Opevnění města Jihlavy v zrcadle archeologie

Opevnění města Jihlavy v zrcadle archeologie

Zdeněk Měřínský

The Fortifications of Jihlava in the Light of Archaeology The royal mining town of Jihlava was established shortly after the discovery of rich deposits of silver, most probably in 1238–1240. The town replaced an original Old Jihlava in a more convenient place, by the Church of St. John the Baptist where the Haberská trail forded the River Jihlava. The swift development and wealth of the town resulting from the mining of precious metals necessitated the swift establishment of fortifications. The oldest fortifications probably consisted of a moat and a palisade, later replaced by a masonry wall. The wall originated, at the latest, at the beginning of the last third of the 13th century and its completion was associated with a building edict from King Přemysl Otakar II. In the course of the 14th century, the Jihlava fortifications were provided with a bailey; however, the dating of towers in the main wall (some of them possibly 13th-century) and the rounded bastions of the bailey is not clear. The defence system of the town also included monasteries. The state of the fortifications in the first third of the 15th century is represented in a fresco to be found in the gallery of the Minorite church (invasion of Jihlava in 1402). The town had three main gates (Špitálská, Brtnická and Matky Boží [Mother of God]) and two smaller ones; all but one were destroyed during the 19th-century re-development of Jihlava. A third, early modern-age circle of fortifications was modernised by means of a bastion fortification in 1645–1647. This type of fortification was further improved but ceased to exist after 1783.

Obr. 1 Jihlava, letecký snímek od jihu (2002). Fotoarchiv Archaia Brno o. p. s.

V období let 1234–1240, respektive 1238–1240 došlo u Jihlavy k objevu stříbrných rud. Proto získal král Václav I. (1205–1253, král 1230) zpět tehdy ještě Starou Jihlavu v místech brodu dálkové komunikace, tzv. Haberské cesty, přes řeku Jihlavu i s dalším dříve zeměpanským zbožím, jež předtím obdržel nově založený tišnovský klášter (CDB III, 353–356, č. 200; srov. Měřínský 1977a). V okolí se rozvinula intenzivní těžba stříbra (srov. např. Hrubý et alii 2006) a na výhodně umístěné široké ostrožně ohraničené z východu ostrým zářezem řeky Jihlávky (která se právě u Staré Jihlavy spojuje s Jihlavou) a na jihu do Jihlávky přitékajícím Koželužským potokem vzniklo po roce 1240 nové horní město. Ještě k roku 1243 se mělo dle podvržené listiny clo vybírat právě při brodu ve Staré Jihlavě (CDB IV/1, 89–92, č. 19, zde s. 91; srov. Novotný 1977, 86). Dosud není zcela objasněno, zda jakýmsi časově velmi omezeným mezistupněm vzniku nově lokovaného města nebylo hornické sídliště přímo v místech starohorského těžebního couku (srov. Hrubý et alii 2006). Ač toto sídliště existovalo dále, došlo ve 40. letech 13. století k založení Nové Jihlavy, jež je spojováno s mincmistrem krále Václava I. a Přemysla Otakara II. (asi 1233–1278, markrabí moravský a ml. král 1247, vévoda rakouský a štýrský 1251, český král 1253, 1276 ztráta rakouských zemí) Eberhardem (Hoffmann 1980). Nově založené město bylo obdařeno horním a městským právem, jehož zárodky sahají již k roku 1249 (Hoffmann 1959; 1969, 114–115; Kejř 1998, 152–154, 180). Jihlava tak vlastně nevzniká jako mnoho dalších měst v pravém slova smyslu na „zeleném drnu“ (srov. Richter 1975, 249), ale nové sídliště je pokračováním staré tržní osady u kostela sv. Jana Křtitele při brodu Haberské stezky přes řeku Jihlavu. Po nálezech stříbrných rud bylo sídliště pouze přemístěno na místo výhodnější z vojenského, bezpečnostního a prostorového hlediska (obr. 1). Právě hornictví sehrálo při vzniku města rozhodující roli a bývá z tohoto důvodu poukazováno na určitou živelnost počáteční fáze jeho

104


Opevnění města Jihlavy v zrcadle archeologie vývoje (Měřínský 1989, 28; 1993, 58). Ta se však například v půdorysné osnově nové lokace neprojevuje (Měřínský 1977b, 123). Objevy bohatých ložisek stříbra někdy mezi léty 1234–1240, respektive 1238–1240, i výhodná poloha Jihlavy na dálkové komunikaci spojující již od pravěku Podunají s Polabím a později Vídeň s Prahou, tzv. Haberské cestě (k dálkové komunikaci např. Vávra 1969; Měřínský 1988, 15–18, 22; 1990, 130; Měřínský – Zumpfe 1998, 174, 176–177), učinily z města jedno z nejdůležitějších královských měst nejen na Moravě, ale v celém českém státě posledních Přemyslovců i Lucemburků a jeho význam díky hospodářskému potenciálu nepoklesl ani po útlumu těžby stříbra, jenž se počal projevovat již koncem 13. věku a dále pokračoval po různých katastrofách ve století čtrnáctém, až upadá po velkých záplavách v roce 1376 (Křesadlo 1992, 17–25; Jaroš 1993, 8–9; Vosáhlo 1999, 53–56). Překotný vývoj související se vznikem horního města Jihlavy předpokládá i rychlý vznik jeho fortifikačního systému. František Hoffmann, který podrobně zpracoval otázky spojené se vznikem, dalšími osudy i stavebním vývojem jihlavské pevnosti až do jejího zrušení v roce 1755 a počátky odstraňování vnější fortifikace počínající v roce 1783, rozdělil středověký vývoj opevnění města do čtyř etap (Hoffmann 1965): 1) počátky ve 13. století, 2) čtrnácté století, kdy jeho typickým stavebním útvarem jsou hranolové věže, 3) zdokonalení fortifikace novými prvky za husitských válek s prvými náznaky bastionové soustavy, 4) pohusitské období doby poděbradské a jagellonské, kdy jsou hranolové věže nahrazovány půlválcovými věžicemi a v závěru celého období dostávají brány barbakány.

Obr. 2 Jihlava, předpokládaný rozsah raně gotické zástavby kolem náměstí podle A. Vošahlíka (Vošahlík 1981) na konci 13. století s vyznačením dochovaných pozůstatků hradeb, doplněný o průzkumy z let 1988–2004. Upraveno podle Novotná 2006.

Otázky kolem počátků jihlavského opevnění zůstávají však za současného stavu bádání dosud otevřeny. František Hoffmann předpokládal, že město muselo být fortifikováno již velmi brzy po založení, a to nejen vzhledem k možnému napadení nepřítelem, ale zejména k uchovávání značného majetku plynoucího z těžby drahých kovů (Hoffmann 1965, 189). Na základě formuláře notáře Jindřicha z Isernie (RBM II, 1039–1040, č. 2400; ke sbírce např. Razím 1991, tam další literatura), působícího v přemyslovské kanceláři, se dlouho soudilo, že existence hradeb je v Jihlavě doložena již v 70. letech 13. věku. Do doby okolo roku 1270 (šířeji 60. až 70. let; srov. dále) je totiž kladen formulář, podle něhož měl král městu odpustit na čtyři roky berni, aby Jihlavané mohli opravit a postavit opevnění. František Hoffmann potom na základě tohoto pramene předpokládal, že Jihlavané již v tomto období kolem roku 1270, kdy se písemnost dostává do formulářové sbírky, přistoupili ke komplexní výstavbě opevnění s hlavní hradbou, parkánovou zdí a příkopem včetně věží. Podle formuláře mělo být město chráněno nejen proti napadení ve válce, ale také proti lupičům (Hoffmann 1965, 190). Výsledky záchranného archeologického výzkumu v prostoru jihlavské radnice provedeného v roce 2004, kde byly zjištěny pozůstatky patrně lehce opevněného dvora z doby založení města, dovolují vyslovit hypotézu, že právě tento útvar mohl zajišťovat určitou bezpečnost pro nashromážděné vytěžené stříbro, jeho zpracování a snad i zmincování části drahého kovu (srov. např. Hejhal et alii 2006, 192–205; Hrubý et alii 2006; Huňáček 2006). Současně je také prvá etapa výstavby města, spojená pravděpodobně s prvotním chaotickým stavebním rozmachem, ukončena v roce 1270 vydáním stavebního řádu Přemyslem Otakarem II., jenž formálně reguloval plánovitost budování nového města. Jedná se o nejstarší stavební řád v našich zemích, jehož zásady se staly základem a součástí nejrůznějších dalších stavebních řádů až do současnosti. Je zde zakotvena zásada, že výstavba domů ve městě může probíhat pouze na základě určitého plánu se schválením představitelů města a mohou být zbořeny takové, které překážejí regulované výstavbě. Privilegium s největší pravděpodobností neznamenalo ukončení předchozího prvotního chaotického období výstavby města (obr. 2), jak to předpokládalo starší bádání, uvažující, že stálo na počátku nové etapy plánovité výstavby, ale představovalo formální dovršení počátečního vývoje lokace nového horního města (srov. např. Hoffmann 1967; Křesadlo 1992, 34–35; Huňáček 2006, 21–23). Řadu korekcí nejstarší zástavby naznačují nové archeologické výzkumy. V době vydání stavebního řádu musel být již budován fortifikační systém města. V jaké kvalitě, to dosud nevíme.

