61. koncertní sezona 2016 2017
Dido a Zrání Filharmonie v divadle 4. abonentní koncert Janáčkovo divadlo 26 a 27I1I2017
Koncert se koná za finanční podpory Jihomoravského kraje
Pod záštitou Martina Landy, starosty městské části Brno-střed
Pořad koncertu JAN NOVÁK Dido, kantáta (vyprávění, zpěvy, nářky) na Vergiliovy verše ze IV. knihy Aeneidy pro vypravěče, mezzosoprán, mužský sbor a orchestr I 37' Dido, cantata (narratives, songs, lamentations) on Virgil’s verse from Book IV of Aeneid for narrator, mezzo-soprano, male chorus and orchestra I. Invocatio: Lamentatur chorus Didum (Invokace: Lamento sboru nad Didonou) II. Allegro moderato III. Venatio Regia: Ipsa hic Dido amoris praeda (Královský lov: Sama Dido se při něm stává kořistí své lásky) IV. Dido comperto abitum parari Aenean compellat (Dido odhaluje Aeneovy přípravy k odjezdu) V. Chorus amoris vim meditatur (Sbor přemítá o moci lásky) VI. Dido Aenean exsecratur (Dido proklíná Aenea) VII. Alacriter (Odhodlaně) VIII. Repetitur pars I. (Opakování I. části)
přestávka I 20'
JOSEF SUK Zrání, symfonická báseň op. 34 (JSkat 70) pro velký orchestr s malým ženským sborem I 39' Ripening, symphonic poem, Op. 34 for large orchestra with a small female choir
Marlene Lichtenberg mezzosoprán / mezzo-soprano Richard Novák recitace / narrator Český filharmonický sbor Brno / Czech Philharmonic Choir Brno sbormistr / choir director Petr Fiala Filharmonie Brno / Brno Philharmonic dirigent / conductor Stefan Veselka
Koncert 26. 1. 2017 natáčí Český rozhlas pro vysílání v síti Evropské vysílací unie (EBU).
O skladbách Kdybychom napsali, že dnes večer uslyšíte skladby Suka a Nováka, asi bychom vás příliš nepřekvapili. Oba totiž patřili do první generace české moderní hudby. Jistým překvapením je, že Novák v dnešním programu není Vítězslav, ale Jan. Jeho kantátu Dido dělí od Sukova Zrání přesně padesát let a dalších padesát let nás dnes dělí od Novákovy kantáty. Tímto vysvětlením se tedy rázem ocitáme na dvojí narozeninové oslavě. Zároveň uslyšíme díla dvou čtyřicátníků, kteří jsou si po mladických turbulencích už jisti svým kompozičním stylem a tvoří své vrcholné kompozice. Dixerit forte quispiam, quid hodie in aetate nostra „technica“ cum Latinitate, lingua mortua, quae nihil ad sensus hominum hodiernorum exprimendos afferre potest? Cui ego contradicere ausim: ob id ipsum, quod aetas nostra technica est (et forte nimis technica), animo hominis liberatione aliqua opus esse. Ut brevis fiam: censeo (scilicet‚ „ceterum autem …“) non debere nos bonae nostrae Europaeae educationis oblivisci. Snad se někdo zeptá, co je nám v našem technickém věku do latiny, mrtvého jazyka, který nemůže nijak pomoci dnešnímu člověku vyjádřit jeho pocity? Dovolil bych si oponovat takto: právě proto, že je naše doba technická (a snad až přetechnizovaná), potřebuje lidský duch nějakou kompenzaci. Zkrátka: soudím (tedy „ostatně však soudím, …“), že nemáme zapomínat na své dobré evropské vychování. Jan Novák (1965) Když si Klasické gymnázium v Brně objednalo u dvou svých absolventů, Jana Nováka (1921–1984) a Aloise Piňose, skladby k oslavě 100. výročí svého založení, byl už pětačtyřicetiletý Novák uznávaným mezinárodním autorem. Řada počinů už mu vybudovala pověst talentovaného tvůrce, který brilantně zdolává velké symfonické formy a jemuž zároveň nechybí humor a nadhled. Ačkoliv jeho trvalé ideologické spory s vedením brněnské odbočky Svazu československých skladatelů vyústily v roce 1962 v jeho vyloučení, což se v zásadě mělo rovnat jeho profesionální likvidaci, získal tehdy Novák paradoxně asi nejlepší zakázky svého života – na hudbu k celovečerním filmům Jiřího Trnky, Karla Kachyni, Karla Zemana, později Vojtěcha Jasného a dalších režisérů. O to více je nutné zvážit odvahu jeho rozhodnutí opustit v roce 1968 bezpečné finanční zázemí a pověst jednoho z nejlepších českých skladatelů a odejít s manželkou a dětmi do nejistého azylu nejprve v Dánsku a poté v Itálii a v Německu. Ačkoliv mu na cestě Evropou pomáhali staří přátelé a nové si získával, prosazoval se jen obtížně.
