59. koncertní sezona 2014 2015
Doktor Faust Symfonické abonmá 2. abonentní koncert Janáčkovo divadlo 5 a 6I3I2015
Pořad koncertu PETR ILJIČ ČAJKOVSKIJ Symfonie č. 6 h moll op. 74 „Patetická“ I 45' Symphony No. 6 in B minor Op. 74 “Pathétique” Adagio – Allegro non troppo Allegro con grazia Allegro molto vivace Adagio lamentoso přestávka I 20' ALFRED SCHNITTKE „Seid nüchtern und wachet…“ (Buďte rozvážní a bděte…) I 35' Historie Dr. Johanna Fausta kantáta pro kontraalt, kontratenor, tenor, bas, smíšený sbor a orchestr „Seid nüchtern und wachet…“ (Be sober, be vigilant…) History of Dr. Johann Faustus cantata for contralto, countertenor, tenor, bass, mixed choir, and orchestra Folget nun… (Sledujte nyní…) Die vierundzwanzig Jahre… (Čtyřiadvacet let…) Gehen also miteinander… (Jdou tam tedy spolu…) Meine liebe… (Moji milí…) Ach, mein Herr Fauste… (Ach můj pane Fauste…) Doktor Faustus klagte… (Doktor Faust naříkal…) Es geschah… (Stalo se to…) Diese gemeldete Magistri… (Ti řečení magistři…) Also endet sich… (Tak tedy končí…) Seid nüchtern und wachet… (Buďte rozvážní a bděte…)
Iva Bittová kontraalt / contralto Jan Mikušek kontratenor / countertenor Tomáš Kořínek tenor Roman Janál baryton / baritone Český filharmonický sbor Brno / Czech Philharmonic Choir Brno sbormistr / choirmaster Petr Fiala Filharmonie Brno / Brno Philharmonic Orchestra dirigent / conductor Andreas Sebastian Weiser
O skladbách Dvě zásadní díla ruské hudební literatury… Dělí je od sebe bez jedné dekády celé století. Mají však leccos společného, možná víc, než by se na první pohled a poslech mohlo zdát: filozofickou hloubku, mystický náboj, osudové (subjektivní) drama, bolestné, ale smířlivé finále… Ba nejen to: „falešný“, pětičtvrteční valčík druhé věty Patetické můžeme vnímat jako předzvěst falše duetu dvou tváří Mefista ve „faustovské“ kantátě. A co scherzo třetí věty Čajkovského symfonie, které bývá často vykládáno jako apoteóza života, ale mnohem blíž má k ďábelskému reji – není to předobraz mefistofelského tanga ve Schnittkeho skladbě? Je tu ještě jedna zvláštní souvislost: Čajkovskij několik dní po premiéře Patetické symfonie umírá. Schnittkeho nedlouho poté, co dopisuje „faustovskou“ kantátu, postihuje první mozková příhoda, která podstatně ovlivnila jeho následující život. Náhoda…? Poslední, nejslavnější symfonie Petra Iljiče Čajkovského (1840 až 1893) – Šestá symfonie h moll op. 74 „Patetická“ – vznikla v neobyčejně krátké době. Vyplývá to i z dopisu, který skladatel adresoval v únoru 1893 svému synovci Vladimiru Davydovovi (jemuž dílo posléze věnoval): V době cestování mi přišlo na mysl napsat (…) symfonii, tentokrát programní, ale s takovým programem, který by všem zůstal hádankou. Ať se dohadují! (…) Program sám je vrcholně proniknut subjektivností a já jsem často velmi plakal, komponuje ji v mysli na svých cestách. Nyní po návratu jsem začal psát skici a práce mi šla tak horečně a tak rychle, že ani ne za čtyři dny už jsem měl úplně hotovou první větu a v hlavě už se mi jasně rýsovaly věty ostatní. Teď je hotova polovina třetí. Co do formy bude v této symfonii mnoho nového a například finále nebude hřmotné Allegro, nýbrž naopak nesmírně táhlé Adagio. Neumíš si představit, jaké blaho cítím, když vidím, že můj čas dosud neprošel a že ještě mohu pracovat. Ostatně možná se i mýlím, ale zdá se mi, že ne. A v srpnu téhož roku v dalším dopise synovci k symfonii dodal: … osobně ji rozhodně považuji za nejlepší a hlavně za nejupřímnější ze všech svých věcí. Mám ji rád, jako jsem neměl rád žádné ze svých ostatních hudebních dítek. Zmínka o utajeném programu zavdala podnět k nejrůznějším interpretacím symfonie, včetně té, která pojímá skladbu jako vědomě zkomponované rekviem a skladatelovo loučení s životem – k tomuto
