FARNÍ INFORMÁTOR 5. NEDĚLE VELIKONOČNÍ – 10. KVĚTNA 2009
Budu tě chválit, Hospodine, ve velkém shromáždění.
Zprava: P. Václav Žákovský, farář pustiměřský, P. František Stehlík, farář z Lipovce a Antonín Grygar, polesný z Podivic při generální audienci s Pavlem VI. (9.4.1969)
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, Bůh nám prokázal tolikerá dobrodiní. Tím prvním je především dar víry. Prosme, aby nás neustále posiloval svou milostí k důslednému křesťanskému životu, a tak nám dopřál vydávat svědectví o nesmírné hodnotě tohoto daru. L: PANE, ROZMNOŽ NAŠI VÍRU. Za Svatého otce Benedikta XVI., poutníka míru ve jménu jediného Boha a Otce všech lidí, aby jeho apoštolská cesta ve Svaté Zemi, po nejposvátnějších místech naší víry, posílila a povzbudila křesťany, kteří tu den co den čelí nemalým obtížím. Za všechny lidi, aby poznali, že jen na Kristu lze stavět spravedlivější a lidštější svět. Za naše farní společenství, shromážděné na této nedělní mši svaté, aby stále více zpřítomňovalo pravou povahu Církve, která se rodí z Božího slova a sytí z eucharistického stolu, a tak vydává svědectví bratrské lásky. Za ženy a matky naší farnosti, aby prožívaly radost ze svého povolání k účasti na stvořitelském díle Božím a odpovědně chránily velký dar života. Za nemocné a trpící, aby na přímluvu Panny Marie – Uzdravení nemocných, došli zdraví duše i těla. Za všechny věrné zemřelé, ať dojdou věčné odměny u tebe v nebi. K: Pane, ty jsi nás stvořil a vykoupil, dej, ať naše víra přináší hojné plody spravedlnosti a lásky, aby svět viděl naše dobré skutky a velebil tvé jméno. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
LITURGICKÉ TEXTY 5. NEDĚLE VELIKONOČNÍ 1. ČTENÍ – SK 9,26-31
Čtení ze Skutků apoštolů. Když přišel Šavel do Jeruzaléma, pokoušel se navázat styk s učedníky, ale všichni se ho báli. Nemohli uvěřit, že on je učedníkem. Ujal se ho však Barnabáš. Uvedl ho k apoštolům a vypravoval, jak Šavel viděl na cestě Pána, který s ním mluvil, a jak v Damašku neohroženě vystupoval ve jménu Ježíšově. Od té chvíle byl s nimi v Jeruzalémě stále ve styku a směle vystupoval ve jménu Páně. Také rozmlouval s helénisty a přel se s nimi. Ti mu však začali ukládat o život. Jakmile se to bratři dověděli, doprovodili ho dolů do Césareje a odtamtud ho vypravili do Tarsu. Církev měla pokoj v celém Judsku, Galileji i Samařsku. S úspěchem se vyvíjela, žila v bázni před Pánem a rostla přispěním Ducha svatého. ŽALM 22
Své sliby splním před těmi, kdo ctí Hospodina. – Chudí se najedí do sytosti, – kdo hledají Hospodina, budou ho chválit: – "Navěky ať žije vaše srdce!" Rozpomenou se, k Hospodinu se obrátí – všechny končiny země, – před ním se skloní – všechna lidská pokolení. – Jen jemu se budou kořit všichni, kdo spí v zemi, – před ním se skloní všichni, kdo sestupují v prach. I má duše bude pro něho žít, – mé potomstvo bude mu sloužit. – Bude vyprávět o Pánu příštímu pokolení, – lidu, jenž se narodí, budou hlásat jeho spravedlnost: – "To udělal Hospodin!" 2. ČTENÍ – 1JAN 3,18-24
