STOPY DNEŠKA PROFESSIONAL PUBLISHING

Oskar Krejčí + Michal Marčák

STOPY DNEŠKA

PROFESSIONAL PUBLISHING

cena publikace: 98 Kč Knihu je možné objednat na adrese: Professional Publishing Mikulova 1572 149 00 Praha 4 tel. 0604 115 129 [email protected]

Oskar Krejčí (1948)

Michal Marčák (1947)

Je znám jako autor dlouhé řady vědeckých knih z oblasti politologie – v současné době je v prodeji jeho práce Geopolitika středoevropského prostoru. Je ale též publicistou, z jehož dílny vzešly stovky časopiseckých a novinových statí. Tato kniha přináší výběr z jeho článků, publikovaných v českém týdeníku Ekonom a slovenském týdeníku Slovo.

Je úspěšným advokátem v oblasti trestního práva. Zároveň však patří mezi nejaktivnější komentátory politického dění, a to prostřednictvím nejsrozumitelnější z možných forem – je autorem nepřehledného a nepřehlédnutelného množství kreslených politických vtipů. Publikuje v deníku Právo.

Obsah

… doma nejlépe Pozor, vnitřní nepřítel! Virtuální politika Vláda prostřednictvím sdělování Lid versus jeho zástupci Pouzí komentátoři dění Hlava XXII: česká verze Tesaři dějin Chvála nedůslednosti Zanechte nadějí Lesk a bída talentu

6 7 7 10 12 15 17 19 22 25 27

Sametová revoluce Listopad začal v srpnu Most do neznáma Templáři 20. století Politická tvorba dějin

33 34 38 43 48

Lidská práva Humanitární intervence Demokracie, nebo čerpadla? Matiční uzel Preventivní válka Krize sociálnosti Všechna lidská práva pro všechny

54 55 57 59 61 64 66

Bombardování Jugoslávie Etická válka Knoflíková válka Když se kácí les… Nestřílejte, jsou tam lidi! Slavit konec války, ne vítězství! Neznámá Evropa

73 74 74 82 85 86 87

Za luhy a háji Konflikt civilizací Dokonalý svět? Slon v jaderném porcelánu Umění vítězit Z pušky vzejde moc! Prezidentské volby: známý neznámý Závrať z úspěchů Kromě činu je všechno lež Vědění je moc

94 95 97 99 102 104 109 112 114 116

Hledání smyslu politiky Novoroční předsevzetí Dějiny proti ideologiím Nic než národ Levá! Levá! Levá?? Přezbrojování levice Hledání cesty ke štěstí všech

119 120 122 124 126 129 134

POZOR, VNITŘNÍ NEPŘÍTEL! Kde je? Přece všude! Jak vypadá? Už v 50. letech vám přece plakáty ukázaly, že sedí v koutku nebo u klíčové dírky, naslouchá a nikdy nespí. Dnes je dokonce ještě rafinovanější: zbaběle se krčí ve stínu úspěchů transformace a tahá za slušovické nitky. Z východu – že by od Zlína? – čas od času zabrání prezidentovi, aby někoho dekoroval medailí. Jindy zase ministrovi zavaří tím, že vyzradí jméno či alespoň sexuální orientaci spřáteleného agenta. A hlavně kladením otázek mate naše prostoduché západní spojence, kteří nechápou složitost situace na naší zahrádce. Je tu, aby škodil. Kalí vodu a mne si ruce – čím hůř, tím lépe. Že jste ho ještě nepotkali? Zase špatně – je přece ve vás! Buďte alespoň jednou k sobě upřímní: že i vy jste někdy zapochybovali o správnosti nastoupené cesty a velikosti našich vůdců? Přitom pouze vaše malost je tím vinna, že nechápete, proč je pro lidi třeba pálit laciné žito v peci, aby zdražil chleba. Nebo proč je nutné zvyšovat nájmy i daně, nechat zbankrotovat Poldovku, vylévat mléko na ulici, předat církvi lesy, louky a polnosti, aby vše bylo už konečně jednou provždy správně. Jste to vy, kdo občas zapochybuje, zda je nutné poslat jednu třetinu společnosti ke dnu, aby jiná třetina mohla vystavovat své štěstí za sklem podtunelované kavárny Bellevue. Na sebe dávejte pozor, vybočujete z řady! Ještě že nad vámi bdí starostlivý politik. Včas přispěchá, aby vás ochránil před malověrností! Republiku si přece nemůžeme nechat rozvracet. Vždy se najde nějaký obětavý státnický myslitel, který vás, jak se sluší na velkého bratra, opět zavede na tu jedinou správnou cestu. A když si nebude vědět rady s vaší nechápavostí, sjednotí řady tím, že namaluje čerta na zeď. Aby všichni viděli, jak vnitřní nepřítel vypadá. Voltaire kdysi prohlásil, že sám v čerta nevěří, ale je rád, když v něj věří jeho krejčí – alespoň jej prý neokrade. Podivná myšlenka velkého osvícence. Stále ale zůstává otázka, co s krejčím, který na čerta nevěří. Co takhle úředně sdělit veřejnosti, že čert je on? EKONOM 1999/7

VIRTUÁLNÍ POLITIKA Pocit nepřehlednosti české politiky v posledních týdnech výrazně zesílil. V pozadí zdánlivého chaosu jsou jak staré, tak nové vrstvy politiky, které smysl jednotlivých akcí skrývají či křivě zrcadlí. Diskuse o změně složení vlády dostaly v posledních dnech hokynářskou podobu: ministři se začali počítat na kusy. Změny vlády by proběhly v klidu, kdyby nikým nevy7

zván neprohlásil ministr spravedlnosti, že zvažuje svůj odchod. Jako důvod mimo jiné uvedl, že jim předkládané návrhy zákonů na reformu soudnictví Sněmovna ničí. Paradox je v tom, že jde o ministra, který je obecně hodnocen velmi dobře. Jeho nestranickou hlavu nikdo nechtěl. A tak se otvírá dvojjediná otázka. V čem je tak dobrý, když mu návrhy zákonů neprocházejí, soudnictví je v krizi a vězni se bouří? Vzhledem k tomu, že je dobrý a skvěle zná svůj resort, proč rezignuje na naději změnit ho k lepšímu? Nová vrstva Kvalita práce každého politika má svoji reálnou a jevovou stránku. Žijeme v převratné době vzniku virtuální politiky, kdy se díky médiím podstata a jev od sebe odtrhly. To není zlý úmysl, alespoň ne vždy, to je výsledek technického pokroku. Kampaně sdělovacích prostředků, zvláště televize, prostým soustředěním na jedno téma či osobu vytvářejí z jevu novou významnou, ale fiktivní podstatu politického dění. Stačí třídenní tažení – směřující třeba zcela oprávněně k objasnění nějakého dílčího problému – a už všichni politici cítí povinnost vyjádřit se k tématu. Nemohu jinak: zpravodajské pořady jsou krátké, noviny se mění z nosiče zpráv na nosiče reklamy a ubohý politik musí být rád, když jej vůbec pustí oslovit budoucí voliče a prezentovat svoji výjimečnost. Z řetězu takovýchto kampaní vzniká iluzorní, ale podivně komplexní svět virtuální politiky. Jeho hranice lze jen obtížně rozeznat, neboť v něm hrají titíž hráči jako v politice reálné. Problém světa virtuální reality je v tom, že potřebuje drama – personifikaci, konflikt a neustálou změnu. Stačí si porovnat začátek vlády ČSSD a dnešek. První kampaň se týkala ministra zahraničních věcí, neboť tam bylo nasbíráno stelivo předem a byl jasný zájem. Následoval ministr hospodářství a ministr vnitra. Tehdy se stal zřejmým premiérův model zacházení s virtuální politikou: pokud možno ji ignoruje, v nevyhnutelném případě ji odráží různě vhodnými a stupňovitě agresivními bonmoty. Krátké glosy odpovídají zákonitostem virtuálního světa. V zmíněných třech případech premiér necouvl, kampaň postupně ustala a ministři zůstali. Ne tak již ministr zdravotnictví. Jak a kdy měnit vládu Kdo dnes v této zemi ví, komu a kdy premiér slíbil změnu vlády? Důvod je prostý: faktická a virtuální politika se v této otázce zcela rozešly. Premiér pod kombinovaným tlakem smluvní i nesmluvní opozice, frakcí ve vlastní straně a sdělovacích prostředků nakonec veřejně změny slíbil. Zároveň ale prohlásil, že odchody nemusejí znamenat nekvalitní práci ministrů, že z vlády lze odcházet i s čistým štítem. Vnutil celému procesu změn vlastní – originální a v jiných podmínkách asi nepochopitelné – časování. Stručně se dá říci, že z jednorázové změny udělal permanentní proces. Když nakonec řekl, které resorty dostanou nové hlavy, oznámil, že se to může táhnout měsíce a že jde o poslední změny před volbami za dva roky. V politice se nemá nikdy říkat nikdy, ale premiér takto znovu získal iniciativu v téměř prohrané bitvě virtuální politiky. Jenže se tu objevily hned dva problémy politiky reálné. Vedle zmíněné znechucenosti ministra spravedlnosti je tu i vzpoura ministra vnitra. Premiér hrál svoji bitvu proti 8

virtuálním problémům tak, že se to nutně muselo někoho dotknout. Ministr vnitra, s jehož osudem necitlivě licitoval, najednou objevil, že má na řadu věcí jiný názor než premiér a někteří jeho muži. A takoví ústavní činitelé jsou na Hradě vždy vítáni. Rozehrál vlastní partii jak v oblasti virtuální, tak i reálné, a to s takovou razancí, že se odpoutal od svých mocenských možností. Ač je jeho jednání lidsky pochopitelné, politicky se dostal do situace, kdy se stává pro premiéra a jeho okolí neúnosným bez ohledu na počty slíbených výměn ministrů.

Žena a vláda vás oklamaly, no bóže, najdete si jiné!

Mafiánský kapitalismus V politice vždy proudí skryté spodní vody. Nemají ten význam, který jim připisují autoři detektivek a kádrováci, ale jsou zde jako funkční součásti systému. A tak si odcházející ministr J. Bašta odnášel premiérovo poděkování a kritiku za výsledky akce Čisté ruce; z Hradu se uznání na druhé straně nedočkal, ale tam si pochvalu vysloužila práce policejních útvarů bojujících proti hospodářské kriminalitě. Za co, to není jasné, když tato kriminalita je hrozivá – byť za její prvopříčiny samozřejmě policisté nemohou. Navíc sám prezident začal v mluvit o mafiánském kapitalismu v zemi, kde se nový řád formoval v době, kdy on byl nejvyšším ústavním činitelem. Do hry se dostaly zájmy a emoce, které jsou v normálním životě pokládány za malicherné, na vrcholu mocenské pyramidy jsou ale vždy nesmírně významné. Je logické, že si prezidentův zájem o policejní služby ve chvíli premiérovy snahy oživit akci Čisté ruce vykládají někteří politici jako obavu o ztrátu nevinnosti. Jde ale asi v první řadě o strach ze ztráty kontroly. Tento pocit prezident ještě posílil vyjádřením obavy z asymetrického řízení zpravodajských služeb, přesněji řečeno z podřízení BIS 9

přímo premiérovi. To není válka policajtů, ale regulérní mocenský souboj ve všech vrstvách politiky. Spor natolik ostrý, že i případný kompromis zachová hnisavé rány a hluboké jizvy. EKONOM 2000/13

VLÁDA PROSTŘEDNICTVÍM SDĚLOVÁNÍ Většina informací, které občan přijímá jako podklad svého politického rozhodování, nepochází z osobní zkušenosti. Je zprostředkována masmédii, která tak získávají nebývalou moc nad společností. Masová společnost, masová kultura, masové sdělovací prostředky – to vše jsou moderní pojmy, nad nimiž lámou kopí nejrůznější sociologické školy. Snad nejjednodušší určení nabízí samotná představa masy jako nevyhraněné společenské skupiny, která pasivně reaguje na vnější podněty. K výše zmíněným pojmům lze ale přiřadit ještě další – masový občan či masový volič. V tomto spojení se člověk jako nejdůležitější subjekt demokratické politiky mění v manipulovaného odběratele předem předkousaných informací a uživatele předložených stanovisek. V uspěchané době nadměrné nabídky zboží, služeb, dat a názorů se tak občan a volič mění na konzumenta postojů, které mu předkládá autoritativní zdroj. I když je těchto zdrojů více, rozhoduje množství zásahů – a není takový sdělovací prostředek, který by vyhovoval více masové společnosti, než je televize. Zrodila se vláda televize, telekracie. K vládnutí přes televizi První akt velkého televizního seriálu o politice 90. let se odehrál v Itálii v roce 1994. Tehdy se S. Berlusconi – majoritní vlastník tří hlavních soukromých televizních stanic, dvou deníků, mnoha časopisů, nakladatelství, řetězu obchodních domů i fotbalového klubu AC Milán a působící rovněž v oblasti finančnictví – rozhodl vstoupit do politiky. Vnikl do prostoru uvolněného v důsledku krize křesťanské demokracie a socialistů po skandálních korupčních odhaleních. Založil vlastní politické hnutí a nazval je Vpřed, Itálie. Připomeňme, že pokřik Forza Italia! je sloganem fotbalových fanoušků. Během několika týdnů S. Berlusconi prostřednictvím svých sdělovacích prostředků připravil struktury, naladil voliče a stal se italským premiérem. Obrovskou sílu televizní kampaně ukázaly prezidentské volby v Rusku roku 1996. Tehdy startovní pozice B. Jelcina signalizovala osmiprocentní podporu veřejnosti. Ve volební koncovce v druhém kole získal ovšem Jelcin téměř 54 % odevzdaných hlasů. Základem jeho úspěchu byla umná a hlavně zcela jednostranně orientovaná práce rozhodujících celoruských televizních kanálů. Oligarchizace moci se dnes projevuje ne likvidací protivníka, ale ovládnutím klíčových televizních stanic, přičemž důležité není pouze to, co televize řekne, ale také to, co neřekne, koho nenechá promluvit a komu nasadí oslí hlavu. 10

Obdobnou moc ukázala na Slovensku televize Markíza. Její představitelé se dohodli s úspěšným košickým primátorem, bývalým předsedou Slovenské národní rady a velvyslancem ČSFR v Kanadě R. Schusterem, o vstupu do vrcholové politiky. Po několika marných pokusech získat rozhodující postavení v některé z již existujících stran založili v únoru 1998 Stranu občanského porozumění (SOP). Tu pak náležitě na obrazovkách nejpopulárnějšího kanálu ošetřovali. Po zářijových volbách získala SOP dvě křesla v koaliční vládě a příslib vládní koalice, že její předseda bude společným kandidátem na prezidenta. Tak se i stalo.

Jak vidíte, pane, tuto aféru jsme se napřed snažili zamést pod koberec…

Nekonečný příval krve z televizních thrillerů doplnila v 90. letech i válka v přímém přenosu. Pohled na usměvavé piloty bombardovacích letadel, kteří nedělají nic jiného než svůj džob, ale i na efektně hořící sklady pohonných hmot, rozbité reprezentativní vily prezidentů a velitelství nepřátelských vojsk, zbagatelizoval kruté násilí na úroveň počítačové hry. Když ale jugoslávské vedení zabránilo televizním štábům ze zemí NATO natáčet, hra se nebezpečně obrátila, neboť západní televize musely přebírat záběry od nepřátel. Nabídlo se ideální řešení – vybombardovat nepřátelské vysílače. Svobodu slova přece nelze zaměňovat za propagandu a propagandou je přece vše to, co nepodporuje naše stanovisko. I na domácím televizním poli se ale občas vloudí chybička. Když komentátor BBC v jednom z prvních válečných vstupů z Bělehradu upozornil, že bombardování sjednotí Srby kolem S. Miloševiče, vysloužil si pokárání až z vrcholů stání moci. Ne, T. Blair a B. Clinton televizi nepodceňují – a válku pojali stejně důsledně jako vlastní volební kampaň. 11

Limity moci Díky televizi se situace v Kosovu stala už na konci roku 1998 centrem utrpení lidstva. Modelově vše probíhalo stejně jako při invazi jednotek OSN v Somálsku v roce 1994. I tehdy nejdůležitější televizní kanály zprostředkovávaly utrpení prostého obyvatelstva, zvláště žen a dětí, v důsledku občanské války. Pravdou ale je, že existují regiony s mnohem větším násilím. Dnes, po přijetí nové doktríny NATO, se lze jen dohadovat, kdo bude dalším cílem bombardování. S určitostí lze jen říci, že to bude tam, kam napřed někdo pošle televizní štáby, aby občanům ukázaly nutnost zásahu a po zahájení bojů zprostředkovaly barevnou show až do obývacího pokoje. Popravdě řečeno, není ale televize všemocná. S. Berlusconi byl premiérem půl roku. Poté, kdy v Somálsku američtí vojáci neuspěli, stáhly světové televize obrazy hladomoru v této zemi z obrazovek: operace skončila, zapomeňte! Dnes štáby renomovaných televizí usilovně, ale zatím marně hledají mezi statisíci kosovských Albánců toho jednoho běžence, jehož lidská práva bombardování ochránilo. EKONOM 1999/17

LID VERSUS JEHO ZÁSTUPCI Plebiscit je zbraní slabých. Je nástrojem obrany základních práv. Každý nástroj je nejen zneužitelný, ale i použitelný jen v určitých podmínkách. V Česku by i referendum mělo omezenou platnost, neboť politici nejsou připraveni respektovat jeho výsledky. To, že vláda neschválila poslanecký návrh zákona o referendu o Temelínu, je potvrzením existence trvalek české politiky. Jde o témata, která jsou nařízena ústavou či zákonem, ale nenaplněna. Jedno z nich pomalu odchází ze scény – zřízení vyšších územních samosprávných celků. Tento fakt má ale dvě skvrny na kráse: zvolený tvar krajů velikostí neodpovídá představám Evropské unie, a tak bude nutné vést dvojí krajské účetnictví. Zároveň skutečnost, že ke vzniku vyšších samosprávných celků dochází až letos, svědčí o trvajícím právním nihilismu Parlamentu: jejich vytvoření v podobě země nebo kraje nařizuje platná Ústava přijatá v prosinci 1992. Novým projevem nihilismu se stává poslanecká fraška s názvem Volba ombudsmana. Kompromisní dohody ODS a ČSSD si vynutily odblokování zákona o vzniku instituce veřejného obhájce práv ze strany občanských demokratů, a tak k zablokování činnosti tohoto nového úřadu slouží znemožňování vytvoření potřebné většiny při volbě ombudsmana. Třetí trvalkou je téma referenda. Lid jako samosprávce V případě referenda je Ústava shovívavější. Její první hlava říká: „Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo“. Čili může, ale nemusí. Formulace je 12

to pružná, přesně taková, jaká umožňuje manévrovat politikům tak, aby mohli principy podřídit svým ideologiím. A tak se z problematiky referenda stala symbolická ukázka toho, jak je pražská politická scéna předvídatelná: • prezident, který nikterak netoužil po referendu v souvislosti s takovou drobností, jakou byl vstup Česka do NATO, objevil kouzlo lidového hlasování v souvislosti s otázkou spuštění provozu elektrárny Temelín; • ODS, která je zásadním kritikem instituce referenda, v návaznosti na svůj euroskepticismus nikterak neváhá podporovat možnosti lidového hlasování o vstupu Česka do EU; • sociální demokraté, kteří obecně hlásají nutnost referenda, se k němu otočili zády nejen teď při vládním zamítnutí návrhu zákona o referendu o Temelínu, ale již v případě slibovaného referenda o přijetí Česka do NATO. Nejde pouze o to, že se ČSSD v roce 1995 jako opoziční strana ve svém stanovisku k dostavbě Temelína vyslovila pro využití referenda. Problém je obecný: svázanost české politiky od Hradu po televizní podhradí ideovými stereotypy a osobní nevraživostí. Mnohdy se zdá, že zákonodárná a výkonná moc by se dala zjednodušit a zlevnit tím, že by hlasování proběhlo vážením stanovisek stranických sekretariátů a skupinek z Hradu či Hrádečku. Lid a moc Demokracie jako systém, v němž je moc využívána lidem a pro lid, má dvojí podobu, přímou a zastupitelskou. I když se dnes stala samozřejmostí reprezentativní demokracie, je to dáno redefinicí pojmu, která proběhla počátkem 20. století. Do té doby byla demokracie převážnou částí politických filozofů chápána v antickém duchu jako přímý výkon moci lidem nezprostředkovaný žádnými poslanci s volným mandátem. I proto byla demokracie s výjimkou Démokrita kritizována všemi velkými filozofy starověkého Řecka jako aréna vášní davu a vlády demagogů. Ještě osvícenec Immanuel Kant kritizoval demokracii a proti ní stavěl republikánské zřízení. Dědicem těchto tradic je pravice s představou ryze zastupitelské demokracie. Levice jako dědic jiné, radikální větve osvícenství naopak vždy nadšeně hájila referendum. Hlas lidu se měnil na hlas boží, obecná vůle byla sdělením ne pouze veřejného zajmu, ale i pravdy. Výsledkem je vize plebiscitní demokracie, v níž se lid vyjadřuje pokud možno ke všemu. K ironii života patří, že vzorem takového uspořádání je poněkud konzervativní švýcarská společnost, tedy stát s nejstarší demokracií na světě. Volby a plebiscit Tradiční pravicový argument říká, že zvolení zástupci jsou tu od toho, aby rozhodovali. Lid si je hlasováním vybral, aby za něj řešili všechny otázky NATO, EU, Temelína. Tito všeználkové, mistři všech oborů – tedy univerzální amatéři – jsou zde proto, aby sejmuli z lidu starost o politiku, tedy i potřebu plebiscitu. Volby jsou však výběrem tváří nalepených na stranické a osobní programy. Jde o balíčky různě významných odpovědí, a to mnohdy i na otázky, které ještě nebyly položeny. Naopak referendum je 13

hlasování o jednom problému s výběrem mezi odpovědí Ano či Ne. Volby a referendum mají odlišné funkce. Ani levicový kult referenda vždy neobstojí před zkouškou moci. Plebiscit o zachování Sovětského svazu přinesl jednoznačný výsledek v podobě veřejné podpory SSSR – a přesto politici tento stát rozebrali. V původní Jugoslávii se v referendu většina obyvatel vyslovila pro rozdělení státu – a byla z toho válka. V Maďarsku zpružnili zákon o referendu tak, že si mohli dovolit plebiscit o vstupu do NATO – i když se pro vyslovila menšina oprávněných voličů, vstup byl schválen. Slovenské zkušenosti zase vypráví, že vláda dokáže zmařit i plebiscit.

Měl jsem strašný sen, drahá. Zdálo se mi, že mě můj politik podvádí s jinými voliči…

Politolog T. E. Cronin v knize Přímá demokracie rozebírá tisíce případů využití nástrojů přímé demokracie v USA, a to včetně odvolání guvernéra. Odpůrcům ideje přímé demokracie adresuje poznámku, že zákonodárná lidová iniciativa, referendum a odvolání již zvolených zákonodárců „nebudou větší hrozbou principům reprezentace než soudní přezkoumání nebo exekutivní veto“. Pro východoevropské podmínky ale platí, že síla každého referenda je dána politickou kulturou státních činitelů. Nejsou-li připraveni uznávat sílu zákona, nebudou respektovat ani výsledky plebiscitu. EKONOM 2000/31

14

POUZÍ KOMENTÁTOŘI DĚNÍ Teorie i propaganda pracují s představami, které jsou mnohdy na hony vzdáleny reálnému životu. Je třeba mít odvahu k novým definicím. Obnova kapitalismu v Česku je spojena s návratem k ideálům liberální demokracie. Původní představy o živé tradici první republiky narazily hned na počátku na nedostatek pamětníků v politicky produktivním věku. Souběžně již nad představou živé tradice dominuje import americké a západoevropské odborné literatury, symbolů a mýtů. Vláda většiny Praxe antické demokracie znamenala vládu chudé většiny nad aristokracií. V dnešních rozvinutých západních liberálních demokraciích většinu tvoří střední vrstvy, které díky populisticky laděným volebním kampaním buď útočí proti velkým ziskům, nebo naopak na sociální pomoc nižším vrstvám. Americký futurolog A. Toffler se přímo domnívá, že demokracie „přestává sloužit společenské spravedlnosti a slouží spíše prohlubování společenské nerovnosti“. V postsocialistických zemích je příchod liberální demokracie bezprostředně spojen s umělou sociální diferenciací, nestabilitou středních vrstev v důsledku ekonomických výkyvů a vytvořením úzké vrstvy majetkové oligarchie. Ani vláda středních vrstev nepřivádí k moci představitele většiny, ale buď zástupce ad hoc sjednocených menšin, nebo přímo menšin aktivních občanů. Moderní pluralitní společnost rozmělnila střední vrstvy na skupiny, které mají své specifické zájmy – byť je pro ně příznačný společný základ v podobě nesouhlasu s radikální změnou politického systému. Zároveň technologie informační společnosti umožňují některým významným profesím, aby žily aktivně v podmínkách blízkých samosprávě. Tedy téměř mimo dosah politické moci. Ovšem ani třetinová účast ve volbě prezidenta USA, nebo dvacetiprocentní účast ve volbách do Senátu v Česku, neznamenají a nemohou znamenat omezení jejich pravomocí. Dělba moci Liberální vize demokracie je organicky spojena s ideou dělby moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní. Ta je nepřesně přisuzována klasikovi liberálně-osvícenských představ Ch. Montesquieuovi, který v knize O duchu zákonů popsal fungování anglického politického systému. Deskripce sice neodpovídala tehdejší realitě, ale pomohla nalézt měřítko demokratičnosti státu. Je na něm kus pravdy – ovšem není to pravda antické demokracie a rozhodně to není ani celá pravda dnešního politického života. Už otcové-zakladatelé USA do systému brzd a protivah zabudovali federalistické představy, které k zajištění demokracie vyžadují delegování částí pravomocí z centra na – řečeno literou Ústavy České republiky – vyšší územní samosprávné celky. Dnes navíc nesmírně významnou roli v kontrole moci hrají sdělovací prostředky, které nejsou a nemohou být z technických a kapitálových důvodů demokraticky vytvářeny a řízeny. Mezi nové významné vyvažující síly patří ale též centrální banka. Její samostatnost dnes hájí v Londýně liberálové, v Praze úředníci a v Moskvě její komunistický guvernér, přičemž 15

o demokratickém výběru nejvyšších představitelů těchto bank a kontrole jejich práce je zbytečné mluvit.

Už jsem na to přišel, Stázičko. Založíme i v Čechách nějakou politickou stranu…

Reprezentace a globalizace Moderní demokracie musela vyřešit velký problém: antika znala jen městský demokratický stát, kde občané vykonávali svoji moc přímo. Řešením se stalo přenesení práv na volené reprezentanty, kteří tak mohli pod nově definovanou demokratickou správu zahrnout větší území a rozhodovat bez technicky i finančně nemožného shromažďování všeho lidu. Otevřel se spor, zda reprezentant má vázaný či volný mandát, zda musí jednat vždy v souladu s vůlí svých voličů, či jen v souladu se svým svědomím. Při tom se stále více ukazuje, že volení reprezentanti nejsou nadáni mocí k řízení všech věcí veřejných. Z hlediska naplnění ideálů vlády lidu odčerpává globalizace pravomoci suveréna po dvou základních liniích: • Procesy ekonomické integrace od konvertibility měny přes volný pohyb kapitálu, služeb a pracovních sil až po rostoucí sílu nadnárodních monopolů v ekonomice jednotlivých států vedou k tomu, že ani tradiční exekutiva, ale ani zmíněné centrální banky nemohou ovládat oblasti života společnosti, kterou podle teorie, zákona i propagandy řídí. • Vytvářejí se regionální organizace typu Evropské unie, které přebírají části pravomocí státní správy svých jednotlivých členů. Supranárodní celky pak nemají zatím ani odpovídající dělbu moci, ale ani výběr exekutivy pomocí standardních demokratických procedur. 16

Přijetí Sociální charty Evropské unie Poslaneckou sněmovnou ukazuje, že starost o věci veřejné je spojena s akceptováním pravidel, která se v této zemi nevytvářejí. Bombardování Jugoslávie naznačuje, jak obtížné je formulovat v globalizujícím se světě samostatnou zahraniční politiku. Nejde jen o pomalu se zařazující Česko, ale i o Řecko, usilující o zapojení do měnové unie, zadluženou Itálii, či sebevraždu páchající zelené v Německu atd. To vše jsou jen příklady faktu, že v podmínkách informační společnosti a integrace běží rozhodování nutně mimo linie nakreslené tradiční teorií demokracie. Volby se pak stále více mění z nástroje selekce vládnoucích ve výběr mediálně nejvíce využívaných komentátorů dění. Na demokracii ale vždy byla nejcennější politická kultura diskuse a tolerance. EKONOM 1999/15

HLAVA XXII: ČESKÁ VERZE Boj s korupcí a podvody v podnikání není otázkou administrativního rozhodnutí, ale konfrontace sil. V pasti rozpočtu a klesajícího hrubého domácího produktu není prostor na sociální programy, které definují sociální demokracii a dávají naději jejím voličům. A tak ze všech slibů se jako nejsnazší jevila akce čisté ruce. Naděje bez šance Je zbytečné diskutovat, zda boj proti korupci je otázkou kampaně či normálního výkonu moci. Zdánlivě nejvyšší kartu v ruce sociálně demokratické vlády by bylo možné charakterizovat těmito slovy: po politicích, kteří bagatelizovali růst kriminality frázemi o tom, že jde o daň za svobodu, musí dojít k razantní změně přístupu, tedy kampaňovité reorganizaci, výměně lidí, zpracování vzorových případů, aby se změnila kultura přístupu ke zločinnosti a byl nastartován v civilizovaných zemích normální výkon moci. Jenže vše se jevilo jednoduché jen do okamžiku startu. Nejnázornějším příkladem je privatizace Becherovky. Před zraky celého národa došlo před určitou dobou ke změně rozhodnutí a každý viděl, že privatizace není otázkou výpočtu efektivnosti. Noví vládci přišli s odhodláním, ale nepřipraveni. Po určitém tápání nakonec zjistili, do jakého resortu tato kauza spadá, aby pak odpovědný ministr naznačil, že vše bylo podle zákona. Čisté ruce lze mít dvojím způsobem – podle morálních kritérií a podle legislativy. V souvislosti s privatizací v postsocialistických zemích je zbytečné uvažovat o spravedlnosti: nabyté majetky nesouvisejí se zásluhami a změna vlastnictví není sama o sobě zárukou společenské efektivnosti. Na druhé straně je historickou pravdou, že privatizační zákon byl více než nedokonalý – měl zajistit především rychlost odstátnění a vytvářel tak prostor pro korupci. A zde jsou skryty dva hlavní problémy: • Privatizace v zásadě proběhla podle zákona, tedy formálně jako výsledek kolektiv17

ního rozhodování na několika úrovních. Dohledat individuální viníky i pachatele zjevných podvodů je ve většině případů nemožné. • Z dílčího problému se stala systémová chyba, kterou lze napravit jen revolučním zákonodárstvím – normami se zpětnou platností, nebo dokonce radikálním majetkovým zvratem. Takováto opatření jsou ale v této době geopoliticky a kulturně nepřijatelná. Krytí zad Organizační nastartování akce čisté ruce začalo nečitelně. Místopředseda vlády pro legislativu byl vybrán mezi úspěšnými advokáty s dobrými styky na Hrad, ministrem spravedlnosti se stal nestraník, šéf koordinační komise Vládního výboru pro ochranu ekonomických zájmů pak pocházel přímo z opoziční strany. Na první pohled se zdá, že se jednalo o projev nadstranickosti a snahu manifestovat věrnost posvátnosti soukromého vlastnictví. Na druhý pohled je zřejmé, že sociální demokracie si chce v akci čisté ruce zachovat čisté ruce.

To je v pořádku. Karkulko, jsem teď na straně hodných babiček… Chybějící zkušenosti těch, kdo akci čisté ruce nastartovali, lze pochopit a dokonce i odpustit. Nedostatek zápalu ale ne. Takovéto akce nelze předstírat řinčením zbrojí, ony vyžadují mávání mečem. Mávání plné odhodlání a sebeobětování. Boj proti korupci a mafiím není záležitostí rozhodnutí u zeleného stolu. Politici, kteří si pletli demokracii a americké thrillery, po sobě zanechali dědictví, kdy obhajovat právo znamená postavit sílu proti síle. Fyzickou sílu. Dnes proti sobě stojí zcela odlišně motivovaní bojovníci. Na jedné straně je zkorumpovaný úředník či mafián, kterému jde o velký majetek, společenské postavení a svobodu. Z druhé strany policistovi, vyšetřovateli či soudci může v této konfrontaci jít o holý život, a to při obhajobě zájmů společnosti, která jej aktivně nepodporuje a ústy sdělovacích prostředků je připravena kdykoliv zpochybnit jeho činnost. Navíc se v této činnosti musí opírat o politická rozhodnutí – přičemž ví, že vděčnost nepatří mezi politické kategorie. Těžko mu lze vyčítat, že nezapomíná na případy podnikatelů v sudech a unesených dětí. 18

Světélko naděje Je jen minimálně pravděpodobné, že akce čisté ruce napraví nešvary privatizace. Nadějná cesta nevede přes ministerstvo spravedlnosti, ale přes Fond národního majetku – cílem postihu by měli být ti noví majitelé, kteří po zprivatizování neplní své závazky vůči státu. Po návratu tohoto majetku do lůna společenského vlastnictví pak může nová vláda ukázat, jak má vzorová privatizace vypadat. Zatím vše ale nasvědčuje tomu, že výsledkem usilovného snažení bude tlustá čára za privatizací doprovázená nikoli právní a morální osvětou, ale skandalizací sociální demokracie. V lepším případě pak naváže zásadnější boj proti nové hospodářské kriminalitě. Vzhledem ke stavu orgánů činných v trestním řízení i úrovni politické kultury v této zemi by se hlavní linií mělo stát navázání na legislativu a instituce Evropské unie. Tam od roku 1988 působí Útvar koordinace boje proti podvodům (UCLAF) s Komisí vyšetřovacích operací, která ve své databázi eviduje přes 20 tisíc případů. A tak v EU již dnes bez zesměšňování ze strany neodpovědných politiků funguje mimo jiné specializovaný úřad vyšetřování podvodných machinací, protikorupční jednotka, jednotka pro zpravodajskou službu v celnictví atd. Výsledek: počet postižených podvodů stoupl z 4552 v roce 1996 na 5162 v roce loňském, a to hlavně zásluhou zkvalitňování práce; členské státy pak v roce 1997 nahlásily 4939 obdobných případů. Celkem se podařilo odhalit ztrátu přibližně 827 milionů ECU. Hlavě je třeba probudit se ze snů, že se v českých luzích a hájí zrodí neohrožený komisař Cattani. A Masarykovo heslo „nebát se a nekrást“ pochopit i tak, že je nutné konečně začít něco dělat – bez chorobného strachu z prostého faktu, že se i při bohulibé práci ruce zpravidla ušpiní. EKONOM 1998/42

TESAŘI DĚJIN Dynamika politické krize, která zmítá Českou republikou, je dána vztahy uvnitř malé skupiny lidí. To je situace, která ztěžuje předvídání a mění politology ze sociálních analytiků na psychology z manželské poradny, hledající příčiny krize uvnitř rodiny. Občas je proto nutné učit se jiným zákonitostem politiky, než jsou ty, které nabízí historie, ekonomie, sociologie a filosofie. Poznání nabízí mimo jiné i studium základních psychotypů politické scény. Dramatik Tento typ politika (ale také novináře, neboť je zachytitelný i ve sdělovacích prostředcích) chápe politiku jako imanentní tvorbu, pokládá ji za materializaci svého vnitřního života. Jeho iluze je dána tím, že za samu podstatu politiky pokládá slovo a aranžmá vystoupení. Je to slovo umělce, intuitivní poznávání bez systematického vzdělání. V jeho světě slovo nahrazuje objektivní potřebu nebo zájem. Slovní vyjádření vlastního zájmu pak pokládá za univerzální pravdu, které se musí každý přizpůsobit, nemá-li žít ve lži a klamu. 19

Morálkou a pravdou je pro politika–dramatika jeho vlastní slovo. Jeho slovo dává politice harmonii. Politika pro něho není realizací zájmů velkých skupin, jejich využitím, ale i často nutným šizením – je pouze kupením slov. Objevem pro něho není fakt, ale formulace. Přesvědčivost slovům nedává podle něho logická analýza, ale kulisy, výprava, kostýmy, správně načasovaný vstup na jeviště a opakované vytahování opony. Politik–dramatik určuje, co se bude hrát – a lidu je svěřena náročná role správně pochopit, kdy má tleskat.

Když sleduji naši politickou scénu, souhlasím se zákazem interrupcí. Ti nejlepší se vůbec nenarodili…

Sportovec Také on chápe politiku jako hru. V jeho podání lze v politice stanovit pravidla a nejen svévolně vybrat hodnoty, o něž se vede spor, ale i určit jejich cenu. I hodnota lidského života – politika se přece týká života lidí – je libovolně stanovitelná a směnitelná. Sportovec má ale vůči dramatikovi jednu velkou výhodu: nevnímá totiž politiku jako harmonické prostředí, ale jako nepřetržitý zápas, konflikt. Nediví se tomu, že má protivníky, protože to je součást hry, zápasu. A on ví, že zápas se hraje na vítězství: politik– sportovec nezná kompromis, neboť sportovní soutěž nelze uzavřít dohodou o pořadí. Morálkou politika–sportovce je vítězství. Zato zná časové limity: jeho politika-hra je plná poločasů a konců zápasů, za nimiž už jakoby politika nebyla, neboť už je odpískáno. I tento typ politika rozděluje národ na aktivní sportovce a diváky, kteří ale mají právo nejen tleskat, ale také fandit a někdy dokonce i pískat. 20

Zubař Tento typ politika často supluje na české politické scéně politika–právníka, který je tak četný a důležitý v západních demokraciích. Jeho činnost je zvláštní odrůdou paternalismu: psychicky je konstituován jako dobrodinec, který ví, jak a kdy působit pacientovi bolest ku jeho dobru. Tak jako vlastně každý člověk čas od času potřebuje zubaře, též postsocialistická Česká republika potřebuje tak trochu shora dávkovaného násilí, pevnou ruku sebevědomého doktora. Ten již nevyžaduje potlesk, ale zase si žádá obdivný dík. A hlavně, jak se sluší a patří na raný kapitalismus, slušně zaplatit. Protože však nikdo není dostatečně vybaven k tomu, aby plně pochopil společenskou potřebu politika–zubaře a jeho přirozeně mimořádné osobní potřeby, je on sám často odsouzen k tomu stanovit si vlastní cenu. Úředník Tento typ je nejmasovějším zjevem mezi politiky a provází lidské dějiny od nepaměti; vyskytuje se za každého režimu, a to mnohdy i formou dědictví. Má hrůzu z veřejného konfliktu či věcného posuzování politických rozhodnutí. Převlékne kdykoliv kabát – nemění nezlomnou loajalitu k nadřízenému, ale nadřízeného, pružně změní stranickou příslušnost, avšak i poté zpravidla slouží jiným skupinám, než jsou ty, které představuje jejich nová strana. Umí se brilantně vyhnout všem ožehavým problémům ve svém resortu a vydělávat na okřikování vlastních kolegů, když oni ve své práci udělají chyby. Vrcholy úřednického odcizení společenským potřebám jsou ale v byrokratizaci politiky, kdy se s lidmi zachází jako s věcmi a lidé se na úředním rozhodnutí mění ve statistické položky. Pak se samozřejmě může jevit růst nezaměstnanosti či rušení železničních tratí jako projev racionality. Tupé doktrinální myšlení má v každém režimu nejlepšího obhájce v bezduchém úředním šimlovi. Chytrý politik–úředník ale ví, že jediná existující moc je podíl na řízení a dokáže vždy být u toho – a nezáleží příliš na tom s kým. Jeho morálkou je stabilita; je nositelem kompromisu, neboť nejlépe dokáže vycítit svůj vlastní zájem, pud sebezáchovy jej vede k hledání nejschůdnějších cest při upevňování mocenského postavení. Kádrovák Tento symbiont politika–úředníka a politika–zubaře plní na malém území kolem Vltavy nesmírně důležitou roli – potvrzuje změnu. Každá politika je vlastně výběrem lidí. Kádrovák dodává kritéria, podle nichž se z tisíců povolaných vybírají desítky vyvolených. Je údržbářem ideologických nešvarů. Je svatouškovský cynik, který umí měnit lidské sudby ve jménu těch pravých cílů. Kádrováci v dějinách zapalují hranice a na hranicích sami hoří: vlastní krátkozrakost spojují s přesvědčením, že ostatní jsou slepí. Kádrovák vlastně nedělá politiku, on přímo tesá dějiny. To ho opravňuje ke vztyčení jakékoli vlajky ve jménu jakéhokoli svatého cíle. Účel světí prostředky. Dostane-li se jeho strana do potíží, založí si novou – a všechny své minulé chyby přenechá té staré. Vstupuje do nových začátků zcela očištěn: jako majitel cestovní kanceláře, který včera 21

ve vedlejší ulici jeden svůj podnik vytuneloval a druhý, s novým bankovním kontem, slavnostně otvírá. Státník není nic jiného než úspěšný politik – tedy ten, kdo obstál v mocenských soubojích majících podobu konkurenčních zápasů uvnitř stran a mezi stranami. Ve světle těchto skutečností je absurdní, že v Česku přežívá zbožný pohled na státníky. Každý závan geopolitických změn zde otřásl režimem či státem. A vždy se našli politici, kteří si přiřkli za tuto změnu zásluhy (a následně i funkce), vždy se objevili ideologové, kteří zdůvodnili zákonitost této změny a její tisíciletý či přímo věčný charakter, vždy zde byli mistři kultury, kteří veřejně želeli smrti R. Heydricha, odsoudili Chartu 77 nebo vyzývali ke vstupu kamkoli, vždy se vyrojili ochotní kádrováci, kteří podle nových kritérií známkovali spoluobčany a ničili jejich osudy. Postupem času jim výkon moci, únava i zkušenost stírají původní pel odlišující jednotlivé typy a všem domalovávají odstín nudné šedi. Přesto však v sobě nesou z minulosti svůj kód, který jim pomáhá definovat situaci – a ostatním pak předvídat jejich chování. EKONOM 1998/8

Přišli jsme na poslední chvíli, už byl na cestě do Evropy.

