Lovci mustangů Lee McGiffinová
© Lee McGiffin, 1965 Translation © Jan Beránek, 1972 Illustrations © Radomír Kolář, 1972
KAPITOLA 1 Díval se, jak se kolem něho řítí stádo mustangů, jak dlouhé hřívy a ohony zdivočelých koní poletují v horkém větru, jak nádherný bílý hřebec pohání svoje klisny k rychlejšímu trysku: prokvetlé hnědky, myšačky, šedohnědky, plavačky i vranky. Cítil, jak jeho grošák klopýtá pod propoceným sedlem. Pečlivě stočené laso bylo v jeho ruce zas jednou k nepotřebě. Bílý hřebec opět unikl. Tu se něčí ruka dotkla jeho ramene a vrátila Andrewa Taylora, poslíčka nakladatelství Finch a spol. v New York City, nazpět do skutečnosti Broadwaye a Washingtonova náměstí, jež nevlídně nakukovala dovnitř oknem skladu knih. Kolem zahrčelo několik kočárů s vybraným spřežením ryzáků. Těžký valník tažený párem clydesdaleských koní rachotil k jihu. Mustangové, prérie a horký vítr byli nenávratně pryč. Jediný zápach kůže vycházel z jeho vlastních střevíců, jež stály příliš blízko kamen. Místo slunce tu v kalném říjnovém ránu zářila jen lampa a jediným nebezpečím, kterému musel čelit, byl hněv pana Amose Finche, jenž sebral Andyho šestákový román Lovec mustangů a se zjevným odporem prolistoval pár stránek. Andrew vyskočil a chrlil ze sebe slova rychleji, než mohli pádit jeho vysnění mustangové. „Rozdělal jsem oheň, pane, vyčistil pera, naplnil kalamáře, utřel stoly a srovnal knihy.“ Pan Finch šestákový román s plesknutím zaklapl. „Račte do mé kanceláře, pane Taylor.“ Andy následoval štíhlou, vzpřímenou postavu ve vybraném černém obleku kolem vysokých regálů s knihami a vzhůru po schodech do kanceláře šéfa vydavatelství. Plameny mohutného krbu tam svými odlesky šlehaly po temných panelech stěn. Nu, aspoň ten oheň byl v nejlepším pořádku. Chlapec pospíšil zažehnout velikou lampu a doufal, že ho nepostihne vyhazov hned v osm hodin ráno. Pan Amos Finch roztřásl šosy svého kabátu, usedl ke stolu,
upravil si manžety a pokynul Andymu, aby se posadil do křesla naproti. „Tak mi povězte,“ řekl, dívaje se na křiklavou obálku Lovce mustangů, „proč musíte louskat právě tenhle laciný krvák, když jsem výslovně zakázal, aby se něco podobného v této budově vůbec objevilo?“ Andrew se nepohodlně tísnil v křesle, vyhrazeném zpravidla návštěvám autorů. „Přišel jsem trochu brzo, pane. Udělal jsem všechnu práci, než se začli trousit ostatní.“ „To vidím, pane Taylor. Zatopil jste znamenitě. Jen bych si přál, aby také výběr vaší četby byl trochu na výši. Kde se tu vzala tahle nechutná kniha?“ „Koupil jsem ji za polovic loni ve škole od spolužáka. Je to opravdu moc pěkný příběh. Je to o jednom chlapíkovi, co chytá mustangy, zdivočelé koně v prériích Západu. A on –“ Pan Finch odhodil Lovce mustangů do koše na odpadky. „Znám moc dobře Beadlovou knižnici šestákových románů pro chlapce, pane Taylor. Píšou to lidé, kteří o západním pomezí nemají ani potuchy, je to všechno spíše výmysl než skutečnost.“ „Ale pane Finch, vždyť je tam jenom čistá pravda, ten lovec mustangů nakonec toho bílého hřebce přece jen dostane, abyste věděl! Roztočí smyčku a – „ Andy se postavil a zdvihl paži, jako by chtěl vrhnout laso. „Posadte se, pane Taylor! Myslím, že bude nejlíp, když spolu pohovoříme o vaší budoucnosti. Přišel jste k nám koncem května s doporučením od pana Johna Bensona z Bostonu, bratra slečny Sáry Bensonové, vaší tetičky, u které teď bydlíte, že ano?“ „Ano, pane řediteli.“ „A vzhledem k jistým finančním potížím je nutno, abyste rok po ukončení základní školy pracoval, dříve než vstoupíte na akademii. Vy jste, jak tuším, sirotek, kterého předtím vydržovali příbuzní na soukromé škole a který je již nyní zapsán pro příští školní rok na Wickhamovu akademii. Potom se máte stát posluchačem Harvardovy university. Říkám to správně?“ „Ano, pane.“ Andy neměl, co by k tomu dodal, protože pan Finch
znal všechna fakta, ale nic z těch trýznivých maličkostí, jež je doprovázely. Nevěděl, že Andrew šel z ruky do ruky jako košíček s ovocem, pokud vůbec jeho paměť sahala: napřed strýček Fred v Buffalu, pak strýc John v Bostonu, pak tetička Ruth ve Washingtonu a teď v posledních čtyřech letech tetička Sára v New Yorku. Andy byl také přesvědčen, že pan Finch nemůže mít představu o tom, jak je člověku, když zná svou matku jenom z vybledlého obrázku a otce jen podle jména. A pan Finch jistě nikdy neslyšel, jak dospělí měnili téma rozhovoru, když se Andy zeptal na svého otce. Jak by mohl pan Finch vědět, že kdykoli se příbuzenstvo sešlo, vždycky se šeptalo něco o tom „toulavém chlapovi“ a o té „druhé straně za horama“! A že když se jednou zeptal strýčka Johna, jak tatínek umřel, nedostal na to žádnou odpověd; strýček mu dal prostě deseticent, aby si koupil cukroví. „Tak tedy,“ řekl pan Finch, „měl byste číst raději klasiky. Místo toho si vyberete tenhle otřelý šestákový román. Pročpak?“ Andy cítil, jak mu jeho plavá nepoddajná patka neustále spadává do očí, když se krčil v křesle. Nemohl přece říci panu Finchovi, kolik hodin už proseděl ve veřejné knihovně Johna Astora nad vším, co vůbec kdy bylo vytištěno o Indiánech – od Francise Parkmana až po časopisy o Dalekém západě vydávané v Anglii. A ani to, že už přečetl kdejakou knihu o koních. Ticho se prohlubovalo a konečně Andy zdvihl oči a viděl, že se přísnost ve tváři pana Finche rozplynula. „Mám rád koně, pane Finch. Ale jakživ jsem žádného vlastního neměl. Řečtina a latina mě nebaví. Nechci jít na Harvardovu universitu. Chci na Západ!“ Pan Finch si pohladil úhlednou bradku. „Všichni chlapci ve vašem věku mají rádi koně, pane Taylor. A snad všichni do jednoho sní o západním pomezí, ať jsou odkudkoli.“ Andrew už měl na jazyku: „Ano, pane řediteli, vždyť ono mě to časem taky přejde,“ – ale oči pana Finche se zatoulaly kamsi do dálky. „Já snil ve vašem věku o mořích. Utekl jsem z domova a nalodil se na pěknou plachetnici, jež mířila na Jamajku.“
Andy sjel na okraj křesla. „A opravdu jste se na tu Jamajku dostal?“ „Vůbec ne. Přepadla mě tak silná mořská nemoc, že jsem byl rád, když mě posadili na loď, která se vracela do Bostonu. Sen je často mnohem přitažlivější nežli skutečnost. Zapamatujte si to, pane Taylor.“ Andy se zvedl, cítil, že rozhovor je u konce. „Ano, pane řediteli.“ Šedovlasý vydavatel sáhl do zásuvky stolu. „Myslím, že jste nedávno dovršil svůj patnáctý rok, pane Taylor. Vezměte si ode mne prosím jako dárek tento přetisk knihy George Catlina, amerického malíře, který prožil osm let mezi Indiány v prériích. Uvidíte, jak nádherné jsou ty jeho kresby a jak vynikajíc! je jeho próza. Ve vašem věku mě tahle kniha přímo fascinovala.“ „Moc vám děkuji, pane řediteli! Jsou dnes nějaké pochůzky?“ Pan Finch otřel pero o kalamář. „Ano, dole máte balíček s knihami pro kapitána Kinga na palubě Hvězdy Texasu. Připlula z Galvestonu a právě kotví v doku na Jižní třídě.“ „Hned tam doběhnu, pane Finch.“ Z radosti nad tím, že nebyl propuštěn z práce, vyřítil se Andy z kanceláře, vrazil do postarší sekretářky a žuchnul do brlení účtárny, jak pádil dolů po schodech. Knihu od pana Finche a svůj oběd v papíru si zanesl do odlehlého koutku skladu, podíval se, jak venku mrholí, a zachumlal se do pláště a šály. Zvonek nad dveřmi se rozklinkal, když vyklouzl na ulici s balíčkem knih pro kapitána Kinga. Byla na něm nalepena doručenka s datem a zpáteční adresou: Vydavatelství Amos Finch a spol., 713 Broadway, dne 1. října 1873. Andy se rozběhl, když zaslechl rachot omnibusu koňské dráhy, skočil na plošinu a razil si cestu do nacpaného, žlutě a šarlatově obarveného vagónu. Za šest a půl centu se mohl každý svézt. Pro ty, kdo neměli vlastního koně s kočárem, bylo to daleko výhodnější než se trmácet po špinavých, odpadem zanesených chodnících. Jak cestou ubíhaly bloky domů, zahlédl tu a tam krásné plnokrevníky klusající do Central Parku, kam jezdili džentlmeni závodit a cvičit své koně. Lehké dvoukolky, těžké fasuňky, valníky i
kočáry jezdily sem tam po Broadwayi, prudce brzdily, nakláněly se na bok, předjížděly nebo se řadily do proudu dopravy, která houstla, provázena hulákáním kočích, práskáním bičů a povykováním drožkářů. Andy, postrkován ve vagónu nakládači, námořníky a dokařskými dělníky, svíral urputně svůj balíček, dokud omnibus nezastavil v Battery, na jižním cípu ostrova Manhattan. Zbytek davu z omnibusu se vyvalil do mokrého rána. Schovávaje knihy pod kabátem, loudal se na západ směrem k Jižní třídě, kde rychlé štíhlé plachetnice, těžké nákladní koráby, výletní parníky, rybářské čluny i poštovní lodě trčely do výše nad doky, téměř přes ulici svými příděmi. Studený vítr přihnal lehké mraky mlhy a les stěžňů se jakoby naráz proměnil v tenké přízraky stromů. Ať se Andy namáhal jakkoli, nikde nemohl rozeznat Hvězdu Texasů. Natahoval krk ke strmým, sešlým trupům lodi a vlekl se dál, až v mlze na kohosi narazil a uslyšel drsnou výstrahu: „Koukej na cestu, ty suchozemský nemehlo! Málem bys člověku podrazil nohy!“ Z oblaku mlhy se vynořil chlapec v krátkém vlněném svrchníku, s námořnickou brašnou přes rameno. „Odpusť, neviděl jsem tě,“ řekl Andy. „Hledal jsem Hvězdu Texasu z Galvestonu.“ „Na tý já právě sloužím Co ty můžeš pohledávat na Hvězdě Texasu?“ „Nesu knihy z nakladatelství Amos Finch pro kapitána Kinga.“ Chlapec okukoval Andyho druhý nejlepší oblek krátký převlečník, nízký švihácký klobouk. „Vidíš, a já bych hádal, že seš pasažér. Tak pojď se mnou! Dělám tu na lodi číšníka a zrovna se vracím z dovolenky. Panečku, to je město, tenhle New York! To se ví, že sem se svezl taky v tom novým rychlovýtahu v Equitable Buildingu. Fí-í, to je kalup! Pět poschodí najednou!“ Ještě když vedl Andyho temnou chodbičkou ke kapitánově kajutě, brebentil o divech obrovského Stewartova obchodního domu na Broadwayi, o jídelnách ústřic a o přepychových vilách na Páté avenue.
„Díky za doprovod,“ řekl Andy. „Nevím ani, jak se jmenuješ.“ Chlapec napřáhl širokou dlaň. „Sam Dalton. A hele, to chodíš pořád takhle vyfintěnej?“ „Já jsem Andrew Taylor. Dělám u Amose Finche poslíčka. Šéf si přeje, aby u něho každý vypadal jako džentlmen!“ Sam pokýval hlavou a zaklepal na dveře. „To musí vypadat, jako když je pořád neděle.“ Zmizel, sotva kapitán King otevřel dveře. „Aha, knihy od Finche. Ale radši bych viděl novýho pasažéra, to mi věř. Mrzí mě, že zítra odplujem s jednou kajutou prázdnou. Opravdu by sis nechtěl udělat výlet do Texasu?“ Andy nahmatal v kapse poslední deseticent ze svého týdenního dvoudolarového výdělku. „Děkuju vám, kapitáne, ale já na to nemám, abych si cestoval po Texasu.“ Smích kapitána Kinga zazvonil o mosazné knoflíky jeho uniformy. „Mladíku, v Texasu se necestuje. Tam si člověk prostě sedne na koně a jede, kam až oko dohlédne. A cestou se setká jen s mustangy, bizony, Komanči, s vichřicemi a se sluncem dost horkým, aby upeklo chlapa v sedle!“ Celou cestu do města ležela Andymu v hlavě kapitánova slova. Myslel na bizony, když předával v tiskárně nějaké korektury. Viděl před sebou Komanče, když doručoval několik knih do Vanderbiltova domu na Páté avenue, a měl hlavu plnou mustangů, když večer připravoval oheň, zhasínal lampy a zavíral okenice nakladatelství Finch a spol. Konečně se vydal k domovu za Washingtonovým náměstím, kde spořádá, jak věděl, vydatnou večeři a půjde spat. Ale dnes večer ho neuvítal zvídavý hlas tetičky Sáry. Místo ní vysupala po schodech paní Bradfordová, která vedla v domě vznešený penzión, a vysvětlila Andymu, že jeho tetička musela odjet narychlo do Albany k nemocné sestře a že se tam zdrží asi týden. Andy má zatím řádně chodit do práce, jíst vydatnou stravu a nosit šálu, když je zima. „A hlavně,“ ukončila paní Bradfordová, „každý den jí máte napsat dopis. Koneckonců, vždyť taky za vás odpovídá, ne?“ Andy ujistil paní Bradfordovou, že se bude řídit vyslechnutými
pokyny, a s úlevou se díval, jak spěchá vyhubovat kuchařce. Vykoupal se, vzal si čistou košili, sešel dolů k večeři a už se těšil, jak bude mít celý večer pro sebe a jak si počte v knize od pana Finche. Když se po večeři rozloučil a chtěl proklouznout po schodech nahoru, paní Bradfordová mu ještě znovu připomněla: „Pamatujte, Andrew, dnes večer musíte napsat tetičce!“ Sotva vstoupil do tetiččina parádního pokoje v průčelí domu, kniha o severoamerických Indiánech ho začala neodolatelně lákat, ale neustále opakovaná slova „povinnost k příbuzným“ ho přece jen zahnala k psacímu stolu, kde spěšně načmáral, co celý den dělal. Teprve když se podepsal, uvědomil si, že nezná adresu tetičky z Albany. Ve zmatku začal shánět knihu s koženou vazbou, kam se zapisovaly adresy přátel a příbuzných. S ostychem otevřel stůl i zásuvky šatníku, ale nic nenašel. No ovšem, napadlo ho, teta Sára jistě vzala knihu s sebou! A tu si vzpomněl, že kdysi zahlédl její dopisy, převázané pečlivě stužkou a uložené v jakési plechové krabici. Nějaké staré psaní z Albany bude jistě mít zpáteční adresu na rubu obálky. Už chtěl skoro zanechat bezvýsledného pátrání, když najednou objevil hledanou plechovku na polici ve výklenku. Rozsvítil lampu, otevřel na stole krabici a začal se prohrabávat spoustou papírů. Dopis od strýčka Johna, další od strýčka Freda, další od… Přidržel ušmudlanou obálku blíže ke světlu. Byla adresována slečně Sáře Bensonové. Odeslal ji Ch. L. Taylor z hotelu Menger House, San Antonio, Texas. Andy měl zvláštní pocit, jako by ho pohladil někdo, koho předtím neznal. Rychle se začal hrabat v krabici. Našel pár maličkých mokasínů, miniaturní Bowieův nůž, přizpůsobený chlapecké ruce, a maličkého mustanga, překrásně vyřezaného ze dřeva. V náhlém hněvu vyklopil na stůl celý obsah krabice a oddělil Taylorovy dopisy od ostatních. Jejich data sahala od roku 1858, kdy se Andy narodil, až do 3. září 1873, což bylo právě před měsícem. Ačkoli věděl, že by neměl číst dopisy adresované jiné osobě, bylo mu na druhé straně zas naprosto jasné, že mokasíny, nůž a vyřezávaný kůň byly určeny právě jemu. Měl tedy aspoň právo
dozvědět se, proč tyhle dárky nikdy nespatřil. Bez nejmenšího pocitu viny vyňal z první obálky zažloutlý list, odeslaný ze San Franciska: Můj zármutek nad náhlým úmrtím milované manželky se nedá vylíčit. Budu stručný. Odjel jsem na Západ, abych vyhledal zdravější podnebí pro svou rodinu. Teď mě moje žena opustila. Já sám se nemohu starat o malé děťátko. A protože vím, že ke mně necítíte žádnou zvláštní náklonnost, omezím své dopisy příště jen na nejnutnější zprávy, k nimž budu vždycky pravidelně přikládat peníze na obživu a výchovu svého synka. Ponechám Andrewa ve Vašich rukou, dokud nevyroste natolik, aby mohl žít se mnou. Zůstávám s pozdravem Váš truchlící švagr Chadwick L. Taylor Andrew věděl, že se tu dívá na pevný rukopis svého otce. Toho otce, o němž mu nikdo nechtěl nic říci a který způsobil, že si příbuzní šeptali něco o tom „toulavém chlapovi“. Na okamžik to bylo všechno jako jízda omnibusem za největšího provozu. Věci kolem něho ubíhaly příliš rychle, aby se daly rozeznat. Tak tedy jeho vlastní otec ho opustil! A tetička Sára mu odepřela dárky, které mu bezesporu patřily. Jenže otec ho po všechna ta léta vydržoval. A tetička se zas všemožně starala, aby se najedl, aby dobře bydlel a chodil hezky oblečen. Náhle ho přepadlo zděšení. Vždyť letos nešel na akademii, protože na to nebyly peníze. To mohlo taky znamenat, že otec zemřel! Shodil všechny ostatní dopisy na podlahu a popadl ten, který byl odeslán teprve před měsícem. S přemáháním vytáhl z obálky jediný list. Na stůl vypadly tři stodolarové bankovky. Dopis byl krátký: V květnu jsem Vám napsal, že nemohu poslat peníze vzhledem k jistým finančním ztrátám. Ale má situace se zlepšila díky tomu, že šel dobře obchod s mustangy. Přikládám částku na roční výdaje za
Andyho. Andy zíral na bankovky. Jakživ neviděl takovou spoustu peněz. Otcův dopis musil být doručen těsně před tím, než tetička odjela do Albany, jinak by byla peníze jistě uložila v bance. Tak otec přece jen žije! Napsal z Texasu. Andy dychtivě přečetl zbylá psaní, která zahrnovala patnáct let lidského života. Jeho otec putoval ze San Franciska do New Orleansu, z Kansas City do Oregonu, z indiánského teritoria do Santa Fé, z Dodge City do San Antonia v Texasu. Byl to docela jasný příběh. Otec se vydal na Západ, aby naše! vhodné podnebí pro svou manželku, která trpěla plicní horečkou. Zvolil San Antonio, ale bylo už příliš pozdě. Narodil se mu syn, jenže manželka mu brzy nato zemřela. A pro tohoto syna až dosud nevzkázal! Andyho sevřel zármutek, který ho neopustil, dokud nevzal znovu do niky ten malý bowiják. Ano, to je ono! Toulavý člověk si ani neuvědomuje, jak rychle čas ubíhá. Vždyť mu otec poslal koně a nůž teprve před rokem! On si tedy stále myslí, že Andy je ještě malý chlapeček. Střípky a útržky dne bleskly jeho myslí. Mladíku, v Texasu se necestuje. Tam si člověk prostě sedne na koně a jede, kam až oko dohlédne. A slova pana Finche: Sen je často mnohem přitažlivější nežli skutečnost. Vážil oba výroky, když se díval z okna přes temné hřebeny střech do přeplněných, špinavých ulic, kde hradba domů vyrůstala tak vysoko, že zaclonila oblohu. Pozoroval, jak paní Bradfordová a několik jejích nájemníků odjíždějí v najaté drožce do divadla. Poslouchal, jak dům utichá, když ostatní jeho obyvatelé uléhali. Potom si Andy přinesl z vedlejší komůrky starý odřený kufr a začal balit. Nacpal do kufru bílé naškrobené košile, svůj nejlepší oblek, druhý pár střevíců, několik nočních košil a prádlo s ponožkami. Navrch přišla jeho bible, kniha o Indiánech od pana Finche a ošumělý McGuffeyho slabikář s čítankou – knihy, které byly jeho jedinými upomínkami na dětství, jež nezapustilo nikde kořeny. Do
jednoho rohu kufru zastrčil maminčin obrázek, malý bowiják a vyřezávaného mustanga. Teď už bylo jeho rozhodnutí pevné. Napsal svému otci dopis, v němž oznamoval, že se s ním za několik týdnů sejde v San Antoniu. Dopis adresoval Panu Chadwicku Taylorovi, hotel Menger House, San Antonio, Texas. Těžší bylo složit dopis pro tetičku Sáru. Poděkoval jí za její péči. Vysvětlil, že se mu na akademii nechce a že má právo žít společně se svým otcem. Omluvil se za to, že četl její dopisy, ale zároveň jí objasnil, že k tomu došlo čirou náhodou. Nezmínil se o tom, že jí svým odchodem vlastně uvolňuje ruce, aby mohla žít podle své chuti a buď se provdala, nebo odstěhovala k příbuzným. Věděl, že už po nějakou dobu po něčem takovém touží. Vložil do obálky jednu ze stodolarových bankovek a druhé dvě si vstrčil do kapsy. Když ještě načmáral krátkou zprávu pro paní Bradfordovou a další pro pana Finche, uložil plechovku i s jejím obsahem zpátky na polici. Ještě naposledy se rozhlédl po dvou pokojích, které pro něho nebyly ničím víc než jedním z míst přechodného pobytu. Pak se vytratil po špičkách dolů schodištěm, vyklouzl tiše ze dveří a liduprázdnou ulicí šel pěšky k Broadwayi. Dopis pro pana Finche podstrčil pod uzamčené dveře nakladatelství. Se svým těžkým kufrem ušel několik bloků, než konečně zastihl omnibus, jenž drnčel směrem k Battery. Noční hlídka na Hvězdě Texasu ho po krátké domluvě vpustila na palubu a s jistými obavami šla vzbudit kapitána Kinga. Ten v Andym ihned rozpoznal poslíčka z Finchova nakladatelství. „Ale já už nechci žádný knížky!“ zahulákal kapitán. Andy se nedal. „Nepřinesl jsem vám knížky, pane. Chci, abyste mě odvezl do Texasu! „A proč jste mi to k čertu neřek hned ráno, to mě musíte budit o půlnoci?“ Andy mu podržel před očima jednu ze stodolarových bankovek. „Dnes ráno jsem ještě nevěděl, že pojedu, pane kapitáne. V kapitánových očích se zajiskřilo a jeho hlas zahřměl do
podpalubí: „Pane Dalton, hodte kostrou! Ukažte tomuhle mládenci jeho kajutu!“
KAPITOLA 2 Pro Andyho, jehož veškeré zkušenosti s loděmi se omezovaly jen na brooklynský přívoz, byla zpočátku námořní plavba něčím novým a vzrušujícím. Ale za několik dní široký prostor Atlantiku i pravidelný rytmus strojů zevšedněly. Cestující nebyli o nic zajímavější než stále stejný oceán. Jakýsi stárnoucí herec trávil ve své kajutě většinu času recitováním Shakespeara. Obchodní cestující se šicími stroji byl sužován mořskou nemocí při nejmenším vánku. Německý přistěhovalec zbledl, když mu Andy nabídl, že mu půjčí knihu o Indiánech, kterou dostal od pana Finche. Kapitán King si odečetl svých čtyřicet dolarů za přeplavbu, vrátil Andymu drobné a šel za svou prací. Jenom v Samu Daltonovi nalezl Andy dobrodružného ducha, který mu pomohl ukrátit čas. Byl to právě Sam, kovboj přeškolený na námořníka, kdo ho naučil lasovat, kdo mu ukázal, jak si připravit smyčku, jak ji roztočit nad hlavou a mrštit v pravý okamžik na cíl. V knihách to všechno vypadalo tak jednoduše! A zdálo se to tak snadné, když to dělal Sam, jenže za týden Andy poznal, že lasování vyžaduje nejen obratnost, ale také úmornou dřinu. Ruka ho bolela. Dlaně měl spálené a ztvrdlé. Nicméně se to naučil. Sam mu už nepřezdíval pilgrim či greenhorn – neohrabaný zelenáč z Východu. Teď, když už Andy nabyl jisté zručnosti, nepostradatelné pro lovce mustangů, nemohl se dočkat, až přijede do San Antonia a překvapí otce svou dovedností. Zdálo se mu, že uběhla celá věčnost, než se mohl konečně postavit na palubu a pozorovat, jak se tam v nedohlednu, za oslnivě modrým Mexickým zálivem, začíná rýsovat temný pruh texaského pobřeží. Přemáhaje jiskřivou záplavu slunečního jasu, upíral zraky k nové zemi.
Otec mu bezpochyby přijde naproti. Vždyť mu Andy napsal, že připluje do Galvestonu. Snažil se představit si toho vysokého, snědého muže, v němž okamžitě pozná Chadwicka Taylora. Hvězda Texasu už nechávala dobíhat stroje, když k jejímu boku přirazil vlečný člun. Andy dal sbohem kapitánu Kingovi a Samu Daltonovi, zavěsil si na rameno stočené laso, jež dostal od Sama, a přestoupil na člun, který odvážel cestující na břeh. Když malé plavidlo přistálo u Galvestonského ostrova, Andy trochu zaváhal, uložil provaz do kufru a snažil se vypadat co nejspořádaněji. Vždyť kterýkoliv z toho tuctu mužů na břehu, kteří čekali na člun, mohl být jeho otec. Nechtěl se hned při setkání dopustit nějaké chyby. Ostatní cestující byli vítáni příbuznými a přáteli. Jakýsi nakládač sáhl po Andyho zavazadle. „Má ti někdo přijít naproti?“ Andy se díval, jak poslední muži opouštějí dok a mizí ve skladištích a v přístavních kancelářích. „Ne, nikoho nečekám.“ Zdvihl svůj kufr a vydal se po dřevěném chodníku k městu. Teprve když přišel na nádraží, uviděl v této horké, sluncem prozářené zemi něco známého. Vlakem totiž cestoval po většinu svého života. „Prosil bych jízdenku do San Antonia.“ „Trať končí ve Flatonii. Z tama se dostaneš do San Antonu dostavníkem.“ „Jak je to prosím daleko?“ Pokladní mrkl na Andyho těžký vlněný oblek. „San Antone je tůvocať dvě stě padesát mil na západ. Dorazíš tam za tři dny. Ale radši si sundej to sako, dyk se v tom vedru jenom zbytečně paříš!“ Andy si stáhl sako. „Děkuju vám.“ Odešel s úlevou a už mu ani nevadil písek ve střevících, ba ani jeho propocená a zmačkaná bílá košile. Tak proto mu otec nepřišel naproti! V atlasu pana Finche se obě města zdála tak blízko u sebe. A teď tedy věděl, že leží stejně daleko od sebe jako New York a Washington. A musí taky pamatovat na to, aby říkal San Antone. To jenom pilgrimové na Východě říkali San Antonio. Když se vláček druhý den ráno plazil po dlouhém dřevěném
pilotovém mostě z ostrova na pevninu, Andy byl ochoten připustit, že pan Finch nijak nekřivdil ztřeštěným šestákovým románům. V Galvestonu nebyli ani mustangové, ani kovbojové, ani bizoní kůže nebo Indiáni. Andy viděl jen kočárové koně, venkovské farmářské povozy, obchodníky v kastorových kloboucích, balíky bavlny a černošské skladové dělníky. Mluvilo se o večírcích na plantážích, o ceně bavlny, o návštěvnících z Evropy a o synáčcích, kteří odjeli studovat na Východ, na Harvardovu universitu. Jenže když potom pozdě odpoledne vláček dobafal do Flatonie, Andy už neměl takovou jistotu, že by byly šestákové romány tak docela vylhané. V tom malém městě, vklíněném do lesnaté, kopcovité krajiny, na sebe navzájem hulákali povozníci s mezky a vozkové s volskými potahy, kteří nakládali zboží určené pro San Antone. Náklad na těžkých valnících se tyčil do obrovské výše, převázán provazy. Biče práskaly, zvonce zvonily a kola povrzávala ve vyježděných kolejích. Německý farmář pomáhal své ženě naložit šicí stroj na bryčku. Angličan s monoklem na oku prudce strhl koně v trysku a sestřelil láhev s kůlu ohrady. Malí kluci číhali na divoké králíky a veverky, aby si je upekli. Andy se znovu začal opájet představami, že je na pomezí civilizace. Dnes přespí ve srubu a zítra sedne do dostavníku, který se bude řítit krkolomnou rychlostí, aby unikl Indiánům nebo lupičům. Ale jeho sen trochu povadl, když Andyho uložili do skromného roubeného domečku spolu s bostonským obchodníkem pluhy. A splaskl ještě víc, když se ukázalo, že dostavník není nic jiného než stará, těžká archa na pérách, do níž se vešlo osm cestujících. Čtyřspřeží se štrachalo po vytlučené cestě, pronásledováno jenom zatoulaným psem a mrakem prachu. Po dva dny cestující přisedali a vysedali, když se dostavník kodrcal přes rozcestí a malé osady. Trmáceli se přes podrosty bujné dubové kleče, brodili se přes mělké říčky a vjížděli do křovinatých oblastí, kde jim tu a tam zkřížil cestu osamělý dlouhorohý býk. Teprve když Andy spatřil karavany mezků, těžké fasuňky a lehké kočáry, uvědomil si, že se jeho cesta chýlí ke konci. Teď už najisto přijde San Antone, město Alama, kde bojovali a padli hrdinnou smrtí
Jim Bowie a Davy Crockett. Do tohoto města přicházeli lovci mustangů, lovci bizonů, honáci dobytka, rančeři i zločinci. Tady se sejde se svým otcem v hotelu Menger House, což bude nejspíš drsný saloon, kde muži přespávají s pistolemi po ruce. Nedočkavě si oblekl kabát a přičesal vlasy, sotva se dostavník prokodrcal porostem mezquitu a kaktusů, jimž se obecně říkalo „pichlavé hrušky“, a vklouzl do osmitisícového města, jež budilo dojem, že vyrůstá uprostřed pustiny. Andy zíral v údivu na roubené budovy, na stavení z vepřovic i na pevné domy z kamene. Na náměstí Alamo Plaza dojeli v pravé poledne a znavení koně zarazili bez fanfár před úhlednou třípatrovou budovou z bíle natřených cihel a z vápence. „Menger House!“ zahulákal vozka. „Do Menger Housu a na dostavník do El Pasa vysedat!“ Venku se shromáždil zástup. Cestující volali na přátele a zdravili se s příbuznými. Andy s dychtivostí vyhlížel urostlého snědého cizince, který bude asi jeho otcem. Ale žádný vysoký, hezký muž tam nestál, aby ho uvítal. Už tu zbyli jenom Andy s kočím dostavníku, prohlížejíce se navzájem v bodavém slunečním žáru před průčelím Mengeru. „Tohle je váš kufr, vašnosti?“ „Ano, pane. Děkuju vám.“ Aniž se ohlédl, zmizel Andy ve stinném chladu recepce a čekal u pultu, až na něho dojde řada. „Jmenuju se Andrew Taylor. Můj otec, Chadwick Taylor, bydlí tady v hotelu. Neřekl byste mi laskavě číslo jeho pokoje, já bych –“ Recepční už přejížděl prstem v seznamu. „Lituji, ale teď tu žádný Chadwick Taylor nebydlí.“ „A kdy se odstěhoval?“ „Neřekl jsem, že se odstěhoval. Jenom si myslím, že sem možná přijede, protože mu bylo na tuto adresu doručeno psaní.“ Recepční vytáhl ze zásuvky dopis, který Andy napsal před třemi týdny. „To je dopis ode mne! Měli jsme se tady sejít. Najmu si pokoj a počkám na něho.“ Recepční si povšiml newyorského obleku a zaprášeného klobouku. „Tady se podepište. Doufám, že budete spokojen.“
Už podruhé se Andy pokoušel spolknout své zklamání. Když smyl se sebe prach cesty, nemohl se zbavit nepříjemné předtuchy, že snad přece jen odjel z New Yorku předčasně. Vždyť nemůže tady v San Antonu čekat donekonečna! Peníze mu nadlouho nevystačí. A co když sem otec vůbec nepřijede? Podíval se na mosaznou postel a ucítil koberec pod svými městskými střevíci. Menger House nebyl ani zdaleka tou drsnou nocležnou z pomezí, jakou očekával. Byl to tak pěkný hotel jako spousta jiných v New Yorku. Texas vůbec nevypadal jako v knížkách. Aby zapudil pocit stísněnosti, začal si vybalovat věci, četl noviny, procházel se chvilku sem tam po pokoji a nakonec popadl své stočené laso a odešel z hotelu. Podívá se na Alamo a najde si místo, kde by se mohl kapku pocvičit v lasování. Ale stará, bitvami ošlehaná misie naproti Menger Housu nenesla ani bronzovou pamětní desku. Dřevěná část budovy byla spálena a rozmlácena. Okenice byly odsekány. Mexičané si hověli ve stínu střelbou pokropených zdí. Andy pokračoval dál ve své toulce žárem časného odpoledne a uvědomoval si, že nad městem leží podivná, mrtvá tišina. Některé obchody byly zavřeny. Mexičané s obrovskými klobouky podřimovali na plaze a jejich koně stáli schlíple u úvazišť. Snad zrovna zemřel nějaký hodnostář města, uvažoval Andy. Ale nikde nebyl žádný černý flór ani žádné znamení smutku. Šel dál prázdnými ulicemi, až se dostal na most, odkud byl rozhled na pastelově zelenou řeku, jež se vinula středem města. V pozadí zahlédl svěží trávníky výstavných domů, které se svažovaly až k okraji vody. Nablízku bylo staré skladiště s pozemkem ohraničeným zezadu tokem řeky. Andy, s lasem přes rameno, nemohl odolat pokušení vydat se na malý průzkum. Seběhl z mostu a pustil se vysokou trávou k řece. Kolem dokola nikoho neviděl, a tak si připravil smyčku a rozhlédl se po vhodném terči. Asi osm metrů před ním čněl pěkný čtyřkořenný pařez skáceného topolu. Andy zdvihl paži, pozorně zamířil a hodil. Smyčka dopadla těsně za cíl. A vzápětí se rozlehlo nad tichými
vodami vzteklé zařvání. Andy leknutím prudce zadrhl laso a vší silou je přitahoval krátkými, rychlými přehmaty ruku přes ruku, jak ho to učil Sam Dalton, aby se podíval, co to ulovil. Měkký mexický smích se mísil s drsným americkým řehotem lidí, kteří se najednou shlukli nahoře na mostě. „Drž ho, kovboji!“ „Jó, na starýho Matta se eště doposavád nikdo nevopovážil s provazem!“ „Kirbo už zpráskal chlapa kvůlivá menší věci, než je todle!“ Teď už Andy zjistil, co drží na konci provazu. Zíral tváří v tvář širokolícímu černovlasému dlouhánovi, který předtím spal za pařezem, opřen o jeho odvrácenou část. Jakživ ještě Andy neviděl lidskou tvář tak rozlícenou zběsilým vztekem. Byl natolik ohromen, že zapomněl povolit provaz. Náhle se ústa toho člověka trochu zacukala a jeho oči tak podivně zamžouraly, jako by se ten chlapík omlouval za to, že se narodil dobrákem od kosti. „Synáčku, kdybys kapku povolil ten provaz, moh bych si aspoň vydechnout!“ Andy pustil lariat na zem. „Nevěděl jsem, že jste za tím pařezem, pane. Chtěl jsem tu jen tak cvičit, protože – Muž si narazil svůj starý černý klobouk na hlavu. „No dobrá, vidím, že seš pilgrim a že se v kraji nevyznáš. Dejme tomu, žes nevěděl, že je v San Antonu zákonem zakázáno chytat Matta Kirba v době siesty do lasa.“ Vztyčil se v plné délce svých šesti stop; měl na sobě boty s vysokými podpatky, hnědé lněné kalhoty, kostkovanou košili a rozepnutou vestu. Podrbal se za uchem a podal Andymu jeho provaz. „Siesta je ta hodinka po vydatným poledním jídle, kdy člověk zbaví nohy všeckýho nákladu a trošku si schrupne. Zákon, kterejs porušil, je Kirbův zákon!“ „Nikdy jsem o něm neslyšel, pane.“ „Hlásá, že nesmíš na člověka uhodit takhle zhurta, když zrovna dřímá.“ Andymu se ulevilo, když viděl, jak Matt Kirbo zamrkal. „Rád
