59. koncertní sezona 2014 2015
Gilgameš Symfonické abonmá 1. abonentní koncert 11 a 12I12I2014
Pořad koncertu
BOHUSLAV MARTINŮ Epos o Gilgamešovi H 351 I 60´ The Epic of Gilgamesh oratorium pro sóla, smíšený sbor a orchestr oratorio for soli, mixed choir and orchestra Světová premiéra kritického vydání díla v původním anglickém znění s českými titulky World premiere of the critical edition, performed in the original English with Czech surtitles Text Bohuslav Martinů podle anglického překladu Reginalda Campbella Thompsona “The Epic of Gilgamesh” Český překlad Ferdinand Pujman Lyrics by Bohuslav Martinů after Reginald Campbell Thompson‘s English transliteration “The Epic of Gilgamesh” Czech translation by Ferdinand Pujman
1. Gilgameš / Gilgamesh 2. Smrt Enkiduova / The Death of Enkidu 3. Zaklínání (Invokace) / Invocation
Vypravěč / narrator Brian Caspe sólisté / soloists Adriana Kohútková soprán / soprano Martin Šrejma tenor Jiří Hájek baryton / baritone Adam Plachetka basbaryton / bass-baritone mim / mime artist Lukáš Šimon režie / direction Radim Vizváry
Koncert se koná za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky, Jihomoravského kraje a Nadace Bohuslava Martinů
Český filharmonický sbor Brno / Czech Philharmonic Choir Brno sbormistr / choirmaster Petr Fiala Filharmonie Brno / Brno Philharmonic Orchestra dirigent / conductor Aleksandar Marković
Provedení skladby se koná bez přestávky. Záznam z koncertu 12. 12. pořizuje Česká televize.
V posledním desetiletí života Bohuslava Martinů (1890 Polička – 1959 Schönenberg u Basileje) můžeme pozorovat v jeho tvorbě výrazný příklon k religiózním, resp. spirituálním textům. Kromě opery Řecké pašije, H 372 I (1957) a H 372 II (1959), složil v tomto období také Tři písně posvátné, H 339 (1952), pro smíšený sbor a housle, kantáty Hymnus k svatému Jakubu, H 347 (1954), Hora tří světel, H 349 (1954), Izaiášovo proroctví, H 383 (1959), a formálně zcela originální a obtížně zařaditelný Epos o Gilgamešovi, H 351 (1955). V padesátých letech měl Martinů též blízko k tématům zpustošení, hledání věčného života a poznání nevyhnutelnosti smrti. Jako český patriot s americkým pasem, dlouholetý emigrant z nejprve německou armádou obsazeného a poté nadlouho komunistického Československa, pozoroval ze svého švýcarského exilu znepokojeně vývoj tzv. studené války. Byl přitom kritický k oběma jejím frontám, tedy nejen ke komunistickému totalitarismu ve své vlasti, ale i k nedemokratickým rysům tehdejší Ameriky v období aktivit mimořádně vlivného, antidemokratického a fanaticky antikomunistického senátora Josepha McCarthyho a nechvalně známého Sněmovního výboru pro neamerickou činnost. Úzkou souvislost mezi skladatelovým zklamáním z politického vývoje a vznikem Eposu o Gilgamešovi názorně dokládá jeho dopis Miloši Šafránkovi z 15. října 1958, ve kterém mj. píše: „[...] hledal [jsem] potvrzení, že některé myšlenky nestárnou a jsou asi věčné, proto jsem šel až ku Gilgamesh a právě dnes, kdy se zdá, že vše to, co jsme v životě viděli a se naučili, nemá už žádnou platnost [...].“ Svůj životní pocit vykořeněnosti vyjádřil Martinů výstižně v krátké autobiografii, napsané pro program premiéry Eposu o Gilgamešovi. Popisuje v ní nedobrovolně dobrodružné okolnosti svého života a zakončuje ji slovy: „Kam povede další etapa naší cesty, netuším.“ Šířeji se o tom rozepisuje v úvodním textu pro týž program: „Uvědomil jsem si, že přes ohromný pokrok, jehož jsme dosáhli v průmyslu a technice, se lidské emoce a otázky, které si lidé kladou v souvislosti s tímto pokrokem a vynálezy všeho druhu, vůbec nezměnily a že otázky-problémy, jež jsem našel v písemnictví národa, který nazýváme primitivním, nás stále provázejí. Jsou to otázky přátelství, lásky a smrti. V této básni o Gilgamešovi se setkáváme s velmi silnou a takřka úzkostně bolestnou touhou po nalezení odpovědí, které marně hledáme dodnes.“ Nápad napsat pro Paula a Maju Sacherovy rozsáhlé vokálněinstrumentální dílo, pozdější Epos o Gilgamešovi, vznikl již v roce 1940, ale z mnoha důvodů došlo k jeho realizaci až o patnáct let později. Martinů jím chtěl vyjádřit svou vděčnost za velkorysou uměleckou a finanční podporu, které se mu od manželů Sacherových dostávalo již od roku 1938, kdy obdržel první z celkem pěti objednávek na nová díla pro Paula Sachera a jeho Basilejský komorní orchestr. Finanční příspěvky a účinná pomoc manželů Sacherových mu pomohly v mnoha obtížných situacích a na přelomu let 1940 a 1941 mu zřejmě zachránily život v té nejtěžší z nich, když po obsazení Francie německými vojsky utíkal z Paříže do Spojených států amerických.