CHVÁLA NEDŮSLEDNOSTI Principiálnost prezidenta a katolické církve při výběru těch, s nimiž chtějí jednat o věcech veřejných, nezná polovičatost. 22

Oslavy desátého výročí svržení byrokratického socialismu začaly brzy: prezident i církevní činitelé oznámili, že se nehodlají bavit s komunisty. Zvláště pozoruhodná je představa kulatého stolu bez radikální opozice. Kulatý stůl je totiž v politice víc než nábytek: je nejen přiznáním existence krizových jevů, ale i ohlášením, že normální instituce a procedury nestačí na jejich zvládnutí. Je tedy nutné nahradit parlament a vládu jako místa hledání konsenzu a rozhodování. To samozřejmě platí pouze tehdy, není-li cílem kulatého stolu pouze snaha manifestovat svoji přítomnost a nadřazenost. Krize demokracie Výzkumy veřejného mínění signalizují, že v Česku dochází k poklesu důvěry v nové uspořádání, v prezidenta, v transformaci; klesá i volební účast. Režim, který měl dát svobodu a zvýšit účast lidí na řízení, znejistěl. Přitom se neděje nic mimořádného – zkušenosti ze všech přechodů od autoritativních forem vlády ukazují, že se po počáteční euforii dostavuje deziluze, procedury vládnutí se mnoha lidem jeví jako nemorální, odlidštěné a přetížené malichernostmi. Vůdcové jsou vnímáni jako arogantní, nekompetentní a zkorumpovaní. S. Huntington, americký politolog, jehož studie přechodu k demokracii jsou stále nejinspirativnější, píše, že o tom, zda demokracie přežije, nerozhoduje množství problémů, které před ní stojí, ale způsob, jakým vůdcové země reagují na své chyby. A dodává, že s výjimkou zahraničních zásahů byla „změna od demokracie k autoritativní vládě téměř vždy způsobena těmi, kdo byli u moci nebo blízcí moci v demokratickém systému“. Převedeno na české poměry, za dnešními problémy nestojí radikalismus komunistů, ale chyby mocenské elity a její malá schopnost poučit se z vlastních chyb. Skutečná krize demokracie není dána poklesem důvěry v tu či onu osobnost. Model vycházející z analýz konkrétních příkladů ukazuje na čtyři základní etapy projevů krize demokracie u veřejnosti: rezignace, cynismus a útěk od politiky; protivládní akce; odmítnutí nejen vládnoucích stran, ale i jejich demokratických alternativ; odmítnutí samotné demokracie. Česká společnost je stále ještě v první etapě tohoto procesu, přičemž samotná tendence není nezvratná. Jiný postup Od autoritativního režimu k demokracii lze přejít pomocí politiky národního usmíření, nebo za neustálého pronásledování bývalých vládců. A tady je patrný paradox. Podle údajů S. Huntingtona zmizelo během vojenské vlády v Argentině téměř 9 tisíc lidí, mnoho dalších bylo uneseno a mučeno. Každý padesátý Uruguayec byl zadržen a mnozí byli mučeni, okolo 200 lidí zmizelo nebo bylo zabito ve vězení. V Řecku taková mučení a různé druhy zneužívání moci postihly stovky lidí. V Chile bylo zabito okolo 800 civilistů ihned po převratu v roce 1979 a dalších 1200 bylo zabito později; během amnestie v roce 1979 bylo propuštěno 7000 politických vězňů. Ovšem z těch zemí, které byly demokratizovány před rokem 1990, pouze v Řecku bylo významné množství představitelů autoritativního režimu souzeno a potrestáno. Přidá-li se ještě zkušenost ze 23

Španělska a Portugalska, jako by existovala zákonitost – čím více mrtvých za sebou režim nechá, tím opatrněji se zachází s jeho pohrobky. Nedostižným vzorem pro české církevní činitele je arcibiskup Desmond Tutu z Jihoafrické republiky. Ten už před pádem autoritativní vlády aktivně bojoval proti apartheidu a po změně režimu usedl do čela Komise pravdy a usmíření. Komise nejen personifikovala vinu za porušování lidských práv, ale snažila se ukázat i složitosti minulého režimu a nahradit tak cynickou skandalizaci a občanskou i lidskou likvidaci jinověrců. Demokracie se nedá zachránit věčnou konfrontací s minulostí. To by nikdo neměl vědět lépe než katolická církev.

U nás v Česku je to poměrně obvyklé funkční zařazení.

Každý, kdo četl programové materiály KSČM, nalezl v nich přísahu věrnosti demokracii a pluralitnímu režimu. Lze samozřejmě namítnout, že se komunisté po dosažení moci nebudou chovat podle tohoto programu. Tato výhrada je zcela oprávněná – každý politik se po proměně na státníka chová jinak. Člověk může být mnohokrát pasován na neochvějného obhájce lidských práv, když dostane možnost rozhodovat o amnestii, milosti či složení bankovní rady bez kontroly, vyhne se demokratickým procedurám: jsou přece pomalé a obsahují riziko, že někde někdo přání navrhovatele zvrátí. Cestou není likvidace politiků Politickým příspěvkem k řešení tohoto problému není likvidace politiků, ale zvyšování politické kultury, vyvažování jednotlivých složek moci a prohlubování samosprávy. Francie nepřestala být kapitalistická, demokratická a věrná NATO ani po vstupu komunistů do vlády. Doba se změnila – a na dlouho. V jednom ze svých románů napsal J. Steinbeck, že nejlidštější vlastností člověka je nedůslednost. To platí i o ideálech, bez nichž ztrácí lidskost smysl – ty nemají v humanistické politice absolutní hodnotu. Vzorovou důslednost při naplňování ideálů prokazovala svatá inkvizice a Pol Pot. Tolerance začíná skeptickým postojem k vlastnímu názoru, pokorou před nedostateč24

ností lidského intelektu. Nejvýraznější rozdíl mezi Českem a Polskem není v tom, že jeden stát má prezidenta z disentu, druhý pak prezidenta postkomunistického. Hlavní rozdíl je v tom, že v jedné z těchto zemí slibují na letošní rok pokles hrubého domácího produktu a v druhé růst o pět procent. Demokracie není silná díky důslednosti kádrováků, ale tím, že se může opřít o hospodářskou prosperitu. EKONOM 1999/5

ZANECHTE NADĚJÍ Nový rok neznamená novou politiku. Je snazší vyměnit čísla než lidi. Není důvod propadat iluzi, že čas vše vyléčí – chyby přežívají, sobectví je věčné a demokratická politická kultura se tvoří generace. Politiku pozměňují pouze povolaní – přetvoření politiky proto především předpokládá pozměnění příslušných pravidel pro představitele. Všechny diskuse, zda nastalo nové desetiletí, století a tisíciletí, jsou pro sféru politiky zbytečné – čas je sice objektivní, ale kalendář je jen konvence. Navíc v jiných, a to i ve skutečně velkých kulturách, počítají čas jinak. V Česku však určitý zlom nastal: číslice označující nový rok skutečně vypadá zcela jinak než ta loňská. Ti, kdo si od jejího magického kouzla slibují změnu politiky, budou však zklamáni. Překvapený patriot pouze pozoruje podivnou partii předváděnou partajemi – plus prezidenta, přednášejícího projev postrádající pozitivně pojatý pojem vlast. I když symboly, a to včetně číselných, mají v politice mobilizující vliv, nejsou samy nositelem změn. Změny přinášejí v politice lidé a ti, bez ohledu na nejrůznější předsevzetí, zůstali v pražské politické hře beze změny. I v těch nejslavnostnějších novoročních vystoupeních se posluchač více dozví o přednášejícím než o zemi, v níž žije. Ne, žádná charita, ale ani večerní modlitba ústavních činitelů nemohou nic změnit na systému, který se zde – na Hradě i v podhradí – v devadesátých letech vytvářel. Pouze předstírat přání proměny parlamentní politiky prozatím přece přináší představitelům partají plody. Stranické vůdce nic nepřekvapí. V duchu dávno rozdělených rolí okomentují každou událost předem odhadnutelným způsobem. Pouze komunisté nově začali volat po předčasných volbách, neboť vývoj preferencí jim slibuje větší zisk – byť ne nějakou obecnou změnu. Hrad požaduje dohodu těch, s nimiž mluví. Jenže ti, co spolu demokraticky mluví a demokraticky společně odmítají dělit se s kýmkoliv dalším o koláč moci, čekají na to, že jim zítřek sám přinese větší naději. Iniciativní obrat v postoji vnímají jako nadbytečné nebezpečí: každý ze stranických vůdců má v tuto chvíli své jisté a měsíce práce utvrdily stranické šiky o správnosti jeho politiky. Změna není jen život, změna je i riziko. Pátrat po prostoru pro podnětné projekty, případně přímo pro praktické proměny předpokládá pátrat po prostorách přehlédnutých politiky. 25

Výraz „demokracie“ se stal zaklínadlem doby. Zaříkává se jím nejen každý, kdo chce něco vytvořit, ale i ten, kdo chce něco zakrýt. Děje se tak v Česku stejně jako za jeho hranicemi. Za slovo „demokracie“ se skryl parlamentní pragmatismus, jehož smyslem je technokratické ovládnutí masové společnosti. Řečeno srozumitelněji, politici, kteří ovládli techniku formování veřejného mínění, připravují dnes souhlas občanů se svými zítřejšími rozhodnutími. Důležité již není rozumět lidem či státu, ale hlavně ovládnout politickou technologii. Pro kariéru je daleko významnější znát nástroje důležité k získání moci než vidět realistické cíle jejího užití ve prospěch občanů, národa, vlasti. Politici samozřejmě zvládají tento parlamentní pragmatismus pouze v hranicích svých schopností, které zdaleka nevyčerpávají všechny možnosti – čímž se otvírá prostor pro uplatnění iniciativy či alternativy.

Agent české tajné služby ve svém pověstném inkognito, nemýlím-li se…

Podle posledních průzkumů politických postojů publikum počalo projevovat přání pozměnit podstatu politiky. Skutečná demokracie je přece program politické humanity. Neuzavírá se ve škamnách parlamentu, ke hranatým či kulatým stolům pouze těch, co spolu mluví, nepotřebuje pomazané mentory kázající vodu a pijící víno, volající po změně všech ostatních a zároveň provolávající svoji vlastní dokonalost. A to je ten problém. Změna ve směru humanizace politiky v Česku nevyžaduje nové datum. Zdokonalování politické kultury v této zemi vyžaduje dokonce víc než kultivaci politické kultury těch, kteří jménem lidu vládnou – potřebuje i upravená pravidla a techniky jejich výběru. Pro tento rok však platí slova, která Dante Alighieri ve své Božské komedii vytesal na bránu pekla: Za26

nechte naděje, kdo vstupujete. Letošní politický rok nemůže být výrazně odlišný od toho loňského – pravidla se nemění a nejsou lidi. EKONOM 2000/1

LESK A BÍDA TALENTU V každé společnosti je pouze velmi omezené a ničím nenahraditelné množství lidí s vyšším intelektem. Periodická genocida inteligence snižuje konkurenceschopnost národa a státu. Je to zvláštní kraj, ta země uprostřed Evropy. Nejstarší z žijících seniorů z českého národa zažili v tomto století sedm či osm odlišných státních a režimních uspořádání – od Rakousko-Uherska, přes první a druhou republiku, protektorát, až po byrokratický socialismus, obnovený kapitalismus a rozdělení federace. A vždy se našli intelektuálové, kteří nový režim slavnostně pasovali na věčný, zdůvodnili, že je ve znamení tisícileté říše nebo na věčné časy. Nejde o to, že za svoji angažovanost dostávali a dostávají svatováclavské orlice, medaile za vynikající práci či řády T. G. Masaryka. Lidé jsou slabí a málokdy se najdou takové osobnosti jako J. P. Sartre, který v roce 1964 odmítl Nobelovu cenu, či A. Solženicyn, který roku 1998 nepřevzal nejvyšší vyznamenání od ruského prezidenta. Problémem je, že politické honorování jedněch intelektuálů bývá spojeno s ostrakizováním jiných. Při příliš častém střídání vládců v této zemi to může mít nedozírné následky. Kdo je inteligence Za inteligenta je zpravidla pokládán člověk bystrý, pronikavé mysli a někdy i vzdělaný. Ovšem v odborném vymezení toho, kdo je inteligent a intelektuál, panuje jazykový zmatek. Psychologové to mají relativně snadné – z latiny převzali představu inteligence jako rozumění a chápání. Takto se psychologie dopracovala k představě inteligence či intelektu jako schopnosti získávat znalosti, rozumět a používat je v nových podmínkách; je to způsobilost či potenciál pro racionální myšlení a jednání, řešení neznámých situací a problémů. Sociologové a politologové jsou na tom hůř. Sám výraz „inteligence“ pochází z Ruska šedesátých let 19. století, kde takto naturalistický romanopisec P. D. Boborkin označil spisovatelskou generaci V. G. Bělinského a N. G. Černyševského. Dnes je většinou inteligence vnímána jako sociální skupina, která se živí převážně duševní prací. Někteří sociologové inteligenci zužují na lidi s vysokoškolským vzděláním, jiní za inteligenci pokládají duchovní elitu, někteří tvůrce reprezentativní kultury, ale i samozvané elity spisovatelů a kulturních hodnostářů atd. Obecně platí, že tato sociální skupina je spojována s vyšším vzděláním a takovým postavením ve společnosti, které je dáno tím, že buď tvoří duchovní hodnoty (vědecké, technické, světonázorové či umělecké), nebo tvůrčím způsobem tyto hodnoty šíří (učitelé a redaktoři) či je aplikují, což činí například manažeři, lékaři a někdy i politici. 27

V podání P. Boborkina měli zmínění spisovatelé kritický vztah ke společnosti. Tato sociálně angažovaná charakteristika není dnes spojována s definicí inteligence, ale s činností intelektuálů. Za intelektuály je v odborné literatuře pokládána jen část inteligence, a to ta část, která se společensky angažuje. Intelektuálové jsou tedy jen vrstva ve skupině inteligence, ti, kdo mají představu vlastní spoluodpovědnosti za vývoj společnosti. Toto pojetí má své kořeny v období Dreyfusovy aféry ve Francii na konci 19. století: tehdy časopis L'Aurore otiskl petici na Dreyfusovu obranu, kterou společně podepsali E. Zola, D. Halévy, A. France, M. Proust, L. Blum a další spisovatelé a vědci. Nad textem petice umístil vydavatel časopisu G. Clemenceau nadpis „Manifest intelektuálů“ a nový pojem byl na světě. Svědomí národa Intelektuálové mají sklon sebevědomě definovat sebe sama jako avantgardu pravdivosti, ale i mravnosti. V českých podmínkách je tato představa velice častá, přičemž důvod je prostý: role inteligence v českém národním obrození. J. Dobrovský, J. Jungmann, F. Palacký, J. K. Tyl, A. Jirásek – to jsou milníky formování novodobého českého národa. Jestliže podle sociologa K. Mannheima v každé společnosti existuje skupina, která pro ni interpretuje význam slov, pak tato role intelektuálů byla v Česku umocněna: vytvořili slovník i gramatiku, dali smysl středoevropským dějinám a ztvárnili jej uměleckou formou v literatuře. Činili tak proti vůli politické moci, jak se sluší na hledače skutečné pravdy. Tehdy se formovala představa intelektuála jako spasitele národa. Polští sociologové specifiku svého národa často spojují s povahou rolníka a s katolickou církví, která odlišuje jejich národ od pravoslaví na východě a protestantství na západě. V Česku byli právě jazykovědec, společenskovědní badatel a umělec povýšeni nejen do role zachránců, ale vlastně i tvůrců národa – což odpovídá povaze mnoha tehdejších národních emancipačních hnutí, zvláště u těch národů, které měly na dlouhou dobu přerušené samostatné dějiny. Popravdě řečeno, vždy to byla jen poloviční pravda, kterou někteří intelektuálové pěstují jako projev vlastní představy o předurčenosti k moralizování a vedení společnosti. Český jazyk se zachoval díky vesnici a konkurenční síla národa byla dána schopnostmi českých podnikatelů, techniků a kvalifikovaných dělníků, kteří též kladli, byť méně halasně, základy životaschopnosti českého národa. Navíc platí, že mnoho českých příslušníků inteligence plulo s dobou, nebyli politicky angažováni či se angažovali na druhé straně – a nebo je potkal smutný osud zapomenutých či zavržených a někdy i zradivších Sabinů. Přesto v Česku stále žije představa spisovatelů a umělců jako svědomí národa. Z hlediska politiky by tedy spisovatelé a umělci měli být nositeli mravní odpovědnosti za výkon moci, měli by být nejpovolanější spravedliví soudci stavu společnosti a jednání státníků. Protože spravedlnost je ideologický pojem, naskýtá se otázka, který spisovatel je vlastně oním svědomím. Je to F. Gellner, anarchizující básník, nebo S. K. Neumann, který se posunul od anarchismu ke komunistickému přesvědčení? Je to J. Seifert, který 28

se pohyboval od komunistického mládí k liberální dospělosti, tedy k názoru, který zastával K. Čapek? Nebo je svědomím národa J. S. Machar, který od masarykovského liberalismu přešel k radikálnímu nacionalismu, ideologické víře, kterou vyznával V. Dyk? Či je nositelem české mravnosti spisovatel J. Durych, který se jako programový vyznavač katolického baroka dopracoval k obdivu italského a španělského fašismu? Nebo je jím J. Deml, katolický kněz a literát, jenž dokázal přelétat od františkánské pokory přes sokolství až k nenávistnému antisemitismu? Problémem je, že jsou to státníci, kdo vybírá, kteří umělci jsou právě zde a nyní nositelem oné funkce svědomí národa – a vybraní umělci jim za to projevují náležitý vděk. Ve skutečnosti ale ani profese, ani talent nejsou nositelem mravnosti. Jak napsal R. Rolland v životopise L. van Beethovena, tento genius se nestal velkým člověkem svojí hudbou, ale svým charakterem. Čistky a geopolitika Obdiv českých konzervativních intelektuálů k době baroka je pochopitelný: byla to doba, která mnohým mnohé dala. Název uměleckého slohu ale skrývá konkrétní režim – pobělohorskou rekatolizaci, která též mnohým mnohé vzala. Právě do této doby spadá první velká vlna likvidace a emigrace českých intelektuálů. Krutá poprava J. Jesenia, vynikajícího lékaře a rektora Univerzity Karlovy, i útěk J. A. Komenského patří k symbolům oněch let. Neúprosně následovaly další vlny: po porážce revoluce roku 1848, na začátku i během světových válek, po únoru 1948 a srpnu 1968. Dnes jsou sociální podmínky vědců, vysokoškolských učitelů i dalších intelektuálních povolání takové, že vedou k odlivu mozků za výhodnějšími podmínkami práce i života. Nejde jen o útěk do zahraničí, jenž se bude týkat hlavně mladší generace inteligence. Velkým polistopadovým problémem je vnitřní emigrace, přebíhání k lukrativnějším a politicky bezproblémovým profesím, které nevyžadují inovační tvořivost – proměna biochemika na dealera zahraniční farmaceutické firmy se po několika letech stává nezvratnou. Je snadné tvrdit, že Češi jsou nemorální, bezzásadový národ, neschopný postarat se o vlastní inteligenci. Jsou to ale v první řadě geopolitické zákonitosti, které si vynucují mravně dvojsmyslné jednání, zabudovávají je přímo do genetického kódu národa. Z nich pramení dva národní rysy Čechů: rozumování a snaha ošidit dějiny. Přizpůsobování se nezvladatelným tlakům je forma obrany. Z hlediska vyššího principu mravního je snadné takovéto jednání zpochybnit. Vždy to bylo a i dnes je nemorální jednání. Ale zároveň to byl a je jediný způsob, jak mohl národ přežít v geoprostoru, kde se snoubí slabost vlastního státu s tlakem mocností. Žádný malý národ by se ve středoevropském geoprostoru nechoval morálněji než Češi. A není správné žehrat na národ, že se neumí postarat o svoji intelektuální elitu a že ji ve chvíli historických zlomů ponechává napospas čistkám: je to inteligence či přesněji její část, která, přimknuta k politické moci, zpravidla řídí očistu vlastních řad. Nová třída Rok 1989 byl předělem v pojetí role inteligence ve společnosti: je nesporné, že 29

právě v této otázce se marxismus-leninismus a liberálně-konzervativní doktrína radikálně rozcházejí. Jenže to není celý příběh. Oficiální představy v období byrokratického socialismu byly oslavou vědění: hlásaly, že marxismus je vědou o společnosti a komunistická strana je avantgardou, neboť poznala potřeby společnosti. Toto setkání vědy a politiky v praxi znamenalo, že komunistická strana – přesněji její nejvyšší funkcionáři a úředníci – rozhodovala, co je pravdou, a co není, co je hodno publikování, a co potrestání. Ze směsice pojmů „stranický intelektuál“ a „socialistická inteligence“ vyrůstal antiintelektualismus politiky. Ten nechápal rozdílnost politického a vědeckého poznání, odlišnost mezi usnesením nejvyšších orgánů komunistické strany a pochybovačným hledáním intelektuála – či se těchto rozdílů bál. Nepochopení faktu, že spory mocných o politickou taktiku jsou pro vědce jen tématem pro diskusi, bylo všudypřítomné. Likvidace vlastní inteligence pak vyrůstala z neschopnosti politiků rozpoznat, jaký je rozdíl mezi taktickou či strategickou chybou a zradou. Protože část inteligence se dokázala této praxi přizpůsobit, i porážka v diskusi se mohla změnit, mírně řečeno, ve společenskou diskvalifikaci. Polistopadové vládnoucí doktríny naopak vyšly z programového antiintelektualismu konzervativců. Podle liberálů friedmanovského a hayekovského ražení je sociální inženýrství vzhledem k složitosti společnosti nemožné. Náboženští tradicionalisté pokládají radikální změny za nežádoucí, neboť jsou zásahem do organického charakteru společnosti. Odtud pramení představa sociálního státu jako katastrofického důsledku činnosti intelektuálů, kteří ve funkci státních byrokratů předstírají úsilí o spravedlnost, ale ve skutečnosti jen prosazují své sobecké osobní a skupinové zájmy. Došlo ale k obdobnému paradoxu jako v období byrokratického socialismu – jenom s opačným znaménkem. Vizi živelného trhu bez přívlastků se jali razantně uskutečňovat intelektuálové, kteří se v Česku rekrutovali převážně z Prognostického a Ekonomického ústavu Akademie věd. Svůj boj proti sociálnímu inženýrství vedli jako radikální sociální inženýři. Byl to E. Burke, anglický zakladatel moderního konzervatismu, který již na konci 18. století odsoudil Velkou francouzskou revoluci jako výsledek spiknutí literátů. I na jeho odkaz navázali američtí neokonzervativci 70. let 20. století, kteří zformulovali pojem „nová třída“. Ta, podle intelektuálů, jako jsou I. Kristol, J. Kirkpatricková, D. Bell a N. Glazer, představuje skupinu s relativně vysokým vzděláním a příjmy, jejichž kapitálem jsou slova. Zařazují do ní vědce, učitele, řídící pracovníky škol, novináře, pracovníky sociálního zabezpečení, právníky a lékaře pracující pro veřejný sektor, projektanty měst, vyšší vrstvy úředníků atd. Je to vrstva, jejíž význam v postindustriální společnosti roste, která je ale zároveň frustrovaná a ctižádostivá, nepřátelská ke svobodnému trhu. Nová třída dostává finance z veřejných prostředků a svůj zájem na růstu příjmů a moci pak vykládá jako potřebu společnosti směřovat ke spravedlnosti pomocí řízení a přerozdělování. I z těchto zdrojů čerpal sílu nástup konzervativců R. Reagana počátkem 80. let – a východoevropští radikální reformátoři let devadesátých. Nová, informační společnost učinila ale z vědění nejdůležitější kapitál v podobě inovace. Je možné se stokrát snažit změnit vlastníka českých podniků nebo podniky 30

oživit pomocí státních miliard, vše bude fungovat jen tehdy, bude-li základním uživatelem hmotných prostředků a peněz schopný manažer a kvalifikovaný dělník. Takoví lidé musí být srostlí s vědeckým a technickým poznáním. To jsou lidé, kteří chápou nejen potřeby dnešního trhu, ale i společnosti zítřka – mají znalosti, stále nové informace a také schopnosti je vyhodnotit; mají vysoký intelekt. Popravdě řečeno je působení intelektuála v politice velice různorodé. Jeho slovní vstup do společenského dění má velký politický význam pro svoji kvalifikovanost a přirozenou autoritu danou profesí – až na krátkodobé výchylky se v Česku největší prestiži těší profesor a docent vysoké školy. Takováto autorita přirozeně dráždí mocné. Slova a prestiž intelektuálů nejsou však praktickým politickým činem ve smyslu organizační práce. Ta patří k profesi jiné, je součástí politického řemesla. Jiným problémem je bezprostřední přeměna tvořivého intelektuála v politika. Ta probíhá dvojím způsobem. Jednak v rovině expertizní činnosti analytika, příslušníka komisí nejrůznějších úřadů a poradce politiků, jednak převzetím politické funkce, tedy změnou řemesla. Bariéry velikosti Ve složité moderní společnosti nelze spoléhat na živelné procesy. Ne náhodou je začátek každé prezidentské kampaně v USA spojen s výběrem klíčových univerzitních pracovišť, z nichž jsou do kandidátova týmu rekrutováni poradci. Podle jejich bývalé práce se dá dopředu odhadnout, kam a jak bude nový prezident směřovat. Je ale též pravdou, že každý specialista se přirozeně propadá do jednostrannosti, která může být vyvážena jen týmovou prací. Ta ovšem podléhá více organizačním zákonům než zákonitostem poznávacího procesu. Intelektuální činnost je jedna věc, praktická činnost druhá. Historici vyprávějí, že když byl N. Machiavelli, renesanční otec všech politologů, pověřen velet vojenskému cvičení, vojáci se mu málem pošlapali. Dějiny studené války jsou plny příkladů toho, že extrémní postoje zastávali častěji intelektuálové změnění na politiky než zkušení vojáci – též mezi radikálními reformátory v postsocialistických zemích se obtížně hledá člověk s řídící praxí ve výrobě. To však nic nemění na faktu, že intelektuálové jsou v politice nepostradatelní, ať již jako nositelé slova, nebo pomocníci při jednání. Právě v době, kdy světonázorovou výchovu převzaly hollywoodské thrillery, potřeba kritického myšlení vzrostla. Česká společnost je v procesu globalizace svojí tendencí k periodické genocidě vlastní inteligence velice zranitelná: konkurenceschopnost vyžaduje v první řadě intelektuální kapitál. V každé společnosti je pouze omezené a nenahraditelné množství lidí s vyšším intelektem. Americké výzkumy uvádějí, že lidí s inteligencí nad 120 IQ je necelých devět procent společnosti. Podle dobrozdání psychologů je 80 % inteligence genetického původu, zbytek je dán sociálním prostředím. Zděděné intelektuální schopnosti mohou i nemusí být náležitě využity: intelekt nemusí být spojen s pracovitostí, může být v rozporu s charakterovými vlastnostmi, které blokují jeho sociální využití, talent není automatickou zárukou vzdělání atd. Přidají-li se k těmto bariérám využití talentů i politické čistky, schopnost populace rozvíjet se či přežít klesá. 31

Politické zásahy do přirozených procesů reprodukce inteligence v Česku ukazují ještě na dva pozoruhodné procesy. Předně narušují dědění intelektuální profese, i když je zřejmé, že řemeslo děděné z otce na syna má značné výhody. Zároveň nejen nedemokraticky, ale i zcela neekonomicky není využíván tvůrčí potenciál lidí z nižších sociálních vrstev – od 60. let se snižuje možnost dětí rodičů bez vysokoškolského vzdělání získat vysokoškolské vzdělání. Tato šance je dnes v Česku více než dvakrát menší než v USA či Německu. Slovo krize patří dnes k nejfrekventovanějším charakteristikám stavu české ekonomiky a společnosti. Problémy jsou dnes tak velké, že by se mohlo nabídnout klasické politické řešení – nalézt viníka a utéct na čas od odpovědnosti. Kádrovácké normy zbavují politiky povinnosti rozumět lidem a problémům. Je třeba soudit podle zásady „padni komu padni“, jenže zároveň nezatracovat žádnou hlavu, která může pomoci nalézt zatím neznámé řešení krize. Nezáleží na barvě ani současné, ani bývalé stranické legitimace. Česká republika je dnes v takové situaci, že jí musí být jedno, jakou barvu má kočka. Hlavně když chytá myši. EKONOM 1999/20

32

LISTOPAD ZAČAL V SRPNU Začátky i těch největších událostí probíhají zpravidla v skrytu. Jejich význam odhalí až příští dny, a to i potlačením počátků jiných tendencí.

První masová protisocialistická manifestace, kterou bezpečnostní síly tehdejšího Československa nerozehnaly, začala v srpnu 1989 a trvala až do října. Byl jí velký příval utečenců z Německé demokratické republiky, kteří přes Prahu zamířili do Spolkové republiky Německo. Právě 80 v srpnu první stovka z nich nalezla útočiště a přestupní stanici na velvyslanectví SRN v Praze. Mnohé se odehrálo do začátku října, kdy přes sedm a půl tisíce lidí odcestovalo vlakem směr kapitalismus. Nekonečný proud lidí nechával svá auta v ulicích Prahy a přinášel posledním z českých dogmatických obhájců socialismu nedvojsmyslné sdělení: mnozí mladí a úspěšní ze země, která měla být vzorem věrnosti zestárlým pořádkům, jsou ochotni riskovat majetek, kariéru, ale i odloučení od rodin za příslib svobody a prosperity. Za uprchlíky tehdy z Berlína směřovaly požadavky, aby Československo uzavřelo hranice – což Praha odmítla. Zároveň německý kancléř H. Kohl telefonoval předsedovi československé federální vlády L. Adamcovi. Výsledkem jejich jednání byla dohoda o odjezdu uprchlíků z ambasády do SRN, tedy nikoliv jejich navrácení do NDR. H. Kohl tehdy řekl československému premiérovi, že může počítat kdykoliv s jeho pomocí. Takové věty si vyměňují politici na vrcholu úspěchu – když jeden z nich padne, druhý na svá slova zapomene. To byl i tento případ. Bourání hranic Den poté, kdy odjel vlak s utečenci, zrušila NDR bezvízový styk s Československem. NDR se chystala na velkolepé oslavy 40. výročí svého založení a řítila se ke svému zániku. Nic se ale nedálo jen díky Československu. Celkem za ony srpnové a zářijové dny uprchlo z NDR 24,5 tisíce lidí – většina z nich přes maďarsko-rakouskou hranici. Na té byly v květnu 1989 odstraněny zátarasy, což začali turisté z NDR houfně využívat. Navíc 11. září vypovědělo Maďarsko smlouvu s NDR o pravidlech cestování, a to s odvoláním na závěry helsinské Konference o bezpečnosti a spolupráci. V Polsku těch dnů pokročil vývoj ještě mnohem dál. V srpnu nastoupil do funkce předsedy vlády T. Mazowiecki, tedy představitel do té doby opoziční Solidarity. Stalo se tak na základě jednání u kulatého stolu, které v Polsku probíhalo od února do dubna, a červnových voleb, v nichž Solidarita zvítězila na celé čáře. A samozřejmě až po telefonickém rozhovoru posledního předsedy vlády z řad Polské sjednocené dělnické strany s M. Gorbačovem, který sám jménem ústřední mocnosti Varšavské smlouvy rozhodl, že výsledky voleb mají být uznány. Obdobně se později dohodl s H. Kohlem, že 34

SSSR nebude bránit sjednocení Německa. V době revolucí se čas zrychluje a M. Gorbačov dělal dějiny po telefonu v marné snaze vypadat, že o událostech rozhoduje. Moskva slzám nevěří Praha byla na chvostu dějin, ale mnozí již věděli, co se děje. Když na jaře spolupracovníci L. Adamce vyzývali, aby se víc opřel o reformní síly v Moskvě, jeho odpověď byla jednoznačná: „Polský i maďarský premiér mě ujistili, že jim Gorbačov v ničem nepomohl.“ Přesto s Adamcovým posvěcením odletěl v květnu do Moskvy M. Pavel, který tehdy vykonával funkci tiskového mluvčího vlády, aby tam vysvětlil beznadějnou situaci v Československu. Byl to on, kdo na tiskových konferencích před listopadem veřejně prohlašoval, že vláda nevidí řešení problému v rozhánění manifestací. Z Moskvy se vrátil otřesen: na pracně, napůl konspirativně připravených schůzkách, o nichž se nesměl přes velvyslanectví nikdo v Praze dozvědět, jej sovětští partneři pozorně vyslechli – a nic neslíbili a neudělali. M. Pavel riskoval právě tak hodně jako zbytečně. Obdobně Moskva postupovala i v rozhodujících listopadových dnech. Lidé z Adamcova okolí zajistili přílet dvou hlavních reprezentantů, kteří měli zajistit nezávislé spojení na státní i stranické orgány SSSR, tedy bez zprostředkování ÚV KSČ a sovětské ambasády. Vždyť ještě 20. listopadu, když vláda přijímala proti vůli L. Adamce prohlášení, jež zcela neadekvátně hodnotilo zásah Bezpečnosti na Národní třídě a které M. Pavel striktně odmítl přečíst v televizi, někteří členové vlády jeho obsah konzultovali s pracovníkem sovětského velvyslanectví. Emisaři z Moskvy přijeli a shodně na Úřadu předsednictva vlády tlumočili, že (a) mají příkaz do ničeho se nevměšovat, (b) že si přejí setkání s představiteli Občanského fóra. Nic víc, nic méně. Jakýkoliv pokus o překročení tohoto mandátu vlastní iniciativou byl Moskvou striktně odmítnut. Protože zvyk je železná košile a naděje umírá poslední, ještě v listopadu, v nejméně vhodnou chvíli vzpoury proti nové vládě 15 : 5, odlétl L. Adamec do Moskvy na zasedání čelných představitelů států Varšavské smlouvy. Cestoval s příslibem soukromého setkání s M. Gorbačovem, od kterého organizátoři očekávali, že se L. Adamec vrátí jako oficiálně posvěcený reformátor a spojenec východní mocnosti. Člověk, který se na zprostředkování ze sovětské strany nejvíce podílel, dostal však v Moskvě příkaz osobně sdělit L. Adamcovi, že ke schůzce nedojde. Obdobně se zachoval M. Gorbačov i vůči svým soudruhům z NDR. Žádná mocnost na východě v těch dnech neexistovala. Vytváření předpokladů V srpnové Praze byly už karty rozdány, základní spor se ale vedl po vedlejší historické linii. Protože všichni předpokládali, že změny v byrokratickém socialismu musí začít shora, pozornost se soustřeďovala na vrchol mocenské pyramidy – kdo a kdy nahradí M. Jakeše ve funkci generálního tajemníka komunistické strany. V ony srpnové dny byli již všichni soutěžící na startu a skupiny kolem nich zformovány. Rozdělen byl stranický i státní aparát, a to včetně ministerstva vnitra. Pouze podle lustračního zákona jsou si všichni rovni – v letních a podzimních dnech mezi těmito skupinami probíhal 35

velice důležitý zápas, který nepostrádal ani razanci, ani originalitu. Pozoruhodné bylo generační rozvrstvení těchto skupin, ale i fakt, že pevné hranice mezi těmito skupinami vždy neznamenaly – i když většinou ano – zásadní rozdíl v cílech. Výsledek ovšem neprohloubil obranyschopnost režimu, zvětšil však chaos a jeho degeneraci. Z jednotlivců přebíral v srpnu iniciativu L. Adamec. Ten po návratu z dovolené na Krymu již neváhal v nejbližším okolí ukazovat své závěry o tom, v čem podle jeho názoru byrokratický socialismus selhal – a v celostránkovém seznamu chyb byly i problémy naplňování vědeckotechnické revoluce a lidských práv. V září pak vydal pokyn připravit návrh na odstranění článků o vedoucí roli komunistické strany z Ústavy ČSSR a koncept, jak změnit hodnocení Pražského jara 1968. Osudová past byla v tom, že z vnitropolitického hlediska bylo ještě brzy a z mezinárodního pozdě. Ovšem právě v těchto zářijových dnech byly též navázány první kontakty mezi L. Adamcem a opozicí: na scéně se objevila iniciativa Most, která měla v listopadu zabezpečit spojení mezi federální vládou a Občanským fórem, tedy faktické předání moci. Křečovitá obrana byrokratického socialismu nalezla svůj symbol v událostech 21. srpna. V Praze Městský výbor KSČ proorganizoval souboj s opozicí takřka na úroveň dokonalosti. Proběhly nejrůznější schůze, ulice města brázdily dvojice stranických aktivistů, ale i milicionářů a příslušníků Veřejné bezpečnosti, své úkoly na ulicích plnili i příslušníci SNB bez uniforem – vše s materiálním zázemím i spojením. Operační štáby zasedaly i na obvodních stranických a státních orgánech. Pouze nepřítel nepřišel. Únava a beznaděj uvnitř komunistické strany dostupovaly vrcholu. V podmínkách permanentní pouliční války, kterou někteří neváhali označovat za soukromou válku M. Štěpána, se uprostřed Evropy nedalo žít. Přestavba se ze Sovětského svazu do Prahy přenesla v jediné rovině: demontovala ideovou jednotu v komunistické straně. To ovšem mělo nesmírný význam z hlediska moci lidí, jejichž mandát byl dovezen na tancích 21. srpna 1968. Z velkých ideálů světové revoluce zbyl po čtyřiceti letech boj o Václavské náměstí. A komu by se chtělo na každé výročí sebevraždy J. Palacha, intervence vojsk Varšavské smlouvy, 28. října i Dne lidských práv vždy několik dní nastavovat kůži ze ten či onen kůl v plotě? Dominový efekt Z hlediska sametové revoluce bylo podstatné, že v srpnu a září roku 1989 se již Sovětský svaz nenávratně propadl do izolacionalismu. M. Gorbačov se postupně dostal perestrojkou do situace, kdy jej mohla zachránit jen velká materiální a navíc veřejně manifestovaná podpora ze Západu. Na představy o domácí demokratizaci narouboval romantickou vizi o tom, že sovětské zahraničněpolitické zájmy jsou totožné se zájmy Západu. A podle této vize jakékoliv hození přes palubu bývalých soudruhů z východní Evropy nebylo pro Sovětský svaz ztrátou. Vše pokračovalo po dílčích krocích, jakýmsi zvláštním politickým tancem – tam, kde útok předpokládal krok dopředu, udělal M. Gorbačov dva, aby pak řekl, že tudy cesta nevede a vrátil se o kroky tři. Takto jednal v Litvě, v Gruzii, takto vedl válku v Afghánistánu i Náhorním Karabachu. Své porážky 36

vždy dodatečně vysvětlil jako strategický záměr: M. Gorbačov se z reformátora měnil v protisocialistického revolucionáře v důsledku neúspěchů svých plánů. Až v prosinci, téměř měsíc poté, co se vše přihodilo, rozhodl na Maltě M. Gorbačov spolu s G. Bushem, že to tak je. Historici se asi nikdy neshodnou, zda šlo z jeho strany o vychytralost, zradu, přesvědčený demokratismus či normální lidskou hloupost. Obecně ale platí, že dobrý politik je ten, který předává zemi v lepším stavu, než ji převzal. A to rozhodně není Gorbačovův případ. Svým jednáním politicky zničil sebe i zemi, které vládl. Ve východní Evropě pak po sobě zanechal tisíce lidí, kteří poznali, že spojit se s upadající mocností je vždy politická sebevražda.

Vysoko lítáš, skřivánku, na to, že nemáš podporu žádné politické strany.

Demontáž socialismu Přeměna sovětské velmocenské politiky v izolacionalistickou spustila dominový efekt, kdy pád režimu v jedné východoevropské zemi přivodil pád v dalších. Obecně vzato byl vývoj v Československu opožděn, což naznačovalo, že bude razantní. Všude kolem byli v rozebírání socialismu dál. Až týden po pádu berlínské zdi zorganizoval 37

Socialistický svaz mládeže manifestaci u příležitosti 17. listopadu. Napřed vzniklo v NDR Nové fórum, až pak v Čechách Občanské fórum. Z geopolitického hlediska bylo v srpnu 1989 již vše rozhodnuto. Otázka pouze zněla, koho si dějiny pro mocenský převrat z připravených skupin vyberou, jakou roli mu přisoudí a co bude spouštěcím mechanismem. M. Gorbačov, který se v roce 1987 při návštěvě Prahy ani slovem nezmínil o nutnosti nového přístupu. Ještě po pádu E. Honeckera sděloval na recepcích v doslechu velvyslance ČSSR, že reformy jsou nutné. To bylo ještě méně než knížecí rady: to byl prostě nesmysl. Před východoevropskými komunisty již v srpnu stál jen výběr cesty, jak předat moc. Praxe ukázala, že k dispozici byly tehdy pouze dva modely: • vítězství reformních sil ve vládnoucí komunistické straně a následné postupné předávání moci ve státě opozici prostřednictvím voleb – typickým příkladem může být Bulharsko; • rozklad vládnoucí komunistické strany a přímé předání moci ve státě – typickým příkladem může být Československo. Tyto modely mohly mít dvě odlišné formy. Tato odlišnost nebyla druhořadá, ale naopak prvořadá – moc bylo možné předat v krvi, nebo bez krve. Je příznačné, že krev tekla tam, kde moc ve straně získali reformisté, tedy v SSSR a Rumunsku. A samozřejmě v Jugoslávii, v zemi, která byla po desetiletí baštou reformního komunismu. To, že v Československu krev netekla, není náhoda. Zasloužili se o to konkrétní lidé na obou stranách barikády – byť jedni jsou za to deset let oslavováni a druzí haněni. Ale taková je politika. V. Soukup, který se jako ředitel zahraničního odboru Úřadu předsednictva vlády v ony letní a podzimní dny na aktivitách L. Adamce podílel, už tehdy říkal: „Každý, kdo si v Čechách sáhne na politiku, musí na to dříve či později doplatit.“ Politika se v první řadě stará o moc, a až když jí zbude čas, zajímá ji spravedlnost. I proto se v Čechách otevírají srdce a ústa až po dvaceti letech, kdy už se události pomalu stávají dějinami. A když už jsou archivy dostatečně pročištěné. EKONOM 1999/35 SLOVO 1999/34

MOST DO NEZNÁMA Nutnost předání moci ve státě je dána poměrem mezinárodních a vnitřních sil. Způsob provedení pak do značné míry závisí na talentu zúčastněných hráčů, jejich schopnosti riskantně improvizovat, ale i na jejich připravenosti. O formě předání politické moci v Československu se s konečnou platností začalo rozhodovat 18. září 1989. Ten den napsali hudební skladatel M. Kocáb a novinář M. Horáček dopis předsedovi federální vlády. Kromě obvyklých vět známých z korespondence tehdejších opozičních skupin i základních organizací KSČ o tom, že se ve společnosti nahromadilo napětí a hodnocení událostí je ve vleku emocí, obsahoval 38

dopis i něco navíc. Podle jeho autorů se v důsledku propagandistické kampaně proti výzvě Několik vět vytvořily mezi zástupci polarizovaných sil takové bariéry, že je prakticky nemožné, aby se setkali a pokusili nalézt řešení tohoto problému. To nebyla zcela pravda, barikády byly mnohem staršího data, ale M. Kocáb a M. Horáček ještě v dopisu přidali: „Dovolujeme si Vás proto informovat, že přicházíme s iniciativou »MOST«, jejímž prostřednictvím budeme usilovat o vytvoření prostoru a mechanismu rozprav mezi zástupci nejrůznějších myšlenkových proudů.“ Cílem nemělo být sbližování stanovisek či dokonce dosažení souhlasu, ale to, aby se antagonistické síly „přímo seznamovaly se stanovisky druhých stran a tak se vyhnuly zbytečným omylům“.