výkladu svádí zvláště atypicky koncipovaná závěrečná věta v podobě lamentace. Z počínání Čajkovského v dané době a z jeho tvůrčích plánů do budoucna ovšem vysvítá, že smrt přišla pravděpodobně nečekaně a do díla se její předtucha nejspíš nepromítla. O programu se tak lze donekonečna dohadovat. V souladu s povahou celé tvorby Čajkovského se v něm však nepochybně odráží vnitřní citový svět skladatele s jeho vášněmi, tužbami, rozpolceností i obecnými úvahami nad tématy života a smrti. Přesto jistá spojitost symfonie s rekviem existuje: na podnět velkoknížete Konstantina Romanova, aby zhudebnil báseň Rekviem Alexeje Apuchtina (který zemřel v srpnu 1893), skladatel (odmítavě) zareagoval: Nálada této básně přímo vybízí k hudebnímu zpracování; do značné míry je ale touto náladou prodchnuta moje poslední symfonie (především finále). Název Patetická nepochází od autora, ale od jeho bratra Modesta, který tak chtěl poukázat na jistou obsahovou spřízněnost se stejnojmennou klavírní sonátou Ludwiga van Beethovena. Čajkovského labutí píseň v oblasti symfonie se vymyká všemu, co do té doby skladatel napsal. Vstupní Adagio začíná ponurým fagotovým motivem, z něhož následně rostou dramata celé sonátové věty Allegro non troppo; v jejím bouřlivém provedení se ozve i citát z pravoslavné mše za zemřelé. Repríza přivádí celou část ke ztišení. Druhá věta (Allegro con grazia) přináší jen nepatrný tempový kontrast a zdánlivý oddech. Valčík salonního střihu, napsaný v třídílné formě s triem, ale v nezvyklém pětičtvrtečním taktu, působí jako faleš, jak již bylo zmíněno. Virtuózní Allegro molto vivace třetí věty míří skrz živelně scherzosní víření k monumentálnímu vrcholu, strhujícímu, efektnímu, a přece v něčem pekelně děsivému. Ostrý střih: finální Adagio lamentoso svým tragickým rázem, místy prozařovaným světlejšími vzpomínkami a nadějemi, uzavírá kruh a ústí do ticha, do nebytí. Premiérového uvedení se skladba dočkala 16. (podle starého kalendáře 28.) října 1893 v Petrohradu pod taktovkou skladatele; publikum ji tenkrát přijalo chladně. Úspěch se však dostavil záhy, to když symfonii po Čajkovského skonu (téhož roku) provedl Eduard Nápravník. Od té doby se Patetická stala jedním z vůbec nejoblíbenějších čísel symfonického repertoáru.
Alfred Garrijevič Schnittke (1934–1998), někdy psán též Šnitke, se narodil v ruském Engelsu do rodiny
vybral i Leverkühn. Jeho závěrečné mravní naučení začíná slovy Seid nüchtern und wachet (Buďte rozvážní a bděte), jež se stala titulem Schnittkeho kantáty. Ta je tvořena deseti plynule navazujícími
německého Žida a povolžské Němky. Rozkolísanost původu, umocněná konfrontací s ruským prostředím a kulturou, předurčila Schnittkeho k častému rozvažování nad otázkou jeho národnostní identity (Aniž bych měl v sobě kapku ruské krve, jsem spjatý s Ruskem, protože jsem tu prožil [téměř] celý život. Na druhou stranu mnoho z toho, co jsem složil, má vztah k německé hudbě a k logice vycházející z německého kontextu, přestože jsem se o to nijak zvlášť nesnažil.). Skladbu vystudoval v letech 1953–1961 na moskevské konzervatoři a zpočátku se hlásil k výdobytkům poválečné moderny. Postupně se však z jejího vlivu vymanil a dospěl k osobité polystylovosti, nejmarkantněji rozvinuté v První symfonii (1969–1972). V roce 1990 přesídlil do Hamburku a přiřadil se tak k plejádě svých skladatelských vrstevníků (Arvo Pärt, Sofija Gubajdulina, Gija Kančeli ad.), kteří opustili své rodné země v bývalém Sovětském svazu. Přes zhoršující se zdravotní stav, poznamenaný následky pěti mozkových příhod, dokázal i v posledních letech vytvořit řadu velkých děl. Uznání, dokonce až nebývalého, se dočkal už za svého života a od poloviny osmdesátých let se jeho hudba dostala do
