Larry Correia v nakladatelství. FANTOM Print. Lovci monster s.r.o. Lovci monster: Vendeta. Lovci monster: Alfa. Lovci monster: Legie

Larry Correia v nakladatelství FANTOM Print

Lovci monster s.r.o. Lovci monster: Vendeta Lovci monster: Alfa Lovci monster: Legie Lovci monster: Nemesis *

* Připravujeme

LARRY CORREIA FANTOM Print

2014

Copyright © 2012 by Larry Correia Cover © Petr Willert Translation © Jakub Mařík

ISBN 978-80-7398-258-4

www.fantomprint.cz www.facebook.com/fantomprint

Kapitola 1

S většinou věcí, které nabízí hordám svých turistů, u mě Las Vegas neobstojí. Coby bývalý účetní se příliš dobře orientuji v matematice, abych si užíval hazard. Jako bývalý vyhazovač nemám v oblibě velké večírky. Striptýzové kluby? Šťastně ženatý s úžasnou holkou, co by mě svojí odstřelovací puškou dokázala odprásknout i na kilometr, takže ne, díky. Jistě, ve Vegas se dala dělat i spousta jiných věcí, jako navštěvování předražených show, focení se s Elvisem a podobně, ale jako profesionální Lovec monster mám vcelku jasnou představu, co znamená slovo vzrušení. V Las Vegas však byla jedna věc, jedna položka z jeho rozsáhlého nablýskaného arzenálu, proti které jsem byl zcela bezmocný, a to jejich nepřekonatelné švédské stoly. Let sem trval věčnost a já umíral hlady. Proto první věc, kterou jsem po příjezdu do hotelu udělal, bylo svolání všech hladových členů Lovců monster s.r.o., které jsem dokázal najít, a zahájení tažení na nic netušící hotelový bufet. Byla to obchodní cesta. Obchod obvykle znamenal nějakou příšernou nadpřirozenou věc, kterou popadla nezvladatelná touha zabíjet, ale tentokrát ne. Las Vegas hostilo první výroční Mezinárodní konferenci profesionálních lovců monster. Konference byla velká událost. Sponzorovaná bohatým organizátorem, MKPLM 1 představovala příležitost spojit se s dalšími informovanými jedinci, prohlédnout si nejnovější vybavení a poslechnout si experty. Podobná událost se nikdy dřív nekonala. Přijel každý člen LM, který se mohl utrhnout od práce, a přestože jsme byli největší společností v oboru, zástupci konkurenčních loveckých společností z celého světa proti nám měli společnou přesilu pět na jednoho. Navíc se dostavili i reprezentanti všech zákonem schválených společností zabývajících se nadpřirozenem a vládních agentur, všichni se sešli, aby se mohli navzájem něco přiučit. A protože se ta zkratka skoro nedala vyslovit, všichni jsme si to profesionálně zkrátili na empém. Konference začínala zítra ráno, což většině Lovců poskytlo příležitost si v noci trochu vyrazit a zasázet, ale pro mě to byl bufetový čas. Coby opravdu velký chlap, co si naplno užíval života, jsem spaloval spoustu kalorií. U stolu s kartami jsem prohrát mohl, ale u švédského stolu ne. Navíc jídlo v podobných lepších hotelech bývalo nadprůměrné, a protože Lovci vydělávali slušné peníze, moje časy stravování v levných bistrech už dávno skončily. Navíc všichni hosté MKPLM byli ubytovaní v novém přepychovém, veřejnosti zatím ne úplně otevřeném hotelu Poslední drak. Restaurace v Posledním drakovi zaměstnávala šéfkuchaře z celého světa a mělo by jít o jedno z nejlepších nových míst ve městě, kde se dalo skvěle najíst. Tvrdil to internet, a kdo jsem byl já, abych se hádal s gurmány ze stránky Zagat? Můj tým se zrovna vrátil z vyčerpávající mise a většina jich chtěla prostě zalehnout. Vylákat se mi povedlo jen Tripa Jonese a Holly Newcastleovou, i když Holly si stěžovala, že si musí hlídat postavu, a tvrdila, že si dá jen něco malého. Když došlo na jídlo, já nic malého neznal. Přestože se Edward nerad vyskytoval v okolí lidí, mé divoké historky o stolech plných úžasného jídla, které se nemusí ulovit a ubodat k smrti, uvedly v pokušení dokonce i jeho. Jeho starší bratr a náčelník, Skippy, mu to ale zakázal. Ukázalo se, že je dost obtížné jíst na veřejnosti s obličejovou maskou. Být ork je těžké. Co nevidět mělo přiletět letadlo s pár nováčky na palubě a Milo Anderson se nabídl, že zůstane na letišti a odveze je do hotelu. Earl Harbinger tvrdil, že tihle rekruti jsou obzvláště talentovaní a zaslouží si vyrazit do terénu. Šťastlivci. Když jsem jako nováček do terénu vyrazil já, nalodili jsme se na Antoine-Henri a bojovali s přízraky. Poslední, ale neméně důležitou členkou týmu byla má milovaná žena Julie, která prohlásila, že je příliš unavená, varovala mě, ať si u večeře neublížím – věděla, že občas ztrácím soudnost u jídel, co se podávají v porcích větších než moje hlava – a šla si lehnout. Během cesty jí bylo trochu nevolno.

Když jsme si do pokoje hodili naše zavazadla, což byly především zbroje a zbraně, přibrali jsme ještě pár dalších Lovců z našeho patra. Většina podlaží hotelu Poslední drak se stále dokončovala, k velkolepému otevření zatím nedošlo. Oficiálně nebyl hotel připravený, ale protože MKPLM stejně měla být tajná, šlo o perfektní místo k ubytování několika stovek Lovců, a organizátoři MKPLM nám dokonce zařídili zabijáckou slevu. MKPLM bude první událostí v místním konferenčním centru, ale naštěstí pro nás už byly obchody, kasino a – což bylo nejdůležitější – restaurace otevřené pro veřejnost. „Páni…“ hvízdl Trip, když přelétl pohledem nekonečnou řadu táců v nejlepším sněz-comůžeš bufetu na Zemi. „Tohle je působivá hostina.“ A opravdu byla. Všeho dostatek, kuchyně půl tuctu různých kultur, všechno nádherné a voňavé… Sbíhaly se z toho sliny a nemohl za to jen fakt, že jsem se většinu dne mačkal ve vrtulníku a čichal výfukové plyny a povýstřelové zplodiny, tohle místo bylo prostě úžasné. „Takhle Vikingové hodují ve vikinskym nebi.“ „Valhala,“ poznamenala Holly. „Vikinský nebe se jmenuje Valhala.“ „To já vím,“ řekl jí Trip. „Ale překvapujeme mě, že to víš i ty.“ Byl to mizerný pokus o rýpnutí, protože všichni přítomní věděli, že Holly svou pózu hloupé blondýnky jen předstírá, aby zmanipulovala lidi, co nevěděli, že je chodící encyklopedií kreativní likvidace monster. „Jasně že vím. Na Halloweenu jsem měla vážně sexy kostým valkýry,“ odvětila naprosto vážně Holly. „Ty kroužkový bikiny byly tak žhavý… i když trošku škrábaly.“ A začala se detailně popisovat. Sledováním věčně zdvořilého a lehce prudérního Tripa, když se tak moc stydí, že nedokáže sestavit souvislou větu, se vždy bavil celý tým, ale naštěstí pro něj hosteska vyvolala Owena Pitta a desetičlennou skupinu a usadila nás dřív, než to začalo být opravdu zlé. Podařilo se mi shromáždit i pár dalších Lovců, které blýskavá světla a přísliby prohry nezlákaly natolik, aby zapomněli na večeři. Bratři Haightovi patřili k týmu Haven v Coloradu, a přestože Sam Haven byl po smrti a na jejich velitele povýšili Priesta, navždy si mínili říkal tým Haven. Cooper a můj švagr Nate Shackleford přišli ze Seattlu z týmu Paxton. Gregorius byl z Atlanty a od našeho posledního setkání upustil od armádních zvyklostí ohledně holení a vypěstoval si slušný dřevorubecký plnovous. Můj starý přítel Albert Lee zůstal na našem velitelství v Alabamě a byla vždy zábava s ním někam vyrazit. Van Zant vedl kalifornský tým a Green patřil k jeho klukům. Se všemi jsem někdy spolupracoval, ať už šlo o výcvik nováčků, boj s přisluhovači lorda Machada v jeskyních DeSoya nebo bitvu pod mimozemskými hmyzími větvemi Arbmunepu. Bufet Posledního draka se nacházel ve velké kruhové obesklené místnosti v nákupním středisku kasina. Celé místo se pomalu otáčelo a nabízelo neustále se měnící výhled na nástěnné malby, zahrady a fontány. Hosté se mohli dívat o patro níž, kde stovky zákazníků vyhazovaly peníze za předražené zboží. Bylo to docela elegantní, pokud jste sledovali lidi tak rádi jako já. Uvnitř restaurace měli dokonce i ledové sochy a pět fontán s různou čokoládou. Když jsme si na tácy naložili hromadu jídla, sedli jsme si ke stolu. Už to byl nějaký čas, co jsem některé své spolupracovníky viděl naposled, a netrvalo dlouho, než se hovor stočil k případu, který jsme uzavřeli dnes ráno. Můj tým si vlastně ani nebyl jistý, jestli to na MKPLM zvládneme, protože jsme pátráním po našem monstru v nejmizernějších oblastech Jacksonu v Missouri strávili celé dva marné týdny. Byl leden a celou dobu lilo. Měli jsme kliku, že jsme aswang sejmuli v poslední možnou chvíli, měli jsme tak dobrou výmluvu, proč to okamžitě zabalit a vyrazit do Las Vegas, kde bude znatelně teplejší a sušší klima.

Já příběhy vyprávím rád, ale kdykoliv jsem začal přehánět, aby ta mrcha vypadala ještě odpornější, Trip mě opravil. Vždycky dohlížel na moji upřímnost. Navíc u filipínské upíří mutantky se sosákem jsem nemusel moc přehánět, aby vypadala hnusně. Tohle nebylo téma, které byste mohli probírat u večeře v lepší společnosti. Lovci monster byli hlučná bouřlivá parta, která milovala zábavu, a s dobrým jídlem a pitím bývali ještě hlučnější. Brzy i ostatní vyprávěli vtipy a historky, přerušovaly je jen neustálé výpravy za dalším jídlem. Green byl hubeňour a Van Zantovi přezdívali „hobit“, protože měl tak metr šedesát, ale i naši malí Lovci měli pořádný apetit, nemluvě o Gregoriovi, který měl přibližně moji velikost, takže jsme to tady docela ničili. Jak však poukázal Nate, když už tu platíme sedmdesát babek na hlavu, měli bychom z toho něco mít. Naštěstí nás posadili dostatečně stranou, abychom neznervózňovali ostatní, normální hosty. Srazili pro nás pár stolů v jeden dlouhý obdélník. Já seděl na jednom konci naproti Greenovi a vedle Van Zanta. Green byl holohlavý a hyperaktivní, býval důstojníkem policie v San Diegu, než ho naverbovali LM. Nešťastnou náhodou jsem mu během výcviku nováčků zlomil klíční kost, ale nikdy mi to nezazlíval. Green byl ranař, jeden z těch chlapů, které nic nevyděsí, takže těžší zranění při výcviku pro něj byla maličkost. Ztratil jsem přehled, kolik piv už vypil, viditelně si přinesl náskok z minibaru, než s námi zašel dolů. Číšnice dál dolévala, protože po cestě odsud budeme muset projít kolem výherních automatů, management asi chtěl mít hosty co nejneschopnější činit rozumná rozhodnutí. Jeho šéf Van Zant se jen mračil, když se Green pustil do hlasité hádky s demoličním expertem Cooperem ohledně správného používání ručních granátů. Van Zant byl zdvořilý chlap, proto čekal, až bude probíhat několik různých hovorů, než se ke mně naklonil a tiše se zeptal: „Jak se daří Julii?“ Ta otázka byla pochopitelná. Van Zant byl s Julii, když ji zranili během Hoodova útoku na naše velitelství. Byl jedním z mála, kdo něco věděli o tom, jak přežila, její rány zacelila přetrvávající Ochráncova magie, zůstaly jen černé linky na místě, kde bývala smrtelná zranění. „Má se dobře. Snažíme se na to moc nemyslet.“ Což vůbec nebyla pravda. Ta myšlenka, že byla fyzicky pozměněna magií Starobylých, tu stále byla, užírala klid našich myslí a my s tím nemohli nic dělat. Na Van Zantovi bylo vidět, že si dělá starosti. „Došlo k dalším … změnám?“ Myslel tím nepřirozené značky na krku a břiše mé ženy, připomínky zranění, co ji měla zabít. „Je to pořád stejný.“ Ta znamínka Julii zachránila třikrát – před Korinihiným nožem, spáry létajícího nemrtvého, dokonce i před tesáky její upíří matky – ale když došlo na Starobylé, neexistovalo nic jako dar. Vše, co do nich přišlo, mělo svou cenu. My jen zatím nevěděli, jaká cena to je. „Snažili jsme se o Ochránci najít víc informací, kdo to byl, odkud pochází ta magie, jestli se jí jde zbavit, ale zatím žádný štěstí.“ Jeden z Haightových zrovna vyprávěl historku, jak zaparkoval náklaďákem na krvavém fiendovi, když hosteska do naší sekce restaurace přivedla další skupinku. Byl jich tucet, samí chlapi ve stejném oblečení, v armádních kraťasech a těsných černých košilích s krátkými rukávy, které všem ukazovaly, jak moc mají rádi vzpírání. Nově příchozí si do jednoho prohlédli místnost kvůli hrozbám. Bylo zjevné, že polovině z nich nebude příjemné, že nebudou moct sedět zády ke zdi. Byli to lovci monster. Z Lovců něco vyzařuje a tihle chlapi to měli. Obezřetní, sebevědomí a drsní, v tomhle ohledu praví Lovci, jen nebyli tak cool jako my. Van Zant se zamračil na zlatý nápis PT Konzultanti, který byl vyvedený na každé košili. „Ach ne…“ zabručel. „Jen ne tihle grázlové.“

„Tvoji přátelé?“ zašeptal jsem, když je hosteska usadila kousek od nás. Všiml jsem si, že si nás většina z nich prohlíží stejně jako my je. Očividně i náš stůl měl lovecké záření. Na obou stranách pracovala profesionální zvědavost a odhadování. Van Zant nebyl šťastný, že je vidí. „Jsou z nový společnosti se sídlem v Los Angeles. Fungujou asi rok. Spousta prachů, spousta nejnovějších hraček. Jsou to profíci, ale…“ Z výrazu Greenovy tváře bylo jasné, že ani on nemá PT Konzultanti dvakrát v lásce. Promluvil trochu hlasitěji, než by měl. „Jejich šéf je vážně sráč a už nám ukradli pár našich kontraktů. Ukradnou ti tvou odměnu z Fonasilu přímo pod nosem, když si nedáš bacha.“ Pár z nich to podle všeho zaslechlo a u druhého stolu se rozjela tichá konverzace, zatímco si objednávali pití. „Jen klid, Greene,“ varoval Van Zant horkokrevného přítele, než se obrátil ke mně. „PT Konzultanti jsou parchanti. Mají to svoje moderní bušido, takovej válečnickej kodex. Berou se moc vážně. Vlastní je vysloužilej plukovník, co zbohatnul na bezpečnostních kontraktech v Iráku. Když zjistil, že skutečný prachy tečou z Fonasilu, jeho společnost vyměnila obor, přetáhla lepším platem pár lidí z ÚPKM a usadili se na mym dvorku.“ „Nezníš jako fanoušek…“ „On dělá žoldákům špatný jméno, a LM jsou žoldáci a jsou na to hrdí. Nazval bych ho pirátem, ale tím bych urážel piráty.“ „Jsou to sráči,“ přisadil si znovu Green. „Zlodějský sráči, do jednoho.“ Všiml jsem si pár zlostných pohledů naším směrem od pár bývalých agentů Úřadu pro kontrolu monster, co se teď navlíkali do košilek PT Konzultanti. I oni nás poznali. Asi nepomohlo, že já nosil triko s velkým smajlíkem LM. No co, tohle není můj problém. Já si jen chtěl užít svůj druhý tác se steakem, sushi a šesti druhy krevet. Nejstarší PT chlap vstal a zamířil k mému konci stolu. Bylo mu něco málo přes padesát, ale postavu měl jak maratónec, nosil blonďatého ježka a na opálených tvářích měl bledé linky od slunečních brýlí. Jeho ústa se usmívala, ale oči ne. „No, nejsou tohle Lovci monster s.r.o.? Jaké nečekané potěšení, že jsem tu na vás natrefil. Zdravím, Johne.“ Van Zant zdvořile kývl hlavou. „Armstrongu.“ Armstrong si prohlédl náš stůl, hodnotil nás. Na rozdíl od jeho společnosti naši kluci nosili normální civil, jen Cooper a Nate byli vyfintění, coby svobodní mládenci se později chystali zkusit štěstí u holek, a Haightovi vypadali, jako by se hodlali vydat na rodeo. Armstrong si všiml uprostřed sedícího Gregoria a kývnul na něj. „Hej, vás znám z Fort Bragg… seržant Gregorius, je to tak? Nevěděl jsem, že jste se připojil k téhle partě.“ Gregoria jsme naverbovali po bitvě v jeskyních DeSoya, kde ho přidělili k Národní gardě u silničního zátarasu. Zjevně Armstronga znal i z jeho druhé profese, ale podle otráveného výrazu jeho tváře se zdálo, že na něj má stejný názor jako Van Zant. „Brý večír, plukovníku. Žena nechtěla, abych celou penzi proseděl doma a kousal se nudou. Tohle znělo jako zábava.“ Armstrongův smích byl těžce povýšenecký. „S tím plnovousem jsem vás nepoznal. Vypadáte jako Barry White. Doufám, že nemáte o práci nouzi,“ řekl a přelétl nás pohledem. Když se dostal ke mně, zarazil se. Jsem si sakra jistý, že jsem ho nikdy nepotkal, ale mám docela výraznou tvář a mezi profesionálními Lovci jsem si vybudoval jistou reputaci, zčásti dokonce založenou na skutečnosti. Proto mě nepřekvapilo, že mě poznal. „Vy musíte být Owen Zastava Pitt, je to tak?“ „Osobně…“ „Já jsem Rick Armstrong.“ Řekl to, jako by to mělo něco znamenat. Rick Armstrong. Tak tohle znělo jako nefalšované veřejné jméno superhrdiny.

„Jsem výkonný ředitel u PT Konzultantů.“ Vrhl jsem na něj prázdný pohled. Podíval jsem se na Tripa, ale můj přítel pokrčil rameny. „PT Konzultanti…“ „Pěstování tykví?“ zkusil jsem hádat. „Ne. Je to…“ „Ptakopysčí trénink?“ „Paranormální taktika,“ opravil mě dřív, než jsem to mohl zkusit znovu. „Ne,“ pokrčil jsem rameny. Armstrong vypadal trochu splaskle, ale snažil se to skrývat. Co čekal? Měl jsem příliš práce s bojem proti silám temnoty, než abych si všímal každého nového konkurenta v sousedství. „Nic mi to neříká.“ „Ale bude.“ Znovu předvedl ten falešný úsměv. „Jsem si jistý, že se v budoucnu ještě uvidíme.“ Já Armstronga neznal, ale něco se mi na něm prostě nelíbilo. Navíc jsem důvěřoval Van Zantovi, a pokud velitel našeho týmu tvrdil, že jsou to hajzlové, tak mi to stačilo. „Měl bys mi tu nechat navštívenku pro případ, že by nás zaměstnávalo něco velkýho a důležitýho a objevil se nějakej menší případ, na kterej bychom neměli čas.“ Když chci, umím být dost nepříjemný člověk. „No, LM jsou zavedení…“ řekl Armstrong a myslel tím staří. Takže takhle to chtěl hrát. „Ale my jsme nejrychleji rostoucí lovecká společnost na světě. Máme zkušené muže, solidní obchodní plán, finanční zázemí, nejlepší vybavení a prvotřídní velitele.“ „Hezký, asi si koupím pár akcií.“ „Když už mluvím o vedení, o LM tu kolují jisté zvěsti.“ Tón, jakým to řekl, byl obzvlášť posměšný. „Ano?“ Povytáhl jsem obočí. Rozhovor začínal narušovat můj krevetový rozvrh. „Co je s naším vedením?“ „Říká se, že Earl Harbinger byl poslední dobou mimo hru. Slyšel jsem, že na pár měsíců zmizel, vrátil se v depresi a chyběl mu prst. Říká se, že to má něco společného s tím incidentem v Michiganu. Však víte, ten důlní požár.“ Udělal prsty uvozovky. „Ten, co ve spánku zabil polovinu města, nebo to tak alespoň tvrdí ÚPKM. Nerad bych si myslel, že to byl jeden z jeho případů, co se trochu zvrtnul.“ Jistě, Earl nebyl od Copper Lake ve své kůži, ale do toho Armstrongovi nic nebylo. Všechny detaily o tom, co se v Michiganu stalo, jsem neznal, ale zjistil jsem si dost, abych věděl, že Earl nebyl mimo hru a že zuří. Vládní agentura, kterou nechtěl jmenovat, uvrhla jeho přítelkyni do smluvního otroctví. „Možná Harbinger zvažuje, že pověsí práci na hřebík? To by byla taková škoda. Opravdová ztráta pro naši profesi.“ „Určitě mu vyřídím, jakou o něj máš starost. Protože, páni, kdyby se Earl Harbinger rozhodl odejít do důchodu, u koho by chlapi jako ty hledali inspiraci?“ Zdvořile jsem mu pokývl, čímž jsem naznačoval táhni, šmejde. „Uvidíme se na konferenci.“ „Tedy zítra. Budu se těšit. Mám ještě něco na práci. Vy si zatím užijte skvělou večeři, chlapci.“ Vrátil se ke svému stolu, aby se rozloučil se svými muži. Přísahám, že polovina z nich potlačovala nutkání mu zasalutovat. „Já ho tak nenávidím,“ hlesl Gregorius, ale dál to nerozvedl. „No, opravdu trochu vypadáš jako Barry White,“ pověděl mu Cooper a trhl sebou, když ho Gregorius praštil do paže. Náš hovor se brzy stočil k normálu, a pokud něco, tak jsme teď byli ještě hlasitější než předtím. Milo mi zavolal na mobil, že dorazí co nevidět a že se s pár nováčky, co nabral na letišti, staví na večeři.

Bláznivou elfku Tanyu jsem poznal, když se během jedné naší zakázky vydávala za elfího stopaře. S Edwardem zachránili pár děcek, co zabloudili do kapesní dimenze plné telepatických fey monster. Byla prvním elfem, co kdy LM přijali, o čemž jsem stále nebyl zcela přesvědčený, že je to rozumný tah, ale Milo mě ujistil, že na veřejnosti si ji snadno spletou s člověkem. Dalším nováčkem byl Jason Lococo, toho jsem znal podle jména, Lovec z Briarwoodu, kterého Earl naverboval během incidentu v Copper Lake a se kterým jsem se zatím osobně nesetkal. Slíbil jsem Milovi, že požádám hostesku o přiražení dalšího stolu. Když jsem odkládal telefon, Green vykládal velmi barvitou a velmi nevhodnou historku a šlehačkou ji doplňoval o zvláštní efekty. Většina mojí skupiny se hlasitě smála s ním. Chlapi z PR stoicky přežvykovali, občas po nás střelili pohledem. Kodex moderního válečníka zjevně podobné chování na veřejnosti zakazoval. Právě jsem si na tác číslo tři nakládal nachos, masové knedlíčky a mozzarellové tyčinky, když ke mně přišel Nate. Seděl na druhém konci stolu, proto můj rozhovor se šéfem PT neslyšel. „Hej, Zede, potřeboval bych píchnout s těma trotlama v černejch trikách.“ „O co jde?“ „Pořád na nás zíraj.“ „To kvůli tomu, jak moc velký jsme fešáci, Nate. Nemůžou si pomoct.“ „Když to říkáš, ale vypadaj nasraně.“ Podíval jsem se na Greena, který dopil další pivo, hlasitě si říhl a otřel si pusu hřbetem dlaně. Neslyšel jsem, co říká, ale Trip vypadal nervózně a všichni ostatní se bavili. Trip, vždy hlas rozumu, se snažil Greena uklidnit. Van Zantova židle byla prázdná. Asi si odskočil a nechal bývalého poldu z mravnostního na chvíli bez dozoru. Pár lidí od PT už se touhle dobou tvářilo dost bojechtivě. „Green zkouší vyvolat rvačku?“ Nate si povzdechl. „Pořád se vzteká kvůli poslední zakázce, kdy jeho tým odvedl všechnu nebezpečnou práci, ale pak tam vlítnuli PT a v poslední minutě si přivlastnili odměnu z Fonasilu. Green sám přišel o dvacet táců a jednoho z jeho chlapů málem utopila obří oliheň.“ „Takže ty ode mě nepotřebuješ pomoc s Podrazáckejma taktikama, nebo jak si to říkaj, ty potřebuješ píchnout se zvládnutím svejch chlapů. Hele, proč tam nejdeš a neřekneš Greenovi, ať se zklidní? Jseš Shackleford. Tohle je tvoje rodinná firma.“ Věděl jsem, že Earl do Natea vkládá velké naděje, protože se od něj očekávalo, že bude pokračovatelem jména Shackleford. Byl pod pořádným tlakem, zvlášť když vedení operací teď měla pod palcem jeho starší sestra. Nate byl tvrďák a nadšenec, ale své místo ve společnosti stále hledal. Vysoký mladík se rozpačitě podíval na špičky svých bot. „Ale ty to neuděláš… protože na ně nechceš vlítnout jako šéfův vnuk a zkazit všem zábavu…“ „Antiprotekce je peklo. Na totemu jsem pořád hodně nízko. Ať jim řeknu cokoliv, budu vypadat jako srab, co se schovává za Julii. Ona je tady těžká váha, ne já.“ „Jestli tím naznačuješ, že je Julie tlustá, tak tě zastřelí.“ Věděl jsem, že to tak nemyslí. Navíc Julie byla ve skvělé formě. Vzal jsem si za manželku kombinaci amazonky, jižanské krásky a prvotřídního odstřelovače. „Ty víš, co tím myslím,“ žadonil dál Nate. „Popros Holly. S tou si nikdo zahrávat nebude.“ „Děláš si srandu? Myslím, že ta se tím vším skvěle baví. Prosím, Zede, já všechny ty chlapy moc dobře neznám, ale tebe respektujou.“ „Já nejsem velitel týmu.“ Někteří z nás měli kromě lovení i své povinnosti na základně a podle současného organizačního schématu LM jsem byl jen finanční manažer. To mě stavělo na stejnou úroveň jako naši recepční, i když Dorkas tu byla déle a šel z ní větší strach. „Ale jsi taky Zabiják bohů.“

Dobrá poznámka. Cestování do jiných dimenzí a zabití velkého Starobylého vám u téhle party získá pár bodů. „Být velitel je občas na prd, Nate. Budeš si na to muset zvyknout.“ Jeho starší sestra by prostě všechny kopala do zadku, dokud by nezapadli zpátky do latě, ale nejmladší Shackleford se ještě nenašel. Byl Lovcem déle než já, ale není snadné vyrůstat ve stínu legend. „Dobře, no tak jo. Jen mě nech nabrat si pár dalších rybích prstů.“ Když jsem se svalil zpátky na svoji židli, poznal jsem, že Green už vyprovokoval dva nejbližší Lovce z PT do stavu, kdy je svrběly pěsti. Ten chlap měl vážně dar. Cítil jsem ve vzduchu něco ošklivého. Normálně by mi to moc nevadilo, ale my měli být profesionálové, oni měli přesilu a já si byl dost jistý, že jsem jednoho z chlapů od PT viděl v televizi v Ultimate fighter. „Zede, ten chlap na mě pořád čumí!“ zavolal na mě Green, motal se mu jazyk. „Asi mu připadám sexy!“ Podíval se na Ultimátního bojovníka a provokativně olízl šlehačku z větrníku. Ultimátní bojovník prudce vstal a Green, který už dosáhl stádia nebojácné blbosti, taky. Trip se natáhl po Greenovi a jeden z PT Lovců chytil za paži Ultimátního bojovníka. Já a můj tác dobrot jsme vstoupili mezi znepřátelené strany, abychom si zahráli na vyjednavače. „Hej! Klídek, chlape.“ Ultimátní bojovník do mě vrazil a já skončil s thajskou burákovou omáčkou na triku a většinou svých dobrot na podlaze. To, že jsem z něj hned nevymlátil duši za zničení mého drahocenného nákladu, něco vypovídá o tom, jak moc jsem za posledních pár let dospěl. Rychle se zvedla asi polovina Lovců z PT. Na mojí straně na nohy vyskočili Gregorius a Haightovi, tvářili se natěšeně, zatímco zbytek osazenstva stolu měl ve tvářích rezignovaný výraz raději bych měl pomoct svým pitomým přátelům. Říkejte si o Lovcích, co chcete, ale vždycky si kryjeme záda. „Všichni se uklidněte. Nic se nestalo, můj kámoš jen trochu přebral.“ Trip stáhl prskajícího Greena zpátky na židli. Trip byl z těch dvou naštěstí ten silnější. Snažil jsem se situaci odlehčit. „Neviděl jsem tě v televizi? Střední váha. Byl jsi skvělej. Miluju tyhle věci…“ „Drž si svýho idiota na vodítku,“ zavrčel na mě Ultimátní bojovník, když ho odtahovali zpátky na židli. „Necivilizovaní alabamští burani.“ Vzpomněl jsem si, že Green je Kaliforňan, ale opravovat ho by asi situaci neprospělo. Jediným rodilým Alabamanem u stolu byl vlastně Nate, a ten mluvil slušně a nosil kravatu. Posadil jsem se. „Greene, ty debile. Už sakra vychladni, nebo přísahám, že ti zlámu další kost.“ „Sorry, Zede. Není moje chyba, že jsou to takoví parchanti. Právě jsem všem říkal, že PT jsou banda křiváckejch prolhanejch podvodníků a že ten Armstrong je zlodějskej pytel…“ „Kámo, začni používat svůj vnitřní hlas,“ navrhl mu Trip, zatímco studoval svaly a testosteronem osazený stůl, co na nás zíral. „Já o výprask nestojím.“ Green se zahihňal. „Já se nebojím. Máme Zeda. Prostě se schovej za ním. Takovej byl můj plán. On je obrovskej.“ „Díky,“ zabručel jsem. „Vzpomenu si na to, až mi někdo vykopne zuby.“ Přišla servírka a já se rychle omluvil za nepořádek a vrazil jí dvacku. Bezpečáky naštěstí nikdo nezavolal, zdálo se, že se všichni uklidnili. Vrátil se Van Zant, uviděl personál uklízející moje rozsypané jídlo a všechny ty napjaté obličeje a zeptal se, o co přišel. Ukázal jsem palcem na Greena. „Myslím, že se potřebuje vyspat.“ Van Zant smutně zavrtěl hlavou. „Občas mu povolí nervy. Postarám se o něj. Jdeme, chlape. Proč si trochu neopláchneš obličej, nebo tak něco?“ Vytáhl Greena za límec. „Ale já ještě nedojed svůj větrník!“

„Omlouvám se, Zede. Je to vážně skvělej Lovec, když je střízlivej.“ Krize zažehnána a já se mohl vrátit k doplňování jídla, zatímco Van Zant odváděl opilého Lovce pryč. U vchodu jsem zahlédl malého chlapíka s obřím zrzavým plnovousem. Ukázal jsem Milovi, kde je náš stůl. Poslední účastníci večerní párty LM dorazili. S částečně naloženým tácem jsem se kleštičkami pokoušel nabrat pár krabích nohou, když mi někdo narazil do paže. Další mohutný chlap se natahoval pod skleněný kryt švédského stolu. „Omlouvám se,“ řekl zdvořile. „Já taky,“ odpověděl jsem a kousek uhnul. „Neviděl jsem tě. Krabí nohy trochu rozptýlily moji pozornost.“ „Díky.“ Nabral si pár kilo korýšů a hodil je na tác. I přikrčený měl problém dostat se pod kryt. Narovnal si záda, tyčil se nade mnou. Já mám dva metry a nosím boty s tlustou podrážkou, ale i tak měl pár centimetrů navrch. „Kdybys viděl tu show, jak se chytaj. Chutnaj pak ještě líp…“ Zarazil jsem se. Ten chlap mi připadal povědomý. Bylo mu kolem třiceti, tlustší, bicepsy vypadaly, jako by si pod trikem schovával šunku. Na obrovské hlavě měl strniště krátkých černých vlasů a prostředkem se táhla jizva, asi po těžkém zranění lebky nebo operaci mozku. Malá očka se přimhouřila, když se na mě podíval pozorněji. Jedno z těch očí se nedívalo úplně stejným směrem jako to druhé. Přes široký obličej přešel zmatený výraz. Odkud toho chlapa znám? Nebylo těžké uhodnout, proč jsem ho hned nepoznal. Zestárl. Navíc to bylo už několik let a on tehdy neměl tu jizvu a šilhavé oko. Navíc jsem mu tehdy klečel na hrudníku a bušil mu lokty do zkrvaveného bezvědomého obličeje, dokud jsem mu nerozmáčkl oko a nerozrazil lebku. „ Ty! “ vyhrkli jsme společně. Jeho tác s rachotem dopadl na podlahu. Ostatní hosté v sekci mořských plodů náhle ztichli. Obr vycenil zuby a sevřel prsty v pěst. „Ty hajzle!“ Poslední ilegální zápas, kterého jsem se kvůli penězům zúčastnil, byl proti zabijákovi, vězením zocelené mašině. Málem ze mě vymlátil duši, dokud jsem ho nakonec nesložil, neztratil nad sebou kontrolu a málem ho neubil k smrti. Ani jsem neznal jeho jméno. O krok jsem ustoupil. Měl právo zuřit. Byla to ta nejhorší věc, co jsem kdy udělal. „Byla to neh…“ „Nehoda?“ Na krku mu naběhly žíly. „Byl jsem mimo a ty jsi do mě nepřestával mlátit, dokud tě neodtáhli! Připravil jsi mě o oko!“ „Promiň.“ Páni, to znělo uboze. „Zničil jsi mi život!“ A pak se na mě obr s řevem vrhl. Zvedl jsem kovový tác právě včas, aby ho jeho pěst přehnula napůl. Tác mi vyletěl z ruky a servírka zaječela. Uskočil jsem nazad, tvrdě jsem narazil do stolu s ledovou labutí. Instinktivně jsem se přikrčil, aby mi hlava zůstala připojená k tělu, a obr brutálním levým hákem dekapitoval labuť. Pak sklonil rameno a nabral mě, srazil nás oba na stůl. Ledová labuť se převrátila, dopadla na zem a explodovala, rozletěla se na kusy. Stůl se pod námi složil a my se oba odkutáleli opačnými směry. Nastala chvíle šokovaného ticha a pak všem v bufetu hlavou proběhla volba utečnebo-bojuj. Pro normální lidi to byl útěk od rvačky dvou opravdu velkých chlapů. U Lovců naneštěstí útěk obvykle nebyla první reakce. Od východu se ozval bojovný výkřik. „Ten PT šmejd praštil Zeda!“ ječel Green a prodíral se mezi lidmi. Chlap, co mě napadl, měl hnědé triko… Green s řevem proběhl restaurací. „Bitka! Bitka!“ Skočil a srazil nejbližšího zaměstnance PT, který si právě z dezertního stolu posloužil kouskem koláče.

„Ne! Ten k nim nepatří.“ Vstal jsem, ale obr už se na mě řítil a já měl najednou příliš práce s ochranou životně důležitých orgánů, abych mohl pokračovat v komunikaci. Strávníci u stolu LM všichni vstali, aby zjistili, co se děje, a Paranormální taktici se zachovali stejně. Obě skupiny se na sebe chvíli dívaly… a pak to vypuklo. Poslední věc, kterou jsem viděl, byl jeden z bratří Haightů, jak direktem do čelisti uzemnil někoho z PT, a pak už jsem se musel soustředit na svoje vlastní problémy. Obr šel po mně, ruce nahoře a povolené, chránil si obličej. Zuřil, ale pořád se pohyboval jako profík. Když jsme se poprali minule, bylo to těsné. Tohle byla nejhouževnatější lidská bytost, s jakou jsem kdy bojoval, přinejmenším do doby, než jsem zjistil, že Franks se jako člověk nepočítá. „Nechci s tebou bojovat,“ varoval jsem ho. „Na to jsi měl myslet, než ses mě pokusil zavraždit.“ Byl rychlý, ale tohle nebyl ring a já nemínil bojovat fér. Nakopl jsem kus ledu a on instinktivně uhnul, když prosvištěl kolem. Strhnul jsem ze stolu ubrus a přehodil mu ho přes hlavu jako síť. Rád bych tvrdil, že jsem to udělal jako kouzelník a všechny tácy a karafy zůstaly stát, ale to se nepovedlo, a tak se jich většina rozbila na zemi. Zamotaný do ubrusu se nemohl dobře bránit, tak jsem se na něj vrhl. Nabral jsem ho dvakrát do žaludku, a když sklopil ruce, natáhl jsem se a vrazil mu jednu do zubů. Ale pak mi hodil ubrus zpátky a myslím, že to byl loket, co mě trefilo do spánku. Viděl jsem hvězdičky, když se ohnal a poslal mě na masný stůl. Šunka ztlumila můj pád. Obsluha masného pultu utíkala jako život. Zvedl jsem se, hodil na obra roštěnou a on ji odrazil přes celou místnost. Srazili jsme se. Nebyla v tom žádná elegance, prostě pěstní souboj. Dopředu a ústup, vyměňovali jsme si údery. Příliš zaměstnaný ochranou obličeje jsem schytal ránu do žeber, což bolelo, a pak mě nabral do žaludku, což bolelo hodně, a já najednou litoval té hromady jídla, co jsem dnes snědl. Jeho bota došlápla na kus ledu, a když mu podjela noha, tvrdě jsem ho kopl do stehna té druhé. Upadl na dlaně a kolena. „Zůstaň dole!“ nařídil jsem mu. Hosté utíkali z restaurace. Green někoho držel v kravatě a další chlap z PT mu visel na zádech. Zapomněl jsem, že Van Zant býval šampiónem velterové váhy. Připomněl mi to tím, že právě složil dvakrát tak velkého chlapa. Haightové vypadali, že se baví, dokud jednoho nepřetáhli židlí. Gregorius zápasil s PT Lovcem vedle nápojového automatu. Ultimátní bojovník drtil v sevření Coopera. Albert, přestože chodil o holi a měl ortézu, se ukázal být překvapivě houževnatým bojovníkem, čelil najednou dvěma PT Lovcům, což Tripovi zjevně nepřipadalo sportovní, protože jednoho z nich prohodil skrz rohovou kóji. Dokonce i Holly se zapojila. Chlápek z PT zaváhal, nechtěl praštit holku, a ona ho kopla do rozkroku s takovým gustem, jako by právě vykopávala na fotbale. Otočil jsem se zpátky k obrovi a neviděl jsem, jak ruce mého soupeře dopadly na další tác, kterým se bez váhání ohnal a přetáhl mě s ním přes spánek. Celý svět se roztočil. Upadl jsem na záda. Obr na mě chtěl dupnout, ale Nate ho tělem srazil na zmrzlinářský stroj. Škoda, že jsou Shacklefordové z Alabamy, z toho kluka by byl slibný hokejista. Kohout vanilkové zmrzliny se ulomil a zmrzlina vystříkla ven. „Proti tobě nic nemám,“ procedil obr přes zaťaté zuby. „Jen s ním. Kliď se mi z cesty.“ „Když si zahráváš s LM, zahráváš si s náma všema!“ Obr naklonil svou zdeformovanou hlavu do strany. „Cože? LM?“ Nate se ho pokusil praštit, ale i když byl rychlý a relativně zkušený, obr prostě bojoval za úplně jinou ligu.

Snadno srazil Nateovy ruce stranou, chytil mého švagra za kravatu, aby ho udržel na místě, a udeřil ho do obličeje. Jeden, dva, tři tvrdé zásahy, než Nateův mozek vůbec mohl zaregistrovat ten první. Nate se složil. Zhasl jako svíčka. To mě vážně naštvalo. Vstal jsem z podlahy, připravený někomu nakopat zadek. Dovnitř se tlačila hotelová ochranka. Protože se restaurace otáčela na plošině, celé místo se kvůli naší eskapádě ošklivě otřásalo. Další ledová socha spadla a rozbila se, někomu se podařilo hodit něčím dostatečně těžkým, aby strhl jeden ze svícnů. Křik, když Green schytal dávku pepřového spreje, a pak další křik, když Lee strčil konkurenčního Lovce do fontány s čokoládou. Jeden z chlapů od PT se mi postavil do cesty. Neměl jsem čas kočkovat se s těmi opičáky, když tu na boj čekal skutečný soupeř. Neohrabaně jsem se ohnal a trefil ho předloktím a celou svou vahou tak tvrdě, že ve spirále odletěl přes stůl. Další Lovec v černé košili se dostal mezi nás, tak ho obr prostě zvedl a odhodil přes sushi bar, ani nezpomalil. Střetli jsme se uprostřed místnosti a pokračovali ve vzájemném vytloukání duší. Na tak velkého chlapa byl rychlý, stejně jako já, ale měl výhodu většího dosahu, takže jsem se musel neustále pohybovat a držet od něj dál. Nebyl jsem zvyklý, že jsem v souboji ten menší a lehčí. Zaklesli jsme se do sebe na druhé straně bufetu, oba jsme do sebe bušili koleny a lokty. Dohromady jsme mohli vážit tak tři sta kilo a drtili jsme okolní nábytek, jako by někdo do restaurace plácnutím poslal naštvaného býka. Nedošlo mi, že jsme se dostali příliš daleko, dokud jsem ramenem nenarazil do chladné skleněné bubliny kolem restaurace. Praskla. Zachytil jsem se botou o zábradlí a obra odstrčil, podařilo se mi ho praštit roztřesenou pravačkou. To ho zpomalilo. „Lococo! Přestaň! Zede! Owene! Co to, sakra? Přestaň mlátit toho nováčka!“ Běžel k nám Milo, jen o krok před ochrankou kasina a důstojníkem lasvegaské policie. „Jste ve stejnym týmu!“ Obr Mila asi neslyšel, protože zařval, vrhl se na mě, chytil mě kolem pasu a pak jsme oba proletěli oknem. Tříštilo se kolem nás sklo a pak jsme letěli. Krátce. Dopadli jsme do vody, ale nebyla zvlášť hluboká, protože hned po vodě přišly dlaždice. A ty dlaždice byly hodně tvrdé. Měl jsem vyražený dech, ležel jsem na zádech v patnácti centimetrech vody, pokrytý třpytivými střepy, a díval se na díru ve skleněné stěně bufetu o patro výš, zatímco na mě kamenná dračí hlava plivala další studenou vodu. Obr ležel na boku vedle mě. Na tváři a pažích měl pár ošklivých škrábanců od skla. Já asi nevypadal o moc líp. Zjistil jsem, že jeho šilhající oko je falešné, protože mu vypadlo a leželo mezi námi na dně bazénku. Kolem stál velký dav gamblerů a zákazníků místních obchodů, zírali na nás s otevřenou pusou. Spousta z nich si nás fotila. Pád z něj alespoň vyrazil chuť bojovat. Obr se podíval na smajlíka LM na mém potrhaném triku a zasténal. „Jason Lococo?“ zachrčel jsem. „Uh-huh…“ „Owen Zastava Pitt.“ Rozkašlal jsem se. „Rád tě poznávám. Vítej u Lovců monster s.r.o.“ Pak se k fontáně seběhlo několik policistů a zatkli nás.

Kapitola 2 „Tohle je na prd,“ posteskl si Trip a studoval betonovou podlahu naší cely. Ztratil jsem přehled, kolikrát už to řekl. Nás dva oddělili od ostatních krátce po focení. Připadalo mi rozumné, že se snažili necpat moc lidí z jedné rvačky do stejné cely. Jistě, bylo to hnusné místo, co smrdělo po zvratcích, a vysedávala tu spousta ubožáků, ale nebylo to tak moc zlé. „No tak, kámo. Je to mnohem lepší cela než ta, kde jsem byl posledně.“ Poplácal jsem lavici. „Vidíš? Ani jeden škorpion v dohledu.“ „Nejsme v Mexiku a tvoje tchyně se asi nechystá ukázat a zabít všechny stráže.“ Pravda. Vzhledem k tomu, že jsme si právě prošli rvačkou, jsme byli oba relativně nezranění. Bolel mě zadek, Lococo mě podaroval pár tvrdými údery a příšerně mi po pádu do fontány třeštila hlava, ale jinak jsem se cítil v pohodě. „Jen se snažím trochu odlehčit situaci.“ „Moc nepomáháš.“ Trip ztišil hlas, aby nás neslyšela spodina společnosti, se kterou jsme sdíleli zadržovací celu. Nervózně se rozhlédl. „Nikdy dřív mě nezatkli. Já nikdy nedostal ani pokutu za rychlou jízdu! Mám záznam bez poskvrnky.“ „Měl jsi,“ opravil jsem ho. „Záleží na tom? Ani všechna slušnost světa ti nepomohla, když do tebe tehdy federálové mlátili jako do piňaty. Podívej se na to z lepší stránky, teď si získáš větší respekt u trpaslíků.“ Co jsme věděli, po chaotické dohře v bufetu Posledního draka skončila ve vězení větší část naší večerní party. Pár jich odvezli přímo do nemocnice, ale Trip si byl jistý, že viděl Tanyu utéct přes kuchyň. Elfové jsou prostě mazaní. Vše se zkomplikovalo, když zasahující důstojníci zjistili, že u sebe skoro všichni máme pistoli, v některých případech i dvě a víc. Policajt, co šacoval Coopera, málem dostal infarkt, když našel svůj první ruční granát. Nemůžu mluvil za Paranormální taktiky, ale skryté zbraně na naší straně byly naprosto legální, se všemi papíry a zaplacenými poplatky. Pokud Lovec věděl, že někam pojede, ujistil se, že bude ozbrojený, a specifická povaha našeho povolání vyžadovala trochu širší výklad, když došlo na právo nosit zbraň. Navzdory šestatřiceti pistolím, dvaatřiceti nožům, čtyřem dřevěným kolíkům, třem teleskopickým obuškům, dvěma tříštivým granátům, bloku C-4, Leeově holi s mečem a garotě ze struny od piána, které policejní oddělení Las Vegas nashromáždilo, ani jedna ze zúčastněných stran při rvačce nepoužila jedinou zbraň. Pokud se tedy nepočítala židle, kterou přetáhli po hlavě Shawna Haighta. Tyhle zásoby jsme měli na monstra, ne na lidi… Docela lituji každého pitomce, co by zkusil přepadnout Lovce monster. Dozorce se zastavil u naší cely. „Jones a Pitt.“ Zabzučení, hlasité cvaknutí a dveře naší cely se s rachotem otevřely. „Můžete jít.“ To bylo rychlé. Strávili jsme tu jen pár hodin, ani nás nevyslechli, natož abychom skončili před soudcem. „Vážně?“ Shromáždění násilníci, drogoví dealeři, opilí řidiči a prostituti, se kterými jsme se dělili o celu, nás sledovali s nemalou závistí. „Už?“ „Máte šťastnej den. Tudy.“ V čekárně stál Earl Harbinger. Ruce měl zaražené hluboko v kapsách své kožené bundy, což dělal vždycky, když je potřeboval zaměstnat v místech, kde se nesmělo kouřit. Rád bych tvrdil, že se mu při pohledu na nás ulevilo, ale on naopak vypadal mnohem podrážděněji. „Ahoj, Earle. Díky za…“ Hned mě utnul. „Máš ponětí, kolika laskavostí jsem se musel dovolávat, aby nikoho z vás idiotů neobvinili?“ Čím byl Earl naštvanější, tím jižanštěji mluvil, a právě teď to znělo, jako by se chystal opéct sumce a podívat se na NASCAR.

Otočil jsem se na Tripa, ten pokrčil rameny. „Hodně?“ „Hodně? Sranda, protože přesně tohle slovo použili právníci kasina, když jsem se ptal, na kolik mě přijde zamáznutí škod.“ „Tak moc zlý?“ „Počkej, až uvidíš účet. Je tlustej jak telefonní seznam.“ Earl zakoulel očima. „Myslím, že napařit nám ledovou sochu, která by stejně roztála, je trochu přehnaný. Ale žalovat nás nebudou. LM už pro město párkrát dělali. Pořád nám dluží, když jsme se tu před lety postarali o nejhorší zamoření upírama v historii, takže nás neoškubali tak drsně, ale až bude příště Las Vegas potřebovat naše služby, budeme pro ně makat prakticky zadarmo. Víte, jak moc to uráží moje principy. Tady je každej nemilosrdnej obchodník. Julie a Eddings zrovna dělaj na nové smlouvě.“ Eddings byl velitel našeho týmu v Las Vegas a podle toho, co jsem o něm slyšel, se mu práce pro bono nebude dvakrát zamlouvat. „Vážně mě to mrzí, Earle.“ „A to jsem měl kliku, že jsem z toho vyklouznul tak lacino. Zmínil jsem se někdy, jak moc nesnáším toho kreténa, co dělá v Nevadě senátora? Jakmile se doslechl, že mají na háčku Lovce, hned tu začal čmuchat. Jedinej případ, kdy ho zajímá rozpočet, je vyjebávání s Lovci. Křiváckej parchant. Myslím, že jsme utekli hrobníkovi z lopaty. Naštěstí pro nás je ředitel kasina přesvědčenej, že empém bude velký úspěch, ale toho by dosáhli jen těžko, kdyby nechali dva tucty účastníků ve vězení.“ „Oceňuju, že jsi nás dostal ven.“ Earl si odfrkl. „Nevytáhnul jsem tě kvůli svýmu dobrýmu srdci, Zede. A ať tě ani nenapadne, že jsem to udělal, protože jsme teď příbuzní. Tak pěkná holka jako Julie by si našla novýho chlapa za pár dní. Nanejvejš tejdnů.“ Někdy bylo obtížné mít za pra-pratchána nejdrsnějšího Lovce všech dob, ale jednou jsem mu pomohl bojovat s démonem v jeho hlavě, takže mezi námi bylo jisté pouto. „I já tě miluju, Earle.“ „Chytráku.“ Earl se podíval do hlavní chodby. Přiváděli ostatní, Earl kývl na Van Zanta, když dorazil. „K čertu, kdybych neměl strach, že bych vás mohl všechny rychle potřebovat a nezmrzačil tím čtvrtinu svejch týmů, nechal bych právní systém, ať si dá pěkně načas, a pak za vás zaplatil kauci, až se konečně dostanete před soud. Ale doneslo se mi, že Paranormální taktici se snaží uzavřít vlastní dohody s mejma klientama, a to já nemíním tolerovat.“ „Přiznej to, staříku,“ ozval se Van Zant. „Ty se prostě vztekáš, že jsme si užívali rvačku a tebe nikdo nepozval. Připomíná mi to časy, když jsme já, ty a Sam přestavěli ten bar ve Wyomingu.“ „To bylo poprvý, co jsem chlapa přetáhnul vycpanou losí hlavou.“ Earl znal Van Zanta hodně dlouho a konečně se trochu pousmál. „No dobře, dostal jsi mě.“ Dva velmi zkušení Lovci si potřásli rukama. „Kde je tvůj kluk? Podle toho, co jsem slyšel, ten bordel začal on.“ Green vyšel zpoza velitele svého týmu, pomlácený, otrhaný, s kocovinou, a vypadal hodně sklesle. „Ty, s tebou jsem ještě neskončil… a měl by sis dát sakra pozor, abys mi nepoblil pronajatou dodávku.“ Nakonec dorazili všichni, kdo neskončili v nemocnici. Zatčení se vyhnula i Holly, což nebylo nic překvapivého. „Myslím, že mám odštípnutej zub,“ postěžoval si Lee, zatímco jazykem zkoumal svůj chrup. „He, ale stálo to za to.“ „To bylo úžasný, jak jsi toho chlapa vymáchal v čokoládový fontáně,“ pověděl mu Trip. „Vsadím se, že to pálilo.“ „Ne tak úžasný, jako když jsi toho blbce prohodil sedačkou.“ Lee a Trip si ťukli pěstmi.

Harbinger se na ně zamračil a oba hned zmlkli. „Ne že by se mi nelíbila představa, že si z nakopávání zadků konkurence uděláme obchodní strategii, ale nelíbí se mi realita, kde se to tak zatraceně prodražuje. Raději byste se měli začít modlit za zombie apokalypsu, protože asi tolik peněz budete muset z Fonasilu vytáhnout. Účet za tohle fiasko se zatáhne z vašich platů.“ Následovalo kolektivní zasténání. „Seberte si svý věci a vracíme se do hotelu.“ Počkal jsem, dokud všichni ostatní neodejdou k recepci. Stála tam velká krabice s vybranými zbraněmi. Jediný Green, který měl dost rozumu nechat pistoli na pokoji, když se začal posilňovat z minibaru, zůstal neozbrojený. Mávnutím ruky jsem přilákal šéfovu pozornost. „Počkej chvíli, Earle. Musíme si promluvit.“ „Doufám, že jde o dobrý zprávy, protože zatím mi tenhle ne zrovna ukázkovej začátek konference velkou radost nedělá.“ „Máme problém s jedním nováčkem.“ Neznal jsem všechny detaily o tom, co se stalo v Michiganu, a Earl to nechtěl rozvádět, ale věděl jsem, že do incidentu byl zapletený i Jason Lococo. Nějak si získal Earlův respekt, a to nebylo nic jednoduchého. „Zatím si myslíme, že elfka se pořád schovává v kasinu. Tanya se ukáže, až si bude myslet, že je čistej vzduch. Přívěsový elfové maj za ušima.“ „O ni nejde, ale o Lococa. To on začal rvačku, ne Green.“ „Je v nemocnici.“ Earl na mě vrhl pobavený pohled. „Potřebuje zašít, protože jsi jeho obličejem otevřel okno. Jak to Jason začal?“ „Nevěděl jsem, kdo to je, nikdy mi neřekli jeho jméno, ale…“ Ukázal jsem si na oko. „Ta skleněnka?“ Zapíchnul jsem si palec do hrudi. „Jo, to má ode mě, ten ilegální zápas, co se podělal. Ukázalo se, že mi to má pořád za zlý.“ „ Cože? Proč jsi mi sakra…“ „Nevěděl jsem to. Už je to dávno. Když mě Lococo uviděl, ztratil nervy a zkusil mě praštit. Green to viděl, myslel si, že patří k PT, skočil na ně a pak už šlo všechno k čertu.“ „Zatraceně.“ Earl si promnul obličej. „Bylo by dobrý vědět podobný věci předem. Možná bych zařídil setkání, co by nezahrnovalo takovou zkázu. No, jen další ukázka, jak moc potřebujeme najmout někoho přes lidský zdroje.“ „To by byl zajímavej dotazník. Zaškrtněte, pokud tu jsou Lovci monster, kterým se chcete pomstít.“ „Jason je dobrej chlap, Zede. Solidní.“ „Je to zabiják.“ „A ty ne?“ Tím mě Earl dostal. Co jsem vzal tuhle práci, nezabíjel jsem jen monstra, i když členové Církve dočasné smrti, co skončili na špatném konci Anihilátora, mi spaní nekazili. „Lococo seděl.“ „To vím. Taky riskoval život, aby zachránil město před armádou nemrtvejch vlkodlaků, a měl dost kuráže, aby po mně šel s požární sekerou. Budeš se k němu chovat se stejnym respektem jako k ostatním Lovcům a já mu řeknu, že to samý platí i pro něj. Podobný kraviny tolerovat nebudu. Rozumíme si?“ „Ne, nerozumíme,“ odpověděl jsem. Earl se na mě podíval. Byl to můj šéf, a přestože jsem si místo v jeho organizaci zasloužil, byla by blbost hádat se s ním. „No dobře, rozumíme. Možná kdybys mi toho řekl víc, tak by mě to tak nepřekvapilo. Kdy se mi chystáš povědět zbytek o tom, co se stalo v Michiganu?“ Po tváři mu přelétl temný výraz. „Nikdy.“ Otočil se a odešel. „Jdeme.“

Navzdory skutečnosti, že jsme před pouhými pár hodinami zdemolovali část hotelu, personál Posledního draka nás přivítal s nervózními úsměvy. Juliina nová smlouva zjevně ředitele potěšila natolik, že zapomněl, že vůbec k něčemu došlo. Je úžasné, jak rychle se zapomíná, když jsou ve hře absurdní sumy peněz a spousta laskavostí. Takhle to asi funguje u rockových kapel, když zničí hotelové pokoje a zaparkují auto v bazénu. Obvykle bych se ohledně jejich životního stylu zeptal Moshe, ale s ohledem na současné okolnosti bych ho tím asi jen naštval. Opravdu bych se měl stavit za svým bratrem, když jsem ve městě… Než nás vysadil, Earl mi slíbil, že si s Lococem promluví hned, jak se vrátí z nemocnice. Sotva jsem toho chlapa znal, a netušil jsem, jak tohle může dopadnout. Ne že bych proti Lococovi měl něco osobního. To, k čemu došlo, byla moje chyba, ale taky už to bylo několik let. Ostatní bojovníky jsem znal jen podle jejich reputace, a on ji měl dost špatnou. I když jsem se cítil hrozně, že jsem ho málem zabil, věděl jsem, že si to málo lidí mohlo zasloužit víc. Ale Lococo to plavat nenechal. Byl to zabiják a nenáviděl mě, což je dost špatná kombinace. I kdyby Earlovi slíbil, že se bude chovat slušně, v našem oboru docházelo k nehodám. Lococo už jednou ve vězení seděl, a ať už prve zabil kohokoliv, dotyčný mu nerozmašíroval oko a neotevřel lebku. Nejlepší bude se mu vyhýbat, ale dokud se bude vyskytovat poblíž, musím si hlídat záda. Byli jsme pestrá směska – potrhané oblečení, pár monoklů, zlomené nosy, rozseknuté rty a kyselá nálada – a to jsme nepatřili k těm, co potřebovali lékařské ošetření. V lobby nás s nepříliš dobře skrývaným nepřátelstvím sledovalo pár mužů v oblecích. Obleky byly příliš drahé, aby šlo o agenty ÚPKM z konference, proto muselo jít o elitu hotelové ochranky, která na nás měla dávat pozor. Večeře proběhla před šesti hodinami a všichni jsme byli příliš unavení, abychom se pokusili byť jen o oční kontakt s vyfintěnými agenty. Jen jsme se nacpali do výtahu a vyjeli do svých pokojů. Ochranka asi měla sebevražedné sklony, protože Cooper a Lee si stále hlasitě stěžovali, že jim policie zkonfiskovala část jejich výbušnin. Výhled z přecpaného skleněného výtahu byl pěkný, protože větší část hotelu tvořil jeden obří otevřený prostor. Na horních patrech se stále malovaly a dovybavovaly pokoje. I když byl obrovský, hotel sám se podobal městu duchů. Jedinými hosty tu byli účastníci MKPLM. To sice znamenalo několik stovek hostů, ale s ohledem na rozlehlost budovy nic moc. Nový hotelový personál se na nás stále zaučoval. Můžete vychytávat mouchy na lidech, co se účastní něčeho tak přísně tajného, že o vás nebudou moct později napsat špatné hodnocení. Rádi jsme se považovali za celebrity, ale ve skutečnosti jsme byli spíš pokusní králíci. Většinu lidí z LM nastěhovali do šestnáctého patra. Já z výtahu vystoupil jako poslední. Pokoj, který jsem sdílel s Julií, se nacházel jen o kousek dál v chodbě. Popřál jsem ostatním dobrou noc a projel zámek kartou. Překvapilo mě, že navzdory pozdní hodině je můj pokoj plný Lovců, většina se smála, když jsem vešel. Pár dalších začalo skandovat: „Rocky! Rocky!“ Julie tam byla taky, oblečená v pracovním. Nešlo však o tu obrněnou verzi, kdy měla vlasy nacpané pod přilbou, aby jí nepoletovaly kolem hledí, předepsané brýle a odstřelovačské oblečení. Tenhle model byla konzervativní, ale stále atraktivní obchodnice s rozpuštěnými vlasy a normálními brýlemi, v němž vypadala jako sexy knihovnice. Používala ho vždy při jednání s úřady a byrokraty. V obou módech vydělávala Lovcům monster velké peníze, ale dnes mě mohl z vězení dostat jen jeden. Má milovaná manželka založila ruce a nesouhlasně mlaskla jazykem. „Vidíš? Ty to v bufetu vždycky přeženeš a pak toho lituješ.“ „Proč se v našem pokoji pořádá večírek?“ Přistoupila ke mně a prohlédla si můj obličej. „Není to tak zlý.

Podle tvejch obvyklejch standardů jsi z toho vyváznul lacino. Skoro bych nepoznala, že ses porval. Obvykle vypadáš jako hamburger,“ ušklíbla se Julie a políbila mě. „Už ti Earl natrhl zadní partie?“ „Začal s tím, ale tentokrát to nebyla moje vina. Dlouhý příběh.“ Zvýšil jsem hlas. „Ale no tak, lidi. Tohle není žádná zábava.“ Moji spolubojovníci zaslechli rozruch a sledovali mě z chodby. Teď už byl pokoj opravdu narvaný. „Vážně, mám za sebou mizernou noc. Všichni se ztraťte.“ „A přijít o rvačku?“ Julie mě vzala za ruku a odvedla k televizi. Někdo do ní zapojil laptop. Ukazovala, co bezpečnostní kamera nahrála během večeře. Video právě dosáhlo bodu, kde jsme s Lococem narazili do okna, to se kolem nás dramaticky roztříštilo a my vypadli ze záběru. Shromáždění Lovci se hlasitě zasmáli na můj účet. Na gauči seděla Holly a ovládala počítač. „Nazdar, Zede.“ „Jak ses dostala ven?“ „Utekla jsem přes kuchyň… tady, koukni se. My už to viděli pětkrát. Tohle se nikdy neomrzí.“ Vrátila to a znovu pustila. Video začínalo, když jsme se s Lococem srazili nad krabíma nohama. „Ten výraz ve tvym obličeji, když tě vazoun od PT praštil tácem, je k nezaplacení.“ „Cože? On není – do hajzlu. Kde jste to…“ „Melvin,“ vysvětlovala Holly. „Někdo dal trolovi na základně echo, tak projevil iniciativu, naboural se do systémů kasina a video stáhnul. Pro něj to byla hračka. Máme záběry na bufet ze tří různejch úhlů. Žádnej strach, řekla jsem Melvinovi, že ho zabiju, když to pověsí na Youtube. Pořád se mě bojí.“ Podívala se na stále velmi zahanbeného Tripa, co stál za mnou. „Ahoj, Mlátičko. Jsi na jedný minutě a deseti vteřinách, totálně jsi tam odrovnal jednoho chlápka. Epická rána, nevěděla jsem, že to v sobě máš. Na druhou stranu Cooper tam dostává pěkně na prdel od jednoho fešáka s hranatou čelistí…“ Cooper se pokusil vecpat na místo, odkud by v přecpaném pokoji viděl na televizi. „Hele, on byl vážně silnej, víš? Myslím, že jsem si vedl docela dobře.“ „Video nelže, Coope. Čekala jsem, kdy tě začne fackovat tvou vlastní rukou a opakovat proč si ubližuješ?“ Holly vzhlédla. „Ach, ahoj, Alberte! Lidi, tohle musíte vidět. Na kameře dvě je skvělej záběr na Leeho, jak se snaží jednoho chudáka utopit v čokoládě. Čokoládový sejmutí je vážně fantastický. Tohle bychom mohli klidně prodávat online.“ „Mít IT trola je super,“ usmál se Lee. „Koupím jednu kopii. Tohle je lepší než placenej kanál.“ „Prodej jich dost, a možná budeme mít z čeho zaplatit tu předraženou ledovou labuť,“ navrhla Julie. „Když mluvíme o ledu, hodil by se mi na záda… Takže vážně, všichni ven.“ Publikum zabučelo. „No tak, Zede, můžeme se podívat ještě jednou?“ žadonila Holly. „ Tak dobře.“ Chór jóó od Lovců. Povzdechl jsem si. Moji lidé jsou nenapravitelní. Sen začal v poušti. Vítr byl suchý a chladný. Slunce slabé a za mrakem. Obklopovalo mě moře pelyňku, nedaleko se tyčily hnědé skalnaté hory. Stál jsem na rovině uprostřed mrtvého kruhu tvrdé země, v průměru měl asi třicet metrů. Pelyněk rostl v jeho okolí, ale končil přesně na okraji. Na nebi kroužili supi, ale ani jeden z nich nepřeletěl přes mrtvý kruh. Ve středu kruhu byla v hlíně prohlubeň. Zmrzlá zem mě pálila pod bosými chodidly, když jsem k ní přišel. Jako by se tam země propadla do závrtu, ale když jsem se dostal blíž, poznal jsem, že nejde o přírodní útvar.

Někdo tam kopal. Okraje díry lemovaly shnilé dřevěné zábrany, do tmy vedl kovový, nyní z větší části zrezlý žebřík. Pak jsem se ocitl na dně díry. Dolů mě následoval jediný pramen světla plný vířícího prachu. Za jeho hranicí se rozprostírala hluboká tma. Pod nohama jsem cítil kov. Byl tam poklop. Uzavřeli ho před hodně, hodně dlouhou dobou. Přesto tu bylo něco nového. Odhalený kov v prachu. Škrábance. Do kovu poklopu byl vyškrábaný obrazec. Jak jsem se na něj díval, škrábance začaly žhnout, neustále ve tmě jasněly. Když jsem to poznal, když jsem si uvědomil, jaké je to znamení, okamžitě jsem se probudil. Jako poslední věc jsem si ze snu pamatoval, jak kolem uzávěru se syčením unikal zatuchlý vzduch, protože kontejner se otevíral. Julie mě našla na balkóně, zíral jsem na křiklavá světla Las Vegas a přemýšlel, proč se mi zdá o démonickém symbolu, před kterým mě loni varoval otec. Nechala posuvné skleněné dveře otevřené a zpoza ní zavanula klimatizace. Staré dobré Las Vegas, i uprostřed ledna tu mají osmadvacet stupňů. Opřela se vedle mě o zábradlí a chvíli nic neříkala. Julie mě znala příliš dobře. „Jsi v pořádku?“ Jemná dlaň mi pohladila paži. Podíval jsem se na ni. Byla stejně nádherná jako první den, co jsem ji potkal. Vánek jí shazoval dlouhé tmavé vlasy do obličeje, proto si je automaticky zastrčila za ucho. Brýle nechala uvnitř, což znamenalo, že se ke mně nepřipojila kvůli výhledu. Město jí propůjčovalo slabou neonovou auru. „Nemůžu spát,“ odpověděl jsem prostě. „Špatnej sen.“ „Špatnej sen… nebo špatnej sen?“ To byla férová otázka. S podobnými věcmi jsem měl pár zkušeností. Temné předtuchy, pradávná proroctví, vzpomínky jiných lidí a tak podobně, to všechno byl výsledek mého privilegovaného postavení ve vesmírném řádu. Nebyl to zrovna piknik. „Normální.“ Myslím. „Není se čeho bát.“ „Obavy přijdou samy, když si vezmeš někoho jako ty. Nemůžeš holce vyčítat, že se ptá. Tak o co šlo?“ nepřestávala se vyptávat. Zavrtěl jsem hlavou. „Ale no tak…“ „Byla to věc pohřbená v poušti. Stará, ne prastará, ale starší než my. Mělo to poklop jako na ponorce. Já nevím… něco uvnitř žilo a vylézalo to ven. Byl na tom vyškrábaný symbol, co mi nakreslil táta.“ Její dokonalá tvář se zamračila. „Myslíš, že je čas?“ Loni mi otec konečně pověděl o své minulosti, o své misi, o důvodu, proč se ke svým synům choval jako nemilosrdný krotitel. Věřil, že jeho čas se naplnil už dávno, že mu zázračně vrátili život, aby jednoho ze svých synů připravil na něco důležitého. Většinu života věděl, že se blíží něco zlého, konec světa, tak tomu říkal, a ze všech sil se nás snažil připravit. Jeden z nás měl zemřít, aby zachránil svět. Události poté, co jsem se přidal k Lovcům monster, mu potvrdily, že já jsem ten, na kterého záhadní Druzí čekají. Pověděl mi, že až se začne objevovat jeden symbol, ten čas nadejde. Zbytek jeho příběhu byl v dopise, zalepený v obálce a zamčený v trezoru, protože jsem si ho odmítal přečíst. Táta upřímně věřil, že jakmile se dozvím celý příběh, jeho život tím skončí. Sakra těžké břímě, co na svého syna naložil.

„Ne. Asi ne. To si jen já dělám se vším starosti.“ „Tvůj táta poslední dobou hodně volal.“ „Snaží se mě přesvědčit, abych se stavil na přátelskou návštěvu. Oba víme, že se mě chystá přepadnout a přinutit, abych se ‚pochlapil‘, aby pak mohl umřít jako správnej mučedník. Já se pak mám na něco vrhnout jako kamikadze a zase zachránit svět. To určitě… Víš, co mě štve? Jeho jednou střelí do hlavy, a hned se má za experta. Já si tímhle vydělávám na živobytí.“ Julie se zasmála. „Víš, většina párů v prvním roce manželství probírá věci jako koupi domu…“ „Proto jsem si vzal kočku, co vlastní úžasný panství.“ Můj pokus o zlehčení situace selhal. „…nebo jestli by si měli pořídit dítě.“ To pro nás představovalo smutné téma. Podíval jsem se zpátky na město. „Jo, no…“ Dokud Julie nosila Ochráncovo znamení, děsilo nás na to jen pomyslet. Nevěděli jsme, co jí to přesně udělalo, s výjimkou toho, že ji to několikrát udrželo naživu, i když měla zemřít, ale jaký to mělo účel? O Ochránci jsme toho věděli málo a jediná další osoba se stejnou kletbou, vlastně ten samý chlap, co to na ni přenesl, byl okamžitě stažený zaživa nižším Starobylým, když o tu moc přišel. Nechtěli jsme riskovat, že se to přenese na dítě. „K čertu. Já nevím. Jen bych se chtěl trochu vyspat.“ „Ty vyhlížíš tajemnej symbol, abys věděl, že nějakej novej parchant zkusí nastartovat apokalypsu, a já se snažím zjistit, jak se zbavit tohohle.“ Promnula si magická černá znamínka na krku, až příliš hrubě. „A taky si dělám starosti ohledně Ochránce a magickejch artefaktů, co ničí čas, a co budu dělat, až se mě máma nevyhnutelně pokusí znovu zavraždit. Nejzkušenějšího Lovce, co máme, zaměstnává slídění po zvěstech o zrzavý vlkodlačici a jsme na konferenci s lidma, co nás už jednou zavřeli. Menší nespavost je pochopitelná.“ Položil jsem jí ruku kolem ramen a přitáhl si Julii blíž. „Miluju, jak se na to vždycky dokážeš podívat z tý lepší stránky.“ Chvíli jsme tam spolu stáli, já se díval na pěkná blýskavá světla kasina a Julie sledovala to, co s ohledem na její krátkozrakost muselo vypadat jako sbírka barevných šmouh. Bez ohledu na to, jak zvláštní životy jsme měli, dokud budeme spolu, bude všechno v pořádku. „Jsou čtyři ráno. Jdu zpátky do postele,“ oznámila mi nakonec. „Registrace začíná v devět.“ „Pochybuju, že bych ještě usnul.“ „Řekla jsem, že se vracím do postele, ne že jdu spát.“ Julie mě chytila za tílko a přitáhla si mě blíž. „Spánek je pro sraby.“

Kapitola 3

První výroční Mezinárodní konference profesionálních lovců monster probíhala ve stejné době jako velký zbrojní veletrh SHOT1 *. To byla ze strany pořadatelů trefa do černého. V prvé řadě jsme byli podnikatelé v odvětví, co oficiálně neexistovalo, na konferenci, co oficiálně neexistovala, kteří se bavili o oficiálně neexistujících věcech, a veletrh nám poskytl desetitisícový dav, se kterým jsme mohli splynout. Za druhé jsme tím zabili dvě mouchy jednou ranou. Ti z nás, které příliš nezajímaly přednášky o právu, předpisech a nejnovějších bla, bla, bla trendech, se mohli vyplížit na ulici a jít si pohrát s nejnovějšími hračkami. Mnoho z nás mělo pozvánku na obě události. Milo vlastnil federální licenci výrobce střelných zbraní a oba jsme přišli vyzbrojení kreditkami LM a hromadou objednávek. Znáte to… jen pro jistotu… Bylo mi řečeno, že v rámci SHOTu existuje i tajná show pro Lovce monster. Mnoho zbrojních společností o nás vědělo a milovaly nás, protože jsme měli spoustu peněz a rychle jsme je utráceli za vybavení. Když jste nosili logo společnosti nebo natrefili na ty správné obchodníky na správném místě, mohli jste se podívat za oponu na věci, které zatím nebyly dostupné pro veřejnost. A když se nás teď tady sjely stovky z celého světa, znamenalo to, že tam bude ještě víc supertajných božích věciček, se kterými si budeme moci pohrát. Milo mi navíc tvrdil, že tu obvykle bývají tuny vzorků zdarma. Pro celoživotního blázna do zbraní ty zprávy znamenaly druhé Vánoce a byl jsem tak nadšený, že se dostanu na SHOT, až jsem skoro slintal. Už jsem měl barevně roztříděnou mapku společností, které jsem chtěl navštívit, a dokonce i seznam věcí, co jsme potřebovali koupit. Pušky, munice, nové typy zbrojí na experimentování, nože, výbušniny, a Milo opravdu hodně toužil po zabijáckém robotovi. Naneštěstí jsem teď patřil k managementu a protokol si žádal, abych se nejdřív ukázal na MKPLM. Tak jsem tady stál, s mapkou, seznamem a objednávkami, připravený vyrazit, ale nejdřív jsem se musel zúčastnit zahajovacího ceremoniálu. Hned přes ulici celé akry zbraní volaly moje jméno, a já trčel tady. Pravda, bylo tu pár přednášek, kterých jsem se chtěl zúčastnit, ale většina jich byla naplánována na večer. Nemohl jsem se dočkat, až se dozvím pár šťavnatých detailů o vzácných druzích monster, na které se dalo narazit, a jak je co nejúčinněji zničit. Dokonce tu proběhne diskuze s týmem, který zlikvidoval nechvalně proslulého glasgowského megahada. Přednášky o zákonech a etických blbostech ať si strčí někam. Mě zajímaly věci, co ze mě udělají lepšího Lovce. Poslední věc, o kterou jsem stál, byla poslouchat lobbistu za rovná práva upírů nebo tak něco. Když jsme s Julií sjeli výtahem, zapsali jsme se, dostali jmenovky a nechali se nahnat přes recepci do konferenčního centra Posledního draka. Byla tu celá sbírka akademiků, lobbistů, obchodníků a vládních typů, ale většinou Lovci, víc Lovců, než jsem kdy pohromadě viděl, Lovci z celého světa. Sakra, podle Julie šlo o největší slezinu Lovců, o jaké kdy kdo slyšel. Nikdo z nás nebyl oblečený do boje a nikdo nenosil válečné barvy, ale Lovce jste poznat dokázali. Mohli jste to z nich cítit. Tihle lidé viděli věci, o kterých jsem nevěděl ani já. Bylo to docela vzrušující, ale také podivně zastrašující, a já měl poprvé pocit, že se na tuhle událost skutečně těším. * 1 Shooting, Hunting, Outdoor Tradeshow – významný veletrh sportovních, loveckých a jiných střelných zbraní – pozn. překladatele.

Ukázalo se, že tu ráno ochranku kasina doplnilo pár lidí z ÚPKM. Přes místnost jsem zahlédl agenta Archera, lehce na mě kývl, že si mě všiml. Svého bývalého bodyguarda jsem neviděl od Nového Zélandu. Zdálo se, že výkonný agent má na starosti koordinaci s místní ochrankou. Litoval jsem každého reportéra, co se na tenhle večírek pokusí vetřít. Právě jsme po eskalátoru sjížděli do konferenčního centra, když mi Julie poklepala na rameno. „Koukni, kdo je tady.“ Sledoval jsem její ukazující prst. „No, zjevně by to nebyla žádná párty, kdyby nepozvali i agenta Frankse.“ Mohutný agent stál stranou, lhostejným pohledem sledoval procházející Lovce, asi se rozhodoval, kdo z nich je největší hrozba a v jakém pořadí by je měl v případě nutnosti zlikvidovat. Přestože byla hala plná hostů, Franksovi se instinktivně vyhýbali jako tuleni na pláži, když se přiblíží kosatka. Byl jednočlennou zastrašovací jednotkou. A to ani nevěděli, že vůbec není člověk. „Milé.“ „Neměla bys ho odsuzovat. Pod tím násilnickým, děsivým zevnějškem nemilosrdnýho stroje na zabíjení tluče srdce světce … nebo spíš dvě srdce. Jdu ho pozdravit.“ „Ale rychle, zlato.“ Franks mě viděl přicházet. Jeho rty se rozdělily ve výrazu, který byl buď znechucení, nebo otrávenost, ale v žádném případě nešlo o úsměv. Nadšeně jsem mu zamával. „Franksi, kamaráde! Jak se máš? Vypadáš dobře. Nechal sis udělat nový uši?“ „Pitte…“ Nezdálo se, že by Franks ocenil moji veřejnou narážku na jeho tajemství. Mlčenlivé monstrum agent Franks a já jsme měli zvláštní vztah. Zabili jsme spolu velkého Starobylého. Normálně by to byl skvělý způsob, jak se s někým spřátelit, ale nemyslím si, že by Franks měl přátele, pokud o ně vůbec stál, a kdyby dostal rozkaz, bez zaváhání by mě odprásknul bez sebemenšího náznaku výčitek. V nejlepším případě mě Franks respektoval o trošku víc než většinu lidí, ale jak jsem to viděl já, on většinu lidí považoval za pouhý hmyz, takže to až tak moc neznamenalo. „Jak ses měl?“ Rozhlédl se po davu a zavrčel. „Já taky, díky za optání,“ řekl jsem. Franks se zamračil. Tak obvykle probíhala konverzace s chlapem, který se skládal z náhradních dílů. „Co tě sem přivedlo?“ „Rozkazy.“ Skoro bych přísahal, že to znělo zahořkle. „Je tu Myers?“ Franks povytáhl jedno obočí, jako by říkal tys to ještě neslyšel? Skutečnost, že té mimice rozumím, naznačovala, že jsem s Franksem strávil příliš mnoho času. „Počkej. Co se stalo s tvym šéfem?“ „Oznámí to.“ Teď opravdu nezněl šťastně. K Franksovi přistoupil další agent a zašeptal mu něco do ucha. „Reportér, nebo demonstrant?“ Franks poslouchal a agent dál šeptal. Sice neprojevil žádnou skutečnou emoci, zdálo se však, že ho vyhlídka na sebemenší akci potěšila, ale možná jsem si to jen vsugeroval, asi jako kdybych mluvil s fíkusem. „Někdo se sem snaží dostat bez pozvánky.“ Odešel pryč. „No, nikoho nezabij.“ Frank se na vteřinu zastavil. „Proč ne?“ „Ehm… to nic. Ještě se uvidíme, Franksi.“ Pokračoval jsem dál s davem. Naštěstí tu byl stůl s kávou a zákusky, tak jsem po cestě sbalil pár koblih. Úvodní ceremoniál měl proběhnout v gigantickém tanečním sále. Vzadu postavili pódium a zbytek místnosti zaplnili židlemi. Má manželka si mě všimla a zamávala mi. Zabrala nám pár sedadel. Earl si potřásal rukou s pár starými známými. Připojil se k nám o chvíli později. „Tohle vykecávání nesnáším,“ zavrčel.

Seděli jsme vzadu. Julie si oblékla konzervativní kostým, který křičel obchodnice, Earl měl jako obvykle koženou bundu a extra otrávený výraz, protože se nikde poblíž nevyskytovala kuřácká zóna, a Nate byl v obleku, nos mu po včerejší noci zdobila náplast. Chudák kluk vypadal hrozně, ale když vás praští Lococo, je to jako srážka s náklaďákem. V mase přicházejících Lovců bylo i pár dalších z LM. Mnoho z nás mělo dost rozumu, aby zahájení přeskočili a šli se podívat na zbraně. Lococa jsem nikde neviděl, což bylo asi dobře, a netušil jsem, jestli se už ukázala elfka Tanya. Skipy a Edward, kteří s námi dělali na posledním případu a nesnášeli davy, se dobrovolně nabídli, že na letišti dohlédnou na vrtulník. To byla škoda, protože kdybychom včera v bufetu měli Edwarda a jeho ork-fu, do jednoho bychom jim všem nakopali zadek. Julie tohle dělala už dlouho a Earl to dělal opravdu hodně dlouho, proto skoro všechny znali a při příchodu je komentovali. „Tohle jsou kluci z Tokia. Ti mají prakticky monopol na obří monstra. Představím vás. Jsou vážně v pohodě.“ „Ráda vidím, že to zvládli i Lovci z Francie,“ řekla Julie. „Není to syn Jeana Darného?“ „Myslím, že jo… Asi bych se mu měl vyhnout. Mohl by mi mít trochu za zlý, že jsem jeho tátovi utrhnul hlavu.“ „Prokázal jsi jeho tátovi službu,“ připomněla mu Julie. „Později s ním promluvím. Já to s lidma umím.“ „Bylo by dobrý udržet přátelský vztahy,“ přikývl Earl. „Frantíci jsou v pohodě.“ Pak následovala náhlá záplava černých košil s krátkými rukávy. Dokonce si připravili choreografii svého příchodu, pěkně s Armstrongem v čele. „Hele, z basy pustili i Perverzní tanečníky.“ „Myslela jsem, že to znamená Panoramatické toasty.“ Dokonce i Julie se rozhodla přidat. Earl se na Konzultanty paranormální taktiky podíval jen jednou. „No, už je mi jasný, proč jste jim tak moc chtěli namlátit. Vypadají jako kreténi.“ Už nějakou dobu trvalo, že Earl zařazoval nově příchozí do dvou kategorií. Buď byli kreténi, nebo v pohodě. Earl byl se svou výjimečně dlouhou kariérou v oboru takovou všeobecnou encyklopedií, a pokud někoho osobně neznal, s velkou pravděpodobností skončil v kreténské kategorii. Podle Earla do prvního šuplíku spadali i všichni lidé od vlády, dokud mu nedokázali opak. Než se ztlumila světla, viděli jsme Lovce z patnácti různých zemí, někdy i víc než jeden tým na stát, kdy Earl jednu skupinu chválil a další proklínal. Zabzučel mi mobil. Textovka od Mila. Kámo, SHOT je úžasnej. Náš výrobce právě teď nabíjí naše .30 stříbrný kulky v 7.62x39 a do zásobníku na 300 ran! Mám vzorky zdarma a čepici! Tohle prostě nebylo fér. Trvalo další čtvrt hodinu, než dorazil zbytek lidí. Mnoho opozdilců vypadalo ztrhaně a ospale, ale tak už to v Las Vegas chodilo. Na řečnický pult na pódiu se zaměřil reflektor, přišel k němu uvaděč ve smokingu. „Jak dlouho to bude trvat?“ Earl se naklonil k Julii. Zamyšleně si prohlédla program. „Podíváme se… uvítání, zahájení, pár oznámení od ÚPKM, pár úvodních projevů… asi tak dvě hodiny. Pak bude slavnostní oběd, potom začnou přednášky… A vy dva byste si měli dát sakra záležet, abyste dorazili na všechny, kde budu mluvit já. Další projev pak bude v šest.“ Earl i já jsme simultánně zasténali. „Na tohle si budu muset zakouřit.“ Earl vstal a chystal se vyplížit ven. „Můžeš mi přinést tác s těma malejma párečkama a sýrovejma koulema?“ požádal jsem ho. Bez ohledu na obor, ve kterém působíte, jsou podobné akce vždycky stejné. Představení uvaděče. Potlesk. Představení všech ostatních. Potlesk. Trapný vtip. Potlesk.

Poděkování všem i jejich psům… Myslím tím, no tak, lidé v téhle místnosti si vydělávají zabíjením nadpřirozených příšer… Jak z toho můžete udělat nudu? Ale oni to i tak dokázali. Hlavní uvaděč byl rozený uspávač hadů a já se rychle začal nudit. Nepomáhalo, že mi Milo tak často psal, o co přicházím. Zede! Potkal jsem Toma Nugenta a mám jeho autogram! A o deset minut později: Našel jsem tajnou společnost, co dělá zabijácký roboty! Berou mě na zkušební jízdu! LOL! Kdybych nevěděl, jaký je Milo dobrák, přísahal bych, že mě schválně mučí. Vzal jsem pár dalších vzorků zdarma. 20mm kanón! Kvůli velkému množství těl se udělalo dost horko, a protože jsem si na Juliino naléhání vzal kravatu, která pocit dusna ještě zesilovala, chtělo se mi hrozně spát. Když hlavní řečník vyjmenovával čestné hosty, zmínil se i o pozvánce zaslané Raymondu Shacklefordovi Třetímu, majiteli Lovců monster s.r.o., který se nemohl dostavit ze zdravotních důvodů. To byla pravda jen zčásti, protože jemu tahle záležitost prostě připadala jako nudná a pozice čestného hosta příliš okázalá. Když zaznělo šéfovo jméno, všichni členové LM, mě nevyjímaje, jsme zatleskali vestoje. Potěšilo mě, že jsem zahlédl pár členů zahraničních týmů, co vstali taky, aby mu vyjádřili úctu. Dělali dobře, protože on byl žijící legendou. „Tohle by se dědovi vážně líbilo,“ posteskla si Julie. Tahle část byla zajímavá, ale pak se vrátili k děkování štědrým sponzorům našeho tajného shromáždění a podobným kecům. Moc jsem toho dnes nenaspal, proto si myslím, že jsem na minutku, možná dvě zabral, když do mě Julie strčila loktem. „Huh? Co?“ Chrápal jsem? „Slyšel jsi to?“ „Co?“ A pak jsem si všiml rozruchu, který se šířil publikem. „Dalším řečníkem je nový ředitel Úřadu pro kontrolu monster, a není to Myers.“ Dwayne Myers řídil ÚPKM od doby, co mě poprvé zrychtoval vlkodlak, byl však jen dočasným ředitelem, čekal na schválení kongresem. Předchozího ředitele se zbavili kvůli nějakému skandálu. Myers tomu velel tak dlouho, až jsem vždycky předpokládal, že se to nakonec stane oficiálním. Myers byl hajzl, ale byl to nemilosrdnej efektivní hajzl. Tohle mě probralo. Lovci neměli na výběr a museli s ÚPKM jednat, takže tohle oznámení mohlo dopadnout všelijak. „Jak se jmenuje?“ „Douglas Stark. Zní mi to povědomě, ale nepamatuju si, odkud ho znám. Říká ti to něco?“ „Nikdy jsem o něm neslyšel.“ Rozhlédl jsem se po Earlovi, protože on znal všechny, ale ten se zatím nevrátil. „Novej chlap, co? Jak zlý to může bejt?“ „Tohle o ÚPKM nikdy neříkej,“ zasyčela Julie. „Přivoláš tím smůlu.“ Uvaděč ustoupil rozložitému muži s buldočími tvářemi, který vyšel zpoza opony. Pyšně přešel pódium, za sporadického potlesku bez špetky nadšení přistoupil k pultu, sáhl do saka, vytáhl kus papíru, odkašlal si a začal číst svůj projev. „Děkuji, Kene. Děkuji vám všem za vřelé přijetí.“ Skupina agentů ÚPKM, kteří skutečně tleskali, s tím přestala. „Jsem zvláštní agent Doug Stark a je mi ctí být hostem první výroční Mezinárodní konference profesionálních lovců monster. Mým cílem je zahájit novou éru spolupráce mezi veřejným sektorem a soukromými Lovci.“ „To bude den,“ protáhl se kolem mě Earl. Na zákusky pro mě zapomněl. „Proč tam řeční ten kretén?“ „To je novej ředitel ÚPKM.“

„Děláš si ze mě prdel… a do hajzlu, neděláš. On?“ Earl přimhouřil oči. „Měl jsem toho parchanta zabít, když byla příležitost.“ Po neskutečně sebechvalném projevu ředitele Starka jsme vyrazili na oběd, ale Earl nejdřív vystopoval a do rohu zahnal Frankse, aby od něj dostal nějaké vysvětlení. Já šel taky, protože jsem chtěl vidět, co se stane, když se nezastavitelná síla srazí s trvale nehybným objektem. Velkého agenta jsme našli před hlavním sálem, mračil se tam na spoustu procházejících Lovců, určitě se vztekal, že je nesmí zmlátit. „Franksi, musíme si promluvit.“ „Harbingere.“ Frankse zjevně nepřekvapilo, že nás vidí. „Pitte.“ „Co se k čertu stalo s Myersem?“ „Nemohu komentovat personální záležitosti.“ Vyslovil ta slova, jako by si je předtím nacvičil. Měl jsem jisté podezření, že půjde o standardní reakci všech agentů ÚPKM. „Ale no tak. My oba víme, že tohle je špatná volba. Dwaynea nemůžu vystát, ale v porovnání se Starkem je to strategickej génius. Co s ním provedli?“ Něco se dělo a Franks zjevně mohl něco získat tím, že nebude úplně nespolupracující parchant. „Přeložen. Agent Myers má teď na starosti Speciální zásahový tým.“ Podle mých znalostí byl Speciální zásahový tým ÚPKM složený z agentů, co se oháněli největšími zbraněmi. Taková práce byla na agenta Myerse příliš militantní. „To je degradace. Proč by to proboha dělali? To už maj hlavy tak hluboko v prdeli? Stark je zbabělec a idiot. To oba víme.“ Franks se rozhlédl, jestli nás někdo poslouchá, a mně se poprvé zdálo, že se cítí nesvůj. „Nemohu komentovat per…“ „Personální záležitosti si strč někam. Nemůžeš komentovat, co se stalo v Copper Lake? Nebo Arbmunep? Nebo lorda Machada? Všechno to svinstvo, co se teď objevuje na celý planetě? Všechno se zrychluje a tvýmu šéfovi to dělalo starosti. Vím, že jsi nedávno v Kalifornii zastavil něco velkýho.“ Franks se podezřívavě zamračil. „On ti to řekl?“ „Něco málo, protože i když se s Myersem nenávidíme, ten parchant si alespoň uvědomuje, co je v sázce. Máme stejnej názor. Něco se blíží. Všichni to cítíme a oni svěří velení podělanýmu Starkovi? Ten chlap strávil polovinu vlkodlačího obléhání tím, že se snažil vyházet děcka z protiatomovýho krytu, aby se mohl nacpat na jejich místo. Co to s váma sakra je?“ Franks se znovu rozhlédl, a protože zjevně neviděl nikoho ze svých mužů, překvapivě sáhl do saka a vypnul vysílačku. „Agent Myers byl… umíněný.“ „Dwayne dělal vlny.“ Franks pokrčil rameny. „To je mimo moji platební třídu.“ Nemohl jsem si pomoct. „Tebe platí? Myslel jsem, že to děláš jako hobby.“ Franks měl skvělý talent mě ignorovat. „Agent Myers měl jisté … neshody… s administrativou. Agent Stark…“ „Je byrokratickej patolízal a kancelářská krysa, co skáče, jak oni pískaj.“ „Nemohu komentovat personální záležitosti,“ odpapouškoval znovu Franks, ale mohl bych přísahat, že to znělo jako ano. „Agent Stark byl vyzdvihován za svoji odvahu, s jakou zastavil kontaminaci v Michiganu.“ Bylo opravdu těžké poznat, kdy agent Franks mluví sarkasticky. „Má tě rád, Harbingere.“ Dobře, tentokrát jsem to poznal. „To se vsadim… to já mu přerazil ten tlustej rypák. Takže někdo ve vládě chce vykastrovat svoji nejlepší šanci pro boj s nadpřirozenem a odstranit ji z cesty.“ Earl se naklonil opravdu blízko a podíval se Franksovi přímo do očí. „Zase to řídí Jednorožec, je to tak?“ Earl to vyslovil s opravdu velkou záští. Jednorožec? Pochybuji, že tím myslel opravdového magického koně s rohem. Co je sakra Jednorožec?

Ať už byl Jednorožec cokoliv, Franks nebyl rád, že o něm slyší. Trvalo nepříjemně dlouho, než odpověděl. „K tomuhle rozhovoru nikdy nedošlo.“ Sáhl do saka, zapnul vysílačku a vrátil se k prohlídce davu, úplně nás ignoroval. Earl odsupěl pryč a já ho sledoval na chodbu. „O čem to mluvil? Jedno…?“ Můj šéf mě umlčel tvrdým pohledem. „Teď ne.“ Muselo to souviset tím, co se stalo v Copper Lake, ale Earl měl tak mizernou náladu, že jsem se to neodvážil vytáhnout. Julie a Nate stáli u občerstvení, mísili se a konverzovali s pár našimi konkurenty. Když uviděli výraz Earlovy tváře, bylo jim hned jasné, že se stalo něco zlého. „Jsi v pořádku?“ zeptala se Julie, když se omluvila u Angličana s rudými tvářemi a opravdu velkým knírem. „O tom si promluvíme později, ale právě teď od tebe potřebuju laskavost. Jdi si promluvit s tolika Lovci ze zámoří, s kolika to jen půjde. Chci vědět, co se u nich poslední dobou dělo, a především mě zajímá, jestli toho nepřibývá.“ „Mám to rozhlásit?“ Julie vytáhla iPhone. „Je nás tu víc.“ „Sežeň Holly. Tý stačí, aby se usmála, a každej chlap jí vysype všechno, co chce slyšet.“ Earl se na vteřinku zamyslel. „Nebo raději zavolej všem, kdo se podle tebe dokážou chovat nenápadně a zvládnou si promluvit s našima konkurentama, aniž by to skončilo rvačkou.“ Při tom posledním se podíval na mě. „Na moji obranu je třeba připomenout, že jsem se nepral s nikým z PT, ale s naším nováčkem.“ „Vynech Paranormální testosteron, nebo jak se sakra jmenujou. Chci vědět, co se děje za hranicema, zvlášť v oblastech, kde nemáme moc kontaktů, a nechci, aby se ÚPKM doneslo, že se na to vyptáváme.“ „Myslíš si, že se něco chystá?“ zeptal se Nate. Ze včerejška měl ošklivý monokl a fialovou bouli na hlavě. „Hledám vzorec. Myers si dělal starosti, když jsme spolu mluvili posledně, dost velký, aby tím otrávil svoje nadřízený. Pokud je otravoval tak vytrvale, že ho odstranili z dohledu, muselo za tím něco bejt. Ale buďte opatrný, ve hře můžou bejt i další síly…“ Earl se ustaraně odmlčel. „Chovejte se jako profesionálové. Ne každej nás tady má v lásce. Jsme úspěšnější než oni. Ze závisti může vzejít všelicos.“ „A nezapomeň, že kvůli nám nemohli ostatní američtí lovci chvíli podnikat,“ zamumlala Julie. Závěr vánočního večírku při oslavách stého výročí LM a šílenství Raye Shackleforda vedly k několikaletému zákazu soukromého lovu monster v USA. „Je lehký nesnášet lidi, kvůli kterým bylo tvoje podnikání ilegální.“ „Já dobře vycházím se starou školou. Beru si Rusáky a Japonce. Julie…“ „Já si promluvím s Pierrem Darné,“ navrhla Julie. „Stejně jsem to měla v plánu.“ „Zavolej taky Alberta. Myslím, že mluví čínsky. Jejich tým je v pohodě, ale vládou poskytnutej tlumočník je parchant. Ach jo, a Priest zná Lovce z Jihoafrický republiky. Myslím, že se s nima zrovna baví. A Zede…“ Earl se otočil ke mně. „S kým se mám bratříčkovat já?“ „S někým, koho nenaštveš. Nenajal jsem tě kvůli diplomatickejm schopnostem, a navíc máš ve zvyku říkat věci, co bys neměl, tak se prostě chovej přátelsky.“ „Já zvládnu…“ Earl mě utnul. „Znám jediný slovo, co to shrne… trpaslíci.“ Sakra. Tady mě dostal. Rozdělili jsme se a každý se vyrazil mísit jiným směrem. Netušil jsem, z čeho má Earl strach. Dokáži se družit i s těmi nejlepšími. Koneckonců to byli kolegové Lovci, muži a ženy, co přijali vznešenou výzvu. Ochránci nevinných, obránci dobra. Jak řekl agent Stark, tohle byla nová éra spolupráce. Bude to hračka.

A pak se dav rozdělil a já stál před trojicí Paranormálních taktiků, soudě podle škrábanců a náplastí účastníků včerejší večeře. Všichni tři mě zpražili smrtícím pohledem. Earl chtěl diskrétnost, já nechtěl zpátky do basy, a navíc jsem už platil za tu zatracenou ledovou labuť, tak jsem se otočil a šel pryč… jen aby se přede mě postavil osobně hlavní kretén Armstrong. Ve svalovci za ním jsem poznal Ultimátního bojovníka, a přestože včera zmlátil dva naše kluky – Melvinovo video potvrzovalo přinejmenším dva – neměl ani škrábnutí. „Owene. Překvapuje mě, že vás tu dnes vidím. Slyšel jsem, že za sebou máte ošklivý pád.“ Hlas toho slizouna přetékal srdečností. „Pokud jsem slyšel správně, dopadl jste do fontány.“ „Maličkost, Ricku. Dlaždice zbrzdily můj pád.“ Podíval se přes moje rameno na své muže. „Doufám, že po posledním nepříjemném večeru už s chlapci vycházíte lépe.“ „Kluci jsou prostě kluci.“ „S tím souhlasím.“ I jeho smích byl otravný. Zvláštní, jak někteří lidé dokáží mluvit zdvořile a zároveň být totální hajzlové. „Je pochopitelné, že vaši muži potřebovali trochu upustit páru, zvlášť když jsou LM pod tak velkým stresem.“ „Jakej stres?“ „LM nejsou zvyklí na konkurenci. Teď vám my přebíráme kontrakty na západě a na severovýchodě jsou Vermontští sekáči. Tolik hladových společností, a staromódní Lovci monster s.r.o. uvízli v časech dávné slávy. Musí to pro vás být tvrdé.“ Páni, jak já toho chlapa nesnášel. Sledoval jsem Ultimátního bojovníka. Vypadal ve střehu, ale uvolněný. Nebyli tak blbí, aby si něco začali tady, se vší tou napruženou hotelovou ochrankou, o agentu Franksovi ani nemluvě. Tohle byla typická póza osobnosti typu A. Polib mi. „Jo, je těžký bejt největší a nejlepší ve světě plnym loveckejch rychlokvašek, ale dá se na to zvyknout.“ Jeho přátelská fasáda trochu povolila. „Někteří tvrdí, že Shacklefordové jsou dinosauři.“ „Jo, jsou jako Tyranosaurus Rex,“ vysmál jsem se mu do obličeje. „Ach, omlouvám se…“ Ukázal jsem na jeho muže. „Tohle mě mělo zastrašit?“ „Všichni vědí, že nad Lovci monster s.r.o. se stahují mračna.“ Armstrong založil ruce. „Ale já si nepřišel vyměňovat urážky, chytráku. Něco pro vás mám. Pane Durante, mohl byste…“ Ustoupil stranou a jeho místo zaujal Ultimátní bojovník. Změřil jsem si ho pohledem. Byl mnohem menší než já, ale tenhle chlap byl ostrej a soudě podle videa někdo, s kým bych si nerad zahrával. „Hádám, že ty budeš PT drsňák.“ Podal mi obálku. Bez přemýšlení jsem ji přijal. „Každý má svůj koníček. Ten můj jsou zápasy ve smíšených bojových stylech. U Paranormálních taktiků však také zastávám pozici právního poradce. Dnes tu jsem v této funkci.“ Měl pozoruhodně vytříbenou řeč na někoho, kdo Coopera přidusil do bezvědomí. „Ty jseš právník?“ Otevřel jsem obálku, podíval se dovnitř, přečetl dokument a nemohl jsem uvěřit svým očím. „Tohle je zákaz přiblížení…“ „Ach, mysleli jste si, že jste jediní, kdo může využít pár laskavostí. Minulý měsíc jsme jednomu soudci pomohli s ošklivým případem s hobgobliny.“ Ultimátní právník kývl na zbývající muže z PT. „Převzal jste dokument před svědky. Protože se nyní obáváme o naše bezpečí, veškerý personál LM, který se zapojil do včerejší potyčky, si nyní musí neustále udržovat odstup sto metrů od všech zaměstnanců PT Konzultantů. Právní dokumentace ke zraněním, která naši zaměstnanci utrpěli během bezuzdného a zavrženíhodného řádění vaší společnosti, budu odeslána na vaše alabamské ústředí v doporučeném dopise.“

Příkaz vypadal, že je platný. Dokonce na něm byla jména všech zúčastněných Lovců, tedy s výjimkou Holly, která se vypařila ještě před zatýkáním. Nemohl jsem tomu uvěřit. Porvat se byla jedna věc, ale právníci? Tohle byl prostě hnus. „Ty parchante.“ „Sto metrů, Pitte. Raději bys měl vyrazit,“ navrhl mi Armstrong. „Kdybys mě viděl střílet,“ zabručel jsem, „zažádal bys o tisíc.“ Chystal se ještě něco říct, ale naštěstí náš rozhovor někdo přerušil. „Owen Zastava Pitt?“ Hubený mladík s tak opálenou tváří, že vypadala jako vydělávaná kůže, se protlačil trojicí Paranormálních taktiků. „Seš to ty?“ Zněl jako Australan. „To jsem já.“ Potřásl jsem si s ním pravicí, zatímco v levé ruce jsem muchlal soudní příkaz a zíral jsem při tom na Armstronga. Australan zavolal na svoje přátele. „Je to von!“ Pak se vrátil ke cloumání s mojí rukou. „Příjemce nejmastnější vodměny všech dob, no jak se máš?“ Přišli další Australané a za chvíli jsem si třásl rukama a nechal se plácat po zádech od přátelských drsňáků z malé společnosti z Melbourne. PT Konzultanty vytlačili stranou. Australané se dokonce se mnou chtěli fotit. „Vo co šlo na tom Novym Zélandě? Proplížili jsme se tam vomrknout ten vobrovskej podělanej hmyzáckej strom, co nad nim stavěj silo, a povídám ti, že je teda pěkně vodpornej. A je pravda, co se říká, že jsi voddělal faktickýho Starobylýho?“ „Tak trochu.“ Ohlédl jsem se ke svým novým nepřátelům a pokrčil rameny. „Celebrita, na to si jeden musí zvykat… Pojďte, než vám povím, jak to bylo, musíme na druhej konec chodby. Tihle idioti mi právě předali zákaz přiblížení, protože jsme jim včera v menší přátelský rvačce nakopali zadky.“ „To jako fakt? Jen kvůli tomu?“ „Dokonce to byl férovej boj.“ Australan se na ně zamračil. „To sou ale vošousti.“ „Já vím!“

Kapitola 4

O dvacet minut později, s rozvázanou kravatou a vyhrnutými rukávy, jsem hodil etiketu za hlavu a na druhém konci sálu, obklopený davem Lovců, jsem vyprávěl, jak jsem čelil Svrchovanému pánu hrůzy v jeho domovské dimenzi. Když ke mně Australané přitáhli pozornost, přibral jsem ještě směsku Evropanů, pár Brazilců, dva kluky z Indie a jedno okouzlující děvče z Jižní Koreje. Likvidace obřího Starobylého pomocí vynálezu zkázy z dílny Isaaca Newtona byla tak úžasná věc, že to překračovalo všechny kulturní i jazykové bariéry, navíc jsem si vypomáhal spoustou skvělých zvukových efektů. Pečlivě jsem vynechal tajné a trapné části, jako že jsem Vyvolený a přežil jsem kousnutí zombie, skutečnou identitu agenta Frankse, že ÚPKM byl infiltrován kultem mrtvých a že nekromant z Dočasnosti býval členem LM, ale i tak mi zůstala skvělá historka. Navíc už to byla nějaká doba, co se mi nabídlo publikum, kterému jsem to mohl legálně povědět, protože u Lovců monster to všichni slyšeli snad tucetkrát. V jednu chvíli se stavili i Earl a Julie, Earl jen užasle vrtěl hlavou. Nezískával jsem sice informace, které chtěl, ale nepochybně jsem uspěl jako vyslanec dobré vůle Lovců monster s.r.o. Uražení trpaslíků a následný nářez byl jen abnormalitou v mém diplomatickém resumé. Když jsem do toho zapojil hlavu, uměl jsem kontakty navazovat docela dobře. Julie vypadala, že je na mě hrdá, a obdařila mě jedním z těch manželských já věděla, že to zvládneš úsměvů. Ze zákazu přiblížení jsem složil vlaštovku a poslal ji Julii, aniž bych přerušil své vyprávění. Chytila ji, rozbalila a při čtení naznačila rty něco jako dodělaní hráči, ale mně odečítání nikdy moc nešlo. Julie okamžitě vytáhla mobil, určitě volala právníky LM. Naše malá roztržka s PT bude ještě mnohem ošklivější. S agresivním obchodním přístupem u Julie moc nepochodíte. Překvapilo mě, když se k davu připojil agent Archer, i když ho sem asi někdo poslal hlídat, abych nevyzradil státní tajemství. Tak jsem ho zdůraznil jako jednoho z hrdinů boje s Arbmunepem, ne že bych měl sebemenší ponětí, co v průběhu boje skutečně dělal, protože jsem měl tou dobou dost vlastních starostí. Tváře mladého agenta zrudly rozpaky, a protože jsem ho právě zařadil mezi správňáky, nezbylo mu nic jiného než přizvukovat, jak úžasné to všechno bylo. „A nejhorší bylo, že Svrchovanej pán hrůzy technicky nebyl na Zemi, takže nám ho odmítli proplatit z Fonasilu!“ Většina Lovců se zasmála, zatímco pár tlumočníků rychle dokončovalo příběh, aby se ke smíchu mohli přidat i jejich svěřenci. Jen pár Lovců se nepřipojilo, šlo o ty, co to považovali jen za hromadu keců. Nemohl jsem jim to vyčítat, protože kdybych neviděl jako hora velkého hlavonožčího boha na vlastní oči, taky bych si nevěřil Zvlášť jeden Němec se tvářil, jako bych jeho babičku strčil ze schodů. „Mluvíte o stvořeních neuvěřitelné hrůzy velice pohrdavě, až mě to nutí pochybovat, že jste kdy nějaké viděl.“ Byl průměrně vysoký, v kondici, ale žádný svalovec, kolem čtyřiceti, měl úhledně zastřiženou bradku a velmi vážný výraz ve tváři. „Velký Starobylý není nic, o čem by se mělo žertovat. Pouhá zmínka o nich k vám přitáhne jejich hněv.“ „Jestli si myslíš, že mluvení je naštve, zkus jednoho z nich trefit alchymistickou superzbraní. Nemyslím, že jsme se už setkali…“ Okamžitě mi podal opravdu pěknou vizitku. „Klaus Lindemann. Jsem velitel Berlínských Grimmů.“ To byla jedna ze společností, které Earl označoval jako v pohodě. O německém týmu zjevně slyšelo i několik dalších Lovců, protože v davu začali obdivně šeptat. Strčil jsem vizitku do kapsy. „Nechci nikoho urazit…“

„To obvykle říká někdo, kdo se právě chystá někoho urazit,“ řekl jsem, když jsem mu podal svoji vlastní vizitku. OWEN Z. PITT. BOJOVÝ ÚČETNÍ. „Ano… ale váš příběh je absurdní.“ „Nikdo tě nenutí mu věřit.“ Lindemann si odfrkl. „Také to nemám v úmyslu.“ „Agente Archere!“ Federál sebou trhnul, nebyl zvyklý, že ho někdo vyvolává ve skupince Lovců. Ztěžka polkl, a protože Archer byl jeden z těch hubeňourů s vystouplým ohryzkem, jeho nepohodlí bylo obzvlášť vidět. „Ano?“ „Omlouvám se, že ti nabourávám utajení.“ Několik Lovců se zasmálo, protože chlapi v obleku a se sluchátkem očividně patřili k ÚPKM. Nezáleželo na tom, ze které země jste pocházeli, ÚPKM znal každý Lovec, když ne osobně, tak alespoň podle jejich reputace. „Nevadilo by ti povědět našim ctěným hostům, jak jsem s Franksem odpálil Svrchovanýho pán hrůzy?“ Archer byl jako jelen lapený před předními světly. Ze zkušenosti jsem věděl, že novinářům umí lhát docela obstojně, ale my nebyli partička ignorantských naivků, co by se nechali vodit za nos. Tihle lidé si vydělávali zabíjením věcí, které by neměly existovat. „Já… ehm, nemohu to ani potvrdit, ani vyvrátit…“ Nervózně se rozhlédl po čekajících Lovcích. „Ohledně událostí na Novém Zélandu ÚPKM vydalo oficiální tiskové prohlášení… a… to je vše, co vám mohu říct.“ „Děkuji, agente.“ Přinutit úředník přiznat, že se něco stalo, bylo skoro lepší než detaily, protože teď všechny mezery zaplňovala jejich představivost. „Byla to vážně paráda. Obří mimozemskej nemrtvej strom a šílení kultisti. Milovali byste to.“ Archer si příliš pozdě uvědomil, že když mě hned neodpálkoval, svým způsobem tím ostatním můj příběh potvrdil, což určitě nebylo jeho úkolem. Mladý agent se snažil být co nejdiskrétnější, když prchl do davu, asi se bál, že ho za to jeho nadřízení sežerou. „Bylo to dost skutečný,“ pověděl Lindemannovi Angličan. „Vláda Novýho Zélandu má dohodu o vzájemný pomoci s BNS.“ Jeho tón naznačoval, že má na Britskou nadpřirozenou službu stejný názor, jaký my máme na ÚPKM. „Jejich Selekční skupina se zrovna navážela do jednoho našeho případu, ale pak se rychle zdejchli, aby pomohli při kontrole škod. Info od našince uvnitř říká, že šlo o něco opravdu velkýho.“ „Viděl jsem, co se stalo po řádění tý vobludy Arbmunepa,“ přidal se velitel Australanů. „Celou voblast vobehnali kvůli armádnímu výzkumu. Stojí tam teď novej barák, co vypadá jako hodně divný a hodně velký silo, a nikdo nechce ani ceknout, co je vevnitř.“ Lindemann si upravil své sako. „Tak to tedy vypadá, že na Novém Zélandu se stalo něco mimořádného.“ To připuštění jako by ho bolelo. „Uznávám svou chybu, pane Pitte. Omlouvám se.“ „Já vím, co v tom silu je. Studujou tam Arbmunepa. Podle toho, co mi řekl vůdce kultu, je těch věcí po celym světě zahrabanejch víc.“ Earl chtěl, ať shromáždím informace, tak jsem to zkusil. „A to není nejdivnější věc, co jsme v poslední době viděli. LM měli během pár posledních let několik hodně divnejch případů… tady pan Lindemann použil slovo mimořádný. To podle mě sedí. Co vy, lidi? Stalo se ve vašem koutku světa něco mimořádnýho?“ Další Evropan, zavalitý postarší chlap, se naklonil a něco pověděl svému tlumočníkovi. Ten rychle překládal. „Jako tahle věc vyšla z podzemí, vychází věci zezdola i v Srbsku. Tunely do středu světa. Kopáči?“ Starší muž to zopakoval. „Kopáči těch děr vylézají na světlo. Jsou to nové věci, ale podle legend už tu dřív byly.“ „U nás taky,“ přidal se rozložitý pořízek s ježatými černými vlasy. „Já jsem z Orzeł Biały Wojskowy Zawierajacy Kontrakt…

Vojenské kontrakty Bílý orel z Polska. Poslední dva roky vídáme věci z podzemí. Monstra se vyhrabala ze země, odhalila tunely pod Lodží. Ty věci… jak se to říká… hibernují. Dlouhou dobu, ale probudily se a teď jsou pryč.“ Několik dalších Lovců začalo mluvit najednou, vyprávěli o podivných nových monstrech, co se probouzejí a vyhrabávají ze země. Moje portugalština byla mizerná, protože jsem se magicky naučil pět set let starý dialekt, ale mohl bych přísahat, že jeden Brazilec se zmínil o celých zmizelých městech. Jeho tlumočník se ho snažil dohnat, když nám jeden z Indů pověděl, jak vláda jejich společnosti zakázala prozkoumat vesnici na hranici s Pákistánem, která záhadně přišla o všechny obyvatele. Obě země se navzájem obviňovaly, ale první zprávy od armádních průzkumníků hovořily o nálezech čerstvě vykopaných tunelů, které vedly do ruin nějakého města hluboko pod povrchem. To se stalo před necelými dvěma měsíci. „Zdá se, že spousta dlouho pohřbených věcí chce být znovu nalezena,“ poznamenala žena z Jižní Koreje. Její melodický hlas prořízl debatu a získal si veškerou pozornost. Její angličtina byla kultivovaná a pečlivě vyslovovaná. „Náš velvyslanec nás informoval, abychom o tom nemluvili, ale domnívám se, že jsme měli podobný problém. V naší oblasti došlo k narušení mořského dna.“ Nevšiml jsem si, že se k nám připojil jeden z tlumočníků Čínské lidové osvobozenecké armády. Něco na Korejku vyštěkl, a přestože jsem odpovědi nerozuměl, podle její ráznosti bylo jasné, že ho právě poslala někam. Vládní tlumočník utekl, asi na ni běžel žalovat. „Nevšímejte si ho. Došlo k incidentu, který zahanbil jejich flotilu. Naše vlády mají dohodu, že se o tom nebude mluvit, ale podle toho, co jsem právě slyšela, byste se o tom měli všichni dozvědět.“ „Vaše vláda? Jsi vládní, nebo soukromník?“ zeptal se podezřívavě Polák. Lovci monster opravdu měli se svými konkurenty hodně společného. „V mnoha věcech jsem soukromník. Můžete mě nazývat konzultantkou,“ odpověděla nevinně. „Konzultantka? Spíš supertajná ninja agentka,“ zašeptal mi jeden z Australanů. Očividně ženu znal. „Na oceánském dně se objevila anomálie, asi dva tisíce metrů pod vodou. Přes noc vyrostla z bahna.“ „Anomálie?“ zeptal jsem se. „Město.“ Když to řekla, celou skupinu to ohromilo. „Dva kilometry na šířku, podle sonarového průzkumu přibližně dvacet staveb, největší z nich stovky metrů vysoká.“ „Nemohli to být Hlubinní?“ zeptal se Polák. „Na ně to bylo příliš vyspělé. Nevíme, kdo ho obýval, ale dostalo se nám varování, že máme být ve střehu, protože obyvatelé město opustili hned, jak se vynořilo z bahna. Kam šli, to nevíme. Žebrácká flotila, omlouvám se, severokorejská flotila na místě ztratila průzkumnou loď a čínské námořnictvo tam později při vyšetřování z neznámých příčin přišlo o ponorku. Potom město zničili, aby nepadlo do rukou Američanů.“ „Kdy k tomu došlo?“ „Před dvěma týdny.“ Její poznámka vyvolala pořádný rozruch. „Do prdele!“ vyhrkl jsem a byl to jeden z nejsouvislejších komentářů, co ve skupině zazněly. Earlovo tušení bylo správné. Vynořoval se tu vzorec a šla z něj zatracená hrůza. Nebyl jsem jediný, kdo hlásil šílené zprávy. Lovci z Jihoafrické republiky Priestovi potvrdili hlášení o izolovaných vesnicích, které byly nalezené úplně bez lidí, v ohništích stále hořelo, motory aut běžely, všude stopy po tunelech. Leemu se podařilo z čínského Lovce vydolovat příběh o podvodním městě podobný tomu, co nám vyprávěl Korejka. Národní bezpečnost byla jedna věc, ale většina Lovců si uvědomovala, že tohle je mnohem větší než jedna země.

