Lynn Beachová. Stopy hrůzy 6 Temnota

Lynn Beachová Stopy hrůzy 6 Temnota

TEMNOTA Lynn Beachová

Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit 2

Copyright © 1991 by Parachute Press, Inc. Translation © Antonín Hodek, 1992 ISBN 80-85279-57-6

3

PROLOG Nové místo. Podivné nové pachy, nové tvary, nové zvuky. Cesta sem byla vzrušující. Jeli ve velkém a hlučném autě, plném neznámých zvuků a pachů. Bylo obtížné neštěkat. Ale nezapomněl na svůj výcvik a zůstal klidný. Dělal to, co byla jeho povinnost a staral se o Chlapce. Tady to bylo jiné. Jiné než malý dům, ve kterém donedávna žili s Mužem a Ženou. Zahrada, ve které si s Chlapcem hráli. Tady byla zahrada velká, volná příroda, s neznámými rostlinami a živočichy. S neznámými Chlapci a Děvčaty, Muži a Ženami. A ještě něčím. S něčím, co nebylo správné. S něčím, co mělo pach, který poznával, i když se s ním nikdy nesetkal. Pach nebezpečí. Chlapec nebezpečí nevnímal. Nemohl cítit pachy, vidět tvary, slyšet zvuky, které mohl on. Bylo na něm, aby Chlapce chránil. Chránil před nebezpečím.

4

I. Jason

McCormack zdvihl kufřík a poloţil ho na postel. Pak ho opatrně otevřel. I kdyţ nemohl vidět, prozkoumal kaţdý centimetr své poloviny velké čtyřhranné místnosti. Napravo od postele byl prádelník a Jason věděl přesně, jak ho naplní: kalhoty a svetry dá do spodní zásuvky, spodky a trička do prostřední, a knihy s věcmi na psaní do horní. První věc, kterou vyndal z kufru, byl dřevěný slon, kterého mu táta přivezl z Indie. Postavil ho na prádelník, tak jako předtím doma. Pak začal vybalovat šaty a prádlo. Pracoval pomalu, aby si byl jistý, kde kaţdý kus je, a mohl ho lehce najít. Občas zaslechl zavrzání řemenů postroje, kdyţ se jeho pes Erroll pohnul na posteli, kam si po jejich příchodu vlezl. To je neskutečný, říkal si, kdyţ naplnil a zavřel spodní zásuvku, začal pracovat na druhé. Bylo těţké uvěřit, ţe je konečně tady. Uţ téměř rok nemyslel na nic jiného neţ na Chilleenskou akademii, internátní školu schovanou v horách na Západě. Jeho nejlepší kamarádku, Cissy Davisovou, poslali do Chilleenu v září minulého roku, kdyţ se její rodiče odstěhovali z Jasonova městečka. Jason chtěl jet s ní, ale jeho rodiče se domnívali, ţe není ještě připraven na to, aby mohl ţít mimo domov. Od té doby snil Jason o toulkách kaňony a horami, daleko od úzkostlivých rodičů, daleko od bolavé minulosti. Snil o tom, jak sám a svobodně bude moci zkoumat divočinu. A teď se mu sen splnil. Kdyţ skládal kupu triček do prádelníku, napadlo ho, ţe by se měl štípnout, aby se ujistil, ţe nesní. Ale jestli to je sen, říkal si, raděj se neprobudím. 5

Najednou zaslechl kroky na chodbě. S napětím čekal, jestli někdo vstoupí do jeho pokoje. „Uţ je tady…,“ zaslechl pronikavý hlas. „Ten novej slepej kluk!“ Slepej kluk. Jasonova tvář zrudla. Sklopil oči a dobrá nálada se začala vytrácet. Nenáviděl tahle dvě slova nejvíc ze všech – i kdyţ byla pravdivá. Nejvíc nenáviděl to, co si pod nimi lidi představovali. Pitomeček. Mrzáček. Prostě jinej. Jen Erroll, říkal si, jen Erroll věděl, jaký opravdu je. Pro Errolla byl Jason jednoduše Jason. A společně mohli dokázat všechno moţné. Cítil, ţe někdo stojí u dveří. Zaslechl hlas: „Ahoj.“ „Ahoj,“ odpověděl Jason a donutil se k úsměvu, „Já jsem Sandy… budem spolu bydlet.“ Hlas byl přátelský, ale pronikavý. „Já jsem Jason,“ odpověděl méně přátelsky, neţ měl v úmyslu. „Stavil jsem se, abych se tě zeptal, jestli nepotřebuješ něco pomoct,“ křičel Sandy. „Ne, díky.“ Jason se znovu usmál a mírně dodal: „A nemusíš tak řvát. Slyším dobře – jen nevidím.“ „Tak to odpusť…“ řekl Sandy rozpačitě. „Ty,“ zeptal se poplašeně, „to je tvůj pes? Tady je zakázaný mít zvířata na pokoji.“ „Erroll je můj partner,“ odpověděl Jason. „Pomáhá mi.“ „Chceš říct, ţe to je slepeckej pes?“ začal se Sandy zajímat. „No, tak oficiálně ne,“ řekl Jason. „Oni nedávají psí průvodce nikomu pod osmnáct. Ale můj strejda má psinec a dal mi Errolla k posledním narozeninám. Sám ho trénoval.“ „A umí nějaký kousky?“ zeptal se Sandy a posadil se na postel. „Jaký kousky?“ „Přece víš,“ řekl kluk netrpělivě. „Podat packu nebo se překulit?“ Jason se zamračil. „Erroll není takovej pitoměj pes,“ řekl. Začal mít vztek. „To je tedy blbý,“ otráveně řekl Sandy. „Moţná, ţe bysme ho mohli něco naučit pozdějc.“ 6

Jason zatřásl hlavou a začal pochybovat o tom, jestli se vůbec někdy se Sandym sblíţí. Byl zvědav na svého spolubydlícího, ale Sandy byl přesně ten druh dotěrného řvouna, jaké Jason nesnášel. Jako kdyby to chtěl dokázat, Sandy vstal najednou z postele a řekl zase příliš hlasitě: „Pomůţu ti vypakovat.“ Neţ se Jason zmohl na slovo, vyrval mu Sandy hromádku prádla z rukou a hodil ji do otevřené zásuvky. „Kams to dal…?“ vykřikl zoufale Jason. „Do prádelníku,“ odpověděl Sandy. „Nevidím přece,“ připomněl mu Jason a dělal co mohl, aby nevybuchl. To je důvod, proč si uklízím věci sám, abych věděl, kde jsou.“ „A sakra… tak odpusť,“ řekl Sandy, ale vůbec to neznělo, ţe mu to je líto. „Chtěl jsem ti jen pomoct.“ „Ále to je oukej,“ zamumlal Jason. Neţ se vzmohl na něco dalšího, zarazil ho nový hlas. „Tuky ťuk…!“ „Cissy!“ V tom okamţiku Jasonova podráţděnost zmizela. Natáhl ruce a kamarádku objal. „Jasone! To jsem ráda, ţe tě zase vidím!“ Cissy ho k sobě přitiskla. Nadechl se známé vůně a hned se cítil jako doma. Trochu se od ní odtáhl a Erroll okamţitě skočil z postele. Začal bušit ocasem do podlahy a nedočkavě čekal, aţ ho Jason představí. „Cissy,“ řekl pyšně Jason, „to je Erroll – kvůli němu jsem se konečně dostal do Chilleenu.“ Jason psal Cissy o svém strýci, který byl trenérem psů… jak naučil Errolla, aby se stal Jasonovýma očima, a jak spolu trénovali dlouhé měsíce. Jedině proto Jasonovi rodiče souhlasili s tím, aby zkusil internátní školu – i kdyţ zatím jenom na rok. Velmi neradi ho nechali jít a musel jim slíbit, ţe kdyţ to nezvládne, vrátí se po roce domů. Bylo to těţké rozhodování, ale Jason nepochyboval, ţe to zvládne. „Potěšení na mý straně, Errolle,“ řekla Cissy. Jason slyšel, jak Erroll očichává její ruku, pak ránu ocasem do podlahy, kdyţ Cissy schválil. „Je ohromnej, Jasone,“ řekla Cissy. „Já vím,“ usmíval se Jason. „Jak to víš?“ vyhrkl Sandy. Zarazil se, ale po rozpačité pauze se znovu zeptal: „Jak to můţeš vědět? Myslím, vzhledem k tomu, ţe 7

nemůţeš…“ „Ţe ho nemůţu vidět?“ zeptal se Jason. „Tedy… jednak mi lidi řekli, jak vypadá. Je to černohnědý vlčák s překrásnýma hnědýma očima. A kdyţ se ho dotýkám, tak vím, ţe má měkkounký, teplý koţich a dlouhý drsný jazyk.“ „Jason ví hrozně moc.“ řekla Cissy. „No, mluv dál,“ poţádala ho. „Řekni Sandymu, jak vypadám já.“ „Máš dlouhé červené vlasy a zelené oči,“ řekl Jason. „A taky pihy, který nemáš ráda.“ Cissy se rozesmála. „Šandy má víc pih neţ já. Má světle hnědý vlasy, ostříhaný na jeţka. Jo, a taky je hrozně hubenej.“ „Tak to tedy ne,“ bránil se Sandy. Mluvil uvolněně a Jason si najednou uvědomil, ţe ti dva jsou kamarádi. Nedalo se říct, ţe by se mu to moc líbilo. „Jediná věc, kterou Jason nezná,“ řekla Cissy škádlivě, „je, ţe neví, jak vypadá. Myslí si o sobě, ţe je opravdu pěknej kluk.“ „Samo, ţe jsem,“ řekl Jason. Přistoupil na jejich starou hru. „Mám černý vlasy, modrý oči a vypadám jak filmová hvězda.“ „Přesně,“ řekla Cissy. „Pejsek Benji.“ Jason se rozesmál a Cissy taky. „Mám obrovskou radost z toho, ţe vy dva budete spolu bydlet. Je mi jasný, ţe my tři budem ohromný přátelé.“ „Taky si to myslím,“ řekl Sandy. „Já laky,“ přidal se Jason a doufal, ţe to neznělo tak pochybovačné, jak se cítil. „Šandy!“ Cissy vykřikla najednou. „Tys mi neřekl, ţe jsi dokončil ten model!“ „Jo,“ odpověděl Sandy, „dělal jsem na tom prakticky celý léto.“ „Pojď se podívat, Jasone,“ Cissy ho vzala za ruku a vedla ke stolu v Sandyho polovině místnosti. Tam jemně uchopila několik jeho prstů a opatrně je poloţila na křehký a komplikovaný třírozměrný model. Jason s úţasem přejíţděl prsty po stromech, cestách a budovách, které Sandy vytvořil z papíru. „Dotýkáš se Chilleenský akademie,“ informovala ho Cissy. „Šandy maká na modelu Údolí přízraků uţ od jara.“ „Chtěl bych to poslat příští měsíc na krajskou výstavu,“ řekl Sandy. „Slečna Millerová, co nás má na výtvarnou výchovu, si 8

myslí, ţe bych moh chytit nějakou cenu.“ Kdyţ tak Jason přejíţděl prsty po modelu a představoval si ty tucty hodin, které Sandy strávil na tak přesném a detailním díle, začal k němu pociťovat velký respekt. „To je neuvěřitelný,“ řekla Cissy, „Je to tak přesný – no, podívej, tady dokonce máš Shadow Village!“ „Co je to?“ zeptal se Jason. „Opuštěná indiánská vesnice pod horama,“ odpověděla Cissy. „Tady.“ Posunovala Jasonovy prsty po stuţce cesty, pak miniaturním lesíkem, aţ k malému pahorku, ve kterém byla řada malých děr. „Zbořeniny jsou tuhle,“ vedla mu prst. „Tadyhle je dávný pohřebiště a tuhle jsou temný jeskyně. Říká se, ţe tam straší.“ „Straší?“ zeptal se Jason. „Váţně?“ Cissy se začala smát. „Kdybys dal na to, co si lidi povídají, tak začneš věřit tomu, ţe aspoň v polovině Údolí přízraků straší. Mnoho lidí tvrdí, ţe potkali duchy dávno zemřelých. Některý děcka tady říkají, ţe dokonce i Část chilleenský školy je očarovaná.“ „Ohromný,“ řekl Jason. „Já jsem tomu nikdy nevěřil,“ pronesl trochu povzneseně Sandy. „Tedy já vlastně taky ne.“ pokračovala Cissy. „Šandy, musíš ale přiznat, ţe se tu děly hodně podivný věci.“ „Nic takovýho jsem neviděl,“ řekl Sandy s úšklebkem a namířil si to ke dveřím. „Tak si tu prima zaduchařte… já musím mazat na hodinu tenisu.“ Sandyho kroky pomalu utichaly v chodbě a Jason si s úlevou oddechl., „Co si o něm myslíš?“ zeptala se Cissy. „No… ujde… teda… řek bych,“ odpověděl Jason. „Stali se z nás dobří přátelé,“ řekla Cissy, aniţ by si všimla lehkého zklamání v jeho hlase. „Ty… máme ještě hodinu do večeře. Pojď, trochu tě tu provedu.“ „Fajn,“ řekl Jason. „Jak daleko je Shadow Village?“ „Ne moc, ale nechceš nejdřív vidět ostatní školní baráky?“ „Uţ jsem byl aspoň v miliónu baráků, ale nikdy v indiánských ruinách, kde straší. Pojďme.“ Cissy se rozesmála. „Ty ses ani trochu nezměnil. Pořád se snaţíš 9

dokázat, ţe můţeš všechno.“ „To ti bůh řek, ţe můţu. Pojď, Errolle.“ Bez ohledu na sychravý podzimní vzduch, bylo Jasonovi teplo, kdyţ kráčel přes školní pozemky s Cissy po boku. Jednak ho hřálo vědomí, ţe poprvé v ţivotě stojí na vlastních nohách a pak to, ţe byl zase s ní. Většina lidí, které znal, byli jako Sandy a zacházeli s ním jako s mrzákem – jenom Cissy ne. Znala ho prakticky celý ţivot a nikdy jí nevadilo, ţe je slepý. „Ty, Jasone,“ tiše řekla, „moc bych si přála, abys moh vidět ty hory a lesy. Jsou překrásný!“ „Já vím… můţu cítit vůni borovic a vítr mi fouká do obličeje.“ „Tady odsud je pěšina krapet hrbolatá,“ varovala Cissy. „Buď opatrnej.“ „Erroll to bude hlídat za mě.“ „Vidíš, to jsem zapomněla. Takţe, Errolle, buď ty opatrnej.“ Zaprášená pěšina začala stoupat lesem a Jason vnímal, jak byla ušlapaná stovkami lidí. „Shadow Village je uţ jen kousek,“ informovala ho Cissy. „Náš učitel nám vyprávěl, ţe Indiáni tu ţili několik století.“ „Co se s nima stalo?“ zeptal se Jason. „To nikdo neví, prostě zmizeli před pěti stoletími.“ „To je divný,“ řekl Jason. Dostali se na vršek pahorku, kde les končil. Cissy ho vedla jakýmsi polem s vysokou trávou, která se šustivě otírala o jeho dţíny. „Tohle je jedna z těch zřícenin,“ konečně řekla Cissy a vzala Jasonovu ruku. Pak ji poloţila na hliněnou, rozpadávající se stavbu. „Dole v roklích jsou lepší.“ Jason pečlivě osahal zeď, pak se přikrčil a pomalu postupoval podél základů. „Cissy,“ vykřikl, kdyţ se jeho prsty něčeho dotkly. „Cos našel?“ zeptala se. „Špička šípu, myslím.“ „Ukaţ… to je opravdu špička šípu! Byla jsem tu aspoň miliónkrát a nenašla jsem vůbec nic.“ „Nechám si to pro štěstí,“ řekl Jason a dal si hrot do kapsy. „Začíná se stmívat,“ řekla Cissy po chvíli. „Měli bychom se vrátit. Muţem přijít zase zejtra, kdybys chtěl.“ 10

„Já se tmy nebojím,“ připomněl jí Jason. „Vrať se, jestli chceš. Já bych ještě chvilku zůstal. Krásně to tu voní a Erroll ještě nikdy v lese nebyl. Na chvilku ho propustím ze sluţby…“ „Kdyţ má obojek na krk, tak pracuje,“ vysvětloval Jason. „Tehdy myslí jenom na mě a ne na psí věci. Ale kdyţ mu sundám obojek, ví ţe je volný a můţe mít tu svou psí srandu.“ Cissy protestovala, ale Jason sundal Errollovi obojek a řekl: „Běţ, kamaráde!“ Vlčák radostně štěkl a zmizel v blízkých křovinách. „Jseš si jistej, ţe se neztratí?“ zeptala se nervózně Cissy. „Kdyţ ho zavolám, bude zpátky cobydup,“ řekl Jason. „Podívej. Errolle!“ Pes se neobjevil. Za chvilku zaslechli jeho vzrušený štěkot. Bylo to velmi blízko. „Snad se mu něco nestalo?!“ vykřikla Cissy. „Ale ne… asi jen něco našel,“ uklidňoval ji Jason. „Errolle, pojď zpátky! Vidíš ho, Cissy?“ „Ano… je u takovýho velkýho balvanu. Ale…“ Errollův štěkot se najednou proměnil v pronikavé kňučení a Jason si dokázal představit, jak se mu zjeţily na krku chlupy. „Pojď sem!“ vykřikl. Zvedl se a šel po zvuku Errollova štěkotu. „Errolle, kamaráde, copak je?“ Zakopl o kořen, sklouzl a přistál přímo u něj. Vlčák se třásl hrůzou, a kdyţ se ho snaţil obejmout, aby ho uklidnil, pes se mu vymkl a začal divoce skákat. Štěkal tak hlasitě, ţe Jasona rozbolely uši. Zmocnil se ho strach. „Cissy…!“ snaţil se překřičet štěkot. „Takhle nikdy nejančil… něco tu musí bejt!“

