CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc
Absolventská práce
Člověk se zdravotním postiţením jako zaměstnanec
Markéta Slívová, DiS. Vedoucí práce: PhDr. Mgr. Libor Novosád, PhD.
Olomouc 2015
Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem absolventskou práci vypracovala samostatně a uvedla v ní veškerou pouţitou literaturu a ostatní informační prameny. V Olomouci 16. 4. 2015
podpis ……………………………...
Poděkování Děkuji panu PhDr. Mgr. Liboru Novosádovi, PhD. za laskavé vedení mé absolventské práce, za jeho připomínky a věnovaný čas.
OBSAH ÚVOD ............................................................................................................................... 3 1
ČLOVĚK SE ZDRAVOTNÍM POSTIŢENÍM ....................................................... 5 1.1
POJEM ZDRAVOTNÍHO POSTIŢENÍ ............................................................. 5
1.2
POČET OSOB SE ZDRAVOTNÍM POSTIŢENÍM .......................................... 6
2
PŘÍSTUP K LIDEM SE ZDRAVOTNÍM POSTIŢENÍM ...................................... 8 2.1
NÁSTROJE PRO VYJÁDŘENÍ ROVNOCENNÉHO PŘÍSTUPU .................. 9
2.1.1
Některé zásady pro komunikaci ................................................................ 9
2.1.2
Reflexe a odmítnutí vlastních předsudků ................................................ 10
2.1.3
Integrace a inkluze .................................................................................. 12
2.2
PRÁVNÍ
PŘEDPISY
PROTI
DISKRIMINACI
V PŘÍSTUPU
NA
PRACOVNÍ TRH................................................................................................................. 13 2.2.1
Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postiţením ........................ 13
2.2.2
Listina základních práv a svobod ............................................................ 14
2.2.3
Zákon o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před
diskriminací a o změně některých zákonů ....................................................................... 14 2.2.4
Zákoník práce .......................................................................................... 15
2.2.5
Zákon o zaměstnanosti ............................................................................ 16
2.3
SOCIÁLNÍ PRÁCE .......................................................................................... 16
2.3.1
Antiopresivní přístup ............................................................................... 17
2.3.2
Sociální sluţby ........................................................................................ 18
2.3.3
Podporované zaměstnávání ..................................................................... 18
3
PRÁCE JAKO HODNOTA .................................................................................. 19 3.1
PRÁCE
REALIZACE ČLOVĚKA SE ZDRAVOTNÍM POSTIŢENÍM NA TRHU 19
3.2
ZTRÁTA PRÁCE A NEZAMĚSTNANOST ................................................... 20
3.3
HODNOTA ČLOVĚKA A LIDSKÉ PRÁCE V NAUCE CÍRKVE ................ 21
3.3.1
Pastorální konstituce II. vatikánského koncilu Gaudium et Spes ........... 22
3.3.2
Encyklika Laborem Exercens.................................................................. 22
4
PODPORA STÁTU PRO ZAMĚSTNÁVÁNÍ OSOB SE ZDRAVOTNÍM
POSTIŢENÍM .......................................................................................................................... 24 4.1
ZVÝŠENÁ OCHRANA NA TRHU PRÁCE ................................................... 24
4.2
NÁSTROJE PRO PODPORU ZAMĚSTNANOSTI ....................................... 24 1
4.2.1
Pracovní rehabilitace ............................................................................... 24
4.2.2
Chráněné pracovní místo ......................................................................... 25
4.2.3
Povinnost zaměstnávat osoby se zdravotním postiţením ....................... 26
4.3
FINANČNÍ ZVÝHODNĚNÍ PŘI ZAMĚSTNÁVÁNÍ OSOB S POSTIŢENÍM 26
4.3.1
Osoby ve třetím stupni invalidity ............................................................ 26
4.3.2
Osoby v prvním nebo druhém stupni invalidity ...................................... 27
4.3.3
Osoby zdravotně znevýhodněné.............................................................. 29
5
NĚKTERÉ BARIÉRY PRO UPLATĚNÍ NA TRHU PRÁCE ............................. 30 5.1
PŘEKÁŢKY NA STRANĚ ZAMĚSTNANCŮ ............................................... 30
5.1.1
Nízká úroveň vzdělání ............................................................................. 30
5.1.2
Negativní rekomandace od posudkových lékařů .................................... 31
5.1.3
Ţivot v rezidenčních zařízeních .............................................................. 31
5.2
PŘEKÁŢKY NA STRANĚ ZAMĚSTNAVATELŮ ......................................... 31
5.2.1
Málo informací a nedostatek vhodných pracovních míst ........................ 31
ZÁVĚR ........................................................................................................................... 33 BIBLIOGRAFIE ............................................................................................................. 34 ANOTACE ...................................................................................................................... 37
2
ÚVOD Ve své absolventské práci se budu věnovat situaci osob se zdravotním postiţením na trhu práce. Na základě odborné literatury popíši, jakým způsobem je na zdravotní postiţení a osoby, jeţ jsou jeho nositeli dnes nahlíţeno, a jaká východiska stanoví uplatnění tohoto paradigmatu pro vytváření rovných příleţitostí těmto lidem, zejména na otevřeném trhu práce. Vţdy, kdyţ se budu ve své práci zabývat ţivotní situací lidí se zdravotním postiţením, budu ji reflektovat optikou holistického přístupu, který vnímá kaţdou lidskou bytost jako nositele hodnot a potřeb v oblasti tělesné, psychické, společenské a duchovní, kdy tyto sloţky jsou propojeny a navzájem se ovlivňují. Tato práce je prací teoretickou, jejím cílem je tedy situaci zejména popsat, a to na základě odborné literatury a platné legislativy. Takto získané informace dále vyuţiji jako podklad pro vypracování bakalářské práce. Téma práce jsem si vybrala proto, jelikoţ je mi profesně blízké. Pracuji jako mzdová účetní v organizaci, jejímţ posláním je především zaměstnávání osob se zdravotním postiţením. Ve výkonu své profese jsem tedy denně v kontaktu s lidmi s postiţením, a to jak prostřednictvím neformálních mezilidských vztahů, tak v pozici související s vedením personální a mzdové agendy. Práce je rozdělena do pěti kapitol. V první kapitole představím samotný pojem a model zdravotního postiţení, tak jak je v současnosti odbornou veřejností prezentován. Ve druhé kapitole se budu věnovat některým zásadám, které jsou pro komunikaci a vztah k člověku s postiţením důleţité. Uvedu některá praktická doporučení, která pomáhají k vyjádření rovnocenného přístupu k těmto lidem. Dále uvedu právní předpisy, které zaručují osobám se zdravotním postiţením právo na rovné zacházení a přístup na pracovní trh. Účinným nástrojem, který pomáhá lidem s postiţením k rovnoprávnému přístupu k hodnotám společnosti, je také sociální práce. Jeden z teoretických přístupů, vhodný pro práci s lidmi s postiţením, představím v jedné z podkapitol. Ve třetí kapitole se budu zabývat fenoménem práce, která je významnou hodnotu pro ţivot člověka a konkrétněji se zaměřím na ţivot člověka s postiţením. Pro doplnění uvedu 3
pohled na člověka a hodnotu lidské práce tak, jak je obsaţen v učení Církve. Zde budu čerpat z pastorální konstituce II. vatikánského koncilu Gaudium et spes a encykliky Laborem exercens. Ve čtvrté kapitole se budu věnovat některým konkrétním opatřením sociální politiky státu, jejímţ cílem je pomoci vytvořit zdravotně postiţeným osobám příznivé podmínky pro začlenění se na trh práce. Vedle opatření, která jsou prováděna na základě zákona o zaměstnanosti, uvedu i některé další finanční přínosy, které v pracovně-právním vztahu mohou získat jak zaměstnavatel, tak zaměstnanec v oblasti zdanění nebo pojistného na zdravotní pojištění. V páté kapitole popíši některé skutečnosti, které jsou pro lidi s postiţením v realizaci na trhu práce naopak bariérami.