Tlumočník ČLOA nás asi bude zastrašovat, ale nám byla jejich ponorka ukradená, nám dělalo starosti, co ji zničilo. Julie se od Francouzů dozvěděla o zvláštní nové aktivitě v pařížských katakombách a Earl se doslechl, že ruská společnost ztratila celý tým kvůli neznámému tvorovi, který terorizoval důl na Sibiři. Earl nám nařídil, ať se s ním sejdeme v jeho pokoji. V hotelovém obchodu se suvenýry koupil kreslenou mapu světa a přilepil ji na zeď. Do různých míst zapichoval barevné špendlíky, jak se mu hlásili další Lovci. Za hodinu nám došlo padesátkové balení a stále přicházely další zprávy. „Jak je možný, že jsme o tom neslyšeli?“ žasla Julie. „Tohle je obrovský.“ „My se spolu moc často nevídáme, a jestli si myslíš, že utajení prosazovaný naší vládou je zlý, v porovnání s jinejma zeměma je to slabota.“ Earl si přečetl zprávu na telefonu, smutně potřásl hlavou a zapíchl nový špendlík do srandovně pokrouceného Mongolska. „Další tunely… samozřejmě že jsme o něčem slyšeli, ale vždycky nám to připadalo jako náhodnej útok monster, zamoření nebo jiná šílenost… ale tohle…“ Odstoupil od mapy, jako by si chtěl udělat představu o celkovém obrazu. Všichni tři jsme studovali mapu. Nedokázal jsem ukázat prstem na to, co mě znervózňovalo. „Počty narostly už dřív. Když jsem nastoupil, byli jsme pořád v jednom kole.“ „Jistě, ale to bylo v rámci státu, a většinou za to mohl zákaz soukromýho lovu. To byly jednotlivý monstra tady a támhle, přirozenej přírůstek, když se odstraní ta nejlepší věc, co je držela pod kontrolou. Ale na druhou stranu tohle…“ Julie si zamyšleně promnula krk. „Tohle jsou výjimečný události s velkými dozvuky, a všechno během posledních pár let. Lovci monster s.r.o. čelili dvěma, a kdybychom je nezastavili včas…“ „Třem,“ opravil ji Earl. „Copper Lake byl další vrcholek ledovce. Kdybych to rychle nezarazil, podělalo by se to mnohem hůř. Ale ty naše jsou všechny propojený. Machada využívali Starobylý, pro stejnýho Starobylýho dělal i Hood a v Copper Lake byla nějak zapletená Hoodova dcera.“ „Ale k tomu došlo potom, co jsme zabili jejich boha, Earle!“ připomněla mu Julie. „Z toho se náboženství oklepe dost těžko.“ „Křesťanství to zvládlo,“ poznamenal. „Ale tohle prostě nesedí… Máme tu tři události spojený s přisluhovačema jednoho určitýho Starobylýho, ale on je, no… z toho je škvarek. Takže ty myslíš, že za nitky tahá někdo jemu podobnej? Tyhle nový události jsou jako ty naše, maličkosti, co se během chvilky vymknou kontrole.“ „Pár jo,“ odpověděl jsem jí, „ale u spousty dalších nevíme, co se stalo. Lidi mizí, ukáže se a zdrhne novej druh monstra a většina jich je spojená s podzemím.“ „Jako by dlouho spali a teď se všichni začali probouzet. Ale proč a kam se pak zdejchnou? V podstatě tu máme dva typy událostí, věci se probouzej a další věci do nás šťouraj klackem. Zkouší nás.“ Earl zabručel, zíral na mapu. „Tohle nejsou zamoření… tohle je mobilizace.“ „Na co?“ „Já nevím, ale přesně tohle viděl Myers. A teď začínám chápat, proč měl ten parchant problémy s nespavostí. Zatraceně, nutí mě to přemejšlet, co všechno ještě ví a neřekl nám.“ „Měl bys Dwayneovi zavolat,“ navrhla Julie. „Máš jeho číslo?“ Tohle byl důkaz, jak vážná situace je, protože to vypadalo, že Earl nežertuje. „Shodli jsme se teda, že je to všechno propojený?“ zeptal jsem se. Odpověď už jsem tušil, ale doufal jsem, že se mýlím. „Uděláme to oficiální?“

„Já jen nevím jak… Musíme si promluvit se všemi, vyzpovídat co nejvíc Lovců,“ rozhodl Earl. „Neměl by to bejt problém. Co jsem koukal, zpráva už se šíří. Většina z nás je od přírody podezřívavá. Když se ta parta se Zedem podělila o historky, všichni bystřejší Lovci poznali, že se něco děje. Nepřekvapilo by mě, kdyby teď v hotelu viselo podobnejch map deset.“ „Bohu dík za tuhle konferenci, bez ní bychom si to dohromady nikdy nedali…“ Julie se zarazila. „Co?“ Pak mi došlo, na co myslí. „Ta konference…“ „Už mě to taky napadlo,“ řekl Earl. „Trochu podezřelý načasování k pořádání první podobný události. Skoro jako by chtěli, aby se sešlo co nejvíc různejch Lovců a dali hlavy dohromady.“ „Pěkně zatracená shoda náhod. To ÚPKM chce, abychom na to přišli sami?“ Pak jsem zavrtěl hlavou a sám si odpověděl. „To nedává smysl. Oni tohle nepořádají, a pokud by chtěli tenhle trend utajit, proč by tu konferenci vůbec povolovali? Proč by nám prostě všem neposlali email: ‚Pozor, Lovci, připravte se na invazi krtčích lidí.‘“ „Možná to není ÚPKM, kdo tahá za nitky,“ nadhodil Earl. „Tak kdo?“ zeptala se Julie. „Empém má soukromý organizátory, ale v žádnym případě by se nic nepořádalo bez svolení vlády.“ „Nikdo. To je jedno.“ Earl se rozhlédl. Pak sebral z nočního stoku laptop a naťukal krátkou zprávu. Teď ne. V pokoji můžou bejt štěnice. Julie a já jsme si nervózně prohlédli stěny. Do čeho jsme se to sakra zapletli? Nálada na MKPLM se za posledních pár hodin drasticky změnila. Předtím tu vládla slavnostní atmosféra. Teď byla polovina davu smrtelně vážná, když zjistila, že v tom není sama a že se něco děje po celém světě, a druhá polovina neskutečně nadšená, protože dospěla ke stejnému závěru a vymýšlela, jak na dané situaci vydělat střílením nových potvor. Lovci už jsou takoví. Navštívil jsem pár přednášek, co vypadaly zajímavě, jejich témata se dotýkala technické stránky Lovu. Ukázalo se, že Němec, Lindemann, je bývalý člen elitní německé protiteroristické jednotky GSG-9 a chodící encyklopedie, když došlo na zabíjení fey. Jen samotná přednáška stačila, abych ho začal uznávat. Jasně, předtím mě urazil, ale zase mě urazil jeden z nejlepších. Pak jsem šel na jednu nudnou debatu o politice, ale účastnila se i má žena, tak jsem neměl na výběr. Většinu času se hádala s idiotem s profesorským titulem, co obhajoval právo na spravedlivý proces pro inteligentní nemrtvé. Potom následovala přednáška o výběrech z Fonasilu a jak si zařídit vyplácení ve splátkách, ale po patnácti minutách poslouchání informací, co už jsem znal, jsem se vyplížil ven. Rozhovory na chodbách se také změnily. Hloupí Lovci nežili moc dlouho a my pracovali v odvětví, kde si lidé hýčkali zdravou míru paranoie. Hosté věděli, že se něco děje, a mnoho z nich došlo ke stejnému závěru jako my. Konference byla přetvářka. Příliš podezřelé načasování. Prosazovatelé oficiální politiky nechtěli, aby se svět Lovců dozvěděl, že se něco chystá, ale někdo s dostatečnými kontakty zařídil, aby se mohli sejít a téma vyplavalo na povrch. Ale nejednali s nimi na rovinu, neukázali se a prostě jim to neřekli. Měl následovat další velký projev. Když jsem prve četl popisek o tom, jak bude ředitel ÚPKM diskutovat o politice, nenapadlo by mě, že tu bude takový nával. Avšak když teď všude poletovalo tolik nových konspiračních teorií, u dveří do sálu už na začátek projevu čekal dav. Naneštěstí se v sále motalo i pár pitomců z PT, což znamenalo, že jsem se kvůli zákazu přiblížení musel držet stranou. Já ale chtěl slyšet, co bude Stark říkat, tak jsem si počkal, až zhasnou světla, než jsem vlezl dovnitř.

Místnost praskala ve švech, nemyslel jsem si, že si mě někdo všiml. Vzadu stál i John Van Zant, jehož jméno bylo na soudním rozhodnutí taky. Poslední vstoupil agent Franks, jen stál na místě a mračil se. O chvíli později vyšel na pódium za sporadického potlesku ředitel Stark. Za ním přišla skupinka neznámých byrokratů, co se posadili na rozkládací židle vzadu na pódium. Pobavilo mě, že Stark už si pořídil suitu. Myers si vystačil jen s Franksem… a pak mi došlo, jak moc je divné, že nejslavnější zaměstnanec ÚPKM trčí v zemi nikoho a nesedí na prestižních křeslech. Jaký k tomu měli důvod? Podíval jsem se na Frankse, ale jeho výraz byl stejně nečitelný jako vždy. Prvních pár minut projevu tvořily jen předem připravené kecy. Jediným zajímavým drobkem bylo, že vláda Spojených států amerických přidělí několik velkých nových kontraktů na zajištění základen před monstry. Účetnická stránka mého mozku si to zapsala, ale ta Lovecká se víc zajímala o podivnou podzemní invazi. Stark změnil téma, ale teď blábolil o spolupráci a hodnocení misí. Publikum začínalo být napjaté. Pokud něco věděl o tom, co se dělo po celém světě, Lovci to chtěli vědět taky. Chtěli pořádné maso, ale on jim servíroval jen blafy. „Pověz nám, co víte!“ zakřičel muž uprostřed sálu. Nedokázal jsem poznat, kdo to je, ale zapůsobilo na mě, že naše trpělivost vydržela tak dlouho. Stark předstíral, že neslyší, a četl dál. Pak něco podobného zaječel další Lovec, pak jiný vznesl dosti nezdvořilou otázku a byrokrati za Starkem se začali nervózně ošívat. Stark si povolil náhle příliš těsnou kravatu. Musela dost škrtit jeho buldočí krk. „Všichni se uklidněme. Nevím, o čem to mluvíte.“ „Lžeš.“ Tohle obvinění vyvolalo u ÚPKM agentů v publiku rozruch, pohledem zjišťovali, kdo ho vznesl. Earl Harbinger je ušetřil problémů s hledáním, prostě se postavil, aby ho všichni viděli. „My o vzorci víme. Víme o útocích. Nemarni náš čas.“ Stark zbledl, když uviděl, kdo na něj mluví. Nevěděl jsem, jakou mají ti dva společnou historii, ale bylo naprosto jasné, že Stark Earla nesnášel a trochu se ho bál. Co to jen Earl má se sbíráním osobních antipatií ze strany ředitelů ÚPKM? „Musíte se uklidnit, jinak vás nechám vyvést ochrankou.“ Ochrankou? Franks si frustrovaně povzdechl. Pěkné. Zaplatil bych balík, jen abych se mohl podívat na zápas mezi Vlčím mužem a Frankensteinem. To by byla úžasná událost na úrovni souboje Titánů. Earl se posadil, ale já poznal, že ještě neskončil. Jakmile začal Earl tlačit, nepřestal, dokud nedostal, co chtěl. „Kde jsem to skončil?“ Mikrofon zachytil vibrující mobil ve Starkově kapse. Snažil se ho ignorovat a dál číst svůj stále zbytečnější projev. Agent Franks zvedl ruku ke sluchátku, zachmuřil se. Jeho hrubé rysy se stáhly v nebezpečném výrazu, než rychle odešel ze sálu. Tři muži od vlády sedící za Starkem současně sáhli do kapes. Přes sál jsem viděl svítící displeje mobilů. Federálové si rychle vyměnili pár pohledů, dva pak vstali a kvapně opustili pódium. Zbytek agentů, který se staral o bezpečnost, začal tiše mluvit do svých vysílaček. V celém publiku bzučely telefony, pár agentům ÚPKM, co si je zapomněli ztlumit, zvonily. Všem agentům v dohledu někdo volal. Něco se dělo. V publiku narůstal hukot. Agent Stark dál četl připravené poznámky a nechal hovor spadnout do hlasové schránky, jen aby mu kapsa o pár vteřin později začala zvonit znovu. Konečně vzhlédl od svých papírů, prohlédl si publikum, uviděl všechny ty svítící displeje a došlo mu, že má problém. „Raději to zvednu. Třeba mi volá manželka.“ Nervózně se zasmál, zakryl mikrofon dlaní a otočil se, aby si zavolal. Stark poslouchal a dobrých třicet vteřin nevydal jediný zvuk. Bylo to dost zneklidňující.

Když se otočil zpátky, měl vyvalené oči. „No, ehm… podívejme se… důležité záležitosti. Musíte mne na okamžik omluvit.“ Udělal pár váhavých kroků, než mu došlo, že by toho měl říct trochu víc, a vrátil se k mikrofonu. „Hned jsem zpátky. Není důvod se vzrušovat. Prosím, zůstaňte sedět.“ A pak ředitel ÚPKM utekl z pódia. Hukot davu se vyvinul v podezřívavý šepot stovek Lovců. Poslední vládní zaměstnanec na pódiu se rozhlédl, uvědomil si, že zůstal úplně sám, vstal a spěchal za svým šéfem. Uplynula minuta, ale nepřicházel nikdo, kdo by zaplnil prázdnotu. Teď už jsme nepochybovali, že se stalo něco zajímavého. „Přiveďte tanečnice!“ křikl jeden Australan. Všeobecný nervózní smích. Můj telefon zavibroval. Vytáhl jsem ho, čekal jsem textovku od někoho ze svého týmu. S trochou štěstí někdo odposlechl hovor ÚPKM a bude vědět, co se děje. Číslo se však uvedlo jako Neznámé. Chcete vědět, co se děje? Schůzka v místnosti 212. Máte 5 minut. Zvláštní, ale dokud jsem nevzhlédl, netušil jsem, jak moc divné to je. Asi padesát dalších Lovců rozptýlených po sále si četlo v mobilech. Ve většině jsem poznal velitele týmů a manažery různých společností. Van Zant, který stál jen pár metrů ode mě, mi ukázal svůj telefon. Všichni jsme obdrželi stejnou zprávu.

Kapitola 5 „Myslíš, že je to past?“ zeptal se Van Zant, když jsme nastoupili na eskalátor. Ohlédl se k davu za námi. „Právě se do jedný místnosti chystáme zavřít nejzkušenější Lovce světa.“ „To se stane pokaždý, když do místnosti vlezu já, Johne,“ odsekl Earl Harbinger. „Jen říkám, že je to lákavej cíl.“ „Jestli je to past, tak to je ta nejpřekombinovanější, o jaký jsem kdy slyšel. Myslíš, že otevřeme dveře a skočí na nás shoggothové?“ „Shoggothové ve skutečnosti neskáčou,“ opravil jsem ho. „Spíš tě čvachtavě zavalí.“ Earl Van Zanta a ostatní velitele týmů seznámil se vzorcem, který jsme předtím objevili. „Pokud je tohle invaze, teď by byl vážně skvělej čas zlikvidovat jedním vrzem hromadu nepřátelskejch mozkoven,“ trval na svém Van Zant. Earl si zamyšleně promnul bradu. „Jestli je to ten případ, bylo by chytřejší prostě vyhodit celej hotel do povětří. Dostat nás všechny.“ Podíval se dolů z eskalátoru. Protože jsme stáli vzadu, dostali jsme se ven první. Jen z naší společnosti jsem viděl Julii, Codyho, Paxtonovou, Eddingse a Priesta. To představovalo velkou část vedení LM. Navíc jsem poznával mnoho známých tváří z dnešních debat, včetně majitelů a velitelů většiny společností. Každý chtěl svůj kousek skládačky. Říkejte si o Lovcích, co chcete, ale jsme zvědavá banda. „Něco na tom ale je.“ „Jsem bejvalej voják, Earle. Pořád se tak snažím myslet. Kdybych já na jednom místě načapal tolik talibánskejch náčelníků, zasypal bych to tam minometnejma granátama dřív, než bys mrknul. Samozřejmě za předpokladu, že bych dostal svolení.“ „To mi stačí. Nahoře se rozdělíme. Zastav zbytek našich lidí a držte se stranou.“ „Rozumím,“ přikývl Van Zant. „Budeme kavalérie.“ Earl se k němu naklonil a ztlumil hlas. „Hlavně zastav Julii. Pověz jí, že jsou to moje rozkazy.“ „Proč?“ zeptal jsem se. „Nebude se jí líbit, když ji vynecháme.“ „Julie zůstane venku. Jestli je to past, já jsem skoro nezničitelnej a ty jseš nahraditelnej. Kdyby LM přišli o ni, společnost to položí. Ona je z nás jediná, kdo dokáže usmlouvat slušnej kontrakt.“ Jistě, kavalírský manžel bude nastavovat krk za svou ženu, ale život byl příliš krátký, abych se hádal s Earlem Harbingerem. „Julie dostává nejlepší kontrakty, protože je to kočka,“ poznamenal Van Zant, když jsme vyjeli nahoru. „My ostatní jsme prostě průměrný týpci.“ Ustoupil stranou a ve vteřině zmizel v davu v kasinu. Je snadné být nenápadný, když máte jeho výšku. V místnosti 212 se ještě nedávno pořádaly diskuze. Dlouhý stůl vpředu však někdo odstranil a nahradil televizí. Židle pořád stály v úhledných řadách, uprostřed každé ležel jediný list papíru. Jeden jsem zvedl. Fotokopie na sobě měla jen pár řádků. „Číslo deset milionů, telefonní číslo a…“ Spousta čísel a písmen. „Souřadnice.“ Earl se mi podíval přes rameno. „Severovýchodně odsud.“ Byl vážně dobrej. „To jsem si myslel,“ zalhal jsem. Nebyla to velká místnost a naši konkurenti ji zaplnili rychle.Hodně z nich vypadalo nervózně. Pár mladších se snažilo působit nad věcí, poplácáním po bocích se ujišťovali, že mají své pistole. Většina nás byla zvědavá. Starší a zkušenější Lovci se tvářili otráveně, hraní her je unavilo už dávno. Mohutný Polák z Bílého orla se posadil vedle mě. Používal příliš mnoho kolínské. Mnoho Lovců zůstalo stát a pár se jich postavilo hned vedle dveří. Televize se sama zapnula, ukazovala smrtelně bledého, hodně hubeného, úplně plešatého chlapa s oranžovými slunečními brýlemi a košilovým tričkem stejně bílým jako jeho pleť. „Dobrý večer, lovci monster. Vítejte na empému.“

Earl se napjal tak prudce, až se moje židle zachvěla. Podíval jsem se na svého šéfa a uviděl ho, jak zatíná zuby, rty odtáhl v nenávistném zavrčení. „Jmenuji se pan Stricken,“ představila se televize. „Ty albínskej zkurvysyne,“ zavrčel Earl. Stricken se usmál. „I já vás rád vidím, pane Harbingere.“ Tím se potvrdilo pár věcí. Stricken vysílal živě, nahrávala nás kamera a oba se znali. Sluneční brýle se naklonily do strany, jak si Stricken něco prohlížel. „Než budeme pokračovat, prosím, vypněte veškerá elektronická a nahrávací zařízení… ano… třetí řada… slečna Kimová. Na chvíli to vypněte, než budu muset trvale vypnout vás. Jestli v této místnosti nějaká elektronika jen blikne, budu mít opravdu špatnou náladu. A zavřete, prosím, dveře.“ Stricken vypadal, že si prohlíží další obrazovku. „Narodil jste se snad ve stodole? Zavřete, nebo se toto setkání ruší.“ Otočil jsem se. Cody seděl nejblíž. Náš velitel z Nového Mexika zaváhal. Byl to starý přítel mého otce, muž, který zachránil bratrovy prsty, a jeden z našich nejmoudřejších, nejzkušenějších a nejopatrnějších lidí. „Tohle není žádná bouda. Kdybych vás chtěl mrtvé, otrávil bych vám snídani…“ Stricken se otočil na druhou stranu a něco si přečetl. „Byla to omeleta jalapeňo u Dennyho ve tři čtvrtě na sedm. No nejste vy ranní ptáče, pane Cody. Teď zavřete dveře. Nebudu to opakovat.“ „Udělej to,“ nařídil Earl. Cody přitáhl dveře. „Děkuji.“ Stricken na nás hned začal chrlit svou zprávu. „Dnes ve dvanáct hodin došlo v malém městě v severovýchodní Nevadě k útoku monstra. Vzhledem k odlehlosti dané lokace se o tom policejní složky dozvěděly až za několik hodin. Místo činu bylo zajištěno, ale ÚPKM byl informován teprve nedávno a hned přešel na plnou pohotovost.“ Tak tohle přerušilo Starkův projev. „Jak moc je to zlý?“ zeptal se chlap, co podezřele připomínal Buddyho Hollyho. „Deset potvrzených mrtvých, patnáct pohřešovaných, pane…“ Strickenova hlava se natočila do strany, jak studoval další monitor. „Wyldere, z týmu TALON… aha… chytrá zkratka. Dovolte mi, abych to upřesnil, pane Wyldere. Bylo to spíš dálniční bistro s několika přívěsy kolem než skutečné město, ale teď je pryč. Ti, které neroztrhali úd po údu, zmizeli. Nejsme si zcela jistí, kolik jich bylo, protože zajišťovací tým stále nachází různé kousky a přiřazuje je k jednotlivým pytlům. Už mě znovu nepřerušujte.“ Mladík, který seděl několik řad přede mnou, se postavil. „Co jste zač?“ Stricken chvíli čekal, až se mu nahraje požadovaná informace. „Pierre Darné… znal jsem vašeho otce. Pokyny přijímáte stejně ochotně jako on, tedy vůbec. Kterou část z ‚nepřerušujte mě‘ jste nedokázal pochopit? Vím, že tu existuje jistá jazyková bariéra a že angličtina je váš třetí jazyk, ale já se právě chystám poskytnout velmi lukrativní obchodní nabídku, tak se buď posaďte, nebo sakra vypadněte z mojí prezentace a počkejte si na tiskové prohlášení ÚPKM.“ Darné se neochotně vrátil na židli. „Zastupuji speciální meziagenturní zásahovou taktickou jednotku pod patronátem vlády Spojených států amerických.“ Earl si odfrkl. „Tuto záležitost bychom rádi vyřídili tak rychle a tiše, jak jen to půjde. Odměna z Fonasilu za tuto jedinečnou entitu je uvedena na prvním řádku papíru na vaší židli.“ Podíval jsem se na 10.000.000.00 $ a tiše hvízdl. „Pro naše zahraniční přátele v publiku, toto jsou americké dolary, což musí těm z vás, co vybírají v librách, připadat málo, alespoň však nejde o pesety. Když se podíváte na internetové stránky Fonasilu, zjistíte, že tato nová odměna byla vypsána před patnácti minutami, příslušné formuláře budou vyplněny později.“

Velký Polák se naklonil k Earlovi. „Říká nám pravdu?“ „Je přece z vlády,“ odtušil Earl, což vlastně žádná odpověď nebyla. „Někteří z vás jsou možná na pochybách, zda je má nabídka legitimní. Pochopitelně. Až tato schůzka skončí, rád bych, aby si všichni přítomní zkontrolovali své soukromé bankovní účty. V dobré víře bylo na každý z nich posláno deset tisíc dolarů jako kompenzace za váš čas. Považujte to za dárkový koš, jen bez ořechové směsi. Co je však mnohem důležitější, budete si moci ověřit, že peníze tam byly převedeny z Fondu nadpřirozených sil ministerstva financí Spojených států amerických. To by mělo potvrdit, že jsem tím, za koho se vydávám.“ Neřekl, kdo přesně je, ale pokud dokázal Stricken takhle rychle podojit Fonasil, musel mít pořádné páky. Tady se i kvůli obyčejnému zabití zombie musela zpracovávat kvanta dokumentů. „Důležitější však je, že má taktická jednotka byla pověřena, aby navrhla adepty na několik nových, velice lukrativních kontraktů pro vládu USA. Slyšeli jste, že ÚPKM má nového ředitele. Mluvím také o několika mimoamerických zakázkách. Společnost, které se podaří tento určitý úkol splnit… buďme k sobě upřímní, dotyčná společnost vyhraje mnoho vypsaných tendrů.“ To vyvolalo rozruch. Velké vládní kontrakty na monstra vždycky vynesly jmění, přičemž společnosti se platilo jen za to, že budou na telefonu, kdyby se něco stalo, k čemuž docházelo zřídka. Například Lovci monster s.r.o. měli kontrakt s ministerstvem energetiky ohledně pár jejich míst, včetně Los Alamos, který se datoval do čtyřicátých let a byl přerušen jen během našeho uzavření. Pro každou Loveckou společnost byl podobný kontrakt jako bezedný bankomat, a když se nějaký vynořil, rozpoutal se o něj zuřivý boj. Protože jsem byl účetní, nadšeně jsem se otočil k Earlovi. Mluvilo se tu o astronomických částkách, ale výraz v jeho očích mi prozradil, že ho nic z toho, co tady zaznělo, nezajímá. „O jaké monstrum se jedná?“ zeptal se Němec, Lindemann. Stricken se podíval na monitor. „Ušetřím vám čas, pane Strickene. Klaus Lindemann, Berlínští Grimmové. Už jsme to pochopili. Jste velmi dobře informován. I já mám rád dobré informace. Proto vás prosím, mohl byste nám povědět, jaké je to stvoření povahy?“ Stricken se usmál a na jeho výrazu bylo něco hodně špatně, jako by svaly v jeho vyzáblém obličeji nebyly na přátelské výrazy zvyklé. „Vaše reputace vás předchází, pane Lindemanne. U hrozby není znám typ ani počet útočníků. Nejsou žádní svědci. Jedinou informací, kterou máme, je místo, kde k poslednímu útoku došlo, což jsou souřadnice na vašem papíru.“ Němec promluvil za nás všechny. „Připadá mi, že když je povaha hrozby neznámá, taková odměna je až podezřele štědrá. Výplata podobné výše je obvykle rezervována pro nejsmrtonosnější tvory.“ Strickenův úsměv zmizel stejně rychle, jako se objevil. „Jak jsem řekl, reputace vás předchází. Tolik únavných otázek… zapojte se, nebo ne. Vaše rozhodnutí. Pravidla soutěže jsou následující. Kdo tu věc zabije jako první, dostane peníze, vyhraje spoustu kontraktů a bude se moct vychloubat, že je nejlepší. Já to chci mrtvé, a chci to mrtvé hned. Je mi jedno, jak to uděláte, pokud se tak stane rychle. Ostatní se pak můžou navzájem v baru vyplakat na rameni. Až to bude mrtvé, zavolejte na udané číslo a vše bude zařízeno.“ „Tohle není fér,“ ozval se jeden z Evropanů. „Nedovolili jste nám, abychom si do země přivezli většinu našeho vybavení!“ Tentokrát se Stricken ani neobtěžoval se zjišťováním mužova jména.

Ukázal na sebe. „Vypadá takto obličej muže, kterému záleží na podělaném konceptu fairplay? Improvizuj, idiote. Na druhé straně ulice probíhá největší zbrojní veletrh na světě. Něco vymyslíte. Na co sakra ještě čekáte? Čas běží.“ Lovci se zmateně dívali jeden na druhého. „Co to s vámi je? Tohle je závod. Tak se tak chovejte!“ zakřičel Stricken. „Běžte!“ Znepokojení Lovci vstali. První stojící se rozhlédli kolem, v hlavě jim to cvakalo, protože bez ohledu na okolnosti bylo deset milionů dolarů spousta peněz a některým menším společnostem by jediný slušný kontrakt zajistil budoucnost. Zlatá horečka začala. Několik Lovců zamířilo k východu ve stejnou chvíli a ucpali ho. „Lovci monster s.r.o. zůstávají,“ řekl s naprostým klidem Earl, věděl, že ho všichni jeho lidé okamžitě poslechnou. „My nikam nejdeme.“ Ale většina místnosti do toho šla. Cody musel odskočit ode dveří, aby ho neušlapali, když se skrz najednou pokusili dostat lidé z pěti různých společností. Hřmotný Polák se nemínil protahovat kolem mě, tak odkopl svou židli a šel přes ni. Pár chytřejších týmových velitelů jednoduše vytáhlo mobily a burcovali podřízené, místo aby se pokoušeli bojovat s davem. Zahlédl jsem Armstronga, jak si razí cestu ven, ale pomyšlení na tak velkou odměnu z Fonasilu ho příliš zaměstnávalo, aby na mě vytáhl svůj zákaz přiblížení. Divoce se tlačící houf Lovců konečně povolil a všichni se vyvalili na chodbu, zatímco Stricken to na monitoru vše souhlasně sledoval. Něco na jeho úsměvu mě prostě znervózňovalo. Lindemann se zastavil vedle Earla. Na rozdíl od většiny ostatních se nikam nehrnul. „Ten chlap Stricken, jste si jistí, že je z vaší vlády?“ „Jen není z tý příjemný části,“ varoval ho Earl. „Nebyl jsem si vědom, že existuje i příjemná část,“ zasmál se Lindemann. „V tom případě mne omluvte, pánové.“ Klidně odešel vyprázdněnou uličkou. „Mám dojem, že to míní vyhrát,“ poznamenal jsem. „Taky na něj sázím,“ odtušil Earl. „Ale nikdy nevíš. Možná nás překvapí někdo z těch novejch.“ „Je trochu trapný, že přespolní pracujou na našem dvorku… páni, máme tu cizáky, co dělaj práci, do který se Američanům nechce. To je tak ubohý.“ „V tomhle mi věř. Do záležitostí Jednorožce se zaplejtat nechceme.“ „Počkej… co je Jednorožec?“ „Speciální taktická jednotka Jednorožec.“ „Oni jsou něco jako ÚPKM?“ „Možná trošku, ale ne v ničem dobrym. ÚPKM před lidma monstra schovává. STFU je proti lidem používá. Překvapuje mě vidět, jak ty krysy vylejzaj ze zdí.“ Stricken nás na monitoru stále pozoroval, čekal, dokud neodejde zbytek zkušených Lovců a nezůstanou jen ti z LM. „Harbingere, jsem překvapen. Nepřipadáte mi jako někdo, kdo rád přichází o peníze.“ „Já spíš nerad přicházím o lidi,“ řekl Earl, znělo to napjatě. „Ani já ne, a proto chci tuto misi splnit co nejrychleji. Koho tam ještě máš? Vidím, že jsi polovinu svých velitelů nechal venku jako zálohu. Chytré…“ Strickenovy brýle se pohnuly do strany, když četl: „Pitt, Owen Z… vy jste zajímavý případ.“ Toho chlapa jsem vůbec neznal, ale věděl jsem, že k sobě nechci přitahovat jeho pozornost. „Nijak zvlášť.“ „Klidně si to dál namlouvejte, hochu. Ve vaší složce mám pár prázdných míst. Prázdná místa vážně nemám rád. Nekompletní zprávy mi nedávají spát.“ Byl jsem opravdu rád, že Myers svou zprávu o mně po Arbmunepu skartoval. „Jedno z tvejch zvířátek zase uteklo z rezervace?“ popíchl ho Earl.

Stricken se zasmál. „Ne, tohle není moje. Můj současný výběr je dobře vychovaný, hraje si s ostatními, poslouchá rozkazy, prostě řádní poctiví občané, co si zaslouží budoucí výjimky z Fonasilu. Nemohl jsem si přát lepší bojový tým nadpřirozených zabijáků. Ach, proč ten smutný obličej? No tak, Earle, stále zahořklý? Už je skoro v polovině cesty, zbývá jí jen něco přes rok. Až si to odslouží, bude moct svobodně odejít.“ Earl se předklonil, držel se opěradla sklápěcí židle. Kov v jeho dlaních praskal a ohýbal se, zbělely mu klouby na prstech. „Už jednou jsem tvůj průser uklízel. Tohle ať zvládnou ti cucáci. Ty bys za náma nepřišel, kdybys nechtěl, aby za tebe krvácel někdo jinej.“ „Pochopil jsi to úplně špatně.“ Stricken nesouhlasně mlaskl jazykem a v hrané lítosti zavrtěl hlavou. „Budu s tebou mluvit na rovinu jako jeden profesionál s druhým. Tohle monstrum mi nepatří, ale patřil mi zásahový tým, co na ně reagoval a jel ho prošetřit. Podle prvních informací to měla být hračka, ale ukázalo se, že nebyla. Tým se pohřešuje.“ „Tvoje péče mě překvapuje.“ „Vždy je spousta dalších věcí, co touží po výjimce z Fonasilu, které mohou ztráty nahradit.“ Pokrčil rameny. „Ale já opravdu nerad přicházím o cenné zdroje, zvláště o pohledné zrzky.“ Kov v Earlových rukách praskl. „Ještě se uvidíme, Earle. Užij si konferenci.“ Stricken se natáhl ke kameře. Obrazovka zčernala. „Ne!“ Earl vstal, mávnutím ruky odhodil čtyři židle přes celou místnost. „Ty parchante!“ Na obrazovce se objevil obraz. Tři postavy sestupovaly po sklopené rampě šedého nákladního letadla C-130. Za nimi se rozkládala pouštní scenérie, hnědé pelyňky poprášené špinavým sněhem. Oblečení byli v uniformách a bojovém vybavení, nesli si pušky. Vpředu šli dva muži a vzadu atraktivní žena. Její rudé vlasy vynikaly na obraze plném vybledlých prašných barev. „Heather…“ zašeptal Earl. Udělal pár kroků vpřed, jako by byl omámený, zíral na televizní obrazovku. Obraz po několika vteřinách zmizel a televize přešla do statického zrnění. „Zatraceně!“ Earl udeřil pěstí do televize, ta odletěla a vybuchla na opačné stěně místnosti. Earl tam stál, zády k nám, ramena svěšená, pěsti zaťaté. „Earle?“ zeptal se Cody. „Jseš v pohodě?“ „Velitelé týmů, shromážděte svý lidi. Jedeme na lov,“ vyštěkl jsem. „Pohyb.“ Týmoví velitele poslechli a okamžitě vyběhli z místnosti. Já zůstal. Všichni velitelé o jeho stavu věděli, ale nikdo to neviděl tak zblízka jako já. Earl ztěžka dýchal, hlavu skloněnou, zíral na rozbitou televizi. Už jsem ho měnit se viděl. Poznal jsem příznaky. Cítil jsem ve vzduchu energii. Stricken ho rozzuřil tak nečekaně, že tím vyprovokoval zvíře uvnitř… Sáhl jsem po kompaktní STI .45, kterou jsem schovával v pouzdru na opasku. Oba jsme postup znali. Earl se uměl ovládat lépe než většina ostatních vlkodlaků, ale nechat ho proměnit se na místě plném nevinných lidí bylo nepřijatelné. Nechtěl jsem přítele zastřelit, nemyslel jsem si, že budu kdy muset, ale tak zněly jeho rozkazy a já nechtěl nic riskovat. Seber se, Earle. „Jseš v pohodě?“ zeptal jsem se po několika vteřinách. Otočil se. Jeho dýchání se zpomalilo. Oči měl normálně modré, ne nebezpečně zlaté. Earl se znovu ovládal, vytáhl si střep mezi klouby prstů a zahodil ho na koberec. „Budu, až Strickenovi zakroutím krkem. Jedeme na letiště.“

Kapitola 6

Náš Mi-24 Hind s řevem uháněl nad nevadskou pouští, zem pod námi byla jako tmavě hnědá šmouha. Kabina pilota byla od sekce pro pasažéry oddělená, proto jsem se nemohl podívat na Skippyho řízení a hádat, jak rychle letíme, ale jedno vám povím – bylo to hodně rychle. Všichni orci jsou v něčem nadpřirozeně dobří. Skippyho dar spočíval v porušování zákonů fyziky při letu vrtulníkem. Všichni členové Harbingerova týmu strávili v hindu spoustu hodin, ale nikdo z nás nikdy nebyl na palubě, když na to Skippy opravdu šlápl. Earl Skippymu pověděl, že je tu závod, velmi důležitý závod, který musíme vyhrát, a proto Skippy zapnul stereo na maximum, pustil heavy metal a ze všech sil týral náš vrtulník, aby nezneuctil LM prohrou. „Mělo by to tak rachotit?“ zeptal se Trip přes zaťaté zuby. „Takhle nerachotěj ani pračky, tak co myslíš?“ Milo seděl naproti mně a musel si všimnout mého znepokojeného výrazu. „Působivý, co? Tohle děťátko by v žádnym případě nemělo takhle lítat. Maximální rychlost je jen něco kolem 330 kilometrů v hodině. Tu už jsme nechali daleko za sebou. Není to žádnej loudal, když se vezme v úvahu, že je starší než vy.“ Milo něžně poplácal trup. „A když si pomyslíte, že byl ještě nedávno na dva kusy!“ Skippy strávil opravami milovaného oře, kterého z oblohy srazil Arbmunep, spoustu hodin. Testoval ho kolem Cazadoru a ujistil nás, že je v pořádku, nebo jak to podal on, že duchové motoru jsou spokojeni. Přestože jsme byli všichni nervózní, když jsme v něm létali, vrtulník při našich nedávných případech fungoval v pohodě, ale to jsme s ním nezávodili. „Nepomáháš, Milo. Vůbec tomu nepomáháš.“ Hollyin hlas ve sluchátkách nezněl šťastně. Protože sedadlo druhého pilota bylo malé, ona z nás nejštíhlejší a protože dřív projevila zájem naučit se pilotovat, letěla Holly v kabině. Měla nejlepší výhled, ale dokázal jsem si představit, že se to hodně podobalo prvním sedadlům na horské dráze. „Děláš si srandu? Když ork něco spraví, tak to spravený zůstane. Jsou jako kouzelníci s lepicí páskou. Kouzelníci s magickou páskou, nemám pravdu, Ede?“ Milo se natáhl a dloubl Edwarda do ramene. Ork naklonil obrýlenou hlavu, zjevně zmatený, proč na něj rudovousý člověk sahá. Po chvíli se Ed vrátil k vyhlížení z okna a poslouchání rádia ve svých sluchátkách. „No, Ed je spíš samuraj s lepicí páskou, ale chápete, jak to myslím.“ Všichni naši rivalové se hnali na stejné místo jako my, ale co jsem já věděl, jediní Lovci monster měli vrtulník. Ale i tak to bylo kolem pěti set kilometrů a naše tempo spotřebě příliš nepřálo, proto jsme po cestě museli jednou tankovat. LM vlastnili i slušné letadlo, ale to nám bylo zaparkované v Alabamě houby platné. Také jsme byli jedinou společností se zastoupením v Salt Lake City, což bylo nejbližší velkoměsto, ale naneštěstí i všichni tamní Lovci se účastnili MKPLM. Earl se rozhodl krýt na všech frontách, a proto zaplatil šílenou sumu za krátkodobý pronájem gulfstreamu. Je úžasné, jak rychle se mění letové plány, když si s sebou všude nosíte kufr plný peněz. Zajímavé bylo, že před ním se na nouzový let vydalo i další letadlo, které si najal někdo popisovaný jako německý obchodník. Skupina v gulfstreamu tam bude dřív než my v helikoptéře, ale moc se za ní neopozdíme. Neměli jsme nejmenší tušení, jakého tvora budeme stopovat, proto by se nám vzdušná podpora mohla hodit. Za námi jel konvoj vozidel, některá vlastnili LM a další byla zapůjčená pro Lovce, co do města přiletěli. Většina z nás na konferenci očividně odcestovala nalehko, ale Eddings, náš lasvegaský velitel, měl sakra dobře zásobenou zbrojnici ve své kanceláři schované ve sklepě pizzerie.

Téměř třicet Lovců monster a neznámý počet našich rivalů mířil do severovýchodní Nevady. „Tolik Lovců je na jedno zabití moc. Asi to bude jen naštvanej trol, co ztratil internetový spojení,“ snažil jsem se odlehčit situaci. Holly to tak neviděla. „Takový prachy z Fonasilu, Zede, to bude spíš něco jako Godzilla.“ „Nebo Drákula jezdící na Godzille,“ přisadil si Trip. Protože jsme museli vyhrát závod, Skippy požadoval, abychom cestovali nalehko. Mila to zdrtilo, neboť jsme nemohli vzít jeho těžké vzorky zdarma z veletrhu, ale Skippy slíbil, že je naloží po cestě domů. Milo byl prostě příliš nadšený a chtěl si s nimi pohrát, než je UPS dopraví domů do Alabamy. Tak jsme skončili se dvěma orky, čtyřmi lidmi a malou zásobou zbraní a munice, kde jsem se já stal nejtěžším nákladem. Těžko se odhadovalo, kdy je Skippy nešťastný, s tou jeho maskou a tak, mumlal si však něco jako „velký jako býk zpomalovat“, což se ale vyvažovalo díky „krev velkého náčelníka přinášet štěstí“. Podobné věci vám nahradí komplexní letecké výpočty, když jste ork. A protože jsem byl spřízněný s rockovou hvězdou, znamenalo to, že poletíme rychleji. Při pomyšlení na bratra jsem pocítil píchnutí viny a znovu jsem si slíbil, že se za ním zastavím, až konference skončí. Jeho kariéra to schytala tak těžce, že musel vystupovat ve Vegas, k čemuž by se ještě před pár lety nikdy nesnížil. Celé to byla má vina a Mosh mi nezvedal telefon. Dělal jsem si o něj starosti. Ozvala se náhlá rána. Chytil jsem se jednoho visícího popruhu, když se vrtulník naklonil. „Co to bylo?“ zeptala se vyplašeně Holly. „Nic problém. Nic problém.“ V interkomu zazněl Skippyho chraplavý hlas. „Rotor ocasu rupnout.“ Vyslovil to jako rrotorr. „Rupnout? Co myslíš tím rupnout?“ „Ne… to dobrý rupnout. Skippy myslel jako… hej rup zabrat.“ „Ale to pořád zní špatně, Skippy!“ „Ne… duchové, co žít v rotoru… oni teď víc spokojenost.“ „Že jsou duchové spokojení, jsi tvrdil už při posledním letu!“ vykřikl Trip. „Ne. Duchové motoru spokojenost. Duchové rotoru ocasu… ne tak moc. Hodně zlobit duchové rotoru.“ „Když jsem to posledně kontroloval, k létání s vrtulníkem potřebuješ funkční ocasní rotor.“ „Ne. Ne k lítání. Jen ke kroužení. Jako kruhy dělání… dokud nepadnout na zem. Bum!“ Skippy vydal strašlivý hvízdavý zvuk, což asi byl orkský smích. „Ale ocasní rotor je teď spokojenost! Jej!“ „My tady umřeme,“ zamumlal jsem. „Ne. Ne,“ ujišťoval mě Skippy. „Gretchen pro nás obětovat kuře. Skippy ví. Duchové rotoru budou točit.“ Létání se Skippym bývalo jednodušší, než se mnou byl ochotný mluvit. Když jsem se stal součástí rodiny a on se mi otevřel ohledně svého pilotování a údržby, bylo to upřímně řečeno znervózňující. Ale rachocení nepatrně zesláblo. Trip začal znovu dýchat. Edward zvedl jednu ruku, natáhl ukazováček a malíček a udělal rohy, pak se vrátil k rádiu. Milo se zazubil. „Vidíš? Říkal jsem ti to! Orkové jsou skvělí, když dojde na spravování… a přiznávám, že jsem tak trochu pomohl.“ Bylo poznat, že je na sebe pyšný. „Musel jsem. Orkové sváření považujou za temnou magii.“ Když si pomyslím, jak Julii vadilo, že ji Earl chtěl mít v tryskáči, v novém letadle kontrolovaném skutečnými mechaniky, ne ve třicet let starém sovětském létajícím tanku, který byl celý rok mimo provoz kvůli hrozné havárii a pohromadě ho držel mystický ork, jehož žena, šamanka, prověřila opravy vrtulníku chřestěním kuřecích kostí. Chudák má manželka.

Protože Julie byla náš nejlepší střelec, létala s námi vrtulníkem pokaždé, když byla třeba vzdušná podpora. Bylo trochu divné, že jí Earl nařídil letět tryskáčem, ale on ji poslední dobou hodně chránil. Když se teď Earl konečně uvolnil a odvyprávěl nám zbytek událostí z Copper Lake, myslím, že jsem důvod chápal. Se zbytkem detailů nás seznámil po cestě na letiště. Earl měl strach povědět nám o Speciální taktické jednotce Jednorožec, ale pak se Stricken ukázal hromadě Lovců a kočka byla z pytle venku. Proč se kočka rozhodla vylézt ven, to byla úplně jiná otázka… Alespoň jsme věděli, proč se z Earla stal po návratu takový mrzout, když jeho přítelkyni odvlekli do tajné skupiny vládou sponzorovaných monster, která dělala kdovíco. Earl ji nemohl kontaktovat. Musel každou noc usínat a nevědět, jestli je naživu, nebo mrtvá. I mě by to štvalo. A když teď byla Heather Kerkonenová v nebezpečí, za předpokladu, že Stricken říkal pravdu, Earl nás poslal na misi z osobních důvodů. Já bych víc než ochotně riskoval, abych pomohl příteli, ale deset milionů dolarů byla sama o sobě velmi příjemná pobídka. Jakmile škubání hindu ustalo natolik, abychom mohli číst beze strachu, že nám to vytřese oči z hlavy, Milo vytáhl ze zbroje mapu a podržel ji mezi mnou a Tripem. Ukázal, kam míříme. „Tohle letiště je cíli nejblíž. Jsou o pár set mil v hodině rychlejší než my, ale budou potřebovat pozemní transport. Vzhledem k tomu, jak moc vytočeně Earl vypadal, shánění moc času nezabere… on je klidně schopnej někoho unést. Na místě budou tak půlhodinu před náma.“ „Poldové a ÚPKM už tam jsou, takže ať je to cokoliv, je to v pohybu,“ poznamenal Trip. „Já vím, a vážně mě nakrkne, jestli propásnu SHOT a tahle věc nám prostě zdrhne, nebo se jen pořádně nadlábne a půjde si schrupnout na dalších sto let a my pak budeme marnit čas pobíháním po poušti, zatímco ta mrcha si bude hibernovat a snít příjemný příšerný sny. Tohle se stává v jednom kuse… k testovacím jízdám zabijáckejch robotů se moc často nedostanu.“ Všichni Lovci nesnášeli, když šli do akce bez pořádných informací. Stricken toho nepochybně věděl víc, než nám říkal, a cokoliv nám zamlčel, určitě to byly špatné zprávy. „Jestli je ta věc v pohybu a jestli je nepříjemná za deset milionů dolarů, musí narazit na další lidi.“ Holly na mapu nemohla vidět, ale mohla poslouchat náš rozhovor. „Projíždím rádio a policejní frekvence. Jestli něco zaslechnu, dám vědět.“ „Možná budeme mít štěstí. Všichni Lovci v letadlech se dostanou rychle na špatné místo a všichni v autech jsou moc pomalý, ale jestli se ta potvora trefí do tohohle okna, budeme na správný pozici, abychom ji chytili. Oni jsou buď příliš rychlý, nebo příliš pomalý, ale my jsme akorát.“ „Mohli bychom si říkat tým Zlatovláska2!“ navrhl nadšeně Milo. „To se mi líbí,“ přidala se Holly. „ Zlatovláska *. Má to dobrej zvuk.“ Ignoroval jsem je. „Jestli se ukáže někde jinde, vyrazíme za ní jako první.“ „My a ÚPKM,“ opravil mě Milo. „Pár se jich vytratilo z konference. Stricken možná poslal všechny Lovce, ale to neznamená, že má pod palcem i ÚPKM.“

* Milo tu naráží na holčičku z pohádky O třech medvědech, která se v angličtině jmenuje Goldilock (Zlatovláska). Ta, co pro ni byla jedna postel příliš velká, druhá příliš malá, ale třetí akorát – pozn. překladatele.

„Možná ano.“ Co Myers zmizel a agent Franks ztratil místo na výsluní, měl jsem jisté podezření, kdo teď tahá za nitky. „ÚPKM bude příliš zaměstnávat vyhánění zvědavců z oblasti a lhaní tisku.“ Nevěděl jsem, jestli je můj odhad jejich vnitřní politiky správný, ale raději bych se Franksovi držel z cesty, pokud to půjde. „Kdybychom měli alespoň náznak, co to je, mohli bychom zjistit, kam míří, jak rychle a jestli to někam nezalezlo. Je na mapě něco zajímavýho?“ „V oblasti nic většího není… docela pustina. Pár městeček tady a tam. Skoro žádný farmy, pár dolů. Před několika dny sněžilo a poušť se dost ochladila, tak tu asi nenarazí na žádný táborníky. Bylo by příjemný, kdyby to bylo chladnokrevný a ospalý… Když budeš pokračovat dál, dostaneš se na severu do Wendoveru. Na západě je spousta ničeho. Doufám, že na východ nepojedeme.“ „Proč?“ „Dugwayský vojenský prostor, kde armáda skladuje ty nejhnusnější chemický a biologický zbraně. Na severu od něj je střelnice, kde se letectvo učí bombardovat. Celé je to větší než některý státy. Hádám, že přelétající ruskej útočnej vrtulník by asi zvednul pár obočí. Pochybuju, že by se Skippy chtěl nechat sestřelit.“ „Skippy znovu nebourat. Právě hinda spravit. Bourat špatné.“ „Bez ohledu na to, kam poletíme, mi dělá starosti, co tam najdeme,“ řekl Trip. „Neznervózňuje vás ta gigantická odměna? To je víc peněz než za upířího pána. Co je ta věc sakra zač?“ „Ať se propadnu, jestli to vím, ale líbí se mi představa, že budu spát na hromadě peněz,“ odpověděla mu Holly. „Určitě bys to měla zkusit. Je to úžasný. Spím jako mimino.“ Podobné řeči mi procházely. Byl jsem hlavním příjemcem několika působivých odměn, dokonce i podle standardů LM, ale mí nejbližší přátelé věděli, že jsem většinu peněz za lorda Machada daroval rodinám Lovců, co zahynuli v jeskyních DeSo-ya. Ne že by mi to finančně ublížilo. Vzal jsem si Shacklefordovou. Cestou jsme zastavili na malém letišti a zaplatili za předražený letecký benzin. Jediný zaměstnanec byl nadšený, když nás uviděl. Náš brutální vrtulník byl mnohem hustější než obvyklé cessny a práškovací letadla. I s červenobílým pseudocivilním nátěrem vypadal MI-24 nebezpečně a tím pádem zajímavě. Taky nám pověděl, že má dnes napilno, protože jen deset minut před naším příjezdem přistálo, natankovalo a odletělo letadlo plné Němců. To nedávalo smysl. Proč by se Lindemann zastavoval natankovat tak brzy? Kluk říkal, že létají v PAC P-750, o které Holly tvrdila, že by s ní snadno doletěli až na místo. Teď Earl Lindemanna určitě předběhne. Pokud Lindemann nemá představu, kam monstrum míří… Zmínil jsem se o tom hned, jak jsme vzlétli. Mou osobní teorií bylo, že se Stricken s Němci podělil o informace, které ostatní nedostali. Stricken tuhle soutěž zorganizoval, ale jak sám přiznal, nebyl tím typem chlapa, co by uznával koncept fair-play. „Možná má Lindemann v týmu médium,“ hádal Trip. „To je blbost.“ „Říká médium.“ Zakoulel jsem očima. „Já nejsem žádný médium.“ „Umíš číst myšlenky?“

„No tak, Tripe, tohle už jsme probírali snad stokrát. Jen za určitejch okolností, po vystavení artefaktu Starobylejch, a účinek netrval moc dlouho. Nikomu jsem myšlenky nečetl celou věčnost. A nejde o čtení myšlenek, jen o přehrání určitejch vzpomínek.“ „Médium.“ Tuhle hádku nikdy nevyhraji. Trip stále věřil, že mám dar od Boha. Jo, dalo by se říct, že je to dar od boha, jen ne od toho našeho. „Možná se dostal k někomu, kdo se vyzná v magii,“ přidal se Milo. „Možná, ale akorát tak blbost.“ „Jasně, protože je to tak nepravděpodobný, jako že poletíme ve vrtulníku, co řídí ork,“ řekla Holly. „K čertu, Earl si dokonce vzal s sebou elfskou kouzelnici…“ Vrtulník sebou prudce škubnul, vmáčkl nás všechny zpátky do křesel. Tentokrát za to ale nemohla mechanika, to jen Skippy vyšiloval za řízením. „Elf! Elf? Harb Anger mít špinavýho elfa?“ „To bylo chytrý, týme Zlatovlásko,“ zavolal jsem na Holly. „Sakra. Promiň, Skippy.“ Holly zapomněla na nepřátelství mezi orky a elfy. Vedli spolu válku od úsvitu času, kdy se obě strany navzájem obviňovaly ze všech myslitelných zvěrstev. Harbingerovo rozhodnutí najmout jednoho z přívěsových elfů bylo téma, se kterým jsme chtěli Skippyho lidi seznámit pomalu a opatrně. „ Elfové?“ „Zatraceně.“ Milo si přitiskl sluchátka. „Poslouchej, Skippy, tak to není.“ „Kmen nebýt… nebýt dost dobrý? Urkové ne dost dobrý pro Harb Angera? Elfové špatný – špinavý – grugnuliš!“ Trochu orkštiny už jsem pochytil, ale tohle slovo jsem neznal a pochyboval jsem, že jde o kompliment. „Mizerná smečka prasopsů…“ objasnil mi Milo orkskou urážku. „Já bych smečka netvrdil. Máme jen jednu. Klid, Skippy. Podřadná elfská magie se bude hodit na slabší potvory, kvůli kterým bysme nikdy neobtěžovali udatný orky. To je Earlovo rozhodnutí. Chtěl ti o tom říct.“ „Harb Anger… moudrý náčelník.“ Skippy zachrčel, ale nenechal se tak snadno obměkčit. „Držet elfský grugnuliš… dál. Elf nepošpiní kmen!“ Skippy si chvíli něco mumlal, pak vyměnil CD za zuřivostí poháněný skandinávský death metal a dokázal stereo ještě zesílit, aby nás nemusel poslouchat. Ranili jsme jeho city. „To se ti povedlo, Holly,“ řekl Trip. „O Tanye jsme mluvit neměli.“ V tu chvíli se Edward, který zatím na výstup svého staršího bratra nijak nereagoval, předklonil a stáhl si sluchátka, hlavu tázavě nakloněnou do strany, poprvé ho něco viditelně zaujalo. „To je v pohodě, Ede. Je to ta samá, co jsi potkal v Indianě,“ vysvětloval uklidňujícím tónem Milo. Když Earla podvodem přiměli dočasně najmout elfku, byl to právě Edward, kdo se s ní vydal do dimenzionální kapsy. Šlo o záchrannou misi, snažili jsme se najít pár ztracených dětí, ale přes telepatické útoky bytostí uvnitř by se žádný člověk nedostal. Elfčina bláznivá odvaha nakonec Earla přesvědčila, aby jí splnil přání a nechal ji zkusit štěstí u Lovců. Ed vypadal spokojeně, protože právě rozsekal pár obřích monstrózních fey. Mise splněna díky elfce a orkovi s magickou imunitou a LM dostali zaplaceno, takže šlo o vcelku vydařený den. „Není důvod pro … seky-sek.“ Milo ukázal na dvojici mečů v pochvách mezi Edovými koleny. „Vypadalo to, že vy dva spolu vycházíte.“ Edward nad tím chvíli přemýšlel. Pod černou kápí byl vidět jen pár nemrkajících žlutých očí. Edward byl jako obvykle jedna velká záhada. Pak si prostě nasadil sluchátka a obrátil pozornost zpátky k oknu. Edward vždycky vypadal, že si žije ve svém malém soukromém světě, dokud nedošlo na sekání meči.

Zatímco Skippy čas od času v našich sluchátkách zabručel nějakou orkskou urážku, trávili jsme čas projížděním možných scénářů a vymýšlením plánů a jejich záloh. Obvykle by šlo o část, kdy si potřetí nervózně kontroluji vybavení, ale ve stísněném prostoru nebylo dost místa na bezpečné manévrování se zbraněmi. Navíc Skippy, kterému se nijak nezamlouvala představa, že někdo omylem vystřelí v jeho drahocenném vrtulníku, měl už tak mizernou náladu. „Přes vysílačku se ozvala Julie. Tryskáč přistál,“ hlásila Holly. „Jeden z našich kluků z Utahu zařídil náklaďák, co je naloží. Earlova skupina bude do pár minut na místě.“ Moje hodinky tvrdily, že nám stále zbývá přinejmenším půlhodina. „Jaký je čas příletu…“ Holly mě přerušila. „Počkej. Něco mám… dálniční hlídka vyšiluje… střílelo se… zraněný policista…“ Všichni jsme se napjali. Mohlo by to být ono? „Je raněný, neví, o co šlo, ale bylo to velký… nějakej druh zvířete…hmyzí…něco. Panikaří.“ Tripa to rozpálilo. „Vsadím se, že je to naše monstrum!“ „Drewbeck Road v… kde je Lutz?“ Milo měl ve vteřině otevřenou mapu. „Jižně od místa útoku, kousek na západ od naší současný pozice.“ „Skippy, zatoč vlevo!“ Holly nebyla žádný navigátor, ale Skippy měl představu a já se znovu chytil popruhů, když to prudce strhl na stranu. Prakticky jsme se přetočili na bok, nezajištěné vybavení klouzalo po podlaze. „Uklidni se tam, Airwolfe!“ Bylo by milé, kdyby Skippy občas řekl držte se nebo tak něco, než udělá jednu ze svých šíleností. Milo začal číst čísla a Skippy upravil kurz. Světlo v prostoru pro pasažéry se měnilo, jak jsme letěli vstříc zapadajícímu slunci. „Být tam… deset minut.“ Hind začal zase rachotit, když jsme snížili výšku a nabrali rychlost. „Jak by tohle zvládat elfové.“ „Policejní vysílačka zmlkla,“ upozornila nás Holly. „Dám vědět Julii.“ Je jistý pocit, který provází začátek každého nového lovu. Vzrušení, napětí, nervózní energie, a jo, i strach tam je… Je to trochu návykové. Mohl jsem to cítit a vidět na tvářích společníků. S výjimkou Eda, který nevypadal, že by mu na něčem záleželo. „Rychle tu věc sejmeme a ušetříme jim cestu.“ „Myslíš, že bychom měli použít kulomet?“ zeptal se Milo. Stále nám zbývalo pár minut denního světla a pak jsem mohl přepnout na noční vidění. „Ptáš se, jako by existovala možnost, že řeknu ne.“ Milo mi ukázal vztyčený palec a začal rozepínal pouzdro s kulometem FN 240. Trip otevřel bednu s municí a vytáhl jeden konec pásu se stříbrnými 7.62. Počkáme, až zpomalíme, než otevřeme dveře a umístíme ho na jeho stojan. Venku byla zima a já si mohl jen představovat, jak ledový by byl vítr o rychlosti 300 kilometrů v hodině. S Milovým kulometem a Juliinou upravenou M14, kterou nechala na palubě pro případ, že budeme potřebovat přesnou ránu, jsme monstrum mohli z oblohy pokropit pořádnou dávkou bolesti. „Letadlo nad náma. Stejnej směr,“ hlásil Skippy. „Ale víc rychlý.“ Znělo to, jako by ho to urazilo. „Skip má pravdu,“ potvrdila Holly. „Právě proletělo kolem.“ „Poznáš, kdo to je?“ „Nemám páru.“ „Další Lovci?“ Podíval jsem se na Tripa a Mila, ani oni nic netušili. „Museli slyšet to samý nouzový volání. Možná zkusí přistát na poli nebo tak.“ „Je to skalnatá oblast,“ namítl Milo. „Bylo to terénní letadlo?“

„Ne, Milo. Je to velký vrtulový letadlo se dvěma motorama,“ řekla Holly. „A nechává nás v prachu.“ „Letadlo,“ zavrčel Skippy. „Rychlý víc než hind… ale nuda.“ „Jsou dost před náma, těžko je přes slunce vidím. Skippy, půjčím si dalekohled.“ Stejný typ si najal německý tým. „Lindemann.“ Uvědomoval jsem si, že jsme do Strickenova pitomýho závodu nešli kvůli penězům, ale nemohl jsem si pomoct. Peníze jsou peníze, a tohle bylo území LM. „Asi se chystaj přistát na silnici.“ „Ach, je dobrej,“ hvízdl Milo. „Zajímalo by mě, kolik vypláznul, aby to najmutej pilot zkusil.“ Do interkomu se vrátila Holly. „Dobře, vidím ceduli autodílny. Pár budov. Žádný další stavby na kilometr daleko. Přímo před nima bliká policejní majáček. Nic jinýho nevidím. Je tam spousta balvanů a silnice se kroutí. Nevidím žádný delší placatý místo.“ „Němci budou muset jednou, dvakrát přeletět, než si najdou místo k přistání. Pořád se tam můžem dostat před nima.“ „Když se na to podíváš z lepší stránky, jestli zvládnou hned přistát, možná pomůžou tomu zraněnýmu poldovi,“ řekl Trip. Trip byl naším hlasem svědomí, to se mu musí nechat. Tolik jsem se soustředil na to, že mě na domácím hřišti poráží naši soupeři, že jsem na toho chudáka úplně zapomněl. Smutnou pravdou v našem podnikání bylo, že my po monstrech většinou jen uklízíme a lidi stihneme zachránit jen zřídka. „Pravda. Ale z principu bych ty šmejdy rád porazil.“ „Ehm… chlapci?“ Holly zněla překvapeně. „Němci vystoupili.“ „ Cože? “ „Oni vyskočili. Když jsem se na ně podívala, někdo zrovna vypadl ze dveří.“ „Padáky? Ten mazanej parchant.“ No, už jsem chápal, proč mezinárodní Lovci Lindemanna na konferenci tak obdivovali. Lindemann si nepronajal jen letadlo, on si vybral to, ze kterého skákali parašutisti. Možná měl všechno vybavení připravené dřív, než dorazil na letiště. To také vysvětlovalo zastávku na tankování. Prostě kroužil v odhadované oblasti a čekal, až se mu cíl ukáže. „Proč nás to nenapadlo taky?“ „Ví někdo z nás, jak se skáká padákem?“ zeptal se významně Milo. Boone i Gregorius bývali u speciálních jednotek, stejně tak Cody, i když ten už byl na podobné věci starý. Ti tři skákali minimálně jednou, ale právě teď se nacházeli buď s Earlem, nebo v konvoji z Las Vegas. Jediný další člen LM, který by to podle mě zvládnul, byl bývalý SEAL Sam Haven, ale ten zemřel. Co já vím, nikdo z nás zbývajících nebyl připraven vyskočit ze vznášedla v perfektním stavu, dokud je stále ve vzduchu. „Dobrá poznámka.“ „Nic nevidím… hej… on narazí! Počkat. Je tam padák. U všech svatejch, on ho otevřel kousek nad zemí. Támhle je další. Přistávají přímo na tom místě.“ „Dobře,“ uznal Trip, „tohle je docela drsný.“ „Děvčata Klause milujou,“ dodal Milo. „A určitě za to nemůže jen jeho přízvuk… všechen ten křik a tak.“ „Prosím, už ani slovo o tom, jak moc miluješ Klause.“ Musel jsem to Lindemannovi nechat, byl to chytrý tah, ale bude stát za deset milionů? Stále jsme tu věc mohli dostat jako první. Oni šli pěšky, měli lehké zbraně, a na naší straně byla mobilita. „Dobře, Skipe, německej tým je na místě, letíme je podpořit. Poskytneme jim krycí palbu.“ Tři lidé vzadu se odpoutali ze sedadel a zaklapli bezpečnostní karabiny do pogumovaných úchytů na zbrojích. Připojená pružná lana nám zabrání vypadnout ze dveří a vstříc smrti, pokud začne Skippy nečekaně manévrovat. Navzájem jsme se zkontrolovali, že jsme řádně zajištění. Edwardovi to jako obvykle bylo jedno, protože orky maličkosti jako bezpečnost nezajímaly. Pokud se něco zvrtne, Eda uvnitř udrží prostá síla jeho drsňáctví. Když byli všichni připravení, Trip trhnutím otevřel dveře a já udělal to samé s druhými.

Udeřil do nás poryv mrazivého větru. Sakra, to je ale kosa. Milo a Trip přesouvali těžkou 240 na její místo vlevo. Já si vzal Juliinu pušku, přehodil jsem si popruh před hlavu a pravou ruku, protože kdybych upustil její pušku za čtyři tisíce dolarů, na místě by mě zabila. Vystrčil jsem jednu nohu, zapřel se o schůdek a vyklonil ven. Odhalenou kůži ve tváři okamžitě poštípal mráz. Nenapadlo by vás, jak ledová Nevada je, ale vysoko na poušti to byla v lednu vážně síla. „Hej! To je osvěžující.“ Zarazil jsem dvacetiranný zásobník, zatáhl za nabíjecí páku a poslal do komory stříbrnou .308. Pak jsem byl opravdu vděčný za popruh, který mi umožnil uvolnit ruce a zašátrat jimi v brašně, dokud jsem nenašel lyžařskou masku. Nejdřív jsem si natáhl ji, pak jsem si na hlavu znovu nasadil sluchátka. Trip dostal stejný nápad jako já, taky si natáhl masku. Pocházel z Floridy a obvykle se začínal klepat při patnácti stupních, takže právě určitě proklínal svůj život. Teď jsme oba vypadali jako Ed. Milo, který se narodil v Idahu a byl zdánlivě proti mrazu imunní, zaklapl nábojový pás a trhnul nabíjecí pákou kulometu. „Levá strana připravena!“ Brašny na mé zbroji byly plné zásobníků s dvanáctkami do Anihilátora. Jednu tašku se zásobníky do M-14 jsem měl na podlaze, prostrčil jsem popruhem nohu, aby mi nevypadla. „Zed na pravé straně připraven.“ „Jedna minuta,“ zaburácel Skippy, což samozřejmě znamenalo, že se bude měnit muzika. Nevím, jestli to byla náhoda, nebo schválnost, že jsme najali elfku, což by u Skippyho vyžadovalo pochopení konceptu národních států, ale jeho výběr – Mein Herz Brennt od Rammsteinu – budil značné podezření. Odklopil jsem kryt zaměřovače. Stále zbývalo pár minut světla, proto jsem ho chtěl maximálně využít. Nebyl jsem sice Julie, ale s puškami mi to docela šlo a z téhle těžké upravené M14 jsem střílel tolikrát, že jsem se na její přesnost mohl spolehnout. Asi bude lepší začít se skalpelem, než přejdeme na Milův sekáček na maso. „Dej mi slušnej úhel, Skippy.“ Vrtulník se lehce natočil, do výhledu vplula vysoká cedule čerpací stanice. Když jsme přeletěli silnici, od země nás dělilo jen patnáct metrů. Benzínka byla ošklivá budova s malým temným koloniálem nalepeným na garáž z tvárnic. Dveře garáže byly otevřené, uvnitř parkovalo starší auto s otevřenou kapotou. Fungovala tu jediná pumpa, ani nad sebou neměla stříšku. Dvacet metrů za pumpou stál starý úzký mobilní dům. Celá oblast byla lehce poprášená sněhem. „Všichni Němci jsou na parkovišti,“ upozornila nás Holly. „Přátelé mají šedočerné maskáče.“ „Vidím je.“ Za odtahovým vozidlem se krčilo pět postav. Pestrobarevné sportovní padáky byly rychle opuštěny, vítr je táhl po dálnici jako duhové stepní běžce. Policejní auto parkovalo hned vedle garáže. Dveře na straně řidiče byly otevřené, viděl jsem z nich viset pár nohou. Díval jsem se na Němce, když dva z nich vstali a přeběhli k autu, ostatní je kryli. Jejich zbraně mířily na benzínku, tak jsem přitiskl pušku ke tváři a přiblížil si okno, abych viděl, co je uvnitř. Upravil jsem zaostření na optice Leupold, dokud nebyl obraz křišťálově jasný. Velký stín se prohnal koloniálem a zase zmizel. „Co to sakra bylo?“ „Identifikace?“ zakřičel Trip. Nebyl jsem si jistý, co jsem viděl. Bylo to široké minimálně metr dvacet, výšku a barvu jsem ve tmě neodhadl. Vypadalo to… ježatě. „Překvapilo mě to, ale je to velký a rychlý.“ Dál jsem pátral. Uvnitř budovy byl hrozný nepořádek. Převržené police. Pár rozbitých oken. Něco vylité na pultu. Nemohl jsem poznat, jestli je to krev. Hind se stále pohyboval, ale pomalu, klouzal nad silnicí. Čerpací stanice se nacházela uprostřed malého údolí.

Všude kolem se rozkládaly kopce, ale zůstávalo tu čtyřicet metrů rovinky všemi směry. Jestli ta věc vyběhne, bude se moct schovávat jen za pelyňkem a kameny příliš malými v porovnání s tím, co jsem viděl. Pokud to není neprůstřelné, je to v pasti. Obrátil jsem pozornost k Němcům. Dva běžci se dostali k dálniční hlídce, jeden muže popadl v podpaždí, zatímco druhý couval vedle nich, sledoval budovu. Náhle se jedno z předních oken vysypalo ven, ale neviděl jsem, co to způsobilo. Němci spěchali za odtahové vozidlo, ale nestříleli. „Co to udělalo?“ zeptala se Holly. „Těžko říct…“ Pátral jsem skrz hledí. Sledoval jsem třpytivou cestu z rozbitého skla vedoucí ze stanice. Něco bylo prohozeno výlohou, našel jsem to na kapotě policejního auta. „Počkej. Mám to… ale k čertu.“ „Co?“ Těžko se to poznávalo, protože to bylo celé pokroucené a červené, ale byl jsem si dost jistý, na co se dívám. „Myslím, že je to lidskej trup.“ V obchodě se něco pohnulo, shodilo to další polici. Přikláněl jsem se k předpokladu, že uvnitř nejsou žádní přeživší, a proto bychom měli celé místo rozstřílet a pro jistotu ještě podpálit. Ale já neviděl to, na co se díval Lindemann. Možná se s tím chtěl pokusit domluvit, nebo zkusit nějakou jinou blbost. To nikdy nevíte. Teoreticky velení připadlo mně, ale Milo byl mnohem zkušenější než já. Earl mě nechával velel, protože Milo se jako velitel necítil moc dobře, ale to neznamenalo, že nemohu použít jeho nadřazený mozek. „Jak bychom to podle tebe měli zahrát?“ „Benzínka je dost daleko, abychom mohli zničit budovu a nevyhodit nás při tom do vzduchu. Ale…“ Milo si zamyšleně prohrábl dlouhý zrzavý plnovous. „Klaus stojí nohama na zemi. Rozhodnutí bychom měli nechat na něm.“ Viděl jsem, jak jedna postava v maskáčích postupně ukazuje a vydává rozkazy. O zlomek vteřiny později se všichni zvedli a zahájili palbu na garáž. Zbývající okna se vysypala. Prosklené regály uvnitř se rozpadly. Jeden z Němců něco hodil do otevřených vrat garáže. Lindemannovi muži se jako jeden přikrčili za autem. Následovala hlasitá exploze, ze všech otvorů se vyvalila kaskáda prachu a kouře. Na parkoviště se vykutálela osamělá poklice. „Víš, ti chlapi se mi začínaj líbit,“ řekl jsem. Hind mířil čumákem na budovu, zatímco pomalu plul nad parkovištěm, a Milo a já jsme viseli na popruzích ven, abychom mohli střílet současně. „Přece jim nenecháme všechnu zábavu.“ Milův FM 240 zaburácel, a protože každá pátá střela byla stopovka, Milo zasypával fasádu koloniálu neustávajícím proudem rudých záblesků. Tvárnice praskaly a rozpadaly se. Milo pohyboval hlavní ze strany na stranu, kompletně to místo demoloval. „Hee, hee, hee… pěkný.“ Skippy měl efekty stopovek rád. Jakmile Milovi došly jeho dvě stovky střel, okamžitě otevřel kryt, zatímco mu Trip podával čerstvý pás. „Tohle je skvělý, ale kéž bychom s sebou přinesli rotačák. Šest set výstřelů za minutu by byla ještě větší bomba. Vlastně jsem dneska sebral brožuru k novýmu modelu…“ Zatímco Milo pokračoval v obhajování zakoupení dalšího rotačního kulometu, já dál sledoval budovu, vyčkával jsem. To místo bylo v troskách, ale po stvoření ani stopa. Museli jsme ho zasáhnout. Otázkou bylo, zda stojíme proti tvoru, kterému by na tom záleželo. Během střelecké smršti zmizel poslední kousek oranžového slunce. Stíny se prodlužovaly, ale na noční vidění bylo příliš brzy. Štěstí, že optika Leupold zachytávala tolik světla. Viděl jsem skrz ni docela dobře. Rychlý pohyb uvnitř zničené garáže. Přesunul jsem tam hledí právě ve chvíli, kdy se něco ježatého a černého snažilo protlačit kolem auta. „Garáž!“ Můj prst vklouzl pod lučík a posunul pojistku.

M14 vyštěkla. Závěs na vrtulníku není nejpevnější pozice, zpětný ráz mi zvedl hledí. Sklonil jsem ho zpátky k obrysu pohybujícímu se kolem auta. Vystřelil jsem znovu, určitě jsem to trefil, ale moje další uspěchaná kulka jen prorazila díru do předního nárazníku. Stvoření jsem zahlédl jen na chvíli, určitě šlo o insektoida s dlouhýma, děsivýma nohama a tělem porostlým hustou černou srstí. A byl velký jako kůň. Monstrum oběhlo roh budovy a rychle se ztratilo z dohledu. Vyrazila za ním čtveřice Němců. Z jejich hlavní se zablesklo, když tvora dostali na mušku. Zvláštní vibrace na hrudi. Chvíli trvalo, než jsem si uvědomil, že je to můj telefon. Špatné načasování. Můžou nechat zprávu. „Owene, zvedni svůj mobil,“ nařídila mi zepředu Holly. „Jak…“ „Protože jeden z těch chlapů na zemi přehnaně předvádí, jak telefonuje, a ukazuje při tom na nás, jako bychom hráli šarády.“ „Aha…“ Vteřinku trvalo, než jsem našel správnou kapsu. V žádném případě bych ho přes řev rotorů nemohl slyšet, což Lindemannovi došlo, a proto mi poslal textovku. Pod kontrolou. Je náš. „Ty chamtivej parchante. Lindemann chce, abychom se stáhli.“ Chcete pomoct? Policista potřebuje odvoz do nemocnice. Nevěřícně jsem dlouze vydechl. „Skippy, můžeš přistát u tý odtahovky?“ Skippy souhlasně zabručel. Přečetl jsem textovku ostatním. Právě nás odstřihli od monstra. Odepnul jsem se a byl připravený seskočit hned, jak se naše kola dotknou asfaltu. Klaus Lindemann na mě čekal, na sobě trochu nezvyklou šedočernou skvrnitou zbroj a ve tváři příliš sebevědomý úsměv. V jedné ruce držel G3K a v druhé moji vizitku. Takhle sehnal moje číslo. „Doufal jsem, že budete na palubě. Děkuji vám za pomoc, pane Pitte.“ Křičel, aby ho bylo slyšet přes vrtulník. „My tu však byli první. Odsud si to převezmeme. Nebo je tu ještě něco?“ „To si kurva piš.“ „Co si mám s kurvou psát?“ nechápal s nehranou upřímností Lindemann. „Obávám se, že tento výraz neznám.“ Moje posádka věděla, co má dělat, vyskákali ven hned za mnou. Holly to trvalo nejdéle, protože se musela vysoukat z kokpitu, ale coby náš nejlepší zdravotník okamžitě zamířila ke zraněnému muži, Trip a Milo ji kryli. Edward se pomalu přiloudal ke mně, po cestě do různých míst dloubal meči. „Nepřišli jsme vám vyfouknout odměnu, ale vy nevíte, co je ta věc zač. Jdeme s váma.“ Lindemann se zarazil, poslouchal svou vysílačku. „Na tom už nezáleží, protože ten tvor je zneškodněn a brzy bude mrtev. Moji muži už ho mají.“ „Zede!“ Přiběhla ke mně Holly. „Ten polda je na tom špatně. Vážné řezné rány a příšerná ztráta krve. Musí hned k doktorovi.“ „Použili jsme škrtidlo,“ dodal Lindemann. „Zranění na noze je velmi vážné.“ Smůla, že Gretchen neletěla s náma. I kdyby byla na cestě sanitka, Skippy stále představoval nejrychlejší cestu odsud. „Naložte ho do hindu. Nevíme ale, co ho dostalo…“ „Žádnej strach. Jestli se začne v něco měnit, vykopnu ho ze dveří.“ S Hollyiným nemilosrdným nadšením se nedalo hádat, navíc Trip už muže odnášel do vrtulníku bez ohledu na to, co bych řekl. „Pokud se nezmění v ptákodlaka, mělo by to stačit.“ Holly se vrhla na svůj nový úkol. „Ujistím se, že bude Lovcům monster s.r.o. přiznána asistence,“ snažil se mě uchlácholit Lindemann. Tohle na mě neplatilo. „Tím si buď sakra jistej.“ Odešel jsem zpátky k hindu, uložil do něj Juliinu pušku a vytáhl Anihilátora.

Přestože byla Juliina puška pěkná hračka, mít svůj mohutný, strašlivý, plně automatický kalašnikov se stříbrem vyloženým bajonetem a středním granátometem bylo zvláštně uklidňující. „Protože já jdu s váma.“ „To není nutné.“ „Možná to má kamarády.“ Odvrátil jsem se od Lindemanna, když ke mně přišel Milo. „Odvezte ho do nemocnice a informujte Julii. Trip a Ed jdou se mnou.“ Edward poplácal jílec meče na znamení, že rozumí. Milo uznale kývl na Lindemanna. „Ta finta s padákama byla fikaná.“ „Děkuji.“ Lindemann se lehce uklonil. „Vy musíte být Milo Anderson, Edison lovu monster a da Vinci kreativní destrukce, nebo snad destruktivní kreativity? Vaše práce je legendární.“ Přísahám, že Milo zčervenal. „Ach, to je hrozně přehnaný.“ „Dejte mi sakra svátek.“ Pořád jsem měl mizernou náladu, že jsem o pár vteřin propásl tak neskutečně velkou odměnu. „Jdeme.“ Lindemann, Trip a já jsme zamířili ke garáži, zatímco hind vzlétl a uháněl pryč se zbytkem mého týmu. Vždy se rozhostilo opravdu silné ticho, když jste dlouho poslouchali hind a Skippyho muziku, a pak to najednou zmizelo. Větrem uhlazená poušť byla strašidelně klidná. „Klausi Lindemanne, tohle je Trip Jones,“ řekl jsem a ukázal na svého přítele, který si sundával lyžařskou masku. Bez větru bylo znatelně tepleji. Trip si s Lindemannem potřásl rukou. „Jeden z nejlepších Lovců u nás.“ „Tohle už přeháníš,“ usmál se Trip. „A tohle je Edward.“ Ten si masku samozřejmě nechal. Nenapadlo mě, jak našeho orka představit, protože bychom je naopak měli udržovat v tajnosti. Naštěstí v přicházející noci nebyly zelená kůže a žluté oči tak patrné. Ed ruku k potřesení nenabídl. „On je náš… administrativní asistent.“ „Chápu…“ řekl Lindemann, prohlédl si Edwarda a spoustu jeho špičatých zbraní, ale dál to nekomentoval. Stvoření jsme stopovali snadno, zanechávalo po sobě chaotickou cestu z pět centimetrů širokých děr ve sněhu. V dalších prohlubních jsem poznal místa, kde dopadly žhavé nábojnice a okamžitě se protavily skrz. „Mohu vás, pánové, ujistit, že vás o peníze za asistenci neošidím. Berlínští Grimmové mají své zásady. Pan Harbinger vás jistě o naší poctivosti ujistí.“ „Mluvil o vás s respektem.“ No, vlastně je hodil do kategorie V pohodě, místo aby skončili mezi Kretény, což byl asi nejlepší kompliment, jakého se mohli od Earla Harbingera dočkat. „Já vás nezpochybňuju. Mě hlavně zajímá, kvůli čemu byl všechen ten poprask.“ „Aha, v tom případě jsme dohodnuti.“ Stála tu malá dřevěná chata, kolem dveří prosakovalo slabé světlo, ale stopy monstra se k ní nepřiblížily. Překročili jsme plot a prošli mrtvou zeleninovou zahradou, než jsme našli zbývající čtveřici Lovců u jednoho starého přívěsu. Stáli v půlkruhu, pušky zapřené o ramena, na zbraních připevněné baterky osvětlovaly jedno místo na konci přívěsu. Jeden z Lovců na nás německy zavolal, než na svého šéfa začal chrlit informace. „Pročesali dům. Prázdný. Vypadá to na jediného obyvatele. Starší muž. Mechanik. Nepochybně mrtvola, která nyní zdobí policejní vůz.“ Když jsem Lovce obešel, konečně jsem monstrum spatřil. „Tohle?“ užasl Trip. Byl to obří pavouk. Nebo co z něj zbylo. Byl provrtaný kulkami, nohy stažené pod sebou, těžko se rozeznávaly jeho obrysy. Tripova reakce byla pochopitelná. Jasně, tarantule velikosti labutě z kolotoče byla děsivá, ale ne deset milionů dolarů děsivá.

Podle našich standardů nešlo o nic mimořádného, s přihlédnutím k velikosti a vážnosti zamoření to mohlo hodit maximálně pár tisíc dolarů. „Nerozumím,“ řekl Lindemann. Vyštěkl rozkaz na jednoho svého muže, který sklonil pušku a vypálil několik střel. Kulky zasáhly a rozhodily po sněhu kusy rozervaného masa. Ani se to nehnulo. Určitě to bylo mrtvé. Lindemann přišel přímo k pavoukovi a šťouchl do něj botou. Převalil se na záda. Osm nohou se roztáhlo, odhalily rozcupované břicho. Do sněhu se vyvalila žlutá střeva. „Zajímavé.“ Myslel jsem si to samé. „Tohle je moc jednoduchý. Jeden z nováčků v mojí třídě dostal tucet těch věcí podomácku vyrobenou bombou.“ Velká škoda, že tu Albert Lee nebyl. On byl na obří pavouky expert, náš knihovník se vlastně rychle stal expertem úplně na všechno. Lee dokonce zavedl ve společnosti program, kde Lovci museli povinně po každém případu odevzdávat hlášení, aby on mohl sepsat chování, reakce a slabiny monster, zanalyzovat to a archivovat pro budoucí použití. Byl to vážně skvělý nápad, ale já sepisování zpráv ze začátku vážně nenáviděl. Připadal jsem si jako ve škole, ale když mě Lee sjel, že píšu zbytečně upjatě a snažím se neodporovat předchozím hlášením, uvolnil jsem se a psaní zpráv šlo najednou mnohem přirozeněji. Jeden z Němců promluvil anglicky. „Mohlo by jich být kolem víc?“ „Na takovou odměnu by se tu musela nacházet celá kolonie…“ řekl Lindemann. „Kdo z vás pavouka složil?“ „To jsem byl já,“ ozval se další Němec, taky mluvil anglicky, abychom se s Tripem necítili odstrčení. Evropané bývají takhle nápomocní. „Dobrá práce, Hugo. Můžeme ho vycpat a udělat z něj hračku pro tvoje děti. Ve tvém bytě se bude vyjímat. Nic lepšího se s tak mizernou potvorou dělat nedá.“ Lindemann si ulevil kopnutím do monstra. „Jakou hru to s námi Stricken hraje? Proč s námi všemi plýtval na tohle?“ „Přežil jsem Stuttgartský masakr,“ vrtěl Hugo hlavou. „Viděl jsem hrůzy, jaké si nedokážete představit. Odměnu mi osobně předala kancléřka a s ní i čestné uznání. Hnusí se mi pomyšlení, že jsme zastřelením přerostlého pavouka vydělali víc než přežitím pekla na zemi. To nedává smysl.“ „Mám v úmyslu slíbenou odměnu vybrat,“ sliboval Lindemann. „Americká vláda nikdy nedávala moc smysl…“ Podíval se na mě. „Bez urážky.“ Odfrkl jsem si. O tomhle se s ním hádat nebudu. „ÚPKM sem brzy dorazí z prvního místa útoku. Určitě už je na cestě i policie.“ „Udělejte fotky,“ nařídil Lindemann. „Donesly se mi zvěsti, že Úřad pro kontrolu monster ničí důkazy, aby znemožnil vybírání odměn.“ To pro mě byla novinka, ale ve vteřině tu blikaly dva digitální foťáky. Tihle chlapi uměli být efektivní. Trip mě odvedl stranou. „Něco tu smrdí.“ „Já vím. Je to moc jednoduchý. Před Němci jsem nechtěl o Earlově přítelkyni mluvit, ale jeden pavouk nemohl v žádnym případě dostat vlkodlaka.“ „Jeden moc moudrej muž kdysi řekl, že neexistuje nic jako oběd zdarma. Tohle se podle mě nebezpečně pohybuje na území neplacenejch obědů.“ Trip se podíval na přívěs. „Jdu se porozhlédnout kolem.“ „Vezmi si Eda. Drž ho taky dál od federálů. Myersovo prozatímní neptej se a nemluv, pokud je to ork už možná neplatí.“ Kéž bych na to pomyslel dřív, než jsem tu Edwarda nechal. „Kam vůbec šel?“ Trip mi to ukázal. Edward si to zamířil k mrtvému pavoukovi a prohlížel si ho. Vytáhl jeden z mnoha nožů schovaných na jeho těle, dřepl si a odřezal pár centimetrů na konci jedné nohy. Prohlédl si kus masa, pak ho zabalil do cáru látky a schoval do kabátu. „Něco je špatně, Ede?“ Edward se na mě podíval, byl viditelně zmatený. Snažil se najít slova. Anglicky nemluvil ani zdaleka tak dobře jako jeho bratr. „Páv-ok… ne skutečný.“

„Mně skutečnej připadá,“ namítl Trip. „Co tím myslíš?“ Ed zvedl jednu ruku, zastavil mě. Jediným hladkým pohybem tasil jeden ze svých mečů. Trip i já jsme instinktivně zapřeli pušky o rameno a namířili je na boudu. Lindemann zaregistroval pohyb a zvedl H&K. Všichni tři jsme se rozptýlili. Edward se na mě podíval, přikývl a prudce otevřel dveře. Byl to kurník. Světlo, které jsem předtím viděl, pocházelo z jediné velké žárovky, která ptáky zahřívala. Bylo tam pár slámou pokrytých polic, kde si slepice dělaly hnízda a kladly vejce. Edward se rozhlédl a zasunul meč do pochvy. Trip a já jsme pomalu sklonili zbraně. Edward si vybral velké bílé kuře, sáhl po něm a zvedl ho. Pták vypadal značně nervózně. „Edwarde, proč bereš to kuře?“ Edward kuře opatrně zastrčil pod jednu ruku. „Oběť… pro duchy ocas rrotorrů.“ S tím odešel k přívěsu. Překvapenému Tripovi vteřinku trvalo, než si vzpomněl, že by měl jít za ním, a následoval ho. Lindemann se zastavil vedle mě. „Váš administrativní pracovník je zvláštní chlapík.“ „Krádež kuřete? To určitě skončí v jeho příštím hodnocení.“

Kapitola 7

Zatímco Trip kontroloval přívěs, já prozkoumal obchod. Německá výbušnina a Milova šílená minutka zničily všechna světla, tak jsem si na cestu musel svítit baterkou. Dílnu jsme vážně zdemolovali, co se mohlo rozbít, se taky rozbilo. Nakukoval jsem za bedny s nářadím a svítil do nádrží s olejem, ale jediní pavouci, které jsem našel, měli normální velikost, navíc odpálení bomby v tak malém prostoru dělalo divy, když došlo na odstraňování pavučin. Na záchodě se neuklízelo celé roky, ale na tom stejně nezáleželo, protože mísu pár střel 7.62 roztříštilo na porcelánové střepy. Vodovodní potrubí bylo přerušené a zalévalo všechen ten bordel. Koloniál za nyní rozsekanými dveřmi byl v ještě horším stavu. Vždycky to bývalo temné místo, ale teď na děravých stěnách zůstal viset jen dívčí kalendář z osmadevadesátého. Zápach motorového oleje a nemrznoucí tekutiny byl zničující, podlahu stísněného prostoru pokrývala jedna velká louže. Pod botami mi křupalo rozbité sklo, když jsem obkroužil pult a našel zbytek majitele. Nedokázal jsem se na něj dlouho dívat, což s ohledem na to, čím se živím, o něčem vypovídalo. Ve vchodu se něco pohnulo. Lekl jsem se, prudce se otočil a zvedl Anihilátora. Byl to jen nějaký chlap. Rychle jsem sklonil hlaveň Anihilátora stranou. „Takhle by ses k lidem blížit neměl.“ I do strany skloněná baterka odrážela dost světla, abych na něm poznal, že je to mladík kolem dvaceti, asiat, v dobré kondici, s krátkými vlasy s pečlivě učesanou pěšinkou, beze zbroje, ale v neznámé olivové kombinéze. Styl jeho oblékání mě varoval, že dorazili konkurenční Lovci. „Kdo jsi?“ Mladík na mě zíral, neodpověděl. S ohledem na všechny zahraniční společnosti, které sem Stricken vyslal, nemusel umět anglicky. Dneska už jsem spoustu lidí potkal, ale jeho jsem neznal. „Mluvíš anglicky? S kým tu jseš?“ „S kým? Jsem s…“ Párkrát zamrkal, zmatený, pak si promnul obličej, jako by se právě probral. „Já nevím. Asi s nikým. Musím ji najít.“ Jeho angličtina byla perfektní. „Koho hledáš?“ Pohyboval se pomalu, nejistě, jako by zničený obchod viděl poprvé. Podíval se za mě a spatřil hromadu údů a orgánů, která bývala člověkem. „Děje se to znovu.“ „O čem to…“ Došlo mi, že je neozbrojený, nebo jsem u něj přinejmenším žádné zbraně neviděl. Podle vojenského střihu oblečení jsem ho považoval za Lovce, ale proč by sem přišel beze zbraně? Přimotal se sem jen někdo místní? Nezdálo se však, že by ho mrtvola šokovala nebo znechutila, jen ho to zklamalo. „Kdo jsi?“ „Zede?“ Otočil jsem se k Tripovi, který přišel přes dílnu. „S kým tu mluvíš?“ Obrátil jsem se zpátky, ale mladík zmizel. Vyrazil jsem k východu, šlápl do louže oleje, uklouzl a málem upadl, ale sklouzl jsem se a vyběhl ze dveří. Venku jsem se rozhlédl na obě strany. Zmizel. K parkovišti to byly jen tři metry a já tam viděl pouze policejní auto a… Nic. „Jsi v pořádku?“ zeptal se mě Trip, když za mnou vyšel ven. „Zrovna jsem s tím chlapem mluvil. Stál přímo tady. Asijskej kluk, asi takhle vysokej.“ Zvedl jsem jednu ruku do výše ramen. Otočil jsem se kolem dokola, ale chladná poušť zůstávala prázdná. „Měl jsem ho za dalšího Lovce.“ Trip nejistě vytáhl brýle pro noční vidění a propátral přes ně parkoviště. Já se podíval na odtahový vůz, ale cizinec byl pryč. „Divný.“ „Kdybychom měli normální práci, zasmál bych se a řekl, že si to představuješ, ale…“ „Pružná mysl,“ zopakoval jsem neoficiální motto Lovců monster s.r.o., když jsem si rukavicí promnul obličej. Přísahal bych, že jsem mluvil se živým člověkem.

Možná mě Lococo včera večer praštil silněji, než jsem si myslel. „Ať se propadnu, jestli to vím.“ Trip vypadal, že mi chce něco ukázat. „Co pro mě máš?“ Trip zvedl obal DVD. „Ty miluješ béčkový filmy. Viděl jsi tenhle?“ „ Terortule? Ne.“ Na obalu holku v bikinách ohrožoval příšerný CGI pavouk. Otočil jsem obal a četl: „Šokující příběh, mistrovské speciální efekty… zmutovaný pavouk ohrožuje tábor pro neposlušná děvčata. Oznámkováno jako R kvůli násilí, jazyku a nahotě. Teror. Tarantule. Terortule. Musím si to přidat na seznam do Netflixu.“ „DVD je pořád v přehrávači. Myslím, že se u něj včera bavila naše oběť. Vidíš to samý co já?“ Znovu jsem se na obrázek podíval. „To není…“ Podezřele se to podobalo mrtvé věci u přívěsu, i když ten skutečný byl mnohem děsivější. „Přesně. Náhoda?“ „Kdybych se díval na Čelisti noc předtím, než mě při surfování ve žraloky zamořenym oceánu jeden sežere, to by se jako náhoda uznat dalo. Ale Teror-děsivá-tule uprostřed ničeho v Nevadě, která není zrovna vyhlášená obříma pavoukama? Jak mizivá je to pravděpodobnost?“ „Musíme se zeptat Leeho. Toho obří pavouci děsí. Vsadím se, že by ho hned poznal, ale ta pravděpodobnost? Astronomická?“ „Tripe, vím, že to uráží tvoje baptistický vyznání, když kleju, ale co se to tady kurva děje?“ Trip ukázal k severu. „Blíží se vrtulníky. Vždycky se můžeme zeptat ÚPKM.“ Úřad pro kontrolu monster dorazil o pár minut později, přihnali se ve dvou vrtulnících Blackhawk a jednom Apache a předvedli dramatické entrée, když sjeli po lanech a na všechny ječeli. Varoval jsem Lindemanna a jeho muže, co mohou čekat, proto jsme byli připravení v klidu odejít. Reakce zasahujících agentů ÚPKM nebyla ani zdaleka tak surová, jak jsem byl zvyklý, dokonce nás ani nepřinutili lehnout si tváří do sněhu, zatímco by na nás křičeli rozkazy. Měl jsem podezření, že za to mohl agent Archer, který sjel po laně jako první a hned mě poznal. Lindemann začal vysvětlovat, co se stalo, ale všechno se dost zkomplikovalo, když s kvílejícími sirénami přijela nevadská dálniční policie a federálové se začali hádat s místními, kteří byli vážně naštvaní a chtěli hledat svého muže v nouzi. ÚPKM držel policisty dál od obřího pavouka, ale dovolili mi vysvětlit jim, že jsme jejich kamaráda odvezli vrtulníkem. Samozřejmě při tom v mém stínu stál jejich agent, aby se ujistil, že nebudu vykládat o monstrech. Monstra? Co to říkáte za nesmysly? Trochu se to začalo uklidňovat, když se jim přes jejich dispečink ozvala Holly a ohlásila, že jsou na cestě do nemocnice. Potom se scéna proměnila v cirkus. U jižního silničního zátarasu zastavilo pár motorek s Lovci, co ve Vegas sbalili tu nejrychlejší věc, jakou mohli. Jako další dorazili v několika SUV s kouřovými skly Paranormální taktici, po cestě museli porušit spoustu předpisů o rychlosti. Z dálky jsem sledoval Armstronga, jak se hádá s agentem Archerem, když je ÚPKM odmítl pustil za zábranu. Earlova skupina, která letěla tryskáčem, dorazila z opačného směru, jeli ve dvou vypůjčených pick-upech. Zasekli se na druhém zátarasu. Poslal jsem za nimi Tripa a Edwarda. Trip s sebou vzal DVD a Edward stále držel unesené kuře. Já si chtěl nejdřív s někým promluvit. Agent Franks byl uvnitř obchodu, dřepěl u těla, zkoumal masakr. Dva další agenti pořizovali fotky. Napadlo mě, že když mě ještě nevyhodili – oficiálně jsem tu asistoval – mohl bych něco zkusit. „Hledáš nějaký použitelný náhradní díly? Jeho levý chodidlo vypadá v docela dobrym stavu.“ Franks vstal a podíval se na mě.

„Jak to vlastně funguje? Musíš to zkoušet, než najdeš chodidlo se správnou velikostí? Protože jinak by nákup bot byl vážně otrava. Omluvte mě, líbí se mi tyhle, ale pravou chci desítku a levou třináctku. Vsadím se, že tě obuvníci nenávidí.“ „Odveďte Pitta z pozemku,“ pověděl Franks svým mužům, pak se vrátil k ohledávání. „Když bude vzdorovat, střelte ho do obličeje.“ „No, to jsou dost detailní rozkazy.“ Než na mě mohl první agent sáhnout, rychle jsem dodal: „Chtěl jsem si promluvit o mytologickym koni.“ Franks zvedl jednu ruku. Jeho muži se zastavili. „Nechte nás.“ Agenti dobře věděli, že Franksovi se neodporuje, sebrali si foťáky, probodli mě pohledem a vyšli ven, v rozbitém skle nadělali hrozný rámus. „Co chceš, Pitte?“ „Máš zapnutou vysílačku?“ Franks sklonil ruku a vypnul ji. „Stricken? Říká ti to něco? Hodně bílej chlap, trochu strašidelnej. Ovládá stínovou vládní agenturu a rozhazuje miliony dolarů za monstra, co normálně stojí pár táců. Přihořívá?“ „Jen si klidně shoř…“ zabručel Franks, ani se na mě nepodíval. „Znám ho.“ „Neměl jsem to potěšení potkat ho osobně, ale víš, ta zakázka, na kterou nás všechny poslal… Doslechl ses i o tý části, že pohřešuje jeden svůj tým?“ Franks na chvíli přestal dloubat do mrtvoly a zamítavě zavrtěl hlavou. „Zajímavý, co myslíš? Za předpokladu, že nám říká pravdu, se ztratil tým Jednorožce, který zahrnoval i jednu vlkodlačici, podle Earla Harbingera výjimečně talentovanou. Zaslechli jste něco o dalších pavoucích?“ Žádná odpověď. Vzal jsem to jako ne. „Čekal bys, že se tu budou všude rojit a řádit. Tenhle jedinej malej škůdce měl sejmout zásahovej tým z monster s výjimkou z Fonasilu, zmasakrovat dálniční bistro plný lidí a pak rychlostí padesát kilometrů v hodině doběhnout sem a povečeřet vnitřnosti toho chlapa. Divný.“ „Tím se snažíš říct?“ „Jen nahlas uvažuju. Drží ÚPKM ve tmě stejně jako nás?“ „Já ve tmě vidím dobře. Ty ne. Pořád mi dlužíš ledvinu.“ Jednou někoho omylem střelíte, a on to prostě nepřestane vytahovat. „Na řidičáku mám nálepku dárce orgánů. Nechám tě připsat do závěti. Agent Franks dostane mé ledviny. Doufám, že na ně nespěcháš.“ Franks vstal. „Dál provokuj, a zjistíš to…“ „To Stricken nechal sesadit Myerse, mám pravdu?“ Franks překročil mrtvolu a zamířil do dílny. „Franksi, počkej.“ Naštěstí se zastavil, protože já bych se zastavit nedokázal, ani kdybych chtěl. „Myers je šmejd, ale my oba víme, že ať dělal cokoliv, bez ohledu na to, jak to bylo hloupé a neúčinné, chránil tím svou zemi. Tenhle novej chlap, já nevím, o co jde jemu. Já jen vím, že se děje něco divnýho. Nejen v tomhle určitým případě, ale na celym světě. Myers to věděl. Viděl vzorec. A já vím, že ty taky. Teď máš loutku místo šéfa a všechno řídí ten stínovej chlápek. Oba jsme byli na druhý straně. Víme, co tam je. Já jen nechci…“ „Dostaneš se někdy k věci?“ Předpokládám, že podle Franksových mlčenlivých standardů jsem právě odrecitoval projev. „Jo, jasně. Nabízím ti svoji pomoc.“ Franks alespoň vypadal, že nad tím přemýšlí. „Zaznamenáno…“ Pak mohutný agent prostě opustil místnost. Dvojice agentů, co čekali v uctivé vzdálenosti, se vrátila dodělat fotky. Tolik ke snaze chovat se mile. Ne že bych se chtěl s Franksem příliš zaplétat, ale celá tahle situace mě znervózňovala. Ve vzduchu visela změna, a nebude k lepšímu.