11

II. „Štěká na balvan,“ vysvětlovala Cissy. „Moţná tam je nějakej had.“ „Něco ho muselo vystrašit,“ řekl Jason. Erroll teď vrčel a třásl se na celém těle. „Jak ten balvan vypadá?“ „Nic zvláštního,“ popsala ho podrobněji, „sahá mi asi do pasu a je opřenej o svah… Páni… začíná se…“ „Počkej,“ přerušil ji Jason. „Zkusím, jestli…“ Nakročil ke skále, ale Erroll zavrčel hlasitěji a tvrdě do něj zpředu strčil. „Errolle, ne!“ Jason rozkázal a nasadil mu zase obojek. „Lehni, Errolle,“ nařídil. „Zůstaň!“ Vlčák se poloţil, ale jeho kňučení zesílilo. „Pojďme raději!“ řekla nervózně Cissy. „Jen vteřinku.“ Jason poloţil na balvan obě ruce. Jeho citlivé dlaně vnímaly chlad a drsnost. Opatrně klouzal po povrchu, aţ nahmatal hlubokou trhlinu, která šla nahoru a dozadu, někam tam, kde se balvan dotýkal svahu. Strčil prsty do trhliny a cítil, jak se povrch mění. Někde byl hladký, jinde oblázkovitý. A teplota se taky měnila. Povrch balvanu si ještě udrţoval trochu slunečního tepla, ale čím hlouběji sahal, tím chladnější se kámen zdál. Errollovo kňučení se zase změnilo ve vytí. A pak se balvan najednou pohnul a natočil. Jason vykřikl, kdyţ ucítil na tváři prudký závan chladného a lepkavého vzduchu. „Nestalo se ti nic?“ zvolala Cissy. Jason ji skoro neslyšel. V hlavě mu vibroval podivný, vysokofrekvenční tón. Něco takového ještě neslyšel. Zdálo se mu, ţe bzučením pronikají jakási slova, ale kdyţ se je snaţil rozeznat, vibrace zesílily tak, ţe zněly jako tisíce podráţděných včel. Jasonovi 12

bylo teď jasné, ţe se míchá do něčeho, do čeho mu nic není. Zvuk se postupně vytrácel a Jason začal vnímat jiný, naléhavější – Errollovo varovné vrčení. Vlčák se zakousl do Jasonovy bundy a snaţil se ho odtáhnout od balvanu. „Au… Errolle, přestaň!“ Tahal za řemen, ale Erroll přestal vrčet teprve tehdy, kdyţ ho odtáhl dostatečně daleko. „Slyšelas to?“ zeptal se Cissy. „Neslyšela jsem ani -ň- kvůli tomu randálu, co dělal Erroll.“ „Zdálo se mi, ţe jsem slyšel… ále nic,“ řekl Jason. „Vidělas, jak se ten balvan pohnul?“ „Jo… bylo to strašně divný,“ odpověděla Cissy. „Skočil asi metr dopředu, kdyţ jsi v něm začal šťourat. Jako by ses dotkl skrytého vypínače. Páni, za tím balvanem je něco jako jeskyně.“ „Jeskyně?“ divil se Jason. „Opovaţ se tam lézt,“ rozhodně řekla Cissy. „Nezůstanu tu uţ ani minutu. Je skoro tma, a kdyţ si nepospíšíme, přijdem pozdě na večeři.“ „Tak fajn… stejně bych do tý jeskyně nešel – teď určitě ne.“ „Dobrý,“ uklidnila se trochu Cissy. Podle hlasu Jason poznal, ţe byla opravdu vystrašená z toho, co se právě stalo. Kdyţ se vraceli, poţádal ji, aby mu popisovala to, co vidí. Doufal, ţe se vyprávěním uklidní. Cissy mu začala dychtivě popisovat krajinu. „Je tu většinou jehličnatý les. Určitě cítíš tu vůni. V těch kopcích za námi jsou červené skály. Podle mýho profesora pocházejí všechny kameny a hlína z pradávných sopek.“ „No ne…“ Jason poklekl a začal odhrabovat vrstvu jehličí, aby se dostal k hrubé písčité zemi. „Jasone, uţ je váţně pozdě,“ řekla Cissy. „Začínají vycházet hvězdy a… Nedořekla a prudce se nadechla. „Co je?“ zeptal se Jason. „Ohlídla jsem se. Jasone, něco nás sleduje!“ „Jak to vypadá?“ Erroll začal zase vrčet. „Jediný, co jsem zahlídla, bylo něco tmavýho, měnivýho… něco jako stín,“ šeptala Cissy. „A jde to za náma?“ 13

Cissy zaváhala. „Uţ ne,“ řekla ne moc přesvědčivě. „Uţ to nevidím.“ Vzala ho za ruku a zrychlila chůzi. „Co myslíš, ţe to bylo?“ zeptala se, kdyţ uţ byli daleko. „Asi nic,“ odpověděl Jason a trochu se zasmál. „Jen nějakej stín, asi od stromů.“ „Ale já jsem viděla…“ „Vidět vůbec neznamená věřit,“ řekl jí Jason. „Nerad to říkám, Cissinko, ale myslím, ţe začínáš moc věřit na duchy. Ani Erroll uţ není vyděšenej.“ „Ale tam bylo něco plíţivýho, a já to viděla. Něco se děje v Shadow Village. Od teďka se tomuhle místu budu vyhýbat.“ „Ale jdi…“ odporoval Jason. „Myslím, ţe o nic nejde. Hned jak budu moct, tak se tam vrátím.“ Dorazili zpátky do školy a jen tak tak, ţe stihli večeři. Cissy mu vysvětlila a ukázala všechno, co kuchyně nabízela. Pak ho odvedla ke stolu, kde se setkal s jejími kamarády. Jason byl rád, ţe Sandy mezi nimi nebyl. Seděla tam děvčata z gymnastického týmu, mezi nimi dvojčata Stacy a Tracy Jamesovy. Všichni se chovali přátelsky a hned se zamilovali do Errolla. „Jak víš, co jíš?“ zeptala se Stacy. „Chováš se, jako kdyţ přesně víš, co máš na talíři.“ „Stacy!“ vykřikla Cissy, protoţe jí bylo trapně. „To je v pořádku,“ řekl Jason. A ukázal Stacy, jak se domluvil s lidmi z kuchyně. Naservírovali mu»jídlo na talíři podle čísel na hodinách. „Nahoře, dvanáct hodin, to je sekaná. V šest hodin, dole, mám salát. Brambory v devět a hrášek ve tři.“ „To je fajn,“ řekla suše Stacy. A neznělo to tak, ţe si myslí, ţe to je divné nebo bláznivé – jen ţe ji to zajímá. „Jason můţe udělat skoro všechno, co ty,“ řekla Cissy pyšně. „Jen některý věci dělá trochu jinak.“ Po večeři hráli Jason, Cissy a dvojčata monopoly v klubu, zatímco Erroll spokojeně dřímal. Později, kdyţ ho vedl Erroll po’schodech do jejich místnosti, cítil se Jason šťastnější a volnější neţ kdy před tím. Já sem opravdu 14

zapadnu, říkal si, můžu bejt normální’ kluk, jako každej jinej. Kdyţ vstoupil do pokoje, slyšel Sandyho, jak pomalu a pravidelně oddechuje. Potichu se svlékl a vlezl pod deku. Erroll se pohodlně uloţil u jeho nohou. Jason nevěděl, jestli to byla ta dlouhá cesta nebo rozčilení ze setkání s novými lidmi, ale najednou se cítil úplně vyčerpaný. Ani prudká touha po domově, která ho přepadla, kdyţ poloţil hlavu na polštář, ho neudrţela vzhůru. Zhluboka se nedýchl čerstvého vzduchu, plného vůně borovic, obrátil se a usnul. Ale nespal dobře. Měl sen, ţe ho pronásleduje roj rozzuřených včel. Snaţil se jim uniknout, utíkal jak nejrychleji mohl, mával rukama, ale dohonily ho a vletěly mu rovnou do uší. Vzteklé bzučení mu naplnilo hlavu. Jason se najednou probudil, třásl se chladem a uvědomil si, ţe slyší tytéţ vibrace, které zaslechl, kdyţ pohnul balvanem. Hned nato začal Erroll rozčileně štěkat. Neţ ho stačil uklidnit, uslyšel Jason ospalý hlas Sandyho. „Nemůţeš udělat něco, abys uklidnil toho čokla?“ „Errolle! Ticho!“ vykřikl Jason, ale Erroll ho ignoroval a štěkal dál. „Proč štěká, sakra?“ ptal se Sandy. „Já fakt nevím,“ odpověděl Jason. Poloţil ruku Errollovi na hřbet a řekl: „Nech toho! Stop!“ Erroll přestal štěkat, přisunul se blíţ k Jasonovi a začal kňučet. Co ho, krucifix, tak vystrašilo? „Myslel jsem, ţe to je trénovanej pes,“ bručel Sandy. „Taky ţe je,“ řekl omlouvavě Jason. „Jen je vystrašenej, protoţe je v novým místě.“ „Já jen doufám, ţe si brzy zvykne. Ále co, snad se na to…“ najednou se zarazil. „Ty… proč jsi otevřel okno?“ „Já ne…“ řekl Jason. Pořád cítil ten chlad od chvíle, kdy se probudil. „Ale někdo jo… Je tu strašná zima.“ Jason slyšel, jak Sandy vstal a okno zavřel. Najednou Erroll seskočil z postele a začal zase výt. „Jasone,“ ozval se vystrašeně Sandy, „něco se děje. Skočil na ţidli a štěká na strop… ale tam nic není!“

15

III. Chlad. Nebezpečí bylo chlad a tma. Prosáklo z temnoty za balvanem a jeho pach mu pronikl do čenichu. Jeho hlas se mu vplížil do uší. Zdálo se prastaré – tak jako země. Probudilo se z přehlubokého a dlouhého spánku. A teď začalo nabírat na síle. Vědělo, co chce. To nebezpečí chtělo Chlapce. Nezastaví se, dokud ho nedostane.

16

IV. Jason přecházel trávník před školou a hrozně zíval. Byl unavený a mrzutý, protoţe spal méně neţ pět hodin – pět neklidných hodin za celou noc. „Dej bacha!“ Jason uslyšel varovný výkřik jen pár vteřin před tím, neţ ho něco uhodilo zezadu do hlavy. „Hele, odpusť!“ Majitel hlasu se přiblíţil a omlouval se. „To sis nevšim, ţe tu hrajeme Frisbee?“ „Já totiţ nevidím,“ řekl Jason. „A jo, vidíš, ty jsi ten sle…, ten novej kluk,“ pokračoval hlas. „Mě to váţně mrzí. Nechtěl jsem…“ „To je oukej,“ řekl Jason. „Nic se nestalo.“ „Já jsem Randy Moser,“ představil se hlas. „Kam jdeš? Můţu ti nějak pomoct?“ „To je dobrý,“ odpověděl Jason. „Mám psa… díky.“ „Ale ty jsi přece… teda… novej. Víš to jistě?“ Samozřejmě, že to vím jistě, pomyslel si. Proč bych to jinak říkal? Věděl, ţe ho ten kluk nechtěl urazit, ale přál si, aby s ním někdy zacházeli jako s normálním člověkem. Cissy mu včera udělala průvodce školou. Vedla ho z jeho pokoje přes hlavní halu ven, aţ k dlouhé, nízké budově, kde se učilo. Pochodovali s Errollem od jedné třídy ke druhé a zpět, dokud si trasu nevtiskli do paměti. První hodinu měli algebru. Zatímco učitel přednášel, Jason si dělal poznámky na malé mašince, která měla rozměr polovičního psacího stroje – na klávesách bylo slepecké písmo. Většina jeho učebnic byla buďto psána slepeckým písmem nebo byla nahraná na 17

kazetě. Ale potřeboval někoho, kdo by mu předčítal z těch ostatních. Doufal, ţe mu pomůţe Cissy nebo jedno z dvojčat. Po algebře přišla historie, pak angličtina a povinné studium v knihovně. Jason slyšel plno chlapců a děvčat nadávat na spoustu domácích úkolů, poţadovaných v Chilleenské škole, ale jemu se to nezdálo tak moc. Byl zvyklý pracovat tvrdě. Hned po obědě měl tělocvik. Přišel tam dřív, takţe se mohl převléknout bez mnoha otázek a nabídek pomoci. Našel svou skříňku bez potíţí. Byla na konci dlouhé řady. Kdyţ se převlékl, zamkl skříňku a dal si klíč na řetízku kolem krku. Ozvěna v tělocvičně prozradila, ţe tam nikdo není. Zatím co čekal na začátek hodiny, rozhodl se, ţe si střihne nějaké kliky. Proč ne, vţdycky měl rád gymnastiku. Udělal jich skoro osmdesát, kdyţ zaslechl, ţe se otevřely dveře. „Ahoj!“ Byl to hluboký, hutný hlas. „Sedmdesátdevět, osmdesát,“ odpověděl Jason. Pak se postavil. „Máš dobrejch patnáct minut, neţ začnem,“ řekl hlas s úsměvem. „Já vím,“ odpověděl Jason, „já jen chci zůstat v dobrý formě.“ „Škoda, ţe to není nakaţlivý,“ pravil hlas. „Jmenuju se Tam a učím tělocvik.“ „A já Jason McCormack, jsem ve vaší třídě.“ „A kdo je ten fešák, co sedí vedle tebe?“ „To je Erroll,“ odpověděl Jason. Erroll začal bít ocasem do podlahy. „Tenhle semestr vám budu muset dát zabrat,“ pokračoval pan Tam. „To je ohromný, mně to někdy dělá potíţe, udrţet se ve formě.“ „Proč?“ zeptal se pan Tam. Jason se nadechl. „Asi kvůlivá mým rodičům. Vţdycky se o mě děsně báli. Abych neriskoval a nepokoušel se o něco, co by mohlo bejt nebezpečný.“ „To já chápu, ale nic se nenaučíš, dokud do toho nehupsneš po hlavě. Co by ses tu rád naučil? Jason nemohl uvěřit, ţe s ním konečně někdo zachází jako s normálním klukem. Chvilku přemýšlel o jeho otázce. „Víte… já jsem se vţdycky chtěl naučit plavat.“ 18

„Klidně,“ řekl pan Tam. „Ale plavecký kursy začínají aţ příští semestr. Co chceš dělat teď?“ „Já váţně nevím,“ odpověděl Jason. Nebyl zvyklý na to vybírat si z více moţností. „Mám nápad,“ řekl pan Tam. „Jsem instruktor v horolezeckým krouţku. Scházíme se po škole třikrát týdně. Chtěl bys to zkusit?“ „Jasně! Myslíte si, ţe bych moh’?“ „Můţeme to zkusit,“ řekl pan Tam. „Můţe to být nebezpečný. Ale proč bys nemoh slaňovat?“ „Co je to?“ „Víš přece, co je lézt na skály, ne?“ „Samo, šplhat po stěně pomocí rukou a nohou.“ „Správně,“ řekl pan Tam. „Výstup obyčejně vezme spoustu času. A slaňování je způsob, jak se dostat dolů rychle. Máš na sobě řemeny, který jsou přivázaný k hlavnímu lanu a, abych tak řek, houpáš se dolů podle stěny.“ „To je fajn, ale myslíte, ţe to můţu?“ „To se ví, ţe jo,“ řekl pan Tam. „Máme tu dobrý vybavení a ty jsi silnej, jak vidím. Osmdesát kliků kaţdej neudělá. Tyhle dvě věci jsou nejdůleţitější – vybavení a tvoje síla. Zítra jdem na to poprvé. Co ty na to?“ „Celej ţhavěj…“ Zbytek dne proţil Jason ve vzrušené náladě, takţe si ani nevšiml mrazivé vlhkosti, která přišla se zamračeným nebem. Nemohl se dočkat, aţ bude vyprávět Cissy o svém setkání s panem Tamem. Všechno je úplně perfektní, říkal si. Přesně jak jsem si představoval. Poslední hodinu měl latinu, kterou si vybral proto, ţe to měl být nejtěţší jazyk. Několik jeho nových přátel, jako Stacy a Sandy, bylo také ve třídě. Bylo mu tam pěkně, psal si poznámky na mašince, kdyţ Erroll najednou začal vrčet. „Ticho, Errolle, šššt!“ šeptal co nejtišeji. Erroll se na chvilku utišil, ale začal znovu a hlasitěji. „Šššt!“ opakoval Jason. Učitelka a ostatní studenti to ignorovali několik minut, ale podle šumotu Jason poznal, ţe se začínají dívat jejich směrem. „Jasone,“ nakonec řekla učitelka, slečna Hicksová. „Asi ten pes potřebuje jít na chvilku ven.“ 19

Jason ani nestačil odpovědět, kdyţ se Errollovo hluboké vrčení změnilo ve vysoké zavytí. Jason zmateně vstal. „Opravdu nevím, co mu je… promiňte.“ „Asi to bude tím, ţe je první den ve škole,“ řekla slečna Hicksová. „Moţná, odvedu ho do našeho pokoje a hned se vrátím.“ „Půjdu s nima,“ řekl Sandy, který seděl za Jasonem. „Pomůţu Jasonovi zpátky.“ To Jasona umrtvilo. Chtěl mu Sandy opravdu pomoct nebo se jen producírovat? Ale bylo to jedno, stejně, musel jeho pomoc přijmout. Bez Errolla by se asi zpátky nedostal. Kdyţ se Jason vrátil po vyučování do pokoje, Erroll byl šťastný, ţe ho zase vidí a vzrušeně poskakoval. Chodil sem a tam a tiše kňučel. Kdyţ mu Jason poručil, aby si sedl, vlčák poslechl, ale podle cinkání zvonečků na řemení bylo jasné, ţe je neklidný. „Co je to s tebou, kamaráde?“ zeptal se a začal hladit jeho krátkou hustou srst. Erroll odpověděl kňučením. Někdo zaklepal. „Pojďte dál,“ řekl Jason a přidrţel Errolla. „Ahojky,“ pozdravila Cissy. „Tak jak to dneska šlo?“ „Docela fajn,“ odpověděl Jason. „A jakás byla ty?“ „Taky fajn, aţ na anglinu. Máme na ni slečnu Harveyovou a to je úplnej zabiják. Mrzí mě, ţe nemáme ţádný společný třídy.“ „Mě taky, Cissy.“ Vyprávěl jí o svých třídách a panu Tamovi, jak ho pozval do horolezeckého klubu. „To je věc! Tam je moc fajn, krásně se směje… všechny holky jsou do něj zamilovaný.“ „Nechtěla bys taky slejzat skály?“ zeptal se. „Ráda bych, ale zapsala jsem si šermování – a to je taky po škole. A jak jde škola tady dědkovi?“ zeptala se na Errolla. „Vsadím se, ţe byl ohromnej v matice.“ „Jéje… a jak.“ Jason se rozesmál. „Sekal dobrotu celej den, aţ na poslední hodinu.“ Vyprávěl Cissy o jeho nezvyklém chování v hodině latiny. „To tedy je divný,“ souhlasila. „Třeba to bylo jen proto, ţe je to náš první den,“ snaţil se jí Jason vysvětlit. „Moţný to je,“ řekla Cissy. „Ale mohlo by to bejt taky něco 20

jinýho. Nikdo neví proč, ale tady v Údolí přízraků se zvířata někdy chovají moc divně.“ „Není to zas jedna z tvejch pohádek?“ zeptal se. „Ale kdepak. Je to pravda,“ řekla rozhodně Cissy. „Moţná to má co dělat s tím horských vzduchem tady. Ale co… ty, Jasone, dostala jsem nápad, jak Errolla uklidnit.“ / „Jak?“ „Vypadá to, ţe bude pršet, ale jestli bys to chtěl risknout, mohli bysme ho vzít na louky za hlavní budovu. Tam by se moh krásně vylítat. Chceš?“ „Ţe váháš.“ Táta s mámou by dostali infarkt, kdyby mě teď viděli, říkal si Jason, kdyţ běţeli loukou plnou divokých horských květin. Přestoţe země byla posetá kameny, neklopýtl ani jednou. Erroll se radoval jako štěně, i kdyţ byl přivázaný na řemenu. Vesele štěkal na všechny pachy, které zachytil. „To je ohromný!“ křičel Jason. „Já vím,“ volala Cissy. „Teď pojď, dáme si závod k lesu!“ Kdyţ bylo po všem, oba se unavení a zpocení pomalu vraceli ke škole. Erroll se zdál klidnější. Asi to cvičení opravdu potřeboval. „To není moţný, ţe jsme byli venku tak dlouho,“ řekla Cissy. „Je skoro tma.“ Kdyţ se dostali na pěšinu, která vedla kolem zadní strany hlavní budovy, Erroll se najednou zastavil a snaţil se Jasona stáhnout z cesty. „Copak je, kamaráde? Cissy, je něco na pěšině?“ „Ne, nic,“ řekla trochu zmateně. „Je úplně prázdná.’,’ „Pojď, Errolle,“ nařídil Jason a táhl psa zpátky na pěšinu. „No tak, jde se!“ Erroll šel, ale velmi pomalu. Začal tiše vrčet. „Copak je, kamaráde?“ „Proč se chová tak podivně?“ zeptala se Cissy. „Já ti nevím, co mu je…“ Erroll najednou prudce trhnul řemenem a táhl Jasona mimo pěšinu. Jason málem ztratil rovnováhu. „Dej pozor, Errolle!“ „Uţ jsme skoro ve škole,“ řekla Cissy. „Kdybys ho třeba 21

odved…“ Konec věty zmizel v ječivém bzukotu. Byl to tentýţ děsivý zvuk, který Jason slyšel, kdyţ pohnul tím balvanem. Tentýţ, který slyšel minulou noc ve svém pokoji. Najednou pocítil prudký náraz vlhkého a mrazivého vzduchu, který uţ také znal. Právě se chtěl zeptal Cissy, jestli zaslechla nebo pocítila totéţ, kdyţ Cissy pronikavě vykřikla: „Pozor… uskoč!“

