61. koncertní sezona 2016 2017
Z Kytice a Aladina Filharmonie v divadle 1. abonentní koncert Janáčkovo divadlo 23 a 24I11I2016
Pořad koncertu
BOHUSLAV MARTINŮ Svatební košile H 214 I A I 27' (světová premiéra kritické edice díla) The Spectre’s Bride H 214 I A (world premiere of the critical edition) přestávka I 20' FERRUCCIO BUSONI Koncert C dur op. 39 pro klavír a orchestr s mužským sborem I 70' Concerto in C major, Op. 39, for Piano and Orchestra with Male Chorus 1. Prologo e introito: Allegro, dolce e solenne 2. Pezzo giocoso: Vivacemente, ma senza fretta 3. Pezzo serioso: Introductio: Andante sostenuto Prima pars: Andante, quasi adagio Altera pars: Sommessamente Ultima pars: a tempo 4. All’Italiana (Tarantella): Vivace; In un tempo 5. Cantico: Largamente Kirill Gerstein klavír / piano Adriana Kohútková soprán / soprano Peter Berger tenor Jozef Benci bas / bass Český filharmonický sbor Brno / Czech Philharmonic Choir Brno sbormistr / choir director Petr Fiala Filharmonie Brno / Brno Philharmonic dirigent / conductor Jiří Rožeň
Koncert se koná za finanční podpory Nadace Bohuslava Martinů.
Pod záštitou Martina Landy, starosty městské části Brno-střed
Busoni versus Martinů Když se člověk pokusí myslet na Ferruccia Busoniho a zároveň s ním i na Bohuslava Martinů, sotva se ubrání dojmu neustálého napětí. Jejich osobnosti i dílo jako by stály v permanentní opozici, která nemůže najít společnou řeč. A není to zdaleka jen tím, že mezi nimi leží věkový rozdíl jedné generace. Martinů byl o třiadvacet let mladší než Busoni, dalo by se čekat, že se proti generaci „skladatelských otců“ bude negativně vymezovat, a také tomu tak v první fázi jeho skladatelské kariéry bylo. Busoni se narodil rok po premiéře Tristana a Isoldy, byl svým uvažováním v mnohém romantik, jako jedenáctiletý ještě slyšel koncertovat Franze Liszta a setkal se s ním i osobně. Martinů si oproti tomu z romantického patosu dělal legraci a téma sžíravé a osudové lásky až za hrob zesměšnil v jednoaktové opeře Slzy nože. Ferruccio Busoni (1. 4. 1866 až 27. 7. 1924) se narodil v Empoli, městě asi dvacet kilometrů jižně od Florencie; jeho rodiče byli oba hudebníci a velkou osobnost svému synovi zakódovali už do jména. Ferruccio Dante Michelangiolo Benvenuto zní jako předem určená trajektorie obklopená titánskými ukazateli směru, které nelze minout. Básník Božské komedie, sochař Davida i tvůrce Persea byli pomyslnými kmotry budoucího velkého hudebníka. Busoni své jméno v tomto přehnaném tvaru, který tolik vypovídá o nadějích rodičů, nepoužíval. Měl však štěstí i neštěstí zároveň: jako „zázračné dítě“ koncertoval už od sedmi let, jeho otec s ním ale zacházel spíš jako velmi přísný a energický učitel a manažer než jako milující táta. Velký skladatel a klavírista k tomu později sám poznamenal, že neměl žádné dětství. Bohuslav Martinů (8. 12. 1890 – 28. 8. 1959) se narodil v rodině pověžného a obuvníka z Poličky a jeho dětství působí idylicky. Jeho hudební sklony se v předškolním věku projevovaly hraním na dvě polínka jako na housle a později obcházením ochozu svatojakubské věže s dětskými housličkami a bubínkem. Život ve věžní místnosti s sebou ale nesl také izolaci: seběhnout si nějakých dvě stě schodů dolů a nahoru chce už z prak-
