli, ne?“ řekla Angela. „Správně,“ řekla Tracy. Je to snadné, myslela si. Prostě ji nechám, ať mi řekne všechno, co potřebuju vědět. „Dostala jsem seznam členů Historické společnosti,“ řekla Angela. „A profesor Taylor přišel s opravdu skvělým nápadem. Vymyslel hru, kterou bychom tam mohli hrát.“ „Aha,“ řekla Tracy a téměř ji neposlouchala. 44

„Tady je ten seznam,“ řekla Angela a podala jí list papíru. „Jaký seznam?“ zeptala se Tracy. „Přece seznam členů. Copak se nepamatuješ, ţes říkala, abychom pozvali všechny?“ „Ach, tak,“ řekla Tracy. „Máš pravdu. Dám se do toho.“ Angela se na ni pozorně zadívala. „Jsi si jistá, ţe jsi v pořádku?“ zeptala se. „V poslední době se chováš nějak divně.“ „Promiň, Angelo,“ řekla Tracy. „Myslím, ţe jsem se z té nemoci pořád ještě úplně nevzpamatovala. Nevěnuju pozornost všemu, čemu bych měla.“ „To nic,“ řekla Angela účastně. „Ale začínám si o tebe dělat starosti. Chováš se, jako bys to ani nebyla ty. A zrovna tak tvoje sestra.“ „To je jen nervozitou ze zkoušek,“ řekla Tracy. „Coţ mi připomíná, ţe se zase musím pustit do učení.“ Vstala, a tak Angele nezbylo nic jiného, neţ se taky zvednout. Právě v tom okamţiku se v zrcadle něco pohnulo ■ a Tracy ztuhla. Objevila se stařena, v ruce rozsvícenou svíčku. Místnost byla stále ještě temná, ale kaţdý by si teď všiml, ţe v zrcadle je vidět nějakou osobu – osobu, která tam být neměla. „Slibuji, ţe zítra všechny pozvu,“ řekla Tracy rychle a snaţila se, aby to znělo nenucené. „Jsi hodná, ţe ses zastavila.“ Ale Angela se nehýbala z místa. Za jejími zády, v zrcadle, přešla stará ţena kuchyň. „Kde ţes říkala, ţe je Tracy?“ zeptala se Angela náhle. „Tracy?“ řekla Tracy, poplašená více neţ kdy jindy. „S někým – s někým se učí. Myslím, ţe s Monikou.“ „Měla jsem dojem, ţes říkala něco o praní prádla,“ podivila se Angela. „Kromě toho, Monika je v klubovně, dívá se na film. Právě jsem ji tam viděla.“ „No tak prostě nevím, kde je,“ řekla Tracy. „Nehlídáme navzájem kaţdý svůj pohyb.“ „Já vím,“ řekla Angela. „Ale právě mě napadlo, ţe jsem vás dvě uţ hrozně dlouho neviděla spolu.“ Dál pátravě a s podezřením zírala na Tracy. „Pohádaly jste se?“ „Ale kdepak, nic takového,“ pospíšila si Tracy a přitom se snaţila, 45

aby její pohled nesklouzl k zrcadlu. „Opravdu? Jsi si jistá? Vţdyť víš, ţe bych to nikomu neřekla,“ dodala Angela. „Nemám, co bych ti řekla,“ odpověděla Tracy. „Všechno je v naprostém pořádku.“ „No, kdyby sis o tom někdy chtěla promluvit, víš, ţe za mnou můţeš klidně přijít,“ řekla Angela. „Pokusím se stavit se tu častěji, třeba bych ti mohla pomoci.“ Tracy to vzdala a přestala Angelu přesvědčovat, ţe se se sestrou nepohádaly. Místo toho jen otevřela dveře a řekla: „Jsi hodná, ţes přišla.“ Angela na ni vrhla ještě jeden podezíravý pohled a odešla. Tracy zabouchla dveře a s úlevou si vydechla. No to je skvělé, myslela si. Teď budu mít pořád za patami největší čmuchalku a drbnu z celého Údolí přízraků. Ale neměla čas se tím zabývat. Spěchala zpátky k zrcadlu. Nejdřív viděla jen setmělou šerou místnost. Pak se znovu objevila stařena a o chvilku později se k ní připojila Stacy. Neviděla pořádně, co se děje, protoţe obraz byl matný, ale neušlo jí, ţe Stacy náhle vylétla ruka k ústům. Zcela evidentně vyděšená couvla. V témţe okamţiku se k ní začalo blíţit cosi velkého a temného. Tracy napínala zrak a nakonec se jí podařilo rozeznat, co to je. Byl to vysoký, podsaditý muţ. V nataţené ruce drţel pistoli, která mířila přímo na Stacy.

46

XI. STACY

Chvějící

se Stacy zamířila do kuchyně, kde stál šerif Briggs, vysoký, stroze vyhlíţející muţ a mířil na ni pistolí. Babička Johnsonová rozsvítila petrolejku, aby si šerif mohl Stacy důkladně prohlédnout. Hlaveň pistole okamţitě klesla. „Promiňte, slečno,“ řekl. „Nejste ta osoba, kterou hledám.“ „Jsem přesvědčená, ţe je na útěku,“ řekla babička. „Pokud se pamatuji, uţ jste tady měly uprchlíky dříve,“ řekl šerif. „Je to moje přítelkyně!“ křičela Philomena. „Neodvádějte ji!“ „Nemám vůbec v úmyslu odvést ji,“ řekl šerif Briggs. „Hledám slečnu Annabellu Duracovou, která utekla před několika dny. Doslechl jsem se, ţe na vaší farmě ţije jakási podivná dívka, ale tahle je nejméně o pět let mladší.“ „Annabelle Duracová!“ odfrkla si babička Johnsonová. „Proč jste to neřekly hned? Podle mne pravděpodobně utekla s tím svým kovbojským fešákem.“ „Pravděpodobně ano,“ souhlasil šerif. „Ale slíbil jsem jejím rodičům, ţe se po ní poohlédnu. A teď, jestli dovolíte, se vrátím zpátky do města.“ Stacy se dívala, jak odchází ke dveřím, a hlavou jí vířilo tisíce myšlenek. Kdo byli ti uprchlíci, o nichţ se šerif zmínil? Co se s nimi stalo? Dostala se sem před ní zrcadlem ještě jiná děvčata? Pohlédla na šťastně se usmívající Philomenu. „Ach, Stacy,“ řekla. „Byla jsem tak vystrašená. Hrozně jsem se bála, ţe mě také opustíš.“ 47

Také? myslela si Stacy. Kdo všechno ji ještě opustil? Divila se. A kam se poděli? Té noci se Stacy zdálo o zrcadle. Ve snu do něj nahlíţela a viděla útulný malý pokoj, v němţ v Chilleen ţila s Tracy. Ale kdyţ se pokusila sáhnout do něj, popadnout Tracy za ruku, začal se stříbřitý povrch v zrcadle rozpouštět jako led na jaře. A s ním se rozplýval i její pokoj v Chilleen a Tracy. Vzbudila se před svítání, odhodlanější více neţ kdy jindy odhalit tajemství zrcadla. Stacy bylo jasné, ţe od Philomeny se nic nedozví a ţe pravdu bude muset odhalit sama. Vyklouzla z postele a po špičkách se kradla do kuchyně. Zamířila přímo k zrcadlu. Nenadálý zvuk ji přiměl obrátit se. Ve dveřích stála Philomena. Oči jí plály hněvem, na její tváři se však v mţiku rozlil obvyklý milující úsměv. „Proč jsi vstala tak časně, Stacy?“ zeptala se. „Chtělas připravit snídani? Pomohu ti.“ Odpoledne se Stacy a Philomena pustily do _ţehlení prádla. Neměly samozřejmě ţádnou elektrickou ţehličku. Babička Johnsonová měla dvě těţké, litinové ţehličky, které se ohřívaly na kamnech, v nichţ se topilo dřevem. Stacy a Philomena se střídaly při ţehlení prostěradel a oblečení, zatímco druhá ţehlička se hřála na kamnech. Aţ se vrátím do své doby, nikdy uţ si nebudu stěţovat na domácí práce, myslela si Stacy. Přestoţe přečetla spoustu historických knih, nikdy ji nenapadlo, ţe průkopníci na Starém západě měli tak těţký ţivot. Poskládala čerstvě vyţehlené oblečení, zatímco Philomena se pustila do ţehlení další várky. „Kam to patří?“ zeptala se Philomeny a vzala štůsek vyţehleného prádla do náručí. „Dej to do šatníku,“ řekla Philomena. Celý den byla unavená a mrzutá, pravděpodobně proto, ţe ji předchozí noc vytrhli ze spánku. Stacy odnesla hromádku prádla do Philomenina pokoje a otevřela těţké dřevěné dveře velkého šatníku. Odsunula Philomeniny věci stranou, aby udělala místo pro čerstvě vyţehlené prádlo. Náhle si uvědomila, ţe si vnitřek skříně ještě nikdy neprohlédla. Moţná, ţe je 48

tu ukrytý klíč nebo nějaký návod na to, jak zacházet se zrcadlem. Rychle se ohlédla přes rameno a začala odsunovat stranou další hromádky šatstva. Rukama začla prohledávat nejvyšší police. Zpočátku nic nezjistila a právě se chystala šatník zavřít, kdyţ náhle nahmátla dlouhý balík, zabalený v několika vrstvách starých ručníků. Byl těţký. Stacy ho pomalu vytáhla z police a začala ho rozbalovat. Měla ho jiţ téměř rozbalený, kdyţ si uvědomila, co to je, a málem vyjekla překvapením. Drţela v rukou sekeru. Třesoucíma se rukama ji prozkoumávala pozorněji a náhle si všimla, ţe ostří je pokryto vybledlými rezavými skvrnami, které připomínaly zaschlou krev. Pokud to byla krev, pak čí? A proč byla ta sekera v Philomenině šatníku? Stacy na okamţik zachvátila taková panika, ţe sotva popadla dech. Musím se odsud dostat, pomyslela si znovu. Nemůžu dál čekat!

