Benešovy dekrety. Bankovní institut vysoká škola Praha. Katedra práva a veřejné správy. Bakalářská práce. Václava Lieblová

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

Benešovy dekrety Bakalářská práce

Autor:

Václava Lieblová Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce: Mgr. Jiří Řehák

Praha

Duben 2012

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Růţové dne 25. dubna 2012

…………………. Václava Lieblová

Poděkování: Dovolte, abych poděkovala za konzultace a vedení práce mému vedoucímu bakalářské práce Mgr. Jiřímu Řehákovi.

Anotace: Text bakalářská práce popisuje historická fakta, události a okolnosti, které měly zásadní vliv na vznik Československa a jeho dalším osudu v bouřlivém 20. století. Klíčovou úlohu zde sehrál prezident Edvard Beneš, na němţ leţela tíha rozhodnutí v nejtěţších dobách historie mladého státu.

Středem zájmu jsou dekrety prezidenta republiky, které byly

vydávány a realizovány během válečného konfliktu, 2. světové války a těsně po válce. Dekrety prezidenta republiky jsou spojeny s otázkou obnovy československého státu v předmnichovských hranicích a s mimořádnou situací, do které se stát dostal po podepsání mnichovské dohody evropskými velmocemi. Na druhé straně jsou právním zajištěním obnovy a změny hospodářského, sociálního a politického systému v Československu bezprostředně po ukončení války. Předpokladem vzniku Benešových dekretů byly zejména vztahy mezi Čechy a Němci v Čechách za Rakouska a Rakousko-Uherska a posléze vztahy Čechů a Němců v ČSR v letech 1918 aţ 1939 a v době okupace. Dalšímu vývoji vzájemných českoněmeckých vztahů se věnuje tato práce.

Annotation: The text of the bachelor paper describes historical facts, events and circumstances of principal impact on constitution of Czechoslovakia and its further destiny in the stormy 20th century. During this era, Mr President Edvard Beneš played an important role and had to decide at the difficult moments of the history of young state. The edicts of the president of the republic were in the centre of the interest, issued and implemented during the World War II and immediately thereafter. The edicts of the president of the republic are associated with the matter of recovery of the Czechoslovakian state in the pre-Munich borders and the extraordinary situation the country was following signing of the Munich treaty by the European powers. On the other hand, they are a legal security of recovery and change to economic, social, and political system in the Czechoslovakia immediately after the World War II. The assumption for formation of the Beneš’s edicts was particularly the relationships between Czechs and Germans in Bohemia during Austria era and Austria-Hungary and then the relationships between Czechs and Germans in the Czechoslovakian Republic from 1918 to 1939 and during the occupation era. This bachelor paper goes in for following development of mutual Czech and German relationships.

Obsah ÚVOD…………………………………………………………………………….……………7 1.

PŘEDPOKLADY VZNIKU BENEŠOVÝCH DEKRETŮ…….………………… 9

1.1.

POJEM „DEKRET“ JAKO PRAMEN PRÁVA…………………………………... 9

1.2.

ČESKO-NĚMECKÉ VZTAHY……………………………………………………10

1.3.

ČESKOSLOVENSKÝ STÁT ……………………………………………………..13

1.3.1. ÚSTAVA ČSR …………………………………………………………………..14 1.3.2. REŢIM OBČANSKÝCH PRÁV A SVOBOD ………………………………….15 1.3.3. POZEMKOVÁ REFORMA ……………………………………………………..16 1.3.4. STÁTNÍ OBČANSTVÍ ………………………………………………………….17 1.3.5. ZVOLENÍ E. BENEŠE PREZIDENTEM ČSR ………………………………....17 1.3.6. SITUACE PO VOLBÁCH 1935 AŢ 1938……………………………………....18 1.4.

MNICHOVSKÁ DOHODA ………………………………………………………19

1.4.1. MNICHOVSKÁ DOHODA JAKO MEZINÁRODNĚPRÁVNÍ DOKUMENT..19 1.5.

VÝVOJ PRÁVA ZA OKUPACE………………………………………………….20

1.5.1. REŢIM OBČANSKÝCH PRÁV A SVOBOD ………………………………….21 1.5.2. SLOVENSKÝ ŠTÁT A PROTEKTORÁT ČECHY A MORAVA ………….....22 1.5.3. BILANCE OKUPACE…………………………………………………………...24 1.6.

EXILOVÁ VLÁDA V LONDÝNĚ………………………………………………..24

1.6.2. ORGÁNY PROZATÍMNÍHO STÁTNÍHO ZŘÍZENÍ ČSR V EMIGRACI …....28 1.7.

TEORIE PRÁVNÍ KONTINUITY………………………………………………...31

2.

VZNIK BENEŠOVÝCH DEKRETŮ ……………………….…………………….35

2.1.

OBDOBÍ 1940 – 1943 …………………………………………………………….36

2.2.

ZPŮSOBY PŘIJÍMÁNÍ DEKRETŮ ……………………………………………...37

2.3.

CESTA DO MOSKVY …………………………………………………………....39

2.4.

NÁRODNÍ FRONTA ……………………………………………………………...40

2.5.

OBDOBÍ 1944 – 1945 LONDÝN……………………………………………….....41

2.6.

KOŠICKÝ VLÁDNÍ PROGRAM ………………………………………………...42

3.

REALIZACE BENEŠOVÝCH DEKRETŮ ……………………………………...44

3.1.

ODSUN ……………………………………………………………………………44

3.2.

KONFISKACE A POSTAVENÍ TZV. STÁTNĚ NESPOLEHLIVÝCH OSOB…45

3.3.

ZNÁRODNĚNÍ ……………………………………………………………………48

5

3.4. RETRIBUČNÍ DEKRETY …………………………………………………………...49 3.5. POVÁLEČNÉ ČESKOSLOVENSKO ……………………………………………….51 3.6. POSLEDNÍ SVOBODNÉ VOLBY …………………………………………………..53 4.

OZVĚNY TZV. BENEŠOVÝCH DEKRETŮ……………………………………….54

4.1. OBDOBÍ DRUHÉ POLOVINY 20. STOLETÍ……………………………………….54 4.2. OBDOBÍ PO ROCE 1989 ……………………………………………………………56 4.3. DVOJÍ VÝKLAD DĚJIN …………………………………………………………….59 4.4. OBDOBÍ 21. STOLETÍ ………………………………………………………………61 ZÁVĚR ……………………………………………………………………………………64 SEZNAM POUŢTÉ LITEATURY ……………………………………………………….66 PUBLIKACE……………………………………………………….……………………...66 ZÁKONY, NAŘÍZENÍ A NÁLEZY SOUDŮ ……………………………………………67

6

Úvod: Problematika dekretů prezidenta republiky, je otázkou, která má svoji historickou, právní a politickou dimenzi. Dekrety prezidenta republiky, zákony a nařízení vlády i normativní akty, které na ně bezprostředně navazují, začaly být nově posuzovány po roce 1989. Otázka dekretů v době před rokem 1989 byla řešena na mezivládní úrovni, v podobě bilaterálních smluv.

Pro veřejnost byly však dekrety téměř zapomenutou historií.

O dekretech a otázkách s nimi spojenými bylo v posledních dvaceti letech napsáno mnoho pojednání, studií a článků. Proběhlo také nespočet besed, o dekretech se ţivě diskutuje na internetových stránkách. Dekrety jsou úzce spjaty i se soudními spory, které jsou vedeny jednotlivci v rámci majetkových nároků. Jsou součástí politických programů zejména politických stran v Německu a uplatňují je i politici v Čechách. Benešovy dekrety, patří ke kontroverzním tématům v rámci České republiky a Evropy, bylo tomu tak i v případě jednání o přistoupení ČR do EU. Jsou to podle mého názoru dokumenty, které podstatně ovlivnily a dosud ovlivňují ţivoty občanů České republiky, Slovenska, Německa a dalších států zejména evropských. Cílem práce je osvětlit právní a historické prostředí, ve kterém se nacházelo Československo od svého vzniku, přes nelehké období válečné a hektickou dobu poválečnou, zejména problematiku práv a svobod občanů. Těţištěm práce je shromáţdit historická fakta, která předcházela situaci, kdy bylo potřeba řešit existenci Československa. Vznik dekretů je úzce svázán se souţitím Čechů a Němců v Evropě, zejména pak na území dnešní České republiky. Po selhání spojenců a podepsání Mnichovské dohody, která měla zachránit Evropu před vypuknutím války, abdikoval Edvard Beneš na post prezidenta Československa a odešel do exilu, kde ve snaze zachránit demokratický stát Československo, přistoupil, společně se členy exilové vlády, k vydávání dekretů prezidenta republiky. Tyto dekrety nahrazovaly zákony, které by v době míru vydávaly zákonodárné orgány. V letech 1940 aţ 1945 bylo zpracováno a vydáno 144 těchto dokumentů. Úvodem bylo vhodné vysvětlit základní právní pojmy, které poslouţí k lepší orientaci v následujícím tématu. První část pojednává o dekretech, mezinárodních smlouvách a právních souvislostech. Na ni navazuje kapitola, která přiblíţí historii souţití Čechů a Němců, jejímţ vyvrcholením byl poválečný odsun podstatné části německého obyvatelstva do východní a západní zóny poraţeného Německa.

7

Zvláštní pozornost je věnována dekretům prezidenta republiky, jejich členění a způsob přijímání, zejména pak teorii právní kontinuity, se kterou operoval Edvard Beneš při politických jednáních v rámci obhajoby postupu, při přijímání a realizaci dekretů. V závěru práce popisuji stav a postupný rozvoj česko-německých vztahů v období studené války a později po roce 1989, kdy byla na dekrety prezidenta republiky soustředěna pozornost veřejnosti, politiků a historiků v souvislosti se změnami politickými i právními. V neposlední řadě je cílem této práce podchytit názory a myšlenky hlavních protagonistů a představitelů států, kteří se podíleli na dějinném vývoji svými prohlášeními a činy.

8

1. Předpoklady vzniku Benešových dekretů 1. 1. Pojem „dekret“ jako pramen práva

Prameny práva jsou formy, ve kterých je právo obsaţeno. Jsou to pravidla chování stanovená státem a rovněţ státem vynutitelná. Prameny práva se dělí na normativní právní akty a normativní smlouvy. V anglo-americkém právu se za prameny práva povaţují také precedenty a právní obyčeje. Normativní právní akty jsou výsledkem cílevědomé normotvorné činnosti orgánů veřejné moci, obsahují právní normy – zákony. Vydávání zákonů je výrazem nejvyšší státní moci, výrazem svrchovanosti a suverenity státu. Dalším nejdůleţitějším pramenem práva mezinárodního jsou normativní smlouvy – mezinárodní smlouvy, které vznikají na základě konsensu, často nahrazují dosavadní úpravu práva obyčejového. Základem závaznosti mezinárodních smluv je souhlas smluvních stran. Jakýkoliv projev, který neodpovídá vůli smluvních stran je vadný, a proto neplatný. Kromě konsensu jsou dalším specifickým identifikačním znakem mezinárodních smluv účastníci. Účastníci musí být nejméně dva a musí vykazovat znaky subjektů mezinárodního práva (státy nebo mezinárodní organizace mezivládní povahy, např. OSN). Za subjekty mezinárodního práva se nepovaţují nevládní organizace či mezinárodní sdruţení jednotlivců ani vnitrostátní spolky a sdruţení. Mezinárodní smlouvy jsou konsensuálním pramenem práva, a proto pojmově nemohou zavazovat státy, které neprojevily souhlas, aby jimi byly vázány.1 Pojem „dekret“ jako pramen práva bývá v současnosti vysvětlován rozdílně např. jako dekret na byt, míněno jako úřední výměr, nebo jako ustanovovací právní akt - jmenovací dekret ředitele. V historii československého státu se vyskytl případ, kdy byly dekrety nazývány „zákonodárné akty exilové vlády“ Československé republiky, za 2. světové války uznané v Londýně Spojenými státy americkými, Anglií, Francií, SSSR a dalšími státy, tedy v období okupace ČSR Německem, kdy byla paralyzována činnosti Národního shromáţdění ČSR jakoţto zákonodárného orgánu.

1

Spirit, M.: Základy právní vědy a práva veřejného. Praha, Prospektrum, 1998, str. 11.

9

Šlo o listiny prezidenta s účinností zákona, vydávané v letech 1940 aţ 1945 a schválené dodatečně Prozatímním Národním shromáţděním ČSR a to ústavním zákonem č. 57/1946 Sb., kterým se schvalují a prohlašují za zákon dekrety prezidenta republiky vydané na základě ústavního dekretu ze dne 15. října 1940 o prozatímním výkonu moci zákonodárné. Tyto dekrety byly vyhlášeny ve sbírce zákonů ČSR, to znamená, ţe jsou povaţovány za součást právního řádu tohoto státu.2

1.2. Česko-německé vztahy Uţší vztahy česko-německé se začaly tvořit jiţ v 13. století, kdy vládnoucí Přemyslovci lákali obyvatelstvo, hlavně z německých zemí, k osidlování české kotliny, která byla jen řídce osídlena. Velký příliv německého obyvatelstva zahájil a podporoval hlavně Karel IV., který si od zakládání privilegovaných královských měst a podpory církve sliboval oslabení místní české odbojné šlechty a jednodušší prosazování svých cílů. S novými obyvateli přišel do zemí Koruny české také rozvoj kulturní. Představitelé české protestantské elity, šlechtici a intelektuálové, byli vytlačováni ze svých pozic a na jejich místo byli dosazeni cizinci z katolických zemí, zejména Němci. Ve společnosti se prosadila němčina a český jazyk se udrţel pouze jako jazyk podřízený, pouţívaný převáţně na venkově. Češi se pak snaţili svou pozici v habsburské říši vylepšit, ale Němci „čeští“ i Němci v Rakousku v těchto snahách viděli ohroţení svého privilegovaného postavení, proto například v roce 1848 navrhli zrušení korunních zemí. Cílem bylo prosadit 2-3 německé kraje v pohraničí Čech a 4-5 krajů českých, respektive smíšených. Byl to první pokus o etnickou federalizaci habsburské monarchie. V reakci přednesl František Palacký v roce 1849 své reformní návrhy, kterými odmítl existenci federalizace, a poţadoval národní reformu na demokratických principech. Palacký navrhoval vytvořit spolkový stát s principy autonomie pro národnostní celky. Reformu zablokoval bachovský absolutismus a na popud maďarských delegátů vznikla tzv. dualistická monarchie, tím bylo vytvořeno Rakousko-Uhersko. V roce 1871 vzniklo Německo jako stát, sloučením Pruska a dalších států, státečků a měst, s říšským sněmem v Řezně. Německo se stalo silným politickým a ekonomickým protivníkem Rakousko-Uherska.

2

Spirit, M.: Tzv. Benešovy dekrety předpoklady jejich vzniku a jejich důsledky, Praha, Oeconomica, 2004, str. 12

10

Proto

rakouská

vláda

vyjednávala

s Čechy

a

sjednala

dohodu,

Osmnáct

fundamentálních článků, ve které byly potvrzeny významné kompetence české vlády, odpovědné českému zemskému sněmu. Proti těmto změnám vystoupili Němci v Čechách, přidali se i Maďaři, kteří v Němcích viděli výhodnějšího partnera. V osmdesátých letech devatenáctého století Češi změnili taktiku vyjednávání a postupu v prosazování svých poţadavků. Projevili se jako moderní, kulturně vyspělý národ se vzrůstajícím sebevědomím a jemnějšími politickými prostředky. Naproti tomu se austroněmecká a českoněmecká politika infiltruje velkoněmectvím a hesly volajícími po vyhnání nebo poodsunutí Čechů směrem na východ, například do Bosny. Takové názory prezentoval předseda VDA K. Lamprecht.3 V roce 1897 ztroskotal pokus o jazykové reformy. Jednalo se o rozšíření češtiny pro vnější styk s občany a vnitřní styk mezi úředníky pouze v českých oblastech. Němci v Čechách odpověděli propouštěním Čechů z německých podniků a Češi reagovali demonstracemi. Na počátku dvacátého století, po zavedení všeobecného volebního práva, začalo vystupovat dělnictvo, organizované v sociální demokracii, s programem řešení národnostních problémů vytvořením nacionálně jednotných obvodů-krajů. Němci vyuţili situace a poţadovali vytvoření Deutschböhmen, které by vzniklo sjednocením krajů obývaných Němci v novou korunní zemi. Na tuto iniciativu nikdo nereagoval. V roce 1914 se rozhořela válka mezi Rakousko-Uherskem a Německem na jedné straně, a státy Dohody, reprezentované Anglií, Francií, USA a později Itálií, na straně druhé. Během válečných let vznikla v zahraničí politická radikální vlna, reprezentovaná Tomášem Garriguem Masarykem, Edvardem Benešem a Slovákem Milanem Rastislavem Štefánikem. Na domácí půdě působila tzv. Maffie, v čele s Karlem Kramářem a Přemyslem Šámalem. Tyto skupiny tvořily ucelenou koncepci protirakouského odboje, směřující k rozpadu habsburské říše. V roce 1915 vzniká zahraniční politická akce, a to Český komitét zahraniční, který 14. listopadu 1915 uveřejnil prohlášení o postavení Čechů a Slováků v habsburské říši a jako svůj cíl si stanovil zaloţení nezávislého československého státu. V roce 1916 se komitét proměnil v Českou, později „Československou národní radu“ se sídlem v Paříţi.

3

Kural, V. – Radvanovský, Z.: „Sudety“ pod hákovým kříţem, Ústí nad Labem, Albis international, 2002, str. 14.

11

Základním posláním Rady bylo politické úsilí, jehoţ cílem bylo přesvědčit vedoucí osobnosti států protihabsburské a protiněmecké koalice (státy Dohody) o nutnosti vzniku Československa jako samostatného a suverénního státu a získat je pro československý osvobozovací program. To však nebylo vůbec jednoduché, protoţe především Francie doufala, ţe Rakousko-Uhersko by mohlo být účinnou protiváhou Německa. Druhou významnou pomocí byla činnost krajanských spolků a sdruţení, a to jak v Rusku, tak ve Francii a zejména ve Spojených státech amerických. Šlo především o pomoc finanční a politickou. Právě bez politické pomoci by Rada (T. G. Masaryk, E. Beneš, M. Štefánik) nemohla dosáhnout podpory vedoucích představitelů států Dohody.4 Po 1. světové válce nabídla rakouská vláda rakouským národům autonomii. V minulosti by taková nabídka byla jistě zajímavá, ne však v situaci po válce. Tento návrh byl Národním výborem odmítnut. 18. října 1918 odmítli Němci v Čechách nabídku rakouského císaře Karla II. na zřízení autonomní země Deutschböhmen se všemi vlastnostmi, právy a zřízením korunní země císařství rakouského. Naopak poţadovali vytýčení národních hranic, nových ústředních orgánů a vykázání českých úředníků z Němci obývaných oblastí. 4. října 1918 se usnesli, s odvoláním na právo na sebeurčení, ţe zaloţí samostatnou provincii Deutschböhmen. Toto právo je však přiznáváno národům, které nemají svůj stát vůbec. Německo však jiţ existovalo. V této situaci byla ustavena prozatímní vláda československá. Jejím jménem T. G. Masaryk učinil „Prohlášení nezávislosti československého národa jeho pozatímní vládou československou“

tedy

„Washingtonskou“

deklarací

ze

dne

18.

října

1918.

Odpovědí na tuto deklaraci bylo „Prohlášení Spojených států amerických, jímţ se uznává Československá národní rada za vládu de facto a její vojsko za válečnou stranu a jímţ se projevuje ochota vstoupit ve styk s takto fakticky uznanou vládou“. 27. října 1918 Rakousko-Uhersko kapitulovalo a 28. října 1918 byla vyhlášena Československá republika. Předpokladem vzniku Benešových dekretů byly zejména vztahy mezi Čechy a Němci v Čechách za Rakouska a Rakousko-Uherska a posléze vztahy Čechů a Němců v ČSR v letech 1918 aţ 1939.