4
1
ČLOVĚK SE ZDRAVOTNÍM POSTIŢENÍM
1.1 POJEM ZDRAVOTNÍHO POSTIŢENÍ To, co Matějček uvádí o dětech a jejich nemoci, tělesném či smyslovém postiţení můţeme snad vztáhnout i na osoby se zdravotním postiţením, které jsou dospělé. Tedy: to podstatné je porozumění jejich ţivotní situaci (Matějček, 2001, 7). Slowík s odvoláním na mezinárodní terminologii Světové zdravotnické organizace (WHO) zdravotním postiţením nazývá dlouhodobé nebo trvalé omezení moţností jedince vykonávat běţné činnosti kaţdodenního ţivota (Slowík, 2007, 99). Při pojmenování jednotlivých skutečností, které pozorujeme u osob s postiţením, vycházíme z terminologie, kterou definovala Světová zdravotnická organizace v roce 1980 v Mezinárodní klasifikaci vad, postiţení a handicapů (ICIDH). Jsou to: Vada, porucha, defekt (impairment) – je narušení psychické, anatomické či fyziologické struktury nebo funkce. Vady a poruchy rozlišujeme podle typu (orgánové a funkční), podle intenzity (lehké, střední, těţké) a podle příčin (vrozené, získané). Klasifikace vychází především z lékařské diagnostiky. Postiţení (disability) – omezení nebo ztráta schopností vykonávat činnost způsobem nebo rozsahem, který je u člověka povaţován za normální (omezená nebo úplná neschopnost pouţívat např. ruce k běţným úkonům, jak to dělají lidé bez postiţení). Znevýhodnění (handicap) – projevuje se jako omezení, které vyplývá pro jednice z jeho vady či postiţení. Tento stav znemoţňuje, aby člověk naplnil svou roli, která je pro něj normální. Míra handicapu je u kaţdého jedince velmi individuální a závisí na mnoha faktorech, zejména na druhu a stupni postiţení, době jeho vzniku, kvalitě a včasnosti péče, osobnostních vlastnostech či kvalitě prosociálního klimatu ve společnosti (Slowík, 2007, 26-27). Touto Mezinárodní klasifikací WHO přinesla přesnější a zároveň i relativistický přístup, neboť do té doby termíny jako postiţení či handicap byly často pouţívány nejasným
5
způsobem a odráţely tehdy uplatňovaný lékařský (diagnostický) přístup, který nebral v úvahu podmínky, ve kterých lidé ţijí (Koláčková, Kodymová in Matoušek, 2005, 91). Poslední revidovaná verze Mezinárodní klasifikace zdravotních stavů a jejich následků (ICIDH-2) přináší další změnu a pouţívá následující terminologii: 1) postiţení (impairment) – problémy týkající se tělesných funkcí a tělesných struktur 2) omezení v činnostech (acitvity limitations) - jsou důsledkem postiţení a jsou popisovány z hlediska jednotlivce 3) omezení ve společenských aktivitách (participation restrictions) – důsledky postiţení v širším měřítku, sociální dopady (Koláčková, Kodymová in Matoušek, 2005, 91). Změnu, kterou přináší tento revidovaný přístup WHO z roku 2001, uvádí Slowík: „Sleduje se funkce a stav tělesných struktur člověka namísto jejich a vad a poruch, sleduje se aktivita takového jedince namísto jeho postižení a omezení, a konečně je také rozhodující jeho možnost participace na životě společnosti, nikoliv už pouze jeho vlastní handicap.“ (Slowík, 2007, 28) Toto pojetí se primárně neorientuje na charakterizování diagnóz, ale sleduje to, co postiţení znamená pro ţivot jedince, jaký má znevýhodnění vliv na jeho soběstačnost, práceschopnost, participaci na ţivotě společnosti. Jak dále Novosad připomíná, člověk který má nějaké postiţení ještě nemusí být nemocný (Novosad in Michalík, 2011, 185). Model je představován jako integrativní, protoţe akcentuje myšlenku účasti člověka s postiţením ve společenském dění (Slowík dle Brown, 2007, 28).
1.2 POČET OSOB SE ZDRAVOTNÍM POSTIŢENÍM Počet občanů, kteří mají nějaké zdravotní postiţení, je obtíţné určit úplně přesně, protoţe do oficiálních statistik se tento člověk dostane aţ v situaci, kdy z titulu svého postiţení formálně poţádá o sluţbu, dávku, či jinou pomoc. Existují totiţ i osoby, které navzdory svému znevýhodnění jsou soběstačné, či zvládnou svou situaci s pomocí svého nejbliţšího okolí a kompetentní orgány o jejich potřebnosti nevědí. I přes tuto skutečnost lze 6
vycházet z údajů, které přineslo šetření Českého statistického úřadu v roce 2007, ze kterého vyplývá, ţe osob se zdravotním postiţením bylo tehdy v České republice 9,87 %. V jiných zemích EU se tento údaj pohyboval v rozmezí 10 – 15% (Novosad in Michalík, 2011, 182183). Nejnovější oficiální statistiku o osobách se zdravotním postiţením publikoval Český statistický úřad v roce 2014 a jsou do ní zahrnuty všechny osoby se zdravotním postiţením v České republice narozené do konce roku 2012. Toto šetření se zabývalo údaji o osobách, které vyhovovaly následující definici: „Zdravotně postiženou je osoba, jejíž tělesné, smyslové a/nebo duševní schopnosti či duševní zdraví jsou odlišné od typického stavu a lze oprávněně předpokládat, že tento stav potrvá déle než 1 rok. Odlišnost od typického stavu musí být takového druhu či rozsahu, že obvykle způsobuje omezení nebo faktické znemožnění společenského uplatnění dané osoby.“ Podle tohoto šetření byl k 31. 12. 2012 podíl osob se zdravotním postiţením v populaci ve výši 10,2 % (Výběrové šetření... 2014, 7 [online]).
7
2
PŘÍSTUP K LIDEM SE ZDRAVOTNÍM POSTIŢENÍM „Tím, že společnost umožní realizovat práva osob se zdravotním postižením
v maximálním rozsahu, jim nečiní dobrodiní, ale pouze se nedopouští diskriminace.“ („Desatero rovného zacházení pro osoby se zdravotním postižením“ Čermák, 2012, 6) Přístup k lidem se zdravotním postiţením ve své historii prošel změnami. Vlivem medicínského přístupu, který byl uplatňován aţ do konce 2. světové války, společnost u těchto osob primárně vnímala jejich postiţení. Člověk se zdravotním postiţením byl povaţován především za příjemce péče, objekt, který bylo potřeba léčit. Podobně i přístup charitativní, který se vyznačoval prokazováním milosrdenství a laskavosti vůči těmto osobám, vnímá tyto lidi hlavně jako objekty péče. S rozvojem lidských práv, zejména v období po 2. světové válce se začal pomalu měnit i přístup k lidem se zdravotním postiţením. Osoba začíná být vnímána jako subjekt, tedy v první řadě jako člověk, nikoli jako invalida, či příjemce péče a dobrodiní. Lidská práva jsou dána kaţdému člověku od narození (resp. i před narozením) a jsou tedy nezávislá od toho, zda mu je přiřknou či udělí ostatní lidé. Z toho pramení i nárok, aby se osoba se zdravotním postiţením mohla zapojit do společnosti v maximální moţné míře. Touto změnou paradigmatu se mění i slovník, kterým se o lidech s postiţením vyjadřujeme. Přestává se hovořit o invalidech či zdravotně postiţených osobách, ale o lidech se zdravotním postiţením, čímţ vyjadřujeme na prvním místě lidství dotyčného a aţ na druhém místě říkáme, ţe tento člověk je nositelem zdravotního postiţení. Ve vztahu k osobám se zdravotním postiţením začíná převládat tedy tzv. přístup sociální, který je zaloţen na hodnotách lidských práv, a klade důraz na co nejširší zapojení těchto osob do všech sloţek celospolečenského ţivota. Pomoc se mění v podporu, a úkolem společnosti jiţ není jen zajistit přeţití těchto lidí, ale vytvořit takové podmínky, aby v co nejvyšší moţné míře mohli uplatňovat svůj celkový potenciál. Osoby bez zdravotního postiţení jsou tedy na základě principu solidarity povinny podporovat osoby se zdravotním postiţením tak, aby byla zachována rovnost jejich šancí pro zapojení do společnosti (Čermák, 2012, 8-9). Status osoby s postiţením je z pohledu vnímání zdraví a nemoci velmi zvláštní. Tyto osoby totiţ nelze povaţovat za zdravé, protoţe neodpovídají funkční a fyziologické normě, a na jejich stavu nelze pojmenovat znaky léčitelné nemoci (Novosad 2011, 76).
8
Dle Vágnerové je předpokladem k uspokojivému přijetí osob s postiţením ve společnosti potřeba naučit se jim rozumět a chápat příčiny jejich odlišnosti a „přijímat je jako jednu z variant široké normy.“ (Vágnerová, 2008, 192). V případě posuzování normality u osob zdravotně znevýhodněných je vhodné pouţít přístup individuálního pojetí normality, „kdy je veškeré posuzování a hodnocení kvalit a výkonů člověka vztahováno pouze k jeho vlastním předpokladům a možnostem.“ Oproti statistickému pojetí normality (podle něhoţ normu představuje to, co je ve společnosti běţné, průměrné a nejvíce frekventované) tento přístup bere v úvahu individuální moţnosti jedince a jeho omezení a je tedy více povzbuzující, pedagogicky efektivnější a zejména respektující lidskou důstojnost člověka s handicapem (Slowík, 2007, 24-25).
2.1 NÁSTROJE PRO VYJÁDŘENÍ ROVNOCENNÉHO PŘÍSTUPU V této kapitole pojednám o některých zásadách, které by měly být vlastní kaţdému člověku, který přichází do kontaktu s osobou mající nějaké zdravotní postiţení. Samozřejmostí by mělo být uplatňování těchto zásad v jednání všech profesionálů, především v oblasti sociální práce.
2.1.1 Některé zásady pro komunikaci Uţ tím, jak se vyjadřujeme o člověku s postiţením, dáváme najevo, zda jej akceptujeme jako rovnocennou bytost a partnera. Partnerský přístup znamená, ţe druhá osoba je především člověkem a to bez ohledu na své odlišnosti či postiţení. Je proto potřeba dbát na to, abychom se o této osobě vyjadřovali jako o člověku s postiţením, nikoli o postiţeném člověku. Zdravotním postiţením rozumíme všechna postiţení, která vedou k omezení hybnosti, funkci smyslových orgánů, mentálních či jiných funkcí. Tato postiţení tvoří handicap, který se dotýká postavení takového jedince ve společnosti. Tělesné postiţení či nemoc nejsou samy o sobě zdroji nových zvláštních vlastností člověka, připravují mu však náročnější ţivotní situaci (Matějček, 2001, 7).
