61. koncertní sezona 2016 2017
Strauss a Mahler Filharmonie v divadle 3. abonentní koncert Janáčkovo divadlo 12 a 13I1I2017
Pořad koncertu Koncert se koná pod záštitou paní Christiany Markert, chargée d´affaires a. i. velvyslanectví Spolkové republiky Německo v České republice a Martina Landy, starosty městské části Brno-střed
RICHARD STRAUSS Vier letzte Lieder / Čtyři poslední písně TrV 296 I 24' pro soprán a orchestr na texty Hermanna Hesseho (1–3) a Josepha von Eichendorffa (4) Four Last Songs for soprano and orchestra texts by Hermann Hesse (1–3) and Joseph von Eichendorff (4) 1. Frühling (Jaro) 2. September (Září) 3. Beim Schlafengehen (Při usínání) 4. Im Abendrot (Za večerních červánků)
přestávka I 20'
GUSTAV MAHLER Symfonie č. 4 G dur I 54' pro soprán a orchestr Symphony No. 4 in G major for soprano and orchestra 1. Rozvážně. Nespěchat 2. V klidném pohybu. Beze spěchu 3. Klidně. Poco adagio 4. Velmi pohodlně (na slova ze sbírky německé lidové poezie Des Knaben Wunderhorn)
Melanie Diener soprán / soprano (Strauss) Simona Houda Šaturová soprán / soprano (Mahler) houslová sóla / violin solos Pavel Wallinger Filharmonie Brno / Brno Philharmonic dirigent / conductor Alexander Liebreich
O skladbách Richard Strauss a Gustav Mahler byli vrstevníci, osobně se znali, oba byli skladatelé i dirigenti a vzájemně si uváděli svá díla. Jako skladatelé jsou dnes oba dva samozřejmou součástí repertoáru, první z nich v symfonickém provozu i v opeře, druhý především jako jeden z největších symfoniků a písňových autorů v dějinách hudby. Jejich dirigentské umění dávno zůstalo ve stínu jejich kompoziční práce. Není divu – nic není pomíjivějšího než koncertní výkon hudebníka. V jejich dirigentských kariérách se ale odrážely celé jejich osobnosti i vztah k hudbě, životu i světu. Byli si blízcí i vzdálení zároveň a ne nadarmo Mahler říkal, že jsou jako kopáči, kteří hloubí tunel pod jednou horou, ale každý z jiné strany. A jen proto, aby se nakonec oba potkali uprostřed. Oba pocházeli z velmi rozdílných poměrů: Mahler byl syn židovského hospodského z Kaliště, Strauss hornisty Dvorní opery v Mnichově. Jejich nesporné talenty je ale oba přivedly na hudební dráhu už v raném věku. Co se týká samotného dirigování, u obou mělo v jejich životech jinou váhu. Richard Strauss (1864 až 1949) si svou pozici vybudoval především jako skladatel. Jeho symfonické básně ještě zahustily wagnerovský orchestr – jakkoli se to už zdálo nemožné – a vtiskly mu netušené množství zvukových barev. Don Juan (1888), Smrt a vykoupení (1889), Enšpíglova šibalství (1895) či Tak pravil Zarathustra (1896) z něj udělaly skladatelskou celebritu, která později potvrdila svůj úspěch i v opeře počínajíc skandální Salome (1905), dále Elektrou (1909) a Rosenkavalierem (1911, česky Růžový kavalír, řidčeji a lépe Kavalír s růží). Premiéry svých prvních symfonických básní si Strauss dirigoval sám, premiéry zmíněných oper už ne – uváděl je v Drážďanské královské opeře Ernst von Schuch. To ovšem neznamená, že by si je Strauss řídit nedovedl, ale snad pro něj byl běžný divadelní provoz