49

XII. TRACY

Celý

příští den a večer si Tracy dělala o sestru hrozné starosti. Předchozí večer bezmocně a vyděšeně přihlíţela, jak rozloţitý muţ míří na její sestru pistolí. Po chvíli ji přece jen sklonil. Ale neţ mohla Tracy zjistit, co se děje, obraz se rozplynul a zrcadlo ztemnělo. Co se stalo se Stacy? přemítala. Co to bylo za člověka? Bylo by moţné, ţe by odvedl Stacy s sebou? V noci téměř nespala a přes den pro ni bylo ještě obtíţnější neţ jindy vydávat se za sestru, nebo si pamatovat, koho vlastně představuje. Při španělštině dokonce usnula. Jakmile se po obědě vrátila do pokoje, vrhla se Tracy k zrcadlu, ale odráţel se v něm jen její osamělý opuštěný pokoj. Zatímco čekala, aţ se v zrcadle něco objeví, začala se učit na další zkoušku. Byla to Stacyina pololetní prověrka z matematiky. Otevřela učebnici a pustila se do práce. To je směšné, myslela si. Ještě před několika týdny bych s těmi příklady ani nehnula a teď mi připadají snadné. ‚ Právě kontrolovala pohledem zrcadlo, kdyţ někdo zaklepal. Jestli je to ta čmuchalka Angela, myslela si, hodím jí něco na hlavu. Rozpustila si ohon, hodila na sebe jedno ze Stacyiných zelených triček a otevřela. K jejímu velkému překvapení tam stála velice váţně se tvářící profesorka Danitaová. „Stacy?“ řekla tázavě. „Ne, já jsem Tracy,“ řekla Tracy bez rozmyšlení. „Já – já jsem si jen půjčila Stacyino triko.“ „Tedy, doufala jsem, ţe vás tu zastihnu obě,“ řekla ředitelka. 50

„Stacy se učí s nějakou svou kamarádku,“ řekla Tracy. „Ale nevím, se kterou.“ „To je jedna z věcí, o kterých s tebou chci mluvit,“ řekla ředitelka Danitaová. „V poslední době se mi zdá, ţe vy dvě máte nějaké problémy. Nechceš si se mnou o něčem promluvit?“ Tracy na okamţik přepadlo pokušení profesorce Danitaové všechno vyklopit. Ředitelka byla vlídná a moţná by jí mohla pomoci. Vzápětí si ale uvědomila, ţe to nemůţe vysvětlit aniţ by dostala sebe i Stacy do maléru. Tak tedy, víte, paní Danitaová, všechno to začalo tím, že za mne Stacy psala prověrku z dějepisu… A pokud by se nedostala do průšvihu, ředitelka by si určitě myslela, ţe se zbláznila. Ano, mám problém, profesorko Danitaová. Víte, moje sestra zmizela v zrcadle… „Tracy?“ opakovala ředitelka Danitaová. „Děje se něco?“ „Ne, nic,“ odpověděla Tracy konečně a snaţila se, aby to znělo nevinně a přirozeně. „Nemají snad ostatní v průběhu zkouškového období také problémy?“ „Od profesorky Pachecové jsem se dozvěděla, ţe jsi dnes při hodině španělštiny usnula,“ řekla ředitelka. „A několik učitelů si všimlo, ţe jste obě vynechaly vyučovací hodiny, při kterých se opakovalo probrané učivo.“ „Chodíme jen na ty, které opravdu potřebujeme,“ řekla Tracy. „Kromě toho, nejsou snad dobrovolné?“ „Ale ano, samozřejmě ţe jsou,“ řekla ředitelka Danitaová. „Ale jak jistě víš, většina studentů téhle příleţitosti připravovat se na zkoušky s pomocí učitelů vyuţívá.“ „Tak dobře, obě se vynasnaţíme,“ řekla Tracy. Ředitelka Danitaová se na ni chvilku zamyšleně dívala. „Opravdu bych ráda mluvila s vámi oběma,“ řekla. Zahloubala se do papíru, který drţela v ruce. „Podle rozvrhu jediným dnem, kdy ani jedna nemáte ţádné zkoušky, je příští pondělí. Ráda bych, abyste obě přišly před vyučováním do mé kanceláře.“ „Máme nějaký malér?“ zeptala se Tracy. „Ale vůbec ne,“ řekla ředitelka Danitaová. „Ale mám pocit, ţe vás něco trápí a ráda bych tomu přišla na kloub.“ Profesorka Danitaová odešla a Tracy zůstala sedět a dívala se za 51

ní. Musím dostat Stacy zpátky do pondělka, myslela si. Když se mi to nepodaří, budu muset říci profesorce Danitaové úplně všechno!

52

XIII. STACY

Přinutila se zhluboka nadechnout. Uklidni se, Stacy, peskovala sama sebe. Ta sekera se přece dá rozumně vysvětlil. Znovu ji pečlivě zabalila. Moţná, ţe s ní zabíjejí kuřata nebo prasata, říkala si. Ale proč ji Philomena schovávala v šatníku? Toho večera si šla babička Johnsonová lehnout dříve neţ obvykle, protoţe ji trápilo revma a Philomena se rozhodla jít také do postele. „Pospěš si, Stacy,“ pobízela ji Philomena podráţděně. „Nemůţeme zůstat vzhůru celou noc.“ Stacy seděla na prahu farmy a dívala se na úzký srpek ubývajícího měsíce. „Chci – chci zůstat vzhůru a dívat se chvíli na měsíc,“ řekla Stacy. „Měsíc, měsíc, je to jediné, co tě zajímá?“ vztekala se Philomena. „Říkám, jdeme si okamţitě lehnout! Abych si byla jistá, ţe zůstaneš v posteli, zamknu dveře!“ Vylekaná Stacy se vzdala veškeré naděje a následovala Philomenu do loţnice, kde vklouzla do noční košile. K jejímu velkému zděšení sňala Philomena klíč z krku a zamkla. Pak se uloţila do postele a během několika okamţiků usnula. Stacy leţela tiše vedle ní a sbírala odvahu k tomu, co musela udělat. Nakonec začala pomalu rozvazovat šňůrku, kterou měla spící dívka kolem krku. Philomena se zavrtěla a Stacy hned šňůrku pustila. Ale Philomena se jen převalila a spala dál. Stacy zjistila, ţe teď, kdyţ se Philomena překulila na druhý bok, jde uzlík na řemínku rozvázat 53

snadněji. Nakonec se jí podařilo klíč sundat. Vykradla se z postele a odemkla_dveře. V místnosti bylo šero, ale Stacy přesně věděla, kde zrcadlo stojí. Neodváţila se rozsvítit svíčku nebo lampu a po špičkách se k němu plíţila. Úzký paprsek couvajícího měsíce osvětloval zrcadlo. Tak jako předtím bylo jen obyčejným zrcadlem a odráţelo pouze kuchyň. Stacy byla přesvědčená, ţe tajemství nadpřirozených schopností zrcadla má něco společného s vyřezávanými ornamenty na horní části rámu. Bedlivě je prozkoumala. Obchodnice na bleším trhu tvrdila, ţe zobrazují jednotlivé fáze měsíce. Dva okrouhlé kruhy na začátku a na konci řezby tedy musí představovat úplněk a noc, uvědomila si. Světle zbarvený kruh je úplněk, tmavě zbarvený by měl být noc, fáze, kdy je měsíc úplně tmavý. Stacy mačkala jednotlivé řezby, nejprve po jedné, pak v různých kombinacích. Vyzkoušela téměř všechny kombinace, neţ se rozhodla stisknout naráz starý a nový měsíc zároveň. Ozvalo se tlumené cvaknutí, klapnutí a vzápětí rozrušená Stacy uviděla, jak se v zrcadle začíná vynořovat bledý obraz. Scéna byla velice nezřetelná, srdce se jí však divoce rozbušilo, kdyţ rozeznala obrysy své postele a psacího stolu v pokoji v Chilleen. Za malý okamţik se náhle objevila i Tracyina tvář. Stacy byla tak rozrušená, ţe se na nic nezmohla. Jen se dívala a v očích se jí objevily slzy. Všimla si, ţe Tracy vypadá unaveně a nešťastně, nejspíš si o ni dělala starosti. Pak se náhle na Tracyině obličeji objevil radostný výraz. Uviděla na druhé straně zrcadla Stacy. Viděly jedna druhou! Znamenalo to, ţe by se mohly jedna druhé dotknout a Stacy by se mohla dostat domů. Vztáhla ruku ke stříbřitému povrchu zrcadla ve stejném okamţiku jako Tracy. Její prsty se však dotkly jen chladného, neproniknutelného skla. Moţná, ţe Tracy musí něco udělat s vyřezávanými obrazci měsíce na své straně zrcadla, myslela si. „Podívej,“ řekla a přehnaně pečlivě hýbala rty. Ukázala nad sebe, k řezbám měsíce. Tracy nejprve vypadala zmateně. Pak zvedla ruku a také se dotkla horní části rámu. „Měsíc,“ řekla Stacy v naději, ţe se Tracy podaří podle pohybu rtů porozumět. „Úplněk a noc.“ 54

Tracy se znovu zatvářila zmateně. Pak ale konečně zopakovala slovo měsíc. Stacy vzrušeně přikývla a opakovala „nový měsíc“. Právě se chystala dodat „úplněk“, kdyţ za sebou uslyšela hluk. S bušícím srdcem se otočila a uviděla rozzuřenou Philomenu stojící ve dveřích loţnice. „Philomeno, já –“ spustila. Philomena ji nenechala dokončit větu. Přiskočila ke kamnům, popadla jednu z ţehliček a mrštila jí přímo proti zrcadlu.