22

V. Ještě

neţ Jason stačil zareagovat na Cissino varování, Erroll se prudce opřel do řemenů a strhl ho stranou. Jason upadl do trávy vedle cesty a uslyšel hromovou ránu z toho místa, kde právě stál. „Jasone!“ vykřikla Cissy. „Stalo se ti něco?“ Jason se posadil. „Ne, nic… aspoň myslím. Co se stalo?“ „Ze střechy spad obrovskej balvan… velkej jako televize. Kdyby tě Erroll nestrhnul, tak spad na tebe!“ „Balvan? A ze střechy?“ „Vypadá jako jeden z těch, co z nich stavěj komíny,“ řekla Cissy. Obklopila je malá skupinka studentů. „Ten pes mu zachránil ţivot,“ řekl vzrušeně hlas, který Jason znal. Patřil Monice, Cissyině kamarádce. „Kdyby ho nestrhnul, tak ten balvan spad rovnou Jasonovi na hlavu.“ „Díky, pejsku, dík…“ mumlal Jason a objal Errolla. „Co se tu děje?“ Paní Danitová, ředitelka školy, přiběhla a začala vyšetřovat. Studenti jí vyprávěli, co se stalo. Byla zděšená a nařídila jim, aby se pěšině vyhýbali, dokud se někdo nepodívá na střechu a na komín. „Uţ je pozdě, maţte všichni k večeři.“ Přistoupila k Jasonovi. „Hrozně mě to mrzí, Jasone. Byla bych ráda, kdyby se na tebe podívala ošetřovatelka.“ „To není nutný, paní Danitová, nic mi není, váţně.“ „No, kdyţ myslíš…“ řekla ředitelka, ale Jason cítil, ţe má strach. Ten večer byla jídelna tišší neţ jindy. Jason jedl masové knedlíčky se špagetami a přemýšlel o tom, kolik studentů uţ slyšelo o tom maléru. Mysleli si, ţe se to stalo proto, ţe byl slepý? Říkal si, 23

ţe je to jen jeho představa, ţe se na něj kaţdý dívá. Ale to mu nepomohlo, aby se cítil lip. „Obávám se, ţe si dnes neuděláme oheň v hlavním krbu,“ oznámila paní Danitová po večeři. „Abychom zabránili případným dalším nehodám, náš opravář zakryl komín prkny, neţ přijdou řemeslníci a opraví to. Pan Raines si myslí, ţe ten kus komína, který spadl ze střechy, spadl prostě náhodou, ale stejně musíme být opatrní. Měli jsme štěstí, ţe to nikoho nezranilo.“ Teď si Jason byl jistý, ţe kaţdý v místnosti se na něj dívá. Cítil, jak rudne a sklonil hlavu do talíře. Cissy, která seděla vedle něj, ho lehce poplácala po rameni. Trochu se styděl, ale usmál se a moc si přál, aby všichni zapomněli na to, co se stalo. Kdyţ uţ leţel v posteli, přemýšlel o tom, co říkala paní Danitová. Zdálo se to logické, ale pořád tomu nemohl úplně uvěřit. Vzpomínal na to, jak se choval Erroll – jak se prudce opřel do řemení, aby ho strhl z pěšiny vteřinu před tím, neţ tam kámen spadl. Mohl Erroll vědět, co se stane? A co ta plíţivá a mrazivá vlhkost a podivný bzučivý zvuk, které pocítil a uslyšel těsně předtím, neţ se to stalo? Tak moment, Jasone – uklidňoval se – teď už začneš spolehlivě věřit všem těm historkám o Údolí přízraků. Ale co kdyţ jsou některé z nich pravdivé? Co kdyţ… co kdyţ byl opravdu sledován nějakou, temnou silou nebo duchem? Bylo by něco takového moţné? A kdyby, proč by to sledovalo právě jeho? Moţná se to stalo proto, ţe měl psa, nebo – napadlo ho najednou – to moţná souviselo s tím balvanem, se kterým včera pohnul. Včera přestal Erroll poslouchat rozkazy. A bylo to včera, kdy zaslechl ten podivný zvuk a pocítil mrazení. Moţná, ţe všechny ty věci – zvuk, mráz a dokonce i Errollovo podivné chování – patřilo nějak k sobě a moţná, ţe jediná věc, která je spojovala, byl ten balvan. Řekl si, ţe jediná moţnost, jak to zjistit, je – zase balvan navštívit. „Já musím bejt úplně pitomá,“ řekla Cissy, kdyţ zase stoupala s Jasonem a Errollem nahoru k Shadow Village. „Prosím tě, proč?“ ptal se. Jason. „Není to daleko, a sama jsi řekla, ţe do Shadow Village ještě smíme.“ 24

„To jo, ale běhá mi mráz po zádech, zvlášť, kdyţ je tak zamračeno jako dneska. A navíc jsme se vzdali oběda!“ „Ale Cissy, nekušni, byl to fajn nápad, ţes sebou vzala obloţený chlebíčky,“ říkal Jason, zatímco z jednoho ukusoval. „Stejně si myslím, ţe tvůj nápad s tím balvanem je pitoměj,“ Cissy zase začala. „Stejně je ale něco podivnýho v Shadow Village. No co, aspoň jsme se vypravili na pěknou túru.“ Jason se jen usmál. Vzduch tady byl tak čistý, ţe mohl cítit vůně stovek divokých květin, které s sebou přinášel vítr. Dokonce i Erroll se choval bezstarostně. Jasonovi bylo moc pěkně, stoupal… ale Erroll se neočekávaně zastavil a usedl uprostřed stezky. „Errolle, co je zase?“ zeptala se Cissy. „Vstaň, Errolle,“ nařídil mu Jason. „Jdeme!“ Erroll vstal, ale rozkňučel se. „No maucta… zase,“ řekla Cissy. „Prosím tě, Jasone, proč ten pes tak vyvádí?“ „Já ti nevím, moţná proto, ţe se blíţíme k tomu balvanu.“ A taky ano. Čím víc se blíţili k Shadow Village, Erroll vrčel hlasitěji a snaţil se obrátit Jasona zpět. „Ne!“ rozkazoval Jason. „Jsem tvůj pán a chci jít dál!“ Konečně Cissy řekla: „Ještě kousek… za tímhle vršíčkem je ten zatracenej balvan.“ „Zaplať pámbu, protoţe s Errollem je váţně těţká práce.“ Sotva dořekl, Erroll se opřel do řemenů tak, ţe Jasona málem porazil, kdyţ uskočil doprava. „Errolle!“ zařval Jason. Zaryl paty do země a trhl řemením. Pes se zastavil a začal štěkat tak hlasitě, ţe Jasonovi zvonilo v uších. „Moţná bysme ho měli přivázat,“ řekla Cissy. „Já tě dovedu sama nahoru.“ „To je dobrej nápad. Pámbu ví, co s ním je, ale čím blíţ jsme u balvanu, tím víc blbne.“ „Buď hodnej,“ nakázal Errollovi, kdyţ ho Cissy přivazovala k nejbliţšímu stromu. „Ticho! Zůstaň! Vrátíme se za pět minut.“ Kdyţ Cissy vzala Jasona za ruku a obrátilo ho proti kopci, Erroll začal štěkat a výt, jako kdyby zešílel. Skočil před Jasona a prudce 25

cvakl zuby.

26

VI. „Jasone!“

vykřikla Cissy a pevněji stiskla jeho ruku. „To není moţný! Erroll tě chtěl kousnout!“ „Sedni!“ nařídil Jason a trochu se rozklepal. Drţel se Cissyiny ruky a naklonil se k Errollovi. Kdyţ mu sáhl na hruď, překvapeně zjistil, ţe se vlčák třese a rychle dýchá. Vypadal jako pes, který uběhl dlouhou vzdálenost, nebo se velice vyděsil. Jason zapomněl, ţe dostal zlost a klekl si, aby ho uklidnil. „Errollku, není tu nic, co by ti mohlo ublíţit. Cissy tu je se mnou. Nemusíš se bát.“ „Třeba se nebojí on, ale co ty? Málem tě kousl, Jasone.“ „Nemyslím si, ţe by mi ublíţil. Chtěl mě jenom zastavit. Z nějakýho důvodu nechtěl, abysme se dostali blíţ k balvanu.“ „Tak fajn, zdá se, ţe tentokrát vyhrál. Pojď, ty psisko,“ řekla Cissy a odvázala Errolla. „Je skoro po obědě, musíme se vrátit.“ „No dobře,“ souhlasil otráveně Jason. „Pojď, Errolle.“ Kdyţ se otočili, Erroll zabušil radostně ocasem do pěšiny. Jason doufal, ţe se vlčák úplně uklidní, neţ se dostanou zpátky do školy. Ale při sestupu se Erroll často zastavoval, obracel se zpátky a větřil. Pořád ho něco zneklidňovalo. „Nerada to říkám,“ pravila Cissy, kdyţ se blíţili ke škole, „ale měl bys vzít Errolla k veterináři. Ţádnej pes – a zvlášť ne pes jako ten tvůj – by si neměl dovolit kousat.“ „Myslím, ţe měl moc vzrůša a potřebuje trochu času, aby se uklidnil. Nechám ho odpoledne v pokoji.“ Ale sotva to dořekl, pes začal zase kňučet. Něco tu opravdu nehrálo.

27

Kdyţ přišli do pokoje, Jason sundal Errollovi řemení a připnul mu k obojku obyčejnou šňůru. Tu pak přivázal k noze postele, aby vlčák dosáhl lehce na misky se ţrádlem a vodou. „Lehni si, staříku,“ poradil mu. „Dej si dvacet.“ Erroll se poloţil v nohách postele a tichounce kňučel, kdyţ se objevil Sandy. „Co s ním zase je?“ zeptal se. „Mám pocit, ţe to tady nemá rád.“ „Je unavenej, tak mu dám odpoledne volno.“ „Zase?“‘ zeptal se Sandy. „Jak to bez něj pořídíš?“ Jason vstal a vylovil z prádelníku dlouhou bílou tyč. Jako všichni slepí musel se naučit chodit s bílou holí tak, aby nevráţel do věcí. Ale Sandy se ptal dál: „Jak najdeš svou třídu?“ „To je fakt, s Errollem je to jednodušší,“ přiznal Jason. „Ale já vím, kolik je schodů do přízemí a kolik na verandu. Pak uţ to je lehký dostat se do budovy, kde máme třídy.“ „Já si stejně myslím…“ řekl Sandy. „Ále co… kam jdeš teď?“ „Na tělocvik.“ „Fajn, to máme stejnou cestu. Já jdu na anglinu. Pojď, vezmu tě sebou.“ „Ale ne… já to zvládnu,“ odporoval Jason. „To je v pořádku,“ řekl Sandy. „Ţádnej problém. Pojď, mrskni sebou, za chvilku začne zvonit.“ Uchopil Jasona za loket a doslova ho vytáhl z pokoje. Jason si částečně uvědomoval, ţe mu Sandy chtěl pomoci, ale navztekal se tak, ţe snad ani neslyšel Errollovo kňučení, kdyţ zabouchli dveře. Při rozcvičce se uţ natolik uvolnil, ţe zapomněl na Sandyho i na neposlušného psa. Dával si do těla a brzy cítil, jak ho opouští napětí, které se v něm nahromadilo. Neţ se nadál, bylo po hodině. Uţ uţ chtěl vyrazit na latinu, kdyţ mu někdo škubl paţí. Dobrá nálada se okamţitě vytratila. „To jsem já, Sandy!“ zbytečně hlásil jeho spolubydlící. „Řek jsem si, ţe tě dovedu na latinu.“ „Fajn,“ opatrně řekl Jason, „já si ale myslím…“ „Hele, ţádnej problém!“ A uţ ho vedl po cestě. „Ty bys přece udělal pro mě to samý, kdybych byl slepej, ţe jo?“ 28

Jason se ani nenamáhal mu odpovědět. Viděl svou budoucnost v ponurém světle. Tušil, ţe se mu Sandy zase vnutí po latině a bude ho chtít odvést do pokoje, a pak na večeři, a pak všude tam, kam bude muset – dokud se Erroll neujme zase vedení. Kdyby to mělo takhle pokračovat, bylo by to stejné jako doma. Řekl si, ţe do toho raděj praští hned, neţ to bude horší. Kdyţ se tedy Sandy po latině zase ukázal, řekl mu suše: „Nepůjdu teď do pokoje, jdu na schůzku krouţku.“ „Váţně? Jakýho krouţku? Odvedu tě tam.“ „Horolezeckýho,“ odpověděl Jason. „Coţe?“ Sandy málem oněměl. Pak se začal smát. „Ne, váţně… co je to za krouţek? Šachovej?“ „Uţ jsem řek – horolezeckej. Pan Tam mě pozval.“ „Ty jseš praštěnej,“ vykřikl Sandy. „Vţdyť si zlomíš vaz!“ „Protoţe jsem slepej?“ zeptal se Jason. „No…“ zamumlal Sandy zmateně, „o to nějak moc nejde. Je to nebezpečný. Já bych se o to nepokoušel!“ „Plno věcí je nebezpečnejch,“ zdůraznil Jason. „Musíš bejt prostě opatrnej. A další věc je síla, kondice… a pak Tam řek, ţe na to mám.“ „To teda musím vidět… kde začnete?“ „Cvičná skála je prej hned za školou.“ „Jo, já vím,“ řekl Sandy. „To je ten vysokej kopec… neţ začnou lesy. Pojď, tadyhle tudy.“ Vzal ho za ruku, ale ne tak tvrdě jako předtím. Sandy zřejmě pochopil. „Ahoj, Jasone,“ přivítal ho pan Tam s úsměvem, kdyţ se objevil se Sandym. „Jseš připravenej?“ „To se ví,“ odpověděl Jason. Pan Tam ho představil ostatním členům krouţku. Pět děvčat a tři kluci se nemohli dočkat, aţ začnou. Neţ začali, pan Tam se zeptal Sandyho: „Chceš se taky stát členem krouţku?“ „No, ne,“ řekl rozpačitě Sandy. „Já jsem tu s Jasonem.“ „S Jasonem? Počkej, tomu nerozumím… chceš říct, ţe s ním slezeš tenhle útes?“ „Ale ne,“ řekl Sandy nazlobeně a ostatní studenti se rozesmáli. 29

„Chtěl jsem jenom… ţe bych tady počkal… ţe jo… díval se.“ Nastalo trapné ticho. Jason se cítil velice nepříjemně. Pan Tam si odkašlal a řekl: „Je mi líto, Sandy. Všichni jsme před startem trochu nervózní a rozhodně nepomůţe, kdyţ se na nás bude někdo dívat. Třeba vstoupíš do krouţku někdy později, ale teď bych byl rád, kdybys odešel.“ „Ale pane Tame…“ Samy začal protestovat. „Tím končím,“ umlčel ho Tam. „Tak pojedem,“ obrátil se ke členům krouţku. „Kdo bude první?“ Jason se třásl nedočkavostí a ani neslyšel, jak Sandy oddusal. Vystoupil a zdvihl ruku. Ucítil dotyk na rameni – pan Tam ho vybral jako prvního. „Budeme to muset asi dneska zkrátit,“ řekl pan Tam. „Vypadá to na bouřku.“ Jason cítil dusivé vlhko ve vzduchu, ale ani ho nenapadlo, aby to vzdal proto, ţe bude pršet. Pan Tam mu ukázal, jak se dostat do zajišťovacího řemení, coţ byl koţený pás, který se připínal kolem beder. Vysvětlil mu základy slaňování během cesty na vršek cvičné skály. „Připnu ti ještě tenhle provaz, kterým tě udrţím, kdybys začal jet dolů moc rychle. Je to normální zabezpečení, který dáváme všem začátečníkům,“ vysvětloval Jasonovi. „Postavíš se na kraj skály, uděláš pár kroků, odrazíš se a začneš se spouštět. Rychlost sestupu kontroluješ tím, ţe uvolňuješ provaz, kterej prochází těmihle kovovými krouţky. Říká se jim karabinky. A pak to pomalu opakuješ. Uvolníš provaz, odstrčíš se a spustíš se. Uvolníš provaz, odstrčíš se, spustíš se. Dneska se ještě moc neodvazuj, sjeď vţdycky nejvejš půl metru. A neboj se, pořád tě mám na tomhle druhým laně pro případ, ţe by se něco dělo.“ Jason vyslechl instrukce a s bušícím srdcem začal sestupovat po stěně. „Je to dobrý, Jasone,“ volal pan Tam seshora. „Jseš asi tak v polovině.“ Uţ v polovině! Jason tomu nemohl věřit. Nikdy předtím něco podobného nezkusil. Říkával si, ţe většina slepců by nebyla schopná něčeho takového. Vlastně by je to ani nenapadlo. A dokonce spousta 30

normálních lidí by to nedokázala, uvědomoval si s pýchou. Kdyţ uţ byl kousek od země, uslyšel pochvalný pokřik studentů a zároveň ucítil první dešťové kapky. Slunce muselo být úplně zakryto mraky, protoţe necítil ţádný dotek tepla. A pak najednou uslyšel ten vysoký bzučivý tón – jako roj rozzuřených včel. Úplně ho ohlušil. „Nezastavuj se! Jsi skoro dole!“ křičel pak Tam a jeho hlas tak tak pronikal ječivým bzukotem. Jason pokračoval a přál si, aby nemusel nikdy přestat. Rozpršelo se a zvuk zesiloval. Najednou začalo vibrovat i lano, na kterém visel, a v příštím okamţiku se přetrhlo. Jason začal padat.