V dopisu, napsaném 28. listopadu 1940 z Aix-en-Provence, poprvé nastínil Sacherovi svou představu o plánovaném díle: „Co se týče té kantáty, pomýšlím na něco na způsob Cavalieriho skladby ´Rappresentazione di anima e di corpo´, kterou se započala nová hudební epocha.“ Dlouho trvající emigrace do USA, kam přijel s pouhými čtyřmi partiturami v kufru, a také nutnost zareagovat novými skladbami na nové prostředí, kde se v krátké době stal jedním z nejvíce provozovaných autorů, způsobily, že k uskutečnění této myšlenky došlo až o celých patnáct let později. Na volbě rozsáhlého starobabylonského Eposu o Gilgamešovi, jednoho z nejstarších literárních dokumentů historie, zapsaného v období třetí dynastie z Uru (2112–2004 př. n. l.) jako předlohy pro své libreto (v epochálním přebásnění od Reginalda Campbella Thompsona), se však se Sacherovými domluvil již v létě 1948 při své první poválečné cestě do Evropy. V listopadu téhož roku představil Sacherovi své prvotní úvahy o pojetí kantáty: „Myslím, že napíši jakousi profánní ‚Secular Cantata‘.“ Poté se k tématu Gilgameše vrátil teprve 30. srpna 1954, opět krátce po své návštěvě na Schönenbergu, tentokrát však již s konkrétním návrhem tématu, formy, a dokonce obsazení díla: „[...] vracím se ke svému dávnému tématu Gilgameš, které mi nedá spát už mnoho let. Byla by to jakási kantáta, asi by mi na ni nestačil jen smyčcový orchestr, možná bych nepotřeboval velký orchestr, ale přeci jen nějaké nástroje, které nadělají víc hluku než smyčce, a pokud se nemýlím, mnohem víc hluku!“ O dva týdny později upřesnil, že mu „nejde vlastně o hluk, toho nadělám až až s pomocí sboru, spíše bych chtěl dosáhnout mohutné zvukovosti. A budu potřebovat i sólisty. Báseň je poměrně dlouhá, budu si z ní muset vybrat jen jednu část. [...] Samozřejmě, že látka není aktuální, ale nastoluje základní lidský problém a text je velmi pěkný.“
Bohuslav Martinů v Nice (1954) Foto s laskavým svolením Centra Bohuslava Martinů v Poličce, sign. PBM Fbm 453
V listopadu 1954 přivezli skladateli do pronajatého domu v Nice klavír a 23. prosince 1954 Martinů zapsal na papír první noty svého eposu. Před značné problémy stavěl skladatele archaizující styl alžbětinské angličtiny, do které Campbell Thompson Epos o Gilgamešovi přebásnil. Pro snadnější porozumění textu pracoval Martinů s českým překladem Lubora Matouše, který však používal výhradně jako pracovní pomůcku. V dopise rodině do Poličky to zdůvodnil velmi pragmaticky: „[...] musím to dělat na anglický text, to víte česky mi to nikde zpívat nebudou. Možná že to budu moci později adaptovat na český text, aby se to mohlo hrát u nás.“ Sacherovi však sám navrhl ještě před dokončením díla variantu nastudování v německém překladu: „Text bude třeba nechat přeložit do ‚švýcarštiny‘, ten anglický text, který mám k disposici, je dosti překroucený a kostrbatý, a protože používám pouze úryvky, lidi by tomu moc nerozuměli.“ Německého přebásnění se na Sacherovu žádost ujal Arnold Heinz Eichmann, v jehož – z dnešního pohledu velmi zastaralém – překladu bylo dílo premiérováno. Necelé dva měsíce po započetí práce na Eposu oznámil skladatel Paulu Sacherovi dokončení díla a humorně ho přitom požádal o dopracování temp: „Prosím Tě, stanov definitivní tempa, můj zdejší metronom je snad z doby Ludvíka XV. a funguje jen, když se mu zachce, takže si nejsem jist, zda jsou označení přesná, obávám se, že ani nesouhlasí s tím, jak jsem tempa vyznačil. Ovšem podle sboru poznáš, jaké tempo je správné. Domnívám se, že obecně jsou Allegra rychlejší, než jak jsem vyznačil, a taky naopak. Ale protože chci tempa pohyblivá a ne statická, uniformní, bude třeba do partitury doplnit accellerandi, ritardandi, poco meno, poco vivo, tím bych já byl nadělal ještě větší zmatky.“ Při přípravě vydání partitury a nastudování díla skladatel tempa několikrát měnil a doplňoval k nim metronomické údaje, které se ve svém důsledku nakonec občas neshodují s jimi předcházejícími slovními označeními.
Charlotte a Bohuslav Martinů s Majou a Paulem Sacherovými, Schönenberg (1948) Foto s laskavým svolením Centra Bohuslava Martinů v Poličce, sign. PBM Fbm 431
Hudební řeč Eposu o Gilgamešovi (a řady dalších skladeb Bohuslava Martinů od počátku padesátých let) jen zřídka překračuje rámec rozšířené tonality, většinou krouží v rámci krátkých úseků kolem jednoho tonálního centra. Charakteristická je pro ni asymetričnost a rytmická svoboda. Při vší výrazné odlišnosti od avantgardy padesátých let, zejména od tehdejší seriální hudby, je to hudba svrchovaně moderní. Aniž by se uchyloval k historizujícím výpůjčkám, čerpal Martinů kreativním způsobem vydatně ze svého intenzivního zájmu o starou hudbu. V sólových pasážích Eposu je patrná skladatelova znalost „stile recitativo“ z již zmíněné alegorické duchovní opery Emilia de‘ Cavalieriho La Rappresentazione di anima, e di corpo, sborové části prozrazují skladatelovu obeznámenost s hudbou artis antiquae, tedy období raného rozvoje vícehlasu, především tvorby Perotina a pařížské školy Notre-Dame, kterou Martinů pro sebe objevil právě v padesátých letech. Z bohaté skladatelovy korespondence s řadou adresátů lze vyčíst stylové a formální předpoklady určující konečnou podobu díla. Jeho textovou předlohu pojímal Martinů jako „folklor, nějaké staré lidové představení“. Formálně velmi originální Gilgameš se v průběhu skladatelova uvažování o díle vyvíjel od „Secular Cantata“ až do tvaru, který není „Oratorio [...] ani Cantata [...], je to zkratka Epic.