Lynn Beachová Stopy hrůzy 11 Skřek šelmy
SKŘEK ŠELMY Lynn Beachová
Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit 2
Copyright © 1990 by Parachute Press Translation © Magdalena Váňová, 1992 Published in the arrangement with Permissions & Rights Int. Ltd. ISBN 80-85279-67-3 3
I. Načechrané mraky klouzaly po tmavě modré, téměř fialové obloze. Červená skaliska Cynyonu Ridge v dálce vypadala jako měsíční krajina. „Miluju tohle roční období!“ řekla Tamara Huntová a zhluboka se nadechla. „Všechno je tak krásné!“ „Souhlasím s tebou,“ odpověděla její spolubydlící Hillary Forsytheová. Zvedla hlavu, zaclonila si oči rukou a vzrušeně ukázala. „Podívej se, Tamaro,“ zvolala, „tamhle letí sokol.“ Tamara si odhrnula z tváře dlouhé, na ramena spadající kaštanově hnědé vlasy, a zadívala se směrem, kterým ukazovala Hillary. „Pojeďme blíţe,“ navrhla. „Moţná se i povede snímek do ročenky.“ A nečekajíc na odpověď stiskla koleny svého grošáka a pobídla ho. „do toho, Blesku,“ popohnala ho a patami se dotkla jeho slabin. „Jeď, Pepřáku,“ řekla Hillary. Její bílý valach s šedivými skvrnami se dal okamţitě do klusu a vyrazil za Bleskem. Zdálo se, ţe má z pohybu na čerstvém jarním vzduchu stejnou radost jako dívky. Sokol pomalu krouţil ve stoupajícím sloupci teplého vzduchu. Tamaře se nad krásou dravce zatajil dech. Pak nasadila na svůj Pentax teleobjektiv a udělala pár snímků. „Podařilo se ti ho vyfotit?“ zeptala se Hillary. „Asi ano,“ odpověděla Tamara. „Myslíš, ţe Gonzales fotku zařadí do ročenky?“ pokračovala ve vyptávání kamarádka. „Moţná,“ usoudila Tamara. „Ale ne na titulní stranu. Pokud budu chtít, aby mou fotku vybrali na titulní stranu, potřebuju něco opravdu, ale opravdu výjimečného.“ 4
„Je tu tak krásně, aţ se zdá, ţe skoro všechny snímky, které uděláš, budou výjimečné,“ prohlásila Hillary. „Fotografie nemůţe být jenom krásná,“ řekla Tamara. „Musí být také neobvyklá. Sokola nebo kopce můţe vyfotit kdokoli. Dokonce i ty.“ „Tak ti mockrát děkuji,“ odsekla Hillary. „Však dobře víš, co tím myslím,“ vysvětlovala Tamara. Chci říct, ţe máš jen malý automatický foťák.“ „To je proto, ţe nejsem fotografováním tak posedlá jako ty,“ řekla Hillary. „Mám nápad. Proč nevyzkoušíš nový filtr a nevyfotíš Shadow Village?“ „Fotografie jeskyní v Shadow Village byla na titulní straně před třemi roky. Shadow Village fotografují všichni,“ připomněla Tamara. „Ale vnukla jsi mi nápad. Ten nový filtr by byl perfektní na fotku západu slunce. A perfektní místo pro takový snímek by byl Canyon Ridge.“ „Canyon Ridge?“ zeptala se Hillary. „Nejsou tam skoro ţádné pěšiny. A kromě toho nesmíme jezdit tak daleko bez doprovodu někoho dospělého.“ Tamara si povzdechla. „Vím, ţe je to příliš daleko. No a co? Jsme nejlepší jezdkyně ve škole. A kdo to na nás řekne?“ Teď bylo na Hillary, aby si povzdechla. „Nevím,“ zapochybovala. „Scott Ross mi řekl, ţe tam narazili na stopy pum.“ „To je úţasné!“ vykřikla Tamara. „Nechtěla bys jednu vidět?“ „V zoologické zahradě moţná,“ řekla Hillary. Tamara se zasmála. „A teď mi určitě řekneš, ţe v Canyon Ridge straší duchové,“ provokovala Tamara. „O Canyon Ridge se povídají pěkně divoké historky,“ upozornila Hillary. „Pěkně divoké historky kolují o všem v Údolí přízraků,“ řekla Tamara. „Včetně naší školy. A teď váţně. Viděla jsi někdy v Chilleenské akademii nějakého ducha?“ „Ne, jasně ţe ne,“ odpověděla Hillary. „ale –“ „Pokračuj, Hill,“ vybídla ji Tamara. Chvilku si přítelkyni podráţděně prohlíţela. Předtím, neţ je v prvním ročníku v Chilleenu dali do jednoho pokoje, se neznaly. A přesto, ţe byly v mnohém 5
odlišné, staly se z nich hned nejlepší kamarádky. Nebo moţná právě proto, pomyslela si Tamara. Dokonce i po fyzické stránce byla jedna pravým opakem druhé. Zatímco Tamara byla vysoká a kostnatá s hustými lesklými vlasy a jasnýma modrýma očima, Hillary byla štíhlá, jemné světle hnědé vlasy nosila nakrátko ostříhané a obvykle schované pod baretem. Zdálo se, ţe jejich povahové vlastnosti odráţejí fyzické rozdíly. Tamara byla smělá a sebejistá, Hillary byla bázlivá a scházela jí sebedůvěra. „Musíš se naučit riskovat,“ pokračovala Tamara ve snaze přítelkyni přesvědčit. „Kromě toho jsme se dostaly tak daleko, ţe uţ tam prakticky jsme.“ Ukázala na červené skály jeţící se na útesech kolem Canyon Ridge. „Nevím,“ zaváhala Hillary. „Jen na pár minut,“ nepřestávala naléhat Tamara. „Jenom neţ si udělám pár snímků.“ Odmlčela se a pak vytáhla eso. „Jestli pojedeš, můţeš si půjčit můj nový tyrkysový svetr, kdykoli budeš chtít.“ „Tak dobře,“ souhlasila nakonec Hillary. V jejím hlase bylo znát nervozitu, ale pak se uličnicky usmála. „Budeme závodit.“ Pobídla koně patami, sevřela ho koleny a rozjela se tryskem po pláni. Tamara vyrazila za ní, ale brzy zůstala vzadu a polykala zvířený prach. Na koni byla Hillary lepší, v Chilleenu se jí nikdo nevyrovnal. Planina postupně přecházela v kopcovitou krajinu a Tamara jasně viděla borovicový les na úbočích hor. To je taková nádhera, pomyslela si. Mohla bych tady fotografovat celý den. Dohonila Hillary, která se s výrazem překvapení na tváři upřeně dívala na útesy. „Tamaro, podívej se tam nahoru,“ řekla. „Je moţné rozeznat zříceniny starodávného puebla.“ Tamara se podívala směrem, kterým ukazovala její kamarádka, a uviděla zborcené stavby přilepené na útesech. Bylo to teprve podruhé, co byla u Canyon Ridge. „Postavili je Indiáni, kteří tady ţili,“ pokračovala Hillary. „Ţili přímo na útesech. Určitě nebylo snadné se tam nahoru vyšplhat.“ „Myslím, ţe vidím pěšinu,“ řekla Tamara. „Podívej se tamhle, trochu doprava, vede nahoru k těm domům, nebo co to tam je. Pokusím se vyfotit pueblo teleobjektivem,“ dodala Tamara. Rychle seskočila a podala kamarádce otěţe. „Podrţ mi, prosím tě, na chvilku 6
Bleska.“ „Buď opatrná, nemáš pevnou půdu pod nohama,“ varovala ji Hillary. Tamara se opřela o velký balvan, aby nepohnula s fotoaparátem, a začala fotografovat zříceniny na druhé straně kaňonu rozkládající se na úpatí útesů. Sluneční paprsky pozdního odpoledne byly nízké a tajuplné a vrhaly dlouhé, temné stíny. Fotografie budou dramatické. Slyšela, jak Blesk za ní tiše rţá a hrabe kopyty. „Pospěš si,“ řekla za několik minut Hillary. „Koně začínají být neklidní.“ „Uţ jenom pár snímků, zaprosila Tamara. „Myslím to váţně,“ řekla Hillary ostřejším tónem. „Uţ je opravdu pozdě, Tamaro. Jestli teď nevyjedeme. Nedostaneme se zpátky přes setměním.“ „Tak dobře.“ Souhlasila Tamara. Dala fotoaparát do pouzdra a předtím, neţ na Bleska znovu nasedla, ho pověsila na hrušku sedla. Kůň přátelsky zařehtal, jako kdyby byl rád, ţe ji znovu vidí. Právě se chystala obrátit koně, kdyţ její oči zachytily záblesk slunečního světla odráţený od nějakého kovového předmětu. Vytřeštila oči, pak zamrkala a stěţí uvěřila tomu, co vidí. Na balvanu blízko zřícenin puebla stál mladík oblečený do indiánských šatů a díval se dolů do kaňonu. Tamara vyndala rychle kameru s teleobjektivem a namířila ji na něho. „Pospěš si,“ naléhala netrpělivě Hillary. „Pst!“ zasykla Tamara. Ukázala na mladíka. Hillary vykulila oči. Tamara znovu obrátila pozornost na fotoaparát. Teleobjektivem viděla, ţe je muţ oblečen do staromódních kalhot z hrubé látky a tuniky, stejných jaké nosili původní obyvatelé Ameriky, kteří se v Údolí přízraků usadili před stoletím. Na krku měl třpytící se náhrdelník ze stříbra a tyrkysů a dlouhé černé vlasy měl svázané do ohonu. Díval se dolů do kaňonu, jako by něco soustředěně pozoroval. Tamara, která si byla jistá, ţe ji nezahlédl, na něho zaměřila objektiv a zmáčkla spoušť. Na filmu jí zbýval uţ jenom jeden snímek. „Tamaro –“ zašeptala Hillary. „Uţ jenom poslední snímek,“ šeptla Tamara. Znovu zaostřila a 7
zkontrolovala expozici. Právě kdyţ byla připravená vyfotit poslední obrázek, naplnil vzduch podivný skřek, při němţ tuhla krev v ţilách. Nikdy nic podobného neslyšela a předtím, neţ si mohla poloţit otázku, co to mohlo být za zvuk, se její kůň vzepjal na zadní a vyděšeně zarţál. „Buď klidný, Blesku!“ chlácholila koně. Kdyţ znovu zvedla k oku hledáček fotoaparátu, děsivý skřek se ozval znovu. Vylekaný Blesk se prudce postavil na zadní a Tamara si s hrůzou uvědomila, ţe ji kůň vyhodil ze sedla.
8
II. Tamara cítila, jak jí srdce prudce buší. Proletěla vzduchem a tvrdě dopadla na kamenitou zem. Podívala se vzhůru a ztuhla hrůzou. Necelý metr od ní se za keřem krčila velká tmavá puma. Oči jí svítily a jedno ucho měla natrţené. Chvíli, která Tamaře připadala jako věčnost, se dívka a šelma upřeně pozorovaly. Ani jedna z nich se nepohnula. Puma byla tak blízko, ţe Tamara cítila její horký, kyselý páchnoucí dech. Puma pomalu přivřela oči a pak se otočila. Tamara ji sledovala očima, dokud nezmizela v křoví. Pak se zvedla. Paţe měla poškrábané, ale při pádu se jí podařilo ochránit fotoaparát vlastním tělem a s ulehčením zjistila, ţe se nepoškodil. „Jsi v pořádku?“ ozval se Hillaryin slabý, ustrašený hlas. „Myslím, ţe jo,“ odpověděla Tamara chvějícím se hlasem. „Já taky,“ řekla její kamarádka. Vynořila se za křovím a oprašovala si dţíny. Také ji kůň shodil. „Nerada ti to říkám,“ ozvala se, „ale koně jsou pryč. Oba dva.“ „Co to má znamenat?“ zeptala se Tamara. „To znamená, ţe utekli,“ řekla Hillary sklesle. „ten podivný zvuk je vyplašil. Co to vlastně bylo?“ „Ty jsi to neviděla? Byla to puma.“ „To jistě,“ zapochybovala Hillary. „Myslím to váţně,“ trvala na svém Tamara. „Viděla jsem ji. Byla právě tamhle, blíţ neţ jsi teď ty.“ „Říkala jsem ti, ţe jsou tady pumy!“ hlesla Hillary a zachvěla se. „Myslíš, ţe uţ je pryč?“ „Viděla jsem, jak běţí pryč,“ ujistila ji Tamara a doufala, ţe je to 9
pravda. „Ale stejně bychom se měly odsud raději dostat.“ „Kam zmizel ten indián?“ chtěla vědět Hillary. Tamara se stejně jako její kamarádka zadívala na balvan, na němţ mladík předtím stál. Byl prázdný. „Pojď, podíváme se po koních,“ vyzvala přítelkyni. „Propána!“ vykřikla Hillary, kdyţ najednou zaslechla zahřmění. „Slyšíš?“ „To je bouřka,“ řekla Tamara. „Ale je daleko.“ „Bouřky tady přicházejí rychle.“ Upozornila ji Hillary. „To snad není ani pravda,“ dodala. „Kilometry kolem nás je jenom pustina, je skoro noc, bude pršet a ke všemu nás pronásleduje puma.“ „Nic nás nepronásleduje,“ řekla Tamara a snaţila se, aby její hlas zněl statečněji a sebevědoměji, neţ jak se ve skutečnosti cítila. „To jediné, co musíme udělat, je najít naše koně. Jak daleko nám mohli utéct?“ „Podle všeho aţ do Chilleen,“ usoudila Hillary. „Myslím, ţe budeme muset jít pěšky.“ „tak to bychom měly raději vrazit,“ vybídla ji Tamara a dala fotoaparát do pouzdra. Znovu se podívala na útesy Canyon Ridge. V zapadajícím slunci rudě a oranţově zářily. „Kudy vede hlavní stezka nazpátek?“ zeptala se. „Myslím, ţe támhle,“ odpověděla Hillary. „V kaţdém případě pryč od útesů.“ Dívky zamířily na západ, směrem od útesů. Šly tak rychle, jak jim to kamenitá půda porostlá nízkými křovisky dovolovala. „Co myslíš, jak daleko je to do Chilleen?“ chtěla vědět Tamara. „Určitě to nevím,“ řekla Hillary. „Minimálně sedm nebo osm kilometrů.“ Tamara se snaţila v duchu odhadnout, jak dlouho by trvalo ujít takovou vzdálenost pěšky, ale vzdala to a soustředila se jenom na chůzi. Půda byla čím dál tím nerovnější a byla posetá kameny a menšími balvany. Jak se stmívalo, musely dívky zpomalit. „Zatahují se nad námi bouřkové mraky,“ konstatovala Hillary, kdyţ soumrak potemněl a obloha byla skoro černá. Náhlý závan větru s sebou přinesl předzvěst deště. „Mrzí mě to, Hillary,“ řekla Tamara zkroušeným hlasem. 10
„Nevěděla jsem, ţe se tohle stane.“ „Vím, ţe jsi to nevěděla,“ uklidňovala ji Hillary. „Nechci, aby to vypadalo, ţe tě obviňuji. Mám prostě strach. A dělá mi to starosti. Aţ se dostaneme zpátky, budeme v pěkné kaši.“ „Moţná, ţe ne,“ nesouhlasila Tamara, která vţdycky všechno viděla z té příznivější strany. „Nemusíme nikomu říkat, kde jsme byly, kdyţ nás koně shodili.“ „Moţná ne,“ přitakala Hillary. „Ale určitě zmeškáme večeři. A víš, jak paní Danitová nemá ráda, kdyţ někdo zmešká jídlo.“ Tamara zasmušile přikývla. Obě dívky měly stejně jako většina studentek opravdu rády paní Danitovou, mateřsky laskavou ředitelku Chilleenské akademie. Ale paní Danitová byla známá tím, ţe přísně dbala na dodrţování školního řádu a zvláště jeho částí týkajících se vynechání jídla nebo zameškání vyučovacích hodin. „Kdyţ uţ tak mluvíme o večeři,“ napadlo Tamaru, „mám hlad.“ „Já také,“ uvědomila si Hillary. „A je mi zima. Ten vítr je pěkně studený.“ Na obloze se začaly objevovat slabé záblesky a vítr ještě více zesílil. „Slyšelas to?“ zeptala se Hillary a chytila kamarádku za ruku. „Slyším jenom vítr,“ odpověděla Tamara. „Znělo to jako – jako něčí kroky,“ řekla Hillary potichu. Vítr se na chvíli utišil. Obě dívky se zastavily a pokoušely se zjistit, co je to za zvuk. Tamara otočila hlavu ke kamarádce a usmála se na ni, aby ji povzbudila, ale byla taková tma, ţe stěţí rozeznávala rysy Hillaryiny tváře. „Myslím, ţe to nic není,“ uklidňovala Tamara Hillary. „Co kdyby to byl chřestýš?“ trvala na svém Hillary. „Ráda se strašíš?“ řekla Tamara podráţděně. „Na hady je moc zima a tak jako tak to přestalo. Pojďme raději dál.“ Dívky, stále se drţíce za ruce, znovu vyrazily. Na obloze se rozsvěcovaly blesky a brzy začaly dopadat velké kapky deště. Tamara nikdy nebyla tak daleko od školy bez doprovodu dospělé osoby a nikdy předtím si neuvědomila, jaká se udělá tma, kdyţ za soumraku přijde bouřka. „Tamaro,“ ozvala se za několik minut Hillary. „Myslíš –“ a pak se 11
najednou odmlčela. „Co?“ zeptala se Tamara. „Pst!“ sykla Hillary. „Uţ je to tu znovu. Zase slyším ten zvuk.“ Tentokrát ho Tamara zaslechla také. Nejdříve si myslela, ţe je to jenom pár dešťových kapek, které se roztříštily o zem. Ale pak si uvědomila, ţe ten zvuk se pravidelně opakuje. Někdo nebo něco je sledovalo.