tického hlediska nějaký vážnější důvod a rodina trávila velké množství času v úzkém společenství. Dětský život Bohuslava Martinů – čili Bohouše, jak mu doma říkali – byl idylou hodně osamělou. Dětské housličky dostal v první třídě a jeho učitelem byl místní krejčí Josef Černovský. Hudebně sice nevzdělaný, ale povzbuzující a otevřený – jeho osobnost připomíná obrozenecké písmáky. Pod jeho vedením také Martinů zapisoval své první dětské skladby. Výchozí pozice, od nichž se odrazili Busoni a Martinů ke světové slávě, byly tedy značně odlišné. K podobným výsledkům ale mohou vést různé cesty a hlavně: génius – stejně jako posedlost – si nedá poručit. Busoni od devíti let studoval konzervatoř ve Vídni, Martinů odešel do Paříže až po třicítce. Oba skladatelé strávili většinu svého života mimo svou vlast, jejich vztah k domácí tradici byl ale zcela jiný. Busoni italskou hudbu dlouho odmítal a hledal k ní cestu, zatímco pro Martinů bylo jeho domácí prostředí samozřejmou součástí života – pohlednici poličské věže měl vždy v pracovně. Oba byli světoobčané, ale Busoni jako by našel nové duchovní útočiště v německé kultuře, zatímco Martinů si svůj český svět nosil všude s sebou. V tomto světle vyznívá symbolicky, že Busoniho hrob je v Berlíně, ale Martinů se alespoň po smrti vrátil do rodné Poličky. Takřka stejný generační rozdíl jako mezi skladateli leží i mezi jejich skladbami, které se setkaly v programu dnešního koncertu. Busoniho monumentální Klavírní koncert C dur op. 39 měl světovou premiéru v roce 1904, Svatební košile (H 214 I A) Bohuslava Martinů se poprvé hrály v roce 1933 jako poslední část baletu se zpěvem nazvaného Špalíček. Toto dílo, jedno ze svých nejpopulárnějších, Martinů později přepracoval pro uvedení v USA a Svatební košile z něj – pro přílišnou délku – odstranil. To ovšem neznamená, že by si jich necenil nebo o jejich samostatné uvádění nestál, naopak, právě o ně pak opakovaně usiloval. Partitura Svatebních košil vyšla v roce 2004 jako jediná samostatná část Špalíčku. V nastudování Filharmonie Brno však zazní 23. a 24. listopadu poprvé zcela nová kritická edice. Klavírní koncert a Svatební košile spolu navzdory svému „věkovému rozdílu“ i rozdílnosti autorů silně hudebně rezonují: jako by jedna skladba byla inverzním obrazem druhé. V obou hraje významnou roli klavír, zpívaný text i sbor, i když vzhledem k jejich charakteru v opačné intenzitě. Je banální připomínat, že Klavírnímu koncertu dominuje klavír, ale jeho zvuk je významným zvukotvorným prvkem i v orchestru Svatebních košil. Se stejnou samozřejmostí lze očekávat silnou účast sboru v kantátě, sborový zpěv ale obstará i jakýsi epilog v páté větě Klavírního koncertu. Busoniho Klavírní koncert je dílo ve svých nárocích spravedlivé k interpretům i posluchačům – od obou vyžaduje trpělivost a kázeň. Také jim ale razí cestu k božsky opojné extázi. Jeho koncepce je beethovenovská přinejmenším ve způsobu, jakým zasazuje klavírní zvuk do velkého symfonického toku jako jeho organickou součást. Klavír se od zvonivého partu první věty přes scherzo evokující svou melodií ital-
skou písničku přenese k meditativní třetí větě. Ta tvoří mohutný hudební a myšlenkový masiv a zároveň virtuózní výzvu pro klavíristu – úkolem interpretů je oba zdánlivě nesmiřitelné póly spojit do jednoho celku. Nároky na virtuozitu klavíristy vystupňuje hraničním způsobem čtvrtá, opět italianizující věta. Pátá věta shrnuje tematický materiál celé kompozice, sbor pozvedá srdce k Alláhovi, v jehož zářivé přítomnosti poezie umlká. Busoni zde zhudebnil úryvek z veršovaného dramatu Aladin dánského básníka Adama Oehlenschlägera. Svatební košile proti tomu přinášejí text českému posluchači důvěrně známý: baladu Karla Jaromíra Erbena o dívce, kterou její víra zachrání před nástrahami pekla ztělesněného v postavě mrtvého milého. Původní příslušnost ke Špalíčku staví Svatební košile