časově poněkud neefektivní. Strauss byl vzdělaný i mimohudebně, na univerzitě studoval filosofii a historii, ale zároveň byl vždy tak trochu praktik. Silný otcovský vliv se neprojevil jen v oblibě lesního rohu, ale i ve znalosti všech obtíží běžného provozu. A nebyl typem revolucionáře, který by všechny ty obtíže chtěl za cenu nepříjemných konfliktů odstraňovat. Strauss jako dirigent působil podle vícerých svědectví spíš silou své osobnosti, měl uměřená gesta a nejspíš by se dalo říci, že se při dirigování šetřil. Všiml si toho i dirigent Karel Nedbal – synovec Oskara Nedbala – v době, kdy vedl operu v Bratislavě a zažil tam v roce 1929 hostování skladatele, kterému se už tehdy klaněl svět: „Velký skladatel Strauss
nebyl ve skutečnosti dirigentem strhujícím. To mi bylo jasno již z jeho koncertu s Českou filharmonií za první světové války. Jeho málo živé a nevýrazné oko, zdánlivě vlažný a nezúčastněný postoj a úsporně odměřené gesto byly pro těleso pramálo fascinující. Ale rozhodně zde nějak působila přítomnost geniálního hudebníka, ctižádost ukázat všechny ztajené a snad netušené schopnosti, odpovědnost chvíle pro divadlo významné a jistě i pochvala, jíž se hráčům dostalo z úst tak kompetentních. Neslyšel jsem pak již nikdy od bratislavského orchestru, který i v normálním provozu divadelním nebo na koncertním podiu podával často výkony vynikající a nadprůměrné, něco podobného.“ Gustav Mahler (1860 až 1911) byl proti tomu výbušný a věčně neklidný typ, který nikdy nesetrvával na místě a nikdy nebyl spokojený – ať už se jednalo o jeho vlastní práci, nebo o výkon kohokoliv jiného. Jako skladatel si za svého života mnoho slávy neužil a jednoznačné uznání mu přinášela především jeho dirigentská činnost. Ve svých začátečnických letech působil od roku 1883 jako dirigent v olomoucké opeře, o dva roky později nastoupil v Novém německém divadle v Praze. Vrcholem jeho dirigentské kariéry však byla éra ve Vídeňské dvorní opeře, kde působil v letech 1897 až 1907 jako „generalmusikdirektor“. Prosadil se vynikajícím provedením Lohengrina a Kouzelné flétny a jako první dílo po svém oficiálním jmenování do funkce provedl Smetanovu operu Dalibor. Znepřátelil si tím velkou část kritiky i veřejnosti, která se k uvedení českého díla stavěla s nacionalistickou nelibostí. Mahler neušel ani věčným narážkám na svůj židovský původ, ačkoliv konvertoval k římskokatolické církvi (vedoucí osobností těchto útoků byla vdova po Richardu Wagnerovi Cosima – ona představovala ve dvojici manželů Wagnerových ten nesmiřitelný antisemitský živel, kterému bylo zrovna v Mahlerově případě úplně jedno, že zbytečně útočí na geniálního interpreta Wagnerova díla, jež sama doslova zbožňovala. Sám Wagner byl velkorysejší – židovský dirigent Hermann Levi mu vedl světovou premiéru Parsifala přímo v Bayreuthu.). Mahler si ovšem uměl dělat nepřátele se stejnou genialitou, s jakou přistupoval k hudbě. A byla to právě fanatická a idealistická oddanost k umění, která ho k tomu vedla, nikoli snad hašteřivá povaha. V jeho osobnosti se navíc setkávala až bezhlavá odvaha, s níž dokázal jít proti celému světu, s ohromným egoismem. Dobové karikatury zobrazují Mahlera při dirigování i s několika páry rukou navíc. Připomíná vyhublou indickou bohyni Kálí, ale narozdíl od ní nebyl ničitel – snad jenom těch prokletých tradic, které ztotožňoval se šlendriánem. Se slovy „Tradition ist Schlamperei!“ zavrhoval námitky, že při práci nerespektuje zavedené zvyklosti. Mahler je skutečně nerespektoval, ale neničil je bezhlavě – nahrazoval je
