Lynn Beachová Stopy hrůzy 31 Bezhlavý duch
BEZHLAVÝ DUCH Lynn Beachová
Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit 2
Copyright © 1992 by Parachute Press, Inc. Translation © Petr Lander, 1993 Published in the arrangement with Permissions & Rights Int. Ltd. ISBN 80-7171-013-X 3
Prolog Před dvaceti léty
Zasněţeným
lesem utíkal chlapec. Větve borovic ho nemilosrdně šlehaly do tváří, ale necítil je. Všechny síly, všechnu vůli i naději vkládal do běhu. Šlo mu o ţivot a prchal před smrtí. V uších mu zněly kroky pronásledovatele, které se nezadrţitelně blíţily. Sebral poslední síly a nasadil vraţedné tempo. Stromy lesa se náhle rozestoupily a dále uţ nebylo nic – vůbec nic! Zastavil se na okraji prudkého srázu a v tu chvíli ucítil, ţe ho něco uchopilo za rameno. „Ne, já nechci!“ křičel zoufale. Pak se ohlédl a zasténal: „Jeb! Jeb Bendigo!“ Zhroutil se k zemi a jeho poslední vteřinu ţivota odvál nápor mrazivého větru.
4
I. „Dělej, Robe, je skoro šest,“ hartusila Jenna Blacková. „Měli jsme uţ dávno vyrazit do klubovny Stínů.“ Bratr se nedal vyrušit a dál dribloval míč na kostrbaté a špinavé cestě, patřící Chilleenské internátní škole. Byl štíhlý, vysoký a svou nevlastní sestru zřejmě příliš neuznával. „Co mě pořád honíš?“ bručel otráveně. „Jeff uţ odešel před deseti minutami,“ nedala se Jenna. „Kdyţ dnes děláme poslední zkoušku, nemůţeme přece přijít pozdě! Co by si o nás pomysleli?“ „Na to, co by si pomysleli, se můţeme vykašlat,“ usoudil Rob. „Ty s nimi naděláš! Stejně je celý ten slavný Klub Stínů jen parádní sebranka snobů. Vůbec nechápu, proč do něj tak strašně touţíš vstoupit.“ Protoţe se na mě všichni ve škole dívají jako na putku, přiznala si v duchu Jenna, a podle toho se ke mně chovají. Ale kdyby mě přijali do Klubu Stínů, byla bych stejně oblíbená, jako Marissa, Wendy a Del. Nahlas řekla: „Vůbec nejsou snobi, abys věděl. Dělají dobré a uţitečné věci. Pomáhají například starým lidem v rehabilitačním středisku. A všichni ve škole o ně stojí a mají je rádi.“ Na Roba to nezapůsobilo. K Chilleenské škole nepřilnul a stále jen snil o přátelích doma v Los Angeles. Svou nevlastní sestru poznal teprve před třemi roky, kdy se jeho otec oţenil s její matkou. Jenna mu často záviděla jeho lhostejnost, sebejistotu a schopnost přitahovat přátele. Doma v Los Angeles jich měl zřejmě spoustu a i tady jich mohl mít, kolik chtěl, ale zdálo se, ţe tu o nikoho nestojí. 5
„Náhodou je to elitní klub,“ nedala se Jenna. „Přijímají jen pár lidí do roka a být navrţen na členství je pro kaţdého čest.“ „Pěkná čest,“ utrousil Rob sarkasticky. „Stovku takových poct bych vyměnil za pět minut v Los Angeles!“ Jenna se chystala odpovědět, ale pak si to rozmyslela. Věděla, ţe Roba poslali do Chilleenu hlavně kvůli nějakému průšvihu s ředitelem školy, do které původně chodil. Bylo jí jasné, ţe se mu stýská po kamarádech a ţe se mu v Chilleenu nelíbí, i kdyţ nevěděla proč. Sama tu byla uţ druhý rok a měla tuhle školu ráda. V dřevěných venkovských budovách se cítila jako doma a rozsáhlé borovicové lesy v celém okolí jí dodávaly příjemný pocit tajemná. Podvědomě cítila, ţe by měla Robovi nějak usnadnit, aby si tu zvykl. Proto se ho také snaţila přemluvit, aby se ucházel o členství v klubu. Rob si odhodil vlasy z čela. „Celý ten klub je úplná ptákovina,“ prohlásil. „V takovém Los Angeles by se nikdy neujal.“ „Jenţe pro mě je strašně důleţitý,“ bránila se Jenna, „tak mi to nekaţ.“ Rob otráveně zahodil míč pod keř. „Tak dobrá. Třes se, Klube Stínů, jdeme tě dobýt!“ Kdyţ vstoupili do lesa, uţ se stmívalo. Větve stromů se pohybovaly ve větru a vrhaly na cestu tajemné stíny. Lesy, které si Jenna tak oblíbila, teď působily skoro strašidelným dojmem. Nebylo divu, ţe právě v tomhle prostředí mohl Klub Stínů vzniknout. Zaloţila ho ve třicátých letech skupina studentů, věnující svůj zájem různým podivuhodným událostem, které se staly v místě, nazvaném Údolí přízraků. Tenhle původní klub se ale po čase rozpadl a byl obnoven teprve před třemi roky. Jenna se otřásla chladem a přidala do kroku. Zabočili na cestičku, vedoucí ke srubu, který slouţil Stínům jako klubovna. Byla to dlouhá, dřevěná lovecká chata, postavená uţ někdy v minulém století. Přestoţe byla od školy vzdálená skoro míli, stála ještě na pozemcích rodu Chilleenu. Ředitelka školy, paní Danita, povolila před časem Stínům, aby si ji vyklidili a upravili pro své potřeby. „Víš, co nás dneska čeká? Jaká to vlastně má být zkouška?“ 6
zeptala se Jenna a nervózně si hrála s pramenem dlouhých hnědých vlasů. „Ále –“ odpověděl Rob neúčastně „– má to snad být nějaká zkouška odvahy, nebo co…“ „Odvahy? Odvahy k čemu?“ vyděsila se Jenna. „Vţdyť přece všechny zkoušky, které nahánějí strach, jsou v Chilleenu zakázané. Slyšela jsem dokonce, ţe tu kdysi jeden chlapec při takové zkoušce zemřel! Myslíš, ţe je to pravda?“ „Jo. Stalo se to před dvaceti lety. A hned nato s celým slavným Klubem Stínů zametli a rozpustili ho. Rád bych věděl, co tomu klukovi Stíny tenkrát uloţily a jak vůbec zemřel.“ To si Jenna také nedovedla představit, ale po tom, co právě slyšela, jí začalo být úzko. Snad se dnes večer nic hrozného nestane! Na pět minut jí to vzalo řeč a mlčky kráčela za Robem temným lesem. Pak se vzpamatovala. „Kolik myslíš, ţe nás přijmou? Prý uţ se taky stalo, ţe z navrţených nevzali vůbec nikoho.“ Kdyţ se nedočkala Robovy odpovědi, mlela dál. „Takový Jeff Dearborn se tam dostane určitě. Ne snad proto, ţe s tebou bydlí na pokoji, ale protoţe je vtělená dokonalost a navíc ještě premiant. Ten si netroufne přijít pozdě, kdepak! Vsaď se, ţe uţ nejmíň půl hodiny trčí v klubovně.“ „BUBUBU!“ Křoví se zavlnilo a vysoká štíhlá postava jim zahradila cestu. Jenna úlekem vyjekla. „Nepřeskočilo ti?“ řekl Rob, který okamţitě poznal Jeffa. „Tak jste se konečně vypravili, loudalové?“ „Mysleli jsme, ţe jsi uţ dávno v klubovně.“ „Někdy je uţitečnější si poslechnout, co si o vás lidé povídají. Mohl jsem si myslet, ţe si mě cestou podáte,“ zašklebil se Jeff. „Vţdycky kaţdý pomlouvá toho, komu něco závidí.“ „Tvé starosti bych chtěla mít,“ odpálila ho Jenna. „Copak nejsi z té dnešní zkoušky ani trochu nervózní?“ „Nikdy nejsem před jakoukoli zkouškou nervózní,“ ohradil se Jeff. „To přenechám tady Robovi.“ „Mně?“ podivil se Rob. „Myslíš, ţe na téhle pitomé škole mě můţe něco rozházet? Vţdyť tu není nic, co by vůbec stálo za 7
pozornost.“ „Tak proč se vůbec ucházíš o členství v Klubu Stínů, kdyţ tě nic nebaví?“ „Doufám, ţe třeba teprve začne.“ Zatím se uţ přiblíţili ke srubu a Jeff ukázal prstem na štíhlou, drobnou postavičku, která přešlapovala před vchodem. „Kdopak to tam vartuje?“ Jenna poznala Deidru Carmodyovou, spoluţačku, která tak jako oni byla navrţena na členství. Došli aţ k ní. „Slyšela jsem, ţe jdete, tak tu na vás čekám,“ vysvětlila. „Kdyţ uţ jdeme pozdě, tak raději všichni najednou. Vypadá to líp.“ Jeff se podivil jejímu bezstarostnému tónu. „Ty si z té zkoušky moc neděláš, viď? Uvědomuješ si vůbec, jak je těţké se do klubu dostat?“ „Můj táta a čtyři jeho bráchové tam všichni byli. U nás je to rodinná tradice. A tak si myslím, ţe kdyţ se tam dostali oni, prolezu i já.“ Jeff přikývl. „Podle mého jsme zatím uspěli kaţdý z jiného důvodu. Deidra kvůli své rodině, Jenna a já kvůli prospěchu, Danny Overton proto, ţe je úplně praštěnej, a Cissy Davisová proto, ţe ve všem napodobuje Marissu a Wendy. Ale proč navrhli tady Roba, to tedy opravdu nevím.“ Rob mu ukázal zaťatou pěst a Jeff pateticky předstíral zděšení. Jenna těm šaškárnám nevěnovala pozornost. Přestoţe ostatní vypadali klidně, její nervozita vzrůstala. „Co se to s tebou děje, Jenno,“ škádlil ji Jeff. „Bojíš se duchů?“ „Ani ne. Jen jsem slyšela, ţe ty zkoušky odvahy bývají trochu náročné na nervy,“ řekla a myslela přitom na zemřelého chlapce. „Kašli na to,“ uklidnil ji Rob. „Strašit tě mohou do nekonečna, ale něco skutečně zlého ti určitě neudělají.“ „Jen aby ses nezmejlil,“ prohodila Deidra. Jenna na ni rychle pohlédla, aby zjistila, jestli si nedělá psinu, ale Deidřina tvář byla naprosto váţná. „Dostat se do klubu totiţ opravdu není jen tak. Znám například lidi, kteří se při zkouškách opravdu setkali s duchy.“ „Vítáme vás v Klubu Stínů,“ pozdravila je Marissa Lambertová, 8
prezidentka klubu. Byla celá v černém a třepotavé světlo svíčky, kterou svírala oběma rukama, jí vytvářelo v obličeji hluboké stíny. Jenna se rychle rozhlédla po velké, temné místnosti. Osvětlovalo ji jen několik svíček a oheň, hořící v kamenném krbu proti vchodu. Stěny byly z borového dřeva, stejně jako těţký nábytek, rozestavěný kolem nich. Uprostřed seděli na podlaze v kruhu uchazeči o členství, napravo stálo v řadě za Marissou asi dvanáct řádných členů. Poznala z nich pouze Wendy Baronovou, Tamaru, Daa a Jamese. Všichni měli něco společného: byli klidní, nevzrušiví – a všemi oblíbení. Jenna marně dumala, jestli byli vţdycky takoví, nebo jestli je to pro členy předepsané chování. „Pouze vás šest obstálo v základních zkouškách,“ oslovila Marissa krouţek adeptů na podlaze. „Zatím to nebylo tak nesnadné, ale teď půjde do tuhého. Na dnešek vám připadla zkouška odvahy. Budete mít za úkol provést věci, obecně pokládané za riskantní a nebezpečné. Kdo se na to necítí, ať se přihlásí. Ještě je čas odstoupit.“ Nikdo se nepohnul. Marissa kývla a pokračovala: „Dále upozorňuji, ţe ať uţ se stanete členy klubu nebo ne, musíte chránit jeho tajemství. Budete muset všichni odpřísáhnout, ţe o tom, co tu dnes zaţijete, nikdy nikomu nepovíte.“ „Není to trochu padlé na hlavu?“ ozval se náhle Rob. „Jestliţe se nestanu vaším členem, proč bych měl zachovávat vaše tajemství?“ Jenna se na bratra uţasle podívala. Jak to tak vypadalo, rozhodl se Marissu provokovat. „Především ve svém vlastním zájmu,“ odpověděla za prezidentku Wendy Baronová. „Uţ tím, ţe jsi teď tady, váţně porušuješ školní řád. Jakékoli tajné schůze a obřady jsou přece na Chilleenu zakázané. Dnes vyuţíváme toho, ţe náš poradce pan Tam a většina ostatních učitelů odjeli na nějakou přednášku o pedagogice. Nikdo nás nehlídá, nikdo se nic nedoví – pokud to kdokoli z nás nevyţvaní. Kdyby to někdo udělal, odnese to stejně jako všichni ostatní, ať je členem nebo ne.“ Usmála se na Roba. „Z jedné školy tě uţ vyhodili. Chceš si to zkusit ještě podruhé?“ Rob jí oplatil úsměv, potřásl hlavou a řekl nevzrušeně: „Nebudeš mi věřit, ale vůbec by mi nevadilo, kdybych odsud musel odejít.“ 9
„Nějaké další dotazy?“ vpadla Marissa. Nebyly. „Dobrá. Vstaňte tedy, zvedněte pravou ruku a opakujte po mně.“ Kruh šesti lidiček povstal, zvedl ruku a sborově opakoval: „Přísahám, ţe nikdy neporuším tajemství Klubu Stínů a nikdy nepromluvím o ničem, co jsem v něm zaţil, a to i v případě, ţe se nestanu jeho členem.“ „Dobře,“ řekla Marissa. „Teď svou přísahu zpečetíte.“ Vzala se stolku skleněný dţbán, naplněný hustou tekutinou. „Budete jednotlivě přistupovat ke stolku a kaţdý z vás vypijete sklenici této posvátné krve. Tím potvrdíte, co jste odpřísáhli.“ „Coţe?“ zděsila se Cissy. „Nikdy jste snad ještě neslyšeli o přísahách, stvrzených krví?“ zeptala se Marissa. Začala nalévat do sklenic. „Tahle krev zaručí, ţe opravdu nikdy nic nevyzradíte.“ „Co je to vůbec za krev?“ zeptal se Rob pochybovačně. Marissa podala sklenici Deidře. „Je to hovězí krev. Donesli jsme ji z jedné farmy v Údolí přízraků. Na co vlastně ještě čekáte? Pokud nechcete zkoušku vzdát, pijte!“ Přesto ţe Jenna nevěřila, ţe by se něčeho takového mohla napít, vzala do ruky svou sklenici spolu s ostatními. Určitě to není krev, utěšovala se. Musí v tom být nějaký trik! Ale vypadalo to úplně jako pravá krev a bylo to také stejně husté, jak zjistila, kdyţ do sklenice namočila prst. Zadrţela dech, zavřela oči a pak rychle do sebe celou sklenici obrátila. Přestoţe pila co nejrychleji, ucítila typickou slanou chuť. Paneboţe, opravdu vypila krev! Pak se jí chuť v ústech rozleţela a zesládla jako ovocný sirup. Usmála se v duchu, protoţe se dovtípila, ţe je to jen dţus, do kterého něco přimíchali. Deidra vzala svou sklenici a vypila ji naráz. „Uf,“ ulevila si. Jenna se podívala na Roba. Jeho sklenice byla prázdná a Rob se jako vţdycky tvářil otráveně. Jeff naproti tomu zářil zdravou zelení a zřejmě mu bylo špatně. Jenna by jim byla ráda řekla, ţe trik prokoukla a ţe to není krev, ale netroufala si. Vtom se ozvalo hlasité bouchnutí, jako by na střechu srubu dopadl velký kámen. „Co to je?“ vyjevila se Marissa a nechápavě civěla ke 10
stropu. Buch! Tentokrát byl úder ještě hlasitější. Hned nato se zvenku ozval vyděšený výkřik a místností prosvištěl závan větru, který roztančil plameny svíček. Jenna zatajila dech a rozbušilo se jí srdce. „Co je to támhle?!“ vykřikla polekaně Marissa a ukazovala do zadního rohu místnosti. Všichni se rázem tím směrem ohlédli. Těsně nad podlahou se vznášel matně zářící kulatý útvar. Jenna cítila srdce aţ v krku. Celá ta věc připomínala tvář něčeho, co snad kdysi mohlo být člověkem. „Co to můţe být?“ šeptala Cissy vyděšeně. „Vţdyť to vypadá jako nějaká hlava!“ „Nic to není,“ uklidňovala ji Jenna, i kdyţ sama byla strachem bez sebe. Rob přece říkal, utěšovala se, ţe ţádná z těch nastraţených hrůz nemůţe ve skutečnosti nic zlého udělat. Usilovně se tomu snaţila uvěřit. Je to jen fór, který nás má vyděsit, opakovala si. Stačí se podívat, co na to Marissa. Určitě se teď bude smát! Ale přepočítala se. Prezidentčina tvář byla ztuhlá hrůzou. Náhle se hlava začala pomalu blíţit do středu místnosti. Marissa nabrala dech a začala hystericky ječet: „Jedeš pryč, potvoro! Co tu děláš? Ty k nám přece nepatříš!“ Rysy přízraku se stáhly do hrozivé grimasy a v hluboko posazených očích zakmitaly zelenavé záblesky. Černé rty se prohnuly do krutého úsměšku a ozval se zlomyslný smích.
