CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc
Absolventská práce
Sociální práce zaměřená na aktivizaci klienta s lehkým mentálním postižením
Kateřina Čermáková Vedoucí práce: Mgr. Miloš Votoupal Ph.D
Olomouc 2015
Prohlašuji, že jsem závěrečnou práci vypracovala samostatně a použila jsem jen uvedené prameny a literaturu. V Olomouci dne: 30. 4. 2015
…….…………………
Poděkování Poděkování bych ráda věnovala panu Miloši Votoupalovi Ph.D, zejména pak za vedení práce, cenné rady a trpělivost.
Obsah Úvod ...................................................................................................................................... 7 Teoretická část ....................................................................................................................... 8 1
2
Integrace ........................................................................................................................ 8 1.1
Definice integrace ................................................................................................... 8
1.2
Princip normalizace ................................................................................................ 9
Sociální fungování ....................................................................................................... 11 2.1
Sociální fungování osoby s lehkým stupněm mentálního handicapu ................... 11
2.2
Komunikace s osobou s mentálním handicapem .................................................. 12
2.3
Změna pohledu na osoby s mentálním handicapem ............................................. 14
2.3.1
Postavení klienta s handicapem ve společnosti v kontextu předsudků a
stigmat ....................................................................................................................... 16 3
Způsoby sociální práce s osobou s mentálním handicapem ........................................ 18 3.1
Podpora klienta v samostatném bydlení ............................................................... 19
3.2
Možnosti práce a trávení volného času ................................................................. 20
3.2.1
Pracovní možnosti osob s mentálním handicapem. ....................................... 21
Chráněné dílny a chráněná pracovní místa .............................................................. 21 Pracovní rehabilitace a rekvalifikace ....................................................................... 22 3.2.2
Volný čas ....................................................................................................... 22
3.2.3
Sociální rehabilitace – Ateliér Samuel .......................................................... 23
Empirická část ..................................................................................................................... 25 4
5
Cíl empirické části ....................................................................................................... 25 4.1
Zvolený typ a metoda výzkumu ............................................................................ 25
4.2
Varianta případové studie – Jednopřípadová studie ............................................. 26
Kazuistika .................................................................................................................... 27 5.1
Reflexe životní situace pana Jindřicha v rámci principu normalizace .................. 28
5.2
Další možné návrhy řešení situace osoby s lehkým mentálním handicapem ....... 31
Závěr .................................................................................................................................... 32
Zdroje .................................................................................................................................. 33 Anotace................................................................................................................................ 35 Abstract ............................................................................................................................... 36
Úvod Pro svou absolventskou práci jsem si zvolila téma Sociální práce zaměřená na aktivizaci klienta s lehkým mentálním handicapem. Na osoby s mentálním handicapem je v české společnosti pohlíženo s despektem. Z mého pohledu se domnívám, že si společnost stále neuvědomuje důsledky deinstitucionalizace. Nedokáže přijmout to, že lidé s mentálním handicapem s nimi sdílejí jeden prostor. Stále ve společnosti panují předsudky a stigmata vůči těmto lidem, které často vycházejí z holé nevědomosti a neschopnosti přijmout něco nového, odlišného. Během studia na CARITAS VOŠs jsem mohla v rámci praxe navštívit mnohá zařízení. Jedním z nich byla sociální rehabilitace pro osoby mentálně handicapované. Problematika těchto osob mi tedy není cizí. Cílem předkládané absolventské práce je kompilačně zpracovat otázku mentálního handicapu, dále pak postoje a předsudky, které panují ve společnosti vůči osobám s mentálním handicapem. A v neposlední řadě nastínit otázku integrace osob s lehkým mentálním handicapem do společnosti. Pro empirickou část jsem si zvolila za cíl zpracovat kazuistiku osoby s lehkým mentálním handicapem a následně její životní situaci reflektovat pomocí principu normalizace. V této části zmapuji nejen zapojení osoby s lehkým mentálním handicapem do společnosti, tedy jeho integrovanou, ale také se budu věnovat
jeho
aktivizaci
v rámci
volnočasových
a
pracovních
aktivit.
7
Teoretická část 1 1.1
Integrace Definice integrace Integrace je velice široký pojem. Charakteristickou definici uvádí Novosad (1997),
kde vysvětluje integraci jako proces rovnoprávného společenského začleňování do vzdělávacího a pracovního procesu. Integrovaný člověk, je tedy ten, který má schopnost zapojit se do společnosti, uznává společenská pravidla a hodnoty, je schopen v této interakci vytvářet a formovat pozitivní vztahy. (Novosad 1997: 9) Začleňování s sebou přináší další kritéria, která musí dobře integrovaný člověk splňovat. Společnost klade u takového člověka důraz na samostatnost, tedy nezávislost na druhých osobách, která je charakterizována absencí speciálních ohledů a přístupů ze strany přirozeného prostředí. (Novosad 1997: 9 - 10) Integraci se věnuje také Slowík (2007) a charakterizuje ji jako pojem dnes velice známý avšak stále ne zcela pochopený. Označuje tak vrcholný stupeň socializace člověka. Začlenění do společnosti, tedy sociální integrace je proces, kterým si prochází každý z nás bez výjimky. Možné místo konfliktu může vyvstat při setkání minority, která je výrazně odlišná od majority. Nastává v situacích, kdy majoritní skupina není schopna dosáhnout uznávané socializace klasickými způsoby. V tomto případě je nezbytná aktivní podpora a snaha napomoci přirozené integraci minoritní skupiny a zabránit tak její segregaci. (Slowík 2007: 31) Pro ilustraci bych ráda zmínila dva odlišné přístupy integrace. Jsou jimi asimilační a koadaptační integrace. Rozdíl mezi těmito dvěma pojmy tví v tom, že první ze zmiňovaného typu klade důraz na preferenci majority. Její pravidla a normy musí minorita přijmout za vlastní a splynout s majoritní společností. Oproti tomu koadaptační směr integrace zdůrazňuje partnerství a participaci obou skupin a snaží se o nekonfliktní a vzájemné obohacování. (Novosad 1997: 12 – 13) Z tohoto odstavce tedy vyplývá, že metoda, kterou bychom my jako majoritní společnost měli zastávat, je koadaptace. Zjednodušeně můžeme říci, že cílem integrace je spojit minoritu a majoritu v jeden participující a dobře fungující celek. Ačkoliv, dle mého názoru je naše společnost stále vysazená vůči odlišnostem. Jinakost se trestá stigmatizací, nevlídnými pohledy, posměšky 8
a nevůlí k akceptaci. Z mého pohledu bude české společnosti ještě nějakou chvíli trvat, než bude na občany s jakýmikoliv odlišnostmi nahlížet jako na sobě rovné, bez předsudků. Než přijme fakt, že tito lidé mají stejná práva a může se od nich i něčemu přiučit. Než přestane být omezená ve své nevědomosti a otevře náruč něčemu novému. V dnešní době se do popředí dostávají stále větší a aktivní snahy zapojit občany s handicapem a přesunout je ze „škatulky“ izolace do „škatulky“ většinové populace. Pokud se naše společnost chce zaměřit na integraci těchto osob, jsou jedním z hlavních kroků stejná práva a příležitosti ve všech oblastech života. 1.2
Princip normalizace Princip normalizace je charakterizován jako přeměna prostředí tak, aby bylo možné
vytvořit pro handicapované jedince normální podmínky pro život. Tento pojem a princip je dílem dánského právníka Nielsa Erika Bank – Mikkensena. O deset let později se o jeho rozvoj zasadil švédský psycholog Bengt Nirje a uvedl jej do odborné literatury. (Procházková 2009: 31 in Thimm 1994) Bengt Nirje také vymezil 8 bodů, které jsou s normalizací spjaty. Jsou jimi: 1. „Normální denní rytmus – spánek, vstávání, oblékání, stravování, změna mezi prací a volným časem. Celkový denní rytmus je třeba přizpůsobit jako u člověka bez postižení stejného věku. 2. Normální týdenní rytmus – zde je třeba dbát na jasné dělení práce, volného času a bydlení, tak jak to u většiny lidí bývá. Znamená to také změna místa či kontaktních osob. Vzdáleně to znamená i každodenní práci a ne jen jednou za týden terapii, stejně jako u pobytů ústavů to znamená vykonávání aktivit mimo ústav. 3. Normální roční rytmus – u většiny lidí dochází k opakování či novému prožívání důležitých (známých) událostí jakými jsou prázdniny, cestování, návštěvy či rodinné oslavy. S ohledem na princip normalizace by mělo i u lidí s postižením k těmto zážitkům docházet. 4. Normální zkušenosti v průběhu životních cyklů – nabídka pro postižné a zacházení s nimi by měly jasně odpovídat věku dané osoby. I postižený člověk má právo na to, aby se s ním zacházelo jako s dítětem, mladistvým, dospělým, seniorem apod. 5. Normální respekt před individuem a jeho právem na sebeurčení – tento princip znamená, že mají být postižení lidé co možná nejvíce zapojeni do hledání a objasňování 9
vlastních potřeb. Jejich přání, rozhodnutí a vyjádření vůle je třeba brát nejen na vědomí, nýbrž je také respektovat. 6. Normální sexuální vzor dané kultury – normalizace znamená, že postižení lidé mají stejné potřeby jako všichni ostatní lidé, tedy i potřebu kontaktu k osobám různého pohlaví. Ty je jim třeba umožňovat. 7. Normální ekonomické životní vzory a práva v rámci společenských událostí – v rámci sociálního zákonodárství to znamená zajistit všem lidem obvyklé ekonomické standardy. Kromě zajištění obživy by měli mít postižení lidé pravidelně k dispozici určitou částku jako kapesné na individuální osobní výdaje. 8. Normální vzory prostředí a standardy uprostřed společenství – tento aspekt znamená, že s ohledem na velikost, polohu, vybavení atd. zařízení mají být pro postižené osoby použita taková měřítka, která by byla považována za přiměřená i pro člověka bez postižení.“ (Procházková 2009: 31 - 32 in Nirje 1994 in Karas 2004: 32 – 33) Na principu normalizace jsem se rozhodla demonstrovat svou kazuistiku. Dle charakteristiky vybraných bodů reflektuji v empirické části klientovy životní podmínky.