postupy novými, neotřelými, důkladně promýšlenými, ale také často nevyzpytatelnými. Na Mahlera jako dirigenta vzpomínal český tenorista Karel Burian, který ho zažil jako člen Metropolitní opery v New Yorku, kde Mahler působil po svém odchodu z Vídně: „Pamatuji se, že zkoušel také introdukci ke 2. jednání Fidelia v Newyorce tak dlouho, až jsme se ku zdvižení opony vůbec nedostali! Ale jak! Seděl jsem uvázán na kameni v okovech a nepocítil vězení. Nedostal jsem se k tónu po dvě hodiny a byl jsem unesen i sklíčen. Kde je ten Florestan, jenž by po Mahlerově úvodu druhého jednání dovedl vokálně pokračovati, aniž by dílo dirigentovo porušil? A tak jsem byl rád, že jsem nemusel ani začít. Mahler byl Etna. I když byl na venek klidný – což bylo málokdy – vřel uvnitř stále, ve věčných změnách. Proto byl – jako operní dirigent – nejdificilnější ze všech. Když se vyzkoušelo všechno minuciésně, a každý všecko odvážil na lékárnických vážkách, až byl mistr aspoň zdánlivě spokojen, – pak to bylo večer jinak! Mahlerovi napadlo u pultu večer víc, než mu za tři neděle mohlo napadnout ve zkušební síni. A to byla jeho nejgeniálnější ‚chyba’! Jiným nenapadne každou chvíli – nic!“ Čtyři poslední písně Richarda Strausse a Symfonie č. 4 G dur Gustava Mahlera tvoří dvojici, kterou si není složité představit jako jeden velký symfonický cyklus. A to navzdory skutečnosti, že je od sebe dělí takřka padesát let. Strauss dokončil svoje poslední dílo v roce 1948. Posloužily mu básně Hermanna Hesseho (Frühling, September a Beim Schlafengehen) a Josepha von Eichendorffa (Im Abendrot). Písně svojí křehkou a rafinovanou krásou připomenou závěr Straussovy poslední opery Capriccio, ale také sopránovou roli mladičké Sofie z Rosenkavaliera či cinkavý motiv stříbrné růže, kterou má dostat. Strauss se ve své pozdní tvorbě vracel k manýře, kterou si vytvořil během svého vrcholného období, ale zacházel s ní mistrovsky. Soprán byl jeho nejoblíbenější hlas, v žádné opeře ho neopomněl a věnoval mu i závěr své tvorby. Jako doprovodný hlas se z velkého orchestru vyděluje lesní roh. Strauss se ohlíží za svým životem: za svojí ženou, sopranistkou Pauline de Ahna, i za svým otcem. Dívá se ale i dopředu ke smrti, která je tématem tří písní ze čtyř – kromě úvodního „Jara“. Čtyřem písním odpovídají jako v zrcadle čtyři věty Mahlerovy Symfonie č. 4, která v sopránovém partu poslední věty přináší dětsky naivní vizi nebe jako hostiny pro všechny svaté. A nejen pro ty nejsvětější – najde tu své místo i Herodes, i když jen jako řezník. Mahlerova symfonie a její vize posmrtného života navazuje na Straussovy písně s naprostou samozřejmostí. Gustav