4


12

1.3. Československý stát Po vyhlášení Československé republiky zareagovali ihned němečtí poslanci „Německo-rakouského národního shromáţdění“ z českých zemí a vytvořili „zemské shromáţdění Německých Čech“. Liberec (Reichenberg) se stal hlavním městem. Poţádali, s odvoláním na právo národního sebeurčení, o přijetí do státního svazku s Rakouskem. Měli v úmyslu spojit se hlavně s Německem v jeden velký stát. Kromě Deutschbömhmenlandu vznikly ještě tři útvary Sudetenland, Deutsche Süd-Mähren a Böhmenwaldgau. Národní výbor jednal s představitelem tohoto útvaru, R. Lodmanem, bez výsledku. Němci usilovali, prostřednictvím prezidenta W. Wilsona, o prosazení autonomie v mírové smlouvě. Mírová konference byla zahájena ve Versailles u Paříţe 18. ledna 1919 za účasti velmocenské pětky USA, Velké Británie, Francie, Itálie a Japonska. Jednalo se o nové uspořádání světa. Nebyly pozvány státy poraţené Rakousko a Německo, taktéţ Sovětský svaz. Hlasy malých států byly slyšeny pouze v otázkách, které se jich bezprostředně dotýkaly. Československou delegaci vedl předseda vlády K. Kramář a ministr zahraničí E. Beneš. Právě Beneš je označován T. G. Masarykem za člověka, bez kterého bychom republiku neměli. Začátkem února, vystoupil Beneš s projevem, ve kterém přesvědčil Radu pěti k uznání existence nového československého státu, jeho nezávislosti a hranic. Za základ byla vzata historická hranice zemí Koruny české. Zároveň se navazovalo na smlouvu z roku 1742, kterou český stát ztratil většinu Slezska a Klodsko, ale byla připojena část Hlučínska. Přesné hranice stanovil čl. 83 této smlouvy. Čl. 84 pak stanovil, ţe „státní občanství československé nabudou ipso facto, ztrácejíce státní občanství německé, příslušníci němečtí, usazení na některém území, jeţ jsou uznána za součásti československého státu. V čl. 85 byla zakotvena moţnost opce pro německé občany. Hranice a další vztahy s Rakouskem stanovila saintgermainská mírová smlouva. Touto smlouvou uznávalo Rakousko nezávislost a územní nedotknutelnost ČSR a zříkalo se nároků vyplývajících z dřívější příslušnosti československého území k Rakousku-Uhersku. Smlouva také zakazovala spojení Německa s Rakouskem a z mezinárodně právního hlediska znamenala konec pokusů německých politiků z Čech připojit pohraniční území (Sudety) k tzv. Německému Rakousku.5 Malá saintgermainská smlouva připojila k ČSR Podkarpatskou Rus a zakotvovala ochranu národnostních menšin.

5


13

Těmto menšinám plynula z této smlouvy významná práva, která byla postupně vtělena do nové ústavy ČSR a stala se tak součástí československého právního řádu. Trianonskou smlouvou ze 4. června 1920 byly upraveny hranice mezi Československem a Maďarskem. Došlo k úpravě hranic s Polskem. Návrh na připojení Luţických Srbů k ČSR byl však zamítnut. Po paříţské mírové konferenci byli Němci zklamáni. Tzv. sudetská vláda vydala provolání: “ Nikdy se nevzdá náš národ na právo sebeurčení, nikdy neuzná znásilnění za právní stav a nikdy nepřestane všemi vhodnými prostředky vést boj za svou národní svobodu…“.6 I přes tyto názory bylo nutné se s Němci v ČSR dohodnout. Ţilo jich zde více neţ 3 500 000.

1.3.1. Ústava ČSR Dne 27. února 1920 zasedalo Národní shromáţdění ČSR, aby jednalo o Ústavě ČSR, která pak byla schválena a pod č. 121/1920 Sb., publikována ve Sbírce zákonů a nařízení státu československého jako „zákon, kterým se uvozuje ústavní listina Československé republiky.“ Ústava byla přijata záměrně Národním shromáţděním před všeobecnými volbami, takţe Němci, kteří odmítali jakoukoli spolupráci s orgány československého státu, v parlamentě ještě nezasedali. Ústavní listina byla rozdělena na 6 kapitol a preambuli. Uvozovací zákon obsahoval 10 článků. Hlava první obsahovala „Všeobecná ustanovení“, upravující základní ústavní otázky, kdy jediným zdrojem veškeré státní moci v republice je lid, formou státu je demokratická (parlamentní) republika, území státu tvoří jednotný celek a změna hranic můţe být provedena pouze ústavním zákonem. Součástí nedílného území státu je samosprávné území Podkarpatská Rus, dobrovolně připojené podle mezinárodní smlouvy. V Československu je jediné a jednotné státní občanství, atd. Hlava druhá pojednávala o moci zákonodárné, upravovala sloţení a působnost Národního shromáţdění a obou jeho komor, poslanecké sněmovny a senátu. Volební právo bylo rovné, přímé a tajné pro kaţdého, i pro národnostní menšiny. Hlava třetí upravovala výkonnou moc, pravomoci vlády a prezidenta republiky. Hlava čtvrtá se zabývala mocí soudnickou. V hlavě páté byla zakotvena práva a svobody lidu a povinnosti občanské. Poslední, hlava šestá, upravovala ochranu menšin národních, rasových a náboţenských.7 6

Peroutka, F.: Budování státu I. - IV. Praha, Lidové noviny, 1991, str. 825

7


14

1.3.2. Režim občanských práv a svobod Právě ochrana menšin byla zdůrazňována státy Dohody na paříţské mírové konferenci. Ty vznesly důrazný poţadavek na nově vzniklé státy, aby se smluvně zavázaly k ochraně menšin na svých územích. Polsko, Rumunsko a Jugoslávie protestovaly proti tomuto omezení suverenity, kdyţ státy Dohody takové závazky nejsou povinny plnit. Československá delegace, v čele s Benešem, se domnívala, ţe suverenita bude omezena pouze v případě, ţe by ČSR potlačovala menšiny ve státě. Dohodl se tedy na mírové konferenci, jak bude stát zacházet s menšinami, a bylo konstatováno, ţe to je víc neţ minimální ochrana. Přesto Němci na území Československa aţ do roku 1938 poukazovali na tento závazek a snaţili se jej vyuţít ve svůj prospěch. Jaké byly vztahy k menšinám v ostatních státech Evropy, které nebyly vázány k ochraně menšin mezinárodními smlouvami? Itálie, která získala 1. světovou válkou téměř 1 000 000 příslušníků menšin v jiţním Tyrolsku a Slovinsku. Vláda uplatňovala na těchto územích centralizaci na úkor místní samosprávy. Ve Velká Británii zákony upravující postavení menšin neexistovaly, protoţe národnostní menšiny jako subjekty práva neuznávaly. Pro Francie menšiny Bretonců a Alsasanů vůbec neexistovaly, celkem 2 500 000 lidí, protoţe od Velké francouzské revoluce neuznávala kolektivní práva, pouze práva individuální. Ve školství byla vyučovacím jazykem pouze francouzština. V Německu byla menšinová práva sledována mimo německé území. Důvodem bylo velké mnoţství Němců ţijících mimo německé území. Ve vlastní politice však otázku menšin prakticky neřešilo. Naproti tomu v Československu věnoval T. G. Masaryk menšinám velkou pozornost a odmítal jakýkoliv šovinismus, ať pocházel z kterékoli strany. Tvrdil, ţe všechny menšiny musí poţívat demokratické rovnoprávnosti, ovšem „Kdo chce mít stejná práva, musí loajálně vykonávat i rovné povinnosti, musí respektovat ústavu a zákony. Kdo se staví mimo a nad zákony, tomu se nemůže svěřit spoluspráva státu“.8 T. G. Masaryk smysl státu spatřoval v oblasti duchovní a mravní, smysl demokracie v reformě a revoluci hlav a srdcí. Zároveň upozorňoval, ţe s těmi, kteří jsou zásadně proti republice a demokracii, nemůţe být ţádná dohoda a vývoj mu dal za pravdu.

8


15

Ačkoli ČSR patřila k jednomu z nejmodernějších států, demokracie byla v ní přesto zničena. Hlavní podíl na tom měla politika Henleinova hnutí, které zaujalo v politickém spektru místo po zakázaných německých nacionalistických stranách. Sám K. Henlein to přiznal ve svém projevu 4. března 1941 ve Vídni, kdyţ řekl: „V každém případě je jisté, že se sudetským Němcům v průběhu několika málo let podařilo ohrozit vnitřní stabilitu Československa tak důkladně a jeho vnitřní poměry zkomplikovat tak dokonale, že se stalo zralé pro likvidaci ve smyslu nového uspořádání kontinentu, které si razí cestu. To vše se mohlo stát jen proto, že veškeré sudetské němectví se stalo nacionálně socialistickým“.9

1.3.3. Pozemková reforma Druhým problémem, na který Němci v Československu poukazovali, byla pozemková reforma. Pro provedení pozemkové reformy byl vydán nejprve zákon č. 32/1918 Sb., z 9. listopadu 1918 o obstavení velkostatků. Ke zrušení vlastnického práva došlo záborovým zákonem č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového. Cílem pozemkové reformy bylo odstranění dědictví feudální doby a zasáhnout šlechtické a církevní latifundisty na místě politicky nejcitlivějším, a to v drţbě nemovitého majetku. Realizací pozemkové reformy měla půda drţená německou a maďarskou šlechtou přejít do rukou domácích středních a drobných drţitelů.10 Pozemkovou reformu Němci později připomínali jako konfrontační, byla namířena proti nim, coţ byla pravda, jelikoţ v minulém zřízení byli privilegovanou skupinou, která disponovala obrovským mnoţstvím movitého a nemovitého majetku. F. Peroutka o situaci napsal: „Byla to část národní revoluce. Pozemkový úřad v této části své činnosti jednal podle revolučního práva, nikoli podle objektivního práva, které sebere nároky ze všech stran a pak je vyřídí v matematicky přiměřeném poměru. Jen jako součást národní revoluce a jako odveta za minulá příkoří stala se pozemková reforma pochopitelnou i nestrannému pozorovateli, který pozorujíc to, ptá se po jeho příčině a po právu. Československá revoluce stála na třech pilířích: a) státním převratu, b) pozemkové reformě, c) přijetí ústavy.11 9

Pavlíček, V.: O české státnosti, úvahy a polemiky, I. díl – Český stát a Němci. Praha, Karolinu, 2002, str. 23

10

11

Vaněček, V.: Dějiny státu a práva v Československu. Praha, ORBIS, 1970, str. 425 Peroutka, F.: Budování státu I. - IV., Lidové noviny, Praha, 1991, str. 564

16

Výsledek pozemkové reformy byl v rozmnoţení počtu vlastníků, a to přesto, ţe některé velmi omezovala. Byl zabezpečen sociální klid v zemi.

1.3.4. Státní občanství V Ústavě ČSR z roku 1920 bylo zakotveno, ţe státní občanství v ČSR je jednotné a jediné. Také platilo, ţe příslušník cizího státu nemůţe být zároveň příslušníkem státu ČSR. Ústavní zákon č. 236/1920 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství a práva domovského v republice Československé řešil podmínky nabývání, účinku a zániku státního občanství v ČSR. Při jeho tvorbě se vycházelo z mezinárodních smluv z Paříţe. Tento ústavní zákon vycházel ze zásady, ţe československými státními občany byly od 28. 10. 1918 osoby, které nejpozději 1. 1. 1910 získaly a od té doby měly domovské právo na území někdejšího Rakousko-Uherska, které se stalo součástí Československé republiky. Toto ustanovení se vztahovalo i na bývalé státní občany Říše německé. Osoby, které se narodily na území ČSR, byly pokládány za státní občany ČSR, pokud nebyl prokázán opak. Další podrobnosti uvedeného ústavního zákona, byly vydány nařízením vlády č. 601/1920 Sb. Státní občanství upravoval také ústavní zákon č. 152/1926 Sb., o udělení štátného občanstva československého niektorým osobám, dále zákon 107/1921 Sb., zákon 308/1922 Sb. a zákon č. 217/1921 Sb. Osoby, které ţily na území ČSR po nabytí působnosti versailleské smlouvy u nás a byly německými státními občany, zůstávaly německými státními občany i nadále.12

1.3.5. Zvolení E. Beneše prezidentem ČSR Po abdikaci T. G. Masaryka na funkci prezidenta republiky, kterou vykonával nepřetrţitě od roku 1918, se rozhořel o tuto funkci politický boj. Ačkoli Masaryk doporučoval Beneše, vytvořila nejsilnější strana agrární, spolu s národní demokracií, českou stranou ţivnostenskou a českými fašisty v opozici, která doufala v podporu Henleinovy Sudetoněmecké strany. Beneše podporovaly socialistické strany a přidali se i komunisté, na Slovensku Tiso a Hlinka, také jej mocně podporovalo zahraničí i Vatikán.

12


17

Dne 18. prosince 1935 byl většinou hlasů Edvard Beneš zvolen prezidentem ČSR. V tomto roce se uskutečnily také volby do parlamentu, ve kterých zvítězila strana Němců v ČSR, Sudetendeutsche Partei (SdP) Karla Henleina, která hlásala tzv. solidární národní pospolitost. Sociální a národní zaměření jeho agitace chtělo nepřímo těţit i z nového politického a propagandistického rozmachu „němectví“, pěstovaného v sousední „Třetí říši“.13

1.3.6. Situace po volbách 1935 až 1938 V Německu zpočátku neměl Henlein podporu, protoţe měl jiný program, neţ oficiální program Třetí říše. Ale později bylo rozhodnuto, ţe v rámci zapojení Němců v zahraničí do celkové německé politiky obdrţí podporu jak politickou, tak finanční. Cílem Henleina bylo, jak napsal Hitlerovi, „včlenění sudetoněmeckého území, ba celé oblasti Čech, Moravy a Slezska, do Říše“.14 Hitler tedy začal počítat s vyuţitím „sudetských Němců“ při agresi vůči ČSR. Československý stát v reakci na situaci v „Sudetech“ zavedl opatření. Jedním z těchto opatření bylo dokončení opevňovacího systému ČSR v pohraniční oblasti. Přistoupil k novelizaci zákona na ochranu republiky a byl vydán zákon č. 131/1936 Sb., o ochraně státu. Podle tohoto zákona byli všichni občané republiky povinni, včetně příslušníků menšin, k všeobecné povinnosti osobní a věcné účasti na obraně státu. Tlak SdP, podporované přímo Hitlerem, vzrůstal. Od jara 1938 předkládala zfašizovaná strana představitelům československé vlády návrhy „na vyřešení sudetoněmeckého problému“. Pokud by tyto návrhy byly přijaty, jistě by došlo k rozbití ČSR. V posledních volbách v 1. republice do obecních a městských zastupitelstev v květnu 1938 zvítězili socialisté a komunisté, v oblastech obývaných Němci vysoce zvítězila Henleinova SdP. Po těchto volbách se vláda ČSR snaţila řešit situaci a vypracovala návrh tzv. národnostního statutu, který měl zaloţit samosprávu Němců v ČSR. Tento návrh byl SdP odmítnut a jako nedostatečný shledán i Anglií a Francií. Beneš a Hodţa byli nuceni zcela vyjít vstříc Hitlerovi a začlenit do návrhu všechny poţadavky SdP. Pro nátlak na vládu ČSR prosadila britská vláda zřízení tzv. mise lorda Runcimana, která měla za cíl odvrátit Německo od válečného zásahu a přinutit ČSR podstoupit „Sudety“ Německu. 13


14

Sládek, M.: Němci v Čechách. Praha, Pragma, 2002, str. 60

18

Německo však nemělo zájem na této misi, jelikoţ se Hitler s Henleinem obávali, ţe pokud Runciman přijde s návrhem rozumného řešení sudetoněmecké otázky, bude zásah proti ČSR politicky nemoţný. Runcimanova mise, nebyla schopna dosáhnout dohody, neboť SdP přestala po zinscenovaném incidentu v Moravské Ostravě jednat s československou vládou. Ukazovalo se čím dál zřetelněji, ţe Hitlerovi nejde o připojení českého pohraničí k Říši, ale především o rozbití celého Československa.15

1.4. Mnichovská dohoda Dne 28. září 1938 se konala schůzka představitelů Anglie, Francie, Německa a Itálie v Mnichově. Na ţádost Chamberlaina tuto schůzku zprostředkoval B. Mussolini. O dva dny později, 30. září 1938, byla na stejném místě podepsána smlouva čtyř mocností. Československo, které vzniklo ve Versailles, tímto aktem přestalo existovat. Jeho zbývající území vešlo v období od 30. října 1938 do 15. března 1939 ve známost jako tzv. „druhá republika“.

1.4.1. Mnichovská dohoda jako mezinárodněprávní dokument „Mnichovská dohoda“ byla v době svého uzavření povaţována Anglií, Francií, Itálií a Německem za mezinárodní smlouvu. Všechny uvedené státy byly oprávněnými subjekty práva, byly to svrchované státy, které měly plnou právní způsobilost uzavírat smlouvy. Problémem bylo, ţe „Mnichovská dohoda“ se svým obsahem týkala státu (ČSR), který nebyl přizván jako „subjekt ujednání“, jako subjekt, který by svou vůlí mohl ovlivnit přijetí nebo nepřijetí „dohody“. Podle norem mezinárodního práva se mohou mezinárodní smlouvy týkat pouze stran zúčastněných, kdeţto „res inter alios acta“, a k tomu ještě nepřítomného, jsou neplatná.16 Dalším argumentem proti platnosti smlouvy je fakt, ţe smlouva byla přijata pod nátlakem a pohrůţkami pouţití síly. Taková ujednání nebyla jiţ v době, kdy došlo k podpisu „Mnichovské dohody“, platná. Zároveň všechny zúčastněné státy byly účastníky dohody z Locarna, která zakazovala řešit sporné záleţitosti silou, či její hrozbou.

15


16

Spirit, M.: Tzv. Benešovy dekrety předpoklady jejich vzniku a jejich důsledky, Praha, Oeconomica, 2004, str. 116.

19

Podle výkladu J. Malenovského je „mezinárodní smlouva chápána jako ujednání dvou nebo více subjektů mezinárodního práva, která má z vůle těchto subjektů mezinárodněprávní účinky a řídí se mezinárodním právem“.17 Podle Potočného „ke vzniku mezinárodní smlouvy je třeba, aby smluvní strany byly způsobilé k uzavření mezinárodní smlouvy, předmět smlouvy byl dovolený a moţný, a smluvní strany projevily řádně svou vůli být vázány mezinárodní smlouvou.“18 Dále je všeobecně uznávaná zásada, ţe státy musí mít úplnou svobodu při provádění všech úkonů týkajících se uzavírání mezinárodních smluv. Státy jednají prostřednictvím svých orgánů, které jsou k úkonům řádně zmocněny. V případě této dohody by v úvahu přicházela pravomoc hlavy státu podle Ústavy ČSR z 29. února 1920 (zákon č. 121/1920 Sb.), kde se v § 64, odst. 1 stanoví, ţe prezident republiky: „…zastupuje stát navenek, sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy. Smlouvy obchodní, dále smlouvy, ze kterých pro stát nebo občany plynou jakákoliv břemena majetková nebo osobní, zejména i vojenská, jakoţ i smlouvy, jimiţ se mění státní území, potřebují souhlasu Národního shromáţdění. Pokud jde o změny státního území, souhlas Národního shromáţdění se dává formou ústavního zákona (čl. I. uvoz. zákona)“.19 V Mnichově text podepisovali H. Masařík a V. Masný bez příslušného zmocnění. V neposlední řadě hovoří pro neplatnost „mnichovské dohody“ i skutečnost, která byla prokázána a uvedena v rozsudku Norimberského vojenského tribunálu. Bylo prokázáno, ţe uţ v okamţiku podpisu smlouvy se Hitler dopustil podvodu, souběţně s podpisem dohody v Mnichově podnikal konkrétní opatření k násilné okupaci Československa. Jednal tak bez váţné vůle dostát přijatým závazkům.20 Mnichovská dohoda z 29. září 1938 byla 30. září 1938 Anglií a Francií signována v naději, ţe odvrátí válku v Evropě.

