Jiří Doležel STOPY PAMĚTI

1

Jiří Doležel

STOPY PAMĚTI

2

3

PORTRÉTY STATEČNÝCH

10

11

Alfred Jánský (1914 –2015) Narodil se v Olomouci do židovské rodiny sladovníků, jeho dědeček a po něm i otec Teodor Graus byli ředitelé sladovny v Olomouci-Bělidlech. Matka, roz. Demmelmayerová, pocházela z vídeňské rodiny menších obchodníků. V letech 1935–1937 absolvoval vojenskou prezenční službu a byl jmenován podporučíkem. V zářijových dnech roku 1938 se svojí jednotkou zasahoval během potyček s henleinovskými bojůvkami v severomoravském pohraničí. Ihned 1. září 1939 byl v rámci akce Albrecht jako nepřátelská osoba zatčen gestapem. Po krátké internaci v koncentračním táboře Dachau byl deportován do Buchenwaldu. V roce 1942 jej zařadili do transportu do tábora Natzweiler-Struthof ve Francii. Tam se podílel na přípravě úspěšného pokusu o útěk pěti důstojníků, sám však zůstal v táboře. V říjnu 1942 byl transportován do Osvětimi. V lednu 1945 se mu společně s dalšími čtyřmi vězni podařilo během bombardování přestříhat dráty a ukrýt se do provizorního bunkru za hranicemi tábora. Zde se dočkali osvobození Osvětimi Rudou armádou. Alfred Jánský se ihned přihlásil do československé armády a zúčastnil se osvobozovacích bojů na Slovensku a Moravě. V civilním životě pracoval jako ředitel v Obchodních sladovnách v Olomouci a později jako úředník v Prostějově, kde 11. listopadu 2015 zemřel.

12

S T O P Y PA M Ě T I

13

Josef Dvořák (1919) Narodil se v Krasicích, dnešní součásti Prostějova, do velmi chudých poměrů. Otec František se živil jako pacholek a dělník v kamenolomu, během krize ve 30. letech byl nezaměstnaný, matka Julie pracovala u sedláků. Josef koncem 30. let studoval na Filozofické fakultě dnešní Masarykovy univerzity v Brně a bydlel na Kounicových kolejích. Tam byl také 17. listopadu 1939 během rozsáhlé zatýkací akce proti českým vysokoškolským studentům gestapem zatčen. Společně s dalšími 1200 studenty skončil v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg u Berlína. Domů se dostal až na Vánoce 1942. Po válce nastoupil studium medicíny, promoval v roce 1949. V padesátých letech měl kvůli katolickému vyznání problémy s adekvátním uplatněním v oboru. Lékařskou praxi musel vykonávat v pohraničí a jako závodní lékař železáren v Olomouci. Později pracoval jako rentgenolog v Okresním ústavu národního zdraví v Olomouci. Dlouhá léta byl činný v Českém svazu bojovníků za svobodu.

14

S T O P Y PA M Ě T I

15

Josef Hroch (1920 –2015) Narodil se na samotě Velká stráň na Lanškrounsku. Rodiče měli hospodářství na kopcích, otec Josef zemřel, když bylo synovi šest let. Matka Anna, roz. Knápková, pocházela z dvanácti dětí. Od devatenácti let vedl Josef Hroch rodinný statek na Velké Stráni s matkou. Během nacistické okupace se zapojil do protifašistického odboje na Zábřežsku v Národním sdružení československých vlastenců. Nejprve shromažďoval munici, později podporoval a přechovával partyzány a uprchlé ruské zajatce. Po zadržení skupiny partyzánů při přechodu do Jugoslávie byl na jaře roku 1944 zatčen gestapem, uvězněn a týrán v Šumperku. Pro nedostatek důkazů byl nakonec po dvou měsících propuštěn a nadále pokračoval ve své odbojové činnosti. V posledních dnech války se Němci při ústupu stáhli i do jeho statku, odkud vedli dělostřelecký odpor. Po válce pokračoval v hospodaření na rodinných polnostech, po nástupu komunistů v únoru 1948 se však dostal pod silný nátlak, aby vstoupil do JZD, a v roce 1960 byl nakonec donucen do družstva vstoupit. Po roce 1989 se na svá pole vrátil a do své smrti 9. září 2015 aktivně hospodařil na rodné samotě.

16

S T O P Y PA M Ě T I

17

PŘÍBĚHY STATEČNÝCH

46

47

vzdálené příbuzenské pouto. Mezi další naše dobré rodinné přátele patřili pan MUDr. Arnošt Hirsch, který působil ve vojenské nemocnici na Klášterním Hradisku, i paní Marie Zolotarevová, která vlastnila známý olomoucký módní salon. Mé dětství bylo šťastné, měl jsem dobré kamarády, se kterými jsme hrávali fotbal nebo volejbal. Po ukončení obecné školy na Bělidlech jsem studoval reálné gymnázium v Olomouci a zakončil jsem svá studia abiturientským kursem při obchodní akademii. Poté jsem nastoupil do firmy Sigmund Pumpy, dnešní Sigmy Lutín.

Nástup Hitlera

Alfred Jánský Byl jsem odhodlán si to s Němci ještě rozdat v boji a vrátit jim alespoň část toho, co jsem za pět a půl roku prožil v jejich koncentrácích. Narodil jsem se o bouřlivé půlnoci dne 31. května 1914 v Olomouci na Bělidlech, v domě patřícím k místní sladovně. Maminka, rozená Demmelmayerová, byla Vídeňačka, narozena v roce 1884. Její rodiče měli malý obchod se smíšeným zbožím. Můj otec, Teodor Graus, pocházel z Přerova, kde se narodil roku 1875. S maminkou se poznali, když jezdíval do Vídně za obchodem. Rodiče se vzali v roce 1906 a já jsem byl jejich třetí dítě. Přede mnou přivedli na svět v roce 1907 mého bratra Josefa a o tři roky později sestru Ernestine. Doma se mluvilo většinou česky, ale i německy. Otec byl ředitelem olomoucké sladovny na Bělidlech1, stejně jako před ním i jeho tatínek Ignác Graus. Rodiče vedli čilý společenský život, chodili do divadla, často měli hosty a tatínek hrával v domácím kvartetu na housle. Přátelili se s majiteli bělidelské sladovny, židovskou rodinou Brachů, se kterými je pojilo

V roce 1935 jsem se přihlásil do armády. Hitler byl už dva roky u moci a vývoj v Německu2 byl pro nás jasným signálem, na co se Němci chystají a že zřejmě jednou dojde ke střetu. Vojenskou prezenční službu jsem nastoupil 1. října 1935. V polovině 30. let už bylo cítit napětí z hnutí, které v Německu Hitler vyvolal a v předválečném Československu živil Konrad Henlein a K. H. Frank3. Soužití s Němci bylo normální až do doby, kdy začali nosit bílé podkolenky a tím se vlastně vědomě odlišili. Po absolvování dvouleté důstojnické školy v Olomouci jsem byl v roce 1937 jmenován podporučíkem prezenční služby. Koncem září 1937 jsem demobilizoval. A pak už to šlo ráz naráz.

Na školní fotografii ve spodní řadě uprostřed, 1923

ALFRED JÁNSKÝ

49

V březnu 1938 zabral Hitler Rakousko a bylo jasné, že brzy přijdeme na řadu také my. Nacisté začali na jaře stahovat některé divize k našim hranicím. V rámci květnové částečné mobilizace jsem byl jako velitel 4. baterie 107. dělostřeleckého pluku povolán do moravského pohraničí, severně od Starého Města. Přesunuli jsme se vlakem a potom pochodovali směrem na hranice, do pásma malých obranných pevnůstek, kde jsme začali budovat postavení. Němci, zejména Sudeťáci4, proti nám dělali, co mohli, a provokovali všechny místní konflikty. Sudeťáci byli organizovaní hlavně v Sudetoněmecké straně, která vystupovala vůči Čechům, neustále stupňovali napětí, čímž se rozpor mezi Čechy a Němci zvyšoval. Když jsme do pohraničí přišli my, vojáci, tak se situace na krátkou dobu trochu zmírnila, s Němci jsme ale bojovali pořád. Silně se aktivovali henleinovci a německé bojůvky přepadaly naši stráž obrany státu5. Začínalo to být ostré, měli jsme i ztráty na životech, i když válka ještě nezačala. Na politiku Německa československá vláda reagovala vyhlášením mobilizace. Následovala mnichovská konference6, o které jsme se na hranicích nedozvěděli vůbec, měli jsme jen zprávy z druhé ruky.

Po zabrání Sudet Po přijetí mnichovské dohody jsme dostali rozkaz stáhnout se. Žádný boj, nic nebylo. Museli jsme se stáhnout do Letovic severně od Brna, kde jsme měli novou posádku. Jako velitel jsem měl šedesát vojáků a čtyřicet pět koní. V Letovicích nás ubytovali v klášteře, vojáky a koně jsme ubytovali v zahradě tamního zámku. Byli to jezdečtí koně pro velitele a hlavně tahouni, těžcí koně pro tažení těžkých zbraní, jako jsou děla a lafety. Němci v říjnu zabrali Sudety, ale s tím, co dostali, se nespokojili, hlavně Sudeťáci, ti byli při chuti a chtěli ještě víc. Jejich Freikorps7 dělaly průzkumy a přepady, hlavně na pěchotu, která byla v Letovicích před námi a působila jako přední stráž proti Němcům. Zákeřně, zezadu nám zabili osm vojáků a velitel posádky z Letovic vyhlásil poplach. Řekl, že kdo se cítí, ať se přihlásí, tak jsem se přihlásil a se mnou celá baterie. Vyzval nás, abychom zabránili dalšímu násilí a zatlačili Němce do nově stanovených hranic. To se nám ještě podařilo. Když jsme se objevili, Němci se hned stáhli. Měli většinou jenom pušky, sem tam pistoli nebo strojní pušku, ale každopádně byli lépe vyzbrojeni než naše pěchota, která sice byla vyzbrojená na válku, ale ne

1. září 1939 napadl Hitler Polsko a mě cestou do práce zatklo gestapo. Čekali na nás v Lutíně u fabriky, a jak jsme přijeli, tak nás hned naložili na náklaďáky, odvezli do Olomouce na garňák9 a následně nás soustředili ve Štěpánově10. To byla první štace. Nikdo nám nic neřekl, nepotřebovali nic zdůvodňovat. Brali všechny ty, kteří pro ně mohli být nějak nebezpeční – měli pro nás název Deutsch feindliche – čili osoby nepřátelsky smýšlející vůči Německu.

Dachau, Buchenwald

Velitelem 4. baterie 107. dělostřeleckého pluku, Staré Město, 1938

na podobné bojůvky. Pěšáky jsme naložili na náklaďáky a odvezli do Letovic. Podobné přepady ze strany Němců se děly ve dne v noci. Oni si nedělali žádné starosti, měli za sebou celou tu rozjetou fašistickou říši. Mnichovská dohoda pro nás byla nečekaným podrazem. My jsme byli přece vojáci a chtěli jsme bojovat. S diktátem jsme nesouhlasili, ale dělat se s tím nedalo nic. Hitler dohodu stanovil tak, že Československo přestalo prakticky existovat. Konečným bodem pro existenci republiky byl 15. březen 1939, kdy Němci obsadili zbytek Československa. To jsem už demobilizoval a vrátil jsem se do zaměstnání v Sigmund Pumpy v Lutíně, kde jsem měl pracovat jako zahraniční korespondent.

Zatčení gestapem

Firemní veduta sladovny Hermann Brach

50

ALFRED JÁNSKÝ

Od zabrání Sudet až do obsazení v březnu 1939 nás Němci víceméně připravovali na to, že budeme obsazeni. Viděli jsme to i v továrně v Lutíně, kde se Němci snažili pokud možno co nejvíc infiltrovat do stavu zaměstnanců. Majitel pan Sigmund8 nás přivítal do zaměstnání a mně řekl: „Co umíš? Anglicky, německy? My potřebujeme hlavně španělštinu, potřebujeme Jižní Ameriku, tam je především španělština.“ A zeptal se: „Za jak dlouho myslíš, že se potřebuješ jazyk naučit?“ Já na to, že tak tři až čtyři měsíce, ale nakonec vše dopadlo úplně jinak.

Po týdnu ve Štěpánově nás odvezli do koncentračního tábora Dachau11. Byli jsme tam asi měsíc a transportovali nás do koncentračního tábora Buchenwald12. Nejprve mne zařadili mezi zvláštní vězně a nemusel jsem pracovat, což bylo dobré. Po neúspěšném atentátu na Hitlera v mnichovském pivovaru v listopadu 1939 se však naše situace radikálně změnila. Přestali na nás pohlížet jako na politické, což původně znamenalo jisté privilegium, a stali jsme se běžnými trestanci. Buchenwald byl skutečně špatný tábor. V Dachau to celkem ještě šlo, ale v Buchenwaldu nám od počátku dali pocítit, že jsme v koncentračním táboře. Bití a nadávání bylo úplně normální, stejně jako špatné zacházení a jídlo. V Buchenwaldu jsme měli například eintopf13, německou polévku, což byla vlastně voda, v níž plavala řepa, tuřín nebo něco podobného. V Buchenwaldu jsem rok a půl pracoval v kamenolomu, který byl podobný proslulým „schodům smrti v Mauthausenu“14, i s pověstným komandem. Osm nás muselo tahat vozíky – hunty. Vytlačit nahoru k drtičce, a zpět s vozíkem se muselo běžet. Později jsem se dostal k lámání pískovce, což byla práce relativně lepší, ale také hrozně namáhavá. Tam platilo, že čím výše pracujete, tím větší je nebezpečí, že vás nějaký esesák shodí ze stěny dolů. Normy Němci neměli, pracovat se ale muselo pořád, člověk musel být pořád v pohybu. Pokud vězeň pracoval, bylo dobře, jakmile se však na chvilku zastavil, dostal přinejmenším bičem. Byla to nesmírně těžká, namáhavá práce, a navíc po skončení směny jsme si ještě každý museli naložit jeden kámen a odnést ho do tábora na vybudování apelplacu15. Zažil jsem tam zřejmě největší hladomor. Esesákům někdo ukradl z chlívku podsvinče a velitel tábora

ALFRED JÁNSKÝ

51

nechal nastoupit všechna komanda16, vnější i vnitřní. Řekl, že dokud se zloděj nepřizná, nebo ten, kdo o krádeži věděl, tak budeme stát. Museli jsme stát dva a půl dne. Přes noc jsme mohli do baráku, ale ráno nastoupit a celý den znovu stát. Celou dobu nás kontrolovali esesáci se samopaly z věží, dobře z nich na nás viděli. Nedostali jsme nic k jídlu, jen nechali téct vodu, to jediné bylo dobré. Stravu, kterou kuchaři uvařili, dali obyvatelstvu blízkého Výmaru. Když vězeň nevydržel a padl na zem, odneslo ho komando. Teprve třetí den komandant nástup zrušil, výrazně tehdy stoupla úmrtnost vězňů. Spousta jich nevydržela, byl to krutý trest. Já byl tenkrát ještě mladý, tak jsem to bez větších potíží zvládl. Po dvou a půl letech v Buchenwaldu mne v roce 1942 zařadili do transportu a deportovali do tábora Natzweiler-Struthof17 ve Francii.

Tábor ve Francii V táboře nás bylo odhadem 8–10 tisíc, byl to malý tábor. Vězni v koncentračních táborech byli označeni barevnými trojúhelníky, pod nimi byla čísla a písmena. Francouzi měli „F“, Čechoslováci „T“ (Tschechisch), ale Čechoslováků nás tam bylo jen pár, ne moc, většinou poddůstojníci. Já jsem měl červený trojúhelník, který značil politické vězně. Zelení byli zločinci, černý trojúhelník práce se štítící, růžoví byli homosexuálové a žlutí Židé. Podmínky v táboře byly mizerné, stejně i jídlo a zacházení. Bydleli jsme v dřevěných barácích, palandy nad sebou. Ráno jsme dostali kávu bez ničeho, bez cukru, bez mléka. V poledne naběračku polévky, což byla víceméně voda s podivnou příchutí, a pak k večeru byl jeden krajíc chleba a k tomu buď čtvrtka margarínu, nebo kousek koňského salámu, čili skutečně málo jídla a ještě špatného. Obyvatelstvo z okolí tábora bylo vystěhováno, tak ani nebyla možnost si nějak přilepšovat nebo něco za jídlo vyměnit. Bití bylo neustálé, Němci nepotřebovali důvod, oni si důvody vymýšleli sami. V létě jsme pracovali od šesti od rána, v zimě od sedmi hodin, celý den. Končili jsme v sedm, osm večer. V Natzweileru jsem dělal zedníka, což bylo poměrně dobré, přeci jenom si nacisté odbornosti vážili, alespoň nás nemlátili tolik jako ostatní vězně. Stavěl jsem mimo tábor vilu pro komandanta.