9
Rovnocenný partnerský přístup k člověku s postiţením by měl být citlivý, empatický, nikdy však litující. Soucitné jednání osoby s tělesným postiţením pociťují jako velmi poniţující. Není ani vhodné se v komunikaci vyhýbat tématu postiţení. Nemusíme se bát zeptat, co pro něj ţivot s handicapem znamená. Je třeba se ovšem ptát tak, abychom dotyčného neurazili a jen tehdy, kdy je na naše otázky ochoten a schopen odpovídat, kdy je jiţ sám se svou situací vyrovnán (Slowík, 2010, 36-37). Při rozhovoru je důleţité komunikovat přímo s dotyčným člověkem, nikoli s jeho průvodcem, asistentem, rodičem či opatrovníkem. Rovněţ je potřeba respektovat jeho fyzický věk, bez ohledu na úroveň jeho mentálních schopností (Slowík, 2010, 29). Tělesné odchylky lidí s postiţením mohou vytvářet esteticky nepříjemné zvláštnosti na obličeji nebo jiných částech těla, které jsou při komunikaci v zorném úhlu druhé osoby. Záměrné uhýbání pohledem od této deformace můţe být také povaţováno za znak, ţe druhého člověka nepovaţujeme za rovnocenného partnera rozhovoru, protoţe tímto jednáním vázne oční kontakt (Slowík, 2010, 43). Nikdy bychom také neměli člověku s postiţením vnucovat svou pomoc. Zpravidla dokáţe sám dobře odhadnout své moţnosti a v případě potřeby si o pomoc dokáţe říci sám. Kdyţ uţ pomoc nabídnout chceme, měli bychom tak činit citlivě a slušně, tak jako bychom nabízeli pomoc jakémukoli jinému člověku (Slowík, 2010, 29). Mnohdy se stává, ţe lidé mají tendenci jednat s osobou se závaţným tělesným postiţením tak, jako by byl u tohoto člověka automaticky sníţen také intelekt. Tento přístup je velmi poniţující a uráţející. I v případě, kdy má fyzicky handicapovaný člověk obtíţe s vyjadřováním, není to automaticky známka mentálního postiţení (Slowík, 2010, 41).
2.1.2 Reflexe a odmítnutí vlastních předsudků Předsudky společnosti vůči osobám s postiţením mají souvislost se stigmatem a abnormalitou. Lidé mohou na osoby se zdravotním postiţení pohlíţet jako na ty, kteří se dostatečně neléčili, nerehabilitovali a nesnaţili se, a mohou si tedy za svůj stav sami (Novosad, 2011, 77-78).
10
Vůči osobám zdravotně postiţeným se společnost dopouští několika typů předsudků. Jsou to: 1) Paternalistické a podceňující předsudky – na člověka s postiţením je pohlíţeno jako na někoho, kdo si zaslouţí politování a ochranu či dohled pomáhajících, kteří nejlépe vědí, co je pro tyto „postiţené“ dobré. Pomáhající také posuzuje vůli, moţnosti a vhodnost potřeb, přání a také to, co tito lidé dokáţou a co ne, bez ohledu na jejich skutečný potenciál. 2) Odmítavé a degradující předsudky – lidé s postiţením jsou povaţováni za neuţitečné a pro společnost zatěţující, neproduktivní, parazitující, potřebující podporu a péči, která je poskytována na úkor „normálních“ daňových poplatníků. Tělesná jinakost je vnímána jako patologická a často jako důsledek špatného jednání dotyčného, trestem, za který si člověk můţe sám. Případné úspěchy osoby na poli profesního uznání či úspěchu, dosaţení
vysokoškolského
vzdělání
jsou
bagatelizovány,
degradovány
a
zpochybňovány. Pokud mají být tyto osoby zaměstnány, pak pouze na nějaké niţší, pomocné pozici a jejich pracovní výkon nechť je hodnocen niţší mzdou, neţ stejný výkon „zdravého“ kolegy. 3) Protektivně-paušalizující předsudky – projevují se názorem, ţe občané s postiţením poţívají mnoha neoprávněných a nezaslouţených výhod a benefitů. Jde o parkování na vyhrazených místech, nezpoplatněné vyuţívání dálnic, či výhody, které plynou vyuţíváním sluţeb, slev či finančních příspěvků sociální pomoci. 4) Idealizující (heroizující) předsudky – na osoby s postiţením je pohlíţeno jako na hrdiny, kteří jsou mravní výzvou ostatním a zaslouţí si obdiv. V těchto pohledech převládá iracionální a emocionální prvek nad fakty, a proto není zcela pravdivý. 5) Předsudky o rodičovských schopnostech – jsou manifestovány názory, ţe osoby s postiţením coby rodiče nemohou svým dětem poskytnout vše, co potřebují pro svůj vývoj, a proto nad takovými rodinami je potřeba dohledu příslušných institucí. 6) Předsudky na základě haló-efektu – osobu hodnotíme podle prvního dojmu a vnějších znaků a podle toho k ní i přistupujeme a o svém úsudku nepochybujeme. Tímto způsobem můţe být osoba s určitým viditelným vnějším znakem (grimasa, mimovolní, 11
nepotlačitelné pohyby) povaţována automaticky za jedince s mentálním či intelektovým postiţením (Novosad, 2011, 78-81).
2.1.3 Integrace a inkluze Je potřeba vzít v úvahu, ţe potřeby tělesně a zdravotně postiţených lidí jsou stejné jako potřeby ostatních lidí, jen jejich naplnění často vyţaduje neobvyklé postupy a prostředky (Slowík, 2007, 103). Integrace znamená účast na sociálních vztazích. Naopak segregace, která je opakem integrace znamená vyčlenění, izolaci, rezignaci na společenské vztahy, kdy znevýhodnění se stává nepřekročitelnou bariérou mezi osobami hendikepovanými a těmi druhými. Podle toho, v jakém poměru se integrační a segregační snahy v dané společnosti objevují, odvozujeme míru humanity, kulturnosti a vyspělosti dané společnosti (Koláčková, Kodymová in Matoušek, 2005, 91). Z tohoto důvodu jsou v souvislosti s osobami zdravotně znevýhodněnými v současnosti uplatňovány strategie sociální politiky, které směřují k inkluzi. Tento termín znamená zahrnutí, náleţení k celku. Inkluze znevýhodněných je nejen vyjádřením rovnoprávného vztahu, ale především postojem, přístupem, hodnotou a přesvědčením, které by měly být vlastní kaţdému člověku (Koláčková, Kodymová in Matoušek, 2005, 97). Důleţitým předpokladem pro integraci osob s postiţením do společnosti je nejen bezbariérovost fyzická (širší vstupní dveře s plynulým nájezdem, výtah, sníţené obrubníky chodníků, provoz nízkoplošných vozidel v městské hromadné dopravě apod.), ale také bezbariérovost sociální. Ta je vyjádřena vstřícností společnosti k rovnoprávnému přijímání handicapovaných osob a dostatkem příleţitostí tyto osoby do ţivota společnosti zapojovat (Slowík dle Štainigl, 2007, 103). Při procesu inkluze osob se zdravotním postiţením do společnosti sehrávají důleţitou roli média. Jak uvádí Potměšil, lidé s postiţením se často objevují v televizním vysílání a je tak o nich širokým společenským vrstvám referováno jako o lidech, kteří jsou běţnými členy společnosti (Potměšil in Michalík, 2011, 373).
12
Podobně také Novosad soudí, ţe díky častějšímu a bliţšímu kontaktu úřadů i pomáhajících s osobami tělesně postiţenými se otevírá prostor pro zlepšení komunikace i pro pojetí samotné pomoci, aby se klient stával ve vztahu aktivním partnerem, který chápe svůj problém a chce se podílet na jeho řešení a touţí ţít sebeurčující ţivot (Novosad in Michalík, 2011, 244). V dnešní společnosti, která výrazně upřednostňuje výkon, image a úspěšnost, můţe být pro člověka nějak znevýhodněného velmi těţké být vnímán jako atraktivní a úspěšný, a proto bývá tento jedinec odsunut mimo hlavní proud společenského dění a tím marginalizován a diskriminován v přístupu k občanskému ţivotu a sebeuplatnění (Novosad in Michalík, 2011, 181). Na počátku 90. let 20. století bylo významnou měrou zaměstnávání osob zdravotně znevýhodněných realizováno v chráněných dílnách. Tento způsob pracovní seberealizace osob s postiţením však má význam terapeutického prostředku snad jen pro osoby se závaţným postiţením, které by se jinak na volném trhu práce nemohly uplatnit. Jednalo se totiţ o nekonkurenceschopnou práci v izolovaném prostředí kolektivu podobně handicapovaných spolupracovníků za symbolickou odměnu, tento koncept tedy nesplňuje poţadavek dnešního pojetí optimální pracovní integrace osob s postiţením (Slowík, 2007, 39).
2.2 PRÁVNÍ PŘEDPISY PROTI DISKRIMINACI V PŘÍSTUPU NA PRACOVNÍ TRH V této kapitole uvádím základní prameny českého práva, které zaručují lidem se zdravotním postiţením rovné podmínky v přístupu na trh práce. Moţnost pracovat či umoţnit kaţdému dospělému člověku přístup k zaměstnání je vnímáno jako základní právo, a proto je vyloučena jakákoli diskriminace.
2.2.1 Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postiţením Stěţejním dokumentem mezinárodního práva je Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postiţením, která prohlubuje, specifikuje a zaručuje práva osob se zdravotním postiţením. v České republice nabyla účinnosti v roce 2009 a byla vyhlášena ve Sbírce mezinárodních úmluv pod č. 10/2010 Sb.m.s. (Čermák, 2012, 10). 13
Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postiţením ve svém článku 27 mimo jiné stanoví uznání a ochranu práv osob se zdravotním postiţením na rovné zacházení, na moţnost vydělávat si na ţivobytí prací, kterou si svobodně vybraly, na spravedlivé a příznivé podmínky k práci a rovné odměňování za práci stejné hodnoty (Úmluva ... [online]).