1.5. Vývoj práva za okupace Dne 5. října 1938 se vzdal úřadu prezidenta E. Beneš a odletěl do Londýna, do exilu. 17

Malenovský, J.: Mezinárodní právo veřejné, obecná část, Brno, Dopněk, MU, 1993, str. 96

18

Potočný, M.: Mezinárodní právo veřejné, Praha, ORBIS, 1973, str. 300

19

Grónský, J. – Hřebejk, J.: Dokumenty k ústavnímu vývoji Československa. I. díl, 1918-1945. Praha, Karolinum, 1999, str. 53

20


20

Na konci roku odstoupil z postu premiéra generál J. Syrový, a nahradil jej agrárník R. Beran. Ministrem zahraničí se stal dr. F. Chvalkovský. Změnila se politická scéna. Spojily se burţoazní strany a jiné se vytvořily. Na Slovensku vznikl fašistický stranický blok ĺuďácko-agrární, ovládaný Hlinkovými klerofašisty, který prosadil tzv. ţilinský manifest, směřující k oddělení Slovenska. Československo se stalo dualistickým útvarem a náhle se začalo oficiálně nazývat jako „Česko-Slovenská republika“. Byl také vydán ústavní zákon č. 299/1938 Sb., o autonómii Slovenskej krajiny, vzápětí byl schválen ústavní zákon č. 328/1938 Sb., o autonomii Podkarpatské Rusi. Tyto změny ústavních zákonů omezily působnost ústřední vlády a došlo k přenesení kompetencí na slovenskou vládu. Nová situace si vyţádala právní úpravu kompetencí nejvyšších orgánů státní moci. Změnami prošel parlament, zejména vydáním zákona č. 330/1938 Sb., o zmocnění ke změnám ústavní listiny a ústavních zákonů republiky Česko-Slovenské a o mimořádné moci nařizovací. Tento ústavní zákon prakticky zlikvidoval zákonodárnou moc parlamentu. Zmocňoval presidenta, aby k návrhu vlády vydával po dva roky dekrety s mocí zákona. Na stejnou dobu byla zmocněna i vláda k vydávání nařízení ve věcech, které bylo jinak moţno upravovat jen zákonem. Parlament zvolil prezidentem republiky dr. E. Háchu, přijal návrh rozpočtového provizoria a v důsledku přijetí výše uvedeného zákona 16. prosince 1938 ukončil svoji činnost. Došlo i k rozpuštění zemských a okresních zastupitelstev, nahradily je komise úředníků. V hospodářské oblasti bylo vydáno vládního nařízení č. 218, resp. 219/1938 Sb., kterým se omezovala dispozice s nemovitostmi, zakládání nových ţivností, obchodů a advokátních kanceláří. Vládní nařízení č. 234/1938 Sb., o zatímní správě opuštěných hospodářských podniků a závodů mělo vyřešit problémy s chodem výroby v nuceně vysídlených hospodářských objektech.

1.5.1. Režim občanských práv a svobod V této oblasti došlo k velkým změnám proti reţimu tzv. první republiky tj. do roku 1938. Postupně docházelo k omezování demokratických práv, které byly garantovány právními předpisy.

21

Ještě před „Mnichovem“ bylo vydáno vládní nařízení č. 177/1938 Sb., kterým se omezovala nebo rušila na dobu tří měsíců svoboda osobní, domovní, tisku atd. Svoboda tisku byla postiţena zavedením cenzury. Existovala také „Dohoda o spolupráci mezi československou a německou policií z ledna roku 1939“, která garantovala spolupráci ve formě vzájemného předávání informací, podnětů, důkazních prostředků a vydávání osob státu velice nebezpečných. Jednalo se především o komunisty, anarchisty, emigranty a stoupence státu nebezpečných hnutí. Mnichovská dohoda a další tzv. Vídeňská arbitráţ vytvořily podmínky pro velmi rychlou okupaci pohraničí s Německem, Maďarskem a Polskem. Okupace proběhla od 1. do 10. října 1938 pomocí pěti skupin pozemního německého vojska. Jednalo se zejména o „Říšskoněmeckou ţupu Sudety“, které tvořily vládní obvody: Cheb, Ústí nad Labem a Opava. Dalšími okupovanými oblastmi byly jiţní Čechy, jiţní Morava, Hlučínsko a Těšínsko. Podle odhadů bylo vyhnáno z těchto území zhruba 822 000 Čechů.21 Byly také vyhnány desítky tisíc německých antifašistů. Postavení v okupovaném pohraničí se stalo pro Čechy obtíţné. Okamţitě byly zlikvidovány české organizace, politické strany a spolky, postupně byly zrušeny školy s českým vyučovacím jazykem. V této době jiţ bylo rozhodnuto o likvidaci celého Československa vydáním směrnice OKW I Ia č. 236/1938.

1.5.2. Slovenský štát a Protektorát Čechy a Morava 14. března 1939 svolal prezident E. Hácha na Tisovu ţádost Slovenský sněm, který se za přítomnosti členů SS a SA usnesl na Zákoně o samostatném Slovenském štátě. Byl vydán jako zákon č. 1/1939 nového Slovenského zákoníku. Ústavu dostal tento tzv. Slovenský štát zákonem Slovenského sněmu č. 185/1939 Slovenského zákoníku dne 21. července 1939.22 15. března 1939 prezident E. Hácha a ministr F. Chvalkovský v Berlíně podepsali dokument, který později umoţnil okupaci celé ČSR a jednostranného vydání „Výnosu o zřízení Protektorátu Čechy a Morava“. Tento den se stal rozhodujícím mezníkem v ţivotě českého národa. Byl vojenským, politickým i mravním epilogem Mnichova a zároveň novým svědectvím hluboké krize, do níţ se koncem třicátých let Evropa dostala.

21

Zelený, K. a kol.: Vyhnání Čechů z pohraničí, 1938, Vzpomínky. Praha, Ústav mezinárodních vztahů, 1998, str. 10-11

22


22

Cílem německé agresivní okupace, bylo zabrání česko-moravského teritoria, a tím rozšíření tzv. třetí říše a získání kontroly nad strategicky důleţitým středoevropským prostorem, který vytvářel hospodářské, politické ale především vojenské předpoklady pro zahájení připravované války a pro její pozdější vedení směrem na východ.23 Na základě výnosu působily v protektorátu dva druhy orgánů, autonomní orgány a říšské orgány, jeţ byly nadřazeny orgánům autonomní správy. Nejvyšší postavení v protektorátu měl „říšský protektor v Čechách a na Moravě“, který ovládal protektorátní vládu, prezidenta, vydával právní předpisy a měnil nebo rušil autonomní právní normy ve všech oblastech protektorátního ţivota. Protektorátní vláda byla formálním nejvyšším orgánem výkonné moci, v čele stál premiér R. Beran, později generál A. Eliáš, dr. J. Krejčí a dr. R. Bienert. Postavení vlády bylo řešeno v čl. 5 Hitlerova Výnosu. Členové vlády byli potvrzováni ve funkcích říšským protektorem. Ten měl také právo být informován o všech opatřeních vlády, mohl podávat opatření, dokonce je sám vydávat. V protektorátu platilo vlastní právo protektorátu z doby před okupací a právo říšské. Změny platného práva protektorátu nastaly ihned po okupaci. Právo bylo nahrazováno německými předpisy. Byly zřizovány „Zvláštní soudy“, které soudily trestné činy proti německé říšské moci v protektorátu. Pouţívalo se zkrácené řízení bez předběţného vyšetřování a proti rozsudkům nebylo moţné se odvolat. „Lidové soudy“ soudily vše, co bylo německým trestním právem povaţováno za velezradu. V protektorátu byly uplatňovány kruté zákony o Ţidech. Ve vládním nařízení č. 136/1940 Sb. Protektorátu Čechy a Morava o právním postavení Ţidů ve veřejném ţivotě byla stanovena pravidla určování Ţidů. Další vládní nařízení bylo vydáno v roce 1942 a pojednávalo o zaměstnávání Ţidů. Došlo k diskriminaci ţidovských občanů a jejich vyloučení z občanského ţivota. Nacistické Německo profitovalo z okupace hlavně v hospodářské oblasti. Z hlediska válečných příprav měly ohromný význam zbrojovky, hutní, chemické a strojírenské závody. Ihned započalo s vyvlastňováním a přesuny ve prospěch německého kapitálu, které na konci války představovaly 60% původního majetku protektorátu. Cílem Německa byla asimilace, vystěhování, fyzická likvidace a kolonizace českých zemí, coţ uvedl Henlein v „Grundplanung OA“ z roku 1938.

23


23

1.5.3. Bilance okupace v letech 1939 – 1945 Důsledkem plnění záměru nacistů přišlo v letech okupace násilně o ţivot 360 000 československých občanů. Z toho 195 000 bylo umučeno v koncentračních táborech a jiných nacistických mučírnách, 156 000 zahynulo na popravištích, padlo v bojích v domácím protifašistickém odboji, na východní, západní či africké frontě a 6 432 zahynulo při bombardování, zejména při nasazení v Německu na nucené práce.24

1.6. Exilová vláda v Londýně Dne 15. března 1939 přestala Československá republika fakticky existovat. Vznikl Slovenský štát a Protektorát Čechy a Morava. Česká státnost byla likvidována, o zachování hodnot české státnosti usiloval odboj domácí a zahraniční. Anglie, Francie, USA a SSSR proti protektorátu sice protestovaly a neuznaly jeho vytvoření, avšak nakonec byl v květnu 1939 Francií a Anglií uznán Slovenský štát de facto. Uznání protektorátu následovalo v létě téhoţ roku. Výše uvedené protesty proti německému postupu v Čechách a na Moravě představují podle řady politiků a právníků skutečnost, ţe Československá republika právně existovala dál. V první polovině roku 1939 odešel do emigrace E. Beneš a působil jako profesor na univerzitě v Chicagu. Dne 16. března 1939 protestoval proti vytvoření Protektorátu Čechy a Morava formou telegramů u vedoucích představitelů velmocí a u Společnosti národů. Níţe je uvedena citace z telegramu, který zaslal E. Beneš prezidentu USA F. D. Rooseveltovi, ministerským předsedům A. N. Chamberlainovi a É. Daladierovi a M. Litvinovovi do SSSR a předsedovi Společnosti národů: „ Lid český a slovenský se právě stal obětí velikého mezinárodního zločinu. Lid československý sám nemůže nyní protestovat a po událostech z minulých měsíců nemůže se také sám bránit. Proto jako bývalý prezident Československé republiky vznáším k vám tento slavnostní protest: V září minulého roku u příležitosti sporu německo-československém mně byly předloženy franko-britské návrhy a několik dní poté i mnichovské rozhodnutí. Oba tyto dokumenty obsahovaly slib, zaručující integritu a bezpečnost československého území, vyžadujíce zároveň od československého národa neslýchané oběti v zájmu evropského míru. 24


24

Československý lid tyto oběti přinesl. Přesto jedna z velmocí, které podepsaly mnichovskou dohodu, rozděluje nyní naše území, obsazuje je svým vojskem a ustanovuje nad ním svůj „protektorát“ pod hrozbami násilí a vojenské moci. Před svědomím světa a tváří v tvář dějinám jsem nucen prohlásit, že Češi a Slováci nikdy nepřijmou toto nesnesitelné potlačení svých svatých práv a neustanou ve svém svatém boji,

dokud

jejich

milované

vlasti

nebudou

všechna

jejich

práva

vrácena.

Prosím Vaši vládu, aby odmítla uznat tento zločin a aby vyvodila důsledky, jaké dnes naléhavě vyžaduje tragická situace Evropy a světa. Zasílám současně tento telegram předsedovi Rady Společnosti národů a odvolávám se těch článků Paktu o Společnosti národů, jež přicházejí v úvahu, zejména čl. 10. Jsem přesvědčen, že žádný člen Společnosti národů neuzná tento zločin, doufám, že všichni členové Společnosti učiní v dané chvíli to, co jim jejich závazky z Paktu vyplývající, ukládají“. 25 V telegramu E. Beneš uvádí „bývalý“ president republiky. Domníval se, ţe nebyla vhodná

doba

na

poţadavek

právní

kontinuity

předmnichovské

republiky.

Jeho

spolupracovníci jej nabádali, aby se podepsal jako „druhý“ president ČSR, báli se zneuţití. Od E. Beneše jako politika byl tento čin netaktický. Ohlasy na telegram: 27. března 1939 zaslal F. Roosevelt E. Benešovi osobní telegram, ve kterém oznamuje, ţe vláda Spojených států neuznává okupaci ČSR a vytvoření Protektorátu Čechy a Morava jako právního státu. N. Chamberlain odpověděl krátkým telegramem, ve kterém uvedl, ţe události jsou porušením Mnichovské dohody i ducha, v němţ se podpisovatelé zavázali spolupracovat, a tyto změny postrádají, jakéhokoli právního podkladu. Sovětský svaz 1. ledna 1940 ve své nótě odmítl rozhodným způsobem celou akci nacistického Německa proti Československu. Později se jeho stanovisko změnilo. É. Daladier neodpověděl E. Benešovi vůbec, oficiální nóta z 18. března 1939 odmítala německou akci a postup, protoţe byly v rozporu se zásadami mezinárodního práva a se smlouvami, jeţ byly podepsány. V Radě Společnosti národů J. Avenol odmítl předloţit Benešův telegram z důvodu, ţe nebyl předkládán řádnou cestou, ale „soukromou osobou“. Úkolu se tedy ujal sovětský velvyslanec v Londýně Ivan Majskij. 25

Beneš, E.: Paměti – Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství, Praha, Orbis, 1947, str. 99

25

Datum projednávání bylo stanoveno na září 1939. Vzhledem k situaci v Evropě k tomu však jiţ nikdy nedošlo. Pod tlakem uvedených okolností usoudil Beneš, ţe předpokladem zajištění mezinárodní reprezentace Československé republiky a výrazem její nepřerušené existence se musí pro domácí i zahraniční odboj stát vytvoření exilové vlády, která by dosáhla mezinárodního uznání. Vůdčí osobností se stal E. Beneš, vzhledem k jeho autoritě a zkušenostem z let před 1. světovou válkou a během ní. Přesto proti E. Benešovi vystoupili vyslanec v Paříţi Š. Osuský, generál L. Prchala, bývalý premiér M. Hodţa a další. První ţádost o pomoc byla vyslána do Francie 28. srpna 1939. Úkolem bylo reprezentovat československý národ v zahraničí a řídit československé vojenské jednotky, které vznikaly na jihu Francie. Jednání byla obtíţná a jediným výsledkem bylo vytvoření „Československého národního výboru“ v Paříţi. Po poráţce Francie Německem v červnu 1940 přešel Československý národní výbor do Londýna. Zde byl vytvořen systém orgánů tzv. „prozatímní státní zřízení ČSR v exilu“. Kdyţ se 10. května 1940 stal premiérem v Anglii W. Churchill, rozhodl se Beneš přesvědčit jej, ţe je nutné nahradit výbor vládou. V exilu působilo jiţ kolem čtyřicet bývalých ministrů, poslanců, senátorů a vysokých úředníků. Stále fungovalo 12 konzulátů a expozitur. Finance zahraničního odboje pocházely ze soukromých zdrojů, které byly pomalu vyčerpány. V Anglii ovšem převládal názor, ţe v případě uzavření míru s Německem zůstanou v platnosti územní změny ve střední Evropě, včetně do Německa začleněného Protektorátu Čechy a Morava a samostatného Slovenska. Beneš jmenoval vládu 22. července 1940. V čele stanul J. Šrámek, J. Masaryk, ministr zahraničních věcí, H. Ripka státní tajemník na ministerstvu zahraničních věcí, generál Ingr ministr obrany, generál Viest, státní tajemník na ministerstvu obrany, ministři E. Outrata, J. Slávik, F. Němec, J. Bečko, Š. Osuský, L. Feierabend a J. Nečas. Byla také jmenována Státní rada, jako poradní orgán prezidenta republiky, v čele s R. Bechyněm. Místopředsedou byl jmenován dr. M. Hodţa. Místo bylo nabídnuto i vůdci německých sociálních demokratů W. Jakschovi, ten odmítl. Nakonec jej obsadil německý komunista z Čech K. Kreibich. Prozatímní vláda byla později uznána Velkou Británií, všemi exilovými vládami, které působily v Londýně,

i francouzským Národním výborem generála Ch. de Gaulla.

26

Nejprve však, po napadení SSSR Německem, začal sovětský velvyslanec v Londýně Ivan Majskij jednat s E. Benešem a J. Masarykem a 18. července 1941 podepsal J. Masaryk s I. Majskim smlouvu, ve které SSSR uznal de iure E. Beneše a exilovou vládu za představitele Československé republiky. Oba státy si vyměnily diplomatické zástupce, a tak se do Moskvy vrátil Z. Fierlinger, který byl odtud vypovězen po uzavření sovětsko-německé smlouvy v roce 1940. Zároveň SSSR souhlasil s vytvořením československých vojenských jednotek na svém území, přislíbil podporovat obranu ČSR v předmnichovských hranicích a uzavřel s československou exilovou vládou vojenskou alianci proti Německu.26 V reakci na rychlý postup SSSR v otázce uznání exilové vlády zareagovala konečně i Velká Británie. Dne 18. července 1941 zaslal ministr zahraničí, sir Anthony Eden, odpověď na Benešovu ţádost o uznání exilových orgánů, a to svému profesnímu kolegovi, ministru zahraničí, J. Masarykovi: „a)… Československé vládě bude dáno plné diplomatické uznání de iure a vyřeší se otázka právní kontinuity Československé republiky, b) na základě tohoto uznání bude jmenován britský zplnomocněný vyslanec u československého prezidenta a vlády, československý vyslanec u krále a vlády britské, c) z mezinárodního hlediska Československá republika, její prezident a vláda bude mít totéž právní a politické postavení jako ostatní plně uznané spojenecké vlády v Londýně, d) oficiální tituly, uznávané a užívané budou tyto: Československá republika, prezident Československé republiky, vláda Československé republiky, vyslanectví Československé republiky. Všechny budoucí dohody podepsané s Československou republikou, budou uzavírány stejně jako před zářím 1938 jménem Československé republiky, e) prozatímní ráz československé vlády bude v budoucnu chápán jako vnitřní věc československé demokracie, což znamená, že nynější československá vláda se podřídí ihned po válce pravidlům demokratické československé ústavy. Z mezinárodního hlediska prozatímní charakter československé vlády přestává existovat.27 Souhlas se žádostí o uznání „prozatímního státního zřízení ČSR v exilu byl podmíněn tím, že bude zachováno dřívější stanovisko v otázce právní kontinuity Československé republiky. Zejména v územních otázkách Velká Británie zdůraznila, že se nezavazuje, že uznává nebo bude podporovat stanovení budoucích hranic ve střední Evropě“.

26

Malý, K. a kol.: Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha, Linde, 1999, str. 407

27

Beneš, E.: Paměti – Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství. Praha, Orbis, 1947, str. 188

27

Spojené státy sice neuznaly vytvoření Protektorátu Čechy a Morava, ale za představitele Československé republiky v USA uznávaly vyslance V. Hurbana. E. Beneše a exilovou vládu však uznaly jako vládu „prozatímní“ teprve 31. července 1941. K definitivnímu uznání prozatímního zřízení v emigraci vládou USA došlo aţ v říjnu 1942. Z hlediska československého práva upevnil Beneš právní základ své funkce na konci roku 1942, kdy vypršela sedmiletá lhůta trvání úřadu od voleb z roku 1935. Na počátku listopadu 1942 se exilová vláda rozhodla pro vydání zvláštního ústavního dekretu, který měl doplnit Ústavu z roku 1920 a prodlouţit Benešovu funkci aţ do konce války.28 K dekretu byla přiloţena důvodová zpráva, která označila „vše, co proběhlo od Mnichova aţ po 15. březen 1939, za akty vesměs způsobené násilnými a výhrůţnými akty především říše německé, a uţ proto mezinárodně-právně pro Československou republiku neplatné a nezávazné.“ Z hlediska československé ústavy „ţádná z těchto událostí nemůţe býti pokládána ani za normální, ani za legální, a tudíţ ani za ústavní. Proto stát a lid československý nikdy nezavazovala a nezavazují.“. Dále vláda konstatovala, „ţe se prezident E. Beneš sice vzdal funkce prezidenta podle § 59 úst. Listiny 5. 10. 1938, ale vláda, ve shodě s právním a politickým přesvědčením vlád Spojených národů, jeţ Československou republiku a její vládu postupně mezinárodně uznaly, nepokládá tuto rezignaci za platnou, protoţe byla vynucena

násilím.