12
III. Neţ si dívky mohly rozmyslet, co udělají, mraky se roztrhly a na zem začaly dopadat přívaly vody. Hillary hrůzou vyjekla a dala se do běhu. „Hillary, počkej!“ vykřikla Tamara. „Je moc velká tma!“ Minutu jí trvalo, neţ uloţila fotoaparát do nepromokavého obalu a pak vyrazila za kamarádkou. Baťůţek jí při běhu naráţel do boku. Hillary se před Tamarou objevila tak neočekávaně, ţe do ní Tamara vrazila. „Narazila jsem do keře,“ řekla Hillary. „Něco nás určitě pronásleduje, Tamaro!“ Tamara se poděšeně otočila. Přes dešťovou clonu se jí dařilo rozeznat pouze rozmazané obrysy čehosi velkého, co se k nim přibliţovalo. „To je puma!“ zaječela Hillary a znovu vyrazila kupředu. Nohy jí klouzaly po mokré skále. „Počkej!“ zakřičela Tamara. Ve světle blesků uviděla obrysy jakési průrvy nebo rokle. „Hillary, stůj!“ vykřikla. „Rokle je moţná zaplavená vodou!“ Její kamarádka se zastavila právě na pokraji průrvy, kterou se valily přívaly dešťové vody. Na jejím okraji se tyčila řada skalisek. Tamara uchopila přítelkyni za ruku a táhla ji dolů za balvany. „Nehýbej se!“ zašeptala divoce. V mrtvolně bledém světle náhlého zablesknutí byla Hillaryina hrůzou zkřivená tvář bílá jako křída. Tamara opatrně vykoukla za skaliskem a pátrala, co je pronásleduje. Nejdříve nespatřila nic, ale potom náhlý záblesk osvětlil ţlutohnědou pumu. Nebyla si jistá, ale zdálo se jí, ţe je menší neţ ta, která vystrašila jejího koně. Světlé oči pumy se zavrtávaly 13
přímo do ní. Tamara měla pocit, jako by jí srdce mělo vylétnout z hrudi. Hrůzou nebyla schopná ani se pohnout. Zírala do tmy na místo, kde ve světle blesku uviděla šelmu. O chvíli později osvítil stejné místo další záblesk světla. Ale místo pumy tam teď stál tentýţ mladí, kterého viděla na balvanu v Canyon Ridge. Zdálo se, ţe také on se dívá přímo na ni. To se mi určitě jenom zdá, pomyslela si Tamara. Ale to, co viděla, vypadalo skutečně, velmi skutečně. Další záblesky byly tak oslňující, ţe se Tamaře dělaly mţitky před očima. Zdálo se jí, ţe vidí cosi utíkat pryč, ale nemohla rozeznat, jestli to byl člověk nebo puma. Po několika okamţicích blesky ustaly a Tamara se dívala do tiché temnoty. Byla ve střehu, aby jí neušel ani ten nejmenší pohyb. Déšť ustal právě tak rychle, jako začal. Mraky se začaly trhat a vycházející měsíc ozářil skalnatou pláň. Ţádný člověk ani šelma tam nebyli. „Viděla jsi to?“ zeptala se Hillary potichu. „Myslím, ţe ano.“ Odpověděla Tamara. „Co to bylo?“ „Nevím,“ hlesla Tamara. „Moţná optický klam vyvolaný blesky.“ „Ale já jsem ho viděla,“ trvala na svém Hillary. „Já také,“ připustila Tamara. „Pojď, dáme se na cestu.“ Vzpomněla si na dlouhý pochod zpátky ke škole a zachvěla se. Za svitu měsíce, v posledních záblescích zapadajícího slunce, okraj Canyon Ridge slabě růţově zářil. Podaří se jim dostat se zpátky za tmy? Tamara si dokonce ani nebyla jistá, kde je stezka pro koně. „Poslouchej, Tamaro!“ vykřikla Hillary vzrušeně. A teď uţ i Tamara zaslechla dobře známý milý zvuk, tiché rţání jejich koní. „Pepřáku!“ zvolala Hillary. „Blesku!“ Tamara šla za kamarádkou k piniovému hájku, kde oba koně stáli a trpělivě okusovali křoviska. „Hodní koníčci,“ chválila je Tamara s ulehčením. „Vrátili jste se k nám.“ „A tady je stezka,“ ukázala Hillary. Teď i Tamara uviděla pěšinu pro koně, vedoucí mezi keři a osamocenými stromy do údolí. „Jak myslíš, ţe se koním podařilo – „ Hillary zmlkla uprostřed věty. 14
„Co se stalo?“ zvolala Tamara. „Koně,“ upozornila Hillary. „Podívej se, Tamaro. Jsou přivázaní. Někdo je chytil a uvázal je tu pro nás.“
15
IV. „Nikdy v ţivotě jsem koně tak nehnala!“ přiznala se Hillary, kdyţ dívky po návratu do Chilleen kráčely od stájí k jídelně. „Měly jsme štěstí, ţe jsme byly tak blízko stezky,“ řekla Tamara. „Pořád tomu nemohu věřit, ţe nám ten Indián chytil koně.“ „Proč jsi si tak jistá, ţe to byl on?“ zeptala se Hillary. „Kdo jiný to mohl udělat?“ Hillary na chvíli zmlkla. „Proč nám nic neřekl?“ divila se. „to nevím,“ připustila Tamara. „Vůbec ţádná odpověď mě nenapadá.“ Znovu přemýšlela o tom, co v záři blesku uviděla – pumu a potom mladého muţe – a pak nic. Kdo to asi byl? Uvaţovala v duchu. Jak by to mohla zjistit? „Myslím, ţe máš pravdu,“ řekla po chvíli. „V čem?“ „Pokud jde o Canynon Ridge. To místo je něčím hrozně divné.“ Jídelna byla plná ruchu a hemţení, od stolu se šířila příjemná vůně jídla. Obě kamarádky se postavily na konec řady a tácy plné jídla si pak odnesly ke stolu na konci jídelny, kde sedělo několik Tamařiných přátel majících na starosti školní ročenku. „Holky, kde jste byly?“ zeptala se Nancy Hoskinsová, redaktorka ročenky. „A co jste to proboha vyváděly? Vypadáte, jako byste se rvaly v bahně!“ „Zaţili jsme dobrodruţství,“ řekla Tamara tajemně. „Uţ to vidím,“ posmíval se Eric Johnson, hlavní fotograf ročenky. „Jak jste přišly ke všem těm škrábancům na rukou?“ „To byla součást toho dobrodruţství,“ odpověděla Hillary. „Vlastně,“ ozvala se Tamara a snaţila se, aby to vypadalo 16
záhadně, „byly jsme venku fotit.“ „Potmě?“ divil se Eric. „Vyzkoušela jsem svůj nový infračervený foťák na focení v noci,“ vysvětlovala Tamara. „Coţe? Fakt?“ nevěřil Eric. „Chytil ses!“ zasmála se Tamara a pustila se do smaţeného kuřete a bramborové kaše. „Váţně,“ řekla Nance, „vy dva byste měli raději začít pracovat na fotkách do ročenky. Za dva týdny si pan Gonzales vybere fotografii na titulní stranu.“ „My to víme,“ prohlásil Eric svým povýšeným hlasem. „Viď, Tam!“ Tamara se na něho ušklíbla. Neměla ráda, kdyţ se jí říkalo Tam, a uţ dříve mu to řekla. Eric byl v Chilleeen o rok déle neţ ona a všichni si mysleli, ţe je nejlepším fotografem na škole. Vţdycky Tamaře dával rady a choval se, jako by byl nějaký vynikající profesionál a ne pouhý student. Ale Tamara věděla, ţe má moţná právě tolik zkušeností jako on. Její strýc, který dělal fotografie pro jedny noviny, ji s fotoaparátem začal seznamovat ve chvíli, kdy byla dost stará na to, aby nějaký udrţela. „A co ty, Hillary?“ dodala Nancy. „Chceš se také podílet na ročence? Práce by pro tebe byla.“ „Já na umění moc nejsem,“ přiznala se Hillary. „Radši jezdím na koni a plavu.“ „Někteří lidé,“ řekla Nance další členka redakční rady Tracy Jamesová, „si myslí, ţe v ţivotě jsou důleţitější věci neţ školní ročenka.“ „Váţně?“ zasmála se Nancy. „Jmenuj alespoň tři.“ Zatímco si její přátelé povídali, Tamara pokračovala v jídle. Také si myslela, ţe Nance bere ročenku příliš váţně, ale chápala proč. Tato kniha zaznamenávala ţivot v Chilleenu. Byla něčím, co si z tohoto období svého ţivota bude vţdycky pamatovat. To byl moţná důvod, proč byla rozhodnutá, ţe se její fotografie musí dostat na titulní stránku. Dokáţe tak, ţe je stejně dobrou fotografkou jako Eric – moţná dokonce lepší. 17
„Vlastně uţ mám pár obrázků, které by se na titulní straně krásně vyjímaly,“ chlubil se Eric Nancy. „Vzpomínáš si, ţe vloni se tam jedna moje fotografie skoro dostala?“ „Vzpomínám si na to,“ odpověděla Nancy. „Byl to snímek Vesnice stínů, viď?“ „Za časného rána,“ upřesnil Eric. „Byla to jedna z nejlepších fotek, jaké jsem kdy udělal.“ Tamara měla najednou Erikova chvástání dost, „Vesnici stínů můţe vyfotit kdokoli,“ řekla. „Moţná ano,“ připustil Eric překvapeně. „Ale ne kaţdý dokáţe udělat vynikající snímek.“ „Chceš tím říct, ţe já to nedokáţu?“ zeptala se. „To určitě ne,“ uklidňoval ji Eric. „Ale já mám trochu víc zkušeností neţ ty.“ „No a co?“ ohradila se Tamara otráveně. „Myslela jsem si, ţe na titulní stránku se fotografie vybere proto, ţe je nejlepší, ne proto, ţe jejím autorem je nejzkušenější fotograf.“ „Ano, je to tak,“ souhlasil Eric. „Pak bych si tedy nebyla tak jistá, ţe ty jsi jediný, kdo dokáţe udělat snímek na titul!“ řekla arogantně. „Tak jsem to nemyslel,“ omlouval se trochu rozpačitě Eric. „Tam, já neříkám, ţe nejsi dobrá. Ale já si namouduši nemyslím, ţe mě můţeš ve fotografické soutěţi porazit.“ „O to tady teď jde? O soutěţ?“ zeptala se Tamara. „Ano, chceš-li to takhle chápat,“ připustil Eric. „Tak dobře.“ Souhlasila Tamara. „Nancy, Hillary. Tracy – vy všechny jste svědkové. Ode dneška za dva týdny uvidíme, kdo je nejlepší.“ „Při večeři jsi Erika dostala pěkně do varu,“ poznamenala Hillary, kdyţ byly dívky ve svém pokoji. „Někdy mě hrozně rozčílí. Jenom proto, ţe je o rok starší, si myslí, ţe je ten nejlepší fotograf, který kdy v Chilleenu byl.“ „Nemyslím, ţe chtěl být protivný.“ Uvaţovala Hillary. „Vlastně tě má asi rád.“ „Myslím, ţe na mě ţárlí,“ nesouhlasila Tamara. „Protoţe ví, ţe jsem dobrá.“ 18
„Moţná,“ přitakala Hillary. Převlékla se do pyţama. „Mám spoustu domácích úkolů, ale budu pracovat jenom chvíli. Jsem hrozně unavená a nevydrţím být dlouho vzhůru.“ „Já jsem taky utahaná,“ připustila Tamara. „Ale chci vyvolat ten film, který jsem vyfotila dnes večer.“ „Blázníš?“ divila se Hillary. „Uděláš to zítra. Je sobota – budeš na to mít celý den.“ „Slyšelas Nancy,“ připomněla jí Tamara. „Mám jenom dva týdny na to, abych připravila fotografii na titulní stránku. Kromě toho,“ dodala, „chci vědět, jestli vyšel snímek toho Indiána.“ „Doufám, ţe ano,“ řekla Hillary. „Viděla jsi, jak byl oblečený? V šatech, které nosívali původní obyvatelé Ameriky. Ti, kteří ţili v Údolí přízraků před staletími.“ „Odkud asi mohl být?“ uvaţovala Tamara. „Nemyslíš, ţe patří k nějaké divadelní společnosti specializované na Divoký západ nebo k něčemu podobnému?“ „Moţná,“ usoudila Hillary. Hlasitě zívla. „Aţ na to přijdeš, řekni mi to.“ Tamara věděla, ţe by měla být unavená, ale byla příliš vzrušená, neţ aby pomýšlela na to jít spát nebo dokonce psát domácí úkoly. Byla si jistá, ţe jeden z těch snímků, které odpoledne vyfotografovala, se bude perfektně hodit na titulní stránku školní ročenky. Temná komora v suterénu byla v noci trochu strašidelná, ale Tamara se snaţila na to při odmykání dveří nemyslet. S ulehčením zaznamenala, ţe místnost je prázdná. Rychle si připravila pomůcky a namíchala chemikálie, které potřebovala, potom zhasla světlo a připravila film k vyvolání. Vyňala film z kazety a právě kdyţ ho vkládala do vývojnice, rozsvítilo se náhle ostré světlo a na moment ji oslepilo. „Vyvolávám!“ zakvílela a rychle přikryla vývojnici víčkem. Rozzlobeně se otočila k vetřelci. „Tohle je temná komora!“ vykřikla. „Copak jsi nikdy –“ Zmlkla, kdyţ poznala Erika. „Mrzí mě to, Tam!“ Řekl rozpačitě a znepokojeně. „To určitě!“ zapochybovala. „Proto jsi sem vrazil.“ „Namouduši, neviděl jsem, ţe jsi vevnitř,“ omlouval se. 19
„Pro tvou informaci, venku je červené světlo, které jednoduše ukazuje, ţe někdo uvnitř pracuje.“ Tamara byla tak rozzlobená, ţe se jí třásl hlas. „Ţádné světlo nesvítilo,“ upozornil Eric. „Je určitě rozbité.“ „Mohl jsi zaklepat!“ „Řekl jsem, ţe mě to mrzí. Je mi to strašně líto,“ omlouval se Eric. „Ale zdá se, ţe se ti podařilo dát film do vývojnice včas.“ „Doufám, ţe ano! Ale právě tohle sis nepřál nebo snad ano?“ „Obviňuješ mě z toho, ţe jsem se záměrně snaţil zničit tvoje fotky?“ zeptal se Eric, teď uţ také rozzlobený. „Nejdříve mi řekneš, ţe tě ve fotografické soutěţi nikdy neporazím a pak, kdyţ tu vyvolávám, vejdeš dovnitř a rozsvítíš světlo,“ připomněla Tamara. Eric na ni zíral a v jeho výraze se mísil hněv a ohromení. Najednou se obrátil, beze slova odešel a práskl za sebou dveřmi. Tamara, která ještě soptila, se zhluboka nadechla a pokračovala ve vyvolávání. Zatřepala vývojnicí, aby si byla jistá, ţe se film vyvolá stejnoměrně. Přitom si znovu vzpomněla na Canyon Ridge a na to, co se tam stalo. Prosím, ať nějaké snímky vyjdou, myslela si. Jak mohl být Eric tak podlý? Kdyţ nastavený čas uběhl a ozval se signál, film propláchla a se zadrţeným dechem zvedla negativ ke světlu. Spadl jí kámen ze srdce kdyţ viděla, ţe film nebyl poškozen. Snadno rozeznávala obrázky předmětů, které vyfotila: plachtícího sokola, útesy. Některá z obydlí na útesech vyšla opravdu pěkně a stálo by za to udělat je na pozitivy. Nebyla si ale jistá, ţe některý ze snímků je dostatečně mimořádný, aby se dostal na titulní stránku ročenky. Se zvláštním zájmem vyhledala poslední dva snímky na filmu, na nichţ zachytila mladého Indiána. Kdo to byl? Ptala se sama sebe. A viděla ho tenkrát opravdu ve světle blesku? Se zakaboněnou tváří se pečlivě podívala na dva poslední snímky na svitku. Ten úplně poslední byl prázdný – jenom pruh světla. Ale předposlední, snímek mladého muţe stojícího na balvanu, nebyl takový, jaký předpokládala. Kdyţ si ho ve skutečnosti lépe prohlédla, viděla, ţe nemá vůbec lidskou podobu. S bušícím srdcem vyndala lupu a přidrţela ji u negativu. 20
Snímek, který vyfotila, předposlední na filmovém svitku, byl jasný záběr malé světle zbarvené pumy stojící na balvan a dívající se do kaňonu.
21
V. Tamara,
jíţ se samým vzrušením třásly ruce, rozstříhala film na pruhy, aby si mohla udělat kontaktní pozitivy ze všech snímků na filmu. Potom co fotografický papír v kontaktním rámečku exponovala, rozsvítila v temné komoře matně jantarově ţluté světlo bezpečně pro neustálené fotografie a začala papír přemisťovat z jedné chemické lázně do druhé. Kdyţ se obrázky začaly objevovat, zatajila dech. Uţ si byla jistá, ţe poslední snímek byla nádherná fotografie pumy stojící na balvanu a hledící do údolí. Rozhodla se, ţe snímek okamţitě zvětší. Kdyţ byla hotová pečlivě si ho prohlíţela. „To snad není pravda,“ řekla nahlas. Zatímco uklízela temnou komoru a fotografické potřeby, hlavou se jí honil milión otázek. Jak se na film dostal snímek šelmy? Co se stalo s fotografií mladého muţe? Ze zachvěním si znovu vzpomněla, jak ve světle blesku viděla pumu a jak se zdálo, ţe se změnila v Indiána. Zvětšenina pumy byla ještě mokrá, ale Tamara ji popadla a rozběhla se do křídla budovy, kde bydlela, a potom do svého pokoje. Světlo svítilo ale Hillary leţela v posteli se zavřenýma očima a s učebnicí dějepisu na břiše. „Hillary!“ zeptala se Tamara. „Jsi vzhůru?“ Její spolubydlící se pohnula a pak otevřela oči. „Teď uţ jsem. Kolik je hodin?“ „Uţ je skoro čas večerky,“ řekla Tamara, „ale chci ti ukázat něco důleţitého.“ „Dobře,“ souhlasila Hillary a mnula si oči. Posadila se na posteli a 22
opřela se o polštáře. „Doufám, ţe to bude něco příjemného.“ Tamara, opatrně drţící fotografii za rohy, ji ukázala své spolubydlící. „Kde jsi k tomu přišla?“ divila se Hillary. „Vyfotila jsem to!“ odpověděla Tamara. Právě jsem to vyvolala.“ „Ale kde,“ Hillary vypadala zmateně. „Právě o to jde. Nevím to určitě. Je to předposlední snímek na filmu, který jsem vyfotila dnes odpoledne,“ vysvětlovala Tamara. „Ale já jsem si myslela, ţe jsi fotila toho Indiána,“ divila se Hillary. „To jsem udělala,“ ujistila ji Tamara. „Neumím si to vysvětlit. Jediné, co mě napadá je, ţe to musí být dvojí expozice.“ „Coţe?“ „To se stane, kdyţ náhodou vyfotíš dva snímky na jedno okénko filmu. Jako kdyţ se fotoaparát zasekne. Vzpomínáš si, jak nás koně vyhodili? Moţná jsem v tom okamţiku náhodou vyfotila pumu.“ „Počkej,“ řekla Hillary. „Jestliţe je to dvojí expozice, neměly by tam být dva obrázky?“ Tamara se pozorněji podívala na fotografii. „Máš pravdu,“ připustila. „Ale teď, kdyţ o tom přemýšlím, uvědomuji si, ţe ta puma, která nám vylekala koně, byla dole na dně jako my a ne na útesu na balvanu.“ „Ale na tom balvanu stál Indián,“ připomněla jí Hillary. „Tak kde je?“ „To nevím.“ Tamara se na chvíli zamyslela. „Moţná, ţe nechtěl, abych ho vyfotografovala.“ „Zdálo se, ţe dokonce ani neví, ţe tam jsme,“ zdůraznila Hillary. „Třeba to věděl,“ usoudila Tamara. „Moţná ten film nějak ovlivnil. Moţná zařídil, aby se tam objevil snímek pumy.“ „Z toho mi běhá mráz po zádech,“ řekla Hillary. „Jak by to mohl udělat?“ „To nevím,“ řekla Tamara, „ale přijdu na to.“ Chystala se jít spát, ale myslí se jí honila spousta otázek. Ještě jednou se podívala na fotografii. Puma se dívala přes údolí, jako by něco pozorovala, něco, co se jí nelíbilo. Fotoaparát zachytil v očích šelmy jak inteligenci, tak 23
divokost. Je to dobrý snímek, usoudila Tamara, moţná nejlepší, jaký kdy vyfotila. Na titulní stránku ročenky bude perfektní. Propadla se do spánku a zdálo se jí o Canyon Ridge. Šla sama po stezce pro koně. Stezka byla osvětlená, ale v křovinách a na balvanech vedle ní se míhaly temné stíny. S kaţdým krokem, který udělala, měla pocit většího nebezpečí. Náhle se křoví před ní rozevřelo a na cestu vyšel Indián. Jeho jasné tmavé oči se střetly s jejíma ona viděla, ţe jsou smutné. Vztáhla ruku a pokynul jí. Pojď, zdálo se, ţe říká. Pojď se mnou. Jedna její část ho chtěla následovat, aby zjistila, co si přeje, zatímco ta druhá se bála temných siluet vedle stezky. Indián jí znovu pokynul a Tamara cítila, ţe ji k němu něco přitahuje. Pohnula se kupředu a šla směrem, kterým ji vedl, kdyţ náhle rozřízl vzduch ohavný skřek. Tamara se na posteli prudce posadila a celá se třásla. Sen se rozplynul a s ním i Indián. Byl skřek součástí jejího snu? Nebo ho opravdu zaslechla? Znovu si lehla a se zatajeným dechem pozorně poslouchala. Zvuk, který ji probudil, se neopakoval. Muselo to být ve snu, pomyslela si. Ale v uších jí ještě zněl nyní uţ známý, děsivý řev pumy.