2.2.2 Listina základních práv a svobod Právo na práci je v České republice obsaţeno v čl. 26 Listiny základních práv a svobod, která toto právo definuje jako právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, a také jako právo získávat prostředky pro své ţivotní potřeby prací. Znamená to tedy, ţe člověk, který si najde práci a pracuje, nesmí být na tomto svém právu krácen, nesmí mu být odepřeno pracovat. Zároveň musí být respektována rovnost mezi lidmi, jejíţ porušení můţe být definováno jako porušení práva na získávání prostředků na svou obţivu prací, tedy jako diskriminace (Koldinská, 2013, 130-131).
2.2.3 Zákon o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů Právo na rovné zacházení je v českém právním řádu zakotveno v zákoně č. 198/2009 Sb., v tzv. antidiskriminačním zákoně, který vychází z příslušných předpisů Evropského společenství, z Listiny základních práv a svobod a mezinárodních smluv. V § 2 odst. 3 pojmenovává přímou diskriminaci a v § 3 odst. 1 diskriminaci nepřímou, kde vedle atributu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, náboţenského vyznání, víry či světového názoru, uvádí také zdravotní postiţení jako skutečnost, která nesmí být důvodem pro nerovné zacházení s člověkem. V otázce rovného přístupu k lidem se zdravotním postiţením v zaměstnání definuje § 3 tohoto zákona v odst. 2 nepřímou diskriminaci, která by nastala, kdyby vůči této osobě bylo odmítnuto nebo opomenuto přijmout přiměřených opatření, která by pomohla zajistit této osobě „přístup k určitému zaměstnání, k výkonu pracovní činnosti nebo funkčnímu či jinému postupu, aby mohla využít pracovního poradenství, nebo se zúčastnit odborného vzdělávání, nebo aby mohla využít služeb určených veřejnosti, ledaže by takové opatření představovalo nepřiměřené zatížení.“ 14
Za diskriminaci by naopak nebylo povaţováno takové jednání, kdy by fyzické osobě nebyl umoţněn výkon povolání, pro něţ by nesplňovala dosaţení kvalifikačních předpokladů, zejména předepsané vzdělání či délku praxe (zákon č. 198/2009 Sb., § 4, odst. 4). Rovněţ za rozdílné zacházení ve věcech práva na zaměstnání není povaţováno to jednání, které zamezuje k výkonu takového zaměstnání, kdy existuje věcný důvod spočívající v povaze vykonávané práce (zákon č. 198/2009 Sb., § 6, odst. 3).
2.2.4 Zákoník práce Tento právní předpis upravující pracovní právo rovněţ vymezuje poţadavek rovného zacházení a zákaz diskriminace. Ve svých §§ 16 a 17 se odvolává na antidiskriminační zákon (zákon č. 262/2006 Sb.). Dále Zákoník práce stanoví rovnost v odměňování zaměstnanců, kdy kritériem pro stanovení výše odměny za vykonanou práci je míra „složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce, podle obtížnosti pracovních podmínek, podle pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků.“ (zákon č. 262/2006 Sb., § 109 odst. 4). V § 110 odst. 1 dále zákon výslovně stanoví, ţe: „za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda, plat nebo odměna z dohody.“ Výše uvedená ustanovení Zákoníku práce je třeba neopomíjet, přestoţe dle §4 nařízení vlády č. 567/2006 Sb., pro poţivatele invalidního důchodu (za předpokladu jejich omezeného pracovního uplatnění) je stanovena úroveň minimální mzdy ve výši 8.000,- Kč za měsíc (úroveň minimální mzdy pro ostatní zaměstnance činí 9.200,- Kč). Z uvedeného vyplývá, ţe v případě, kdy by zaměstnanci – poţivateli invalidního důchodu byla při splnění poţadavku na stejný druh, sloţitost a namáhavost práce včetně jejího výstupu ve stejné kvalitě, byla ve srovnání se „zdravým“ zaměstnancem vyplácena niţší mzda, šlo by ze strany zaměstnavatele nejen o diskriminaci, ale také o porušení ustanovení Zákoníku práce.
15
2.2.5 Zákon o zaměstnanosti Dalším právním předpisem, usměrňující politiku zaměstnanosti je v České republice zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, který v ustanovení § 10 vymezuje pojem práva na zaměstnání. Tímto ustanovením je definováno právo osoby, která můţe a chce pracovat, na zprostředkování zaměstnání a poskytnutí dalších sluţeb (Koldinská, 2013, 131).
2.3 SOCIÁLNÍ PRÁCE V sociální práci s lidmi se zdravotním postiţením si klademe za cíl odstraňovat příčiny a důsledky sociálního znevýhodnění a přitom se soustřeďujeme zejména na bariéry společenské. Zabýváme se bariérami, které vedou k omezování této společenské menšiny. Pro dobrou praxi je podstatná znalost faktorů, které ovlivňují ţivot lidí s postiţením. Při sociální práci s osobami se zdravotním postiţením se zaměřujeme zejména na: 1) biologické faktory: zdravotní stav (typ omezení), vrozené dispozice, aktuální tělesná kondice 2) psychologické faktory: osobnostní rysy, sebehodnocení a sebepojetí, aktuální psychický stav a schopnost řešit problémové situace 3) sociální faktory: rodinné zázemí, společenské postoje, schopnosti a příleţitosti k navazování a udrţení sociálních vztahů a vazeb 4) sociální a veřejnou politiku: dostupnost adekvátních sociálních sluţeb, politika zaměstnanosti a trh práce, vzdělávání, bytová politika, doprava 5) noetické faktory: morální a etická přesvědčení, hodnoty, smysluplnost vlastního ţivota, schopnost integrovaného vnímání ţivotní zkušenosti, náboţenské přesvědčení (Koláčková, Kodymová in Matoušek, 2005, 99). Jak poznamenává Novosad, prvořadým úkolem v pomáhajícím vztahu je narovnání vztahu pomáhajícího a klienta. Práce ve prospěch osob tělesně postiţených nemá být zaloţena na paternalistickém opečovávání a tedy prohlubování klientovy závislosti na péči, stejně tak 16
jako byrokraticko-institucionální rozhodování o klientově ţivotě, které nerespektuje právo na klientovu osobní volbu, autonomii, angaţovanost a zejména jeho důstojnost. Pomáhající vztah by měl být spíše otevřeným partnerstvím dvou rovnoprávných občanů (Novosad in Michalík, 2011, 262).
2.3.1 Antiopresivní přístup V moderní sociální práci se tento přístup začíná prosazovat na konci osmdesátých let a začátkem devadesátých let 20. století. Je namířen proti znevýhodňování nebo utlačování a jeho snahou je čelit opresivnímu působení sociálních struktur a institucí. Jedním z autorů, který se snaţí tento přístup rozpracovat jako jednotný model sociální práce, je Neil Thompson. Antiopresivní přístup charakterizuje citlivostí na diskriminaci a opresi, která je základní charakteristikou klientovy ţivotní situace. Dle Thompsona je vyuţitím tohoto přístupu při práci s klientem uplatňováno tří imperativů: 1) spravedlnosti (justice) – s kaţdým má být nakládáno podle práva, a to nemůţe být nikomu omezováno či dokonce odpíráno 2) rovnosti (equality) - jde zejména o rovnost příleţitostí, je nutno brát v úvahu rozdíly ve specifických potřebách lidí, není synonymem slova stejnost 3) spoluúčasti (patricipation) – počítá se zapojením klienta do plánování sluţby tak, aby odpovídala jeho potřebám; vytváří příleţitost pro zmocňování klienta (empowerment), kterým sociální pracovník pomáhá člověku k tomu, aby získal větší moc (kontrolu, vládu) nad svým ţivotem a svou ţivotní situací. Přístup profesionálního sociálního pracovníka ke klientovi je partnerský, zcela vylučuje jakýkoli náznak opresivity nebo diskriminace. Pracovník uvaţuje o klientově skutečnosti zcela konkrétně, vnímá jej jako člověka, jehoţ ţivotní situace se zasazena do zcela jedinečného sociálního kontextu, a je ovlivňována jeho příslušností k rase, etniku, společenské třídě či tím, ţe je nositelem zdravotního postiţení nebo omezení (Navrátil in Matoušek, 2001, 237-240). 17
2.3.2 Sociální sluţby Důleţitý přínos pro postavení osob se zdravotním postiţením přinesl zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách. Vymezuje rámec pomoci a podpory pro osoby v nepříznivé sociální situaci tak, aby nedocházelo k jejich sociálnímu vyloučení. Vedle předcházení sociální exkluzi je dalším cílem zákona vytvoření těmto osobám takových podmínek, které povedou k uspokojování jejich přirozených potřeb v přirozeném sociálním prostředí (Vávrová, 2010, 69). Ze sociálních sluţeb, které jsou na základě tohoto zákona provozovány, mohou lidé s postiţením, kteří se snaţí integrovat na trh práce například vyuţít: odborné sociální poradenství (§ 37), osobní asistenci (§ 39), podporu samostatného bydlení (§ 43), chráněné bydlení (§ 51). Sluţba sociálně terapeutické dílny (§ 67) je určena pro ty osoby, které se z důvodu svého zdravotního postiţení nemohou umístit na otevřeném ani chráněném trhu práce, a jejím smyslem je provádění sociálně pracovní terapie (zákon č. 108/2006 Sb.).