10
2 2.1
Sociální fungování Sociální fungování osoby s lehkým stupněm mentálního handicapu V této kapitole charakterizuji lehkou mentální retardaci z pohledu několika autorů. Z psychologického hlediska představuje mentální retardace sníženou úroveň
rozumových schopností, které známe pod souhrnným názvem inteligence, kdy pomocí inteligenčního kvocientu lze identifikovat intelektový vývoj. Pro výpočet se používá souhrnný vzorec: IQ = mentální věk / chronologický věk x 100. Vznik mentální retardace je nejčastěji ovlivněn patologickými faktory, které ovlivňují centrální nervový systém. Zejména pak v období těhotenství, během porodu a krátce po něm. (Ruisel 2000: 121) Při zjištění podprůměrného intelektu, IQ 70 a méně, můžeme mluvit o mentální retardaci. S tímto faktem se také berou v potaz další faktory, které můžeme rozpoznat. Jsou to například: sociální a mezilidské dovednosti, oblast školních dovedností, zájmová aktivita, bezpečnost, dále pak oblast sebe péče a adaptačnímu chování v komunikaci. (Mahrová, Venglářová: 88) Nyní se zaměřím na specifickou skupinu mentální retardace, která obsahuje charakteristické rysy klientů s tímto postižením. Jak jsem již zmínila v předchozích odstavcích, nedílnou součástí klasifikace mentální retardace je inteligenční kvocient. Pro tuto kategorii je rozmezí kvocientu mezi 50 a 69 body. (Mahrová, Venglářová: 88) Pro lehkou mentální retardaci jsou charakteristické zejména poruchy motorického vývoje, dále opožděný vývoj řeči, jednoduché vyjadřování, zpomalené chápání nebo snížená logická paměť. (Švarcová 2006: 40 - 41) S těmito faktory jsou spojeny následné problémy s učením a psaním. Pro tento stupeň mentální retardace lze hledat uplatnění v zaměstnání, kde se využívají spíše teoretické schopnosti člověka. (Švarcová 2006: 34) Mezi poruchy citů a vůle můžeme zařadit afektivní labilitu, impulzivitu, citovou vzrušivost. V některých případech se vyskytuje zvýšená potřeba uspokojení a bezpečí. Běžný je také opožděný psychosexuální vývoj. (Švarcová 2006: 40 41) Další problémy v oblasti lehké mentální retardace se mohou objevit v případech, kdy se člověk není schopen vyrovnat s požadavky okolí a účinně se adaptovat. Jedná se například o sžití se s rolí matky či manželky. (Mahrová, Venglářová: 88) Tito lidé jsou schopni samostatného bydlení, zvládají péči o domácnost. Jsou schopni stát se nezávislými 11
v oblasti osobní péče, co se týče stravování, osobní hygieny a hygienických návyků. (Švarcová 2006: 33) Bez ohledu na zvláštnosti, odlišnosti nebo omezení jsou lidem s mentálním handicapem vlastní stejné potřeby jako kohokoliv z nás. Velká část je schopna relativně samostatného bytí, je schopna pracovat, navazovat kontakty a účastnit se volnočasových aktivit. (Slowík 2007: 118) 2.2
Komunikace s osobou s mentálním handicapem V následující kapitole se budu zabývat specifiky kontaktu s klientem a komunikací
ve vztahu ke klientovi. Tuto kapitolu jsem do své práce zařadila, protože se domnívám, že vhodná a vstřícná komunikace s těmito lidmi pomáhá vybudovat pevný, partnerský vztah, který je důležitý pro spolupráci. Také proto, že lidé (většinová společnost) často podléhají různým stereotypům. Komunikace s klientem by se měla odehrávat v bezpečném prostředí. Pro práci s tímto typem klientů je důležitý profesionální vztah mezi klientem a sociálním pracovníkem. Interakce by měla být založena na podpoře klienta. (Mahrová, Venglářová: 125). Sociální pracovník by měl při rozhovoru sledovat nejen verbální projev, ale také neverbální projev klienta. (Michalík 2011: 135) Dále bych chtěla zdůraznit důležitost principu partnerství a respektu. Oba zúčastnění by si měli být vědomi možnosti sdílení svých myšlenek, nápadů, možných hledisek, pochybností a dát tak prostor pro společné plánování spolupráce. (Mahrová, Venglářová: 97 - 98) Klient by se neměl zdráhat vyjádřit své pocity, obavy, které plynou z jeho tíživé situace. (Mahrová, Venglářová: 124) Nedílnou součástí takového vztahu by měl být vzájemný respekt. To znamená snažit se přizpůsobit a akceptovat jedinečnost druhého člověka. Sociální pracovník by v žádném případě neměl posuzovat klienta na základě svých hodnot, ale snažit se vcítit do pozice klienta. (Mahrová, Venglářová: 97 - 98) Při komunikaci s mentálně postiženým klientem je důležité aktivní naslouchání, dát najevo svůj zájem a poskytování zpětné vazby. Zpětná vazba by měla probíhat mezi oběma zúčastněnými. Sociálnímu pracovníkovi dává zpětná vazba jistotu, že rozumí hlavním myšlenkám, kontextu problému, potřebám a požadavkům klienta. Pro účinnou spolupráci je také nezbytné, aby klient rozuměl pracovníkovi. Je třeba dát prostor pro klientovy otázky. Pokud si klient není jistý nebo nerozumí pracovníkovi, je potřeba mu výklad zopakovat, adekvátně zjednodušit, názorně ukázat nebo přizpůsobit jeho specifickému stylu mluvy. Můžeme tak předejít nedorozuměním nebo ztrátě důvěry klienta 12
v pracovníka. (Mahrová, Venglářová: 124 - 125) K lidem s postižením se není vhodné chovat jako k malým dětem, ale přistupovat k nim jako ke kterémukoliv jinému člověku bez postižení. Informace je třeba dávkovat v přiměřené míře, postupně. Můžeme též kontaktovat osoby v blízkosti postiženého a nechat si ohledně komunikace s klientem poradit. Pokud uznáme za vhodné, nebojme se využít přátelský fyzický kontakt například pohlazení. (Michalík 2011: 135) Sociální pracovník by se při rozhovoru s klientem měl snažit zachytit veškeré detaily. I nepatrný detail v tomto případě může pro klienta mít velký význam. Sociální pracovník se může touto nedirektivní cestou, pomocí otevřených otázek dozvědět o klientovi důležité informace pro další spolupráci. (Pörter 2009: 59) Příhodné je vysledovat, která témata jsou pro klienta zajímavá. (Michalík 2011: 136) Snaha vyvíjená sociálním pracovníkem by měla směřovat ke konkretizaci klientovy zakázky, přání. Lépe tak pochopí klientovi požadavky a na tomto základě může nastavit podmínky a cíle další spolupráce. (Pörter 2009: 59) Důležitým aspektem práce je aktivní zapojení klienta, s ohledem na jeho možnosti a schopnosti. Sociální pracovník by při řešení zakázky měl zastávat pozici podpory připravenou zasáhnout v případě nouze. Podporovat klienta v jeho samostatném jednání, zároveň mu ale dát najevo, že je tu pro něj. Aktivně jej povzbuzovat v jeho vlastním jednání. Zde můžeme použít adekvátní pochvalu. Ačkoli se může jednat o, z našeho pohledu, jen nepatrnou věc, pro klienta je to prostor pro budování sebedůvěry, ocenění jeho aktivního přístupu. (Pörter 2009: 49,55,69) Na druhou stranu bychom se podle Michalíka neměli zdráhat ani případné kritiky, která by měla být spíše cílená na projevy chování osoby než na osobu samotnou (tvé vyjadřování je sprosté). (Michalík 2011: 136) Při komunikaci s klientem s mentálním postižením je velmi důležité přizpůsobit se jeho komunikaci. Pracovník sociálních služeb by měl svou komunikaci adekvátně přizpůsobit vzhledem ke klientovi. Měl by brát ohled na intenzitu postižení klienta, vyjadřovací schopnosti. Rozhodně by s klientem neměl mluvit jako s dítětem nebo s někým méněcenným. Tak jako celá práce s klientem i komunikace by měla být vedena v partnerském duchu. Může se jednat o popis, vysvětlení nejasného, použití názorných ukázek nebo jiné komunikační pomůcky, které jsou klientovi blízké, a kterým rozumí. Doptávat se klienta, zda všemu, co bylo řečeno, rozumí. Klient tak poskytuje pracovníkovi zpětnou vazbu.