do řady děl Bohuslava Martinů ze 30. let minulého století, vycházejících z českých lidových tradic. Patří k nim ženské sbory Česká říkadla, opera Hry o Marii nebo Kytice, cyklus skladeb na lidové texty. Pantomimický balet Špalíček působí v širším kontextu jako česká reakce na folklorem inspirovaná díla Igora Stravinského, jehož hudbu Martinů v Paříži poznal a silně ho ovlivnila. Řešení Svatebních košil Bohuslava Martinů je naopak značně odlišné od známé kantáty Antonína Dvořáka na stejný text. Zatímco Dvořák staví své dílo na barokním půdorysu, Martinů vychází z tehdy aktuálního neoklasicismu a otevřeně přiznává lidový původ své inspirace. Postavu milého navíc nesvěřuje svůdnému tenoru, ale démonickému basu. Úryvek z Aladina i závěr textu Svatebních košil vyjadřují důvěru v Boží svrchovanost, dobrotu a blízkost. Důvěru v přítomnost bytosti prostupující celým vesmírem. A nezáleží na tom, zda ji někdo oslovuje jako Hospodina nebo Alláha, neboť jak pravil v jedné ze svých pohádek Alois Mikulka: „Oba sídlí ve stejném nebi, jen mají kanceláře přes chodbu.“ Boris Klepal
Svatební košile Baletní scénu se zpěvem Svatební košile, H 214 I A, napsal Bohuslav Martinů v roce 1932 v Paříži jako závěrečnou část baletu Špalíček. Tento balet se zpěvy o třech dějstvích nemá souvislý děj, sám Martinů jej popsal jako „řadu výjevů ze známých pohádek a českých lidových zvyků”. V původní verzi baletu sestávají první dvě dějství z několika poměrně krátkých epizod, zato třetí dějství obsahuje pouze dvě delší části, Legendu o sv. Dorotě a Svatební košile. Kantáta Svatební košile je psána pro sólový soprán, tenor, bas, ženský sbor a orchestr na stejnojmennou báseň Karla Jaromíra Erbena, pocházející z jeho známé sbírky Kytice. Děj Erbenovy ponuré balady o mladé dívce, unesené duchem mrtvého milého, je vyprávěn zpěvem a současně ztvárněn tancem. Skladatel sám charakterizoval děj balady
v synopsi díla takto: „Známá pověst o mrtvém ženichovi, který přichází v noci pro svoji nevěstu a odvádí ji na hřbitov. Kokrhání kohoutů zachrání děvče od smrti.“ Martinů Erbenův text převzal takřka celý, pouze baladu na několika místech zkrátil pro urychlení děje. V článku v Národních listech ze září 1933 o Svatebních košilích napsal: „Tuto látku jsem řešil jako baladu, nenechávám tedy dramatické vypětí ovládnout tón hry, nýbrž podržuji spíše charakter vyprávění. Použití ženského sboru v orchestru umožnilo realizaci všech těchto složek a podává částečně nový tón do baletu.“ Premiéra Špalíčku byla patrně připravována Národním divadlem v Praze ještě v závěru roku 1932 a uskutečnila se následujícího roku 19. září pod taktovkou Josefa Charváta. Martinů se premiéry také zúčastnil a zůstal pak v Československu až do poloviny ledna následujícího roku, kdy odjel zpět do Paříže. Premiéra se dočkala vřelého přijetí. Martinů se zmínil v dopise svému příteli Miloši Šafránkovi zejména o úspěchu Legendy o sv. Dorotě a Svatebních košil a domníval se, že balet na repertoáru pražského Národního divadla zůstane. Krátce po pražské premiéře nastudoval balet stejný inscenační tým v Národním divadle v Brně, představení proběhlo 25. listopadu 1933. Další pražské reprízy svého baletu se však Martinů nedočkal. Je zajímavé, že už koncem roku 1934 se Martinů aktivně zabýval myšlenkou samostatného provedení Legendy o sv. Dorotě a Svatebních košil. 