Daňová teorie a
politika 2 31.1.2011
1
„Zdá se, že v soutěži o nejstarší řemeslo světa by berní úřadník mohl úspěšně soutěžit s prostitutkami.“
Sadovský 31.1.2011
Z.
2
Literatura
31.1.2011
3
Základní pojmový aparát, definice daně, funkce a úloha daní v tržní ekonomice, klasifikace daní, daňová kvóta, nástroje daňové politiky (Kubátová k. 1.1-1.3, 8.2). 2. Vývoj daňové teorie a geneze daní, daňové principy, Lafferova křivka, Lorenzova křivka, Giniho koeficient (Široký 1 Kubátová k. 1.4.-1.5., s. 40, 114-116) 3. Zdanění a efektivnost, administrativní náklady zdanění, nadměrné daňové břemeno (Kubátová k. 2) 4. Makroekonomické důsledky zdanění, daňové stimuly, vliv zdanění na ekonomickou aktivitu osob a firem (Kubátová k. 4,6) 5. Teorie daňové incidence, daňové přesuny a dopady na konkurenčních trzích, v monopolním a oligopolním prostředí (Kubátová k. 3) . 1.
31.1.2011
4
6.
7. 8. 9. 10. 11.
Teorie daňové spravedlnosti, kritéria distribuce a distribuční důsledky daní, optimální zdanění (Kubátová k. 5,7) . Teorie důchodových daní a příspěvků na sociální zabezpečení (Kubátová k. 9-11). Teorie majetkových daní (Kubátová k. 13) . Teorie spotřebních a ekologických daní (Kubátová k. 12, 14). Daňová harmonizace a konkurence v EU, reformy daňových systémů (Kubátová k. 8.4-8.5) . Daňové systémy EU a dalších vyspělých zemí (Široký 2)
31.1.2011
5
Otrokářská společnost 2. Feudální společnost 3. Liberalismus (po buržoasních revolucích) 4. Přelom 19. a 20. století 5. Období mezi dvěma světovými válkami 6. Období po 2. světové válce 1.
31.1.2011
6
1. OTROKÁŘSKÁ SPOLEČNOST V otrokářské společnosti jsou příjmy, které mají charakter daní, pouze příležitostným zdrojem rozpočtu panovníka. Daně hrají v ekonomice pouze druhořadou roli, jsou většinou vybírány v naturální podobě. Hlavním příjmem rozpočtů jsou válečné kořisti a jiné nedaňové příjmy. Toto je dáno i tím, že antický stát nepotřebuje ke svému fungování příliš mnoho financí, mnoho funkcí je např. čestných (senátorských, vojenská služba, funkce ve správě). Ve starém Řecku mezi „daňové“ odvody patří tribut (což je jednorázová dávka z pozemků nebo z hlavy), který je později přeměněn v pozemkovou daň (ta se již vybírá většinou každoročně a dosahuje až 20 % výnosu z pozemků). Dalšími odvody může být poplatek z držení dobytka, poplatek domovní, poplatek za možnost mít otroka či za jeho propuštění, poplatek při narození a úmrtí. 31.1.2011
7
2. FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST Rovněž i v tomto časovém úseku dějin mají odvody daňového charakteru podpůrnou roli v rámci příjmu rozpočtů. Vybírají se zejména v případě válečných tažení a na financování obrany území. Vzniká řada výjimek v placení daní, dle učení o „trojím lidu“ v mnoha státech existuje daňové osvobození církve a šlechty. S vývojem začínají mít daně peněžní charakter. Rovněž se vznikem feudálních měst vzniká tzv. mocenský dualismus, kdy výnos „nepřímých“ daní připadá panovníkovi a výnos plynoucí z „přímých“ daní náleží šlechtě a jeho výše je předmětem jednání stavovských sněmů.
31.1.2011
8
Mezi prvé „daně“ je možno zařadit následující čtyři druhy odvodů: domény – jsou odvody z výnosů z panovníkova majetku tj. hospodaření na jeho zemědělských a lesních pozemcích. Mají většinou naturální povahu. regály – představují poplatky z propůjčení práv, které patří pouze panovníkovi. Jedná se zejména o právo těžby, lovu nebo vaření piva, později k ním přibývá právo razit mince. Na základě těchto práv vzniká regál horní, regál solní, regál celní (ten v mnohých státech představuje až čtvrtinu celkových příjmů, přičemž kromě dovozního cla se vybírá i clo vývozní nebo průvozní) a regál mincovní. V českých zemích je prvá zmínka o celním regálu v 10. století, kdy tento odvod vybírá kníže Václav. Také v našich zemích jsou „daně“ dobrovolnými naturálními platbami svobodných občanů a obyvatelů královských měst. Teprve Boleslav I. (915-972) zavádí „daň míru“ jako povinnou daň. I právo ražby mincí je v této době postoupeno za pravidelný odvod – viz dále. 31.1.2011
9
Postavení Přemyslovců ve středních Čechách se za Boleslavova třicetiletého panování natolik upevnilo, že si mohl dovolit vybírat od zdejších obyvatel pravidelné daně. Daň představovala poplatek za ochranu, kterou kníže svému lidu poskytoval. Ze získaných prostředků zřídil a vydržoval několikatisícovou dobře vyzbrojenou družinu. Tato vojenská moc mu umožnila se postupně zbavit rodů, které dosud vládly na hradištích české kotliny a jen volně se podřizovaly pražským Přemyslovcům. Tito „subreguli“ byli zničeni (pravděpodobně s celými rody) a nahrazeni kastelány plně pod kontrolou Prahy.