13
Abychom napomohli lepší integraci mentálně postižených osob, je důležité, aby sociální pracovníci zvládali také komunikace směrem od svých klientů, tedy směrem k majoritní společnosti. V kontextu práce s mentálně postiženými lidmi mohou vyvstat, ze strany pracovníka nebo většinové společnosti, názory, které nemají co dočinění s lidmi s tímto postižením. Stereotypizace, předsudky či neznalost vnášejí do problematiky mnohá zbytečná nedorozumění. Tyto domněnky nejsou nikterak podloženy. (Michalík 2011: 128 – 129) Proto je velice důležitá nejen dovednost komunikovat s cílovou skupinou, ale i vhodně informovat majoritní společnost. Můžeme tak předcházet důsledkům již zmiňovaných předsudků, domněnek a stigmat. Minimalizací těchto překážek ze strany majority napomáháme lepšímu vnímání mentálního handicapu a též dláždíme cestu mentálně postiženým k lepší a jednodušší socializaci. (Valenta, Müller 2003: 235) Pro ilustraci uvedu některé vybájené myšlenky, které ve své publikaci popsal Michalík. Scestné představy o nakažlivosti mentální retardací, nemožnosti zaměstnávání těchto lidí. V úvahu nepřipadá ani jejich vzdělávání, založení rodiny, či „být šťastný“. Mentálně postižení mají naprosto jiné potřeby, než my „normální“, nedokážou se o sebe samostatně postarat a proto je třeba jejich umístění v ústavu. (Michalík 2011: 128 – 129) Více se předsudkům a stereotypizaci věnuji v podkapitole Postavení klienta ve společnosti v kontextu předsudků a stigmat. V dnešní době se tyto názory zdají až středověké. Bohužel, mezi námi jsou stále přívrženci těchto nesmyslných idejí. 2.3
Změna pohledu na osoby s mentálním handicapem V této kapitole bych chtěla uvést některé tendence, které se v naší zemi začínají
rozvíjet. Dle mého názoru se otevírají dveře pro vzájemné soužití mezi lidmi s a bez postižení. Společnost opouští myšlenky na umisťování postižených do ústavů. Snahy o integraci a vzájemnou komunikaci jsou patrné nejen v knihách, ale i v praxi. Počáteční snahy o integraci zdravotně handicapovaných osob spatřuji v postupné deinstitucionalizaci, tedy v postupném rušení ústavních zařízení. Touto problematikou se zabývá Manuál transformace ústavů, který „má napomoci uplatnění strategií a politik sociálního začleňování a dosažení souladu praxe s právním řádem. Materiál čerpá z poznatků získaných v projektu Podpora transformace sociálních služeb, využívá dosavadní zkušenosti s transformací ústavních zařízení pro lidi s postižením a informace získané předchozí prací řady odborníků a týmů.“ Vlivem již zmíněné deinstitucionalizace přišla většinová společnost do bezprostředního kontaktu se zdravotně handicapovanými lidmi. Informacemi a osvětou se sociální pracovníci snaží obeznámit většinovou společnost 14
s touto situací. Manuál klade důraz na komunikaci s veřejností. Na osvětu, která vysvětluje dosavadní nerovné postavení a izolovanost zdravotně handicapovaných. Zdůrazňuje nerovné postoje a omezování práv. Manuál také nabádá, aby bylo veřejnosti předáváno, že handicapovaní lidé mají právo se zapojit do společnosti, zúčastňovat se jak kulturního tak aktivního dění v jejich okolí a jsou schopni samostatného života. Komunikace s většinovou společností musí být reálná, aby se zabránilo nerealistickým představám majority.1 Tuto charakteristiku deinstitucionalizace bych ráda doplnila pohledem Miloše Votoupala (2014), který nahlíží na problematiku mentální retardace z pohledu lidských práv. Seznamuje nás s faktem, že lidé s mentálním handicapem se vzhledem k lidským právům potýkají s významnými problémy, jejichž příčiny jsou následující. Jako jednu z příčin uvádí, že problematice mentálního handicapu není příliš věnována pozornost jak ve společnosti, tak ani v kontextu odborné praxe. Další významnou příčinu vidí v reflektování mentálního handicapu směrem ke společnosti, který znemožňuje chápat osoby s handicapem jako nositele lidských práv. (Votoupal 2014) Integrace mentálně postižených nezůstává jen v hledáčku autorů odborných studií. Touto problematikou se mimo jiné zabývá i Světová zdravotnická organizace (WHO). Snahu o integraci charakterizuje osmi body, a to z hlediska míry zapojení se do sociálních vztahů. V dokumentu WHO nalezneme následující definice. Sociálně integrovaný jedinec je schopný plně se účastnit společenských činností. Dále se dokument věnuje rozdělením účasti na: Účast inhibovanou, která je charakterizována jako mírné omezení v důsledku postižení. Účast omezenou, kdy se jedinec nedokáže nebo nemůže účastnit standardních společenských činností (sexuální život, manželství, atd.). Zmenšenou účast popisuje takové omezení, kdy jedinec není schopen navázat kontakty s jinými lidmi kromě rodiny a nejbližšího okolí. V posledních čtyřech bodech jsou charakterizovány vztahy jednotlivců. O ochuzených vztazích mluvíme tehdy, pokud je jedinec omezený na vývoji bez tendence k dalšímu zlepšení. Pokud mluvíme o redukovaných vztazích, je jedinec v důsledku svého postižení omezen pouze na určitou skupinu či jedince. Jedinci, kteří nejsou schopni zachovat trvalejší vztah, mají vztah narušené. Společensky izolovaný jedinec je naprosto odříznut od společnosti. (WHO in Valenta, Müller 2003)
1
Národní centrum podpory transformace sociálních služeb [http://www.trass.cz/]. 15
2.3.1 Postavení klienta s handicapem ve společnosti v kontextu předsudků a stigmat Následující podkapitola detailněji popisuje předsudky a stigmata, které panují v naší společnosti. Dle mého názoru, jsou některé z nich mezi námi silně zakořeněny. Z obecného hlediska můžeme definovat předsudky a stereotypy jako „ Představy, názory a postoje, které určité skupiny lidí chovají k jiným skupinám nebo k sobě samým. Tyto názory a postoje jsou relativně neměnné, přenášené mezi generacemi a obtížně odstranitelné. Předsudky a stereotypy mají silný emocionální náboj, zatímco racionální obsah v nich může být potlačen. (Průcha in Michalík 2013: 105) Nyní bych chtěla demonstrovat některé předsudky, které jsou dle mého názoru ve společnosti nejvíce patrné. Uvedla bych například podceňující postoj vůči lidem s handicapem, který je demonstrován politováníhodnou situací života handicapované osoby. Ve společnosti jsou převážně viděni jako bezmocní a nemohoucí ubožáci. Dle mého názoru je velice frekventovaným předsudkem odmítání znevýhodněných osob ve smyslu neužitečnosti a zbytečnosti pro majoritní společnost. S tímto předsudkem můžeme spojit i hostilní předsudek, který vidí handicapovaného člověka jako někoho, kdo má jen samé výhody a je mu ve všem ustupováno. Zmínit můžeme také heroizující zveličování dosažených výkonů. Předsudek projektivní je z mého hlediska dobrým příkladem, na kterém může sociální práce stavět při předávání informací majoritní společnosti. Jde o ochranitelskou vizi, kterou společnost spatřuje jako potřebu sociální práce a pomoci, která je v životě člověka s handicapem nezbytná. (Krhůtová in Michalík 2011: 48) Ráda bych tento předsudek doplnila popisem pana Novosada (2011), který zmiňuje fakt, že veřejnost pravdivě a realisticky informována o výhodách ve formě služeb, dávek nebo příspěvků, které jsou ovšem nenárokové. (Novosad 2011: 79) Zde vidím potenciál možného uvedení na pravou míru. Přesvědčit a ukázat veřejnosti, že člověk s handicapem sice potřebuje pomoc sociálních služeb, ale nemusí na ní být rozhodně závislý. Tento výčet bych chtěla doplnit další předsudky, které charakterizuje Novosad (2011). Jsou jimi odmítavě a degradující předsudky, kdy je veřejnost přesvědčena o tom, že pomoc handicapovaným lidem je provozována na úkor „normálních“ osob. Také zastávají názor, že si za postižení člověk může sám, což já osobně považuji za kardinální nesmysl. Handicap nese často nálepku patologie. Rozšířená je také bagatelizace toho, čeho handicapovaný člověk dosáhl. I přes to, že jeho čin není pro majoritní společnost běžný. Dalším jevem, který neulehčuje handicapovaným jejich situaci je jejich mediální obraz. Dojem, který vrhají média na handicapované je zkratkovitý, neobjektivní. Vzbuzuje dojem, 16