Mahler psal Symfonii č. 4 v letech 1899 až 1900 a ta patří dnes k jeho nejhranějším. Nejen díky stopáži, která je na mahlerovské poměry vcelku skromná, ale jistě také díky radostné atmosféře, která prostupuje celým dílem. Mahler byl vždy „písňový“ symfonik, jeho písňová a symfonická tvorba jsou úzce provázané. Poslední věta čtvrté symfonie je převzatá z písňového cyklu Des Knaben Wunderhorn (Chlapcův kouzelný roh), který Mahler složil na texty ze stejnojmenné sbírky lidové poezie. Celá symfonie jako by zářila a nikam nespěchala – nemá ani jednu rychlou větu. Rozvážně, pohodlně, klid-
ně, beze spěchu: do nebe se neutíká, ale s radostnou jistotou kráčí. Symfonie bohatstvím nápadů a výraznými melodiemi témat nakonec celkově připomene písňový cyklus beze slov, k němuž se opravdový zpěv přidá až v andělsky zpěvném vyvrcholení. Boris Klepal
O účinkujících Sopranistka Melanie Diener (nar. v Schenefeldu) si vybudovala svou mezinárodní kariéru rolemi v operách Richarda Wagnera a Richarda Strausse. Její objemný soprán v sobě spojuje kromě tmavě lesklé barvy také objem a potřebnou ohebnost. K jejímu kmenovému repertoáru patří Wagnerova Isolda (Tristan a Isolda), Elsa (Lohengrin) a Alžběta (Tannhäuser), ze straussovských postav potom Maršálka (Kavalír s růží), Ariadna (Ariadna na Naxu) a Chrysothemis (Elektra). Zpívala ale také titulní roli Káti Kabanové ve stejnojmenné opeře Leoše Janáčka, Ellen Orford v opeře Benjamina Brittena Peter Grimes a mnohé další. Její doménou jsou „charakterní“, psychologizující postavy. Intenzivně se věnuje i písňovému repertoáru, Čtyři poslední písně Richarda Strausse nazpívala na CD s Tonhalle Orchester Zürich pod vedením Davida Zinmana. (Více na www.melanie-diener.de) Simona Houda Šaturová (nar. v Bratislavě) je koloraturní sopranistka s lyrickým projevem. Je stálým hostem Théâtre de la Monnaie v Bruselu, kde úspěšně ztvárnila verdiovské hrdinky Violettu (Traviata) a Gildu (Rigoletto). Spolupracuje s Aalto-Musiktheater v Essenu a s Oper Frankfurt, vystupovala také v Teatro Colón v Buenos Aires a v Théâtre du Châtelet v Paříži. K 200. výročí úmrtí Josepha Haydna vyšlo v květnu u vydavatelství Orfeo její profilové CD „Haydn Arias“, které obdrželo ocenění časopisu The Gramophone „Editor’s Choice 2009“. Nahrávka Mahlerovy 2. symfonie s Philadelphia Orchestra vyšla u vydavatelství Ondine a získala ocenění Supersonic Award stejně jako ocenění německých kritiků Preis der deutschen Schallplatten Kritik. Pěvkyně je držitelkou Ceny Nadace Charlotty a Waltera Hamelových za vynikající pěvecké výkony (Lübeck 2007) a Ceny Thálie za nejlepší operní výkon v roce 2001. (Více na www.saturova.com)