105



Hypoteticky můžeme předpokládat, že nová kvalita již regulované zástavby města následující po vydání stavebního privilegia mohla souviset s výstavbou kamenného městského opevnění a s jeho dokončením. Příklady zcela chaotického osídlení v době stříbrné horečky známe konečně později například z Kutné Hory, která byla ještě počátkem 14. století opevněna pouze valy a ploty. Výstavbu kamenného městského opevnění v Jihlavě nelze tedy asi spojovat s nelogickým zněním „jihlavské“ listiny Jindřicha z Isernie a vyvozovat z formulace textu, že opevnění muselo existovat již dříve (což však reálně lze v jednoduché podobě akceptovat). Ve smyslu této písemnosti bylo opevnění dovedeno do určitého stupně dokonalosti, jak je někdy předpokládáno včetně dvojitého pásu kamenných hradeb zpevněných zejména na exponovaných místech v hlavní hradební zdi pravděpodobně válcovými věžemi, s příkopem před hradebním pásem obepínajícím město kromě východní strany, na západě a severu dokonce zdvojeným s valovým náspem uprostřed. Král v tomto formuláři odpouští Jihlavanům na čtyři roky berni a clo ve všech svých zemích, aby mohli tyto prostředky vynaložit na opravu hradeb a jejich zdokonalení. Dále se zde praví, že Jihlavané měli vyhloubit příkop, postavit po celém obvodu hradební zeď a parkán, opět postavit zhroucené věže, opravit ostatní a učinit všechna další vhodná opatření ke zdokonalení opevnění. Navíc panovník ve městě odpouštěl odvádění výtěžků cla, uděloval úřad šrotéřství a k tomu se zavázal, že vybuduje ještě další příkop před městskými hradbami (RBM II, 1039–1040, č. 2400; srov. Razím 1991, 173; Křesadlo 1992, 31–32; Vondrák 1994, 215). Obr. 3 Jihlava, Kosmákova ul. č. 45, minoritský klášter. Půdorys sondy 1 s průběhem hlavní městské hradební zdi 900, vzájemnou polohou pecí 02 a 03 a palisádového žlábku 04. Upraveno podle Zatloukal 1996.

106


Opevnění města Jihlavy v zrcadle archeologie To, co se dozvídáme z textu formulářové listiny pro Jihlavu, představuje bezesporu, tak jako v dalších případech nikoliv obsah skutečně vydané listiny, ale jen jakési kancelářské cvičení, podle něhož mohl, ale nemusel být vydáván konkrétní diplomatický dokument. V písemnosti pro Jihlavu lze za zcela nelogické pokládat vedle sebe vyřčené požadavky jednak na opravu hradeb s věžemi, jednak na zřízení příkopu s parkánem a parkánovou zdí, neboť delší existenci městských hradeb bez příkopu si lze jen těžko představit. Naopak jiné prameny vypovídají přesvědčivě o právě opačném postupu výstavby fortifikací. Rozpory lze při vzájemném porovnání postihnout zejména v časových údajích. Například Kolínu jsou stejně jako podstatně větší Jihlavě na zřízení příkopu s parkánem určeny čtyři roky, ale Jihlava má ještě navíc opravit již existující, značně poškozené hradby a věže. To vše zvyšuje v souladu se skepsí diplomatického bádání názor, že tyto formulářové texty nemůžeme spojovat s městy v nich uvedenými a s konkrétním reálným stavem výstavby jejich fortifikací (Razím 1991, 173). Lze předpokládat, že v prvé fázi můžeme pro Jihlavu počítat pouze s jednoduchou hradební zdí bez parkánu a jiných opevňovacích prvků a další rozšíření opevnění souvisí až s určitou konsolidací poměrů ve městě a snad také s výše uváděným stavebním řádem Přemysla Otakara II. z roku 1270.

1) Autor článku se soustředil především na publikaci výsledků archeologických výzkumů, které přispěly k poznání jihlavské fortifikace.

Obr. 4 Jihlava, Křížová ul. č. 14. Situace městského fortifikačního systému odkrytá při archeologickém výzkumu v letech 1993. Podle Šedo – Zatloukal 1997 a Zatloukal 1998.

Tuto hypotézu potvrzují i poznatky získané při archeologických výzkumech na několika místech středověkého jádra města. 1) Situaci související s počátky opevňovacího systému nejlépe dokumentuje odkryv uskutečněný v roce 1995 v bývalém minoritském klášteře u brány Matky Boží před hloubením sklepa pod místností hudebny pro rodinnou školu (Kosmákova ul. 45, parc. č. 2453). V sondě č. 1 o rozměrech 6×3,2 až 4,2 m pokrývaly plochu 22 m2 stopy vrstvy černého uhlíkatého prachu, které nacházíme při archeologických výzkumech i na jiných místech středověkého města a jež jsou spojovány s lokací Jihlavy, odlesňováním a žďářením celého prostoru (Zatloukal – Zimola 2002, 257). Zásadní zjištění představoval odkryv žlabu pro palisádu o délce 1,2 m, jehož pokračování zničila další stavební činnost. Žlab se zahluboval 45 cm do podloží, jeho šířka činila 35 cm a ve výplni se rýsovalo 11 sloupových jam o průměru 15 cm. Za podstatné je možno považovat, že žlab probíhal paralelně ve vzdálenosti 1,6 m od vnitřního líce hlavní hradební zdi. Ta procházela sondou ve směru SSZ–JJV o délce 6,2 m a dochované výšce 1,4 m. Oproti běžné šířce jihlavské hlavní hradby 2,2–2,4 m se zde setkáváme vzhledem k mimořádnému předsazení základového zdiva se šířkou hradby 2,8 m (obr. 3). Hradbu stavěnou bez základového výkopu z lomového i sbíraného kamene, v jehož složení převažují místy velmi křemité, biotitické migmatitizované ruly a v rozšířeném předzákladu navětralá žula, pojila nekvalitní žlutá písčitá malta. Vnitřní stěnu hradby narušovala nika umožňující v 1. polovině 14. století provoz v tomto místě situovaného teplovzdušného otopného zařízení s čelusní na západě u hradby, které patrně zaniklo při velkém požáru Jihlavy v roce 1353. K jeho obnovení, v orientaci souběžné s hradbou, s čelusní k jihu ve vylámaném manipulačním prostoru vně budovy konventu, došlo až na počátku 15. století (srov. Zatloukal 1996; 1999b; Zatloukal – Zimola 2002, 258–261; Michna 1996).

107



Nejrozsáhlejší výzkum městského opevnění proběhl v roce 1993 na ploše zaujímající více než 580 m2 v Křížové ul. č. 14 na parc. č. 188, 189 a 190 (obr. 4). Odkryv se soustředil právě na prostor mezi hlavní hradbou a domem č. 12, kde nejstarší horizont nad podložím opět tvořila tenká černá uhlíkatá vrstva, která zasahovala i pod základy hlavní hradby zachycené zde v délce zhruba 50 m, široké 2,3 až 2,4 m a založené na srovnaném podloží do mělkého žlabu či přímo na povrch terénu. Základ tvořil štět a jedna až dvě řady kamenů spojovaných světle žlutou nekvalitní drobivou maltou. Ve vnějším i vnitřním líci hradby byla použita navětralá rula a amfibolitická rula, v jádru převažovala navětralá rula a různorodý sbíraný materiál. Parkánová hradba byla stavěna podobně jako hlavní. Po celou dobu své existence neměl prostor parkánu jiné využití než vojenské. Obrannou funkci parkánové hradby zesilovaly tři drobné bašty. První půlválcová věžice ve čtverci E/13 s korunou zdiva o šířce 0,8 m byla zděna za použití zřetelného řádkování z různorodých kamenů z povrchových sběrů, v nichž převažuje rula, žula a migmatity. Pozůstatky druhé věžice blíže neznámého tvaru, odtěžené již v době zasypávání příkopu, indikoval výběh líce její vnitřní strany v místě zalomení parkánové zdi ve čtverci F/9. Další část kurtiny o délce 16 m odkryté ve čtverci F–G/4–9 tvořilo zdivo ze sbíraných kamenů spojované nekvalitní maltou. Ve čtverci G/4 se nacházela další půlkruhová věžice vystavěná z lomového kamene na kvalitní maltu jako dolů se rozšiřující komolý kužel (Šedo – Zatloukal 1993; 1997, 204). Vnitřní prostor u hlavní hradby vykazoval stopy po intenzivním hospodářském využívání již od konce 13. století. Jak je to ve středověkých městech obvyklé, byla sem vykázána řemesla pracující s ohněm, což dokumentují dvě zde odkryté hrnčířské pece, dvě sušárny a tři pece potravinářské. V okolí se také nacházely stopy po četných sloupových jámách, jako doklady pozůstatků po konstrukcích lehčích staveb či přístřešků (Zatloukal 1998, 28–30). Pro datování počátků jihlavského městského opevnění přinesl důležité poznatky i záchranný archeologický výzkum v Palackého ul. č. 46, parc. č. 3317. Hlavní hradba ohraničující na severu v délce asi 15 m zkoumanou plochu se zachovala do výšky 5,6 m. O dvacet centimetrů rozšířený předzáklad, založený přímo do výkopu zahloubeného poměrně mělce do podloží (35 cm), tvořily do výšky zhruba 0,8 m kameny bez lícování. Teprve nadzemní zdivo vykazovalo lícování i pravidelné řádkování a skládalo se z lomového kamene s různým stupněm zvětrávání, v němž převažovaly migmatitizované ruly silně křemité a biotitické. Za podstatné je možno považovat zjištění, že hradba porušovala starší do podloží zahloubený objekt datovaný keramikou z jeho výplně údajně do 2. poloviny 13. století. Z tohoto pozorování vyplývá, že hlavní hradba musela být stavěna teprve v tomto období, patrně až v poslední třetině 13. století. Ve vzdálenosti 3,5–4,0 m od hradby se podařilo zachytit torzo kamenné zdi probíhající ve směru západ–východ paralelně s ní. Objekt zapuštěný do podloží o 20 cm výše než základ hradby je datován nálezem stříbrného denáru Přemysla Otakara II. ve vrstvě stratigraficky o něco mladší než zeď do poslední čtvrtiny 13. století. Zeď snad tvořila součást obytného domu, který zanikl požárem ve 2. polovině 14. století (Zatloukal 1997b, 206). Obr. 5 Jihlava, pohled na bránu Matky Boží směrem od západu z předměstí do vnitřního města. Fotoarchiv Archaia Brno o. p. s.