30. listopadu 1934 napsal baletnímu mistrovi Ivo Váňovi Psotovi, že požádal Národní divadlo v Brně o zaslání klavírního výtahu zmíněných dvou částí Špalíčku, aby je případně mohl nabídnout souboru Ballet Russe de Monte Carlo (pokračovatel Ďagilevova Ruského baletu), ve kterém Psota pracoval v letech 1932 až 1936. Začátkem roku 1940 se Martinů zřejmě rozhodl Špalíček revidovat, protože velmi stál o uvedení některého ze svých scénických děl v USA. Nejvhodnějším dílem se zdál právě Špalíček, který ale bylo nutné přepracovat do „jednotnější formy“. Z datace partitury druhé verze baletu – únor až 17. květen 1940 – vyplývá, že se revizí díla zabýval už v posledních měsících svého pobytu v Paříži. Dvěma nejzásadnějšími změnami bylo zkrácení Legendy o sv. Dorotě a úplné odstranění Svatebních košil. Upravená verze Špalíčku se dočkala premiéry až několik let po válce, v Národním divadle v Praze ji 2. dubna 1949 nastudoval Václav Kašlík. V roce 1951 vydalo novou verzi díla bez Svatebních košil pražské nakladatelství Orbis. Vyřazení Svatebních košil z poslední verze Špalíčku Martinů zřejmě zaměstnávalo po zbytek života. Je jasné, že zkrátil Špalíček o část, které si cenil, aby vylepšil celkovou formu celovečerního baletu, a až do své smrti o její samostatné provedení usiloval. Souborné vydání díla Bohuslava Martinů přináší první kritickou edici tohoto díla na základě autografní partitury a autorizovaného klavírního výtahu vyhotoveného Ladislavem Urbanem. Nyní se tedy Svatební košile konečně mohou provozovat samostatně buď jako kantáta nebo baletní scéna se zpěvem, jak si autor přál. Jitka Zichová, koordinátorka projektu Souborného vydání díla Bohuslava Martinů a hudební editorka
O účinkujících Klavírista Kirill Gerstein (RU/ USA) patří mezi špičkové interprety současnosti. Je typem přemýšlivého hráče, u nějž se schopnost analýzy setkává s vynikající technikou a charismatem. Jistě i díky tomu se stal šestým držitelem ocenění Gilmore Artist Award udělovaného klavíristům napříč žánry – mezi jeho držiteli jsou i Chick Corea a Brad Mehldau. V roce 2015 Gerstein také získal ECHO Klassik Award za nahrávku Čajkovského Klavírního koncertu č. 1 op. 23 v nové edici podle skladatelova rukopisu z roku 1879. Jeho opakované uvedení počítá také mezi vrcholy aktuální sezony, stejně jako Busoniho Klavírní koncert. Ten bude hrát v březnu 2017 i s Boston Symphony Orchestra. V Brně hrál Klavírní koncert Arnolda Schönberga na festivalu Janáček Brno 2010. (Více na www.kirillgerstein.com) Sopranistka Adriana Kohútková (SK) se věnuje opernímu i oratornímu repertoáru, jejím oborem jsou především mladodramatické role – Mařenka v Prodané nevěstě, Madam Butterfly, Taťána v Evženu Oněginovi. Spolupracuje s operami v Bonnu, Kodani a v Praze, často hostovala i v Národním divadle Brno (Málinka/Etherea ve Výletu pana Broučka do Měsíce, Liška Bystrouška…). Podílela se na premiéře kritické edice oratoria Bohuslava Martinů Gilgameš, kterou nastudovala Filharmonie Brno v roce 2014. (Více na www.kohutkova.sk) Tenorista Peter Berger (SK) je doma především na operních scénách, v současné době je stálým členem Národního divadla v Praze. Je především lyrickým typem se schopností dramatických akcentů. Mezi jeho erbovní role patří Princ v Rusalce a Pinkerton v Madam Butterfly – v obou ho mělo možnost slyšet i brněnské publikum v Janáčkově divadle. S velkým úspě-
chem zpíval roli Lukáše ve Smetanově Hubičce na festivalu v irském Wexfordu, v roce 2012 byl součástí festivalové skupiny Glyndebourne on Tour pod vedením Jakuba Hrůši. S Filharmonií Brno vystoupí poprvé. Basista Jozef Benci (SK) je typem pěvce se silným dramatickým akcentem, zaměřuje se především na italský operní repertoár. Mezi jeho charakteristické role patří Zachariáš v Nabuccovi, Ferrando v Trubadúrovi nebo Velký inkvizitor v opeře Don Carlos. Podílel se pod vedením Tomáše Netopila na premiérové nahrávce Glagolské mše podle kritické edice původní Janáčkovy verze (Supraphon 2014). S Filharmonií Brno vystoupil na Velikonočním festivalu duchovní hudby 2014 pod vedením Libora Peška. (Více na www.jozefbenci.com)