Rozptýlený myšlenkami nad dnešními podivnými objevy a novými otázkami jsem šel po tmavé silnici, mířil jsem za zbytkem Lovců monster, co parkovali za policejním zátarasem. Nejvyšší čas jít domů – no, Vegas jako doma momentálně postačí. Alespoň tam bylo tepleji. Po zběsilém letu sem se s radostí nabídnu, že odvezu auto. Sakra, klidně bych šel i pěšky. Po cestě mě zastavil křik. Nebyly to vyděšené nebo překvapené výkřiky. Na ty se Lovci dokázali naladit nejrychleji, protože to obvykle znamenalo, že se vás něco chystá sežrat. Tyhle byly vzteklé a místo obav ve mně probudily zvědavost. Zastavil jsem a naslouchal, a když jsem jim pořádně nerozuměl, nasadil jsem si ochranná sluchátka a nastavil maximální citlivost. Dva muži stáli za garáží pod několika zbývajícími světly reklamní cedule. Stál jsem uprostřed temné silnice, proto jsem je mohl trochu vidět, ale oni mě ne. Mohutná postava v kompletní ochranné zbroji musel být agent Franks. Hubenějšího muže v kabátu jsem nepoznával, ale byl to on, kdo tady křičel. „…to být! Je mi jedno, co by udělal Myers. Myers je mimo. Tuhle operaci má teď na starosti Taktická jednotka! Jestli se vám to nelíbí, zavolejte svému novému šéfovi. Stark vám řekne to samé. Nepleťte se nám do cesty.“ „Pane.“ Franks ani nezvýšil hlas, ale i tak se mu podařilo znít nebezpečně. „Se vší úctou…“ Druhý muž jako by si neuvědomoval, jak smrtící Franks je. „Já o váš názor nestojím, agente. ÚPKM je jen glorifikované zvládání davů a já tu nevidím žádné svědky, které by bylo třeba zastrašit. Zajistěte své malé silniční zátarasy a napište tiskové prohlášení. Až bude třeba zmáčknout spoušť, zavoláme vás. Do té doby se o skutečnou práci postaráme my.“ Franks se zastrašit nenechal. „Tohle páchne po Rozhodujícím týdnu…“ „O tom rozhodne Taktická jednotka, až prozkoumá důkazy. Ne vy. Pan Stricken vás chce zpátky v Las Vegas. Nemáte v hlavě dost rozumu, abyste dělal politická rozhodnutí.“ Šokovalo mě, že se Franks prostě nenatáhl a neurval mu ruce. Netušil jsem, že jde Frankse neskrývaně urazit, a přežít. Ale Franks tam stál, naprosto nehybný, a prostě to přijal. Jak mocní lidé z Jednorožce jsou? „Ředitel Myers byl pošetilý. Prezident rozhodl. Vydržují si vás na zabíjení věci, agente Franksi, ne kvůli vašemu mozku. Jste relikvie. Jste monstrum, kterému příliš povolili vodítko. Vaši vodiči vám příliš dlouho poskytovali příliš velkou volnost. Teď sklapnete, zapadnete do řady a budete dělat, co se vám řekne. Zapište si to do té své natvrdlé pancéřované hlavy a budeme spolu vycházet.“ „Potřebujete mě,“ řekl Franks tak tiše, že jsem ho skoro neslyšel. „Kdyby to bylo na mně, nechal bych vás rozebrat a obnovil bych projekt Nemesis.“ Cizinec byl skutečně tak pitomý a namyšlený, že se Franksovi vysmál. Franksovo vystupování se změnilo. Jen nepatrný posun v postoji, ale hrozba, co z něj náhle vyzařovala, byla cítit až ke mně. Franks přepnul z módu Poslušný vládní zaměstnanec do módu Roztrhám tě na kusy. Tohle bude dobrý. Cizí chlap si musel nepatrné změny všimnout taky, protože smích mu odumřel na rtech. Agent cizinci pomalu položil na rameno svou velkou dlaň. „Pane Fostere… nařídili mi, abych vaše lidi toleroval. Pokud se přede mnou ještě jednou zmíníte o Nemesis, s tou tolerancí je konec a s váma taky.“ Řekl to tak klidným tónem, že jsem ani v nejmenším nepochyboval, že to myslí vážně. „Povězte Strickenovi, že se řídím prezidentovými rozkazy, ale příští ropucha z STFU, co mě bude otravovat, skončí v pytli.“ Franks ho musel trošku zmáčknout, protože Foster vyjekl bolestí. „Rozumíme si?“ Foster rychle zakýval hlavou a odplížil se pryč. Úžasné, jak rychle se role mění, když se zapojí staré dobré hrozby těžké fyzické újmy. Franks se otočil, podíval se přímo na mě a vyrazil mým směrem, dělal dlouhé vzteklé kroky. Uh-oh…

Napadlo mě, že bych utekl, ale to by ode mě byla pitomost a nevzešlo by z toho nic dobrého. Zůstal jsem na místě. „Franksi.“ Zastavil se přede mnou. „Pitte.“ Nepochybně věděl, že jsem je poslouchal. No, před chvílí mi připomínal, že vidí ve tmě. „Co je ten projekt Nemesis?“ „To je tajný.“ „Rozhodující týden?“ „To je tajný.“ „No dobře…“ Chvíli jsme oba jen nejistě postávali. Rozhlédl jsem se po poušti, strčil ruce do kapes a začal si pohvizdovat. „Pořád chceš pomoct?“ Franks vypadal, jako by ho to bolelo. Tohle pro něj muselo být těžké. „Vypadá to, že bys to rád zkusil neoficiálními kanály.“ Pokrčil rameny. „Možná. Naštveme tím prezidenta?“ „Zabíjel jsem zlobry chytřejší než jeho úředníci,“ zavrčel nečekaně Franks. Než by čekal na moji odpověď, zamířil k jednomu zaparkovanému vrtulníku ÚPKM. Byla to obtížná a nebezpečná volba. Zaplést se do mocenských sporů, které vysoce přesahovaly mou maličkost, a možná získat pár odpovědí, nebo zůstat stranou a propásnout šanci na informace spojené s podivnými událostmi měnícími celý svět. Vlastně jsem na výběr vůbec neměl. Být Lovcem monster není práce, ale poslání. Byl jsem živým štítem celé lidské rasy. Nevinní lidé jsou naživu kvůli těžkým rozhodnutím, která jsem udělal, a riziku, co jsem podstoupil. Tohle byla osobní záležitost, ve které bych rád pokračoval. Jsem to ale trouba. Následoval jsem ho. „Kam letíme?“ „To je tajný.“ Začínalo to vypadat na hodně dlouhou noc.

Kapitola 8

Julii jsem nechal zprávu, že budu chvíli mimo dosah, a nemůžu říct kde nebo jak dlouho budu pryč. Ať si nedělá starosti, že jí to později vysvětlím, a že odvoz domů si zařídím sám. O našem vztahu dost vypovídá, že to podle našich standardů nebyl neobvyklý hovor. Blackhawk Úřadu pro kontrolu monster byl v porovnání s mým obvyklým odvozem přepychový. Dobře, stále byl zařízený spartánsky, ale neviděl jsem v něm nic oblepené izolepou. Agent Franks seděl naproti mně. Samozřejmě neměl náladu na řeči, prostě tam jen seděl s puškou F2000 v klíně. Na palubě s námi byli jen pilot a jeho kopilot. Franks jim dal pár instrukcí a hned jsme vzlétli, mířili jsme na východ. Pak už jsem nedokázal odhadnout, kterým směrem letíme, protože byla tma a pár vzácných světel neodhalilo žádný orientační bod. Mé pokusy o konverzaci ukončovaly variace na téma „tajné“ a prázdné pohledy. Přísahám, že někdy to dělal jen proto, aby mě tím naštval. Franks se choval, jako by měl přísný denní příděl slov a těžce ho trestali za jeho překročení. Většinu rozvinutých vět si bohužel schovával na zastrašování a obvykle dokázal komunikovat jen prostřednictvím mračení, mrkání a vyzařování hrozby. Znal jsem jeho tajemství. Věc, kterou všichni znali jako agenta Frankse, byla předlohou k fiktivnímu Frankensteinovu monstru, a po světě chodila už hodně dlouho. Jeho tvůrce, alchymista Konrád Dippel, zemřel na začátku osmnáctého století, Frankse proto musel sešít už dřív. Jen jeho samotná existence napínala moji zvědavost, ale bylo to marné. „Co, Franksi, kdy jsi dorazil do Ameriky?“ „To je tajný.“ „Ty ses…“ Snažil jsem se najít správné slovo. „ Nenarodil ses tady. Proč si imigroval?“ Vteřinu na mě zíral. „To je tajný.“ Milé. Dostal jsem obě možné odpovědi na jedinou otázku. Dělal jsem pokroky. Po tom úspěchu jsem se rozhodl trochu si schrupnout. Probudila mě změna tlaku. Franks se zdánlivě nehnul ani o píď, ale hodinky mi prozradily, že uběhla hodina. „Na místě jsme za pět minut,“ pověděl mi Franks. „Kdy jsi měl poslední psychickou epizodu?“ Mému napůl spícímu mozku chvíli trvalo, než jsem to zpracoval. „Co?“ „Kdy jsi měl poslední psychickou epizodu?“ zopakoval. Neměl by o tom vědět. Franks byl můj bodyguard během incidentu s Dočasností a posledního vystavení Starobylým, ale snažil jsem se to před ním maximálně skrývat, i když jsem si byl jistý, že se kolem mě ochomýtal dost dlouho, aby poznal, že nejsem úplně normální. „Ne. Já ne…“ Ale on na mě dál zíral těma nemilosrdnýma vypůjčenýma očima bez výčitek. „Polib mi, Franksi. To je tajný.“ Naklonil hlavu do strany, asi přemýšlel, jak mě zabít a nezašpinit si svůj krásný vrtulník. „Kdyby mě to zajímalo, už bych s tím něco udělal loni.“ Tady mě dostal. Myers na vlastní oči viděl, jak mě kousla zombie a já nezemřel. Kdyby na mně ÚPKM záleželo, mohli mě dávno strčit pod zámek kvůli prostudování a zhodnocení. Navíc se nezdálo, že by Frankse podobné věci obzvlášť zajímaly. On se o kuriozity jako já staral jen tehdy, když se mu mohly hodit k dosažení jeho cíle. Zatraceně, ale já mu nic říkat nechtěl. „Dobře. Ale ty odpovíš na pár mejch otázek a pak já odpovím tobě.“ Nedělal jsem si iluze, jak málo pravděpodobné to je. Franks na mě zíral. Byli jsme zpátky na startu. Podíval jsem se z okna. Pod námi teď bylo víc světla, velké oranžové bezpečnostní lampy v gigantickém mřížkovém vzoru. Byla tam spousta plotů a podivné bílé nízké budovy. Nic z toho jsem nepoznával. Franks si odkašlal. Otočil jsem se k němu. „Přišel jsem kvůli válce.“

Franks se chystal mluvit? To se mi snad zdá. Ale tak snadno z toho nevyklouzne. „Které válce?“ „Té první.“ Na vteřinku jsem se zamyslel. „První americká válka byla…“ „Byl jsem Heseňan.“ Tak moc mě to zaskočilo, že mi chvíli trvalo, než jsem si připomenul základní znalosti. „Heseňan? Jako ti Němci, co bojovali ve válce za nezávislost… Páni… hele, tohle je šílený. To ani náhodou.“ Franksův výraz říkal Ano. Logicky jsem věděl, že je Franks ještě starší, ale tohle všemu dávalo jistou perspektivu. „Počkej. Heseňané dělali pro Brity. Ty jsi vyměnil strany? Proč?“ „Ben Franklin mě slušně požádal.“ „Ben Franklin! Vážně? To je úžasný. Víš, že ten chlap vynalezl elektřinu?“ Franks povytáhl obočí. Nemůžeš vynalézt elektřinu. „Ty víš, jak to myslím. Nemůžu uvěřit, že jsi potkal Bena Franklina.“ Čekal jsem, že bude pokračovat, ale on se zase vrátil k zírání. To znamenalo, že jsem na řadě já. Za předpokladu, že mi pověděl pravdu, a Franks sice měl spoustu příšerných vlastností, ale lhář to nebyl, šlo o neskutečné množství informací. Kdybych se o ně s kýmkoliv podělil, nepochybně by mě přetrhnul jako hada. Neměl jsem jinou možnost než mluvit. „No dobře… k poslední příhodě došlo chvíli po boji s Arbmunepem.“ Nepovažoval jsem za nutné dodávat, že poslední zkušenost zahrnovala mysl jeho nadřízeného a zjištění, jak se agent Myers během své praxe v soukromém sektoru zapletl do jistých děsivých, nelegálních a amorálních věcí. Především šlo o podporu Raye Shackleforda IV., který umožnil Martinu Hoodovi oživovat mrtvé, aby pak za ně vybírali odměny z Fonasilu. Pro Myerse to bylo ponižující, ne že by mi na něm záleželo, ale mnohem víc ponižující by to bylo pro LM a rodinné jméno Shacklefordů, a na tom mi záleželo moc. „Od té doby nic.“ „Povaha schopnosti?“ „Stalo se to nanejvejš šestkrát. Začalo to s lordem Machadem, pak se to obnovilo po vystavení jejich artefaktu… u kterýho doufám, že jste ho vy parchanti někam uklidili a pořádně zamkli.“ Naklonil hlavu do strany. „Vzpomínky. Můžu vidět vzpomínky.“ Franks podezřívavě přimhouřil oči. „Tvoje ne. Nikdy. Věř mi, tohle vidět nepotřebuju. Děje se to jen při fyzickym kontaktu. Vypadá to, že musej myslet na jednu určitou vzpomínku, o kterou já zrovna mám opravdu hodně velkej zájem.“ Bylo toho mnohem víc, třeba můj zážitek v mysli Carlose Alhambry, nebo jak jsem Earlovi pomáhal bojovat s démonem v jeho hlavě, ale k čertu s Franksem. On znal Bena Franklina a nikdy by mi o tom neřekl. Když on může mít tak úžasná tajemství, proč ne já. „To je v podstatě všechno.“ „Hmmm…“ Franks nad tím dlouho přemýšlel, vlastně tak dlouho, až jsem si myslel, že je to pro něj vyřízené. Vrátil jsem se k vyhlížení z okna. Soudě podle vozidel dole jsme přelétali nad nějakou řídce obydlenou částí vojenské základny, jen pár rozptýlených záhadných budov a spousta otevřeného pouštního prostoru mezi nimi. Milo se zmínil, že se místo útoku nacházelo západně od Dugwayského vojenského prostoru. Hádám, že právě tam jsme dorazili. „Až se tam dostaneme, řekneš mi, až něco ucítíš.“ „A kde přesně to tam je?“ „Nejsem si jistý.“ Franks to překvapivě dál nerozvedl. Přistáli jsme uprostřed pláně. Po letu nad mílemi vládních budov bych čekal, že k něčemu dorazíme. Ale venku byl jen pelyněk a sníh. Nedaleko stál jediný žlutý pick-up se zapnutými světly.

Dveře blackhawku se otevřely a přede mnou stála nezřetelná lidská postava v obrovském žlutém gumovém protichemickém obleku. Za plastovým krytem obličeje jsem jen s obtížemi rozeznával náznak tváře. Vzhledem k Milovu upozornění, že se tu pohřbívají chemické a biologické zbraně, mě setkání s někým v obrovském, děsivém apokalyptickém obleku dokonale probralo. On, ona, to – ať se propadnu, jestli to šlo poznat – podal Franksovi velkou gumovou tašku. „Agent Franks? Bylo nám řečeno, že vás máme čekat. Oblečte si to.“ Byl to muž a jeho hlas vycházel z reproduktoru na spodní straně přilby. Franks rozepnul tašku a odhalil další protichemické obleky. „Proč je potřebujeme?“ zeptal jsem se nervózně. „Kdo je to?“ chtěl vědět cizinec. „Konzultant,“ odpověděl Franks. „Nepodepsal zřeknutí se odpovědnosti. Jestli tady zemře, není to můj problém. Musí ten papír podepsat.“ „Nikdy tu nebyl,“ řekl Franks. „Stejně jako spousta dalších návštěvníků, co se mi celý den potulují po základně. Pravidla jsou stejná. Pokud se od vás vzdálí, moji muži ho zastřelí.“ „Rozumím.“ Přilba se obrátila ke mně. Prakticky jsem viděl jen svůj odraz. „Držte se u agenta, jinak budete zastřelen.“ „Došlo mi to už napoprvý. Tak proč potřebuju ten oblek?“ „Nervový plyn. Když sejdete z cesty, budete zastřelen.“ Noc se náhle zdála být extrémně mrazivá. „Nervovej plyn?“ „Nervový plyn. Když zajdete za plot…“ „Jo, jo, chápu, budu zastřelenej.“ „Ne. Když zajdete za plot, tak se to odporný svinstvo, co je tam pohřbený, propálí skrz váš respirátor a vy do deseti sekund dostanete křeče a do minuty budete po smrti. Moji muži vás nezastřelí, ale budete si přát, aby to udělali. Oblékněte se a přijďte za mnou k autu.“ Do čeho jsem se to sakra namočil? Franks mi podal přilbu. „Doufám, že těsní.“ „Polib mi, Franksi. Doufám, že tvoje ne.“ Franks pokýval hlavou. „To by bylo nepříjemný. Nervovej plyn svědí.“ Plot nebyl tak působivý, jak jsem si představoval. Tvořily ho větrem ošlehané staré dřevěné sloupky a tři řady zrezlého ostnatého drátu. Vypadal, že by nezadržel ani vzteklou krávu, natož teroristy. „Této sekci se neoficiálně říká Zóna děsu. Většina lidí na základně ani neví, že tahle sekce existuje a co tu moji lidé dělají. Některé věci tu pohřbili už ve čtyřicátých letech, kdy jsme toho o uskladňování biologických zbraní moc nevěděli a na všechno se spěchalo. Mnoho záznamů se ztratilo, takže co přesně tady je, kde to je a jak to uskladnili, je přinejmenším sporné. Teď by to mělo být vcelku bezpečné, ale jednou jsem viděl kojota, co se prokousal přes plot. Ušel v Zóně děsu pár set metrů, udělala se mu pěna u tlamy a prostě padl mrtvý k zemi. Už sebou ani neškubnul,“ vykládal náš průvodce, který se stále neobtěžoval – a asi se na to ani nechystal – představit. „Teď to tady schováváme pod těsnější pokličkou. Stačí sebemenší náznak podezření a tohle místo se uzavře, nikdo nesmí dovnitř ani ven, dokud se všechno neprověří. Ale když tenkrát došlo na uskladňování nebezpečných věcí, byl to tak trochu… Divoký západ.“ Mezi pelyňkem a plotem byla vyježděná cesta. Sníh mnoho nedávných otisků bot rozšlapalo na písčitou břečku. V gumovém obleku se nechodilo snadno. Přilba mi blokovala periferní vidění.

Boty byly plandavé a neohrabané. Dokázal jsem si představit, jak hrozné vedro v tom většinou musí být, ale právě teď mrzlo a foukal ledový vítr, takže jsem si užíval příjemné teplíčko. Můj dech zněl jako Darth Vader. Snažil jsem se od ostnatého drátu držet tak daleko, jak jen to šlo, abych si o něj oblek neprotrhl. Ve vršku přilby byla zasazená baterka, světlo poskakovalo sem a tam, jak jsme šli po kilometr dlouhé stezce. Zahlédli jsme jen pár dalších lidí, všichni v mohutných oblecích bez identifikace. Neviděl jsem nikoho z lidí, co mě měli zastřelit, kdybych se oddělil od Frankse, ale nepochyboval jsem, že tam jsou a sledují nás nočním viděním přes vysoce výkonné pušky. Já z cesty nesejdu. Ne, pane. Na podobných místech dostanete rakovinu rohovky jen z toho, že se budete moc často dívat mimo cestu. „Toto úložiště není uvedeno v záznamech. Neobjevuje se na žádné z našich map. Všechna okolní úložiště se datují do let 1943 až 1945, což nám udává přibližné časové určení. Někdo to zahrabal do země a neobtěžoval se to kamkoli zapsat. Netuším, ze kterého to pochází projektu nebo jaký druh skladovacího prostoru to je. Opravdu, ale opravdu nesnáším, když tohle udělají.“ „Byl jste tam dole, majore?“ zeptal se Franks. „Ani náhodou. A nechystám se k tomu. Když vaši lidé řeknou, že je případ uzavřen, zase to zahrabeme a přilepíme na to varovnou cedulku ‚NESAHAT‘. Nechci, aby s tím moji lidé měli něco společného. My se držíme bezpečných věcí jako antrax. Myslel jsem, že všechny zbytky po tom prokletém Rozhodujícím týdnu už jsou zaevidované. Když tu byl ÚPKM posledně, přívalové deště odkryly jeden z jejich experimentů. Přišlo to do kontaktu s jelenem a tomu místo parohů narostla chapadla. Jelen s chapadly… armáda mi neplatí dost, abych se staral o podobný svinstvo.“ To bylo podruhé, co jsem dnes večer slyšel o Rozhodujícím týdnu. „Kdo všechno tam už byl?“ „Jen tým z vaší agentury, pár hodin po tom, co se spustil poplach. Prohlídli to tam, udělali pár fotek, dekontaminovali se a odletěli.“ Franks se zastavil. „Jaký tým?“ Narazil jsem do něj. Guma zaskřípala a zavrzala. Bylo to velmi nepříjemné. „Dva muži, jedna žena. Pěkná zrzka to byla…“ Major se zastavil, když zjistil, že se Franks nehýbe. „Nechte mě hádat, ti nebyli z ÚPKM? Jejich průkazy tvrdily ÚPKM a měli ta správná povolení. Tím pro mě byli těmi, za koho se vydávali, a já se pak na nic neptám.“ Pohřešovaný tým z Jednorožce byl nedávno tady. Pro Frankse to byla novinka. Major pokračoval v chůzi. „Heh, vy lidi s černými vrtulníky a ty vaše hry.“ „Tohle není hra,“ zabručel Franks. „Mojí prací je dohlížet na věci tak strašné, že by jedna ampule vyhladila město. Cokoliv menšího mi připadá jako hra.“ „Víš, Franksi, všechno to manipulování a lhaní, teď už víš, jak Lovcům připadáte vy.“ Bylo příjemné se mu posmívat. „Na prd, co?“ Jeho přilba se otočila ke mně. Neviděl jsem mu pořádně do obličeje, ale poznal jsem na něm, že zvažuje, že mě hodí přes smrtící plot k pěnícím kojotům. Ale neudělal to – asi dospěl k názoru, že bych se mohl ještě hodit – a tak jsme se vrátili k plahočení v oblecích. Do země bylo zaraženo několik malých červených praporků, major u nich zabočil doprava. Nebyla tu žádná skutečná cesta, ale boty ve sněhu vyšlapaly pěšinku. Pelyněk se mi zamotával kolem neohrabaných bot a snažil se mi je podtrhnout. Byl jsem rád, když nás major zavedl na mýtinu, kde po kolena vysoké keře nerostly. „Detektory pohybu se spustily asi včera ve čtyři ráno. Náš zásahový tým našel tuhle díru, a když jsme tam spustili kameru, objevili jsme zlomenou pečeť.

Protože stopy vedly ven, ale ne dovnitř, zavolali jsme vaši agenturu. Jeden jelen s chapadly mi stačil. Teď už je to váš problém.“ Tahle mýtina mi připadala zvláštně povědomá… a pak se přiřítil napůl zapomenutý nejasný sen z minulé noci a moje kolena se změnila v rosol. Tohle místo už jsem viděl. Pomalu jsem se otáčel, ověřoval jsem si, že mýtina má tvar dokonalého kruhu. Keře nikdo neodstranil, prostě nerostly nad tím, co tu bylo pohřbené. V tom snu se uprostřed nacházela díra s rezavým žebříkem vedoucím k poklopu, který neměl být nikdy otevřen. Bál jsem se tam podívat, protože bych si tím potvrdil své nejhorší noční můry. Já se neprosil, abych byl Vyvoleným, klukem z plakátu, nebo kým jsem to sakra pro skupinu mrtvých Lovců a spojené síly dobra byl, a děsilo mě, když se mi pokoušeli něco říct. Ze zkušenosti jsem věděl, že když sním o případu, na obzoru jsou hodně špatné věci. Nejdřív jsem díru neviděl a necítil nic než úlevu, ale pak mi došlo, že je to jen hra světel. Ve sněhu byla prohlubeň. Stopy vedly přímo k ní. Major na díru ukázal jednou rukou v černé gumové rukavici. „Tady je vaše úložiště.“ „Do prdele.“ „Co?“ zeptal se Franks. Pokud byl sen prorocký, seslaný Mordechaiem, Bubbou nebo někým jiným, tak byl na dně šachty vyškrábaný symbol, u kterého jsem se děsil, že ho někdy ve skutečném životě uvidím… znamení bytosti, která se chystá zničit lidstvo. Znamení, které ukončí život mého otce. „To nic.“ Nemusel jsem vidět jeho tvář za zrcadlovým plastem, abych věděl, že mi nevěří. Franks čekal. „Tohle místo jsem viděl ve snu.“ „O předpovídání budoucnosti ses nezmínil,“ vyčetl mi Franks. „Jsi příšerný médium.“ „Ehm, no…“ Major si odkašlal. „Já vůbec nic neslyšel. Půjdu a počkám u plotu.“ Odešel pryč. „Já tam dolů nemůžu, Franksi. Je to nebezpečný.“ Franks instinktivně sáhl po pistoli, ale pak si uvědomil, že na ni pod oblekem nedosáhne. „Ne. Myslím, že nebezpečí už pominulo. Já prostě nemůžu. Nemůžu vidět… Koukni, jestli je ten sen přesnej, tak je dole znamení. Ono zabije – nemůžu to vysvětlit… můj táta… je to komplikovaný.“ Beztvářný oblek mě pozoroval. „Tak to není, Franksi. Já dolů jít nemůžu.“ „Lovci všechno komplikujou.“ Příběh se ze mě vyřinul prakticky sám. „Můj táta měl umřít už dávno, ale udrželi ho naživu, já vlastně nevím přesně kdo… jen aby mě připravil na konec světa. Varoval mě před znamením, až ho uvidím, bude to předpovídat, že je konec tady. Pak mi měl dát poslední zprávu a zemřít. Minulou noc jsem to znamení viděl ve snu, vyškrábané na té věci pod žebříkem. Když tam vlezu, budu vědět, že to začalo. Nebudu mít na výběr. Budu ho muset vyslechnout. Až tahle mise skončí, jeho darovanej čas vyprší a on umře. Nemůžu zabít svýho tátu, Franksi.“ Frankse to zmátlo. „Neskončí svět i tak?“ „Já…“ Asi ano. Táta si tím byl jistý. Ať se stane cokoliv, válka přijde. „Já prostě nemůžu.“ Franks se podíval na mě, pak na díru, pak znovu na mě. Bylo by snazší, kdyby mě nazval zbabělcem, ale on prostě odešel k díře, našel žebřík a sešplhal dolů beze mě. Franksova baterka zmizela a já zůstal sám, stál jsem v prokletém kruhu, zatímco mráz postupně pronikal oblekem. Táta by se na mě vztekal. On svou smrt přijal a nechápal, proč to já nedokážu. On se na to připravoval celý svůj život. Mně to chrstnul do tváře teprve nedávno. Zjištění, že jsem to já, kdo má naplnit jeho celoživotní dílo, mu přineslo úlevu, sejmulo z něj těžké břímě.

Ten sobeckej parchant byl šťastný, že to všechno přehodil na mě, a teď nedokázal pochopit, proč prostě nechci vyslechnout jeho zprávu a ukončit tak jeho život. Díra se mi vysmívala. Viděl jsem příliš mnoho věcí, abych o tom příběhu pochyboval. Čelil jsem mimozemským bohům a prastarým hrůzám. Plul jsem cizí realitou a vstoupil jsem do šedé prázdnoty mysli, kterou na kusy trhal démon. Když táta tvrdil, že mu vrátili život a dali mu za úkol, aby mi pomohl zastavit apokalypsu, tak jsem mu věřil. Bylo by to snadné rozhodnutí, kdyby v sázce nebyl jeho život. Už se mi hnusilo a unavovalo mě, jak se mnou manipulují síly, které se vymykaly mému chápání. Ještě víc mě podráždilo zjištění, že s mou rodinou manipulovaly dlouho před mým narozením. S ostatními hrozbami jsem se vypořádal po svém a budu v tom pokračovat. Jen kvůli tátově přesvědčení, že po něm záhadní Druzí chtějí, aby při tom zahodil svůj život, neuznám, že je to naše jediná možnost. Druzí můžou táhnout do hajzlu, ať už jsou cokoliv. Tohle udělám po svém. Nemohl bych to zvládnout, aniž bych ho do toho zapojil? Sen byl nápovědou. Někdo chtěl, abych tohle místo našel. Příběhy ostatních Lovců o vzorci… Mohlo by jít o toho záhadného nepřítele, kvůli kterému mi vrátili tátu, aby nás před ním varoval? Pokud ano, tak tím, že odmítám splnit svou povinnost, vše jen zhorším. Tohle bylo větší než já, větší než můj otec. Musím se tomu postavit. Musím to vědět. Tím to však nebylo ani o trochu lehčí. „Sakra, tati.“ Přišel jsem k díře a namířil do ní lampu. Žebřík byl úzký a zrezlý. V realitě jsem cítil jen gumu a recyklovaný vzduch, ale mohl bych přísahat, že z šachty vychází zatuchlý pach prachu a času. U úpatí žebříku se pohybovalo Franksovo světlo, asi o šest metrů níž. Znovu jsem zaklel a pomalu začal sestupovat dolů, žebřík skřípal a sypala se z něj rez. Pokud uklouznu, alespoň budu mít tu čest a vezmu Frankse s sebou. Stěny byly hliněné a vyztužené práchnivějícími dřevěnými trámy. Měly by tu být pavučiny, brouci, plísně, prostě nějaké známky života, ale šachta působila nezvykle sterilně. Na konci se trochu rozšířila, dost na to, abych se mohl protáhnout vedle Frankse. S přivítáním se neobtěžoval. Chodba pod pískajícími botami byla kovová. Vzduch tu byl těžký. Měl jsem tak velké problémy s dýcháním, až jsem si myslel, že mi přestal fungovat respirátor. Přinutil jsem se podívat dolů. Jistě, stejně jako ve snu tam byl poklop. Ale žádné škrábance. Žádné znamení tajemného nepřítele mého otce. Kov pokrýval prach, který nedávno narušily kroky, ale jinak byl netknutý. Opět jsem mohl dýchat. Sen mi ukázal tohle místo, ale také mi ukázal znamení žhnoucí ve tmě. Co to znamená? Poklop byl otevřený na škvírku. Franks chytil zrezlé kolo, ale to se samo protočilo, nedávno ho něco rozbilo. Odsunul jsem se z cesty, když poklop zvedl. Panty zaskřípaly na protest a víko zadunělo o stěnu. Dolů vedl další žebřík. „Ty první,“ nařídil Franks. „Proč?“ „Já jsem důležitej.“ „Trhni si, Franksi. To ty tady máš vyměnitelný chodidla. Ty běž první.“ Už mě unavovalo zírat na svůj vlastní odraz. „Dobře, ty hajzle.“ Lezl jsem dolů. Kovový plášť byl víc jak deset centimetrů tlustý. Moje lampa na přilbě osvětlovala protější, několik metrů vzdálenou stěnu, každá příčka žebříku na ni vrhala velké černé stíny. Tenhle žebřík byl mnohem pevnější a cesta mnohem kratší. Na podlahu jsem se dostal rychle. Byl to kruhový prostor, jako bych stál na dně kovové vodní nádrže. Odhadoval jsem, že má stejný poloměr jako mrtvý kruh v poušti nahoře. Ustoupil jsem stranou, aby mohl Franks poslední metr seskočit. Dvojice lamp osvítila celou místnost. „Útulný.“

Moc toho tady nebylo. Na jedné straně operační stůl z nerez oceli, přišroubovaný k podlaze, za ním vysoké kovové skříně. Začal jsem se nekontrolovatelně třást. Místnost neměla klimatizaci. Nezdálo se, že by sem přiváděli energii. Tak proč jsem najednou cítil tak neskutečný chlad? Skříně působily staromódně, velké pláty, které pohromadě držely kovové plechy a šrouby. Jedna byla otevřená, vnitřek vyplňovaly měděné dráty a skleněné trubice, jejichž obsah se dávno vypařil. Na dně bývala baterie, ale ta se roztavila v zelenobílou kyselinovou hroudu. Na stroji nebyly žádné popisky, ale na několika místech s jinou barvou a bez prachu šlo jasně poznat, že tam nedávno někdo něco odstranil. Na podlaze byl poprašek z měděných šupinek, leskl se, v porovnání se vším ostatním byl nový. „Vypadá to, že tvoji kámoši z Jednorožce trošku uklízeli.“ „Nejsou to kámoši,“ zavrčel Franks. Ze stroje vedly svazky kabelů, sledoval jsem je pohledem ke stolu, kde se rozdělily na tucty jednotlivých vláken, každé dlouhou jehlou. Byly nahodile rozházené po podlaze, ale já cítil, že v jednu chvíli byly všechny zabodnuté do jednoho těla, od hlavy až k patě. Zvedl jsem jeden drát a prohlédl si ho. Hrot jehly byl pokrytý zaschlou černou substancí. Upustil jsem ho, netoužil jsem zjišťovat, jestli se ta věc dokáže prokousat protichemickým oblekem. Stůl neměl tvar jako něco, kde byste připoutali obřího pavouka. Spíš měl lidskou velikost i tvar. Tady šlo o mnohem víc než o obyčejného arachnida. Z okrajů stolu visely kožené popruhy. Franks jeden zvedl, byl tak vysušený věkem, že mu praskl v dlani. Před hodně dlouhou dobou tu někoho nebo něco připoutali ke stolu, napíchali do něj jehly napojené na nějaký stroj, pohřbili ho a zapomněli na něj. Jektaly mi zuby. „O co tady jde, Franksi?“ „Cítíš něco?“ „Vztek.“ Ukázal jsem na stroj. „Co o tom ÚPKM ví?“ Pokrčil rameny. Nic. „Jo, no, Stricken určitě ví víc, než říká. Možná bych se ho měl zeptat.“ „Tvůj pohřeb.“ Franks se vrátil k ohledávání stolu. „Co je tenhle Stricken zač, že se ho bojíš i ty?“ „Já se žádnýho člověka nebojím…“ „Tak co je Nemesis?“ Franks se zarazil. To slovo ho zjevně ještě víc naštvalo. „Už něco chytáš?“ „Já nejsem žádnej nadpřirozenej Geigerův počítač, Franksi.Takhle to nefunguje.“ Zamumlal něco o zbytečnosti Lovců a pokračoval v pátrání po stopách. Já se vrátil ke stroji, ale jeho účel mi unikal. Ať už dělal cokoliv, soudě podle stavu baterií mu šťáva došla už před desítkami let, ale ta věc na stole se od té doby nepohnula. Proč? Poprvé jsem se podíval na strop. Vlasy na zátylku se mi naježily. Bylo to špatně. Prostor zastřešovala stejná bezešvá ocel jako na podlaze, ale kolem uzávěru barvy neodpovídaly. „Franksi…“ Vypnul jsem svoji lampu. „Zhasni světlo.“ Setmělo se. Skleněné lampy v našich přilbách pomalu bledly do oranžova. Pak se v nádrži rozhostila černočerná tma. Stál jsem tam, respirátor pracoval, kůže mě pálila mrazem, a čekal jsem. Světlo bylo nejprve slabé, tak moc, až jsem si myslel, že si ho jen představuji, ale pak začalo sílit, svítilo barvou časem vybělené kosti. Světlo nabralo nazelenalý odstín a já ho viděl naprosto jasně. Byl to ten symbol. Znamení umístili nahoře, odkud prosakovalo kovem nádrže, dokud jeho zhoubnost nemohla být cítit uvnitř. Dali ho tam, aby probudilo věc připoutanou ke stolu. Nějak jsem věděl, jaké to je být tady, spát a čekat, lapený mezi světy. Když sem náhle vtrhlo zvrácené zelené světlo, když proniklo do bezpečí nádrže, ta věc se probrala. Najednou se mě zmocnila slabost, roztřásla se mi kolena.

Zapotácel jsem se, panikařil jsem, dokud jsem nenarazil na žebřík a nechytil se ho. Pot stékající po mém těle jako by se změnil v led. „To je ono?“ Nedokázal jsem odpovědět. Hrůza, která mi sevřela útroby, byla příliš velká, aby patřila jen mně. Byl to zbytkový strach, který tu zůstal po obyvateli nádrže. Pokusil jsem se pohnout, ale jako bych k žebříku přimrzl, jako by mě měla temnota spolknout hned, jak se ho pustím. Stěny nádrže se přibližovaly. Musel jsem ven. Něco nelidského mi zavřeštělo do ucha. Uhnul jsem před zvukem, do obleku mi něco narazilo. Guma zaskřípala, když mě to přimáčklo na žebřík. Ztratil jsem rovnováhu a upadl na záda, vzduchová bomba hlasitě zařinčela na kovové podlaze. „Pomoc!“ Další úder narazil do krytu obličeje takovou silou, až mi srazil hlavu na zem. Zvedl jsem před sebe ruce, ale skrz neohrabané rukavice jsem cítil jen chlad. „Sundej to ze mě!“ Najednou tu bylo světlo z Franksovy baterky, tak jasné, a já se díval do vychrtlé tváře něčeho děsivého, modrého a mrtvého. Znovu to zavřeštělo, otevřelo to tlamu plnou hnijících polámaných zubů. Padaly z ní ledové krystalky, pršely na můj obličejový štít. Pak to náhle zmizelo a nade mnou stál Franks. Věc narazila do protější stěny se zvukem lámajících se kostí. Světlo se divoce kolébalo sem a tam, jak Franks zaútočil na nemrtvého, a já na okamžik zahlédl kostnatou postavu potaženou jako papír tenkou kůží a s rozcuchanou hřívou bílých vlasů. Pak světlo prudce uhnulo, když se věc odrazila od stěny a skočila na Frankse. Nepřirozený strach, který na mě předtím padl, zmizel. Mohl jsem se znovu hýbat. Zašátral jsem po vlastní lampě, převalil jsem se a vstal. Franks chytil vřískající stvoření, použil proti němu jeho setrvačnost, přehodil ho přes rameno a praštil s ním o ocelový stůl. Nevypadalo to, že by nemrtvý něco cítil, když se zvedl, ale to už jsem u něj byl já a podkopával mu nohu. Gumovou botou se mi do chodidla propálil mrazivý chlad. Necítilo to žádnou bolest a znovu to vstávalo. Zasáhl jsem to velkou gumovou pěstí ze strany do hlavy. Trochu zavrávoral, ale pak se vedle něj objevil Franks a drtivým úderem mi ho poslal zpátky. Pěsti mě bolely mrazem, ale praštil jsem to znovu a pak zase Franks, vyzáblá hlava se mezi námi odrážela, jako bychom hráli tetherball. Oba jsme byli v protichemických oblecích neohrabaní, ale oba jsme také byli opravdu dobří, když došlo na utloukání k smrti. Znovu to zavřeštělo a Franks tomu vykloubil čelist. Můj další zásah to poslal přes stůl, nemrtvý na druhé straně spadl na zem. Světla dvou lamp poskakovala, když jsme za tím oba vyrazili, připravení vydupat z té hrozivé věci neživot. Ale nic tam nebylo. „Cože?!“ Na podlaze ležely jen skrvnité měděné dráty. Ztěžka jsem dýchal, otáčel jsem hlavu, pátral jsem… „Kde…“ Franks to hledal taky. „Zmizel.“ Zmizel. „Co to má sakra znamenat?“ Po žebříku to nevylezlo. Stáli jsme v pevné ocelové nádrži s jediným východem. Spalující chlad v končetinách začínal ustupovat, nahradil ho vroucí příval adrenalinu. „Vypadneme odsud.“ Franks se mnou pro jednou souhlasil. Noční poušť, ještě nedávno nepříjemně chladná, mi po nepřirozeném mrazu v nádrži připadala jako vítaná změna. „Odkud ta věc přišla?“ Stáli jsme v mrtvém kruhu, pátrali jsme baterkami v poušti. „Co to vůbec bylo?“ „Ledovej ghúl,“ odpověděl Franks. „Mumifikovanej nemrtvej.“ „Vyskytujou se tady v okolí běžně?“ „Jen v polárních oblastech.“

Dugway nebyl nejpříjemnější místo, ale do Arktidy to mělo daleko. „Umí se teleportovat?“ „Ne. Jsou to ledový zombie vyhlášený houževnatostí.“ Teď už jsem v tom měl vážně bordel. Po žebříku neslezl. Objevil se odnikud, skočil na mě, dostal pekelný výprask a pak zmizel. „Nikdy jsem o nich neslyšel.“ „Jsou vzácný. Neviděl jsem je od…“ Franks zmlkl. „Zajímavý…“ „Co?“ „To je tajný.“ Po tom všem… „Víš co, Franksi, vlez mi na záda! Ty zatracenej parchante! Vezmi si všechny ty svý ‚tajemství‘ a strč si je…“ „Je všechno v pořádku, agente?“ Major se vrátil do kruhu. „Tady jsme skončili.“ „A úložiště?“ Franks se naposledy podíval na díru. „Zahrabte to.“

Kapitola 9

Pick-upem mě odvezli k přenosné sprše, kde mě postříkali pěnou, vydrhli kartáči, vzali mi můj oblek, postříkali mě horkou vodou a pak ještě jednou ledovou, než mi vrátili mé oblečení, zbroj a zbraně. Protože nic nenaznačovalo, že by se v tomhle konkrétním úložišti nacházely chemické nebo biologické zbraně, a ostatní úložiště nebyla narušena, asi šlo o přehnanou opatrnost, ale na druhou stranu představa zvracení krve a poškození mozku se mi také nijak nezamlouvala. Zatímco mě myli, drhli a zase myli, moje mysl se upínala k symbolu. Ať jsem v opak doufal sebevíc, věděl jsem, že tenhle den přijde. Tátovým životním cílem bylo mě na něj připravit. Nakreslil ten symbol do hlíny základny v Cazadoru, aby mi ukázal, jak vypadá, a předal mi dopis se zbývajícími informacemi, aby tím splnil svou povinnost. Dopis zůstával neotevřený, zavřený v jedné mojí skříňce na zbraně v Alabamě. On si byl jistý, že až si ho přečtu, tak jeho propůjčený čas vyprší. Táta si myslel, že si ho nechci přečíst, protože jsem zbabělec. Možná měl pravdu, ale já toho starého tvrdohlavého parchanta zavraždit nechtěl. Jak by to proběhlo? Svalil by se ve vteřině, kdy to dočtu? To byla děsivá myšlenka, protože teď už jsem neměl na výběr. Franks si mě našel u blackhawku. Vrtulník byl pěkně vyhřátý a připravený k odletu. „Zavolali mě zpátky do Las Vegas.“ Vylezl jsem za ním na palubu. „Nějaký novinky o útoku?“ „Berlínští Grimmové dostanou odměnu. LM se vyplatí asistence. Gratuluju.“ Franks skutečně zněl zahořkle. „Případ uzavřen.“ O pár minut později jsme byli ve vzduchu. Tou dobou už jsem byl tak unavený, že jsem se ani nesnažil z Frankse vyšťourat další informace. Věděl jsem, že by to k ničemu nevedlo. Vypadal ještě uzavřenější než obvykle. Zbytek letu jsem využil k dalšímu šlofíčku. Lovci pracovali v tak příšerných hodinách a bývali tak vyčerpaní, že si vyvinuli schopnost usnout při první vhodné příležitosti. „Vzbuď se.“ Za oknem zářila neonová světla Las Vegas. Protáhl jsem se. Tohle byl slušný odpočinek. Franks přede mnou něco držel. Vteřinku trvalo, než jsem v tom poznal otevřený laptop. Vmáčkl mi ho do rukou, vytáhl ze svých sluchátek kabel a zapojil tam ta moje. Otočil jsem počítač, abych viděl na obrazovku. Zvláštní agent Dwayne Myers, bývalý dočasný ředitel Úřadu pro kontrolu monster, za poslední rok hodně zestárl. Jeho vlasy prořídly ještě víc a začínaly bělat. Ztratil na váze a Myers nebyl ten typ, co by měl váhy na rozdávání. Pohublý, unavený, tvář zvrásněnou stresem a tmavé kruhy pod očima. Myers vypadal ztrhaně. „Pitte. Tohle je zabezpečený videohovor, ale musím mluvit stručně. Popřu, že k tomuhle rozhovoru kdy došlo.“ Existoval krátký seznam lidí, kterým věřím. Myers na něm nebyl a nikdy nebude. Tenhle chlap byl připravený shodit na Alabamu atomovku, jen aby splnil svou povinnost. Při svém poslání utajit monstra před veřejností zničil tisíce životů, včetně toho bratrova. Myers nebyl ten typ, co by vedlejším ztrátám dovolil ovlivňovat jeho práci. Už mě jednou využil, a zničí mě v okamžiku, kdy se mu to bude hodit. „Co chceš?“ „Beru to tak, že o mém sesazení víš.“ „Přiznávám, že jsem si trochu juchnul, když jsem se o tom doslechl. Ještě jsem nevymyslel, jak budou vypadat pozvánky na večírek, ale dort už jsem objednal.“ „K popukání, ale já bych tak rychle neslavil. Podle všeho jsi s mým náhradníkem ještě nejednal. Je to tak? No, čeká tě ještě spousta zábavy, čímž nemíním ten dort. Tohle je zdvořilostní hovor. Agent Franks mě informoval o vašem objevu…“ „Ach, dobře. Možná můžeš doplnit detaily, protože on mi řekne leda kulový.“ Když jsem to říkal, podíval jsem se přes monitor.

Franks mě ignoroval. „Obávám se, že jsou tu jistá data ohledně vládních programů, o která se nemohu podělit…“ „Jako Nemesis?“ Nikdy neuškodí rozhodit sítě. Myers se zamračil. „Třeba. Bez ohledu na to, jaký nepodložený informace jsi o něm slyšel, si můžeš být jistý, že dokud já nebo agent Franks budeme zastávat jakoukoli významnější pozici, tenhle projekt do provozu nikdy neuvedou.“ „Protože já zabiju každýho, kdo to zkusí…“ zabručel polohlasně Franks. „Ohledně naší současné situace, k dnešnímu případu nemám víc informací než ty. Proto jsem s tebou mluvit nechtěl. Potřebuju, abys doručil zprávu Earlu Harbingerovi.“ Myers Earla nenáviděl. Překvapilo by mě, kdyby šlo o jinou zprávu než chcípni. „O co jde?“ „Pověz mu, že to, o čem jsme mluvili v Copper Lake, už probíhá. Nevím, co se blíží, ale LM a všichni vám podobní na to musí být připraveni. Jestli zjistím něco dalšího, co by mohlo pomoct, dám vám vědět. Lovci monster musí být připravení jednat.“ „Myersi, my se připravení už narodili. Naší největší překážkou v práci jsou pitomci jako ty, co se nám do ní montujou a udržujou nás v nevědomosti. Pověděl ti Franks o symbolu, co jsme našli?“ Myersův obraz přikývl. „Víte, komu patří?“ „Ne, nevíme.“ Cítil jsem, že říká pravdu. „Už jste ho viděli?“ Myers neodpověděl. „To jsem si myslel. Kde?“ „Všude. Posledních pár let se objevuje se stále vzrůstající frekvencí. Moje zdroje tvrdí, že na dnešní konferenci se Lovci o spoustě těchto incidentů bavili.“ Ztěžka jsem polkl. Tátův symbol a vzorec objevování nových monster byly propojené. „Myersi, poslouchej…“ „Dochází mi čas, Pitte. Jen bys měl vědět, že všechno není tak, jak se zdá. Ve vládě vymýšlejí změny ohledně toho, jak v podobných záležitostech postupovat a jak bojovat s nadpřirozenem. Já s některými novými postupy… nesouhlasím. Bez ohledu na to, co si o mně myslíš, víš, že vším, co jsem dělal, jsem se snažil ochránit Ameriku. Já svou přísahu o obraně vlasti beru smrtelně vážně. Budu v tom pokračovat, jak mi to moje schopnosti dovolí, a bez ohledu na to, jak moc se situace zhorší, se budu své přísahy držet, nebo zemřu při jejím prosazování.“ Myers mě začínal děsit. „Vyřídím to Earlovi.“ „Hodně štěstí, pane Pitte.“ Obrazovka zčernala. Franks mi laptop vytrhl a okamžitě začal mazat data. Na letišti jsem zavolal Julii. Byla ráda za moji zprávu, že jsem v pořádku, ale přes telefon jsem se zacházet do detailů bál. „Ta věc, co táta chtěl, abychom se po ní dívali? Je tady. A pověz všem, že se to týká toho, co jsme zjistili předtím.“ Dlouhé ticho. „To není dobrý…“ „My to zvládneme.“ „To vždycky.“ Kvůli všem těm tajemným špiónským nesmyslům jsem byl paranoidnější než obvykle. Řekl jsem, že jí o všem povím, až se vrátím do hotelu, ale že se nejdřív musím o něco postarat. Hovor jsem ukončil s těžkým srdcem a nervózním žaludkem. Největší strach jsem měl z toho, co udělám s tátou. Odkládání skončilo. Musel jsem zjistit, co ví. Jeho dopis byl v bezpečí na farmě Shacklefordů. Mohl jsem mu zatelefonovat, ale tohle jsem potřeboval vyřídit osobně. Máma a táta žili stovky kilometrů odsud a má sobecká slabá lidská stránka byla šťastná, že právě teď není možné s ním mluvit. Čelil jsem všem možným druhům zla, ale netušil jsem, jestli na tenhle konkrétní úkol budu mít dost silný žaludek.

Potřeboval jsem si promluvit s někým, kdo to pochopí. Potřeboval jsem si promluvit s rodinou. Lidi od nebezpečných materiálů v Dugwayi mi dali velkou nylonovou tašku, kam jsem si mohl dát zbroj a zbraně, díky čemuž jsem mohl projít letištní halou k taxíku, aniž bych vyvolal paniku, nebo na sebe upozornil policii. Jeden výlet do cel okresu Clark už jsem za sebou měl a o další jsem nijak nestál. Dal jsem taxikáři Moshovu adresu a vrátil se k přemýšlení, jak jen svému mladšímu bratrovi povím, že budu muset ukončit život našeho otce. Las Vegas bylo ve své podstatě noční město, takže dopravní situace byla i navzdory pozdní hodině mizerná. Jízda taxíkem mi poskytla další čas na přemýšlení, což byla ta poslední věc, o kterou jsem stál. Můj bratr bydlel na opačné straně Stripu, než stál hotel, kde se ubytovali LM. Kasino bylo starší a sešlejší, ale dokud bude párkrát za týden hrát sóla na kytaru, mohl tam bydlet zadarmo. U vchodu měl velký reklamní plakát, zíral na vás těma ocelovýma očima, s vyholenou hlavou a kozí bradkou, kožená vesta odhalovala jeho svalnaté paže a propracovaná tetování. Uvnitř kasina vládlo šero, páchlo cigaretovým kouřem a spousta starých lidí tu hrála na niklákových automatech. Na cestu jsem se zeptal číšnice s koktejly, kterou viditelně unavoval život trávený v příliš krátkých šatech. Dnešní show už skoro končila. Pódium se nacházelo v baru v zadní části kasina. Prošel jsem kolem pípání a cinkání výherních automatů a pak jsem následoval zvuk kytary. Zaplatil jsem vstupné a tlusťoch u vchodu mi orazítkoval ruku. Potěšilo mě, že tu je docela slušný dav. V porovnání s návalem, co dokázal přilákat dřív, to bylo nic, ale hardcore fanoušci ho neopustili. Razil jsem si cestu skrz, odstrkoval jsem chlapy ověnčené řetězy a bodci a ženy v ultratenkém oblečení se spoustou piercingů. Skladba byla nová. Ponurá… smutná. Nikdy bych si nepomyslel, že od něj uslyším něco takového. Slýchal jsem ho hrát hlasitě, bouřlivě, divoce, často zuřivě, ale nikdy ne depresivně. Tohle byl nový posun. Moshe jsem zahlédl vzadu na pódiu, úplně samotného s výjimkou stoličky, pár pedálů, mikrofonu a jeho kytary. Byl jsem rád, že je tma a že mu světlo svítí do očí. Bál jsem se, že kdyby mě zahlédl v publiku, mohlo by ho to naštvat. Můj bratr vypadal ztrhaně, unaveně. Obvykle jsem ho vídal překypovat entusiasmem, zvlášť když hrál. Výraz v jeho tváři byl zčásti soustředění, zčásti frustrace, ne ten zenový pohled tohle já miluju, jaký tam býval. On v něčem býval nejlepší na světě, jen aby to z něj vyrvali a ukradli mu to. Zábava skončila. Pořád zněl skvěle. Na svůj zpěv nikdy pyšný nebyl, ale já si vždycky myslel, že má dobrý hlas. S ohledem na to, že ztratil většinu citu a pružnosti v ruce na hmatníku, zněla jeho hra překvapivě solidně. Chvíli mi trvalo, než jsem poznal, co je jinak. On přehodil strany. Teď na hmatníku hrál pravou rukou. Naučil se znovu hrát, jako by byl levák. Mosh dokončil tesknou píseň, vzhlédl od své kytary a řekl: „Díky, Las Vegas.“ A s tím odešel z pódia dřív, než někomu došlo, že by měli začít tleskat. Ozvalo se jásání a žádosti o přídavek, ale dnes večer na přídavky nedošlo. Můj bratr skončil. Život mu nakopal zadek. Když se nad nespokojeným davem rozsvítila světla, pódium bylo prázdné. To bylo hodně zmršené finále. Ochranka mě do zákulisí nechtěla pustit. Nebyl důvod věci komplikovat, tak jsem na ně netlačil. Věděl jsem, kde bydlí. Melvinovi netrvalo ani minutu, než mi sehnal číslo jeho pokoje. Ve výtahu visel další Moshův plakát. Tenhle byl novější než starší reklama u vchodu. Vím, že rockové hvězdy s úsměvem nejsou cool, ale tady vypadal vážně ponuře.

Žádné překvapení. Tohle bylo nejlepší místo, co našel, když ho vykopli z kapely, kterou založil a vytáhl na vrchol. Tvrdili, že nepotřebují kouli na noze. Byli to idioti. Jistě, byl jsem zaujatý, ale Mosh byl hudební génius, brilantní kytarista a rázný obchodník. Vytvořil Cabbage Point Killing Machine. Bez něj nebyli nic. „Přestaň na mě zírat,“ zabručel jsem na plakát. Přestože je chirurgové přišili s relativním úspěchem, odřezání prstů kultistkou ho zničilo. Jeho hra na kytaru šla do pekel a celý život s ní. Myersova krycí historka svedla všechny škody v Montgomery na bratrovy údajné drogové výstřelky. Jeho jméno vláčeli bahnem, dokonce i na rockové poměry. Zdemolovat stadion byla jedna věc, ale způsobit smrt několika nevinných lidí, protože jste to přehnali s pyrotechnikou a nabourali výjezdovým autobusem do cisterny s benzínem, to bylo něco úplně jiného. Trestnímu stíhání se vyhnul – jen kvůli ÚPKM, který nechtěl, aby někdo u soudu vykřikoval šílenosti o monstrech – ale záplava právníků ho přivedla na mizinu. Jejich nahrávací společnost nedokázala špatnou pověst vystát a CPKM teď brouzdali po Státech s novým kytaristou, který se s bratrem nemohl měřit. Mosh tak klesl na úroveň zkrachovalé hvězdy, hrál v zaplivaném kasinu, aby měl na účty, a všechno to byla moje vina. Když se nemohli dostat ke mně, Dočasnost se zaměřila na moji rodinu. Já byl ten, koho chtěli, ale doplatil na to Mosh. Přál bych si, abych mohl Hooda přivést zpátky k životu a znovu ho zabít. Jen by ho to tentokrát bolelo mnohem víc. Vyjel jsem výtahem do střešního pokoje, stále jsem přemýšlel, co mu povím. Ahoj, kámo. Promiň, že jsem ti zruinoval tvůj naprosto úžasnej život. Ach jo, a teď se chystám zabít tátu. Jak ses měl ty? Hotel asi byl docela pěkný, když tu zpíval Sinatra, ale od té doby ho nepřestavovali. Koberce byly vybledlé. Stěny popraskané. Slyšel jsem, že se ho chystají strhnout a postavit na lukrativní parcele nové kasino. Mnoho tradicionalistů chtělo místo zachránit z čiré nostalgie. Ti lidé kasino asi poslední dobou nenavštívili, protože tahle ruina na demoliční kouli jen čekala. Zaklepal jsem. Nikdo mi neotevřel. Asi se ještě nevrátil, tak jsem se opřel o stěnu a čekal. Přesně to jsem potřeboval, další čas na přemýšlení. O deset minut později přijel výtah, a když se otevřely dveře, vyšel z nich můj bratr, pod každou paží jednu holku. Děvčata nebyla zrovna oblečená do kostela, středně atraktivní a lehce přiopilá, Mosh už měl na krku rozmazanou rtěnku. I zkrachovalá hvězda má své výhody. „Ahoj.“ Mosh vzhlédl od svého rozptýlení a uviděl mě. Ve tváři se mu na vteřinu objevilo překvapení, než ho nahradil nucený úsměv. „Ahoj, brácho.“ Pozdrav zněl nepřirozeně. „Co tady děláš?“ „Jsem ve městě na konferenci… bydlím v Posledním drakovi.“ Kývnul jsem k holkám. „Špatný načasování?“ Jeho hustá obočí se srazila v podrážděném V. „Teď je to špatný načasování pokaždý.“ Jeho levá ruka spočívala na odhalených ramenech jedné z žen a prsty se mimoděčně chvěly. „Už od… ty víš… dámy, tohle je můj starší brácha Owen. Hodně mu toho dlužím.“ „Tvůj bratr?“ Dokonce i groupies vycítily náhlé napětí. „Nejste si moc podobný.“ „On vypadá jako máma,“ řekl jsem. „Bohužel, já jsem po tátovi.“ „Já byl vždycky ten šťastnější.“ Tohle byl špatný nápad. Sklopil jsem zrak k odpudivému koberci. „Víš, klidně můžu přijít pozdějc.“ „Ne, to je v pohodě,“ řekl Mosh, zněl rezignovaně. „Věčně se ti vyhýbat nemůžu.“ „Dole máme další kámošky. Můžeme je zavolat a udělat párty,“ navrhla jedna z aspirantek na mozkovou chirurgii. „Tvůj brácha je docela sladkej.“ Teď prostě lhala. Byl jsem spousta věcí, ale sladkej mezi ně nepatřilo.

„To by byla ztráta času. Mýho bráchu na večírky neužije. Owen je ženatý s absolutně okouzlující, nádhernou a milující ženou s vražednými sklony. Věděly jste, holky, že můj brácha je profesionální Lovec monster? No vážně… Živí se zabíjením příšer. Ten chlap je něco jako superhrdina. Zabíjí vlkodlaky, zombie, upíry, stačí jen říct.“ „Moshi, prosím…“ „Nuh-uh.“ „To není možný.“ Hihňání. „Ale je to tak. Všechny ty věci jsou skutečný. Koukněte, jednou třeba Owen nakrknul prastarou božskou oliheň z jinýho vesmíru. Tak jsem skutečně přišel o prsty. Hajzlové z kultu mrtvejch mě unesli a uřezali mi je pilkou. Ta nehoda autobusu je jen hromada lží. Co, Owene? No pověz jim to.“ Jestli toho nenechá, ÚPKM na něj dopadne jako meteorit. „Snažíš se dostat do průseru? Ty víš, jak tenhle systém funguje.“ „Systém? Ach jo, já dobře znám tenhle systém. Kvůli tomu systému jsem tady. Jo, dámy, monstra existujou. Ty nejhorší noční můry, věci, co si ani nedokážete představit, ale můj brácha nás před nima chrání. Není to tak? Pověz jim to, Owene. Ať si poslechnou příběh tvojí slávy.“ „Měl bys sklapnout.“ Ukázal na nylonový pytel na mém rameni. „Máš tam Anihilátora? Chystáš se zachránit den a podarovat monstra trochou spravedlnosti? Takhle se to ve skutečnosti stalo v Montgomery. Obří červený monstrum a jeho podělaná fialová sestra, to oni zabili všechny ty lidi, ne já.“ Jedna holka se hystericky smála, ale ta druhá dávala skutečně pozor, oči vyvalené, těkala pohledem mezi mnou a bratrem. Na někoho s piercingem v nose byla vážně vnímavá. „Dál o tom veřejně vykládej, a ÚPKM…“ „ÚPKM co? Zničí mi život?“ „ Ukončí tvůj život, ty idiote.“ Mosh pustil holky. Už svůj vztek nedokázal skrývat. „Ty…“ „Musíme si promluvit,“ utnul jsem ho. Jestli se chce rvát, mohli bychom to alespoň provést někde v soukromí. „Je to důležitý.“ „Vážně? Čí život mám v plánu podělat teď?“ zavrčel Mosh. „Tátův.“ Zarazil se, zavřel oči, zhluboka se nadechl, oběma rukama si promnul obličej. Jak znám Moshe, buď se teď uklidní, nebo mi jednu natáhne. Měl jsem štěstí. Trochu se sebral a obrátil ke groupies: „Diane, Cindy…“ „Cathy.“ „Jo, to je jedno. Musím jít. Rodinný záležitosti. Omlouvám se.“ Vytáhl z vesty dva červené lístky. „Za tyhle vám dole v baru nalijou na můj účet. Užijte si to. Najdu si vás po dalším představení.“ Groupies předvedly symfonii nespokojených zvuků. „Daj se použít i na parkovný?“ zeptala se Cathy, ale Mosh už je směroval k výtahu. Když mě pak míjel, surově mi vrazil do ramene. „Díky za podělanej večer.“ Odemknul dveře, nechal mě projít a pak je za námi zabouchnul. „Ty jseš ale kretén.“ „Neměl jsem v plánu nabourat ti rande.“ „Jak jsi mě našel?“ „Tvoje vystoupení není žádný tajemství. Velkej plakát u vchodu. Tvůj obličej jsem viděl i v taxíku.“ „Jak jsi zjistil číslo mýho pokoje?“ „Kdybys mi zvedal telefon, nemusel bych požádat našeho IT trola, aby hacknul hotelovej počítač.“ Mosh jen zavrtěl hlavou, přešel přes pokoj a svalil se na gauč.

„Zrychli to. Mám práci.“ Rozhlédl jsem se po pokoji. Byl tu příšerný bordel. Moshe bych nikdy nepopsal jako pořádného, ale tohle byl pokoj někoho, komu na ničem nezáleží. Ze stropního větráku visela růžová podprsenka. Na lince se kupily obaly od instantních jídel a na kávovém stolku stála spousta prázdných a poloprázdných lahví od různého alkoholu. „Tohle místo nemá pokojovou službu?“ Hodil si svoje velké kožené okované boty na stůl. „Vyvěsil jsem cedulku Nerušit. Poslední dobou mě pořád někdo otravuje.“ Mosh si povzdechl. „Tak už se posaď. Tím postáváním mě nasíráš ještě víc. Stojíš tam jak solnej sloup.“ Pytel s Anihilátorem dopadl na koberec. Posadil jsem se do nízkého křesla naproti gauči. „Jsi jenom zapšklej, že jsem podědil geny na výšku.“ Převyšoval jsem ho o pár centimetrů. „Taky jsi dostal geny blbosti… Co chceš?“ „Snažil jsem se tě sehnat.“ Tohle bylo horší, než jsem čekal. Jak tam seděl a zíral na mě, to taky ničemu nepomáhalo. Poslední dobou jsme spolu moc nemluvili. Zpočátku byl dost pozitivní, že prý překoná nepřízeň osudu a tak podobně. Dokonce žertoval, že se přihlásí k Lovcům monster, ale neustávající pomluvy, negativní publicita a záplava právníků ho srazily na zem. „Dělal jsem si starosti.“ Mosh si odfrkl. „Jsem muzikantská nicka. Jsem bývalá hvězda. Proč by sis o mě dělal starosti? Ty jsi pan Nebezpečnej. Ty jsi Vyvolenej.“ „Jo, a je to jeden velkej piknik. Koukni, chlape, ty víš, že mě mrzí…“ „Nechci to slyšet.“ Seděli jsme tam v nepříjemném tichu. Na opěrce gauče ležela jeho akustická kytara. Mosh si ji vzal a začal bezmyšlenkovitě drnkat. Podíval jsem se na lahve. Byla jich spousta. „Tos všechno vypil sám?“ „Do toho ti sakra nic není. Tohle má být nějaká intervence? Proto jsi tady, Owene?“ „Dvě věci…“ Nejdřív to jednodušší, zabíjení táty až za minutku. „Zmizel jsi z povrchu zemskýho. S nikým nemluvíš. Dělali jsme si starosti…“ „Jsem v pohodě.“ Pittové jsou příšerní lháři. „Vím, že sis toho hodně zažil. Můžu ti pomoct.“ Jeho tvář zrudla. „Já tvoje peníze nechci.“ Pochopil to úplně špatně. „Tohle jsem nemyslel.“ Mosh mě chvíli sledoval, rozhodoval se, jestli se ho snažím záměrně urazit, pak uhnul pohledem a začal hrát nějakou písničku. Byla mi povědomá, něco z dob, když jsme byli děti a on bral lekce klasické kytary. Znělo to úžasně. Skoro stejně dobře jako dřív. „Dneska jsem tě slyšel hrát. Znělo to dobře.“ „Bylo to ubohý.“ „Ne, bylo to skvělý.“ „Jseš hluchej. Vždycky jsi byl. To je od toho střílení. Tohle? Tohle je odpad. Tohle je trapný.“ Melodie byla neskutečně komplikovaná a jeho prsty kmitaly sem a tam s oslňující rychlostí. Bylo to úžasné, a to hrál tou špatnou rukou. Nepokoušel jsem se dál mluvit, jen jsem poslouchal, doufal jsem, že se mi otevře. Sledoval jsem, jak se soustředěně mračí, jak se jeho mrzutost prohlubuje, a pak jsem pochopil, co je špatně. Bylo to nádherné, úchvatné, lepší, než by většina lidí dokázala zahrát, ale nebylo to dokonalé. On nebyl dokonalý a pravděpodobně už nikdy nebude tak dobrý, jak býval. A to ho ničilo. „Jsem ohromen,“ řekl jsem tiše. Mosh zahrál poslední drsnou falešnou notu, pak chytil akustickou kytaru za krk a švihl s ní o stůl. Po místnosti se rozletěly láhve, kytara skončila na kusy. Vstal, dlaně zaťaté v pěst, na krku mu naběhly žíly, když zakřičel: „Já o tvoji lítost nestojím!“ Vstal jsem a vmetl mu do obličeje: „Tak se přestaň chovat jako ubožák.“

Mosh zaskřípal zuby a já se připravil, že mi jednu vrazí. „Zničil jsi mě, Owene! Tohle chceš slyšet? Libuješ si v tom? Měl jsem všechno. Teď nemám nic a je to tvoje vina!“ „Já vím.“ Také jsem se pokusil vyměnit svůj život za jeho, ale teď nebyla vhodná doba to připomínat. „Já byl cíl, ne ty. Je mi to líto.“ Dlouho na mě zíral, nosní dírky se mu nadouvaly, a mě napadlo, jestli vypadám stejně, když se rozzuřím. „Je mi to líto,“ zopakoval jsem. „Přál bych si, aby to bylo tak snadný. Nejde jen o tebe.“ Mosh začal přecházet sem a tam. „To oni mě zničili. Zničili mý jméno. Zničili moji kariéru. Všichni si myslí, že jsem mizernej ubožák. Jasně, udělal jsem pár šílenejch věcí. Občas jsem se trochu pobavil. Ale nikdy jsem nikomu neublížil. Teď si všichni myslí, že jsem svou nedbalostí zabil spoustu lidí, ale já nemíním jít na veřejnost s ufňukanou omluvou za něco, co jsem neudělal, takže je to ještě horší, protože teď mě mají za bezcitnýho parchanta a vraha. ÚPKM si může gratulovat. Banda prolhanejch grázlů.“ „Tohle ÚPKM dělá,“ souhlasil jsem. „Ty máš co mluvit. Ty jsi taky lhář. Lhal jsi o všem, co děláš! Celej tvůj život je jedna velká lež!“ Dál chodil a ječel na mě, vyčerpal veškerou svoji zásobu nadávek, ale já to přijímal. Potřeboval to ze sebe dostat. Poznal jsem, že mu bylo i trochu do breku, ale snažil se to skrývat. „Ty hraješ jejich hru. Bereš si jejich prachy. V čem jseš lepší než oni?“ Neměl jsem dobrou odpověď. Jako by mi uvěřil, kdybych mu řekl, že to někdy dělám zdarma. Pokrčil jsem rameny. „Někdo to dělat musí.“ „To jsem si myslel.“ Když proklel mě a vládu, dostal se ke Svaté církvi dočasné smrti, organizaci, která ho do tohohle svět fyzicky vtáhla. „A ten kult. Oni jsou pořád tam venku. Já to vím, já to vím.“ Zastavil se. „Bylo to příšerný. Přivázali mě k židli. Ta šílená psychotická britská holka mi uřezala prsty! Smála se, když jsem ječel! Připadalo jí to zábavný! Připadalo jí to kurva k popukání!“ O samotném zmrzačení nikdy dřív nemluvil. Nevěděl jsem, že to byla Lucinda, kdo odvedl špinavou práci. Zabil jsem skoro všechny zúčastněné, ale jí se podařilo utéct. Copper Lake dokazovalo, že stále může být pořádnou osinou v zadku. „Ona je čirý zlo. Minulou zimu pomáhala vyvraždit polovinu města nahoře v Michiganu. Až ji potkám příště, zabiju ji. To ti slibuju.“ „Víš, co je na tom nejhorší…“ ušklíbl se. „Když ze mě vymlátili duši, ale ještě než mi uřezali prsty, požádala mě o autogram. Myslel jsem si, že je jen nějaký děcko, nechápal jsem, co tam dělá. Věř tomu, nebo ne, ale chtěla ode mě podepsat CD. Tvrdila, že je velká fanynka.“ „Udělal jsi to?“ „Byl jsem příliš mimo, abych to neudělal. Vsadím se, že to prodala na eBayi.“ Mosh se drsně zasmál, pak si otřel oči. „Koukni se na tu žumpu! Tohle je teď můj život. Jakmile vydělám nějaký peníze, hned mě o ně někdo žaluje, a já můžu jen papouškovat ano, máte pravdu, a žádný námitky, Vaše Ctihodnosti, protože kdybych to neudělal, kdybych jim řekl pravdu, tak mě ÚPKM zastřelí. Ty nemáš ani páru, jaký to je. Měl jsem všechno! Pěknej barák, pěkný auta, krásný ženský. Všechno.“ „Takže ti vzali ferrari…“ „Aston Martina!“ opravil mě rychle. „Byl to vanquish, a byl boží!“ „A ty se můžeš chovat jako velký děcko a uchlastat se k smrti, nebo se pochlapit a něco se svým životem sakra udělat.“ „Polib mi… udělat něco se svým životem? Zkoušíš mě znova naverbovat?“ Pokrčil jsem rameny. „Proč ne? Je to důležitá práce. Teď víš, jak to tam venku skutečně vypadá.“ „Přál bych si to nevědět.“

„Kdyby přání fungovala, pořád máš svýho Astona Martina.“ Mosh sebral zbytky rozbité kytary. „Já nejsem jako ty, Owene.“ „Ne, to nejsi. Za prvé, vypadáš líp než já. Ale vážně, táta tě učil stejný věci jako mě. Sakra, Moshi, mí parťáci v týmu jsou bývalej středoškolskej učitel a striptérka. Ty jsi vyrůstal v Pittovic rodinnym výcvikovym táboře, v porovnání s nima jsi jak Chuck Norris.“ To byla naprostá lež, protože Holly byla nejtvrdší lidská bytost, jakou jsem znal, a Trip byl spolehlivý jako úsvit, ale když se snažíte povzbudit bratra, neřeknete mu, že by si ho můj tým dal k snídani. „Ty jsi byl ten tvrdej, ne já.“ Teď byla řada na mně, abych se zasmál. „Já jsem ten, co zapadl do lajny a dělal přesně to, co mu táta nakázal. To ty jsi měl kuráž dělat věci po svym. To z tebe dělá toho statečnýho. Já ho nepřestal poslouchat, ale ty jsi mu řekl, ať se ztratí, a šel jsi za svým snem. Postavit se tátovi? Kam se na to hrabe bojování s monstry. Tohle je síla.“ Z Moshe na okamžik vyprchal vztek, celý splaskl. Vrátil se na gauč. „Byl to pekelnej rok.“ „O tom se s tebou hádat nebudu.“ A teď přichází ta těžší část. „Když mluvíme o tátovi…“ On o tátově dopisu a jeho záhadném varování věděl, jen neznal detaily. Mosh byl okamžitě podezřívavý. „Co? Jde o tu věc v jeho hlavě?“ „Trochu. Ten symbol, před kterým mě varoval a kterej jsem měl vyhlížet… dneska jsem ho našel.“ Stručně jsem mu pověděl o úložišti, jen jsem nezacházel moc do detailů. Pokud byl dost hloupý, aby riskoval řečmi o existenci monster před neznámými holkami, povědět mu o Zóně děsu by ho okamžitě dostalo na seznam úkolů agenta Frankse. Netušil jsem, kolik svědků už agent Franks skutečně zabil, nebo jestli obvykle stačily jeho epické zastrašovací schopnosti, ale nepochyboval jsem, že pokud bude Mosh dál mluvit o monstrech, jednoho rána si při holení nešťastnou náhodou uřízne hlavu. „A co má tohle znamenat? Táta prostě… umře?“ Soustředil se na skvrnu na koberci, dloubal do ní botou. „Proč to musí bejt naše rodina?“ Kéž bych to věděl. „Je to větší než my. Nemám na výběr, musím to zjistit.“ „On umře.“ „Já vím, ale jestli to neudělám a něco z toho, co ví, by mohlo odvrátit apokalypsu, co pak? Když neudělám nic, všichni umřou. Je snad táta ten typ chlapa, co by přeháněl, když tvrdí, že přijde konec světa?“ Vzhlédl od skvrny. „Ty máš bejt Vyvolenej. Udělal jsi všechno, co chtěli. Nemůžeš se s nima dohodnout?“ „Já ani nevím, kdo ti oni jsou.“ „Tak to zjisti!“ Moshův vztek se vrátil s touhou po pomstě. „Zjisti to, pověz jim, že zabiješ toho novýho chlápka, ale pak ať nás nechaj na pokoji! Je to jen o tobě, ale trpí tím všichni okolo. Já, teď táta, dokonce i tvoje žena – jo, zaslechl jsem pár vašich lidí na pohřbu tvýho kámoše Sama. Dokonce i Julie na sobě má nějakou ďábelskou kletbu.“ Sklonil jsem hlavu. „Tak to není…“ „Naser si, Vyvolenej. Je to všechno o tobě, ale byli to chudáci orkové, kterejm vypálili vesnici a povraždili děcka.“ Měl pravdu. Ale to neznamenalo, že bude míň bolet to poslouchat. Vstal jsem. „Skončili jsme.“ „Jen utíkej, hrdino.“ Mosh vstal taky. „Necháš kvůli sobě umřít i tátu.“ „Udělám, co budu muset.“

„To říkáš pořád. Musí to bejt jednoduchý, když to za tebe odnesou ostatní. Zachráníš svět, ale zničíš všechny kolem sebe. Jseš stejně prokletej jako tvoje žena. Možná když kvůli tobě umře i ona, tak ti dojde, jak my ostatní…“ Praštil jsem ho přímo do obličeje. Mosh se chytil kávového stolku, srazil zbývající lahve, zakopl a upadl na zadek. Stál jsem nad ním, pěsti zaťaté. Začal se zvedat. „Nedělej to…“ Uviděl výraz mého obličeje a poznal, že zmáčkl poslední špatné tlačítko. „Prostě ne.“ Můj bratr si hřbetem dlaně otřel krev z rozseknutého rtu. „Vypadni.“ Přehodil jsem si pytel se zbrojí a zbraněmi přes rameno. Ve dveřích jsem se naposledy podíval na svého bratra, jak sedí na podlaze pokoje v zavšiveném hotelu. Vyšel jsem na chodbu, tváře mi hořely, ruka mě štípala. Tohle se vůbec nepovedlo.

Kapitola 10

Nálada v Posledním drakovi byla znatelně veselejší než u Moshe. První věc, co jsem uslyšel, když se dveře výtahu otevřely na mém patře, byly tucty hlasů, příšerný opilecký zpěv a hlasitá muzika. Je to… polka? Jistě, někdo pustil polku na oslavu vítězství Berlínských Grimmů. Lindemannův tým byl na chodbě, každý držel gigantický korbel piva, a předváděli děsný zpěv v němčině, zatímco dvě štíhlé holky, které určitě nepatřily k Lovcům, kolem tancovaly v koženém kostýmu z Oktoberfestu. Hugo, Lovec, který dorazil obřího pavouka, mě uviděl, poplácal mě po zádech, vrazil mi do ruky tác s nakrájenými klobáskami propíchanými párátky a pak všichni zakřičeli: „ Asistence!“ Dalších asi padesát lidí namačkaných na chodbě se k nim přidalo. Zprávy o ne úplně zbytečné střelecké show LM u benzínky už se zjevně roznesly. Lindemannův tým se topil v penězích z jejich velké výhry. Různí Lovci na chodbě možná byli naštvaní, že prohráli, ale Němci všem koupili pití, a tak se veselili s nimi. Klobásky nakonec byly zatraceně dobré a já od večeře nejedl. O pár vteřin později se všichni vrátili ke zpívání a okukování tanečnic a já se mohl vytratit pryč. Většina Lovců z konference se podle všeho soustředila v několika patrech hotelu, kde souběžně probíhalo půl tuctu večírků. Otevřené dveře, za nimi skupinka Lovců, některé večírky hlasitější než ostatní, došlo na pijácké soutěže – Green zrovna vzdoroval mohutnému Rusovi – i na partičky pokeru, které pořádali staří nevrlí veteráni. Pohybovala se tu spousta cizinců a většinou šlo o opravdu pěkné ženské. První Lovec z LM, kterého jsem zahlédl, byla Holly Newcastleová. Málem jsem ji nepoznal, protože se učesala, udělala si make-up a oblékla si šaty, které byly těsnější a odhalovaly mnohem víc než tělesná zbroj, na kterou jsem u ní byl zvyklý. Protože jsem ji bral skoro jako sestru, bylo snadné zapomenout, že je taky proklatě žhavá kočka. „Zede! Jsi zpátky.“ Musel jsem se k ní naklonit, abych ji přes ten rachot slyšel. Moje kariéra mi přinesla menší poškození sluchu. „Kdo jsou všichni ti lidi?“ „Holky?“ Zazubila se. „Zavolala jsem pár kámoškám, se kterýma jsem dřív pracovala.“ Málem jsem zapomněl, že tohle je Hollyino domovské město. „Pověděla jsem jim, že tu probíhá večírek se spoustou atraktivních, drsných a nedávno nechutně zbohatlých Němců, což vysvětluje ty kostýmy z Oktoberfestu. Ale ony přivedly pár přátel, co přivedli pár dalších… víš, jak to chodí. Říkej si o Lovcích, co chceš, ale bavit se uměj.“ Předpokládám, že to s vámi udělá neustálý strach z hrozící smrti. Kolem prošel Cooper, bavil se s roztomilou holkou v tričku UNL* a vymýšlel si historku, jak přišel k modřinám v obličeji, kterými ho podaroval Ultimátní právník. Když mě s Holly uviděl, ukázal nám vztyčený palec a smál se jako puberťák. Nebylo by to žádné setkání Lovců, kdyby nedošlo na hédonismus a dělání špatných rozhodnutí. „Kde všichni jsou?“ zeptal jsem se. Holly trhla hlavou k Earlovu pokoji na konci chodby. „A proč jsi tak vystrojená?“ Ušklíbla se. „Uvědomuješ si, že tohle je po týdnech naše první volná noc? Tohle je město hříchu. Já tu žila, pracovala jsem tu, ale nikdy jsem tu nebyla bohatá.“ Pravda. Lov byl velmi lukrativní podnikání, když se provozoval správně. „Jdu se podívat, jak si žije druhá polovina společnosti. Pustím se do hazardu, budu popíjet legrační drinky s paraplíčky a potkám pár pěknejch chlapů s normální prací. Vyrážím na tah městem hříchu. Jdu se bavit.“ „Vyhazování monster do vzduchu je zábava.“

*

University of Nevada, Las Vegas – pozn. překladatele.

„Vy jste strašní workoholici. Julie je s Earlem a pár dalšíma, pořád mluví jen o práci. Trip je v nebi. Našel si tu pár spřízněnejch nerdskejch duší a hrajou nahoře dračí doupě. Snažila jsem se ho vytáhnout ven, ale je moc upjatej. Myslím, že ho Vegas děsí. Mohl se trochu pobavit. Milo dělá něco na vrtulníku. Ta záchrana policajta se nám postarala o dobrý PR. Organizátor konference dal Skippymu povolení přistát na helipadu na střeše. Byl z toho vážně nadšenej. Říkal, že na velký svítící budově nikdy nepřistával. Kam jsi zmizel ty?“ Zatímco řečnila, spořádal jsem zbytek malých klobásek. Mluvil jsem s plnou pusou. „Vyrazil jsem si s Franksem na skládku chemickejch zbraní. Porval jsem se s ghúlem. Rušná noc. Povím ti to…“ „Pozdějc, Zede. Po drincích s mrňavýma paraplíčkama a blackjacku.“ Holly mě poplácala po rameni a odkráčela pryč. Earlovy dveře blokovala mohutná postava Jasona Lococa, jediného přítomného člověka, který byl vyšší než já. Prostě tam stál, masivní ruce založené na hrudi, a sledoval lidi zdravým okem. Přistoupila k němu žena a na něco se ho zeptala. Lococo vytáhl malý bloček, podíval se na něj, potvrdil si, že je na seznamu, ustoupil stranou, aby mohla projít, a pak se vrátil k postávání a zírání. Coby bývalý vyhazovač jsem ten postoj poznával. Lococo stál na stráži. Od bitky v bufetu jsem s Lococem nemluvil. Ten chlap byl odsouzený vrah a zloděj. Netušil jsem, co na něm Earl vidí, ale musel jsem věřit šéfovým instinktům. Earl měl oko na talenty, já toho byl se svými starými průšvihy zářným příkladem. Na rozhovor s Lococem jsem se nijak netěšil, zvlášť když mi dnes mezilidská komunikace tak šla, ale musel jsem se ohlásit. „Jasone,“ oslovil jsem obra. Jeho zdeformovaná hlava se otočila. Ramena měl tak mohutná, že jsem neviděl krk. Jeho rty se rozdělily, ukázal zuby, ale ať už se chystal říct cokoliv, spolkl to. Ten chlap mě nenáviděl. „Harbinger na tebe čeká.“ „Dobře… chtěl jsem si promluvit…“ „Já ti nemám co říct.“ „Poslouchej, Lococo. Oba jsme Lovci. Jsme na stejný straně. Co se stalo dřív…“ Ustoupil mi z cesty a neřekl ani slovo. No, alespoň jsme se nepoprali. Podle dnešních standardů by se to dalo brát jako výhra. Z výrazu jeho skutečného oka jsem poznal, že jsme spolu ještě neskončili. Šel jsem dovnitř. Earlův pokoj byl narvaný stejně jako ty, kde probíhaly párty, ale tady žádný večírek nebyl. Z pokoje se zjevně stalo hlavní velitelství všech Lovců, které Earl řadil do kategorie „v pohodě“. Julie byla vepředu, dělala to, co uměla nejlépe – koordinovala, vedla a sbírala informace. Přítomna byla většina velitelů týmů LM, poznával jsem i další muže a ženy z managementu ostatních společností. Byl tu Lindemann, stejně tak velký Polák z Bílého orla, žena z Jižní Koreje, jejíž jméno jsem zatím nezjistil, se stranou bavila se šéfem Japonců. V pokoji se shromáždilo minimálně dvacet lidí. Zastoupení mělo i několik menších amerických společností, ale neviděl jsem nikoho z Paranormálních taktiků. Dobře, protože by mě vážně mrzelo, kdybych porušil svůj zákaz přiblížení. V kreslené mapě na stěně teď bylo zapícháno mnohem víc špendlíků. Detektor kouře byl vytažený ze stěny a zručně vyřazený, aby nespustil poplach. Earl nebyl jediný přítomný kuřák. Přísahám, existují nějací Evropané, co nekouří? Místnost v kouři plavala. Dveře na balkón byly naštěstí otevřené, jinak by mě moje astma zabilo. Julie se omluvila u šéfa Australanů, když mě uviděla vejít. Byl jsem rád, že ji vidím. „Jsi zpátky.“ Přivítala mě polibkem. „A chutnáš jako klobása… kde jsi byl?“ „Šel jsem si promluvit s Moshem.“ „Myslela jsem si to po tom, co jsi říkal v telefonu.“ Julie měla mého bratra ráda a upřímně se o něj strachovala. „Jak to šlo?“

„Moc dobře ne. Jednu jsem mu vrazil.“ „Vážně, Owene?“ Julie založila ruce v bok. „Opravdu? Víš, že drsná láska je jen metafora, že jo?“ Pokrčil jsem rameny. „Povím ti o tom později.“ Protože by moje jednání neschvalovala a já nechtěl vytahovat její stav, budu si muset něco vymyslet. „Slyšeli všichni o symbolu, co jsem našel?“ Julie přikývla. „Podělili jsme se o všechno, o co šlo, aniž bychom zacházeli do těch komplikovanejch detailů.“ „Toho si cením.“ Už jsem měl dost problémů se všemi těmi cizinci, kteří věděli o divných věcech, které jsem dokázal. Jak říkal Stricken, v mojí složce byla prázdná místa a já to tak chtěl nechat. „Tak co se děje?“ Ukázala na mapu. „Uzavřeli jsme gentlemanskou dohodu s polovinou společností na konferenci. Budeme sdílet informace, zvlášť když dojde na něco podezřelého, co by mohlo souviset se vzorcem. Lee se dobrovolně přihlásil, že to zkoordinuje a vytvoří něco jako informační centrálu. Myslím, že jsme tu možná položili základy skutečný budoucí spolupráce. Až dojde k další události, budeme připravení rychle zasáhnout kdekoliv na světě a získat nějaké odpovědi.“ „To jako fakt?“ Za tak krátkou dobu to byl pořádný kus práce. „Působivý.“ Ozvala se náhlá rána, jak něco spadlo na linoleum v kuchyňce, dva muži se strkali na ledničku. Jednoho jsem poznával, patřil ke společnosti z Tel Avivu, a v kravatě držel hubeňoura s kudrnatými černými vlasy. „Není to ten chlap z Káhiry?“ Dvojici násilně oddělili další Lovci. „Sakra, Mustafo, už zase děláš problémy? Varoval jsem tě, že se máš chovat slušně,“ zahřměl přes celý pokoj Earl. „Jasone! Vyhoď toho kreténa.“ Lococo okamžitě vešel do místnosti, popadl Mustafu za opasek, zvedl ho z podlahy a odnesl prskajícího Egypťana na chodbu. „No… působivý možná nebude to správný slovo,“ připustila Julie. „Pořád musíme vychytat pár much.“ Protože si právě získal pozornost všech v pokoji, Earl se je rozhodl oslovit. „No dobře, Lovci. Dnešek byl pro nás všechny poučnej den. Víme, že stojíme proti něčemu velkýmu, ale my to prostě nakopeme do zadku a pošleme zpátky do pekla stejně jako všechny ostatní nadpřirozený šmejdy, co podobný blbosti zkoušeli dřív. Čeká nás spousta práce, ale položili jsme základy…“ Bylo fascinující sledovat, že i ve skupině lidí, kde někteří Earla znali jen podle jeho reputace, nakonec zase skončil jako velitel. Zaujatě mu naslouchali a přikyvovali. Earl takhle na Lovce prostě působil. „Ale teď už vás začínám mít plný zuby, takže sakra vypadněte z mýho pokoje.“ To vyvolalo všeobecný smích, někteří se přidali později, až zapracovali tlumočníci. „Tady Klaus dneska vyhrál v loterii, takže pití je na něj.“ Lindemann se davu lehce uklonil. „Ne, vážně. Vypadněte.“ Když se pokoj vylidnil, našel jsem Earla Harbingera zpátky u mapy. Jeho vystupování se kompletně změnilo. Když tu byl dav, fungoval ve velitelském módu, sebevědomý, jistý, možná trochu namyšlený. Teď Earl vypadal rozhozeně a mračil se, jen s poloviční pozorností bloudil nad mapou. „Není žádná ostuda, že tě Klaus dostal. Věř mi. Chlapi jako on jsou důvod, proč druhá světová trvala tak zatraceně dlouho. Co pro mě máš, Zede?“ Rychle jsem ho informoval o nočních událostech, o pavoukovi a prázdném úložišti. „Nevíš, co je Rozhodující týden? Několikrát jsem o něm dneska slyšel. Myslím, že po něm zbyla ta nádrž v Dugwayi.“ „Rozhodující tejden, co? Je tu někde Cody?“ Earl se podíval na Julii. Zavrtěla hlavou. „Hraje poker s pár veteránama.“

„Tam bych měl bejt i já… poflakovat se s vysloužilci… Rozhodující tejden je dávná historie. Něco málo o něm vím. Byl to zbraňovej program za války, co se podělal.“ „Proč se mu říká Rozhodující týden?“ „Protože tehdy se projekt Manhattan rozhodl, že bude pokračovat s atomovkou a nechá démony na pokoji… Atomovky jsou mnohem bezpečnější. Zoufalý časy si žádaj zoufalý činy. Vrtali se ve spoustě věcí; v magii, transdimenzionálních silách, fey… něco řekni, a určitě se v tom šťourali. Pak se jim několik experimentů vymklo z rukou a ztratili spoustu vědců. LM pomáhali s úklidem Los Alamos. Já byl tou dobou v zámoří, tak jsem se neúčastnil. Sice se to událo dlouho před ním, ale spadalo to pod Codyho kontrakt, a protože on se pořád stará o problémy šílenejch vědců, nastudoval si pár detailů.“ „Možná vypadá jako starej dřevorubec, ale Cody má dva doktoráty z přírodních věd,“ dodala Julie. „Pokud monstra zdánlivě porušujou zákony fyziky, pravděpodobně bude znát rovnici, co vysvětluje proč a jak, a věř mi, že to dokáže popsat křídou na tabuli a udělat ti o tom přednášku.“ „Přehodíme to na něj, zjistíme, jestli se to nepodobá něčemu, co zná… Většina věcí, co naši kluci vyčmuchali při úklidu Los Alamos a co pak skončily v archivu, jdou úplně mimo mě, ale Cody do všechno prostudoval. Pokračuj.“ Poslechl jsem ho. Earla nijak zvlášť nepřekvapila zpráva, co jsem mu doručil od Myerse. Sem tam mě zastavil s otázkou, když si potřeboval něco ujasnit. Věděl jsem, na co se Earl ve skutečnosti chce zeptat, ale drží to v sobě. „A je mi to líto, Earle, ale o zrzavý vlkodlačici žádný novinky. Byla tam, ale netuším, kam šla po Dugwayi.“ „To už mi došlo…“ Konečně se otočil a zamáčkl cigaretu do popelníku. „Buď tým Heather beze stopy zmizel v poušti, nebo mi Stricken před nos pověsil mrkev a navádí nás kdovíkam.“ Earl si povzdechl. „No, k čertu se Strickenem. K čertu s Myersem. K čertu s celou tou bandou. Oni si berou a berou a pak si vezmou ještě víc… Lovci krvácej, obětujou se a umíraj kvůli světu, kterej o nás nemá ani páru. Oni prostě čekaj, že se do toho dáme, protože to děláme vždycky. Jednoho dne se nám ale možná nebude chtít.“ Nikdy dřív jsem ho takhle mluvit neslyšel. Earl Harbinger nikdy nic nevzdával, ta představa byla nemyslitelná. Moje žena vypadala stejně znepokojeně jako já. „Earle, jestli můžeme něco udělat…“ „Jsem jenom utahanej, to je všechno. Promluvíme si o tom ráno. Dobrou noc, Zede.“

Kapitola 11

Julie se probudila a zalapala po dechu. Okamžitě mě to probralo. Moje ruka přistála na dlouhém pouzdře STI .45 na nočním stolku. „Co?“ Budík ukazoval 4:12. „Co se děje?“ Následovala vteřinka šátrání, než jsem v hotelovém pokoji našel lampu. Moje žena seděla na posteli, se zrychleným dechem si nervózně prohlížela místnost. Po krku jí stékal pot. „Noční můra… myslím.“ Našla své brýle, nasadila si je, pak se zmateně zarazila. Dotkla se dlaní jedné ruky černých linek na krku a prudce ji odtáhla, jako by se popálila. Podívala se na mě, oči rozšířené překvapením. „Něco je špatně. Něco tu je. Cítím to.“ „Cože?“ „Jako by se mi pod kůží zapnul alarm.“ Vyskočila z postele, stáhla si noční košilku a začala zpod postele vytahovat svoji zbroj. „Do hajzlu.“ Nikdo z nás nechápal, jak tyhle metafyzické věci fungují, ale věděli jsme, že na ni přešla část Ochráncových schopností. Jestli jí ty démonické linky tvrdily, že je něco špatně, nemusela mi to opakovat dvakrát. „Sakra, sakra, sakra.“ Převalil jsem se z postele a začal se oblékat. Vždy jsem si nechával oblečení tak blízko, abych ho rychle našel i potmě. „O co jde?“ „To nedokážu říct.“ Bez ohledu na to, kde jsme byli a co jsme dělali, Julie si pod postelí schovávala nabitou pušku. Tahle byla její interiérová zbraň, silně upravená Springfield SOCOM s krátkou šestnáctipalcovou hlavní a červeným laserovým zaměřovačem. Šlo o zkrácenou verzi jejích obvyklých pušek. Vytáhla ji a opřela o stůl ještě dřív, než si navlékla ponožky. „Jen mám pocit, že tu je něco hodně špatnýho.“ „A to lidi říkaj médium mně,“ utrousil jsem při zavazování tkaniček. „Neměli bychom všechny vzbudit?“ „Dej mi vteřinku,“ řekla Julie. „Krk mě přestává svědit. Možná o nic nešlo.“ Dál jsem se oblékal, i když jsem doufal, že jde o falešný poplach. Pokud se Julie mýlila, možná to byl jen špatný sen vyvolaný klobáskami z oslavy. Nic se nestane, my se nakonec vrátíme do postele a ráno se tomu zasmějeme. No, možná se vyloženě smát nebudeme, protože být poznamenaná magií spojenou se Starobylými není moc k smíchu, ale ke spánku se vrátit můžeme. Pak jsem si uvědomil, jak příšerná je zima. „Cítíš to?“ zeptala se Julie a já viděl, jak se její dech sráží v páru. „Jo…“ Podíval jsem se na údaj na termostatu. Digitální displej tvrdil, že je dvacet stupňů. Pak bliknul, ukázal 4:15 a znovu blikl na teplotu. Minus čtyři stupně. „Ať se propadnu.“ Za svůj život jsem zažil pár situací, kdy takhle rychle a nepřirozeně klesla teplota. Nikdy z toho nevzešlo nic dobrého. „Máme tu návštěvu.“ „Ale jakou návštěvu?“ zeptala se Julie. „Tady, zapni mě.“ Pomohl jsem jí s postrojem. Vytáhla mobil a začala psát. „Jen pro jistotu jsem předtím nastavila všeobecný poplach pro společnost.“ Můj na stolku ležící iPhone začal vibrovat, když o pár vteřin později přijal zprávu. „Chytrý. Sluší ti, když jsi paranoidní.“ „A taky mrznu. Stupidní magický varování se taky mohlo zmínit, že si mám přibalit svetr.“ Stále jsem se zapínal a kontroloval zásobníky, když jsme vyšli na prázdnou chodbu. Julie si právě nasadila sluchátko. „Kontrola vysílačky. Tady Julie, kdo je tu se mnou?“ Já svoje zatím neměl, tak jsem si nebyl jistý, kdo odpovídá, ale ukázala mi zvednutý palec. Někoho sehnala. „Shromážděte se na chodbách. Jestli víte, kde spí ostatní Lovci, vzbuďte je… ano, Greene, vzbuď i ty z ciziny. Ne, já neječím.“ Zakoulela očima. „Ne. Nevím, co to je… Jaká je na vašem patře teplota? Dobře.“

Julie se na mě podívala. „Patnáctý patro je dobrý. Na sedmnáctym je příjemně… na šestnáctym je nepřirozená zima. Je to tady u nás. Opakuju, neznámá entita je na šestnáctym patře.“ „Do hajzlu,“ zabručel jsem, když jsem zatáhl za nabíjecí páku Anihilátora a poslal do komory stříbrný náboj. „Jak jinak.“ „Dobře, Lovci nahoře a dole. Zastavte výtahy a uzavřete schodiště. Je tu… pět schodišť a dva – ne, tři výtahy. Nezapomeňte na ten nákladní. Nesmíme dovolit, aby se ta věc dostala pryč.“ Naznačila mi, že si mám nasadit vysílačku, a když jsem to udělal, prohlédla si chodbu. „Dávejte bacha, kam střílíte. Je tu spousta nevinnejch.“ Nasadil jsem si sluchátka a elektronické zesílení nepatrně zkreslilo všechny zvuky. Nebyla dokonalá, ale umožňovala slyšet můj tým a zároveň mi chránila uši před střelbou. Dotkl jsem se Juliiny paže na znamení, že můžeme vyrazit. Přikývla. Dveře naproti nám se otevřely a vyšel z nich Trip, na sobě měl vršek zbroje, ale kromě ní jen basketbalové šortky a žabky. „Ponocoval jsi?“ zeptal jsem se Tripa. „Povýšil jsi svýho paladina?“ „Paladina? Ne. Já hrál jako Warmachine… nebyl žádnej… to je jedno… jak ses dokázal obléct tak rychle? Můj Bože, ty v tom spíš?“ Hotel nám poskytl převážně dvoulůžkové pokoje a Tripovým spolubydlícím byl Milo. Vyšel o chvíli později, zarážel zásobník do M-4. Plnovous měl mimořádně rozježený a hrozivý, když nebyla příležitost si ho učesat. „Co tu máme?“ I on na sobě měl jen část zbroje. „Chlape… to máš flanelový pyžamo s papučema?“ Milo sklopil zrak. „Jo, nejsou skvělý? Shawna mi je dala k narozeninám.“ „Pšššt.“ Julie zvedla prst ke rtům. Ztichli jsme. Ukázala chodbou na jedny dveře. Nepoznal jsem, co na nich vidí. Zapnula mikrofon. „Něco se děje v 1613. Jdu to zkontrolovat.“ Naklonil jsem se ke svojí ženě. „O co jde?“ „Podívej se na koberec.“ Já si předtím prohlížel dveře, ale podlahy jsem si nevšímal. Koberec kolem 1613 vypadal tmavší. Udělal jsem další krok a koberec mi pod nohou začvachtal. Jak jsem se pohyboval, světlo se odráželo od vody vytékající zpod dveří. Milo si toho všiml taky. „Monstra, zima a vlhko,“ zašeptal. „Uvidíme, kdo se bude za chvíli smát mým teploučkým papučím.“ „Vzbuď ty, co bydlí vedle, a dostaň je odsud. Tohle by mohlo být ošklivý,“ navrhla Julie. Milo si vzal jednu stranu a Trip druhou, hlasitě klepali, zatímco já s Julii jsme postupovali k 1613. „Čí je to pokoj?“ Prošel jsem kolem něj, když jsem včera odcházel od Earla. Musel to být jeden z pokojů, kde se pořádal večírek. „Někoho z Berlínských Grimmů. Myslím.“ Kapalina vytékající zpod dveří vypadala jako voda, naprosto obyčejná, jako by se tam ucpal záchod. Vůbec nic nadpřirozeného, kdyby se koberec už nepotáhl ledovou krustou. Zpoza protějšího rohu vyšel Nate Shackleford. Julie bratrovi naznačila, ať zaklepe na dveře na druhé straně. O chvíli později dorazil Jason Lococo. Super. Ne zrovna první volba, když bych chtěl od někoho krýt záda. Zaslechl jsem vzteklé klení ve španělštině, když Milo vzbudil první spáče. Hlasité zadrnčení z pokoje 1613, jako by někdo tahal hodně těžký nábytek. Všichni Lovci na chodbě se napjali. Julie se vrátila k vysílačce. „Earle, něco se děje. Jdeme dovnitř.“ „Vydrž. Za chvíli jsem tam,“ odpověděl Earl. Vyděšený výkřik na druhé straně dveří. „Někdo je zraněnej. Jdeme hned,“ vykřikla Julie. Zkusil jsem kliku. Byla tak studená, že jsem to cítil i přes rukavici. Samozřejmě bylo zamčeno a potřeboval jsem otevírací kartu. „Tak ať tam jde někdo jinej. Julie, ty zůstaň venku. Je to příliš nebezpečný.“

„Cože?“ Julii spadla brada. „Ty… co?“ Byl jsem stejně šokovaný jako ona. Julie nebyla žádná křehká květinka. Vždy šla tam, kde to bylo nejnebezpečnější. Monstra lovila už jako teenager. Earl ji nikdy takhle neprotežoval. Překvapení mé ženy se změnilo ve vztek. „Promiň, Earle, ztrácíš se mi.“ „Zůstaň tam! To je rozkaz!“ „Co má za problém?“ Vypnula svůj mikrofon a podívala se na mě. „Vykopni je.“ „S radostí.“ Uvnitř bude pravděpodobně zhasnuto, tak jsem zapnul baterku na Anihilátoru. Julie mi uhnula z cesty, kryla mě springfieldkou. Zvedl jsem jednu botu velikosti patnáct a kopl. Dveře hotelu byly docela solidní, ale já byl velký a rozzuřený a zámek se prorval přímo futry. Dveře se hlasitě rozletěly a já s Anihilátorem jsme hned vpadli dovnitř. Prudce jsem se zastavil. Byl jsem příliš překvapený a zmatený, abych pokračoval. „No to mě poser…“ Voda nepocházela z ucpaného záchodu nebo prasklé trubky…byla z řeky. Z patnáct metrů široké šedé pěnící řeky a já stál na jejím travnatém břehu. Podíval jsem se dolů. Žlutohnědý koberec náhle končil a přecházel v mrtvou zimní trávu. Vzhlédl jsem. Byl tu strop, obyčejný starý strop natřený na bílo… a pak končil dokonale rovnou hranicí a za ním svítily hvězdy. Bylo to noční nebe a já si byl sakra jistý, že se nenachází nad Las Vegas. Po stranách nás neomezovaly žádné stěny, rostly tam stromy. Uvnitř pokoje 1613 tekla řeka lesem, který byl stejně velký, pokud ne větší, než kasino, ve kterém jsme měli být. Hotelový pokoj jen nezmizel, ono to vypadalo, jako by nikdy ani nebyl, jako bych dveřmi prošel do úplně jiného světa. Julie byla hned za mnou. Narazila do mě. „Co to…“ Za sebou jsem slyšel Mila, Tripa a Natea. Všichni to viděli. Nezbláznil jsem se. „Ústup. Ústup!“ nařídila Julie. Byl jsem šťastný, že se vracím na koberec. „Právě jsem se díval do vedlejšího pokoje. Tam žádnej obří les není,“ řekl Milo. Místo, kde by se ten pokoj měl nacházet, zabíral hustý porost šedých pokroucených stromů. „Tohle je zlý.“ Jakkoli to vypadalo bizarně, já už pár podobných mimodimenzionálních prostorů nalepených na pozemské průchody viděl. „Kapesní dimenze?“ „Ty se obvykle samy od sebe neobjevujou,“ namítla Julie. „Najdi mi lepší příklad…“ Křik po naší pravici. Šatna na kabáty se otevřela a zdroj křiku málem provrtalo několik hodně nervózních Lovců. Ven vypadla s hromadou ramínek a žehlícím prknem mladá žena. „Pomoc! Pomozte mi! Ono ho to dostalo!“ Byla hysterická. „Kdo je to?“ zeptala se Julie, springfieldku zapřenou o rameno, byla připravená cizinku odprásknout. Poznal jsem kraťoučký kostým na Oktoberfestu, nyní úplně mokrý a od bahna. Byla to jedna z tanečnic. „Byla na večírku. Tripe, postarej se o ni.“ Trip ji vzal na ruku a pomohl jí vstát. Panikařila. „Vrací se to zpátky. Vrací se to zpátky!“ „Co se vrací?“ zeptala se klidně Julie. „Hugo tomu říkal Nachtmar, než… než ho to dostalo! Kov s červy uvnitř a s kostmi a… a…“ Ukázala na řeku a nesrozumitelně zaječela. Něco se objevilo ve vířící kalné vodě. Nejdřív to bylo jen tmavé místo, snadno se v proudu přehlédlo, ale pak pomalu, cíleně zamířilo naším směrem. Objevil se ostrý hrot. Její nesouvislé vřískání mi lezlo na nervy. „Vyveď ji odsud, Tripe!“ Hrot vyrostl v jediný roh, pak se voda rozdělila kolem širšího tvaru z rozpadajícího se kovu. Pohybovalo se to po říčním dně, vylézalo to z vody, šlo to přímo na nás. „Máme společnost.“ Ostatní se kolem mě vmáčkli do úzkého prostoru mezi šatnou a koupelnou. Cvakání připravovaných zbraní. „Nestřílet,“ nařídila Julie. „Nevíme, proti čemu stojíme.“ Hladinu narušila další část hlavy, ukázala se kovová přilba zdobená bodci, parohy a rohy, ale mnohem větší, než by potřebovala lidská hlava. S každým krokem se to ponořilo do vody, než se to vrátilo a odhalilo o trochu víc.

Škvíra pro oči, ale za ní jen chladná temnota, mezera pro ústa zanesená rzí. Další bodce, když se vynořila břitvami osázená ramena. Byla to středověká zbroj, jen zdeformovaná a pokroucená; polámaná, přestavěná a zaostřená. Další krok, a ukázal se hrudník, kovový pancíř byl otevřený a odhaloval bílá humanoidní žebra propletená nějakou látkou a třepícími se provazy. Za žebry byl těžký pulzující průsvitný šedý vak, vypadal jako nepřirozený biologický motor. Po pás v řece to zvedlo jednu ruku v kovové rukavici, drželo to v ní zubaté pozůstatky velkého meče. Zvedla se druhá ruka, svírala useknutou hlavu německého Lovce, Huga. Obrněnec nám ji ukázal, jako by to byla trofej. „Myslím, že už to víme,“ křikl jsem. „Palte!“ zavelela Julie. Posadil jsem kolimátorový zaměřovač EOTech na tu obludnost, Anihilátor zaburácel. Ostatní Lovci se zachovali stejně. Záblesky z tolika hlavní v tak těsné blízkosti byly brutální. Obrněná obludnost se třásla a vrzala, jak do ní bušily stovky projektilů. Kulky prorážely díry do kovu. Ustřelily jeden paroh. Zasahovaly i šedou organickou masu uvnitř, ale místo aby ji prorazily, odrážely se, deformovaly povrch, ale nepronikaly skrz. Monstrum vydalo příšerné zakvílení. Dál jsem mačkal spoušť, sázel jsem do svého cíle upravené stříbrné střely, dokud úderník s hlasitým cvak nedopadl na prázdnou komoru. Úzký prostor páchl nespáleným prachem a strachem. Když zbraně utichly a všichni rychle nabíjeli, stvůra se znovu pomalu vydala k nám. Zahodila Hugovu hlavu, odnesl ji proud. „Dveře jsou hranice. Stáhněte se za ně,“ nařídila Julie. Masa Lovců kolem mě se uvolnila a ustoupila. „Mám ještě tohle,“ řekl jsem a otevřel nový granátomet na Anihilátorovi. Milovi se nedařilo zajistit stálý přísun ruských granátů, tak jsem přešel na americký M203. Za normálních okolností by vypálení granátu v hotelovém pokoji znamenalo sebevraždu, ale ten pokoj teď měl rozměry parku a kovová zvrácenost se nacházela dost daleko, aby mě nezasáhly šrapnely. Nabil jsem středně těžký 40mm náboj a zaklapl granátomet. BLOOP. Granát monstrum zasáhl přímo do hrudi a vybuchl v oblaku kouře. Exploze to srazila s hlasitým šplouchnutím zpátky do řeky. „A máš to!“ zatřásl Nate pěstí. „Jak se ti líbíme teď?“ Věc se vydrápala zpátky z bahna. Kov zaskřípal, když se postavila. Právě se to oklepalo z přímého zásahu 40mm granátem. To bylo dost znepokojivé zjištění, ale asi tucet dalších rohů, parohů a bodců, co se vynořovaly z vody za ním, byl ještě horší. Přivedl si kamarády. „Stáhnout!“ zakřičela Julie, když do pušky zarazila další zásobník. Vycouval jsem z místnosti, trhnutím otevřel brašnu s granáty na zbroji. Trip a Milo zaujali pozice po stranách dveří a začali střílet hned, jak jsem prošel. Tohle už nikdo v hotelu zaspat nemohl. Na chodbu vycházeli Lovci z celého světa, zjišťovali, co se děje. Davem se protlačil Lindemann, vyzbrojený jen pistolí a oblečený v hotelovém županu. „To je Hugův pokoj. Co se děje?“ „Neznámá monstra,“ pověděla mu Julie. „Vypadá to, že se uvnitř otevřela kapesní dimenze.“ „Musím je…“ Zastoupil jsem mu cestu. „Hugo je mrtvej.“ „Ne, to není možné.“ Lindemanna to šokovalo. „Jste si jistí?“ Přikývl jsem. „Useklo mu to hlavu.“ „Musím to vidět.“ S překvapivou silou odstrčil moji ruku stranou. Došel k Milovi, nakoukl dovnitř a začal divoce klít v němčině. Přes střelbu jsem ho špatně slyšel. Otočil se k Julii. „To jsou bestie ze Stuttgartu!“

„Cože?“ „Už jsme na ně jednou narazili. Při Stuttgartském masakru, ale to není možné.“ Dorazil Earl Harbinger. „Říkal jsem ti, že nemáš chodit dovnitř!“ vyštěkl na moji ženu, ale než by pokračoval v této marné snaze, přešel rovnou k věci. „Co tu máme?“ Julie začala vysvětlovat. Když Tripovi a Milovi došla munice, jejich místa zaujali Lococo a Nate. Do chodby se hrnuli další Lovci s těžšími zbraněmi. Nemám tušení, jak velký Polák dostal do země PKM, ale bylo skvělé vidět tu kulomet nabíjený pásem. Zpráva o tom, co se tu děje, se šířila rychle. Místnosti na obou stranách byly zajištěné, ale cizí les, který nějak pronikl do našeho hotelu, se přes stěny nešířil. Měli jsme tu jen jednu místnost o výměře padesát metrů čtverečných a v ní několik akrů lesa. Lococo na těžkopádné monstrum pálil z Remingtonu 870 tak rychle, jak jen dokázal pumpovat. Když cvakl naprázdno, chytil jsem ho za triko a odtáhl dřív, než si uvědomil, že mu došla munice. Zavrčel na mě, ale já ho odstrčil stranou. Osobní zášť může počkat. Měli jsme práci. „Hni zadkem, nováčku!“ křikl jsem na něj, když jsem zaujal jeho místo. „Dobij tu zbraň!“ O půl tuctu stříbrných střel později jsem dostal první náznak, že střílení do té věci není úplně marné. Původní monstrum už bylo prakticky roztrhané na šrot našimi lehčími zbraněmi a teď se zhroutilo na rachotící a vrzající hromadu asi šest metrů ode dveří do naší reality. Kovová skořápka byla roztřískaná tak těžce, že už se v ní nedalo hýbat. „Dobrý zprávy! Dají se zastavit.“ „Špatná zpráva je, že se sem blíží asi deset dalších,“ varoval mě Nate. Šedý, zdánlivě neprůstřelný tumor, který byl zasazený do hrudního koše, vypadl z první stvůry na trávník. Nechutná hrouda byla živá a kvičela nepříjemně vysokým hlasem, když do ní Nate nasázel několik střel kalibru .308. Hrouda byla velká jako lýtko, vlhce se leskla, a když se kutálela zpátky do řeky, zůstávala za ní kouřící stopa z krve a slizu. „Ach, tak tohle je nechutný,“ zavrčel jsem, když jsem do blížící se železné hradby vypálil další granát. „Ty hroudy v hrudníku pohání obleky. Další!“ křikl jsem a uhnul stranou. Vazoun z Polska si stoupl na moje místo. S oblékáním trika se před bojem nezdržoval. Tetování nábojového pásu na jednom mohutném bicepsu odpovídalo pásu, který visel z ruského kulometu. Svým hlasitým chechtáním mi připomínal pirátského kapitána. „To jsem vstal z postele se spoustou krásných žen kvůli tomuhle?“ Pálil od boku, pohyboval PKM ze strany na stranu. Přestože nemířil a nešetřil náboji, cíl nemíjel, ozýval se neustávající proud řinčení, jak kulky bušily do kovu. Tenhle chlap to s kulometem uměl. Earl křičel rozkazy. Lindemann ho přerušil, když ho zatahal za rukáv bundy z minotauří kůže. „Harbingere, poslouchej mě. Tohle není možné. Tohle se nemůže dít.“ „Seber se, Klausi, tvůj kluk je mrtvej…“ Německý velitel mi nepřipadal jako někdo, kdo by v podobných situacích popíral skutečnost. „Myslím tím, že tohle je nemožné. Musí to být nějaký magický trik. Já ty bestie znám. Zničili jsme je už před lety. Vyskytují se jen na jednom jediném specifickém místě v mé vlasti. Tady se prostě objevit nemohly.“ „No, ale teď tu jsou.“ „Vypadá to tak.“ Lindemann nezněl přesvědčeně. „ Něco tu je.“ „Předpokládám, že jsou to staří známí, tak jak je zlikvidujeme?“ „Ty obleky jsou mechanicko-magické konstrukce. Stvoření, co žijí uvnitř, jsou zdrojem inteligence a síly. Jsou zranitelná žárem. Přežijí jen v chladném a vlhkém prostředí.“ „Tak to se jim ve Vegas moc líbit nebude,“ poznamenal jsem. „Nemá někdo plamenomet?“ zakřičel Earl. Výzvu několikrát zopakoval, ale bohužel ani Lovci si na dovolenou nepřibalili něco tak těžkého, nemotorného a potenciálně smrtícího. Navíc sehnat povolení pro převoz plamenometu komerčními aerolinkami byla vážně dřina.