“ Premiéru díla zamýšlel Sacher uskutečnit již v květnu 1957 a spojit ji s gratulačním koncertem k 75. narozeninám Igora Stravinského. Hledání vhodného nakladatele však zdrželo přípravy premiéry, k níž nakonec došlo až 23. ledna 1958 v Basileji. Paul Sacher dirigoval Basilejský komorní orchestr a Basilejský komorní sbor, sólové party přednesli Ursula Buckel (soprán), Hans Jonelli (tenor), Pierre Mollet (baryton), Derrik Olsen (bas) a Hans Haeser (Vypravěč). Ideu výrazně kontrastní druhé skladby Sacher zachoval, když místo původně zamýšlených děl Igora Stravinského doplnil program další z jím objednaných skladeb, „symfonickou kresbou“ Kette, Kreis und Spiegel, op. 160 (1956–1957), raným seriálním dílem Ernsta Křenka. Obrovský úspěch premiéry dokládá řada nadšených kritik v celé řadě švýcarských novin a hudebních časopisů. Skladatel sám o tom napsal příteli Šafránkovi: „Gilgamesh měl triumfální úspěch a [...] tleskalo se proti všem pravidlům po jednotlivých větách.“ V dopise rodině do Poličky ještě uvedl, že „obecenstvo křičelo a dupalo“ a skladatelova žena Charlotte k tomu dopsala, že „všichni jsou nadšeni, osmkrát ho vyvolali na pódium, sbor mu věnoval kytici a lahev likéru Cordial Médoc, který má moc rád, naše přátele Sacherovy jsem ještě nikdy neviděla tak rozjařené [...].“ Během zbývajících osmnácti měsíců skladatelova života došlo k řadě dalších nastudování a provedení Eposu o Gilgamešovi. Československá premiéra díla se uskutečnila 28. května 1958 ve Smetanově síni Obecního domu v Praze v rámci festivalu Pražské jaro. Sólových partů se ujali Milada Šubertová, Jaroslav Stříška, Přemysl Kočí a Eduard Haken, mluvenou roli přednesl známý autor textů budovatelských písní Bedřich Bobek; Český pěvecký sbor a Symfonický orchestr hl. města Prahy FOK řídil dr. Václav
Smetáček. Představitelé festivalu skladatele pozvali oficiálním dopisem do Prahy, on však pozvání odmítl z obavy, aby to nebylo proti němu politicky zneužito. Další provedení Gilgameše zaznělo 11. října 1958 v italském Turínu. Jen o dva měsíce později se 31. ledna 1959 uskutečnila ve Frankfurtu nad Mohanem německá premiéra díla. Ani holandská (8. února 1959, Radio Hilversum), ani britská premiéra (BBC Symphony Orchestra a BBC Chorus, který řídil Sir Malcolm Sargent) však nezazněly v koncertním provedení, ale pouze v rozhlasovém vysílání. Posledním nastudováním za skladatelova života byla vídeňská premiéra Gilgameše 21. června 1959, Paul Sacher řídil orchestr Philharmonia Hungarica a sbor Wiener Singakademie. Sólisty byli Marilyn Horne (soprán), Murray Dickie (tenor), Otto Wiener (baryton), Walter Berry (bas) a Ernst Meister (Vypravěč). Alfred Schlee, ředitel nakladatelství Universal Edition, poslal skladateli nahrávku tohoto provedení a popsal mu úspěch premiéry následujícími slovy: „Mezitím jste jistě již obdržel kazetu, kterou nahrával jeden z mých asistentů přímo z vysílání. [...] jistě Vám podá přesný obraz o provedení a enormním úspěchu u posluchačů. [Sacher] neměl dokonce ani dost trpělivosti čekat až do konce nesčetných vyvolávání publika.“ Ve skladatelově korespondenci lze nalézt ještě několik dalších připravovaných nastudování Eposu o Gilgamešovi, konkrétně v Cincinnati, Brně a Hamburku. Ani jedno z nich se však za jeho života již neuskutečnilo. Aleš Březina
Gilgameš k němu ženu, tanečnici z chrámu Istařina, která jej svedla. Když Enkidu ztratil svou nevinnost, začala se ho zvířata bát a utíkala před ním. Následoval ženu do města, kde se jí chléb a pije víno a kde se tančí a konají slavnosti. Jeho způsob života se změnil velmi rychle, ale on také pochopil, že musí pracovat, aby vydělal na své živobytí. Stává se z něho bledý muž a dochází k okamžiku, kdy vzpomíná s lítostí na své mládí. Bojuje proti Gilgamešovi, ale nakonec se oba ve zbrani sbratří. Oba hrdinové uzavřou blízké přátelství. Jednoho dne Enkidu onemocní. Gilgameš ho pozoruje den, dva, jedenáct dní, ale Enkidu se nehýbá, je mrtev. Před Gilgamešem vyvstane jemu zcela cizí otázka umírání. Nechápe, že Enkidu navždy od něho odešel, že „to byla země, která si ho vzala“. Začne se strachovat o sebe sama, o svůj život. Prosí bohy, aby mu vrátili jeho přítele, ale bohové zůstávají němí, nedostane se mu odpovědi. Gilgameš se rozhodne hledat nesmrtelnost, ale už ví: „Jen bohové žijí věčně, dny člověka jsou sečteny. Těš se proto den a noc, buď šťasten a spokojen noc a den.“ Vysílá vášnivé prosby, úpěnlivě žádá bohy, aby mu dovolili shledat se s jeho přítelem Enkidu aspoň na okamžik. Silou jeho invokace otevře se země a duch Enkidův se objeví jako dech. Gilgameš se jej pln úzkosti vyptává, co spatřil na onom neznámém světě. Tímto patetickým monologem epos o Gilgamešovi končí. Bohuslav Martinů. Domov, hudba a svět. Deníky, zápisníky, úvahy a články. Miloš Šafránek (ed.). Praha: Státní hudební vydavatelství, 1966.
Bohuslav Martinů o Gilgamešovi Epos Gilgameš je velká asyrsko-babylónská báseň, která je zapsána klínovým písmem na hliněných destičkách pocházejících pravděpodobně ze 7. století př. n. l. nebo z doby dřívější. Obsahuje nejrozmanitěji dobrodružství ve spojení s Gilgamešem, hrdinou, králem a bohem zároveň. Epos byl objeven a rozluštěn před více než sto lety. Základem mé skladby je anglický překlad, který pořídil K. Campbell Thompson z materiálu uloženého v Britském muzeu, přičemž jsem z rozsáhlé básně vybral pouze několik epizod. Přes mocný pokrok, který jsme udělali v technice a průmyslu, shledal jsem, že se nezměnily city a otázky, které člověkem hýbají, a že existují v literatuře nejstarších národů, o níž jsme zpraveni, právě tak jako v naší. Jsou to otázky přátelství, lásky a smrti. V eposu o Gilgameši se ozývá velmi intenzívně a téměř s bolestnou úzkostlivostí přání nalézt na tyto otázky odpovědi, které doposud marně hledáme. Moje skladba se zabývá těmito událostmi: Gilgameš, velký král z Uruku, je obáván a uctíván jako bůh. Uzavře přátelství s Enkidu, pozoruhodným mužem. Enkidu je pračlověk v přírodním stavu. Žil dlouho v nevědomosti a bezstarostnosti. Zvířata, která hájil, byla jeho přátelé. Aby získal tohoto nebezpečného protivníka, vyslal