Český filharmonický sbor Brno patří k předním evropským smíšeným sborům. Založil jej sbormistr a skladatel Petr Fiala v roce 1990 a vede jej především k oratornímu repertoáru. Patrně nejvýznamnějším mezinárodním oceněním sboru jsou dvě ceny ECHO Klassik: pro Soubor roku 2007 (za provedení Brucknerových motet) a Nahrávka roku 2007 za Lisztovo oratorium Kristus. ČFSB vystoupí ročně přibližně na 90 koncertech, spolupracuje s předními světovými orchestry a dirigenty. Za všechny uveďme alespoň provedení Glagolské mše s Berlínskými filharmoniky pod vedením Simona Rattla, které se nachází i v archivu Digital Concert Hall. (Více na www.cfsbrno.cz) Kořeny brněnské filharmonie sahají do 70. let 19. století, kdy v Brně mladý Leoš Janáček usiloval o vznik českého symfonického orchestru. Dílo slavného skladatele 20. století je ostatně nejvýznamnější programovou položkou tělesa, které je považováno dodnes za jeho auten-
tického interpreta. Dnešní Filharmonie Brno vznikla v roce 1956 sloučením rozhlasového a krajského orchestru a od té doby patří svou velikostí i významem k české orchestrální špičce. Na svých turné provedla na tisíc koncertů v Evropě, ve Spojených státech, v Latinské Americe, na Dálném i na Blízkém východě. Je pravidelným hostem světových i českých festivalů, pravidelně natáčí pro Český rozhlas a Českou televizi a pro řadu nahrávacích firem. Dynamicky také rozvíjí zakázkové nahrávání pro globální klientelu v rámci Czech Orchestra Recordings. Filharmonie nabízí ročně kolem stovky koncertů. Tvářemi jednotlivých sezon jsou rezidenční umělci (Olga Kern, Vadim Gluzman, Radek Baborák, Fazil Say, Benjamin Jusupov, Alina Pogostkina), v 61. sezoně jím je britský violoncellista Matthew Barley. Od roku 2000 pořádá filharmonie letní open air festival na brněnském hradě Špilberku, od roku 2012 je pořadatelkou renomovaných tradičních festivalů Moravský podzim, Velikonoční festival duchovní hudby a Expozice nové hudby. Filharmonie Brno je dnes nejen silným hráčem na poli symfonické hudby doma i v zahraničí, ale i předním organizátorem hudební sezony druhého českého města, aktivním festivalovým pořadatelem a kreativním lídrem orchestrální dramaturgie. Působí v krásném Besedním domě, brněnském „Musikvereinu“ z dílny Theophila Hansena z roku 1873 a těší se na nový moderní koncertní sál. Dirigent Jiří Rožeň na sebe letos výrazně upozornil svým debutem na festivalu Pražské jaro, kde vedl orchestr PKF – Prague Philharmonia. Nebyl to ale zdaleka jeho první úspěch. Účast ve finále soutěže Nestlé and Salzburg Festival Young Conductors Award 2015 ho přivedla i na pódium Salcburského festivalu. Byl i ve finále Donatella Flick LSO Conducting Competition 2014 – to ho postavilo i před Londýnský symfonický orchestr, který brněnské publikum mělo možnost slyšet v roce 2013 pod vedením Valerije Gergijeva. Dirigování začal studovat na Pražské konzervatoři ve 14 letech a v současné době působí jako asistent šéfdirigenta BBC Scottish Symphony Orchestra. Patří k našim velkým hudebním nadějím, v Brně vystoupí poprvé. (Více na www.jirirozen.com) Boris Klepal
Zpívané texty Svatební košile balada na báseň Karla Jaromíra Erbena Již jedenáctá odbila, a lampa ještě svítila, a lampa ještě hořela, co nad klekadlem visela.