Asi největší zásluhy na posilování jeho světového renomé měly dvě osobnosti: Rafael Kubelík a Wilfried Stroh. První zmíněný se ujal provedení a nahrávek několika jeho velkých symfonických děl se soubory mnichovského rozhlasu, zatímco druhý, profesor klasické filologie na mnichovské univerzitě, v něm spatřoval ojedinělý úkaz vášně pro klasickou, středověkou i současnou latinskou kulturu. Jan Novák totiž – až na pár výjimek – komponoval výhradně na latinské texty, latinsky plynně hovořil a psal (a to i členům své rodiny), ale také skládal vlastní básně v antických metrech a do latiny překládal. S latinou se setkával už jako žák klášterní školy premonstrátského kláštera v Nové Říši, později také na jezuitském gymnáziu ve Velehradě, kde byla latina pevnou součástí výuky. Prvním větším dílem na latinské texty byl písňový cyklus Carmina Sulamitis (na texty Písně písní z vulgáty), který zazněl v roce 1947 na skladatelském fóru Berkshire Music Centre v Tanglewoodu. V následujících letech zaujala latina pozici hlavního rysu, jímž se Novákova tvorba vědomě přihlásila k hodnotám antické kultury, humanismu a křesťanství. Novák studoval časoměrné prozodické systémy latinské poezie, osvojil si nejen novější teorii, ale šel také k pramenům, antickým gramatikům a rétorům. Znal a oceňoval jak Cicerona, Quintiliana a Donata, tak Augustina, Michaela Praetoria a Francisca Salinase. Obdivoval a zhudebňoval nejen lyriky Horatia a Catulla, ale také Vergilia, Tibulla, Phaedra, Seneku, Martia, Ambrosia, Archipoetu nebo Pontana. Nejvyšším výrazem Novákovy posedlosti latinou je teoretický spis Musica poetica Latina, ve kterém zkoumá pravidla zhudebňování tohoto jazyka. Na jeho stránkách také plísní velké postavy evropské hudby 20. století za to, jak neomaleně ve svých kompozicích s nesmrtelným jazykem nakládají. Specifickým požadavkem Jana Nováka byla autentická výslovnost latiny, která má odpovídat období, ze kterého text pochází. V případě římské poezie je to klasická (restituovaná) latina, která v sobě ještě nese vliv řečtiny a etruštiny, proto zní melodičtěji a měkčeji. Právě tento druh jazyka Novák použil v kantátě Dido (1967), kterou věnoval zmíněnému výročí prvního českého gymnázia v Brně. Text kantáty je výběrem ze 4. knihy Vergiliova eposu Aineis psaného v hexametrech. Pojednává o intrice bohyň Junony a Venuše, jež svede
dohromady osudy kartáginské královny Didony a trójského (původně dardanského) reka Aenea (Jupiterem pověřeného založením římské říše), který po útěku z hořící Tróje nalezl královské pohostinství na pobřeží Kartága zbudovaného foinickou královnou Didonou. Ta rozmlouvá se svou sestrou Annou a snaží se vyřešit svůj rozpor mezi věrností zesnulému muži a láskou k Aeneovi. Během královského lovu rozpoutají Venuše s Junonou bouři, která pár zažene do úkrytu v jeskyni a tím královniny rozpaky vyřeší… Zhrzený král Iarbas, kterého kdysi Dido odmítla, si však mstivě stěžuje vládci bohů Jupiterovi na úpadek říše údajně způsobený milostnými pletkami královny. Jupiter posílá svého posla Merkura a přikazuje Aeneovi odplout za naplněním jeho osudu v Itálii. Aeneas se zdráhá, ale přesto si nedovolí božský příkaz odmítnout a se svým loďstvem odplouvá. Opuštěná Dido mu nejprve spílá, pak obrací hněv proti sobě a v záchvatu zoufalství se Aeneovým mečem zabije. Novák Vergiliův text podstatně zkrátil a upravil pro potřeby přes půl hodiny trvající kantáty. První a poslední z osmi částí jsou invokace s Novákovým vlastním textem. V nich se Dido objevuje jako „Elissa“, což je jednak foinické synonymum jejího jména a jednak jméno skladatelovy manželky (Elišky): skladba je tedy holdem dvěma ženám. Po hudební stránce je kantáta obsazena pouze jediným sólovým hlasem, a to mezzosopránem v roli Didony. Proti ní stojí mužský sbor (v roli antického dramatického chóru) a orchestr. Zvláštní funkci má vypravěč, který uvádí děj příběhu restituovanou latinou a především ve Vergiliových hexametrech – právě z jejich strhujícího rytmického spádu, slučujícího epickou výpravnou šíři s dramatickým rozvojem děje a ovlivňujícího všechno hudební dění kolem, si posluchač uvědomí, jakým kouzlem působila latina a její poezie na tvůrce, který usiloval využít zapomenutého antického dědictví k rozvoji moderní vzdělanosti. Role vypravěče se dnes večer ujme proslulý pěvec Richard Novák, skladatelův bratranec. Kantáta byla poprvé provedena na slavnostním matiné 28. října 1967 v Janáčkově divadle v podání Zdeňky Kareninové v roli Dido a Státní filharmonie Brno za řízení Jiřího Waldhanse. Do role vypravěče se s chutí obsadil sám skladatel a mužský sbor reprezentovalo Akademické pěvecké sdružení Moravan. Světového úspěchu dosáhlo dílo díky nahrávce Rafaela Kubelíka s orchestrem a sborem Bavorského rozhlasu z roku 1982, kde se titulní role ujala americká mezzosopranistka německého původu Marilyn Schmiege a role vypravěče Hans Herbert Fiedler. Tato nahrávka je dodnes běžně dostupná na CD. O čtyři roky později se Kubelík rozhodl provést Didonu s Newyorskou filharmonií, ale vzhledem k jeho zdravotním potížím jej musel zastoupit tehdy ještě téměř neznámý český dirigent v exilu Martin Turnovský. K této americké premiéře došlo 5. dubna 1986 v Avery Fisher Hall; Dido tu zazněla v rámci celočeského programu spolu s Památníkem Lidicím Bohuslava Martinů a Dvořákovým Klavírním koncertem s Rudolfem Firkušným u klavíru. Tím se také podařilo naplnit úsilí Jana Nováka: skrze latinu se zařadit mezi klasiky české hudby.
