Říše temnot Lovci zla také v tištěné verzi
Objednat můžete na www.fragment.cz
L. J. Smith Říše temnot – Lovci zla – e-kniha Copyright © Fragment, 2013 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
ŘÍŠE TEMNOT… LÁSKA NIKDY NEBYLA TAK NEBEZPEČNÁ. ŘÍŠE TEMNOT není žádné konkrétní místo. Trvale nás obklopuje. Tvorové z Říše temnot jsou krásní, smrtelně nebezpeční a pro lidi neodolatelní. Váš nejlepší přítel může být jedním z nich – jak zdrcující. Zákon Říše temnot je naprosto jasný: lidé se nikdy nesmějí dozvědět, že Říše temnot existuje. A její příslušníci se nesmějí zamilovat do člověka. Porušení zákona má strašlivé důsledky. Toto jsou příběhy o tom, co se stane, když někdo poruší pravidla.
Pro Lolly Carterovou
1. KAPITOLA Stalo se to v den, kdy Rashel slavila páté narozeniny. „Můžeme jít do tunelů?“ Narozeniny slavila v zábavním parku, kde bylo spousta druhů prolézaček, o kterých se jí ani nesnilo. Matka se usmála. „Dobře, kočičko, ale dej pozor na Timmyho. Není tak rychlý jako ty.“ Tohle byla poslední slova, která od své matky slyšela. Ale zrovna tohle Rashel připomínat nemusela. Vždycky se o Timmyho starala: byl o celý měsíc mladší než ona a ještě ani nechodil do mateřské školky. Měl jemné černé vlasy, modré oči a velice milý úsměv. I Rashel měla tmavé vlasy, ale její oči byly zelené. Zelené jako smaragdy, jak říkala její maminka. Zelené jako kočičí. Prolézali tunelem a ona se v jednom kuse ohlížela dozadu. Jakmile se dostali k dlouhé řadě kluzkých schodů potažených vinylem, ze kterých by mohl spadnout, natáhla ruku, aby mu pomohla. Timmy se na ni zářivě usmál. Modré oči mu svítily obdivem. Oba vyšplhali až nahoru a Rashel jeho ruku pustila. Zamířila k pavučině, velké místnosti plné provazů a sítí. Každou chvíli se podívala vypouklým oknem v jednom z tunelů a pozorovala svoji matku, která na ni zdola mávala. Ale pak k ní přišla jiná matka, začaly se spolu bavit a Rashel se tam přestala dívat. Pomyslela si, že rodiče prostě nejsou schopní najednou mluvit a mávat. Soustředila se na prolézání tunelem, který páchl jako igelitová taška se starými ponožkami. Napadlo ji, že v tunelu je schovaný králík. A nespustila oči z Timmyho. Nakonec se dostali ke spodní části pavučiny. Ocitli se až na konci prolézaček. Kolem nebyly žádné děti, ani velké, ani malé, a byl tu klid. Nad Rashel byl napnutý bílý provaz a na něm v pravidelných vzdálenostech uzly. Táhl se do výšky, až k samotné pavučině. „Dobrá, ty tady zůstaň. Já vylezu nahoru a pak budu sledovat, jak ti to jde,“ řekla Timmymu. Jednalo se o nevinnou lež. Popravdě, ani ji nenapadlo, že by to Timmy zvládl, a kdyby na něj čekala, nikdo z nich by se nahoru nedostal. „Ne, já nechci, abys tam lezla beze mě,“ odpověděl Timmy. V jeho hlase byl náznak strachu. „Bude to trvat jen vteřinku,“ řekla Rashel. Dobře věděla, čeho se bojí, a proto dodala: „Žádné velké děti ti na pomoc nepřijdou.“ Timmy zaváhal. Rashel zamyšleně dodala: „Copak ty nechceš polárkový dort, až se vrátíme k nám domů?“ Vůbec to neměla být skrytá hrozba. Timmy vypadal zmateně. Pak si ztěžka povzdechl a přikývl. „Dobře. Počkám.“ A to byla jeho poslední slova, která Rashel slyšela. Vyšplhala na provaz. Bylo to mnohem obtížnější, než si představovala, ale jakmile se dostala nahoru, zalil ji báječný pocit. Celý svět se skládal z propletené masy pohybujícího se pletiva. Musela se držet oběma rukama, aby udržela rovnováhu. Pokusila se obtočit nohu kolem nepříjemně roztřeseného lana. Cítila, jak kolem ní proudí vzduch, cítila sluneční paprsky. Vesele se zasmála, zhoupla se a rozhlédla po barevných umělohmotných tunelech všude kolem ní. Když se znovu podívala dolů, Timmy byl pryč.