Idea poloscénického provedení „na půl cesty mezi koncertem a operou“ Až do vydání kritické edice Eposu o Gilgamešovi nebylo známo, že jej Martinů zamýšlel provádět poloscénicky. V dubnu 1957 navrhl Sacherovi velmi originální a důkladně promyšlený způsob scénického ztvárnění připravované premiéry své skladby: „Taky bych Ti chtěl říct, jakou mám představu o provedení tohoto díla. Nesmí to být [uvedeno] jako oratorium, tedy jako statický koncert, ale tak trochu na půl cesty mezi koncertem a operou, to znamená, že by sólistům a sboru měl být v mezích koncertního provedení dovolen jistý pohyb, ale samozřejmě, že ne jako v opeře. Kde to bude nezbytné, měli by se zpěváci obracet spíš k sobě navzájem než k publiku a sbor se také musí podílet na ději, neměl by zůstávat statický. Chci říct, že je třeba Epos rozpohybovat. Ostatně stejně si myslím, že byl původně určitě předváděn jako lidová hra. To vše ale samozřejmě jen diskrétně, chtěl bych jen osvobodit koncertní pódium, dovolit nějaká gesta a kroky, aby se vytvořila iluze, že se něco děje, nikoli nechat pěvce nehybné a strnulé, soustředěné výhradně na vokální party. Je to dramatická
věc a v tomto smyslu je nutné ji provést, přidat ke zpěvu nějakou akci v rámci možností koncertního uvedení.“ Sacher zareagoval stručně a zcela odmítavě. Stejně razantně návrh zavrhl i Alfred Schlee z Universal Edition. Navzdory tomu se k němu Martinů vrátil ještě podrobněji v dopise, ze kterého vyplývá, že chtěl své scénické úvahy dokonce nechat publikovat v provozovacích materiálech díla: „Nechci tě teď děsit svými nápady na scénické uvedení a rozhodně dokončím [nejprve] své poznámky pro vydání. Dám ti ale již nějaké detailnější informace v angličtině, protože je v tomto jazyce připravuji pro Universal Edition. Řekni mi, prosím, pokud bys k nim měl nějaké výhrady nebo vylepšení. Toto vše jsou pouze návrhy, jak ztvárnit epos, a nikoliv oratorium. Komentátor není pouhou vnější postavou, která jen vysvětluje děj, nýbrž zapojuje se do dramatické akce jako prostředník mezi zpěváky a posluchači. Nesedí pasivně za pultem, odkud by jen předčítal text. Měl by se stejně jako všichni ostatní pohybovat po jevišti. Vzhledem k tomu, že zpěváci nepředstavují jednu jedinou roli (baryton přebírá part komentátora, tenor není po celou dobu jen lovcem, nýbrž také komentuje děj, sopranistka představuje kurtizánu jen v první části a pak se její role mění, a dokonce i sbor představuje různé přístupy a na konci vstupuje do dění mnohem aktivněji), vše musí být ztvárněno proměnlivým seskupováním herců, kteří v závislosti na textu střídají své pozice. Neměli by pořád jen sedět a vstávat jen tehdy, když mají zpívat. Mohou zpívat [spíše pohybovat se?] podle hudby a mohou přitom dělat gesta, která by zvýrazňovala dramatické situace, ale samozřejmě ne tak, že by hráli divadlo, nýbrž pouze v náznacích. Mají však spolu hovořit, kdykoliv to bude nezbytné. To vše samozřejmě v rámci omezení daných koncertním pódiem, nemá to být ani koncertní provedení opery, ani nehybné oratorium. Jde o starý obřad a v posledku o babylónský lidový mirákl a jako takový by [jeho provedení] mohlo, ba dokonce mělo vykazovat jistou uvolněnost, která by v případě oratoria nebyla na místě.“ Sacher tento skladatelův pokus již nekomentoval a ani nakladatelství jeho poznámky neotisklo, takže upadly zcela do zapomnění. Poprvé byly uveřejněny až v kritickém vydání díla, první scénické realizace se ujal Radim Vizváry a Filharmonie Brno na dnešní světové premiéře tohoto vydání.
O účinkujících
Americký herec a učitel herectví Brian Caspe (nar. v Santa Cruz, Kalifornie) žije od roku 2001 v Praze. Studoval hudbu na Kalifornské univerzitě v San Diegu a prestižní herecké kurzy na škole Playhouse West v Los Angeles. Od té doby působí jako filmový herec, hrál například ve filmech Hellboy (2004), Iluzionista (2006), Zběsilý útěk (2006), Wanted (2008) a Mission: Impossible – Ghost Protocol. Objevuje se také ve mnoha televizních produkcích v celé Evropě, u nás hrál v seriálech Soukromé pasti a Pohřešovaný. V současné době také vyučuje v hereckém studiu Prague Playhouse, jež poskytuje herecké kurzy v angličtině. Sopranistka Adriana Kohútková vystudovala zpěv na VŠMU v Bratislavě. V roce 1993 se stala sólistkou opery Slovenského národního divadla, kde vytvořila mnoho koloraturních rolí světového repertoáru: Konstanci (Únos ze serailu), Donnu Annu (Don Giovanni), Lucii z Lammermooru, Gildu (Rigoletto) ad. Později se zaměřila spíš na role lyrické a mladodramatické; v této souvislosti zmiňme její kreace Mařenky (Prodaná nevěsta), Rusalky, Taťány (Evžen Oněgin), Čo-Čo-San (Madama Butterfly), Mimi (Bohéma), Markétky (Faust), Desdemony (Otello), Jenůfy (Její pastorkyňa), Lišky Bystroušky a Málinky z Výletů páně Broučkových. Pravidelně hostuje v pražském i brněnském Národním divadle, také však na operních scénách v Ženevě, Curychu, Lublani, Hamburku, Terstu ad. Renomé si získala také jako špičková koncertní pěvkyně. Mezi její brilantní interpretační výkony náležejí Glagolská mše Leoše Janáčka, Stabat mater a Svatební košile Antonína Dvořáka, Carmina Burana Carla Orffa. Spolupracuje s významnými orchestry (Slovenská, Česká a Janáčkova filharmonie, Orchestre da le Suisse Romande, Symfonický orchestr Düsseldorf, Bamberští symfonikové) a dirigenty (Jiří Bělohlávek, Peter Maag, Sylvain Cambreling, Jonathan Darlington, Oliver Dohnányi, Ralf Weikert, Serge Baudo, Friedrich Haider ad.). Uskutečnila řadu zajímavých nahrávek (mj. titulní roli v opeře Gwendoline Emmanuela Chabriera, Respighiho operu La bella dormente nel bosco pro společnost Marco Polo, live nahrávku Janáčkových písní ve francouzském rozhlase). Za postavy Mélisandy, Šemachánské carevny a Taťány jí byla udělena Cena Slovenského literárního fondu a za koncertní výkony Cena Frice Kafendy.