Čtení z prvního listu svatého apoštola Jana. Děti, nemilujme jen slovem a jazykem, ale činem, doopravdy! Podle toho poznáme, že jsme z pravdy, a to uklidní před ním naše svědomí, když by nám něco vyčítalo, neboť Bůh ví všechno dokonaleji a lépe než naše svědomí. Milovaní, jestliže nás svědomí neobviňuje, dodá nám to radostné důvěry v Boha a dostaneme od něho všechno, zač prosíme, protože zachováváme jeho přikázání a konáme, co je mu milé. A to je to jeho přikázání: abychom věřili ve jméno jeho Syna Ježíše Krista a navzájem se milovali, jak nám nařídil. Kdo zachovává jeho přikázání, zůstává v Bohu a Bůh v něm. A že v nás zůstává, poznáváme podle Ducha, kterého nám dal. EVANGELIUM – JAN 15,1-8
Slova svatého evangelia podle Jana. Ježíš řekl svým učedníkům: "Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou ratolest na mně, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla ovoce ještě více. Vy jste už čistí tím slovem, které jsem k vám mluvil. Zůstaňte ve mně, a já zůstanu ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li na kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete dělat nic. Kdo nezůstane ve mně, bude vyhozen ven jako ratolest; uschne, seberou ji, hodí do ohně – a hoří. Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li ve vás moje slova, můžete prosit, oč chcete, a dostanete to. Tím bude oslaven můj Otec, že ponesete mnoho ovoce a osvědčíte se jako moji učedníci."
POŘAD BOHOSLUŽEB: 10. - 17. května 2009 DEN
NEDĚLE 10. května
LITURGIE
5. NEDĚLE VELIKONOČNÍ PUSTIMĚŘ: PO MŠI SV. PRŮVOD K HROBU P. ŽÁKOVSKÉHO SVÁTEK MATEK
PONDĚLÍ 11. května
PO 5. NEDĚLI VELIKONOČNÍ
ÚTERÝ 12. května
ÚTERÝ PO 5. NEDĚLI VELIK. SV. PANKRÁC, MUČEDNÍK
PONDĚLÍ
STŘEDA 13. května
PANNA MARIA FATIMSKÁ
ČTVRTEK 14. května
SVÁTEK SV. MATĚJ, APOŠTOL
PÁTEK 15. května SOBOTA 16. května
SV. JAN NEPOMUCKÝ, KNĚZ A MUČEDNÍK, SVÁTEK
NEDĚLE 17. května
6. NEDĚLE VELIKONOČNÍ
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
PUSTIMĚŘ 8.00
za + P. Václava ŽÁKOVSKÉHO (+1989) a + rodinu SKOPALOVU za + P. Václava ŽÁKOVSKÉHO za + P. Václava ŽÁKOVSKÉHO
DRYSICE 10.00 PODIVICE 11.30 PUSTIMĚŘ 17.30 PUSTIMĚŘ 18.00
KAPLE SV. ANNY:
MÁJOVÁ POBOŽNOST
za + Annu JANSKOU, manžela, živou a + rodinu
za + Josefa CHYTILA, DRYSICE rodiče a sourozence 8.00 KAPLE SV. ANNY: PUSTIMĚŘ MÁJOVÁ POBOŽNOST 17.30 PUSTIMĚŘ za + rodiče PARÁČKOVY, živou a zemřelou rodinu 18.00 PODIVICE za + rodiče KROMBHOLZOVY a celou zemřelou rodinu 8.00 KAPLE SV. ANNY: PUSTIMĚŘ M Á J OVÁ POBOŽNOST 17.30 PUSTIMĚŘ za + Helenu ZIMÁKOVOU, rodiče a Boží požehnání pro r. 18.00
PÁTEK PO 5. NEDĚLI VELIKONOČNÍ
PUSTIMĚŘ za farnost a obec, za + kněze, farníky a dobrodince farnosti 18.00 za + rodinu ZBOŘILOVU, PUSTIMĚŘ VŠETULOVU a Boží pož. 8.00 na poděkování za dar zdraví DRYSICE s prosbou o další Boží pomoc 9.30 PODIVICE Antonína KOLAŘÍKA, manž., 2 syny, zetě a duše v očistci 11.00
PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA PUSTIMĚŘ: 4.500,-Kč DRYSICE: 3.500,-Kč PODIVICE: 1.700,-Kč Pán Bůh zaplať všem, kdo pamatujete na potřeby své farnosti. MÁJOVÉ POBOŽNOSTI V PODIVICÍCH: středa, pátek, neděle – vždy v 18h. FARNÍ INFORMÁTOR, XV. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (zázn. 517356351, mobil: 723593106,
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks =15,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na www.pustimer-farnost.cz.