Pozůstatky jihlavského městského fortifikačního systému byly zachyceny i při dalších záchranných výzkumech. V Palackého ulici č. 53 (parc. č. 3382) byla zdokumentována v prostoru parkánu dvě torza hradby. Hlavní hradba, zahloubená pouze 40 cm do podložní podzolové lesní půdy, se zachovala do výšky 1,5 m. Zděna byla z migmatitizovaných biotitických rul a méně světlé středozrnné biotitické žuly, přičemž tento většinou sbíraný kámen různých stupňů zvětralosti pocházel z okolí Jihlavy. Parkánová zeď se skládala ze stejného materiálu, jen kameny byly méně navětralé a některé i lomové, což nevylučuje její vznik až po dokončení hlavní hradební zdi (Zatloukal 1999c, 418–419). Hlavní hradební zeď z nedbale řádkovaného zdiva z nahrubo osekaných kamenů (14 až 40×17 až 40×8 až 30 cm) spojených maltou a v základu do výše asi 20 cm jen šedou jílovitou hlínou, zahloubená velmi málo či vůbec ne do podloží, byla zachycena i v Palackého ul., parc. č. 5919 a 6938. Souvrství v prostoru 16 m širokého parkánu neobsahovalo žádný datovatelný materiál a jednalo se pouze o několik vrstev jeho dorovnávek. Samu parkánovou hradbu o šířce 1,38 m dochovanou do výše 0,6 m tvořilo zvnějšku i zevnitř lícované zdivo z hrubě osekaných bloků 50×18×20 cm a velkých kamenů 20×10×12 cm, které bylo na vnější straně omítnuto vápennou maltou (Zatloukal 1997c, 207–208). Také v ul. Matky Boží a jejím okolí došlo kromě výše zmiňovaného záchranného výzkumu v areálu minoritského kláštera k několika dalším akcím. Především se jednalo o prostor samotné brány (parc. č. 2443), jež se nachází na západním konci ulice Matky Boží a svůj název obdržela podle polohy u minoritského kostela Nanebevzetí P. Marie (obr. 5). Zde v hlavní hradbě situovaná brána tvořila s největší pravděpodobností součást hradebního systému od doby jeho vzniku ve 2. polovině 13. století, ale jádro do současnosti dochované brány pochází až z 2. poloviny 14. věku. Kamenná část hranolové věže o rozměrech 8,6×8,36 m je vystavěna z režného lomového zdiva na vápennou maltu, nároží jsou armovaná kamennými kvádry a dělená dvěma kordonovými římsami. Tato původní část věže dosahuje dnes do výše 14,5 m, tedy úrovně druhé kordonové římsy a stropu druhého patra. Průjezd v přízemí s dodatečně vloženou cihlovou valenou klenbou vymezují lomené oblouky z tesaných kvádrů s úseky podbrádkových říms v místech nasazení záklenku. Severní zeď dosahuje šířky 1,65 m, východní 1,1 8 m, jižní 1,9 m a západní 1,4 m. Věž je založena na dvou kamenných zdech (pasech) dosahujících hloubky 2,2–2,5 m. Západní vnější oblouk průjezdu rámuje vysoká obdélná vpadlina s kamennou zárubní a drážkou, v níž se pohyboval hřeben uzávěry padací mříže. Původní zdivo spodní části prolamují obdélná okna s kamenným ostěním se zkosenými hranami. Současná výška věže činí 23,6 m (Samek 1999, 70; Jaroš 2002, 11–13).

108


Obr. 6 Jihlava, pohled od jihozápadu asi z 2. třetiny 18. století (výřez). Olej na plátně od neznámého autora. Muzeum Vysočiny Jihlava, sign. Ji-25/C/567.

Opevnění města Jihlavy v zrcadle archeologie Písemné prameny dokládají již v letech 1508–1509 stavební úpravy věže, a to zřejmě v souvislosti s celkovým zesilováním fortifikačního systému brány a patrně i budováním barbakánu, pokud ten nevznikl již ve 2. polovině 15. století. Znovu došlo k úpravám brány Matky Boží v roce 1548, kdy dostala okna z cihlových tvarovek, a hlavní přestavba proběhla v roce 1564. Tehdy získala dostavbou dvou nejvyšších podlaží z omítnutého cihlového zdiva a atikového ukončení současný charakter. Nároží věže doplnily štíhlé válcové arkýře s dovnitř otevřenou nástavbou prolomené klíčovými střílnami a ukončené cimbuřím. Další poloválcové nástavby nasedaly na středy všech stran a mezi nimi členila vrcholovou část věže volutová atika (obr. 6). Konečný vzhled nabyla brána při úpravě v roce 1853 a v roce 1876 při výměně podstatné části renesančního cihlového zdiva. Poslední rozsáhlé zabezpečovací, rekonstrukční a restaurátorské práce na bráně v polovině devadesátých let 20. století vyvolala statická porucha v důsledku podmáčení podloží. S největší pravděpodobností ji způsobilo nevhodné zpevnění podzemních prostor pod historickým jádrem města v šedesátých letech 20. století, které podstatně narušilo od středověku funkční odvodňovací a kanalizační systém historického jádra Jihlavy, a tím zapříčinilo podmáčení způsobující statické poruchy. To měla řešit ražba štoly pod bránou, jež však s největší pravděpodobností v konečném důsledku paradoxně přispěla k dalšímu statickému narušení a poklesu věže (Samek 1999, 70–71; Vondrák 1994, 220–221; Stöcklová – Noll 1994, 171; Jaroš 2002, 12).

Právě před ražbou výše zmiňované štoly došlo k archeologickému výzkumu, jenž v hloubce 6,0 m zachytil zhruba 0,9 až 1,1 m široké, od svislé osy odkloněné zdivo z opracovaných bloků sbírané navětralé žuly, interpretované jako parkánová hradba, resp. vyzdění eskarpy příkopu. Vnitřní i vnější líc zdi charakterizovala nekvalitní písčitá malta a jádro tvořila výplň z velkých kamenů kladených na sucho či spojovaných jílovitou hlínou. Hloubku založení se zjistit nepodařilo, neboť výzkum musel být kvůli statickým poruchám předčasně ukončen. Také pod tělesem věže nedošlo k zachycení žádných architektonických prvků. Zjištěná archeologická situace prokázala, že městský příkop vyplňují subrecentní navážky tvořené žlutou písčitou hlínou s četnými žulovými kameny (Zatloukal 1997a, 210; Zimola 1998, 11). V předpolí brány Matky Boží došlo při rozsáhlých zemních úpravách v roce 1969, souvisejících s výstavbou druhé etapy obvodové komunikace kolem historického jádra města od místa barbakánu Brtnické brány (Znojemská ul.; srov. dále) v prostoru křižovatky s ulicí Znojemskou (dříve Malinovského) k ukončení ul. Benešovy (ve středověku Růžová), jejíž trasa vede v místech bývalého příkopu a valu před parkánovou hradbou, k odkrytí základů mohutné obloukovité zdi široké až 2 m. Ta byla interpretována jako pozůstatky barbakánu před touto bránou (srov. Měřínský 1977a, 170). Severně od brány Matky Boží proběhl záchranný archeologický výzkum v prostoru k ní přiléhajícímu (Věžní ul. č. 1, parc. č. 2442/1–2). Na tomto místě došlo k zachycení hlavní hradební zdi probíhající v délce 8,5 m přes zkoumanou plochu ve směru severozápad–jihovýchod. Hradba měla šířku 2,33 m, s předzákladem 2,45 m a dochovaná výška se pohybovala kolem 1,4 m. Zeď se vyznačovala skořepinovou konstrukcí s vyzděným vnitřním i vnějším lícem a jádrem, v němž převažoval méně kvalitní a drobnější lomový či sbíraný různě zvětralý kámen spojovaný nekvalitní žlutou písčitou maltou. V použitém materiálu převažovaly migmatitizované ruly, místy silně křemité, biotitické, s větším množstvím navětralých žul v rozšířeném předzákladu. Základy hlavní hradební zdi nebylo možno kvůli složitým vodním poměrům náležitě prozkoumat a tato situace také neumožnila datovat nejstarší zde zjištěné objekty, snad rámcově již z 2. poloviny 13. století. Hradba měla podobně jako na jiných zkoumaných místech v Jihlavě vzniknout podle R. Zatloukala v poslední třetině 13. století. Vzhledem k exponované poloze u brány však nelze vyloučit i o něco starší datování. Nedlouho po výstavbě hradby vznikl v její těsné blízkosti dům dřevohlinité konstrukce s kamennou pultovou pecí a několika zjištěnými horizonty podlah, které je možno vročit do poslední třetiny 13. věku. Také toto datování svědčí spíše pro časnější vznik hradby nejpozději kolem počátku poslední třetiny 13. století. Souvislost výše uváděného objektu s bránou jako stavebního provizoria předcházejícího stavbu brány je těžko prokazatelná (srov. Zatloukal 1999d, 419–421). Jižně od areálu bývalého minoritského kláštera se nacházela stavebními pracemi zničená plocha v Kosmákově ul. č. 43 (parc. č. 2457), kde byly v jižní části položeny čtyři malé sondy. Dvě z nich zachytily krátké úseky hlavní městské hradby zachované zde do výše asi 5,5 m a pojaté částečně do zdiva zdemolovaného domu č. 43. Základ bez vnějšího výkopového