31.1.2011
10
Ve 12. století k těmto odvodům přibývají: kontribuce – jsou předchůdkyně přímých daní. Vybírají se z hlavy, z majetku i z výnosů. Většinou jsou rovněž odvody nepravidelnými. Zajímavostí je způsob vybírání kontribucí, který je založen na repartiční metodě. To znamená, že potřebný výnos daně je nejprve schválen panovníkem nebo stavy, poté je plánovaný výnos rozdělen na jednotlivá města či léna, které je opět rozdělují na jednotlivé poplatníky. Tímto výběrem je dosaženo plánovaného výnosu. akcízy – představují „první“ nepřímé daně, jsou modernější formou regálů. Mají v podstatě dvě podoby, buď daně z oběhu zboží (tj. spotřební daně z nápojů, dobytka, sukna, soli, vlny, mýdla, vína, piva, svíček apod.) nebo daně z právního převodu zboží (obchodní daně). 31.1.2011
11
V tomto období rovněž vzniká profese daňového pachtýře, který získává za úplatu licenci na výběr daní od panovníka. Ta se může vztahovat buď na jednu daň (daňový pacht) nebo na právo výběru všech daní (generální pacht). Jelikož v mnoha státech je stanoveno, že jediným příjmem daňového pachtýře je právě příjem z výběru daní, je zřejmé, že majitel licence se snažil zamezit „daňovým únikům“. V pozdním feudalismu vznikají seznamy nemovitostí tzv. katastry, které jsou podkladem pro základ majetkových daní. Do popředí (zejména po třicetileté válce) vstupují akcízy, které drastickým způsobem zvyšují daňové odvody. Vzniká „akcízové hnutí“, které si klade za cíl odstranění všech ostatních daní kromě akcízů. „Akcízová kontroverze“ je termín, kterým se označuje velká polemika mezi zastánci akcízů jako jediné dani a stoupenců daňových systémů založených na více daních. Ti argumentují především velkou základnou akcízů a neúnosným zdaněním základních potřeb obyvatel. 31.1.2011 12
V českých zemích ve 12. století existují již poprvé majetkové daně (z obdělávaných pozemků a městských domů) i výnosové daně (ty jsou stanoveny na základě vnějších znaků, např. počtu tovaryšů). I zde se uplatňuje učení o „trojím lidu“, takže šlechta a církev daně neplatí. V roce 1534 se začíná vybírat daň z obratu, která má nahradit daně z majetku. Pro velký odpor měst je však záhy zrušena. Důsledky třicetileté války jsou patrné ve zvyšovaní daní i v českých zemích. Akcízy postihují i sýr nebo máslo. Kontribuce jsou nejprve stanovovány přímo poddaným, později až 80 % jejich výnosů směřuje Habsburkům do Vídně. V období tereziánských reforem dochází k sestavování seznamů katastrů, Josef II. odnímá právo neplatit daň šlechtě a církvi. 31.1.2011
13
3. LIBERALISMUS (PO BURŽOASNÍCH REVOLUCÍCH) Zásadou liberalismu je snaha minimalizovat zásahy státu do ekonomiky (což by odpovídalo nízkému daňovému zatížení), ale v tomto období prudce vzrůstá úloha státu (ten potřebuje na financování zvětšujícího se počtu oblastí, do kterých zasahuje, více finančních prostředků, což působí protisměrně tj. na zvyšování daňového břemene). Dominující státy provádějí rozsáhlé koloniální výboje, státy se rovněž angažují v oblastech typu školství či zdravotnictví. Daně již mají charakter pravidelných plateb, jsou povinné pro všechny ekonomické subjekty, jsou všeobecné a tvoří hlavní zdroj příjmů rozpočtů států. Vznikají prvé ucelené daňové soustavy. 31.1.2011
14
Následující vývoj je možno rozdělit dle teritoriálního uspořádání na dva směry: Anglie – zde vzniká první důchodová daň v roce 1797, která je stanovena i podle počtu dětí, druhu povolání poplatníka a rodinného stavu poplatníka. Tato daň má jednotnou sazbu a je vybírána buď přímo u zdroje příjmu nebo na základě daňového přiznání. Přesto však rozhodujícím výnosem státního rozpočtu jsou nepřímé daně, ať už cla nebo spotřební daně (např. v roce 1880, resp. v roce 1905 tvoří výnos z nepřímých daní 87 %, resp. 70 % celkových výnosů, Ve Francii a Nizozemsku jsou nadále využívány především obchodové daně (ty jsou zaměřeny na základě obchodovatelného listu a týkající se i dědictví) a výnosové daně (ty jsou stanoveny podle počtu zaměstnanců nebo např. i podle počtu oken apod.) . 31.1.2011
15
4. PŘELOM 19. A 20. STOLETÍ I v tomto období narůstá trend zvyšování sektoru státního hospodářství, kdy stát zcela přebírá funkci garanta zabezpečení minimálního úrovně vzdělanosti, ochrany zdraví a zabezpečuje přerozdělovací procesy. Výnosy daní jsou používány i pro zabezpečení sociální politiky. Jsou prováděny prvé daňové reformy, jejichž důsledkem jsou především: daňový výnos je určen podle skutečného stavu, nikoli podle vnějších znaků (počet oken, výměra) běžným dokumentem, na jehož základě se vybírá daň, je daňové přiznání, cla jsou již uvalena, většinou pouze na dovoz, vznik prvních progresivních daní. 31.1.2011
16
Důležitým fenoménem pro další vývoj daní je vznik početného stavu dělnictva. To samozřejmě žádá velkou progresivnost daní a na základě těchto tendencí je rozpoutána velká polemika o poměru přímých a nepřímých daní v daňových výnosech. Ve většině států stoupá podíl přímých daní (s výjimkou Německa), spotřební daně již nejsou uvaleny na nezbytné zboží, ale pouze na alkohol, cigarety, petrolej, cukr, čaj a kakao. V tomto období je rovněž nastolen problém daňových úniků, mnozí teoretikové upozorňují, že zatímco zaměstnancům jsou daně vybírány přímo ze mzdy (což znemožňuje daňové úniky), firmy se zdaňují na základě daňového přiznání, které v případě nekvalitní kontroly či poskytnutí úplatku přináší velký prostor pro daňové podvody. 31.1.2011
17