u něho život jarý květ – bez něho však mě mrzí svět. Maria, matko milosti, buď pomocnicí v žalosti!
Na stěně nízké světničky byl obraz boží rodičky, rodičky boží s děťátkem, tak jako růže s poupátkem. A před tou mocnou světicí viděti pannu klečící.
Pohnul se obraz na stěně – i vzkřikla panna zděšeně; lampa, co temně hořela, prskla a zhasla docela. Možná, žeť větru tažení, možná i zlé že znamení!
Měla jsem, smutná, milého, život bych dala pro něho! Do ciziny se obrátil, potud se ještě nevrátil. Do ciziny se ubíral, těšil mě, slzy utíral:
A slyš, na záspí kroků zvuk, a na okénko: ťuk, ťuk, ťuk! Spíš, má panenko, nebo bdíš? Hoj, má panenko, tu jsem již, hoj, má panenko, co děláš? A zdalipak mě ještě znáš, aneb jiného v srdci máš?
Zasej, má milá, zasej len, vzpomínej na mě každý den. První rok přádla hledívej, druhý rok plátno polívej, třetí košile vyšívej. Až ty košile ušiješ, věneček z routy poviješ. Košile jsem již ušila, již jsem je v truhle složila, již moje routa v odkvětě: a milý ještě ve světě, ve světě šírém, širokém, co kámen v moři hlubokém. Tři léta o něm ani sluch, živ-li a zdráv – zná milý bůh! Maria, panno přemocná, ach budiž ty mi pomocna: vrať mi milého z ciziny, květ blaha mého jediný; milého z ciziny mi vrať – aneb můj život náhle zkrať:
Ach můj milý, ach pro nebe! Tu dobu myslím na tebe, na tě jsem vždycky myslila, za tě se právě modlila! Ho, nech modlení, skoč a pojď, skoč a pojď a mě doprovoď, měsíček svítí na cestu, já přišel pro svou nevěstu! Ach pro Boha, ach co pravíš? Kamž bychom šli – tak pozdě již! Vítr burácí, pustá noc, počkej jen do dne – není moc. Ho, den je noc, a noc je den! – ve dne mé oči tlačí sen! Dřív než se vzbudí kohouti, musím tě za svou pojmouti. Jen neprodlévej, skoč a pojď, dnes ještě budeš moje choť!
Byla noc, byla hluboká, měsíček svítil zvysoka, a ticho, pusto v dědině, vítr burácel jedině.
Pěkná noc, jasná, v tento čas mrtví s živými chodí zas; a nežli zvíš, jsou tobě blíž, má milá, nic se nebojíš?“
Tu na planině široké stavení stojí vysoké, úzká a dlouhá okna jsou, a věž se zvonkem nad střechou.
A on tu napřed – skok a skok, a ona za ním, co jí krok. Psi houfem ve vsi zavyli, když ty pocestné zvětřili, a vyli, vyli divnou věc – žetě nablízku umrlec!
Což bych se bála? Tys se mnou, a ruka Páně nade mnou. Pověz, můj milý, řekni jen, jak je tvůj domek upraven? Čistá světnička? Veselá? A zdali blízko kostela?
Hoj, má panenko, tu jsme již! Nic, má panenko, nevidíš?
Pěkná noc, jasná – v tu dobu vstávají mrtví ze hrobů, a nežli zvíš, jsou tobě blíž, má milá, nic se nebojíš?
