60. koncertní sezona 2015 2016
Východní flétna Filharmonie v divadle I 1. abonentní koncert Janáčkovo divadlo 14 a 15I1I2016
Pořad koncertu SOFIA GUBAJDULINA The Deceitful Face of Hope and of Despair I 27' (Svůdná tvář naděje a zoufalství) flétnový koncert / flute concerto jednovětý / in one movement
přestávka I 20'
GUSTAV MAHLER Das Lied von der Erde I 63' (Píseň o zemi) symfonie pro tenorové a altové (nebo barytonové) sólo a orchestr podle Čínské flétny Hanse Bethgeho Symphonie für Tenor- und Alt- (oder Bariton-) Stimme und Orchester nach Hans Bethge‘s Die chinesische Flöte 1 Das Trinklied vom Jammer der Erde / Pijácká píseň o bídě země (podle Li-Tai-Po) 2. Der Einsame im Herbst / Osamělý na podzim (podle Chang-Tsi) 3. Von der Jugend / O mládí (podle Li-Tai-Po) 4. Von der Schönheit / O kráse (podle Li-Tai-Po) 5. Der Trunkene im Frühling / Opilý na jaře (podle Li-Tai-Po) 6. Der Abschied / Rozloučení (podle Mong-Kao-Jen a Wang-Sei)
Sharon Bezaly flétna / flute Jana Sýkorová alt / alto Kor-Jan Dusseljee tenor Filharmonie Brno / Brno Philharmonic dirigent / conductor Tomáš Netopil
O skladbách Předsadit Mahlerově Písni o zemi – symfonii na texty ze sbírky Čínská flétna – flétnový koncert, se přímo nabízí, třebaže to na první pohled může působit prvoplánově. Volba koncertu Sofie Gubajdulinové však skýtá možnost zajímavých srovnání. Obě skladby pocházejí z počátků století (20. resp. 21.), jsou typické pro pozdní slohy svých tvůrců, obě tak či onak souvisejí s poezií, nesou v sobě obecně platné filozofické poselství i určité předtuchy budoucnosti a nastavují přitom svůdnou tvář zoufalství i věčné naděje. Letos jubilující rusko-tatarská skladatelka Sofia Asgatovna Gubajdulina (1931) žije od roku 1992 v Německu, usazena na venkově nedaleko Hamburku. Po emigraci se dočkala značného mezinárodního renomé, které jí vyneslo objednávky od významných umělců a prestižních institucí či festivalů z celého světa. Cesta na výsluní však nebyla krátká ani jednoduchá… Gubajdulina studovala skladbu na moskevské konzervatoři (u Pejka, Šaporina a Šebalina), ale mnohem více ji – tak jako řadu tvůrců její generace (Alfreda Schnittkeho, Edisona Děnisova ad.), odmítnuvších diktát socrealistické estetiky – ovlivnila „neoficiální stránka studia“, spočívající v samostudiu západoevropské Nové hudby prostřednictvím partitur a nahrávek, v četbě nelegální samizdatové literatury, v setkáních obdobně smýšlejících umělců. V „našineckých“ hudebních kruzích bylo jméno Gubajdulinové vyslovováno s respektem, její skladby ale dlouho zněly jen výjimečně. Zlomovým okamžikem se stalo úspěšné provedení jejího houslového koncertu Offertorium v dubnu 1982 ve Velkém sále moskevské konzervatoře (hrál Oleg Kagan, dirigoval Gennadij Rožděstvenskij). Koncert, který se později stal její tvůrčí vizitkou, vznikl na objednávku Gidona Kremera, jehož hrou na housle byl inspirován – skladatelce se představa této hry ztotožnila s obětováním se zvuku a skladbě samé (analogicky představě génia coby oběti, tedy jedné z myšlenek ruského filozofa Nikolaje Berďajeva). Stojí za připomenutí, že už předtím Gubajdulina navázala poměrně čilé vztahy s českým kulturním prostředím. Jako člověk, který se pohyboval v disidentském ovzduší, nesla těžce zprávy o sovětské invazi do Československa. V té době složila dvě kantáty, Noc v Memfidě a Rubajat, v nichž jako by se snažila před realitou uniknout do dávné minulosti – do starověkého Egypta resp. Persie. První zmíněné dílo bylo v roce 1970 nahráno v Československém rozhlase. Ve stejném roce Gubajdulina napsala pro soubor Musica Viva Pragensis – na objednávku jeho uměleckého vedoucího Marka Kopelenta – sklad-
bu Concordanza. Tehdy se také začala rodit – i z dnešního pohledu velice zajímavá a pohříchu pozapomenutá – spolupráce Gubajdulinové s Kopelentem a východoněmeckým skladatelem Paulem-Heinzem Dittrichem na týmovém oratoriu Laudatio pacis (Chvála míru, 1975), komponovaném na slova Jana Amose Komenského a věnovaném 30. výročí vzniku UNESCO. Pro soubor Due Boemi di Praga, přitahující pozornost především díky Josefu Horákovi coby hráči na basklarinet, složila Gubajdulina v roce 1976 skladbu Tečky, čáry a klikyháky. Jedním z typických rysů její tvorby je drama protikladů, vedené v symbolické rovině. Někdy je tento moment vyjádřen přímo v názvech skladeb: Rumore e silenzio (1974), Pro et contra (1989) apod. Ve dvanáctidílné symfonii Stimmen… Verstummen… (1986) jsou liché věty opřeny o durový materiál („věčný mír a kosmická harmonie“), zatímco sudé expresivně vyjadřují chaotické pozemské bytí. Počínajíc devátou větou přebírají liché části charakter sudých a větu „překřížení“ končí němá gesta dirigenta vypsaná v partituře („hieroglyf našeho setkání s kosmickým