částmi, jejichž kulminací je část sedmá, líčící Faustovu smrt. Schnittke ji původně zhudebnil disonantně, s různými glissandy, dynamickými kontrasty, kýženého účinu tím však nedosáhl. Když uvažoval o jiné možnosti, posloužila mu jako vodítko jedna z partií rozsáhlého dialogu Adriana Leverkühna s ďáblem, v níž je popisováno peklo: … s mukami (…) pojí se element výsměchu a extrémní hanby; neboť dotyčná slastnost pekelná rovna je nejtrapnějšímu zesměšňování nezměrné oné trýzně a doprovázena je mrzkými prstem ukazováními a řičivým chechtotem: odtud pocházejí učení, že peklu propadlí k muce ještě i úsměšky a hanbu zakoušejí, ano, že peklo definovati jest co příšerné spojení zhola nesnesitelné, přesto však nikdy neustávající muky – a výsměchu. Právě na pekelné ponížení skrze výsměch se Schnittke soustředil při komponování sedmé epizody kantáty. Celá se nese v rytmu tanga a dominuje jí Mefistův sólový kontraalt, v ideálním případě estrádní zpěvačka, jejíž hlas se s pomocí mikrofonu rozléhá nad celým orchestrem. Schnittke si původně v této roli představoval hvězdu sovětské estrády Allu Pugačovovou (v kantátě je však Mefisto zastoupen dvěma hlasy: vedle kontraaltu zrcadlícího jeho skutečnou tvář ještě falešně svádivým kontratenorem). Efektu výsměchu a ponížení je tak dosaženo ve více rovinách: mj. v rovině stylové (šlágr, který je ve Schnittkeho pojetí symbolem stereotypizace myšlení a důmyslnou
pozice repertoárové konstanty předních světových interpretů. Alfred Schnittke není Adrian Leverkühn, to je jasné. Ale… poznamenala ruská muzikoložka Valentina Cholopovová ve své monografii o Schnittkem. Upozornila tím na jeho nepřehlédnutelný vztah k románu Thomase Manna Doktor Faustus a jeho hlavní postavě – skladateli Adrianu Leverkühnovi. Odkazů by se dala najít celá řada (na přelomu 50. a 60. let se Schnittke dokonce potýkal s myšlenkou vytvořit skladbu podle Mannem detailně popsaného Leverkühnova oratoria Apocalipsis cum figuris), nicméně nejintenzivněji se Schnittke k Mannovu románu přimknul v jedné ze svých vrcholných skladeb – kantátě „Seid nüchtern und wachet…“ (1982). Když hledal text pro její faustovské téma, záměrně se vyhnul Goetheovu romantizujícímu zpracování a zvolil si tzv. lidové čtení, vydané Johannem Spiesem pod názvem Historia von Dr. Johann Fausten, dem weitbeschreyten Zauberer und Schwarz-künstler v roce 1587 ve Frankfurtu nad Mohanem (u nás vyšlo v roce 1903 jako Historia o životu doktora Jana Fausta,
maskou veškerého díla ďáblova) a akustické (hlas vládnoucí celému orchestru). Předobraz opět nacházíme u Manna, v Leverkühnově Apokalypse, kde ty arci dosti zřídka se objevující názvuky džezu, jež jsou tu užity k účelu zhola pekelnému… jako by byly přímo projektovány do Schnittkeho tanga. Kantáta „Seid nüchtern und wachet…“ je ukázkovým příkladem Schnittkeho polystylovosti. Je vystavěna na půdorysu barokních pašijí (přítomnost vypravěče a komentujícího sboru), její třetí část představuje stylizaci taneční písně 16. století, v závěru zní quasi varhanní improvizace na protestantský chorál apod. Ostatně s polystylovostí se potýkal i Leverkühn, v jehož Faustovi se vynakládají, takřka jako jakési shrnutí, veškeré myslitelné výrazově nosné prvky hudby vůbec: ne jako mechanická nápodoba a návrat zpět, nýbrž, samozřejmě, jako disponování, vědomé ovšem, všemi výrazovými podobami, jaké se kdy tvarově projevily v dějinách hudby… S problematikou polystylovosti souvisí i poměr „banálního“ a „vysokého“, který v mnohých skladbách Schnittkeho hraje významnou roli a na který by se dala trefně aplikovat Leverkühnova
znamenitého čaroděje, též zápiscích ďábelských i čářích a hrozné smrti jeho), text, který si pro svou kantátu Dr. Fausti lkání a naříkání
poznámka, že člověk musí být zrovna kovaný v tom, co je těžké a dobré, aby si mohl takhle začínat i s tím, co je lehké.