52

ALFRED JÁNSKÝ

Útěk Byl to mizerný tábor, rychle jsme zhubli a celkově trpěli jak zvířata. Záhy jsme mezi sebou vytvořili skupinku mladých důstojníků, se kterou jsme si říkali „tady nezůstaneme, musíme se odsud dostat ven“. Bylo nás osm – dva Čechoslováci, tři francouzští důstojníci, jeden z nich Alsasan, dva Poláci a jeden Rakušák, syn rakouského generála, také uvězněného v koncentráku. Rakušák měl na starosti údržbu osobního vozu velitele tábora a jako jedinou možnost útěku navrhl využít právě velitelova auta. Přes naše lidi v SS prádelně jsme si obstarali esesácké uniformy. Vyvstal však problém. Rakušák, co měl řídit, byl postavou zhruba jako komandant, vedle něj mohl sedět jeden a vzadu v autě se mohli schovat maximálně tři, celkem tedy pět lidí, což znamenalo, že tři museli zůstat v táboře. Losovali jsme a na mě padlo, že zůstanu. Jak útěk probíhal, mi vyprávěl druhý Čechoslovák, Mautner Brixi, podplukovník, se kterým jsem se setkal v květnu 1945 na ministerstvu obrany v Praze. Velitelským autem se jim podařilo bez problémů vyjet z tábora a co nejrychleji pokračovali asi hodinu směrem na švýcarské hranice. Nepočítali jsme, že budou mít více času, ale ve skutečnosti měli dvě hodiny, než v táboře vypukl poplach. Pronásledovatele chtěli zmást a po jízdě ke švýcarským hranicím z auta vystoupili a vydali se pěšky zpět do Francie, jakoby směrem k táboru. Alsasan ale psychicky nevydržel, začal zmatkovat, propadal depresi a přesvědčoval ostatní, že útěk nemá smysl, že se jim nemůže podařit. Ostatní se proto domluvili, že až bude v noci spát, tak se mu v tichosti vytratí. Aby je nemohl prozradit, zvolili pro jistotu i jiný směr. Čtveřici se podařilo úspěšně dostat do Marseille, kde přesvědčili francouzského rybáře, aby je převezl do Španělska. Odtud se dostali do Portugalska. Brixi chtěl k československé jednotce v Anglii, byl také ze 107. pluku jako já. Zhruba týden mu trvalo, než se mu podařilo získat místo ve vojenském letadle a z Lisabonu odletět do Londýna, kde se poté setkal i s prezidentem Benešem. Opuštěný Alsasan, když se probudil a zjistil, že je sám, uchýlil se jako pacholek na statek jednoho sedláka. Začal mu ale brzy chodit za manželkou a sedlák, když na to přišel, oznámil na četnické stanici, že je

Osvětim po náletu Spojenců, 1944

u něj Francouz bez dokladů. Četníci si pro něho přišli a předali ho gestapu, které záhy zjistilo, že je jedním z pětice uprchlíků. Přivedli ho do tábora zhruba měsíc po útěku, což mělo samozřejmě okamžitý dopad na všechny vězně. Museli jsme přes den stát na apelplacu a snížili nám dávky jídla. Jakmile jej gestapo transportovalo zpět, velitel tábora nám ho předvedl a sebevědomě hlásil: „Tak, prvního už máme a ostatní dostaneme brzy taky.“ Alsasana dali do trestného komanda, kde měl poloviční stravu a dosti svízelné podmínky. Záhy začal nás zbylé tři tvrdě vydírat, že když mu nedáme z našeho chleba, z toho mála, co jsme měli, tak nás udá! A to by znamenalo, že bychom za napomáhání útěku dostali provaz, to bylo jisté. Měl jsem kamaráda v písárně, který sestavoval transporty. Šel jsem za ním a řekl jsem mu: „Potřebuju se dostat z tábora ven, protože dříve nebo později nás ten Francouz prozradí.“ On na to: „Dobře, víš co, mám tady rozkaz sestavit transport, ale nevím, kam pojede. Je ti to jedno?“ „Jo, úplně jedno, hlavně, abych se odtud dostal pryč.“

Osvětim Neměli jsme vůbec tušení, kam jedeme. Po třech dnech a dvou nocích cesty dobytčáky přes celé Německo a částečně Polsko vlak zastavil, nás z vlaku vyhnali a nad branou tábora jsem uviděl nápis Arbeit macht frei18. Byla to Osvětim19. Přijeli jsme 24. října 1942. Náš transport byl takzvaně normální, což znamenalo padesát vagónů, v každém padesát osob, celkem 2500 vězňů. Z trojice, která zbyla po útěku, jsem v transportu byl jen já. V Natzweileru zůstal jeden Francouz a Polák, co se s nimi stalo, nevím. Na ruku mi v Osvětimi vytetovali číslo 69783. Mimochodem, tetování jsem zažil jen tam. Věděli jsme tehdy, že Osvětim je hlavní tábor; a o co tam jde, jsme se brzy taky dozvěděli. Byl to můj čtvrtý tábor, jeden z nejhorších táborů vůbec. Rychle jsme zjistili, že možnost přežití je minimální, protože byl systematicky utvořen proto, aby tam byli lidé likvidováni. Koncentrák se za normálních okolností přežít nedal, člověk musel od počátku věřit, že to vydrží, a hlavně neupadat na mysli. Jako politický vězeň jsem neměl

ALFRED JÁNSKÝ

53

výhody, ani ve srovnání s Židy, kteří to měli ještě horší, podobně jako Poláci a samozřejmě Cikáni. Bylo jedno, jaký vězeň jste, zda politický nebo jiný, nejvíce záleželo na tom, kdo byl Blockältester20 a Blokschreiber21, což byly jediné funkce, které měly v každém bloku výhodu. Stejně tomu bylo u táborů, Lagerältester, to byla nejvyšší vězeňská funkce, ten stál v čele táborové samosprávy a měl výhody, stejně jako kápo22. Život pro kápo tak byl jednodušší než pro normálního vězně, měl nad vězni na bloku obrovskou moc. Umístili mě do ústředního tábora na blok 6, později na blok 10, ale nakonec jsem skončil na 6a. Nejprve jsem dělal znovu zedníka, stavěli jsme domy pro esesáky. Potom jsem dlouhou dobu pracoval hlavně na výkopových pracích. Kopali jsme výkopy pro kanalizaci a přívod vody. Pracovali jsme pod neustálým dozorem SS, stále a všude nad námi visela možnost trestu za cokoli, což bylo závislé na charakteru a momentální náladě toho kterého esesáka. Stačilo, aby vězeň sebral malou mrkev, a už dostal bití. Na apelplacu vězně bili dva esesáci po zádech. Přitom vězně museli počítat, a když se přepočítali, museli začít znovu. Maximum bylo 25 ran. Takový výprask jsem nikdy nedostal, měl jsem určitě štěstí. Jako v předešlých táborech i v Osvětimi byla strava mizerná. Ráno hrnek náhražky kávy nebo čaje, bez cukru, v poledne takzvaná suppa, vodová polévka povětšinou z vařené řepy, a večer byl obyčejně jeden tenký krajíc chleba s kostkou margarínu. Z toho jsme museli vydržet celý den a navíc těžce pracovat. Dodnes nechápu, jak se mi podařilo v těchto podmínkách celou tu dobu přežít. Zvláštní skupinou vězňů, označenou fialovým trojúhleníkem, byli die Bibelforscher23, neboli vyznavači bible. Měli ještě horší podmínky než ostatní. Museli stát i přes sobotu, kdy ostatní šli někam do tábora. Co si pamatuji, tak za celou dobu jenom jeden jediný Bibelforscher přistoupil na podmínky Němců. Všichni ostatní, a to jich byly tisíce, vydrželi. Jenom jeden jediný se víry vzdal.

Připravujeme útěk V létě 1944 jsme se začali na bloku 6a chystat na případný útěk. Osvětim byla na konci války občas bom-

54

ALFRED JÁNSKÝ

bardována, proto jsme uvažovali, že bychom situace využili. A když jsme se ke konci roku 1944 dozvěděli, že Rusové jsou už někde u Krakova24, což bylo šedesát kilometrů od nás, řekl jsem: „Začínáme budovat malý bunkr, kde se musíme schovat po dobu, než přijdou Rusové.“ Museli jsme se také připravit a dát stranou nějaké jídlo. Byli jsme malá skupina, jen pět lidí, čtyři Češi a jeden Slovák. Pracovali jsme tehdy na budování přívodu vody do tábora a bunkr jsme si vybudovali postupně během této práce, esesáci na to ani nepřišli. V té době, od podzimu 1944, byly z Osvětimi vypravovány transporty a pochody smrti25. Dozor při práci tudíž mírně polevil. Bunkr byl opravdu malý, možná o něco větší než dva krát jeden metr, tak akorát, abychom v něm mohli sedět. Podpěry nebyly zapotřebí, příkopy byly dost hluboké.

V celém vyklizeném táboře zbylo přibližně jen sedm tisíc vězňů, jak se ho Němcům ve snaze zahlazovat stopy podařilo vyklidit.

Opět v armádě Po osvobození koncentračního tábora jsme se tam vrátili a hledali své příbuzné a známé; měli jsme obrovskou radost, že jsme to peklo přežili. Šli jsme pěšky do města Osvětimi, kde jsme dostali potvrzení, kdo jsme, a potom jsme se pochodem vydali do Krakova, kde se o nás postarali mniši z tamního kláštera. Já jsem ale chtěl do armády. Byl jsem odhodlán si to s Němci rozdat v boji a vrátit jim alespoň část toho, co jsem za pět a půl roku prožil v jejich koncentrácích. Šel jsem na ruskou komandaturu a řekl jim, o co mi jde. Nabídli mi, že mne dopraví do Zakopaného. Z naší pětice jsem šel jen já, ostatní neměli zájem, chtěli mít už svatý pokoj s celou válkou. Ze Zakopaného jsem se přes Tatry dostal až do Kežmaroku, kde jsem se dozvěděl, že v Popradu je československý náhradní pluk, který tehdy organizoval mobilizaci mezi Slováky. Vydal jsem se tedy do Popradu, prošel prověrkou, dostal zpět hodnost a ustanovili mne velitelem baterie. Následoval asi měsíční výcvik slovenských nováčků v Levoči a odtud jsme byli v březnu 1945 nasazeni k bojům u Liptovského Mikuláše. Byl jsem velitelem 4. baterie 6. dělostřeleckého pluku. Na západním konci města byl lihovar plný lihu, a když na to naši vojáci přišli, parádně se tam opili, následkem čehož morálka povážlivě klesla. Němci, když to zjisti-

Příslušníkem československého armádního sboru, 1945

V druhé polovině ledna 1945 přišel další z náletů. Esesáci vypnuli elektřinu v drátech s vysokým napětím kolem tábora a na to jsme čekali. Sehnali jsme si nůžky, kterými jsme dráty přestříhali, dostali se ven a ukryli v bunkru. Strávili jsme v něm dva až tři dny, než přišla Rudá armáda a Osvětim 27. ledna 1945 osvobodila. Pro nás to znamenalo konec útrap a návrat k normálnímu životu. Rusové o táboře věděli a osvobodili ho cíleně, bylo jejich záměrem poukázat na nacistická zvěrstva.

li, šli okamžitě do protiútoku a obsadili celou západní část Liptovského Mikuláše. Nám pak trvalo další tři týdny, než jsme je odtud vytlačili. Následoval rozkaz přesunout se do Martina. Němcům se tam podařilo „zabetonovat“ v jednom průsmyku a naše brigáda nemohla prorazit. Jakmile to Němci zjistili, postoupili přes Malou Fatru s cílem dostat se do Martina, ale narazili na náš lyžařský prapor, který na Malé Fatře vytvořil kruhovou obranu a žádal velitele Martina, aby jim poslal pomoc. Vyzvali dobrovolníky, aby se přihlásili. Já jsem se přihlásil a se mou i celá moje baterie, tedy šedesát mužů. Dostali jsme se na Malou Fatru až k postavení lyžařského praporu, který se snažil držet linii proti neustále dotírajícím Němcům. S velitelem praporu jsem se dohodl, že zaútočíme. Druhý den jsme do toho šli. Při prvním útoku jsem ztratil tři mladé Slováky, ale i Němci měli ztráty. Zhruba čtrnáct dní jsme bojovali o kótu 1018. Během každého útoku někdo padl, byli jsme obklíčeni. Situace se střídala, jednou měli kótu obsazenou Němci, jednou my, ale nakonec se nám je podařilo zatlačit, a když jsme se dostali dolů ze svahu, už to bylo lepší. Měl jsem tam spojku Jana Sedláka. Držel se pořád v mé blízkosti. Jednou stál asi pět metrů ode mě, kryl se za stromem a najednou jsem viděl, že dostal ránu do pravé ruky, a jak se chytil levou, dostal druhou ránu i do ní. Určil jsem dva poddůstojníky, aby ho přepravili k lyžařskému praporu, což bylo asi sedm kilometrů ve sněhu. Od lyžařského praporu ho na nákladním voze odvezli do Martina, aby nevykrvácel. Prohlásil mě tam za mrtvého, myslel si, že jsme obklíčení ze všech stran už nezvládli. Po těchto bojích jsme postupovali, až jsem se s frontou dostal do Vsetína. Bylo 8. května, když jsem v rádiu slyšel, že rodná Olomouc byla osvobozena. Požádal jsem velitele o krátkou dovolenou, byl jsem tehdy už čerstvý poručík, povýšili mne 1. května.

Opět doma

Snoubenka Jarmila Pelíšková, budoucí žena, 1945

Ze Vsetína do Olomouce jsem musel přes Hranice, stejně jako řada Němců, kteří utíkali. Já jsem měl bohudík vojenskou legitimaci, tak mne všude pouštěli přednostně. Po březích Bystřičky jsem se 10. května dostal do Olomouce na Bělidla. Šel jsem za maminkou a také

ALFRED JÁNSKÝ

55

Sestra Ernestine, 30. léta

za svojí snoubenkou na Nové Sady. Zasnoubili jsme se ještě před válkou. Od konce října 1944 jsem nikomu nepsal, nechtěl jsem je ohrozit, a teď jsem u nich zazvonil a byl jsem v uniformě. Moje švagrová, která žije v Olomouci, říká, že to byla nejšťastnější chvíle jejího života. Bylo to krásné setkání, i když nám stále chyběli tatínek a bratr. V Olomouci jsem pobyl asi pět dní. Ve věznici jsem se pokusil mezi zadrženými Němci identifikovat nacisty, o kterých jsem věděl, a několik jsem jich poznal, ale z těch skutečných pohlavárů tam už nebyl ani jeden. Po několika dnech jsem se znovu přihlásil k pluku a vlakem jsme odjeli do Prahy, kde jsme byli ubytovaní asi tři týdny, než nás nasadili do Žatce. Bylo to čistě německé město a tušil jsem, že tam někde musí být seznam esesáků, který se mi nakonec v jednom sklepě podařilo najít. Na seznamu byl například i náčelník hlavního žateckého nádraží, kterého jsem označil a byl okamžitě zatčen. S posádkou jsem byl umístěn v Blažimi, obci asi dvanáct kilometrů severovýchodně od Žatce. V celé oblasti trvalo neustálé nebezpečí útoků werwolfů, mladých německých záškodníků se speciálním výcvikem pro boj zezadu. Zdálo se, že jsou dobře organizovaní. Byli tře-

56

ALFRED JÁNSKÝ

ba schovaní v lese, ale vždy, když uviděli vojáky, tak se stáhli. Napadali hlavně civilní cíle, četníky, národní výbory. Ztrát bylo hodně, trpěli zejména civilisté, kteří neměli žádné zbraně. S werwolfy jsme bojovali v potyčkách až do konce listopadu 1945, kdy jsem požádal o demobilizaci. Tatínek se v létě 1945 vrátil z Terezína, který přežil stejně jako tyfovou epidemii, kvůli které po osvobození Terezína ještě hodně lidí oslabených vězněním zemřelo. Válku přežila i sestra, svého času třetí nejlepší tenistka v republice, stihla odejít už v roce 1938, kdy se provdala do Anglie a stala se tak občankou Spojeného království. Bratr, i přes své narození plné sedmiček (7. 7. 1907), takové štěstí neměl. V září roku 1939 se oženil s Helenou Fürthovou. Když jí jako Židovce přišlo povolání do transportu, nechtěl ji opustit a šel s ní. Byli však ihned nekompromisně rozděleni. Nejprve byl v Terezíně, poté i v Osvětimi, kde jsem se náhodou dozvěděl, že bratra uvěznili. Byli jsme v Osvětimi ve stejnou dobu, ale neviděli jsme se, jen jsme si psali. Já jsem mu psal: „Zásadně nechoď do žádného transportu.“ Zahynul nakonec v Bergen-Belsenu26, podobně jako například Josef Čapek, na sklonku války, v dubnu 1945. Sestra v Anglii bohužel onemocněla rakovinou a zemřela v roce 1947. Obě její dcerky byly dle jejího přání adoptovány jedněmi bezdětnými anglickými manželi.

Já jsem se v červnu 1945 oženil se svou snoubenkou Jarmilou Pelíškovou. Po roce se nám narodila dcera Petra a po dalších šesti letech syn Robert. Časem jsem se dočkal dvou vnuček a dnes i pěti pravnoučat.

V nové době s novým jménem Po válce jsem si změnil jméno, a to ze dvou důvodů – jméno Graus je německé a s Němci jsem nechtěl mít už nic společného, navíc v překladu znamená „hrůza“ a těch jsem si do té doby zažil už dost. Byl jsem ustanoven národním správcem27 sladovny v Olomouci na Bělidlech od roku 1945 až do roku 1949. S nástupem komunistů k moci v roce 1948 přišli do sladoven dělničtí ředitelé. Má pozice se postupně měnila, až jsem začal pracovat jako podnikový plánovač. Sladovnám jsem však zůstal věrný celou svou další pracovní kariéru. V roce 1959 jsme se přestěhovali do Prostějova, kde jsem nastoupil do nové funkce vedoucího investiční výstavby podnikového ředitelství. Začala doba velkých rekonstrukcí (Olomouc-Bělidla a Nová Ulice, Litovel, Brodek, Chrudim a jedna z největších v Prostějově-Vrahovicích) i výstavba nových sladoven v Hodonicích a Nymburku. I když jsem v roce 1974 mohl jít do důchodu, pokračoval jsem nejprve ve své funkci a využíval svých jazykových znalostí v jednáních se zahraničními dodavateli. Později jsem pracoval jako technický poradce a do důchodu jsem odešel v roce 1989 ve věku sedmdesáti pěti let. Můj nejmilejší koníček byl jednoznačně tenis, a to od mládí do odchodu do důchodu, kdy jsem po úraze ruky musel přestat hrát. Každou volnou chvilku jsem trávil s raketou v ruce, své děti a vnučky jsem k tenisu rovněž vedl a osobně trénoval. Zúčastňoval jsem se pravidelně seniorských turnajů včetně mistrovství ČSR. V důchodu jsme se přestěhovali do blízkosti dceřina bydliště, což bylo dobře, protože časem se manželčin zdravotní stav zhoršil do té míry, že zůstala po dobu deseti let upoutána na lůžko. Dcera v té době pracova-

Tenisový turnaj seniorů, Chrudim, 1972

la, ale večer a o víkendech nám pomáhala. No a já jsem se stal mužem v domácnosti, obstarával jsem nákupy, jezdil pro obědy a manželce podával jídlo a pití. Ale vedl jsem i konverzační hodiny v němčině a angličtině, to mne moc bavilo. Na živnostenském úřadě jsem byl registrován do svých devadesáti osmi let. Manželka zemřela v roce 2005. Nezůstal jsem však sám a začal jsem se věnovat své druhé zálibě – cestování, jezdil jsem s dcerou a jejím manželem po letoviscích u Středozemního moře a navštívili jsme i Floridu. Slunce je mým velkým zdrojem energie dodnes. Co ale považuji v životě za nejdůležitější, jsou dobré rodinné vztahy, ty jsem se od mládí snažil pěstovat a utužovat, a když vidím naši už rozvětvenou rodinu, myslím, že se mi mé životní krédo podařilo předat.