Proto

prezident

republiky

dr.

Eduard

Beneš

zůstal

hlavou

československého státu nepřetrţitě od 18. prosince 1935, i kdyţ dočasně, z důvodů mezinárodně politických svou prezidentskou funkci vykonávat nemohl, a proto téţ volba nového prezidenta dr. Emila Háchy, včetně výkonu jeho prezidentských funkcí jest neplatná, neboť nebylo vakace prezidentského úřadu ve smyslu § 59 úst. listiny“.29 Výše uvedené právní a politické argumenty byly důleţité, jelikoţ od nich byly odvozeny všechny ostatní součásti prozatímního státního zřízení.

1.6.2. Orgány prozatímního státního zřízení ČSR v emigraci. Jednotlivé orgány prozatímního státního zřízení v emigraci byly: a) Prezident republiky b) Vláda

28

Kuklík, J: Londýnský exil a obnova československého státu, c.d, s. 100 an.

29

Text prohlášení – viz. Úřední věstník, roč. III., Londýn 1942

28

c) Státní rada od roku 1941 d) Nejvyšší účetní a kontrolní úřad od roku 1942 e) Právní rada a) Prezident republiky Prezident republiky byl jedním z orgánů prozatímního státního zřízení ČSR v emigraci. Podle ústavní listiny z roku 1920 (§ 56) byl prezident republiky volen Národním shromáţděním. Volen mohl být pouze občan Československé republiky, který byl volitelný do sněmovny poslanecké a dosáhl věku 35 let. Podle § 57 byla k platnosti volby zapotřebí nadpoloviční většina zvolených poslanců a nadpoloviční většina senátorů a třípětinová většina z takto vytvořeného kvóra. Volební období prezidenta republiky bylo 7 let (§ 58). V exilu však nebyly splněny podmínky pro volbu prezidenta republiky, E. Beneš se ustavil prezidentem sám. Vycházel zřejmě z podobného uspořádání polských exilových orgánů a také z podpory domácího i zahraničního odboje.30 b) Vláda Podle ústavní listiny z roku 1920 (§ 70 odst. 1) byl jmenován E. Benešem předsedou vlády dne 21. července 1940 Jan Šrámek. Další den byli jmenováni, s kontrasignací předsedy vlády i ostatní ministři a státní tajemníci. Na prvním zasedání exilové vlády dne 23. července 1940 Beneš přednesl úkol vlády: pokračování v tradicích první, masarykovské republiky a příprava republiky nové, přizpůsobené poválečným poměrům. Členové vlády sloţili slib, jehoţ znění vyplývalo z válečné situace „Slibuji na svou čest a svědomí, že budu svědomitě a nestranně vykonávat své povinnosti a plnit úkoly, které ukládá společný boj za osvobození“.31 Podle dekretu č. 2/1940 Úředního věstníku čsl., o prozatímním výkonu moci zákonodárné, z 15. října 1940, vláda navrhovala k vydání prezidentu republiky předpisy, jimiţ se mění, ruší nebo nově vydávají zákony, a to ve formě dekretů, které spolupodepisoval předseda vlády, respektive členové vlády pověření jejich výkony. 30

Kuklík, J.: Mýty a realita tzv. Benešových dekretů. Praha, Linde, 2002, str. 28

31

Kuklík, J.: Mýty a realita tzv. Benešových dekretů. Praha, Linde. 2002, str. 41

29

Exekutivní činnost vlády byla i v exilu zabezpečována nařízeními vlády. c) Státní rada Státní rada byla zřízena ústavním dekretem č. 1/1940 Úř. věst. čsl., o ustavení Státní rady jako poradního sboru prozatímního státního zřízení ČSR. Měla mít nanejvýš 40 členů, později, podle novely, nejméně 40 a nejvíce 50 členů. Členové Státní rady byli jmenováni prezidentem republiky vţdy na 1 rok. Ustavení Státní rady bylo jednou z podmínek, kterou kladlo ministerstvo zahraničních věcí Anglie. Angličané sledovali zabezpečení spolupráce českých a slovenských politiků. Prvním předsedou E. Beneš jmenoval českého sociálního demokrata R. Bechyně, místopředsedou slovenského agrárníka dr. M. Hodţu, dalším místopředsedou slovenského „hlinkovce“ Msgr. P. Macháčka. Státní rada mohla podávat poradní zprávy pouze o otázce nebo věci, kterou jí předloţil prezident nebo vláda. Státní rada nahrazovala parlament, ovšem v mimořádné situaci byli členové jmenováni, ne voleni. Státní rada měla pracovní výbory. V roce 1942 byl vydán ústavní dekret č. 12/1942 Úř. věst. čsl., ve kterém byl Státní radě přiznán podíl na tvorbě dekretů. Prezident si musel před vydáním dekretu vyţádat poradní zprávu právě od Státní rady. Ústavní dekret č. 27/1942 Úř. věst. čsl. měnil předchozí dva dekrety o Státní radě a to tak, ţe byly rozšířeny pravomoci Státní rady při volbě předsednictva a přiznáno právo interpelace a právo předkládat jí osnovy dekretů prezidenta republiky k vyjádření. d) Právní rada Právní rada byla vytvořena usnesením vlády jako poradní a quasi soudní orgán, jehoţ úkolem bylo podávání právních posudků při přípravě osnovy normativních právních aktů. Členy Právní rady jmenoval prezident republiky. Byli jimi A. Procházka, P. Drtina, V. Clementis, A. Drucker a německý sociální demokrat z ČSR E. Schwelba, později ještě F. Havlíček. Právní rada se významným způsobem podílela na přípravě dekretů prezidenta republiky a na přípravě poválečného zákonodárství.32

32

Kuklík, J.: Mýty a realita tzv. Benešových dekretů, Praha, Linde, 2002, str. 57

30

Prozatímní státní zřízení ČSR v emigraci provedlo následující nejdůležitější právní akty: 29. srpna 1941 se připojila československá vláda k Atlantické chartě ze 14. srpna 1941, kterou původně uzavřel W. Churchill a F. D. Roosevelt. 16. prosince 1941 vydal prezident republiky spolu s předsedou vlády prohlášení, podle kterého je ČSR ve válečném stavu s Německem a Maďarskem a se všemi státy, které jsou ve válečném stavu s ostatními Spojenci.33 Ovšem úkolem, který si vyţádal nekonečná jednání a politický um, bylo přesvědčit jednotlivé vlády a politiky k prohlášením o neplatnosti Mnichovské dohody. První úspěch s neplatností Mnichovské dohody zaznamenala exilová vláda ve Francii. Tehdy Francouzský národní výbor, coţ byla také exilová vláda, vedený Charlesem de Gaullem, v dopisu z 29. září 1942 prohlásil Mnichovskou dohodu a všechny akty, které byly uskutečněny jako její důsledek, za neplatné a nadále neexistující. Také neuznává ţádné územní změny, které se týkaly československého území. Anglie a Polsko nesouhlasily, jelikoţ Polsko drţelo území Těšínska díky tzv. Vídeňské arbitráţi z 2. listopadu 1938, která byla po válce prohlášena za neplatnou od samého počátku. Po Mussoliniho pádu se 26. září 1944 podobně jako Francie o Mnichovské dohodě i o Vídeňské arbitráţi vyjádřila Itálie. 24. října 1942 prohlásil SSSR, ţe se nikdy nepovaţoval ani nepovaţuje vázaný ustanoveními mnichovské dohody. V názoru Anglie nastal obrat aţ po uvedeném prohlášení SSSR, atentátu na R. Heydricha a následném vyhlazení Lidic a Leţáků v protektorátu. Ovšem Britové i nadále povaţovali smlouvu za právně vzniklou, která však ztratila platnost teprve okamţikem jejího porušení Německem 15. března 1939. Na tomto názoru trvala Anglie ještě v roce 1965 v projevu ministra zahraničí Stewarda při jeho návštěvě Prahy.34

1.7. Teorie právní kontinuity Obnova československého státu je spojena s politickým a právně teoretickým odůvodněním, které je známo jako teorie politické a právní kontinuity Československé rep. 33


34

Kuklík, J.: Londýnský exil a obnova Československého státu 1938-1945, Praha, Karolinum, 1998 ,str. 130

31

Právní kontinuitu Československa viděl E. Beneš v mezinárodněprávní oblasti, kde pro něj byla nejdůleţitější prohlášení Mnichovské dohody za od samého počátku neplatnou mezinárodní smlouvu. Stejně tak neměla být přiznána mezinárodně právní platnost Vídeňské arbitráţi. Beneš prosazoval kontinuitu v otázce uznání československé exilové vlády a prozatímního státního zřízení (včetně své funkce hlavy státu). Konečným cílem této části Benešova politického programu pak mělo být mezinárodní zajištění obnovy Československa v předmnichovských hranicích.35 E. Beneš se během let dopracoval k následující teorii kontinuity státu a funkce prezidenta. Abdikace z funkce prezidenta ČSR podle něj byla neplatná, neboť byla vynucena hrozbou síly ze strany Německa. E. Beneš tak spojil neplatnost své abdikace s teorií právní kontinuity ČSR a s neplatností Mnichovské dohody, kdyţ označil „za neexistující a bezprávné všechno to, k čemu jsme byli od září 1938 nezákonně a neústavně přinuceni“. Další názor je, ţe šlo o kontinuitu právní. U Beneše šlo o jeho nové ustavení do funkce prezidenta exilových orgánů, jelikoţ se vzdal prezidentského úřadu. Abdikačním dopisem se odstoupení z funkce prezidenta ČSR stalo platným a neodvolatelným. Podobně byl jmenován T. G. Masaryk prezidentem a předsedou ministerské rady 14. 10. 1918 v rámci Národní rady československé v Paříţi. Za dané situace nebylo jiné řešení a vzhledem k postupnému domácímu i celosvětovému uznání „prozatímního státního zřízení ČSR v emigraci“ není důvod zpochybňovat legitimitu těchto orgánů a jejich politických i právních závěrů. A navíc všechny „Dekrety prezidenta republiky z let 1940-1945“ byly dodatečně ratihabovány Národním shromáţděním ČSR i ty, kterými byly ustaveny nejvyšší státní orgány v exilu, včetně Beneše, jako prezidenta od roku 1940.36 V následujícím citátu E. Beneš jasně zdůvodňuje a vysvětluje teorii právní kontinuity. Citát z projevu Beneše 15. prosince 1945: „Naše národní revoluce v zahraničí za druhé světové války musila proto právně znamenati především návrat do právního stavu první republiky proti právnímu stavu tzv. protektorátu. První princip, kterého se už v r. 1939 a pak v r. 1940 naše londýnská vláda dovolávala, byl princip právní kontinuity. Tuto právní kontinuitu uplatňovala především vzhledem k cizině, tj. mezinárodně-právně, aby mohla zdůrazňovat „nesprávnost“ všeho toho, co se stalo v Mnichově a po Mnichově. 35

Kuklík, J.: Londýnský exil a obnova Československého státu 1938-1945. Praha, Karolinum, 1998, str. 130

36


32

Z hlediska vnitropolitického nám princip kontinuity znamenal dvě podstatné věci: a) Především právní a skutečné politické obnovení všech těch duchovních a mravních hodnot demokracie, tj. navazování na trvání režimu demokracie, sestávající z Národního shromáždění, z presidenta republiky a z vlády, a pokračující za normálních poměrů v zásadním uznávání systému práva a svobod, jejž tento režim představoval v r. 1938 a jejž měl předpokládati v některých hlavních svých zásadách i pro budoucnost. b) Soustavné měnění právních norem – tak, jak to děláme dnes – ve všech těch otázkách, jež po válce politicky změn budou potřebovat, přičemž se na základě dřívějšího práva budou změny ty převážně rozhodně provádět a bude tudíž princip kontinuity sloužit nikoli jako zásada, od níž se neustupuje, nýbrž jako jistého druhu metody nebo indikace, v jakém směru se má jít dále, jak příslušné změny mají být prováděny a jak daleko se ve změnách těch pro dnešní dobu má postoupit. V bodu prvém to pro mne znamenalo trvání především na režimu samostatné republiky a na režimu parlamentární demokracie a na co nejrychlejším vytvoření nového demokratického zastoupení lidu v provizorním nebo už přímo nově zvoleném Národním shromáždění, na demokraticky spravedlivém systému volebním a na uchránění všech známých a běžných demokratických svobod, tj. obnovení všech duchovních a mravních hodnot demokracie, německou válkou zničených. V bodě druhém jsem postupoval metodou eliminační: Má být a bude změněno, pokud možno, v duchu dřívějšího zákonodárství to, co se v prvé republice neosvědčilo, a co nové poměry si jako revoluční změny vynutí. Bylo to pro mne: Otázka Němců a Maďarů v republice a celá koncepce dřívějšího státu jako státu národností na rozdíl od nové koncepce státu národního, státu Čechů a Slováků… Byla to otázka definitivní úpravy poměru Čechů a Slováků a rekonstrukce celé ústavy republiky ve smyslu široce decentralizačním. Byla to otázka likvidace tzv. politiky protektorátní jednak ve smyslu potrestání za viny a chyby dřívějšího režimu (fašism a nacism – zejména u Němců, ale i na straně Čechů a Slováků), jednak ve smyslu nového rozvrstvení stranického. A konečně to byla jedna z otázek nejdůležitějších: Otevřít brány ke změně sociální a hospodářské struktury naší národní společnosti ve smyslu socializačním, jak výše byla nastíněna, jako čtvrtá nejdůležitější kategorie problémů, jež poválečná doba musí řešit. Zde jsem u podstatné otázky změny našeho práva dřívějšího a tvoření práva nového, u otázek nejobtížnějších a nejdelikátnějších. Všecky ty právní změny našeho systému v uvedených čtyřech kategoriích aktuálních otázek znamenají nesporně velikou a opravdovou revoluci proti době dřívější. 33

Odpovídají bezesporu všemu tomu, co revolučního přinesla poslední veliká světová válka. A dle toho, jak to provedeme a do jak velkého stupně to provedeme v zájmu státu a národa, bez násilí a spravedlivou efektivností a úspěšností, nejen pro dnešek, ale i pro budoucnost, ukážeme sobě i světu ostatnímu, jak jsme jako stát tuto velikou světovou revoluci strávili, pochopili a zhodnotili. Promýšlel jsem – upřímně to doznávám – velmi bolestně všecky tyto problémy v celém jejich dalekosáhlém revolučním dosahu během celých šesti let svého exilu a hledal jsem usilovně jejich řešení v duchu právě vyloženém. Jak zůstat v naší tradici národní a spojit ji organicky s vývojem světa, jak vycházet z dosavadní kontinuity práva a spojit ji organicky s nově se tvořícím právem revolučním, jak zůstat demokratem a přijmout nezbytné a morálně i politicky oprávněné revoluční zásahy socializační, jedním slovem, jak v duchu národní jednoty přecházet a přejít od odumírajícího režimu liberálního do nového stadia moderní společnosti v její fázi socializující. Formuloval jsem si řešení ta jednak systematičtější ve své knize v r. 1942 vydané „Demokracie dnes a zítra“ a jednak příležitostně ve svých rozhlasových projevech z Londýna do Prahy, v nichž jsem uvedené čtyři kategorie otázek v jejich podstatě probíral a snažil se na to národ doma připravovat. Sledoval jsem přitom také několik podstatných zásad taktických: Šlo mi o to, aby byla zachována za každou cenu jednota našeho zahraničního odboje v Londýně a Moskvě s naším odbojem domácím a abychom se tak vyhnuli tomu, co se stalo většině zahraničních vlád ostatních menších spojenců, tj. odcizení se poměrům vlasti. Bylo mi jasno, že by to bylo mělo těžké důsledky na tvoření se podmínek národního života u nás doma v dnešní poválečné době. Snažili jsme se vytvořit takové podmínky, aby všecko to, co se bude doma dít, bylo prováděno jednak v duchu národní jednoty, to znamená v klidu, bez násilí a za účasti všech hlavních vrstev národa, jednak v duchu vývoje světového. Snažili jsme se co nejusilovněji o to, aby byly zachovány principy opravdové demokracie nedotčeny a pro budoucnost zajištěny a prohloubeny. Snažili jsme se zůstat v linii světového vývoje, světové spolupráce, ale i světové revoluce, neboť byla-li nazvána první světová válka světovou revolucí, je touto světovou revolucí i druhá válka světová, jsouc po mém soudu jen pokračováním – ve zvýšené míře – všeho toho, co se dělo ve světové válce první.“ Výše uvedený projev pronesl E. Beneš, jak jiţ bylo řečeno v roce 1945, půl roku po osvobození Československa. V roce 1945 E. Beneš viděl problém jako nutnost vystřídání dosavadního liberalismu západních demokracií za nový, vyšší typ „socializující demokracii“. Pouţívá termíny „revoluční“ a „socializační“ změny a hovořil o „revoluci v právním smyslu“.

34

Zde se jiţ projevuje tlak představitelů domácího a zahraničního odboje na zásadní proměnu předmnichovského systému a poválečná politická atmosféra v Evropě. Pro srovnání uvaţování E. Beneše o otázce kontinuity v roce 1941 poslouţí deníkový záznam J. Opočenského, kdy se E. Beneš vyjádřil k otázce kontinuity obdobně, ale pouţil jiné pojmy. „Kontinuita je pro nás hlavní zbraní pro budoucí mírovou konferenci, kdežto revoluce a přiznání k ní prolamuje kontinuitu a zapojujeme se do všeobecného revolučního hnutí. Beneš mně odpověděl, že kontinuita a revoluce, dva protilehlé pojmy jsou v denní práci našeho hnutí povážlivě míchány. V zájmu osobním jednou je se dovoláváno kontinuity, podruhé revoluce. Jak rozdělit sféru kontinuity a sféru revoluce. Kontinuita pro zahraniční stanovisko, pro naše uznání spojeneckými státy, v otázce hranic, v tom platí kontinuita. V otázce vnitřní úpravy poměrů, tam platí princip revoluce. Jsme ve válce s Německem, neděláme odboj, to je princip kontinuity, ale jak upravíme vnitřní věci, nezávisí na nás, není vyloučeno, že je budeme musit upravovat revolučně.“ V rozsahu změn však, podle Opočenského, byl Beneš tehdy ještě velmi zdrţenlivý a předmnichovskou demokracii v Československu označil za jednu z nejlepších v Evropě.37

2. Vznik Benešových dekretů Dekrety prezidenta republiky jako normativní akty vydávané prezidentem republiky za součinnosti s československou vládou v letech 1940-1945 jsou především otázkou týkající se ústavněprávního, politického a mezinárodně právního vývoje po Mnichovu 1938. Při posuzování vydávání prezidentských dekretů v londýnském exilu je třeba vzít v úvahu situaci, ve které se Československá republika po Mnichovu a po 15. březnu 1939 nacházela. Byla to neobvyklá situace, způsobená agresivním postupem nacistického Německa vůči československému státu, který sice měl vnější podobu mezinárodněprávních aktů (Mnichov jako „mezinárodní smlouva“ nebo „protektorát“ jako formální autonomie), ale právu a zásadám spravedlnosti odporoval. Mimořádný stav, do kterého se v důsledku německého, ale i maďarského a polského postupu po Mnichovu československý stát dostal, navíc kromě mezinárodně právních a mezinárodně politických důsledků způsobil zásadní porušení základních československých ústavních norem.

37

Kuklík, J.: Mýty a realita tzv. Benešových dekretů, Praha, Linde, 2002, str. 130 (Válečné deníky J. Opočenského, c.d. záznam z 4. 4. 1941)

35

Bývá proto definován jako stav ústavní nouze, který Československo nezavinilo a jehoţ příčiny, podobu a rozsah československá ústava z roku 1920 nepředvídala a neposkytovala proto adekvátní prostředky.

2.1. Období 1940-1943 Nástrojem pro obnovu Československa se staly prezidentské dekrety vydávané v londýnském

exilu.