bych vás pozval do Menger Housu na kávu, pane Kirbo.“ Zástup na mostě bručel, že byl ošizen o slibnou rvačku, a Matt spolu s Andym se loudali přes plazu k hotelu. „Dokud nevím, kdo kafe platí, nemůžu s ním pít.“ Andy mu podal svou ruku, směšně malou proti jeho obrovské, tvrdé dlani. „Jmenuju se Andy Taylor a přijel jsem z New York City. Chci tu bydlet, dokud sem nepřijde můj otec.“ Matt zamířil do patia – nádvoří podobného parku –, kolem něhož byl hotel vystavěn. Staré stříbrné topoly a svěží zeleň, jež se pnula k modré obloze – něco takového Andy v New Yorku nikdy nespatřil, ale choval se, jako by byl s novým prostředím dobře obeznámen. Když se oba uvelebili do houpacích křesel, objednal kávu. Sotva se číšník vzdálil, Andyho ovládl pocit, že dluží svému společníkovi omluvu. „Nechtěl jsem vás zostudit přede všemi tamtěmi lidmi na mostě, pane Kirbo. Čekali, že mě za to rozsekáte na nudle!“ Matt se pohodlně houpal. „Zatím sem eště nikdá neměl vostudu z toho, že sem kapku vyčkal a hned nezamordoval člověka. Někdy si takovýho chlápka jenom líp prohlídneš, poznáš, co je zač, a vidíš, že vůbec nepotřebuje zabíjet.“ „Máte pravdu, pane Kirbo,“ řekl Andy. „Vy jste rančer?“ „Ale kdepak, já lovím mustangy.“ Andy skoro povyskočil v křesle. „Můj otec je taky loví! Nesetkal jste se někdy s Chadwickem Taylorem?“ Kirbo chvilku přemýšlel. „Znal sem Bulla Taylora v Montaně a Rosse Taylora nahoře na Washitě. Ale žádnýho Chadwicka. Je tu v Texasu s ňákou partou?“ „Není, myslím, že se toulá většinou sám, z místa na místo.“ Matt si prohlížel špičky svých bot. „Jak vypadá?“ „Je velký, snědý a –“ Andyův hlas zaškobrtl a uvázl. „Ale vždyť já vlastně nevím, jak vypadá, nikdy jsem ho neviděl.“ Matt Kirbo si stočil cigaretu a zapálil. „Dnešní večer je můj poslední tady ve městě. Nechtěl bys bejt mým hostem u večeře?“ „S největší radostí, pane Kirbo!“ O čtyři hodiny později stál Andy Taylor před zrcadlem a
obdivoval své nákupy. Hnědé lněné kalhoty zdaleka tak nehřály jako černé vlněné a modrá kostkovaná košile mu padla jako ulitá. Vesta byla kapku delší, ale zato černý klobouk seděl bezvadně. Vyválel ho dokonce trošku v prachu, aby se nezdál tak nový. Uspokojen, že už nevypadá jako pilgrim, narazil si klobouk na hlavu a šel do patia, dávaje pozor, aby se ve svých nových botách s vysokými podpatky nekolébal. Matt Kirbo mu povstal na uvítanou v černém obleku s oslnivě bílou košilí, zdobenou černým motýlkem, a v bílém stetsonu bez nejmenší poskvrnky. Andy zčervenal a byl by se nejraději schoval za nejbližší topol, ale jeho hostitel ho vřele přivítal a usadil k večeři. Jedli to nejlepší, co jim mohl Menger House nabídnout, ale Andymu stejně nic nechutnalo. Za jediný den se už dvakrát dopustil nehorázné chyby. Texas je zemí, které ani za mák nerozumíš! Hned ti něco zableskne, hned jsi zas úplně vedle. Konečně Matt Kirbo odložil vidličku. „Andy, beru to jako poklonu, že sis šel koupit právě takový šaty, jako nosim já. Obyčejně chodim tak ustrojenej den co den. Svůj lepší voblek si nechávám tady, a když přijdu do města, rád zapomenu na to, že jen lovim mustangy. Ale kdybych byl tak starej jako ty, měl bych na sobě taky pořád ze všeho nejradši kostkovanou košili. A jen bych vzpomínal na všecky ty koně, co sem kdy chytil do lasa.“ Úsměv v Kirbových očích Andyho znovu uklidnil. „Připadám si opravdu jako nemotora! Ani s lasem neumím jaksepatří zacházet.“ „Nikdo neni dovopravdy pookootsie, kdo to vo sobě přiznává.“ „Co že není?“ „Pookootsie. To je komančsky nemotora.“ Andy skoro cítil, jak se mu v zátylku ježí vlasy. „Vy jste bojoval s Komanči?“ „Milej Andy, každej, kdo chce ze sebe udělat hrdinu, může si vyjet do Staked Plains, vydráždit pár Komančů a nechat se zabít. Ale mně Komančové nepřekážejí a já nepřekážím jim. Pochytil sem jen tak náhodou pár jejich slov od comancherů – bělochů, co s nima vobchodujou.“
Andy se pustil do jídla s větší chutí. „Možná že můj otec válčí s Indiány anebo je comancherem!“ Matt se k němu nahnul přes stůl s tváří plnou účasti. „Nechtěl bych se plíst do tvejch záležitostí, Andy, ale mluvil sem s recepčním a prohlíželi sme spolu seznam hostí za minulej rok. Jméno Chadwicka Taylora tam nebylo za celejch dvanáct měsíců zapsaný.“ „Ale vždyť jsem od něho dostal dopis, který psal tady v Menger Housu počátkem září!“ „Andy, tímhle městem projdou spousty lidí. Někteří se tu zdrží dost dlouho, aby napsali na hotelovým papíru dopis, nakoupili šatstvo anebo si dali proplatit šek, dřív než putujou dál.“ Andy se naježil. „Vy snad ani nevěříte, že vůbec nějakého otce mám, že? Podezíráte mě, že jsem si ho prostě vymyslil!“ „To ne, Andy, z ničeho takovýho tě nepodezírám. Tvůj otec tady byl a napsal tu dopis, ale to neznamená, že se sem musí vrátit, jesli to výslovně neslíbil. Vždyť by moh bejt toudle dobou docela dobře taky ve Frisku.“ Ve snaze, aby mu člověk na druhé straně stolu uvěřil, že přece nějaký Chadwick Taylor musí existovat, porušil Andy své rozhodnutí neobtěžovat nikoho vlastními starostmi. Vyprávěl Mattu Kirbovi celý svůj příběh, jak to všechno začalo šestákovým románem a skončilo setkáním s opravdovým lovcem mustangů v Menger Housu. „Snad jsem jen marně doufal, že mě tu chce mít u sebe,“ zakončil smutně. „Ale zpátky už nepojedu!“ „No dobrá, tim je to teda vyřízený,“ řekl Matt. „Jenže zatim musíš bejt z něčeho živ. Máš ňáký peníze?“ „Asi sto dolarů.“ „A rozumíš kapku koním?“ Andy se poctivě přiznal. „Mám koně radši než cokoli jiného na světě, ale jakživ jsem ještě žádného neměl a na žádném nejel.“ Mattovi poklesla brada. „Tys eště jakživ neseděl na koni?“ „Bydlel jsem ve velkých městech, pane Kirbo. A tam mají jezdecké koně či spřežení do kočáru jenom boháči. Ostatní se vozí buď v omnibusech koňky, nebo v drožkách, anebo jdou prostě pěšky.“
Matt se zatahal za prošedivělý pramen vlasů nad pravým spánkem. „Tak ty říkáš, že už ti je patnáct pryč a žes eště nikdá neseděl na koni! To je teda podlevá mě hrozně smutnej způsob života. Ale kdybych naproti tomu zas já nevěděl, jak nasednout do některýho z těch omnibusů, nebo neuměl dost rychle zatočit s kočárem na newyorské ulici, tak bys taky myslel, že mám podivný způsoby, ne? „Já si myslím, že byste se hodně rychle naučil všemu, co byste potřeboval, pane Kirbo.“ „A todle máš ty právě v úmyslu?“ „Ano, pane.“ Matt zaplatil účet a zdvihl svůj bílý klobouk. „Každej podzim táhnu na jih k řece Frio a tam přes zimu pracuju na koňským ranči Tylera Colemana. Chceš jít se mnou do party, než najdeš svýho tatíka?“ „Ale pane Kirbo, vždyť vy se přece o mne nemusíte starat – snad jenom kvůli tomu, že mě litujete! Nejste za mne nijak odpovědný,“ řekl Andy. „Já nelituju nikoho, kdo se sám nelituje,“ odpověděl Matt. „A takovej chlap potom nestojí ani za tu štrachačku, co zabere jeho krmení! Tak co, pojedeš se mnou?“ „Pojedu,“ řekl Andy. „Ráno na shledanou!“
KAPITOLA 3 Než Andy stačil ráno uložit sto dolarů v bance pana Twigga, než napsal a odevzdal recepčnímu krátkou zprávu pro otce a než dohlédl, aby jeho kufr byl uvázán na hřbet nákladního mezka, byl už dvůr pro povozy téměř opuštěn. Pozoroval, jak se Matt Kirbo navyklým pohybem lehce vyšvihl do sedla vysokého vraníka. Grošovaného ponyho, na kterém měl sám jet, poplácal po šíji, jak to odkoukal od jízdních policistů na Broadwayi. Matt přivázal vodicí provaz od mezka k hrušce svého sedla. „Tak
už nasedni a vyrazíme!“ Andyho nedočkavost, aby už svíral koně mezi koleny, byla smíšena se starostmi o reputaci Matta Kirba. „Snad bych měl dostat napřed nějaké hodiny v jízdě na koni, nemyslíte?“ „Hodiny v jízdě na koni! Hrom do chřestýšů v rokli! Jak bych tě moh učit něčemu, čemu sem se, pokud se vůbec pamatuju, nikdá sám neučil? Až se vyhoupneš do sedla, bude to už jenom tvoje věc a tuhle starýho dobráka Strakáče, co se stane dál.“ Matt odjel a nechal chlapce s grošovaným poníkem za sebou. Andy se snažil rozpomenout se na všechny finesy jezdeckých džentlmenů z Central Parku, jenže to všechno mu už teď připadalo tak strašně vzdálené – místem i časem. Nakonec nasedl právě tak, jak to viděl u Matta Kirba, a než se nadál, už s ním pony uháněl podél plazy. Hluboké zápaďácké sedlo bylo jako houpací křeslo ve srovnání s malými, plochými anglickými sedly, jež vídal na Východě. Podpatky jeho nových bot se pohodlně zaklesly do pětipalcových třmenů z pekanového dřeva. Srdce mu už přestalo divoce bušit a ruce na otěžích se uvolnily. Upravil si ten známý kotouč provazu, zavěšený na hrušce sedla, smekl klobouk na pozdrav kolemjdoucí dámě, kterou vůbec neznal, a cítil se nesmírně důležitým. Když měli za sebou město a pustili se stezkou k jihozápadu, Andy počkal na Matta, aby s ním vyrovnal krok. Chtěl se pochlubit, jak dobře si počínal, ale Matt Kirbo si vůbec nepotrpěl na dlouhé řeči. Jen pokynul Andymu, aby ho následoval, jako by jezdit na koni musil umět každý, kdo není zrovna idiot. Teprve když bylo slunce hodně vysoko, zastavili u Medina Riveru, aby napojili koně a protáhli si údy. Matt vyndal ze sedlových brašen obložené chleby. „Tak co, Andy, všechno v pořádku?“ Andy se snažil skrýt svou povznesenou náladu. „Ten Strakáč je báječnej kůň! A ten váš vraník se zdá takovej bystrej!“ „Šavloun a já pijem už hodně dlouho z jednoho klobouku. Sám sem ho chytil i zkrotil. Bude to asi napůl plnokrevník z Kentucky. Spousta mustangů pochází z plemennejch klisen, který buď ukradli Indiáni, nebo vodlákali divoký hřebci. Zato tuhle Strakáč je
čistokrevnej mustang. Je vodchovanej trávou, nemusí skoro ani žrát a dokáže urazit pěkný dálky!“ „Dorazíme na ranč ještě do večera?“ „Ne, utáboříme se u Castrovillu. Pro tebe bude líp, když nepojedeni naponejprv moc daleko. A dej pozor, jak zabrousíme do porostu křovisek, aby ti třmeny nezachřestily vo lusky keřů! Strakáč se hned plaší, jak něco zachřestí.“ Andy ve své uražené pýše skoro ani neslyšel tuto výstrahu. „Kvůli mně nemusíte zpomalovat a prodlužovat cestu!“ Ještě dvě hodiny putovali dál a razili si stezku lesem nebo zlehka klusali přes otevřené prérie. Matt Kirbo se schoulil v sedle a podřimoval. Andy se pokusil o totéž, ale všechny svaly v těle ho rozbolely a byl rád, když zase zpomalili v porostu kaktusů a „kočičích drápů“, keřů se špičatými, zahnutými lusky. Chtěl si trochu uvolnit nohy, které mu v nových botách zdřevěněly, a promnul si maličko prsty u nohou. A vtom už zaslechl, jak suché lusky zachřestily o třmeny. Poslední věc, co ještě rozeznal, byla země, která mu letěla vstříc, jak plachtil přes Strakáčovu hlavu. Byl tak pokořen a zahanben, že se mu nechtělo ani vstávat, ale Matt ho vyprostil z kaktusů. „Máš něco zlomenýho?“ „Ne, držím ještě pohromadě. „Tys musel zachřestit vo to křoví třmenem! Vždyť sem ti prve řikal, že to Strakáče splaší.“ Teď si Andy uvědomil, že Mattovu předchozí výstrahu ani neposlouchal. „Asi jsem na to zapomněl.“ „Andy, v týdle zemi si nesmíš dovolit na něco zapomínat! Podívej se!“ Zdvihl Strakáčovu přední nohu a ukázal mu jizvu na levé holeni. „Uštknutí vod chřestýše před třema roky. Teď jak něco zachřestí, Strakáč se plaší a vyhazuje. Musíš si na něho dát pozor!“ „Ano, pane,“ řekl Andy a s námahou strkal nohu do třmenů. Matt ho vysadil do sedla. „Koukej, Andy, já si nepotrpím na žádný vobřadnosti. Vynech to ,pane' a říkej mi prostě Matte! U nejbližšího potoka se utáboříme. Sám už cítim únavu po tom týdenim lenošení v městě.“ Andy věděl, že to říká jen z ohleduplnosti, ale teprv až za několik
měsíců přišel na to, že s ním Matt Kirbo jel na Colemanovy pozemky v dlouhých objížďkách a že spolu dělali z dvoudenní jízdy pětidenní cestu. Než dorazili na ranč, Andy Taylor se naučil odhadnout čas podle slunce a hvězd a dokázal předpovědět počasí podle větru. Uměl zastřelit králíka a zabít chřestýše. Dovedl osedlat koně a nespadnout s něho, když se plašil nebo vyhazoval. Uměl rozdělat oheň a připravit jídlo, přivázat na mezka náklad popruhy a vydržet celé hodiny v sedle, aniž se skácel na zem, když sesedl. Věděl, že už není zrovna pilgrim, ale že má ještě daleko do opravdového lovce mustangů. Když se v nepravidelné srubovité budově ranče dal najmout Tylerem Colemanem za čtrnáct dolarů měsíčně, odebral se za Mattem Kirbem do přilehlého dlouhého stavení, nocležny lovců. Ve světle lampy se zdála strohá, jen tím nejnutnějším vybavená místnost přeplněna cizími lidmi, vesměs přáteli Matta Kirba. Slyšel jména Tom Brosk, July Jackson, Ramrod Smith, Tully Willows a jiná, jež zanikla v srdečném smíchu a vřelém uvítání. Ostýchavě kýval na pozdrav a dal se do rozbalování svých věcí, jenže v tu chvíli měl kolem sebe aspoň tucet zvědavců, kteří pozorně sledovali každý jeho pohyb. Jak vyndal něco z kufru, hlavy mužů se shlukly a drmolily své nabídky. Nejprve v rozpacích zrudl, ale brzo si uvědomil, že se mu ti chlapíci nijak nevysmívají. Byli upřímní a přátelští a chtěli s ním vyměnit kdeco na světě za tu jeho východní „parádu“. „Dám ti pár tapaderos za tenhle klobouk. No né, to je hučka, co?“ „Počítám, že bych se navlík támhle do toho kabátu. Vyměním ho s tebou za pěkný legginy, chceš? July Jackson popadl jednu z bílých nočních košil a s úžasem ji pozdvihl. „Načpak je todle?“ „Noční košile na spaní.“ July si začal vykračovat dokola po světnici v noční košili navlečené přes vestu a nohavice. „Dám ti votěže s ohlávkou za dvě tydle roucha! Panečku, až doposavád sem eště nespal jako džentlas!“ Andy vyměňoval. Šaty z Východu mu teď už nebyly k ničemu.
Ale potřeboval tapadery, kožené chrániče, které by mu kryly předky třmenů proti trnům. Potřeboval legginy, kovbojské svrchní kožené nohavice, aby si chránil nohy před ostny křovisek. A jistěže potřeboval daleko víc otěže s ohlávkou než noční košile. Když se ty handle skončily, zůstaly mu jenom tři knihy a několik osobních drobností, které se vešly do pytlíku od mouky. Pohodil Catlinovu knihu na svou pryčnu a už cítil, jak se mu zas někdo dívá přes rameno. „Za tudle knížku bych s tebou moh něco vyhandlovat,“ oslovil Andyho menší, ale sporý a šlachovitý muž s kníry a s prošedivělými vlasy. „To je jen knížka o Indiánech, pane Brosk, jsou tam skoro samé obrázky. Ale kdybyste si ji chtěl prohlídnout –“ „Jak začneš člověku vykat a řikat mu ,pane', uděláš si z něj cizince místo přítele. Rád bych se na tu knížku podíval.“ „Jistěže, Tome. Tady ji máš.“ Andy ho pozoroval, jak obrací stránky hrubými, sukovitými prsty. „Moc pěkná knížka! Dám ti za ni sedlo.“ „Ale pane Brosk – chci říct Tome –, za tolik přece nestojí!“ „To už nech na mně. Dostaneš za ni pěkný sanantonský sedlo.“ Tom Brosk vytáhl z kapsy u vesty útržek papíru a kůlec tužky. „Teď vyhotovíš kupní smlouvu a já ji podepíšu.“ Andy vyplnil formulář a díval se, jak ten chlapík urputně smolí na jeho spodním okraji tiskacími písmeny podpis TOM BROSK. „Píchnu si ji do svý knížkárny,“ řekl s uspokojením. „Mám už skoro tucet knížek.“ Vytáhl jeden svazek z police nad vedlejší pryčnou. „Teda tudleto je vopravdu děsně poutavá knížka!“ Andy mrkl na „Knihu protestantských modliteb a rozjímání“ v Tomově ruce. „Hleďme, tu knížku vydala Finchova společnost! Tam jsem dřív pracoval. Ale neřek bych, že by kniha modliteb a rozjímání byla zrovna moc poutavá.“ Tom se zamračil. „Když člověk pořádně věří, může bejt rozjímání zatraceně poutavý, nemyslíš? A já sem vopravdovej křesťan!“ řekl a vypadl ze světnice. Matt Kirbo dočistil pušku a podíval se na McGuffeyho čítanku, na vybledlý obrázek, bowiják a vyřezávaného
mustanga. „Tohle je všechno, co ti zbylo?“ „To je všechno, co potřebuju – vedle šatů do práce! Vyměnil jsem s Tomem Broskem Catlinovu knížku o Indiánech za pěkný sedlo. Ale nezdá se mi, že by to byl tak docela poctívej obchod.“ Matt zavrtěl hlavou. „Jemu to určitě za to stojí! On totiž neumí ani číst, ani psát.“ „Ale vždyť se tuhle podepsal! Tady na kupní smlouvu.“ Matt Kirbo nasadil zjihlým hlasem: „Andy, spousta lidí na pomezí nedovede číst a psát. Nebyly tu často ani školy, ani knihy, ani učitelé. Já měl to štěstí, že mě mohla učit doma moje matka. Ale Tom Brosk musel pracovat už vod svejch vosmi let. A neví ani, jak se dřív dovopravdy jmenoval. Když mu bylo čtrnáct, přezimoval v jednom pohraničním táboře s ňákým Angličanem a ten ho učil číst nálepky na plechovkách.“ „Na plechovkách?“ „Byly to konzervy jídel, rajčat, broskví. Měli tam vedle sebe ,Sledě v TOMatě' a ,BROSKve'. Z těch dvou plechovek se stačil Tom naučit právě jen literkám svýho pozdějšího jména, když mu jeho Angličana nabral na rohy divokej bejk. A tak Tom využil, čemu se naučil, a začal si říkat Tom Brosk. Napodoboval podle plechovek tiskací písmena, až se uměl taky podepsat. A to je všechno, co vůbec umí přečíst nebo napsat.“ „Ale vždyť má skoro tucet knížek!“ „Nemá ani zdání, co v nich je. Handluje s každým, kdo tudy projíždí. Jeho.knížkárna' mu má nahradit vzdělání, který nikdy nedostal. Ale my všichni se tváříme, jako že dovopravdy věříme, že umí číst a psát.“ Andy sáhl po McGuffeyho slabikáři. „Moh bych ho učit, ne?“ „Ale kdepak! Teď už mu táhne čtyrycítka a jeho pejcha mu nedovolí, aby se eště začal učit. Je to nejlepší krotitel divokejch koní v Texasu, ale vopovaž se před nim zmínit, že nedovede číst! Poslední člověk, co se pokusil dobírat si Toma Broska, letěl s koně ke všem čertům zrovna před Menger Housem. A vo tom koni Tom tvrdil, že je krotší než jehně!“
„A nemoh by mě Tom naučit –“ Matt si stáhl boty. „Andy, nemůžeš mít hodiny v krocení koní. Sám se dívej a uč se! Tom Brosk by ti moh ukázat pár triků, ale je to hroznej samotář, moc málo lidí se s nim dokáže sblížit.“ Když druhý den časně ráno stáhli Andyho z pryčny, rozhodl se, že bude dělat všechno jako Tom Brosk. S úžasem sledoval, jak si malý šlachovitý muž narazil ze všeho nejdřív klobouk a pak si teprv oblékal ostatní kusy oděvu. A když viděl i ostatní, jak tam kolem dokola stáli s klobouky na hlavách v dlouhých šedivých spodkách, bylo to už na Andyho trochu příliš. „Pročpak si, Tome, nasazuješ ze všeho nejdřív klobouk?“ Tom Brosk se ani neohlédl. „Abych si z něho nevyseděl takovou zpotvořeninu jako ty!“ Andy zahanben vstal a na pryčně pod sebou uviděl svůj rozplácnutý černý klobouk. Uznával, že si zaslouží posměch, který následoval. Po téhle zkušenosti si řekl, dělej to zkrátka jako ostatní a neptej se! Každé ráno byl v ohradě a chytal do lasa koně pro muže, kteří vyjížděli za svou prací. Poznal, že velký ranč je spravován se stejnou důsledností, s jakou pan Finch řídil své vydavatelství. A přišel na to, že usedlost o třech tisících jiter jako Colemanova je krapánek větší než farmy, které viděl při řece Hudsonu. Matt Kirbo mu ukázal oplocenou pastvinu o dvou stech jiter pro klisny a ještě větší pastviny pro koně zkrocené a určené na prodej. Nejlepší koně odebírala kavalerie, menší kusy dostávali rančeři a o ty méně povedené se podělily dostavníkové linky. „Nikdy bych si byl nepomyslel, že je na světě tolik koní,“ řekl Andy. „Tady je jich jenom část,“ poučil ho Matt. „Coleman jich má na čtyry tisíce. Zbytek je na votevřenejch pastvinách na západ votad. A to, co vidíš, je právě konečnej vejsledek práce s mustangy.“ Andy sklouzl se Strakáče a vytáhl z kapsy kousek cukru. Matt mu pažbou pušky vyrazil cukr z ruky. „Nikdy svýmu koni nedávej cukr nebo cokoli jinýho z kapsy!“ „Ale v New Yorku jsme vždycky dávali policejním koním cukr!“
„Teď nejsi v New Yorku. Představ si, že bys slezl s koně a právě mířil na útočícího bizona nebo na rozzuřenýho mustanga. A teď by ti přišel Strakáč čenichat do kapsy a hledat cukr! Koně v týdle zemi sou vycvičený stát a neběhat za lidma pro pamlsky. To by tě taky mohlo stát jednou život!“ Začátkem prosince jel Andy s Tomem Broskem dodat padesát koní do pevnosti Fort Davis, vzdálené přes sto mil na západ. A přitom Andy poznal další nepsané pravidlo, o kterém se šestákové romány nezmiňují. Poslední večer na cestě chtěl zahodit zbytek okoralého chleba, protože věděl, že na druhý den mají být v pevnosti. Tom ho chytil za zápěstí. „Nikdy nezahazuj jídlo, dokud eště nemáš jiný! A opravdu, když je nazítří zdržela písečná bouře, Andy to odpoledne s velkou chutí hryzal okoralý chléb. Při zpáteční cestě na ranč měli víc pokdy a Tom Brosk se hned první večer pohodlně rozložil u táboráku a vytáhl ze sedlové brašny knihu o Indiánech. Chvíli předstíral, že čte, obracel stránky a uhlazoval si svůj zplihlý knír. Nakonec upřel zrak na Andyho. „Hele, Andy, ty věříš všemu, co tu ten člověk napsal? To se ví, že todle sou Komančové. Poznám je podle toho třepení na mokasínech tady na vobrázku. Ten Catlin ale uměl malovat! Jenže to, co tu vo nich povídá – no nevim.“ Andy napřed pečlivě ohmatával cestičku. Podíval se na číslo stránky a pak do obsahu. „Tady stojí, že pan Catlin prožil s Indiány osm let. Ale možná, že nesouhlasíš s tím, co píše o tajemství Komančů, jak se udržet v plném trysku na boku koně.“ Zvědavost jen hrála každým rysem Tomovy ztuhlé tváře, ale přesto zůstal lišákem ferinou. „Možná že kdybych tě slyšel číst tu stránku nahlas, moh bych si to všechno v makovici lepší sesumírovat!“ Andy vzal knihu obřadně do rukou, přisunul se blíž ke světlu ohně a předčítal o Komančovi, jak spustí nízko na bok koně svoje tělo a zahákne se v zánártí, patami vzhůru, přes kříž koně, přičemž drží ještě luk i oštěp a cválá nejvyšší rychlostí: „Pod šíjí koně je zavěšen krátký žíněný provazec a oba jeho konce jsou natuho zapleteny do
hřívy v místě koňského kohoutku, čímž vznikne poutko pro oporu Komančovy ruky. Do tohoto poutka provlékne jezdec loket a přenese váhu těla na střed paže, jež při jeho boční poloze leží výše a blíž ke hřbetu koně.“ Tom Brosk se kolébal na podpatcích. „Viděl sem je takhle jezdit nejmíň desetkrát. A věděl sem, že v tom bude ňákej trik, ale nepřišlo mi na rozum jakej, dokud – dokud sem si nepřečet tu stránku!“ Když se Tom zavrtal do přikrývky, Andy odložil knihu. Blesklo mu hlavou, že teď má v rukou ten pravý klíč! Bude nahlas předčítat knihy a Tom si bude myslet, že si je četl on sám. A možná, že ho za to ten samotář, který je nejlepším krotitelem koní v Texasu, oplátkou naučí svému umění. Jenže nic takového se nestalo. Andy neúnavně každý večer četl, ale Tom Brosk šel po své práci, aniž věnoval jediný pohled greenhornovi, dychtivému něco od něho pochytit. I když už Andy začal pomáhat ostatním při jejich neustálém objíždění a shromaždování stád koní a i když už umíněně zůstával po celý den v sedle jako ti druzí, nedal Tom vůbec najevo, že by si toho byl kdy všiml. Ostřílený jezdec jako Tom Brosk nebo Matt Kirbo dokázal za jediný den zahnat klisny do cípu mezi dvěma potoky a vrátit se ještě pro zbytek stáda. Po celý týden muži Tylera Colemana spolu s ostatními partami přiháněli do ohrad skoro tisíc kusů denně, vypalovali značky hříbatům, oddělovali svoje koně od ostatních a zaháněli je zpátky na ranč. Vánoce přišly a minuly; Matt přivezl Andymu ze San Antonu pěknou ručnici, novou opakovačku winchestrovku, ale ani slovo od Chadwicka Taylora. Zklamání z té výpravy přimělo chlapce, že se vrhl do práce na ranči s ještě větší rozhodností. Však až jeho otec jednou přijede, Andy bude už předákem. Když odjížděli Matt Kirbo, Tom Brosk a Tully Willows lovit mustangy, prosil je, aby ho vzali s sebou. „Tentokrát eště ne,“ řekl Matt. „Ale koncem února už budeš dost vostřílenej, abys jel s náma.“
A když se vrátili s divokým stádem, přiběhl k pevné palisádě ohrady a díval se, jak se mustangové kolem něho řítí s frkáním, chňapáním a divokým řehtáním. Zkroceni jen částečně pomocí spěnaček daleko v prériích, kouleli očima, pohazovali hřívami a střemhlav se hnali do neočekávaného vězení. „Ber ho, Tome!“ Andy viděl, jak se Tom Brosk krčí na příčním trámu přibitém nad bránu ohrady. Náhle člověk, který byl majitelem dvanácti knih, sletěl na zběsilého myšáka a přilepil se na něho jako kočka, ať se mustang jakkoli zmítal a vyhazoval. Tom se jednou rukou držel pevně hřívy a druhou napřahoval, aby udržel rovnováhu. „Jú, ten z něho vyrazí střeva!“ ječel July. „Musí mít břicho plný per vod matrací!“ hulákal Tully. Andy měl duši na jazyku, když Tom Brosk přečkával všechny ty skoky, zvraty a vývrty, aniž sletěl na zem. Při posledním krkolomném vyhození, kdy myšák vypadal jako utopená kočka zdvižená v půli hřbetu, vzdal mustang své marné úsilí a šel poslušně k vratům ohrady. Tom seskočil, přelezl ohradu a důstojně odkráčel. „Tohle kdybych tak uměl!“ vzdychl Andy. July Jackson se zašklebil. „Dyk v tom neni žádnej zázrak! Jó, kdyby to zkusil velkej těžkej člověk, jako sem já nebo Matt, tak mu to vyškubne ze všeho nejspíš játra. Ale ty seš asi tak velkej jako Tom. Pro tebe to bude hračka! Až přiženou zas novej houf, vylezeš zkrátka támhle na ten trám a zkusíš to. A starýmu Tomovi to vykroutí frňák z pantů, když to dokážeš. Spadne mu hřebínek!“ Andy se nechtěl Toma Broska nijak dotknout, ale lákalo ho dokázat mu, že po čtyřech měsících na Colemanově ranči není už žádný pilgrim. Den co den, sotva muži odešli, přivazoval pět nezkrocených koní v ohradě, která byla nejblíž budově ranče, a podplácel deseticentem hromotluka německého kuchaře, aby mu chodil mustangy jednoho po druhém odvazovat, jakmile si na některého sedne. Pokaždé sletěl na zem, ale druhý den znovu zkoušel dalších pět mustangů. Když se už konečně dokázal udržet na čtyřech koních za
dopoledne, myslel si, že je připraven. Sotva znovu zaslechl hřmění kopyt, běžel k palisádě a vydrápal se na příční břevno brány. Země pod ním se propadla do větší hloubky, než čekal, a když bránou vbíhali první koně, zdáli se mu větší než sloni pana Barnuma. Pak zaslechl Julye Jacksona: „Máš z těch habánů vítr, co? Popíchnut tímto ostnem Andy skočil, minul koně, kterého si vybral, a přistál na šíji zděšeného a rozlíceného grošáka. Cítil, že užuž sletí na zem, a musil se oběma rukama chytit a křečovitě se držet hrubé hřívy, jak zvíře vyhazovalo a vzpínalo se, kroužíc nazpět k bráně. Věděl, že už při dalším vyhození sletí pod ostrá kopyta dunícího stáda. Prsty ztrácely sílu a povolovaly – už se ničeho nedržel a už vyletělo jeho tělo do výše! A vtom ho sevřely vzadu za pás dvě ruce jako ocelová chapadla. Matt Kirbo ho přehodil přes břevno brány a nechal spadnout do prachu. Tom Brosk ho postavil na nohy. „Víckrát už takovou pitomost nedělej!“ A s tím Tom odkráčel svou navyklou chůzí, při níž jeho nohy do „O“ našlapovaly poněkud špičkami dovnitř, a cestou syčel tiché kletby na hlavu Julye Jacksona. Andy s neklidem čekal, co se všechno kvůli tomu semele a co za to slízne, ale nestalo se vůbec nic. Nikdo se o věci ani nezmínil. Denní program běžel na ranči jako obyčejně. O týden později poslali Julye Jacksona opravit kus plotu na odlehlém konci největší pastviny. Tom Brosk velmi ochotně pomáhal, když chytali do lasa a sedlali Julyova koně. V poledne se kůň vrátil s prázdným sedlem. Zdálo se, že kromě Andyho to nikoho nevzrušilo. „Pojedu se podívat, co se stalo.“ Tom Brosk si klidně dál pochutnával na své horké pepřové omáčce. „Kam bys jezdil, eště se nestalo, aby si July nedokázal hodit nohu přes rameno a dobelhat se domů!“ Matta Kirba přepadl záchvat kašle a Tully Willows se kuckal nad svým pěnovým sucharem. Když se za chladného soumraku doštrachal July Jackson domů, byli v nocležně jenom Andy, Matt a Tom Brosk. July si stáhl jednu botu a podržel bolavou nohu ve své široké,
sukovité ruce. „Tome Brosku, víš, jak je daleko pět mil v těchdle botách?“ „Jó, vo tom teda nemam přehled! Já pěší turistiku nepěstuju.“ July stáhl druhou botu a namířil na Toma prst s puchýřem. „Nikdo se tě neprosil, abys strkal pod deku mýho sedla lopuch!“ Matt Kirbo si uznale prohlédl postižený prst. „Inu, když se někdo nedokáže udržet v sedle, tak snad by měl jít radši prodávat kaliko, ne?“ „Ze všeho nejradši bych vám vodprodal těch pět mil pěšky, vy pohani!“ Protáhlý obličej Toma Broska vypadal skoro šťastně. „July, těch pět mil máš za toho anglickýho greenhorna, cos ho před půl rokem donutil pajdat se zlomenou nohou, a taky za Andyho, kterýho před tejdnem stejný tvoje bláznovství div nezabilo. Eště jednou si něco takovýho zkus, a zrychtuju ti koně, že se budeš plazit deset mil pěšky! Slyšíš?“ „Bodejť bych neslyšel, když mi tu řveš do ucha jako paviján!“ July popadl boty a belhal se ven, aby si ponořil oteklé nohy do vody. Matt Kirbo zvedl žíněný provaz, který právě pletl. „Andy, skoč se zeptal Julye, jestli s náma chce jet zejtra na mustangy – s tebou, s Tomem a se mnou!“
KAPITOLA 4 Dávno před rozbřeskem byl Andy na nohou a oblečen. Tohle byl jeho den! Jeho první lov mustangů! V přítmí nocležny se zdály divoké scény krváku Lovec mustangů ještě mnohem skutečnější. Stádo proletí kolem, samá nádherná zvířata. Vybere si toho nejlepšího mustanga, nejraději bílého hřebce, a požene ho, až se zvíře unaví. Pak ho strhne k zemi prudkým, bezpečným hodem svého lasa. Anebo ho možná i kapku škrábne výstřelem z pušky. Potom ho rychle ochočí a vyslouží si obdiv ostatních lovců. A nakonec pojede
na překrásném mustangu do San Antonu, kde už ho bude očekávat jeho otec. Andyho snění bylo přerušeno láteřením mužů, neochotných vstávat. Polorozespalé mručení, dupot bot, řinčení ostruh a chrastění opasků s pistolemi přimělo konečně Andyho k horečnému balení na poslední chvíli. Do svého pytlíku od mouky čili polní brašny nacpal překotně čistou košili, čisté ponožky a spodky. Matt Kirbo zívl a vysypal prádlo zpátky na pryčnu. „Tohle nebudeš potřebovat.“ „Já myslel, že budem venku celý týden.“ „Možná i dýl, ale jak jednou uvedeš mustangy do chodu, nesmíš se převlíkat. Divoký koně mají tak vostrej čich, že stačí, aby si jenom někdo z nás vyměnil ponožky nebo bandanna, a už vyrazí jako blesk pryč. Ale když si zvyknou na jeden pach, nebojí se tolik. A když je krotíme, nosíme taky pořád stejný šaty, pak se dají snaž vochočit.“ „Ale já –“ Matt Kirbo si odřízl chlup na zápěstí svým bowijákem, aby vyzkoušel ostří. „Hádám, Andy, že v těch knížkách, cos četl, vůbec nenapsali, jakou divočinou může takovej chlap páchnout, když mustangaří. Jenže to je skutečnost a ta nemá co dělat s potištěným papírem. Máš pohromadě výzbroj?“ Andy si připjal řemen s pistolí. „Winchestrovku, šestiranovku pistoli, bowiják, laso, pláštěnku do deště, přikrývku!“ „No, učíš se rychle. Teď běž za Julyem a pomoz mu naložit támhle na ty dva vosly brašny s proviantem! Já s Tomem zatím seženu remudu, houf náhradních kobyl.“ Andy pospíšil k ohradě a díval se, jak July skládá do pytle z plachtoviny mouku, kávu, boby, slaninu a sůl zároveň s cínovými šálky, pánví na smažení, hrncem na kávu a konzervami. Do druhého pytle dal lasa, spěnačky a kláty na krocení koní a stáhl zavazadlo rezervními přikrývkami a nepromokavou plachtou. „Co naložíme na druhého osla?“ zeptal se Andy. „Nic,“ řekl July. „Berem s sebou vždycky jednoho rezervního. Když náhodou chytneš mustanga, kerej je teda vopravdu prevít, a spřáhneš ho dohromady s voslem nebo s některou z těch