Svatba bratra Jana s Helenou Fürtovou, 1939

ALFRED JÁNSKÝ

57

Josef Dvořák V koncentráku jsem se rozhodl, že se stanu lékařem. Ta jasná představa a síla odhodlání, to byl můj osobní každodenní boj s nacismem. Narodil jsem se v únoru 1919 v Krasicích, které jsou dnes součástí Prostějova. Měl jsem o čtyři roky mladšího bratra Stanislava a o devět let mladší sestru Marii. Moje rodina byla velmi chudá, ale měl jsem výborné rodiče, tatínek byl zlatý. Jmenoval se František Dvořák a pocházel z Oldříše u Poličky, kde se narodil v říjnu 1878. Byl ze tří dětí, ale měli těžký život, byli sirotci, a tak od šestnácti let musel pracovat jako čeledín, potom roky rozvážel maso od řezníka do prodejen. Měl jenom obecnou školu za Rakouska-Uherska, bůhví jak to tam vychodili. Maminka se jmenovala Julie. Narodila se v dubnu 1886 v Krakovci u Konice a byla ze šesti dětí, jeden chlapec a pět děvčat. Její bratr se dostal k dráze, byl ve státní službě a rodina ho vnímala skoro jako „pána“. Ostatní byly služebné v městských rodinách nebo pracovaly u rolníků. Mamka na tom se vzděláním byla lépe než otec. Lépe četla, hrávala

58

JOSEF DVOŘÁK

i divadlo a po večerech se u nich doma četly knížky a romány. Táta dělal většinou v kamenolomu, jezdil do Dětkovic a potom do Otaslavic. V Dětkovicích pracovali lamači, kteří kámen odpalovali. Otec ty menší kusy kamene rozbíjel paličkou na štěrk, což byla bídná a špatně placená práce. Někdy měl práci u zedníků a na podzim, když byla řepná kampaň, pracoval u kováře v Bedihošti, kde řepu vyváželi na hromadu. U kováře měl pojištění, v kamenolomu pojištěn nebyl. Vyrůstali jsme jako děcka na vesnici. Bydleli jsme u babičky ve Vranovicích, žili jen v jedné místnosti, ve které byl kachlový sporák, dvě postele, skříň na oblečení a stůl s židlemi. Měli jsme malé políčko, dvě kozy a králíky. Prase jednou dostalo červenku a muselo na porážku, to byla taková malá rodinná tragédie. Mléko jsme měli, maso jsme většinou kupovali. Musel jsem chodit na trávu a o prázdninách, když byli naši v práci, jsem nosil trávu pro naši kozu, aby bylo i na sobotu a neděli a já měl více volna. Rád jsem ale taky chodil plavat. Na podzim se chodilo na podmítku, což jsou zbytky, které z obilí zůstanou po sklizni. Gymnazijní tablo, 1938

Na studiích Navštěvoval jsem obecnou školu a pan farář, který nás učil náboženství, říkal rodičům, že jsem nejlepší ve třídě a měl bych jít dále studovat. Rád jsem si četl a učení

Cestou ze školy, první zleva, 1930

mě moc bavilo, ale peníze na studium na gymnáziu rodiče neměli. Nakonec mě finančně podporovala rodina Večeřova z Vranovic, na jejichž statku maminka několik let pracovala jako děvečka. Přivydělával jsem si také kondicemi, doučováním slabších studentů. Mohl jsem tak odmaturovat a po gymnáziu nastoupit na filozofickou fakultu tehdejší brněnské univerzity. Maminka se toho bohužel nedožila, v prosinci 1933 ji ranila mrtvice a následující rok v červenci zemřela. Bylo mi patnáct let. V roce 1939 jsem na filozofické fakultě nastoupil do druhého ročníku oboru latina a filozofie a po začátku semestru mne v říjnu navrhli do studentské samosprávy Kounicových kolejí v Brně, kde jsem bydlel. Setkal jsem se tam s mediky a už tehdy, když jsem si prohlížel jejich učebnice, mne začalo lákat studium medicíny. Rok před tím, na podzim 1938, jsme jako obrovskou křivdu prožívali zábor Sudet1 nacistickým Německem posvěcený mnichovskou smlouvou, stejně jako následnou okupaci zbytku Československa 15. března 1939.

Vzhledem ke studijním povinnostem a intenzivnímu doučování, kterým jsem si vydělával, šly jaksi mimo mne studentské protesty proti okupaci v Praze2. Odplatu okupantů jsem nicméně prožil na vlastní kůži.

17. listopad 1939 Ráno 17. listopadu mě na koleji probudil neobvyklý ruch a mnoho hovoru na chodbách. Bydlel jsem ve druhém poschodí, a když jsme otevřeli dveře, všichni říkali, že dole a kolem kolejí jsou vojáci SS, že obsadili koleje, aby se nikdo nemohl dostat ven. Kolem poledne se ozvalo opakované hlášení, že členové studentské samosprávy se mají ihned dostavit na schůzi do sálu kolejí. Já jsem přitom byl do samosprávy jen navržený, ještě jsem se nezúčastnil ani jedné schůze. Sešel jsem po schodech do přízemí a tam stáli esesáci. Otevřel jsem dveře a nějaká ruka mě hrubě přistrčila obličejem ke zdi. Vedle mne stál student z třetího ročníku. Ptám se ho: „Co se děje?“ A on: „Prosím tě, buď potichu.“ Věděl jsem, že je zle. V sále byli gestapáci,

JOSEF DVOŘÁK

59

a slyšeli šramot. Dozvěděli jsme se následně, že připojovali vagóny se studenty z Prahy, těch bylo o mnoho víc. Podle směru nám bylo brzy jasné, že nás vezou do Německa, a to na nás nepůsobilo vůbec dobře3.

V koncentráku

Vysokoškolský index z lékařské fakulty

stoly a písařky, které klepaly do strojů. Zapisovaly jméno, rodiště, jméno otce, matky, adresu. Pak mě poslali v doprovodu mladého esesmana, abych se šel obléct a vzít si nutné drobnosti do kufru na cestu. V Kouničkách pozatýkali 173 studentů. Drželi nás v sále až do noci a potom nás odvezli. Kolem kolejí byl železný plot a brána, před kterou stála nákladní auta a řada strážných s puškami. Nahnali nás na korby aut a ta se vzápětí rozjela. Říkal jsem si, kam nás vezou? Slyšeli jsme, že gestapáci mají v Brně na Špilberku vězení, ale vezli nás na nádraží, to bylo divné. Stály tam dlouhé řady ozbrojených esesáků. Museli jsme všichni vyskákat a nastoupit do speciálního vlaku. Netušili jsme, kam jedeme. Všechna okna musela mít cestou zatažené záclonky, nikdo se nesměl dívat ven a nesměli jsme vůbec mluvit. U každého kupé ozbrojený esesák s nabitou puškou. Naprosto jsme netušili, kam jedeme. V mlčení a strašné nejistotě jsme jeli neznámo kam. K ránu jsme kdesi zastavili

60

JOSEF DVOŘÁK

V Drážďanech jsme dostali čaj a jeli dál. Po půlnoci vlak zastavil a probudilo nás hrozné řvaní: „Los, los, alle heraus!“4 Všude kolem hordy řvoucích esesáků. Museli jsme bleskem vystoupit a seřadit se do pětistupů. Leckdo dostal pažbou pušky do hlavy nebo do zad. Po obou stranách silnice stály řady ozbrojených esesáků se silnými reflektory. Každou chvíli se ozvalo zařvání: „Kdo vystoupí z řady, bude zastřelen!“ Hnali nás cestou asi kilometr, po obou stranách stráže. Následovala brána a apelplac. Když jsem to viděl, říkal jsem si: Páni, to je blázinec nebo co? Dověděli jsme se, že jsme v koncentračním táboře Sachsenhausen5. Odvedli nás do dřevěných baráků, ty se označovaly jako bloky. Na trámech byla přímo položená střecha, okno jen jedno sklo, takže v zimě jsme měli jinovatku až k hlavám. Zpočátku nás v táboře bylo přes osmnáct tisíc, z toho 1230 studentů z Čech a Moravy. Umístili nás na bloky 50 až 53. Já jsem byl na bloku 51, kde nás bylo tři sta, v každé půlce po sto padesáti. Ve velké denní místnosti stálo šest velkých stolů, kde jsme seděli jeden vedle druhého. Prvních pět měsíců jsme nechodili pracovat, neměli práci pro všechny vězně. Nebyli jsme však jako jiní nepracující vězni na tzv. komandě stání, ale po ranním sčítacím apelu jsme museli pochodovat mezi bloky nebo běžet v klusu a k zemi, vztyk, klus, k zemi, vztyk, klus a pořád dokola německé povely. Navzájem jsme se v tom zmatku často botami kopali. Následovalo hopkání v dřepu a nakonec chůze v dřepu, to bylo nejhorší. Několik málo kolegů dělalo mezitím v barácích úklid, měli týdenní službu v bloku, na které jsme se střídali. Po hodinovém nebo delším pochodování jsme mohli být v denní místnosti a číst si německé, přirozeně nacistické noviny, které jsme museli kupovat. V druhém křídle našeho bloku byl jeden docent z filozofické fakulty. Přišel do Kounicových kolejí navštívit známého – a ven se už nedostal, sebrali ho s námi do koncentráku. Občas nám udělal nějakou přednášku. Já jsem se velmi pilně učil německy, snažil

jsem se zdokonalit. Pořídil jsem si za tím účelem konverzační příručku a slovník. Od samého začátku nás trápil strašný hlad. Jídla byl stálý nedostatek, což vedlo k vysoké úmrtnosti. K snídani jsme dostávali neslazenou černou kávu nebo jakousi bělavou vodovou polévku, jejíž složení nám bylo záhadou. Na oběd nám dávali polévku z krmné řepy pro dobytek, ve které někdy plavalo pár rozvařených brambor. Večer byla čtvrtka moskevského čtverhranného chleba, kousek margarínu a kousek salámu, někdy kolečko krvavého jelita (blutwurst) nebo brambory bez salámu, jindy chleba a brambory. To byla naše každodenní výživa. Jako první korespondenci jsme museli domů poslat standardizovaný korespondenční lístek, na který jsme všichni museli napsat stejný text: „Sděluji vám, že jsem zdráv a daří se mi dobře. Balíčky mi nesmíte posílat.“ Veškerá pošta byla cenzurovaná. Později jsme mohli jednou měsíčně dostávat jednokilový balíček s cigaretami a potravinami a složenkou obdržet i peníze. Rodi-

Na volejbale, Josef Dvořák, pátý zleva, Vranovice, 1938

ny většinou posílaly špek nebo nějaké salámy. Já jsem balíčky nedostával, protože máma už byla po smrti a otec neměl prostředky, musel se starat o mladší sestru a bratra. A ta trocha peněz, které jsem měl zpočátku s sebou, mi rychle došla. Jednou za mnou přišel student Jirka Diviš z Prahy, syn univerzitního profesora, a povídá: „Ty, Pepo, já jsem se dozvěděl, že nedostáváš

peníze ani balíčky.“ Jeho maminka v dopise skrytě naznačila, že by mohla balíčky posílat i dalšímu studentovi. Tak mi pomohli, to bylo úžasné, takový projev solidarity. Jirka byl na rozdíl ode mne kuřák, z balíčku si vždy vzal cigarety; potraviny a peníze mi zůstaly. V táborové kantýně se totiž dal občas koupit i chleba. Jako platidlo k pořízení nějakých drobností, třeba lepších blůz nebo čepic, nám sloužily i cigarety.

První propouštění První studenty propustili za měsíc. Nechali nás všechny nastoupit k prohlídce, a kdo se táborovému lékaři zdál nemocný, toho vyzval, aby vystoupil z řady. Někteří se samozřejmě báli vystoupit, říkali jsme si, kdoví co to bude, už se proslýchalo cosi o nějakých transportech. Asi stovku studentů z této selekce ale skutečně propustili. Další části skupiny studentů postupně propouštěli na Vánoce a 20. dubna, v den Hitlerových narozenin. Nikdy nezapomenu na nástup z 18. ledna 1940. Na apelplac vyhnali vězně z tzv. Stehkomanda (komando stání). Normálně jsme musili stát od apelu ráno do oběda a pak do večerního sčítacího apelu v prostoru umývárny a na záchodě, kde byly pisoáry a asi šest sedacích mís. Nikdo si nesměl sednout! Nějaký esesák ale někoho uviděl, že sedí, a tak jsme byli vyhnáni všichni na apelplac. Stáli jsme tři hodiny v mrazech minus třicet dva stupňů. Měl jsem sice rukavice z buničiny, ruce mi v nich ale omrzaly. Naštěstí jeden kamarád, student medicíny, mi je opatrně mnul, aby mi nezmrzly úplně, dodnes jsem mu za to vděčný. Podupávali jsme na místě a klepali nohama o sebe ve snaze čelit té hrozné zimě. Esesáci po nás řvali: „Nechte toho klepání!“ To jsme vždy na chvíli ztichli, ale naše boty se potichu rozeznívaly znovu a znovu. Měli jsme oblečené spodní kalhoty, košile a staré vojenské nebo policajtské blůzy jen z buničiny. Lidé tam umrzali ve stoje, padli a zmrzli, byla to hrozná úmrtí. Ten den zemřelo asi sto vězňů. Celou zimu byly mimořádně silné mrazy kolem minus třiceti stupňů. Dlouho před příchodem esesmanů Rapportführera6 a Blockführerů7 na apelplac jsme vždy museli stát nastoupeni v řadách, v pětistupech. Počty často nesouhlasily, musely být znovu kontrolovány, a tak apely trvaly dlouho a my jsme stáli celí zkřehlí, promrzlí. Ještě horší to bylo při večerních apelech,

JOSEF DVOŘÁK

61

poslali budovat Sachsenhausen. Jako vzpomínku na první tábor jsme zpívávali písníčku Byl jsem jednou v Esterwegen, mnohý den a mnohý rok…

Pracujeme – od Hitlerových narozenin

Koncentrační tábor Sachsenhausen, snímek ze 70. let

Situační mapka koncentračního tábora Sachsenhausen

když se na některém komandě pokusil někdo o útěk nebo když se na venkovním komandě někdo schoval, aby pak utekl. Museli jsme stát tak dlouho, než ho esesáci z kasáren s vlčáky našli. Pro mnohé staré, těžce podvyživené vězně to byly často poslední hodiny bídného života… Říkalo se, že během zimy 1940 umíralo průměrně čtyřicet vězňů denně.

lo. Pak jsme uviděli toho vězně. Esesáci mu dali na krk pro posměch věnec z květin, na břichu měl pověšen buben a na ten musel bubnovat. Před námi ho pak pro výstrahu oběsili. Když visel na šibenici, všichni jsme kolem něj museli projít. Šibenice v táboře běžně nestála, jenom ji strčili do díry a dali k ní schůdky nebo stoličku, na tu musel dotyčný vystoupit, pak ji podrazili. Když tak pověsili tři ruské důstojníky, museli jsme být všichni kolem šibenice nastoupeni. Byly i jiné tresty. Jednou jsme byli nastoupeni a my vzadu jsme nic neviděli, jen jsme slyšeli hrozný řev, a pak byl klid. Jeden vězeň dostával za trest bičem nebo býkovcem (sazba byla pětadvacet nebo dvakrát pětadvacet ran plus jedna), až upadl do bezvědomí. Esesáci se s gustem střídali každý po pěti ranách. A byli to silní, dobře živení chlapi. Pokusit se o útěk bylo vyslovené šílenství. Měli jsme vězeňské oblečení a tábor byl navíc v Německu. Co si asi tak mohl vězeň počít v nepřátelském prostředí, jak by mohl sehnat jídlo, civilní oblečení a jak potom utíkat dál…? Údajně se nějakému vězni podařilo utéct z původního koncentráku Esterwegen8 u holandských hranic, kde byla rašeliniště. Tábor potom zrušili a vězně

Pokusy o útěk Pokusy o útěk moc časté nebyly. Toho, kdo se pokusil utéct, zavřeli do podzemního bunkru, tam dostal hrozné bití a pak jej dali do trestní kompanie. Běžná sazba byla půl roku a to málokdo přežil. A když to přežil, tak měl pak na zádové straně blůzy olejovou barvou namalovaný červený kruh, aby byl nápadný. Později za pokus o útěk už věšeli. Z venkovních komand, která pracovala třeba v Berlíně v německých fabrikách, se jednou vězeň, původem z Berlína, schoval, pracovali blízko jeho bydliště; ale chytili ho a dali do bunkru. Byla neděle roku 1942 a my jsme museli vstát o hodinu dřív než normálně a nastoupit na apelplac v pětistupech. Když jsme tak stáli, uslyšeli jsme za hodnou chvíli jakési tlumené bubnování, které se postupně zesilova-

62

JOSEF DVOŘÁK

Od 20. dubna 1940, dne Hitlerových narozenin, jsme byli zařazeni na práci i my. Němci od začátku války v září 1939 prosazovali heslo Potřebujeme každou ruku. Pracoval každý s výjimkou na smrt nemocných vězňů umístěných v táborové nemocnici. Na práci mě zařadili k tzv. Klinkerwerk9, v té době údajně největší továrně na cihly a stavební materiál v Evropě. Naše hlavní samostatné pracoviště bylo půl druhého kilometru od koncentráku. Nejtěžší práce byla rozbíjet betonové formy v podlaze určené na stroje, které ale firma nakonec nedostala. Před ohromnou továrnou byly kanál a přístaviště, kam vozili po vodě na člunech cement, který jsme vykládali a nosili. Nejhorší bylo, když jsme si museli na záda naložit a odnášet padesátikilogramové pytle a nazpátek do přístavu běžet v poklusu. Podél cesty stáli SS a hlavně vězni se zelenými trojúhelníky10. Ti pobízeli vězně klacky. Později jsme v táboře nakládali materiálem platoňáky (tzv. Rollwagen), velké jako přívěs k nákladnímu autu, a táhli je popruhy na určité pracoviště, takže jsme byli pracovníci i tažná zvířata. Pracovali jsme venku a na jednom okraji haly. Všude byl písek jemný jako prach, když zafoukal vítr, měli jsme ho i v uších. Na Klinkerwerku byla i trestní kola, kde vězni musili v klusu s plnými vozíky písku zavážet močál. V klusu zas nazpět s prázdnými vozíky. Byli poháněni klacky. Denně tam zůstal někdo k smrti uštvaný nebo ubitý. Kápem tam byl vězeň s červeným trojúhelníkem11 Staniczek, který se pak stal Lagerältestrem12 pracoviště Klinkenwerk, když ho změnili na samostatný detašovaný tábor. Skončil špatně. Esesáci měli nějaké machinace s vepři, kteří tam byli vykrmováni. Jelikož byl do machinací zapleten i Staniczek, zbavilli ho dobré funkce a byl poslán zpět do našeho tábora do svého bývalého bloku. Po apelu z bloku odešli ven všichni vězni, kteří tam byli normálně ubytováni, a přišlo několik německých vězňů, kteří mu přinesli kytici a provaz. Každý mu připomněl některého svého přítele, kterého oddělal. A nakonec mu řekli: „Tady máš kytici a provaz.“

A šli ven. A on se oběsil. Byl si dobře vědom, že by další život pro něho byl hotovým peklem. Později jsem pracoval s našimi studenty také v továrně na boty, kterou zřídili na průmyslovém dvoře lágru. Mistr a vedoucí byli Němci, měli k ruce soustružníka a ševce, který nás musel nejprve zaučit. Nebyla to složitá práce, člověk se zapracoval brzy. Dělaly se dřeváky i pro ostatní koncentráky. Z bot se utrhla podešev a místo ní se dala silná vrstva ze dřeva nebo kůže, aby podešev déle vydržela. Byl tam i stroj, na kterém se dělaly pravé holandské dřeváky, což byly jakoby opánky, polobotky z umělé kůže nebo kůže, a spodek měly z lipového dřeva. Po přepadení Francie jsme z nádraží odváželi vybavení francouzské armády, vojenské vozy a další zařízení. Byly jako selské hrubé vozy z přelomu 19. a 20. století, hrůza. Říkali jsme si, jak s tímto chtěli Francouzi, naši spojenci, kterým jsme tolik důvěřovali, bojovat? Odváželi jsme všechno do koncentráku, kde se to rozbíjelo a dělilo na dřevo k topení a železo, o které Němcům šlo hlavně. Díly roztavili a použili dál pro vojenský průmysl. V táboře vznikla později také penězokazecká dílna, kde pracoval i jeden český vězeň Adolf Burger13. Tito lidé měli zvláštní postavení, už nepřišli do styku s běžnými vězni. O tom, co dělali, se nesmělo vědět.