Ze vzpomínek Richarda Nováka ... To se projevila druhá velká a doživotní láska Jana Nováka. On dospěl k názoru, že latina je z lingvistického hlediska nejdokonalejším z jazyků, a pak už jej nezajímalo, zda je prakticky prosaditelná nebo ne. Od té doby komponoval pouze na latinské texty, skládal latinské básně, propagoval latinu vhod i nevhod a dosáhl vysokého stupně ovládání psané i mluvené latiny. Samozřejmě trval na antické výslovnosti – tzv. pronuntiatio restituta (napadá mě v hudební mluvě „poučená interpretace“). Tyto lásky, tak „nepraktické“, dokládají, jak velice bylo pro Honzu lhostejné, na čem se dá vydělat, on prostě musel sledovat, co ho právě zaujalo a co musel dělat. Snad se tomu trochu vymykají dvě díla: Filharmonické tance pro vznikající Státní filharmonii Brno (asi také pro dobrý vztah k Břetislavu Bakalovi) a kantáta Dido, velké dílo na episodu z Vergiliovy Aeneidy, kterou napsal ke stému výročí klasického gymnázia. Moc si vzpomínám na nádherný koncert v novém Janáčkově divadle, kde Jan převzal roli spíkra, jak se s jakousi mladickou bujarostí ponořil do Vergiliových hexametrů. Bylo cítit, jaké potěšení mu to přináší… Richard Novák: Jan Novák v mých vzpomínkách, SPH, Brno 2011
Symfonická báseň Zrání představuje třetí část tetralogie symfonických kusů Josefa Suka (1874–1935), které tvoří osu jeho životního i tvůrčího vývoje. Zrání je podloženo citátem z básně Antonína Sovy, kterou Suk objevil až poté, co dílo dokončil. Představuje poetický protějšek jeho vlastního programu. Na jejím základě symfonickou báseň rozčlenil na šest částí nazvaných Poznání, Mládí, Láska, Bolest, Odhodlání a Vítězství. Obsahem Sukovy kompozice jsou emocionální stavy spojené s různými etapami jeho života. Asi čtyřicetiminutové dílo je tvořeno několika kontrastními částmi hranými bez přestávky. Po příkrých střetech emocí nastává katarze v podobě návratu éterického úvodu, ovšem v kombinaci s vokalízou ženského sboru. Poměrně neobvyklou součástí cyklu je orchestrální fuga, která má precedens snad ve Smetanově symfonické básni Z českých luhů a hájů. Ve fuze nacházíme citáty z předchozích Sukových skladeb: motiv smrti z Pohádky nebo citát z klavírního cyklu Životem a snem. Z interpretačního hlediska bylo dílo na svou dobu velmi obtížné. Mladý Václav Talich je před premiérou studoval několik měsíců a s Českou filharmonií rozšířenou o výpomoci na 102 hráčů si vyžádal neuvěřitelných jedenáct zkoušek, což je asi dvakrát až třikrát víc, než je dnes běžné. Sám dokonce sepsal svůj vlastní výklad obsahu symfonické básně. Okolnosti provedení a ohlasy díla musíme ovšem číst v dobově kulturně-politickém kontextu.