Sólista Opery pražského Národního divadla Martin Šrejma absolvoval Pražskou konzervatoř ve třídě Jiřího Kotouče. Ve studiích pokračoval v Itálii na konzervatoři Arriga Boita v Parmě u Lucetty Bizzi a Eugenia Furlottiho a v mistrovských kurzech u Mirelly Freni a u Toma Krauseho. V roce 2005 se stal sólistou Státní opery Praha, kde ztvárnil řadu tenorových rolí: Alfredo (Traviata), Edgardo (Lucia di Lammermoor), Tamino (Kouzelná flétna), Ferrando (Così fan tutte), Almaviva (Lazebník sevillský), Vévoda (Rigoletto), Cassio (Otello), Edmondo (Manon Lescaut), Pong (Turandot), Steuermann (Bludný Holanďan) a také Sou Chong (Země úsměvů). Od ledna 2012 je sólistou Opery Národního divadla v Praze, kde již dříve hostoval v roli Jeníka (Prodaná nevěsta), Tamina, Dona Ottavia (Don Giovanni) či Doktora Cajuse (Falstaff); k nim přidal role Essexe (Gloriana), Ferranda, Basilia (Figarova svatba), Jirky (Čert a Káča), Walthera von der Vogelweide (Tannhäuser) aj. Martin Šrejma hostuje na operních scénách v Brně, Ostravě, Liberci, Plzni a Českém Krumlově, v zahraničních turné po Německu, Švýcarsku, Kanadě (s Torontskou filharmonií), Španělsku, Holandsku a Itálii; častým hostem je v Japonsku, kde vystupoval se Státní operou Praha jako Alfredo v Traviatě (2007) a Spoletta v Tosce (2011) a s Operou Národního divadla jako Tamino a Basilio (2013). Často je zván k účinkování v kantátách a oratoriích (Händel: Rinaldo, Alcina, Samson a Mesiáš; Bononcini: Astarto; Mozart: Requiem a Davide penitente; Haydn: Stvoření, Bach: Vánoční oratorium, Mendelssohn: Chvalozpěv na festivalu Pražské jaro aj.). Absolvent pardubické konzervatoře Jiří Hájek získal bakalářský titul ve třídě Petera Mikuláše na bratislavské VŠMU a magisterský u Reného Tučka na pražské AMU. Mistrovské kurzy absolvoval v Karlových Varech (1996, 1998 a 1999) u Andreje Kucharského a Magdaleny Hajóssyové, v Piešťanech (1998) u Sergeje Kopčáka, v Praze (2002) u Naděždy Kniplové. V témže roce získal dvě třetí ceny, rok poté pak první cenu v písňovém a druhou v operním oboru ve Dvořákově karlovarské soutěži. V roce 2003 se stal hostem Státní opery a Národního divadla v Praze, v letech 2004–2008 byl členem operního souboru Divadla J. K. Tyla v Plzni, s nímž pak absolvoval (2005) turné po Japonsku. Na podzim téhož roku zpíval v inscenaci Lamenti skladatele Michala Nejtka na festivalu v Riu de Janeiro a poté se ještě účastnil české premiéry Glassovy opery V trestné koloně v divadle Archa. Od roku 2008 je sólistou Opery pražského Národního divadla. K jeho významným úlohám patří barytonové role zejména v operách Mozartových. V loňském roce se zúčastnil scénického provedení písňového cyklu Franze Schuberta Zimní
cesta ve filmovém ateliéru na Barrandově. Pod vedením režisérky Alice Nellis účinkoval jako Paul v opeře Phillipa Glasse Příšerné děti provedené v Psychiatrické léčebně v Bohnicích. Adam Plachetka vystudoval Pražskou konzervatoř u profesora Luďka Löbla. Je laureátem řady mezinárodních pěveckých soutěží, mj. soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech. Roku 2005 debutoval v Národním divadle Praha a v následujících letech zde nastudoval řadu basových rolí: Don Giovanni, Figaro (Figarova svatba), Nardo (Zahradnice z lásky), Argante (Rinaldo) a Guglielmo (Così fan tutte). Od září roku 2010 je stálým členem souboru Vídeňské státní opery. Od debutu v roli Schaunarda (Bohéma) se zde objevil také jako Melisso (Alcina), Don Giovanni, Dulcamara (Nápoj lásky), Figaro, Guglielmo, Publio (Titus) nebo Mustafá (Italka v Alžíru). Jako operní a koncertní pěvec vystoupil na Salcburských festivalových slavnostech, v Centru umění v Soulu, Opeře v Nice, Bavorské státní opeře v Mnichově, na Pražském jaru, v Královském divadle v Bruselu, Covent Garden v Londýně, vídeňském Musikvereinu, v Opéra Comédie Montpellier, na festivalu v Glyndebourne, v Německé státní opeře v Berlíně nebo milánské Scale. Nahrával pro společnosti Arte, Arthaus Musik, Česká televize, Český rozhlas, Deutsche Grammophon, Mezzo, Naxos, Orfeo, ORF a Supraphon. Mezi jmény dirigentů, s nimiž úzce spolupracoval, jsou např. Bruno Campanella, John Fiore, Asher Fisch, Valerij Gergijev, Friedrich Haider, Daniel Harding, Jakub Hrůša, Riccardo Muti, Robin Ticciati a Franz Welser-Möst. Mim, performer, tanečník a lektor Lukáš Šimon (narozen na Slovensku ve Velkém Krtíši) začínal po příchodu do Prahy v roce 2008 v žonglérské skupině Fantasmagoria a v pantomimické skupině Silent Motion. O dva roky později začal studovat pantomimu na pražské HAMU a pokračoval na škole Die Etage v Berlíně, kde se pod vedením uznávaného francouzského režiséra Lionela Ménarda podrobně seznámil s prací světoznámého mima Marcela Marceaua. Krátce působil v činoherním spolku Neomluvené divadlo a od roku 2009 je členem tanečně-divadelního souboru Paleja, s nímž vytvořil řadu úspěšných inscenací. Umění mimiky dále využívá jako interpret v rámci operních představení, např. ve Státní opeře Praha, Zámeckém barokním divadle v Českém Krumlově, a to především ve stylu commedie dell‘arte. Jako herec a mim má zkušenosti i s filmem, vystoupil např. v animovaném snímku Ukradený polibek (2013).
Radim Vizváry je jednou z nejvýraznějších a mezinárodně uznávaných osobností současného mimického divadla v Evropě. Jako absolvent Hudební a taneční fakulty AMU v Praze spoluzakládal úspěšný divadelní soubor Tantehorse. V současné době je uměleckým šéfem Mime Prague a kmenovým režisérem souboru Tichá opera, jenž propojuje operu s pantomimou. Do jeho umělecké činnosti patří rovněž autorství, dramaturgie, režie a choreografie v oboru mimického divadla. Několik let působil jako herec v angažmá divadla Minor a hostoval v souboru Spitfire Company. Dodnes spolupracuje s mnoha významnými divadly, výtvarníky, hudebníky, filmovými tvůrci a básníky. Je také ředitelem mezinárodního festivalu Mime Fest a uměleckým šéfem festivalu pouličního divadla Komedianti v ulicích v Táboře. Pedagogicky působí na AMU, vede mistrovské kurzy a workshopy na prestižních školách a festivalech u nás i v zahraničí, publikuje články a recenze v odborných časopisech. Radim Vizváry uskutečnil více než třicet autorských a spoluautorských představení a přes dvacet choreografických nebo pohybových spoluprací. Jako herec ztvárnil role v šesti filmech (Klauni, Jsem brána ad.). V roce 2014 byl nominován na Cenu Divadelních novin za námět, choreografii a účinkování v inscenaci Uter Que. Je držitelem mnoha ocenění v Evropě i USA. Český filharmonický sbor Brno se brzo po svém založení v roce 1990 vypracoval k úrovni a postavení evropské sborové špičky. Spolupracuje se všemi českými a mnoha zahraničními orchestry a dirigenty, je pravidelným hostem mezinárodních festivalů a koncertů ve Vídni, Linci, Mnichově, Lucernu, Basileji, Frankfurtu, Londýně (BBC Proms), Pasově, Miláně, Římě, Vatikánu, Paříži, Rennes, Nantes atd., také však v Praze, Brně, Ostravě, Olomouci, Litomyšli nebo Českém Krumlově. Sbor má rozsáhlou diskografii, za niž získal řadu ocenění: dvě významné evropské ceny Echo Klassik – Soubor roku 2007 (Bruckner: moteta) a Nahrávka roku 2007 (Liszt: Kristus), dále Cenu německé gramofonové kritiky 2009 (Zimmermann: Requiem) a prestižní ocenění Tokusen od japonského časopisu Geijutsu Disc Review (Dvořák: Requiem). Na vyjmenovaných úspěších sboru má ovšem lví podíl jeho zakladatel, hudební ředitel a dirigent Petr Fiala. Vedle činnosti kompoziční (je autorem asi sto osmdesáti skladeb) působí pedagogicky na brněnské konzervatoři a především se věnuje činnosti sbormistrovské. Jako skladatel i dirigent je laureátem řady soutěží; působí jako lektor dirigentských kurzů a člen mezinárodních porot. Hostuje u našich i zahraničních sborů při provádění vokálně-instrumentálních skladeb.