11
II. Hlava se teď přiblíţila ještě víc a Jenna propadla panice. Kdyţ se vyděšený Danny vrhl ke dveřím, vyrazila mu v patách a za ní ostatní. Nedostali se daleko. Dveře byly zamčené. Jenna se rychle ohlédla. Přízrak se teď vznášel uprostřed místnosti a jeho škleb vypadal ještě příšerněji. „Pusťte mě ven! Otevřete!“ křičel Danny a kopal do dveří. „Vezmem to oknem,“ volal Jeff. Nastala tlačenice u okna. Náhle zazněl do všeobecné vřavy ostrý Wendin hlas: „Nechte toho a přestaňte se chovat jako idioti! Uţ je to pryč.“ Podivný přízrak zmizel, ale Jenně stále tlouklo srdce jako splašené. „Nebylo to špatné,“ pochválil Rob, který stále ještě předstíral, ţe strach je mu cizí. „Ta hlava asi visela na niti od stropu, ale nechápu, čím tak zářila.“ „To nevíme a nechápeme ani my,“ řekla stísněně Tamara, „protoţe tohle zjevení jsme nevymysleli a ke zkoušce odvahy nepatřilo.“ Tamara byla sekretářkou Stínů a vrchní fotografka redakce školních ročenek. Teď tu stála pobledlá a rozčilená. Ani Wendy na tom zřejmě nebyla líp. Zdálo se, ţe její obvyklá sebejistota je v tahu. „Raději se na to posaďme,“ vybídla ostatní rozpačitě. „Celá věc je ještě horší, neţ vypadá. Jestliţe totiţ tohle zjevení nemáme na svědomí my, pak je pravé. A mám děsivé tušení, proč se tu objevilo a proč právě dnes. To, co nás před chvílí tak vyděsilo, byla hlava Jeba Bendiga. Osud toho muţe je nepřímo spjatý s Klubem Stínů a vy se s ním musíte seznámit dřív, neţ dnes podstoupíte zkoušku odvahy. Je tedy nejvyšší čas, aby vás Marissa 12
zasvětila do Jebova tajemství.“ Marissa se postavila ke krbu, počkala, aţ se všichni utiší, a začala: „Jeb Bendigo byl více neţ před sto léty zlatokopem v Údolí přízraků. Bydlel v chatrči asi čtvrt míle odsud a hned v prvním roce po svém příchodu narazil na zlato. Je samozřejmé, ţe mu to mnoho lidí závidělo. A tak se stalo, ţe mu někdo při jedné z jeho cest do města natáhl přes cestu drát.“ „Jaký drát?“ zeptal se Danny. Marissa naznačila rukou řez pod krkem. „Tenký, ostrý drát. Napnuli ho přes cestu mezi dvěma stromy ve výšce hlavy jezdce. Narazil krkem přímo na něj.“ Jenna si vzpomněla na děsivý světélkující přelud. „Chceš říct, ţe si o ten drát uřízl hlavu?“ „Taková surovost!“ zděsila se Deidra. „Ano, opravdu se to stalo,“ přisvědčila Wendy, „a ještě mnoho dalšího.“ „Jakmile Bendigo zemřel,“ pokračovala Marissa, „vrhli se závistivci jako supi na jeho chatrč a všichni si chtěli pro sebe urvat kus zlata. Ale všechno, co našli, byla jen hromada něčeho, čemu se říká zlato hlupáků!“ „Co to je?“ chtěla vědět Cissy. „Pyrit,“ odpověděl Jeff. „Je to kov, který sice jako zlato vypadá, ale nemá valnou cenu. Lidé se tím často dají zmást.“ „Přesně,“ potvrdila Wendy. „Chudák starý Jeb neměl tušení, ţe místo zlata má bezcenný pyrit. Dokonce i teď, dlouho po smrti, si svůj domnělý poklad hlídá. Zjevuje se v lese a odhání zvědavce od své chatrče. V původním Klubu Stínů – od jeho zaloţení aţ do rozpuštění – měli zvláštní tradici. Kaţdý rok při přijímání nových členů byli vylosováni dva, kteří se museli vypravit do Jebovy boudy. Museli jít v noci a oba měli povinnost přinést kousek pyritu. Mnohdy se ty výpravy neobešly bez hrůzných následků.“ „Jakých například?“ zeptal se zvědavě Rob. Odpověděla Marissa: „Víme o chlapci, který přes noc zešedivěl. Bylo tu děvče, které na šest měsíců ztratilo řeč. Lékaři tvrdili, ţe následkem proţité hrůzy. A konečně – před dvaceti lety – jeden 13
chlapec, který se vypravil za Jebovým zlatem, byl zabit.“ „Zemřel?“ zeptal se nedůvěřivě Danny. „V té chatrči?“ „Ne,“ vysvětlovala Wendy. „Říkalo se, ţe ho Jeb pronásledoval lesem a vyděsil ho k smrti. Chlapce našli v lesní strţi v Údolí stínů se zlomeným vazem.“ „To přece ještě neznamená, ţe ho zabil duch! Pravděpodobně zabloudil a spadl do strţe,“ namítl Rob. „Jistěţe to nic nedokazuje,“ souhlasila Marissa. „Ale jedno víme docela určitě: ţe ten zabitý kluk byl poslední, kdo se vypravil pro zlato do Bendigovy boudy. Od té doby tam nikdo nešel aţ do dneška, kdy se o to pokusí dva z vás, kteří budou vylosováni.“ Rob se rozesmál. „To nás má postrašit?“ Jenna nechápala, jak můţe být bráchovi do smíchu. Sama se třásla při pouhém pomyšlení, ţe by se měla k té strašidelné chatrči vypravit. Nervózně zírala do tančících plamenů v krbu. „Nevím, jestli vás to postraší nebo ne,“ pokračovala Marissa. „Za chvíli budeme vědět, kteří z vás tam půjdou.“ Marissa, Wendy a ostatní členové Stínů poodešli do vzdáleného rohu místnosti a ponechali čekatele úvahám, jak to s těmi strašidly vlastně je – Rob pohlédl na ostatní. „Jestli se vám do toho nechce,“ ohlásil, „tak tam půjdu já.“ „Mám dojem, ţe kdyţ tu před chvílí tančila Jebova hlava, nebylo ti moc do smíchu,“ řekl Jeff kousavě. „To bych tomu napřed musel věřit,“ nedal se Rob. „To přece nebyl duch, ale jasnej podfuk!“ „Nejspíš,“ souhlasila Jenna v touze uvěřit bratrovi. „Copak skuteční duchové vůbec jsou?“ dodávala si odvahy. „Vytahuješ se tu, jako bys touţila jít pro ten poklad sama,“ napadl ji Jeff. Neţ mohla odpovědět, přiblíţila se Wendy s velkou, černou hořící svíčkou. Vedle ní se postavila Marissa s úzkou černou nádobou, z níţ vyčnívalo šest stébel. „Tímhle budete losovat,“ řekla Marissa a vytáhla stébla z nádoby. Teď teprve viděli, ţe konce stébel jsou obarvené, vţdy dva a dva stejně: dva červené, dva ţluté a dva modré. 14
„Kdo si vytáhne modrou, půjde v noci na chilleenský hřbitov a přinese odtamtud hrst hlíny z hrobu Morgany Chilleenové. Kdo si vytáhne ţlutou, půjde do Vesnice stínů a donese cokoli, co jasně dokáţe, ţe tam byl. A ten, kdo bude mít červenou,“ pokračovala Marissa, „půjde do chatrče Jeba Bendiga.“ Jenna ucítila, jak jí zamrazilo v zádech. Na duchy sice nevěřila, ale hrozila se pomyšlení, ţe by měla jít právě ona. Marissa znovu skryla barevné konce do nádoby, několikrát jí zatočila dokola, aby se stébla promíchala, a pak ji nastavila k losování. První táhl Jeff a vytáhl ţlutou. Jenna nevycházela z údivu, kdyţ viděla, ţe je tím očividně zklamán. Následovat Danny a hned za ním Cissy. Oba vytáhli modrou. Pak přišel Rob a připadla mu druhá ţlutá. „Jak to tak vypadá, vyhraju první cenu,“ culila se Deidra, Kdyţ nádoba došla aţ k ní, vytáhla samozřejmě červenou, a tím bylo i Jenně jasné, co ji čeká. Civěla na červený konec svého stébla a srdce jí prudce bušilo. Vţdyť je to jen zkouška, utěšovala se nejistě, duchové přece nejsou! „Blahopřejeme vám,“ řekla Marissa s úsměvem. „Osud vás vyvolil, abyste po letech vrátily Klubu Stínů jeho starou tradici. Zítra večer vám dáme mapu. Podle ní projdete v měsíčním světle lesem aţ k Jebově chatě. Obě z vás vstoupíte dovnitř a obě si vezmete po kousku pyritu jako důkaz, ţe jste tam opravdu byly. Pak se vrátíte zpátky sem, samozřejmě v případě, ţe vás nepotká nic neočekávaného.“ „Co kdyţ tam uţ ţádný pyrit nebude?“ zeptala se Deidra. „V tom případě přineste cokoli, co bude stejně průkazné,“ odpověděla Tamara. Jeff se najednou dopálil. „Je tohle nějaká spravedlnost?“ prohlásil uraţeně. „Jít do Vesnice stínů je přece úplná prkotina. Proč nemohu jít taky do Bendigovy chajdy?“ „Protoţe sis vytáhl ţlutou,“ usadila ho Marissa. „Všechny zkoušky jsou důleţité, tak si nestěţuj.“ „Stejně je to všechno blbost,“ bručel Rob. „To říkáš proto, ţe se ti nepoštěstilo uhrát cestu k Jebovi. Kdybys 15
tam mohl jít, mluvil bys jinak,“ napálil ho Jeff. „Co na tom? I kdybych měl jít třeba na měsíc, tak se to tím nezmění. Všechny ty strašidelné povídačky o Údolí přízraků a Vesnici stínů jsou úplně padlé na hlavu a nechápu, jak jim můţe někdo věřit.“ „Moţná, ţe se to zítra bude všechno jevit trochu jinak,“ řekla Marissa klidně. Pak se obrátila k ostatním. „Zítra po večeři dostane kaţdá dvojice mapku své trasy. Ze školy musíte zmizet nenápadně, aby vás nikdo neviděl. Po vykonané zkoušce přijdete sem a posoudíme, jak jste dopadli. Pamatujte, ţe před svítáním se musíme vrátit do školy, takţe moc času mít nebudeme.“ Marissa s ostatními členy klubu pozhasínali svíčky. První jednání zkoušky odvahy zřejmě skončilo a všichni se chystali na společný odchod. Marissa se na chvíli zastavila na prahu, jako by na něco čekala. „Pojď,“ volala na Tamaru. „ať to stihneme!“ „Počkej, přece nemůţeme…“ Marissa si klekla na kolena a zuřivě začala odhrabávat naváté listí před vchodem. Objevil se dlouhý, rovný kus dřeva. „To přece není moţné,“ řekla uţasle. „Co je?“ zeptala se Deidra ustrašeně. „No – přece Del,“ řekla Marissa nepřítomně. Naklonila se k zemi a zavolala: „Dele?“ Po chvíli ticha opakovala hlasitěji: „Dele?“ „Co se to s ní děje?“ šeptal Jeff uţasle. „To bude nejspíš zase nějaký přiblblý fór,“ prohlásil Rob přezíravě. „Dele, jsi v pořádku?“ zavolala Marissa znovu. Byla teď očividně vyděšená a všichni členové se shlukli kolem ní. „Je tu zakopaná rakev,“ vysvětlovala Wendy překotně adeptům. „Del z ní měl při vašem odchodu vyskočit a vyděsit vás, ale nějak to nevyšlo.“ Obrátila se k Jamesovi. „Jak je to dlouho, cos ho tu zahrabal?“ „Asi před půlhodinou. Kdyţ jsem odcházel, říkal, ţe je všechno v pohodě, takţe by tu ţádné problémy neměly být.“ Marissa se spolu s ostatními vrhla na zem a všichni začali zuřivě odhazovat slabou vrstvu hlíny z víka rakve. „Rychle, rychle,“ vybízela Marissa. Víko se rychle vynořovalo na povrch. Marissa 16
hystericky bušila na dřevo rakve a křičela. „Dele, ozvi se! Dele!“ „Nejanči, vţdyť uţ jsme hotovi,“ krotil ji Dave. „Pomozte mi někdo s tím víkem!“ Všichni zabrali a těţké víko odskočilo. Marissa se rychle sklonila nad rakví a vztáhla do ní ruku. Pak se prudce vztyčila a zaječela hrůzou. „Co se stalo?“ vykřikla Wendy. Marissa jako by ji neslyšela. Sesula se na zem, zakryla si tvář rukama a rozvzlykala se. „Měl vás jen postrašit,“ vyráţela přerývaně, „a teď – teď…“ „Vzpamatuj se, Marisso,“ klidnila ji Wendy. Marissa zvedla hlavu a oči měla plné slz. „… teď je mrtvý,“ zašeptala. „Del Robins je mrtvý!“
17
III. „Je
mrtvý!“ vykřikla náhle hystericky. „Víte vůbec, co to znamená?!“ „Ale to přece není moţné,“ kvílela Wendy. Sklonila se nad hrobem a upřeně zírala do rakve. „Dele?“ zašeptala. „Musil mu dojít vzduch,“ řekla Marissa třesoucím hlasem. Jennu obešla hrůza. Vţdyť kvůli hloupému strašení Dela zabili! „Nějak se mi to celé nezdá,“ ozval se Rob nedůvěřivě. „Nechte mě, ať se na to podívám sám.“ Prodral se skupinkou a poklekl k otevřenému hrobu. V tu chvíli se z rakve vymrštila ruka, pokrytá zeleným, tlejícím masem a popadla Roba za krk. „Ne, ne!“ vykřikla Jenna. Přiskočila a snaţila se vší silou bratra od mrtvoly odtrhnout. A pak vykřikla podruhé. Vysoký neboţtík se náhle v rakvi vztyčil a jediným pohybem si utrhl hlavu. A pak trup promluvil Dělovým hlasem: „Hůůů, hůůů! Víte, jaká je to otrava proleţet celý večer pod zemí?“ Marissa zatleskala a řekla s uznáním: „Skvělá práce, Dele!“ Oči se jí smály. Jenna stále ještě cítila srdce aţ v krku a nemohla uvěřit, ţe to, co ji tak vyděsila, byl opravdu Del. „Vţdyť jsem vám říkal, ţe je to všechno trik,“ nechal se slyšet Rob, i kdyţ i na něm bylo vidět, ţe proţil pořádný úlek. „Ale docela podařený, ne?“ zubila se Wendy. „Já se tak vyděsila!“ zlobila se Jenna. „Myslela jsem, ţe je opravdu po něm!“ „Šetři si strach,“ pokračoval Rob. „Takhle je to tu se vším. Celá 18
Bendigova hlava byl podfuk a ta krev taky. Kdyţ se to rozleţelo v ústech, bylo jasné, ţe je to zpančovaný dţus.“ „To je přece v pořádku,“ usmála se Tamara. „My o jistých věcech víme, vy jim máte přijít na kloub a nějak se s nimi vyrovnat. O víc nejde.“ „Myslím, ţe je nejvyšší čas vrátit se do školy,“ rozhodla Marissa. „Dele, zaklapni tu rakev, trochu to tu zamaskuj a půjdeme.“ Cesta proběhla v mlčení. Teprve kdyţ vyšli z lesa a škola byla v dohledu, popřála Marissa všem dobrou noc. „Dobře se na zítřejší zkoušku vyspěte,“ dodala. „Rádi bychom, abyste všichni byli odpočatí a měli stejnou šanci na úspěch.“ Myslí to doopravdy? dumala Jenna. Strašně si přála vědět, jak se na ni Stíny dívají a za koho ji mají. Zdálo se jí, ţe Stíny stojí vţdycky ve středu všech školních událostí. Ať se cokoli šustlo, vţdycky u toho byla Marissa a Wendy, Tamara a James nebo Dave a Del. Ačkoli jí dnešní večer pořádně vyděsil, musela si Jenna přiznat, ţe stále ještě tak strašně moc touţí získat členství v klubu, ţe proto přemůţe strach a vypraví se do Jebovy strašidelné chatrče. Z myšlenek ji vytrhlo táhlé vytí. „Co to je?“ vyjekla Deidra. Bylo to dnes poprvé, kdy si Jenna uvědomila, ţe se Deidra něčeho polekala. No nazdar! řekla si malomyslně. To budu mít pěknou parťačku na zkoušku odvahy! Chodily sice s Deidrou společně na biologii, ale moc se navzájem neznaly. „To je jen kojot,“ bručel Del. „Nic to není. V Údolí stínů je fůra daleko horších věcí!“ Ano, povzdechla si v duchu Jenna. Například strašidelné chatrče a bezhlaví duchové!
19
IV. „Jenno,
mohla bys nám zopakovat hlavní příčinu války v roce
1812?“ Jenna vzhlédla a rozespale mrkala. Paní Douglasová, učitelka dějepisu, se na ni ušklíbla. „Nic? Příště dávej pozor.“ „Promiňte,“ vydechla Jenna a cítila, jak se červená. Normálně jí pozornost nikdy nedělala potíţe, ale dnes byla ospalá a měla plnou hlavu nastávající zkoušky odvahy. Nic to není, dodávala si odvahy uţ aspoň podesáté. Všechno, co musím udělat, je projít lesem do staré barabizny. Aţ to budu mít za sebou, to bude slávy! Stanu se členkou Klubu Stínů – aspoň doufám. Rozhlédla se po třídě. Takové tajemné věci se tu dějí a nikdo nic neví – samozřejmě kromě uchazečů a členů. Wendy Baronová seděla blízko ní. Několikrát za dopoledne se setkaly očima a jednou na ni Wendy dokonce spiklenecky mrkla. Zaţívala opojný pocit, jako by náhle patřila k nějaké výlučné, elitní společnosti, povznesené nad všechny ostatní. Měla se po večeři setkat s přáteli na kraji lesa a převzít si svou mapku. Uţ aby tam byla! Dopoledne se nekonečně vleklo a hodinu od hodiny byla netrpělivější. Konečně přišel oběd. Stála v jídelně, svírala svůj tác a hledala volné místo u stolu. Pak se vzadu uvolnila ţidle vedle Roba a Jenna si k němu přisedla. „Ahoj,“ pozdravil ji. „Jak se těšíš na noční dobrodruţství?“ „Sama nevím. Napůl se těším a napůl mám strach. Co ty?“ „Upřímně řečeno, moc rád bych se setkal se skutečným duchem. 20
Bylo by to vůbec první osvěţení v téhle nudné díře!“ „Dej si bacha, Robe. Jestli si budeš pořád takhle pouštět hubu na špacír, tak tě do klubu nevezmou.“ „Neraď,“ ohradil se Rob. „A kromě toho je mi to celkem jedno. Jediné, o co mi jde, je nějak to tu překlepat, neţ vymyslím, jak se dostat zpátky do Kalifornie. Podle mě je celý ten slavný klub dobrý tak akorát pro psinu králíkům. Co ale nechápu, proč tam chceš vstoupit zrovna ty. To přece vůbec nejsou lidé tvého druhu. Jsou příliš draví a příliš se prosazují.“ „Nemůţeš být na světě jediný, kdo si moc troufá,“ řekla Jenna uraţeně. „Já je mám ráda a myslím, ţe oni mě taky!“ „Víš,“ řekl Rob pomalu, „já si totiţ nemyslím, ţe je to náhoda, ţe do Bendigovy chaty máš jít zrovna ty.“ „Jak to? Vytáhla jsem si přece červené stéblo!“ „Mám dojem, ţe vědí, ţe jsi strašpytel, a proto ti uloţili tu nejstrašidelnější zkoušku.“ „Ale jak by ovlivnili losování?“ „To nevím, ale znají toho dost. Tu světélkující hlavu vyrobili docela věrohodně. Ovlivnit losování pro ně asi tak velký problém nebude.“ Byla větrná listopadová noc. Na to, ţe byl pokročilý podzim, bylo neuvěřitelné teplo. Měsíc uţ vystoupil nad obzor a zaléval lesní cesty jasným světlem. Jenna s Deidrou dávno opustily školní pozemky i srub Stínů. Věděly, ţe po čtvrtině míle by měly dojít k Bendigově chýši, ale ve tmě lesa a v houpavém světle baterek nedovedly odhadnout, jakou vzdálenost uţ mohly ujít. Jenna ještě nikdy tak daleko v lesích nebyla, takţe jí chyběla jakákoli orientace. Kamkoli se podívala, všude byly nekonečné stromy. Zastavila se, protoţe došly na rozcestí. „Kudy dál?“ Deidra se zahleděla do ručně kreslené mapy. „Myslím, ţe bychom měly jít doprava.“ „To je dobře, je tu širší cesta.“ Ale za chvíli bylo po radosti. Po stu metrech se cesta začala úţit a za chvíli zmizela docela. Před nimi stála stěna neprostupného houští. „Co teď?“ povzdechla si Deidra bezradně. 21
Jenna si posvítila na mapu. Podle kresby měla cesta vést dlouho rovně a pak se stáčet doleva okolo nízkých pahorků aţ k zlatokopově chatě. „Něco jsme zvoraly,“ usoudila Jenna. „Pojďme se vrátit zpátky na rozcestí.“ „Myslíš, ţe to pomůţe? Co kdyţ jsme se úplně ztratily?“ Toho se Jenna samozřejmě bála také. Mrazilo ji v zádech, ale snaţila se zachovat klid. „Vrátíme se a uvidíme,“ řekla věcně. Vykročily zpátky. Měsíc se zatím schoval za mrak a Jenna poprvé začala vnímat zvuky nočního lesa. Někde v dálce zahoukala sova. Pak se kdesi blízko ozvaly zvuky, ale nevěděla, odkud přicházejí. „Co to je?“ zašeptala. „O čem mluvíš?“ „Přece ty zvuky. Copak je neslyšíš? Je to jako kdyţ se lámou větvičky, jako by – jako by někdo šel s námi!“ „To dělá vítr,“ klidnila ji Deidra. „Kde by se tu kdo vzal?“ „Četla jsem, ţe tu jsou v horách pumy a medvědi!“ „V horách ano, ale tohle je údolí. Tady nejsou.“ Jak jen můţe být Deidra tak klidná? divila se v duchu Jenna. Začala si být jistější. Dostala jsem sice ten nejtěţší úkol, dumala, ale aspoň mám partnerku, která se hned tak něčeho nelekne. Došly zpátky na rozcestí a tentokrát se vydaly vlevo. „Teď to musí vyjít,“ těšila se Deidra, „protoţe ţádná jiná cesta uţ tu není,“ dodala s neúprosnou logikou. Na chvíli se zastavila, znova civěla do mapy a pak ukázala před sebe. „Myslím, ţe ta Bendigova pokladnice bude uţ tady za tím kopcem.“ Cesta se najednou opravdu začala zatáčet a ze tmy před nimi pomalu vyvstávala tmavá silueta. Kdyţ se přiblíţily, rozeznaly v ní polorozbořenou chatrč. Byla mnohem menší neţ jejich srub a všechno tu bylo ve strašném stavu. Okna vymlácená, schody vypadaly, jako by je někdo rozštípal sekerou, a propadlá střecha vyplňovala skoro celý vnitřek místnosti. Ze všeho vystupoval vlhký pach tlejícího dřeva. „To přece nemůţe být ono,“ řekla Jenna pochybovačně. „Musí to být ono. Podle mapky tu široko daleko jiné stavení není.“ „Jenţe tohle vypadá, jako by sem nejmíň sto let nikdo nevešel!“ 22
Obě děvčata se zastavila a prohlíţela si strašidelnou chatu ve světle baterek. Člověk opravdu nemusel mít moc fantazie, aby si k ní přimyslel bezhlavého zlatokopova ducha, chránícího své bezcenné poklady před vetřelci. Vtom se zevnitř chatrče ozval zvuk, podobný hlubokému vzdechu. „Slyšelas to?“ špitla Jenna polekaně. „Jo. Asi vítr pohnul nějakým kusem shnilého dřeva,“ řekla Deidra, ale z jejího hlasu se teď jistota nějak vytratila. „Pojď,“ vybídla Jenna. „Ať to máme za sebou. Vlezeme dovnitř a podíváme se po tom kočičím zlatu.“ Vyšla po troskách schodů aţ ke dveřím, ale před temným jícnem místnosti se zastavila. „Dobrá,“ ušklíbla se Deidra. „Kdyţ se ti tam nechce, půjdu první já.“ Jenna ustoupila, Deidra rozsvítila svou baterku a vkročila dovnitř. Jenna se právě chystala vejít za ní, kdyţ ticho lesa proťal Deidřin zděšený výkřik.