109



žlabu spočíval přímo na geologickém podloží (pokrytém zde tak jako na dalších místech města 0,05 až 0,1 m mocnou vrstvou černého uhlíkatého prachu z doby odlesnění plochy pro budoucí město) a kopíroval terén, přičemž statika hradby počítala s její vlastní hmotností. Samotné zdivo hradby se opět skládalo z lomového nebo sbíraného kamene o různém stupni zvětrávání. V použitém materiálu převažovaly migmatitizované ruly, místy silně křemité a biotitické s navětralými žulami v předzákladu. Šířku zdiva se zjistit nepodařilo. Při hradbě se nacházela blíže nedatovaná dřevěná kůlová stavba zaniklá pravděpodobně požárem, což naznačuje silné opálení vnitřního líce zdiva (Zatloukal 1999a, 414). Na jihu města zachytil záchranný archeologický výzkum v Čajkovského ul. 37, parcela č. 1528 a 1529, při hlavní hradbě příkopovitou prohlubeň náležející kolonizačnímu horizontu Jihlavy, která byla již ve 2. polovině 13. století zcela zaplněna odpadem souvisejícím s řezníkem sídlícím na tomto městišti či nedaleko od něj (Michna 1999, 400). Na závěr musíme ještě zmínit další nálezy související s výstavbou výše již zmiňované 2. etapy obvodové komunikace v roce 1969, a to v prostoru barbakánu Brtnické brány. Jeho východní část padla za oběť již 1. etapě v polovině padesátých let (v souvislosti s výstavbou tzv. nového Brněnského mostu; obr. 7–8). Západní část zlikvidovala planýrka v souvislosti s 2. etapou. Západně od barbakánu Brtnické brány došlo ke stržení třetího vnějšího pásu hradeb, jenž je dobře patrný na známé Willenbergerově vedutě Jihlavy z roku 1591 (k němu srov. Spurný 1988, 343–345), a porušení barokního bastionu zachyceného na plánu M. Meriana (Merian 1650, mezi s. 101–102). Za výše zmiňovaným třetím pásem městské fortifikace se ve vzdálenosti asi 10 m západně od zbytku bývalého barbakánu nacházelo střepniště o mocnosti 10–15 cm roztažené v délce zhruba dvou metrů, jež na profilu tvořilo klín rozšiřující se směrem k povrchu. Zlomky keramiky se nacházely ve vzdálenosti asi 0,5–1 m od vnitřní strany hradby v hloubce zhruba 3 m od původní úrovně terénu. Zřejmě se jednalo o vyrovnávací vrstvu související se základovou spárou vzniklou při stavbě třetího hradebního pásu na valu před hradebním příkopem (obr. 9). Keramika pravděpodobně představovala hrnčířský odpad z dílen doložených písemnými prameny nedaleko v Čajkovského ulici (dříve Hrnčířské, platea Figulorum) a archeologicky bez dokumentace zjištěnými, vážně narušenými doklady hrnčířské výroby včetně blíže nespecifikovaných hrnčířských pecí, zničených při stavbě první etapy obvodové komunikace města (někde u valu hradebního příkopu v prostoru mezi tzv. novým Brněnským mostem a křížením nové komunikace s ulicí Znojemskou, (dříve Malinovského). Nalezené fragmenty keramiky mají jednotný ráz, působily neopotřebovaným dojmem a některé nesly i stopy glazury na lomech. Z těchto důvodů lze soubor označit za odpad hrnčířské výroby použitý jako vyrovnávací vrstva při stavbě barbakánu v roce 1536 nebo při jeho opravách a rozšíření v roce 1548 (Měřínský 1977a, 167–170). Obr. 7 Jihlava, barbakán Brtnické brány s přístavbou a ohradou na soukenické rámy. Orig. SOkA Jihlava, Městská správa Jihlava, Magistrát – politická registratura, r. 1822, fasc. 4/8.

110



Obr. 8 Jihlava, zbytek západní strany barbakánu Brtnické brány před odbouráním v letech 1955–1958 (SOkA Jihlava, f. 627; MVJ č. neg. 15816).

Obr. 9 Jihlava, plán prostoru barbakánu Brtnické brány před zahájením pozemních úprav. Čárkovaně je vyznačen přibližný průběh západní hradební zdi barbakánu, křížkem místo hromadného nálezu keramiky. Podle Měřínský 1977a.

111



Záchranné archeologické výzkumy v historickém jádru Jihlavy bezesporu přispěly k poznání možných počátků fortifikace města. Především byl rozpoznán nejstarší horizont z doby lokace vzniklý při klučení a pálení dřevin, jenž zřejmě představuje pozůstatek po odlesňování lokované plochy charakterizované podzolovým půdním horizontem s výraznou příměsí uhlíků. Keramikou je předběžně datován před polovinu 13. věku a v Jihlavě jej známe již na více místech. Registrován je prozatím v Křížové ul. č. 14 (parcely č. 188, 189 a 190), Kosmákově ul. č. 43 (parcela č. 2457), Kosmákově ul. č. 45 (parcela č. 2453; srov. též výše). Otázkou v rámci nejstaršího fortifikačního systému zůstává funkce palisády odkryté při výzkumu v minoritském klášteře, neboť by bylo třeba získat poznatky o tomto případném způsobu opevnění i v dalších úsecích fortifikace. Hypoteticky lze uvažovat o nejstarší dřevohlinité fortifikaci s příkopem a valem s palisádou (Samek 1999, 69) vystřídané kamennou hradbou, ale těžko můžeme z tohoto zjištění vyvozovat, že se stavbou kamenného opevnění se začalo až koncem 13. století a že se tato situace může odrážet ve zmiňované písemnosti z formulářové sbírky Jindřicha z Isernie (Zatloukal 1996, 17; 1999b, 415–416). Již výše jsme upozornili na neautentičnost tohoto pramene. Výstavbu hlavní kamenné hradby s bránami lze předpokládat již během 3. čtvrtiny 13. století. Parkánová hradba byla pravděpodobně budována až později. Dosavadní poznatky naznačují, že kamenná fortifikace Jihlavy, která celkově měřila zhruba 2140 m, je dnes zachována v délce 1330 m a parkánová hradba dokonce 1521 m (Vondrák 1994, 217). Dokončení městské fortifikace nejpozději na počátku poslední třetiny 13. století souvisí s konsolidací stavební činnosti dané i privilegiem Přemysla Otakara II. z roku 1270. Šířka hlavní hradby se pohybovala od 2,2 do 2,4 m a někde, jako například v minoritském klášteře, Kosmákově ul. č. 45 nebo na parcele č. 2453 ji rozšiřoval až na 2,8 m předzáklad (jinak se šířka předzákladu pohybuje od 0,1 do 0,2 m). Síla parkánové hradby činila v ul. Matky Boží (parc. č. 2443) zhruba 0,9 až 1,1 m a v Křížové ul. č. 14 (parcely č. 188, 189 a 190) pouze 0,8 m, šířka samotného parkánu se pohybovala kolem 16 m. Hlavní hradba byla založena velmi mělce 0,35 až 0,4 m (Palackého ul. č. 46, parc. č. 3317; Palackého ul. č. 53, parc. č. 3382), nebo chyběl jakýkoliv základový žlab a statiku tělesa hradby zajišťovala její vlastní hmotnost (Kosmákova ul. č. 45, minoritský klášter, parc. č. 2453; Kosmákova ul. č. 43, parc. č. 2457). Hlavní hradbu tvořil většinou lomový či sbíraný kámen (rula či žula) spojovaný žlutou písčitou maltou různé kvality, přičemž nadzemní zdivo je pravidelně řádkované a předzáklad stavěný přímo do výkopu tvoří nelícované kameny. Stejně tak z vnitřní i vnější strany lícované nadzemní části hradby obsahují uvnitř různorodý drobný sbíraný kámen. Technika výstavby parkánové hradby je obdobná, líc je spojován nekvalitní písčitou maltou a jádro tvoří výplň z velkých nasucho kladených nebo jílovitou hlínou spojovaných kamenů (ul. Matky Boží, parc. č. 2443). Nedlouho po lokaci je možno již v poslední třetině 13. věku doložit i příhradební osídlení, a to například v případě kamenného nebo s větší pravděpodobností v prvním patře hrázděného domu na kamenné podezdívce v Palackého ul. č. 46 (parc. č. 3317) a objektu ve Věžní ul. č. 1 (parc. č. 2442/1, 2442/2). Intenzivní hospodářské využití příhradebního prostoru máme archeologicky zachyceno od konce 13. století v Křížové ul. č. 14 (parc. č. 188, 189 a 190) a již od průběhu 2. poloviny 13. věku v Čajkovského ul. č. 37 (parcely č. 1528 a 1529). Pokud se jedná o provenienci materiálu, je v Jihlavě u staveb z ruly předpokládána pro 2. polovinu 13. století těžba a především sběr staviva na území města. Pro 14. století, kdy spotřeba stavebního materiálu roste, jsou využívány i okolní zdroje a intenzivně je sbírán kámen z polí či přímo údolí pod skalními výchozy. Při stavbě jihlavských hradeb se uplatnil především nekvalitní sbíraný kámen, většinou ruly a migmatity pocházející hlavně z prostoru na východ od města (Dvořák – Horáčková – Vargová – Zatloukal 1999, 317).

Obr. 10 Jihlava, příčný řez hradebním systémem. 1 – hlavní městská hradba, 2 – parkánová hradba, 3 – půlválcová bašta parkánové hradby, 4 – násep parkánu, 5 – dnes zasypaný hradební příkop, 6 – půlválcová, do města otevřená bašta v hlavní městské hradbě. Podle Vondrák 1994.

112



2) Město bylo velkoryse založeno Přemyslem Otakarem II. roku 1268 v rovinaté krajině Moravského pole (Marchfeld) při pravém břehu řeky Moravy nedaleko od jejího soutoku s Dunajem. Jeho rozvoj se již na konci 13. století zastavil a dále nepokračoval. Obvod kvadratického půdorysu nově lokovaného města o délce více než 3 km vymezila hned od založení města budovaná kamenná hradba městské fortifikace. Na větší části západní strany byla doplněna dvěma hlubokými příkopy s mezilehlým valem, v jižní části západního průběhu opevnění a na straně jižní pouze jedním příkopem. Panovníkův mimořádný zájem vytvořit rychle silnou městskou pevnost na exponovaném místě vedl na rozdíl od jiných případů, kdy se s výstavbou fortifikačního systému města začalo se zpožděním od doby jeho založení (srov. Razím 1995, 15–16), k budování kamenného městského opevnění již v samotném průběhu lokace ihned po vytyčení areálu města, aniž se čekalo, až celá plocha bude osídlena a zastavěna a fundace bude hospodářsky úspěšná (Kuthan 1982, 256–257; 1991, 173–187).