24
VI. „Slyšely
jste tu novinku?“ Tracy ani nepočkala, aţ Tamara a Hillary poloţí na stůl tác se snídaní. „Co jsme měly slyšet?“ zeptala se Hillary s potlačovaným zívnutím. „Právě jsme vstaly.“ „Včera v noci byla nedaleko školy puma,“ oznamovala Tracy. „Puma!“ Tamara ucítila zamrazení v týle. Opravdu tedy zaslechla řev šelmy. „Kde byla?“ zeptala se. „Znáš nočního hlídače pana Fernandeze?“ vmísila se vzrušeně Nancy do rozhovoru. „Našel stopy u stájí.“ „Byla to velká puma?“ zeptala se Hillary. Tamara věděla, ţe ji zajímá, jestli to byla Tamařina puma. „To nevím,“ řekla Tracy. „Ale to uţ je co říct – puma tady v Chilleen.“ Tamara a Hillary se na sebe podívaly. „To by mě zajímalo, co chtěla,“ prohlásila Hillary. „Moţná chtěla seţrat koně,“ usoudila postrašeně Tracy. „Nehloupni!“ okřikl ji Eric. „Puma by nemohla seţrat koně. A kromě toho to nejsou agresivní stvoření. Obvykle se lidem vyhýbají.“ „Ale někdy zabíjejí telata a ovce.“ Připomněla Nancy. „Můj strýček má tady blízko ranč a před několika lety puma seţrala jedno z jeho telat.“ „Určitě hladověla – jinak by nezaútočila na zvířata na farmě. Já bych se s pumou rád setkal ve skutečnosti. A rád bych si jednu vyfotografoval,“ přiznal se Eric. Tamara a Hillary si znovu vyměnily pohledy. Kdyby to jen Eric věděl, pomyslela si Tamara. 25
Začala se věnovat omeletě se sýrem. Ze vzrušených hlasů ostatních spoluţáků poznala, ţe všichni mluví o pumě. Dojedla snídani a právě se rozhodovala, jestli si půjde přidat, kdyţ do jídelny vešla paní Danitová. „Můţete mi věnovat pozornost, prosím?“ zeptala se ředitelka a zacinkala vidličkou o sklenici. Tamara si všimla, ţe má na sobě dţínsovou sukni místo jezdeckých šatů, které obvykle nosila během víkendu. Ředitelka trpělivě počkala, aţ se hovor utiší, a pak pokračovala. „Asi jste všichni slyšeli, ţe u školy byly objeveny stopy pumy. Ţádné nebezpečí určitě nehrozí, ale pro jistotu nařizuji, aby se všechny vyjíţďky na koni a výlety omezily na pozemky školy,“ prohlásila. Oznámení bylo přijato hlasitými projevy nesouhlasu. „Jsou nějaké otázky?“ zeptala se ředitelka. „Co to znamená, pozemky školy?“ zeptala se Monica Caseová, jedna z nejlepších gymnastek. „Gymnastické druţstvo má mít dnes piknik u Shadow Village.“ „Shadow Village je od školy příliš daleko,“ upozornila paní Danitová. „Uţ jsem mluvila s paní Potterovou a piknik budete mít na druhé straně sportovního areálu.“ „Ale –“ Tak uţ dost, Moniko,“ napomenula ji paní Danitová. „Vím, ţe to bude pro některé z vás nepříjemné, ale nemělo by to trvat déle neţ několik dní. A ti z vás, kdo jezdí na koni, mohou vyuţít stezek, které jsou blízko školy.“ Monika otevřela pusu, aby ještě něco řekla, ale pak ji zase zavřela. „Jsou ještě nějaké další dotazy?“ zeptala se paní Danitová. „V pořádku. Uţijte si všichni hezký víkend. Kdyby se mnou někdo chtěl mluvit, budu ve své kanceláři.“ Jakmile odešla z jídelny, znovu se rozproudil vzrušený hovor, hlasitější neţ předtím. „Dnes asi ţádná vyjíţďka na koni nebude,“ řekla Hillary, kdyţ šla s Tamarou k pohyblivému pásu na odkládání špinavého nádobí. „Pokud nechceme jezdit kolem školy.“ „Zajímalo by mě, za jak dlouho budeme moct vyjet?“ přemítala Tamara. „Ne dřív, neţ to bude bezpečné,“ usoudila Hillary. „Moţná to 26
bude trvat týdny.“ „Tak dlouho čekat nemůţu,“ povzdechla si Tamara. „Musím se do Canyon Ridge vrátit.“ „Blázníš?“ zeptala se Hillary, „Uţ se ti podařilo vyfotit tam perfektní snímek. Proč se tam chceš vracet?“ „Částečně právě kvůli té fotce,“ vysvětlovala Tamara. „Chci vědět, jak jsem ji udělala. Chci vědět, proč je na snímku puma místo Indiána.“ „Byl to jenom nějaký problém se světlem nebo něco podobného,“ uklidňovala ji Hillary nervózně. „Moţná,“ připustila Tamara. „Ale chci vědět, jestli se to stane znovu.“ Kromě toho si Tamara vzpomněla na svůj sen, on chce, abych se vrátila. Věděla, ţe by se jí to nikdy nepodařilo Hillary uspokojivě vysvětlit, ale cítila, ţe ji Canyon Ridge přitahuje a věděla, ţe se tam musí vrátit – a to brzy. Hillary odešla, aby pomohla kamarádce s úkolem z angličtiny. Tamara si šla do pokoje pro knihy a pak do knihovny v nejvyšším patře jiného křídla budovy. Milovala knihovnu, tu velkou staromódní místnost s vyleštěnými poličkami na knihy a vysokými okny. Paul, student pověřený dozorem v knihovně, zapnul počítač a vyhledal lístkový katalog, který do něj byl nedávno vloţen. Tamara psala krátkou zprávu o ekologii pouštních oblastí a okamţitě našla knihu nazvanou Zvířata pouště. Vzala si kníţku k jednomu ze studijních stolů v zadní části knihovny. Začala číst a dělat si poznámky. Kniha byla rozdělená na kapitoly věnované nejdůleţitějším druhům zvířat ţijících v poušti. Srdce se jí rozbušilo, kdyţ došla ke kapitole nazvané Puma. Na začátku kapitoly byla krásná barevná fotografie ţlutohnědé pumy. Podobala se té, kterou vyfotografovala, ale vypadala větší. Puma, psalo se v knize, známá rovněţ jako horský lev nebo americký panter ţije na obou amerických subkontinentech, od severozápadní Kanady aţ po jiţní cíp Jiţní Ameriky. Tamara fascinovaně pokračovala ve čtení. Dozvěděla se, ţe pumy byly důleţité pro většinu indiánských kmenů – většina z nich je povaţovala za symbol odvahy a loveckého umění. Pumy jsou podle knihy samotáři, kteří se obvykle vyhýbají lidem. Další zvláštností 27
pumy, psalo se dále v knize, je zvuk, který vydává. Je to jediná velká šelma, která neřve. Místo toho vydává zvláštní vřeštění, které někteří lidé popsali jako strašidelný skřek. Tamara knihu poloţila a znovu si tuto část přečetla. „Podivný, strašidelný skřek,“ zašeptala. Ten zvuk znala. Slyšela ho dvakrát: nejdříve, kdyţ puma vylekala jejího koně, a potom znovu včera pozdě v noci. Do pondělního rána se vzrušení vyvolané pumou rozplynulo. Nebyly nalezeny ţádné další stopy, ale paní Danitová studentům nedovolila, aby opustili pozemky školy, protoţe jeden místní farmář oznámil, ţe puma napadla jeho dobytek. Tamara přemýšlela o pumě, kterou vyfotografovala ta kterou povaţovala za svou a uvaţovala, zda právě ona je příčinou problémů. Pravidelná schůzka kvůli školní ročence se toho dne konala po skončení vyučování v přístavbě, moderní nízké budově, kde probíhala většina vyučovacích hodin. Během prvních několik minut si pak Gonzales prohlíţel krátké články a klubové fotografie, které byly odevzdány minulý týden, „Uţ se to rýsuje,“ řekl. „Zdá se, ţe budeme mít letos dobrou ročenku. Ale nezapomínejte, ţe ještě musíme vybrat titulní fotografii.“ Tamara se podívala na Erika, který se probíral nějakými fotografiemi. „Vlastně,“ pokračoval Gonzales, „zatím jsem dostal jenom jeden příspěvek. Nezapomeňte, ţe všechny příspěvky na titulní stránku musí být u mě v kanceláři nejpozději do pátku příštího týdne.“ „Jinými slovy,“ shrnula Tracy, „Eric a Tamara by měli raději své příspěvky odevzdat.“ „Je pravda, ţe jsou to nejzkušenější fotografové z našeho týmu, ale šanci má kaţdý,“ připomněl Gonzales. „Jak to vypadá s tvými fotkami?“ zeptal se po schůzce Eric Tamary. „Prima,“ odpověděla s rádoby tajuplným úsměvem. „Vlastně jsem uţ udělala fotografii s velkým F.“ „Opravdu?“ podivil se Eric. „Co na ní je?“ „To je moje malé tajemství,“ napínala ho Tamara. „Ale jedno ti říct můţu – je opravdu neobvyklá. V kronice nebyla nikdy fotografie, která by se jí třeba i jen vzdáleně podobala.“ „Mám ještě pár nápadů, které si chci vyzkoušet,“ řekl Eric. 28
Zdálo se jí, ţe v jeho hlase slyší závist. „Myslela jsem si, ţe jsi si jistý výhrou,“ popíchla ho Tamara. „To jsem,“ odpověděl Eric. „Prostě jsem ještě nevybral ten správný snímek.“ „Já jsem s vybíráním ţádné potíţe neměla,“ pokračovala Tamara. „Moje fotografie je naprosto mimořádná. Jen počkej, aţ ji uvidíš!“ „Je to krajinka?“ vyzvídal. „Nebo studenti při nějaké činnosti?“ „Ne, ne, neřeknu to nikomu, dokud si neudělám perfektní pozitiv,“ trvala na svém Tamara. „Je mi opravdu jedno, co je to za snímek,“ ujistil ji Eric. „Ptala jsem se jenom proto, ţe moţná nevíš, ţe pan Gonzales na titulní stránku nikdy nevybral snímek, který nezachycoval okolí Chilleenské akademie.“ „Moţná nikdo nikdy neudělal takový snímek něčeho jiného, který by bylo moţné dát na obálku,“ odpověděla Tamara. „Snad,“ připustil Eric. „Ale myslím si, ţe je to spíš tradice. Uţ se tě nebudu na tvůj snímek vyptávat. Ale jestli to není ta pravá fotografie, nejsou tvoje šance moţná tak dobré, jak si myslíš.“ Po zbytek večera musela Tamara myslet na rozhovor s Erikem. Mohla by být pravda to, co řekl? Anebo byl jenom ţárlivý, protoţe mu řekla, ţe má opravdu neobvyklý snímek? Uvědomila si teď, ţe by pro ni bylo nejlepší kdyby odevzdala dva příspěvky pro titulní stránku. Fotografii pumy a pro kaţdý případ snímek krajiny kolem Chilleenu. To bylo podle jejího názoru dobré zdůvodnění nutnosti vrátit se do Canyon Ridge.
29
VII. „Jestli nás chytí, nedovolí nám aţ do konce semestru sednout na koně,“ strachovala se Hillary pobídla koně do klusu. „Zpomal!“ zavolala Tamara a snaţila se nezůstat pozadu. „Máme spoustu času.“ Čtvrteční odpolední vyučování bylo toho dne zrušeno kvůli profesorské poradě, takţe dívkám se podařilo vyvést koně ze stáje hned po obědě. „Kromě toho nebude nikdo vědět, ţe jsme sem jely,“ dodala, kdyţ dohonila svou kamarádku. „Všichni vědí, ţe jezdíme kolem školy.“ „Kéţ by to tak bylo,“ povzdychla si Hillary. „Pořád nemůţu uvěřit, ţe se ti podařilo přemluvit mě, abych se vrátila do Canyon Ridge.“ „Jenom na chvilku,“ uklidňovala ji Tamara. „Jenom abych si mohla udělat ještě pár snímků.“ A abych něco zjistila o tom Indiánovi, pomyslela si. „Ale proč nemůţeš fotografovat blíţ u školy?“ zeptala se Hillary. „Protoţe cokoli, co bych chtěla vyfotografovat v okolí Chilleen, uţ bylo miliónkrát uděláno,“ vysvětlovala Tamara. „Potřebuji něco neobvyklého nebo podivného.“ „Pokud jde o podivnosti, je Canyon Ridge určitě to správné místo,“ souhlasila Hillary. „Pořád musím myslet na to, jak jsem v záři blesku viděla Indiána a pumu.“ „To bylo opravdu strašidelné,“ přitakala Tamara. „Pojď, předtím neţ dojedeme ke kaňonu, pojedeme blíţ u okraje, abych si mohla teleobjektivem udělat jasný snímek zřícenin.“ Dívky jely opatrně po skalnatém úpatí hor k ústí kaňonu, které se rozkládalo pod částí útesů. „Tady by to mohlo být dobré,“ usoudila 30
Tamara. Sesedla z koně, vyškrábala se na jedno skalisko a začala se připravovat na fotografování útesů na druhé straně kaňonu. Hillary ji chvíli pozorovala a pak se začala neklidně vrtět. „Jak dlouho budeš ty zříceniny fotografovat?“ zeptala se. „Přesně to nevím,“ odpověděla Tamara. „Musím udělat pár snímků s různými expozicemi, abych si byla jistá, ţe se mi podaří trefit tu nejlepší.“ „V tom případě se trochu porozhlédnu kolem,“ řekla Hillary. „uváţu koně k větvi stromu, ano?“ Tamara byla natolik zaujatá tím, co dělala, ţe stěţí slyšela, jak se její kamarádky prodírá kolem ní ven z houští. Věděla, ţe udělá pár dobrých obrázků, ale nebyl asi jistá, zda jsou zříceniny na titulní stránku ročenky dostatečně neobvyklé. Přestaň si dělat starosti, říkala si. Udělej to, jak nejlépe umíš. „Tamaro!“ zavolala na ni Hillary. „Jenom okamţik,“ ozvala se Tamara. Sňala prst ze spouště fotoaparátu. „Co se děje?“ „Támhle v kaňonu je něco hrozně podivného. Pojď se podívat,“ vybídla ji Hillary. Tamara dala fotoaparát zpátky do baťůţku a šla křovím za hlasem své kamarádky. Hillary stála na okraji plácku porostlého nízkými stromy, odkud byl výhled na hluboký potok, který tekl rovnoběţně s přední stěnou útes útesů. „Podívej se támhle!“ ukazovala Hillary. „Vidíš ta prkna?“ Tamara se podívala směrem, kterým ukazovala Hillary. Někdo poloţil přes potok silná prkna. Na obou stranách neuměle vyrobeného mostu byly vyjeţděné koleje primitivní cesty vedoucí řídkým porostem. „Někdo si tu prosekal cestu,“ řekla Hillary. „Zajímalo by mě, kdo. A proč to udělal? Je tu přírodní rezervace a nic by tu nemělo jezdit.“ „Moţná je to poţární cesta a udělali ji lesníci, kteří mají rezervaci na starosti,“ usoudila Tamara. „Snad,“ souhlasila Hillary. „Chtěla bych vědět, kam vede.“ „To se dá zjistit jediným způsobem.“ Řekla Tamara. Přešla primitivní fošnový most a vydala se do kaňonu po hluboce vyjeţděné cestě protínající řídký porost. 31
„Kam jdeš?“ zeptala se Hillary a bázlivě ji následovala. „Nevím,“ odpověděla Tamara. „Tam, kam povede tahle cesta. Moţná tam objevím něco zajímavého k fotografování.“ „Jenom abys neobjevila další pumu,“ poznamenala Hillary. Příštích několik minut dívky sledovaly hluboké koleje vinoucí se hlouběji do kaňonu. „Úplně chápu, proč tady udělali přírodní rezervaci,“ řekla Tamara, kdyţ se přiblíţily k úpatí útesů. „Je to nádherné místo a jaký je tu klid!“ „Podívej,“ upozornila ji Hillary. „Támhle je kardinál!“ Dívky sledovaly pohledem ptáka s jasně červenou chocholkou, který přistál v koruně zakrslé borovice. S kaţdým krokem, který udělaly, slyšely zpívat více ptáků a viděly veverky a daňky. „To by bylo nádherné místo na piknik,“ povzdechla si Hillary na úpatí útesu na pokraji lesa. „Myslím, ţe by to bylo nádherné místo pro ţivot,“ řekla Tamara. „Nedivím se, ţe se Indiáni původně usadili tady.“ „Kéţ by to nebylo tak daleko od školy,“ přála si Hillary. „Zajímalo by mě, jestli –“ Odmlčela se. „Podívej se, Tamaro,“ zašeptala a ukázala směrem nahoru. Tamara kradmo vzhlédla vzhůru na vrcholek římsy útesu nad sebou. Nejdříve neviděla nic, ale pak tam zahlédla pohyb. Přiloţila si koku fotoaparát s teleobjektivem a uviděla Indiána sehnutého nad velkým balvanem. V ruce měl dlouhý klacek a zdálo se, ţe s ním na jedné straně balvanu něco hloubí. Dokonce aţ ze dna kaňonu mohly dívky slyšet, jak tyč skřípe o skály. „Co to dělá?“ zašeptala Hillary. „Nevím,“ připustila Tamara. „Asi něco kope.“ Dívky se dívaly, jak se mladík u balvanu namáhá, zdálo se, ţe tyče pouţívá jako páčidla. Tamara zaostřila, kdyţ náhle obraz v hledáčku zmizel v oblaku prachu. Ve stejném okamţiku ji uši zalehly podivným rachotivým zvukem. „Pozor. Tamaro!“ vykřikla Hillary. Tamara sklonila fotoaparát právě včas, aby viděla, jak se na ni z útesu řítí tuny kamení a zeminy.
32
8. „Utíkej!“ zařvala Hillary, vzala Tamaru za ruku a táhla ji. „Utíkej!“ Tamara následovala kamarádku hlouběji do kaňonu, pryč od padajícího kamení. Všude kolem dívek padaly oblázky a zemina, bičovaly je do tváří a paţí, dusily je. Dívkám se podařilo kamenné lavině uniknout. Kamínky se přidaly k balvanům a celý ten děsivý vodopád proudil na dno kaňonu, kde před několika okamţiky stály. Hřmění, které přerostlo v burácení, se nyní utišovalo. Ale vyděšená Tamara se dívala, jak se prach nepřestává zvedat jako dým po výbuchu. „Jsi v pořádku?“ zeptala se Hillary chvějícím se hlasem. Tvář měla pokrytou světlým prachem, takţe její vyděšené oči vypadaly kulatější. „Nic mi není. Díky za varování,“ odpověděla Tamara. „Stalo se to tak rychle,“ řekla Hillary sedící na spadlém kmeni. Tamara seděla vedle kamarádky a popadala dech, pak si prohlédla fotoaparát, aby si byla jistá, ţe se mu nic nestalo. Zdálo se, ţe je jenom zaprášený. Spodkem trička vyčistila čočky a od prachu očistila i ostatní části fotoaparátu. „Myslela jsem, ţe budeme zaţiva pohřbené,“ ozvala se Hillary. „Nejsem si jistá, co se vlastně stalo,“ konstatovala Tamara. „Myslím si, ţe to způsobil on,“ řekla Hillary. „tím svým kopáním.“ „Myslíš, ţe to udělal schválně?“ zeptala se Tamara. „Říkala jsi, ţe vidíš, jak tou tyčí kope,“ pokračovala Hillary. „Myslím, ţe se snaţil vyvolat sesuv půdy.“ Tamara se zachvěla. „Určitě nás neviděl,“ řekla nakonec. 33
„Moţná ne,“ připustila Hillary. „Protoţe pokud nás viděl, znamená to, ţe se nás snaţil zabít.“ Tamaru ţádná odpověď nenapadala, protoţe věděla, ţe to, co Hillary řekla, je pravda. A pokud se je mladík záměrně snaţil pohřbít v kamenné lavině, usiluje jim o ţivot moţná i nadále. „Pojď,“ vybídla Tamara náhle. „Musíme se vrátit do školy.“ Dívky setřásly prach a chtěly vyrazit nazpátek cestou, kterou přišly. Ale kdyţ se dobře podívaly na sesunuté kamení, zdrceně se zarazily. „Ach ne, zanaříkala Hillary. „Odsud se nikdy nedostaneme. Kamení zatarasilo vchod do kaňonu.“ Tamara stála vedle kamarádky a upřeně se dívala na kamennou stěnu. Tuny kamene a zeminy se z vrcholu útesu sesunuly v nejuţší části kaňonu a úplně vyplnily zablokovaly vchod. Na všech stranách se holé útesy kaňonu strmě, téměř kolmo tyčily do výše. „Moţná bychom mohly vyšplhat po té lavině,“ navrhla pochybovačně Tamara. „Jak?“ namítala Hillary. „Balvany jsou uvolněné, mohly bychom je uvést do pohybu a zůstaly bychom pod nimi pohřbené.“ Jako ty chtěl její názor potvrdit, jeden velký balvan uprostřed sesunuté masy dosedl a uvolnil lavinu prachu. „To snad není pravda,“ hlesla Hillary hlasem plným strachu. „Jsme v tomhle kaňonu chycené v pasti s muţem, který se nás snaţí zabít.“ „Nikdo se nás nesnaţí zabít,“ uklidňovala ji Tamara. „A nejsme v pasti. Můţeme jít dál do kaňonu, dokud se nedostaneme k místu, kde útesy nejsou tak příkré, a pak můţeme vyšplhat nahoru.“ „Jistě,“ řekla Hillary sarkasticky. „Moţná se můţeme projet na pumě.“ Tamara neodpověděla. Kniha, kterou četla se zmiňovala o tom, ţe pumy často loví v kaňonech, ale neřekla to. Nechtěla, aby Hillary byla ještě nervóznější. Dívky vyrazily podél potoka hlouběji do kaňonu. Břehy byly porostlé divokými květinami, houštím a nízkými stromy. Cesta byla kaţdým krokem obtíţnější. S výjimkou dvoukolejné blátivé cesty nic nenasvědčovalo tomu, ţe tu kdy někdo byl. Takhle to tu muselo vypadat před stovkami let, pomyslela si 34
Tamara. Bylo těţké uvěřit, ţe moderní civilizace je odsud jenom pár kilometrů. Brzy se odsud dostaneme, ujišťovala se. Ale neubránila se myšlenkám na pumu a začala si představovat, jak je jedna sleduje z římsy útesu. Téměř viděla její úzké oči, ostré zuby. „Přestaň! Přikázala si nahlas. „Co?“ zavolala Hillary, aby přehlušila hučení potoka. „Nic!“ odpověděla jí Tamara. „Nikdy se odtud nedostaneme,“ zanaříkala Hillary. „Musí být nějaká cesta nahoru. Pak můţeme jít podél okraje, dolů a ven,“ vysvětlovala Tamara. „Ale co kdyţ tam ţádá nebude?“ fňukala Hillary s pláčem na krajíčku. „Jsme v pasti.“ „Ne, nejsme,“ ujišťovala ji Tamara. „Jsem si jistá, ţe uţ to nebude daleko.“ Ale co kdyţ má Hillary pravdu? Co kdyţ tu není ţádná jiná cesta ven? Nikdo neví, kde jsou. Bude moţná trvat několik dní, neţ je někdo najde a do té doby… „Podívej!“ upozornila ji Hillary a ukázala přímo nahoru. Tamara se podívala směrem, kterým Hillary ukazovala. Byla tam mýtinka a v měkké hlíně byly hluboko vytlačené stopy po pneumatikách. Na jejím okraji leţelo půl tuctu zelených kovových sudů. „Na co asi mohou být?“ divila se Tamara a vyšla na mýtinu. Dívky si sedly na bobek a zkoumaly sudy. „Jsou všechny prázdné,“ řekla Hillary po chvíli. „Ale kde se tu vzaly?“ „To nemám ani ponětí,“ divila se Tamara. „A hrozně smrdí.“ S odporem si povšimla, ţe okraj potoka je lemován lepkavou hmotou, která vytekla z jednoho ze sudů. Udělala si několik snímků sudů a dokončila film. Exponovaný film vyňala z fotoaparátu, uschovala ho do vnější kapsičky svého tlumoku a do přístroje zaloţila nový. „Pojďme,“ řekla Hillary nervózně. „Ztrácíme čas.“ Cesta skončila na mýtině a dívky pokračovaly v chůzi podél břehu potoka. „Tamhle!“ zvolala asi za minutu Tamara. „Je tam stezka vysekaná do útesu.“ 35
„Asi to bude jedna ze starých indiánských cest,“ usoudila Hillary. „Ta, která vede vzhůru do zřícenin. Vypadá hrozně příkře.“ „Je to fantastické,“ jásala Tamara. „Teď jenom půjdeme po cestě nahoru do vesnice a potom sešplháme dolů, tam, kde jsi u kaňonu nechala koně.“ „nevím,“ pochybovala Hillary. „Nevypadá to moc bezpečně.“ „Nemáme na vybranou,“ zdůraznila Tamara. „Je to jediná cesta ven. A kromě toho to není tak daleko.“ Ale kdyţ dívky začala šplhat nahoru po úzké strmé cestě, změnila Tamara názor. Jak to staří indiáni dělali? Divila se. Vesnice byla vytesaná ve stěně vysokého útesu, asi ve třech čtvrtinách jeho výšky. Uvědomila si, ţe několikrát denně museli jít po stezce nahoru a dolů a přitom nesli mnohem těţší náklad, neţ měly ona a Hillary ve svém baťůţku. Ušly jenom část cesty a uţ se cítila unavená – jednak kvůli příkrosti výstupu a jednak proto, ţe po zrádné úzké stezce musela jít velmi, velmi opatrně. „Páni,“ zděsila se Hillary. „Podívej se dolů, Tamaro.“ Tamara se otočila a okamţitě pocítila závrať. Potok byl jenom tenký pramínek hluboko dole. Předtím si neuvědomila, jak jsou útesy vysoké. „Myslím, ţe se uţ výš nevyšplhám,“ slabě hlesla Hillary. „Musíš,“ naléhala Tamara. „Pojď, Hillary.“ Třebaţe její mysl a tělo protestovaly, přinutila se pokračovat v cestě nahoru. Stezka byla teď tak příkrá, ţe si musela při šplhání pomáhat rukama, aby neztratila rovnováhu. Slyšela, jak jde Hillary pomalu za ní. Soustřeď se na šplhání, řekla si. Nejdřív jedna a potom druhá noha. Ale musela uvaţovat o tom, co by se stalo, kdyby se jedna z nich zřítila na skály dole. Kdyţ se dívky přiblíţily ke starobylé vesnici vytesané v útesu, slunce se uţ nebezpečně klonilo k západu. „Podívej se!“ zavolala Tamara, kdyţ se obě dostaly na konec stezky. „to je fantastické!“ Cesta končila na úzké římse, která vedla přímo ke zříceninám. Tamara na ní vzrušeně vystoupila, přitiskla se ke stěně útesu a začala se sunout podél římsy směrem k rozvalinám. Dostala se téměř aţ na konec, kdyţ jí pravá noha uklouzla po uvolněném kameni. Zoufale se snaţila něčeho zachytit, ale nepodařilo se jí to a ona cítila, 36
jak padá dolů.