23
V. Ozvěna
výkřiku ještě ani nedozněla, kdyţ se Deidra vyřítila ze dveří, přeskočila trosky schodů a pádila po cestě pryč. Jenna okamţitě vystartovala za ní. „Deidro, počkej! Co se děje?“ Konečně se Deidra zastavila. Kdyţ ji Jenna doběhla, stála na cestě v hlubokém předklonu, opírala si ruce o kolena a nemohla popadnout dech. „Co se stalo?“ doráţela Jenna s očima navrch hlavy. Deidra hrůzou drkotala zuby. „Já tam nepůjdu,“ vyráţela ze sebe námahou. „Jsou tam…!“ „Kdo?“ „Netopýři!“ Jenna v úţasu zírala na kamarádku. Ve světle baterky byla v obličeji bílá, jako by právě viděla zástup duchů. „Ty ses polekala netopýra?“ zeptala se nevěřícně. „Je jich tam strašná fůra. Visí po celém krovu, hned u vchodu a vzadu jich bude určitě ještě daleko víc!“ „To se přece dalo čekat.“ Deidra se otřásla odporem. „Slyšela jsem, ţe v netopýří kolonii je jich vţdycky nejmíň stovka!“ Jenna nemohla pochopit tu náhlou změnu. Pokládala Deidru za statečnou a nebojácnou a teď najednou tohle! „Já vím, ţe si myslíš, ţe jsem blázen,“ omlouvala se Deidra, „ale jestli se vůbec něčeho na světě bojím, tak jsou to netopýři. Kdyţ je vidím, všechno se mi zhnusí a chce se mi zvracet!“ „Myslím, ţe takový pocit znám taky, jenţe mně ho zase dělají pavouci.“ 24
„Jo, ale je ti jasné, ţe budeš muset jít dovnitř sama?“ Jenna přikývla a tlukot srdce jí zněl v uších jako rány kladivem. „A hele, Jenno,“ pokračovala Deidra nejistě, „nemohla bys vzít kousek zlata taky pro mě a…“ „… a nikomu neříkat, ţes tam nebyla,“ doplnila Jenna. „Mám jim lhát?“ „Nemusíš přece lhát. Nikdo se tě na nic ptát nebude. Stačí, kdyţ sama nic neřekneš,“ prosila Deidra. „Já přece za to nemohu, ţe mi netopýři nahánějí takovou hrůzu a – a do klubu se dostat musím! Víš, co by to pro tátu znamenalo, kdyby mě nepřijali? Sám býval členem, oba dva strejdové taky, a všichni si na tom moc zakládají.“ „No – nevím…“ váhala Jenna. „Moc tě prosím,“ škemrala Deidra. „Slibuju, ţe tu na tebe počkám, dokud se nevrátíš.“ Závan studeného větru prolétl lesem a Jenna se zachvěla zimou i strachem. Bude muset jít sama. Deidru k tomu zřejmě nic nedonutí. Koneckonců – utěšovala se – kdyţ vezmu dva kousky kovu místo jednoho, tak mě to nezabije. „Tak dobrá,“ řekla nahlas. „Jsi zlato!“ zajásala Deidra a rychle ji objala. „Nikdy ti to nezapomenu.“ Jenna se zhluboka nadechla a pomalu kráčela zpátky k troskám Jebovy chýše. Vystoupila po shnilých schodech a otevřela dokořán to, co zbylo z dveří. Rozsvítila baterku a namířila ji do prostoru před sebou. V tom okamţiku celá chatrč oţila rozčileným pohybem, máváním křídel a tlumeným pískotem. Netopýři byli všude. Poletovali v těsném prostoru v nejnemoţnějších křivkách a hledali cestu k úniku. Jenna zavrávorala, ale podařilo se jí zadrţet výkřik. Vţdyť jsou to jen netopýři, uklidňovala se. Ti mi neublíţí. Hlavní věc je teď najít zlato. Počkala, dokud se netopýři nerozlétli, a pak začala s obhlídkou. Chata byla zevnitř v daleko horším stavu, neţ se zvenčí zdálo. Stropy propadlé, podlaha vyhnilá a samá díra. Jediným nábytkem tu byla rozlámaná ţidle a polorozpadlá postel. V krbu náhle něco zaharašilo a Jenna strnula leknutím. Vzápětí se musela usmát, protoţe se z ohniště vybatolila malá myška. 25
Jsem to ale hrdina, zastyděla se Jenna. Určitě se mě polekala víc, neţ já jí. Opatrně postupovala kupředu a svítila do všech koutů, nezaleskne-li se někde zlato. Shnilá podlaha se při kaţdém kroku propadala pod nohama. Na zbytku jedné stěny visela špinavá skříňka. Jenna ji co nejopatrněji otevřela, ale hned si musela chránit ústa i nos před zvířeným prachem. Ţe by se na dně skříňky něco zalesklo? Naklonila se dopředu, aby to prozkoumala, a narazila obličejem do husté pavučiny. Pavouci! Vyjekla hrůzou, odskočila zpět a zuřivě si strhávala pavučiny z obličeje a vlasů. V hlavě jí křičel varovný hlas: Uteč! Vypadni odsud, dokud je ještě čas! Ne! rozkázala si. Napřed musíš najít zlato! Znova se světlo baterky rozběhlo po tom, co kdysi bývalo místností, a nakonec utkvělo na oválném předmětu pod postelí. Jenna si klekla, natáhla ruku pod pelest a opatrně se snaţila tu věc vytáhnout. Nešlo to snadno, balík měl pořádnou váhu. Konečně se jí to podařilo. Byl to plesnivý plátěný pytel. V první chvíli ji nenapadlo nic chytřejšího, neţ ţe je v něm schovaná uťatá Bendigova hlava, a znova ji obešla panická hrůza. Musela sebrat všechnu svou vůli, aby se přinutila pytel rozvázat a nahlédnout dovnitř. A pak náhle nevěřícně zírala na hromadu blyštivých zlatých kamenů. Pyrit! Našla poklad! Klečela před tím bohatstvím a aniţ o tom věděla, řekla nahlas: „Jebe, jestli jsi tu, tak se na mě nezlob. Vezmu si jen maličko – pro dobrou věc – ani to nepoznáš…“ Rychle natáhla ruku pro zlatý kamínek a vstrčila si jej do kapsy. Zastrčila pytel zpátky pod postel, vstala a odcházela. Byla uţ skoro u dveří, kdyţ si vzpomněla na kamínek pro Deidru. Rychle se vrátila zpátky, znova poklekla, natáhla ruku pod postel a ucítila, ţe se něčeho nepříjemného dotýká. Zatraceně! Zase pavučiny! Posvítila si na ruku a srdce se jí málem zastavilo. Tentokrát to nebyly pavučiny, ale obrovský, chlupatý pavouk, velký jako pěst! Jenna vykřikla a odskočila. Zavadila rukou o pelest postele, a tím 26
pavouka setřásla. Chvěla se hrůzou a odporem. Pavouk teď seděl přímo na pytli. Jenna zaťala zuby, aby nekřičela, znova sáhla pod postel a snaţila se vytáhnout pytel za nejdelší konec. Pavouk, kterého tím shodila na podlahu, se dal do pohybu a pomalu lezl k ní. Jako beze smyslů roztrhla ztrouchnivělý hadr, popadla další zlatý kamínek a vyrazila z chýše. Venku se několikrát prudce nadechla a polkla, aby zabránila ţaludku udělat přemet. „Jenno,“ ozvala se Deidra. „Jsi v pořádku?“ „Našla jsem to,“ řekla Jenna udýchaně. „Mám to.“ „A máš i pro mě?“ špitla Deidra nejistě. „To si piš, ţe mám.“ Vytáhla z kapsy kamínek a poloţila jej Deidře do dlaně. Deidra zahanbeně sklopila oči. „Strašně se stydím,“ řekla zkroušeně, „ale nebylo by snad spravedlivé, abych se kvůli netopýrům musela vzdát členství v klubu.“ „Stejně to přece není rozhodující. Byla tu přece ještě řada dalších zkoušek.“ „Já vím,“ řekla Deidra pokorně. „Ale – snad jsem ti to měla říct dřív – Marissa mi uţ naznačila, ţe jestli v téhle zkoušce obstojím, tak mě vezmou. Tys mi to teď všechno zachránila a nevím, jak se ti odvděčit.“ Šťastně se na Jennu usmála a Jenna si v tu chvíli nemohla pomoci, aby jí úsměv neoplatila. „Nestarej se, Deidro. To, co se tu stalo, nikomu neřeknu a zůstane to jen mezi tebou a mnou.“ Na zpáteční cestě do srubu byla Jenna vzrušená a šťastná. Svírala v kapse svůj kousek zlata jako talisman pro štěstí. Teď je uţ přece jasné, ţe obě mají členství v kapse! Za okny srubu bylo vidět světla luceren a svíček. Snad to bylo tím, ţe se vracely z té hrůzné barabizny, ale tentokrát připadal srub Jenně přátelský a pohostinný. „Kde jste se toulaly?“ přivítala je Marissa na prahu. „Uţ jsme se chystali, ţe vás půjdeme hledat.“ „Trošku jsme zabloudily,“ přiznala Jenna. „Ale chatrč jsme našly,“ napravovala dojem Deidra. „Tady je důkaz.“ 27
Marissa vzala pyrit, prozkoumala ho a předala ho Wendy. „Co ty, Jenno?“ Jenna jí odevzdala svůj kamínek a sotva ho dala z ruky, pocítila zvláštní chvění. „Blahopřeji vám,“ řekla Marissa. „Zkoušku odvahy jste udělaly.“ „Vy a Danny jste jediní, komu se to podařilo,“ dodala Wendy. Obě vedoucí uvedly děvčata do srubu. Na ţidlích, postavených do kruhu, seděli Rob, Jeff, Cissy a Danny. Danny se tvářil spokojeně, Cissy a Jeff nešťastně a Rob jako vţdycky otráveně. „Co se dělo?“ zajímala se Jenna. „Cissy nechtěla vyrýt hlínu z hrobu Morgany Chilleenové. Přinesla jinou, kterou nabrala někde v blízkosti hřbitova, a domnívala se, ţe naletíme…“ Cissy hleděla do země. „To pomyšlení, ţe bych se někomu měla hrabat v hrobě, mě najednou úplně vyřídilo, a tak…“ „S tím jsme také počítali,“ přerušila ji Marissa. „V tom přece celá zkouška spočívala.“ „A co Jeff a Rob?“ chtěla vědět Jenna. „Měli přinést něco neobvyklého na důkaz, ţe skutečně byli ve Vesnici stínů. A co přinesli?“ Otevřela dlaň a ukázala dva hroty šípů. „To nic nedokazuje.“ „Jsou z Vesnice stínů,“ namítl Jeff. „Pojďte tam s námi zpátky a my vám přesně ukáţeme, kde jsme je vzali!“ „To je k ničemu,“ namítla Tamara. „Můţete je tu v okolí najít kdekoli. Indiáni tu bývali všude. Údolí stínů a Vesnice stínů jsou jejich názvy…“ Marissa si odkašlala. „Myslím, ţe uţ je pozdě a musíme se do školy vrátit před svítáním. Zítra se dovíte, kdo z vás – pokud vůbec někdo – byl do klubu přijat.“ „Takţe vy jste se opravdu dostaly aţ do Jebovy boudy?“ zeptal se Jeff děvčat, kdyţ se všichni vraceli do školy po pěšině, osvětlené měsícem. Vedoucí klubu se za nimi opozdili, protoţe museli zamknout srub. Jenna přikývla. „Škoda, ţe jsem tam nešel já,“ řekl Jeff závistivě. „Jak vás, kluci, mohlo napadnout přinést zrovna hroty šípů? Přece 28
vám bylo jasné, ţe to mělo být něco zvláštního a průkazného,“ vloţila se do hovoru Deidra. „Tobě se to mluví,“ řekl Jeff popuzeně. „Ty se do klubu dostaneš, to je jasné.“ „Jak to myslíš?“ „Máš všechno, co jim vyhovuje. Máš dobré známky, jsi oblíbená, tatínka máš bývalého člena…“ „Oba strejdy taky,“ vpadla Deidra. „Ale to přece ještě neznamená, ţe se tam dostanu já.“ Proč lţe? napadlo Jennu. Vţdyť přece podle toho, co říkala, ví, ţe ji přijmou. „Rád bych věděl,“ dumal Jeff, „kolik z nás se do klubu dostane.“ „Snad všichni,“ řekla Jenna. „Aspoň si to myslím.“ „Jste všichni pitomí,“ ozval se náhle Rob. Jenna se na něho překvapeně podívala. Bylo to poprvé, co za celou dobu promluvil. „Děláte si starosti,“ pokračoval, „hrajete si na hrdiny a přitom na tom všem vůbec nezáleţí. Celá zkouška odvahy je pro psinu králíkům! Oni přece uţ napřed vědí, ţe přijmou jen dva členy, tak proč tolik povyku?“ „O čem to vůbec mluvíš?“ ţasla Jenna. „Slyšel jsem, jak spolu Marissa a Wendy hovořily. Počet členů je omezený a tenhle rok mohou přijmout jen dva nováčky. Jednoho kluka a jednu holku.“ Deidra se najeţila: „Určitě ses musel přeslechnout!“ „Zítra uvidíte sami,“ řekl Rob, „a bude vám jasné, ţe nás všechny prohnali spoustou ptákovin úplně zbytečně.“ „To přece nemůţe být pravda,“ ohradil se Jeff nazlobeně. „Vţdyť by to znamenalo, ţe celá ta zkouška je od začátku aţ do konce…“ „Divadýlko,“ doplnil ho Rob. „Můţeš si být jistý, ţe členové klubu o nikoho z nás valně nestojí.“ Jenna se bránila tomu uvěřit. Kdyby to totiţ byla pravda, pak jediné přijaté děvče bude samozřejmě Deidra a na ni samotnou se nedostane! Přepadl ji smutek a chvíli se loudala vzadu za skupinou. „Hej, počkejte na nás!“ ozvalo se za ní. Otočila se a za zády jí stála Marissa. „Mysleli jsem, ţe na nás počkáte. Měli bychom jít všichni 29
společně, protoţe lesy tu nejsou v noci bezpečné.“ „Jo,“ souhlasil Rob. „Jsou tu strašlivé sovy, krvelační králíci a někdy dokonce i skunkové.“ „Myslela jsem spíš na přízraky,“ řekla Marissa. Rob se zasmál. „Ať si říká kdo chce co chce, rád bych jednou takovou potvoru viděl, ale nějak se mi to nechce podařit. Asi proto, ţe nejsou, nikdy nebyly a nikdy nebudou.“ „Já bych si tím tak jistý nebyl,“ namítl Dave, jeden z členů klubu. „Před několika lety –“ Nedořekl. Cestu jim náhle zastoupila vysoká postava v černém splývavém rouchu a v černých rukavicích. V jedné ruce drţela krumpáč. Jenna strnula hrůzou. Teď zjevení sevřelo krumpáč oběma rukama a začalo ho pomalu zvedat. Jenna nemohla uvěřit vlastním očím. Postavě chyběla hlava!