55

XIV. Stacy

se neuvěřitelně rychle vrhla kupředu a odstrčila zrcadlo stranou. Právě v tom okamţiku jí těţká ţehlička zasvištěla kolem hlavy a udeřila do stěny. Philomena se k ní pomalu blíţila, v očích měla šílený výraz. „Snaţíš se mne opustit!“ křičela. „Ne, ne,“ protestovala Stacy. „Tak to vůbec není!“ Philomena zvedla ţehličku. „Jdi od toho zrcadla,“ nařídila. „Philomeno, prosím tě, ne,“ zapřísahala ji Stacy. „Vysvětlím ti to –“ „Nedovolím ti odejít!“ ječela Philomena. Stacy na ni s hrůzou hleděla. Pak dostala nápad. „Ale já nechci odejít!“ řekla. „Nechceš?“ i „Právě to se ti snaţím vysvětlit!“ křičela Stacy. „Mám to tady ráda. Ale občas se mi zasteskne po domově.“ Začala plakat. „Coţpak to nechápeš?“ pokračovala. „Nemůţu si pomoci, ale občas se mi stýská po mém bývalém domově. Chtěla bych vědět, jak se tam mají. Chci to jen vidět.“ „To je všechno?“ zeptala se Philomena podezřívavě. „Namouduši,“ řekla Stacy stále ještě vzlykajíc. „Byla bych tu naprosto šťastná, Philomeno, opravdu, jen kdybych věděla, ţe moje sestra –“ „Co je s tvou sestrou?“ zeptala se Philomena, teď jiţ bez podezření. „Chtěla bych si prostě být jen jistá, ţe je v pořádku,“ řekla Stacy. „Byly jsme si vţdycky tak blízké.“ 56

„My se sestrou jsme si taky byly blízké,“ řekla Philomena, šedé oči plné slz. „Nikdy jsem nikoho tolik nemilovala. Dokud nezemřela, byla mou nejlepší přítelkyní.“ „Vím přesně, jak se cítíš,“ řekla Stacy. „Měla jsem svou sestru stejně ráda jako ty.“ Ke Stacyině velké úlevě poloţila Philomena ţehličku zpátky na kamna. Obě se posadily ke stolu. Musím ji přesvědčit, že jsem na její straně, myslela si Stacy. Jinak se tajemství zrcadla nikdy nedozvím. „Moje sestra se jmenovala Melody,“ řekla Philomena. „To je překrásné jméno,“ poznamenala Stacy. „Byla stejně krásná jako její jméno,“ řekla Philomena. „Nikdy se mi po ní nepřestane stýskat, ani kdybych ţila sto let.“ Pozorně se na Stacy zadívala a pak ji vzala za ruku. „Ale teď kdyţ jsi tady, jsi ty mou nejlepší přítelkyní, ţe Stacy?“ „Ano,“ odpověděla Stacy, „jsem.“ „Nikdy nemůţeš být mou sestrou,“ pokračovala Philomena, „ale můţeš ji nahradit. Rozumíš mi?“ „Ano,“ řekla Stacy. „Ano, rozumím.“ Philemona ji dál drţela za ruku, na tváři smutný a zamyšlený výraz. Náhle jí ruku silně stiskla a pronikavě se na ni zadívala. „Ale ty neodejdeš jako ostatní,“ řekla. „Nenechám tě odejít tak, jak se o to pokusily ony.“ „Ostatní?“ řekla Stacy zmateně. Bylo to podruhé, co se Philomena zmínila o „ostatních“. „Ale nevadí,“ řekla Philomena a sladký hlas jí zdrsněl. „Všechny dostaly lekci, kaţdá z nich.“ „Řekneš mi o nich něco trošku víc?“ zeptala se Stacy. „Abych se nedopustila stejné chyby jako ony.“ „Prostě se nesnaţ odejít a všechno bude v pořádku,“ řekla Philomena. „Rozumíš?“ „Ano,“ odpověděla Stacy. „Slibuji, ţe tě nikdy neopustím, Philomeno.“ Zarazila se a zhluboka se nadechla. „Jenom…“ Myšlenky se jí rozutekly. „Jenom co?“ zeptala se Philomena. „Myslela jsem, ţes říkala, ţe tady chceš zůstat.“ „Ale ano, jistě, jistě,“ pospíšila si Stacy. „Ale jak uţ jsem ti říkala, 57

nemohu být úplně šťastná, pokud nevím, ţe je moje sestra v pořádku. A jak mohu být tvou nejlepší přítelkyní, kdyţ nejsem šťastná?“ „Je mi to líto,“ řekla Philomena. „Vím, ţe svou sestru postrádáš, ale nemohu ti dovolit, abys ji navštívila.“ „Ale já ji nechci navštívit,“ řekla Stacy rychle. „Chci ji jenom vidět. Podívat se na ni zrcadlem, abych si byla jistá, ţe je šťastná a ţe je v pořádku.“ „Nic víc nechceš?“ zeptala se Philomena. „Jenom ji vidět?“ „To mi úplně stačí,“ řekla Stacy. „Mohla bys mi tedy prozradit tajemství zrcadla? Nechala bys mě jen nahlédnout do mého bývalého světa?“ Philomena chvilku mlčky uvaţovala a pak řekla: „Dovolím ti podívat se do zrcadla, ale jen jednou, aby ses ujistila, ţe je všechno v pořádku.“ „Ach, díky!“ vykřikla Stacy a objala ji. „Kdy se můţu podívat? Dnes v noci?“ „Ale kdepak,“ zasmála se Philomena. „Budeš muset počkat do neděle. Dnes bude obraz v zrcadle velice nejasný. Sotva bys svou sestru rozeznala.“ „Proč by měl být nejasný?“ zeptala se Stacy. „Podívej se z okna,“ řekla Philomena. „Vidíš jak úzký srpek měsíce dnes je? Čím jasněji měsíc září, tím zřetelněji je obraz a naopak. Kromě toho výjevy v zrcadle jsou vidět, jen kdyţ měsíc svítí přímo na něj.“ „Ale pak tedy – v neděli by měl být obraz dokonce ještě temnější,“ řekla Stacy a stěţí skrývala rozladění. „Bude novoluní, takţe měsíc nebude svítit vůbec.“ „Správně,“ řekla Philomena, „ale nový měsíc má zvláštní moc. Při této měsíční fázi je obraz stejně zřetelný jako při úplňku. Výjevy jsou vidět, přestoţe měsíc nesvítí.“ „Dostala jsem se sem za úplňku!“, vzpomněla si Stacy s náhlým vzrušením. „Ano,“ řekla Philomena. „Jsi chytrá, přišlas na to.“ „Spočívá právě v tomhle tajemství cestování zrcadlem?“ zeptala se Stacy. „Funguje to, jen kdyţ je obraz nejjasnější?“ „Ano,“ připustila Philomena. „Nevím, proč to tak je, ale prostě je 58

to tak. Jde to jen za novoluní nebo za úplňku. Ve skutečnosti často –“ náhle se zarazila a znovu se zatvářila podezíravě. „Ale myslela jsem, ţe se chceš jen podívat,“ řekla ostře. „Opravdu nic víc nechci,“ řekla Stacy spěšně. „Slibuji. Zajímalo mě jen, jak zrcadlo funguje.“ „Nu. myslím, ţe se nic nestane, kdyţ tě v neděli večer, o novoluní, nechám podívat se do zrcadla,“ řekla Philomena. „Díky,“ řekla Stacy. „Uvidíš naprosto zřetelně. Ale dívej se dlouho a dobře, protoţe to bude naposled.“ Philomena se odmlčela a vzápětí se usmála. „Aţ se na svou sestru podíváš, rozbiju zrcadlo na kousky.“ Stacy zděšeně naslouchala. Nepochybovala o tom, ţe Philomena udělá, co řekla. Uvědomovala si, ţe nedělní noc – o novoluní – bude mít poslední příleţitost utéci.