Filharmonie Brno vznikla v roce 1956 sloučením dvou tehdejších symfonických orchestrů, rozhlasového a krajského; ještě téhož roku vyjela poprvé za hranice a od té doby hostuje pravidelně (do dneška víc než osmsetkrát) ve význačných centrech Evropy, obou Amerik a východoasijských zemí – v této sezoně má před sebou dvanáct zájezdů. Se svými 112 hráči představuje jeden z největších středoevropských orchestrů a rozsahem i úrovní svého působení se řadí k proslulým tělesům z Prahy a nedaleké Vídně. Ve svém domovském městě je se svou bezmála stovkou koncertů nejdůležitějším ohniskem hudebního života; ve své vlasti vystupuje především na mezinárodních festivalech. Pořadatelskou činnost v Brně rozšířila v nedávné době o péči o všechny tři větve Mezinárodního hudebního festivalu Brno (Velikonoční festival duchovní hudby, Expozici nové hudby a Moravský podzim), takže se svým vlastním Festivalem Špilberk organizuje už čtyři hudební slavnosti, jimiž vrcholí brněnský koncertní život. Aleksandar Marković je od roku 2009 hudebním ředitelem a šéfdirigentem Filharmonie Brno, s níž spoluvytváří hudební život ve městě Brně a s níž vystoupil v prestižních koncertních sálech Evropy (např. Konzerthaus ve Vídni, Grosses Festspielhaus v Salcburku, Brucknerhaus v Linci, Palác umění v Budapešti, Koningin Elisabethzaal v Antverpách) a po celém Japonsku. V roce 2013 s ní provedl Wagnerovu operu Rienzi v Mnichově a na začátku sezony 2014/2015 s ní vystoupil s wagnerovským programem v Grazu. Jako šéfdirigent Tyrolského zemského divadla v Innsbrucku nastudoval řadu velkých operních a baletních titulů a symfonických pořadů. Kromě toho hostoval v pražském Národním, salcburském Zemském a bělehradském Národním divadle. Koncertně řídil řadu špičkových evropských orchestrů – Vídeňské symfoniky, orchestr berlínského Konzerthausu a Drážďanskou filharmonii, spolupracoval s madridským orchestrem RTVE, Pražskými symfoniky (FOK), filharmoniemi Slovinskou, Slovenskou a Stuttgartskou. Mimo Evropu pracoval s Katarskou filharmonií a předními korejskými orchestry. Je častým hostem mezinárodních hudebních festivalů – zahajoval Wiener Festwochen 2008, dirigoval na festivalech MecklenburgVorpommern, v Praze, Ostravě, Bratislavě, Murtenu, Bělehradě, Kissingenu, na Evropských týdnech v Pasově a Festivalu národů v Lázních Wörishofenu. V sezoně 2013/2014 působil jako hostující šéfdirigent Chorvatského rozhlasového orchestru v Záhřebu; v lednu 2014 dirigoval několik novoročních koncertů Symfonického orchestru Bournemouth, k němuž byl pozván i do této sezony.
Český text
Epos o Gilgamešovi český překlad Ferdinand Pujman 1. Gilgameš SBOR A BAS SÓLO Gilgameš! On srdcem pronikl v podstatu všeho, on ať národ učí! On jako vševěd je ctěn, on lid nechať vede. Co zná, ať sděluje lidu, by pravdu o věcech zvěděl! A – Gilgameš nezůstaví syny otcům, nezůstaví dcery matkám, ženu nezůstaví choti! Ni syn k svému otci, ni dcera ku své matce, ani žena k svému choti nezná vztah, k svému choti! Nás poutá tvrdě síla zlá, všemocná! On k otci nepustil syna! Matkám odňal dcery! K práci jen všechen lid nutil, zrušil styky žen s chotěm! Stál povždy v čele, vždy velel! Všemocný, sveřepý! Gilgameš! BAS SÓLO Vyslyšela stížnost božská Aruru, v pustině širé hlinité zemi podobu dala a tvar: i stvořen byl Enkidu, bojovný rek. Vlasy nosil jako žena, bujely mu jako ječmen v poli. SBOR Člověka neznal ni vlast, s gazel stádem pásával se v stepi. Jak stádo, on též tíhnul k tůni průzračné vody, stádem veden. VYPRAVĚČ I vyvstal proti němu lovec. První, druhý, třetí den stál poblíž napajedla, z něhož pil žíznivý brav. Leknutím a hrůzou naplnila se jeho tvář, když spatřil Enkidua. Navrátil se lovec domů, ustrašen a zděšen, s okem znaveným. I pravil jemu otec: BAS SÓLO Sám už nechoď, pozvi dívku přemilostnou. On stádo jistě zas přižene sám až sem k napajedlům. Ať ona rozepne oděv, ať půvaby těla mu zjeví. Jim zrak on uhne, k ženě přilne a tak odcizen buď stádům.