30
VI. Zjevení v černém napřáhlo krumpáč a pomalu kráčelo proti Jenně a ostatním. Les se rozezněl zděšenými výkřiky. „Utíkejte!“ zakřičela Marissa. Jenna vystartovala, ale po několika skocích se zastavila. Vzpomněla si náhle, jak mistrně předstírala Marissa hrůzu ve srubu i u rakve s Delem. Tohle bude zase nějaký podfuk! „Počkejte, neutíkejte!“ křikla na ostatní. Bezhlavá postava se zastavila a pak obrovským skokem zmizela v porostu. „Za ním!“ vykřikl Rob a rozběhl se do lesa. Za chvíli se vrátil a zubil se od ucha k uchu. „To se ti zase povedlo, Marisso,“ řekl uznale. „Ale – já o tomhle nic nevím,“ koktala Marissa. Stále ještě nesla ve tváři stopy proţitého strachu. „Nepovídej, Marisso,“ doráţela Deidra. „Přiznej, ţe to zase byl jeden z triků na zkoušku odvahy.“ „Jenţe tohle jsme my nevymysleli,“ ubezpečovala ji Wendy s očima navrch hlavy. Obrátila se k Marisse a řekla skoro provinile: „Asi jsme zašli moc daleko.“ „Co tím myslíš?“ pátral Jeff. „V čem jste zašli moc daleko?“ „Museli jsme vás samozřejmě něčím vyděsit, ale – ale rozhodně jsme nikoho neměli posílat do Jebovy boudy!“ „Přece si nemyslíš, ţe tohle zjevení má něco společnýho s Bendigem?“ vpadla Deidra. „Něco společného má. Je bezhlavé a má krumpáč! My – my jsme prostě neměli ani ponětí, ţe bychom Jeba mohli vaší návštěvou vyvolat z hrobu! To se nikdy nemělo stát!“ 31
Marissa upřeně zírala na místo, kde přízrak zmizel v lese, a zřejmě jí nebylo do smíchu. „Víte – ono totiţ…“ začala vysvětlovat a náhle se zarazila. „Co to támhle je?!“ Poodešla na kraj cesty a zvedla něco na zemi. „Pojďte sem. Podívejte, co jsem našla.“ Všichni se nahrnuli k ní. Marissa rozevřela ruku. Na dlani se jí leskl malý kousek pyritu. Po všech těch záţitcích se Jenně ani nechtělo spát. Dlouho seděla u Roba a Jeffa v pokoji a všichni společně přemílali dnešní události. Rob tvrdil, ţe celý ten pitomý bezhlavý duch je samozřejmě jeden z Marissiných triků, Jeff to popíral. Jenna si byla jistá. Celou noc se neklidně převalovala v posteli. Na duchy sice nevěřila, ale stále ji pronásledoval ten podivný pocit strachu, který ji přepadl, kdyţ odevzdávala Marisse pyrit. Koneckonců – uklidnila se – co na tom záleţí? Hlavně abych se dostala do klubu! Ráno ji probudil zvláštní zvuk. Vztyčila se v posteli a uviděla na zemi obálku, podstrčenou pode dveřmi. Uprostřed trůnilo její jméno, v levém rohu nahoře bylo vepsáno ‚Klub Stínů‘. Sedla si na kraj postele a rozčileně obálku obracela. Paneboţe, modlila se v duchu. Dej, ať to dobře dopadne. Pak opatrně obálku otevřela, aby ji nepoškodila, a vytáhla z ní přeloţený list papíru. Přečetla si lakonickou zprávu, nejprve jednou a pak ještě několikrát. Zněla: „Vítáme tě jako nového člena Klubu Stínů. Schůzka je dnes po vyučování ve srubu.“ „Podařilo se!“ vykřikla nadšeně Jenna. „Přijali mě!“ Radostí se roztančila po pokoji. Poprvé ji potěšilo, ţe má pokoj sama pro sebe a můţe naplno projevit své štěstí. Rob se zřejmě s tou svou ‚jednou holkou a jedním klukem‘ pořádně zbodnul. Jak vlastně dopadl on? Rychle se oblékla, proběhla chodbou k pokoji kluků a zaklepala. Otevřel rozespalý Rob. „Robe, přijali mě!“ „Blahopřeju,“ řekl bez nadšení. „Tobě prostě vţdycky všechno vyjde.“ „A co vy?“ doráţela Jenna. „Myslím, ţe to budu muset v ţivotě vydrţet bez klubu,“ usmál se Rob a ukázal sestře svůj lístek: „Děkujeme ti za snahu a přejeme ti 32
pro příště více štěstí.“ „A co Jeff?“ „Zeptej se ho sama, právě se vrací ze snídaně,“ ukázal Rob do chodby. Jeff se blíţil a melancholicky ukusoval z vdolku. Stačil jediný pohled, aby bylo Jenně jasné, ţe také neuspěl. „Tebe, jak vidím, přijali,“ řekl Jeff, kdyţ uviděl rozzářenou Jennu. „Ale podle mě zrovna moc spravedliví nejsou. Udělal jsem všechno, co po mě chtěli. Podstoupil jsem i tu pitomou zkoušku odvahy. Můţu snad za to, ţe Rob usoudil, ţe hroty šípů budou jako důkaz stačit?“ „Jen mi klidně nadělej na hlavu, kdyţ ti to uleví,“ řekl Rob nevzrušeně. „Vţdyť jsem tak moc neřekl,“ bránil se Jeff. „Stejně jsme neměli šanci. Proč přijali třeba tady Jennu? Protoţe šla do Bendigovy haluzny. Ten, kdo si vytáhl červenou, byl přijat uţ předem, pokud to úplně nezvoral. To je přece jasné.“ Jenna nevěděla, co na to říct. Ani se moc nedivila, ţe nepřijali Roba, který od začátku mluvil o klubu s pohrdáním, ale překvapilo ji, ţe neuspěl snaţivý a dokonalý Jeff. Raději se rychle rozloučila a zamířila do jiného křídla budovy. Vyběhla schody o patro výš a zaklepala na dveře pokoje, kde bydlela Deidra. Chvíli se nikdo neozýval. Jenna uţ chtěla odejít, kdyţ se dveře otevřely a v nich stanula Deidra se stopami slz na tvářích. „Co se děje?“ uţasla Jenna. „Co by se dělo?“ řekla Deidra bezbarvě. „Nevzali mě.“ „Tebe ţe nevzali?!“ „Protáhli nás všemi moţnými zkouškami – a úplně zbytečně!“ hořekovala Deidra. „Táta si teď o mě určitě pomyslí, ţe jsem úplný idiot!“ Jenna se marně snaţila zakrýt překvapení. „Je mi to hrozně líto – a vůbec tomu nerozumím,“ koktala. „Vţdycky jsem si myslela, ţe jestli vůbec někoho přijmou, budeš to ty.“ „Nelam si se mnou hlavu. Vţdyť tobě asi taky není moc do smíchu.“ „Víš – jak bych ti to řekla? – Sice to teď vůbec nechápu, ale přijali mě!“ „Jak to?“ vyjevila se Deidra. „Přece – přece jsme všechno dělaly 33
společně, tak proč tebe přijaly a mě ne?!“ „Nemám ponětí,“ řekla Jenna stísněně. „Třeba měl Rob nakonec pravdu, ţe chtějí přijmout jen jednu holku…“ „Tebe,“ dokončila Deidra. Chvíli to vypadalo, ţe se znova rozpláče, ale nakonec se ovládla a podařilo se jí vykouzlit na rtech něco vzdáleně podobného úsměvu. „Tak ti tedy blahopřeju,“ řekla tiše. „Jsem ráda, ţe kdyţ uţ se to nepodařilo mně, povedlo se to aspoň tobě.“ Napřáhla ruku. Jenna ji stiskla a najednou nevěděla, kam uhnout očima. „Díky, Deidro. Je mi strašně líto, ţe jsme se tam nedostaly obě.“ Ještě nikdy nebyla Jenna tak šťastná, jako kdyţ si vyšlapovala lesem na svou první schůzku Stínů. Konečně dnes přijde jako řádný člen! Být členem Klubu Stínů byl dosud jen nedostupný ideál, o kterém snila hned od prvního dne, kdy vstoupila na zdejší školu. Dnes se jí tedy otevřou dveře, kterými projde do světa oblíbenců a společenské smetánky! Tohle jsou ty dveře, řekla si, kdyţ stanula před srubem. Zaklepala a otevřel jí pan Tam, školní poradce Klubu. „Vida, tady máme našeho nového člena,“ řekl s úsměvem. „Blahopřeju ti, Jenno.“ „Díky, pane Tame.“ O několik minut později dorazil Danny Overton a dostalo se mu stejného uvítání. Jenna se přátelsky usmívala na Marissu a Wendy, ale nevěnovaly jí jediný pohled a něco si v koutě šuškaly. Dnešní schůzka měla být věnována přípravám tradiční večeře, na kterou Stíny kaţdoročně zvaly důchodce ze Silverbellského domova. Po krátkém úvodu vyzval pan Tam, aby se přihlásili dobrovolníci do kuchyně. Nikdo se neozval. „Neokrádejte mě o čas,“ řekl pan Tam nakvašeně. „Za pět minut musím odejít na další schůzi, tak se račte rychle rozhodnout.“ Jennina ruka se váhavě zvedla do výše. „Často jsem doma vařila a znám jeden recept na výbornou zeleninovou polévku. Mohla bych ji třeba udělat jako první chod.“ „Výborně,“ řekl pan Tam a zapsal si její jméno. „Potřebujeme ale další. Komu se do kuchyně nechce, můţe třeba upravovat stoly nebo 34
obstarávat nákupy.“ K Jenninu úţasu se nikdo nepřihlásil a chvíle trapného ticha se stále prodluţovala. Jenně povolily nervy. „Myslím,“ dodala, „ţe bych mohla pomáhat i při úpravě stolů.“ „Dobrý nápad,“ chechtala se Wendy. „Kdyţ to takhle půjde dál, můţe Jenna celou tu hostinu vystrojit sama.“ „To byl velmi pitomý vtip,“ řekl pan Tam znechuceně. „Jenom nevím, jak chcete s takovýmhle přístupem ten oběd zorganizovat.“ Po další chvíli se konečně začaly váhavě zvedat ruce a seznam dobrovolníků se pomalu zaplňoval. „Lituji, ale musím uţ jít,“ omluvil se pan Tam a předal Marisse seznam. „Teď uţ to snadno doděláte. Uvidíme se zase příští týden.“ Sotva za ním zapadly dveře, Marissa si slyšitelně oddechla. „Uf, to to trvalo! Myslela jsem, ţe snad vůbec nevypadne!“ Poloţila seznam na stůl. „Kdo se postará o výzdobu?“ „Já!“ hlásila se překotně Wendy. „Mám totiţ úţasný nápad.“ „Ale – co bude s tím zbytkem oběda?“ naléhala Jenna. „Zatím máme jen tu polévku…“ „Třeba to bude starouškům stačit,“ smála se Marissa. „Moje babička například nejí skoro vůbec. S tím si nedělej hlavu.“ „Myslím,“ pokračovala Wendy, „ţe zaloţím výzdobu na stříbrné a zlaté. Ohromně to podtrhne ty šaty, co mi rodiče poslali k narozeninám. Naděláme zlaté a stříbrné vlaječky a květiny.“ „Kdyţ se tu mluví o šatech,“ řeklo jedno z děvčat, které Jenna neznala, „všimli jste si, do čeho se dnes nahustila Toby Milgramová?“ „Vypadala jako blázen,“ řekla Wendy opovrţlivě. „Spíš jako jitrnice,“ přisadil si Del. James vstal a začal předvádět chodící jitrnici. Marissa i ostatní řvali smíchy. Jenna a Danny si spolu vyměnili rozpačité pohledy: Tohle má být ta chilleenská elita?! Večer seděla Jenna ve svém pokoji a psala úkoly. Tentokrát pro změnu litovala, ţe nemá spolubydlící, která by jí pomohla s matematikou. Text zadání jí tančil před nevyspalýma očima, nerozuměla mu a nedokázala se soustředit. Zívání ani protahování 35
nepomáhalo. Náhle ji vyrušil podivný zvuk, připomínající kapání vody. Nepřicházel ode dveří, ale od okna. To je zvláštní, divila se Jenna. Přece mi nikdo nemůţe ve druhém patře klepat na okno. Asi prší. Odhrnula záclonu a vyhlédla ven. Bylo zataţeno, nepršelo, ale drobně sněţilo. Vzhledem k tomu, ţe byl tak neobvykle teplý podzim, přišel sníh dost brzy. To není moţné, pomyslela si. Sníh přece nevydává zvuky jako kapající voda. Odešla od okna a oblékla si ţupan. Zvuky se ozvaly znova. Kap… kap… kap. „Co to, proboha…?“ Jenna se znova vrátila k oknu a zírala do šera. Sněhové vločky stále vířily nad korunami borovic. Snad se mi to jen zdálo, usoudila. Kap. Kap… kap… kap. Sníh se uţ pomalu začal usazovat a barvit trávníky na bílo. Jenně se najednou zdálo, ţe se na bílé ploše něco hýbe. Zaostřila zrak. Po trávníku pomalu kráčela k lesu vysoká, tmavá postava s krumpáčem v ruce. Náhle se zastavila a obrátila se ke škole. Jenně se málem zastavilo srdce. Byl to starý známý – bezhlavý přízrak.
36
VII. Jenna u okna i postava u lesa stály chvíli nepohnutě. Pak zjevení náhle několikrát máchlo krumpáčem a zmizelo ve tmě stromů. Zbyly po něm jen stopy ve sněhu. Jenna se posadila na postel a přemýšlela. Stopy! napadlo ji. Ţádný duch přece po sobě nenechává stopy. Ale kdyţ to tedy není duch, musí to být člověk, který ji chce vyděsit. Někdo, kdo ví, ţe šla do Bendigovy chatrče. Jenţe – kdo a proč? Vstala a začala přecházet po pokoji. Chtějí ji snad Stíny strašit ještě dál? To by přece nemělo smysl. Ale kdo tedy? Nakonec to musela vzdát. Protoţe ji nová příhoda pořádně probrala z ospalosti, rozhodla se, ţe se ještě chvilku věnuje biologii a napíše zprávu o svém dnešním laboratorním pokusu. Přitom zjistila, ţe uţ nemá jediný předtištěný papír pro vepsání zprávy. Napadlo ji, ţe Jeff má u sebe vţdycky fůru všech moţných formulářů, takţe si můţe od něho jeden vypůjčit. Vyšla na chodbu a přeběhla k pokoji chlapců. Dveře byly napůl otevřené. „Jeffe?“ zavolala. „Robe?“ Krátce zaklepala a vešla. V pokoji se svítilo, ale nikdo tam nebyl. Jeffův stůl svítil jako vţdy úpravností. Knihy stály mezi zaráţkami jako vojáci a sešity a desky s papíry byly pečlivě sloţeny po stranách. Netrvalo proto dlouho, neţ Jenna našla, co hledala. Napadlo ji, ţe na Robově stole by asi nenašla nic, a v duchu se usmála. Zatímco Jeff byl pedanticky pořádný, byl Rob – s prominutím – chlívák. I kdyby nevěděla, ţe tu Rob bydlí, podle jeho tradičního nepořádku by to ihned poznala. Celý stůl i prostor kolem něj byly poházeny knihami, nahodile proloţenými hromádkami 37
popsaných i Čistých papírů. Mezi tím se různě povalovaly tuţky a pera, všechno podle metody ‚co kam upadne, tam to zůstane‘. Na hraně stolu vratce balancovala objemná kniha – jen spadnout. Jenna k ní došla a postrčila jí doprostřed stolu. Náhle ji zaujal obrázek na otevřené stránce. Byla to kresba starého zlatokopeckého tábora a v jejím roku byla nakreslená postava bezhlavého ducha. Podívala se zvědavě na titul knihy: Legendy Údolí přízraků! Vrátila se k otevřené stránce. Rob měl právě rozečtenou legendu o Jebovi Bendigovi. Proč zrovna on tohle čte? podivila se Jenna. On, který tvrdí, ţe všechny tyhle povídačky jsou nesmysl? Neodolala, obrátila list zpět a rozhodla se přečíst si celou pověst od začátku. Bylo jí přitom, jako by se neoprávněně zmocňovala nějakého tajemství, a v zádech ji mrazilo. Byla tak zabraná do četby, ţe nevnímala, co se kolem děje, a vzpamatoval ji teprve zvuk přibouchnutých dveří. „Co tu děláš?“ vyjel na ni vztekle Rob. Bylo jí jasné, jak moc to teď u bráchy prohrála, protoţe věděla, ţe si Rob chrání své soukromí jako lvice mláďata. Uţ před třemi roky, kdy se jejich rodiče vzali a začali ţít všichni pohromadě, ji varoval, ţe nesnáší, kdyţ mu někdo strká nos do jeho osobních věcí. „No tak?“ naléhal Rob. „Dozvím se konečně, proč mi tu čmucháš?“ „Já – přišla jsem si od Jeffa vypůjčit laboratorní formulář…“ „Jeffův stůl je támhle. To snad poznáš, ne? Tak proč mi lezeš do mého?“ „Nikam ti nelezu,“ rozzlobila se Jenna. „Přišla jsem za Jeffem. Tady ta kniha vypadala, ţe kaţdou chvíli spadne, tak jsem ji posunula dál na stůl. Byla zajímavá, tak jsem se na ni podívala, to je všechno. Nemusíš hned vyhazovat kopytama.“ „Máš dvě vteřiny na to, abys vypadla,“ řekl Rob zlověstně. „Jen se nezblázní, vţdyť uţ jdu.“ Ještě u dveří se otočila a podívala se na bratra, ale ten se tvářil tak nepřátelsky, ţe raději beze slova odešla. „Dnes,“ řekl učitel přírodopisu pan Rothrock, „si uděláme místo písemného testu soutěţ.“ 38
Jenna a s ní mnoho ostatních si nešťastně povzdechli. Nikdo nejevil valné nadšení. Snad jedině Jeff, sedící za Jennou, si to pochvaloval. Miloval soutěţe, protoţe mu dávaly příleţitost zvítězit. „Teď všichni vstaňte,“ pokračoval pan Rothrock. „Kaţdému z vás ukáţu obrázek nebo předmět, vztahující se k ţivotu ve stojatých vodách, a pak poloţím otázku. Kdo dá špatnou odpověď, musí se posadit. Kdo poslední zůstane stát, zvítězí a dostane ode mě jedničku v krouţku, coţ, jak víte, znamená v celkové klasifikaci mnoho. Je to jasné?“ Jenna ztratila poslední zbytky dobré nálady. Přírodopis byl pro ni nejtěţší předmět. Učila se ho sice poctivě, ale nějak jí nešel do hlavy a výsledky nikdy nebyly valné. Bylo jí trapné, ţe má teď před celou třídou dělat ze sebe hlupáka. Soutěţ začala. Ke svému úţasu Jenna zjistila, ţe se jí tentokrát na všechny otázky daří odpovídat správně. Po dvaceti minutách všichni odpadli a zůstali stát jen ona a Jeff. „Vidím, ţe vy dva jste se pilně učili,“ řekl s úsměvem pan Rothrock. Pak vytáhl obrázek podivného, černobílého plaza. „Jeffe, víš, co to je?“ zeptal se. Jeff se zadíval na obrázek. „Je to ještěrka,“ řekl nakonec. Jenna s ním v duchu souhlasila. „Bohuţel, Jeffe,“ řekl pan Rothrock, „budeš se muset posadit.“ Několik spoluţáků se škodolibě zachechtalo a Jeff zrudl. „Teď ty, Jenno. Víš, co to je?“ Jenna usilovně přemýšlela. Kdyţ to není ještěrka, co to můţe být? Pak si vzpomněla, ţe ten obrázek v učebnici viděla. „Myslím, ţe je to mlok,“ řekla nejistě. „Výborně,“ rozzářil se pan Rothrock. „Blahopřeju. Zakrouţkovaná jednička je tvá!“ Jenna se posadila a zářila blahem. Pak ji napadlo, ţe by se slušelo popřát Jeffovi pro příště více štěstí. Otočila se k němu a ustrnula, kdyţ spatřila, jaká zloba mu sršela z očí. „Myslíš si, ţe jsi jednička?“ zasyčel nenávistně. „Ţe musíš mít vţdycky všechno, co se ti zamane? To jsi tedy vedle a já ti to brzy dokáţu. Jen počkej…!“ Měla pocit, jako by dostala facku. „Co blbneš?“ vyjevila se. „Vţdyť je to jen pitomá soutěţ!“ 39
„Jen počkej – ještě uvidíš!“ Večer se Jenna setkala s Deidrou ve školní knihovně. Vypůjčila si haldu knih a začala psát svou čtvrtletní přírodopisnou práce o jedlých plodinách, divoce rostoucích v Údolí přízraků. „Kdybys potřebovala,“ nabídla se Deidra, „mám takový přehledný článek o rostlinstvu Jihozápadu.“ „Díky,“ řekla Jenna vděčně. Po tom, co se jí přihodilo s Robem a Jeffem, ji překvapilo, ţe s ní vůbec ještě někdo mluví. Po hodině práce si děvčata dala desetiminutovou přestávku. „Jak ti to jde v Klubu Stínů?“ zeptala se Deidra zvědavě, kdyţ vyšly na vzduch. „Měli jsme schůzku na přípravu večeře pro důchodce. Já budu prostírat stoly a uvařím první chod.“ „To zní slibně,“ zalibovala si Deidra. „Nemohl by ti při tom nějaký nečlen pomáhat?“ „Jistě,“ přisvědčila Jenna. „Měla bys snad zájem?“ „Samozřejmě. Kdyţ uţ se toho nemohu zúčastnit jako Stín, tak aspoň ráda vypomůţu.“ Jenna se usmála. Měla radost, ţe se z Deidry vyklubala nová kamarádka. „Jaké to vlastně je, být jednou z nich?“ naléhala zvědavě Deidra. „Co Marissa a Wendy? Jsou teď na tebe hodnější?“ „Nijak zvlášť. Začínám si skoro myslet, ţe mě ještě protahují nějakými dalšími zkouškami.“ „Proč by to dělaly, kdyţ uţ tě jednou vzaly?“ „To nevím. Nejsem si tím ani moc jistá. Teď uţ se pár dní nic nestalo.“ „A co se stalo předtím?“ Jenna se zarazila. Má jí to povědět? Vţdyť ji Deidra bude mít za blázna! „Nebudeš mi věřit, ale viděla jsem toho bezhlavého ducha ještě jednou!“ řekla stísněně. „Kde?“ vyjekla Deidra polekaně. „Na trávníku před okny. Moc velká hrůza z něho ale nešla. Myslím, ţe mě Stíny ještě trochu cepují jako nováčka, ale snad s tím 40