Premiéra se uskutečnila po konci 1. světové války a vzniku samostatného státu, 30. října 1918. Podle dochovaných zpráv zvedl Talich před vlastním provedením rukopisnou partituru k ústům, políbil ji a ke ztichlému sálu pronesl: Druhá Má vlast. K nejpřísnějším kritikům nejen Zrání, ale i jeho autora patřil Zdeněk Nejedlý, který ve své permanentní pomýlenosti útočil na Suka i celé České kvarteto. Kvarteto obvinil z kolaborace s Rakouskem-Uherskem za první světové války a z převzetí rakouského státního řádu. Ačkoliv se ani jedno z obvinění nezakládalo na pravdě, přivodilo fyzicky i psychicky vyčerpanému Sukovi nervové zhroucení. Zatímco Nejedlého úvahy můžeme s klidným svědomím nechat propadnout sítem dějin, připomenout si naopak můžeme slova malíře a kreslíře Huga Boettingera, který zastupoval zřejmě většinový názor na dílo: Dost bylo věru všeho trápení. Uzrál osud našeho národa, uzrálo Tvoje umění, marně kopali hroby naši nepřátelé – všechno silné, pravé, čisté vítězí, včera jsi před námi stál sám jako pravý vítěz. Řekli jsme si: ejhle, největší moderní hudební dílo vůbec – a náš Suk je jeho tvůrcem. Martin Flašar
Antonín Sova: Zrání (úryvek) Ó nadarmo nemíjely jste kdys, ó bouře, přes nejvyšších nadějí mys, vy oblaka mračná, v nichž nebylo hvězd. Vy blesky jste kruté pomohly nést! Sta hnalo vás vichřících nebezpečí a hučelo, hvízdalo propastnou řečí všech odpoutaných bolestí, plačících po štěstí! – Se zhoubou jste nesly i úrodný kvas – a teď, kdy minul čas: Co silné se musilo ke světlu drát a musilo vyrůst a zrno brát a v zrání plně žít. – Co uzrálo, nesmělo poznat ztrát, a proto ten nesmírný klid. – A naslouchám a hledím v jas. V kosmu se řadí tisíce hvězd. – A měřím hloubky, v nichž minul čas. V tom klidu vykoupení jest. – V uzrání, dozrání poslední přijď, noci sladká, po tom dni. –
O účinkujících Mezzosopranistka Marlene Lichtenberg z Jižního Tyrolska studovala na Mozarteu v Salcburku a poté na Janáčkově akademii múzických umění v Brně zpěv u Richarda Nováka a sbormistrovství u Lubomíra Mátla. První jevištní zkušenosti pěvkyně sbírala v Catanii, jako První Magd (Elektra) pod vedením Willa Humburga v Turíně, jako Maddalena (Rigoletto) v Košicích, jako Ulrica (Maškarní ples) pod Peterem Dvorským, v Liberci jako Carmen, v Bad Hersfeldu jako Fenena (Nabucco). Zde také obdržela Cenu Hersfeldské opery. Od sezony 2010/2011 je jako členka souboru Staatstheater Cottbus obsazována do hlavních rolí, jako jsou Amneris, Carmen, Orfeus či Hänsel. Časopis Die Opernwelt ji po velkém úspěchu v rolích Erdy, Waltraute a první Norny označil za jednu z největších nadějí scénického umění. Jako koncertní sólistka účinkovala v roce 2013 v roli Anděla v Elgarově oratoriu Gerontiův sen pod vedením Rodericha Kreileho na hudebním festivalu v Drážďanech, jako interpretka Mahlerovy 2. a 3. symfonie dosáhla významného úspěchu na Braniborských letních koncertech. Na konci března 2015 převzala altový part Bachových Pašijí sv. Jana v režii Willa Humburga v německém Darmstadtu a v červenci téhož roku provedla Wesendonck-Lieder Richarda Wagnera na francouzském zámku Chambord. Pěvec, skladatel a varhaník Richard Novák (1931), rodák z Rozseče u Jihlavy, vystudoval na brněnské konzervatoři kompozici a dirigování; po dobu dvou let tam studoval také zpěv u Jiřího Wootha, u něhož pak pokračoval ve studiu soukromě. První angažmá získal (1957) v ostravské opeře, kde hostoval už během studií. Po úspěchu na pěvecké soutěži v Toulouse přešel jako sólista do opery v Brně (1961, v sezoně 1970/1971 byl angažován také ve Štýrském Hradci), v jejímž svazku i jako host dalších našich i zahraničních operních scén vystoupil ve více než sto padesáti (!) basových rolích v řadě evropských zemí i v zámoří a podílel se tak významně na propagaci české hudby, zejména jako prvořadý janáčkovský interpret: v Kolumbově divadle v Buenos Aires zpíval ve Věci Makropulos, na Salzburger Festspiele v opeře Z mrtvého domu pod taktovkou Claudia Abbada, v Paříži, Madridu a v Benátkách
v Příhodách lišky Bystroušky – role Revírníka se ostatně stala jakousi jeho vizitkou, takže v ní oslavil v Brně v roce 2004 padesátiletí své umělecké činnosti. Koncertně vystupuje jednak jako sólista velkých orchestrů (trvale s Českou filharmonií, častý host Pražského jara a dalších významných festivalů), jednak jako mimořádně povolaný a jazykově vybavený interpret naší i zahraniční písňové tvorby. Jeho výkony dokumentuje nespočet nahrávek – gramofonových desek, CD, rozhlasových a televizních záznamů. Známá je především jeho interpretace Verdiho Requiem a Janáčkovy Glagolské mše, kterou nahrál pod taktovkou Charlese Mackerrase pro firmu Supraphon a pro firmu DECCA za řízení Riccarda Chaillyho. Roku 1986 získal titul Zasloužilý umělec, později Cenu města Brna, Cenu Thálie 2001 za celoživotní mistrovství, roku 2005 Cenu ministerstva kultury za přínos v oblasti hudby, v září loňského roku Cenu Antonína Dvořáka.
