60. koncertní sezona 2015 2016
Čáry a okouzlení Filharmonie v divadle II 3. abonentní koncert Janáčkovo divadlo 18 a 19I2I2016
Pořad koncertu PAUL DUKAS Čarodějův učeň, symfonická báseň I 12' The Sorcerer´s Apprentice, symphonic poem ALEXANDR SKRJABIN Koncert fis moll pro klavír a orchestr op. 20 I 29' Piano Concerto in F sharp minor Op. 20 1. Allegro 2. Andante (Tema) Var. 1 Var. 2 Allegro scherzando Var. 3 Adagio Var. 4 Allegretto Var. 5 Tempo I (Andante) 3. Allegro moderato
přestávka I 20'
LEOŠ JANÁČEK Amarus, kantáta pro sóla, smíšený sbor a orchestr na verše Jaroslava Vrchlického I 30' Amarus, cantata for soli, mixed chorus and orchestra to the verses by Jaroslav Vrchlický 1. Moderato (Žil v klášteře od dětství) 2. Andante (Byl velký a bledý, stále zamyšlený) 3. Moderato (Prchly dni a léta) 4. Adagio (Dnes nedolil Amarus lampu věčnou) 5. Epilog: Tempo di marcia funebre (Amarus jej zvali)
Jan Vojtek klavír / piano Jaroslav Březina tenor Ivan Kusnjer baryton / baritone Český filharmonický sbor Brno / Czech Philharmonic Choir Brno sopránové sólo / soprano solo Jana Melišková sbormistr / choirmaster Petr Fiala Filharmonie Brno / Brno Philharmonic dirigent / conductor Petr Vronský
O skladbách Skladby v pořadu nazvaném Čáry a okouzlení se týkají něčeho, co nám připadá tak či onak kouzelné, neskutečné, zázračné. V případě Dukasovy skladby jde o humorný příběh drzého čarodějnického učně, který si chtěl odkoukanými kouzelnickými praktikami ušetřit práci, Skrjabinův klavírní koncert je především virtuózní nástrojovou kompozicí, ale už na cestě k formulaci skladatelovy mystické životní představy sebezbožnění – a v Amarovi, první velké kantátě Leoše Janáčka, jde o zhodnocení života a smrti zázrakem a okouzlením. Podivuhodnou skutečností je, že všechny tři tak rozdílné skladby vznikly na různých místech Evropy ve stejném roce – 1897. Očima živého repertoáru je Paul Dukas (1865–1935) autorem jediné, zato velmi často hrávané skladby, symfonického scherza Čarodějův učeň podle známé Goethovy balady. Skutečnost, že všechen jeho ostatní úctyhodný tvůrčí odkaz (také předehra, symfonie, dvě opery, klavírní skladby), vytvořený většinou teprve po senzačním úspěchu Čarodějova učně (1897), zůstává v pozadí repertoárové pozornosti, lze vysvětlit právě Dukasovou pozicí mezi pozdněromantickým stylem dědiců Césara Francka, k nimž se počítal, a nastupujícím debussyovským impresionismem (o tři roky starší Debussy byl jeho blízkým přítelem), který začal na přelomu století ovládat vkus francouzského publika. V Čarodějově učni však dokázal geniálně – a navíc v pravou chvíli – spojit přednosti obou tvůrčích přístupů, to jest franckovskou tematickou důslednost, která činí i ze skladeb, postihujících mimohudební děje nebo objekty, dokonalá hudební díla, se sugestivním a prakticky už impresionistickým využitím orchestrálních barev k (málem vizuálnímu) zachycení jednotlivých podrobností i celkové atmosféry. V Goethově básni přiměje čarodějův učeň za nepřítomnosti svého mistra kouzelnickými praktikami staré koště, aby za něho nanosilo vodu; neumí je však zastavit, a když je v zoufalství přetne vejpůl, začnou vodu nosit obě