„Zatraceně. Najděte mi nějaký hořlaviny. Uděláme si pár molotovů. Zede, za každou cenu ty dveře udržte!“ Lépe vyzbrojení Lovci vytvořili řadu na střídání. Navzdory jazykové bariéře všem rychle došlo, že nechceme, aby se věci z pokoje 1613, na které všichni stříleli, dostaly ven. „Rozumím.“ Rychlý pohled mi potvrdil, že se monstra blíží, ale protože se před námi nemohla moc rozptýlit, protipancéřové střely je srážely k zemi a ona musela překračovat své padlé. Cupovali jsme je na kusy. Ale z řeky jich vycházelo stále víc… „Tady! Tohle by mohlo pomoct.“ Esmeralda Paxtonová se protáhla kolem řady Lovců s náručí plnou lahví a kusem závěsu přes rameno. Otevřela nůž a začala ze záclony odřezávat proužky. Podala mi láhev a hadr. „Bude to pití hořet?“ Přičichl jsem. Kolik tohle mohlo mít, tak devadesát procent? „Ach, nic jsem neřekl.“ Nacpal jsem do hrdla láhve cár ze záclony a zakvedlal s ní, dokud nenasákl. Já sice nekouřím, ale jako každý, kdo občas potřebuje něco nebo někoho zapálit, s sebou nosím zapalovač. Než jsem ho mohl ze zbroje vylovit, jeden z Evropanů se natáhl, zapnul turbo zapalovač a hadr zapálil. „Díky.“ Když si pomyslím, jak jsem ty otravné kuřáky nedávno pomlouval… Prohodil jsem molotov dveřmi. Rozbil se o jedno padlé monstrum a zapálil jeho krunýř. Stvůry kolem vřískaly a odtahovaly se. Alkohol shořel moc rychle a monstra hned postupovala dál. „Další!“ Otočil jsem se a zjistil, že Lovci bez pušek a brokovnic vytvořili lidský řetěz, řezali, nacpávali a zapalovali. Čekala na mě hořící láhev. Vystřídali se dva další střelci, když jsem si vzal druhý molotov a mrštil ho na jinou stvůru. Hořela jen pár vteřin bolestného kvílení. Vlhkost lesa a zdaleka ne ideální hořlaviny hrály proti nám. Dva iniciativní Australané obalili závěs kolem lamp a polili je whisky. Uhnul jsme jim z cesty, když je zapálili a poslali ohnivé koule do 1613. Šedí slimáci sborově zakvíleli bolestí. Byli jsme ukázkovým modelem efektivního zabíjení monster. „Procházíme! Uhněte z cesty! Projíždí bomba!“ Lee a Cooper se tlačili chodbou, jeden táhl něco těžkého a druhý to tlačil. Dav se rozestoupil a odhalil uklízecí vozík. Earl vzhlédl, poznal svého bývalého člena pyrotechniků a bývalého demoličního experta od mariňáků a usmál se. „Tohle by mohlo bejt zajímavý. Uhněte jim!“ Když jsem zúčastněné uviděl, zmocnila se mě náhlá nervozita. Ti dva se zastavili metr ode mě. Podle vzhledu vozíku vyrabovali komoru s čistícími prostředky. Lee začal do odpadkového koše nalévat čirou tekutinu. Cooper přilil dvacetilitrovou nádobu něčeho červeného. Lee to zamíchal násadou od smetáku. Dva experti přes výbušniny působili trochu roztěkaně. To nebylo dobré znamení. „Objednal si někdo oheň?“ „Všichni kromě dalších střelců ustoupí!“ zařval Earl. Přišel Milo, přečetl si popisek na jedné prázdné lahvi a souhlasně přikývl. „To je dobrej nápad. Hej, chlapci, všimli jste si toho pracího prášku?“ „To je geniální!“ zajásal Lee a popadl krabici. „Všichni hodně ustupte!“ upřesnil svůj rozkaz Earl. „Žádnej strach. Tohle se bude spíš lepit a hořet než vybuchovat.“ Milo zněl hodně nadšeně, a protože zněl Milo nadšeně, asi budeme evakuovat celé město. „Většinou.“ Jestli to má být takhle, chtěl jsem být tam, kde to bude nejnebezpečnější, tak jsem se zařadil do fronty jako poslední střelec.

Lococo si vzal druhou stranu. Nejbližší stvůru od nás dělil jen metr a kousek, a když udělala další pomalý řinčivý krok, uvědomil jsem si, že koberec přede mnou ustupuje, skoro jako by mrtvá tráva pohlcovala a nahrazovala naši realitu. Koupelna zmizela. Na místě dveří do šatny rostl strom. Jejich svět se rozrůstal. „Pospěšte si!“ Uklízecí vozík poskakoval na skřípajících kolečkách, dokud se nezastavil mezi mnou a Lococem. Všichni ostatní se stáhli. Cooper sáhl do jedné z mnoha kapes svých kalhot a vytáhl fosforový granát. „Můj jedinej. Tohle je naše roznětka.“ Můj tým byl jediný, který se vrátil přímo z mise a s odpovídajícím vybavením. Pro ostatní to měla být dovolená. Kolik dalších smrtících hraček si Cooper do kufru přibalil? „Asi byste tu věc měli dostat tak daleko, jak jen to půjde.“ Slovo daleko zdůraznil. „Připravení?“ Podíval jsem se na Lococa. „Jo.“ Lococo odložil brokovnici a chytil jednu stranu vozíku. Nejbližší monstrum už zvedalo gigantický trnitý palcát nad parohy zdobenou hlavu. Bude u nás za pár vteřin. Chytil jsem druhou stranu. Snadno jsme vozík zvedli ze země. „Jak nejdál to půjde. Chápu.“ „Všichni se kryjte!“ varoval Earl. Cooper vytrhl z ručního granátu pojistku. Kolík vyskočil a on granát se šplouchnutím upustil do chemické břečky v odpadkovém koši. „Do toho.“ Nijak jsme to nekoordinovali. Žádné raz, dva, tři nebo jiné říkanky. Roznětka na granátu poskytovala jen pár velmi krátkých a velmi vzteklých vteřin. Lococo i já jsme zařvali a vší silou vozík odhodili. Proletěl kolem nejbližšího monstra, neživá přilba se otočila, sledovala jeho průlet, ale pak už jsem viděl jen Coopera, jak se natáhl, chytil kliku a zabouchnul dveře. „K zemi!“ Co nejrychleji jsem sebou seknul na mokrý koberec a zakryl si hlavu. FOOOOOOM! Celý svět se otřásl a výbuch byl tak hlasitý, že mi na několik vteřin vyřadil ochranná sluchátka. Světla zhasla. Někdo kašlal. Pak jsem si uvědomil, že jsem to já. Pršel prach. Na obou stranách chodby se objevily paprsky výkonných baterek. Teklo pode mnou něco chladného. Převalil jsem se a s úlevou zjistil, že nejde o invazi mimozemské řeky, ale že ve stropě praskla trubka a kropí halu. Dveře pokoje 1613 byly vyražené a proletěly protější stěnou. Půl metru stěny na obou stranách dveří se proměnilo v třísky, nasáklý koberec to strhlo a rozcupovalo. Nebyl jsem jediný, kdo kašlal. Chodbu zaplnil dusivý kouř. Do pokoje 1613 jsem vůbec neviděl. Kouřem proskočil stín a vběhl do vybombardované oblasti. „Čisto!“ ozval se z místnosti Earl. „Čisto, jako že jsou všichni mrtvý?“ „Čisto, jako že jsou všichni pryč. Stav?“ „Jsem dobrej,“ odpověděl jsem, když jsem se vysoukal z hromady stavebního materiálu. „Jsem v pohodě.“ Lococo se vynořil z kouře, celý pokrytý prachem, po jedné tváři mu stékal červený pramínek. Sklonil se k místu, kde nechal brokovnici, ale celá část stěny zmizela. Rozhlédl se a zaklel. Nechal jsem Anihilátora, který byl celou dobu věrně spojený s mou zbrojí, viset přes rameno. „Měl by sis na ni pořídit popruh. Ztráta zbraně se prodraží.“ „Táhni do hajzlu,“ odsekl Lococo.

Prošel kolem mě Cooper, hrdě si prohlížel škody. Lee se k němu přidal o chvíli později, smál se jako šílený. Navzájem si plácli. Požární poplach vydával otravné píp, píp, píp. Rozprašovače se naštěstí nespustily protože pak bychom skončili promočení ještě víc. V kouři se objevovali další Lovci, shromažďovali se u 1613. Z chaosu vyšel Earl, mával si rukou před obličejem. „Už to skončilo,“ ujistil všechny. Oddechl jsem si úlevou. Přistoupila ke mně Julie a začala mi rukama hladit krk a hlavu. Nebyly to ale žádné něžnosti, hledala zranění. Být kousek od exploze bylo vždycky zrádné, klidně jste mohli vykrvácet k smrti, zatímco jste byli v šoku. Někdo další kontroloval Lococa. „Jsem v pořádku,“ ujistil jsem ji. „Uh-huh…“ Teď mi kvůli krvi kontrolovala ruce. „Jen mluv dál. Co hlava?“ „Říkám, že jsem v pořádku.“ „Kdy máme výročí našeho prvního setkání?“ zeptala se. To byla zákeřná otázka při testu na zranění mozku. „Ehm…“ Vždycky jsem měl mizernou paměť na data. „Nemám to v kalendáři?“ „Hah, mám tě,“ zazubila se. „Owen je dobrej.“ „Co se stalo s tím, že to bude většinou oheň, Milo?“ zajímalo Earla. Milo vykoukl z vedlejší místnosti. „Bylo to výbušnější, než jsem čekal. Jaká značka pracího prostředku to byla? Aha… počkej vteřinku… napadlo mě něco dalšího. To nic.“ Kouř se rychle rozptýlil díky silnému větru. A když bylo znovu vidět, zdroj větru byl víc než jasný. Kapesní dimenze, pokud to byla ona, zmizela. Vrátil se pokoj 1613 a byla z něj ruina. Instantní bomba Cooper-Lee-Anderson ho připravila o všechna okna, část zadní stěny a balkon. Světla Stripu jasně zářila v díře zející ve stěně hotelu. Stěny byl rozervané a zčernalé, ze stropu visely kusy dřeva. Nábytek jako by prošel drtičkou. Deset Lovců v různých stádiích oblečenosti vrazilo do pokoje a zajistilo ho. Po monstrech tu nebyla žádná stopa, ani po řece a lese, a především tu nezůstala jediná stopa po Hugovi. Přešel jsem k přestavěné zadní stěně a podíval se dolů. Balkon přistál v bazénu. Štěstí, že v něm nikdo takhle brzo ráno neplaval. Na parkovišti dole blikala spousta světel, jak se sjížděla policejní a požární auta. Připojil se ke mně Trip. Při pohledu na zkázu hvízdl. „Když k tomu přičteš bufet, myslím, že příští rok nás sem už nepozvou.“

Kapitola 12 „Kromě vyteklý vody tu nezůstal jedinej důkaz, že tady vůbec něco bylo. Odnikud se tu objevil celej les. Monstra, co by neměla existovat, zabijou Lovce a rozplynou se ve vzduchu… O ničem podobnym jsem nikdy neslyšela,“ pověděla Julie shromážděným Lovcům. Já seděl na spálených zbytcích hotelové postele. Před deseti minutami tu tekla magická řeka. „Jseš mistr ve zjednodušování.“ Lindemann stál uprostřed místnosti a probíral se sutinami. „Po Hugovi ani stopa. Zatraceně.“ Kopnul do zničené židle. „Co se to tady děje?“ Na tohle nikdo dobrou odpověď neměl. Místnost byla plná velitelů z několika zemí. Mnoho zkušených lidí z LM se venku staralo o narušitele. Nikdo neuměl jednat se zástupci amerických policejních složek lépe než my. Fakt, že se ve městě nacházel celý kontingent ÚPKM, všechno určitě ještě zkomplikuje. Asi sem dorazí co nevidět. „Chybí tu pár Lovců, ale ty viděli odcházet z večírků, buď samotný, nebo s novými přítelkyněmi. Žádná společnost nikoho nepohřešuje. Vypadá to, že až na Huga tu jsou všichni,“ vysvětlovala Julie. „Okolní místnosti to nezasáhlo, jen tuhle. Ale proč a jak? Jediná svědkyně, co máme, tvrdí, že to Hugo nazval Nachtmar.“ „To znamená noční můra. To slovo poslouží stejně dobře jako kterékoliv jiné,“ poznamenal Lindemann. Zahodil kus odlomeného dřeva do louže. „Sedne.“ „Ty víš, co to bylo za věci, Klausi?“ „Tohle byla příčina Stuttgartského masakru…“ Většina evropských Lovců začala přikyvovat a jeden se pokřižoval. „Berlínští Grimmové ztratili téměř polovinu lidí.“ Tu událost jsem neznal. Julie se ke mně naklonila a zašeptala: „To je jejich verze našeho Vánočního večírku. Špatná operace.“ Lindemann vypadal trochu mimo, dál se probíral troskami. „Ty stvůry vytvořili při nekromantském rituálu před sedmi sty lety, měli to být nesmrtelní vojáci pro císaře Maxmiliána, které navrhl šílený alchymista jménem Schreiber. Tehdy jich aktivovali jen pár, ale tvorové, které vyšlechtili jako zdroj jejich života, se ukázali být příliš krvežízniví, a proto ostatní ukryli a pohřbili v naději, že je nikdo nikdy nepoužije.“ „Pamatuju si, že Maxmiliánova železná armáda byla jednou z mystickejch věcí, po kterejch pátrala Třetí říše.“ Earl by to měl vědět. On tam byl a pravděpodobně tu informaci dostal z první ruky, ale protože jen hrstka z nás o něm znala pravdu, nikdo to nekomentoval. „Což se jim naštěstí nikdy nepodařilo. Před deseti lety však ve městě kopali nový kanál a jejich komora byla náhodou zaplavena. Voda je probrala z jejich spánku. Bundeswehr požádal o naši expertízu při úklidu. Ty bestie však unikly do tunelů a dostaly se do obytné čtvrti. Bylo to… děsivé… Všechny jsme je zničili, kompletně jsme je vyhladili, ale z našeho týmu jsme nakonec přežili jen Hugo a já.“ „Proto si říkal, že to není možný.“ „Provedení těch monster je jako podpis. Tohle byla práce Herr Schreibera. Tento určitý design nemohl být v žádném případě zrekonstruován tak přesně a za tak odlišných okolností. Ten alchymistický postup se ztratil před stovkami let. Tohle je jako narazit na wendiga v Itálii, nebo na mořskou pannu v Mongolsku. Tohle jsou nezaměnitelná, unikátní regionální monstra. Ne, tady se děje něco jiného.“ „Měli bychom vyslechnout tu ženu, se kterou Hugo byl,“ navrhl Pierre Darné. Byl to mladý muž, ale působil na mě jako schopný velitel, možná trochu nervózní, ale snažil se to skrývat, v tom se trochu podobal Nateovi. Choval se jako profesionál, ale všiml jsem si, že se Earlovi Harbingerovi ani jednou nepodíval do očí.

Pierre se svému mrtvému otci i trochu podobal, byl vysoký, štíhlý a pohledný, s lehce aristokratickou vizáží. „Možná viděla, jak to začalo?“ „Byla dost vyděšená.“ Podíval jsem se na Tripa. On byl mnohem soucitnější než většina z nás. Pokud někdo zvládne otřesenou striptérku, bude to Trip. Holly patřila mezi Lovce, co vyrazili ven a ještě se nevrátili, ale u ní jsem si dokázal představit jen to, jak ji profackuje a nařídí jí, ať se sebere. „Postaráš se o to?“ „Postarám,“ potvrdil mi můj přítel, než odešel. „Tak proto vláda zaplatila deset milionů amerických dolarů za jednoho obyčejného pavouka,“ řekl velký Polák. „Myslím, že případ nakonec nebude až tak jednoduchý.“ Earl souhlasně přikývl. „Musí to být propojený. Ten pitomej škůdce nemůže bejt zodpovědnej za všechny ty mrtvé lidi a zmizení útočnýho týmu Jednorožce.“ „Jednorožec?“ zeptalo se najednou hned několik Lovců. „Speciální taktická jednotka Jednorožec…“ odpověděl Earl. „Strickenova banda. Kurva. Zapomeňte, že jsem to jméno kdy řekl. Vážně byste ho po mně nechtěli opakovat. Je to hodně tajnůstkářská banda. To oni dělaj věci, se kterýma my nechceme mít nic společnýho. ÚPKM vedle nich vypadá jako skautskej oddíl.“ „Jak o nich víš ty?“ zeptal se svalnatý Řek, který do bitvy přišel jen v trenkách. „To je jedno.“ Earl viditelně litoval, že to jméno zmínil. „To už není důležitý.“ „Předtím jsi byl nadšený tím, jak sdílíme informace, ale vypadá to, že ty sám máš před námi tajemství.“ Řecký Lovec přistoupil k Earlovi. „LM si myslí, že jsou lepší než ostatní. Mýlíš se, Harbingere. Já si myslím, že spolupracujete s lidmi od vlády. Myslím, že jsi o téhle události věděl předem.“ Jeden z Číňanů využil příležitosti a přisadil si. „To tvoji lidé spustili poplach. Jak mi vysvětlíš, že někteří se v tak krátké době dokázali kompletně vybavit?“ Ukázal na mě a na Julii. „Já tak spím,“ odpověděl jsem. „Nedělá to každej?“ Oba tazatelé se na mě zamračili. Nemůžu si pomoct, já se s talentem pro blbé kecy narodil. Julie se však jako vždy snažila vše urovnat. „Vzbudil mě zlej sen. Měla jsem z něj fakt špatnej pocit a myslela jsem si, že je něco v nepořádku. Tak jsme se vybavili. To je vše.“ „Příhodné.“ Řecký Lovec výhružně přišel až k Harbingerovi. „Máte nás všechny za hlupáky?“ „Je? Ne. Tebe?“ Earl si dával načas s vyklepáváním cigarety z balíčku a jejím zapálením zippem s logem LM. „Možná… tak zařaď zpátečku, mladej.“ „Měl bych to z tebe vymlátit, Harbingere.“ Nevím, kdo všechno tu o Earlově tajemství věděl, ale určitě kolovaly řeči, jak moc nebezpečný je. Mnoho Lovců ve vybombardované místnosti mělo náhle ve tváři nadšené výrazy, ze kterých se daly vyčíst různé variace na ach ne, on to fakt řekl a tohle bude dobrý. Earl vzteklému Lovci jen vyfoukl kouř do obličeje. „Sedni si, idiote,“ okřikl ho Lindemann, než se mohl Lovec rozmáchnout. Němec k němu přišel a odstrčil ho zpátky. „Proti němu nemáš šanci a tvoje blbost nás připravuje o čas.“ To Řeka viditelně zklidnilo. On možná Earla neznal, ale všichni Evropané znali muže z Berlínských Grimmů. Lindemann se otočil zpátky k Earlovi. „Dnes jsem ztratil bratra, Harbingere. Ocenil bych, kdyby ses na to soustředil.“ „Omlouvám se, Klausi. Obviňování mě vždycky namíchne.“ „Na mě mají podobný vliv zbytečná úmrtí. Co dalšího víš?“ „Hugo byl ten, kdo zabil dnešní monstrum, a teď…“ Earl mávl rukou po zdemolovaném pokoji. „Myslím, že s sebou přinesl něco z pouště. Jen nevím co, ale vsadím se, že znám někoho, kdo to ví. Myslím, že nás Stricken podrazil.“ „Stricken.“ Polák si odplivl. „Vykuchám ho jako prase.“

„Postav se do fronty,“ řekl Earl. „Měl jsem tu možnost zvážit. V dnešním případě nešlo jen o jednoho tvora, tady se jednalo o nějaký fenomén. Předpokládám, že ať už je to cokoliv, mělo to zůstat v poušti, ne se svézt s náma. Tohle je moje chyba. Měl jsem to čekat. Nemyslelo mi to jasně.“ „Na tom už nezáleží,“ řekl Pierre Darné. „Já se víc obávám, že se to bude opakovat.“ „Je to možný. Jeden z mejch chlapů letěl s agentem Franksem z Úřadu pro kontrolu monster na místo, odkud ta potvora pochází. S tím, co víme teď, si myslím, že prožil něco podobnýho. Owene, hlášení.“ „Jak je libo.“ Rychle jsem je informoval, co jsem viděl v Dugwayi. Zabralo to jen několik minut. Poznal jsem, že spousta z nich je rozčílených, že o tom neslyšeli už před pár hodinami, ale to jsme nemohli nijak vědět, že ta věc je tady s námi. „Ten ghúl… on se objevil, zaútočil a pak zmizel,“ shrnul to Polák. Věděl jsem, kam míří. „Zní to povědomě, co? Ale to, co se stalo v nádrži, nebylo tak komplikovaný. Ta věc, co na mě skočila, vydržela pár vteřin a byla jen jedna.“ Kdyby mě pořád nebolela ruka, jak jsem do něj mlátil, považoval bych to za výplod své představivosti. „Dneska to bylo mnohem ošklivější.“ „Mám teorii…“ začala Julie. „Já mám svou vlastní teorii.“ Řecký Lovec se rozhodl, že ještě neskončil, a postavil se doprostřed místnosti. „Objeví se portál a zabije konkurenty LM. A protože ti jediní jsou připravení, zaženou stvůry, všechny zachrání a nepochybně si přivlastní odměnu. Budou z nich hrdinové. Konkurence je po smrti. Je to příliš velká náhoda.“ To vyvolalo rozruch. Většina Lovců se tvářila nevěřícně a znechuceně, ale pár jich nad tím přemýšlelo. „Tohle je směšný.“ Už mě ty jeho řeči unavovaly. „Vážně bys měl zavřít hubu, než přijdeš k úrazu.“ „Ty tady nevelíš. Nemusím tě poslouchat.“ „No, já mám automatickou brokovnici, zatímco ty máš jen upnutý bílý trencle, tak bys s tím měl možná začít.“ Je důvod, proč za nás vyjednává Julie. Stoupla si mezi nás. „Můžu vás ujistit, že LM s tím nemají nic společnýho.“ Přestože ji to frustrovalo, stále se snažila udržet pohromadě křehkou alianci, kterou pomáhala založit. „Kdybychom se snažili zabít naši konkurenci, proč jsme spustili poplach a zahájili evakuaci?“ „Zatím vašemu plánu úplně nerozumím, ale nebylo by to poprvé, co LM otevřeli portál. Ten parchant Ray Shackleford už to jednou udělal,“ řekl, zíral při tom na Julii. „Nepřekvapilo by mě, kdyby dcera pokračovala v otcových šlépějích.“ Špatná odpověď. Má manželka ztratila nervy. Julie natáhla prsty a vrazila mu je do hrdla. Lovec otevřel ústa, ale vyšlo z něj jen dlouhé zahvízdání. Julie ustoupila, když se po ní natáhnul, ale bez kyslíku moc daleko nedojdete. Předklonil se, držel se za krk, rudnul mu obličej. Když se svalil na podlahu a snažil se neomdlít, byl už úplně fialový. Stále dýchal, ale ne moc dobře. „Teda…“ okomentoval jsem to. „Jak se jmenuje ta mrňavá křehká kost v krku?“ „Jazylka. Žádnej strach, vyhnula jsem se jí. Bude v pohodě, ale další člověk, co vytáhne moje rodiče, už ne.“ Její přízvuk vždy sílil, když byla pod stresem, ale snažila se to skrývat. Zdánlivě klidná Julie se rozhlédla po místnosti. „Ještě někdo mě tu chce obvinit z čarodějnictví? Protože tyhle nesmyslný obvinění můžeme vyřešit hodně rychle.“ Lovec z Číny mlčel, když ho Julie zpražila pohledem. „Dobře.“ Velký Polák se znovu zachechtal jako pirátský kapitán. „Myslím, že náš přítel se potřebuje nadýchat čerstvého vzduchu.“ Chytil ležícího Lovce za kotník a bez námahy ho odtáhl ke dveřím. „A možná potřebuje taky zdravotníka.“ Dominance byla nastolena.

„Jak jsem říkala, než mě přerušil, mám teorii…“ Julie se ujistila, že nikdo další nemá námitky. Nikdo tak hloupý nebyl. „Myslím, že pavouka, ledovýho ghúla a ty obrněný věci vyvolal stejnej fenomén. Jeden z našich lidí našel film, který před smrtí sledovala oběť v Nevadě. Jmenuje se Terortule.“ „Ten miluju!“ vyhrkl australský velitel. „Většinou tam jen pobíhaly nahatý kočky, ale taky tam měli vobrovskýho pavouka. Moc přesvědčivej nebyl, ale chápu, kam míříš.“ „Obří pavouk se objeví v Nevadě před někým, kdo asi zrovna myslel na obřího pavouka. Hugo pavouka zabije a pak se v jeho pokoji objeví monstra z jeho minulosti. Můj manžel viděl jistej druh ghúla, kterého on sám nezná, ale agent Franks zjevně ano. Čtyři události, a u tří víme, že oběť znala věc, co se tam objevila. Nevíme, co zabilo lidi na místě prvního útoku, ale vsadím se, že to pocházelo z představivosti nebo vzpomínek jedné z obětí.“ Pěkná a chytrá, navíc se uměla zákeřně prát. Oženil jsem se skvěle. Lovci si vyměňovali pohledy, něco mumlali, ale nikdo její teorii výslovně nezavrhl. Byla to bizarní představa, ale my podnikali v bizarním oboru. „To je zajímavá teorie,“ řekl Pierre Darné. „Samé dohady, ale stále je to pravděpodobnější než LM, co se snaží sabotovat své konkurenty.“ Na obranu zvedl ruce a usmál se. „Jen žertuji, Julie. Prosím, nemlať mě.“ „Ach, Pierre, na to jseš moc okouzlující. Má někdo lepší nápad?“ Nikdo žádný neměl. Pak se zeptal čínský Lovec: „Za předpokladu, že máš pravdu, vyvstává otázka, co ty události vyvolává?“ Ach, tak teď na to jdeme racionálně a bez obviňování. „Nebo jestli k tomu dojde znovu? Sakra, co si namlouváme. S naším štěstím, kdy k tomu dojde znovu?“ dodal jsem. „Do hajzlu, jestli tu mluvíme o monstrech, co pocházej z lidský představivosti, dokážete přijít s horším místem než hotelem plnym Lovců?“ To byla znepokojující otázka. Na chodbě došlo k rozruchu. „Harbingere!“ Do pokoje vběhl Van Zant. „Co je, Johne?“ Earl se podíval na hodinky. „Dorazili federálové? Dávali si dost načas.“ „Jo. Máme tu federály.“ Van Zant popadal dech. „Ale oni dovnitř nejdou. Utvořili perimetr kolem parkoviště a nařídili policii a záchranářům, ať se stáhnou. Nikdo nesmí dovnitř ani ven. Je tam agent ÚPKM s tlampačem, co říká, že zastřelí každýho, kdo zkusí kasino opustit.“ „Cože?“ Vstal jsem z postele a přešel ke zbytkům balkonu. Hluboko dole majáky policejních aut vytvořily řadu a zablokovaly Strip. Muži v modrých bundách, nepochybně ÚPKM, odháněli lidi od parkoviště a natahovali varovnou pásku. „Co to prováděj?“ „Uzavírají tohle místo.“ Earlův hlas postrádal jakýkoliv tón. „Jsme v karanténě.“ „Nepřibližujte se,“ varoval mě muž, jeho hlas zesílil tlampač na jednom policejním autě. Moc dobře jsem neviděl, protože na mě mířila spousta reflektorů. Mohl jsem s jistotou předpokládat, že na mě mířila i spousta zbraní. „Nemoc není nebezpečná, je však velmi nakažlivá. Zůstaňte v klidu a neopouštějte kasino. Nepanikařte. V kasinu budete v bezpečí. Brzy dorazí lékaři z CDC* s lékem.“ Tohle bylo vážně ubohý. „Nech si ty kecy,“ křikl jsem zpátky. „Já jsem od LM. Nechte mě promluvit si s Franksem nebo tím, kdo to má na starosti.“ „Je pro vás bezpečnější vrátit se dovnitř. Nemoc není nebezpečná, ale…“ „Ale no tak! Tohle není nemoc, je to…“ Byl jsem jedinou osobou stojící na parkovišti. Nebyli tu žádní civilisté, před kterými bych prozradil monstra. V doslechu mohli být policisté z Las Vegas, ale to se kvůli světlům nedalo odhadnout. „Vy víte, co to je. Vidíte tohle?“

*

Centers of Disease Control and Prevention

– centrum pro kontrolu a prevenci chorob – pozn. řekladatele

Ukázal jsem na svou zbroj. „Kdo jinej se takhle oblíká? Já vím, že mě sledujete v zaměřovačích. Přibližte si tohle.“ Ukázal jsem na nášivku se smajlíkem. „Vidíte? Jsem z LM. Vím, co se tady děje. Nechte mě promluvit si s Franksem, Archerem nebo někým jiným, kdo to chápe. Máme tu jistou situaci.“ Vyrazil jsem směrem k autům. „Pokud se přiblížíte ještě víc, budeme nuceni použít sílu.“ „Prostě mi sežeňte Frankse.“ „Varuji vás. Nepřibližujte se.“ „Poslouchej, ty kreténe…“ Uskočil jsem, když chodník metr před mojí nohou zasáhla kulka. Kousky betonu zabubnovaly na mých obrněných holeních. „Kurva! Dobře, dobře. Vracím se dovnitř.“ Otočil jsem se a odcházel k přednímu vchodu. „Parchant jeden.“ Vláda se stále oficiálně nevyjádřila, proč nás tu zamkla. Věděli jsme jen to, že pracují rychle, protože kasino izolovali za méně než půlhodinu od prvního poplachu. Agentům, kteří tu byli nasazení, někdo zavolal a oni odsud prakticky utekli. Někdo jim nařídil se stáhnout pár minut po události. Kdo to byl a co věděl, to zůstávalo záhadou. Do ucha mi zasyčela vysílačka. „Já ti říkala, že to tak dopadne.“ Varovala mě, že to nevyjde. „Díky, drahá. Měla jsi štěstí?“ Julie a pár dalších Lovců, co si přinesli odstřelovací pušky, vylezli na střechu, aby získali lepší přehled o situaci. „Nikdo z našich obvyklých kontaktů u ÚPKM nám to nezvedá. Před pár minutama odstřihli pevný linky. Nepřekvapilo by mě, kdyby nás brzy začali rušit a zablokovali i všechno ostatní. Myslím, že se připravují na kompletní komunikační izolaci. Poslal jsem zprávu dědovi do Alabamy, takže alespoň někdo venku ví, co se děje.“ „A do hajzlu. Jsem tam za vteřinku.“ Naposledy jsem se podíval ven. Co jsem zatím mohl říct, federálové to tady uzavřeli dokonale. Další lidé se pokoušeli odejít jinými východy, ale i oni byli posláni zpět. Několik proti-Loveckých aktivistů dokonce zaháněli slzným plynem a jeden Lovec z Jai Jiwan Security z Nového Dillí skončil s ošklivou modřinou po gumovém projektilu. Fakt, že mým směrem vystřelili skutečný, nebyl dobrým znamením. Federálové se v žádném případě neuklidňovali. Hlavní lobby Posledního draka byl jeden velký chaos. Spolu se stovkami Lovců a dalších účastníků MKPLM tu také byla spousta hotelových zaměstnanců a pár dělníků, co dokončovali horní patra. Uvízla tu i hrstka hostů mimo MKPLM, kteří si jen přišli zahrát do kasina, než to tady uzavřeli. Těch tu ve čtyři ráno naštěstí nebylo moc v porovnání s jinými hodinami, ale pořád nám tu zůstávala asi stovka rozčílených a vystrašených lidí, kteří netušili, co se děje. Velká část z nich se shromáždila v hale, snažili se zjistit, co se stalo, a hlasitě se dožadovali práva na odchod. Zaslechl jsem, že výjezdovou rampu z garáží blokuje obrněné auto a že pár z Floridy zahnali zpátky muži se zbraněmi a plynovými maskami, když tam píchli gumy na ostnatém pásu. Ti byli obzvláště naštvaní. Vážně jsem litoval zaměstnance hotelu. Uvízli tu na noční šichtě a nevěděli o nic víc než hosté. Prošel jsem kolem pár managerů, které bombardovali otázkami vzteklí zákazníci. Protože tu s námi nebyl nikdo z lidí, kteří karanténu vyhlásili, a nebylo na koho účinně ječet, křičeli na kohokoliv, kdo vypadal, že má nějakou autoritu. „Hej, vy od té ochranky. Chci mluvit s vaším nadřízeným!“ Obtloustlá starší dáma se ke mně přihnala na svém mobilním skútru. „Takové jednání je naprosto nepřijatelné. Okamžitě s ním chci mluvit.“ Podíval jsem se na svou zbroj. Původně bývala hnědá, ale po pár letech trhání, škrábání, spálenin, skvrn a nahrazování různých zničených částí zůstala skvrnitá směsice různobarevných brašen a neprůbojných plátů, u některých se odstín slaďoval barvou ve spreji.

Sakra, nosil jsem kukri velké jako kratší meč. I po opakovaném pokropení pokoje 1613 jsem u sebe měl šedesátiranný buben a čtyři další zásobníky, pár 40mm granátů, dvě pistole a náhradní zásobníky do .45. Když se velký chlap jako já vybaví, vypadá ještě mnohem větší. Byl bych tím nejlépe vyzbrojeným bezpečákem v historii, i když za současných okolností to byl stejně dobrý předpoklad jako cokoliv jiného. „Madam, já tady nepracuju.“ „Vy nejste od ochranky?“ Zavrtěl jsem hlavou. Ne. „Policie? Armáda?“ Samé ne. Vypadala hodně nespokojeně. „Tak kdo jste?“ „Jen někdo, kdo má rád oblečení se spoustou kapes.“ Udělala zvuk, který zněl jako harrumph, pak na svém skútru odjela pryč, hledala někoho jiného, kdo by pocítil její příšerný hněv. Earl si zabral jednu z konferenčních místností na MKPLM jako Lovecké centrum. Cestou tam mě dohnal Trip a dal mi Anihilátora. Kdybych ho měl u sebe, když jsem šel vstříc policii, asi by nezůstalo jen u varovného výstřelu. Earl stál na opačném konci místnosti, mluvil s malou skupinkou lidí. „Co se děje?“ „Mluví s ředitelem kasina, snaží se ho rychle informovat o situaci.“ „Co mu říká?“ Trip se smál. „Překvapivě hodně věcí.“ Obvykle jsme se snažili všechno krýt, jak jen to šlo, aby nám na krk nedýchal ÚPKM. „Vypadá to, že Earl bere ochranu všech v budově smrtelně vážně. Ne že by nebyl kdykoliv ochotnej riskovat život, aby ochránil nevinný a tak. Ale já myslím, že se změnil… Jako by mu na tom záleželo víc.“ Vypadalo to, že Tripa, neochvějného dobráka naší organizace, ten vývoj upřímně těší. „Beru to tak, že mu to schvaluješ?“ „No, jo… jen doufám, že Earl Harbinger nestárne a neměkne.“ Oba jsme se té absurdní představě zasmáli. Vedle Earla Harbingera vypadal Clint Eastwood jako Mr. Rogers. Jak káže obecné pravidlo, čím je situace mizernější, tím víc humoru najdete v těch nejmenších věcech. Pak mě napadla velmi ponurá myšlenka. „Minulou noc, když jsme si mysleli, že je to jen pitomej pavouk v poušti, si Earl mohl namlouvat, že se jeho přítelkyně ve skutečnosti vůbec nepohřešuje. Ale po tom, co jsme viděli teď…“ „Já ti nevím, kámo. Pokud došlo k něčemu podobnýmu, co se stalo tomu Němci, mohla by být pryč. Mluvil jsem s holkou, která byla s Hugem. Říkala, že vyskočil z postele, ječel Nachtmar, Nachtmar a pak se jedna z těch věcí zvedla z podlahy a začala do něj sekat obřím rezavým mečem. Víc jsem z ní nedostal, protože pak už jen zírala do prázdna a opakovala pořád dokola taková spousta krve.“ „Tohle je děsný uvedení do našeho světa.“ „Já žádný dobrý neznám. Co se týče Earlovy přítelkyně, vlkodlak, nebo ne, jestli se tohle stalo týmu z Jednorožce… Teď se zdá, že se soustředí na práci, ale jestli to, proti čemu stojíme, zabilo někoho, na kom Earlovi záleží, je mi toho skoro líto. Skoro.“ Dal bych přednost dalšímu pomstychtivému obřímu Starobylému, než abych se postavil zuřícímu Harbingerovi, a pokud se příčina všeho, co se právě dělo, nedá zabít, tak bych byl opravdu hodně nerad ve Strickenově kůži. „Když už mluvíme o nemilosrdnejch drsňácích, víš něco o Holly?“ Několik členů LM bylo venku, když se monstra objevila, včetně pár našich nejzkušenějších lidí a kompletního lasvegaského týmu, který mohl přespat ve skutečných domech, ale Holly byla jediným členem mého týmu mimo karanténu. „Nechal jsem jí zprávu, ale neodpovídá. Zkusí to znovu.“ Trip vytáhl mobil a zamračil se. „To není dobrý. Nemám spojení.“ I můj mobil tvrdil, že nemá signál. Zkontroloval jsem vysílačku.

„Kontrola spojení. Slyší mě někdo?“ Nic, jen statika. „Ruší nás. Zatraceně, Julie to zase věděla.“ Trip strčil telefon do kapsy. „Touhle dobou už bys na to měl být zvyklej.“ „Ráda mi připomíná, kdo je v našem manželství ten chytrej. S čím můžeme pracovat?“ „Asi polovina společností do toho jde s náma. Zbylá půlka chce jednat na vlastní pěst. Pár Lovců bydlí v jiných hotelech, takže tu máme asi tři čtvrtiny účastníků konference. Z té poloviny, co do toho jde s náma, nás půlka má ráda a ta druhá ví, že jsme místní a máme nejvíc munice. Milo a pár Australanů sepisujou seznam vybavení. Tamti…“ Trip ukázal na další skupinu, která si přinesla mapu hotelu. „Ti všechny rozdělují do dvoučlennejch týmů a snaží se najít nejlepší způsob, jak tohle místo kompletně pokrýt.“ „Pokud k tomu fenoménu dojde znova…“ „Hned se na to vrhneme. Chceš snad, aby se to tentokrát rozšířilo opravdu hodně, než to najdeme? Pochybuju. Tamta skupinka sbírá všechny vědátory. Snaží se zjistit, co to je a jak to zastavit.“ V té skupině byl asi tucet Lovců včetně Leeho, Paxtonové a Codyho z LM. Cody skutečně psal rovnice na tabuli. Julie nežertovala. „Další skupina dělá prostředníky s neloveckými hosty. Ukázalo se, že jeden z našich hochů, Tyler Nelson z New Yorku, ví o psychologii úplně všechno. Tvrdil, že je dokáže uklidnit. Pomáhal i s uklidňováním Hugovy holky.“ „Nelson? Nějaká přízeň s doktory Nelsonovými?“ „Jejich vnuk,“ potvrdil mi Trip. „Malej svět, co? Pokračuje v rodinný tradici, udělal si doktorát, měl praxi a začal se nudit. Jestli já budu mít někdy děti, budu je podporovat v něčem bezpečnějším.“ „Podívej, kam jsem to já dotáhnul s účetnictvím…“ „Hele, rychle si vyřiď, co potřebuješ, za deset minut vyrážíme na hlídku. Pročešeme tohle místo pokoj po pokoji. Ale ne… právě mi došlo, že bez vysílaček to bude mnohem komplikovanější.“ „Žádnej strach.“ Poplácal jsem Anihilátora. „Máme i jiný způsoby, jak se pořádně ozvat.“ Nejdřív jsem se stavil u chytré skupiny. Nechtěl jsem je rušit, jen jsem se za ně postavil a poslouchal. Debata byla dost vzrušená, dohadovali se, jestli to je kapesní dimenze, portál nebo něco, o čem jsem nikdy neslyšel, padala při tom spousta jmen doprovázených PhD. Na škole jsem měl v testech dostatečně vysoké skóre, abych mě pozvali do Menzy, ale tohle šlo úplně mimo mě. Cody si mě všiml a pokynul mi, ať přijdu blíž. Ukázal mi na srdce suchým fixem. „Ty. Earl říkal, že se Franks zmínil o Rozhodujícím týdnu?“ „Bavil se o tom s někým, kdo podle mě patřil k STFU. A pak jeden major v Dugwayi vypadal přesvědčenej, že ta nádrž jsou zbytky z tý doby.“ Cody obrátil svůj suchý fix na plešatého Izraelce. „Vidíš? Říkal jsem ti, že tohle zavání Rozhodujícím týdnem.“ Hřmotný zarostlý veterán z Vietnamu se vrátil s fixem k tabuli a začal na ni psát čísla a symboly. „Otázkou zůstává, s čí prací máme tu čest? Weiskopf? Silverman? Ten miloval vyvolávání věcí z Planckova prostoru. Bůh nám pomáhej, jestli to byl Hampson a jedno z jeho démonickejch neurobiologickejch provázání. Fuj.“ Cody se oklepal. Opravdu nerad jsem přerušil jejich výpočty. „Podobá se to věcem, co dělali v Rozhodujícím týdnu?“ Cody se zasmál. „Rozhodující týden nebyl projekt. To byl konečnej výsledek. Jméno to dostalo po tejdnu, kdy se v Los Alamos všechno totálně podělalo a nejvyšší velení se rozhodlo, že atomový zbraně jsou míň nebezpečný. Posouvali tam hranice vědy, až splynuly s magií a pak ještě s něčím za tím. Bylo to šílený.“ „Ale připadá ti tohle povědomý?“

„Zede…“ Cody zavřel fix a otočil se ke mně. „Oni tam zkoušeli úplně všechno. Je to tak zatraceně tajný, že i po dvaceti letech kontraktů pro ministerstvo energetiky neznám ani desetinu způsobů, jakejma tam prznili přírodní zákony.“ „Já jsem vědcem po většinu svého života. Věřím, že není nic důležitějšího než se pídit po dalších vědomostech,“ řekl neznámý muž s výrazným britským přízvukem. Poznal jsem v něm jednoho z přednášejících akademiků na MKPLM. Alespoň někteří nelovečtí hosté nebyli úplně k ničemu. „Ale co oni tam prováděli? K čertu s tím. To bych se raději vrátil ke tření dvou klacíků, abych rozdělal oheň.“ „Oni tam šťouchli Boha do oka,“ řekl Izraelec. Udělal dloubavý pohyb dvěma prsty jako z filmu od Three Stoogies *. „Pink. Jemu to vtipné nepřipadalo.“ „Zoufalství tě nutí dělat blbosti,“ řekl Cody. „Pracovali tam dost dlouho, než došlo k Rozhodujícímu týdnu. Nikdo neví, co to způsobilo. Ve stejnou dobu se tam ošklivě zvrtlo hned několik experimentů. Realitu to rozcupovalo na kusy. Lidi mutovali. Měnili se v hmyz, netělesný přízraky, stačilo si vybrat. Některý našli částečně vrostlý do pevnejch objektů. Otevíraly se portály do kdovíkolika dimenzí. Mluvilo se s bohy, od aztéckejch po zulský. Géniové z toho zešíleli. Držiteli Nobelovy ceny vyrostlo na čele třetí oko. Pár myslí si vyměnilo těla. Měli tak uklízeče, co mu na jazyku vyrostla druhá pusa, včetně malejch žraločích zubů, a mluvila s nima… v latině. Lepší otázka by, Zede, byla, co se v Los Alamos nestalo.“ Lee si rychle dělal poznámky. „Jazyk se zuby. To je úžasný.“ „Ne pro toho chudáka, se kterým se začal bavit jeho vlastní jazyk,“ poznamenala Paxtonová. I ve své zbroji vypadala jako skautská vedoucí. Dokonce i kočkodlak na její týmové nášivce vypadal roztomile. „Náš problém je teď rozhodnout, se kterym, pokud vůbec nějakym, z těch pošahanejch experimentů máme tu čest. Všechny experimenty měly mít potenciál ukončit válku, ale některý se ukázaly být nebezpečnější než jiný. Není tu žádná dobrá možnost a tahle karanténa naznačuje, že podle vlády je to jeden z těch horších případu, ale očividně nepatří mezi nejhorší.“ „Jak to poznáš?“ Cody pokrčil rameny. „Zatím nás nevybombardovali.“ Litoval jsem, že jsem se zeptal. Než jsem mohl říct něco dalšího, někdo mi praštil do lokte a vmáčkl se do kruhu mudrců. Byl to Edward. Šokovalo mě, že hned za ním vidím Tanyu, princeznu elfů. Edward tu stál vedle elfky a překvapivě nedošlo na žádné probodávání. Podle toho, jak jsem chápal jejich společnou historii, šlo o velký pokrok. Pro jistotu jsem se rozhlédl, jestli poblíž není Skippy, protože ten by asi dostal mrtvici, kdyby je uviděl pohromadě. Naštěstí žádný Skip v dohledu. Edward byl jako obvykle kompletně oblečený, se zrcadlovými brýlemi a lyžařskou maskou. Tanya coby nováček zatím nedostala zbroj a nosila příliš upnuté tričko a džínové šortky. Zjevně si byla dost jistá, že výcvikem projde, protože si nechala na kotník vytetoval logo LM. Se špičatýma ušima schovanýma pod vlasy mohla projít jako lidská bytost, ale do našeho davu zrovna nezapadala. I když už měl moji plnou pozornost, Edward mě znovu praštil do ruky. Bylo zvláštní vidět orka, který dobrovolně vkročil do místnosti plné lidí. „Co je, Ede?“ Podíval jsem se na Lovce, co nepatřili k LM.

Ve Spojených státech dodnes populární komediální trio, které za padesát let svého působení v proměnlivém složení natočilo desítky krátkých filmových grotesek. U nás byli uváděni např. jako Tři hlupáci pozn. překladatele

*

–

„Tohle je Edward, náš administrativní pracovník.“ „Pověz jim to, Ede,“ vyzvala ho Tanya. Položila mu ruce na ramena a nasměrovala ho ke stolu. Stále žádné bodání. Byl jsem ohromen. Edward na Tanyu zabručel, ať ho nechá být, pak sáhl do černého kabátu a vytáhl kus látky. Položil ho na stůl a opatrně rozbalil, abychom to všichni viděli. Chytří Lovci se naklonili. Byl to chlupatý kus masa. „To je z pavouka?“ zeptal se Lee a instinktivně se od stolu odtáhl. Vzpomněl jsem si, že Ed z pavouka odsekl kus nohy, a na jeho záhadná slova, že není skutečný. Ork na nohu ukázal, jako by říkal vidíte? „Co? Co mi nedochází?“ nechápal Cody. „Ed říká, že je falešnej. Že není pravej,“ vysvětlovala Tanya. Zvědavý Lee překonal svůj odpor k obřím pavoukům a vrátil se, mžoural na kus nohy. „Hmmm… víte, je na tom něco divnýho. Já nejsem biolog…“ Albert Lee toho o obřích pavoucích věděl víc než my ostatní, protože to oni ho uvedli do světa monster, když zabili několik jeho přátel a málem i jeho. „Chlupy jsou špatný. Tohle je jako srst. Ti, co jsem zabil, měli štětinky. A spodek je špatnej. Tohle je jako kopí, ale tamti měli našlapovací polštářky.“ Ed zavrtěl hlavou a podrážděně zabručel. V ruce se mu objevil nůž. Ze zkušenosti jsem věděl, že jich u sebe obvykle nosí tucet. Ukázal hrotem na nohu a naznačil bodnutí. Snažil jsem se poznat, o co mu jde. V látce byl písek, kterého jsem si prvně nevšiml, ale jinak to pořád vypadalo jako pavoučí noha, jen velikosti hotdogu. Pak Ed vzal nůž a začal plochou čepele nohu silně mačkat. Rozpadla se v písek. „Co to, sakra? Viděli jste to?“ Cody si vzal od Eda nůž a seškrábal trochu písku. Polovina vzorku stále vypadala jako noha, černá a chlupatá, ale na okrajích, kde ji rozdrtil Ed, se změnila v hnědý písek. „Ať se propadnu.“ „Magie z toho vyprchala. Mně to ukázal jako první,“ vysvětlovala pyšně Tanya. „Falešná… kaše,“ doplnil Ed. Rozhlédl se po lidech, jako by se styděl, že vůbec mluví. Ale podle standardů Edwardovy komunikace to byla doktorská disertační práce. „Dobrá práce, Ede,“ pochválil jsem ho. Vědátory nový vývoj uchvátil. „Zede, nevypadala stejně tamní hlína?“ zeptala se Paxtonová. Těžko říct. Mně všechen písek připadal stejný a tam na něm ležel sníh. „Řekl bych, že je to podobný.“ Chytří Lovci začali vzrušeně debatovat. Cody Edwardovi vrátil nůž. „Aha! Přeorganizování hmoty z původního místa! To nám zužuje výběr.“ Otevřel fix a vrátil se ke své tabuli. „Pokud byla kapesní dimenze…“ „To není žádná kapesní dimenze,“ přerušila ho Tanya a založila ruce v bok. „Pche.“ „Co tím myslíš?“ „Ty potřebujou ohnisko, přes který se ukotví k Zemi. Nemůžou se jen tak objevit. Trvá celý dny, než se nějakýho chytí. A já prolezla celej ten zničenej pokoj a žádný ohnisko tam není.“ „Jak to víš?“ zeptal se Angličan a podezřívavě si ji prohlížel. Tanya byla hrdým členem královské rodiny přívěsových elfů. Odfrkla si pobouřená tím, že ji zpochybňuje plebejec. „Nepotřebuju okázalej titul, abych znala magii.“ Přešla k tabuli a vytrhla Codymu fix. „Takhle to vypadá, když připojíte eskarthi-dor, jak se to správně jmenuje. Vy to všichni říkáte špatně.“ Rychle nakreslila pár symbolů. „Vidíte? Takhle vypadá kotva. Ta věc, co se tu objevila, nebyla žádná eskarthi-dor, ale já asi brzo zjistím, o co šlo.“ Podívala se na Codyho rovnici, nesouhlasně zavrtěla hlavou, umazala palcem číslo a nahradila ho trojúhelníkem. „Lidi prostě magii pořádně nechápou. Kéž bych mohla zavolat mámě. Ta by hned věděla, o co jde. Ede, buď od tý dobroty a přines mi Mountain Dew. Musím si to promyslet.“ Ed se na mě podíval, pokrčil rameny a odešel jí najít její Mountain Dew. „Dietní, Ede!“ zavolala Tanya, ani se neotočila od tabule.

„Musím si hlídat figuru.“ Cody naklonil hlavu do strany a studoval narušitelku, zatímco dál zapisovala podivné elfí symboly. „A ty musíš bejt Tanya.“ „Jo. Ona a nejlepší kouzelnice, co kdy žila, v jedný osobě.“ „Tomu věřím,“ zabručel Cody, než zvedl hlas. „No, něco o magii víš, takže toho znáš víc než my ostatní. Vítej do týmu chytráků, Tanyo… teď mi vrať fix. Svůj vlastní suchej fix si musíš nejdřív zasloužit.“

Kapitola 13

Trip a já jsme šli na hlídku. Patřili jsme mezi deset týmů, co pátraly po prvních příznacích problémů. Většina jich s sebou měla jednoho nebo dva zaměstnance kasina, aby se na tomhle nepřehledném místě neztratila. Nás dva Earl nasměroval do místnosti s kamerami, abychom se pokusili zkoordinovat další pomoc. Od začátku karantény uběhla hodina, ale federálové se s námi stále nepokoušeli komunikovat. Telefony, vysílačky i internet byly mimo provoz. Kabelová televize pořád fungovala, a když jsme v jednom baru míjeli velkou obrazovku, zahlédl jsem na ní vchod Posledního draka. „Hej, to je o nás.“ Reportér zpovídal drsně vyhlížejícího chlapa s krátkými vlasy a v obleku, který přímo křičel ÚPKM. „Povím ti, na mluvčího CDC ten chlap vypadá docela v kondici.“ Trip našel na baru ovladač a zesílil zvuk. „Není důvod se znepokojovat. Vše je v pořádku a zajištěno. Jeden z hostů začal vykazovat symptomy velmi vzácného druhu africké hemoragické horečky.“ „Něco jako ebola?“ zeptal se nervózní reportér. Agent se podíval přímo do kamery. „Ano. Přesně jako ebola. Proto všem doporučujeme, aby se drželi dál od zajištěné oblasti. Je to vysoce nakažlivé.“ „Existuje tu riziko rozšíření?“ Agent ÚPKM se zasmál. „Ach, to ne. Vše je perfektně zajištěno a městu Las Vegas žádné nebezpečí nehrozí. Lidé uvnitř se sice ocitli v nepříjemné situaci, ale naši doktoři už je testují. Až si budeme jistí, že není nakažen i někdo další, budou všichni propuštěni. Celá procedura zabere maximálně pár dní.“ „Super, tak máme oficiálně ebolu.“ Jestli stovky nevinných lidí v hotelu nebyly doteď vyděšené k smrti, teď už budou. Podíval jsem se na Tripa. „O kolik se chceš vsadit, že právě teď ječí na někoho z ÚPKM, že neodstřihnul kabelku, než odvysílali tuhle reportáž?“ Na televizi naskočila statika. „Přivolal si to. To jseš celej ty, Zede.“ „Promiň.“ Pokračovali jsme dál podivnou neonovou říší divů s pípajícími a blikajícími výherními automaty. Šel z toho divný pocit, když tu nebyli žádní lidé, ale celé podlaží kasina jsme uzavřeli. Byly menší hádky ohledně toho, co udělat s lidmi, kteří tu uvízli. Část personálu kasina ho chtěla provozovat jako obvykle, ale Earl byl velmi přesvědčivý, když to označil za neskutečně stupidní nápad. Protože došla zpráva od jejich ředitele, že s námi mají spolupracovat, podvolili se. Někteří Lovci si mysleli, že nejlepší by bylo všechny držet v jejich pokojích, zatímco další je chtěli sehnat do větších oblastí, kde by mohli být pod dozorem. Obě metody měly svá pro a proti, ale vzhledem k tomu, s čím jsme se potýkali, mohla být každá tím nejlepším i nejhorším řešením. Kdybychom tu stáli proti rychle se šířícímu mutantnímu moru nebo nemrtvým, držet lidi izolované v pokojích a kontrolovat přístupová místa by dávalo smysl. V podobných situacích by shromáždění lidí na jednom místě vedlo během pár minut k vytvoření zombie armády. Na druhou stranou rozdělením do menších skupinek je bude prakticky nemožné ochránit, a pokud se fenomén mohl vyskytovat podle libosti, stejně jako to asi udělal v Hugově pokoji, následky by byly příšerné. K čemu by jim byla izolace za zamčenými dveřmi, když by ten Nachtmar mohl prostě vyletět z koberce a rozsekat je na kusy. Stejně to bylo sporné řešení, protože jen velmi málo civilistů, co tady uvízli, nás bylo ochotných poslouchat, a tohle místo byl jeden velký labyrint propojených místností a matoucích chodeb, takže pokud se někdo rozhodne vypařit, nemohli jsme mu v tom reálně zabránit. Tohle je svobodná země. Většinu uvězněných nelovců a zaměstnanců jsme shromáždili v pár společenských místnostech, někteří si stěžovali, další byli nervózní, ale nikdo vyloženě nepanikařil.

Oznámení o ebole to patrně změní a Nelsonovi a dalším Lovcům, co se přihlásili jako hlídači, to pořádně zkomplikuje práci. Lovci mezitím vyhodili ohleduplnost oknem a chodili neskrývaně ozbrojení, přičemž spousta z nich neuměla skoro jediné slovo anglicky. Nemluvě o tom, že tohle byla Nevada a ve městě probíhal SHOT, takže spousta gamblerů určitě schovávala zbraně taky. Já byl zastáncem nošení zbraní, ale nechtěli jsme, aby někdo ztratil nervy a usoudil, že naše strana je ta špatná, takže LM na ostatní Lovce naléhali, ať se chovají maximálně zdvořile. Hotelová ochranka se stále radila se svými manuály. Jaká je oficiální politika pro podobnou událost, když do jejich chodeb vyrazila malá soukromá armáda a hledala monstra? Bezpečáci se nakonec rozhodli uzavřít herní oblasti a zamknout peníze. Teď většinou hlídali trezor a pokoušeli se uklidňovat uvízlé turisty. Bylo jim řečeno, ať se podřídí Earlovým radám. Moudrá volba. Jediné podniky, které fungovaly jako obvykle, bylo pár strategicky rozmístěných restaurací, které otevřely na snídani, protože lidé plní slaniny mají menší tendenci se bouřit. Na to, že jsme byli v karanténě teprve hodinu, to šlo. Byl to zatraceně šílený den, a to ještě nevyšlo slunce. „Myslím, že je to tady.“ Trip ukázal na dveře, v nezvyklém osvětlení téměř neviditelné. Byl tu zámek na kartu. Strčil do dveří, zjistil, že jsou zamčené, proto zaklepal a čekal. O pár vteřin později nám otevřel chlap středního věku s nadváhou a v pomačkaném šedém obleku. Zablokoval průchod a podezřívavě si nás prohlížel. Měl velkou zlatou jmenovku s nápisem MITCH. „Kdo jste?“ „My jsme z LM,“ odpověděl mu Trip. „Ukažte mi nějakej průkaz,“ požadoval. Trip se podíval na svoji zbroj. „Vážně?“ „Současná situace neprobíhá zrovna podle příručky, jasný? Dejte mi vteřinku… dobře. Ředitel mě upozornil, že přijdete. Jestli uděláte nějakou blbost, je to na něj. No dobře, já jsem noční dozor nad sledovacím systémem. Tudy.“ Vstoupili jsme do úplně normální chodby, která by se mohla nacházet v jakékoliv kancelářské budově v Americe. „Jak vám řekli, že přijdeme? Myslel jsem, že telefony nefungujou.“ „Je tu interní ústředna a operátorka. Stále můžeme volat z pokoje do pokoje, ale ven ne,“ vysvětloval Mitch. To bylo dobré vědět. Musím to Earlovi povědět, ať to rozšíří dál. „Viděl jsem vás přicházet. Já tady vidím všechno. Ředitel říká, že s váma mám plně spolupracovat.“ Podíval se na Anihilátora a Tripův samopal KRISS. „Podle předpisů do kontrolní místnosti žádný neautorizovaný zbraně nesmí. To v příručce je.“ „Já se právě předpisy moc svazovanej necítím, Mitchi.“ „Jsme vycvičení profesionálové,“ ujistil ho Trip. „Nehrozí žádné nebezpečí.“ „Podělaný vedení… když se nebudu držet příručky, tak mě vyhodí, ale při prvním náznaku krize vyletí pravidla oknem. Ředitel si začne vybírat, který předpisy se můžou ignorovat, a všechno se změní v chaos. Uvidíte, že to skončí v mym hodnocení… chaos, to vám povídám.“ „Totální chaos. Naprostý pandemonium. Já to chápu, ale ty pochop, že moji plně automatickou brokovnici dostaneš, jen když ji vypáčíš z mejch studenejch mrtvejch prstů. V tomhle sporu je ředitel očividně na naší straně, tak přestaň dělat problémy a pusť nás dovnitř.“ „Dobře, dobře. Zbraně, zbraně, zbraně. Raději byste se měli chovat slušně.“ Obtloustlý bezpečák se otočil a vedl nás dál chodbou. „Co se děje?“

„Neviděli jste zprávy?“ zeptal jsem se. „Viděli, než to vypadlo. Tohle není ebola,“ řekl Mitch. „To vím.“ „Co víš?“ „Skoro všechno.“ „To je dost nepravděpodobný,“ zašeptal jsem Tripovi. „Ať je to cokoliv, nepotřebujeme kontraktory zvenčí, aby dělali naši práci. Máme tu naši vlastní bezpečnostní jednotku. Moji kluci zvládnou všechno.“ „No, ředitel s tebou v tomto ohledu zjevně nesouhlasí, Mitchi.“ Mitch zamumlal nadávku, projel svou kartu a provedl nás dalšími dveřmi do velké místnosti. Dva uniformovaní hlídači nás podezřívavě sledovali, ruce na pistolích v pouzdrech, ale protože jsme byli s Mitchem, váhali. Trip jim přátelsky zamával. „Brý ráno.“ Za hlídači skupina zaměstnanců sledovala tucty počítačových monitorů. Každý byl rozdělený na čtyři pohledy různých kamer a každých pár vteřin se střídaly. „To je spousta kamer.“ „Díky,“ nadmul se pýchou Mitch. Tohle byl na první pohled muž, který miluje svoji práci. „Hej… počkej chvíli, dredaři. Já tě poznávám. Vy dva jste byli s tou bandou, co rozmlátila bufet.“ „To bylo velký nedorozumění,“ řekl jsem. „Na bezpečnostních kamerách jsme ale vypadali skvěle… chci říct, že jsme tam asi vypadali skvěle,“ opravil se Trip. „Můžu to jen předpokládat.“ „Podělaný vedení,“ zavrčel Mitch. „Řekli, že máme bejt na účastníky konference milí. Ta parta v košilích měla alespoň dost vychování, aby se přesunula do hotelu přes ulici a zmizela mi z očí. Být to na mně, tak vás obviním a nikdy vás do svých zařízení nepustím.“ „Ale to bychom tady dnes nebyli a nezachraňovali vás.“ „Podělaný vedení.“ Mitch si povzdechl jako pravý nespokojený zaměstnanec, který ví, že je chytřejší než jeho šéf. „Pojďte.“ Mitch nás vzal k první soustavě počítačů. „Tyhle monitory pokrývají ulici. Kolik je teď venku lidí, Mickey?“ Zaměstnanec obsluhující počítače se krátce ohlédl, jen aby se překvapeně otočil ještě jednou, když si všiml, jak jsme já a Trip oblečení. „Ztratil jsem přehled, když dorazila Národní garda.“ Mitch pokračoval v prohlídce. „Většina kamer je na patře kasina, tyhle zabírají obchody a halu, tady je konferenční centrum a máme pokryté všechny chodby a výtahy v hotelu. Viděl jsem vás předtím pobíhat na šestnáctém. Zavolali jsme policii a poslali bezpečnostní tým, ale ty zahnala banda kreténů, co je nechtěli pustit ze schodiště…“ „Neplatí nám dost, abychom se hádali se šílenci s kulomety,“ ohradil se jeden z uniformovaných strážných. „A pak je tu tohle – tohle vandalství.“ Mitch ukázal na jeden ze čtyř čtverců na obrazovce. Byl černý. „Věřili byste tomu?“ „Nic tam není,“ poznamenal Trip. „Přesně tak. Vaši lidi zničili jednu z mých kamer.“ „Tohle se stává, když se odpálí podomácku vyrobená bomba v uzavřenym prostoru, kterou se snažíte zastavit invazi kovovejch teutonickejch slimáčích monster. Hardware to špatně snáší.“ Zakřupal jsem krkem. „Když o tom mluvíme, nemá tu někdo tylenol?“ Mitch musel část o slimáčích monstrech přeslechnout. „Ta kamera byla velmi drahá.“ „Přidejte to na seznam k ledový labuti. Ta zatracená věc stála víc než moje studium na vysoký.“ „Ach, to udělám. Jen počkejte, až uvidíte konečnej účet.“ „Zatím ho neuzavírejte. S demolováním vašeho vybavení jsme ještě neskončili…“ Zvedl jsem hlas a oslovil celou místnost.

„Všichni mě poslouchejte. Jmenuju se Owen Pitt. Tohle je Trip Jones.“ Earl nás varoval, ať to udržíme na úrovni nezbytných informací. Čím méně lidí o monstrech ví, tím méně životů pak ÚPKM zničí. Potřebovali vědět jen tak moc, aby se nenechali zabít. „Jsme konzultanti a přišli jsme vám pomoct s touhle situací.“ „Ředitel zdůraznil, že s těmi lidmi máme spolupracovat.“ Mitchův tón nenechával na pochybách, co si o tom rozhodnutí myslí. „Mluvím o plné spolupráci.“ „Což znamená, že tu prakticky velíme,“ řekl jsem. Mitch se podíval na své boty a něco zabručel. „Pokud se na to ale podíváte z lepší stránky, když se něco příšerně podělá, budeme to my, koho budou vinit a žalovat, a vás pravděpodobně nevyhodí.“ To je trochu povzbudilo. „Ale budeme potřebovat vaši pomoc.“ „Co se tu děje?“ zeptal se jeden zaměstnanec. „Něco zlýho?“ „Zlýho? Čím se to prozradilo? Dobře, vážně. Bude to znít divně, ale je to pravda. To, co vám teď povím, musíte udržet v tajnosti. Neřeknete to nikomu. Ani vlastní rodině, přátelům, prostě nikomu, jinak ti lidi od vlády venku přijdou a zastřelí vás. Nežertuju…“ Noční směna v bezpečnostní centrále si vyměnila spoustu nevěřícných pohledů. To ještě nic nebylo. „Domníváme se, že ve vašem kasinu řádí nebezpečná nadpřirozená entita.“ Trocha nervózního smíchu, který postupně odumíral, když se naše výrazy neměnily. „Jo. Mrzí mě, že vás do toho zatahujeme. Včera to zabilo několik lidí v severní Nevadě a ráno to zabilo jednoho z vašich hostů v pokoji 1613.“ Místnost zaplnilo dlouhé nepříjemné ticho. „To je blbost,“ řekl nakonec Mitch. „Víš ty co? Klidně v tom pokračuj. Jsme šílený, tak nás zkus pobavit, protože jinak s tím končíme.“ Nemínil jsem plýtvat časem na skeptiky. „Potřebujeme, abyste dál dělali svoji práci, měli otevřený oči, a co je nejdůležitější, zachovali si chladnou hlavu.“ „Chladnou hlavu?“ To Mitche urazilo. „My jsme profesionálové. Denně zvládáme kriminálníky. Poznáme kapsáře a podvodníky rychleji než chlap, co u nás dělá kouzelnickou show. V mym kasinu po sobě nikdy nestříleli rappeři, protože my poznáme potíže dřív, než k nim dojde. My tohle zvládneme. Pro moje kluky to není nic víc než šance vydělat si při přesčasech.“ „Dobře. Toho pozitivního přístupu se drž.“ Asi ho budeš potřebovat. „Jak má ta nadpřirozená entita vypadat?“ zeptal se pochybovačně jeden z techniků. „To nevíme. Umí to měnit podobu,“ řekl Trip, když procházel kolem řady monitorů a hledal podezřelou aktivitu. „Proto potřebujeme vědět o všem mimořádnym.“ Když jsem ho viděl z tolika různých úhlů, začínalo mi skutečně docházet, jak velký hotel je. Nahoře bylo několik různých pohledů na střechu, kde hlídkovala Juliina skupina odstřelovačů. Tmavá postava, která mohla být jen Skippy, stála u otevřeného krytu ocasního rotoru našeho vrtulníku a bušila do něčeho kladivem. „Jestli Skip nic nerozbije, pořád odsud můžeme odletět,“ poznamenal tiše Trip. „Pokud si ÚPKM nepřivezl střely země - vzduch… což asi udělali. To je jedno.“ Pod střechou se nacházel hotel, celých dvacet luxusních pater, osm kamer na každém podlaží. Horní patra ještě nebyla dokončená, ale kamery už tam instalovali. V pokojích žádné nebyly, chodby však měli pokryté. Našel jsem všechny naše malé týmy Lovců, které postupovaly pokoj po pokoji. Zaklepali, zeptali se hostů, pokud tam nějací byli, a pokračovali dál. Další hlídky jsem viděl v kasinu, v hale a v oblasti s obchody. Všichni v pořádku. Obrátil jsem se na bezpečnostní personál svým autoritativním hlasem. „Nespouštějte oči z těch hlídek. Jestli některá z nich zmizí na dýl než pár vteřin, spusťte poplach. Jestli budou vypadat, že je něco vyděsilo, spusťte poplach. Sakra, jestli uvidíte cokoliv divnýho, spusťte poplach. Pak použijte centrálu a zavolejte do konferenčního centra, abychom na to mohli rychle nasadit svoje lidi.“

„Když uvidíme něco divného, mohli bychom prozvonit nejbližší hlídku,“ navrhl jeden z bezpečáků. „Dobrej nápad. Udělejte to. Postarám se, aby věděli, že to maj zvednout.“ Zkusil jsem si Mitche trochu usmířit. „Je vidět, že to tady vedete pevnou rukou. Vaši muži jsou naší první linii obrany. Všichni ti nevinní lidé na vás spoléhají. Čím rychleji zareagujeme, tím míň z nich zemře. Když budete našima očima, vím, že to můžeme zvládnout živí.“ Zaměstnanci si vyměnili nervózní pohledy. Má povzbuzovací slova zjevně moc nepomohla. Když přijde na motivaci, do Earla Harbingera mám daleko. „Podělaný vedení.“ Mitch odešel ke kávovaru, pořád si pro sebe něco naštvaně mumlal. Vzteklé rány mi prozradily, že si svou frustraci právě vybíjí na kávovaru. „Chcete taky?“ zavolal na nás Mitch. „Jak Krotitelé duchů pijou svý kafe?“ „Bez flusance?“ zašeptal mi Trip, než odpověděl: „Pět cukrů.“ „Proboha, Tripe, proč si tam rovnou nerozpustíš čokoládovou tyčinku? Já si nedám, díky.“ „Hej, šéfe,“ ozval se jeden z techniků. „Mám tu něco na hlavním parkovišti.“ Já a Mitch jsme se srazili rameny, jak jsme se oba snažili podívat na monitor. Vylil mi na zbroj kafe. Obrazovka ukazovala malé, dálkově ovládané pásové vozidlo, které přejelo policejní linii a mířilo k hlavnímu vchodu. „Co to je?“ „To je pyrotechnický robot,“ řekl Mitch. „Před pár měsíci jsme tu měli hrozbu a policie jednoho z těch prcků použila k odpálení podezřelýho balíku, co někdo nechal na promenádě. Ukázalo se, že uvnitř byly jen sendviče, ale opatrnosti není nikdy dost.“ Malý robot za sebou táhl kabel a v jeho jediné ruce se pohupoval balíček. „Ať váš operátor informuje konferenční centrum. Federálové si chtějí promluvit.“ Jednou jsme špatně zabočili a skončili v úplně jiné části kasina. Nepomáhalo, že tohle místo navrhli tak matoucí, abyste tu při pokusu odejít bloudili tak dlouho, dokud jste to nevzdali a neusázeli se k smrti. Než jsme s Tripem proběhli kasinem, robot už dorazil. Několik Lovců drželo bouřící se dav dál od vchodu. Robot na svých malých pásech odjížděl zpátky tam, odkud přišel. Cooper hlídal přední vchod. Bývalý pyrotechnik robotovi zamával na rozloučenou. „Měj se, vznešený PacBote.“ „Tvůj přítel?“ zeptal se Trip. Alespoň dokázal mluvit. Jeho kardiovaskulární systém byl v mnohem lepší kondici než ten můj. Já stěží popadal dech. „Jednoho z těch malejch hajzlíků jsem nosil na zádech na spoustě dlouhých pěších túr po Afghánistánu,“ odpověděl. „Je to vážně peklo, když je naviguješ jen s malou obrazovkou v brýlích a ovladačem z Playstationu. Ale i tak si myslím, že bychom si jich měli pár koupit. Vsadím se, že spícího upíra bych s ním zakolíkovat dokázal.“ „Kde je Earl?“ Cooper ukázal na zem. „Sleduj kabel.“ Robotovu donášku kvůli soukromí odnesli do přilehlé místnosti. Ujistil jsem se, že jsem za sebou zavřel dveře. Uvnitř už bylo pár Lovců, většinou velitelé různých společností. Uprostřed stál vyklizený stůl a na něm běžel laptop. Do počítače zapojený kabel vedl přímo k policejnímu zátarasu. Pevná linka nám umožňovala překonat rušení. Úvodní konverzace musela stát za to, protože Earl právě na počítač ječel. „Zatraceně, Starku, nebuď idiot.“ „O co jsem přišel?“ zašeptal jsem, ale nejbližší Lovci mě hned tišili. Tlačil jsem se mezi nimi, dokud jsem na obrazovce neuviděl buldočí tvář nového ředitele ÚPKM. „Taková je dohoda, Harbingere. Ber, nebo nech být.“

„Moji lidi zůstanou a postarají se o tu věc, vsadím se, že většina ostatních společností se dobrovolně přihlásí taky, ale pro lásku Boží, nech evakuovat ostatní. Ti s tímhle nemaj nic společnýho. Jsou tady jako kachny na odstřel.“ Starkovy brady se zachvěly. „No…“ Uhnul pohledem, jako by ho oslovil někdo mimo obrazovku. Podle pozadí jsem odhadoval, že sedí v obrněném vozidle, možná přímo venku. „To nemůžu dovolit. Mám svázané ruce.“ „Kolik nevinnejch jsi ochotnej obětovat tentokrát? Chceš mít na svědomí další Copper Lake?“ Earl mluvil nebezpečně potichu. „Ne, samozřejmě že ne,“ vyprskl Stark. „Přesně tomu se snažím zabránit. Tahle entita se do města dostat nesmí.“ „Ty jsi zjistil, co to je, mám pravdu? Kdo tu s náma je?“ „To nemůžu říct. Je to tajné.“ Stark nervózně uhýbal pohledem vlevo. „Máte čtyřiadvacet hodin, abyste potvrdili zabití té věci, nebo budeme nuceni přistoupit k drastickým opatřením.“ „Drastickým? Ty chceš tohle místo spálit a nás s ním, je to tak?“ „S tak dlouhým odkladem vám dělám laskavost. Nasazuju pro vás krk. Máte štěstí, že jste dostali čtyřiadvacet hodin.“ Stark zrudnul. „Ty nevíš, proti čemu stojíš.“ „Tak mi to pověz!“ „Já…“ Stark se znovu podíval vlevo. „Já nemůžu.“ „Když nemůžeš ty, tak mi dej někoho, kdo může.“ „Na této misi mám rozhodující slovo já.“ „Kecy. Jsi poskok Speciální taktický jednotky Jednorožec. Dej mi Strickena.“ Stark zbledl, když to uslyšel, ale pokoušel se dál zapírat. „Já jsem ředitel ÚPKM. Nezpochybňuj moji autoritu!“ Earlův hlas přešel v hluboké zavrčení. Shromáždění Lovci od něj mimoděk o krok ucouvli. „ Hned.“ Stark váhal, naposledy se podíval vlevo. Tiše naslouchal, než se beze slova rezignovaně odsunul ze záběru. O chvíli později ho nahradila úzká, nepřirozeně bledá tvář pana Strickena. Oči mu zakrývaly jeho divně barevné brýle. „Harbingere,“ pozdravil bez emocí. „Co jsi nám to udělal, Strickene?“ „Jen jsem vám nabídl lukrativní obchodní příležitost. Myslel jsem, že jde o zbytky po Rozhodujícím týdnu, které potřebují rychle uklidit. Teprve před pár hodinami jsem se dozvěděl o obzvláště nepříjemné povaze tohoto případu. Kdybych o úrovni hrozby věděl dřív, vyřídil bych záležitost interně. Pokud je s vámi někdo, kdo není obeznámen se základními fakty ohledně incidentu, pošli ho hned z místnosti. Později mi poděkuje.“ Nikdo z Lovců se ani nepohnul. Earl ovládl bublající vztek na dost dlouho, aby se zeptal: „Co jsi to tady s náma zamknul?“ „Podívám se na to… s vámi jsou tam zamčeni: nebojoví účastníci Empéem, přibližně sto čtyřicet. Personál hotelu, sto dvaadvacet lidí. Lovci monster, dvě stě patnáct ze čtrnácti různých společností. Jedno družstvo údržbářů, pár elektrikářů. Snažíme se dát dohromady jména gamblerů, co jsou dost hloupí, aby tam byli i ve čtyři ráno, ale odhaduji je tak na padesát lidí. Neznámý počet děvčat z večírku Berlínských Grimmů. A v neposlední řadě jeden extrémně nebezpečný vědecký experiment.“ „Schopnosti?“ „Neznámé.“ „Slabiny?“ „Neznámé.“ „Co víte?“

Strickenův úsměv naprosto postrádal lidskou vřelost. „Většina záznamů spojených s tímto určitým experimentem byla zničena nebo pohřbena tak hluboko, že to je působivé i podle mých vysokých nároků na utajení. Podařilo se mi však zjistit, že někteří původní vědci z Rozhodujícího týdne stále žijí a mohli by mít znalosti z první ruky. Právě je kontaktujeme.“ Muž z Jednorožce překypoval falešností, ale tahle část se zdála být pravdivá. „Musí bejt důvod, proč jsi to tady uzavřel tak rychle, když jsi zjistil, že nás to sledovalo. Je tu ještě něco. Jak víš, jak moc je ta věc nebezpečná?“ „Můj první tým zajistil v úložišti několik fyzických důkazů.“ Earl se na mě podíval a pokýval hlavou. Strickenův laptop byl upravený, aby zabíral celou místnost. To jsme měli čekat. „Pitt… žádné překvapení. To vy jste byl v Dugwayi s agentem Franksem.“ Popíráním bych jen plýtval drahocenným časem. „Na starym stroji tam chybělo pár cedulek.“ Stricken se zasmál. „Zajímavé. Byl jsem zvědavý, kdo byl ten druhý muž na fotografiích. V protichemických oblecích se to těžce poznává. Pochopitelně. Musím si s naším starým Frankiem trochu promluvit o nezbytnosti dodržování bezpečnostních protokolů.“ „To udělej.“ S trochou štěstí Franksovi povolí nervy a utluče Strickena k smrti, možná i dřív, než si za nechtěné napráskání podá i mě. „Můj tým zajistil pár předmětů. Na jednom bylo identifikační číslo projektu. Odložme vnitřní záležitosti stranou a vraťme se k vaší původní otázce. Identifikaci se nám podařilo vystopovat k jednomu z nejúžasnějších a nejtajnějších zbraňových projektů v historii. Předpokládám však, že to už víte. Vy samozřejmě díky tomu, že agent Franks neumí udržet jazyk za těmi svými velkými zuby. Pro zajímavost, věděli jste, že všechny experimentální zbraňové systémy z období druhé světové války byly hodnoceny na desetistupňové škále podle toho, jak moc ničivý měly potenciál a jak moc by ohrozily společnost?“ Stricken čekal. „Vlkodlaci měli dvojku,“ zašeptal Earl. „Abych vám ohledně projektů usnadnil představu, atomová bomba, která byla, jak jistě víte, finální volbou, po jaké cestě se bude výzkum ubírat, začínala na předpokládaném čtvrtém stupni a skončila jako pětka. Všechno nad ní bylo považováno za absurdně nebezpečné. Z nadpřirozených možností, které zkoumali v Los Alamos, se bombardování Německa zombie virem drželo stabilně na osmičce. Zombifikace Japonska měla jen sedmičku, protože jsou to ostrovy a zombie jsou mizerní plavci. Cokoliv, co souviselo se Starobylými, bylo považováno za příliš nebezpečné, aby se to mohlo použít bez těžkých následků, a proto automaticky dostávali desítku.“ „K věci,“ zavrčel Earl. „Jak byly navrhovány nové projekty, nebo když jsme zjistili víc o jejich potenciálu, projekty se na stupnici pohybovaly. Tento určitý projekt začal na nízkém čísle dvě, ale po jediném terénním testu ho přesunuli na třináctku. Mluvíme tu o posouzení od lidí, kteří považovali zotročování démonů za pouhé posouvání hranic vědy, a přesto je na tomto projektu něco k smrti vyděsilo. Naštěstí nešlo o jeden z projektů, co selhaly během Rozhodujícího týdne. Záznamy tehdy zničili a důkazy pohřbili.“ „Proč to prostě nezabili?“ „Nevím. Možná na to neměli technologii. Kdo ví? Pokud to zjistím, tak se o to tajemství podělím. Mezitím, co se týče vašeho požadavku ohledně civilistů, tak ten musím zamítnout. Fenomén je nehmotné povahy, jinak by nemohl sledovat Huga Schneidera zpátky do Las Vegas. Podle toho, co víme, by dokonce mohl být v jednom z vás.“ Všichni Lovci si vyměnili nejisté pohledy. Ta možnost určitě existovala, ale kdo by to byl? „Víš ještě něco?“ „Vím, že jste asi v hajzlu, ale že to nevzdáte bez boje. To by mohlo mé organizaci poskytnout čas k získání více informací. Mí nadřízení mi dali poměrně velkou volnost. Pokud se do zítřejšího rána nepostaráte o permanentní řešení, srovnám kasino se zemí a osolím zem.

Pokud dojdeme k závěru, že by to mohlo uniknout, tato lhůta se dramaticky zkrátí. Hlavním parametrem mé mise je utajení za každou cenu. Mým druhým parametrem je ochrana města a co největší části jeho populace. To spolu jde ruku v ruce. Čím víc bude mrtvých, tím těžší bude pro agenta Starka a jeho pozoruhodné PR oddělení, aby to celé zametli pod koberec. Využijme náš krátký společný čas co nejlépe. Ještě něco?“ „Mám lidskou sílu, ale s vybavením na tom tak dobře nejsem. Co kdybys poslal toho svýho robota s náklaďákem munice a zdravotních potřeb?“ „Harbingere, Harbingere, Harbingere…“ Stricken se chladně zasmál. „Ale no tak, příteli. Chystám se vydat příkaz, aby to tady zítra vypálili. Já vím, jak vy lidé uvažujete. Poslední věc, co chci, je ozbrojit vás ještě líp. Představ si, že jsi na mém místě. Nedělám si žádné iluze, že bys tu věc dokázal porazit, když to nezvládly nejlepší mozky největší generace. Ale jsme ve Vegas a já mám náladu na trochu hazardu. Vsázím na tebe, ale musím se v tom sázení trochu krotit. Pokud je tohle vše, mám tu další práci.“ „A tým Heather? Skutečně zmizeli, nebo jsi s ní se mnou jen manipuloval, abych za tebe udělal špinavou práci?“ Stricken si nezvykle dlouhými prsty zamyšleně promnul bradu. „Tentokrát jsem ti pověděl pravdu. Stále po nich nenašli jedinou stopu. Pohřešují se.“ Earl na dlouho svěsil hlavu. Lovci byli tak tiše, že byste slyšeli upadnout špendlík. „Strickene?“ „Ano, Harbingere?“ „Tímhle to mezi náma nekončí.“ „Nic jiného bych také nečekal. Zůstanu v kontaktu.“ Obrazovka zčernala.

Kapitola 14

Jedním z klíčových pravidel přežití v kritických situacích je organizace, nebo jak říkal Earl: „Dejte se kurva dohromady, a máte lepší šanci nezhebnout.“ Milo dokončil svůj soupis všeho dostupného vybavení. Nebylo to ani zdaleka tak dobré, jak jsem doufal. Jistě, všichni Lovci byli ozbrojeni, ale jen málo z nich si dovezlo silnější kalibry. Můj tým byl jediný, který přiletěl přímo z mise s plnou výbavou. Naši Lovci, kteří přijeli autem, měli slušné vybavení, ale ti, kteří letěli, měli minimální výzbroj, i když po lekci Vánočního večírku byste nenašli Lovce, který by cestoval s méně než dvěma pistolemi a zbrojí. Lovci z dalších zemí na tom byli hůř, většinu odradily byrokratické překážky, i když většina si hbitě našla vlastní způsoby, jak se po Strickenově nabídce dozbrojit na místě. Několika se to dokonce podařilo legálně. Neměli jsme žádné těžké zbraně. Nezbyly skoro žádné výbušniny. Zásoby munice vystačí tak na jednu slušnou přestřelku a všichni jsme upřímně litovali všech stříbrných .308, které jsme vyplýtvali na skoro prázdnou čerpací stanici. Copper dostal za úkol zaimprovizovat a výbušniny vyrobit, proto přibral pár dalších Lovců, zaměstnanců hotelu, a dokonce i jednu striptérku, kterou pozvala Holly, a začal je učit, jak se vyrábí IED *. Hotelová ochranka sice byla na svou zbrojnici pyšná, ale podle našich standardů byla vybavena uboze. Mitch si její obsah vyžádal pro hlídače u trezoru kasina. Trip a já jsme se vrátili na obchůzku. Teď už se nás po kasinu tolik netoulalo. Drby se mezi uvězněnými hosty šířily jako stepní požár a začínalo tu být vážně horko. Jeden z turistů ztratil nervy ohnal se po brazilském Lovci, který ho okamžitě omráčil. Tím rozčílil další lidi a nakonec si na chůvy museli hrát všichni naši diplomatičtější Lovci. Celá situace mě vážně znervózňovala, ale byla tu jedna věc, která mě o klid okrádala víc než ostatní. Vyjeli jsme výtahem na střechu zkontrolovat tým mé manželky. Tým nebylo zrovna vhodné slovo, protože Julie sebrala každého Lovce, co měl pušku se zaměřovačem s vysokým rozlišením, a rozmístila je na místech s nejlepším výhledem. Věděl jsem, že tam má čtyři lidi, z čehož dva nemluvili anglicky, a orka, který nemínil opustit svůj vrtulník. Od Mitche jsme získali kartu, která nám umožňovala vstup na jinak nepřístupná místa. Na střeše bylo větrno a překvapivě chladno. Ranní slunce bylo bledou koulí nad pouští. Z Las Vegas se v časném ranním slunci stávalo úplně jiné zvíře – velké, letargické, ospalé, utahané a špinavé, které popíjelo dlouho do noci a probudilo se v mizerné náladě. Protože Poslední drak byl jednou z nejvyšších budov ve městě, Julii se nabízel úchvatný výhled na Strip. Svou manželku jsem zahlédl v opačném rohu střechy. Stála k nám zády, opírala se o zábradlí, přes miřidla sledovala něco dole. Chtěl jsem si s ní promluvit o samotě. „Udělej mi laskavost a zkontroluj Skippyho,“ pověděl jsem Tripovi. „Zjisti, jestli je tu telefon, a pověz mu, ať ho zvedne, když začne zvonit.“ „Ví vůbec Skippy, jak se používá telefon? No, asi to brzy zjistíme.“ Julie zaslechla můj příchod a rychle se otočila, aby zjistila, kdo nebo co se k ní blíží. Tvář jí zaplavila úleva. Byla stejně vyplašená jako my ostatní. „Ahoj. Dobře, že jsi tady.“ „Měla by sis držet někoho poblíž, aby ti hlídal záda,“ pokáral jsem ji. „Nezapomínej, co se stalo Hugovi.“ „Nejsem pitomá,“ odsekla, když nechala svou M-14 viset na popruhu, najednou se chovala defenzivně. K tomu obvykle docházelo jen tehdy, když jsem měl pravdu, což nebývalo až tak často. „Dělám to dýl než ty.“

*

Improvised Explosive Device – improvizované výbušné zařízení

– pozn. překladatele

„Vytahuješ na mě hodnost, drahá?“ Julie se zamračila. Byla to laciná poznámka, i když jako obchodní manažerka LM účetního převyšovala. „Mám tu jen čtyři lidi a velkou oblast na pokrytí.“ „Tak pro tebe vyžádám někoho dalšího,“ pověděl jsem jí klidně. „Dobře,“ podvolila se. „Promiň, jsem jen podrážděná, nic víc.“ „To já taky.“ Opřel jsem se vedle ní o zábradlí. Při pohledu přes okraj se mi trochu zamotala hlava, ale jí to vůbec nevadilo. Tmavé vlasy měla rozpuštěné, vlály ve větru. Dělal jsem si o ni starosti, ale tohle téma jsem teď vytahovat nechtěl. „Něco novýho a vzrušujícího?“ „Na dalších střechách kasin jsou odstřelovači. Zrovna teď nás pozorujou.“ Rozhlédl jsem se, ale nikoho jsem neviděl. „Nesnaž se. Jsou schovaní docela dobře. Tam dole.“ Julie ukázala doprava, „je bazén a zahrada. Možná bys měl poslat někoho z hotelu, ať to zamkne, protože tam pořád choděj lidi hledat cestu ven, ale žádnou naši hlídku jsem tam neviděla, tak asi vůbec nevědí, že je tam otevřeno. A taky vím, kam odešli Přechytralí tuňáci.“ „Huh?“ Chvíli trvalo, než mi došlo, že i Julie se přidala k utahování si z Paranormálních taktiků. „Ti pitomci? Kde jsou?“ Kývla k zátarasům na ulici. „Stricken si najal pár kontraktorů, aby se mu postarali o bezpečnost.“ „Ten hajzl.“ Neměl jsem dalekohled, tak jsem jí musel věřit. „A oni jsou taky pěkný parchanti.“ „Slovo, co přišlo na mysl mně, bylo děvky. Kromě toho odsud vidím do oken konferenčního centra a na chodník kolem kolonády. Zahlédla jsem tam před minutou Earla, vypadal naštvanější než obvykle.“ Někdo už ji stručně informoval, tak jsem to doplnil detaily o rozhovoru se Strickenem. „Takže ty si myslíš, že ten vědeckej experiment z nádrže je ta samá věc, co má zničit svět, o kterým se nám snažil povědět tvůj táta?“ „Jistě to nevím, ale mám pocit, že ne.“ Jistě, byl tam ten symbol, ale ten mi připadal nový, zatímco obyvatel nádrže tam strávil desítky let. Ten symbol spíš použili, aby ho probrali. „Doufám, že to není on. Nejsme připravený. Určitě může za tohle všechno, ale nemyslím si, že by to byl Hugův Nachtmar.“ „Dobře. Mám svý plány. Příští týden jdu ke kadeřníkovi.“ „Díky, že na mě neječíš, že odkládám zavraždění táty a zastavení armageddonu.“ „Nebuď na sebe tak tvrdej. Zatím nevíme, co se děje, a tvůj táta si to možná jen namlouvá.“ Julie rychle změnila téma, protože věděla, že tomu tak pravděpodobně není. „Tady nahoře je zatím docela klid. Skrz vidím jen spoustu lidí, co jsou naštvaný, že skončili v karanténě.“ „Jak to poznáš?“ „Na dvacítkový zvětšení sice ze rtů odečítat neumím, ale řeč těla přečíst dokážu. Situace dole se vyostřuje, což je taky důvod, proč jsem nežádala o lidi navíc. Myslela jsem, že všechny Lovce, co můžete postrádat, budete potřebovat vevnitř.“ „Když mluvíme o vnitřku…“ „Věděla jsem, že se nakonec zeptáš.“ Julie mě znala příliš dobře. „Chceš vědět, proč jsem se přihlásila, že budu tady na hlídce, kde by za mě mohl zaskočit kdokoliv, místo abych předvedla svý obvyklý diplomatický schopnosti a uklidňovala dav dole?“ „Tak nějak.“ Má žena se naklonila nad zábradlí, prohlížela si barikády. S odpovědí si dávala načas. „Protože jsem ztratila nervy a praštila toho blbýho Lovce.“ „Mně osobně to připadalo úžasný.“ „Jo, tobě jo, pane Vyřeším všechny problémy pěstmi.“ „To je vlastně mý indiánský jméno. Z jedný čtyřiašedesátiny jsem Čerokéz.“

„Tobě to nedochází. Já bych měla bejt ta rozumná. Já mám být ta klidná, co se rozhoduje správně. Kdyby ses na toho chlapa vrhl ty, nikoho by to nepřekvapilo. Já mám s lidma vycházet.“ „Máš takovou pověst. Julie je mozek a já se hodím na zvedání těžkejch kufrů a sundávání věcí z horních poliček.“ „Když mě obvinil, že jsem jako táta… já nevím. Já prostě… no, nebyla jsem to já.“ „Tvýho tátu zmanipulovali, aby udělal pár hroznejch věcí. Jasně že tě to rozčílilo. Jsi jen člověk. Ten idiot si to zasloužil.“ Nevědomky si poškrábala krk. Mluvila tak tiše, že jsem ji přes vítr skoro neslyšel. „Možná.“ Natáhl jsem se a jemně ji chytil za zápěstí. „Nech to být.“ Uvědomila si, co dělá, a pomalu ruku vrátila na zábradlí. „Pitomý znamínka… asi jsem přecitlivělá, když dělám věci, co ke mně nesedí. Bojím se, já nevím, že bych se mohla měnit. Ta věc není nečinná. Zachránilo mi to život, ale doteď to se mnou nemluvilo.“ „Ono to mluví?“ Tohle mě vyděsilo. Zachvěla se. „Nebyla to slova nebo tak něco, ale ta znamínka mě vzbudila. Dneska ráno mě varovala před přítomností monstra. Poznala jsem, že chtěla, abych byla připravená.“ Nevěděl jsem, co na to říct. „Julie…“ „Vzpomeň si, jak to probíhalo. Vzbudila jsem se ve chvíli, kdy se objevil Nachtmar. Bylo to… já nevím, jako by to bylo ve střehu. Jako by to chtělo, abych šla bojovat. Teď to na mě mluví. Bude se to stupňovat? Změní mě to?“ Zatím z Ochráncovy magie jen profitovala, ale v tomhle podnikání byla spousta případů, jak dary z druhé strany fungovaly, a zřídka to končilo dobře. „Já nevím. Co to znamená?“ Cítil jsem její obavy. Položil jsem jí ruku na rameno, přitáhl si ji blíž a políbil ji na čelo. „To znamená, že máme štěstí, že tě máme.“ „Díky.“ „Všechno by dopadlo mnohem hůř, kdyby nás překvapil s kalhotama u kotníků. I tak jen polovina z nás měla kalhoty. S výjimkou Milova pyžama. Pořád nevím, co si mám o něm myslet.“ To Julii konečně přimělo se pousmát. Objala mě rukou kolem pasu, strávili jsme spolu tichou chvilku, zatímco se nás armáda dole chystala za třiadvacet hodin zabít. „Jenom mě to vyděsilo.“ „To je normální.“ Teď se zasmála, ale zahořkle. „Být vyděšená, že mě zavřeli do karantény s příšerou, to by bylo normální. Tohle mě neděsí ani trochu. Všichni ti lidé jsou v nebezpečí a já mám strach, že jsem prokletá. Co na to říct. Možná jsem sobecká.“ „To říká žena, která každej den riskuje život při ochraně lidí, co o tom nemaj ani tušení. Podívej, mně sobeckost nevadí. Sobeckost tě udrží dýl naživu a já tě chci poblíž opravdu hodně dlouho.“ „Být sobecká je na prd.“ Julie si povzdechla. „Pošli sem někoho, ať mě nahradí. Já jdu hlídat stádo.“ „Díky, zlato. Jen mi slib jednu věc.“ „Co?“ „O podobnejch věcech se mi svěřuj. Jestli se stane něco divnýho, chci to hned vědět.“ Cítil jsem, jak ztuhla, když jsem ji o to požádal. „Co? Jen chci pomoct.“ „To nic.“ Julie se trochu uvolnila. „Jestli se stane něco dalšího, povím ti o tom, slibuju.“ Trip zvedl pěst, signál k zastavení. Ztuhnul jsem na místě. „Slyšel jsi to?“ Nacházeli jsme se na prázdné nákupní kolonádě. Jediným zvukem, který jsem registroval, bylo bublání nedaleké fontány.

„Co?“ „Telefon,“ vydechl Trip a dal se do běhu. Všichni slyšeli líp než já. Následoval jsem ho a o vteřinu později jsem to slyšel taky. Zvonění přicházelo z informačního kiosku. Trip se nezdržoval se zkoušením dveří, rovnou přeskočil pult, srazil při tom stojan s pohlednicemi a brožuru o místních atrakcích. „Tohle nám naúčtujou taky.“ Zaujal jsem obranné postavení vedle pultu, vyhlížel jsem hrozby, zatímco Trip hledal telefon. „Bingo.“ Trip se vrátil s červeným sluchátkem. „Haló?“ Byla to místnost ostrahy, upozorňovali nás na něco, co zahlédli na videokamerách, ale já tam odsud neviděl. Co jsem věděl, na celé obchodní kolonádě byly jen dvě kamery a tohle místo mělo rozměry menšího obchoďáku, jen trochu přepychovějšího. Palmové listy se pohybovaly ve větru klimatizace. Nade mnou tikaly ozdobné hodiny. Strop zdobilo tolik maleb, že by před ním bledla i Sixtinská kaple. Tohle byla sekce, kde nestoudně bohatí lidé kupovali přezdobené hodinky a boty, co stály víc než obyčejný dům. Když se nad tím zamyslím, tak do té kolonky spadám taky, ale po mentální stránce na podobných místech vždycky zůstanu účetním. „Jo… uh-huh… dobře. Mám to.“ Trip se na mě podíval. „Mitch říká, že vpravo před náma mají podezřelou aktivitu.“ To byla stále neskutečně drahá, ale ne už tak rozmařilá oblast. „Definuj podezřelá.“ „Spustil se bezpečnostní alarm.“ „Pověz Mitchovi, že jestli nás uvidí střílet, ať hned pošle posily.“ Trip to udělal a zavěsil. „Jdeme.“ V tak rozlehlém prostoru se zvuky hodně nesly. Jak jsme běželi k místu poplachu, ozvala se náhlá rána a tříštění skla. Opravdu bych si přál mít svou vysílačku. Pitomý rušičky. Odběhl jsem k rohu a naznačil Tripovi, ať čeká, zatímco jsem riskoval rychlý pohled za zeď. S Anihilátorem u ramene jsem se plížil vpřed, dokud jsem mezi listy kytek v květináčích nezahlédl zdroj hluku. Jeden z obchodů – umělecká galerie – měl rozbitou výlohu. Stojany hned u ní byly převržené. Sklo rozsypané na dlaždicích. Neviděl jsem, co to způsobilo. Mohlo to být naše monstrum, nebo host, co se rozhodl rabovat. Pokud to bylo to první, brzy to bude ošklivé, a pokud to druhé, nešlo o náš problém. Ohlédl jsem se k Tripovi a signalizoval mu, ať přijde za mnou. Namířil jsme Anihilátora do obchodu, Trip proběhl kolem a zajel za betonový květináč. Počkal jsem, dokud do obchodu nenamíří svůj KRISS, pak jsem se v předklonu přesunul k lavičce, připravený sejmout jakoukoliv šupinatou hrůzu, co tam ukáže svou odpornou tvář. Uplynula napjatá minuta. Pokud jde o naši entitu, bude postupovat stejně jako v pokoji 1613? Šíří se to, zatímco my váháme? Měli bychom tam vlítnout? Rozhodnutí za mě udělal někdo jiný. Zacinkal kov o kov a uvnitř obchodu se pohnul černý stín. „Nestřílej!“ zakřičel Trip. Světelný odraz, když se zaleskly zrcadlové brýle. „Ede? Jseš to ty?“ Edward mi nadšeně zamával rukou v rukavici, i když jsem na něj mířil Anihilátorem. Prošel nepořádkem, seskočil z pódia a protáhl se rozbitou výlohou. V jedné ruce držel malý obraz. Nechápavě jsem zajistil Anihilátora a vstal. „Co tady děláš?“ Hrdě mi ukázal obraz. Byl to Elvis Presley v černém hedvábí. „Ede! Tady jsi!“ Vysoký dívčí hlas přicházel z jiného směru. „Co to děláš?“ Chodbou k Edovi přiběhla Tanya. Ork jí ukázal malbu Elvise. „Ach, ty jsi ale trouba! Teď nás zavřou!“ „Co tady vy dva děláte?“ „Jsme na hlídce!“ vysvětlovala nadšeně Tanya. „Říkala jsem Edovi, že ten obraz je totálně boží a jak by se úžasně vyjímal v mym pokoji.

A teď nás zatknou. To se ti povedlo, Ede.“ Přes masku se to těžce poznávalo, ale zdálo se mi, že ranila jeho city. „Musíme utýct, než sem dorazí poldové. Ed nerozumí lidskejm způsobům a já jsem moc hezká, abych skončila v base!“ Promnul jsem si rukama obličej. Trip se začal smát. Tanya panikařila. Ed byl jen zmatený. „Dobře, dobře, všichni se uklidněte. Tanyo, klid. Ede, vrať ten obraz. Já věděl, že jsem ti neměl dovolit vzít to kuře. Úplně ses urval z řetězu… A čí to byl sakra skvělej nápad poslat na hlídku nováčka bez výcviku a orka?“ Tanya se vyhýbala mému pohledu a prohlížela si špičky bot. „Tanyo?“ „Ničí… Cody říkal, že Chytrej tým si potřebuje od všeho toho přemejšlení trochu odpočinout, ale já chtěla nějak pomoct ostatním Lovcům. Všichni pomáhaj. Tak jsme se s Edem vydali hledat to monstrum.“ Podíval jsem se na Eda. „A ty jsi s tím geniálním nápadem souhlasil?“ Ed pokrčil rameny. Jestli to ti dva spolu táhnou, Skippyho z toho klepne. „Jste vůbec ozbrojení?“ zeptal se jí Trip. Tanya nosila jen přiléhavé tričko, a pokud u sebe schovávala pistoli, byla v tom mnohem lepší než já, a to jsem měl spoustu praxe. „No, trochu… když jsem si myslela, že se Eda chystaj zatknout, schovala jsem si… svý věci.“ Vrátila se, odkud přišla, zmizela za pár stromy a vylezla se svými věcmi, což zahrnovalo kladkový luk a toulec s loveckými šípy se širokým hrotem. Na luku visela cenovka. „Po cestě sem jsme minuli sportovní krám. Neměli žádný pušky, ale uviděla jsem tohle a… znáte to… Harbinger vždycky říká, že máme improvizovat, přizpůsobit se a přežít! Já improvizování miluju! Za výlohu zaplatím. Ale za tuhle ne!“ „Ty jsi ukradla luk?“ Trip nevěřil vlastním očím. „Vypůjčila,“ opravila ho. „Až zabiju monstrum, tak ho vrátím. Myslím, že jim dělám laskavost. Když ho použije drsnej Lovec monster, můžou ho pozdějc prodat za mnohem víc. Přidám mu na ceně. Kdo by ho pak nechtěl? A já jsem ve střelbě z luku fakt super dobrá. Doma v Kouzelnym lese jsme pytlačili – chci říct legálně lovili jeleny v jednom kuse.“ „No, ona je elfka,“ pověděl jsem Tripovi. „Luk mi k ní tak divně sedí.“ „Tak tohle byl rasistickej stereotyp,“ ohradila se Tanya. „A uráží mě to.“ „Můžeš na mě podat stížnost u Ligy proti hanění přívěsovejch elfů, až se odsud dostaneme.“ Začal zvonit další telefon. Tenhle byl veřejný, namontovaný na zdi vedle toalet. Přišel jsem k němu a zvedl ho. „Haló?“ „To jsou vaši přátelé?“ vyštěkl Mitch. „Jestli jo, všechny škody jdou na váš účet.“ V tuhle chvíli jsem si nebyl jistý, jestli se někdo z nás placení účtu dožije. „Ano, jsou s náma. Bylo to nedorozumění. Dohlídnu na ně.“ „Co s váma lidma je, že pořád rozbíjíte…“ zavěsil jsem uprostřed Mitchova skuhrání. „Dobře, Tanyo. Vy dva se budete držet u nás. Ede, i když jsi úplně bezradnej, tak tobě věřím. Tobě… až tak moc ne.“ Pohrdavě založila ruce. „Harbinger říká…“ „Harbinger ti dal práci, protože my ostatní víme o magii velký kulový, a proto by ses nám podle něj mohla hodit, protože pak tvojí mámě nebudeme muset platit jmění za konzultace. Jednoho dne budeš plnoprávnej Lovec, ale do tý doby jseš nováček, co neví vůbec nic. Je ti to jasný?“ „Ano, pane,“ zamumlala elfka. „Drž se u nás a dělej přesně to, co ti řekneme.“ Telefon znovu zazvonil. „Zatraceně.“ Trip se tím pořád bavil. „Mitch nás asi volá ohledně vyúčtování. Ten Elvisův obraz je určitě nejdražší věc v okolí.“ Ukázal jsem mu prostředník a přitiskl si sluchátko k uchu. „Tady je Pitt. Co zas?“ „Ach bože…“ Mitch ztěžka dýchal. „Nemůžu tomu uvěřit. Utrhalo jim to ruce. Trhá je to na kusy. Všude je krev a vnitřnosti a krev a mozky, úplně všude. Ach bože, já ani netuším, co to je.“

„Zpomal. Kde to je?“ Trip si všiml změny v mém chování a ukázal na Eda, který okamžitě tasil meč. „Hala B, druhý patro. Vraťte se ke Squishy Yogurt, nahoru po eskalátoru, zabočte vlevo a pokračujte dlouhou červenou chodbou. Jsou v nočnim klubu. Vy jste nejblíž. Ach bože, jeden z nich je pořád naživu, ale ta věc do něj právě teď řeže.“ „Jsme na cestě.“ Zavěsil jsem telefon a sevřel Anihilátora. „Je to zpátky.“

Kapitola 15

Díky Mitchovu stručnému nasměrování jsme se tam dostali rychle. Dlouhá červená chodba, o které se zmiňoval, byla jedním z míst, kde se kasino napojovalo na obchodní zónu. Uprostřed se nacházel jeden ze tří nočních klubů Posledního draka. Dvojité dveře byly otevřené. Světla uvnitř zhasnutá. Všichni čtyři jsme se zastavili u vchodu, připravovali jsme se. Netušili jsme, co je uvnitř, a to jsem nenáviděl. „Počkat na posily?“ navrhl Trip. „To je rozumný,“ souhlasil jsem. Pak se zevnitř ozval zmučený výkřik, ze kterého tuhla krev v žilách. Na rukách se mi postavily chloupky. Někdo byl stále naživu. „Tolik k rozumnosti. Tanyo, ani se nehni. Edwarde, dohlídni na ni.“ „Můžu pomoct…“ Utnul jsem ji. „Pomáháš. My to vyženeme ven. Vy tomu odříznete únikovou cestu,“ zalhal jsem. Neměl jsem čas dohadovat se s tvrdohlavým nováčkem. „Až přijde pomoc, pošli je dovnitř, ale potřebuju, abys hlídala tyhle dveře.“ „To zvládnu!“ Zasalutovala mi, přesně jak to viděla někde v televizi. Lovci nesalutují. Edward, zaskočený nezvyklým gestem, ji napodobil, jen mnohem nejistěji. „Nakopeme tomu prdel!“ Trip se kryl za rohem dveří. Půjde první. „Připraven.“ „Do toho.“ Oběhl roh, jasný paprsek baterky Streamlight na samopalu prořízl stíny. Šel jsem hned za ním. Když jsme bývali Úžasné družstvo nováčků, Trip byl průměrný střelec, jeho výkon se pohyboval na hranici dostatečnosti. Od té doby urazil dlouhou cestu a podobné postupy jsme spolu procvičovali snad stokrát. Teď šlo všechno hladce, když přikrčený rychle proběhl vchodem, pažbu zapřenou o rameno, očima těkal sem a tam, připravený okamžitě reagovat na hrozbu. Došlo tu k boji. Pár křesel bylo převržených. Obraz stržený ze zdi. Přeražený stůl. Trip se zastavil a zvedl jednu ruku. Klekl si, aby něco prozkoumal. Byla to zakrvácená armádní bota. Trip ji převrátil dlouhým tlumičem našroubovaným na hlavni jeho zbraně. Uvnitř stále bylo chodidlo. Od boty vedla cesta z krvavých kapek. Postupovali jsme s narůstající naléhavostí. Podíval jsem se za bar. Čisto. Trip strčil baterku do šatny. Čisto. Nedařilo se mi nikde najít vypínač světel. Trip se na mě podíval a ukázal před sebe dvěma prsty. Přikývl jsem. Tiše pokračoval dál. Byl tu velký otevřený prostor obklopený pohovkami a křesly. Mrknul jsem, abych přizpůsobil své vidění. Černá světla. Vše v místnosti, co bylo bílé, svítilo. Protože my byli oblečení v hnědé, zelené a černé, byly z nás vidět jen zuby a oči. V novém světle jsem viděl bílou mlhu vířící nad podlahou. Krvavá stopa v ní mizela. Uvnitř běžel výrobník mlhy. Trip došel na okraj, riskoval rychlý pohled a stáhl se. Naznačil mi, že mám přijít za ním a podívat se sám. Taneční parket byl obrovský. Interiér měl tvar zašpičatělého dómu. Bylo tu celé druhé patro z lávek s menšími parkety a dalšími bary a pohovkami. Nad podlahou se přelévala bílá omáčka z glycerinové mlhy. Osvětlení se měnilo, jak se světla nad námi pohybovala na naprogramované trase. Trhnul jsem sebou, když se ozvalo zasyčení, ale vycházelo jen z nedalekého reproduktoru. Začala hrát hudba, nějaké nepříjemné, opakující se basové techno. Ohlušovalo to. Někdo to tady právě všechno zapnul. Ten někdo tu byl s námi. Trip mě dloubl prstem do paže, aby si získal moji pozornost, ukázal na něco na lávce naproti naší pozici. Ve světle tam byla vidět černá postava. Namířil jsem na ni EOTech, ale spoušť jsem nezmáčkl, protože se mi dotyčného nedařilo identifikovat. Pak se světla na kolejnicích posunula a my ho uviděli. „To je Green!“ vykřikl Trip.