brzy přestanou.“ „Opravdu si myslíš, ţe v tom mají prsty Stíny?“ „Jistě. Kdyby to byl opravdový duch, nebude po sobě nechávat stopy ve sněhu.“ „Nechci tě strašit,“ řekla Deidra nejistě, „ale v tomhle případě bych na to moc nedala. Podle jedné z pověstí nenosil Jeb s sebou jen krumpáč, ale také pořádnou váhu zlata. To všechno dohromady bylo prý tak těţké, ţe ho to táhlo k zemi a on vytlačoval hluboké stopy nejen jako ţivý, ale i později jako duch.“
41
VIII. O dva dny později leţela Jenna na posteli a přemýšlela o domácím úkolu z angličtiny, kdyţ ji vyrušilo zaklepání na dveře. „Kdo je?“ „To jsem já, Rob.“ Jenna zaváhala. Má mu otevřít? Od chvíle, kdy ji tak neomaleně vyhodil, s ním nemluvila a netouţila po tom ani teď. „Otevři,“ naléhal hlas zvenčí. „Musím ti jen něco říct a hned zase jdu.“ Otevřela dveře a spustila bez úvodu: „Abys věděl, tak jsem ti v tvých krámech nečmuchala!“ „Teď uţ to vím,“ souhlasil Rob. „Moc se omlouvám.“ Omluva vykonala své. Jennin vztek opadl. „Dobrá,“ řekla s úsměvem. „Omluvu přijímám. Ale za tu sprosťárnu mi aspoň udělej laskavost.“ „Jakou?“ „Za dva dny pořádají Stíny večeři pro důchodce a já budu mít fůru práce. Mohl bys přijít na výpomoc?“ Rob chvíli zíral do stropu. „Přijdu,“ řekl nakonec, „kdyţ mi předtím pomůţeš s přípravou na test z matematiky.“ „Dobrá platí,“ zaradovala se Jenna. A o další dva dny později se uţ Jenna činila ve školní kuchyni a krájela na prkénku houby do své oblíbené zeleninové polévky. Brambory, cibule, mrkev a rajčata se uţ vařily v ohromném hrnci na kamnech. „Pomocné sbory nastupují!“ ozvalo se od dveří a vstoupila Deidra 42
s plnou náručí potravin. „Všichni jsou do práce jako kati. Co mají dělat?“ „Můţou třeba udělat salát, kdyţ se jim tolik chce pracovat.“ „Senzace! To nebude problém,“ oddechly si ‚pomocné sbory‘. Pak se teprve Deidra rozhlédla po prázdné kuchyni. „To jsi tu na všechno sama?“ řekla udiveně. „Kde máš ostatní?“ „Marissa, Wendy a Tamara zdobí jídelnu, ostatní přijdou vařit později. Dokonce i Rob a Jeff slíbili, ţe budou roznášet jídla.“ Podívala se na hodinky a ulekla se. „Uf –“ ulevila si. „Úplně jsem zapomněla, ţe jsem se s Robem měla učit matematiku! Měla to být protisluţba za práci, kterou tu večer bude dělat. Ale kdyţ jsem to s ním domlouvala, docela mi vypadlo z hlavy, ţe vlastně musím odpoledne vařit!“ „Tak za ním jdi,“ radila Deidra. „Já ti tu polévku ohlídám.“ „Díky,“ zazářila Jenna. „Nemělo by to trvat dlouho.“ Běţela do svého pokoje, kde se měli sejít, ale Rob tam nebyl a nepřišel ani za další půlhodinu. To je mu podobné, pomyslela si Jenna. Nejdřív něco chce a pak se na to vykašle! Ledaţe by si myslel, ţe se máme sejít v jeho pokoji. Šla se tam podívat, ale nikdo nikde. Proč vlastně Rob otravuje, kdyţ pak stejně nic nedělá? Mám s ním jen samé nepříjemnosti. Uţ jsem kvůli němu promarnila skoro hodinu, zlobila se Jenna. Takhle to nejde. Vykašlu se na něho! Vracela se zpátky do kuchyně. Slunce se pomalu klonilo k západu a zdvihl se ostrý vítr. Za půl hodiny přijedou hosté a ještě není nic hotovo! Kdyţ šla kolem tělocvičny, zaslechla údery míče o stěnu a zvědavě nahlédla dovnitř. Spatřila samozřejmě Roba, který si tu klidně střílel jeden koš za druhým. „Co tu děláš?“ řekla naštvaně. „Měli jsme se přece učit!“ „A kolik je vůbec hodin?“ Mrkl na zápěstí. „Vida, to jsem to nějak prošvih. Ale jestli máš čas, můţeme na to jít teď.“ „To víš, ţe ho nemám,“ zlobila se. „Musím teď dodělat večeři. A jestli se ještě pamatuješ, slíbils mi, ţe mi pomůţeš.“ „To přece není problém. Potřebuješ lepší nervy, sestřičko. Nesmíš se nechat vytočit kaţdou volovinou.“ Jenna si zaloţila ruce a tvářila se uraţeně. 43
„Tak dobrá, dobrá, uţ na to jdu,“ řekl Rob smířlivě. Kráčeli přes tělocvičnu k východu. Rob právě sahal po vypínači, aby zhasl, kdyţ se náhle dveře sálu s mocným zaduněním zabouchly. „Který blbec…?“ ulevil si Rob. „Asi vítr. Venku to fouká čím dál víc.“ Zkusila kliku. Bylo zamčeno! „Pusť,“ řekl Rob. Opřel se do dveří vší silou, ale dveře se ani nehnuly. „Zdá se, ţe je opravdu zamčeno. Ale to není nic výjimečného. V tuhle dobu se uţ tělocvična zamyká kaţdý den.“ „Tos mě tedy potěšil,“ řekla Jenna nešťastně. „Za chvíli mám dávat večeři a trčím tu zamčená v tělocvičně! Nejde to přes šatny?“ „Všechno je zamčeno. Budeme to muset zkusit oknem.“ Rob přitáhl ke stěně lavici, stoupl si na špičky a otočil klikou okenního křídla. Vyhlédl ven – v tu ránu byl z lavičky dole. V očích měl výraz, který klidní a vyrovnaní hrdinové obvykle nemají. „Co je?“ vyjevila se Jenna. „Nevím,“ odpověděl Rob nejistě. „Mám dojem, ţe jsem viděl…“ „Co?“ Jenna vylezla na lavici a vyhlédla z okna. Zpočátku viděla jen stíny stromů. A pak se to stalo. Ze tmy se vyhoupla bezhlavá postava, napřáhla krumpáč a řítila se k oknu přímo na ni! Vykřikla hrůzou a spadla z lavičky Robovi přímo do náruče. „Dopr…“ zaklel Rob. „Rychle odsud!“ Ale Jenna stála jako přimrazená a nemohla odtrhnout oči od přízraku, který teď stanul přímo u okna… Napřáhlý krumpáč se dal pomalu do pohybu… „K zemi!“ zařval Rob, vrhl se pod okno na podlahu a strhl Jennu s sebou. Nad jejich hlavami se ozval ostrý praskot a na okenní tabuli naskočil bílý, neprůhledný ornament, podobný pavučině. „Jde po nás!“ vykřikl Rob. „Musíme pryč!“ Vzal Jennu za ruku a oba přeběhli na druhou stranu ke dveřím. Rob na ně nalehl celou silou a váhou, ale dveře se ani nepohnuly. Jenna se otočila a uviděla, jak krumpáč zasáhl okno podruhé. Cítila, ţe se začíná třást. Bylo jí jasné, ţe třetí ránu špičatým nástrojem nevydrţí uţ ani nerozbitné sklo. „Pojď,“ vybídl ji Rob. „Postavíme barikádu z lavic!“ Ještě ani nezačali, kdyţ se náhle dveře tělocvičny prudce 44
rozletěly.
45
IX. Mocný nápor ledového větru prolétl sálem a rozevlál plášť vysoké, temné postavy ve dveřích. Jenna vykřikla – a pak uţasle zírala do překvapené tváře nočního hlídače pana Fernandeze. „Co tu ještě děláte?“ zeptal se přísně. „To vy jste tu dělali takový kravál a mlátili do dveří?“ „Zasekly se dveře a nemohli jsme ven,“ vysvětloval Rob. „Uţ je to v pořádku.“ „Nic není v pořádku!“ vykřikla Jenna. „Venku něco chodí a má to krumpáč!“ Ukázala na rozbité okno. „Podívejte, co to udělalo!“ Pan Fernandez si okno prohlédl a zavrtěl hlavou. „O čem to mluvíš? Ta tabulka je takhle rozbitá uţ nejmíň čtrnáct dní!“ „Přece jsem to viděla na vlastní oči,“ bránila se Jenna. „A jak mi vysvětlíš, ţe uţ před týdnem objednali sklenáře? Má přijít zítra.“ Zadíval se starostlivě na Jennu. „Nic ti není? Jsi v pořádku?“ „Oba jsme v pořádku,“ ujistil ho Rob. „Tak dobrá,“ usmál se hlídač. „Teď uţ ale jděte, musím zamknout.“ Jenna a Rob vyšli na plošinu před vchodem. Jenně se stále ještě třásla kolena. „Myslíš, ţe to tu ještě někde je?“ uvaţoval Rob nervózně. „To nevím. Ale proč jsi vlastně panu Fernandezovi neřekl, ţes to viděl taky? Vţdyť si musel myslet, ţe jsem se zbláznila!“ Rob se díval do země. „Vidělas přece, jak reagoval, kdyţ jsi mu to řekla ty. A kromě toho – vţdycky jsem věřil, ţe všechny strašidelné povídačky jsou blbost a ti, kdo jim věří, jsou pěkně praštění. Sám teď 46
nevím, jestli jsem vůbec něco viděl. Třeba to byly jen stíny.“ „Opravdu si to myslíš?“ řekla Jenna pochybovačně. „Vlastně si uţ nejsem tak jistý,“ přiznal Rob. „Po všem tom dětinském strašení v Klubu Stínů jsem začal uvaţovat, proč vlastně tolik lidí na takové hlouposti věří. Proto jsem si z knihovny vypůjčil knihu místních pověstí a snaţil jsem se trochu vyzpovídat všechny, kteří tvrdili, ţe se s duchy setkali. A – nakonec jsem musel uznat, ţe by na tom něco mohlo být.“ „Takţe teď uţ věříš, ţe jsme viděli ducha?“ „Kdyby jen tak nějakého! Jenţe tohle byl asi opravdu duch Jeba Bendiga a nebyl tu náhodou. Bojím se, ţe jde po tobě.“ Kdyţ Jenna s Robem dorazili do kuchyně, bylo tu uţ doslova narváno. Celý Klub Stínů a další dobrovolníci byli v plné práci. „Kde jsi lítala?“ přivítala ji Deidra. „Uţ jsem tě šla hledat, ale nebyla jsi k nalezení.“ Jenna se omluvně usmála. „Promiň, dlouho jsem hledala bráchu.“ Deidra se obřadně uklonila a zašklebila se na Roba. „Vítáme tě ve společnosti horních deseti tisíc!“ Příjemná atmosféra příprav brzy vyhnala Jenně všechny duchy z hlavy. „Jak dopadla polévka?“ zajímala se. „Dá se to jíst?“ „Je mňam-mňam,“ ujistila ji Deidra. Jenna ochutnala a blaţeně se usmála. „To bychom měli,“ zalibovala si. Pak se obrátila k Robovi. „Pojď, podíváme se, co se tu ještě dá dělat.“ „Víš – nezlob se –“ uhýbal Rob, „ale já tu nebudu. Není mi po těch záţitcích nějak dobře a radši si půjdu lehnout.“ Jenna jen s námahou zadrţela vztek. To je celý Rob! Raději by se zabil, neţ by někdy s něčím pomohl! Je ovšem pravda, ţe vypadá, jako by se o něho pokoušela horečka. „Tak si jdi,“ řekla smířlivě. Odešla do učitelské jídelny, kde se dokončovaly přípravy. Jeff prostíral poslední stůl a Wendy s Marissou aranţovaly talíře a příbory. „Jdeš pozdě,“ řekla Marissa nerudně. Jenna se nenamáhala odpovědět a mlčky se připojila k Jeffovi. Skončili právě ve chvíli, kdy dorazil autobus s důchodci. Nastal čas 47
nosit jídlo a Jenna se vypravila do kuchyně pro svou polévku. Právě se snaţila zvednout těţký hrnec, kdyţ se ve dveřích objevil Jeff. „Nedři se s tím, já to vezmu,“ nabídl se. Jennu to udivilo. „Díky,“ řekla zmateně a snaţila se zakrýt překvapení. Proč je Jeff najednou tak ochotný, kdyţ od chvíle, kdy se nedostal do klubu, nenašel pro ni dobré slovo? Mlčky ho sledovala, jak s námahou vleče hrnec do jídelny a staví ho na přípravný stůl. S potěšení sledovala jídelnu, oţivenou veselým hovorem staroušků i chilleenkých učitelů. Všichni se usmívali a těšili se na večeři. Jennu zaplavil pocit hrdosti. Tohle je jedna z věcí, kvůli kterým se chtěla dostat do klubu. Duši – neduši – stálo to zato! Začala plnit polévkové mísy a Deidra, Jeff a Cissy je roznášely na stoly. Kdyţ to bylo hotovo, uvítala paní Danita jménem školy hosty a stručně poděkovala Klubu Stínů. Jenna nedočkavě sledovala elegantního bělovlasého staříka, který první nabral lţíci polévky a nesl ji k ústům. Co asi bude říkat, aţ ji ochutná? Muţ polkl a náhle se mu zkřivila tvář a zbarvila se do ruda. Vydal ze sebe podivný zvuk, stáhl si oběma rukama hrdlo a vyskočil ze ţidle, která se s hlučným bouchnutím svalila na zem. „Pomoc!“ zasípal. „Jed!“
48
X. „Chtějí mě otrávit!“ vřeštěl děda vyděšeně. Jenna s hrůzou přihlíţela, jak se sesul na podlahu, zmítal sebou a kopal nohama. V jídelně zavládlo ohromné ticho. „Zavolejte sanitku!“ vykřikl někdo. „Nikdo se nedotýkejte té polévky!“ volala paní Danita a spěchala ke zhroucenému muţi. V tu chvíli vběhla do jídelny školní sestra paní Albertová. „Ustupte trochu,“ přikázala, „a otevřete na něho okno.“ Sklonila se nad leţícím a uvolnila mu límec. „Jak se to mohlo stát?“ koktala Wendy vyděšeně. Marissa si vzala Jennu stranou a pustila se do ní. „Tys tu polévku vařila! Co jsi s ní, proboha, dělala?“ „O ničem nevím. Vţdyť jsem ji ještě před chvílí sama ochutnávala…“ Jídelna se zatím rozšuměla vzrušenými hlasy, padala obvinění a rozčilené dohady. „Uklidněte se!“ zvolala náhle paní Albertová. „Myslím, ţe tu vůbec nejde o jed.“ V tu chvíli se stařík začal namáhavě zvedat ze země. „Uţ je to lepší,“ funěl, „ale – bylo to strašné!“ „Zůstaňte v klidu leţet,“ radila paní Albertová. „Potřebujete si po tom šoku trochu odpočinout.“ Starý pán si odpočinul brzy. Neţ dojela sanitka, seděl uţ na ţidli a cítil se dobře. „Tak se aspoň podíváme na tu polévku,“ řekla ţena ze záchranky. Nabrala plnou lţíci a přičichla k ní. „Nic zvláštního necítím – aţ na to, ţe je v ní takové mnoţství červeného pepře, ţe by to snad porazilo 49
i slona! Kdo to vařil?“ „Já,“ přiznala se Jenna. „Vedle v kuchyni.“ Bylo jí trapně, protoţe se rázem stala terčem všech očí v sále. „Pojďte, já vám to ukáţu.“ Vešla do kuchyně, následována paní Danitou, paní Albertovou a ţenou ze záchranky. Na první pohled tu bylo všechno v pořádku. Kuřata a brambory, které připravili Danny s Delem, leţely na mísách, jen je roznášet. „Co je tohle?“ zeptala se náhle záchranářka. Dotkla se prstem plochy sporáku a ihned jí na něm ulpěly červenoţluté skvrny. „Tady jsi tu polévku vařila?“ „Ano, na tomhle hořáku.“ Teď si Jenna všimla dalších červených skvrn… Běţela k polici s kořením. Velké doze s červeným pepřem chybělo víko – a byla prázdná. „Myslím, ţes to s tím pepřem trochu přehnala,“ usmála se záchranářka. „Jak jsem to mohla přehnat, kdyţ jsem tam ţádný nedávala?“ bránila se Jenna. „Červený pepř do téhle polévky vůbec nepatří.“ „Jak se to podle tebe mohlo stát?“ naléhala paní Danita. „Mám ten dojem, ţe si tu někdo udělal pěkně pitomý vtip,“ řekla záchranářka. „Máte štěstí, ţe to takhle dopadlo.“ „Vůbec tomu nerozumím,“ ozvala se Jenna nešťastně. „Vţdyť jsem tu polévku ochutnávala těsně předtím, neţ ji odnesli do jídelny, a byla skvělá!“ Paní Danita zatím ochutnala kuře a brambory. „Tohle je v pořádku,“ usoudila. „Jenno, hlídej tu, prosím, ty mísy, dokud je ostatní neroznesou.“ Jenna se za ní zmateně dívala. Kdo to jen mohl udělat? Prakticky všichni, byl tu přece pěkný nával. Jenţe by si toho musel někdo všimnout, člověk přece není duch… Duch! „To se mi snad jenom zdá!“ ozval se od dveří Marissin naštvaný hlas. „Jak jsi takovou ostudu mohla dopustit?!“ „Nevím,“ řekla Jenna sklesle. „Nevím, jak se to mohlo stát.“ „Celá večeře mohla být v háji! Jestli neumíš nic lepšího, neţ dělat klubu podrazy!“ „Strašně mě to mrzí. Vůbec nevím, co se stalo. Je mi to hrozně líto.“ 50
„Ještě si o tom promluvíme!“ vyjela Marissa vztekle. Dál se o Jennu nestarala a začala s Wendy odnášet mísy s kuřaty do jídelny. Jenna se uţ ani neodváţila jim pomáhat. Najednou se jí zprotivili kamarádi i hosté. Chvíli bloumala po kuchyni a pak začala čistit rudé skvrny na kamnech a v polici s kořením. Vyndávala kořenky, vytírala pod nimi a znova je zasunovala. Kdyţ došlo na dózu s oreganem, zjistila, ţe ji nejde zasunout zpět. Zřejmě vzadu něco překáţelo. Natáhla ruku do police a nahmátla cosi tvrdého. Vytáhla to a strnula. V ruce se ji zatřpytil kousek kočičího zlata. Příštího rána sešla Jenna na snídani hned, jak otevřeli jídelnu. Skoro nikdo tam ještě nebyl, a to právě Jenna chtěla. Nechtělo se jí poslouchat vzrušené diskuse o včerejší ‚otrávené‘ polévce. Bez chuti převalovala v ústech ovesnou kaši, kdyţ se náhle proti ní zjevil Rob. „Co tu děláš tak brzy?“ zeptala se překvapeně. „Obvykle chodíš na snídani poslední.“ „Nemohl jsem spát,“ přiznal se Rob. „Pořád mi nejde z hlavy to, co jsme včera zaţili v tělocvičně.“ „V tělocvičně?“ Večerní malér s polévkou jaksi vymazal předchozí záţitky a Jenna v první chvíli nevěděla, o čem Rob mluví. „Aha – myslíš tu postavu, co jsme viděli?“ „Kdyby postavu,“ ošil se Rob. „Jenţe my jsme viděli ducha a navíc bezhlavého.“ „Jenţe to ještě není zdaleka všechno.“ Stručně vylíčila bratrovi příhodu s polévkou. Zapůsobila na Roba stejně silně jako duch v tělocvičně. „Měla jsi strašnou kliku,“ řekl rozechvěle. „Představ si, ţe by to byl skutečný jed!“ „Kdo by měl zájem trávit nějaké stařečky?“ „Ne ‚kdo‘, ale ‚co‘.“ Jenna zavřela oči. „Jen mi tu, prosím tě, nezačni znova vykládat o nějakém duchovi!“ „Vţdyť jsme ho oba viděli! A kdo jiný by se mohl nepozorovaně dostat k polévce?“ „Ale z jakého důvodu by se duch chtěl babrat s nějakou 51
polévkou?“ Skoro se zasmála, jak jí ten nápad připadl pitomý. „Aby ti ukázal, co dovede. Abys poznala, jak blízko se k tobě můţe nepozorovaně přiblíţit. Věř mi, je to varování!“ „A co si představuješ, ţe bych s tím měla dělat?“ Rob se nejistě zasmál. „Nevím. Snad bys měla odsud co nejrychleji vypadnout. Najít si jinou školu. Čím bude dál, tím líp. Já sám se chystám zavolat domů, aby si nás vyzvedli.“ „Zbláznil ses? Copak můţeme během školního roku odejít?“ „No – a co? Co je podle tebe důleţitější? Ztratit školní rok, nebo si zachránit ţivot?“ Jenna se rozzlobila. „Já vím, o co ti jde. Nikdy se ti v Chilleenu nelíbilo, ale tohle uţ přesahuje…“ „Myslím to váţně,“ vskočil jí do řeči Rob. „Všechno, co jsem si přečetl, dokazuje, ţe Jeb Bendigo uţ vraţdil. Chceš být snad další na řadě?“ Ten večer seděla Jenna dlouho do noci v knihovně a psala svůj přírodopisný laboratorní úkol. Celá škola tonula ve tmě, kdyţ se k ránu vracela do svého pokoje. Měla plnou hlavu svého pokusu. Byla si jistá, ţe došla k správným výsledkům, a ani nelitovala, ţe jí to stálo fůru psaní. Měla radost, ţe problému dokonale porozuměla a ţe práce dopadla daleko lépe, neţ předpokládala. Usmívala se, kdyţ stoupala po schodišti ke svému pokoji. Náhle zhaslo světlo a ocitla se ve tmě. Doprčic, pomyslela si. To musí ta pitomá ţárovka prasknout zrovna teď? Chytila se rukou zábradlí a vystoupala schody potmě. Pak se pustila a snaţila se dotápat podle stěny ke svému pokoji. V tom okamţiku ucítila prudkou ránu do ramene. Zavrávorala. Snaţila se udrţet rovnováhu a něčeho se chytit, ale ruka uţ nenašla spásné zábradlí a Jenna padala dolů po schodišti.