že tyto osoby dostanou na vše příspěvek nebo úhradu v plné výši. Nejsou obeznámeni s faktem, že stát poskytuje pouze příspěvky, které nedosahují celkové ceny věci. Ale také to, že na tyto příspěvky nemá každý handicapovaný nárok. (Novosad 2011: 79) Ráda bych také demonstrovala některé postřehy, které jsem nabila v praxi. Zaměřila jsem se na negativní postoje, se kterými se setkávají sociální pracovníci, kteří dělají doprovod osobě s mentálním handicapem. Ve společnosti nadále panuje patrná obecná nervozita směrem k mentálně handicapovaným. Většinová společnost stále nahlíží na mentálně handicapované jako na něco divného, něco vymykající se normálu, něco špatného. Většinou tyto předsudky pramení z nevědomosti. Negativní reakce okolí se objevuje například v obchodech, kdy klientům déle trvá, než si přepočítají peníze a zaplatí útratu. Pokud je v obchodě člověk poprvé, prodavačky jsou nervózní a někdy dokonce slovně popohánějí klienta. Na druhou stranu se sociální pracovníci setkávají se situacemi, kdy je klient známým zákazníkem a prodavačka již respektuje klientovu rychlost a poskytne mu dostatek času na přepočítání částky, bez nátlaku. Zde spatřuji negativum moderní společnosti, která je uspěchaná a zaměřená na výkon. Osoba s handicapem má v tomto kontextu výkon nižší, než ten, který je pro majoritu přijatelným standardem. Dále se osoby s mentálním handicapem stávají častými oběťmi v hledáčku zprostředkovatelů podvodných obchodů, „výhodných“ nákupů a zprostředkovatelů smluv, kde se klient zaváže k něčemu, čemu ani pořádně nerozumí. Tímto nedůstojným způsobem se tak tito lidé dostávají do dluhové pasti. Dle mého názoru jsou výše zmíněné stereotypy a předsudky velice silně zakořeněny v naší společnosti. Ačkoliv se společnost v poslední době snaží přistupovat k handicapu jako k něčemu naprosto běžnému a nestigmatizujícímu, domnívám se, že předsudky ze společnosti nikdy zcela nevymizí. Nikdo z nás není bez chyb. Nakonec, jsme „jen“ lidé, kteří vyjadřují své sympatie či antipatie. Ovšem i tato lidská přirozenost by měla mít své hranice. Hranice respektu, každý přece nejsme přes kopírák stejný shluk buněk. Každý máme svoje chyby a přednosti. Ne každému bylo dáno být „zdravý“. Měli bychom se tedy snažit potlačit své ego a otevřít mysl směrem k porozumění a akceptaci. Být odlišný se přeci nerovná být špatný.
17
3
Způsoby sociální práce s osobou s mentálním handicapem V následující kapitole bych ráda uvedla některé metody práce s mentálně
postiženými klienty, které jsem viděla v praxi. Jedněmi z autorů, kteří se zabývají ve své publikaci sociální prací s mentálně postiženými, jsou Valenta a Michalík, tito autoři představili vedle lékařských modelů také modely zaměřené spíše na osobnost člověka. První model, který bych ráda uvedla je model ekologický. Ekologický model se zaměřuje na řešení praktických problémů, které vyplývají z integrace osob s mentálním postižením. Přístup je tedy zaměřen na participaci člověka s mentálním postižením a většinovou společností. Participace je v tomto modelu hlavním faktorem, který vylučuje segregaci mentálně postižených mimo širší komunitu. Mentální retardace je v tomto modelu chápána jako interakce jedince s prostředím. Je tedy zjevné, že aktéři v jednom prostředí vidí mentálně postiženého člověka s jeho „ handicapem“, v jiném kontextu prostředí je však člověk viděn bez jakýchkoliv odlišností. Cílem sociální práce podle ekologického modelu je podpora klienta při participaci s prostředím. Charakteristika klienta je založena na míře podpory, kterou člověk potřebuje v určitém prostředí. Není vázána na úroveň jeho intelektu. Dále se autoři zabývají prací se silnými stránkami klienta. Cílem této metody je charakterizovat silné stránky klienta, jeho sny a vize do budoucna a také způsob a míru podpory, která je pro klienta vhodná. (Valenta, Michalík 2012: 40 – 41) Sociální pracovníci se však neorientují jen směrem od handicapovaných ke společnosti, ale nedílnou součástí jejich práce je právě práce s handicapovaným člověkem, kterému by měli co nejvíce umožnit zařadit se mezi majoritní společnost. Zapojení sociálních pracovníků by mělo být dostatečné. Jejich aktivita a pomoc vůči mentálně handicapovaným by měla vycházet ze znalosti o této cílové skupině. Má zachovávat klientovu samostatnost, podporovat nezávislost na službě. Služby poskytované klientům s mentálním postižením by měly posuzovat klienta nejen podle standardizovaných metodik posuzování postižení, ale také podle adaptačních schopností a samostatnosti klienta. Zároveň se sociální pracovníci snaží o postupné zmenšování podpory klienta tak, aby činnosti, které je schopen zvládnout sám, vykonával samostatně. Neméně důležitou součástí integrace je vzdělavatelnost. U dospělého člověka s mentálním postižením by sociální pracovníci měli mít na paměti nejednat s klienty jako s dětmi, ale jako s dospělými. Toto jednání zahrnuje nejen komunikaci, která by měla být založena na 18
partnerském vztahu a předávání informací ve formě srozumitelné klientovi. Ale i respekt soukromí, oproštění se od bagatelizace jejich rozhodnutí. (Matoušek 2010: 113 – 115) Více se tématu komunikace s klientem věnuji v kapitole Komunikace s osobou s mentálním handicapem. Domnívám se, že integrace je velice obecný cíl, kterého nebude jednoduché dosáhnout. V následujících bych ráda nastínila cíl podpory mentálně handicapovaných v kontextu integrace tak, jak ho popisuje Matoušek (2010). Cílem podpory ze strany sociálních pracovníků je co největší samostatnost a začlenění člověka s postižením. Jinými slovy, jedním z cílů současné sociální práce s lidmi s mentálním postižením je jejich integrace do společnosti. Předpoklad pro začlenění je už samotná přítomnost těchto lidí v běžných každodenních situacích (doprava, obchody, restaurace, atd.). Samostatnost v těchto situacích je prvním krokem k integraci. Dalším předpokladem je podpora a rozvoj schopností a dovedností klienta. (Matoušek 2010: 113 – 115) Jiný náhled na problematiku práce s mentálně postiženými klienty představila Mahrová, která vyzdvihla důležitost práce s jednotlivcem pomocí případové práce. Pro práci s cílovou skupinou mentálně postižených se v praxi nejčastěji využívá přístup nazývaný případová práce. Je založen na aktivní spolupráci klienta a sociálního pracovníka. Označuje se tak proces, který zahrnuje klientovu studii, vyšetření, intervenci s klientem a ukončení. V sociální (klientově) studii se sociální pracovník společně s klientem orientují na problém klienta. Zásadním prvkem v této fázi je motivace klienta k aktivnímu řešení vlastní situace. Nenechat ho zabřednout v pasivitě. Ve fázi vyšetření si klient a pracovník vymezují konkrétní problém a stanovují cíle řešení, které jsou přizpůsobeny klientovým schopnostem, potřebám a reagují na dostupnost služeb. Poslední částí tedy ukončení by měla předcházet jasná formulace toho, čeho chce klient dosáhnout. Po ukončení by měl klient být schopen vidět to, co se mu podařilo. (Mahrová 2008: 124 – 125) 3.1
Podpora klienta v samostatném bydlení Vzhledem ke klientově situaci je vhodné charakterizovat i způsob bydlení, který
tvoří kontext jeho životního prostředí. Vzhledem k minulosti klienta bych zmínit popis chráněného bydlení. A v návaznosti na klientovu aktuální situaci přiblížit způsob podporovaného bydlení.