Český filharmonický sbor Brno vznikl v roce 1990 a rychle se vypracoval mezi nejzaměstnanější profesionální pěvecká tělesa v Evropě. Zaměřuje se především na oratorní, kantátový, ale i operní repertoár všech stylových epoch a ročně absolvuje nejméně sedmdesát vystoupení u nás i v zahraničí. Spolupracuje se všemi českými a mnoha zahraničními orchestry a dirigenty a je pravidelným hostem renomovaných mezinárodních festivalů a koncertních cyklů po celé Evropě. Zpíval ve většině evropských států, ale také v Argentině a v Uruguayi. Sbor má rozsáhlou diskografii, za niž získal řadu ocenění: dvě významné evropské ceny Echo Klassik – Soubor roku 2007 (Bruckner: moteta) a Nahrávka roku 2007 (Liszt: Kristus), dále Cenu německé gramofonové kritiky 2009 (Zimmermann: Requiem) a prestižní ocenění Tokusen od japonského časopisu Geijutsu Disc Review (Dvořák: Requiem). Zakladatelem, hudebním ředitelem a dirigentem sboru je Petr Fiala (1943), absolvent brněnské konzervatoře a JAMU. Vedle svého sbormistrovského působení se věnuje také činnosti pedagogické (vyučoval na brněnské konzervatoři) a kompoziční (napsal na 180 skladeb). Jako skladatel i dirigent je laureátem řady národních i mezinárodních soutěží, působí jako lektor dirigentských kurzů i člen mezinárodních porot.
Stefan Veselka se narodil v norském Stavangeru (1968) jako syn brněnského houslisty Františka Veselky a klavíristky Mileny Dratvové. Je považován za jednoho z nejúspěšnějších norských umělců své generace. Hru na klavír studoval na salcburském Mozarteu a na Hochschule der Künste v Berlíně. Po debutu v roce 1985 absolvoval řadu úspěšných vystoupení jako sólista nebo jako komorní hráč po celé Evropě, v Japonsku a USA. Je laureátem několika národních i mezinárodních klavírních soutěží včetně Evropské klavírní soutěže v Lucemburku, Beethovenovy Mezinárodní klavírní soutěže ve Vídni a také Soutěže Artura Schnabela v Berlíně. Spolupracoval se známými orchestry a dirigenty na předních festivalech v Bergenu, Elverumu a Stavangeru, na Berliner Festwochen, Ruhrském festivalu, Festivalu de Musique Divonne, Schubertiade Feldkirch, Moravském podzimu, Festivalu Piano 2000 a ve významných koncertních sálech, jako jsou Berliner Philharmonie, Musikverein Wien, Bridgewater Hall a další. Jeho nahrávky pro různé společnosti zahrnují díla Beethovenova, Prokofjevova, Debussyho, Lutosławského, Strausse, Webernova a Valenova. Za nahrávku Dvořákovy kompletní klavírní tvorby pro Naxos (k výročí v roce 2004) mu byla udělena cena Classical Internet Award 2004. Po studiu dirigování působí Stefan Veselka také jako dirigent v operních domech a filharmoniích v několika zemích a městech, jako je Amsterdam, Berlín, Brémy, Brno, Eindhoven, Karlsruhe, Manchester, Maastricht, Münster, Osnabrück, Ulm a Stuttgart. Zaměřuje se zejména na provádění klasických a romantických oper. V roce 2008, kdy byl Stavanger „Hlavním městem evropské kultury“, tam dirigoval ShellGalakoncert. Velkou pozornost získal jeho debut v amsterdamské Concertgebouw s Brabantskou filharmonií v roce 2011, kde se podílel na provedení Káti Kabanové v inscenaci režiséra Harryho Kupfera, která zazněla o rok později na festivalu Janáček Brno. Po úspěšném uvedení Káti v Dijonu v loňském roce jej v následujících letech čeká několik francouzských představení Její pastorkyně. Od roku 2014 je Stefan Veselka šéfdirigentem Symfonického orchestru v Münsteru. Martin Flašar
Přednášené texty v českém překladu JAN NOVÁK Dido Invokace: Jan Novák, veršovaný překlad: Otmar Vaňorný
I. Invocatio: Lamentatur chorus Didum (Lamento sboru nad Didonou) Sbor: Dídó! Šlechetná Dídó! Nešťastná Dídó! Ubohá Dídó! Nešťastná, ubohá královno, Dídó, Elisso!