Náš Lovec visel z okraje balkónu nad tanečním parketem. Paže měl roztažené a přivázané kabely ke kovovému zábradlí. Oholená hlava se mu červeně leskla, měl ji skloněnou, s bradou přitisknutou k hrudi. Jeho zakázková LM zbroj byla na mnoha místech rozervaná a od krve. Nohy se pohupovaly ve vzduchu. S hrůzou jsem si uvědomil, že mu chybí chodidlo, z pahýlu kapala krev. Kdo mu to sakra udělal? Zmrzačený Lovec se pohnul, na okamžik zvedl hlavu, než mu znovu spadla na hruď. „Je naživu.“ Greenovy rty se pohybovaly, jako by něco říkal, ale přes techno jsme ho neslyšeli. „Musíme se k němu dostat.“ Trip se začal hýbat, ale já se natáhl a chytil jsem ho za zbroj. „Je to past.“ Ukázal jsem na mlhu. Trip mi musel zakřičet do ucha, abych ho slyšel. „Nemůžeme ho tam nechat. Vykrvácí.“ „Já vím.“ Budeme sebou muset hodit. Pátral jsem pohledem v mlze. Nic jsem neviděl, ale v žaludku se mi usadil chladný knedlík strachu. Čekalo to na nás. Vědělo to. Ale jestli tu nohu rychle nestáhneme škrtidlem, Green to nepřežije. Možná už bylo příliš pozdě, ale museli jsme to zkusit. Do dalšího patra vedla trojice točitých schodišť. Dvě blízko, každé na jedné straně, jen deset metrů daleko. Naproti nám bylo třetí, u balkonu, kde visel Green. „Pojď za mnou. Sleduj podlahu.“ Mlha se rozdělovala kolem našich bot, stoupala nám k pasu. V místnosti panoval nepřirozený chlad, ale z podlahy se nic nezvedalo a nepokoušelo se nás zabít. Dostali jsme se ke schodišti a začali po něm stoupat. Byli jsme upnutí k tomu, že se něco schovává v mlze, proto nás nenapadlo, že by se skutečná hrozba mohla skrývat mezi propletenými kabely a nosníky u stropu. Zahlédl jsem v černém světle vlající potrhanou látku, když seskočil ze svého hřadu. Zvedl jsem Anihilátora a stihl vypálit jen jedinou ránu, než dopadl na schody. Jako by mi přes hlavu přehodili deku. Topil jsem se v temnotě. Bušilo do mě několik tvrdých paží. Možná to dělalo nějaký hluk, nevím, ale hudba byla příliš hlasitá, sotva jsem slyšel sám sebe. Něco chladného a kovového mi poškrábalo tvář a pak mě to bodlo do chrániče krku, chtělo mi to rozervat hrdlo. Ohnal jsem se, ale jako bych praštil do prostěradla visícího na šňůře. Oplatilo mi to ránu a pod potrhanou látkou bylo něco tvrdého jako železná tyč. Síla nárazu nás oba srazila přes zábradlí, spadli jsme do mlhy. Já dopadl na bok. Když jsem se odkulil, deka se zvedla. Útočník zmizel opačným směrem. Trip byl stále na schodišti, zbraň zvednutou, hledal, po čem by vystřelil, ale tvor zmizel. „Běž zachránit Greena!“ zařval jsem na něj. Vstal jsem, v jedné ruce Anihilátora, baterkou jsem pročesával mlhu. Něco se pohnulo přímo přede mnou a já tím směrem poslal dávku. „Běž!“ Trip mě asi neslyšel, ale došlo mu to. Bral schody po třech, mířil k umírajícímu Lovci. Hudba duněla elektronickými bubny. Ať už tu se mnou bylo cokoliv, drželo se to nízko u země, úplně zakryté mlhou, ale já věděl, že to krouží, hledalo to vhodný úhel k útoku. Udělal jsem krok vzad a narazil do schodů. Mlha se zavlnila a já znovu vystřelil. Pohybovalo se to znepokojující rychlostí. Krátce jsem zahlédl dva stoupající a klesající černé body jako lokty někoho, kdo se plazí po břiše, ale pak se mi ztratil úplně. Musel jsem se dostat z mlhy. Šel jsem podél zábradlí, položil jednu botu na nejnižší schod, ale pak se to zjevilo přímo přede mnou a znovu mě to praštilo. Tak rychle. Bodlo mě to do kříže, ale hrot zbroj neprorazil. Ohnal jsem se zbraní, chtěl jsem to zastřelit, ale on se zahákl za zbroj a strhl mě dolů. Jako další vím, že kloužu po zádech po podlaze. Obešlo mě to a skočilo to na mě, bylo to černé s bílými svítícími pruhy. Jako sbírka potrhaných dek obmotaných kolem věšáku na kabáty. Jedna paže se zvedla nad mlhu, dlouhé bílé prsty sevřené kolem zubatého nože. Bodnul dolů, ale dokázal jsem včas zvednout obrněné předloktí, abych nůž srazil od obličeje. Nůž se zvedal a padal, bodal a sekal, zoufale se snažil proniknout zbrojí, hledal maso. Látka se prohýbala a napínala, když stvůru zasáhly kulky.

Neforemná hlava se otočila a vzhlédla. Dávka zasáhla něco pevného pod hadry. Ta věc ladně uskočila a vplula zpátky do mlhy, hadry za ní vlály. Zmizela dřív, než jsem mohl namířit Anihilátora. Podíval jsem se nahoru a uviděl uprostřed schodiště Tripa. Samopal s tlumičem nevydával dostatečně silný zvuk, abych ho přes hudbu slyšel, ale zahlédl jsem záblesk u hlavně a lesknoucí se vyhozenou nábojnici. Trip mi právě zachránil život. Vstal jsem, zatímco on dál střílel do mlhy za mnou. Trip ztratil svůj cíl, frustrovaně zavrčel a znovu se rozběhl ke Greenovi. Pitomá mlha. Vyrazil jsem ke schodišti. Stále tam někde byl, čekal. Přes hudbu ho neuslyším přicházet. Vůbec nic jsem neviděl. Byl jsem jako plavec, co šlape vodu v oceánu, zatímco kolem něj krouží velký bílý žralok. Koutkem oka jsem zahlédl odraz světla a včas jsem uskočil stranou. Letící nůž minul mou hlavu. Opakovaně jsem vystřelil, vždy jsem brokovnici posunul o metr a doufal, že tu zatracenou věc trefím. Schody byly přímo tady. Vlezl jsem na ně a dostal se z mlhy. Stoupal jsem tak rychle, jak jen to šlo, dokud jsem nebyl tak metr nad mlhou. Ztěžka jsem dýchal a náhlé pálení na tváři mě upozornilo na škrábanec. Po útočníkovi stále ani stopa. Riskoval jsem ohlédnutí za Tripem. Odvazoval Greena a zvedal ho přes zábradlí. Otočil jsem se zpátky právě včas, abych uviděl z mlhy vylétající řetěz. Zasáhl mě do lýtka a obmotal mi nohy, jako by měl vlastní rozum. Prudké trhnutí, řetěz se napjal a podtrhl mi nohy. Padal jsem, Tvrdě jsem narazil na schody. Stahoval mě dolů. Bum, bum, bum. Povedlo se mi levou rukou zachytit schod, vší silou jsem se ho držel. Řetěz sebou prudce škubal. Stahoval mě ze schodů a mě pálily prsty, jak jsem se mu v tom snažil zabránit. Vykřikl jsem bolestí, cítil jsem, jak se mi řetěz prodírá skrze zbroj. Zvedl jsem Anihilátora, namířil ho podél délky řetězu a divoce pálil, dokud jsem brokovnici nevyprázdnil. Řetěz povolil, odpadl a zajel zpátky do mlhy stejně rychle, jako se objevil. „Co jseš zač?“ zakřičel jsem zbytečně. Stvůra se poprvé úplně zvedla z mlhy. Nejprve to byl jen černý obdélník, ale když se světla posunula, uviděl jsem obrys muže. Neskutečně vysoký a hubený, protažený a kroucený. Z jeho skutečného těla jsem toho moc neviděl, protože ho měl úplně obmotané špinavými hadry, co z něj visely v cárech. V záři černých světel světélkovaly bílé proužky látky, ale většinou byla příliš špinavá. Zpoza těla se vynořily paže. Jedna držela řeznický nůž. Druhá svírala sekáček na maso. Pak se objevil druhý pár rukou, tentokrát vyzbrojený ostnatým boxerem a rezavými nůžkami. Kápě se zvedla, odhalila bílý potah polštáře napnutý přes lebku. Ústa byla jen štěrbina. Oční důlky vyplňoval modrý oheň. Moje STI opustila pouzdro a já zahájil palbu. V hadrech zabalený chlap sebou trhal, jak ho zasahovaly kulky. Metalický záblesk a z lebky vyletěl řetěz podobný žabímu jazyku. Zasáhl mi předloktí, obmotal se kolem zápěstí a zatáhnul. Hlaveň mojí pistole sklouzla stranou, když se ostré hrany řetězu zařízly do zbroje. Řetěz se napnul a začal mě přitahovat k démonické tváři. Nůžky se rytmicky otevíraly a zavíraly. Řetěz zajiskřil, když ho zasáhla kulka. Stvůra sebou škubla a já měl znovu volné zápěstí. Řetěz zajel zpátky do tlamy jako svinovací metr. Monstrum zavrávoralo, viditelně mělo bolesti. Vycítil jsem šanci, seskočil jsem ze schodů, proběhl přímo mezi čtyřmi smrtícími pažemi, vrazil hlaveň pětačtyřicítky hluboko do jednoho plamenného oka, stiskl spoušť a ustřelil mu zátylek. Do vzduchu vyletěla rozcupovaná vata. Tělo tiše a pomalu spadlo na zem. Mlha se kolem něj rozdělila a na zem dopadla nesourodá hromada hadry obalených kostí a kovových doplňků. Modrý oheň zhasl. Kápě byla vzadu roztržená, ale místo mozku z ní na podlahu padaly zkrvavené cucky polštářové výplně. Tekutina, světélkující pod černým světlem, vytékala z každého švu, vsakovala se do látky a vytvářela kaluž. Stál jsem nad tím, vyčkával, krvácel jsem, ale stále dýchal, držel jsem to na mušce, ale věc se ani nehnula. Jen pro jistotu jsem vytáhl zapalovač a hadry podpálil.

Plameny se adšeně šířily. Tekoucí svinstvo skvěle hořelo. Zatímco oheň pohlcoval tělo, nabil jsem své zbraně. „Ať už jseš cokoliv, teď jseš mrtvej… hajzle.“ Hudba náhle ustala. „Tady nahoře!“ zakřičel Trip. Stál za DJ pultem v prvním patře. Něco na něm udělal a naskočila oslepující normální světla. „Kámo, to byla úžasná rána. Nemůžu uvěřit, žes odtamtud ten řetěz trefil!“ „Skoro nic jsem neviděl. Prostě jsem ho pokropil a měl jsem štěstí.“ Další důkaz, že Trip je ztělesněná upřímnost. Já bych nic neřekl a prostě ho nechal věřit, že jsem tak skvělý střelec. Řezné rány na předloktí a lýtku pálily, ale příliš nekrvácely. Jejich ošetření může chvilku počkat. Bože, díky za kevlar. Odkulhal jsem ke schodišti a vystoupal na ochoz. Trip odtáhl Greena na jednu pohovku a utáhl mu kolem nohy škrtidlo. Každý Lovec jich měl v lékárničce několik. Když narážíte na tolik věcí, co vás můžou snadno připravit o končetiny, byla by blbost je nemít. Krvácení zpomalilo na slabé kapání. Polovina Greenovy tváře, kterou nepokrývala krev, byla smrtelně bledá. Trip otevřel lékárničku a vytáhl tlakový obvaz. Opatrně zvedl potrhané zbytky Greenovy zbroje a odhalil hrozivá zranění pod ní. Green zasténal, když se ho obvaz dotkl. „Uříznul mi nohu.“ Jeho hlas byl pouhý šepot. „My víme.“ Trip k němu přiklekl. „Už je to v pořádku, kamaráde. Dostali jsme to. Budeš v pohodě.“ „Kde je tvůj parťák?“ Ani jsem nevěděl, s kým Green hlídkoval. „Pryč… mrtvej… Hadrák ho dostal.“ „Hadrák?“ „Poslouchej…“ Green se natáhl a dotkl Tripovy paže. „On byl moje první monstrum. V San Diegu. Sériovej vrah. Prodal svoji duši… aby se změnil v tohle. Zabil jsem ho už před lety…“ Green se silně rozkašlal. „Hádám, že se mnou ještě neskončil.“ Znovu zakašlal, zasípal a omdlel. Zkontroloval jsem mu pulz. Nebylo to dobré. Další hrůza vytažená z něčí mysli a vypuštěná do světa. Hugova poslední slova byla Nachtmar. Vypadalo to, že noční můra dobře popisovala to, proti čemu stojíme. Když jsme se vrátili do konferenčního centra, zjistili jsme, že Nachtmar tentokrát zaútočil na dvou různých místech současně. Zatímco mrzačil Greena a zabíjel Lovce z mexické společnosti jménem Salazar, téměř ve stejnou chvíli udeřil i v jiné oblasti. Pressfield z Hořících klacků z Tampy * a Verne, jeden z prostředníků britské BNS, reagovali na křik v hotelovém pokoji. Když vykopli dveře, Pressfielda roztrhaly démonické věci, ve které zmutovali protilovečtí aktivisté uvnitř. Přeživší Lovec do místnosti hodil tříštivý granát a pak všem prostřelil hlavu. Byl z toho tak otřesený, že když se vrátil do hlavního sálu, kde se soustředila většina turistů, jeho zakrvácená postava s vytřeštěnýma očima málem vyvolala paniku. O necelé tři minuty později jsem tam přiběhl já, nesl jsem Greena a sháněl zdravotníka. Teď už byli uvěznění turisté ochotní nás poslouchat. Škoda, že jsme ve skutečnosti nevěděli, co máme dělat. Později Pressfieldův šéf, Allen, stvůry podle popisu identifikoval jako lokální zvláštnost, na kterou Hořící klacky narazily před rokem.

* Hořící klacky sice zní podivně, ale autor tu naráží na jednu z teorií o původu jména floridského města Tampa, které mělo v jazyce indiánů znamenat „hořící klacky“. Údajně to souviselo s vysokou koncentrací bouří v oblasti, kde blesky často zasahovaly a zapalovaly místní stromy – pozn. překladatele

„Stáhněte hlídky. Chci všechny v jedný oblasti.“ Earl přecházel po konferenčním sále. Zase hulil jako fabrika, ale nezdálo se, že by si chtěl někdo z přítomných stěžovat. Byli tu zástupci všech týmů, Lovci domácí i zahraniční, ať už jsme spolu vycházeli nebo ne, stejně jako manažeři noční směny kasina. Já seděl na stole s vyrolovanými kalhotami, zatímco mi Trip zašíval kotník. „Ta věc s náma pořádně vyjebává.“ „Myslíš, že je inteligentní?“ zeptal se Van Zant. „Jo… udeří na jednom místě, vytvoří předmostí. My se rozptýlíme, čekáme podobnej typ útoku, tak to změní taktiku a zabíjí nás to jednoho po druhym.“ Earl si vztekle zapálil další cigaretu. „Pověz mi, nepřipadá ti to mazaný? Musíme se tu opevnit a hlídat se navzájem.“ „Co když si to vybere izolovaný místo a zkusí stejnej trik jako v Hugově pokoji?“ zeptal jsem se. „Co víme, klidně by naším směrem mohla mířit armáda monster. A hned budeme zpátky tam, kde jsme byli ráno.“ „Pitt má pravdu,“ souhlasil se mnou Pierre Darné. „Želvy mají krunýř, ale dělá se z nich skvělá polévka.“ „To je nějaký starý francouzský rčení?“ „To jsem vymyslel já.“ Darné pokrčil rameny. „Připadá mi to jako příhodná analogie.“ „Dobře, Pierre, dej dohromady kompletní tým a pošli je do bezpečnostní centrály. Chci, aby to tam bylo hlídaný. Za každou cenu to tam musíte ubránit. Zede, jak se jmenuje tvůj novej kámoš, co to tam má pod palcem?“ Nevím, jestli bych ho nazýval kámošem. „Mitch.“ „Pověz Mitchovi, že na něj stále spoléháme jako na svoje oči. Jestli Nachtmar udělá velkej krok, ať nás zavolá a my se na něj zaměříme.“ „Jako by se stalo.“ Darné pokynul dvěma svým zaměstnancům, co tu byli s ním, a odešel. Earl teď mluvil rychle. Dostával se do ráže. „Van Zante, ty to umíš s lidma. Vezmi si Tylera Nelsona, je to cvokař, a kohokoliv dalšího, koho budeš potřebovat. Chci, abys všechny, co se zavřeli ve svejch pokojích, přivedl na tohle patro, a chci je tady hned.“ „Některejm se to nebude líbit,“ poznamenal malý muž. „Přesvědč je, ale nemarni čas s nikym, kdo to chce hrát na vlastní pěst. Jestli tam chtějí zůstat zahrabaný, nech je.“ Tohle se mu nelíbilo. „Viděli jsme, jak ta věc pracuje. Prostě si vytáhne nějakej hnus z jejich hlavy, udělá ho skutečnej a pak je s ním zabije. Jestli je tam nechám…“ „Jejich krev nebude na našich rukách. Já respektuju tvrdohlavost a respektuju lidi, co přijmou osobní zodpovědnost, ale my nemůžeme být všude. Když nebudou chtít odejít, odepiš je.“ Jak jsem znal velitele našeho kalifornského týmu, byl tou poslední osobou, která by někoho opouštěla, měli jsme však svázané ruce. „Chceš přesvědčování? Dám ti přesvědčování.“ Stroze na Earla kývl a vyšel z místnosti. „Jasone Lococo! A ty, velkej Poláku! Jdete se mnou.“ Obr se zasmál svým srdečným pirátským smíchem. „Jmenuji se Byreika, můj malý příteli. Tadeusz Byreika! Tak dobrá, jdeme ty lidi pořádně vystrašit.“ To není možný. Jestli přežijeme, budu si s tím chlapem muset sednout a probrat jeho rodokmen. Earl se otočil k vedoucí noční směny kasina. Byla to padesátnice s ostrými rysy a nejvýše postavený zaměstnanec, co uvízl v karanténě. Jmenovka na jejím upraveném černém kalhotovém kostýmu říkala BETH. „Zkontrolovali jste všechny zaměstnance?“ „Ano. Svým způsobem je štěstí, že k tomu došlo teď. Tohle je naše nejmenší směna. Je to jen moje podělaná smůla, že k tomu došlo na mojí směně… Všichni jsou tady s výjimkou lidí v bezpečnostní centrále a hlídačů trezoru.“

„Navrhuju vykašlat se na trezor a poslat je sem. Jsou to jen prachy.“ „V trezoru jsou miliony dolarů v hotovosti. Dokonce ani já nejsem oprávněná vědět kolik přesně.“ „Mrtvoly moc neutrácej.“ Beth zavrtěla hlavou. „Nejsem oprávněná to udělat. Poslední zpráva, kterou jsem dostala od ředitele, říkala, že všechna operační rozhodnutí přecházejí na vás, pane Harbingere, ale trezor má zůstat hlídaný bez ohledu na to, co po nás budete chtít. Rozkazy shora.“ Když nikdo nemůže volat dovnitř nebo ven… „Jak jste slyšela…“ Earl zvedl jednu ruku, aby mě utišil. „Nech to bejt, Zede…Dobře, Beth. Uděláte tohle. Stáhnete ty muže, protože jinak zemřou a vy je budete mít na svědomí. Pokud budeme žít dost dlouho na to, aby si vás ředitel podal, povězte mu, že jsem vás k tomu přinutil. On ví, že já umím bejt dost přesvědčivej. A pokud tohle bude jen hodně překombinovanej trik, jak vykrást váš trezor, tak ředitel ví, kde bydlím.“ Beth vypadala opravdu hodně nervózně. „Říká se, že on…“ „ On tady není,“ zdůraznil jí Earl. „Já jo. Hned sem ty chlapy dostaňte. Potom půjdete s tímhle zrzavým gentlemanem.“ Earl ukázal na Mila. „Pošlete pár svejch lidí, ať vyrabujou obchody a přinesou všechno sem. Jídlo, vodu, zdravotní materiál a cokoliv, co bude Milo považovat za užitečný, a věřte mi, divila byste se, co on považuje za užitečný. Běžte.“ „Ano, pane.“ Earl Beth úplně převálcoval. „Musíte si na něj zvyknout,“ pověděl jí Milo, když spolu odcházeli. Earl pokračoval v rozdávání úkolů. Věděl jsem, že brzy dojde řada i na mě, a za chvíli jsme tu zůstali jen my. Náhlá bolest v kotníku. „Kámo, dávej bacha.“ „Promiň,“ řekl Trip. „Hotovo. Pět stehů. Nic vážnýho.“ Prohlédl jsem si jeho dílo. Řezná rána po řetězu byla skoro tak mělká, že by ji stačilo stáhnout vteřinovým lepidlem. Celkově vzato jsem měl štěstí. „Vypadaj mnohem hezčí, když je dělá Holly.“ „Tak mě žaluj.“ „Za tak mizerný stehy možná budu. Zničil jsi mý šance stát se modelem plavek.“ „Svůj sen si klidně prožít můžeš. Od toho máme Photoshop.“ „Už jste s tím vykecáváním skončili?“ zeptal se Earl. Trip mu ukázal zvednutý palec, zatímco já si stáhl kalhoty, připnul chránič zbroje a pevně ho přitáhnul. Štípalo to. Všechny ostatní už Earl poslal pryč. „Cody a chytráci zkoumají místa útoků, hledají inspiraci, jak tu zatracenou věc dostat. Jděte do nočního klubu a řekněte mu všechno, co jste viděli. Vezměte s sebou i elfku, uvidíme, jestli tam něco… nevykouzlí. K čertu, jestli někdo ví, co je ta věc zač, tak elfové.“ Svou ženu jsem na schůzce neviděl. „Julie je s nima?“ „Dal jsem jí pár dalších chlapů a poslal ji zpátky na střechu,“ odpověděl Earl. „Proč?“ „Aby hlídala ty dole…“ Earl se najednou choval defenzivně. „Moje rozhodnutí. Máš s tím problém?“ Obvykle bych se s Earlem nehádal, ale bavili jsme se o mojí manželce. „Jo, mám. O co tady jde, Earle? Už od začátku se chováš divně.“ Earl se na mě zamračil a přesunul cigaretu z jednoho koutku úst do druhého, přemýšlel. Já ustoupit nemínil a on mě znal dost dobře, aby to poznal. „Tripe, dej nám minutku o samotě.“ Trip s ustaraným výrazem, že jsem právě překročil nějakou hranici u našeho děsivého vlkodlačího bosse, poslechl. „Budu venku, kdybyste něco potřebovali.“ Earl se pohledem přesvědčil, že poblíž není nikdo, kdo by nás mohl slyšet. „Poslal jsem Julii na střechu, protože střecha je bezpečnější. Je s dobrejma Lovcema v otevřenym prostoru. Žádní civilové s nočníma můrama, o který by se musela starat. A jestli se něco stane, může na nás odtamtud dohlídnout.“

„I když oceňuju tvou starost, aby se jí nic nestalo, ten rozkaz ji musel pořádně naštvat.“ „To jo. Nazvala mě pár vybranejma jménama a ztropila pozdvižení, ale i když je ta tvrdohlavá holka někdy jak osina v zadku, za ty roky se mi naučila dostatečně důvěřovat, aby udělala, co jí řeknu.“ Nechápal jsem. Earl Julii nikdy přehnaně nechránil. Misí LM se účastnila už jako teenager. Julie dokonce vynechala oslavu promoce, aby mohla s Earlem sejmout zlobra. „Je jeden z nejtalentovanějších Lovců, co máme. Proč ji odstavit na střeše?“ Z Earlova chování bylo jasné, že tenhle rozhovor by nejraději nikdy nevedl. „Protože když se všechno totálně posere, nebo když ten parchant Stricken začne jednat dřív, může se pokusit utéct se Skippym ve vrtulníku. Ať se stane cokoliv, ona musí přežít.“ „Jo, nepovídej. My se do podobnejch věcí nepouštíme s tím, že bychom je neplánovali přežít. Ječel jsi na ni i kvůli tomu, že šla do pokoje 1613. Já neodejdu, dokud nedostanu odpověď. Tak o co jde?“ „Poslouchej, Owene…“ Earl zahodil nedopalek do květináče. „Budu k tobě upřímnej. Nechci, aby se jí něco stalo, protože Julie je těhotná.“ „Počkej…“ Stáhl se mi žaludek. „Co? Jak?“ Earl založil ruce a ušklíbl se na mě. „Jak? Vážně, mladej?“ „Ne, chci říct…“ Můj mozek měl vážné problémy s posíláním zpráv do mojí pusy. Najednou se mi silně zamotala hlava, byl jsem rád, že sedím. „Těhotná? Jak to víš?“ „Zapomínáš, jak moc mám citlivej nos. Lidi jsou jak chodící koktejly hormonů. Vlkodlak ucítí těhotnou ženskou na kilometry daleko, znáš to, vybírají si pomalý kusy ve stádě. Neopovažuj se mě před ní citovat. Poznal jsem to chvíli po tom, co jste na to vlítli. Jo, na cestě je moje pra-pravnouče. Z tebe bude táta. Gratuluju. Teď se musíš za každou cenu postarat, že to Julie přežije. Když nepočítám šéfa v Alabamě, kterej už není nejmladší, všichni poslední Shacklefordové jsou tady a já nedovolím, aby moje rodina vymřela. Tečka.“ Na tohle jsem nebyl psychicky připravený. Mluvili jsme o tom, ale kvůli Ochráncově kletbě jsme se příliš báli možných následků, než abychom to riskli. Co kdyby dítě znamínka zdědilo? Dávali jsme si pozor. Julie brala prášky. Devětadevadesátiprocentní účinnost, to určitě. V hlavě se mi srážely emoce s myšlenkami. Byl jsem příliš zmatený, abych poznal, jak se cítím. „Já… páni… ona to ví? Řekl jsi jí to?“ „Uvažoval jsem nad tím. Nemůžu se rozhodnout, jestli se tím situace zhorší, nebo zlepší. Karanténa s monstrem z nočních můr? Už teď toho má nad hlavu a nechci ji zatěžovat dalšíma starostma. Co jsem měl dělat? Možná to ani mně nemyslí úplně jasně.“ „S Heather mě to mrzí.“ Earl zavrtěl hlavou. „Ještě to s ní nevzdávám. Heather umí přežívat. Líbila by se ti. A když teď vím víc o tom, co se děje, vydám se ji hledat hned, jak se odsud dostaneme… Takže to je všechno, Zede. Chráním ji, protože tvoje žena čeká dítě. Klasickej důvod k radosti. Obvykle bych řekl ‚oslavíme to‘ a ty bys mi přinesl pivo a doutník, ale právě teď mi stačí ‚ať tu všichni nezařveme‘. Když jsem teď zničil tvůj klid…“ Natáhl se a poklepal mě po rameni. To gesto byla nejfamiliárnější věc, jakou jsem kdy u Earla Harbingera viděl. „Vrať se do práce.“

Kapitola 16 „Hej, Zede, jsi v pohodě?“ „Huh? Jo, v pohodě.“ Popravdě řečeno jsem byl úplně mimo. Chtěl jsem si promluvit se svou ženou, ne se potulovat po tomhle absurdně nablýskaném kasinu a hledal monstrum z nočních můr. „Promiň, jen jsem unavenej.“ Trip zavrtěl hlavou a pokračoval dál mezi výherními automaty. Znal mě lépe než kdokoliv jiný, tak na mě dál netlačil. Průchod místností s automaty byl nejrychlejší cestou k nočnímu klubu. Tanya a Edward šli hned za námi, Edward nadšeně ukazoval prstem a bručel o pěkných světlech a videopokeru. Nakonec mu Tanya řekla: „Proboha, Ede, klid. Nechovej se jako turista z vidlákova.“ Viděl jsem přívěs, ve kterém vyrůstala. Ta holka nikoho neoblafne. Nedařilo se mi to úplně pochopit. Julie a já budeme mít dítě. Nenapadlo by mě, že mě to tak rozhodí – přece jen jsem bojoval s mimozemskými bohy – ale stalo se. Museli jsme toho hodně probrat, spousta plánování, spousta věcí, na které se musíme připravit. Bylo to zároveň děsivé a úžasné, ale právě teď převládala děsivost. Skoro jako moje práce. Ne že bych neměl od začátku motivaci přežít, ale teď jsem dostal pořádný důvod tu bestii porazit. Začal zvonit telefon. „Ach, do hajzlu…“ zabručel Trip. Tanyiny špičaté uši nebyly jen na ozdobu, proto zdroj našla jako první. Vzduch vycházel ze vchodu nedalekého sportovního baru. Telefon jsem našel pod pultem. „Tady Pitt.“ „Tady je Mitch. Jste v pořádku, lidi?“ Rozhlédl jsem se. Všechno bylo tak normální, jak jen v strašidelném opuštěném kasinu může být. „Jsme v pohodě.“ „Dobře. Sledovali jsme vás, ale ztratil jste se z kamer. Kde jste?“ Přečetl jsem ceduli nad svou hlavou. „Sportovní bar a gril Johnny Football Hero.“ „Zrovna se tam dívám. To nemůže být…“ Mitchův hlas zeslábl, když dával instrukce svému podřízenému. „Kde přesně? Poskočte nebo tak něco.“ Povzdechl jsem si. „Všichni se usmějte do kamery. Projděte se, ať nás vidí.“ Zbytek týmu poslechl, každý jsme si našli jednu stříbrnou kouli na stropě a zamávali do ní. Jen Edward mával na výherní automat s klaunem. „Nevidíme vás. Na kamerách nikdo není. Vy tam nejste.“ Ach, tohle nebude dobrý. „Co se děje?“ zeptal se Trip. „Technická porucha u kamer?“ zeptal jsem se s nadějí v hlase. „Nemožný,“ řekl Mitch. „Zavolám vašeho šéfa a varuju ho, že se něco děje.“ „Udělej…“ Teplota začala prudce klesat. Můj dech vyšel jako pára. „Mitchi, máme společnost. Zavolám později.“ „Něco je tu špatně…“ hlesl Trip a přitiskl KRISS k rameni. „Cítíte to?“ Edward vytáhl krátké meče. Tanya si z toulce vyloženého ochrannou pěnou vzala šíp a snažila se ho náhle zmrzlými prsty přiložit k tětivě. Každý stín mezi automaty se najednou změnil v hrozbu. „Kudy se odsud dostaneme nejrychleji?“ „Stejnou cestou, kudy jsme přišli.“ Ukazováčkem jsem odjistil Anihilátora. „Jděte rychle.“ Ozvalo se hrozivé zasténání. Nedalo se poznat, odkud přišlo. „Hodně rychle.“ „Cítíte to?“ zeptala se nervózně Tanya. „Mrtvý věci,“ zavrčel Ed. „Pohyb vlevo,“ upozornil nás Trip. Otočil jsem se, připravený vystřelit. „Už je to pryč.“ „A do hajzlu.“ Koutkem oka jsem něco zahlédl a otočil se. Pohyb mezi dvěma výherními automaty. „Kontakt vpravo.“ Po stěnách tancovaly stíny, ale bylo tu tolik nezvykle umístěných zdrojů světla, že se nedalo poznat, odkud je co vrhá.

„Jsou i za náma!“ vykřikla Tanya. Divoce gestikulovala směrem ke sportovnímu baru, který jsme právě opustili. Otočil jsem se, zrovna když se několik temných postav vyšouralo ven. Namířil jsem na ně Anihilátora, zapnul jsem na něm baterku. Postavy ozářil jasný paprsek světla. Nejdřív jsem je považoval za lidi, asi osmičlennou skupinku, ale pak jsem si všiml krve a potrhaného oblečení, potom i odhalených kostí a chybějících kusů masa a nakonec i mrtvých, prázdných očí, které se otáčely po světlu. Vyrazili naším směrem. „Zombie!“ vykřikli jsme Trip i já unisono, ale nikdo nás nemohl slyšet, protože jsme téměř ve stejnou chvíli začali střílet. Hlavy pukaly, jak jsem se s Anihilátorem propracovával jejich řadou; jedna, dva, tři, čtyři, pět zastřelených zombií během vteřiny. Trip začal z druhé strany a zombie uprostřed dostala úhlednou díru v čele o zlomek vteřiny dřív, než jí brokovnice ustřelila tři čtvrtiny lebky. Zíral jsem na hromadu mrtvol. Když dojde na zombie, nikdo neváhá. Za jiných okolností by náš trénink vyžadoval, abychom počkali a ujistili se, že to jsou skutečná nemrtvá monstra, ne jen lidé v kostýmech, ale v Pekelném hotelu jsem byl připravený nejdřív střílet a potom se ptát. „Někdo, koho známe?“ zeptal jsem se, ale nezdálo se, že by oživili někoho u lidí, co tu uvízli s námi. To znamenalo… Podíval jsem se na ostatní. Tanya se třásla, bledá v obličeji, ruce se jí chvěly. Trip došel ke stejnému zjištění jako já a pohled mi oplácel. „Tihle jsou z mojí, nebo z vaší minulosti?“ „V každym případě je to zlý.“ Chór sténání nemrtvých zaplnil celé kasino, byly jich tucty, možná i stovky. „Pokračujeme dál!“ Fialový koberec u mé nohy se roztrhl a projela jím hnijící ruka, divoce šátrala kolem. Pod kobercem byla měkká černá hlína. Uskočil jsem od ní. „To není možný,“ zabručel jsem, než jsem ruku rozdrtil pod botou velikosti patnáct a utíkal za ostatními. Tanya zaječela, když nedalekou stěnu prorazila ruka a hrábla po ní. Zacouvala přímo do výherního automatu a další ruka roztříštila sklo a chytila ji za vlasy. Okamžitě u ní stál Edward, jeho meč zasvištěl a ruka letěla vzduchem. Dopadla na nedaleký stůl s blackjackem, stále se křečovitě škubala, vylézali z ní brouci. „Jak tohle sakra funguje?“ Obešel jsem rozbitý automat. Nebylo tam dost místa, aby se tam zombie vešla, ale zákony fyziky šly k čertu, protože jedna se právě drápala ven. Rozbité sklo jí rozdíralo gumovitou bezkrevnou kůži. „Nesnáším, když monstra švindlujou.“ Ustřelil jsem jí hlavu. „Tudy.“ Trip nás vedl. Kolem nás se objevovaly zombie, škrábaly se skrz podlahu, jako by to byla jen betonová drť, prorážely stěny, jako bychom byli ve starém mauzoleu, a ne v budově z panelů s novými tapetami. Trip přiběhl zpátky, dav zombií blokoval cestu, kudy jsme přišli. „Tudy ne.“ Kompletně nás obklíčily. Byly jich stovky. Existovaly hranice toho, co dokáže Nachtmar vytvořit? Každým nábojem v Anihilátorovi jsem zabil jednu zombii, pak jsem brokovnici nechal viset na popruhu a vytáhl jsem pistoli. Srovnal jsem mířidla a vystřelil mozek nejbližší zombie. Její místo zaujaly čtyři další. I když zachováme klid a zabijeme každým výstřelem jednu zombii, za chvíli nám dojde munice a ony nás zavalí. Museli jsme najít východ, nebo alespoň zúžené místo. „Tady,“ ukázala Tanya. Byly tu dvojité dveře, kterých jsem si prve nevšiml. Tanya přiběhla ke dveřím a otevřela je. „Nejsou zamčené.“ Nahlédla dovnitř. „A bez zombií!“ Všechno bylo lepší než se nechat sežrat. „Tak tam běž.“ Zombii kousek ode mě trefil do hrudi šíp. Jen se zapotácela a pokračovala dál, nevšímala si šípu, co jí trčel mezi žebry. „Nezdržuj se a běž!“ Trip couval ke dveřím, celou dobu střílel metodicky, pěkně jednotlivé mířené výstřely. Edward byl na druhé straně a pak rychlý pohyb – sek, sek, sek – a tři zombie se zhroutily na podlahu, jejich hlavy se kutálely pryč. Po cestě jsem vyprázdnil zásobník pistole. Než jsme se dostali ke dveřím, vytvořila se kolem nás pořádná hromada těl.

Všichni čtyři jsme prošli dveřmi a zabouchli je za sebou. Edward našel něco na zemi, zvedl to a zastrčil mezi madla dveří, vytvořil tak improvizovanou závoru. Ocitli jsme se v dlouhé chodbě vymalované industriální šedí. Na každé straně stála řada zelených skříněk a mezi nimi několik dřevěných dveří s malými skleněnými okénky. Zářivky na stropě hučely a blikaly. Zapřel jsem se ramenem o dveře, nabil Anihilátora a připravil se na nevyhnutelný nápor zombií. „Udržíme je, než dorazí pomoc. Když prorazí dveře, chodba je dost úzká, abychom je zastavili. Uděláme z těch parchantů pěknou barikádu, Tripe.“ Neodpověděl. Tripa plně zaměstnávalo zírání do chodby. Podíval jsem se za něj, ale neviděl jsem nic, co by stálo za pozornost. Chodba končila u nástěnky. Nic, co by se zajímavostí blížilo přívalu masožravých zombií. „Tripe?“ Luskl jsem prsty. „Tripe!“ Můj přítel promluvil velice pomalu. „Tohle je zlý… hodně, hodně zlý.“ Do prdele. Takhle ztratit nervy, to se Tripovi nepodobalo. „Ede, pomoz mi.“ Ork zapřel jednu botu o základnu dveří, zastrčil jeden meč do pochvy a druhý sevřel oběma rukama, připravený překvapit zombii bodnutím mezerou mezi dveřmi. S Kapitánem Sekáčkem na naší straně se každá zombií ruka, která se protáhne skrz, hodně rychle proletí vzduchem. Museli jsme je udržet jen tak dlouho, aby měl Harbinger čas udeřit z druhé strany. Ale nebyly žádné rány, žádný nápor nemrtvých těl proti dveřím. Jen ticho… Byly zombie příliš pitomé, aby nás sledovaly? To bylo s ohledem na druh a původ možné, a tyhle byly šouralové, ten nejstupidnější druh, co jsem znal. Nebo Nachtmarovo kouzlo vyprchalo? Když otevřeme dveře, budou zombie pryč a kasino se vrátí do normálu, nebo tam na nás budou pořád čekat? Narovnal jsem se a uvědomil si, že už mi není zima. Vlastně tu bylo horko. Hutné vlhké horko, připadalo mi to, jako bych se vrátil do Alabamy. Z náhlé změny teploty mě bolestivě štípala kůže. „Heh…“ uchechtl se nepřítomně Trip. „Tohle je hodně zlý.“ Vrátil jsem se pohledem ke dveřím. Stále žádné zombie. Pak jsem si všiml, co Edward použil k zablokování dveří. Byl to krumpáč, kovové hroty pokrývala zaschlá krev a chomáčky vlasů. „Tripe, kde to jsme?“ „Tady jsem zjistil, že jsou monstra skutečný… jsme na Floridě,“ řekl Trip. „Bůh nám pomáhej, tohle je moje střední škola.“ John Jermaine Jones, nebo Mr. J, jak mu tehdy běžně říkali, byl učitelem na maloměstské střední škole na floridském venkově, když tu došlo k útoku zombií. Několik místních teenagerů si znepřátelilo vúdú doktora a následky byly strašlivé. Podle historických standardů šlo o malou zombie epidemii, ale i tak byla natolik zlá, že ji Úřad pro kontrolu monster klasifikoval jako úroveň tři. Naštěstí pro ně k události došlo pár dní před hurikánem, který se tak nabídl jako vhodný obětní beránek, když v médiích vysvětlovali velký počet mrtvých a pohřešovaných. Přežila jen hrstka očitých svědků a s výjimkou jednoho je bylo snadné zastrašit, aby mlčeli. Ten jeden byl později naverbován do soukromé Lovecké společnosti a podepsal všechny myslitelné dohody o mlčenlivosti, čímž byl incident Leonard, Florida, podle standardů Úřadu pro kontrolu monster hladce zameten pod koberec. Tato fakta byla pro Mr. J naprosto irelevantní, protože on musel strávit celý večer tím, že své studenty mlátil po hlavách krumpáčem. Trip zavrávoral a narazil do jedné zelené skříňky. Jeho dech se prudce zrychloval. Přiběhl jsem k němu a chytil ho dřív, než upadl na podlahu. „Tohle není skutečný! Tripe, on si hraje s tvojí hlavou. My tady ve skutečnosti nejsme.“ Možná. „Já to znovu nezvládnu.“ Trip se mé ruky držel tak silně, až to bolelo. „Tohle ne. Musel jsem je zabít, Zede. Musel jsem je všechny zabít. Snažil jsem se je zachránit, ale bylo jich příliš mnoho. Musel jsem tu pár děcek nechat.“ „To už je dávno. Udělal jsi, co bylo ve tvejch silách. My odtud odejdeme. Všechno je to jen iluze.“

Tanya zaklepala na zeď. „Ne. Tohle je skutečný. Nejsme v našem světě. Jsme mezi.“ „Mezi čím?“ chtěl jsem vědět. „Lidé jsou zvyklý, že jsou jen v jednom světě. Lovci občas jiný zahlídnou. Elfové umí do těch ostatních trochu nakouknout. Na náš svět se tlačí spousta dalších. Z nich tak pochází hodně monster, víte, ale tohle… tohle je část něčího světa, kterou vmáčknul do toho našeho. Je to úplně překroucený, takže nepoznám, co je to za svět. Kéž bych mohla zavolat mámě. Ta by věděla.“ „Noční můra svět,“ zabručel Edward, stále hlídal dveře. „Zlo místo.“ Výběr mezi kasinem plným zombií na Zemi a potulováním po zemi nočních můr byl jednoduchý. „Ať už jsme kdekoliv, musíme odsud sakra rychle vypadnout.“ Vytáhl jsem Tripa zpátky na nohy. „Poslouchej mě, chlape. Musíš se soustředit. Teď si nemůžeme dovolit, aby ses nám tady sesypal.“ „Jsem v pohodě,“ řekl a otřel si oči hřbetem rukavice. „Jen jsem to nečekal. Mizíme odsud.“ Do jeho hlasu se vrátila ocel, když zvedl samopal. „Jdeme lovit zombíky.“ „Tak se mi to líbí. Ede, připrav se.“ Namířil jsem Anihilátora na dveře. Náš ork vytáhl krumpáč a nechal ho zařinčet o podlahu. Rozkopl dveře a… „Ach, ale no tak…“ Pomalu jsem Anihilátora sklonil, zíral jsem na místo za dveřmi. Byl tam chodník, pár keřů a zřetelně označené parkoviště pro handicapované, o kus dál pak pouliční lampy, kolem kterých kroužili světlem přilákaní noční brouci, a ještě dál prázdná ulice a fotbalové hřiště a za ním temný hustý les v bažinách hučících hmyzem. Dveře se pomalu zhouply zpátky dovnitř, pak ven, pak dovnitř a nakonec se zastavily, úplně nám zablokovaly výhled. „Tripe?“ Chvíli mu trvalo, než znovu našel svůj hlas. „Takhle to tam vypadalo. Na první zombii jsem narazil u toho výkopu, kde se chystali opravovat ucpaný vodovodní potrubí. Tam jsem ve skutečnym životě přišel k tomu krumpáči.“ Povzdechl jsem si. „Už nejsme v Kansasu.“ Edward něco zamumlal a Tanya mu uštědřila lehký škádlivý pohlavek. „ Samozřejmě že se Las Vegas nachází v Nevadě,“ pověděla mu Tanya. „Tohle je z Čaroděje ze země Oz. To vás mamka nenechala koukat na televizi, když jste byli malí? Orci…“ „Co budeme dělat?“ zeptal jsem se jí. „Proč se ptáš mě?“ vyděsila se Tanya. „Ty jsi kouzelnice!“ Ukázal jsem na dveře, které očividně nevedly zpátky do kasina. „Tohle je magickej problém. Sprav to!“ Z nedaleké skříňky vyšlo hluboké zavrčení. Všichni jsme sebou trhli. Něco udeřilo do plechu. A pak znovu, silněji. Něco se snažilo dostat ven. Posadil jsem mířidla EOTech na střed skříňky. Trip něco polohlasně mumlal, opakoval to znovu a znovu, a mně došlo, že je to modlitba. „Co je to?“ „Jmenovala se Amy. Byla v softbalovém týmu, druhačka, hodná holka. Skvělá budoucnost.“ Celé Tripovo tělo se třáslo. „Jako jediná to přežila venku. Přišel jsem dovnitř, abych zavolal pomoc, ale slyšel jsem, že za námi jdou další. Ta skříňka byla otevřená, tak jsem jí 207 řekl, ať si vleze dovnitř. Zavřel jsem dveře, varoval jsem ji, ať je potichu… Nevěděl jsem, co víc můžu udělat. Myslel jsem, že se k ní nedostanou.“ Skříňka se otřásla. Kovový rám kolem zámku se vyboulil. Zombie uvnitř neměla dost místa, aby se pořádně rozmáchla a osvobodila. „Nebreč. Nebreč. Seženu pomoc. Jen zůstaň potichu, a oni nepoznají, že tam jsi…“ šeptal Trip. „Ona už byla pokousaná, je to tak?“ „Tehdy jsem nevěděl, co mám dělat, Zede. Udělal jsem, co se dalo.“

Edward přišel ke skříňce, zvedl meč vysoko nad hlavu a hladce s ním prorazil plech dvířek. Zakroutil s ním a pak čepel, nyní pokrytou čerstvou krví, vytrhl. Sténání ustalo. Skříňka znehybněla. Náhle se ozvala rána, když hlouběji ve škole bouchly dveře. Někdo zaječel. „Takhle se to stalo… přesně tak se to stalo,“ vyhrkl Trip. „Přesně tak se to stalo. Posledně všichni zemřeli.“ Křik pokračoval. Znělo to jako mladá žena, vysoký a vyděšený hlas. „Soustřeď se, Tripe. Poslouchej mě, chlape.“ Chytil jsem ho za rameno. „Nedovol mu, aby si pohrával s tvojí hlavou. Tohle není skutečný.“ „Co když ano? Nevíme, kdo další tu s námi je.“ Zoufale srazil moji ruku stranou. Další rány, jak se převracel nábytek, následovalo sténání hladových mrtvých a pak chór vyděšených výkřiků. „Tentokrát je zachránit dokážu.“ Trip se rozběhl. Měl jsem to čekat. „Zatraceně, Tripe!“ zakřičel jsem za svým přítelem. „Stůj!“ Nedokázal bych ho dohnat, ani kdybych chtěl. Trip byl mnohem rychlejší než já. „Do hajzlu. Jdeme za ním,“ nařídil jsem ostatním. Trip běžel, jak nejrychleji dokázal, a on býval runningbackem * univerzitního fotbalového týmu. Ten chlap ale uměl zabrat. Dostal se k další křižovatce, zabočil vlevo a zmizel nám z dohledu. Dostal jsem se tam pár vteřin po něm. Na stěnách byly krvavé otisky rukou. Trip už zatáčel za další roh, když jsem stoupl do krvavé louže, uklouzl a upadl na ruce a kolena. Ed ke mně přiběhl, aby mi pomohl, ale já ho zahnal mávnutím ruky. „Dožeňte Tripa.“ Tanya a Ed poslechli a běželi dál. Já vstal a vyrazil za nimi, ale když jsem oběhl roh, zářivky zhasly. Všechno pohltila temnota. Natáhl jsem se, abych se dotkl zdi, ale moje prsty nic nenacházely. Udělal jsem krok směrem, kde jsem si byl jistý, že je zeď, ale našel jsem jen prázdný vzduch. Svět kolem mě prostě zmizel. „A do prdele.“ Všechno prostě zmizelo. Byl tu obrovský prázdný temný prostor a moje svaly hrozily, že ztuhnou strachy. Bojoval jsem s narůstající panikou. Naslepo jsem se potácel kupředu . Ne. Nenechávejte mě tady. Pak přede mnou bliklo světlo, zářivky ve střední škole. Vyrazil jsem k nim. Do cesty mi vstoupil nějaký muž. „Počkejte, prosím.“ Zamžoural jsem na něj a překvapeně jsem v něm poznal mladíka, se kterým jsem se krátce setkal na zničené benzínce. Měl stejný olivový overal bez identifikace. Mojí prvotní reakcí bylo ho zastřelit, ale v jeho tváři se zračily jen obavy, ne hrozba. „Ještě neodcházej. Stáhnul jsem tě sem, abychom si mohli promluvit někde, kde nás on neuslyší. Venku se to zhoršuje, mám pravdu?“ „Jo. Kdo jsi?“ Mladík si dlaněmi promnul obličej, pohyby muže, co se zoufale snaží probudit. „Já si nepamatuju.“ „Tak by sis měl radši rychle vzpomenout, frajere. To ty máš tohle na svědomí? Ty jsi Noční můra?“ „Ne. Já se ho snažím zpomalovat. Kdysi jsem věděl, jak ho ovládat, ale usnul jsem. Oni mě uspali. Stále se snažím probudit. Všechno je tak zmatené. Já už to nevím.“ Co se to tady sakra děje? „Co si pamatuješ?“ „Jehly… napíchali do mě tolik jehel. Stovky a stovky jehel. Dávali mi drogy a ty mi vypnuly mozek. Mysleli si, že to tak ve mně zůstane. Doktoři si mysleli, že budu spát věčně, ale já celou dobu snil. Tak příšerné sny…“ Mladík se zachvěl, vypadalo to, jako by se tím trochu probral. „Musím ji najít. Pomozte mi ji najít, pane. Musím vědět, že je v bezpečí. V těch snech mi znovu a znovu ukazoval, co všechno jí udělá. Tak mě probudil. Musím se k ní dostat dřív než on. Pomozte mi ji najít, abych ho mohl znovu uspat. Nemůžu spát, dokud nebudu vědět, že je v bezpečí.“ Posledně se zmiňoval, že někoho hledá. „Koho?“ Runningback patří spolu s quarterbackem a fullbackem k útočným hráčům v americkém fotbale, u kterých záleží především na rychlosti – pozn. překladatele.

*

Jako by mě neslyšel. „On chce, abyste tady zemřel. Přešel jste do jeho světa. Pokusím se pro vás a pro vaše druhy vytvořit dveře. Když je teď vzhůru, už to nemůžu dělat tak často. On zesílí a pak si odpočine, aby se mohl znovu vrátit. Čím silnější je, tím víc světy splývají. Vytvořím pro vás dveře domů, ale nejdřív mi slibte, že mi pomůžete.“ Mám snad na výběr? „Dobře, slibuju.“ Temnota trochu prořídla. Místo přede mnou se třpytilo, jako by se nacházelo pod vodou. Udělal jsem krok dopředu, bál jsem se, že mi pevná půda pod nohama každou chvíli zmizí, a pak další krok a další. Světla se přiblížila. „Ta žena, kterou mám najít, jak se jmenuje?“ Pak jsem si uvědomil, že světlo slábne a že brzy zůstanu uvězněný ve tmě. Nebyl čas. „Do prdele.“ Rozběhl jsem se. Když jsem míjel mladíka, jako by se do mě opřel arktický vítr, mráz byl příšerně silný. Jedna ledová ruka se po mně natáhla, ale mojí paží projela, jako by tam vůbec nic nebylo. Měl jsem strach, že mě ten chlad úplně ochromí. „Vzpomněl jsem si na něco důležitého. Topaz! Musíš najít topaz,“ prosil mě. A pak jsem se vrátil do světla. Otočil jsem se, ale obklopovala mě jen krví postříkaná střední škola. Černá prázdnota zmizela. Další výkřik, při kterém tuhla krev v žilách, mě vrátil do reality. Jako by neuběhl žádný čas, Eda a Tanyu jsem dohnal za pár vteřin. Před námi Trip naposledy zahnul za roh a prudce se zastavil. Dohnal jsem ho. Čekal tam na nás dav zombií. Oblečení potrhané a rudé od čerstvé krve, byl tam uklízeč, učitelé i rodiče, ale většinou šlo o obyčejné děti. Všichni se snažili dostat do třídy, znovu a znovu se vrhali proti popraskaným dveřím. Křik přicházel ze třídy. Zombie uslyšely zaskřípání Tripových bot a jejich hlavy se automaticky otočily, upřely se na něj mrtvé skelné oči. „Tentokrát mám samopal,“ řekl Trip. Zombie zamířily k němu. „A vím, jak se používá.“ Pak se do nich pustil. První zombie schytala pětačtyřicítku do oka. Další dvě dostal dřív, než se mozek první rozplácl na podlaze. Nárazy kulek dělaly větší hluk než samotný KRISS s tlumičem. Na podlaze cinkaly nábojnice. Z kabinetu se na nás vypotácela zombie. Střelil jsem ji přímo do obličeje. Mrtvá roztleskávačka přicházela z druhé strany, ale Edward po ní hodil nůž a připíchl jí hlavu k nástěnce. Podle standardů LM jsou pomalé zombie snadné peníze. Trip jen dál střílel skutečné kulky do imaginárních zombií, co se potácely a belhaly k nám. Tripova zbraň cvakla naprázdno. Šourala se k nám poslední zombie. Namířil jsem na ni Anihilátora. „Ten je můj,“ vyprskl nezvykle vztekle. Trip upustil samopal a vytáhl z opasku tomahawk. Zombie nosila bílou košili a kravatu. „Ahoj, Jime.“ Zombie dál lhostejně kráčela vstříc své zkáze. Trip udělal dva kroky vpřed a ohnal se, zarazil Jimovi malou sekeru do čela. „Tentokrát je nedostaneš.“ Trip vypáčil tomahawk, strhl tím i kus skalpu, a zarazil ho do Jima znovu a pak ještě jednou, když téměř bezhlavá mrtvola klesla k zemi. Trip se třásl. „Znovu ne.“ Za méně než dvacet vteřin v chodbě leželo víc než dvacet mrtvých zombií. Edward vytrhl ze zdi a hlavy zombie svůj nůž. Spadla na zem jako kámen. Ed nůž roztleskávačce otřel o sukni, než ho zastrčil zpátky do pochvy. Tanya ustoupila stranou a zvracela do odpadkového koše. Trip stál nad mrtvolou s kravatou, tomahawk se pohupoval sem a tam, odkapávala z něj tmavá krev. „To byl Jim,“ řekl tiše. „Můj přítel. Učil dílny. Posledně to byl on, kdo se dostal dovnitř. To on zabil děcka, co jsem nedokázal zachránit. Já tam ty děti zavřel. Já jim řekl, aby se zabarikádovaly a zůstaly tam. Šel jsem pro pomoc. Řekl jsem jim, ať se modlí. Řekl jsem jim, ať mají víru, že pak bude všechno v pořádku. Řekl jsem jim, ať mi věří, ale zklamal jsem je. Byl jsem příliš pomalej, příliš slabej… tehdy jsem nebyl připravenej. Nevěděl jsem, co mám dělat. Nebyl jsem připravenej. Ale tentokrát ne… znovu ne.“

Podíval jsem se na třídu. Křik ustal. Bylo ticho, jen tam bzučely zářivky. „Co se stane teď?“ „Nevím. Když jsem se tak daleko dostal minule, byli už všichni mrtví.“ Trip zastrčil tomahawk za opasek a nabil do samopalu čerstvý zásobník. „Pojďme to zjistit.“ Překročili jsme mrtvoly. Dveře třídy byly skoro zničené. Jedno rázné kopnutí, a rozletěly se dovnitř. Udělal pro mě východ, přesně jak mi slíbil. Všichni čtyři jsme vyšli do herny v kasinu Poslední drak. Dveře, jimiž jsme přišli, vedly jen do prázdné komory.

Kapitola 17

Když jsme dorazili do konferenčního centra a chtěli podat hlášení Earlovi, Harbinger tam nebyl. Likvidoval další krizi, ke které ho přivolal Mitch. Ukázalo se, že máme v bazénu krakena. Cody, Paxtonová a další chytří Lovci se z nočního klubu vrátili bez incidentů. Prošli přímo oblastí, kde nás prvně napadly zombie, ale nic nenaznačovalo, že tam k něčemu došlo. Shrnul jsem jim, co jsme zažili, a pak jsem to musel zopakovat Lindemannovi, kterého jmenovali zástupcem velitele. Tuhle část jsem propásl. Připadalo mi to od Earla jako mazaný tah, protože Berlínské Grimmy respektovala spousta společností, které nesnášely nás, a dokonce i společnosti, které nemusely ani jednoho z nich, nemohly ignorovat zkušenosti těch dvou mužů. Vyptával jsem se na topaz. Nikdo nevěděl, co by to mohlo znamenat, ale u Leeho to hned nakoplo jeho výzkumnickou povahu. Věděli jsme, že monstra mají ošklivou alergii na stříbro, vzácněji i na další substance jako svěcená voda, dubové dřevo nebo sůl, tak proč ne topaz? Milo vyrazil s rabovací partou do obchodů se suvenýry, jestli tam nějaký nenajde. Mohly by tam být nějaké šperky, které bychom mohli použít. Bylo by příjemné mít proti té věci nějakou zbraň. To vše samozřejmě záviselo na předpokladu, že kluk, se kterým jsem mluvil, byl skutečný, a ne jen nějaký Nachtmarův trik. Pro tu věc mohl být topaz klidně lahůdka a ona nás právě poslala, abychom jí sehnali svačinu. Nevěděl jsem, čemu mám věřit, a protože jsem právě prošel chodbou plnou Floridy, věřit čemukoliv bylo zatraceně velké riziko. Lindemann mi pověděl, že sestavil skupinu z Lovců, zaměstnanců hotelu a několika překvapivě užitečných dobrovolníků z řad turistů, kteří zkoumali potenciální únikové cesty, kdyby nám vypršel čas. Pod takhle velkou budovou byla vždy kanalizace a parní tunely, a když budeme mít štěstí, ÚPKM nezablokoval všechny. Nikdo z nás nijak netoužil zemřít v karanténě. Zatím se jim nepoštěstilo. Všechno dostupné volné vybavení se shromáždilo v centru. Jeden z ruských Lovců uvízl mimo karanténu a v kufru měl pár osmiranných zásobníků do saigy, tak jsem si je vypůjčil do Anihilátora. Byl čas oběda a Milovi nájezdníci přinesli tunu jídla. V konferenčním centru byli zařízení na všechno možné a zaměstnanci hotelu už jídlo připravovali. Zaměstnalo to jejich mysl a všem ostatním tím zaplnili žaludky. Když jsem si vybral z několika táců, našel jsem Tripa sedět na koberci před hlavním konferenčním sálem, pohled upíral někam do dálky. Dal jsem mu krůtí sendvič a colu a přisedl k němu. „Na jídlo nemám ani pomyšlení,“ řekl po minutě zírání na sendvič. „Hádej proč.“ „To se stává, když si prožiješ nejhorší chvíli svýho života. Jez. Uvidíš, že ti pak bude líp… já vím, že máš hlad.“ Trip se nakonec podvolil, rozbalil sendvič a kousnul si. Apaticky žvýkal, stále zíral do prázdna. Nechal jsem ho vypít trochu coly, než jsem pokračoval v otravování. Potřeboval cukr. „Jak to zvládáš?“ „Líp, než bych čekal.“ Trip se podíval na své ruce. Stále se třásly, ale mnohem míň než prve. „Chceš o tom mluvit?“ „Ne.“ Ale když jsem neodešel, Trip si povzdechl a vzdal to. „Vážně, jsem v pohodě. Byl to jen šok. Po Floridě, když jsem zjistil, že existují lidi jako Lovci, jsem poprvý v životě věděl, jak mám podle Boha naložit se svým životem. Našel jsem svůj smysl. Ve světě bylo skutečný zlo, ale to bylo v pořádku, protože tu byli i dobří chlapi, co s ním mohli bojovat. Díky tomu jsem to předtím překonal. Protože Bůh pro mě měl plán.“ Trip bral náboženství mnohem vážněji než já. Mohl jsem jen přikývnout a souhlasit. „To zní rozumně.“ „Tenhle Nachtmar mě chtěl vyděsit. Možná se mě snažil zlomit?

Nevím. Přemýšlí vůbec stejným způsobem jako my? Ale pokud se snažil o tohle… z jeho strany velká chyba.“ Trip si dlouze loknul coly. „To, co se právě stalo, jen posílilo moji víru, že dělám správnou věc. Když jsem byl normální chlap, hodně nevinnejch lidí zemřelo, protože jsem neuměl věci, co umím teď. Kolikrát už jsme vše zachránili, Zede? Kolik lidí žije, protože jsme dělali svoji práci?“ Trip byl skutečný věřící. Bylo by zapotřebí mnohem víc než návštěva vlastní minulosti, aby to jeho vírou otřáslo. „Zachránili jsme jich spoustu.“ „My jsme ti dobří. Jsme hrdinové.“ „A navíc fešáci. Věděl jsem, že budeš v pohodě.“ „Věční optimisti,“ zasmál se Trip. „Ale přemýšlel jsem. Jestli tohle Nachtmar dokázal s pomocí toho, co mám v hlavě já… moje zážitky jsou ničím v porovnání s tím, proti čemu stáli jiní Lovci. Co se stane, až se dostane k někomu jako ty? Chci říct, vždyť ty jsi byl v pekle.“ „Nebylo to skutečný peklo. Spíš nekonečná dimenze věčnýho utrpení obývaná příšernými tvory, co se vzpíraj pochopení. Velkej rozdíl.“ „Uh-huh…“ Pokusil jsem se to se smíchem přejít. „S věcma, co mám v hlavě já, si ten podělanej sráč neporadí.“ Trip mě často napomínal, že moc kleju, ale teď jsem ho tím alespoň rozesmál. „Jsem rád, že tu není Holly. Chci říct, jasně, hodila by se nám tady, nakopávala by zadky a drtila monstra, ale víš… jsem rád, že je teď v bezpečí.“ Přesně jsem chápal, jak to myslí. Holly byla jedna z nás. Mnohokrát jsme stáli zády k sobě obklíčení hordami nasranejch pekelnejch příšer, porazili je a odkráčeli pryč, ale bylo dobré vědět, že jestli se to tady zvrtne, alespoň jeden z nás přežije. Pozvedl jsem colu, ťukli jsme si plechovkami. „Amen, bratře. Což mi něco připomnělo…“ S heknutím jsem vstal. „Musím si promluvit se svojí ženou.“ „Potřebuješ doprovod?“ Tohle bude divné, i když tam budu sám. „Ne, to zvládnu. Sněz si oběd.“ Asi jsem měl někoho přibrat. Chodit tu samotný byla pitomost. Všechny ostatní ale něco zaměstnávalo a já byl příliš rozptýlený vyhlídkou na rozhovor s Julií o tom, co mi pověděl Earl. Bylo to neopatrné, ale omlouval jsem si to tím, že to zabere jen minutku. Došel jsem k výtahu, stiskl tlačítko a počkal pár vteřin, než poslední vlevo cinknul a otevřel se. Projel jsem kartou od Mitche zámek, který bránil vyjet do zakázaných oblastí, a stiskl tlačítko střechy. Zahloubaný v myšlenkách jsem se opřel o stěnu kabiny a přemýšlel, co Julii řeknu. Určitě existovaly lepší okolnosti, za kterých by zjistila, že je těhotná, než v obležení a uvězněná s příšerou z nočních můr. Jak na to zareaguje? Nejdřív bude šťastná, potom vystrašená a pak? Dveře se zavřely. Výtah začal klesat. Natáhl jsem se a znovu stiskl tlačítko střecha. Nerozsvítilo se. Kabina klesala tak rychle, že mi žaludek vyletěl mezi plíce. Ten výtah se s tím nepáral. Nad dveřmi byl digitální číselník, během čtyř vteřin ukázal L3, L2, L1, B3, B2 a B1, než zbělal, ale výtah jel dál. Bylo tam tlačítko nouzového zastavení. Nefungovalo. Praštil jsem do požárního poplachu. Nic se nestalo. „Do prdele.“ Uviděl jsem nouzový telefon. Otevřel jsem panel a vytáhl sluchátko, doufal jsem, že se mi podaří kontaktovat Mitche, ale byl hluchý. Výtah dál klesal. Ucítil jsem bodnutí strachu. Vstoupil jsem znovu do světa nočních můr? Musel jsem to nějak zastavit. Ve střeše kabiny byla padací dvířka, ale když jsem z popruhu sundal Anihilátora, z reproduktoru ve stěně se ozval hlas: „Prosím, zachovejte klid, pane Pitte. Vaše vznětlivá povaha vás již stála nemalou sumu, co jste se tady ubytoval. Poškození jednoho z mých výtahů by vás přišlo mimořádně draho.“ Hlas byl hluboký a zvyklý poroučet. „Prosím, odložte svou zbraň.“

„Kdo jsi?“ „Já jsem majitel tohoto zařízení stejně jako několika dalších hotelů a kasin v oblasti Las Vegas. Jsem hlavním sponzorem a organizátorem První výroční mezinárodní Konference profesionálních lovců monster. A v prvé řadě jsem váš hostitel.“ Sklonil jsem brokovnici. „Vy jste ten, co mu říkaj Ředitel?“ „Je to tak. Chápejte, obyčejně jednám skrze několik prostředníků. Jen hrstka mých zaměstnanců mne poznala osobně. K podobnému přímému jednání se moc často neuchyluji. Díky tomu je má existence obestřena závojem tajemství, což mi vcelku vyhovuje. Nevěřil byste, jak trocha strachu zvyšuje produktivitu vašich zaměstnanců. Pokud vám to vyhovuje, můžete mne nazývat Ředitelem. Toto jméno postačí stejně jako kterékoli jiné.“ Výtah stále jel. Netušil jsem, jak hluboko pod povrchem jsem se ocitl. Pak se výtah zastavil tak prudce, že se mi podlomila kolena a musel jsem se chytit držadla. Dveře se hladce rozestoupily a odhalily… důlní šachtu? Stěny tvořila holá skála, byl to jen hrubě vysekaný průchod, každé tři metry podpíraný ocelovými vzpěrami. Obnažené žárovky u stropu sledovaly jediný elektrický kabel. Tunel klesal do neznáma. Stiskl jsem tlačítko střechy. Dveře se nezavřely. „Prosím, pane Pitte, čas jsou peníze. Oba musíme vyřešit jisté naléhavé záležitosti. Má kancelář se nachází na konci tunelu.“ Znovu jsem sevřel Anihilátora. „Prosím, to nedělejte. Násilí mne rozčiluje.“ „Fakt? Já podobně reaguju na únos.“ Žádná odpověď. Interkom mlčel. Naposledy jsem frustrovaně praštil do tlačítka. Protože mou jedinou další možností bylo vyšplhat po kabelu tak deset pater, vystoupil jsem do tunelu. Nebyl tu žádný prach. Kameny studily. Byla to rovná chodba bez odboček. Ušel jsem asi sto metrů, než jsem před sebou zahlédl zdroj jasnějšího světla. Tunel se postupně rozšiřoval, než se otevřel do obrovského prostoru. Jeskyně vypadala přirozeně a přinejmenším stejně velká jako jeskyně DeSoya, jen to tady bylo mnohem jasnější. V té jeskyni byste mohli pořádat fotbalové utkání a zbylo by místo i na tribuny. Světlo vycházelo z úchvatných zlatých svícnů u stropu. Ze stěn a podlahy vyrůstaly přirozené krystalické formace, odrážely světlo v purpurových, zelených a modrých odlescích. Po celé délce stěny byly zasazené lampy, některé kovové, další se stínítky z exotických látek, ale všechny křiklavě drahé. Celý prostor byl plný věcí. Blyštěly se tu hromady mincí, pohárů, šperků, korun a dalších drahých cetek. U stěny stály ledabyle opřené pytle přetékající diamanty. Byly tu role hedvábí tak lesklého, že jsem to nejdřív považoval za optickou iluzi. Všude se povalovaly obrazy, a přestože jsem toho o malířství moc nevěděl, v některých jsem poznával originály, které zdobily stránky mnoha Juliiných knih o umění. Parkovala tu nablýskaná klasická auta a na jejich střechách byly naskládané hromady dalších věcí. Kdysi jsem viděl televizní dokument o lidech s mentální poruchou, co je nutí hromadit věci. Tahle jeskyně na mě působila podobně, jen to tady bylo místo smetí, hromad starých novin a koček plné cenností a dalších předmětů, ze kterých byly cítit peníze. Opatrně jsem překročil něco, co jsem s celkem velkou jistotou identifikoval jako Fabergého vejce, které tu někdo nechal jen tak válet. V jeskyni byl suchý, trochu zatuchlý vzduch, asi jako v antikvariátech. Nebo v domech starých dam, kde je všechen nábytek zakrytý igelitem a nechybí tam nezbytný talíř s bonbóny, které postupně ztuhly v jedinou pevnou barevnou hroudu, a babička, co si stěžuje, jak ji nikdo nikdy nenavštíví… Ale pod tím pachem času jsem cítil ještě něco, chvíli trvalo, než jsem si to zařadil. Na vysoké jsem měl spolubydlícího, který si jako mazlíčka pořídil leguána. Ta jeskyně páchla jako pokoj staré dámy s leguáním mazlíčkem. A soudě podle hutného ještěřího pachu jsme mluvili o hodně velkém leguánovi. „Haló?“ zavolal jsem. „Tudy, pane Pitte,“ přišla hromová odpověď. Síla toho zvuku mě přinutila instinktivně se přikrčit za vycpaného bílého nosorožce.

„Není důvod se znepokojovat.“ Hlas Ředitele zněl v jeskyni příšerně hlasitě. „Prosím, omluvte ten nepořádek. Mám v plánu vše zorganizovat, ale zatím jsem měl příliš mnoho práce.“ Vykoukl jsem přes nosorožčí zadek, ale zdroj epického hlasu jsem neviděl. Vynadal jsem si do idiotů a prošel kolem zbroje, o které popiska tvrdila, že patřila Jindřichu Osmému, a postavy, která mohla být jen jedním z terakotových válečníků. Teď už jsem viděl, že uprostřed jeskyně stojí gigantický pilíř, velký jako na čumák postavený autobus. Pohybovalo se kolem něj něco obrovského. O skálu se otíraly šupiny. Byl tak neskutečně velký, že mi vteřinu trvalo, než jsem si toho majestátního a hrozivého obra pojmenoval. Byl to drak. Draky jsme při výcviku nováčků brali, ale jen stručně, protože nikdo nevěřil, že je skutečně uvidíme. Byly dva druhy draků, východní a západní, a všichni byli velice mocní, nebezpeční a jejich inteligence se pohybovala od moudrosti po genialitu. Byli tak extrémně vzácní, že je nikdo neviděl celé generace a všeobecně se považovali za vyhynulé. Ale oni očividně nevyhynuli. Byl tu přinejmenším jeden, plazil se přede mnou, a pokud se mě rozhodne sežrat, asi neexistoval jediný zatracený způsob, jak bych mu v tom zabránil. Gigantické stvoření mi vyrazilo dech. Byl tak velký, že můj mozek měl problémy odhadnout jeho rozměry. Jeho hlava se velikostí blížila menšímu autu. Ramena vypadala jako dva k sobě přimáčknutí sloni. Viděl jsem jen přední nohy, ale tvarem se víc podobaly rukám, jen by s nimi dokázal odpálkovat krávu se stejnou lehkostí jako já baseballový míček. Jeden spár dopadl na podlahu, ale s překvapivou jemností. Ohromná hlava se zvedla, po stranách ji lemovaly hřebínky z rohů, oči velké jako moje hlava mrkly. Víčka dokonce slyšitelně pleskla, když je zavřel. „Posaďte se, pane Pitte.“ Jedinou židlí, co jsem poblíž viděl, byl trůn ze šedého kamene. Tázavě jsem na něj ukázal, ale nedokázal jsem vydat jediný zvuk. „Ano, ano. Nádherný kousek. Patřil Nebukadnesarovi, úžasný exemplář lidských vůdců. Získal jsem ho v aukci za velmi rozumnou cenu. Prosím, musíme toho mnoho probrat a času je tak málo.“ Masivní hlava uhnula stranou, jak Ředitel pokračoval ve svém obcházení sloupu. S nejvyšší opatrností jsem se posadil na historický artefakt nevyčíslitelné ceny. Trůn byl trochu malý. Drak dál mluvil, očividně se mě snažil uklidnit. „Omlouvám se za svou hrubost. Pokusím se mluvit tišeji. Nemívám mnoho návštěv. Dal byste si něco k pití? Mám tu výtečné šampaňské Heidsieck 1907, zakoupila ho ruská carská rodina, ale bylo ztraceno na moři a teprve nedávno ho nalezli potápěči.“ Zavrtěl jsem hlavou. Ne. „Jste si jistý? Prodávalo se za dva tisíce za láhev. Ach ano, zapomněl jsem, mé zdroje říkaly, že jste abstinent. No dobře, přejděme tedy k obchodu.“ „Vy jste drak?“ S ohledem na současné okolnosti to byla výjimečně stupidní otázka, ale buďme fér, on na mě udělal velký dojem. „Máte bystrý postřeh. Drak, temný král nebes, ohnivý drak, vládce časů dávno obrácených v prach. Jsem jeden z posledních příslušníků vytrácejícího se druhu. Prostý člověk by při pohledu na mne utekl, ale vy ne, pane Pitte. Vypadá to, že jsem si na práci vybral toho správného člověka.“ Měl jsem neodbytný pocit, že se obří ještěr ze všech sil snaží neznít povýšeně. „Vítejte v mém skromném příbytku.“ Drak se otočil, nějak se mu podařilo nevrazit svým obrovským tělem do nahromaděných pokladů. Teď jsem mohl vidět, že má křídla, složená a pevně přitisknutá k šupinatým zádům. Na druhé straně sloupu sebou mrsknul konec jeho ocasu, těsně minul červený sporťák. Vypadal italsky. Škoda, že tu nebyl Mosh. Ten by věděl, co je to za značku, a asi by měl i dost odvahy, aby draka požádal, jestli se v něm může projet. Moje myšlenky utíkaly jako o závod, snažil jsem se vzpomenout si na všechno, co jsem o nich četl při výcviku. Ředitel byl očividně západní drak. Prozrazovaly ho čtyři nohy, dlouhý krk, oddělená křídla a celková podobnost s dinosaury.

To znamenalo, že asi dokázal chrlit oheň a létat, což v tuto chvíli byla jen samá irelevantní data. Přál bych si, aby tu se mnou byl náš fantasy geek Trip. Tohle ho bude mrzet. Když se Ředitel pohnul, poprvé jsem si všiml, že sloup je celý obsypaný plochými televizními obrazovkami. Byly jich stovky, každá naladěná na jiný kanál. Drak se zastavil. Znovu se díval přímo na mě. „Prodávej. Prodávej. Ano. Ty prodej také.“ Zmateně jsem se rozhlédl a pak se vrátil pohledem k němu. „ Co mám prodávat?“ Drak zvedl dráp velikosti meče a ukázal si na ucho, odhalil sluchátko Bluetooth, nepatrná tečka v gigantickém uchu. „Vy ne. Ano, ano. Prodávejte, když se dostanou na čtyřicet dolarů.“ Drak obrátil oči v sloup. Na obřího plaza to bylo pozoruhodně lidské gesto. „Nezpochybňuj mou moudrost, Stanley… Velmi dobře. Přeroluj to a kup další Apple. Pozdravuj ode mne Mary. Sbohem… Kde jsme to byli?“ Ukázalo se, že hovor s drakem, který praktikuje multitasking a má hands-free mobil, je ještě víc matoucí. „To je na mě?“ „Ano, ano. Proberte se, pane Pitte.“ Drak několikrát luskl obřími prsty, znělo to jako střelba. „Budíček.“ Pak mi to došlo. Pokud nebyl jeho broker zavřený nahoře, právě komunikoval s vnějším světem. „Váš telefon funguje?“ „Očividně ano. Ubohé rušičky ÚPKM pro mne nic neznamenají. Vlastním dvaačtyřicet procent společnosti, která do nich vyrábí součástky, nemluvě o kvalitně odstíněných kabelech. Informace jsou moc. A pokud by odpojili i ty, mám tu několik záložních systémů. Já musím zůstat ve spojení za každou cenu. Ze všech věcí, které jsem nastřádal, jsou informace těmi nejdůležitějšími. Zobrazit bezpečnostní kamery.“ Televize měly hlasovou aktivaci a každá obrazovka teď ukazovala stejné záběry jako Mitchova kancelář. „Byly to v prvé řadě informace, kvůli kterým jsem zorganizoval MKPLM.“ „Nechápu. Proč…“ „Podle současných lidských právních definicí jsem klasifikován jako monstrum. Většina účastníků konference se rozhodla stát profesionálními lovci monster. Zbývající jsou administrativní pracovníci v loveckých organizacích a učenci, kteří diskutují o detailech týkajících se nebohých tvorů, kteří spadají do kategorie, kterou vy tak pohrdavě nazýváte lovná zvěř z Fonasilu. Připadá mi vhodné udržovat si přehled o odvětví, jehož představitelé se mne možná jednoho dne pokusí zavraždit ve spánku. Souhlasíte se mnou?“ „Zní to rozumně.“ „Existuje místo v tomto nerozumném světě, kde by mohli žít rozumní tvorové jako já?“ Ředitelův smích otřásl celou jeskyní. Náhlý výdech horkého vzduchu po jeskyni rozfoukal hromadu akcií na majitele. Jednu jsem chytil a na zlomek vteřiny jsem se stal majitelem tisíce akcií Fordu. Opatrně jsem ji položil na opěrku trůnu. „Jistě, s LM jsem jednal již dříve. Jsem si plně vědom charakteru vaší organizace. Earl Harbinger si díky své morální integritě a cti získal v komunitě monster výjimečnou reputaci. I odpudivá a jinak neoblíbená stvoření byla LM ignorována, dokud nedošli k názoru, že představují nebezpečí. Ušetřili jste dokonce i trpaslíky.“ Drak měl v očích toužebný pohled. „Ach, trpaslíci, sníst jen jednoho nikdy nestačí… Lidé by patrně řekli, že jsou jako popcorn. Ale jak jsem řekl, dokud se budu držet svých obchodů, vím, že se od LM nemusím ničeho obávat. Od nejnižších humanoidů po spektrální wendiga, LM již prokázalo svou ochotu upřednostnit logiku před ziskem… Koncept, který dokáže přijmout jen pár zástupců obou našich druhů.“ Lovci monster s.r.o. byli na svou vybíravost hrdí. Bylo příliš mnoho druhů monster, která skončila na seznamu Fonasilu, aniž by pro lidstvo představovala nějakou hrozbu. Ty jsme nechávali na pokoji.

Ale pokud jsme si mysleli, že je jejich druh nebo jeho příslušník hrozbou, ulovili jsme ho, s úsměvem zkasírovali šek z Fonasilu a spali jako nemluvňata. Pochopitelná etika u společnosti, kterou vedl vlkodlak. „Díky.“ „O vašich konkurentech však podobně vysoké mínění nemám, nemluvě o federálním dohledu. Ti mne znepokojují. Připadají mi jako moderní rytíři, připravení zničit cokoliv, co bylo označeno za zlo, aniž by byť jen na okamžik zapochybovali, zda je toto označení oprávněné. Víte, kolik nepříjemných rytířů už jsem musel za ty roky sníst? Pojídání rytířů si nijak neužívám. Ocel se velmi špatně tráví.“ Pomalu jsem přikyvoval stvoření, které by mě mohlo najednou spolknout i s Nebukadnesarovým trůnem. „A pak jsou tu kroužkové košile. Zachytávají se v zubech. Jsou to stovky let, co jsem naposledy snědl pannu, a tehdy šlo o čirou náhodu, o tom vás ujišťuji. Lidské panny chutnají stejně jako všichni ostatní, ale staré stereotypy umírají pomalu. Přizpůsobil jsem se době. Mohu vám slíbit, že se nechystám unést žádné vaše panny, a všechny mé blyštivé poklady byly nashromážděny díky tvrdé práci a výhodným investicím. LM jsou rozumní, chápou, že nepředstavuji hrozbu, a já se mohu spolehnout, že mne nechají žít v míru. U ostatních si tím jistý nejsem. Proto jistě chápete, proč mi připadalo rozumné sledovat, co Lovci podnikají. Tím bylo zaseto semínko nápadu, který vyklíčil v podobě Mezinárodní konference profesionálních lovců monster. Oboustranně výhodná záležitost, kde každý vyhrává. Vy jste se mohli spojit a navázat cenná obchodní spojení, zatímco já nahrával každý hovor, který jste vedli, kvůli pozdějšímu studiu a pobavení, mám-li se přiznat. Jak skandální.“ Využila nás obří ještěrka, ale právě teď jsem se o tom hádat nechtěl. „Proč jste mě sem přivedl?“ Ředitel vydal zvuk, který musel být dračí obdobou uchechtnutí. Byl tak hlasitý, jako když se čelně srazí dva popelářské vozy. „Jsem na tomto světě již velmi dlouho. Během staletí jsem sledoval, jak se lidé rodí a umírají. Znám takové jako vy. Různé frakce, které neustále zápolí o kontrolu nad vesmírem, si výběr šampiónů užívají. Vy jste přesně jejich typ. Jistě, jsou tu i další vám podobní, ale vy jste byl první s dostatečnou odvahou, abyste nastoupil do výtahu sám poté, co jsem usoudil, že nadešel čas vás kontaktovat.“ Měl jsem nepříjemný pocit, že odvaha byla krycím jménem pro pitomost. „Dnešní události mne znepokojují stejně jako vás. Je to koneckonců můj skromný domov, do kterého ten hrozivý Nachtmar tak hrubě vtrhl. Rád bych vám s odstraněním toho narušitele pomohl a věřím, že vy jste připravený se mu postavit. Pokusím se vám asistovat při porážce našeho společného nepřítele. Na oplátku vás jen žádám, abyste pomlčel o mé existenci.“ Ne že bych se chystal odporovat monstru, které by mě ve vlastním obýváku mohlo rozmáčknout jako štěnici. „To slíbit můžu.“ „Nepochybuji, že dokážete udržet tajemství, ale jak vidíte, já mám oči všude. Pokud se o mně jen slůvkem zmíníte, najdu si vás. Musím vás varovat, pane Pitte…“ Teď přijde ta část, kde mi bude vyhrožovat sežráním. „Musím vás požádat, abyste mi podepsal dohodu o mlčenlivosti. Pokud mne odhalíte, ujišťuji vás, že brzy uslyšíte o mých právnících.“ Dobře, tak tohle jsem nečekal. „To je fér. Jak můžu pomoct?“ „Tento vetřelec narušil finanční tok v jednom z mých nejvýdělečnějších podniků, nemluvě o ÚPKM, který právě pomlouvá můj hotel. Brzy má dojít ke slavnostnímu otevření a já nechci, aby každý kritik ve spojitosti s Posledním drakem používal slovo ebola. Ta bytost musí být zničena.“ „Pracujeme na tom. Jestli neuspějeme, každýho tady zabije. To je samo o sobě zatraceně dobrá motivace.“

„S tímto vaším shrnutím musím souhlasit. Jsou to vskutku temné dny, můj příteli. Jen samotná karanténa sráží cenu mých akcií. Tisíce mrtvých by znamenaly obchodní katastrofu. Dnešní dění mne velice rmoutí. Zobraz označené události.“ Všechny obrazovky se najednou změnily, z různých úhlů ukazovaly Nachtmarovy útoky. „Já sám jsem téměř nezničitelný. Nevložil jsem však nemalé jmění do toho úžasného paláce, jen abych se díval, jak mi ho vypálí samozvaní rytíři.“ „Zvlášť když my budeme uvnitř. Myslím, že tady se naše cíle sbíhají. Mně spojení sil vyhovuje, pane Řediteli.“ Když si pomyslím, že mě Earl obviňoval z nedostatku diplomatických schopností. „Máte představu, co je to monstrum zač?“ „To nemám, mladý pane Pitte. Pojmenování, které jste pro ně vybral, je příhodné, protože se opravdu jedná o tvora z nočních můr. Při poslechu vašich rozhovorů jsem došel k několika závěrům, ve kterých se s vašimi učenými druhy rozcházím. Vzhledem k důkazům souhlasím, že se jedná o dědictví šílenství, které vedlo k Rozhodujícímu týdnu, ale domnívám se, že správná otázka, kterou byste si měli položit, je, odkud to pocházelo před ním?“ „Co tím myslíte?“ Drak si odfrkl. Nasál tím zpátky certifikáty z celé jeskyně. „Událostem této lidské války jsem věnoval obzvláště důkladnou pozornost. Válka tak strašlivá, že vzbudila zájem i u mého druhu. Všechny technologie, se kterými tehdy vědci přišli, nebyly nové. Některé byly velmi staré, jen překroucené. Vaši vědci byli bláhoví. Staré způsoby se nedají podmanit tak snadno, ony se před vámi ochotně neskloní, to si šetří jen pro nejsilnější pány. A dokonce i u nich je jen otázkou času, než je temnota zkorumpuje pro své ďábelské záměry. Pár takových mužů jste poznal. Například Martina Hooda nebo lorda Machada.“ Dva zářné příklady lidí, co se vrtali ve věcech, které dalece přesahovaly jejich možnosti. „Vy jste je znal?“ „Jak jsem řekl, já mám oči všude. Znával jsem lorda Machada, když byl stále naživu. Ale i muži s natolik silnou vůlí, že překonali fyzickou smrt, nakonec skončili jako pouzí pěšáci válčících frakcí.“ „O těch věcech toho víte hodně. Nevadilo by, kdybych se zeptal na pár věcí?“ „Pochopitelně, když jsou nyní frakce a jejich nekonečná válka beznadějně propletené s vaším osudem, nic jiného bych nečekal. Rád s vámi vaše obavy proberu nad čajem a sušenkami, jakmile pomine bezprostřední hrozba našeho zničení… Jak jsem říkal, učení muži z Rozhodujícího týdne se ponořili do mystérií, která přesahovala jejich chápání. Když si rytíři venku uvědomili, jak strašlivé povahy hrozba je, změnili své plány a jako praví rytíři se rozhodli uchýlit k násilí.“ Drak si mě tázavě prohlížel. „Vidím, že jsem se vám ztratil. Zobrazit závěry zvenčí.“ Obrazovky se změnily a ukázaly karanténu. „Sleduji komunikaci toho, co si říká Stricken. Jen málokdy znečistí tento svět takto zkažená duše.“ „Takže jste se už potkali?“ Šupinatý hřeben nad Ředitelovýma očima se zvedl. „Ach ano. Kdysi dávno. Nezahrávejte si s ním, pane Pitte. On není žádný rytíř pomýlený kavalírstvím a vznešenými ideály. On je zosobněný ďábel. Před patnácti minutami jsem zachytil jeho zprávu. Následující přenos byl zašifrovaný, použili k tomu však software, který na zakázku vyvinula společnost z větší části vlastněná mou nastrčenou korporací. Přehrát audiozáznam třicet čtyři. Upravit hlasitost na obvyklou lidskou slyšitelnost.“ Všechny televize přepnuly na stejný záběr na modrou obrněnou dodávku, které se na boku skvěla bílá písmena SWAT. Na střeše měla spoustu antén. Hlas, který se ozval z reproduktorů, nepochybně patřil Strickenovi. „Uvnitř se to horší. Chci urychlit časový plán.“ Další hlas jsem nepoznával. „Jak moc?“ „Chci to místo spálit na popel hned, jak dostaneme svolení.“ „Co si o tom myslí ředitel Stark?“

„Na Starka zapomeňte. Udělá, co mu řeknu, nebo si seženeme někoho jiného. ÚPKM teď patří nám.“ „POTUS * nám svolení nedá, dokud přinejmenším neskončíme s výslechem vědců. Nemáme žádnou záruku, že se Mark třináct zase neodhmotní a neinfikuje celé město. Stále toho hodně nevíme.“ „To mi starosti nedělá. Našli jsme jednoho přeživšího vědce z Rozhodujícího týdne, právě ho přivážíme z nedaleké komunity, kde trávil důchod. Doktor jménem Blish. Už jsme ho vyslechli. Ten starej parchant nám potvrdil naše podezření, ale já si myslím, že ohledně ničivého potenciálu přehání. Tenkrát neměli možnosti, co máme dnes, není nic, s čím bychom si neporadili. Mám dost informací, abych to v případě nutnosti zlikvidoval.“ „Informujete Lovce uvnitř?“ „Negativní.“ Strickenův smích byl chladný jako vždy. „Potřebujeme záminku k obnovení projektu Nemesis. Nic lepšího než tohle se nám nenaskytne. Necháme to řádit a pak v poslední minutě nabídneme řešení. Lovci ať klidně krvácejí. My o žádné zdroje nepřicházíme. Já pak půjdu na vyšší místa a povím jim, že kdybych měl k dispozici zdroje z projektu Nemesis, mohli jsme tomu všemu předejít.“ „Svůj rozpočet dostanete, žádný strach. Ale obnovení Nemesis narazí na značný odpor.“ „Myslíte Frankensteinovo monstrum? Ta přerostlá zrůda už přežila svou užitečnost.“ Hlas druhého muže se zachvěl. „Ale s Franksem to bude kurevsky těžké. On je nedotknutelný. Je státní poklad. Víte, co se stane…“ „S Franksem už si nikdo z nás nemusí dělat starosti. Postarám se o něj. Stejně jako o Myerse a jeho starou gardu, co se nám plete do cesty. Všechny je zničím. Mám tu misi, kterou musím splnit.“ Linka na dlouho zmlkla. „To je chladnokrevné i na vás.“ „A proto si mě vydržujete. Prostě mi sežeňte moje povolení, pane ministře, o nepříjemné detaily se postarám sám.“ O Nemesis jsem slyšel včera, když se Franks bavil s chlapem z Jednorožce. Drak se ke mně obrátil, když se televize vrátily ke své široké škále programů. „Ne, nevím, čeho se týká projekt Nemesis, o kterém mluvili. Zdá se však, že Stricken po něm touží a je připravený obětovat můj nádherný hotel, mé zaměstnance i mé hosty, aby svůj projekt obhájil.“ „Nasrat. Nemám v plánu umřít, jen aby si ten parchant odškrtnul položku na svym seznamu. Venku budou mít jednoho z vědců z Rozhodujícího týdne. Kdybych se k němu dostal, mohl bych zjistit, co je ta věc zač a jak ji zabít.“ Rozhlédl jsem se po opulentní jeskyni. V chaosu polic, hromad nábytku a krabic jsem moc daleko neviděl. „Vede odsud i jiná cesta?“ „Obávám se, že ne. Chápejte, toto je můj poslední domov. Tady mám v plánu dožít své zbývající dny ve společnosti svých pokladů. Toto místo jsem si pečlivě vybral a upravil pro své pohodlí, než jsem sem přilétl pod rouškou tmy a nechal nad ním postavit kasino. Mám v plánu tu zemřít, pane Pitte.“ „Proč?“ „Proč? Zajímavá otázka.“ Drak protáhl své tělo v dramatické imitaci pokrčení ramen. „Některé nenávistné příběhy, které se o mém druhu vyprávějí, jsou bohužel pravdivé. Milujeme blyštivé věci. Draci mají patologickou touhu hromadit. Je to závislost, kterou jsem se však naučil kontrolovat.“ Drak kývl ke své výstavce měsíčních kamenů. „Kdysi jsem zkusil program dvanácti kroků, ale nevyšlo to… tak jsem udělal, co jsem musel. Napadá vás příhodnější místo pro nahromadění tak nádherných věcí, než je Las Vegas?“

*

President Of The United States – prezident Spojených států amerických – pozn. překladatele.

Dračí hlava se přesunula nade mě, zastínila mě, ale on si jen prohlížel své poklady. Nesouhlasně mlaskl a jedno jeho křídlo se natáhlo dopředu. Špičkou jemně otřel prach ze sbírky skleněných sošek. „Nemám, kam bych šel. Můj druh vymírá. Tento svět nám již nepatří. Těch pár z nás, co zůstává, jsou jen vybledlé stíny našich zuřivých předků. Dračí bohové začali umírat, když započal věk lidstva. Měl byste je vidět na vrcholu jejich slávy, pane Pitte. Byli tak hroziví a nádherní, že se to nedá popsat slovy, byli však příliš majestátní pro tento mizerný věk. My ostatní, jejich kdysi vznešené děti, jsme byli obáváni a loveni až na pokraj vyhynutí. Venkovní svět již nemá nic, co by mi mohl nabídnout. Pokud narazím na něco, co upoutá mou pozornost, nechám si to sem poslat, aby mi to dělalo společnost. Miluji eBay.“ Znovu mnou otřáslo hromové uchechtnutí. „Tak jsem to…“ „Ach, jistě. Již mi došlo, že vaše otázka byla povahy spíše taktické než filozofické. Přestože nemám v úmyslu odejít, nejsem hlupák. Vzadu je nákladní výtah. Tudy mi posílají jídlo, většinou krávy, občas bizona, a pokud dostanu chuť, tak i exotičtější věci jako žirafy. Kdybych si to opravdu přál, mohl bych tou šachtou vylézt, ale pro vaše potřeby je nepoužitelná. Také vede do kasina.“ „Nebojíte se, že si sem dolů pro vás Nachtmar zajde?“ „Toto je můj dům, pane Pitte. Drak prostě neopouští svůj domov. Mnohem větší obavy než zdraví mi dělá bezpečí mých hostů a můj profit. Možná jste si nevšiml, ale jde ze mne trochu strach.“ Zvedl se na zadních nohách a nadmul hruď. Ředitel byl opravdu hodně děsivý, ale poprvé jsem si všiml, že vypadá trochu… sešle. „Toto stvoření z nočních můr mne neděsí. Jak jste nedávno tak barvitě pověděl panu Jonesovi – S věcma, co mám v hlavě já, si ten podělanej sráč neporadí.“ „To je dobře.“ Dokonce i sešlý drak s obsesivními sklony byl něco, s čím jsem se do křížku pouštět nechtěl. „Vadilo by, kdybych použil váš telefon?“ „Komu si přejete volat?“ „Holly Newcastleový. Její číslo mám…“ Drak zvedl jeden ze svých epických drápů. „Není třeba. Vytočit Holly Newcastleovou. Dát na hlasitý odposlech. Upravit hlasitost na obvyklou lidskou slyšitelnost.“ Následovala série pípání, když se vytáčelo její číslo. „Je registrovaným hostem konference,“ vysvětloval Ředitel. „Mám i její emailovou adresu. Chystal jsem se vás všechny přidat do oběžníku, abych vás seznámil s našimi speciálními nabídkami na strávení dovolené. Mám komplex na Bermudách, o kterém mi bylo řečeno, že lidé by pro pobyt tam umírali.“ „Díky. Jestli to přežijeme, jdu do toho.“ Telefon několikrát zazvonil, než spadl do schránky. „Sakra.“ Opravdu jsem doufal, že si promluvím se skutečnou osobou, ale právě teď asi neměla čas. Holly venku určitě nezahálela. Rychle jsem jí nadiktoval zprávu s detailním popisem naší situace. Nevěděl jsem, jestli to zvládne, ale zkusit jsem to musel. „Stricken ví, jak to monstrum zabít, ale stejně má v plánu nechat nás všechny zařvat. Potřebuju, abys našla chlapa jménem doktor Blish. Musí bejt hodně starej. Dost starej, aby pracoval na projektu ve čtyřicátejch letech. Stricken si ho drží někde poblíž. Blish o tý příšeře ví úplně všechno. Uvidíš, co z něj dokážeš dostat…“ Zarazil jsem se. „Jak nám ty informace pošle zpátky?“ „Ať zavolá na toto číslo,“ poradil mi Ředitel. „Přepojím to.“ Zopakoval jsem jí to. „Počkejte chvilku, můžete jí poslat i tu nahrávku, co tam Stricken mluví o možný likvidaci Frankse?“ Řediteli se ten nápad viditelně zalíbil, nadšeně pokýval rohy. „Dobře, Holly. Posílám ti nahrávku, možná se ti bude hodit. Stricken je bezohlednej. Jestli tě chytí, tak tě zabije. Udělej, co budeš muset, ale buď opatrná.“

Právě jsem požádal členku svého týmu, která se nacházela v relativním bezpečí, aby udělala něco neskutečně nebezpečného, ale pokud zjistí, co doktor Blish ví, možná nám dá šanci bojovat. Tahle práce občas bývala hodně těžká. „Konec.“ Drak mě sledoval velkýma černýma očima. „Člověka lze poměřovat podle povahy přátel, které má. Prostudoval jsem profily všech účastníků MKPLM. Odvaha této panenské válečnice hodně vypovídá o vašem charakteru, pane Pitte. Jsem si jistý, že na své misi uspěje.“ „Nazývat ji panenskou je možná trochu přehnaný, ale jo, Holly svou práci odvede, ať se děje cokoliv.“ „Pokud to ode mne nebude příliš troufalé, odeslal bych stejnou zprávu i dalším zaměstnancům vaší neohrožené organizace, kteří zůstali venku.“ Slyšel jsem, že pár členů lasvegaského týmu zůstalo na severu pro případ, že by se objevili další obří pavouci. „To by bylo skvělý.“ „Dobře, postarám se o to. Zůstává tu jedna obchodní záležitost, pane Pitte. Téma, ke kterému se uchyluji jen velmi nerad. Již jsme dospěli ke shodě v tom, že povaha našeho nepřítele je záhadou, ale zůstává tu stále jedna otázka. Co, nebo spíše kdo, ho probudilo? Zobrazit původní obrazy.“ Obrazovky se změnily, a přestože stále ukazovaly různé záběry, lišilo se místo i čas, na všech se nacházela stejná věc. Někde to bylo vytesané do kamene, jinde vyškrábané do hlíny, párkrát nastříkáno jako graffiti a jednou to bylo napsané krví na odvrácené straně policejní pásky. Náhle mi vyschlo v krku. Byl to záhadný symbol, který mi jako první ukázal můj otec, který Lovci vídali po celém světě a který se naposledy objevil na stropě úložiště v Dugway. „Vy o tom víte?“ Drak pokýval hlavou, bylo to jako auto pohupující se na jeřábu. „Samozřejmě že ano. Mnoho mých zdrojů mne informovalo, že se začal znovu objevovat. Obávám se, že čas jeho návratu se blíží.“ Drak kromě starožitností sbíral i informace. Pokud mi Ředitel může o nové hrozbě něco říct, možná bych do toho nemusel zatáhnout tátu… „Dejte mi jméno a adresu a můžeme začít zařizovat jeho pohřeb.“ „On má mnoho jmen, a vy jste o žádném z nich nikdy neslyšel. Pochází z věku, který předcházel tomu současnému, kdy draci byli mladými obyvateli Země. Jeho frakce ve věčné válce po dlouhou dobu mlčela. Jsou nepřátelé Starobylých, ale to z nich nečiní vaše přátele, ba právě naopak. On přetvoří tento svět a přivodí váš konec. Objevení těchto znaků bylo dalším motivujícím faktorem při zorganizování MKPLM. Mně sice na světě lidí příliš nezáleží, ale vaše pokračující existence mi poskytuje komfort a zábavu, proto bych nerad přihlížel, jak je lidstvo zničeno. Jeho zastavení by mne velmi potěšilo.“ Vstal jsem z prastarého trůnu a udělal pár váhavých kroků k obrazovkám. „Tohle je skutečný, je to tak? Ten vzorec, co jsme objevili. Probíhá tu invaze.“ „Skutečné to je, jedná se však o pouhé zahajovací tahy šachové partie. Přicházel sem již dříve, zkoušel půdu, dalo by se říct, ale pokaždé tento svět shledal nedostačujícím a znovu se uložil ke spánku. Mám však pocit, že tentokrát to bude jiné. Pokud mám pravdu, brzy dojde k invazi, a věřte mi, že to poznáte. To, co vidíte nyní, je pouhé testování obrany lidstva. Hluboko v zemi a v mořských hlubinách je pohřbeno mnoho věcí, mrtvých, ale stále snících. On je probouzí, jednu po druhé, vypouští je a sleduje, jak budou lidé reagovat. Domnívám se, že příchod tvora, který nás tu dnes sužuje, není žádnou náhodou.“ Drak na mne vrhl dlouhý pohled. „Vy Lovci jste právě zkoušeni. Modlete se ke svému Bohu světla a proste ho, abyste neselhali. Učinil bych stejně, kdyby mí bohové byli stále naživu.“ Ředitel si sklíčeně povzdechl. „Chci vědět všechno, co jste zjistil…“ Ozvalo se nečekané zakvílení a všechny obrazovky se červeně rozblikaly. „Co se děje?“

„Hmmm…“ Ředitel obrátil hlavu zpět k monitorům. „Právě se spustily všechny alarmy v hotelu.“ Z mohutné hrudi se vydralo hluboké zavrčení, několikrát mlaskl rozeklaným jazykem. Počítač dračí řeči rozuměl a na všech monitorech začaly rychle problikávat různé scény, mnohem rychleji, než mohly moje oči sledovat. Na polovině z nich skroloval text. Ředitel neměl se simultánním vstřebáváním informací žádné viditelné problémy. „Zajímavé. Venkovní kamery ukazují extrémní změnu počasí. Na střeše hotelu mám monitorovací stanici. Ta naznačuje, že bychom měli očekávat hurikán. Podle reakcí lidí to vypadá, že se na střeše něco stalo.“ „Nahoře je Julie!“ „Vaše družka, ano. Gratuluji k vašemu novému vejci. Výtah byl odemčen.“ Rozběhl jsem se tam, přeskakoval jsem nevyčíslitelné bohatství. „V tomto hovoru budeme pokračovat později,“ zavolal za mnou Ředitel. „Pospěšte si, pane Pitte. Váš osud vás očekává.“

Kapitola 18

Výtah, co mi prve připadal tak rychlý, se teď vlekl jako letargická želva. „Dělej. Dělej. Dělej.“ Když byla má žena v nebezpečí, výtah by klidně mohl jet padesátkou, a mně by to pořád připadalo málo. Neoznačená patra pod suterénem prosvištěla kolem a digitální monitor znovu ukazoval čísla. Připravil jsem si Anihilátora a trochu zatáhl za nabíjecí páku, abych se ujistil, že komora je plná. Přes interkom se ozval Ředitel. „Pane Pitte, děje se něco zvláštního. Mé sekundární vedení do budovy selhává. Bylo přerušeno. Jako by…“ Světla zhasla. „Řediteli?“ Nic. Výtah se zastavil. „Kurva.“ Hukot strojů v pozadí utichl. Výtah skřípal a kvílel, jak se usazoval. V kabině byla tma jako v pytli. Rozsvícení extrémně výkonné baterky na Anihilátorovi by mě v tak malém prostoru oslepilo, tak jsem vylovil malou zahnutou LED baterku a zastrčil ji za popruh na zbroji. Zapnul jsem ji. Nebylo tu nic, co by stálo za pohled, ale světlo mě uklidňovalo. Byla to pitomost, ale stejně jsem zkusil tlačítka, a pochopitelně se nic nestalo. Uvízl jsem v podělaném výtahu, zatímco mojí ženě na střeše patrně hrozilo nebezpečí. Vzteklým kopnutím jsem prohnul stěnu a zařval něco nesrozumitelného. Kromě praskání výtahu a mého dechu bylo v kabině ticho. Baterka mi poskytovala trošku světla. Uvědomil jsem si, jak rychle tu klesá teplota. Znovu ne. „Našel jsi ji?“ Při tom zvuku jsem sebou trhnul. Asijský mladík, kterého jsem předtím považoval za konkurenčního Lovce, se objevil odnikud a stál v opačném rohu kabiny. „Tohle mi nedělej!“ Legračně se na mě podíval. „Z nějakého důvodu jsi jediný, s kým mohu snadno mluvit.“ „Další výhoda mý existence,“ zabručel jsem. „Na všechny ostatní musím křičet a pak se dějí zlé věci.“ „Co se to děje?“ „Nejsem si jistý. On sílí. Stáhl nás na jiné místo, kde sní démoni… Vůbec to není dobré místo. On se tu narodil, víš…“ To znělo vážně skvěle. Změnil téma. „Slíbil jsi, že mi pomůžeš. Už jsi ji našel?“ S tím klukem, vědeckým experimentem, entitou, nebo čím sakra byl, se tu rychle ochlazovalo. Jako by svou existencí odsával z prostoru veškerou energii. Během pár vteřin tu byla zima, jako by mě šoupli do mrazáku. Začal jsem se nekontrolovatelně třást. „Potřebuju vědět, kdo ona je.“ „Jména jsou pryč. Oni mi je vzali. Vidím jen její tvář.“ Byl zoufalý, ale také začínal zuřit. „Vzali mi je, vymazali, co se dalo, a vše ostatní rozdrtili. Má hlava… je plná střepů.“ Čím rozrušenější byl, tím chladněji tu bylo. Ztrácel jsem cit v obličeji. „Já ti pomoct chci, ale potřebuju víc informací. Potřebuju něco, s čím se dá pracovat.“ „Dochází ti čas!“ zakřičel. Tvář mu zrudla, na krku mu vystoupily žíly. Ohnal se pěstí, ale pěst prošla stěnou výtahu, jako by tam nic nebylo. Překvapeně ruku stáhl. Viditelně ho to šokovalo, nevěřícně na svoji ruku zíral. „Co je tohle za místo?“ „Las Vegas. Nevada. Planeta Země.“ „Jsi skutečný?“ zeptal se mě. „Jsi naživu?“ Jektal jsem zuby. „Jsem.“ U tebe si tím jistej nejsem. Potřásl hlavou, jako by si ji chtěl pročistit. „Už žádné triky. Asi pracuješ pro ně. Vy parchanti jste mi zatemnili mysl drogami a stroji. Už mě unavuje bloudit v mlze. Ukradli jste mi život. Obelhali jste mě a já už to odmítám snášet.“ „Já s nima nejsem.“ Nebyl jsem si jistý, kdo oni jsou, asi vědci, kteří měli tenhle bordel na svědomí. „Uklidni se. Chci ti pomoct.“

„To říkali i minule. Podstoupil jsem jejich testy. Udělal jsem všechno, o co mě žádali, a dočkal jsem se jen mučení. Oni si tam seděli a dělali si poznámky, zatímco já je prosil o smilování. Poslouchej mě, a poslouchej mě dobře, příteli. Vrátíme mi ji a dostanete se odsud. Uděláš to, jinak mu přestanu bránit. Přísahám. Najdi ji, nebo za to všichni zaplatí.“ Nadpřirozená bytost, nebo ne, nikým se zastrašovat nenechám. „Poslouchej mě. Já neznám lidi, co ti ublížili. Chci ti pomoct. Dej mi něco, s čím můžu pracovat. Dej mi jméno, místo, cokoliv. Ale já nezmůžu vůbec nic, dokud neporazíme Nachtmara a nedostaneme se odsud. Musíš mi pomoct, abych já mohl pomoct tobě. To tvoje tělo pohřbili v tom úložišti, že jo?“ „Tělo? Jsem přímo tady. Nechápu, co mi tu povídáš.“ Bylo to k zbláznění. Dohadoval jsem se s pomýleným mrtvým chlapem, zatímco Julii hrozilo nebezpečí. „Říkal jsi, že do tebe zapíchali stovky jehel a napumpovali tě drogama, aby tu noční můru uspali. Já tu místnost s jehlama našel. Ty jsi…“ Zarazil jsem se, než jsem řekl mrtvý. To by asi nedopadlo moc dobře. „…spal hodně dlouho. Ta žena, kterou mám najít, já ani nevím, jestli tu pořád je.“ „Proč by tu nebyla? Jak dlouho jsem spal?“ „Byl jsi pohřbenej víc jak šedesát let.“ Kluk na mě zíral, když jsem mu odříkal dnešní datum. „Je mi to líto.“ Jeho tvář zatemnily protichůdné emoce, rychle se prostřídaly šok, nevíra a smutek, než nastoupilo rozzuřené odmítnutí. „Já už mám těch lží dost. Najdi ji, jinak mu nechám volnou ruku.“ Udělal krok dozadu skrz stěnu a zmizel. Přísahám vám, mrtví nikdy neposlouchají. Výtah ani vzduch se nehýbaly. Teplota se pomalu vydrápala nad bod mrazu. Zaskřípání kabelů nahoře. Udeřil jsem do nouzového tlačítka, ale pořád nefungovalo. Počkal jsem pár vteřin, doufal jsem, že naskočí nouzový generátor, ale nenaskočil. Na tohle jsem vážně neměl čas. Poslední údaj, co jsem na číselníku viděl, byl L2, jen patro pod tím, kde jsme se usadili. Jestli budu mít štěstí, zastavil jsem poblíž dveří a někdo mě uslyší. Tak jsem udeřil pažbou Anihilátora do dveří a křičel o pomoc. Po několika marných pokusech jsem byl už opravdu hodně naštvaný, tak jsem si hodil brokovnici na záda a vytáhl jsem kukri. Zahnuté, půl metru dlouhé himalájské chitilangi bylo dost tlusté, aby posloužilo jako obstojné páčidlo. Zarazil jsem hrot do mezery mezi dveřmi a začal páčit. Trvalo mi několik vteřin, než jsem je roztáhl. Ale ať jsem se snažil sebevíc, dokázal jsem je otevřít jen na pár centimetrů, než se zasekly. Musela tu být nějaká bezpečnostní západka, ke které jsem se nemohl dostat. Mezerou jsem viděl jen prázdnou šachtu pod sebou. Zastavil jsem mezi patry. To už mě vážně rozzuřilo. „Ale no tak!“ Naklonil jsem malou baterku a zjistil, že dveře do dalšího patra jsou přímo nad střechou. „To nemůže bejt nic jednoduchý?“ Rozbil jsem plastovou střechu, nahoře na kabině byl přístupový panel. Možná byl zamčený, ale já se s kukri ohnal tak silně, že jestli jsem při tom přerazil západku, ani jsem si toho nevšiml. My rozložitější lidé nejsme vyhlášení skákáním do výšky, ale já jako stupínek použil držadlo a po pár pokusech jsem chytil okraj střechy, s vrčením a klením jsem se vytáhl skrz. „Stupidní mrtvý lidi. Nic není jednoduchý… sakra, sakra, sakra. Najdi ji. Klidně, ale dej mi její zatracenou adresu, kreténe.“ Výtahovou šachtou nade mnou se táhla neproniknutelná tma. Mé malé světýlko ji jen nakouslo. Kabely byly kluzké a divně zaskřípaly, když jsem do nich narazil a ony se pak srazily navzájem. Dveře do haly se nacházely přibližně ve výšce mého pasu. Vtlačil jsem mezi ně kukri a začal je roztahovat. Kov byl na dotek chladný. Bang. Trhnul jsem hlavou vzhůru, zíral jsem do tmy. Něco se tam hýbalo. Na zátylku se mi naježily vlasy. Rytmické drnčení výtahových kabelů se změnilo, začaly se divoce třást. Bang. Bang. Ze tmy na mě a na mé okolí pršely kapky studené vody. Buď jsem mohl zvednout Anihilátora a namířit nahoru silnou baterku, abych zjistil, co sestupuje dolů, nebo jsem mohl otevřít tyhle dveře a sakra rychle odsud vypadnout.