2.3.3 Podporované zaměstnávání Jde o časově omezenou sluţbu, která je určena lidem hledajícím placené zaměstnání v běţném pracovním prostředí. Není sociální sluţbou. Jejím smyslem je vyrovnávání příleţitostí pro pracovní uplatnění lidí, kteří v důsledku zdravotního postiţení nebo jiného znevýhodnění mají ztíţený přístup na otevřený trh práce. V rámci podporovaného zaměstnávání je poskytována podpora rovněţ zaměstnavatelům uţivatelů sluţby.
18
3
PRÁCE JAKO HODNOTA Práce má pro člověka široký a bohatý význam, není jen prostředkem k zajištění
existence. Práce slouţí k obohacení lidského bytí, kterému můţe propůjčovat smysl a hodnotu (Nakonečný dle Wiendieck, 2005, 100-101). Výkon profese dospělému člověku přináší uspokojení jeho potřeby seberealizace, pocitu vlastní uţitečnosti a také udrţení mnohých sociálních kompetencí, zejména schopnost navazování kontaktu, komunikace, respektování určitých norem a zvyklostí, uchování potřebné úrovně sebevědomí a sebeúcty. Jedinec, který má určité zdravotní postiţení bývá omezen nejen při volbě svého povolání, ale i při hledání vhodného pracovního místa. Pokud člověk s postiţením zůstává izolován doma, dochází ke ztrátě jeho důleţitých rolí. Jde zejména o roli profesní, která spolu s rolí partnerskou a rodičovskou tvoří trojici základních rolí, které má člověk v dospělosti zvládnout. V důsledku toho můţe postupně dojít i k úpadku jeho kompetencí, případně celé osobnosti (Vágnerová, 2008, 184).
3.1 REALIZACE ČLOVĚKA SE ZDRAVOTNÍM POSTIŢENÍM NA TRHU PRÁCE Skutečnost, zda se člověk uplatní na trhu práce, je podmíněna řadou charakteristik. V naší současné společnosti jsou těmito charakteristikami věk, zdravotní stav, vzdělání, pohlaví a příslušnost k etnické skupině. Buchtová vyjmenovává, ţe u nás se jedná o mladé lidi, ţeny s malými dětmi, osoby zdravotně postiţené, starší lidi, osoby s niţším vzděláním, příslušníky romského etnika a přicházející imigranty. Příslušníci těchto skupin jsou ve větším riziku ztráty práce a dlouhodobé či opakované nezaměstnanosti. Na tyto skupiny populace musí být zaměřena politika zaměstnanosti (Buchtová 2002, 109). V důsledku stále většího důrazu na produktivitu práce mají osoby zdravotně znevýhodněné v současné společnosti stále menší šanci na uplatnění na trhu práce. Jedním z ukazatelů je doba jejich evidence na úřadu práce, jeţ několikanásobně převyšuje dobu evidence zdravých jedinců. Důleţitým přínosem realizace člověka se zdravotním postiţením na trhu práce je, vedle hodnot stránky ekonomické, sociální a psychologické, zejména hodnota přiměřeného smyslu ţivota a pocitu lidské důstojnosti (Buchtová, 2002, 113).
19
O
významu
pracovního
uplatnění
zdravotně
znevýhodněného
člověka
tedy
nepochybujeme. Kromě hodnot, které moţnost pracovat přináší kaţdému člověku, pro jedince se znevýhodněním je navíc zdrojem pro zvyšování jeho sociálního sebevědomí, pocitu lidské plnohodnotnosti a pomáhá mu také k dosahování samostatnosti a nezávislosti (Slowík, 2007, 39).
3.2 ZTRÁTA PRÁCE A NEZAMĚSTNANOST Práce je specificky lidská účelová aktivita, jejímţ cílem je tvorba materiálních a duchovních hodnot. Důleţitost práce i její sociální smysluplnost však mnozí lidé poznají aţ tehdy, kdyţ práci ztratí (Nakonečný, 2005, 100-101). Zdravotně znevýhodnění lidé jsou ohroţeni rizikem nezaměstnanosti mnohem více, neţ osoby zdravé. Vágnerová vyjmenovává důsledky frustrace, kterou nezaměstnaný zdravotně znevýhodněný jedinec můţe proţívat. Jde o: 1) Stimulaci obranných reakcí různého druhu - závislost na invalidním důchodu můţe vyvolat pocity méněcennosti a zbavení moţnosti sociálního kontaktu můţe přispět k přijetí role mučedníka a oběti. 2) Riziko agresivního chování vůči zdravým - zdrojem je osobní neuspokojení, které se projevuje negativním vztahem ke společnosti zdravých, kteří jsou podle jejich pohledu nespravedlivě zvýhodňováni. Tento jejich postoj je iracionálně posilován také faktem, ţe v naprosté většině jedná handicapovaný se zdravými úředníky, a je závislý na jejich rozhodnutí. Díky tomuto postoji se můţe člověk stát paranoidním, cítit se ze strany zdravých lidí ohroţení nebo nadřazenost. 3) Postoj přijaté invalidní bezmocnosti – postoj nejistoty a nespravedlnosti můţe posílit tendenci vyţadovat po společnosti všechno, o čem se osoba domnívá, ţe jí náleţí. V případě neuspokojení tohoto cíle se můţe objevit snaha o dosaţení cílů náhradních s preferencí primitivnějších potřeb, jako je jídlo, kouření, či únik pomocí alkoholu nebo jiných drog (Vágnerová, 2008, 185).
20
Jelikoţ se ukazuje, ţe stav nezaměstnanosti je úzce spojen se zvětšením zdravotních problémů a zneuţíváním drog, stává se tak nezaměstnanost spíše problémem psychologickým a sociálním, neţ jen problémem ekonomickým (Buchtová, 2002, 119). Kaţdodenní práce poskytuje člověku jednoznačný obraz časové struktury činností. Náhlá ztráta zaměstnání se tak často projevuje dezorientací, protoţe dosud stabilní průběh profesní i lidské činnosti náhle skončí. Namísto něj nastupuje prázdno, nejistota a úzkost a člověk neví, jak novou situaci zvládnout (Buchtová, 2002, 95). Nezaměstnanost neznamená jen nečinnost jedince, ale ohroţuje jej a jeho rodinu tím, ţe chybí příjem, který v případě ztráty práce v rodinném rozpočtu chybí, a tato situace můţe vyvolat určité problémy v souţití rodiny (Koldinská, 2013, 138). U lidí se změněnou pracovní schopností můţeme pozorovat nejen ekonomické, sociální a psychické problémy, ale setkáváme se u nich i s problémem přiměřeného smyslu ţivota a pocitu lidské důstojnosti (Buchtová, 2002, 113). Psychologický intervenční program pro nezaměstnané sleduje sníţení stresu těchto osob, snaţí se o podnícení aktivity a k větší flexibilitě, je zaměřen k získání větší sebejistoty či k získání potřebných sociálních dovedností. Můţe jít například o dovednost hledat práci, schopnost představit se a nabídnout své schopnosti na trhu práce, či dovednost vnitřně zpracovat případné odmítnutí (Buchtová, 2002, 119). Lidé bez práce mohou proţívat pocit, ţe nikam nepatří, ţe jsou vyvrţeni na okraj společnosti a nikdo je nepotřebuje. Jako občané nemohou v mnoha případech uplatňovat všechna práva (Buchtová, 2002, 119).
3.3 HODNOTA ČLOVĚKA A LIDSKÉ PRÁCE V NAUCE CÍRKVE V této kapitole pojednám o tom, jak se k hodnotě lidské práce staví Katolická církev. Čerpám z oficiálních dokumentů, které jsou součástí sociální nauky církve. Jistě není bez zajímavosti, ţe ačkoli od vydání těchto dokumentů uplynula jiţ desetiletí, jsou nadčasově aktuální. Z uvedených textů vyplývá, ţe v některých aspektech, zejména v důrazu na hodnotu lidství a lidské důstojnosti, Církev jiţ dříve pojmenovala některé zásady pro vztah k lidské osobě, které se snaţí uplatnit moderní sociální práce. 21
3.3.1 Pastorální konstituce II. vatikánského koncilu Gaudium et Spes V článku 26 tohoto dokumentu je vyjádřen předpoklad, ţe k tomu, aby člověk vedl opravdu lidský ţivot, je potřeba mu zpřístupnit všechny věci a hodnoty, které potřebuje. Vedle práva na hmotné zajištění, na výchovu a zaloţení rodiny a garanci ostatních morálních práv, je to právo na svobodnou volbu povolání a na práci. Ve svém článku 29 deklaruje zásadní rovnost všech lidí a sociální spravedlnost, a poţaduje, aby se stále více uznávala základní rovnost všech. Důvod spatřuje ve skutečnosti, ţe všichni lidé byli stvořeni k Boţímu obrazu, mají tedy tutéţ přirozenost a tentýţ původ, a všichni byli vykoupeni Kristem. Pastorální konstituce Gaudium et spes vnímá lidskou činnost jako hodnotu, která slouţí pro dobro člověka. Prací člověk nemění jen svět a společnost, ale zdokonaluje i sám sebe. Tím, ţe se mnohému naučí, rozvíjí své schopnosti a vychází se sebe a nad sebe. Tento osobní růst je vzácnější neţ bohatství, které lze nashromáţdit (čl. 35).