31

VII. Srdce

se mu sevřelo, ale zajišťovací lano v rukách pana Tama zpomalilo pád. Natáhl ruku ke stěně a zachytil se malého výběţku. Hned nato se mu podařilo najít oporu pro chodidlo. Přitiskl se ke stěně a čekal, aţ mu přestane bušit srdce. Pak uslyšel volání pana Tama. Znělo jakoby z velké dálky: „Jasone! Nehýbej se! Jsi asi čtyři, pět metrů od země. Hned tam budu a pomůţu ti dolů!“ „Oukej…“ vykřikl Jason a doufal, ţe se mu hlas moc netřásl. Tiskl se ke skále a cítil, jak se mu chvějí všechny svaly. I kdyţ pět metrů nebylo moc vysoko, mohl si ošklivě nabít. Aby se uklidnil, pomalu a zhluboka se nadýchl. Rozpršelo se, a to na něj také mělo uklidňující vliv. Uţ jen pár minut, říkal si. Tiskl se ke skále a vzpomínal na podivný zvuk a chlad a na to, jak se lano roztřáslo těsně předtím, neţ se přetrhlo. Nebylo to nějak ve spojení s jeho pádem? Uslyšel něco těsně nad sebou a uvědomil si, ţe se k němu spouští pan Tam. Za pár vteřin uslyšel jeho hlas: „Jsem vedle tebe. Teď bych chtěl, aby ses natáhl a pověsil se mi kolem krku, jo?“ Jason souhlasně něco zamumlal. O vteřinku později se snášel k zemi jako ranec na zádech pana Tama. „Jseš v pořádku? Opravdu?… váţně?“ Teď, kdyţ oba přistáli, zazněla v učitelově hlase úzkost. „Jsem… váţně,“ odpověděl Jason a utíral si mokrou tvář. „Nechceš si zajít za doktorem na stanici, aby tě prohlídnul?“ „Ne, je mi dobře… opravdu,“ odpověděl Jason. „Tak fajn, teď se kouknem na tvůj pás a lano.“ 32

Zamířili k tělocvičně a pan Tam si prohlíţel lano. „To je teda divný… vypadá to, jako kdyţ se úplně prodřelo.“ „Jak to…?“ „To je váţně divný,“ řekl pan Tam. „Je to všechno úplně nový. To by se přece nemělo stát!“ To by teda nemělo, řekl si Jason. Nejdřív spadl balvan se střechy a málem ho trefil, a teď tohle. K tomu všemu Errollovo nenormální chování. Proč se tyhle všechny podivnosti dějí? A proč se dějí zrovna mně? Vypadalo to, jako kdyţ ho něco, nebo někdo, chtěl zničit. Ale nemělo to ţádnou logiku. Pan Tam odvedl studenty do tělocvičny a rozdal jim ručníky. Řekl jim o dalších slaňovacích technikách, neţ je propustil. Jason vytlačil všechny strašidelné úvahy a soustředil se na slaňovací diskusi. A Tam zakončil: „Koukněte… kdyţ uţ se díváte na televizi, vemte si do rukou dva tenisáky. Mačkejte je v dlaních… ruce vám neuvěřitelně zesílej. A nedovedete si představit, jak bezpečněji se budete cítit ve stěně.“ Bez ohledu na své starosti Jason okouzleně poslouchal pana Tama. Já to taky dokáţu, ubezpečoval se. „No, a to by bylo dneska všechno. Tak ahoj, uvidím vás pozítří u skály.“ Jason se zrovna chtěl zeptat pana Tama, jestli by se mohl pokusit někdy o šplhání, kdyţ uslyšel Sandyho hlas. „Tak co, jak to šlo?“ „Byla to legrace,“ odpověděl Jason opatrně. „Měls ho vidět,“ řeklo jedno děvče, které sedělo vedle Jasona. „Byl ohromnej – neţ mu ruplo lano.“ „Jaký lano?“ zeptal se zvědavě Sandy. „Co se stalo?“ Nebylo moţné ho ignorovat. Kdyby mu to neřekl sám Jason, byl by se dozvěděl o jeho smůle od někoho jiného. A tak mu tedy suše pověděl o tom, co se stalo. „No nazdar,“ řekl Sandy. „To lano se váţně přetrhlo? Tos měl kliku, ţe ses nezabil!“ „Pan Tam mě drţel na druhým, zajišťovacím lanu, tak se nemohlo stát nic,“ řekl Jason. „Jsem si jistej, ţe příště to bude klidný.“ „Ty zas polezeš?… Ty ses zbláznil!“ vyjevil se Sandy. 33

„Samo, a kdyţ mě pan Tam nechá, začnu i se šplháním.“ „Jseš frajer,“ obdivné řekl Sandy. Vystupovali po schodech k jejich pokoji a Jason se usmíval. „Ty, Sandy,“ řekl, kdyţ došli ke dveřím, „díky za tom, ţes mi odpoledne pomáhal – opravdu děkuj u.“ „Ále to nic,“ řekl potěšené Sandy, „to je samozřejmý.“ Třeba se opravdu skamarádíme, myslel si Jason. Sandy se mu začínal líbit. Moţná… Ale nápad nedomyslel, protoţe uslyšel otevření dveří a hned nato Sandyho zoufalý výkřik: „No tohle! Cos to zase proved?!“

34

VIII. „Podívej se, co ten tvůj pitoměj čokl udělal!“ křičel Sandy a hlas se mu třásl vztekem. „Co udělal?“ zeptal se Jason, který byl ještě na chodbě. „Celá ta práce je v hajzlu!“ Sandy praštil knihami na podlahu. Erroll tichounce skučel. „Jaká práce? Prosím tě, řekni mi, co se stalo,“ ptal se Jason. „Můj model Údolí přízraků!“ vykřikl Sandy. „Je úplně zničenej, a udělal to ten tvůj blbej pes.“ Jasonovi se sevřelo srdce, kdyţ si představil sloţitý model, a kolik času a práce na něj Sandy vynaloţil. Kdyţ se blíţil ke stolu, kde model stával, jeho noha po něčem sklouzla. Zdvihl to a podle hmatu poznal, ţe to je model Chilleenské akademie – tedy spíš jen část. Miniaturní a trpělivě vytvořený architektonický model byl roztrţen v půli. A zbytek modelu byl na tom ještě hůř. Kamkoliv Jason sáhl – budovy, malé domy, cesty a pahorky byly buďto srovnány se zemí nebo roztrhány. Jen tu a tam některý strom nebo skála připomínaly původní podobu. „Moţná, ţe bysme mohli…“ začal Jason. „To určitě! Víš ty, kolik tejdnů mi to vzalo?! Musím teď začít kompletně od začátku. To snad není moţný. Ten blbej čokl!“ „Erroll to neudělal. Jsem si jistej!“ řekl Jason. „Jó…?“ odsekl Sandy. „Nikdo jinej tu nebyl!“ „To je pravda, ale byl přivázanej k mý posteli.“ „Teď není přivázanej,“ řekl Sandy. „Někdo nebo něco ho muselo odvázat… uvolnit,“ oponoval Jason. 35

„Šandy, Erroll je perfektně trénovanej. Nikdy by nic nerozkousal!“ Erroll začal zase tiše skučet. „Jsem si jistej, ţe na tomhle zapracoval! Jestli je tak dobře vy trénovanej… to ho nemůţeš uhlídat?“ „Čestný slovo, mě to hrozně mrzí, ale Erroll…“ „Prosím tě, přestaň hájit to hovado! Já vím, ţe za to nemůţeš, ale neměl bys ho vyměnit za jinýho čokla?“ Jason se začal zase omlouvat, ale Sandy praštil dveřmi a odešel. Chvíli se prohrabával troskami zničeného modelu, ale pak přešel k Errollovi a pevně ho objal. „To je dobrý, pejsku, neboj se. Já vím, ţes to neudělal… ty bys nikdy neudělal něco podobnýho.“ Ale jestli to neudělal Erroll, kdo tedy?! „Proč tě chce vidět pan Elias?“ ptala se Cissy, kdyţ doprovázela Jasona k administrativní budově. Pan Elias měl kancelář v přízemí. Vzkázal Jasonovi, aby se u něj stavil před večeří. „Já nevím,“ ponuře odpověděl Jason, „ale mám pocit, ţe to má něco společnýho s Errollem.“ „Myslíš s tím, jak jsi ho nechal ve svým pokoji?“ „Jo,“ přiznal Jason. „Nechtěl jsem, aby zase zmatkoval.“ „Tak jsme u kanceláře,“ řekla Cissy. „Počkám tu na tebe.“ „Pojď dál, Jasone.“ Pan Elias měl vřelý a hutný hlas. Dal Jasonovi ruku na rameno a přivedl ho k ţidli. Pak mu poloţil otázku: „Jak se ti tu líbí?“ „Moc… opravdu moc.“ „To rád slyším.“ Na chvilku se odmlčel a pak začal. „Přál bych si, abychom měli lepší důvod k hovoru, ale musím ti říci, ţe moje kancelář obdrţela několik stíţností na chování tvého… no… psa.“ I kdyţ očekával něco jako důtku nebo pokárání, Jason přece jen zrudl a řekl: „Mě to mrzí, pane Eliasi, ale Erroll si pořád zvyká. Necítí se tu ještě jako doma. Slibuju vám, ţe se usadí.“ „To asi nebude jednoduché,“ řekl pan Elias úsečně. „Slyšel jsem, ţe ve třídě velmi rušil a dokonce zničil i cennou věc.“ Sandy, řekl si Jason, Sandy to tedy hned rozjel. „… a protoţe tu bylo víc stíţností, musím tě varovat. Vím, ţe jsi závislý na svém vlčákovi, ale jestliţe ho nemůţeš uhlídat… je mi líto, ale budeš ho muset vyměnit.“ 36

Jasonovi přejel mráz po zádech. „Co tím myslíte?“ „Jednoduše… nemůţeme si dovolit mít tady zvíře, které narušuje klid,“ laskavě odpovídal pan Elias. „Kdyţ jsme tě přijímali, bylo jaksi domluveno, ţe ten pes je dobře vycvičen.“ „Ale on je,“ protestoval Jason. „Něco tady ve škole ho děsně vystrašilo. Jsem si jistý, ţe se mě snaţí ochraňovat… bránit.“ Pan Elias se na chvilku odmlčel. „Bránit? Před čím?“ Jason sklopil hlavu. Jak by to mohl vysvětlit panu Eliášovi, kdyţ tomu sám nerozuměl? Nakonec řekl: „Víte, Erroll ví, ţe mě musí hlídat. Moţná, ţe to někdy trošku přeţene.“ „Moţná,“ řekl Elias. „Ale musí se naučit, aby to nepřeháněl. Jinak ho budem muset poslat zpátky. Je ti to jasné?“ „Ano, pane,“ odpověděl Jason. Měl pocit, ţe svět je naruby. Kdyby nebylo Errolla, nikdy by se nedostal do Chilleenské školy. Jeho rodiče s tím souhlasili jenom proto, ţe viděli, jaký je Erroll dobrý průvodce. A teď, kdyby ho pan Elias donutil zbavit se Errolla, rodiče by ho určitě vzali zpátky domů. Nějak musí přimět Errolla, aby lip poslouchal. Kdyţ opouštěl kancelář pana Eliase, přemýšlel zoufale o tom co dělat. Cissy čekala venku. „Co se stalo? Vypadáš dost mizerně.“ „Taky se tak cítím. Muţem jít na chvilku do mýho pokoje?“ Jason jí začal vyprávět o tom, co se stalo s modelem Sandyho a taky o výhrůţkách pana Eliase. „Ty myslíš, ţe Sandy udal Errolla?“ rozhořčila se. „No, byl pěkně vzteklej. Já ho úplně chápu, ale nemá pravdu, kdyţ si myslí, ţe to udělal Erroll.“ „To je peklo!“ řekla Cissy. „Přece potřebuješ Errolla, aby ses moh hejbat… musíme na něm zapracovat, aby se choval lip. Víš co? Já ti tenhle víkend pomůţu!“ „Díky, díky, Cis,“ řekl Jason a trochu se mu ulevilo. „To je jasný, neboj. A teď půjdem a pokusíme se zpacifikovat Sandyho.“ Kdyţ došli ke dveřím, Jason je pootevřel. Zavolal, ale nikdo neodpověděl. Sandy tu není, trochu si oddechl. Otevřel je úplně a vstoupil. V tom okamţiku o něco zakopl a natáhl se na podlahu. 37

„Jasone, co se stalo?“ Cissy za ním vběhla. „Myslela jsem, ţe… jeţíšmarjá!“ Jason se posadil. Prsty mu řekly, ţe zakopl o prádelník, který leţel hned za dveřmi. Prádlo, které tak pěkně naskládal do zásuvek, bylo rozházené po podlaze. „Kristepane!“ vykřikla Cissy.“ „Tady je hroznej bordel!“ „Zakop jsem o prádelník, co myslíš tím bordelem?“ „Všechno je vyházený na zemi,“ křičela. „Válej se tu prázdný zásuvky, všude jsou knihy a šaty… postele jsou vprostřed pokoje a… Jasone… Erroll tu není!“ „Errolle!“ zoufale vykřikl Jason, a znovu: „Errolle1.“ Ticho, ţádná odpověď. Pes byl pryč.

38

IX. „Errolle!“ zavolal ještě jednou. „Cissy, co se s ním mohlo stát?“ „Okno je otevřené,“ řekla tiše. „Moţná, ţe vyskočil?“ „Musím ho najít,“ řekl Jason. „Ale kde…?“ zeptala se smutně Cissy. „Počkej, něco jsem zaslechla.“ „Já taky,“ řekl Jason. Uprostřed místnosti vibroval slabý, vysoký tón. Spustil ruce na podlahu a pomalu se začal sunout ke středu místnosti. Narazil hlavou na postel a pak pod ni natáhl ruku. Ucítil měkký koţich. „Je pod postelí,“ řekl Cissy. „Tak pojď ven, kamaráde.“ Erroll tiše kňučel, ale nehýbal se. Jason ho tedy musel pomalu vytáhnout. „Kristapána,“ vykřikla Cissy, „vţdyť je napůl mrtvej!“ Jason opatrně ohmatával vlčákovo třesoucí se tělo. Kolem čenichu měl pěnu, prudce oddechoval a téměř se nepohnul. „Má takový divný oči,“ pokračovala Cissy. „Vypadá, jako kdyţ nic nevidí.“ „Musím najít někoho, kdo by mu pomoh… paneboţe!“ vyděsil se Jason. „Počkej,“ Cissy ho zarazila. „Po tom, cos mi řek, bude nejlepší dát to tady zase do kupy – neţ se vrátí Sandy.“ Jason vzdychl. Cissy měla pravdu, ale teď mu bylo fuk, nač právě myslela, nebo co chtěla dělat. „Pojď, Errollku,“ něţně ho vyzval a opatrně ho tlačil do kouta. Erroll slabě zavrtěl ocasem a olízl Jasonovi ruku. „Hej, Cissy, zdá se, ţe mu je trochu lip!“ „To jsem ráda… pojď mi teď pomoct dát postele zpátky.“ 39

Začali horečně dávat pokoj do pořádku. Zatímco Cissy dávala dohromady prádelník, Jason se postaral o postele a pak jí pomohl uloţit prádlo a zastrkat knihy do knihovny. Právě skončili, kdyţ poprvé zazvonil zvon, který ohlašoval večeři. „Pojď, půjdem,“ řekla Cissy. „Po tom všem nesmíme přijít pozdě.“ „A co s Errollem?“ zeptal se Jason. „Zdá se v pořádku,“ odpověděla Cissy. „Aspoň oči má zase normální.“ Jason přešel k rohu, kde tiše leţel jeho pes. „Jakpak ti je, hošíčku?“ zeptal se a škrabal vlčáka za ušima. Erroll mávl párkrát ocasem. „Vypadá pořád úplně vyčerpaně,“ řekl smutně. „No, ţádnej div po tom, co z tyhle místnosti udělal.“ „Cissy,“ vyděšeně řekl Jason, „přece si nemyslíš, ţe tohle udělal Erroll?“ „Já to říkám hrozně nerada, váţně, ale musel to bejt on. Jak jinak by se to mohlo stát?“ „Ale. Cissy… Cissy,“ bránil se Jason. „Erroll by nikdy neudělal něco takovýho!“ „Já vím, to jsi uţ říkal,“ smutně odpověděla Cissy. „Ale Erroll se uţ od příchodu sem chová hrozně podivně. To musíš přiznat.“ „To přece neznamená, ţe tu udělal ten cirkus? Není dost silný na to, aby převrátil knihovnu a posunul postele!“ „Dobře… tak kdo to byl?“ Jason pokrčil rameny. „Já váţně nevím. Musel to bejt někdo – nebo něco – hrozně silnýho, aby bylo schopný tohle udělat.“ Chvíli přemýšlel o všech těch záhadnostech, které se děly po jejich příchodu do školy. „Jo, něco silnýho… zlýho… samo Zlo…?“

40

X. Nikdy předtím se necítil tak utahaný. Ani tehdy, když byl ještě štěně a hrál si celý den. Stalo se mu to proto, že musel zápasit s Nebezpečím. Přišlo zase do pokoje jeho Chlapce a čekalo na něj. Bojoval s Nebezpečím a zahnal ho. Ale tentokrát bylo Nebezpečí mnohem silnější. Zranilo všechny věci, které Chlapci patřily. A pořád Chlapce hledalo. Nesmí dovolit, aby se k jeho Chlapci zase přiblížilo. Ať se děje co chce, bude Chlapce bránit. Nebezpečí se skrývalo za velkým balvanem, kterým Chlapec pohnul. Teď je větřil a cítil jeho pach čím dál víc, – zvláště ve vyšších polohách. Zdálo se, že i Chlapec začal Nebezpečí vnímat, protože hodinu od hodiny bylo větší a silnější. Už dvakrát Chlapce napadlo z výšky a teď přicházelo do jeho pokoje, kdykoliv se mu zachtělo. Pořád byl silnější než Nebezpečí. Pořád je mohl z pokoje vyhnat. Ale věděl, že se vrátí. Vrátí se, aby mohlo napadnout Chlapce. Musí tomu zabránit. Nesmí se od Chlapce hnout ani na krok, protože bez něj je bezbranný.

41

XI. „Můţu

se podívat na tvou knihu?“ zeptala se Tracy Jasona. Boubelaté dvojče se pozvalo ke stolu v knihovně, kde seděl s Cissy. „Tracy, nech ho studovat,“ šeptala Cissy. „Ale já vím,“ řekla Tracy, „jen si chci zkusit, jaký je to Braillovo písmo.“ „Ale to nic… na, sáhni si,“ pozval ji Jason. Vzal ji za ruku a pomalu jí vedl prsty po tlustých listech knihy s Braillovým tiskem. „Cítíš ty malý vytlačený tečky? To jsou písmena. Kdyţ se jich dotýkám, můţu číst to, co je tam napsáno.“ Tracy přejíţděla prsty po písmenech. Po chvilce to vzdala a řekla: „Zdají se mi všechny stejný.“ „Musela bys to cvičit…“ „Promiňte,“ vpadl nový hlas a přerušil Jasona. Jason rozpoznal pana Taylora, který dohlíţel na pořádek ve studovně. „Tady se má studovat a ne povídat.“ „Ale Jason mi jen ukazoval…“ začala Tracy. „Já vím,“ zarazil ji Taylor, „ale tady nikdo nemá co ukazovat. Co kdyby ses do konce hodiny přesunula na druhou stranu studovny, Tracy?“ Tracy nabručeně sebrala své věci a odešla. Jason se vrátil ke knize, ale nemohl se soustředit. Po několika minutách do něj Cissy šťouchla. „Taylor je fuč,“ zašeptala, „jak jsi na tom s dějinama?“ Jason zavřel knihu. „Nic moc… Napoleon je před nářezem u Waterloo, ale mně to je nějak fuk.“ Zpod stolu se ozvalo psí zívnutí. Cissy se rozesmála. „Dokonce i Errolla to otravuje,“ řekla a poškrabala vlčáka za 42

ušima. „To je blbý, ţe jsme tu zavřený,“ pravil tiše Jason. „No co, uţ máme jen patnáct minut do oběda,“ uklidňovala ho. „Fajn, já jsem totiţ dostal nápad. Jednak potřebuju malou rozcvičku, a za druhý dokáţu, ţe Erroll není blázen.“ „Teď mluvíš ty, jako bys byl praštěnej,“ řekla Cissy. „O co ti jde?“ „Myslím na to uţ od včerejška, kdy jsme našli ten hroznej binec. Vím, ţe si myslíš, ţe to udělal Erroll, ale jsem si jistej, ţe to nebyl on. Cissy… moţná si řekneš, ţe jsem padlej na hlavu, ale vím určitě, ţe něco jde po mně.“ „Máš pravdu v tom, ţe se tu děje něco záhadnýho,“ řekla opatrně, „ale proč by to něco mělo jít právě po tobě?“ „Já fakt nevím… ale právě proto bych chtěl jít zase do Shadow Village.“ „Tak to tedy ne,“ prohlásila Cissy. „Tam straší! Kdyţ jsme tam přišli poprvé, tak jsi hnul tím mizerným balvanem a podruhy tě Erroll málem kousnul.“ „Vidíš?“ řekl Jason. „Tam nahoře se taky dějou pěkný věci.“ „A to je perfektní důvod pro to, abysme tam nechodili!“ „Počkej, Cissy, poslouchej… Všechny průšvihy začaly hned ten den, kdy jsem přijel… kdyţ jsem hnul tím balvanem.“ „No, to pamatuju, jak se Erroll vyděsil.“ „Asi k tomu měl důvod. Myslím si, ţe kdyţ jsem pohnul tím balvanem, ţe jsem něco vysvobodil. Něco jako zlo.“ „Přece si nemyslíš, ţe to je jeden z Příběhů ze záhrobí?“ řekla Cissy, ale roztřesený hlásek ji prozradil. „Zní to asi blbě, ale třeba na těch báchorkách o Údolí přízraků něco bude. Musíme ten balvan dát zpátky.“ „Musíme?“ zeptala se Cissy. „Potřebuju tvou pomoc. Errolla sebou vzít nemůţu.“ „A já taky nepůjdu!“ rozhodně řekla. „Prosím tě,“ ţadonil Jason. „Potřebuju tě. Polední pauza začne za deset minut.“ „Ty váţně věříš, ţe za balvanem číhalo nějaké zlo?“ zeptala se 43