Zrušené studentské bloky Po půldruhém roce propustili po skupinkách už několik stovek studentů, a tak začátkem roku 1941 zrušili samostatné studentské bloky a studenty rozmístili do jiných bloků mezi politické vězně. V těch byli vězni z několika národů. My Češi jsme nebyli jako jiní vězni, byli jsme tzv. zvláštní akce Sonderaktion Prag14. Mnohým studentům se životní podmínky mírně zhoršily, poněvadž na studentských blocích bylo daleko větší kamarádství. Já jsem se s Jirkou Divišem a několika studenty přesunul na blok čtyři. Měli jsme trochu větší štěstí, protože v těchto blocích byli, kromě několika Čechů a Poláků, z větší části starší němečtí političtí vězni. Já jsem byl posazen ke stolu Němců, sedělo nás u něj asi deset. V tu dobu jsem už mluvil německy velmi dobře, prakticky plynně. Od příjezdu do tábora jsem se učil slovíčka ze slovníku, systematicky jsem šel

JOSEF DVOŘÁK

63

hale hrála hodně hlasitá hudba, aby nebylo nic slyšet. Vedle bylo skladiště na mrtvoly a na vysokých betonových podstavcích se chystala rychlopalná naftová krematoria. Jak jsem se později dověděl, byla v oné budově zřízena i plynová komora. Moje tvář se tam podruhé dostala do kontaktu s pěstí esesáka, když jsem si ohříval ruce a neslyšel jsem, že vešli čtyři příslušníci SS. Jeden mi dal ránu pěstí a nakopl mne, což jsem zažil v lágru už dříve. Byl jsem vyučený, ovládal dobře němčinu a jako venkovní elektrikář pracoval až do propuštění.

Propuštění ze Sachsenhausenu

Josef Dvořák (vlevo) s delegací spoluvězňů, Sachsenhausen, 1990

od A do Z. Kromě Němců a několika Čechů byli s námi na čtverce ještě Poláci. Blok jedna byl zabraný jako táborová nemocnice, takže prvním blokem pro vězně byla dvojka. Na trojce byli jen norští vězni, na čtverce my. Po práci jsme se mohli navštěvovat. Komunisti chodívali na dvojku, kde byli pohlaváři, v čele s Antonínem Zápotockým15. K nám chodil starší bloku, předválečný komunista Christian Mahler16, vyučený tesař, který před svým uvězněním v roce 1933 stavěl lodi v Hamburku. V zimě 1941–1942 jsem se díky přímluvě mého přítele, německého politického vězně, dostal do elektrikářské dílny na stavebním dvoře. Vyráběli jsme rozvodné skříňky pro elektrickou instalaci na stavbách. Učil jsem se i vysekat díry v betonu nebo v cihlách, zasádrovat do nich špalíky, přišroubovat úchytky a na ně uchytit kabely – tak se tehdy dělala elektroinstalace. Po několika týdnech mě mistr přidělil ke skupince elektrikářů, kteří měli provést elektrickou instalaci v nově budovaném krematoriu, ve kterém měla stát čtyři rychlopalná krematoria. Menší krematorium bylo v koncentráku samozřejmě od jeho postavení. Na to, co měli Němci v plánu, však nestačilo.

64

JOSEF DVOŘÁK

Střelba do zátylku V té době už prováděli v koncentráku esesáci popravy sovětských zajatých vojáků na provizorním zařízení v jakési velké dřevěné budově vzadu na průmyslovém dvoře. V nové zděné budově jsme viděli i místnosti, v nichž se mělo popravovat zastřelením do zátylku. Vězně nejprve přivedli do velké čekací místnosti a řekli jim, ať si odloží oděv a vyčkají dalších pokynů. Vše mělo vypadat, že jdou na lékařskou prohlídku. Esesák v bílém plášti je z čekací haly vzal do jedné z malých úzkých místností, ve kterých byla posuvná zařízení na měření výšky. Na zemi byly v betonu dvě šlápoty, na které se měli postavit. Namísto měření je dírou z druhé místnosti střelili do zátylku. Stěna naproti otvoru na střílení byla překryta silnými dřevěnými fošnami, pod kterými byla údajně plotna z ocele pro chytání eventuálních kulek. Beton podlahy byl napuštěn tmavě červenou barvou, těsně kolem stěn nad podlahou vedly vodovodní trubky s dírkami. Vodou se krev spláchla do kanálu uprostřed. Zdi při těchto malých místnůstkách byly trojité, uprostřed nich byl popel či škvára, aby se zvuk tlumil. Výstřel tam zněl, jako když spadne malý kolík, tak tlumený byl. Navíc z reproduktorů v čekací

Ze Sachsenhausenu mě propustili mezi posledními studenty, pár dní před Vánocemi 1942. Pracoval jsem právě na elektroinstalaci v barácích, kde měli příslušníci SS kanceláře. Když jsme už byli v civilních šatech, zavedli nás k veliteli tábora, který nám důrazně připomněl, že nesmíme prozradit nic o koncentráku, jinak se brzy dostaneme zpět a bude to pak pro nás horší. Každý jsme dostali propouštěcí lístek, s nímž jsme se museli ohlásit buď na gestapu nebo u české policie, podle toho, jak to bylo vhodné podle bydliště. Dostali jsme také jízdenku na vlak do Prahy. S několika dalšími propuštěnými studenty jsme šli na nádraží a odjeli. Vlakem do Prahy jsme jeli jako ve snách. Přespal jsem u Jiřího Diviše a ráno vyrazil do Prostějova. Navštívil jsem rodinu spolužáka Ambroze, nakonec u nich i přespal a následující ráno odjel domů. Doma nic nevěděli a vůbec mě nečekali. Přivítání bylo plné radosti se spoustou objetí. V Sachsenhausenu jsem strávil tři roky a jeden měsíc. Když mě pustili, vážil jsem padesát kilogramů a byl jsem kost a kůže. Přežít mi celou dobu pomáhalo, že jsem věřil, že koncentrák přežiju, že se vrátím. Zažili jsme tam i několik náletů na Berlín a to nám dávalo naději, přesvědčení, že Němci prohrají. Po návratu z koncentráku jsem přijal práci u firmy, která vykupovala a prodávala zemědělské produkty – hrozilo mi totiž totální nasazení17. Byl jsem však zdecimován koncentrákem a práce byla velmi těžká, až jsem si našel kancelářské místo v ústředí konzumního družstva Budoucnost. Tam jsem měl pro změnu hrozně malý plat a musel jsem si přivydělávat učením studentů. Asi po roce jsem získal prostřednictvím kolegy

místo fakturisty ve velkoobchodě s potravinami. Zde jsem měl už velmi pěkný plat a byl zaměstnán až do konce války. Hned po propuštění z koncentráku jsem si sehnal učebnici lékařské chemie a trochu si z ní četl a po válce jsem se přihlásil ke studiu na lékařské fakultě v Brně. Promoval jsem 23. 6. 1949 a za 16 dní, 9. 7. 1949, jsem se i oženil. Během posledních dvou let na fakultě začala doba tvrdé komunistické diktatury, pověstná padesátá léta18. Chtěl jsem pracovat v nemocnici v Prostějově a věnovat se interně. Jako medik jsem totiž praktikoval na 3. interní klinice a potom na interním oddělení Milosrdných bratří. Musel jsem však nastoupit do nemocnice v Rýmařově, kde jsem pracoval do konce roku 1949. Hned v lednu 1950 jsem nastoupil vojenskou službu v Ružomberoku a později sloužil jako lékař v kasárnách u vojenského letiště v Prostějově.

Příkaz preferovat komunistické kádry! Po vojně jsem nastoupil bez vědomí zdravotní referentky19 do nemocnice v Prostějově. Brzy nato jsme s velkým štěstím dostali třípokojový byt. V říjnu 1951 si mě pozvala krajská zdravotnická referentka soudružka Barfusová a nabízela mi místo obvodního lékaře v Domašově nebo post závodního lékaře v Hlubočkách u Olomouce. Když jsem opáčil, že jsem byl vězněn v koncentračním táboře a že se chci věnovat interní medicíně, řekla mi ostře: „Víte, soudruhu, my máme příkaz preferovat komunistické kádry!“ a nabídla mi místo v Rýmařově. Primářem v Rýmařově byl bývalý kolega z interny v Prostějově, kterého jsem tam trochu poznal, tak jsem s umístěním nerad souhlasil. Musel jsem si napsat žádost a referentka ještě dodala: „Ale musíte nám pomáhat i na obvodě.“ Dvakrát v týdnu jsem tak musel pravidelně v určité dny jezdit do Rýžoviště, nejprve sanitkou, později autobusem. Samozřejmě po normální dopolední práci na oddělení. Po vykonání práce v ordinaci v Rýžovišti a po eventuální návštěvě nemocného v rodině jsem si zavolal sanitku. Spojení autobusem zpět do Rýmařova už nebylo, Zpět na interním oddělení jsem dělal „odpolední“ vizitu prakticky večer. Lékaři ostatních oddělení měli už dávno po práci.

JOSEF DVOŘÁK

65

Noční službu jsem míval jednou nebo dvakrát za týden, v den, kdy jsem nemusil jet do Rýžoviště. S prací na interním oddělení jsem nebyl spokojen, a navíc tam nebylo možno získat odbornou kvalifikaci. Asi za dva měsíce po nástupu do Rýmařova jsem dostal písemnou výpověď z bytu v Prostějově. Došlo však k příznivé události. Soudružka Barfusová odešla do důchodu a krajským zdravotním referentem se stal lékař Dr. Šmíd, který mi nabídl místo na interním oddělení nemocnice ve Šternberku. Místo jsem přijal a nastoupil jsem 1. září 1952. Dostal jsem dokonce pokojík na ubytovně lékařů. Nedlouho po mém nástupu ve Šternber-

S kolegy na radiologii, Josef Dvořák zcela vpravo, 1964

ku přijeli k činžáku v Prostějově zřízenci z nemocnice s traktorem a vlečkou a chtěli nás vystěhovat. Manželka nebyla naštěstí doma a soudruzi odjeli s nepořízenou. Svěřil jsem se s věcí primáři, který se mnou šel za předsedou závodního výboru ROH20. Ten to hned zavolal správci nemocnice v Prostějově, současně předsedovi závodního výboru ROH. Ten řval sprostě, vulgárně do telefonu, že už nemohou déle čekat, že oni ten byt potřebují pro lékaře. Ve Šternberku žádný byt nebyl a nebyla naděje, že by nějak brzy mohli nějaký byt pro mne sehnat. Od toho dne jsem musil bydlet v Prostějově. Znamenalo to vstávat každý den ve čtyři hodiny ráno, jít pěšky přes celé město na hlavní nádraží. Vlakem do

66

JOSEF DVOŘÁK

Olomouce, tam čekat půl hodiny na vlak do Šternberka a těsně před sedmou hodinou být na oddělení! Tam byla běžná práce s hlavní primářskou vizitou dopoledne. Primář dělal každý den i malou odpolední vizitu, na které jsem se stále díval na hodinky, byl jsem netrpělivý. Musel jsem odejít, abych chytil vlak do Olomouce a dál na Prostějov. Bylo mi jasné, že se primáři nemůže líbit, že já jako jeho zástupce odcházím. Domů jsem přicházel pozdě večer, trochu jsem pojedl a musel jít spát. Nehodilo se to pro práci na oddělení, bylo to namáhavé, vyčerpávající a neměl jsem samozřejmě čas na nezbytné studium. Následovala další návštěva u krajského zdravotního referenta. Byl jsem nyní ochoten vzít i práci obvodního lékaře, krajský zdravotní referent právě tehdy potřeboval druhého závodního lékaře do Moravských železáren v Olomouci. Nastoupil jsem tam 2. ledna a pracoval téměř sedm roků, než se mi s velkým štěstím podařilo dostat se k odborné práci na radiologické klinice Fakultní nemocnice v Olomouci. Byl jsem nanejvýš šťasten, poněvadž mi tento odbor vyhovoval. Ještě v Moravských železárnách se mi podařilo, že po několika málo letech mé práce v závodní ordinaci byl nainstalován do jedné místnosti rentgenový přístroj, na kterém jsem prováděl RTG vyšetření v rámci preventivních prohlídek. Pamatuju si, že dva zaměstnanci, které jsem poslal s nálezem na plicní středisko, byli potom posláni na kliniku a jeden byl dokonce operován. Po mém odchodu byl RTG přístroj ve zdravotním středisku Moravských železáren demontován.

Konečně radiologem K radiologii jsem se tak dostal až ve svých čtyřiceti letech, deset roků po promoci, v době, kdy v normálním průběhu jsou odborní lékaři už i primáři. Na radiologické klinice jsem pracoval pět roků a pak jsem přijal po určitém váhání místo na rentgenovém oddělení polikliniky v Olomouci. Stát se lékařem jsem se rozhodl v koncentráku a upjal se k myšlence, že až se vrátím, budu studovat medicínu a budu léčit lidi. Mé odhodlání mi každodenně dávalo obrovskou vnitřní sílu. Ta jasná představa, síla a odhodlání, to byl můj osobní každodenní boj s nacismem.

Josef Hroch S partyzány jsem byl denně ve styku, za ty roky války jich u nás doma bylo skutečně hodně. A gestapo kolem. Já se doopravdy divím, že jsem ještě na světě. Narodil jsem se 7. dubna 1920 u nás doma, na Velké stráni v Cotkytli, vesnici rozkládající se v podhůří Jeseníků a Orlických hor, po obou stranách historické zemské česko-moravské hranice. Rodiče bourali starou chalupu a stavěli novou a matka právě pomáhala při stavbě, zvedala kameny a tak se to stalo. Říkala mi, že jsem se narodil v sedmém měsíci a o to prý budu déle živ. Můj otec Josef Hroch (*1895) byl ze čtyř dětí. Poté, co se v roce 1918 vrátil z války z Ruska, přestavoval dva roky chalupu. To nebylo jako dnes, kdy si sjednáte auto pro sto metráků vápna. Tenkrát nebylo nic, neměl koně, na podezdívky se sbíraly kameny placáčky z okolních polí. Cihly si naši museli udělat a vypálit sami. Rodiče pocházeli oba z Cotkytle. Moje matka Anna Knápková byla od táty o dva roky mladší. Měla jedenáct sourozenců. Její matka chodila do Lanškrouna do tabákové továrny. V létě si svázala střevíce šňůr-

kami přes rameno a obula je až před Lanškrounem. Zpátky z továrny je zase za Lanškrounem zula a šla bosá, chodilo se přes lesy. Zouvala se, aby boty šetřila, oni šetřili hrozně. Buchty prý měli jednou za měsíc. Otec pocházel ze samoty Velká stráň. Jeho nejstarší bratr František padl na Piavě1. Otec byl na východní frontě, mám schované jeho dopisy z Polska, taková růžová psaníčka. Když se ve dvacátých letech zakládala Církev československá2, hned k ní přestoupil. Povídal: „U té katolické nebudu! Když bylo před ofenzívou, tak světili kulomety, pušky a náboje, aby dobře zabíjely!“ Od té doby jsem i já u Církve československé. Táta pracoval v zemědělství. Postavil dům, ale už v šestadvacátém roce, když mi bylo šest let, zemřel v olomoucké nemocnici na zápal plic. Bylo mu třicet dva let. Matka si potom vzala jeho bratra Jana a ten zemřel ve čtyřicátém roce, bylo mu čtyřicet let. Od čtyřicátého roku jsme tak hospodařili s matkou sami. Měli jsme velké hospodářství, skoro sedmnáct hektarů, s lesem téměř osmnáct. Tenkrát se skutečně hospodařilo, všechno bylo obdělané. Ze státních lesů jsme vozili dřevo do Hoštejna na pilu. Když ve čtyřicátém roce zemřel otec, vlastně strejda, zůstalo to všechno na mně. Nebyl jsem totálně nasazený3, protože jsem měl velké hospodářství a musel jsem dělat pro Němce jídlo. Dodávky4 ale nebyly takové, jako po roce 1948 za komunistů, kdy se dělalo při hladu, ze strachu, že vás komunisti za neplnění dodávek zavřou. Když člověk něco nesplnil, tak mu komunisti například nepovolili zabíjačku, a to Němci nedělali. Muselo se pro ně plnit, sledovali třeba mléko, jestli není nějaké doma na máslo. Všechno muselo být splněné, pak měl člověk relativně pokoj. Dá se říct, že za Němců se hospodařilo celkem dobře.