II. Allegro moderato Sbor: Královna dlouhý už čas jest trýzněna mukami lásky. Vypravěč: Královna dlouhý už čas jest trýzněna mukami lásky, v žilách chovajíc jed, jenž tajným ohněm ji sžírá. Skvělá rekova chrabrost a skvělá původu sláva často jí na mysli tane a slova i líce jsou vryty v srdce a lahodný klid jest trýzní zaháněn z údů. Dídó: Jací to snové, Anno, mě úzkostí plní a děsí! Jaký to zvláštní host sám zavítal, do naší země! Jaká to krásná tvář, jak chrabré srdce a paže! Věřím, že pochází z bohů – a není to nicotná víra: Po strachu nízký duch jest patrný: Jaké to rány osudu stíhaly jej, jak strašné vyprávěl boje! – Kdyby mi úmysl můj tak nezvratně nekotvil v duši, já že se s nikým jiným už nespojím manželským svazkem, když již první láska mě zklamala úmrtím chotě – kdyby se nebyl mi sňatek a svatební průvod tak zhnusil, byl by to jedině on, s nímž mohla jsem porušit věrnost. Anno, to musím přiznat, co muže mi Sychaea bratr zavraždil nešťastného a potřísnil Penáty krví, jediný on můj rozechvěl cit, můj úmysl pevný zviklal, a dávný žár zas cítím planouti v srdci. Kéž však dříve mi zem svou nejhlubší otevře propast, nebo ať všemocný otec mě bleskem ke stínům smete,
k bledým v podsvětí stínům a v hluboké podsvětní temno, nežli tě, Cudnosti, znectím a poruším závazky tvoje! Kdo si mě prvý snoubil, mou životní lásku si s sebou do hrobu vzal – nechť tedy ji má též v temnotě rovu!
III. Venatio Regia: Ipsa hic Dido amoris praeda (Královský lov: sama Dido se při něm stává kořistí své lásky) Sbor: V tom již Zora se zdvihne a opustí Ókean proudný: hned jak zazáří světlo, jde ze bran vybrané mužstvo, tenata nesouc a sítě a oštěpy širokých hrotů, vyrazí africká jízda a větřících ohařů smečka. Čeká púnská šlechta své paní na prahu síně, v které mešká dlouho, též ohnivý stojí tu hřebec, vyšňořen nachem a zlatem a do uzdy zpěněné kouše. Konečně vyšla i Dídó a s ní šel veliký zástup, oděna v nachový plášť, jejž vyšitý lemoval okraj. Zlatý nese si toul, vlas zlatou sevřen je síťkou, vespod pak nachový šat jí zlaté spinadlo spíná. Také průvodci trójští, zvlášť Iúlus radosti plný, kráčejí. Aenéás sám, jenž nad druhé všecky je krásný, připojí k nim své sbory a sám se k nim za druha přidá. Vypravěč: Když pak vysokých hor již dospěli, k bezcestným houštím, aj, vtom gazely divé se s temen skalisek vrhnou, skáčí ze hřbetu hor, však jeleni ze strany druhé běží širou plání a v divém kvapu se shluknou ve stádo plné prachu a horských se vzdalují lesů. Sbor: Zatím prudkým hřměním se bouřit počíná nebe: vzápětí strhne se bouře a s hustými kroupami liják. Tyrští průvodci všichni a zároveň junáci trójští, s nimi i Venušin vnuk, rod Dardanův, hledají v poli, zděšeni, úkrytů různých – i řítí se bystřiny z vrchů. Dídó s trójským vůdcem však vejdou do téže sluje: V tom již Zem své znamení dá, s ní bohyně sňatků Júnó – zazáří blesky i obloha, svědkyně svatby, na vrších vysokých hor pak hlasitě zahoukly nymfy. Vypravěč: Den ten smrti byl zdroj – byl prvním počátkem pohrom, vždyť již nebohá Dídó ni na slušnost nedá ni pověst, neboť tento svůj styk již nemá za lásku tajnou, sňatkem ji zvouc – svůj hřích tím jménem zastříti hledíc.