Světová premiéra kantáty se měla uskutečnit v Moskvě, s Pugačovovou v roli Mefista a s Gennadijem Rožděstvenským za dirigentským pultem; politická moc ji však zakázala. Proběhla tak v jiném obsazení 19. ledna 1983 ve Vídni. Vídeňského pobytu využil Schnittke k významnému životnímu kroku: v předvečer premiéry se v katolickém kostele sv. Augustina dal pokřtít… Na sklonku svého života zkomponoval tříaktovou operu Historia von D. Johann Fausten (1995), opět na výše uvedený staroněmecký text. Rozvedl v ní prvky použité v kantátě (opera např. obsahuje i rockové pasáže, jejichž autorem je Schnittkeho syn Andrej) a ze samotné kantáty učinil závěrečný akt. Jsou témata, kterými se člověk zabývá celý život, a stejně je nedokáže pojmout vyčerpávajícím způsobem. Mým hlavním tématem je Faust a už se ho docela bojím…, prohlásil. Když se nedávno ptali jeho vdovy Iriny, zda věří v osudovost deváté symfonie (skladatel ji napsal krátce před svou smrtí), odpověděla: Víc věřím v prokletí Fausta. Díky němu jsme se seznámili, to když Alfred u mě viděl Mannovu knížku Doktor Faustus, která tehdy zrovna vyšla v ruštině. Tam to všechno začalo. Půl roku poté, co Alfred napsal na tento námět kantátu, přišla první mrtvice. A ta nejhorší mrtvice ho postihla, když dokončil faustovskou operu. Myslím, že jsou témata, do nichž se nemá pronikat příliš hluboko. Možná, že kdyby skládal na Goetha, bylo by líp. Jenže on si vybral urtext…
O účinkujících Zpěvačka, houslistka, skladatelka a herečka Iva Bittová (1958) vystudovala brněnskou konzervatoř. Od roku 1978 působila v Divadle na provázku (dnes Husa na provázku), kde také dostala roli Eržiky v Baladě pro banditu, která ji – i díky filmové adaptaci – proslavila. Po několikaleté herecké zkušenosti se však vrátila k houslím a soustředila se na dráhu hudební. Housle se staly mým životním hnacím motorem a důležitým průvodcem mou cestou životem, říká, neboť stejně jako hra na tento úžasný nástroj vyžaduje přísný řád, tak i mé hledání a přístup k práci vyžaduje maximální píli. Její velkou devízou je schopnost přecházení z jednoho žánru do druhého (alternativa, jazz, rock i klasická hudba, účinkovala dokonce v newyorské Carnegie Hall jako Elvíra v Mozartově opeře Don Giovanni), přičemž všude je snadno rozpoznatelný její těžko popsatelný originální projev. Bittová spolupracovala s celou řadou významných českých i zahraničních osobností z různých hudebních odvětví: Pavlem Fajtem, Vladimírem Václavkem, se svou sestrou Idou Kelarovou, bratry Ebenovými, Richardem Müllerem, Jiřím Stivínem, Emilem Viklickým, Škampovým kvartetem, Vladimírem Godárem, Milošem Štědroněm, Fredem Frithem, Philem Miltonem, Davidem Mossem a mnoha dalšími. V současné době žije převážně ve Spojených státech, ale do Evropy se často vrací s nejrůznějšími projekty a na koncertní turné. Přijala nabídky účinkování v úspěšných filmových snímcích Želary a Tajnosti. Vydala více jak dvě desítky alb a na mnoha dalších se podílela. Má dva syny, z nichž mladší Antonín projevuje velké hudební nadání a se svou matkou se již pravidelně objevuje na pódiu. Jan Mikušek (1970) studoval na brněnské konzervatoři dirigování a cimbál. Ve studiu dirigování pokračoval na pražské AMU, kde absolvoval u Františka Vajnara. První profesionální zkušenosti získal jako druhý dirigent Českého filharmonického sboru Brno. Dirigoval muzikály Hair a Rusalka, pro Divadlo J. K. Tyla v Plzni zaranžoval
a nastudoval rockovou operu Alexeje Rybnikova Juno a Avos. Již patnáct let diriguje komorní sbor Vox Nymburgensis a od roku 2009 spolupracuje se souborem Gregoriana Košice. Během studií se začal
Roman Janál (1964) absolvoval plzeňskou konzervatoř v oboru hry na housle a v letech 1985–1990 Hudební
věnovat i zpěvu, mj. pod vedením Terezie Blumové. Jako zpěvák se uplatňuje na poli tzv. staré hudby (Collegium 1704, Musica Florea, Ritornello, Capella Regia), kooperoval s Jiřím Stivínem, Ensemble Damian (opery Tomáše Hanzlíka a Víta Zouhara). Je stálým hostem Národního divadla v Praze (Dominik Hašek v opeře Martina Smolky Nagano, Hephaestion v Hanzlíkových Slzách Alexandra Velikého, dvojrole Agathe/Dargelos v opeře Philipa Glasse Les enfants terribles). Za výkon v opeře Aleše Březiny Zítra se bude byl nominován na Cenu Alfreda Radoka. Ztvárnil titulní roli v Březinově opeře Toufar (Divadlo Kolowrat), postavu Matky Terezy (Lucie Trmíková/Miloš Orson Štědroň: Lamento) a architekta Plečnika (Miloš Orson Štědroň: Divadlo Gočár). Ve vokálním souboru Affetto svůj záběr rozšiřuje o hudbu soudobou a experimentální. Je spoluzakladatelem Mezinárodního festivalu cimbálu a aktivním propagátorem tohoto nástroje. Premiéroval řadu děl soudobých autorů (Svatopluk Havelka, Jan Meisl, Jiří Teml, Vít Zouhar aj.). Jiří Menzel si jej vybral do svého nového filmu Donšajni.