Cissy, kdyţ vedli Errolla do pokoje. „Všechny ty věci se začaly dít od okamţiku, kdy jsem tím balvanem pohnul. To je všechno, co vím. Nenecháš mě v tom, Cissy, viď?“ „Ne, neboj,“ slabě vzdychla, „jestli se ti uleví, kdyţ ten pitoměj balvan šoupneš zpátky, tak v tom jedu s tebou. A taky, kdyţ se ti uleví, Erroll se třeba uklidní a ty a Sandy zas budete fajn.“ „Je tu nějaký pravidlo, který říká, ţe spolubydlící musej bejt nejlepší přátelé?“ zeptal se. „Ale kdepak,“ odpověděla. „Jen jsem si myslela, ţe by bylo fajn, kdybyste to zase zkusili.“ „Já jsem se o to pokusil mockrát, ale on mě prostě nemá rád – nebo mýho psa.“ Prsty mu řekly, ţe je u dveří svého pokoje. „Pojď, Errollku, domů, sundáme ty řemeny… tak… vidíš…“ Erroll se slastně otřepal, ale jen se Jason hnul ke dveřím, uţ byl za ním. „Ne, Errolle!“ rozkázal Jason. Půjdem s Cissy sami. Sedni, pejsku, sedni!“ Erroll začal kňučet. „Hele, nech toho, Errolle,“ řekla popuzeně Cissy. „Jdeme se jen trochu projít.“ Kňučení se proměnilo ve vrčení a pak v krátká a ostrá štěknutí. „Ne, Errolle,“ řekl rozhodně Jason. „Nepůjdeš s námi.“ Pes začal zase vrčet a snaţil se dostat mezi Jasona a dveře. „Cissy,“ řekl Jason, „jdi první.“ Kdyţ uslyšel, ţe otevřela a zavřela dveře, přísně nařídil Errollovi: „Lehni, Errolle, no tak, lehni.“ Vlčák poslušně ulehl. „Hodnej pejsek… zůstaň.“ Erroll začal zase kňučet, ale nehýbal se. Jason rychle vyšel ven. Slyšel, jak se Errollovo kňučení změnilo ve vytí. A pak uslyšeli ještě něco – prudký náraz, který otřásl dveřmi. „Jeţíšmarjá, co blbne?“ zeptala se ustrašeně Cissy. „Vypadá to, jako kdyţ se snaţí prorazit dveře. Pojď pryč. Třeba přestane, kdyţ nás neuslyší.“ „Já ti nevím, Jasone, ale třeba se mu opravdu něco hnulo v tý jeho psí palici.“ Prošli lesem a začali pomalu stoupat k horám. Byl překrásný den a Jason ucítil, jak se mu slunce usadilo na ramenech. Bylo mu dobře a skoro zapomněl na zoufalé Errollovo vytí v pokoji. 44

„Uţ tam budem,“ oznámila Cissy, která byla jen pár kroků před ním. „Je tu dneska opravdu krásně.“ „Já vím… cítím to.“ „Dobrý,“ řekla Cissy. „Jsme teď blízko třech zbořenin. A tady je – přímo před náma.“ „Balvan?“ zeptal se Jason. „Jo-o,“ řekla nervózně. „A jeskyně je hned za ním. Všechno se zdá úplně normální.“ Jason se zastavil a hluboce vdechoval vzduch provoněný borovicemi. Taky se mu všechno zdálo úplně normální. Jako by tu nikdy nestrašilo. Ale přece si to nevymyslel? „Pojď,“ vyzvala ho a vedla ke skalnatému svahu. Natáhl ruce, aţ zase ucítil balvan. Bylo to jako poprvé. Z jeskyně vanula mrazivá vlhkost, ale tak to přece bývá… v jeskyních? „To je blbý, ţe nemáme čas tu jeskyni prozkoumat,“ řekl napůl v legraci. „Tak na to se vybodni,“ řekla Cissy rozhodně. „Pojď mi pomoct, strčíme ho zpátky.“ Opřeli se do balvanu, jak nejvíc mohli, ale ten se nehnul ani o píď. „Já myslím, ţe potřebujeme nějakou páku,“ řekl Jason. „Kdybych to vzal ze strany…“ „No, moţná,“ zapochybovala Cissy. Vyměnili si pozice, opřeli se o balvan, ale marně – jako by se opřeli o horu. Cissy našla tlustou větev a Jason ji strčil pod balvan. Začal páčit, ale zase nic, nic. „Já to vzdávám,“ řekla Cissy unaveně. „S tím blbounem prostě nehnem.“ „Asi máš pravdu, ono o moc nejde.“ Ale hned nato ucítil studený, vlhký vzduch, který začal vanout z jeskyně a věděl s určitostí, ţe o něco jde. A ţe jde o moc. Najednou ho ohlušilo šílené bzučení. Jasonovi bylo okamţitě jasné, ţe dokud bude jeskyně otevřená, ta věc uvnitř ho bude ohroţovat.

45

XII. Pozdě v noci, kdyţ ostatní studenti sladce pochrupovali, se Jason náhle probudil. Srdce mu bušilo, jako kdyby právě skončil maratón. Na vteřinku se vyděsil, protoţe nevěděl, kde je, a co ho vlastně probudilo. Pak uslyšel vrznutí dveří. Jasně. Byl ve škole. Všechno bylo v pořádku. Braillovy hodiny mu řekly, ţe jsou tři ráno. Sklouzl z postele a po hmatu se dostal ke dveřím. Asi nebyly úplně zavřené, říkal si. Ale proč ho Erroll neupozornil? „Errolle?“ hlasitě zašeptal. „Kdepak jsi?“ Ţádná odpověď. Slyšel jen Sandyho hluboké oddechování. Že by Sandy vlčáka vyhnal? Ale hned zapochyboval – Sandy by snad neudělal něco tak krutého. Co se s ním tedy mohlo stát? Ţe by utekl? Ale kam? Snaţil se potlačit vzrůstající strach a horečně přemýšlel o tom, kde ho hledat. Kdyby tak mohl probudit Sandyho a poţádat ho o pomoc, ale tím by se jen zvětšila jeho averze vůči Errollovi. To bylo jisté. Cissy spala v jiném křídle, a tak se rozhodl, ţe půjde sám. Vklouzl do tenisek a přes pyţamo si hodil bundu. S pomocí bílé hole se dostal chodbou do haly a pak po dlouhém schodišti aţ do přízemí. Kaţdou chvilku volal tiše Errolla. Kdyţ se dostal do spodní haly, mrazivý vzduch mu prozradil, ţe hlavní dveře jsou dokořán. Opatrně vystoupil ven. „Errolle? Kde jsi?“ Ţádná odpověď. Ale jako by se odtamtud ozval, Jason věděl s určitostí, kde vlčák je. V Shadow Village! Rychle si v paměti promítl ty předešlé výlety. Byl si jistý, ţe si poradí sám. Dobrý je, že se nemusím bát tmy, říkal si. 46

Přešel trávník a na okamţik se zastavil u pěšiny, která vedla lesem nahoru ke kopcům. Obklopily ho noční zvuky – šelestění hmyzu, truchlivé soví houkání, rychlý cupot malých nočních ţivočichů. Nemám se čeho bát… znám to tu a Erroll mě potřebuje, ujišťoval se. Natáhl ruku s holí a ťukal do drobného štěrku, promíchaného se sopečným prachem. I kdyţ nemohl vidět rozdíl mezi dnem a nocí, cítil jej ve vzduchu. Teď byl vzduch těţší a jaksi hrozivější. Vstoupil do lesa, borovice se rozvoněly. Zbystřil sluch a začal znovu volat Errolla. Jednou se mu zazdálo, ţe zaslechl štěknutí, ale byla o jen větev, která v nočním větru škrábla o kmen stromu. „Uţ jdu, kamaráde,“ vykřikl. Zhluboka se nadechl a začal stoupat. Pak to zaslechl. Zamrazilo ho. Bzučení, zpočátku slabé jako zvuk hmyzu v horkém letním dni. „Ne,“ šeptal. „Proboha ne.“ Bzučení rychle zesilovalo. Z té děsivé hrozby se mu rozbušilo srdce. Studená mlha se valila Údolím přízraků. Obklopil ho strašný chlad. „Néé…!“ vykřikl. Otevřel ústa, ale mlha mu vnikla dovnitř a začala ho dusit. Chtěl se bránit, ale v tom ledovém vzduchu mu ruce i nohy úplně ztuhly. Pokusil se znovu vykřiknout, ale teď uţ nemohl ani dýchat. Sesul se na kolena a pak pomalu na bok. Ječivý bzukot neustával. Jediné, co teď vnímal, byl strašný chlad a ten zvuk.

47

XIII. Jason leţel na pěšině. Snaţil se bojovat, ale cítil, jak rychle slábne. Takhle tedy vypadá smrt zadušením? Studená mlha jako by ţila svým vlastním ţivotem a rozhodla se ho tady pohřbít. Uţ začal ztrácet vědomí, ale bzukot najednou zeslábl a zaslechl v dálce jiný, známý zvuk: vzrušený štěkot a dupot nohou. Mlha zmizela tak rychle, jako se přivalila. Okamţitě se mu lépe dýchalo. „Tady jsem!“ vykřikl chraptivě. Štěkot se přiblíţil a za okamţik byl Erroll u něj. Začal ho radostně olizovat a třít o něj své chlupaté, teplé tělo. Muţský hlas pronikl tmou: „Tak jsem tady!“ „Errolle, pejsku můj… já jsem měl o tebe takovej strach.“ Jason ho pevně objal a cítil, jak se mu do těla přelévá Errollovo teplo. „Jak ti je?“ Jason rozeznal hlas pana Fernandeze, který pracoval ve škole jako stráţný. „Teď uţ fajn,“ odpověděl. „Jak jste mě, prosím vás, našli?“ „Byl to vlastně Erroll,“ řekl Fernandez. „Obcházel jsem stáje a zaslechl jsem kňučení, jako kdyţ má pes bolesti nebo je vystrašenej. Šel jsem za tím nářkem aţ na kraj hřiště a tam jsem našel Errolla. Těţce oddechoval a byl úplně studenej. Chtěl jsem ho vzít sebou do stáje, aby se zahřál, ale utekl mi a mazal si to přes trávník a pak aţ sem k tobě.“ „To jste hodnej, ţe jste mu chtěl pomoct.“ „Ale to je samozřejmý,“ řekl Fernandez. „Hele, copak vy dva děláte tady? To se přece nesmí odejít v noci z intru?“ „Já vím, mě to váţně mrzí, ale Erroll se nějak dostal z pokoje, kdyţ jsem spal, a já ho přece musel najít.“ 48

„Tomu rozumím, taky jsem měl hodně psů. Jeden byl dokonce moc podobnej tomu tvýmu.“ „Ţe o tom nikomu nepovíte, prosím vás?“ poţádal ho Jason. „Povědět co? Já jsem tě přece vůbec neviděl…“ prohlásil Fernandez. „Ale teď vás dva odvedu zpátky domů.“ Kdyţ dorazili ke dveřím internátu, Jason řekl: „Ještě jednou děkuj u, pane Fernandez i. Mrzí mě, ţe jste měl kvůli nám takový starosti.“ „Ale vţdyť se nic nestalo,“ odpověděl stráţný. „Teď uţ maţ do hajan a pěkně se vyspi.“ „To teda udělám.“ Nahoře v pokoji dal Errollovi čerstvou vodu a vklouzl do postele. Ale nemohl usnout. Přemýšlel o tom, co se stalo – nebo skoro stalo. Teď si tím byl jistý. Jakési zlo ho pronásledovalo. A jako by mu chtěl přitakat, vlčák smutně zakňoural. „Pst, pejsku,“ zašeptal Jason. „Neprobuď Sandyho.“ Erroll seskočil z postele. Jason uslyšel jeho tlapu šátrat po prádelníku, jako kdyby se chtěl na něj vyšplhat. „Errolle, ne!“ rozkázal, ale vlčák se uţ vrátil s něčím v zubech. Byl to hadrový slon, kterého si Jason přivezl z domova. Erroll ho opatrně spustil do jeho dlaní. Jason ho poloţil vedle sebe a objal Errolla. „Stejská se ti, pejsku?“ zašeptal. „To je to, co bys mi rád řek?“ Místo odpovědi se vlčák posadil a olízl mu ruku. „Víš, hochu, ať je to cokoliv, co mě pronásleduje, nemůţeme odjet a tak tomu utéct,“ vysvětloval vlčákovi právě tak jako sobě. „Kdybych školu opustil, máma s tátou by mně uţ nikdy nedovolili stát na vlastních nohou. Tohle je má jediná šance, kamaráde, chápeš to?“ Erroll uhodil ocasem do měkkého koberce. „Nějak si s tou věcí poradíme, vid? Ať je to co chce. Spolu, ty a já. Nic nás odtud nevyţene. Čégro.“

49

XIV. Ráno Jason trochu zaspal. Pospíchal na snídani a přemýšlel o tom, co se stalo minulou noc. Rozhodl se, ţe nic neřekne Sandymu ani Cissy – stejně si oba mysleli, ţe Erroll je praštěnej. A zvlášť teď, ve dne, s normálními zvuky, rámusením studentů, kteří se připravovali na školu – to všechno, co se stalo v noci, mu připadalo jako noční můra. Ale věděl, ţe to byla pravda. Po snídani poloţil tác s nádobím na pohyblivý pás, který ho odvezl do kuchyně a odešel do telefonní centrály. Tady přepínal telefonní hovory. Patřilo to do učebního plánu školy a Jason sem chodil dvakrát týdně. . „Dobré jitro, Chilleenská akademie,“ odpověděl asi dvakrát, třikrát na volání zvenku. „Počkejte, prosím, přepojím vás.“ Za pár vteřin našly jeho prsty správné knoflíky a volajícího spojil. Kdyţ zvonilo poprvé, byl úplně vzhůru a připravený jít do třídy. Přes den měl tolik práce, ţe skoro zapomněl na to, co se v noci dělo. Po vyučování se dohodl s panem Tamem, ţe ho nechá slézt cvičnou stěnu, zatímco ostatní zkoušeli slaňování. „Je to mnohem obtíţnější neţ slaňování,“ varoval ho trenér. „Já vím,“ řekl Jason, „právě proto bych to rád zkusil.“ „Musíš stoupat pomalu. Horolezci jsou strašně závislí na tom, co můţou vidět… kde se zachytit prsty, například. Musíš to nahradit tím, ţe budeš opatrnej a ţe polezeš pomalu.“ Jako pavouci nacházely jeho citlivé prsty malinkaté výstupky ve skále. Kdyţ se dostal nahoru, kaţdý sval křičel o pomoc. Byl šťastný 50

a dostal roupy. Můţu všechno, říkal si. „Vypadá to ohromně, Jasone,“ řekl pan Tam a poplácal ho po zádech. „Za pár týdnů tě pustím na opravdový skály.“ Po večeři seděl Jason v klubovně a naslouchal Tracy, která mu četla z učebnice angličtiny. Pak se vrátil do pokoje a poslouchal pásky z hodiny latiny. Já tu školu vážně miluju, říkal si, neţ usnul. Ještě nikdy předtím mu nebylo tak dobře jako teď. Příští dny byly narvané školní činností a prací ve studovně. Pro angličtinu měl Jason napsat esej o někom, kdo mu v ţivotě nejvíce pomohl. I kdyţ Erroll nebyl osoba, Jason se rozhodl, ţe esej napíše o svém vlčákovi. Ťukal do Braillova psacího stroje, kdyţ někdo zaklepal a vešla Cissy. „Tohle si musíš poslechnout,“ řekla bez pozdravu. „Copak?“ zeptal se. „Píšu esej.“ „Tohle je důleţitější!“ řekla vzrušeně. Jason pokrčil rameny a obrátil se k Cissyinu hlasu. „Vzpomínáš si, jak jsem študovala ve třídě antropologie dějiny americkejch ‘Indiánů?“ Jason přikývl. „Jo, tak jsem si zašla do knihovny a objevila několik knih o Indiánech, kteří ţili tady, v Údolí přízraků. A je tam celá sekce, která se zabývá legendárná.“ „Myslíš tím duchařiny?“ „Počkej se srandou, neţ uslyšíš tohle. To nebudeš věřit.“ A začala číst. „Jedna legenda vypráví o Duchu temnot. Tento neviditelný duch, říká se, ovládal údolí z jeskyně, ze které čerpal sílu. Kdyţ se Indiáni přistěhovali sem, vyrušili spícího ducha, který začal údolí terorizovat. „No nazdar,“ řekl Jason. „A co ještě?“ „V tyhle knize uţ o tom moc není,“ odpověděla Cissy. „Ale nakoukla jsem do jinejch. Je tam hodně zmínek o Duchu temnot. Jedna je třeba o tom, ţe prej zaútočí na kaţdýho, kdo ho vyruší. Kdykoliv se nějaký Indián dostal po setmění k jeho jeskyni, zemřel zadušením.“ „Řeklas zadušením?“ Jasonovi začalo bušit srdce. „Není to fujtajbl?“ Cissy se otřásla. „Říká se, ţe dno jeskyně je pokrytý kostma jeho obětí. Představuješ si to?… Koberec z kostí?“ 51

Jason zapomněl úplně na esej, který měl napsat. „A co ses ještě dočetla?“ „No… jedna z těch legend vypráví, ţe nějakej statečnej bojovník podfouk toho ducha a zavřel ho navěky do jeskyně. A pak ten vchod zašpuntoval velkým balvanem…“ Hlas jí slábl a nakonec se vytratil. Jason dlouho mlčel. Pak přece jen řekl: „Velkej balvan, jo? O tom bysme přece měli něco vědět, ne?“ „To určitě, podobnej jako jsme našli v Shadow Village. No, ale dál… legenda vypravuje, ţe ten duch čeká na pomstu. Kdyby ho totiţ zase někdo vyrušil, bude ho pronásledovat tak dlouho, dokud ho nezničí.“ „Ale co kdyţ jsem ho uţ vyrušil?“ Jasonovi přejel mráz po zádech. „Taky mě to napadlo,“ řekla Cissy, ale rychle dodala: „Stejně je to jen pověst.“ Jason znervózněl. „Ale některý pověsti jsou zaloţený na skutečný události.“ „Stejně to nemá logiku. Proč by chtěl zničit člověka, kterej by mu pomoh z jeskyně? Já bych spíš čekala, ţe bude vděčnej.“ „Třeba není rád, kdyţ ho někdo otravuje. Moţná se mu líbí v tý tmě, kde je sám.“ „No třeba…“ Cissy se najednou rozesmála. „To snad není moţný, sedíme tu jak dva pitomečkové a snaţíme se uhádnout myšlenky nějakýho zlýho ducha.“ Jason se taky rozesmál, ale stejně se nemohl zbavit pocitu, ţe pověst vlastně perfektně vysvětlovala to, co se dělo kolem něj. I kdyby to byly jen povídačky bez podkladu, ve všech se mluvilo o tom, ţe v Údolí přízraků řádí duch, který dusí své oběti. „Díky za výzkum, Cissy, asi to budou jen pohádky, i kdyţ tam nějaký jádro je.“ „Moţný to je, ale moc si to nepřipouštěj. Posledních pár dní tu byl klid, třeba uţ to dá pokoj.“ Její hlas zněl pevně, ale přece jen v něm zakmitala malá úzkost. V noci se Jasonovi zdálo o včelím roji v jeskyni. Najednou ho 52

probudil Errollův strašlivý štěkot. Prudce se posadil. Okamţitě pocítil ten smrtící chlad. „Errolle!“ Polekal se, ţe to vlčáka zase popadlo. „Errollku!“ „Krucifix! Co je zase?“ ozval se ospalé Sandy. „Spí ten čokl vůbec někdy?“ „Přestaň, Errolle!“ nařídil Jason. „Šandy… neslyšíš to? To bzučení?“ „Jediný, co slyším, je tvůj praštěnej pes,“ řekl vztekle. „Tak ho, kruci, nějak umlč!“ „Ticho, Errolle,“ opakoval Jason, ale Erroll začal výt. „To není moţný!“ řekl Sandy. „Já zkusím rozsvítit, třeba přestane.“ Jason slyšel Sandyho vstát a šourat se k vypínači, který byl na Jasonově straně pokoje. „Páni,“ Sandy najednou vykřikl. „Jak to, ţe tu je taková hrozná zima?“ V hlase se mu objevil strach. „Jasone! Ten pes chňape do prázdnýho vzduchu!“ „Errolle…!“ Jason sklouzl z postele a rozešel se k němu. „Cos to udělal? To na mě posíláš toho čokla kvůli tomu, ţe jsem mluvil s panem Eliášem?“ křičel Sandy. „Samozřejmě, ţe ne,“ rozzlobil se Jason. „Třeba děláš něco, co ho rozčiluje!“ „Chci jen rozsvítit, ale Erroll mi tu překáţí. Chová se, jako kdyby u vypínače seděla kočka nebo něco, ale nic tam není. Tak neblbni, Errolle!“ „Sem, Errolle!“ zavolal Jason. „Proč tu je, sakra, taková zima?“ ptal se znovu Sandy. „Celá tahle strana pokoje je jako lednička! A co… hej! Zpátky, Errolle! Zpátky!“ „Errolle…“Jason natáhl ruku směrem ke strašlivě štěkajícímu psu, ale nahmátl jenom vzduch. Hned nato uslyšel hlasité chňapnutí a Sandyho bolestný výkřik.