Tak co jsi říkal, Žižko, na ten restituční dekret císaře Zikmunda?!

Slovo a čin Iniciativa MOST nebyla literární pózou. Den po odevzdání uvedeného dopisu v podatelně Úřadu předsednictva vlády se jeho autoři ohlásili v sekretariátu předsedy vlády. Ještě tentýž den převzal poradce premiéra na jimi zorganizované schůzce s J. Křižanem, tehdy velice aktivním disidentem a pozdějším náměstkem ministra vnitra, materiál pro předsedu vlády, který nabízel jednání a informoval o připravovaných akcích opozice. K přímému jednání představitelů moci s vůdci opozice z nejrůznějších důvodů tehdy nedošlo. O této skutečnosti pak po dohodnuté desetidenní lhůtě hájení věrně informovalo Rádio Svobodná Evropa, čímž se situace rozhodně nezjednodušila, ovšem výrazně posunula. Navázalo se spojení, které se v listopadových dnech ukázalo jako rozhodující. M. Kocáb pak na další schůzce ve vinárně s poradcem premiéra abstraktně diskutoval na téma, jak se technicky připravují setkání znepřátelených stran. 39

V listopadu 1989 nebylo jediného setkání mezi L. Adamcem a opozicí, které by nebylo připravováno pomocí telefonátů a osobních návštěv M. Horáčka a M. Kocába. Jejich prostřednictvím se dohadovalo složení delegací, výběr místa a hodiny setkání i program jednání. Autoři iniciativy MOST se účastnili všech společných schůzek, na nichž v případě potřeby zklidňovali atmosféru jednání. Přinášeli pro L. Adamce dopisy s návrhy Občanského fóra na složení vlády; ještě připravený projev premiéra M. Čalfy pro Federální shromáždění, kterým byl na prezidenta navržen V. Havel, odvážel předem k osobní konzultaci s budoucí hlavou státu M. Kocáb. Samozřejmě že to mohl udělat kdokoliv jiný – moc tehdy přece ležela na ulici. Jenže neudělal. Chtělo to řádnou dávku vnitřního přesvědčení, praktické důslednosti, ochoty riskovat bez znalosti výsledku a bez přítomnosti televizních kamer. Chtělo to i vědět, komu ráno po 17. listopadu zavolat a říci, že je sice víkend, ale doba je zlá a oni že si přejí, aby jim ten na druhém konci drátu zajistil okamžité setkání s předsedou federální vlády. A po získání souhlasu jet za L. Adamcem do jeho bytu. A být tak přesvědčivý, aby po diskusi s nimi premiér odešel do úřadu, svolal napřed své nejvěrnější a v neděli pak celou vládu. Viděno takto, není stavění mostů záležitost zrovna jednoduchá. A vyžaduje dobrou přípravu. Nemorálnost starých struktur Z hlediska politologie jsou diskuse o zásluhách zcela zbytečné. Ty se vedou v zájmu tzv. politické čistoty a v naději na odměnu: kmotřenkami těchto sporů jsou fúrie závisti a nenávisti. Tyto lítice vedou kritiky iniciativy MOST k tvrzení, že se M. Horáček a M. Kocáb ve svém jinak bohulibém snažení naivně – ba téměř zrádcovsky – orientovali na estébáka, který pracoval v Adamcově sekretariátu. Jenže důležitá pro tuto zemi nejsou jména, ale mechanismus řešení krize a nakonec předání moci. M. Horáček a M. Kocáb se obrátili na poradce předsedy federální vlády. Řemeslo poradce je vždy originální směs úředničiny na vymezeném poli, libovolného zadání premiéra a osobní iniciativy. L. Adamec věděl, co chce, a iniciativu vítal. Z hlediska sametové revoluce není významné, jakou zlatou či hanebnou minulost měl poradce, s nímž se signatáři iniciativy MOST spojili, ale jaké měl možnosti. Kdyby se obrátili na někoho, kdo je podle dnešních požadavků na státní správu morálně bezúhonný, mohli by založit novou opoziční skupinu a diskutovat na tajných schůzkách v bytech nebo křičet hesla na ulicích. Obrátili se ale na poradce L. Adamce, který měl ve svém referátu politický systém. To znamená, že zajišťoval agendu týkající se mládežnických a odborových organizací, ale samozřejmě i ministerstva vnitra a ministerstva obrany. Takový poradce se při práci seznámí s předsedou svazu tělesné výchovy – a s některými dalšími lidmi. Problém je v tom, že většina publicistiky a historiografie si nasadila soudcovské brýle senátora J. McCartyho a hledá tajemství tam, kde jsou věci veřejné – a naopak. Když se ale staví most, je nutné vědět nejen přes jakou propast vede, ale též, zda se dá na druhé straně ukotvit. Někdy má stavitel výhodu, že práce na překlenutí rokle se 40

vedou z obou stran. Signatáři iniciativy MOST našli spojení, kudy bylo možné předávat informace k vrcholu moci; získali naději, že tudy bude možné vést jednání. Našli člověka, o němž věděli, že má tyto možnosti. Snad tušili, že je může v jejich rizikovém předlistopadovém snažení i chránit autoritou své funkce. Dodnes nevědí, že se tak stalo. V centru moci probíhal tehdy tuhý – a činnost paralyzující – zápas. V něm se ale nejednalo o agenturní zpravodajství, donášení či slídění za opozicí. Byl to klasický politický zápas o rozhodující funkci ve státě a tím i možnost realizovat své představy o dalším vývoji. V něm každý protagonista měl své spojence ve všech institucích. Vítězil ten, kdo věděl více a přesněji o těch druhých a lépe rozuměl povaze rozkladu socialismu ve východní Evropě. Těm, kdo se domnívají, že například na tehdejším Ministerstvu vnitra takoví lidé nebyli, lze doporučit americké politologické výzkumy. Ty říkají, že ve zpravodajských službách pracuje v průměru více vysokoškolsky vzdělaných – a samozřejmě lépe informovaných – lidí než ve veřejné politice. Včera i dnes, tady i na každé druhé straně. To samozřejmě neznamená, že ti, kteří věděli – třeba i s bolestí v srdci –, že byrokratickému socialismu v Československu zvoní hrana a že jde pouze o to, jaké bude předání moci, nedělali chyby. Skrývat ale do zákonů o kolektivní vině žal nad tím, že sametové revoluci chybějí mrtví hrdinové, je sice politicky výhodné, ovšem historicky nepřesné. Po pravdě řečeno, M. Kocáb a M. Horáček nikdy nebyli mostem v pravém slova smyslu. Patřili neoddělitelně do řad opozice, pouze se začali v určitou dobu chovat originálně. Vydali se hledat na druhé straně barikády lidi, kteří usilovali o nenásilnou koncovku pro prohranou šachovou partii. Našli je a na několik měsíců jejich snahy rezonovaly s chováním těch druhých. Nikdo nikoho nezneužíval – část jejich přání a zájmů byla tehdy prostě shodná. Samozřejmě že ale v předvečer listopadu 1989 působily v tehdejším Československu i jiné opoziční skupiny. Přímá akce Podle tehdy tajné zprávy Federálního úřadu pro tisk a informace bylo před rokem 1987 v Československu pouze pět disidentských skupin – Charta 77, Výbor na ochranu nespravedlivě stíhaných, Československo-polská Solidarita, Výbor na ochranu práv maďarské menšiny a část Jazzové sekce. V roce 1987 přibyly další čtyři skupiny, v roce 1988 čtrnáct a do srpna jich bylo napočítáno třicet devět. Zároveň v předvečer sametové revoluce fungovalo jedenáct ad hoc výborů na podporu aktivistů opozičních skupin, které zajišťovaly podpisové akce např. Petice novinářů či Několika vět. Během prvního pololetí roku 1989 stoupl počet dokumentů, které tyto skupiny vydaly, na dvojnásobek. V polovině roku 1989 vycházelo 129 ilegálních periodik, z toho 61 s vyhraněným politickým charakterem. Celková roční spotřeba papíru pro tento tisk byla odhadována na tři tuny. Roční náklad samizdatových Lidových novin činil přibližně 42 tisíc výtisků. V tomto na první pohled nepřehledném hejnu dominovala Charta 77. Řada nových opozičních skupin měla charakter jakýchsi dceřiných společností či převodových pák působících ve specifických socioprofesních oblastech. Podle šetření Ústavu pro výzkum 41

veřejného mínění – závěrečná zpráva byla externě oponována 16. listopadu 1989 a vydána byla nákladem 80 výtisků – 57 % dotázaných slyšelo o existenci opozičních supin, 40 % z nich dokázalo uvést některé, přičemž v případě 36 % to byla Charta 77. Historik J. Otáhal, který se ve svém výzkumu nejvíce přiblížil k poháru pravdy, uvádí v knize Opozice, moc, společnost nepublikované polistopadové rozbory manifestací od 21. srpna 1988 do 28. října 1989. Údaje o počtu protestujících se liší: oficiální zprávy uvádějí přibližně 3,6krát nižší účast než Rádio Svobodná Evropa. Podle obou těchto zdrojů po určitém poklesu uprostřed sledovaného období následoval růst. V říjnu 1989 byly podle oficiálních médií na manifestaci opozičních sil tři tisíce lidí, podle Rádia Svobodná Evropa 10 až 20 tisíc. J. Otáhal a O. Tůma odhadují průměrný počet manifestantů v tomto období na tři až pět tisíc, což v zásadě odpovídá počtu manifestantů v NDR a Maďarsku.

Inu, Sněhurko, původně jsme byli jeden krásný, velký princ. To až ta privatizace z nás udělala sedm trpaslíků…

O všech těchto aktivitách opozičních skupin byla Státní bezpečnost v zásadě velmi dobře informována. Z této skutečnosti si někteří disidenti do vládních a parlamentních křesel odnesli přesvědčení, že politika je především záležitostí zpravodajských služeb. Není to pravda. Nejde pouze o to, zda se StB nechala 17. listopadu nachytat na hruškách jako malý kluk. Jde o obecný zákon – když se rozkládá režim, rozkládají se všechny jeho instituce, bezpečnost a armádu nevyjímaje. Sebekrutější tajná policie, ale ani střelba vojáků do manifestantů a pomoc největší ze supervelmocí nezabránily tomu, že šáha v Teheránu vystřídal ajatolláh Chomejní, přičemž na jeho stranu přešla část policie i armády. Zevnitř zdegenerovaný režim nelze zachránit. 42

Most ke křižovatce Most byl společným architektonickým dílem obou stran. Tehdy, před deseti lety, byla potřeba nějakého přemostění rokle či barikády nesporná. Je ale pravda, že skutečný význam mostu nedává propast, přes niž vede, ale cesta, jejíž je součástí. Je zbytečné diskutovat, zda tehdy na druhé straně rokle byla i nějaká třetí cesta – ve skutečnosti jich tam bylo, jako vždy, mnohem více. Výběr mezi nimi však již prováděli jiní lidé a v jiných sociálně politických podmínkách. Deset let rozhodně nestačilo k tomu, aby se sjednotil názor na to, jak správné bylo jejich tehdejší rozhodnutí. Jisté je jenom to, že odpovědnost i za tuto volbu je zcela konkrétní. Zásluha iniciativy Most není v tom, že byl v ČSSR zlikvidován socialismus. O jeho osudu bylo v den, kdy M. Horáček a M. Kocáb poprvé přišli na sekretariát předsedy vlády, již rozhodnuto. To, co zásadním způsobem pomohli zabezpečit, byla nekrvavá forma pohřbu byrokratického socialismu. Při pohledu zpět je možné říci, že postupovali podle nejlepšího možného modelu, jakým lze předávat moc ve státě. Lze namítnout, že jejich výkon není nijak originální, neboť v Čechách se moc zpravidla předává u stolu. To je sice pravda, ale vždy tak činí konkrétní lidé. Ti, kdo pronásledováni svými fúriemi zavírají oči před poznáním, jak se staví mosty přes hluboké rokle, jsou na nejlepší cestě spadnout do příští propasti. EKONOM 1999/37 SLOVO 1999/35

TEMPLÁŘI 20. STOLETÍ Dlouhodobá psychická krize a ideový rozklad komunistických stran vyústil k pasivní resistenci členů strany vůči vedení. To byl jeden z obecných důvodů úprku komunistů od moci v celé východní Evropě. Psal se rok 1117, když papež založil na ochranu poutníků do Svaté země templářský řád. Jestliže někdo chtěl změnit způsob života nebo se zalíbit Bohu, stačilo, aby zašel například ve Španělsku k templářům, předal jim svůj majetek, oni mu vystavili potvrzení a u templářů v Jeruzalémě si za toto potvrzení vyzvedl peníze. I francouzský král musel pro peníze k templářům – státní poklad byl v pařížském Templu. To se Filipovi Sličnému znelíbilo a tak byl v roce 1312 velmistr řádu upálen. Na hořící hranici jej následovali někteří jeho bratři, další skončili na doživotí v žaláři; ti šťastnější změnili stranickou legitimaci, což tehdy znamenalo, že přeběhli do jiných řádů. Nic světoborného, kdyby tento výkvět rytířstva před svým zánikem nevlastnil hrady ve všech křesťanských zemích a jeho členové nebyli proslavenými válečníky a postrachem nevěřících. Z dějin však zmizeli během několika měsíců zcela bez boje, bez patrné snahy o odpor. 43

Poločas rozpadu Deset let po sametové revoluci se odstranění komunistů od moci zdá samozřejmostí. Jenže 17. listopadu 1989 měla KSČ 1,7 milionu členů, což byl obrovský politický potenciál. Na počátku 90. let publikoval americký historik J. Gaddis článek nazvaný Teorie mezinárodní politiky a konec studené války. V této studii rozebral metodologické přístupy ke studiu onoho období, teoretiky pečlivě rozdělil do skupin, srovnal jejich analýzy a dospěl k pozoruhodnému závěru: žádný významný teoretik nepředvídal onu podobu konce studené války, kterou přinesl rok 1989. Také ti, kdo v listopadu onoho roku v Praze vedli lidi do ulic, doufali v něco jiného, než získali – požadovali dialog a místo něho dostali moc. Věrohodné modely demontáže socialismu z 80. let počítaly s tím, že se od Sovětského svazu začnou odštěpovat satelity, které předtím přejdou do rukou reformních komunistů. Skutečný děj byl ale jiný: do rukou reformistů přešla napřed Moskva a poté se ve východoevropských socialistických zemích otevřela přímá cesta pro antikomunistické síly. Důvodem těchto překonaných očekávání byla skutečnost, že komunistické strany ve východní Evropě byly již v roce 1989 demoralizované. Byly navyklé disciplíně v podmínkách, kdy programové dokumenty a hlavní politická rozhodnutí byly přijímány v politbyru sovětských komunistů. Přestavba je odzbrojila. Bezbřehá sebekritika s chaotickým řízením, ztráta zájmu o dění v ostatních socialistických zemích – to byl vrchol, k němuž se dopracovala Komunistická strana Sovětského svazu. To vše mělo v Československu specifickou hloubku: Z. Mlynář v roce 1990 v rozhovoru s M. Gorbačovem přirovnal sovětské nezasahování dvacet let po násilné likvidaci Pražského jara k situaci, kdy někomu zlámete nohy a pak jej necháte svobodně vybrat, do které nemocnice se doplazí. Když ale v létě 1989 vrcholil uvnitř KSČ zápas několika skupin o dědictví po M. Jakešovi, měl ještě podobu soutěže o to, který z vedoucích funkcionářů se postaví do čela přestavby. Tehdy tajné výzkumy hovořily jednoznačně: v květnu 1989 se plných 58 % dotázaných domnívalo, že ti, kdo řídí přestavbu v ČSSR, nejsou zárukou její úspěšné realizace; tuto nedůvěru ke svému vedení vyjádřilo též 57 % členů a 52 % funkcionářů KSČ. Život zabíjí sny Síla KSČ koncem 40. let vyrůstala ze schopnosti představit masově srozumitelné vysvětlení nejdůležitější zkušenosti mladé a střední generace – velké hospodářské krize, fašismu a války. Navíc zde byla živá vzpomínka na hrdinství odbojářů a Rudé armády i vize spravedlivé společnosti. Slabost KSČ koncem 80. let vyrůstala z neschopnosti vysvětlit mladé a střední generaci vlastní vinu za zaostávání ekonomiky i životní úrovně a za porušování lidských práv. K tomu je nutné připočítat vzpomínku na 21. srpen 1968 a ztrátu jakékoliv mobilizující vize. Takovýmito změnami prošla země i strana. Romantismus přelomu 40. a 50. let vyrůstající z přesvědčení, že vzplála poslední bitva dějin, poměrně rychle vyprchal. 44

Socialistické přesvědčení v 80. letech pramenilo více z knih než ze životních zkušeností – a takto se dá formovat jen sekta, ne revoluční hnutí. Dokud program komunistů vyjadřoval vývojové tendence, mohla si KSČ činit nárok na postavení předvoje společnosti; jakmile se tento duchovní potenciál vyčerpal, vedoucí role strany nebyla nic než privilegium určité skupiny. Záchranu měly přinést reformy. Reformismus v komunistických stranách byl vždy pokusem o sloučení myšlenkových proudů, které se rozdělily po bolševické revoluci – krvavá občanská válka a ekonomická zaostalost Ruska daly vzniknout byrokratickému socialismu, který ze socialistické doktríny vypreparoval jen její část. Navíc zde byla existenční potřeba vstřebat pozitivní poznatky jiných doktrín, zvláště pak po vzniku liberální demokracie. Oba velcí reformátoři 80. let – Teng Siao-pching a M. Gorbačov – se o takovýto synkretický přístup pokusili. Zásadně se lišili tím, že jeden chtěl postupovat od ekonomických reforem k politickým a ten druhý naopak. Myslet si ale, že v podmínkách narůstající svobody a prodlužujících se front na základní potřeby lze upevnit socialismus, znamená věřit více liberálním sloganům než vlastním očím. Komunistické strany byly vždy budovány jako velmi disciplinované organizace, ovšem 80. léta dala kázni novou podobu. Rozhodující zlom nastal při akci proti Chartě 77: povinné podpisování anticharty, aniž by se podepisující směli seznámit se zněním Charty 77, bylo jasným signálem o rozkastování KSČ. Stranu zcela ovládly duchaprázdné rituální aktivity: starost o pravidelnost schůzí, o účast na nich, o formu usnesení a hlášení. Podle výzkumů z roku 1989 se pouze 23 % členů KSČ domnívalo, že o stanovisku jejich základní organizace rozhoduje členská schůze; 29 % tuto moc přisuzovalo výboru základní organizace, 23 % stranickému aparátu a 19 % hospodářským pracovníkům. V roce 1989 měla KSČ za sebou již několik let hluboké ideové i psychické krize dané ztrátou historické orientace; dramaticky se vnitřně diferencovala. Rostl počet těch, kdo poznávali nemožnost reformy režimu. Výsledkem byla pasivní resistence obrovské většiny komunistů vůči vedení vlastní strany. Barikáda, rozdělující společnost, byla rozebírána z obou stran. To byl jeden ze základních důvodů, proč předání moci v Praze proběhlo bez krve, proč se stavěly mosty. Neprůchodnost reformy Představa o nutnosti obrody socialismu sloučením poznatků humanistických proudů od renesance po environmentalisty nepředstavovala v KSČ dominující názor. A co hůř: ti, kdo cítili potřebu reforem, nebyli organizováni. V tom je zásadní rozdíl mezi KSČ roku 1968 a roku 1989. Příčina byla prostá – v 80. letech v Československu vládla elita z jedné, zvláštní generace. Ta byla zúžena částečně malými dekrety v roce 1945, rozpůlena v roce 1948 a decimována po roce 1968. Příslušníci nové generace se koncem 80. let teprve dostávali do vyšších vrstev rozhodovacích struktur, přičemž výběr nových kádrů byl deformován obludným nepotismem. 45

Reformátoři roku 1968 dorostli vrcholů politické moci a v diskusích vyzráli k programovým dokumentům. Reformisté konce 80. let neměli moc, program nahrazovali pocity, byli anonymní a zcela rozptýlení. Organizační podmínky pro převzetí iniciativy neexistovaly a důvěra v KSČ se u veřejnosti propadala stále hloub: jestliže ještě v roce 1986 dávalo najevo 10 % dotázaných, že je ochotno vstoupit do KSČ, v roce 1989 to bylo 6 %; podle výzkumu z června 1989 pouze 46 % členů KSČ bylo ochotno vstoupit do této strany, kdyby se mohli znovu rozhodovat.

L. Adamec, který se v listopadu 1989 ukázal jako muž dialogu, byl ve vedení strany izolován. Podle propočtů jeho spolupracovníků na zasedání ÚV KSČ, které se sešlo 24. listopadu 1989, mohl V. Biľak na svoji stranu získat 80 hlasů a L. Štrougal 40. Výsledky tomu odpovídaly: do čela KSČ byl několik dní po 17. listopadu zvolen K. Urbánek, M. Štěpán zůstal v předsednictvu, naopak L. Adamec z předsednictva odstoupil. Když pak druhý den odpoledne tiskový mluvčí vlády informoval o důvodech Adamcovy rezignace a o tom, že byl na ÚV KSČ kritizován kvůli jednání s opozicí, oznámil tak oddělení státního řízení od komunistické strany. Takto nikým nezpozorován proběhl zásadní zlom v politickém systému – KSČ přestala být tzv. vedoucí silou, což byl pro jedny znak totality, pro druhé socialistického zřízení. V ony hodiny však již přebírali roli vedoucí síly v zemi manifestanti na pražských ulicích. 46

Marnost nad marnost Ani po listopadu 1989 se nedokázali reformátoři dvou odlišných generací spojit. Navzájem se neznali a osmašedesátníci jen s obtížemi překonávali nedůvěru. Ta se u nich rodila nejen z kruté životní zkušenosti. Často zde bylo i přesvědčení, že když oni dorostli k poznání slepých uliček byrokratického socialismu, každý mladší, který hlásal víru v socialismus, je pouze kariérista. S určitým zjednodušením se dá říci, že z velkých postav roku 1968 se Č. Císař svým širokým srdcem přes tuto zaujatost snadno přenesl, Z. Mlynář po vášnivých diskusích začal s pokusy o organizační sjednocení těchto skupin, J. Pelikán si zachoval odstup – obdobný jako A. Dubček k mladým představitelům Strany demokratické levice na Slovensku. Ke zlomyslnostem dějin patří, že pro schůzi předsednictva ÚV KSČ 17. listopadu 1989 byl připraven materiál s názvem Návrhy na využití politických prostředků proti domácím a zahraničním silám útočícím na socialistické společenské zřízení. O způsobu myšlení tehdejšího vedení KSČ vypovídá, že většina navrhovaných opatření směřovala proti klubu Obroda. Ten sdružoval převážně bývalé stranické intelektuály vyhozené během čistek po roce 1968. Jinými slovy, za hlavního mocenského konkurenta byli pokládáni bývalí straničtí (a generační) druzi, neboť oni si mohli – do značné míry právem – činit nárok stát v čele přestavby. Navíc půl roku před sametovou revolucí tvrdilo podle výzkumů 66 % dotázaných, že po srpnu 1968 bylo řadě lidí neprávem ublíženo, což byl i názor 60 % členů KSČ. Když se v prosinci 1989 sjezd KSČ chystal odhlasovat rezoluci odsuzující intervenci vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR v roce 1968, J. Šmerjal – pozorovatel KSSS na sjezdu, syn posledního velkého obhájce Rakouska-Uherska a zakladatele KSČ B. Šmerala – opustil sál. Jeho slova byla upřímná: „Nemohu se s tím vyrovnat.“ Nešlo o nostalgii, ale o politickou předvídavost. Šoková terapie při léčbě politické strany, jejíž členové už dávno neuměli dělat politiku, nutně musela vést k sebezáhubě. Takové byly výsledky výchovy ke stereotypům v myšlení v duchu Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti, základního programového dokumentu tzv. konsolidace: lidé se naučili, co nesmějí dělat a nevěděli, jak mají řešit nové problémy. Proto Federální shromáždění, složené z přepečlivě vybraných nomenklaturních kádrů, zvolilo v prosinci 1989 prezidentem V. Havla a ne A. Dubčeka. Proto se musela KSČ tolikrát štěpit a nemohla se přejmenovat jako ostatní strany ve východní Evropě. Ve chvílích, kdy tato strana ztratila program, na sjezdu vyloučila své vedoucí funkcionáře a její aktivisté masově odcházeli z politiky či měnili dres, udržely její zbytky při životě jen pocity a symbol v postavě jejího nového předsedy L. Adamce. A obávaný stranický aparát dokázal po 17. listopadu jedinou věc – skartovat nejdůležitější archivy, čímž zabránil zkompromitování tisíců lidí a sebe zbavil zbytku moci. Možná to tak nějak bylo i s templáři ve 14. století, když propadli beznaději z pochopení, že podruhé již Boží hrob od saracénů nevybojují. Legenda ale praví, že vůz, který opustil za šera brány Paříže pár hodin před zatýkáním templářů, skrýval pod senem tajné pokyny pro bratry v celém světě. Ti pak stáli u zrodu rozekruciánů a svo47

bodných zednářů – a tedy jak americké a francouzské revoluce, tak i rozebírání Rakousko-Uherska. Něco podobně záludného cítí někteří radikálové i u komunistů. Konají tak vskutku velkolepé dílo: život strašidlům dávají ti, kdo se jich bojí. Podstatná se ale ukáže nová životní zkušenost mladé a střední generace. EKONOM 1999/43 SLOVO 1999/37

POLITICKÁ TVORBA DĚJIN Během prvního měsíce prošla sametová revoluce třemi odlišnými etapami. Ve všech těchto etapách byla iniciativa na straně původně opozičních sil. Spolu se zákonitostí pádu zdegenerovaného režimu svoji roli sehrál i umný postup vedení Občanského fóra a Veřejnosti proti násilí.

Politika je zpravidla nástrojem údržby pořádku, všední úřednickou ochranou majetku a dosaženého stupně svobody i rovnosti. Nebo je politika nositelem destruktivních sil, které si v podobě válek vyžádaly v dějinách stamiliony mrtvých. Kultivaci podmínek života jednotlivců a skupin ve všední dny obstarává technologický a ekonomický rozvoj. Jen zřídka čas oponou trhne tak, že obnaží ty mocenské základy uspořádání mezilidských vztahů, které vývoj brzdí. Někdy pak následují revoluce, svátek politiky. Od nich jsou pak odvozovány principy nové doby, smysl každodenní politiky i oprávněnost nových privilegií. Problém interpretace Snad nejčastějším přehmatem vykladačů revolučních událostí je hrdinská interpretace. Nové elity si zmonopolizují zásluhy, historikové pak líčí jejich mytickou sílu a schopnost slovem či hlavou prorazit zeď. Až po letech bývá ukončen spor, kdo je nejdůslednějším obhájcem ideálů revoluce, zda jejím smyslem bylo všeobjímající bratrství nebo pomsta, kdo má právo na funkce a odměny. To není problém pouze sametové revoluce – tak je tomu pokaždé, ať již v Paříži či Petrohradě, v roce 1948 nebo v roce 1989. Zpětný pohled na listopadové dny roku 1989 v Praze ukazuje, že síly revoluce byly pro normální dobu zcela nedostatečné. To platí pro radikální opozici s Chartou 77 v čele, která neměla organizační struktury či propagandistické možnosti k provedení převratu a jejíž prostředí bylo prošpikováno spolupracovníky Státní bezpečnosti. Ještě více to ale platí pro reformní síly uvnitř komunistické strany. O možnosti odstranit byrokratický socialismus nakonec rozhodla specifická kombinace faktorů, z nichž každý byl významný: (a) mezinárodní situaci určoval rozklad moci komunistů v Sovětském svazu a pád režimů v okolních socialistických zemích; (b) vášnivá touha široké veřejnosti po liberálních svobodách a západoevropské životní úrovni; (c) odhodlanost vůdců opozice a jejich schopnost přizpůsobit se rychle se měnící situaci; (d) pasivní rezistence většiny 48

komunistické strany vůči vedení KSČ a státu; (e) degenerace vedení KSČ, jeho ztráta schopnosti politicky jednat v nových mezinárodních a vnitřních podmínkách. Samotný start událostí dne 17. listopadu padá na vrub neohrabaným bojům uvnitř vedení KSČ.

Praha je magické město plné stínů, stínových vlád a stínové ekonomiky… Vláda jako centrum Mnoho radikálů z komunistických řad už od pléna ÚV KSČ 24. listopadu 1989 označuje L. Adamce za hlavního viníka porážky socialismu, neboť zahájil dialog s opozicí. Blíže pravdě je ale P. Pithart, který v nedávném rozhovoru pro slovenský deník 49

Národná obroda prohlásil, že „skutečnými protivníky byli jen Ladislav Adamec a jeho lidé... KSČ byla absolutní nulou“. Tato teze skrývá charakteristiky tří prvních etap sametové revoluce. Premiér federální vlády se neukázal jen jako jediný muž dialogu uvnitř oficiálních struktur. Navázal kontakt s opozicí a nejen že s ní hovořil, on s ní také sjednával dohody. To znamená, že nejen poslouchal, ale také vznášel námitky a požadavky. Skutečné jednání je hledáním společných zájmů a kompromisů. Adamcovou počáteční výhodou bylo, že byl mužem středu mezi vedením KSČ a vedením Občanského fóra (OF) spojeného s Veřejností proti násilí (VPN). V onu hodinu, kdy se vedení OF a VPN 6. prosince setkalo s generálním tajemníkem ÚV KSČ K. Urbánkem, tuto výhodu ztratil. Když vedení KSČ přistoupilo na všechny požadavky opozice, přestalo být pro OF a VPN nejen nebezpečným protihráčem, ale zmizelo i jako účastník hry. Skončila první etapa sametové revoluce: L. Adamec se z muže kompromisu změnil na jediného protivníka. V téže chvíli se též stávaly zřejmé čtyři základní chyby v postupu lidí z Adamcova okolí v ony listopadové dny: • Jednání s vedením opozice měla být veřejná. Nevyužitým politickým kapitálem L. Adamce zůstalo, že na těchto setkáních prokazoval věcný, kolegiální přístup k opozičním politikům, čímž dával najevo demokratickou schopnost vnímat oprávněnost jejich návrhů. Zároveň vystupoval jako politik s nepředstíranou obavou o osud země. Z veřejného jednání by také bylo zřejmé, jak se postupně měnily požadavky vedení OF a VPN. Právě tak by bylo vidět, že to byl V. Havel, kdo ve vypjaté atmosféře jednání svojí přirozenou autoritou pevně řídil delegace opozice, že to byl on, kdo slovem i písmem formuloval závěry jednání. • Lidé z okolí L. Adamce nedokázali prosadit žádné opatření, které by mohlo vést – byť k dočasnému – zisku strategické iniciativy. Tak v ony dny zhynuly dva předložené návrhy. Prvním byl rozbor zpracovaný těsně po 17. listopadu, který upozorňoval, že jediným řešením krize může být kulatý stůl a že základním závěrem kulatého stolu musí být rozhodnutí o volbách do zákonodárných sborů; návrh doporučoval předběhnout jednání a volby vypsat ještě v podmínkách existence stranických a státních struktur. Druhý návrh směřoval ke schválení ústavního zákona o přímé volbě prezidenta občany, a to v době, kdy ještě nezapadla Adamcova hvězda. Tyto návrhy, které odpovídaly strategii „utíkat tak rychle, až je pronásledovatelům vnucen směr závodu“, se nikdy nepodařilo realizovat. Snaha o iniciativu zcela zmizela v okamžiku, kdy se M. Čalfa ukázal jako člověk, který nedokáže z kanceláře premiéra formovat moderní levicovou stranu. • Adamcova skupina pozdě zareagovala na skutečnost, že se politicky zhroutilo vedení KSČ. Navyklá disciplíně a stále žijící v představě, že ministerstva vnitra a obrany jsou řízena přímo z ÚV KSČ a ne z vlády, obracela s napětím oči směrem ke stranickému aparátu. Činila tak o dva dny déle, než bylo nezbytně nutné. Takto ztratila taktické výhody z prvních dnů a nedokázala se včas adaptovat z role partnera v tlaku na vedení KSČ na roli jediného protihráče OF a VPN. 50

• Z taktických pochybení, k nimž patří formulace výzvy ke klidu ve vystoupení L. Adamce na Letenské pláni v předvečer generální stávky či nezdůvodnění vlády 15 : 5, se jako největší jeví odlet L. Adamce do Sovětského svazu počátkem prosince 1989 na zasedání vedení států Varšavské smlouvy. V pozadí této chyby je přecenění významu Kremlu, omyl v odhadu možnosti a rizika zásahu SSSR do dění v Praze. Mnohem užitečnější by bylo strávit ony hodiny jednáním s opozicí, na němž L. Adamce nedokázal a nemohl zastoupit místopředseda vlády. Komplexnost hry Obecně vzato bylo vítězství opozice předem dáno. Kdyby nezačala revoluce 17. listopadu, začala by na Den lidských práv 10. prosince nebo o měsíc či dva později. Hra byla vyhraná, jenom nebylo zcela jasné, jak je rozehraná. Od samého počátku byla vláda v nevýhodě – už proto, že musela zohledňovat situaci na více frontách než OF. L. Adamec hrál simultánku na čtyřech šachovnicích, a i když riziko v jednotlivých hrách bylo odlišné, utkání probíhala současně. Každý svůj tah musel posuzovat podle toho, jakou odezvu vyvolá nejen u vedení OF a VPN, ale i u veřejnosti, ve vedení KSČ a v Moskvě. Vedení OF a VPN mělo zjednodušenou situaci tím, že pozornost muselo věnovat vedení KSČ a získání vlivu na veřejnost. Dokud byl ústředním požadavkem tlak na personální změny ve vedení KSČ, byly vláda a vedení OF tichými společníky, byť sledovaly odlišné cíle. To bylo veřejným tajemstvím už dva dny po nevhodném prohlášení předsednictva ÚV KSČ 19. listopadu. Právě na setkání L. Adamce s vedením OF na Úřadu předsednictva vlády 28. listopadu došlo k dohodě o vládní zákonodárné iniciativě k úpravě Ústavy (změny se týkaly vedoucí role KSČ ve společnosti a představy marxismu-leninismu jako povinného světového názoru), o nové vládě do 3. prosince a podpoře požadavků OF na získání kancelářských prostor. A tyto dohody byly dodrženy. Až poté, kdy se vedení KSČ zhroutilo, obrátilo vedení OF a VPN palbu na vládu. Problém zásahu ze SSSR byl sice ve Špalíčku vnímán, byl ale natolik nečitelný, že se s ním nedalo věcně kalkulovat – přinejmenším do doby, než lidé z Adamcova okolí zajistili vedení OF kontakty s vlastními kurýry z Moskvy; ti byli přizváni, aby pomohli pacifikovat nebezpečně nechápavé konzervativce na velvyslanectví SSSR. Opozice tedy hrála na menším množství šachovnic než vláda a zaměňovala je postupně. Tím podstatným však bylo, že vedení OF a VPN mělo po celou dobu po 17. listopadu v rukou iniciativu. Druhá etapa sametové revoluce gradovala ve chvíli, kdy došlo k oznámení složení vlády vytvořené 3. prosince, tzv. vlády 15 : 5. Zásadní veřejné odmítnutí ze strany OF a VPN nebylo dáno jen jejím složením. Předně L. Adamec několikrát při jednáních žádal vedení OF a VPN o personální návrhy, ale žádné nedostal; prvních šest jmenných návrhů do vlády bylo obsaženo v dopise V. Havla a M. Kňažka až z 6. prosince. Na druhé straně jména členů vlády 15 : 5 obdrželo vedení OF ještě před jejím jmenováním prostřednictvím iniciativy Most. Zároveň složení vlády 15 : 5 ukazuje, že byli vystřídání 51

právě ti ministři, kteří odmítli Adamcův návrh prohlášení k událostem 17. listopadu a mají na svědomí přijetí zcela nevhodného provolání, které vyhnalo pětinu obyvatel Prahy do ulic. Zásadní význam měl příchod generála M. Vacka do funkce ministra obrany: statisícové demonstrace v Praze nemohla potlačit policie, na jejich rozehnání by byla nutná armáda.

Teď, když máme takové bohatství, měli bychom se zasadit, aby Parlament přijal účinná opatření proti pirátství!

Projevem změny cílů OF a VPN byla účelová veřejná skandalizace ministra zahraničních věcí a ministra paliv a energetiky. Takto byl poprvé použit nástroj mocenského boje, který byl pak pro velký úspěch v následujících letech nasazen masově. Výsledkem byl tvrdý veřejný nátlak na premiéra, kterému se on odmítl podvolit. V osobním rozhovoru L. Adamec otevřeně řekl V. Havlovi, že celý život věnoval výstavbě socialismu a že se nebude podílet na jeho demontáži. Odstoupil dobrovolně, což je v politice velice vzácné koření. Začala třetí etapa sametové revoluce. 52

Posloupnost kroků Prezident G. Husák vybíral Adamcova nástupce ze dvou kandidátů: tím prvním byl tehdejší ředitel Československé televize M. Pavel, tím druhým místopředseda federální vlády M. Čalfa. Je obtížné soudit, podle jakých kritérií zestárlý a izolovaný G. Husák rozhodoval. Jedno je však jisté: výběrem premiéra z východu Československa ztížil a možná přímo znemožnil, aby do funkce prezidenta byl zvolen další Slovák, A. Dubček. Na schůzce V. Havla a M. Čalfy, zorganizované na Úřadu předsednictva vlády ve speciálně pro tyto účely prověřené místnosti vzápětí po pověření M. Čalfy sestavením vlády, bylo dosaženo dohody. A byl to právě premiér M. Čalfa, kdo ve Federálním shromáždění přednesl návrh na zvolení V. Havla prezidentem – jeho kandidaturu ovšem již dlouho předtím u Adamcových spolupracovníků i ve vedení OF a VPN prosazoval M. Kocáb. Byl to prezident V. Havel, kdo z balkonu na manifestaci v Košicích slíbil, že po volbách opět navrhne M. Čalfu na premiéra. U kulatého stolu pak nedošlo jen k dohodě o volbách – jedním z nejvýraznějších československých specifik byla tzv. rekonstrukce zastupitelských sborů, věrná to replika konsolidace týchž orgánů po 21. srpnu 1968. Nastartování sociálně-ekonomických změn postupovalo pomaleji než výměna lidí. Na této cestě se postupně problémem stávalo řešení aktuálních otázek spojených se spravováním státu a výhled do budoucna, ne pohled zpět na společného nepřítele. OF a VPN se rozštěpily na strany s odlišnými programy. Radost ze získané svobody jednotlivce pak doprovázel fakt, že se o zásadních otázkách dalšího vývoje – o restitucích, všeobecné privatizaci, lustracích a rozdělení státu – nerozhodovalo společně, že se ani nestaly předmětem předvolebních diskusí. Revoluční svátek skončil, nastoupily všední politické dny. Revoluce přicházejí proto, aby nespravedlnost a chaos změnily na přirozený řád. Chvíli, po dobu osvícenského století, se zdálo, že tento řád má stejné konstanty a determinanty jako fyzika a mechanika, že stačí dát jen lidi na správná místa. Když však G. Hegel oslavil Velkou francouzskou revoluci jako nádherný východ slunce, kdy se člověk poprvé stavěl na hlavu – tedy na myšlenku – a podle ní buduje skutečnost, ukázal na velký problém. Není to přirozenost jako pravda věčné přírody, ale přirozenost nedokonalého lidského poznání a přirozenost lidských zájmů, která rozestavuje lidi v revoluci a po ní. Revoluce nezaměňují lež a nenávist za pravdu a lásku – přinášejí jen nový typ nedokonalosti. Revoluce nejsou vykupitelské. Ty lepší nabízejí více rovnosti a více svobody pro více lidí. Ty horší dávají větší moc a majetek malé skupině oligarchie. EKONOM 1999/45 SLOVO 1999/39

53

Lidská práva

HUMANITÁRNÍ INTERVENCE I ty nejlepší hodnoty orientující lidské chování mohou vyvolávat konflikty. Proto je nutné nejen ctít mravní ideál, ale i vyhodnocovat konkrétní situaci. Každoroční bilancování úspěchů a porážek na poli obhajoby lidských práv je spojeno s datem 10. prosince – výročním dnem přijetí Všeobecné deklarace lidských práv Valným shromážděním OSN v roce 1948. Žádné letošní hodnocení aktiv a pasiv politiky lidských práv nemůže opominout dva válečné konflikty: bombardování Jugoslávie a boje v Čečensku. A nejde jen o příspěvek do statistik mrtvých, raněných a běženců. Předmětem sporu politiků i teoretiků se stalo samotné pojetí politiky lidských práv v mezinárodních vztazích. Bomby ve jménu lidství Hodnocení letecké intervence NATO ve jménu lidských práv v Jugoslávii nemůže ignorovat otázku: proč právě tam? V době, kdy síly NATO zahájily bombardování Jugoslávie, hlásili západní informátoři smrt přibližně dvou tisíc lidí v kosovském konfliktu. Přitom v 90. letech zuřily ve zbytku světa na téměř dvaceti místech jiné konflikty s mnohem delším trváním a s desítkami, statisíci, v Rwandě dokonce milionem mrtvých. Zdá se, že výběr cíle zásahu nezohledňoval jen porušování lidských práv. Není třeba formulovat hypotézy o motivaci těch, kdo o bombardování rozhodli. Stačí jen udělat inventuru hlavních politických výsledků. • V atmosféře války byla přijata nová doktrína NATO, která stvrdila vojenskou přítomnost USA v Evropě, použití jaderných zbraní jako první a představu o misích NATO v euroatlantickém prostoru i jeho okolí. • Z hlediska vize světa jako konfliktu civilizací byl vražen klín mezi radikální muslimy a pravoslavné Slovany. • Byla odzkoušena strategie letecké války v podmínkách revoluce v elektronice. • Byla otestována úroveň bezradnosti Kremlu. Takto vypadají doprovodné výsledky bombardování nebo dokonce cíle hlavní. Do očí bijícím projevem relativizace lidských práv jako linie zahraniční politiky není však jen výběr Jugoslávie mezi mnoha vhodnějšími cíli, ale i odmítání měřit všechny strany stejným metrem. Koho zajímá vyhnání milionů Srbů z jejich domovů? Reforma OSN Intervence na Balkáně ukázala slabost mezinárodního práva i OSN. Podle mezinárodního práva je pouze Rada bezpečnosti OSN oprávněna rozhodnout o vojenské akci takovéhoto typu. Lze si samozřejmě postavit jako politický cíl zastavit vyhánění a vraž55

Lidská práva

dění Albánců v Kosovu či Čečenců na Kavkaze. Pak se ale ukáže, že OSN není orgánem, kde lze získat podporu k bombardování. OSN je opravdu nedokonalé. OSN je mezinárodní instituce, která vzešla z 2. světové války. Tato banální věta v sobě skrývá fakt, že OSN a pojetí mezinárodního práva, které reprezentuje, je výsledkem hegemonistické války, dítě mocenské rovnováhy poloviny 40. let. Proto jsou stálými členy Rady bezpečnosti s právem veta vítězné velmoci a ty poražené a tehdy slabé zůstaly za dveřmi. Mezi rokem 1945 a 1999 ovšem proběhla ještě jiná hegemonistická válka, studená válka, která má své vítěze a poražené. To OSN zatím nezohlednilo. Samotná porážka Sovětského svazu totiž nevychýlila mocenskou rovnováhu tak radikálně, že by bylo možné dohodnout se o nových zásadách mezinárodního práva. Nelze zcela ignorovat OSN a nelze v ní ani prosadit radikální změny proti vůli Ruska a Číny. Vždy, když se někdo pokusí změnit normy mezinárodního práva v rozporu se zájmy nějaké velmoci, následuje konflikt. Ten v určitých geopolitických podmínkách může vést k mnohem větší újmě lidských práv, než přinášel akt, který rozhodnutí vyvolal. Geopolitika a humanismus První hlasy na obranu lidských práv zazněly v 19. století z Velké Británie a Ruska – tedy ze země vládnoucí tvrdou rukou v koloniích a z domoviny samoděržaví. Neobjevily se tak nové cíle, ale nové argumenty pro starou politiku. Od samotného počátku tak oprávněný požadavek zaměření zahraniční politiky podle kompasu lidských práv provázejí dvě klíčové otázky: • Kdo určuje, co jsou lidská práva? Zatím vše nasvědčuje tomu, že univerzalizace kodexu lidských práv neprobíhá jako propojování všech existujících souborů zásad lidství na základě humanismu, ale jako vedlejší produkt globalizace, v níž vítězí liberální definice lidských práv. Liberalismus však nepřináší jediné pojetí lidských práv a z hlediska humanistického ideálu vykazuje celou řadu nedokonalostí. Stačí připomenout, že podle letošní Zprávy OSN o lidském rozvoji se za posledních deset let prohloubila diferenciace uvnitř národů i mezi národy: 80 států je na tom hůře než před 10 lety a téměř dvě miliardy lidí žijí za méně než jeden dolar na den. • V této chvíli neexistuje ve světě moc, která by dokázala zabezpečit dodržování byť nedokonalého liberálního kodexu lidských práv. Ani Spojené státy nemají morální, hospodářské a vojenské prostředky na uklidnění všech probíhajících konfliktů. Vybírají k zásahům ty, které se dotýkají washingtonských představ o životních zájmech USA. Proto se vojska OSN stáhla ze Somálska a proto zásah ve Východním Timoru nepřišel ve chvíli, kdy zahynula dvěstětisící oběť tamních konfliktů, ale tehdy, kdy došlo k destabilizaci indonéského státu. Dnes v Rusku, Číně, Indii a v řadě dalších zemí reagují na změnu politické atmosféry po bombardování Jugoslávie radikalizací svých zbrojních programů. Rok 1999 byl ve znamení klasické politiky, podle níž se mír a lidská práva zabezpečují válkami a novými zbraněmi. Nebyl to dobrý rok. EKONOM 1999/49 56

Lidská práva

DEMOKRACIE, NEBO ČERPADLA? Během 20. století se demokracie stala převažující formou vlády. I když je svět svobodnější, pro mnohé lidi není nejlepším z možných světů.