vochočenejch klisen, co Tom shání do remudy, může ti to taky zachránit kejhák, když ho potom krotíš.“ Andy pomohl přitáhnout provaz. „Hádám, že je všechny nemůžete škrábnout flintou, viď?“ „Škrábnout mustanga? Kdes moh slyšet takový pohádky! Matt a já už mustangaříme dobrejch deset let. Tom je u toho už bezmála dvacet let, ale žádnej z nás eště neviděl chlapa, aby líznul mustanga kulkou a nezabil ho přitom.“ „Vždyť já vím, že je to umění, omráčit koně tím, že mu jen prostřelíš krční sval, ale –“ „Tady neplatí žádný ,ale'. Každej, koho znám, už to zkoušel. A všichni do jednoho, čert nás vem, sme tak zabili dobrýho koně. To se ví, když se sejde parta lovců vejtahů a dá se do lovecký latiny, to potom každej z nás je vohromnej doveda a.škrábnul mustanga' jako nic. Pojď si vzít radši něco k snídani! Já už sem prázdnej jako studna v srpnu.“ Mdlé únorové slunce se sotva dotýkalo ohrady, když vyrazili s remudou osmi koní na střídu a s dvěma osly, kteří neochotně drželi krok s výpravou. V poledne Matt Kirbo zarazil u potoka a všichni sesedli, aby pojedli studený oběd a vyměnili koně. Tom Brosk nabíral nosem jižní vítr, jak vál přes klidnou křovinatou krajinu. „Jaro sem už vtrhne za pár tejdnů, nejdřív zrovna do těchdle míst. Ta ferální smečka je už jistě vyhladovělá a zralá k pochytání.“ July Jackson se div nezakuckal svým tlustým chlebem, obloženým hovězím. „Ferální smečka! Vo čompak to blábolíš?“ Tom si utřel ústa rukávem kabátu. „Ferální smečka je manada – teda' stádo zdivočelejch klisen a hříbat, kerý vede jeden hřebec. S tebou je hrozná potíž, protože ty nečteš knížky! Jinač bys tohle musel vědět, ty chytrej! Taková ferální smečka pochází z koní původně krotkejch, kerý do Mexika přivez člověk jménem Hernando Cortez. Vsázím se, že ten první Indián, co vůbec ponejprv spatřil člověka na koni, byl z toho jaksepatří paf a nestačil zdrhat!“ July pootevřel ústa, vrhl na Matta dlouhý tázavý pohled a změnil svůj názor. Mumlal si něco pro sebe, ještě když si připínal sedlo na
druhého koně ve své střídě a když strkal nohu do třmenu. Ale kůň se lekl a zpod nohy vyrazil pryč. July se překulil do kaktusů. Tom ho zvedl na nohy a začal mu vzadu z kalhot vytahovat pichláky. „Když ti něco řeknu jednou, platí to jako desetkrát! Ten kůň je zkrocenej vod Indiánů, rozumíš? Tak na něho musíš nasedat z pravý strany, a ne z levý!“ „Jak se dostal indiánskej kůň do naší výpravy?“ zeptal se Andy. „Snadno,“ řekl Matt. „Mustangové odlákají koně Indiánům právě tak jako nám. A takový koně pak běhají s manadou, dokud je náhodou nechytnem.“ „Ale proč nasedá Indián z pravýho boku, a ne z levýho jako my? „To není v žádný z mých knížek,“ prohlásil Tom. „Ale jednou ve Fort Griffinu přitáhli s sebou vojáci takovýho malýho komančskýho spratka nahoru do pevnosti a ten kapku žvatlal anglicky. Poručík si ho dobíral, proč nasedá na koně z nesprávný strany. A ten Indián mu na to povídá, že prej před dávnejma časy jeho předkové viděli bílou tvář, jak nasedá na koně právě z levý strany. A když si pak Indiáni sami vopatřili ňáký koně, začali just na ně nasedat ze strany vopačný! Komančové si nejspíš mysleli, že všecko, co dělá bílá kůže, musí bejt už vod základu špatný.“ Andy hltal každé slovo jako v očarování. „Tys mluvil s opravdovým Komančem?“ „Já? Nikdá bych s žádným Indiánem neztratil slovo! Ale slyšel sem, co povídal ten voják. Jdi popohnat ty vosly, ať už vyrazíme. Ale ne, nesmíš se jim koukat do vočí, to by se vůbec nehnuli z místa! Di vod nich jednoduše pryč, jako bys na ně nechtěl ani křičet, a voni pudou za tebou.“ Pozdě odpoledne dorazili k okraji křovinaté krajiny a rozhlédli se po široširé prérii, kde se tráva čeřila pod nárazy větru jako nekonečné hnědé moře pod blankytnou oblohou. V Texasu se necestuje. Tam si člověk prostě sedne na koně a jede, kam až oko dohlédne. A cestou se setká jen s mustangy, bizony, Komanči… Teď už Andy věděl, že kapitán King z Hvězdy Texasu měl pravdu. „To teprv vidíš, jakej seš mraveneček, když máš před sebou
takový dálky, co?“ Tom Brosk stočil koně k jihu. „Uděláme nejlíp, když se utáboříme po větru a vobhlídnem, jak to vypadá tam s tou naší vohradou.“ Matt pokynul Andymu. „Ty pojedeš se mnou a Tom s Julyem ať zatím připraví tábor.“ O míli dál se zastavil a ukázal před sebe. „Tak tamhle to je!“ Andy viděl poprvé „past“ na mustangy – ohradu, která stoupala po mírném svahu, jehož dolní konec se ztrácel v křovinách. Oplocení bylo postaveno v podobě obrovské číslice 8. Byly to jen silné kůly svisle zaražené do země. „Aha, tak semhle je teda zaženem, až je pochytáme do lasa, že?“ usoudil Andv. „Možná že by bylo napínavější lovit je lasem, Andy, ale my děláme řemeslo, a ne sport. Snažíme se dostat co nejvíc koní a co nejmíň jich přitom zabít.“ Andy skryl své zklamání a chtěl popojet ještě blíž k ohradě, ale Matt ho zastavil. „Nic se tu nezměnilo, všechno je zrovna tak jako před měsícem, kdy sme tu byli naposled. Už se dál nepřibližuj k vohradě, nebo tam zanecháš svůj pach a poděsíš mustangy, až ho zvětří!“ „Hádám, že toho o mustangaření ještě tak moc nevím,“ řekl Andy. „Asi tolik, kolik toho vim já vo vydávání knížek,“ odpověděl Matt. „Tak dej pozor, a já ti řeknu, jak to děláme. Vidíš támhle před sebou na zemi ten čerstvej koňskej trus? To znamená, že tudy mustangové nedávno proběhli. Je to jejich pravidelnej vokruh. Nikdy se tak moc nevzdalujou vod vody a zakrouží zase zpátky na původní místo.“ Andyho nadšení znovu ožilo. „Takže si tu počkáme, až poběží kolem, a zaženem jej rovnou do vohrady?“ „Tak jednoduchý to zas neni. Nedostanam je do vohrady, dokud nebudou jaksepatří uhoněný, vyhladovělý a žíznivý. Zejtra, jak je zahlídnem, pustíme se za nima a poženem je na střídačku jako při štafetě. Když to pude, budem je ve dne v noci udržovat v běhu, dokud nebudou padat únavou! Pak je teprv zaženem do vohrady a přibouchnem za nima vrata.“
„Nač se tady po obou stranách rozbíhá to roští?“ „Mustang nepřekročí takovejhle plot, stejně tak jako nepřejde přes železniční trať nebo přes brázdu vyvoranou v zemi. Pokládá to ubohý křoví za pevnou hradbu. S pomocí tudletěch dvou křídel vletí stádo jako trychtýřem rovnou do vohrady. Druhej den pak voddělíme ty, co si necháme, a zkrotíme je natolik, aby se nám cestou zpátky na ranč nerozutekli.“ „A nemoh bych si chytit aspoň jednoho z nich do lasa, než je zavřem do vohrady?“ Matt zavrtěl hlavou. „Při tom bys moh snadno zabít vlastního koně a pak bys třeba zjistil, že máš na konci provazu úplně bezcennou ,vokurku'. Anebo bys náhodou hodil smyčku na takovýho prevíta hřebce, že by se na tebe votočil a zabil tě dřív, než mrkneš!“ „Nechci to, Matte, snad proto, abych se vytahoval. Ale víš přece, že Strakáč patří tobě. Kdybych si taky já moh opatřit vlastního koně –“ „Teď pracujem pro Tylera Colemana. Platí nás za to, že mu lovíme mustangy. Ale jestli najdeš takovýho, že by se ti moc líbil, až je uvidíš všechny pohromadě ve vohradě, sám si ho zkrotíš a Coleman ti ho jistě nechá za babku.“ Andy zavýskl a hnal se zpátky do tábora. Snažil se polykat svoje vzrušení zároveň s boby a slaninou, ale ještě dlouho potom, když už se uložil na noc se sedlem pod hlavou místo polštáře, představoval si sama sebe, jak jede do San Antonu na bílém hřebci. Před rozbřeskem, citelně rýpnut Julyovou botou, vypil jedním douškem kávu, vecpal si do kapsy obložený chléb a vyslechl poslední pokyny Matta Kirba. „Ty a já vyjedem napřed a podíváme se, jestli by se stádo nedalo stočit našim směrem. Tom pojede druhou střídu a July převezme třetí. Zdá se, že dnes v noci vyjde úplněk, a tak budem koukat udržet je pěkně v běhu.“ Andy by byl hned vyrazil s větrem o závod, ale Matt nijak nepospíchal. Nasadil rovnoměrný klus směrem na západ, pak cosi zahlédl a stočil k jihu. Náhle zarazil koně. „Tamhle jsou!“ Pro Andyho to bylo něco jako vidina. Asi na míli od nich ve sluneční záři časného jitra se pokojně pásla manada. Z dálky
vypadali mustangové jako hračky proti nesmírnému obzoru, kde splývala obloha s vlnící se prérií. Matt si přehodil nohu přes hrušku sedla. „Ať je vidim nevimjak často, vždycky mě to popadne a sevře uvnitř, jako by ty koně byli srostlý s toudle zemí a s jejíma lidma. Inu, kdo jednou viděl běžet mustangy, tomu už pak nevoní honit dobytek nebo lovit bizony!“ Potom, jakoby v rozpacích, že pronesl tak dlouhou řeč, pobídl Matt Kirbo Šavlouna k manadě. „Vidíš tu vosamělou klisnu, co stojí stranou vod stáda? To je hlídka. Zvětřila nás a hlásí to hřebci. Teď shromáždí vedoucí klisna stádo. Andy se blížil a pozoroval, jak se ta scéna zvětšuje s ubývající vzdáleností. „A hřebec je odvede pryč?“ „Ne, stádo vede klisna! Hřebec jen vobíhá svůj harém a dává pozor, aby se žádná z nich nedostala do nebezpečí. Drží se za nima a pohání loudalky k rychlejšímu běhu.“ Najednou, jako když vypálí ze startovací pistole, vyrazila manada tryskem vpřed a letěla v těsném sevření prérií. V plavném cvalu mizely v dálce na pozadí oblohy siluety prokvetlých hnědek, myšaček, ryzek, vranek, plavých i grošovaných klisen. Vysoko pohazovaly hlavami a jejich dlouhé hřívy a ohony vlály ve větru. Jako krupobití bubnovala do země jejich malá kopyta, jak uháněly divoké a svobodné. Andy seděl bez hnutí. Teď už věděl, co všechno v sobě tajil Maítův výrok: Inu, kdo jednou viděl běžet mustangy… Matt vyčkal, až se Andymu uvolní sevřené hrdlo. „To je pohled, co? Pojď, musíme se držet v patách za nima.“ Andy chtěl hnát Strakáče plným tryskem, ale Matt ho přibrzdil. „Uběhat se musí voni. Poběží dvakrát tak daleko jako my, protože budou těkat ze strany na stranu, zatímco my pojedem docela volným klusem přímo. Drž se za nima jen tak blízko, aby tě viděli, ale nikdá nezvostávej tak pozadu, aby se mohli zastavit a vodpočinout si.“ „Jak daleko poběží?“ „To se nedá nikdá vodhadnout. Ale vobyčejně se začnou vracet ke svýmu napajedlu, když uběhnou deset až patnáct mil vod místa, kde sme je vyplašili.“
Jeli dál a drželi se neustále v takové vzdálenosti, aby viděli, jak se za uhánějícími mustangy zdvíhá prach, nebo aby slyšeli jejich řehtání a frkání. Po první hodině jízdy přestal Andy sledovat zděšené přebíhání divokých koní sem a tam. Jel jako Matt s očima pozorně sledujícíma zrádné jámy, v nichž by mohl Strakáč klopýtnout. Dovedl se už vyhýbat strmým průrvám nebo arroyům, korytům potoků, jež byly posety balvany a pahýly stromů. Slunce už začínalo hřát. Najedli se v sedle, napili se z polních lahví a neustále jeli a jeli. Teď už Andy chápal, proč se Matt ještě před dvěma měsíci zdráhal brát ho s sebou na mustangy. Vždyť tenkrát Andy ještě nebyl ani zdaleka dost dobrým jezdcem. I teď ho už pěkně bolely svaly a prach ho štípal do očí. Směřovali stále ještě k západu prérií, která se zdála nekonečnou. K jihu se pláň svažovala do mělké strže, jež byla téměř skryta skupinou mezquitových stromů s křovinatým podrostem. Na konci strže vyrazil náhle z úkrytu Tom Brosk a letěl tryskem podél manady, a ta, sotvaže zvětřila nový pach, ihned se stočila k severu. Matt zarazil unaveného vraníka a sesedl. „Seskoč s koně! Tom už je vobrátil. Eště míli, a pustí se zpátky k východu.“ „Jak se tam vůbec Tom dostal?“ „Jel rovnou na západ eště s jedním čerstvým koněm. My teď vezmem s sebou toho, na kterým přijel, a vrátíme se do tábora.“ „Ale jak moh vědět, že tudy stádo poběží, a zrovna v tuhle dobu?“ „Tom loví mustangy už dobrejch dvacet let. To by musela bejt zatraceně dobrá manada, aby přechytračila Toma Broska! Von je zná jako vlastní boty.“ Když dojeli k tábořišti. July Jackson byl už dávno na cestě, aby vystřídal Toma. Andy uvařil večeři, napojil zvířata a schoulil se pod přikrývku. Za svítání se Matt Kirbo vrátil z noční jízdy a ukázal na manadu asi míli odtud. „Pojedeš sám, Andy. Tom tě vystřídá někde cestou. Zdá se, že dneska večer je už dostanem.“ Andy si osedlal koně a vyjel – žalostně malá, osamělá figurka, která se hnala přes nekonečné pláně za klusajícími mustangy. Ale dobře si pamatoval, že si často připadal ještě osamělejším uprostřed
přelidněné Broadwaye. Teď cítil mezi svými koleny teplo dobrého koně, slyšel, jak pod ním povrzává kůže sedla a jak jeho karabina chrastí v pouzdře. A před ním vytrvale bubnovalo kopyty stádo mustangů. Už ho nesvíral pocit nejistoty. Věděl co dělat, nač má dávat pozor, jak udržovat vyrovnaný krok, aby se nevyčerpal ani kůň, ani jezdec. Ale ze všeho nejvíc pocifoval tajnou pýchu nad tím, že Matt Kirbo mu svěřil úkol, aby „hnal mustangy“ úplně sám! Po prvních deseti mílích zpozoroval, že se běh stáda zpomaluje. Mustangové ztráceli síly. Viděl jejich hřebce, světlého ryzáka se zlatou hřívou a ohonem, jak pohání klisny kupředu a zlostně frká na opozdilce. Poprvé se mohl zblízka podívat na mustanga, který ovládal stádo. Měl lehce stavěné tělo, byl vysoký přes půldruhého metru a vynikal širokým hrudníkem, statným hřbetem i silnýma nohama. Když zůstal hřebec pozadu, aby oběhl klisnu s jejím vyčerpaným hříbětem, Andy si všiml krátkých neklidných uší, jasných vnímavých očí i bílé hvězdy na čele, která odpovídala bílým punčoškám na třech jeho nohách od spěnky do půl holeně. Andy sáhl po lasu, ale vzpomněl si na Mattovu výstrahu. A rázem pocítil, že právě tohle je kůň, o němž sníval nad stránkami tolika přečtených knížek. Právě tohoto koně musí jednou dostat! Pobídl Strakáče ještě blíž a ryzák se zlatou hřívou se zahryzl do kyčle klisny, aby pospíšila za stádem a zanechala hříbě na cestě. Ačkoli Andy viděl třesoucí se nohy, svěšenou hlavu a zdvíhající se boky drobounkého, prudce oddychujícího koníčka, nemohl zastavit. Snad si hříbě trochu odpočine a ještě stádo dožene. Když se otočil, aby se podíval, zda se hříbátko skutečně vydalo za stádem, spatřil, jak z křoví vyjely dvě postavy, chytily unaveného koníčka do lasa a pomalu se ubíraly dál směrem, kudy prchala manada. Za půl hodiny zůstalo pozadu další hříbě a bylo znovu sebráno vzdálenými postavami a naloženo na povoz, který jel za nimi. Bylo to velmi záhadné, ale když July Jackson vyrazil z koryta vyschlého potoka, aby převzal hon, Andy neměl čas na vyptávání.
Díval se, jak July obrací vedoucí klisnu na sever. Stádo teď opisovalo sevřenější kruh. Pomyslil si, že udělá nejlíp, když se nyní vrátí do tábora a později – pravděpodobně kvečeru – pomůže zahnat manadu do ohrady. Nechal Strakáče odpočinout, sebral Julyova druhého koně a vracel se svou vlastní stezkou. Když se přiblížil ke dvěma postavám, jež se zabývaly sbíráním hříbat, vytáhl z pouzdra winchestrovku a položil si ji přes sedlo. Na vzdálenost sto yardů rozeznal, že to nejsou lidé z Colemanova ranče. Byli to Mexičané – jeden asi tak starý jako Andy, druhý ještě mladší. Nevěděl, zda chlapci mluví anglicky, ale zkusil to. „Budte zdrávi, hoši! Patříte do některé zdejší party?“ „Si, seňor. Já jsem Francisco Chávez a tohle je můj mladší bratr Carlos. Pracujem pro mesteňera – lovce mustangů – seňora Martíneze.“ „A já jsem Andy Taylor z ranče Tylera Colemana. Tahle hříbata jsou z manady, kterou tu ženem už den a noc!“ „Si, seňor. Bérem si jen ty hříbata, jak vidíte. Aspoň se pak nemusíte vracet a střílet je. Adiós, seňor Taylor.“ V táboře se Andy pokoušel vylíčit Tomu Broskovi své podivné setkání. „Snad panu Colemanovi nebude vadit, když přijde o pár hříbat, nemyslíš? Mladšímu chlapci bylo sotva jedenáct nebo dvanáct let. Možná že si ani neuvědomil, že krade.“ „Ze krade? Ale co tě napadá, Andy, Coleman se přece nepiplá s hříbatama! Nikdo vo ně nestojí, jen Mexikáni. Přitáhnou na jaře v houfech přes Rio Grande s celejma rodinama, utáboří se tu a sbírají hříbata, co vodpadnou, když Texasani loví mustangy.“ „A Francisco taky říkal, že prý je aspoň nebudete muset střílet. Přece byste je –“ „Ale jó, stříleli. Máme plný ruce práce s hřebcema a s klisnama. Pro hříbata tu nemáme ani vohradu, ani dojný krávy, a bez nich hříbata nenakrmíš. A nemůžem dva roky čekat, až z hříběte vyroste pořádnéj jezdeckéj kůň.“ „Ale Mexičanům to nevadí, že čekají!“ „Ne, těm to nevadí, pro ně je to maňana – zítra. Přiženou si s
sebou dojnice, přečkají tu léto a vracejí se zpátky s dobrou stovkou vochočenejch hříbat.“ Andy odložil svůj kus osmaženého chleba. „A když mesteňeros hříbata neposbírají, tak je střílíte?“ „Je to vo moc milosrdnější než je nechat pojit hladem a žízní, když jim přitom eště luňáci krouží nad hlavou. Koukej, už jedou!“ Tom pustil na zem svůj cínový šálek od kávy a vyhoupl se do sedla, zatímco řítící se manada byla ještě asi na míli cesty vzdálená. „Honem na koně a schovej se za konec toho roští na pravým křídle! Já jedu na levý a Matt už číhá ve skrejši s provazem vod vrat. Jak vběhnou dovnitř, spadne klec! Až je uvidíš v širokým konci trychtýře, vyjeď za nima a začni co nejhlasitějc hulákat, aby z něj nevyklouzli ven!“ Andy zaujal své místo a držel Strakáče zkrátka na uzdě, dokud nezahlédl, že vedoucí klisna vběhla mezi křídla plotu. Stádo bylo uštváno k smrti. Nozdry koní se vzdouvaly, hlavy se kymácely. Hřebec ryzák, který pobízel konec stáda, sklopil uši a zvětřil nebezpečí. Tom vyletěl z roští, hulákal na mustangy ze všech sil a mával kloboukem. Andy vyrazil z druhého konce a pomáhal vehnat manadu do otevřené brány. Prach se jen vířil, mustangové frkali, chlapi křičeli, provazy pleskaly a svištěly. ' Najednou se ryzák Vzepjal a na místě vykroužil tak prudkou otočku, že div nesmetl Toma ze sedla. A vtom už vyrazil zpátky a pryč! Andy v mžiku pobodl Strakáče a hnal se za ním prérií. Stačil za sebou ještě zaslechnout, jak Matt Kirbo přirazil vrata ohrady a uzavřel past. V honbě za hřebcem Andy zapomněl na všecko na světě. Byl přesvědčen, že ryzák je příliš utýrán, aby běžel daleko. Přiblíží se k němu, hodí přesně smyčku svého lariatu, a ryzák bude jeho, i kdyby na to měl prasknout roční výdělek! Neměl potuchy, jakou vzdálenost už urazil, než si konečně všiml, že jeho nádherný mustang nezvolnil ještě ani dost málo cval a ani trochu nepolevil. Andy si uvědomil, že Strakáče zabije, požene-li ho takhle dál. A tak ještě vyslal poslední toužebný pohled za unikajícím
hřebcem, jehož ocas i hříva se jen blýskaly zlatem v záři zapadajícího slunce, a pak se pomalu vracel do tábora. Matt Kirbo ani nezvedl hlavu od večeře. „Tak co, utahal tě?“ „Utahal,“ řekl Andy. Matt byl shovívavý a vlídný. „Málokdy se najdou tři hřebci v jedny manadě, kde je dvacet nebo třicet klisen. Ale ten ryzák se musel připojit ke stádu těsně před tim, než sme manadu vyplašili. Neměl eště ani čas vybojovat si svý místo s tim starším hřebcem, co sme ho zavřeli do vohrady. Anebo s tim mladším, vo kterým si July myslí, že by se ti třeba moh líbit.“ Andy ani neposlouchal. „Jak vůbec může kůň vydržet pořád takhle běhat?“ Tom načal druhý hrnec kávy. „Andy, tyhle mustangové se roděj v běhu. Pro ně je trysk tak přirozenej jako chůze pro kobylu vodchovanou v maštali. Ale stejně je ten ryzák úplná nádhera, viď? Zdá se, že v ňom koluje kentucká krev.“ „Jak by k ní přišel?“ zeptal se Andy. „Snadno,“ povídá Tom. „Osadníci si tu vodchovají plnokrevníky a vyženou je na pastvu. A někerej z divokejch hřebců v noci vodláká klisny a ty potom zdivočí. Někerý z nich pak můžou zplodit nádherný hříbata. Ten ryzák si tu nakonec sežene stádo klisen a bude se tady v těch končinách potloukat eště moc dlouho.“ „Ale co když ho tamti Mexikáni chytnou?“ zeptal se Andy. Matt skočil na nohy s tváří tak rozezlenou jako tenkrát, když se s ním Andy seznámil. „Co to povídáš vo Mexikánech? Kdes je viděl?“ „Ale Matte,“ chlácholil ho Tom, „Andy potkal jenom dva mexický chlapce, co sbírají hříbata. Řekli mu, že tu dělají u ňákýho Martíneze, co táboří na jih vodtud. Neni třeba se tolik –“ Matt Kirbo dál neposlouchal a už měl jednu nohu v třmenu. „Vrátím se brzy!“ Andy viděl, jak si po cestě nabíjí pistoli. Únorová noc se najednou zdála chladnější, než opravdu byla. „Kam se Matt tak žene, Tome?“ Tom praštil s pánví, kterou právě drhl pískem. „Chlap má přece právo jít se kouknout, jeslí ty Mexikáni vopravdu chytají jenom hříbata, nebo jeslí kradou koně, ne?“
„Ale vždyť koukal tak vztekle jako tenkrát v San Antonu, když jsem ho omylem chytil do lasa.“ Tom odkopl pánev na smažení. „Tos neměl v životě udělat!“ „Já nechtěl udělat nic špatnýho, ale v tu chvíli jsem myslel, že mě Matt zabije.“ „Kdybys byl už dospělej chlap, nejspíš by tě byl zabil. Matta Kirba se nikdo nesmí provazem ani dotknout!“ „A pročpak ho to tolik –“ Tom složil cínové nádobí do pyramidy a sedl si na bobek k ohni. „Možná že máš právo taky něco vo tom slyšet. Před patnácti lety byl Matt Kirbo asi tak v tvým věku. Vyrůstal na ranči, kde chovali koně. Bylo to vodtud dál na jih, na řece Frio. Jeho tatík vodešel do války mezi Státy a nechal usedlost na krku Mattovi a jeho matce. Měli tam na ranči eště hrstku pomocníků, ale ty se rozutekli, a Matt koukal sám udržet hospodářství.“ „Copak neměl žádné příbuzné, aby mu pomohli?“ „Ne, neměl. Jeho otec přišel z Virgínie úplně sám. V Texasu neměl nikoho. A když jednou vodpoledne vodešla Mattova matka do církevního sboru, přijel Bart Cluett se svou mexickou tlupou, chytil Matta do lasa a svázal ho u plotu. Pak zapálil stavení a zdrhnul s houfem nejlepších koní, co Mattův tatík za léta vypěstoval.“ „Tys byl jeho sousedem?“ Tom přihrábl oheň. „Ne, tenkrát sem taky jen mustangařil. A zrovna se tak vracím z Corpus Christi, kde sem vodprodal několik kobyl, a už z dálky vidim požár. Přídu na místo, a ze stavení toho už moc nezbejvá. No, a tam sem Matta, toho chlapce, našel. Měřil sotva jeden sáh a právě se pokoušel přehryzat provaz, kerym byl svázanej jako chycený kuře. A tvářil se zrovna tak škaredě jako dneska večír.“ „On si myslí, že by snad ten Martínez moh být Bart Cluett?“ „Inu, Matt Kirbo tohle nikdá nevzdá, Andy. Jde po tom chlapovi už dobrejch patnáct let. Sou tomu tak tři roky, co náhodou dostal jednoho z těch Mexikánů, jak byli tenkrát s Cluettem. A ten ničema taky chytal hříbata!“ Andy měl najednou pocit, že klidná, mírumilovná noc je pro – Stoupena násiiím. „Cožpak se jeho matka nedovolala zákona,
když se tohle všechno stalo?“ „Mattův otec padl tenkrát ve Virgínii, v druhý bitvě na řece Bull Run, to bylo v srpnu 1862. A matka mu taky zemřela, brzy po požáru. V těch dobách bylo v Texasu těžký dovolat se zákona. Každej se sám musel vohánět, jak uměl. A buď se rval ve vobčanský válce, nebo s Indiánama, anebo se zlodějema koní. I po válce se sotva někdo dovolal zákona. To až teprvá v několika posledních letech. Ale ani teďka eště většina lidí nečeká, až se sleze porota, když běží vo zloděje koní!“ Andy se zavrtal do přikrývky. Věděl, že udělá nejlíp, když už se nebude vyptávat. A nepochyboval ani dost málo o tom, že Matt Kirbo Barta Cluetta zabije, jestliže ho najde. Tom Brosk začal bezstarostně chrápat. Andy s napětím očekával, že někde v dálce třeskne výstřel.
KAPITOLA 5 Když vyjeli za kalného rána k ohradě, Andy stále ještě myslel na to, zda Matt našel Barta Cluetta. „Viděls ty dva mesteňery?“ „Ano, nějak si letos pospíšili. Dřív se uměl Martínez s mustangy dobře vohánět, ale teď už je tlustej a línej. Posílá už jen ty dva chlapce, aby mu chytali hříbata.“ Andy se snažil neprozradit, jak se mu ulevilo, ale věděl, že mu kouká z očí příběh, který mu včera večer vyprávěl Tom Brosk. „Tak ty už víš,' řekl Matt, „že pasu po Bártu Cluettovi! No, já ho hledat nepřestanu, ale ty si toho nevšímej!“ Vyrazil ze sebe skřek, který vyburcoval Julye Jacksona ze zdravého spánku u ohrady. „Copak ty máš dneska neděli?“ July si nasadil klobouk a sáhl pro boty. „Tydle mustangové musej mít v nosech řehtačky! Celou noc frněli, ani voko sem nezamhouřil!“ Tom Brosk přitáhl konopný pytel se spěnačkami a kláty. „Nepovídej, ty bys dokázal neusnout, akorát kdyby ti archanděl
Gabriel troubil rovnou do ucha! Nejdřív vypustíme ty ,vokurky'.“ Andy zapomněl na Barta Cluetta i na všecko ostatní na světě. Teď už pro něho existovali zase jen koně. Natahoval se v sedle, aby viděl přes ohradu, jak Matt Kirbo oceňuje každého mustanga, zatímco je Tom Brosk nutil obíhat dokola. „Tamtu myšačku s tou palicí jako kladivo! A tamtu grošovanou s pochroumaným hřbetem. A tu vranku s kočičíma kejtama. A tamhletu strakatinu s kozím hřbetem a s tvrdou tlamou. Vypusť je ven!“ Jedna po druhé byly klisny vypouštěny z ohrady, aby se rozběhly pláněmi v divokém pocitu svobody. Z dálky vypadaly jako plavná a ušlechtilá zvířata, ale zblízka byly ošklivé a nežádoucí. Teď nastala skutečná práce. Musili zkrotit zbytek manady tak, aby mohli odvést mustangy na ranč. Nejdříve byly zahnány nejposlušnější klisny do zadního dílu osmičkovité ohrady, kde za nimi zabouchli malá vrata. Matt je chytal jednu po druhé do lasa a vytahoval je ven z ohrady, zatímco Andy s julyem jim svazovali nohy a k jejich přední spěnce připevňovali asi decimetr široký a přes dva metry dlouhý kožený řemen. Když byl mustang vyproštěn ze smyčky lariatu, mohl se pohybovat už jen krokem, jakmile se rozběhl, šlápl přitom vždycky na řemen. Po několika pokusech většina klisen přestala divočit a vrátila se bez velké námahy do ohrady. Za noci Andy přivykl zběsilému oddechování utýraných koní. A podařilo se mu dokonce chytit jednoho mustanga do lasa hned na prvý pokus. Ale začalo mu být také líto těch vyhladovělých a žíznivých koní. „Copak je nikdy nenakrmíme a nenapojíme?“ Matt mu dotčeně ukázal své zápěstí, roztržené úderem kopyta. „Zejtra můžem vypustit ty, co už byly na řemenu. Pořídíš s nima daleko víc, když nedostanou nažrat ani napít!“ Druhého dne se už i zatvrzelejší mustangové trochu uklidnili, ale bylo v nich stále ještě plno bojovnosti. Matt si je znovu všechny prohlédl. „Tamhletěm šesti přivažte kláty, jinač s nima bude trápení až hanba!“
Andy přinesl kláty. Byly to špalky v podobě vidlice asi tak půl metru dlouhé. Ve vidlici byl vyhlouben žlábek, tak aby do něj dobře zapadal kotník mustangovy přední nohy. Kromě toho byl klát opatřen zářezy, aby se nesmekaly řemeny, jimiž byl k noze připevněn. „Dřív sme používali rozvidlenou větev,“ poznamenal Tom nad ležícím a těžce oddychujícím koněm. „Ale tydle koupený kláty nám ušporujou fůru nedělí, kdy bysme museli bloumat a vyhlížet šikovnej strom.“ Rozvázal provazy a ustoupil zpátky. „No, tak to zprubni, ty krobiáne, jesli bys nedokázal kapku líp vycházet s lidma!“ Mladý hřebec se pokusil rozběhnout, ale zranil si bolestně zadní nohu o dřík vidlice připevněné k přední noze, a šel tedy dál už jen pomalu. „Dobrá, za to, že už seš rozumnej a společenskej, můžeš se jít kapku nachlemstat z potoka!“ Andy s Julyem vodili mustangy s uvázanými kláty po dvou k napajedlu a nechávali je popást mimo ohradu. Divoké klisny byly spřaženy s ochočenými kobylami z remudy Tylera Colemana, napojeny a vyvedeny na pastvu. Matt Kirbo si otřepal zaprášené rukavice o ohradu. „Zdá se, že už je máme všechny zkrocený na cestu, až na tamtoho prokvetlýho hnědáka, co ho schováváme pro Andyho, a toho staršího hřebce.“ Tom Brosk stočil svůj provaz a vyčkal, až převane pach špinavých mužů a zpocených koní. „Ten hřebec je zabiják. Já vam povídám, rovnou ho zastřelte!“ July si utřel zaprášený krk svým bandanna. „Dyk ho můžem napřed kapku přiskřípnout, zavázat mu voči a nasadit mu na vobě přední spěnky žíněný provazy. Párkrát ho strhnem, až vyrazí, a uvidíte, jak přilne k lidem!“ „Tak jako tak ho budete muset zastřelit,“ trval na svém Tom. „Ne, zkusme to napřed s provazy!“ naléhal Matt. „Má pěknou figuru a plnej hrudník a docela inteligentní voči. A ani ty jeho uši nejsou posazený zrovna nejhůř. Jenomže nesmíš na něho moc zhurta, Tome! Jak zlomíš jeho ducha, nebude už k ničemu.“ Jako fascinován Andy pozoroval, jak strhli vzpurného hřebce lasem k zemi, jak mu převázali oči šátkem a navlekli žíněné provazy
na oba přední kotníky. Tom s Tulyem drželi konce těchto provazů, zatímco Matt uvolnil hřebci smyčku na šíji. Mustang se vydrápal na nohy a třásl se hrůzou. Pohodil svou dlouhou hřívou a chtěl se rozběhnout, ale oba provazy ho hned strhly na kolena. Zvíře vstalo, znovu se pokusilo o útěk a znovu upadlo. Matt mu nasadil hackamoru – uzdu z dvojitého provazu, propleteného na konci do několika soustředných smyček. Jednu z nich navlekl hřebci na dolní čelist. Pak mu odstranil šátek s očí. Ještě jednou mustang vyrazil a v mžiku byl zase stržen na kolena. Teď stál se svěšenou hlavou a třásl se po celém těle. Už se ani nepokusil jít. „Dejte pryč ty provazy!“ nařídil Matt. „Teď už si dá pozor, aby utíkal.“ Nechal zvíře několik minut stát bez pohnutí, pak svázal hackamoru s vodicím lariatem a vyšvihl se na svého koně. „Vezmu ho dolů k potoku, ať se napije. Andy si nedovedl vysvětlit, proč jel s sebou. Snad si nechtěl nechat ujít tu podívanou, až se zarputilý, nepoddajný hřebec promění v poslušné zvíře. Díval se ze sedla, jak mustang hltavě pije a nikoho kolem sebe si nevšímá. Matt se pohnul v sedle. „Doufám, že sme z něho nevyrazili úplně všeckýho ducha.“ Zatahal za vodicí provaz. „Tak už pojď, nebo se přechlastáš!“ Hřebec pomalu zdvihl hlavu – a pak se náhle Vzepjal. Prudce zakroužil a vrhl se přímo na Matta, s ušima staženýma dozadu a s koulejícíma se očima, z nichž sršela nenávist! Andy ztuhl v sedle. Matt neměl dost místa, aby se s koněm otočil na samém kraji břehu potoka. S hrůzou se chlapec díval, jak Matt sahá po pistoli a jak ji nemůže pro své bolavé zápěstí vytáhnout. Tisíc liber rozzuřeného koňského masa se hnalo svými bílými, zlověstně vyceněnými zuby po Mattově noze. Andy bleskem vytrhl pistoli, zamířil a vypálil. Hřebec na zlomek vteřiny zakolísal pod nárazem, ale hned nato zase znovu zaútočil. Matt vypálil z těsné blízkosti. Další výstřel Toma Broska, který se tryskem přiřítil zezadu, zběsilého mustanga složil. A July Jackson dokončil dílo.