Rashel se sevřel žaludek. Musí tam být. Slíbil jí, že počká. Ale on zmizel. Ze svého místa viděla celý prostor pod pavučinou, ale ten byl prázdný. Dobrá, určitě vlezl do tunelu a vrátil se. Rashel rychle lezla od jednoho záchytu k druhému, vrávorala a kymácela se, až se nakonec dostala k lanu. Pak sešplhala dolů, strčila hlavu do tunelu a v šeru přivřela oči. „Timmy?“ Její hlas zněl jako tlumená ozvěna. Nedostala žádnou odpověď, a kam dohlédla, byl tunel prázdný. „Timmy?“ Rashel se udělalo špatně od žaludku. V duchu slyšela matčina slova, Dej pozor na Timmyho. Ale ona ho neuhlídala. Touhle dobou mohl být kdekoliv, ztracený v obrovském bludišti. Možná brečel, možná ho komandovaly větší děti. Nebo šel dokonce žalovat její matce. V té chvíli uviděla tu díru. Byla dost velká, aby jí prolezlo čtyřleté nebo velmi štíhlé pětileté dítě. Otvor mezi dvěma polstrovanými stěnami vedl ven. A Rashel okamžitě věděla, že tudy zmizel Timmy. Přesně to se mu podobalo. Najít nejrychlejší cestu ven. Nejspíš byl na cestě k její matce. Rashel byla na svých pět let hodně štíhlá. Protáhla se otvorem, jen jednou se zasekla. Celá udýchaná se ocitla venku, v přítmí plném prachu. Chystala se vyrazit k východu z areálu, když si všimla cípu stanu, který se třepetal ve větru. Stan byl vyrobený z lesklého vinylu a jeho červeno-žluté pruhy byly mnohem jasnější než umělá hmota tunelů. Uvolněný cíp se pohyboval ve vánku a Rashel napadlo, že ho kdokoliv může zvednout a vejít dovnitř. Timmy by tam nešel, pomyslela si. To se k němu vůbec nehodilo. Ale přesto ji přepadl podivný pocit. Zírala na cíp stanu a váhala. Ve vzduchu byl cítit prach a vůně popcornu. Nebojím se, říkala si v duchu a plížila se dopředu. Opřela se do stanu vedle uvolněného cípu, aby zvětšila otvor. Natáhla krk a nakoukla dovnitř. Byla velká tma, než aby něco viděla, ale vůně popcornu zesílila. Rashel postupovala dál a dál, až se ocitla přímo ve stanu. Pak si její oči zvykly na šero a ona zjistila, že není sama. Ve stanu byl vysoký muž. Na sobě měl dlouhý světlý nepromokavý plášť, i když uvnitř bylo teplo. Rashel si vůbec nevšiml, protože měl hlavu sehnutou, držel něco v náruči a cosi s tím dělal. A pak zjistila, co provádí, a okamžitě si uvědomila, že dospělí lhali, když tvrdili, že lidožrouti a příšery a věci z pohádkových knížek neexistují. Protože vysoký muž držel Timmyho a jedl ho.
2. KAPITOLA Jedl ho nebo něco dělal zuby. Trhal a nasával. Vydával zvuky jako Pal, když hltá svoje psí jídlo. Rashel na chvíli ztuhla. Celý svět se změnil a všechno jí připadalo jako ve snu. Pak uslyšela, jak někdo křičí. Zabolelo ji v krku a ona si uvědomila, že to je ona. Najednou se na ni vysoký muž podíval. Zvedl hlavu a podíval se. A ona věděla, že jeho tvář ji bude navždycky strašit ve snech. Ne snad proto, že by byl ošklivý. Ale měl vlasy rudé jako krev a oči mu zlatě zářily. Jako zvířeti. Bylo v nich světlo, které se nepodobalo ničemu, co kdy viděla. Dala se na útěk. Nebylo správné, že chce opustit Timmyho, ale byla příliš vyděšená, než aby zůstala. Nebyla ani trochu statečná; byla jen malé dítě a nemohla si pomoct. Otočila se, protáhla se otvorem a pořád křičela. Skoro se protáhla. Hlavu i ramena už měla venku a viděla, jak se před ní zvedají tunely z umělé hmoty – ale pak ji nějaká ruka popadla za košili. Rashel proti ní byla bezmocná jako kotě. Ale ve chvíli, kdy ji ruka táhla zpátky do stanu, cosi zahlédla. Svoji matku. Ta právě obcházela roh jedné prolézačky. Vtom zaslechla, jak Rashel křičí. Maminka měla rozšířené oči, otevřenou pusu a běžela jako o život. Utíkala zachránit Rashel. „Mamííííííííí!“ zaječela Rashel. Ale pak se ocitla zpátky ve stanu. Muž ji odhodil na stranu stejně lehce, jako když dítě v mateřské školce zahodí zmačkaný kus papíru. Rashel dopadla tvrdě na zem a ucítila bolest v noze. Normálně by se rozbrečela, ale teď si toho sotva všimla. Zírala na Timmyho, který ležel na zemi kousek od ní. Timmy vypadal divně. Byl jako hadrová panenka, ruce a nohy mu volně visely. A byl hrozně bledý. Jeho oči upřeně zíraly do stropu stanu. Na krku měl dva velké otvory, všude kolem nich byla krev. Rashel začala naříkat. Byla příliš vyděšená, než aby znovu začala křičet. Ale v té chvíli uviděla denní světlo, ve kterém stála nějaká postava. Maminka. Maminka