53

XV. „On mě kousnul!“ zařval Sandy. „Tvůj pes mě kousnul do ruky! Teče mi krev!“ Jasonovi se rozbušilo srdce. Popadl Errolla za obojek a odtáhl ho od Sandyho. Uslyšel Sandyho, jak otočil vypínačem, a hned potom bzučení sláblo, aţ zmizelo úplně. „Toho čokla musíš někam zamknout,“ ječel Sandy. „To snad není moţný!“ „Jsem si jistej, ţe ti nechtěl ublíţit.“ „Co kecáš, chtěl mě zabít! Nestůj tam tak blbě. Zavolej…“ Dveře se prudce otevřely. „Co se tu děje?!“ Byl to pan Elias, rozzuřený pan Elias. „Slyšíme vás aţ na druhé straně budovy!“ „Jasonův pes mě kousnul!“ řekl Sandy. „Ten čokl se zbláznil!“ „Ukaţ,“ řekl pan Elias pochmurně. Podíval se a promluvil jako majitel pohřebního ústavu. „Vypadá to moc zle. Zavolám sestru, zatím si na tom zranění drţ kapesník.“ Za chvíli Sandy odešel se sestrou na ošetřovnu, aby tam strávil zbytek noci. Ruku měl pečlivě ovázanou. Kdyţ procházeli dveřmi, Jason zaslechl, jak říká potichu panu Eliášovi: „Uţ jsem vám to jednou říkal, pane Eliasi, ten pes je vztekleji“ Dlouho bylo ticho. Pak se ozval Jason. „Není vzteklej, ani nebezpečnej.“ Chtělo se mu brečet, kdyţ si představil, co si teď kaţdý bude myslet o Errollovi. Hladil mu koţich a přemýšlel o tom, jak ho bránit. „Já vím, co ten pes pro tebe znamená, ale musím myslet na své studenty.“ „Já ho budu hlídat,“ řekl Jason rychle. „Můţu si ho přivázat na 54

noc k posteli… moţná, ţe by Sandy mohl mít jiného spolubydlícího?“ „Je mi líto, Jasone,“ odpověděl pan Elias. „Já vím, ţe za to nemůţeš, ale zdá se být jasné, ţe se tvému psovi nedá věřit. Obávám se, ţe ho musíme poslat domů.“ „Ale on jen chtěl bránit Sandyho,“ protestoval Jason. „Jak bych vám to vysvětlil… je tu, je tu…“ Zarazil se. Věděl, ţe neexistuje ţádná moţnost, jak vysvětlit cokoliv o Duchu temnot. „Já váţně nevím…“ „Prosím tě, věř mi,“ řekl pan Elias. „Já vím, jak ti je. Měl jsem taky psa, kdyţ jsem byl chlapec. Ale obávám se, ţe musíš vzít na vědomí, ţe tvůj pes se zkazil.“ „Zkazil?“ zeptal se Jason. „Ano, zkazil,“ odpověděl pan Elias. „Někdy se to stává. Bez konkrétního důvodu, dokonce i trénovaný pes zaslechne volání divočiny. Kdyţ se stane tohle, nedá se mu uţ věřit.“ „Ale to není to, co se stalo s Errollem!“ vykřikl Jason. „Prosím vás, pane Eliasi, dejte mu ještě šanci.“ „Bohuţel,“ odpověděl Elias. „Uţ jich několik měl. Nemáme nic proti tomu, abys měl jiného psa, samozřejmě.“ „Nechci jiného psa. Chci Errolla. Potřebuju ho – pro všechno.“ „Je mi líto,“ opakoval Elias. „Teď mi dej řemen a já ho odvezu do některého psího útulku… na noc.“ „Ne!“ zoufale vykřikl Jason. „Vůbec to nepochopí! Prosím vás, nechte ho tady do rána. Neberte mi ho teď!“ „Nevím, jestli by to bylo pro tebe bezpečné,“ zaváhal zástupce ředitele. „Nikdy mi neublíţil, viď Errollku?“ Vlčák několikrát udeřil ocasem do postranice, aby to potvrdil. „A ani Sandy tu teď není. Co by se mohlo stát?“ „Já bych to tedy nedělal… Tak dobře… ale jenom do rána.“ „Moc vám děkuju, pane Eliasi.“ Kdyţ Elias odešel, Jason si sedl k Errollovi a pevně ho objal. Zabořil mu tvář do koţichu a vdechoval jeho teplý pach. „Errollku, kamaráde… já vím, ţe ses nezkazil…, ţe bys nikomu schválně neublíţil… ty víš, ţe já to vím, viď?“ Vlčák tichounce pokníkával a 55

olízl Jasonovu tvář. „Nenechám Eliase, aby tě poslal zpátky. Nějak mu to vymluvím. Slibuju ti to, buď klidnej.“ Dlouho Errolla objímal a pak vyčerpaně vlezl do postele a okamţitě usnul. Sny se vrátily. Zlé sny o zlém duchu a vyjícím psu, který se snaţil bránit svého pána. Sen byl čím dál horší a Jason začal cítit, ţe se dusí. „Ne… ne…,“ chroptěl. Něco mu vysávalo vzduch z plic a příšerně svíralo hrudník. Něco na něm sedělo tak, ţe nemohl vydechnout! Jason se vzepřel vší silou, aby se osvobodil od té těţké a dusivé Věci. Obklopilo ho to, zavalilo, úplně zakrylo jeho tvář a horní část těla. „Ne…“ pokusil se křičet. „Ne-e…!“ Ale ta Věc byla kaţdou vteřinu těţší. Začla se hýbat a vrčet. Jason se s hrůzou probudil. Ta Věc, která na něm leţela, byl Erroll!

56

XVI. Převalil

se na bok. Erroll přistál na podlaze, ale okamţitě skočil zpátky na postel. Jasonovi se rozbušilo srdce. Přitiskl se prudce ke zdi. „Errolle,“ zvolal a snaţil se zakrýt strach ve svém hlase. „Copak je, kamaráde?“ Neměl pan Elias pravdu? Nepřevládly v Errollovi pradávné pudy? Nezačínal útočit na vlastního pána? Pes tiše vrčel a blíţil se k Jasonovi. Jeho zuby byly uţ jen několik centimetrů od chlapcova krku. „Lehni!“ nařídil mu Jason. Doufal jen, ţe pes uposlechne rozkaz aspoň na tak dlouho, neţ se dostane z pokoje. Místo toho se vlčák přisunul blíţ a vrčel dál. Těţce oddechoval a Jason cítil horký dech na tváři. „Nech toho, Errolle.“ Jason se nepozorovaně snaţil dostat k nohám postele, ale po kaţdém jeho posunu následoval vlčákův. Pes byl neustále nad ním. Kdyţ se dostal na konec postele, spustil nohu z matrace a poloţil ji na podlahu. „Klid, Errolle, klid…“ chlácholil ho tiše. „Hodnej pejsek.“ Uţ měl obě nohy na zemi a chystal se vstát. Najednou vlčák vztekle zavrčel, skočil doprostřed postele a začal chňapat kolem sebe. A pak Jason zase uslyšel ten zvuk – ječivé bzučení, které znamenalo, ţe ta „věc“ je tu. Zvuk zesiloval, jak Erroll s „věcí“ bojoval – skákal, chňapal a obracel se na posteli. Jason cítil, ţe Erroll ztrácí sílu. Musí přivolat nějakou pomoc! Zatímco pes zápasil a kňučel, Jason otevřel dveře. Neslyšel nic, coţ asi znamenalo, ţe chodba jé prázdná. Věděl, ţe noční hlídač 57

prochází někdy osvětlenými chodbami. Uţ chtěl zavolat o pomoc, kdyţ se bzučení začalo vytrácet. Zvuk byl čím dál slabší, aţ úplně zmizel. Erroll naposled tlumeně zavrčel, skočil z postele a přiběhl k Jasonovi. Jednu tlapu mu poloţil na nohu a olízl mu ruku. Jason si oddechl. „Ty můj pejsku milej,“ řekl tiše, „víš to, ţes mě nejdřív vyděsil? Ale teď uţ vím, ţes mě chtěl bránit.“ Erroll zřejmě cítil, ţe se duch vrátí a poloţil se mezi Jasona a nebezpečí. Poklekl a vlčáka objal. Zabořil tvář do jeho měkkého a teplého koţichu. Bylo mu jasné, ţe by mu Erroll nikdy neublíţil. Pes ho miloval a myslel na jedinou věc – jak ho chránit.

58

XVII. Blížilo se. Nebezpečí se blížilo. Znovu Chlapce napadlo. A jeho napadlo taky. Čím dál častěji. Nutilo ho k neposlušnosti – k obcházení Pravidel. Co bylo nejhorší, snažilo se mu zabránit, aby ochraňoval Chlapce. Pokoušelo se je rozdělit. Ale nepodaří se mu to. A{ se děje, co chce, nepřestane dělat svou povinnost – Chlapce hlídat a ochraňovat ho.

59

XVIII. „Jasone, vypadáš hrozně. Co se dělo?“ zeptala se Cissy, kdyţ ho potkala ráno po první hodině. „Táta s mámou… přijedou po obědě, aby nás odvezli.“ „Jeţíšmarjá,“ vykřikla, „to přece nemůţou udělat!“ „Ale můţou.“ Rozhodil beznadějně ruce a vyprávěl jí o tom, co se minulou noc stalo Sandymu. „Erroll ho kous!?“ vykřikla. „To není moţný!“ „Víš, myslím si, ţe Sandy se nějak dostal mezi Errolla a toho ducha. Ale Sandy věří, ţe ho Erroll kousnul schválně.“ „Ty si váţně myslíš, ţe tě pronásleduje nějaké zlo… duch?“ „Určitě. Vím, ţe to vypadá pitomě, ale neexistuje jiný, logický vysvětlení. Elias volal o půlnoci mý rodiče. Dneska ráno chytli první eroplán z Chicaga a budou tu co nevidět.“ „No maucta. To mě váţně mrzí.“ Přiklekla k Errollovi, který poslušně seděl Jasonovi u nohy. „Ach jo, Errollku, budeš mi tu chybět,“ prudce ho objala. „Myslíš, ţe si tě taky vezmou s sebou?“ „Erroll byl vlastně jedinej důvod, proč jsem směl přijet. Myslí si, ţe to bez něj nezvládnu.“ Chvilku mlčel, pak řekl: „Já uţ nevím, třeba mají pravdu.“ „Jasone!“ Cissy se rozzlobila. „To bych teda nečekala… přece to jen tak nevzdáš?“ „To není to, já jen… ţe…“ „Kecáš,“ a začala ho postrkovat směrem ke třídě. „Je na tobě, abys přesvědčil rodiče, ţe tu můţeš zůstat. A rychle začni něco vymejšlet. Já tu bez tebe nezůstanu, aby bylo jasno!“ 60

Ach jo, říkal si, kdyţ sklíčeně kráčel s Errollem do kanceláře pana Eliase. Budu muset psát Cissy z domova – jako předtím. Bylo uţ odpoledne a poslední hodiny strávil tím, ţe vymýšlel, jak tu s Errollem zůstat. Ale měl asi tolik nápadů jako zrána – tedy ţádné. Jason dorazil ke kanceláři. Kdyţ ho uvedli dovnitř, okamţitě rozeznal ostrý matčin parfém a otcovu kolínskou. Začal se nervózně potit. „Ahoj, mami. Ahoj, t-tati,“ trochu se zakoktal. „Jasone, miláčku!“ Matka ho pevně objala. „Vypadáš úplně ohromně! A jak jsi opálený!“ „Jo, dostal jsem se ven víc neţ normálně.“ „Ano, máme tady horolezecký klub a Jason s nimi šplhá a slaňuje skály,“ informoval oba rodiče pan Elias. „Slaňuje?!“ ozval se ostře Jasonův otec. „Není to nebezpečné?“ „Vůbec ne, kdyţ pouţíváš zabezpečovací lano,“ uklidňoval ho Jason. „Je to ohromný.“ „Oh, drahoušku,“ matka téměř omdlévala, „ani ve snu by mě nenapadlo, ţe by ti tahle škola dovolila tak nebezpečný sport!“ „Je to absolutně bezpečné,“ ujišťoval ji pan Elias. „Pan Tam, to je instruktor, který vede ten krouţek, mně řekl, ţe Jason je výborný.“ „Nepochybuji o tom,“ řekl suše Jasonův otec a nenechal nikoho na pochybách, ţe tomu nevěří. „No, tak tím to tedy končí,“ uzavřela čile matka. „Máš sbaleno. Jasone?“ „Tedy já… já,“ Jason zamumlal. Musel rodiče přesvědčit, aby ho tu nechali – ale jak? „Já jen doufám, ţe jsi hotov,“ řekla matka. „Letadlo letí za dvě hodiny a na letiště to je daleko.“ „Mami,“ začal Jason nejisté, „vím, ţe se bojíte, ţe to tu je na mě moc… ale naučil jsem se tu plno věcí. Nejenom v lezení po skalách, ale v seznamování se s novým místem… taky uţ tu mám kamarády a…“ „Ale, Jasone,“ přerušila ho matka. „Přece víš, kdyţ jsme souhlasili s tvou cestou sem, ţe to bude na chvíli, neţ se ukáţe, jak to bude fungovat. A zdá se jasné, ţe ne!“ 61

„Promiňte, ţe trochu nesouhlasím,“ řekl mírně pan Elias. „Jason sem zapadl výborně. Jeho školní práce jsou vynikající. Je to jen pes, který nám dělá potíţe.“ „Zdá se tedy jasné, ţe bez psa tu Jason nemůţe být,“ řekla matka. „Já jsem si vţdycky myslela, ţe by neměl chodit do internátní školy.“ „Mami, vţdyť jsi slyšela pana Eliase,“ protestoval Jason. „Jsem dobrej. A i kdybyste odvezli Errolla, taky si tu poradím. A nezapomeň, byl jsem dobrej i předtím, neţ jsem Errolla dostal.“ „Ale to jsi ţil doma,“ zdůraznila matka. „A měli jsme pro tebe domácí učitele. Nikdy jsi neţil v něčem podobném jako tady.“ „Jsem jenom slepej, ţádný nemluvně!“ Najednou se rozzlobil. „A líbí se mi tady!“ „Och, synáčku, drahoušku…!“ vykřikla hystericky a rozeštkala se. „Podívej se, co jsi udělal,“ řekl pan McCormack. „Zase jsi matku rozčílil.“ „Moţná bychom mohli udělat nějaký kompromis,“ vpadl pan Elias. „Nechte tady Jasona aţ do pololetí. A do té doby se ukáţe.“ Nastalo dlouhé ticho. Pak matka nerozhodně zavzlykala: „Já nevím…“ „Prosím tě, mami,“ řekl Jason dychtivě. „Vím, ţe to bude oukej. Zbývá uţ jenom měsíc a půl. Slibuju, ţe budu opatrnej.“ „Johne?“ zeptala se manţela. „Já myslím, ţe se nemůţe nic stát, kdyţ tu chlapce ještě necháme.“ Trochu vzdychl a pokračoval. „Můţeme si o tom promluvit zase později.“ „Výborně,“ uzavřel spokojeně pan Elias. „Tak to bychom měli tohle. Jasone, je Erroll připravený na cestu?“ Jason se zarazil. Tolik se upnul na to, aby ho tu rodiče nechali, ţe skoro zapomněl na Errolla – na to, ţe mu ho odvezou. „Je venku,“ vypravil ze sebe. Pak vyšel z kanceláře a zamířil k recepci, kde čekala Cissy s Errollem. „Co říkali, Jasone?“ šeptala, „přesvědčils je?“ „Můţu zůstat do pololetí,“ začal smutně vysvětlovat. „Ale Erroll… Erroll musí odjet dnes.“ Slzy se mu tlačily do očí. Vzal od Cissy řemen a pohladil Errolla po hlavě. „Tak pojď, pejsku… no co…“ 62

„Jdu s tebou,“ prohlásila Cissy. Strčila rozhodně do dveří kanceláře. „Á… Cissy, nazdar Cissy,“ přivítala ji vřele paní McCormacková. „Pan Elias mi právě vyprávěl, jak jste se ohromně spřátelili – ty a Jason a jeho spolubydlící.“ Jason se ušklíbl. Cissy si toho musela všimnout, protoţe se rozkašlala, ale pak to zvládla. „Nějak tak to bude, myslím.“ „Ach, to je skvělé,“ prohlásila matka. „Jsem si jistá, ţe Jason ti bude velmi vděčný. K smrti ráda bych se zdrţela a popovídala si, ale bojím se, ţe musíme vyrazit.“ Jason to uţ nemohl vydrţet. Poškrábal Errolla na hlavě a uslyšel, jak několikrát šťastně uhodil ocasem do podlahy. Kdyby tak dostal nějaký nápad, jak ho tu udrţet!“ Ale uţ bylo pozdě. Rodiče vedli vlčáka k pronajatému vozu. Cissy sevřela Jasonovu paţi a šla za nimi. „Hupsni tam, Errolle,“ řekl otec, kdyţ došli k vozu. „Dozadu.“ „Počkejte chvilku,“ poţádal Jason. Klekl si u psa a objal ho. „Ahoj, dědku… ty víš, ţe nechci, abys odjel, viď?“ Pak ještě zašeptal: „Slibuju ti, ţe se vrátíš, čégro!“ Ještě jednou vlčáka stiskl a vstal, aby objal rodiče. Pak uţ jen předal otci Errollův řemen. Erroll začal nešťastně kňučet. „Jde se, Errolle,“ vyštěkl Jasonův otec otráveně. „Běţ, Errollku,“ řekl s přemáháním Jason. „Pamatuj si, co jsem ti řek.“ Erroll naposledy srdceryvně zakňučel a Jasonův otec ho vstrčil do auta. Všechny tři dveře se zabouchly a Jason slyšel, jak vůz odjíţdí. „Sakra, to je blbý…“ řekla smutně Cissy. „Já vím… ale on se vrátí. Mám teď šest neděl, kdy musím dokázat, ţe to je ten duch a ne Erroll, kdo tu dělá takovej zmatek.“

63

XIX. Rrrrr! Túú! Taúúú! Auto bylo obklopeno smečkou jiných vozů. Jejich ohony vypouštěly smradlavý kouř. Proč ho poslal Chlapec pryč? Ted už přece o tom Nebezpečí věděl? A že spotřebuje jeho pomoc. Musí se vrátit. Musí ho hlídat. Chlapec nesmí zůstat sám, zvláště ne teď, když Nebezpečí je každou hodinu silnější. Ale byl tady uvězněn. Jííík! Auto zpomalilo, pak se zastavilo. Ten člověk vpředu začal křičet. Taúúú… Taúúú! Pokaždé, když se auto rozjelo, odváželo ho dál od Chlapce. Musí se dostat ven. Musí se dostat ven, až se zase zastaví. Taúú! Túúú! Venku byla silnice. Přivede ho zpátky k Chlapci. Teď! Napjal všechny svaly a vyskočil otevřeným zadním oknem. Tělo se mu otřáslo, když dopadl na silnici. Byl volný! Za sebou slyšel křik. Že by ho ten Muž a Žena pronásledovali? V panice přeběhl pruh asfaltu. Pak úzký travnatý pruh. Dostal se na jinou silnici, kde jela auta opačným směrem. Běžel, jak nejrychleji mohl. Už byl skoro na druhé straně. Jííúk! To ho zastavilo. Ohlédl se a spatřil za sebou velký vůz. Ještě vteřinu a srazí ho!