Matt odjížděl s tváří jako křída. „Díky, Andy! Pustíš se hned do krocení toho prokvetlýho hnědáka?“ „Pustím.“ „Na provazech?“ „Ne. Musí tu být ještě jiný způsoby!“ „Andy, já nemam rád střílení koní právě tak jako ty. Proto sem chtěl toho hřebce zachránit. Ale nečekal sem, že se na mě vrhne. No, všichni se tu a tam zmejlíme. Zůstal sem naživu jenom proto, že tobě neseděla hlava na krku zbytečně, žes uměl včas myslet! Ten tvůj prokvetlej hnědák nemá na uších znamení zabijáka. Můžeš ho krotit, jak sám uznáš.“ „Je tu přece ten způsob, jak si ochočují mustanga Komančové! Získají si koně laskavostí, tak aby mu neublížili a nezlomili jeho ducha. Chtěl bych to zkusit právě takhle!“ „Slyšel sem vo tom,“ řekl Matt, „ale k tomu bys potřeboval spoustu času. A my už zejtra vyrazíme na cestu zpátky na ranč.“ Andy měl stále ještě před očima stránky Catlinovy knihy, kterou četl na palubě Hvězdy Texasu. Jak strašně dávno mu to už všechno připadalo. „Myslím, že to do zítřka zvládnu!“ „Ale Andy, sou přece rychlejší způsoby, jak –“ „Já vím, Matte. Můžete použít řetězů místo řemene a pustit jim žilou. Můžete jim taky vyřídit kolena, rozříznout vazivo kloubu a vypustit maz, takže pak už nikdy nemohou běhat. Nebo jim můžete stáhnout tělo popruhem a přivázat k němu přední nohu. Můžete dát mustangovi na hlavu kus dřeva, aby si zkrvavil tvář, když se rozběhne. Můžete jim dokonce zašít nozdry, jak to dělají některé indiánské kmeny!“ „Na pilgrima toho víš fůru vo krocení koní,“ řekl Matt. „Ale za tu dobu, cos u nás, bys moh taky už vědět, že neublížíme mustangovi vo nic víc, než kolik je nezbytně nutný. Žádnou z těchdle metod nepoužíváme, tak mi tu nepřednášej z knížek!“ „Odpusť, Matte. Ale víš, já ještě nikdy předtím žádnýho koně nezabil!“ „No, nebude to tvůj poslední, jestli vydržíš živej a zdravej u tohodle řemesla. Všichni mustangové nejsou tak báječní, jak
vypadají na vobrázku v knížkách. Tak pojď! Jestli chceš vopravdu zkusit ten indiánskej trik, pomůžu ti nasadit spěnačky.“ July s Tomem už odešli do tábora, když se Andy s Mattem vrátili k ohradě, kde teď jen jediný prokvetlý hnědák či červený bělouš stále ještě obíhal kolem dokola. Bylo to krásně stavěné zvíře, popelavě šedé barvy, s tmavším zahnědlým pruhem podél hřbetu. Nezáludné, vytrvalé a statné. Mohl z něho být nádherný jezdecký kůň, jenomže Andyho nevzrušoval tak silně jako jeho vytoužený ryzák. Zdálo se, že Matt umí číst v chlapcových myšlenkách. „Eště hodně vody uteče, Andy, než toho hřebce ryzáka utaháš! A do tý doby – říkals přece, že bys chtěl mít svýho vlastního koně, ne?“ „Jistěže, Matte.“ Andy roztočil nad hlavou laso, přesně hodil smyčku, seskočil s koně a ze všech sil táhl provaz, až sebou červený bělouš zmítal a převaloval se v utažené smyčce. Matt mu navlekl na přední nohy spěnačky – kožené smyčky nastavené krátkými řemeny. „A teď už je jenom tvůj.“ Andy přikývl a uvolnil laso, aby kůň mohl zase dýchat. Podařilo se mu navléci mustangovi na spodní čelist smyčku lariatu a pak ho nechal, ať se podle chuti vzpíná a vyhazuje. Za chvilku se Andy zase postupně sunul po provazu k šedohnědákovi, mluvil na něho a ujišťoval ho, že mu neublíží. „Podívej, já tě už znám. A ty přece znáš mne! Už kolik dní větříš můj pach. Nejsem ti cizí. Jen klid, Prašáku! No tak vidíš.“ Šedohnědák se zdál klidný. Andy docela zapomněl, že se na něho Matt dívá. Pomalu se přisouval ještě blíž a vysvětloval mustangovi, proč ho pojmenoval Prašák. „Máš zrovna tu šedohnědou barvu jako prach země, kdes vyrost. A zase budeš běhat, jenže to už já budu sedět na tvým hřbetě!“ Nepřerušil měkký zvuk svého hovoru, ani když už stál tváří v tvář zvířeti. Přibližoval a zase oddaloval ruku, až v ní konečně ucítil měkké chřípí. Položil dlaň přes vzedmuté nozdry, pak přes zděšené oči. Opatrně se vytáhl do plné výše a dýchal mustangovi do nozder. Zdálo se, že chvění zvířete polevuje. Andy začal koně hladit, přejížděl mu rukama přes šíji, po hřbetě, po bocích, po slabinách, po břiše a po kyčlích. Šeptal a mluvil bez ustání.
Konečně pokynul Mattovi, aby otevřel vrata ohrady; potom odvedl mustanga volnou chůzí k potoku, díval se, jak pije, a vrátil se s ním na pastvu. „Zůstanu tady, Matte. Zkusím na něho dát ještě dnes večer sedlovou deku. A zejtra budem oba připraveni vyrazit na cestu.“ „Prosím tě, do zejtřka ho přece nedokážeš zkrotit pod sedlo!“ „Myslím, že to dokážu. Jen se vrať zpátky do tábora. Mám tu v kapse vobloženej chleba a July tady nechal hlt kafe.“ Matt nasedl a cestou se ještě ohlédl. „Kdybys něco potřeboval, vystřel z pistole!“ Andy mu zamával na rozloučenou a vrátil se k červenému běloušovi. Sedl si pár kroků od něho a pustil se do svého obloženého chleba. Pak s koněm popocházel, jak se pásl, a stále na něho mluvil a hladil ho. Za několik hodin přinesl svou pokrývku pod sedlo, složil ji a za stálého brumlání a chlácholení ji položil šedohnědákovi přes hřbet. Když se zvíře přestalo plašit a lekat pokrývky, trochu si zdříml. Probudil se v plné záři měsíce a znovu přehodil hřebci pokrývku přes hřbet. Potom zdvihl obě paže do výše ramen a zlehka je položil přes pokrývku. Prašák se pokusil vyhodit, ale zvuk známého hlasu ho uklidnil. Po celou noc Andy jen krátce podřimoval. Neustále se probouzel a stavěl se po bok červeného bělouše a přitom postupně přenášel trochu své váhy na jeho hřbet – nejdřív ruce, pak celé paže i ramena. Už se téměř rozednívalo, když odstranil spěnačky a vedl mustanga ke korytu potoka, kde se mohl pokusit z vysokého břehu nasednout. Když ho kůň shodí, dopadne aspoň na písek nebo do vody. Znovu chlácholil, lichotil, šeptal – a přitom se velmi opatrně na červeného bělouše vyhoupl. Když se mustang snažil prudkým vyhazováním shodit náklad se svého hřbetu, přidržel se pevně hřívy. Už kopyta zabušila do vody, ale Andy se stále ještě držel na koni. Vedl Prašáka korytem potoka a nezměnil ani na okamžik spád nebo tón svého hlasu. Za hodinu seskočil dolů, navlekl koni hackamoru a znovu nasedl. Mustang vyhazoval už jenom tolik, aby se přesvědčil,
zda na něm Andy stále ještě sedí. Pak se upokojil a volným krokem vykročil. Slunce začalo rozhánět noční stíny, když si Andy uvědomil, že nadešel čas, aby to vyzkoušel se sedlem. Doufal, že nebude zrovna dřepět na dně potoka, až přijede Matt Kirbo. Přivázal Prašáka k bráně ohrady a zlehýnka na něho položil bytelné texaské sedlo s dvěma popruhy a oba pevně přitáhl. Mustang stál klidně jako kůň na úvazišti před venkovským krámem. Ale sotva Andy nasedl, hřebec vyletěl do výše, jako by explodoval. Když s krkolomným drcnutím dopadl na všechny čtyři, vyrazil ohromnými skoky vpřed v divokém trysku, k němuž je mustang zrozen. Andy se jen díval, jak prérie kolem něho fičí nazpátek, a byl zvědav, zda s ním mustang nepřistane až někde na území Nového Mexika. Naklonil se nad šíjí koně a začal ho uklidňovat povídáním o Mattovi Kirbovi a jeho ztracených koních, o Tomu Broskovi a jeho „knížkárně“ a o vlnících se pastvinách na ranči Tylera Colemana. Najednou, jakoby unaven během, červený bělouš zpomalil až na chůzi, zastavil se, aby se pásl, a nakonec ustrnul v nehybném postoji, rozhlížeje se přes pláně před sebou, ozářené sluncem. Andy ho pomalu otočil a volným krokem přijel zpátky k ohradě. Právě včas, aby potkal Toma Broska, jehož tvář ustrnula v nelíčeném údivu. „Cos to proved s tim hejřilem?“ „Nic. Vochočil jsem ho po komančském způsobu,“ řekl Andy. „Copak ty můžeš vědět vo Komančích!“ „Přinejmenším to, že se vyznali v krocení koní.“ Tom Brosk sepnul ruce na hrušce sedla. „Jedinej vopravdu dobrej Indián je mrtvej Indián!“ Otočil se s koněm a začal objíždět a shromaždovat klisny, zanechávaje Andyho zamlklého a uraženého. Když se objevil Matt a pochválil Andyho, že s Prašákem dokázal udělat pěkný kus práce, nezdálo se, že by to chlapce zrovna moc potěšilo. „Tom nenávidí Indiány, viď? A pročpak?“ „Má k tomu dost důvodů,“ řekl Matt. „Komančové mu zabili matku i otce, když mu bylo sotva vosum let. Nechali ho nahoře na
Trinity Riveru, kde se skrejval v lesích. Náhodou se tam nachomejt jeden mezkař a viděl ho nedaleko vypálenýho srubu s dlouhou, starodávnou flintou v rukou. A vod tý doby si Tom nemoh vzpomenout na svý jméno. A dodnes si eště nevzpomněl!“ „Tom pro tebe udělal to samý, co zas pro něho ten mezkař, viď?“ řekl Andy. „Ano, dá se to tak říct. Sebral mě a vzkřísil, když sem to nejvíc potřeboval. A vod tý doby sme už jeden druhýho nevopustili. Ale tedka pojď, kouknem se, co se vlastně tají v tom tvým novým koňovi! Chci, aby za půl hodiny bylo všechno sbaleno a přichystáno na cestu.“
KAPITOLA 6 O dva dny později Andy uvázal Prašáka před budovou ranče a požádal Tylera Colemana, aby si za koně určil cenu. S úzkostí sledoval, jak si pan Coleman bedlivě prohlíží tmavší pruh na hřbetě, zděděný po španělských předcích, statné plece a pevné nohy, černou hřívu i ocas a bystré, široko od sebe posazené oči v krásně modelované hlavě. „Zdá se, že má brío escondido – skrytou odvahu. Ale zkrotils ho náramně rychle!“ „Povedlo se mi to po komančském způsobu,“ řekl Andy. „Hm, tím ovšem hodně ztrácí na ceně.“ „Ale vždyť na něj nesedám z levé strany, není to indiánský kůň!“ „Na tohle jsem nemyslel. Věc se má trochu jinak. Jakmile ochočíš mustanga po komančskym způsobu, stane se z něho kůň jenom pro jediného jezdce!“ „Tohle jsem ovšem nevěděl, pane.“ „Dobrá, ale Matt Kirbo to bezpochyby věděl. Zdá se, že si taky vzal do hlavy, že právě tenhle kůň má být tvůj.“ „Můžu za něj zaplatit, pane Coleman. Mám v San Antonu peníze.“
Tyler Coleman pokynul Andymu, aby se posadil na jedno z kožených křesel na verandě. „Rád bych s tebou uzavřel dobrý obchod, Andy. Prokážeš mi malou laskavost a kůň bude tvůj!“ „Jak si přejete, pane.“ „Tak dobrá. Pojedeš zítra s Tomem Broskem pro zásoby do San Antonu a přivezeš mi tamodtud kočičku.“ „Kočičku! A k čemupak, prosím vás?“ Pan Coleman si přitáhl křeslo blíž. „Na každým ranči si drží kočku, aby jim chytala myši a krysy. A naše právě doklepala, byla už moc stará. Musíme někde sehnat novou.“ „Ale to by nebyl žádný poctivý obchod, vyměnit kočku za koně!“ protestoval Andy. „Podívej se, já mám čtyři tisíce koní. A kočku nemám žádnou. Za dobrýho myšilova se na rančích platí až deset dolarů. Nu, je to dobrý obchod, nebo ne?“ „Až moc dobrý,“ souhlasil Andy. „Je v San Antonu nějaký obchod s domácími zvířaty?“ Tyler Coleman se roztřásl smíchy. „Andy, tys přece jen pořád eště pilgrim. Tady se kočka nekupuje! Musíš ji chytit. Půjdeš kolem zadních plotů a budeš dávat pozor, až zakňourá macek. Dáš kousek syrových jater do konopnýho pytle, nalákáš tam číču a pak pytel rychle zadrhneš. No, a tím já získám kočku a ty koně!“ Andy usoudil, že je to přijatelný obchod. „Tak já vám tu číču opatřím, pane.“ Tyler Coleman mu položil ruku na rameno. „Ale radši nikomu nevykládej, že ten lov na kočku podnikáš, nebo si tě bude kdekdo dobírat. Tamhle v tý nocležně se totiž žádnýmu nic tolik neprotiví jako chytání koček!“ Tom Brosk se Andyho nevyptával, proč se s ním chystá na cestu do San Antonu. „Hádam, že se ti docela hodí vyjet si do města po čtyřech měsících na ranči. A taky se tam můžeš poptat po tatíkovi. Uvaž Prašáka k zadní brance a pomoz mi vytlačit tu prázdnou korbu!“ Dokud se cestou neutábořili na noc, Tom toho moc nenapovídal. „Počítám, žes uzavřel s Colemanem dobrej vobchod, co? Je to
vopravdu moc pěknej kůň.“ Andy rozdělal oheň a postavil na kávu. „Prozatím mi Prašák postačí, ale jednou bych děsně rád chytil toho hřebce ryzáka, co nám utek.“ Tom se zahleděl do ohně. „Tak už tě taky posedla ta horečka.“ „Jaká horečka?“ „Andy, eště se nenašel lovec mustangů, aby mu nepad do voka ňákej kůň a aby se pak po ňom nezačal fantit! Honí se za nim do soudnýho dne, ale nikdá ho úplně nechytí. Je to asi, jako bys chtěl dohonit chumel ,stepního běžce' v prudkým větru.“ Andy byl pohroužen do vlastních snů. „Jednou toho ryzáka stejně dostanu!“ „To říkají všichni,“ prohodil Tom. „Kdybys postavil do řady ty chlapíky, co už bezmála čapli nedostižnýho bílýho mustanga, táhli by se nejspíš až do samý Kalifornie! Toho koně zahlídli ponejprv lovci mustangů už roku 1832. Nezdá se teda pravděpodobný, že by dvaačtyrycetiletej kůň pořád eště pádil po prériích. A přece mi jeden chytrák vykládal zrovna před měsícem, že viděl Pádila jasnějc než bílej den.“ „Jenomže ho nechytil, viď?“ „Andy, nikdo jakživ nechytil bílýho mustanga nebo toho modrýho grošáka nahoře na nevadskejch pláních, ani Hvězdohlava v povodí Cimarronu nebo Černýho ďábla na San Sabě!“ „Tak myslíš, abych se vo toho ryzáka ani nepokoušel?“ Tom rozhrábl oheň a přiložil. „Jakživ nikomu neradím, co má nebo nemá udělat! Ty sám na to jednou musíš přijít co a jak.“ Jako v živém snu viděl Andy před sebou zlatožlutou hřívu i ohon koně, který pro něho tolik znamenal. „Tys nikdy po žádným koni tak strašně netoužil, Tome?“ „Ale toužil, jednou sem honil celej rok jako posedlej izabelu – žlutýho mustanga s nádhernou bílou hřívou, s bílým vocasem i punčoškama.“ „A chytils ho?“ „Kdepak, utahal mě!“ „To mě vopravdu mrzí, Tome.“
„Ale proč? Člověku přece dělá dobře, když má pořád něco před sebou, po čem touží. A přitom si může eště potlachat s druhým, komu zas vo fous upláchla jiná kořist, ať už to byl mustang, panter nebo ryba.“ Andy v zamyšlení hrabal botou do prachu. „Ale jednou přece musí někdo chytit vopravdu báječnýho koně!“ „To je fakt,“ připustil Tom. „Tyler Coleman hnal svýho vraníka přes půl Texasu! Šest měsíců mu to trvalo, ale konečně ho dostal do lasa a přivázal ve vohradě, jenže ten bláznívej kůň tam deset dnů jenom stál, nevzal nic do huby a ani se nenapil. Když nakonec pošel, Coleman si zařídil ranč a už nikdá žádnýho mustanga nelovil.“ Andy si zalezl na noc pod korbu a snil o hřebci ryzákovi, jak letí s větrem o závod. Ať si Tom povídal co chtěl, na Andyově rozhodnutí to pranic nezměnilo. Když dojeli do San Antonu, Tom chtěl přespávat na dvoře pro povozy, ale Andy ho přemluvil, aby se s ním ubytoval v Menger Housu. „Podívej, Tome, víš přece, že jsem tam nechal vzkaz pro tátu. Pojď se mnou, budem spolu voba na jednom pokoji!“ Tom vyhodil svou polní brašnu z korby. „Já nemam todle přepychový spaní rád, ale Matt mi řek, abych na tebe dával pozor. Tak se tam teda nastěhujem.“ Andy se dychtivě vyptával v recepci, zda tam není nějaká zpráva od otce, ale odpověď byla jako vždy stejná. Místo pobytu Chadwicka Taylora není známo. Pro Andrewa Taylora tu nikdo žádný dopis ani vzkaz nenechal. Tom Brosk si zatahal za svůj schlíplý knír. „A co když ste to někde založil?“ Recepční se mrazivě ohradil. „Nechtěl byste si dát tu práci a spolu se mnou prohlédnout všechnu došlou poštu?“ „Společně s váma bych nechtěl dělat vůbec nic! Pojď, Andy, seženem si něco k večeři.“ Když se u stánku na plaze dosyta najedli enchiladas – bílých chlebů obložených nakládaným masem s kořeněnou zeleninou –, Andy se začal obávat, zda se bude moci od Toma Broska aspoň na chvilku vzdálit, aby někde ulovil tu kočku. Vždyť Tom si zřejmě
usmyslil, že ho musí neustále opatrovat a utěšovat. Ale sotva zaslechli první zabrnkání piana ze saloonu U parohu, Tom zneklidněl. „Hádam, že se tu kapku povohlídnu. Možná že tam někdo utrousí slovíčko vo tvým tatíkovi.“ „Ve skutečnosti jdeš hledat Barta Cluetta, viď?“ „Andy, já už po tom chlapovi jedu dobrejch dvanáct let. A jesli padne do rukou dřív mně než Mattovi, nebude mít aspoň Kirbo na svědomí vraždu!“ „Ale vždyť jsi říkal, že už Matt stejně jednoho Mexičana zabil, toho, co byl s Cluettem.“ „To je pravda. Jenže toho tenkrát nachytali při krádeži Colemanových koní a von sám vystřelil první ránu. Matt vypálil až po ňom, ale trefil.“ „Jak ten Cluett vlastně vypadá, Tome?“ „Takovej nevotesanej chlap, voči jako štěrbiny, tenký pysky, rozviklanej kolohnát! Takhle ho aspoň popisuje Matt, ale nevypadá to, že bych ho moh načapat zrovna tady. Ty se můžeš zatim povohlídnout po památnostech, ale nechod daleko vod plazy. Jesli se vrátim na pokoj dřív než ty, tak mě nebud! Ať si v tý mosazný přepychový posteli za ty prachy, co vysolím, aspoň vopravdu pochrápnu!“ Andy si pospíšil zpátky do Mengeru, vytáhl z polní brašny předem nachystaný jutový pytel a našel si krámek německého řezníka, kde bylo ještě otevřeno. Strčil do kapsy balíček s játry a vyrazil do ulic, nemaje ani ponětí, kam půjde kočku hledat. Loudal se okolo plazy postrkován mezkaři, vozky a kovboji, kteří si přijeli do města vyhodit z kopýtka. Hezké mexické prodavačky nabízely s pokřikem chili – horkou omáčku z masa a pepře. Zahlédl dívku z tančírny, na jejíchž ramenou si právě hověla chundelatá bílá kočka s růžovou stužkou kolem krku. Jenže tenhle macek nevypadal ani za mák na dobrého myšilova. Nakonec zabrousil do postranních uliček a tam u zadních dveří restaurací uviděl několik koček, jak si pochutnávají na zbytcích jídel. Tyhle kočky zřejmě měly už svůj domov. Čím víc se vzdaloval od
náměstí, tím víc na něho doléhaly obavy, že snad nakonec o Prašáka přijde. Hledal už déle než hodinu, ale ani o jedinou vhodnou kočku nezavadil. Pak začal rozumně uvažovat. Krysy bývají nejspíš u skladišť potravin. Kde jsou krysy, tam se potulují i kočky. Ale protože se v městě nevyznal, motal se dlouho kolem několika bloků, než konečně doklopýtal k zadnímu traktu jakéhosi skladiště. Tam se chvíli proplétal mezi bednami a prázdnými sudy a doufal, že při trošce štěstí nenarazí na nočního hlídače. Najednou mu přelétla přes botu krysa a vklouzla do bezpečného úkrytu. Jenomže žádná kočka ji nepronásledovala. Chtěl už všechno nadobro vzdát, když tu náhodou převrhl prázdnou bednu a odtud s kňouráním a skučením vyletěla jakási šedá chlupatina. Mihla se kolem něho a ve tmě jen zablýskla očima. Andy se pustil za ní uličkami a přes zadní dvory. V botách s vysokými podpatky zakopával o kameny a sjížděl do rigolů. Po chvíli se zastavil, aby nabral dech, a byl už přesvědčen, že mu Šedivý macek upláchl, když se najednou vpravo od něho ozvalo zamňoukání. To svědčilo, že je stále ještě na správné stopě. Hodil játra do pytle a běžel dál, veden šedivou čmouhou, jež tu a tam prudce škrtala přes bledé světlo měsíce, anebo zas jindy sytým mňoukáním, jež vycházelo ze zdatného hrdla kus cesty před ním. Nakonec už kočku vůbec neslyšel ani neviděl. Unaven opřel se o kmen stromu a vychutnával sladkou svěžest vody nablízku. Rozhlédl se pozorněji kolem sebe a poznal místo u řeky, kde tehdy chytil do lasa Matta Kirba. Vtom zaslechl lehoučký šustot v keřích a znovu spatřil dva žhavé uhlíky očí. Dobrák macek si tu odpočíval. Andy tiše natáhl pytel na zem a rozevřel jeho otvor klackem, aby se vůně jater svůdně rozplývala do okolí. Opatrně se odplazil po břiše do trávy, udělal cestou pár pravoúhlých zatáček směrem od otevřeného pytle a čekal. Kocour dlouho odpočíval, chrupal, předl a kňoural na měsíc. Pak velikým kruhem pomalu obešel pytel a celý nastražený přiťapkal k mučivé vůni. Najednou prudkým skokem vletěl do pytle! Andy bleskem přiskočil, vytrhl klacek a skroutil pytel na konci.
Sáhl pro kousek připraveného provázku a přitom bezděčně povolil sevření otvoru. A už pocítil ostré škrábnutí na obličeji, jak zlovolná tlapka vyletěla škvírou a šlehla ho svými drápky po tváři. Nacpal volnou rukou kočku zpátky do pytle a bezpečně ho zavázal. Skučení utichlo a Andy si s úlevou vydechl. Byl rád, že předem vystřihl do pytloviny několik dírek. Aspoň nepřinese domů udušenou kočku. Umyl si v řece poškrábanou tvář, sedl si vedle pytle a poslouchal, jak uvnitř kocour hltá játra, až nakonec všechno utichlo. A to nejspíš znamenalo, že myšilov už stáhl roletu za dnešním dnem. Spokojen se svým dílem zdvihl Andy těžký pytel a vydal se zpátky k plaze. Myslil si, že teď už zná dobře cestu, ale potmě kdesi špatně zahnul a zatoulal se ještě dál od světel náměstí. Tvář ho pálila, nohy v botách s vysokými podpatky už ani necítil a pytel byl každým krokem těžší a těžší. Hned jak přijde k prvnímu osvětlenému domu, zeptá se na cestu. Ale jako naschvál, všechny příbytky byly temné. Pohled na hvězdy mu řekl, že už je dávno po půlnoci. Došel k malému bílému kostelíku a sedl si na schody, aby tam slupl aspoň pomačkanou pralinku, kterou vytáhl z kapsy košile. Náhle se rozzářilo světlo v oknech kostela. Dveře za jeho zády se otevřely a jakási paní na něho v úžasu vytřeštila zraky. „Jemináčku, ještě jsem se ani nestačila pomodlit za svědka, a vy už jste tady!“ „Sedl jsem si tu jen na chvilku, abych si odpočinul, paní.“ „Jen pojďte dál. Potřebujem někoho, aby šel za svědka u svatby. A tu brašnu si vezměte s sebou, odložíte si ji vzadu pod kruchtou.“ „Ale paní, to přece –“ Zena ho rychle postrkovala chrámovou lodí. „Jen žádné starosti, vůbec nevadí, že na to nejste oblečen! Vy asi budete z některého ranče tady v okolí, že?“ „Z ranče Tylera Colemana. Jmenuju se Andy Taylor, ale vy –“ „A já jsem Marta Redfieldová. Tohle je můj manžel, důstojný pan Redfield. A tamti dva mladí lidé jsou snoubenci a trvají na tom, aby byli ihned oddáni. Chtějí ještě stihnout dostavník do El Pasa, a ten za chvílí odjíždí. Právě sem přijeli z Corpus Christi a mají jen půl
hodiny času.“ Pan Redfield si ještě urovnával kleriku, kterou si zřejmě oblekl ve velkém spěchu. „Tys ale opravdu rychle sehnala svědka, Marto! Tak, mladý pane, jenom se postavte tuhle za ženicha. Moje žena si stoupne za nevěstu.“ Otevřel knihu a odkašlal si: „Drazí a milovaní v Kristu, přišli jsme, abychom…“ V přívětivém světle svíček Andy pozoroval rozzářenou tvář hezké nevěsty a neklidné ruce mladého ženicha, vyšňořeného zřejmě tím nejlepším, co mohl sehnat. Andy nebyl jakživ na svatbě, a proto napjatě poslouchal, jak pan farář odříkává: „Berete si tohoto muže, aby byl vaším zákonným manželem v dobách dobrých i –“ Pronikavé zaječení se vydralo zpod chrámového kůru. Důstojný pan Redfield potřásl hlavou, aby si uvedl do pořádku bubínky, a pokračoval. Nové zaskučení vpadlo mezi slova „ve zdraví i v nemoci“. Ženich pošoupl nohama, nevěsta se přikrčila a farářova manželka se vylekaně rozhlížela kolem. Pan farář zvýšil hlas a ve velkém spěchu dokončil obřad: „A od této chvíle vás oba prohlašuji za manžele.“ V matně ozářeném kostelíku se konečně rozhostilo žádoucí ticho. Andy se chtěl rozběhnout chrámovou lodí, ale paní Redfieldová trvala na tom, aby políbil nevěstu a podal ženichovi ruku. Pak teprve propustila novomanželský pár s vyděšenýma očima, aby šel svou cestou. Ještě jednou se Andy pokusil rychle zmizet, ale paní Redfieldová ho pevně přidržela za ruku. „Copak to máte v tom pytli, mladý pane?“ „Chtěl jsem vám to už prve říci, paní Redfieldová, mám tam kocoura. Vezu ho na ranč Tylera Colemana.“ Srdečný smích pana Redfielda se rozlehl nad prázdnými lavicemi. „To se mi ještě nestalo, abych se ve vlastním kostele musel překřikovat s kocourem! Myslím, že ten mladý pár bude dlouho vzpomínat na svou svatbu. Pojďte s námi na faru, ochutnáte Martiny koláče z hikorových ořechů.“ Koláče se proměnily v celou večeři, protože paní Redfieldová
byla přesvědčena, že Andy na ranči určitě trpí nedostatkem jídla. Dozvěděl se, že jeho hostitelé přišli z Filadelfie, a než zodpověděl všechny dotazy, jak lovit mustangy nebo kočky, byla už dávno jedna po půlnoci. Konečně znovu zamířil zpátky k Mengeru a podivil se, že byl po celou tu dobu vzdálen jen několik domovních bloků od hotelu. Kocour v pytli se nehýbal, zdálo se, že tiše spí, vyčerpán svou neurvalou produkcí na svatbě. Andy proběhl chodbu hotelu, vystoupil po schodech a přikradl se nehlučně do svého pokoje. Pamětliv napomenutí Toma Broska, přešel po špičkách koberec a šoupl jutový pytel se spícím kocourem pod postel. Pak si tiše svlekl košili a kalhoty, vyzul boty, pověsil klobouk na sloupek postele a zalezl do přikrývek. Usnul, sotva se jeho hlava dotkla polštáře. Nejbližší zvuk, který pak pronikl do jeho vědomí, byl výkřik Toma Broska: „Panter! Drž se, Andy, než nahmatám pistoli!“ „Ale Tome, tobě se asi něco zdá.“ „Copak nevidíš ty veliký žlutý voči? Ten prevít sedí v nohou postele a číhá, aby –“ Teď už byl Andy úplně vzhůru, ale stejně už bylo pozdě zasáhnout. Tom Brosk vytáhl svou šestiranovou pistoli zpod polštáře. Kocour zavřeštěl, skočil – a srazil pistoli, právě když třeskl výstřel. Andy běžel rozsvítit lampu, zatímco Tom Brosk se pokoušel setřást s ramen vyděšeného kocoura. V hale už zadupaly kroky. Jakási dáma tam ryčně vřískala a lamentovala. Někdo zabušil na dveře. „Co se tam u vás děje? Ihned otevřete!“ Andy si rychle natáhl kalhoty a odkopl Tomovu pistoli pod postel. V běhu ještě zadrmolil: „Toho kocoura vezu na ranč. Strč ho pod polštáře!“ „U krvavý stopy grizzlyho! Dyk já to povídal, že máme nocovat na dvoře pro povozy!“ vzdychl si Tom. Andy otevřel dveře rozlícenému správci, jemuž se vzdouvala nad nohavicemi noční košile. „Odpusťte, pane. Tuhle přítel měl ošklivý sen.“ Hrstka lidí nakukovala Andymu přes rameno, aby se podívala, jak se Tom Brosk nemotorně rozvaluje v šedivém spodním prádle a v
černém klobouku přes dmoucí se polštář. „Pane Taylor,“ vybuchl správce, „v Menger Housu nikomu nestrpíme, aby se bavil střelbou! Ruší to ostatní hosty. Zaplatíte za každou škodu, kterou způsobíte!“ „Ano, pane,“ řekl Andy v naději, že kocour nezačne zase vyvádět. „Dobrou noc!“ Zavřel dveře a Tom vypustil ze zajetí kocoura, který ihned skočil na prádelník a začal si spokojeně otírat čumáček svou mohutnou tlapkou. Tom si sundal klobouk. „U všech rohatejch, kdes toho neřáda měl schovanýho?“ „Strčil jsem ho v pytli pod postel. Musel se prokousat ven!“ Tom se podíval na Andyho poškrábanou tvář a na jeho zablácené boty vedle křesla; a pak se otevřeným oknem rozhlaholil jeho smích a nesl se za zbloudilou střelou, která naštěstí kocoura minula. „Víš vo tom, že sme všichni na ranči házeli centík, na koho vyjde ten melouch s kočkou? A von to zatim Coleman schovával celou tu dobu pro tebe!“ Andy ještě nikdy předtím neviděl, že by se Tom dovedl takhle srdečně řehtat. „No, však to nedělám zadarmo!“ „A zač, prosím tě?“ „Toho kocoura s ním vyměním za Prašáka!“ „Jó, tak tomuhle říkám handl, kerej sype! A my to dělávali zadarmo! Je vidět, synku, že už nejseš pilgrim, tohle prozrazuje filipa! Máš vobchodního ducha jako pravej Yankee!“ Andy mu začal vyprávět o svých příhodách na svatbě, jenže Tomovo veselí bylo najednou totam. Tvář měl zakaboněnou a oči ve střehu. „Koukej, Andy, zůstal sem v hotelu jenom kvůlivá tobě. A to sem se eště poptával po tvým tatíkovi po zdejších saloonech] Tak ty zato teď nevyzvoníš Mattovi nebo Julyovi, že sem si poplet tu pitomou kočku s panterem, rozumíš?“ Andy poslouchal, jak kocour na prádelníku vytrvale přede. „S jakým panterem? Zdálo se ti, že někdo venku vobchází! Myslels, že je to lupič, a vystřelils z vokna, ne?“
Tomova tvář se rozjasnila. „Díky, Andy. Za todle ti budu vděčnej! Až si zas vyjedem na mustangy, pomůžu ti nadhánět toho hřebce ryzáka.“ Tom Brosk dostál svému slovu. Když se vypravili na nejbližší lov, pustil se s Andym jako první za manadou a uvedli ji spolu do pohybu. Jaro se už přehnalo pláněmi, zkropilo divokými květy prérie a okrášlilo něžnou zelení mezquitová křoviska. Dřív než mustangové zvětřili jezdce, vykročil k nim osamělý kůň, který se pásl stranou od stáda, ostražitý i zvědavý. „To je on!“ zvolal Andy. „To je ten hřebec ryzák!“ Tom se díval, jak se nádherné zvíře zastavilo, odfrklo a prudkou otočkou se pustilo v trysk. „Za ním, Andy! Tully Willows to vezme u tábora za tebe!“ Andy pobodl Prašáka a uháněl za kořistí. V tvářích cítil vítr, v očích prach a v týlu žár slunce. Tohle byl pocit, o kterém sníval nad stránkami knížek v nakladatelství pana Finche! Jenomže tentokrát to bylo pravdivé a skutečné. Letěl přes pláně a snažil se postačit mučivému rytmu, z něhož hbitý ryzák nikdy neslevil. Za další hodinu byl Prašák pokryt pěnou. Andy přitáhl uzdu a nechal prokvetlého hnědáka odpočinout. V dálce ozářilo slunce vlající ohon a hřívu divokého hřebce, který se už zmenšil na figurku hračky, o nic větší než vyřezávaný mustang, který stál na jeho polici v nocležně. Andy se pomalu vracel do tábora, ale naděje a vzrušení ho nijak neopouštěly. Vždyť ještě nebyl všem dnům konec!
KAPITOLA 7 Počátkem dubna už každý věděl, že se Andy Taylor pachtí za hřebcem ryzákem. Nikdo mu neupíral na tohoto mustanga nárok. A všichni se už s Andym střídavě účastnili honů na jeho nepolapitelného ryzáka, kterému nemohl stačit ani jediný kůň z
Colemanovy ohrady. I Matt Kirbo už zapůjčil svého rychlého vraníka pro tento lov. Ale třebaže se Andymu dařilo postupně zmenšovat vzdálenost, nikdy se nepřiblížil natolik, aby sáhl pro svůj stočený provaz na hrušce sedla. Někdy byl ryzák přistižen s manadou klisen. Pak ho zas uviděli samotného, jak se ladně rýsuje proti jasné, blankytné obloze, jak pohazuje světlou hřívou a míhá bílými punčoškami svých nohou ve vyzývavém pohrdání zajetím. Ale nikdo ho nikdy nedokázal zahnat až ke křídlům z roští, vedoucím do ohrady v prérii. Ryzákova dráždivá přitažlivost zastiňovala u Andyho všechno ostatní. Slyšel vyprávět Tullyho Willowse o jakémsi mezkaři v San Antonu, který se prý setkal s člověkem jménem Taylor na území Nového Mexika. Zdálo se to mlhavé a příliš vzdálené. Slyšel opakovat příběh Toma Broska ze saloonu U parohu o jiném chlapíkovi, jenž prý zahlédl Barta Cluetta spolu s nějakými comanchery. Tak se říkalo bělochům, odrodilým Angloameričanům a Mexičanům, kteří prodávali Komančům střelné zbraně a whisky. Dřív by byl Andy sledoval, jak se tvář Matta Kirba hněvivě zachmuří, ale teď mu i tohle připadalo jen jako dobrodružná povídka, jejíž konec nebyl zatím dopsán. Dokonce i když se díval na nemotorná, dlouhonohá hříbata u klisen na velké pastvině, slyšel v duchu neustálé bubnování kopyt a viděl rychlý trysk hřebce ryzáka. Na lovech mustangů se nevyhýbal žádné práci. Pronásledoval v sedle, zaháněl do ohrady i krotil divoké koně. U některých pozoroval, že radši zatvrzele hladovějí, než by se smířili se zajetím. A viděl i jiné, které skosil výstřel z pistole. Hrstka jich popadala v běhu uvnitř ohrady, jak neustále kroužili v sevřeném stádu. Průměrně jeden ze tří mustangů zahnaných dovnitř uhynul. Když nebyli nablízku mesteňeros, aby sbírali hříbata, která odpadávala ve stále větších a větších množstvích za stády, snažil se neslyšet milosrdné výstřely. Když si vyjeli posledního dubna na lov, už po několik týdnů nespatřil svého vysněného hřebce ryzáka, ale cítil s jistotou, že mustang neopustil tenhle kraj.
