60. koncertní sezona 2015 2016
Novoroční koncert Janáčkovo divadlo 1I1I2016
Státní filharmonie Brno 1956
Filharmonie Brno 2015
Pořad koncertu MILOŠ ŠTĚDROŇ Way (Cesta), nová hudba k černobílé reportáži z britského turné Státní filharmonie Brno (premiéra) I 10' Way, new music for the black-and-white documentary coverage of the Brno State Philharmonic’s tour of Britain (premiere) PETR ILJIČ ČAJKOVSKIJ Koncert D dur pro housle a orchestr op. 35 I 36' Concerto in D Major for Violin and Orchestra Op. 35 Allegro moderato Canzonetta: Andante Allegro vivacissimo přestávka s přípitkem I 30' PETR ILJIČ ČAJKOVSKIJ Symfonie č. 6 h moll op. 74 „Patetická“ I 46' Symphony No. 6 in B Minor Op. 74 “Pathétique” Adagio – Allegro non troppo Allegro con grazia Allegro molto vivace Finale: Adagio lamentoso
Alina Pogostkina housle / violin Filharmonie Brno / Brno Philharmonic dirigent / conductor Ondrej Lenárd
Vážené dámy a pánové, jsem ráda, že jste si pro Váš vstup do nového roku vybrali společnost Filharmonie Brno a společně s námi dnes oslavujete naše šedesáté narozeniny! Od roku 1956 patříme v naší zemi k naprosté špičce, reprezentujeme ji po celém světě, ale především hrajeme pro Vás, naše věrné a skvělé publikum. Dovoluji si Vám popřát jménem všech hudebníků a managementu úspěšný a šťastný nový rok 2016, plný nádherných filharmonických koncertů. Vy nám na oplátku přejte splnění našeho – a Vašeho – dávného snu o krásném novém koncertním sále, který se pomalu klube v sousedství Besedního domu. Ať je rok 2016 dalším z těch pozitivních a nezapomenutelných. Vaše Marie Kučerová, ředitelka
Brněnská filharmonie byla ustavena jako Státní filharmonie Brno k prvnímu lednu 1956 a týž den (!) provedla svůj první koncert, byť pod cizí hlavičkou: jeden z obou do té doby existujících brněnských symfonických orchestrů, které se měly sloučit v novou filharmonii, totiž Symfonický orchestr kraje Brněnského (SOKB), měl ve své původní sezoně ohlášen (a vyprodán) novoroční koncert a provedl jej se svým dirigentem Zbyňkem Mrkosem a s hojnou účastí výpomocí z toho druhého – Symfonického orchestru brněnského rozhlasu (SOBR); ale protože na Nový rok už žádný z obou zmíněných orchestrů neexistoval a protože naopak všichni zúčastnění už byli členy nové filharmonie, nutno tento novoroční koncert považovat za její umělecký debut, neoficielní, ale faktický. Jeho slavnostním pořadem ze skladeb Petra Iljiče Čajkovského chce také oslavit na Nový rok 2016 své šedesáté narozeniny, byť s jednou změnou: místo Předehry 1812 zazní (v premiéře) hudba Miloše Štědroně provázející němý filmový záznam prvního zájezdu filharmonie do Anglie před jubilejními padesáti lety.