půle; před utopením ho v poslední chvíli zachrání čarodějův příchod; tento děj poskytl Dukasově skladbě svým dvojím stupňováním ke dvěma dramatickým zlomům vděčný „hudební“ půdorys. Skladatel však k němu připojil i krásně náladový a baladicky tajemný úvod s později všudypřítomným motivem vody (v sestupujících malých terciích) a tématem koštěte (zatím v mírumilovné klarinetové frázi) – a v závěru odpovídající doslov. Vlastní průběh děje je pak z hudby zcela srozumitelný, také proto, že je provázen výrazovým vývojem pocitů ubohého učně: zvědavostí, osvědčí-li se zaklínadlo, uspokojením, že se tak stalo, rostoucí oba-
vou a nakonec svrchovanou úzkostí vedoucí k zoufalému rozhodnutí chopit se sekery, děsivým napětím v okamžiku, kdy se obě půle koštěte zvedají a začínají škobrtavým dvouhlasým kontrapunktem s další činností, umocňující postupně všechen předchozí vývoj a vedoucí k finálnímu vyvrcholení. Bylo by nesporně velmi složité chtít odhalit všechny protikladné a vzájemně si odporující proudy názorové, filosofické i umělecké, jež spoluutvářely hudební projev Alexandra Nikolajeviče Skrjabina (1872–1915). Postačí, uvědomíme-li si, že se jediný z ruských skladatelů svého formátu narodil a dozrál právě do vrcholící společenské krize – a zároveň mohutné mezinárodní expanze ruské hudby na konci devatenáctého století; úzkostlivá výchova v přepychové odloučenosti a celkově útlá a své vybranosti si hledící životní podstata mu však zabránily myšlenkově navázat na revoluční a realistickou tradici novoruské školy. Třebaže se do jeho prostředí donesl ohlas krize několikerým odrazem, nepociťoval ji proto o nic méně intenzivně, než bylo třeba; zcela ve shodě s jeho zahleděností do vlastního nitra jsou jeho odboj a úsilí o osvobození člověka individualistické a osobní. Pod vlivem německé idealistické filosofie, zejména Nietzscheho, ale také indické mystiky a náboženských úvah, dospěl k antroposofii, myšlence sebezbožnění: trpící lidstvo bude k vyššímu stupni bytí dovedeno tvůrčími činy lidí geniálních, blízkých ideji božství, jehož jsou odrazem. Tyto své představy pak nejzřetelněji uložil v trojici symfonií (třetí až páté) Božská báseň – Báseň extáze – Báseň ohně. Podobně jako Rachmaninov však začal velmi záhy mezinárodně pronikat především svými klavírními skladbami a jejich brilantní interpretací. Ještě hluboko v oblasti romantického výrazu pohybuje se jeho Klavírní koncert fis moll, jímž zahájil čtyřiadvacetiletý řadu svých symfonických děl; neobvyklou tóninou (Skrjabin ji ve své snaze vnímat hudbu všemi smysly označil jako sytě modrou a mystickou) a jejím ustavičným chromatickým zpochybňováním sice už v první větě vykročil do budoucnosti, ale v dalším vývoji skladby setrval (už v převážně durových tóninách) na pozici pozdněromantického tvůrce. Na začínajícího symfonika ostatně obdivuhodně: koncert je propracovanou symfonickou skladbou, která dokonale umocňuje účin skvělého a náročného sólového partu – je ostatně podnes takříkajíc povinnou součástí repertoáru světových pianistických špiček. Po úvodní části, která potvrdí monumentálním závěrem titulní tóninu skladby, uvede orchestr vláčné a líbezné téma, které poté se sólistou pětkrát promění (mezi variacemi je také scherzando a marcia funebre), než se vrátí loučením k jeho původnímu tvaru. Takřka ještě jinošská lyrika této hudby však už nese znaky typické pro Skrjabinovu
