Daňová teorie a politika Vývoj teorie daní a veřejných financí
Od starověku do 18. století
Již ve starověku lze nalézt předchůdce daní, mýtné… Daně vznikly pravděpodobně jako mimoekonomické donucení panovníka (vládce) obyvatelstva přispět na mimořádné potřeby (války). Jejich hlavním rysem však byla nepravidelnost.
První názory a doporučení učenců týkající se hospodářského života, např.: Aristoteles (4. stol. př. n. l.) - rozlišoval „ekonomiku“ (souhrn užitečných věcí tvořících bohatství společnosti) a „chrematistiku“ (hromadění peněz). Angažování se v „ekonomice“ (tzn. spolupodílení se na zvyšování blahobytu společnosti ve smyslu tvorby užitných hodnot) považoval za čestnou činnost, hromadění peněz za činnost nehodnou čestného člověka. Tomáš Akvinský (13. stol.) – nejucelenější názory středověkého katolicismu
Ibn Chaldún (14. stol.) – arabský učenec, zabýval se otázkami státu a daní, inspiroval mnohé novodobé ekonomy (např. Laffera) Merkantilismus – J. B. Colbert, T. Mun – ztotožnění bohatství s penězi (se zlatem) a podpora zahraničního obchodu vedoucí ke zvýšení peněz ve státě, významnou úlohu mají státní zásahy do ekonomiky
Klasická škola (18. stol. – pol. 19. stol.)
Dva pilíře klasické školy: - klasická teorie hodnoty - klasická teorie rozdělování Požadavek minimalizace státních zásahů do ekonomiky. Stát (panovník) má povinnost angažovat se pouze v oblasti obrany před vnitřním a vnějším nepřítelem (kriminalita a obrana státu). Zároveň ale musí zabezpečovat ty statky, o které nemá soukromý sektor zájem (z důvodů ekonomické „nezajímavosti“) nebo nedokáže dobře zhodnotit jejich význam (např. základní vzdělání zajišťující gramotnost obyvatelstva).
F. Quesneye, A. Smith, D. Ricardo, J.S. Mill Adam Smith – Pojednání o podstatě a původu bohatství národů (1776) – řeší i otázky daní, formuluje tzv. daňový zákon, čtyři principy daňové soustavy. Zdůrazňuje zejména všeobecnost daní, zásadu, podle které by daně měly být placeny všemi členy společnosti.
Čtyři principy daní A. Smithe 1.
„V každém státě by měli poddaní přispívat na výdaje na správu státu tak, aby to co nejlépe odpovídalo jejich možnostem, tj. úměrně důchodu, kterého pod ochranou státu požívají.“
2.
„Daň, kterou má každý jednotlivec platit, by měla být stanovena přesně a nikoliv libovolně. Doba splatnosti, způsob placení a suma, kterou má platit, to všechno by mělo být poplatníkovi a komukoliv jinému naprosto jasné...“
Čtyři principy daní A. Smithe 3.
„Každá daň by se měla vybírat tehdy a takovým způsobem, kdy a jak se to poplatníkovi asi nejlépe hodí...“
4.
„Každá daň by měla být promyšlena a propracována tak, aby obyvatelé platili co nejméně nad to, kolik ona daň skutečně přináší do státní pokladny…“
Historická škola (Německo, 19. stol.)
Zkoumání historie Historicko-popisná metoda A. Müller, G. Schmoeller, A. Wagner A. Wagner - postupné sociální reformy realizované státem - snaha zabránit polarizaci ve společnosti - cílem členitá společenská struktura a široké střední vrstvy - nástroj – rozsáhlý sociální program státu
- Tzv. zákon rostoucí státní aktivity (Wagnerův zákon): S rostoucím důchodem na obyvatele roste v ekonomice i váha veřejného sektoru, resp. s rostoucím hospodářským rozvojem země, s růstem důchodu na jednoho obyvatele – roste podíl veřejných výdajů na národním produktu.
Předkeynesiánský neoklasicismus
Mikroekonomická orientace
A. Marshall, A. C. Pigou, L. M. E. Walras, V. Pareto
Stát má právo a povinnost zasahovat do hospodářství, pouze pokud se tím zvýší bohatství celé společnosti. Zabývali se též daňovými principy, neoklasická teorie vyústila v řešení tzv. spravedlivého zdanění (na základě principu platební schopnosti).