rytmem“). Tento koncept tzv. binárních opozic nalezl své osobité uplatnění i ve flétnovém koncertu, jak naznačuje jeho anglický název The Deceitful Face of Hope and of Despair (Svůdná tvář naděje a zoufalství), převzatý z básně Ash Wednesday (Popeleční středa) T. S. Eliota. Není to poprvé, co Gubajdulina čerpala inspiraci v poezii tohoto literáta; už v roce 1987 zkomponovala rozsáhlý cyklus Hommage à T. S. Eliot pro soprán a oktet, a to doslova pro hvězdně obsazený soubor složený ze sólistů zvučných jmen (Gidon Kremer, Isabelle van Keulen, Tabea Zimmermann, David Geringas ad.). Flétnový koncert není skladbou programní, nesnaží se být hudebním pandánem poetického textu; název v jistém smyslu souzní s čistě hudebními strukturami a na vyšším stupni slouží jako filozofická metafora. Slovy autorky: Je známo, že každý interval tvoří dvě tónové kombinace: sumační a diferenční tón. Například interval v nejnižší poloze vytváří diferenční tón, který však nevnímáme jako tón, nýbrž jako pulzaci. Čím menší je výchozí interval a čím nižší je jeho poloha, tím pomalejší je pulzace jeho diferenčního tónu. A když je výchozí interval posouván níž a níž, ocitáme se ve sférách, kde reálný zvuk už nemůže být vnímán. Zůstává jen pulz – a i ten se postupně vytrácí. Ovšem když výchozí interval posouváme do stále vyššího rejstříku, pulzace diferenčního tónu se zrychluje. To se pak dostáváme do „hraniční zóny“, kde začínáme slyšet pulzaci diferenčního tónu zároveň s jeho zdrojem – výchozím intervalem. Přesně tento moment – kdy se tón noří z pulzace – může být pokládán za metaforu naší naděje. Naopak pozvolné zpomalování pulzujícího diferenčního tónu nakonec vede ke zmizení zvuku a následně i pulzu – to je metaforou našeho zoufalství. Neustálé zrychlování a zpomalování pulzu zvukové tkáně je hlavním tématem skladby. Toto téma je exponováno na začátku, zjevuje se na vrcholu a završuje také celý koncert. Zpomalování, které je provázeno značně zvýšenou intenzitou, je zoufalým pokusem zabránit zmizení pulzu.
Flétnový koncert napsala Gubajdulina v roce 2005 pro Sharon Bezalyovou a její tři nástroje zkonstruované sólistce na míru: flétnu příčnou (vyrobenou firmou Muramatsu ze 24karátového zlata), altovou (taktéž z dílny Muramatsu) a basovou (Kotato & Fukushima). Premiéra skladby se uskutečnila 26. května 2005 v Göteborgu; spolu se Sharon Bezalyovou se na ní podílel Göteborský symfonický orchestr pod taktovkou Maria Venzaga. Stejné obsazení pořídilo výtečnou nahrávku díla pro prestižní švédské vydavatelství BIS Records.
Bylo to začátkem září roku 1908, kdy Gustav Mahler (1860–1911) zaslal z jihotyrolského Toblachu – svého letního sídla, kam unikal na divadelní prázdniny čerpat síly po náročných sezonách za dirigentským pultem a hlavně komponovat – dopis svému příteli a oddanému žákovi, dirigentovi Bruno Walterovi: Byl jsem velmi pilný (z čehož poznáte, že jsem se tu vcelku „aklimatizoval“). Sám nevím, jak to všechno nazvat. Krásný čas byl mi údělem – myslím, že je to snad nejosobitější dílo, jež jsem dosud vytvořil. Zmínka o nejosobitějším díle se vztahuje k Písni o zemi (Das Lied von der Erde), kterou Mahler nadepsal jako symfonii a vědomě do ní vložil gesto loučení a smířlivého očekávání konce, byť se jej snažil oddálit tím, že skladbu neočísloval. Když mi poprvé vypravoval o Písni o zemi, vzpomíná Walter, označil ji jako symfonii, složenou ze zpěvů (Symphonie in Gesängen); měla to být jeho Devátá. Potom si to rozmyslil; myslil na Beethovena a na Brucknera, jimž se jejich Devátá stala hranicí tvorby i života, a nechtěl vyzývat osud. Za života se Mahlerovi Píseň o zemi (tak jako Devátou symfonii, která následovala, o nedokončené Desáté ani nemluvě) slyšet nepoštěstilo: na její premiéru řízenou Bruno Walterem došlo až šest měsíců po skladatelově smrti, 20. listopadu 1911 v Mnichově. Básnická antologie Čínská flétna (Die chinesische Flöte) se Mahlerovi dostala do rukou s největší pravděpodobností hned v roce jejího vydání, tj. 1907. Ve sbírce, která v německojazyčném kulturním světě vzbudila nebývalý rozruch (ze skladatelů později inspirovala mj. i Arnolda Schönberga, Antona Weberna či Richarda Strausse), se mladý německý lyrik Hans Bethge pokusil přebásnit překlady převážně staré čínské poezie, už dříve vydané různými evropskými (německými, anglickými a francouzskými) literáty. Výrazově bohatá, křehká a zároveň spontánně živelná ohlasová poezie odpovídala Mahlerovu dobovému rozpoložení, značně poznamenanému třemi zásahy osudu – diagnostikovanou srdeční chorobou, úmrtím milované pětileté dcery Anny Marie a hořkým odchodem z funkce ředitele vídeňské Dvorní opery – a podnítila skladatele k vytvoření nejen díla snad nejosobitějšího, ale i nejosobnějšího; završil je roku 1909.