3.3.2 Encyklika Laborem Exercens Encykliku vydal papeţ Jan Pavel II. v roce 1981. Chápe práci jako základní a stále aktuální součást lidského bytí. Touto encyklikou papeţ nemá za cíl stanovit, jak má vypadat nové uspořádání či revize hospodářských struktur. Církev nemůţe říci nic o tom, jak mají probíhat procesy vývoje ve světě práce, které jsou zapříčiněny novými vlivy automatizace, stoupajícími náklady či jak postupovat ve snaze o zachování ţivotního prostředí. Můţe jen udávat „morální souřadnice“ rozvoje, kterými jsou důstojnost a práva pracujících (Z předmluvy k encyklice Laborem exercens in Sociální encykliky, 1996, 299). Lidská práce představuje pravděpodobně nejdůleţitější klíč k celé sociální otázce, pokud ji vnímáme jako dobro pro člověka. Proto je také lidská práce důleţitým řešením sociální otázky, a nabývá tak zásadního a rozhodujícího významu (čl. 3). Podobně jako mnohé vědy o člověku jako antropologie, paleontologie, historie, sociologie, psychologie, je také církev přesvědčena, ţe práce je základním rozměrem pozemské existence člověka. Církev tento svůj úsudek čerpá ze zjeveného Boţího slova, jiţ
22
na prvních stránkách knihy Genesis (srov. Gn 1,28, Bible, 1995, 22), kdy člověk dostává od Stvořitele příkaz, aby si podmanil zemi (čl. 4). Lidská práce, mimo svou objektivní platnost, má slouţit k uskutečnění lidství člověka, splnění osobního povolání člověka, má slouţit člověku k jeho sebeuskutečnění. Kořeny důstojnosti práce je třeba hledat ne v její objektivní stránce, ale v subjektivní. Znamená to, ţe prvotním základem hodnoty práce je sám člověk (čl. 6). Encyklika Laborem Exercens se ve svém článku 22 vyjadřuje konkrétně k zaměstnání pro osoby, které mají tělesné nebo duševní postiţení. Píše se zde, ţe připouštět ke společnému ţivotu, a tedy i k práci jen osoby zdravé je nanejvýš nedůstojné člověka a jde o popření společné lidské přirozenosti. Děje-li se to, páchá se závaţná forma diskriminace. Práce i v této situaci musí být podřízena důstojnosti člověka, tedy subjektu práce, nikoli hospodářskému zisku, a z tohoto důvodu vyplývá přímému i nepřímému zaměstnavateli povinnost účinnými a vhodnými prostředky podporovat právo handicapované osoby na profesionální průpravu a na práci, aby mohly být zapojeny do přiměřené produktivní činnosti, aby jim byla zpřístupněna práce v souladu s jejich moţnostmi. Tak to vyţaduje jejich lidská důstojnost a správné chápání práce ve smyslu subjektivním. Cílem je dosaţení situace, v níţ by handicapovaný člověk cítil, ţe není odstrčený na okraj světa práce ani závislý na společnosti, ale ţe je uţitečným a pro svou lidskou důstojnost respektovaným, a je povolán, aby přispíval k rozvoji a dobru vlastní rodiny a společnosti podle svých schopností.
23
4
PODPORA STÁTU PRO ZAMĚSTNÁVÁNÍ OSOB SE ZDRAVOTNÍM POSTIŢENÍM Jedním z dlouhodobých cílů české sociální politiky je vytváření příznivých podmínek
pro pracovní uplatnění osob, které jsou znevýhodněny zdravotním postiţením, avšak mají profesně vyuţitelné vědomosti a dovednosti a současně jsou ohroţeny sníţenou kvalitou ţivota a sociálním vyloučením (Novosad, 2005, 65).
4.1 ZVÝŠENÁ OCHRANA NA TRHU PRÁCE Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, v § 67 definuje skupiny osob, kterým je poskytována zvýšená ochrana na trhu práce. v případě občanů se zdravotním postiţením se jedná o osoby, které dle odborného posouzení na základě zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění jsou: 1) invalidní ve třetím stupni = osoby s těţším zdravotním postiţením 2) invalidní v prvním nebo druhém stupni 3) osoby zdravotně znevýhodněné 4) osoby, které byly orgánem sociálního zabezpečení posouzeny, ţe jiţ nejsou invalidní, a to po dobu 12 měsíců ode dne tohoto posouzení.
4.2 NÁSTROJE PRO PODPORU ZAMĚSTNANOSTI Právní rámec následujících opatření je ukotven v zákoně č. 435/2004, o zaměstnanosti, a podrobněji v prováděcí vyhlášce k tomuto zákonu – vyhlášce č. 518/2004 Sb.
4.2.1 Pracovní rehabilitace Jde o souvislou činnost zaměřenou na získání a udrţení vhodného zaměstnání pro osobu se zdravotním postiţením. Náklady spojené s touto činností hradí Úřad práce (Koldinská, 2013, 103). Pracovní rehabilitace zahrnuje přípravu na budoucí povolání, přípravu k práci a specializované rekvalifikační kurzy (§ 71 zákona č. 435/2004).
24
4.2.2 Chráněné pracovní místo Chráněné pracovní místo je zřizováno zaměstnavatelem pro osoby se zdravotním postiţením s podmínkou, ţe musí být těmito osobami obsazováno nejméně po dobu tří let (§ 75 zákona č. 435/2004). Příspěvek na zřízení chráněného pracovního místa Výše příspěvku je odvozena od násobků průměrné mzdy v národním hospodářství za I. aţ IV. čtvrtletí předchozího kalendářního roku a lze ji poskytnout ve výši maximálně: osminásobku pro osobu se zdravotním postiţením (desetinásobku, dochází-li k vytvoření 10 pracovních míst), nebo dvanáctinásobku pro osobu s těţším zdravotním postiţením (čtrnáctinásobku, je-li vytvořeno 10 pracovních míst). Příspěvek na provoz chráněného pracovního místa Úřad práce můţe zaměstnavateli poskytnout příspěvek na částečnou úhradu provozních nákladů chráněného pracovního místa aţ do výše 48.000 Kč ročně (§ 76 zákona č. 435/2004). Příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postiţením V případě, ţe jde o zaměstnavatele, který na chráněných pracovních místech zaměstnává více neţ 50 % osob se zdravotním postiţením z celkového počtu svých zaměstnanců, poskytuje Úřad práce příspěvek na podporu zaměstnávání těchto osob formou částečné úhrady vynaloţených prostředků na mzdy nebo platy a dalších nákladů (§ 78 zákona č. 435/2004). Příspěvek je poskytován ve výši 75% skutečně vynaloţených prostředků na mzdy nebo platy na zaměstnanců v pracovním poměru (včetně odvodu na sociální a zdravotní pojištění), kteří jsou osobami se zdravotním postiţením. Maximální hranice měsíčního příspěvku je ve výši 8 000 Kč, a jde-li o osobu zdravotně znevýhodněnou, činí maximální výše příspěvku 5 000 Kč. Po uplynutí 12 kalendářních měsíců ode dne obsazení zřízeného chráněného pracovního místa můţe zaměstnavatel uplatnit nárok na zvýšení příspěvku o částku odpovídající prokázaným dalším nákladům vynaloţeným zaměstnavatelem na zaměstnávání osob se zdravotním postiţením, nejvýše však o 2 000 Kč měsíčně na jednoho zaměstnance, který je osobou se zdravotním postiţením a o 1000 Kč, jde-li o osobu zdravotně znevýhodněnou (Příspěvek na podporu...[online]). 25
4.2.3 Povinnost zaměstnávat osoby se zdravotním postiţením Zaměstnavatelé s více neţ 25 zaměstnanci mají dle § 81 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, povinnost zaměstnávat osoby se zdravotním postiţením ve výši povinného podílu těchto osob na celkovém počtu zaměstnanců zaměstnavatele. Povinný podíl činí 4 %. Tuto povinnost zaměstnavatel můţe plnit těmito způsoby: 1) zaměstnáváním v pracovním poměru 2) odebíráním výrobků nebo sluţeb od zaměstnavatelů zaměstnávajících více neţ 50 % zaměstnanců na zřízených nebo vymezených chráněných pracovních místech 3) odvodem do státního rozpočtu 4) vzájemnou kombinací těchto způsobů.
4.3 FINANČNÍ ZVÝHODNĚNÍ S POSTIŢENÍM
PŘI
ZAMĚSTNÁVÁNÍ
OSOB
4.3.1 Osoby ve třetím stupni invalidity Status těchto osob je definován v § 39 odst. 2 písm. c) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Jedná se osobu, u níţ došlo z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu k poklesu její pracovní schopnosti nejméně o 70 %. Tato skutečnost se osvědčuje potvrzením nebo posudkem orgánu sociálního zabezpečení. Zaměstnávání povinného podílu osob se zdravotním postiţením Pro účely plnění povinného podílu zaměstnavatele dle zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, je dle § 17 prováděcí vyhlášky č. 518/2004 Sb. osoba s těţším zdravotním postiţením započítávána 3x. Slevy na dani z příjmu Zaměstnavatel můţe při zaměstnání tohoto zaměstnance uplatit slevu na dani z příjmu z titulu zaměstnávání osoby s těţším zdravotním postiţením. Výše této slevy je 60 000 Kč za jednoho zaměstnance (§ 35 odst. 1 písm. b) zák. č. 586/1992 Sb.).