Po dostavbě městského opevnění realizované patrně v průběhu 14. století se jihlavská městská fortifikace skládala ze dvou zdí – hlavní a parkánové (obr. 10). Dosud nezodpovězenou otázkou pak zůstává, kdy hlavní hradbu doplnily a zpevnily válcové a ojediněle i hranolové věže, parkán potom nevelké půlválcové bašty. Teoreticky nelze vyloučit, že některé okrouhlé věže hlavní hradby mohou souviset ještě s dobou Přemysla Otakara II., jak ukazují analogie například ze Znojma, Kolína a Písku i u soudobých hradních válcových bergfritů. Poukazuje na to uplatnění pouze jediného vchodu z hradebního ochozu zjištěného u znojemských věží. To neumožňuje jejich zapojení do plynulé komunikace obránců po hradebním ochozu, což je považováno za velmi ranou vývojovou fázi fortifikačních systémů překonanou již během 13. století. Podobně lze posuzovat způsob uplatnění střílen ve věžích, jenž poukazuje na malé zkušenosti stavebníka s jejich funkcí (Razím 2003, 14, 22). Na druhé straně však příklad opevnění dolnorakouského Marcheggu naznačuje, že v době svého vzniku s největší pravděpodobností pouze hlavní hradební zeď dalšími fortifikačními prvky kromě bran ještě vybavena býti nemusela. 2)

Obr. 11 Jihlava, minoritský konventní kostel Nanebevzetí P. Marie. Freska Přepadení města Jihlavy v roce 1402 na epištolní straně kněžiště kostela, zobrazující město od jihu. Fotoarchiv Archaia Brno o. p. s.

Jak již bylo naznačeno výše, otevřenou otázkou zůstávají počátky zpevňování hlavní hradební zdi a také parkánu dalšími obrannými prvky v podobě převážně půlválcových věžic a válcových věží. Počátky některých z nich mohou souviset již s výstavbou hlavní hradební zdi ještě v období poslední třetiny 13. století, další jsou asi mladší, chybí zde však dosud průkazné archeologické nebo stavebně historické datování, navíc víceméně znemožněné konzervačními zásahy bez patřičné dokumentace ve 2. polovině 20. století. Pokud je alespoň v základním schématu autentická pro dobu 1. třetiny 15. století výše zmiňovaná veduta Jihlavy v minoritském konventním kostele Nanebevzetí P. Marie, 3) byla v tomto období již středověká fáze městské fortifikace s výjimkou barbakánů dobudována (obr. 12). Za současného stavu bádání musíme tedy opustit starší předpoklad F. Hoffmanna, že ve 14. století představují typický stavební útvar městského opevnění hranolové věže, které jsou až v pohusitském

Obranný systém města doplňovaly sakrální objekty. Vzhledem k tomu, že tyto stavby představovaly během počátečních lokačních stadií jedny z nemnoha zděných staveb v nově vznikajících městech a že tuto jejich funkci naznačují přímo či nepřímo také prameny písemné, je tato představa víceméně odůvodněná. Avšak názor, že církevní stavby významnou měrou přispívaly k obranyschopnosti měst, a to záměrně volenou strategicky výhodnou polohou v rámci městského organismu jejich přímým začleněním do městských fortifikací, nebo dokonce speciálním uzpůsobením k aktivní obraně, není bez výhrad (srov. Hoffmann 1992, 312, 318; Razím 1996, 151). Situování však mohlo mít i symbolickou ochrannou funkci a jejich význam z vojenského hlediska nelze nijak přeceňovat. Tento princip známý i z řady jiných měst lze postihnout i ve středověké Jihlavě, a to již v její lokační fázi. Kostel sv. Jakuba Většího, nacházející se u hradeb v jihovýchodní části města při okraji prudkého svahu spadajícího k toku Jihlávky, byl založen již v samých počátcích města ve čtyřicátých letech 13. století, snad již roku 1243, a po požáru před rokem 1256 je roku 1257 doloženo jeho vysvěcení (Kuthan 1982, 228–229; 1994, 155–158; Samek 1999, 85). Konvent minoritů vznikl taktéž již v době lokace města ve čtyřicátých letech 13. věku jižně od brány Matky Boží, nazvané podle jejich konventního kostela přímo při západním obvodu hradeb, a jeho západní fronta překračovala hlavní hradební zeď (Kuthan 1982, 229–231; 1994, 158–163; Samek 1999, 91–92). Podobně i dominikánský klášter je situován poblíž brány Křížové v severovýchodní části města u hradeb, taktéž při okraji svahu padajícího prudce do údolí Jihlávky. Také on vznikl již v době lokace města, výstavba konventního kostela započala zřejmě již na přelomu čtyřicátých a padesátých let 13. století a prvý písemný doklad o konventu máme z roku 1257 (Kuthan 1982, 231–232; 1994, 163–166; Samek 1999, 99–101). Stav městského opevnění v prvé třetině 15. století při útoku na městské hradby zachycuje freska o rozměrech 300×558 cm na jižní stěně chóru konventního minoritského kostela Nanebevzetí P. Marie, u něhož se nepodařené přepadení Jihlavy v noci z 19. na 20. února 1402 odehrálo (k němu srov. Štěpán 1992; Měřínský 2007, 34–36). Je na ní zobrazen vzhled středověkého města, kterému dominuje velké náměstí s masnými krámy a chlebnými lavicemi uprostřed, obklopené řadou domů, mezi nimiž vyniká výstavná, trojicí arkád a štítů členěná budova ve středu východní fronty zástavby náměstí – bezpochyby dnešní radnice. Výškově je městská silueta charakteristická třemi dominantami poměrně reálně podaných sakrálních objektů – dominikánského kláštera s kostelem sv. Kříže vzadu, farního chrámu sv. Jakuba vpravo a minoritského kláštera s kostelem Nanebevzetí P. Marie vlevo (obr. 11).

113

Opevnění města Jihlavy v zrcadle archeologie 3) Jedná se o vedutu Jihlavy zobrazující ji od západu (srov. Kroupa 1991, 37) se zachycením hlavních prvků městské fortifikace – půlválcovými, někdy mírně převýšenými věžicemi doplněnými méně častými válcovými věžemi opatřenými zastřešením v hlavní i parkánové hradbě s ochozy, střílnami a cimbuřím. V blízkosti minoritského kláštera je situována hranolová nakoso postavená věž spojená dřevěným můstkem s klášterem. Dobře identifikovatelné jsou i hranolové věže bran s průjezdem v přízemí a stanovou střechou – Špitálská vlevo nahoře, Matky Boží vlevo dole a Brtnická vpravo dole. Celkové pojetí zobrazení Jihlavy v chóru konventního kostela Nanebevzetí P. Marie se vyznačuje ještě gotickým ztvárněním zobrazení středověkého města s uplatněním obrácené perspektivy z ptačího pohledu včetně domů kolem náměstí, sakrálních objektů i fortifikace, kde zobrazení hradebních zdí, bašt, věží a bran odpovídá svým charakterem 15. století (k diskusi o datování fresky srov. Hlobil – Hoffmann 2003; Měřínský 2007, 34–36; dále Jaroš 2002, 26–27, 30–31; Kroupa 1991, 37; Samek 1999, 85, 94; Schwab 1935, 1–10, č. 1, s. 2; Štěpán 1992, 7, obr. 1 na s. 21).


období poděbradského a jagellonského věku nahrazovány půlválcovými věžicemi, a také asi tezi o vzniku prvých náznaků bastionové soustavy za husitských válek (Hoffmann 1965, 192). Kromě pěti bran zpevňovala fortifikaci v období 15. století válcová věž na severním obvodu města, zazděná nyní do domu v Divadelní ul. č. 12. Dále v jihovýchodním ohbí hlavní hradby před Českou bránou za lomem dnešní Joštovy ulice se nacházela hranolová věž Petrovických, později nazývaná Waschwinterů. U Brtnické brány byly v hlavní zdi nová Vodárenská věž a v jihozápadním ohybu dnes již jen v základech dochovaná tzv. Tkalcovská spolu s Katovskou, situované na protilehlých koncích dnešních ulic Čajkovského a Hrnčířské. Saská věž, stávající na křižovatce dnešní Benešovy a Věžní ulice, hned vedle ní stará Vodárenská věž ani Červená věž, později zvaná Nová, a též Prašná (sklad střelného prachu; zbudován 1507) na křižovatce dnešních ulic Husovy a Věžní ulice, se nedochovaly. V různém stavu se také zachovaly drobné poloválcové bašty zabudované do parkánové hradby. Známe je z hradebních úseků na severovýchodě nad dnešními Březinovými sady, pod kostelem sv. Jakuba, kde je také registrována dvojice drobných hranolových věžic a mohutné jednou odstupněné pilíře podepírající hlavní hradbu, a dále i v západním průběhu fortifikace. Téměř původní výšky dosahuje ještě dnes hlavní hradba spolu s poloválcovými věžicemi na severozápadní a západní straně jádra středověkého města ve Věžní ulici. Jedině zde také v ulici U brány zůstal před parkánovou zdí dochován zbytek hradebního příkopu a nevýrazného valu (obr. 13), které původně obklopovaly před parkánem město na západě, severozápadě a severu. Dále se dochovaly souvislé úseky městského opevnění na protilehlém jihovýchodním oblouku a na jihu a jihozápadě, kde jsou ještě v koruně patrny štěrbinové střílny (srov. Jaroš 1993, 14–15; 2002, 13–16; Vondrák 1994, 217; Samek 1999, 69–70; Zimola 1998, 11).