Dekrety

byly

důleţité

pro

zajištění

obnovy

Československa

v předmnichovských hranicích. Dekrety z období 1940-1943 se zabývaly vybudováním jednotlivých součástí prozatímního státního zřízení, dotýkaly se ústavy, právního řádu, státních a společenských orgánů. Ústavní dekret prezidenta republiky č. 1/1940 Úř. věst. čsl. o ustavení Státní rady jako poradního sboru prozatímního státního zřízení ČSR z 21. července 1940, Londýn Ústavní dekret prezidenta republiky č. 2/1940 Úř. věst. čsl. o prozatímním výkonu moci zákonodárné z 15. října 1940, Londýn. Jak je výše řečeno, jednalo se o ústavní dekrety o ustavení Státní rady. Také další dekrety měly umoţnit existenci a fungování exilové vlády např. dekret o zřízení ministerstva pro hospodářskou obnovu a dekret o ustanovování a o služebních i platových poměrech zaměstnanců Československé republiky v zahraničí ze 13. srpna 1941 č. 10 Úředního věstníku čsl. Tento dekret měl význam pro československé emigranty, kteří působili v úřadech prozatímního státního zřízení. Zde je také moţnost vidět snahu o kontinuitu s veřejnou správou první republiky tím, ţe za úředníky prozatímního státního zřízení měli být přijímáni zejména dosavadní státní zaměstnanci republiky Československé. V důsledku teorie kontinuity s předmnichovským právním řádem se pro zaměstnance uplatnily prvorepublikové předpisy, přičemţ v disciplinárních záleţitostech to byl zejména zákon č. 15. ř. z. z 25. ledna 1914, neboli tzv. sluţební pragmatika. Tyto předpisy byly částečně modifikovány situací v exilu, takţe vláda například 11. března 1941 s odvoláním na „mimořádnou situaci emigrace“ schválila návrh ministerstva vnitra, podle něhoţ ţádný z úředníků nesměl publikovat v novinách a tiskovinách nebo je vydávat bez svolení příslušného resortního ministra.38 38

Kuklík, J.: Mýty a realita tzv. Benešových dekretů, Praha, Linde, 2002 (Zpráva ministerstva národní obrany pro vládu z 10. 2. 1941, AÚ TGM, BA f EB-V, kart, 176 a.)

36

Provoz prozatímního státního zřízení přímo souvisel s dekrety prezidenta republiky o státním rozpočtu. Ze státního rozpočtu byl financován zahraniční odboj, jak civilní, tak i vojenská sloţka, a to díky úvěru Velké Británie. Dne 12. prosince 1940 se britská strana zavázala poskytnout prozatímnímu státnímu zřízení úvěr ve výši 7,5 milionu britských liber s tím, ţe v případě potřeby mohla být částka po vzájemné dohodě navýšena. Za to československá strana souhlasila, ţe Velká Británie vyuţije pro své válečné účely československé měnové zlato uloţené v Bank of England, jehoţ hodnotu odhadl ministr E. Outrata na 1 miliardu 200 milionů Kč. Tento úvěr byl ještě několikrát navýšen, takţe se do roku 1945 vyšplhala čerpaná částka na 17 500 000 liber. Největší výlohy kromě ministerstva národní obrany mělo ministerstvo zahraničí, jeţ udrţovalo síť diplomatů, vnitra, financí, sociální péče atd. K dekretu byla připojena důvodová zpráva, která podrobněji objasňovala určení některých poloţek. K jednotlivým částem rozpočtu se ex post vyjádřila i Státní rada. Podobně postupovali Poláci, kteří vyuţívali více zdrojů financování a finanční otázky spojené s úvěrem řešili vydáním zvláštního dekretu prezidenta republiky z 9. dubna 1942.39

2.2. Způsoby přijímání dekretů Dekrety prezidenta republiky o státním rozpočtu měly v letech 1941 -1944, na rozdíl od ostatních prezidentských dekretů, odlišnou proceduru přijímání. Osnova dekretu byla nejprve připravena ministerstvem financí a potom projednána vládou. Po projednání byla předloţena ke schválení britskému ministerstvu financí. Ve vztahu k Velké Británii nebyl pro uvolnění finančních prostředků směrodatný dekret prezidenta, ale ţádost ministra financí o uvolnění příslušné měsíční částky spolu s detailním vyúčtováním předchozího měsíce, potvrzeným auditorem.40 Tento postup, vyplýval, z podmínek československo-britských smluv o poskytnutí úvěru. Předloha dekretu byla schválena a poté předloţena vládou Státní radě. Plénum Státní rady ji přikázalo všem výborům, které volily generálního zpravodaje k osnově dekretu. V jednotlivých výborech k rozpočtu podal vysvětlení ministr financí a resortní ministři s výborem diskutovali o úpravách jednotlivých kapitol.

39

Dziennik Ustaw, No. 6 část 1, č. 14, s. 38

40


37

Od roku 1943 nabývalo projednávání rozpočtu ve Státní radě i větších politických rozměrů, zejména ze strany levicových sociálních demokratů a komunistů. Plénum Státní rady po zprávě výborů a rozpravě hlasovalo o poradní zprávě. Materiály o rozpočtu byly označovány jako „velmi důvěrné“ nebo „tajné“. Další skupina dekretů z období 1940-1943 byly dekrety upravující postavení československých vojenských jednotek v zahraničí. Původně upravovala jejich postavení československo-francouzská smlouva o obnovení československých jednotek ve Francii, kterou 2. října 1939 podepsal s E. Daladierem vyslanec Š. Osuský. Dne 1. června 1940 byla podepsána i smlouva o samostatných čs. leteckých jednotkách, která se jiţ v praxi nestačila realizovat.41 Po evakuaci československých jednotek do Velké Británie bylo potřeba uzavřít nové dohody. Dne 25. října 1940 podepsali ministři zahraničí Jan Masaryk a lord Halifax československo-britskou vojenskou smlouvu, která tvořila základ pro existenci čs. pozemních a leteckých jednotek. Tato smlouva byla provedena dekretem prezidenta republiky aţ v roce 1942. Tento dekret prezidenta republiky o organizaci československé branné moci na území Spojeného království Velké Británie a Severního Irska ze dne 13. května 1942 upravoval postavení československých vojenských jednotek na britském území. Podle tohoto dekretu se například pozemní jednotky řídily organizačními předpisy platnými pro britskou armádu, ale zůstávaly jim zachovány hodnosti a označení československé armády. Pozemní jednotky podléhaly československému velení. Českoslovenští vojáci byli podřízeni kázeňské a trestní jurisdikci československých polních soudů a velitelů. Příslušníci letectva však byli organizování přímo v rámci britského královského letectva, kterému byli přiděleni. Dekret pak na závěr obsahoval formulaci o tom, ţe jeho „platnost nastala ke dni 25. října 1940“.42 Mezi zvláštnosti období 1940-1943 patřil dekret o dokončení lékařského studia závěrečnými zkouškami a o promocích československých doktorů veškerého lékařství ve Velké Británii z 8. prosince 1942. Studentům medicíny z Univerzity Karlovy a Univerzity Komenského bylo umoţněno dokončit studia v anglickém Oxfordu. Po sloţení závěrečné zkoušky – tzv. finals byli promováni doktory medicíny příslušné československé univerzity. Doktorát udělovaný podle tohoto dekretu byl podle usnesení vlády postaven na roveň dokladu vyţadovaného podle zákona z 28. června 1929 o výkonu lékařské praxe. 41

Čejka, E.: Československý odboj na Západě, c., s. 213-214

42


38

Tento dekret byl připraven podle polského vzoru, kdy polští medici zakončovali svá studia na Cambridgi. V průběhu realizace došlo k určitým problémům, ale skutečností zůstává, ţe takto získalo titul 44 lékařů. V období 1940-1943 byly dekrety spojeny především s vybudováním orgánů prozatímního zřízení, československých vojenských jednotek a s finančním zajištěním civilních úřadů a armády. S výjimkou ústavního dekretu o prozatímním výkonu moci zákonodárné v této době zasahovaly dekrety prezidenta republiky do předmnichovského státního řádu jen minimálně.43

2.3. Cesta do Moskvy Beneš ve snaze o uznání exilové vlády podnikl dvě významné cesty do zahraničí. Nejprve navštívil v květnu 1943 USA a jednal s prezidentem Rooseveltem a mnoha politiky. Snaţil se je získat mimo jiné také k souhlasu USA s principem transferu německé menšiny z ČSR. Beneš usiloval o spojenectví se všemi třemi velkými spojenci. Jeho orientace na spojenectví s USA a Velkou Británií však neustále naráţela na neochotu americké a britské strany uzavírat spojenecké smlouvy s menšími státy, a to zejména se státy střední a východní Evropy, obrátil se tedy na SSSR. Beneš vţdy usiloval o nadstranickou jednotu exilu, ale v roce 1943 jiţ bylo jasné, ţe ani představa o úřednické poválečné vládě neobstojí. Nejhlasitěji se začaly ozývat hlasy moskevského vedení KSČ. Beneš začal jednat s představiteli londýnských komunistů o způsobu obnovení politického, sociálního a ekonomického systému Československa. Delegaci tvořil K. Gottwald, J. Šverma, J. Kopecký a R. Slánský. Komunisté přednesli své návrhy na vydání příslušných poválečných dekretů. Benešova cesta do Sovětského svazu znamenala obrat v jeho názorech a cílech. Smlouva o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci, kterou podepsal 12. prosince 1943, je označována za nejdůleţitější mezinárodně právní a politický akt druhé poloviny existence prozatímního státního zřízení ČSR. Ve smlouvě se oba státy zavázaly poskytnout „vojenskou i jinou pomoc a podporu“, neuzavřít s nacistickým Německem separátní mír bez vzájemné dohody. Byl zde definován i závazek hospodářské spolupráce v poválečném období. Beneš je dnes za uzavření této smlouvy kritizován. 43


39

Smlouva je povaţována za počátek zavlečení Československa do sovětské mocenské sféry. Ovšem na uzavření podobné smlouvy s Velkou Británií nebo USA Beneš jiţ rezignoval a potřeboval zajistit podporu „velmoci“. Zde nabízím poněkud jiný názor na obrat v Benešových názorech v roce 1943. „Cesta prezidenta Beneše do Moskvy v prosinci 1943 vzbudila uţ ve své době značný rozruch. Právem. Aţ do té doby jen málokdo na Západě předpokládal, ţe by se představitel českého občanského demokratického protihitlerovského odboje začal dohadovat, a tím naznačovat moţnost spojenectví s kremelským diktátorem. Neustále se dnes v této souvislosti zdůrazňuje trvalý Benešův komplex, pocházející z potupného mnichovského diktátu. Ovšem na druhé straně se Beneš často chlubil, ţe dokáţe předpovídat obecný směr událostí v několika následujících letech. A tak si rovněţ uměl uţ v roce 1943 spočítat, ţe po válce bude mít Sovětský svaz ve střední Evropě značný vliv. Vnitropoliticky to znamenalo, ţe komunisté budou posíleni nejen poválečnou radikalizací, ale také tímto sovětským vlivem. Mnichovský komplex vedl prezidenta k závěru, ţe Západ (Velká Británie a Francie) není schopen ubránit obnovené Československo vydané všanc germánské agresivitě. A tak upnul své naděje k mocnému slovanskému bratru na Východě, o němţ si za války dělal stejné iluze jako mnohé liberální osobnosti na Západě. A tak Beneš jiţ v březnu 1943 píše účastníkům domácího odboje zprávu: „Všechny hrozby bolševismem a bolševickým Ruskem jsou směšné báchorky. Máme s Ruskem o své samostatnosti a jednotnosti svého území pevnou dohodu. Rusko naprosto uznává předmnichovskou republiku a pomůže nám ji obnovit v dřívější formě. Nějaké zapojení naší republiky do Sovětského svazu je směšností, protože ani Svaz si toho nepřeje a ví, že to není jeho zájmem, že by ho to přivedlo do sporů, jichž si nepřeje, zejména i se západní Evropou. Po válce bude míti mnoho svých vlastních starostí. Z Moskvy to bylo jasně řečeno i našim vlastním komunistům. To ovšem neznamená, že politicky a hospodářsky nebude u nás po válce značných změn. Naopak, systém stranický bude jistě změněn, bude další pozemková reforma a nové sociální zákonodárství – to se rozumí samo sebou…“44

44

Mandler, E.: Benešovy dekrety proč vznikaly a co jsou, Praha, Libri, 2002, str. 31

40

2.4. Národní fronta K tomu, aby se Benešovy myšlenky mohly po válce uskutečnit, měl vzniknout ucelený program. V první řadě došlo ke sloţení tzv. Národní fronty, kterou tvořil blok tří socialistických a jedné nesocialistické strany v českých zemích (národní socialisté, sociální demokraté, komunisté a lidovci) a dvou slovenských stran (strana demokratická a slovenská komunistická). Tyto strany vytvořily po obtíţných jednáních v exilu první československou vládu, tato vláda ovšem nebyla volena. Později právně upravil podobu poválečné vlády Národní fronty ústavní dekret z 2. dubna 1945, Sb. o nové organizaci vlády a ministerstev v době přechodné. Vláda měla 16 českých a 9 slovenských členů. Ministerským předsedou jmenoval Beneš levicového sociálního demokrata Z. Fierlingera. Členy pětičlenného předsednictva se stali J. David (národní socialisté), J. Šrámek (strana lidová), K. Gottwald (KSČ), V Široký (KS) a J. Ursíny (demokratická strana). Dále tvořili vládu tajemníci.

2.5. Dekrety vydané v období 1944 - 1945 Londýn Vzhledem ke změně mezinárodní i vnitropolitické situace se začaly rýsovat konkrétní představy o obnovení Československa. Při zahájení čtvrtého období fungování Státní rady pronesl Beneš projev, ve kterém rok 1944 definoval jako rok přípravy na provedení všenárodního převratu ve vlasti. Původní povaha prezidentských dekretů se v roce 1944 změnila, změnil se i rozsah v jakém zasahovaly do předmnichovského právního řádu. Zintenzivnil se zájem E. Beneše o přípravu dekretů a prezident se pravidelně scházel s ministry, se kterými projednával návrhy z politického hlediska. U nejvýznamnějších dekretů a u ústavních dekretů z let 1944-1945 se začal objevovat uvozovací text „K návrhu vlády a po slyšení Státní rady.“ První osnovou dekretu prezidenta republiky, která byla dána vládou Státní radě k podání poradní zprávy, se stál dekret o ukončení lékařského studia studentů medicíny v anglickém Oxfordu.45 Na přípravných pracích při vytváření dekretů se také podílely mezinárodní spojenecké komise. Docházelo tak k ovlivňování československého poválečného zákonodárství, a to především polskými, nizozemskými, lucemburskými a belgickými návrhy. 45


41

Velký vliv na přípravu retribučních předpisů měla mezispojenecká komise pro potrestání válečných zločinců. Československo se účastnilo i na diskusních fórech, jako byl Královský institut mezinárodních vztahů v Londýně a Oxfordu aj. Důleţité dekrety prezidenta republiky londýnského období vydané k zajištění obnovy Československa: Ústavní dekret prezidenta republiky 11/1944 Úř. věst. čsl. o obnovení právního pořádku ze 3. srpna 1944, Londýn, Ústavní dekret prezidenta republiky 18/1944 Úř. věst. čsl. o národních výborech a Prozatímním národním shromáždění z 4. prosince 1944, Londýn, Dekret prezidenta republiky 2/1945 Úř. věst. čsl. o

mimořádných

opatřeních pro zajištění hospodářského života na osvobozeném území z 1. února 1945, Londýn, Dekret prezidenta republiky 6/1945 Úř. věst. čsl. o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech z 1. února 1945, Londýn.

2.6. Košický vládní program V srpnu 1944 vypuklo Slovenské národní povstání. Slovenské národní rady se v 1. září 1944 prohlásila za vrcholný orgán domácího odboje a přebrala na celém Slovensku zákonodárnou a výkonnou moc. Banskobystrická deklarace znamenala revoluční čin pro celý stát. Následně se komunisté pustili do zpracování projektu národně-socialistické revoluce. Dne 5. dubna 1945 v Košicích na své první schůzi vláda projednala program revoluce a přijala jej jako Košický vládní program. Ten obsahoval základní zásady vládní politiky ve vnitropolitické a mezinárodní oblasti. Její existence byla limitována do provedení „všeobecné, tajné a přímé volby do Ústavodárného shromáţdění“, jehoţ hlavním úkolem bylo vypracování nové československé ústavy. Košický vládní program obsahoval i další články programu, které byly věnovány vybudování nové československé branné moci za pomoci Rudé armády. Článek IV. Programu stanovil linii zahraniční politiky na základě spojenectví se Sovětským svazem ve smyslu československo-sovětské spojenecké smlouvy z 12. prosince 1943, a to ve vojenské, politické, ekonomické i kulturní oblasti. Tento směr měly doplňovat „přátelské vztahy k Anglii, jakoţ i k USA a zvláště úzké přátelství k Francii“. Článek V. poţadoval nahrazení dosavadního „byrokratického a lidu vzdáleného správního aparátu“ volenými národními výbory. Všeobecné volební právo mělo být přiznáno muţům a ţenám od 18 let a mělo být rozšířeno i na příslušníky branné moci.

42

Naopak pasivního i aktivního volebního práva měli být zbaveni ve smyslu retribučního zákonodárství „všichni zrádci národa a pomahači nepřítele“. Obnovený československý ústavní pořádek měl „plně zaručit ústavní svobody, zejména svobodu osobní, shromaţďovací, spolčovací, projevu mínění slovem, tiskem a písmem, domovní, listovní tajemství, svobodu učení a svědomí a náboţenského vyznání“. Článek IV. stanovil princip nového vztahu českého a slovenského národa v ČSR na základě zásady „rovný s rovným“, zatímco článek VII. umoţňoval postoupení Zakarpatské Ukrajiny Sovětskému svazu. Pro další osud německé a maďarské menšiny v Československu program obsahoval úkol rozhodovat o zachování nebo naopak odejmutí československého státního občanství. Proto stanovil článek IX. zásady pro provedení retribucí. Vláda souhlasila s úpravou mimořádných lidových soudů přijatou jiţ v Londýně, a navíc poţadovala vytvoření Národního soudu pro proces s protektorátními přestaviteli a představiteli tzv. Slovenského štátu. V článku X. a XI. navrhovala vláda provedení zajištění majetku, zejména občanů nepřátelských států, osob německé a maďarské národnosti, kteří se provinili proti československému státu, jakoţ i u zrádců a kolaborantů, a to formou institutu národních správ. U pozemkového majetku výše uvedených kategorií osob měla být provedena konfiskace

zemědělské

půdy

jako

počátek

nové

pozemkové

reformy.

Vláda ve svém programu potvrdila téţ zásadu restituce majetku odňatého za druhé světové války v důsledku národní, politické či rasové perzekuce. K hlavním úkolům „obnovení hospodářského ţivota“ patřilo podle článku XII. znárodnění klíčových odvětví národního hospodářství. V článcích XIII.- XV. se vláda zavazovala zabezpečit zásobování obyvatelstva potravinami, poloţit základy „velkorysé sociální politiky a sociální péče o všechny vrstvy pracujícího lidu měst a venkova“ a zasadit se o obnovu vzdělávání, vědy a kulturní oblasti. Vládní program byl téţ nazýván programem „národní a demokratické“ revoluce.46 Dohoda o vzniku první poválečné vlády především omezila vznik a fungování politických stran. Mohly existovat pouze strany Národní fronty. Přestala tedy fakticky existovat opozice. Přijetím Košického vládního programu a normotvornou činností Slovenské národní rady se změnila role dekretů prezidenta republiky. Byly vydávány po relativně krátké období do ustavení Prozatímního Národního shromáţdění dne 28. října 1945. Změnilo se obsahové zaměření i způsob přijímání dekretů, výrazně se zmenšil vliv Beneše a jeho kanceláře na přípravu těchto dekretů, naproti tomu velmi narostl vliv a politická odpovědnost stran Národní fronty a vlády. 46

Kuklík J. a kol.: Dějiny československého práva 1945-1989, Praha, Auditorium, 2011, str. 12

43

Dekrety nyní vycházely politicky z Košického vládního programu, který se nyní stal nejdůleţitější právní normou přechodného období. Otázka publikace prezidentských dekretů byla upravena dekretem č. 19/1945 Sb., o Sbírce zákonů a nařízení republiky Československé. Tímto dekretem pozbyly platnost prvorepublikové předpisy o vyhlašování zákonů a nařízení, i dekret č. 4 z 26. října 1940, který zřizoval Úřední věstník československý. Dekret měl celostátní platnost a podle něj se ve Sbírce zákonů vyhlašovaly zákony-dekrety a dekrety prezidenta republiky, mezinárodní smlouvy, vládní nařízení a některá nařízení a vyhlášky ústředních úřadů. Účinnost dekretu nastala do 15 dnů od jejich vyhlášení, pokud nebylo uvedeno jinak. Dekret výslovně respektoval zvláštní publikaci předpisů platných jen pro Slovensko, a to ve Sbírce nařízení SRN. Následně bylo vydáno 98 dekretů, které měly různorodý charakter.