59

XV. TRACY

V neděli ráno si Tracy dopřála dlouhý spánek, protoţe aţ do úterka nečekala ani ji, ani Stacy ţádná zkouška. Kdyţ se vrátila ze snídaně, začala se učit na Stacyinu zkoušku z anglické gramatiky, ale nedokázala se soustředit. Neustále se v myšlenkách vracela k večeru, k okamţiku, kdy před několika dny zahlédla v zrcadle Stacy. Něco se mi snažila říci, myslela si Tracy jiţ po sté. Snažila se mi sdělit tajemství zrcadla. Zívla, vstala od stolu a postavila se před zrcadlo. Pozorně začala znovu zkoumat řezbu na rámu. Měsíční fáze postupovaly od úzkého srpku aţ k plnému úplňku a novoluní. Co se to snažila Stacy říci? přemítala. Pamatovala si, ţe kdyţ Stacy ukázala na rám, měla ruku blízko vyřezávaných obrazců znázorňujících novoluní a úplněk. Právě tyhle řezby byly také mnohem větší neţ ostatní. Tady musí být klíč, rozhodla se Tracy. Tajemství zrcadla nějak souvisí buď s úplňkem, nebo s novoluním. Kde jen to viděla obrázky všech měsíčních fází? Pak si najednou vzpomněla – bylo to v jedné knize ve školní knihovně. Obula se a spěchala do vedlejšího křídla budovy a pak po schodech nahoru. V období pololetních zkoušek byla otevřená i v neděli. Byli tam jen dva chlapci, kteří se navzájem zkoušeli. Spěchala do příslušného oddělení a vyhledala svazek, který potřebovala. Odnesla si ho na stolek u okna. Silný, ţlutý svazek, Zemědělský almanach, byl nabitý 60

informacemi z nejrůznějších oblastí. Byly v něm i přesné údaje o jednotlivých měsíčních fázích a také doba, kdy je lze pozorovat v různých částech země. Tracy začala zvědavě hledat informace o měsíci v den, kdy Stacy před dvěma týdny zmizela. Kdyţ je našla, srdce se jí divoce rozbušilo. Přesně před dvěma týdny byl úplněk. Nepamatovala si přesně, v kolik hodin Stacy prošla zrcadlem, ale bylo to někdy kolem deváté večer. Podle almanachu nastal toho večera úplněk ve 21:08. Takže tady je odpověď, pomyslela si Tracy. Zrcadlo se otevírá jako dveře do minulosti v okamžiku, kdy nastane úplněk. Vzrušeně zalistovala v knize a našla si, kdy má nastat příští úplněk. Byla zklamaná, ţe je to aţ za dva týdny. Nikdy se mi nepodaří předstírat před ostatními tak dlouho, uvědomila si. A co je ještě horší, vydrţí to Stacy takovou dobu? Kdyţ ji posledně viděla, zdála se jí vyděšená. Tracy se cítila tak bezmocná, ţe se jí chtělo brečet, ale pak si uvědomila, ţe řezba novoluní je stejně velká jako zobrazení úplňku. Možná, že zrcadlo funguje i při novoluní, napadlo ji. Měsíc zářil v několika uplynulých dnech tak slabě, ţe novoluní musí být určitě v nejbliţší době. Vrátila se k almanachu a zjistila, ţe příští novoluní nastane v neděli večer, přesně ve 20:30! Ale neděle je přece dnes, uvědomila si náhle. Dnes večer, myslela si vzrušeně. Dnes večer pomůžu Stacy vrátit se domů! Kdyţ ukládala knihu zpátky do police, nemohla zadrţet úsměv. Noční můra už je skoro ta tam, myslela si. Ještě několik hodin a sestra bude zpátky. S předstíráním bude konec. Zbývalo jen přečkat dnešní den. Měla v úmyslu jít do svého pokoje a zůstat tam, dokud nenastane čas vtáhnout Stacy zrcadlem domů. Rozradostněně popadla učebnice a vyšla z knihovny. Byla jiţ skoro u dveří, kdyţ jí zastavil známý hlas. „Promiň.“ Otočila se a uviděla Angelu, která měla ten den v knihovně sluţbu. „Kam se ţeneš, Stacy?“ zeptala se. 61

„Ale, já jen –“ začala Tracy, ale Angela ji přerušila. „Nebo bych snad měla říct Tracy?“ pokračovala. „Moţná, ţe ostatní jste převezly, ale mne tedy ne. Konečně mi došlo, oč jde.“

62

XVI. STACY

Dneska

večer, říkala si Stacy celou neděli. Dneska večer uteču zpátky do svého vlastního světa, do své doby. Zbývá jenom čekat. Nevěděla přesně v kolik hodin novoluní nastane, ale Philomena jí řekla, ţe to bude po večeři. Většinu dopoledne strávila společně s Philomenou vytrháváním plevele na zahradě a čištěním chléva a posad. Byla to namáhavá práce, ale pracovala těţce uţ tolik dní, ţe jí to ani nepřišlo. Zajímalo by ji, jestli také Philomena přemýšlí o dnešní noci. Pravděpodobně ne, rozhodla se. Koneckonců, Philomena je přesvědčena, ţe se chce do zrcadla jen podívat. Bude pořádně překvapená. „Proč jsi tak zamlklá, Stacy?“ zeptala se Philomena, kdyţ nosily ve vědrech vodu prasatům. „Ale jen tak o něčem přemýšlím,“ odpověděla neurčitě. „O domově?“ řekla Philomena a usmála se. „Chápu, jak moc ho chceš vidět. A slibuji ti, ţe dnes večer se na něj budeš moci ještě jednou, naposled podívat.“ „Díky, Philomeno,“ řekla Stacy. „Těší mě to,“ řekla Philomena. „Protoţe chci, abys tady byla šťastná – tady, kde zůstaneš.“ Stacy přemýšlela, jak na to odpovědět, kdyţ se dvorem rozlehl hlas babičky Johnsonové. „Philomeno!“ volala. „Hned sem pojď. Potřebuju, abys mi pomohla!“ „Promiň,“ řekla Philomena. „Mohla bys donosit vodu prasatům sama?“ 63

„Jistě,“ odpověděla Stacy. Philomena postavila dţber a spěchala přes dvůr k domu. Stacy zvedla západku a otevřela dvířka prasečího chlívku. Blízko vrat si hrálo několik podsvinčat. Jedno z nich najednou prudce vyrazilo na dvůr. „Stacy!“ volala Stacy. Věděla, ţe babička Johnsonová se příšerně rozlítí, jestli jí prasátko uteče a tak rychle zavřela dvířka a pustila se za ním. Zdálo se, ţe to vepřík povaţuje za hru. Kličkoval před ní a hnal se dozadu za farmu a do lesa. Stacy za ním. „Okamţitě pojď zpátky!“ ječela Stacy. Jestli se prasátko dostane hluboko do lesa, nikdy je nenajde. Běţela mezi stromy, prodírala se za ním hustým křovím. Brzy byly z dohledu farmy a Stacy začalo dělat starosti, aby se neztratila. „Prosím tě, pojď zpátky!“ volala za ním. O kousek dál se náhle podsvinče zastavilo na mýtině a začalo okusovat nějaké ţluté květiny. Stacy se k němu přikradla a popadla je do náruče. „A mám tě!“ řekla. Právě se chystala vydat se na zpáteční cestu, kdyţ náhle postřehla jakýsi pohyb. Zvědavě popošla k okraji mýtiny a sotva věřila vlastním očím. V lehkém vánku se třepotaly tři stuhy z bílého plátna, kaţdá z nich upevněná na neumělém kříţi vyrobeném z větví. Kříţe byly vztyčeny na hromádkách kypré hlíny – hromádkách, které vypadaly jako hroby. Stacy vztáhla ruku a narovnala jednu ze stuh, ale vzápětí ji vyděšeně pustila. Na stuze – stejně jako na zbývajících dvou, bylo neuměje napsáno: SESTRA.

64

XVII. TRACY

„Tak co, Tracy?“ usmála se Angela vítězoslavně. „Nebo bych ti měla říkat Stacy? Nebo je to jedno?“ „Já – nevím, o čem to mluvíš,“ řekla Tracy s bušícím srdcem. „Ale jdi, opravdu?“ ušklíbla se Angela. „Řekla bych, ţe to víš moc dobře. A myslím, ţe bys mi měla říct, o co jde, nebo to prozradím ostatním.“ „Co bych ti měla říct?“ zeptala se Tracy. „Co? Přece to, proč se vydáváš za Stacy!“ odpověděla Angela. „Moţná, ţe ostatní jste spletly, ale mne ne. Dobře vím, ţe jsi Tracy!“ Tracy zoufale uvaţovala, jak z toho. Nic ji nenapadlo a tak jí nezbývalo, neţ se pokusit Angelin útok odrazit. „Jak tě to napadlo?“ zašeptala sestřině kamarádce do ucha. Angela se znovu usmála. „Ale no tak, Tracy,“ řekla. „Znám Stacy opravdu dobře a přestoţe jsi mě minulý týden spletla, dobře vím, ţe nejsi Stacy. Vydáváte se jedna za druhou uţ pěkných pár dní. Nejdřív jsem si myslela, ţe je to jen legrace. Ale teď je mi jasné, ţe je za tím něco víc. No tak mi řekni, o co jde.“ Tracy neodpověděla. Nemohla. Bylo jí jasné, ţe Angelu uţ dál za nos vodit nemůţe. Ale nějak ji musí uchlácholit. Musí ji přimět ke slibu, ţe bude mlčet aţ do zítřka, kdy uţ bude Stacy zpátky – jak doufala! „Tak dobře,“ řekla Tracy konečně. „Máš pravdu. Vydávaly jsme se jedna za druhou.“ „Já to věděla!“ řekla Angela. 65