Keynesiánství
Ve 20. a 30. letech 20. století došlo k hospodářským výkyvům (Velká hospodářská krize 1929 – 1933), které významným způsobem otřásly neoklasickými představami o makroekonomice. Nebylo již skoro možné trvat na tom, že tržní mechanismus je sám schopen se vracet do stavu rovnováhy při plném využití všech zdrojů. J. M. Keynes – zdůrazňoval nutnost rozsáhlých státních zásahů do ekonomiky s cílem stimulace agregátní poptávky (zvyšování agregátní poptávky podporou veřejných výdajů).
Zvýšení veřejných výdajů → zvýšení agregátní poptávky a posléze i zvyšování zaměstnanosti. Keynes navrhuje využít rozpočtového deficitu v období deprese ke zvýšení veřejných výdajů s cílem povzbudit agregátní poptávku a oživit tak ekonomiku (pomoci jí „odrazit se od dna“). V období konjunktury by rozpočet byl naopak přebytkový a v delším časovém období (hospodářský cyklus) by se přebytky a schodky vyrovnaly. Tzv. pružné daně – daně v období deprese mají být relativně menší než v období konjunktury. Tím se v depresi soukromá poptávka povzbudí, v konjunktuře utlumí.
Teorie tzv. cyklické vyrovnanosti státního rozpočtu byla významným zásahem do té doby zažité hospodářské praxe, kdy státní rozpočet byl sestavován každoročně jako vyrovnaný („zlaté pravidlo sestavování rozpočtu“) a jen uvažovat o deficitu státního rozpočtu se rovnalo neodpustitelnému morálnímu poklesku. Stimulace hospodářského růstu deficitním financováním byla uplatňována zhruba od začátku 70. let 20. století.
Vznik ucelené teorie veřejných financí
50. – 70. léta 20. století – období rozvoje teorie veřejných financí jako rovnoprávné součásti ekonomické vědy
P. A. Samuelson, R. A. Musgrave, P. Musgraveová, A. Hausen
J. M. Buchanan, J. E. Stiglitz
Monetarismus
Zdůrazňování příčinné souvislosti mezi mírou růstu množství peněz v oběhu a mírou růstu nominálního důchodu. Časové zpoždění mezi změnou množství peněz v oběhu a změnou nominálního důchodu (asi 6-9 měsíců). Inflace – jev způsobený rychlejším růstem nabídky peněz, než je růst reálného národního důchodu. Kritika keynesiánství.
Odmítají státní zásahy do ekonomiky. Deficitní rozpočty – z dlouhodobého hlediska příčinou inflace a oslabování hospodářského růstu. M. Friedman
Ekonomie strany nabídky
Velká popularita v rámci nastupujícího neokonzervatismu koncem 70. let v USA (vliv celosvětového hnutí „revoluce proti daním“, reaganomika). A. B. Laffer, G. Gilder, J. Wanninskiová, J. Kemp Cíl: vrátit tržnímu mechanismu všechna jeho práva a skoncovat se státními zásahy. Tvrdí, že dopady tržních selhání jsou méně podstatné nebo méně nebezpečné než účinky vládních zásahů. * „Jediná dobrá vláda je minimální vláda.“
Úvahy o změnách v daňových systémech. Velmi důležitá je vazba mezi daňovými sazbami a nabídkou (HDP). Zkoumají vliv zdanění na ekonomické podněty, převádění hospodářské činnosti při vysokém zdanění do nezdaněné oblasti (obvykle nelegální). Vyjádřením vztahu mezi daňovými příjmy státního rozpočtu a mírou zdanění je tzv. Lafferova křivka.
Lafferova křivka – grafické zobrazení Příjmy státního rozpočtu z daní
Lafferův bod (bod zvratu)
Zakázaná zóna
0
100
Míra zdanění (%)
Lafferova křivka - interpretace
Při zdanění ve výši 0 a 100 % jsou příjmy státního rozpočtu z daní nulové. S růstem sazeb daní rostou i příjmy státního rozpočtu z daní, a to až do tzv. Lafferova bodu, od kterého se v důsledku rychlejšího úbytku zdaňovaného základu příjmy státu z daní snižují. Problémem je, jak v praxi zjistit, při jak vysoké míře zdanění dosáhnou příjmy státu svého maxima. Odhaduje se, že pro důchodové daně osobní leží bod zvratu kolem 80 % míry zdanění, pro důchodové daně firem již kolem 50 %.
Literatura
Základní:
-
KUBÁTOVÁ, K. : Daňová teorie a politika. 3.
přeprac. Vydání. Praha, 2003. ISBN 80-8639-584-7.