64

XX. Jason

si sedl za stůl a začal se připravovat na zkoušku z dějin. Pořádal si poznámky, psací stroj poklapával, ale čím víc psal, tím víc musel myslet na Errolla. I kdyţ nebyl úřední „Pes – Průvodce slepců“, ulehčoval mu ţivot tisícerými způsoby. Doprovázel, vlastně vodil ho, chránil ho před nebezpečím, měl ho rád a dělal mu prostě společnost. Jak se teď bez něj obejde? Jeho uvaţování přerušilo zaťukání na dveře. Byl to Carson, jehoţ práce – praktická část studií – spočívala v tom, ţe roznášel vzkazy. „Máš přijít k panu Eliášovi.“ Co zase? Další protesty proti Errollovi? To snad ne? Existovala jediná moţnost, jak se to dozvědět. Našel zábradlí, opatrně se prohmatal ke kanceláři pana Eliase a zaklepal na dveře. „Dále,“ ozval se pan Elias. „A, Jason… posaď se.“ Jason šel po hlasu, našel ţidli u psacího stolu a posadil se. „Jak bych začal, Jasone…?“ hlas pana Eliase potemněl. „Bojím se, ţe mám pro tebe špatné zprávy.“ Špatné zprávy? Můţe přijít ještě něco mizernějšího neţ to, co se uţ stalo? „Před chvilkou volali tvoji rodiče. Vypadá to na to, ţe Erroll vyskočil z vozu na dálnici.“ Jasonovi se rozbušilo srdce. „Jak to myslíte?“ „Zdá se, ţe zpanikařil a vyskočil zadním oknem. Byl tam hustý provoz a tvým rodičům chvilku trvalo, neţ mohli sjet na stranu a začít psa hledat.“ „A našli ho?“ „Je mi líto, ale asi ne. Tvůj otec hledal na obou stranách dálnice, 65

ale nic.“ „To znamená, ţe ho nic nepřejelo,“ oddechl si Jason. „No, aspoň ne tam, kde utekl z auta,“ souhlasil pan Elias. „To znamená, ţe ho pořád můţu najít?“ „Snad,“ řekl tiše pan Elias. „Ale moc bych s tím nepočítal. Spíš bys měl počítat s tím, ţe ho uţ neuvidíš.“ „Ne, tomu nevěřím.“ „Vím, jak ti je,“ řekl pan Elias a pak se zeptal trochu srdečněji, „jak vypadají tvoje studie?“ „Myslím, ţe fajn,“ nepřítomně odpověděl Jason. „Kdyţ jsem mluvil s tvými rodiči, chtěli, abych ti řekl, ţe je moc mrzí to, co se stalo s tvým psem.“ Jason administrátora moc nevnímal. „Fajn… děkuju, pane Eliasi.“ Kdyţ se vrátil do pokoje, Sandy ho radostně přivítal. Trochu tu radost přeháněl. „Prosím tě… vypadáš, jako bys ztratil nejlepšího kamaráda.“ „Taky ţe jo,“ snaţil se, aby se mu hlas netřásl. „Ale ty o tom přece víš?“ „Vím jen to, ţe tvý rodiče psa odvezli,“ váhavě přiznal Sandy. „Je to horší,“ řekl Jason. „Erroll z auta vyskočil někde na dálnici a teď je v čudu.“ „To je teda blbý,“ řekl Sandy a myslel to upřímně. „Víš, mě to váţně otravovalo ţít s ním v jednom pokoji, ale opravdu bych nechtěl, aby se mu něco stalo.“ „Já taky ne…“ „To je teda průser,“ řekl Sandy. Chvilku mlčel a pak dodal: „Ty, musím jít teď do knihovny, ale jestli bych ti moh’ pozdějc nějak pomoct, tak mi řekni, jo?“ „Jo… díky, Sandy.“ Kdyţ Sandy odešel, Jason si sedl na postel a poslal všechno studování do háje. To není možný, že se vypařil jen tak, Erroll určitě ne. Především – Erroll by nikdy nezpanikařil v autě. Vyskočil, protoţe měl důvod vyskočit. Chtěl se vrátit, protože mě chce chránit. Chránit před tím zlem, které jsem osvobodil z jeskyně. Viděl Errolla, ztraceného a zraněného, někde v Údolí přízraků… 66

A pak mu došlo, kde ho určitě najde. Musí teď být v Shadow Village! napadlo ho. A věděl, ţe to jinak nemůţe být. Musím mu pomoct, nesmí na to být sám. Dnes večer se musím dostat do Shadow Village. Ulevilo se mu. Bál se zla, ale věděl, ţe s Errollem to zvládnou. Věřil tomu, doufal. Vytáhl tornu ze skříně a strčil do ní pár věcí – deku, kousky čokolády a krabičku s obvazy. „Co to děláš?“ Jason se tak soustředil na přípravy, ţe neslyšel, jak Cissy otevřela dveře. „Připravuju se na něco, co musím udělat,“ jen tak prohodil. „Šandy mi řek, co se stalo s Errollem,“ začala Cissy. „To mě váţně mrzí. To není moţný, ţe Erroll zmizel.“ „Kdepak,“ řekl Jason a podělil se s ní o svou teorii – o tom, kam jeho pes odešel a proč. „Ty, poslyš, asi to tak bude…“ souhlasila Cissy. „Ale je to teda na psa dlouhá cesta.“ „Necelejch osm kilometrů, z dálnice do Shadow Village. Zeptal jsem se pana Eliase to pro Errolla nic není.“ „Moţná bysme se tam zejtra mohli vypravit a najít ho.“ „Zejtra by mohlo bejt pozdě,“ řekl Jason. „Jdu tam dneska.“ „Do Shadow Village…?“ vypískla Cissy. „Musím tam jít,“ řekl Jason a snaţil se potlačit svoji úzkost. „Erroll riskoval svůj ţivot, aby mi pomoh. Teď je to na mně, nemůţu ho nechat ve štychu.“ „Půjdu s tebou,“ řekla Cissy najednou. „Já jsem ti o to neříkal.“ „Já vím, ale samotnýho tě jít nenechám.“ „Tak fajn.“ Byl rád, ţe nebude sám. „Díky, Cissy, počkám na tebe před barákem, aţ se setmí.“ Uplynuly čtyři hodiny. Byla tma. Cissy a Jason stáli před budovou, která byla tichá a beze světla. „Jestli nás chytnou, tak jsem v pěkným průšvihu,“ , zašeptala. „Já vím, chceš to vzdát?“ „Ale kdepak,“ odpověděla Cissy. „Uţ kvůli tomu úplňku 67

nemůţu.“ A zbytečně mávla rukou nahoru k nebi. „Myslíš, ţe nám pomůţe, abysme se báli míň?“ zeptal se zvědavě. „No, krapet jo, ale měsíční světlo je hrozně bílý a všechno vypadá, jako kdyţ se to hejbe.“ „Myslím, ţe je dobrý, ţe to nemůţu vidět,“ ušklíbl se Jason. „Aspoň si nebudu vymejšlet blbiny, kterejch bych se pak bál.“ „Ha-ha-ha… srandy pytel,“ řekla suše Cissy. Šla půl kroku před Jasonem, který se jí drţel za loket. „Co vidíš?“ zeptal se jí. „Skoro nic,“ odpověděla. „Baterka ukáţe jen pár metrů pěšiny. A já… co to bylo?“ Vyskočila a zastavila se. „Slyšels to?“ Jason se zaposlouchal. „Je to jen sova. Zdá se hlasitější neţ ve dne, protoţe v noci vnímáš zvuky víc. Ale v noci se objevujou většinou jen zvířata a ptáci.“ „Myslela jsem, ţe to bylo… ale nic…“ Začali znovu stoupat a Jason se zeptal: „Ty se váţně bojíš?“ „Ale kdepak!“ odpověděla a rozesmála se trochu příliš hlasitě. Jason se pousmál. „Mě to jen tak* napadlo… já i ve dne vidím kulový.“ „Ale i kdybych se trochu bála, za to vzrůšo to stojí.“ Kdyţ se dostali k Shadow Village, Cissy uţ byla klidnější. „Vidíš něco?“ zeptal se jí. „Moc ne,“ odpověděla. Vnímal houpavý pohyb její paţe, jak svítila na cestu před nimi. „Počkej… tamhle je balvan!“ „Je tam Erroll?“ Chvíli mlčela a pak řekla: „Bohuţel, nevidím ho.“ Jason zesmutněl. To je průšvih, pomyslel si. Tolik spoléhal na to, ţe najde Errolla tady. Ale jestli nepřišel sem, kde by mohl být? Třeba leţí někde u dálnice zraněný – nebo něco horšího? Moţná ještě nedorazil? A pak to zaslechl – slabounké kňučení. „Slyšels to?“ zašeptala Cissy. „Myslím, ţe to je Erroll,“ řekl Jason vzrušeně, „přichází to shora.“ „Máš pravdu, je to někde u jeskyně.“ Začala opatrně stoupat. Jason se přidrţoval jejího loktu. „Přichází to zvnitřku jeskyně,“ řekla. „Errolle,“ zavolal Jason. „Jsme tu, kamaráde!“ Zvuk zmizel tak 68

najednou, ţe si Jason nebyl jistý, ţe ho vůbec slyšel. „Posviť na vchod do jeskyně,“ poţádal ji. „Jo, ale nevidím ţádný… moment! Tady jsou čerstvý stopy!“ „Errolle,“ zavolal znovu Jason. „Tady jsem… tady!“ „Není tady, Jasone. Aspoň ne teď.“ „Pak teda musí bejt v jeskyni,“ trval na svém Jason. „Počkej tu, já se tam podívám.“ „Ty ses zbláznil,“ zděšeně vykřikla. „Tam nesmíš jít! Je skoro půlnoc. Vůbec nevíš, co se můţe…“ „Já se nebojím.“ „Ale já jo!“ prohlásila paličatě. „Udělej jedinej krůček k jeskyni, Jasone McCormacku a já jdu… já jdu zavolat tvýho tátu. Nech toho! Pojďme pryč… najdem nějakou pomoc!“ „To je moc fajn. A copak jim asi povíme? Ţe můj pes zmizel na dálnici a teď se pere v jeskyni se zlým duchem, jo? Prosím tě, pochop, ţe nám to vezme spoustu času dostat se zpátky. A Erroll je v průšvihu teď.“ Pustil se jejího lokte a začal ťukat holí směrem ke vchodu do jeskyně. „Jasone!“ Teď uţ na něj zařvala. „Ty tam nepůjdeš!“ „Počkej tu na mě,“ řekl. „Je to strašně nebezpečný! Takovou pitomost přece neuděláš!“ Jason uţ došel k balvanu a ucítil ten známý chladný vzduch, který proudil z jeskyně. Zastrčil ruce do otvoru mezi balvanem a jeskyní. Byl široký skoro metr – dost na to, aby vklouzl dovnitř. „Jasone,“ křičela Cissy, „prosím tě, neblbni, pojď zpátky!“ Postavila se před něj a snaţila se ho odstrčit od vchodu do jeskyně. „Sakra, nech mě bejt, Cissy. Přece nenechám Errolla ve štychu?“ „Ale, Jasone…“ nedořekla a začala zoufale křičet. „Jasone, pomoz, pomoz mi! Něco mě táhne dovnitř…!“

69

XXI. Tma. Všude byla tma. Ani pramínek světla, aby viděl Nepřítele. Světlo vlastně nepotřeboval. Věděl, že to nebezpečné Zlo je tady. Cítil jeho pach. Pronikavé bzučení mu vniklo do uší. Přišel Chlapec. A s ním jeho přítel – to Děvče. Pokusil se zaštěkat, aby je varoval. Ale Zlo ho vtáhlo do tmy dřív, než se mu to podařilo. Začal prozkoumávat tvrdou, neforemnou skálu. Musí tu být nějaký východ. Musí ho najít. Chlapec byl v nebezpečí. Musí se dostat ven a zachránit ho.

70

XXII. „Cissy!“ Jason se zastavil a strnul, kdyţ uslyšel hrůzu v jejím hlase. „Pomoz mi!“ křičela. „Něco mě táhne do jeskyně!“ Zahodil hůl, natáhl obě ruce a snaţil se ji najít. Konečně se mu podařilo zachytit její zápěstí. „Pořád mě to táhne,“ křičela Cissy a hlas se jí třásl hrůzou. „Zastav to, Jasonku, prosím tě… pomoz!“ „To víš, ţe ano…“ sliboval. Podařilo se mu uchopit její druhé zápěstí a začal táhnout ze všech sil. Ale nepomohlo to, protoţe to něco v jeskyni bylo silnější a začalo to vtahovat oba do tmy jeskyně. Podrazilo mu nohy. Spadl tvrdě na břicho. Zoufale se postavil. Jeden kotník se mu zachytil v malém, hustém křoví. Několikrát kopl volnou nohou. Pak i tou se mu podařilo zachytit. Teď se uţ mohl soustředit na to, aby nepustil Cissy. „Jeţíšmarjá, co to je?“ křičela. Také uţ leţela na zemi. „Vţdyť mě to přetrhne!“ „Drţ se, neboj… jsem tu!“ „Táhne mě to a teď to se mnou začalo škubat…!“ Jason dělal, co mohl, ale ruce mu začínaly slábnout. Najednou ucítil, jak mu povolila jedna noha. Vyděsil se, kopl zpátky, aby se zase zachytil té slabé kotvičky. Nic. A pak se uvolnila i druhá noha. Nezbývalo nic jiného neţ to vzdát. Pořád Cissy drţel, ale teď uţ oba byli vtahováni do hloubi jeskyně. Následoval dlouhý skluz a pád. Jason se zmateně posadil. Přistál tvrdě na dně jeskyně. Pohnul opatrně rukama a nohama uvědomil si s ulehčením, ţe nemá nic 71

zlomeného. „Cissy?“ zašeptal. „Jseš v pořádku?“ Seděla vedle něj. „Myslím, ţe jo.“ „Vidíš něco?“ „Baterka zřejmě chcípla. Jediný, co můţu vidět, je slabounký světýlko asi deset metrů nad náma. Tam někde je vchod… tam odsud nás to vtáhlo.“ Uslyšel, jak třepe baterkou, pak cvaknutí knoflíku. „Je to dobrý!“ vykřikla. Ale okamţitě začala naříkat. Hlas se jí třásl. „Tady odsud se nikdy nedostanem. Ty stěny jsou děsně příkrý…!“ „Neboj… tady určitě bude nějakej jinej východ.“ Jason dělal, co mohl, aby v hlase potlačil strach. „Ale nejdřív musíme najít Errolla.“ „Jak…?“ Cissy začala plakat. „A co kdyţ ten duch…?“ „Přestaň na to myslet,“ přerušil ji. Začal jeskyni pomalu obcházet podle stěn, aby zjistil její velikost. „Cítíš to?“ najednou se zeptal. „Co?“ „Slabounkej větřík.“ Natáhl ruce a nahmatal malý výklenek ve skále. „Tady to je, Cissy. Vidíš něco?“ „Je tam nějaká škvíra.“ „Ale tady dole to není jenom škvíra,“ Jasonova ruka sklouzla po skále. „Hele, je tu velká ďoura… myslím, ţe je dost velká na to, abysme prolezli.“ „Ty chceš jít dál do jeskyně?“ „Musíme. Je to naše jediná moţnost jak se dostat ven a jak najít Errolla.“ Sehnul se a skrčil, jak nejvíc mohl. Pak se otvorem protáhl. „Tak pojď,“ vyzval Cissy. Za moment uslyšel, jak vklouzla za ním. Dva, tři kroky, a podle ozvěny poznal Jason, ţe se dostali do velkého prostoru. „Jak to tu vypadá?“ zeptal se. „Je to tu veliký,“ řekla překvapeně. „Jsou tu krápníky… visí od stropu… je to překrásný.“ „Nevidíš nějakej průchod?“ „Úplně vzadu je nějakej tunel, nebo co…“ odpověděla, kdyţ trochu zamávala baterkou. Vzala ho za ruku a opatrně ho tam vedla. Chladný větřík zesílil. Cissy mu poloţila ruce na vchod do tunelu. „Pojď,“ vyzval ji. „Myslím, ţe tudy se dostaneme ven.“ 72

Opatrně vešli. Cissy vedla a Jason ji následoval s rukou na jejím rameni. Po pár metrech se tunel zúţil a začal se kroutit. „Vede dolů,“ řekla Cissy, „musíme bejt uţ dost hluboko.“ „Máš pravdu,“ odpověděl Jason a přestal mluvit, aby šetřil dech. Čím víc se tunel svaţoval, tím byl vlhčí. Dalo jim práci, aby neuklouzli. Stěny, které je obklopovaly, byly teď úplně mokré. Neustále volal Errolla, ale odpovídala mu jen ozvěna. „Tady buď opatrnej,“ varovala ho Cissy. „Je tu prudká zatáčka.“ Jason se na chvilku zastavil, opatrně se rozkročil a stáhl ruku z Cissyina ramene. Kdyţ se chtěl zase opřít, hmátl do prázdna. „Cissy, počkej na mě!“ Ţádná odpověď. „Cissy!“ vykřikl. Pořád nic. Přece by teď neudělala takovej fórek, nervózně se ujišťoval. Zahnul za roh. „Cissy, neblbni, pojď zpátky.“ Nic. Jen ozvěna. Byl v tunelu sám. Cissy prostě zmizela!