„Ale není to tak, jak si myslíš,“ pokračovala Tracy a horečně uvaţovala. „Tak co je za tím? Proč to děláte?“ dotírala Angela. „Kvůli mým známkám.“ „Tvým známkám?“ podivila se Angela. „Ano,“ řekla Tracy. „Víš, měla jsi onehdy pravdu. Stacy a já jsme se pohádaly!“ „Já to věděla!“ vyjekla Angela se zadostiučiněním. „Kvůli čemu?“ „No,“ – Tracy přestala přemýšlet – uţ to měla – „Stacy se na mne naštvala, ţe se dost neučím.“ „No a co to s tím má společného?“ zeptala se Angela. „Ředitelka Danitaová mi zakázala návštěvy ve městě, dokud si známky nezlepším,“ připustila Tracy. „Fakt?“ řekla Angela. „Nevěděla jsem, ţe to je tak zlé.“ „Měly jsme v plánu zajít příští týden za tetou Louisou do Silverbellu. Jestli si ty známky nepolepším, nebudu smět do města,“ vysvětlovala Tracy. „No a tak jsme si s Stacy vymyslely plán, jak získat víc času na učení.“ „Jak?“ Tracy cítila, jak se jí začínají potit dlaně. „Stacy se přes den vydávala za mne a já jsem tak měla víc času učit se jak v našem pokoji, tak v knihovně.“ Angela se na Tracy podezíravě podívala. Tracy doufala, ţe jí na to skočí. „Oukej,“ ozvala se konečně Angela. „Ale mohlas mi to říct uţ dřív. Já bych to ředitelce Danitaové neprozradila.“ „Díky, Angelo,“ vydechla si s úlevou Tracy. „Teď, kdyţ jsem ti řekla, jak se věci mají, neprozraď to, prosím tě, nikomu.“ „Prozatím to nikomu neřeknu,“ odpověděla Angela. „Ale aţ budeš mluvit se Stacy, vyřiď jí, ţe té tvé bláznivé historce uvěřím, aţ mi to řekne ona sama.“ „Jasně,“ souhlasila Tracy. „Coţ znamená,“ pokračovala Angela, „ţe by se Stacy raději měla dnes objevit na večírku Historické společnosti. A myslím tím skutečnou Stacy…“ 66

XVIII. STACY

Stuţky se dál třepotaly v mírném vánku a Stacy v hrůze couvla. Na všech třech bylo napsáno SESTRA. Ale Philomena měla jenom jednu sestru, Melody. Komu tedy patřily tyhle tři hroby? Ţe by to bylo místo posledního odpočinku těch „ostatních“, uprchlíků, o kterých mluvila babička? A pokud to byli ti „ostatní“, jak zemřeli? Stacy si vzpomněla na krví potřísněnou sekyru ve Philomenině šatníku a zachvěla se. Ne, myslela si. To nemůže být pravda. Hluboko v srdci ale věděla, kdo bílé stuhy popsal. Philomena. Měla pocit, jako by jí hruď svírala obrovská pěst, takţe nemohla dýchat. Mohlo by se stát totéţ jí? Dnes večer, říkala si. Dnes večer se dostanu pryč. Prasátko, které drţela v náručí, se začalo vrtět, a tak se otočila na patách a pospíchala přes mýtinu k farmě. Strčila podsvinče do chlívku a začala nosit vodu zvířatům. Hlavou jí vířilo to, co viděla. „Stacy!“ Kdyţ uslyšela Philomenin hlas, trhla sebou. „Jsi v pořádku?“ Otočila se a za sebou viděla Philomenu. „Volala jsem tě k jídlu,“ pokračovala. „Kde jsi byla?“ Stacy jí začala vysvětlovat, jak honila v lese podsvinčátko. „Nikdy bych neřekla, ţe umějí tak rychle utíkat,“ dodala. „Ach, ano, umějí nadělat spoustu starostí,“ řekla Philomena. „To je všechno? Vypadáš rozrušeně, sestřičko Stacy.‘“ „Myslím, ţe jsem jen unavená,“ odpověděla Stacy a snaţila se skrýt své pocity. „Dneska je hrozné horko.“ 67

„Máš pravdu a také nejsi tak zvyklá na těţkou práci jako já,“ řekla Philomena. „Ale slibuji ti, ţe ti budu vţdycky pomáhat. Budeme jako opravdové sestry.“ Sestry. Stacy se neovládla a zachvěla se. „Pojďme, půjdeme,“ pokračovala Philomena a vzala ji za ruku. Stacy vnímala, kudy jde, a nechala Philomenu, aby ji odvedla do domu. Dnes večer, myslela si neustále. Dnes večer se dostanu pryč. Musím jen vydržet zbytek dne. Stacy následovala Philomenu do kuchyně, kde uţ babička Johnsonová konzumovala mdlé jídlo, solené vepřové a placky. Stacy se chystala usednout za stůl, kdyţ si všimla, ţe kuchyň je nějak nezvyklá, divná, ţe se v ní cosi změnilo. Najednou si omráčeně uvědomila, co to je, a málem omdlela. To přece není moţné! Zrcadlo bylo pryč. Stacy bez hlesu zírala na stěnu, u které předtím stálo. Ne, myslela si. To nemůže být pravda, nemůže! Obrátila se a podívala se na Philomenu a na stařenu. Babička Johnsonová jedla a tvářila se netečně. Philomena se dívala upřeně přímo na Stacy a mírně se usmívala. Jak to mohly udělat? přemítala. Měla v ústech tak sucho, ţe ze sebe nemohla téměř vydat ani hlásek. „Kde je zrcadlo?“ vypravila ze sebe nakonec. „Dnes ráno jsem ho prodala,“ řekla babička Johnsonová. Stacy byla tak šokovaná, ţe nechtěla věřit vlastním uším. „Prodala?“ „Nechávala jsem ho tu jen kvůli Philomeně, ale dnes ráno mi řekla, ţe jí k ničemu není. Dostala jsem za něj slušné peníze,“ řekla stařena. „Kromě toho, zrcadla jsou dobrá jen pro marnivé. Prospěšnější je pilně pracovat v domácnosti a být skromný.“ „No tak, Stacy,“ naléhala Philomena. „Sedni si a jez.“ Stacy mechanicky přešla ke stolu a posadila se. Dívala se, jak jí Philomena nandavá jídlo na talíř, ale nepohnula se. Nebyla schopná myslet na nic jiného, neţ na to, ţe kvůli Philomeně bylo zrcadlo pryč a s ním i veškeré její naděje na návrat do vlastního ţivota. „Kdo ho koupil?“ zeptala se, přesvědčená, ţe jí babička 68

Johnsonová neodpoví. „Jeden z našich sousedů,“ odpověděla ke Stacyinu překvapení stařena. Pan Bendigo na druhé straně rokle. Líbilo se mu uţ dávno. Koupil ho soused! pomyslela si Stacy s náhlou nadějí. Znamená to, že není daleko. „Koupil ho dceři jako svatební dar, ţe babičko?“ ozvala se Philomena. „Přesně tak,“ řekla stařena. „Jeho dcera se vdává v San Francisku. Zrcadlo uţ je na cestě za ní, poslali ho dostavníkem.“ Zbytek dne měla Stacy pocit, jako by byla v transu. Bezmyšlenkovitě vykonávala domácí práce, aniţ věděla, co dělá. Nebyla schopná myslet na nic jiného, neţ na zrcadlo, svou jedinou naději na útěk. A teď, kvůli Philomeně, byla její naděje na cestě do San Franciska, zcela mimo její dosah. Nikdy se nemohu vrátit domů, myslela si stále dokola. Musím tady zůstat navěky. Nikdy už neuvidím svůj pokoj, své přátele, sestru. Pak si vzpomněla na tři malé hroby. Co kdyţ má Philomena v úmyslu zabít také ji? „Nebuď smutná, drahá Stacy,“ ozvala se Philomena. „Vypadáš tak unaveně. Ukaţ, pomůţu ti s tím vědrem.“ Není divu, ţe je tak veselá, myslela si Stacy. Dobře ví, ţe tady musím zůstat navěky. Večeře byla neobvykle bohatá – smaţené kuře – ale Stacy ani nevěděla, co jí. Přála si jediné – dostat se od Philomeny a její babičky, alespoň na pár minut. Hned po večeři se omluvila a řekla, ţe jde zkontrolovat prasata. „Dobře,“ řekla stařena. „Ale nezůstávej tam dlouho. Lesy jsou po setmění nebezpečné.“ „Jistě,“ řekla Stacy mechanicky. Přešla dvůr a zamířila k prasečímu chlívku, obešla ho, vešla do lesa a zamířila k mýtině, kterou odpoledne objevila. Jak tam stála, náhle si uvědomila, ţe je to jen několik stop od místa, kde bude o sto čtyřicet let později v Chilleenské škole fotbalové hřiště. Večerní vánek povíval stuhami sem a tam, takţe vypadaly jako křídla lapených ptáků. Stacy zírala několik okamţiků na tři hroby a cítila, jak se v ní 69