„Přestaň na něho myslit, Andy,“ řekl Tom. „Stejně ho už možná polapil někdo jinej!“ „A i kdyby ne,“ připojil se Matt, „tak dneska je nás na to stejně málo. I kdybys ho zahlíd, musíš hnát stádo, dokud tě někdo nevystřídá. A snad je na světě víc koní než ten ryzák, nemyslíš?“ „Ale ne pro mne!“ ohradil se Andy. „Dřív nebo pozdějš ho musím tak jako tak –“ „Hele, my o vlku –“ řekl Tom. „Tamdle je, a pro změnu s docela pěknou manadou!“ Andy znovu pocítil, jak se mu sevřelo hrdlo, když stádo zakroužilo a poháněno hřebcem ryzákem pustilo se prérií v divoký, svobodný let. Nasadil Prašákovi ostruhy a hnal se za manadou, udržuje svého koně v rytmu dlouhého a vytrvalého cvalu lovce mustangů. Viděl, jak hříbata jedno po druhém odpadávají. Byla příliš mladá, aby mohla stačit. Ohlédl se a všiml si, že od jihu vyjíždějí mexičtí chlapci se svým sběrným povozem. Začal se přibližovat stádu a stále ještě zkracoval vzdálenost, což znamenalo, že mustangové byli nejspíš právě před chvílí u napajedla a byli ztěžklí vodou. Díval se, jak v slunci září hřebcova plavě rzivá srst. Viděl tři známé bílé punčošky a téměř dokonalý bílý kosočtverec na čele, když se kůň prudce otočil, aby si změřil pronásledovatele. Se srdcem až v hrdle sundal Andy z hrušky sedla svůj svinutý lariat a zdvihl paži, aby roztočil smyčku několikrát nad hlavou a vypustil ji na cíl. Ale ryzák, jako by ucítil jeho pohyb, vyrazil vpravo a opustil manadu. Andy ho nepronásledoval. Jeho úkolem bylo držet v pohybu stádo, dokud ho nevystřídá Tully Willows. S hořkým zklamáním odložil provaz na místo a ani si nevšiml hříbátka, které padlo cestou do trávy jako žalostná hromádka neštěstí. Prašák téměř klopýtl přes opuštěné hříbě, když se zakouřilo z houštiny a Tully zamával Andymu kloboukem, že se ujímá pronásledování. Andy sesedl a snažil se zvednout hříbě na nohy. Bylo však příliš
vyčerpáno, aby zůstalo stát, a znovu upadlo na zem. Rozhlédl se, kde jsou mesteňeros, ale mexičtí chlapci nikde v dohledu nebyli. Věděl, co má teď udělat, jenomže se nedokázal přinutit vytáhnout z pouzdra pistoli. Hříbě se samo pokoušelo vstát a Andy si poprvé všiml jeho rzivě hnědé lesklé srsti. Bystré oči byly rozděleny dosud slabě znatelným bílým kosočtvercem. Položil zlehounka ruku na teplý hřbet hříběte a ucítil, že se přestává chvět. Tohle by mohl být syn hřebce ryzáka. Byly tu tytéž znaky, táž načervenalá srst. Anebo se z něho mohla taky vyklubat za šest měsíců docela nepovedená „vokurka“. Ale ať už byli jeho zploditelé kdokoli, Andy se nemohl odhodlat ani k tomu, aby hříbě opustil, ani aby je zastřelil. Položil koníčka opatrně přes sedlo a vydal se zpátky k táboru. Jakmile se jednou dotkl sametového chřípí a měkoučkých uší hříbátka, věděl najisto, že už nikomu nedovolí, aby je utratil. Měl však také na paměti všechna pravidla a zvyklosti ranče. Tyler Coleman šlechtil svoje stádo. Neriskoval by žádnou případnou „vokurku“. A ani by Andymu nedovolil, aby si hříbě choval pro sebe. Nikdo neměl kdy krmit je a obsluhovat. Na ranči neměli k takovému piplání ani žádnou dojnou krávu. Čím víc se blížil k táboru, tím víc rostl jeho neklid. A najednou mu blesklo hlavou řešení. Zaveze hříbě k mesteňerům, kde se o ně zatím postarají, a potom je snad odvezou za hranice a prodají. Obrátil Prašáka na jih k mexickému táboru, který mu onehdy popsal Matt Kirbo. Cítil něžné teplo hříběte a hladil jeho kosmatou kůži. „Ty malý drobečku, vypadáš jako můj ryzák, po kterém tolik toužím! Drobeček – to je dobré jméno pro tebe!“ Hříbě se zavrtělo, hledajíc ztracenou matku, žíznivé a hladové. Andy si toho malého brášku přitáhl blíž. „Už se dočkáš, odtud je to sotva míle cesty! Už vidím kouř ohně.“ Očekával, že oba chlapci vyběhnou, aby se podívali na jeho kořist, ale tábor byl v jednom zmatku. Francisco ho uvítal s pistolí v ruce. Carlos seděl na voji povozu a hlasitě vzlykal. Vedle dohasínajícího ohně ležel na zemi člověk a nad ním kroužili luňáci.
„Já jsem tvůj přítel, Francisco! Andy Taylor. Seznámili jsme se před několika měsíci. Dej pryč tu pistoli!“ Šestiranovka ve Franciskově ruce klesla dolů. „Odpusťte, seňore, ale jsme tu sami a v táboře došlo k vraždě.“ Andy sklouzl s koně, položil hříbě do povozu a rozběhl se k člověku ležícímu u ohně. Byl opravdu mrtev. „Jak se to stalo?“ „Nevím,“ řekl Francisco. „Jeli jsme s bratrem pro hříbata, ještě než vyšlo slunce. V dubnu bývá spousta hříbat. Měli jsme brzo plný vůz a obrátili zpátky. A když jsme se vrátili do tábora, seňor Martínez už nespal pod žebřiňákem, kde jsme ho viděli naposled. Ležel tady u ohně. Někdo ho zastřelil a vzal mu jeho opasek s penězi. Sledoval jsem stopy cizího koně přes potok. Tam se ztratily v prachu.“ „Měl v tom opasku hodně peněz?“ „To nevím, ale seňor Martínez nosil u sebe dost peněz, aby nás do podzimu uživil. Teď nemáme nic!“ Andy se obrátil na chlapce, který vzlykal na voji povozu. „Já s tebou cítím, Carlosi. Naříkáš pro svého strýčka, viď?“ Carlos si utřel slzy roztřepeným rukávem. „Pro něho ne, on ani nebyl mým strýčkem! Brečím kvůli sobě a bratrovi a kvůli těm hezkejm hříbatům.“ „Copak Martínez nebyl váš příbuzný?“ „Ne, nebyl,“ řekl Francisco. „On nás jen sebral v naší vesnici. Byli jsme bez rodičů a měli jsme hlad. Ale živil nás dobře.“ Andy vzhlédl od mrtvého muže k posmutnělým chlapcům. V New Yorku by došel na policii. Ale na opuštěných pláních jižního Texasu nebyl široko daleko po ruce žádný strážce zákona. Tady byl jenom Andy Taylor! Popotáhl si kalhoty a začal s tím, co bylo nutno udělat nejdřív. Přikryl Martíneze vozovou plachtou a rozhlédl se po kroužících luňácích. „Přines lopatu, Francisco. Musíme ho pohřbít, jak se sluší a patří!“ O hodinu později odstoupil uhřátý a unavený od pečlivě navršeného hrobu. Uvědomil si, že oba chlapci čekají, že teď něco
řekne. Ale člověk, kterého pohřbil, byl jiného vyznání a z jiné země. A ke všemu ho ještě ani neznal. Nakonec Andy smekl klobouk a sklonil hlavu. „Pane Bože, ty znáš pana Martíneze líp než já! Udělej pro něho, co je v tvé moci. Amen.“ Carlos i Francisco se pokřižovali. Označili hrob kameny a pohlédli na Andyho s nadějí, že jim poví, co mají dělat dál. „Vy jste rančer, seňore. Chceme teď pro vás pracovat!“ Andy se podíval na své mozolnaté ruce. „Já nejsem rančer, Francisco. Sám pracuju na ranči u pana Tylera Colemana. A neříkej mi.seňore'! Pro vás jsem jenom Andy Taylor, o málo starší než vy.“ „Si, seňor Andy. A nemohli bychom taky pracovat pro seňora Colemana?“ „To by nešlo,“ řekl Andy. „Má už plnou nocležnu. Uděláte ze všeho nejlíp, když se vrátíte s tímhle houfem hříbat do Mexika.“ Oba chlapci se polekali. „Ne,“ řekl Francisco, „to nepůjde! Hříbata nejsou ještě dost stará, tak daleko by nedošla. A i kdyby, tak nás po cestě buď zabijou Komančové, nebo zajmou Indiáni na území Nového Mexika.“ „No tak tu zůstaňte až do podzimu a snad se vám podaří prodat hříbata rančerům nebo vojsku!“ „Rádi bychom tu zůstali,“ řekl Francisco, „ale zásoby bobů a rýže nám vystačí sotva na týden. A nemáme je zač nakoupit, všechny peníze jsou pryč.“ Andy obešel tábor a cítil, jak ho oči obou mesteňerů úzkostlivě sledují. Malá ohrada, kde chovali hříbata, byla bytelně postavena. Potok vedle byl dost hluboký, aby přetrval letní sucha. Šest kusů zdravých dojných krav a dva tažní koně, silní a vykrmení, byli také v nejlepším pořádku. Povoz na přepravu hříbat vypadal spolehlivě a celý tábor byl jaksepatří zařízen, aby seňoru Martínezovi plně vyhovoval. Drobeček si začal z povozu otírat hebké chřípí o Andyho paži. Chlapec na to malé kaštanové hříbě úplně zapomněl. Nu, teď už nemohl jen tak odejít a opustit mesteňery i hříbata! Sedl si vedle čerstvého hrobu, vytáhl svůj miniaturní bowiják, dárek od otce, a
začal na hrubý dřevěný kříž urputně vyřezávat nápis Seňor Martínez. S každým zářezem nože v něm uzrával plán a nabýval konkrétní podobu. Měl uloženo v bance pana Twigga sto dolarů. Dalších padesát si ušetřil ze svého měsíčního platu. Věděl, že půda, na které sedí, náleží Tyleru Colemanovi. Nepochyboval o tom, že rančer nebude mít nic proti tomu, aby tu mesteňeros tábořili v letních měsících, ale po celý rok…? Zavolal oba chlapce. „Vymyslil jsem plán. Kolik vám pan Martínez platil?“ „Platil? Proč by nám měl seňor platit? Dobře nás živil a dal nám teplé přikrývky!“ „Teď patří všechno zařízení tábora jeho příbuzným. Kde žijí?“ Francisco pokrčil rameny. „O příbuzných nikdy nemluvil. Byl sám. Andy nevěděl, jak se v takovém případě postupuje podle zákona, ale cítil, že jedná správně. „Pak všechno zařízení, povozy i krávy jsou vaše jako odměna za práci, kterou jste tu vykonali! Stanu se vaším společníkem. Zaplatím nájem z pozemku a budu vám dovážet zásoby, abyste měli co jíst. Za to se budem dělit napůl o hříbata.“ Franciskova tvář se rozjasnila. „Chceme pro vás pracovat, seňore. A všechna hříbata jsou vaše!“ „Co tě napadá!“ řekl Andy. „Nejsou moje. Tady žijete ve Spojených státech a u nás se to dělá jinak. Rozdělíme všechno napolovic. Budu mít jenom jedinou podmínku, aby Drobeček, to hříbě v povozu, připadl do mý poloviny!“ Carlos běžel k povozu a sundal Drobečka na zem. „Si, seňor, to je moc pěkný hříbátko! Budem o něho pečovat co nejlíp! My s bratrem se dáme do práce a vám svatí požehnají.“ Andy nevěděl, zda mu požehnají svatí nebo Tyler Coleman nebo kdokoli jiný, ale byl si jist, že už udělal všechno, co mohl. Vsedl na Prašáka a slíbil, že se do týdne vrátí se zásobami. Když odjížděl, jeho noví společníci už dojili krávy a připravovali směs mléka s vodou a cukrem, kterou nalévali hříbatům do dlouhého dřevěného koryta v ohradě. Ještě tři dny Andy pomáhal zahánět mustangy do ohrady a krotit
je spěnačkami. Pak teprv hnali stádo pochytaných koní zpátky na ranč, a tam mohl navštívit Tylera Colemana. Když pohřbil mrtvého a slíbil, že bude tábor mesteňerů zásobovat, vypadalo všechno docela jednoduše. Teď na něho dolehla tíseň z toho, že vzal zákon do vlastních rukou. „Slyšel jsem, jak hrozně prahneš po tom hřebci ryzákovi,“ řekl Coleman. „Jestli ho ulovíš, bude tvůj, ale ne abys kvůli tomu zanedbával svou práci!“ „Děkuju, pane, ale to není důvod, proč jsem přišel. Já bych si od vás chtěl pronajmout nějakou půdu.“ „Prosím tě! Neříkej mi, žes už dokázal nachytat za šest měsíců sám pro sebe tolik mustangů, že si chceš zařídit vlastní ranč!“ „To zrovna ne, pane Coleman. Ale víte, někdo zabil a oloupil mesteňera Martíneze, co tábořil na jižním konci vašeho ranče. Zůstali po něm dva chlapci, třicet hříbat a k tomu ještě pár koní, dojné krávy a povozy. Napadlo mě, kdybyste…“ „No, pokračuj.“ Andy povysunul bradu a dopověděl celý příběh. „Možná že jsem měl napřed přijít sem na ranč a požádat vás o pomoc.“ Tyler Coleman si pošvihával po holínkách mezquitovým prutem. „Ne, Andy, jednals naprosto správně! Nejbližší představitel zákona je v San Antonu. Ať už Martíneze zabil kdokoli, teď už je dávno a dávno pryč. Spousty Mexičanů najdou svůj hrob na týhle straně hranice, ať už z toho či onoho důvodu. A většinou ani neznáme jejich jména. Kolik tý půdy potřebuješ?“ „Asi tak dvě stě jiter, to by snad mohlo přes zimu stačit.“ „Přijde tě to na padesát dolarů. Je to solidní cena?“ „Ano, pane. Napíšu vám poukázku na banku. A byl bych vám moc zavázán, kdybyste mi mohl ještě odprodat nějaký proviant, než se dostanu do San Antonu.“ „Řekni kuchaři, co potřebuješ, a já ti to pak strhnu ze mzdy.“ Podíval se spiklenecky na Andyho. „Máš tam v tý ohradě pěkná hříbata?“ „To se ještě nedá poznat, pane Coleman, ale vy si budete smět vybrat jako první, z těch nejlepších kusů! Ze všech – kromě
Drobečka.“ „Tak takhle to je! Vzpomínám si, jak mi otec přivezl jako dárek mé první hříbě, přehozené přes sedlo. Běhalo za matkou po kuchyni jako pejsek.“ „A byl z něho dobrý kůň?“ „Nejlepší kůň, jakého jsem kdy měl – až na toho vraníka! Ten mi pak učaroval ještě víc.“ Tyler Coleman skočil na nohy, jako by chtěl zahnat vzpomínky. „Nu, radši těm Mexičanům odvez proviant! Kluci jistě při tom chytání hříbat pořádně vyhladovějí.“ Andy zamlčel, že to není jenom kvůli Drobečkoví, proč si bere na starost tábor mesteňerů. Colemanův otec i děd žili odedávna na stejné půdě. Usedlý rančer by nikdy nepochopil, jaké to je, být úplně sám v cizí zemi. Neporozuměl by, jak bylo Andymu, když přijel do San Antonu a nenašel v Menger Housu svého otce. A jak muselo být těm dvěma chlapcům z Mexika, když našli svého ochránce mrtvého daleko v jižním Texasu, v opuštěném táboře pro hříbata. Snad ani Tom nebo Matt by nemohli všemu porozumět. Odvezl Franciskovi zásoby a o svém novém podniku se nikomu nezmínil.
KAPITOLA 8 První jarní týdny rychle uběhly. Na pastvinách klisen se denně objevovala nová hříbata, v ohradách přibývali mustangové a kupci přijížděli, aby uzavírali obchody. Tom Brosk a Tully Willows se vypravili do pevnosti Fort Davis dodat stádo padesáti koní. July Jackson odjel do San Antonu pro zásoby. Matt Kirbo hrál s Tylerem Colemanem černého Petra a Andy šel spát se slepicemi, unaven celodenním krocením koní. Myslel, že už musí být ráno, když ho probudil šepot hlasů, ale v nocležně byla ještě úplná tma. Rozeznal mohutný stín Matta Kirba a nižší postavu Julye Jacksona. „Povídám ti, Matte, že je to svatá pravda,“ říkal July. „Zastavil jsem v Castrovillu, abych si dal spravit kolo, a ten pohůnek se mě
vyptával, jesli sem nebyl včera večer u tý přestřelky v saloonu Alamo. Povídám, že ne, a ptám se, kdo a proč střílel. A von, že prej sbalili ňákýho Chadwicka Taylora za to, že měl jako zezadu střelit jednoho chlápka.“ „A seš si jistej, žes nepřeslech jméno?“ „To se ví, že sem. Jak bych se moh splíst, když už to meno slyšim dobrejch šest měsíců! Máme to říct Andymu?“ „Na to je dost času až ráno! Mně se nechce věřit, že by ten chlapec měl tátu zabijáka. Copak se nemůže jmenovat víc lidí Chadwick Taylor?“ „Chabá naděje, Matte, ale udělej, jak myslíš.“ Andy se nepohnul, dokud neslyšel, že oba muži usnuli. Pak si narazil klobouk, popadl šaty s opaskem a pistolí a tiše vyklouzl z nocležny. U ohrady se oblekl a hvízdl na Prašáka, který hned zařehtal v odpověď a přiběhl k bráně. Andy připnul sedlo na červeného bělouše a uchlácholil Strakáče. Kropenatému ponymu se totiž nelíbilo, že je uvazován na vodicí uzdu, a frkal na protest. Dokud Andy nebyl dost daleko od stavení ranče, nedovolil si ani o něčem přemýšlet. Tak tedy Chadwick Taylor je ve vězení pro vraždu! Střelil zezadu člověka. Snad je to přece jenom nějaký jiný Chadwick Taylor. Ve své úzkosti tušil, že ne, a čekal to nejhorší. Ne, nemůže to být nikdo jiný! Jeho otec potřebuje pomoc. Podle hvězd poznal, že jsou už skoro tři hodiny po půlnoci. Kdyby jel stejnou rychlostí, dorazil by do San Antonu v neděli časně ráno. Snad by se mu podařilo prodat Prašáka, aby sehnal peníze na advokáta. Po několika mílích se pokoušel představit si, jak mu asi bude, až uvidí svého otce za mřížemi. Ale stezka byla hrbolatá a noc temná, nemohl si dovolit bloudit myšlenkami mimo cestu, která ležela před ním. Andy věděl, že Prašák není unaven, ale po čtyřech hodinách jízdy zastavil, přendal sedlo na Strakáče a napil se z klobouku, zatímco oba koně ponořili svoje nosy rovnou do čistého proudu. Když bylo slunce v nadhlavníku, sesedl u rozcestí, aby pojedl. Odpočinul si několik hodin a znovu vyrazil na cestu, odečítaje míle,
jež ho dělily od otce, kterého až doposud nikdy nespatřil. Bylo už hodně po půlnoci, když uvázal koně v nádvoří pro povozy. Z přemíry vyčerpání usnul. Ráno zhltl něco k snídani v mexické kavárničce, a právě když zamířil k vězení, rozezněly se zvony kostela. Každým krokem mu připadaly jeho boty těžší a těžší. Uvnitř zastihl šerifa, jak si ještě mne spánek z očí a teprve si připíná opasek s pistolí. „Kapku brzo, nezdá se ti?“ „Ne, pane. Já jsem Andy Taylor, syn Chadwicka Taylora. Rád bych ho viděl.“ „Ale, nevěděl jsem, že má syna! Tvrdí, že pochází z El Pasa. Vypadá to, že je v pěkný bryndě. Neměl právo střelit bezbrannýho člověka do zad jenom proto, že ho nařknul z falešnejch kostek!“ „Přesto bych otce rád viděl, šerife.“ „Jistě. Na to máš právo. Nech tady ten řemen s pistolí! Je to čtvrtá cela vpravo. A nezburcuj mi ostatní vězně, nebo začnou řvát, že chtějí snídani. Kuchařka se ještě nevrátila z ranní bohoslužby.“ Šerif odemkl dveře a Andy se octl sám v široké chodbě, ohrazené po obou stranách těžkými mřížemi cel. Vězni byli většinou schouleni na pryčnách a vyspávali své rvačky ze sobotní noci. Ve čtvrté cele chodil sem tam jako zvíře v kleci vysoký snědý člověk. Boty měl rozedrané, bílou košili plnou skvrn, kalhoty samou díru a z tváří mu trčelo strnisko vousů. Andy měl tisíc chutí otočit se čelem vzad, ale přinutil se dojít až k mříži. „Nazdar, tati! Přišel jsem, abych ti pomohl.“ Štěrbiny vězňových očí se rozšířily údivem. „Tati? Copak je to za taškařinu, hošíčku?“ „Já jsem Andy Taylor, tvůj syn. Nemohls vědět, že jsem v Texasu, protožes nedostal můj dopis!“ Úzké sevřené rty ve vězňově zpustlé tváři povolily. „No to jsem rád, že tě zas vidím! Je už to tak dávno, ani jsem tě nemoh hned poznat. Je tu uvnitř mizerný světlo.“ Opožděně prostrčil ruku mřížemi, aby ji podal Andymu. Ten si všiml špíny za nehty a hmatem ucítil měkkou dlaň, která nikdy neztvrdla od provazu při práci s mustangy. Kdesi hluboko v Andyho podvědomí začala vzrůstat nedůvěra.
Snad tohle individuum přece jen není Chadwick Taylor! Byl tu jen jeden způsob, jak to vyzkoušet. Dostal vnuknutí, aby si nazdařbůh vymyslil novou sestavu příbuzných. „Odjel jsem z New Yorku už loni na podzim, ale nevěděl jsem, kde se zdržuješ. Teta Carrie a strýc Petr říkali, žes chtěl, abych za tebou přijel.“ Výraz ve vězňově obličeji nabýval na prohnanosti. „No to se ví, že chtěl! Jak se vede Petrovi? Prima chlapík, co?“ Andy poznal, že je na správné stopě, ale chtěl mít jistotu. „Nečekal jsem, že mě poznáš. Vždyť mi bylo sotva šest let, když jsi odjel z New Yorku. Pamatuješ se na to, jaks mě brával do Barnumova muzea na Jižní třídě a do Stewartova ústřicového baru na Broadwayi?“ „To byly časy, chlapče! Pamatuju se na každej krok z těch našich toulek.“ Andy to začal rozvádět. „Moje sestra Mary a bratr Tim jsou už úplně dospělí. Měli takovou radost ze všech dárků, cos jim poslal!“ Člověk, který si říkal Chadwick Taylor, začal projevovat více důvěry. „To nestálo za řeč, synku. Člověk dělá, co může, pro svou rodinu. Myslim, že tvoje matka by si nepřála nic jinýho, než aby mě hájil dobrej advokát. Celá ta záležitost je zmatená – úplný omyl. Doufám, žes přivez něco na hotovosti?“ Útěcha byla sladká. Andy věděl, že ten člověk není jeho otcem, ale prozatím ještě musel dohrát svou úlohu. Chtěl se dozvědět, proč ten chlap za mřížemi zneužívá otcova jména. „Peníze nemám s sebou, mám je v Menger Housu. Ale ještě dnes odpoledne se tu s nimi zastavím.“ „Nezapomeň, synku! Tuhle záležitost musíme co nejdřív objasnit.“ Andy se přinutil projít klidně chodbou. Šerif mu odemkl dveře do své kanceláře. „Je mi líto, chlapče, ale nemohu ti sdělit nic jinýho, než že tvůj tatík bude viset.“ „To není můj otec, šerife! A mohu to dokázat.“ „No, já ti nevyčítám, že se teď k němu nechceš znát, ale je to přece Chadwick Taylor, ne? Tuhle je kupní smlouva na koně, vystavená na jeho jméno. A tady je dopis s jeho adresou, od jednoho
lovce bizonů. A tohle je jeho podpis na protokolu vo tom, že sme mu vodebrali dvě pistole, jeden nůž, šest dolarů ve stříbře a ňáký ty falešný kostky.“ Andy si připjal opasek s pistolí. „Šerife, já nevím, kde vzal všechny ty papíry, ale nejsou jeho! Vykládal jsem mu o příbuzných, kteří neexistují. Tvrdil, že si vzpomíná na mou matku, sestru a bratra. Nemám žádného bratra ani sestru! A moje matka zemřela před čtrnácti lety. Říká, že se pamatuje na Stewartův ústřicový bar na Broadwayi. Ale tam je Stewartův obchodní dům. Dělá, jako že si vzpomíná na Barnumovo muzeum na Jižní třídě v New Yorku. Ale to muzeum bylo na Broadwayi. Jižní třída je tam, co jsou doky.“ „Tvůj otec byl z New Yorku?“ „Ano. Ale tenhle chlap neviděl New York ani z ponorky!“ Šerif vypadal rozpačitě. „Někdy může člověk po letech zapomenout. Ulice, lidi –“ „Ne,“ řekl Andy. „To není Chadwick Taylor.“ Vytáhl otcův dopis, teď už celý pomačkaný a ušmudlaný, jak ho pořád nosil v kapse. „Tuhle je podpis mého otce. Zkuste to porovnat s písmem toho chlapa za mřížemi, co podepsal váš protokol!“ Šerif vzal do rukou oba papíry a položil je na stůl vedle sebe. Na první pohled bylo zřejmé, že podpisy nejsou od jedné a téže osoby. „Věřím ti, chlapče. Vopravdu, tohle není Chadwick Taylor, koho tu máme zavřenýho! Ale ať si prozatím myslí, že nás doběh, dokud si neseženu informace z El Pasa a dokud nemrknu do seznamu hledanejch osob – tý druhý bible texaský jízdní policie.“ „Ale kde je vlastně Chadwick Taylor, šerife? A proč má tenhle člověk jeho dopisy?“ „To chci právě vypátrat. Vrať se do Menger Housu a trošku se prospi. Vypadáš, jako bys celou noc proseděl v sedle. Odpoledne sem zase přijd a to už ti povim kapku víc!“ Andymu se hodiny vlekly. Útěcha, že ten člověk ve vězení není jeho otcem, byla vystřídána zatím ještě nepotvrzeným zármutkem. Jeho skutečný otec byl někde oloupen a bylo málo pravděpodobné, že dosud ještě žije. Chlapec seděl v kostele a naslouchal bohoslužbě, které nerozuměl,
která však přesto udržovala naživu jeho víru. Toulal se po plaze a prolistoval noviny v patiu Menger Housu. Nakonec to už déle nevydržel. Šel zpátky do vězení a zastihl šerifa, jak drží v ruce hrst telegramů. „Kde je můj otec?“ „To ještě nevím, Andy, ale máme bezpečně zjištěno, že člověk, kterého jsme zadrželi, není Chadwick Taylor. Jeden z texaské jízdní policie sem dorazí eště dnes večer. Ten ho snad pozná, jesli to dřív nedokáže Matt Kirbo.“ „Matt Kirbo? Copak on je tady?“ „Ano, je tam uvnitř. Ty ho znáš? Šel se právě podívat na vězně.“ „Matt i já pracujem na jednom ranči.“ Náhle v Andyho mysli zapadlo cosi na svoje místo: Takovej nevotesanej chlap, voči jako štěrbiny, tenký pysky, rozviklanej kolohnát. „Pusťte mě dovnitř, šerife. Musím vidět Matta Kirba!“ Šerif znovu odemkl dveře a Andy se rozběhl chodbou právě včas, aby ještě zaslechl, jak Matt bodře zahlaholil „Buďte zdráv!“, a aby zahlédl, jak vězeň na uvítanou protahuje mřížemi ruku. Ale vtom už Matt chňapl vězňovu ruku jako do kleští a vší silou ho táhl k mříži. A už cvakl čepelí nože a přidržel ostří na hrdle zabijáka. Kolohnát se pokoušel zachytit nůž volnou rukou, ale Matt přitiskl ostří tak silně, že chlap zůstal stát jako ztuhlý. „Tak sem tě konečně dostal, Cluette! Po tolika letech, co po tobě pasu!“ „Pusťte mě, vám sem jakživ nic neudělal! Šerife, pomóóóc!“ Matt Kirbo držel nůž pevně. „Šerif tě neuslyší a všechny vostatní vězně už propustili. Jeslipak se, Cluette, pamatuješ na toho chlapce, cos mu před dvanácti lety ukrad koně, svázal ho do kozelce, podpálil mu chalupu a ujel? Tak ten chlapec, to sem byl já, rozumíš! A koukej, už sme voba stejně velký. A já tě teď zabiju!“ „Ne, Matte, nezabiješ!“ vykřikl Andy. „Kdybys to udělal, nikdy bych se už nedozvěděl, kde je můj otec a jestli je živ!“ Mattovy oči nezměnily výraz. Dvanáct let bezmezného hněvu rozleptalo jeho tvář. „Na todle už čekam moc dlouho, Cluette!“ „Matte, zákon se už postará, aby dostal, co zaslouží,“ naléhal
Andy. „Od toho tu jsou přece zákony, k čemu by pak byly? Ale donuť ho, ať řekne, kde je můj otec! Kde ho nechal, když mu ukrad koně a dopisy!“ Zdálo se, že surové násilí z Matta Kirba vyprchává, ale stále ještě držel nůž na hrdle Barta Cluetta. „Řekni mu, kdes nechal Chadwicka Taylora! Je živý, nebo mrtvý?“ „Nevim.“ Matt přitiskl nůž silněji. „Mluv, Cluette!“ „Když sem ho vopouštěl, byl živej.“ „Ale bez koně a bez vody! Svázanej. Kde to bylo?“ „Na sever od El Pasa.“ Matt zkroutil ruku, provlečenou mřížemi. „Jak daleko na sever?“ Ničema zaklel. „Dvacet mil, na rozcestí.“ Matt pustil Barta Cluetta a schoval nůž za košili. „Pojď, Andy.“ Šerif byl překvapen, že vězeň doznal svou totožnost. „Neměl co doznávat,“ řekl Matt. „Hned sem ho poznal, po dvanácti letech, co nám ukrad koně a zapálil stavení. Zatelegrafujte do El Pasa, ať pošlou lidi na rozcestí dvacet mil na sever. A dejte nám vědět, co tam najdou!“ Andy šel uklidněn s Mattem přes plazu. „Jak ses dostal tak rychle k šerifovi?“ „Stejně jako ty. Když sme přišli na to, žes vodjel, napadlo mě, žes musel zaslechnout, co povídal July. „Teď už je asi můj otec mrtev, viď?“ „Bohužel, zdá se to víc než pravděpodobný. Je mi to moc líto, Andy.“ „Musel jsem se dozvědět, co se stalo, Matte.“ „Jsem rád, žes mě zadržel. Jinak bych ho byl na místě zabil! A ty máš jistě právo dozvědět se, jak to bylo s tvým otcem, kdežto já neměl právo brát zákon do svých rukou. Vztek v člověku roste až k vraždě, když ho v sobě nosíš moc dlouho. Pojď, pudem se voba trošku prospat.“ Třebaže se Andy přemáhal, aby zůstal vzhůru, nakonec přece jen usnul. Nevěděl o tom, že Matt Kirbo sedí u okna, zápolí s únavou a čeká na západ slunce a na zprávy z El Pasa.
Bylo už tma, když sešel s Andym dolů k večeři a vyslechl vzkaz od šerifa. Zašli společně do vězení a cestou neměli o čem mluvit. Jenom šerif vypadal rozjařeně, když na Andyho mával telegramem. „Tvůj tatík měl štěstí! Zástupce šerifa hlásí, že nenašli žádnou mrtvolu – jenom stopy kol těžkejch povozů, co jely na sever. Ze všeho nejspíš ho naložil některej z vozků.“ „Ale kde je teď?“ zeptal se Andy. „Je živej,“ řekl Matt, „a na vostatnim už tolik nezáleží. Možná že ho sebrala tlupa comancherů po cestě do Staked Plains.“ Andy podal představiteli zákona ruku. „Díky, šerife!“ „Chcete, abych vám proti Cluettovi svědčil?“ zeptal se Matt. „Není třeba, k tý vraždě máme dost svědků tady v místě a je tu taky jeho doznání, že voloupil eště dalšího člověka a vystavil ho smrti.“ Když se vraceli na ranč, Andy už nedokázal sdílet Mattovu dobrou náladu. „Jestli otec upadl do tlupy comancherů, tak ho potom obviní stejně jako ty vostatní z prodeje zbraní a whisky Indiánům, že?“ „To jistě ne, Andy! Nikdo by přece nemoh vinit člověka, že v takový nesnázi přijal pomoc odkudkoli.“ „Ale Komančové zabijou všechny bělochy, co se odváží přijít do Staked Plains jinak než za obchodem!“ Matt žvýkal tortillu, horkou kukuřičnou placku s nádivkou z masa, a druhou podal Andymu. „Tvůj otec prožil na pomezí víc než patnáct let. Je to zkušenej horal a toulá se většinou pěšky. Vyzná se dobře v kraji. Podle mýho těm comancherům zahne při nejbližší příležitosti a namíří si to do Dodge City nebo do Fort Griffinu.“ Několik mil od ranče zahlédli Toma Broska, jak jim pádí stezkou naproti. „Tome, to nebyl můj otec!“ volal Andy. „Byl to Bart Cluett,“ s důrazem pravil Matt. „Taks ho konečně voddělal,“ usoudil Tom. „Ba ne, nevoddělal! Andy mě zadržel, abych se tý chyby nedopustil. Cluett pude před soud pro vraždu, pro krádež koně a za to, že vystavil člověka smrti v suchý pustině. Bart Cluett si už sám
vykopal svůj hrob!“ Tom otočil koně, jako by konečně složil na zem těžké břemeno, s kterým se po léta vlekl. „No tak už tady vy dva nelelkujte, nemáme na to kdy. Doma čeká deset čerstvejch kobyl na zkrocení, a ty vám už pomůžou propotit košile!“
KAPITOLA 9 Andy byl vyrovnaný a náležitě vychutnával jarní zahálčivé dny. Matt Kirbo už nevyjížděl, aby okoukl každého cizince, sotva se nějaký v okolí ukázal. A i Tom Brosk, jak se zdálo, zapomněl na násilí, které mohlo skončit bezmála vraždou v sanantonském vězení. Ani jediný den se nepodobal druhému. Pro Andyho Taylora neexistovala jednotvárná praxe. Byly dny, kdy strávil čtrnáct hodin v sedle při honu mustangů, a byly zas jiné, které od slunka do slunka prospal pod zeleným dubem. Vlekly se pro něho nekonečně dlouhé dny při krocení koní, a jako na křídlech přeletěly jiné, kdy vozil zásoby mexickým chlapcům a díval se, jak Drobeček skotačí na pronajaté pastvině spolu s ostatními nohatými hříbaty. A najednou, jakoby přes noc, jaro skončilo. Zápach propocených sedel, zpěněných koní a v prachu upečených mužů se teď mísil se sladkou, suchou vůní léta. Andy se opřel o ohradu, kam právě zavřeli poslední houf mustangů. „Jak to, že sem léto přichází tak najednou? Jako by studený severák z ničeho nic prořízl teplý lednový den. Jako náhlá průtrž mračen nebo jako výbuch hněvu u chlapa, kterej se pro nic za nic rozvzteká!“ Tom Brosk se díval, jak se snáší prach na zdupanou trávu. „Texas je prchlivá země, Andy. Počasí, Indiáni, vostatní lidi, nevyjímaje ani ty splašený mustangy. V těchhle končinách aby byl každej živáček zatraceně rychlej, když se chce udržet naživu! A to se ví, že člověk taky! Možná že milej Pámbu stvořil to počasí jenom proto, aby lidi
při tom svým živobytí tak moc nezpohodlněli… Dneska vodpoledne sem zahlíd toho ryzáka, když sem vobracel vedoucí klisnu. Jesli chceš zkusit štěstí a pustit se za nim, vezmu za tebe noční hlídku.“ „Díky, Tome. Je zrovna úplněk a to se mi hodí. Kdyby všechno klaplo, tak ho dneska přivedu!“ Andy osedlal Prašáka a za soumraku vyjel. Horký prérijní vítr odvál z jeho mysli všechno kromě hřebce, kolem něhož si vystavěl svůj svět. Klusal k hornímu toku potoka, protože z dlouhých týdnů číhání už věděl, kam se mustang chodí napájet. Přijel k tomu místu proti větru a na rozhraní viditelnosti zahlédl známý obrys ryzáka, jak sklání hlavu do vody. Čekal ve skrytu, ale mustangovy bystré uši zaslechly nepatrný šelest trávy pod Prašákovýma nohama. Ryzák vyzývavě pohodil hřívou, zakroužil a už se nesl plání. Andy se řítil za ním. Záře úplňku ležela na vyhřáté trávě jako bílý příkrov. Malí noční tvorečkové utichali, když v blízkosti dusala pádící kopyta. Hvězdy se překulily po nebeské báni, ale ryzák stále ještě vytrvale běžel. Tu a tam se nakrátko zastavil a dovolil Andymu přiblížit se téměř na délku lariatu, ale pak hned se vzdorným švihnutím svého dlouhého ohonu odskočil z dosahu. Prašák vytrvale klusal za ním, nikdy nezůstal příliš pozadu, ale zřídkakdy se přibližoval. Andy zpozoroval, že ryzák směřuje k malému arroyu, vyschlému potoku, který se za dešťů měnil v řeku. Tady ryzák obíhal zpravidla křoviska a zamířil k severu. Kdyby si Andy nadjel zkratkou přes úbočí rokle, byl by včas na místě, než hřebec oběhne křoví. Opatrně zdvihl stočené laso, ruka se mu ani nezachvěla. Oči při tom sotva na okamžik spočinuly na rukavici. Ale když je zvedl, hřebec byl pryč. Jen křoví se za ním prudce zavlnilo, jak přeskočil mělkou strž a uháněl k jihu. V dálce se mustang znovu objevil jako silueta v měsíčním světle, hrdý a svobodný. S prázdnou a vyčerpán usnul Andy v sedle, když ho Prašák vezl zpátky do tábora. Probudil se, sotva vystrčilo slunce svou horkou tvář nad horizont, a spatřil Toma Broska, jak právě vaří kávu a hvízdá si tesknou písničku.