37
IX. Zlomek vteřiny letěla Tamara vzduchem, ale vzápětí se její let s trhnutím zastavil. Visela ve vzduchu, jako by měla padák. „Tamaro!“ Hillaryin zděšený výkřik prořízl vzduch. „Nehýbej se! Řemen tvého tlumoku se zachytil o skálu.“ „Nemohu se hýbat!“ vykřikla Tamara a snaţila se překonat sílící paniku. „Jak se odsud dostanu?“ „Myslím, ţe se mi podaří se k tobě přiblíţit,“ řekla Hillary. „jenom vydrţ.“ Tamara slyšela, jak se Hillary nad ní sune po úzké kamenné římse. Přes její okraj padaly oblázky a sypaly se kolem Tamary. Zavřela pevně oči a přinutila se zhluboka dýchat a uklidnit se. Prosím, ať se odtud dostanu, pomyslela si. Prosím, prosím. „Tamaro?“ Hillaryin hlas se opět ozval, tentokrát mnohem blíţ. „Dobře mě poslouchej,“ vyzvala ji Hillary. „Zachytila ses na okraji římsy. Podám ti ruku. Chytíš se mě oběma rukama, pak se otočíš, abys byla čelem ke mně. Mělo by se ti podařit přehoupnout jednu nohu přes římsu a vyšplhat se na ni.“ „Dobrá, zkusím to,“ souhlasila Tamara. Za chvilku cítila, ţe se Hillary dotkla její paţe. Zvedla ji a uchopila kamarádku za ruku. Hillary ji přitáhla blíţ k římse a Tamara se otočila čelem k útesu. Vtom se řemen jejího tlumoku přetrhl a ona se na okamţik volně klinkala ve vzduchu. Pak vymrštila pravou nohu vzhůru a opřela se o římsu. Pustila se Hillary a nejdříve jednou a potom druhou rukou se chytila římsy. Dlouho odpočívala, neţ se tlukot srdce vrátil k normálu a dech se jí vyrovnal. Byla v bezpečí! „Hrozně jsem se bála,“ řekla jí Hillary. „Myslela jsem, ţe –“ 38
„Já vím,“ odpověděla Tamara. „Já jsem si to myslela taky. Zachránilas mi ţivot.“ „Já a tlumok,“ připomněla Hillary. Tamara se roztřeseně postavila a s ulehčením zjistila, ţe má ruksak ještě na zádech. Pokračovala po římse směrem k rozvalinám. Zapomněla na svůj strach a prohlíţela si starodávnou vesnici. Na osadu, zbudovanou v širokém výklenku táhnoucím se podél útesu, dopadaly stíny pozdního odpoledne. Rozpadající se rozvaliny lidských příbytků zbudovaných z nepálených cihel byly natolik zachovalé, ţe bylo moţné rozeznat desítky místností nalepených jedna vedle druhé skoro jako v moderním činţáku. Několik zdí z nepálených cihel dosud stálo – tak jako po celá staletí předtím. Hillary se v posvátné hrůze zastavila. „Kolik myslíš, ţe tu ţilo lidí?“ zeptala se. „Moţná stovky,“ odpověděla Tamara. „Dostat se nahoru je tak těţké, ţe se tu museli cítit opravdu v bezpečí.“ Tamara dělala jeden snímek za druhým. „Podívej se sem,“ Hillary ukázala na kamennou stěnu, na níţ byly jakési značky. „Co to asi je?“ Tamara se sklonila a zkoumala je. „Jsou to určitě nějaké kresby,“ usoudila. „Moţná to bylo něco jako nástěnka.“ Dívky si zblízka fascinovaně prohlíţely stylizované kresby. Najednou si Tamara uvědomila, ţe mnohé z nich zobrazují pumu. Sklonila se níţe a začala skalní kresby fotografovat. Kdyţ uţ jí na filmu zbývalo jenom pár snímků, vyfotografovala Hillary stojící u zřícenin a potom udělala několik snímků kamenné laviny pod ní. „Pojď,“ naléhala Hillary po několika minutách. „Uţ je pozdě.“ Dívky přešly na druhou stranu rozvalin, kde jiná, kratší stezka vedla dolů kolem vchodu do kaňonu na druhé straně sesutého kamení. Počátek stezky označoval velký balvan a Tamara si se zděšením uvědomila, ţe jí připadá povědomý. „Myslím, ţe právě tady ten mladík stál, kdyţ uvolnil kamennou lavinu.“ Hillary se zachvěla. „Myslíš, ţe je ještě pořád někde nablízku?“ „Určitě ne,“ ujistila ji Tamara. „Kdyby tu byl, byly bychom ho viděly.“ Na zemi pod balvanem byly stopy vyryté kameny a oblázky, které 39
se zřítily dolů do kaňonu. „Zajímalo by mě, jak to udělal,“ řekla Tamara a rozhlíţela se kolem. „Musí být opravdu silný.“ „Moţná byly skály prostě na správném místě,“ poznamenala Hillary. Dívky zvědavě prozkoumaly okolí balvanu a snaţily se přijít na to, jak Indián způsobil sesuv kamení a zeminy. „Jsi si jistá, ţe to bylo tady?“ zeptala se Hillary po chvíli. „Myslím, ţe ano.“ Odpověděla Tamara. „Moţná se nám podaří najít jeho –“ „Co se děje?“ divila se Hillary. „Tam ukázala Tamara. „Právě na místě, odkud se lavina sesula. Jsou tam stopy, ale nepatří člověku.“ Hillary se sklonila k místu, na které Tamara ukazovala. Ţádná z dívek se ve stopách nevyznala, ale ani jedna z nich nezapochybovala o tom, ţe patří pumě. „Co –?“ vypravila ze sebe Hillary. „Jak –?“ „Nevím,“ přiznala se Tamara. „Ale jedno vím jistě – měly bychom odsud raději odejít.“ Právě, kdyţ se narovnávala, dopadla na její rameno těţká ruka.
40
X. Tamara
se otočila a stála čelem k nevrle vypadajícímu muţi. „Pusťte mě!“ ţádala. Muţ pomalu sňal ruku z jejího ramene. „Co tu holky děláte?“ zeptal se. „Není to tu bezpečné.“ Měl husté prošedivělé vousy a Tamara si povšimla, ţe má v pouzdře u pasu pistoli. Třebaţe od ní odstoupil, cítila se v jeho blízkosti nesvá a bála se. „Máme právo tady být,“ řekla Tamara na obranu. „je to veřejná půda.“ „Ano, to je pravda,“ řekl vousatý muţ. „Ale součástí mé práce je zajistit, aby se tu nikomu nic nestalo.“ „Kdo jste, lesník?“ zeptala se Hillary. „Ne tak úplně. Dělám tu nějaký výzkum – geologický,“ odpověděl. Pak se drsným hlasem znovu zeptal: „Co tu vy dvě pohledáváte?“ „Dělaly jsme nějaké fotografie rozvalin do naší školní ročenky.“ Řekla Tamara muţi a ukázala na svůj fotoaparát. „Opravdu?“ odpověděl. „Já také trochu fotografuji. Mohu se podívat na tvůj fotoaparát?“ Aniţ by čekal na odpověď, vytrhl Tamaře fotoaparát z rukou a neţ se zmohla na nějaký protest, otevřel ho. „Hej!“ zaječela Tamara, sebrala mu fotoaparát a zase ho zavřela. „Proč jste to udělal?“ zeptala se. „Zničil jste mi film.“ „byl to nehoda,“ omlouval se vousáč. „Hrozně mě to mrzí, slečno.“ Nezdálo se, ţe by ho to mrzelo. Tamara se na něho zamračila. 41
„Jestli jste fotograf, moc dobře víte, ţe se fotoaparát neotvírá.“ „Pojď, Tamaro.“ Naléhala Hillary nervózně. „Musíme se vrátit zpátky do Chilleeen.“ „Omluvil jsem se,“ řekl muţ. „Ale aby vám to bylo jasné, chtěl bych vám dát jednu přátelskou radu.“ „Jakou?“ zeptala se Tamara. „Nevracejte se sem,“ zdůraznil. „Toulají se tu kolem pumy. Není to tu bezpečné pro nikoho, zvláště ne pro mladé dívky.“ Zůstal stát u skály s rukama v bocích, zatímco dívky udělaly pár kroků pozpátku a pak se otočily a vydaly se po stezce dolů. „Co to bylo za člověka?“ zeptala se Hillary cestou k ústí kaňonu. „Nemám ponětí,“ přiznala se Tamara. „Ale něco mi na něm nehrálo. Nevěřím, ţe je to geolog.“ „Proč? By lhal?“ divila se Hillary. „Nevím, ale lhal, kdyţ říkal, ţe je fotograf,“ připomněla Tamara. „Pokud mi nezničil film schválně.“ Dívkám spadl kámen ze srdce, kdyţ viděly, ţe koně jsou v pořádku a trpělivě na ně čekají na místě, kde je Hillary uvázala. „hodný Blesk,“ řekla Tamara grošákovi, který jí zarţál na pozdrav. Ačkoli uţ bylo pozdě, Tamara věděla, ţe mají právě dost času, aby se vrátily do školy před večeří. „To byl ale den!“ povzdechla si Hillary a pobídla Pepřáka. „Myslela jsem si, ţe půjde o krátkou, nekomplikovanou projíţďku spojenou s vyfocením několika snímků.“ „Mrzí mě to,“ omlouvala se Tamara. „Ale alespoň jsme viděly rozvaliny vesnice na útesu. A jsem si jistá, ţe některé ze snímků, které mám na prvním filmu, by mohly získat cenu.“ „Nemůţeš myslet na nic jiného neţ na ty pitomé fotografie do školní ročenky?“ zeptala se Hillary podráţděně. „Promiň mi to, Hill,“ řekla Tamara. „Ale víš, jak je pro mě důleţité vyhrát soutěţ o nejlepší fotografii do ročenky.“ „Ano, vím,“ připustila Hillary za chvíli smířlivěji. „Ale já uţ se sem, Tamaro, nevrátím.“ „Proč ne?“ divila se Tamara. „Protoţe je to příliš nebezpečné. Málem jsme přišly o ţivot v obou případech, co jsme se sem vydaly!“ 42
„Ale to je jenom shoda náhod,“ protestovala Tamara. „To, co se nám přihodilo, byly pouze nehody.“ „Ale Indián byl s tím vším nějak spojen,“ připomněla Hillary. „On a puma.“ Tamara se chvíli odmlčela. Jiţ dříve o této věci uvaţovala. „Jaké myslíš, ţe je to spojení?“ zeptala se kamarádky. „Ať uţ je jakékoli, jde mi z toho mráz po zádech,“ odpověděla Hillary. „Skoro to vypadá, jako by byli Indián a puma nějakým podivným způsobem jedna a táţ bytost.“ „Moţná, ţe tomu tak je,“ připustila Tamara. „Co tím myslíš?“ zeptala se její kamarádka. „Nevím,“ zamyslela se Tamara. „Ale ten snímek… a potom sen, co se mi zdál. Mám z toho všeho podivný pocit…“ „Jediný pocit, který mám já,“ oponovala Hillary. „Je, ţe ani jeden z nich nechce, abychom se do Canyon Ridge vrátily.“ „Máš moţná pravdu,“ souhlasila Tamara. „Ale nemyslím si, ţe je to tak jednoduché.“ Dívky byly asi v polovině cesty ke škole, kdyţ se koně začali plašit, nervózně tancovat a tlumeně řehtat. „Ššš,“ uklidňovala Hillary Pepřáka. „Buď klidný, hochu.“ „Blesku,“ řekla Tamara přísněji. „Uklidni se. Všechno je v pořádku.“ Ale koně se pořád chovali vystrašeně, pohazovali hlavami a nervózně se ozývali. „Co myslíš, ţe to asi je?“ zeptala se Hillary. „Chovají se, jako kdyby nás něco pronásledovalo. Myslíš, ţe je to puma?“ „Nenechávej se unášet fantazií,“ odporovala Tamara. Opatrně se rozhlíţela na všechny strany, ale neviděla nic jiného neţ skalnaté pláně a borovicový les za nimi. „Jsme tady samy,“ řekla záměrně klidným hlasem. „Nic to není.“ Ale nemohla se zbavit hrůzu nahánějícího pocitu, ţe koně něco vědí – vědí, ţe jsou pronásledovány. Ten večer po jídle šla Hillary za Stacy Jamesovou, aby společně studovaly. Skoro půl hodiny zírala Tamara do domácího úkolu z algebry, neţ si uvědomila, ţe nemůţe myslet na nic jiného neţ na Canyon Ridge a snímky, které tam udělala. Vyvolám ty fotografie, řekla si, jenom abych viděla, jak vyšly, a 43
učit se budu později. Vyklouzla ven do přístavku, kde se skladoval fotografický materiál a kam se věšely fotografie, aby uschly. Třebaţe tam předtím v noci šla uţ mnohokrát, toho večera byla nervózní, jako by se mělo něco přihodit. Přestaň s tím, říkala si. Jsi jenom trochu nesvá po tom všem, co se stalo v Canyon Ridge. Uţ klidnější si vzala vše, co potřebovala, a šla dolů do temné komory v přízemí. Sem patřím, myslela si, zatím co míchala chemikálie a připravovala fotografické pomůcky. Tamaře se vţdycky líbila útulnost temné komory a vůně chemikálií. Kdyţ tu byla potmě sama, cítila se jako profesionální fotografka. Sáhla do vnější kapsy svého tlumoku, aby vyndala první film, který vyfotografovala. Kapsa byla prázdná. „Ale ne,“ řekla nahlas. Prohledala ostatní kapsy, obrátila baťůţek naruby a vysypala všechno na pracovní stůl. Film tam nebyl. Sklíčeně si představovala, co se asi stalo. Kdyţ sklouzla z římsy, musel svitek filmu vypadnout z baťůţku. Moţná, pomyslela si v rozrušení, by mohla jít zpátky a podívat se po něm. Ale ne. Nikdy by ho nenašla. S povzdechem vyňala zbylý film z fotoaparátu a připravila ho k vyvolání. Doufala, ţe některé z fotografií vyjdou přesto, ţe vousáč přístroj otevřel. Zhasla světlo a po hmatu vyjmula kazetu, odstranila zbytečný naváděcí pásek a pak začala film navíjet na cívku vývojnice. Zpočátku, kdyţ se snaţila vyvolat film, si několikrát popletla první kroky, které musela dělat v úplné tmě. Ale uţ to opakovala tolikrát, ţe pracovala téměř automaticky. Za pouhou minutu bude moci film dát do vývojnice a pak můţe rozsvítit červené bezpečnostní světlo a přitom vyčkat, aţ se na filmu začnou jakoby kouzlem objevovat obrázky. Budou tam nějaké? Ptala se sama sebe. Zvláště byla zvědavá na snímky, které vyfotografovala ve vesnici a pohledy na dno kaňonu vyfotografované shora. Kterýkoli z nich by mohl vyhrát v soutěţi, myslela si. A kterýkoli z nich by mohl pomoci vyřešit záhadu Canyon Ridge. Nebo mohou být všechny prázdné.