vzmáhají slzy. Padla na kolena, skryla obličej do dlaní a rozvzlykala se. „Ach, Tracy,“ řekla měkce. „Uvidím tě ještě někdy?“ Plakala dokud jí všechny slzy nevyschly, pak si otřela tvář kapesníkem a znovu se zadívala na hroby. Pláč jí pomohl, cítila se lépe a také jasněji uvaţovala. Necháváš Philomenu vyhrát, napadlo ji náhle. Uvědomila si, ţe je to pravda. Odmítla bojovat, nebo přemýšlet, jak z toho, a vlastně se tak vzdávala na pospas osudu. Znovu si vzpomněla na krví potřísněnou sekyru, kterou našla ve Philomenině pokoji. Opravdu Philomena ty dívky zabila? Stacy s odporem zavrtěla hlavou. Nechtělo se jí věřit, ţe by Philomena byla schopná něčeho tak příšerného, ale pak si znovu vzpomněla na vztek, který zkřivil Philomeninu tvář, kdykoliv se Stacy zmínila o odchodu. Moţná, ţe i ty ostatní dívky se pokusily uprchnout. Moţná, ţe Philomena nebyla schopná ovládat se… Musím něco udělat, myslela si. A musím to udělat rychle. Babička Johnsonová se zmínila o tom, ţe soused Bendigo, muţ, který zrcadlo koupil, ţije „na druhé straně rokle“. Nevěděla, kde to je, ale nějak to najde. Vstala a cítila se tak dobře, jako uţ dlouho ne. Konečně věděla, co musí udělat. Najde pana Bendiga a zeptá se ho, kde je zrcadlo. Moţná, ţe je ještě neodeslal. Moţná, ţe je někde na poštovním úřadě. V kaţdém případě to zjistí. Pokud to bude nutné, pojede za ním třeba aţ do San Franciska. Slunce zapadlo a na indigově modré obloze začaly probleskovat hvězdy. Šla a spřádala plány, co bude dělat. Podle mnoha orientačních bodů v krajině uţ zjistila, ţe farma babičky Johnsonové stojí zhruba na místě, kde budou jednoho dne stát budovy chilleenské školy. Moţná, ţe „rokle“ je hluboké, skalnaté koryto říčky, ve kterém si děti z Chilleen rády hrály na schovávanou. Leţelo v lese směrem na Canyon Ridge a Tracy si byla jistá, ţe je najde. Pokud byl její odhad správný, musel být Bendigův ranč blízko něj. Jak daleko to je? Najde to potmě? Dostane se tam včas? Nejdůleţitější ale bylo, zda se jí podaří vytratit se, aniţ by si toho Philomena všimla.

70

XIX. TRACY

Večírek Historické společnosti měl začít v klubovně v půl sedmé. Tracy neustále přemýšlela, jak se mu vyhnout, ale bylo jí jasné, ţe to nepůjde. Spustil se déšť a okny její loţnice otřáslo dunivé zahřmění. Škoda, že se večírek nekoná venku, museli bychom jej odvolat, myslela si. Místo toho musela nějak vyzrát na Angelu a přesvědčit také ostatní, ţe ona Tracy je opravdu Stacy. Přípravě věnovala víc času neţ obvykle. Nakonec se rozhodla pro zelený pruhovaný rolák, který měla Stacy nejraději. Rozčesala si vlasy a nasadila si zelený baret. Kriticky se zhlíţela v zrcadle. Teď vypadám přesně jako Stacy, ujišťovala se. Pak si vzpomněla na skutečnou Stacy. Co právě teď asi dělá? Připravuje se na návrat zrcadlem? Vzala krabici koláčků, kterou koupila ve školním obchodě, zhluboka se nadechla a vydala se do klubovny, která byla na vzdáleném konci hlavní budovy, o poschodí níţ. Podle hluku, který se z ní ozýval, usoudila, ţe všichni uţ jsou tam, cpou se zákusky a poslouchají hudbu. Vešla a pozdravila Stacyiny přátele. Snaţila se přitom chovat uvolněně a normálně. „Ahoj, Stacy,“ zamumlal Jimmy Tolliver s pusou plnou bramborových lupínků. „Ahoj, Jimmy,“ řekla. „Ahoj, Dorie. Dobrý den, paní Douglasová.“ Hledala očima Angelu. Náhle ji někdo popadl za paţi a otočil ji. 71

„Ahoj, Stacy,“ řekla Angela, v očích podezření. „Jsi Stacy, nebo snad ne?“ „Samozřejmě,“ řekla Tracy a vynutila na tváři lehký úsměv. „To jsem tedy ráda, ţe ses konečně ukázala,“ usmála se Angela. „Díky,“ odpověděla Tracy. S úlevou se připojila k ostatním a dokonce se jí podařilo připojit se k zábavě. Tancovala a pochutnávala si na dobrotách. V půl osmé usoudila, ţe se jí podařilo Angelu oklamat, především díky tomu, ţe se jí klidila z cesty a bavila se hlavně s ostatními členy klubu. Ještě hodinu, myslela si, a už nikdy nebudu muset nic takového dělat. „Prosím o pozornost,“ zazněl hlas profesorky Douglasové, stojící ve dveřích. „Jsem ráda, ţe se tak dobře bavíte. A teď si zahrajeme historickou soutěţ. První cena je zarámovaná mapa Údolí přízraků z minulého století.“ Zvedla mapu nad hlavu a všichni si ji začali zvědavě prohlíţet. V údolí tehdy ţilo mnohem méně lidí neţ nyní, Silverbell byl jen pouhou tečkou v jednom rohu mapy. V kterém místě asi žije Stacy? dumala Tracy. „Mapu vyhraje ten, kdo získá nejvíc bodů,“ vysvětlovala profesorka Douglasová. „Otázky jsem připravila já, společně s profesorem Taylorem. O zaznamenávání skóre jsem poţádala Dorie.“ A jéje, Tracy bylo jasné, ţe její sestra by si při téhle hře vedla opravdu dobře. Ale dějepis byl Tracyinou největší slabinou a všichni to věděli. „Půjdeš na řadu první, Stacy?“ zeptala se profesorka Douglasová, jako by jí četla myšlenky. „Já nevím,“ odpověděla Tracy a srdce se jí divoce rozbušilo. Profesorka Douglasová byla Stacyinou nejoblíbenější učitelkou a Tracy nechtěla vzbudit její podezření. „Jsem dnes hrozně unavená,“ pokračovala. „Moţná by mohl začít někdo jiný, ne?“ „Ale no tak se nestyď,“ řekla profesorka Douglasová. „Koneckonců jsi v dějepise ze všech nejlepší. Snad by ses nebála malé hry.“ 72

„To se ví, ţe ne,“ řekla Tracy. „Jdu na to.“ Profesorka se na ni povzbudivě usmála a nahlas přečetla první úkol. „Odpověď zní. Prvních deset doplňků americké ústavy,“ řekla. Čeho prvních deset? Tracy na okamţik zpanikařila. Pak si vzpomněla, ţe o ústavě četla právě nedávno, kdyţ se připravovala na Stacyinu pololetní zkoušku. Nepanikař, říkala si. Přemýšlej. Uţ to měla. Rychle to promyslela a přeformulovala do tvaru otázky: „Co je to Bill of Rights?“ Profesorka Douglasová se usmála a přikývla. „Velmi dobře, Stacy,“ řekla. „Jimmy? Teď jsi na řadě ty.“ Hra pokračovala a v kaţdém kole byly otázky těţší a těţší. Tracy všechny nezodpověděla, ale k vlastnímu překvapení byla natolik dobrá, ţe po hodině a půl ze soutěţe stále ještě nevypadla. Skončí to vůbec někdy? divila se. Bylo uţ krátce po osmé. Musí se nějak dostat zpátky do svého pokoje. Vstala z pohovky. „Je mi líto,“ řekla, „ale jsem opravdu příšerně unavená. Skvělý večírek, Angelo.“ „Ale drahoušku,“ řekla profesorka Douglasová. „Nezůstaneš tu ještě pár minut? Máš šanci zvítězit.“ Tracy si znovu vzpomněla, jak moc má Stacy učitelku Douglasovou ráda. „Dobře, ještě pár minut,“ řekla a znovu se posadila. O deset minut později uţ byli jedinými soutěţícími „Stacy“ a Jimmy Tolliver. Tracy nemohla uvěřit, ţe si vedla tak dobře. Poslední otázka týkající se francouzské a indiánské války byla tak obtíţná, ţe by ji podle jejího názoru nezodpověděla moţná ani skutečná Stacy. Odpověděla chybně, ale ani Jimmy neznal správnou odpověď, takţe výsledek celé hry byl označen za nerozhodný. „Vím, ţe uţ je pozdě,“ řekla profesorka Douglasová poté, co pogratulovala oběma vítězům, „ale musíme ještě naplánovat příští setkání.“ „Omluvte mě,“ řekla Tracy, „ale opravdu musím do svého pokoje.“ „Teď, prosím, neodcházej,“ řekla profesorka Douglasová. „Ještě ne. Tvoje informace jsou pro klub velmi důleţité.“ Tracy se podívala na hodinky. Bylo 20.15. „Tak dobře, myslím, 73