osobnost i její pozdější vývoj; skrytá exaltace a patos se naplno objeví v bouřlivém finále vystupňovaném několikrát ke skutečným výbuchům energie. Amara, svou první kantátu, napsal Leoš Janáček (1854 až 1928) třiačtyřicetiletý, už po svých dlouholetých zkušenostech v čele sboru Besedy brněnské. Vrchlického báseň ho oslovila svou atmosférou (nikoli popisem) klášterního života, který sám tak dobře znal a který se do jeho nitra zapsal v letech, kdy je lidská duše nejvnímavější. Králové klášter na Starém Brně, jeho ponuré chodby, starý kostel, rozsáhlé zahrady, můj chudý, jinošský v něm strávený život, osamělost a tesknota, to vše bylo tak blízké Amarovi. Příběh, který Vrchlický vypráví epickým tokem rytmicky volného jedenáctislabičného verše a do jehož textu mnohokrát zasáhl, rozčlenil Janáček do pěti částí. První představuje hlavní postavu naznačujíc, že jde o sirotka po svobodné matce (později se ukáže, že je pohřbena na klášterním hřbitově, ale on to neví); závěrečné Amarus jej zvali má dvojí význam – jednak jména, které znamená hořký, ale zároveň odkazuje k výrazu amare, milovat, a jednak jako formule, kterou skladba v páté větě končí. Druhý díl obsahuje scénu v Amarově cele: jeho dotaz na konec trpkého života, který bezpochyby toužebně očekává, vyvolá zjevení anděla s poselstvím: zemře, až zapomene doplnit olej ve věčném světle; událost v měsíční záři postihuje Janáčkova hudba jako zázrak, průhled do jiného světa. Třetí díl se odehrává zprvu reálně: Amarus následuje mileneckou dvojici na cestě z večerního chrámu na jarně rozkvetlý klášterní hřbitov a v naprostém okouzlení novým poznáním zůstává nehybně stát… Ve čtvrtém dílu najdou mnichové mrtvého Amara ležet na zapomenutém hrobě jeho nepoznané matky. A třebaže jde o jeho smrt, je tu hudba pojednou zbavena tísnivého ovzduší předchozích částí. Závěrečný díl je smutečním pochodem jen vnějšími znaky: jeho hudba, pointovaná stručnou sborovou reminiscencí (Amarus jej zvali) je jasná a osvobozující: pro Amara nebyla smrt snad trestem za osudové opomenutí, nýbrž vykoupením… Není od věci připomenout zvláštní osud, jenž toto autobiografické dílo stíhal od počátku. Po Besedě brněnské, s níž se do té doby několikrát velmi dramaticky rozešel, nemohl Janáček žádat premiérové nastudování, a proto vděčně přijal nabídku Ferdinanda Vacha, tehdy profesora na učitelském ústavu a hlavní postavy hudebního života v Kroměříži, že se provedení ujme místními silami. O vokální složku by nebylo, ale amatérský orchestr se nakonec ukázal tak děravý, že Vach od svého záměru upustil; Janáček přispěchal z Brna se dvěma decho-
vými hráči a jal se zkoušet sám; na Vachovu radu pak ještě změnil choulostivou tóninu prvního dílu ze sedmibéčkové as moll na prostou a moll, ale tím zase vnesl zmatek mezi transponující dechové hráče. Na provedení Amara pak dlouho vzpomínal s hrůzou a k novému (brněnskému, zase s Vachem) se odhodlal teprve po patnácti letech.