26
Zaměstnanec můţe při výpočtu daně z příjmu fyzických osob dle zákona o daních z příjmu uplatnit tzv. rozšířenou slevu na invaliditu ve výši 5 040 Kč ročně (420 Kč měsíčně). Podmínkou je skutečnost, ţe mu je invalidní důchod třetího stupně skutečně vyplácen, nikoli jen přiznán. (§ 35ba odst. 1 písm. d) zák. č. 586/1992 Sb.). V případě, ţe je tento zaměstnanec zároveň drţitelem průkazu ZTP/P, můţe navíc uplatit ještě další slevu z daně z příjmu ve výši 16 140 Kč ročně, coţ činí 1 345 Kč měsíčně (§ 35ba odst. 1 písm. e) zák. č. 586/1992 Sb.). Zvýhodnění v odvodu na zdravotní pojištění Podle zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, osoby, za které je plátcem zdravotního pojištění stát, nejsou povinny při výpočtu odvodu na zdravotní pojištění dodrţet minimální vyměřovací základ ve výši minimální mzdy, ale pojistné je vypočítáváno ze mzdy skutečně zúčtované (§ 3a odst. 3, písm. c). Výčet kategorií osob, za které je plátcem zdravotního pojištění stát je uveden v § 7 zákona č. 48/1997 Sb. V případě osoby invalidní ve třetím stupni je dostačující, kdyţ je osoba za takto invalidní uznána, skutečnost, zda dochází i k faktické výplatě důchodu je irelevantní. Výhodnost tohoto ustanovení se projeví při výpočtu zdravotního pojištění především u těch zaměstnanců, kteří pracují na kratší pracovní úvazek, a jejichţ příjem tak nemusí dosáhnout hrubé mzdy ve výši minimálního odvodu (o osob pobírajících některý z důchodů jde o částku 8 000 Kč). Odvod pojistného na zdravotní pojištění bude tak vypočítán ze skutečně zúčtovaného příjmu. Jestliţe je tato osoba zároveň zaměstnána v organizaci, která zaměstnává více neţ 50% osob se zdravotním postiţením z celkového průměrného přepočteného stavu, sniţuje se navíc základ pro výpočet pojistného na zdravotní pojištění (základ pro zaměstnance i zaměstnavatele) o částku 6 259 Kč měsíčně, tedy o vyměřovací základ pro zdravotní pojistné placené státem (§ 3 odst. 7 zákona 592/1992 Sb.). Tato skutečnost znamená úsporu mzdových nákladů na straně zaměstnavatele i sníţení výše částky zdravotního pojistného na straně zaměstnance.
4.3.2 Osoby v prvním nebo druhém stupni invalidity Jedná se o osoby se zdravotním postiţením, u nichţ v důsledku dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nastal pokles pracovní schopnosti o 35 % aţ 69%. Tato 27
skutečnost se prokazuje posudkem o invaliditě nebo rozhodnutím o přiznání invalidního důchodu vydaným orgánem sociálního zabezpečení. Zaměstnávání povinného podílu osob se zdravotním postiţením Kaţdou osobu, která je dle zákona č. 435/2004 Sb. o zaměstnanosti uznána za osobu se zdravotním postiţením, a která je zaměstnána v pracovním poměru si můţe její zaměstnavatel započítat pro účely plnění povinného podílu osob se zdravotním postiţením (vyhl. 518/2004 Sb.). Slevy na dani z příjmu Zaměstnanec, kterému je skutečně vyplácen invalidní důchod pro invaliditu prvního nebo druhého stupně můţe při výpočtu daně z příjmu uplatnit tzv. základní slevu na invaliditu ve výši 2 520 Kč ročně, coţ je 210 Kč za měsíc (§ 35ba odst. 1 písm. c) zák. č. 586/1992 Sb.). Výhodou pro zaměstnavatele, který zaměstnává člověka, který je dle znění zákona č. 435/2004 Sb. o zaměstnanosti, osobou se zdravotním postiţením, je moţnost uplatnit slevu na dani z příjmu zaměstnavatele ve výši 18 000 Kč na kaţdého tohoto zaměstnance (§ 35 odst. 1 písm. a) zák. č. 586/1992 Sb.). Zvýhodnění v odvodu na zdravotní pojištění Ve věci zdravotního pojištění se u zaměstnanců s invaliditou v prvním nebo druhém stupni uplatňuje ustanovení § 3a odst. 3, písm. c), kdy je zaměstnanci i zaměstnavateli odvod zdravotního pojistného vypočítáván ze skutečně zúčtované měsíční mzdy zaměstnance, nikoli z minimálního vyměřovacího základu, který je stanoven v § 3 odst. 6 zákona č. 592/1992 Sb. Stejně jako v případě osob invalidních ve třetím stupni, jde-li o zaměstnavatele, který zaměstnává více neţ 50% osob se zdravotním postiţením z celkového průměrného přepočteného stavu, sniţuje se měsíční vyměřovací základ pro výpočet zdravotního pojistného o částku 6 259 Kč, a rovněţ jde o výhodu při výpočtu odvodu na zdravotní pojištění na straně zaměstnance i zaměstnavatele.
28
4.3.3 Osoby zdravotně znevýhodněné Podle znění § 67 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, je zdravotně znevýhodněnou ta osoba, která má zachovánu schopnost vykonávat výdělečnou činnost, ale její schopnosti být nebo zůstat pracovně začleněna, vykonávat dosavadní povolání nebo vyuţít dosavadní kvalifikaci či kvalifikaci získat jsou podstatně omezeny z důvodu jejích dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, zároveň však nejde o osobu, která je dle tohoto zákona uznána za invalidní. K uvedenému je potřeba ještě doplnit, ţe kategorie osoby zdravotně znevýhodněné měla podle původního návrhu legislativy zaniknout (§ 67 zák. č. 435/2004 Sb. ve znění k 20. 10. 2014). Kategorie osob zdravotně znevýhodněných byla původně s účinností od 1. 1. 2012 zrušena zákonem č. 367/2011 Sb., dle kterého bylo stanoveno, ţe platnost původního rozhodnutí o skutečnosti, ţe občan je osobou zdravotně znevýhodněnou, trvá nejpozději do 31. 12. 2014. Obnovení statusu osob zdravotně znevýhodněných má za cíl zatraktivnit zaměstnávání takových osob a jejich uplatnění na trhu práce (Osoby…, 2015, ČSSZ [online]). Zaměstnávání povinného podílu osob se zdravotním postiţením Osoby zdravotně znevýhodněné jsou dle současného znění zákona o zaměstnanosti povaţovány za osoby se zdravotním postiţením, a proto se pro účely plnění povinnosti zaměstnávat osoby se zdravotním postiţením tito zaměstnanci započítávají do povinného podílu osob (§ 67 zák. č. 435/2004 Sb.). Slevy na dani z příjmu Jelikoţ je osoba zdravotně znevýhodněná dle zákona č. 435/2004 Sb. o zaměstnanosti povaţována za osobou se zdravotním postiţením, můţe její zaměstnavatel při výpočtu své roční daňové povinnosti uplatnit slevu na dani z příjmu ve výši 18.000,- Kč na kaţdého tohoto zaměstnance v pracovním poměru (§ 35 odst. 1 písm. a) zák. č. 586/1992 Sb.).
29
5
NĚKTERÉ BARIÉRY PRO UPLATĚNÍ NA TRHU PRÁCE Stát se snaţí prostřednictvím své sociální politiky vytvářet příznivé podmínky pro to,
aby měly osoby se zdravotním postiţením co největší moţnosti uplatnění na trhu práce. Z praxe však vychází, ţe existují i mnohé bariéry, které jim v tom brání. Velkou překáţkou bývají předsudky či obavy, které se objevují na straně potenciálních zaměstnanců i zaměstnavatelů. V následující kapitole uvádím ještě některé jiné skutečnosti, které působí lidem s postiţením překáţky v uplatnění se na otevřeném trhu práce.
5.1 PŘEKÁŢKY NA STRANĚ ZAMĚSTNANCŮ 5.1.1 Nízká úroveň vzdělání Osoby se zdravotním postiţením dosahují niţší úrovně vzdělání. Určitě je tato skutečnost ovlivněna také postojem k zdravotně postiţeným lidem v dobách minulých. Jak například píše Potměšil o skutečnosti týkající se osob se sluchovým postiţením, po roce 1948 se v profesní přípravě těchto lidí počítalo snad jen s pěti moţnostmi – se vzděláním v oboru švadlena, zámečník, malíř a natěrač, klempíř a čalouník. S neslyšícími se jiţ předem počítalo jako se zaměstnanci méně kvalifikovanými (Potměšil in Michalík, 2011, 385). Novosad zmiňuje výsledek výzkumu Fialové, ze kterého vyplývá, ţe školští poradenští pracovníci nebývají adekvátně informováni o moţnostech dalšího studia osob s tělesným postiţením na VOŠ a VŠ. Dále k tomu dodává, ţe podobná situace je v případě poradců pro volbu povolání na úřadech práce. To poté přímo způsobuje, ţe potenciál osoby zůstává nevyuţit, a její studijní motivace a moţnost pracovního uplatnění je díky této skutečnosti zbytečně niţší. Důsledkem pak bývá horší moţnost uplatnění na trhu práce, protoţe nízká kvalifikace osoby bývá často její překáţkou (Novosad in Michalík, 2011, 232). Skutečnost, ţe lidé se zdravotním postiţením dosahují niţší vzdělanostní úrovně oproti celkové populaci, vychází z dat zveřejněných ve Výběrovém šetření osob se zdravotním postiţením z roku 2014, které zpracoval Český statistický úřad. Z výsledků šetření je patrné, ţe v kategorii bez vzdělání je osob se zdravotním postiţením o 5,2 % více oproti skutečnosti v celkové populaci, a těch, jejichţ nejvyšší dosaţené vzdělání je základní, je v porovnání se stejným vzorkem více o 10,4 %. Naopak v kategoriích střední vzdělání s maturitou a vzdělání 30
vysokoškolské jsou lidé se zdravotním postiţením početně niţší skupinou, neţ osoby v celkové populaci (Výběrové šetření… 2014, 13 [online]).