Mahler je chtěl původně opatřit názvem Píseň o bídě země, avšak tuto temnou charakteristiku nakonec prosvětlil, a to nejen v názvu. Z Čínské flétny si zvolil sedm básní; v každé větě šestidílného cyklu zhudebnil jednu, jen ve finálním Rozloučení spojil dvě – V očekávání přítele a Přítel se loučí. Textů se při kompozici nedržel doslovně, ale nakládal s nimi volně: některé verše podle potřeby přesunul, zkrátil nebo naopak doplnil (například v posledním zpěvu použil dva verše, v upravené podobě přejaté z vlastní básně, kterou napsal v prosinci 1884). Přestože je Píseň o zemi složena pro velký symfonický orchestr (do něhož je začleněna i mandolína), celý aparát se v plné síle rozezní jen výjimečně: komornější a intimnější pojetí Písně o zemi, příznačné pro Mahlerův pozdní sloh, tak nápadně kontrastuje se zvukovou erupcí předcházející Osmé symfonie („Symfonie tisíců“). Jednotu celého cyklu zajišťuje novátorský způsob motivické práce, připomínající Schönberga: zřetelné je to hned na začátku díla, kde lesní rohy exponují pentatonickou tónovou řadu a-g-e-d-c (což je mimochodem nejspíš jediný hudební prvek v Písni o zemi, který by se dal interpretovat jako „orientální inspirace“), a přetvářením a rozvíjením této řady se rodí nové motivy a nová témata. Je to integrace, píše ve své mahlerovské monografii Kurt Blaukopf (Gustav Mahler. Současník budoucnosti, česky: 1998), jež se plakátově nevnucuje, ale přesto je vnímatelná, i když posluchač o Mahlerově předjímání Schönbergova principu neví. Integrace je také klíčovým pojmem pro pochopení Mahlerova zacházení s pěveckým hlasem. Tenor (v částech 1, 3, a 5) a alt (v částech 2, 4 a 6) mají kantabilní linie, které nejsou vytaženy nad orchestr, ale zdají se být do něj vtěleny. Barva hlasu a její varianty se opět stávají předmětem konstruktivně koloristické instrumentace. Jednou je předepsáno: „vyprávěcím tónem, bez výrazu“, potom „velmi měkce a s výrazem“, „zamyšleně“, „váhavě“, „sladce“ a tak dále. Všechny tyto předpisy a ostatní návody, jež se týkají artikulace, míří k uchopení lidského hlasu jako nástroje. Navzdory neobvyklé struktuře vykazuje Píseň o zemi jistou souvislost s tradičním uspořádáním klasické symfonie: první část odpovídá vstupnímu allegru, druhá – větě pomalé, třetí, čtvrtá a pátá mají scherzový nádech; celý cyklus uzavírá úzkostně naléhavá a neúprosně rozmáchlá finální věta, nejzávažnější část, tvořící bezmála polovinu celkové délky díla. Tam, kde Bethge lakonicky konstatuje Všude je země stejná / a věčná, věčná bílá oblaka…, Mahler má potřebu měnit a rozvíjet: Všude je země milá / rozkvétá s jarem a vždy znovu / se zazelená! Všude a věčně / modře září dálky! / Věčně… věčně… Obraz krásy světa, zpěv o pomíjejícnosti mládí a krásy a s nimi spojené bezstarostnosti vrcholí smířlivou rezignací člověka, který je připraven se rozloučit…
O interpretech Sharon Bezaly (1972) se narodila v Izraeli, v současné době však žije ve Švédsku. Již ve svých 14 letech vystoupila jako sólistka s Izraelskou filharmonií pod taktovkou Zubina Mehty. Studovala na Conservatoire national supérieur de musique v Paříži pod vedením Alaina Mariona, Raymonda Guiota a Maurice Bourga. Na výzvu Sándora Végha přijala místo sóloflétnistky v salcburském souboru Camerata Academica, kde působila až do Véghovy smrti v roce 1997. Poté začala úspěšně rozvíjet svou sólovou kariéru. V roce 2002 získala cenu ECHO Klassik jako „Instrumentální hudebník roku“ a o rok později byla oceněna jako „Mladý umělec roku“ na Classical Awards v Cannes. V sezoně 2007/2008 se stala rezidenční sólistkou Haagského rezidenčního orchestru. Vystoupila mj. na BBC Proms v Londýně, Welsh Proms, účinkovala ve vídeňském Musikvereinu, Suntory Hall v Tokiu, pražském Rudolfinu, Palais des Beaux Arts v Bruselu, Concertgebouw v Amsterdamu, Wigmore Hall atd. Spolupracovala se všemi orchestry BBC, se symfonickými tělesy v Minnesotě, Cincinnati, Göteborgu, Singapuru, Sao Paulu, s rozhlasovými orchestry Nizozemským a Stuttgartským, s filharmoniemi