titulní strana autografu Amara
O účinkujících
Jan Vojtek začal hrát na klavír v pěti letech na ZUŠ Františka Jílka ve třídě Jany Novákové. Pod jejím vedením třikrát zvítězil v mezinárodní mozartovské soutěži Amadeus (Brno 2002, 2003 a 2004), stal se absolutním vítězem Prague Junior Note (2003) i absolutním vítězem a držitelem Grand Prix v soutěži Gradus ad Parnassum v litevském Kaunasu (2004). V roce 2005 přestoupil k Jiřímu Doleželovi, profesoru brněnské Janáčkovy akademie múzických umění, a v průběhu čtyřleté spolupráce získal řadu příležitostí porovnat své klavírní schopnosti s velkou mezinárodní konkurencí – zvítězil v mezinárodní soutěži v Košicích (2007) a v soutěži Virtuosi per musica di pianoforte v Ústí nad Labem (2007). Cennou zkušeností byla pro něj účast v Mezinárodní soutěži Giny Bachauerové v Salt Lake City v USA (2008), odkud si přivezl nejen cenné hudební poznatky, ale i nová přátelství. V té době vystoupil s Filharmonií Brno, Moravskou filharmonií Olomouc a s Kaunaským symfonickým orchestrem v jejich domovských městech; s orchestrem Národního divadla Brno absolvoval mozartovské turné po Japonsku. V letech 2009–2015 studoval na Bartókově konzervatoři v Budapešti pod vedením Gábora Eckhardta a Balázse Kecskése; mezitím se v roce 2011 stal absolutním vítězem jednak litevské soutěže Kaunas Sonorum a jednak Maďarské národní soutěže středních hudebních škol. Od loňského září studuje na Lisztově Akademii múzických umění v Budapešti u profesorů Eckhardta a Némethyho. Jaroslav Březina začal zpívat v Kühnově dětském sboru, Pražskou konzervatoř pak absolvoval u Zdeňka Jankovského. Je laureátem Dvořákovy soutěže v Karlových Varech a Schneiderovy v Trnavě. Proslul jako člen kvintetu Dobrý večer, od roku 1993 je sólistou opery pražského Národního divadla, v níž vytvořil řadu velkých rolí domácího i světového repertoáru. Koncertně zpíval na pódiích v Japonsku, Rakousku (Salcburk), Norsku, Itálii (provedení Dvořákova oratoria Stabat mater v Římě a Pise), Německu, Francii a Španělsku. V le-
tech 1998–2000 se účastnil turné po Holandsku s Matoušovými pašijemi J. S. Bacha (Concertgebouw Amsterdam). Stylově zvládá velmi široký repertoár, ale platí především za janáčkovského specialistu: Zápisník zmizelého provedl v Královské opeře v Madridu, na festivalech Moravský podzim a Janáčkovy Hukvaldy, v koncertní sezoně České filharmonie a v letech 1998–2001 v Národním divadle v Praze. Z jeho význačných nahrávek lze připomenout snímek Rybovy České mše vánoční pro Deutsche Grammophon, pro Supraphon pak Janáčkovy Šárky (s Českou filharmonií a Charlesem Mackerrasem), Dvořákových Tvrdých palic nebo Zelenkova oratoria Sub olea pacis, který získal Cannes Classical Award za rok 2002. S Českou televizí spolupracoval Březina také v inscenaci opery Bohuslava Martinů Hlas lesa. Ivan Kusnjer, žák profesora Šrubaře na pražské HAMU, je dnes už dlouho považován – doma i za hranicemi – za českou barytonovou jedničku. Vedle vítězství v několika proslulých mezinárodních pěveckých soutěžích (Ženeva, Vercelli, Sofie) získal třikrát Cenu Thálie: za Leoncavallovy Komedianty (1994), za Daviesových Osm písní pro šíleného krále (1998) a za Čertovu stěnu (2003). Cena Gustava Mahlera mu byla udělena v roce 2001. Jeho operní repertoár obsahuje na čtyři desítky stěžejních rolí, kantátový na třicet velkých sólových partů a komorní dvacet písňových cyklů. Zpíval na předních scénách a v nejvýznačnějších koncertních síních Evropy, Ameriky a Středního i Dálného východu, čítaje v to velké operní domy v Benátkách, Miláně, Vídni, Frankfurtu, Paříži (Opéra Comique a Châtelet), Bruselu, Madridu, Lisabonu a Hongkongu, newyorskou Carnegie Hall, londýnskou Royal Albert Hall nebo proslulou Suntory Hall v Tokiu. V koncertním provedení Janáčkových Výletů pana Broučka vystoupil s orchestrem BBC a Jiřím Bělohlávkem v londýnské Barbican Hall. Barytonový part Orffových Buránských písní (v Brně jej zpíval ještě za svého angažmá v Janáčkově opeře) provedl už víc než dvěstěkrát a natočil pětkrát pro pět různých společností. Velká část jeho dalších snímků (pro značky Decca, Chandos, Orfeo, Naxos, Supraphon a Panton jich pořídil čtyřiatřicet) patří skladbám Smetanovým, Dvořákovým, Janáčkovým, Bohuslava Martinů a Mahlerovým. Od roku 1988 učí na pražské HAMU.