44
„Podívej! Vybídla Tamara Hillary a ukazovala jí ještě vlhkou kontaktní pozitivní kopii. „Poměrně dost snímků se povedlo:“ „To je ohromné,“ radovala se Hillary. Prohlíţela si pozitiv lupou. „Máš tu pár dobrých snímků rozvalin na útesu,“ konstatovala. „Ale kde jsou všechny ty snímky, které si vyfotografovala dole v kaňonu?“ „Ztracené,“ připustila Tamara. „Svitek mi musel vypadnout z tlumoku, kdyţ jsem sklouzla z římsy.“ „To uţ ho nikdy neuvidíš,“ usoudila Hillary. „Já vím,“ souhlasila Tamara. „A myslím, ţe tam bylo pár opravdu dobrých snímků. No, asi budu muset – „ Tamaru uprostřed věty náhle přerušil zděšený výkřik zvenčí, následovaný vzrušeným křikem a školním poplašným zvonkem. Dívky se beze slova vrhly k oknu, otevřely je a podívaly se dolů. Na trávníku, ani ne tři metry od vchodu do školy, leţelo tmavé nehybné tělo. Kolem se shromáţdilo asi půl tuctu studentů. Jedna ze studentek začala znovu ječet hlasem plným hrůzy a paniky. „Je mrtvý!“ křičela znovu a znovu. „Je mrtvý!“
45
XI. „Je
mrtvý,“ vzlykala. Z budovy vyběhli další lidé a svítili na trávník baterkami. „Pojď!“ vybídla Tamara kamarádku a popadla šaty. „Pojďme se podívat, co se děje!“ Kdyţ se dívky dostaly dolů, na trávníku uţ stáli paní Danitová a pan Elias, její zástupce, který měl na starosti chlapce, a snaţili se studenty uklidnit. „Nic se neděje,“ říkala paní Danita. „Všechno je v pořádku. Teď si běţte všichni lehnout.“ Tamara se obrátila na Jimmyho Tollivera, který stál bledý a vyděšený před verandou. „Co se stalo?“ zeptala se. „Je to Modrák,“ odpověděl Jimmy. „hlídačův pes.“ „Ach ne!“ zvolala Hillary. „Co se mu stalo?“ „Puma ho dostala,“ řekla Nancy Hoskinsová a po tváři jí tekly slzy. „Úplně ho rozpárala.“ Tamara cítila, jak jí slzy vhrkly do očí. Všichni studenti milovali jezevčíka Modráka. Na pořádného hlídacího psa byl příliš starý, ale byl kamarádský a rád s kýmkoli a kdekoli hrál frisby. Se zachvěním se podívala na tmavou siluetu psa, nyní přikrytého prostěradlem. Hlídač a pan Elias spolu potichu hovořili. „Jak – jak se to stalo?“ vyptávala se Tamara. „Ví to někdo?“ „Já jsem to viděl,“ řekl Jimmy. „Byl jsem tady venku a sbíral jsem pro pokusné účely cvrčky. Z druhé strany trávníku jsem zaslechl podivný zvuk a pak jsem zpozoroval, ţe Modrák na něco vrčí a pak po něčem rafá.“ „Nepoznal jsi, ţe to byla puma?“ divila se Tamara. 46
„Nejdříve ne,“ připustil Jimmy. „Bylo to všechno podivné. Zdálo se, ţe se puma snaţí bránit. Chci tím říct, ţe to vůbec nevypadalo, ţe jde po Modrákovi. Ale potom na ni Modrák skočil a… a za minutu byl mrtvý.“ „Chudák Modrák,“ litovala psa Hillary. „Jak velká byla ta puma?“ vyptávala se Tamara. „Mohl bys to odhadnout?“ Jimmy chvíli přemýšlel. „Nebyla moc velká,“ řekl. „Ale neviděl jsem ji zřetelně, protoţe se pohybovala hrozně rychle.“ „Neměla natrţené ucho?“ pokračovala Tamara. „Nevím,“ přiznal Jimmy. „Co se tím změní?“ „Jsem jenom zvědavá,“ omlouvala se Tamara. „Ještě něco,“ dodala. „Viděl jsi s tou pumou někoho?“ Teď se Jimmy usmál „Myslíš nějakého člověka? Kdopak by se potloukal venku s pumou?“ Tamara se chtěla ještě na něco s pumou zeptat, kdyţ se k verandě přiblíţil pan Elias. „zdá se, ţe puma zabila hlídacího psa školy,“ řekl studentům. „Není důvod se domnívat, puma je ještě někde tady. Ale jenom pro jistotu, vraťte se všichni zpátky do budovy – teď hned.“ Tamara se upřeně dívala na trávník. Znovu si připomněla hrůzu nahánějící pocit, který měla, kdyţ se vracela domů z Canyon Ridge a zdálo se jí, ţe je něco pronásleduje. „Pojď,“ vybídla ji Hillary. „Pojďme dovnitř.“ Tamara přikývla, ale na trávníku zahlédla něco, co tam nepatřilo, a seskočila z verandy. Blízko předního okraje schodů leţel malý černý váleček. Tamara se s bušícím srdcem sehnula, aby ho zvedla. Byl to její ztracený film. Byla si tím jistá. „Všechny filmové kazety vypadají stejně,“ odporovala Hillary, kdyţ jí ho Tamara po návratu do pokoje ukázala. „Není moţné, aby to byl tvůj film!“ „Ale přesto je můj,“ trvala na svém Tamara. Seděla na posteli se zkříţenýma nohama a pořád drţela kazetu v ruce. „Někdo mi ho přinesl zpátky.“ „I kdyby byl tvůj,“ připustila Hillary, „nikdo ti ho zpátky nepřinesl. Musela jsi ho ztratit, kdyţ jsme se tenkrát večer vraceli domů.“ 47
To není moţné,“ nesouhlasila Tamara. „Vypadl mi z baťůţku, kdyţ jsem sklouzla z římsy. Kdyţ jsme se sem vracely, byly všechny kapsy zavřené na zip.“ „To ale přesto neznamená, ţe ti ho někdo vrátil.“ „Uvidíš,“ řekla Tamara. „Zítra ten film vyvolám – a pak budu vědět, proč jsem ho dostala zpátky.“ Druhý den ráno mluvili všichni jenom o pumě a o tom, co provedla Modrákovi. „Slyšela jsem, ţe stopy pumy našli hned pod předními okny školy,“ řekla Monica. „To není moţné,“ protestoval Eric. „Puma by nikdy nepřišla tak blízko k lidem.“ „Pes byl zabit na trávníku před školou,“ připomněla mu Monica. Tamara seděla beze slova, upřeně se dívala na míchaná vajíčka a přemýšlela. Právě na trávníku před školou našla film. Příští týden čekala Tamaru důleţitá zkouška z algebry a ona v poslední době tenhle předmět zanedbávala. Rozhodla se proto, ţe půjde studovat do knihovny. Šla do zadní části místnosti k oknu a otevřela učebnici. Bude váţně muset věnovat pozornost matematice. Snaţila se nemyslet na psa, pumu a Canyon Ridge a soustředit se na příklady. Bylo jich dvacet pět a všechny měly co dělat s faktoriály. Nemohla si ale vzpomenout, jak se s nimi počítá. Obrátila na stránku, kde byla látka vysvětlena a snaţila se výklad číst. Ale v myslí se pořád vracela ke Canyon Ridge. Kdo byl ten Indián? Co dělal nahoře v Canyon Ridge? Snaţil se ji zastrašit? Anebo chtěl, aby šla s ním, tak jako ve snu? A kdyby ho následovala nahoru na útesy, dovedl by ji ještě k většímu nebezpečí – moţná dokonce ke smrti? Přestaň, řekla si, musíš myslet na matiku. Znovu si přečetla výklad, a kdyţ si myslela, ţe uţ tomu rozumí, vrátila se k příkladům a začala je řešit. Nějak se jí podařilo spočítat všechny příklady a do začátku příští hodiny měla ještě patnáct minut času. Rozhodla se, ţe se pustí do úlohy z dějepisu, kterou měla odevzdat příští měsíc, aby měla trochu náskok. Probírala se knihami zabývajícími se historií a antropologií a uvaţovala o tom, ţe by potřebovala najít knihu, která by byla o 48
něčem natolik zajímavém, ţe by o tom mohla napsat celou práci. Téměř okamţitě jí padla do oka velká kniha v modrých deskách. Pojednávala o zvířecích totemech severoamerických Indiánů. Přinesla ji na stůl a prolétla úvod. Podle autora přijaly mnohé z primitivních kmenů za své totemy zvířata nebo posvátné duchy kmene. Věřilo se, ţe totem kmen chrání nebo jeho členům dává osobitost. Nalistovala si obsah a hledala pod heslem puma. Pak knihu na odpovídající stránce otevřela. V úvodu se většinou opakovaly věci, které se jiţ předtím dozvěděla z kníţky o zvířatech pouště. Ale kdyţ se dostala ke stránce se starověkými kresbami, cítila, ţe jí běhá mráz po zádech. Byla tam kresba, která byla téměř totoţná s obrázky pum, jeţ našla na útesu. Příklad Totemové kočky bylo napsáno pod fotografií. Na další stránce kniha vysvětlovala, ţe pumy byly obvyklým totemem pro mnoho kmenů na Západě, protoţe byly symbolem odvahy. Některé kmeny věřily, ţe pumy představují ducha země, pokračoval výklad. Řev této šelmy byl tedy povaţován za obranu jejího území. Moţná, ţe puma v Canyon Ridge bránila své území, řekla si Tamara. Moţná nechtěla, aby tam ona a Hillary – nebo kdokoli jiný – šel. Moţná Modráka zabila jako varování, abychom se tam nepřibliţovaly. Ale pokud tomu tak bylo, proč měla pocit, ţe ji do Canyon Ridge cosi tolik přitahuje? A proč dostala film zpátky právě v okamţiku, kdy se Chilleenu objevila puma? Ještě několik minut zírala do knihy a pak ji prudce zavřela. Musím ten film vyvolat, pomyslela si. Jakmile poslední vyučovací hodina skončila, vydala se do temné komory. A co kdyţ to není ten ztracený film? Uvaţovala. Ale věděla, ţe je a ţe jí byl vrácen záměrně. Netrpělivě protřepávala kapalinu ve vývojnici. Kdyţ uplynula potřebná doba a zazněl zvukový signál, rychle film vyprala a podívala se na něj proti světlu. Okamţitě viděla, ţe je to její ztracený film. Ale obrázky byly jiné, neţ očekávala.
49
XII. Tamara
stěţí věřila tomu, co vidí. Rychle si udělala několik zvětšenin, potom v temné komoře uklidila a pověsila negativy a pozitivy, aby uschly. Všechno dokončila právě včas, aby ještě stihla oběd. Spěchala do jídelny, nandala si jídlo na tác a vklouzla na ţidli vedle Hillary, která právě jedla jogurtovou zmrzlinu. „Kde jsi byla?“ zeptala se Hillary. „Všude jsem tě hledala.“ „V temné komoře,“ vysvětlovala Tamara. „A nebudeš věřit, jaké mám snímky.“ „Chceš říct, ţe to opravdu byla tvá ztracená kazeta?“ Tamara přikývla. „Jakmile dojím, ukáţu ti je.“ „No né!“ divila se Hillary, kdyţ jí Tamara ukázala pozitivy. „Kde jsi k těm snímkům přišla? Nikdy jsem to neviděla.“ „Nevím to určitě,“ připustila Tamara. „Asi jsme si dělaly velké starosti, ţe jsme v kaňonu jako v pasti a nevěnovaly jsme pozornost tomu co se děje.“ Na většině snímků byly jenom stromy a skalnaté stěny kaňonu. Na čtyřech snímcích byly sudy, které Tamara a Hillary objevily u potoka. Ale na třech obrázcích, které vyvolaly překvapení dívek, bylo malé nákladní auto částečně skryté v křoví. Náklaďák byl přikryt borovicovými větvemi, které ho měly zamaskovat, ale na zvětšeninách ho bylo moţné jasně rozeznat. „Co tam ten náklaďák asi dělal?“ zeptala se Hillary. „To nevím,“ odpověděla Tamara. „Ale mám tušení, ţe by tam být neměl. Celý kaňon je na území přírodní rezervace.“ „A co je to vzadu na náklaďáku za stroj?“ 50
„Myslím, ţe je to nějaká pumpa,“ usoudila Tamara. „Vypadá to tak,“ souhlasila Hillary. „Ale na co by někdo dole v kaňonu potřeboval pumpu?“ „Nemám ponětí,“ připustila Tamara. „Ale pokusím se na to přijít.“ „Co chceš udělat?“ „Vrátím se zpátky do Canyon Ridge, abych zjistila, co se tam děje.“ „Ty jsi –“ Hillary na ni civěla s otevřenými ústy. „Blázníš?“ „Nechci po tobě, abys se mnou jela, Hillary. Bude ve skutečnosti lepší, kdyţ mě v době, kdy bych měla pracovat ve stáji, budeš krýt.“ „Chceš říct, ţe tam pojedeš zítra?“ zeptala se Hillary. „Musím,“ ujistila ji Tamara. „Nechápeš? Nejdřív se mi zdál ten sen – a potom někdo přinesl můj film. Je to, jako by někdo čekal, ţe tam pojedu. Předpokládá, ţe na to přijdu.“ „Jsi si jistá, ţe se tam chceš vrátit sama?“ zeptala se Hillary Tamary v sobotu ráno. „Naprosto,“ přisvědčila Tamara. „Díky za krytí.“ Seděla na Bleskovi a v baťohu měla fotoaparát a film. Kdyţ vyjíţděla na dvůr, usmála se na Hillary, ale v nitru se necítila tak sebejistá. Mohlo by to být opravdu nebezpečné, myslela si. Ale potom si připomněla, proč tam jede. Musím přijít na to, co se tam děje, řekla si. Byl krásný jarní den a obloha byla tak jasná a vysoká, ţe se zdálo, jako by neměla konce. Tamara se chvíli těšila z jízdy a teplých hedvábných paprsků slunce dopadajících na její holé paţe. Čeho by se měla bát? Místo, aby u základny kaňonu sesedla, vedla Bleska pryč od jeho ústí a nahoru po široké jezdecké stezce, která pomalu stoupala na vrcholek hřebenu. Předtím si jí nevšimla. Z vrcholu mohla vidět celé Údolí přízraků. V dálce viděla tmavou stuhu silverbellské silnice. Je to tu perfektní, pomyslela si. Měla v plánu sestoupit dolů k rozvalinám, ale rozhodla se, ţe si nejdříve udělá pár širokoúhlých snímků údolí. Vzrušeně si uvědomila, ţe z jednoho úhlu by vlastně mohla teleobjektivem vyfotografovat budovu školy. To je ohromné, pomyslela si. Byl by to nádherný snímek na titulní stranu ročenky. Kdyţ vyfotografovala, co chtěla, rozhodla se, ţe se bude věnovat skutečnému důvodu, který ji 51
sem přivedl – průzkumu a dalšímu fotografování. Chtěla nahradit všechny obrázky, které byly zničeny, kdyţ vousatý muţ otevřel její fotoaparát. Sesedla z koně a šla k okraji útesu, dokud nenarazila na úzkou pěšinku, která vedla k obydlím na útesu. Pomalu a opatrně šla k vesnici a začala fotografovat. Právě si udělala snímek skalní kresby pumy, kdyţ ji vyrušily výkřiky, ozývající se dole v kaňonu. Zvědavě se naklonila přes okraj útesu. Z místa, kde stála, viděla část potoka, kam se sesuly kameny a zemina. Byla překvapená – sesuv byl tak mohutný, ţe vytvořil cestičku přes potok. Pak uslyšela další výkřiky a uviděla dva statné muţe v botách sahajících aţ k pasu, kteří šli proti proudu potoka do kaňonu. Nesli velký kovový sud a museli se často zastavovat, aby ho na chvíli poloţili na zem. Kdyţ se podívala teleobjektivem, poznala Tamara v jednom z muţů vousatého ,Geologa,. Druhý muţ byl menší a mladší a na jedné tváři měl zanícenou červenou jizvu. Tamara, rozhodnutá zjistit co tam dělají, začala sestupovat dolů po strmé stezce, po níţ předtím spolu s Hillary vyšplhaly nahoru, a přitom jedním okem sledovala oba muţe na dně kaňonu. Po několika minutách došli k místu, kde dívky objevily prázdné sudy. Na chvíli se zastavili, aby si odpočinuli, a pak sud zdvihli a nesli ho ke skalám. Pak menší muţ přivezl k místu maskovaný náklaďák a pumpu umístěnou na jeho zádi napojil na sud. Zapnul stroj a kaňon zaplavil chraplavý rachot. V témţe okamţiku začala z hadice stříkat do trhliny mezi skalami tmavá mazlavá kapalina. Tamara neměla ještě pořád ani ponětí, co muţi dělají, ale byla si jistá, ţe je to něco špatného. Byla teď skoro na konci pěšiny a měla na muţe krásný výhled. Zvedla fotoaparát a začala fotografovat. Udělala tři snímky muţů a stroje, kdyţ vousáč náhle vzhlédl a uviděl ji. „Hej!“ zařval. „Co to tam děláš?“ „Špehuje!“ zakřičel mladší muţ. „Chyť ji!“ Tamara s tlukoucím srdcem přestala fotografovat a spěchala nahoru po stezce k vesnici. Rychleji, neţ by to pokládala za moţné, se oba muţi škrábali nahoru za ní. 52
Co moţná nejrychleji přešla přes římsu a vzpomněla si, jak tu uklouzla. Za sebou slyšela prudce oddychovat oba muţe. Dostala se ke starodávné vesnici a schovala se za zeď z nepálených cihel. „Je tady nahoře!“ zakřičel jeden z muţů. „Neřvi tak!“ vyštěkl na něj druhý a Tamara podle hlasu poznala, ţe je to vousáč. „Nemůţe se odsud dostat!“ Tamara zadrţela dech. Neviděla muţe a byla si jistá, ţe oni neviděli ji. Kdyby se drţela nízko při zemi, mohla by se moţná proplíţit vesnicí na druhou stranu, odkud vede cesta nahoru na vrcholek hřebenu. Muţi přestali mluvit a Tamara netušila, kde jsou. Potom na druhé straně zdi uslyšela chřupavý zvuk. Budu se muset přesunout, pomyslela si. Potichu a drţíc se nízko při zemi se začala plíţit z místnosti do místnosti. Postupovala směrem k pěšině a dávala napjatý pozor, aby zaslechla jakýkoli hluk způsobený pronásledovateli. Křup… křup… křup… Muţi po ní stále pátrali. Najednou se kroky zastavily za rozpadající se zdí právě před ní. Otočila se čelem vzad, couvala a snaţila se najít jinou cestu rozvalinami. Křup… křup… křup… Tyhle kroky byly za ní. Zastavila se a skryla se do stínu. Ať mě nenajdou, pomyslela si. Jsem uţ skoro u pěšiny. Prosím, ať se k ní dostanu. Křup. Těţké boty vstoupily do jejího úkrytu o zlomek vteřiny před tím, neţ uslyšela překvapený výkřik: „Dostal jsem ji!“ Byl to mladší muţ se zjizvenou tváří. „Ne!“ zakřičela Tamara. Běţela, přeskakovala nízké zdi z nepálených cihel a přebíhala z místnosti do místnosti. Uţ byla skoro u pěšiny. Ale právě tehdy vyrazil ze stínu před ní vousáč. Uhnula se a pokusila se proklouznout vedle něho, ale byl příliš rychlý. Jeho ruka se vymrštila a uchopila její paţi. „Ne tak rychle!“ zařval. „Co si myslíš, ţe jsi –“ Jeho otázku náhle přerušilo úděsné zavřeštění. Tamara 53
pozorovala, jak se výraz jeho tváře měnil – zlobu vystřídala naprostá hrůza. Otočil hlavu. Na vršku zdi se krčila malá světle zbarvená puma připravená ke skoku!