Slíbil jsem Ti, Pane, že nebudu krást, tak mě tady máš…

Stalo se to na summitu představitelů Evropské unie a afrických států. Na výzvy EU k politickým reformám a dodržování lidských práv odpověděl libyjský vůdce M. Kaddáfí, že „nepotřebujeme demokracii, potřebujeme čerpadla na vodu“. Tato teze může vyvolat údiv i příval argumentů dokazujících spojitost demokracie a ekonomického pokroku. Alarmující fakta ale ukazují, že přes všechny úspěchy, kterými se může za poslední dekádu 20. století demokracie pochlubit, obrovský počet lidí žijící pod oficiální hranicí chudoby – tedy za méně než jeden dolar na den – se nikterak výrazně nezměnil. Svoboda hlasovat Ač to zní neuvěřitelně, v roce 1900 nebyl na světě jediný stát, jehož představitelé byli vybíráni ve všeobecných volbách; v roce 2000 jsou tímto způsobem voleni muži a ženy do zákonodárných a případně i výkonných funkcí ve 119 z 192 států světa. 57

Lidská práva

Alespoň to tvrdí výroční zpráva nazvaná Svoboda: století pokroku, vydaná organizací Freedom House, která se v New Yorku zabývá studiem politických práv a občanských svobod. Podle ní 85 států – 2,34 miliardy lidí, tedy 39 % světové populace – spravuje společnosti se širokou škálou politických práv a občanských svobod; během minulého roku se jejich počet zmenšil o tři. Zároveň bylo 59 států – 1,5 miliardy lidí, tedy 25 % – zařazeno mezi částečně svobodné, tedy ty, které mají problémy s dodržováním lidských práv, částečně omezují svobody, špatně ctí vládu zákona, panuje tam korupce a někdy i etnické či občanské konflikty. Celkem 48 států – 2,1 miliardy lidí, tedy 36 % světové populace – bylo ve zprávě zařazeno mezi nesvobodné, v nichž jsou lidská práva systematicky porušována a chybějí v nich demokratické instituce. Z 27 postsocialistických států jich má podle zprávy 19 demokratický systém vlády. Z nich 10 je hodnoceno jako úplně svobodné, 12 jako částečně a 5 jako nesvobodné (všechny na území bývalého Sovětského svazu; s výjimkou pobaltských republik zaznamenávají autoři ve všech státech bývalého Sovětského svazu stagnaci demokracie či obrat proti svobodě). Mezi nesvobodné byla samozřejmě zařazena Kaddáfího Libye. Islámský svět, zvláště arabské země, prý nejvíce vzdorují demokracii. Snad nejtvrdší slova jsou ale adresována Číně. Naopak u Miloševičovy Jugoslávie autoři zaznamenali po bombardování letadly NATO pokrok a zařadili ji do prostřední skupiny. Zpráva upozorňuje, že změny k demokracii v posledním desetiletí doprovázelo množství násilných konfliktů, hlavně vnitrostátních. Zároveň na příkladech ukazuje, že se nenašel způsob, jak po ukončení násilí pomocí zahraniční intervence přejít k demokratické společnosti. Svoboda od chudoby Autoři informace o stavu demokracie ve světě zařadili Mongolsko mezi svobodné státy, Etiopii pak mezi ty, kde svobody loni ubývalo. Sdělovací prostředky ale chrlí z těchto dvou zemí jiné zprávy: hovoří o šířícím se hladomoru. Čerstvá zpráva generálního tajemníka OSN K. Annana My, lid. Role Spojených národů v 21. století je v tomto ohledu nesmlouvavá. Chválí, že v druhé polovině 20. století svět zaznamenal bezprecedentní ekonomický růst a více lidí než dříve má lepší životní úroveň. Upozorňuje ale zároveň, že téměř polovina šestimiliardové světové populace vydělává denně méně než dva dolary. Přibližně 1,2 miliardy lidí živoří za méně než jeden dolar denně, z nich 500 milionů v Asii a 300 milionů v Africe. Lidé žijící v subsaharské Africe jsou na tom téměř stejně jako před dvaceti lety. V minulém desetiletí přetrvávala nerovnost v příjmech. Miliarda lidí žijících v rozvinutých zemích si užívala 60 % světových příjmů, zatímco 3,5 miliardy lidí žijících ve státech s nerozvinutou ekonomikou měla v souhrnu 20 % těchto příjmů. Generální tajemník OSN poněkud eufemisticky konstatuje, že „mnohé státy zažívají rostoucí vnitřní nerovnost, včetně některých z těch, které přecházejí od komunismu“; největší propast v příjmech je v zemích Latinské Ameriky, v těsném závěsu ji následuje subsaharská Afrika. Ze tří miliard pracovních sil ve světě jich je 140 milionů zcela bez práce a čtvrtina až třetina je jen částečně zaměstnaná. 58

Lidská práva

Svoboda a naděje Vzhledem k přírůstku obyvatel světa lze pokládat stagnaci či dokonce mírný pokles lidí žijících za méně než dolar denně za příznak pozitivních rysů civilizačního vývoje. Avšak téměř celý úbytek chudoby připadá podle K. Annana na východní Asii, zvláště na tolik kritizovanou Čínu. Je dán vztahem mezi ekonomickým růstem a úbytkem chudoby; jedno procento zvýšení HDP přináší odpovídající růst příjmů nejchudší pětině obyvatel. „Pouze společnosti s největší nerovností mají růst, který neprospívá chudým,“ říká zpráva generálního tajemníka OSN. K. Annan při této příležitosti vyzývá mezinárodní společenství, aby přijalo jako cíl vytrhnout do roku 2015 miliardu lidí z extrémní chudoby. Vzhledem k tomu, že do té doby se očekává přírůstek obyvatel o dvě miliardy, a to většinou v nejchudších rozvojových zemích, je to cíl právě tak náročný, jako velice problematický. Je pozoruhodné, že programy usilující o snížení chudoby hledají řešení především pomocí zvyšování vzdělanosti obyvatelstva a růstu investic. A to přesto, že evropští a severoameričtí politici většinou spojují snížení chudoby a sociální nerovnosti se zavedením liberálních svobod. Spor o povahu globalizace nebyl zatím rozhodnut. EKONOM 2000/15

MATIČNÍ UZEL Plotozeď v Ústí nad Labem má dvojí rozměr – konkrétní a symbolický. Jako ochrana proti nepořádku je zcela legitimní, jako symbol segregace je zcela nepřijatelná. Nekonečné měsíce se táhne spor o bariéru v Matiční ulici v Ústí nad Labem. Situace se stala tak důležitou, že není významná politická instituce nejen doma, ale ani v zahraničí, která by necítila potřebu vyjádřit se k tomuto problému. Vznikla dokonce povinnost vyslovovat se, neboť je zde sociální objednávka: problém je nutné řešit a stal se natolik známým, že politici musejí dotvářet svůj obraz zveřejněním postoje k němu. Zeď jako obrana Základní argument stavitelů zdi je zcela legitimní. Jestliže chtějí bariéru proti hluku a nepořádku, mají na to nárok. Lidská práva jsou o ochraně soukromí. Soukromí biopsychického a soukromí vlastnictví. Každý člověk má prostor kolem svého těla i oblast informací o sobě, které si střeží. O toto intimní fyzické a informační území se dělí jen za mimořádných okolností: jeho dobrovolnému sdílení se zpravidla říká láska, nedobrovolnému násilí. Problém soukromého vlastnictví je složitější, neboť vlastnictví je sociální vztah – znamená mít něco pro svoji potřebu, co je zároveň jinému tak či onak upíráno. Na ochranu tohoto vlastnictví se vymýšlejí zákony, cvičí policisté, školí soudci – a staví ploty. Odmítnout tyto ploty lze – koneckonců, jak praví J. J. Rousseau, prapříčina všech 59

Lidská práva

sociálních sporů je v tom, že někdo si na společném území postavil plot a prohlásil: „To je moje“. Jenže toto je řeč o potřebě sociální revoluce, ne o Matiční ulici. Ti, kdo chválí liberální režim a zároveň odmítají zeď jako možnost ochrany soukromí, nechť se jdou podívat, jak je od zbytku světa odděleno sídlo prezidenta v Lánech.

Kolem cikánů nám to zakázali, tak ji stavíme okolo komunistů…

Zeď jako rozdělení Tvrdit, že někdo staví zeď z rasových důvodů a ne z důvodů ochrany svých práv, znamená dokázat, (a) že soukromí není objektivně narušováno; (b) jaké jsou motivy stavitelů. Situace se navíc zkomplikuje, dojde-li k propojení těchto dvou rozměrů: plot může být stavěn jako bariéra na ochranu soukromí a zároveň se u některých jeho propagátorů může takto projevovat animozita vůči sociální skupině. Je-li zeď stavěna z důvodů nepřátelského postoje vůči Romům, které vznikly bez ohledu na konkrétní aktivity v Matiční ulici a přetrvávají nezávisle na nich, pak jde o projev rasismu. Ale jak to dokázat? Občanské iniciativy na obranu práv menšin jsou všude ve světě složeny z nezištných nadšenců. Nemůže tomu být jinak, protože kritizovat většinu je vždy obtížné a upozorňovat na vady na kráse způsobu života spokojených lidí vyžaduje značnou dávku sebeobětování. Jejich altruismus si ale žádá specializaci, kterou pak nutně doprovází jednostrannost. Osvětová práce těchto skupin je nesmírně důležitá: jsou nenahraditelným pramenem informací a korektorem chování společnosti i politiků. Jenže vždy hrozí nebezpečí, že přechod takovýchto entuziastů do vrcholné politiky je spojen s popletením abstraktních pojmů a konkrétní situace. Až příliš často nedokáží rozpoznat, že nalezení principiálního problému ještě neznamená identifikovat, o jaký či 60

Lidská práva

jaké principy se vlastně jedná. A tak mnohdy lidé, kteří odvádějí jako představitelé občanských iniciativ stoprocentní práci, ve státní funkci působí chaoticky – a ze sporných otázek vyrábějí neřešitelné problémy. Zeď jako symbol Aktivisté občanských iniciativ učinili z Matiční ulice symbol. Tato zeď se dnes změnila ve zkratku, pomocí které mnozí doma i ve světě měří situaci v Česku. A tak kromě problému identifikace motivů stavitelů přibyl i problém rozměru: týká se těžko prokazatelný rasismus stavitelů celé České republiky a všech jejích obyvatel? Navíc se opět potvrzuje, že tento stát nemá diplomaty schopné čelit zjednodušeným interpretacím, doplňovat práci mezinárodně solidárních občanských iniciativ a čelit zjednodušování, které přináší senzacechtivé sdělovací prostředky. A potvrzuje se, že někteří čeští státníci se vždy rádi přihlásí ke zjednodušujícím symbolům. Také platí, že v politice symboly zpravidla vítězí nad konkrétní analýzou. Představa, že problém Matiční ulice lze vyřešit politickým rozhodnutím, je nesmyslná. Jako symbol se dnes táhne nejen celou republikou, ale mnohem dál: na britské ostrovy, do francouzských přístavů a na belgická letiště. Tam, když odmítnou udělit azyl českým či slovenským Romům, sdělují světu, že nejde o politické pronásledování, ale o sociální emigraci – čímž buď dávají najevo nepochopení sociálního rozměru lidských práv, či tvrdí, že lidská práva mají pouze západoevropskou národnost. Gordický uzel v Matiční ale symbolizuje především sociální problém. Mezi Romy je největší nezaměstnanost – i největší zneužívání podpory v nezaměstnanosti; Romové jsou oběti rasových útoků – i sociální skupinou s největší kriminalitou. Nelze asi nalézt jiný postup než kompenzovat historický handicap Romů upřednostňováním jejich přijímání do některých zaměstnání. Jenže to znamená začínat zprostředka. Na počátku celého tohoto řetězce problémů je nižší vzdělanost Romů. A v zemi s prohlubující se sociální diferenciací se nutně nejrychleji propadají skupiny nejméně připravené na adaptaci – tedy především Romové. Pak stejně rychle, jako se prohlubuje odlišnost životních způsobů, narůstá i meziskupinové napětí. A to nemůže vyřešit žádný severočeský radní. EKONOM 1999/41

PREVENTIVNÍ VÁLKA Vídeň má černo-modrou vládní koalici a Evropa prožívá šok. Řešením není izolace, ale léčba příčiny popularity pravicových populistů. Je dobře, že strana Svobodných vstoupila do vlády. Přes hrozbu plynoucí z tohoto faktu je totiž zřejmé, že rakouští Svobodní jsou jen jednou odrůdou jedovatého plevele, který se šíří po celé evropské zahradě. Evropa opojená liberálním vítězstvím nad byrokratickým socialismem usnula na vavřínech. Jenže v politice je nutné zasloužit si vítěz61

Lidská práva

ství každý den znova. Příchod rakouských pravicových radikálů k moci je důležitým katalyzátorem: tady a teď se musí Evropská unie naučit zacházet s tímto nebezpečným fenoménem evropské politiky. Pozdní reakce Bylo by chybou domnívat se, že dnešní razantní útok proti Svobodným z vládních kabinetů západoevropských států předjímá problém. Skutečným problémem jsou jevy, z nichž masová podpora jinak nezajímavých pravicových radikálů vyrůstá. Xenofobie je pro humanisty nepřijatelná. Právě tak je ale nutné vidět, že hromadný příchod lidí z neevropských částí světa do Evropy je přirozeným zdrojem rozporů – představuje zásah do kulturních vzorů Evropanů, do jejich životního způsobu. To řada lidí vnímá jako narušení osobní svobody, což také mnohdy je. Ve chvílích, kdy si Evropa neumí poradit s nezaměstnaností, se tyto rozpory radikalizují podle známých vzorců. Řešením není tvrdit, že xenofobie je nesmysl – je zde jako neadekvátní reakce na problém, který je nutné řešit. Zvláště ve světadílu, kde dochází k takovému poklesu porodnosti, že jenom příchod lidí z jiných oblastí zajistí zachování a rozvoj životní úrovně.

Jsem příslušníkem ruské mafie dočasně umístěné na území ČR…

A tak by bylo možné probírat každé nebezpečné heslo Svobodných. Jejich síla se opírá o neschopnost definovat a odstraňovat některé nové nedostatky života v Evropě. 62

Lidská práva

Okázalé sebeuspokojení levostředových i pravostředových vládnoucích elit je spojeno s malou schopností vnímat problémy jiných vrstev, než jsou ty, z kterých pocházejí. Proto alternativy vládních programů vyrůstají jakoby mimo systém a bohužel často za rámcem demokratických hodnot. J. Haider a H. Kohl – jenž symbolizuje klasickou tezi, že dlouhé setrvávání u moci dokáže většinu lidí zaslepit a zkorumpovat – jsou odlišným produktem stejné slabosti současné demokracie. Na reakci 14 rakouských kolegů v EU je pozoruhodné, že odmítnutí Svobodných přichází na základě jejich hesel, nikoliv činů. Preventivní válka je tedy vedena na základě představ, že: • z pestré směsi (a) hesel ekonomického liberalismu, (b) konzervativních hodnot a (c) náznaků odhodlání použít autoritativní formy vlády jsou nejdůležitější fašizoidní – či, jak napsal Le Monde, prefašistické – hodnoty; • Svobodní se vládní odpovědností nezcivilizují; • hrozí epidemie pravicového populismu. Teze o zasahování do vnitřní suverenity narušující pravidla EU není zcela přesná. Předně mají Svobodní pravdu, když říkají, že kritika vídeňské vlády je do určité míry vyvolána objednávkou opozičních sociálních demokratů a Zelených. Za druhé, konfrontační styl západoevropských vlád, USA a Izraele postupuje podle klasických představ suverenity, kdy si každý stát každý libovolnými prostředky hájí své zájmy: vznikla obranná protirakouská koalice. Naděje v podobě EU je však spojena s jinou vizí suverenity, a to s představou, že se problémy řeší společně – tedy rakouský problém spolu s Rakouskem. Strana Svobodných vstoupila do vlády bez svého předsedy J. Haidera. Je tomu tak i proto, že se tento dnes nejslavnější populista dostal pod přímou mezinárodní palbu. Obecně ale kritika Vídně nepostrádá chaotické prvky. Útok vedou vlády členských států, ne orgány Unie. Pro sankce vůči členskému státu předepisuje Amsterodamská smlouva přesnou proceduru, která se jeví jako zdlouhavá a ne zcela průchodná. A tak bylo dáno Rakousko do karantény v podobě přerušení dvoustranných oficiálních styků, nepodporování rakouských kandidátů na mezinárodní funkce a komunikování s rakouskými velvyslanci pouze na technické úrovni. Zajímavé, avšak se zcela spornými účinky. Vzroste podpora Svobodných při takovémto zacházení s Rakouskem, nebo klesne z obavy ze závažnějších sankcí? Udrží se solidarita opozičních stran Rakouska a ostatních zemí, neporoste sebevědomí pravicových radikálů v Rakousku a v ostatních zemích? Všeněmectví Tady je skryto největší nebezpečí – vytváří se celoevropská solidarita s J. Haiderem od francouzské Národní fronty přes švýcarské unionisty až po maďarské nacionalisty. V této chvíli se ale jeví jako rozhodující reakce Německa. Ne berlínské rudozelené vlády, ale veřejnosti. Vždy existovaly zvláštní vztahy Německa s Rakouskem. Samo německé národní obrození bylo spojeno s pojmy velkoněmecký a maloněmecký 63

Lidská práva

způsob sjednocení Němců, tedy sjednocení s Rakouskem, nebo bez něho. Vítězství maloněmecké ideje bylo mimo jiné dáno rozdělením konfesí. Rakouští Němci – ale též Němci z Čech a Moravy – byli převážně katolíci. Němci sjednocení kolem Pruska byli převážně protestanti. Až na jednu důležitou výjimku: Bavorsko je oázou katolicismu v Německu. Proto se také dnes z Bavorska dostalo Vídni zastání, i proto lze v Bavorsku nalézt obdobu požadavků zrušení dekretů prezidenta Beneše, zaznívajících z Vídně.

Zajímavé, ještě i v této fázi zpracování je většina sardinek spokojená…

Je štěstí, že současné problémy Evropy vyvřely na povrch v malé zemi, ne ve velmoci, jako je Francie či Německo. Zatím je možné zavádět karanténu a hledat léky. Hledat společně s Rakušany. Evropská unie se nepropadla do hluboké krize, pouze musí ukázat svoji životaschopnost tváří v tvář zanedbanému problému. EKONOM 2000/6

KRIZE SOCIÁLNOSTI Nedávno schválená Zpráva o bezpečnostní situaci na území Česka ukazuje zhoršení stavu společnosti. Hledat nápravu pouze ve zdokonalování právního řádu je ale beznadějné. Když před čtvrt stoletím americký sociolog D. Bell o sobě prohlásil, že je v ekonomice socialista, v politice liberál a v kultuře konzervativec, těžko mu mohl v tehdejším 64

Lidská práva

Československu někdo rozumět. Realita života v zemích, jejichž režim právě D. Bell příznačně charakterizoval jako „byrokratický socialismus“, byla natolik vzdálená životu na Západě, že výrok D. Bella mohl být vnímán jen jako postmodernistický bonmot. Možná by stálo za to s novou zkušeností přečíst si znovu Bellovu monumentální knihu Kulturní protiklady kapitalismu. Doba bez romantiky Směřování od utopických vizí komunistické harmonie k tvrdé liberální realitě bylo spojeno s radikálním přechodem od všeobjímajícího formálního kolektivismu k ekonomickému individualismu. Každodennost je ve znamení ztráty jiné romantiky, než je dobrodružství soutěže o peníze a osobní kariéru ve firmě. Toto pojetí individualismu, které vylučuje nadosobní ideály, nese v sobě dvě zásadní úskalí: • Ne každý člověk je svojí povahou především a jedině homo economicus. Jsou tací, kteří jako E. Fromm, tvořivý dědic K. Marxe a S. Freuda, staví Mít a Být přímo proti sobě. Obdobně vícerozměrný člověk nemůže být ve společnosti zužující životní hodnoty pouze na majetek a kariéru uspokojen; • V porevolučních podmínkách, kdy v zásadě nelze nabýt majetek legálně jinak než prací, je nutný ekonomický růst, aby byly uspokojeny ambice majetkově orientovaných osob. V situaci, kdy ekonomika stagnuje či klesá, jsou pro většinu uzavřeny přirozené kanály vertikální mobility, tedy cesty, na nichž práce pomáhá k větším penězům a vyšším postům. Ovšem jednání jdoucí za hranice zákona může být zkratkou, která vede k majetku i v podmínkách ekonomické krize. Klady extremismu Kriminalita patří dlouhodobě na čelo žebříčku negativních jevů, jichž se podle výzkumů obává veřejnost. A nejen ona. Při pohledu na peroucí se anarchisty a skinheady může uniknout jeden jejich společný rys: oba tábory hledají vyšší hodnoty, než jsou ty, které propaguje na požitky orientovaná liberální společnost. Ať již volají po svobodě se solidaritou, či na piedestal staví národ, je to vždy romantická orientace, která si žádá ke štěstí více, než potřebuje nebezpečně úzce pojatý homo economicus. Romantický pohled na společnost může být v politice velice nebezpečný. Až příliš často bývá spojen s ideologickou jednorozměrností, která vnucuje vlastní hodnotovou strukturu všem lidem. Bez zdravé dávky romantiky ale společnost zahnívá. Zahnívá i vinou uspokojení z definic extremismu jako hnutí, která chtějí změnit systém. Jenže systém, v němž roste kriminalita, potřebuje alespoň úpravu. Vyžaduje pochopení vlastních kulturních protikladů, na něž upozorňují lidé nejrůznějšího vyznání – od D. Bella přes komunisty až po papeže. Práva jednotlivce skutečně nelze oddělovat od povinností ke společnosti. Je mnohé, co stojí v současném systému za obranu. Ovšem něco shnilého je nejen ve státě dánském. EKONOM 1999/25 65

Lidská práva

Jestli po nás chcete práci, musíte být mladý, vzdělaný a flexibilní…

Chci po vás prachy, protože jsem starej, blbej a vozbrojenej!

VŠECHNA LIDSKÁ PRÁVA PRO VŠECHNY Od Sofokla a Konfucia, tedy dvě a půl tisíciletí, lidstvo ví, že morálka má stát nad zákony státu. Zápas o humanizaci mezilidských vztahů však nebyl zatím završen. Nejen oslavy půlstoletí od přijetí Všeobecné deklarace lidských práv probíhaly letos pod heslem Všechna lidská práva pro všechny – jde stále i o bojové heslo. Podle výroční zprávy organizace Amnesty International bylo za dobu od přijetí této deklarace dosaženo mnoho: boj proti kolonialismu a apartheidu změnil mapu světa, masová hnutí proti rasové diskriminaci a diskriminaci žen proměnila společnosti, byla přijata nejen řada mezinárodních smluv na toto téma, ale též vnitrostátních zákonů atd. Pro mnoho lidí ale není Všeobecná deklarace lidských práv ničím víc než papírovým příslibem. 66

Lidská práva

Tento příslib nebyl naplněn pro miliardu lidí, kteří bojují za přežití s méně než jedním dolarem na den, pro 35 000 dětí, které denně umírají na podvýživu a nemoce, jimž by bylo možné předejít; pro miliardu dospělých, většinou žen, které neumějí číst nebo psát; pro vězně svědomí trpící ve vězeních ve všech regionech světa; pro oběti mučení. Expertiza pro generálního tajemníka OSN o právech dětí uvádí, že v uplynulé dekádě byly v ozbrojených konfliktech zabity přibližně dva miliony dětí a třikrát více jich bylo vážně zraněno či je trvale invalidních. Podle zprávy generálního tajemníka OSN ve více než 40 zemích vlády užívají mučení jako mocenský nástroj ke zlomení, zastrašení a ničení lidí. Tohoto mučení nejsou ušetřeny ani ženy, ani děti. Dobrovolný fond pro oběti mučení Valného shromáždění OSN oznámil, že v roce 1998 budou rozděleny celkem 4,2 milionu dolarů s cílem pomoci 59 000 obětí mučení. Ale: na problematiku lidských práv jsou určena pouhá dvě procenta z rozpočtu OSN. Maraton 1400 hlasování téměř o každém slovu, který předcházel přijetí Všeobecné deklarace lidských práv, symbolicky vyjádřil, že neexistuje jednotný názor na to, co lidská práva vlastně jsou. A navíc deklarace Valného shromáždění mají charakter doporučení, které se stává realitou života, až když (a) získá podobu smlouvy závazné podle mezinárodního práva, (b) stane se součástí vnitrostátního práva, (c) jsou vytvořeny nejen právní, ale i politické, ekonomické, sociálně-psychologické a mravní předpoklady ve společnosti k zajištění přijatých závazků. Nároky a zákon Česká republika je nejen mladým státem; je i společností, kterou charakterizuje devítileté úsilí o vytvoření nového politického, sociálního a ekonomického režimu. Součástí této snahy je i přání zformovat moderní občanskou společnost, jejíž organickou součástí je ochrana nezadatelných, nezcizitelných, nepromlčitelných a nezrušitelných práv a svobod člověka. Svržení režimu byrokratického socialismu v roce 1989, který se opíral o mocenská privilegia nejvyšších představitelů komunistické strany, bylo výchozím krokem, na nějž vytváření nových politických a sociálních podmínek zajištění lidských práv navazuje. Normativní ochrana lidských práv je v České republice zajištěna na vysoké formální úrovní. Podle Ústavy je součástí ústavního pořádku České republiky Listina základních práv a svobod. Ta byla přijata hned na počátku transformace, a to v lednu 1991, tedy ještě v době existence společného státu Čechů a Slováků. Tento dokument, mající dnes v Česku podobu ústavního zákona nejen právně zakotvuje lidská práva a základní svobody, práva národnostních a etnických menšin, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní a jinou právní ochranu. Zároveň v ní bylo stanoveno, že ústavní zákon, jiné zákony a další právní předpisy, jejich výklad a používání musí být v souladu s Listinou základních práv a svobod. Navíc Listina základních práv a svobod zakotvuje, že mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, Českou a Slovenskou Federativní Republikou ratifikované a vyhlášené, jsou na jejím území obecně závazné a mají přednost před zákonem. Vzhledem k tomu, že ratifikace a vy67

Lidská práva

hlášení se vztahují též na Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, mají tyto normy právní platnost pro občany České republiky. Koště před vlastní práh Mezinárodní kritika ochrany lidských práv v Česku se dnes soustřeďuje do tří hlavních oblastí: • zásady udělování občanství; • rasismus a rostoucí xenofobie; • tzv. lustrační zákon. Podle Ústavy České republiky „nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství“. Zároveň však bylo podle ústavního práva společného státu Čechů a Slováků československé státní občanství chápáno jako jednotné, tedy občan České republiky a Slovenské republiky byl podle ústavy i občanem ČSFR. Rozdělení federálního státu proběhlo na základě ústavního zákona, tedy bez referenda. To je důvod, který otevřel diskuse o legitimitě rozdělení státu. Jako praktický problém naplnění lidských práv se objevila skutečnost, že Slováci žijící na území České republiky a Češi žijící na území Slovenské republiky nezískali právo na dvojí občanství. Fakticky to znamenalo, že téměř tři procenta obyvatel, která se na počátku existence samostatné České republiky hlásila ke slovenské národnosti, se musela rozhodnout, jaké státní občanství přijme. Na druhé straně dnes na Slovensku žije přibližně 3500 lidí, kteří si nezvolili slovenské občanství a nepožádali o ně; z hlediska práva jsou však v České republice občany druhého řádu, je na ně pohlíženo jako na cizince. Otázky legitimity rozdělení společného státu Čechů a Slováků jsou dnes již okrajovou otázkou akademických diskusí. Také původně velké napětí kolem nabývání státního občanství polevilo; z hlediska ideálního naplnění přijatého kodexu lidských práv však zůstává mnohé pro zdokonalení. Listopadové dohody mezi slovenskou a českou vládou v Bratislavě dávají naději, že otázky občanství budou během roku oboustranně vyřešeny v duchu mezinárodních norem. Postavení Romů Velice živým tématem se stala rasová či národnostní otázka, případně xenofobie. Této skutečnosti nikterak nezabránil fakt, že Česká republika patří mezi národnostně nejjednolitější státy: v současné době se k české či moravské národnosti hlásí téměř 95 % obyvatel. Přesto se uvedené téma vyostřilo, a to hned několika směry. Počátky transformace jsou spojeny s hledáním nového místa České republiky na politické mapě Evropy. Orientace na vstup do západoevropských a transatlantických integračních uskupení je spojeno s hledáním nových vztahů k Němcům. Takto se otevřela otázka právoplatnosti odsunu Němců z pohraničních území České republiky po 2. světové válce. Necitlivost a nepochopení vede k tomu, že se nadměrně zpolitizoval vztah k Němcům jako národnosti. Obdobný osud ale potkal též vztah k Rusům – oficiál68

Lidská práva

ní přehodnocování vztahů k východním a jižním Slovanům vede k pěstování další národnostní fobie, která se odráží i ve vědomí lidí. Nejvýraznější posun však nastal v růstu rasových konfliktů ve vztahu k Romům. Tyto konflikty byly následně hojně medializovány doma i v zahraničí, což problém ještě umocnilo. Na území Česka platí Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace. Také podle Listiny základních práv a svobod „příslušnost ke kterékoli národnostní nebo etnické menšině nesmí být nikomu na újmu“ a celá Ústava České republiky je psaná v duchu občanského principu, ne podle představy národního státu. Jenže podle údajů občanských iniciativ, jako je Dokumentační středisko pro lidská práva a Hnutí občanské solidarity a tolerance, bylo od roku 1990 do konce roku 1997 v Česku zaregistrováno celkem 1205 ideologicky nebo rasově motivovaných případů, z nichž 15 skončilo smrtí. Nejrůznější výzkumy veřejného mínění upozorňují, že v Česku má k romskému etniku negativní vztah okolo 70 % lidí, téměř čtvrtina populace vyjadřuje pochopení pro hnutí skinheads. Rostoucí napětí vede k tomu, že se v roce 1997 objevil pokus o exodus Romů z Česka na Západ s cílem získat statut politických uprchlíků a následně azyl. V několika případech se podařilo tohoto cíle dosáhnout. Podle sčítání obyvatel, které registruje sebepřihlášení se k národnosti, žije dnes na území Česka přibližně 33 tisíc Romů, tj. 0,32 % obyvatel. Podle kvalifikovaných odhadů jich ale jsou přibližně dvě procenta. Situace je komplikována tím, že v době německofašistické okupace byla v Protektorátu Čechy a Morava uplatňována vůči Romům genocida, a tak dnes 90 % Romů žijících v Česku jsou Romové přišlí ze Slovenska po roce 1945 a jejich potomci. Takto se problém občanství a rasový problém v některých případech slil v jeden: například podle platného zákona o státní sociální podpoře domácnost, v níž byl byť jediný člen bez českého občanství (nebo trvalého pobytu, povoleného mu coby cizinci cizineckou policií), ztrácí nárok na jakékoliv dávky sociální podpory. To je skutečnost, kterou např. Český helsinský výbor nazývá sociální válkou proti „neobčanům“ a upozorňuje, že 90 % z nich tvořili a tvoří Romové. Xenofobie se projevuje zvýšenou měrou i vůči Vietnamcům a lidem tmavé barvy pleti obecně. Důstojný život Humanistická výzva obsažená v ideji lidských práv je dána tím, že představu svobody zakládá na myšlence rovnosti: volá po stejných právech pro všechny jednotlivce, útočí proti jakýmkoliv privilegiím a neoprávněným výhodám. Řečeno spolu s textem Všeobecné deklarace lidských práv, který parafrázuje i Listina základních práv a svobod tvořící část Ústavy České republiky, „všichni lidé se rodí svobodni a rovni v důstojnosti a právech“. Právě Všeobecná deklarace lidských práv drží jeden důležitý primát při vymezování lidských práv: je prvním mezinárodním dokumentem tohoto typu, který uznává existenci sociálních práv člověka. Články 23 až 27 vyjmenovávají nejrůznější okruhy sociálních práv, a to včetně konstatování, že každý má právo na práci, na svobodnou volbu zaměstnání, na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky a na ochranu proti nezaměstnanosti. Opominuto však nezůstalo ani právo na spravedlivou odmě69

Lidská práva

nu, na lékařskou péči, vzdělání, ochranu dětí a mateřství, právo podílet se na plodech umění, na vědeckém pokroku a jeho výtěžcích. Listina základních práv a svobod zdůrazňuje právo občanů Česka na svobodnou volbu povolání i přípravu k němu, přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, právo na bezplatnou zdravotní péči a zdravotní pomůcky, zajištění základních životních podmínek, právo na vzdělání (v případě základních a středních škol bezplatné), ženy, mladiství a osoby zdravotně postižené mají právo na zvýšenou ochranu atd.; v Listině je dokonce uvedeno právo na příznivé životní prostředí.