V Rakousku byly vedle monopolu solního a tabákového vybírány daně z potravin, které byly sloučeny v roce 1829 ve všeobecnou potravní daň. Tato daň dělila obce do dvou kategorií, jednak na tzv. uzavřená města, kde byl okruh daňových objektů široký (víno, pivo, dobytek, maso mouka, obilí atd.), jednak na ostatní místa (venkov), kde podléhalo dani jen víno, maso a dobytek. V době provádění daňových reforem v Evropě i Rakousko přišlo s daňovou reformou pod vedením národohospodáře Boehma – Bawerka (1896). Rakouský zákon zahrnoval několik výnosových daní doplněných o osobní daň z příjmů. Každý příjem byl tak postižen dvakrát. Nejdříve jednou z daní výnosových, podruhé osobní daní z příjmu. Osobní daň z příjmu postihovala jen fyzické osoby, základem byl čistý důchod domácnosti. 31.1.2011
18
Výnosy a příjmy byly rozděleny do čtyř kategorií: příjmy z živností příjmy z podniků veřejně účtujících příjmy rentové příjmy z vyššího služného Nadále byly součástí daňové soustavy daň pozemková a daň domovní, která vycházela buď z nájemného nebo z počtu obytných místností. V Rakousku i nadále zůstala všeobecná daň potravní. Z ní jsou postupně některé výrobky vyjmuty a podrobeny samostatně dani (líh, pivo, víno a olej). Značná je cukerní daň, jejíž sazby jsou v té době nejvyšší v Evropě. Důležitým finančním zdrojem zůstávají cla, která jsou i významným nástrojem obchodní politiky. Poměr přímých a nepřímých daní na celkových daňových výnosech je v roce 1913 40:60 ve prospěch nepřímých daní. 31.1.2011 19
5. OBDOBÍ MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI V tomto časovém úseku dochází k dalšímu růstu daňové kvóty, která dosahuje ve vyspělých státech hranici 30 % hrubého domácího produktu. Ve většině států je toto zvýšení způsobeno snahou získat finanční prostředky na obnovu ekonomiky. Akcízy jsou opět uvalovány na zboží nezbytného charakteru, ve většině států existují „válečné daně“ a „majetkové dávky“, které jsou ustanoveny pro nejbohatší obyvatele. Existuje intenzivní zdanění vysokých příjmů. Příprava na další světovou válku a hospodářská krize opět přináší stanovení přirážek na různé daně, vysoce je zdaněn alkohol a tabák (tento podléhá největší dani v USA, neboť zde existuje prohibice). Přímé daně už nejsou v tomto období stanoveny jako osobní či firemní důchodové daně. 31.1.2011
20
Po osamostatnění republiky (1918) jsou zavedeny nové poplatky mající charakter daně. Ty mají zajistit v nové Československé republice snížení objemu oběživa, jehož nadbytek se pokládal za hlavní příčinu nízkého kursu měny. V předmnichovské republice došlo k vydání jednotného zákona o přímých daních až v roce 1927. Do té doby trvala konsolidace přímého zdanění vyplývajícího z nejednotné úpravy v Čechách a na Slovensku. Nový zákon převzal zhruba úpravu rakouskou, kterou zdokonalil a doplnil novými sazbami. V nové soustavě už důchodová daň neplní pouze funkci doplňující, ale je jednou ze stěžejních daní. Vedle důchodové daně jsou v novém zákoně obsaženy i daně výnosové. V dalším období došlo v Československu jen k méně závažným změnám spotřebních daní. Byla zavedena všeobecná daň nápojová, z nichž byla později vyloučena daň z piva a podrobena samostatné úpravě – k dani byly vybírány zemské a obecní přirážky. Dočasně byla vybírána daň z vína v láhvích, později dávka ze šumivého vína jako daň luxusní. 31.1.2011
21
Hospodářská krize pak vedla ke vzniku dalších spotřebních daní (ze žárovek, z droždí, z umělých jedlých tuků aj.). Daleko největší výnos ze spotřebních daní měl tabákový monopol. Bylo to dokonce více, než kolik se vybralo s ostatních nepřímých daní dohromady. Jako méně významné zůstávají i monopol solní, loterní, výbušnin a umělých sladidel. V Československu byla zavedena daň z obratu pod původním názvem daň z převodu statků a pracovních výkonů od r. 1920, nejprve s jednoprocentní sazbou, poté se sazbou 2 % a ve třicátých letech se sazbou 3 %. Dani byly podrobeny nejenom dodávky, ale i podnikatelské výkony služeb a pronájmy movitých věcí. Později byl předmětem daně prohlášen i dovoz z ciziny. Daň z obratu se stala na konci „prvé“ republiky nejvýnosnějším státním příjmem. 31.1.2011
22
6. OBDOBÍ PO 2. SVĚTOVÉ VÁLCE Období po II. světové válce do současnosti je možno pro účely analýzy geneze daní rozdělit na: 40. až 60 léta V těchto letech je kladen důraz na stabilizační funkci daní (pod vlivem učení J.M.Keynese). V tržních ekonomikách roste daňové zatížení, kde v některých státech jsou nejvyšší mezní sazby až 90% (USA, severní Evropa). Celková daňová kvóta v mnoha státech je větší než 50 % hrubého domácího produktu. Rovněž v centrálně plánovaných ekonomikách je daňová kvóta velmi vysoká. Zatímco jednotlivci jsou zdaňováni malými sazbami, podniky mnohde podléhají až 80% dani. Výše daní je rovněž diferencována podle odvětví, z kterého plyne příjem. 31.1.2011
23
70. léta V tržních ekonomikách se začíná prosazovat politika stimulace nabídky, která se projevuje ve snižování daní, daňového břemene a mezních sazeb daně. Začíná se projevovat tendence zvyšování podílu nepřímých daní na celkových daňových výnosech. Dalším znakem tohoto období je prvé zavádění daně z přidané hodnoty do daňových systémů (poprvé v roce 1967 v Dánsku) Současnost V diskusích o poměru přímých a nepřímých daní na celkových daňových výnosech se projevuje trend započatý v předchozím období, tj. trend zvyšování podílu nepřímých daní. Všeobecným jevem je snaha o snižování počtu sazeb, stanovení nezdanitelného minima, snaha o co nejširší záběr daňového základu a pokusy, jak zahrnout nepříznivý vliv růstu cenové hladiny do konstrukcí dní.