54
XIII. Šelma znovu zařvala. V témţe okamţiku pustil
vousáč Tamařinu
paţi a dal se na útěk rozvalinami. Šelma s vrčením skočila za ním. Tamara slyšela, jak oba muţi křičí, ale nezastavila se, aby zjistila, co se s nimi stalo. Místo toho se rozběhla opačným směrem ke krátké pěšině. Kdyţ se dostala na vrchol hřebene, na chvíli se zastavila a ohlédla se. Nic za sebou ani dole ve starodávné vesnici neviděla. Po muţích ani pumě nebylo ani památky. Skoro bych mohla věřit, ţe jsem si to všechno jenom představovala, řekla si. Ale věděla, ţe se to stalo. Muţi byli skuteční. A ta hrůzu nahánějící šelma byla skutečná zcela určitě! Celá se chvějíc spěchala podél hřebene k místu, kde nechala Bleska. Rychle nasedla a vyrazila dolů po klikatící se jezdecké pěšině, pryč od vesnice na útesu. Blesk se nečekaně zastavil a zařehtal. „Co se děje, hochu?“ zeptala se. Z pěšiny mohla zahlédnout jenom roh jednoho z obydlí. Vtom spatřila náhlý pohyb a s úlekem zjistila, ţe je to puma. Ztuhla a upřeně se na šelmu dívala se směsicí hrůzy a posvátné bázně. Zlaté oči kočky se na ni dívaly. Sklouzla z Bleska vzala ho za uzdu. Šeptala mu uklidňující slovíčka a otočila ho tak, aby pumu neviděl. Potom znovu vyskočila na koně a pobídla ho. Obrátila se, aby zjistila, zda je pum a nesleduje. Šelma byla pryč. Na jejím místě stál mladý Indián. Kdyţ se na něho podívala, zvedl hlavu a podíval se přímo na ni. Jeho oči byly právě tak zlaté jako oči šelmy. „Uţ jsem si o tebe začala dělat starosti,“ řekla Hillary, kdyţ se 55
Tamara vrátila. „Já taky,“ odpověděla Tamara. Odepnula Bleskovo sedlo a spolu s uzdou je odnesla do sedlárny. „Co tím myslíš?“ ptala se Hillary. „Co se stalo?“ „Nikdy tomu neuvěříš,“ ujišťovala ji Tamara. Zatímco Bleska hřebelcovala, vyprávěla kamarádce o všem, co se stalo. Nejdříve koně umyla a pak jeho hebkou srst vykartáčovala. „Chceš říct, ţe tě ve vesnici na útesu honili dva muţi a puma?“ „Puma mě vlastně ani nehonila,“ upřesnila Tamara. „Vlastně si myslím, ţe mě před těmi muţi zachránila. Měla jsem pořádný strach.“ „Říkala jsem ti, abys tam nahoru nechodila sama,“ připomněla Hillary a lehce se zachvěla. Tamara pokrčila rameny. „Měla jsem pravdu, ţe se tam nahoře něco děje,“ řekla. „A moje fotografie o tom přinesou důkaz.“ Toho večera jely Tamara a Hillary spolu s ostatními do Silverbellu bruslit a po bohosluţbě druhého dne ráno si Tamara slíbila, ţe předtím, neţ vyvolá film, který vyfotografovala v Canyon Ridge, dokončí všechny domácí úkoly. Nejdříve šla do knihovny a dopsala práci z biologie. Pak se vrátila do pokoje a aţ do pozdního odpoledne pracovala a psala úkoly z algebry a angličtiny. Nakonec napsala krátký dopis rodičům, tak jak se to snaţila dělat kaţdý týden. Podařilo se jí napsat jim o tom, co dělala, aniţ by se zmínila o Canyon Ridge. Kdyţ byla se vším hotová, byl čas jít na večeři. Všichni spoluţáci u jejího stolu mluvili o večírku, který se měl ten den konat na oslavu narozenin Soni Riddleové, nové studentky z Kalifornie, ale Tamara je skoro neposlouchala. Nemohla myslet na nic jiného neţ na Canyon Ridge a na to, co tam viděla. „Země volá Tamaru…!“ Tamara se otočila směrem k Hillary. „Spíš nebo co?“ zeptala se Hillary. „Ne, promiň, asi jsem nedávala pozor,“ omlouvala se Tamara. „Všichni ostatní se chystají na ten mejdan,“ řekla jí Hillary. „A ty zatím civíš na zbytek sekané.“ „Musím pořád myslet na to, co se stalo včera,“ vysvětlovala Tamara. 56
„Já vím, ale měla bys s tím přestat,“ radila Hillary. „Večírek tě moţná přivede na jiné myšlenky.“ „Nemyslím si, ţe tam půjdu,“ řekla Tamara. „Doufám, ţe ti to nevadí, ale opravdu chci vyvolat ty snímky, které jsem včera nafotila.“ „Necháš si to ujít?“ divila se Hillary. „Bude to stát za to. Sonina matka poslala koláče a sladkosti pro celou školu.“ „Vím,“ odpověděla Tamara. „Ale nebavila bych se tam. Jenom bych myslela na svůj film. Hill, já ty snímky musím vyvolat. Vím jistě, ţe ukáţou, co se v Canyon Ridge děje.“ „Pokud jde o mě, mě to nevadí. Ale Soňa bude zklamaná,“ připomněla Hillary. „Přijdu později, aţ budu hotová,“ řekla Tamara. „Řekni Soně, ţe musím napsat domácí úkol.“ Tamara doprovodila Hillary na mejdan, který byl v jiném křídle budovy. „Bav se dobře,“ rozloučila se. „To se můţeš vsadit, ţe budu,“ ujišťovala ji Hillary. „Pokus se přijít alespoň na chvíli, ano?“ Tamara se vydala zpátky směrem k temné komoře a doslova vrazila do Erika, který si to rázoval po chodbě s velkým svazkem barevných nafukovacích balónků v ruce. „Jsem prodavač balónků,“ zasmál se. „Ahoj, Tam.“ „Ahoj, Eriku,“ odpověděla mu. „Jdeš špatným směrem,“ upozornil ji. „Sonin večírek je na konci chodby.“ „Teď tam nejdu,“ řekla Tamara. „Mám moc učení.“ „Jenom pojď,“ přemlouval ji. „Bude tam zábava. Učit se můţeš zítra.“ „Ne,“ trvala na svém Tamara. „Opravdu nemůţu.“ „Je všechno v pořádku?“ zeptal se s přátelsky ustaraným výrazem ve tváři. Všechno je príma,“ ujišťovala ho Tamara. „Mám prostě moc práce, to je všechno.“ „Tak dobře,“ souhlasil. „ale budeš nám tam scházet. Alespoň mně. Chtěl jsem se ti na tom večírku omluvit, ale asi bych to měl raději udělat teď.“ 57
„Omluvit se mně?“ divila se Tamara. „A za co?“ „No, myslím, ţe jsem pouţil trochu silná slova,“ řekl. „Víš, kdyţ jsme mluvili o tom, kdo je lepší fotograf. Chci jenom, abys věděla, ţe vím, jak jsi dobrá. Vím taky, ţe je docela dobře moţné, ţe tvůj snímek dostane přednost pře mými.“ „Můj co?“ zeptala se. „Tvoje fotografie,“ opakoval Eric se smíchem. „Na titulní stranu ročenky. Zapomnělas?“ Tamara se na něj chvíli s překvapením dívala. „Jasně, ţe ne,“ řekla. „Myslím na jiné věci. Ale díky za kompliment.“ „To neznamená, ţe si myslím, ţe vyhraješ,“ dodal s přátelským úsměvem. „Jenom to, ţe to je moţné.“ „Zřejmě si budeme muset počkat a pak uvidíme,“ řekla Tamara. „Bav se na večírku dobře. Ahoj.“ To je divné, pomyslela si Tamara, ţe se mi Eric omluvil. A divné je i to, ţe jsem úplně zapomněla na soutěţ o nejlepší fotografii na titulní stranu. Tamara vyvolala negativy, udělala kontaktní kopie a odnesla je do přístavku s fotopotřebami, aby uschly. Bylo zataţeno a Tamaru zamrazilo. Měla pocit, jako by ji někdo sledoval. Nenech se unášet fantazií, řekla si. Je dost opravdových věcí, kvůli nimţ můţe být člověk nervózní. Bylo ještě dost brzo, a tak šla na Sonin večírek. Byl tam takový rámus, ţe byl slyšet aţ do přízemí. Pokoj byl plný spoluţáků. Tamara se připojila k přátelům, kteří se krmili chlebíčky a tancovali. I při tanci musela Tamara myslet na snímky, které právě vyvolala. Získala zřetelné snímky obou muţů obsluhujících pumpu na dně kaňonu. Nebyla si jistá, jestli by je měla ukázat paní Danitové, ale to by se pak musela přiznat, ţe opustila území školy. Kdyby tak jenom s určitostí věděla, co se to děje. „Tamaro?“ Byl to Eric, který s ni tancoval. „Vypadáš, jako bys byla tisíc kilometrů odsud.“ „Tak daleko ne,“ usmála se. Přinutila se soustředit na tanec. Zítra se rozhodnu, co s těmi snímky udělám, pomyslela si. Pořád na ně ještě myslela, kdyţ se s Hillary vracely do pokoje a rozdělily se o poslední kousek narozeninového dortu. 58
„Bezvadný mejdan,“ řekla Hillary a utírala si pusu od drobečků. „Bezvadný dort,“ nechala se slyšet Tamara. „Sonina maminka opravdu umí péct.“ „Vyvolala jsi ty snímky?“ zeptala se Hillary a otevřela dveře. „Perfektně se povedly,“ chlubila se Tamara. „Zítra ti je ukáţu.“ „Co s nimi uděláš?“ pokračovala Hillary. Nejsem si jistá,“ přiznala se Tamara. „Dokonce ani s jistou nevím, co na nich je. Ale uvaţuji o –“ Předtím, neţ mohla větu dokončit, ozvalo se tiché zaklepání na dveře a paní Danitová strčila hlavu dovnitř. „Tamaro,“ řekla stísněným hlasem. „Nerada tě ruším, ale šerif Gooden je dole. Chce s tebou teď hned mluvit.“´
59
XIV. „Co myslíš, ţe šerif chce?“ zeptala se Hillary, která šla dolů po schodech za přítelkyní. „Nemám ponětí,“ odpověděla Tamara. Dívky našly šerifa, jak sedí v jídelně za stolem. Unaveně se na ně usmál. „Já jsem Tamara Huntová a to je moje spolu bydlící Hillary Forsytheová,“ představila je Tamara šerifovi. V tu chvíli přišla paní Danitová z kuchyně a přinesla tácek s kávou. „Hillary,“ řekla nesouhlasně, „šerif chtěl mluvit s Tamarou a ne s tebou.“ „Počkej chvilku,“ obrátil se k ní šerif. „Jestli jsi její spolubydlící, tak tu raději zůstaň.“ Hillary a Tamara si vyměnily ustaraný pohled. Ať uţ šlo o cokoli, určitě to bylo něco váţného. Šerif si srkl kávy, poloţil šálek na stůl a pak si opřel ruce o kolena a naklonil se dopředu. „No, nebudu chodit kolem horké kaše,“ řekl. „Jde o to, ţe mi přišla stíţnost na nějaké děvče, které se na koni osedlaném v barvách Chilleen projíţdí kolem kaňonu a fotografuje tam.“ „Coţe?“ Tamara nemohla uvěřit tomu, co slyší. Hillary zírala s otevřenu pusou, musela být stejně překvapená jako Tamara. „Mluvil jsem s paní Danitovou,“ pokračoval šerif, „a ona mi řekla, ţe jedinou dívku, která je jak zkušená jezdkyně, tak fotografka, jsi ty, Tamaro. Je to pravda?“ Tamara se na šerifa chvíli beze slova dívala a potom přikývla. „Je to pravda,“ přiznala. „Párkrát jsem tam byla.“ 60
„Byla jsi tam v posledních několika dnech?“ zeptal se. „Ano,“ připustila. „Ale neudělala jsem nic špatného,“ dodala. „Jenom jsem fotografovala.“ „Ale Tamaro,“ napomenula ji paní Danitová. „Věděla jsi, ţe je to proti nařízení školy vyrazit na koni mimo pozemky školy.“ „Já vím,“ řekla Tamara třesoucím se hlasem. „Mrzí mě to.“ „Já prostě nechápu, jak se to mohlo stát, aniţ bych o tom věděla,“ pokračovala paní Danitová. „Kdo vám řekl, ţe jsem tam byla?“ zeptala se Tamara najednou šerifa. „Myslím, ţe o to tady teď nejde,“ odpověděl. „Byla jsi obviněna, ţe jsi vstoupila na soukromý pozemek.“ „Nikdy jsem nikam nevstoupila!“ ohradila se Tamara rozhořčeně. „Jela jsem jenom do přírodní rezervace! Vsadím se, ţe vám to řekli ti dva muţi, není to tak? Šerifovy oči se zúţily. „Jací dva muţi?“ zeptal se. „Ti dva chlapi, kteří nosili do kaňonu sudy,“ prozradila Tamara. „nevím, co dělali, ale jestli někoho vyšetřujete, měli by to být oni!“ „Proč to říkáš?“ divil se šerif. „Chovali se hrozně divně,“ pokračovala Tamara. „A kromě toho by nikdo neměl nic vozit do přírodní rezervace a nechávat to tam, nebo snad ano? Měli nákladní auto a velkou pumu a –“ „Tamaro,“ přerušila ji paní Danitová, „Jsem si jistá, ţe se šerif Gooden nezajímá o _“ „Ne, ne, jen ji nechte mluvit,“ nesouhlasil šerif. „Rád bych slyšel, co mi chce říct.“ „Můţeme vám to ukázat,“ vyhrkla Hillary. „Tamaro, kde máš ty fotografie?“ „V přístavku, kde jsou fotopotřeby,“ řekla Tamara. „Na filmu, který jsem vyvolala dnes večer, jsou opravdu dobré snímky tváří těch muţů.“ „Ty jsi je vyfotografovala?“ zeptal se šerif Tamary a zdálo se, ţe ho to začíná zajímat. „Pojďme,“ vyzvala je Tamara. „Jsou tam venku, v přístavku.“ „Tamaro, uklidni se!“ napomenula ji paní Danitová přísně. „Šerif přišel, aby vyšetřil stíţnost na tebe! A ne aby se díval na fotografie!“ 61
„To je v pořádku,“ řekl šerif. „Mám pocit, ţe by mohlo být důleţité se na ty snímky podívat.“ Šel za Hillary a za Tamarou do skladu fotopotřeb. „To je divné,“ řekla Tamara, kdyţ se dostali k přístavku. „Jsem si jistá, ţe jsem zamkla, kdyţ jsem odcházela.“ Dveře byly trochu pootevřené a visací zámek leţel na zemi. Tamara vykročila ke dveřím, ale šerif ji poloţil ruku na paţi, aby ji zadrţel. „Jenom okamţik,“ řekl přísně. „Ten zámek někdo přepiloval.“ Odstrčil Tamaru směrem ke škole. „Zůstaňte obě tam vzadu,“ vyzval je. Vytáhl revolver, opatrně se přiblíţil k přístavku a kopnutím otevřel dveře dokořán. Po chvíli rozsvítil světlo. „Nikdo tu není,“ oznámil a zasunul zbraň do pouzdra. „ale předtím tu někdo byl a celé to tu důkladně prohledal.“
62
XV. Prohledal! Tamara mohla stěţí uvěřit tomu, co slyšela. Proč by se někdo vloupal do přístavku s fotografickými potřebami? Na podlaze místnosti uviděla několik kousků roztrhaného papíru. Chtěla jít blíţ, ale paní Danitová ji zastavila. Šerif vyšel z přístavku. „Můţete jít dovnitř a povědět mi, jestli něco schází,“ poţádal paní Danitovou. Ta si místnost krátce prohlédla. „Tady jsou uloţeny chemikálie a pomůcky pro fotografický krouţek,“ řekla šerifovi. „Bojím se, ţe bych nepoznala, jestli se něco ztratilo. Tamaro?“ „Nic opravdu cenného tady není,“ ujistila Tamara šerifa. „Jak vám paní Danitová řekla, obvykle tu skladujeme chemikálie a různé jiné věci. A pochopitelně kaţdý člen fotografického krouţku má uzamykatelnou zásuvku na –“ Odmlčela se, kdyţ vstoupila do přístavku. To, co tam viděla způsobilo, ţe se jí sevřel ţaludek. Všechno bylo zničené! Všechny poličky byly vyprázdněné, láhve s chemikáliemi leţely vylité na podlaze, krabice s fotografickými papíry byly roztrhané a papíry vyházené. Ale co bylo nejhorší, vetřelec se vloupal i do uzavřených zásuvek. Všechny zámky byly zlomené a zásuvky vytaţené. V náhlém záchvatu paniky se Tamara rozběhla ke své zásuvce. Byla úplně prázdná. Prázdná byla také silonová šňůra, kde se její fotografie sušily. Sehnula se a horečně se začala prohrabávat nepořádkem na podlaze. Po ţádném z jejich filmů ani fotografiích nebylo ani stopy. „Moje snímky jsou pryč!“ zvolal. „Byly to ty fotografie, o kterých jsi mi právě povídala?“ zeptal se 63
šerif Gooden. „Ano,“ přikývla. „Ty a všechny ostatní, včetně mých fotografií do školní ročenky!“ Sesula se na lavici u dveří a bylo jí zle. „to je neuvěřitelné,“ řekla. „Někdo se sem vloupal a ukradl všechny moje fotografie.“ „Uklidni se, drahoušku,“ konejšila ji paní Danitová vlídně. „Chápu, jak se cítíš, ale jsem si jistá, ţe to nikdo neudělal jenom proto, aby se zmocnil tvých fotografií.“ „Určitě to byli ti chlápci z kaňonu,“ prohlásila Hillary. „Věděli, ţe Tamara má jejich fotky.“ „Musíte je dostat zpátky,“ prosila Tamara šerifa Goodena. „Slibuji, ţe se na to podívám,“ řekl mírně. „Je to důleţité,“ naléhala Tamara. „Ti muţi z kaňonu dělají něco nezákonného. A moje fotografie dokazují, ţe –“ „Řekl jsem, ţe se na to podívám,“ opakoval šerif. Z jeho výrazu bylo Tamaře jasné, ţe jí nevěří. Nyní dorazil i hlídač pan Fernandez a šerif s ním začal potichu hovořit. „Pojďte, děvčata,“ pobídla je paní Danitová. „Je moc pozdě. Uţ je nebudete potřebovat šerife?“ „Ne odpověděl Gooden. „Ale je tu ještě jedna věc. Určitě jste slyšeli o pumě, která na sousedních farmách zabíjí ovce a telata.“ „Ano,“ souhlasila paní Danitová. „Jak víte, tady v Chilleen zabila psa.“ Šerif přikývl. „Mí zástupci, pár farmářů a já máme v úmyslu uspořádat na tu pumu hon – zítra v noci.“ Chystal se říct ještě něco, ale v ten okamţik se ozvala Hillary poděšeně. „Nechceme, ale jedině tak můţeme ochránit náš dobytek,“ řekl šerif. „Nepředpokládáme, ţe se při lovu dostaneme do blízkosti Chilleen Ale bude se střílet. Chceme, aby pro jistotu po západu slunce nikdo nevycházel. Jedině tak si můţeme být jistí, ţe se nám nikdo nepřiplete do rány.“ „To snad není pravda,“ řekla Tamara a chystala se do postele. „Všechno sebrali. Dokonce i fotografii pumy.“ „Šerif moţná všechno dostane zpátky,“ řekla Hillary. Leţela uţ v posteli a napůl spala. 64
„Děláš si legraci?“ zeptala se Tamara. „slyšela jsi šerifa. Vůbec mě nebral váţně. Nevěřil mi. Kéţ bych měla fotografie těch muţů…“ „Právě proto je vzali,“ připomněla jí Hillary. „Abys je nikomu nemohla ukázat.“ „To jim neprojde,“ řekla Tamara najednou. „Co tím chceš říct?“ zeptala se Hillary a úplně se probrala. „To jim neprojde,“ řekla Tamara najednou. „Co tím chceš říct?“ zeptala se Hillary a úplně se probrala. „To, ţe získám další důkazy,“ ujistila ji Tamara. „Zítra se tam vrátím, znovu je vyfotografuji a pak odnesu snímky šerifovi.“ Hillary neodpovídala. „Zítra?“ řekla nakonec. „Blázníš?“ „Musím,“ trvala na svém Tamara. „Ale zítra v noci se bude konat lov na pumu!“ zděsila se Hillary. „Je to příliš nebezpečné! A kromě toho, jestli to paní Danitová zjistí, mohli by tě vyloučit ze školy!“ „Nepřijde na to,“ ujistila ji Tamara. „A neţ hon začne, budu zpátky.“ „Nedovolím ti to,“ řekla Hillary. „Nemůţeš tam jet sama.“ „Tak pojeď se mnou,“ vyzvala ji Tamara. „S tebou?“ „Mám k té cestě ještě další důvod,“ pokračovala Tamara. „Nevím, jestli jsi o tom přemýšlela, ale kdykoli jsme viděly pumu, spatřily jsme toho Indiána.“ „Takţe?“ „Uvaţuj, je vţdycky s pumou, je to tak? A jestli neví o chystané štvanici, nebude vědět, ţe se má lovcům vyhnout. Co kdyţ ho nešťastnu náhodu zastřelí?“ Hillaryina tvář zváţněla. „Teď uţ je mi jasné, o co ti jde.“ „Chci ho varovat,“ řekla Tamara. „Konec konců nám jednou zachránil ţivot. Nebo moţná dvakrát.“ „Jak to dvakrát?“ divila se Hillary. „Vzpomínáš, jak jsem ti vyprávěla, ţe puma vyděsila toho vousáče, takţe mě pustil – a pak jsem uviděla Indiána!“ řekla Tamara se zaváháním. „Myslím si, ţe tu šelmu nějakým způsobem ovládá, takţe udělá to, co on chce. Právě proto pronásledovala puma ty muţe 65
a mě nechala na pokoji. Musím ho varovat!“ „Je to hrozně zvláštní, Tamaro, všechno je tak zvláštní! A jak ho najdeš? Vţdyť ani nevíš, kde ţije.“ „Máš pravdu,“ souhlasila Tamara. „Ale viděla jsem ho několikrát na stejném místě. Všechno jsem promyslela – jak se tam dostanu a jak to zařídím, abych byla před západem slunce zpátky. Co tomu říkáš?“ Hillary se na Tamaru dlouho beze slova dívala. Tamara viděla, ţe má strach, ale přitom je zvědavá. Nakonec přikývla. „Dobře,“ řekla, „pojedu.“