TENOR SÓLO Ženo, hle, on, toť on! Krásu těla mu odhal, ostychu teď zanech, smysly mu zmámit hleď! Plášť sesmekni s ramen, celovat dej se a všemi vnadami ženy jej sváděj! Pak prchne mu stádo jeho, až sevře tělo dívčí. SBOR Vilnost, ženy svod mate mu smysly již, ji s údů spad závoj. Ah! BAS SÓLO A SBOR Pak, když k stádu pohlédl okem on, ono ztočilo hled, jak uzřelo jeho, rázem Enkidu z dohledu prchla zvěř pustin a stepí! Enkidu nebyl už nevinen! Proto prchal jeho brav. Jinoch mužnosti dospěl, vráz, ženy podstatu poznal! Ó! SBOR Vrátil se k ní, sedl zas ženě k nohám, a tak ona mluvila k němu: SOPRÁN SÓLO A SBOR Já k tobě vzhlížím, k tobě vzhlížím, a ty jak bůh, Enkidu, vzhled máš výsostný, veličenský! Chceš v stádu se pást, chceš jak dřív na luhu, v stepi? Následuj šlépěj mou, se mnou pojď! Dej se vést mnou! Jděme k městu Uruk, kde ční hrad, kde se chrám skví skvosty, kde výsostně vládne Gilgameš sám! Pojď, pojď! Lidu zástupy svátek oslavují, v záři tam tráví den za dnem! Zpěv a ples! Pojď, ó pojď se mnou! Pojď, tam veškeren lid se oděje v slavnostní šat, kněz bije tam v cymbál, to k tanci žen, svůdně a moudře jež krouží. Pojď! VYPRAVĚČ I souhlasil v nitru svém s výrokem ženy. Vykroč a uveď mě, ženo, až ve chrám, svatyni svatyň, kde výsostně všemocný Gilgameš trůní! Jemu ať čelím, ať v zápas ho vyzvu; já mocný jsem též! SBOR I šel Enkidu v Uruk, kam byl zván, roven Gilgameši on, všemocný byl on též! Nemohl do chrámu vkročit, však Gilgameši zavřel rázem Enkidu vchod. Gilgameš k půtce odhodlán. Boj začne a ryk vůkol hřmí. Ó! A brána chví se a násep sám zkácen. Ó! A s křikem a s rykem se rvali a štvali, až násep sám zkácen, až vráteň vráz padla!
2. Smrt Enkiduova SBOR Sám už nejde lovec, on sám už nejde, vede ženu přemilostnou. První, druhý už den s ní u vod dlí. Až stádo pak přišlo a s ním i Enkidu v dohled. Jako jindy chvátá on v stádečku gazel. Jak stádo on též tíhne k tůni průzračné vody, Enkidu!
SBOR Nám všem v úděl určena je smrt. Jen božstva věčně žijí. Dny tvorstva však odměřeny jsou. Nám všem vůbec v úděl dána je smrt. Jen božstva žijí stále, však nám dny odměřeny jsou!
VYPRAVĚČ Gilgameš a Enkidu se spřátelili vřele. Onemocněl však Enkidu, a zdálo se, že bohů úradek jej vydá na smrt! I přišel v noci Enkidu, by sdělil druhovi svá muka. TENOR SÓLO Mně v půlnoci zdálo se právě, že obloha hřmí, že země se chví… Sám opuštěn dlel jsem, vyvstal však náhle muž: jak mrak černý byl a všecek temný … ten hled, ten se spárem lvím do mne vryl. Muž uhrančivě zří, jeden skok, jeden chvat, hruď mi sevřel jak poutem. Do tmy tmoucí mne pak vedl, odkud není návratu. Nikdy dosud neobjevil žádný zpětné cesty odtamtud. I dovedl mě k místu, kde přebývají ti, kdo nikdy nepoznali denní zář. Pobývali v temnotách, a nikdy netknou se jich paprskové světla … jen prach … prach… Já pak vešel v onu tmu, v onen prach a vládkyně podsvětí mne shlédla, otočila tvář a zří mne… SBOR Nám všem v úděl dána je smrt. Jen božstva žijí stále, však nám dny odměřeny jsou! Enkidu trápil se den, Enkidu churavěl den, strádal dva dny a tři a čtyři dny soužil se dál, pět dní a šest a sedm, víc dní než deset. A v nemoci plynul den za dnem. Jedenácte dní, těžce míjeli dnové přebolestní. BARYTON SÓLO Nářek můj slyšte, vy starci! Žal můj, nářek můj slyšte, všichni slyšte! Jak pro Enkidu bolestně, přehořce pláču jako vdova plačka. Enkidu šel v pustinu sám a stopoval dravce! On jej sklál a přemohl hladce! Ó, cožpak jsi zdříml jen či usnul navždy! Ty nic neslyšíš, zcela zmlkla tvá ústa? SBOR Enkidu nic nevidí a tkví sláb a mdlý. Enkidu trápil se den, Enkidu churavěl den, strádal dva dny a tři a čtyři dny soužil se dál, pět dní a šest a sedm, víc dní než deset, a v nemoci plynul den za dnem. Jedenácte dní; tolik dní trpěl Enkidu. BARYTON SÓLO On s druhem sdílel života běh, v lásce lnul ke mně, snímal s druha lopotu dne; je sám nyní! Jej stihl všeho tvorstva úděl, jej nadarmo v den i v půlnoční čas oplakávám! Neboť nářky oslyšeny jsou, zůstavil trup, v trupu červy jen… Kéž smrt mne stihne též, když Enkidu zhynul. Do srdce vplížil se strach. V patách smrt, v srdci děs štvou mě stepí!… SBOR Gilgameš, kam chvátá? Což zná tvorstvo kraj, kde se nezmírá? Je smrt shůry určena nám a dny tvorstva spočteny jsou.
BARYTON SÓLO Skon přítele mého mne zdeptal těžce, že strachem štván dlouho jsem sám bloudil stepí. Přítele mého smrt mne děsí strašlivá! Mám trpěti mlčky? Hlasitě plakat? Ty, jejž tak miloval jsem, jsi jenom hlína a prach? Mám snad já jak on v hrobě tlíti též, jak on se nevzbudit nikdy už více? SBOR Gilgameš, kam chvátá? Kam tíhne? On stále chce žít a tou stálostí je zánik sám! Spolutvůrci jsme příbytků věčných a dohod, jež stále platí? Kdo za to ručí, že všichni bratry jsou nebo snad dravci? Rve-li proud vždycky přívalem břehy? Spánek a smrt jedno jsou a smrt nebere zřetele k nikomu z lidí, když blíží se k cíli průběh žití. Ten úděl je všem lidem dán, lidstvu dán!
3. Zaklínání SOPRÁN SÓLO Gilgameš, odekdy síly pozbyl? Tváře mu vpadly, duch mátožně zchmuřen, kam poděl se jaré mysli vzhled? Snad z pouti se vrátil daleké, tak zdá se nám. BARYTON SÓLO Mne přítele skon podlomil zcela. Ach, druha mého smrt mne děsí strašlivá! Mám trpěti mlčky, hlasitě plakat? Ó, co počnu sám! Kam se jen podít? Duch zlý odňal mysl mi jarou! A smrt na mne číhá i v loži. Smrti na dosah jsem všade! Ó, co počnu sám? Kam se jen podít? VYPRAVĚČ A SBOR Gilgameš, jenž nevnikl v tajemství věčného života, přivolává nyní zemřelého druha. Zaklíná ho, aby vyvstal z lůna země. Zaříkává takto: Enkidu, ani mor tě neumořil, ani lomcování horečné! Jen země jediná! Ani božstvo nepovolalo tě k sobě, jenom země jediná! Smrtelníku, v potyčce jsi nepodlehl, v lůno pojala tě země jediná! Enkidu, já tebe zaklínám, vstaň, vzkříšen vyvstaň z hrobu! Ó! SBOR Enkidu, z hrobu pojď k nám! SBOR A SOPRÁN SÓLO To hlína jest a ne snad mor, to hlíny klín, v lůnu země skrýši má, odňal ho nám v země hlínu, země toliko v klín pojala ho. Mor to nebyl, země jen klín. VYPRAVĚČ A Gilgameš kráčí sám k chrámu boha Enlila!