19
„Chráněné bydlení je pobytová služba poskytovaná osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu zdravotního postižení nebo chronického onemocnění.“ (Švarcová 2006: 177) Tato služba je tedy poskytovaná lidem, kteří vyžadují pomoc jiné fyzické osoby. Chráněné bydlení může mít jak podobu skupinového tak individuálního bydlení. Bydlení mimo jiné zastává integrační funkci. Zejména pokud klient dochází do zaměstnání, chráněného pracoviště nebo do center pro volný čas. V opačném případě se klient doma nudí, ztrácí potřebný sociální kontakt, má nedostatek podnětů a tím se vytrácí jeho integrační funkce. Forma pomoci spočívá ve spolupráci sociálního pracovníka a klienta. Sociální pracovník zde tedy nezastává roli rodiče nebo vychovatele, ale přítele, rádce. Bydlení tohoto typu má velký význam hlavně pro dospělé klienty. Rozsah poskytovaných služeb v chráněném bydlení se opírá o klientovi potřeby, schopnosti, dovednosti a míru jeho postižení. Služba se zaměřuje na pomoc klientovi v mnoha oblastech jako je například stravování (nákupy, poskytnutí stravy), zajištění důstojného bydlení a provoz domácnosti. Dále zprostředkovává výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, kontakt s okolím, sociálně – terapeutickou činnost. Konečně pak pomoc při uplatňování klientových práv, zájmů a zajišťování osobních záležitostí. (Švarcová 2006: 177) Hlavní rozdíl oproti chráněnému bydlení spatřuji ve větší samostatnosti klienta pečovat o sebe i o domácnost, kterou obývá. V podporovaném bydlení klient již nepotřebuje takovou míru podpory jiné osoby jako v bydlení chráněném. Klient však nezůstane na vše sám. I do podporovaného bydlení dochází sociální pracovník, aby zajistil klientovi podporu, pomoc nebo radu, ovšem v menší míře než v chráněném bydlení. (Mahrová, Venglářová 2008: 119) 3.2
Možnosti práce a trávení volného času Následující kapitola kompilací několika autorů, kteří se ve svých publikacích věnují
problematice zaměstnávání mentálně postižených jedinců. „Pracovní uplatnění mentálně postižených lidí je možné, pokud vykonávají práci, která odpovídá úrovni jejich myšlení, koncentraci pozornosti a nevyžaduje rychlé reakce a častou změnu pracovních operací. Takto postižení lidé se nejlépe uplatní v klidném prostředí, kde se nestřídá velké množství neznámých lidí. Pokud není takový člověk manuálně zručný, nemůže být jeho práce náročná na senzomotorickou koordinaci a přesnost. Přes všechny obtíže je přijatelná pracovní činnost pro mentálně postižené lidi užitečná, rozvíjí a uchovává jejich kompetence a dodává jejich životu náplň. Proto je rozvoj takovéto činnosti jednou z důležitých oblastí jejich výchovy. Přijatelné zvládnutí 20
profesní role u lidí lehce mentálně postižených nezávisí jen na inteligenci, ale i na motorických schopnostech, osobnostních vlastnostech, motivaci (související s rodinným hodnotovým systémem) a na obecné sociální adaptabilitě.“ (Vágnerová 2000: 158) Zaměstnání je důležitou součástí našich životů. Pro lidi s postižením i bez něj je zaměstnání nejen zdrojem obživy, ale je to i příležitost pro rozvoj vlastních schopností. (Matoušek 2010: 114) Sebeúcta, sebevědomí, kontrola nad vlastním životem, samostatnost, nové zkušenosti, noví přátelé. To jsou některé důležité hodnoty, které jsou spojené se vstupem do zaměstnání. (Valenta, Müller 2003: 264) Cílem podpory v zaměstnání mentálně postižených je pomoci zájemci o práci najít si práci, která odpovídá jeho možnostem a schopnostem. Zaměstnanci pomoci udržet si práci za rovných platových podmínek. (Matoušek 2010: 123) Další autor, který se věnuje zaměstnávání osob handicapem je Slowík (2007). Zdůrazňuje podstatu zařazení osoby do pracovního procesu jako významnou hodnotu života každé osoby bez ohledu na její znevýhodnění. Dále konstatuje, že ačkoliv není pro člověka s handicapem práce přirozenou potřebou. Avšak shoduje se s ostatními zmíněnými autory na faktu, že zaměstnání v tomto případě zvyšuje samostatnost a nezávislost. Pokud člověku závažně nebrání jeho postižení ve vykonávání práce má možnost uplatnit se na volném pracovním trhu. Nevýhodu spatřuje v tom, že zaměstnavatelé nejsou příliš motivovaní zaměstnávat osoby s handicapem a napomohli tak integraci do pracující společnosti. Zaměstnavatelé nejsou ochotni napomoci k odstranění diskriminace osob s handicapem. Důsledkem je vysoká nezaměstnanost osob, ačkoliv jsou mnozí motivovaní a o práci stojí. (Slowík 2007: 39) 3.2.1 Pracovní možnosti osob s mentálním handicapem. Chráněné dílny a chráněná pracovní místa Jednou z možností zaměstnání lidí s mentálním postižením jsou chráněné dílny. Dílny mají od běžného pracovního místa několik výhod. Lidé s mentálním postižením zde nejsou vystaveni běžným podmínkám trhu práce. Uživatelé zde pracují samostatně nebo za pomoci asistenta. Platí zde individuální přístup. Dílny poskytují možnost zlepšit své stávající schopnosti a dále je zlepšovat, osvojit si pracovní návyky. V některých dílnách se snaží uživatele motivovat k práci v běžném prostředí. (Matoušek 2010: 123) chráněné pracovní místo vytváří zaměstnavatel na svém pracovišti. Důležité je zmínit, že toto místo
21
se realizuje po dohodě s Úřadem práce a je jím také poskytnut příspěvek na zřízení takového místa. (Michalík 2011: 75) Pracovní rehabilitace a rekvalifikace Na pracovní rehabilitaci má ze zákona o zaměstnanosti nárok každá osoba se zdravotním handicapem. Tuto agendu zaštiťuje krajská pobočka úřadu práce. Pracovní rehabilitace je zaměřena na zisk a udržení vhodného pracovního místa. Dále pak pracovní rehabilitace poskytuje poradenskou činnost, kde se s osobou s handicapem věnují vhodné volbě zaměstnání, provozují praktickou i teoretickou přípravu, pomáhají klientovi zprostředkovat zaměstnání či jeho změnu. (Michalík 2011: 75) Stále se z naší společnosti nevytratily předsudky a chtěné přehlížení vůči zdravotně handicapovaným. Zdá se, že se společnost začíná teprve učit vnímat potenciál lidí s handicapem, kteří jsou schopni vyrovnat se zdravím jedincům. Z pohledu začlenění se do pracovního procesu mohu konstatovat, že někteří zaměstnavatelé jsou otevřeni spolupráci s handicapovanými a dokonce vyvíjejí vlastní iniciativu při vyhledávání takového zaměstnance. Jsou však i tací, kteří pro které jsou jedinou motivací pro zaměstnání takového člověka peníze. Jiní je vůbec nepřijímají z důvodu vlastní nevědomosti a nezkušenosti. Takové odmítnutí se pak snaží vysvětlit například argumentem, že handicapovaný člověk bývá často nemocný. 3.2.2 Volný čas Valenta, Müller charakterizují volnočasovou a zájmovou činnost jako jednu z neodmyslitelných aktivit „řádných“ občanů. Proto by se i lidem s mentálním handicapem měly vytvářet možnosti pro naplnění této role. Aktivity by se měli realizovat ve stejném prostředí a stejným způsobem jako u ostatních občanů. Tím se otvírá další prostor pro žádoucí seberealizaci občanů s mentálním handicapem. K umožnění takové podpory je však zapotřebí společenská podpora v podobě služeb zabývajících se volnočasovou činností. (Valenta, Müller 2003: 267) Ve Znojmě je jednou z možností trávení volného času Ateliér Samuel, který funguje jako sociální rehabilitace. Sociální rehabilitaci charakterizuje Mahrová a Venglářová jako zařízení, které podporuje stávající schopnosti mentálně postiženého člověka a zároveň se snaží jeho schopnosti a dovednosti dále rozvíjet. Podpora samostatnosti je jedním z hlavních cílů sociální rehabilitace. Dále je tu snaha o podporu klienta takovým způsobe,
22
aby byl schopen nezávisle a soběstačně žít běžným způsobem života. (Mahrová, Venglářová 2008: 121) 3.2.3 Sociální rehabilitace – Ateliér Samuel „Posláním sociální rehabilitace je aktivní podpora osobám s mentálním postižením při zachování a rozvíjení jejich základních sociálních a osobních návyků a pracovních dovedností, podpora jejich samostatnosti, která jim může pomoci zlepšit jejich společenské postavení. Tato podpora vychází z individuálních potřeb osob, respektuje jejich základní lidská práva a svobody a současně nabízí pomoc a podporu při jejich začleňování do běžného života.“ 2 Cílem služby je motivovat uživatele ve vzdělávání a v pracovních činnostech v rámci jeho možností a dovedností. Uživatel je veden k samostatnosti a soběstačnosti – nákupy, úřady, využití veřejných služeb, využití dopravních prostředků (MHD), úklid, vaření, péče o vlastní osobu, poznávání okolí, a to s ohledem na svoje schopnosti.3 Z mého pohledu je patrné, že sociální práce je nenahraditelnou součástí integrace mentálně znevýhodněných lidí. Sociální práce se staví za ty, kteří potřebují pomocnou ruku. Je těmto lidem pomocníkem při jejich cestě životem. Průvodce, který je vede cestou k lepšímu přístupu a spravedlivému zacházení. Sociální práce zastává pozici rádce, který stojí při člověku na cestě tímto uspěchaným světem. Sociální pracovník je bodyguardem pro svého klienta, který brání jeho práva a staví se před něj při útocích společnosti. Sociální práce je učitelem, který má seznámit ty, kteří nevědí, tápou, s realitou každodenního života handicapovaného. Co vše obnáší být mentálně handicapovaný. Snaží se o vlídnost a pochopení, ze strany většiny. Je prostředníkem směrem ke kooperaci s většinovou společností.