Nebylo tu moc prostoru k manévrování nebo obraně, proto jsem upřednostnil páčení. Vklínil jsem čepel do mezery a vší vahou se zapřel o rukojeť kukri. Dveře se pomalu rozevíraly. Dveře šachty kladly mnohem menší odpor. Bang. Bang. Bang. Skříííííp. Blížilo se to. Přidaly se nové zvuky, slabé cinkání a škrábání, jak se něco otíralo o stěny šachty. Velká studená kapka mě zasáhla do hlavy a sklouzla po tváři. Instinktivně jsem vzhlédl. Nahoře se pohybovalo něco temnějšího než temnota, lesklo se to. Tvar byl tak cizí, překvapivý a nepopsatelný, že jsem zlomek vteřiny jen zíral a snažil se to vstřebat. Jako bych vytrhl drn a podíval se na tenké kořeny dole, stále olepené vlhkou hlínou, ale těch kořínků tu byly miliony a všechny sebou mrskaly. Vyplňovalo to celou šachtu a pomalu to sestupovalo, dělila nás dvě patra. Uprostřed té masy byla jediná příšerná kruhová tlama, vyplněná řadami a řadami tupých bílých zubů, zahnuté dozadu vypadaly jako tunel, který mizel v netvorových útrobách. Zapřel jsem se tělem o kukri. Dveře se pootevřely na pár centimetrů. Prohodil jsem jimi nůž, chytil je oběma rukama a opřel se do nich ze všech sil. Dveře se otevřely a já prolezl skrz. I tady byla tma. Převalil jsem se po podlaze a narazil do páru nohou. Naštěstí byly připojené k živé bytosti. „Přichází!“ zakřičel jsem. Paprsek baterky se mi zabodl do očí. „Zede? Co přichází?“ zeptal se Milo. „Ať se propadnu, jestli to vím,“ zachrčel jsem. Milo opřel AR-10 o stěnu a volnou rukou mi pomohl vstát. Jak se moje baterka pohnula, osvětlila plastovou láhev v Milově ruce. Byla plná šedého prachu. Ukázal jsem na ni. „Výbušnina?“ „Jo, Cooper ukuchtil tanerit. Proč…“ Vytrhl jsem mu ji. Tanerit je běžné jméno pro jednoduchou výbušninu ze směsi dusičnanu amonného a práškového hliníku. Dusičnan amonný patrně pocházel z ukořistěného hnojiva. U hliníkového prášku jsem netušil. Ale udělá to ránu, a litrová láhev od limonády ji udělá docela velkou, výbušnina se dala odpálit vysokorychlostní puškou. Anihilátor na to byl příliš pomalý, ale .308 to zvládne hravě. Vzal jsem Milovu pušku a zapnul na ní baterku. „Tohle si půjčím.“ Vystrčil jsem hlaveň do šachty, riskoval nakouknutí a spatřil houpající se vlhké kořeny, jak dál klesají dolů. Milo tam taky nakoukl a vykřikl: „Drtič!“ „Tvůj přítel?“ „Ne.“ Milo si vzal láhev zpátky a hodil ji na monstrum. Výbušnina zasáhla kořeny, ale než mohla zapracovat gravitace, půl tuctu chapadel se po ní bleskově natáhlo a sevřelo ji. Automaticky láhev přitahovaly do tlamy. Zuby uvnitř začaly rotovat, každá řada opačným směrem než předchozí. Bylo to jako třikrát zrychlené škrábání nehtů o tabuli. Milo se stáhl a vrazil si prsty do uší. „Odpal to!“ AR-10 měla stejná mířidla jako Anihilátor. Snadná rána, ale obtížný úhel. Vystřelil jsem a kulka narazila do zemité masy vedle lahve, plesklo to jako padající bahno. Druhá rána zasáhla tanerit. Exploze nebyla velká, ale v uzavřeném prostoru stále brutální. Zničující tlaková vlna, která mě zasáhla při odskočení. Jako bych do obličeje dostal baseballovou pálkou. Nelétaly žádné šrapnely a tlaková vlna nebyla dost silná, aby mi poškodila vnitřní orgány. Z teoretického hlediska to dopadlo dobře, ale pořád jsem to schytal pálkou do obličeje. Chvíli jsem ležel, přihlouple jsem mrkal. Milova puška ležela vedle, jasný paprsek baterky mířil do šachty, ze které stoupal šedý kouř. Kouřem propadávaly chuchvalce černého masa a těžké bílé zuby, hromadily se na střeše výtahu. „Zede! Zede! Jsi v pořádku?“ Milo mě chytil za popruhy zbroje a pokusil se mě zvednout, což byl docela problém, protože v porovnání se mnou byl poloviční. „Pohoda.“ Motala se mi hlava. Za chvíli budu nenávidět svůj život. Jedno elektronické sluchátko se zkratovalo. Párkrát jsem do něj ťuknul, ale bylo na škvarek. Milo zvedl pušku, prošel kouřem a posvítil do šachty. Ozvalo se příšerné zavřeštění a kabely se roztřásly, jak stvůra šplhala zpátky nahoru.

Milo za ní několikrát vystřelil, dokud mu nezmizela z dohledu. „Tyhle potvory nesnáším!“ Omámeně jsem se vyškrábal na nohy. Milo mě chytil za ruku. „Drtiči jsou nechutný.“ „Co?“ Milo si mou nevědomost spletl s hluchotou. „Drtiči!“ zakřičel mi do ucha. „Podhrabou se pod dům, prolezou podlahou a vycucnou tě z postele. Proto odmítám spát v přízemní. Jako by tě zabilo tisíc brusek. Kosti to rozdrtí na kaši.“ Ani jsem nechtěl vědět, který chudák měl tu smůlu, že mu drtiče vytáhli z paměti. Zavrtěl jsem bolavou hlavou. Už podruhé jsem se dnes ocitl v blízkosti improvizované výbušniny. „Zajistěte výtahy pro případ, že by přilezlo ještě něco,“ rozkázal Milo několika Lovcům, které přilákal výbuch. „Musím se dostat k Julii.“ „To by moh bejt problém.“ Milo zvedl batoh. Byl plný dalších lahví. „Výtahy nefungujou. Musíš to vzít po schodech, ale nejdřív musíš něco vidět. Začíná to tady bejt fakt divný. Dokonce i podle našich standardů.“ Naše situace byla tak těžce podělaná, že nás nepřekvapovala ani monstra ve výtazích, co vás ubrousí k smrti, ale Milo si myslel, že je tu něco ještě divnějšího? Tohle asi nebude dobré. „Stav?“ „Náš autobus vyrazil na okružní cestu blázincem. Pojď. Ukážu ti to.“ Prvním náznakem, že se něco drasticky změnilo, byly naše vysílačky, které začaly znovu fungovat. S trochou štěstí nás ÚPKM přestal rušit. Ve fungujícím sluchátku jsem slyšel vzrušené dohadování v několika jazycích. Monstra se objevovala úplně všude. Kompetentní velitelé týmů nás na různých kanálech organizovali a posílali Lovce na místa útoků. Přinejmenším nepřerušovaný rádiový provoz byl vítanou změnou. Teprve když mě Milo odvedl k oknu konferenčního centra, mi došlo, že fungující vysílačky jsou špatné znamení. Důvod, proč nás nikdo nerušil, byl ten, že už tady žádné rušičky nebyly. Stejně jako zbytek karantény. Nebo ulice. Nebo Las Vegas. „Co se to sakra děje?“ Díval jsem se z okna a snažil se tu scénu vstřebat. Upravené pozemky kolem komplexu se táhly několik set metrů a pak se propadaly do prázdnoty. Nad námi se srážely šedé mraky, nad vrcholkem hotelu jako by vytvářely vír. Bouře venku byla brutální a nepodobná ničemu, co jsem kdy viděl, divoké větry před sebou tlačily mlžné stěny, ale několika různými, často protichůdnými směry najednou. Mlha občas zavířila, utvořily se v ní tunely a mezery, kterými jsme viděli o kus dál, ale město zmizelo. Bouře vůbec nebyla temná. Vycházelo z ní zvláštní vnitřní světlo. Procházelo okny, všechno v něm vypadalo skoro černobíle. Hotel sténal a třásl se pod náporem větru. Zvuk bouře byl ztlumený stěnami našeho útočiště, ale neznělo to jako normální počasí. Nikdy dřív jsem nic podobného neslyšel. Znělo to nespokojeně. Nevěděl jsem, jestli za náhlý nával nevolnosti mohla tlaková vlna Milovy bomby, nebo náhlé uvědomění si, že už nejsme na Zemi. „ Kde to jsme?“ „Trochu jsem doufal, že mi to řekneš ty,“ pověděl mi Milo. „Ty už jsi v jiný dimenzi byl.“ „V týhle ne.“ Záhadný duch mě varoval, že se rozpadají hranice mezi světy. Teď se tu rozpadalo úplně všechno. Konferenční centrum mělo tvar podkovy. Na oblém konci byla ulice, nebo tam přinejmenším bývala, dokud existovala. Přeběhl jsem halu, abych se dostal k oknům na druhé straně. Uvnitř podkovy se nacházely zahrady a bazény. Jeden konec podkovy se dotýkal kasina a obchodů, druhý přiléhal k hotelu, k výtahům, odkud jsme s Milem právě odešli. Z oken na téhle straně jsem viděl pečlivě udržované zahrady o patro níž. Stromy a keře se otřásaly pod mocnými nápory větru. Na sklo bušil prudký déšť. Blýskalo se, mlha při záblescích zelenala.

Barva se v ní držela příliš dlouho, než vybledla v původní šeď. Viděl jsem okraj střechy hotelu, kde hlídkovala Julie, ale nic se tam nehýbalo. Zkusil jsem obvyklý kanál našeho týmu. „Julie, ohlas se. Tady Owen! Slyšíš mě? Přepínám.“ Pustil jsem vysílací tlačítko a čekal. Z tohohle úhlu se to odhadovalo těžko, ale mraky nemohly být moc vysoko nad střechou hotelu. Jako by nás nacpali do krabice s ďábelskými mračny. To není dobrý. Náhlý záblesk purpurového světla. Mlha na okamžik připomínala ošklivou modřinu, než barva pomalu vyprchala. „Dělej. Zvedni to. Prosím, zvedni to.“ Všude kolem vládl chaos. Přišel sem dav asi čtyřiceti hostů a zaměstnanců, aby se mohli podívat z okna. Ječeli, plakali, hádali se, překřikovali a horečnatě modlili, prostě šílený zmatek. Místnost ozařovaly blesky a nepřirozené bledé světlo z oken. Tyler Nelson vylezl na stůl a ze všech sil se snažil dav uklidňovat. Pohybuji, že by ho studium psychologie připravilo na podobnou situaci, ale snažil se. Konejšivý hlas mohl pomoct, ale já už ve svém životě viděl pár šíleností a taky jsem se právě teď moc klidně necítil. Moje vysílačka pípla. „Tady Julie. Pokračuj.“ Ach, díky. „Jsi v pořádku?“ „Jak jen to jde. Vidíš to?“ Tentokrát se zablýsklo červení z Valentýnek. „Vidím. Jsem u vnitřního okna. Hlavní patro konferenčního centra.“ Zamával jsem jednou rukou, aby si mě mohla najít přes odstřelovací pušku, a odešel jsem od ostatních, abych ji lépe slyšel. „Mířím k východu do zahrady.“ Pár vteřin statiky. Musela počkat, až se pohne pruh divné mlhy mezi námi. „Mám tě… odsud mám dobrej výhled na to… všechno. Na vesmír? Nemám páru. Nikdy jsem nic takového neviděla.“ Na jejím konci bylo silné rušení od větru. „Ani já ne. Lidi tady dole začínaj panikařit.“ „Já se ze všech sil snažím o to samé, drahý.“ Ty i já. „Vypadá to, že bychom mohli vyjít ven? Možná to proběhnout?“ „To nedělej. Venku jsou věci. Viděla jsem jen záblesky. Jsou gigantický, Owene. Nemyslím si, že je tu kam jít. Vypadá to, že se vznášíme.“ „Zopakuj to?“ „ Vznášíme se. Jako lítající ostrov. Všude kolem vidím jen bouři. Určitě už nejsme v Las Vegas.“ Sakra… tady sní démoni. „Myslím, že nás Nachtmar stáhnul do svýho světa.“ Julie chvíli mlčela, určitě přemýšlela o důsledcích takové příšerné představy. Ve vysílačce se ozýval jen vítr. „Najdi Earla. Musíme zjistit, jak tu zatracenou věc zabít, a to hned.“ Bylo to vůbec možné? Tohle bylo mnohem horší, než jsem si dokázal představit. Nachtmar byl nepopsatelně mocný. On jen nenarušoval hranice, on ze země vyrval kus naší reality a vcucnul ho do úplně jiné dimenze, spolu se všemi chudáky uvnitř. Co dalšího ještě uměl? I když ho porazíme, existuje cesta zpátky domů? V nadchodu nás stálo víc, samí Lovci, všichni jsme přihlouple zírali skrz celostěnná okna. Jeden pořád dokola opakoval jednu a tu samou věc: „ No debemos estar aqui.“ Neměli bychom tady být. Natáhl jsem ruku, i přes sklo a rukavici jsem cítil energii hučící na druhé straně. „Pojď dovnitř. Není to bezpečný.“ Pustil jsem vysílací tlačítko a čekal na odpověď. Za mnou v konferenčním centru se ozvala rána, když hádka dvou hostů přerostla v násilí. Velká dáma na skútru mlátila pikolíka po hlavě kabelkou. Milo je šel od sebe roztrhnout. „Julie? Julie, jsi tam?“ „Blíží se!“ vykřikl Julie. „K ze…“

Do zahrady jako bomba dopadla ohnivá kometa. Rázová vlna rozehnala kruh polohmotné vlny. Okna průchodu se roztříštila. Jen tak tak jsem stihl zvednout ruce, než mě zasypaly skleněné střepy. Mimozemská mlha se kolem mě přehnala jako přílivová vlna a srazila mě k zemi. Mlha byla vlhká a chladná. Lepila se mi na obličej jako pavučina. Neviděl jsem skrz. Hotel se otřásal dalšími dopady. Neviděl jsem, co do budovy narazilo, ale něco velkého dopadlo pár metrů daleko. Řev praskajícího betonu pohltil vyděšené výkřiky. Podlaha se pode mnou třásla, jako by probíhalo silné zemětřesení. Otřesy pokračovaly několik vteřin, pohazovaly se mnou po koberci v průchodu. Naslepo jsem tápal rukama, snažil jsem se chytit něčeho pevného, ale pak jsem si uvědomil, že jedu po kusu podlahy, který se pode mnou propadal. Neustále se ozýval rachot a nárazy padajících trosek. Klouzaly na mě kousky budovy, když se podlaha nahnula ještě víc. Divoce jsem se kutálel, když se průchod odtrhl od konferenčního centra a zhroutil se kolem mě. Neviděl jsem. Nevěděl jsem, kde je nahoře a kde dole. Pak jsem padal, přidal jsem se ke kaskádě roztříštěného skla. Moje rameno do něčeho narazilo jako první. Pak obličej. Další trhavý zvuk, který přehlušil vše ostatní, další náraz, otáčel jsem se v prachu a mlze, po něčem jsem klouzal a pak jsem dopadl na zem. Zaplavil mě dusivý prach, něco dalšího mě praštilo do hlavy a všechno zčernalo. První zvuk, který jsem zaslechl přes zvonění v uších, byl vítr. Ječel jako milion k smrti umučených lidí. Byl cizí a strašidelný, bolela mě z něj duše. Byl to vítr bezútěšného místa, kam nikdy neměl vstoupit člověk. Za řevem větru křičeli lidé, co tu uvízli. To jejich výkřiky mě vytrhly z bezvědomí. Pak dorazila bolest hlavy a já se přidal k jejich křiku. Tohle mě probralo úplně. Všechno mě bolelo. Pochroumal jsem si žebra. Hlava jako by se mi chtěla rozskočit. Bylo tu vlhko. Tekla po mně voda. Ležel jsem v bahně. Přinutil jsem se otevřít oči. Hurikán se mi je okamžitě pokusil vyrvat z hlavy. Voda vytékala z rozbité fontány. Zachrčel jsem bolestí a převalil se. Polovina nadchodu nade mnou zmizela, lávka vybuchla, odtrhla se a ležela roztroušená kolem mě. Druhá polovina stále přiléhala k budově a já viděl Lovce visícího přes okraj, kterého právě někdo vytahoval nahoru. V konferenčním centru zela zubatá díra, vypadalo to, jako by budova vyvrhla své vnitřnosti. Nejblíž stojící lidi to rozmetalo. Ostatní vstávali a ti dál od výbuchu odtahovali bezvládná těla od díry. Po tři metry dlouhém kusu nadchodu jsem sjel do zahrady. Všude kolem mě z kusů betonu trčely ocelové výztuže. Všude se lesklo rozbité sklo. Byl zázrak, že mě nic neprobodlo nebo nerozdrtilo. Otřel jsem si pálící oči. Rukavice se vrátila červená od krve. Vytékala z hluboké řezné rány na čele. Všechno mě bolelo, ale nedokázal jsem odhadnout, jak těžce jsem zraněný. Zvedl jsem se na všechny čtyři, urazil jsem tak pár metrů, než se mi zamotala hlava a já spadl obličejem do bahna. Přede mnou ležela další postava. Nebyl jsem jediný, kdo zůstal v hroutícím se nadchodu, ale tenhle neměl tolik štěstí jako já. Polovinu trupu mu rozdrtily a zasypaly padající trosky, Byl jsem příliš dezorientovaný, abych ho poznal. Další řev, a tentokrát za něj vítr nemohl. Nade mnou se ozvala střelba, když Lovci začali pálit do mimozemského hurikánu. Stříleli na něco v zahradě, na něco jen kousek za mnou. Někdo křičel rozkazy, snažil se shromáždit nevinné civilisty a nasměrovat je do bezpečí. Další planoucí kometa, menší než ta první, proletěla šedým nebem a zasáhla budovu. Celý svět se otřásl výbuchem při jejím dopadu, kolem mě padal hořící déšť. Lovci nahoře byli donuceni ustoupit. Zvedl jsem hlavu a rozeznal jsem v zahradě jasně barevné postavy, některé oranžové, jiné rudé, jen rychlé záblesky mezi zmítajícími se keři. Občas se objevila podivně tvarovaná hlava s několika očima, než zmizela zpátky v úkrytu. Hrozivě povědomé hvízdání, když proti proražené zdi vylétlo mračno projektilů. Uvnitř křičeli zasažení lidé.

Pokusil jsem se postavit, ale z nervů v noze jako by vyletěl blesk a srazil mě zpátky na zem. Něco jsem si udělal s chodidlem. Pohyb vedle mě. Narovnal se tam další přeživší z pádu. Byla to Lovkyně, kterou jsem už viděl, ale nikdy s ní nemluvil. Byla v šoku, zírala do mlhy, v masce krve a prachu jsem viděl jen její vytřeštěné oči. Otočila se a vzhlédla k místu, kde jsme ještě před chvílí stáli. Křikl jsem na ni, ať se kryje, ale buď mě neslyšela, nebo z mého hrdla žádný skutečný zvuk nevyšel. Nebyl jsem si jistý. Další hvízdnutí a rána. Žena se předklonila a upadla. S motající se hlavou a zakrváceným obličejem jsem se plazil troskami. Moje ruce nahmátly teplé tělo Mezi lopatkami mrtvé ženy trčel krátký oštěp. Bez přemýšlení jsem ho rukou v rukavici sevřel a vytrhl. Hned jsem mimozemský bodec poznal, protože přesně taková zbraň mě jednou zabila. Dávalo to smysl, že když jsme všichni uvízli v říši nočních můr, pošlou je, aby to s námi skoncovali. Mezi lidmi z LM nás tu bylo několik, co jsme střet s nimi přežili. Pokud Nachtmar hledal jednu sdílenou hrůzu, teď ji našel. Tohle byli démoni z Jasnýho spodku. Tohle byly stvůry z Vánočního večírku. Všichni tu umřeme. Moje nohy nereagovaly. Exploze a následný pád mnou silně otřásly. Potřeboval jsem minutku, abych se vzpamatoval, ale já žádnou neměl. Ty věci byly příliš rychlé, příliš smrtící. Jakmile se dostanou dovnitř, roztrhají nás všechny na kusy, a protože já s nimi uvízl venku, budu už dávno po smrti. Už jsem s nimi jednou bojoval. Byli to děsiví pěšáci Starobylých. Pocházeli z mimozemské dimenze a měli spoustu různých tvarů, velikostí a schopností. Někteří byli malí a rychlí, další připomínali obrněné hmyzí tanky a další mohli vrhat části svých těl jako otrávené projektily, ale do jednoho byli houževnatí a smrtící. Tenkrát jsme přežili jen díky tomu, že jsem použil artefakt lorda Machada. V žádném případě bych nezvládl vylézt po rozervané stěně budovy a dostat se dovnitř, aniž by mě při tom zasáhli bodci. Anihilátor stále visel na popruhu na mém rameni, ale byl jsem příliš otřesený, abych chodil, natož abych účinně bojoval. V mlze jsem viděl tucty záblesků jasných barev. Už tu skoro byli. „…šíš mě? Owene! Schovej se! Hned se schovej!“ To byla Julie. Vysílačka pořád fungovala. „Přicházejí!“ Mohla mě vidět. Julie byla na protější střeše, bezmocně se dívala zaměřovačem, jak se její zraněný manžel pitomě převaluje v bahně, když se na něj žene horda hmyzích démonů z jiné dimenze. Do prdele se vším. Nechtěl jsem, aby viděla, jak umírám. Při řešení většiny problémů jsem měl tendenci začít střílet, ale to by mě teď zabilo. Julie měla pravdu, musel jsem se schovat. Odplazil jsem se zpátky k velkému betonovému bloku, našel jsem rozdrcené tělo. Bylo vmáčknuté do měkké hlíny a v opravdu příšerném stavu. Netušili jsme, jak moc jsou ty věci chytré, ale v tomhle případě stejně nebyly skutečné, spíš jen zhmotnělé výplody naší fantazie. Nevěděl jsem, jestli to vyjde. Zašklebil jsem se, zvedl nerozdrcenou ruku a lehl si pod ni, pokusil jsem se vmáčknout do země tak hluboko, jak jen to šlo. Promiň, kamaráde. Snažil jsem se zůstat naprosto nehybný. Okamžitě mě zalila horká lepkavá krev. Bylo to nechutné. Rozčilovalo mě to, Bylo to lepší než zemřít. „Za chvíli jsou u tebe,“ zašeptala ve sluchátku Julie a pak ztichla i ona, nebyla si jistá, jestli ji ty věci nemůžou zaslechnout. Vypnul jsem vysílačku, než se na kanále ozve někdo jiný. Pak jsem zadržel dech. Mezi betonem a hlínou zůstala úzká štěrbina. Procházely jí tucty démonických končetin, drápy rvaly trávu a sloní nohy zanechávaly v hlíně hluboké kruhové stopy. Do zahrady dopadaly kulky, jak se je Lovci pokoušeli zadržet. Stáhněte se. Najděte zúžené místo. No tak, lidi, zůstaňte naživu.

Byly tu stovky démonů. První vlna černých a oranžových těl dosáhla proražené zdi, jen aby ji smetla salva z kulometů. Během vteřiny dorazili další, soustředili se kolem díry, škubali sebou a pohybovali se jako včely na povrchu plástve. Příliš je zaměstnávali živí, aby se zajímali o mrtvé. Zatím. V části hotelu, na kterou útočili, se nacházela jen hrstka Lovců. Ani zdaleka ne dost, aby zadrželi příval démonů. Milo tu musel nechat další výbušniny, aby je zadržel, protože o pár vteřin později otřásla průlomem poslední exploze, která smetla roj ze zdi a rozmetala všemi směry kusy hmyzích těl. Než se šedý kouř rozptýlil, nejrychlejší stvůry už pronásledovaly prchající lidi. Bodce vystřelující válečníci je následovali. Nebyli však sami… Teď se drápy kolem mého úkrytu pohybovaly mnohem pomaleji, metodičtěji. Tyhle nohy byly menší. Dorazili dělníci. Vysocí asi metr dvacet, žlutí, připomínali po zadních chodící luční koníky, klouby jim při pohybu cvakaly a praskaly. S hrůzou jsem sledoval, jak zpod trosek začínají vytahovat tělo a systematicky ho trhají na kusy. Všude, kam jsem trhlinou prohlédl, se pohybovaly další pokroucené nohy, byly jich tucty. Luční koník chytil ochablou ruku na mých zádech a začal tahat. Zůstal jsem sám, přímo mezi nimi, ale bezbranný jsem nebyl. Pomalu jsem jednu ruku posunul po Anihilátorovi. Sejmu jich tolik, kolik jen půjde. Prosím, nech Julii uniknout. O nic jiného nežádám. Všude byli démoni. Tak takhle umřu… „Ještě ne, Zede. Tak snadno z toho nevyvázneš.“ Moje vysílačka byla vypnutá, ale ten hlas jsem slyšel naprosto jasně. To není možný. On je mrtvej. Ray Shackleford ho zabil. Ztrácel jsem přehled, co je skutečné a co ne. Musel jsem být zraněný hůř, než jsem si myslel. Už slyším hlasy z minulosti. Ale… necítil jsem žvýkací tabák Copenhagen? „Už nejsi ve skutečnym světě, Zede. Všechny vás unesli do místa mezi světy. On vás zabije věcma z vaší vlastní minulosti, věcma, co už jsou dávno mrtvý a pryč. No, mě a ostatní kluky už to začalo pořádně srát, tak jsme sem přišli s tím něco udělat. Tenhle pekelnej parchant není jedinej, kdo umí podvádět.“ Démonický spár se sevřel kolem mé boty, vytáhl mě zpod kusů těla a betonu. Dělník mě chytil za zbroj a převrátil. Soustava očí těkala sem a tam a pak hladově zacvrkal, když zjistil, že stále žiji. Naklonil se, aby mi jedním ze svých zubatých kusadel odsekl obličej. Démonova tvář explodovala, ohodila mě horkými zbytky. Nade mnou stála postava, odkopla bezhlavé tělo stranou. Muž další monstrum srazil pažbou pušky. Pak jiné rozprášil na spršku žlutých chuchvalců. Vystřelil z opakovačky Marlin, pěkně od boku, a vykuchal další stvůru. Střílel a střílel a střílel, tlačil démony zpátky. Nezdálo se, že by pušce docházely náboje. Nosil zakázkovou zbroj LM, s přehozeným nábojovým pásem s jednotlivými náboji .45-70, a na paži měl nášivku mrože s banjem. To není možný. Nikdy jsem neviděl, že by tihle démoni projevili strach, ale tenhle Lovec je vyděsil. Vřískali a cvrlikali ve svém nesrozumitelném jazyce, horda se stahovala. „Tak je to správně, hmyzáci!“ zařval za nimi. „Utíkejte ke svýmu pánovi a povězte mu, že není jedinej, kdo si na večírek přivedl kámoše.“ „Ale ty jsi mrtvej,“ zachraptěl jsem. „Jo.“ Sam Heaven se otočil a zazubil se na mě zpod hustého kníru. „Ale smrt mi může políbit prdel. Mám tu práci. Jdeme.“ „Já si tě představuju?“ „Ne. To je ale blbost,“ odfrkl si Sam, sklonil se, chytil mě za vyztužený límec a zvedl, jako bych nic nevážil. „Můžeš chodit?“

Bolelo to jako sviňe. Při pádu jsem si pochroumal nohu. Asi jsem měl podvrknutý kotník, ten samý, co mi potrhalo to pitomý hadrový monstrum. Žádný závod teď sice nevyhraji, ale na kňourání nebyl čas. „Jo.“ Táhl mě s sebou, skrz zničenou zahradu a vířící pekelnou mlhu, pryč od proražené zdi. „Nemáš ani páru, jak moc je na prd, když trčíš v přízračnym světě a musíš se koukat, jak tvoji lidi dostávají ve světě živých na frak, ale ty s tím nemůžeš nic udělat. Nemůžeme vidět všechno, ale sledujeme ty, co jsou nám blízcí. Pořád jsme v tom boji s váma, jen jsme se zatím nesměli zapojit.“ Rudá mlha v mojí hlavě se trochu projasnila, dost, abych věděl, že si to nepředstavuji. Zachránil mě mrtvý Lovec monster. A podle střelby v zahradě si přivedl přátele. „My?“ „Podívej se sám.“ Stále jsem se mrkáním zbavoval cizí krve, tak jsem neviděl jasně, ale před námi čekalo několik mužů. Někteří měli moderní zbroj LM, ale pár dalších bylo zastaralých a viděl jsem i několik archaických kožených vest s vysokým límcem, kterou na sobě při našem setkání nosil Bubba Shackleford. Vypadali trochu rozmazaně. Silný vítr jim ani nepocuchal vlasy. Přísahal bych, že tam na mě kývnul Chuck Mead, když jsme je míjeli, ale Chuck umřel v jeskyních DeSoya. „Sejměte ty hmyzácký sráče a dejte si na tom pořádně záležet,“ zavelel Sam. „Buďte připravený, že on proti nám pošle úplně všechno. On to nevzdá. Udržte živý v bezpečí tak dlouho, jak to půjde. Oni na nás spoléhaj. Pohyb.“ Přízračné postavy vybledly a zmizely. Sam mě odvedl do rohu, který nabízel úkryt před ječícím větrem, a opřel mě zády o nízkou zeď. Přidřepl ke mně, na mrtvolu vypadal pozoruhodně dobře. Otřel jsem si z obličeje krev a překvapeně jsem si uvědomil, že krev v očích za rozmazanost nemohla. Všechno kolem bylo ostré, ale Samovy obrysy jako by poblikávaly. „Jak se cejtíš?“ „Zmateně.“ „Ptal jsem se na fyzičku, ale tohle je pochopitelný. Dobře poslouchej, Zede. Musíš vědět, že v tom nejsi sám. Blíží se válka a nepůjde v ní jen o živý a Zemi. Spousta z těch, co tu byli před tebou, je pořád ve hře. Jsou nás legie. Legie. Ale dokud válka nezačne, jsou tu nastavený pravidla, co se jima musíme řídit, včetně nemíchání se do záležitostí živejch. Ale víš, já s autoritami nikdy moc nevycházel.“ Zasmál se. Zvedl jsem rozechvělou ruku a tázavě ukázal nahoru. Sam přikývl. „Tak nějak. Většinou to znamená pracky pryč od světa živejch, ale důvody já neznám. Na tohle jsem moc malej pán. Ale tohle místo se právě teď ve světě živejch nenachází. Nikdo důležitej si tohle místo nenárokuje, jen šmejdi, co tu žijou. Podle pravidel je to taková šedá zóna, když dojde na naši pomoc. Koupíme vám trochu času, ale tohle musí dokončit živí lidi. Mám zprávu od Mordechaie, co by mohla pomoct. Protože si Starobylý pohráli s tvojí hlavou, umíš číst myšlenky jinejch lidí. Tohle ber jako nahrávku.“ Sam se natáhl, položil mi dlaň na čelo a PRÁSK. Jako by mě do mozku zasáhl elektrický obušek. Ale když žhnoucí elektrická křeč pustila moje synapse, měl jsem v hlavě hromadu nových vzpomínek. Díky spojení s artefaktem Starobylých jsem vzpomínky jiných viděl probíhat už dřív, ale tohle bylo úplně jiné. Byl to učiněný balík informací a já byl zvědavý, od koho pochází…

Kapitola 19

Nazývali ho mnoha jmény, poté co zemřel. Neměl rád, když se mu říkalo duch, dával přednost přízračnému ochránci, což mu dodávalo větší důstojnost, i když nepokojný mrtvý také mělo váhu, obvykle však v negativním slova smyslu. Živí, se kterými jednal, o něm obvykle mluvili jen jako o starci, protože tak sám sebe vnímal a prezentoval ostatním. Bez ohledu na to, pod jakými jmény ho znali, jeho nadřízení mu ke jménu pravidelně přidávali tvrdohlavý. No tak, holka, zvedni ten telefon… nezbývá moc času. Zvedni ten telefon, holka! Zmíněná holka byla Holly Newcastleová. Stařec si uvědomoval, že právě teď je nejvhodnější dostupnou osobou, a času neměli nazbyt. Jen zřídka mu bylo dovoleno zasahovat do záležitostí živých, ale tohle byla předehra války, jeden z jeho vlastních potomků byl v ohrožení a Lovci nesměli ztratit svého šampióna. Starý muž Holly dobře znal. Viděl ji vyrůstat a dospívat, bojovat po boku šampióna, byla vždy odhodlaná, nikdy neukázala strach. Nosila však masku, tak umně vytvořenou, že ji sama považovala za skutečnost. Uvnitř stále zůstávalo něco z té staré dívky. Svůj osud ještě nenaplnila, ale bohužel, většina jejích voleb povede k temnému konci. Čekala ji obtížná cesta. Její oblečení by bylo za časů, když starý muž ještě žil, skandální a naprosto nepřijatelné, ale nyní se považovalo za normální. Ostatní Lovce opustila pod záminkou „vyražení na tah“, nebo nějakého jiného nesmyslu smrtelníků, ale tím to teprve začalo. Byla to výmluva pro ostatní, ale především pro ni. Rozhazováním peněz a otravami vlastního těla jen odváděla svou pozornost od toho, na co myslela doopravdy. Dělala to už nějaký čas, ale bylo tu něco důležitějšího, čemu se vyhýbala, a dnes se poprvé vrátila domů od doby, kdy objevila skutečný svět. Zaplatila taxikáři, že ji zavezl tak daleko za okraj města do chátrajícího průmyslového komplexu. Byl to ten typ místa, kde byste většinou mohli narazit na zpustlé surovce, ale Holly se žádných lidských monster nebála. Ona sem přišla konfrontovat vzpomínky na ta skutečná monstra. To místo nebylo těžké najít, protože když se někde odehraje tak velké zlo a hrůza, přízraky to vidí. I po tak dlouhé době stále žhnulo jako uhlíky. Ruina kdysi bývala nějakou továrnou. Policie dala na dveře řetěz a zámek. Holly proto prknem rozbila okno a prolezla dovnitř, roztrhala si při tom šaty, ale to jí bylo jedno. Starý muž ji našel uvnitř, seděla na okraji díry v zemi. Jáma nebyla moc velká, ale i tak se do ní vešlo mnoho zajatců, a byla hluboká tak akorát, aby z ní nikdo nemohl vylézt. Strašlivá věc, tahle jáma. Upíři byli příšerné bestie a věci, které tu musela přežít, se vymykají pochopení. Starý muž toho ve smrtelném životě zažil hodně, ale ani on si nedokázal představit, jaké to je být držen jako vězeň, na kterém se jeho žalářníci krmí. Zesílila, když chránila ostatní, a nakonec zachránila sebe. Všichni ostatní zajatci se zlomili a zemřeli. Ale Holly jámu přežila. A posílilo ji to. Zatímco ostatní chřadli a umírali, než se vrátili zpět a byli znovu zabiti, Hollyino odhodlání narůstalo, dokud díky své prohnanosti nezabila upíra a neutekla pro pomoc. Ta holka měla dvě strany, jednu ze vzteku a jednu z lásky. Cokoliv, co vyprovokovalo její vztek, nebo ohrozilo její milované, bylo odsouzeno k záhubě. Starý muž s ní souhlasil. Vrátila se zpět na místo své největší hrůzy. Starého muže napadlo, jestli jí teď jáma nepřipadá menší. Připadala jí nedůležitá? V porovnání s věcmi, kterým se postavila bez mrknutí oka, to muselo být jen nedůležité tmavé místo. Ale možná ne, protože u okraje té díry proseděla celé hodiny, vzpomínala, proklínala upíry, co ji unesli, občas plakala, chvíli mluvila sama se sebou a možná i s těmi, kdo tu kolem ní zemřeli. Starý muž by jí mohl ušetřit čas. Místní duchové už odešli. Oni nebyli nepokojní jako on.

Holly byla silná, silnější, než si ona sama nebo její přátelé uvědomovali. Návrat zpět, aby se znovu postavila zkoušce, která z ní udělala Lovce, posílil její odhodlanost. Pro tuhle misi byla ideální volbou. Jediným problémem bylo, že nevnímala jeho slova. Tvoji přátelé tě potřebují! prakticky na ni křičel. I se vší tou nadbytečnou magickou energií, která do města prosakovala z trhliny, neslyšela jeho hlas. Proč ty mě neposlouchat? Protože není moc živejch, co nás můžou slyšet, pověděl mu jeho společník. Šampión je na mrtvý naladěnej. Většina lidí ne. Pak musíme najít jiného živého, co jako posel poslouží. A to starci vnuklo nápad. Šampión pocházel z výjimečné pokrevní linie, připravované a šlechtěné po celé generace, aby naplnil proroctví. V té výzvě obstál, ale hned byl vtažen do další. Nebyla již žádná proroctví a o osudu rozhodnou volby smrtelníků. Ale šampión nebyl jediným potomkem pokrevní linie. Pojď, můj příteli. Novou strategii já mám. Ne Lovce, ale jiného muže, co uslyší nás. Doufám, že to vyjde, Mordechai. Duchové odešli hledat někoho jiného. Holly, vyčerpaná a emocionálně vyždímaná, už toho měla konečně dost a rozhodla se ze skladiště odejít. Zvažovala, že by to místo vypálila do základů, ale svědomí jí to nedovolilo, protože v okolních budovách by mohl spát nějaký bezdomovec. Když Holly vyšla zpátky na světlo, zkontrolovala si zprávy a našla jednu od Owena Zastavy Pitta. David „Mosh“ Pitt se probral v hotelovém pokoji se zničující bolestí hlavy. S kocovinou byli staří přátelé, i když tahle byla epická. Když mu Owen jednu vrazil a odsupěl pryč, Mosh dorazil obsah láhve, kterou našel na stole. Nebyl si jistý, o jakou levnou břečku šlo. Klidně by to mohl být letecký benzin, a protože to nezvládl ani do postele, tak možná i byl. Nedokázal odhadnout, kolik je. Neměl hodiny a budík poblikával na 12:00. „Kde mám hodinky? Jo, ty mi minulej tejden ukradla ta groupie… pitomá holka. Ty rolexky byly jen levnej šunt…“ Ty pravé musel prodat. Navíc hodinky stejně nepotřeboval. Podle toho, jak moc ho ze světla procházejícího kolem závěsů bolely oči, muselo být odpoledne. Musel se jen dát trochu do pořádku, aby v osm odehrál pár mizerných písniček, do kterých nedával celé srdce. Mosh dovrávoral do koupelny, kde zjistil, že na sobě pořád má jednu botu. Opláchnul si obličej a zhodnotil škody. Měl rozseknutý horní ret a bolely ho přední zuby. Jeho bratr se nikdy nedržel zpátky. Mosh si bolavé místo ohmatal. „Zatraceně. Owene, ty samolibej hajzle, nevěřím, že jsi to udělal. Ach, to štípe.“ Samomluva nebyla žádná novinka. Dělal to vždycky, ale jen když byl osamělý, i když přiznat to odmítal. Owen byl takový idiot… Nestačilo, že všechny zatáhnul do svého byznysu, ale teď se něčím chystal ohrozit i tátu? Ne že by mu na tátovi záleželo. I on byl psychouš. Sakra, problémy měla celá jejich rodina. Mosh se přistihl, jak zírá do vlastních, krví podlitých očí. „Koukni se na sebe. Býval jsi někdo. Co se to s tebou stalo?“ „Na to odpověď neznám. Televizi si zapni. Na zprávy bys měl kouknout.“ Překvapený Mosh se otočil. Přísahal by, že se hlas ozval za ním, ale koupelna byla prázdná. Přišla služka? Pajdal, protože jeho jediná bota měla tlustou podrážku, a vrátil se do pokoje, jen aby zjistil, že ten je prázdný taky. Dveře byly zamčené. „Už mi hrabe.“ Mosh si rukama promnul obličej. Přísahal by, že slyšel mužský hlas, co mluvil s těžkým východoevropským přízvukem, asi jako máma, když se hodně rozrušila, jen mnohem horším. Našel ve skříňce tubu s tylenolem a čtyři prášky spolkl.

„Můžou bejt halucinace z alkoholu? Je to halucinace, když to slyším?“ Na rozdíl od mnoha svých kolegů v hudebním průmyslu Mosh drogy nebral. Viděl až příliš muzikantů, co si usmažili mozky, a jemu se líbilo být ten chytrý. Pití mu jen pomáhalo usnout… než se mu všechno znovu vrátilo. „Co je to s touhle famílií? Nikdo rozkazy poslouchat neumí!“ Mosh uskočil a narazil do ledničky. „Kdo je tam?“ Žádná odpověď. Přesto to slyšel naprosto jasně. „Jestli si ze mě jen děláte srandu, tak tohle vtipný není.“ Kdo by si z něj utahoval? Jeho takzvané přátele si koupila vláda. Nikdo s ním teď nechtěl mít nic společného. Jeho jméno vláčeli bahnem. Jediní lidé, kteří by se o něj mohli zajímat, byli zároveň ti, o které nestál. Banda vtíravých groupies nebyla nejlepší společnost, ani si nepamatoval jejich jména, když je tu ráno našel. „Nikdo z Pittů neumí poslouchat. Jednoduchej pokyn to je. Zapni si zprávy, pitomče.“ Mosh sebou trhnul. Tohle se ozvalo přímo za ním. Už ho to začínalo opravdu děsit. „Dobře, kreténe, ať je po tvym.“ Odbelhal se zpátky do ložnice a vytáhl z nočního stolku Glock 19. Nebyl rodinný cvok do zbraní – ta pocta náležela bratrovi – ale vychovával ho fanatický voják, což znamenalo, že Mosh sakra dobře věděl, jak se má o sebe postarat. Poté co ho unesl kult mrtvých a ta psychotická děvka mu uřezala prsty, bude Mosh ochotně nejdřív střílet a teprve pak se ptát. „Chceš problémy, máš je mít.“ Vrátil se kolem rohu, devítku svíral oběma rukama. „Raději bys odsud měl vypadnout. Mám pistoli a rozstřílím ti s ní prdel. Myslím to vážně.“ „Tahle troska je nejlepší, co máme?“ „Ha!“ Mosh se otočil a máchal zbraní. Hlas pocházel od jiného muže, byl hlubší, jižansky protahoval slova. Ruce se mu třásly. Prst měl na spoušti. Ale nikdo tu nebyl. „Nechte toho!“ „Jde se s ním spojit. Stejná krev jako šampión. Lepší nápad máš?“ řekl netělesný hlas starého muže. „Pitomej kluku, televizi zapni.“ „Tady straší!“ vyhrkl Mosh. „Jo. Bu-bu-bu,“ posmíval se mu jižan. „Jsem strašidlo. Teď udělej, co po tobě chtěl Mordechai. Škvaří nás tu denní světlo.“ „Mordechai?“ Owenův imaginární kámoš? Jeho brácha mu vyprávěl šílené historky, věřil jen polovině z nich, a to pouze kvůli tomu obřímu monstru a vlastní teleportaci. Když Owen mluvil o duších a cestování časem, napadlo ho, jestli starší bratr nezačal olizovat žáby. Co mu to říkal Earl Harbinger, když se snažil Moshe povzbudit? Něco o flexibilních myslích? Jako by mu to mohlo pomoct, když celý jeho život skončil v troskách. „Co ode mě chceš?“ „Jsem posel pověřený jednou ze stran velké války, abych pomáhal Lovcům. Ty jsi jedinou osobou, přes kterou včas varování poslat můžu.“ „Ty si snad ze mě děláš srandu? Vážně jseš Mordechai Byreika?“ To měl být mrtvý Lovec, který Owena provedl jeho prvním setkáním s vesmírným šílenstvím. „Musím bejt sjetej.“ „Ty teď nikam nejedeš. Ano. Jsem to já. Teď spěchej.“ Mosh našel dálkové ovládání a zapnul televizi. Stále byla naladěná na kanál pro dospělé. „Sakra, mladej, časy se hodně měněj. Za mejch dní ses musel trochu snažit, abys viděl dámu nahou,“ poznamenal jižan. „Klid, Bubbo,“ řekl varovným tónem starý muž. „Teď je to divnej svět, ale pořád za záchranu stojí. Někdy.“ Zahanbený Mosh rychle přepínal kanály, dokud nenarazil na zprávy na kabelovce. Běžela tam speciální reportáž s lasvegaským Stripem v pozadí. Hlasatel chrlil informace o ohni, CDC, ebole, chemickém postřiku a evakuaci, ale Mosh přepnul v polovině oznámení a jeho rozbolavělá hlava to nestíhala. Živý přenos ukazoval řadu hasičských a policejních aut a armádních vozidel, za nimi se zvedala stěna z vířícího šedého kouře.

„Ty jseš jedinej, s kým se spojit můžeme. Z víru vyvěrá hodně magický energie. Používám ji, abych k tobě mluvil. Jseš blízko. Jseš krev šampióna, proto spolu mluvíme. Překvapenej jsem, jak dobře tvůj mozek to snáší. Je to hodně snazší než u bratra. On musí jednou nohou v hrobě být, abych mu mohl jen ahoj říct. Pozoruhodně dobře ty mrtvým nasloucháš.“ Bylo toho opravdu hodně, co musel vstřebat, zatímco se oklepával z kocoviny. Mosh si byl jistý, že dodnes s mrtvými nemluvil. Muselo jít o další z bratrových nesmyslů, co mu vtrhl do života, nebo mu včera někdo hodil něco do pití. Šance byly vyrovnané. „Potřebujeme tvoji pomoc.“ „Počkej chvíli. Tohle místo poznávám.“ Mosh ukázal na televizi. „To je ten novej hotel, kde bydlí Owen. Tohle je další svinstvo s monstrama? Podívejte, mrtví chlápci, já už s bráchovým šíleným byznysem nechci mít nic společnýho. Posledně jsem přišel o prsty a zničilo mi to kariéru. Tohle není moje věc.“ „Je to věc všech. Na sobeckost není čas, hochu. Lovci, jak říkáte, unesení jsou. Odtažení do jinýho světa. Fuč. Celý místo pryč. Když ty nepomůžeš, oni jeden po druhym všichni umřít. Když oni dojdou, monstra přijdou sem a nakrmí se na vás. Tvůj bratr potřebuje tě, Moshi.“ „Mosh? Co je tohle za jméno?“ zeptal se jižanský duch. „Neříkal jsi, že je muzikant?“ „Co za buranský jméno je Bubba?“ odsekl Mosh. „Jezdíš snad v NASCARu?“ „Co je nascar?“ Živý přenos přepnul na záběry z vrtulníku. Mosh nevěřil vlastním očím. „Sklapněte na chvíli…“ Mosh přišel k oknu a roztáhl závěsy. Sluneční světlo mu skrz oční bulvy zarazilo do mozku šroubovák. „Sakra, myslím, že bych měl to pití omezit.“ Ulice dole byla plná aut a lidí, všichni utíkali. Po pár vteřinách bolestné agonie dokázal rozeznat sloup šedého kouře stoupající na druhé straně Stripu. Určitě však nevypadal jako kouř z velkého požáru. Byl široký jako městský blok, kroutil se jako líné tornádo a zvedal se nad město, kde zakrýval velký kus oblohy. Vypadal opravdu divně a nezdálo se, že by se rozptyloval jako normální dým. Místo toho tam jen visel a držel pohromadě. A nejhorší na tom bylo, že byl vážně obrovský. „Zatraceně, Owene, do čeho ses zapletl tentokrát?“ Dostat se do Owenova hotelu bylo mnohem těžší, než čekal. Město se evakuovalo a on jako by plaval proti proudu. Mosh si stále nebyl jistý, jestli jde o guvernérem nařízenou povinnou evakuaci, nebo jestli všichni prostě prchají z města, protože tu ze země stoupá několik mil vysoký a pekelně děsivý sloup kouře. Ford Focus byl proti zabavenému V12 Vanquish velký propad dolů, ale pořád měl rádio. Zprávy byly chaotické, opakovaly samé nesouvislé nesmysly. Jako by si nikdo nebyl jistý, jaký příběh se má šířit. Tohle musel udělat někdo cizí. Ten uhlazenej hajzl Myers byl přesvědčivý, když přišel s krycí historkou, ve které svalil vinu za Montgomery na Moshe. Myers vzal všechny ty šílené kousky pravdy a tloukl do nich kladivem, dokud nezapadaly do obyčejného uvěřitelného příběhu bez monster, a uměl to udělat rychle. Tenhle mediální bordel k němu neseděl. Mosh se přistihl, že doufá, že nenajdou způsob, jak by na něj hodili i tohle. Nakonec jízdu autem zavrhl úplně. Policajti ho neustále odháněli z cesty kvůli záchranářům a s výhružnými výstrahami ho vraceli zpět. Evakuace byla všeobecná a oni tu nemínili ztvrdnout. Proto zaparkoval v boční uličce a pokračoval pěšky. Alespoň ho přestali strašit ti mrtví chlapi. Starý žid tvrdil, že je to stojí moc energie, ale že se i tak bude pravidelně vracet.

„Jen ať nejsem šílenej. Zkrachovalá rocková hvězda zešílela. To je vážně klišé. Na obálkách časopisů by to určitě vypadalo blbě… Do hajzlu, já bych se na obálku možná ani nedostal.“ Říká se, že není nic jako špatná publicita, ale Mosh věděl, že to je jen snůška keců. Jistě, pár netalentovaných blbečků bylo rádo, když je média označovala za zlé hochy, a lovili na to rebelantské fanynky. Ti kreténi by se z obvinění ze zabití spousty nevinných lidí kvůli vlastní nedbalosti hned oklepali a pak by se vydávali za rockové padouchy nebo tak něco. Ale Mosh měl úspěch, protože byl nejlepší, ne kvůli mizerně zvládnutému PR. Když teď měl místo prstů necitlivý lančmít a jeho hraní znělo příšerně, měl dvě možnosti. Buď se bude protloukat s mizernými muzikanty, vydělávat na svém špatném jméně a žít Myersovu lež jako déčková celebrita, nebo si vystřelí mozek a se vším skoncuje. Auhangamea Pitt ale nevychoval žádné lháře a zbabělce, proto teď hrál na kytaru v druhořadém podniku, nenáviděl každou minutu a s každým vystoupením z něj jeho mizerný život vysával víc a víc radosti ze hry. Všechno to byla Owenova chyba, a teď jeho ne-až-tak-imaginární přátelé chtěli, aby ho zachraňoval. „Sakra, tohle je kravina.“ „Žádné krávy tady. Vpravo zatoč,“ ozval se v jeho hlavě duch. Tolik k ponechání o samotě. „Nech toho!“ Mosh neměl nejmenší tušení, co by měl udělat. Natáhl si triko s dlouhým rukávem, do kalhot ho nezastrčil, aby pod ním mohl schovat svůj glock. Nadával si, že neposlechl tátu a neměl připravený batoh pro případ nouze. Táta měl jeden u dveří neustále. Ale ne, Mosh byl příliš hrdý, aby tátu poslouchal. Kdykoli jste něco potřebovali, mohlo jít o jakýkoli myslitelný problém, táta to v batohu měl. Bylo to jako magie. Potřebujete zapálit oheň? Koukněte se do batohu. Vyčistit vodu? V batohu. Sakra, on tam měl i lano. Mosh měl jen pistoli, protože ho jednou unesl kult mrtvých, a leathermana *, protože šroubovák a kleštičky se hodily při přípravě vystoupení, a mířil vstříc nadpřirozené katastrofě. Táta možná nebyl tak šílený, jak si o něm myslel. Procházka mu dala příležitost pročistit si hlavu. Ne všichni tu utíkali. Na chodnících zůstávala spousta lidí, fotili si a filmovali mračno kouře. Policie se je marně snažila rozehnat. Občas kolem projelo policejní auto s megafonem, které všechny vyzývalo, ať kvůli svému bezpečí opustí ulice. Při druhém průjezdu už jim policista nadával do idiotů a mluvil o chemickém ohni. Ani policie nedostala stejnou krycí verzi. Úřad pro kontrolu monster tentokrát silně pokulhával. „Jaké to překvapení. Běž tady do obchodu. Uvnitř přítel je.“ Mosh se náhlého hlasu v uchu lekl. „Přestaň za mnou dolejzat,“ zasyčel. Pár turistů, co si natáčelo kouřový sloup, se otočilo a dívalo se na něj. „Vy ne. Vy jste v pohodě, lidi. Pokračujte.“ „Super, dvojník Moshe Pitta,“ řekla jedna turistka. „Pěkná bradka. Ale ne, vypadá to, že se rozzuří a srazí nás autobusem!“ Zasmála se a vyfotila si ho. „Jo. Jasně. Jak je libo.“ „Drž to prase pořádně, kámo **,“ řekl další turista a ukázal mu rohy z prstů. Mosh si povzdechl a zamířil k obchodu, kam ho nasměroval duch. Byla to prodejna kostýmů a jako většina podobných obchodů ve městě prodávali především jejich erotické verze. Netušil, kdo z jeho přátel by tady mohl být. Když otevřel dveře, hubený hispánec na druhé straně chytil kliku a zastavil ho. „Promiňte, ale máme zavřeno. Právě odcházím.“

* **

Leatherman je americká obdoba švýcarského nože – pozn. překladatele Narážka na český název skladby, která se v předchozích dílech objevovala jako Hold the Pig Steady – pozn. překladatele.

„Ehm…“ Mosh se rozhlédl. Nebýt jeho pitomého bratra, taky by už bral čáru. „Jste si jistej?“ „Možná sis toho nevšiml, kámo, ale dál v ulici se dějou moc divný věci.“ „Hledám tu přítele.“ Muž se zamračil. „Bláznivou blonďatou kočku?“ Mosh sevřel rty. Pitomí duchové. Nenapadlo ho nic lepšího než souhlasit. „To je ona.“ „Říkal jsem jí, ať se ztratí. Ale ona mi dala tisíc babek v hotovosti a řekla, že potřebuje jen deset minut k vybrání kostýmu. Tisíc babek! Vaše kámoška je cvok. Ale k nakousnutí. Pojďte dál.“ Mosh prodavače následoval do obchodu s kostýmy. „Hej, slečno,“ zavolal hispánec. „Dorazil váš přítel. Zbejvá vám deset minut a pak musíte jít.“ „Přítel?“ ozvala se žena v zadní části obchodu. Mosh prošel kolem řady kostýmů sexy sestřiček, sexy koťátek, sexy knihovnic a sexy stavebních dělnic do trochu obyčejnější místnosti. Žena v přiléhavých večerních šatech se probírala stojanem s bundami. Protože k ní přišel zezadu, našel si Mosh chvilku k ocenění jejích křivek. Jeho přítelkyně byla alespoň dobře stavěná. Hej, díky, mrtví chlapi. Překvapeně se ohlédla. „Počkat. Ty jsi Zedův brácha… Mosh?“ Hned ji poznal. Na její tvář se nedalo lehce zapomenout. Potkali se na základně Lovců monster, když utekl před Silou a Násilím a odpálil nadjezd v Montgomery. „Holly? Holly Newcastleová?“ „Co ty tady děláš?“ Byla viditelně zmatená. Její přítomnost ho vážně potěšila. V prvé řadě to znamenalo, že se nezbláznil. Pravděpodobnost, že by v současné situaci náhodou narazil na někoho z bratrových lidí na podobném místě, byla absurdně malá, což znamenalo, že hlasy v jeho hlavě jsou skutečné. Holly navíc měla být drsná holka, tak bude vědět, co má dělat. Hodně pomáhalo i to, že byla nejhezčím Lovcem, jakého zatím poznal. Protože bez ohledu na to, jak moc s ním život vytíral podlahu, Mosh Pitt vždy dokázal ocenit společnost krásné ženy. Holly několikrát luskla prsty. „Moshi. Soustřeď se. Co tady děláš?“ Nebyl důvod chodit kolem horké kaše. Holly byla Lovec monster. Znala se s orky. Měla by být na podobné podivnosti zvyklá. „Když jsem se vzbudil, mluvili na mě dva duchové. Říkali, že mám jít zachránit svýho bráchu. Dovedli mě k tobě.“ „Tohle je pořád divnější…“ Holly se natáhla za záda, začala si rozepínat zip na šatech a setřásat je dolů. Pak se zarazila. „Otoč se, ty pitomče.“ „Promiň.“ Mosh se obrátil zpátky do obchodu, jen aby zjistil, že je kousek vedle zrcadlo. Holly si stáhla šaty. Chodil s modelkami přes plavky, co by jí postavu záviděly. Holly si ale na živobytí vydělávala zabíjením děsivých věcí kulkami, ohněm a špičatými předměty, proto Mosh ztěžka polkl, usoudil, že nechce dostat nakopáno, a věnoval se studiu podlahy. Natáhla si džíny a bílé triko. „Tohle oblečení jsem koupila od taxikáře, co mě tady vysadil. Páchne jako vařená kapusta. Věci, co musím kvůli svý práci dělat… už se můžeš otočit.“ Mosh to udělal. „Ten duch, to byl Mordechai?“ „Jo, s nějakym chlápkem jménem Bubba.“ „Jedinej Bubba, kterýho znám, je Bubba Shackleford… zakladatel Lovců monster s.r.o. Zed se s ním potkal, když ho zombifikovali.“ Holly pomalu pokývala hlavou, jako by to dávalo smysl. „No dobře… tyhle nadpřirozený věci mě vytáčí, ale neodmítnu pomoc, ani když je takhle marná.“

„Hej…“ „Nic ve zlym, ale vyměnila bych tě za prvního nováčka s měsícem výcviku. Tohle je mimo tvoji ligu. Nemáš výcvik, vzdělání ani zkušenosti, ale já budu potřebovat další pár očí, a všichni mí kolegové jsou v tom mraku, nebo sem nedorazí dost rychle. Tak mi budeš muset stačit ty.“ Když spolu mluvili posledně, byla mnohem milejší, ale Moshovi došlo, že jen upevňuje svou dominanci. Ne že by na tom záleželo. On se s ní hádat nemínil. O podobných věcech nevěděl zhola nic. Byla to vlastně úleva, že rozhodování mohl přesunout na někoho jiného. „Já jen chci pomoct.“ „Dobře… jakou máš velikost? Viděla bych to na 2X.“ „Jo… proč…“ Holly mu hodila modrou bundu a Mosh ji jen tak tak chytil, než mu přistála v obličeji. „V jedný věci máme štěstí. Na tvýho bráchu by tady nic neměli. Obleč si to, agente Pitte. Jdeme. Musíme si pospíšit.“ Mosh bundu otočil a uviděl zlatá písmena DEA. „Vážně?“ Ale Holly už odešla k pultu s další stodolarovkou. „Hej, Jorge. Máš nějaký pevný boty? Něco s plochou podrážkou? Něco konzervativního?“ „Ne. Je mi líto, jen vysoký podpatky a klaunský boty. Normální boty nevedeme.“ „Sakra.“ Holly se podívala na své nohy. Lodičky s vysokým podpatkem už měla, na první pohled byly drahé. „Tohle nevypadá jako policejní boty. Drobný si nech a na tvym místě bych vypadla z města, jako by mi za patama hořelo. Jdeme, Moshi.“ Dohnal Holly na chodníku, kde si oblékala svou vlastní modrou bundu. Ta půjčená tvrdila, že je z FBI. „Tady je plán. Tohle obvykle nejsou moc přesvědčivý převleky, ale to není třeba. Bude tam chaos a ÚPKM se stejně obvykle vydává za jiný agentury.“ „Kde?“ „Proplížíme se do karantény. Snaž se s nikým nemluvit. Chovej se, jako bys tam patřil, a nikdo tě nebude otravovat… snad. Na chvíli se přede mě postav.“ Mosh udělal, co mu řekla. Holly sáhla do kabelky, vytáhla pistoli, rychle si ji strčila za opasek a zakryla bundou. Pár náhradních zásobníků skončilo v kapsách džínů. „Jsem ráda, že ses ukázal. Možná budu potřebovat někoho, kdo bude hlídkovat nebo odvádět pozornost. Už ses někdy porval s federálníma agentama? Jak dobrýho máš obhájce?“ „Ten se mnou nemluví, protože mu pořád dlužím peníze, jak mě žalovalo město Montgomery.“ Je to vážně zlý, když z vás peníze vymáhá i vlastní právník. „Proč se chceme vplížit do… karantény?“ „Nic velkýho. Jen bez průkazů projdeme přes oblast zabezpečenou ÚPKM a promluvíme si se šílenym vědcem. Když uvidíme jistýho děsivýho albína, tak ho střelím do ksichtu. Buď nás chytí, nebo ne. V každym případě musíme zjistit, jak zastavit tohle.“ Kývla k děsivému kouři. Na tuhle vzdálenost vypadal ještě nepřirozeněji. „Nějaký otázky? Ne? Dobře.“ Holly zvedla hlas a promluvila přímo k Moshovu čelu. „Poslouchejte, duchové, jestli tam vážně jste a můžete nám nějak píchnout, dost bych to ocenila.“ Mosh byl zjevně jediný, kdo hlasy slyšel, protože Holly nijak nereagovala, když se ozval Bubba. „Vážně bych si přál, abychom mohli mluvit s ní, a ne s tímhle šupákem.“ „Ona není z krve šampióna. Musíme pracovat s tím, co máme.“ Skvěle, uráží mě hlasy v mojí vlastní hlavě. Prostě udělejte, co říká, a pošlete kavalerii. Bubba se zasmál. „Hochu, to vy jste kavalerie.“ Holly, která očividně nic z toho neslyšela, si nasadila černé brýle a falešnou čepici FBI. „Jak vypadám?“ „Jako sexy agentka FBI?“ „Díky, Moshi. I když jsi mimo moji ligu a podělanej až za ušima, umíš bejt vážně sladkej. Jdeme.“ Holly udělala jen pár kroků, než si všimla turistky, která s Moshem mluvila před vstupem do obchodu s kostýmy. „Promiňte, madam. Tohle je velikost sedm?“

Překvapená žena se podívala na své prosté černé tenisky. „To jsou osmičky.“ „To bude stačit.“ Z Hollyina úsměvu šel trochu strach.

Hollyin plán fungoval. Krátce. Proniknout vnější obranou bylo vcelku jednoduché. Kvůli náhlému chaosu se úřady nedokázaly zorganizovat a pak k tomu přibyl příkaz k evakuaci, který odčerpával zdroje všem. Byli tu policisté a šerifové z různých oddělení, zástupci několika agentur a přivolali i národní gardu. Bizarní a nepřirozený kouřový trychtýř se postaral o skvělé odvedení pozornosti. Holly si prostě vybrala místo v perimetru a prošla přímo mezi zátarasy, mluvila do mobilního telefonu, jako by ji zrovna úkoloval nadřízený, a občas zamávala na zmatené vojáky. Moshovi došlo, že všechny policejní složky a armádní typy plně zaměstnává ječící mračno smrti. A ono doslova ječelo. Protože strávil velkou část života na pódiích a poslouchal publikum dělat všemožné zvuky, tenhle mu připadal nepříjemně povědomý. Mohl to být jen vítr, ale frekvence tohoto větru zněla jako tisíce křičících lidí a nezdálo se, že by se bavili. Všechny oči se upíraly ke kouři, proto jim Mosh nedostatečnou bezpečnost nemohl vyčítat. K čertu s narušiteli. Kdo by byl tak šílený, aby se přibližoval k téhle věci? Kouř působil živě. Pohyboval se, ale nenadouval, stoupal naprosto rovně, neměnil směr dobrý kilometr. Celý sloup se otáčel kolem neviditelné osy, ale neměl dostatečnou rychlost, aby tím vydával ten zvuk. Po pár minutách procházení chaosem se zastavili za požárnickým autem, aby si prohlédli okolí. Nebylo tu žádné značení, ale nešlo přehlédnout, že tady sféra vlivu tradičních policejních složek končí. Bylo tu území nikoho a na jeho druhé straně speciální vládní agentury. Tam bude i jejich vědec. Holly sledovala kouř a vrtěla hlavou. „Tohle je vážně hodně divný. Vypadá tak… uzavřeně…“ Obvykle byste viděli oheň, ale tady byla jen šeď. A nejen to, chodník tu mizel v zemi, skoro jako by kouř vycházel z obrovské díry. „Jako by ho zadržovalo nějaký silový pole.“ „Co se stane, až to silový pole zmizí?“ Mosh se zachvěl při pomyšlení, že se všechen kouř vyvalí ven. Vypadal… lepkavě. „Jak bych to měla vědět?“ „Jseš profesionální Lovec monster.“ „Důležitá zpráva – nikdy dřív jsem nic podobnýho neviděla, a to jsem bojovala s desetipatrovým chodícím hmyzím stromem, tak sklapni.“ Holly Moshe chytila za límec bundy a vytáhla ho. „Zakryj si tetování na krku. Další linii hlídá ÚPKM. Snaž se vypadat profesionálně. Jako obyčejnej voják, kterýmu do zadku narvali byrokratickej klacek.“ Měl patnácticentimetrovou obarvenou kozí bradku. Mosh si nebyl jistý, jestli vůbec může vypadat jako voják, ale jeho bunda přece tvrdila DEA. Prostě řekne, že pracuje v utajení… a pak asi budou chtít vidět průkaz nebo odznak, nebo čím se agenti DEA prokazují, a když jim žádný neukáže, tak ho asi zastřelí. „Tak jaký máme přesně plán?“ „Poohlídnout se po místě, kam bys takovýho experta zašil, takže nějaký velitelský centrum. Jednou jsem federály viděla používat velkej gumovej stan, ale teď mají pod palcem všechny okolní budovy, tak asi budou někde tam. Když nenajdeme centrum, budeme hledat Frankse.“ „Ten velkej děsivej chlap? Zbláznila ses?“ „Možná. Jestli nás rovnou nezatkne, pak mám informaci, co s ním můžu vyměnit za interview s doktorem Blishem.“ „Informaci?“

„Nedá se tomu říkat přímo vydírání, protože nejsem tak blbá, abych zkoušela vydírat Strickena. Ber to tak, že dávám Franksovi důvod, aby někoho zavraždil.“ „Elegantní.“ „Asi jako srážka vlaků. Já dám Franksovi povolení zabíjet, on mě nechá vyslechnout vědce a pak odsud dostaneme naše přátele.“ „Za předpokladu, že jsou stále naživu,“ řekl Mosh, zatímco sledoval mračno zatracených. Holly ho probodla pohledem. „Nechci znít jako pesimista, ale koukni na tu věc…“ „Když přijde na přežití, proti Lovcům vypadaj švábi jako lumíci. Tak se konečně pochlap, Moshi.“ Ztišila hlas, když kolem proběhlo několik policistů ze SWATu. „Oni stále žijou. Já to vím.“ Počkal, dokud nebudou znovu sami. „Z Frankse mám trochu strach.“ „Ach, ten je jak velkej plyšák. Žádnej strach. On a tvůj brácha mají blízkej vztah.“ „Tak mi to Owen nepopisoval…“ „Vždyť víš, jak Zed pořád přehání. Dost řečí. Začni se chovat jako velká holka a pojď za mnou.“ Holly se držela na straně normální policie, šla paralelně se zemí nikoho, snažila se zahlédnout někoho, kdo by vypadal jako starý vědec. Naneštěstí tam bylo několik velkých vozidel, pár stanů, a dokonce i několik menších budov, které sestavili uvnitř vnitřního perimetru. Pokud se někdo přiblíží, Holly buď půjde dál, jako by měla nějaký úkol, nebo v případě, že budou vypadat jako lidé ochotní si promluvit, vytáhne mobilní telefon a přijme imaginární hovor od nadřízeného, který ji s imaginárními instrukcemi pošle na jejich pozici. Obejít celé místo zabralo půl hodiny a na konci byli stejně bezradní jako na začátku. „Marníme tu čas. Budu muset dovnitř,“ rozhodla se nakonec Holly. „Ty vyčníváš jako bolavej palec. Zůstaneš tady.“ „Ani náhodou,“ odsekl Mosh s větším sebevědomím, než jaké cítil. „Nenechám tě tam jít samotnou.“ „Chceš mě snad chránit, borče? Prosekat se přes všechny ty drsňáky a uškrtit stráže?“ Zní to pitomě, když to podá takhle. „Promiň, svoje boty na šplhání po zdech jsem nechal v hotelu. Možná něco napadne mrtvý chlapy? Dej mi vteřinku? Hej, duchové, máte nějakej nápad?“ Holly se na něj podezřívavě podívala. „Funguje to?“ „Nevím. Před pár minutama jsem si myslel, že mám aneurysma, když na mě začali mluvit. Nejsem Owen.“ „Nepovídej. On by byl užitečnej.“ Holly založila ruce v bok. „Pospěš si a udělej… něco.“ Otočila se zpátky ke kouřovému sloupu. „Psychický schopnosti se musej v Pittovic rodině dědit.“ „V Pittovic rodině se dědí tak psychózy,“ zabručel Mosh, zavřel oči a ze všech sil se soustředil. Připadal si hrozně směšně. Mordechai, Bubbo, ozvěte se. Pomozte nám tady. Sklonil hlavu a zkřížil ruce na hrudi. Musím snad meditovat nebo tak něco? Když už si na ten pocit zvykl, poznal, že hlasy nepřicházejí z jeho okolí, ale zevnitř jeho hlavy. Není divu, že byl brácha poslední dobou tak divnej, když musel s tímhle žít. „S těmi muži běž,“ poradil mu Mordechai. S jakými muži? „S policisty tajnými, co tě do zad střelí, když zkusíš utíkat.“ Mosh otevřel oči a zjistil, že se dívá na hlaveň útočné pušky. Za puškou byl chlap v černé zbroji s helmou a maskou na obličeji. Za ním přicházeli další tři, tiše obcházeli vojenský náklaďák. „Ehm, Holly?“

Stále sledovala linii ÚPKM. „Co zas, Moshi?“ Otočila se a uviděla SWAT tým, jak na ně míří zbraněmi. „Aha… ahoj.“ „Zvedněte ruce nad hlavu,“ vyzval je nejbližší střelec. Pomalu ruce zvedla. „Hledám tu SAC lasvegaské FBI, bylo mi řečeno…“ „Ušetři si to.“ Dva vyrazili jejich směrem, zbylí dva je kryli. Moshův obličej tvrdě narazil na náklaďák, ve vteřině mu sebrali glock a nasadili pouta. Když se mu povedlo otočit, zjistil, že Holly dopadla stejně. „Holly Newcastleová, jste zatčena.“ „Přísahám, že jsi ten nejhorší doprovod všech dob,“ zavrčela Holly na Moshe. „Já zrovna meditoval.“ „Nejhorší. Všech dob!“ Maskovaná čtveřice neřekla ani slovo, když odtahovala nadávající Holly a vyděšeného Moshe přes zemi nikoho do Palačinkového ráje. Stále to tady vonělo snídaní a Moshovi se kvůli přetrvávající kocovině trochu zvedl žaludek. Restaurace byla vyklizená. Usadili je do kóje, ruce jim nechali spoutané za zády. Za oknem, jen pár desítek metrů daleko, byl vířící kouř zakrývající Posledního draka. Bylo příliš depresivní se na něj dívat, proto si Mosh raději dokola četl popisky na sirupech. Tři muži je hlídali, jeden si na chvíli odskočil. Na oblečení neměli žádná označení nebo loga, jen prázdná místa se suchým zipem. Kvůli tomu a maskám Mosh netušil, co jsou zač, jestli jde o obyčejnou policii, ÚPKM nebo nějakou tu stínovou agenturu, které se obávala Holly. Vypadalo to, že kromě nich v Palačinkovém ráji nikdo není. Nedostatek svědků mu připadal jako špatné znamení. „Co se teď stane?“ zašeptal Mosh po pěti minutách napjatého ticha Holly. „Když budeme mít kliku, nechají nás jít,“ zašeptala zpátky. „Když budeme mít smůlu, zavřou nás do basy. Když budeme mít velkou smůlu, odvedou nás do mrazáku a vpálí nám kulku do zátylku.“ „První možnost se mi líbí nejvíc.“ Když se na to podíval z lepší stránky, ve vězení by už asi měl spoustu fanoušků. „Tak nám drž palce.“ Holly zvýšila hlas. „Tak co musí holka udělat, aby si jí všimla obsluha? Dávám vážně dobrý dýška.“ Nikdo z mužů nepromluvil. „Vážně? Nic? Slyšela jsem, že tu maj skvělý borůvkový vafle. No, ať je po vašem. Chci mluvit s agentem Franksem z ÚPKM. No tak, já vím, že vy kreténi víte, kde je. Velkej chlap, spousta svalů, vypadá pořád naštvanej, obvykle někoho mlátí? Už se chytáte?“ Ale muži ani nehlesli. Uběhla další minuta, než se vrátil čtvrtý zakuklenec, opřel pušku o zeď a vklouzl do kóje. Posadil se naproti nim. Stále nosil masku a záměrně mluvil hlubokým chraplavým hlasem. „Co chcete vazounovi?“ „To se snažíš imitovat Batmana? Protože jestli ne, mám tu v kabelce pár pastilek na bolení v krku. Jak jste nás vůbec našli?“ „Předstírala jsi mluvení do mobilu v oblasti, kde se ruší signál. Blbej tah.“ Muž se opřel rukama o stůl, jen aby si všiml, že své rukavice Nomex položil do lepkavé louže sirupu. „Fuj…“ Natáhl se, vytáhl ze stojánku pár ubrousků a rukavice si otřel. Pak se otočil zpátky k nim, chystal se je na něco zeptat, ale nakonec se rozhodl nejdřív si otřít i zbytek sirupu. Holly se začala smát. „To jako vážně? Agent Archer? Došly ti léky na obsedantně kompulzivní chování?“ Muž naproti nim se hned začal bránit. „Nevím, kdo…“ „Vážně, agente, ten chraplák nefunguje, a navíc jsem si vždycky myslela, že máš pěkný oči. Oči, které náhodou právě teď vidím. Nejsi zrovna mistr převleků.“ Jako by celý splaskl, když si stáhl masku a odhalil úzkou tvář mladíka s blonďatým ježkem. „No dobře, Holly. Dostala jsi mě.“

Mosh mezi nimi těkal pohledem. Zjevně se navzájem znali. „Mám v tom trochu bordel.“ „Moshi, tohle je agent Archer z ÚPKM,“ vysvětlila Holly. „ÚPKM?“ Do prdele. Do prdele. Do prdele. „Byl to taky jeden z neschopnejch bodyguardů tvýho bráchy, když po něm šla Dočasnost. A o těch očích jsem lhala, Archere. Torres byl ten sexy, škoda, že se z něj vyklubal magor. Kde je Franks? Opravdu pro něj mám zprávu. Je to důležitý.“ „Ne tak rychle. Vstoupili jste do zakázané oblasti a vydávali se za federální agenty. Máte velký problém.“ Přestože bez přehrávaného hlasu už nezněl tak směšně, stále se snažil hrát si na tvrďáka. „Nejdřív mi musíte říct, proč jste se tam tak plížili.“ „Plížila jsem se tam, protože kdybych narazila na Strickena a on zjistil, co chci povědět Franksovi, tak by mě skoro určitě zabil. Tohle je jedna z těch věcí. No tak, nejsem blbá. Když nemůžu mluvit s Franksem, nech mě promluvit si s Myersem. Tohle je prostě něco velkýho. Stricken ví, jak to monstrum porazit, ale nejdřív má v plánu nechat všechny uvnitř umřít.“ Archerovi drsná fasáda povolila. Překvapení. „Jak ses o tom doslechla?“ „Takže ty to víš a nemáš s tím žádnej problém? Máte v plánu nechat tu věc, aby povraždila všechny moje přátele a spoustu nevinnejch lidí, zatímco drsňáci z ÚPKM tu budou jen tak vysedávat na zadku?“ „Ne, to sakra ne! Za co nás máš? Někteří z nás – No… jsou tu oficiální rozkazy, ale musela bys být úplně blbá, abys jim věřila. Snažíme se tu věc zastavit dřív, než ublíží někomu dalšímu.“ Mosh netušil, co se tady děje, ale zdálo se, že všichni lidé od vlády netáhnou za jeden provaz, a nevěděl, jestli je to dobře, nebo naopak. Zvlášť když Holly mluvila s těmi, co mu nemilosrdně zničili život, jako by to byli ti dobří. „Tak mě nech promluvit s Franksem nebo Myersem!“ požadovala Holly. „Vím, že nejsi hloupej, tak už ti muselo dojít, že jsem sem nepřišla jen dělat problémy. Sežeň mi šéfa.“ „Mohl by tu být problém s… víš, komunikace právě teď…“ „Ale no tak. Komunikace, to bylo vždycky tvoje, ne? Tak se spoj se svejma nadřízenejma a vyřeš to. Vím, že toho psychopata Strickena, co vás tu komanduje, nemůžete vystát. To, co mám, ho totálně potopí.“ Archer se podíval na dalšího zakuklence a pokrčil rameny. Ten rozhodil ruce, jako by říkal mě se neptej. Archer si povzdechl. Holly si dalšího agenta podezřívavě prohlížela. „Počkejte chvíli… vy jste předtím nechystali nic dobrýho, co? Kde je zbytek ÚPKM? Ví o tomhle Stark? Ach bože, Archere, ty jsi na válečný stezce? Ha! ÚPKM agenti vyjeli ze svý rezervace. Vy jste zběhli! Tohle je fakt bomba. Hned jsem poznala, že ten novej chlap je idiot, ale nenapadlo by mě, že je to až tak zlý.“ „Ne. Tohle je šílený…“ Archer se zakoktal. „Tohle…“ Znovu pohledem hledal pomoc u druhého agenta. „Tolik k věrohodnému popření. To se ti povedlo, Archere.“ I druhý agent si stáhl kuklu. „Rád tě znovu vidím, Holly.“ Holly se zasmála, tentokrát drsněji. „To si snad děláš prdel. Ty?“ Mosh už nechápal vůbec nic. „Kdo? Co?“ Druhý agent byl pohledný, se širokou bradou, takový ten typ, co vypadá jako vytesaný z kamene. Jeden z těch lidí s přirozenou sebedůvěrou v to, že se narodil jako krásný. Přestože si právě stáhl lyžařskou masku, dokonce i vlasy byly upravené. Kývl na pozdrav. „Rád tě znovu vidím, Moshi. Jsem zvláštní agent Grant Jefferson, Úřad pro kontrolu monster.“ „Počkat… já tě znám.“

„Krátce jsme se potkali na základně LM.“ Byl na Samově pohřbu. „Ty jseš ten chlap, co ho brácha zmlátil a přebral mu Julii!“ „Takhle to nebylo… k čertu s tím,“ povzdechl si Jefferson. „Poslouchej, Holly, musíme tu postupovat opatrně. Chci, abys věděla, že nikoho v ÚPKM oficiální plán nijak netěší.“ „Tak co se s tím pokoušíte dělat?“ vyštěkla na něj Holly. Odpověděl jí někdo za kójí. „Máme v úmyslu zachránit den.“ Mosh natáhl krk, aby se mohl podívat za kóji. Za nimi tiše seděl muž středního věku v šedém obleku a nebyl to manažer Palačinkového ráje. Mosh ten samolibý prolhaný obličej muže, který řídil zruinování jeho života, okamžitě poznal. „Ty…“ „Ano.“ Agent Myers se postavil vedle kóje a kývl na Holly. „Nijak mě nepřekvapuje, že jste se do toho zapletla.“ Sklouzl pohledem na Moshe. „Vás jsem tu nečekal. Podle našeho psychologického profilu jste narcista, který na rozdíl od svého bratra postrádá hrdinské deziluze. Kdy jste se nechal naverbovat do LM?“ „Nikdy. Já nakopávám zadky na volný noze. Hned mi sundej ty pouta, hajzle.“ „Nebo co?“ zeptal se pomalu Myers. Mosh to tak daleko nedomyslel. „Nebo se ti ozve můj právník.“ „Já už tu právnickou pijavici dávno podplatil, aby totálně projel všechny vaše loňské žaloby, pane Pitte, a on odvedl opravdu obdivuhodný výkon. Překvapilo mě, že nás vyšel tak lacino. Zjevně mu na vás nikdy moc nezáleželo. Proto si ty výhrůžky můžete ušetřit.“ „Co? Max mě prodal? Ten zasranej…“ Holly na něj udělala pššt. „Ticho, teď se baví dospělí… Dobře, Myersi. Takže ty víš, co víš, a myslíš si, že víš, co já vím, ale nevíš všechno, co já vím, a je tu něco, o čem by ses dozvědět měl… proto bychom se měli dohodnout.“ „Poslouchám.“ Spiklenecky se předklonila. „Vím, že se Stricken chystá nechat všechny lidi v Posledním drakovi umřít, než to spustí.“ „Naneštěstí se zdá, že máte pravdu. Pan Stricken dospěl k názoru, že událost s tak velkými důsledky mu umožní spustit jeden velmi kontroverzní program. Hádám, že ty mrtvé považuje za přijatelné ztráty při dosažení svého cíle.“ „V tom je mezi náma rozdíl. Já nepovažuju za přijatelnou žádnou ztrátu. Chystáš snad puč proti Strickenovi nebo co?“ „Puč je tak ošklivý slovo.“ Přestože měla pouta, Holly vypadala naprosto v pohodě. Moshe její sebevědomí téměř provokovalo. „Víš, jaký další ošklivý slovo můžeš v jistejch kruzích zaslechnout? Nemesis. Doneslo se mi, že Stricken kvůli němu chce tebe a Frankse nechat zabít.“ To si získalo jeho pozornost. Myers mávnul na Archera rukou, mladší agent vylezl u kóje a postavil se vedle Jeffersona. Myers se posadil naproti zajatcům. Udělal z prstů stříšku a studoval je chladnýma očima. „Tedy, slečno Newcastleová, nepřestáváte mě udivovat. Ve vašem případě lasvegaský ÚPKM propásl velkou příležitost. Vaše hodnocení bylo velmi nízké a rutinní psychologický profil vás zařadil mezi obvyklé přeživší útoků monster. Vaše osobní historie naznačovala, že nebudete typ, co by o traumatu mluvil, protože očividně dokážete udržet tajemství. Proto vás jen varovali, zapsali si vás a zapomněli. Kdybychom věděli, jaká se z vás stane dračice, ÚPKM by vám nabídl práci. Opravdu nesnáším, když se s takovým talentem plýtvá v soukromém sektoru.“ „Děkuji, agente Myersi. To je ta nejsladší věc, co mi kdy kdo z ÚPKM řekl. Ale moji rodiče nebyli příbuzní, tak bych asi nesplňovala předpoklady.“ „Taková ztráta.“ Myers se skoro usmál. „A ta informace, kterou potřebujete?“ „Jak porazit to monstrum a zachránit přátele. Nejlépe dnes. Chci si promluvit s doktorem Blishem.“

„Jste pozoruhodně dobře informovaná.“ Myers se teatrálně rozhlédl. „Jsou tu nějací trpaslíci, o kterých bych měl vědět?“ „Doufám, že ne. Z těch malejch hajzlíků mám husí kůži. Pomoz mi, a já ti na oplátku dám nahrávku toho, jak zákeřnej a prohnilej Stricken je.“ „K čemu by mi ten důkaz byl? Já Strickenovu povahu moc dobře znám a on není ten typ, co by se dal zastrašit pravdou.“ „Ty bys nepoznal pravdu, ani kdyby tě kousla do prdele,“ zabručel Mosh. „S lichotkami se nikam nedostanete, pane Pitte.“ Holly zavrtěla hlavou. „Je mi fuk, jestli s tím zahájíš slyšení v Kongresu, nebo jestli to hodíš na Youtube. Já osobně měla v plánu dát to Franksovi a nechat tu vraždící mašinu, ať to vyřeší. Jo, bývám dost přímočará.“ „Agent Franks je momentálně indisponován,“ řekl Myers. Holly se chystala položit otázku, ale Myers ji utišil zvednutím ruky. „Budu s vámi jednat na rovinu, slečno Newcastleová. Když jsem dorazil, pokusil jsem se s tím vědcem, Blishem, promluvit, ale vykázali mě z oblasti. Touhle dobou bych měl sedět v letadle do Washingtonu. Přímý dohled nad mojí útočnou jednotkou převzal osobně ředitel Stark. Má teď neomezenou kontrolu nad operacemi.“ „Vypadá to, že nejsi jeho největší fanda.“ Když to Holly řekla, Jefferson potlačil uchechtnutí. „Jak bych to podal? Je to loutka. Doug Stark je kolaborant, co už dlouho hledá botu, kterou by mohl olíznout. Obávám se, že dokud bude v úřadu on, nebude Amerika v bezpečí. Naštěstí pro nás jsou muži, které jsem vycvičil, inteligentní a oddáni hlavnímu účelu ÚPKM. Navzdory tomu, co si o naší organizaci myslíte, jsme v prvé řadě profesionálové a uděláme, co bude třeba, abychom tenhle národ ochránili. Když jsem zjistil, co se děje, poslal jsem Frankse zajistit pár předmětů, které by mohly být nezbytné k poražení toho tvora. ÚPKM má v Nevadě skladovací zařízení…“ „Oblast 51?“ zeptala se dychtivě Holly. „Nebuďte absurdní.“ „Vážně, je to Oblast 51?“ Ale Myersův smrtelně vážný výraz se nezměnil. „Dobře, dobře, to je jedno. Franks vyzvedne tajnou zbraň, a dál?“ „Povedlo se mi shromáždit pár informací, ale něco z toho, co jsem zjistil, si odporuje. Tuhle situaci chci vyřešit stejně rychle jako vy. Pokud v průběhu toho vyplavou na povrch kompromitující data, která uškodí mému nástupci a jeho loutkáři s růžovýma očima, budu velmi šťastný muž.“ „A možná při tom dostaneš zpátky svůj starej flek… Jo, je mi to jasný, na tom ti nezáleží, ale my oba víme, že ÚPKM potřebuje v téhle nejisté době silný vedení.“ Holly se zazubila. „Byl jste pozoruhodně vstřícný, agente Myersi. Jsem ohromena. Teď ohledně naší dohody…“ „Tu nahrávku už jsem slyšel. Nahrál jsem si ji z vašeho telefonu. Poslechl jsem si ji, když vám ho moji lidé zabavili. Nemám důvod se dohodnout.“ „Ty grázle!“ vybuchl Mosh. „Měl bych…“ „Hoď se do klidu, Moshi,“ nařídila mu Holly. „Ano, hoď se do klidu, Moshi,“ přisadil si Myers. „Vážně, nikdy by mě to nenapadlo, ale bratr vedle vás vypadá jako rozumnej a vyrovnanej chlap.“ Holly se tvářila, jako by ji nijak nevzrušovalo, že právě ztratila eso v rukávu. „Kdyby s náma chtěl Myers vyjebat, neobtěžoval by se nejdřív se seznamováním s citlivejma informacema. Je to zaměstnanej člověk. Mám pravdu, řediteli?“ „Správně, slečno Newcastleová. Je tu pár sporů ohledně politiky. Já jsem na jedné straně bitvy a Stricken na druhé. V této bitvě mají informace velkou moc. Stricken má jednoho z původních vědců a tu informaci přede mnou zadržuje.

To, co právě teď potřebuji, je víc informací, a k jejich získání zase potřebuji popiratelné zdroje. Moji muži jsou známí. Když je chytí při pokusu si s vědcem promluvit, budou z toho vyvozeny nemilé důsledky. Nikoho by však nepřekvapilo, pokud by byl u našeho milého doktora přistižen člen LM. Máte pověst lidí, co se pletou pod nohy.“ „Tvrdě na tom dřeme.“ „Běžte s agentem Jeffersonem. Umožní vám dostat se dovnitř, vy získáte, co potřebujete, a na oplátku o tom mým lidem podáte hlášení.“ „Máš to mít,“ souhlasila bez zaváhání Holly. Ale Mosh tomu slizkému byrokratovi stále nevěřil. „To se nebojíš, že budeme mluvit, jestli nás chytí?“ „Absolutně ne. Protože pokud k tomu dojde, pravděpodobně vás okamžitě zastřelí. Jakkoli jsou podle vlastních měřítek velice efektivní, největší slabinou STFU je jejich relativně malý počet, protože to je jediný způsob, jak něco podobného utajit. Při operacích jako tato jsou závislí na nás nebo na jiných vládních agenturách, že jim poskytneme zabezpečení a palebnou sílu. V naší současné situaci si však Stricken, který si moc dobře uvědomuje probíhající boj o moc, nedovolí ohrozit svá tajemství tím, že jejich ochranu vloží do rukou lidí, co by mohli být loajální mně. Proto krátkodobě najal soukromé kontraktory a pověřil je dohledem nad jedním svým mazlíčkem, který usiluje o výjimku z Fonasilu. Ti kontraktoři mi připadají jako ten typ, co nejdřív střílí a ptá se až pak. A kdybyste nějakým zázrakem přežili, než si Stricken ověří informace, co z vás mučením vytáhne, já už budu sedět v letadle do Kostariky, abych tam dožil pod svou novou identitou. Proto bych vám důrazně doporučoval nenechat se chytit.“ Mučení? K tomu by nedošlo. Mosh by Myersovo jméno napráskal jen vteřinu po tom, co je chytí. „Víš, Myersi, jako podvratnej terorista se mi líbíš mnohem víc. Superpadoušský image ti sekne,“ řekla Holly s nuceným úsměvem. „Jdeme do toho.“ Mosh se nejistě podíval na agenty ÚPKM. Ti s odhalenou tváří vypadali stejně nervózně, jako se on cítil. Celá tahle zákeřná meziagenturní rivalita na něj byla moc. Nenáviděl ÚPKM za to, co mu udělali, ale vypadalo to, že je Holly považuje za mnohem lepší, než byla ta druhá alternativa. Což o té alternativě hodně vypovídalo. Duch v Moshově hlavě se zasmál. „Chlapče, ti poldové tvoji přátelé nejsou. Jsou to lháři, co schovávaj monstra a přeživší lidi zastrašujou. Dělají hrozný věci, ale jsou mnohem lepší než ten bledej. Jemu ty vyhýbej se. Vlastníma očima jsem viděl, co stane se, když lidé jako on získají moc. Teď běž. Část další bude… obtížná. Spěchej. Čas krátí se.“ Jestli tohle přežiju, chci, aby ses sakra klidil z mojí hlavy, starochu. Není divu, že se z Owena stal takový magor. Tohle mluvení s mrtvými lidmi vážně stálo za prd. „Co bude dál?“ Agent Myers vylezl z kóje, pečlivě si upravil kravatu a řekl: „Nenechte se zastřelit.“

Kapitola 20

Mosh Pitt, bývalá rocková superstar, se probral s těžkou kocovinou a odpornou pachutí v puse, což byl poslední dobou normální stav, ale pak se jeho den začal postupně horšit. Jeho hloupý starší bratr byl v nebezpečí, celé město Las Vegas se evakuovalo, slyšel mrtvé lidi a nakonec se stal spolupracovníkem vládní agentury, která ho dřív zneužila jako obětního beránka. Teď se nacházel ve stoce. „Není to tak zlé,“ pověděl mu Mordechai. „Tohle není pravá stoka. Jen tunel. Stoka mnohem horší.“ Jistě, nebyla tu žádná řeka ze splašků jako ve filmech, jen stísněný vybetonovaný prostor a spousta trubek, několik už ho praštilo do hlavy, ale pořád tu byly krysy. Mosh slyšel hlodavce, jejich blechy a vzteklinu, jak se snažili rychle klidit před světlem jeho baterky. „Vzteklinu slyšet nemůžeš, chlapče.“ „Sklapni,“ zasyčel Mosh, unavený a otrávený poradními hlasy ve své hlavě. Grant Jefferson šel v čele. „Co to bylo?“ Agent ÚPKM se ohlédl přes rameno. „Nic. Jen mluvím sám se sebou.“ Jefferson zavrtěl hlavou, zamumlal něco o nováčcích a pokračoval dál úzkou chodbou. Když se jeho baterka vzdálila, do Moshova žaludku se znovu vplížil mrazivý strach. Před nimi bylo něco zlého, prostě to cítil. Trhnul sebou, když k němu zezadu přišla Holly a poklepala mu na rameno. „Uklidni se, Moshi.“ „Ty se uklidni.“ „Sakra, chlape, dej se dohromady. Ani mně se nelíbí, že jsme ve tmě v uzavřenym prostoru. Věř mi. Není na tom nic, za co by ses měl stydět. Zatraceně, mě i Granta drželi jako zajatce v pěkně hnusný podzemní díře, a nevidíš na nás, že bychom vyváděli jako malý děcka.“ „O to tady nejde. Mám z toho vážně špatnej pocit…“ Těžko se to vysvětlovalo. Bylo v tom víc než jen riziko, že je zastřelí. Věděl, že tam na ně čeká něco zlého. „Prostě to vím. Rozumíš?“ „Jako předtucha?“ „Co? Ne. Už toho nech. Já nejsem bratr. On je ten magickej. Je to jen pocit, ale zdá se mi, že tam na nás něco čeká a pokusí se nás to zastavit.“ „Což zní jako definice předtuchy. Blázniví Pittové. Měla jsem Zeda včera vytáhnout ven na tah. Mohli jsme využít jeho psychický schopnosti a předvídat, kam na ruletě doskáče ta blbá bílá kulička.“ Holly se mu zapřela rukama o záda a postrčila Moshe vpřed. „Za míň než hodinu jsem prohrála dvě zombie z Fonasilu.“ „Je mi líto, že si myslí, že ona masku nosit musí,“ povzdechl si Mordechai. Mosh neměl nejmenší tušení, o čem mluví. Mosh sledoval Jeffersonovu baterku. Zatím se mu zdálo, že ten plán dává smysl. Myersovi agenti nemohli riskovat, že je odhalí při pokusu vyzpovídat vědce, tak se postarají o odvedení pozornosti a spustí poplach, aby se Mosh a Holly mohli tiše vplížit do Strickenova velícího centra. Došli ke křižovatce. „Jsme tady, Holly.“ Agent Jefferson namířil baterku do servisního tunelu. „Tady se naše cesty rozchází. Vy půjdete vpravo. Právě jsme pod Taj Mahalem, to je kasino hned vedle Posledního draka. O dvě stě metrů dál najdeš dveře do suterénu. Archer už přerušil kabely kamery, vypáčil zámek a odpojil alarm, když jsme si mysleli, že to budeme muset udělat sami. Než odsud ÚPKM vypakovali, doktor Blish byl o patro výš v kanceláři.“ Jefferson se podíval na hodinky. Ručičky ve tmě svítily. „Přibližně za deset minut dojde k těžkému narušení bezpečnosti. To by mělo odvést pozornost strážných.

Pochybuju, že se budou držet tady, když si budou myslet, že kouřem prošlo monstrum. Jsou to jen kontraktoři. Prostě utečou.“ „Bacha na jazyk, Grante,“ varovala ho Holly. „Kontraktoři vám právě zachraňujou prdel.“ „Jen žertuji,“ zalhal hladce Jefferson. „Všichni si tu budou myslet, že monstrum uniklo. Podle toho, co Myers ví, půjde Stricken osobně dohlédnout na zadržení. Chce jen tak velký masakr, aby dal prezident zelenou jeho milovanému projektu, takže nechat zabít všechny v Posledním drakovi je v pořádku, ale kdyby to nechal utéct do města, bude pak vypadat neschopně, protože to tady řídil.“ „Nebo Stricken prostě všechno svede na Starka, když to uteče. Z tvýho šéfa bude obětní beránek a ÚPKM zeslábne ještě víc,“ dodala Holly. „Ten slizkej parchant v žádnym případě nepřijme zodpovědnost, když se něco podělá, a proto Myers potřebuje, abychom ho předběhli a zastavili monstrum dřív, než si všechny zásluhy připíše Strickenova malá speciální jednotka.“ „To nebylo zlý.“ Grant se usmál. „Opravdu nechceš pracovat pro federály? Benefity jsou skvělé… Dobře, klid. Stricken ví, jak to monstrum zastavit, a my budeme sledovat, jak zareaguje na náš falešný poplach. Je víc než pravděpodobné, že si s sebou přivede své lidi z Jednorožce, tak si alespoň nebudete muset lámat hlavu s těmi věcmi.“ „Věcmi?“ zeptal se Mosh. „Dlouhej příběh.“ Hollyina stručná odpověď ho nijak neuklidnila. „Jak máš v plánu to narušení provést, Grante?“ „Bomba v autě, divná světla, kouř, rány a spousta slzného plynu, k tomu ještě přihodíme trochu přerušované komunikace ve stylu: Pomozte mi, pomozte mi. Všichni tu zemřeme, a tak podobně. Potom někdo,“ Jefferson udělal prsty uvozovky, „zahájí palbu na dveře garáží kasina. Až do nich celá nevadská národní garda vyprázdní jeden nebo dva zásobníky, Stricken si bude myslet, že je monstrum uvnitř.“ „Opravdu věříš, že to vyjde?“ „Důvěřuj mi. V ÚPKM jsme mistři předstírání. Když se příliš mnoho lidí začne zajímat o skutečné monstrum, tak na hromadu skutečných důkazů přihodíme i pár falešných. A když se pak na tu hromadu všichni dívají, naaranžujeme to tak, že to vypadá jako mazaný podfuk. Pak vypadají blbě i skutečné důkazy a všichni na to brzy zapomenou a dál žijí své životy. V podobných situacích psychologie funguje skvěle… je to vážně docela ohromující.“ „Tohle není můj ohromenej obličej, Grante.“ „Dobře, ale nám stačí jen minutka. Ještě něco?“ Holly zavrtěla hlavou. „Jsme připravení.“ „Musím si pospíšit.“ V Jeffersonově obličeji se objevil upřímný nervózní výraz. „Buď opatrná, Holly. Já vím, že já a LM spolu nevycházíme, ale…“ Zvedla jednu ruku. „To je v pohodě. Voda v řece. Udělal jsi, co jsi považoval za správný. To dokážu respektovat. Uvidíme se v Palačinkovym ráji. Hodně štěstí.“ A s tím otočila svou baterku a odešla určeným tunelem. Jefferson ji chvíli sledoval, jako by chtěl říct ještě něco, ale pak se rozběhl opačným směrem. Mosh se hlavou praštil jen o dvě trubky, než ji dohnal. Holly na něj čekala u velkých zelených dveří. Ukradenou botou nakopla kolemjdoucí krysu. „Myslíš si, že to bude fungovat?“ zeptal se Mosh. Holly si prohlížela dveře, potvrdila si, že už si s nimi pohrál agent Archer. „Myslím, že jsme součástí odvádění pozornosti. Myslím, že Myers se chce ve skutečnosti podívat, jaké zbraně a taktiku Stricken použije při reakci na falešný poplach, aby ho mohl okopírovat. To je jeho skutečnej cíl. Naše objevení bylo jen třešničkou na dortu. Myers asi doufá, že nás chytí, a až Stricken zjistí, že útok byla bouda, bude z toho vinit LM.“ „Ale to znamená…“ Moshe to úplně vykolejilo. „Co ty řeči o útěku do Kostariky?“

Holly si odfrkla. „Ale no tak. Netvrď mi tady, že jsi mu sežral ty kecy o povinnosti a ochraně vlasti ve jménu Božím? Jestli by měl někdo vědět, jak dobrej ten profesionální lhář je, tak ty. Nás chytí, my naprášíme Myerse, ten popře, že jsme spolu někdy mluvili, a všechno, co jim povíme, bude vypadat jako ubohá výmluva. Skončíme v mělkym hrobu v poušti, Stricken možná trošku zapochybuje o svejch spolupracovnících, ale pak se s Myersem vrátí k jejich byrokratický šachový partii. Když tohle zvládneme, pro Myerse to bude jen příjemnej bonus.“ „Ale vy jste se chovali jako kámoši… dokonce jsi Jeffersonovi řekla, že je to v pohodě.“ „Ten zákeřnej parchant, co nás podrazil? Jasně že to mezi náma není v pohodě. Grantův problém je, že on skutečně věří, že dělá dobrou věc. Ve svý mysli je hrdina. Má vlastní morální zásady. Ale taky je přesvědčenej, že každý jeho rozhodnutí je automaticky to správný. A když se jim někdo připlete do cesty, strčí ho pod autobus.“ Holly zkusila kliku. Jak jim slíbili, bylo odemčeno. „Grant je vážně pěkný kvítko. Proč jsou se všema fešákama jen problémy?“ „Mě považujou za fešáka. Byl jsem ve dvacítce Nejvíc sexy mužů současnosti v People Magazine.“ Už to bylo pár let, když se Hold the Pig Steady stalo hitem číslo jedna, ale pořád se to počítalo. „Protože holky budou vždycky milovat muzikanty, ale jak jsem říkala, problémy.“ Vypnula baterku, pak pomalu na škvírku otevřela dveře. Světlo za nimi bylo zapnuté, odhalovalo kovové schodiště. „Čistej vzduch. Teď počkáme, až to Grant a Archer spustí.“ Tunel byl vlhký a nesl se jím hukot vzdálených strojů. Občasné podezřelé zasyčení Moshovu nervozitu nijak nemírnilo. „Cos myslela těma problémama?“ zašeptal. „Nech to plavat.“ „Ne, vážně.“ Holly si povzdechla. „Přísahala jsem si, že budu vždycky ta, co bude říkat pravdu, i když to bude nepříjemný.“ Dál se dívala mezerou. „No, podle toho, co jsem slyšela, a tvý současný vizáže to vidím tak, že se pořád utápíš v sebelítosti nad tím, co se ti stalo. Jseš zahořklej, nasranej a nic s tím neuděláš, dokud se nepohneš dál. Buď přijmeš, co se stalo, nebo se tím budeš užírat až do smrti.“ Mosh nebyl zvyklý na lidi, co s ním mluvili tak přímo. Což byl jeden z hlavních důvodů, proč se vyhýbal své rodině. „Ty mě neznáš, Holly.“ „Pšš. Trochu to ztlum,“ pokárala ho. Mosh si ani neuvědomil, že zvýšil hlas. „Tady dole se hlasy nesou. Možná neznám dobře tebe, ale znám spoustu lidí jako ty. Jsem dobrovolnice v sanatoriu, které je jich plný. A přesně vím, co ti Dočasnost udělala. Ano, je to na prd. Ano, zničilo ti to plány. Život s tebou vyjebal. A co? Alespoň jseš naživu. Přežil jsi. Každá minuta, kterou teď máš, je dar, ale ty jsi na to zapomněl.“ To bolelo. „Ty nechápeš, jak zlý…“ Holly se otočila. Obklopovaly je stíny, ale on i tak poznal, že ho probodává vzteklým pohledem. Její hlas byl tvrdý jako ocel. „Chceš srovnávat, kdo z nás má horší život? Vyhraju. Vyhraju s přehledem, a to se ani nedostanu k tý části, kdy jsem svoji kámošku musela zabít kostí, kterou jsem obrousila kamenem. Tak už do prdele zmlkni a poslouchej. Řeknu ti něco, co ti měl brácha povědět už hodně dávno. Zlo tě může zkopat, zlomit tvý tělo a někdy i mysl, ale svýho ducha dokážeš zlomit jen ty sám. Víš, co jsem viděla v Appletonu? To je blázinec pro přeživší z útoků monster. Viděla jsem tam lidi, kterejm rozdrtili jejich příčetnost, a pak ty, co to vzdali. První partu lituju, ti druhý mě jen štvou. Takže mě přestaň štvát.“ „Já nic nevzdávám,“ protestoval Mosh. „Ztratil jsem prsty. Byl jsem nejlepší, a oni mi to vzali. Přišel jsem o všechny peníze…“ „Přišel jsi i o život?“ Mosh se zarazil. „Ne…“ „Tak přestaň fňukat a sklapni.“ Holly zkontrolovala hodinky.