Český filharmonický sbor Brno vznikl v roce 1990 a rychle se vypracoval mezi nejzaměstnanější a nejoceňovanější profesionální pěvecká tělesa v Evropě. Zaměřuje se především na oratorní, kantátový, ale i operní repertoár všech stylových epoch. Jeho vzrůstající kvalita se odráží i na stále bohatší koncertní činnosti u nás i v zahraničí: těleso ročně absolvuje nejméně 70 vystoupení. Spolupracuje se všemi českými a mnoha zahraničními orchestry a dirigenty a je pravidelným hostem renomovaných mezinárodních festivalů a koncertů po celé Evropě. Ve spolupráci s význačnými českými i zahraničními orchestry zpíval sbor ve většině evropských států, ale také v Argentině a v Uruguayi. Pro četná gramofonová studia natočil řadu CD. V roce 2007 získal dvě prestižní německá ocenění ECHO Klassik – titul „Soubor roku 2007“ za snímek Duchovních motet Antona Brucknera a titul „Nahrávka roku 2007“ za oratorium Franze Liszta Kristus, v roce 2009 Cenu německých kritiků za snímek skladby B. A. Zimmermanna a v roce 2011 japonské ocenění Tokusen za CD s Dvořákovým Rekviem. Zakladatelem, hudebním ředitelem a dirigentem Českého filharmonického sboru Brno je Petr Fiala, absolvent brněnské konzervatoře a JAMU v oborech skladba a dirigování. Vedle činnosti pedagogické (byl profesorem brněnské konzervatoře) a kompoziční (je autorem asi 180 skladeb) se již 50 let intenzivně věnuje činnosti sbormistrovské a dirigentské. Jako skladatel i dirigent je laureátem řady národních i mezinárodních soutěží, působí jako lektor dirigentských kurzů i člen mezinárodních porot.