BARYTON SÓLO Otče Enlile! To smrt mne zdeptala takto v zánik a pád. Jak jej, tak mě též smrtí v prach stále sráží! Jako on zda nemám zemřít? V žádné už vzkříšení nikdy nedoufat? BARYTON SÓLO A SBOR Mor mu zhoubcem nebyl, zmohla jej hlína. Ani bůh to nebyl, zmohla jej hlína! Země pojala ho v klín a lůno … v hlíně skrýš má! Je země část. Ó, Enkidu, vstávej a žij! SBOR A Enlil on otec byl v něm a mlčel. BARYTON SÓLO A SBOR Spěš, vládce, luny, šíp vyšli v závoře tmy, ať duch Enkidův z temnot a ze hlubin vyvstane nám! Neboť země jen lůno jej víže, lůno země, toliko země. Ó, Enkidu, vstávej a žij! SBOR A mlčel zas luny vládce. BARYTON SÓLO A SBOR Enkidu, vstávej, žij dál! BARYTON SÓLO Eo, splň žádost! Šíp vyšli k závoře tmy! V denním světle ať Enkidu vystoupí mezi nás, ať mohu tázat se jej! SÓLA A SBOR Enkidu, Enkidu! Ožij a vstaň! Eo, bourej bránu, zboř v záhrobí vchod! Enkidu, vstávej a žij! Ó, Enkidu! Hlína země ho záhy odňala nám, jen země ho víže, toliko zem v lůně svém ho skrývá. Enkidu, z hrobu již vstaň! Ó! VYPRAVĚČ I vyslyšel ho Ea-bůh a štěrbinou se rozštěpila země, duch Enkidův se vznesl jako van a přátelé se objali… BARYTON SÓLO Vypověz mi, druhu můj, o to tě žádám, jaké řády, jaké zákony vládly tam v podsvětí? Mluv, druhu můj, dle pravdy! Ty, kdo klesli … tys je vídal? BAS SÓLO Já je znám! Je znám! BARYTON SÓLO Toho, jenž v tůň s přídě spad, tys jej vídal?
BAS SÓLO Znám jej též! BARYTON SÓLO Toho znáš, kdo zesnul náhle? BAS SÓLO Jej též, jej znám! SBOR Poklidně dlí na loži svém, pije vodu studenou. BARYTON SÓLO Kdo se pro ctnost na smrt bil, toho znáš-li? BAS SÓLO Znám jej též. SBOR Manželka jeho při něm lká! BARYTON SÓLO Ty, jichž nikdo nepohřbil, i tys vídal? BAS SÓLO Též je znám. SBOR K nim svět onen smířliv nebyl. BARYTON SÓLO Duch, jenž bloudí stále štván, tobě znám jest? BAS SÓLO A SBOR Též ho znám! SBOR Vše znám! Vše znám!
Martinu125_INZ_85x190 FilharmonieBrno 16.09.14 10:58 Stránka 1
Jak nosit pánský oblek Základní rady, bez kterých se neobejde žádný muž
Každému muži záleží na tom, jak vypadá v obleku. Protože oblek není mikina a džíny, je potřeba dodržet několik základních rad, díky kterým si neuděláte ve společnosti ostudu a budete vypadat skvěle.
BOHUSLAV MARTINŮ
1
Poslední knoflík u saka nikdy nezapínejte. Proč? V dávných dobách měli muži spodní knoflík u saka rozepnutý proto, aby mohli lépe a rychleji tasit zbraň. Dnes je důvod zcela jiný. Zapnutím všech knoflíků zdeformujete přirozený tvar saka a budete vypadat jako ve skafandru.
2
Pod sako si neoblékejte košili s krátkými rukávy. Pokud vám nebudou vidět ze saka rukávy košile, bude to vypadat, že je vám oblek velký. Správná délka rukávu košile končí u kořene palce, a tedy mírně vyčnívá z rukávu saka.
3
Oblek nenoste bez opasku. Ten by měl být úzký, kožený a ve stejné barvě, jako máte boty. Nepoužívejte široké nebo látkové opasky s ozdobnou sponou, které jste zvyklí nosit k riflím. Vypadal byste jako kovboj z amerického Dallasu.
4
Ke tmavému obleku noste vždy tmavé ponožky. Černými nikdy nic nezkazíte. Ovšem nezapomeňte na to, že je potřeba mít ponožky s prodlouženou délkou. Ty zajistí, že se vám při sezení nebude odhalovat chlupatá holeň.
5
K obleku noste pouze společenskou obuv. Ta se vyznačuje tím, že je kožená a šněrovací. Ke tmavým oblekům jsou vhodné boty v barvě černé nebo hnědé. Vyhněte se sportovní obuvi, textilním teniskám a vycházkovým polobotkám.
* 8 .12.1890 | Polička Nadace Bohuslava Martinů Bohuslav Martinů Foundation | Prague
a c www.martinu.cz
Další praktické rady o pánské společenské módě najdete na internetových stránkách www.bandi.cz.
Zveme Vás na 20. reprezentační ples Filharmonie Brno, který se uskuteční v sobotu 24. ledna 2015 v prostorách Besedního domu. Slavnostní zahájení v 19 hodin řídí Leoš Svárovský, k tanci i poslechu hrají orchestr filharmonie, Salonní orchestr Brno (umělecký vedoucí František Školař), Jazz Archiv (umělecký vedoucí Jaroslav Studénka) a Cimbal Classic (umělecký vedoucí Dalibor Štrunc). Slovem provází Martin Sláma, člen činohry ND Brno.
Změna programu a účinkujících vyhrazena! Prosíme posluchače, aby zaujali svá místa včas, vypnuli mobilní telefony a během koncertu nefotografovali. Po jeho začátku není vstup do sálu umožněn. Děkujeme.
Hlavním partnerem FB je SPP CZ, a.s.
Za podporu a spolupráci děkujeme
Zvláštní poděkování
Vydala Filharmonie Brno v roce 2014 nákladem 1 100 výtisků foto archív Filharmonie Brno, není-li uvedeno jinak produkce Printeco, s. r. o. redakční uzávěrka 3. prosince 2014 Filharmonie Brno, příspěvková organizace Komenského nám. 534/8, 602 00 Brno, T: +420 539 092 801 www.filharmonie-brno.cz
Statutární město Brno finančně podporuje Filharmonii Brno.