2
Oblastní
charita
Znojmo
–
Sociální
rehabilitace
–
Ateliér
Samuel
–
Sociální
rehabilitace
–
Ateliér
Samuel
[http://znojmo.charita.cz/]. 3
Oblastní
charita
Znojmo
[http://znojmo.charita.cz/]. 23
Empirická část 4
Cíl empirické části Cílem předkládané absolventské práce je zhodnotit integraci osoby s lehkým
mentálním handicapem pomocí principu normalizace a navrhnout další možné kroky zaměřené na zvýšení integrace do společnosti. 4.1
Zvolený typ a metoda výzkumu Empirická část předkládané absolventské práce je zpracována jako případová studie.
Tuto metodu jsem zvolila z důvodu praktického získávání potřebných informací. Na základě získaných praktických informací jsem sestavila kazuistiku, která stručně mapuje životní situaci osoby s lehkým mentálním handicapem. Creswell (1998) uvádí „ Kvalitativní výzkum je proces hledání porozumění založený na různých metodologických tradicích zkoumání daného sociálního nebo lidského problému. Výzkumník vytváří komplexní, holistický obraz, analyzuje různé typy textů, informuje o názorech účastníků výzkumu a provádí zkoumaní v přirozených podmínkách.“ (Creswell 1998: 12 in Hendl 2008: 50) Kvalitativní výzkum můžeme charakterizovat jako výzkum, který nevzniká na základě statistických procesů nebo jiných způsobů kvantifikace. Kvalitativní metody se využívají zejména v případě, pokud potřebujeme odhalit nebo porozumět určitým jevům, o kterých toho zatím nevíme příliš mnoho. Pomocí kvalitativy získáváme o jevu detailní informace. (Corbin, Strauss 1999: 10 – 11) V kontextu kvalitativního přístupu výzkumník spoluvytváří realitu, na kterou můžeme nazírat z bezpočtu možných úhlů. Interpretace těchto úhlů probíhá pomocí procesu neustálého poznávání. Tedy realitu kolem nás spíše interpretujeme, než objevujeme. Základním principem je zde holismus – tedy tvrzení, že celek není sumářem jeho částí. V kvalitativním přístupu se nemusíme omezovat na vybrané proměnné, máme velice otevřený prostor a v průběhu výzkumu zjišťujeme, jaký význam mají proměnné anebo jak se doplňují. Základním předpokladem úspěchu pro tvorbu výzkumu je osobní vztah s účastníky výzkumu. Autentičnost vztahu má velký vliv na validitu výzkumu. Povaha dat je v tomto směru velice bohatá, zasahuje do hloubky. Roli ve výzkumu hrají také čas, místo a způsob komunikace výzkumníka. (Miovský 2006: 25, 26) 25
Kvalitativní výzkum se provádí pomocí delšího a intenzivního kontaktu s životním kontextem dotazovaného. Pomocí kvalitativy získáváme podrobný popis a vhled do situace dotazovaného. (Hendl 2005: 51 – 52) 4.2
Varianta případové studie – Jednopřípadová studie Je považována za nejjednodušší příklad případové studie. Její nejznámější podobou
je klinická kazuistika. Jedná se o podrobnou studii jedné osoby, kdy se zaměřujeme na různé oblasti jejího života a snažíme se sestavit celkový obraz daného případu. Struktura studie musí odpovídat výzkumné otázce a cíli. Výzkumná otázka a cíl jsou alfou a omegou celé případové studie, jelikož udávají směr celému výzkumu naší práce. Je potřeba také zdůraznit význam případové práce, k čemu nám vlastně má studie sloužit. U případové studie máme obrovskou škálu možností získání potřebných dat, zdrojů a výchozích materiálů. (Miovský 2006: 95 - 97)
26
5
Kazuistika Tato kazuistika byla sestavena na základě získaných informací od sociálních
pracovníků ze Sociální rehabilitace ve Znojmě a Spolu Olomouc, kde jsem absolvovala praxi v rámci studia na CARITAS – VOŠs Olomouc. Pan Jindřich se narodil s lehkým mentálním handicapem. Své dětství prožil na vesnici nedaleko Znojma. Navštěvoval základní školu speciální. Ve škole nebyl nikterak průbojný, ale se svými spolužáky vycházel dobře. Po dokončení školy zůstal pan Jindřich na malé vesnici v rodinném domku. Domek obýval společně se svým bratrem a otcem. Pan Jindřich nechodil do práce, jeho celodenní náplní bylo pomáhat v domácnosti a na přilehlé zahradě. Popřípadě se staral o domácí zvířectvo, králíky, slepice a dva německé ovčáky. Jeho bratr se odstěhoval a oženil, s rodinou však zůstal v kontaktu. V té době začal pan Jindřich navštěvovat sociální rehabilitaci ve Znojmě. Během několika měsíců bylo pracovnicí sociální rehabilitace zjištěno, že bydlení s otcem není příliš harmonické. Jejich soužití doprovázely časté hádky. Pan Jindřich nebyl s touto situací spokojen. Nejprve chtěl doma zůstat s otcem. Situace se však následující měsíce neměnila. Nakonec přijal nabídku odstěhovat se od otce a bydlet v chráněném bytě se spolubydlícím, kterého pan Jindřich znal ze sociální rehabilitace. Bohužel spolubydlící se v bytě moc dlouho nezdržel a odstěhoval se zpět ke své rodině. V začátcích do bytu k panu Jindřichovi docházela sociální pracovnice, aby pana Jindřicha seznámila s chodem domácnosti. Učila jej, jak udržovat pořádek v obytných místnostech, jak často je potřeba vysát, utřít prach, umýt okna. Jak často a jakým způsobem udržovat čistotu na toaletě a v koupelně. Učili se společně nakupovat výhodně potraviny tak, aby klient neutratil moc peněz a kupoval si to, co potřebuje a stihne zkonzumovat. Sociální pracovnice mu nosila jednoduché recepty, které byl schopen zvládnout, aby pan Jindřich nejedl pořád stejná jídla, která uměl připravovat sám. Bylo také potřeba jej upozornit na pravidelné stravování, tzn. snídaně, oběd, večeře a svačina. Aktuální situace: pan Jindřich nadále nemá spolubydlícího, bydlí sám. Sociální pracovnice přichází dle telefonické domluvy s klientem. Také se panu Jindřichovi podařilo zprostředkovat zaměstnání, které je ovšem jen na částečný úvazek (2 – 3 hod/denně). Alespoň jednou týdně navštěvuje sociální rehabilitaci, kde se účastní společného bubnování s ostatními klienty. Pokud je to možné, pan Jindřich se účastní akcí, které pořádá sociální rehabilitace (výlety, vystoupení s bubnováním apod.). Klient je manuálně 27
zručný (dříve byl zaměstnán v pletařské dílně, kde se vyráběly koše a ošatky). Má také velice rád zvířata, baví ho kreslení a vybarvování, hraje společenské hry. Sleduje televizi, ale nemá rád „telenovely“. Občas se zajde podívat na kulturní dění v centru Znojma (Velikonoční slavnosti, open – air koncerty apod.). Nečiní mu problém pohybovat a orientovat se v blízkém okolí svého bydliště. O víkendech navštěvuje otce. 5.1
Reflexe životní situace pana Jindřicha v rámci principu normalizace Kazuistiku pana Jindřicha jsem se rozhodla reflektovat z pohledu principu
normalizace, který jsem teoreticky popsala v kapitole Integrace. Normální denní rytmus já osobně vidím jako každodenní činnosti, které vykonáváme každý
den
(ranní
vstávání,
strava,
škola
či
práce,
volný
čas
a
spánek).