„Zas mi zdrhnul, Tome!“ Tom nepřestal hvízdat. „Co je to za písničku?“ Melodie zanikla v prskání slaniny na pánvi. „Ale jen tak sem něco pochyt vod jednoho cizince.“ „Má to takovej smutnej nápěv a čiší z toho vopuštěnost,“ usoudil Andy. „Chlap nikdá neni vopuštěnej, když má zem pod nohama a slunce a hvězdy nad hlavou! Smutek a vopuštěnost ponejvíc pramení z toho, když člověk po něčem touží.“ Andy vypil horkou kávu. „Nu, ze všeho nejvíc toužím po spánku!“ Natáhl se pod zelený dub a prospal skoro celý den. Nikdo se neptal, proč přijeli na ranč o den později. Nikomu to nevadilo. Přihnali nové koně a při cestě ztratili jenom tři ze stáda. Právě si pochutnávali na dobytčeti, které opekli za stavením ranče nad otevřenou jámou na rožni, když k nim znenadání přiharcoval na strakaté kobyle podsaditý cizinec s bezelstnou tváří a s veselýma očima. „Slez dolu a pojď si přisednout,“ vybídl ho Matt. „Jestli vám to udělá radost, nejsem proti! Říkají mi Seth Killibrew. Jedu z kraje bizonů při Cimarron Riveru. A mám namířeno do Mexika a v břiše mi škrouchá jako ve Škruchdole.“ S příchodem cizince Andy pocítil nový závan dobrodružství, které může zpestřit všední noc. Tully Willows naložil cizinci vrchovatou mísu pečené. Matt Kirbo obsloužil strakatou kobylu. A Tom Brosk ho zasypal spoustou dotazů. Seth Killibrew si pochutnával na kořeněných žebírkách a každou odpověd proměnil ve šťavnatou historku. Vyprávěl o tom, jakou to nadělalo paseku, když se na Chisholmské stezce splašila stáda dobytka. Znal tančírny v Dodge City a vojáky z pevnosti Fort Griffinu. Jednou se pachtil s pytlem zlatého prachu, když rýžoval na řece Sacramento, a zmáčel si boty i v Yellowstone Riveru. Jezdil s cibolery, mexickými lovci bizonů, kteří nezabíjeli pro kůži, ale pro maso. Všichni byli tak zaujati barvitým líčením Sethových
dobrodružství, že si nikdo kromě Andyho nevzpomněl, aby se zeptal: „A neslyšel jste náhodou někdy o člověku jménem Chadwick Taylor?“ Seth oblízl šťávu pečeně se svých velkých palců. „Už dvakrát sem o něm zaslech, ale nikdá sem neměl tu čest setkat se s ním osobně. Prý zorganizoval ňákou partu k záchraně karavany povozů, když je v průsmyku zastih první sníh, a převed je bez pohromy do Kalifornie.“ „A nevíte, kde je teď?“ „No, přesně to místo ti zrovna nepojmenuju, ale jeden chlapík v Dodge City o něm vykládal, že prý si koupil výzbroj na bizony a pustil se někam na jih od Cimarron Riveru. Tam je tedka hodně bizonů. Je snad ten Taylor tvůj příbuznej?“ „Je to můj otec.“ Seth Killibrew se rozzářil. „No jesli tohle není náhodička! Ale Tully, už dost, už nedokážu sníst ani ždibíček, nebo mi prasknou kalhoty. Co takhle trošku si zazpívat, než načnem loveckou latinu?“ Matt mu podal bandžo, které měl přivázáno k sedlu strakaté kobyly. „Tak něco zahrej!“ Seth zakroutil kolíčky, naladil struny, pohodlně opřel svůj mohutný hřbet o nejbližší strom a uhodil pár akordů. Nato spustil čistým tenorem: „Tulák malý, zatoulaný, bez domova tuláček, volný je a lehkonohý bez domova tuláček!“ Matt Kirbo pochytil melodii a hned se. přidal: „Steskem, touhy ozvěnou nekonečné dálky zvou, hory, řeky, pláně, buš zdolá kůň i v sedle muž.“
Když se všichni připojili, Andy si uvědomil, že je to táž teskná, a přece obšťastňující melodie, kterou si před dvěma dny hvízdal Tom Brosk. A že zpívá právě o takovém člověku, jako je Seth Kilibrew. Snad to byla také píseň o jeho vlastním otci. Přemýšlel, kdy bude moci opustit ranč a vypravit se za ním do kraje bizonů. Pokoušel se vypočítat z hlavy, zda vystačí s penězi, ale jeho aritmetika se utopila v drnkání bandža: „Volný je a lehkonohý bez domova tuláček!“ Skoro do půlnoci střídala příhoda příhodu. Tom Brosk vyprávěl o mustangovi, který mu jenom „vo fous“ upláchl a který byl chytřejší než člověk. Matt Kirbo dal k lepšímu příběh o svém zápasu s panterem. Tu noc panter vyrostl do rozměrů, o jakých Andy nikdy předtím neslyšel. Tully Willows se prý chytil do křížku s medvědem, když mu selhala puška v končinách Big Bendu. Také medvěd očividně vyrostl od té doby, co Andy tu historku slyšel poprvé. July Jackson zabil sám pět Indiánů poblíž Staked Plains. Nu, pokud se Andy mohl upamatovat, byl to předtím jenom jeden Indián. Seth Killibrew okouzlil všechny příběhem o modrém grošákovi, kterého po šest měsíců dnem i nocí pronásledoval v povodí Canadian Riveru. „Nakonec sem ho přece jen doběh a zahnal až k samýmu kraji útesu. Odháknu laso a mustang po mně kouká, jak si pro něho du. A najednou hup! – skočí vám dolů z útesu, takovou vejšku! Radši se zabil, než by se dal polapit!“ Andy poslouchal, a sám nic neříkal. Ryzák mustang byl jen jeho záležitostí. Neklábosil by o něm u táboráku. Nevykládal by o tom, jak mu utekl. Teprve jestli ho chytí, bude mít taky svou historku k vyprávění. Bylo už hodně po půlnoci, když cizinec odložil bandžo a prohlásil, že je „usmýkán jako smyčec“. V prvním letním vedru si muži stáhli jen boty a usnuli, kde byli. Andy ucítil, jak s ním Matt cloumá ještě dřív, než byl ochoten
vstávat. „Tak dělej, ať vyrazíme! Slunce vyšlo už před hodinou.“ Andy se posadil a kouká, že všichni ostatní jsou už pryč. „Kampak máme namířeno?“ „Na sever, hledat tvýho tatíka!“ „Tam se přece můžu vypravit sám, kvůli mně nemusíte nikam jezdit!“ „To je sice pravda, ale Tom a já vyrážíme vždycky v létě na cesty. Jezdívali sme vobyčejně někoho hledat, ale –“ Andy si nasadil klobouk a natáhl boty. „Ale teď už Barta Cluetta hledat nemusíte!“ „Připouštím, že je to vo moc lepší, hledat někoho, koho zrovna nechci zabít. A mimoto, v létě s Tomem na jednom místě nevydržíš. Von se rád potuluje.“ „No tak můžete jet se Sethem Killibrewem do Mexika.“ „V Mexiku sem už byl. A v Dodge City mam náhodou přátele. Ale stejně ti řeknu, že se mi ani dost málo nechce líbit, že se tvůj tatík vypravil na lov bizonů zrovna do vokolí Staked Plains. Až Komančové zjistí, že běloši porušili dohodu a překročili řeku Arkansas, budou z toho nesnáze. Moc rád bych vodtamtud tvýho tatíka vytáh, dřív než příde vo skalp!“ „Můj otec by žádnou dohodu neporušil. To vím určitě.“ „V tom případě najdem Chadwicka Taylora buď v Dodge City, nebo ve Fort Griffinu. Sbal si honem svou výbavu!“ „Matte, já nemůžu od Tylera Colemana jen tak vyletět. A taky nemam dost peněz!“ Matt Kirbo přivázal ke svému sedlu vodicí uzdu Strakáče a řekl: „Práce přes léto za moc nestojí. A šikovnejch pomocníků, co dovedou mustangařit, je všude plno. Vyrovnal sem už s Colemanem všechny účty. Máš dostat eště dvacet dolarů. Přidáme ti k tomu navíc každej pět dolarů a budem si žít královsky!“ Vyšvihl se na Šavlouna a ještě na Andyho zavolal poslední vzkaz. „A mam ti vyřídit vod Colemana, že si vezme na starost všecky tvoje záležitosti, dokud budeš pryč. Ani nevim, co tim myslel.“ Andy však dobře věděl, co to znamená. Pan Coleman dohlédne,
aby mexičtí chlapci měli na ranči hříbat zásoby, dokud se on nevrátí. Rychle naházel tu trošku svých věcí do polní brašny, vsedl na Prašáka a vydal se s Tomem a Mattem na sever. Jak vyjeli z křovinaté krajiny, cestovali nízkou pahorkatinou, řídce porostlou cedry, které poskytovaly dřevo na šindele sanantonských střech. Po terasách mezi vápencovými skalisky šplhala stáda koz. A v zelených údolích se popásaly houfy ovcí. Jezdci se ubírali volným krokem řídce obydlenou krajinou, vyhřívanou oslňujícím sluncem a osvěžovanou krátkými sprškami i chladnými májovými vánky. Pochutnávali si na zvěřině a na divokých krocanech. Zaplavali si v řekách, přes které se brodili, a spali pod hvězdami, které řídily jejich cestu. Když byli poprvé pohoštěni obědem na osamělém ranči, Andy se poučil, že za takovou úsluhu nesmí nikdy nabídnout peníze. Rodiny žijící daleko od města vítaly projíždějící cizince a dychtivě naslouchaly všem zprávám o lidech i vzdálených krajích. Tu a tam potkali dostavník nebo povoz tažený párem volů či osamělého cestovatele, ale často jeli, aniž spatřili po celé dny jedinou lidskou tvář. Když se dostali do rozlehlých dobytkářských oblastí, setkávali se s kovboji, kteří měli velmi napilno. Objížděli neustále stáda, aby je zformovali a přihnali do Dodge City. Naši tři cestovatelé jedli z jejich pojízdných kuchyní a večer naslouchali historkám tak přehnaným, že nad nimi hvězdy pomrkávaly, když vyprávěči kolem táboráku překonávali jeden druhého. Pro Andyho dny ubíhaly jako v poutavé dobrodružné knížce. Byl přesvědčen, že jeho otec je v Dodge City. Ani nepomyslel na svízele s Indiány, dokud si nevšiml zakaboněné tváře Matta Kirba, jenž právě odškrtával další den cesty na papírku, který nosil v kapse u vesty. „Pročpak se tak mračíš, Matte?“ „Protože mi u tý poslední kuchyně na kolečkách jeden kovboj potvrdil, co říkal Seth Killibrew. Lovci bizonů nevzali na vědomí dohodu s Komanči a hnuli se na jih. To znamená, že se ze Staked Plains co nevidět vyrojí Indiáni!“ „Kdekdo mluví o Staked Plains, jako by to byla jiná země. Co to
vlastně je?“ „Ve skutečnosti je to vysoká náhorní planina, kterou Španělé nazývají Llano Estacado a která se táhne vod severovýchodního rohu Texaskýho výběžku k hranici Novýho Mexika. Je to zhruba trojúhelník, vohraničenej na západě kaňonem řeky Pecos a na severu jižním úbočím koryta Canadian Riveru. Východní hranici už můžeš vidět, sou to svahy pohoří Cap Rock.“ „Todle chlapci z New Yorku nic neříká,“ prohlásil Tom Brosk. „Když máš něco pochopit, musíš to vidět.“ Uřízl vrbový prut a na břehu potoka nakreslil do písku obrys Texasu. „Tak koukej! Nahoru do Staked Plains se můžeš dostat z jihu, kde sou hory nižší, nebo ze severu, kde se pláň kapku svažuje. Ale nesmíš se ani pomodlit za to, že by tě anděl strážnej moh přivíst tůvocať, ledaže bys byl Komančem, co zná všecky rozsedliny a stezky vzhůru přes tudlety masivní útesy.“ Andy se díval v posvátné hrůze na vzdálenou stěnu skály, která se tyčila do výše osmi set stop nad malým údolím. „Ale proč se tomu říká Staked Plains, Vykolíkované pláně, když tam není nic než míle trávy?“ „Protože,“ řekl Tom, „když přišel Coronado se svýma lidma z Mexika a vystoupil na tu planinu za Cap Rock, nebyl nikde žádnej kopec ani strom, kam až voko dohlídlo. A tak zaráželi kůly, aby našli cestu zpátky. Čet sem vo tom v jedný knížce.“ „Jestli tam není nic než tráva, tak proč to má takovou cenu?“ Matt si zajistil pušku a strčil ji do pouzdra. „Tráva je v týhle končině důležitější než peníze, Andy. Běloch se bez ní nevobejde, když si chce zařídit ranč. A tydle pláně sou právě poslední baštou Komančů. Aby se na nich udrželi, musí mít co jíst! Jenomže když běloch pobije všecky bizony pod řekou Arkansas, vyhladoví Indiány a přinutí je, aby vodešli do rezervace.“ Tom Brosk něco zamumlal o „zlotřilejch Indiánech“ a vyšvihl se na koně. „Ale co ta dohoda!“ protestoval Andy. „Proč chce běloch urvat ještě víc, když už má všechnu tuhle půdu?“ „To bych taky rád věděl, Andy. Eště nebyla uzavřena dohoda, aby
ji jedna nebo vobě strany neporušily! Ale s tímhle si nelam hlavu, tys to nezačal a ty to taky nepředěláš. Zatim je to tak, že když ti pude vo život, když budeš muset rozhodnout mezi sebou a ňákym Indiánem kdo s koho, zmáčkneš kohoutek!“ Mlčky se obrátili na západ a sledovali, jak se přibližuje vzdálený obrys hřebene Cap Rock, až mohli zřetelně rozeznat kostrbaté pukliny a rozsedliny mohutných útesů, za nimiž se prostíraly Staked Plains, kam se neodvážil vkročit žádný běloch, vyjma odrodilé comanchery. Ačkoli Cap Rock byl vzdálen ještě několik mil, Andy cítil, jak se nad ním ve dne v noci naklání. Když se utábořili poblíž ramene řeky Red River, probudilo ho divoké bubnování v uších a ještě rozespalý skočil na nohy. „Mustangové!“ vykřikl. „Ženou se milióny mustangů!“ Matt si vymnul spánek z očí, když nad táborem zahřměl rachot výstřelů. „Ba ne, to sou bizoni! Slyšíte ty pušky? Pojďte se podívat, jak běží stádo! Vyjeli na malý zarostlý pahorek a rozhlíželi se po pláni. Prérie se jen černala pádícími bizony. Země se třásla pod údery jejich kopyt. Třeskly znovu výstřely pušek a bizon, který běžel v čele stáda, padl. Houfy bizonů za ním Zavířily a střelba pokračovala. Zbytek stáda hřměl na jih, zatímco stahovači kůží rychle přiběhli se svými noži, házeli syrové kůže na povozy a stažené mrtvé bizony nechávali ležet, aby shnili na slunci. Andy s Mattem a Tomem se rozjeli ke skupině drsně vyhlížejících lovců, kteří si právě sundávali své pušky, dvanáctiliberní sharpsovky, z podpěr upravených z rozvidlených klacků a počítali ubité kusy. Hřmotní chlapi s vlasy až po ramena, s pomačkanými nízkými klobouky, navlečení do špinavých jelenicových obleků, vítali příchozí a srdečně se s nimi zdravili. „Slyšeli sme, že si Chadwick Taylor kupoval v Dodge City výzbroj. Nevíte, kde táboří?“ zeptal se Matt. Lovec bizonů se poškrábal na zarostlé hrudi. „S náma nepřijel. Nejspíš vyrazil vo něco pozdějš. Je tu zatraceně dobrej lov! Chcete tu zůstat?“
„Ale kdepak, my bizony nelovíme! Stavěli sme se tu jen cestou do Dodge City. A co takhle potyčky s Indiány ste neměli?“ „No, zatím sme na ně eště nenarazili. Jářku, nechcete k vobědu čerstvej hrb z bizona?“ Zahulákal na jednoho ze stahovačů a ten jim hned přinesl ještě teplé bizoní maso. Matt mu poděkoval a zamířil zpátky do tábora. „Aspoň víme, že tvůj tatík v Dodge City skutečně byl!“ „No tak odtud nemusíme pospíchat,“ usoudil Andy. „Co byste řekli tomu, zůstat tu pár dní? Já jsem nikdy předtím bizony neviděl.“ „Proč by ne?“ řekl Tom. „Přidal bych se na ten čas tamhle k tý partě, jen tak, abych si pocvičil ruku.“ „A mně se to taky hodí,“ souhlasil Matt. „Chtěl bych se tu kapku víc porozhlídnout a přeptat. A Andy se přitom může naučit lovit bizony!“ Jak dny ubíhaly, vyjížděl si Andy hned s tou, hned s jinou partou. Naučil se střílet na stádo, když se právě tryskem řítilo kolem. A od stahovačů odkoukal, jak zacházet co nejobratněji s nožem. Když jednou sám vystopoval malé stádo a skolil býka vypůjčenou puškou, stáhl svého prvního bizona a s pýchou zaroloval do staré přikrývky jeho syrovou kůži, aby tím překvapil Matta. Červnové slunce ho oslňovalo a stálo právě v nadhlavníku, když se vracel pláněmi do tábora a když si uvědomil, že se zatoulal o pořádný kus dál, než měl původně v úmyslu. V polovině cesty najednou spatřil cosi jako hnědý balvan a strhl Prašáka stranou. Pak si všiml, že tu krouží ve výšce nad ním luňáci, a sesedl. Předmět v trávě nebyl balvan, ale něco docela jiného. Byl to Indián! Bronzová kůže se mu leskla na slunci a neměl na sobě nic než jelenicové kalhoty, mokasíny a stříbrný náramek na jedné paži. Jeho černé vlasy byly zapleteny do cůpků a utaženy útržky modrého kalika. Andy sáhl po pušce. Ale Indián se nehýbal, byl asi mrtvý. Jenže když se k němu Andy přiblížil, neviděl na něm ani střelnou ránu, ani šíp. Bronzová hruď se nepatrně zdvíhala, rudoch sotva znatelně dýchal. Andy už strkal nohu do třmenu, když znovu zahlédl luňáky. Nemůže tu přece nechat člověka zemřít jenom proto, že je v
bezvědomí! Vrátil se a naklonil se nad nehybným tělem. Indián nebyl o nic starší než on sám, byl to ještě chlapec. Teď Andy spatřil jámu v zemi, kde asi kůň klopýtl a shodil jezdce. Pozdvihl opatrně chlapcovu hlavu a zahlédl pod ní kámen. Nahmatal spečenou krev. Odložil pušku a nalil z polní láhve trochu vody do nehybných rtů. Chlapec se ani nezachvěl. Volal na něho, potřepával mu tvář a třásl jím, ale bez výsledku. Nakonec Andy zdvihl jeho nehybné hnědé tělo na koně, přivázal je k sedlu a vydal se pěšky na dlouhou cestu zpátky do tábora. Slunce už skoro zapadlo, než dorazil na místo. V táboře nikdo nebyl. Sundal Indiána s Prašáka a uložil ho ve stínu na přikrývku. Vyčistil mu ránu na hlavě a ovázal ji svým bandanna. Pak zašel ještě k bystřině pro trochu čerstvé vody. Byl unaven a mučilo ho vedro. Nohy ho bolely a košile se mu lepila na záda. Teprve když postavil džber s vodou na zem, zdvihl oči a rozhlédl se. A tu spatřil Toma Broska, jak stojí s pistolí v ruce nad bezvědomým Indiánem.
KAPITOLA 10 „Nestřílej!“ vykřikl Andy. „Je v bezvědomí a nemá zbraň!“ Z Tomových očí planula nenávist, střádaná po dlouhá léta. „Komančove se houby starají vo to, jesli je člověk vozbrojenej nebo bezbrannej! Takovej špinavej, smradlavej Indián, a přileze si až do mýho tábora!“ „Ale Tome, vždyť já ho sem před chvílí sám přivez! Našel jsem ho zraněnýho v prérii, nejspíš ho shodil kůň. Přece jsem ho tam nemoh jen tak nechat!“ Přijel Matt Kirbo a seskočil s koně. „Kohos tam nemoh jen tak nechat?“ Tom stále ještě mířil pistolí. „Andy nám sem přivez polomrtvýho Indiána a nechce, abych to s nim skoncoval.“ Matt se shýbl, aby si Komanče prohlédl. „Zdá se, že utrpěl otřes.
Už je celej prochladlej.“ „A ta jeho noha!“ zvolal Andy. „Podívejte se, jak ji má oteklou! Musil si ji zlomit, když spadl s koně.“ „Ne,“ řekl Matt, otáčeje zlehka nohou v kotníku. „Tu nohu si zlomil už dávno. Ale dali mu ji špatně dohromady. Nejspíš bude zmrzačenej. Co s nim chceš udělat?“ „Chci mu pomoci, aby se vyléčil, půjčit mu koně a poslat ho domů.“ „Ty nemáš ale za nehet rozumu!“ vybuchl Tom. „Von sem přileze, aby nám tu stáhnul skalpy a ukrad koně, a ty mu chceš eště zachraňovat život!“ Andy se dostal do úzkých. „Matte, ty si taky myslíš, že chtěl tohle vopravdu udělat?“ „Najisto nevim, ale dneska je čtrnáctýho června. Komančové pokládají čtyřku za šťastný číslo. Ten mladík sem pravděpodobně sešplhal ze Staked Plains jenom proto, aby tu vykonal svůj hrdinskej čin! Aby dokázal, že je statečnej, a tim kapku vyrovnal tu nevýhodu, že má chromou nohu. Ale když už se stalo, žes ho sem přivez, uděláš nejlíp, když ho svážeš. Moh by se probrat z bezvědomí a pořádně nám zatopit.“ Tomovy oči byly studené a tvrdé. „Buď on, nebo já, Matte!“ „Ale ne, Tome,“ řekl Matt, „takhle to nesmíš brát! Po léta sem od tebe slýchal: Nestřílej, dokud nevíš najisto, že je to Bart Cluett! A tak sem dával podezřelým cizincům eště příležitost. Teď zas pro změnu poslechni ty mě a dej taky příležitost tomuhle indiánskýmu chlapci, dokud nebudeš mít jistotu, že tě chce vopravdu zabít!“ Tom hrdě odkráčel, mumlaje neblahé předzvěsti, a Matt Kirbo svázal bezvědomého chlapce, zatímco Andy se ho pokoušel vzkřísit. Indián stále ještě sotva znatelně dýchal a oči měl zavřené. Tom si ustlal na břehu řeky, kus cesty od nich, ale Andy s Mattem po celou noc střežili nemocného chlapce. Za svítání se Matt postavil na hlídku u okraje tábora a vyhlížel, zda se nepřibližuje záchranná tlupa Indiánů nebo zvědaví lovci bizonů. Bylo už pozdě odpoledne, když mladý Komanč na přikrývce otevřel oči a chabě zacloumal svými pouty. Se strachem i nenávistí
upřel na Andyho své černé oči. Matt na něho promluvil několik slov komančsky. Nedostal odpověď. Zkusil to se španělštinou, ale Indián stále jen mlčel. Matt pokrčil rameny a šel zpátky na svou hlídku. Andy nabídl raněnému vodu, ale byl odmítnut. Tohle už Tom Brosk nevydržel, popadl chlapce za vlasy a vpravil mu vodu do úst násilím. „Ty indiánskej budižkničemu! Eště budeš dělat drahoty, když ti chce někdo posloužit! Ty pookootsie!“ Chlapcovy oči se náhle rozevřely. „Já umím anglicky. Nejsem pookootsie!“ „Každej, koho kůň vyhodí ke všem čertům, takže ho bílej chlapec musí přivázat k sedlu, je u mě hrozný nemehlo!“ řekl Tom s důrazem a vykročil k ohništi, aby tam upekl kus bizoního masa na rožni. Andy se snažil volit svá slova co nejopatrněji. „Byla to jenom nešťastná náhoda, která se může přihodit každýmu. Já jsem tvůj přítel! Našel jsem tě v prérii, naložil na koně a přivezl sem. Nejsi tu zajatcem. Až se uzdravíš, půjčím ti koně a vrátíš se ke svým lidem.“ Rozvázal provazy. Chlapec se pokoušel vstát, ale znovu upadl. „To je jen váš trik! Držíte mě tady, abyste dostali výkupné. Ale to vám nevyjde! Nejsem pookootsie, ale nejsem ani dobrý válečník. Můj otec za mě nic nezaplatí. Nemám žádnou cenu.“ „Není třeba, aby za tebe někdo něco platil,“ řekl Andy. „Budeš moci odejít, hned jak se postavíš na nohy!“ Indiánský chlapec zahořkl. „Mému otci by to bylo jedno, kdybych se nevrátil. Pro něho a pro naše lidi neznamenám skoro nic! Na koni jsem jako všichni ostatní, ale když jdu pěšky, tak se belhám. Říkají mi Křivá noha. Dodnes jsem ještě nevykonal svůj hrdinský čin, abych dokázal, že jsem statečný!“ „A tys právě kvůli tomu sestoupil ze Staked Plains, viď?“ „Ano. Znám cestu dolů přes útes. Není to těžké, sestoupit nebo vystoupit, ale můj pony klopýtl a shodil mě. A tak jsem zase zklamal!“ „Jednou určitě vykonáš něco velkýho! Jak to, že mluvíš anglicky?“ „Před lety jsem na území Nového Mexika padl do zajetí vašim
vojákům. Ale poznali, že jsem ještě moc mladý, abych mohl být válečníkem, a tak si mě tam jen tak nechali a chtěli mě naučit svým způsobům. Po roce jsem jim ukradl koně a utekl. Naši lidé mě slyšeli mluvit cizím jazykem, ale nevěřili mi, protože jsem nedovedl kreslit ty znaky.“ „Chceš říci, že umíš anglicky mluvit, ale nedovedeš psát, že?“ „Ano. Teď bych se napil vody. Mám hroznou žízeň.“ Andy mu podal vodu, nechal ho vyspat a pak ho nakrmil polévkou z masa a zeleniny, kterou s reptáním uvařil Tom Brosk. „Matte,“ zeptal se Andy, „je to pravda, že lidé z kmene, odkud Křivá noha pochází, nepůjdou chlapce hledat jenom proto, že je zmrzačený?“ „Ano. Komančové si chromejch nebo slabejch nijak neváží. Všecko, co pro něj můžem udělat, je nepouštět sem do tábora lovce bizonů, dokud ho vodtud nedostanem.“ „A za jak dlouho se uzdraví?“ „Běloch by po takovym úrazu nedokázal sednout na koně eště ani za deset dní. Ale Indián se z toho vybere za čtyry dny, nejvejš za tejden.“ Ten týden uběhl Andymu rychleji než kterýkoli jiný. Matt Kirbo odcházel každý den za lovci bizonů, aby žádný z nich nezavítal do tábora. Andy vyštrachal malého vyřezávaného mustanga, kterého mu poslal otec, a vyprávěl si s Křivou nohou po celé hodiny o lovu a krocení mustangů. Jenom indiánskému chlapci mohl Andy svěřit své naděje a sny o hřebci ryzákovi, kterého tak dlouho pronásledoval. Pomalu, ale jistě narůstala mezi oběma chlapci vzájemná důvěra. Ale právě pro tuto důvěru byl Tom Brosk ještě nepřístupnější a podezíravější. Když se konečně Křivá noha mohl posadit, začal ho Andy učit abecedě. Kreslil písmena vrbovým prutem do vlhkého písku na břehu potoka. Tom Brosk s puškou na kolenou a se zakaboněnou tváří přisedal nablízku. „Tvůj přítel mi nevěří,“ poznamenal Křivá noha. „Vaši lidé mu zabili matku i otce, když byl ještě docela malý chlapec,“ vysvětloval Andy.
Tvář Křivé nohy zůstala lhostejná. „Mou matku zabil běloch.“ „Vaši lidé se asi zlobí na bílé lovce bizonů, že překročili řeku Arkansas, viď?“ „To je pravda. Jestli vaši lovci pobijí všechny bizony, nebudeme mít žádné maso, ani kůže na stany teepees, ani obleky proti zimě. Bílí náčelníci nám dali své slovo. Ale bylo porušeno. Lovci jsou tady! Tvůj přítel Kirbo je jedním z nich.“ „Ba ne, není. Chodí s lovci bizonů jenom proto, aby se tu náhodou nezastavili a nenašli tě. Vždyť my bizony vůbec nelovíme, my lovíme mustangy v jižním Texasu. A do Dodge City cestujem jen proto, že jsme se doslechli, že tam má být můj otec. Já ho nikdy nepoznal, otec odjel na Západ, dřív než jsem se narodil. A my ho teď hledáme.“ „Tak ať ho tedy brzo najdete! A teď pro mne sestav pár slov.“ Andy vzal svůj vrbový klacek a vyryl tiskacími písmeny slova: sever, jih, východ, západ. A připojil k nim šipky, jež označovaly směr. Tom Brosk předstíral, že nejeví vůbec žádný zájem o to, co chlapci dělají, ale když se Křivá noha vrátil na lůžko, Andy Toma přistihl, jak sedí na bobku nad vyrytými literami. Snažil se je napodobit do písku svým bowijákem, dřív než smazal celou jejich denní lekci podpatkem boty. Než sňali Křivé noze obvaz s hlavy, uměl napsat názvy světových stran a slova slunce, měsíc, déšť, zima, horko, voda, kůň, přijet a odjet. Chodil už zase jako dřív a vlekl přitom za sebou své ztluštělé chodidlo, jak to dělal od dětství. Ale ruce měl obratné a mysl čilou. V McGuffeyho slabikáři rozeznával bystře slova, kterým se naučil. Když se jednou v noci Andy probudil, spatřil, jak Tom Brosk soustředěně zírá v chabém světle ohně do ošuntělého slabikáře. Pohyboval přitom tiše rty a sám pro sebe si opakoval hlásky. Horké červnové dny rychle ubíhaly. Chlapci se učili, plavali v řece, Andy učil Křivou nohu hrát „maso“ a Křivá noha mu ukázal, jak se vrhá nožem. Tom Brosk už nevyhrával na svou harmoniku. A Matt Kirbo vypadal znepokojeně. Přijížděli stále noví a noví lovci bizonů. Nazítří ráno Andy zjistil, že Křivá noha je pryč! A s ním zmizel i
Prašák, McGuffeyho slabikář a vyřezávaný mustang. „Neříkal sem ti to?“ triumfoval Tom. „Indiánovi nesmíš věřit ani tolik, co bys mrtvym bizonem dohodil!“ „Nu, pojedem zas dál, Andy. Budeš si muset sednout na Strakáče,“ rozhodl Matt. Schlíplý a nešťastný pomáhal Andy sbalit tábor a odjížděl na sever, aniž okem zavadil o útesy Cap Rock, jež pohltily Křivou nohu i jediného koně, kterého kdy vlastnil. Ani Tomovy veselé historky z Dodge City mu nedovolily zapomenout, že někdo, komu věřil, splatil jeho laskavost krádeží. Po tři dny jenom seděl v sedle, jedl a spal, tichý a zubožený. Pušky duněly bez ustání. Vzdálená stáda hřměla přes pláně. Lovci bizonů se s naší trojicí dělili o jídlo a vyprávěli dlouho do noci. „To vás čeká pěknej kus cesty, až povezete kůže zpátky do Dodge City!“ řekl Matt. Rozcuchaný chlap ohryzával chutně upravená a lákavě vonící bizoní žebra. „Tak daleko je vozit nemusíme. Rath a Wright a eště pár jinejch kupců se s náma vypravili z Dodge City a zařídili si na potoce u Adobe Walls obchodní stanici. Mají tam dva sklady, saloon, kantýnu, kovárnu a dobrou studnu.“ „A s Indiány ste se eště nechytili?“ „Ani se neukázali. Řekněte v Dodge, že je tu bizonů habaděj!“ Na druhý den se zase Matt, Tom a Andy hnuli dál. A v jednom opuštěném táboře lovců našli zabitého stahovače kůží s komančským nožem v hrudi. Jeli až do setmění tak daleko, jak jen se mohli dostat, a tábořili bez ohně. Když se rozednilo, vydali se Matt s Andym napřed, aby vyhledali další lovce, kdežto Tom se ještě chvíli zdržel v táboře, kde měl sbalit jejich skrovnou výbavu. Ujeli sotva několik mil, když se za nimi Tom přiřítil přes úzké údolí – s Prašákem na vodicí uzdě. „Nezastavujte!“ volal na ně. „Sou nám v patách!“ Matt ho přiměl, aby zarazil koně. „Tome, nikde sem nezahlíd ani stopu po Indiánech!“ „Ale já jo! Sotva ste vyjeli, šel sem si pro tu košili, co sem včera večer u potoka vypral, a hele! – ve vrbičkách stojí v plný kráse
uvázanej Prašák! A vedle toho pařezu, co sme na ňom jedli, bylo v mokrý hlíně vyryto: Jeďte na sever! A tady máš, Andy, svýho vyřezávanýho mustanga. Byl tam zapíchnutej hned pod tim nápisem.“ Matt vrhl na Toma dlouhý pohled. „Jak víš, že tam stálo Jeďte na sever'?“ „Asi proto, že umim číst, ne?“ ohradil se Tom. Pobodl koně ostruhami a vyrazil vpřed. „Andy,“ řekl Matt, „ty přece víš, že Tom číst neumí!“ „Myslím, že umí,“ usoudil Andy. „Když jsem učil Křivou nohu psát některý jednoduchý slova, Tom z nás oka nespustil! A dokonce jsem ho přistih, jak si v noci louská písmenka, když myslil, že už oba spíme. Nejspíš umí přečíst názvy světových stran, když už nic jinýho! Zdá se, že nás Křivá noha posílá na sever, protože ví, že Komančové zaútočí z jihu.“ „Nu, musel přitom hodně riskovat, když vrátil Prašáka, a eště nám tady nechal tu výstrahu. Myslim, žes přece jen nešlápnul tak docela vedle s tou svou důvěrou v Křivou nohu. Mohli sme snadno přijít taky vo skalpy! A zase si všimni, že je dneska čtyryadvacátýho června. Ti Komančové na tu svou čtyřku vopravdu věří! Tak pojď, pustíme se za Tomem. Když máš jistotu, že Tom umí číst, uděláme nejlíp, když vodtud zmizíme co nejrychlejc.“ Nasadili vyrovnaný klus, jedli teď pokaždé v sedle a prodírali se přes vysokou pahorkatinu ke Canadian Riveru. Ještě než slunce zmírnilo prudký odpolední žár, začal Strakáč kulhat. Matt řekl Andymu, aby si přesedlal na Prašáka, a prohlédl Strakáčovu bolavou nohu. „Zdá se, že si ji vošklivě rozříz vo kámen! Vo moc dál už nedojde. Potřebuje si aspoň na pár dnů vodpočinout.“ „Cožpak se tady nemůžem zastavit?“ zeptal se Andy. „Ne,“ řekl Matt. „Takhle riskovat nemůžem! Ale taky zas nechci zastřelit dobrýho koně jenom proto, že ňáký lovci bizonů rozdráždili Komanče. Tydle hory nemam rád. Nevidíš na kousek cesty kolem sebe. Musíme dál!“ Tom Brosk nalil Strakáčovi trochu vody z polní láhve do svého klobouku. „A co takhle poslat Andyho s Prašákem a Strakáčem do tý
vobchodní stanice v Adobe Walls? Vodtud je to jenom pár mil na východ, a i kdyby jel pomalu, do setmění tam dorazí. My zatim hopnem rychle do Dodge City, a když tam Chadwick Taylor nebude, stavíme se pro Andyho. A potom se můžem zase společně vydat do Fort Griffinu.“ „To je praktickej nápad,“ řekl Matt. „Aspoň budem vědět, že Andy je v bezpečí, za pevnou zdí! Strakáč si vodpočne, a než se vrátíme, bude zas fit na další cestu.“ Tom podal Andymu Strakáčovu vodicí uzdu. „Kdybys byl mladší, neposlal bych tě samotnýho ani na pár mil cesty, ale teď už nejseš pilgrim! Snadno tam trefíš. A řekni panu Rathovi, že seš kamarád Toma Broska. Postará se ti vo nocleh.“ Ačkoli si Andy tolik přál podívat se do Dodge City, připadalo mu mnohem důležitější, že ho samotného v úplně cizím kraji pověřili péčí o kulhavého koně. A teprv když zahlédl, jak se Tom s Mattem rychle vzdalují na sever, uvědomil si, že se ti dva obávají setkání s rozptýlenými Indiány, kteří nejspíš budou směřovat na jih, aby zaútočili. Proto chtějí, aby on, Andy, byl v bezpečí. Ale než dojel k potoku Bílého jelena a než nalákal Strakáče, aby přebrodil proud, opustila ho už všechna zlost, že ho přátelé takhle doběhli. Koneckonců, kdyby Matt s Tomem musili zachraňovat holé životy útěkem, znají aspoň krajinu. On ji nezná a jenom by je zdržoval. Plahočil se dál k svému cíli, a zatímco stíny se začínaly povážlivě prodlužovat, musel teď stále častěji zastavovat, aby si Strakáč odpočinul. Soumrak se už proměnil v temnotu, než konečně vyjel na koňskou stezku u potoka Adobe Walls a než spatřil čtvrt míle před sebou mihotavá světla obchodní stanice. Když chtěl Strakáče a Prašáka uvázat, grošovaný pony vyděšeně odskočil, jako by se čehosi polekal. „Dobrá,“ řekl Andy, „jestli se bojíš, aby tě Prašák nekopnul do bolavý nohy, dám vás každýho zvlášť!“ Odvedl koně kus cesty proti proudu potoka, schoval je hluboko do vrbového a topolového houští a tam je uvázal. Sedlo si ukryl do rozvidleného břestovce, pušku a tornu si přehodil přes rameno a
vykročil ke světlům. Šel prašnou ulicí okolo Meyerova a Leonardova skladu a nakoukl do Hanrahanova saloonu, kde vrzaly housličky a kde se houf chlapů za halasu a ochraptělého zpěvu tísnil u nálevního pultu. Na vedlejších dveřích rozeznal vývěsní štít se jmény Rath a Wright. Uvnitř našel ženu, která sbírala nádobí ze stolu v pozadí jídelny. „Brý večer, paní! Kde bych tu našel pana Rathe?“ „Ten je v saloonu. Mají tam takovej večírek na rozloučenou. Lovci si myslí, že už Indiáni dají pokoj, a tak se připravili na cestu, že ráno všichni vyrazí. Vy jste přijel s novou partou z Dodge City?“ „Ale kdepak! Já jsem Andy Taylor. Můj kamarád Tom Bíosk říkal, že bych tu moh pár dní zůstat u pana Rathe. Jeden z našich koní začal kulhat a moji společníci jeli dál do Dodge.“ „Panu Rathovi nebude vadit, když si ustelete, kde se vám zlíbí. Já jsem paní Oldsová a vedu jim tady kantýnu. Nechtěl byste něco k večeři?“ Andy připustil, že má hlad. Přemáhaje s velkým úsilím spánek, snědl teplé jídlo, které mu paní Oldsová předložila. Zaplatil za dušené maso se zeleninou a vynesl si přikrývku ven za sklad, protože se chtěl radši vyspat v trávě než na prkenné podlaze. Uložil se ve stínu povozu a už skoro usínal, když mu najednou z ničeho nic nějaký vlhký jazyk olízl tvář. Andy leknutím vyskočil. Myslel, že to bylo tele nebo hříbě, ale ve svitu měsíce zahlédl největšího psa, jakého kdy viděl. Byl to bernardýn, kterého znal dosud jen z obrázků. Poplácal toho velkého kámoše po hřbetě a znovu si lehl. Ale pes se natáhl vedle něho a oddaně mu položil své tlapy přes prsa. Nakonec Andy vzdal nocleh pod širákem a odešel do krámu, kde si rozprostřel přikrývku za pultem. Ochraptělé hlasy ze saloonu se rozplynuly v hlubokém spánku. Teprve když mu někdo klopýtl přes nohy, Andy se probudil a uslyšel dupání bot a rozčilené hlasy. „Prásklo to jako výstřel!“ „Kde je svíčka?“ Andy popadl pušku, připnul si opasek s pistolí a vyběhl ven za
tuctem mužů, které nikdy předtím neviděl.