Kořeny Filharmonie Brno sahají do 70. let 19. století, kdy v Brně mladý Leoš Janáček usiloval o vznik českého symfonického orchestru. Dílo slavného skladatele 20. století je ostatně nejvýznamnější programovou položkou tělesa, které je považováno dodnes za jeho autentického interpreta. Filharmonie vznikla v roce 1956 sloučením rozhlasového a krajského orchestru a od té doby patří svou velikostí i významem k české orchestrální špičce. Na svých turné provedla na tisíc koncertů v Evropě, ve Spojených státech, v Latinské Americe, na Dálném i na Blízkém východě. Je pravidelným hostem světových i českých festivalů, kde často spojuje umělecké síly s Českým filharmonickým sborem Brno. Pravidelně natáčí pro Český rozhlas a Českou televizi a pro řadu nahrávacích firem (Supraphon, Sony Music, IMG Records, BMG, Channel 4). Dynamicky také rozvíjí zakázkové nahrávání pro globální klientelu v rámci Czech Orchestra Recordings. Dějinami orchestru prošla řada českých a zahraničních dirigentských osobností jako Břetislav Bakala, František Jílek, Petr Altrichter, Jiří Bělohlávek, Jakub Hrůša, Tomáš Netopil, Charles Munch, Kurt Masur, Sir Charles Mackerras, Yehudi Menuhin, Serge Baudo, János Ferencsik, Georges Prêtre, Aleksandar Marković. Filharmonie dnes nabízí svému publiku ročně kolem stovky koncertů ve dvanácti abonentních cyklech; v nich – vedle orchestrálních řad – spolupracuje také se specializovanými ansámbly. Tvářemi jednotlivých sezon jsou rezidenční umělci (Richard Blackford, Radek Baborák, Olga Kern, Kyrill Gerstein, Vadim Gluzman, Fazil Say, Benjamin Jusupov), v jubilejní sezoně jí je Alina Pogostkina. Od roku 2000 pořádá filharmonie letní open air festival na brněnském hradě Špilberku, od roku 2012 je pořadatelkou renomovaných tradičních festivalů Moravský podzim, Velikonoční festival duchovní hudby a Expozice nové hudby; vedle toho zaštiťuje mezinárodně proslulý dětský sbor Kantiléna, od roku 2010 se podílí na populárním edukativním projektu Mozartovy děti, v roce 2014 založila svou Akademii pro začínající umělce. Filharmonie Brno je dnes nejen silným hráčem na poli symfonické hudby doma i v zahraničí, ale i předním organizátorem hudební sezony druhého českého města, aktivním festivalovým pořadatelem a kreativním lídrem orchestrální dramaturgie. Působí v krásném Besedním domě, brněnském „Musikvereinu“ z dílny Theophila Hansena z roku 1873 a těší se na nový moderní koncertní sál.
Petr Vronský začal velmi úspěšně jako houslista (laureát dvou celostátních soutěží) a teprve po několikaletém působení v plzeňském operním orchestru vystudoval dirigování na pražské AMU (u Aloise Klímy, Jindřicha Rohana, Bohumíra Lišky a Roberta Brocka). Jako dirigent na sebe upozornil úspěchem v československé dirigentské soutěži (1970) a zejména pak v proslulých mezinárodních soutěžích v Besançonu a (Karajanově) v Berlíně. Od roku 1972 byl prvním dirigentem plzeňské opery, od 1974 uměleckým šéfem opery v Ústí nad Labem, v roce 1979 nastoupil do Státní filharmonie Brno a o čtyři léta později se stal jejím hlavním dirigentem vedle čestného dirigenta Františka Jílka. Autoritu této legendární postavy vyvažoval jistou bezstarostnou muzikantskou bezprostředností a zvláštním porozuměním pro smyčcové nástroje – po Neumannovi a Bělohlávkovi byl dalším filharmonickým dirigentem, který vyrostl jako smyčcový hráč. V roce 1989 se stal šéfdirigentem Janáčkovy filharmonie v Ostravě, v současné době působí jako čestný šéfdirigent Moravské filharmonie v Olomouci. Dirigování vyučoval původně na JAMU, kde se stal v roce 1983 odborným asistentem a v roce 1990 docentem; dnes je pedagogem pražské HAMU. Jiří Beneš