Moc, má panenko, moc se ptáš, však ještě dnes to uhlídáš. Jen honem pojď – čas utíká, a dálka ještě veliká!
Což bych se bála? Tys se mnou, a oko boží nade mnou. Pověz, můj milý, řekni přec, živ-li a zdráv je tvůj otec a tvá milá máť, a ráda-li mě bude znáť?
Co máš, má milá, za pasem? Růženec s sebou vzala jsem. Ho, ten růženec z klokočí jako had tebe otočí!
Moc, má panenko, moc se ptáš, jen honem pojď, však uhlídáš, jen honem pojď, čas nečeká, a cesta naše daleká! Co máš, má milá, v pravici? Nesu si knížky modlicí. Zahoď je pryč, to modlení je těžší nežli kamení! Knížky jí vzal a zahodil, a byli skokem deset mil. A byla cesta výšinou, skalami, lesní pustinou, a v rokytí a v úskalí divoké feny štěkaly; a kulich hlásal pověsti: žetě nablízku neštěstí. A on vždy napřed – skok a skok, a ona za ním, co jí krok. Po šípkoví a po skalí ty bílé nohy šlapaly. A na hloží a kamení zůstalo krve znamení!
Růženec popad, zahodil, a byli skokem dvacet mil! A on vždy napřed – skok a skok, a jí za ním již slábne krok. Pěkná noc, jasná – v tu dobu spěchají živí ke hrobu; a nežli zvíš, jsi hrobu blíž, má milá, nic se nebojíš? Ach nebojím, vždyť tys se mnou, a vůle Páně nade mnou! Jen pojď a pospěš, děvče mé, však brzo již tam budeme. Co to máš na té tkaničce, na krku na té tkaničce?
Ach proboha, ten kostel snad? To není kostel, to můj hrad! Ten hřbitov, a těch křížů řad? To nejsou kříže, to můj sad! Co máš v uzlíku, má milá? Košile, co jsem ušila! Netřeba jich víc nežli dvě, ta jedna tobě, druhá mně. Nic ty se neboj, na mě hleď a skoč za uzlem přes tu zeď! Však ty jsi vždy byl přede mnou, a já za tebou cestou zlou, však jsi byl napřed po ten čas, skoč a ukaž mi cestu zas! Skokem přeskočil ohradu, nic nepomyslil na zradu, skočil do výšky sáhů pět, jí však již venku nevidět! Stojí tu, stojí komora, nizoučké dvéře, závora, zavrzly dvéře za pannou a závora jí ochranou! Hoj, jak se venku vzmáhá hluk, hrobových oblud mocný pluk, šumí a kolem klapají, a takto píseň skuhrají:
To křížek po mé matičce. Hoho! To zlato proklaté má hrany ostře špičaté! Bodá tě, a mě nejinak, zahoď to, budeš jako pták! Křížek utrh a zahodil, a byli skokem třicet mil!
Tělu do hrobu přísluší, běda, kdos nedbal o duši! A tu na dvéře: buch, buch, buch! Burácí zvenčí její druh: Vstávej, umrlče, nahoru, odstrč mi tam tu závoru! Bože svatý, rač pomoci, nedejž mne ďáblu do moci!
Ty mrtvý, lež a nevstávej, Pán Bůh ti pokoj věčný dej! Vstávej, umrlče, nahoru, otevři mi svou komoru! Spas duši, Kriste Ježíši, smiluj se v bídě nejvyšší! Ty mrtvý, nevstávej a lež, Pán Bůh tě potěš – a mne též! Vstávej, umrlče, hola hou, a podej mi sem tu živou! Maria Panno! Při mně stůj, u syna svého oroduj! Nehodně jsem tě prosila, ach odpusť, co jsem zhřešila. Maria, matko milosti, z té moci zlé mě vyprosti. A slyš, tu právě nablízce kokrhá kohout ve vísce; a za ním, co ta dědina, všecka kohoutí družina! Ráno když lidé na mši jdou, v úžasu státi zůstanou: hrob jeden dutý nahoře, panna v umrlčí komoře, a na každičké mohyle útržek z nové košile. Dobře ses, panno, radila, že jsi na Boha myslila a zlého druha odbyla! Bys byla jinak jednala, zle bysi byla skonala. Tvé tělo bílé, spanilé, bylo by co ty košile!