66
XVI. Na jezdecké pěšině vedoucí do Canyon Ridge se Tamara nervózně podívala na hodinky. Kvůli nedělní poboţnosti, obědu a domácím úkolům se dívky zdrţely. Bylo uţ pozdě odpoledne a ještě se nedostaly ani ke kaňonu. Hillary kráčející po jejím boku, byla neobvykle tichá. „Nikdy jsem si neuvědomila, jak je to daleko,“ řekla asi po hodině chůze. „Vím,“ souhlasila Tamara. „Na koni je to mnohem blíţ. Ale kdybychom si vzaly koně, moţná by nás chytili.“ Místo toho se dívky dovolily, aby mohly jet autobusem do Silverbellu. Na křiţovatce před městem vystoupily a pak jely stopem na sever, dokud nenarazily na jezdeckou pěšinu směřující do Canyon Ridge. „Nezapomeň, slíbila jsi mi, ţe se do setmění vrátíme,“ připomněla Hillary. „Měly jsme štěstí, ţe paní Danitová nebyla nablízku. Po tom, co se přihodilo včera v noci, by pravděpodobně nesouhlasila.“ „Bude to bez problémů,“ uklidňovala ji Tamara. „Uţ tam prakticky jsme. Podívej, tam je vrcholek Canyon Ridge.“ Dramatické stíny zdůrazňovaly obrysy hřebene, jako by to bylo na Měsíci. Jak dlouho asi bude trvat, neţ mladíka najde a varuje ho, pomyslela si Tamara se záchvěvem strachu. Uţ teď věděla, ţe nebude mít čas sestoupit dolů do kaňonu a vyfotografovat sudy a pumpu, ale dostala nápad. „Počkej tady,“ vyzvala Hillary. „vyfotím cestu vedoucí do kaňonu, kterou vyjezdili ti dva neznámí muţi.“ „Není na to čas,“ pokusila se protestovat Hillary. „Bude to trvat jen minutu,“ řekla Tamara. Rychle se rozeběhla 67
mezi stromy, aţ se dostala k potoku a primitivní vyjeţděné cestě. S úlekem spatřila, ţe jsou na ní čerstvé stopy bot a uvědomila si, ţe muţi by mohli být někde tady nablízku. Dávala pozor, aby byla potichu. Udělala několik snímků cesty z různých úhlů a pak se vrátila k Hillary. „Mám to,“ oznámila Hillary s uspokojením. „Pojďme teď hledat Indiána.“ Nebylo po něm ani stopy. „Vyšplháme se na vršek,“ řekla. „Tam jsme ho obvykle viděly.“ „Začíná uţ být moc pozdě,“ strachovala se Hillary. „Měly bychom si raději pospíšit.“ Kdyţ začaly stoupat po schůdnější cestě vedoucí od ústí kaňonu, začala být také Tamara nervózní. V údolí pod nimi se objevovaly temné stíny a ona slyšela smutný zpěv ptáků, ukládajících se na noc do hnízd. Noc nás tu nesmí zastihnout, pomyslela si. Teď, kdyţ se chystá hon, by to bylo příliš nebezpečné. „Kéţ bych věděla, jak se jmenuje,“ řekla. „Pak bychom ho mohly zavolat.“ „Mohly bychom mu moţná nechat vzkaz,“ napadlo Hillary, která teď byla nahoře na hřebeni. „Tos uhodla,“ zapochybovala Tamara. „Jak by ho našel? Ještě se kolem trochu porozhlédnu.“ Zatímco Hillary očima pátrala v kaňonu, Tamara prohledávala hřeben. Hledala stopy, ale byla tam většinou samá skála. Měla dojem, ţe u vrcholku pěšiny viděla pár stezek vyšlapaných zvířaty, ale nebyla si jistá. „No tak,“ naléhala Hillary, „pojďme.“ Tamara cítila, ţe její kamarádka je pořádně vystrašená. „A co Indián?“ „Teď tu není.“ Tvrdila Hillary. „Moţná tady dnes v noci nebude. Kromě toho se o sebe pravděpodobně dokáţe postarat.“ Slunce se chýlilo k západu a obloha byla plná barevných pruhů. Dokonce i Hillary se zastavila, aby se rozhlédla a nechala se okouzlit úţasnými odstíny rudé, oranţové, zlatavé a modré. „To je nádhera,“ vydechla. „Myslím, ţe tohle místo mám z Údolí přízraků nejraději,“ přiznala 68
se Tamara. „Moţná z celého světa.“ „Kdybychom jenom –“ začala Hillary, ale pak se odmlčela. „Co to bylo?“ „Co bylo co?“ A pak Tamara zaslechla také. Někdo šel nahoru po pěšině a spěchal. „Moţná je to on,“ řekla. Ale člověk, který se objevil, byl vousatý nevrlý muţ, který o sobě tvrdil, ţe je geolog. Chvíli se na dívky beze slova díval. „zase vy!“ řekl nakonec. „To snad není pravda!“ Ale nešel k nim blíţ a Tamaře se trochu ulevilo. „Přišly jsme se podívat na západ slunce,“ tvrdila Tamara a snaţila se, aby to znělo nenuceně. „Myslím, ţe jsem vás varoval, abyste sem nechodily,“ pohrozil. „Tohle je svobodná země,“ ohradila se Tamara, překvapená svou troufalostí. „Pro vaši informaci, tady je přírodní rezervace.“ „Nebuď drzá,“ zavrčel. Hillary zatahala Tamaru za lem vesty. Tamara, která se dosud snaţila vypadat klidně, se pohnula směrem, kterým ji Hillary táhla. „No, teď uţ musíme jít,“ řekla. „Ráda jsem vás viděla,“ dodala Hillary. Obě dívky vyrazily, muţe co moţná nejrychleji obešly a chtěly jít dolů po pěšině. „Jenom okamţik!“ zvolal muţ. „Ještě jsem s vámi nedomluvil. Kam si myslíte, ţe půjdete?“ „Musíme se vrátit zpátky do školy,“ řekla Tamara. „Je pozdě.“ Právě, kdyţ se chtěla rozběhnout, geolog po ní skočil a uchopil ji za ramena. „Ne tak rychle!“ napomenul. Přimáčkl ji k zemi a pak popadl Hillary. „Ne!“ zakřičela poděšeně Hillary. „Nechte nás na pokoji!“ vykřikla Tamara. „Nic jsme vám neudělaly!“ „Tak proč nás pořád špehujete?“ zeptal se. „Nešpehujeme vás,“ tvrdila Tamara. „Řekly jsme vám, ţe jsme se sem přišly podívat na západ slunce. Nechte nás, prosím, jít!“ „Nenechám, dokud mi neřeknete, co tu opravdu děláte,“ trval na svém. Tamara chvíli uvaţovala o tom, ţe by mu řekla o svém úmyslu varovat mladíka s pumou. Věděla ale, ţe by jí nikdy neuvěřil. 69
„Do toho, proč jsme tady, vám nic není,“ řekla třesoucím se hlasem. „Ale měli byste si radši dát pozor – šerif ví, o co vám jde!“ Hněv v muţově tváři vystřídalo překvapení. „O čem to mluvíš?“ zeptal se. „Ví to,“ opakovala Tamara. „Ví to z fotografií, které jsem udělala.“ Vousáč na ni chvíli beze slova zíral. „ale ty ţádné fotografie nemáš!“ zvolal. Teď bylo na Tamaře, aby se tvářila překvapeně. „Jak to víte, ţe –“ a pak se odmlčela. „To jste byl vy! Vy jste se vloupal do přístavku s fotopotřebami a ukradl mé fotky!“ „Tamaro!“ vykřikla Hillary. „neříkej mu –“ „Uţ je pozdě,“ řekl muţ. „Uţ jsem toho slyšel dost.“ „Raději byste nás měl nechat jít,“ ţádala Tamara a snaţila se, aby se jí netřásl hlas. „Udělala jsem další fotografie, o kterých nevíte a šerif –“ „Drţ hubu!“ okřikl ji vousáč. „Musím přemýšlet.“ Strčil do Hillary, takţe spadla na Tamaru. Najednou Tamara uslyšela další kroky blíţící se po pěšině. Kdyţ se postava objevila, vystřídalo naději zklamání. V dalším muţi poznala vousáčova mladšího přítele. „Co se děje?“ vyzvídal příchozí. „Šerif o tom ví,“ řekl starší muţ. „Ví o tom, ţe sem vyváţíme odpad.“ „Coţe?“ divil se mladší muţ. „Jak je to moţný?“ Vousáč ukázal na Tamaru a Hillary. „Od našich všetečných přítelkyň. Zřejmě mu daly nějaké fotografie.“ „A co bylo na těch fotkách?“ „Nevím,“ odpověděl starší muţ. „Pravděpodobně pumpa, moţná nějaké sudy.“ „No a co?“ reagoval mladší. „Nikdo neví, co v nich je.“ „Nemusí mít označení průmyslový odpad, aby šerifa napadlo, co děláme.“ Muţi pokračovali potichu v hovoru. O to tedy jde, usoudila Tamara. Zbavují se průmyslového odpadu – a v přírodní rezervaci! Není divu, ţe pumy sestupují z hor, pomyslela si. Jejich přirozené 70
ţivotní prostředí je zřejmě otravováno. A kdyby ona a Hillary náhodu na ty muţe nenarazily, nikdo by se to nikdy nedozvěděl. „Nikdy vám to neprojde,“ řekla a hlas se jí třásl zlobou a strachem. Muţi přestali mluvit a podívali se na ni, jako by zapomněli, ţe tam je. „To se ještě uvidí,“ řekl vousáč. „Vy nás ale v ţádném případě nezastavíte.“ „Co tím chcete říct?“ zeptala se Tamara. „Co bychom s nimi měli udělat?“ zeptal se téměř současně mladší z muţů. „Nemůţeme je pustit,“ usoudil vousáč. „Moc toho vědí. Musíme je zajistit, dokud nebudeme mít příleţitost se přemístit.“ „Chceš je vzít s námi?“ „Ne,“ odmítl první . „To je příliš riskantní. Nejlepší bude nechat je tady. Pojď je svázat.“
71
XVII. Poslední
paprsky slunce zbarvily oblohu do purpurova. Slunce zapadlo. Lov by měl začít. Tamara se zachvěla, kdyţ pomyslela na nebezpečí. „Tebe sváţu jako první,“ řekl vousáč a přiblíţil se k Tamaře. „Ale nejdřív mi dej fotoaparát.“ „Proč?“ zeptala se Tamara a instinktivně ho pevněji stiskla. „Protoţe jsem kvůli němu měl jenom potíţe,“ odpověděl. Strhl jí ho z ramene rychleji, neţ by si byla pomyslela a pověsil si ho přes rameno. „Ne!“ protestovala Tamara. „Je můj!“ „Uţ ne,“ ujistil ji. Hrubě ji strčil směrem ke svému společníkovi. „Přivaţ ji k tamhletomu stromu,“ přikázal. „Já zatím pohlídám tu druhou.“ Mladší muţ se natáhl po Tamaře. Ta se rozeběhla, ale hned uklouzla. „No tak, slečno,“ káral ji. Pomohl jí vstát a vedl ji k borovici. „Nechceš si pospíšit?“ pobídl ho vousáč netrpělivě. Mladší muţ se snaţil Tamaru přivázat ke kmeni stromu. Ale přestoţe byl mnohem větší a silnější, bránila se ze všech sil, aby jí nesvázal ruce. „Nikdy vám to neprojde!“ křičela. „Přestaň!“ poručil ji. „Nehýbej se!“ „Jestli se neuklidní, máme způsob, jak ji přimět ke spolupráci,“ řekl starší muţ zlověstně. „Prosím vás, slečno, přestaňte se bránit,“ ţádal mladší nuţ. „Nechci vám ublíţit.“ Tamara se zhluboka nadechla a povolila. Muţ ji rychle přivázal ke 72
stromu a pak obrátil pozornost k Hillary, kterou drţel vousáč. „Nechte nás, prosím, jít,“ řekla Hillary třesoucím se hlasem. „Nikomu o vás nic neřekneme, čestné slovo!“ „V tom máte pravdu,“ ujistil ji starší muţ. „Neţ budete mít příleţitost komukoli cokoli říct, budeme uţ dávno pryč.“ Tamara stála zády ke stromu, zápěstí spoutaná za tělem. Uţ teď ji od hrubého provazu bolela a cítila bolest také v ramenou staţených pouty dozadu. „Moţná bychom je měli nechat jít,“ navrhl znovu mladší muţ. „Je to moc riskantní, uţ jsem ti to řekl,“ připomněl starší. „Udělej, co ti říkám.“ Mladší ze společníků přivázal Hillary ke stromu stojícímu vedle toho, u něhoţ byla přivázaná Tamara. „Mrzí mě to, děvčata,“ omlouval se. „Zůstaňte v klidu a všechno bude v pořádku.“ „A co pumy?“ zeptala se Tamara. „Jestli se nám cokoli stane, budete –“ „Jestli se vám cokoli stane, bude to důsledek toho, ţe strkáte nos, kam nemáte,“ přerušil ji vousáč. „Teď odsud vypadneme.“ Muţi se vydali dolů po pěšině sledováni vystrašenými pohledy dívek. Tak se setmělo, ţe je Tamara stěţí viděla. „To snad není pravda,“ řekla. „Uţ je skoro tma,“ povzdychla si Hillary. „Brzy vyjedou na lov.“ „Pokus se na to nemyslet,“ radila jí Tamara a snaţila se vypadat statečně. „Musíme přemýšlet o tom, jak se odsud dostaneme.“ „Ale jak to uděláme?“ zeptala se Hillary. Tamara z jejího hlasu poznala, ţe má slzy na krajíčku. „To ještě nevím,“ připustila Tamara. „Ale musíme zachovat klid.“ „Moţná,“ řekla Hillary po chvíli, „nás najdou muţi na lovu.“ „Snad,“ souhlasila Tamara. Nebo nás moţná první najde puma, pomyslela si. Ale nahlas to neřekla. Opřela se do provazu, kterým měla svázaná zápěstí, ale uzel byl utaţený. „Hillary?“ zeptala se. „Není tvůj provaz volnější?“ „Počkej, podívám se,“ odpověděla Hillary. Tamara slyšela, jak se provaz kolem kamarádčina zápěstí dře o kůru stromu. „Trochu,“ oznámila Hillary po chvíli. „Mohu posunovat paţe nahoru a dolů po kmeni stromu. Ale k čemu mi to bude dobré?“ 73
„Dosáhneš prsty na uzel?“ vyzvídala Tamara. „Mohla bys ho moţná rozvázat.“ „Ne, nejde to,“ odpověděla Hillary za chvíli. „Já zápěstím nemohu pohnout vůbec,“ řekla Tamara. „Kéţ bychom měly –“ odmlčela se protoţe ji něco napadlo. „zkus, jestli se ti podaří sesunout se aţ k zemi,“ radila Tamara. „Třeba najdeš ostrý kamínek nebo kousek skla nebo něco podobného.“ „To se stává jenom ve filmech,“ pochybovala Hillary, ale Tamara slyšela, jak se sune dolů po kmeni stromu a dţíny se jí dřou o drsnou kůru. „To je neuvěřitelné,“ řekla Hillary za minutu. „Co?“ „Našla jsem něco ostrého. Nevím to, ale vypadá to jako kámen, moţná kus břidlice.“ „Rychle!“ pobídla ji Tamara. „Pokus se přeříznout provaz.“ „Je to opravdu těţké.“ Odmlčela se a Tamara slyšela, jak se Hillary snaţí přepilovat pevné prameny provazu. „Čím dál tím víc se stmívá,“ poznamenala Tamara za chvíli. „Zajímalo by mě, jestli uţ vyjeli na lov.“ „Nevím,“ řekla Hillary. „Slyšíš něco?“ Obě dívky na moment ztichly a napínaly uši, aby zachytily jakýkoli zvuk, který by mohl naznačovat, ţe lov uţ začal. „Jak pokračuješ s tím kamínkem?“ zajímala se Tamara. „Funguje to,“ ujistila ji Hillary. „Ale jde to pomalu, protoţe mě do rukou chytají křeče.“ Uţ byla noc a tma zhoustla. Tamara doufala, ţe brzy vyjde měsíc. „Myslím, ţe se mi to povedlo,“ zajásala Hillary. „Určitě uţ je to – Co to bylo?“ Také Tamara to zaslechla. Nezaměnitelné prasknutí větvičky, na níţ někdo těţký stoupl. Chvíli po tom obě dívky uslyšely děsivý skřek pumy, při němţ jim krev ztuhla v ţilách.
74
XVIII. Obě dívky na moment zatajily dech. Skřek se ozval znovu a kaňon ho byl plný. Nebylo moţné říct, odkud přišel, ani z jaké vzdálenosti. Tamara slyšela, jak Hillary jektá strachy. „Pospěš si!“ naléhala na kamarádku. „Ne-nemůţu,“ vykoktala Hillary. „Provaz je moc silný a moje prsty –“ Šelma znovu zařvala. A tentokrát poznaly, ţe je blíţ, mnohem blíţ. „Hillary, prosím,“ pobízela ji Tamara. „Snaţím se!“ naříkala kamarádka. „Vţdycky, kdyţ si myslím, ţe uţ to mám, tak – propána, co je to? Tam na pěšině?“ Tamara úkosem pohlédla na stezku. Slabý paprsek vycházejícího měsíce osvítil velkou tmavou siluetu pomalu vystupující nahoru po skalnaté pěšině. „Nevím,“ zašeptala Tamara. Ale moc dobře to viděla. Třebaţe neviděla jasně, nepochybovala, ţe je to puma. „Podařilo se mi to!“ zvolala najednou Hillary. „Přeřízla jsem provaz!“ O vteřinu později Tamara slyšela, jak přelézá na její stranu. „Pospěš si, prosím,“ zašeptala Tamara naléhavě. Hillary si klekla za strom, u něhoţ byla Tamara připoutaná, a začala přepilovávat provazy svazující Tamařina zápěstí. Ostrý kámen ji rýpl do ruky, ale Tamaře to nevadilo. Prosím, prosím, opakovala si v duchu. Prosím rychleji. Puma se zastavila na vršku pěšiny a upřeně se na ni dívala. Její mandlové oči ţlutě svítily. Tamara si povšimla, ţe má jedno ucho 75
roztrţené. Byla to tatáţ velká puma, která vystrašila koně, kdyţ se poprvé vydaly do Canyon Ridge. Hillary se konečně podařilo přeříznout poslední prameny provazu a Tamara mohla roztáhnout uvolněné ruce. Puma se na dívky pořád upřeně dívala a pak pomalu začala postupovat směrem k nim. „Ne!“ vykřikla Hillary. „Tudy!“ zvolala Tamara. Rozeběhla se podél hřebene k pěšině, která vedla k rozvalinám. „Počkej!“ prosila Hillary. Dívky utíkaly a klopýtaly o kameny. Pumu slyšet nebylo, ale Tamara věděla, ţe je pronásleduje, plíţí se za nimi, pohrává si s nimi. „Musíme se dostat dolů do rozvalin. Tam se můţeme schovat,“ napadlo Tamaru. „Poběţ, tady je pěšina. Je to naše jediná šance!“ Zavedla kamarádku k pěšině. Moţná, pomyslela si s nadějí, ţe puma zmizela. Moţná se rozhodla vrátit se do hor. Moţná uţ je nepronásleduje. Bledé světlo měsíce stěţí osvětlovalo stezku před nimi. Tamara věděla, ţe stačí jeden chybný krok a zřítí se na skály do kaňonu pod nimi. „Nic nevidím,“ vyslovila Hillary nahlas Tamařiny obavy. „Dávej větší pozor,“ vybídla ji Tamara. „Vzpomeň si, ţe nám lezení po horách nikdy nedělalo potíţe.“ „Je za námi!“ vykřikla zděšeně Hillary. Tamara se otočila. Za nimi, o kousek výše, běţelo stále rychleji svalnaté tělo šelmy. „Utíkej!“ vykřikla Tamara. A dívky zapomněly na nebezpečí pádu do hlubiny a společně se rozeběhly dolů po příkré stezce klouzajíce po uvolněné sopečné suti. Puma s nimi snadno drţela krok a Tamara věděla, ţe se na ně můţe kdykoli vrhnout a skoncovat s nimi. „Co je to?“ vykřikla Hillary a ukázala na tmavé obrysy vedle pěšiny. Tamara na chvíli zpomalila, aby se podívala, kam její kamarádka ukazuje. „Je to jedno z obydlí na útesu!“ řekla vzrušeně. „Pojď, moţná se nám podaří dostat dovnitř.“ Tamara ani nepomyslela na to, jak vysoko je nade dnem kaňonu. Začala postupovat podél příkrého útesu a zoufale se drţela nízkého keře rostoucího na skále. Slyšela, 76
jak Hillary za ní těţce oddychuje. Starodávné obydlí, k němuţ se snaţily dostat, stálo na okraji vesnice. Působením času a počasí z něho zbylo jen o málo více neţ díra vyhloubená do skály. Tamara do ní skočila a svinula se do klubíčka. Vystrčila ruku ven a vtáhla Hillary vedle sebe. Dívčina těla prostor téměř vyplnila. „Puma se uţ sem nevejde,“ ujistila Tamara Hillary a doufala, ţe je to pravda. „A co je pak tohle?“ ptala se Hillary. Dívky teď zaslechly, jak puma čenichá kolem otvoru, kde se skryly. O chvilku později se velká tlapa s dlouhými zahnutými drápy natáhla do jejich úkrytu. S výkřikem hrůzy se Hillary přitiskla ještě více dozadu. „Teď vím, jak se cítí taková myš,“ řekla. „Dovnitř se nedostane,“ opakovala Tamara. „Je moc velká.“ Puma se snaţila rozšířit otvor tlapami. „Prohrabe se sem,“ věštila Hillary. „Nemůţe,“ ujišťovala ji Tamara. Ale puma hrabala rychleji a skalnaté okraje úkrytu se začaly drobit. „Běţ pryč!“ vykřikla Hillary. Vzala kámen a praštila pumu do tlapy, ale šelma si toho ani nevšimla a pokračovala v hrabání. Otvor se trochu zvětšil. Tamara věděla, ţe brzy bude dostatečně velký, aby puma mohla prostrčit dovnitř hlavu. Dost velký na to, aby je šelma dostala. A pak zaslechla ještě něco jiného. Vítaný zvuk kroků dole na pěšině. „Poslouchej,“ vyzvala Hillary. „Někdo sem jde!“ Také puma zvuk určitě zaslechla. Náhle přestala hrabat a zmizela od vchodu do úkrytu. Tamara chvíli počkala, aby se ujistila, ţe je šelma pryč, a pak se připlazila k východu z jeskyňky a vyhlédla ven. Velká puma s natrţeným uchem stála ve střehu na konci pěšiny a upřeně se dívala směrem, odkud přicházely kroky. Kdyţ Tamara viděla, kdo přichází po stezce, měla pocit, ţe omdlí. Byla to další puma!