ţe mě pár minut nezabije,“ řekla. Ostatní se dohadovali o blíţící se studijní exkurzi, ale Tracy téměř neposlouchala. Musím se odsud dostat, myslela si. Bylo 20.25, kdyţ profesorka Douglasová konečně zaklapla poznámkový blok. „Tak to bychom měli z krku organizační záleţitosti. Těším se na příští setkání s vámi.“ Tracy byla vmţiku u dveří, kdyţ ji náhle zastavil hlas profesorky Douglasové. „Stacy, drahoušku?“ Tracy se podívala na hodinky. Bylo 20.26. „Můţeš na minutku?“ zeptala se profesorka Douglasová. „Musím si s tebou promluvit o něčem velmi důleţitém.“ „Tedy –“ začala Tracy. „Slibuji, ţe to nebude trvat dlouho,“ pokračovala profesorka a vzala Tracy na ruku. „A nechci slyšet ţádné ne.“

74

XX. STACY

Stacy

netrpělivě čekala, aţ si babička Johnsonová a Philomena půjdou lehnout. Jakmile Philomena usnula, Stacy jí opatrně sňala klíč z krku a odemkla dveře loţnice. Babička Johnsonová hodila Stacyiny dţínsy a tričko do koše s odstřiţky a starými hadry, který měla vedle krabice s šitím. Stacy se rychle převlékla a vykradla se z domu do tiché, černé noci. Na cestu jí svítily jen hvězdy a Stacy se dívala na blíţící se les se stále většími obavami. Vzpomněla si, jak babička Johnsonová mluvila o tom, ţe v noci není v lese bezpečno. V její době se o lese v Údolí přízraků říkalo, ţe tam straší. Přestaň děsit sama sebe! okřikla se přísně. Je to jen obyčejný sosnový les. Chodila jsi po lese už miliónkrát. Kromě toho je to jediný způsob, jak najít zrcadlo a dostat se zpátky domů. Jakmile se dostala mezi stromy, udělala se ještě větší tma. Neviděla si téměř ani na špičku nosu. Všude dokola slyšela zvuky noci: bzučení hmyzu, šelestění drobných zvířat, křik ptáků lovících v noci. Vzpomněla si, jak četla o tom, ţe v minulém století nebyli vlci a medvědi v Údolí přízraků ničím neobvyklým a cítila, jak jí naskakuje husí I kůţe. Nemysli na nic a jdi, říkala si. Dávej prostě jen jednu nohu před druhou. Nemůže to být daleko. Brzy si navykla na určitý rytmus chůze. Byla stále ve střehu, ale soustředila se na to, aby šla co nejrychleji. Nejhlasitějším zvukem byly nyní její vlastní kroky na suchém sosnovém jehličí. 75

Křup. Stacy sebou trhla, kdyţ za sebou uslyšela nenadálý ostrý zvuk. Zdálo se, ţe jsou to kroky. Kroky něčeho velkého a těţkého. Zastavila se a pozorně naslouchala, ale zvuky neustávaly. Určitě jsou to sosnové šišky padající ze stromu, říkala si. Šla dál, tentokrát zrychlila. Začalo jí vrtat hlavou, jestli jde správným směrem. Pan Bendigo ţil za roklí, ale kde? Křup. Křup. Prudce se otočila a zadívala se za sebe, ale neviděla nic jiného neţ inkoustovou tmu. Šel za ní někdo? Rozběhla se. Nedbala na větve, které jí šlehaly do obličeje, ani na kameny, o které mohla klopýtnout. Kde je ta zatracená rokle? Nechodí stále dokola? Upadla a skutálela se po příkrém srázu. Dopadla, na okamţik čekala, aţ jí přestane srdce divoce bušit a pak se zvedla, téměř vzlykající. Konečně se dostala k rokli, širokému korytu říčky, protínajícímu les. Ranč souseda Bendiga by měl být na druhé straně. Bolela ji pravá paţe, na kterou upadla, ale nic váţného se jí nestalo. Opatrně vyšplhala vzhůru po strmém svahu a spěchala dál lesem. Za malou chvíli se dostala na velkou mýtinu. Přímo před sebou viděla ve světle hvězd temné obrysy Bendigova ranče. Kousek stranou stála velká stodola. Dokázala jsem to, myslela si. Jsem tady. Křup. Určitě se jí to jenom zdá. Chrupavý zvuk se ozval znovu a pak nabyl pravidelného rytmu. Křup, křup, křup. Ať to bylo cokoliv, bylo to něco velkého. Medvěd, začala panikařit. Nebo vlk. Představila si ostré drápy a tesáky, horký dech zvířete, které se blíţilo, aby zabilo. „Ne!“ zaječela. Rozběhla se k ranči, ale všechna okna byla temná. Co bude dělat? Má začít bušit na dveře a prosit o pomoc? A co kdyţ jí soused Bendigo odmítne pomoci? Co kdyţ ji vůbec neuslyší? Stacy se rychle ohlédla přes rameno a uviděla rychle se blíţící temnou siluetu. Přímo před ní stála stodola s mírně pootevřenými vraty. Proběhla škvírou a rychle za sebou zabouchla. Bezpečí. Teď byla v bezpečí. Ale podaří se jí najít – 76

Pak je uviděla. Zrcadlo stálo opřené o velkou dřevěnou bednu. Měla pocit, ţe ještě nikdy v ţivotě neviděla nic tak krásného. Rozběhla se k němu a srdce jí vzrušeně bušilo. V mdlém světle připomínalo sklo inkoustově zbarvenou kaluţ vody. Uvidí obraz domova? Natáhla se a třesoucíma se rukama stiskla řezbu znázorňující novoluní a úplněk. Nic se nedělo. Znovu je stiskla. Pak se náhle začal v hlubině zrcadla objevovat její pokoj. Obraz byl stále zřetelnější a jasnější a náhle měla pocit, ţe by se ho mohla dotknout. Kde je Tracy? Předklonila se a chystala se dotknout se zrcadla, kdyţ ji náhle hlasitý zvuk kdesi za ní přiměl otočit se. Ve světle přicházejícím ze zrcadla zřetelně viděla dveře stodoly. Pomalu se otevíraly. Proti temné obloze se rýsovala ještě temnější silueta a v ruce drţela sekeru.

77

XXI. TRACY

Tracy, lapajíc po dechu, se hnala chodbou ke křídlu budovy, kde měla pokoj. Čas plynul. Musela si pospíšit. Doběhla ke schodišti, které vedlo k jejímu pokoji. Bez dechu vyběhla schody po dvou. Podařilo se jí zbavit se profesorky Douglasová tím, ţe jí zdvořile, nicméně pevně oznámila, ţe za ní zajde v pondělí ráno. Dřív neţ se učitelka vzpamatovala, byla pryč. Měla pouhé dvě minuty na to, aby se dostala k zrcadlu. Co se stane, jestli se opozdí? Jak dlouho zůstane „okno“ do minulosti otevřené? Už jdu, Stacy, myslela si. Už jdu. Aniţ by zpomalila, rozrazila dveře a hnala se k zrcadlu. Je to tady, myslela si. Teď mám šanci dostat Stacy zpátky. V zrcadle se odráţel jen její pokoj. Tracy v záchvatu paniky zkontrolovala hodinky. Bylo přesně 20.30. Možná, že měsíc neuvedl zrcadlo do provozu, protože je zataženo, myslela si. Vyhlédla z okna a uviděla hvězdy, které začínaly probleskovat na inkoustově modré obloze. Znovu se podívala do zrcadla a uviděla, ţe se v něm začíná objevovat obraz. Místo starodávné kuchyně se v něm zrcadlil interiér jakési velké, temné místnosti. V pozadí rozeznávala mohutné, tmavé trámy, z nichţ visely provazy. Co je to za místo? Ale co bylo ještě důleţitější, kde je známá kuchyně? Kde je Stacy? Celá bez sebe zírala dál do zrcadla. Pak náhle postřehla jakýsi pohyb a náhle se jí zjevila Stacyina tvář. 78

„Stacy!“ vykřikla s úlevou. Jakmile Tracy promluvila, po Stacyině tváři se rozlilo poznání. Ale něco nebylo v pořádku. Tracy si všimla, ţe sestra je hrozně vyděšená. „Neboj se, Stacy,“ řekla, i kdyţ věděla, ţe jí sestra nemůţe slyšet. „Hned tě dostanu domů.“ Pomalu a s důvěrou vztáhla ruce k zrcadlu. Jakmile se její prsty dotkly skleněného povrchu, pocítila podivné chvění, téměř jako elektrický šok, a pak jí náhle ruce pronikly sklem, do světa za zrcadlem: Na druhé straně Stacy vztahovala k sestře ruce. Jejich prsty se setkaly, dlaně se semkly. Tracy se ujistila, ţe její sevření je pevné a pak jemně zatáhla a snaţila se vtáhnout sestru na svou stranu zrcadla. Cítila, ţe se k ní Stacy blíţí, ale pak se náhle sestřino tělo křečovitě napjalo. Tracy cítila, ţe místo toho, aby vtahovala sestru do jejich světa, je sama vtahována – do zrcadla!