Ve škole Do obecné školy jsem nastoupil v Janoušově, asi kilometr od Cotkytle. Školu bylo od nás pěkně vidět, dnes už je tam les. V Cotkytli bydlelo asi šedesát lidí, všechny jsem je znal. Ze samoty Velká stráň jsme od zemědělců do Cotkytle vozili mléko. Ráno se muselo jet pro konve, stavěli je k cestě, potom do mlékárny a konve zase rozvézt. Kdybych to dal dohromady, tak jsme takto jezdili skoro dvacet let.

JOSEF HROCH

67

Čtyři roky jsem chodil deset kilometrů do školy do Štítů neboli Šilperka5, a to buď pěšky, nebo jsem jezdil na kole a v zimě na lyžích. Jezdily tam i dva autobusy, dopravci Stejskal a Šára se předháněli, kdo vozí levněji, a nás junáky vozili zadarmo. Do Štítů jsem chodil i do měšťanky a nějaký Havlena z Březné už tehdy začínal s němectvím a pokřikoval po nás: „Čeští psi, vy jste čeští psi!“ Vzpomínám si, že když jsem to řekl učiteli Valentovi, tak mu dal trošku na zadek. „Já ti dám, čeští psi, to jsou tady žáci stejně jako ty! Žádné takové!“ V roce 1937 jsem chodil do zimní hospodářské školy v Šilperku. K výuce se nastoupilo v listopadu a končilo se začátkem března. A to už Němci začínali hajlovat, už jim narůstal hřebínek a bylo poznat, jak nás nenávidí. Po okupaci v osmatřicátem školu zavřeli.

němčit Herbortice, Heřmanice, Výprachtice, Bystřec, tedy celou šíji z Čech na Moravu. Pokusy oblast poněmčit byly už za Rakouska-Uherska, kdy v Janoušově v roce 1886 postavili německou školu, kterou financoval továrník a germanizátor Hermann Brass6 ze Zábřehu. Dával dětem nějaké to oblečení a pomůcky a myslel si, že ryze českou obec tak poněmčí. Na to zareagovala Ústřední matice školská7, díky níž se v roce 1896 v Janoušově uskutečnil zápis do české školy. Školní místnost byla provizorní, a jelikož chyběla budova, místní národovec Josef Tejkl prodal svůj pozemek na stavbu české školy a ta byla v roce 1902 slavnostně otevřena. V Janoušově tak byly dvě školy, česká a německá, a jejich žáci se cestou z vyučování pravidelně prali. Mnozí Češi dali kvůli pomůckám zdarma děti do školy německé. Říkalo se jim „hoprtáni“. Němci ale nakonec lidi získat nedokázali. I když to do Cotkytle měly některé děti do školy blíž, mnohé chodily do Janoušova, aby tam Češi měli naplněný počet. Jejich rodiče se nedali k Němcům, byli to národovci, vlastenci. Za první republiky už byla německá škola prázdná a v roce 1918 ji zrušili.

Náboje za máslo a vejce

Senoseč 1938, zleva stojící: Antonín, Josefa, Rafael Pecháčkovi, Anna Osladilová, Josef Hroch, Libuše Kargerová, Celestýna a Rafael Pecháčkovi

Cotkytle byla česká, stejně jako české vesnice až k Šumperku – Crhov, Jedlí, Písařov, Svébohov, Václavov a dále směrem na Zábřežsko. Štíty, Šumperk a Šumvald (dnešní Strážná) byly německé. Němci měli zájem po-

68

JOSEF HROCH

Po roce 1938 se do Cotkytle žádní Němci nenastěhovali. I starosta byl pořád stejný, Čech Ficner, který uměl bezvadně německy. Byl loajální a stoprocentně spolehlivý. Když Němci chytili Tondu Maiera, neměl jsem kde honem ukrýt schované náboje, tak mu povídám: „Pane Ficner, mně Maier přivezl nějaké náboje. Nemáte demižón, dvacet litrů?“ Demižón mi hned přinesl, já jsem do něj dal náboje, uzávěr zakapal voskem a zakopal ho na zahradě. Němci nic nenašli a nábojům se nic nestalo. Brokovnici a kulovnici jsem schoval do zahrádky, napiplal jsem je vazelínou, řádně zabalil a zakopal pod záhon. Místo jsem ukázal strýci Františku Knápkovi, kdyby mě zatklo gestapo, ať ví, kde co je. S Tondou Maierem z Cotkytle jsem chodil do školy a z Království, jak se říká odlehlé části Cotkytle, se mnou chodili do školy i Vojtěch a Miroslav (Slávek) z rodiny Pecháčkovy, ve které bylo pět bratrů. Ode mne starší byl Rafael a Tonda zase mladší. Pátý bratr byl tehdy desetiletý chlapec. Kluci měli sestru Josefu, nejstarší ze všech sourozenců. Když jsme vyšli

Příjezd něměcké armády do Šumperka, říjen 1938

školu, kamarádili jsme už se všemi, kromě toho malého kluka. Když přišel „rajch“8, Tonda Maier byl totálně nasazený do Svitav, kde ho potom jako vyučeného kováře zaměstnala firma vyrábějící vodovody. Týden trávil ve Svitavách a na neděli jezdil na kole domů. Jednou nám povídá: „Mám tam možnost za máslo a za vejce sehnat náboje.“ Tak jsme mu říkali, aby něco přinesl. Nanosil toho spoustu, my mu dodávali máslo a vejce. Kdo plnil Němcům dodávky mléka, dostal zpátky určitou část

másla, bylo ho tedy skutečně dost. A tak Maier sehnal i dvě kulovnice, spoustu roznětek, střelného prachu a náboje, no, byla toho spousta. Já se divím, že ten obchodník ve Svitavách neměl strach mu to dát. Říkali jsme mu: „Už toho nech, už toho máme všichni plné špačkovnice a demižóny.“ Nenechal a začal s tím podporovat další. Říkal jsem mu: „Je to hrozné riziko, nech už toho!“ Nenechal. Jednou v sobotu, v dubnu 1942, jel z práce s aktovkou plnou nábojů a střelného prachu do brokovnic,

JOSEF HROCH

69

když u kostela v Cotkytli potkal hlídku četníků. Byli to Němci, vrchní četník se jmenoval Špilar. „Co tam vezete?“ „Prádlo z práce.“ „Tak nám ho ukažte.“ Plná aktovka nábojů. „No tak takové žně jsme ještě neměli, co jsem ve službě,“ říká Špilar. Maier s nimi musel do Cotkytle ke starostovi Ficnerovi, který tam měl koloniál. Jeden četník zůstal venku, zatímco Špilar zavedl Maiera do obchodu zadržení projednat. Starosta stál za pultem a Maier najednou udeřil Špilara do obličeje. Ten se převrátil, spadl do hrnců, které tam měli naskládané na prodej, a Maier z obchodu vylítl. Starosta potom vykládal, že když Špilar vstával, tak se ještě zapletl do žebříčku, jaké měli v obchodech, aby dosáhli na horní police. Četník venku jen koukal. Maier utekl a přešel do ilegality. Tři roky jsme ho podporovali. A spravedlivě, protože to znamenalo, že kdyby z něj vymlátili, komu ty náboje a zbraně vozil, tak bychom dopadli hrozně špatně. Když za ním při tom útěku nakonec Špilar vyběhl, letěl vesnicí odbočkou, kde mu jeden hospodář nevědomky do cesty vystrčil vůz. Četník na něj naletěl a hrozně nadával. Maier měl další čas k dobru a doběhl až domů, dobré tři kilometry. Rychle si vzal schovanou kulovnici a náboje, co jich měl nanošených. Jeho otec vyprávěl, že k flintě popadl dva pecny chleba a říkal: „Za chvíli tady budete mít velkou prohlídku.“ Utekl do lesa, nikdo nevěděl kam. Za chvíli tam měli celý šilperský Volkssturm9. Maier se dobře skryl a vzkázal po sousedovi Františku Korgerovi, že máme přijít „za vodu“, kde se sbíhají dva stránské potoky. Hned jsme věděli, kde to je, bylo to v lese. A tak jsme šli, Pecháčci, Vojtěch, Rafael, Slávek, a já, a vzali jsme mu nějaké jídlo. Podebatovali jsme s ním a já povídám: „Jestli tě chytnou, tak tě umlátí a nás taky.“ Tak si ho Pecháčci vzali domů, kde zůstal půl roku. Nachodil jsem se k nim na besedu, až lidi říkali, že chodím za jejich sestrou. „Dokud to lidi říkají, je to dobré,“ říkal jsem si.

Přibývají další K Maierovi za nějakou dobu přibyl Vojtěch Pecháčků, který byl totálně nasazený v Magdeburgu, kde byla továrna na parní stroje a letadla. Když oblast začali bombardovat, říkal si: „Přece se tady nenechám zabít.“

70

JOSEF HROCH

Aby nemusel do „rajchu“, při první příležitosti, během dovolené, si uvařil vodu a jeho bratři mu tou vřelou vodou polili ruku. Měl ji oteklou a marodil. Když se mu ruka zahojila, musel zpět do Magdeburgu. Šel na nádraží, aby byl viděn na odjezdu, ale z vlaku na druhé straně vystoupil, vrátil se domů a od té doby byl v ilegalitě. Potom se k nim přidal Emerich Drozd, nasazený na Ukrajině, kde v močálech laťoval cesty pro průjezd tanků, aby se nepropadly. Přijel taky na dovolenou a dělal, že se už vrací do práce, aby ho i lidi viděli, ale z nádraží se vrátil a zůstal u Pecháčků. Tou dobou jsem jednou zatloukal na poli kolíky na sušení lnu. Trhal se okolo 26. července, ke svátku sv. Anny. Na kolíky se natáhl drát, na kterém se len sušil. A jak jsem je zatloukal na řadu vedle žita, tak se z žita najednou ozve: „Pomoz Pánbůh, nespěchej tak.“ A to byl další do ilegality, Sedláček, spolužák a sokol z Cotkytle. Chtěl vědět, kde je Maier a Vojtěch Pecháček, chtěl se k nim připojit. Já jsem mu to neřekl, měl jsem to přísně zakázané. A tak jsem měl dalšího na obživu, co chvíli ke mně přišel, ani jsem kolikrát nevěděl, že je na seně, jak byl šikovný. Jednou matka poslala sestru shazovat seno a ona přišla: „Mámo, tam leží škaredý vousatý chlap a má flintu vedle sebe a šavli.“ Tak jsme ji zpracovali, ať nikomu nic neříká. Po Sedláčkovi nikdy nepátrali, měli za to, že zahynul v Hamburku, kde byl totálně nasazený. Zato po Maierovi pořád, no jéje. Když jsem přišel na pole, tak vidím četníky ležet za Hranicemi, jak dalekohledem pozorují Maierovic chalupu, měli to jako na dlani. Chodit po sousedech a špiclovat jsem je vídával velmi často. Když k Pecháčkům přibyl Maier, potom Vojtěch a Drozd, bylo to už nebezpečné a museli udělat skrýš. Pod světnicí u kachlových kamen vykopali prostor asi dva krát tři metry. Vchod do bunkru měli u kamen, zakrytý prkny. Starý Pecháček dělal močovou jímku a materiál vyvážel do výmolu, takže když vozil hlínu z výkopu pod světnicí, nebylo to nápadné. Maier v té světnici dělal košťata a Drozd byl zase stolař. Třísky nechali u kamen a srovnali proutí tak, že poklop šel tím smetím zamaskovat. Vchod tak byl nenápadný a to je zachránilo. Nejen je, ale celou rodinu. Čas ubíhal a v Zábřehu byla na jaře 1944 prozrazena odbojová organizace Národní sdružení českosloven-

Vojtěch Pecháček (vpravo) s kamarády, totální nasazení, Magdeburg, 1942

ských vlastenců10. Jejími hlavními představiteli byli Jarek Tůma11 a Karel Holouš12. Patřil k nim i Rafael Pecháček. Když začali zatýkat, členové rychle vstoupili do ilegality a vzkázali Rafaelovi Pecháčkovi, ať ihned zmizí, že je organizace prozrazena a že je možné, že Němci z někoho něco vymlátí a bude prozrazen. Gestapáci hrozně bili a mučili. U Pecháčků musel pořád někdo držet službu, hlídat, kdy si pro něj přijdou, protože Rafael ihned do ilegality nešel. Na silnici bylo vidět od chléva, tak ve chlévě u okna neustále někdo hlídal. Jednou měl službu Vojtěch Pecháček a viděl, jak od Crhova přijela tři auta, zastavila a gestapáci rychle míří k Pecháčkovic chalupě. Dal honem zprávu domů. Ve světnici naskákali do bunkru, jen scházel Emerich Drozd. Gestapo už bušilo na dveře a Emerich byl na záchodě. Konečně doběhl, za sebou táhl šle, jak neměl čas dát si je na ramena. Rychle do bunkru, Pepina Pecháčková zavřela poklop, zbořila na něj dřevo, nahrnula smetí, ale Emerichovi přivřela šle, když tam skočil, tak je musel urvat. A vtom vešlo gestapo. „Pecháček Rafael?“ udeřili na starého Pecháčka. „Ano.“ „Půjdeš s námi, jsi zatčen.“ Tak se pomalu oblékl, ale nepři-

znal, že umí německy. Starého odvezli, a když gestapo odjelo, tak hoši z bunkru honem ven, pryč k lesu a bunkr doma zase zamaskovali. Auto jelo už za Crhovem, když se starého Pecháčka zeptali, jestli má syna. „No mám.“ „Jak je starý?“ „Okolo třiceti.“ A gestapáci hned německy: „Tak, my si zase vezeme starou potvoru a mladý nám zatím uteče.“ Otočili se a jeli zpátky. Doma otce vyhodili a udeřili na starou matku. „No jo, máme syna.“ „A kde je?“ „Běhal obecní posel, že všichni schopní mají vzít lopaty a jít uvolňovat silnici Cotkytle-Strážná přes Lázek.“ Tenkrát tam bývalo sněhu až po koruny stromů. „Tak šel odhazovat.“ Nešel, byl už v lese. Gestapáci pro něj jeli do Cotkytle a právě chodily děti do školy, tak zastavili malého Láďu Vernera. „Chlapečku, znáš Pecháčka Rafaela?“ „Jo, znám.“ Vzali proutek a řekli mu: „Pojedeš s námi a ukážeš nám na něj, kde vyhazují sníh na silnici. Ukážeš nám tím prutem, který to je.“ Jenomže Láďa Vernerů proutkem ukázat nemohl, protože tam Rafael nebyl. Tomu nezbylo než zůstat v ilegalitě. Potom ještě utekl jeho bratr Slávek, který byl nasazený v Šilperku, takže jich pořád přibývalo; a utekla jich ještě celá řada.

JOSEF HROCH

71

Národnostní česko-německé uspořádání, 1938

Dopis z Vídně Chlapci se schovávali různě po bunkrech po okolí. Rodiče Maiera pořád obtěžovali četníci, jestli syn nechodí domů. Maier a Pecháčci se v té době seznámili s hajným Krejčiříkem, který byl v odboji, svěřili se mu a on si vzal Maiera domů. Hajný bydlel kousek od zastávky autobusu ze Zábřehu na Šilperk, kde dodnes stojí hájovna. A ten Maier, když četníci čekali na autobus, vystupovali z autobusu na Zábřeh nebo šli od jeho rodičů, na ně pěkně koukal oknem. A dost dlouho, půl roku. Hajný potom vymyslel, že Maier napíše domů.

72

JOSEF HROCH

„Víš co, já mám ve Vídni příbuzné, napiš dopis jako z Vídně a napiš, že se loučíš, že se budeš snažit dostat do Jugoslávie.“ Krejčiřík dopis doručil do Vídně, odkud ho poslali, a tak přišel rodičům s vídeňským razítkem. Potom měli jeho rodiče dlouho od četníků pokoj. Když k nim přišli a ptali se: „Co syn?“ „Psal nám z Vídně,“ dali se rodiče do pláče. Sami nevěděli, že to je od Krejčiříka, ani Maierova sestra to nevěděla. S partyzány jsem byl ve styku denně, vždyť byli u sousedů. Chodili kolem naší chalupy, byl to celý partyzánský štáb, hlavně vedoucí ze Zábřehu. Když chodili četníci, tak jsem dal na strom hadr, byl jsem s chlapci domluvený, že je to znamení, že tam brzo půjdou četníci, aby si dali pozor. Měli udělané bunkry a byli i u nás nahoře ve stodole. Já se doopravdy divím, že jsem na světě. Za ty tři roky jich u nás bylo skutečně hodně. Jednou hoši potřebovali desky na bunkry. Dohodli jsme se s hajným a „za vodou“, což byl jeho revír, nechal nakácet sušiny. Maier s Vernerem je přitáhli, byly to hezké, třímetrové kusy. V noci jsem jim dřevo odvážel, mrzlo jak na Urale, voda byla zamrzlá, koně spolehlivě udržela. Vzal jsem naše sáně na dřevo a jel přímo, po polích, abych nejel kolem souseda Janishe, který by byl zvědavý, kam tak brzo jedu. Dřevo bylo připravené, raz dva naložené. Vedle hajného Krejčiříka byla pila, která je tam dodnes. S pilařem Königem jsme byli domluveni, že nám dřevo nařeže. Když jsem ho k němu vezl, měl jsem doopravdy strach, protože šilperští četníci jezdili na Drozdovskou Pilu a tím údolím ledakdy procházeli. Říkal jsem si, že jestli je potkám, bude zle. Náhodou jsem je nepotkal. Dřevo jsem složil a druhý den jel pro prkna. Obavy jsem už neměl, to už jsem mohl říct, že prkna mám na svoji potřebu ze svého lesa. Maier, který se schovával u hajného, nakonec zašel domů a rodině vše vysvětlil a oni se divili, že není kdesi v Jugoslávii, ale kousek od nich. A začal si stavět bunkr doma v chlévě pod kozou. Potřeboval na něj právě ta prkna. Verner si zase stavěl bunkr za stavením a další v lese, který měl od stavení kousek. Hrozně si chválili, jak dobře se jim bunkry z těch prken dělají. Maier potom býval často doma v bunkru pod kozou a sestra ho hlídala. Měli to připravené podobně jako u Pecháčků

u kamen. To ho zachránilo. Skočil do bunkru, sestra nebo matka nahoru nahrnula hnůj a bylo. Neskrýval se tam ale pořád, střídal také další bunkry.