IV. Dido comperto abitum parari Aenean compellat (Dido odhaluje Aeneovy přípravy k odjezdu) Sbor: Aenéás pokynem a vzkazem božím jsa zděšen dychtí odejít kvapně a opustit rozkošné kraje. Když tak v rozpacích váhal, tu uznal nejlepším toto: Mnésthea, Sergesta volá i Serestra, starého reka, mlčky ať připraví loďstvo a na břeh svolají druhy, schystají nářadí lodní, však zamlčí příčinu příprav. Vypravěč: Avšak Dídó tu lest – což může kdo milenku zklamat? – pozná, vždyť již ví, jak brzký nastává odjezd, věcí i jistých se bojíc a praví k Aenéu takto: Dídó: Tak tys, nevěrníče, měl naději ještě mi ztajit čin svůj zlý, když ze země mé chtěls tajně se vykrást, aniž tě zdržuje láska a pravice kdysi mi daná, ani tě nepoutá Dídó, jež krutou zahyne smrtí! Ode mne utéci chceš!? Skrz tyto mé slzy tvou ruku – když jsem se jiného všeho já ubohá zbavila sama – při našem spojení lásky a počatém manželském štěstí, jestliže zásluhu jakou nám o tebe, jestli jsem tobě bývala nějak milá – ó slituj se nad pádem domu, odlož ten úmysl svůj – ač je-li teď k prosbám už místo! Pro tebe libyjské kmeny a nomadští vládci mě mají v zášti, hněvá se Tyřan, jen pro tebe právě má cudnost nadobro vymřela ve mně – ba čím jsem sahala k hvězdám – dřívější čest. Ó komu mě chceš teď zanechat – mroucí, hoste, vždyť ten jen název mi dosud z manžela zbývá!? Čekati mám, až město by mé můj rozbořil bratr, nebo až Iarbás, Gaetúl, mě zajatou povede odsud?! Kdyby mi aspoň tu zbyl, než vypluješ, zrozený z tebe uznaný potomek tvůj – ó kdyby si na našem dvoře malý Aenéás hrál, jenž byl by ti podoben tváří, pak bych cítila míň své zklamání, samotu svoji. Vypravěč: Aenéás, hrdina zbožný, ač rád by byl královně bolest útěšným ztišil slovem a velké jí soužení zmírnil, přec jen rozkaz boží chtěl vykonat: proto šel k loďstvu.
V. Chorus amoris vim mediatur (Sbor přemítá o moci lásky) Sbor: Jakpak ti, Dídóno, bylo, když na tohle’s musila hledět, kterak vzdychalas v srdci, když vidělas, jak se tam jimi hemží širý břeh, když z hradu jsi viděla v dáli, kterak mořská pláň tou vřavou celá se bouří. Lásko ty prázdná citu, kam lidská neženeš srdce!?
VI. Dido Aenean exsecratur (Dido proklíná Aenea) Vypravěč: Opustí zlaté lůžko i Títhóna, manžela svého, Zora a po všech zemích zas nové rozsévá světlo. Vidouc Dídó z hradu, jak den se již počíná bělat a jak korábů řad již plnými plachtami pluje, jak jest prázdný břeh, jak veslař v přístavě žádný, ve svou ladnou hruď ráz naráz rukama bije, zlatý si trhajíc vlas: „Což při Jovu vskutku ten tulák“, zvolala, „odejde odsud a naší se vysměje moci?“ Dídó: Sóle, jenž každý čin svým světlem na světě vidíš, strůjkyně milostných trýzní a svědkyně, královská Júnó, Hekato, vzývaná v městech, když noc jest, na křižovatkách, hříchů mstitelky, Dýry, a bohové Elissy mroucí, obraťte pozornost svou, jak zasloužím, k těmto mým mukám! Vyslyšte tuto mou prosbu: Když nutno je, aby ta bídná hlava se dostala v přístav a k pevné připlula zemi, ten-li je vytčen můj cíl, když Jovův osud tak žádá, aspoň ať chrabrý lid jej souží válkou a boji, ať jest ze země štván, ať z náručí synova vyrván za pomoc musí žebrat a nehodnou zhoubu svých druhů vidí, ať nečestný mír jest konečně donucen přijmout, a ať sladkému žití a vládě se netěší dlouho, nýbrž ať před časem padne a nepohřben zůstane v písku! Toť má prosba, ten hlas již naposled vylévám s krví.
VII. Alacriter (Odhodlaně) Vypravěč: Dídó v zimničním chvatu a zšílelá úmyslem strašným, zrakem krvavým koulí, a tvář, jež všecka se třese, skvrnami podlitu majíc, a bledá blízkostí smrti, vrazí do nitra domu, kde vysoká hranice stojí, vystoupí na její vrch jak zběsilá, vytrhne z pochvy dardanský meč, jenž na tento cíl kdys vyžádán nebyl. Jakmile Aenéův šat, jak známé spatřila lůžko, v slzách a vzpomínkách trpkých jen krátkou prodlela dobu, potom na lůžko klesla a naposled mluvila takto: Dídó: Památky, kdys tak drahé, když osud a bozi mi přáli, přijměte teď mou duši a muk těch hrozných mě zbavte! Konec, života běh jsem skončila, určený losem, můj pak vznešený stín již do říše temnoty půjde. Město jsem zřídila slavné, své vlastní viděla hradby, za muže vzala jsem pomstu a ztrestán vražedník bratr – šťastná, ach šťastná – jen nemělo nikdy sem připlout neblahé dardanské loďstvo a našich břehů se dotknout! Bez pomsty zemru a v Hádovu říš teď odejdu sama, chci však zemřít takto, nechť tak, nechť takto jdu k stínům. A ten krutý Dardan ať žár ten z hladiny vidí, poselství naší smrti a neblahé znamení jemu! Vypravěč: Praví a za těchto slov již zhlédnou služebné ženy, jak již pod mečem klesá, jak vřelou kypící krví pění se meč, jak ruce se rdí. Hned pronikne pokřik do hrdých v paláci síní a po městě zděšeném bouří. Pověst, a lkání a vzlykot a ženské hořekování v každém se ozývá domě, a celé ovzduší hlasným kvílením nejinak zní.