akademii v Sofii v oboru zpěv. Během studií hostoval na scéně Státní opery v Sofii. V roce 1994 přijal hostování v plzeňské opeře, v následujícím roce byl angažován jako sólista Státní opery Praha a v roce 1997 se stal sólistou pražského Národního divadla. S oběma pražskými scénami se zúčastnil řady zahraničních zájezdů (Japonsko, Hongkong, Francie, Německo, Španělsko), v Madridu vystoupil ve Wilsonově inscenaci Janáčkova Osudu. Pravidelně účinkuje na významných festivalech (Dny B. Martinů v Londýně s Jiřím Bělohlávkem a orchestrem BBC, Europalia Brusel, Festival B. Martinů v Amsterdamu s Christopherem Hogwoodem, Pražské jaro, Smetanova Litomyšl aj.). Spolupracuje s předními orchestry (FOK, Česká filharmonie, SOČR, PKF – Prague Philharmonia atd.), Českým rozhlasem (od roku 1984) a Českou televizí (filmové verze oper Josefa Berga Odysseův návrat a Evropská turistika a děl Bohuslava Martinů Slzy nože a Hlas lesa). Natáčí CD pro renomované firmy. V roce 1995 se stal absolutním vítězem Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech. Je držitelem Ceny Thálie za rok 1999 (za roli Polluxe v Rameauově opeře Castor a Pollux). V současné době
Tomáš Kořínek (1978) absolvoval brněnskou konzervatoř a JAMU. Již za studií vystupoval jako stálý host opery v Plzni, kde pak v roce 2004 získal stálé angažmá. Je držitelem několika ocenění z tuzemských i zahraničních pěveckých soutěží, třikrát se objevil v širší nominaci na Cenu Thálie (2004 za roli Pedrilla v Únosu ze serailu, 2009 za Števu v Její pastorkyni, 2010 za Dona Ramira v Popelce). Vedle své domovské scény hostuje také v Národním divadle Brno (jako Hrabě Almaviva v Lazebníku sevillském, Danielli v Sicilských nešporách a Tamino v Kouzelné flétně) či v pražském Národním divadle (mj. jako Jurodivý v nové inscenaci Borise Godunova). Koncertně vystupuje s našimi předními orchestry (s filharmoniemi Českou, Pražskou komorní, brněnskou, královéhradeckou, zlínskou, teplickou atd.). Jako vyhledávaný interpret barokní hudby spolupracuje se soubory Czech Ensemble Baroque, Musica Florea, Collegium Marianum atd., lidovou hudbu provozoval v cimbálové muzice Lipka (1993–2003).
je stálým sólistou Národních divadel v Praze a v Brně, z čerstvě nastudovaných rolí uveďme Absalona ve Fibichově Pádu Arkuna, Veselčaka v Šostakovičově operním pamfletu Orango či Ščelkalova v Musorgského Borisi Godunovovi. Na letošním Pražském jaru ztvární titulní roli v nové opeře Jana Klusáka Filoktétés a vystoupí s písňovým recitálem za doprovodu cembalistky Barbary Marii Willi. Pedagogicky působí na pražské AMU a Mezinárodní konzervatoři v Praze.