O skladbách Zcela nedávno byl v jedné ze skříní v Besedním domě objeven filmový pás s profesionálně natočenou a sestříhanou (němou) reportáží z prvního zájezdu tehdy desetileté filharmonie do Velké Británie (1966). Vzhledem k jeho jubilejnímu datu i dokumentární hodnotě bylo rozhodnuto zařadit jeho promítnutí do pořadu slavnostního Novoročního koncertu 2016, a to s hudbou, o niž byl požádán dávný spolupracovník filharmonie Miloš Štědroň. Ten k její premiéře uvádí: „Way, hudba k sotva desítiminutovému filmu o zájezdu brněnských filharmoniků do Velké Británie, vznikla z podnětu ředitelky FB Marie Kučerové a dramaturga Vítězslava Mikeše. Film jsme rozdělili na jednotlivé zhruba minutové nebo půlminutové sekvence. Divák a posluchač bude sledovat po úvodu krátkou sekvenci na letišti (motory, kontrola pasů); Londýn druhé poloviny 60. let připomene krátká parafráze hudby, která tehdy zněla nejčastěji – Yesterday. Pohled na tehdejšího šéfa filharmonie Jiřího Waldhanse a plakát připomínající Dvořákovy Slovanské tance podkresluje aforismus s citátem 10. tance. Přejezd autobusem jsme pracovně označili jako „pohoda v busu“ a jde o valčíkovou parafrázi začátku Janáčkovy Sinfonietty. Následuje Bristol a hudba, která spojuje opět parafrázi Beatles (From Me to You) a píseň Moravo, Moravo jako jakási imaginární hymna filharmoniků – vše ale jen krátce. A to už jsme u moře – v lázních Bournemouth. Angličané mají moře, my jenom řeky – jednou z nich je přímo mytická Vltava. Parafráze smetanovských tónů spojená s derivátem z Janáčkova houslového koncertu Putování dušičky, který má svůj počátek při skladatelově anglické květnové cestě 1926 – to je atmosféra moře a koupání filharmoniků. A opět pohoda v busu při přejezdu, tentokrát s tóny jakési novodvořákovské dumky ve svižném tempu. A potom Newcastle, kde se hrála předehra k Prodané nevěstě – připomíná ji derivát, pak recepce a konzumace všeho všemi – využito melodie Janáčkovy Krajcpolky. A pak už jen York s velebnou katedrálou a opět s janáčkovskými parafrázemi a Londýn, kde se hrála Novosvětská, připomenutá krátkou parafrází, jež přechází do stylizovaného potlesku col legno smyčcové sekce a dalších…“ Miloš Štědroň (1942), hudební skladatel a muzikolog, vystudoval muzikologii a bohemistiku na Filosofické fakultě UJEP v Brně, skladbu a hudební teorii na JAMU a na pěti studijních pobytech v zahraničí. Od roku 1994 je profesorem Masarykovy univerzity. Jako muzikolog platí za předního znalce hudby Janáčkovy a nové doby; jeho zájem však patří také epochám renesance, manýrismu a baroka. To se promítá do jeho kompoziční činnosti, v níž systémově propojuje postupy starých slohů se soudobým hudebním myšlením.
Okolnosti, za nichž napsal (v březnu 1878) Petr Iljič Čajkovskij (1840–1893) svůj jediný houslový koncert, nejsou všeobecně známy, přestože jde o jednu z jeho vrcholných skladeb a o mimořádně pohnuté životní údobí. Víme, že jeho sňatek v předešlém roce byl pokusem zoufalého muže překonat aspoň navenek svou společensky nepřijatelnou sexuální orientaci. Skončil naprostým nezdarem: hned po svatbě prchá novomanžel sám na své letní sídlo v Kamence – a ještě dál, na Kavkaz; když ho pak jeho učitelské povinnosti na konzervatoři přivedou zpátky do Moskvy, prchne znovu, do Petrohradu. Tam se po