Tady čtu, Azore, že kontrolní balík tvé boudy prodal FNM kočičce…

Sociální záruky V určitém slova smyslu je romská otázka okrajovým problémem české společnosti, který nevypovídá o stavu transformace. Z druhé strany se v ní však odráží nedostatky ve výchově k lidským právům, ale hlavně nenaplnitelnost humanizačního poslání ideje lidských práv v podmínkách prohlubující se sociální diferenciace a zablokování možností vertikální mobility pro sociálně nejslabší jednotlivce a skupiny. V dokumentu Charty 77 O postavení Cikánů-Romů se uvádělo, že ve školním roce 1970/1971 chodilo v České republice do zvláštních škol 20 % všech romských dětí oproti třem procentům dětí z většinové populace. Dnes podle odhadu některých odborníků až 80 % všech romských dětí navštěvuje zvláštní školy; zhruba 50 % všech dětí ve zvláštních školách 70

Lidská práva

jsou romské děti, přestože romská populace tvoří dvě procenta obyvatel. Výsledkem je celá řada kvalifikačních a obecně sociálních handicapů. I toto je jeden ze zdrojů skutečnosti, že 70 % dospělého romského obyvatelstva je nezaměstnaných, což je přirozený zárodek sociálních a národnostních konfliktů. Z hlediska dalšího vývoje je vedlejší, jaký je důvod této nezaměstnanosti – zda se projevuje osobní nezájem o práci, snaha žít jen na úkor státní podpory, nebo zda je příčinou nerovného postavení rasismus při přijímání do zaměstnání, škol či nevýhoda vyplývající z rodinného prostředí při startu do života. Krize se objevuje ve chvíli vyostření rozporů do té míry, že selhávají normální kanály individuální vertikální mobility, vytrácí se možnost získat vlastním úsilím vyšší společenský status. Spojené státy jsou důkazem, že v takové situaci zůstává jediným vyzkoušeným způsobem, jak takovou sociální skupinu plně začlenit do života, tzv. pozitivní diskriminace. Konkrétně to znamená dávat přednost Romům, zjevně znevýhodněným historií, při přijímání do škol, zaměstnání, do státní správy, a to včetně policie atd. Je to cesta nepopulární, nákladná, pomalá, plná omylů, ale i plýtvání. Není však jiné cesty tam, kde se chce vytvořit skutečná rovnost příležitostí a zastavit růst rasové nesnášenlivosti. Jen zdánlivě jiným problémem jsou bezdomovci. V České republice jich dnes žije přibližně sto tisíc a jejich počet se ročně zvyšuje o 10 %. To se děje v podmínkách, kdy došlo k radikálnímu poklesu bytové výstavby a zcela chybí výstavba sociálních bytů. Přidává se otázka, jak zlepšovat naplňování lidských práv v podmínkách růstu kriminality a nezaměstnanosti. Nelze si navíc představit, že bude v silách této společnosti a státu naplnit ideály lidských práv ve vztahu k přívalu uprchlíků. Na tomto příkladě je názorně vidět, že pozitivistické popírání existence lidských práv obsahuje jeden realistický prvek: žádné právo člověka nemůže být zajištěno bez jeho sociálního uznání; mimo sociální zdroje nejsou žádné jiné možnosti naplnění a záruky lidských práv. A co poražení? Zahraniční kritiku, přicházející zvláště z Rady Evropy, tzv. lustračního zákona oficiální místa odmítají. Tato kritika se však opírá o dva důležité principy právního státu: • nelze postihovat činy, které v době svého spáchání odpovídaly platným zákonům; • nelze používat principu kolektivní viny, tedy trestat bez zjištění konkrétní individuální odpovědnosti, faktické skutkové podstaty. Navíc morálním problémem je i skutečnost, že se zmíněný zákon vztahuje též na lidi, kteří po srpnu 1968 aktivně působili dvacet let v disentu. Kulturní rozměr uplatňování lustračního zákona názorně ukázala nedávná aféra kolem vídeňského primátora H. Zilkeho: až příliš často se postupuje podle principu napřed veřejná skandalizace, pak případné vyjádření druhé strany a nakonec hledání důkazů. To vše vyvolává otázku, jak v podmínkách transformace od autoritativního či totalitního režimu k liberální demokracii uplatňovat články Listiny základních práv a svobod, které říkají, že každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a bylo chráněno jeho jméno a že každý má právo na ochranu svého 71

Lidská práva

soukromí a před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. Počet lidí, které lustrační zákon diskriminuje, není veřejně monitorován ani státními orgány, ani nezávislými organizacemi. Tyto příklady se mohou jevit jako okrajové, tedy nevyjadřující základní směr transformace. Obecně však platí, že míra zajištění lidských práv je dána ochranou slabých a menšin – politických, národnostních či etnických, náboženských, názorových, menšin s odlišnou sexuální orientací atd. Způsob zacházení s poraženými, to znamená přechod od tzv. revolučního práva k liberálnímu právu, ukazuje, jaká je faktická povaha režimu. Nelze v nadšení nad porážkou komunistů omlouvat jednání Pinocheta v Chile či schvalovat, že oficiální obhájci lidských práv projevují více než pochopení pro bývalého indonéského prezidenta Suharta, který má podle údajů jeho vlastní administrativy na svědomí 80 tisíc lidských životů, podle nezávislých pozorovatelů 500 tisíc a podle opozice 1,2 milionu. Existují odlišné kodexy lidských práv a naděje na jejich naplnění je mimo jiné spojena se vzájemným pochopením těchto odlišností. Obecně ale platí, že právo je odůvodněným nárokem člověka, a to v každé době a v každém regionu – nelze vyměnit dnešní práva za příslib lepších zítřků. Bylo by chybou domnívat se, že transformace postsocialistických zemí prostým formulováním norem a odvoláváním se na mezinárodní smlouvy otázku lidských práv jednou provždy vyřešila. Zápas o lidská práva rozhodně nebyl ukončen – a nelze zapomínat, že dnešní porušování lidských práv jsou zítřejší konflikty. P. S.: Horká linka, nepřetržitá faxová služba do Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva v Ženevě, otevřená obětem porušování lidských práv, jejich příbuzným a nevládním organizacím: (+41-22) 917 0092 EKONOM 1998/52

72

Lidská práva

ETICKÁ VÁLKA Nikdo menší než nejvyšší představitel České republiky našel v dějinách válku, která je morální. Důvodem má být fakt, že válku na Balkáně nevede NATO jménem určitých zájmů, ale jménem principů a hodnot. Je to prý válka nadřazující lidská práva právům státu. Podle projevu českého prezidenta v kanadském parlamentu je válka proti genocidnímu režimu etická. Úmluva o zabránění a trestání zločinů genocidy z prosince 1948 pokládá za genocidu čin spáchaný v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou či náboženskou skupinu. Masové vyhánění obyvatelstva z jejich sídel lze za takový čin pokládat. Kdo ale rozhodne, která strana se v páté válce na Balkáně v tomto století při vyhánění obyvatelstva dopouští genocidy a která nikoliv? I haagský tribunál konstatoval, že vyhnány byly nejen statisíce Albánců, ale i statisíce Srbů. A jak se rozezná od genocidy bombardování celého státu, když potrestán má být jen režim? Pro někoho může být právě válka v Jugoslávii historické novum, ovšem vražedná důslednost znalců věčného Dobra a Zla je známá po tisíciletí. Kořeny dnešních představ o spravedlivé válce jsou v křesťanské etice 4. století, kdy na oficiální církevní úrovni došlo k přechodu od pacifismu k víře v právo a povinnost bojovat za správnou věc. Pacifismus byl nahrazen spory o to, co je spravedlnost. Spravedlivou se tak stává svatá válka ve jménu principů a hodnot, tedy zabíjení jinověrců. Věří-li někdo v jiného boha nebo v jinou koncepci lidských práv, je třeba vést proti němu džihád. Politikové, kteří se domnívají, že právě oni pochopili, co je Dobro a Zlo, hřeší proti bohu i rozumu. Svému názoru na zabíjení přisuzují pravomoc nejvyššího soudu. Štěpí lidstvo v duchu svých vizí na My a Oni, přičemž proti Oněm je možné ve jménu Dobra cokoliv. Státnická politika, která má vytvářet snesitelnou harmonii rozličných zájmů, se mění v bitvu Armagedon. Skutečná etika státníka však není dána znalostí absolutního Dobra. Začíná pochopením neúplnosti vlastního poznání a tolerancí k jiným názorům. Fanatismus pak vyrůstá z nevzdělanosti a egocentrismu, jenž vlastní zájmy a hodnoty pokládá za univerzální, věčné a ideální. Takzvaná etická válka přináší smrt tisícům nevinných lidí. Kdo a jakým právem za ně rozhodl, že mají zemřít ve jménu falešných představ o mravnosti? EKONOM 1999/18

KNOFLÍKOVÁ VÁLKA Militarizace politické kultury, která doprovází bombardování Jugoslávie, tvrdě zasáhla střední Evropu. Válečná krutost se stává samozřejmostí, eskalace násilí je vydá74

vaná za morální povinnost – válka se změnila v užitečné řemeslo postavené téměř na úroveň medicíny. Politici se předhánějí v přísahách věrnosti vojenským štábům o jejichž činnosti nemají potuchy. Novináři ochotně šíří informace, jejichž původ a funkci neznají. Obrazy z páté války na Balkáně ztrácejí po měsíci bojů časový rozměr – to vše přece bylo v novinách včera i předevčírem. Na obrazovkách televizorů pozbývá lidské tragedie kolorit místa a i doby natočení. Všední den války v Evropě, jako každý jiný… Liberální politik se v posledních týdnech změnil v živý důkaz, že původní profesí státníka bylo stát v čele vojsk. Každý politik má historicky v genech zakódovány reflexy vojevůdce. V kouři spálenišť páté války na Balkáně dostává obraz vyššího cíle podobu klukovské solidarity v podobě nežalovat na kamarády, aby se následně změnil ve vojáckou disciplínu. Politik má vždy sklon zjednodušovat si povinnost analýzy obrazem nepřítele, kterého je třeba zničit. Do budoucna se odsunula naděje, že válečnické atavismy kreslící obraz nepřátelského člověka či kultury bude nahrazen představou nepřítele v podobě takových překážek kvalitního života člověka jako je nezaměstnanost, ekologické problémy, úpadek kultury. Dnes se z nadšených obdivovatelů protiválečných bonmotů lékařů ze seriálu M.A.S.H. stali horliví propagátoři letecké války. Letecká válka Když byl v roce 1794 poprvé ve Francouzské revoluci použit balón k vojenským účelům, nikdo nemohl tušit, že se začíná rodit nový sen mnoha vojáků, na jehož konci je představa konečného vítězství dosaženého ze vzduchu. První vize strategické letecké války je záležitostí období po 1. světové válce a pochází z pera italského generála G. Douheta a prvního velitele Královských leteckých sil Velké Británie H. Trencharda. Douhetova kniha Nadvláda ve vzduchu představuje letectvo nejen jako kvalitativně novu zbraň, ale jako zbraň rozhodující. Hlavním úkolem letectva se má stát zničení průmyslového potenciálu protivníka, rozrušit komunikace a systém zásobování, vyvolávat paniku a strach, rozvrátit morálního ducha armády i obyvatelstva. Za zvláště zranitelná byla prohlášena civilní centra, jejichž bombardování mělo vést k masovým bouřím, kolapsu vlády, revoluci – a ke kapitulaci. „Kdo má nadvládu ve vzduchu a má k tomu odpovídající úderné síly, ten si chrání celé své území a svá moře před nepřátelskými leteckými útoky a současně protivníkovi znemožňuje provádět pomocí letectva jakoukoliv jinou podporu pozemních a námořních operací,“ psal ve 20. letech G. Douhet. Neopomněl dodat, že takováto převaha se získává momentem překvapení, což vyžaduje, aby údery letectva předcházely vlastnímu vyhlášení války. Douhetovy představy nalezly velkou odezvu v Německu. Symbolem teroristického bombardování civilních center se stalo malé baskické město Guernica, které německé letectvo zničilo roku 1937 v době občanské války ve Španělsku. O důvěře v sílu letectva svědčí i povaha přepadení Polska v roce 1940, bitva o Anglii, ale i bombardování Bělehradu v roce 1941, při němž Luftwaffe zabila 17 tisíc civilistů. V čisté podobě se ovšem pokoušely realizovat Douhetovu teorii za 2. světové války jen Spojené státy a Velká Británie. Americká a britská strategie za sebou zanechala po bombardování Hamburku 75

v roce 1943 čtyřicet tisíc mrtvých, po bombardování Drážďan v roce 1945 třicet tisíc zabitých civilistů. Svržení 2,6 milionů tun bomb na „německou Evropu“ sice mělo vojenský význam, nebylo ale rozhodujícím nástrojem vítězství. Po skončení světové války sehrálo obdobnou roli např. i masivní bombardování Hanoje a Haiphongu v roce 1972 během války v Indočíně: během dvanáctidenního bombardování bylo tehdy svrženo 36 tisíc tun bomb, což bylo více než za celé období od roku 1961. Vzhledem k dobré vojenské i civilní obraně zahynulo jen 1600 civilistů a válka, v níž celkově padly přibližně 2 miliony lidí, rozhodnuta nebyla.

Říkal jsi, táto, že nás vedete do Evropy. Tak proč mě posíláte na Balkán?

Skutečným svátkem strategické letecké války byla válka v Perském zálivu v roce 1991, které se na straně spojenců účastnilo více než 2250 letadel a za pět týdnů bylo svrženo více než 88 tisíc tun bomb. Tehdy se zrodil onen „optimistický“ model války, který síly NATO realizují i v Jugoslávii: (a) po zničení nepřátelské protiletadlové obrany následuje (b) bombardování vojenských, politických a případně dalších center, zničení infrastruktury a vše doprovází či následuje (c) hrozba pozemní operace nebo omezená pozemní operace, která donutí protivníka ke kapitulaci. Útok začaly střely s plochou 76

dráhou letu Tomahawk odpalované z válečných lodí, bojové bombardéry F-117A Stealth vyzbrojené „inteligentními“ laserem naváděnými bombami a letadla F-4G odpalující protiradarové rakety HARM. Ke slovu přišly strategické bombardéry B-52G. Za nimi následovaly bitevní letouny, které zajistily nejen nadvládu ve vzduchu, ničily velitelská centra a spoje, ale podporovaly i pozemní síly. Vrtulníky AH-64 Apache a AH-1 Cobra odpalovaly laserem naváděné rakety Hellfire proti tankům a jiné obrněné technice. Nezastupitelnou roli sehrál letecký řídící systém AWACS. Během 100 hodin bylo osvobozeno město Kuwait a desítky tisíc iráckých vojáků byly zabity, zajaty nebo rozehnány. V době, kdy bylo vedení Iráku donuceno kapitulovat, činily celkové ztráty protiirácké koalice 149 mrtvých a 513 raněných. Takto se válka změnila v představu chirurgicky přesného řezu, který navíc díky přímému televiznímu přenosu dostal podobu počítačové hry – ve válku, v níž lze pouhým mačkáním knoflíků na dálku přes obrazovky počítačů ničit zlého protivníka. Potvrdit se tak měla představa, že vojenského vítězství lze dosáhnout bez 58 tisíc zinkových rakví a 153 tisíc zraněných, dopravených do USA z bojišť Vietnamské války. Kosovské pasti Dnešní postavení Spojených států je takové, že jeho taktickým vzdušným silám – skládajícím se z masově nasazených letadel, střel s plochou dráhou letu, přesně naváděných pum a v neposlední řadě letadlových lodí a spojovacích družic – nemůže klasickou cestou čelit žádný stát či koalice. Navíc jsou USA schopny vést letecké války tohoto typu na několika místech světa najednou. Stále tu však zůstává jeden důležitý problém: převoditelnost letecké převahy na úplné politické vítězství. Černou můrou celé operace se stala otázka věrohodnosti. NATO po měsíci bombardování nasazuje do operace proti malé Jugoslávii čtyřnásobek svých původních sil, ale bez hmatatelného vítězství. Jediné, čím se dnes může Brusel pochlubit, jsou vedlejší důsledky bombardování, o nichž se lze jen dohadovat, zda byly zakalkulovány, předvídány, či dokonce chtěny: • Jugoslávie se mění v ruiny, na nichž došlo k sjednocení národa za vedením, které mělo být podle oficiálních prohlášení potrestáno či dokonce odstraněno. Tato národní jednota se jeví jako velký vklad do dalších bojů, a to zvláště v případě pozemních operací NATO. Je ovšem nutné připomenout, že dnešní izolace Jugoslávie je z řady ohledů větší než byla v době hrdinských bojů v době 2. světové války, mezinárodní morální podpora je slabší a vyčerpá se snáze než sklady bomb. Romantický duch komunistů 40. let, věřících v konečné vítězství a celosvětovou antifašistickou frontu, nemůže zoufalství nahradit. Nelze ani dělat zjednodušené analogie s vietnamskými boji: chybí přímá podpora Číny a Sovětského svazu a existuje řada technik, jak partyzánskou válku porazit. Podpora domácího obyvatelstva partyzánům v Indočíně a v Kosovu bude určitě odlišná. Partyzány lze ale porazit například fyzickou likvidací politických struktur odboje, jak to udělali po 2. světové válce např. Britové v Malajsii a jak to ve Vietnamu po roce 1967 zkoušela CIA v operaci Fénix; 77

•

•

•

Šíří se a prohlubuje utrpení kosovských Albánců, kteří měli být ochráněni. Státníci i mluvčí NATO se tváří překvapeně – což je buď pokrytectví, nebo projev nezměrné hlouposti a je otázkou, která z těchto variant je horší. Každá z válek na Balkáně, a dnes probíhá pátá v tomto století, byla spojena s etnickými posuny. Je nesmyslné vyčítat jugoslávské armádě, že se v předvečer očekávaného útoku NATO rozmístila a rozptýlila v Kosovu. Byl to nejlogičtější tah s cílem zabránit leteckému zničení a zároveň způsob, jak zajistit území provincie před pozemním útokem. Bomby pak stejně logicky směřují na kosovské území. Zrůdná eskalační logika pak nutí Albánce i Srby k útěku z Kosova; Západoevropská veřejnost se dílem odvrací či odvrátí od vládnoucích levicových a zelených stran. Rostoucí popularita některých válku podporujících levicových státníků je dána jak podporou ze stany pravicové části veřejnosti, tak i v důsledku válečné propagandy. Podpora veřejnosti je udržována pomocí militarizace politické kultury, což je zásadní ustoupení od humanistických ideálů levice; Mění se koncepce zahraniční politiky USA. B. Clinton stále více přibližuje svůj vojenský a zahraničněpolitický program těm republikánským plánům, které před volbami kritizoval. V době vrcholícího skandálu amerického prezidenta prohlásila H. Clintonová, že se jedná o pravicové spiknutí. Dnes je možné dodat, že toto spiknutí bylo úspěšné. B. Clinton zvýšil vojenské výdaje, obnovuje program hvězdných válek, pokračuje kvalitativní zdokonalování strategických i taktických zbraní. Spojené státy bombardováním Jugoslávie daly jasně najevo, že se při prosazování svých představ nebudou vázat mezinárodním právem obecně a Chartou OSN zvláště;

78

•

Rusko se sjednocuje na pozících proti NATO a USA. V roce 1989 z vnitropolitických důvodů házel Kreml přes palubu jednoho svého spojence za druhým. Dnes ze stejných vnitropolitických důvodů musí podporovat Jugoslávii. Vzhledem k poměrům na ruské politické scéně lze očekávat, že i Jugoslávii bude souzeno poznat, že opírat se o upadající velmoc je beznadějné. Radikalizace ruské veřejnosti i elity v důsledku agrese NATO na Balkáně bude sice sloužit jako katalyzátor vnitrostátních procesů, ten však bude mít jiné časování než válka v Jugoslávii; • Ve stínu rozvalin mezinárodního práva odzkoušely Indie a Pákistán novou balistickou raketu středního doletu. Právní nihilismus, který zachvátil mezinárodní politiku, dnes učí nejen Rusko, ale i Čínu, Indii a další státy, že pouze síla jim může zaručit samostatnost v současném světě. Měsíc po zahájení bombardování Jugoslávie se ukazuje základní slabost strategie letecké války v moderních podmínkách. Spojována s liberální rétorikou o demokracii a lidských právech ústí do absurdní představy, že lidé budou osvobozeni vybombardováním území, na němž bydlí. Zároveň obdobně jako při bombardování Německa za 2. světové války, ale i při masovém bombardování severního Vietnamu a Iráku, se ukazuje, že veřejnost vnímá letecké útoky jako natolik hrubý nástroj, že se sjednocuje k odporu. Vedle optických efektů hořících skladů paliva, mrtvých civilistů a zničených nevojenských objektů hraje pravděpodobně psychologicky významnou roli i představa, že porážka by znamenala dostat se do područí barbarského protivníka. I při chirurgicky přesných zásazích teče nevinná krev. Bez hranic a práva Zatím se ale z dostupných informací o nové doktríně a z dosavadního postupu NATO ve válce na Balkáně dá pouze vysoudit, že si NATO zatím ponechá ve své strategii (a) možnost zaútočit jadernými zbraněmi jako první, (b) v rozporu se svým vlastním původním statutem se nebude řídit Chartou OSN, (c) přestane být pouze vojenskou obrannou aliancí členských států, (d) bude používat sílu podle vlastního uvážení v regionech podle vlastního výběru a v konfliktech podle vlastního výběru. To platí bez ohledu na slavnostní prohlášení, přednesená při oslavách 50. výročí založení NATO. Bombardování Jugoslávie je způsob, jak otestovat solidaritu spojenců, slabost odpůrců a nepřátel v situacích, kdy aktivity NATO jdou za rámec platného mezinárodního práva. Postupné prosazení se disciplíny v NATO ukázalo, že prostor pro novou doktrínu zde je, byť je dán ekonomickou závislostí některých zemí, ne ztotožněním se s cíli. Odpůrci se ukázali slabí. Technologická převaha novou doktrínu v zásadě umožňuje – říká se tomu právo silnějšího. Americký časopis TIME zveřejnil charakteristiku hlavních etnických ozbrojených konfliktů posledních let. Podle těchto údajů zahynulo do začátku bombardování letadly NATO v Kosovu více než 2 tisíce lidí. Za třicet let sektářských konfliktů v severním Irsku zahynulo 3,2 tisíce lidí. V Bosně a Hercegovině zahynulo více než 200 tisíc, v Turecku 79

37 tisíc, v Čečensku 40 tisíc, v Náhorním Karabachu 35 tisíc. Boje kolem Kašmíru si vyžádaly život více než 25 tisíc lidí, s konfliktem v Tibetu spojují autoři studie smrt 1 milionu lidí, v občanské válce na Srí Lance od roku 1981 přibližně 56 tisíc lidí, v boji o nezávislost Východního Timoru na Indonésii 200 tisíc lidí. Sedmiletá občanská válka v Alžíru přinesla smrt 65 až 80 tisícům lidí, za stejné období v Libérii zahynulo 250 tisíc lidí. Jestliže v konfliktech v Siera Leone zahynulo 3 tisíce lidí, pak v Súdánu 1,9 milionu, v Angole 1 milion, v Demokratické republice Kongo 10 tisíc, při stodenních etnických čistkách ve Rwandě 800 tisíc až 1 milion lidí, v Eritreji 10 tisíc a v Somálsku více než 300 tisíc lidí. A správné by bylo připojit i obdobně tragická čísla z Latinské Ameriky.

Mise probíhá velmi úspěšně, pane, ale docházejí nám Srbové! I tato povrchní matematika, znázorňující tragiku lidského osudu na přelomu tisíciletí, ukazuje pasti nové strategie USA a NATO: ze zmíněných konfliktů se vojensky angažovaly pouze v Somálsku, Bosně a Jugoslávii, připočíst lze ještě intervenci na Haiti v roce 1991, kde zahynuly stovky lidí. Chtějí-li NATO a Spojené státy dostát svým propagandistickým závazkům, měly by zaútočit na přibližně dalších deset míst ve světě. Přes všechnu silovou převahu USA a NATO si lze jen obtížně představit, že takovéto angažování by ekonomiky a veřejné mínění zmíněných států utáhly. Nastoupit musí tudíž selekce lokalit, kde budou lidská práva hodna pozornosti a kde nikoliv. A tento výběr neprobíhá a nebude probíhat podle humanistických, ale podle geopolitic80

kých kriterií. Oblast, která si zaslouží pozornost, nebude vybírána podle utrpení obyvatel, ale podle vlastních zájmů. Válečné zločiny Vize obrany západních hodnot na balkánském bojišti je sice lákavá, ale stále vrací otázku, co vlastně tyto hodnoty jsou. Nedávno se v Hospodářských novinách ptal český orientalista M. Mendel, zda tyto hodnoty představuje Turecko svým bojem proti Kurdům, které od svého vstupu do NATO zažilo tři vojenské diktatury spojené se stovkami politických poprav v 50. a 80. letech. Představovalo je Salazarovo Portugalsko jako členský stát NATO, nebo černí plukovníci v Řecku? Pod tlakem propagandy lze zapomenout na brutalitu portugalských kolonistů do roku 1975, na masové vyhánění obyvatel, internační tábory a politické popravy. A co kulturní Francie s její špinavou válkou v Alžírsku včetně vykořenění celých venkovských oblastí a masových deportací vesničanů do internačních táborů? Válečná krutost patří k evropské tradici – a této části tradice je třeba se vzpírat. Kritika flagrantního porušení mezinárodního práva, kterého se dopustilo NATO bombardováním Jugoslávie neznamená, že by nebylo nutné hledat nástroje potrestání zločinů, k nimž v této válce na Balkáně dochází. Naopak, je třeba usilovat o to, aby každý Srb, Albánec, Chorvat, ale i Američan nebo Brit, jenž se dopustil protiprávního jednání, byl potrestán. Už z tohoto výčtu je patrné, že neexistují zločinné národy. Propagandistická fikce personifikující veškeré zločiny páté balkánské války v postavě S. Miloševiče a případně srbského národa je nesmyslná. Na Balkáně se válčí několik století a bylo by vskutku naivní domnívat se, že konflikty budou zažehnány několikaměsíčním bombardováním, změnou režimu Jugoslávie a decimací jednoho národa. Válka je posledním argumentem v politice, kde alespoň jedna strana postavila jinak nedosažitelné cíle či neměla schopnou diplomacii. Válka je selháním lidského rozumu. Sám pojem válečného zločinu je zavádějící – zločinem je především sama válka. Válka vytváří podmínky pro to, aby zlo v lidech dostalo volných průchod, aby lidé s násilnickými sklony získali společenské oprávnění pro naplňování svých slabostí a psychických úchylek. A takoví lidé se rodí v každém národě. Válka je sociální objednávkou na vraždění. Je společenskou činností, která vyžaduje a oceňuje lidi, kteří nejlépe umějí zabíjet jiné lidi. Z morálního hlediska je lhostejné, zda tak činí ranou do týla či na dálku mačkáním knoflíků při startu střel s plochou dráhou letu. I nutná sebeobrana je ukázkou nedokonalosti lidského rodu, uznáním, že sociální vztahy jsou nedokonalé. Ovšem příklad Švédska, které se dokázalo v roce 1809 z velmoci proměnit ve stát jenž od té doby neválčí, ukazuje, že jsou i jiné možnosti. Ukazuje, že válka nemusí být věčná. SLOVO 1999/10

81

KDYŽ SE KÁCÍ LES... Základní pomůckou propagandy při obhajobě bombardování Jugoslávie se staly analogie a metafory. Tento únik od racionální analýzy představuje devalvaci humanistického přístupu k politice. Každou lidskou činnost doprovázejí chyby. Pokládat ale tento nedostatek člověka za omluvu pro zabíjení civilistů ve válce je zrůdné. Prohlásit nad mrtvými civilisty, že byli ve vesnici, která představuje legitimní cíl, neboť tam kdysi byli vojáci, se rovná tvrzení, že je oprávněné zabíjet ženy, neboť mohou rodit vojáky. Tvrdit nad zbytky těl pasažérů vlaku či autobusu, že do velkého množství náletů se vloudí statisticky omluvitelná chyba, znamená hlásat, že opilý řidič, který přejel chodce, je nevinen, neboť předtím ujel několik tisíc kilometrů bez nehody.

Ne, Yoricku, tohle je jiný kus, hledám Miloševiče!

Bezbranné dítě Nejčastěji je napadení Jugoslávie přirovnáváno k situaci, kdy je tlučeno dítě nebo když je přepadena žena: v takové chvíli skutečně nelze čekat na příjezd policie a je nutné zasáhnout. Právě tak prý bylo nutné zasáhnout bez ohledu na nedokonalé mezi82

národní právo v Jugoslávii, neboť bezbranní Albánci byli vyhlazováni Srby. Jiné přirovnávání ztotožňuje S. Miloševiče s A. Hitlerem a nutnost zastavit Srby je srovnávána s chybnou politikou usmiřování v podobě podpisu mnichovské dohody, která agresora povzbudila a vedla ke světové válce. Analogie či metafory poskytují závěry bez potřeby sebrat a analyzovat úplný soubor informací. Analogie porovnávají data a události v rámci jedné oblasti zkušeností, přičemž přesouvají znalosti ze známých věcí tak, že zdánlivě vytvářejí znalosti o věci nové. Metafora pak porovnává jevy a události z různých oblastí života a pomáhá pochopit jednu událost ve známějších pojmech z události jiné. Nelze říci, že analogie i metafory v rozhodovacím procesu jen škodí – někdy mohou být úspěšně zvolenou zkratkou v analýze, která je nutná v časové tísni či z důvodu nedostatku informací. V propagandě jde však vždy jen o projev nedostatku inteligence či zlovůli. Válečné zabíjení nelze ospravedlnit žádnými přirovnáními. Kosovská osvobozenecká armáda (UCK) nebyla a není bezbranné dítě či v temném zákoutí přepadená žena. Někdo ji vyzbrojil a vycvičil k subverzním aktivitám v Kosovu. Pro agresi NATO není omluvou, že někdo jiný páchal násilí i na bezbranných Albáncích: utrpení nevinných Albánců i Srbů se bombardováním zvýšilo, ne snížilo. Že v žádné válce v dějinách nebyl ničen protivník tak přesnými zásahy? Jenže onen vedlejší produkt „kácení lesa“ nejsou třísky, ale mrtví lidé. Právo sluhou moci Jenom fanatik popírá fakt, že se v páté balkánské válce vyskytují Srbové, kteří páchají zločiny proti lidskosti. Obžalovat prezidenta Jugoslávie, jak to učinila prokurátorka Mezinárodního soudního tribunálu pro válečné zločiny v bývalé Jugoslávii (TPI), je však čin, jehož cílem je získat jednoduchou propagandistickou výhodu a zablokovat diplomatické řešení. I když zatykač není rozsudek, kdo si sedne za jednací stůl s obviněným, kterého ostatně sdělovací prostředky již odsoudily? Má-li být zatykač brán vážně, je nutné vést válku ke konečnému vítězství – svržení zločinného režimu a okupaci Jugoslávie. Chápat zatykač na pět představitelů Jugoslávie za vítězství práva je zjednodušení. TPI není jediná instituce působící v této oblasti. Jugoslávie obvinila státy NATO z agrese u Mezinárodního soudního dvora v Haagu, tedy nejvyšší soudní instance OSN. Jistě ne náhodou TPI předběhl rozhodnutí haagského tribunálu a mluvčí NATO již naznačil, že případné rozhodnutí haagského tribunálu ve prospěch Jugoslávie Aliance respektovat nebude. Fakt, že se TPI pokouší praktikovat tzv. norimberské právo na Jugoslávii, je chvályhodný – přenáší osobní odpovědnost za válečné zločiny na konkrétní politiky. Je tu však jedna vada na kráse: vybírá si jen Srby a pozapomněl na chorvatského a bosenského (muslimského) prezidenta, tedy F. Tudjmana a A. Izetbegoviče. Někteří jejich stoupenci vedli válku stejnými prostředky jako srbští extremisté. A navíc je zde ještě jedna soudní instituce: loni byl vytvořen Mezinárodní trestní tribunál, který má aplikovat norimberské právo v celosvětovém měřítku. Proč asi Spojené státy finančně a infor83

mačně podporují TPI – a zároveň všemožně brání zprovoznění Mezinárodního trestního tribunálu?

Vypadá to, že tu válku vyhrajeme my, takže za válečné zločiny budou souzeni Jugoslávci! Boj o hranice Nepřetržité bombardování, další vyzbrojování UCK a stále rostoucí propagandistický tlak zpochybňují sliby některých státníků, že se všichni utečenci vrátí do svých domovů. Těžko budou moci při takto pěstované národnostní nenávisti znovu vedle sebe bydlet z Kosova vyhnaný Srb a Albánec. Pomalu si svět začíná zvykat na myšlenku, že Kosovo bude rozděleno. A co dál? Bombardování mostů přes Dunaj odtrhává od zbytku Jugoslávie Vojvodinu. Ta není pouze hospodářsky nejrozvinutější částí Jugoslávie. Je též územím, kde žije 300 tisíc etnických Maďarů a které bylo odděleno od Uher a přičleněno ke Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, nazývanému od roku 1929 Jugoslávie, až po 1. světové válce. Také Vojvodina přišla o autonomii v Srbsku v roce 1989. Když už se dělí Kosovo, proč nepřičlenit alespoň část Vojvodiny k Maďarsku, jak tomu bylo už za 2. světové 84

války? A když už se budou měnit jižní hranice Maďarska, proč rovnou také nezměnit hranici se Slovenskem, která byla též vytvořena po 1. světové válce na úkor maďarské menšiny? Že je to nesmysl? A kdo by před dvěma lety věřil tvrzení, že NATO bude v Evropě několik měsíců bombardovat suverénní stát? Ostatně – když se kácí les... EKONOM 1999/22

NESTŘÍLEJTE, JSOU TAM LIDI! Po třech týdnech se válka stává samozřejmostí. Drama se mění na stereotyp krutosti, nudného opakování hořících továren, rozbitých mostů, kolon běženců, zoufalství utečeneckých táborů. Porovnání návrhů válčících stran ukazuje, že existuje jediný veřejný důvod k pokračování bojů: NATO chce rozmístit své jednotky v Kosovu místo jugoslávských vojsk, Bělehrad tento požadavek pokládá za nepřijatelný. Vše ostatní – od návratu uprchlíků až po autonomii Kosova – tvoří, alespoň pokud jde o veřejná prohlášení, společného jmenovatele všech návrhů. Zatím ani síla zbraní, ani síla ducha není schopna z tohoto polotovaru připravit kompromis. Slušnost se pak mění na absurditu, když po sestřelení civilního vlaku přednese úředník z Bruselu formální ospravedlnění. Tak tomu ale je v každé válce – na dotaz, zda se smí střílet do vagonů Červeného kříže, existuje jediná pravdivá odpověď: „Nesmí, ale může,“ řekl Švejk, „šusa to byla dobrá a von se pak každej vomluví, že to bylo v noci a že ten červenej kříž není vidět.“ S válkou na věčné časy Jsou teoretici i politici, kteří snesou hory argumentů na podporu teze, že válka je věčná. Teologové poukáží na prvotní hřích. Etnologové budou mluvit o vrozené agresivní energii, feministky upozorní na testosteron jako samčí pohlavní hormon coby biologický zdroj agrese. Psycholog ukáže na vrozenou touhu po moci, narcisismus, frustraci či rozumovou nedostatečnost, ale i na výchovu k agresi v rodině, ve školách a sdělovacích prostředcích. Ekonomové budou mluvit o omezených zdrojích, které se rozdělují silou, potřebě oživit výrobu zbrojními výdaji, sociologové poukáží na válkychtivé ideologie či problém politické prestiže. Politologové za zdroj války prohlásí tu aristokratickou vládu, onde kapitalismus, jinde zase totalitní charakter režimu. Jiní zase prokáží, že příčinou války je povaha světového politického systému s nerovnoměrným vývojem moci jednotlivých států. Na vysvětlení války v lidských dějinách neexistuje jednoduchá odpověď, na odstranění válek neexistuje jednoduchý lék. Ti však, kdo z krvavých lidských dějin dovozují, že budoucnost není možná bez válek, by měli vysvětlit, proč antropologové našli různá společenství, kde sice existují konflikty, ale neznají tam násilné formy jejich řešení. Podle některých autorů od počátku 16. století nevedla jedna pětina států válku. A obecně: jestliže se válka opakuje, znamená to, že se opakuje i mír – a lidská povaha je tedy v určité konstelaci příčinou války, v jiné pak příčinou míru. Přestože je obtížné 85

vysvětlit důvody válek, není nutné pokládat boj proti válce za beznadějný – a to i v zemích, v nichž se politici předhánějí ve válečném nadšení. Ti, kdo dnes disciplinovaně opakují hesla o konečném vítězství, by si měli uvědomit, že nejvíce NATO škodí ten, kdo jej podporuje v jeho chybách. EKONOM 1999/16

Kosovo je konečně multietnické. Jsou tu Američani, Angličani, Francouzi, Němci, Češi, Albánci a dokonce i pár Srbů!

SLAVIT KONEC VÁLKY, NE VÍTĚZSTVÍ! Bombardování Jugoslávie vneslo do mezinárodních vztahů pozoruhodný chaos. Válku začalo NATO, tedy organizace čítající 19 států, a to v duchu své nové doktríny bez ohledu na názor Rady bezpečnosti OSN. Plán ukončení války připravila ale skupina G8, tedy šest států NATO, Japonsko a Rusko. Ke schválení byl předložen Radě bezpečnosti OSN, kde o něm rozhodovaly tři státy NATO, opět Rusko, ale tentokrát bez Japonska, zato však s Čínou. Hledání kompromisu mezi velmocemi vyústilo v nejednoznačnost přijatých dokumentů. Proto v závěrečné fázi Moskva nemusela brát ohled na mapy připravené v Bruselu, kde zase nebrali v potaz přání Kremlu na vlastní sektor v Kosovu. Ruští vojáci vjeli na volné území této tak zvaně jugoslávské provincie a vykolíkovali si svůj sektor pomocí obrněných transportérů. Přišli první a získali tak právo na zábor jediného letiště. Prestižní spory pak uhlazují dva prezidenti, jeden z USA a druhý z Ruska. 86

Tak vypadá svět, který se zřekl mezinárodního práva. Řešení se nehledá s použitím norem či ideálů spravedlnosti, ale na základě vyvažování mocí velkých států. Proto se v průběhu hledání koncovky bombardování Jugoslávie množství členských států NATO, podílejících se bezprostředně na rozhodování, snižovalo. Zcela legitimní iniciativa české a řecké vlády nezapadla proto, že by byla obsahově nesmyslná. V mezinárodních vztazích na konci 20. století je argumentační síla názoru dána mocí a Řecko i Česká republika – ač jsou členy NATO – patří mezi slabé státy. Nová doktrína NATO se ukázala jako životaschopná, Spojené státy jsou nejsilnější zemí světa. Albánci se vracejí do Kosova a na řadě jsou Srbové, aby utíkali. Slavit takovéto vítězství se příliš podobá těšení se na příští války. I když lze spočítat, která ze stran si odnesla z jugoslávských rozvalin větší zisky, není dobré radovat se na bojišti. Mnohem moudřejší by bylo vzpomenout Abrahama Lincolna, který spory o to, jak naložit s poraženými v občanské válce, srovnal památnou větou: „Všichni jsme Američané!“ A tak je třeba dnes politikům, kteří věří vlastní propagandě o zločinech srbského národa a chtějí vše dotáhnout až k jeho úplnému ponížení, do omrzení opakovat: „Všichni jsme lidé!“ EKONOM 1999/24

NEZNÁMÁ EVROPA Konflikt na Balkáně otevřel novou etapu dějin. Po pěti stoletích vývozu násilí se na starý kontinent vrací válečníci z jiného světadílu, a to vybaveni silou, jíž není nikdo schopen čelit. Otázkou je, zda rodící se ekonomická a politická jednota tohoto regionu může být konkurenceschopná a zda je to vůbec žádoucí. Málokteré slovo je dnes v postsocialistických zemích tak módní jako výraz „geopolitika“. V příručkách i učebnicích o geopolitice, které se vyrojily jako pověstné houby po dešti, se to hemží nejrůznějšími definicemi, přičemž jedno mají téměř všechny společné: geopolitika vypráví o zeměpisném prostoru. Tato pravda v sobě skrývá záludnost. Nic není v politice tak trvalé jako zeměpisný profil. Za celá tisíciletí se Evropa nehnula z místa – a přesto se její geopolitická charakteristika změnila a mění. Problém je totiž v tom, že geopolitický význam konkrétního místa je dán jeho mocí. Po staletí byla Evropa centrem světového politického systému. Greenwichský poledník je věčným svědkem zašlé slávy britské říše, od níž jako od středu Země se mapovaly staré i nové kontinenty jako okolí. Mapy vyprávějí nejen o povrchu planety, ale i o silokřivkách – někdy jazykem propagandy. Dnes si politologové zvykají na mapy světa, u nichž střed projekce tvoří Spojené státy. Přesto se i toto pojetí může interpretovat dvojím způsobem: • USA využijí svého výjimečného postavení ve světě k posilování demokratických prvků globalizace. Představa o novém světovém řádu, se kterou přišel americký 87

•

prezident G. Bush v roce 1990, odrážela optimistickou vizi rostoucí harmonie zájmů a kooperativního jednání v mezinárodní politice pod patronací Spojených států. Základem řešení konfliktů by měla být tzv. měkká moc, tedy nevojenské prvky moci státu, především ekonomická převaha; USA využijí svého výjimečného postavení k upevňování hegemonie, asymetrie ve světovém politickém systému a rentiérského charakteru americké společnosti. K řešení konfliktů bude používána vojenská síla. Bombardování Jugoslávie, ale též loňský postup ozbrojených sil USA a Británie vůči Iráku, naznačují, že vítězí tato představa.

Válka Made in U.S.A. Téměř pět století se mohla Evropa – tento po Austrálii druhý nejmenší kontinent zabírající pouhých sedm procent zemské pevniny – právem domnívat, že představuje střed světa. Ostatní světadíly byly dobrovolně nebo v důsledku donucení odsouzeny Evropu následovat či dohánět. První se proti této roli vzbouřily dnešní Spojené státy: jejich vznik je výsledkem první úspěšné protikoloniální revoluce. I když se může zdát, že USA jsou kulturní replikou Evropy, geopoliticky jde o odlišné mocenské centrum, jehož vztah k Evropě prošel třemi hlavními proměnami. • Monroeova doktrína. Byla vyhlášena v roce 1823 a mířila proti vměšování evropských mocností do záležitostí Latinské Ameriky. Americký kontinent byl prohlášen za sféru životních zájmů USA. Tehdy se ovšem musela Monroeova doktrína opírat o shodný zájem Británie a USA, tedy i o sílu britského loďstva. • Světové války. Vylodění 200 tisíc vojáků generála J. Pershinga během 1. světové války představuje zlom: Spojené státy se začínají podílet na řešení vnitřních sporů starého kontinentu. Udržení žádoucí podoby rovnováhy v Evropě se začalo pokládat za životní zájem USA. Obdobně se tomu stalo v průběhu 2. světové války, přičemž Západ dospěl k názoru, že zachování stability po jejím skončení není možné bez trvalé přítomnosti amerických vojsk v Evropě. Tento princip je obsažen i v nové doktríně NATO. • Pátá balkánská válka. Válka proti Jugoslávii je první americkou válkou v Evropě. Podle francouzských zdrojů lze použitou munici při tomto bombardování rozdělit na americkou a evropskou v poměru 9 : 1, tedy na každý výbuch připravený v evropských zbrojovkách jich připadne devět z arzenálů USA. Spojené státy se podle předběžných údajů podílely 75 procenty na válečných výdajích. Zároveň ale USA spojují své vojenské aktivity na Balkáně s druhotnými zájmy; toto užití síly na starém kontinentě ztrácí pro ně podobu existenčního rizika. USA povahu rovnováhy v Evropě nejen garantují – mohou ji diktovat. Jedním z nejpozoruhodnějších aspektů války na Balkáně je fakt, že americká diplomacie prosadila svůj názor v Bruselu tak, že v případě nutnosti dokázala uhlídat konsenzus. Ve všech rozhodujících okamžicích získala souhlas Řecka, Itálie a Francie. Ukazuje se, že 88

i takový přirozený spojenec Jugoslávie, jakým je bezesporu Řecko, je dosaženým stupněm ekonomické globalizace natolik svázán s USA, že přizpůsobí své okamžité politické požadavky dlouhodobým ekonomickým zájmům. Rusko postupovalo obdobně. Výsledek války v Jugoslávii nepovede k podlomení politické vůle ve Washingtonu prosazovat svou nadřazenost silou. A tato nadřazenost existuje. Právě bombardování Jugoslávie názorně prokázalo, že např. letadla B2 startující ze základny Whiteman v USA mohou bez mezipřistání bombardovat jakékoliv místo v Evropě, a to s přesností do té doby neuvěřitelnou. Je jen otázkou politického rozhodnutí, zda ponesou střely s plochou dráhou letu, nebo 16 jaderných bomb – to vše tato letadla dokáží. Opačným směrem si tento pohyb destruktivní síly nelze představit, a to ani v případě, kdy do Evropy bude započteno Rusko. I když vojenský efekt bombardování Jugoslávie je nižší, než se snaží ukázat bruselská propaganda, tendence je jasná: ničivý účinek amerických zbraní roste a vojensko-technologická propast mezi USA a Evropou se rozšiřuje. Z geopolitického hlediska představuje válka na Balkáně další pokles specifické váhy Evropy ve světě. Světadíl beze jména Dlouhá staletí slávy Evropy vytvořila pocit o historické neměnnosti jejího centrálního postavení. Jenže v lidských dějinách má vše svůj počátek a konec. Je možné za jádro evropské tradice pokládat křesťanství, ovšem Bible je důkazem toho, jak málo starověk dbal na dělení světa podle dnešních představ o kontinentech: ve Starém ani Novém zákoně se slovo Evropa nevyskytuje. Postava Európé, dcery foiníckého krále, kterou unesl Zeus a jež dala jméno světadílu, má pramálo společného s dnešní vizí Evropy: Európé byla unesena na Krétu a až Caesarovy války galské ukázaly antické středomořské civilizaci skutečný rozměr starého kontinentu. Zárodky dnešního pojetí Evropy vznikaly v 7. století jako reakce na první muslimskou expanzi. I pak se ale slovo Evropa užívalo zřídka, podstatná byla představa náboženské jednoty. Pro politické chápání kontinentu byl významný pojem Republica christiana, vize jednotné křesťanské republiky. Republica christiana byla často připomínána v papežských proklamacích z důrazem na vnější odlišnost, zvláště vůči muslimům. Ještě smlouva, jež v roce 1713 stvrdila Utrechtský mír na konci války o španělské dědictví, pracuje s pojem Republica christiana – byť je to poslední použití na takovéto mezinárodní úrovni. Středověká Evropa existovala bez jasných hranic, ač byla od poloviny 10. do poloviny 13. století křesťanská Evropa zdvojnásobena. Tehdy cestovatel jedoucí ze Sevilly do Berlína či Vratislavi nepoznal nejen hranice, ale ani kulturní změny. Středověké sjednocování Evropy probíhalo jako kolonizace a mělo podobu násilné kulturní integrace. Pak na začátku 14. století samotná idea křesťanstva získala významný geopolitický obsah. Tehdy se rodil obraz evropské superkultury, odvozené od latiny a obecné věrnosti křesťanství. Tato kontinentální ideologie produkovala specifické artefakty, symboly a praktiky, jako jsou mince, sochy, ikony, legální a výchovný systém. 89