31.1.2011
24
Po druhé světové válce se v Československu začínají měnit principy, na kterých je založen daňový systém. Daňový systém se dělí na dvě větve – daně placené podnikovou sférou a daně a poplatky placené obyvatelstvem. Pro zdanění podniků byla příznačná jejich primární předurčenost k zabezpečení dostatečných rozpočtů příjmů. Daňové zatížení pak bylo neúměrně vysoké. Konstrukce podnikových daní byla determinována cenovou politikou, sazby daně ze zisku byly diferencovány podle jednotlivých odvětví, druhů vlastnictví apod. Pro systém přímého zdanění obyvatelstva byl charakteristický malý podíl v celkových rozpočtových příjmech. Dominantní úlohu ze měla daň ze mzdy. Míra zdanění byla diferencována podle druhu příjmu, sociálních hledisek (pohlaví, věku, odboj…). 31.1.2011
25
K 1. lednu 1954 byla provedena daňová reforma, která předešlé principy ještě posilovala. Rovněž měla neblahý vliv na soukromé podnikání, jež zcela neúměrně zatěžovala. Po listopadu 1989 bylo rozhodnuto tuto soustavu nereformovat, ale k 1. lednu 1993 vytvořit daňovou soustavu zcela novou.
31.1.2011
26
SHRNUTÍ Vznik daní je spjat se vznikem organizovaných států, se vznikem peněžního hospodářství. Historie daní je z tohoto důvodu velmi bohatá. Dokonce už v Bibli je možno nalézt o daních zmínku jako o „…desáté části úrody, která má být ponechána stranou pro potřeby kněžstva“. V období starého Řecka a Říma jsou daně „….odvody, které jsou příjmem státní autority“, pod kterou se nejprve rozumí panovník, později finance panovníka splývají s financemi státu. V této kapitole jsme se seznámili s vývojem daní od otrokářské společnosti, před feudalismus, liberalismus, přelom 19. a 20. století, až k období mezi dvěma světovými válkami a období po druhé světové válce. 31.1.2011
27
1. 2. 3. 4.
Anglická klasická ekonomie (Adam Smith, John Stuart Mill) Neoklasicismus (Emil Sax, Friedrich Wieser) Keynesiánská teorie zdanění (John Maynard Keynes) Neokonzervativismus
31.1.2011
28
1. ANGLICKÁ KLASICKÁ EKONOMIE Hospodářské a společenské poměry ve většině rozvinutých zemí umožnily v 18. století spolu s rozvojem věd vznik samostatných a ucelených učení, zabývajících se ekonomickou problematikou. Klasikové odvodili jako první zásady pro daňovou a rozpočtovou politiku . Základem jejich učení byla přirozená práva. Neexistuje již tedy „PŘIROZENÉ PRÁVO BOŽSKÉ“. Základním předpokladem i východiskem hospodářské teorie a politiky je tak svoboda jednotlivce. Mluvíme potom o hospodářském liberalismu nebo individualismu. Daně jsou již považovány za omezení přirozených práv člověka a nikoliv za bohem danou výsadu panovníka. 31.1.2011
29
V souladu s názory této doby se daně mají omezit na krytí nutných výdajů státu jako jsou např. právní rámec, správa, obrana a navíc, v té době i nezvyklé, výdaje na kulturní a sociální činnost. Důležitým požadavkem je požadavek na vyrovnanost státního rozpočtu. V té době přibyly k majetkovým a výnosovým daním postupně daně důchodové, chápané jako osobní daně, zohledňující berní způsobilost jedince. První důchodová daň byla zavedena v roce 1797 v Anglii a sloužila k financování napoleonských válek. Velmi vítanými byly nepřímé daně, protože umožňovaly přesun daní do cen výrobků. U spotřebních daní se stal obvyklým malý počet zdaňovaných výrobků s vysokými sazbami daně. Liberalismus musel především řešit rozpor, který vzniká při uznávání přirozených práv člověka a současnou potřebou vybírat daně. Tento rozpor je možno překonat na základě tzv. směnné teorie daňové, podle které jsou daně protihodnotou za služby, které jedincům poskytuje stát. 31.1.2011 30
Tato teorie byla poprvé definována v 17. století Thomasem HOBBESEM. Ten tvrdí, že uplatňování přirozených práv jedinců směřuje ke stavu „VÁLKY PROTI VŠEM“. Proto je podle Hobbese nutná státní autorita, která zajistí mír a právě za tento mír musí jedinci zaplatit daně. Stát se podle něj nezrodil z obecného souhlasu, nýbrž z pouhopouhé nutnosti, není primárně garantem lidské svobody, ale jistoty a bezpečnosti lidské existence. A protože člověk není společenskou bytostí od přirozenosti, ale teprve se jí stává, tvrdí Hobbes, že je nutná existence silného státu, vykonávajícího nátlak ve smyslu sociální integrace a tlumícího společenské rozpory. Je třeba silného vladaře, v jehož rukou se koncentruje veškerá moc a právo a jen on může rozdělovat majetek tak, aby nevznikaly spory. Prospěch z vytvoření státu spočívá tedy v nastolení míru a sebezáchově každého jedince. 31.1.2011
31
ADAM SMITH (1723-1790) Britský filozof a národohospodář, profesor, v letech 1787-89 rektor na universitě v Glasgow. Zakladatel klasické ekonomie. Autor díla, An Inguiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations (Zkoumání o povaze a příčinách blahobytu národů ), které bylo první komplexní prací ekonomické teorie. Revidoval
dosavadní učení o výrobě a rozdělování, zabýval se ekonomickým růstem, za jehož motor považoval dělbu práce, technický pokrok a akumulaci kapitálu založenou na spořivosti a jehož rámcem je „systém přirozené svobody “. Smith byl ekonomický liberalista, objevitel a zastánce proslulé "neviditelné ruky trhu". Činnost národního hospodářství je podle něho založena na svobodném jednání jednotlivců, které vede k tzv. Přirozenému řádu, systému „přirozené svobody “, jenž se ustaví sám, jakmile se odstraní státní omezení. Smith nejprve zdůvodňuje panovnické finanční potřeby a provádí rozbor panovníkových výdajů. Stát musí zajišťovat vnější obranu, vnitřní pořádek včetně právního řádu a veřejné služby a k financování těchto funkcí slouží především daně. Tím, že daně odebírají prostředky ze soukromého sektoru, omezují jeho akumulaci a produktivitu. Podle Smithe jsou státní výdaje neproduktivní, v zájmu růstu bohatství národa je tudíž jejich co nejnižší úroveň. Státní rozpočet by měl být vyrovnaný. Smith formuloval známé čtyři daňové kánony, které vyjadřují zásadu spravedlnosti, určitosti, pohodlnosti placení a úspornosti:
31.1.2011
32
1.