Stockholmskou, Helsinskou, Bergenskou, Rotterdamskou, Tokijskou, Soulskou, Malajsijskou či Ósackou, a to pod taktovkou významných dirigentů (N. Järvi, P. Järvi, Vänskä, Litton, Hughes ad.). Vedle standardního repertoáru věnuje Bezaly zvýšenou pozornost i soudobé hudbě a podněcuje renomované skladatele k tvorbě nových děl (kromě Gubajdulinové pro ni flétnové koncerty napsali např. Kalevi Aho, Brett Dean, Anders Hillborg či Christian Lindberg). Rozsáhlá nahrávací činnost pro vydavatelství BIS Records (zhruba čtyři desítky titulů) vynesla Bezalyové řadu uznání v respektovaných hudebních časopisech (Diapason, Monde de la Musique, Gramophone, Répertoire, BBC Music Magazine, International Record Review ad.). Jana Sýkorová, od roku 1999 sólistka Státní opery Praha a od roku 2011 Národního divadla v Praze, ztvárnila titulní role v operách Carmen, Orlando Furioso (Vivaldi), Sloní muž (Petitgirad), Faidra, Oráč a Smrt (obě Viklický) a Mignon (Thomas), z dalších rolí Azucenu, Ježibabu, Charlotte, Ulriku, Olgu, Varvaru a jiné. V roce
2002 zaujala mezinárodní kritiku ve světové premiéře francouzské opery Joseph Merrick zvaný Sloní muž a na DVD, které následně vyšlo na labelu Marco Polo. V témže roce převzala roli Carmen v Národním divadle po Dagmar Peckové a web Forum Opera ji roku 2008 označil za „jednu z nejzajímavějších současných Carmen“. Hostovala v operních domech v Nice a Dijonu a na festivalu ve Welsu. V roce 2007 debutovala rolí Maddaleny ve Verdiho Rigolettovi v londýnské Královské opeře Covent Garden, kam se za rok vrátila s rolí Mercédès a jako cover titulní role v Carmen. Je z naší současné pěvecké generace dosud jediná, kdo na této prestižní scéně vystupoval ve víc než jedné operní inscenaci. Z koncertních vystoupení jako sólistky symfonických orchestrů v deseti zemích světa stojí za zmínku evropské koncerty s Gerdem Albrechtem, účast v Glagolské mši s NHK v Tokiu pod taktovkou žijící legendy Charlese Dutoita a Brahmsova Altová rapsodie s Ingo Metzmacherem. Podílela se mj. na CD nahrávce Dvořákovy opery Tvrdé palice s Jiřím Bělohlávkem, na DVD Dvořákova oratoria Sv. Ludmila s Gerdem Albrechtem a Janáčkovy Glagolské mše s Bernhardem Klee a Filharmonií Brno. S Jakubem Hrůšou provedla v Brně Mahlerovu 3. symfonii v roce 2010. CD nahrávka Dvořákova Requiem s Filharmonií Brno a Českým filharmonickým sborem Brno pod vedením Petra Fialy obdržela v roce 2011 cenu japonské kritiky Tokusen. Nizozemský tenorista Kor-Jan Dusseljee (1958) spolupracuje s renomovanými dirigenty (Gianandrea Noseda, Marek Janowski, Kirill Petrenko, Valerij Gergijev) a orchestry (Concertgebouworkest Amsterdam, Rotterdamská filharmonie, Skotský komorní orchestr, Staatskapelle Dresden či Bamberští symfonikové). Z jeho nedávných operních aktivit lze vyzdvihnout ztvárnění Lohengrina, Dona Alvara (Síla osudu), Prince (Rusalka) a Hoffmanna v Brunšviku, Radama (Aida) v Cáchách, Tambormajora (Wozzeck) v Essenu nebo Maxe (Čarostřelec) v berlínské Komické opeře. V uplynulé sezoně vystoupil např. na Wagner Gala v curyšské opeře a jako Erik (Bludný Holanďan) v opeře v Hongkongu (ve stejné roli se už dříve představil pod Nosedovým vedením v Teatro Regio v Turíně). V Toulonu úspěšně debutoval jako Bacchus v Ariadně na Naxu, ve Wiesbadenu zpíval Jeníka v Prodané nevěstě a v Tel Avivu titulní roli ve Verdiho Othellovi, hlavní roli ztvárnil i v Hoffmannových povídkách v ruském Permu. Na koncertních pódiích se prezentoval jako Froh v koncertním provedení Wagnerova Rýnského zlata (spolu s Berlínským rozhlasovým orchestrem pod taktovkou Janowského) a byl pozván k interpretaci téhož partu k Orchestra dell‘Accademia Nazionale di Santa Cecilia za Petrenkova řízení; ujal se též tenorového sóla v Glagolské mši v lipském Gewandhausu a spolu s Bergenskou
filharmonií. V sezoně 2015/2016 mj. vystoupil se Slovenskou filharmonií v Mahlerově Písni žalobné, bude debutovat v pařížské opeře v Reimannově Learovi, vrací se do Královské dánské opery (Henze: Boulevard Solitude) či do Brunšviku (jako Heřman v Pikové dámě).