Obr. 12 Model Jihlavy uvnitř hradeb v 1. polovině 15. století, pohled od jihozápadu. Navrhl F. Hoffmann (1956), realizace Muzeum Vysočiny Jihlava (H. Mayer), Ji-30/43.

Obr. 13 Jihlava, ul. U brány. Zachovaná část městského příkopu a hradeb severně od brány Matky Boží (SOkA Jihlava, f. 226).

114

Zdeněk Měřínský Obr. 14 Jihlava. Pohled od jihozápadu patrně z 2. třetiny 18. století (výřez). A – farní chrám sv. Jakuba, B – jezuitský kostel sv. Ignáce z Loyoly, C – jezuitská kolej, D – kostel Povýšení sv. Kříže s dominikánským klášterem, E – kostel Nanebevzetí Panny Marie s minoritským klášterem, F – kapucínský klášter, G – kostel sv. Ducha, H – radnice, I – Brtnická brána, K – brána Matky Boží, L – Špitálská brána, M – městská sýpka, N – Prašná věž. Archiv města Brna, fond V3, Knihovna Mitrovského, Sbírka vedut, sign. 17a/41.

Obr. 15 Plán města Jihlavy obsazené Švédy a její obležení císařským vojskem v roce 1647. Originál tisk, SOkA Jihlava, Sbírka plánů – město Jihlava, sign. 1–2.


Do města se vcházelo třemi většími branami – Špitálskou na severu od Prahy, jižní Brtnickou od Vídně a Znojma, a Matky Boží na západě od Pelhřimova a Tábora. Ze dvou menších bran – Křížové na severu a východní České – směřovaly komunikace na Polnou a na Velké Meziříčí a Brno (obr. 14). Všechny brány uváděné již v nejstarších městských knihách dochovaných od roku 1359 doplnily na sklonku středověku nebo počátku novověku v 1. polovině 16. století barbakány. Kromě toho existovaly ve věnci hradeb ještě další podružné průchody. Brány nebyly vždy v provozu a zejména v době válečného ohrožení byly některé z nich, hlavně ty vedlejší, zazděny. Jako první padla rozvoji města v 19. století za oběť roku 1832 menší brána Křížová na konci stejnojmenné ulice a poté následovala v roce 1845 další vedlejší brána Česká v závěru dnešní Brněnské ulice. Již roku 1828 byla zbořena vnitřní část Brtnické brány v dnešní Znojemské ulici, v roce 1845–1846 její vnější část a vlastní věž a poslední zbytky barbakánu zanikly v obou etapách výstavby obvodové komunikace v polovině padesátých a na konci šedesátých let minulého století. Ta je vedena právě kolem jižního a západního obvodu městských hradeb. Části Špitálské brány na severu v dnešní Komenského ulici byly bořeny postupně od poloviny 19. století až do roku 1938. Jako jediná zůstala nakonec dodnes dochována brána Matky Boží (Samek 1999, 70).

115



Výše jsme zmínili třetí pás fortifikace doložený na jihozápadě již na Willenbergerově dřevořezu Jihlavy z roku 1593. Podle M. Meriana (Merian 1650, mezi s. 101–102) i dalších ikonografických a kartografických dokladů se třetí pás fortifikace táhl zhruba od jihovýchodu, na úrovni kostela sv. Jakuba, po celém hradebním obvodu kolem města na jihu včetně barbakánu Brtnické brány, západě, severozápadě a severu až za Křížovou bránu (obr. 15). Ta však je již podle M. Meriana opatřena sypanými bastiony a od Brtnické brány až po Špitálskou byla zesílena ještě válcovými věžemi a půlválcovými baštami i jedním hranolovým výstupkem (obr. 16). Pouze v prudkém svahu za kostelem sv. Jakuba je na Merianově plánu naznačena jen palisáda. Nelze vyloučit, že třetí linie opevnění vznikla již během 16. století a teprve později došlo k její modernizaci sypaným zemním bastionovým opevněním chránícím především brány a pravidelně i prostor mezi nimi. Cesta od Špitálské brány procházela ravelinem a severovýchodní ohyb hradeb doplňoval hornwerk (obr. 17). Obr. 16 Opevnění města Jihlavy z roku 1648. SOkA Jihlava, Sbírka plánů – město Jihlava, sign. 1–1.

Obr. 17 Jihlava, schéma městského opevnění z roku 1648. Národní památkový ústav, ústřední pracoviště.

116


Obr. 18 Jihlava, pohled na město od východu z 1. čtvrtiny 18. století (výřez). Archiv města Brna, fond V3, Knihovna Mitrovského, Sbírka vedut, sign. 17/41.

Opevnění města Jihlavy v zrcadle archeologie Zatímco středověké opevnění se z větší míry dochovalo, nelze tak říci o mohutném věnci raně barokních zemních fortifikací (obr. 18), které podlehly téměř beze zbytku terénním úpravám a zástavbě 19. a 20. století. Pouze některé zbytky barokních bastionů vyznačuje ostrá modelace terénu, popřípadě lomený průběh ulic na jihovýchodním okraji Březinových sadů a v prostoru ulic Tovární, Ztracená a Fibichova. Celá mohutná bastionová soustava spojená s rozsáhlými zemními pracemi a přesuny zeminy byla vybudována na sklonku třicetileté války za švédské okupace města v letech 1645–1647 a její vzhled se odráží na Merianově pohledu na Jihlavu z ptačí perspektivy právě z této doby (Merian 1650, mezi s. 101–102) i na dalších ikonografických a kartografických pramenech (obr. 19). Celý projekt bastionového opevnění Jihlavy byl pravděpodobně vypracován pevnostním inženýrem Mathiasem Richterem.

Obr. 19 Jihlava, plán pevnosti na Carte Particulie`re de la Moravie Divisée en Six Cercles avec les Principaux Postes de ce Marquisat pour ľjintelligence de la Guerre presente a Paris. Par et Chez le S r. le Rouge, Ing r. Geographe du Roy Rue des grands Augustins vis a vis le panier fleuri 1742 (Paris). Avec Privi. du Roy. Suivant l’Original de M r. Muller jngenieur de S. M. J. od Le Rouge George Louis (†1778) z Hannoveru. Archiv autora.

117


Obr. 20 Jihlava, pohled na město od jihu na kresbě F. B. Wernera z poloviny 18. století. Sbírka Univerzitní knihovny ve Vratislavi, zničena za válečných událostí.


Po zrušení pevnosti v roce 1755 započala roku 1783 likvidace jejího fortifikačního systému právě bořením švédských bastionů, zavážením příkopů a rušením předbraní (obr. 20). Již v 1. polovině 19. století došlo k postupnému zastavění hradebního pásu obytnými domy a dalšími budovami, ve 2. polovině téhož století prorazilo hradební obvod prodloužení dnešních ulic Husovy, Benešovy a Palackého. Devastace hradeb pokračovala až do sedmdesátých let minulého století, kdy bylo přikročeno k jejich konzervaci a částečné rekonstrukci, ovšem bez podrobného archeologického výzkumu a stavebně historického průzkumu i řádné dokumentace, což mělo nedozírné následky pro současné bádání a podrobnější poznání jejich stavebního vývoje (Samek 1999, 70).

Již ve středověku byla Jihlava považována za kvalitní městskou fortifikaci a pevnost, k čemuž přispívalo i průběžné stavební zdokonalování opevnění v průběhu 14. a 15. století, přiměřený lidský potenciál, znalosti náročných technických prací prvotního, převážně hornického obyvatelstva, jeho materiálního vybavení a schopnosti zacházet s válečnými stroji. Také později v době válečného ohrožení dovolovaly hospodářské zdroje města zaplatit žoldnéřskou posádku (srov. Hoffmann 1965, 192, 194). Na území zemí Koruny české, ale například i v sousedním Rakousku existovalo pouze málo měst, jimž se na sklonku středověku podařilo vybudovat třetí hradební okruh. To si mohla dovolit pouze ta nejvýznamnější, kterým to umožňovalo jejich hospodářské postavení. Na Moravě k nim kromě Znojma náležela Jihlava a Olomouc, která však měla třetí linii pouze na západě, ale nikoliv Brno. Podobně je tomu i s výstavbou barbakánů před městskými bránami souvisejícími s třetím hradebním okruhem, který vhodně doplňovaly. Prameny a literatura

CDB III–IV Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae III. Friedrich, G. – Kristen, Z. (edd.), Pragae 1942–1962; IV. Šebánek, J. – Dušková, S. (edd.), Pragae 1962–1965 DVOŘÁK, J. – HORÁČKOVÁ, L. – VARGOVÁ, L. – ZATLOUKAL, R. 1999 Výzkumy v dominikánském a minoritském klášteře v Jihlavě, Pravěk NŘ 8/1998, 303–319 HEJHAL, P. – HOLUB, P. – HRUBÝ, P. – MERTA, D. 2006 Měšťanská zděná zástavba středověké Jihlavy (k současnému stavu poznání). In: Doležel, J. (ed.), Forum urbes medii aevi III, 190–229 HISTORICKÝ ATLAS 2000 Historický atlas měst České republiky. Svazek č. 8. Jihlava. Semotanová, E. (ed.), Praha

118

HLOBIL, I. – HOFFMANN, F. 2003 Barokní freska přepadení Jihlavy roku 1402 v minoritském kostele. Kopie gotické veduty z doby před rokem 1436, Umění LI, 147–157 HOFFMANN, F. 1959 Jihlavské právo. Havlíčkův Brod HOFFMANN, F. 1965 Jihlavská pevnost, Historie a vojenství 2, 185–232 HOFFMANN, F. 1967 Jihlavský městský stavební řád z roku 1270. Jihlava HOFFMANN, F. 1969 Epocha v bádání o velkém jihlavském privilegiu, Vlastivědný sborník Vysočiny, Oddíl věd společenských V, 114–115 HOFFMANN, F. 1980 Mincmistr Eberhard, Pražský sborník historický XII, 70–84