73

XXIII. Nikdy v

ţivotě se necítil tak opuštěný. Dva nejlepší kamarádi – Cissy a Erroll – zmizeli. Tak zčistajasna! „Cissy!“ znovu zavolal. „Cissy!“ Nic, jen ozvěna. „Errolle, pejsku, kdepak jseš?“ Na okamţik se úplně zastavil a jenom naslouchal. Jeskyně byla tichá, jen kapky vody vydávaly slabounký zvuk. Co teď? Co budu dělat? Jak je najdu? Opatrně ohmatával stěny jeskyně, zvláště v té části, kde zmizela Cissy. Ale nenašel nic, co by mu řeklo, jak a kam zmizela. Poprvé si přál, aby měl nějakou zbraň nebo aspoň svou hůl. Sestupoval dolů a opatrně zkoumal chodbu, jestli nenajde nějaký ostrý kámen. Najednou se dotkl kulatého kovového předmětu. Baterka! Měla na jedné straně sponu. Zastrčil si ji za pásek. Baterka je dobrá. A těžká, řekl si. Ale jakou zbraň by musel mít proti tomu zlu? „Nestraš se,“ řekl si hlasitě. Jediné, co mohl udělat, bylo sledovat průvan. Jestli nenajde Cissy a Errolla, půjde prostě do školy pro pomoc. Ulevilo se mu a začal postupovat kroutícím se tunelem hlouběji do vnitra hory. Jednou rukou se přidrţoval zdi, aby udrţel rovnováhu. Za chvilku přišel k místu, kde se chodba rozdělovala. Proud vzduchu se zdál přicházet z pravé strany. Brzy nato začala chodba klesat ještě příkřeji. Najednou Jason uklouzl a dopadl tvrdě na zem. Vsedě začal prozkoumávat prostor kolem sebe. Kdyţ jeho ruka chvíli hmatala do prázdna, bylo mu jasné, ţe jedna strana chodby končí v 74

propasti. Shodil dolů oblázek a čekal. Trvalo velmi, velmi dlouho, neţ ho uslyšel dopadnout. Otřesený se postavil a vydal se zase chodbou dolů. Rukou se přidrţoval stěny na druhé straně propasti. Věděl, ţe s holí by to bylo jednodušší, ale byl vycvičený, aby se obešel i bez ní. Musím sledovat proud vzduchu, říkal si. Ale vánek se začal brzy měnit. Doposud mírný proud vzduchu se stával těţší a mrazivější – měnil se v hustou, dusivou mlhu. Zastavil se s bušícím srdcem. Čekal, co se bude dít. Děsivé vibrace ho začaly znovu obklopovat. Byly silnější neţ kdykoliv předtím. Dokonce i stěny jeskyně se rozechvěly tím ječivým bzukotem. Jason naslouchal a zdálo se mu, jako by se zvuk snaţil zformovat do nějakých slov. Zaposlouchal se pozorněji. Byly to jen halucinace nebo zaslechl hlas? „Vnikl jsi do mého panství,“ jako by ten hlas říkal. Slova, jestliţe to vůbec byla slova, přicházela ze všech stran najednou. „Ne!“ vykřikl. „Já tu nechci být! Nechtěl jsem tě vyrušit!“ „Zavřel jsi mě tu. Byls to ty!“ „Ne, to jsem nebyl já!“ křičel Jason. „S tím balvanem jsem pohnul náhodou!“ Teď Jason pochopil, proč ho duch pronásledoval. Myslel, ţe je tím domorodcem, který ho kdysi dávno podvedl. „Kde je Cissy?“ zeptal se. „Cos jí udělal?“ „Je se mnou,“ zahučel hlas. „Čekáme na tebe.“ Bzučení zesílilo tak, ţe mu praskaly bubínky. Pak prudce zmizelo a zároveň s ním i hustá, dusivá mlha. Opřel se o skálu a čekal, aţ se mu zklidní srdce. Nikdy předtím se tak nepoděsil. Kam duch odvedl Cissy? Musí ji najít a zmizet z jeskyně co nejrychleji. Ale jak? Několik minut sestupoval příkrou stezkou a pak zaslechl slabý hlas, který volal o pomoc. Cissy! Zdálo se, ţe hlas přichází ze všech stran najednou, jak ho znásobovala ozvěna. „Cissy!“ začal volat. „Kde jseš?“ „Tady jsem,“ slyšel odpověď. „Jasone! Pomoz mi!“ „Uţ jdu…!“ znovu zavolal. „Čekej!“ Začal se bát, ţe zahnul nesprávně tam, kde se chodba rozdělovala. Uklidni se, rozkázal si. Zhluboka se nadechl a začal rozvaţovat, 75

co by bylo nejlepší udělat. Podle ozvěny poznal, ţe je u dna obrovské sloje. Nejrychlejší cesta k Cissy bude pokračovat aţ na dno a pak jít podle jejího hlasu k ústí druhé chodby. Poloţil dlaň na stěnu, nadechl se a nechal se vést „podle čichu.“ Kdyţ se opravdu soustředil, mohl na svém putování předem cítit překáţky. Pomalu, velmi opatrně, aby zase neuklouzl, se spouštěl chodbou dolů. Cissyino volání bylo hlasitější. Jason poznal, ţe se k ní blíţí. V tom okamţiku se cesta začala ještě víc svaţovat a on nezadrţitelně sjíţděl dolů. Zastavil se aţ na dně. Slyšel rachot oblázků a kapající vodu. Podle ozvěny poznal, ţe je v obrovském prostoru – ale jak velkém, nedokázal odhadnout. Teď uţ slyšel Cissy jasně. Na druhé straně a někde nad sebou. Šel, jak mohl nejrychleji, ale dělalo mu potíţe udrţet rovnováhu. Neustále klopýtal v moři kamenů a oblázků. Někde do nich zapadal aţ po kotníky. Zvědavě poklekl a vzal do ruky jeden z těch kamenů. Byl oválný a měl po stranách otvory. Podle hmatu se mu zdálo… Jason ztuhl. S hrůzou to odhodil. Byla to lidská lebka. Uvědomil si, ţe ostatní „kameny“ jsou kosti a lebky. Stovky a stovky kostí a lebek.

76

XXIV. Jasonovi

se zatočila hlava. Pověst byla pravdivá! Dno jeskyně opravdu bylo pokryto kostmi. Neţ se rozhodl, co udělá, uslyšel zase bzučení, ale tentokrát slabší. Nepřicházelo taky ze všech stran, ale z části, kde naříkala Cissy. Jason se plně soustředil na to, aby určil přesný směr. Kdyţ došel aţ na druhou stranu sloje, zjistil, ţe Cissy byla někde vysoko nad ním. Na nějakém převisu nebo něčem podobném. Začal zkoumat skalnatou stěnu, jestli by nenašel cestu nahoru. Byla plochá. „Jasone, pomoz mi!“ křičela Cissy. „Dusí mě to!“ Nebyl čas na to hledat cokoliv schůdného. Bylo mu jasné, ţe jediná moţnost jak se dostat k Cissy, je vyšplhat se tam. Její hlas mu pomůţe. „Jdu nahoru, Cissy… Čekej!“ Nezapomněl na to, co jim pan Tam říkal o slézání skalních stěn. Jak to je těţké i pro lidi, kteří vidí. Jak je důleţité být schopen najít téměř neviditelné prohlubeniny ve skále, ve kterých se mohou zachytit prsty nohou a rukou. Podařilo se mu vylézt cvičnou stěnu dvakrát. Tady to byla opravdová skála a neměl ţádný zabezpečovací pás ani lano. Jestliţe spadne nebo uvázne, nikdo mu nepomůţe. Cissy začala křičet hlasitěji. „Jasone, já mám hroznej strach. Pomoz mi, prosím tě!“ Jason se zhluboka nadechl a přitiskl se ke stěně. Opatrně a pomalu ji ohmatal po stranách a nad sebou. Našel nějaké praskliny a výstupky a začal šplhat. První metry se mu zdály lehčí, neţ čekal. Stěna byla hrbolatá a bylo na ní hodně výstupků a prohlubenin, za které se mohl zachytit prsty. Avšak některé z hrbolů byly křehké a lehce se drolily. 77

Dokonce ani úzké římsy nebyly tak pevné, jak se zdály. Právě se chtěl vytáhnout na jednu z nich, kdyţ hlasitě praskla! Přitiskl se ke skále a slyšel, jak malé kameny rachotí v kostech na podlaze jeskyně. Já to snad nedokážu! říkal si, ale neměl jinou šanci. Znovu se zhluboka nadechl a volal: „Ještě tu jsem, Cissy, neboj…“ „Pospěš si, prosím tě!“ A zase začala úmorná práce, centimetr po centimetru se sunul nahoru, nemyslel na nic jiného neţ na další úchyt, který mu pomůţe dostat se o kousek výš. Ruce a záda ho začaly bolet. Byl zalitý potem. Konečky prstů mu znecitlivěly. Asi taky začaly krvácet. Jak daleko to ještě může být? Uţ se vyšplhal výš neţ na cvičné skále a Cissyin hlas se pořád zdál daleko. Nahmatal širší, pevnou římsu a vytáhl se na ni. Byl rád, ţe si můţe na chvilku odpočinout. Tak dělej, neflákej se, řekl si po několika minutách a unaveně se postavil. Roztáhl ruce a přilepil se ke skále jako pavouk. Bzučení bylo teď blíţ, ale Cissyin hlas slábl. Ted už to nemůže být daleko… Nahmatal nad sebou další římsu, povytáhl se a uslyšel Cissy, jak těţce oddychuje. Je konečně u ní, uvědomil si s radostí. Hledal oporu pro chodidlo, aby se mohl přetáhnout přes okraj římsy, ale jakási síla se do něj shora opřela. Jason vykřikl a snaţil se udrţet na římse. Zbytečně. Hrana se začala pod jeho prsty drolit. To Něco bylo neuvěřitelně silné. Prsty mu sklouzly a začal padat.

78

XXV. Padal pozpátku. Vykřikl. Ale naštěstí přistál za okamţik na římse, na které předtím odpočíval. Dopadl tvrdě a začal si opatrně ohmatávat tělo. V rameni cítil ostrou bolest. Potloukl se, ale zlomeného neměl nic. „Cissy?“ zavolal. Tentokrát se neozvala. Strach o ni mu dodal novou sílu. Jít nahoru podruhé bude teď snadnější. Uţ věděl, kde jsou opory pro chodidla a prsty. Donutil se dýchat zhluboka a uvolnit se, neţ začal znovu šplhat. Ruce a nohy se mu chvěly námahou, ale nesměl zpomalit. Kdyţ dosáhl římsy, na které byla Cissy, opatrně hledal pevnou část hrany. Posledními silami se vytáhl nahoru a posadil se. „Cissy, kde jseš?“ „Tady,“ odpověděla slabě, „je mi strašná zima…“ Vydal se po čtyřech za hlasem. Bzučení bylo čím dál silnější a tak pronikavé jako nikdy předtím. Přisunul se blíţ a strašlivá, mrazivá vlhkost ho obklopila. Cissy tichounce naříkala: „Ne, nech mě…“ Jason vrazil ruce do mrazivé mlhy, která zavalila Cissy a dusila ji. „Pomoc,“ sípala, „nevidím!“ „Vydrţ, Cissy, uţ jsem u tebe.“ Pokusil se ji z mlhy vytáhnout, ale ta se k ní přitiskla ještě víc a snaţila se ji zadusit. Vzpomněl si, jak mu chtěl Erroll nedávno pomoci. Skočil k Cissy a poloţil se mezi ní a mlhu. Teď mlha obalila i jeho. Vlhký a sychravý chlad mu vnikl do nosu a ústa. Nechtěl propadnout panice, ale to Zlo mu počalo vysávat vzduch z plic. Tloukl kolem sebe a převalil se vedle Cissy. Mlha za ním. 79

„Jasone!“ zděšeně ho volala. „Co se stalo?“ Nemohl odpovědět. Potřeboval dech na to, aby mohl bojovat se Zlem. Bzučení se změnilo ve smích a Jason věděl, ţe teď uţ to je jen otázka vteřin, neţ přestane dýchat. Začal chroptět, ale pokračoval v boji se studenou mlhou. Začal ztrácet vědomí, kdyţ do něj něco prudce zarazilo. Pak uslyšel vzteklé psí vrčení. Byl to Erroll. Popadal dech, zatímco vlčák vrčel a převaloval ho sem a tam. Cítil, ţe mlha se nadzvedla a zmizela. Omámeně se posadil. Erroll zápasil s mlhou – mohl slyšet jeho vrčení, štěkot a chňapání. Přisunul se k Cissy. „Je tu taková tma,“ vzlykala vyděšeně. „Ššš, Cissy,“ uklidňoval ji. „Malej moment.“ Vzpomněl si, ţe má za opaskem baterku. Vytáhl ji a rozsvítil. „Je to lepší?“ zeptal se. „Ano, já… podívej se…“ nechtěně řekla. „Erroll s tím bojuje!“ Jason slyšel jeho vrčení a štěkot. Aby ji uklidnil, namířil světlo baterky na Errolla. A najednou začalo být teplo. Ţe by se mlha vytratila? „Bojí se světla!“ vykřikla Cissy. „Nech ji rozsvícenou!“ Jason se zarazil a svítil stejným směrem. K jeho radosti se vzduch stále oteploval. Najednou se mu Erroll vrhl kolem krku. Poloţil mu tlapy na ramena a olizoval mu tváře. „Všimni si, Jasone,“ řekla rozrušeně. „Nikdy se to neobjevilo v denním světle, nemám pravdu? Jen v noci nebo kdyţ bylo zamračeno!“ Měla pravdu. Jasonovi se ulevilo. A vzpomněl si, jak to zesláblo, kdyţ se na to posvítilo. „Moţná, ţe by ho světlo mohlo úplně zničit.“ Soustředil své smysly na chlad a začal to sledovat po úzké stezičce. Děsivé bzučení se změnilo v jekot. V bolestné ječení. Duch zahnul prudce doleva. Jason ho následoval, ale hned si uvědomil, ţe ho zavádí k okraji. Zastavil se a posvítil tam, kde cítil vlhkou mlhu, dokud nezmizela. Erroll zavrčel, chytil ho za dţíny a přitáhl ho k Cissy. „Přestaň, kruci,“ vykřikl Jason. „Vím, co dělám!“ Znovu vykročil s baterkou proti Zlu. 80

A znovu Erroll zavrčel a chtěl ho stáhnout zpátky. „Jasone… počkej!“ zvolala Cissy. „Myslím, ţe vím, o co jde Errollovi. Je tam ve skále díra!“ Jason pochopil. Nepřestával na Zlo svítit. Vnímal teplo – Zlo tedy bylo slabší. Teď věděl, jak na ně. Pouţil světelný paprsek jako bodec, kterým ho zatlačoval tam, kam on, Jason, chtěl. Začal tu Věc pomalu tlačit k Cissy. Erroll stál vedle ní a zuřivě štěkal. To je ono, musím to zatlačit do díry a svítit na to. Cítil, jak Věc je čím dál menší a menší. „Uţ tam je!“ křičela Cissy. Stiskl baterku a nesl ji ke vchodu otvoru. Tam jeho ruku uchopil mrazivý chlad. Prudce ji sevřel druhou rukou, ale světlo spadlo na zem. Začal šmátrat po baterce. Cissy polekaně vykřikla. „Jasone, prokristapána, světlo zhaslo!“

81

XXVI. Jason našel baterku a zatřepal s ní, aby se rozsvítila. Ještě neţ zjistil, jestli funguje, zaslechl něco jako ţbluňknutí, potom vysoký chvějivý tón, který byl strašlivě silný. A pak nastalo ticho. Nic neţ úplné ticho. „Podařilo se nám to!“ křičela Cissy. „Podařilo co…?“ „To Zlo, ducha… zničili jsme to!“ Cissy jásala. „Tys ho zatlačil do ďoury a já k ní šoupla balvan. Zašpuntovala jsem ho! A je v pytli, Jasone. Tedy v ďouře! Uţ se ven nedostane!“ No, a máme to z krku, řekl si Jason. Je po noční můře. Posadil se. Byl úplně vyčerpaný. „Baterka se probrala k ţivotu, kdyţ jsi s ní zatřepal. Ale teď uţ jen bliká. Baterie jsou v čudu.“ Erroll se otřel o pána a znovu olízl jeho tvář. Jason ho objal a cítil, jak mu předává své teplo. Mrazivý chlad zmizel a s ním i strašlivé vibrace. „Pejsku můj milej,“ řekl. Erroll ho odměnil dalším olíznutím a bušením ocasu do skály. „Co se s tebou dělo, kdyţ nás to oddělilo?“ ptal se Jason. „Prostě jsi zmizela.“ „Já ti váţně nevím. Najednou mi byla strašná zima a něco mě táhlo tím tunelem. Neţ jsem mohla začít řvát o pomoc, byla jsem tady. Já jsem ti dostala takovej strach, Jasone!“ „Myslím, ţe ten duch nebo co, se tě snaţil jenom vystrašit. Opravdu jel jen po mně. Hrál si se mnou jako kočka s myší. A tys byla návnada.“ 82

„Tak moment,“ ozvala se Cissy a začala se hihňat. „Jestli ten duch byl kocour a ty jsi byl myš, a já byla návnada… jakou roli hrál Erroll?“ „Erroll?“ Jason zapřemýšlel. „Myslím, ţe hrál psa!“ A rozesmál se, přestoţe měl na sebe vztek. Cissy se přidala. Po chvilce nervózně řekla: „Baterka chcípe… je po ní.“ Pak uţ jen dodala: „Je tu pěkná tma.“ Jason ji uklidňoval: „Neboj, teď uţ se tmy nemusíme bát.“ Vstal. „Pojď, Cissy. Podej mi ruku. Abysme se dostali ven, na to já světlo nepotřebuju.“ Všichni tři procházeli pomalu temnými a točivými chodbami. Čerstvý průvan je vedl ven z jeskyně. Konečně Cissy zvolala: „Před námi je světlo… asi ten druhej vchod do jeskyně!“ Začala kráčet rychleji. Jason přidal. Erroll začal radostně štěkat. „Jasone… víš, ţe uţ je ráno?“ vyhlásila Cissy. „Slunce právě vyšlo.“ Na chvilku zůstali všichni tři stát před vchodem do jeskyně a vdechovali čerstvý ranní vzduch. To teda bude ale krásnej den, řekl si Jason. Někde v hlubinách hory pod nimi byl na věky zavřen Duch, To, Věc, Zlo… Nadobro. Navţdy.

83

EPILOG „Já jsem strašně ráda, ţe tu oba zůstanete,“ řekla Cissy, kdyţ se procházeli s Errollem u hlavní budovy. „Nevěřil jsem, ţe s tím táta s mámou budou souhlasit, ale kdyţ jim pan Elias vyprávěl o tom, jak se Erroll vrátil z takový dálky, aby nás zachránil z tý jeskyně…“ „A abys nezapomněl, ţe máš zatím samý jedničky,“ dodala Cissy. „Ty chlape, ty máš nejlepší prospěch z celý třídy!“ „Jo, ale je tu jeden problém…“ „Se ví… právě přichází,“ oznámila Cissy. „Ahoj, frajeři,“ pravil slušně Sandy. „Těbůh, Sandy,“ pozdravil Jason, taky slušně. „Podívej, mě to váţně mrzí, ţe…“ „Ále, vybodni se na to,“ odpověděl Sandy. „Celá škola mluví o tom, jak jste se dostali z tý jeskyně. Máte úplně nejslavnějšího čokla v celým Údolí přízraků.“ / „Jo, a taky nejchytřejšího,“ dodala Cissy. „Pan Elias říkal, ţe se můţeš přestěhovat, kdybys chtěl,“ informoval ho Jason. „Já vím, řek mi o tom, ale… kdybys proti tomu nic neměl, tak já bych radši zůstal s tebou. Teda, s tebou a Errollem… ţe jo…“ lezlo z něj rozpačitě. Jason se Cissy se podívali na sebe, ale ani jeden z nich nevěděl, co na to říct. Byli rádi, ţe Sandy ještě neskončil. Chvilku hledal slova. „Víte…“ pokračoval. „Kdyţ jsem byl malej kluk, tak… no, kousnul mě sousedův pudl. A od tý doby se psů bojím. Ale Erroll… 84

já bych to zkusil, kdyby on taky…“ „Co si o tom myslíš, frajere?“ zeptal se Jason. Erroll jednou štěkl, posadil se vedle Jasona a začal vrtět ocasem. Sandy přišel k Jasonovi a klekl si vedle vlčáka. Erroll nepřestal vrtět ocasem, ani kdyţ Sandy natáhl ruku. „Potřesem si?“ zeptal se. Erroll se na něj krátce podíval. Pak zdvihl pravou tlapu a poloţil ji do Sandyho dlaně. Jednou štěkl, jako by chtěl říci: „Platí.“

85

Lynn Beachová

TEMNOTA Z anglického originálu The Dark, vydaného nakladatelstvím Pocket Books, New York 1991, přeloţil Antonín Hodek. Obálku navrhl Oldřich Pošmurný, grafickou úpravu a sazbu zhotovil KURS 99. Vydalo Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit v edici Buldok jako svou 22. publikaci. Praha 1992. Odpovědný redaktor Zdeněk Rosenbaum. Vytiskl Tisk, s. p., Brno. 1. vydání. Cena 25 Kčs ISBN 80-85279-57-6

86

87