52
XI. Zoufale vykřikla. Bolestivé nárazy o schody jí vyráţely dech. Pak nahmátla sloupek zábradlí a pevně se ho zachytila. Mohlo jí to sice utrhnout ruku, ale pád se zastavil. Zůstala leţet uprostřed schodiště a na chvíli ztratila vědomí. Probudila ji prudká bolest v kotníku. Sykla a jako by si uvědomila, co se stalo, podívala se k horní podestě schodiště, odkud ji někdo tak surově srazil. Nikdo tam nebyl. Právě se chystala zavolat o pomoc, kdyţ cvakl vypínač a světlo se znova rozzářilo. Nad ní se skláněla paní Danita. „Co se ti, proboha, stalo, Jenno? Jsi v pořádku? Počkej, nehýbej se, zavolám –“ „Je to dobré,“ řekla Jenna nejistě. „Narazila jsem si kotník.“ „Podíváme se na to. Hm – začíná to otékat. Raději zavolám sestru.“ Odběhla a za půl minuty se vrátila. Zatímco čekaly, neţ se paní Albertová ustrojí, vyzvídala paní Danita, co se vlastně přihodilo. „Šla jsem po schodišti nahoru,“ vyprávěla Jenna. „Najednou zhaslo světlo, někdo mě praštil do ramene a shodil mě dolů.“ Ředitelka zpřísněla. „Někdo tě shodil? To snad ne. Nezdálo se ti to jenom?“ „Vţdyť jsem to docela jasně cítila,“ bránila se Jenna. „Viděla jsi někoho?“ „Byla přece tma.“ „Chápu, jak ti je,“ řekla paní Danita účastně, „ale asi se mýlíš. Pravděpodobně jsi jen uklouzla. Kdo a proč by ti chtěl ublíţit? To, co říkáš, je velmi váţné obvinění. Třeba se jen dobře nepamatuješ.“ „Moţná,“ připustila Jenna a bylo jí do pláče. Věděla, ţe jí 53
ředitelka nevěří. Konečně přišla paní Albertová a prohlédla Jenně kotník. „Myslím, ţe zlomené to není,“ usoudila, „ale pro jistotu zajedeme zítra do Silverbellu na rentgen. Zatím ti pomůţeme do postele a dáme ti na to led.“ Vynesli Jennu ‚andělíčkem‘ do schodů. Kdyţ míjely osudné místo, kde došlo k útoku, ředitelka se náhle zastavila a shýbla se pro něco na zemi. „Co to můţe být?“ zeptala se překvapeně a civěla na malý kousek nějaké hmoty ve své dlani. „Vypadá to jako kus pyritu,“ řekla sestra. „Jak se to sem dostalo?“ „To bych také ráda věděla,“ dumala paní Danita. „Snad jedině –“ Jenna uţ neposlouchala. Třásla se jako v zimnici a v hlavě jí zavířilo. Duch! Zase on! Tentokrát uţ je jasné, ţe ji chce zabít! Pak se probrala a zjistila, ţe se jí ředitelka něco ptá. „Prosím, paní Danito?“ „Ptám se, jestli jsi tohle uţ někdy předtím viděla.“ V prvním okamţiku zatouţila Jenna všechno paní Danitě vyklopit, ale pak usoudila, ţe to prostě nejde. Za prvé byla svázána přísahou, ţe ţádné tajemství Klubu Stínů nikdy nevyzradí, a i kdyby ji porušila, ředitelka by jí stejně nevěřila. Dostala se do úzkých. Byla ve smrtelném nebezpečí – a nikde se nesměla dovolávat pomoci! Příštího rána vykulhala Jenna ze školního autobusu s elastickým obvazem na kotníku a hliníkovou berlí pod paţí. Rentgen v selverbellské nemocnici potvrdil sestřin odhad, ţe kotník je pouze vymknutý. „Nech si to staţené a došlapuj na to co nejmíň,“ poradil doktor. Celý den si Jenna promítala v mysli noční událost. Byl to duch nebo člověk, kdo ji shodil ze schodů? Nakonec – protoţe představa ducha byla přece jen příliš děsivá – se přiklonila k tomu, ţe to byl člověk. Ale kdo byl tím záhadným nepřítelem? Podle kousku pyritu Jenna usoudila, ţe je to někdo z Klubu Stínů. Zazdálo se jí, ţe je nejvyšší čas promluvit si s Marissou. Ta přece musí vědět, jestli v tom má někdo z klubu prsty. Pajdala s berlí po škole, ale nikde ji nenašla. 54
Po poslední hodině odešla do svého pokoje a pokračovala na přírodopisné práci, kterou v noci uţ nedodělala a kterou zítra musí odevzdat. Před večeří s tím byla skoro hotová. Zbývalo uţ jen vypsat závěry. To uţ po večeři snadno dodělá a pak se snad konečně pořádně vyspí. Neţ se dobelhala do jídelny, byli uţ skoro všichni po jídle. Nabrala si na tác a právě si vybírala moučník, kdyţ se před ní objevila Deidra a vyjeveně zírala na berli. „Co se ti, proboha, stalo?“ „To nic. Jen taková malá nehoda.“ „Jako malá nehoda to zrovna nevypadá. Počkej, vezmu ti tác.“ Usadily se ke stolu. „Neviděla jsi Marissu?“ zeptala se Jenna. „Musím s ní nutně mluvit.“ „Uţ tu byla. Říkala, ţe se půjde učit s Tamarou. Ale řekni mi uţ konečně, co se ti vlastně stalo.“ „Spadla jsem ze schodů.“ Takhle to dnes uţ řekla nejmíň stovce lidí a bylo jí přitom divně. „Uklouzla jsi?“ „Ne tak docela.“ Kromě ředitelky zatím nikomu neřekla pravdu a touţila se svěřit někomu, kdo by jí věřil. Rozhodla se, ţe to Deidře poví. „Někdo mě strčil. Aspoň jsem to tak cítila.“ Deidře zbělela tvář. „A víš, kdo to byl?“ „Ne. Vlastně teď uţ ani nevím, jestli se to opravdu stalo.“ Trochu zmateně celou příhodu Deidře popsala aţ k okamţiku, kdy ředitelka našla na podlaze kousek pyritu. Přítelkyně dlouho nepromluvila. Pak se zeptala trochu zaškrceným hlasem: „A to všechno je pravda?“ „Je. Ale uvidíš, ţe to nakonec nebude moc velká záhada. Mohou to být Stíny, kteří mě stále ještě zkouší, nebo to měla být pomsta za ten průšvih s polévkou.“ „Ti v tom nejedou,“ řekla Deidra s určitostí. „Uvědomuješ si vůbec, ţe tohle musel být duch? Jinak bys přece musela někoho aspoň zahlédnout.“ „To není tak jisté. Kdyţ najednou zhasne světlo, nevidíš chvíli vůbec nic.“ 55
„Ne – myslím to úplně váţně,“ naléhala Deidra. „Táta mi o Jebovi všechno pověděl a je mi naprosto jasné, ţe Jeb po tobě jde, protoţes mu odnesla zlato. Zrovna takhle šel před dvaceti lety po tom klukovi!“ „Bůhví, co je na těch pověstech pravdy!“ „A jak se tedy, podle tebe, dostalo to zlato na schody? Jak to, ţes cítila, ţe do tebe někdo strčil? A jak je moţné, ţes přitom nikoho neviděla?“ „To nevím,“ přiznala Jenna. „Ale nebudu se to teď snaţit za kaţdou cenu nějak vysvětlit. Neměj o mě strach, Deidro, všechno bude v pohodě.“ Po cestě z jídelny si ale uvědomila, ţe pohoda je zatím v nedohlednu. Kdo a proč mi tohle všechno dělá? dumala nešťastně. Duch Jeba Bandiga je přece nesmysl! Musí to být někdo ţivý, kdo mi chce za kaţdou cenu nahnat strach. Někdo ze Stínů, nebo – nebo někdo, kdo se tam chtěl dostat a nevyšlo mu to? Na Stíny to nevypadá. Přijali ji velmi hezky a chovají se k ní přátelsky – aţ na Marissu s Wendy. To ovšem není nic divného, protoţe obě ty holky jednají takhle nemoţně a přezíravě s kaţdým. Došla ke schodišti a začala s námahou zdolávat schod za schodem. Přistihla se, ţe se přitom stále opatrně rozhlíţí. Neblázni, napomenula se. Kdo by tu teď na tebe útočil? K útoku ale nakonec přece jen došlo. Sotva se vybelhala do druhého patra, srazila se s běţícím Jeffem. „Kam koukáš?“ křikl na ni hněvivě. „Nemůţeš dávat pozor?“ „Já dávám pozor. To ty tu lítáš jako blázen!“ Teprve teď se na ni pořádně podíval. „Aha – jo. Slyšel jsem, ţe sis vymkla kotník.“ Se slovy politování a soustrasti se nezdrţovat a věcně se zeptal: „Uţ jsi dopsala tu čtvrtletní přírodopisnou práci?“ „Právě na to jdu,“ řekla a chystala se ho obejít. Jeff jí zastoupil cestu. „Ţe by?“ doráţel jízlivě. „Ţe by se velký Stín taky někdy uráčil makat?“ „Abys věděl, chybí mi uţ jen závěr.“ „Abys věděla, já uţ jsem dávno hotov.“ Protivně se zašklebil a odběhl. 56
Jenna chvíli postála. V hlavě měla zmatek. Proč je Jeff na ni takhle sprostý? Nějaké tušení měla: Jeffovi patrně vlezlo do hlavy, ţe se do klubu nedostal kvůli ní. Kdyby byla předvídala, jaké to její přijetí bude mít následky… ale ne! I s těmi následky chce být členkou Stínů! S oblíbeností jí to sice zatím vůbec nevychází, ale i tak má pocit jakési výjimečnosti. Otevřela dveře svého pokoje, rozsvítila a opřela berli o stěnu. Právě se chystala odskákat po levé noze ke stolu, kdyţ si všimla bílých skvrn, rozsetých po celé podlaze. Co to – propána…? A pak to uviděla: stovky drobně natrhaných papírků, rozházených, kam se jen dalo. Zachvátila ji panika, dobelhala ke stolu a vrhla se na své sešity. Ze všech zbyly jen holé desky. Všechny stránky byly roztrhané a poházené po místnosti. Horečně začala hledat svou čtvrtletní přírodopisnou práci. Rozčileně vířila kousky papíru po stole. A pak náhle našla útrţek, který jí prozradil, ţe její práci, kterou po tři týdny tak pracně psala, potkal stejný osud jako sešity!
57
XII. Jenně vyhrkly slzy a celý pokoj se náhle roztančil. Pak se rozostřil a zmizel docela. Dotápala k posteli, sedla si na ni a protřela si oči kapesníkem. Neštěstí se dovršilo. Kdyţ zítra neodevzdá přírodopisnou práci, octne se rázem mezi čtyřkaři, a to znamená vyhazov z klubu. Čím si zaslouţila, ţe ji takhle pronásledují? Komu a čemu to má prospět? Samozřejmě ji první napadl Jeff. Věděla, ţe vzhledem ke svému vítězství v poslední soutěţi má teď lepší prospěch neţ on. Neodevzdaná čtvrtletní práce je ovšem za pět a to mu pomůţe znova nad ní vyniknout. Přesto se jí ale nějak nezdálo, ţe by toho Jeff byl schopen. Co takhle Marissa? Ve svém jednání i uloţených zkouškách dokáţe být pěkně tvrdá a přesto, ţe je teď Jenna v klubu, její nevybíravé chování vůči ní se nijak nezměnilo. Zachvěla se, protoţe oknem náhle zavanul ledový vítr. Byla by přísahala, ţe předtím okno zavírala. Dohopsala k němu, aby ho zavřela – a náhle stanula jako přimrazená. Na parapetu leţel kousek pyritu a leskl se v měsíčním světle. Sevřela kov v dlani a cítila, ţe se chvěje zlostí. „Snaţíš se mě přivést do blázince, co?“ oslovila tajemného neznámého. „Ale počkej! Však já si tě najdu a pak si to s tebou vyřídím!“ Popadla berli a odpajdala k Marissině pokoji na konci chodby. Zaklepala na dveře a uslyšela Marissu, jak říká: „Je otevřeno. Dál!“ Jenna vešla. Marissa seděla se zkříţenýma nohama na posteli a leštila si nehty. Zběţně pohlédla na Jennin obvaz a berli. „Co se ti 58
stalo?“ „Jako bys to nevěděla!“ „Hm –“ řekla Marissa nepřítomně. „Ještě štěstí, ţe jsem si nezlámala obě nohy,“ rozjela se rozčileně Jenna. „I vymknutý kotník dokáţe člověka pěkně zdrbat. No – co? To bych všechno ještě spolkla. Ale vlézt mi do pokoje a zničit mi všechny sešity a čtvrtletní práci, to uţ přesahuje všechny meze! To jste tedy parádně přepískli! Jak dlouho tyhle debilní zkoušky budou ještě trvat?“ „O čem to tu mluvíš?“ „Nedělej, ţe o ničem nevíš. Herečka jsi sice dobrá, ale nemusíš to předvádět pokaţdé. Strašně jsem chtěla být členkou klubu. Po ničem jiném jsem tolik netouţila – ale takovéhle vylomeniny si uţ přece nemohu od vás nechat líbit!“ „Zbláznila ses? Jaké zkoušky? Přijetím do klubu přece všechny zkoušky končí!“ „A co ta polévka? To nebyla zkouška? A nadto si na mně ještě vyléváš vztek!“ Marissa si ofoukla nehet. „Divíš se? Trávit lidi není zrovna šťastný nápad.“ „Takţe mě teď za to proháníte bezhlavým duchem!“ Marissa zívla: „Posaď se a řekni mi to všechno souvisle od začátku. Je mi jasné, ţe se na to stejně chystáš.“ Jenna se usadila na posteli Marissiny spolubydlící a probrala dopodrobna všechny události. „A nakonec se mi dnes někdo vloupal do pokoje, roztrhal mi všechny sešity a zničil mi čtvrtletní přírodopisnou práci. Nechal po sobě na okně tohle.“ Jenna natáhla ruku s pyritem na dlani. Zdálo se, ţe Marissa náhle vypadla z role unuděné krásky. „Kde to přesně leţelo?“ vydechla skoro neslyšně. „Vţdyť jsem ti to říkala. Na okenní římse.“ „To snad není moţné!“ „Proč by to nebylo moţné? Copak jsi ho tam sama nedala?“ „Samozřejmě, ţe nedala. Uţ jsem ti přece řekla, ţe s ničím, co se ti přihodilo, nemají Stíny nic společného. Jenţe – Jenno – tím hůř! Protoţe všechno, co mi tu vyprávíš, se stalo taky tomu klukovi před 59
dvaceti lety!“ Jenně se rozbušilo srdce. „Víš – my o tom mladším členům tak dopodrobna nevykládáme,“ pokračovala Marissa, „ale víme, ţe po tom, co ten chlapec šel do Bendigovy chajdy, začaly se mu dít neuvěřitelné věci.“ „Jaké například?“ „Stejné, jako tobě. Duch se mu zjevoval před oknem, někdo mu ukradl všechno učení, i ze schodů spadl. Skoro se přitom zabil.“ „A to se nakonec nepřišlo na to, kdo mu to všechno dělal?“ „Nepřišlo. Proto to také připsali na vrub Bendigovu duchu.“ „Jenţe já na duchy nevěřím.“ „Počkej, neukvapuj se. Ještě jsem ti nedopověděla, jak nakonec přišel ten kluk o ţivot. Bylo to tenkrát, kdyţ se pořádala slavnostní zimní schůze. To je pro klub vţdycky největší událost roku. Protáhlo se to, začalo být chladno a on se nabídl, ţe donese z lesa dříví na topení. Uţ se nevrátil. Našli ho aţ za čtyři dny v rokli. Srazil si vaz. Mohla to být samozřejmě nešťastná náhoda, kdyby ovšem – kdyby mu u hlavy neleţel kousek Jebova kočičího zlata.“ Marissina tvář byla teď úplně bez krve. „Myslím, ţe jsme tě do té chatrče neměli posílat. Všechny ty tvé příhody se začínají příliš nápadně podobat všemu, co se stalo před léty.“ Jenna bezradně pokrčila rameny. „Uţ nevím, co si mám o tom všem myslet a čemu mám věřit. Ale co si počnu, jestli je to opravdu duch?“ „Jestli je to opravdu Bendigův duch, je zbytečné cokoli dělat. Ten se nezastaví před ničím.“
60
XIII. Jenna šla po lesní cestě a nohy se jí bořily do sněhu. Sypal se tak hustě, ţe bylo stěţí vidět. Obvykle se na sníh těšila, ale dnes jí nic neříkal. Byl pouze důvodem k tomu, aby si oblékla vysoké boty. Šla na svou první výroční slavnostní schůzi klubu. Byla to událost roku, na kterou se kaţdý člen uţ dlouho předem těšil a o níţ se všude mluvilo. Věděla, ţe by se měla těšit také, ale nějak jí to nešlo. Neměla náladu. Posledních čtrnáct dní jí ostatně nic dobrého nepřineslo, kromě toho, ţe se jí uzdravil kotník a pan Rothrock jí prodlouţil termín odevzdání čtvrtletní práce. Jinak nic moc. Marissa a Wendy ji stále přehlíţely a Jeff byl na ni hrubý. Kromě toho se jí zbláznil brácha, který přesto, ţe se uţ čtrnáct dní nic nestalo, stále naléhal, aby oba odešli z Chilleenu, neţ se stane něco hrozného. Trochu se rozveselila, kdyţ došla ke srubu. Jeho nepříjemná hranatost zmizela pod obrovskou čepicí sněhu a vypadal teď spíše jako pohádková chaloupka. Z komína se kouřilo. Zevnitř bylo slyšet hudbu a smích. Stiskla kliku a vešla. „Podívejme, kdo nám to přišel!“ přivítal ji Del s milým úsměvem. „To je přece naše nová členka!“ „Ahoj, Jenno,“ zavolala na ni Marissa přátelsky. „Přineslas hranolky?“ Jenna jí podala velký pytel a balíčky bramborových a ovesných hranolků. Pak si sundala lyţařskou bundu a dala ji sušit ke krbu. „Začíná tam být pěkná zima,“ poznamenala. „Taky pozorujeme,“ ozvala se Wendy. „Uţ jsme si myslely, jestli jsi nám někde nezapadla.“ 61
„Jak vidíš, jsem tu. Ale za chvíli uţ nikdo neprojde.“ Přešla k jídelnímu stolu a začala se bavit s ostatními. „Nechceš si zatančit?“ vyzval ji James. Netouţila po tom, ale nechtěla Jamese jen tak odmítnout a dala se vyvést na ‚parket‘. Po několika minutách začala mít pocit, ţe se svět vyjasnil. Jamese vystřídal Del a po něm nastoupil Dave. Tančila dlouho a nakonec, zcela bez dechu, odvrávorala ke stolu pro sodovku. Přesto, ţe měla vůči klubu velmi smíšené pocity, musela si přiznat, ţe se dobře baví. „Nevíte náhodou, kdy má přijít pan Tam?“ ozvala se Tamara. „Čekám na něho s focením.“ „Říkal, ţe přijde po odpolední schůzi učitelů,“ informoval Del. Tamara se podívala na hodinky. „Měl by si pospíšit. Za chvíli bude tma.“ Wendy dýchla na sklo a vykoukla okénkem v námraze. „Vůbec se sem nedostane. Teď je tam úplná vánice!“ Del se s ní vystřídal u okénka. „Máš pravdu. Musím zjistit, jak to vypadá na cestě.“ Natáhl si kabát a zmizel v bílé tmě. Za chvíli se vrátil s tvářemi rudými mrazem a trochu nejistě se šklebil. „Hej, mládeţi,“ zavolal. „O co, ţe neuhodnete, co nás potkalo?“ Všichni ztichli. „Jsme zavátí,“ oznámil Del. „Coţe?“ vyjekla Marissa. „Myslím to úplně váţně. Cesta zmizela, stromům koukají jen vršky a stále více sněţí! Zpátky se nedostaneme.“ „Budeme tu muset zůstat do rána?“ „Kdyby jen do rána! Jestli to nějakým zázrakem neroztaje, tak si tu pobudeme nejméně celý víkend. To je pěkné nadělení!“ „Ale – vţdyť je to vlastně ohromné,“ ozval se nadšeně James. „Jídla, svíček a dřeva na topení tu máme dost, tak co nám bude chybět? A dokud nedojdou baterky, budeme mít postaráno i o hudbu.“ Rázem se zvedla stísněná nálada. Všichni se shromáţdili kolem krbu a zatímco Marissa opékala nad ohněm hranolky ve starodávném drátěném koši, Del vyprávěl duchařské příběhy. „Znám jeden,“ začal, „který je určitě pravdivý. Vyprávěl mi ho strejda. Kdysi se vypravil s několika přáteli do hor a ţil tam s nimi v 62