2.
3.
4.
kánon - V každém státě by měli poddaní přispívat na výdaje na správu státu tak, aby to co nejlépe odpovídalo jejich možnostem tj. úměrně důchodu, kterého pod ochranou státu požívají. Smith se prvním kánonem hlásí ke směnné teorii daňové, neboť uplatnění tohoto principu přirovnává k pronájmu velkého panství mnoha nájemníků a pachtýřů. Smith zdůrazňuje, že spravedlnost vyžaduje, aby mezi druhy důchodů (renta, zisk, mzda) nebyl činěn rozdíl. kánon – Daň, kterou má každý jednotlivec platit, by měla být stanovena přesně a nikoliv libovolně. Doba splatnosti, způsob placení a suma, kterou má platit, to všechno by mělo být poplatníkovi a komukoliv jinému naprosto jasné. kánon – Každá daň by se měla vybírat tehdy a takovým způsobem, kdy a jak se to poplatníkovi asi nejlépe hodí. Jako příklady uvádí Smith daň z nájemného, která se platí v době placení nájemného kdy nájemce je nejspíše schopen daň uhradit. kánon – Každá daň by měla být promyšlena a propracována tak, aby obyvatelné platili co nejméně nad to, kolik ona daň skutečně přináší do státní pokladny.
31.1.2011
33
Smith specifikuje 4 zdroje neefektivnosti výběru daní: Vyžaduje-li výběr daně práci mnoha úředníků Pokud daň brání podnikání a odrazuje od určitých činností Exekuce mohou postihnout nešťastníky tak, že je ekonomicky zničí Vybírání daně, pokud je spojeno s nepříjemnostmi, šikanováním a křivdou, je pro poplatníka vlastně totéž, co další náklad. Smith také zkoumá jednotlivě různé druhy daní a zkoumá, kdo skutečně nese daňové břemeno a jak ta která daň odpovídá daňovým zásadám. Výsledkem Smithových úvah je rozdíl od fyziokratů daňový pluralismus (soustava daní), jakožto návod pro hospodářskou politiku státu. 31.1.2011
34
Učení klasické školy bylo poznamenáno dobou, ve které vznikalo a rozvíjelo se. Vývoj klasické školy probíhal v období bouřlivého vývoje nového společenského systému i jeho výrobní báze. Průmyslová revoluce znamenala převrat v postavení výrobních faktorů, což se brzy odrazilo i ve vývoji názorů na zdroje růstu společenského bohatství. Ačkoli mnohé názory A. Smithe byly již překonány vývojem ekonomické teorie i praxe, jeho daňové kanóny platí dodnes a i současní ekonomovéteoretici se na ně ve svých pracích odvolávají.
31.1.2011
35
JOHN STUART MILL (1806-1873) Patří mezi významné britské ekonomy-filozofy navazující na tradici A. Smitha. Jeho dílo je nejsystematičtějším zpracováním Klasické ekonomie, tvoří předstupeň Marginální analýzy. Byl zastáncem liberální politické filozofie. Zároveň také usiloval o sociální reformu. Přispěl
řadou původních poznatků. Nejvýznamněji je hodnocen rozvoj teorie poptávky a nabídky. Je první ze zastánců principu platební schopnosti. Vytvořil teorii tří výrobních faktorů půda, práce, kapitál. Výrobní faktory jsou zdrojem používané v procesu výroby. Pojem půda označujeme veškeré přírodní zdroje, lesy, moře, ovzduší, ornou půdu, práce zahrnuje veškeré lidské zdroje uplatnitelné ve výrobním procesu, kapitál označuje výrobní faktory, které vznikají v průběhu výroby a jsou dále uplatňovány v další výrobě. 31.1.2011
36
Německo a v podstatě celá střední Evropa nebyly liberalismem zdaleka tolik zasaženy jako angličtí klasikové. Německo prosazuje větší úlohu státu, zatímco západoevropští autoři a hlavně britští autoři chápali trh jako pravidlo a veřejnou ekonomiku jako výjimku. Středoevropští autoři zase chápali hospodářství jako duální systém, ve kterém má veřejný sektor postavení jako sektor privátní. K. H. Rau – německý politik, činný v dělnickém a sportovním hnutí. Byl známým autorem dlouho požívané učebnice politické ekonomie v Německu. Vycházel z organické teorie národního hospodářství, podle níž jsou subjekty hospodářské činnosti jak jedinci, tak stát, jakožto zvláštní organismus. V daňové teorii se přiklání nejprve ke směnné teorii, později k teorii oběti. 31.1.2011
37
Koncem 19. století dominovala v Německu historická škola, navazující na kameralisty, kteří se zabývali státními financemi. Jejím hlavním představitelem byl Adolf Wagner (1835-1917) – německý buržoazní ekonom, přívrženec německé klasické školy národohospodářské, zastánce Bismarckovy finanční a sociální politiky. Adolf Wagner formuloval zákon později proslulý jako „Wagnerův zákon“. Podle něho formuloval, že v důsledku historického procesu bude neustále růst sociální aktivita státu, státní činnost se bude neustále rozšiřovat. Stát je podle Wagnera sociálním organismem a proto rozhoduje o vzájemném poměru uspokojování individuálních potřeb a obecných (kolektivních) potřeb.