Kořeny Filharmonie Brno sahají do 70. let 19. století, kdy v Brně mladý Leoš Janáček usiloval o vznik českého symfonického orchestru. Dílo slavného skladatele 20. století je ostatně nejvýznamnější programovou položkou tělesa, které je považováno dodnes za jeho autentického interpreta. Filharmonie vznikla v roce 1956 sloučením rozhlasového a krajského orchestru a od té doby patří svou velikostí i významem k české orchestrální špičce. Na svých turné provedla na tisíc koncertů v Evropě, ve Spojených státech, v Latinské Americe, na Dálném i na Blízkém východě. Je pravidelným hostem světových i českých festivalů, kde často spojuje umělecké síly s Českým filharmonickým sborem Brno. Pravidelně natáčí pro Český rozhlas a Českou televizi a pro řadu nahrávacích firem (Supraphon, Sony Music, IMG Records, BMG, Channel 4). Dynamicky také rozvíjí zakázkové nahrávání pro globální klientelu v rámci Czech Orchestra Recordings. Dějinami orchestru prošla řada českých a světových dirigentských osobností jako Břetislav Bakala, František Jílek, Petr Altrichter, Jiří Bělohlávek, Jakub Hrůša, Tomáš Netopil, Charles Munch, Kurt Masur, Sir Charles Mackerras, Yehudi Menuhin, Aleksandar Marković. Filharmonie dnes nabízí ročně kolem stovky koncertů v rámci 12 abonentních řad, kromě cyklů orchestrálních spolupracuje také se specializovanými ansámbly. Tvářemi jednotlivých sezon jsou rezidenční umělci (Richard Blackford, Radek Baborák, Olga Kern, Kyrill Gerstein, Vadim Gluzman, Fazil Say, Benjamin Jusupov), v jubilejní sezoně jí je Alina Pogostkina. Od roku 2000 pořádá filharmonie letní open air festival na brněnském hradě Špilberku, od roku 2012 je pořadatelkou renomovaných tradičních festivalů Moravský podzim, Velikonoční festival duchovní hudby a Expozice nové hudby. Filharmonie Brno zaštiťuje mezinárodně proslulý dětský sbor Kantiléna, od roku 2010 se podílí na populárním edukativním projektu Mozartovy děti, v roce 2014 zakládá svou Akademii Filharmonie Brno. Filharmonie Brno je dnes nejen silným hráčem na poli symfonické hudby doma i v zahraničí, ale i předním organizátorem hudební sezony druhého českého města, aktivním festivalovým pořadatelem
a kreativním lídrem orchestrální dramaturgie. Působí v krásném Besedním domě, brněnském „Musikvereinu“ z dílny Theophila Hansena z roku 1873 a těší se na nový moderní koncertní sál. Kroměřížský rodák Tomáš Netopil (1975) studoval hru na housle na kroměřížské konzervatoři a dirigování na pražské AMU, ve studiích pokračoval na Královské akademii ve Stockholmu pod vedením Jormy Panuly. V roce 2002 zvítězil v prvním ročníku dirigentské soutěže Sira George Soltiho ve Frankfurtu nad Mohanem. V letech 2008–2012 působil jako šéfdirigent orchestru Národního divadla. Od roku 2013 zastává funkci hudebního ředitele Aalto Theater a Filharmonie v německém Essenu, kde v této sezoně řídí inscenace oper Macbeth, Řecké pašije, Elektra a Láska ke třem pomerančům. Během své bohaté dosavadní kariéry se jako operní dirigent představil ve vídeňské Volksoper, v sevillském Teatro de la Maestranza, janovském Teatro Carlo, turínském Teatro Regio, benátském Teatro La Fenice, berlínské Deutsche Oper, drážďanské Saské státní opeře, mnichovské Bavorské státní opeře, pařížské Opéra National, Vlámské opeře, Nizozemské opeře a v dalších operních domech, hostoval na Salzburger Festspiele. V minulé sezoně mj. navázal na svou spolupráci s drážďanskou operou, debutoval v Hamburské státní opeře a také ve Vídeňské státní opeře, kam se v této sezoně vrací s Rusalkou, Così fan tutte a Příhodami lišky Bystroušky. Jako symfonický dirigent spolupracoval s mnoha významnými orchestry, mj. s Berlínskými filharmoniky, Orchestrem lipského Gewandhausu, Staatskapelle Dresden, rozhlasovými symfonickými orchestry v Mnichově (BRSO), Lipsku (MDR), Berlíně (RSB), Manchesteru (BBC) či Turíně (RAI), dále s Vídeňskými symfoniky, filharmoniemi Londýnskou, Rotterdamskou, Královskou stockholmskou, Izraelskou, s tělesy jako Orchestre de Paris, Tonhalle Orchester Zürich, Orchestre de la Suisse Romande, Orchestra dell´Accademia Nazionale di Santa Cecilia, Sydney Symphony Orchestra, NHK Symphony Orchestra a s řadou dalších. Na tuzemské půdě spolupracoval především s Českou filharmonií, Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, Pražskou komorní filharmonií a Filharmonií Brno. Pražské symfoniky povede na závěrečném koncertě letošního ročníku Pražského jara. Vítězslav Mikeš
Zpívané texty GUSTAV MAHLER Das Lied von der Erde
Píseň o zemi
Das Trinklied vom Jammer der Erde
Pijácká píseň o bídě země
Schon winkt der Wein im gold‘nen Pokale, Doch trinkt noch nicht, erst sing ich euch ein Lied! Das Lied vom Kummer soll auflachend in die Seele euch klingen. Wenn der Kummer naht, liegen wüst die Gärten der Seele, Welkt hin und stirbt die Freude, der Gesang. Dunkel ist das Leben, ist der Tod.