odhrnula cíp stanu. Maminka vešla dovnitř a hledala Rashel. A tehdy se stala ta nejhorší věc. Nejhorší a nejdivnější. Něco, čemu na policii nikdo neuvěřil, když to Rashel později vyprávěla. Rashel viděla, jak matka otevřela pusu a chystala se něco říct. A pak uslyšela hlas, ale nebyl to hlas její matky. A nebylo to řečeno nahlas. Znělo to uvnitř její hlavy. Stůj! Nic špatného se tu neděje. Ale musíš zůstat úplně, úplně bez hnutí. Rashel pohlédla na vysokého muže. Jeho ústa se nepohnula, ale hlas patřil jemu. Podívala se na něj i matka a její výraz se začal měnit. Tvářila se uvolněně a... hloupě. A ani se nepohnula. Pak vysoký muž uhodil maminku ze strany do krku, ona upadla a hlava se jí nepřirozeně stočila. Vypadala jako rozbitá panenka. Její tmavé vlasy ležely v prachu. Když to Rashel viděla, připadala si ještě víc jako ve snu. Její matka byla mrtvá. Timmy byl mrtvý. A muž se teď díval na ni. Jsi klidná, ozval se hlas v její hlavě. Nemáš strach. Chceš jít přímo ke mně. Rashel cítila, jak ji hlas ovládá. Táhl ji pořád blíž a blíž. Nutil ji, aby byla klidná, aby se nebála. Nutil ji, aby zapomněla na svoji matku. Ale pak uviděla mužovy zlaté oči, a ty byly velmi hladové. Najednou si uvědomila, co s ní chce udělat.
Mě ne! Přestala ten hlas poslouchat a znovu skočila k otvoru ve stanu. Tentokrát se jí podařilo dostat ven. A vrhla se přímo k díře ve stěně. Přemýšlela úplně jinak než kdy dřív. Rashel, která viděla, jak její matka upadla, byla uzamčená někde uvnitř a plakala. Tohle byla nová Rashel, která se zoufale soukala otvorem do místnosti s pavoučí sítí. Chytrá Rashel, která věděla, že nemá cenu brečet, protože tam nebyl nikdo, koho by to zajímalo. Maminka už jí pomoct nemohla, takže se musela zachránit sama. Cítila, jak ji nějaká ruka chytla za kotník tak pevně, že jí málem praskly kosti. Škubla s ní a snažila se ji vytáhnout z otvoru ve zdi. Rashel do té ruky vší silou kopla, a pak se jí vykroutila. Přišla při tom o botu i o ponožku, ale vtáhla nohu do místnosti. Vrať se! Musíš se okamžitě vrátit! Připomínalo jí to přísný hlas učitele. Nebylo snadné ho neposlechnout. Ale Rashel se už hnala k plastovému tunelu, který byl přímo před ní. Lezla rychleji než kdy dřív, odírala si kolena a odstrkovala se bosou nohou. Když se dostala k prvnímu vyboulenému oknu, viděla, jak se na ni dívá nějaká tvář. Byl to ten vysoký muž. Upřeně na ni zíral. Když ho míjela, bouchl do plastového tunelu. Celé její nitro zaplavil strach. Začala se plazit rychleji a cestou ji doprovázelo bouchání na tunel. Teď se ocitl pod ní. Držel se jí. Rashel minula další okno a podívala se dolů. Uviděla jeho vlasy, které se leskly ve slunci. Viděla jeho bledou tvář, která ji pozorovala. A jeho oči. Slez dolů, ozval se hlas. Už nezněl přísně. Byl milý. Slez dolů a zajdeme si na zmrzlinu. Jakou zmrzlinu máš nejradši? V té chvíli Rashel pochopila, jak dostal Timmyho do stanu. Lezla dál, nezastavila se. Ale nemohla se ho zbavit. Pořád ji sledoval, byl přímo pod ní a čekal, až vyleze ven nebo až se dostane k místu, kde by mohl sáhnout dovnitř a chytit ji. Nahoru. Musím se dostat nahoru, pomyslela si. Pokud měla na výběr, pohybovala se instinktivně, jako kdyby jí nějaký šestý smysl napovídal, kterým směrem má zabočit. Prolézala zahnutými tunely, rovnými tunely i tunely, které se houpaly, protože byly vyrobené ze spletených provazů. A nakonec se dostala do místa, kde už to výš nešlo. Ocitla se ve čtvercové místnosti s polstrovanou podlahou a sítěmi zavěšenými na stěnách. Byla na začátku prolézaček. Viděla rodiče, kteří v malých skupinkách postávali nebo posedávali venku. Cítila vítr. Pod ní byl vysoký muž a díval se nahoru. Čokoládové sušenky? Slané brambůrky? Žvýkačku? Ten hlas vyvolával v její mysli představy. Chutě. Rashel se zoufale rozhlédla. Byl tu obrovský rámus. Všechny děti na prolézačkách ječely. Kdo by si jí všiml, kdyby začala křičet? Mysleli by si, že se baví. Prostě jenom slez dolů. Přeci víš, že jednou budeš musel vylézt. Rashel se podívala do bledé tváře, která byla otočená směrem k ní. Oči vypadaly jako tmavé díry. Byly hladové. Trpělivé. Sebejisté. Věděl, že ji dostane. On vyhraje. Nemohla přijít na způsob, jak ho přelstít. A pak dostala nápad a udělala jedinou věc, kterou může pětileté dítě použít proti dospělému.