31.1.2011
38
Ve Wagnerově zákoně byly vymezeny čtyři skupiny daňových zásad pro finanční politiku státu: 1.Zásady finančně – politické (pohyblivost či pružnost) 2.Zásady národohospodářské (výběr vhodného pramene a druhu daně) 3.Zásady daňové spravedlnosti (všeobecnosti a rovnoměrnosti) 4.Zásady daňové správy (určitost, pohodlnost vybírání a nejmenší režie)
31.1.2011
39
2. NEOKLASICISMUS V poslední třetině 19. století dochází v ekonomické vědě k tzv. “ marginalistické revoluci “ , procesu, jejž můžeme považovat za počátek současné ekonomie. Ekonomické školy té doby jsou zahrnovány pod společný název “ neoklasicismus”, ačkoliv názory na přesné vymezení této kategorie ekonomů se vždy neshodují. Mezi neoklasiky zahrneme zde školu rakouskou včetně severské (Wieser, Menger, Sax, Wicksell, Lindall), cambridgeskou (Marshall, Jevons, Edgeworth, Pigou) a lausannskou (Walras, Pareto).
31.1.2011
40
Hlavním předmětem zkoumání neoklasiků je rovnováha na dokonale konkurenčním trhu. Vychází ze subjektivní teorie hodnoty (již ne pracovní teorie) a používají se metody marginální (mezní) analýzy. Teorie subjektivního užitku vede k soustředění se na poptávku individuálního spotřebitele. Individuální spotřebitel má potřebu nejen soukromých statků, ale i statků veřejných, a tak se veřejný sektor zahrnuje do obecné teorie hodnoty. Veřejný sektor přestává být výjimkou z obecných pravidel ekonomického systému, ale je jeho integrální částí.
31.1.2011
41
K maximu celkového blahobytu dochází tak, že jednotlivci na základě svých preferencí porovnávají mezní užitek statku s cenou. Tento základní zákon efektivnosti platí jak pro soukromé, tak veřejné statky. Rozdíl mezi nimi je v tom, že privátní statky jsou prodávány za stejnou cenu všem, jedinec pouze určuje spotřebované množství podle toho, kdy se mezní užitek (ten je funkcí spotřebovávaného množství) rovná ceně. Veřejné statky se naproti tomu vyznačují svou dostupností všem ve stejném množství. Aby se u nich mezní užitek rovnal ceně a vzhledem ke skutečnosti, že mezní užitek mají různí lidé při stejném množství různý, musí existovat individuální ceny (tj. různý příspěvek ve formě daně). Musgrave a Peacock proto nazvali princip prospěchu “nejvyšším zákonem fiskální ekonomiky". 31.1.2011
42
Neoklasikové jako první použili poptávkových a nabídkových křivek a pojem “přebytek spotřebitele” a “ přebytek výrobce” k analýze daňového přesunu a dopadu (Jenkin 1871) a ukázali, jak daňové břemeno převyšuje vybranou daň. Toto převýšení je dnes známo jako “nadměrné břemeno zdanění”. EMIL SAX - v roce 1887 vydal knihu, kterou sám charakterizoval jako knihu o “ ryzí teorií státních financí”. Tím chtěl vyjádřit vyloučení ekonomických, tj. etických a ekonomických prvků ze svých úvah. Zprvu přijímal směnnou teorii daňovou v neoklasickém duchu, v roce 1924 uvedl její obměnu založenou na dvojím hodnocení veřejných statků a nákladů na ně státem : 1. hodnocení vychází z předpokládaného subjektivního hodnocení občana 2. hodnocení vychází z vlastních hledisek státu. Sax předpokládal, že se obě hlediska shodnou a že budou souhlasit i s vlastním hodnocením občana. 31.1.2
43
FRIEDRICH WIESER - (1851 - 1926) - byl profesorem v Praze a ve Vídni. Z jeho daňové teorie uvedeme názor, že stát má zajišťovat ochranu občanů a podmínky pro rozvoj výroby, nikoliv uspokojování potřeb jednotlivců. Proto není zastáncem progresivního zdanění. Anglosaská neoklasická (cambridgeská) škola - vychází z Milla (zásada rovné oběti občanů) a Benthama (největší štěstí největšího počtu lidí). Dochází k závěru, že rovnou mezní obětí všech je i dosaženo celkové minimální oběti. Z této teze vyplývá potřeba progresivního zdanění vzhledem k tomu, že mezní užitečnost statku s jeho množstvím klesá.
31.1.2011
44
ARTHUR CECIL PIGOU- (1874 - 1959) - zakladatelem ekonomiky blahobytu, viděl cestu ke společenskému blahobytu v rovnoměrnějším rozdělení důchodů prostřednictvím rovné marginální oběti a nejmenší úhrnné oběti (progresivní zdanění). Hlavní rozdíl mezi soukromým a veřejným statkem tkví podle něho v externalitách (= vnější účinek nějakého ek. rozhodnutí). Tam, kde společenské náklady jsou větší než privátní, musí nastoupit daň. Pigou se též zabýval oznamovacím efektem daně. Oznamovací efekt má za následek změnu chování poplatníka ještě před uvedením daně do praxe a způsobuje tzv. “ oznamovací břemeno” spotřebitele a přebytek výrobce.
31.1.2011
45
Představitel skandinávské neoklasické školy, KNUT WICKSELL - (1851 - 1926), akceptoval princip prospěchu, ale zároveň říká: “ Je jasné, že spravedlnost ve zdanění předpokládá spravedlnost v existující distribuci bohatství a důchodů”. Pokud existuje distribuční spravedlnost, pak daňová spočívá v platbě za veřejné služby. Pokud distribuční spravedlnost neexistuje, je třeba nejprve nespravedlivě nabyté důchody odčerpat zvláštním zdaněním. Neoklasický model, kdy jednotlivci vyjadřují své preference ohledně veřejných statků považuje za prakticky neuskutečnitelný a navrhuje použití aproximačního procesu (volební proces).