HOFFMANN, F. 1992 České město ve středověku. Praha HRUBÝ, P. – JAROŠ, Z. – KOČÁR, P. – MALÝ, K. – MIHÁLYIOVÁ, J. – MILITKÝ, J. – ZIMOLA, D. 2006 Středověká hornická aglomerace na Starých Horách u Jihlavy, Památky archeologické XCVII, 171–264 HUŇÁČEK, J. 2006 Jihlavská radnice. Jihlava JAROŠ, Z. 1993 Gotická Jihlava. Historický kalendář gotické Jihlavy. Jihlava JAROŠ, Z. 2002 Jihlavské nemovité památky. Jihlava KEJŘ, J. 1998 Vznik městského zřízení v českých zemích. Praha


Opevnění města Jihlavy v zrcadle archeologie KROUPA, J. 1991 Umělecký obraz Jihlavy v době kompaktát. In: Měřínský, Z. (ed.), Sborník příspěvků k 555. výročí vyhlášení basilejských kompaktát v Jihlavě, Brno–Jihlava, 37–46 KŘESADLO, K. 1992 Kapitoly z historie Jihlavy. Jihlava KUČA, K. 2000 Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. II. díl [H – Kole]. Praha KUTHAN, J. 1982 Architektura v přemyslovském státě 13. století. In: Kuthan, J. (ed.), Umění doby posledních Přemyslovců, Roztoky u Prahy–Praha, 181–351 KUTHAN, J. 1991 Zakladatelské dílo krále Přemysla Otakara II. v Rakousku a ve Štýrsku. Praha KUTHAN, J. 1994 Česká architektura v době posledních Přemyslovců. Města – hrady – kláštery – kostely. Vimperk MERIAN, M. 1650 Topographia Bohemiae, Moraviae et Silesiae. Franckfurt MĚŘÍNSKÝ, Z. 1977A Archeologické nálezy z výstavby obvodové komunikace v Jihlavě, Vlastivědný věstník moravský XXIX, 166–171 MĚŘÍNSKÝ, Z. 1977B Několik poznámek k počátkům města Jihlavy. In: Richter, M. (ed.), Středověká archeologie a studium počátků měst. Sborník příspěvků přednesených na celostátní konferenci středověkých archeologů v Hradci Králové 22.–27. září 1975, Praha, 122–128 MĚŘÍNSKÝ, Z. 1988 Počátky osídlení Brtnicka a nejstarší dějiny obce. In: Janák, J. (ed.), Dějiny Brtnice a připojených obcí, Brno–Brtnice, 13–49 MĚŘÍNSKÝ, Z. 1989 Století posledních Přemyslovců na Moravě a ve Slezsku ve světle archeologických výzkumů a nálezů, Archaeologia historica 14, 19–42 MĚŘÍNSKÝ, Z. 1990 Vývoj osídlení Jihlavska do 13. století (Nástin), Vlastivědný sborník Vysočiny, Oddíl věd společenských VII, 129–141

119

MĚŘÍNSKÝ, Z. 1993 Problematik der Entstehung der südmährischen Städte und deren Beziehungen zum donauländischen Gebiet. In: Marsina, R. (Hrsg.), Städte im Donauraum. Sammelband der Beiträge aus dem Symposion in Smolenice 30. 9.–3. 10. 1991 Bratislava–Preßburg 1291–1991, Bratislava, 55–62 MĚŘÍNSKÝ, Z. 2007 Hrad Rokštejn. Dějiny, stavební vývoj a výsledky čtvrtstoletí archeologického výzkumu 1981–2006. Brtnice–Brno MĚŘÍNSKÝ, Z. – ZUMPFE, E. 1998 Obchodní cesty na jižní Moravě a v Dolním Rakousku do doby vrcholného středověku, Archaeologia historica 23, 173–181 MICHNA, P. 1996 Přehled archeologických výzkumů na Moravě a ve Slezsku za rok 1995, Vlastivědný věstník moravský XLVIII, 302–314 MICHNA, P. 1999 Přehled archeologických výzkumů na Moravě a ve Slezsku za rok 1998, Vlastivědný věstník moravský LI, 399–406 NOVOTNÁ, D. 2006 Možná podoba nejstaršího kamenného domu v Jihlavě. In: Doležel, J. (ed.), Forum urbes medii aevi III, 230–241 NOVOTNÝ, B. 1977 Záchranný výzkum středověkých objektů v historickém jádru města Jihlavy (okr. Jihlava), Přehled výzkumů 1975, 84–86 RAZÍM, V. 1991 Městské hradby a formulářová sbírka přemyslovské královské kanceláře, Archaeologia historica 16, 171–177 RAZÍM, V. 1995 Fortifikace českých měst jako indikace jejich významu a postavení, Archaeologia historica 20, 9–22 RAZÍM, V. 1996 Sakrální stavby v systému obrany středověkých měst, Archaeologia historica 21, 151–168 RAZÍM, V. 2003 Znojmo – středověká hraniční pevnost. Nymburk RBM II Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae II. Emler, J. (ed.), Pragae 1912

RICHTER, M. 1975 České středověké město ve světle archeologických výzkumů, Archeologické rozhledy XXVII, 245–258 SAMEK, B. 1999 Umělecké památky Moravy a Slezska. 2. díl [J–N]. Praha SCHWAB, E. 1935 Alte Ansichten und Pläne von Iglau, Zeitschrift des Deutschen Vereins für die Geschichte Mährens und Schlesiens XXXVII, 1–10 SPURNÝ, F. 1988 Willenbergerovy veduty moravských měst. In: Frolec, V. (ed.), Rodná země. Sborník k 100. výročí Muzejní a vlastivědné společnosti v Brně a k 60. narozeninám PhDr. Vladimíra Nekudy, CSc., Brno, 343–351 STÖCKLOVÁ, J. – NOLL, J. 1994 Statická porucha brány městského opevnění v Jihlavě, Zprávy památkové péče LIV, 171–172 ŠEDO, O. – ZATLOUKAL, R. 1993 Jihlava, Křížová 14. Rkp. Nálezové zprávy Ústavu archeologické památkové péče Brno, Brno, uložen v Muzeu Vysočiny Jihlava ŠEDO, O. – ZATLOUKAL, R. 1997 Jihlava (okr. Jihlava), Ulice Křížová, parc. č. 188, 189, 190. Sídliště, výrobní objekty. Vrcholný středověk. Záchranný výzkum, Přehled výzkumu 38 (1993–1994), 204 ŠTĚPÁN, V. 1992 Nový pohled na přepadení Jihlavy v roce 1402, Vlastivědný sborník Vysočiny, Oddíl věd společenských VIII, 7–22 VÁVRA, I. 1969 Haberská cesta, Historická geografie 3, 8–32 VONDRÁK, J. 1994 Opravy městských hradeb v Jihlavě (Hradby 20. století), Vlastivědný sborník Vysočiny, Oddíl věd společenských IX, 215–232 VOSÁHLO, J. 1999 Přehled historie jihlavského hornictví. In: Dolování stříbra a mincování v Jihlavě, Jihlava, 52–65 VOŠAHLÍK, A. 1981 K počátkům stavebního vývoje měšťanských domů v Jihlavě, Památky a příroda 8, 449–470

Opevnění města Jihlavy v zrcadle archeologie ZATLOUKAL, R. 1996 Nález dvou středověkých pecí typu hypocaustum v minoritském klášteře v Jihlavě, Vlastivědný sborník Vysočiny, Oddíl věd společenských X, 11–34 ZATLOUKAL, R. 1997A Jihlava (okr. Jihlava), ulice Matky Boží, parc. č. 2443. Opevnění. Vrcholný středověk. Záchranný výzkum, Přehled výzkumů 38 (1993–1994), 210 ZATLOUKAL, R. 1997B Jihlava (okr. Jihlava), ulice Palackého 46, parc. č. 3317. Sídliště, město. Vrcholný středověk. Záchranný výzkum, Přehled výzkumů 38 (1993–1994), 206 ZATLOUKAL, R. 1997C Jihlava (okr. Jihlava), ulice Palackého, parc. č. 5919 a č. 6938. Opevnění. Vrcholný středověk. Záchranný výzkum, Přehled výzkumů 38 (1993–1994), 207–208

Befestigung der Stadt Jihlava (Iglau, Mähren) aus der Sicht der Archäologie

Zdeněk Měřínský ZATLOUKAL, R. 1998 Středověké hrnčířské pece z Jihlavy a okolí, Vlastivědný sborník Vysočiny, Oddíl věd společenských XI, 27–44 ZATLOUKAL, R. 1999A Jihlava (okr. Jihlava), ulice Kosmákova 43, parc. č. 2457, Přehled výzkumů 39 (1995–1996), 414–415 ZATLOUKAL, R. 1999B Jihlava (okr. Jihlava), ulice Kosmákova 45, minoritský klášter, parcela č. 2453, Přehled výzkumů 39 (1995–1996), 415–416

ZATLOUKAL, R. – ZIMOLA, D. 2002 Výzkumy mendikantských klášterů v Jihlavě. In: Jan, L. – Obšusta, P. (edd.), Ve stopách sv. Benedikta. Sborník příspěvků z konference Středověké kláštery v zemích Koruny české konané ve dnech 24.–25. května 2001 v Třebíči. Disputationes Moravicae 3, Brno, 255–274 ZIMOLA, D. 1998 Archeologické výzkumy v Jihlavě, Vlastivědný sborník Vysočiny, Oddíl věd společenských XI, 3–25

ZATLOUKAL, R. 1999C Jihlava (okr. Jihlava), ulice Palackého 53, parc. č. 3382, Přehled výzkumů 39 (1995–1996), 418–419 ZATLOUKAL, R. 1999D Jihlava (okr. Jihlava), ulice Věžní 1, parc. č. 2442/1, 2442/2, Přehled výzkumů 39 (1995–1996), 419–421