Zabrané statky Od února 1944 měli v Cotkytli Němci zabraných dvanáct zemědělských usedlostí, náš statek byl mezi nimi. Nad sebou jsme měli správce, jmenovali se Švanzer a Halfar, byli až z Hnojic u Olomouce. Byli jsme smířeni s tím, že nás vystěhují a statek přidělí Němcům. Správce přišel brzy ráno, celé hospodářství proletěl, vše zkontroloval. Od té doby jsem přestal přechovávat lidi v ilegalitě. Na statku už nebylo možné někoho mít. Správce určoval mimo jiné výši dodávek. Halfar se z Cotkytle brzy odstěhoval a udělal si kancelář ve Zborově. Měli jsme velký prasečinec a chovali selata. Jednou v zimě byla spousta sněhu, mrzlo, jen praštělo, a Halfar si přijel se sáněmi taženými koněm pro veliké prase na porážku. Jeho kočí po válce řídil v Cotkytli autobus, a když jsme se sešli, vždy jsme na to vzpomínali. Prase naložili, a jak byla námraza, spadlo jim do závěje. Než ho z ní dostali, bylo celé červené, jak vymrzlo. Ve Zborově ho Halfar nechal zabít a měli tam žranici. Prase celé spořádali a flámovali ostošest, sjížděli se tam Němci až ze Šumperka. Musel jsem jim ještě později odvézt pětimetrákovou jalovici, složil jsem ji na dvoře a rychle ujel pryč. Co s ní bylo, nevím, ale tu snad nesežrali. Byla to pěkná sebranka. Jeden ze zabraných statků patřil mému strýci Karlu Hejlovi. Z jara 1944 si pro něj přijelo gestapo. Podařilo se mu ale utéct, zachránili ho partyzáni, kteří měli tábor v lese, „za vodou“, jak říkáme asi tříkilometrové oblasti na jedelské straně za říčkou Březnou. Přijela tři auta gestapáků, zaparkovali za naším barákem, vystoupili a šli dolů ze svahu. Partyzáni to vše sledovali dalekohledem z protějšího kopce, a tak viděli i strejdu Hejla, který s koňmi sázel brambory. A když viděli, že gestapáci obkličují jeho barák a jdou si pro něj, Jarouš Odstrčil, který padl na konci války, utíkal, přešel vodu a volal na strejdu Hejla: „Karle, uteč, honem, jde pro tebe gestapo!“ Karel zahodil opratě, nechal koně koňmi a utekl za ním do lesa. Zůstal potom v ilegalitě a až do konce války bydlel porůznu u členů odboje. Teta se dvěma dcerami musela ze statku pryč a šla ke svému

bratrovi Antonínu Knápkovi na Drozdovskou Pilu. Na statek Karla Hejla nasadili rumunského Němce. S námi měli Němci připravený krátký proces. Než vyhrají válku, tak jim budeme dělat pacholky, a až válka skončí a vrátí se domů němečtí vojáci, tak nás měli v plánu zlikvidovat. Rumunskému Němci se u nás asi moc nelíbilo, byl z velké roviny, z hrozně úrodného kraje, kde vozili hnůj do Dunaje. A najednou ho dali do takového kotáru! Nelíbilo se mu, že to má k řece s hnojem – který nevozil na pole, ale chtěl ho vozit do říčky Březné – daleko, asi dva kilometry. V Cotkytli měl každý hnůj za zlato! Když se nepohnojilo, tak nic nebylo, ani brambory by za chvíli nebyly. Potom se dozvěděl, že hospodář je u partyzánů, a dostal strach. V baráku už nespal, noci probrečel na zahradě a byl brzo pryč, už u nás nechtěl být ani minutu.

Mezi partyzány Ke skupině partyzánů „za vodou“ se vloudil nějaký Vacek, nasadilo ho gestapo. Oblečený byl v modrákách, vydával se za partyzána a říkal, že odkudsi utekl. Vzali ho, a když jim řekl, že pochází z Bystřece za Výprachticemi, tak ho chtěli prověřit. Vyprávěl mi to očitý svědek Verner, jehož sestra v Bystřeci sloužila u nějakého Petříka a Verner za ní jezdíval na návštěvu, takže tam znal i několik chlapců. Rychle zajel do Bystřece na kole a hned se na Vacka vyptával. „Okamžitě jeď domů a Vacka zajistěte, ten spolupracuje s gestapem,“ řekli mu. Rychle dal vzkaz partyzánské skupině, milého Vacka sbalili a partyzáni Zábřežáci ho vyslýchali. Přiznal se jim, že spolupracuje s gestapem a že jsou domluveni, že kdyby přišlo ke střetu a byl mezi partyzány, tak na chlapa v nových modrákách gestapo střílet nebude. Řekl jim všechno. Leží někde ve stráni, partyzáni ho zlikvidovali. Chodil jsem tehdy za svojí budoucí manželkou a její bratr Václav Osladil a Fišera byli vyslaní zábřežskou skupinou zjistit situaci v Jugoslávii. Vše bylo perfektně domluvené, hesla a vše na nádražích pasovalo, hoši dojeli do Klagenfurtu13, kde je jugoslávští partyzáni převedli přes hranice. Osladil se jim zmínil, že je u nás ještě moc chlapců, kteří by taky měli zájem přidat se k nim do boje s Germány. Poslali ho proto zpátky, aby přechody zorganizoval, zatímco Fišera tam zůstal. S Vaškem jsem

JOSEF HROCH

73

Josef Hroch za války, na poli nad domem

se dobře znal, ale netušil jsem, že je v ilegalitě, neřekl mi to a po vesnici se pohyboval neskrývaně. Zrovna jsem mlátil, on mi svázal všechnu slámu a potom mi konečně řekl, o co se jedná. Jako podporu jsem mu dal padesát marek, pěknou peněženku a nějaké oblečení. Václav dal dohromady několik chlapců. Františka Majera, což byl tátův bratranec, kterého jsem také ukrýval. Nebyl příbuzný s Tondou Maierem skrývajícím se u Pecháčků. Pracoval v Rakousku, lisoval kola do tanků a říkal, že už tam vícekrát nepůjde, že zbrojit a pomáhat Němcům nebude. Zůstal v ilegalitě, býval porůznu u mě, u strejdy Karla Hejla, u dalšího

74

JOSEF HROCH

strejdy Knápka, doma u rodičů nebo u bratra, který ve chlívě za žlabem udělal bunkr. Nalepil kameny na cement a udělal dveře, které když se zavřely, nebylo nic poznat. Další byli Stáňa Bednář a Jan Minář z Herbortic. Sešli se všichni u mlynáře Hrabáčka ve Výprachticích, i on měl vybudovaný bunkr, který gestapo nenašlo. A tam byli vybaveni na cestu, i holič je tam dal do pořádku. Na cestu dostali lejstro: „Přihlašuji se dobrovolně k brigádě Jana Žižky. Proti německým okupantům budu bojovat do poslední kapky krve.“ Podepsáno: Osladil. Razítko organizace měli udělané z brambory. Švec jim utrhal podrážky u bot, vytvořil dutý prostor, kam lejstro složili. V únoru 1944 vyjeli. V Mohelnici k nim přistupovali ještě Matura z Chromče a Motyka a Šenk ze Šumvaldu u Uničova a ještě Kozák. Byla jich celá parta, celkem osm. Dojeli šťastně do Klagenfurktu, v klopě všichni jako značku kousek jedlové halúzky. A na hranicích je zatklo gestapo, poněvadž je udal převaděč, byl to ustašovec14. Gestapáci je vzali do parády, nikdo z nich ale neuměl česky. Motyka mluvil perfektně německy a musel při výslechu dělat tlumočníka. „Jak nám něco řekneš špatně, hned tě ubijeme,“ řekli mu. Dozorce, který byl Jugoslávec, nadával na Hitlera a nabídl jim, že pokud by někdo chtěl tajně napsat dopis domů, tak mu dá papír a tužku, ve městě dopis pošle na poště, aby ho nedostalo gestapo. Osladil mu uvěřil a napsal mi dopis: „Nazdar, Pepíku, posílám ti srdečný pozdrav z Jugoslávie. Byli jsme všichni zatčeni, upozorni, které znáš.“ Dopis dal dozorci a ten ho předal gestapu. Pak je převezli do Šumperka.

mi říká: „Tak abys věděl, proč tě zatýkáme – srdečné pozdravy posílá Osladil z Jugoslávie, můžeš ho vidět.“ Vyšli jsme ven, otevřeli dveře od auta a pobídli mě k nastoupení. Posadili mě dozadu, z každé strany gestapák, já uprostřed. Přijeli jsme do Heřmanic na četnickou stanici. Všude bylo plno gestapa a četníků. Přivezli Jana Mináře a Josefa Drozda. Ten měl líce probité a krev mu stékala na bradu, kde zasychala, až vytvořila bradku, jako by měl vousy. Hnali nás po schodech do stanice, kde nás svázali řetízkem, museli ho vzít někde od zemědělců. Museli jsme sednout na zem a zakázali nám spolu mluvit. Mé rádio dali na stůl, říkali něco německy četníkovi a potom odjeli. Četník si sedl za stůl, vytáhl browning, ruku si dal tak, aby ho nebolela, a pořád na nás mířil. Za hodinu a půl přijelo gestapo zpět, znovu nás posadili do aut. Jel jsem s Minářem a Drozdou, vepředu byl řidič a jeden gestapák. My tři jsme museli dozadu a gestapák vpředu měl na palubní desce pistoli, a než jsme se rozjeli, tak ji vzal, otočil se a povídá: „Schau, bandite!“15 Měl zásobník nábojů do devítky a povídá Drozdovi: „Toto tě vždycky dožene, kdybys chtěl utíkat.“ Když si pro něj přijeli, pokusil se jim utéct, ale chytli ho, tak se mu snažil hrozit. Dovezli nás na gestapo do Lanškrouna. Když tam dnes čekávám na zastávce na autobus, vždycky se na tu budovu dívám. Připomíná mi, co jsem tehdy zažil.

První noc na cele

Přišli si pro mě Pro mě si gestapo přijelo 27. dubna 1944, byla jich plná tři auta. Měl jsem doma na háčku pověšené pěkné švýcarské hodinky a dodnes vidím gestapáka, jak k nám vkročil a už byly jeho. Další si vzal moji krásnou harmoniku, kterou mám dodnes, hrál na ni a ti další dělali všude prohlídku, jen to dunělo. Jeden mě pořád pobízel a česky se ptal: „Máš maso? Máš špek? Máš máslo? Máš vejce?“ Povídám: „Nemám.“ Když jsem byl už oblečený, dal mi do ruky moje rádio a na schodech

už stál, se ohlédl, koho to vedou. Gestapák na něj skočil, chytil ho za vlasy a začal mu mlátit hlavou o zeď a kopat do něj. Chlap řval jako býk, až z něho tekla krev. Stáli jsme tam přes dvě hodiny. V mléčném skle jsem pěkně jako v zrcadle viděl, koho přivádějí. Tehdy jsem si myslel, že Cotkytli už nikdy neuvidím. Bylo nás tam moc, i v jiných místnostech. Konečně nás zavolali do chodby, kde jsme si mohli sednout na studenou dlažbu. Najednou jsem viděl, že ze zadní části chodby někoho vedou. Tekla z něho voda, rozbité ruce měl vzadu svázané. Postavili ho vedle mě ke zdi. Lomcovali s ním, mlátili ho, upadal do bezvědomí. Když odešli, spadl. Železa na rukách jen zazvonila o dlažbu. Zase k němu skočili a začali ho mlátit. Byl po výslechu, který dělali ve sklepě, celý mokrý, jak ho křísili vodou, a příšerně zubožený. Nedávnou jsem ho byl navštívit v Kerharticích, jmenuje se Uher. Byla nás už plná chodba. Přišla úřednice a říkala: „Teď s vámi sepíšu nacionále a budete odvezeni do Šumperka. Kdo se pokusí o útěk, bude zastřelen.“ S každým sepisovala den, měsíc a rok narození, zaměstnání, bydliště a tak dále. Když byla hotová, přistavili nákladní auto, kolem plno gestapáků a četníků. Nahnali nás na něj. Museli jsme si sednout a opřít se o bočnice. Spoutali nás, dozadu přistavili tři židle. Nahoru vylezli němečtí četníci se samopaly, sedli si na židle, připravili si samopal, zavřeli bočnici a vyjeli jsme. Kdo se pokusí o útěk, bude zastřelen.

Hubert Knápek

Vevnitř už bylo plno. Gestapák mě přiváděl do místnosti s okny s mléčným sklem, aby skrze ně nebylo vidět. Postavil mě před okno do pozoru a jeden, co tam

Do Šumperka jsme dojeli, už byla tma, skoro půlnoc. Příjezd měli obsazený, nasazené bajonety se ve tmě jen blýskaly. Působilo to depresivně. Brali nás jednoho po druhém. Kdo měl ještě hodinky, tomu je sebrali. Mně vzali šňůrky, řemen, všechno, abych se nemohl oběsit. Dozorci nás přes dvůr odváděli do další budovy, věznice gestapa. Přišli jsme k velkým dveřím, dozorce vytáhl klíč, odemkl, otevřel a strčil do mě. Šli jsme po chodbě, zastavil se u dveří číslo šest. Na klíči visela niklová osmička, chytil ji, a to byla želízka, špangle. Strhl mi ruce dozadu, škrt a už jsem je měl na rukou. Otevřel celu a říká: „Vy jste chtěli dělat převrat, vy zasranci?“ Kopl mě. „Až budeš něco vědět, tak se přihlas a my ti ta pouta sundáme.“ Zarachotil klíč a byl pryč. Další

JOSEF HROCH

75

zarachocení, když zavíral hlavní dveře, a potom kroky, jak odcházel do hlavní budovy. Cela jednička už dávala pozor, a když dozorce odešel o kus dál, kopli do dveří. A začal hovor do klíčových dírek! Tenkrát tam měli mít nasazeného konfidenta, ti by nás umlátili. Na cele byl Jan Drbal z Mohelnice a hned se mě ptal: „Co je nového? Jak postupují fronty? Jak to je ve světě?“ A já jsem měl za to, že mají nasazeného konfidenta anebo nějaké odposlouchávací zařízení, tak jsem nic neřekl, a on pořád: „Neboj se, řekni, odkud jsi.“ Chvíli mi to trvalo, ale nakonec jsem mu řekl, odkud jsem i jak se jmenuji. „Jo, tak to my tě tady už čekáme. Tady vedle je Motyka, Matura a nahoře Majer, Osladil, který ti psal dopis, a tady Motyka ti řekne víc.“ Ještě tu noc jsem věděl, co se mě gestapo zeptá. To bylo hrozné štěstí, moje záchrana! Motyka byl v protější cele a vyprávěl mi, co Osladil řekl, když mu dělal při výslechu tlumočníka, jak ho mlátili, proč mi psal. „Já jsem se bál psát rodičům, že byste je zavřeli, tak jsem napsal Hrochovi.“ „A proč jemu?“ „No, on chodí za mou sestrou a vůbec o ničem neví. A tak jsem si povídal, že přijde za sestrou a rodičům řekne a všem známým a ti praví se to dozvědí.“ Takový na mě udělal protokol a to byla moje záchrana. Přes klíčovou dírku jsme se za tři měsíce, které jsem tam byl, domlouvali myslím ještě desetkrát. Jednou na mě Majer volal do klíčové dírky: „Na tebe jsem nic neřekl, ani na strejdu Jarouše, ani na strejdu Frantu.“ Mne ale stále k výslechu nebrali, až mi chlapci říkali: „Na tebe zapomněli.“ Gestapo na mě pořád hledalo materiál. Všichni partyzáni ale byli schovaní v lese, tak jsem si byl jistý, že pokud někoho nechytnou, tak na mě nikdo nic neřekne. A taky na mě nic nevěděli, vůbec nic.

Jaroslav Jarmara Jednou nám na celu přinesli v bezvědomí Jaroslava Jarmaru z Třeštiny od Mohelnice16, byl hodně dlouho u výslechu. Otevřeli dveře a hodili ho na zem. Na sobě měl vojenské šaty bez výložek. Jak se probral, začal se ho Drbal vyptávat a Jarmara vyprávěl: „Položili mě na lavici, natáhli nohy, ruce mi svázali pod lavicí a ten inspektor, co byl pro mě, mi sedl na nohy a dva mě mlátili. A ten, co mi seděl na nohách, vždycky řekl: už dost. A znovu se mě vyptávali, co a jak.“ Nic jim neřekl, tak dostal znovu nářez. Ten vám byl dobitý! Vojenské

76

JOSEF HROCH

kalhoty a trenky na zadku měl rozšmelcované, všechno dohromady s kůží, že mu byla vidět už i bílá kost na zadnici. Drbal právě dostal od manželky vyprané ručníky a kapesníky, těmi jsme mu to ošetřovali. Mě nechali devětapadesát dní s rukama spoutanýma na zádech v železech, a když jsem viděl Jarmaru, tak to bylo něco na nervy. Člověk si v duchu říkal: „Já mám před výslechem a takhle asi dopadnu.“ No hrůza, na všechny to působilo moc špatně. Jarmara říkal: „Pořád se mě ptali na odboj. A já jsem jim řekl: my jsme pracovali pro odboj, který je na západě. A víc nevím.“ Zanedlouho potom mě dali na jinou celu a už jsem ho neviděl. Musel být nejmíň ročník 1915. Nevím, jak se z toho dostal, ale přežil, byl jsem ho navštívit hned po válce. Trápil nás tam hrozný hlad, hlady jsme se až motali. Dávali nám hrozné svinstvo, smaženou krev z jatek plnou chlupů a shnilé brambory. Zlepšilo se to, když spojenci otevřeli druhou frontu17, povolili i jídlo z domova, to už byli takoví krotší. Já jsem z domu dostal dort, máslo a čisté prádlo. A ty ručníky, ty vám tak voněly domovem! Před snídaní a před každým jídlem jsem musel ruce vystrčit okýnkem ve dveřích od cely, dozorce mi rozepnul železa a vězenkyně rozdaly jídlo. Dozorce šel rozdávat jídlo nahoru na poschodí, a jak šel dolů, tak jsem už ruce musel mít připravené na spoutání. Jak jsem mu je nedal za zády pěkně k sobě, tak mi na ně železa navalil a jenom jsem ho slyšel nadávat: „To zasrané svazování!“ Jeden dozorce byl hodný, jmenoval se Langer a vždy se ptal: „Není to moc utažené? Může proudit krev?“ Když jsem se procházel po cele a dozorce ta železa nezamkl, tak se stahovala, když je zamkl, nestahovala se, ani nešla rozdělat. Nezamykali mi je, a jak jsem špacíroval po cele, tak se zaškrtla napevno a už mi je nepovolili, až ráno. Když jsem ležel na zádech, ruce jsem měl celé oteklé, ale zkuste ležet na břiše, to dovedete chvíli, tak jsem pořád ležel na boku. Byli jsme v cele pro jednoho s Drbalem dva a on mi nechal kavalec, sám si dal deku na zem. Já jsem vždycky chvíli ležel, potom jsem vstal, zase si po chvíli lehl a tak jsem to musel dělat pořád. Mít ruce za zády je nezvyk, měl jsem je strnulé v ramenou, později celé zhnisané. Jo pane, a na záchod! Drbal mě dal několikrát čůrat a taky vše muselo být honem. Gestapo, to byla banda

sadistů, zlodějů a vrahů. Nijak jinak je nemůžu nazvat. A to byl jen zlomek toho, co jsem zažil a viděl v Šumperku a v Lanškrouně.