31.1.2011
46
3. KEYNESIÁNSKÁ TEORIE ZDANĚNÍ Nejvýznamnějších osobností nejen ekonomického, ale i celospolečenského dění 20. století byl JOHN MAYNARD KEYNES (1883 - 1946), který se svou odbornou prací zaměřenou na ekonomiku, hospodářskou politiku, státní systém a uspořádání, teorií daní, apod. nesmazatelně zapsal do celosvětových dějin. Své myšlenky shromáždil ve své publikaci z roku 1936 nazvané “Obecná teorie zaměstnanosti, úroků a peněz”. K tomu, abychom plně pochopili smysl jeho učení, musíme si uvědomit období, ve kterém toto dílo vychází. Celosvětová ekonomika právě prodělala svou doposud největší krizi, což bylo pro tehdejší ekonomickou odbornou elitu nemyslitelné, ba navíc, tito odborníci a teoretici nedokázali vysvětlit příčiny takové hluboké recese doprovázené vysokou mírou inflace i nezaměstnanosti a ani nenašli možné východiska či způsoby nápravy. Naprosto tedy zkrachovalo tehdejší neoklasické ekonomické učení založené na principu “neviditelné ruku trhu”, samoregulujícího se trhu nepotřebujícího státní zásahy, politice levných peněz, apod. 31.1.2011
47
J. M. Keynes nabídl světu východisko z tehdejší krize a to formou intervencionistická hospodářské politiky: větší pozornost je věnována poptávce, než-li nabídce hlavním cílem je dosáhnout maximální zaměstnanosti souhlas se záměrnými zásahy do tržního mechanismu, který sám o sobě nezajišťuje plné
využití všech zdrojů - ekonomický intervencionismus se stává nutností vyzdvižení důležitosti fiskální politiky, kde patří mezi nejvýznamnější nástroje jednak státní výdaje a jednak daňové sazby, nový přístup k deficitu státního rozpočtu a k státní zadluženosti monetární politika se stává podřízenou politice fiskální. Hlavní důraz je kladen na změny úrokové míry tržní systém v sobě obsahuje destabilizující prvky, které mají cyklický vývoj, přičemž obnova rovnováhy je příliš časově i ekonomicky náročná, a proto je hospodářská politika zaměřena na odstranění těchto krizových otřesů
31.1.2011
48
Obecně lze tedy říci, že se po roce 1945 plně rozšířila aktivní hospodářská politika zaměřená na udržování vysoké zaměstnanosti, čehož mělo být dosaženo mimo jiné i podporováním nedostatečné celkové poptávky. Největšího rozmachu pak bylo dosaženo v 60. letech, kdy keynesiánský přístup opustil hranice anglosaských zemí a rozšířil se do ostatních zemí (Německo, Japonsko, aj.). V 70. letech se však začíná projevovat jistá asymetrie keynesiánské hospodářské politiky, která spočívala v neúspěšném boji proti inflaci, která byla z druhé strany stimulována přehnanou sociální politikou, růstem mezd (způsobeno nadměrným vlivem odborů). Dále začalo selhávat přerozdělování prostředků a také se začalo díky poptávkové stimulaci projevovat konzervování národohospodářské struktury. Proto musela Keynesiánská ekonomie nově zformulovat teoretická východiska, která měla vést k překonání všech nedostatků a slabin tohoto systému. V současné době, kdy se projevují naopak negativní důsledky v minulosti uplatňované neokonzervativní hospodářské politiky, nabývá znovu význam učení J. M. Keynese. 31.1.2011
49
Jak přispěl J. M. Keynes k daňové teorii? Ekonomická filozofie J. M. Keynese přisuzuje velmi velký vliv státnímu rozpočtu, jeho funkcím, struktuře, pružnosti a schopnosti stimulovat agregátní poptávku i investiční činnost. A proto také daně patřily k otázkám, jimiž se Keynes pozorně zabýval. Tvrdil, že progresivní daně zvyšují sklon ke spotřebě přerozdělením důchodů ve prospěch příjemců nižších důchodů, neboť u nižších důchodů je větší sklon ke spotřebě než u důchodů vysokých. Současně prosazoval myšlenku schopnosti daní regulovat hospodářský cyklus, neboť se domníval, že právě progresivní zdanění společně se systémem sociálního pojištění čerpá ze soukromého sektoru relativně větší podíl důchodů v době konjunktury než v krizi, čímž tlumí disproporce poptávky. 31.1.2011
50
J. M. Keynes byl zastáncem deficitního státního rozpočtu, který měl v období hospodářské recese krýt náklady na přímou i nepřímou podporu investiční činnosti, tedy plnit funkci jakéhosi stabilizátoru. Na rozdíl od klasiků a neoklasiků, kteří požadovali každoročně vyrovnaný rozpočet, zastávají keynesiánci vizi vyrovnaného rozpočtu v rámci jednoho hospodářského cyklu. Závěr lze říci, že celé učení J. M. Keynese znamenalo nový, alternativní, ale hlavně fungující systém ekonomiky, který osvědčil především v období hospodářských krizí. Úkol další generace ekonomů je najít takové ekonomické učení, které bude čerpat jak z filozofie keynesiánců, tak filozofie klasické ekonomie a bude přizpůsobeno reálnému prostřední globální ekonomiky třetího tisíciletí. 31.1.2011
51
4. NEOKONZERVATIVISMUS Neokonzervativismem označujeme z hlediska všeobecného politický směr, který vznikl v hospodářsky vyspělých zemích v 70. letech 20. století jako reakce na tendence liberálního reformismu 60. let. Samotným předchůdcem neokonzervativismu je konzervativismus, jež vznikl jako reakce na Velkou francouzskou revoluci. Termín konzervativismus byl poprvé použit v roce 1818 v názvu časopisu Le Conservateur F. R. de Chateaubriandem. V 19. století konzervativismus ustoupil před doktrínami liberalismu, socialismu a nacionalismu, s nimiž zvítězila nová organizace společenských celků: centralizovaná státní správa, tendence k ústřednímu plánování, později budování státu na ideji tzv. sociální spravedlnosti. V 50. – 70. letech 20. století se objevila nová vlna konzervativismu – neokonzervativismus – zejména v USA (F. von Havek) a ve Velké Británii, ostře kritizující centralizaci a byrokratizaci moderních států a požadující ekonomický liberalismus. 31.1.2011