3. Realizace Benešových dekretů 3.1. Odsun První otázkou, řešenou dekretálním zákonodárstvím, byla otázka tzv. odsunu německé, případně maďarské menšiny z Československa. O principu transferu se usilovně jednalo na konci války mezi spojenci. Před konečným rozhodnutím však došlo k tzv. divokému odsunu, který byl prováděn vzápětí po skončení války a v jeho průběhu bylo z Československa nuceně vysídleno více neţ 650 000 Němců. Při tomto odsunu, způsobili zejména členové tzv. revolučních gard řadu násilností a individuálních aktů bezpráví. K násilnostem ze strany českého obyvatelstva došlo například v Ústí nad Labem, Přerově a v Brně. Tyto činy „legalizovali“ zákonodárci 8. května 1946, dnes velmi diskutovaným, zákonem č. 115/1946 Sb., o právnosti jednání souvisejících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků. Vyslovili zde beztrestnost pro jednání, jeţ byla „výrazem touhy po spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů“ v době od 30. září 1938 do 28. října 1945. Zákon se neměl vztahovat na trestné činy, které byly spáchány z „důvodů nízkých a nečestných“. Počet obětí „divokého odsunu“ byl československým úředním šetřením na počátku 90. let i česko-německou historickou komisí odhadnut na 40 000. V srpnu 1945 se konala Postupimská konference, kde Spojenecká kontrolní rada rozhodla o způsobu provádění odsunu, transfer dostal mezinárodněprávní základ.

44

K otázce odsunu maďarské menšiny se západní velmoci postavily negativně a tuto otázku měla řešit dohoda obou států. S německým obyvatelstvem se situace měla jinak. Pro určení osob, které měly opustit území ČSR, byl klíčový dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské z 2. srpna 1945, Praha. Zde se vycházelo z předpokladu, ţe státního občanství mají být zbaveny ty osoby, které se po Mnichovu či po 15. březnu 1939 staly státními občany Německé říše a Maďarska. Zároveň byl vymezen okruh osob, na které se ustanovení o ztrátě občanství nevztahovalo. O zachování občanství rozhodovalo z úřední povinnosti ministerstvo vnitra či okresní národní výbor, který mohl vydat tzv. zjištění o zachování státního občanství. Ztrátou občanství postihoval dekret i Čechy a Slováky nebo příslušníky jiných slovanských národů, kteří se v době zvýšeného ohroţení republiky ucházeli o udělení německé nebo maďarské státní příslušnosti. V důsledku událostí provedly československé orgány od ledna 1946 do konce roku 1946 odsun více neţ 2 milionů osob do americké a sovětské okupační zóny.47

3.2. Konfiskace majetku a postavení tzv. státně nespolehlivých osob Za účelem konfiskace byly vydány dekrety prezidenta republiky, které se týkaly tzv. nepřátelského majetku, majetku osob německé a maďarské národnosti, respektive osob státně nespolehlivých. Jednalo se v první řadě o zajištění majetku národní správou a následné provedení konfiskace, později znárodnění. Institut národní správy znamenal omezení výkonu vlastnických práv a zaváděl se do podniků a majetkových podstat. Dekret

byl

namířen

proti fyzickým

i právnickým

osobám,

které

se

proti

československému státu provinily a byly označeny za „zrádce a kolaboranty“ nebo za „osoby státně nespolehlivé“. Zde se dekret týkal také německého a maďarského státu a právnických osob, které se podílely na vedení války nebo slouţily nacistům. Naopak smlouvy a převody majetku uzavřené pod tlakem okupace po 29. září 1938 byly neplatné.

47


45

Dekret

prezidenta

republiky

č.

5/1945

Sb.,

o

neplatnosti

některých

majetkoprávních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů z 19. května 1945, Praha, se tak stal také základem pro restituci majetku. Národní správa, znamenala rozsáhlé omezení vlastnických práv. Koncem září 1945 byla jen v českých zemích národní správa uvalena na 9 302 průmyslových podniků s téměř 1 milionem zaměstnanců. Národní správa byla předpokladem pro následně prováděné konfiskace a znárodnění. Následoval tedy dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa z 21. června 1945, Praha, který měl okamţitou platnost a konfiskoval se jím bez náhrady, pro účely pozemkové reformy, zemědělský majetek výše uvedených osob. O výjimkách z konfiskace rozhodoval na návrh příslušné rolnické komise Okresní národní výbor. V okresech s převáţnou většinou obyvatelstva německé národnosti zůstávala půda ve správě Národního pozemkového fondu pro potřeby vnitřního osídlení, které bylo prováděno na základě dekretu prezidenta republiky č. 27/1945 Sb., o jednotném řízení vnitřního osídlení ze 17. července 1945, Praha. V návaznosti na tento dekret byl přijat i další, který řešil příděly půdy. Byl to dekret prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci. z 20. července 1945, Praha. V letech 1945 – 1947 byl v českých zemích konfiskován majetek v celkové rozloze téměř 1 400 000 hektarů zemědělské a 1 000 000 hektarů lesní půdy. Do konce roku 1947 se především v pohraničí usídlilo na 150 000 uchazečů o půdu, kterým bylo přiděleno 1 200 000 hektarů půdy. V úrodných a atraktivních oblastech proběhlo osídlení relativně úspěšně, velké problémy se však objevily v horských a podhorských oblastech a mnoho míst zůstalo po odchodu Němců neobydlených.48 Dekretem prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a o Fondech národní obnovy z 25. října 1945, Praha, se konfiskoval bez náhrady pro Československou republiku movitý a nemovitý majetek i majetková práva (pohledávky, cenné papíry, vklady a práva nehmotná).

48


46

Konfiskovaný majetek spravovaly do jeho přidělení Fondy národní obnovy a byl z něj vyňat movitý majetek, který osoba a členové její rodiny potřebovali nevyhnutelně k uspokojení ţivotních potřeb nebo k osobnímu vykonávání zaměstnání, např. oděvy, peřiny, prádlo, potraviny nebo nástroje. Výše uvedené dekrety, týkající se majetku, souvisí s reparacemi, které uplatnilo Československo na paříţské reparační konferenci. Zde ČSR poţadovalo 11 583,5 milionů amerických dolarů (v hodnotě k roku 1938). Potom byla částka navýšena na 19 471,6 milionů dolarů. Ve skutečnosti Mezispojenecký reparační úřad v Bruselu (IARA) uhradil jen část nároku, s přímými restitucemi československého majetku to bylo celkem 91,3 milionu dolarů. Dekret prezidenta republiky č. 71/1945 Sb., o pracovní povinnosti osob, které pozbyly československé státní občanství z 19. září 1945, Praha, měl zvláštní postavení mezi opatřeními proti Němcům a Maďarům. Jak jiţ z názvu vyplývá, dekret zaváděl povinnost pracovat osobám, které pozbyly československého státního občanství. Podle dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské z 2. srpna 1945, Praha, se pracovní povinnost týkala muţů ve věku 14-60 let a ţen od 15-50 let. Z povinnosti byly vyňaty osoby, kterým státní občanství zůstalo, nebo kterým bylo navráceno. O konkrétním přidělení práce rozhodovaly místně příslušné orgány ONV po dohodě s okresními úřady ochrany práce. Přidělená práce byla povaţována za práci ve veřejném zájmu. Kromě výše uvedených dekretů se pouţívala řada dalších opatření vůči osobám německé národnosti, jako například povinnost nosit bílou pásku, omezení nákupní doby, zákaz návštěv veřejných místností, zákaz cestování a stěhování do vzdálenosti větší neţ 4 km. Byly také zrušeny německé vysoké školy. V Praze bylo zrušení německé univerzity nařízeno dekretem prezidenta republiky č. 122/1945 Sb., o zrušení německé univerzity v Praze ze dne 18. října 1945. Dekret měl zpětnou účinnost ke dni uzavření českých vysokých škol 17. listopadu 1939. Důsledkem toho se staly neplatnými všechny akty vydané německou univerzitou v době druhé světové války včetně vykonaných zkoušek a udělených akademických titulů. Studium na německých či maďarských školách bylo důvodem pro zákaz studia na vysoké škole po válce.49

49


47

3.3. Znárodnění Otázku znárodňování sice Košický vládní program podrobně neřešil, ale znárodňování bylo velké téma zejména pro komunisty a levici uvnitř sociální demokracie. Byli to právě oni, kteří prosadili způsob provedení ještě před svoláním Prozatímního Národního shromáţdění. Velkou roli zde sehrály odbory v čele s Ústřední radou odborů (ÚRO). V červenci roku 1945 bylo dohodnuto, ţe znárodnění proběhne opět pomocí prezidentských dekretů. První dekret prezidenta republiky o opatřeních v oblasti filmu z 11. srpna 1945, jeţ umoţnil převést do státních rukou výrobu, distribuci a dovoz filmu. O tempo a rozsah znárodnění vedly strany Národní fronty velké spory, ovšem 24. října 1945 byla přijata série znárodňovacích dekretů. Dekret 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, kterým byly znárodněny a zestátněny všechny doly a podniky energetického průmyslu, ţelezáren, oceláren, hutí, sléváren, válcoven, podniků kovodělného a elektrotechnického průmyslu nad 500 zaměstnanců, zbrojovky, závody chemického průmyslu atd. Důleţité ustanovení zmocnilo ministra průmyslu v Úředním listě publikovat vyhláškou, které podniky byly skutečně znárodněny. Dekret výslovně nedefinoval pojem znárodnění zestátněním, ale jednalo se nepochybně o vyvlastnění, coţ znamená odnětí vlastnického práva původním vlastníkům. Zestátnění znamená způsob jeho provedení, tj. převod vlastnického práva k znárodněnému podniku na stát ke dni účinnosti dekretu 27. října 1945. Tím znárodněné majetkové podstaty vplynuly jako tzv. kmenové jmění do nových subjektů, národních podniků. Přechod vlastnického práva se zapisoval do pozemkových knih, úředních rejstříků, zejména ţivnostenského a patentového. Majetek se znárodňoval zásadně za náhradu. Náhrada však nebyla přiznána osobám, kterým by se konfiskoval majetek podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku. O náhradách rozhodoval ministr průmyslu po dohodě s ministry financí, vnitra, zahraničních věcí. V praxi se však jednání o náhradu soustředila na jednání s cizími státy, zejména s Velkou Británií, Francií, Nizozemím, Belgií, Švédskem, USA a Švýcarskem.50

50


48

Dekretem 101/1945 Sb., z

24. října 1945 byly znárodněny podniky

potravinářského průmyslu a dekretem 102/1945 Sb., byly znárodněny akciové banky provozující bankovní a peněžní obchody. Dekretem 103/1945 Sb., byly znárodněny zestátněním soukromé pojišťovny. Po přijetí těchto dekretů, se zásadně změnila vlastnická struktura v Československu, zvláště v porovnání s pojetím soukromého vlastnictví do roku 1938. Nyní vedle sebe existoval státní a soukromý sektor. Pomalu se začal prosazovat model státem regulované a plánované ekonomiky. Částečně to bylo způsobeno potřebou obnovy hospodářství po válce, ale dnes jiţ víme, ţe to byl propracovaný a osvědčený postup, jak se dopracovat k totalitnímu pojetí státu. V tomto duchu byla dekretem prezidenta zřízena Hospodářská rada, slouţící k zavádění plánovaného hospodářství. Mezi poslední dekrety vydané před ustavením Prozatímního Národního shromáţdění byly dekrety o řízení národního hospodářství v době přechodu od válečného hospodářství k jeho plánovitému řízení. Byly to dekrety č. 109/1945 Sb., o řízení výroby, č. 113/1945 Sb., o úpravě, řízení a kontrole zahraničního obchodu a č. 118/1945 Sb., o opatřeních v řízení vyživovacího hospodářství. Problémy s rozvratem československé měny, kdy se za okupace zvýšil státní dluh, navíc stát přišel o své měnové zlato a devizové rezervy, byly vyřešeny dekretem prezidenta republiky č. 91/1945 Sb., z 19. října 1945, o obnovení československé měny, tj. měnovou reformou. Na celém území byla zavedena jednotná měna, československá koruna. Poměr staré koruny k nové byl stanoven 1:1. Všechny dosud obíhající peníze byly blokovány na vázaných účtech, valná většina prostředků zůstala takto blokována aţ do peněţní reformy v roce 1953.51

3.4. Retribuční dekrety Retribuční dekrety, tedy tzv. Velký retribuční dekret a dekrety s trestněprávní problematikou. Pojem retribuce se pouţíval pro potrestání válečných zločinů a domácí kolaborace. Osob německé a maďarské národnosti se dotkly i dekrety retribuční a řada dalších norem, nařízení vlády a vyhlášek ministerstev, které slouţily k provedení příslušných dekretů.52

51

Kuklík, J. a kol.: Dějiny československého práva 1945-1989, Auditorium, Praha, 2011, str. 32

52


49

Dekret prezidenta republiky 6/1945 Úř. věst. čsl. o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech z 1. února 1945, Londýn, se prakticky, aţ na výjimky, nepouţíval. Byl nahrazen dekretem prezidenta republiky č. 16/1945 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech z 19. června 1945, Praha, tzv. Velký retribuční dekret. Stejný den byl vydán dekret prezidenta republiky č. 17/1945 Sb., který zřizoval tzv. Národní soud. Ţádný z těchto dekretů neměl celostátní působnost. Na Slovensku se však z politických důvodů a z uplatnění nařizovací moci Slovenské národní rady pro území Slovenska uplatnilo nařízení SNR č. 33/1945 o potrestání fašistických zločinců, okupantů, zločinců a kolaborantů a o zřízení lidového soudnictví z 15. května 1945. Tudíţ na Slovensku byli viníci souzeni jinak, něţ v Čechách a na Moravě. Z této situace vyplynulo mnoho konfliktů. Tato situace byla vyřešena teprve zákonem 33/1946 Sb., z 25. března 1946, kdy došlo ke sjednocení norem. Velký retribuční dekret stanovoval pro dobu zvýšeného ohroţení republiky (od 28. května 1938 do 31. prosince 1946) přísnější trestní sazby pro trestné činy uvedené v dekretu. Aţ na několik výjimek byly tyto trestné činy trestné i podle předmnichovských zákonů. V sídle krajských soudů byly zřizovány mimořádné lidové soudy, jeţ soudily v pětičlenných senátech. V čele soudu stál profesionální soudce, ale ostatní soudci byli z lidu a navrhoval je ONV. Obţalobu předkládal veřejný ţalobce jmenovaný ministrem spravedlnosti. Vyšetřování zajišťovaly bezpečnostní orgány společně s vyšetřovacími komisemi ONV. Podobný způsob potrestání válečných zločinců a domácích kolaborantů, včetně retroaktivity pouţívaly také francouzské, nizozemské, belgické, polské a norské zákony. Válečné zločiny byly nově definovány i mezinárodním právem, zejména pro účely Mezinárodního soudního tribunálu pro nacistické zločince v Norimberku. K nově definovaným trestným skutkům podle velkého retribučního dekretu, patřilo členství, či výkon vedoucích funkcí v nacistických nebo fašistických organizacích např. Vlajka, Hlinkova garda, Svatoplukova garda aj., dále propagace fašismu a udavačství. Soudy uloţily 778 trestů smrti a 741 trestů odnětí svobody na doţivotí. Většina případů patřila mezi méně závaţné. Nejvíce Němců bylo odsouzeno za členství v nacistických organizacích a Čechů za udavačství. Pro potrestání trestných činů významných protektorátních představitelů zřizoval dekret č. 17/1945 Sb., Národní soudy. Ty fungovaly jako soudy trestní a čestné. Národní soud projednal na návrh národního prokurátora 36 trestních ţalob proti 80 osobám. 50

Ve třech případech působil jako soud čestný. E. Hácha zemřel a E. Moravec spáchal sebevraţdu před ustavením Národního soudu. Proto se nejvýznamnějšími případy staly procesy se členy protektorátní vlády J. Krečím, R. Bienertem, A. Hrubým, J. Kmenickým, J. Kalfusem a dalšími. K trestu smrti bylo odsouzeno 18 osob. Někteří byli odsouzeni i v nepřítomnosti. Existoval také tzv. Malý retribuční dekret. Dekret prezidenta republiky č. 138/1945 o trestání nacistických některých provinění proti národní cti z 27. října 1945, Praha. Zde se uplatnily zejména bezpečnostní komise místních národních výborů, které soustřeďovaly veškerá trestní oznámení (udání) podle velkého i malého retribučního dekretu. Podle pozdějšího zkoumání se zjistilo, ţe se zásadně lišil postup správních a soudních orgánů v jednotlivých obdobích i regionech. Např. v oblastech s vysokým procentem obyvatel německé národnosti převaţovaly případy členství v nacistických organizacích a případy válečných zločinů a jednání proti československému státu. Naproti tonu v převáţně českých oblastech byly nejčastější případy kolaborace a udavačství. Platilo také, ţe nejpřísnější tresty byly vynášeny bezprostředně po skončení války, zatímco postupem času bylo rozhodování uváţlivější a mírnější. Po odsunu obyvatelstva pak vyvstal problém, jak zajistit opuštěný majetek proti nejvýraznějším případům majetkového obohacování měl působit dekret prezidenta republiky č. 38 Sb., z 31. července 1945, o přísnějším potrestání drancování. Zločin byl postihován trestem od 5 do 10 let těţkého ţaláře, nebo 10 aţ 20 let, případně doţivotí, pokud se jednalo o zneuţití svěřené veřejné funkce.53 Vydávání dekretů prezidenta republiky a ústavních dekretů bylo ukončeno dne 27. října 1945. Celkem bylo vydáno 44 dekretů v zahraničí a na území ČSR se jednalo o více neţ 100 dekretů.

3.5. Poválečné Československo O

dalším

směřování

československé

zahraniční

politiky

nasvědčuje

pasáţ

z programového prohlášení československé vlády ze dne 30. října 1945, které před Národním shromáţděním přednesl předseda vlády Z. Fierlinger: „Základy naší zahraniční politiky byly položeny již během uplynulé války.