Už vábí víno ve zlatém poháru, však nepijte ještě, nejprv ať píseň zní! Píseň o strastech nechť radostně vám zazní do duší. Když zármutek se vplíží, zahrady duše ladem ulehnou, uvadá radost a umírá i zpěv. Temný je život, temná je smrt.
Herr dieses Hauses! Dein Keller birgt die Fülle des goldenen Weins! Hier, diese Laute nenn‘ ich mein! Die Laute schlagen und die Gläser leeren, Das sind die Dinge, die zusammen passen. Ein voller Becher Weins zur rechten Zeit Ist mehr wert, als alle Reiche dieser Erde! Dunkel is das Leben, ist der Tod.
Pane tohoto domu! Tvůj sklep je zlatého vína plný! Ta loutna tady patří mně! Udeřit do strun a číše vyprázdnit, to dobře se k sobě hodí. Plný pohár vína v pravý čas má větší cenu, než všechna bohatství země! Temný je život, temná je smrt.
Das Firmament blaut ewig und die Erde Wird lange fest stehen und aufblüh‘n im Lenz. Du aber, Mensch, wie lang lebst denn du? Nicht hundert Jahre darfst du dich ergötzen An all dem morschen Tande dieser Erde! Seht dort hinab! Im Mondschein auf den Gräbern Hockt eine wildgespenstische Gestalt Ein Aff ist‘s! Hört ihr, wie sein Heulen Hinausgellt in den süßen Duft des Lebens! Jetzt nehmt den Wein! Jetzt ist es Zeit, Genossen! Leert eure gold‘nen Becher Grund! Dunkel ist das Leben, ist der Tod!
Obzor se věčně modrá a země ještě dlouho potrvá a každé jaro rozkvete. Ty však, člověče, jak dlouho vlastně žiješ? Ani sto let si zábavu dopřát nemůžeš na zpuchřelé tretce této země. Jen pohleď! V měsíčním světle na hrobech dřepí strašidelný tvor. Opice je to! Slyšíš, jak vřeští, jak ječí do sladké vůně života! Chopte se číší! Už je čas, přátelé! Zlaté poháry vyprázdněte až do dna! Temný je život, temná je smrt!
Der Einsame im Herbst
Osamělý na podzim
Herbstnebel wallen bläulich überm See; Vom Reif bezogen stehen alle Gräser; Man meint‘, ein Künstler habe Staub vom Jade Über die feinen Blüten ausgestreut.
Podzimní mlhy se modravě nad jezerem válí; tráva pod jinovatkou už všude zbělela; zdá se, jako by umělec květiny posypal nefritovým prachem.
Der süße Duft der Blumen is verflogen; Ein kalter Wind beugt ihre Stengel nieder. Bald werden die verwelkten, gold‘nen Blätter Der Lotosblüten auf dem Wasser zieh‘n.
Sladká vůně květin vyvanula; studený vítr jim stonky ohýbá. Brzy už uvadnou, zlaté plátky lotosových květů na vodě zmizí.
Mein Herz ist müde. Meine kleine Lampe Erlosch mit Knistern; es gemahnt mich an den Schlaf. Ich komm‘ zu dir, traute Ruhestätte! Ja, gib mir Ruh, ich hab Erquickung not!
Mé srdce je unaveno. Má malá lampa s prskáním uhasla; upomíná mne, že je čas jít spát. Však přijdu, mé důvěrné místo spočinutí! Jen dopřej mi klid, útěchy je mi třeba!
Ich weine viel in meinen Einsamkeiten. Der Herbst in meinem Herzen währt zu lange. Sonne der Liebe, willst du nie mehr scheinen, Um meine bittern Tränen mild aufzutrocknen?
Pláču často ve svém osamění. Podzim v mém srdci už je příliš dlouhý. Ó slunce lásky, což už nikdy nevysvitneš, abys mé hořké slzy něžně osušilo?
Von der Jugend
O mládí
Mitten in dem kleinen Teiche Steht ein Pavillon aus grünem Und aus weißem Porzellan. Wie der Rücken eines Tigers Wölbt die Brücke sich aus Jade Zu dem Pavillon hinüber.
Uprostřed malého jezírka stojí pavilon ze zeleného a bílého porcelánu. Jako hřbet tygra klene se můstek z nefritu k pavilonu tam naproti.
In dem Häuschen sitzen Freunde, Schön gekleidet, trinken, plaudern, Manche schreiben Verse nieder. Ihre seidnen Ärmel gleiten Rückwärts, ihre seidnen Mützen Hocken lustig tief im Nacken.
V altánku sedí přátelé ve svátečních šatech, pijí a hovoří, někteří píší verše. Hedvábné rukávy si vyhrnuli, hedvábné čapky vesele posunuli do týla.
Auf des kleinen Teiches stiller Wasserfläche zeigt sich alles Wunderlich im Spiegelbilde.
Na tiché hladině jezírka se všechno nádherně odráží jako v zrcadle.
Alles auf dem Kopfe stehend In dem Pavillon aus grünem Und aus weißem Porzellan; Wie ein Halbmond die Brücke, Umgekehrt der Bogen. Freunde, Schön gekleidet, trinken, plaudern.