„Čas vyrazit. V terapii budeme pokračovat pozdějc.“ „Tak ty jseš teď můj terapeut?“ „Podle všeho jsem motivačním koučem pro idioty.“ Holly otevřela dveře. Posvítila baterkou na schody. Když nic neviděla, rychle a tiše po nich vyšla k dalším dveřím. Zkusila kliku. Taky byly otevřené. „Archere, ty jseš ale pašák…“ Její hlas byl pouhý šepot. „Pojď za mnou.“ Sáhla pod bundu a vytáhla pistoli. Byla to nějaká 1911, podobná staromódním pistolím, které preferoval jeho otec. „Ale strážci jsou jen lidi. Jsou Lovci jako ty, jen z jiný společnosti. Nemůžeš je zastřelit!“ „Jasně že můžu. Namířit a zmáčknout.“ Holly se podívala na pistoli. „No dobře. Nechci a pokusím se, aby to nezašlo tak daleko, ale jestli budu muset volit mezi životy svejch přátel a jejich?“ Pokrčila rameny. „Snadná volba.“ Mosh v životě udělal spoustu pitomostí, ale vražda mezi ně nepatřila. „Slib mi, že nikoho nezastřelíš.“ „To jako vážně? Dobře. Slibuju, že nikoho nezastřelím, pokud to nebude nezbytně třeba. Myslíš si, že se mi tahle zbrklá akce zamlouvá? Hrozně ráda bych měla čas, abych mohla přijít s plánem, kterej neskončí jejich postřílením, ale my čas nemáme.“ Jako by tím chtělo udělat tečku za jejím prohlášením, ozvalo se vzdálené zadunění. Mosh si nebyl jistý, ale připadalo mu to jako exploze. Právě včas. Holly se přikrčila a pootevřela dveře, odhalila slabě osvětlené skladiště. Vysoko na stěně začalo blikat jediné červené světlo. Ze stropu teď vycházelo otravné opakované kvílení a klidný hlas z nahrávky: „Přesuňte se k nejbližšímu východu. Přesuňte se k nejbližšímu vchodu.“ Bylo to příšerně hlasité. Diverzní akce ÚPKM začala. Skladiště bylo plné rekvizit a kostýmů, většinou v bollywoodském stylu. „Tudy.“ Holly běžela mezi policemi, hledala cestu ven. Neměli mapu, vůbec netušili, jak tohle patro vypadá, dostali jen obecné instrukce od ÚPKM, podle kterých by tu někde měly být kanceláře. Holly našla další dveře, které vedly na chodbu s kobercem. Byly tu skříňky a nástěnky s oběžníky, vypadalo to, že jsou na správné cestě. Mosh se chystal vyrazit, ale Holly ho zadržela. „Zůstaň v úkrytu. Dej jim minutku. Potřebujeme, aby nejdřív odešli vojáci z Jednorožce.“ Čekání ho ubíjelo. Nemohl se zbavit pocitu, že se stane něco strašného. Holly podle něj vyčkávala příliš dlouho, i když za to možná mohl jen příval adrenalinu, než úplně otevřela dveře a vyklouzla na chodbu. Dáma „Přesuňte se k nejbližšímu východu“ naštěstí mluvila tak hlasitě, že je nikdo neuslyší přicházet. Jakmile to Moshe napadlo, nahrávka samozřejmě zmlkla. „Pospěš si,“ řekla Holly. Pospěš si? Ani nevěděli, kde ten vědec je, takže klidně mohli spěchat špatným směrem. Vešli do místnosti plné kancelářských kójí. „Doleva tady,“ poradil mu Mordechai. „Zaboč vlevo,“ tlumočil okamžitě Mosh. Holly se na něj nevěřícně podívala, ale on si jen poklepal na spánek. „Říká to mrtvej chlap.“ „Šílení Pittové.“ Ale Holly se nehádala. Zabočila do další chodby. A pak do další místnosti s kójemi. Na každé straně byly dveře a polovinu stěn pokrývala neprůhledná skla. „Stůj. Sehnout,“ rozkázal Mordechai. Mosh bez přemýšlení varování zopakoval. Holly si klekla za chladič vody. Mosh se přikrčil za ní. Holly zvedla jednu ruku. Hlasy. Zvuk vycházel z místnosti před nimi. „Je to kvůli vašemu bezpečí, doktore.“ Muž zněl klidně, sebevědomě. „Naše bezpečnost byla narušena. V parkovací garáži došlo k aktivitě. Následujte mě.“ „Přijít sem byla chyba. Jestli zjistí, že jsem tady, přijde se pomstít, pamatujte na má slova.“ Druhý muž zněl staře a chraplavě.

„Nic proti němu nezmůžete. Zachraňte se.“ „Slyšel jste pana Strickena. Všechno bude v pořádku, pane. Mezitím vás přesuneme na bezpečnější místo za městem. Čeká na nás auto.“ „Neposloucháte mě, vy idioti. Když dojde na Mark Třináct, nic jako bezpečné místo neexistuje.“ První mluvčí ztrácel trpělivost. „Odtlačte ho. Odcházíme.“ Doktor protestoval, klel a nadával jim, ale hlas se vzdaloval. Mosh pohnul hlavou do strany jen tak daleko, aby přes sklo viděl pohybující se stíny. Čtyři stojící postavy, jedna z nich tlačila pátou, která musela sedět na kolečkovém křesle. Holly už se plížila vpřed. Moshovi došlo, co dělá. Budou muset projít touhle oblastí a ona se je chystala překvapit. Ohlédla se na něj, naznačila pusou připrav se, než se odkulila do kóje na druhé straně uličky. Mosh zapadl do kóje za chladičem a přimáčkl se ke stolu, který podle jmenovky patřil nějaké Arlene. Byla tu spousta zarámovaných fotek buclaté ženy a jejích koček, na jedné v tomto kasinu pózovala s Eltonem Johnem. Soustřeď se, Moshi! Muži projdou kolem Holly. Ona vyrazí a on ji podpoří. Mordechai je nasměroval k ideálnímu místu. „Rádo se stalo.“ Teď ne, Mordechai! Vytáhl glock, který mu vrátili agenti ÚPKM, a chytil ho nemotornou rukou s poškozenými nervy. Holly ho měla za zbabělce, ale on žádný zbabělec nebyl. Zbabělec by nenamířil pistoli na ozbrojené Lovce monster, aby unesl muže na kolečkovém křesle… Do hajzlu. Tohle neznělo o moc líp. Blížily se k nim kroky a opakované skřípání koleček. Mosh byl tak nervózní, že skoro nemohl dýchat, ale zároveň zažíval silné vzrušení. Podobně se cítil, když poprvé vystupoval před živým publikem. Jsem připravenej to rozjet. „Správnej přístup, chlapče.“ Mosh zaskřípal zuby a rychle zamrkal. Lovci minuli Hollyin úkryt. Neustálý proud vědcových stížností byl jako naváděcí maják. Byli skoro u něj a on věděl, že ho uvidí, až budou procházet kolem, a hned začnou střílet. „Ani hnout!“ vykřikla Holly. Mosh vyskočil a namířil glock přes okraj kóje. Muži se zrovna otáčeli k Holly. Oblečení byli ve stejných maskovacích uniformách a tlustých taktických vestách, všichni vyzbrojení puškami mnohem ničivějšími než jeho malá devítka. Nevěděl, co by měl říct, a policie ve filmech většinou křičí: Zahoď zbraň! Nebo: Ani hnout, ale z jeho úst naneštěstí vyšlo: „Zahoď hnout!“ Drobný muž v kolečkovém křesle byl prastarý a zíral na Moshe slzícíma očima. „Zahoď co? Jseš retardovanej?“ Lovce dokonale překvapili. Těkali očima mezi Holly a Moshem. Drželi pušky, ale hlavněmi k zemi. Muž vpředu si Moshe prohlížel s vykalkulovanou agresivitou a ledově modrýma očima tak chladnýma, že z nich přímo čišelo, že už zabil spoustu lidí. Glock se mu třásl. Lovec v duchu počítal, jestli stihne zvednout pušku včas a Moshe zastřelí. I kdyby Mosh stihl vystřelit, bude muset zasáhnout neobrněné místo, kterých se moc nenabízelo. „Nehejbej se, Armstrongu, Ani na to nemysli.“ Holly měla rázný velitelský hlas. „Sejmu tě jako pytel sraček.“ Muž vpředu se pomalu otočil a prohlížel si Holly. Její pistole se pomalu pohybovala sem a tam mezi čtveřicí hlav. Ona nevypadala, že by minula. Jeden z mužů musel udělat pohyb, který se Holly nezamlouval. Otočila k němu pistoli. „Je ta vesta neprůstřelná? Vypadá neprůstřelně. Vyzkoušíme to.“ PRÁSK. Mosh sebou při nečekaném zvuku trhl. Kulka Lovce zasáhla přímo do hrudi. Zalapal po dechu a pár kroků couvl, ale udržel se na nohou. Holly rychle přesunula pistoli na velitele. Pohledem uhnula k postřelenému muži. „Jo, neprůstřelná. Ale vsadím se, že to bolí. Nemarni můj čas, Armstrongu. Spěchám.“ Lovec jménem Armstrong nasadil odzbrojující úsměv, ale v očích měl vraždu. Mosh nikdy neviděl tak bílé a dokonalé zuby. Ten chlap musel zubaři platit jmění. „No, vypadá to, že nás nachytali na švestkách ve vlastní základně operací. Odložte zbraně, chlapci.“ „Pěkně pomalu. Jeden po druhém,“ doporučila jim Holly.

Všechny černé pušky byly popruhem připevněné ke zbroji, proto chvíli trvalo, než je odepnuli a položili na zem. „Pistole taky. Na hromadu. Tak se mi to líbí… Vím, že někteří z vás budou mít záložní, ale překvapení mám ráda jen o Vánocích a na narozeninách. Prudké pohyby mě znervózňujou. Ruce na hlavu a nechte je tam. Příští kulka půjde do něčeho měkčího než kevlar.“ Udělali, co jim řekla. „FBI?“ přečetl stařec z Hollyiny bundy. „Děláte si srandu? Vy nevíte, kdo já jsem?“ „Ona není polda,“ zachrčel chlap, kterého Holly střelila. Měl rudý obličej a sípal. „Je od Lovců monster s.r.o.“ „Přesně tak, takže mi klidně můžeš připomenout, že porušuju ten podělanej zákaz přiblížení. Hele, nejsou tohle stahovací pouta?“ Ukázala pistolí na jednu vestu. „Super. Svaž tady kámošovi ruce. Slyšel jsi dobře. A pěkně pořádně.“ Počkala, dokud se nepostaral i o zbývající tři. „Moshi, svaž ho. Dávej bacha, je to Ultimátní právník. Je to kung-fu expert a právník.“ „Kung-fu? Ale prosím. Dělám krav maga, muay thai a brazilské jujitsu.“ Tenhle Lovec vypadal obzvlášť hrozivě a Moshovi se nijak nezamlouvala představa, že se k němu bude muset přiblížit. Všiml si, jak se na něj Mosh dívá. „Mosh, co? Říkal jsem si, odkud tě znám. Klid, kámo. Já vím, jak to chodí.“ Protáhl vlastní ruce pouty, pak do jednoho konce kousl a utáhl je zuby, sám se zajistil. „Mimochodem, tvoje muzika se mi líbí. Hold the Pig Steady je moje nejoblíbenější pracovní písnička.“ „Díky,“ hlesl Mosh, nevěděl, co by na tohle měl říct. Když byli svázaní, Mosh se ujistil, že jsou pouta utažená, a zbytkem pout jim připevnil ruce ke zbrojím ostatních. Vypadalo to, jako by s nimi hrál nucený twister. Zabralo to jen minutku a nikdo z Paranormálních taktiků se o nic nepokusil. Nepochyboval, že za to může jen Holly připravená střelit prvního potížistu do obličeje. Armstrongova zápěstí připoutal k opasku jednoho jeho muže, Armstrongovy ruce tak zůstaly vražené v cizím rozkroku. „Je to nezbytné?“ zeptal se Armstrong. „Nezbytně k popukání,“ odpověděl mu Mosh. „Seber jejich zbraně,“ nařídila Holly. Protože tu byly čtyři pušky a čtyři pistole, snadno se to řeklo, ale hůř udělalo. Nakonec zastrčil pistole do různých kapes, přehodil si pušku přes každé rameno a zbylé držel v ruce, dokonce se při tom omylem nezastřelil. Z jeho pohledu to byla výhra. „Poslouchejte, chlapi, my nemáme na výběr.“ Holly přešla za vozík. „Musíme teď utíct, ale není v tom nic osobního.“ „Střelila jsi mě!“ „Jo, jo, žaluj mě.“ Ultimátní právník se zasmál. „Ach, žádný strach. Budeme.“ Holly se podívala na jejich velitele. „Koukni, Armstrongu, Stricken vás využívá. On už ví, jak to monstrum zastavit, ale nejdřív nechá všechny Lovce uvnitř umřít, aby vydělal pár politickejch bodů. Tohle já nedopustím a tady doktor mi poví, co pro to musím udělat. Pak vám ho klidně vrátím. Nesledujte nás. Tolik krve na rukou mít nechceš a já nechci mít tvoji na těch svejch.“ Ale Armstrong nebyl v naslouchací náladě. „Za tohle zaplatíte. Únos…“ „Tohle není únos.“ Holly se opřela do vozíku. „Tohle je výpůjčka.“ „Napadení…“ „Pokus o vraždu,“ opravil ho Ultimátní právník. „Za tohle zaplatíš, Newcastleová!“ „Už se celá třesu,“ rozloučila se s ním Holly. Armstrong za nimi dál křičel. Starý doktor nadával. Holly zabočila za roh a vedla je směrem, kterým přišli. Kolečkové křeslo se dokázalo pohybovat překvapivě rychle. Mosh s nimi držel krok se skoro dvaceti kily zbraní navíc. Jedna z pistolí od Lovců se mu uvolnila z opasku a upadla mu na koberec. Otočil se,

aby ji sebral. „Nech ji,“ nařídila mu Holly. „Musíme sebou hnout. Myslím, že Armstrong si zavolal posily.“ „Jak?“ „V tu chvíli mě to nenapadlo, ale jak mluvil o tom nachytání na švestkách, bylo to příliš podezřelý. Asi měl celou dobu zapnutou vysílačku.“ „Ale sakra!“ Mosh se ohlédl do chodby. Nic teď neslyšel, ale to bylo asi tím, že se Lovci zrovna snažili osvobodit ze svých pout. „Ti budou hodně naštvaný.“ „No, měli by. Jednoho jsem střelila.“ „Slíbila jsi mi, že nikoho nestřelíš!“ „Slíbila jsem, že nikoho nezastřelím. Velkej rozdíl.“ Dorazili do skladu a zajeli dovnitř. „Tohle bude stačit. Pomoz mi zabarikádovat dveře. Získáme tím trochu času. Tohle je kromě tunelu jedinej přístup do místnosti.“ „Jak to víš?“ zeptal se překvapeně Mosh, když upustil černé pušky na podlahu. Prve tudy prakticky proběhli. „Udržuju si přehled o situaci, Někdy bys to měl zkusit.“ Holly k sobě otočila doktorovo křeslo. „Dobře, doktore. Bude to jen rychlej rozhovor a pak se můžete vrátit ke svejm přátelům.“ „Oni nejsou moji přátelé. Časy se mění, muži přicházejí a odcházejí, ale vždycky tu budou oportunističtí zmetci jako Stricken, jako pijavice přisátí k projektům typu Mark Třináct. Čím tajnější a dražší projekt je, tím víc pijavic přiláká.“ „Skvěle.“ Moshe překvapilo, jak moc se mu po běhu nedostává dechu. Kdysi se železnou pravidelností cvičil, ale to vzalo za své spolu se vším ostatním. Vybral si nejbližší těžkou polici s naskládanými plastovými sloními hlavami a táhl ji ke dveřím. „Jsme na stejný straně. My jen chceme zastavit to monstrum.“ „Na tom nezáleží. Odmítám vám vyzradit jakékoliv tajné informace.“ Mosh se zarazil a poprvé si vědce pořádně prohlédl. Bylo to drobný seschlý stařík. Kůži měl tenkou a skvrnitou, pod povrchem byly vidět fialové žíly. Přes vyzáblé nohy měl přehozenou deku a na sobě měl bílou košili, úhledně uvázanou kravatu, svetr Mr. Rogers a šedé tvídové sako. „Prosím?“ „Co ty jsi vůbec zač?“ Doktor zamžoural na Moshe. „Nějaký cikán?“ Moshovo oblečení bylo podle jeho standardů skoro konzervativní. „Jsem kytarista.“ „Vsadím se, že je to ďáblova muzika.“ Doktor si odfrkl. „Za mých dnů jediní muži, co si nechali tetovat krk, byli buzíci a vězni. Nic vám neřeknu. Mládež bez špetky úcty nechápe, co znamená dodržovat přísahu.“ Protože na to neměl dobrou odpověď a očekával bandu vzteklých Lovců, co každou chvíli vykopnou dveře, vrátil se Mosh ke skládání těžkých krabic s papírem na právě přesunutou polici. „Moc to nepřeháněj,“ varovala ho Holly. „Jestli nás najdou a nedokážou vyrazit dveře, jednoduše odpálí zeď. Dobře, doktore Blishi…“ „Nevyslovujte mé jméno!“ zavřeštěl stařec. „Chcete nás všechny zabít? Jestli zjistí, že jsem tady, všechny nás zničí. On mě nenávidí a má k tomu dobrý důvod. Varoval jsem Strickena, ať mě nepřivádí tak blízko, ale on chtěl vizuální potvrzení. Ta manipulativní svině. Vytáhl mě z domova důchodců a přes mé protesty přivedl sem. Domnívám se, že Stricken si jen chce ověřit, jestli ho moje přítomnost nevyprovokuje k odhalení. Jsem pouhý červ na háčku.“ Popravdě řečeno představa, že by mohli přitáhnout pozornost monstra, Moshe k smrti děsila. Navíc na něj zírala skupinka strašidelných šestirukých kostýmů oblud s vyceněnými zuby. Holly se opatrně rozhlédla, ale nezdálo se, že by ji přesvědčil. „Dobře. Žádný jména. Ale já opravdu potřebuju vědět, jak tu věc zabít.“ Lebka starého vědce vypadala příliš velká, když s ní zamítavě zavrtěl. Moshovi připomínala růžové lízátko vyčuhující ze svetru.

„Bláznivá holko, ono to nemůže zemřít. Jednou jsme jeho tělo zabili, ale on se prostě přinutil existovat dál. Kdybychom ho mohli prostě zabít, nepohřbívali bychom hostitele. Podle všech výpočtů by ho však mělo jít znovu uspat. Když ale úplně zničíte jeho hostitele, prostě si najde nového a noční můra bude pokračovat dál.“ „To je mi jedno. Já jen chci zpátky svý přátele. Jsou uvězněný v Posledním drakovi.“ „V tom případě přijměte mou soustrast, protože už jsou mrtví. Nepomohu vám. Přísahal jsem, že tajemství zachovám, a já jsem muž pevných zásad.“ Holly polohlasně zaklela, přecházela sem a tam. Bylo vidět, že usilovně přemýšlí. Její výraz se nepatrně změnil, než se na Moshe škodolibě podívala. „Takže takhle to chcete?“ „Obávám se, že ano, má drahá.“ „Dobře, ale je to škoda… doktore Blishi, vědátore z Rozhodujícího týdne, kterej pracoval na projektu Mark Třináct v Los Alamos a kterej se osobně zná s naším monstrem. Měla bych zdůraznit, že jste tenkrát bejval mladík, jen pro případ, že by vás hned nepoznal, doktore Blishi.“ „Přestaňte! Zbláznila jste se? Jestli vás uslyší, zabije nás všechny!“ „To riziko jsem ochotná podstoupit.“ Holly zvýšila hlas. „Slyšel jsi to? Blish. Hláskuje se to B-l-i-s-h.“ Najednou se natáhla, chytila opěrky židle, otočila vozík k sobě a podívala se doktorovi přímo do očí. „Se svejma pevnejma zásadama mi můžeš leda tak políbit prdel. Přestaň plejtvat mým časem. Pověz mi, co víš, nebo přísahám, že si seženu megafon a přivolám toho parchanta. Mluv!“ „Prosím, přestaňte.“ Doktor se třásl. „Povím vám všechno.“ Stařičký vědec vypadal, že se rozbrečí. Mosh nikdy při týrání důchodce nepomáhal. „Sakra, Holly. Ty se s tím nepářeš.“ „Jen když jsou v ohrožení mí lidé. Vysyp to, doktore.“ Blishův spodní ret se třásl tak silně, až se Mosh bál, že stařec dostal infarkt. „Nikdy jsme nechtěli, aby ten projekt dopadl takhle. Byli jsme ti největší géniové, nejchytřejší mysli své doby. Já byl v našem týmu nejmladší, ale mé teorie o netělesných entitách byly považovány za revoluční. Naše cíle byly vznešené. Snažili jsme se ukončit válku s co nejmenšími ztrátami na životech. Všechny hostitelské subjekty byli dobrovolníci. Znali rizika. Podobný výsledek nás nikdy ani nenapadl. Nikdy bychom ty muže neobětovali. Ale to on neví. On si myslí, že jsme mu lhali. Přísahám, že tak to nebylo.“ Mosh byl zmatený. „Hostitelský subjekty?“ Blish si otřel nos rukávem. „Vy nevíte ani o nich?“ „Poučte nás a trochu zpomalte.“ „Ta bytost, která terorizuje vaše přátele, je jen polovina problému. Zkáza je pouhou manifestací vzteku jednoho muže, který si připadá zrazený. Přestože jsou nerozdělitelně propletení, čelíme tu dvěma nepřátelům, lidskému testovacímu subjektu a netělesnému stvoření, co je k němu připoutáno. Bytost, která vytváří noční můry, je pouhý alp.“ „Blbost,“ řekla Holly. „To není možný. Alpové jsou ubohý.“ Mosh si pod tím jménem dokázal představit jen pohoří. Lyžovalo se tam skvěle, noci byly chladné a ženy nádherné… Ale byl si dost jistý, že o horách se tady nemluví. „Co je to alp?“ zeptal se Mosh. „Jsou to paraziti. Malí poletující přízrační parchanti. Při výcviku nováčků jsme jim věnovali jen necelou půlhodinku. Jsou to monstra pod postelí, co na děti sesílají noční můry a pak se živí jejich strachem. Opravdu silnej by dokázal vyvolat zlý sny i u dospělýho. To je všechno. Stačí je dost dlouho ignorovat, a oni vyhladoví a odtáhnou. Dokonce se na ně ani nevztahuje Fonasil, protože po nich nezbude mrtvola, kterou bys jim ukázal. Vy mi tady tvrdíte, že věc, která vraždí profesionální Lovce a vcucla obří budovu do cizí dimenze, je alp?“

„Ano, částečně. Je to řidič, ale není to motor. Cílem mého původního experimentu bylo zajmout jednoho z požíračů nočních můr a najít způsob, jak posílit jeho moc.“ „Vaším cílem bylo posílit bubáka?“ Mosh nevěřil vlastním uším. „Přeskočilo vám?“ „Klid.“ Holly mu položila ruku na paži. „Bubáci jsou něco jinýho.“ Doktor si povzdechl. „Pokusím se to podat tak jednoduše, aby to pochopila i tady cirkusová atrakce.“ „Tak tohle vážně nebylo…“ „Alp, známý též jako požírač nočních můr, pochází z jiné… roviny existence. Je to něco jako svět nočních můr, který se vzácně protne s naším, a když se tak stane, lidské vědomí si toho téměř nevšimne. Při svém doktorandském výzkumu jsem ta stvoření studoval, dokonce se nám podařilo jednoho zajmout a prozkoumat. Přestože jsou fascinující, v podstatě se jedná o slabá a neškodná stvoření. Nejhorším vedlejším efektem byly špatné sny a bolení hlavy. Když začala válka, přizvali nás k výzkumu v Los Alamos, kde se nám podařilo polapit pár dalších alpů. Další projekt našel způsob, jak znásobit alpovu sílu vystavením… to je jedno. O detailech bych mohl mluvit celé dny. Záleží na tom, že jsme vytvořili výkonnější alpy. Teď dokázali pokusné subjekty zaplavit nočními můrami, přestože byly vzhůru. Bylo to úžasné. Představte si, že byste ukončili válku prostě tím, že by byla nepřátelská populace příliš vystrašená a rozrušená, aby mohla pokračovat v boji…“ „Vy jste se pokoušeli zotročit mimozemskýho tvora a předělat ho na zbraň,“ vyprskla na něj Holly. „Páni, jsem fakt v šoku, že to nevyšlo.“ To ho urazilo. „Snažil jsem se zachraňovat životy, mladá dámo. Můj projekt byl považován za zbraň psychologickou, ne ničivou. Nemáte ani tušení, jak zoufalí jsme byli. Nic jsme nezavrhovali. Mí spolupracovníci byli různorodá skupina, byli v ní nejgeniálnější vědci i podivní okultisté. V porovnání s ostatními projekty, které v té době probíhaly, byl můj považován za nejméně smrtící. Pokoušeli jsme se využít imaginární hrůzu k zastavení té skutečné. Neměli jsme na výběr. Věci, se kterými si zahrávala druhá strana, byly stejné špatné, ne-li horší. Samotný alp, i ten posílený, je jen nesoustředěná, náladová…“ „Zlá,“ doplnila Holly. „ Nepochopená bytost. Alpové nejsou dostatečně inteligentní, aby chápali komplikované koncepty jako dobro a zlo. Jsou jen o trochu víc než mazaná zvířata, co se živí na psychickém nepohodlí. Naši byli schopnější, ale stále šlo o lepší alternativu než vypustit v Berlíně Starobylého. Měli jsme zbraň, ale neuměli jsme ji ovládat, neuměli jsme ji namířit. Potřebovali jsme nosič. Ale co kdybychom alpovi dali dozorce? Můj výzkum naznačoval, že by mohlo jít připoutat alpa k lidskému dozorci, podobně jako když se přirozeně napojují na spáče při krmení, šlo by však o komplexnější součinné pouto. Našli jsme dobrovolníky, mladé vojáky, kteří splňovali psychologická a intelektuální kritéria a kteří byli schopní fyzicky a kulturně splynout s cílovou populací. První připoutání proběhlo v pořádku. Prvotní testy demonstrovaly, že lze pouto přerušit a vypudit alpa z hostitele, až válka skončí. Vypadalo to jako naprostý úspěch, jen nás nikdy nenapadlo, co všechno by se mohlo stát, dokud se projekt Mark Třináct nevymkl kontrole.“ „Jaký překvapení.“ Mosh uslyšel hluk. Někdo zkoušel kliku u dveří. „Našli nás.“ „V nejbližší době nic neudělají. Nechtějí ublížit svýmu svěřenci. Předpokládám, že Paranormální taktici nedostanou zaplaceno, když ho náhodou zabijou. Jen pokračujte, doktore. Jak vašeho superalpa zastavíme?“ „To stvoření nepředstavuje problém. Jen se řídí svými instinkty, vytváří noční můry a živí se vyvolaným strachem. Nebezpečí pochází od lidského hostitele. Jeden z dobrovolníků se ukázal být… výjimečným.

Byl naším nejslibnějším subjektem, proto jsme ho vybrali pro přijetí nejschopnějšího alpa. Když k němu bylo stvoření připoutáno, došlo k překvapivým vedlejším účinkům. Co bývalo jen výplody představivosti, nabylo pevnou formu. Noční můry se staly skutečnými. Fyzicky skutečnými. Nejprve byly malé, ale podobný fenomén neměl obdoby. Můj tým to nadchlo. Energie potřebná k vytvoření něčeho takového byla prostě nepředstavitelná. Náš experiment dosáhl zcela nečekaného výsledku.“ Rachocení kliky ustalo. Mosh si vzal jednu z pušek, Byl to neznámý bachratý plastový typ, těžší, než se zdál, ale ovládání se chápalo snadno. Pojistka, spoušť, nabíjecí páka a uvolnění zásobníku bylo tam, kde se to dalo čekat. Auhangamea Pitt ho to naučil dobře, Mosh proto mohl střílet, pokud bude třeba, jenže jemu nedělala problém technická část, ale samotná střelba na jiného člověka. Někdo do dveří silně kopl, police se však skoro nehnula. Holly zvýšila hlas a zakřičela přes dveře. „Jestli to zkusíte vyrazit výbušninou, tlaková vlna tady staříka zabije!“ Pak se vrátila k normálnímu hlasu. „Ať se nad tím chvíli zamyslí. Prosím, pokračujte, doktore.“ Doktor Blish nevypadal, že by si hluku všiml. Jako by příběh, který tak dlouho tajil, zcela pohltil jeho pozornost. „Náhlý nárůst alpových aktivit byl vyvolán dobrovolníkem. Vypadal jako obyčejný mladík, velmi odvážný s ohledem na to, co byl ochotný pro svou vlast udělat. S ubíhajícím časem se však vše začalo zhoršovat. Vytvořené noční můry se stávaly silnějšími a nečekaně agresivními. Členové mého týmu zemřeli. Snažili jsme se pouto přerušit, ale nešlo to. Tento konkrétní alp buď nabyl vědomí, nebo se do něj vtiskl nějaký temný rys osobnosti lidského hostitele. Nehmotná bytost se nechtěla zdroje své nové moci vzdát, tak s ním začala manipulovat, nejprve fyzicky, potom i mentálně. Dobrovolník se ho snažil zvládnout, ale nakonec se obrátil proti nám. Bylo to těžké rozhodnutí, ale neměli jsme jinou možnost než experiment ukončit.“ Což je jen nevinnej způsob, jak říct, že se toho chudáka rozhodli zavraždit. „Neříkal jste, že ho zabít nejde?“ „V tom byl ten problém. Cokoliv, co by dokázalo zničit hostitele, by jen vypustilo inteligentního, extrémně vyvinutého alpa. Přestože by po oddělení své fyzické kotvy nebyl tak silný, stále by se mohl potulovat po světě a škodit. Oblast nočních můr se omezovala na několik set metrů kolem hostitelova těla. Nečekanou, fyzickým poutem vyvolanou změnou bylo, že hostitel přestal stárnout, stal se teoreticky nesmrtelným, došlo u něj k mnoha mutacím, které vídáme u vyšších nemrtvých. Nebyl důvod nevěřit, že by nemohl žít věčně. Proto jsme udělali tu nejlepší možnou věc. Uvedli jsme hostitele do katatonického stavu.“ „Nemohli jste riskovat jeho zabití, tak jste z něj udělali zeleninu a zahrabali ho na skládce chemickejch zbraní…“ Holly hvízdla. „Ale teď je zpátky a pořádně nakrknutej.“ „Plán byl nechat ho ve stázi, dokud nenajdeme lék,“ řekl doktor Blish, ale uhýbal při tom pohledem. „Musíte pochopit, že po Rozhodujícím týdnu byly téměř všechny projekty zrušeny a veškeré důkazy skončily pod zámkem. Zakázali nám lék hledat. Přeživší z výzkumných týmů neměli na výběr a život šel dál. Rozhodli to za nás jiní.“ „Tím jsem si jistá…“ zabručela Holly. „Žádal jsem o obnovení výzkumu, ale zamítli to. Za tohle já vinu nenesu.“ Mosh pochyboval, že by měli čas probírat morální důsledky šílených pokusů. „Když to nemůžeme zabít, tak co můžeme udělat?“ „Nejbezpečnějším řešením je přesvědčit ho, aby šel znovu spát, ale s tím hodně štěstí,“ odpověděl doktor. „Chování, které projevuje tentokrát, se od minulého liší. Vypadá to, že jeho fyzická forma se nyní může pohybovat mezi dimenzemi, mezi Zemí a říší nočních můr. Proto se hostitelské tělo může v našem světě zdánlivě pohybovat tak vysokou rychlostí. Předpokládám, že tam zmizelo i vaše kasino. Zdá se, že symbiont se během dlouhé stáze dál vyvíjel. Nejde odhadnout, čeho je dnes schopný.“

„Pořád mluvíte o hostiteli.“ Holly si vybrala jednu pušku a zkontrolovala komoru. Pokusy o vykopnutí dveří ji znervózňovaly. „O co u něj šlo?“ „Jeden z dalších výzkumných týmů přišel s hypotézou, že existují jistí vzácní jedinci. Mystici a okultisté je nazývali dětmi osudu, lidé vybraní vyšší mocí a obdaření zvláštními dary. Tehdy jsem to považoval za nesmysl, ale nyní musím uznat, že na tom něco je. Víme, že existují jiné světy, jiné reality, které sousedí s tím naším. Jsou zdrojem některých monster, která skončila u nás. Občas jsou někteří vzácní jedinci propojení s jinými světy. Jako by byli vybráni k nějakému úkolu, ať už zlému, dobrému, nebo zcela nepochopitelnému. Ovládají zvláštní schopnosti, dokonce se dokáží s těmito jinými světy spojit. Zdá se, že se rodí následkem průniků mezi dimenzemi. Někdy se schopnosti dědí, i když to je velmi vzácný fenomén, ale pokud ano, dějí se pak výjimečné věci.“ Mosh a Holly si vyměnili pohled. „Známe někoho, na koho ten popis sedne.“ „O tom silně pochybuji. Pravděpodobnost je astronomicky nízká.“ „Pravděpodobnost hraje druhý housle, když dojde na mýho bratra,“ řekl Mosh. „Na Owena naložili absolutně bizarní karmickej náklad. To kvůli němu tady jsme. Je mezi lidma, co uvízli v Posledním drakovi.“ Doktor Blish otevřel pusu, nevycházel z ní však žádný zvuk. Mosh si na vteřinu myslel, že prostě zemřel strachy. Pak se jeho ústa znovu pohnula, jako když ryba lapá po dechu. Nakonec ta slova ze sebe dostal. „Ne, ne, ne. Další z nich? A je na druhé straně? To je příšerné. Absolutně příšerné. Máte představu, co to znamená?“ „Ne.“ Další kopnutí do dveří. Stále to nevzdávali. Mosh byl rád, že mají rukojmí, protože jinak by asi začali střílet skrz stěny. „Ani tu nejmenší.“ „V následujících letech jsme se poučili z dalších experimentů, které zahrnovaly připoutání spirituálních bytostí k lidem. Stricken získal nějaké prastaré zbraně, které by měly nejen zničit hostitele, ale také permanentně vykázat alpa do jeho domovské dimenze… Ale pokud je zničen hostitel a v jeho domovské říši je připravený další z těchto vyvolených kandidátů…“ „Vykážeme ho jen na místo, kde si bude moct vzít nový tělo…“ „A nepochybně bude pokračovat v cestování mezi našimi světy a šířit všude zkázu,“ dokončil za ni Blish. „Ach, sakra ne. Ta pekelná věc mýho bráchu neposedne.“ Mosh se podíval na Holly. „Je to možný?“ Pokrčila rameny. Ani Holly nevěděla. „V žádnym případě.“ V jeho hlavě se naposledy ozval Mordechaiův hlas. „Díky, chlapče. Dost už víme. Šampióna varujeme. Teď se musíš připravit. Musíš svýmu strachu čelit.“ Světla zablikala. Bušení do dveří přestalo. Mosh si uvědomil, že vidí páru v Hollyině dechu. Zamrazilo ho v zádech. Začal se nekontrolovatelně třást. „Je příliš pozdě,“ prohlásil rezignovaně doktor Blish. „Našel mě.“ „Do hajzlu. Je tady!“ Holly neváhala, chytila okraj police, která zadržovala Paranormální taktiky, a začala ji odtahovat. „Pomoz mi, Moshi!“ Sice tu bylo riziko zastřelení naštvanými Lovci, ale možná jim pomohou. Určitě to znělo líp než zůstat tu trčet s monstrem z nočních můr. Kovová police na dotek studila. Světla zhasla. Ve skladišti s nimi byl ještě někdo další. Mosh to cítil, byl jen pár metrů od něj, ve tmě a mrazu se skláněl nad kolečkovým křeslem s vyděšeným vědcem. Pamatuji si tě… Slova zabušila na Moshův mozek. „Mrzí mě to,“ zachraptěl doktor. „Mrzí mě, co jsme ti udělali, Marcusi.“ Na omluvy je příliš pozdě. Mosh zaječel a svět zmizel.

Kapitola 21

Moshi! Znovu jsem byl Owen Zastava Pitt. Zasáhlo mě to hrozně rychle a zanechalo to za sebou pocit podobný tomu nejhoršímu zmrzlinovému bolehlavu. „Ach, sakra.“ Sam Haven odtáhl přízračnou ruku z mé hlavy. „Jo, vypadá to, že to vážně bolí. Ale měl by ses z toho rychle oklepat. Potřebuju tě motivovanýho. Tohle je práce pro živý. A protože ty jseš ten chlap napojenej na všechny možný světy, je to tvoje práce. Gratuluju. Začíná to u tebe bejt zvykem. Všichni mrtví Lovci ti přezdívaj Krátká sirka. Věř tomu, nebo ne, myslíme to v tom nejlepším slova smyslu.“ Stále jsem se vzpamatovával ze sdílené informace, a jak se zoufale pomalu blížila ke svému konci, s hrůzou jsem zjistil, v jakém nebezpečí se můj bratr ocitl. „ Nachtmar dostal Moshe!“ „Mezi jinejma. Rozšířil se do Las Vegas, hledá mysli, co by vyplenil. Proto si musíš pospíšit a sejmout ho dřív, než bude příliš pozdě.“ „Jak…“ Sam ukázal nahoru stejně jako před pár vteřinami já. „Srazí ho Bůh?“ Sam se zasmál. „Já ukazuju na střechu. Běž do vrtulníku. Vypadnul proud, takže zvládneš dvacet pater?“ Byla tam moje žena. To si sakra piš, že je zvládnu. „Mám zmršenej kotník, ale půjde to.“ „Stáhni si toho hajzla obvazem a hni zadkem.“ Sam rozkazoval jako správný SEAL. „Tohle kasino pluje říší snů, ale pořád tu můžeš odletět. Musíš to monstrum pořádně nasrat, aby tě pronásledovalo, ale jak tě znám, to nebude velkej problém. Mordechai zatahal za pár nitek a připraví pro tebe, co je třeba. Je něco jako tvůj strážnej anděl. Ukázalo se, že je na tebe uzavřená spousta sázek, Zede, takže když dojde na míchání do tvejch záležitostí, máme trochu volnější ruku. Posily najdeš po cestě. Já a chlapci musíme sejmout pár démonů. Zadržíme je tak dlouho, jak jen to půjde. Vyřiď Milovi, že ho pozdravuju, a že je mi opravdu velkou ctí, že svý děcko pojmenoval po mně. To od něj bylo vážně úžasný.“ Najednou jsem viděl skrz Sama. „Počkej…“ Ale Sam Haven prostě zmizel, jako by tu nikdy ani nebyl. Moje vysílačka byla zapnutá jen pár vteřin, když se v ní ozvala Julie: „To byl Sam? Viditelnost tu sice stojí za starou belu a vítr všude rozhání mlhu a chvíli trvalo, než jsem tě v troskách našla, ale… Sam?“ „Jo.“ Kulhal jsem tak rychle, jak jen to šlo, s Anihilátorem v rukách, jen jsem čekal, kdy na mě něco vyskočí z mlhy. „Byl to Sam.“ „Ale Sam umřel.“ „Dorazily posily.“ Pauza, když se Julie zhluboka nadechla. „Chvíli jsem si myslela, že jsem tam dole o tebe přišla. Já…“ „Já taky.“ Zbytek zůstal nevyřčený. Julie neměla na emoce čas. Tady šlo o byznys. „Vydrž. Tohle mlžný svinstvo mě štve. Vyměním si pušky… Milo a Nelson odvedli většinu civilů pryč od průlomu. Earl vzal skoro všechny Lovce a opevnil se s nima na hlavním patře. Zadržujou démony ve vstupní hale. Venku je pár týmů, ale nikdo poblíž tebe.“ „Pověz Skippymu, ať nahodí vrtulník. Jsem na cestě k vám. Mám plán.“ Měl jsem rozseknuté čelo, ale zbroj zabránila, abych se pořezal mnohem víc. Po cestě dolů jsem se však pořádně potloukl. Měl jsem natažené svaly a nepřekvapilo by mě, kdybych si naštípl i pár kostí. Na mém těle nebylo místo, které by nebolelo, ale netrčely z něj kosti a nestříkala žádná krev, tak bych to měl zvládnout. Bylo to divné, ale cítil jsem se silnější, než bych měl být. Buď jsem se dostal kvůli bolesti do šoku, nebo mi Sam kromě poslání bratrových vzpomínek pomohl i trochu jinak.

Vydrž, Moshi. Už jdu. „Nehýbej se,“ zavelela Julie. Na místě jsem ztuhl. Kolem sebe jsem viděl jen tu proklatou vířící mlhu. Tři metry ode mě se ozvalo hlasité křupnutí. Něco velkého dopadlo na zem. „Mám ho. Můžeš pokračovat.“ Našel jsem před sebou tělo jednoho démonického válečníka. Julie ho střelila do zranitelného přechodu mezi krkem a tělem. Všude se rozstříkla vroucí krev. Stále sebou škubal, když jsem ho obcházel. „Máš termál?“ „Jasně. Říkala jsem ti, že měním pušky. Když se přivalí mlha, je to jediný způsob, jak něco vidět.“ Cokoliv, co vyzařovalo tělesné teplo, v tom studeném marastu nepochybně svítilo, a ti démoni byli obzvláště žhaví. „Vítr se pořád mění, takže je to trochu zrádný. Nalevo máš venkovní schodiště.“ Vůbec nic jsem neviděl. „Dál se otáčej. Ještě… dobrý. Pokračuj tímhle směrem. Budu tě krýt. Zahrada se hemží monstry.“ Přešel jsem do kulhavého běhu plného poskakování. Démoni vřískali a cvrlikali jeden na druhého. Trumpetě podobný řev jednoho velkého kyselinového vrhače. „Vědí, že tam jseš. Přichází další.“ Chvíli trvalo, než kulka dorazila. PRÁSK. Bublavý zvuk, jak se jedna stvůra dusila vlastní krví. PRÁSK. „Dva dole, ale obkličujou tě. Pospěš si.“ Spěch byl relativní termín, když vám z jednoho chodidla vystřelovaly výboje bolesti pokaždé, když jste udělali krok, ale běžel jsem tak, jako by na mně závisely životy nás všech. „Monstra napravo. Dvě. Nemám volnou mušku.“ Otočil jsem se a zvedl Anihilátora. Rychle se pohybující mlha byla tak vlhká, že místo aby z mraků začalo pršet, všechna voda se držela ve vzduchu a vsakovala do oblečení. Vítr jako by mě šlehal mokrým ručníkem. Voda ze mě smývala krev a stékala v růžových pramíncích. Mlha vířila. Byl jsem připravený. Prvního jsem odprásknul hned, jak se v mlze objevil náznak oranžové. Jeho společník pokračoval dál, jen aby mu dávka stříbra rozervala hrudník a vyhodila z něj hromadu vlhkých vnitřností. „Čisto. Stál tam strom, neměla jsem dobrej úhel.“ PRÁSK. „Teď už jo.“ Julie byla neskutečně smrtící střelec. „K zemi!“ Udělal jsem přesně, co mi řekla, skočil jsem dopředu a přistál v mokré trávě. Několik bodců proletělo místem, kde jsem stál. Série hlasitých dopadů kulek, když jim to Julie oplatila. „Jsou mrtví. Pohyb.“ Vstal jsem a běžel. Do očí mi pořád tekla krev. Mlha kvůli ní zrudla, pak zrůžověla, když jsem zamrkal, a nakonec jsem chvíli viděl jasně. Opakoval jsem to každých pár vteřin. Přeskočil jsem nízký kovový plot. Dopad na zem bolel tak strašně, že se mi málem podlomily nohy. Z mlhy se vynořila zeď hotelu. Byl jsem přímo pod Julií. Asi si ani neuvědomovala, že stále vysílá. „Edwarde, drž mě za opasek. Musím se naklonit, abych viděla. Nenech mě spadnout.“ Představil jsem si Julii, jak balancuje na okraji dvacetipatrové budovy a odhání ode mě démony. Náhlá rána vedle, srdce mi vyskočilo až do krku, ale byl to jen další démon, který schytal kulku .308 do šišaté lebky. „Dveře by měly bejt přímo před tebou. Tvým směrem se blíží dva tucty monster.“ Dveře tam byly. Vyzkoušel jsem kliku. Zamčeno. Byl to požární východ. Samozřejmě že bude zamčený. Otvíralo se ven, tak jsem dveře nemohl vykopnout. Neměl jsem žádnou průraznou munici, proto jsem jen doufal, že mě nezabije odražená střela, přitiskl jsem Anihilátora vedle dveřního rámu a rozstřelil zámek na kusy. Zůstalo tam však příliš mnoho vzpříčeného kovu, dveře pořád nešly otevřít. Tak jsem trochu zazmatkoval a stiskl spoušť rovnou dvakrát. To už stačilo, ale kus železa mi protrhl obrněný rukáv a spustil další krvácení. Ve filmech to vždycky vypadá tak jednoduše.

„Jdu dovnitř,“ řekl jsem, když Julie zabila pár dalších démonů, co mě pronásledovali. Za požárním východem byly jen holé betonové stěny a kovové schodiště. Vzhlédl jsem. Tohle půjdu celou věčnost. „Musíš spěchat. Ede, připrav se hodit přes okraj ten černej batoh… Ano. Ten. Opatrně. Vybuchuje při dopadu… Ano, bum… Ano, je těžkej… Owene, utíkej opravdu rychle.“ „Do hajzlu.“ Pokaždé, když jsem došlápl na schod, jako by mě do nohy praštili kladivem, ale znělo to, že Julie se chystá dolů hodit něco opravdu ošklivého, tak jsem zatnul zuby a táhnul svůj zadek po schodech. Za mnou pršely kulky, jak Julie držela monstra dál ode dveří. „Druhý patro.“ Bolest. Bolest. Do prdele. Bolest. Bral jsem to po dvou schodech. Moc pomalé. Po třech schodech. „Třetí patro!“ „Nabíjím,“ oznámila mi Julie. „Pokračuj, Owene.“ Bolest v noze byla skoro tak silná, že jsem cítil její chuť. „Co je v tom batohu?“ „Netuším. Jeden z bombovejch cvoků to vyrobil z chemikálií z nehtovýho studia.“ Dole se ozval rachot, jak jeden z démonů rozrazil rozbité dveře. „Čtvrtý patro,“ zasípal jsem. „Pusť, Ede. Ahhh!“ zaječela Julie. „Ne mě! Batoh! Batoh! Pusť ten batoh! Mě drž!“ „Jsi v pořádku?“ „V pohodě. Orci někdy berou věci moc doslovně.“ Stále jsem stoupal po schodech, když improvizovaná výbušnina dopadla mezi démony namačkané u vchodu. Exploze nebyla tak silná, jak jsem čekal, nebo jsem byl tak vyřízený, že jsem ani nezaregistroval tlakovou vlnu, ale pohled přes zábradlí ukázal přízemí postříkané barevnou krví a vnitřnostmi. Schodištěm stoupal smrdutý kouř. Po acetonu páchnoucí chemikálie štípala v očích, ale dveřmi už se nic dostat nepokoušelo. „Čisto?“ „Na minutku. Pořád se rojí kolem.“ „Kdo tuhle bombu vyrobil?“ zeptal jsem se, když jsem se vrátil k výstupu. Při mluvení se má mysl soustředila na něco jiného než bolest v chodidle, které nateklo tak hrozně, až jsem čekal, že mi praskne bota. „Cooper, Lee nebo Milo. Nejsem si jistá. Myslím, že ti tři soutěží, kdo z domácích chemikálií vytvoří nejnebezpečnější směs.“ Děsivý rachot, a celý hotel se otřásl. Schodištěm padal prach. „Co to bylo?“ „Zatraceně! Půlka konferenčního centra právě vyletěla do povětří. Byla to ta část s vyhlídkou, kde dovnitř prorazili démoni. Tohle bylo obrovský. Myslím, že Milo se dostal do vedení.“ „Právě včas.“ Dát dohromady tyhle pyromany připomínalo pořad Discovery Channel, který se příšerně zvrtnul. Bořiči mýtů proti nim nebyli nic. „Posílám ti naproti pár chlapů. Skippy připravuje vrtulník. Doufám, že víš, co děláš, Owene.“ Ani ne. „Jasně že vím. Žádnej strach.“ Napadlo mě, že bych jí pověděl o dítěti, ale zavrhl jsem to. Museli jsme se soustředit na to, aby nás nezabili, o budoucnosti můžeme mluvit pak. Teď jsem chápal, proč Earl nic neřekl. Obvykle se to jako první dozví žena. Měla by to být radostná zpráva, ne hej, uvízli jsme v dimenzi nočních můr, obklíčili nás démoni, přízračný monstrum nám chce sežrat duše a ty jsi těhotná! Jupí! Tohle vážně stálo za prd. Nezastavuj se. Soustřeď se na boj, Owene. Musel jsem se soustředit na náš úkol. Ne na svoji pitomou nohu, ne na otcovství, ale na porážku Nachtmara. Pokud ho chci porazit, potřebuji nejdřív upoutat jeho pozornost. „Musím mluvit s Earlem.“ Přepínal jsem kanály, dokud jsem nenašel ten hlavní. Panoval tam chaos. „Na dvojce se držíme, ale Kantrowitz to dostal.“ „Démony u eskalátoru jsme zastavili. Je mi jedno kdo, ale vpadněte jim někdo do zad.“

„U bočního vchodu do konferenčního centra je jich padesát. Nezvládneme je zadržet. Stahujeme se.“ „Ne, sakra. Ruším rozkaz. Tady je Nate Shackleford. Tu stranu udržíme. Selžeme tady, a Rusové uvíznou v otevřenym prostoru. Neopovažujte se hnout!“ Nikdy jsem Natea neslyšel tak rozpáleného. Byl to pravý Shackleford. „Haightové, ke mně. Udržíme tu podělanou linii, dokud se všichni nedostanou dovnitř!“ Počítala se každá vteřina. Musel jsem odvést Nachtmarovu pozornost od ostatních, ale pokud zjistí, co mám v plánu, zlikviduje mě dřív, než dorazím k vrtulníku. Musel jsem čekat. Bolelo mě na hrudi. Stěží jsem dýchal, ale pořád jsem bral schody po třech. Anihilátor mi na popruhu bušil do zad, protože rukama jsem se přitahoval po zábradlí. Hovory ve vysílačce jsem poslouchal několik příšerných minut. Lovci z celého světa dostávali nářez. „Máme tu pár těch kyselinovejch tanků, procházejí dírou,“ křičel do mikrofonu Nate. „Gregorie, potřebuju víc nábojů do padesátky.“ „Vydrž, Shackleforde. Kolíci z Omahy jsou na cestě, aby vás podpořili. Kurva! Procházejí skrz…“ Statika. Lovci prohrávali.

Kapitola 22

Pohyb na schodišti nade mnou. Kroky. Bylo rychlejší vytáhnout pistoli než sáhnout po brokovnici. STI jsem držel v levé ruce, abych se pravou mohl dál vytahovat po zábradlí. Poskakující paprsek baterky. Byli to Lovci, které poslala Julie. Někdo zakřičel: „Pitte, jseš to ty?“ „Jo, jsem to já.“ Nastal čas získat si pozornost monstra. Přepnul jsem na Earlův velitelský kanál, ale někdo další už tam mluvil. „Earle, tady Lindemann. Věřím, že jsem právě viděl svého otce, jak zabíjí démony. To je velmi znepokojující, protože on zemřel při boji s upíry, když jsem byl ještě dítě. Přicházím o rozum? Přepínám…“ „Tady Pitt. Nepřicházíš. Duchové Lovců jsou na naší straně. Budou zadržovat monstra tak dlouho, jak jen to půjde. Je to dlouhej příběh. Přepínám.“ Jako další se ozval Earl: „ Zede, mysleli jsme, že jsi mrtvej. Milo tvrdil, že tě trefil meteorit.“ „Bylo to těsný.“ Můj kotník slyšitelně lupal, když jsem dosáhl čtrnáctého patra. „Mám plán.“ Bylo těžké zároveň mluvit a běžet. „Mordechai mi ukázal, jak zabít Nachtmara.“ „Jsme ve světě, který vytvořil. Určitě tě může slyšet,“ varoval mě Lindemann. „Dobře. Měl by poslouchat. Já znám jeho tajemství. Jestli umí číst v mysli, pak ví, co se chystám udělat. Pojď si pro mě, ty sráči.“ Jen čtyři další patra. Baterka mi seshora zasvítila do očí. Byl to Jason Lococo. Přikrčený stín za ním musel být Edward. „Připravte se,“ varoval jsem je. Jakmile si získám Nachtmarovu pozornost, situace tu začne být hodně nebezpečná. Lococo jen zabručel. Sice mě k smrti nenáviděl, ale tohle byl byznys. Edward šel v čele. Lococo mě chytil za levou paži a pomáhal mi. Ten parchant byl tak silný, že mě začal táhnout. Ne že bych si stěžoval. Svaly na nohách jsem měl jako želé. Informace, které mi dal Sam, byly všechny tady, bolestivě vklíněné mezi mé obyčejné vzpomínky. Samozřejmě jsem to musel být já, koho si vybral. Můj mozek byl jako skříňka přecpaná šanony několika různých lidí. Sakra, kvůli něčemu podobnému jsem mluvil portugalštinou ze šestnáctého století. Byl jsem na podobné šílenosti připravený. Díky vám, stupidní Starobylí, a díky vašemu pitomýmu artefaktu. Procházel jsem složky, zkoumal jsem, co bratr zaslechl, dokud jsem nenašel, co jsem potřeboval. Dál jsem vysílal. „Říkáme mu Nachtmar, Noční můra. Celou dobu jsme to tipovali správně. Protože tohle on je. Bez nás není nic. Potřebuje lidi, aby získal formu. Bez nás nic nezmůže. Živí se naším strachem. Nachtmar je obyčejnej alp. Je to parazit. Je to červ. Lidé ho posílili, ale tuhle moc má jen díky svýmu lidskýmu hostiteli. Když je propojenej s někym slabym, je nicka. Je to ubohej mrňavej alp. Nachtmar je jen podělaná nula.“ Fungovalo to. Poznal jsem, že monstrum poslouchá. Hotel se otřásl. Edward se na mě podíval, jako by říkal jseš si jistej, že je to dobrej nápad? „Tenhle mrňavej přízrak z nočních můr měl jen tu kliku, že našel mocnýho hostitele, ke kterýmu se kdysi dávno připoutal. Jednoho z Vyvolených.“ Jako jsem já, ale to jsem nedodal. Byla hranice, po kterou jsem byl ochotný pokoušet osud, a nevěděl jsem, co přesně si počnu s tím posednutím, o kterém na konci mluvil doktor Blish. „ Nachtmar je příliš velkej ubožák, aby podobnýho člověka dokázal ovládnout úplně sám. Byli to vědci, co ho zlomili a nabídli Nachtmarovi. A tohle všechno? Monstra ze snů, zkáza, to všechno vzešlo ze síly jedné lidské mysli. Nachtmar se rád vydává za rozhněvaného boha, ale je to jen manipulativní malej hajzlík, co se přiživuje na silnym člověku.“ „Tady Julie. Owene, jdou po vás.“ „Co je to tentokrát?“ Hlasité křupnutí. Betonová zeď odpočívadla nad námi byla najednou protkaná prasklinami. Lococo i já jsme se zastavili. „Chrliče. U vnější stěny schodiště jsou tři chrliče.“

Edward proběhl kolem nás, vyběhl na odpočívadlo devatenáctého patra, trhnutím otevřel dveře a podíval se dovnitř. Rychle na nás pokýval hlavou. Čisto. Z dvacátého patra na nás pršel prach a kusy betonu. Byla by blbost postavit se oživenému kamennému monstru v uzavřeném prostoru. Běželi jsme za Edem. Nachtmarova reakce byla rychlejší, než jsem čekal, ale já s jeho provokováním ještě neskončil. „Chrliče? Pravděpodobně ti samí, co byli v Appletonu. Vidíte, co jsem vám říkal? Teď se probírá Juliinýma vzpomínkama. Sám o sobě nic nezvládne. Je to žabař. Nemá žádnou představivost.“ Všichni tři jsme vstoupili do devatenáctého patra. Byla tu naprostá tma, Lococo a já jsme zapnuli baterky. Ed ve tmě viděl. V podlaží se stále stavělo, bylo zaneřáděné napůl dokončenými kovovými rámy, pohupujícími se kabely, lešeními a dřevěnými panely. Uprostřed muselo být další vnitřní schodiště, kterým se dostaneme na střechu. „Je omezenej zbraněmi, co mu sami nabídneme, ale ani ten zpitomělej člověk, co ho udržuje naživu, by nezvládnul věci, co mám v hlavě já.“ Mohl jsem jen doufat, že Starobylí se natolik vzpírají příčetnosti a pochopení, že je nedokáže okopírovat, jinak by nás prostě rozmázli. Hromová rána, když chrliče prorazili do požárního schodiště. Běželi jsme, jak nejrychleji to šlo, ale já na vlastní oči viděl, jak rychlí umí být. Utíkali jsme přímo ke schodům. Ed našel dveře a otevřel je. Nakoukl dovnitř, pak dolů a nakonec se obrátil k nám a přikývl. Čisto. Vrátil jsem se k vysílačce. „Víš, Nachtmare, ty mi můžeš leda tak políbit prdel. Tvůj svět nic neznamená. Tohle všechno jsi postavil jen díky vědomí svýho hostitele. Tvoje dny jsou sečtený. Na Zemi tvoje tajemství znají. Vědí, jak jeho zabít a tebe zapudit. Najdou tvýho ubohýho člověka, sejmou ho a ty zase budeš jen nehmotný nic. Možná si najdeš někoho dalšího, ke komu by ses připoutal, ale už to nikdy nebude stejný. Budeš tak slabej, že se ani nedostaneš do tabulky Fonasilu. Jsi jen na obtíž. Největší výkon, na jakej se po tomhle zmůžeš, bude strachy počůraný pětiletý dítě.“ Hotel zažíval opakovaná slabá zemětřesení. „Opravdu jsi ho naštval,“ řekl Lococo, když jsme vycházeli poslední schody. Jednou rukou jsem ho objímal kolem širokých ramen. Bylo to rychlejší než pajdat na napuchlé noze. Lococo byl silný jako býk, a přestože hekal a supěl, táhnul mě dost rychle. „Raději bys měl vědět, co děláš.“ „Improvizuju.“ „Jedinej důvod, proč jsem se na tebe nevykašlal, je ten, že důvěřuju Earlu Harbingerovi. Vážně mi to moc neulehčuješ.“ Rachot mi prozradil, že chrliče pronikli do hotelu. Schodiště skončilo dřív, než jsem čekal. Nebyly tu dveře na střechu. Budeme muset do dvacátého patra a projít po něm k prvnímu schodišti. „Zatraceně,“ zamumlal Lococo, když mu to došlo taky. Ed nás provedl dveřmi. Chrliče byli pod námi. Jejich pohyb byl tak ničivý a těla tak těžká, že jsme cítili vibrování v podlaze. Budeme muset projít nad nimi. Už tam skoro jsme. Ve dvacátém patře byl ještě větší stavební chaos než v devatenáctém. Některé stěny už postavili, další byly jen kovové kostry čekající na panely. Z opačného konce chodby se ozvalo hluboké zvířecí zavrčení. Ve tmě mezi námi a schodištěm něco čekalo. Edward bez zaváhání tasil své meče. „Ede! Počkej!“ Ale ork už útočil na neznámou hrozbu. Přeskočil kolečko s vápnem a zmizel ve tmě. „Za ním.“ Náhlý pohyb vedle nás. Něco neuvěřitelně chladného narazilo do mě a Lococa. Vyrazilo nám to baterky. Praštil jsem se hlavou o protější zeď. Co teď? Omámený jsem se pokusil zvednout na všechny čtyři. Sáhl jsem po pistoli, ale schytal jsem kopanec do žeber tak silný, až mě zvedl ze země. „Ooou!“ Vzduch z plic vyletěl ven. Chytil jsem se rámu, pokoušel jsem se vstát, ale velká pěst mě zasáhla hned za ucho. Spadl na mě rám. V matném osvětlení jsem poznal, že je to člověk. Velký chlap, asi mojí velikosti, bez trika a obsypaný svaly. Lococo zvedl brokovnici, ale útočník mu jednou rukou srazil hlaveň a druhou ho praštil přímo do obličeje. Remingtonka dopadla o pár metrů dál. Lovec zařval a vrhl se na něj. Srazili se.

Lococo schytal ránu loktem do zad, ale prorazil svého protivníka nejdřív jedním rámem a pak i pevnou stěnou. Hned se zvedli, zatočili se a tentokrát to byl Lococo, kdo narazil do protější stěny, v panelu po jeho dopadu zůstala široká trhlina. Jeho nepřítelem jsem byl já. Lococo šokovaně ztuhl a má hororová verze ho znovu praštila, pak znovu a znovu a znovu. Byl rychlejší a silnější, než jsem kdy ve skutečném životě býval já. Do pilin z Lococova rozbitého nosu kapala krev. Dál se oháněl pěstmi, zvedaly se a dopadaly jako parní písty. Výraz ve tváři mého démonického dvojčete byl naprosto chladný, bez emocí. Byla to má tvář, ale mladší a bez jizev, s mrtvýma prázdnýma očima. Zahodil veškerou svou lidskost a zůstala jen jediná věc, touha naprosto zničit soupeře. Přesně tak jsem vypadal, když jsem zničil Lococův život. Lococo se ho pokusil odstrčit, ale byl na něj příliš silný. Má kopie s ním smýkla na podlahu a hned se na něj vrhla, přesně věděl, jak manipulovat s protivníkem na zemi. Kolenem přimáčkl jednu z Lococových paží a pak do něj opakovaně bušil. Rána loktem a skleněné oko vyskočilo z důlku a odkutálelo se po koberci. Bylo to stejné jako minule. Ztratil jsem kontrolu. Rozrazil jsem mu lebku. Vyrazil jsem mu oko. Kdyby mě neodtáhli, utloukl bych ho k smrti. Poslal jsem ho do komatu. Samozřejmě že jsem to monstrum musel být já. Pocházelo z nočních můr. Mé mladší bezcitné já bylo Lococovou noční můrou. Byl jsem monstrum. Ale stejně jako my ostatní i Lococo se při bojích s monstry zlepšil. WHUP. Falešný já sebou trhl. Zkrvavené ruce opustily Lococův obličej, chytil se za nohu. Právě ta kolenem fixovala jednu paži. Lococova ruka se zvedla z podlahy, držel něco hranatého a oranžového, přimáčkl to ke svému soupeři. WHUP. V hrudi mé kopie se objevil černý kruh. WHUP. WHUP. Další dva. Lococo prve upadl na hřebíkovačku. Když se dvojník narovnal, Lococo ho velkou botou kopl do obličeje. Kopie narazila na protější zeď, klidně se natáhl a vytrhl si hřebík z hrudní kosti. Okamžitě se začal zvedat. Ozvalo se ostré prásknutí. Kopie z nočních můr překvapeně sklopila oči k nové, mnohem větší díře, co se jí objevila uprostřed hrudníku. Lococo zahodil hřebíkovou sbíječku a sáhl po své pistoli. S XD .45 v jedné natažené ruce se Lococo pomalu zvedl, po potlučeném obličeji mu stékala krev. S dlaněmi přitisknutými na hrudník, mezi prsty protékala krev, se má kopie otočila mým směrem, promluvila mým hlasem: „Posmíval ses mi, Vyvolený, ale já nejsem jediný, kdo tady způsobuje zlé sny.“ Zasmál se. Lococo ho znovu střelil. Nachtmar se zamračil a sjel po zdi, zanechával za sebou krvavou šmouhu, dosedl s hrudníkem plným krvácejících ran. „Všechno to bylo zbytečné. Člověk, ke kterému jsem připoutaný, je mimo tvůj dosah. Nemůžeš ho zabít.“ „Já vím,“ řekl jsem a pomalu se zvedl na nohy. „Proto ho přemluvím, aby to udělal sám.“ A v tu chvíli prastarému monstru došlo, co se chystám udělat. „Ne! Ty…“ Tentokrát k němu Lococo přišel, přitiskl mému dvojníkovi hlaveň ke spánku a rozstřelil velkou část mého mozku po dvacátém patře. Lococo na mrtvolu plivl. „Už zavři hubu.“ Rty měl tak nateklé, že šišlaným slovům skoro nebylo rozumět. Hromotluk se otočil ke mně, třásl se vzteky. Jedna polovina jeho tváře vypadala bez oka trochu propadle. Druhá byla rozmlácená do masa. Překvapovalo mě, že pořád stojí. Podíval jsem se na pistoli, co se mu pohupovala v ruce. „To jsem nebyl já.“ „Kdysi ano…“ Ohlédl se zpátky k tělu. „Ani jeden z nás už není chlap, kterým bejval, a mrzí mě, co ti chlap, kterým jsem byl, tenkrát udělal.“ Lococo zastrčil pistoli zpátky do pouzdra. „Omluva se přijímá.

Až se vrátíme na Zemi, můžeš mi koupit pivo.“ „Platí.“ Vytáhl jsem ruku zpoza zad a odhalil mu, že držím vlastní pětačtyřicítku, původně jsem chtěl zastřelit dvojníka, ale pak jsem ji schovával, dokud Lococo nesklonil svou zbraň. „Co?“ Lococo dotčeně zavrtěl hlavou, když to uviděl, ale i tak mi znovu nabídl oporu. „Mám práci. Nemám čas, abys po mně střílel.“ Souhlasně zavrčel, když si přehodil moji paži přes ramena a přenesl na sebe část mojí váhy. Pak řekl: „Ale musím říct, že to byl sakra dobrej pocit tě střelit… tvý starý já.“ Zasmál jsem se a pak se zarazil, snažil jsem se zaslechnout chrliče, ale nikde jsem je neslyšel. Možná ani tady se Nachtmar nedokázal soustředit na tolik věcí najednou a dole řádila armáda démonů. Ale když teď Nachtmarovi došlo, co mám plánu, pošle na mě všechno, co má, a přesně to jsem chtěl. Odvede to jeho pozornost od ostatních. Náhlá rána a výkřik z druhého konce chodby. „Ede!“ Rozběhli jsme se za zvuky. Lococova baterka ozářila Eda, stál k nám zády. V každé ruce držel meč, jeden zvednutý nad hlavou a připravený k seknutí, druhý natažený před sebou, aby jím odradil hrozbu. Pohyboval se pomalu, nohy prohnuté, postupně přenášel váhu na prsty. Naproti němu něco zavrčelo a plížilo se při zemi. Zvedl jsem Anihilátora a zapnul výkonnou baterku. Před orkem se krčilo něco chlupatého. Bylo to dlouhé a připravené vyrazit, nijak to však netoužilo nabodnout se na Edův meč. Jasně žluté oči ani nemrkly, když se připravoval k útoku. Byl to vlkodlak. Vlkodlaky jsem znal moc dobře. Pár jsem jich zabil a ty divoké bestie mě příšerně děsily. Byl to vlkodlak, který mě málem zabil, kdo mě uvedl do světa s existujícími monstry. Z vlkodlaků jsem měl hrůzu. Nachtmar začínal být osobní. „Z cesty, Ede!“ křikl jsem a hledal čistý úhel. Ed hladce uskočil stranou. Přitiskl jsem prst na spoušť. Broky vyrvaly díru do stropu. Lococo mi v poslední chvíli zvedl hlaveň. „Počkej. Já ji znám. Hej, zrzko! Jseš to ty?“ Byl zrzavý. Nikdy dřív jsem zrzavého vlkodlaka neviděl. Vlkodlak naklonil hlavu do strany, nozdry se mu roztáhly, když nasál náš pach. Ed dál držel své meče zvednuté. Znovu jsem na monstrum zamířil, ale tentokrát jsem držel prst dál od spouště. Lococo by raději měl vědět, co dělá. „To jsem já, Jason. Slyšíte mě, zástupkyně?“ Vlkodlak se napřímil a sklonil… ne, sklonila hlavu, vypadala téměř klidně. Za svůj život jsem se ocitl v blízkosti jen několika plně přeměněných vlkodlaků, a nikdy jsem nic podobného neviděl. Obvykle byli jen naježení a snažili se všechny zakousnout. Naprosto zmatený Edward dokonce trochu sklonil meč. Proměna zpátky v člověka byla neuvěřitelně rychlá. Rychlé přeměny vlkodlaků už jsem viděl, ale takhle rychlé ne. Earl vedle ní vypadal jako loudal. Kosti vyskočily z nyní nesedících kloubů. Srst ustupovala. „Co to, sakra?“ Za třicet vteřin před námi stála nahá zrzka. Když zvedla hlavu, oči jí stále zlatě žhnuly. „Ať se propadnu.“ „Jason Lococo?“ Pořád měla příliš hluboký hlas. „Tohle je podruhý, co vás vidím nahou. Jeden by si mohl myslet, že se vám líbím nebo tak něco.“ „Jste skuteční?“ zeptala se podezřívavě, hlas už se jí vrátil do normální tóniny. „A ty?“ oplatil jsem jí otázkou. V tomhle šíleném světě jsem nevěřil ničemu. Zlato v očích pohaslo. „Bojuju tady s každou myslitelnou šíleností, co jsme tu uvízli. Když jsem uviděla vašeho malého přítele, myslela jsem si, že na mě poslal ninji.“ Sehnula se, sebrala ze země maskáče a zakryla se jimi. „Přestaň zírat.“ „Jestli to pomůže, soustředím se na mířidla. Ne na tebe. Nic ve zlym.“ Ed, viditelně spokojený, že se ho hrozivá vlkodlačice nechystá sníst, zasunul meče do pochev a uklonil se. Vlkodlačice na Eda vrhla pohled, který naznačoval, že mu vůbec nevěří. Na boku měla dlouhý krvavý šrám, ale už se pomalu zavíral. Nezdálo se, že by jí to příliš vadilo, ale Ed ji seknul pořádně.

„Představíš nás, Lococo?“ „Zede, tohle je Heather Kerkonenová.“ Heather? Earlova přítelkyně? Možná za to mohlo zranění hlavy, ale byl jsem příliš otřesený, abych poznal, s kým mluvím. Konečně jsem potkal zrzavou vlkodlačici. „Tvůj tým se pohřešuje.“ „Zůstala jsem jen já. Byl to dlouhý den. Takže ty jsi z LM. Jo, vidím, že máš nášivku se smajlíkem.“ Najednou se rozzářila. „Je tady Earl?“ „Je dole v kasinu. Ale jak jsi tady skončila ty?“ Stále jsem se nemohl zbavit podezření, že jde jen o další trik. Už jsem Anihilátorem nemířil na ni, ale pořád to bylo kousek od ní. „Sledovali jsme Mark Třináct, když utekl z Dugwaye. Dostihli jsme ho, bojovali s ním, a další věc, co si pamatuju, je, jak bloudíme mlhou plnou monster. Pak se tu zčistajasna objevil tenhle hotel. Zrovna jsem to tady kontrolovala, když mě tvůj malý přítel bodl.“ „Tak on říká ahoj.“ Na řeči nebyl čas. Každá vteřina, kterou tu promarním, znamená vteřinu, o kterou budou Lovci déle vzdorovat obležení. „Musíme jít dál, potřebuju se dostat na střechu. Vím, jak tu věc porazit.“ „Ne, dokud si nepromluvím s Earlem Harbingerem,“ odsekla, ale vzala si svůj batoh a šla za námi. Potřebu spěchat posílilo náhlé hlasité zapraštění za námi. Podlaha pukala, praskala a zvedala se. Nachtmarovi chrliči byli znovu aktivní. Heather si povzdechla. „Další? K čertu… už ne.“ Podívala se na Lococa. „Nech mi tu vysílačku. Spojím se s Earlem sama.“ Překvapilo mě, že se s ní hromotluk nehádal. Lococo jí skutečně věřil. Odepnul si vysílačku a podal ji Heather. „Je naladěná na správnej kanál.“ „Já se o to tady postarám. Běžte udělat, co musíte.“ Heather rychle cpala oblečení do batohu u svých nohou. Dokonce tam měla i boty. Nikdy jsem neslyšel o vlkodlakovi, který by s sebou nosil lidské věci. „Tohle je vážně otrava.“ Vlkodlaci jsou drsní, ale… „To byl chrlič.“ „A? Bude pátý, kterého dneska potkám. Jeden z chlapců z našeho týmu chrliče nesnášel. Proč nemohl Bennyho děsit My little ponny? Ne, museli to být chrliči.“ „Jsi neozbrojená!“ Ušklíbla se na mě. „Jediná věc, co mi na těch věcech vadí, je, že je nemůžu sníst. Dokonce i měkká monstra se změní v písek, když je zabiješ. Hladovím. Pro vdolek bych teď zabila jeptišku… Podle Earlova popisu musíš být Zed, jeho mystickej účetní. Tady.“ Sáhla do batohu, něco vytáhla a hodila mi to. Chytil jsem to do ruky. Byly to vojenské psí známky. „Strhla jsem je z cíle v Dugwayi, než nás poslal sem do tramtárie.“ Chrlič se patrem prožene každou vteřinu. „Rád jsem vás znovu viděl, zástupkyně,“ rozloučil se Lococo, než mě odtáhl chodbou. „Já tebe taky. Zůstanu v kontaktu.“ Heather si za námi dávala načas, než vysílačku použila. „Tady je Heather Kerkonenová. Ozvi se, Earle Harbingere.“ „Tohle je nějakej trik?“ Zapnul jsem svou vysílačku. „Negativní, Earle. Myslím, že je skutečná.“ „Heather? Ty… ty jseš naživu. Jseš to skutečně ty?“ „Jo, Earle, jsem to já.“ Hlas se jí zalykal emocemi. Nikdy jsem neviděl vlkodlaka se slzami na krajíčku. „Nevěřila jsem, že tě ještě někdy uslyším.“ „Kde jsi? Přijdu za tebou.“ Skoro jsem litoval démony, co se teď pokusí postavit Earlovi do cesty. „Za minutku se ozvu. Nejdřív musím rozbít pár chrličů.“ Položila vysílačku na batoh, naposledy se na nás podívala očima, ve kterých znovu zářilo zlato, a otřela si tvář. „Raději bys to neměl podělat.“ „To se nestane.“ A pak už mi Lococo pomáhal odbelhat se pryč, když do chodby vtrhnul obrovský kamenný chrlič, jen aby se mu tam postavila rychle proměněná vlkodlačice. Postupovali jsme tak rychle, jak jen to šlo, takže nic moc. Já kulhal a Lococo při každém výdechu vyfukoval rozbitým nosem krvavé bublinky. Ed doběhl ke dveřím.

Na požárním schodišti byla proražená zeď v místě, kde dovnitř vnikli chrliče. Za námi zavyla Heather a pak následoval hrozivý rachot, když na ni zaútočil chrlič. Dírou se dovnitř valila lepkavá mlha. Mimozemský tlumič se z nás pokoušel vysát vůli žít, ale já fungoval na vztek. Přes vítr jsem slyšel nadějné rachocení vrtulníku, naši jízdenku domů. Už jsme tam skoro byli. Dveře na střechu zely dokořán. Čekala tam Julie, černá skvrna na pozadí zuřivé statiky bouře, vlasy jí vlály. „Owene! Jak těžce jsi zraněnej?“ „To není moje krev. Většinou.“ Cizí Lovec, kterého jsem nepoznával, mě popadl za paži a odtáhl od Lococa. Podle toho, jak opatrně se mnou zacházel, jsem musel vypadat ještě hůř, než jsem se cítil. „Oba potřebujete ošetřit.“ „Není čas. Nastupte si do vrtulníku.“ „Poslechni ho,“ nařídila mu Julie. „Kolik tady nahoře máš lidí?“ „Když započítám vás, chlapci, tak osm.“ To bude hodně vyrovnaný souboj. „Naložte to,“ křikla Julie na ostatní a ukázala na hinda. Ed mi pomohl na schodech na přistávací plošinu a o pár vteřin později jsem šplhal do hinda. Ukázalo se, že Skippy je připravený vyrazit. Julie nastoupila hned za mnou. „Jakej je plán?“ snažila se překřičet rotory. Z větší části jsem jí odečítal ze rtů. Stáhl jsem z police sluchátka a nasadil si je. „Skippy, dostaň nás do vzduchu hned, jak si všichni nastoupěj.“ „Kam letět?“ zeptal se Skippy. „Prostě si vyber směr a leť, hlavně rychle.“ Chrliče dokázali vyvinout překvapivou rychlost, ale Skippymu se nemohli rovnat. I když let v magickém hurikánu vypadal jako pitomost, Sam trval na tom, že jím můžeme proletět. Smrt z vás neomylné neudělá, tak jsem mohl jen doufat, že se neplete, protože jinak bude po nás. Edward nastoupil jako další a pak natáhl ruku, aby pomohl štíhlé postavě. Poznal jsem v ní elfku Tanyu, ale než jsem já nebo Julie mohli něco říct, Edward vzhlédl a přiložil si prst k obličejové masce, prosil nás o ticho. Pokud jeho bratr zjistí, že má ve vrtulníku elfa, vypukne peklo. Nemohli jsme tu nikoho z našich lidí nechat napospas smrti, ale nebyl jsem si jistý, jestli by Skippy elfku uznal jako člověka, a na dohadování nebyl čas. Juliini odstřelovači se stahovali od okrajů budovy. Běžel k nám John Van Zant, nesl Barrett M-83, puška byla skoro stejně dlouhá jako on. Lococovi pomáhal cizí Lovec. Byli skoro u vrtulníku, když se rudě zablesklo. Běžící Lovce to srazilo k zemi. Hind se otřásl a zhoupl na kolech, naše otáčející se rotory se sklonily k zemi. „Podívej!“ Julie ukázala ze dveří. Přes okraj střechy vylétali chrliče, jejich prázdné kamenné oči se soustředily na hinda. Purpurově se zablesklo, obloha se protrhla a zaplnily ji stíny tuctů letících bestií. Chrliče se zdánlivě objevovali odnikud. Kroužili, připravení vrhnout svá kamenná těla střemhlav proti našemu jedinému únikovému prostředku. Hotel se otřásl pod dalším zničujícím útokem, náš vrtulník poskočil a otočil se bokem. Zdálo se mi, že se hotel každou chvíli zhroutí. Skippy křičel něco, co mohly být jen orkské nadávky. Ostatní Lovce to znovu srazilo na zem a rozházelo je to po třesoucí se střeše. Lococo si uvědomil, že se nebezpečně přiblížil nakloněnému rotoru, a zoufale zabíral rukama a nohama, aby se od něj dostal dál. Z oblohy spadl chrlič. Neroztáhl křídla a dopadl takovou silou, že ve střeše udělal kráter. Neznámý Lovec zmizel, rozdrcený pod břichem bestie. Náš rotor chrlič minul jen díky divoce poskakující budově. Chrlič stál mezi námi a Lococem. Kolem nás na střechu dopadali další. Jeden zásah, a je po nás. Ostatní Lovci to nezvládnou. Julie si začala rozepínat pás. Chtěla jim jít na pomoc. Jestli tu selžeme, všichni zemřou. „Ptáci z kamene! Ptáci z kamene!“ ječel Skippy. „Muset letět!“ Chrlič dopadl na druhé straně a v okně se po zásahu odštípnutým betonem udělala prasklina.

Lhal bych, kdybych tvrdil, že mé rozhodnutí bylo lehké nebo těžké. Neměl jsem dostatek času, abych se těmi koncepty zaobíral. Prostě se stalo. Nemohli jsme riskovat stovky životů kvůli dvěma lidem. Natáhl jsem se a chytil Julii za ruku dřív, než se odepnula. Tahala za moji zkrvavenou ruku, než jí došlo, co dělám. Musel jsem se rozhodnout. „Skippy! Dostaň nás do vzduchu!“ křikl jsem. „Ne, ti Lovci…“ Julie byla v šoku. „Leť, Skippy, hned!“ Skippy poslechl. Hind na přistávací plošině poskočil. Van Zantovi se podařilo narovnat gigantickou odstřelovací pušku, začal střílet na chrliče uvízlého ve střeše a při každém ničivém zásahu se rozstříkl roztavený kámen. Lococovi se podařilo zvednout. V jeho potlučeném obličeji se objevilo pochopení, že to k vrtulníku nestihne včas, a pak jsme vzlétli a on se mi ztratil z výhledu. Julie mě probodávala pohledem, v očích nevěřícný výraz. Jde po mně, říkal jsem si v duchu, ale nic se tím neulehčovalo. Soustředí se na mě. Je opustit můžeme. Nachtmar se soustředí na mě. Pokud tu selžeme, zemřou úplně všichni. Opakoval jsem si to jako mantru. „Držte se!“ zaječel Skippy. Hind se málem přetočil na bok, když jsme opustili hotel. Nezajištěné předměty se uvolnily. Tanya ještě nebyla připoutaná, ale jedna Edwardova ruka se pohnula rychlostí blesku, chytil ji za triko. Ed ji k sobě přitáhl a pevně ji k sobě přitiskl, aby ji udržel na místě. Kolem otevřených dveří se prohnal černý stín. Chrlič se složenými křídly padal jako bomba, jen o pár centimetrů minul náš rotor. Narazil do okraje hotelu, deset metrů z něj rozdrtil a pak se překulil přes okraj střechy. Kdybychom tam zůstali jen o chvíli déle, dostal by nás. Celý svět se pohnul, když nás Skippy prudce naklonil na druhou stranu. Kolem prosvištěl další chrlič. Vyletěly jiskry, když se otřel o náš bok. Pak už jsem nevěděl, kde je nahoře a kde dole, protože výhled dveřmi zakryla šedá mlha nočních můr, pak tam byla zem a pak zase mlha. Vrtulník se otřásl, když nás něco zasáhlo do ocasu. Ozvalo se varovné bzučení, uvnitř začalo blikat červené světlo. Ale pak jsme znovu letěli rovně, hotel zůstal za námi a my se řítili do neznáma. Zvládli jsme to skrz mračno chrličů. „ Frolugsh!“ zaklel Skippy. „Pták z kamene trefit. Ne znovu rrotorr ocasu. Ne dobré. Ne dobré.“ Trhnutím jsem zatáhl dveře. Vzteklé červené světlo dál blikalo. V azbuce jsem číst neuměl, ale byl jsem si dost jistý, že tam stojí něco jako: Polibte své zadky na rozloučenou. Do kabiny pronikal kouř. „Pokračuj rovně, Skippy,“ řekl jsem. Mohli jsme do něčeho narazit, ale prosím, ať se nejdřív dostaneme z tohohle světa. Rozhlédl jsem se. Edward vypadal stejně klidně jako obvykle. Tanya byla příšerně vyděšená, zvlášť když jedinou věcí, která jí zabránila vypadnout otevřenými dveřmi, byly Edovy reflexy, ale ork ji stále držel. Když jsem se podíval na svoji ženu, počastovala mě tím nejvzteklejším a nejublíženějším výrazem, jaký jsem kdy u ní viděl. Kdo jí to mohl vyčítat? I já se nenáviděl. „Neměl jsem na výběr.“ „Vždycky máš na výběr!“ Julie zapnula svou vysílačku. „Johne? Jasone? Ozvi se, Johne. Van Zante, Lococo, slyšíte mě. Zatraceně… běžte dovnitř, stáhněte se, najděte si úkryt. Johne?“ „Je mi to líto.“ Bylo toho na ni příliš. Julie mě praštila. Seděli jsme moc blízko u sebe, aby do toho mohla vložit dost energie, ale stejně to zkusila. Praštila mě znovu. Nechal jsem ji. „Neměl jsem na výběr.“ „To už jsem slyšela! Oni umřou. Opustil jsi je!“ Ano, opustil jsem je. Visím na kovovém žebříku v horké strojovně s upírem za zády a poklop se mi zavře před obličejem. Přesně jsem věděl, jaký je to pocit. „Pokud bychom se nedostali pryč, každej živej člověk lapenej v týhle říši by byl prakticky mrtvej. Musím se vrátit do skutečnýho světa.“ Byl to nový pocit vidět svou ženu tak příšerně rozzlobenou a vědět, že to je kvůli mně. Bolelo to víc než má fyzická zranění. „Musíš mi věřit…“

„Sklapni.“ Julie zvedla ruku. „Chytám něco ve vysílačce. Johne? Jste v pořádku?“ Slyšel jsem to i ve svých sluchátkách. Nachtmarův hlas byl hluboký, chraplavý a stejně mrazivý jako jeho přítomnost. „Tak snadno mi neunikneš, Vyvolený… Už vím, kdo jsi. Vidím řetězy osudu, které nosíš. Já je převezmu. Ochutnám tvůj strach a zesílím. Ulpěla na tobě má esence. Nemůžeš přede mnou uniknout.“ Dokud bude soustředit svou energii na mě, nemůže s ní plýtvat na ostatní Lovce. „Pojď si pro mě, alpe.“ „Slovo. Je mnoho slov, a toto je špatné slovo,“ zasyčel Nachtmar. „Vaši lidští učenci byli hlupáci. Považovali mě za méně, než ve skutečnosti jsem. Oni mě nepolapili tak, jak polapili mé děti. Oni mě z tohoto místa neodvlekli. Já jim dovolil, aby mě odvedli. Oni mě nevyužili. To já využil je. Já jsem tady králem. Byl jsem jím a vždy jím budu. Je to ani nenapadlo. Strach Vyvolených jsem okusil již dřív. Vzal jsem jejich slova a učinil je svými. Vzal jsem jejich slova a vyprávěl nové příběhy. Když psi hodovali na mrtvolách v ulicích Baktrie, byl jsem tam. Ti, kdo sklízejí maso, mi dovolili sklízet vlastní sny. Já jsem a vždy budu. Toto je zatím má nejlepší nádoba a já nedovolím, abys mi ji vzal, dokud nenajdu lepší, kterou bych si mohl vzít.“ Měl jsem stále větší a depresivnější pocit, že tohle nebude obyčejný alp. „Cestoval jsem temnými stezkami světa tvé mysli. Mnoho cest mi uzavřeli Druzí. Tvá mysl je klec. Obsahuje příběhy, které žadoní o vyslovení, ale lidé se děsí osvobození těch slov. Já ochutnám tvůj strach. Vezmu tvá slova a odvyprávím tvůj příběh. Já sejmu tvé řetězy. Mým jménem budeš sklízet maso. Mým jménem. Protože já jsem a vždy budu.“ Vrtulník se třásl, protože jsme bojovali s větry, do kterých by vletěl jen idiot. „Skippy, vidíš už něco, co vypadá jako Země?“ „Pěkný světla,“ odpověděl přes rachot a varovné kvílení Skippy. Skvěle. To bylo buď Las Vegas, nebo Peklo. Mohlo to být obojí a vůbec by mě to nepřekvapovalo. „Prostě nás tam dostaň.“ Hlas ve vysílačce se změnil. „Je mi líto, pane Pitte. Zdá se, že jsem našeho protivníka podcenil…“ „Řediteli? Jste to vy?“ „Ano.“ Drak zněl slabě a ztrápeně, ztěžka dýchal. „ Udělal jsem vše, co bylo v mých silách, přesto se mi ho nepodařilo zastavit. Vyrval to z mé mysli. Přehraboval se v mých pokladech…“ Dlouhé zasípání. Ředitel trpěl bolestmi. „Vrátil se na počátek, kdy jsem byl pouhým mládětem a velcí otcové draků vládli nebesům. Vězte… on vás chce pozřít.“ Vrátil se Nachtmar. „Vzal jsem si slova velké bestie a povím její příběh.“ A pak vysílačku zaplnila statika. Edwardova hlava se v náhlém podezření začala otáčet sem a tam. Ork něco cítil. Beze slova pustil Tanyu, rozepnul si pás, přešel ke dveřím a otevřel je. Bez ohledu na vítr a pád do věčné prázdnoty se Ed vyklonil a podíval se zpátky směrem, odkud jsme přiletěli. Překvapeně sebou škubnul, což byla u orkského válečníka pozoruhodná ukázka emocí. Pokynul mně a Julii, ať se podíváme taky. Komplex Poslední drak v dálce byl vidět jen částečně, protože se kolem pohybovala mlha a ozařovaly ho nepřirozené blesky, ale uprostřed zející díru nešlo přehlédnout. Něco vylezlo ze země. Centrální zahrady nahradila čerstvá díra. Julie se na mě podívala a naznačila rty: „ Ředitel?“ Blesk roztrhal šeď nad námi a na krátký okamžik jsme mohli zahlédnout obrovskou okřídlenou siluetu, která letěla za vrtulníkem.

Kapitola 23

Nikdy dřív jsem nebyl tak šťastný, že vidím Las Vegas. V jednu vteřinu se hind plahočil bouří a v další jsme letěli nad oslepujícími světly Stripu. Vířící mlha se za námi zastavila, jako by narazila na neviditelnou zeď. Vrtulník se šíleně třásl. Z chrličem zasaženého ocasu vycházely znepokojivé zvuky, ale pokud se zřítíme, tak to alespoň bude na pevnou zem naší rodné planety. Dokázali jsme to. Unikli jsme. Měli jsme dostatečně velký náskok, aby Nachtmarův nejnovější výtvor zůstal jen vzdáleným stínem v mlze za námi. „Dokázali jsme to!“ Tanya svůj výkřik v poslední chvíli ztlumila, protože si nebyla jistá, jestli by ji Skippy po zjištění, že má na palubě elfa, prostě nevyhodil ven. Skippy však měl příliš práce a neslyšel ji. „Duchové rrot-orru… vzpírat se mi. Musíme spěchat. Přistát… na silnici,“ varoval nás. „Ne problém. Ne problém.“ Vrtulník se otočil za doprovodu série škubání. Z okna jsem viděl překvapivě uzavřený sloup vířících nočních můr. Náš průchod na něm nezanechal ani jedinou vlnku. „Asi žádný výbuch.“ „Může Nachtmar projít skrz?“ zeptala se Julie. „Nemám nejmenší tušení.“ Ulice pár set metrů pod námi vypadaly překvapivě prázdné. Kolem kouřového fenoménu stály stovky policejních, požárnických a armádních aut, ale veškerá vozidla, co jsem viděl za nimi, mířila pryč z města. V dálce jsem rozeznával řetěz ze stěží se pohybujících světel, což mohla být jen I-15. Moshovy vzpomínky byly přesné, město se právě evakuovalo. Mosh… Musel jsem se k němu dostat. Hostitelovo fyzické tělo bylo s ním a s Holly. Našel jsem pohledem Taj Mahal, kasino, kde drželi doktora Blishe. Nebyl jsem si jistý, kolik času uplynulo, co jsem se s Moshem spojil, ale bylo chvíli po západu slunce. Připadalo mi, jako by ta noční můra trvala jen hodinu, ale tam musel čas plynout pomaleji než ve skutečném světě. Skippy si vybral prázdnou oblast, vrčel a bojoval s kniplem, když se s námi snášel dolů. K místu, kde jsme chtěli přistát, se sbíhali vojáci a záchranáři. S trochou štěstí tam bude někdo s informacemi, které by mě dostaly k hostiteli. Stricken byl zákeřnej parchant, ale teoreticky bychom mohli hrát za stejný tým, dokud monstrum neporazíme. Ani Stricken nestál o příliš vysoké vedlejší ztráty. Ale až tohle skončí, půjdu mu po krku. Pokud budu mít opravdu velké štěstí, agent Franks už se vrátil ze svého výletu do skladu tajných zbraní. Země byla stovky metrů daleko a rychle se přibližovala, ale vypadalo to, že i s poškozeným vrtulníkem to nebude o moc tvrdší než normální přistání. Skip byl prostě tak moc dobrý. Julie se rozhodla soustředit na to, co budeme dělat dál. Na probírání mých chyb bude čas později. „Co musíme udělat teď?“ „Monstrum má dvě poloviny. Můj brácha je právě teď támhle v kasinu s tou půlkou, ke který se musím dostat. Myslím, že vím, jak zastavit…“ ROOOOOOOOAAAAAAR! Ten zvuk byl hlasitější než náš vrtulník. Sledoval nás. Vysoko nad námi prorazil drak z nočních můr bariéru jako kulka sklo. Kouřový sloup se před ním rozevřel. Stěny reality povolily a svět nočních můr prosakoval do toho našeho. Dračí stín prosvištěl oblohou. I přes jeho neuvěřitelnou rychlost byl tak dlouhý, že na několik vteřin zakryl měsíc, a pak ho na dalších pár vteřin rozdělil na polovinu svým dlouhým ocasem. Neviděl jsem na něj dobře, ale byl obrovský. Jako bych stál pod C-130 Herculem, co se chystá na přistání. Krátce jsem ho zahlédl přes druhé okno. Drak se s roztaženými křídly naklonil, otočil se nad městem a vracel se k nám. „Zvedni to, Skippy!“ vykřikla Julie. Náš pilot poslechl. Vzteklí duchové rotoru ať táhnou k čertu, nemohli jsme přistát, když se na nás řítila ta věc. Vrtulník sebou náhle trhl a začal stoupat, zatímco se dole mlha pronikající ze světa nočních můr provalila ulicí, zaplavila karanténu a pohltila vojáky.

Nedokázal jsem říct, jestli je to skutečně pohltilo, nebo jen skrylo z dohledu, protože jsme hned letěli nad Stripem s tsunami z přízračné mlhy za zády. Drak se teď nacházel vysoko nad námi. Jen odlišná barva oblohy a občasný odraz světel Las Vegas prozrazovaly jeho přítomnost, když rozrážel oblohu. A pak byl přímo za námi a já už ho neviděl, ale cítil jsem pleskání křídel. Něco tak obrovského a neaerodynamického by nemělo létat. On prostě přinutil vzduch, aby ho přijal, a každým mávnutím membránových křídel otřásal světem. „Můžeme mu uletět?“ „Skippy mu zmizet.“ Najednou celý svět kolem nás zrudl. Sklo olízl oheň. Vrtulník zaječel, když nás Skippy srovnal. „Oheň!“ Barva okolí se vrátila k černi a my byli znovu volní. Saze na vrtulníku však něco zhoršily a ten se mi teď vibracemi snažil vytřást plomby ze zubů. To Skippyho přimělo názor přehodnotit. „Já nic neříkal.“ „Ten parchant umí chrlit oheň!“ „Je to drak, Čekal jsi květiny? Skippy, zkus ho setřást mezi vyššími budovami.“ Julie se zvedla ze sedačky a připnula jeden z popruhů, co visel ze stropu, ke karabině na své zbroji, aby náhodou nevypadla. Zkontrolovala svou pušku. Napadlo ji to samé jako mě. „Ten hajzl chce leteckej souboj, tak ho taky dostane.“ Chytil jsem jiný popruh. Anihilátor byl zbraň na krátkou vzdálenost, ale bedna s Milovým kulometem byla stále zajištěná pod Edovým sedadlem. Ukázal jsem mu, ať ji vystrčí. Pak jsem si bednu přitáhl a otevřel ji. Ed z nábojové bedny vytáhl pás. Zůstal jen jeden. To by většinou k vyřešení problému stačilo, ale já netušil, jestli kalibr .308 tak obrovské monstrum dokáže třeba jen škrábnout. Julie byla o krok přede mnou. „Skippy, zkus ho obletět. Až to půjde, zamiř zpátky k federální karanténě. Mohli by mít něco dost velkýho, aby tím sestřelili i draka.“ Ale kouřový sloup se zhroutil a zaplavoval město, byl viditelně těžší než vzduch. „Za předpokladu, že přes tu mlhu něco uvidí.“ „Nebo je to možná už vsáklo do světa nočních můr,“ odsekla Julie. „Máš lepší nápad?“ „Pořád přemýšlím…“ Udržet poškozeného ptáčka ve vzduchu si žádalo veškeré Skippyho šílené dovednosti a my ho právě žádali o vysokorychlostní slalom mezi kasiny. „Jestli tu nezemřeme, udělám z tebe zaměstnance měsíce,“ slíbila mu Julie. „Velká čest. Skippy nenechat zemřít!“ Chvilka nepříjemné beztíže, když Skippy sletěl o deset pater níž. „Velká čest pro kmen.“ „Můžu s něčím pomoct?“ zeptala se mě Tanya. Nasadil jsem pás do dvěstěčtyřicítky, zavřel ji a trhnul nabíjecí pákou. „Máš v rukávu nějaký šikovný elfský magický triky?“ Tanya dokonce neměla ani ty rukávy. „Na tohle ne.“ „Tak se začni modlit.“ „Požádám Elvise Presleyho o jeho božskou pomoc,“ slíbila a já na ní viděl, že to myslí smrtelně vážně. „Do toho.“ Trhnutím jsem otevřel dveře a hned se do mě opřel vítr. Přišel ke mně Edward a pomohl mi nasadit kulomet na nástavec u dveří. „Ede, tvoje holka je pěkně trhlá.“ Ork mě počastoval odmítavým odfrknutím ona není moje holka. „Jak myslíš, kámo.“ Moje žena otevřela druhé dveře. Až se Skippy otočí, alespoň jeden z nás bude ve střelecké pozici. „O pět babek, že ho střelím do oka jako první,“ prohlásila Julie. „Jdu do toho.“ Vyklonil jsem se. Draka jsme měli za zadkem.

Letěli jsme na jih nad lasvegaským Stripem. Rozpětí křídel monstra bylo větší než ulice, tělo měl dlouhé a protáhlé. Nabízel se mi teď na něj zatím nejlepší výhled a šla z něj vážně hrůza. Kůži měl jako obsidián, tak černou, že zdánlivě pohlcovala jasná světla kasin dole. Samotná hlava byla skoro stejně široká jako vrtulník. Ředitel v porovnání s ním vypadal jako trpaslík. Byla to noční můra bytosti, která sama vyvolávala zlé sny. Každé zvednutí a poklesnutí křídel vytvářelo turbulence, které otřásaly čumákem našeho poškozeného stroje. Otevřel tlamu a uvnitř se převaloval tekutý oheň. Rozzářil noc. „Uhni, Skipe! Uhni!“ Jeden úder srdce, a koule superpřehřátého vzduchu překonala vzdálenost mezi námi. Skippy nás prudce otočil a oheň proletěl místem, kde jsme ještě před chvílí letěli my. Držel jsem se jako klíště a zalapal jsem po dechu, když jsme těsně minuli vysokou věž. Vůbec jsem to nečekal. Drak byl přímo za námi. Jedno z křídel se otřelo o budovu Illusions a zlikvidovalo okna ve dvou patrech. Ani si toho nevšiml. Bestii obalily plameny, když proletěla vlastním vychrleným ohněm. Vítr ho rychle uhasil. Takže proti němu byl odolný. Tak se podíváme, jak se ti budou líbit kulky. Měl jsem čistý výhled, stiskl jsem spoušť a přejel po dračím těle proudem stopovek. Byl tak zatraceně velký, že ho prakticky nešlo minout. Kulky prostě bez viditelného účinku zmizely. Naším odporem podrážděný drak zařval. Ten zvuk pronikl sluchátky. Když to poprvé nevyjde, střel do toho ještě stokrát. To bylo na kulometech s nábojovými pásy to krásné. „Jen pojď, ty hajzle!“ Nepřestával jsem střílet, kropil jsem draka, zatímco FN chrlil prázdné nábojnice a záblesky z hlavně. Zasáhl jsem ho do křídla, do dinosauřího čumáku i po celém jeho těle, ale on sebou ani neškubnul. Skippy nás drsně stočil do strany, drak se mi ztratil z dohledu a pak se mezi mě a draka postavila další budova a horská dráha Diamond Stevea. Zhoupli jsme se a na řadě byla Julie. Já měl kadenci, ona přesnost, a během dvou vteřin se ozvala série výstřelů, jak hledala něco životně důležitého. „Budeme potřebovat větší zbraně,“ prohlásila s nuceným klidem. Drak proletěl skrz horskou dráhu. Zástupkyně slavných atrakcí Las Vegas byla rozmetaná na prach a třísky. „ Mnohem větší.“ Skippy klel. Zpomalovali jsme. Jako by se náš vrtulník začínal otáčet spolu s hlavním rotorem. Ten ocasní mu nestačil. Půjdeme ve vývrtce k zemi při rychlosti sto šedesát kilometrů v hodině. Drak pár záběry mohutných křídel zkrátil vzdálenost mezi námi na polovinu. „Dohání nás!“ „Snažit se. Nevím proč… Duchové ne spokojenost!“ „Protože je trefila chrličová raketa.“ Dračí čelisti cvakaly jen pár metrů za námi. „Vyřiď svejm duchům, ať přestanou fňukat a setřesou toho hajzla!“ Kolem proletěla další ohnivá koule. Skippy nás v poslední minutě nějak na okamžik převrátil na bok. Hotel před námi dostal zásah. Tvrdě nás zasáhla tlaková vlna, následovalo bušení a řinčení, když jsme proletěli rozšiřujícím se oblakem šrapnelů. Tanya zaječela, když kus rozpáleného kovu prorazil díru vedle její hlavy. Jeden by nevěřil, jak silné ta holka měla plíce. „Co? To být… elf! Tady být špinavý elf! Už se nedivit, že duchové nespokojenost.“ Skippy zněl, jako by se mu ulevilo, jako by se tím všechno vysvětlilo. „Černej pasažér… Edwarde, vyhodit elfa, prosím. Všechno tím spravit.“ Edward zabručel: „Ne… elf holka milá.“ „Co? Exszrsd, ne!“ Skippy byl v šoku, nemohl uvěřit, že ho bratr zradil. „Néééééé!“ Hind se nahnul, aby se vešel mezi dvě věže. Drak je musel obletět. Skippy spustil tirádu ve svém rodném hrdelním a téměř nesrozumitelném jazyce. Přestože mám na jazyky talent, orkština mi zatím unikala.

Jako bych se snažil porozumět kýblu, do kterého někdo nasypal štěrk a pak s ním zatřásl. Edward na něj něco vyštěkl. Očividně byl v orkštině stejně stručný jako v angličtině. Nepřestali, ani když dračí ocas smetl šestimetrový neonový poutač na vrcholu Paradisia. Tanya, která podle mě nerozuměla jejich vzteklé hádce o nic víc než já, moc nepomáhala, protože pokaždé, když něco řekl Ed, dodala: „Jo!“ „Tohle není vhodnej čas pro debaty ohledně mezidruhovýho randění,“ zakřičela Julie, když vypálila pár dalších neúčinných ran. Má žena naštěstí orkštině rozuměla mnohem lépe než já. „Tanyo, slib Skippymu, že nepoužiješ elfskou magii a neukradneš jim duše.“ „Uh… dobře. Slibuju?“ Krádež duší se na jejím dnešním seznamu úkolů zjevně nenacházela. „A ty bys raději neměl zkoušet uříznout mi uši a přidat je na svůj náhrdelník z uřízlejch elfích uší.“ „Dobře,“ zavrčel frustrovaně Skippy. „Kletbu na vás, duchové rrot-orru. Tvrdohlavý… Exszrsd!“ Skippy vychrlil v orkštině nějaké komplikované instrukce. Jediné slovo, které jsem pochytil, byla oběť. „Rychle!“ Edward zacouval dozadu do kabiny a přehraboval se v něčem za zadním sedadlem. O chvíli později se vrátil s kartónovou krabicí, která byla vklíněná pod ním. Ed sáhl dovnitř a vytáhl… kuře? Byl jsem si dost jistý, že jde o to samé kuře, které ukradl na severu. Pták byl naživu a vypadal hodně nervózně. A měl k tomu dobrý důvod. „Vážně, Ede? Vážně?“ Julie zasténala. „Dobře, mně je to fuk. Udělej to!“ „Leť za světlem, statečnej ptáčku,“ popřála kuřeti Tanya. „Oběť!“ zaječel Skippy. Ork něco zamumlal k duchům zadního rotoru, protáhl se kolem mě a prohodil kuře dveřmi. Zaletělo přímo do kouřícího ocasního rotoru a zmizelo ve spršce peří. „Zatraceně! Viděla jsi to?“ Ale pak už jsem se musel soustředit, protože drak se přihnal k mému boku. Posvítil jsem si na bestii dvěstěčtyřicítkou. Nejpřekvapivější na tom bylo, že improvizovaná kuřecí oprava zjevně něco udělala. Přinejmenším Skippy zněl mnohem spokojeněji. „Moc lepší… držet se.“ Hind se naklonil a pak se přetočil, potom znovu a znovu, a pak jsme letěli vzhůru nohama. Všichni jsme ječeli. Ty šťastnější z nás vmáčklo přetížení do sedadel. Velká hliníková bedna, který byla zaklíněna pod kuřecí krabicí, se uvolnila a praštila Eda do ruky. Já se vznášel ve vzduchu, držel jsem se kulometu, praštil jsem se hlavou o strop a pak přistál zpátky na podlaze. Na chvíli jsem byl tak dezorientovaný, že jsem se neodvažoval ani hádat, jaký manévr jsme provedli, ale letěli jsme zpátky směrem, ze kterého jsme přiletěli, a drak zůstal za námi, vztekle se pokoušel otočit. „Jen tak dál, Skippy, jen tak dál,“ hlesla Julie. Hind pořád příšerně rachotil a táhl se za námi černý kouř. Drak tvrdě zabíral doširoka roztaženými křídly a na okamžik ho dokonale osvětlil obří reflektor, aby si ho mohl prohlédnout celý svět. Netušil jsem, jak kompletní evakuace byla, ale někoho čekalo pořádné vysvětlování. „Dostaň nás zpátky na hranici karantény. Vysaď mě a pak všichni zmizíte, jak nejrychleji to půjde.“ Julie se na mě podívala, jako bych byl idiot. „To se nestane.“ „Se mnou jít nemůžeš.“ „Vážně? A proč sakra ne?“ Vážně bych si přál, aby byl lepší způsob, jak jí to říct… Sebral jsem odvahu a vypustil bombu. „Jseš těhotná.“ „Co – počkej… Co?“ Tohle vážně nečekala. „Nemůžu bejt. Jak?“ Nedokázal jsem odolat. Zážitky na pokraji smrti ve mně probouzely zlomyslné já. „Když se maj mamka a taťka hodně moc rádi…“

„Aargh! Ne. Ale já nejsem… Jak to víš? Počkat… Earl… ten parchant.“ „Jupí, děti!“ zavýskl Skippy místo gratulace. Tanya souhlasila. „Ach, to je milý.“ Julie zbledla jako stěna a nebylo to jen vyhlídkou na blížící se mateřství. To ona byla v našem vztahu ta chytrá. „Mohlo by to bejt dědičný…“ Došlo jí, na co myslím. „ Nachtmar tě nazval vyvoleným. Říkal, že se ti vláme do hlavy a zotročí tě.“ „Přesně tak. Celá ta věc s pokrevní linií, já nevím, ale ten chudák, ve kterym trčí teď, je něco jako já. Bude malý taky jako já?“ Byl jsem něco jako kosmická křižovatka podivností a Julie byla svým způsobem prokletá. Tohle jsem riskovat nechtěl. „Možná. Doufám, že ne, ale zjišťovat to nemíním. Ta věc moje dítě neposedne. Ani náhodou. K čertu s ním.“ „Nemůžu tě opustit…“ Ani to nedořekla a věděla, že se mýlí. Julie se kousla do rtu a přikývla. Tohle byla spousta informací, které musela zpracovat. „Dosedneme a hned vyběhnu.“ To bylo jen zbožné přání. Já budu nanejvýš kulhat. „Najdu Moshe a Holly. Oni byli s hostitelem jako poslední. Chci, aby mě Nachtmar pronásledoval. Chci obě poloviny na jednom místě.“ „A pak co?“ „Přemluvím ho, aby se vzdal.“ „Přemluvíš?“ „Jo. Tak nějak.“ „Ty? Přemluvíš? Ach, jsme v hajzlu.“ „Díky, zlato.“ Zkontroloval jsem dveře. Drak se otočil a mířil zpátky ke Stripu. Nebudu mít moc času. Noha bolela, a protože jsem ji teď chvíli nepoužíval, asi bude pěkně ztuhlá. „Půjdu tak rychle, jak jen to půjde.“ Edward byl vnímavější, než vypadal, a předtím viděl, v jak mizerném stavu nohu mám. Podal mi čutoru. „Pít.“ Páchlo to jako zkažená voda z rybníku. „Gretchen udělat. Noha pomoct.“ Ona byla jejich léčitelkou a já už pár jejích šílených léků použil. Sice trvala na tom, že její magické lektvary musí být z čerstvých surovin a připravené na míru, ale za pokus to stálo. Chutnalo to ještě hůř, než to páchlo, a po cestě dolů to pálilo. Vrátil jsem kouzelný energy drink od Gretchen zpátky Edwardovi a snažil se ho nevyzvracet. Moje chodidlo začalo štípat, což mohlo být stejně dobré znamení jako špatné. Mohl jsem jen doufat, že federálové budou mít dole pár zbraní, co mi koupí trochu času. Edward si mnul paži. Velká bedna, co ho praštila, ležela vedle něj na sedadle. „Co je to?“ Na bedně byla přilepená cedulka – Anzio Ironworks. Pro: Milo Anderson /LM. Za účelem vyzkoušení a zhodnocení. Tohle byl jeden z Milových vzorků zdarma, o kterých tolik navykládal po veletrhu. Odklopil jsem západky. Prosím, ať to za to stojí. Prosím, ať to za to stojí. „Co je sakra tohle?“ Protože jsem byl největší pošuk do zbraní ve společnosti, skutečnost, že jsem zbraň nepoznal, napovídala mnohé. Julie si upravila popruh, aby se mohla také podívat. Hvízdla. „Nevím, ale je obrovská.“ Bylo to absurdní. Mělo to tvar jako puška, ale barrett vedle toho vypadal jako dvaadvacítka. Také to bylo rozebrané, aby se to vešlo do pěnou vystlaného pouzdra, ale zdálo se, že to půjde smontovat rychle. „Kde je zbytek?“ Ed ukázal na další bednu. Julie ji začala vytahovat. Až se složí, tahle puška bude delší, než já jsem vysoký. Musela vážit tak padesát kilo. „Kde je munice?“ Julie otevřela další bednu. „Tady je hlaveň, úsťová brzda je velká jak telefonní seznam, manuál… jo, je tu pár střel.“ Julie jednu potěžkala. „Ale je dlouhá jako kuželka.“ „Co to je? Šílenejch dvacet milimetrů? Nestřílí tohle stíhačky? To je jedno. Já se potřebuju pohybovat rychle. Tuhle věc s sebou v žádnym případě nepotáhnu.“ Některé věci jsou prostě až moc dobré. „Doufal jsem, že je tam zbraň, ne farmářský náčiní.“

„Skoro tam,“ upozornil nás Skippy. „Moc mlha. Špatné vidění.“ Zavřel jsem bednu. Zem vypadala jako omáčka, ale v husté mlze svítily lampy. Mlha vypadala tak těžká, že se držela blízko u země. Původní kouřový sloup zmizel, rozlil se do města. A támhle, pomlácený tak, že vypadal jako cíl náletu, byl hotel a kasino Poslední drak, vrchní patra byla zdemolovaná a ohořelá, nesvítilo se v něm, ale co bylo nejdůležitější, byl tady. Snad se s ním vrátili i naši přátelé. „Vysaď mě na střeše garáží Taj Mahalu. Vidíš je? Jsou přímo před náma. Vedle tý bílý budovy s velkou kupolí uprostřed.“ Hind se otočil a zamířil tam. Většina aut byla pryč, díky tomu tu zůstala spousta místa k přistání. Podíval jsem se za nás, ale draka jsem ve tmě neviděl. Necítil jsem ale mávání jeho mocných křídel, což bylo dobré znamení. Možná se dostanu dovnitř dřív, než mě zašlápne. Odepnul jsem svůj bezpečnostní popruh a připravil se vyskočit. Julie mě chytila za paži. „Nemůžeš…“ „Musím.“ Vzal jsem ji za ruku. Měla o mě strach, ale mě víc děsilo, že se možná mýlím a že po mně drak nepůjde. Pokud šel Nachtmar po jiném potenciálním hostiteli… „Slib mi, že budeš pokračovat dál.“ Přitáhla si mě a rychle mě políbila na rty. Nebyl čas, abych si to užil. „Buď opatrnej.“ A pak naše kola dosedla na garáž a byl čas vystoupit. „Budu. Miluju tě.“ Na váhání nezbýval čas, popadl jsem Anihilátora a vyskočil ze dveří. Do nohou mi vystřelila bolest, ale povedlo se mi to ustát. Natáhl jsem jednu ruku, zamával jsem hindu, jak odlétal pryč a opřel se do mě větrem z rotorů. Julie mi zamávání oplatila, skrývala, jak moc je vyděšená. Bála se však o mě, o sebe se nikdy nebála. Teprve když odlétla, jsem si uvědomil, že mi neslíbila, že uteče, jak jsem ji o to žádal. „Ach, prosím, nebuď tentokrát tvrdohlavá. Uteč, Julie, uteč.“ Vrtulník zatočil a zmizel mi z dohledu. Lekl jsem se, když mi na rameno poklepal Ed. Byl tak zatraceně rychlý, že jsem si ani nevšiml, když vystoupil druhými dveřmi. „Co ty tady děláš?“ Edward jen pokrčil rameny jako jsem mistr meče, co já zmůžu na obloze? Závan větru. Pak klid. Pak další vítr. Drak letěl k nám, naštvaný, rozpálený a plný nočních můr, o které se chtěl podělit. „Jdeme.“ Museli jsme zmizet z otevřeného prostoru. Nejrychlejší cestou byla nedaleká sjezdová rampa. Každý krok pro mě byl utrpením, ale přikrčený jsem kulhal dál. Energy drink od Gretchen moc nepomáhal, ale na to si budu moct postěžovat, až mi nebude hrozit, že mě každou chvíli rozmačká drak. „Mosh je dole, v suterénu.“ Ed jen zabručel. Jeho detaily nezajímaly. On prostě chtěl využít příležitost bodnout si do draka. Tanya vůbec netušila, koho v něm získala. Zapnul jsem vysílačku. „Ozvěte se, ÚPKM. Tady je Owen Pitt z LM. Ke garážím Taj Mahalu se blíží drak. Opakuju – drak. Slyší mě někdo?“ Rampa vedla do dalšího patra. Byla tu větší tma. Uniklá mlha nočních můr se vyšplhala až sem, byla tak hustá, že jsme neviděli vlastní chodidla. Nijak nepáchla, byla jen hustá a vlhká. Zato ve vzduchu čpěl olejnatý kouř. Ke Grantovu a Archerovu odvedení pozornosti došlo nedaleko. I kdyby teď někdo vysílačku poslouchal, asi bych pro něj byl ten kluk, co křičí „vlk“. „Opakuju, na parkovišti Taj Mahalu se chystá přistát drak. Doporučuju ho sestřelit. Strickene, jestli mě slyšíš, tak hodně brzy zjistíš, že říkám pravdu.“ Nic jsem nechytal. Ve skutečném světě mě mohli rušit, nebo je možná všechny zabil rozšiřující se svět nočních můr. Když o tom přemýšlím… Sklonil jsem zrak k neviditelné podlaze. Připomněla mi glycerinovou mlhu v nočním klubu, kde Greenovi uřízli chodidlo. Zůstane Nachtmar v dračí formě, nebo se změní v něco jiného a vpadne nám do boku? Vybere si jinou vizi, nebo bude příliš pyšný, aby se vzdal skvostné kůže, kterou právě nosil? Náhlý řev a rachot, když drak narazil do betonu nad námi. To moji otázku zodpovědělo. Nachtmar vztekle zařval a zaplnil nebe ohnivým obloukem.