jedné opuštěné chatě. Byla zima, všude plno sněhu – právě tak, jako dnes. Jedné noci, kdyţ všichni spali, se náhle ozvalo bouchání na střechu…“ Ještě nedořekl, kdyţ všichni zaslechli skutečné zabušení na strop. Nikdo se nepolekal, všichni vytušili další trik. „Čím to děláš, Dele?“ řekl Danny obdivně. Del si zahrál na překvapeného. „Nevím,“ řekl nejistě. „Já to přece nedělám.“ Vtom se ozvalo další zabušení, tentokrát na stěnu. „Co to můţe být?“ divila se Wendy. „To bude asi vítr,“ ozvala se Marissa. „Shazuje ze stromů celé haldy sněhu.“ Bouchání zesílilo. „To nebude sníh,“ namítala Wendy. „Spíš to vypadá, jako by se někdo chtěl probourat stěnou!“ „Taková pitomost by přece nikoho nenapadla. Je to spíš…“ Nedořekla, protoţe venku se ozval zděšený výkřik. Všichni ztuhli a nechápavě na sebe civěli. „Kdo to tu tvrdil, ţe je to vítr?“ ozvala se Wendy stísněně. Jenna si pozorně všechny prohlíţela, jednoho po druhém. Má to snad být další trik k vyděšení nováčků, nebo – nedej boţe…! Zvenku se ozval další výkřik a hned následoval druhý, hlasitější. Marissiny tmavé oči se zdály být strnulé hrůzou. „Jenno,“ zašeptala, „to je Bendigo. Přišel si pro tebe.“ Jennu zaplavila vlna nevole a zlosti. „Nebuď směšná!“ vybuchla. „To je přece nesmysl!“ V tu chvíli se ozvalo další bušení, tentokrát na dveře. „Vím, co říkám,“ nedala se zviklat Marissa. „Sledoval tě sem. Chce od tebe zpátky své zlato!“ Bušení zesílilo a Jenna s hrůzou sledovala, jak se staré dřevěné dveře pod ranami otřásají. Náhle bušení ustalo. „Pusťte mě dovnitř!“ křikl skoro nelidský hlas. „Pusťte mě dovnitř!“
63
XIV. Všichni
stáli jako přimrazení a bezradně civěli. „Pusťte mě dovnitř!“ ozvalo se znova. Neznělo to výhrůţně, spíše zoufale, jako by volal někdo, kdo potřebuje nutně pomoc. Jenna pozorně sledovala skupinu vedoucích a čekala na první náznak úsměvu některého z nich, který by dokázal, ţe to všechno je legrace, ale nedočkala se. Marissa i Wendy stále vypadaly vyděšené k smrti. „Kdo je tam?“ zakřičel Del. Ţádná odpověď. Všichni v očekávání zírali na dveře. Teď se bouchání ozvalo znova a Del vykročil otevřít. „Neotvírej!“ zarazila ho Wendy. „Musíme přece vědět, kdo to je!“ „Přece nechceš všechny Stíny vystavovat nebezpečí,“ přemlouvala ho Marissa. „Neotvírej!“ „Neblázněte,“ řekla Jenna. „Co kdyţ je to někdo ze školy, kdo se ztratil ve vánici?“ „Myslíš, ţe by někdo takový bouchal do stropu?“ zeptala se posměšně Wendy. „To mohl být opravdu vítr. Ale co to volání? Já jdu otevřít.“ „Ne!“ chytla ji za ruku Tamara. „Co kdyţ je to opravdu duch a chce nás všechny dostat?!“ „Jenna má pravdu,“ rozsoudil to Del. „Můţe to opravdu být někdo ze školy, kdo potřebuje pomoc!“ „Tak dobrá,“ souhlasila Wendy nerada. „Ale buď opatrný!“ Del přikývl. Přešel ke krbu a ozbrojil se dlouhým ţelezným pohrabáčem. Tlučení na dveře ustalo, ale Jenně se zdálo, ţe stále 64
ještě odněkud slyší zoufalý hlas. Del otevřel pomalu dveře. Vítr vmetl dovnitř záplavu sněhu. „Nikdo tu není,“ řekl Del udiveně. Všichni členové klubu se navalili ke dveřím a zírali do bílé tmy. „To přece není moţné,“ ukazoval Del na zem. „Jsou tu ještě nezaváté stopy.“ Stopy! napadlo Jennu. Bendigův duch, zatíţený zlatem, prý také po sobě zanechává stopy. Dejme tomu, ţe je to opravdu on a přišel si pro mě. Co se stane, kdyţ vyjdu ven? Tahle otázka se uţ přece jednou musí vyřešit! Pomalu došla ke dveřím a vystrčila hlavu do vánice. Ledový vítr ji rázem probodl chladem. Napnula oči a rozhlíţela se ledovou tmou. Ducha samozřejmě nikde nespatřila, zato několik kroků od dveří objevila malou leţící postavičku, zavátou sněhem. Došla k ní současně s Delem, který ji uviděl také. Začali odhrabávat sníh. „Proboha – vţdyť je do Deidra!“ vykřikl najednou Del. Jenna se sklonila a vzala kamarádku za zápěstí. Nepodařilo se jí nahmátnout puls. „Myslím, ţe se zbytečně snaţíš,“ řekl smutně Del. „Běţ raději dovnitř.“ „Ale proč? Chci jí přece nějak pomoct.“ „Říkám ti, zbytečně se snaţíš. Musí být zmrzlá na kost!“
65
XV. „To přece není moţné!“ vykřikla Jenna. „Vţdyť přece ještě před chvílí…“ „Vezměte ji dovnitř,“ poradil kdosi. Jenna ucítila, ţe ji někdo bere za ruku a snaţí se ji odvést. Nevnímala. Stála jako přimrazená a civěla na Deidřinu bílou tvář s krvavým šrámem na čele. Bylo jí nanic, kdyţ si připomněla, jak dlouho musela Deidra stát venku a doţadovat se, aby jí otevřeli. „Pojď, Jenno,“ řekl laskavě Del. Vzal ji za ramena a snaţil se ji dovést ke srubu. „Jenna dojde sama,“ zarazila ho Marissa. „Postarejte se radši o Deidru a odneste ji k ohni…“ „Dýchá vůbec?“ zeptala se Tamara věcně. Del s Dannym odnesli Deidru ke krbu a poloţili ji na zem. Nejevila známky ţivota. Paneboţe, modlila se v duchu Jenna, dej, ať mi neumře! Chvíli leţela Deidra bez hnutí, ale pak teplo udělalo své. Začala viditelně dýchat a nakonec otevřela očí. „Co se to stalo?“ zeptala se nechápavě. „Jen klidně leţ,“ napomínala ji Wendy. „Dejte jí něčeho napít,“ poradil Del. Jenna donesla šálek horké Čokolády. „Pojď, napij se. Já ti pomůţu.“ Podepřela Deidře záda a přidrţela jí šálek u úst. Deidra pomalu pila a rozhlíţela se kolem. Zřejmě si uţ uvědomila, kde je. „Máte tu krásné teplo a – je tu bezpečno,“ vydechla s úlevou. „Jak ses sem vůbec dostala?“ vyzvídala Marissa. „Zastihla tě venku bouřka?“ 66
Deidra na chvíli zavřela oči. „Taky. Ale hlavně proto, ţe mě něco honilo… nemělo to hlavu a bylo to strašné!“ „Coţe?“ vyjekla Marissa. „Bezhlavý duch?!“ „Ano, ten. A tentokrát to určitě musel být ten opravdový.“ „Proč zrovna tentokrát? Co tím chceš říct?“ vyjevila se Jenna. Vypadalo to, ţe se Deidra kaţdou chvíli rozpláče. „Chci tím říct, ţe – pokud jste toho ducha zatím někde viděli, tak jsem to – tak jsem to byla já.“ „Ale – proč?“ špitla ohromená Jenna. „Chceš říct, ţe všechny ty věci, které potkaly Jennu, máš na svědomí ty?“ vyjela Marissa ostře. „Moc toho lituju,“ vzlykla Deidra. „Já…“ „To ti tedy všichni moc děkujeme,“ ozvala se Marissa ironicky. „Jenna si totiţ samozřejmě myslela, ţe jí to děláme my, Stíny!“ Deidra vzdychla. „Já vím, ale to jsem nechtěla. Myslela jsem, ţe uvěří, ţe ji opravdu pronásleduje duch, ale nepodařilo se mi to.“ „Opravdu máš tohle všechno na svědomí?“ rozzlobila se Jenna. „Úplně všechno ne,“ ozval se James s očima zarytýma do podlahy. „Ten první duch, kterého jste viděli, kdyţ jsme se vraceli ze zkoušky odvahy, to jsem byl pro změnu já.“ „Ale všechno to ostatní…?“ „To uţ jsem dělala já. Roztrhané sešity, pepř v polévce, strašení v tělocvičně, tvůj pád se schodů – ani nevíš, jak jsem se vyděsila, ţe jsi opravdu spadla. Chtěla jsem tě jen povalit na zem, ale strčila jsem do tebe moc prudce – zpanikařila jsem a utekla!“ „Vţdyť jsi mě mohla zabít!“ „Teď to vím, ale já to tak opravdu nemyslela. Chtěla jsem tě jen vyděsit.“ „Ale – proč jsi mi to všechno dělala? Myslela jsem, ţe jsme kamarádky. To přece nedává ţádný smysl!“ ţasla Jenna. „Chtěla jsem se ti pomstít,“ řekla Deidra chladně. „Pomstít! Za co? Co jsem ti udělala?“ „Však ty dobře víš!“ „Nevím.“ „Jen to nehraj! Všechno jsi jim vykecala a oni mě nevzali.“ „Komu? Co?“ 67
„Marisse. Řekla jsi jí, ţe jsem do Bendigovy chatrče nešla, protoţe jsem se bála netopýrů, a zkazila jsi mi jasnou šanci.“ „To není pravda!“ vykřikla Jenna. „Nikomu jsem nic neřekla. Přece jsem ti to slíbila.“ „Slíbila, ale nedodrţela, i kdyţ jsi věděla, jak moc mi na tom členství v klubu záleţí!“ „Opravdu si myslíš,“ vpadla Marissa, „ţe nám Jenna řekla, ţe jsi nesplnila podmínky zkoušky?“ „Musela to prozradit. Jak byste se o tom jinak dozvěděli?“ „Nemusela. Myslíš snad, ţe ty zkoušky přenecháváme náhodě? Kdyţ jste se tenkrát vypravily do té chaty, Del a Wendy vás celou cestu sledovali, takţe o vás víme všechno. Dokonce i o tom slibu, který ti Jenna dala. Všichni jsme také ocenili, ţe ho dodrţela.“ „Takţe ty jsi nic…“ vydechla Deidra ohromeně. „Ne,“ potvrdila Marissa. „Nevzali jsme tě proto, ţe jsme vás viděli. S Jennou to nemá nic společného.“ Deidra zarytě mlčela a civěla do ohně. „Jsi teď spokojená?“ vyjela na ni Jenna, „nebo máš snad proti mně ještě něco jiného?“ „Vlastně nic. Chtěla jsem tě jen tak dlouho děsit, aţ by tě to nakonec přinutilo dobrovolně vystoupit z klubu a já bych měla další šanci na přijetí.“ „A já ti tak věřila!“ běsnila Jenna. „Jak jsem mohla být taková husa?!“ „Husa jsem byla já,“ přiznala Deidra. „To, co jsem ti provedla – a navíc úplně bez důvodu – se dá asi těţko prominout. Myslíš, ţe bys to dokázala?“ „Nevím. Myslela jsem si, ţe jsme kamarádky – a teď najednou tohle!“ „Já chci být kamarádka. Jednou jsem si myslela, ţe ty jsi mě úplně nekamarádsky zradila a shodila jsi mě u Marissy. Za ten podraz jsem ti pak začala přát všechno nejhorší.“ Začala znova nabírat. „Kdybych si to nemyslela, tak bych nikdy –“ Přerušila ji ostrá rána do dveří. Deidra vyjekla. „Co je zase tohle?“ divil se Del. „Náš duch tu přece sedí mezi námi.“ 68
„Nesedí. Vţdyť jsem vám to přece říkala. Já se sem vypravila znova vyděsit Jennu, ale po cestě jsem sama narazila na bezhlavého ducha. Na toho pravého – na Jeba Bendiga!“ „No – dobrá,“ řekla Wendy pochybovačně. „Je to pravda,“ hájila se Deidra. „Musíte mi věřit. Vypadal přesně tak, jak ho popisují pověsti. Byl vysoký, celý v černém a měl krumpáč. Honil mě po lese a tím krumpáčem se oháněl kolem sebe.“ Marissa vstala a začala opravovat pronesené girlandy, zdobící místnost. „A proč si myslíš,“ zeptala se, „ţe ti teď budeme věřit všechno, co nám řekneš?“ Deidra mlčela. „Co se vlastně dělo, kdyţ jsi na toho ducha narazila?“ vyzvídala Jenna. „Potkala jsem ho asi v půli cesty sem. Ohnal se po mně a pronásledoval mě lesem aţ ke srubu. Neţ jsem se na vás dobouchala, doběhl aţ ke mně a napřáhl krumpáč. Uskočila jsem stranou a přitom jsem upadla a narazila čelem na něco tvrdého. Pak uţ nevím nic aţ do chvíle, kdy jste mě probudili.“ Del zavrtěl hlavou. „Je to sice pěkná historka, ale přesto si myslím –“ Vtom se ozvala další rána a všichni pohlédli ke dveřím. „Slyšíte?“ vyhrkla Deidra s očima rozšířenýma hrůzou. „Ještě mi nevěříte?“ „Věřím ti, ţe tě něco v lese pořádně vyděsilo,“ uklidňovala ji Jenna. „Ale pusť uţ z hlavy ten nesmysl, ţe to byl duch Jeba Bandiga.“ Další rána otřásla srubem, tentokrát z boční strany. Ačkoli se Jenna hrozila toho, ţe by mohla ducha zahlédnout, jakási neznámá síla ji táhla k oknu. Seškrábala námrazu a zahleděla se do vířících vloček. Jako by na ten okamţik čekala, vztyčila se ve sněhu temná postava. Pomalu kráčela k oknu, stále blíţ a blíţ, aţ se téměř přitiskla na sklo. Jenně se splašeně rozbušilo srdce. Podvědomě cítila, ţe tohle je ten konečný okamţik, ke kterému směřovalo všechno, co se od chvíle zkoušky odvahy odehrávalo. Vysoká, bezhlavá postava zvedla ruku, ukrytou v rukavici a ukázala prstem na Jennu. Bylo to 69
výmluvné gesto, které jednoznačně říkalo: Za tebou jsem přišel. Tebe chci!
70
XVI. „To je on!“ vykřikla Deidra. „Ten mě pronásledoval!“ Jenna stála u okna a nevnímala. Všechny zvuky přehlušoval tlukot vlastního srdce, který jí bouřil v uších. Zjevení zaťalo prsty do okenního skla a táhlo je po něm dolů. Ozval se příšerný skřípot. „Dobývá se dovnitř!“ vydechla Tamara. Všichni bez dechu sledovali, jak se přízrak pokouší nadzvednout okno. „Naštěstí je zajištěné,“ zašeptala Marissa. Duch zahrozil pěstí a zmizel. „Je pryč,“ oddechla se Wendy. „Ať je to cokoli, hlavně ţe je to pryč!“ „To si myslíš,“ odporovala Deidra. „Já jsem v lese taky uţ několikrát doufala, ţe jsem se ho zbavila, ale vţdycky se objevil znova.“ Jako dotvrzení jejích slov se ozvalo další zabouchání. Wendy propadla panice. „To je hrůza. Vţdyť jsme tu jako v pasti!“ „Dokud jsme tady, jsme v bezpečí,“ řekla Marissa. Trochu se jí sice třásl hlas, ale znělo to sebejistě. „Okna i dveře jsou zajištěné, tak se sem nikdo nedostane.“ „Bohuţel se nedostaneme ani ven,“ zchladil ji Danny. Buch! Buch! Buch! ozvalo se od vchodu. „Chce dovnitř,“ zašeptala Deidra s hrůzou. „Rozbije dveře!“ Del popadl těţký krbový pohrabáč a několikrát jím máchl jako golfovou holí. Několik dalších uchopilo do rukou polena. Vţdyť je to beznadějné, napadlo skleslou Jennu. Tyhle věci jsou sice uţitečné na obranu proti lidem, ale proti duchům…?! Buch! 71
Všichni stáli bez dechu, s očima upřenýma na dveře. „Měl by se tu uţ přece objevit někdo ze školy.“ ozvala se do ticha Marissa. „Je jim přece jasné, ţe jsme tu uvázli, a jistě se nás pokusí zachránit.“ „Jen aby přišli v čas,“ řekla Tamara pochybovačně. Bušení na stěny se teď opakovalo stále častěji a podstatně zesílilo. Srub se zachvíval pod ranami. A náhle se do dutých úderů ozval jiný zvuk – zvuk lámaného dřeva. Jenna s vytřeštěnýma očima zírala na dveře, proraţené ve svém středu dlouhou špičkou krumpáče.
72
XVII. Členové
Klubu Stínů pomalu ustoupili ode dveří a strnuli v
očekávání. Nastala chvíle hrozivého ticha, nikdo se neodvaţoval hlasitěji vydechnout. Špička krumpáče náhle zmizela a zbyla pouze díra ve dveřích s dlouhou, vyraţenou štěpinou dveří. „Odešel,“ vyhrkl Danny. V odpověď se ozval nový úder a prorazil další otvor. Wendy se hystericky rozkřičela. Teď se bušení začalo ozývat odevšad. Zepředu, zezadu i ze stran. „Úplně nás obklíčil,“ jektala Tamara. Někteří benjamínci klubu se rozplakali. „V ţivotě jsem přece na duchy nevěřila,“ opakovala Marissa do omrzení. „Já taky ne,“ přidala se Deidra. „Moţná právě proto nás teď chce přesvědčit, ţe je pravý a jde po nás.“ „To je nesmysl,“ vpadla do toho Jenna. „Nejde po vás, ale po mně.“ Vstala a začala si navlékat lyţařskou bundu. „Co chceš dělat?“ polekala se Marissa. „Chci se s tím duchem setkat.“ Snaţila se, aby to znělo klidně. „Zbláznila ses?“ vyjela Wendy. „Vţdyť tady Deidru skoro zabil! Myslíš, ţe s tebou se bude mazlit?“ „Copak to nechápete? Musím k němu jít. To já jsem mu vlezla do chatrče a ukradla mu zlato – a teď si to s ním musím nějak vyrovnat.“ „Co ale zmůţeš?“ naléhala Tamara. „Čím se mu budeš bránit?“ „Já s ním nechci bojovat. Musím ho prostě najít – a omluvit se mu.“ 73
„My tě tam ale nepustíme,“ řekl Del rozhodně. „Je to příliš nebezpečné.“ „Mnohem nebezpečnější je tady trčet a nic nedělat,“ odsekla Jenna a pohlédla na kruh vyděšených tváří. „Rozhodně půjdu, protoţe všechno, co se tu děje, je kvůli mně a musím to sama nějak skoncovat.“ Zapnula si bundu a vykročila ke dveřím. „Počkej!“ Jenna se otočila a uviděla Deidru, jak se zvedá ze země. „Počkej na mě, půjdu s tebou!“ „Proč?“ nechápala Jenna. „Duch přece přišel za mnou.“ „Jenţe to jsem právě zavinila já. Kdybys kvůli té mé hrůze z netopýrů nepřinesla zlato sama, šel by po nás obou. A kdyţ teď půjdeme za ním obě, bude to určitě snazší.“ Jenna jasně viděla, ţe se Deidra bojí stejně jako ona, ale nakonec usoudila, ţe bude lepší, kdyţ půjdou ve dvou. „Dobrá,“ řekla krátce. „Díky.“ Deidra si zapnula větrovku a obula si boty. „Neblázněte, nic s tím nenaděláte,“ zrazovala je Wendy. Jenna s ní v duchu souhlasila, ale v tu chvíli uţ neviděla jiné řešení. Pohlédla na Deidru, přistoupila ke dveřím a odemkla je. „Připravená?“ zeptala se. „Na všechno,“ řekla Deidra stísněně. Jenna se nadechla a otevřela. Divoká vánice vrazila do místnosti. Děvčata se vzala za ruce a vyšla ven. Dveře bezpečí za nimi zapadly a pohltila je bílá tma.