VIII. Repetitur pars I. Sbor: Dídó! Šlechetná Dídó! Nešťastná Dídó! Ubohá Dídó! Nešťastná, ubohá královno, Dídó, Elisso!
Poznámka redakce k českým transkripcím jména DIDO: platná příručka Ústavu pro jazyk český povoluje toliko krátký tvar odpovídající Vergiliovu latinskému textu; takto jej použil Jan Novák v titulu své skladby i autor průvodního slova Martin Flašar v jejím výkladu – na rozdíl od Vergiliova překladatele Otmara Vaňorného (1860–1947, svého času nejvyšší autority v tomto oboru), který důsledně užívá – v souladu s praxí své doby – délek odpovídajících správné výslovnosti (Dídó, Aenéás). Takto je ponechal i Jan Novák v jeho krásném hexametrickém překladu otištěném v programu k premiéře díla v roce 1977 – a takto je v něm ponecháváme i zde.
Zveme Vás na Mozartův efekt, koncert (nejen) pro nastávající rodiče v Besedním domě 28. 1. 2017 v 17:00: Mozart, Händel, Vivaldi, Pachelbel: Ivana Švestková Dohnalová – harfa, Alžbeta Stračinová – housle, Jozef Makarovič – fagot, slovem provází Marina Stejskalová, Filharmonie Brno, dirigent Zdeněk Nádeníček 22. reprezentační ples Filharmonie Brno, který se koná v sobotu 4. 2. 2017 v prostorách Besedního domu. Slavnostní zahájení v 19 hodin řídí Stanislav Vavřínek, k tanci i poslechu hrají orchestr filharmonie, Salonní orchestr Brno, Jazz Archiv a Cimbal Classic. Moderuje Martin Sláma, člen činohry NdB. Vstupenky ve filharmonickém předprodeji na Besední ulici. Mladá krev aneb Hudba zblízka, 2. ab. koncert Komorního cyklu členů Akademie Filharmonie Brno a hostů v Besedním domě 8. 2. 2017 v 19:30: Hana Hána – flétna, Pavel Korbička – hoboj, Barbora Durďáková, Anna Syslová – klarinet, Petr Sedlák – fagot, Amelia Tokarska – harfa, spoluúčinkují Dana Drápelová, Eva Macková, Radim Pančocha a Jana Goliášová – klavír Čarodějná láska, 5. ab. koncert cyklu Filharmonie v divadle v Janáčkově divadle 9. a 10. 2. 2017 v 19:30: José Mezkař, suita z opery, Falla Noci ve španělských zahradách, Čarodějná láska, balet; Rocío Bazán – cantaora, Ana Morales a David Pérez – flamenkový tanec, Manuel de la Luz a Manuel Herrera – kytary, Agustín Diassera – bicí nástroje, Alejandro Picó-Leonís – klavír, Filharmonie Brno, dirigent Jörg Birhance Lincolnův portrét a Eroica, 3. ab. koncert cyklu Filharmonie doma II v Besedním domě 16. a 17. 2. 2017 v 19:30: Ives Tři místa v Nové Anglii, Copland Lincolnův portrét, Beethoven Symfonie „Eroica“; Brian Caspe – vypravěč, Filharmonie Brno, dirigent Case Scaglione
Prodej vstupenek on-line: www.filharmonie-brno.cz v předprodeji Filharmonie Brno Besední ulice, 602 00 Brno PO a ST 9:00–14:00 h ÚT, ČT a PÁ 13:00–18:00 h v předprodeji Domu pánů z Lipé nám. Svobody 17, 602 00 Brno PO–PÁ 8:00–20:00 h SO, NE a svátky 9:00–16:00 h ¾ hodiny před koncertem v místě konání
Prosíme posluchače, aby zaujali svá místa včas, vypnuli mobilní telefony a během koncertu nefotografovali. Po začátku není vstup do sálu umožněn. Změna programu a účinkujících vyhrazena! Generální partner Filharmonie Brno
Za podporu a spolupráci děkujeme
Dopravu zajišťuje
Vydala Filharmonie Brno v roce 2017 nákladem 700 výtisků texty Martin Flašar foto archív Filharmonie Brno (fotografii na str. 5 – z prvního provedení kantáty Dido na slavnostním matiné 28. října 1967 v Janáčkově divadle – laskavě poskytlo Gymnázium Brno, třída Kapitána Jaroše) foto na obálce Dido (Dido Cochet Louvre ENT 2000.10) produkce Printeco s.r.o. redakční uzávěrka 18I1I2017
Filharmonie Brno, příspěvková organizace +420 539 092 801 Komenského nám. 534/8, 602 00 Brno, www.filharmonie-brno.cz, www.salprobrno.cz
Statutární město Brno finančně podporuje Filharmonii Brno. Vybrané koncerty se konají za finanční podpory Ministerstva kultury ČR.
www.filharmonie-brno.cz