Český filharmonický sbor Brno patří dnes – po 25 letech činnosti – ke světové špičce. Spolupracuje se všemi českými a mnoha zahraničními orchestry a dirigenty, je pravidelným hostem mezinárodních festivalů a koncertů ve Vídni, Linci, Mnichově, Lucernu, Basileji, Frankfurtu, Londýně (BBC Proms), Pasově, Miláně, Římě, Vatikánu, Paříži, Rennes, Nantes atd., také však v Praze, Brně, Ostravě, Olomouci, Litomyšli nebo Českém Krumlově. Sbor má rozsáhlou diskografii, za niž získal řadu ocenění: v roce 2007 obdržel dvě významné evropské ceny Echo Klassik, totiž Soubor roku 2007 (provedení Brucknerových motet) a Nahrávka roku 2007 za Lisztovo oratorium Kristus. Snímek skladby B. A. Zimmermanna Requiem für einen jungen Dichter získal v roce 2009 Cenu německých kritiků – Preis der Deutschen Schallplattenkritik. Ocenění sbírá sbor i na jiných kontinentech – japonský hudebně-kritický časopis Geijutsu Disc Review mu v září 2011 udělil za live nahrávku Dvořákova Requiem prestižní ocenění Tokusen. Za úspěchy tělesa stojí jeho zakladatel, sbormistr a ředitel Petr Fiala (1943). Vystudoval brněnskou konzervatoř a JAMU (klavír, kompozice, dirigování), je autorem sto osmdesáti skladeb. Sbormistrovské a dirigentské činnosti se věnuje padesát let. V roce 2009 obdržel od České biskupské konference Řád Cyrila a Metoděje za vynikající výsledky v oblasti dirigování a skladatelské činnosti, loni pak za dlouholetou uměleckou činnost Cenu města Brna v oboru hudba. Druhým sbormistrem ČFSB je Jan Ocetek (1972). Činnost sboru podporuje Jihomoravský kraj, Ministerstvo kultury ČR a statutární město Brno. Generálním partnerem je TESCAN ORSAY HOLDING, a.s.
Filharmonie Brno vznikla v roce 1956 sloučením dvou tehdejších symfonických orchestrů, rozhlasového a krajského; ještě téhož roku vyjela poprvé za hranice a od té doby hostuje pravidelně (do dneška víc než osmsetkrát) ve význačných centrech Evropy, obou Amerik a východoasijských zemí – v této sezoně uskuteční dvanáct zájezdů. Se svými 112 hráči představuje jeden z největších středoevropských orchestrů a rozsahem i úrovní svého působení se řadí k proslulým tělesům z Prahy a nedaleké Vídně. Ve svém domovském městě je se svou bezmála stovkou koncertů nejdůležitějším ohniskem hudebního života; ve své vlasti vystupuje především na mezinárodních festivalech. Pořadatelskou činnost v Brně rozšířila v nedávné době o péči o všechny tři větve Mezinárodního hudebního festivalu Brno (Velikonoční festival duchovní hudby, Expozici nové hudby a Moravský podzim), takže se svým vlastním – letos šestnáctiletým – Mezinárodním hudebním festivalem Špilberk organizuje už čtyři hudební slavnosti, jimiž vrcholí brněnský koncertní život. Andreas Sebastian Weiser (1963), absolvent Vysoké školy umění v Berlíně, se stal v roce 1985 finalistou prvního ročníku Mezinárodní dirigentské soutěže Artura Toscaniniho v Itálii. Na základě stipendia Německé akademické výměnné služby studoval také u Václava Neumanna při České filharmonii (1987/88), o rok později se stal druhým dirigentem Symfonického orchestru Československého rozhlasu. V roce 1990 si jej Jenští filharmonici zvolili svým šéfdirigentem – stal se tak nejmladším generálním hudebním ředitelem v Německu. V roce 1993 debutoval u Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu, když narychlo zaskočil za Semjona Byčkova a převzal řízení 9. symfonie Gustava
Mahlera. Následovala další pozvání k Mnichovskému rozhlasovému orchestru, k Symfonickému orchestru Bavorského rozhlasu a k Bach Collegiu München. Od prvního společného koncertu v Ravenně v roce 1995 pravidelně spolupracoval s violoncellistou a dirigentem Mstislavem Rostropovičem (mj. v Brittenově Válečném rekviem s rozhlasovými orchestry v Turíně, Mnichově a Hamburku), jako asistent s Lorinem Maazelem a poté se Zubinem Mehtou při otevření Paláce královny Sofie ve Valencii. Dirigoval symfonické orchestry v Lucernu, Bernu, Bamberku a v Praze (FOK), rozhlasové v Lipsku a v Praze, filharmonie ve Stuttgartu a v Brně, hostoval v operních domech v Lille, Nice, Kasselu, Praze, Neapoli, Římě, Palermu, Barceloně a Madridu. Nahrával s Jenskými filharmoniky, se Stuttgartským komorním orchestrem a s Virtuosi di Praga. Je dirigentem Českého komorního orchestru a od sezony 2012/2013 šéfdirigentem Filharmonie Hradec Králové. Vítězslav Mikeš
Český text „Buďte rozvážní a bděte…“ Historie Dr. Johanna Fausta
Sledujte nyní ohavný a děsivý konec doktora Fausta, jakého se musí každý křesťan vyvarovat, v němžto se obraz každého křesťana může věrně zračit, a proto se před ním musí chránit.