KAPITOLA 11 Andy očekával, že uvidí pořádnou rvačku, jaká se občas strhne v saloonu, nebo snad Indiána, který krade koně, ale před Hanrahanovým výčepem šplhal jenom nějaký chlapík na chatrnou střechu, která hrozila sesutím. „To sem si moh myslet!“ volal dolů. „Prasknul hřebenovej trám. Sežeňte pár hranolů!“ Většina lovců, ještě nachmelených z prohýřené noci, odešla zpátky na svá lůžka, ale Andy zůstal venku. Zanesl si pušku do jídelny a pomáhal ostatním vyztužit prasklý topolový trám. Pracoval po boku tichého mladíka, kterému jeho černé vlasy spadaly až po ramena. „Byla to vopravdu rána jako z pušky,“ usoudil Andy. „Tys nedávno přijel, viď? Nikde sem tě tu předtím neviděl, řekl mladý muž. „Přijel jsem, když byli zrovna všichni vostatní na večírku. A tak jsem se najed a šel spát. Já jsem Andy Taylor, lovím v jižním Texasu mustangy. Tady na stanici jsem se stavil jenom proto, že mi kůň začal kulhat.“ „A já se menuju Dixon, Billy Dixon. Bylo toho kapku moc, co sme zapíjeli. Když Indiáni zabili minulej tejden čtyři stahovače kůží, většina z nás se stáhla sem do Adobe Walls. Ale teď už sou Indiáni pryč a zejtra zas vyrazíme na lov.“ Andy se podíval na pohasínající hvězdy. „Snad chcete říci dnes ráno! Vždyť už se skoro rozednívá.“ Dixon mrkl na oblohu. „Nu, teď už nemá cenu jít si znova lehnout. Hádam, že taky Jim Hanrahan zůstane vzhůru a voba co nejdřív vyjedem.“ Obrátil se k muži, který stál vedle. „Nedošel bys pro mý koně? Budu venku u povozů.“ Andy slyšel vyprávět mnoho vzrušujících příběhů o mladém
Billym Dixonovi, stopaři a lovci. Teď se díval, jak tento hrdina zatlouká bečky s vodou a přivazuje dehtované plachty, aby přikryl zásoby. „Vy jste už, pane Dixone, projel kus světa,“ řekl Andy. „Neslyšel jste náhodou někdy o člověku jménem –“ Vtom z té strany, kde vycházelo slunce, třeskla rána jako hrom. Andy se leknutím otočil a spatřil, jak člověk, kterého Dixon poslal pro koně, upaluje, co mu nohy stačí, přes rovinu, aby spasil holý život. V necelé půlmíli za ním se rýsovaly v hrozivé linii sevřené řady cválajících Indiánů! Billy Dixon vypálil z pušky na poplach a poslal Andyho do saloonu. Po obou stranách Hanrahanova stavení se vyrojili do špinavé uličky chlapi, zahlédli nepředstavitelnou spoustu Indiánů a hrnuli se o překot zase zpátky do dveří. Muž, který prchal před Indiány, dovrávoral do saloonu a klesl vyčerpán na podlahu. Ostatní polooblečení chlapi zabouchli těžké dveře a zajistili je příčným trámem, zatímco příšerný válečný povyk Komančů přehlušoval pronikavé ječeni Čejenů a Kiowů. Na dvoře pro povozy zavyl bernardýn. Uvnitř saloonu nevznikla panika. Šlachovití lovci bizonů klidně převrhli stoly a zabarikádovali dveře, navršili si munici do hromádek vedle sebe na podlahu a přitiskli pažby svých těžkých pušek k ošlehaným tvářím. Jejich hrubé prsty pevně obemkly spušťadla. Andy pomáhal valit proti dveřím sudy whisky a ani si neuvědomil, co vlastně dělá. Na sudy postavili ještě kádě s hliněným a cínovým nádobím. Lomoz venku vzrostl do neuvěřitelného ječeni. Drtivá masa pomalovaných jezdců se navalila na těžké dveře a na stěny z vepřovic o síle dvou stop. Pažbami pušek se Indiáni pokoušeli prorazit si cestu dovnitř. Andy tahal pytle obilí a mouky a stavěl předprsně u oken. Muži se za ně připlazili a rachot těžkých pušek na bizony přehlušil třesk lehčích indiánských ručnic. Stejně temné dunění se rozléhalo ze skladišť po obou stranách saloonu. Také tam pálili z těžkých pušek muži, kteří zřídkakdy minuli cíl.
Když Andy hodil pytel na místo a zdvíhal hlavu, ucítil, že mu hvízdla nad uchem střela. Silná paže ho strhla na podlahu. „Dávej pozor! Nabij tuhle sharpsovku a drž hlavu při zemi!“ Andy poslechl a napadlo ho, kde asi zůstala jeho puška a kdo z ní střílí. Konečně muž vedle něho povstal. „Koukej, už jsou pryč!“ Roztříštěným oknem zahlédl Andy malé kaluže krve, rychle se vpíjející do prachu cesty. Na stěnách z vepřovic mokvaly rudé skvrny. Před saloonem leželi groteskně rozvaleni křiklavě pomalovaní válečníci. Vánek čechral jejich pestrá pera, ale bronzová těla byla nehybná. Ranění se krčili za mrtvými poníky, kteří leželi břichem vzhůru, kde padli. Bušení kopyt zanikalo v pláních, ale pak se najednou rozeznělo do nového prudkého útoku za halasu vojenské polnice. Chlapík poblíž, s vlasy vyrudlými od slunce, strčil Andymu do rukou pušku. „Střílej, dokud si nepřinesu munici!“ Těžká puška kopla Andyho při zpětném nárazu do ramene. Šik jezdců se divoce přehnal kolem. Ve zvířeném prachu nemohl Andy rozeznat, zda jedno sedlo vyprázdnil, nebo ne. Muž se vrátil a uvolnil chlapce. Ten se zadíval na lovcovy pevné, silné paže, větrem ošlehanou tvář a tvrdá svalnatá ramena. Vtom Andy spíše vycítil než spatřil, jak jeden Indián bleskem seskočil s koně a ve stejném okamžiku se už vynořil nad oknem s pistolí v ruce. Andy automaticky vypálil ze své šestiranovky. Pomalovaná tvář zmizela. „Díky,“ řekl muž a pokračoval v palbě, dokud vlna nájezdníků znovu neustoupila. Nikdo neplýtval slovy. Slabá místa byla opevněna ještě dalšími pytli obilí. Pušky, dosud rozpálené střelbou, byly znovu nabity. Billy Dixon, uhnízděný na vrcholku barikády proti dveřím, vykoukl otevřenou vyhlídkou nad vchodem. „Podejte mi sem eště hrst nábojů! Slyšíte? Už se zase srocujou k útoku. Copak ten bláznívej trubač, ať už je to kdo chce, neví, že nás varuje pokaždý, když na tu svou pitomou trumpetu zatroubí?“ Do nenadále ztichlého jitra se opět rozhlaholil signál k útoku a všichni muži skočili na svá místa. Horda rudochů znovu zavířila kolem saloonu a krámů, plýtvala olovem a zasypávala je šípy.
Třesk a řinkot rozřízl zakouřený vzduch saloonu a přehlušil výstřely. „Už sou vevnitř!“ „Vobsadte dveře!“ Andy ucítil, jak ho cosi udeřilo do hlavy a pak to zazvonilo o podlahu. Když zvedl cínový šálek, uslyšel, jak Billy Dixon huláká, aby přeřval zmatek. „Vytáhněte mě ven!“ Sotva se kouř a prach nájezdu pročistil, hlasitý řehot a smích uvolnily napětí. Barikáda proti dveřím se zřítila a rozbité mísy a plecháče letěly do všech koutů. Billy Dixon seděl bez pohromy v putně s rozbitým nádobím! Kdosi mu pomohl na nohy a Andy se obrátil zpátky k oknu, kde se pobaveně chechtal jeho partner. Nabíjel si pušku a ani nepozoroval, že mu z ruky teče krev. „Vy jste raněn!“ „To je jen škrábnutí.“ Andy očistil ránu svým bandanna. „Pěkné škrábnutí, pane. Střep z toho rozbitýho nádobí vám uvízl v ruce. Hned to vytáhnu, jenom –“ „Počkej, až se přežene tenhle útok. A nabij zas tady to!“ Řady Indiánů znovu prořídly pod neutuchajícím třeskotem pušek na bizony. Andy vytáhl svůj miniaturní bowiják, opálil jeho čepel nad mihotavým plamenem svíčky na nálevním pultě a vybídl hnědovlasého muže s úhledným knírem, aby natáhl ruku. „Nebude to trvat ani minutku pane! Vyoperoval jsem už spoustu třísek, a dokonce i střely. Teď se nehý –“ Náhle muž vytrhl Andymu z ruky jeho nožík, „Kdes to sebral?“ „Tenhle nůž? Ten mi poslal do New Yorku můj otec. Nejspíš myslel, že jsem pořád eště malej kluk! Ale je to moc dobrej nůž a na tohle se právě hodí.“ „Kde je teď tvůj otec?“ „Nevím. Přijel jsem na Západ, abych ho našel. Neslyšel jste někdy o člověku jménem –“ Andy se zarazil, protože si všiml pohledu v očích toho muže. Znal odpověď, aniž se musel ptát. Vždyť tu bojoval svou první bitvu s Indiány po boku vlastního otce!
Chadwick Taylor mu vrátil nůž a natáhl ruku na nálevní pult. „Tak ten kousíček porculánu vytáhni, synku! Za chvíli nás čeká zase plno rachoty s Indiány.“ Andy uklidnil svou ruku, vyloupl odštěpek z nádobí a popadl první pušku, která byla v dosahu. Polnice už zase vytrubovala. Zaujal své místo pod oknem vedle otce. Věděl, že tento den nemusí přežít, ale věděl také, že už není sám! Palba nebyla teď zdaleka tak prudká jako za předešlých útoků. Indiáni už neseskakovali s koní k boji zblízka, protože se poučili, že se nemohou měřit s puškami na bizony. Sypali teď olovo jenom do vepřovicových stěn, jak uháněli kolem, a někteří se přitom snažili sebrat raněné druhy. Andy je už viděl mnohem zřetelněji: bronzová těla, pomazaná červenou a žlutou válečnou barvou, se skalpy, které se houpaly na uzdách nádherných koní, do jejichž hřív a ohonů byla vpletena pestře zbarvená pera. Jezdci byli polonazí a jejich ozdoby ze stříbra a mosazi se výrazně třpytily na slunci. Zdobené oštěpy a štíty z bizoní kůže byly střízlivé proti křiklavě zbarveným válečným čelenkám. Uprostřed zaprášené cesty postřehl Andy sotva znatelný pohyb spadlého válečníka, který se snažil vytáhnout nohu zpod mrtvého koně. Zahlédl dva komančské jezdce, jak uhánějí k raněnému muži, jak už sklouzli na bok svých poníků a napřahují paže, aby odtáhli raněného do bezpečí. A právě tomu jezdci, který se hnal poblíž stěny saloonu, houpalo se jedno ztluštělé chodidlo v prapodivném úhlu. Křivá noha! A ten raněný člověk na zemi bude nejspíš jeho otec! Tak tohle je hrdinský čin Křivé nohy, tím získá právo zařadit se mezi mladé a statečné bojovníky! Andy si všiml, že jeho otec pečlivě míří, s prstem na spušťadle. „Nech ho naživu!“ zašeptal. „Je to můj známý!“ Chadwick Taylor vypálil jezdci nad hlavou a Křivá noha společně s druhým Komančem odvezli uprostřed mezi sebou zraněného Indiána. „Zdá se, že bys netrefil ani vrata vod stodoly, Chade!“ „Bat Masterson! Ani sem nevěděl, žes tady! Koukej, Bate, tohle je muj syn Andrew. Eště mu neni ani dvacet, mlíko mu sotva voschlo
na bradě, a už dokáže střílet líp než já!“ Masterson si prohlédl Andyho. „Ani sem nevěděl, že máš syna, Chade! Tos ho přived, aby v týhle povedený bitce s Indiány dostal křest ohněm?“ Chadwick Taylor se nepochybně začínal svým synem pyšnit. „Andy žádnej křest vohněm nepotřebuje, ten vobstojí v každý bitce!“ Bat se přikrčil za barikádu stolů k Billymu Dixonovi a palba pokračovala. Andy už ztratil přehled, kolik útoků mají za sebou. Zaznamenal jen to, že trubač asi leží někde mrtev, protože signály k útokům se už neozývaly. Kolem poledne nastalo podivné ticho. Indiáni odtáhli na strmá skaliska za rovinou. Muži z druhých stavení se jeden po druhém odvažovali ven. Na ulici leželo sotva třináct mrtvých Indiánů. Byli to ti, co padli příliš blízko u stěn, aby je mohli jejich spolubojovníci odtáhnout. Billy Dixon přinesl zprávu, že rudoši zabili nebo ukradli všechny koně u potoka Adobe Walls. Na dvoře pro povozy našel Bat Masterson vychladlá těla bratří Shadlerů i jejich věrného bernardýna. Chadwick Taylor zašel do Rathova skladu ošetřovat raněné. Andy šel za ostatními muži ven na ulici, jež byla poseta válečnými čelenkami, oštěpy, polámanými puškami a mrtvými koňmi. Zvedl odhozený štít a počítal, kolika průstřely byl proděravěn. Četl kdysi o takových štítech, vyrobených z bizoní kůže a vycpaných trávou, ale nikdy by si byl nepomyslil, že jednou bude něco podobného držet ve vlastních rukou. Vstrčil prst do široké trhliny v tuhé kůži. Nahmatal cosi docela jiného než trávu. Zatahal za tu záhadnou věc a na hnědou zdupanou hlínu vypadl natuho slisovaný papír. Zvedl kousek a uhladil jej. Byla to stránka z McGuffeyho slabikáře. Krádež Křivé nohy nebyla tedy podnícena touhou po vzdělání, ale prostě jen potřebou vycpat si štít z bizoní kůže na ochranu proti střelám bělochů. V přestávkách mezi ojedinělými odpoledními nájezdy muži za stěnami z vepřovic jedli, pili kávu a čistili zbraně. Pohřbili své mrtvé a označili čtyři hroby. Když slunce zapadalo, věděli všichni, že už mají to nejhorší za sebou. Šestadvacet bělochů v obchodní stanici se ubránilo proti
náporům sedmi set Indiánů! Pušky na bizony odvrátily nebezpečí – pušky a zkušení ostrostřelci za nimi. Andy seděl se svým otcem na dvoře pro povozy, vyjídal z konzervy broskve a byl vděčný, že zůstal naživu. Shledal, že Chadwick Taylor není zdaleka takový, jak si ho představoval. Tak často snil o tom, jak přijede na nádherném koni před Menger House a pozdraví vysokého, hezkého snědého muže, který mu bude říkat „synku“. Ale ten skutečný otec nebyl ani dost málo podoben hrdinům z knih. Byl středně vysoký, podsaditý a neobyčejně čilý. V jeho očích se zrcadlily daleké kraje. Jeho opálená tvář měla družný a nenucený výraz muže tuláka. Andy náhle pocítil ostych před tímto cizincem. Otec ho však znovu uklidnil a dal si nyní vyprávět příběh Andyho osamělého dětství. „Netušil jsem, že tě udržují v domnění, že jsem mrtvej. Jak víš, tvou matku postihla plicní horečka. Brzy po tvým narození mi doktor řek, že by zůstala naživu, kdybych pro ni našel suchý a teplý podnebí. Proto jsem odjel na Západ. Našel jsem takový místo v San Antonu, jenže bylo už pozdě! Potom jsem neustále chodil z místa na místo, abych zapomněl na svůj žal. Roky utíkaly strašně rychle, neuvědomil jsem si, žes už tolik vyrost.“ „To chápu,“ řekl Andy. „Chtěl jsem taky utíkat z místa na místo, když jsem si myslel, že tě Bart Cluett zabil.“ „Jak ses o tom dozvěděl? Andy krátce vylíčil svou část příběhu. Pak se zeptal otce: „Jestli tě comancheros opravdu sebrali, jak ses dostal do Dodge City?“ „Bez peněz a bez koně to vypadalo, že musím do Staked Plains, ať chci nebo nechci. Ale nakonec se mi přece jen podařilo dostat mustanga za to, že jsem jim opravil hromádku zbraní a vyléčil chromýho vola. A tak jsem moh odjet.“ „No vida, a pustil ses do Dodge City, kde sis zakoupil výzbroj na bizony.“ „Tu jsem kupoval pro kamaráda. Já bizony nelovím. A tady v Adobe Walls jsem se zdržel jen úplnou náhodou při cestě do Mexika.
Právě tak, jakos tady uvíznul ty cestou do Dodge City.“ Seděli v družném mlčení, když znenadání vstoupila do stínu vyhořelého Shadlerova povozu temná postava. „Hele, něčí kůň to přežil!“ zvolal Andy. Ozvalo se známé zařehtáni. Prašák přišel, aby si třel nos o Andyho rameno. Chad Taylor zdvihl konec uvazovacího provazu, který kůň vlekl po zemi. „Tohle nebylo přetrženo. Podívej, konec je vodříznutej nožem!“ „Křivá noha! Ten mýho koně pozná kdekoli!“ ,, Myslíš toho indiánskýho chlapce, co sem ho na tvý přání dneska ráno netrefil?“ „Ano.“ Otec se už dál nevyptával, a tak mu Andy sám vyprávěl příběh o cestě na sever, která skončila jeho příjezdem do Adobe Walls. „Myslíš, že by Matt s Tomem mohli být ještě naživu?“ Chad Taylor se podíval na indiánské ohně na příkrých svazích východně odtud. „Nevím, synku. Můžem jen doufat, že ano. Ale stejně je mi to divný. Nechce se mi věřit, že by vás Komanč poslal do pasti, když ste mu předtím zachránili život!“ Andy dopil zbytek broskvové šťávy z plechovky. „Možná že to byla moje chyba. Možná že Tom Brosk opravdu nedovede číst!“ Otec objal paží synova ramena. „V tom případě je to chyba Toma Broska, a ne tvoje! Jestli se někdy odtud dostanem, najdem si odpověd na spoustu záhad.“ Příští den přinesl jen řídké nájezdy odvážlivců, kteří přicválali přes pláně, ale dávali se na ústup, sotva se přiblížili na dostřel těžkých pušek. Skladiště a saloon byly vyčištěny. Zápach mrtvých koní zůstal. Muži se shlukli u nálevního pultu, netrpěliví, aby se už mohli někam hnout. Nehrozilo jim žádné nebezpečí, pokud se zdržovali v Adobe Walls. Bylo tam dost potravin i munice, ale žádnému se nelíbilo zůstat v obležení. Tu noc se dva muži vykradli pod příkrovem tmy z obchodní stanice a zamířili do Dodge City pro pomoc. Následujícího dne netrpělivost ještě vzrůstala. Rozvážnost lovců brala už za své. Byli přichystáni k odjezdu, ale viděli, jak se na
útesech necelou míli od nich rojí Indiáni. „Rád bych věděl, kolik jich tam eště zbylo,“ řekl Dixon. „Jestli je budou náčelníci Čejenů a Komančů udržovat pořád ve varu, zkysnou tu až do podzimku!“ usoudil Bat Masterson. Chad Taylor zalovil v sedlových brašnách a vytáhl svůj triedr. „Můžem se podívat, kolik se jich tam dovopravdy hemží.“ Postavil se do dveří a zdvihl kukátko k očím. „Nu, hezkejch pár jich tam zbylo, ale zdá se, že nevědí, co mají dělat, právě tak jako my.“ Bill Dixon ho vystřídal u dalekohledu. „Tamhleto je určitě náčelník Čejenů, stojí tam se svou družinou nejstatečnějších. Vypadá to, jako by Komanče k něčemu přemlouval.“ Pan Rath vyložil na stůl munici. „Kdyby tak byli jen vo chloupek blíž, mohli byste toho náčelníka vodbouchnout a bylo by po vtákách! Pročpak se vo to nepokusíš, Taylore?“ Andyho otec se znovu podíval dalekohledem. „Má to malou vyhlídku, ale nic tím nemůžem zkazit.“ Začal už zdvíhat pušku, ale pak ji odložil. „Dixone, ty máš mladší voči než já. Ty se vo to pokus!“ „Proč ne?“ řekl Dixon. „Já šel jakživ na hazard! Podívej se, Chade, kukátkem a řekni mi, která z těch teček je náčelník. Všichni se seběhli na ulici, když Dixon přiložil k líci pažbu své pušky. Chadwick Taylor se dlouho díval dalekohledem. „Druhej zprava, Billy.“ Bat Masterson si zaclonil oči. „Je to, jako bys chtěl tůvocať prásknout mravence!“ Ticho zhoustlo víc než prach na ulici. Pak třeskl výstřel. Tmavé tečky na útesu se rozhýbaly. „Dostals jednoho, Billy!“ Chad podal dalekohled mladému ostrostřelci. „Netrefil sem zrovna náčelníka, ale najisto sem vyprázdnil jedno sedlo hned vedle něho! Rojí se to tam, jako když píchneš do vosího hnízda. A koukejte – začínají vodjíždět!“ I bez dalekohledu mohl Andy vidět, jak drobné tečky mizí z útesu. „To byla trefa!“ řekl Masterson. „Skoro na míli!“
„Nejspíš foukal správnej vítr,“ řekl Dixon. „Podruhý bych to nesved, i kdybych chtěl!“ Když se snášela noc, počali se do Adobe Walls trousit noví lovci bizonů. Do týdne přijelo na sto mužů. V dalším týdnu dorazili ještě zkušení bojovníci s Indiány, stopaři, přepravci osob i nákladů a cestující z Dodge City. Mezi nimi byli také Matt Kirbo a Tom Brosk. Takové shledání a takovou oslavu Andy ještě nezažil! Znovu fidlaly housličky a vřískaly harmoniky a světla obchodní stanice blikala dlouho do noci přes pláň. Tom Brosk a Chad Taylor se spolu skamarádili hned při prvním setkání. Vyprávěli si takové příběhy, o jakých se Andymu ani nesnilo: stříbrné doly v Mexiku, fujavice na hřebenech Rocky Mountains, karavany povozů, jež uvázly v poušti, a mustangové, kteří nebyli nikdy chyceni. Když jeden skončil, druhý začal. Andy s Mattem se opřeli o balík bizoních kůží na konci Rathova skladu a nevšímali si hlučné společnosti. „Myslel sem, že se starostma vo tebe usoužim, když sem přišel na to, že sem tě poslal právě do tý nejhorší bitky s Indiány, jaká se tu vůbec za celej rok strhla!“ řekl Matt. Andy se zasmál. „A já byl nejdřív dopálenej, že jste mě chtěli ukrýt do bezpečí v obchodní stanici! Pak mě trápila nejistota, jestli se vám nic nestalo a jestli jste oba ještě živi! A pořád ještě nevim, jakej to měl s náma Křivá noha úmysl, jestli nás chtěl vlákat opravdu do pasti nebo jestli Tom Brosk nedokáže zhola nic přečíst! Matt se zamračil. „Bojim se, že to byl právě Tom, kvůli kterýmu sme všichni bezmála přišli vo život! Tenkrát v noci sme my dva jen s bídou dojeli ke Canadian Riveru. Všude v těch končinách se Indiáni jen hemžili! A vod tý doby se taky Tom chová podivně. Zdá se, jako by něco tížilo jeho svědomí.“ Andy se díval, jak u vzdáleného stolu Chad Taylor baví dva anglické greenhorny, kteří ho s očima navrch hlavy poslouchají. „Teď už na tom přece nijak nezáleží. Našel jsem svého otce a nikoho z nás to nestálo život.“ Když konečně zmlkly i poslední housle a na obchodní stanici se snesla tma, Andy si uvědomil, že na tom přece jen záleží! Musil se
stůj co stůj dozvědět, zda ten zmrzačený komančský chlapec, který si vycpal ukradeným McGuffeyho slabikářem svůj štít, mu chtěl zachránit život nebo zda ho chtěl naopak zabít.
KAPITOLA 12 Druhý den ráno stáli všichni čtyři připraveni, aby vyjeli na třech koních a jednom mezkovi. Po bitvě s Indiány byli koně vzácní. Pro Chadwicka Taylora se nepodařilo žádného sehnat. „Sedni si na Prašáka, tati! Já pojedu na tom mezkovi.“ „Pro mezka máš kapku dlouhý nohy,“ řekl Tom. „Seš už věčí než tvůj tatík!“ Andy si překvapeně uvědomil, že je to pravda. Za posledních devět měsíců se hodně vytáhl. Byl už skoro tak velký jako Matt Kirbo. Tom Brosk se nakonec vysoukal na hřbet mezka, jako by doznával, že si zaslouží činit pokání. „Pojď, Chade, vyskoč si do mýho sedla. A co byste řekli tomu, kluci, zajet si napřed do Fort Griffinu a pak dolů do Worthu a Dallasu? Můžem se taky zastavit v Austinu a říct ,tě péro' guvernérovi, dřív než vyrazíme do San Antonu!“ „Prima nápad,“ řekl Chad. „Ale musíme se napřed pustit k jihu a pak na východ, jináč se nevyhnem končinám Indiánů, kde to pořád eště vaří! A na noc se můžem utábořit tam, co ste přenocovali, než se Andy vydal sám do Adobe Walls.“ „A to zas ne,“ protestoval Tom, „to dokážem uject vo pěknej kus cesty dál! Nemá cenu se loudat.“ Chad Taylor naoko souhlasil, ale nedělal nic, aby to jejich putování uspíšil. Bylo už pozdě odpoledne, když si Andy uvědomil, že otec úmyslně vede výpravu tak, aby mohli tábořit poblíž místa, kde Křivá noha nechal svůj záhadný vzkaz. Tom se zas přiěiňoval o to, aby byli všichni co nejvíc zaměstnáni při vaření, jídle a čištění výzbroje. Zdálo se, že je něčím zneklidněn a
podrážděn, a dřív než se zavrtal do přikrývky, přivázal si k zápěstí provaz od svého koně. „Už teďka sme na tom tak, že máme jen tři kobyly,“ řekl. „Nemůžu riskovat, aby Komančové nakonec ukradli ešte taky mou!“ „Ty máš zase svůj den, Tome,“ usoudil Matt. „Cítíš Indiána na sto mil vodtud!“ Ghad Taylor sfoukl lucernu a postavil ji u Andyho nohou. „Dobrou noc, synku!“ Když měl Andy jistotu, že všichni tvrdě spí, sebral lucernu a odplížil se z tábora. Prošel zvolna kus cesty po proudu potoka, pak rozsvítil lucernu a rychle urazil půl míle ke starému tábořišti. V slabém světle rozpoznal místo, kde si Tom rozprostřel košili, aby mu uschla. Od toho dne, co tábor opustili, ještě nezapršelo. Křoví bylo pokryto prachem. Kmeny stromů byly suché a horké, když se jich dotkl rukou. Lezl po kolenou a svítil si lucernou na vlhký písek u břehu potoka. Brzy našel, co hledal. Některá písmena byla už smazána ptáky, kteří tu hledali červíky, ale zbytek nápisu zůstal: – e – e – – – ih. Podle dochovaných písmen tu původně muselo stát „Jeďte na jih!“ Křivá noha se tedy snažil poslat je do bezpečí, protože věděl, že útok bude veden směrem na sever, na stanici Adobe Walls. Ale Tom Brosk znal z abecedy všeho všudy sotva pár písmen, všechno popletl, a teď se příliš styděl a zároveň byl příliš hrdý, aby doznal svou chybu. Andy smazal botou usvědčující písmena a díval se, jak se písek sype do proudící vody. Vplížil se zpátky do tábora, zalehl a usnul. Probudil se leknutím, když vedle něho zapraskala větvička. Skočil na nohy a spatřil Toma Broska, jak stojí u ohniště v růžově nadýchaném úsvitu a jak se mu u zápěstí houpá krátký kousek lariatu, hladce odříznutý na prst od jeho dlaně. Tomova zjizvená tvář byla znetvořena nejprudším vztekem. Nedaleko u topolu stál uvázán Tomův kůň a vedle něho ještě jeden zcela neznámý grošovaný mustang, připoutaný žíněným provazcem, jakého používají Komančové. Andy dal Tomovi znamení, aby byl zticha, a odvedl ho dost
daleko z tábora, kde je nikdo nemohl slyšet. „Tak vida, potom že nikdo nedokáže Tomu Broskovi ukrást koně!“ Tom zahrozil pěstí, na které visel kousek uvazovacího provazu. „Ta sebranka komančská, zloději špinaví!“ „Křivá noha tvýho koně neukrad, Tome. Jenom ti ukázal, že by to moh udělat, kdyby chtěl! A nechal ti tady mustanga, abys nemusel jezdit na mezkovi. Tím nám nahradil Strakáče, kterýho zabili v Adobe Walls.“ Tom nakopl bosou nohou špalek. „Kdo se ho prosil, aby sem přilez a takhle mě zvostudil?“ „A kdo se prosil tebe, abys nás všechny málem připravil o život tím svým předstíráním, že umíš číst? Šel jsem včera v noci s lucernou po proudu potoka. Vzkaz, který tam Křivá noha napsal, byl Jeďte na jih, a ne na sever, jak tys tvrdil!“ „Co to povídáš! Na vlastní voči sem tam přece viděl jasně napsaný dvě e! A ty docela určitě nemůžou bejt ve slově jih, ale dycky jen ve slově sever! Umim přece číst!“ Andy si vzpomněl na Mattovu výstrahu, aby se nikdo neopovážil říci Tomu Broskovi do očí, že neumí číst. Ale uvědomil si taky, že v téhle věci musí projevit důslednost, i kdyby ho to mělo stát přátelství s člověkem, kterého měl rád a kterého si jinak vážil. „Ne, Tome, neumíš číst! Vymýšlíš si všelijaké triky, aby ti četl někdo jiný. Máš úžasnou paměť a zapamatuješ si celé stránky. Ale teď už si snad uvědomuješ, že na tom někdy můžou záviset životy ostatních, jestli znáš celou abecedu, nebo jen pár písmen!“ „Takhle si nesmíš dovolit se mnou mluvit, ty –“ „Ale ano – smím si to dovolit!“ řekl Andy. „Přestaň už schovávat hlavu do písku jako pštros. Nejsi přece jediný, kdo nikdy neměl příležitost k učení. To není žádná hanba. Ale nemáš právo riskovat životy ostatních pro svou hloupou pýchu!“ Tomovi naskočily vrásky na obličeji. „Však mě to dost mrzí, Andy. Nechtěl sem, abyste vy dva, ty a Matt, přišli málem vo skalp! Leží to na mně jako balvan. Ale nikdo si nesmí dovolit řikat, že neumim číst. Jenom sem se kapku zmejlil!“ Tom zdvihl ruku se zaťatou pěstí, ale Andy mu ji zachytil a
zkroutil dozadu. „Ne, neumíš číst, ale naučíš se to! S hlavou tak chápavou, jako máš ty, to budeš umět co nevidět!“ „Jo, aby se lidi vysmáli mně i mý knížkárně, viď?“ Andy zahlédl, jak se do Tomových očí hrnou slzy. Už ho chtěl pustit a na celou věc zapomenout, ale pak si uvědomil, že opravdu nezbývá nic jiného než dokončit, co započal. „A co řeknou lidi, až se dozvědí, že Komanč odříznul velkýmu Tomu Broskovi u samýho zápěstí provaz od kobyly, když spal?“ „To se nevodvážíš vykecat!“ „No tak si to vyzkoušej!“ „A co mam udělat, abys byl zticha?“ „Naučit se číst.“ „To ne!“ „To ano! Budu ti dávat tajně hodiny. Nikdo se to nedozví.“ „Ani Matt?“ „Vůbec nikdo!“ Tomovi se začala rozjasňovat nálada. „Tak to si teda můžem přikoupit v Dallasu nebo v Austinu eště pár knížek, viď?“ „To můžem.“ „Tak už mi pusť to klepeto, nebo mi ho ukroutíš!“ Tom si odvázal ze zápěstí zbytek provazu a zahrabal jej. Když byli zase zpátky v táboře, Andy se musel v duchu smát nad tím, co Tom Brosk, nejznamenitější lovec mustangů v Texasu, vykládal Mattovi a Chadovi. Že prý Křivá noha nechal toho grošáka „jen tak daleko vod tábora, kam až mu strach dovolil přijít! Nu, dyk já to vždycky řikal, že mezi bělochy i mezi Indiány se najdou všelijaký lidi – dobrý i špatný. Eště dobře, že sme já s Andym nechali toho komančskýho kluka naživu, jináč bych se musel štrachat až do Fort Griffinu na mezkovi!“ Po celé horké, slunné léto se potulovali Texasem a nepočítali dny. V povodí Red Riveru Chad Taylor opravil sem tam nějakou zbraň, aby měli na oběd. Poblíž Fort Worthu zase Matt Kirbo pomáhal značkovat dobytek. Na ranči u řeky Brazos krotil Andy koně. V městě Waco hrál Tom Brosk na harmoniku ke čtverylce, když se
nedostavil houslista. Než dorazili do Austinu, Andy probral s Tomem třetí díl McGuffeyho slabikáře a koupil mu psací tabulku a početnici. Když opouštěli město, Chad Taylor dal Tomovi Beadlův šestákový román Lovec mustangů a nechal ho s knížkou o samotě. Tom začal číst a málem spadl s koně, jak se rozesmál. „Andy, jakživs neviděl něco takovýho, co je v týhle knížce!“ Andy s ním zůstal pozadu a uvědomil si, že Tom už opravdu sám čte. Pak si všiml názvu. „Vždyť to je ta knížka, co jsem čet v New Yorku!“ „A tys věřil všem těm nesmyslům?“ „Hádám, že jim snadno uvěří každej, kdo tady skutečně nežil.“ „Takovýho chlapa, co se nestydí psát podobný vylhaniny, by měl přiskřípnout zákon!“ „A co by mělo přiskřípnout ty tvoje pohádky, co vyprávíš u táboráků?“ „Inu, možná že to všechno záleží na rozměru takový lži, a ne na druhu. Možná že třeba ňákej pilgrim jednou v noci výslech dobrou loveckou latinu a zapsal to, jako by to bylo pravda.“ „Hm, tak by to docela dobře mohlo být,“ řekl Andy a vyrazil kupředu, aby dohonil otce. „Tati, Tom říká, že ten román, cos mu dal, je samá vylhanina!“ „Tak to už se vopravdu naučil číst! Přičinil ses, synku!“ „Díky za to, že jste se nikdy neprozradili, když jste oba s Mattem věděli, jak Tom chudák zápolí se slabikářem… Už se blížíme k San Antonu. Copak bys rád dělal potom, až tam budem?“ „Nu, už je skoro září. Najmem si v městě dům, abys moh chodit do školy.“ „Ale já do žádný akademie nechci! Mně se líbí u mustangů!“ „Potřebuješ další vzdělání, Andy. Přece nechceš zůstat po celej život na ranči jako pomocník!“ „To nechci. Nechával jsem si to jako překvapení pro tebe, ale teď ti všechno řeknu. Začal jsem si už zakládat svůj vlastní ranč, kde budu chovat koně!“ „Chceš tím snad říct, že už seš majitelem vlastních pozemků?“
„To zatím ne, ale koní!“ Vyprávěl otci o hříbatech, o dvou mexických chlapcích a o svých plánech stát se rančerem. „Taylor a syn. Jak by se ti to líbilo?“ Chadwick Taylor poskočil v sedle. „No to je skvělej nápad, Andy! Prostě nádhernej! Mám něco peněz v bance, a tak si můžem zakoupit kus pozemku. To je vono! Koupit si pozemek a usadit se na jednom místě.“ Andyho zaplavil teplý příval pýchy. Pomůže otci najít pevné zaměstnání a usadit se. Teď už zůstanou vždycky spolu. A možná, že si taky Tom s Mattem zařídí vlastní ranč v sousedství. Tully Willows a July Jackson by pro ně mohli pracovat. Když konečně přijeli do San Antonu, zůstali několik dní v Menger Housu, hověli si v patiu, navštěvovali staré přátele a za večerů se mísili do davu na plaze. A když se už nabažili vybraných jídel, mosazných postelí a ruchu města, poradili se co dál a rozhodli, že se vrátí na ranč Tylera Colemana, dokud si Chad nevyhlídne vhodné pozemky. Seděli už na koních připraveni vyjet, ale ještě musili počkat na Chada Taylora, který se v hale hotelu nemohl odtrhnout od jakéhosi cizince. „Pročpak ho nevezmeš s sebou?“ zeptal se Andy. „Loví taky mustangy?“ Chad se neohlédl, když opouštěli San Antone. „Ne, je to zálesák, poznal jsem ho před lety v Bent's Fortu. Přemlouvá mě, abych se s ním vydal do mormonských osad na území Utahu.“ „Chtěl bys jít?“ „Ale to víš, že ne, synku! Teď jsem přece rančer. Člověk se usadí na místě, má-li syna, aby mu pomáhal.“ Na ranči se málo změnilo. Tyler Coleman byl rád, že získal Chada Taylora. Nejen že dovedl krotit koně, ale hrál s ním také za dlouhých večerů šachy. Andy vzal otce s sebou do ohrady, kterou najal pro mesteňery, a zaradoval se, když našel na pastvě čtyřicet hříbat. Francisco byl pyšný na svůj dobře udržovaný tábor, a ještě pyšnější na svá zvířata. „Bude tu jen málo nepovedenejch vokurek, seňore Andy. Napřesrok už můžete prodat ty horší a nechat si do chovu jen to
nejlepší.“ Chadwick Taylor si všiml rzivého hříběte s bílou lysinou na čele. „Tohle vypadá na první cenu, Francisco!“ „Sí, seňor. To je Drobeček. Seňor Andy ho sám přivez. Bude z něho moc pěknej hřebec!“ „Vedli jste si tu dobře, Francisco,“ řekl Chad Taylor. „Kdy se chcete vrátit do Mexika?“ Carlos se postavil před svého bratra. „My se nechcem vrátit, seňore! Pracujeme tady!“ „Za pár měsíců,“ řekl Andy, „můj otec a já budem už mít svůj vlastní ranč. Jste-li ochotni pro nás pracovat, vezmem vás s sebou a rádi vás zaměstnáme.“ „Půjdem s vámi,“ řekl Francisco. „Ale ne do zaměstnání!“ Andy pokýval hlavou. „Ale ano, zaměstnáme vás jako pomocníky na ranči. Budete bydlet v nocležně a dostávat za práci mzdu.“ Když odjížděli, otec se ještě ohlédl na Drobečka. „To hříbě má v žilách dobrou krev! Kdes ho našel?“ Andy pokrčil rameny. „Je to jedno z hříbat, co zůstalo za manadou.“ Byl rozhodnut nezmínit se otci o hřebci ryzákovi, dokud nepřivede mustanga pod sedlem. Jak dlouhé horké léto ztrácelo vládu nad zemí, noci se ochlazovaly a Andy si znovu vyjížděl za hřebcem ryzákem. Někdy se k němu užuž blížil, jindy zůstával hodně pozadu. Ale jeho pokusy byly nakonec vždycky zmařeny mustangem, který zůstával prostě nedostižný. Někdy učil po večerech Toma Broska číst a počítat. Mnohé noci strávili u táboráků, když se u nich zastavili pěší pocestní, aby společně pojedli, zazpívali si a rozpřádali podivuhodné příběhy. Andy zjistil, že se teď na něho spolubesedníci často obracejí, aby znovu a znovu vyprávěl ten příběh o bitce s Indiány u Adobe Walls a o proslulém výstřelu Billyho Dixona. A jak z něho vymáhali další a další podrobnosti, přistihl se, že tu a tam přidává trochu barvy a zveličuje i nebezpečí, až mírně přerůstalo skutečnost, jak si ji opravdu pamatoval. Začínal chápat, jak snadno z události vzniká legenda.