74
XVIII. Sněţilo tak hustě, aţ to bralo dech. Jenna cítila, jak se jí obličej pokrývá ledovou maskou. Snaţila se mrkat, ale nepomohlo to. Nevnímala nic neţ bílou stěnu. „Vidíš něco?“ křikla jí Deidra do ucha. „Nic. Pojď, zkusíme zajít za srub.“ Začaly se prodírat sněhem. Kdyţ míjely postranní okno, zadívala se Jenna touţebně dovnitř. Jak by si teď přála být s ostatními u krbu, v teple a bezpečí. Ani na to nemysli, napomenula se. Teď musíš najít ducha. Nikdo jiný to za tebe udělat nemůţe! Obě děvčata se těţce prodírala vánicí. Jenna napínala zrak a pátrala po nějaké známce duchovy přítomnosti, ale všude byl jen sníh. Došly na roh srubu. Náhle jim zastoupilo cestu něco tmavého. „Duch!“ vykřikla Deidra. Podivné zjevení stálo před nimi a pohupovalo se ze strany na stranu. „Vţdyť je to keř,“ uklidňovala ji Jenna. „Větve se mu kývají ve větru.“ Obešly keř a brzy se ocitly za zadní stěnou stavení. Kde ten duch můţe být? Odešel do lesa? Vrátil se do své chatrče? Náhle Deidra prudce stiskla Jenně ruku. „Podívej! Tam!“ Před hradbou lesa stála vysoká, tmavá postava. Teď se dala do pohybu a kráčela k nim, stále blíţ a blíţ. Bezhlavý trup a ostrý krumpáč v ruce naháněly hrůzu. Jenna cítila srdce aţ v krku a třásla se jako v zimnici. Zoufale překonávala slabost v kolenou i touhu prchnout. Umínila si, ţe zůstane na místě, dokud duch nedojde aţ k ní. 75
Zjevení zřejmě nespěchalo. Zdálo se, ţe ví, ţe mu děvčata nikam neutečou. Chvíli si Jenna pro útěchu malovala růţovou budoucnost. Viděla, jak se vrací do teplého srubu, jak říká ostatním, ţe je po problémech a pak uţ se jen hřeje u krbu a snaţí se co nejdřív na ducha zapomenout. Jenţe tenhle okamţik ještě zdaleka nenastal a – dojde k němu vůbec? Kdyţ to teď s duchem neurovná, bude ji děsit aţ do konce ţivota! Ucítila stisk Deidřiny ruky a zalila ji vlna vděčnosti, ţe šla s ní. Duch se stále blíţil a pomalu zvedal krumpáč. Poryvy větru proháněly vločky do všech stran a shazovaly hroudy sněhu se stromů. Jenna uţ skoro nemohla unést váhu sněhu a námraza na řasách jí zavírala oči. Všechno, co teď vnímala, byla chybějící hlava a blýskavý krumpáč. Ale uvědomila si, ţe chvíle setkání neodvratně nastala, a vykopala poslední zbytky odvahy. Několikrát polkla, aby ošidila vyschlé hrdlo, a pak promluvila: „Jeb Bengigo?“ Zjevení neodpovědělo, ale zastavilo se. „Vím, proč jsi tu,“ pokračovala Jenna srdnatě. „Pronásleduješ mě, protoţe jsem ti vlezla do chatrče a odnesla ti zlato. Ale – ale chci, abys věděl, ţe toho lituju a ţe se ti omlouvám. Neměla jsem to dělat a uţ taky nikdy nic takového neudělám. A to zlato ti vrátím.“ Zjevení se nepohnulo. „Všechno ti vrátíme,“ slibovala horečně Jenna, „ale, prosím tě, nech mě a mé přátele na pokoji. Všichni litujeme toho, co se stalo. Nikdo z nás netušil, ţe opravdu existuješ.“ „Poslouchá,“ zašeptala jí do ucha Deidra. Duch stál bez hnutí. Zdálo se, ţe přemýšlí. Jenně se ulevilo. Slyšel mě! Rozuměl mi! Snad přijal omluvu, odejde a – „GRRÁÁÁ!“ vyrazil náhle duch hlasem, který přehlušil bouři, a krumpáč v jeho ruce vylétl do výšky. „Utíkej!“ křikla Jenna na Deidru. Obě se daly na zběsilý úprk k lesu, pokud se o běhu dalo vůbec mluvit, protoţe hluboký sníh znemoţňoval kaţdý rychlejší pohyb. Jenna si maně vzpomněla na jistý film, v němţ nějaký děsivý sen byl promítán zpomaleně. „Jenno!“ křičela Deidra. „Je za tebou!“ 76
Jenna se ohlédla a strnula hrůzou. Duch stál těsně za ní a rozpřahoval krumpáč k ráně. Chtěla uskočit stranou, ale uklouzla jí noha po zavátém kusu dřeva a ona upadla do sněhu. V hrůze zavřela oči. Krumpáč zasvištěl vzduchem a zabodl se do zasněţeného pařezu, těsně vedle ní. Vyhrabala se ze závěje a znova se pokusila běţet. Musím se dostat do lesa, umiňovala si. Jakmile tam budu, tak uţ uteču, nebo se aspoň budu mít kde schovat! Ohlédla se. Vzdálenost mezi ní a duchem se zvětšila. Zřejmě ho zdrţelo vytahování zaseknutého krumpáče z pařezu. Všimla si také, ţe přízraku dělá stejné potíţe probíjet se sněhem, jako jim. Neţ to však stačila domyslet do důsledku, ozval se Deidřin výkřik: „Jenno, pozor!“ Jenna se přikrčila k zemi, ale nebylo to ani třeba. Vysoko nad hlavami jim zasvištěl vrţený krumpáč a neškodně zapadl do závěje. Musím se dostat do lesa za kaţdou cenu, opakovala si Jenna. Náhle se bílá clona vánice na okamţik rozevřela a objevila se hradba stromů. Uţ tam skoro jsem! oddechla si. Ale po chvíli znova poklesla na mysli. Nějak dlouho to trvalo. Brodila se hlubokým sněhem a v prudké vánici úplně ztratila orientaci. Zdálo se jí, ţe chodí v bludném kruhu. Náhle do něčeho vrazila a to něco ji pevně sevřelo v objetí. Duch! „Ne!“ vykřikla zděšeně. „Ne! Jdi pryč!“ Zuřivě se snaţila odtrhnout ruce, které ji tiskly takovou silou, ţe sotva dýchala. Vzpírala se a mlátila sebou, aţ strhla sebe i ducha k zemi. Necítila sníh, který se jí dral do uší, zalepoval oči a mrazivě pálil v obličeji. Vší silou bojovala o ţivot. „Pusť ji!“ ozvalo se někde nad ní. Matně zahlédla Deidru, jak se snaţí ducha od ní odtrhnout. Přízrak byl ale zřejmě silnější neţ obě děvčata dohromady. V zoufalství začala Jenna kolem sebe zuřivě kopat a k jejímu překvapení sevření náhle povolilo. Ještě několik kopanců – a útočník zaskučel a odvalil se od ní. „Pojď, Jenno,“ křikla Deidra. „Teď můţeme utéct!“ Jenna se mátoţně postavila na nohy. „Počkej!“ zarazila Deidru. 77
Napadlo ji, jak těţce se duch probíjel sněhem a jak byl tuhý, kdyţ do něho kopala. „Víš – mně se zdá tenhle duch nějak moc člověčí.“ Sklonila se, popadla přízrak za široký límec peleríny a trhla tak prudce, aţ několik knoflíků odlétlo. Tmavá pelerína se rozevřela a odhalila své tajemství. Tam, kde měl být krk, se objevila lidská hlava, zakrytá tmavou lyţařskou maskou. Útočník uţ neměl sílu vstát. Deidra ho pevně přitiskla k zemi, Jenna mu stáhla masku – a obě ohromeně hleděly na známou tvář.
78
XIX. „Robe!“ vykřikla Jenna. Bratr se na ni posupně díval a těţce oddychoval. „Co tady blbneš? Přeskočilo ti?“ ţasla Jenna. „Nestarej se,“ odsekl otráveně. „Zvoralas mi, co se dalo! Nechte mě být a zmizte!“ „Zbláznil ses? Vţdyť tu zmrzneš. Pojď, musíš jít s námi!“ Rob byl sice větší a silnější, neţ děvčata, ale únava a Jenniny kopance udělaly své. Nakonec se rozhodl kapitulovat. „Tak dobrá, půjdu. Pomozte mi.“ S námahou ho zvedly a vlekly ho ke srubu. Vánice naštěstí zatím trochu polevila, takţe uţ neměly problémy s orientací. Jenţe přebrodit těch několik desítek metrů, v hlubokém sněhu a navíc podpírat kulhajícího Roba nebylo jen tak. Neţ došli na práh srubu, byli všichni bez dechu. Deidra zabušila na dveře. „Otevřete, to jsem já a Jenna.“ Dveře se nejdříve opatrně pootevřely. Pak se teprve rozevřely dokořán a zjevil se Del s pohrabáčem v ruce. Jennu zaplavilo příjemné teplo. Mám to za sebou, pomyslela si šťastně. Konečně to mám všechno za sebou! Postrčila Roba napřed a vešla s Deridrou dovnitř. Zaplavil je příval otázek. „Co se děje?“ „Viděly jste ducha?“ „Co jste zjistily?“ „Mluvily jste s ním?“ „Co tu dělá Rob?“ Všichni se navzájem překřikovali a Jenna nebyla schopná odpovídat. Deidra vstrčila prsty do úst a silně 79
hvízdla. Vřava rázem utichla. „Pojďte,“ vyzvala trojici Marissa. „Musíte se napřed trochu ohřát.“ Jenna se s povděkem uvelebila u krbu a svlékla si promočenou bundu. Rob se šklebil a nebylo mu do řeči. Marissa rozdala příchozím šálky horké čokolády. „Tak, a teď nám řekni, co se s vámi dělo,“ vyzvala Jennu. „Co duch?“ „Ţádný tam nebyl. To jen Rob si na něho hrál.“ Rob na to nereagoval. Díval se nepřítomně do ohně, jako by se o něm vůbec nemluvilo. „Jak to mohl být Rob?“ naléhal Del. „To, co jsem viděl oknem, nemělo přece hlavu.“ „Byl to Rob. Měl hlavu schovanou v lyţařské masce a pelerínu zapnutou nad ní.“ „Nějak se mi to nezdá,“ řekla Marissa. „Proč by si tu měli hned dva lidé současně hrát na Bendiga?“ James se zašklebil. „Tři, jestliţe připočteš vystoupení mé maličkosti.“ Jenna se obrátila k Deidře. „Proč jsi mi neřekla, ţe Rob v tom jede taky?“ „Vţdyť jsem o tom vůbec nevěděla,“ bránila se Deidra zmateně. „Proč jsi vlastně toho ducha dělal, Robe?“ „Na to jsi mě přivedla ty sama,“ promluvil konečně Rob. „Já?!“ vyplašila se Deidra. „Nezbláznil ses?“ „Nezbláznil. Viděl jsem tě totiţ náhodou hned ten první večer, kdyţ ses v lese oblékala do peleríny a chystala ses předvést Jenně ducha. Opozdil jsem se v tělocvičně, a protoţe jsem nechtěl, aby mě viděli na cestě, vzal jsem to lesem. Počkal jsem si tam i na tvůj umělecký výstup před Jenniným oknem.“ „A tos mi to nemohl říct?“ vybuchla Jenna. „Jistě, mohl. Ale pak jsem si řekl, ţe toho vyuţiju pro sebe.“ Rob ztišil hlas, ţe ho bylo sotva slyšet. „Víš přece, ţe jsem psal tátovi, aby mě odsud vzal domů. Jenţe on mi odepsal, ţe bude lepší, kdyţ s tebou budu chodit na stejnou školu, protoţe tě můţu chránit a ty mi zase pomůţeš s učením. Jako bych na to nestačil sám! Nemám zkrátka šanci. Doma si myslí, ţe si moc vybírám a ţe je potřeba mě 80
pořádně přitáhnout. Ty jsi ale miláček rodiny a kdybys řekla, ţe chceš pryč, určitě by ti vyhověli. Chtěl jsem tě tedy tak dlouho strašit, aţ bys na Chilleen úplně zanevřela, vymohla si na rodičích přeřazení –“ „– a ty by ses svezl se mnou,“ pochopila Jenna. „Chtěl jsem tu moţnost vyuţít. Přece víš, ţe se mi tu nelíbí a nic mě tu netěší.“ „Takţe tys mě chtěl takhle vyuţít!“ vydechla ohromená Jenna. „Věděl jsi o všem, co mi Deidra dělá, a nic jsi mi neřekl, ani ses nepokusil jí v tom zabránit!“ „Nikdy jsem ji při ničem nepřistihl, ale je pravda, ţe jsem stejně věděl, ţe všechny ty podrazy dělá ona. Jistě ani netušila, ţe to vím. Začal jsem číst legendy o Bendigovi a snaţil jsem se najít v nich něco, co by mi nahrálo. Nechtěl jsem ti samozřejmě ublíţit, stačilo tě jen pořádně vyděsit. Jenţe se mi to nedařilo.“ „Dařilo se to aţ moc,“ vyjela Jenna nahněvaně. „Jen se mi nějak nezdálo, ţe to má na svědomí duch.“ „Proto jsem se sem dnes vypravil. Představoval jsem si, ţe kdyţ se mi podaří vyděsit všechny ve srubu, nakonec na ducha uvěříš, zvlášť kdyţ ti naznačí, ţe přišel kvůli tobě.“ „Jenţe cestou jsi narazil na Deidru.“ „Ano, a musel jsem samozřejmě vyděsit i ji, aby vás utvrdila v přesvědčení, ţe duch existuje.“ „Skoro se ti to povedlo.“ „Všechno jsem zvoral,“ řekl Rob tiše. „Vůbec jsem to neuváţil. Ty přece nemůţeš za to, ţe tu nejsem šťastný, a nebylo ode mě férové, chtít ti zošklivit školu, kterou máš ráda. Jestli je to teď ještě něco platné, tak se ti moc omlouvám. Byl jsem pitomec.“ Jenna nevěděla, co by řekla. Deidra a Rob jí proměnili poslední týdny v úplné peklo, a přesto se vzpírala pomyšlení, ţe by je měla za to nenávidět. Přemýšlela spíše o pohnutkách, které je k tomu vedly. „Myslíš, ţe by pomohlo,“ řekla tiše, „kdybych našim napsala já? Sama odsud sice nechci, ale tebe by snad vzali zpátky. Zkusím to.“ Odvrátila hlavu a zahleděla se do ohně. „Tohle je pěkný blázinec,“ ulevila se Wendy. „Uţ jsem na toho ducha skoro uvěřila.“ 81
„Všichni jsme na něho věřili,“ dodala Jenna. „Všichni – aţ na Deidru a na Roba.“ „Takţe teď jsme právě o svého bezhlavého ducha přišli,“ ozval se Del. „Není to trochu škoda?“ „Mimochodem –“ řekl Danny „– kdyţ uţ tu objasňujeme záhady, co jsme to vlastně pili při té přísaze? To přece nebyla krev.“ Marissa se usmála. „Samozřejmě ne. Byla to broskvová šťáva, obarvená potravinářskou barvou s fůrou soli.“ „Brrr –“ otřásla se Jenna. „A Bendigova hlava?“ pátrala Deidra. „Nafukovací míč, maska a svítivé barvy,“ přiznal Del. Náhle se ozvalo prudké bušení na dveře. Všichni ztichli v nedůvěřivém očekávání. Pak Del otevřel a chvíli trvalo, neţ ve sněhulákovi, stojícím ve dveřích, poznali pana Tama, naditého do úctyhodné, těţké bundy. „Přijel jsem vás odsud vydolovat,“ oznámil. „Mám venku pásák.“ Bylo to přijato se všeobecným zklamáním a reptáním. „Uţ jsme se těšili, ţe tu zůstaneme přes víkend,“ kňourala Tamara. „Nešlo by…“ „Dělejte,“ pobízel pan Tam. „Ulejte oheň v krbu a sbalte si věci. Bouře znova sílí, ať se odsud dostaneme včas!“ Všichni se neochotně začali sbírat. Jennina bunda byla ještě mokrá, ale ráda si ji natáhla. Neříkala nic, ale v duchu byla vděčná panu Tamovi, ţe pro ně přijel. Měla najednou Stínů plné zuby a začala souhlasit s Robem, ţe celý klub je jen sebranka prázdných snobů. „Tak ahoj, Robe. Šťastnou cestu.“ Rob se zakřenil. „Víš určitě, ţe nechceš jet se mnou?“ „Docela určitě,“ potvrdila Jenna. „Nezapomeň, ţe na rozdíl od tebe se mi tu líbí.“ „I bez Klubu Stínů?“ „Přestala jsem o něj stát.“ „Stejně pořád nemohu uvěřit, ţe jsi z Klubu vystoupila!“ Jenna pokrčila rameny. „Vţdyť jsi to poznal sám. Samé jalové ţvanění, nosy aţ u nebe – a skutek utek. Slyšela jsem, ţe uţ místo mě nebudou letos nikoho dalšího přijímat. Počkají si prý aţ na příští 82
rok.“ „To bude rána pro Deidru,“ zasmál se Rob. „Jen se nepleť! Deidra uţ taky není Stíny moc nadšená. Dokonce prý řekla otci, ţe jsou to pěkní fouňové.“ Rob se shovívavě usmál. „To je ovšem verze, určená pro tvé uši. Moc na to nespoléhej.“ Přijel silverbellský taxík, který měl Roba dopravit na letiště. Oba pomohli řidiči sloţit Robův majetek do kufru vozu a pak se na sebe dlouze zadívali. „Moc ti děkuju, ţe ses za mě doma přimluvila,“ řekl Rob. „Na mě by byli nedali.“ „Vţdyť to nic nebylo,“ usmála se Jenna. „Jsem ráda, ţe jdeš někam, kde se ti konečně bude líbit.“ „Já jsem taky rád,“ přikývl nevlastní bratr. „Nic mě tu netěší, ale – víš – tak si myslím, ţe se mi stejně bude moc stýskat – po tobě!“ „Vţdyť se teď zase celé léto uvidíme,“ vysoukala překvapená Jenna. Pak se usmála a dodala: „A jestli nakonec přece jen budeš litovat, ţe jsi odjel, uvařím ti doma pro útěchu ohromný hrnec mé speciální zeleninové polévky. Nemusíš se bát, tentokrát ji ţádný duch neotráví.“
83
Lynn Beachová
BEZHLAVÝ DUCH Z anglického originálu The Headless Ghost, vydaného nakladatelstvím Pocket Books, New York 1986, přeloţil Petr Lander Obálku navrhl Oldřich Pošmurný Grafickou úpravu a sazbu zhotovil KURS 99 Vydalo Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit v edici Buldok jako svou 89. publikaci, Praha 1993 Odpovědný redaktor Josef Novák Vytiskla CENTA, spol. s r. o., TISK, kniţní výroba, závod Brno, Rašínova 7 1. vydání Doporučená cena včetně DPH 28 Kč
ISBN 80-7171-013-X
84
85