Výslech na gestapu Konečně jsem se dočkal výslechu. Přišel dozorce a zavedl mě do hlavní budovy gestapa. Posadili mě před stůl, v místnosti byl gestapák, měl pěkné modré šaty, a za psacím strojem seděla úřednice. Na stole ležely lískovky rozbité od bití a býkovce, aby hned ze začátku vyvolali hrůzu. Na mlácení měli ještě i cosi ušitého z kůže, v čem prý byly těžké broky. Gestapák se mne zeptal, jestli vím, proč jsem zatčený. „Ten jeden pán,“ říkal jsem před nimi gestapáku Knotovi, který mě zatýkal, „mi řekl, když jsme odcházeli z domu, že mi srdečné pozdravy posílá z Jugoslávie Osladil a že ho můžu vidět.“ „Jo, můžeš ho vidět. Máme ho tady.“ Ale neukázali mi ho. Všechno ohledně Osladila jsem zapřel. Do klíčové dírky mi Osladil říkal: „Řekni, že jsem se s rodiči nemohl vystát.“ Neshodoval se s otcem, byl velký komunista a otec mlynář. Jeho rodiče vůbec nevěděli, kde je, až moje matka, která slyšela, co mi při zatýkání říkal gestapák, jim to řekla, a tak věděli, že je v Šumperku. Gestapák pokračoval: „Ty jsi dal na sbírku.“ Povídám: „Nedal.“ Jednou o pouti jsem Drozdovi, který na sbírky vybíral a se kterým nás po zatčení vezli v autě, dal u nich v hospodě na sbírku pro pozůstalé po obětech padesát marek. Jak nás vezli, stihl jsem mu jenom pošeptat: „Neříkejte, že jsem dal na sbírku. Sveďte to na Rafaela, ten je v lese.“ Víc jsem mu říct nestihl. „Dal jsi na sbírku!“ dorážel gestapák. Povídám: „Nedal.“ Pořád dorážel, až jsem si povídal: „Tak už je zle, Drozda to asi řekl, je zatčený se mnou, už mu to bude asi jedno, tak to na mě jistě řekl.“ Povídám: „Nedal jsem na sbírku.“ „Na Vánoce na sbírku dal!“ Ta pouť ale byla v květnu, tak si povídám: „A pozor, nic nevědí! Zatloukat, zatloukat, zatloukat.“ A řekl jsem: „Nedal.“ Už jsem si byl jistý, že to neví. Se sbírkou mi dal pokoj a zeptal se: „Znáš Tůmu?“ Povídám: „Neznám, bohužel.“ S Tůmou jsem byl ve styku každý druhý den u souseda, u strejdy v Janoušově. „Nevídáš chodit někoho ve světlém plášti?“ To byl ten Tůma, už měli podrobný popis, jak je oblečený, a už taky věděli, že se pohybu-

je na jedné samotě. Asi jim to zjistil nějaký konfident nebo řekly babky, člověk tehdy před nikým nemohl nic moc říct. Mlčet, to byla jediná záchrana. Povídám: „Nevím, neznám, nikdy jsem ho neviděl.“ U Pecháčků mě přijímal do organizace, podávali jsme si ruce. Byl tam tehdy ještě Holouš a Tannert18. Všechno jsem zapřel. Po Tůmovi mi gestapák dal pokoj a ptal se, jestli neznám další. „Znáš Kováře?“ „No, toho znám, ale já nevím, kde je. To byl dělník, dělal v lese, co já vím. A to je ode mě skoro hodina chůze z Cotkytle. Já bývám na samotě.“ „Tak kdybys ho viděl nebo toho Tůmu, nějakého v bílém plášti, tak hned k telefonu a hned volat na gestapo na stanici do Šilperka.“ „My telefon nemáme. A do Šilperka je od nás deset kilometrů.“ „Tak na kole, jet oznámit, hned všeho nechat.“ „Nemám plášť do kola, nemůžu jezdit a nejsou nikde k mání, takže kolo mám úplně vyřazené. Tak jedině pěšky bych musel a to je deset kilometrů.“ „To je jedno, musíš přijít, kdybys ho viděl.“ Najednou do dveří vletěl velký chlap, gestapák, a cosi říkal německy tomu, který mě vyslýchal. Ten vyskočil, oblékl si kabát, ze zdi vzal samopal a byl pryč. Něco se někde stalo. A tak jsem byl najednou u výslechu bez gestapáka. „Protokol budeme muset dodělat spolu,“ říká mi sekretářka, která psala na stroji. „Něco ti povím, ale nesmíš to říct na cele. Podle výslechu a protokolu vidím, že asi budeš propuštěn. Ale na cele ani slovo,“ povídá mi. Dodělali jsme výslech, musel jsem jí ho podepsat. Pak zazvonila, přišel pro mě dozorce a odvedl mě zpátky. Jenomže na cele už nikdo nebyl – Drbal, Jarmara, Vacek, Majtner a všichni ostatní byli pryč, už tam byli cizí lidi. Ruce mi po výslechu už nepoutali. Když se mě gestapák ptal, jak dlouho jsem poutaný, řekl jsem: „Devětapadesátý den.“

Propuštění Jednoho dne v červnu 1944 zarachotil klíč a otevřely se dveře. Zase jde někdo k výslechu, napadlo mě. Přišel inspektor Hurnik a povídá: „Hroch, sbal si své věci, půjdeš na jinou celu.“ Sbalil jsem si věci a rozloučil se na cele. Vedl mě po hlavní budově až do síně, kde byly stoly, a tam mi poručil, abych si sedl. „Tak ti musím prozradit, že budeš propuštěn, chceš jít domů?“ „Po kolenou polezu, když mě pustíte.“ „No,

JOSEF HROCH

77

to nemusíš. Tady ta paní tě zavede k vlaku a půjčí ti na cestu. Až půjde tvá milá za bratrem, tak mi jízdné vrátí. Jak někde něco řekneš, co jsi viděl, slyšel a co jsi tady zažil, tak budeš zatčen a víc už svět neuvidíš.“ Na to jsem mu musel podat ruku. Chtěl jsem po něm doklad, že mě propustili. „Žádný doklad ti nedáme. Když tě někdo zatkne nebo budeš mít nějaké potíže, ať si zavolá na gestapo do Šumperka.“ Konečně jsme došli na nádraží. Vždycky, když jsem v Šumperku, jdu se tam podívat. Nedávno jsem byl i v bývalé budově gestapa, celou jsem si ji prolezl a nikdo mě nezastavil. Bylo tam samé harampádí, všechno rezavé. I u své cely jsem se byl podívat. Na nádraží mě zatkli znovu. Povídám si: „Ježišmarjá, já se tady odsud nedostanu.“ Četník po mně chtěl doklad. Nesl jsem si deku, nebyl jsem opálený, ale celý bílý, a venku už dávno svítilo sluníčko, tak jsem působil podezřele. Zavedl mě po schodech nahoru na nádraží a zavolal na gestapo. Chvíli mluvil německy a potom mě pustil, mohl jsem jít. Konečně jsem se dočkal vlaku na Zábřeh. Tam jsem si koupil jízdenku a přestoupil na vlak na Českou Třebovou. A před Hoštejnem jsem byl ve vlaku zatčen znovu. Říkal jsem četníkovi, že mě dnes propustili a má si zavolat na gestapo do Šumperka. Odešel právě, když jsme přijeli do Hoštejna. Vystoupil jsem, nikdo mě už nezadržel, tak jsem se vydal domů. Matka byla právě na poli a měla hroznou radost, že jsem se vrátil. Na statku, který mezitím Němci zabrali, už byli správce a nasazená služka. Když jsem byl na cele ještě s Drbalem, tak mi povídal: „Kdyby se ti náhodou podařilo, že tě pustí, tak vyřiď Tůmovi, že ze mě vymlátili, že jsme se sešli na leštinské silnici u Mohelnice. Tůma už bude vědět. A že jsem na ně řekl, co jsme tam o té realizaci projednávali.“ Tůmovi jsem vzkaz vyřídil ještě ten den, kdy jsem přišel z kriminálu. U sousedů Vernerů se sešlo večer celé vedení organizace, Holouš, Tannert, Daněk, Tůma, Rafael Pecháček. Tůma byl zakladatel organizace Národní sdružení československých vlastenců a její hlavní organizátor na Zábřežsku. Zakládali ji společně s Holoušem a Daňkem. Všichni měli obrovskou radost, že jsem se vrátil z kriminálu, až mě vyhazovali do stropu. Besedovali jsme a musel jsem vyprávět, co a jak bylo a s kým jsem se ve vězení sešel.

78

JOSEF HROCH

Pronásledování a pražská zrada Tůma s Tannertem jednou vyšli ráno ještě za tmy do Jamného a za Cotkytlí narazili na německou hlídku. Gestapo na ně číhalo, někdo jim musel prozradit, kde se Tůma pohybuje. Do práce tou cestou chodili dva bratři Novotní z Heroltic, kteří pracovali v lomu, patřil jistému Jeklovi. Šli do práce brzy, ještě před Tůmou, krátili si cestu za Heroltice. A protože byli nábožensky založení, na velký kříž, který tam je, dávali kytičku. Gestapáci je sledovalo, ale nechali je být a oni prošli do práce. Za chvíli šel Tůma s Tannertem a došlo ke střetu. Gestapo si myslelo, že bratři Novotní dávali partyzánům kytičkou u kříže znamení, tak je zatkli a mlátili a mlátili. Karel Novotný byl manžel mojí sestřenice a byl tak dobitý, že na zadnici měl jenom kosti potažené kůží. A když to měl zhnisané, tak dostal znovu nářez. Já se divím, že nedostal nějakou infekci, že tohle mohl přežít. Osvobození se dočkal v Terezíně. O organizaci nebo Tůmovi nevěděli vůbec nic, ale Němci jim to nevěřili. Tůma i Tannert uměli perfektně německy a při kontrole se s klidem vydávali za německé důstojníky na dovolené s tím, že se nemusejí prokazovat doklady. Celou událost mi vyprávěl Tannert. Hlídka jim skoro uvěřila, ale nakonec jeden četník říká: „Přece nám ale ty doklady ukažte.“ Tůma sáhl do tašky, jako že vytahuje doklady, ale vytáhl browning a začal na hlídku střílet. Tannert střelil na četníka, ten zachrčel – a dali se na útěk obilím dolů k Herolticím. Byli ale pronásledováni a Tůma Tannertovi najednou povídá: „Jarku, je zle, já už nemůžu. Přeju ti, abys to dobře přežil, a pozdravuj známé.“ Tůma to dostal do nohou nebo do zad. Tannert, když viděl, co se děje, se dal na útěk. A najednou uslyšel ránu. Tůma se podle něj zastřelil. Jak dál utíkal, kulky jenom lítaly. Tannerta zasáhla jedna do levé ruky, kterou mu prošla, ale na druhé straně se zarazila o hodinky a zůstala pod kůží, hodinky měl úplně vyboulené. Když utekl, strejda Karel Hejl mu u Vernerů ve stodole ruku operoval, jako samaritán u hasičů měl zdravotnické náčiní. Ledakde se vařila kořalka, tak ji sehnali a dali Tannertovi napít, položili ho na lavici, sedli na něj a drželi. Hejl mu ruku pěkně rozřízl a kulku vyoperoval. Tannert měl kulku celý život schovanou na památku.

Po válce, zleva Miroslav Pecháček, Josef Hroch, Antonín Maier, Antonín, Rafael, Vojtěch Pecháčkovi

Tannerta a Holouše po nějaké době vytáhl anglický parašutista, velitel skupiny Glucinium, Vítězslav Lepařík19 do Prahy. To už měl Tannert ruku zahojenou. V Praze je přivedl do jednoho bytu, gestapu přímo do tlamy. Všechny je zatkli a věznili. Tannert mi vyprávěl, že Holouš povídal gestapákům: „Válku už máte prohranou,“ bylo mu jedno, jestli ho zabijí, „čím více svinstva naděláte, tím hůř pro vás.“ Nakonec Holouše gestapo donutilo, že když organizaci dali s Tůmou, Tannertem a Daňkem dohromady, tak ji také zlikvidují. S gestapem se dohodli, že pokud se ukrývající se partyzáni sami přihlásí, nebudou potrestáni. Holouš musel prohlášení podepsat a potom ho vozili po vesnicích, kde výzvu vylepoval. Prozradil také nějaké bunkry. V Cotkytli se jednou stavili na oběd a jednomu tajně řekl: „Kdo má zbraň, ať se nepřihlašuje.“ Na výzvu se jich přihlásilo dost, ale spíše ti, na které by toho gestapo moc nemělo. Kdyby válku Němci vyhráli, tak bych nechtěl být v jejich kůži. Pecháčky, Maiera, Vernera ani mého strejdu v Janoušově ale neprozradil. Z Lepaříka se potom stal konfident a zrádce, spolupracoval s gestapem.

Jaroslav Tůma pracoval jako účetní ve velkém mlýně u jistého Knota v Zábřehu. Bratří Holoušové, Karel a Leopold, zásobovali uhlím. A Ferdinand Daněk pracoval u Wiedermanna, který vyráběl dehtovou lepenku na střechy. Když mě u Pecháčků přijímali do organizace, povídám mu: „Člověče, vás já znám, byl jsem klempířovi pro térový papír a vy jste právě dělal lepenku.“ „Jo, já jsem ten věčně umazaný člověk,“ odpověděl mi. Holouše po válce zatkli, u soudu byl ale očištěn a pustili ho. Věnoval se obchodování se dřevem. Zabil se nedaleko v lese, převrátil se na něj traktor. Tannert a Daněk se dočkali konce války, Lepaříka v lednu 1945 odvezli nacisté do Terezína, kde byl 28. dubna zastřelen, stejně jako konfident Horák, který ho gestapu zradil.

Kdo se zachránil Na rodinu Pecháčkovu udělali gestapáci před žněmi v roce 1944 provokaci, poslali dva konfidenty, kteří se vydávali za ruské zajatce. Pecháčci je převedli na hranice s protektorátem, a vtom se je ti dva pokusili zajmout. Pecháčkům se podařilo utéct, ztratili se v ranní mlze. Antonín potom vykládal, jak jsou kulky teplé,

JOSEF HROCH

79

když se mu otíraly o krk, jak po něm stříleli. Před gestapem se nakonec podařilo utéct celé rodině. Dceru Josefu hnali skoro z Crhova do Cotkytle, gestapo už chtělo za každou cenu někoho z nich dostat. Podařilo se jí ale utéct, běžela po vesnici a u Langhamrů měli otevřené dveře, vběhla dovnitř do předsíně a po schodech nahoru, kde se zavrtala do sena. Gestapáci ztratili stopu, už ji nenašli, a tak se zachránila. Rodiče i s nejmladším desetiletým synem mezitím také utekli, a tak gestapo nemělo nikoho. Rodiče se skrývali po sousedech, přežívali v Crhově, po bunkrech v lese a všemožně. Nejhorší byla zima, ale po válce se všichni vrátili, žádný z Pecháčků nepadl, což byl skoro zázrak. I Maier přežil. Měl ale průstřel plic. Když Pecháčkovi utekli před gestapem, zůstala jejich chalupa prázdná a šilperští četníci tam chodili hodovat. Na zásoby medu, slepice, vejce tam přišli několikrát. Jednou jsem byl s bratry Pecháčkovými a povídám: „Nemám na čem jezdit. Plášť na kolo nikde neseženu.“ A Rafael říká: „My doma máme pláště. Chceme se stejně domů jít podívat, tak pojď s námi.“ Bylo to krajně nebezpečné, nevěděli jsme, jestli to tam nehlídají četníci, ale nikdo tam nebyl. Přišli jsme do chalupy, chlapci nejdřív opatrně vše prošli a prohlédli a Vojtěch najednou ucítil kouř. Sakra, vždyť tam nebyl žádný oheň! Šel dál dovnitř a ve sklepě tři uprchlí ruští zajatci. Na ohýnku si ohřívali kartošky20. Na silnici Cotkytle – Crhov Němci stavěli protitankovou překážku a oni ze stavby utekli. A nebyli sami, jeden byl už v Janoušově, další u Majerové. Tito šli k Vernerovi, který měl hotový bunkr a pořád moc partyzánů, které bylo těžké uživit. Tak jsem si ty tři ruské zajatce nakonec vzal já. Dva jsem dal na výměnek a jednoho si vzal strejda Hubert Knápek. V chalupě Pecháčkových jsme žádné pláště na kolo nenašli, už je někdo sebral. Kluci Pecháčkovi sledovali, kdy k nim četníci chodí bužírovat, ale nikde nebyly žádné stopy, byl listopad 1944 a mrzlo na sucho. Až jednou zjistili, že jsou četníci zase u nich v chalupě a domů na Crhov půjdou pěšky za tmy, jak to dělávali, když byli naloženi lupem. Pecháčci nechtěli udělat žádný incident na cotkytelském katastru, protože Cotkytle už byla u gestapa vyhlášená, a proto šli četníky přivítat na štítecký katastr. Zaujali místo na Rasovně a čekali, až četníci půjdou po

80

JOSEF HROCH

Štíty (Šilperk, Schildberg) 20. léta

Nákres okolí Cotkytle

silnici. Rafael si vzal tátovu pušku z první světové války, Maier, Vojtěch, Tonda a Slávek měli brokovnice. Konečně se dočkali. Četníci šli, byli tři a měli s sebou psa. Chlapci se báli, že je pes prozradí, začal větřit a postavil uši, asi ucítil, že tam jsou. Jak přišli četníci blíž, raz, dva, tři, kluci do nich začali pálit. Rafaelovi se ale tátova kulovnice zasekla a Maiera strašně naštvalo, že četníci hned nepadli. Jednoho vzali hoši jako zajatce, ale dva běželi k Šilperku. Maier šel k silnici, že je zlikviduje. Jeden četník zalezl za jasan a pálil. Maier to dostal a padl na zem raněný. A co teď? Hrůza. Jsou Cotkytláci, co jenom bude? Cotkytle to má tak špatné u gestapa a teď tohle. Rafael se vydal pro Maiera.