Těšilo ho, že je středem pozornosti, a bránil se přitom vědomě jakémukoli přehánění a bájení, jenže příběh, který už tolikrát vyprávěl, mu nakonec zevšedněl. Přistihl se, jak bloudí v myšlenkách znovu a znovu za svou první vidinou, hřebcem ryzákem. Teď, když se už zdálo, že jeho otec našel kdesi pozemky, které se mu zamlouvají, Andy byl rozhodnut více než kdy jindy dostat stůj co stůj nádherného rzivého mustanga. Taylor a syn musí začínat s tím nejlepším! Za těch několik málo měsíců, co znal svého otce, přiučil se od něho mnohému, aniž ho žádal o nějakou výuku. Znovu a znovu naslouchal zlatým pravidlům, jejichž dodržení mělo být „najisto“ korunováno polapením zázračného mustanga: Vezmi k lovu koně odpočinutého a svěžího. Abys chytil mustanga, musíš jet na mustangovi. Sedlo vezmi jen lehké a vyjed bez postrojů. Najdi si manadu, kde se mladší hřebec pokouší vypudit ze stáda dřívějšího vládce. Ať zvítězí kterýkoli z nich, vyhlídnutý hřebec bude natolik vyčerpán bojem, že ho snadno dostaneš. Andy věděl, jak pranepatrnou naději má, ale s umíněnou vytrvalostí sledoval ryzákovu manadu, pozoroval a čekal. Jednoho dne zahlédl mladšího šedého hřebce, který vyrazil z arroya a zařičel svou troufalou výzvu ryzákovi, vůdci dobrých třiceti klisen. Andy stál po větru a pozoroval, jak dvě silná zvířata proti sobě míří, připravena k smrtelnému útoku. Oba hřebci se vzepjali na zadní nohy a míhali předními kopyty, připraveni zasadit zničující úder. Kouleli divoce očima, pohazovali hřívami a vířili pod sebou mraky prachu. Mladší hřebec zakroužil kolem své kořisti, vyčkávaje ten zlomek vteřiny, kdy bude moci vrazit ostré kopyto do ryzákova měkkého břicha. Jenže ryzák nečekal a vrhl se na myšáka se zlověstně vyceněnými zuby. Vyrazil předníma nohama a na pleci útočníka se otevřela krvavá rána. Myšák couvl a pak se vrhl celou svou vahou proti ryzákovi. Jeho kopyto jako blesk zasáhlo přední nohu. Ale starší hřebec neklesl pod divokými údery. Rozlícen bolestí zakroužil a zkřížil se ve smrtelném sevření se sokem.
Mocným výpadem hlavy pronikl mezi ochabující kopyta šedého hřebce a vrhl se zuby na krční žílu. Našel ji, myšák se zapotácel, a jeho život rychle odtékal do horkého prachu. Ryzák chvilku postál s třesoucíma se nohama a se slabinami, jež se vzdouvaly vyčerpáním. Pak zvedl hlavu a popohnal svoji manadu přes pláň. Andy uháněl tryskem zpátky do prérijní ohrady, připnul lehké sedlo na Prašáka, který po několik dní odpočíval, a bez meškání se vydal na lov. Trpělivě čekal u potoka, kde tak často vídal svého vytouženého hřebce. Ryzák se konečně přišel napít mohutnými hlty, nedbaje na zející ránu na čele ani na rozříznutou přední nohu. Najednou se otřásl a prudce otočil, neboť zpozoroval, že je sledován. Andy pobodl Prašáka ostruhami. Ryzák se vzchopil a dlouhými skoky vyrazil přes pláň. Táž honba, táž krajina, totéž večerní pološero. Jenže teď měl Andy skoro jistotu, že zvítězí. Ryzák byl vyčerpaný a ztěžklý vodou. Když dojeli k arroyu, kde ho hřebec předtím obelstil, Andy zdvihl laso, vyčkávaje, kterou stranou se mustang pustí. Byl rozhodnut, že tentokrát se už nedá oklamat. Ryzák náhle zpomalil a zastavil, balancuje na okraji mělké strže. Andy trhnutím uzdy zarazil Prašáka – a jeho ruka s lasem zamrzla v polovině cesty. Na zlomek vteřiny zahlédl v dohasínajícím slunci hluboký odlesk ryzákovy srsti. Všiml si hrdého držení hlavy a vzdouvání nozder. Ryzákovy oči prozrazovaly pyšný a přitom úzkostný pohled divokého zvířete, jež bylo zaskočeno a lapeno v pasti. Andyho myslí prolétl obraz Colemanova vraníka, který po deset dní nevzal píci a zdechl…, a modrého grošáka, který si raději skočil pro smrt z útesu, než by se dal polapit! Aniž věděl proč, Andy pověsil laso zpátky na hrušku sedla a odjížděl pryč. Když se ohlédl, ryzák už uháněl nedozírnou prérií, ostře vyznačen na pozadí chmurného obzoru, volný a nespoutaný jako země, v níž se potuloval. Sen je často mnohem přitažlivější nežli skutečnost. Zapamatujte si
to, pane Taylor. Už dlouho si nevzpomněl na pana Finche. Pocit marnosti se nyní rozplynul. Necítil ani zlost, ani zklamání. Zaslechl lehký dusot kopyt v trávě. Otočil se a spatřil svého otce, jak jede po jeho boku. „To bylo úžasný, cos udělal!“ „Jak to víš?“ „Byl jsem u toho.“ „Kde?“ „Tam v tom arroyu. Věděl jsem, že ti ten hřebec učaroval. A myslel jsem, že bych ti moh bejt něco platnej, když budu po ruce. Ale rozhodnout ses musel jenom ty sám! Nu, myslím, že toho nebudeš litovat. Zůstane ti ještě Drobeček.“ Jeli dál v družném a cituplném mlčení, jež nepotřebovalo slov.
KAPITOLA 13 Teď už Andy nežádal, aby ho brali na každý lov mustangů, když sám nechal na svobodě hřebce ryzáka. Střídal své lovy s prací v prérijní ohradě a věnoval mnohem víc času ranči hříbat. Jezdil se svým otcem vyhlížet vhodné pozemky a tu a tam proháněl Toma Broska v jeho učení. Ale shledával, že je stále těžší a těžší najít volnou hodinku o samotě s Tomem, protože ten trávil většinu dní s Chadwickem Taylorem. Ti dva si donekonečna vyprávěli o neznámých lidech, místech a městech. Bylo to povídání přerušované často smíchem a někdy i přátelskými rozepřemi o zapomenutých stezkách. „Člověk by řek, že se znají už léta,“ poznamenal Andy, když seděli s Mattem na bráně ohrady. „Myslim, že svým způsobem se znají! Voba mají moc společnýho. Než se Tom skamarádil se mnou, byl to věčnej tulák. Kopal na zlatejch polích, sloužil jako stopař u karavany povozů, byl honákem dobytka i trapperem na severu.“ „No tohle je mi novinka! A já si vždycky myslel, než jsme našli
tátu, že Tom je takovej vcelku usedlej člověk.“ „Ani nápad!“ řekl Matt. „Dřív než se dal do party se mnou, neměl vůbec nic, co by ho přidrželo na místě. Potom se usadil a zůstával pořád se mnou, jenom v létě sme spolu vyjížděli na toulky. Ale co je Bart Cluett vodklizenej, nemáme k nim už vlastně žádnej důvod. Zdá se mi, že teď už bych si moh s Tomem zařídit společnej ranč a sedět u vlastního krbu.“ „A vida, snad si už taky nevyhlížíte pozemky?“ „To ne, já mam svý vlastní. Všechna naše stavení vyhořela, ale půda zůstala. Je to zem, která předtím patřila mýmu otci a dědečkovi. Letos na jaře mam v plánu postavit znovu vobytný stavení, ale spolkne to všecky mý úspory. Pro začátek nebudu mít tak moc koní!“ „Jestli otec koupí ranč, na který si myslí, mohli bychom být sousedy, Matte.“ Matt odškrábl bowijákem přischlé bláto ze svých bot. „Ale dává si hodně načas, Andy, než si plácne! Víš jistě, že má peníze, aby ten ranč klofnul?“ „To se ví, že má! Viděl jsem jeho bankovní účet. Možná že – snad se chce jen vopravdu přesvědčit, že ty pozemky mají správnou polohu.“ Ale jak týdny ubíhaly, Andymu to už začínalo být divné. Otec stále ještě žádné pozemky nezakoupil. Dělal svou práci a dělal ji dobře. Ať měl sebevíc napilno, vždycky si našel chvilku, aby opravil pistoli, upletl provaz, vyléčil kulhavého koně nebo vyslechl potíže některého z lovců mustangů. Přesto však se v Chadwicku Taylorovi odehrála jistá změna. Jeho krok už neprozrazoval tu čilou, bezstarostnou bodrost a dřívější jeho veselý smích už skoro zmizel. Písně, které si teď zpíval, to už nebyly ty rozpustile dovádivé balady o táborech honáků dobytka a lovců mustangů. Byly to písně plné smutku, písně lidí opuštěných. A často vycházel sám na procházku, když ostatní spali. Jednou v noci ho Andy zpovzdáli sledoval. Tehdy svého otce zastihl, jak tiše stojí v záři měsíce a dívá se přes prérii kamsi do neznáma, na cosi neviditelného. Druhý den Chad horlivě rozpřádal řeči o plánovaném ranči Taylor
a syn. Andy se pustil do náčrtků domu, který si chtěli postavit, a zakresloval do plánku vhodná místa, kde postaví nocležnu i ohradu, až si to budou moci dovolit. Označil také pozemky, které jednou budou oplocenými pastvinami pro klisny a hříbata. Ale smlouva na pozemky stále ještě nebyla podepsána. Teprve když se otec zmínil o překvapení, které chystá k Andyho narozeninám, napadlo chlapce, že snad Chadwick Taylor odkládá koupi pozemků jenom proto, že to má být dárek k synovým šestnáctinám. Jenže z překvapení se vyklubalo něco docela jiného, než Andy čekal. Otec mu uspořádal malou slavnost s opékáním dobytčete na rožni a sezval k ní hosty z Castrovillu i ze San Antonu. Andy poděkoval Mattovi při oslavě svých narozenin za novou Sharpsovu pušku, Tomovi za několik knížek a oběma mexickým chlapcům za krásné serape. Poslechl si housle, zatančil čtverylku, a když hosté odešli, slavil si ještě po svém. Pak konečně osaměl s otcem. Chadwick Taylor vytáhl z kapsy papír a ukázal nahrubo nakreslenou mapu. „Andy, já ten ranč nekoupil! Tenhle kraj se beztak už moc zalidňuje. Ale tuhle, na území Nového Mexika, tam můžem udělat štěstí, když nakoupíme pozemky zrovna teď! Mustangů a zvěře jsou tam spousty!“ Andy se díval, jak vyznačuje hranici pomyslného ranče v cizí zemi. „Ale půda je zas tady lepší, tati! A nejsou tu potíže s Indiány. A už jsou tady města a sousedi a…“ Podíval se v nestřežené vteřině na otce a zahlédl stísněný, zaskočený pohled v jeho očích. Rychle dokončil větu, která uvázla nedopověděna. „ – a myslím, že se to tady už vopravdu moc zalidňuje, jak říkáš. Jenomže naše hříbata nejsou ještě dost stará, abychom s nima mohli cestovat, a tak stejně musíme počkat až do jara. Ale tak jako tak, od tebe je to moc hezkej dárek k narozeninám! Jsem rád, žes na to všechno pamatoval.“ Výraz ukřivděné sklíčenosti zmizel z tváře Chadwicka Taylora. „No, a mezitím bych se moh já s Tomem vypravit na cestu do těch končin a prozkoumat podmínky nákupu pozemků, nemyslíš? „To jistě,“ řekl Andy. „To je docela dobrej nápad! Ale teď už si
jdi lehnout. Dnes odpoledne se mi zdálo, že Prašák kapku kulhá. Chci se jít na něho ještě podívat.“ Když konečně zhasla světla v nocležně, Andy osedlal Prašáka, který vůbec nekulhal, přebrodil potok a vyjel si do prérie. Ani stéblo se nepohnulo, nic nerušilo klid. Díval se na chladné hvězdy, na lehce zastřený srpek měsíce a nekonečné hnědé moře trávy. Chlap nikdá neni vopuštěnej, když má zem pod nohama a slunce a hvězdy nad hlavou! Smutek a vopuštěnost ponejvíc pramení z toho, když člověk po něčem touží. Tohle jednou řekl Tom Brosk. Andy teď pochopil, že je to pravda. Přinutil se konečně pohlédnout do tváře skutečnosti, kterou se po několik měsíců pokoušel nebrat na vědomí. On sám, Andy, potřeboval pozemky, aspoň docela malý kousíček vlastní země! Chtěl, aby jednou jeho děti vyrůstaly na půdě, která bude patřit jemu. Nebyl potulným člověkem. Ale Chadwick Taylor byl. Jeho nepokoj neustále narůstal. Jedno místo nebo čtyři stěny ho nemohly udržet. Až bude v Novém Mexiku, najde si už další výmluvu, aby tamodtud zase odešel. Vždycky tu budou další a další hory, které bude chtít překročit, nové a nové řeky, které bude chtít přebrodit. Snad by se kvůli synovi i přinutil zůstat na jednom místě, ale nebyl by přitom šťastný. Přetrvával by v něm neustále smutek a touha po dalekých krajích. Andy si znovu připomněl ten stísněný, zaskočený pohled, který postřehl v očích svého otce. Teď už věděl, co má a musí udělat! Svoboda byla jedinou věcí, kterou mohl svému otci darovat. Zvolna Prašáka otočil a jel zpátky na ranč. V bráně ohrady zahlédl na příčním trámu mohutnou postavu Matta Kirba. „Ty taky?“ zeptal se Matt. „Měl jsem o čem přemýšlet.“ „No, sem rád, že ti to už tatík řek. Nevěděl sem, jak to navlíct, abys už prohlíd.“ „Nic mi neřekl. Sám jsem na to přišel.“ „Já taky. Našel sem mapu Novýho Mexika v jedný z Tomových knížek.“ Andy předtím vůbec nepomyslel na Toma Broska, ale teď to viděl
právě tak jasně jako Matt. Vždyť Tom chce taky odejít! Zůstával po dvanáct let na jednom místě jenom kvůli Mattovi. Teď se mu zase vrátila chuť k vandrování. „Co je to vlastně oba žene z místa na místo, Matte? A proč?“ „Nevim, Andy. Některý lidi se narodili k tomu, aby se usadili na jednom místě a zapustili v něm kořeny. Jiný se zas narodili k tomu, aby vandrovali. Ale je moc dobře, že to milej Pámbu nezařídil tak, aby všichni lidi chtěli jedno a to samý, to by byla děsná votrava!“ Andy slyšel veverku, jak poskakuje vedle ohrady ve větvích mohutného ořechovce pekanu. „Jenže většina lidí si myslí, že potulní lidé za moc nestojí. „A ty si to taky myslíš?“ „Já ne. Pro mne mají naopak velkou cenu. Daniel Boone, Lewis a Clark, Davy Crockett, Kit Carson. Někteří jiní už nejsou tak známí. Možná že je po nich pojmenován jenom malý potok nebo vršek, ale oni tam byli první! Našli nejlepší stezku, nejsnazší brod, nejschůdnější cestu. My jsme přišli až po nich a vystavěli silnice, mosty, domy a města.“ Matt si protáhl nohy. „Právě takhle sem si to myslel, ale nedovedu to tak podat jako ty.“ „Ale co se stane s tátou a s Tomem, až zestárnou tak, že už nepřekročí další hory?“ „Jenom to, co se stává se všema potulnejma lidma. Zemřou s botama na nohách, anebo se vrátí, aby zasedli ke krbu a vyprávěli dlouhý příběhy vo svejch dobrodružstvích.“ „Myslím, že se vrátí,“ řekl Andy. „Moc s tim nepočítej! Tu a tam se zastaví, ale nikdá ne natrvalo. No, zdá se mi, že sme voba ztratili svýho partnera. Nechtěl bys tu firmu změnit na Kirbo a Taylor?“ Andy se Matta nezeptal, jestli to snad nakonec nepovažuje za svou svatou povinnost, postarat se o pilgrima z Východu. Znal ho už příliš dobře, aby si dovolil přijít na něho s takovou otázkou. „Podívej, Matte, já mám koně a ty máš půdu. S Franciskem, Carlosem, Tullym a Julyem můžem ještě do jara vystavět chalupu!“ Hovořili a plánovali, až úsvit smazal hvězdy. Posnídali a ještě
počkali, až všichni odejdou. Pak se teprve setkali tváří v tvář s Tomem Broskem a Chadwickem Taylorem. Andy souhlasil, že sám poví všechno, čeho je třeba, protože Matt Kirbo byl člověk zamlklý a špatně se oháněl slovy. „Tati, včera večer jsi mluvil o ranči na území Nového Mexika, ale když jsem se s tebou poprvé setkal, chtěls jít kamsi na jih, do nějakých stříbrných dolů.“ „Ano, synku, ale to bylo, než sem se rozhod, že se natrvalo usadim.“ „No, a proč bys vlastně nešel napřed do Mexika, než se vypravíš ještě dál na západ? Já tu zůstanu a budu se starat o hříbata.“ Obrátil se na Toma Broska, v jehož očích byl výraz dokonalého smutku. „Byl bych moc rád, Tome, kdybys tátu doprovázel. Nikdy se předem neví, co se může přihodit člověku, který cestuje úplně sám!“ „Ale Matt přece nemůže –“ Matt Kirbo konečně taky otevřel ústa. „Andy a já počítáme s tím, že si postavíme na mým pozemku chalupu, než se vrátíte. Budem tam chovat jeho koně a bude nám dobře!“ Chadwick Taylor dopil kávu a dlouze se zadíval na syna, v jehož očích se nezračila ani hořkost, ani zklamání. „To je moc dobrej nápad, Andy! Uložim v bance pana Twigga ňáký peníze na tvý jméno. A když už se chcete pustit do stavby, stavte důkladně! Tome, co řikáš tomu, abysme vyrazili už zejtra?“ Tom se úplně rozzářil. „Jó, já žádnej kufr nebalím! Cestuju vždycky nalehko. Hele, Matte, až budeš stavět tu chalupu, nezapomeň na pořádnej kamennej krb! Něco takovýho mě vodjakživa vokouzlovalo. A taky tam zrychtuj pár poliček pro mou knížkárnu! Můžeš si zatim číst ve všech mejch knížkách, ale ne abys nechával na stránkách votisky palců!“ Na druhý den se u ohrady Tom s Chadem vyhoupli do sedel, zatímco Matt ještě vázal poslední smyčku na provaz nákladního mezka a podával Tomovi vodicí uzdu. Pak potřásl jeden druhému pravicí a přitom se taky nezapomněli zlehka poškádlit. Chadwick Taylor se naklonil dolů s koně a položil Andymu ruku na rameno. „Díky, synku!
Andy věděl co tím myslí. Neděkoval za přístřeší, postel a stravu. Děkoval za to, že on, Andy, je opravdový syn. Děkoval za to, ze mu zase vrací svobodu! Tom s Chadem zamířili na jih k hranicím. A jako praví tuláci se už ani jednou neohlédli zpátky. Andy s Mattem přistoupili k těžkému povozu a bez zbytečných řečí začali nakládat nové fošny, cedrové šindele a soudky s hřebíky. Ti dva nebyli tuláky s vrozenou touhou vandrovat neustále světem! Byli to osadníci a stavitelé, lidé, kteří zůstávají s půdou živitelkou.
Slovníček poznámek a výslovnosti adiós – španělsky „sbohem“; Adobe Walls – edoubi vólz, původní význam „stěny z vepřovic“; Alamo – alamo, národní památník Texasu, dnes už jen udržované trosky historické budovy. Kdysi to byla opevněná misie v San Antoniu, pak opuštěná pevnost. Roku 1836 se stalo Alamo dějištěm nejhrdinnější bitvy Texasanů v jejich osvobozeneckém boji proti nadvládě Mexika. Sto osmdesát statečných mužů, převážně dobrovolníků, mezí nimi plukovníci William B. Travis, Jim Bowie a Davy Crockett, bránilo se po 12 dní proti přesile 5000 nepřátel. Pobili na 1600 Mexičanů a sami do jednoho padli, bojujíce nakonec už jenom pažbami svých pušek; Albany – ólbeny, hlavní město státu New York; Andrew, Andy – endrú, endy, česky Ondřej, Ondra; Arkansas River – árkensas rivr arroyo – arojo, španělsky potok; Astor John – estr džon Austin – óstyn, hlavní město Texasu, nyní 200.000 obyvatel; avenue – evenjú bandanna – bandana, hedvábný nebo bavlněný pestrobarevný šátek na hlavu nebo na krk, jindy velký kapesník. Barevné vzory se na něm původně vytvářely tím způsobem, že se látka při barvení vázala do uzlů, odtud název; Barnum – bárnum, americký majitel sbírky rarit a spolumajitel největšího cirkusu světa. Proslul bombastickou reklamou a jako úspěšný spekulant, „král humbuku“; Battery – betri, jižní cíp ostrova Manhattanu v New York City, název podle někdejšího opevnění proti Indiánům; Bead1e – bídl Benson – bensn Bent's Fort – bents fórt, jméno pevnosti; Big Bend – big bend, Velký ohyb řeky Columbie; Boone Daniel – bún denyjl (1734 – 1820), jeden z nejslavnějších zálesáků a pionýrů Západu. Jako většina hraničářů dovedl se ohánět
ve spoustě řemesel, byl kovářem, povozníkem, krátkou dobu farmářem, stopařem, lovcem, trapperem atd., ale především bojovníkem a vyjednávačem s Indiány. Jeho postava je snad nejvíc opředena legendou, podle níž byl omylem pokládán za „objevitele a zakladatele“ státu Kentucky; Boston – bostn Bowie Jim – boui džim, americký hrdina, voják, později plukovník (viz Alamo); bowiják – dlouhý lovecký nůž s chráněnou rukojetí jako u meče. Podobá se bajonetu a má jednu pevnou čepel, na konci trochu vykrojenou do ostrého hrotu. Používal se také jako bodák v boji zblízka. Jeho tvůrcem byl americký pionýr Rezin P. Bowie, zatímco voják Jim Bowie, jeho bratr, nůž proslavil; Bradfordová – bredferdová brío escondido – brío eskortdydo Broadway – bródvej Brooklyn – bruklin břestovec – listnatý strom nebo keř z rodu Celtis. Jako strom dorůstá značné výše, má mohutnou kulovitou korunu a plodí jedlé purpurové bobule, asi jako malé třešně; Buffalo – bafelou Bull Run – bul ran, říčka ve Virgínii, dějiště dvou bitev občanské války Jihu proti Severu, a to roku 1861 a 1862; Canadian River – kenejdyjen rivr Cap Rock – kep rok Carrie – keri Carson Kit – kársn kit (1809-68), populární hrdina Divokého západu, trapper, stopař, průvodce výprav, voják a vyjednávač s Indiány; Castroville – kástrovil Catlin George – ketlin džórdž Central Park – sentral park ciboleros – sivoleros Cimarron River – simeroun rivr Clark – viz Lewis a Clark Cluett Bart – clút bárt clydesdaleský kůň – údolí Clydesdale
(klajdzdejl) ve Skotsku je známo chovem těžkých tažných koní; Coleman Tyler – koulmen tajlr comancheros – komančeros Coronado – Francisco Vásques de Coronado (francisko vaskes de koronado, 1510-54), španělský conquistador (konkistador), tj. dobyvatel. V letech 1540-42 přivedl z Mexika druhou výpravu Španělů do Texasu. První Španělé, a tím první bílí lidé, se dostali do Texasu v letech 1528-36 a vedl je dobyvatel Cabeza de Vaca (kaveza de vaka). Coronadovy výpravy směřovaly hlavně do povodí řek Colorado a Missouri a do meziříčí Arkansasu a Kansasu; Corpus Christi – korpus kristý, texaské město na pobřeží Mexického zálivu; Cortez Hernando – kortes ernando (1485-1547), španělský conquistador a dobrodruh. Vypravil se z Kuby, obsazené již dříve Španěly, s dvanácti loděmi a s armádou asi 700 vojáků a námořníků do Mexika a v letech 1519-21 je dobyl. Byla to nejdobrodružnější expedice španělských výbojů; Crockett Davy – krokit dejvi (1786-1836), jeden z nejoblíbenějších hrdinů Divokého západu. Narodil se ve státě Tennessee (tenesí) jako pátý syn irského přistěhovalce, veterána z válek o americkou nezávislost. Davy vedl od nejútlejšího mládí dobrodružný život plný vzruchu a událostí. Byl postupně honákem dobytka, trapperem, lovcem, nedostižným ostrostřelcem při závodech o ceny, bojovníkem s Indiány, stopařem, průvodcem výprav, farmářem, tesařem, plukovníkem armády ve státě Tennessee, politickým představitelem západního pomezí, členem Kongresu USA atd. Jako padesátiletý zkušený bojovník padl smrtí hrdiny v neuvěřitelně statečném boji za svobodu Texasu (viz Alamo); Dallas – deles Dalton Sam – dóltn sem Dixon Billy – diksn bili Dodge City – dodž sity El Paso – el paso enchiladas – enčiladas Equitable Building – ekvitebl bildyng, Palác spravedlnosti;
Finch – finč Flatonia – fletounyja Fort Davis – fórt dejvis Fort Griffin – fórt grifin Fort Worth – fórt vérs Frio River – fríou rivr F r i s c o – friskou, místo San Francisco; Galveston – gelvistn greenhorn – grínhórn hackamore – hekemora Hanrahan Jim – henrehn džim Harvard – hárvrd H u d s o n – hadsn Chad, Chadwick – čed, čedvik Chávez Francisco, Carlos – čaves fransisko, karlos c h i 1 i – čili Chisholm Trail – čizm trejl, stezka, kudy se v letech 1866-85 honil dobytek ze San Antonia v Texasu do Abilene (ebilín) v Kansasu; indiánské teritorium – indiánské území, leželo v dnešním státě Oklahoma (ouklehouma); Jackson July – džeksn džúlaj jitro – plošná míra, 0,4 ha; Kansas City– kenzes sity kastorový klobouk – klobouk z bobří kožešiny; Kentucky – hentaki Killibrew Seth – kilibrú ses Kiowa – indiánský kmen; Kirbo Matt – kerbou met „kočičí drápy“ – tento výraz, anglicky „catclaw“ nebo „cat's claw“, má dvojí význam: je to buď plazivé křoví se zahnutými úponkami, vzdáleně podobné akátu, z rodu Doxantha unguis-cati, nebo do výše rostoucí křoví (Pithecolobium unguis-cati) se špičatými, zahnutými lusky a černými lesklými semeny. V textu knihy běží patrně o tento druhý případ; kohoutek – vyvýšené místo páteře u koně, tam kde končí šíje a začíná hřbet;
lariat – dlouhý lehký provaz upletený z konopí nebo kůže, dlouhý asi 15 m. Používá se buď s hondou (klouzavým okem) na konci jako laso k chytání dobytka do smyčky, nebo bez hondy k uvazování pasoucích se kusů ke kůlu; Leonard – lenrd Lewis a Clark– lúis a klárk, dva cestovatelé a badatelé; roku 1805 vedli výzkumnou výpravu, která první vykonala cestu téměř přes celý severoamerický kontinent od východu na západ – z města Saint Louis (Missouri) k ústí řeky Columbie do Tichého oceánu. Prošli rozsáhlé, neznámé končiny, objevili nové řeky a hory, první spatřili dosud neznámé přírodní krásy a setkali se s mnoha neznámými indiánskými kmeny; Llano Estacado – ljano estakado maňana – maňana, zítra; Manhattan – menhetn Masterson Bat – mástrsn bet McGuffey – megafi, americký pedagog (1800-73); Medina River – medajna rivr Menger House – mendžr haus mezquit – meskit, motýlokvětá rostlina (Prosopis juliflora) s velikými trny v úžlabí listů a s drobnými květy v jehnědovitých klasech, příbuzná s mimózou. Roste jako strom nebo keř, plodí sladké jedlé lusky, vhodné ke krmení dobytka, a pokrývá mnohdy obrovské plochy. V některých sušších oblastech je to jediné rostoucí dřevo, výborné na pražce kolejí nebo kůly plotů, protože v zemi prakticky nehnije. Z poraněného dřeva prýští pryskyřice, která se používá jako arabská guma. Kořeny mezquitu pronikají někdy až do hloubky 20 m za spodní vodou a přinášejí také svůj užitek jako palivo; mesteňero – mesteňero Meyer – majr mormoni – americká náboženská sekta, založená r. 1830. Do roku 1890 dovolovala i mnohoženství, pak se této „výsady“ zřekla. Střediskem mormonů byl stát Utah (jútá); O 1 d s o v á – ouldzová
New Orleans – ňu órlienz New York City – ňú jórk sity Oregon – origon Parkman Francis – párkmen fránsis Pecos River– pejkos rivr pekan, ořechovec pekan – severoamerický hikorový strom z rodu Carya illinoensis, má tvrdé, ale křehké dřevo, plodí jedlé ořechy, podobné velkým žaludům, a dosahuje někdy obrovských rozměrů; „pichlavé hrušky“– plody nopálu, amerického kaktusu s plochými oválnými články (Opuntia ficus-indica), nebo přeneseně celé rostliny. Z velkých žlutých květů uzrávají červené, sladké jedlé bobule, které se jmenují fikydyndy a vypadají jako menší kulaté hrušky. Jako většina kaktusů mají tyto rostliny články i vnější oplodí porostlé svazečky ostnů, a proto se jim říká „pichlavé hrušky“; pi1grim – pilgrim, poutník, cestující, člověk neznalý místních poměrů, greenhorn; plaza – placa, náměstí, tržiště; pookootsie – púkucí, nemotora; Rath – res Redfie1d – redfíld Red River– red rivr Rocky Mountains – roki mauntynz, Skalnaté hory; Ruth – rús Sacramento – sekrementou saloon – selún, hospoda Divokého západu; San Antonio, San Antone – senentounyou, senentoun San Francisco – senfrensiskou San Saba – senseba seňor – seňor, pán, majitel; serape – serapí, vlněná, pestře vzorovaná přikrývka Španěloameričanů. Má otvor pro hlavu a nosí se jako pláštěnka; Shad1er – šedler Sharps rifle – šárps rajfl, puška sharpsovka; sí – ano; siesta – polední odpočinek; Smith Ramrod – smis remrod
spěnka – pružný, poněkud dozadu vyhnutý článek koňské nohy nad kopytem; Staked Plains – stejkt plejnz „stepní běžec“ – anglicky „tumbleweed“ (tamblvíd), je jednoletá plevelová rostlina, která se na podzim oddělí od země i s kořeny a je hnána větrem jako lehká kulovitá hmota v otevřených prériích nebo stepích. Tímto způsobem se rozmnožuje, zanášejíc do obrovských vzdáleností svoje semena; stetson – stetsn, vysoký plstěný klobouk se širokou střechou. Bývá součástí výstroje amerických kovbojů a má název podle jména výrobce; Stewart – stjúert Tay1or – tejlr teepee – týpí, indiánský stan; tortilla – tortylja, kukuřičná placka, španělsky „omeleta“; trapper – trepr, lovec, který chytá kožešinovou zvěř do želez a pastí; Trinity River – trinyty rivr Twigg – tvig Utah – jútá, stát USA; Vanderbilt – vendrbilt Waco – vejkou Washington – vošingtn Washita – vošita Wickham – vikem Willows Tully – vilouz tulí Winchestrovka – vinčestrovka Worth – vérs Wright – rajt Yankee – jenkí yard – járd Yellowstone River– jeloustoun rivr, řeka v severozápadní části státu Wyoming (vajouming), se dvěma vodopády, vysokými 40 a 100 m. Tvoří součást obrovské přírodní rezervace, Yellowstonského národního parku.
KNIHY ODVAHY A DOBRODRUŽSTVÍ Řídí Eva Dolejšová Svazek 123
Lee McGiffinová
LOVCI MUSTANGŮ Z amerického originálu The Mustangers, vydaného nakladatelstvím E. P. Dutton & Company, Inc. v New Yorku roku 1965, přeložil a vysvětlivkami opatřil Jan Beránek. Ilustroval Radomír Kolář. Vydal jako svou 4103. publikaci Albatros, nakladatelství pro děti a mládež, v Praze roku 1972. Odpovědná redaktorka Jarmila Rosíková. Výtvarný redaktor Jan Žbánek. Technický redaktor Karel Krch
Z nové sazby písmem Kolektiv, s 24 ilustracemi v textu vytiskl Tisk, knižní výroba, n. p. Brno, závod 3 – Český Těšín. 9,01 AA (text 7,51, ilustrace 1,50), 9,40 VA. Náklad 52 000 výtisků. První vydání. Brožovaný výtisk 16,70 Kčs 13-782-72 14/64 Vázaný výtisk 21,– Kčs