neúspěšném pokusu o sebevraždu zhroutí; lékař mu doporučí pobyt v zahraničí, ve švýcarských lázních St. Clarens – ředitel konzervatoře Rubinštejn mu ho umožní plynulým vyplácením gáže a paní von Meck, bohatá mecenáška, se rozhoduje podporovat skladatele velkorysou rentou. Navíc mu do Clarensu posílá svého osobního houslistu Josifa Kotka, který býval Čajkovského žákem v kompozici; inspirován přítomností mladého umělce a jeho houslistickou účastí při vzniku nové skladby napíše Čajkovskij svůj houslový koncert v úplné partituře za neuvěřitelných jedenáct dní. Uvědomíme-li si tyto okolnosti, pochopíme rozdíl mezi osudovým laděním předcházející Čtvrté symfonie (Mecková si soukromě vyžádala její mimohudební program a shledala jej tak otřesným, že jej odmítla komukoli ukázat) a velkolepou pohodou koncertu: žádná z Čajkovského velkých skladeb nevyzařuje tolik tvůrčího sebevědomí překypujícího nádhernými melodickými nápady a pořádajícího je do úchvatného tvaru. Všechna význačnější témata koncertu vycházejí z představy houslového hlasu, ale barvitý orchestr si v jejich rozvoji počíná symfonicky, ponechávaje sólistovi postavení prvního mezi rovnými. Za zmínku stojí, že původní volnou větu mezi vzrušenou lyrikou první části a tanečními představami strhujícího finále nahradil skladatel intimní Canzonettou (Písničkou), jejíž teskná melodie má mnohem blíž k sladké melancholii než snad k tragické osudovosti. Nové dílo nevěnoval Čajkovskij Kotkovi, jenž se o ně zasloužil (připsal mu však aspoň starší houslový Valčík-scherzo), nýbrž Leopoldu Auerovi, maďarskému virtuosu, jenž byl jako profesor petrohradské konzervatoře ruskou houslovou jedničkou; Auer však provedení i s věnováním odmítl pro údajnou nehratelnost. Koncert pak premiéroval (1881) s Vídeňskými filharmoniky a Hansem Richtrem ve Vídni Adolf Brodskij; proslulý kritik Eduard Hanslick sice skladbu drtivě odsoudil, ale ta si vzdor (nebo možná právě dík) tomu začala razit vítěznou cestu hudebním světem jako jeden z vrcholů houslové koncertní literatury vůbec.
Poslední tři z Čajkovského šesti symfonií představují (nezamýšlenou) trilogii o skladatelově zápasu s osudem. Hmotně výborně zajištěný a profesně mimořádně úspěšný tvůrce bojoval čím dál úporněji s pocity beznaděje a bezvýchodnosti vyvěrajícími z nezdarů v jeho osobním životě. Jeho úmrtí krátce po premiéře Patetické symfonie, která byla od počátku vnímána jako definitivní loučení, vyvolalo řadu domněnek a legend, z nichž nejčastější je ona o sklence vody z Něvy: o ni jako o součást nějaké sázky požádal na večeři v restauraci a její domnělý následek – smrtelná infekce cholerou – měla krýt sebevraždu. Ať už věříme čemukoli, pravdivou zůstává hudba Patetické jako svědectví o utrpení a heroickém vnitřním boji o kladný pohled na svět anebo aspoň o chvíli úlevného spočinutí. A také ovšem jako bolestné, byť hrdé účtování se životem. Ponuré téma pomalého úvodu tápe jakoby v temnotách, než se s nástupem sonátového allegra stane jeho energickou hlavní myšlenkou usilující bojovně rozptýlit ochromující smutek; připraví tak velkou plochu útěšné vedlejší myšlenky, jedné z nejkrásnějších Čajkovského melodií… Neobvyklý valčík na pět ve druhé větě dává vzpomenout na proslulé Čajkovského valčíky v baletech, operách a koncertních skladbách, vždycky