V pavilonu ze zeleného a bílého porcelánu je všechno vzhůru nohama. Můstek se podobá půlměsíci, i on je obrácený. A přátelé ve svátečních šatech pijí a hovoří.
Von der Schönheit
O kráse
Junge Mädchen pflücken Blumen, Pflücken Lotosblumen an dem Uferrande. Zwischen Büschen und Blättern sitzen sie, Sammeln Blüten in den Schoß und rufen Sich einander Neckereien zu.
Mladé dívky trhají květiny, trhají lotosové květy na břehu. Sedí mezi křovinami a listím, sbírají květy do klína a navzájem se vesele škádlí.
Gold‘ne Sonne webt um die Gestalten, Spiegelt sie im blanken Wasser wider.
Zlaté slunce je třpytem zalévá, odráží jejich postavy na lesklé hladině.
Sonne spiegelt ihre schlanken Glieder, Ihre süßen Augen wider, Und der Zephyr hebt mit Schmeichelkosen das Gewebe Ihrer Ärmel auf, führt den Zauber Ihrer Wohlgerüche durch die Luft.
Slunce zrcadlí štíhlé údy, ty oči líbezné, vánek nadzdvihuje laškovně látku rukávců a odnáší kouzlo dívčích vůní povětřím.
O sieh, was tummeln sich für schöne Knaben Dort an dem Uferrand auf mut‘gen Rossen, Weithin glänzend wie die Sonnenstrahlen; Schon zwischen dem Geäst der grünen Weiden Trabt das jungfrische Volk einher!
Ó hleď, ty sličné jinochy, jak spěchají tam po břehu na smělých ořích, blyští se do dálky jak paprsky slunce; už se jejich mládí žene sem mezi větvemi zelených vrb!
Das Roß des einen wiehert fröhlich auf Und scheut und saust dahin; Über Blumen, Gräser wanken hin die Hufe, Sie zerstampfen jäh im Sturm die hingesunknen Blüten. Hei! Wie flattern im Taumel seine Mähnen, Dampfen heiß die Nüstern!
Jeden z koní radostně zaržá, plaší se a uhání pryč; přes květy, traviny kopyta běží, v divokém cvalu podupou skloněné květiny. Hej! Jak vlaje mu v tom běhu hříva, jak nozdry horce dýší!
Gold‘ne Sonne webt um die Gestalten, Spiegelt sie im blanken Wasser wider. Und die schönste von den Jungfraun sendet Lange Blicke ihm der Sehnsucht nach. Ihre stolze Haltung is nur Verstellung. In dem Funkeln ihrer großen Augen, In dem Dunkel ihres heißen Blicks Schwingt klagend noch die Erregung ihres Herzens nach.
Zlaté slunce postavy třpytem zalévá, odráží je na lesklé hladině. A nejkrásnější z panen za koněm dlouze a toužebně hledí. Hrdé vzezření jen předstírá. V záblescích jejích velkých očí, v hlubině horoucího pohledu se ještě vznáší vzrušení srdce a žaluje.
Der Trunkene im Frühling
Opilý na jaře
Wenn nur ein Traum das Leben ist, Warum denn Müh‘ und Plag‘? Ich trinke, bis ich nicht mehr kann, Den ganzen, lieben Tag!
Jestli je život jenom sen, proč plahočit se, nač? Já piju celý boží den, lhostejno, proč a zač.
Und wenn ich nicht mehr trinken kann, Weil Kehl‘ und Seele voll, So tauml‘ ich bis zu meiner Tür Und schlafe wundervoll!
A když už víc pít nemohu, i duše dost už má, dopotácím se ke dveřím a spím až do rána!
Was hör‘ ich beim Erwachen? Horch! Ein Vogel singt im Baum. Ich frag ihn, ob schon Frühling sei, Mir ist als wie im Traum.
A copak že mě probudí? Jak ptáček vítá jaro. Zpívá, a já mám pochyby, že se mi to jen zdálo.
Der Vogel zwitschert: „Ja! Der Lenz Ist da, sei kommen über Nacht!” Aus tiefstem Schauen lauscht‘ ich auf, Der Vogel singt und lacht!
Však ptáček přece šveholí: „Přes noc se objevilo!“ Tak spánek rázem odhodím, to bylo ptačí dílo!
Ich fülle mir den Becher neu Und leer‘ ihn bis zum Grund Und singe, bis der Mond erglänzt Am schwarzen Firmament!
Pak pohár zase naplním a vínu poctu vzdám a zpívám, dokud s měsícem se v noci nepotkám!
Und wenn ich nicht mehr singen kann, So schlaf ich wieder ein, Was geht denn mich der Frühling an!? Laßt mich betrunken sein!
A až mi v zpěvu dojde dech, ulehnu, budu spát. Co je mi vlastně do jara? Vždyť opilý jsem rád!
Der Abschied
Rozloučení
Die Sonne scheidet hinter dem Gebirge. In alle Täler steigt der Abend nieder Mit seinen Schatten, die voll Kühlung sind.
Slunce se sklání za horami. Všechna údolí naplňuje večer svými stíny, nesoucími chlad.
O sieh! Wie eine Silberbarke schwebt Der Mond am blauen Himmelssee herauf. Ich spüre eines feinen Windes Weh‘n Hinter den dunklen Fichten!