Spánek, vstávání a oblékání nedělá panu Jindřichovi žádný problém. Pan Jindřich je schopen nakupovat potraviny a potřebné věci do domácnosti sám. Co se týče nakupování oděvů, je pan Jindřich do určité míry samostatný. Pokud potřebuje opatřit nové sezónní oblečení například zimní bundu nebo boty, je mu nápomocna sociální pracovnice, která ho doprovodí do obchodu, kde společně vyberou vhodné, cenově dostupné ošacení. Co se týče stravování, pan Jindřich často sklouzává ke stereotypnímu stravování, vaří stále ty samé recepty. Každý den snídá, obědvá, večeří, naučil se i do svého jídelníčku zařadit svačinu například v podobě ovoce. Změnu mezi pracovním a volným časem vnímá bez problémů. Zaměstnání navštěvuje v dopoledních hodinách. Co se volného času týče, je pan Jindřich spíše pasivní. Samostatně nevyhledává aktivity, kterými by mohl strávit příjemné chvilky. Možným důvodem této pasivity může být absence kamaráda nebo vrstevníka. Jako možné řešení této situace by bylo možné využít například dobrovolnické služby a poskytnout panu Jindřichovi kontakt s vrstevníkem v podobě dobrovolníka. Normální týdenní rytmus dle mého názoru zahrnuje pracovní týden, tedy vyžaduje orientaci ve dnech, kdy má člověk chodit do zaměstnání. Zahrnuje také víkend, který je pro mnohé z nás synonymem pro zasloužený odpočinek po náročném pracovním týdnu. Jak jsem již zmínila, odlišení doby práce a pro volný čas nedělá panu Jindřichovy žádný problém. V zaměstnání, které navštěvuje od pondělí do pátku v dopoledních hodinách, je dochvilný. Změna konkrétních osob a míst mu nečiní také žádné potíže. Rád poznává nové lidi. Pan Jindřich je orientovaný jak v okolí svého bydliště, tak na pracovišti. Alespoň jednou týdně navštěvuje sociální rehabilitaci, kde se účastní bubnování nebo jiné 28
volnočasové aktivity. Klient má také v domácnosti kalendář, ve kterém má zaznamenaná všechna důležité informace a data. Cestování za otcem do nedaleké vesnice má již zvládnuté, dojíždí městskou dopravou. Víkendy má vyhrazené na návštěvu otce. Někdy také navštíví bratra a svého ročního synovce. Pod pojmem normální roční rytmus si představuji události, jako jsou například svátky
(Vánoce,
Velikonoce),
rodinné
oslavy
narozenin,
prázdniny.
Klient je velice kreativní. Pokud se blíží například Vánoční nebo Velikonoční svátky, domluví se se sociálním pracovníkem, který mu obstará například tematické omalovánky s příslušnými motivy nadcházejících svátků. Pan Jindřich si je vymaluje, vystřihne a použije jako výzdobu například na okna. Tato činnost funguje jako alternativa pro výzdobu domácnosti. Vánoční a Velikonoční svátky tráví dohromady se svým otcem, někdy také s bratrem a jeho rodinou. Schůzky a návštěvy v rámci rodiny si zařizuje pan Jindřich samostatně. Body 4 a 5, tedy normální zkušenosti v průběhu životních cyklů a normální respekt před individuem a jeho právem na sebeurčení, můžeme charakterizovat jako rovný přístup ke všem osobám, bez ohledu na jejich handicap či postižení. Každá lidská bytost má právo na to, aby s ní bylo zacházeno s úctou a respektem. Mělo by jí být umožněno účastnit se společenského života a aktivit, které jsou pro osoby bez handicapu součástí jejich života. Z kazuistiky pana Jindřicha vyplývá, že stimulem pro jeho samostatné bydlení a odchodu od společné domácnosti s otcem, byly jejich četné konflikty. Pan Jindřich je se samostatným bydlením spokojen, ovšem přiznává, že se někdy cítí osamocen. Zde bych viděla jako možnou alternativu nalezení spolubydlícího k panu Jindřichovi. Popřípadě pokusit se zprostředkovat kontakt s širším okolím prostřednictvím vhodně zvoleného dobrovolníka. To by dle mého názoru podpořilo aktivitu pana Jindřicha. Pokud pan Jindřich vysloví přání dělat určitou aktivitu, tuto aktivitu se mu snaží zprostředkovat sociální pracovníci. Ti se snaží dle svých možností panu Jindřichovi vyhovět. Pokud to není možné, náležitě mu situaci vysvětlí, popřípadě navrhne jiné možné alternativy. Když pan Jindřich potřebuje pomoc například s nakupováním nebo s novým receptem, poskytne mu sociální pracovnice radu, doporučení nebo dohled, pokud si klient není v něčem stoprocentně jistý, že činnost zvládne. U volnočasových aktivit jsou to například delší procházky. Respekt sociálních pracovníků směrem k panu Jindřichovi, je vyjádřen formou 29
vykání. Zůstává ovšem pravdou, že ne každý projevuje osobám s mentálním postižením náležitý respekt. Například při vyřizování záležitostí na poště se paní na přepážce zásadně nebaví s panem Jindřichem, ale vždy s jeho doprovodem. Normální sexuální vzor dané kultury: Do této kategorie nemám patřičný náhled. Ze své pozice ji nejsem schopna reflektovat. Normální ekonomické životní vzory chápu jako možnost každé osoby zapojit se do pracovního procesu. Jak jsem již zmínila v kazuistice, pan Jindřich navštěvuje zaměstnání na částečný úvazek. Má tedy možnost výdělku. Pan Jindřich je v zaměstnání spokojený. Domnívám se však, že vzhledem k věku a možnostem pana Jindřicha, by bylo vhodné nabídnout mu například rekvalifikační kurz, který by mohl zvýšit jeho šance na trvalejší i lépe ohodnocené zaměstnání. Než se pan Jindřich osamostatnil v hospodaření s financemi, s rozvržením peněz na celý měsíc mu pomohla sociální pracovnice. Pan Jindřich je nyní schopen s penězi účelně a rozvážně nakládat. O tom, že by pan Jindřich dostával kapesné nebo mu nějakým způsobem přispívala rodina, nemám informace. Poslední bod, normální vzory prostředí a standardy uprostřed společenství, je zaměřen na povahu bydlení osoby s postižením, která by se měla rovnat standardu bydlení osob bez postižení. Pan Jindřich obývá prostorný byt 2+kk. Je situován v centru města. Byt je prosvětlený, je zde dostatek oken. Prostory můžeme rozdělit na ložnici, zde má postel s televizí, šatní skříň. Dále pak obytná místnost, která slouží jako místo pro stolování a posezení pro návštěvy. Je zde dostatek místa pro stůl, židle a posezení s křesílky a konferenčním stolkem. Součástí obytné místnosti je kuchyňská linka se standardním vybavením (plynový sporák, trouba, lednice s mrazákem, mikrovlnná trouba, skříňky na nádobí, příborník). Poslední je dlouhá chodba s koupelnou a záchodem. Z mého hlediska má pan Jindřich plně funkční a dobře vybavený byt, který vyhovuje potřebám třicetiletého muže.