Čtyřiadvacet let doktora Fausta uplynulo a právě v tom týdnu se mu zjevil duch, předal mu jeho dopis či úpis a oznámil mu zároveň, že ďábel si přijde příští noci odnést jeho tělo a že by se na to měl připravit. Doktor Faust, který věděl jen tolik, že tento slib bude muset zaplatit hlavou, jde právě v tento den – kdy mu duch oznámil, že si ho ďábel odnese – ke svým věrným, magistrům, bakalářům a dalším studentům, kteří ho dříve často navštěvovali. A prosí je, aby se s ním šli projít do vesnice Rimlich, půl míle od Wittenbergu, a tam s ním pojedli, což mu také slíbili.
Jdou tam tedy spolu a jedí snídani s mnoha skvostnými chody a víny. Doktor Faust byl s nimi velmi šťasten, přece však ne od srdce. Prosí je znovu, aby byli tak laskavi a večer s ním pojedli a zůstali s ním tuto noc, protože jim musí něco důležitého říci. Když pak dopili poslední pohár před spaním, zaplatil doktor Faust hostinskému a poprosil studenty, aby s ním šli do vedlejší jizby, že jim chce něco říci. Tak se stalo a doktor Faust jim tedy řekl:
Moji milí důvěrní přátelé a skvělí páni! Proč jsem vás zavolal, je to, že mě znáte mnoho let a víte o mně, že jsem člověk znalý mnoha umění i kouzel,
zdržet se kouzel a obrátit se. Když jsem to již chtěl udělat, zjevil se ďábel a chtěl mě odnést,
která však pocházejí nejinak než od ďábla; ke kteréžto ďábelské rozkoši mne také nepřivedl nikdo jiný než zlá společnost s těmito věcmi obcující.
tak jak to udělá tuto noc, a řekl, že pokud se budu chtít obrátit k Bohu, udělá se mnou rychlý konec.
Totiž moje bezcenné maso a krev, moje vzpurná a bezbožná vůle a bludné ďábelské myšlenky, které do mne vnesla. Za to jsem se musel ďáblu zaslíbit, a to po čtyřiadvaceti letech svým tělem a duší.
Když tomu od doktora Fausta porozuměli, řekli mu: protože nelze očekávat nic jiného, měl bys zavolat Boha, měl bys zavolat Ježíše Krista.
Ach Fauste! Ach Fauste, Fauste! Tak tedy roky plynuly až do dnešní noci a před očima mám přesýpací hodiny, abych byl připraven, až dosypou a on mne tuto noc odnese, protože jsem mu podruhé upsal své tělo a duši vlastní krví. Proto jsem vás, drazí, skvělí, milí páni, před svým koncem k sobě zavolal, abych s vámi vypil doušek na rozloučenou, a abych vám nezakrýval svůj skon. Zde vás prosím, drazí bratři a páni, abyste pamatovali na všechny mé známé a ode mne je bratrsky a přátelsky pozdravili, aby mi neměli něco za zlé, a pokud jsem i někomu z vás někdy ublížil, aby mi ze srdce odpustil.
Měl bys prosit o odpuštění, prosit ho skrze jeho drahého syna Ježíše Krista o odpuštění. Ach Bože, buď mi ubohému hříšníkovi milostiv a neposílej mě před soud, který před Tebou nemohu ustát. Ačkoli musím nechat ďáblovi své tělo, můžeš mít přece mou duši. Kéž by to chtěl Bůh udělat! Také jim řekl, že by se býval chtěl modlit, ale nepovedlo se mu to, jako Kainovi, který také řekl, že jeho hříchy jsou větší, než aby mu mohly být odpuštěny. Tak si začal uvědomovat, že s tím úpisem zašel příliš daleko.
Ach můj pane Fauste, co vás vedlo k tomu, že jste tak dlouho mlčel a toto nám neřekl. Mohli jsme vás skrze učené teology zachránit a vyrvat z ďáblovy sítě. Teď už je ale příliš pozdě a na škodu vašemu tělu i duši.
Studenti i dobří páni plakali a vzájemně se objali, když Faustovi žehnali.