elegantní a rozkošnické; valčík v Patetické se nevzdává graciézních valčíkových obratů, ale vzhledem ke svému netanečnímu pětidobému rytmu zůstává jen vzpomínkou – zoufale tesknou v triu, kde se nad tragicky dopadajícím ostinátem v basu odvíjí pásmo bolestných vzdechů. Obvyklé pořadí zbývajících vět (adagio – rychlé finále) Čajkovskij prohodil, přičemž označení finále ponechal závěrečnému adagiu. Ve skutečnosti jde o dvojí finále: třetí věta je se svým pochodovým charakterem a obrovským závěrečným nasazením zhodnocením Čajkovského tvůrčích úspěchů, čtvrtá po ní pak soukromým loučením se životem. V rozporu se starším pojetím třetí části jako jubilujícího triumfálního parádemarše je ovšem její tempový předpis molto vivace, posouvající všechno její dění (závěrečný pochodový motiv se dlouho rodí a formuje v brilantně rozehrávaných scénách) do neskutečných poloh plných jakési démonické zběsilosti. Úvodní a v průběhu poslední věty mnohokrát opakovaná fráze, prodírající se disonantními septakordy, nenechává na pochybách o ladění tohoto druhého finále. Jejím zpěvným protějškem (motivicky stejně sestupným) je durové téma, které se zpočátku tváří útěšně, ale v průběhu skladby dostává smuteční akcent, projde dramatickým vrcholem zoufalství a pak zvolna klesá stále hlouběji jako zobrazení pohřbu…
O interpretech Sólistkou jubilejní filharmonické sezony 2015/2016 je německá (na svých webových stránkách se označuje jako Němka) houslistka Alina Pogostkina. V Brně není neznámá – naše publikum si ji pamatuje z jejího vystoupení na zahajovacím koncertě Moravského podzimu 2003 jako křehkou dívenku z Petrohradu hrající brilantně a s neuvěřitelnou dávkou temperamentu. Už tehdy měla za sebou kus úctyhodné umělecké dráhy: vyrůstajíc původně v pedagogické péči svého otce absolvovala postupně berlínskou Eislerovu vysokou školu hudební u Antje Weithaasové a řadu mistrovských kurzů u Vargy, Ricciho, Sitkoveckého a DeLayové – a pohybovala se po prestižních pódiích v Německu, Francii, Švýcarsku, Holandsku, Belgii, Lucembursku a Číně jako sólistka špičkových orchestrů a host velkých festivalů. Ve dvou uplynulých sezonách vystoupila (někdy opakovaně) s orchestry v Los Angeles, San Francisku, Paříži, Londýně, Frankfurtu, Stuttgartu, Helsinkách, Oslu, Stockholmu, Amsterdamu, Manchestru, Praze, Glasgowě, Cincinnati, Tokiu (a dalších japonských městech), San Diegu, Lyonu a ve svém rodném Petrohradě; hrála na mezinárodních festivalech Schwetzinger Festspiele, Schleswig-Holstein, Mecklenburg-Vorpommern, Rheingau, v Bergenu, Bonnu, Salcburku, Edinburku a v Drážďanech. Jako komorní hráčka spolupracuje s hvězdnými instrumentalisty – s pianisty Presslerem a Eschenbachem, houslisty Kremerem, Bellem a Kuusistem, violisty Bašmetem a Rysanovem, violoncellistou Isserlisem a s klarinetistou Widmannem. Hraje na stradivárky „Sasserno“ (nazvané podle francouzského šlechtice, jednoho z někdejších majitelů nástroje) z roku 1717; svěřila jí je japonská Nippon Music Foundation. Jako rezidenční sólistka filharmonické jubilejní sezony hraje dnes poprvé; k dalším jejím vystoupením v této roli dojde na koncertech cyklu Filharmonie doma 25. a 26. února (Vzdálené světlo Pēterise Vaskse) a cyklu Filharmonie v divadle I 26. a 27. května (Houslový koncert Jörga Widmanna).