Na mapách světa z počátku renesance představuje Evropa malý a zcela křesťanský region. Sekularizace ideje Evropy byla spojena až s rozvojem kapitalismu. Moderní geopolitické vymezení Evropy se zformovalo během třicetileté války jako vyjádření nejvyšší loajality protestantů v boji proti Ludvíkovi XIV. a bylo spojeno s koncepcí spravedlivě vybalancovaného systému suverénních států, náboženské tolerance a rozvoje obchodu. Vestfálský mír z roku 1648 je tak nejen předělem v pojetí suverenity států, ale též přelomem ve zdomácnění představ o nekatolické jednotě Evropy. Nová ideologizace představy Evropy navázala na industrializaci a kolonizaci světa. Ovšem, jak píše britský historický geograf M. Hefernan v knize Smysl Evropy, „i když mnozí komentátoři akceptují, že Evropa musí být výjimečná, neexistuje konsenzus o podstatě této zvláštnosti“. Představa nadřazenosti Evropy nad Amerikou, Afrikou, Asií a Austrálií se rodila v 18. století spojením pojmů kultura, civilizace a progres. V roce 1766 pak pojem civilizace v pojednání abbé de Baudeau o francouzských koloniích v Severní Americe srostl s adjektivem „europénne“, a to ve smyslu vyššího stadia lidského pokroku ve srovnání s americkým, primitivnějším a divošským stadiem. Stejné pojetí lze nalézt v díle A. Smitha. Kontinent bez Ruska V Americe a v Austrálii se ovšem podařilo evropské hodnoty zkopírovat, samozřejmě za cenu genocidy původního obyvatelstva. Na tuto skutečnost se nesmí zapomínat vzhledem k neustálému zdůrazňování civilizační výjimečnosti a nadřazenosti evropské tradice. Představa větší kulturní Evropy bývá právě tak často vztahována na celou evropskou tradici, jako bývá nejrůznějším způsobem zeměpisně ohraničována. Je tomu tak proto, že mezi kontinenty představuje Evropa anomálii: je vlastně malým přívěskem Asie, světadílu, který je více než čtyřikrát větší. Tato skutečnost nalézá svůj specifický výraz v propagandě, ale také v geopolitice. Nelze vyčítat Jiříkovi z Poděbrad, že do svého projektu Smlouvy o nastolení míru v celém křesťanstvu na uspořádání Evropy z 15. století nezahrnul Rusko – bylo tehdy neznámou veličinou. Ovšem neméně slavný Velký plán vévody de Sully, ministra francouzského krále Jindřicha IV., již z nového uspořádání a sjednocení Evropy do skutečné „křesťanské republiky“ vyloučil Rusko (a Maďarsko) z programových důvodů. Podle tohoto projektu ze 17. století, který bývá pokládán za první velkou evropskou geopolitickou imaginaci, Rusko do Evropy nepatří. Vévodovo zdůvodnění představuje klasický argument, který dodnes milují mnozí politici nejrůznějších barev – Rusko je prý sice křesťanské, ale nekulturní. Vize Evropy bez Ruska není ale jen záležitostí Západu. I v samotném Rusku se čas od času rodí geopolitické koncepce, které vidí specifiku tohoto největšího státu světa právě v odlišnosti od Evropy. Vše začalo po pádu pravoslavné Konstantinopole do rukou Turků v 15. století. Tehdy nedošlo jen k odtržení Balkánu, jenž je zdrojem mnoha dnešních náboženských, kulturních a národnostních sporů, od střední Evropy. Zrodila se i první ruská geopolitická koncepce, která charakterizovala Moskvu jako třetí 90

Řím – mnich Filofej prohlásil Moskvu za posledního strážce věčných, nadzemských hodnot. Tato doktrína pak byla do konce 17. století oficiální linií Kremlu. Poté ji vystřídala nezakrytě imperiální varianta zahraniční politiky, která mimo jiné čerpala i z panslavismu. Nejslavnější prací z oné doby je kniha N. J. Danilevského Rusko a Evropa, vydaná v roce 1868; i ta se opírá o představu základního rozdílu Evropy a Ruska. „Evropa nás nepokládá za své,“ tvrdil N. Danilevskij a domníval se, že z historických a kulturně-náboženských důvodů nemůže nikdo považovat Rusko za součást evropského politického systému. Rusko je předurčeno k tomu být věčnou protiváhou, překážkou úsilí liberální Evropy k celosvětové vládě. Tuto roli může ovšem splnit jen při vytvoření všeslovanské federace. Do této federace by se měly s Rusy spojit národy blízké krví a vírou (Bulhaři a Srbové), krví (Češi a Poláci), vírou (Rumuni a Řekové) – a také Maďaři, kteří jsou obklíčeni ze vše stran federací. Centrem této federace měl být Cařihrad, pro což N. Danilevskij viděl geografické, historické a psychologické důvody. Řada podobných i odlišných představ vznikla po celé období zápasů o osvobození slovanských národů od panství Turecka či v rámci Rakousko-Uherska, avšak neméně výrazně se na osudu panslovanské myšlenky podepsala ruská imperiální politika vůči Polsku. Vrcholu své slávy dosáhla panslovanská idea v 60. a 70. letech 19. století, zvláště v době rusko-turecké války. Po příchodu antiruských sil k moci v Řecku a Bulharsku nastalo i v Rusku vystřízlivění. Jeho povahu nedvojsmyslně definoval car Alexandr III.: „Od nynějška má Rusko pouze dva věrohodné spojence. Je to jeho armáda a jeho válečné loďstvo.“ I ruská geopolitika 20. století je ovlivněna představou odlišnosti Ruska a Evropy. V 30. letech psal P. N. Savickij, že Rusko je středem mezi Asií a Evropou, sjednocením evropského Lesa a asijské Stepi. Dnes se ruská geopolitika, oživlá po rozpadu Sovětského svazu, v nejednom případě snaží ukázat na zásadní odlišnost Ruska od Evropy. A nečiní tak jen ústy monarchistických staromilců či pravicových konzervativců. Také v knize G. Zjuganova, nejvyššího představitele ruských komunistů, příznačně nazvané Geografie vítězství – Základy ruské geopolitiky, vydané v roce 1997, se lze dočíst, že „zkušenost ukazuje, že silné Rusko – ať již komunistické, demokratické nebo monarchistické – Západ nepotřebuje“. Izolacionalismus a orientaci směrem na jih a východ pak doprovází geopolitická představa přirozených hranic, což znamená vyřešit stejné úkoly, které Rusko řešilo před čtyřmi stoletími – prvořadým cílem se tak stává znovusjednocení s Běloruskem a Ukrajinou. Inovační ohniska Podle metodologických principů geopolitiky budoucnost patří vojensky silným. Představa o rozhodující síle měkké moci naopak předpokládá, že o rozdělní sfér vlivu nerozhodují kolony obrněných vozidel a svazy bombardérů, ale pohyb informací, kapitálu, zboží a služeb. Každodenním naivním výrazem těchto představ je snaha interpretovat v televizních zprávách politický význam událostí podle denních výkyvů na burze a pohybu kurzů měn. Jednodenní pohyby nemohou být ale jiné než spekulativní 91

a krátkodobé, opřené o představy podnikatelů v oblasti elektronických peněz – a ti zpravidla nevynikají schopností politických analýz. Tak také význam páté války na Balkáně, zvláště pak její zatím poslední části spojené s bombardováním Jugoslávie, nelze okamžitě zachytit na křivce v pohybu poměru euro k dolaru. Ekonomika hýbe dějinami až „konec konců“, tedy v dlouhodobých trendech. Skutečná moc je pozoruhodnou směsí síly ekonomiky, schopnosti politických vůdců a odhodlání lidu. Tato neurčitá amalgáma proměnných zachycuje ale také některé konstanty. Pohled na dějiny vědy přes prizma geografie ukazuje pozoruhodnou skutečnost: většina vynálezů, které rozhodly o civilizačních skocích, pochází z poměrně malého počtu míst. Čína do 15. století a následně Evropa do 1. světové války byly prvními ohnisky. Druhá světová válka nejen rozdrásala celý starý kontinent a s konečnou platností rozhodla o ekonomické převaze USA, ale znamenala i též odliv mozků za oceán – napřed utíkaly před fašismem, pak před chudobou a za lepšími podmínkami pro základní i aplikovaný výzkum. Na druhém pólu světa rozděleného studenou válkou představoval inovační ohnisko Sovětský svaz. Lze samozřejmě s obdivem hledět na japonskou ekonomiku, kolik ale z nejdůležitějších objevů vědeckotechnické revoluce nese japonský podpis, kolik je japonských laureátů Nobelovy ceny? I dnes, přes veškeré úspěchy v evropské integraci, je převaha americké vědy nad evropskou výrazná. To platí, i když jsou připočteny poslední úspěchy ruské vědy, které jsou navíc spojeny s nedostatkem kapitálu a politické vůle k jejich využití v ekonomice a ve službách. Čína se vrací do dějin, ovšem stále zůstává velkou hádankou. Evropská ekonomická integrace vytváří jednotné regionální podmínky pro podnikání. Je nesporné, že sjednocení by mělo umožnit dynamizaci hospodářství. To však samo o sobě neznamená, že se zvedne konkurenceschopnost Evropy vůči USA. Podnikatelské úspěchy Evropy jsou v globálních procesech spojeny pupeční šňůrou s nadnárodními monopoly, z nichž mnohé mají své rodiště a centrály ve Spojených státech. Bylo by naivní domnívat se, že zisky ze soukromého podnikání jsou dnes vždy a zcela realizovány v regionech, kde byly vytvořeny. Nelze automaticky předpokládat, že sjednocený evropský ekonomický prostor bude znamenat významnou politickou konkurenci USA. Jinak než se ziskem je to ale s používáním peněz získaných prostřednictvím daní. Jestliže dnes na Balkáně největší ničivá síla pochází ze Spojených států, pak budoucí rekonstrukce na základě nejrůznějších plánů bude vyžadovat výraznější podíl Evropské unie. Předběžné odhady škod překračují 50 miliard dolarů, což je částka, která by nesmírně zatížila pokladnu Evropské unie a zpochybňuje Agendu 2000, tedy vnitřní reformu i rozšíření o země na východ od dosavadních hranic EU. Peníze vložené do obnovy Balkánu budou nesporně někde chybět. V tomto smyslu lze pokládat bombardování Jugoslávie za americkou válku proti vlastním spojencům. Konec století Mezi mnoha výrazy, které francouzština dala světové kultuře, je i slovní spojení fin-de-siècle, česky konec století. Takto se v dějinách kultury označuje trs dekadentních 92

uměleckých směrů konce 19. století, které odrážely tehdejší převládající náladu evropské společnosti. Někdy se tato nálada spojuje i s monumentální Světovou výstavou v Paříži v roce 1900. Starý kontinent vítal nové století přesvědčen o své nepřekonatelnosti, opojen představou o nekonečné průmyslové revoluci. Korunované hlavy se sešly nad Seinou, aby ukázaly svou historickou samozřejmost, v létě je vystřídali olympionici, aby Paříž mohla říci, že je středem mládí světa. Za 14 let poté vypukla první ze světových válek. Konec 20. století je ve znamení okouzlení elektronikou a je svazován dekadentní televizní kulturou. Zároveň bombardování Jugoslávie ukázalo, že Spojené státy mají dostatek nevojenské moci k tomu, aby přinutily spojence, ale i potenciální konkurenty, k žádoucímu jednání. Tendence návratu k měření práva podle kvality výzbroje sice sníží význam vlastního názoru a odstředivých sil malých států jako je Jugoslávie nebo Česko, na druhé straně nově přinutí velmoci hledat své místo na slunci pomocí zkvalitňování arzenálů. Dnes je možné nalézt v Moskvě politiky, kteří mávnou rukou nad bombardováním Jugoslávie s poznámkou, že o nic nejde, neboť skutečná válka začne až za tři roky, až útok zamíří proti Rusku. Budoucnost světa a místa Evropy v něm by neměly záviset na poměru sil mocností. Globalizace by mohla být osudem, jenž by mohl ukázat na společný úděl lidí všech národů i občanů všech států. Tuto misi má globalizace přes veškeré své nesporné nešvary, ať již se jedná o velkou asymetrii výhod, zrůdnou komercializaci či hrozbu ekologické katastrofy. Prohlubování vzájemné závislosti by mohlo ukázat politikům, že je nutné urychlit úsilí o zvýšení kvality života dnešních i budoucích generací – a že se však k tomuto cíli nemá spěchat na tancích a křídlech bombardérů. EKONOM 1999/29

93

KONFLIKT CIVILIZACÍ Zahraniční politika po studené válce potřebuje nové cíle. Snad nejhrozivější vize budoucnosti předpokládají, že 21. století bude svárem kultur. Nikdo není bezradnější než politik, jemuž chybí nepřítel. Ztratí symboly a hesla, které mu pomáhají mobilizovat masy a činit z nich organizované zástupy svých věrných. Politik, jenž má historicky v genech zakódovány reflexy vojevůdce, vždy měl sklon zjednodušovat si povinnost analýzy obrazem nepřítele, kterého je třeba zničit. Nelze zapomínat, že v moderní době generálové organizují, vyzbrojují a vedou vojska jen tak a tam, jak a kam jim ukáží státníci. Ti pak potřebují hodnotový rámec, který jim napoví, jak vyhodnocovat každodenní události. Potřebují jednoduché paradigma, které jim řekne, kdo je přítel a kdo nepřítel. Pan X Takové paradigma má samostatný život. Například v červenci 1947 otiskl americký časopis Foreign Affairs stať Zdroje sovětského chování, která nesla tajuplný podpis Mr. X. V tomto článku lze nalézt slavnou větu, že „hlavní částí jakékoliv politiky Spojených států vůči Sovětskému svazu musí být dlouhodobé, trpělivé, ale tvrdé a bdělé zadržování ruských expanzivních tendencí“. Za zdroje sovětského tlaku proti svobodným institucím západního světa byly označeny jednak marxisticko-leninská ideologie, jednak okolnosti spojené s historickým vývojem Ruska. Den publikování této stati lze pokládat za den zrodu politiky zadržování komunismu. Autorem zmíněné statě byl G. Kennan, tehdejší americký diplomat v Moskvě. Byl povolán do Washingtonu a nakrátko převzal důležité úkoly v oblasti plánování zahraniční politiky USA. Nesouhlasil však s postupem výběru cílů, spojenců i výstavbou ozbrojených sil a z funkce na ministerstvu odešel. Až dodnes provází jeho akademickou kariéru snaha vysvětlit, že jeho článek ve Foreign Affairs byl špatně pochopen, že praktická politika zadržování a zatlačování komunismu od 50. let až do rozpadu Sovětského svazu neodpovídala jeho představám. Západ versus zbytek světa Jako by se vše znovu opakovalo. V roce 1993 byl v témže časopise otištěn článek S. Huntingtona Střet civilizací? Na ten pak o tři roky později navázala kniha s podobným názvem od téhož autora, kterou H. Kissinger označil jako jednu z nejdůležitějších knih od konce studené války. Tyto práce přinesly vizi konfliktů budoucnosti, konfliktů mezi civilizacemi. Těmi, kdo se mají v období po ideologizované studené válce střetnout, jsou velké kulturní skupiny, které se vzájemně odlišují náboženstvím, jazykem, zvyky a institucemi. S. Huntington postupně popsal devět civilizací: západní, konfuciánskou, 95

buddhistickou, japonskou, islámskou, hinduistickou, slovansko-ortodoxní, latinsko-americkou a africkou. V této době konflikty nejpravděpodobněji vznikají na liniích dotyku odlišných civilizací, přičemž tyto linie mohou mít podobu hranice mezi státy, ale mohou také procházet uvnitř států – což by mohlo vysvětlit například situaci na Balkáně. S. Huntington dnes hovoří o tom, že vypracoval pouze teorii, ke které lze nalézt výjimky. Pokud by se ale měla vize konfliktu kultur stát paradigmatem, pomocí kterého politici na přelomu století interpretují události, hrozí nebezpečí, že se promění v sebesplnitelné proroctví. Stane se alternativou představy o globalizovaném světě. Ve světě globálního trhu a informačních společností existuje mnoho velice konfliktních procesů. Bude-li takto vznikajícím rozporům přiřazen punc zákonitého sporu neslučitelných civilizací, pak lze i ve světě nerozborného přátelství liberálních Spojených států a muslimské Saudské Arábie přistupovat ke každému Arabovi jako k nepříteli. Jestliže si politici jednou nakreslí Thajsko, Tibet a Mongolsko jako jeden buddhistický svět, budou pak činit vše proto, aby pro sebe výhodně pěstovali rádobyzákonitý konflikt této civilizace s konfuciánskou kulturou Číny.

Ne, nikoho jsem nevpustil, pane, ale některý ty potvory jsou tak malý, že vlezou všude.

Cenný pluralismus hodnot Ti, kdo dnes s takovou arogancí hovoří o převaze západní kultury, by neměli zapomínat, že moderní západní kultura vyrůstá z renesance. Ta byla umožněna mimo jiné 96

mostem, který z antické kultury přes středověk postavil islám. Právě v tomto muslimském prostředí se udržel kacířský kulturní odkaz starověku. Žádná civilizace se nevyvíjí lineárně. Dnes nejdynamičtěji se rozvíjející Čína má za sebou období, kdy byla ekonomicky nejsilnější mocností světa, i období, kdy se propadla až ke dnu. Globalizace by měla sloužit i vzájemné pomoci lidí ve chvíli, kdy jejich kultura prožívá krizové období. Už proto, že krize ani v procesech globalizace nechodí po horách, ale po lidech – a může se tudíž dotknout i světa západního. Proto je nutné, aby politici nechápali kulturní rozdíly jako casus belli, důvod k válce. Tolik cenný hodnotový pluralismus odlišných kultur by neměl být zneužit, ale využit k jejich vzájemné inspiraci. S. Freud předpokládal, že civilizace dokáže pozitivně využít i negativní impulzy lidského ducha a ze společensky nebezpečného sadisty udělá společnosti prospěšného chirurga. Opomněl dodat, že takováto proměna vyžaduje charakter a inteligenci – což jsou vlastnosti, které pohříchu lidi od politiky odrazují. Přesto však je naděje, že obraz nepřátelského člověka či kultury, jež je nutné zničit, kreslený válečnickými atavismy, bude nahrazen překážkami kvalitního života člověka. Že protivníkem politiků nebude Josef Novák či Ibn Síná, ale nezaměstnanost, chudoba a zhoršující se životní prostředí. EKONOM 1999/9

DOKONALÝ SVĚT? Přes odpor 19 států, a to včetně Česka, přijal první výbor Valného shromáždění OSN hlasy 97 států rezoluci Nová agenda: Svět bez jaderných zbraní. Je dobré vědět, proti čemu diplomaté České republiky hlasovali. Je to rezoluce, která tvrdí, že mezinárodní společenství nesmí vstoupit do třetího tisíciletí s představou, že vlastnictví jaderných zbraní je legitimní pro neomezenou budoucnost. V 21 bodech rezoluce jsou takové požadavky jako přehodnocení strategických doktrín jaderných mocností, zastavení zdokonalování jaderných zbraní, ukončení výroby štěpného materiálu pro jaderné zbraně, naplnění smlouvy Start II mezi USA a Ruskem a zahájení věcného jednání Start III, vytvoření pevného právního rámce bezpečnostních záruk států, rozšiřování zón bez jaderných zbraní, výzva, aby tři státy, které mají jaderné zbraně a nesouhlasí se Smlouvou o nešíření jaderných zbraní, tuto smlouvu podepsaly atd. Proti tomu všemu Česká republika v Organizaci spojených národů hlasovala – spolu se třemi jadernými mocnostmi NATO a Tureckem, spolu s Ruskem, Pákistánem a Indií; z jaderných mocností se hlasování zdržela jen Čína. Atomový audit Je zbytečné připomínat, jak ničivé jsou jaderné zbraně. Málo se ale ví, kolik tyto zbraně stojí v našem světě, kde denně umírá 35 tisíc dětí hlady nebo na léčitelné nemoci. Zásluhou týmu S. I. Schwartze z Brookingského institutu ve Washingtonu získal svět nedávno studii nazvanou Atomic Audit, která je prvním uceleným pokusem spočí97

tat, kolik peněz vydaly Spojené státy od roku 1940 do roku 1996 na výstavbu svého jaderného arzenálu. Číslo je to obtížně představitelné: 5,821 bilionu v dolarech roku 1996, přičemž výroba bomb pohltila 7 % této částky, jejich rozmístění 57 %. Tedy ještě jednou: 5 821 000 000 000 USD, což je 29 % všech vojenských výdajů USA za toto období. Dnes Američané vydávají přibližně 35 miliard ročně na své jaderné zbraně a programy s nimi spojené. Podle tohoto liberálního institutu představuje v současné době jaderný arzenál USA přibližně 10 tisíc náloží, přičemž největšího počtu dosáhl v roce 1966 – tehdy to bylo 32 193 hlavic a bomb. Celkem bylo vyrobeno 70 tisíc náloží 65 typů. Největší z nich B17/B24 má ničivou sílu o ekvivalentu 10 až 15 megatun TNT. Jenom v USA bylo vyrobeno 104 tun plutonia a 994 tun obohaceného uranu-235; v současné době je v amerických jaderných zbraních 43 tun plutonia. Jaderné základny USA zabírají 15 654 čtverečních mil; zamořeno bylo celkem 104 milionů metrů země. Za uvedené období americké ozbrojené síly ztratily – a nikdy nenalezly – celkem 11 jaderných bomb. Lze předpokládat, že čísla týkající se Sovětského svazu budou obdobná. Jaderné odstrašení Je nesporné, že se ve druhé polovině 20. století zvětšoval počet vlastníků jaderných zbraní pomaleji než počet států schopných jaderné zbraně vyrábět. Pravda je také, že po roce 1945 nebyly tyto zbraně použity. Nikdo však neumí odpovědně říci, zda tomu tak bylo proto, že jaderné zbraně mají obrovskou ničivou sílu, nebo přesto, že tuto sílu mají. Skutečnost, že státy se chovají k tomuto typu zbraní jako ke klasickým nástrojům živelného vyvažování moci, ukazuje letošní rozšíření jaderného klubu o Indii a Pákistán. A stále nad světem visí hrozba, že vlastníkem jaderné nálože se stane nějaká teroristická skupina. Je zřejmé, že mezinárodní kontrola šíření jaderných zbraní je nedokonalá – a představa, že zde budou privilegované jaderné mocnosti s právem této kontroly, se neosvědčuje. V nedokonalém světě bez pevného právního režimu kontroly chování států je odstrašování potenciálních narušitelů status quo stále hlavním nástrojem zajištění bezpečnosti. Tuto roli dnes ale neplní výlučně jaderné zbraně. A hlavně: tento svět lze zdokonalovat. Představa živelného jaderného zbrojení v 21. století je zrůdná. Skutečnost, že Česká republika právě tak jako Slovensko, Polsko, Maďarsko, Bulharsko či Rumunsko, ale i Estonsko či Arménie, hlasovala proti rezoluci o světě bez jaderných zbraní, ukazuje, že tyto státy stále ještě potřebují manifestovat svojí novou legitimitu. Upevňování domácího režimu se provádí pomocí neustálého sebeujišťování o sounáležitosti se Západem a manifestovaným radikalismem; zahraniční politika se stává nástrojem k dosažení domácích cílů. Pryč od idealistických vizí o mírovém soužití, o odzbrojení, o spolupráci! Vždyť svět drží pohromadě jen síla – a postsocialistické státy jsou přece nejvěrnějšími spojenci té jediné správné (jaderné) síly. 98

Je pozoruhodné, jak odlišně se chová Německo, které se zdrželo hlasování o zmíněné rezoluci. Německá vláda má v koaliční smlouvě sociálních demokratů a zelených klauzuli o revizi doktríny NATO týkající se použití jaderných zbraní jako první. Její vize možné budoucnosti lidstva je jiná – a je bližší mnohým z těch, jejichž jménem sociálnědemokratická vláda České republiky zvedla ruku proti světu bez jaderných zbraní. EKONOM 1998/ 51

Voda a život na Marsu… Skvělá zpráva, snad bude kam utýct!

SLON V JADERNÉM PORCELÁNU Írán, ve kterém probíhají v důsledku voleb pozoruhodné změny, bude Českem potrestán. Přestože neexistuje mezinárodní embargo na vývoz do Íránu, ZVVZ Milevsko obdrží zákaz vývozu ve jménu mezinárodních závazků. 99

Stav legislativní nouze má zabránit nukleární válce. Tak nějak se dají shrnout nevyslovené argumenty těch úředníků, kteří na vládě připravili návrh zákona o zákazu vývozu milevské vzduchotechniky pro jadernou elektrárnu v íránském Búšehru. Konečně se bude v Poslanecké sněmovně dělat světová politika, poslanci předhánějící se v manifestaci věrnosti mohou konečně vychutnat svoji historickou roli. Roli čeho? Nástup reformátorů Pravda, světový tisk v souvislosti s Íránem jaksi zaspal – nezaznamenal, že skutečně převratné věci se dělají v pražské Strakovce a ve Sněmovní ulici. Stále naivně komentuje průběh íránských voleb. Ty sice nepřinesly velké překvapení, ale signalizují změnu. Na celé čáře vítězí reformátoři, kteří jsou nositeli snahy o povolení pout islámského režimu. V praxi to znamená větší svobodu slova, uvolnění kultury, uznání práv žen, omezení prostoru pro násilí militantních skupin atd. Pro pražské pravověrné je to samozřejmě nevýznamná kosmetická úprava zločinného režimu, který mohou podporovat jen zarytí levičáci. Jenže svět nežije v pražských černobílých barvách. Je zcela bez diskuse, že i nejvýznamnější představitelé íránských reformistů byli ještě nedávno radikály. Symbol reformismu, bývalý šéf deníku Chordád A. Núrí, kterého náboženský soud obvinil z urážky představitelů systému a odsoudil na pět let do vězení, býval po revoluci ministrem vnitra. Až budou komunisté hlasovat proti zákonu o vývozu vzduchotechniky do Íránu, měli by si vzpomenout, že po této revoluci byli jejich ideoví druzi hromadně popravováni; na tom nic nemění skutečnost, že se tak dělo i na základě zpravodajských informací z Londýna, který dnes Praze radí, že by se do Íránu nemělo nic vyvážet. Přesto si ale lidé jako A. Núrí, ale i současný prezident M. Chatámí a zvláště mnozí studentští vzbouřenci z minulého roku zaslouží uznání a ne bojkot. Íránské zřízení představuje jeden z mála teokratických režimů dnešního světa. Lidem volený prezident má velké pravomoci, stojí v čele vlády, ale ozbrojené síly a zpravodajské služby neřídí. Těm velí nejvyšší duchovní a politický vůdce, jímž se po smrti immáma Chomejního stal bývalý prezident Alí Chameneí. Toho nevolí lid, ale Shromáždění znalců, jež tvoří 86 významných náboženských činitelů, a je zodpovědný pouze Alláhovi. Nejvyšší duchovní vůdce má poslední slovo v zahraniční i vnitřní politice, ovládá i soudnictví. I na něm jsou ale znát některé změny posledních měsíců, byť stále platí, že nikdo, kdo je ve vlivných funkcích v Íránu, není žádný liberál střižený podle washingtonské módy. To však vůbec neznamená, že jsou všichni stejní: jejich srovnání ukazuje na možné alternativy vývoje. Íránská revoluce propukla v období, kdy byl v USA prezidentem J. Carter. To byl prezident, který odstartoval orientaci zahraniční politiky na lidská práva. Za jeho vlády ale však USA v Íránu podporovaly zkorumpovaný režim opírající se o brutální tajnou policií. Spojené státy tehdy chápaly svoji věrnost nedemokraticky vládnoucímu šáhovi až za hrob naděje na možné dohody s budoucími vládci v Teheránu. V době této kontraproduktivní jednostranné politiky vůči Íránu byl prezidentovým poradcem pro otázky národní bezpečnosti učitel dnešní ministryně zahraničních věcí USA, Z. Brzezinski. 100

Budování mostů V okamžiku náznaků důležitých změn v Teheránu vstoupila do děje Praha s grácií pověstného slona v porcelánu. Je-li cílem blokády změna politiky Teheránu, lze přece postupovat různě. Například lze přes propast oddělující USA a Írán stavět mosty rozšířeného obchodu, idejí, turistiky a humánní pomoci. Třeba proto, „abychom u nové generace vypěstovali smysl pro hodnoty západní civilizace... Abychom zajistili možnost svobodnější hry mohutných sil oprávněné národní hrdosti, nejzávažnější to překážky pro ctižádostivou snahu té či oné země vládnout jiným... Abychom ukázali, že vítězství zájmů a perspektivy pokroku... leží v co nejtěsnějších vztazích se Západem.“ Že je to nesmysl? Takto ale v květnu 1964 formuloval principy zahraniční politiky USA americký prezident L. B. Johnson – a byl ve vztahu k východní Evropě navýsost úspěšný.

Asi zase ztratili nějaké tajné dokumenty NATO…

Zvítězí-li v Íránu reformisté, začnou Američané hledat k Teheránu nové cesty. Když ne tato administrativa, tak ta příští. Třeba proto, že se ekonomická blokáda proti velkým státům ukázala vždy jako neúčinný nástroj politiky. Nebo proto, že embargo většinou stmelí veřejnost kolem vlády, která má být poškozena. Zároveň se zpravidla dá spočítat, že na blokádě tratí obě strany – nejen ta, které je znemožněno nakupovat, ale i ta, která nesmí prodávat. Z tohoto vyplývá, že se vždycky najde někdo, kdo si půjde do embargované země obětavě vydělat miliony dolarů. Ti, kdo dnes ve svatém nadšení hodném muslimských fundamentalistů volají po pevných politických pravidlech zahraničního obchodu, nechápou, že politika je proměn101

ná veličina. Chápou-li jako pravidlo neměnnou loajalitu k měnící se americké zahraniční politice, měli by to říci otevřeně. Děj se pak odehrává kolem poučky, že každá aliance je při všech ziscích ztrátou manévrovacího prostoru. EKONOM 2000/9

UMĚNÍ VÍTĚZIT Respektovat zájmy jiných je ctnost, ne zbabělost. Jednorozměrná zahraniční politika Česka, která se bez ohledu na střídání vlád tradičně opírá více o symboly a emoce než o analýzy, slaví svůj první velký úspěch. Nikdo nepochybuje, že na rozšíření NATO východním směrem má nehynoucí osobní zásluhu americká ministryně zahraničních věcí a český prezident, ale ani o tom, že za tento čin se nebudou rozdávat Nobelovy ceny míru. Frustrované Rusko I rozumní ruští komentátoři uznávají, že značné chyby v domácích záležitostech, nekonečný seriál zmatků kolem vojenské reformy spojený s válkou v Čečensku a nedůsledná zahraniční politika vedou k nepředvídatelnosti dalšího ruského vývoje. Každý moudrý politik se v takové situaci připravuje na nejhorší. Nikdo nerozumí této myšlence lépe než bývalí spojenci Sovětského svazu, od Poláka W. Jaruzelského po Kurda A. Öcalana. Upadající velmoc je mnohem nebezpečnější svým spojencům než nepřátelům. Jenže připravovat na nejhorší se dá nejrůznějším způsobem. Pryč jsou dny, kdy český prezident v americkém Kongresu sklízel potlesk za zvolání, že pomoc Československu vyžaduje v první řadě pomoc demokratickým silám v Rusku. Dnes si jen málokdo vzpomene, že podle Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě podepsané hlavami států NATO a Varšavské smlouvy v roce 1990, byly přesně stanoveny limity zbraní pro jednotlivé země. Připojením Polska, Maďarska a Česka k NATO stoupne počet tanků této aliance o 3522, na 23 522 ve srovnání se 6400 tanky stanovenými v Evropě pro Rusko. Obdobně se změní i poměr obrněných transportérů: 35 217 ku 11 480, bojových vrtulníků 2288 ku 890 a bojových letadel 7670 ku 3416 – vše ve prospěch NATO. Ne náhodou v posledních týdnech Rusko v rychlém sledu představilo světu nejnovější bojový letoun, raketový systém protivzdušné obrany a protitankový kanon – zbraně, které budou na počátku 21. století ve svých třídách bezkonkurenčně nejlepší. Dějiny jako učebnice Evropa mnohokrát řešila otázku, jak naložit s poraženým nepřítelem. Nejzajímavější modelová řešení jsou dvě: po porážce Napoleona a po skončení I. světové války. Konstruktéři míru po napoleonských válkách na kongresu ve Vídni stanovili zásadu legitimismu, podle které všechny mocnosti či jejich panovnické rody z období před 102

Velkou francouzskou revolucí mají stejná práva. Výsledkem bylo začlenění proražené Francie do evropského systému v rovnoprávné pozici. Po I. světové válce se vítězné velmoci ve versailleském zámečku poblíž Paříže rozhodly sebrat Německu, co se dá. Německo muselo platit reparace, odevzdat kolonie, omezit armádu. Mír, přesněji řečeno období bez velkých válek, vydržel po Vídeňském kongresu téměř pětkrát déle než mír po přijetí versailleské smlouvy. Dnešní Rusko, a to jak vládní, tak i opoziční, vystřízlivělo z romantických představ o tom, že přihlášení se k západním liberálním hodnotám bude automaticky znamenat prosperitu a bezkonfliktní spolupráci se Západem. Jeho reprezentanti se jen čas od času naivně dovolávají vděčnosti, jak to nedávno učinil A. Arbatov, místopředseda výboru pro obranu ruské státní Dumy, za to, že to byl Gorbačovův Sovětský svaz a Rusko B. Jelcina, kdo má největší podíl na ukončení studené války. I kdyby to byla stokrát pravda, politika pro budoucnost se nedá stavět na včerejší vděk. Rusko začíná rozumět faktu, že jeho hlas bere Západ na vědomí tehdy, když sleduje jeho kurz a že je tento hlas ignorován, když se od tohoto kurzu odchýlí. Poznává, že úspěšná diplomacie se v první řadě opírá o moc, až pak o logiku. A nejde jen o rozšiřování NATO. Politika dvojího metru míří především proti Rusku. Neumělo zabránit bombardování Srbů v Bosně, i když se prokázalo, že výbuch na sarajevském tržišti, který byl bezprostředním impulzem pro zahájení útoku, nezpůsobili Srbové, ale muslimové. Je samozřejmě nutné trestat srbské válečné zločiny, ovšem největší etnickou čistku provedli Chorvaté během své ofenzivy v Krajině – a to bez jakýchkoliv následných sankcí. Jaksi mimochodem tak učinili pomocí armády, která vznikla z domobrany během oficiálního embarga na dovoz zbraní na území bývalé Jugoslávie – a jejíž výzbroj nápadně připomíná zbraně bývalé armády NDR. Dnes už Srbové nemusejí myslet na Kosovo, to v zásadě ztratili, ale měli by uvažovat o Černé hoře – přece nelze nechat pravoslavným Srbům přístup k moři. Pro Čechy je osud Srbů, kdysi jedněch z nejbližších spojenců T. G. Masaryka, nezajímavý. Pravoslavní Rusové a ti, kdo vidí budoucnost jako konflikt civilizací, však těmto otázkám přikládají velký význam. Naděje bez jistot „Éra konfrontace a rozdělení v Evropě skončila. Prohlašujeme, že napříště budou naše vztahy založeny na respektování a spolupráci. Evropa se zbavila dědictví minulosti.“ To jsou slova Charty pro novou Evropu, kterou roku 1990 podepsaly v Paříži hlavy států Konference o bezpečnosti a spolupráci. Dnes Česko předává odpovědnost za vyvažování zájmů evropských států na společné orgány NATO. Nezbývá než doufat, že noví spojenci ve zbrani budou méně jednorozměrní ve svém zahraničněpolitickém uvažování než tvůrci české zahraniční politiky, že jim bude bližší pojetí míru z Vídeňského kongresu než z Versailles. Pak by 21. století mohlo být stoletím jednání a ne silové konfrontace. Zatím tomu však nasvědčuje nemnohé. EKONOM 1999/8 103

Z PUŠKY VZEJDE MOC! Uvést do pohybu takový kolos, jakým je nejlidnatější a nejstarší stát světa, to vyžaduje nesmírné nahromadění energie. V případě revoluce, která vedla 1. října 1949 k vyhlášení ČLR, se jednalo o krizové propojení energetických potenciálů tří nejzávažnějších otázek politiky 19. a 20. století: otázky národnostní a sociální, ale i otázky individuální svobody. Na počátku bylo národní ponížení. Od konce 18. století vedly západní mocnosti boj o „otevřené dveře do Číny“. Po třech opiových válkách v 19. století, zahájených poté, kdy se Čína snažila na svém území omezit obchod s opiem a usazování cizinců, Britové, Francouzi, Američané i Rusové získali v Číně privilegia, která činila z určitých enkláv 104

kolonie. Ponor válečných lodí ve velkých řekách vytyčoval hranici, kam až bezprostředně sahala moc Západu. Ještě v dubnu 1949 se na řece Jang-ć-t'iang střetli čínští komunističtí vojáci se dvěma britskými válečnými loďmi; v prosinci 1999 skončí portugalská správa nad posledním kolonizovaným územím Číny – přístavem Macao. A k tomuto okupačnímu chování bělochů se počátkem 30. let obsazením Mandžuska připojilo Japonsko. K velkým Čankajškovým chybám patří, že měl tendenci upřednostňovat občanskou válku před bojem proti Japoncům a že nikdy neváhal spojit se v tomto vnitronárodním boji se západními mocnostmi. Otázka politických svobod byla svázána s anarchií panující ve státě. Již koncem 19. století spojili čínští revolucionáři v čele se Sunjatsenem svobodu s ideou demokratické republiky. Založení republiky v roce 1911 ale skončilo tím, že se Čína začala zmítat v krvavých šarvátkách separatistů a ambiciózních generálů. Definovat svobodu znamenalo sjednotit státní správu. Nástrojem sjednocení se měla stát v roce 1912 vytvořená národní strana – Kuomintang. Té na jejím l. všečínském sjezdu Sunjatsen vepsal principy, které po 2. světové válce opakovala protikoloniální národněosvobozenecká hnutí po celém světě, a to včetně spolupráce s komunisty a Sovětským svazem. K velkým chybám Čankajška, který zemřelého Sunjatsena ve vedení Kuomintangu vystřídal, patří, že spory s komunisty vyhrotil v nevhodnou dobu a nevhodnou formou. Sociální otázka byla spojena s nezměrnou bídou formující se dělnické třídy i rolníků. Čína počátku století byla drasticky sociálně diferencovaná s rostoucím množstvím stále se radikalizující národní inteligence. V roce 1921 vznikla v Šanghaji Komunistická strana Číny. K nesporně velkým Čankajškovým chybám patří, že nikdy nedokázal zformulovat věrohodný sociální program, který by oslovil základní masu čínského lidu. Rozkolem k válce Ještě po roce 1925, kdy v tzv. Incidentu 30. května Britové v Šanghaji a Kantonu rozstříleli děly studentské demonstrace, postupoval Kuomintang jednotně s komunisty (a se sovětskými poradci) v boji proti separatistům. Až do roku 1927, kdy dělnické milice pod vedením Čou En-laje získaly faktickou moc v čínské části Šanghaje; v té druhé, cizinecké, bylo 40 tisíc zahraničních vojáků. Revolucionizovaní dělníci a obyvatelé města ale nebojovali proti nacionalistům. Francouzský spisovatel A. Malraux, budoucí ministr kultury v de Gaullově vládě, vykreslil v románě Lidský úděl, jak nacionalisté a jejich spojenci přikládali do rozpálených kotlů lokomotiv živé komunisty a odboráře. A. Malraux – autor slavného výroku o tom, že kdo není v mládí komunistou, nemá srdce, kdo je komunistou v dospělosti, nemá rozum – právem obdržel za tento román Goncourtovu cenu: plasticky popsal, jak se rodí skutečná nenávist. Nikoliv pouze třídní nenávist, pouze nacionální či pouze ideová nenávist, ale opravdová lidská nenávist. Oněch pět tisíc tehdejších popravených představuje zahájení gigantické šachové partie – občanské války mezi nacionalisty a komunisty. Byla to válka plná vznešených ideálů a hrdinství, právě tak jako nezměrného utrpení a krutosti. A nikdy to nebyla válka mezi komunisty a liberálními demokraty. Tato občanská válka trvala neuvěřitelných 105

dvaadvacet let – což je pro obyvatele českých zemí, kde se moc zpravidla předává v poklidu u stolu, nesrozumitelné formou i délkou krize. V nastalém rozkolu Čankajšek vytvořil separátní vládu a zahájil otevřený boj proti komunistům. Vedení čínských komunistů reagovalo podle tradičního schématu: jemu věrné vojenské jednotky povstaly s cílem zmocnit se velkých měst ve střední Číně. Podařilo se sice vytvořit oblast pod komunistickou správou, ale Čankajšek měl převahu v lidech i technice. Po několika letech bojů, v neposlední řadě za pomoci německých poradců, byli komunisté poraženi. V téměř beznadějné situaci prorazila část čínské Rudé armády obklíčení a zahájila Dlouhý pochod. Dlouhý pochod Podle historiků vojenství je Dlouhý pochod nejrychlejším a nejdelším pěším přesunem v bojových podmínkách v dějinách lidstva. Z provincie Ťiang-si na jihovýchodě Číny se vydal zbytek věrných napřed na západ a potom na sever, do provincie Šen-si. Ti, kdo pod vedením generála Ču Te a komisaře Mao Ce-tunga překonali nejdelší vzdálenost, ušli za 13 měsíců 12,5 tisíce kilometrů. Překonali 18 horských pásem, z toho pět pokrytých sněhem, 24 velkých řek, rozsáhlé bažiny a dvě nepřátelské linie. Celou cestu bojovali s nacionalisty a armádami nepřátelských provincií. Podle americké encyklopedie Historie vojenství od R. a T. Dupuyových vyrazilo na Dlouhý pochod přibližně 200 tisíc mužů, z nichž polovina cestou padla či zahynula útrapami. Kolem 40 tisíc mužů bylo ponecháno v průběhu cesty na místě jako kádry pro podvratnou činnost, naopak asi 50 tisíc mužů se během cesty k pochodujícím jednotkám přidalo. Takto se rodí legendy, které pomáhají mobilizovat lid. Tehdy ještě nemohly image vytvářet reklamní štáby a televize. Na počátku politikovy slávy musel být jeho čin. V Dlouhém pochodu přišel na svět romantický obraz čínského revolucionáře. Tehdy se rodila i chlapská důvěra mezi spolubojovníky – ale i zárodky příštích sporů. V seznamu hrdinů Dlouhého pochodu je možné nalézt budoucího předsedu Čínské lidové republiky Liou Šao-čchiho, který byl svržen v počátcích tzv. kulturní revoluce. Na jejím plánování a řízení měl vedle Maa hlavní podíl jiný z účastníků Dlouhého pochodu, Lin Piao. V Dlouhém pochodu koval ale své politické ostruhy i architekt dnešních čínských ekonomických reforem, Teng Siao-ping. Život nesnáší schémata – i největší z činů je pouze článkem v řetězu činů dalších. Završení Dlouhého pochodu znamenalo začátek střední hry na šachovnici občanské války. Cíl pochodu byl dobře vybrán nejen jako vhodný terén pro ústřední základnu, ale i jako oblast blízko hranic se Sovětským svazem a v dosahu bojišť proti japonským okupantům. Tento vojenský výkon je však neoddělitelný i od jedné politické změny. Během Dlouhého pochodu se v lednu 1935 sešlo ve městě Cun-i rozšířené politbyro ÚV KS Číny a do svého čela zvolilo Mao Ce-tunga. Tento vesnický učitel neznal ani Čou En-lajovu Paříž, ani Göttingenskou univerzitu jako Ču Te. Zato znal duši čínského národa. S jeho příchodem se neměnily jen tváře ve vedení, ale i vojensko-politická strategie revoluční akce. 106