53


51

Spojenectví se Sovětským svazem, vyjádřené smlouvou z r. 1943, zůstává vedoucí zásadou naší zahraniční politiky i v době míru, neboť dobře víme, že je to právě Sovětský svaz, který je nám nejspolehlivější zárukou naší svobody a samostatnosti. Všechny otázky, jež vyplynuly z naší spolupráce se Sovětským svazem a ze sousedství obou spojeneckých států, jsme vyřešili úspěšně, díky porozumění sovětské vlády. Smlouva o začlenění Zakarpatské Ukrajiny do svazku SSSR je příkladem, jak mohou býti přátelsky řešeny zahraničně-politické otázky podobného druhu. Při našem úzkém spojenectví se Sovětským svazem jsme zůstali v nejpřátelštějších stycích s Velkou Británií a Spojenými státy a zajistili jsme si jejich praktickou pomoc k obnově našeho hospodářského života. Styky s novou Francií se vyvíjejí opět v duchu starého přátelství. Domníváme se, že bezpečnosti Československé republiky snad nikdy nebyla tak zajištěna jako dnes. Připravili jsme pro mírové jednání své požadavky, týkající se hranic, a věříme, že naše hledisko bude jimi s porozuměním posouzeno a přijato, přípravy naší účasti na mírových jednáních jsou již v plném proudu. Zvlášť srdečné styky snažili jsme se udržovat se všemi slovanskými státy. Vstoupili jsme do nové organisace světové bezpečnosti a věříme, že bude účinným nástrojem trvalého míru.“ 54 Vojenské jednotky USA a SSSR opustily československé území k 1. prosince 1945, nicméně spojenecké jednotky zůstaly například v Německu a Rakousku, sovětské v Maďarsku, Rumunsku či Polsku. Během listopadu a prosince 1945 se v Paříţi konala mezinárodní konference o poválečných reparacích ze strany Německa a paříţská reparační dohoda nabyla účinnosti dnem 24. ledna 1946. Smlouva byla podepsána USA, Belgií, Francií, Velkou Británií, Lucemburskem, Nizozemskem a Řeckem. Československou delegaci vedl státní tajemník MZV Vladimír Clementis. Československo podepsalo dohodu 27. února 1946, Prozatímním Národním shromáţděním byla schválena 30. ledna 1946 a prezident republiky ji ratifikoval 17. května 1946. Konference přiznala Československu kvótu 4,3 % v kategorii B (tj. průmyslové a jiné zařízení, které mělo být vyvezeno z Německa) a kvótu 3% v kategorii A (všechny ostatní druhy reparačního plnění, tj. z německého majetku v zahraničí). Jedním z hlavních kritérií pro stanovení uvedených kvót se stalo tzv. válečné úsilí států. Tyto reparace byly určeny k plnění ze západního Německa. Další jednání o reparacích proběhla v Londýně v roce 1953, na mezinárodní konferenci, které se ČSR nezúčastnila.

54

Zbořil, F.: Československá a česká zahraniční politika: minulost a současnost, Leges, s.r.o., Praha, 2010, str. 208

52

Celkové nároky na reparace byly vyčísleny na částku 360 miliard Kč ve měně podle hodnoty čs. koruny před 1. listopadem 1945. Po podepsání smlouvy o vzájemných vztazích mezi ČSSR a SRN v prosinci roku 1973 se československá strana vzdala nároku na náhradu škod, které vznikly mnichovskou dohodou a další politická jednání po roce 1989 a 1992 a později, jiţ majetkové otázky neřešila.55

3.6. Poslední svobodné volby 26. května 1946 se konaly první poválečné parlamentní volby do ústavodárného Národního shromáţdění, a zároveň poslední pluralitní volby. Sovětský Svaz měl enormní zájem o vítězství komunistů v těchto volbách. Dohodl tedy s ministrem národní obrany L. Svobodou a předsedou vlády Z. Fierlingerem přesun okupačních jednotek, které se dosud nacházely v Maďarsku a Rakousku do okupační zóny v Německu přes slovenské a české území. Prezident Beneš byl o této akci informován aţ den před předpokládaným začátkem přesunu. Protoţe prezident zaujal negativní stanovisko, SSSR přesun svých jednotek odsunul na povolební období. Komunisté nakonec přesto získali v Národním shromáţdění 115 mandátů z celkových 300. Komunisté ve volbách zvítězili. Významný vliv SSSR na vývoj v poválečném Československu se projevil v okamţiku, kdy ČSR obdrţelo pozvánku k účasti na jednání o Marschallově plánu. Schůzka se konala v červenci 1947 v Paříţi. Stalin prakticky postavil představitele státu před rozhodnutí: Buď přijmete

hospodářskou

pomoc

USA,

nebo

přátelství

a

spojenectví

Československá delegace na paříţskou konferenci neodjela.56

55

Zbořil, F.: Československá a česká zahraniční politika: minulost a současnost, Leges, s.r.o., Praha, 2010, str. 210

56

Zbořil, F.: Československá a česká zahraniční politika: minulost a současnost, Leges, s.r.o., Praha,

53

se

SSSR.

4. Ozvěny tzv. Benešových dekretů 4.1. Období druhé poloviny 20. století Rozporuplná stanoviska a postoje diskutujících stran k dokumentům lze ilustrovat následující tezí: Oficiálně jde o „Dekrety prezidenta republiky z let 1940-1945“ a pojem „Benešovy dekrety“ obsahuje úmyslný pejorativní podtext k těmto dokumentům a jednostranně (v duchu Hitlerovy averze vůči E. Benešovi) vedenou skrytou kritiku proti osobnosti E. Beneše v tom smyslu, ţe on je snad hlavním viníkem poválečného osudu německých menšin. 57

Rok 1950 V tomto roce byla připravována tzv. „Praţská dohoda mezi vládami ČSR a NDR“, později byla „Bundestagem“ odmítnuta slovy „Praţská dohoda není slučitelná s nezadatelným právem lidí na jejich vlast. Německý parlament se proto staví proti zřeknutí se práva na vlas, bere v ochranu SRN Němce z Československa a popírá platnost Praţské dohody“. 22. ledna 1961 Dohody mezi SL, SPD a CSU a prohlášení v Berguenstadtu, ţe „sudetoněmecká otázka nebyla vyhnáním vyřízena“ a ţe, připadají v úvahu návrhy „různého státoprávního uspořádání“ tj. změny československých státních hranic.58 Aţ do zvolení Williho Brandta vicekancléřem SRN a ministrem zahraničí nahlíţela německá strana, zejména strana FDP a CDU, na poţadavky z dvacetibodového programu SL vstřícně. Obě strany vyjádřily přesvědčení, ţe tento program budou respektovat i všechny budoucí vlády. Willy Brandt nastínil ve vztahu s východoevropskými zeměmi novou koncepci zahraniční politiky a 13. prosince 1966 bylo vydáno vládní prohlášení, k výkladu mnichovské dohody. Na základě tohoto prohlášení se začal rodit spor mezi spolkovou vládou a SL. Citace z vládního prohlášení: „Německý národ by se chtěl dorozumět i s Československem. Spolková vláda odsuzuje Hitlerovu politiku, která byla zaměřena na zničení Československého státního svazku. 57


58

Houţvička, V.: Sudetoněmecká otázka jako faktor česko-německých vztahů (doktorská práce). Praha, FMV VŠE, 2003, str. 165

54

Vláda SRN souhlasí s pojetím, že Mnichovská dohoda vznikla pod hrozbou násilí a tudíž není platná.“59 7. května 1961 Dalším dokumentem je tzv. „Stanovisko k sudetoněmecké otázce“, ve kterém „Sudetendeutsche Landsmannschaft“ uvádí 20 bodů, které představují sudetoněmecký program. 11. prosince 1973 Toho dne byla v Praze podepsána „Smlouva o vzájemných vztazích mezi ČSSR a SRN“. Zásadní zlom přinesla tato smlouva tím, ţe dnem podpisu byly navázány vzájemné diplomatické styky, takţe SRN opustila tzv. Hallsteinovu doktrínu odmítající diplomatické styky SRN se státy, které navázaly diplomatické kontakty s NDR. Z československého hlediska bylo však klíčové konstatování, ţe: „ČSSR a SNR považují Mnichovskou dohodu ze 29. září 1938 vzhledem ke svým vzájemným vztahům podle této smlouvy za nulitní“.60 Smlouva vznikala dlouho a sloţitě, byla součástí mezinárodní smluvní série. Dne 12. srpna 1970 v rámci uvolňování mezinárodního napětí byla podepsána první smlouva mezi SSSR a SRN. Sovětská vláda prosadila poţadavek, ţe německo-sovětská smlouva tvoří jednotný celek se smlouvami s ostatními socialistickými státy (NDR, ČSSR a PLR). Proto bylo v rámci porady politického poradního výboru Varšavské smlouvy rozhodnuto, aby ČSSR zahájila jednání se SRN. Jednání probíhala téměř tři roky. Smlouvu podepsal za ČSSR předseda vlády dr. L. Štrougal a ministr B. Chňoupek, za SRN kancléř Willy Brandt a ministr zahraničí W. Scheel. Poté přednesl W. Brandt projev pro masmédia SRN, v něm se obrátil na ty Němce, pro které bylo Československo kdysi domovem. V emocionálně laděném projevu vzpomněl utrpení Čechů a Slováků způsobené nacismem a utrpení Němců, kteří za to pykali. „Mnichov nelze odestát, ale lze překonat jeho důsledky.“ Proti kritice, ţe smlouva legitimuje odsun Němců z Československa, namítl, ţe podobně jako ve smlouvě se SSSR, PLR a NDR nevzdala se SRN ničeho, co nebylo dávno ztraceno. „Nová generace má právo jít vlastní cestou a myslet na budoucnost“, řekl závěrem.61 59

Houţvička, V.: Sudetoněmecká otázka jako faktor česko-německých vztahů (doktorská práce). Praha, FMV VŠE, 2003, str. 165

60

Spirit, M.: Tzv. Benešovy dekrety předpoklady jejich vzniku a jejich důsledky, str. 276

61

Spirit, M.: Tzv. Benešovy dekrety předpoklady jejich vzniku a jejich důsledky, Praha, Oeconomica, 2004, str. 282 Ansprache des deutschen Bundeskanzlers Willy Brandt, aus Prag über die Rundfunk – und Fernsehenstatten der Bundesrepublik Deutschland am 11. Dezember 1973, Europa – Archív. 1974, 3, D 70-71

55

19. prosince 1974 Byla podepsána Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Rakouskou republikou o vypořádání určitých finančních a majetkoprávních otázek. V příloze I se uvádí „Touto smlouvou jsou vypořádány všechny rakouské majetky, práva a zájmy, jeţ byly podrobeny československým opatřením ve smyslu jejího článku 1 aţ do rozsahu, do něhoţ hodnota rozhodná pro daňové účely v jednotlivém případě (osoby či majetku) ke dni 8. května 1945 nepřesáhla 1.000.000,- vyjádřeno v československých korunách měnové jednotky 1945“. Mimo jiné se uvádí v článku 3 odst. 2) Československá socialistická republika zaplatí Rakouské republice částku jedné miliardy rakouských šilinků.62 Rok 1988 Těsně před uvolněním situace v Evropě, proběhlo v roce 1988 zasedání Spolkového shromáţdění SL, zde tehdejší předseda SL F. Neubauer připomněl linii SL, kde stěţejní bylo „právo na vlast, návrat do ní, nové sebeurčení a majetkové restituce“ jako základní předpoklad pro evropské smíření. Vyslovil také myšlenku, ţe Versailleská smlouva prý znemoţnila sudetským Němcům jejich sebeurčení, z čehoţ měly Anglie a Francie špatné svědomí. Proto uznávaly Hitlerovy poţadavky aţ do roku 1938 za legitimní a Mnichov byl hlavně odčiněním předchozí křivdy, a to tím spíše, ţe Češi a Slováci neposkytli Němcům z Čech, Moravy a Slezska práva národnostní skupiny.63

4.2. Období po roce 1989 V období těsně pro „Sametové revoluci“ reagovali představitele nově se rodící demokracie poněkud chaoticky. Politici nebyli v problematice česko-německých vztahů dostatečně připraveni. Avšak pokusy předsedy SL o přímá jednání s vládou federativního Československa se podařilo M. Čalfovi odvrátit. Zrovna tak premiérovi české vlády P. Pithartovi.

62

Benešovy dekrety, Smlouva mezi republikou a Rakouskou republikou o vypořádání určitých finančních a majetkoprávních otázek z 19. prosince 1974. Sborník textů č. 17/2002, Praha, Centrum pro ekonomiku a politiku, str. 130

63

Kural, V.: Sudetoněmecké krajanské sdruţení v SRN 1989-1996. In Kolektiv: Krajanské organizace sudetských Němců v SRN. Praha, Ústav mezinárodních vztahů, 1998, str. 7

56

Naději na úspěch SL přiţivily i první velmi neobratné, i kdyţ moţná upřímné diplomatické kroky V. Havla, který před volbou prezidenta republiky v prosinci 1989 vyslovil názor, ţe není moţná změna hranic a nelze ani uvaţovat o návratu sudetských Němců, ţe jsme však Němcům, kteří byli po válce odsunuti povinni omluvit se za akt velmi tvrdého odloučení několika milionů lidí od jejich domova. SL uvítal Havlovu „omluvu“ jako základnu pro budoucí jednání. Nenásledoval však V. Havla ve snaze poohlédnout se kriticky do vlastních řad.64 F. Neubauer, předseda SL, se obrátil na ministra zahraničních věcí SRN H. D. Genschera. Na jaře 1990 se konala mezinárodní jednání „2+4“ mezi SRN a NDR+Anglie, Francie, USA a SSSR k tzv. „německé otázce“ neboli sjednocení Německa. Polsko poţadovalo, aby bylo přizváno k těmto jednáním a mohlo vyslovit také svoje poţadavky. Za Československo nebyl nikdo přizván, ani o to Československo nepoţádalo, ačkoli jsme byli, mimo jiné, jediným z vítězných států, jehoţ reparace nebyly vyřízeny. Smlouva mezi SRN a ČSFR Aţ 27. února 1991 proběhlo oficiální jednání o nové smlouvě mezi SRN a ČSFR. Na jednání v Praze německá strana odmítla jednat o neplatnosti mnichovské dohody, s poukazem, ţe tato otázka byla řešena ve smlouvě 1973. Nechtěla řešit ani československé poţadavky na náhradu válečných škod. Premiér M. Čalfa odmítl v otázce restitucí návrat před 25. únor 1948, a to i pokud jde o česko-německé vztahy.65 Postup prací při sestavování nové smlouvy byl zdlouhavý, především proto, ţe SL nejprve kritizovala původní návrh smlouvy, a potom předkládal spolkové vládě SRN své poţadavky známé jiţ z roku 1961. V průběhu jednání, došlo i na protest předsedy SNR F. Mikloška a předsedy slovenské vlády J. Čarnogurského proti formulaci v připravované smlouvě. Jednalo se o formulaci týkající se právní kontinuity Československa, odvolávali se zde na vznik „Slovenského štátu“ v roce 1939. Nicméně dne 27. února 1992 byla „Smlouva o dobrém sousedství a přátelské spolupráci“ podepsána na Praţském hradě prezidentem ČSFR Václavem Havlem a kancléřem SRN Helmutem Kohlem, který pronesl v projevu tato slova:

64


65

Spirit, M.: Tzv. Benešovy dekrety předpoklady jejich vzniku a jejich důsledky Praha, Oeconomica, 2004, str. 268

57

„ …Zvláštní význam přikládá smlouva regulaci otázek menšin. Smlouva předepisuje evropský standard pro práva menšin tak, jak se odrazil v Kodaňském dokumentu KBSE i lidské dimenzi. Tato regulace je zároveň otevřená pro další vývoj. Němcům v ČSFR se tím zabezpečí možnosti rozvoje na širokém základě. Přeji si, aby tato regulace se stala živým příspěvkem k vzájemnému porozumění a k dalšímu usmiřování mezi našimi národy. Zvlášť si přeji, aby se také ti moji spoluobčané, kteří byli po válce vyhnáni ze svého domova v dnešní ČSFR, spolupodíleli na tomto usmíření. Usmíření musí být naším společným cílem. Nesmíme přitom zamlčovat ty kapitoly našich dějin, které byly naplněny utrpením… Pane prezidente, Vy jste označil vyhnání Němců za hluboce nemorální čin. Za tato upřímná slova jsme Vám vděční. My, Němci, víme a nezapomínáme přitom na to, že vyhnání předcházelo strašné bezpráví vůči českému a slovenskému lidu, způsobené obsazením a zahájením války z německé strany. Učiněné bezpráví nesmíme ani potlačovat, ani vzájemně vyúčtovávat. Musíme se vyrovnat s e společnými dějinami a vytvářet lepší budoucnost z jasného poznání minulosti. Přitom jsem si jist, že většina vyhnanců chce k usmíření přispívat svým dílem. Už v Chartě německých vyhnanců z roku 1950 bylo slavnostně zdůrazněno odmítnutí pomsty a odplaty. Ve zmíněné Chartě je vyjádřena láska k vlasti i evropské smýšlení a dále je v ní uvedeno, že budeme ze všech sil podporovat každý počátek zaměřený na vytvoření sjednocené Evropy, v níž budou národy moci žít bez bázně a nátlaku. Sounáležitost vyhnanců s jejich strou vlastí v sobě zároveň zahrnuje snahu podílet se na jejím vývoji. Budoucnost ČSFR leží v Evropě otevřených hranic. Proto bych byl rád, kdyby naše země vzhledem k Vašim snahám o členství v ES již brzy připustila právní úlevy ohledně trvalého pobytu cizinců v ČSFR…“66 V poslední větě byl oficiálně vznesen poţadavek německé strany, ještě před vstupem do ES učinit právní úlevy ohledně trvalého pobytu cizinců, zde míněno Němců, Němců sudetských. Ve smlouvě se také objevila věta, která otevřela moţnost, aby se česko-německý dialog o etických a morálních aspektech odsunu českých Němců vedl propříště také v poloze majetkového vyrovnání. Poţadavky na zrušení dekretů prezidenta E. Beneše zaznívaly zpočátku pouze na setkáních na občanské úrovni. Pravidelně se k nim vyjadřoval mluvčí a spolkový předseda Sudetoněmeckého krajanského sdruţení F. Neubauer i jeho následovníci B. Posselt, J. Böhm a další představitelé organizací vyhnanců.67 66

Kolektiv: Komu sluší omluva, Češi a sudetští Němci (dokumenty, fakta, svědectví) Praha, ERIKA, 1992, str. 190-191

67

Houţvička, V.: Návraty sudetské otázky, Praha, 2005, nakladatelství Karolinum, str. 385

58

V devadesátých letech se začaly objevovat poţadavky na vrácení majetků zabavených podle dekretů prezidenta republiky. V této souvislosti vydal v roce 1995 Ústavní soud ČR nález o platnosti dekretu č. 108/1945 Sb. publikovaný pod č. 55/1995 Sb. Ústavní soud České republiky rozhodl dne 8. března 1995 v plénu ve věci návrhu R. D., zastoupeného advokátem JUDr. K. K., na zrušení dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb, o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, jako účastníka řízení, a vedlejších účastníků 1. R. B., zastoupeného advokátem JUDr, I. M., 2. JUDr. J. S., zastoupeného advokátem JUDr. V. B. takto: Návrh se zamítá. V nálezu se mimo jiné uvádí: „To, co přichází z minulosti, musí sice i tváří v tvář přítomnosti v principu hodnotově obstát, toto hodnocení minulého nemůže však být soudem přítomnosti nad minulostí. Jinými slovy, řád minulosti nemůže být postaven před soud řádu přítomnosti, jenž je již poučen dalšími zkušenostmi, z těchto zkušeností čerpá a na mnohé jevy pohlíží a hodnotí je s časovým odstupem“. V právní oblasti se nastolují otázky nejen příčin a následků historických dějů, tedy jejich kauzálního vztahu. V zápase mezi nacismem a fašismem na straně jedné a jeho odpůrci na straně druhé se v době války řešil problém loajality jednotlivce k řádu demokratickému nebo protidemokratickému. Oba řády se navzájem vylučovaly. Co bylo vlastizradou a zakázané z hlediska jednoho právního řádu, bylo legitimní a poţadované z hlediska druhého. U československých občanů, bez ohledu na jejich národnost, mělo toto dilema volby podobu věrnosti, loajality vůči československému státu a právnímu řádu nebo tehdejšímu právnímu řádu německému, nastolenému nacistickým reţimem.68 V závěru nálezu Ústavního soudu je uvedeno: Na základě všech uvedených zjištění a úvah dospěl proto Ústavní soud k závěru, ţe dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. byl v době svého vydání nejen legálním, ale také legitimním aktem. Vzhledem k tomu, ţe tento normativní akt jiţ splnil svůj účel a po dobu více neţ čtyř desetiletí jiţ nezakládá právní vztahy, a nemá tedy jiţ nadále konstitutivní charakter, nelze dnes, za uvedené situace zkoumat jeho rozpor s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle článku 10 [Ústavy čl. 87. Odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky], neboť takový postup by postrádal jakoukoli právní funkci. Opačný postup by ostatně zpochybnil princip právní jistoty, jenţ je jednou ze základních náleţitostí současných demokratických právních systémů.69 68

Pavlíček ,V.: Benešovy dekrety. Sborník textů č. 17/2002, Praha, Centrum pro ekonomiku a politiku. str. 24

69

Ústavní soud ČR nález o platnosti dekretu č. 108/1945 Sb. publikovaný pod č. 55/1995 Sb.