Ondrej Lenárd (1942) z východoslovenských Krompach absolvoval studium dirigování na bratislavské VŠMU, kterou dokončil (1974) už jako laureát Mezinárodní dirigentské soutěže v Budapešti, ale už od roku 1972 byl sbormistrem opery Slovenského národního divadla v Bratislavě. V roce 1970 se stal dirigentem a o sedm let později šéfdirigentem Symfonického orchestru Slovenského rozhlasu v Bratislavě, v letech 1984–1986 tam dirigoval operu Slovenského národního divadla. V desetiletí 1991–2001 působil jako šéfdirigent, od roku 1993 také jako umělecký ředitel Slovenské filharmonie, v roce 2011 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Českého rozhlasu v Praze. Od roku 1978 působil také jako stálý hostující dirigent a od roku 1993 šéfdirigent tokijského orchestru Šinsei; v roce 2000 byl jmenován čestným dirigentem Tokijské filharmonie. Dirigoval v předních operních domech v Houstonu, Barceloně, Neapoli, Budapešti a v Praze, se souborem Státní opery Praha v Salcburku, s operní společností Nikkai v Tokiu, na koncertních pódiích vystoupil v Kanadě, Brazílii a v USA, s Tokijskou filharmonií absolvoval (2008) impozantní koncertní řadu. Natočil přes tisíc rozhlasových snímků, desítky CD pro firmy Opus, Naxos, Marco Polo a HNH International a řadu záznamů pro Slovenskou televizi. V roce 1998 se stal nositelem Řádu Ľudovíta Štúra a v roce 2002 čestným doktorem Univerzity Mateja Bela v Banské Bystrici.
K filmové reportáži Svůj první zájezd do Anglie absolvovala tehdy desetiletá filharmonie v říjnu 1966; jeho organizátorem byl jistý pan Borsdorf, majitel významné londýnské koncertní agentury: stejně jako jeho kolegové a konkurenti z branže tehdy zjistil, že ve východním bloku je řada kvalitních orchestrů, jimž postupující politická obleva šedesátých let umožňuje výjezdy na Západ, kde mohou účinně konkurovat nepoměrně dražším tělesům místním. Ale navíc sdílel jako pamětník dramatické Bitvy o Anglii v roce 1940 se svými současníky tradiční sympatie k Čechoslovákům a rozhodl se navázat s nimi trvalou oboustranně výhodnou spolupráci. Vycházel jim proto všemožně vstříc, dbal o jejich spokojenost a jako hrdý Brit hleděl prezentovat svou zemi v nejlepším světle: zařizoval poznávací výjezdy (okruh Londýnem, do svého rodného kraje Derby, ke katedrále v Yorku), slavnostní přijetí na radnicích navštívených měst, soukromou přehrávku anglických skladeb, které by měly zaznít také v Brně… Význam zájezdu zdůraznil – v očích anglického publika i českých muzikantů – zahajovacím a závěrečným koncertem v londýnské Královské festivalové síni (Royal Festival Hall), největším ze sálů teprve nedlouho předtím otevřeného koncertního střediska na Jižním břehu (South Bank) proti londýnskému centru mezi Westminsterským a Waterlooským mostem – a oba koncerty dokázal do posledního místa zaplnit pozorným a vděčným publikem. Souboru filharmonických zavazadel se říkalo konzervatoř: protože jsme před odjezdem na zájezd nikdy nevěděli, jak vysoké budou diety, co za ně lze koupit a kdy je vůbec dostaneme, chrastily kufry filharmoniků konzervami. Britům jsme pak připsali jejich vynález anglické snídaně jako zásadní příspěvek k lidské kultuře: otrlý filharmonik, který takovou snídani dopoledne v hotelu zkonzumoval, dokázal bez dalšího přežít večerní koncert a dočkat se okamžiku, kdy si mohl v hotelovém pokoji otevřít konzervu nebo v ešusu na pevném lihu uvařit půlnoční polévku Vitana. Mezi filharmonickými zavazadly byla na první pohled nápadná veliká krabice, o kterou celou cestu osobně pečoval ředitel Barša spolu s předsedou partaje Kopřivou. Říkalo se, že v ní vezli věnec na hrob Karla Marxe v londýnské Highgate; a když pak se ptali na cestu policisty, ochotně jim pomohl – k obchoďáku Marks and Spencer. Filharmonikové naopak prožili Borsdorfův okruh – pohled z Westminsterské věže, Piccadilly Circus, Hyde Park s říčkou Serpentine, Tower… a nakonec ovšem koncertní komplex se jménem svého města v průčelí. K záchrannému pásu na bristolské pobřežní promenádě je připojen britsky korektní návod k použití a podrobný soupis sankcí za případné zneužití; zdálo se nám, že než to ubohý zachránce prostuduje, stačí se několik metrů před ním utopit posádka středně velké lodi.