30
5.2
Další možné návrhy řešení situace osoby s lehkým mentálním handicapem V této části je mým cílem navrhnout další možné aktivity, které by mohli do životní
situace pana Jindřicha vnést novou perspektivu. Jednou z takových aktivit spatřuji ve využití dobrovolnického programu. Ve volbě dobrovolníka spatřuji potenciál motivace pana Jindřicha k aktivnímu nakládání s volným časem. Dobrovolník, který by se s panem Jindřichem střetával, by mohl zastat roli kamaráda a dopomoci mu tak k lepší sociální integraci. Pan Jindřich by si mohl rozšířit obzor, co se týče volnočasových aktivit. Byl by jemným způsobem vytržen ze svého dosavadního stereotypu. Znojmo je známé svými historickými památkami a procházky by mu jistě přišli vhod. Nedaleko je také Národní park, který je lehce přístupný a je zde nádherná příroda. Mohl by se s doprovodem účastnit různých společenských akcí, jako jsou například výstavy a různé akce, které jsou ve Znojmě na vzestupu, a je jich opravdu mnoho. Dále pak návštěva kino nebo divadlo, kde se odehrávají nejen klasická představení, ale také přednášky a kulturně vzdělávací akce. Jelikož má pan Jindřich v oblibě psy, mohl by si s dobrovolníkem nacvičit cestu do útulku, který je v dosahu MHD. V útulku je možnost si vypůjčit pejska a udělat mu radost procházkou. Domnívám se, že radost by měl nejen pejsek, ale i pan Jindřich. Postupem času, až by si byl jistý samostatným cestováním a pokud by ho tato činnost nadále bavila a chtěl by se jí věnovat, mohl by útulek navštěvovat samostatně, ve volném čase. Jako další možnost volnočasové aktivity je ve Znojmě možnost navštívit „Zahrádku pro Znojmo“, která byla zřízena občany Znojma jako veřejná zahrádka s možností zahradnické činnosti (sázení květin, plodin). Také je to prostor pro setkávání, příjemné posezení, kde je každá nová tvář vítána. V okolí bydliště má pan Jindřich možnost návštěvy kavárny či cukrárny. Vzhledem k tomu, že pan Jindřich nyní pracuje pouze na částečný úvazek, navrhla bych kurz rekvalifikace, které nabízí Úřad práce. Pokud by pan Jindřich shledal některý z kurzů zajímavý a přínosný, mohlo by mu to do dalšího profesního života přinést pozitiva. Rekvalifikace je jednou z cest, která by mohla pro pana Jindřicha znamenat zvýšení šancí na poli žadatelů o zaměstnání. Jak jsem již zmínila, pan Jindřich měl dříve v bytě spolubydlícího, který se ovšem odstěhoval. Byt je velice prostorný a pan Jindřich se v něm cítí někdy osaměle. Domnívám se, že by po domluvě s panem Jindřichem bylo možné vyhledat pro pana Jindřicha spolubydlícího. Jsem si vědoma toho, že je to běh na dlouhou trať. Jsem však toho názoru, že vhodný spolubydlící by do života pana Jindřicha mohl přinést pozitiva. 31
Závěr V předkládané absolventské práci jsem teoreticky popsala téma Sociální práce zaměřené na aktivizaci klienta s lehkým mentálním handicapem. Zaměřila jsem se na začlenění osob s mentálním handicapem do společnosti. Reflektovala jsem sociální fungovaní osob s mentálním handicapem. Dále pak kapitola komunikace, kterou spatřuji jako užitečnou pro práci a setkávání s touto cílovou skupinou. Zaměřila jsem se také na pohled společnosti na osoby s mentálním handicapem. Zde jsem charakterizovala předsudky a stigmata a uvedla příklady z praxe. Teoretickou část jsem zakončila kapitolou o sociální práci, kde jsem zmínila teoretické přístupy využívané při práci s mentálně handicapovanými, faktor sociálních služeb, který hraje při integraci osoby do společnosti velkou roli. Zmínila jsem charakteristiku bydlení, které tvoří životní kontext osoby. Nakonec jsem nastínila teoretické možnosti pracovního uplatnění a volnočasového vyžití pro osoby s mentálním handicapem. V některých kapitolách jsem využila poznatky z praxe nebo své osobní postřehy. Cílem předkládané absolventské práce bylo zpracovat kazuistiku osoby s lehkým mentálním handicapem. V kazuistice jsme se seznámili s životním příběhem pana Jindřicha. Následně jsem faktory jeho života reflektovala v rámci principu normalizace. Z jednotlivých rytmů můžeme vyčíst, do jaké míry je osoba zainteresovaná do společenského života. Zda naplňuje, či nenaplňuje charakteristiku daného rytmu, který jsem popsala v teoretické části. Dále jsem se pokusila zachytit momenty, kde klient nenaplňuje rytmus nebo ho naplňuje jen z části. Vybrala jsem si některé životní situace a reflektovala jejich možné cesty ke zlepšení situace pana Jindřicha.
32
Zdroje Literatura: CORBINOVÁ, J., STRAUSS, A. 1999. Základy kvalitativního výzkumu: Postupy a techniky metody zakotvené teorie. Nakladatelství Albert, Boskovice. HENDL, J. 2008. Kvalitativní výzkum: Základní metody a aplikace. Praha: Portál. MAHROVÁ,G. VENGLÁŘOVÁ, M.
2008. Sociální práce
s lidmi s duševním
onemocněním. Praha: Grada. MATOUŠEK, O. a kol. 2010. Sociální práce v praxi: specifika různých cílových skupin a práce s nimi. Praha: Portal. MICHALÍK, J. 2013. Právo, společnost a zdravotně postižení. Univerzita Palackého v Olomouci. MICHALÍK, J a kol. 2011. Zdravotní postižení a pomáhající profese. Praha: Portál. MIOVSKÝ, M. 2006. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada NOVOSAD, L. 1997. Některé aspekty socializace lidí se zdravotním postižením, Kapitoly ze sociologie handicapu. Technická univerzita v Liberci. NOVOSAD, L. 2011. Tělesné postižení jako fenomén i životní realita. Praha: Portal. PÖRTER, M. 2009. Na osobu zaměřený přístup: v práci s lidmi s mentálním postižením a s klienty vyžadujícími trvalou péči. Praha: Portal. RUISEL, I. 2000. Základy psychologie inteligence. Praha: Portal. SLOWÍK, J. 2007. Speciální pedagogika. Praha: Grada. ŠVARCOVÁ, I. 2006. Mentální retardace: vzdělávání, výchova, sociální péče. 3. Vydání, Praha: Portal. VALENTA, M., MICHALÍK, J., LEČBYCH, M. a kol. 2012. Mentální postižení v pedagogickém, psychologickém a sociálně – právním kontextu. Praha: Grada. VALENTA, M., MÜLLER, O. 2003. Psychopedie. Praha: Parta. VÁGNEROVÁ, M. 2000. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portal. VOTOUPAL, M. 2014. Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením jako zdroj pro sociální práci s osobami s mentálním handicapem. In SMUTEK M., TRUHLÁŘOVÁ Z., LEVICKÁ J., SMUTEK M. (Eds.). 2014. Sociální práce v kontextu lidských práv,
33
Sborník z konference XI. Hradecké dny sociální práce 10. - 11. října 2014: 606-612, Hradec Králové: Gaudeamus. ISBN: 978-80-7435-533-2 Kvalifikační práce PROCHÁZKOVÁ, L. 2009. Podpora osob se zdravotním postižením při integraci na trh práce v Rakousku. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Disertační práce. Internetové zdroje Národní centrum podpory transformace sociálních služeb [online]. Manuál transformace ústavů,
Decentralizace
sociálních
služeb.
Dostupné
z:
http://trass.cz/TrassDefault.aspx?rid=97296&app=NavBar&grp=AtonPortlets&mod=Menu &sta=NavBarMenu&pst=NavBarLightMenu&p1=OID_INT_2328&p2=RoundPanel_BO OL_True&p3=ExpandAll_BOOL_True&p4=ShowRoundPanel_BOOL_True&acode=120 647412 [poslední akt. neuvedeno] [cit. 15.4.2015] Oblastní charita Znojmo – Sociální rehabilitace – Ateliér Samuel [online]. Dostupné z: http://znojmo.charita.cz/charitni-sluzby/socialni-rehabilitace-atelier-samuel/ [poslední akt. neuvedeno] [cit. 15.4.2015]
34
Anotace Absolventská práce je zaměřena na osoby s lehkým mentálním postižením. Práce zahrnuje popis integrace a sociální fungování osob s lehkým mentálním postižením. Dále jsou zde popsány způsoby sociální práce s těmito osobami, zaměřené na pracovní a volnočasovou aktivizaci. V práci je popsána kazuistika osoby s lehkým mentálním postižením a jeho životní situace je reflektována v rámci principu normalizace.
35
Abstract The Graduate Thesis is focused on people with mild learning disabilities. The work includes a description of integration and social functioning of people with learning disabilities. There are also described methods of social work with these people, focusing on work and leisure activation. The work also includes a case study of person with mild learning disability and his situation is reflected in the framework of the principle of normalization.
36