Strčila ruku mezi hrubá lana, která tvořila síť, a sedřela si při tom kůži. Prostrčila tam celou malou paži a ukázala na vysokého muže. A pak začala ječet, jako nikdy v životě. Vydávala pronikavé zvuky, které prořízly šťastné výkřiky ostatních dětí. Ječela přesně tak, jak ji to naučila paní Bruceová z mateřské školky pro případ, že by ji obtěžoval neznámý člověk. „Pomozte míííí! Pomozte míííí! Támhleten pán se mě chtěl dotýkat!“ Nepřestala ječet a nepřestala na něj ukazovat. A lidi se na ni podívali. Ale neudělali nic. Jen na ni zírali. Dívala se na ni spousta tváří, a nikdo se nepohnul. Svým způsobem to bylo mnohem horší než všechno, co se stalo před tím. Oni ji slyšeli, ale nikdo jí nešel na pomoc. Pak uviděla nějaký pohyb. Nebyl to úplně dospělý člověk, jen velký kluk. Na sobě měl stejnou uniformu, jakou nosil Rashelin otec, než zemřel. To znamená, že to je námořník. Zamračil se a s rozhněvanou tváří se vydal k vysokému muži. V té chvíli, jako kdyby potřebovali příklad, se pohnuli i ostatní lidé. Pár mužů, co vypadali jako otcové rodin. Žena s mobilním telefonem. Vysoký muž se otočil a rozběhl se. Přikrčil se pod prolézačky a zamířil ke stanu, ve kterém byla Rashelina matka. Pohyboval se velmi rychle, mnohem rychleji než ostatní lidé z davu. Ale než se úplně vytratil, vyslal do Rashelina mozku zprávu. Uvidíme se později. Když konečně zmizel, Rashel padla na síť. Cítila, jak ji hrubé provazy štípou do obličeje. Zdola na ni volali lidé, děti přímo za ní si šeptaly. Nic z toho ji nezajímalo. Teď se mohla rozbrečet, protože byla v bezpečí, ale jako by neměla žádné slzy. Na policii to nebylo jednoduché. Byli tam dva úředníci, muž a žena. Žena Rashel trochu věřila. Ale pokaždé, když se podle očí zdálo, že ji začíná brát vážně, zavrtěla hlavou a řekla: „Ale co ten muž vlastně s Timmym udělal? Broučku, miláčku, já vím, že to je příšerné, ale snaž se vzpomenout si.“ Muž jí nevěřil ani trošku. Rashel je oba odvedla do zábavního parku. Ve stanu našli jen její matku se zlomeným vazem. Timmy tam nebyl. Rashel si nebyla jistá, ale napadlo ji, že ho muž odnesl. Nechtěla myslet na to, proč by to dělal. Nakonec ji policie dovezla k pratetě Corinně. K jedinému příslušníku rodiny, který jí zůstal. Teta Corinna byla stará. Když Rashel objala, její kostnaté ruce ji tlačily a ona se rozbrečela. Zavedla Rashel do ložnice plné divných vůní a dala jí lék na spaní. Vypadal jako sirup na kašel, ale znecitlivěl jí po něm jazyk. Rashel počkala, až tetička Corinna odejde, a pak ho vyplivla do dlaně, kterou si utřela do prostěradla dole pod matrací. Potom si pažemi objala kolena, zůstala sedět a zírala do tmy. Byla tak malá, tak bezmocná. To byl problém. Jestli se vrátí, nic proti němu nezmůže. Protože on se určitě vrátí.