5.1.2 Negativní rekomandace od posudkových lékařů Z výzkumného šetření, které prováděla Nádvorníková v roce 2012 v Libereckém kraji mezi osobami se zdravotním postiţením, zaměstnavateli a pracovníky Úřadu práce vyplývá, ţe negativní rekomandaci v posudku posudkových lékařů povaţuje za významnou překáţku integrace na trh práce 63 % respondentů z řad osob se zdravotním postiţením (Nádvorníková, 2014, 61).
5.1.3 Ţivot v rezidenčních zařízeních Jak uvádí Vávrová, pobytové sociální sluţby (domovy pro osoby se zdravotním postiţením a domovy se zvláštním reţimem) jsou typickým modelem sociální exkluze osob se zdravotním postiţením. Lidé dlouhodobě ţijící v těchto zařízeních mohou být mnohdy odříznuti od přístupu ke vzdělávacím, pracovním a sociálně kulturním institucím (Vávrová, 2010, 69). Pro úplnost je potřeba dodat, ţe dle Výběrového šetření Českého statistického úřadu z roku 2014, bydlí 80 % lidí se zdravotním postiţení ve standardním bytě v běţném domě. Do tohoto počtu nejsou zahrnuty bezbariérové byty ani byty v domech s pečovatelskou sluţbou (Výběrové šetření… 2014, 19 [online]).
5.2 PŘEKÁŢKY NA STRANĚ ZAMĚSTNAVATELŮ 5.2.1 Málo informací a nedostatek vhodných pracovních míst Dle odpovědí zaměstnavatelů ve výzkumném šetření Nádvorníkové z roku 2012 vnímá skutečnost nedostatku informací o problematice zaměstnávání osob s postiţením 67 % respondentů. Rovněţ nedostatek vhodných pracovních míst je z pohledu zaměstnavatelů velkou překáţkou pro zaměstnávání osob s postiţením. Ve zmiňovaném výzkumu se takto vyslovilo 31
93 % dotazovaných zaměstnavatelů. Tato skutečnost vyplývá také ze situace, ţe na trhu práce není dostatek pracovních míst ani pro osoby bez postiţení (Nádvorníková, 2014, 61).
32
ZÁVĚR Ve své práci jsem se snaţila zachytit situaci lidí se zdravotním postiţením se zaměřením na jejich moţnosti pro výkon zaměstnání. Popsala jsem zásadu garance práva na rovné podmínky v přístupu těchto osob na pracovní trh. Tuto skutečnost jsem reflektovala v platné legislativě, zejména s důrazem na zákaz diskriminace. Zmínila jsem přínos sociální práce, která při práci s lidmi s postiţením nabízí zejména pomoc v působení proti sociálnímu vyloučení. Poskytuje podporu při zvládání specifické ţivotní situace těchto osob s důrazem na jedinečnost a lidskou důstojnost kaţdého jedince s poţadavkem na jeho aktivní spoluúčast při hledání řešení. Podrobně jsem se věnovala výčtu jednotlivých opatření sociální politiky v oblasti podpory a motivace zaměstnavatelů zaměstnávat osoby se zdravotním postiţením. Shledala jsem, ţe moţnosti finanční podpory, které jsou nabízeny zaměstnavatelům prostřednictvím státní politiky zaměstnanosti, jsou poměrně velké. V politice zaměstnanosti reflektuji výraznou podporu pro integraci osob s postiţením na trh práce. Zájmem je pozitivně působit na vytváření pracovních míst na otevřeném nebo chráněném trhu práce, kdy člověk s postiţením je plnohodnotným zaměstnancem, který má moţnost nabídnout zaměstnavateli svůj pracovní potenciál. Zároveň jsem uvedla bariéry, které lidem s postiţením v integraci na trh práce překáţejí. Významnými bariérami ze strany zaměstnavatelů se ukázal být celkový nedostatek pracovních míst a nízká informovanost zaměstnavatelů o problematice zaměstnávání osob s postiţením. Přeji si tedy, aby i tato moje absolventská práce přispěla k lepší informovanosti těm, kdo budou mít zájem se s touto oblastí více seznámit.
33
BIBLIOGRAFIE Kniţní zdroje, sborníky BUCHTOVÁ, B. A kol. 2002. Nezaměstnanost Psychologický, ekonomický a sociální problém, Praha, Grada Publishing a.s. ČERMÁK, M. 2012. Projevy a formy diskriminace osob se zdravotním postižením, Praha, Národní rada osob se zdravotním postiţením VÁGNEROVÁ, M. 2008. Psychopatologie pro pomáhající profese, Praha, Portál SLOWÍK, J. 2010. Komunikace s lidmi s postižením, Praha, Portál KOLDINSKÁ, K. 2013. Sociální právo, Praha, C. H. Beck, MICHALÍK, J. a kol. 2011. Zdravotní postižení a pomáhající profese, Praha, Portál MATĚJČEK, Z. 2001. Psychologie nemocných a zdravotně postižených dětí, Jinočany, Nakladatelství H & H Vyšehradská, s.r.o. NAKONEČNÝ, M. 2005. Sociální psychologie organizace, Praha, Grada Publishing NAVRÁTIL P. 2001. Antiopresivní přístupy. In: Matoušek, O. a kol.: Základy sociální práce, Praha, Portál NOVOSAD, L. 2005. in Sborník příspěvků z konference. I. konference o stavu lidských a občanských práv osob se zdravotním postiţením v ČR, Národní rada zdravotně postiţených ČR, Praha NOVOSAD, L. 2011. Tělesné postižení jako fenomén i životní realita, Praha, Portál NOVOSAD, L. 2011. Lidé se zdravotním postižením in: Michalík, J.: Zdravotní postižení a pomáhající profese, Praha, Portál SLOWÍK, J. 2007. Speciální pedagogika, Praha, Grada Publishing MATOUŠEK, O. 2005. Sociální práce v praxi, Praha, Portál, NÁDVORNÍKOVÁ, L. 1/2014. Bariéry v přístupu osob se zdravotním postiţením na trh práce. Sociální práce/Sociální práca, VÁVROVÁ, S. 4/2010. Institucionalizace jako překáţka sociální inkluze osob se zdravotním postiţením. Sociální práce/Sociální práca, Prameny Bible. 1995. Český ekumenický překlad, Praha, Česká biblická společnost, Sociální encykliky. 1996. Praha, Zvon,
34
Internetové zdroje Gaudium es spes. Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě, dostupné z http://www.vatican.va/archive/hist_councils/ii_vatican_council/documents/vatii_const_1965 1207_gaudium-et-spes_cs.html Výběrové šetření osob se zdravotním postiţením VŠPO 13, ČSÚ, zveřejněno 30.4.2014, dostupné z http://notes.czso.cz/csu/2014edicniplan.nsf/t/C9001CB63B/$File/k3_26000614_1.pdf Příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postiţením na chráněném pracovním místě, dostupné z Portál MPSV: http://portal.mpsv.cz/sz/zamest/zamestnaniosob/prispeveknapodporu Osoby zdravotně znevýhodněné, oficiální stránky ČSSZ, dostupné z http://www.cssz.cz/cz/ozz/ Česká unie pro podporované zaměstnávání, dostupné z http://www.unie-pz.cz/3podporovane-zamestnavani/14-co-je-pz.html Zákony Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, dostupné z http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1997-48 Zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, dostupné z http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1995-155 Zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů, dostupné z http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2009198 Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, dostupné z http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2006262 Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, dostupné z http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2004-435/zneni-20150101 35
Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění před 1. 1. 2015 dostupné z http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2004-435/zneni-20141020 Zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1991-582 Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, dostupné z http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1992-586 Zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění. Dostupné z http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1992-592 Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postiţením. Dostupné z http://www.nrzp.cz/dokumenty-odkazy/mezinarodni-dokumenty.html Vyhláška č. 518/2004 Sb., kterou se provádí zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, dostupné z http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2004-518 Nařízení vlády č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě, o nejniţších úrovních zaručené mzdy, o vymezení ztíţeného pracovního prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíţeném pracovním prostředí, dostupné z http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2006-567 Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postiţením, dostupné z http://www.mpsv.cz/files/clanky/10774/umluva_CJ_rev.pdf
36
ANOTACE Práce se zabývá situací osob se zdravotním postiţením na trhu práce na základě odborné literatury a platné legislativy s důrazem na garanci rovných příleţitostí a zákaz diskriminace. Jsou zde uvedeny některé zásady pro komunikaci a vyjádření rovnoprávného vztahu. Obsahuje pojednání o hodnotě práce pro ţivot člověka a výčet opatření politiky zaměstnanosti ve prospěch osob se zdravotním postiţením. Zabývá se i některými skutečnostmi, které jsou pro osoby s postiţením překáţkami pro vstup na trh práce.
ANNOTATION This work deals with the situation of people with disabilities in the labour market on the basis of the literature and current legislation with an emphasis on the guarantee of equal opportunities and non-discrimination. Here are some of the principles for communication and expression as an equal in the relationship. Contains a treatise on the value of work in human life and the list of measures of the employment policy in favour of persons with disabilities. It deals with some facts, which are for people with a disability, the barriers of entry to the labour market.
37