Text 5. věty Klavírního koncertu C dur s mužským sborem Zvedněte srdce svá k mocnosti věčné, Alláh je blízko, hleď na jeho činy! Radost a bolest se střídají v pozemském světle, klidně však stojí zde pilíře světa. Tisíc a tisíc a nanovo tisíce roků tak klidně jak v síle své teď blyští se v třpytivé záři a slávě; nezdolnost svou jasně představujíce střídají život a smrt jako ve hře. V pokojném tichu se začaly rozpínat nádherně, mocně tak dřív jako později. Zvedněte srdce svá k mocnosti věčné, Alláh je blízko, hleď na jeho činy! Mrtvý svět nyní je úplně oživen. Velebí Božství, však báseň teď mlčí.
Prosíme posluchače, aby zaujali svá místa včas, vypnuli mobilní telefony a během koncertu nefotografovali. Po začátku není vstup do sálu umožněn. Změna programu a účinkujících vyhrazena!
Generální partner Filharmonie Brno
Za podporu a spolupráci děkujeme
Úryvek z veršovaného dramatu Aladin dánského básníka Adama Gottloba Oehlenschlägera z němčiny přeložil Jiří Beneš
Zveme Vás na Mapa a Obrázky z výstavy, 2. ab. koncert Filharmonie v divadle v Janáčkově divadle 8. a 9. 12. 2016 v 19:30: Tan Dun Mapa, koncert pro violoncello, video a orchestr, Musorgskij Obrázky z výstavy; Matthew Barley – violoncello, Filharmonie Brno, dirigent Alan Buribajev Předvánoční koncert v Besedním domě 15. 12. 2016 v 19:30: Zimmermann Sinfonia in G „Pastoritia“, Ryba Cassatia in C, Kopřiva Missa pastoralis in D; sólisté Lenka Cafourková, Martin Ptáček, Jakub Kubín, Jiří Miroslav Procházka, Rudolf Linner, Czech Ensemble Baroque Choir, Filharmonie Brno, dirigent Roman Válek
Dopravu zajišťuje
Vydala Filharmonie Brno v roce 2016 nákladem 1 000 výtisků texty Boris Klepal a Jitka Zichová foto Marco Borggreve (Kirill Gerstein), Ilona Sochorová (Jiří Rožeň) a archív Filharmonie Brno foto na obálce Bohuslav Martinů produkce Printeco s.r.o. redakční uzávěrka 11I11I2016
Od zimy do zimy aneb Čtvero ročních dob, 2. ab. koncert Rodinného abonmá v Besedním domě 17. 12. 2016 v 10:30: moderátor Ondřej En.dru Havlík, scénář a režie Rudolf Chudoba, Filharmonie Brno, dirigent Robert Kružík 22. reprezentační ples Filharmonie Brno se uskuteční v sobotu 4. února 2017 v prostorách Besedního domu. Slavnostní zahájení v 19 hodin řídí Stanislav Vavřínek, k tanci i poslechu hrají orchestr filharmonie, Salonní orchestr Brno (umělecký vedoucí František Školař), Jazz Archiv (umělecký vedoucí Jaroslav Studénka) a Cimbal Classic (umělecký vedoucí Dalibor Štrunc). Moderuje Martin Sláma, člen činohry Národního divadla Brno. Pořádá ZO Unie orchestrálních hudebníků ve spolupráci s vedením Filharmonie Brno. Vstupenky ve filharmonickém předprodeji na Besední ulici od pondělí 12. prosince 2016.
Filharmonie Brno, příspěvková organizace +420 539 092 801 Komenského nám. 534/8, 602 00 Brno, www.filharmonie-brno.cz, www.salprobrno.cz
Statutární město Brno finančně podporuje Filharmonii Brno. Vybrané koncerty se konají za finanční podpory Jihomoravského kraje a Ministerstva kultury ČR.
www.filharmonie-brno.cz