V bristolském městském ruchu vyhledával kameraman typické postavy britských gentlemanů v černém; tím nejtypičtějším – v klobouku a s lulkou – se ukázal náš bicista Franta Vlk. Oblíbené mořské lázně Bournemouth zely prázdnotou: lézt v pokročilém podzimu do ledové vody Kanálu se nechtělo ani nejotužilejším Angličanům. Narozdíl od filharmoniků, to jest některých: tím co kráčí tak odhodlaně do rozbouřených vln, je primista Áda Pospíšil, který se až do smrti nezbavil klukovské zásady všechno vyzkoušet – taky se mu říkalo Chlapeček. Ostře řezaný profil s neoklepanou cigaretou patřil leaderovi tříčlenného týmu řidičů autobusů Green-Gray, kteří nás měli celou dobu na starosti. Jinak to byl blb, který se – narozdíl od obou svých mladších podřízených – nikdy nenaučil jezdit plynule a z jehož stylu plyn-nic-plyn-nic se slabším povahám brzo začalo dělat špatně, takže jeho autobus (zvaný cukatura) jezdil poloprázdný, zatímco v obou ostatních byla obsazena všechna nouzová sedadla.
Bystřejší divák si všimne, že orchestr na koncertě v radniční síni v Newcastlu při hraní stojí (s výjimkou cellistů); znamená to, že hraje povinnou Bětušku (Bůh ochraň královnu). Horlivě fotografovaná perpendikulární gotika ovšem patří proslulé katedrále v Yorku, kam nechal pan Borsdorf odbočit autobusy na cestě zpátky do Londýna, abychom se mohli pokochat. Vedle očekávaných lomených oblouků, dekorovaných pilířů a gotických fiál jsme však mohli fotografovat také neočekávané tváře členů Janáčkova kvarteta – Jirků Trávníčka a Kratochvíla, kteří nám zkřížili cestu v jediném volném dni své jinak nepřetržité devětadvacetidenní koncertní šňůry – nazítří hráli v Aberdeenu. Gentleman, který se na recepci div neudávil chlebíčkem, je sympatický pan Borsdorf; filharmonie mu vděčí celkem za pět anglických zájezdů – k poslednímu došlo v roce 1974. Z tváří, které se tam poté mihnou, patří jedna z nich Borsdorfovu asistentu Geoffreyovi (hovoří s ředitelem Baršou), který měl – stejně jako jeho šéf – slabost pro Čechoslováky: nakonec se oženil s blonďatou Češkou a usídlil se s ní v Rájci nad Svitavou. Setkávali jsme se s nimi pak každý rok na koncertech festivalu Concentus Moraviae. Poslední v záběru je violoncellista Saša Večtomov, sólista Dvořákova koncertu. Závěrečný koncert zase v londýnské Královské festivalové byl stejně velkolepou událostí jako ten zahajovací: panu Borsdorfovi jsme museli přiznat, že nám celý zájezd nakomponoval jako ucelené umělecké dílo – s gradacemi, vrcholy a promyšlenými peripetiemi; jeho závěr ponechával místo naději na pokračování…
Obsazení orchestru 1. housle Pavel Wallinger Marie Pšenicová Dana Suková Eduard Křivý Irena Hůrková Vladimír Lžičař Ivan Matyáš Mária Fiľová Olga Drápelová Jaromír Graffe Jiří Mottl Jan Vašta Barbora Gajdošová Václav Zajíc 2. housle Bohumír Strnad Radoslav Havlát Dorothea Kellerová Lenka Zichová Jakub Výborný Jana Horáková Filip Kostelecký Jan Rybka Alena Pavlušová Alžbeta Stračinová Zdeněk Svozil Ludmila Jakubcová violy Petr Pšenica Karel Plocek Tomáš Kulík Jan Kuchař Zbyněk Volf Otakar Salajka David Šlechta Julián Veverica Klára Hegnerová Eva Kotrbová
violoncella Pavel Šabacký Eva Koválová Pavla Vydrová Radan Vach Rudolf Mrazík Iveta Vacková Katarína Madariová Lukáš Svoboda kontrabasy Marek Švestka Martin Sedlák Vojtech Velíšek Miloslav Raisigl Alfons Jelínek Jan Hajný Jan Staněk Rostislav Tománek flétny Martina Venc Matušínská František Kantor Karolína Smutná hoboje Vilém Veverka Marcela Mrázová klarinety Emil Drápela Stanislav Pavlíček fagoty Dušan Drápela Jiří Jakubec lesní rohy Karel Hofmann Milan Mrazík Miloš Kovařík David Ryšánek
Změna obsazení vyhrazena!