V době, kdy komunistická strana vyzvala k povstání, představoval Mao podle kritérií Kominterny frakci. Nejenže s povstáním ve městech nesouhlasil, ale sám, stranou generální linie, zahájil v září 1927 tzv. povstání podzimní sklizně. Tehdy vznikla první revoluční základna na venkově: v provincii Čchang-ša začala partyzánská válka rolnických, hornických a levicových oddílů, z níž vzešel životaschopný zárodek pro budoucí Dlouhý pochod. Strategie partyzánské války Revoluce v novověku byly záležitostí měst. Na začátku vždy byl nějaký Bostonský čajový dýchánek, padla Bastila, byl rozehnán parlament nebo někdo vystřelil z Aurory – tedy události, jež se odehrály ve městě. Marxismus-leninismus vidí jako revoluční třídu městský proletariát, rolník je maloburžoazní kolísavec. A právě v době, kdy Sovětský svaz prováděl kolektivizaci, kulak byl největší nepřítel a stát odsával z vesnice veškeré dostupné zdroje pro industrializaci, Mao prohlásil, že právě na vesnici je skryto budoucí vítězství. Klasická představa revoluce říká, že dlouhý útlak vyústí v povstání, jehož se pokud možno účastní alespoň část armády. Povstání je relativně krátký, různě násilný akt, který probíhá převážně v hlavním městě, neboť cílem je získat kontrolu nad centrálami státního aparátu: královským či prezidentským palácem, ministerstvy války a vnitra, komunikacemi a sdělovacími prostředky. Často ale po vítězném povstání následovala občanská válka a případně i zahraniční intervence. Takový byl průběh americké a francouzské revoluce i revolucí v Rusku. Mao celé toto schéma převrátil. Revoluce přestává být krátké povstání a mění se ve vleklou válku. Hlavní město není místem, odkud se šíří revoluční vlna na venkov. Naopak, základnou revoluce má být vesnice a postupným získáváním venkovských oblastí se města dostávají do obklíčení. Zrodila se strategická partyzánská válka, vize, že konečných cílů lze dosáhnout na základě úspěchů partyzánů bojujících proti početnějšímu a lépe vyzbrojenému protivníkovi. Partyzány vojenská teorie i praxe té doby znala. Jenže od dob, kdy se ve Španělsku a Rusku postavili partyzáni Napoleonovi, byli vnímáni jen jako podpůrná aktivita pro činnost pravidelné armády. V Maově koncepci jsou pravidelná armáda i partyzáni stejně významné součásti: celý model lze rozčlenit do vojensko-sociálních vrstev, jejich propojení je možné chápat i jako časovou návaznost. • Oddíly sebeobrany a milicí. Jde o ozbrojené vesničany, kteří nejsou vytrženi z rodinného života a normálního pracovního procesu. • Regionální vojsko. Oddíly působící už mimo svou domovskou vesnici, které ale mohou být při akci dočasně doplňovány oddíly sebeobrany. Jsou zorganizovány a vyzbrojeny podle místních požadavků a podoby protivníka. Rekrutují se z vesničanů i lidí z měst. • Pravidelná armáda. Klasická armáda operující v celé zemi a působící ve strategických směrech útoků a obrany. 107

„Každý komunista si musí osvojit tuto pravdu: Z pušky vzejde moc,“ napsal Mao Ce-tung roku 1938. Pušce ovšem velí strana, ne puška straně. Vzhledem k povaze revoluce jsou podle Maa regionální vojska i pravidelná armáda zapojeny i do výrobních a politických úkolů. K celému modelu patří, že existuje ústřední oblast pod kontrolou pravidelné armády, která působí jako sociální laboratoř, ukázka možných radikálních reforem pro vysněný stát budoucnosti, ale i jako výcvikové středisko pro vojáky i agitátory, zásobárna zbraní i tištěného slova. V roce 1947, v předvečer rozhodující ofenzívy, popsal Mao zásady strategie lidové války: „útočit nejprve na rozptýlené a izolované síly nepřítele a teprve potom na soustředěné a mocné síly nepřítele; nejdříve se zmocnit malých a středních měst a rozsáhlých venkovských oblastí a teprve potom velkých měst; jako hlavní cíl si stanovit likvidaci živé síly nepřítele, nikoli udržení či dobytí měst nebo území.“ Mezi dalšími zásadami je „soustředit absolutní několikanásobnou převahu v jednotlivých bitvách, vyhýbat se vyčerpávajícím bitvám; nepodstupovat boj bez jistoty vítězství; snažit se likvidovat nepřítele v pohybu; dobývat slabě chráněné pozice a města nepřítele, u silně chráněných vyčkat na dozrání podmínek; doplňovat svou sílu všemi zbraněmi a většinou lidí, které jsme od nepřítele ukořistili a zajali.“ Vůlí k vítězství V Maových spisech z 30. let lze nalézt formulace, že „ústředním úkolem revoluce a její nejvyšší formou je uchopení moci ozbrojenou silou, vyřešení otázky válkou“ či „politika je nekrvavá válka a válka je krvavá politika“. V tomto, jak by se v Evropě řeklo, machiavelliovském přístupu k politice jsou skryty dva motivy, které mohly vzejít jen z vesnického prostředí státu s dvouapůltisíciletou slavnou minulostí a s poníženou přítomností: • V díle Mao Ce-tunga je pro evropské marxisty obtížně stravitelný subjektivismus, představa, že cílevědomostí a vytrvalostí lze v politice dosáhnout vytyčeného cíle v podmínkách, které jsou na první pohled sociálně a ekonomicky zcela nevyzrálé. • Vojenská vize dlouhodobé války, odhodlání desetiletí bojovat, prohrávat a shromažďovat síly, ustupovat a stále při tom myslet na strategickou ofenzívu. „V praxi války hlavní úlohu v mnoha případech má sice obrana a v ostatních případech útok, ale přesto, díváme-li se na průběh války v jejím celku, má útok stále význam prvotní,“ psal Mao v roce 1938 ve studii příznačně nazvané O vleklé válce, tedy ve chvíli, kdy revoluce rozhodně nebyla v ofenzivní fázi. Štěstí přeje připraveným Střední hra na šachovnici občanské války se odehrávala na pozadí bojů proti japonským okupantům. V nich padlo dvakrát víc Číňanů než Britů a Američanů dohromady za celé období 2. světové války. Koncovka šachové hry začala poté, kdy sovětská vojska smetla v Mandžusku japonskou armádu – v srpnu 1945 se rozhořel zápas komunistů a nacionalistů o ovládnutí tohoto prostoru. Americké lodi a letadla přesunuly 108

500 tisíc vojáků Kuomintangu do severní a střední Číny. Vzápětí americký generál G. Marshall zahájil misi usmíření, na níž kupodivu lépe slyšel Mao než Čankajšek. Výsledkem bylo zastavení americké pomoci Kuomintangu a stažení amerických vojsk. Ve prospěch komunistů hovořil i ekonomický rozval a korupce v oblastech spravovaných nacionalisty. Když útočící Čankajšek obsadil komunistické hlavní město Juan-an na severu Číny, měl již v týlu, ve straně i armádě komunisty a jejich sympatizanty. V lednu 1949 dobyli komunisté Peking, v dubnu překročili řeku Jang-ć-t'iang, v květnu padla Šanghaj, v říjnu Kanton. A v prosinci 1949 prchl Čankajšek na Tchaj-wan, který posléze od kontinentální Číny oddělila a odděluje americká 7. flotila. Dnešní sláva Číny je do značné míry výsledkem popření řady romantických ideálů roku 1949. Přesto je jejím přímým dědicem. Před padesáti lety ale neskončila v Číně jen občanská válka o řešení sociální otázky – skončila i více než třicet let trvající válka za sjednocení a přes sto let trvající národněosvobozenecká válka. Komunisté v ní zvítězili nejen díky originální strategii Mao Ce-tunga, ale i díky chybám Čankajška a jeho amerických poradců. Po desetiletí Praha dávala najevo, že ví lépe než Peking, jak se má v Číně budovat socialismus, dnes ví, jak se tam mají dodržovat lidská práva. Bylo by dobré občas si připomenout, že kořeny úspěchů a problémů této země jsou jiné než kořeny malých států Evropy. EKONOM 1999/36 SLOVO 1999/32

PREZIDENTSKÉ VOLBY: ZNÁMÝ NEZNÁMÝ Boj o Kreml je rozhodnut – Vladimír V. Putin získal 52,64 % odevzdaných hlasů. Co se jeví jako hra pro jednoho muže, je ale obtížně splatný úvěr. Nedělní prezidentské volby v Rusku dopadly podle výsledku narýsovaného předvolebními výzkumy – zvítězil předseda vlády a úřadující prezident V. Putin. Rozhodnut byl jediný sporný bod: zda získá absolutní většinu odevzdaných hlasů, nebo bude nutné po jeho vítězství uspořádat ještě druhé kolo. Přestože může být V. Putin i jeho volební štáb s výsledkem spokojen, určitá hořkost je do vítězství přimíchána. Celá kampaň V. Putina byla vedena ne jako představování programu, ale jako praktická starost o Rusko. Pro takový přístup měl V. Putin vynikající podmínky: byl ve funkci, kterou všichni sledují, která umožňuje ne slibovat, ale dávat, nesvolávat pracné a nákladné mítinky, ale cestovat do továren, škol, dokonce na vlastní bojiště – a kamery jdou za ním. Navíc nebyl zkompromitován privatizační minulostí a je zjevným mužem činu. Jenže zisk 52,64 % odevzdaných hlasů při účasti 68,86 % oprávněných voličů – to není mandát celého Ruska. To jen znamená být první mezi několika, kteří byli mnohými nevoleni. Taková je pravá chuť téměř každého demokratického vítězství. 109

Volební atmosféra Přesvědčení o vítězství kremelského kandidáta se odráželo nejen ve strategii, ale i taktice volebního klání. Provládní sdělovací prostředky, které loni při volbách poslanců Dumy nešetřily barvami při očerňování hlavně potenciálních prezidentských kandidátů, byly až nudně klidné. Byla zažehnána hrozba rozštěpu vládnoucí skupiny. Krutá skandalizační kampaň proti představitelům bloku Vlast – celé Rusko přinesla ovoce. Státní a správní aparát se stmelil a dva týdny před volbami se zcela oficiálně zařadil jako jeden muž za kandidáta Kremlu.

…ten směšný, vypelichaný ruský medvěd… Jediným, kdo mohl ohrozit Putinovo vítězství již v prvním kole, byl kandidát komunistů G. Zjuganov, což sám V. Putin v rozhovoru pro BBC nevyloučil. Objevily se samozřejmě i skandály. Nejznámější kolem kandidatury V. Žirinovského, kterému Ústřední volební komise odmítla přiznat statut kandidáta, protože prý v majetkovém přiznání 110

neuvedl byt svého syna. Kandidát strany Jabloko byl zase obviněn, že na kampaň použil více peněz, než povoluje zákon. Všudypřítomné zlé jazyky ale tvrdí, že tyto mikroskandály měly přinést do předvolební kampaně alespoň nějaké vzrušení, neboť hrozilo nebezpečí, že příliš velké uspokojení přívrženců V. Putina povede k jejich menší účasti na volbách. Proměna a stálost taktiky Kandidát, který má jisté vítězství, nemá potřebu předstírat, přiklánět se k líbivým heslům. Z tohoto hlediska se jeví jako důležité dvě skutečnosti: • V závěru volební kampaně zmizela protizápadní rétorika lidí v okolí V. Putina, dokonce byly zcela veřejně vysílány nedvojsmyslné signály dobré vůle do Washingtonu i metropolí západní Evropy. Druhá strana též nezahálela a dala najevo, že s V. Putinem již počítá jako se stálicí ruské i mezinárodní scény. Nešlo jen o vstřícný krok vůči Rusku při odpisech a restrukturalizaci dluhů po Sovětském svazu a o návštěvu britského premiéra T. Blaira v Petrohradu, ale též o zdánlivý nezájem o průběh voleb v Rusku. Ten v sobě skrýval pocit jistoty výsledku. V cestách amerického prezidenta a jeho ministra obrany do Asie pak byla naznačena snaha vytvořit protiváhu rostoucí moci Číny a možného růstu vlivu Ruska. • Na druhé straně zcela beze změny zůstalo pojetí vojenské kampaně v Čečensku. Nadále je čečenská válka chápána jako existenční otázka: nejde o oblastní konflikt, ale o boj za zastavení rozpadu Ruské federace. Zajištění celé kampaně – od výběru vojáků, jejich vojensko-technického vybavení a týlového zabezpečení, přes péči o raněné a pozůstalé po padlých a roli pravoslavné církve, až po hledání sociálně-ekonomických forem zajištění nové správy na osvobozeném území – naznačuje, že po volbách nedojde ke změně této politiky. Na druhé čečeňské kampani se formuje nové sebevědomí ruské elity. Řešení tragédie této malé kavkazské republiky je prubířským kamenem, na němž se noví kremelští vládcové učí vládnout ve smyslu hledání mechanismů komplexního řízení sociálních procesů. Zní to příliš nadneseně, ovšem V. Putin zdědil po Jelcinovi Rusko, ve kterém byly paralyzovány mnohé základní funkce státu. Putinovská epocha Prezidentské volby zachovaly bipolaritu ruské volební základny: Kreml versus kandidát komunistů; ostatní tvořili demokratický kolorit. Je to však podivná bipolarita. Jestliže při volbách do Dumy kremelská strana Jednota–Medvěd vyhrála na Sibiři a směrem na západ její úspěch klesal, u V. Putina tomu bylo naopak. Jestliže rudý pruh na jihu a západě Ruska tradičně upřednostňoval G. Zjuganova, při volbách do značné míry vložil svoji naději do V. Putina. Má-li se však Rusko zvednout, musí vzniknout politický konsensus rozštěpené společnosti jak o programu růstu, tak při boji proti silám, které jakýkoliv program rozleptají: korupci, mafiím, oligarchii. Jenže tyto síly jsou již tak mocné, že mohou znemož111

nit vytvoření potřebné obecné shody. V. Putin to podle všeho cítí. Jako zvolený prezident začne hned jednat o jmenování nového premiéra a vytvoření vlády. Ač představitel skupiny známé svou liberální či pravostředovou linií vnitřní a zahraniční politiky, na první tiskové konferenci po volbách nevyloučil, že v případě dohody o programu vlády mohou do exekutivy zasednout Javlinského liberálové i Zjuganovovi komunisté. Začíná nová epocha dějin Ruska a ani její hlavní aktér, V. Putin, nemůže dnes říci, jaká bude. EKONOM 2000/13

ZÁVRAŤ Z ÚSPĚCHŮ Bombardování Jugoslávie je testem nové strategické koncepce Severoatlantické aliance. Je praktickou zkouškou jednoty spojenců i slabosti protivníků a kritiků. Schůzka Rady NATO, které se 23. až 25. dubna účastnili ve Washingtonu hlavy států a předsedové vlád členských států aliance, přijala jednomyslně novou Strategickou koncepci této organizace. Přestože přijatý text není pro odborníky překvapením, představuje zásadní proměnu režimu světové politiky. V případě, že akce NATO na Balkáně budou úspěšné, bude právě tento dokument určovat hlavní rysy mezinárodní politiky na počátku 21. století. Neurčitost jako znak Největší pozornost přitahují ty pasáže nové doktríny, které hovoří o možnosti neobranných vojenských akcí NATO bez mandátu Rady bezpečnosti OSN, tedy v rozporu s dnešním pojetím mezinárodního práva. V samotném textu jsou OSN i mezinárodní právo citovány pozitivně, Radě bezpečnosti je v otázkách bezpečnosti přisouzena rozhodující role – avšak úkoly aliance jsou definovány nezávisle na ni. NATO má být připravováno na mise, které, jak eufemisticky uvádí text, půjdou za rámce článku 5 Washingtonské smlouvy, jež tvoří statut NATO. V rozšifrované podobě to znamená, že se jedná o intervence, které nebudou mít charakter obrany členských států NATO. Tuto tezi doprovází trojí záměrná neurčitost zveřejněné doktríny: vágnost z hlediska vymezení geografické oblasti působnosti NATO, nezřetelnost, pokud jde o použité zbraně v konfliktu, a mlhavost, pokud se jedná o povahu konfliktu, v němž bude síla NATO použita. Z hlediska prostoru působnosti pracuje nová strategie s pojmem „euroatlantický“. Ten se sice v textu objevuje čtyřicetkrát, ovšem bez definování hranic: má východní hranici na Uralu, či se prostírá od Vancouveru po Vladivostok? V každém případě v tomto prostoru přebírá NATO na svá bedra úkol „formovat bezpečnostní prostředí a posílit mír a stabilitu“. V euroatlantické bezpečnostní struktuře má mít NATO, jak praví text doktríny, ústřední úlohu. Bezpečnostní rizika týkající se NATO, o nichž doktrína hovoří, navíc zahrnují i nejistotu a nestabilitu kolem euroatlantické oblasti či na periferii aliance. Jediná geografická specifikace se týká formulací o unikátní 112

roli Ruska v euroatlantické oblasti. Popisuje zvláštní místo Ukrajiny a zvláštní zájmy NATO ve Středomoří. Převaha, ne rovnováha Ve srovnání se strategií NATO z roku 1991 nová strategie nehovoří o nutnosti udržet rovnováhu sil na evropském kontinentě. Podle litery nové strategie je aliance naprosto oddána procesu kontroly zbrojení – což je teze, která v zásadě odmítá myšlenku všeobecného a úplného odzbrojení. Protože cílem jaderných sil NATO má být „vnést nejistotu do mysli každého agresora“, zahrnuje doktrína právo NATO použít jaderné zbraně jako první. Právě jaderné zbraně mají čelit nevypočitatelné a nepřijatelné akci proti alianci a jsou tudíž nezbytné. Text rázně hovoří o nešíření jaderných zbraní a vyzývá některé státy k přistoupení ke smlouvě týkající se této otázky, mnohem klidnějším hlasem však mluví o smlouvě zakazující nášlapné miny a nevyzývá USA k jejímu podepsání. Nová doktrína končí s diskusemi o izolacionalismu Spojených států: pokládá přítomnost amerických konvenčních a jaderných jednotek v Evropě za nutnou. Požadavek zachovat si volné ruce při působení v rámci euroatlantického prostoru spojuje doktrína s neurčitou představou dostatečnosti na co nejnižší hladině. Jde o úroveň zajišťující obranu členských států aliance a úkoly misí jdoucí za rámec této obrany. To znamená, že NATO musí mít takové ozbrojené síly, které by byly schopny v každém případě a v každém místě získat převahu: text hovoří o povinnosti jednotek aliance zajistit vojenskou účinnost NATO a svobodu akce. I v dobách míru má být vojenská přítomnost mimo domácí území a vody podle principu „kdy a kde je nezbytné“. Doktrína v článku 18 zavazuje evropské členy NATO posilovat akceschopnost včetně zvyšování vojenských kapacit – což v případě Česka fakticky znamená zvýšit výdaje na zbrojení. Paralelně s OSN Aliance si v nové doktríně vytyčila za úkol konsolidaci a uchování pozitivních změn minulých let, což je formulace, kterou lze vztáhnout i na právo zasahovat do vnitřních záležitostí států. Strategie pokládá rozsáhlou konvenční agresi proti alianci za vysoce nepravděpodobnou, hovoří však o celém komplexu nových rizik míru a stabilitě euroatlantického regionu a jeho okolí vzniklém po skončení studené války. Ve výčtu těchto vojenských a nevojenských rizik lze nalézt útlak, etnické konflikty, kolaps politických řádů či šíření zbraní hromadného ničení, ale i územní spory, porušování lidských práv, rozpad států, teroristické činy, sabotáže, organizovaný zločin, přerušení přílivu životně důležitých zdrojů, hospodářské katastrofy... a dokonce „neadekvátní nebo neúspěšné úsilí o reformy“. Těmto rizikům by měla aliance čelit – což by mohlo být varováním i pro české reformátory. Přijatá doktrína NATO, mírně řečeno, redefinuje mezinárodní právo, a to pomocí zásady „Běda poraženým!“ Jestliže válka na Balkáně skončí vojenským vítězstvím NATO a ne mezinárodní konferencí zainteresovaných států, politikové i vojáci aliance budou přesvědčeni, že nová strategie je životaschopná. Pak návrat k pojetí mezinárod113

ního práva z dob před začátkem bombardování bude téměř nemožný. To zákonitě povede ke snaze Ruska, Číny, Indie a některých muslimských států zajistit si svobodu rozhodování urychleným zvyšováním vlastní moci. EKONOM 1999/18

KROMĚ ČINU JE VŠECHNO LEŽ Co znamenají slova v politice? Prezident USA přednesl Zprávu o stavu Unie. Tedy tradiční výroční hodnocení situace státu, který unií nikdy nebyl. Spojené státy se přijetím své ústavy změnily z konfederace na federaci, což je pevnější svazek než unie, k níž např. směřuje západoevropská integrace. Popravdě řečeno, nic by se ale nezměnilo tím, že by se začalo hovořit o Zprávě o stavu federace. 114

Postmoderní heslář Doba, která míchá všechny doktríny v jednom pragmatickém kotli, vnucuje každému státníkovi stejná témata: růst ekonomiky, sociální zabezpečení, nezaměstnanost, právní stát, bezpečnost... Když všichni slibují totéž, nemůže být otázkou věrohodnosti soubor provolávaných hesel. Ostatně v politice vždy víra slovům znamenala zakopávat dvakrát, třikrát – prostě pořád – o stejný kámen. Mírou politické věrohodnosti jsou pouze výsledky práce. I struktura Zprávy o stavu Unie odpovídala zmíněnému souboru témat. Jinak se ovšem mluví o dodržování lidských práv v zemi, kde klesá kriminalita a nezaměstnanost, jinak v zemi, kde je tomu naopak. A tak, jestliže se česká společnost zmítá pod tlakem ekonomických problémů, americký národ se dozvěděl: USA mají nejdynamičtější, nejkonkurenceschopnější a nejvíce pracovních míst vytvářející ekonomiku ve svých dějinách; Spojené státy prožívají nejdelší mírový ekonomický růst ve své historii, vytvořily téměř 18 milionů nových pracovních míst, mzdy rostou téměř dvakrát rychleji než inflace, mají dnes nejnižší nezaměstnanost od roku 1957; po třech letech stagnace klesla v USA kriminalita, počet vražd byl loni nejnižší za posledních 30 let. Nové americké století Za předpokladu, že budeme investovat do našich lidí, do našich komunit, do naší technologie, udrží si USA vedoucí postavení ve světové ekonomice a prosperitu i ve 21. století, prohlásil B. Clinton. V Česku může mnohým znít prapodivně Clintonovo odhodlání zvýšit odpovědnost státu za úroveň sociálního, školského a zdravotního systému. Ne, že by potřeby Američanů byly jiné než Čechů a Moravanů – jiná jsou jen doporučení vládnoucích doktrín a dostupné peníze. Všichni hovoří o lidských právech, ale ne každý umí jednat. Ale, jak napsal kdysi R. Rolland, kromě činu je všechno lež. B. Clinton je dítě narozené v prvním roce tzv. baby boomu, poválečné populační exploze. Je tedy i příslušníkem generace, která bude na začátku století představovat tzv. senior boom, obrovský přírůstek důchodců. I uprostřed Evropy existují podobné problémy s důchody: podle vládní Zprávy o stavu české společnosti byly předcházejícími vládami přebytky důchodového systému ve výši 40–50 miliard Kč použity na jiné státní výdaje bez převzetí jakýchkoli závazků státu. Navíc se deficit státního rozpočtu stává samozřejmostí. Americký prezident narazil na jiný problém: po více než třech desetiletích mají USA nejen vyrovnaný rozpočet, ale stojí i před otázkou, jak naložit s loňským přebytkem 70 miliard dolarů. B. Clinton se snaží prosadit, aby 60 % přebytku příštích 15 let bylo investováno právě do sociálního zabezpečení. Nejen vyzývá, aby Američané více spořili, investovali a zvyšovali své bohatství – chce založit speciální účty USA k podpoře a zabezpečení těchto úspor. A dalších 16 % přebytku chce věnovat na Medicare, program lékařské péče o staré a chudé, nové peníze mají směřovat na jiné sociální, zdravotní, ale i ekologické programy atd. 115

Investice do lidí jsou především investice do vzdělání. B. Clinton vytýčil prostý cíl: vytvořit školy 21. století. Zabránit tomu, aby se slogan změnil ve frázi, je možné jediným způsobem: uskutečnit jej. Clinton oznámil, že splnil slib vytvořit 100 000 nových učitelských míst a zmenšil počty žáků ve třídách – tedy opět jinak než v Česku. Americký prezident předkládá program výstavby nebo modernizace 5000 škol, decentralizace nakládání se státními prostředky i programy vzdělávání učitelů a informuje, že se podařilo napojit každou třídu a knihovnu na internet – byť trvá úkol zajistit, aby každý absolvent základní školy v USA uměl číst. Každá společnost má své problémy. Ne v každé ale panuje, jak se dnes v Česku s oblibou říká, blbá nálada. Ta však nevyrůstá z ošklivého počasí o dovolené nebo ze špatného jídla na recepci, ale v první řadě z toho, jakými činy se může pochlubit vládnoucí elita. Mnoho bylo ve Zprávě o stavu Unie slibů či návrhů, od plánu zvýšit o 28 % výdaje na výzkum počítačů, přes výzvu k přijetí zákona o právech pacienta až po manifestované odhodlání pohnat před soud výrobce cigaret. Politickým slibům se ale má věřit jen se zvýšenou ostražitostí, a to tehdy, když následují za skutečnými výsledky – v tomto smyslu Zpráva měnila sliby v naději. B. Clinton několikrát vyzýval k přístupu nezatíženému stranictvím. Učinil tak prezident, o jehož odvolání právě Senát jedná, a jehož členové se s pozoruhodnou přesností rozdělili v názorech na právo a morálku právě podle stranické poslušnosti. Clinton je ale též prezidentem, který láme historické rekordy popularity. Není to proto, že byl při čtení zprávy téměř stokrát přerušen potleskem. Už nikdy nebude člověkem, jemuž lidé budou věřit, když bude mluvit o ženách. Zpráva o stavu Unie však z něho dělá vítěze na jiném poli činů – a takového vítěze žádný senát funkce nezbaví. EKONOM 1999/4

VĚDĚNÍ JE MOC USA jsou nejmocnější zemí ne pro své zbraně, ale proto, že jsou laboratoří světa. Právě díky inovacím se může B. Clinton chlubit tím, že za jeho vlády dosáhly Spojené státy nejdelšího nepřetržitého ekonomického růstu ve své historii. V tyto dny se v USA rozhořel zápas o přijetí nového rozpočtu. V těchto bojích lze v nejrůznějších materiálech Bílého domu zachytit náznaky tohoto, kde budou v nejbližších letech ekonomové, manažeři a politici hledat prameny nejen nových převratných vynálezů a následně pracovních míst a zisků, ale i moci. Je to jiný svět, než představuje česká společnost – ta si pomalu zvyká na fakt, že základní výzkum je přepych, neboť ekonomika, která je apendixem zahraničních firem, vědu nepotřebuje. Rok stará Zpráva vlády o stavu české společnosti v závěru suše konstatuje, že během transformace „došlo k podlomení výzkumné a vývojové základny – „mozku“ ekonomiky a společnosti“. Něco takového by si USA jako politický hegemon a motor globalizace nemohly dovolit, mají-li udržet své postavení země, kterou ostatní rádi či neradi následují a kopírují. 116

Výzkumný fond Pro pochopení vize budoucnosti není důležité ani tak množství vydávaných peněz, jako priority skryté ve změnách. Vládní koncepce Výzkumného fondu 21. století v návrzích na nový fiskální rok vychází z toho, že věda a technika byly nejen motorem amerického ekonomického růstu. Věda je příčinou tohoto, že se za sto let průměrná délka života v USA prodloužila o 30 let. Čísla ukazují, že podíl informačních technologií na americkém ekonomickém růstu tvoří dnes jednu třetinu, přičemž takto vytvořená pracovní místa jsou placena o 80 % více, než je průměrná mzda v soukromém sektoru. Přitom mnohé technologie, jako je internet, které dnes pohánějí ekonomiku, jsou výsledkem státních investic do vědy a výzkumu v 60. a 70. letech. Za povzbuzení pro nové inovace a základ přípravy nové generace vědců, výzkumníků a inženýrů jsou pokládány investice do výzkumných pracovišť vysokých škol. Nový výzkum má napomoci vytvořit takové čistší zdroje energie a energeticky nenáročné technologie jako jsou paliva, jejichž zplodinami bude pouze voda, nebo auta, která na galon benzinu ujedou 80 mil (tedy na litr 35,8 km), či bioenergie. Specifické iniciativy Základní představy o významu výzkumu by zůstaly deklarativní, kdyby nebyly konkretizovány a hlavně profinancovány. Návrh rozpočtu USA na fiskální rok 2001 předpokládá, že výdaje Výzkumného fondu 21. století budou zvýšeny o 2,8 miliardy dolarů. Toto navýšení se týká hlavně pěti okruhů: 1. Biolékařský výzkum Národního ústavu zdraví by měl podpořit bádání v takových oblastech jako je cukrovka, nemoci mozku, rakovina, genetické lékařství, strategie prevence nemocí a vývoj léku proti AIDS. 2. Do centra pozornosti se dostaly nanotechnologie – schopnost manipulovat jednotlivé atomy a molekuly. Ty by měly revolucionalizovat 21. století obdobně jako tranzistor či internet. 3. Přírůstek Národní vědecké nadace by měl být v příštím fiskálním roce dvakrát větší než největší dosavadní přírůstek v celé její padesátileté historii. Právě takto by měl být povzbuzen výzkum na vysokých školách. 4. Cílem zvýšené podpory výzkumu v oblasti informačních technologií by měl být pokrok ve vývoji vysokorychlostních bezdrátových sítí, které by měly umožnit vzdělávání a léčení na velké vzdálenosti i ve venkovských oblastech. Další metou jsou superpočítače, které by mohly přesněji předvídat tornáda a hurikány a rychleji vyvíjet léky. 5. Zvýšení investic do biotechnologií by mělo napomoci rozvoji výzkumu v oblasti bioenergie a biologických produktů. Výsledkem by měly být nové miliardové zisky farmářů, vytvoření nových vysoce kvalifikovaných pracovních příležitostí a ochrana životního prostředí.

117

Nové priority Za hlavní prioritu pokládá americká vláda Národní nanotechnologickou iniciativu. Hitem se staly nanověda a nanoinženýrství, které by měly umožnit výrobu materiálů a strojů odspoda, z jejich základních stavebních částí na úrovni atomů. Nejede jen o menší materiálovou spotřebu a nižší znečišťování. Očekávají se změny téměř ve všech oblastech života – od léků po počítače či automobilové pneumatiky. Symbolem nanotechnologie se stala vize molekulárního počítače, který by měl umožnit umístit veškeré informace Kongresové knihovny (tedy největší knihovny na světě) do zařízení velkosti kostky cukru. Mluví se o nových materiálech desetkrát pevnějších než ocel a se zlomkem její váhy. Státní rozpočtové prostředky pro tento výzkum směřují do Národní vědecké nadace, do NASA, na ministerstvo obchodu, do Národního institutu zdraví, ale i na ministerstvo obrany. Vedle vytváření infrastruktury výzkumu jsou zde i peníze na studium etických, právních a societárních důsledků, ale i na přípravu pracovních sil. Vládní podnět, nazývaný Clinton–Gorova iniciativa usiluje o přemostění od „digitálního rozdělení k digitální příležitosti pro všechny Američany“. Cílem je přiblížit každému člověku internet obdobně, jako je tomu dnes s telefonem. A opět je zde státní sedmibodový plán financování od podnětů soukromému sektoru přes přípravu učitelů až k pomoci chudým vrstvám. Bylo by samozřejmě pošetilé chtít, aby Česko soutěžilo s USA v oblasti vědy. Nesmyslem ale není požadovat po politicích, aby své ambice být u každého amerického vojenského konfliktu změnili na ctižádost být po boku Američanů v oblasti rozvoje lidského poznání. EKONOM 2000/6

118

Hledání smyslu politiky

119

Hledání smyslu politiky

NOVOROČNÍ PŘEDSEVZETÍ Politici mají tendenci vnímat společenské otázky v zorném úhlu osobní kariéry. To není individuální úchylka, ale řemeslo. Potíž s politiky je v tom, že se berou příliš vážně. I do kotlů či katoven zpravidla lezou proto, aby národu ukázali, že právě oni umí být lidoví a vlastně jsou jen takový ten rodinný typ starostlivého otce, který se přírodě obzvláště dobře vyvedl. A když pak si uváží kravatu, jako by si oblékli boxerské rukavice. Následuje příval každodenního nenávistného vzájemného osočování, kde v ringu masmédií přebírají roli soudců zase jen politici převlečení za novináře. Výsledkem je, že politici nesmírně přeceňují vlastní důležitost. Začíná kolotoč soutěže o nafouknutí významu nejrůznějších funkcionářů stran a státních úředníků, oněch sluhů mnoha pánů a mála myšlenek, která padá na každého obyvatele této země z televizních obrazovek, rozhlasových vln i novinového papíru. Bezvýznamnost a banality se v ústech politiků proměňují na osudové problémy jen proto, že v české politické kultuře obecně – tedy v občanské, novinářské i státnické – byla neúměrně přeceněna role politika jako někoho, kdo tvoří dějiny. Pravda, i to se občas stává. V Česku s neúprosnou pravidelností vždy několik měsíců jednou za dvacet let. Pak se ale většinou politici jen podepisují pod události, které si vynutily buď mezinárodní okolnosti nebo ekonomicko-sociální zákonitosti. Zrození doktrín V poklidných dobách je politik člověkem, který spěchá za úspěchem. Jeho řemeslem je kariéra. Nikdo mu nemůže vyčítat snahu šplhat stále výš: politika jako povolání vyžaduje dosažení nejvyšší moci, neboť jen ta umožňuje naplnit program. A tak se u každého jednotlivého politika mísí v neodhadnutelném poměru osobní ambice s definicí společenských potřeb. Vzájemné osočování politiků je tedy znak řemesla, v němž je cesta vzhůru dlážděna spory. Tyto spory mají jen zřídka podobu diskuse: je to zápas o bytí a nebytí kariéry, který je oděn do hávu zásadních konfliktů o hodnoty. Moderní doba začala tím, že se v osvícenství a Velké francouzské revoluci náboženství rozpadlo na tři základní témata: • Sociální idea. V okamžiku, kdy se rovnost před bohem přestala jevit jako dostatečné ospravedlnění nerovnosti ve světě zdejším, objevili se politici i teoretici, kteří ze sociálních problémů vytvořili ústřední politické téma. • Občanská idea. Ve chvíli, kdy loajalita k církvi a jí pomazanému vladařovi přestala být otázkou mravnosti, zjevil se požadavek na nezprostředkovaný vztah k Bohu i moci – individuální svoboda se pro některé stala ústřední problematikou. 120

Hledání smyslu politiky

•

Národnostní idea. Jakmile přestal platit církevní univerzalismus, lidé nalezli svou zvláštnost v jazykových a etnických skupinách. Národy se začaly jevit jako přirozené instituce, státy jako umělé – a každý národ získal právo na stát.

Politická postmoderna Tam, kde náboženství znalo odpovědi, moderna nalezla otázky. Ovšem na místě, kde vědci končí větu otazníkem, politici znají jen vykřičník. S modernou se objevily doktríny. Nacionalističtí politici spatřili v řešení národnostní otázky základ řešení sociální otázky a otázky občanské. Jiní, zvláště radikální socialisté, zase z rozlousknutí otázky sociální odvodili vyřešení všech problémů individuální svobody a řešení národnostní otázky. Podle liberálů pak občanská práva řeší otázku sociální i národnostní. Politici milují jednoduchá řešení. Postmoderna z doktrín udělala hesla. Najednou jsou tu desítky odpovědí na sociální, národnostní a občanskou otázku – a všechny na první pohled stejně významné. Základní replikou na věcný problém se stalo slavné: „Proč ne?“ Programy států i stran připomínají slavný dort, který pekli pejsek a kočička Josefa Čapka. Dnes byl navíc politický život stržen do víru živelnosti – globalizace má sama vše srovnat. Nový univerzalismus má vyřešit jak sociální, tak i národnostní a občanskou otázku. Tolerance, znak vyspělosti Postmoderní relativizace doktrín má jeden pozitivní rys: ukazuje, že samotné hodnoty často nebývají v takovém rozporu jako politici. Pravda není skryta v diskusích politiků, ale v poznání vlastní nedokonalosti. Z ní by se ale měla zrodit tolerance. Ta však je dítětem vzdělanosti a sebereflexe. Jenže, kde má politik při svém uspěchaném řemesle brát čas na vzdělávání a sebezpytování? Řešení by měli přinést politici, kteří nevidí vyluštění všech otázek v duchu moderny pouze v jedné ze tří hlavních idejí, ale zároveň se neuchylují ani k opačnému extrému a neutápějí se v postmoderní neurčitosti. Tajemství je skryto ve vyváženém – tedy rozporuplném – propojení sociální, národnostní a občanské otázky. Vyváženém podle kritérií humanismu. To neznamená odmítání globalizace, ale hledání globalizace s lidskou tváří. Pro příklad nemusíme daleko. Zatímco Česko se dnes zmítá v oslavách politického řemesla a zapomíná, že k životnímu štěstí v takových zemích, jako je Švýcarsko, nepatří jen vysoká životní úroveň, ale i samospráva, v níž téměř nikdo nezná prezidentovo jméno. Sen o kultivaci politického prostředí v Česku patří mezi ony věčné iluze, které je nutné pěstovat. Je to ale vpravdě sisyfovská práce. Dnes je na obzoru jediná naděje na zušlechtění politiky v příštím desetiletí: utéci před vlastními politickými nešvary do Evropské unie. Ne proto, že by tam byly všechny odpovědi, ale proto, že v Bruselu jsou v jejich hledání přece jenom o krůček dál. A tady, v okolí Vltavy, si k roku 2000 slíbit, že nebudeme politiky brát zas až tak vážně. EKONOM 1999/52 121

Hledání smyslu politiky

DĚJINY PROTI IDEOLOGIÍM Zásadní stanoviska v teorii vyjadřují jen tendenci myšlení – ne nalezení pravdy. Pravda jako neuzavřené kolektivní poznání si z velkých koncepcí vybírá jen odrazové můstky k hledání – politici ale celé své programy. „Cokoli stát říká, lže; cokoliv stát má, ukradl.“ To není citát z díla F. Hayeka nebo M. Friedmana. Tak pravil Zarathustra podle F. Nietzscheho. Ale ani F. Nietzsche nepředstavuje začátek. Jedna ze zlomyslností společenskovědního poznání je v tom, že moderní vědy často jen sbírají argumenty pro koncepce, o nichž filosofové a teologové diskutují po staletí. Druhá zlomyslnost je v tom, že v těchto disputacích za celou historii mnoho z původních rozporů nezmizelo.