77
XIX. „Ach ne!“ Hillary křečovitě sevřela Tamařinu paţi. „Jsou tu dvě!“ „Ticho!“ sykla Tamara vedle ní. „A co kdyţ zaútočí společně?“ Tamara o tom také přemýšlela. Představovala si dvoje drápy pronikající do úkrytu, dvojí ostré zuby… Z otvoru dívky se zatajeným dechem pozorovaly světle zbarvenou pumu stojící po stezce nahoru k nim. Ve světle vycházejícího měsíce měla stříbřitou barvu. Vypadala jako přízrak vznášející se nad zemí. Větší puma chodila podél úzké římsy na konci pěšiny. Při kaţdém pohybu se její silné svaly vyzývavě vlnily. Zatím ţádná ze šelem nevydala ani hlásku. Konečně větší puma zaklonila hlavu a ozval se hrůzu nahánějící skřek. Menší puma také zavřeštěla a pak bleskurychle skočila na pěšinu, kde stála druhá šelma. V okamţiku se obě pumy do sebe zaklesly, drápy vytaţené, tesáky vyceněné. S řevem a mručením začaly bojovat a koulely se dolů po strmé pěšině. Po chvilce se od sebe odtrhly a rychle odskočily. Hřbety měly ohnuté a uši přitištěné k elegantním hlavám. Velká puma zaútočila. Její hrozné drápy sekaly do vzduchu před protivníkem. Menší šelma ustupovala. Tamara uviděla na jejím rameni tmavou skvrnu a usoudila, ţe je poraněná a krvácí. Velká puma jakoby s uspokojením potřásla hlavou a znovu vydala skřek, pak se obrátila k druhé šelmě zády a běţela k místu, odkud dívky pozorovaly zápas. S výkřiky hrůzy se Tamara a Hillary vtiskly co nejhlouběji do jeskyňky. S hrozivým vrčením vrazila šelma tlapu do díry a snaţila se na ně 78
dosáhnout. Tamara, vystrašená k smrti, se tiskla na tvrdou skálu. Hillary se krčila vedle ní a usilovala o totéţ. A potom, právě tak náhle jako se objevila, puma zavrčela a opustila vchod do úkrytu. Tamara venku zahlédla obrysy menší pumy vztyčené na zadních, která zaťala přední tlapy do svého protivníka. Velká puma couvala dozadu podél římsy. Mocně se rozmáchla tlapou proti menší pumě, ale ta snadno uhnula a ránu opětovala. Šelmy pokračovaly ve vzájemných výpadech, vrčely a řvaly, tu útočily a hned zase couvaly, skoro jako boxeři v ringu. Rána na rameni menší pumy dosud krvácela, ale nezdálo se, ţe si toho šelma všimla. Ačkoli nebyla tak silná jako větší puma, byla rychlejší a hbitější. Postupně svou soupeřku přinutila couvat podél římsy stále více a více dozadu. Zatímco Tamara a Hillary přihlíţely zápasu, vrhla se menší puma najednou na svou sokyni. Ta uţ neměla kam couvnout a s řevem plným zloby a strachu sklouzla z římsy. Její řev byl slyšet, dokud nedopadla na ostré skály na dně kaňonu. Tamara a Hillary chvíli beze slova zíraly na místo, kde byla ještě před okamţikem větší puma. Menší šelma se podívala přes okraj, jako kdyby se chtěla ujistit, ţe je její nepřítel mrtev. Pak své jasné ţluté oči upřela zpátky na dívky. „Ach ne,“ zašeptala Hillary. „Tahle je dostatečně malá na to, aby se sem dostala.“ „Moţná ani nechce,“ doufala Tamara. „Moţná je moc unavená.“ Ale stejně jako Hillary i ona věděla, ţe jakmile si odpočine, vrhne se malá puma na ně. Usoudila, ţe obě šelmy pravděpodobně bojovaly o ní a o Hillary, a to, která z nich je dostane. Tamara s pláčem na krajíčku couvala zpátky do malé jeskyňky. Hledala něco, čeho by mohla pouţít jako zbraně, ale nedělal si velkou naději. Nakonec, kámen v ruce, se opřela o stěnu jeskyně a čekala, aţ šelma přijde. A čekala a čekala. Dívkám se zdálo, ţe uplynulo několik hodin, ale třeba to bylo jen 79
pár minut. „Tamaro,“ zašeptala nakonec Hillary, „slyšíš něco? „Ne,“ odpověděla Tamara. „Moţná odešla.“ „Moţná,“ souhlasila Hillary. Po dalších několika minutách čekání uţ to Tamara nevydrţela. „Jdu se podívat ven,“ oznámila. „Ne,“ odrazovala ji Hillary. Ale Tamara uţ byla u východu z jeskyně. Opatrně vystrčila hlavu ven a očekávala, ţe uvidí vyceněné zuby malé pumy. Ale římsa byla prázdná. Po šelmě nebylo ani památky a ţádný zvuk nenaznačoval, ţe by mohla být nablízku. „Myslím, ţe je pryč,“ řekla. „Jsi si jistá?“ ptala se Hillary. „Pojď,“ vyzvala ji Tamara, která se rychle rozhodla. „Musíme se odsud dostat.“ Tamara, unavená a celá ztuhlá, vylezla z úkrytu a vydala se do středu starodávné vesnice. Hillary šla za ní. Dívky se nehlučně zastavily mezi stíny a napínaly uši, zda neuslyší pumu. Ale všude byl klid. „A co teď?“ zeptala se Hillary. „Nejspíš půjdeme dolů,“ odpověděla Tamara. „Dolů po té strmé stezce? Ve tmě?“ Hillaryin hlas se chvěl. „Myslím, ţe nemáme na vybranou,“ konstatovala Tamara. „Ale ta stezka je hrozná i za světla,“ protestovala Hillary. „Proč se nevyšplháme zpátky nahoru a nenajdeme pak snazší cestu dolů?“ „Puma přišla shora!“ zdůraznila Tamara. „A nejsem si jistá, zda se nám potmě podaří najít stezku pro koně. O téhle pěšině víme, ţe tu je.“ „Ale je tak příkrá!“ „Já vím,“ připustila Tamara. „Ale chceš tu snad zůstat celou noc? S pumou v zádech?“ „Myslím, ţe ne,“ odpověděla Hillary. Tamara se zhluboka nadechla a chystala se začít sestupovat po stezce. Ale v tu chvíli zaslechla praskot a najednou se před ní objevil ve světle měsíce Indián drţící zapálenou pochodeň. S výkřikem uskočila Tamara zpátky směrem k rozvalinám. Ve světle pochodně viděla, ţe Indián krvácí z hlubokého škrábance na rameni. 80
„Co – co tu děláte?“ vypravila ze sebe chraplavým hlasem. Indián neodpověděl, ale pokynul jí, jako by jí naznačoval, ţe ho má následovat. „Myslím, ţe nám chce pomoci,“ usoudila Hillary. „Pojďme tedy,“ řekla Tamara, jejíţ srdce dosud divoce bušilo. Dívky se vzaly za ruce a vydaly se za mladíkem po příkré kroutící se pěšině. V noci byla stezka ještě uţší a strmější neţ ve dne. Všude kolem se ozývali noční ţivočichové: naříkavé houkání sov, pobíhání hlodavců shánějících potravu, šustící křídla dravců, kteří vystopovali kořist. Celou cestu musela Tamara přemýšlet o Indiánovi a malé pumě. Objevovali se vţdycky na stejném místě. Moţná, ţe si pumu ochočil jako svého domácího mazlíčka. Konečně sestoupili aţ na dno kaňonu. Ve světle pochodně se na sebe Indián a dívky chvíli beze slova dívali. Tamara se ho chtěla zeptat na spoustu věcí, ale nevěděla, kde začít. A pak Indián promluvil. Alespoň si myslela, ţe mluví. Jeho hlas zněl jako listí šelestící ve větru. Nemohla rozeznat ţádná slova. Ale po chvíli je uslyšela. Kdyţ se podívala na Hillaryinu tvář, bylo jí jasné, ţe také ona je slyší. „Chci vám poděkovat,“ řekl. „Pomohly jste zachránit mou zemi. Pomohly jste odhalit zlo páchané bílými muţi. Otravovali zemi, která patřila mému lidu déle, neţ kdokoli dokáţe spočítat.“ „Jak jste nás dnes v noci našel?“ zeptala se Tamara. „Nenašel jsem vás já,“ řekl mladík. A znovu se zdálo, ţe se jeho hlas vznáší v kaňonu jako vítr a pak jako kouzlem vytváří slova, kterým je moţné rozumět. „Našla vás puma.“ „Ta velká?“ zeptala se Hillary. „Ta s roztrţeným uchem?“ Oči mladého muţe se zúţily. Nejdříve si Tamara nebyla jistá, zda rozuměl. Ale potom odpověděl. „Ta byla stará a nemocná,“ řekl. „Zlí lidé ji vyhnali z jejího domova. Tak jako tak by brzy pošla. Boj jí umoţnil, aby opustila tento svět hrdě a statečně.“ „A co ta menší puma?“ vyzvídala Hillary. „Kam ta odešla?“ Indián se usmál. „Nikam neodešla,“ řekl. „Je všude kolem vás, v horách a skalách. Je duchem mého bratra a bratrem mého ducha. Puma a já jsme dostali společně za úkol chránit zemi. Díky vám v 81
tom v budoucnu budem moci pokračovat.“ Tamara cítila, ţe jí mladík řekl něco velmi důleţitého, ale nebyla schopná mu úplně porozumět. „Uvidíme vás ještě?“ chtěla vědět Hillary. „Nejsem tady, pokud mě nikdo nepotřebuje,“ odpověděl. „Ale puma tady bude vţdycky.“ „Myslím, ţe rozumím,“ řekla Tamara. „Myslím –“ Ale její slova najednou přerušil křik. Polekané dívky se podívaly dolů podél potoka a uviděly světla baterek postupující směrem k nim. „To jsou lovci!“ vykřikla Hillary znepokojeně. „Úplně jsem na ně zapomněla!“ „Rychle! Musíme se schovat.“ Tamara se otočila k mladíkovi. Ale ten uţ tam nebyl. Zmizel nahoru po příkré skalnaté stezce.
82
XX. „Kdo je tam?“ ozval se známý hlas. „To je šerif Gooden!“ vykřikla Tamara s ulehčením. „To jsme my!“ zvolala. „Tamara a Hillary! Jsme tady.“ Šerif a další tři muţi se přiblíţili, všichni ve vysokých botách a s puškami. Společně nesli sud. Ve světle baterek mohla Tamara vidět, ţe šerif není právě šťastný, ţe je vidí. „Co tu k čertu vy dvě děláte?“ zeptal se. „Varovali –“ Tamara rychle vysvětlila, co se přihodilo: „Ti muţi odešli,“ zakončila své vyprávění. „Ale neměli asi čas dostat se daleko.“ „Uţ jsme je zatkli,“ oznámil šerif. „Víte, co dělali?“ zeptala se Hillary rozhořčeně. „Vozili do kaňonu průmyslový odpad.“ „Otravoval celou oblast,“ řekl šerif znechuceně. „Vyšetřovali jsme to celé týdny.“ „Co tím chcete říct?“ zeptala se Tamara a srdce se jí rozbušilo. „Měli jsme v úmyslu je zatknout, aţ budeme mít dost důkazů. Vlastně bych na vás neměl být příliš přísný – vaše fotografie nám zajistí důkazy, které potřebujeme, Našli jsme je v jejich tábořišti. Ale to vás přesto neopravňuje, abyste se vystavovaly takovému nebezpečí.“ Tamara se podívala šerifovi do očí. „Mrzí nás to,“ omlouvala se. „Je nám to opravdu líto,“ připojila se Hillary. „Máte štěstí, ţe jsme vás tu náhodou našli. Právě jsme se chtěli vrátit k dţípům s tímhle sudem, který pouţijeme jako důkaz,“ zamumlal šerif. „No tak pojďte,“ dodal. „Vyloţíme vás u školy.“ Tamara a Hillary následovaly šerifa a jeho muţe podél potoka a 83
přes kamennou lavinu ven z kaňonu aţ k místu, kde šerif zaparkoval svůj policejní dţíp. Stál u místa, kde vypadalo jako tábořiště. Tři policejní vozy, dodávka a další dţíp osvětlovaly předními světly mýtinu. Na jejím okraji, na korbě náklaďáku, leţeli se svázanýma rukama oba muţi, kteří zamořovali kaňon jedovatými odpady. Šerifovi zástupci vystoupili z auta. Šerif Gooden otevřel dveře, ale Hillary ho zadrţela. „Šerife?“ zeptala se potichu. „A co lov na pumu?“ „Ţádný lov nikdy nebyl,“ řekl. „Byla to jenom zástěrka pro náš zátah. Ve skutečnosti jsme viděli jenom jednu nebo dvě pumy, které sešly s hor. A teď, kdyţ jsme ty chlapíky chytili, by se ţivot v této oblasti měl vrátit do normálních kolejí. Pumy budou mít opět své území a nebudou se zajímat o dobytek.“ „Opravdu nás mrzí, ţe jsme se do toho zapletly,“ omlouvala se znovu Tamara. „Neměli jsme ani ponětí, co se děje.“ „No důleţité je, ţe jsme je dostali,“ zdůraznil šerif Gooden. „A vaše fotografie by měly pomoci je usvědčit. Abych nezapomněl.“ Natáhl se přes sedadlo a podal Tamaře tašku z umělé hmoty. „Myslím, ţe tohle je tvoje,“ řekl. Tamara se podívala do tašky a pak radostně vykřikla: „Můj fotoaparát!“ „Jsou tam také nějaké fotografie. Můţeš si vzít ty, které nemají s případem nic společného,“ poznamenal šerif a vystoupil z vozu. „Vy dvě tu teď zůstaňte. Do ničeho se nemíchejte. Za minutu budu zpátky.“ Tamara vyndala z tašky ţlutočervenou papírovou obálku. Otevřela ji, i kdyţ si nedělala ţádné velké naděje. Ve světle měsíce uviděla v obálce kontaktní pozitivy, negativy a fotografii pumy. „Dostala jsem zpátky svou fotografii!“ vykřikla. „To je ohromné!“ zaradovala se Hillary. „Můţeš ji tedy nakonec přihlásit do soutěţe.“ „Je to jako dárek od Indiána,“ uvaţovala Tamara. „Co tím chceš říct?“ divila se Hillary. „Nic,“ odpověděla Tamara. „Jenom musím pořád myslet…“ Otočila se, aby se podívala na Canyon Ridge, který se nyní ostře rýsoval proti světlu měsíce. 84
„Propána!“ zašeptala Hillary najednou. „Tamaro, vidíš –“ „Ano,“ odpověděla Tamara šeptem. „Také to vidím.“ Na hřebenu, právě pod nejvyšším vrcholkem, viděly urostlou postavu svého přítele ozářenou světlem měsíce. Jeho tvář byla ve stínu, ale zdálo se, ţe se dívá dolů přímo na ně. Potom se pomalu otočil a náhle vyskočil do vzduchu směrem ke štítu, tyčícímu se nad ním. Jak stoupal zpomaleně vzduchem, jeho obrys se měnil – prodluţoval, uhlazoval a zplošťoval se. Uţ neměl tvar člověka, ale pumy. Šelma elegantně přistála na vrcholku, zaklonila hlavu a vydala ze sebe skřek – skřek vítězství.
85
Epilog „Je
to od paní Danitové opravdu hezké, ţe nám dovolila jít na schůzi kvůli školní ročence,“ řekla Hillary, kdyţ ona a Tamara pospíchaly do křídla s učebnicemi. „Já vím,“ souhlasila Tamara. „Ale řekla, ţe je to poslední výjimka, kterou nám do konce školního roku povolí.“ „Zbývají uţ jenom tři týdny,“ připomněla Hillary. „A můţeme být vlastně šťastné, ţe nás nevyhodili ze školy.“ „Vím,“ odpověděla Tamara. „Myslím, ţe je to díky šerifu Goodenovi. Řekl jí, ţe jsme mu opravdu pomohli s vyšetřováním.“ „Díky, ţe jsi mě na tu schůzi pozvala, Tamaro,“ řekla Hillary. „Chci vědět, jestli tvoje fotografie vyhraje.“ Dívky vešly do chemické laboratoře, kde se schůzka konala. „Ahoj,“ přivítal je Eric vesele. „Podívejte se všichni. To je Nancy Drewová a její přítel Sherlock Holmes.“ Tamara se na něho zamračila, ale ve skutečnosti jí to nevadilo. Všichni spoluţáci mluvili o tom, jak dívky šerifovi pomohli chytit muţe, kteří nezákonně vyváţeli odpad do kaňonu. „Jsi připraven zjistit, kdo je nelepší fotograf na škole?“ zeptala se Tamara Erika. „Nikdy jsem nepochyboval o tom, kdo je nejlepší.“ Řekl Eric domýšlivě. Pak se znovu zasmál. „Ať vyhraje nejlepší fotografie.“ Tamara se chtěla ještě na něco zeptat, ale dveře se otevřely a pan Gonzales vešel. Zatímco si sundával sako, sevřela Tamara bezděčně Hillaryinu ruku. Gonzales se s úsměvem obrátil ke skupince studentů. „Musím říct,“ začal, „ţe jsme letos dostali lepší příspěvky na 86
titulní stránku neţ kdykoli v minulosti. Budeme mít ročenku, na níţ můţe být kaţdý hrdý.“ Tamara sevřela Hillaryinu ruku ještě pevněji, kdyţ Gonzales sáhl do papírové obálky a ukázal krásnou fotografii lesa za budovou školy v bouřce. „Vítězem je Eric Johnson,“ oznámil. Eric! Tamara se jako omráčená chvíli beze slova na Gonzalese dívala. Byla to krásná fotografie, ale určitě nebyla tak vzrušující jako její snímek pumy. „Bylo to velmi těţké rozhodování,“ řekl učitel rychle. „Měli jsme dvě stejně kvalitní fotografie. Komise nakonec vybrala Erikovu fotku, protoţe měla pocit, ţe je pro krajinu kolem Chilleenu typičtější. Ale fotografie pumy od Tamary Huntové, která se umístila na druhém místě, byla tak vynikající, ţe jsme se rozhodli věnovat jí zvláštní dvoustránku uvnitř knihy. Takţe jste v určitém slova smyslu vyhráli oba.“ „Blahopřeji, Tamaro!“ řekla Nancy. „Blahopřeju, Eriku!“ „To je senzace, Tamaro!“ zvolala Hillary a objala kamarádku. Všichni se mačkali v přední části místnosti, aby se podívali na fotografie. Tamara se ohlédla na Erika. „Blahopřeji,“ řekla a podala mu ruku. „Díky,“ řekl. „Já ti také blahopřeji. Musím uznat – je to lepší fotografie neţ ta moje.“ „Myslíš to doopravdy?“ zeptala se Tamara. „Jasně,“ ujistil ji. „Kaţdý to můţe vidět. Nevím, jak se ti podařilo ten snímek udělat.“ „Víš, ţe já také ne?“ odpověděla Tamara. Ale potom se podívala na Hillary a dodala: „Vlastně to vím moc dobře.“
87
Lynn Beachová
SKŘEK ŠELMY Z anglického originálu Scream of the Cat, vydaného nakladatelstvím Pocket Books, New York 1992, přeloţila Magdalena Váňová Obálku navrhl Oldřich Pošmurný, grafickou úpravu a sazbu zhotovil KURS 99 Vydalo Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit v edici Buldok jako svou 36. publikaci, Praha 1992 Odpovědný redaktor Zdeněk Rosenbaum Výtisk Tisk, s. p., Brno 1. vydání Cena 25 Kč ISBN 80-85279-67-3
88
89