Doktor Faust odpověděl, že to nesměl udělat, i když se častokrát chtěl obrátit na zbožné lidi o radu a pomoc.
Doktor Faust naříkal a plakal, takže se mu opět zjevil duch a promluvil: Můj Fauste, nebuď přece tak malomyslný! I když ztratíš své tělo, potrvá ještě dlouho, než dojde k soudu.
Také můj soused ke mně promlouval, že mám následovat jeho učení,
Stejně musíš nakonec zemřít, i kdybys žil třeba čtyři sta let.
Turci, Židé a další nekřesťanští vládcové umírají ve stejném zatracení. Ještě nevíš, co je ti souzeno. Buď srdnatý a nezoufej. Ďábel ti přece slíbil, že ti dá ocelové tělo a duši, abys netrpěl jako ostatní zatracení. Takovou a ještě další útěchy mu skýtal, všechny však byly falešné a proti Písmu svatému.
Ti řečení magistři a studenti, kteří byli přítomni Faustově smrti, dosáhli toho, že byl pochován v této vesnici. Pak se opět vydali zpět směrem k Wittenbergu a šli do domu doktora Fausta a tam našli jeho fámula Wagnera, který byl kvůli svému pánu velmi znepokojen. Také v jeho domě bylo stále tak příšerně, že tam nikdo nemohl bydlet.
Stalo se to mezi dvanáctou a jednou hodinou té noci, když do domu narazil velký a bouřlivý vítr a obklopil jej ze všech stran, jako by mělo být všechno zničeno a dům stržen k zemi. Nahoře si studenti začali zoufat, vyskočili z postelí, jali se vzájemně utěšovat a nechtěli z jizby. Slyšeli hrůzné pískání a syčení, jako by byl dům plný hadů, užovek a dalších škodlivých červů.
Doktor Faust se zjevil ztělesněn v noci také svému fámulovi a prozradil mu mnoho tajných věcí. Byl také viděn v noci, jak se dívá z okna, kdo jde kolem.
Tak tedy končí celá pravdivá historie a čáry doktora Fausta, z čehož se musí každý křesťan poučit, jak uctívat Boha, jak uniknout čárům a zaklínání, nezvat ďábla jako hosta a nebýt mu po vůli, jak to udělal Faust.
Mezitím jde Faust ke dveřím, začne křičet „pomoc“ a „vražda“, ale sotva polovičním hlasem. Krátce nato už nebyl slyšet vůbec.
Milovat z celého srdce pouze Boha, pouze k němu se modlit, odříkat se ďábla a s Kristem konečně být blažen na věky.
Když se rozednilo, šli studenti do jeho pokojů, Fausta však neviděli – nic. Pokoje byly celé postříkány krví. Jeho mozek byl přilepen na stěně, protože s ním ďábel tloukl ode zdi ke zdi. Ležely tam také jeho oči a několik zubů – ohavné a děsivé divadlo.
Amen, amen, to přeji jednomu každému z hloubi svého srdce. Amen, amen.
Nakonec našli i jeho tělo venku na hnoji, na což bylo strašné pohledět, protože se mu hlava a všechny údy třásly.
Buďte rozvážní a bděte, neboť váš protivník ďábel obchází kolem jako řvoucí lev a hledá, koho by spolknul; odolávejte mu pevně svou vírou.
Přeložila Eva Velická, upravil Jiří Beneš
Zveme vás na Tango s violou, 3. koncert Symfonického abonmá v Janáčkově divadle 23. a 24. 4. 2015 v 19:30: Jusupov Violový koncert („Viola-Tango-Rock-Concerto“), Postludium, Go Tango, Brahms Klavírní kvartet g moll op. 25 (orchestrace: Arnold Schönberg); Maxim Rysanov – viola, elektrická viola, Filharmonie Brno, dirigent Alexander Joel Změna programu a účinkujících vyhrazena! Prosíme posluchače, aby zaujali svá místa včas, vypnuli mobilní telefony a během koncertu nefotografovali. Po začátku není vstup do sálu umožněn. Změna programu a účinkujících vyhrazena! Hlavním partnerem FB je SPP CZ, a.s.
Za podporu a spolupráci děkujeme
me
Vydala Filharmonie Brno v roce 2015 nákladem 1 100 výtisků texty Vítězslav Mikeš foto archív Filharmonie Brno, na obálce Alfred Schnittke produkce Printeco, s. r. o. redakční uzávěrka 24. února 2015 Filharmonie Brno, příspěvková organizace Komenského nám. 534/8, 602 00 Brno, T +420 539 092 801 www.filharmonie-brno.cz
Statutární město Brno finančně podporuje Filharmonii Brno.