Vládě věří 46 %, poslancům 20 % a naší agentuře pro výzkum veřejného mínění 2 % obyvatelstva…

Doktrinální fronty Aristoteles ve své Politice psal, že „účelem nejlepšího státu je blaženost člověka“. Jenže – co je blaženost? Každá z dnešních základních politických doktrín – liberalismus, konzervatismus a socialismus – zná odlišnou, a přesto jedině pravdivou odpověď. Avšak za hranicí podstaty doktrinálního kréda, tam, kde je koncepce teoreticky rozpracovávána, se doktríny nepřou, ale překrývají. Podle radikálního liberalismu je správná 122

Hledání smyslu politiky

minimalizace státu, regulace je cestou do socialistického otroctví. Neexistuje přece možnost pochopit sociální jevy v jejich komplexnosti, a tudíž není ani možnost je racionálně řídit. Samotná praxe etatismu je naplňování sobeckého zájmu mocných jedinců či skupiny. Konzervativci navazující na odkaz E. Burka, kteří se s těmito liberály po 2. světové válce spojili, pokládají ale stát za nutný prostředek řízení nedokonalých lidí. Stát je symbolem i nástrojem sjednocení rozdílných sociálních skupin, ohniskem vlastenectví, ochráncem vlastnictví, obráncem člověka před násilím, podporovatelem organizovaného náboženství a vzdělání. Klasická marxistická teze zase tvrdí, že stát je organizované násilí. Toto pojetí reagující na funkci státu v době vyostřených třídních antagonismů a válečnické kultury pak ve zjednodušeném výkladu pokládá stát za ochránce privilegií, ničení protivníků či nucení k přijetí či k respektování panující ideologie. Prolínání marxistické a liberální vize státu jako nástroje zneužívaného k obraně zájmů menšin je zřejmé. Působí i jako živná půda pro anarchokapitalismus a anarchosocialismus. Obdobné zjednodušení lze ale nalézt i u sv. Augustina, pro něhož byl stát „velkou lupičskou organizací“ – ne náhodou byl prvním budovatelem města bratrovrah Kain, ne náhodou byl Řím založen bratrovrahem Romulem. Ovšem pro Augustina zde bylo i „vyšší určení“ státu: „harmonie“ společnosti, sjednocení světa, šíření víry – obdobně jako v období byrokratického socialismu. Konzervativní prvky v korporativním fašismu jsou zřejmé. Naopak moderní environmentalismus si probojovává cestu do všech doktrín, zvláště do socialismu a konzervatismu. Demokracie jako smlouva Stát jako neustále proměnná veličina žije v jednotlivcích, v jejich organizaci, společenských hodnotách a normách. Je všudypřítomný a zároveň přechodný. Nejnázorněji je to vidět u demokratického státu, který se pravidelně obrozuje dohodou občanů ve volebním aktu. Demokratický stát je smlouvou občanů s jejich reprezentanty o obsahu státní politiky. Pak ale jdou stranou všechny ideologické spory. Jestliže většina rozhodne, že tento stát bude sociálním státem, pak se stává skutečností; jestliže rozhodne, že bude státem bez přívlastků, pak je státem asociálním. To vše je samozřejmě pouze konvence. Této představě smlouvy je možné se vzepřít – jako se vzepřelo alžírské státní vedení, když ve volbách zvítězili fundamentalisté; je možné se této skutečnosti sebevražedně podřídit – jako to udělala Výmarská republika po volebním vítězství nacistů. Jsou ale i objektivnější základy sporů. Ve 20. století se převalily přes celou planetu dvě velké vlny odlišného vztahu ke státu. Napřed po velké hospodářské krizi a v souvislosti s industrializačními úspěchy Sovětského svazu se vzedmula kritika živelného trhu. O šedesát let později, po rozpadu socialistického společenství ve východní Evropě, se přiřítila neméně razantní vlna zatracování státu. Konečné řešení Celá diskuse se ale otevřela již začátkem kulturních dějin. Pět století před naším letopočtem konfucianismus a taoismus odlišně definovaly člověka, smysl jeho života, 123

Hledání smyslu politiky

ale i role státu. Ostatně i zmíněný Zarathustra je z oné doby. Samozřejmě že se civilizační podklad pro tyto diskuse změnil. Dnes je moderní stát více než organizované násilí. Jeho činnost není jen bráněním, ale i tvorbou. Složitou tvorbou, kterou samozřejmě doprovázejí omyly. Aktivity státu odpovídají nejen doktríně socialismu a zájmům byrokracie, ale může to být i cesta ke zvýšení konkurenceschopnosti, kultivaci pracovní síly a zajištění politického klidu pro privilegované skupiny ve společnosti. Moderní stát by měl napomáhat zvyšování kvality života lidí obecně – jak pravil Aristoteles. Lze samozřejmě říci, že diskuse se netýká smyslu života, ale ekonomické efektivnosti. Jenže značnou ekonomickou efektivitu přece vykazovalo i Hitlerovo Německo. A pak: jak měřit efektivitu? Politickým šlágrem 90. let je deetatizace postkomunistického prostoru od Aše po Vladivostok. Ekonomickým evergreenem 80. a 90. let je ale růst komunisty řízené Číny. Dějiny jsou neuzavřené. Demokracie není řešením – je pouze cestou, vhodným prostředím pro hledání dočasných postupů. EKONOM 1999/33

NIC NEŽ NÁROD Hluk kolem radikální pravice v postsocialistických zemích je větší než její reálný vliv. Problémem ale je, že věcné studium tohoto jevu a odstraňování jeho kořenů nahrazují policejní akce a prostoduchá kontrapropaganda. Jedno je jisté: extrémní pravice, která je nejviditelnější při hajlování skupin skinheads, se na nový režim neadaptovala. Jenže ne každý přívrženec holých lebek je přesvědčený fašista, ne každý pravicový radikál patří k hnutí skinheads. A hlavně – přes všechnu podobnost s 30. a 40. lety je dnešní radikální pravice v mnohém jiná. Proměny pravice Postmodernistická doba pohrdá jakýmikoliv pevnými ideovými schématy a vytváří rozporný ideový kontext veškerého politického snažení. V rámci dnešní radikální pravice tvoří tradiční fašistické skupiny okrajovou část. Dlužno dodat, že i fašismus je zpravidla interpretován nepřesně: původnímu italskému a španělskému fašismu nebyl vlastní onen obludný antisemitismus, který proslavil německé nacisty. To platí o některých pravicových skupinách i dnes, byť antisemitismus a popírání takových hrůz, jaké představoval holocaust, k dnešní radikální pravici patří. V souvislosti s civilizačními změnami v průběhu 60. a 70. let v západních společnostech začali někteří politologové hovořit o proměnách politických hodnot. Podle nich došlo v poválečném období k takovému růstu vzdělanosti, posunu v zaměstnanecké struktuře a rozšíření masových komunikací, že došlo i k metamorfóze orientace politického chování. Zvláště důležité se ukázaly dva jevy: nebývalá prosperita západních zemí v druhé polovině století a absence totální války. „Krátce, lid je v bezpečí a má dost 124

Hledání smyslu politiky

jídla. Tato dvě základní fakta mají dalekosáhlé důsledky,“ tvrdí americký politolog R. Inglehart. Lidé začali klást větší důraz na jiné typy potřeb, na nemateriální cíle. Politický radikalismus Tzv. nová pravice vznikla v té době jako hnutí odporu proti nové levici. Představitelé nové levice kladli důraz na společenský zájem, který spojovali s bojem proti jaderným zbraním i proti mírovému využití jaderné energie, hájili rovnost pohlaví, prosazovali odzbrojení a rozšiřování sociálních programů. Konfrontace přestala probíhat kolem starých témat jako je ekonomický blahobyt, sociální jistoty, stabilita. Jablkem sváru se staly otázky životního prostředí, alternativních forem životního způsobu, interrupce, práva menšin, účast veřejnosti na řízení a sociální rovnost. Do sporu vstoupila i stará pravice, byť až o deset let později. V USA sehrál významnou roli při masovém šíření pravicových nálad protestantský náboženský fundamentalismus. Ovšem ani on nenabral tradiční konfrontační směr proti jiným konfesím a antisemitickou orientaci. Naopak ústy mnohých reverendů vyzývá dědice společné židovsko-křesťanské tradice ke společnému boji proti hodnotově vykořeněným ateistům, komunistům a liberálům. V postsocialistických zemích mnohé z hesel západní staré i nové pravice převzaly k liberalismu se hlásící pravicové strany. Z významných témat vynechaly jedno: nacionalismus. Takto vzniklo programové zúžení základny pravicových radikálů, což zásadně ztěžuje jejich volitelnost. A tak přes veškeré krizové prvky v postsocialistických zemích propadli v minulých volbách v Česku republikáni a na hranici volitelnosti do ruské dumy se dostal V. Žirinovskij. Snad jen Slovenská národní strana zatím dosahuje výraznějších veřejných úspěchů, byť méně významných, než jsou zisky radikálů typu Francouze J. M. Le Pena. Podstatné ale je, že se žádný z představitelů nové pravice v postsocialistických zemích nemůže pochlubit takovými výsledky jako v nedávných dobách v některých západoevropských neutrálních zemích. Jen zdát se jim může o úspěších pravicového populisty J. Haidera v Rakousku, které se tak rádo chlubí svým členstvím v EU, nebo nacionalistů ze Švýcarské lidové strany. Základem úspěchů nacionálních populistů na západě je příslib zachování klidu, zvaného zákon a pořádek, měšťáckým středním vrstvám. Jejich xenofobie vyrůstá z reálných problémů adaptace legálních cizinců a z ohrožení zaměstnanosti. V postsocialistických zemích je situace dramatičtější: střední vrstvy se stále znovu a znovu přetvářejí a při nejrůznějších transformačních experimentech jsou někdy jako celek (například při dramatických změnách kurzu rublu v Rusku), jindy částečně propadem ekonomiky posílány ke dnu. Proto nabírá část pravice tradiční hodnoty spojené s nacismem. Konzervativní romantismus Největším problémem ale je elita v postsocialistických zemích. Symbolicky se vše manifestuje při oslavách státních svátků. Ty se mění v příležitosti pro úzkou skupinu lidí k poplácávání se po ramenou na recepcích, zatímco aktivní vztah k národním symbo125

Hledání smyslu politiky

lům přebírají nespokojenci se systémem. Je to přirozené – základem hesláře elity je radikální liberalismus s emotivním vztahem k integraci v regionálním i globálním měřítku. Kosmopolitismus vydávaný za občanský princip pak vyklízí pole radikálům. Ti získávají živnou půdu, neboť národ je skutečně pozitivní hodnota. Národ je přirozenou součástí sociálního prostředí, v němž se odehrává život většiny občanů této země. Národní cit většiny lidí nemůže být nahrazen individualismem, který člověka mění ve štvance v dravé konkurenci kariéristů a penězosháněčů. Tuto zemi před pravicovým extremismem neochrání lépe vycvičené policejní sbory, ale výrazná kultivace – nebo změna – mocenské elity. EKONOM 1999/ 44

Je zblblej z politiky, pláče, že se princ dal třetí cestou…

LEVÁ! LEVÁ! LEVÁ?? Teoretici i politici se přou, zda jde o novou levici, nový střed či radikální centrismus. Francouzský premiér L. Jospin si je ale jist povahou úkolů: Máme tržní ekonomiku, ne tržní společnost. V roce 1998 završili socialisté všeho druhu svůj velký pochod západní Evropou. Po vítězství sociálních demokratů v Německu se čtyři největší ekonomiky Evropské unie dostaly pod levicovou správu. Ve třinácti z patnácti zemí EU, od socialisty A. Guterrense v Portugalsku až po sociálního demokrata P. Lipponena ve Finsku, se dnes představitelé této ideové orientace podílejí na vládě. Právě oni dnes určují, jakou podobu bude mít integrovaná západní Evropa – i jak budou vyslyšeny námluvy české sociálně demokratické vlády. 126

Hledání smyslu politiky

Britská třetí cesta Nástup i úspěchy T. Blaira v Británii určily do značné míry podobu této levicové vlny. Politik nové generace, ne náhodou svým stylem připomínající B. Clintona, měl minimální závazky vůči tzv. staré levici a mohl tvořit. Obnovil slávu hledání třetí cesty mezi tradičním kapitalismem a byrokratickým socialismem a dal mu novou náplň. Jde podle něho o politiku oproštěnou od překonaných ideologií, falešných vizí o protikladu mezi právem a povinností, mezi veřejným a soukromým sektorem, mezi podnikavostí na straně jedné a chudobou a vyděděností na straně druhé. To podle labouristů znamená, že je nutné opřít se o většinu lidí. Ta prý sdílí takové hodnoty jako je solidarita, sociální spravedlnost, zodpovědnost a stejné možnosti, ale současně odmítá tuhou a samoúčelnou státní kontrolu, vysoké daně a znepříjemňování života podnikatelům. Labouristický ekonomický přístup je založen na jednoduchém principu: pouze investování do budoucnosti, zaměstnání zručnosti a talentu všech členů společnosti umožňuje postavit se rostoucí konkurenci v globální ekonomice. Noví labouristé chtějí podporovat makroekonomickou stabilitu, zdokonalovat daňový i sociální systém s cílem posílit nezávislost jednotlivců. Jdou ale i cestou politiky podpory podnikavosti. Sociální politika vyžaduje takovou reformu, aby se stala vstupenkou na trh práce. Proto takový důraz na zkvalitňování infrastruktury a školství: „Vzdělání pokládáme za absolutní prioritu“, tvrdí T. Blair. Jde o to udělat z Británie zemi, která dosáhne největšího růstu a zaměstnanosti tím, že bude investovat do nových technologií a jejich osvojení; pak bude prosperovat v novém věku informací. Tradiční levice v Labouristické straně pokládá T. Blaira za konzervativce. Však také odstartoval své vládnutí osamostatněním Bank of England, zavedl školné na vysokých školách a omezil příspěvky pro neúplné rodiny. Prosadil ale též první zákon o minimální mzdě, podepsal Sociální chartu EU, intenzivně zavádí opatření na podporu vzniku pracovních příležitostí pro 120 tisíc mladých lidí, nezaměstnaných déle než půl roku. Snaží se být přítelem všech sociálních tříd. Soudruh podnikatelů Soudruhem podnikatelů je někdy nazýván německý kancléř G. Schröder. „Vím ale, odkud pocházím a kam patřím,“ dodává on sám. Jako premiér Dolního Saska dokázal státními penězi zachraňovat podniky. S tím, že je posléze se ziskem privatizoval. Podnikatelům slibuje snížení daní a ceny práce, nižším vrstvám zaměstnanost a sociální jistoty. Problémy současnosti nejsou tohoto druhu, že by byly jednoduše řešitelné většími výdaji. Vše připomíná v programu labouristů často zdůrazňované odmítnutí víry, že samotná monetární politika může vést k růstu, pracovním místům a rostoucím příjmům, ale i tezi, že stabilní a zdravé finance vyžadují ctít zlaté pravidlo: půjčovat si lze jen na investice, ne na spotřebu. Naopak francouzský premiér L. Jospin je pokládán za levicového politika starší generace. Tomu nasvědčují slogany jeho předvolební kampaně: vytvoření 700 tisíc nových pracovních míst, pracovní týden 35 hodin, zpomalení plánované privatizace. Byl 127

Hledání smyslu politiky

však vždy opatrný když mluvil o růstu státního intervencionismu při tlumení sociálně tvrdých důsledků trhu. Ministr hospodářství a financí je pragmatičtější. Naopak politici typu italského premiéra M. D'Alema jsou pokládáni za představitele marxismu, kteří získali novou mediální tvář.

To já do toho ideologii nepletu. Topím odpůrce vstupu do EU stejně jako jeho zastánce…

Poučení z krizové situace Hledání třetí cesty v západní Evropě je dáno nejen snahou sladit trh a sociální spravedlnost. Jde i o úsilí vytvořit podmínky pro větší konkurenceschopnost jak jednotlivých států, tak Evropské unie jako celku. To vše v situaci, kdy svět již lépe začíná rozumět kladům a záporům globalizace. Demokratický socialismus není představován jako program velkých daní pro normální, řádné rodiny, ale jako sociální spravedlnost 128

Hledání smyslu politiky

a čestný a oprávněný díl každého na společenském bohatství. Třetí cesta má být novou cestou vpřed, která, jak tvrdí T. Blair „vede z centra, ale je hluboce radikální ve změnách, které slibuje“. Při srovnání s tradičním heslářem evropské levice se nově objevují dva hlavní motivy: menší množství obecných cílů a snaha dosáhnout jich nepřímo i prostřednictvím tržních sil. Přes všechny odlišnosti západních a postsocialistických společností lze v těchto proměnách nalézt inspiraci. Třeba již jen proto, aby se v této zemi méně diskutovalo o lidech minulosti a více o vizích budoucnosti. EKONOM 1999/1

PŘEZBROJOVÁNÍ LEVICE Úkolem levice je hledat a prosazovat humanistická řešení vývojových rozporů civilizace. Jde o intelektuální a politickou tvořivost, kde každý stereotyp, netolerantnost a ztráta solidarity mezi lidmi práce znamená prohru. Moderní levice se nemůže definovat jinak než jako bojovník proti současným zlořádům. Levice orientovaná do minulosti je zakomplexovaná, historická levice. To platí jak o těch, kdo s nostalgií vzpomínají na světlé včerejšky, tak pro ty, kteří na minulosti nevidí nic dobrého. Minulost je natolik nevratná, že jak stesk, tak i sebebičování mají minimální praktický význam. Důležité je pouze řešení dnešních a zítřejších problémů. Levice přistoupila k současným problémům nepřipravená. Nemohlo tomu být jinak – problémy jsou to vskutku nové a tvořivost je v teorii i politice velmi vzácné koření. Zároveň jsou rozpory, které jitří slovenskou a českou společnost, natolik originální, že levice nemůže hledat poučení ani v minulosti, ale mnohdy ani za hranicemi střední a východní Evropy. Fakt, že v této situaci v Praze a Bratislavě převzala podíl na vládě v podmínkách, které nekontroluje, nutně vede ke zcela nové ztrátě nevinnosti. Tím více na povrch vystupuje nevyzrálost levice, která má zřetelně trojí rozměr: psychický, programový a organizační. O psychice levice První fáze psychické krize středoevropské levice po roce 1989 byla ve znamení deprese. Ztráta jistot se téměř rovnala ztrátě vědomí. Lidé s levicovým cítěním se chytali každého, kdo dal najevo jakékoliv odhodlání – bez ohledu na to, co říkal a jaké podnikal organizační kroky. Předělem byl na Slovensku první vstup SDL do vlády, v Česku přehoupnutí se preferencí ČSSD nad KSČM. Proudy se vyhranily natolik, že do popředí vystoupil jiný rys psychické krize levice, který je již spojen s její adaptací na polistopadové poměry: nedostatek pasionárnosti. Pasionárnost je výraz, který užíval ruský historik a etnograf L. V. Gumilev k označení té pudové části osobnosti, která je v protikladu s instinktem sebezáchovy – je to ochota obětovat se ve jménu vznešenějších cílů, než je vlastní kariéra. Není dnes 129

Hledání smyslu politiky

nutné žádat po někom, aby svým tělem přikryl kulometné hnízdo. Jenže v systému, jenž povýšil představu sobectví jednotlivce jako zdroje pokroku na státní ideologii, je levice bez pasionárnosti ztracená. Darwinismus má velkou pravdu v tvrzení, že v bezohledné soutěži vítězí ten silnější, bezohlednější, cyničtější. To nejsou zrovna disposice, s nimiž lze vybavit levicově orientovanou osobnost. Jediný způsob, jak obstát proti egoismu a bezohledné dravosti, je skupinová solidarita. Na levici probíhá zásadní proměna v orientaci osobnosti, která se z bojovníka ve jménu vznešených ideálů světové revoluce mění na předvolebního agitátora v zapadlé vesnici. Z cíle vytvořit spravedlivou společnost se stává zápas o rozpočtové priority. Nejde jen o to, zříci se nástrojů, jako je násilná revoluce či diktatura proletariátu, jde o relativizaci cílů. Dochází i k rezignaci na možná podstatnou část komunistického ideálu, jeho antropologický rozměr – žádný nový, sovětský člověk se během budování socialismu nezrodil. Lidé, pro něž je podstatou lidských práv restituce Barrandova a Lucerny, prošli desetiletími byrokratického socialismu zcela nedotčeni vizemi o sociální rovnosti. Možná byl chybou spěch. Nebo je historickou rolí levice pouze ulehčit lidský úděl, ne vytvořit zcela humanistickou společnost. Bez pasionárnosti se ale jít vpřed nedá. Pohled na seznamy představitelů levicových uskupení ve střední Evropě však ukazuje žalostně málo vůdců, kteří dokáží dobrovolně odejít z teplého místa velvyslance na nevděčnou práci do rozhádané opoziční strany. Výsledkem nedostatku pasionárnosti jsou pak středoevropští politici, kteří jsou vždy připraveni vést pod americkou vlajkou celé národy do všech válek a polních lazaretů v euroatlantickém prostoru, nechtějí však riskovat vlastní kariéru zkřížením meče v riskantním boji o navýšení rozpočtu na školství a vědu. Budoucí kvalita života na Slovensku i v Česku, nová pracovní místa, konkurenceschopnost i zisky jsou ale skryty právě ve vědě a na školách; tam je též ukryta možnost spolupráce s fascinující americkou vědou na skutečně tvořivých úkolech lidstva. O programu levice Krize identity levice v Česku a na Slovensku propukla v polovině 80. let v souvislosti s nástupem perestrojky. U kolébky této ztráty identity stálo dlouhodobé odintelektualizování politiky, opomíjení svých duchovních kořenů a lidského rozměru. Zapomenutí, že v politice nic není na věčné časy, že je nutné zasloužit si každé vítězství každý den znovu. Tento problém na levici přetrvává, byť nabral novou podobu: chybí jak odvaha k radikální kritické analýze, tak i k abstrakci. Víc než symbolickým výrazem této skutečnosti je liberální komplex levice. Ustrnulé „leninské“ pojetí levice přehlíželo vývoj v liberalismu, jeho vstřebání demokratických prvků na začátku 20. století. Vědomé, ale hlavně podvědomé výčitky za tuto skutečnost vedou k tomu, že levicoví intelektuálové a politici mají málo odvahy ukázat, že tato svatba liberalismu a demokracie byla na úkor celé řady demokratických ideálů. A nejde jen o odvržení některých důležitých idejí, ale i o deformaci demokratických myšlenek o veřejné samosprávě i o svobodné samosprávě osobnosti. Příkladem 130

Hledání smyslu politiky

mohou být do omrzení opakované přísahy věrnosti ideji dělby moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní jako podstatě demokratické správy věci veřejných. Smyslem dělby moci, alespoň podle představ otce této myšlenky, utopického socialisty J. Harringtona, přece nebylo formální vyvažování sil, ale napomáhání spravedlnosti. A kdo kde vidí rozdělení moci na tři části? Vždyť • v parlamentní demokracii schopnost získat či vytvořit většinu v parlamentu znamená získat výkonnou moc; • soudci jsou vybíráni podle ideologické věrnosti režimu; • nezbytným a stále významnějším prvkem mocenské struktury liberální společnosti jsou masové sdělovací prostředky. Civilizace vstupuje do postgutenbergské fáze, kdy knihy vytlačuje televize a internet. Ovšem masové sdělovací prostředky mají sice nezastupitelnou demokratickou funkci, samy ale nejsou demokratickými institucemi. V rozhodujících segmentech se jedná o normální podnikatelské instituce, které se řídí logikou fungování kapitálu, ne demokratickými normami. Jejich síla je v tom, že dokáží zpřetrhat tradiční vazby mezi nabídkou a poptávkou tím, že umějí vytvořit umělé potřeby – a to i na liberálně-demokratickém trhu politických osobností a stran;

Honem pojď sem, je tu nový přípravek na propírání mozků! •

občanská společnost se v liberálním pojetí změnila na síť dobrovolných organizací nezávislých na státu, ale závislých na sponzorech. A tak o síle občanských sdružení nerozhoduje sociální potřeba, ale to, kdo má peníze. Ty jsou především u prosperujících soukromých společností a u různých státních agentur. Proto je snazší sehnat prostředky pro sdružení podporující Albánce v Kosovu než pro uskupení organizující pomoc srbským běžencům; 131

Hledání smyslu politiky

•

specifickým ohniskem moci se stávají národní banky, které jsou programově „samostatné“ – tedy nepodléhající domácí demokratické kontrole, ovšem závislé na mezinárodních institucích. Ty podřizují monetární politiku požadavkům širším, než je národní či státní zájem střežený parlamentem a vládou – na ty zbyla jen fiskální politika a odpovědnost za sociální problémy; • značná část rozhodovacích procedur, které zásadně ovlivňují kvalitu života lidí, se přesunula do zahraničí, a to hned po dvojí linii: ve směru mezinárodních organizací sídlících např. v Bruselu a v prorůstání nadnárodních korporací do domácí ekonomiky. Jestliže rozhodování v Evropské unii podléhá alespoň zprostředkovaně – tedy zcela opožděně – demokratické kontrole, korporace jsou nekontrolovatelné nástroji opřenými o vnitrostátní dělbu moci. Programové otázky levice se musí tedy řešit v kontextu kritiky pravicových proudů liberalismu. Navíc je nutné vždy zohledňovat dvě ústřední témata, kterými jsou globalizace a regionální integrace. Cílem není odmítnutí – to by bylo nejen příliš snadné, ale hlavně zbytečné. Každé řešení dnešních problémů bez zohlednění globalizace a integrace může být jen pragmatickým – tedy dočasným – řešením. Tím se dostává současná levice k rozštěpu strategického myšlení: sociálně destruktivní důsledky transformace je nutné řešit tady, originálně, bez ohledu na okolí, ovšem skutečné civilizační otázky mají globální rozměr a řešit se budou v řadách celoevropské levice. Základní metodou postmoderní kritické tvořivosti levice musí být dnes humanistický synkretismus – sbírání všech vhodných motivů, idejí i koncepcí a jejich organické spojování na bázi humanismu. Ústřední teoretickou otázkou je (a) definování všech závažných rozporů globalizace a integrace, zvláště těch, které prohlubují sociální diferenciaci a při honbě za ziskem mohou začít upřednostňovat autoritativní režimy, (b) nalezení hybných sil k jejich překonání tak, aby globalizace a integrace získaly humanistický náboj. Na této cestě musí být přirozeným spojencem levice vědec tvořící v laboratoři zárodky nanotechnologií budoucnosti, ale nesmí být nikdy opomenut žádný vykořisťovaný, žádný nezaměstnaný, žádný důchodce, žádný nemocný, žádný utlačovaný, ale ani žádná válka. Humanistický romantismus je návratem k pasionárnosti levice. O organizaci levice Levice, která se dnes v bratislavské a pražské vládě podílí na obhajobě a upevňování systému, musí nutně prožívat krizi identity: tento systém deset let vykazuje malou či dokonce minusovou ekonomickou efektivnost a zároveň provádí nespravedlivou sociální diferenciaci. Jediným ziskem se stává propagandisticky téměř neprodejné zmenšení – ne odstranění – škod. Ztráta věrohodnosti je proto přirozená a nemůže jí zabránit ani tvrzení, že vše je vedeno dobrými úmysly s ohledem na strategické cíle. Otázkou je, zda tato situace povede k dalšímu štěpení či přeskupování na levici. Navíc se objevily další diskreditační prvky. V souvislosti s globalizací a integrací se zúžily možnosti národní levice ve středoevropských zemích, a to bez ohledu na talent a znalosti vůdců. Narůstá pestře motivovaná politická pasivita. Roste i počet voličů, kteří se 132

Hledání smyslu politiky

rozhodují podle toho, jakou tvář nechtějí, a nevybírají mezi alternativami podmínek života: lidé volí spíše menší zlo, než reálný alternativní model spravedlnosti. To vše jsou změny, v nichž levice sektářsky pojatá jako strana musí nutně na svoji účast ve vládě tvrdě doplatit, aniž cokoliv zásadního změní.

Panebože, to je Parlament! Příště půjdu k volbám střízlivej…

Výraz „levice“ ale slouží k označení společného jmenovatele postojů určitých jednotlivců a skupin. Tím společným jmenovatelem je humanismus. Není-li „levice“ pouze abstraktní pojem a je-li realitou, pak to není jedna politická strana, ale široké hnutí. V něm úspěšná strana tvoří jádro s přirozenou autoritou. V Evropě má dnes levice tři hlavní organizované části: sociální demokraty, komunisty a Zelené. Patří k ní i „socialisté na volné noze“, neorganizovaní, ale angažovaní jedinci, patří k ní i anarchisté, kteří jako „divocí socialisté“ mohou být v mnohém inspirativní, a další. Je to hnutí plné vnitřních rozporů, které je zákonitě pluralitní – tak jako pravice. Jako jednotné bývá vnímáno více zvnějšku než zevnitř – J. Haiderovi vadí pro mnohé neviditelný rakouský socialismus, esej Proč nejsem komunista neochránila K. Čapka před zběsilými útoky pravičáků. Pluralita může ovšem levici právě tak rozbíjet, jako vzájemně oplodňovat. Zatím spíše štěpí, to ale je vždy pouze projev nedostatku politického umění a nezralosti situace. Krize, kterou středoevropská levice prochází, patří k těm, jež stojí na počátku nového rozvoje. V Česku i na Slovensku většina levicově orientovaných lidí absolvovala v poslední fázi rozkladu byrokratického socialismu a následně po „sametové revoluci“ hlubokou osobní hodnotovou krizi. Proto dnes vykazují jak mnohem větší schopnost pochybovat o vlastních názorech, tak následně i tolerantnost vůči jiným, než vítězní liberálové a konzervativci. Proto jsou lidé na levici otevřenější novým idejím. To sice není zásluha, ale je to významný fakt. Předpoklad dalšího růstu. Humanismus žil tisí133

Hledání smyslu politiky

ce let v nejrůznějších kulturně-historických typech, ve frakcích všech velkých koncepcí od konfucianismu přes buddhismus a hinduismu až po křesťanství a mohamedánství; jejich respektování je zárukou pozitivního vyústění globalismu, ne zárodek konfliktu civilizací. Je i zdrojem naděje, že humanismus přežije i kapitalistickou transformaci střední Evropy. Humanistické myšlení přece není jen nejlepším rozměrem lidské kultury, je i jejím zákonitým projevem. Proto má levice budoucnost – nemůže odumřít jinak než naplněním svého poslání. SLOVO 2000/8

HLEDÁNÍ CESTY KE ŠTĚSTÍ VŠECH Z rozhovoru s šéfredaktorem časopisu SLOVO Eduardem Chmelárem •

Každé uznanie zo strany moci je väzením poznania – to sú vaše slová. Úlohou intelektuála je provokovať moc, nie pochlebovať jej. Vy ste však boli poradcom dvoch federálnych premiérov. Nezväzovalo vás to? Funkce poradce není pocta, ale služba určitému člověku. Je to morální závazek tohoto člověka hájit a falešná hra na to, že jej duchovně řídíte. V dobách strnulé politiky je to úřednická nuda, v revolučních chvílích je to pro politologa fantastická a nezastupitelná zkušenost. Pro každého člověka je tragédií přežít vlastní ideály. Přežít je ve funkci poradce premiéra je ale pro politologa zážitek, z něhož může čerpat inspiraci po zbytek života. Je ovšem třeba umět včas zachytit, kdy vás funkce jako člověka a intelektuála likviduje: v mé žádosti o rozvázání pracovního poměru z funkce poradce z konce roku 1990 jasně stojí, že nesouhlasím s politikou vlády, neboť ohrožuje mladou demokracii. • Dnes už môžete hovoriť slobodnejšie. Ladislav Adamec ešte prehovoriť nechce. Ešte je podľa neho skoro. Hádam by ste však vy mohli povedať niečo o tom, ako s odstupom rokov hodnotíte vtedajšiu úlohu Adamca. Adamec v současné době pracuje na pamětech. Píše je se skupinou českých i slovenských přátel. Mé hodnocení Adamce vždy bude emotivní. Když vám někdo nabídne, abyste z funkce řadového vědeckého pracovníka šli dělat poradce jednomu z nejdůležitějších lidí ve státě, během hodiny přijdete na to, že takováto nabídka se neodmítá. Já měl obrovské štěstí, že jsem tuto nabídku dostal právě od Adamce. Pro předlistopadový souboj o vedení v KSČ, pro hledání vztahu k opozici a pro jednání s OF a VPN během „sametové revoluce“ byl Adamec nejlepší z těch, které předsednictvo KSČ nabízelo. Geopoliticky vzato bylo vše rozhodnuto dávno před 17. listopadem – Adamcova zásluha je v tom, že se předání moci obešlo bez krve. Tím se mimo jiné vytvořily i relativně výhodné podmínky pro práci levice v polistopadovém období. Někdy se mi zdá, že patologická nenávist některých dnešních mocných vůči Adamcovi – Ladislav Ada134

Hledání smyslu politiky

mec byl v polistopadovém období více než třicetkrát předvolán k nejrůznějším výslechům – a určitým jeho tehdejším spolupracovníkům je dána tím, že pro vybarvení oficiální legendy o 17. listopadu chybí mrtví hrdinové. Za sebe mohu o Adamcovi říci: má otevřené, přirozeně demokratické myšlení, které neodmítá předem žádný názor či partnera pro dialog; má pevné morální zásady, což prokázal dobrovolným odchodem z funkce, když jej druhá strana tlačila k činům, jež byly pro něho jako člověka oddaného socialismu nepřijatelné; nejen že mi nechal prostor pro iniciativu, ale v případě nadměrných rizik mi vědomě kryl záda. Co více si může politolog na brigádě ve vysoké politice přát? Jsem mu vděčný za šanci, kterou mi dal – možnost být u toho a důstojně prohrát. • Po páde komunizmu sa vízia rovnosti, sociálnych istôt a ľudskej solidarity, v ktorej mene socializmus vznikal, začala javiť ako ilúzia. Nastupujúci tlak globalizácie akoby tieto pocity ešte viac prehĺbil. To, čo v tejto situácii ponúka ľavica, nie je alternatíva, je to iba korekcia súčasného trendu, zmiernenie bolesti alebo ako tomu hovorím ja – politické morfium. Vidíte dnes reálnu alternatívu voči tomuto pohybu? Po likvidaci byrokratického socialismu ve východní Evropě mnohé zůstalo. Hlavně na západ od našich hranic není snadné odbourat ty prvky sociálního státu, které se formovaly mimo jiné ve snaze konkurovat sovětskému Rusku a socialismu obecně. A nejde jen o sociální stát, ale i o způsob myšlení, v němž se stává samozřejmostí boj proti nezaměstnanosti, rozvoj školství atd. Globalizace není nic neočekávaného – jde pouze o insitucionalizaci procesu internacionalizace kapitálu, o němž hovořil Marx. Problémem je, že v rozporu s Marxovou vizí zatím nedošlo k internacionalizaci organizovaného odporu proti faktu, že globalizace nabírá rysy primitivního kapitalismu. Ovšem čím ostřejší budou tyto rysy, tím silnější bude i odpor proti nim. • Rodnou krajinou radikálnych vyznávačov živelného trhu je Veľká Británia. Pritom zástancovia neregulovaného trhu dnes, po storočí keynesiánskych reforiem, pôsobia ako uctievači tajuplného bôžika liberálnej doktríny: všetci sa k nemu modlia, ale nikto ho nikdy nevidel. Nie je idea slobodného trhu nehistorickým klamom? Svobodný trh je teoretický model. Každý model se vytváří tak, že vyzvednete některé jevy jako důležité a některé jako nedůležité potlačíte. Když píšete knihu a chcete zdůraznit nějaký objev, záměrně vyostříte formulace. Pak přijdou vaši epigoni, kteří udělají z vašeho významného objevu ne rys života, dokonce ani ne jeho podstatu, ale přímo komplexní realitu. To se stalo s učením A. Smitha v rukou radikálních liberálů. Proto platí, že otcové východoevropské transformace jsou – v lepším případě – brožurkovými ekonomy. Jsou ostudou lidské kultury. • Idea sociálneho štátu sa niekedy nesprávne považuje za ľavicový projekt. Pritom prvú zásadnú inšpiráciu pre vznik sociálneho štátu priniesol svojimi reformami nemecký kancelár Bismarck. Je idea sociálneho štátu v ére globalizácie naozaj prežitá? 135

Hledání smyslu politiky

Ideje neumírají, vymřít mohou jenom hnutí usilující o jejich prosazení. Nebo mohou tato hnutí chytat druhý dech. Otázkou je, jakou bude mít sociální stát v budoucnu podobu. Různě akcentované sociální rysy bude mít každý stát – ať již v konzervativním disraelovsko-bismarckovském duchu, kde bude pomocí sociální politiky chránit privilegia horních vrstev, nebo v socialistickém pojetí jako základ demokraticky univerzálního rozvoje osobnosti všech bytostí lidského rodu. Dnes se navíc přidává poznání, že pokrok potřebuje zdravou a kvalifikovanou pracovní sílu v masovém měřítku a že každý nezaměstnaný je obrovským plýtváním. Globalizace dává této otázce nové rozměry: zda se prosadí – dobrovolně evolucí či pod vnějším tlakem – sociální zkulturnění existujících institucí globalizace jako je Mezinárodní měnový fond či Světová banka. Vždyť i ony mohou přispět, budou-li pod náležitým tlakem, k obrácení tendence k prohlubování sociální diferenciace mezi státy a uvnitř států, která doprovází globalizaci. Zároveň je globalizace jedním z procesů, které zreálňují odvěký sen humanistů po světovém státě. Pak se musíme ptát, zda tento světový stát bude mít sociální a ekologickou orientaci, nebo bude sluhou kapitálu. • Nedávno Európou prehrmeli pompézne oslavy 10. výročia pádu komunizmu. Svet sa nadchýnal politickým pokrokom, ktorý urobil za toto obdobie postsovietsky priestor. Nikde sa však neobjavili zásadnejšie hodnotenia výsledkov ekonomických reforiem, nikto sa neodvážil nahlas vysloviť, že politika Medzinárodného menového fondu v tomto priestore zlyhala. Dokonca aj ľavica zaujala pštrosiu pozíciu a namiesto fundovanej analýzy poskytla verejnosti iba nevýrazné vyhlásenia, ktorými sa prihlásila k politickým ideálom novembra 1989. Iba zabudnutý reformátor zo začiatku deväťdesiatych rokov Walter Komárek si dovolil poznamenať, že ekonomická reforma sa vo východnej Európe v podstate nevydarila. Aký je váš názor? Výrazy „reforma“ či „transformace“ jsou kultovní hesla doby, která nemají jiný obsah než je požadavek změny, diskontinuity. Na potřebu změny 17. listopadu ale přísahal každý, kdo měl oči a za nimi mozek. Jenže změnu kam? K jakým cílům? Cílem nikdy neměla být ekonomická reforma, ale šťastný život lidí. Dnes, po deseti letech, vidíme, že úzká vrstva majetných své cíle naplnila. Na většinu se ale nedostalo a nedostane. Vlastnické vztahy jsou dnes uspořádány tak, že ani případný – a zatím deset let jen a pouze slibovaný – ekonomický růst nepřinese štěstí všem: zisk se bude přerozdělovat nerovnoměrně podle vlastnictví, funkcí, místa a času. Nahlédnuto z druhé strany, problémem není to, že se provádí politika úsporných opatření, ale že se při ní diskutuje o makroekonomických údajích a ne o lidech. Že se v cestách za ozdravěním ekonomiky zapomíná na to, že hospodářství je forma vztahu člověka s přírodou, která má zabezpečovat odpovídající kvalitu života. A loni bylo v České republice spácháno o 406, tedy téměř o polovinu víc sebevražd než v roce 1993. Přitom tvar křivky růstu sebevražednosti nápadně připomíná vzhled křivky nezaměstnanosti. Že by takto vypadal úspěch hospodářské reformy?

136

Hledání smyslu politiky

•

Kým v novembri 1989 mladí ľudia našli v sebe odvahu, aby dali svetu najavo, že niekoľko byrokratov nemá právo rozhodovať o politickom osude občanov, dnes nová generácia akoby nechcela vidieť, že niekoľko bohatých vlastníkov by nemalo mať právo rozhodovať o sociálnom osude miliónov ľudí. Vy ste takisto učiteľ, takže možno máme príbuzné skúsenosti – s donedávna nepoznanou pasivitou študentov, mladých ľudí, hoci práve v súvislosti s ich úlohou vzniká nová ideológia, nová ilúzia. Čo môže ich postoj zmeniť, ak vôbec? Studentský buřičský potenciál vyrůstá z faktu, že jde o sociální skupinu lidí s vyhraněným světovým názorem a svobodných v tom smyslu, že jsou sociálně nezávislí – ve srovnání s námezdními pracujícími mají mnohem méně odpovědnosti za blízké i sebe sama. Znají mnoho odpovědí, ale málo otázek. Z dětství si nesou pohádkový cit pro spravedlnost, ale jsou též snadno manipulovatelní. Jejich skutečně revoluční funkce je ale čeká až den poté, kdy převezmou společenskou odpovědnost. Skutečné revoluce stavějí, ne pouze bourají. Upřímně říkám, že jsem zatím nepoznal lepší studenty než jsou ti, které potkávám na Fakultě politických věd a mezinárodních vztahů v Banské Bystrici. Z politologického hlediska jsou kouzelní tím, že – bez ohledu na konfesi či světový názor, bez ohledu na to, zda jsou vášnivými přívrženci SNS, mají rádi bývalého premiéra nebo fandí některé ze stran vládní koalice – užívají diskusi k hledání pravdy, ne k obraně svých omylů a získání převahy ve skupině. Nikdy jsem neučil ročníky, kde by bylo tolik výrazně motivovaných studentů, s takovým zájmem o studium. A zdaleka nejde jen o to, že se na fakultě připravují lidé pro kariéru ve státní správě. Na mnohých je cítit, že získali lásku k teorii – přestože mnohokrát slyšeli, že dělat politologii je rizikové povolání; že psát vědecké knihy je masochismus; že dělat vědu znamená okrádat rodinu o čas, sebe o dovolenou a jakékoliv volno; že být teoretikem ve střední Evropě znamená odsoudit se k chudobě v nižších středních vrstvách, které ve svých sociálních jistotách nedohlédnou ani na konec ročního rozpočtu vlády. Ale také cítí že být politologem znamená nádhernou práci s nepřetržitě se měnící materií lidských tužeb a konfliktních institucí. Takovíto studenti by měli být nositeli politické kultury Slovenska 21. století – pak to bude politická kultura vpravdě demokratická, která je plná tolerance, hledání nových odpovědí na staré i nové otázky, kultura pluralitních zájmů i názorů, která však též ctí potřebu společné práce lidí, kteří mají – ať chtějí či nechtějí – společný osud. • Európsku integráciu vytláča v posledných rokoch spomedzi najočakávanejších trendov globalizácia. Mám však pocit hraničiaci s istotou, že filozofi si v uplynulých storočiach predstavovali zbližovanie ľudstva úplne ináč ako otváraním trhov. Sociálnodemokratická ľavica neustále opakuje, že nemá zmysel sa tomuto procesu brániť, radšej v ňom treba vidieť výzvu. Akú, to zatiaľ okrem obligátnych fráz o solidarite neurčila ani Socialistická internacionála. Nemala by byť ľavicovou odpoveďou na rýchle napredovanie ekonomickej globalizácie koncepcia jej politickej kontroly? Nezdá sa vám, že pri takýchto radikálnych zásahoch do svetovej ekonomiky absentujú inštitúcie 137

Hledání smyslu politiky

globálneho riadenia? Samozřejmě, globalizace je dnes především vyprávěním o volném pohybu peněz a zboží. Ten se organizuje tak, aby to vyhovovalo vlastníkům peněz a zboží. S růstem problémů ale vzroste i odpor proti nim – to je logika poznání a politických procesů. Až dnes se objevují první nesmělé pokusy o politiku kontroly globalizace, přesněji léčby jejich negativních projevů. • Český filozof Václav Bělohradský vyslovil ľútosť nad tým, že pri súčasných integračných procesoch zaniká jedinečný duchovný charakter strednej Európy. Ako sa vám javí najpravdepodobnejší osud tohto priestoru? Každý prostor, kde žijí lidé, je kulturně jedinečný. Integraci Evropy si můžeme představit jako sjednocování států či národů, při níž bude zachována kulturní pluralita; nebo také jako etnogenezi, během níž vznikne nový evropský národ s vlastní kulturou, která si bude nebo nebude cenit svých kořenů. Zatím duchovní život národů neovládla integrace, ale komercializace – a Hollywood je prostě bohatší než například Barrandov. Jedinou nadějí je stát, který bude pečovat o kulturní hodnoty. • Moderná ľavica je predovšetkým politikou zmeny. Rakúsky profesor Egon Matzner však nedávno v SLOVE upozornil, že tento politický prúd najviac ohrozuje korupcia, ktorá ochromuje schopnosť ľavicových lídrov správať sa reformátorsky. Profesor Matzner by bol hádam prekvapený, že jeho vývody platia pre slovenskú ľavicu ešte väčšmi ako pre rakúskych socialistov. Kde vidíte príčiny súčasnej slabosti ľavicovej politiky na Slovensku? Postupně jsem dospěl k názoru, že v období kapitalistické transformace prostě nelze dělat dobrou levicovou politiku. I když se objeví talentovaní a morální vůdcové, nebudou mít materiální prostředky na realizaci humanistických ideálů. Je to jen opravování fasád na domě se špatnými základy. Žijeme období, na Slovensku stejně jako v Česku, které je nutné protrpět. Musíme vědět, že od dnešních vůdců demokratické levice je nutné především vyžadovat přípravu mladých politiků. Ne si při každém zákonitém – a zcela oprávněném – zklamání nad tím, že se nenaplnila očekávání, přehazovat moc od jednoho k druhému uvnitř malé, generačně uzavřené skupiny. Dávat příležitost učit se novým lidem, kteří nejsou zatíženi vzpomínkami, jejichž sny o lepším světě vyrůstají z dnešního Slovenska i Česka a ze znalosti Evropy. • Na záver sa vás opýtam trochu simplicisticky: má táto planéta ešte šancu alebo je našou povinnosťou iba odďaľovať náš zánik? V nádherném Steinbeckově románu Na východ od ráje moudrý Číňan zjišťuje, co vlastně bůh sdělil Kainovi – zda to bylo „musíš“, nebo „můžeš“. Prý to bylo „můžeš“ – čili, humanisté věří, že je stále možnost volby. Dnešní svět má v sobě zakódovány různé tendence vývoje, od sebedestrukce po větší spravedlnost a zvýšení kvality života. Můžeme se o tento vývoj poprat. Není důvod vzdávat takovýto boj předem – živé nás nedostanou. SLOVO 2000/11 138