trubky František Kříž Vojtěch Novotný trombony Jiří Vydra Petr Janda Pavel Šuráň tuba Petr Jirák tympány Lukáš Krejčí bicí nástroje Tomoe Sonoda Maximilian Jopp celesta Šárka Králová
Jak zní brněnská filharmonie? To v Brně bohužel nezjistíte. Dokonce ani vy, návštěvníci Novoročního koncertu. Janáčkovo divadlo totiž nemá vhodnou akustiku, a na pódium Besedního domu se orchestr v plném obsazení nevejde. Těleso evropské úrovně tak už roky postrádá odpovídající místo pro zkoušky i koncerty v plném obsazení. Naděje filharmoniků se ukrývá pod názvem
Janáčkovo kulturní centrum. Je to pracovní jméno pro nový koncertní sál, který má vyrůst na rohu Besední a Veselé ulice. Posluchači díky němu konečně ocení kvalitu orchestru a věřím, že Brno přiláká i špičkové zahraniční umělce, uvedla ředitelka Filharmonie Brno Marie Kučerová. Aktuální informace o projektu můžete sledovat na www.salprobrno.cz
Prosíme posluchače, aby zaujali svá místa včas, vypnuli mobilní telefony a během koncertu nefotografovali. Po začátku není vstup do sálu umožněn. Změna programu a účinkujících vyhrazena! Generální partner Filharmonie Brno
Hlavní mediální partner
Mediální partner
Za podporu a spolupráci děkujeme
Zveme Vás na Mozartův efekt, mimořádný koncert (nejen) pro nastávající rodiče v Besedním domě 30. 1. 2016 v 17:00: Mozart, Vivaldi, Telemann; Ivana Švestková Dohnalová – harfa, Martina Venc Matušínská, Kristina Vaculová – flétny, Leoš Černý – viola, Michal Greco, Rudolf Mrazík – violoncella, slovem provází Marina Stejskalová, Filharmonie Brno, dirigent Zdeněk Nádeníček 21. reprezentační ples Filharmonie Brno, který se uskuteční v sobotu 6. února 2016 v prostorách Besedního domu. Slavnostní zahájení v 19 hodin řídí Ondřej Vrabec, k tanci i poslechu hrají orchestr filharmonie, Salonní orchestr Brno, Jazz Archiv a Cimbal Classic. Slovem provází Martin Sláma, člen činohry NdB. Pořádá ZO Unie orchestrálních hudebníků ve spolupráci s vedením Filharmonie Brno. Vstupenky ve filharmonickém předprodeji na Besední ulici. Vydala Filharmonie Brno, příspěvková organizace, v roce 2015 nákladem 650 výtisků texty Jiří Beneš foto Petr Francán a archív Filharmonie Brno foto na obálce archív Filharmonie Brno a Martin Zeman produkce Printeco s.r.o. redakční uzávěrka 11. prosince 2015
Statutární město Brno finančně podporuje Filharmonii Brno.
www.filharmonie-brno.cz