79

XXII. STACY/TRACY

Stacy

se dotkla prsty zrcadla a ucítila v nich elektrické chvění. Vzápětí drţela v ruce Tracyinu teplou dlaň. Vtom ji však nečekaně kdosi hrubě popadl za ramena. Aniţ by se obrátila, věděla, ţe je to Philomena. Snaţila se vykroutit se jí, svíjela se a snaţila se dostat se do zrcadla za Tracy, ale nešlo to. Philomena s nadlidskou silou táhla Stacy – a zároveň s ní i její sestru – do světa minulosti. Stacy, aniţ by pustila Tracyinu ruku, otočila hlavu, aby se Philomeně postavila tváří v tvář. Neţ ale stačila cokoliv říci, něco těţkého, tvrdého ji udeřilo do hlavy. Zrcadlo i stodola jí zavířily před očima. Propadla se do tmy. „Ne!“ zaječela Tracy a srdce se jí div nerozskočilo. „Nech nás být!“ Bojovala ze všech sil a snaţila se protáhnout sestru zrcadlem. Škubla ze všech sil, ale nebylo to nic platné, dál cítila, ţe je vtahována do zrcadla, na druhou stranu. Byla jiţ zpola v zrcadle a tělem jí probíhalo chvění. Mrkala a snaţila se rozhlédnout se ve tmě. Ucítila známý, zatuchlý pach. Uvědomila si, ţe je to stodola. Stacy se náhle předklonila, padla na podlahu a zůstala bez hnutí leţet. „Stacy!“ volala Tracy. „Stacy!“ Sestra měla zavřené oči a Tracy náhle uviděla, ţe má na čele ošklivý rudý šrám, který tam předtím neměla. Co se jí stalo? Na okamţik ji napadlo, jestli není Stacy mrtvá. Ne, měla teplé ruce. Tracy je za ně drţela ze všech sil. Stále ještě byla napůl v zrcadle, napůl ve svém pokoji. 80

Musím zůstat v kontaktu s vlastním světem, myslela si. Zaklesla se nohama za spodní okraj rámu zrcadla v loţnici, pustila Stacyiny dlaně a pevně ji chňapla za zápěstí. „Teď tě dostanu domů, Stacy,“ promluvila na sestru, která byla stále ještě v bezvědomí. „Pomoz mi, jestli můţeš.“ K Tracyině velké úlevě Stacy otevřela oči. Tracy zatáhla, ale Stacy se téměř ani nepohnula. Byla příliš slabá, neţ aby jí pomohla. Tracy zároveň cítila, ţe jí váha sestřina těla dál vtahuje do světa za zrcadlem. „Pomoz mi!“ zaječela znovu, ale ze Stacyina vyděšeného výrazu pochopila, ţe sestra víc nedokáţe. Tracy se usilovně snaţila udrţet nohy zaklesnuté za rám zrcadla, ale najednou ucítila, ţe se jí pravá noha bezděčným pohybem uvolnila. Ne, myslela si. Ne, musím to vydržet, nebo budeme uvězněné ve světě za zrcadlem obě dvě. Za Stacy se ve tmě něco pohnulo. Neţ se Tracy podařilo rozeznat, co to je, Stacy otočila hlavu a hrůzou zaječela. Nad Stacy stála rudovlasá dívka, kterou Tracy poprvé viděla ve starodávné kuchyni. Pleť měla pod pihami zsinalou a v očích měla šílený výraz. To je ona, pomyslela si Tracy. To ona se mě snaží vtáhnout do zrcadla. Uhodila Stacy do hlavy a teď mi chce zabránit v tom, abych dostala sestru domů. Tracy se s hrůzou dívala, jak dívka zvolna zvedla paţe. V rukou drţela mohutnou sekeru s temnými skvrnami na ostří. Zvedla ji nad hlavu, na okamţik ji tam podrţela a pak upřela zrak nejdříve na Tracy, pak na Stacy. Tvář jí zkřivil odporný úsměv. Zašeptala jediné slovo: „Sestro“.

81

XXIII. STACY/TRACY

Na okamţik zavládlo naprosté ticho a pak začala Stacy znovu ječet. Rudovlasá dívka se rozmáchla sekerou přímo na Stacy. „Ne!“ křičela Tracy. Napjala veškeré síly a trhla sestrou, aby ji dostala z dosahu ostří. V témţe okamţiku zvedla jednu nohu a uvolnila ji tak zpod rámu zrcadla. Ssssst! Ostří sekery se zakouslo do špinavé podlahy stodoly. Zatímco se Tracy horečně snaţila znovu zaklesnout nohu pod rám zrcadla, vyprostila rudovlasá dívka sekeru z podlahy a znovu ji zvedla nad hlavu. Zabije nás obě! pomyslela si Tracy, rozčilením celá bez sebe. Rozseká nás na kusy! „Pomoz mi, Stacy!“ ţadonila znovu. Podařilo se jí zaklesnout nohu právě v okamţiku, kdyţ se Philomena znovu chystala švihnout paţemi. Stacy se pohnula, oči doširoka rozevřené. „Teď!“ vykřikla Tracy a škubla, zvedla Stacy z podlahy a vtáhla ji do zrcadla. Tracy se dostávala zpět ze světa minulosti do světa současnosti a tělem jí probíhalo chvění. Poslední škubnutí a Stacy proletěla zrcadlem. Dvojčata dopadla na podlahu – na podlahu svého pokoje v Chilleen. O vteřinu později se ozval děsivý tříštivý zvuk. Tracy obrátila oči k zrcadlu a uviděla příšerný výjev: zrcadlem se shora dolů prořezávalo ostří sekery. Zrcadlo se jako ve zpomaleném filmu rozpadlo na dvě části a zřítilo se na podlahu, kde se sklo roztříštilo na 82

stovky drobných střípků. Tracy uvolnila sevření sestřiných zápěstí, vztáhla dlaň a vzala ji za ruku. Ze zrcadla zbyla jen tříšť skla, dřeva a skla. Po sekeře a po rudovlasé dívce nebylo ani památky. „Uţ jsi v bezpečí, Stacy,“ zašeptala sestře.

83

Epilog „Jsem moc ráda, ţe jste dnes přišly,“ řekla teta Louise dvojčatům, a postavila na stůl mraţenou čokoládovou pěnu. „Hrozně jsem si přála, abyste si prohlédly můj nový byt.“ „Je to skvělé, teto Louise,“ řekla Tracy. „Máš tady spoustu hezkých věcí,“ souhlasila Stacy. „Bylo mi moc líto, kdyţ jsem se dozvěděla, co se stalo s vaším zrcadlem,“ řekla teta Louise. „Bylo to hrozně podivné,“ pospíšila si Tracy. „Prostě jednou v noci spadlo.“ „U starých věcí člověk nikdy neví,“ konstatovala Louise. „Ale hic si z toho nedělejte. Porozhlédnu se po nějakém jiném.“ „Kdyţ se to tak vezme,“ řekla Stacy a podívala se na sestru, „zjistily jsme, ţe vlastně zrcadlo nepotřebujeme. Nějaký zarámovaný obrázek bude moţná lepší.“ „Jak si přejete,“ odpověděla teta. „Ale něco vám chci kaţdopádně koupit – na oslavu vašich dobrých pololetních známek.“ „Není to skvělé?“ řekla Stacy. „Kdo by si pomyslel, ţe to Tracy dotáhne na téměř stejné dobré známky jako já?“ „Myslím, ţe jsem konečně přišla na to, jak se učit,“ řekla Tracy. „Jsem na vás obě pyšná,“ ozvala se teta Louise. Ozvalo se zaklepání na dveře. „To je určitě Angela,“ řekla Stacy. „Řekly jsme jí, aby se pro nás zastavila, ţe pojedeme autobusem zpátky*do Chilleen společně.“ „Fajn,“ řekla teta Louise. „Ráda poznám někoho z vašich přátel.“ Otevřela dveře, seznámila se s Angelou a pak ji pozvala na dezert. „To je báječné,“ jásala Angela. „Čokoládu mám ze všeho 84

nejraději.“ Pozdravila se s dvojčaty a pak se zasmála. „Co je to dnes s vámi dvěma?“ zeptala se. „Jak to, ţe jste dnes úplně stejně oblečené?“ „K tomu jsem je navedla já,“ řekla teta Louise a začala servírovat krém. „Chci je vyfotografovat a poslat domů rodině snímek.“ „Víš co, Stacy?“ řekla Angela. „Kdybyste se takhle oblékaly pořád, všichni ve škole by z toho měli zamotanou hlavu.“ „A co ty?“ řeklo jedno z dvojčat. „Tebe by to nespletlo?“ „Mne?“ zasmála se Angela. „Samozřejmě, ţe ne. Dobře víš, ţe jsem vás dvě rozeznala vţdycky.“ „Opravdu?“ „Samozřejmě, Stacy,“ řekla. „Rozeznám tě od Tracy kdykoliv. Máš trochu jiný hlas a barvu vlasů…“ „Opravdu?“ odpovědělo dvojče. „Kdyţ je to tak, myslím, ţe se ani nebudeme snaţit vodit tě za nos. Nemám pravdu, Tracy?“ dodala a zamrkala na sestru. Stacy, která od okamţiku, kdy Angela vešla, nepromluvila ani slovo, se začala bouřlivě smát. „Správně,“ řekla. „Proti někomu takovému, jako je Angela, nemáme šanci!“

85

Lynn Beachová

NEZNÁMÁ V ZRCADLE Z anglického originálu Stranger in the Mirror, vydaného nakladatelstvím Pocket Books, New York 1992, přeloţila Ivana Rosenbaumová Obálku navrhl Oldřich Pošmurný, grafickou úpravu a sazbu zhotovil KURS 99 Vydalo Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit v edici Buldok jako svou 41. publikaci, Praha 1993 Odpovědný redaktor Josef Novák Vytiskl Tisk, s. p., Brno 1. vydání Cena 25 Kč ISBN 80-85279-73-8

86

87