Alexander Liebreich (1968) pochází z Řezna. Studoval na Vysoké škole hudební a divadelní v Mnichově a na salcburské Univerzitě Mozarteum; za své největší učitele pokládá Michaela Gielena (od něhož získal cit pro výstižnou hudební výstavbu, kritické a analytické myšlení), Claudia Abbada (přístup k dirigování prostřednictvím představy komorní hudby, kdy dirigent je jen jedním z členů seskupení sledujícího společný cíl) a Nikolause Harnoncourta. Poté, co získal Cenu Kirilla Kondrašina, se stal asistentem Eda de Waarta v Nizozemské rozhlasové filharmonii. Coby hostující dirigent vystoupil s filharmoniemi mnichovskou, drážďanskou, lucemburskou, ósackou, aucklandskou, s rozhlasovými orchestry berlínským, stuttgartským, hannoverským, mnichovským, symfonickými orchestry BBC, NHK, Concertgebouw v Amsterdamu ad. Spolupracoval se sólisty jako Lisa Batiashvili, Claron McFadden, Frank Peter Zimmermann či Maxim Vengerov, účinkoval na prestižních pódiích a festivalech po celém světě. Zasáhl také do operního světa – nejvýznamněji ve spolupráci s režisérem Hansem Neuenfelsem ve Frankfurtské opeře. V roce 2002 navštívil s Junge Deutsche Philharmonie Severní a Jižní Koreu a v tamější premiéře provedl Brucknerovu Osmou symfonii. Do Severní Koreje se vrací pravidelně jako hostující profesor (ve spolupráci s Goethe Institutem a DAAD); tuto jeho pedagogickou zkušenost mapuje dokument Pyongyang Crescendo, vydaný v roce 2005 na DVD. V letech 2011–2014 byl prvním evropským uměleckým vedoucím významného festivalu v jihokorejském městě Tchongjongu (TIMF), na který pozval prominentní skladatele ze Západu a Východu (Heiner Goebbels, Beat Furrer, Unsuk Chin, Toshio Hosokawa ad.). Od roku 2006 je uměleckým vedoucím a šéfdirigentem Mnichovského komorního orchestru – světoznámého tělesa, které je vyhlášené svým jedinečným zvukem a inovativními programy. Pod Liebreichovou taktovkou orchestr nahrál pro prestižní labely CD mj. s díly Haydna, Yuna, Hosokawy (ECM), Bacha (Deutsche Grammophon), Rossiniho, Mozarta a Mendelssohna (Sony Classics). V roce 2012 se Liebreich jako první zahraniční dirigent stal šéfem Národního symfonického orchestru Polského rozhlasu Katovice. V říjnu 2014 spolu s tímto orchestrem, Bavorským rozhlasovým sborem a klavíristou Krystianem Zimermanem slavnostně otevřel nový katovický koncertní sál, pro který následně v letech 2015 a 2016 připravil jako umělecký šéf festival Kultura Natura. (Více na www.alexanderliebreich.de) Boris Klepal
GUSTAV MAHLER finále Čtvrté symfonie text z „Chlapcova kouzelného rohu“ Užíváme nebeských radostí, pozemské necháváme stranou. Žádnou světskou vřavu není v nebi slyšet, vše žije v nejhebčím klidu. Vedeme andělský život, jsme přitom docela veselí; Skáčeme, tancujem, hopsáme, zpíváme, svatý Petr v nebi přihlíží. Jan vypouští beránka, řezník Herodes se připravuje. Vedeme trpělivého, nevinného, líbezného beránka na smrt. Svatý Lukáš dává porazit volka bez velkých cavyků. Víno nestojí ani halíř v nebeském sklepě; a andělíčci, ti pečou chleba. Všechna možná zelenina roste v nebeské zahradě. Dobrý chřest a fazole a co se nám uráčí. Máme toho plné mísy! Dobrá jablka, dobré hrušky a hrozny; a zahradníci, ti všechno dovolí. Chceš srnce, chceš zajíčka? Pobíhají jen tak po ulicích! A když má nastat půst, připlují s radostí všechny ryby! Svatý Petr už běží se sítí a s návnadou k nebeskému rybníku. Svatá Marta to musí ukuchtit! Žádná muzika na zemi se nedá srovnat s tou naší. Jedenáct tisíc panen se strojí k tanci, sama svatá Voršila se usmívá.