Zpívané texty Jaroslav Vrchlický Amarus Žil v klášteře od dětství; jak tam přišel, sám nevěděl, že děkoval však hříchu své zrození, tož Amarus jej zvali. Byl velký, bledý, stále zamyšlený; zrak k zemi upřen, jakby stále hledal cos neznámého. Jednou pravil k bohu, když měsíc stříbřil mříže jeho cely: „Za všecka muka, všecko odříkání, za ztracený svůj život jednu milost si žádám od Tebe, rci kdy as umru?“ A nedomyslil ještě, anděl slétl a v sluch mu šeptal! „Umřeš oné noci, kdy zapomeneš v lampu před oltářem nalíti olej!“ Prchly dny a leta; tich, jako vždycky, Amarus žil smutný, vždy v lampu věčnou když přilíval olej, děl k sobě: „Rozsvěcuju svoji duši,“ a bolestně se usmál. Jednou z jara též přišel v lampu dolíti zas olej; chrám šerý byl, u sloupu na klekátku pod Panny sochou zřel dva milující. Stál za nimi a dech svůj zadržoval. Když domodlili se, po špičkách rychle šel za nimi, jej divná jala touha, stál na klášterním hřbitově; pln bezu a střemchy vzduch byl, vůně opojivá mu vstoupla do hlavy, kdes v keři pták zpíval, motýli dva jak dva květy by na jabloni oživené náhle kol něho lítali, šel dál a dále. Na jednom hrobě, který srovnán s drnem pod lesem kvetoucího bezu mizel, tam seděli ti šťastní: on měl hlavu na ňadrech jejích, v její černé vlasy bez střásal těžce porosené květy, pták zpíval za nimi a laškující dva motýlové usedli jí v kadeř. Tu Amarus na svoji matku vzpomněl, jíž nepoznal a jíž měl děkovati za trpký tento život, — a pták zpíval a voněl bez a v trávě hrála rosa;
dnes nedolil Amarus lampu věčnou, stál ustavičně a pták stále zpíval. Dne druhého když k hóře přišli bratři, tu našli věčnou lampu shaslou, sirou, po Amarovi nikde ani stopy; tam na hřbitově na zapadlém rově však ležel mrtev, na hrobě své matky, tvář obrácenou v bez a střemchu zkvětlou, tak ležel tam a pták jen nad ním zpíval.
Zveme Vás na Vzdálené světlo, 3. koncert Filharmonie doma v Besedním domě 25. a 26. 2. 2016 v 19:30: Henze Fantazie pro smyčcový orchestr, Vasks Vzdálené světlo, Rautavaara Canto V „Do nitra světla“, Sibelius Pelléas a Mélisanda, suita; Alina Pogostkina – housle, Filharmonie Brno, dirigent Juha Kangas. Besedy ke koncertům od 18:30. Pařížská šestka a Mahlerova Jednička, 4. koncert Filharmonie v divadle II v Janáčkově divadle 14. a 15. 4. 2016 v 19:30: Milhaud Vůl na střeše, Poulenc Koncert pro dva klavíry a orchestr d moll, Mahler Symfonie č. 1 „Titán“; Klavírní duo Silver-Garburg, Filharmonie Brno, dirigent Aleksandar Marković Špalíček, mimořádný koncert k 60. výročí Filharmonie Brno a Kantilény na Stadionu 28. 4. 2016 v 19:30: Martinů Špalíček, koncertní provedení baletu; Pavla Vykopalová – soprán, Tomáš Kořínek – tenor, Jiří Sulženko – bas, Kantiléna, Kühnův dětský sbor, Filharmonie Brno, dirigent Jakub Klecker
Prosíme posluchače, aby zaujali svá místa včas, vypnuli mobilní telefony a během koncertu nefotografovali. Po začátku není vstup do sálu umožněn. Změna programu a účinkujících vyhrazena!
Generální partner Filharmonie Brno
Hlavní mediální partner
Mediální partner
Za podporu a spolupráci děkujeme
Vydala Filharmonie Brno v roce 2016 nákladem 1 000 výtisků texty Jiří Beneš foto Martin Zeman a archív Filharmonie Brno foto na obálce Leoš Janáček (z Janáčkova archívu MZM) produkce Printeco s.r.o. redakční uzávěrka 8. února 2016
Filharmonie Brno, příspěvková organizace Komenského nám. 534/8, 602 00 Brno, T +420 539 092 801 www.filharmonie-brno.cz
Statutární město Brno finančně podporuje Filharmonii Brno. Vybrané koncerty jsou pořádány za finanční podpory Jihomoravského kraje a Ministerstva kultury ČR.
www.filharmonie-brno.cz