Otevřenými boky prozářil celou garáž. Asi si neuvědomoval, že mi tím dělá laskavost, protože v náhlém světle jsem zahlédl vstup do kasina. „Tam!“ Kulhal jsem ke dveřím a pokoušel se ignorovat rachot nahoře se pohybujícího draka. Rány jako od sbíječky, při kterých seshora pršely kusy betonu, jak se jeho drápy blížily k rampě. Spustily se alarmy v autech, ale rychle umlkly, když je otrávený Nachtmar srazil přes okraj střechy. Edward byl proti mně poloviční, proto mi nemohl pomoct ani zdaleka tak dobře jako Lococo, ale byl také hodně rychlý a já ho zdržoval. Přeběhl ke dveřím a otevřel je pro mě. Nožem si hrál se zámkem. Netušil jsem, co dělá. „Mosh je o pár pater níž.“ „Velký náčelník,“ souhlasil Ed. „Jít zachránit.“ „Zachráním všechny,“ přikývl jsem. Edward mi něco vmáčkl do ruky. Byla to malá kožená taška. „Co je to?“ „Dar pro Tanya od Ed,“ odpověděl tajemně. Drak scházel po rampě. I s pevně přimknutými křídly se otíral o stěny, cesta, po které by vedle sebe projely dva autobusy, pro něj byla příliš úzká. Jeho hlava se za rohem objevila jako první, houpala se na dlouhém krku. Bestie byla zvrásněná, obrněná a posetá trny velikosti nosorožčích rohů. Byl matně černý, ale na okrajích, kde se sbíhaly pláty, jsem viděl náznak červeného světla, jako by mezerami pronikal žár velké vnitřní výhně. Byl to tak nemožný pohled, že jsem na okamžik ztuhl strachy. Děsivé bestie pro mě nebyly ničím novým. Ale tohle bylo něco úplně jiného, co drtilo samotné meze mé psychiky. Potřásl jsem hlavou a vymanil se z jeho kouzla. Během těch vteřin se celý protáhl do garáže. Auta se bortila pod jeho nohama, nebo byla zasažena rohy a zuby, snadno zdvižena a odhozena stranou. Té věci jsme nemohli uniknout. Byl prostě příliš velký, příliš mocný a dokázal prorazit vše, co se mu postavilo do cesty. Ale i tak jsem to musel zkusit. Vešel jsem do kasina. Edward za mnou zavřel dveře… A zůstal na druhé straně. „Ede?“ Otočil jsem se. Ve středu dveří bylo malé okénko. Díval se na mě smutnýma žlutýma očima. Čas jít. „Co to děláš?“ Chytil jsem kliku, ale ta se ani nehnula. Rozbil ji svým nožem. „Ede!“ Zabušil jsem na dveře. „No tak! Ede!“ Ork naklonil hlavu do strany, prohlížel si mě. Drak za ním se zvětšoval, prodíral se mlhou a zaparkovanými auty. Ed si stáhl lyžařskou masku, odhalil svou skutečnou tvář. Lehce se mi uklonil. Tohle byl jeho boj. Jeho největší výzva. Jeho oběť. „Ede, ty zabedněnej idiote!“ Kopnul jsem do dveří. Kopnul jsem do nich znovu. Byly příliš pevné. Namířil jsem na ně Anihilátora, abych odstřelil zámek. Ed se na mě jen nesouhlasně podíval. Plýtval jsem časem. Jeho časem. Získával pro mě čas. Sklonil jsem Anihilátora. Edward přikývl. Děkuji. Všichni orci se rodí s darem, ve kterém mohou dosáhnout absolutní dokonalosti. Ed byl nejsmrtonosnější bojovník v boji na blízko. Každý ork byl nejlepší v jedné jediné věci, ale jak to mohli vědět, pokud to nikdy nevyzkoušeli? Orci potřebovali výzvy a Edward konečně našel tu, co ho byla hodna. Edward se otočil, tasil meče a postavil se útočícímu drakovi z nočních můr. Ten se překvapivě zastavil, nechápavě naklonil masivní hlavu. Nečekal, že se mu postaví jediný malý tvor, který bude ozbrojený pouhými špičatými kusy kovu. Nachtmar netušil, kdo tu na něj čeká… Statečný ork se naposledy podíval skrz okno. Běž. Nezklamu ho.

Kapitola 24

Běžel jsem temnou chodbou. Vzpomínky mého bratra byly jasné.

Měl jsem dobrou představu, ve které části budovy se posledně nacházel. Mými největšími překážkami při hledání Moshe byly typický, hloupě matoucí půdorys kasina, výpadek elektřiny, kvůli kterému jsem se musel orientovat jen s pomocí baterky, a skutečnost, že jsem nevěděl, jestli jsou stále na tom samém místě. Mosh a Holly už mohli být po smrti. Jsou naživu. I Edward je naživu. Je příliš rychlej, aby zemřel. Takhle ne. Už delší dobu jsem slyšel drakův řev a cítil vibrace z bitvy. Zpomalil ho. Možná ho i zastavil, protože po mně zatím nic nešlo. Zatím. Našel jsem správnou část budovy, kanceláře evakuovaného kasina. Poznal jsem neprůhledné sklo místnosti s kójemi, odkud Mosh a Holly unesli doktora Blishe. Mlha nočních můr vytvořila nad podlahou patnácticentimetrovou vrstvu. Mrzlo tu. Noha mě bolela tak strašně, že jsem objevoval úplně nové území bolesti. Tak jsem bolest strčil do šuplete ve svém mozku a zavřel. Něco v chodidle prasklo, tím jsem si byl jistý, ale stále jsem se mohl relativně rychle hýbat a přenášet na ně váhu, takže k čertu s tím. Lee kvůli mně bude na noze po zbytek života nosit ortézu a já ani jednou neslyšel, že by si kvůli tomu stěžoval. To byl jen jeden z mnoha lidí, kterým jsem podělal život. Byl to dlouhý seznam. Lee má zmrzačenou nohu, ale kolik lidí zemřelo v jeskyních DeSoya, protože jsem nedokázal lorda Machada zabít dost rychle? Hledal jsem tu bratra, ve kterém uhasili jeho talent, spolu s prsty ho připravili i o duši, a byla to moje vina. Nebyl jsem dost dobrý. Nikdy jsem nebyl a nikdy nebudu. Edward už byl asi taky po smrti, jen pár kostí zaseklých mezi dračími zuby. Mlha šplhala po zdech. Lovci, které uvěznili v Posledním drakovi, byli určitě mrtví. Nachtmar by v žádném případě nedovolil, aby se hotel vrátil do našeho světa, kdyby stále žili. Byli buď mrtví, nebo zůstali ve světě nočních můr, kde je čeká věčné mučení, když jim Nachtmar z jejich myslí vytahá každičký kousek strachu. Jsou v pořádku. Ne. Nejsou. Všichni jsou mrtví. I Lococo a Van Zant jsou mrtví. Pár minut poté, co jsem zjistil, že jsem byl v Jasonově životě stejnou ničivou silou jako u všech ostatních, co znám, jsem ho nechal napospas smrti, aby ho roztrhalo hejno chrličů. Neměl jsem na výběr. Když se nedostanu k Nachtmarovi , všichni zemřou. Kdyby hinda poškodili… Ne. Mohli jsme se vrátit. Mohl jsem se k němu dostat. Mohl jsem ty Lovce dostat do vrtulníku. Byl jsem pokrytec. Obviňoval jsem Granta Jeffersona, že mě jednou nechal monstrům napospas, ale pak jsem se zachoval stejně, ne, zachoval jsem se hůř, protože těch Lovců bylo víc. Neodešel jsem, abych bojoval s Nachtmarem. Utekl jsem jako zbabělec. Tak to není. Na něco zapomínáš. Když jsem se ohlédl za svým životem, viděl jsem dlouhou přehlídku neúspěchů. Dokonce i mé úspěchy jen pozdržely nevyhnutelné. Odrazil jsem invazi Starobylých. A co se stalo? Oni se vrátili. Jejich vítězství bylo nevyhnutelné. Já jen svým prstem ucpal jednu díru v přehradě, zatímco celá stavba praskala a rozpadala se, při svém zhroucení pak smete celý svět. Jaký to jen mělo smysl? Uvědomil jsem si, že ležím na koberci, ale pád jsem si nepamatoval. Úplně mě zakrývala mlha nočních můr, plula mi nad obličejem jako uklidňující kokon. Chlad uvolňoval. Měl bych tu chvíli zůstat. Když budu pokračovat, jen tím všechno zhorším, způsobím další problémy, zničím další životy. Ať se o to pro jednou postará někdo jiný, ať je to zodpovědnost někoho jiného. Jaký to mělo smysl? Byl jsem přesně takový, jak tvrdil můj otec, nebyl jsem dost tvrdý, nebyl jsem dost chytrý, dost jsem se nesnažil. Sakra, taky jsem měl ukončit jeho život, a poslední věc, kterou uvidím v jeho umírajících očích, zatímco mu bude rakovina užírat mozek, bude zklamání. Cyklus nikdy neskončí. Bude jim líp beze mě. Vstaň. Vstaň a bojuj. To z tebe mluví Nachtmar .

Ale já nevěděl, které myšlenky patří mně. Protiřečily si, odporovaly si. Všechno potemnělo. Má baterka zhasla, baterie vysáté nepřirozeným chladem. To mi pomohlo se soustředit. Pokoušel se mi udělat úplně to samé. Zvedl jsem se, mlha se mě pokusila stáhnout zpátky řetězy ze sebelítosti. Mysl mi naplnily obrazy smutku a selhání. „Jsem silnější než ty!“ zařval jsem. Bylo to příšerné, tahle děsivá váha, ale podařilo se mi vstát. Mlha nebyla jen kolem mě, byla i ve mně. Zahlédl jsem právě ukázku toho, jak celou dobu manipuloval svým lidským hostitelem? Lži, zkreslené výklady a polopravdy… bez ohledu na to, kým jste byli, časem vás to zlomí. Mlha zhoustla na úroveň pěny, šplhala mi k obličeji. Musel jsem ji fyzicky po kusech strhat a zahodit. „Budeš se muset snažit víc.“ Mohl bych přísahat, že jsem koutkem oka zahlédl ve tmě pohyb. Zašustění uschlých listů a šepot: „Jsi silný.“ „A ty ne, ty prokletej sráči. Kde je můj bratr?“ Nachtmar neodpověděl. S vybitými bateriemi jsem se potácel tmou. Byl jsem zpitomělý z mrazu. Vteřinku mi trvalo, než jsem si vzpomněl, že Lovci si nosí zálohu úplně na všechno. V brašně na zbroji jsem měl chemická světla, tak jsem je vytáhl, rozlomil a třásl s nimi, dokud nezačaly vydávat uklidňující zelené světlo. Zakopl jsem o tělo na podlaze. Mohl to být někdo z Paranormálních taktiků, možná i někdo z STFU, ale s rozpuštěným obličejem jsem ho nepoznával. „Moshi! Holly! Slyšíte mě?“ Byli tady. Někde… Měl jsem však nepříjemný pocit, že tady a tady jsou dvě rozdílné věci. Nachtmar pokroutil realitu. Byli tak blízko, že jsem je cítil, měl jsem však pocit, že se mi ztrácí, že mizí ze skutečného světa. Moc mlhy rostla. Nachtmar se krmil na všech, kdo v mlze uvízli. Říše nočních můr se rozrůstala. Evakuace bylo dobré rozhodnutí. Nedokážu si ani představit, co by to monstrum dokázalo, kdyby lapilo celé město. „Moshi!“ Žádná odpověď. Ale možná to bylo tím, že jsem volal špatné jméno… Hostitel kdysi býval obyčejným člověkem, kterého později ovládli. Heather Kerkonenová mi dala psí známky, co strhla z těla v Dugwayi. Ruce se mi kvůli zimě třásly tak silně, že jsem měl problém vytáhnout je z kapsy. Podržel jsem je před chemickým světlem a podíval se na ně. Kitašima, Marcus. Díky tátovým psím známkám jsem věděl, co jednotlivé informace znamenají. Bylo tu služební číslo, krevní skupina A. Jako náboženství se uvedlo X, což v té době znamenalo cokoli jiného než katolík, protestant nebo žid. Jméno nejbližšího příbuzného bylo Mary Kitašima. Manželka? Matka? Byla to ona, koho jsem pro něj měl najít? Adresa vedle nejbližšího příbuzného vypadala nekompletně – Topaz WCR. Musíš najít Topaz. To byla hostitelova slova. Bylo to místo. Zmatený hostitel, s vysátou vůlí a zmanipulovanou myslí, hledal domov. WCR? Znělo mi to povědomě… Doktor Blish Moshovi řekl, že všechny jeho testovací subjekty byli dobrovolníci, kteří měli splynout s cílovou populací… WRC… War Relocation Center. Válečné internační tábory. Učil jsem se o nich. Táta mě přinutil, abych se o nich něco naučil. Chtěl, abych pochopil hranici mezi rozumem a strachem, a jak rychle ji lidé dokáží překročit. Během druhé světové války byli Japonci na západním pobřeží shromážděni, zbaveni svých práv, zabavili jim domovy a majetek a pak je uvěznili v několika Bohem zapomenutých táborech uprostřed pustiny. Víc jak sto tisíc lidí… Tátovým cílem bylo utvrdit v jeho dětech zdravou nedůvěru v úřady. To byla lekce, které jsem se držel. Topaz bylo označení jednoho internačního tábora.

„Marcusi Kitašimo! Pojď sem a postav se mi!“ Mlha se ode mě odvalila. Bylo to dlouho, co Nachtmar naposledy dovolil vyslovení toho jména v blízkosti hostitele. „Dodržel jsem slib. Vím, jak ji najít. Vím, jak najít Mary. Vím, že mě slyšíš. Musíš se jen protlačit skrz mlhu. Nedovol Nachtmarovi, aby se ti stavěl do cesty. Nedovol mu, aby tě zastavil.“ Mlha pulzovala nepřirozeným světlem. Něco se zvedlo po mé pravici, nad podlahou se utvářel vír. Získal obrysy muže, na chvíli jsem si dovolil doufat… než z něj vyskočil děsivý ječící ghúl, co klapal zubatou tlamou a sápal se mi po hrdle kostěnými prsty. Klidně jsem zvedl Anihilátora a ustřelil mu hlavu. Celá postava explodovala v oblaku kapek husté mlhy. „Nedovol nočním můrám, aby zatemnily tvou mysl, Marcusi. Pojď za zvukem mého hlasu. Jsem tady, abych ti pomohl.“ Mlha vytvářela další monstra a já je zabíjel, jedno po druhém, bez přemýšlení. Nijak jsem je nehodnotil, jen jsem si vždy ověřil, že nejsou tím, koho hledám. Nepřestával jsem mluvit. Byl jsem klidný. Soustředěný. Zabíjel jsem. „ Nachtmar tě ovládá. Využívá tě. Nechce, abys znal pravdu.“ Vlkodlak vpravo. Dva zásahy ho rozptýlily v nic. Temnota lhala, plivala zvěrstva a hrůzu. Ze stropu spadli démoni. Zabil jsem je. Ze stěn se po mně ohnala chapadla, odstřelil jsem je jedno po druhém. Byla to nekonečná přehlídka příšer. Panovala tu taková tma, že jsem reagoval vždy v poslední vteřině. Fungoval jsem čistě na instinkty. Pohyb na obou stranách. Přehodil jsem Anihilátora do jedné ruky a druhou vytáhl pistoli. Rozpažil jsem a sejmul obě monstra dřív, než se plně zformovala. „No tak!“ Postupoval jsem dál a narazil jsem na další skutečné tělo, tentokrát sedělo v kolečkovém křesle. Byl to doktor Blish. Mrtvý. Neměl na sobě jediné zranění. Tvář měl ztuhlou v posledním výkřiku, zabil ho vlastní strach. Mlha se mu vplížila do otevřených úst. Mrtvola ke mně otočila obličej. Rty se nehýbaly, ale promluvil Nachtmarovým hlasem. „Já ho nenechám odejít. Nevrátím se do kraje ticha.“ „Nebudeš mít na výběr. On je silnější než ty.“ Ze strany přicházel křik. Zvedl jsem Anihilátora, ale tohle byl lidský výkřik, a navzdory Nachtmarovým trikům jsem poznal, že je skutečný. „Holly?“ „Nyní se nachází v mém světě. Vzpírá se mi stejně jako ty. Nepoddává se svému strachu jako většina lidí, ale ona se zlomí. Já ji…“ Ohnal jsem se pažbou Anihilátora po hlavě mrtvoly, až jsem jí rozrazil lebku. „Sklapni.“ Doktorovo tělo sklouzlo do mlhy a Nachtmar ztichl. „Holly! Vydrž, jsem na cestě!“ Jen s chemickým světlem se to těžce poznávalo, ale vypadalo to tady jako skladiště, kde se předtím schovali. Dveře byly těžce poškozené a velká police ležela na boku. Poznal jsem indické kostýmy. Udělal jsem další krok a moje bota se zabořila do podlahy. Nemusel jsem se tam dívat, abych poznal, že jsem šlápl do vyschlé hlíny. Hranice reality se tu silně rozmazávaly. „Holly!“ V podlaze byla prohlubeň. Mlha do ní stékala a prozrazovala, že jde spíš o hlubokou díru. „Zede?“ zavolala zevnitř Holly. Z jejího hlasu čišelo zoufalství. „Potřebuju pomoct. Sežeň lano.“ Mohla to být past, ale já neměl čas domýšlet důsledky. „Jseš to opravdu ty?“ „Ne. Jsem velikonoční zajíček. Hned sežeň to lano, ty idiote!“ Tohle určitě znělo jako skutečná Holly, ale pak na dně jámy zavrčelo i něco dalšího. Hodil jsem tam chemické světlo. Padalo asi čtyři metry, letělo šedí, dokud nedopadlo na zem mezi dvě postavy. Jedna byla Holly, celá umazaná od bahna, v ruce držela něco šedého a špičatého, odháněla tím druhou postavu. Ta byla v mnohem horším stavu, v potrhaných šatech a tak špinavá, že jsem v ní stěží poznal člověka, natož abych odhadoval její pohlaví. „Hodila by se mi tu menší pomoc, Zede!“ Baterie v kolimátoru se vybily spolu se vším ostatním, ale tohle byla snadná rána. Stříbrné broky trefily mátohu, roztrhaly jí čelist, krk a ramena. Tělo to odmrštilo na druhou stranu jámy, ale vrčet nepřestala.

„Nestřílej,“ vyštěkla Holly. Stáhnul jsem prst ze spouště. Využila mého odvedení pozornosti, skočila a zarazila stvoření pod hrudní kost svou špičatou zbraň. Holly se do ní zapřela a pak ji s nechutným vlhkým křupnutím prohnala srdcem. Opřela se mrtvole botou o břicho a odkopla ji. „Dobrá rána,“ zavolal jsem na ni. „Lano, Zede,“ zopakovala svůj požadavek Holly a já zjistil, proč tak spěchá. Mrtvola s proděravělým srdcem nebyla její jediný problém. Chemické světlo nedopadlo na zem. Dno tvořila neklidná vrstva mrtvol. Celá podlaha se hýbala. Byla to upíří krmící jáma a noví nemrtví se právě probouzeli. Holly se zapřela o zeď, když se muž, na kterém stála, pokusil postavit a připravil ji o rovnováhu. Neúčinně mu dupala na hlavu. „Pospěš si.“ Skutečné lano jsem neměl, ale vždycky jsem s sebou nosil padákovou šňůru. Byla skoro stejně užitečná jako lepicí páska. Několikrát jsem si jeden konec obmotal kolem paže a zbytek jí hodil. „Chytej.“ Našla šňůru a vší silou se jí chytila. Úzká šňůra se mi kvůli její váze zařízla do masa a připravila prsty o přísun krve, ale na lepší zajištění nebyl čas. Holly kopala do hliněné stěny, snažila se po ní šplhat nahoru. Z mlhy se vynořily ruce, apaticky se po ní natahovaly. Holly se chytila okraje jámy. Pustil jsem lano, popadnul ji za zápěstí a vytáhl do bezpečí. Rozrazil jsem mlhu. Její falešná bunda FBI byla roztrhaná na cáry. Holly ležela na zemi a lapala po dechu. „Myslela jsem, že skončím jako svačina.“ Holly ve skutečném životě jednu jámu přežila. Samozřejmě že to proti ní naše monstrum použilo. „ Nachtmar se ti dostane do hlavy…“ „Jo, jo, to už mi došlo. Asi si myslel, že mě tímhle zničí.“ Zhluboka se nadechla. „Musí se snažit víc. Ta skutečná byla horší. Problém nebyli naši mrtví, co se občas probrali dřív, než je upíří odtáhli a rozsekali na kusy. Bylo to hladovění a monotónnost.“ Holly si odfrkla. „Šel po tom, co se mu nabídlo jako první, a podstata mu kompletně utekla.“ Nedokázal jsem si to ani představit. „Štěstí, žes měla kolík.“ Holly zavrtěla hlavou. „Kéž by. Došly mi náboje a musela jsem improvizovat. Byla tam zlomená stehenní kost… jako za starých časů…“ „Můžeš chodit?“ Musela si všimnout, že ulevuji jedné noze. „Asi rychleji než ty.“ „Kde je Mosh?“ „Nevím. Když to začalo být opravdu divný, rozdělili jsme se… počkat, vy jste se vrátili?“ Špinavou tvář rozdělil úsměv. Holly byla navzdory všemu optimistkou. „Zvládli jsme to. Super.“ „Možná, já nevím. Dlouhej příběh. Jdeme.“ Vytažení Holly z jámy muselo narušit Nachtmarovy plány. Mlha se zdála být podrážděnější, zoufalejší. Pomohl jsem Holly vstát. „Musíme najít někoho jménem Marcus Kitašima.“ „Marcus… myslím, že jsme se potkali. Doktor Blish to jméno řekl. Temnej strašidelnej nemrtvej, kterej stahuje svět do psychotický noční můry? Jo, vzal si doktora, co jsem ho pro tebe měla najít. Slyšela jsem, jak zaječel, než umřel. Teda doufám, že je mrtvej, protože to znělo vážně ošklivě.“ „To je náš chlap.“ „Marcus… projekt Mark Třináct… Mark Třináct je přezdívka? Ten parchant.“ Holly se rozpalovala. „Když toho Marcuse zabijeme, všechno se tím spraví?“ „Já tu vlastně jsem, abych ho zachránil.“ Holly si povzdechla. „Ach, do prdele práce, vážně, Zede? Přivedl sis alespoň nějakou pomoc?“ „Eda, ale ten nahoře bojuje s drakem.“ Z druhého konce skladiště se najednou ozvala rána. Výstřel. „Mosh?“ zeptal jsem se. „Možná.“ „Zatím jsem neviděl, že by nějaká ta potvora z nočních můr používala pistoli.“

„Ticho, Zede. Snažíš se mu napovídat? Může to bejt Mosh, ale dole tu s náma bylo i pár lidí z PT, když šlo všechno do pekel.“ Pár dalších výstřelů a pak zarachocení. „Je jedinej způsob, jak to zjistit.“ Rozlomil jsem další chemické světlo, dal jsem ho Holly, a protože svou zbraň vyprázdnila do novopečených upírů, podal jsem jí i svoji kompaktní pětačtyřicítku. Mého bratra jsme našli na druhé straně skladiště, ale on pomoc nepotřeboval. Ta oblast byla dobře osvětlená, maskovala se za márnici na Novém Zélandu, kde mého bratra mučili. V žárovkách vířila mlha a napájela je nepříjemným bledým světlem. Stvoření z nočních můr byli kultisté ze Svaté církve dočasné smrti. Byli tam čtyři, ale červené róby měli provrtané kulkami. Mosh stál uprostřed nad pátým tělem. Otočil se a namířil na nás pistoli, když zaslechl naše kroky. Silně se třásl, překvapilo mě, že nevystřelil. „Owene?“ „Jo, kámo, jsem to já.“ Zaplavila mě úleva. „Už je to v pohodě.“ Byl pořezaný a potlučený. Na tváři se mu rozšiřovaly modřiny. Oblečení na něm viselo v cárech a pod ním byl odřený až na maso. Z rukou mu stékala krev a kapala do mlhy. Zvedl ruku bez pistole a zavrtěl prsty. „Tentokrát mi zůstaly. Chtěli mi je zase uříznout, ale já jim to nedovolil.“ „Co se stalo?“ „Já… já nevím. Bylo to jako předtím, jen jsem tentokrát věděl, co se stane.“ Ukázal poniklovaný Browning Hi-Power. „Ukradl jsem ho jednomu z PT chlapů. Už ani nevím, jak se mi dostal do ruky… ale sejmul jsem je. Dostal jsem je všechny. Dokonce i ji.“ Mosh ustoupil stranou, odhalil poslední mrtvolu. „Pamatuješ si ji?“ Věděl jsem, že to není skutečná Lucinda Hoodová, ale určitě šlo o přesvědčivou kopii. Byla to docela atraktivní holka s pilkou v jedné ruce, ale paže byla zkroucená a vklíněná pod bradu, list pily byl zařízlý do hrdla. Mosh se zachechtal. „Ta děvka to vůbec nečekala.“ Můj bratr se s tím nepáral. „Jsem ohromenej. Nevěděl jsem, že to v sobě máš. Teď odsud vypadneme.“ „Měl jsem to udělat už prve.“ Mosh upadal do šoku. „Ale já nejsem jako ty.“ Položil jsem mu ruku kolem ramen a otočil ho k východu. „Jen v tom dobrym slova smyslu.“ Dostanu je ven a pak se sem vrátím. Musím najít Marcuse a zrušit Nachtmarovo kouzlo. V mlhou zaplavené oblasti uvízly stovky federálů a záchranářů, a jestli se Nachtmar krmil na všech, nedalo se ani odhadnout, jak silným se stane. Lucinda Hoodová promluvila. Mosh jí pilou skoro uříznul hlavu, ale Nachtmar k mluvení hlasivky a vzduch nepotřeboval. „Počkej, Vyvolený.“ „Už jsem ti jednou řekl, že žádný autogramy nebudou!“ Mosh se otočil a nasázel do Lucindy půl tuctu kulek. Závěr prázdné zbraně zůstal odtažený, ale on dál zbytečně mačkal spoušť. „Tak už kurva chcípni.“ Odstrčil jsem prázdnou pistoli stranou. „Dostaň ho odsud, Holly.“ Vzala mého nesrozumitelně křičícího bratra za ruku a jemně ho odtáhla pryč. „Co chceš, alpe?“ Nachtmar zasyčel. „Vidím, že jsi silnější než můj poslední. Vyjednávej s námi, Vyvolený.“ „Jasně. Ty zmizíš tam, odkud jsi přišel, necháš nás na pokoji a já tě nezničím.“ „Ne. Já jsem a vždy jsem byl. Stará říše již nemůže ukojit můj hlad. Svět myslí již byl prozkoumán. Jejich příběhy byly vyprávěny. Teď je tam ticho. Budu tam hladovět. Jít tam znamená skončit to, co vždy bylo. Spoj se s námi.“ „To se nestane.“ „Společně můžeme utvářet tento svět podle našich přání. Přeješ si zastavit blížící se válku? Můžeme ti pomoct. Na oplátku žádáme málo. Budeme pečovat o tvé příběhy. Budeme ti sloužit. Odvrátíme invazi, a ty se staneš vypravěčem tohoto světa, ne pouhým sklízečem masa. Jsi silnější než ten poslední. S naší pomocí se bude dít jen to, co si budeš přát.“ Zamračil jsem se. Všechny důkazy ukazovaly, že se blíží něco velkého, a na hrobce téhle věci jsem našel svůj záhadný symbol. „Ty víš o nadcházející invazi?“

„Ano… já jsem a vždy jsem byl. Již dříve jsme viděli, jak vypráví své příběhy. Jeho příběhy jsou překrásné. I jeho ticho je umění. To on nás probudil z našeho spánku. To on nás vyslal, abychom putovali světy vašich myslí a vyprávěli vaše příběhy.“ „Proč?“ „Aby vyzkoušel své protivníky.“ „Kdo je on?“ „On je koncem všech věcí. On skoncuje i s tebou, pokud nepřijmeš naše spojenectví. My ti to ukážeme.“ Mlha změnila barvu, přešla v jasně rudou barvu čerstvé krve. Lucinda a falešní kultisté zmizeli, nahradily je krátké záblesky obrazů, vršily se na sebe, táhly se do nekonečna. Viděl jsem svět, který jsem znal, v plamenech, města se propadala do obřích trhlin v zemi. Viděl jsem všechny, co jsem kdy poznal, jak příšernými způsoby umírají. Nakonec jsem viděl Julii, ale ona se změnila, každičký kousek jejího těla pokrývala znamení Ochránce. Stala se z ní pouhá zoufalá zbraň a ztratila při tom veškerou lidskost. Přežila jen ona, ale na tom už nezáleželo, protože už dlouho nebyla sama sebou. Obrazy přestaly blikat. Nad tím vším chaosem byla jediná geniální mysl, která kula pikle. On mě právě teď sledoval. Červeň vybledla a přede mnou se znovu objevila falešná Lucinda. „Noční můry už mě unavujou.“ „To nejsou tvé noční můry, to je tvoje budoucnost. My víme, že toto není příběh, který bys chtěl vyprávět… Spoj se s námi, Vyvolený.“ Jestli jsem se něco v téhle práci naučil, tak že nemám nikdy uzavírat smlouvy s ďáblem. „Víš, co si o tvojí nabídce myslím?“ Kopnul jsem Lucindu do hrudi, popadl jsem pilu a dokončil jsem, co Mosh začal. O pár vteřin později se hlava odkutálela stranou. „Tohle si o ní myslím.“ Když jsem skončil s řezáním hlavy mladé dívky, uvědomil jsem si, že je tu mumie a zdvořile čeká, až si se mnou bude moci promluvit. Jako by vyrostl přímo z mlhy. Jeho maso bylo vyschlé, kůže na kostech napjatá a tenká jako papír. Místo očí měl jen prázdné černé díry. Vlasy dávno vypadaly a kůže na vrcholku hlavy pukla, odhalila bílou kost pod ní. Poznal jsem střih uniformy, ve které jsem ho potkával dřív, jen teď byla stará, zpráchnivělá a rozpadala se, během desítek let, kdy hnila pod pískem na skládce chemických zbraní, z ní vybledly všechny barvy. „Marcusi?“ Mumie přikývla. Rty měl stažené, odhalovaly zažloutlé zuby. Čelist se pohnula, jako by se pokoušel mluvit, ale nevyšel z něj žádný zvuk. Části těla, které vytvářely hlas, už se dávno rozpadly. Pamatuji si. To kdysi bývalo mé jméno. Mlha kolem nás vztekle zavířila. Nachtmar sbíral síly, připravoval si novou taktiku, ale nemohl zastavit, co jsem se chystal udělat. Už to bylo dlouho, co jsem se uchýlil k silám, které mi poskytla zkažená magie Starobylých. Mordechai věděl, co umím. Měl důvod, proč riskoval Moshův život, aby mě sem dostal. „Říkal jsem ti, že ti pomůžu. Svůj slib jsem dodržel. Vím, jak najít ženu, kterou hledáš. Pojď se mnou. Musím ti něco ukázat.“ Natáhl jsem ruku. Jako bych si potřásl se železnými ingoty obalenými tenkou koženou rukavicí. Vlna nesnesitelného mrazu se mi prohnala paží a hrozila, že mi zastaví srdce.

Kapitola 25 „Kde to jsme?“ Mumii nahradil stejný mladík, kterého jsem potkal předtím. Uniforma se ze zaprášených hadrů změnila v upravený olivový overal. Kůže vypadala normálně, žádná vysušená skořápka, a na místě popraskané lebky rostly husté černé vlasy. Tak on sám sebe viděl, nebo spíš tak se Nachtmar ujišťoval, že sám sobě připadá. Ve skutečnosti zbyla jen mumifikovaná mrtvola. Věděl jsem, že naše těla jsou stále v Las Vegas. Tohle místo vypadalo skutečné, ale nebylo. Celé to bylo neuvěřitelně nebezpečné. Mordechai mě kdysi dávno varoval, že když necháš perfektní tělo prázdné moc dlouho, něco půjde kolem a usadí se v něm. „Kde to jsme?“ zopakoval duch Marcuse Kitašimy. „Rozhlédni se. Ty mi pověz, kde jsme.“ Podobně jako mumii nahradila normálně vypadající lidská bytost, mlhou zaplněné kasino nahradila rozlehlá poušť porostlá zakrslými keři. Nedaleko se tyčily stíny hor. Příliš se to tady nelišilo od terénu, který jsem viděl v Dugwayi. Koneckonců, na kilometry jsme se nenacházeli moc daleko od něj. Marcuse pohřbili nedaleko jeho posledního pozemského domova. „Vypadá to… povědomě. Proč tu jsme?“ „Protože potřebuju, abys pochopil pravdu.“ Mrzlo tu, ale nemohl za to podivný, energii vysávající Nachtmarův trik. Na tomto místě vládla příšerná zima i ve skutečném světě. Vítr vyl. Na písku ležel poprašek sněhu. Bylo to pusté, odpudivé místo. „Kam jsi mě to vzal?“ zeptal se podezřívavě. „Ty jsi nás sem přenesl. Tohle jsi celou dobu hledal. Já netušil, jak se sem dostat, ale tys to věděl celou dobu a on tě jen sváděl z cesty. Já jsem ti pouze pomohl dostat se zpod démonova palce. Jsem jako ty.“ Nechápal jsem ani zlomek toho, co mi úlomek z artefaktu Starobylých udělal, a příčilo se mi na něj napojovat i někoho dalšího. Bylo mi řečeno, že všechno z druhé strany má svou cenu, a já za to jednou nějak zaplatím. „ Nachtmar není dost silnej, aby nás zastavil oba.“ Prohlížel si horizont. Nezáleželo na tom, že je tma. Stejně neměl skutečné oči. Naše okolí viděl perfektně. „Vypadá to povědomě.“ Marcus udělal pár kroků, dřepl si a dloubl do něčeho v písku. Byl to kus staré lahve. Nedaleko v zemi hnila dřevěná prkna. „Ale tohle… to nemůže být… já tohle místo znám. Bývalo tu město. Ne, skutečné město ne… byly to jen boudy, ale…“ „Jsou pryč. Jsou pryč už hodně dlouho. Už jsem se ti to snažil vysvětlit.“ Marcus klesl na kolena a opřel se dlaněmi o písek. „ Cítím, že je to stejné místo. Žil jsem tu. Tohle není jen další z jeho lží, že ne?“ „Je mi to líto. Tohle se děje teď. Je to skutečný.“ „Tady jsem ji nechal. Svou ženu… slíbil jsem, že se vrátím.“ „Ale to bylo před šedesáti lety. Spal jsi hodně dlouho.“ „To není možné. To by znamenalo…“ zalkl se. „Jo.“ Znamenalo to, že všichni, které kdy znal, jsou pravděpodobně po smrti, nebo tak staří, že by ho stejně nepoznali. Utekl mu svět. Dlouho mlčel, jak se v něm usazovalo příšerné procitnutí. „Tohle už není tvůj čas.“ „Byli jsme svoji teprve rok. Čekala dítě.“ Hlas mrtvého muže se zlomil. „Slíbil jsem jí, že se vrátím, až válka skončí.“ „Vrátil ses. Není tvoje chyba, žes to nestihl včas.“ Utíkal mi čas, ale potřeboval jsem, aby hostitel přijal realitu.

Marcus zdrceně zíral na zem. „Přišli sem a hledali dobrovolníky. Vážně? Vyhnali nás z domu, který jsem postavil vlastníma rukama, připravili otce o jeho sad a strčili nás do chatrčí, co se nehodily ani pro prasata, kde vítr profukoval zdmi, a já měl svou ženu nechat v té boudě, protože oni chtěli, abych za ně bojoval v jejich válce?“ Duch vstal a zadíval se do dálky. „Ale já to udělal, protože já se v této zemi narodil. Nic jiného jsem nikdy nepoznal. Cítil jsem, že je to má povinnost… Vyhráli jsme?“ „Jo, vyhráli jsme, díky lidem, jako jseš ty. Teď mě poslouchej. Potřebuju, abys něco udělal…“ „Ne, ty poslouchej mě, cizinče.“ Slyšel jsem, jak se do jeho hlasu vplížil vztek. „Když se mnou ti doktoři mluvili, tvrdili, že mají speciální úkol, tvrdili, že můžu urychlit konec války a že pak půjdeme všichni domů… Já jim věřil. Pak mi vyvrtali díru do hlavy a naplnili ji zlem. Pokaždé, když se mě pokusilo ovládnout, jsem ho odrazil, ale oni pak prostě vyvrtali další díru.“ Sevřel dlaně v pěst. „Musí za to zaplatit.“ „ Oni jsou pryč. Buď jsou dávno mrtví, nebo brzy budou. Teď za to platí jen spousta nevinnejch lidí, co s tím nemaj nic společnýho. Tvoje žena byla těhotná? No, moje je taky. A právě teď je v nebezpečí. Mezi těma lidma, co tam teď umíraj, by klidně mohla bejt i tvoje vnoučata.“ Ta myšlenka ho překvapila, ale duch toho musel vstřebat opravdu hodně. „Ale jak…“ „Potřebuju, abys svoje monstrum odvolal. Potřebuju, abys ho vrátil do světa snů.“ „Ale já nemůžu. Stal se příliš silným. Zkoušel jsem ho udržet pod kontrolou, když jsme se potkali poprvé, ale zatímco jsme spali, tak on sílil a já slábnul.“ „Pak nemáme na výběr,“ řekl jsem pomalu. „Potřebuju, abys zemřel.“ Marcus na mě nevěřícně zíral. „Cože?“ „Ty už jseš mrtvej. Já jen potřebuju, abys to přijal a pokračoval dál. Jestli to neuděláš, bude tě využívat. Musíš se přesunout někam, kam na tebe nedosáhne. Musíš odejít tam, kam tě nebude moct následovat. Bez tvé síly se Nachtmar stane slabým, zranitelným. Pokusí se převzít někoho jiného… asi to budu já. Ale jestli to udělá, tak mě uspí dřív, než příliš zesílí, stejně jako to udělali předtím.“ „To je šílené. Ty nevíš, o co žádáš. Ty sny. Nikdy nepřestanou. Budou se zhoršovat a zhoršovat, až nepoznáš, co je realita. Nedělej to.“ „Ty ses dobrovolně přihlásil na drsnou práci, sakra dobře jsi věděl, že můžeš umřít, ale nakonec to pro tebe dopadlo mnohem hůř. Já alespoň vím, do čeho jdu. Potřebuju, abys zemřel. My všichni potřebujeme, abys zemřel, Marcusi.“ „Nemůžu…“ zakoktal. Pomalu jsem z pochvy vytáhl kukri. „Ano, můžeš. Problém je, že pokud budeš chtít žít, tak se znovu vrátíš. Přesně nechápu, jak to funguje, ale u lidí jako my vůle hodně znamená, a jestli mu podáš prst, on si vezme celou ruku. Musíš odejít dobrovolně. Jestli ne, Nachtmar tě bude dál využívat a zemřou další nevinní lidé. Zabili tě už dřív, ale díky svý touze a Nachtmarově magii ses vrátil. To proto tě uspali, ale Nachtmar už spát nechce. Musíš zemřít a mrtvej zůstat.“ Marcus se díval na můj nůž, ale neuhnul ani se nesnažil bránit. Přemýšlel o tom, co jsem mu pověděl. Jeho hlas pak byl pevný jako ocel. „Co musím udělat?“ „Prostě se nevracej.“ Pomalu přikývl, konečně pochopil, co je v sázce, a odvážně tam stál a čekal na svůj osud. Napřáhl jsem se s kukri. „Ona na tebe pořád čeká,“ ujistil jsem ho. Marcus měl stále otevřené oči, když řekl: „Udělej to.“ Sekl jsem.

V zamlženém skladišti přede mnou stála mumie. Ruku jsem měl nataženou. Těžká čepel kukri hladce projela Marcusovým krkem. A pak se zhroutil. Kůže se rozpadla v prach a kosti zarachotily na podlaze. Nachtmarův řev otřásl světem. Mlha vřela, zuřila, odtahovala se od Marcusova těla, utíkala. Zabití hostitele ho vážně ranilo, ale tím to neskončilo. Prozatím byl omráčený, dezorientovaný, možná čekal, že se jeho Vyvolený vrátí mezi živé, jako to udělal už dřív. Marcus byl hlavním zdrojem jeho síly, jeho kotvou na Zemi. Když neožil, Nachtmar začal být zoufalý. Alp sice zesílil, ale bude potřebovat někoho, ke komu se připoutá, aby to tak zůstalo. A proč by neměl? Země byla jako bufet plný strachu. Naše mentální cesta do Topazu musela trvat jen pár reálných vteřin, protože jsem v chodbě zahlédl Moshe a Holly. Brodili se hustou mlhou, mířili do tunelů. „Tam ne,“ zavolal jsem na ně. „Předním vchodem. Musíme najít taktickou jednotku Jednorožce.“ „Ale no tak, Zede!“ Holly se otočila i se stále ochromeným Moshem. „Nejdřív pomáháš mrtvýmu chlápkovi a teď chceš hledat toho zlýho? Jsou tu ještě další děsiví šmejdi, se kterejma si chceš vyrazit?“ „Mrtvej chlap je pryč. Teď už se musíme postarat jen o prastarý monstrum z nočních můr. Brnkačka.“ Vyrazili jsme směrem, kde jsem tušil východ. Nejdřív jsem si myslel, že se mlha rozptyluje, protože na první pohled zabírala méně prostoru, ale když jsem se podíval pořádně, ukázalo se, že se sráží. Houstla a měnila se ve sliz. Vsakovala se mi do bot a mrazila mi prsty. Byla naživu a vypadalo to, že prosakuje podlahou, nebo se shromažďuje v potrubí, kde hledala cestu dolů. „Sbíhá se dohromady,“ řekla Holly. „Pod náma jsou tunely.“ „Odstřihnul jsem ho od hlavní baterie. Myslím, že se teď pokouší soustředit zbývající energii na jediný místo.“ „Proč? Do hajzlu, to je fuk. Nemůže jít o nic dobrýho.“ Belhal jsem se za Moshem a Holly. Mosh už se naštěstí vzpamatovával. Došli jsme k těžkým zamčeným dveřím a Mosh, věrný rodinné tradici Pittů, prostě zařval a rozkopl je. Byli jsme na patře kasina. „Zaboč doprava,“ ukázala Holly. Tahle místa byla tak strašně matoucí. „Jak…“ „Včera jsem tu prosázela tisíc babek… pozor!“ Skleněnou stěnou napravo od nás proletěl chlap. Uhnul jsem před letícím sklem, zatímco chlap dopadl přímo na záda ve spršce tekutého mlžného humusu. Neviděl jsem dobře, co ho odhodilo, zčásti kvůli špatnému osvětlení a zčásti proto, že to bylo ze slizu nočních můr a rychle se to rozpadalo, ale vypadalo to jako třímetrový dvounohý dikobraz se šesti rukama. Byl tak blízko, že jsem jen jeho směrem natočil Anihilátora a vypálil od boku. Dva rychlé výstřely a stvůra praskla jako balónek s vodou. Pocákal mě sliz, ale většina ho hned stekla dolů, odtékal pryč za zbytkem mlhy. Mosh šel pomoct ležícímu muži. „Jseš v pořádku?“ „Ne… ale přežiju to,“ zasípal chlap, zjevně trpěl bolestí. Na sobě měl zbroj, ale byl tak oslizlý, že jsem ho nepoznal. On však poznal Moshe. „Ty!“ „A do hajzlu, to je Ultimátní právník,“ vyhrkla Holly. „Za to předtím se omlouvám.“ „Ušetři si to. Nejdřív odsud musíme sakra vypadnout. Zažalovat vás o poslední vindru můžu později.“ Mosh ho zvedl. Právník ukázal jednou vlhkou rukou. „Můj tým je tam. Hodila by se pomoc…“ „Není problém,“ řekla Holly. „Hodila by se nám pomoc, protože nám někdo ukradnul všechny zbraně.“ Zahanbený Mosh mu podal browning se stále otevřeným závěrem. „Ty máš Mindy!“ vykřikl. „Pojď k taťkovi. Neublížil ti ten zlej pán?“ Ultimátní právník rychle vytáhl z vesty zásobník a pistoli nabil. „Jestli jsi ji jen škrábnul, utluču tě k smrti,“ řekl nonšalantně Moshovi. „Jmenuju se Durant. Tudy.“

Následovali jsme hrozivého právníka ke zbývajícím členům týmu Paranormálních taktiků, kteří barovými stoličkami odráželi útok dalších rozteklých superdikobrazů. Rozdělili se do několika skupin a využívali úzkých chodbiček mezi hracími automaty. Ultimátní právník se od nás oddělil a začal na ně střílet. Já zamířil k dikobrazovi, který někoho zahnal za stůl blackjacku. Armstrongovi se podařilo přežít a já tomu chlapovi musel uznat, že je sice hajzl, ale bojovat umí. Mlátil stvůru po hlavě trubkou, ale nezdálo se, že by to monstru vadilo, dál ho pronásledovalo kolem stolu. Kroužili kolem sebe, Armstrong se zoufale snažil udržet na opačné straně stolu. Všiml si přibližujících se chemických světel. „Tady! Pomoc!“ Protože umím být pořádný parchant, nedokázal jsem odolat. „To bych hrozně rád, ale to bych byl blíž než na sto metrů.“ „Pitte…“ zavrčel Armstrong, než se musel sehnout, když se monstrum rozmáchlo přes stůl. Střelil jsem stvůru do zad a ohodil stěny přízračným slizem. „Čisto!“ křikl z druhé strany Ultimátní právník. Vypadalo to, že jsme dostali všechny. Na minutku jsme byli v bezpečí. „Čisto,“ potvrdil jsem. Armstrong ležel na podlaze, vytíral si sliz z očí. Natáhl jsem ruku, abych mu pomohl vstát. „Poděkovat mi můžeš pozdějc.“ Byl naštvaný, ale pomoc neochotně přijal. Ono se dost těžce vstává, když na sobě máte těžkou zbroj a podlaha klouže. „Právě teď potřebuju najít Strickena. Vím, že vás najal, takže doufám, že tušíte, kam zalezl, když se tu všechno zbláznilo.“ „A proč bych ti měl pomáhat?“ Ukázal jsem na zem. Sliz zhoustl ještě víc, vydával teď našedlé světlo. Plazil se, zanechával za sebou vlhkou stopu, ale samotná substance utíkala. „Máme jen trochu času, než se tohle svinstvo spojí a vytvoří něco opravdu ošklivýho. Tvůj novej šéf má tajnou zbraň, co tuhle věc zabije, a já bych ji rád použil. Naše vzájemný nepřátelství si můžeme nechat na pozdějc, až se velkej démon z nočních můr přestane snažit sežrat celý Las Vegas.“ Armstrong zavrtěl hlavou. „Máme svý zásady. Nejdřív musím najít…“ „Ušetřím ti čas.“ Zvedl jsem Anihilátora a ukázal na pažbu. „Musel jsem doktoru Blishovi rozmašírovat hlavu. Klid, už byl mrtvej. Je to dlouhej příběh. Ale zmínil jsem se o tajný zbrani?“ „Ehm…“ Armstrong se díval na Anihilátora. Všimnul jsem si, že na něm zůstala krev smíchaná s vlasy. „Má ji jeden z jeho chlapů. Počkej. Co se ukázala mlha, komunikace funguje jen omezeně.“ Armstrong zkusil vysílačku. „Tady Rychlá zuřivost šest. Slyší mě někdo?“ „Rychlá zuřivost? Vy se fakt berete moc vážně.“ Ale Armstrong se někomu dovolal. „Kde je Velitel?“ Podíval se na mě. „Protože se blíží něco velkého.“ Ukázal jsem na podlahu. „Myslím, že zespodu… Rozumím. Jsme na cestě.“ „Kam?“ „Přímo k hlavnímu vchodu. Je tam náměstí s pár fontánami. Víš, kde to je?“ Ostatní se shromáždili kolem nás. Paranormální taktici vypadali vyčerpaně. Všichni utrpěli různě vážná zranění. Moji lidé vypadali ještě hůř. „Připravení? Tak jdeme,“ vyzvala nás Holly. „Ještě jedna věc,“ řekl jsem. Tohle byla nepříjemná část a věděl jsem, že se to Holly nebude líbit a Moshe to asi rozčílí. Otočil jsem se k Armstrongovi. „Chci si Paranormální taktiky najmout.“ „Počkat, co?“ Ten chudák měl za sebou hodně zmatený den. „Najmout si nás?“ „Co to sakra děláš?“ nechápala Holly.

„Ať už máte jakoukoliv standardní sazbu, žádnej strach, mám na to. Vybral jsem jednu z největších odměn z Fonasilu v historii, pamatuješ? Dva úkoly. Zaprvé, pošli pár svejch chlapů nahoru do garáží. Mám tam přítele, co je možná mrtvej nebo zraněnej. Postarejte se o něj.“ A protože šlo o penězmi posedlé parchanty, rozhodl jsem se to upřesnit: „Aby bylo jasno – je to ork. Ale nevztahuje se na něj Fonasil, takže jestli mu něco uděláte, nezaplatím ani cent.“ „Máš divné přátele,“ poznamenal Armstrong. „Druhá část je komplikovanější, takže dobře poslouchej. Tady je plán. Nachtmar půjde po mně a pokusí se mě ovládnout.“ „Po tobě? Proč zrovna po tobě?“ zeptal se Ultimátní právník. „Protože jsem Vyvolenej.“ Paranormální taktici si vyměnili nevěřícné pohledy. „Na vysvětlování není čas. Je to dlouhej příběh…“ „Namluvil jsi toho hodně,“ řekl podezřívavě Armstrong. „Já tvoje peníze beru všemi deseti, ale nemůžu udělat nic, co by vedlo ke konfliktu zájmů s naším současným kontraktem.“ „Ach, žádnej strach. Stricken bude tuhle část milovat.“ Podíval jsem se Armstrongovi přímo do očí. Musel vědět, že mluvím naprosto upřímně. „Tohle je opravdu důležitý. Když to bude vypadat, že Nachtmar vyhrál a posednul mě, musíte mě omráčit. Nezabíjejte mě, protože v tom případě by si jen našel někoho jinýho. Musíte mě omráčit, klidně mě nadrogujte, zajistěte mý tělo a pak mě předejte Strickenovi.“ „Zede!“ zaprotestovala Holly. „Přeskočilo ti? On tě zabije!“ „Nezabije.“ Jen ze mě udělá vegeťáka a zahrabe mě na skládce toxickýho odpadu. Mosh se chystal něco říct, ale já je oba umlčel. „Je to naše jediná šance. S trochou štěstí ho zabijeme nebo zaženeme, ale jestli se to nepodaří, můžeme ho znovu uvěznit. V opačnym případě si bude poletoval kolem, dokud nenajde někoho jako já nebo Marcus, a celý tohle peklo vypukne nanovo.“ Vrátil jsem se pohledem k Armstrongovi. „Uděláš to?“ Pokrčil rameny. „Nevidím důvod proč ne. Nevadí mi tě uspat a předat šílenýmu megalomanovi, aby tě hodil do vězení. Nevidím tu nic, co by mě trápilo.“ „A vypadá to, že dostaneme zaplaceno dvakrát,“ dodal Ultimátní právník. „Počkat… když zemřeš, jak nás vyplatíš?“ Armstrong ho zarazil. „Ne, Shane, to je v pořádku. Tohle udělám zadarmo… ale tady Pitt mi bude dlužit velkou laskavost, až tohle všechno skončí.“ Nebyl čas o tom debatovat. „ Jenom v případě, když mě posedne,“ zdůraznil jsem mu. Armstrongův velký falešný úsměv vypadal ještě zlověstněji, když byl celý umazaný od slizu. „Samozřejmě, pane Pitte. Paranormální taktici jsou nejlepší v oboru. Jste v dobrých rukách.“ Tohle by raději mělo vyjít.

Kapitola 26

Dusivá mlha ze Stripu úplně zmizela. Nešla tu elektřina. Bylo zvláštní vidět Las Vegas tak tmavé. Kasina kolem nás stála jako velcí tiší duchové. Na ulici bylo pár světel, většinou reflektory aut, ale bylo jich jen pár a mnoho z nich vypadalo příliš utlumeně. Také se tu nacházela spousta lidí, většinou vojáci a policie, ale jen malé procento z nich se zdálo být v pořádku. Mnoho z nich se jen v šoku potulovalo kolem. Pochopitelné, protože právě nahlédli do svých nejhorších nočních můr. Ne každý má dostatečně flexibilní mysl, tolik potřebnou pro dobré Lovce. Alespoň jsem neviděl žádné mrtvoly, karanténa byla ušetřena nejhoršího. Doufal jsem, že se to v brzké době nezmění. Armstrong ukázal na velký gumový stan podobný tomu, který ÚPKM používal v Jasném spodku. „Odtamtud to Strickenův tým všechno koordinoval. Já teď jdu najít zbytek svých mužů, pár jich pošlu za tvým přítelem a já si zatím půjdu vyzvednout svou uspávací pušku.“ „Super…“ zabručel jsem, když jsem vyrazil k velitelskému stanu. Byl jsem tak unavený, že mi to skoro nemyslelo. Nad námi se tyčila silueta Posledního draka. Zažil už lepší dny. Většina oken byla rozbitá. Obrovské oblasti konferenčního centra chyběly. Zahrady nahradila jedna obrovská bahnitá díra. Z místa, kde jsem spadl a poranil si nohu, zbyla po nasazení Milovy poslední improvizované výbušniny kouřící ruina. Neviděl jsem žádný pohyb a netušil jsem, jestli se zpátky dostali i ostatní. „Myslíš, že jsou v pořádku?“ zašeptala Holly. „Většina jo,“ odpověděl jí Mosh. Podíval jsem se na něj, jak tam ospale pomrkává. „Co? Ty ho neslyšíš? Mordechai právě řekl, že většina jich to zvládla.“ „No… ehm…“ Alespoň jsem nebyl jediné médium v rodině. „Už si svýho mrtvýho chlapa můžeš vzít zpátky,“ řekl Mosh. „Co? Ne… Proč? Protože nechci skončit jako magor, jasný… prostě zmiz, staříku. Do prdele. On tvrdí, že se mu se mnou mluví mnohem snáz než s tebou… Vlez mi na záda. Vyženu tě hned, jak tohle skončí.“ Trhnul jsem sebou, když jsem scházel po schodech. Raději by to mělo brzy skončit, protože kotník a chodidlo jsem měl tak nateklé, že mezi tkaničkami prosakovala krev. Naštěstí už zabrala léčivá břečka od Gretchen, protože jsem bolest moc necítil, nebo to mé nervy prostě vzdaly a odumřely. Super. Hlavně že to funguje. Před stanem stál blackhawk. Musel tu být už před příchodem mlhy, protože oba piloti stále seděli uvnitř. Jeden se kolébal sem a tam a plakal, druhý jen nehybně zíral z okna. „Myslím, že s ním přiletěl Franks.“ Obvykle by u vchodu stála hlídka, ale ti asi utekli. Jeden z agentů ÚPKM ležel na zemi za stanovou plachtou, schoulený do klubíčka, na obličeji plynovou masku, nepřestával něco mumlat o krokodýlech. „Vypadá to, že tady měli pořádnej mejdan, když ten sloup spadnul,“ poznamenal Mosh. Uvnitř stanu vládl zmatek. Většina vybavení ztratila energii. Polovina obrazovek byla mrtvá a na druhé polovině zrnila statika. Většina stanovišť zůstala bez obsluhy, pod některými stoly se ukrývali lidé. Uprostřed stanu však stála skupinka lidí, kteří byli dostatečně při smyslech, aby se hádali. Nového ředitele ÚPKM Douga Starka jsem poznal díky jeho projevu na MKPLM. Stál na jednom konci skupinky, měl brunátné tváře a ječel. Obklopoval ho půltucet agentů ÚPKM. Naproti Starkovi a zády ke mně stála mohutná postava se širokými rameny, což mohl být jedině agent Franks. Potřebovali jste pořádnou odvahu, nebo trochu šílenství, abyste křičeli na Frankse, ale Stark si nebral servítky.

„Okamžitě odejděte, agente. Porušil jste přímý rozkaz. Přímý rozkaz od nejvyšší autority! Vloupal jste se do vojenského objektu a ukradl přísně tajný vládní majetek. Tentokrát jste zašel daleko, Franksi. Za tohle vás zničím!“ Franks pokrčil rameny. „Ehm…“ Jeden z dalších agentů předstoupil. Byl to Grant Jefferson. „Řediteli, STFU nás využila. Viděl jsem jejich pokus. Zkusili své zbraně, a když nefungovaly, vypařili se a nechali nás tu, aby vina padla na nás.“ „Blbost,“ vykřikl Stark. „Vy jste jeden z Myersových mužů. Všichni mě chcete dostat. Vy a ti rybolidi!“ Stark zahrozil pěstí ve vzduchu. Rozhlédl jsem se. Rybolidi? Holly pokrčila rameny. „Monstrum bylo poraženo a vy teď chcete vítězství ukrást pro sebe. My se musíme soustředit na kontrolu škod a co povíme tisku.“ „Monstrum se brzy vrátí,“ ozval jsem se. Franks se otočil. Nevypadal překvapeně, že mě vidí. „Zabil jsi hostitele?“ „Tentokrát napořád. Alp se zhmotňuje v tunelech, než vyrazí ulovit novýho hostitele. Odhaduju to tak, že máme nanejvýš pár minut.“ „Alp? To je tajné!“ vyprskl Stark. „Kdo vám to řekl?“ Franks si mě změřil pohledem. „Chápeš rizika?“ Přikývl jsem. Jsem hostitelská návnada, a jestli tu věc nezabijeme dost rychle a ona se dostane do mě, skončím v komatu. „Sejdeme se venku.“ „Venku! Nařídil jsem, že nesmí probíhat žádné veřejné akce. Venku je to… extra veřejné!“ křičel Stark. „Vy všichni se stáhnete. Pan Stricken říkal…“ „Situace se změnila, pane. Stricken opustil oblast. Odletěl posledním vrtulníkem, než dorazila mlha,“ vysvětloval mu klidně Grant. Otočil se ke mně. „Jestli je hostitel mrtvý, nastala naše šance. STFU se to stvoření pokusila napadnout jednou prastarou zbraní, co jsme měli v trezoru. Problém je, že to nefungovalo, protože hostitel byl stále naživu. Teď by to jít mohlo.“ „Prastará zbraň?“ zeptal jsem se. Stranou stojícího agenta Archera jsem si doteď nevšiml. „Sledovali jsme Strickenovy muže, když reagovali na naši div… ehm…“ Agent Stark ho probodl pohledem. „Když předtím v garáži vybouchlo to auto. Měli starý meč.“ „Meč? Nic víc?“ Ale na druhou stranu už jsem několikrát viděl, že naši předci byli velmi kreativní, když došlo na mystické bojové prostředky. Sakra, vždyť já sám odpálil Starobylého něčím, co mělo být dílem Isaaca Newtona. „ Magický meč,“ opravil mě Archer. „Identifikovali jsme ho podle našeho soupisu inventáře. ÚPKM shromažďuje magické předměty už od svého založení. Máme celé skladiště plné zajímavých věcí, které čekají na prozkoumání. STFU v něm vyzvedla meč a pak zbytek kolekce strčila pod zámek. Podle popisu by měl být schopný zapudit bytosti z jiných realit. Smůla, že jejich plán nevyšel, alp asi nebyl dost mimozemský, když byl stále připojený k člověku.“ Archer zvedl zlomený jílec něčeho, co vypadalo jako vikinský meč. „Když jsme to našli, stále to držela ruka agenta STFU.“ Franks ukázal na dlouhou nylonovou tašku, která ležela na zemi u jeho nohou. „Ukradl jsem toho víc. Chceš jednu?“ „To by stačilo. Zadržte agenta Frankse!“ rozkázal Stark. Všichni agenti ÚPKM vypadali hodně nervózně, ale nikdo z nich se ani nepohnul. Nemohl jsme jim to vyčítat, oni s Franksem pracovali. I já bych raději holýma rukama chytal medojeda se vzteklinou. „Na co čekáte? Zatkněte agenta Frankse!“ Franks už toho měl zjevně plné zuby. Dvěma kroky překonal vzdálenost k řediteli Starkovi a chytil ho za krk. Stark sáhl po pistoli, ale Franks mu ji prostě sebral a zahodil zbraň na podlahu. Ostatní agenti byli příliš šokovaní, aby cokoliv udělali. Stark se bránil, ale Franks si ho přitáhl a skoro něžně ho sevřel ve škrtící kravatě.

Zatímco se Stark zmítal a lapal po dechu, Franks začal klidně vydávat rozkazy. „Archere, postarej se o komunikaci. Zavolej leteckou podporu. Pasztory, evakuuj místní. Jeffersone, Liu, těžký zbraně. Ostatní najdou všechny, kdo zvládnou bojovat. Za dvě minuty se sejdeme venku.“ Stark zmodral a mával rukama. Franks se podíval na své muže, viditelně nespokojený, že se hned nedali do práce. „Ehm… ředitel… to jste trochu…“ Archer se pokoušel zformulovat otázku. „To není dobrý…“ Pohledem hledal podporu u ostatních agentů, ale i ti si byli dobře vědomi, čeho je Franks schopný. „Tohle je prostě zlý, že jo?“ Stark konečně omdlel. Kdyby ho chtěl Franks zabít, prostě by mu trhnul krkem. Mohutný agent upustil bezvládné tělo svého nadřízeného na zem. Stark zůstal ležel, po tváři mu tekly sliny. „Pohyb.“ Agenti ÚPKM se rozprchli. Nemusel jsem být vládní zaměstnanec, abych věděl, že tohle bude mít pro Frankse, který nebyl člověk a existoval jen díky tomu, že to ÚPKM schvaloval, vážně následky. „Budeš mít problémy?“ zeptal jsem se. „Ano,“ odpověděl prostě Franks. Přešel k tašce a otevřel ji. Přehraboval se v ní, dokud nevytáhl válečnou sekeru a nehodil mi ji, bylo mu jedno, jestli dokážu chytit něco tak těžkého a ostrého jako břitva. „Povědomá?“ Povedlo se mi ji chytit za topůrko a zachránit si oba palce. Byla lehčí, než vypadala, stále na sobě měla přilepenou jasně oranžovou inventární popisku. Dřevěná rukojeť byla uhlazená a nezvykle dobře mi seděla v ruce. Kov hřál. Tu zbraň jsem znal. Nejenže jsem ji sám používal, ale také jsem ji poznával z temných vzpomínek jiného muže. „Do prdele.“ Byla tisíce let stará, a pokud v ní byla nějaká magie, tak jen díky neskutečnému množství životů, které ukončila a přivlastnila si za své. „To je sekera lorda Machada.“ „Budu ji chtít zpátky,“ varoval mě Franks. Vytáhl z brašny římský gladius, zkoušel jeho váhu tím, že si ho přehazoval z jedné ruky do druhé. V jeho sevření vypadal příliš malý. „Máš tam ještě další magický meče?“ zeptal se s nadějí v hlase Mosh. Franks vytáhl dýku s kostěnou rukojetí. Byla dlouhá asi jako nůž na steaky. Mosh si ji váhavě vzal. „To jako fakt?“ Holly si u bezvědomého hlídače u vchodu posloužila jeho karabinou G-36K. Při pohledu na Moshův malý nůž se zasmála. „Styděla bych se, kdyby mě s tímhle někdo viděl.“ „Sklapni,“ odsekl Mosh, když si pročítal inventární popisek. „Podle tohohle se jmenuje Temné srdce utrpení. To zní ďábelsky. Je to ďábelský?“ „Hodně ďábelský,“ potvrdil mu Franks. „Skvělý.“ Zem pod našima nohama se zachvěla. „Už přichází.“ Krátký záblesk světa nočních můr způsobil, že se obrana karantény stala, jak to nazval agent Franks, bojově neefektivní. Příčetní utekli. Zůstala nám jen hrstka agentů ÚPKM, asi tucet Paranormálních taktiků a malá skupinka policistů a vojáků, kteří právě dostávali hodně rychlý úvod do světa, kde existují monstra a chystají se nás sežrat. „Co se z toho podle tebe vyvrbí?“ zeptal se mě nervózně Mosh. „Hádám, že ten sliz teď získal nějakej tvar. Buď to bude jedna obrovská věc, nebo spousta menších, já nevím. Vím ale, že nevydrží dlouho a bude slábnout, když jeho formu poškodíme. Normálně by se tu procházet nemohl, to, co se stane, je výsledek lidskýho zásahu. Nachtmar je na to teď sám. Čím víc ho zraníme, tím slabší bude, a nakonec ho zapíchneme jednou z těch zbraní a pošleme zpátky do pekla, kam patří.“ „A to víš… jak?“ „Je to v příručce Lovců monster s.r.o.,“ řekl jsem. Mosh si odfrkl.

„Dobře, prostě to vím. Říkej tomu instinkt… Jak to zvládáš?“ Mosh mě překvapil úsměvem. „Vlastně překvapivě dobře. Věř tomu, nebo ne, ale tohle je tak trochu super. Šílený, ale super.“ Vsadím se, že Nachtmara nenapadlo, že vytvořením mrtvých kultistů dal Moshovi příležitost usměrnit vlastní vztek a projít si soukromou terapií. „Táta vždycky říkal, že ty jseš ten divnej. Drž se zpátky, dobře? Nechci, abys udělal nějakou blbost.“ „Nepřišel jsem snad pro tebe?“ Tady mě dostal. „To máš sakra pravdu.“ Natáhl jsem se a podrbal bráchu na vyholené hlavě. „Pro štěstí.“ Sekeru jsem zastrčil za popruhy na zádech zbroje, kde byla alespoň trochu zajištěná. Dokud se Nachtmar nepřiblíží, bude mi sekera k ničemu, což znamenalo, že se do té doby spolehnu na Anihilátora. Rachot v zemi nabíral na hlasitosti. Menší nezajištěné předměty poskakovaly kvůli vibracím. „Připravte se!“ zakřičel jeden z agentů ÚPKM. V ulici se objevila sto metrů od nás trhlina a rozšiřovala se. Kus ulice se odlomil, zvedl a propadl se do země. Všichni se kryli, ale na skutečné přípravy nebyl čas. Obranná stanoviště, která na místě připravili při karanténě, byla vyřazená nebo opuštěná. Disponovali jsme pestrou směskou pistolí a pár puškami, které se nám v omezeném čase podařilo najít. Necítil jsem se extra sebejistě. Trhlina ve Stripu se dál šířila. Z díry tryskala pára. Zmizelo v ní policejní auto. Prasklina se rychle zvětšovala, ale Nachtmarovo tělo jsme zatím neviděli. V páře sebou mrsklo něco dlouhé a černého, než to zmizelo. Někdo ztratil nervy a začal na to střílet. Naneštěstí tím strhl i pár ostatních a ti teď plýtvali municí na popraskaný asfalt. ROOOOOOAAAAAR! Zvuk byl ohlušující. „Drak! Je to drak!“ zakřičel jsem. Samozřejmě že použil dračí tělo. Byla to ta největší noční můra, jakou Nachtmar zatím našel, a když už ji jednou pracně vyrval z Ředitelovy mysli, nemínil ji promarnit. Uprostřed Stripu rostla hora. Silnice se zvedala a praskala. Auta se kutálela stranou. Trubky praskaly, tryskala z nich voda. Hora stále rostla a rostla a rostla, než se Nachtmar postavil na zadních nohách, křídla obmotaná kolem těla. Náhle křídla prudce roztáhl a nás zaplavil svět bolesti. Někteří z nás vykřikli, ať se všichni přikrčí, ale vzduch okamžitě zaplnily trosky. Tuny kamení a drti se rozletěly všemi směry. Muži křičeli a umírali, probodnutí výztužemi nebo rozdrcení pod převalujícími se auty. Mosh, Holly a já jsme se schovali za hasičským autem, které pohltilo většinu zásahů. Vzduch byl plný dusivého prachu. Holly se vyklonila kolem zadku auta a začala střílet. Zahřmění stranou od nás, když někdo z ÚPKM vypálil protitankovou střelu. Oblohu pročísl oheň a skončil na dračím křídle. Exploze byla mohutná, smýkla s gigantickou bestií na bok. Všechny nás pokropila ztuhlá mlha slizu z nočních můr. Pár optimistů zajásalo. Drak odpověděl tím, že roztáhl čelisti a zaplavil celou oblast plameny. Sekci, odkud přiletěla raketa, úplně zničil. Nádrže v okolních autech se vzňaly a vybuchly v řetězové explozi. Musel jsem se dostat blíž. Ostřelování z dálky nás bude stát jen další životy. „Zůstaň tady,“ nařídil jsem Moshovi, než jsem vyrazil do prašného mračna. Běžel jsem, ignoroval jsem bolest vystřelující z chodidla a přeskakoval jsem překážky. Drak se stále soukal ze země. Celý svět zrudl, když nade mnou proletěl proud ohně. Horko mě opařilo. Drak sklonil hlavu a vypaloval brázdu do Stripu. Sklouzl jsem se po kapotě policejního auta a ukryl se za blokem vylomeného asfaltu. Takový žár. Oheň dopadl šest metrů ode mě a okamžitě roztavil asfalt v kruhové jezírko. Další nedaleká nádrž se vzňala a vybuchla. Jakmile mě oheň minul, zvedl jsem se a dal se znovu do běhu, snažil jsem se dostat blíž.

Přepnul jsem Anihilátora na plný automat a vyprázdnil do něj zásobník, s mířením jsem se nezdržoval. Drak byl tak velký, že ho nešlo minout, ale ve výsledku jsem byl jako komár štípající nosorožce. Vyhodil jsem zásobník a zarazil jsem do brokovnice nový. Blížil jsem se. Jeho hlava byla méně než sto metrů daleko. Svět kolem mě hořel. Zamířil jsem na dlouhý hadovitý krk a držel spoušť. Viděl jsem vlnky vyvolané dopadem střel, protože bestie byla obalená vlastními plameny a spršky rozstřeleného slizu je uhasily. Drak se rychle otočil a pak znovu, když si jeho pozornost získalo něco za ním. Strip pocákala sprška svítícího slizu z potrhaného křídla. Krvácel. Zmenšoval se. Můžeme ho zvládnout. Pak jsem si uvědomil, co ho zaměstnalo. Nachtmara ostřelovali z okolí Posledního draka. Lovci! Museli mít nedostatek munice a být zranění, ale nevzdávali se. Před konferenčním centrem se pohybovaly tucty postav, přebíhaly mezi úkryty, zasypávaly monstrum nepřetržitým proudem střel. Byl to chrabrý pokus, ale oni neměli nic dostatečně silného, aby mu skutečně ublížili. Nechal jsem prázdného Anihilátora viset na popruhu, sáhl jsem za záda a vytáhl sekeru lorda Machada. Musí to vyjít. Byla to naše jediná naděje. Nepřestával jsem běžet, zamířil jsem k nejbližšímu kusu draka. Jedna přední noha se opírala přede mnou, drápy zabořené hluboko do chodníku, udržoval rovnováhu, když otočil dlouhý krk přes ramena, aby vychrlil oheň na Lovce. Zvedl jsem sekeru nad hlavu a zaútočil jsem. Zaměřil jsem se na dráp a vší silou sekl. Jediný prst byl tlustý jako kláda. Sekera lorda Machada projela mimozemským masem, jako by tam vůbec nic nebylo, a vykřísla jiskry z chodníku pod ním. Dráp odpadl a vyřinula se záplava slizu. Nachtmar zaryčel tak hlasitě, že mě to málem omráčilo. „Užij si to!“ Pak se zbývajících pár tun spáru zvedlo z chodníku a narazilo do mě jako vlak. Otáčel jsem se ve vzduchu, viděl jsem nebe, pak zem, pak nebe a pak jsem tvrdě narazil. Chvíli mi trvalo, než jsem se vrátil do reality. Bolest byla nesnesitelná. Dopadl jsem na bok. V plicích mi nezbyl žádný vzduch. Ležel jsem deset metrů od místa, kde jsem předtím stál. Mohl jsem to poznat, protože tam pořád ležel useknutý dráp. Jsem v pohodě. Vstávej. Vstávej a dokonči to. Sekera lorda Machada dopadla čepelí napřed a zasekla se přede mnou do chodníku. Zapřel jsem se rukama, abych se zvedl, ale nic se nestalo. No tak. Podělaný sraby nemá nikdo rád. Tak sebou pohni. Zapřel jsem se pravou dlaní o chodník a zabral jsem. Pak mi došlo, že problém je s druhou rukou, visela v legračním úhlu a z předloktí trčela kost, propíchla zbroj. Kolem crčela krev. Zíral jsem na ni s klinickou odtažitostí. To není dobrý. Na cestu k sekeře jsem potřeboval dva rozechvělé kroky. Ale pak celý svět zaplnila hlava obřího draka Nachtmara. Jeho nozdry, každá dost velká, že bych tam mohl strčit hlavu, se zastavily centimetry od mého obličeje. Jeho tlama se přede mnou otevřela, mohl bych po jeho jazyku vyjet jako po eskalátoru, jen bych musel přeskočit ježatý plot ze zubů. Z dračích nozder vytékal krvavý hnis, odkapával i z jednoho zraněného oka, pršel na mě jako déšť. „No… a je to v hajzlu.“ Bestii dál kropily kulky, znělo to jako krupobití na plechové střeše, ale na zlomek vteřiny jsme tu byli jen já a Nachtmar, jediné bytosti na celém širém světě. Čas se zpomalil, z okamžiku se stala věčnost. Přišel si pro mě, aby mi ukradl můj osud, aby přetvořil svět podle svých děsivých představ. Pak se tlama roztáhla kolem mě a já si uvědomil, že mě nechce posednout, on mě chtěl spolknout. On pak bude v pořádku, ale z Nachtmara se stane hostitel. Já budu navěky žít v jeho břiše. Ale pak něco prorazilo v dračí hlavě díru tak velkou, že jsem skrz viděl hvězdy. Smetla mě nečekaná záplava slizu, nekontrolovatelně jsem se kutálel po silnici. Nachtmar se zvedl a světélkující tekutina stříkala všemi směry, když další zničující výstřel proletěl jeho zády a hrudí.

Tentokrát jsem zahlédl záblesk. Nad konferenčním centrem se vznášel vrtulník, natočený bokem k nám. Vypadá to, že Franks dostal svoji vzdušnou podporu. Ale pak jsem poznal známý bachratý obrys Mi-24 Hindu Lovců monster. Tohle nebyla vzdušná podpora ÚPKM. Byla to moje žena, kdo visel z vrtulníku s naším dvacetimilimetrovým vzorkem zdarma. Drak otevřel tlamu, aby vrtulník smetl ohnivým dechem. „Ne!“ Plazil jsem se k zaseknuté sekeře. Oblohou proletěl ohnivý oblouk, ale Skippy byl příliš rychlý a vrtulník se zvedl, dostal se z drakova dosahu. To však ani zdaleka neznamenalo, že se drak dostal z Juliina dostřelu. Jen co se vrtulník natočil a ona trhla nabíjecí pákou, třetí střela proletěla Nachtmarovou tlamou, jednou přední nohou a motorem převráceného policejního auta. Ulici osvítila prolitá dračí krev. V puse jsem cítil hořkou pachuť. Nachtmar se viditelně zmenšil, splaskával, jak mu esence unikala z krvácejících ran. Někdo mě rychle oběhl zprava. Nachtmar klesl zpátky na všechny čtyři, jen aby se mu na zápěstí objevil metr dlouhý šrám. Když se spár zvedl, na druhé straně se objevil Franks, snadno se vyhnul stejnému útoku, který mě zmrzačil. Franks se z mojí chyby poučil, a když ho spár míjel, vysekl z něj svým starožitným římským mečem kus masa velký jako krocan na Díkuvzdání. Pohyb vlevo. Tenhle byl ještě rychlejší, jen záblesk rudé srsti, než se drakovi do zadní nohy zabořily drápy. Vlkodlačice zmizela stejně rychle, jako udeřila, a když dračí ocas to místo rozdrtil na asfaltový prach, Heather Kerkonenová už útočila na další nohu. Nachtmar se zvedl na ocase a zadních nohách, zdravým křídlem zakryl celou ulici. Sklonil hlavu, chystal se prostor pod sebou zaplavit plameny, chtěl nás všechny stáhnout do pekla s sebou. Ale pak Juliina další rána křísla ze strany o jeho lebku, urvala jeden roh a ohnivý dech vyšlehl do strany, roztavil fasádu dalšího kasina a úplně vypařil jeho slavné fontány. Dostal jsem se k sekeře lorda Machada a chytil ji zdravou rukou. Nachtmar, zoufalý, zasypávaný kulkami ze všech stran a nyní i rozsekávaný zezdola, plácl zbývajícím křídlem o své tělo. Tlaková vlna se prohnala ulicí, mocný poryv větru všechno smetl. Ostatní byli blíž. Viděl jsem Frankse, jak prosvištěl vzduchem a zmizel v páře. Heather proletěla čelním sklem armádního náklaďáku. Když se vítr přehnal přese mě, držel jsem se sekery. Pokusil se mě strhnout s sebou, ale já byl přes sekeru pevně přichycený k zemi. Polib mi, Nachtmare , já s tebou ještě neskončil. Když vítr pominul, vypáčil jsem sekeru z asfaltu a vyrazil. Nachtmar, nyní poloviční a rychle se rozpadající, se snažil udržet na čtyřech poraněných nohách. Jeho hlava se otočila, zoufale hledal mě, svoji poslední naději. Ale já byl jeho zkázou. Otevřela se přede mnou tlama. Ohnal jsem se přes rameno sekerou a odsekl mu špičku čumáku. Mrkáním jsem dostal z očí sliz a ustoupil stranou, zatímco zuby cvakly na místě, kde jsem ještě před chvílí stál. Znovu jsem seknul a připravil ho o polovinu spodní čelisti. Hlava tvrdě narazila na zem. Šel jsem po ní, napřahoval jsem se a sekal. S každou ranou jsem mu vysekl z krku kus masa. Svaly v paži mě pálily. Silně jsem krvácel. Zavrávoral jsem, ale nepřestával jsem ho rubat. Hlava se zvedla, snažila se odtáhnout, snažila se uniknout hladové sekeře. Byl jsem příliš slabý, abych ji sledoval. Cítil jsem, že každou chvíli omdlím. Nachtmar se kolem mě rozpadal, velké kusy masa se rozkládaly a vybuchovaly při dopadu. Nemohl jsem dosáhnout na jeho hlavu, ale tělo tu stále bylo. Otočil jsem se k torzu právě včas, aby mě zasáhla jedna jeho padající tlapa. Skončil jsem na kolenou. Drak ztratil příliš tělesné masy, aby udržel soudržnost, jeho tělo se rozkládalo a roztékalo na mrtvý sliz z nočních můr. Tmavý trup zprůsvitněl, viděl jsem skrz něj ulici na druhé straně, jak tál. Tam… Hluboko v dračím hrudníku se skrývala malá postava, připomínala člověka, velká jako dítě, jen pokroucená a zdeformovaná, končetiny byly příliš dlouhé a sukovité, hlava příliš velká. Tohle byl skutečný alp, jeho skutečná podoba v této dimenzi.

Zíral na mě velkýma červenýma očima. Věděl, že to já jsem příčinou jeho selhání, že kvůli mně bude zapuzen do věčného hladovění, a jeho posledním vzdorným aktem na tomto světě se měla stát má smrt. Zbytky dračího těla se otočily, stavěl se tak, aby na mě mohl spadnout a rozdrtit mě. Zvedl jsem sekeru lorda Machada, vší zbývající silou jsem se rozmáchl a hodil ji. Otáčela se ve vzduchu, alpovy obrovské oči se rozšířily hrůzou. Sekera prosekla dračí břicho, ale minul jsem a zasáhl alpa jen do boku. Alp neslyšně zaječel, v kapalině kolem úst se objevily bubliny. V místě, kde ho poranila sekera, se začal rozpadat, ale stále byl naživu a rozpouštějící se dračí mrtvola udělala další vrávoravý krok mým směrem. Rozdrtí mě. Vzduchem proletěl druhý předmět, ale tentokrát trefil do černého a uprostřed alpova obličeje najednou trčela kostěná rukojeť. Bylo to Černé srdce utrpení. Drobné stvoření se začalo nafukovat hned, jak ho dýka zasáhla. Kroutil se, křečovitě sebou zmítal, kvílel v agonii, ale nikdo z nás ho nemohl slyšet… Otřásl se a jeho dračí tělo se rozpadlo na kusy. A pak znehybněl, jen se vznášel v útrobách svého gigantického výtvoru. „Dobrá muška, Moshi…“ zachraptěl jsem, když jsem se ohlédl přes rameno. Mosh tam stál, ale zíral na prázdnou dlaň, ze které mu právě vytrhli magický nůž. Vedle mého překvapeného bratra byl ork Edward. No, to dává větší smysl. Ed pohrdavě zvedl jednu ruku a ukázal mrtvému alpovi vztyčený prostředníček. Drak z nočních můr byl mrtvý a jeho kolem rozházené zbytky se rozkládaly, houpaly se na nich dlouhé provazce slizu. Zvedl jsem se na nohy. Došlo mi, že bych měl rychle sehnat někoho, kdo se mi podívá na ruku, než tady vykrvácím, a že chyběl jen kousek, aby mě ta zatracená věc pod sebou rozmačkala. Něco mě zasáhlo do krku. Sáhl jsem tam, nahmátl jsem něco tvrdého a vytáhl to. Byla to šipka. „Ten par…“ Ale pak se zbytky lasvegaského Stripu zvedly a praštily mě do obličeje.

Kapitola 27

Pomalu jsem se probral v nemocnici. Ta sice není nejlepším místem probuzení, ale probudil jsem se a na tom jediném záleželo. Znamenalo to, že jsme vyhráli. Minutku mi trvalo, než jsem si vzpomněl, nad kým jsme vyhráli a proč jsem skončil tady. Porazili jsme Nachtmara. Všechno bylo rozmazané. Podíval jsem se dolů. Jednu nohu jsem měl v sádře. Na jednom konci z ní trčely ošklivé fialové prsty. Podíval jsem se do strany. V sádře jsem měl i ruku. Cítil jsem tupou bolest dalších zranění a svědění stehů na různých částech těla. Pořádně mě zřídili. Zase. Navzdory bolesti mi na mně nezáleželo. Jediná souvislá myšlenka, kterou jsem dokázal dát dohromady, byla obava, kdo všechno to ještě zvládl. O koho jsme přišli? Podíval jsem se na druhou stranu… „Strickene…“ zachrčel jsem. Šéf prohnilé Speciální taktické jednotky Jednorožec stál opřený v rohu a sledoval mě zpoza zvláštních barevných brýlí. „Jste vzhůru. Už bylo sakra na čase.“ Zněl legračně, jako bych měl vodu v uších. Byl jsem příliš nadopovaný, abych se rozčílil, ale stejně jsem se pokusil posadit. Zkusil jsem to několikrát, ale nezvládl jsem to. Tak jsem to vzdal a zabořil se zpátky do polštářů. Zabiji ho později. Právě teď jsem byl příliš unavený a žíznivý. Stricken ke mně přišel, zastavil se u postele. Poprvé jsem se s ním setkával osobně. Byl příliš vysoký a příliš hubený. Jako by se snažil vyhýbat slunečním paprskům procházejícím roletami. „Owen Zastava Pitt… uděláme to jednoduše. Já položím pár otázek. Vaše odpovědi rozhodnou o vašem životě. Připraven?“ „Polib mi,“ zašeptal jsem. „Nejprve vám přiblížím situaci, abych vám pomohl lépe se soustředit.“ Nepříjemně se na mě usmál. „Pod kasinem jste potkal draka.“ „Ředitele?“ „Ne. Jiného draka. Ano, Ředitele, vy idiote. Když moji lidé zkoumali oblast, doneslo se mi, že náš drak měl problémy s odposloucháváním lidí. To je ošklivý zlozvyk. Vyložená vada charakteru. Tady je má otázka. Co víte?“ Chtěl jsem říct naser si, ale místo toho jsem vyhrkl: „Nemesis.“ Stricken se mému překvapení zasmál. „Nebuďte tak překvapený, pane Pitte. Ve vaší infuzi je silný chemický koktejl. Nemůžete lhát, ani kdybyste chtěl… čehož jsem se obával. Co víte o projektu Nemesis?“ „Nevím, co to přesně je. Myslím, že něco velkýho. Ty to chceš. Franks a Myers ne. Děsí je to. Nechal bys kvůli tomu projektu všechny zemřít.“ Mluvení bolelo, ale nedokázal jsem se zastavit. Jako by mezi mým mozkem a ústy nic nestálo. „Slyšel jsem tě…“ „To jsem si myslel.“ Stricken zvedl džbánek s vodou. „Vypadáte žíznivě. Chcete napít?“ Přikývl jsem. V puse mi příšerně vyschlo. „Co ještě o tom víte?“ Kousl jsem se do jazyka, dokud jsem neucítil krev. Bylo něco hrozivého v tom, jak se nade mnou Stricken skláněl. Jako by byl funebrák a já ležel v rakvi. Rozesmálo mě to. „Nechte toho, pane Pitte. Co ještě víte?“ „Tvůj skutečnej plán…“ Stricken nalil vodu ze džbánku do plastového kelímku. „Ach, vážně? A tím je?“ „Poslední drak a všichni ti lidi, co tam zařvali, to nebyla ta důležitá část. Oni byli jen příležitost, když sis chtěl ověřit, jak moc tvrdej oříšek Nachtmar je. Chtěl jsi, aby mu Lovci byli vystavení. Věděl jsi, že mu budou chutnat. Ale i kdybys k tomu svýmu projektu dostal povolení, budeš se muset vypořádat s Franksem, a ten tě prostě zabije, protože jemu je všechno ukradený. Ty se ho možná nebojíš, ale tvoji spojenci jo. Chtěl jsi, aby Franks překročil hranici.“ To ho přimělo se zastavit. „Zajímavé. A dál?“

„Jasně, ti mrtví by tvojí agendě pomohli, zvlášť když by šlo o bandu profesionálních Lovců. To je mělo vyděsit. Ale tys věděl, že bys nakonec to povolení dostal. Jenže Franks by tě pak zastavil. Potřeboval ses ho zbavit, ale on je příliš důležitej, aby jen tak zmizel. Nastražil jsi to na něj. Zařídil jsi to tak, aby pro něj bylo nemožný dělat jeho práci, aniž by při tom porušil pár pravidel… Věděl jsi, že to udělá. Franks nedokáže nedělat svoji práci. Ale teď má problémy a ty zase záminku proč se ho zbavit.“ Stricken celou dobu přikyvoval. „Ten drak měl větší přehled, než jsem si myslel.“ „Kdepak.“ Zamítavě jsem mávl rukou. „To jsem si dal dohromady sám.“ „Pozoruhodné,“ zhodnotil to Stricken. Položil kelímek na stůl vedle mě. „Lidé z LM jsou jedno velké překvapení. Co ještě víte?“ „Že mě chceš zabít.“ „No, to je samozřejmost. Něco dalšího?“ „Nezabiješ mě.“ To ho pobavilo. „Chcete se vsadit?“ „Nemůžeš mě zabít, protože já jsem jedinej, kdo může zastavit skutečnýho padoucha… On přichází.“ Poslední část jsem z nějakého divného důvodu zazpíval. V tu chvíli mi to dávalo smysl. „Ty víš, že je skutečnej. Všude jsi viděl jeho znamení… Chceš znát tajemství?“ Zvedl jsem hlavu a pokusil jsem se spiklenecky naklonit. Ani jsem nedokázal pořádně šeptat. „Já jsem Vyvolenej.“ Stricken odstoupil od postele, zamyšleně si mnul bradu. „Chápu…“ řekl, jako by mu to narušilo plány. „Jo. Jsem Šampión všehomíra. Zabiješ mě, a jseš na to sám. Já nevím, co je ten tvůj milovanej projekt Nemesis zač, ale nebude fungovat. Budeš nás potřebovat. Budeš potřebovat mě. Moji rodinu na tohle připravujou celou věčnost. Proroctví a tak, táhne se to celý generace, lidi se kvůli tomu vracej z mrtvejch.“ Slova se mi vyloženě motala. Svinstvo v infuzi mělo grády. „On se mě bojí.“ Stricken nevypadal přesvědčeně. „Vy tomu opravdu věříte, je to tak?“ „Jo, je to můj osud.“ „Lovci mě nikdy nepřestanou bavit. Já z této nové hrozby velký strach nemám. Vím o něm všechno. S výsledky Nemesis zvládneme cokoliv, co na nás druhá strana pošle. Už nebudeme loutky na nitkách kosmických supervelmocí v jejich nekonečném hašteření. Jednou provždy změním pravidla této hry.“ Stricken se otočil a odcházel ke dveřím, jen aby se zastavil. Hluboce se zamyslel. „Ale povím vám, pane Pitte, jen pro případ, že byste nebyl úplný pomatenec… tu vodu bych na vašem místě nepil.“ Podíval jsem se na kelímek a pak zpátky na Strickena, ale ten už byl pryč. Ani jsem neviděl pohyb dveří. Natáhl jsem se, sebral kelímek s vodou a vylil ho do džbánku, pak jsem všechen jed nalil do květináče a znovu jsem usnul. „Ach, moje hlava…“ Když jsem se probral tentokrát, u postele se mi nabízel mnohem vítanější pohled. „Ahoj, zlato.“ Julie se s trhnutím probudila. Usnula na židli vedle postele. „Jsi vzhůru.“ Byl jsem šťastný, že vidím úlevu v její tváři. „Díkybohu. Byl jsi mimo celou věčnost. Jak se cítíš?“ „Rozbolavělej a nadrogovanej.“ „Schytal jsi to pořádně. Dvě zlomené kosti v chodidle, otevřená zlomenina paže a spousta dalších věcí. Bolest je pochopitelná.“ „Stricken je pořád tady?“ zeptal jsem se podezřívavě.

„Ne… nikdy tady nebyl. Nikdo ho neviděl od chvíle, kdy během dračího útoku utekl z města. V Las Vegas je několik set Lovců, co by mu s radostí zařídilo menší nehodu.“ „Před chvílí byl tady.“ Podíval jsem se na květináč, čekal jsem, že kytka bude úplně hnědá, ale vypadala v pořádku. „Myslel jsem, že tu byl.“ Vnímání lineárního času bylo pořád trochu otřesené. Julie se natáhla a pohladila mě po tváři. „Byla jsem tu skoro celou dobu, a když jsem tu nebyla já, tak tě hlídal někdo jinej. Trip a Holly na chodbě prakticky táboří. Nikoho jsme neviděli.“ Divný. To jsem si celou konverzaci představoval? Připadala mi skutečná. Vzpomínky se začínaly vracet. „Ty… vrátila ses ve vrtulníku…“ Julie přikývla. „Co jinýho může děvče udělat? A mimochodem, to dvacetimilimetrový dělo je super. Je tak dlouhý, že jsem na jeho zajištění musela použít všechny popruhy, vystrčit hlaveň ze dveří a sama se pověsit na opačný straně, abych mohla mířit.“ „Ale Nachtmar…“ On chtěl posednout nového hostitele. „Dítě!“ „Žádnej strach,“ Julie se poplácala po břiše. „Tanya říkala, že ho ochrání elfskou magií. Skippyho málem kleplo, když mu na vrtulník začala kreslit runy, ale umluvila jsem ho, protože to bylo jen fixem. Tanya tvrdila, že odradí všechny netělesný potvory.“ „A ty jí věříš?“ Zvedl jsem hlas. Julie povytáhla obočí. Hádku tím vyhrála. „Ak dybych se nevrátila…“ „Právě by mě trávil drak,“ připustil jsem. „Omlouvám se. Už teď je těžký, když se musím bát o tebe. Nevím, jestli vás zvládnu dva.“ „Raději by sis na to měl zvykat. Earlův nos měl pravdu. Je to oficiální.“ „Co když…“ Byly tu tisíce otázek. „Ať se stane cokoliv, vypořádáme se s tím jako vždycky.“ A tím to pěkně shrnula. Budeme v pořádku. „Budeš skvělá máma.“ „A ty budeš skvělej táta.“ Dlouho jsme seděli potichu. Bylo to divné, když jsem měl znovu čas na přemýšlení. Nechtěl jsem se na to zeptat, ale musel jsem. „O koho jsme přišli?“ „Pořád to zjišťujeme, ale zasáhli nás tvrdě.“ „Lococo a Van Zant?“ Julie zavrtěla hlavou. „Pohřešujou se.“ Zavřel jsem oči a snažil se propadnout do postele. Byli mrtví kvůli mně. „Musím si zavolat,“ zašeptal jsem. „Ale měl jsi pravdu. Nachtmar se soustředil na nás. Démoni, co útočili na konferenční centrum, ztratili soustředění, a když Nachtmar proletěl mračny, kouzlo se přerušilo. Pokud by nás nesledoval, kdo ví, jak by to dopadlo. Kdybychom se nedostali z té střechy, Poslední drak mohl zůstat na druhé straně.“ Správnost mého rozhodnutí mi to nijak neulehčovala. Lococo měl malou dcerku. „Musím si zavolat.“ Poplácala mě po hlavě a rozbrečela se. „Já vím.“

Epilog

Mosh zastavil s vypůjčeným autem na okraji příjezdové cesty. S vypnutím motoru otálel příliš dlouho. Skoro jako by zvažoval, že to stočí zpátky na silnici a ujede pryč. Nemohl jsem mu to vyčítat. „Připravenej?“ zeptal jsem se. Podíval se na mě. Po fyzické stránce z Vegas vyvázl v lepším stavu než já, ale obličej měl nateklý, poškrábaný a plný modřin, jak bojoval s kultisty z nočních můr. Stručně řečeno, bratři Pittové vypadali mizerně. „Mohli bychom předstírat, že se nic nestalo.“ „Jako by to někdy fungovalo.“ Mosh si povzdechl a vypnul motor. „Pojďme to udělat, ať už to máme za sebou.“ Minutku trvalo, než jsem ze zadního sedadla vytáhl své berle. Přestože si mě později vzala do parády i Gretchen, potvrdila, že lidští doktoři měli pravdu a že se bez berlí zatím neobejdu. Můj bratr na mě počkal na druhé straně auta, oba jsme si s hrůzou prohlíželi dům. Na příjezdové cestě stále bylo odlišně zbarvené místo, kde krvácel kultista z Dočasnosti. Tahle část bude mnohem těžší než se postavit monstru z nočních můr. „Slyšel jsi nějaké novinky?“ zeptal se Mosh, viditelně to zdržoval. Zamítavě jsem zavrtěl hlavou. Zprávy zůstávaly stejné. ÚPKM si konečně vybral jednu z protichůdných historek a držel se jí. Las Vegas se stalo terčem hrozivého teroristického útoku, nejprve udeřili zbraní založenou na ebole, pak chemickými zbraněmi, které vyvolaly děsivé halucinace, a nakonec vysoce účinnými výbušninami, kterými zdemolovali Strip. „Co jsem slyšel naposled, stále se snaží ty náboženský fanatiky dostat před soud.“ „Dobře. Slyšel jsem, že jsou to hrozní kreténi.“ Julie mi v nemocnici pověděla, jak moc to Lovci monster s.r.o. odnesli. Z třiatřiceti členů, kteří se účastnili první a poslední MKPLM, jich šest zemřelo, dva se pohřešovali a deset bylo zraněno, z toho dva tak těžce, že asi odejdou na odpočinek. Pak tu byli dva další Lovci, kteří neměli ani škrábnutí, ale skončí i tak, protože v říši nočních můr psychicky nevydrželi vystavení svému nejhoršímu strachu. Žádná společnost Lovců z toho nevyšla bez šrámů. Všichni někoho ztratili. Earl se musel znovu rozloučit s Heather. Stále jí zbýval rok služby, než dostane výjimku z Fonasilu. Pro ty dva to bylo hořkosladké shledání. Alespoň se nám podařilo ochránit většinu civilistů, kteří v Posledním drakovi uvízli s námi. Jak jsem čekal, ÚPKM všechny zastrašil a umlčel. Někteří nový svět přijmou, další skončí v Appletonu, hrstka se jich přidá k nám. MKPLM poznamenala nás všechny. Na druhou stranu se nám však podařilo získat pár cenných nových spojenců. Dohoda o sdílení informací a zdrojů, kterou první den konference uzavřel Earl, vydržela. Navázali jsme strategické partnerství s většinou ostatních společností. Nate Shackleford a malá skupinka z LM dohodu stvrdili tím, že riskovali život při odrážení poslední vlny démonů, dokud se všem ostatním Lovcům nepodařilo ustoupit za jejich linii. Získal si tím pořádný respekt. Kluk teď měl reputaci hrdiny, možná tím i ve světě očistil jméno rodu Shacklefordů, které před lety poskvrnil jeho otec. Byl to dobrý pocit mít spojence. Jistě, navzájem jsme spolu soupeřili, když došlo na klasickou práci, ale až náš nový nepřítel vystrčí nos, odložíme rozdíly stranou a Lovci z celého světa si přijdou pro svou libru masa. Překvapilo mě, kolik našich nových přátel se za mnou stavilo v nemocnici. Mezi Lovci se zprávy šířily rychle a pár hodin poté, co jsem to do zátylku schytal uspávací šipkou, skoro všichni přibližně věděli, jak byl Nachtmar poražen. Zrovna když jsem na tom byl nejhůř, objevila se armáda cizinců, co mi děkovali za záchranu života. Jak by řekl Earl Harbinger, všichni byli v pohodě. Bílý orel už naneštěstí odletěl domů, tak jsem se toho hřmotného chlapa ani nemohl zeptat, jestli je nějak spřízněný s Mordechaiem. Berlínští Grimmové vzali peníze, co jim z Fonasilu vyplatil Stricken, a rovným dílem je rozdělili rodinám Lovců, kteří zahynuli v Posledním drakovi. Klaus Lindemann byl klasa.

Jedinou další dobrou věcí, která z výpravy do Las Vegas vzešla, bylo, že se Cooper, náš expert přes bomby, oženil. Jedna z holek, co dorazily na večírek Berlínských Grimmů, se od něj během obléhání učila vyrábět improvizované výbušniny. Hádám, že to byla láska na první výbuch. Když se vrátili na Zemi, usoudili, že život je krátký, a okamžitě se vzali v kapli s celodenním provozem, kde je oddal dvojník Elvise. Tanya jim to schvalovala. Co se druhého neobvyklého páru týče, nikdy jsem nezjistil, co jsem měl od orka Edwarda předat Tanye, kdyby to nepřežil. Vzal si to ode mě zpátky a neřekl o tom ani slovo. Já zase nechtěl tlačit na někoho, kdo se pustil do souboje na meče s drakem. „Do hajzlu,“ řekl Mosh a vrátil mě tím do reality. „Já to nezvládnu.“ „Z čeho máš strach? To já ho musím zabít.“ „To se ještě uvidí. Až nám řekne, kdo ho poslal zpátky, tak…“ „Tak co?“ zeptal jsem se s upřímnou zvědavostí. „Já nevím. Něco. Ale dokud do toho máme co mluvit, tak si tátu nevezmou.“ To je správnej přístup. Podrbal jsem ho na vyholené hlavě. „Pro štěstí.“ Mosh ztěžka polkl a následoval mě ke schodišti. Sebral jsem odvahu a zazvonil na zvonek. Budeme čelit nejdrsnějšímu chlapovi na planetě. O minutu později se ozvalo rachocení několika otevíraných zámků. Dveře se otevřely a stál tam táta. Jeho výraz se těžko četl, ale hned věděl, proč jsem přišel. „Čekal jsem na tebe. Věděl jsem, že uděláš správnou věc.“ Pokud ho jen trochu překvapilo, že mě vidí, u Moshe bylo překvapení mnohem větší. „Davide? Co ty tady děláš?“ „Asi přijímám zodpovědnost.“ Táta ho vůbec nečekal, myslím, že to s ním trochu otřáslo. „Pojďte dál. Vaše matka není doma.“ Odvedl nás dovnitř. „Ale hádám, že tahle překvapivá návštěva ji stejně nezahrnovala.“ „Jak se má?“ „Měla celý roky, aby se na to připravila. To jen vy jste to museli strávit tak rychle. A za to se vám omlouvám.“ Všichni jsme se posadili ke kuchyňskému stolu. „Soudě podle toho, jak vypadáte, to vidím na Las Vegas. To byla tvoje práce?“ „Obávám se, že jo,“ odpověděl jsem. Táta se podíval na Moshe. „Ty taky?“ Mosh rychle přikývl. „Trochu.“ „Zachránil spoustu životů,“ dodal jsem. „Bez něj bychom to nezvládli.“ „Jsem na tebe hrdej, synu.“ Auhangamea Pitt to mému bratru řekl pravděpodobně poprvé a naposledy v životě. „A jsem na tebe taky hrdej, že jsi měl koule na to sem dneska přijít.“ Mosh odvrátil zrak, rychle mrkal. Otec si mě dlouho prohlížel. „Něco se na tobě změnilo, co jsem tě viděl naposledy, Owene.“ „Přišli jsme o pár lidí,“ řekl jsem prostě. „Ne… v tom to není. O lidi jsi přišel už dřív.“ Zavrtěl hlavou. „Ale tentokrát je to jiný. Buď jsi je na smrt poslal, nebo jsi udělal něco, co to způsobilo. Vidím ti to v očích.“ Zlomil se mi hlas. „Jak to můžeš poznat?“ „Protože, synu, úplně stejnou věc vidím ve svym obličeji pokaždý, když se podívám do zrcadla. Je to těžký břemeno a nikdy nezmizí. Děláš, co musíš. Být velitelem je peklo.“ Promnul jsem si obličej. „Já nemůžu…“ „Nebudou poslední,“ pověděl mi otec. „Taková už je válka a ta tvoje teprve začíná.“ „To já vím,“ odpověděl jsem. „Ale my teď máme mnohem větší armádu, než by mě kdy napadlo. Jsou nás teď celý legie.“ Muži z Pittovic rodiny chvíli seděli kolem stolu a přemýšleli.Táta trpělivě čekal, až začnu. Na tento okamžik čekal většinu života. Nadešel čas naplnit jeho osud. Nadešel čas začít ten můj. „Tati, musíme si promluvit…“

Larry Correia Lovci monster: Legie

1. vydání Anglický originál Monster Hunter Legion Překlad Jakub Mařík Obálka Petr Willert Jazykový redaktor Jiří Popiolek Odpovědný redaktor Libor Marchlík Vydalo nakladatelství FANTOM Print jako svou . publikaci

www.fantomprint.cz www.facebook.com/fantomprint