Cecilie a její příbuzní jsou znamenití dvorní muzikanti! Andělské hlasy povzbuzují smysly, aby se všechno probralo k radosti. Přeložil Jiří Beneš
Zveme Vás na Ze sálu do chrámu, 2. ab. koncert cyklu Filharmonie doma II v Besedním domě 19. a 20. 1. 2017 v 19:30: Mendelssohn Hebridy, předehra, Šostakovič Šest písní na verše anglických básníků, Britten Dvorské tance z opery Gloriana, Tavener The Protecting Veil; Jiří Sulženko – bas, Matthew Barley – violoncello, Filharmonie Brno, dirigent Robert Kružík Dídó a Zrání, 4. ab. koncert cyklu Filharmonie v divadle v Janáčkově divadle 26. a 27. 1. 2017 v 19:30; J. Novák Dídó, kantáta, Suk Zrání, symfonická báseň; Marlene Lichtenberg – mezzosoprán, Richard Novák – recitace, Český filharmonický sbor Brno, Filharmonie Brno, dirigent Stefan Veselka Mozartův efekt, koncert (nejen) pro nastávající rodiče v Besedním domě 28. 1. 2017 v 17:00: Mozart, Händel, Vivaldi, Pachelbel; Ivana Švestková Dohnalová – harfa, Alžbeta Stračinová – housle, Jozef Makarovič – fagot, slovem provází Marina Stejskalová, Filharmonie Brno, dirigent Zdeněk Nádeníček Pařížská, Klasická a varhanní symfonie, 2. ab. koncert cyklu Filharmonie doma I v Besedním domě 1., 2. a 3. 2. 2017 v 19:30: Haydn Symfonie č. 86 D dur, Prokofjev Symfonie „Klasická“, Guilmant Symfonie č. 1 pro varhany a orchestr; Drahomíra Matznerová – varhany, Filharmonie Brno, dirigent Bastien Stil 22. reprezentační ples Filharmonie Brno, který se koná v sobotu 4. 2. 2017 v prostorách Besedního domu. Slavnostní zahájení v 19 hodin řídí Stanislav Vavřínek, k tanci i poslechu hrají orchestr filharmonie, Salonní orchestr Brno, Jazz Archiv a Cimbal Classic. Moderuje Martin Sláma, člen činohry NdB. Vstupenky ve filharmonickém předprodeji na Besední ulici. Čarodějná láska, 5. ab. koncert cyklu Filharmonie v divadle v Janáčkově divadle 9. a 10. 2. 2017 v 19:30; José Mezkař, suita z opery, Falla Noci ve španělských zahradách, Čarodějná láska, balet; Rocío Bazán – cantaora, Ana Morales a David Pérez – flamenkový tanec, Manuel de la Luz a Manuel Herrera – kytary, Agustín Diassera – bicí nástroje, Alejandro Picó-Leonís – klavír, Filharmonie Brno, dirigent Jörg Birhance Lincolnův portrét a Eroica, 3. ab. koncert cyklu Filharmonie doma II v Besedním domě 16. a 17. 2. 2017 v 19:30: Ives Tři místa v Nové Anglii, Copland Lincolnův portrét, Beethoven Symfonie „Eroica“; Brian Caspe – vypravěč, Filharmonie Brno, dirigent Case Scaglione
Prosíme posluchače, aby zaujali svá místa včas, vypnuli mobilní telefony a během koncertu nefotografovali. Po začátku není vstup do sálu umožněn. Změna programu a účinkujících vyhrazena!
Generální partner Filharmonie Brno
Za podporu a spolupráci děkujeme
Dopravu zajišťuje
Vydala Filharmonie Brno v roce 2017 nákladem 700 výtisků texty Boris Klepal foto Johannes Ifkovits (Melanie Diener), Sammy Hart (Alexander Liebreich) a archív Filharmonie Brno foto na obálce Alexander Liebreich © Jiří Jelínek produkce Printeco s.r.o. redakční uzávěrka 2I1I2017 Notový materiál poskytla vydavatelství: Boosey & Hawkes Music Publishers Ltd (Strauss) Universal Edition AG (Mahler)
Filharmonie Brno, příspěvková organizace +420 539 092 801 Komenského nám. 534/8, 602 00 Brno, www.filharmonie-brno.cz, www.salprobrno.cz
Statutární město Brno finančně podporuje Filharmonii Brno. Vybrané koncerty se konají za finanční podpory Jihomoravského kraje a Ministerstva kultury ČR.
www.filharmonie-brno.cz