A ten, když viděl, že ti dva četníci jdou na ně, tak ještě dokázal z brokovnice střelit na oba najednou. Jednoho četníka rána rozsápala, byl mrtvý. Druhý byl raněný a pospíchal do Šilperka zalarmovat Volkssturm. Když Rafael odnášel Maiera, v Šilperku už houkaly sirény. Maiera vynesl, košili na břiše měl od broků jako požranou od myší, jak na něj četník střílel zpoza jasanu, a kůra stromu byla zase úplně odloupaná od broků, jak po četníkovi stříleli chlapci z brokovnic. Raněný četník utekl, věděl, že partyzáni jednoho odnášeli, nikoho ale nepoznal. Bratři Pecháčkovi museli vzít Maiera a utíkat dobrých pět kilometrů do Crhova. Kvůli psům šli kus potokem. Než ho donesli, byli úplně uštvaní. Dali ho k jisté Joklíkové, kde nějakou dobu pobyl. Partyzáni Maierovi přivedli z Šilperka dokonce německého doktora Freizera. Franta Půlkrt a několik dalších si ho vyčíhli. „Pane doktore, potřebujeme pomoc. Jak něco uděláte, tak já tady nejsem sám a budete zlikvidovaný. A jak něco řeknete, tak bez milosti.“ Doktor si dal říct, zavázali mu

oči a v noci ho oklikami dovedli k Maierovi. Když ho ošetřil, se zavázanýma očima ho zavedli zase zpět. Četníci Maiera nenašli a ze zranění se dostal, i když na tom byl velice špatně, hrozně otekl. Tak Pecháčci potrestali četníky, kteří jim chodili rabovat jejich zásoby.

Konec války Konec války v dubnu 1945 jsme prožili v Janoušově. Nad Strážnou tehdy shodili ruské parašutisty. Byla jasná noc, Němci slyšeli letadlo, viděli nad lesy padáky a udělali zátah. Jeden parašutista, Slovák Michal Mocný, si při nešťastném dopadu zlomil nohu. Parašutisté museli zmizet, tak schovali vysílačku a utekli do lesů, kde po chvíli viděli, že u Karla Fingera bylo ještě rozsvíceno. Poslouchali, jak se uvnitř mluví, a když slyšeli, že česky, zaťukali a prosili o pomoc. Karel jim říkal: „Já mám zetě, který má spojení na partyzány.“ A to byl můj strejda Hubert Knápek. „Zajdu k němu a on si pro vás přijde.“ Zůstali u Fingera asi den a pak si pro ně strejda přišel. Náhodou jsem byl právě u něj. Byli tam

JOSEF HROCH

81

rodiče Pecháčkovi, strejda Karel Hejl a Slávek Pecháček. Teta mi říkala: „Ještě tady pobuď, strejda šel pro parašutisty, jsou u táty Fingera.“ V té době přechovávali jednoho z Rusů, které jsme objevili v Pecháčkovic chalupě. Teta po chvilce povídá: „Už si ty parašutisty vede.“ Seděli jsme v kuchyni, s námi i ten utečený ruský zajatec. Pootevřely se dveře a dovnitř vjela žebrovaná hlaveň samopalu. Najednou se otevřely a v nich Ukrajinka, byla to kapitánka. Utečený Rus vylítl, postavil se do pozoru, salutoval a rusky hlásil, že se připojil k partyzánům a nevím co ještě. Za ní přišli další. Jednomu Rusovi jsem půjčil svůj nepromokavý plášť, když šli hledat ukrytou vysílačku. Hledali několik nocí, ale nenašli ji. Raněného parašutistu Michala Mocného Němci v lese ubili. Koněm ho odtáhli za nohu a zakopali za

Taisa G. Kuzněcovová, velitelka výsadku Janko

zdí hřbitova. Na vlastní oči jsem viděl, jak ho musel Němec Štork po válce vykopat, umýt a připravit k řádnému pohřbu. Sešla se na něm celá Cotkytle a lidé ze širokého okolí, i parašutisti, kteří u nás ještě zůstali. Když jsem byl v Janoušově na konci války u strejdy, učitel ve škole poručík Janů svolal nás a partyzány a chtěl, abychom šli obsadit vesnici Strážnou. Za pět minut dvanáct chtěl mít nějakou činnost. A paní Pe-

82

JOSEF HROCH

cháčková řádila: „Nikde nepůjdete, na poslední chvíli vás zastřelí, co budete obsazovat Strážnou, na co?“ Jednali jsme o tom, už nám dávali červené pásky a Janů říká: „Když vás zajmou, tak musejí dodržovat dohodu ženevské konvence, když už máte ten pásek. Zajatcům nic nesmí dělat, nesmějí je zabít.“ Němci to stejně nedodržovali. Pořád jsme jednali o obsazení Strážné a najednou se ozval nějaký hluk. A to začalo jezdit německé dělostřelectvo, obrovské množství aut, tanků a děl. Jezdili v Janoušově a já koukám k nám ke Stráni a vidím plno zvednutého prachu. Jezdili tamtudy a bylo jich všude plno. Na Strážnou se nešlo, já jsem letěl domů a všichni se rozutekli. V lese jsem červený pásek shodil, protože to by mě Němci hned zlikvidovali. Doma už bylo plno německých vojáků. Myli se na verandě, auto měli za vraty a s sebou nějaké ženské, asi Němky. A zase mi vzali harmoniku a zas na ni jeden Němec hrál, jako gestapák při mém zatčení. Vtom začala palba. U lípy stálo dělo a pálilo na postupující Rusy, za lesy, na Svébohov, Václavov. A najednou začala pálit celá baterie. Granáty nad námi pískaly, kňučely, lítaly až od Šumvaldu. Přišel soused a říká: „Už máme všechny okna vysypané.“ Rychle jsem začal vyvážet stroje ze stodoly, měl jsem novou řezačku a nafťák, osmikoňák. A ten německý důstojník, co se myl nad hnojem, na mě volal německy, ale já jsem mu nerozuměl. Matka uměla německy dobře, tak mi říká: „Ptá se, proč to vyvážíš?“ Já na to: „Mám strach, až začnou oplácet. Až je tady najdou, tak to chytne, tak aby to neshořelo.“ Tak ona mu to říká a víte, co jí řekl? „Ať to shoří, to je jedno, stejně mu to komunisti seberou.“ Palba sílila čím dál víc. Matka s nasazenou služkou od správce nosily peřiny do sklepa a sukně jim nadskakovaly, jak dělo u lípy pálilo. Na výměnku jsem měl schované ty dva ruské utečené zajatce. Ve lnu připraveném na odvoz do Šilperka si udělali tunely. „Honem hoši, je zle,“ řekl jsem jim. Ohnuli jsme se a utíkali dolů do lesa, kde se už schovávala spousta lidí z Cotkytle. Byla to hrozná palba, dobytek bučel, kůň řehtal, chalupa se třásla. Zůstali jsme i s utečenými zajatci schovaní v lese až do půlnoci, kdy byl klid a zdálo se, že palba ustala. „Půjdu se podívat domů,“ povídám. Nechtěli mě pustit, ale já jsem přesto opatrně šel. Připlazil jsem se až domů. Harmonika stála na stole, auto bylo pryč.

Druhé auto stálo u souseda, mělo vyšrotované přední ložisko, bylo plné telefonního drátu a stála v něm těžká puška. Ležely tam deky a různé nakradené věci. Vzal jsem pušku, byly v ní i náboje na dvanáct ran, jenom to klapalo, jak jsem ji nesl. Vešel jsem do verandy a do popelnice jsem začal střílet. V lese se báli, že se u nás ještě bojuje, a zatím jsem já střílel z německé pušky! Ukrajinská kapitánka nám potom říkala, ať z aut nic nebereme, že je to riskantní, prý je to narafičené, zaminované, aby nás to zabilo. Takový případ se u nás nestal, asi na nastražení výbušnin Němci neměli čas. U nás bylo plno aut, děl, některá auta byla zničená, aby už nemohla jet, a většinou v nich nebyl žádný benzín.

Pět zbytečně mrtvých „Tak vy tady partyzánujete a Němci jezdí v ozbrojených autech a ustupují pryč,“ říkali crhovským partyzánům. Tak ti se sebrali a šli z Crhova na silnici Cotkytle-Šilperk, kde Němci jezdili, a tam napadli auto s plachtou na korbě. Byli s nimi i ruští zajatci a jeden z nich, Petr Dančenko, vhodil do auta granát a pozabíjel tak dost Němců. Další ale z auta vyskákali a začali střílet. Můj spolužák Petr Šula byl v přestřelce těžce zraněn, podařilo se mu ale příkopem odplazit až do místa, kde dnes stojí pomník. Další dva partyzáni, Petrův bratranec Jaroslav Šula a Maxmilián Odstrčil, se ho snažili odnést ještě při palbě, ale Němci oba na místě zastřelili. Byl tam těžce zraněn i uprchlý Angličan Karel Spies, kterému se podařilo utéct do úkrytu, kde ale ještě ten den zemřel. Po ukončení palby mohl být ještě Petr Šula zachráněn, z Cotkytle přišli lidé zraněným pomoct. Byla mezi nimi i moje budoucí manželka, která šla přímo k němu, chtěl jí ještě říct: „Víš co, raději se seber a běž pryč, aby tě ti Němci nezastřelili.“ V tu chvíli k místu přijeli ustupující četníci ze Šumvaldu a zakázali poskytnutí první pomoci raněnému. Místní ale chtěli Šulu přesto obvázat, byl tam i Štork, co byl za války lapiduchem, ale četník jim povídá: „Já ho ošetřím.“ Šula právě říkal manželce, ať odejde, a ten četník k němu přistoupil a pistolí ho střelil do čela. Ti kluci si vybrali místo, odkud nebylo úniku, zbytečně jich úplně na konci války pět padlo. Přepadení se odehrálo 7. května. Válka v Cotkytli skončila 9. května 1945.

Němci po válce Někteří byli po válce zavření, jako například starosta Cotkytle obchodník Ficner. Vybrali mu celý obchod a ukazovali v Zábřehu, co všechno u něho našli v Cotkytli za zboží. Při ústupu se u něj převlékl do civilu německý důstojník a Ficner jeho uniformu schoval, říkal, že kdyby se hrálo divadlo, chtěl ji dát sokolům, kteří vždycky hrávali nějaké divadlo z rakouské fronty. Nemyslel tím nic zlého. Ficnera zavřeli a po propuštění pracoval v cihelně. Obchod už neměl, ten mu už komunisti nevrátili. Odsun Němců byl k podzimu 1945. Slyšel jsem o něm, ale neviděl, poněvadž jsem byl pořád na poli u nás na samotě. Tehdy jsem vozil mléko do cotkytelské mlékárny a v Cotkytli měli chycené nějaké německé zajatce, co se potloukali po okolí. Štěpán Knápek, František Krystek a Valentýn Půlkrt z Cotkytle odváděli pět zajatých Němců do Šilperka na předání Rusům. Nechali jim hole na podpírání a nesvázali je. V půli cesty k Šilperku to začalo. Němci na ně vlítli s těmi holemi a Štěpánovi Knápkovi vyrvali pušku. Koukala na to jistá Roupová, která měla pole nahoře nad silnicí, tak nám to vyprávěla. Knápek se hrozně bránil, mlátili ho i Krystka holemi do hlavy, až Krystek upadl do bezvědomí. Jediný Valentýn Půlkrt utekl i s kulometem. Když se jim podařilo bránícímu se Knápkovi vyrvat zbraň, tak ho střelili, dali se na útěk a zmizeli. Právě jsem skládal mléko v mlékárně, když ke mně přišel lapiduch Štork s brašnou označenou červeným křížem a povídá: „Vem koně a pojeď se mnou pro mrtvé.“ Nechal jsem konve na místě a jeli jsme kŠilperku. U Knápka byla kaluž krve, Štork ji setřel rukou, nalámal chvojí, dal ho na můj vůz a na to chvojí jsme Knápka naložili. Zavezl jsem ho až rodičům. Vůz jsem měl od krve ještě dlouho. Franta Krystek se z bezvědomí probral a došel k Šulům, kteří kus dál měli stavení. Na hlavě měl rozdrásanou kůži, jak ho Němci bili holemi. Štork mu kůži ostříhal nůžkami a hlavu mu odborně zavázal, úplně jako lékař. Krystek se ze zranění dostával dlouho. Další němečtí vojáci při sestupu z lesů, kam se schovali, střelili i nějakého Kesselgrubera a Hůfa. Vezl je jiný povoz, který jsem potkal, když jsem odvážel Knápka. Vidím jak dnes, jak hrozně sebou bolestí házeli. Kesselgruber brzy nato zemřel.

JOSEF HROCH

83

Osvětový plakát, 50. léta

Nástup komunismu Ve volbách v roce 1946 mnozí volili komunisty, za to, že nás Rusové osvobodili. Proto komunisti volby vyhráli. Jakmile se dostali v roce 1948 k moci, lidi svých hlasů pro komunisty strašně litovali. Začaly dodávky a ty byly hrozné, ukrutné. Bylo to horší než za války, odevzdávalo se všechno, nevím, kam to ti komunisti dávali. Dřevo, seno, prasata, selata, vepřové, hovězí, mléko, sádlo ze zabíjačky, lněné semeno, obilí, no všechno, až byl hlad. Když někdo nesplnil třeba dodávku vajec a jedno mu chybělo, komunisti mu nepovolili zabíjačku. Byli nemilosrdní. V padesátých letech začala vznikat jednotná zemědělská družstva. Ve vesnicích kolem už byla, ale Cotkytle se ještě držela. Já jsem dlouho nechtěl do družstva jít, říkal jsem: „Vždyť já jsem tady na samotě, k čemu to bude dobré?“ Nikdo z nás nechtěl jít, říkali jsme si, budeme běhat do práce jako malé děti do školy někde do Cotkytle. „Ne, do družstva musíte!“ A když jsme nechtěli, sebrali nám pole a dali jiná, vzdálená, nepřístupná, mně vzali všechna pole kolem chalupy. Ta nová pole nebylo možné obdělat, samé stráně v kopcích, až se točila hlava. Pozemky přiděloval člověk v Zábřehu, který mi ukazoval na mapě: „Tady toto bude obdělávat JZD a toto bude vaše. A jak z toho nebudete plnit dodávky, budete přísně potrestaní.“

84

JOSEF HROCH

V roce 1959 jsme vstup do družstva nakonec podepsali. Dodávky byly velké až do samého konce. Ještě přes zimu jsme měli volně dobytek a brzy od Nového roku 1960 to začalo naostro. Stroje jsem si vlastně zabavil sám, po vstupu jsem totiž dostal funkci mechanizátora. Musel jsem sekat latinu. Běhal jsem po obchodech, sháněl náhradní díly, měl na starost výdej nafty. Člověk nesměl ani ceknout, jinak by hned byl proti režimu, reakcionář. Komunisty jsem já ale nikdy nevolil. Zakládání družstev úplně narušilo vztahy mezi lidmi na vesnicích, držet hubu ale musel každý. Všichni měli strach cokoli říct, i když k družstvům měli hrozný odpor, někteří nadávali, bylo to strašné. Odpor na sobě člověk nesměl nechat znát. Co asi družstvo mohlo vyčarovat u nás na těch kotárech?! Je to tu samé kamení. Zdejší družstvo fungovalo do roku 1975, potom ho převzal statek Lanškroun. Nebýt velkých dotací, tak to hospodářsky nezvládli. Jednou jsem přišel domů a říkám si: „Jsem tu u Stráně dobře?“ Stráň byla celá červená. Družstvo si sjednalo traktoristy na podzim na zorání, traktoristy z rovin, kde můžou pěkně orat. Přijeli dva s pluhem a bylo jim asi zatěžko z traktoru vylézt, zatočit klikou a nastavit na menší orbu. Orali tak hluboko jako na rovné Josef Hroch před domem na Velké stráni, červenec 2015

úrovni s rovinou v Olomouci. Od té doby máme na polích hrozného kamení. Když se začalo po roce 1990 „kultivovat“, mohl jsem kamení nabírat rovnou vidlemi. A jaké tu bývávalo pěkné obilí…

Lesy, myši, rádio

Sběr kamení z pole po letech užívání JZD, 1994

Hané. Od té doby máme některá pole hrozně zkažená. A navíc, orali směrem dolů. Kdepak tady a orat dolů! V Janoušově se hlína navrch vynášela i v košíčkách, pořád platilo jen navrch, navrch. Kdyby naši předci orali dolů, tak už jsme tady místo kopců byli možná na

Kdysi jsme ze Stráně krásně viděli na Janoušov, ale teď už nevidíme nic, všechno zarůstá lesy. Pole máme pronajatá a strašně nás obtěžuje zvěř. Divočáci nejvíce napadají pole obrácená k jihu, kde je tepleji a drží se tam myši. Brambory tu už sázím jenom já. A do pařezu u brambor jsem zavedl rádio proti divočákům, kteří jdou po myších a všechno hrozně rozryjí. V roce 1937 v Cotkytli nikdo rádio neměl, my jsme byli první. Po krystalce na sluchátka, která nebyla tak drahá, otec

koupil nové, vídeňský výrobek, na to chytil všechno. Sousedé k nám chodili poslouchat i Londýn za války. Nic se nikdy neprozradilo, rádio mi vzalo až gestapo při zatýkání. Teď zapínáme rádio každý večer. Do pařezu u brambor mám zavedený kabel a rádio s navléknutým igelitovým pytlem, aby na ně nepršelo, a hraju divočákům. Brambory musíte hlídat až do vykopání, jinak z úrody není nic. Dřív se oralo, tak se myším chodby a hnízda poškodily. Dnes jsou pole už tolik let v klidu, že myši mají udělané tunely a hnízda. Léta už se tady nic nedělá. Hodně sousedů se odstěhovalo v pětačtyřicátém roce do pohraničí a jiní už zemřeli. Vždyť Cotkytle je skoro vymřelá! Staří hospodáři a hospodyně jsou všichni pryč. Dnes jsem z chlapů z Cotkytle už nejstarší.

JOSEF HROCH

85