59

4.1. Dvojí výklad dějin Po skončení studené války, v níţ Německo stálo na straně vítězných demokracií, nabyli političtí představitelé sudetských Němců dojmu, ţe nastala správná chvíle otevřít opětovně problém, v rovině česko-německých vztahů. V rámci patronátu spolkového státu Bavorsko se ujala uplatňování poţadavků bavorská vládnoucí strana CSU, jejíţ pomocí se Sudetoněmecké krajanské sdruţení prosazuje jednak v kontextu celoněmecké politické scény, ale také na půdě Evropského parlamentu prostřednictví Evropské lidové strany. Podstatou neporozumění je zásadně odlišný pohled na klíčové problémy českosudetoněmeckého vztahu a protikladnost obou stanovisek, českého (A) a sudetoněmeckého (B), na rozhodující situace společných dějin vyjadřuje následující srovnání: A) Vznik Československa roku 1918 byl vyvrcholením českého národně uvědomovacího procesu a úsilí českého národa o vlastní stát. B) Rok 1918 byl počátkem národního útlaku a nesvobody Němců, Slováků a ostatních národnostních skupin na území ČSR. A) První Československá republika byla demokratickým státem garantujícím rovnost a rovné politické zastoupení všem svým občanům. B) První Československá republika nebyla demokratickým státem, protoţe byla mnohonárodní společností konstituovanou jako národní stát fiktivně vykonstruované většiny tzv. československého národa. A) Mnichovská dohoda byla zradou Československa ze strany sudetských Němců, Francie a Velké Británie. B) Mnichovská dohoda byla revizí chybného rozhodnutí versailleské mírové konference po první světové válce a nemoudré politiky československých vlád během první republiky. A) Na utrpení a ztrátách českého obyvatelstva jako následku agresivní politiky hitlerovského Německa nesli bývalí českoslovenští občané německé národnosti vinu. B) Sudetští Němci se stali obětí hitlerovského Německa, protoţe v Mnichově roku 1938 se rozhodovalo stejně jako v případě Čechů bez jejich spoluúčasti. Za okupaci a zřízení tzv. protektorátu a Slovenského státu ani za jejich administrativu nenesou sudetští Němci jako společenská skupina odpovědnost, protoţe ani jim nebylo v totalitním nacistickém systému dopřáno autonomie.

60

A) Odsun Němců z Československa se stal po zkušenostech z let 1938 a 1945 historickou nutností a došlo k němu na základě rozhodnutí Postupimské konference. B) Odsun, eufemistické označení pro vyhnání tří milionů lidí z jejich domovů, byl výrazem tradiční české nenávisti k Němcům.70

4.3. Období 21. Století Na počátku 21. století v diskuzích i na mezinárodní scéně zaznívá, ţe tyto dekrety nejsou právem, naopak, ţe jsou protiprávními akty, a ţe dokonce tvoří, váţnou překáţku pro vstup ČR do EU. Zejména v roce 2002 probíhaly na politické scéně a také v médiích nekonečné diskuse. Nediskutovalo se jen v České republice, ale také v SRN, Rakousku, na Slovensku i v Maďarsku. Tyto diskuze však téměř vţdy skončily u problematiky poválečného odsunu, německé a maďarské menšiny v Československu. Rozhodnutí o odsunu, ale i o jeho průběhu, bylo výsledkem mezinárodních jednání a uzavřených dohod. Ani uskutečňování odsunu nebylo výlučně československou záleţitostí, ale výsledkem vzájemné spolupráce zúčastněných stran.71 Zejména sudetoněmecké organizace v Německu a Rakousku chtěly poţadavky na zrušení prezidentských dekretů vyuţít v souvislosti s přístupovými jednáními v přípravné fázi vstupu ČR do Evropské unie. Cílem bylo prosadit jednání o těchto otázkách na vládní úroveň SNR,

Rakouska

a

nakonec

i

Maďarska

a

prosadit

svoje

politické

cíle.

Níţe uvádím výňatek expertního posouzení dekretů prezidenta E. Beneše, které si vyţádala Evropská komise ČR do EU. Sloţitou situaci, která nastala právě v souvislosti s jednáním o přistoupení ČR do EU, ke kterým předmluvu napsal prezident Václav Klaus, shrnuje ve Sborníku textů č. 17/2002 Václav Pavlíček z Právnické fakulty Univerzity Karlovy: O dekretech prezidenta republiky bylo jiţ dost napsáno, ale málo přečteno a poznáno. V současné době se staly dekrety opět předmětem aktuálních politických diskusí. O rozruch kolem této problematiky se zaslouţily zahraniční subjekty, které chtějí přepsat historii druhé světové války. Často spojují své výroky s úvahami, ţe bylo osudnou chybou rozhodnutí po první světové válce, jehoţ důsledkem vzniklo i Československo. Nejde tedy jen o Postupimskou konferenci, dohody a smlouvy po této válce, ale i o smlouvu Versailleskou, 70

Houţvička, V.: Návraty sudetské otázky, Praha, 2005, nakladatelství Karolinum, str. 401

71

Pavlíček, V.: Benešovy dekrety. Sborník textů č. 17/2002, Praha, Centrum pro ekonomiku a politiku, str. 24

61

Saint-Germainskou a Trianonskou. Uzavřené smlouvy a dohody se zpochybňují a spoléhá se na ztrátu historické paměti, tak jak to ukazují některé výroky politiků z Bavorska, Rakouska i Maďarska, které tak mezinárodní vztahy destabilizují.72 Na dekrety prezidenta republiky se soustřeďují útoky z důvodů ideově politických i s ohledem na poţadavky majetkových restitucí. Z ideově politických důvodů proto, ţe představují kontinuitu s demokratickými hodnotami I. republiky a obsahují normy, jeţ upravovaly postavení Československa jako účastníka protinacistické koalice v době války a v poválečném období. V těchto právních normách byla obsaţena obdobná opaření, která uplatňovaly i ostatní státy protinacistické koalice proti poraţenému nepříteli, který předtím ve jménu ideologie nadčlověka, panské rasy a popření všech principů demokracie a rovnosti lidí způsobil tak hrozné zločiny. Spojenci na ně reagovali takovými opatřeními, aby byly zločiny potrestány a nemohly se znovu opakovat a demokratické hodnoty byly chráněny. Dekrety prezidenta republiky byly tedy součástí legitimních protinacistických norem demokratického světa a zůstávají jimi dosud. Druhý důvod spočívá ve snaze získat zpět majetek, který byl konfiskován z důvodu opatření, jeţ souvisela s reparacemi uvalenými na všechny německé subjekty po válce nejen v Československu, ale i ve všech spojeneckých státech protiněmecké a protinacistické koalice. Česká republika by se tak měla stát prvním státem, který by tato opatření zvrátil.73 Pro vyřešení otázky, zda jsou dekrety v souladu s hodnotami práva evropských společenství, byla v roce 2002 ustavena při EU komise expertů Evropské komise vedená prof. J. A. Froweinem. Komise vypracovala právní posudek týkající se Benešových dekretů a snimi souvisejících otázek. Společné závěry prof. U. Bernitze, prof. J. A. Froweina, lorda Kingslanda Q. C. Dospěli jsme k následujícím společným závěrům: 1. Konfiskace na základě Benešových dekretů nevytváří podle právních předpisů EU problém, neboť právní předpisy EU nemají zpětnou účinnost. 2. Dekrety týkající se občanství leţí mimo působnost EU. 3. Český systém restitucí, i kdyţ je v některých ohledech diskriminační, jak shledal Výbor pro lidská práva při OSN, nevytváří problém podle právních předpisů EU. 4. V průběhu procesu přistoupení musí být vyjasněno, ţe trestní rozsudky na základě Benešových dekretů nemohou být po přistoupení uplatňovány. 72

Pavlíček, V,: Benešovy dekrety. Sborník textů č. 17/2002, Praha, Centrum pro ekonomiku a politiku, .str. 11

73

Benešovy dekrety, Sborník textů č. 17/2002, Praha, Centrum pro ekonomiku a politiku, str. 12

62

5. Zrušení zákona č. 115 z roku 1946, který vyjímá případy „spravedlivé odplaty“ z trestní odpovědnosti, se v souvislosti s přistoupením nejeví jako povinné. Důvodem je, ţe jednotlivci se na tato ustanovení spoléhají více neţ 50 let a jako takoví mají oprávněné očekávání, ţe nebudou za tato konání nyní trestně stíháni. Protoţe však shledáváme tento zákon neslučitelný s lidskými právy a všemi základními právními zásadami, jsme toho názoru, ţe by Česká republika měla tento fakt oficiálně uznat. 6. Zaloţili jsme své posudky na přesvědčení, ţe od okamţiku přistoupení budou mít všichni občané EU na území České republiky stejná práva. V dubnu roku 2002 Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky odhlasovala jednomyslně, ţe tzv. Benešovy dekrety jsou součástí právního řádu ČR.74 Dne 1. května 2004 se Česká republika, spolu s dalšími 9 státy, stala novým členským státem Evropské unie.

74

Spirit, M.: Tzv. Benešovy dekrety předpoklady jejich vzniku a jejich důsledky Praha, Oeconomica, 2004, str. 400-401

63

Závěr: Ve své bakalářské práci jsem čerpala z podkladů renomovaných a uznávaných historiků. Studovala jsem i jiné zdroje, ve kterých se objevovalo celé spektrum náhledů i extrémních hodnocení. Vyskytly se názory bezmezně obdivující E. Beneše, ale i názory jeho nekompromisních odpůrců, coţ dokazuje, ţe téma dekretů je velmi ţivé. Závěry, které prezentuji, jsou ovlivněny i osobními výpověďmi pamětníků a rodinných příslušníků, kteří se shodou historických okolností ocitli na pomyslných, opačných stranách „barikády“. Z tohoto pohledu pronásledovaly dopady dekretů naší rodinu celým popisovaným obdobím a mají na naše ţivoty vliv i v současnosti. V podstatě jiţ ve středověku, zejména od dob Karla IV., docházelo v pohraničních oblastech k interakci českého a německého obyvatelstva. Dějinné události ovlivňovaly v menší, či větší míře národnostní sebevědomí té, či oné skupiny. K nejdůleţitější události z pohledu mé práce přispěl velkou měrou i názorový posun Edvarda Beneše k otázce českoněmeckých vztahů. Radikalizace jeho postoje se projevila zejména podporou odsunu německé části obyvatelstva, a s tím související konfiskací jejich majetku a dalším znárodňování. Paradoxem je, ţe jeho činy, podpořené poválečnou náladou ve společnosti, nahrály komunistům, kteří vyuţili situaci, a uchopili na dlouhá léta politickou moc v zemi. Po latentním období let normalizace se o česko-německých vztazích, a s tím souvisejících dekretech prezidenta republiky, příliš nediskutovalo. Po prvních nesmělých, vstřícných krocích československé polistopadové vlády se zdálo, ţe bude učiněna tzv. tlustá čára. Opak se však stal pravdou, zvláště filozofický přístup prezidenta V. Havla vzbudil v sudetoněmeckých kruzích naděje na revizi dekretů, týkajících se konfiskací a postoje k odsunu. Téma dekretů je velmi citlivé pro pamětníky a jejich přímé potomky. Je také přitaţlivé pro politiky, i kdyţ se mnozí v problematice orientují jen velmi povrchně, vyuţívají neznalosti fóra ke svým ambicím. Toto kontroverzní téma udeřilo vší silou, zvláště v době jednání o vstupu ČR do EU. Závěry německého právníka Froweina, které vypracoval pro Evropský parlament, poskytly k dekretům kladný posudek a Česká republika byla přijata do Evropské unie, coţ neznamená, ţe otázky, které jsou s dekrety spojeny, jsou pro všechny strany uspokojivě zodpovězeny. Z právního hlediska jsou dekrety prezidenta součástí právního řádu ČR, coţ odhlasoval jednomyslně Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky.

64

Z pohledu mezinárodního práva, nejsou podle studie profesora Froweina překáţky ke vstupu České republiky do EU. Otázka, zda jsou dekrety prezidenta republiky v souladu s mezinárodním právem, je nutno posuzovat jednak z hlediska doby, ve které pod tlakem událostí tyto dokumenty vznikaly a na druhé straně pohledem doby, kdy tyto dokumenty hodnotíme.

65

Seznam použité literatury: Publikace: Beneš, E.: Paměti – Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství, Praha, Orbis, 1947 Benešovy dekrety, Sborník textů č. 17/2002, Praha, Centrum pro ekonomiku a politiku Benešovy dekrety, Smlouva mezi republikou a Rakouskou republikou o vypořádání určitých finančních a majetkoprávních otázek z 19. prosince 1974. Čejka, E.: Československý odboj na Západě, Praha, MF, 1977 Dziennik Ustaw, No. 6 část 1, č. 14 Grónský, J. – Hřebejk, J.: Dokumenty k ústavnímu vývoji Československa. I. díl, 1918-1945. Praha, Karolinum, 1999 Houţvička, V.: Sudetoněmecká otázka jako faktor česko-německých vztahů (doktorská práce). Praha, FMV VŠE, 2003 Houţvička, V.: Návraty sudetské otázky, Karolinum, Praha, 2005 Kolektiv: Komu sluší omluva, Češi a sudetští Němci (dokumenty, fakta, svědectví) Praha, ERIKA, 1992, str. 190-191 Kuklík, J.: Mýty a realita tzv. Benešových dekretů. Praha, Linde, 2002 Kuklík, J.: Londýnský exil a obnova Československého státu 1938-1945, Praha, Karolinum, 1998 Kuklík, J.: Mýty a realita tzv. Benešových dekretů, Praha, Linde, 2002 Kuklík, J: Londýnský exil a obnova československého státu, c.d, s. 100 an. Kuklík, J. a kol.: Dějiny československého práva 1945-1989, Auditorium, Praha, 2011 Kural, V. – Radvanovský, Z.: „Sudety“ pod hákovým kříţem, Ústí nad Labem, Albis international, 2002 Kural, V.: Sudetoněmecké krajanské sdruţení v SRN 1989-1996. In Kolektiv: Krajanské organizace sudetských Němců v SRN. Praha, Ústav mezinárodních vztahů, 1998 Malenovský, J.: Mezinárodní právo veřejné, obecná část, Brno, Dopněk, MU, 1993 Malý, K. a kol.: Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha, Linde, 1999 Mandler, E.: Benešovy dekrety proč vznikaly a co jsou, Praha, Libri, 2002 Pavlíček ,V.: Benešovy dekrety. Sborník textů č. 17/2002, Praha, Centrum pro ekonomiku a politiku.

66

Pavlíček, V.: O české státnosti, úvahy a polemiky, I. díl – Český stát a Němci. Praha, Karolinum, 2002 Peroutka, F.: Budování státu I. - IV. Praha, Lidové noviny, 1991 Potočný, M.: Mezinárodní právo veřejné, Praha, ORBIS, 1973 Sládek, M.: Němci v Čechách. Praha, Pragma, 2002 Spirit, M.: Základy právní vědy a práva veřejného. Praha, Prospektrum, 1998 Spirit, M.: Tzv. Benešovy dekrety předpoklady jejich vzniku a jejich důsledky, Praha, Oeconomica, 2004 Text prohlášení – viz. Úřední věstník, roč. III., Londýn 1942 Vaněček, V.: Dějiny státu a práva v Československu. Praha, ORBIS, 1970 Zbořil, F.: Československá a česká zahraniční politika: minulost a současnost, Leges, s.r.o., Praha Zelený, K. a kol.: Vyhnání Čechů z pohraničí, 1938, Vzpomínky. Praha, Ústav mezinárodních vztahů, 1998 Ústavní soud ČR nález o platnosti dekretu č. 108/1945 Sb. publikovaný pod č. 55/1995 Sb.

Zákony, nařízení a ústavní nálezy: Ústava ČSR č. 121/1920 Sb. Zákon č. 32/1918 Sb., o obstavení velkostatků Zákon č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového. Ústavní zákon č. 236/1920 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství a práva domovského v republice Československé Nařízení vlády č. 601/1920 Sb. Ústavní zákon č. 152/1926 Sb., o udělení štátného občanstva československého niektorým osobám Zákon č. 107/1921 Sb. Zákon 308/1922 Sb. Zákon č. 217/1921 Sb. Zákon č. 131/1936 Sb., o ochraně státu Zákon č. 330/1938 Sb., o zmocnění ke změnám ústavní listiny a ústavních zákonů republiky Česko-Slovenské a o mimořádné moci nařizovací Zákon č. 299/1938 Sb., o autonómii Slovenskej krajiny 67

Ústavní zákon č. 328/1938 Sb., o autonomii Podkarpatské Rusi. Vládní nařízení 218 /1938 Sb. Vládní nařízení 219/1938 Sb. Vládní nařízení č. 234/1938 Sb., o zatímní správě opuštěných hospodářských podniků a závodů Vládní nařízení č. 177/1938 Sb., o svobodě osobní, domovní a tisku Československa vydáním směrnice OKW I Ia č. 236/1938. Zákon č. 1/1939 nového Slovenského zákoníku Ústavní zákon Slovenského sněmu 185/1939 Sl. z., o ústave Slovenskej republiky Dekretu č. 2/1940 Úř. věstníku čsl., o prozatímním výkonu moci Ústavní dekret č. 1/1940 Úř. věst. čsl., o ustavení Státní rady jako poradního sboru prozatímního státního zřízení ČSR Ústavní dekret č. 12/1942 Úř. věst. čsl., o úpravě povinnosti prezidenta vyţádat si poradní zprávu od Státní rady neučinila-li tak jiţ vláda Ústavní dekret č. 27/1942 Úř. věst. čsl. Ústavní dekret prezidenta republiky 11/1944 Úř. věst. čsl. o obnovení právního pořádku Ústavní dekret prezidenta republiky 18/1944 Úř. věst. čsl. o národních výborech a Prozatímním národním shromáţdění Dekret prezidenta republiky 2/1945 Úř. věst. čsl. o mimořádných opatřeních pro zajištění hospodářského ţivota na osvobozeném území Dekret prezidenta republiky 6/1945 Úř. věst. čsl. o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech Dekret 19/1945 Sb., o Sbírce zákonů a nařízení republiky Československé Zákonem č. 115/1946 Sb., o právnosti jednání souvisejících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků. Dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské Dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkoprávních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů Dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakoţ i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa Dekret prezidenta republiky 16/1945 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech 68

Dekret prezidenta republiky č. 17/1945 Sb., Národní soudy Dekret prezidenta republiky č. 27/1945 Sb., o jednotném řízení vnitřního osídlení Dekret prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci Dekret prezidenta republiky č. 71/1945 Sb., o pracovní povinnosti osob, které pozbyly československé státní občanství Dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské Dekret prezidenta republiky 91/1945 Sb., o obnovení československé měny Dekret 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků Dekret 101/1945 Sb., o znárodnění podniků potravinářského průmyslu Dekret 102/1945 Sb., o znárodnění akciových bank provozující bankovní a peněţní obchody Dekret 103/1945 Sb., o zestátnění soukromý pojišťoven Dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a o Fondech národní obnovy Dekret 109/1945 Sb., o řízení výroby Dekret 113/1945 Sb. o úpravě, řízení a kontrole zahraničního obchodu Dekret 118/1945 Sb., o opatřeních v řízení vyţivovacího hospodářství. Dekret prezidenta republiky č. 138/1945 o trestání nacistických některých provinění proti národní cti Dekret prezidenta republiky 38/1945 Sb., o přísnějším potrestání drancování. Nařízení SNR č. 33/1945 o potrestání fašistických zločinců, okupantů, zločinců a kolaborantů a o zřízení lidového soudnictví Zákon 33/1946 Sb., Zákon odčinění některých křivd způsobených českému pracujícímu dorostu Ústavní nález č. 55/1995 Sb.

69

Benešovy dekrety. Bankovní institut vysoká škola Praha. Katedra práva a veřejné správy. Bakalářská práce. Václava Lieblová

Recommend Documents