Jihlava (Iglau) entstand nach der Entdeckung der Silbererzlager in den Jahren 1234–1240 auf einem strategisch günstigen Felsvorsprung über dem kleinen Fluss Jihlávka und erhielt das Berg- und Stadtrecht. Die schnelle Entwicklung und der sich aus dem Abbau von Edelmetallen ergebende Reichtum setzt auch einen baldigen Aufbau der Stadtbefestigung voraus. Als 1270 Přemysl Otakar II. die Bauordnung erließ, wurde die Befestigung schon erbaut. In der ersten Phase ist mit einer einfachen Stadtmauer zu rechnen, was auch Ergebnisse archäologischer Grabungen bestätigen. An dem ehemaligen Minoritenkloster stand die Befestigungsmauer auf einer holzkohlereichen Schicht, die das Ergebnis der Waldrodung war, es gab dort aber auch Spuren einer Palisadenrinne einer wohl älteren Befestigung. Auch in der Křížová-Straße wurde eine 2,3–2,4 m dicke Befestigungsmauer und eine Stadtgrabenmauer festgestellt, die mit drei Basteien gefestigt waren, in der Palacký-Straße ist die Hauptbefestigungsmauer erst in das 3. Drittel des 13. Jahrhunderts datiert. Der Kern des Mutter-Gottes-Tors (8,6×8,36 m) stammt erst aus der 2. Hälfte des 14. Jahrhunderts, der Turm ist bis heute 23,6 m hoch. In den Jahren 1508–1509 wurde er in Stand gesetzt und mit einem Barbakan versehen (falls dieser nicht schon in der 2. Hälfte des 15. Jahrhunderts entstanden war). Die Hauptbefestigungsmauer nördlich des Tors (2,33 m dick) wurde um 1270 erbaut. Funde während der Errichtung der Umfahrungsstraße im Raum des untergegangenen Barbakans des Brtnicer Tors (aus dem Jahre 1536) belegten den dritten Befestigungsgürtel, der nur aus Veduten bekannt war. Die älteste Befestigung bestand wahrscheinlich aus Graben und Palisade, die durch eine gemauerte Befestigung abgelöst wurde. Die letztgenannte entstand spätestens am Anfang des letzten Drittels des 13. Jahrhunderts und ihre Beendigung hängt mit der Bauordnung Přemysl Otakars II. zusammen. Die Hauptbefestigungsmauer mit Fundamenten war 2,2–2,4 m dick, die Zwingermauer 0,8–1,1 m und der Stadtgraben war 16 m breit. Die Iglauer Befestigung erhielt im Verlauf des 14. Jahrhunderts einen Graben, unklar ist die Datierung der Türme der Hauptbefestigungsmauer (einige vielleicht ins 13. Jahrhundert) und der abgerundeten Basteien des Stadtgrabens. Im Verteidigungssystem der Stadt spielten auch Klöster eine Rolle. Den Stand der Stadtbefestigung im 1. Drittel des 15. Jahrhunderts zeigt das Fresko im Chor der Minoritenkirche (Überfall von Jihlava [Iglau] im Jahre 1402). Die Stadt hatte damals drei Haupttore (Spital-, Brtnicerund Mutter-Gottes-Tor) und zwei kleinere Tore, und bis auf eines wurden sie bei der Stadterweiterung im 19. Jahrhundert abgerissen. Der dritte, frühneuzeitliche Befestigungsgürtel wurde in den Jahren 1645–1647 mittels Basteibefestigung modernisiert, die weiter verbessert und nach 1783 schrittweise entfernt wurde.

120

Zdeněk Měřínský Bildbeschreibungen

Opevnění města Jihlavy v zrcadle archeologie Abb. 1 Jihlava (Iglau), Luftansicht vom Süden (2002). Fotoarchiv von Archaia Brno o. p. s. Abb. 2 Jihlava (Iglau), angenommener Umfang frühgotischer Bebauung rund um den Platz (nach Vošahlík 1981) am Ende des 13. Jahrhunderts mit der Bezeichnung erhaltener Reste der Stadtmauern, ergänzt durch Grabungen aus den Jahren 1988–2004. Hergerichtet nach Novotná 2006. Abb. 3 Jihlava (Iglau), Kosmákova-Straße Nr. 45, Minoritenkloster. Grundriss des Suchschnitts 1 mit dem Verlauf der Hauptbefestigungsmauer 900, der gegenseitigen Situierung der Öfen 02 und 03 und der Palisadenrinne 04. Hergerichtet nach Zatloukal 1996. Abb. 4 Jihlava (Iglau), Křížová-Straße Nr. 14. Situation des städtischen Befestigungssystems, die bei archäologischen Grabungen im J. 1993 freigelegt wurde. Nach Šedo – Zatloukal 1997 und Zatloukal 1998. Abb. 5 Jihlava (Iglau), Blick auf das Muttergottes-Tor vom Westen, von der Vorstadt in die Innenstadt. Fotoarchiv von Archaia Brno o. p. s. Abb. 6 Jihlava (Iglau), Blick vom Südwesten, ca. 2. Drittel des 18. Jahrhunderts (Ausschnitt). Öl auf Leinwand von unbekanntem Autor. Muzeum Vysočiny (Museum der Böhmischmährischen Höhen) Jihlava, Sign. Ji-25/C/567. Abb. 7 Jihlava, Barbakan des Brtnicer Tors mit Zubau und eingefriedetem Tuchmacherrahmenlager. Original im Staatlichen Bezirksarchiv Jihlava, Stadtverwaltung Jihlava, Magistrat – politische Registratur, J. 1822, Fasc. 4/8. Abb. 8 Jihlava, Rest der Westseite des Barbakans des Brtnicer Tors vor dem Abreißen in den Jahren 1955–1958 (Staatliches Bezirksarchiv Jihlava, Ph. 627; Muzeum Vysočiny Jihlava, Nr. des Negativs 15816).

121

Abb. 9 Jihlava (Iglau), Plan des Raums des Barbakans des Brtnicer Tors vor dem Anfang der Terrainherrichtungen. Gestrichelt ist der annähernde Verlauf der westlichen Befestigungsmauer des Barbakans bezeichnet, mit einem Kreuzchen die Stelle des Keramiksammelfunds. Nach Měřínský 1977a. Abb. 10 Jihlava (Iglau), Querschnitt durch das Befestigungssystem. 1 – Hauptstadtmauer, 2 – Burggrabenmauer, 3 – halbwalzenförmige Bastei der Burggrabenmauer, 4 – Böschung des Burggrabens, 5 – heute zugeschütteter Befestigungsgraben, 6 – halbwalzenförmige, in Richtung Stadt offene Bastei der Hauptstadtmauer. Nach Vondrák 1994. Abb. 11 Jihlava (Iglau), Himmelfahrtskirche des Minoritenklosters. Freske „Überfall der Stadt Jihlava im Jahre 1402“ auf der Epistelseite des Presbyteriums, die die Stadt vom Süden zeigt. Fotoarchiv von Archaia Brno o. p. s. Abb. 12 Modell von Jihlava (Iglau) intra muros in der 1. Hälfte des 15. Jahrhunderts, Blick vom Südwesten. Entwurf F. Hoffmann (1956), Realisation Muzeum Vysočiny Jihlava (H. Mayer), Ji-30/43. Abb. 13 Jihlava, U brány-Straße. Erhaltener Teil des Stadtgrabens und der Stadtmauer nördlich des Muttergottes-Tors (Staatliches Bezirksarchiv Jihlava, Ph. 226). Abb. 14 Jihlava (Iglau). Blick vom Südwesten, wohl aus dem 2. Drittel des 18. Jahrhunderts (Ausschnitt). A – St. Jakobs-Pfarrkirche, B – Jesuitenkirche des Hl. Ignaz von Loyola, C – Jesuitenheim, D – Kirche der Erhöhung des Hl. Kreuzes mit dem Dominikwanerkloster, E – Mariä Himmelfahrts – Kirche mit dem Minoritenkloster, F – Kapuzinerkloster, G – Heiligen-Geist-Kirche, H – Rathaus, I – Brtnicer Tor, K – Muttergottes-Tor, L – Spitaler Tor, M – Stadtspeicher. Archiv der Stadt Brünn, Fonds V3 die Mitrovský-Bibliothek, Vedutensammlung, Sign. 17a/41.

Abb. 15 Stadtplan von Jihlava (Iglau) durch Schweden belagert und die Belagerung durch das kaiserliche Heer im Jahre 1647. Originaldruck, Staatliches Bezirksarchiv Jihlava, Plansammlung – Stadt Jihlava, Sign. 1–2. Abb. 16 Befestigung der Stadt Jihlava (Iglau) im Jahre 1648. Staatliches Bezirksarchiv Jihlava, Plansammlung – Stadt Jihlava, Sign. 1–1. Abb. 17 Jihlava (Iglau), Schema der Stadtbefestigung aus dem Jahre 1648. Das Nationale Denkmalamt, der Zentralarbeitsplatz. Abb. 18 Jihlava (Iglau), Blick auf die Stadt vom Osten aus dem 1. Viertel des 18. Jahrhunderts (Ausschnitt). Archiv der Stadt Brünn, Fonds V3 die Mitrovský-Bibliothek, Vedutensammlung, Sign. 17/41. Abb. 19 Jihlava, plán pevnosti na Carte Particulie`re de la Moravie Divisée en Six Cercles avec les Principaux Postes de ce Marquisat pour ľjintelligence de la Guerre presente a Paris. Par et Chez le S r. le Rouge, Ing r. Geographe du Roy Rue des grands Augustins vis a vis le panier fleuri 1742 (Paris). Avec Privi. du Roy. Suivant l’Original de M r. Muller jngenieur de S. M. J. od Le Rouge George Louis (†1778) z Hannoveru. Archiv autora Abb. 20 Jihlava (Iglau), Blick auf die Stadt vom Süden, Zeichnung von F. B. Werner aus der Mitte des 18. Jahrhunderts. Sammlung der Universitätsbibliothek Breslau, zerstört.

Opevnění města Jihlavy v zrcadle archeologie

Recommend Documents