Pohleď! Jako stříbrná bárka se vznáší měsíc na modrém jezeru oblohy. Cítím vanutí jemného větříku za tmavými smrčinami!
Der Bach singt voller Wohllaut durch das Dunkel. Die Blumen blassen im Dämmerschein. Die Erde atmet voll von Ruh‘ und Schlaf, Alle Sehnsucht will nun träumen. Die müden Menschen geh‘n heimwärts, Um im Schlaf vergeß‘nes Glück Und Jugend neu zu lernen! Die Vögel hocken still in ihren Zweigen. Die Welt schläft ein!
Potůček zurčí libozvučně tmou. Květiny blednou za soumraku. Zem oddechuje klidně ze spánku, i všechny touhy chtějí snít. Unavení lidé se vracejí domů, ve spánku nacházejí zapomenuté štěstí a nové mládí prožijí! Ptáci již ztichli, skryti ve větvích. Svět usíná!
Es wehet kühl im Schatten meiner Fichten. Ich stehe hier und harre meines Freundes; Ich harre sein zum letzten Lebewohl.
Chladně to vane ve stínu mých smrků. Stojím a čekám na přítele; čekám, abych se rozloučil.
Ich sehne mich, o Freund, an deiner Seite Die Schönheit dieses Abends zu genießen. Wo bleibst du? Du läßt mich lang allein!
Příteli, chtěl bych krásu tohoto večera zažít tu s tebou. Kde vězíš? Dlouho mne necháváš samotného!
Ich wandle auf und nieder mit meiner Laute Auf Wegen, die vom weichen Grase schwellen. O Schönheit! O ewigen Liebens – Lebenstrunkne Welt!
Procházím se s loutnou po cestách, porostlých měkkou travou. Ó kráso! Ó světe, věčným milováním, životem opilý!
Er stieg vom Pferd und reichte ihm den Trunk Des Abschieds dar. Er fragte ihn, wohin Er führe und auch warum es müßte sein. Er sprach, seine Stimme war umflort: Du, mein Freund, Mir war auf dieser Welt das Glück nicht hold!
Sestoupil z koně, aby si připili na rozloučenou. Ptal se, kam že odchází a proč to musí být. Promluvil zastřeným hlasem: Příteli můj, štěstí tohoto světa mi nepřálo!
Wohin ich geh‘? Ich geh‘, ich wandre in die Berge. Ich suche Ruhe für mein einsam Herz.
Kam jdu? Odcházím, putuji do hor. Klid hledám pro své osamělé srdce.
Ich wandle nach der Heimat, meiner Stätte. Ich werde niemals in die Ferne schweifen. Still ist mein Herz und harret seiner Stunde!
Odcházím domů, do vlasti. Už nikdy se nebudu toulat dálkami. Mé srdce utichlo a čeká, až přijde jeho čas!
Die liebe Erde allüberall Blüht auf im Lenz und grünt Aufs neu! Allüberall und ewig Blauen licht die Fernen! Ewig... ewig...
Všude je země milá, rozkvétá s jarem a vždy znovu se zazelená! Všude a věčně modře září dálky! Věčně... věčně... Překlad Vlasta Reittererová (2011)
Jak zní brněnská filharmonie? To v Brně bohužel nezjistíte. Dokonce ani vy, návštěvníci dnešního koncertu. Janáčkovo divadlo totiž nemá vhodnou akustiku, a na pódium Besedního domu se orchestr v plném obsazení nevejde. Těleso evropské úrovně tak už roky postrádá odpovídající místo pro zkoušky i koncerty v plném obsazení. Naděje filharmoniků se ukrývá pod názvem
Janáčkovo kulturní centrum.
Prosíme posluchače, aby zaujali svá místa včas, vypnuli mobilní telefony a během koncertu nefotografovali. Po začátku není vstup do sálu umožněn. Změna programu a účinkujících vyhrazena!
Generální partner Filharmonie Brno
Hlavní mediální partner
Mediální partner
Za podporu a spolupráci děkujeme
Je to pracovní jméno pro nový koncertní sál, který má vyrůst na rohu Besední a Veselé ulice. Posluchači díky němu konečně ocení kvalitu orchestru a věřím, že Brno přiláká i špičkové zahraniční umělce, uvedla ředitelka Filharmonie Brno Marie Kučerová. Aktuální informace o projektu můžete sledovat na www.salprobrno.cz
Zveme Vás na Když měsíc ještě nevyšel, 2. koncert Filharmonie v divadle I v Janáčkově divadle 4. a 5. 2. 2016 v 19:30: Berlioz Harold v Itálii, Messiaen Zapomenuté oběti, Lutosławski Koncert pro orchestr; Kristina Fialová – viola, Filharmonie Brno, dirigent Case Scaglione
Vydala Filharmonie Brno v roce 2016 nákladem 900 výtisků texty Vítězslav Mikeš foto Jerzy Modrak, Martin Zeman a archív Filharmonie Brno foto na obálce Sharon Bezaly © Anders Krison produkce Printeco s.r.o. redakční uzávěrka 6. ledna 2016
Filharmonie Brno, příspěvková organizace Komenského nám. 534/8, 602 00 Brno, T +420 539 092 801 www.filharmonie-brno.cz
Statutární město Brno finančně podporuje Filharmonii Brno. Vybrané koncerty jsou pořádány za finanční podpory Jihomoravského kraje a Ministerstva kultury ČR.
www.filharmonie-brno.cz