52
Chceme-li posuzovat neokonzervativismus z ekonomického či přímo daňového hlediska, musíme se jak již bylo uvedeno výše, vrátit do 70. let 20. století, kde krach keynesiánské hospodářské politiky vede k návratu neoklasické ekonomie, neboli neokonzervatismu. Tento směr obhajuje představu, že tržní mechanismus vlastní dostatečné samoregulační síly, které jsou schopny navracet ekonomický systém bez negativních dopadů do stavu rovnováhy. Důležitým faktem z hlediska neoklasické ekonomie je také atmosféra politické osobní a hospodářské svobody, bez níž nelze předpokládat správné fungování tržní ekonomiky. Do samotné neokonzervativní ekonomie bývá zařazován monetarismus (M. Friedman), nová klasická makroekonomie (R. Lucas), teorie veřejné volby (J. Buchanan) či ekonomie strany nabídky ( A. Laffer). 31.1.2011
53
Právě posledně jmenovaná teorie strany nabídky dosáhla velkého ohlasu ve světě díky formulaci tzv. “ozdravovací daňové politiky”. Tato politika spočívá v posílení váhy nezdaněných důchodů (tj. snížení daňové kvóty), jako hlavního nástroje ekonomické expanze. Snížení daňového zatížení vede podle této teorie k vyšší pracovní aktivitě, vyšším úsporám a jejich přeměnění v investice. Teorie strany nabídky v oblasti zdanění je vyjádřena známou “Lafferovou křivkou”. Lafferova křivka zakresluje závislost daňového výnosu na daňové sazbě. Při nízkých daňových sazbách daňový výnos státu roste s růstem sazby, ale od určitého bodu (Lafferův bod) se rostoucí funkce mění v klesající. Při příliš vysokých daňových sazbách jsou tedy jedinci odrazováni od práce a úspor, dávají přednost volnému času, spotřebě a také snaze o zdokonalení daňových úniků. Výsledkem je pokles důchodů i daňového výnosu pro stát. Stát, jak vidíme z grafu, může stejného daňového výnosu dosáhnout jak při vyšší daňové kvótě (t1), tak při 31.1.2011 54 nižší daňové kvótě (t2).
Lafferova křivka (Arthur Laffer) sleduje závislost daňového výnosu do státního rozpočtu na míře zdanění (daňové sazbě). Jde o makroekonomické vyjádření teorie strany nabídky. Na teoretickém modelu je ukázáno, že maximální míra zdanění neznamená maximální příjem pro státní rozpočet. Při krajních sazbách (0 % a 100 %) nebude mít státní rozpočet žádné příjmy.
Obecně platí, že když se daňová sazba zvyšuje, celkové příjmy rostou. V určitém bodě však dochází k útlumu pracovní aktivity, stagnuje nebo klesá rozpočtový příjem, protože při vysokých daňových sazbách jsou jedinci odrazováni od práce a úspor a dávají přednost volnému času a spotřebě a též snaze po zdokonalení daňových úniků.
Maximální příjmy přináší sazba 50 % (bod M), při snížení daňové sazby z bodu A do bodu B by mohly příjmy růst, i kdyby klesaly daňové sazby. Při nízkých daňových sazbách roste daňový výnos s růstem daňové sazby, ale od určitého bodu (Lafferův bod) se rostoucí funkce mění v klesající.
1. 2. 3. 4. 5.
Daňová spravedlnost (princip platební schopnosti a princip prospěchu) Daňová efektivnost Právní úroveň, jednoduchost a srozumitelnost daňových zákonů Správné ovlivňování chování ekonomických subjektů Správné působení na makroekonomické agregáty
31.1.2011
59
Vývoj daňové teorie je, tak jak vše, ovlivněn běžnou hospodářskou činností, s níž souvisí potřeby řešit nově vznikající problémy. Daňová teorie se v současné době zabývá zejména stanovením výše potřeb společnosti a způsobem jejich pokrytí, řešením otázek spojených s velikostí daňového břemene a jeho spravedlivého členění mezi jednotlivé daňové subjekty. Řešení uvedených i řady dalších problémů spojených s pojmem daň je názorově i v praktické podobě skutečně fungujících daňových soustav rozdílné. Přesto lze nalézt některé shodné principy řešení problémů – tedy daňové principy (nebo daňové zásady). Jejich stručná charakteristika je shrnuta a následující části textu. 31.1.2011
60
1. Daňová spravedlnost spočívá v tom, že objem prostředků, kterým každý subjekt přispívá do veřejných rozpočtů, by měl odpovídat jednak jeho možnostem a jednak prospěchu, který pociťuje ze spotřeby služeb poskytovaných státem nebo územními samosprávami. Princip tedy řeší problematiku rozdělení daňového břemene mezi jednotlivé poplatníky.
V souvislosti s daňovou spravedlností se uplatňují 2 principy, resp. přístupy ke zdaňování, a to : ► ►
princip platební schopnosti (zdaňování podle schopnosti daňové úhrady); princip prospěchu (zdaňování podle užitku).
Princip platební schopnosti znamená, že každý má přispívat na veřejné výdaje právě tolik, kolik odpovídá jeho možnostem, tj. podle své platební kapacity. Princip prospěchu znamená, aby daně platil ten, kdo má užitek z veřejných služeb (např. silniční daň provozovatelé motorových vozidel).
2. Daňová efektivnost především znamená, aby ztráta prostředků vznikající na straně daňového subjektu z titulu výběru daně se co nejvíce přiblížila objemu získaných příjmů veřejných rozpočtů (tj. aby byly co nejnižší zejména administrativní náklady zdanění).
3. Právní úroveň, jednoduchost a srozumitelnost daňových zákonů je nezbytným požadavkem pro řádný a účinný výběr daně. Každý daňový subjekt by měl dopředu přesně znát rozsah svých daňových povinností.
4. Správné ovlivňování chování ekonomických subjektů znamená především podporu podnikatelských aktivit, preferenci investování před spotřebou, podporu ekonomických aktivit šetrnějších k životnímu prostředí.
5. Správné působení na makroekonomické agregáty – např. HDP, inflace, zaměstnanost , deficit
31.1.2011
66
„Daně v České republice třídíme na dobré a špatné. Dobré jsou ty, které platí soused.“
Z. Sadovský
31.1.2011
67
31.1.2011
68