FARNÍ INFORMÁTOR 6. NEDĚLE VELIKONOČNÍ – 17. KVĚTNA 2009
Hospodin zjevil svou spásu před zraky pohanů. MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, ve jménu Ježíše Krista, prosme Otce, který si nás ve svém Synu vyvolil a určil nás, abychom šli a přinášeli užitek a náš užitek aby byl trvalý: L: OTČE, VYSLYŠ PROSBY SVÉHO LIDU. Prosme za všechny pokřtěné, aby si byli vědomi Božího daru a přinášeli světlo víry také pohanům naší doby. Prosme za Kristovu Církev, aby všude na zemi požívala skutečného a trvalého míru, rostla v lásce a bázni před Bohem a stále byla provázena silou Ducha svatého. Aby nadcházející Pouť Roku sv. Pavla dala všem poutníkům zakusit přítomnost svatých pastýřů, kteří v dějinách vedli svěřený Boží lid a svými přímluvami jej nepřestávají vést. Prosme za křesťany, aby se ve světě stávali znamením lásky Boha, Otce všech lidí. Prosme Pána pokoje, aby vyslyšel volání trpících a zasáhl srdce těch, kdo mají odpovědnost za konflikty, co sužují náš svět. Prosme za nemocné, aby na přímluvu Panny Marie – Uzdravení nemocných a Útočiště hříšníků, došli zdraví duše i těla. Prosíme za všechny věrné zemřelé, ať patří na tvou slávu. K: Otče veškerého milosrdenství, dej nám poznat svou lásku, abychom i my dokázali milovat své bližní. Prosíme o to skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
LITURGICKÉ TEXTY 6. NEDĚLE VELIKONOČNÍ 1. ČTENÍ – SK 10,25-26.34-35.44-48
Čtení ze Skutků apoštolů. Když Petr přišel do Cesareje, Kornelius mu šel vstříc a padl mu v hluboké úctě k nohám. Ale Petr ho zvedl se slovy: "Vstaň! Vždyť i já jsem jen člověk." Tu se Petr ujal slova a promluvil: "Teď opravdu chápu, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo se ho bojí a dělá, co je správné." Když ještě Petr mluvil, sestoupil Duch svatý na všechny, kdo tu řeč poslouchali. A žasli věřící obrácení ze židovství, kteří přišli s Petrem, že i na pohany byl vylit dar Ducha svatého. Slyšeli totiž, jak mluví cizími jazyky a velebí Boha. Tehdy Petr řekl: "Může někdo odpírat křestní vodu těm, kteří jako my přijali Ducha svatého?" Pak rozkázal, aby je pokřtili ve jménu Ježíše Krista. Potom ho prosili, aby u nich zůstal ještě několik dní. ŽALM 98
Zpívejte Hospodinu píseň novou, – neboť učinil podivuhodné věci. – Vítězství je dílem jeho pravice, – jeho svatého ramene. Hospodin uvedl ve známost svou spásu, – před zraky pohanů zjevil svou spravedlnost. – Rozpomenul se na svou dobrotu a věrnost – Izraelovu domu. Všechny končiny země uzřely – spásu našeho Boha. – Jásejte Hospodinu, všechny země, – radujte se, plesejte a hrejte! 2. ČTENÍ – 1JAN 4,7-10
Čtení z prvního listu svatého apoštola Jana. Milovaní, milujme se navzájem, protože láska je z Boha, a každý, kdo miluje, je zrozen z Boha a poznává Boha. Kdo nemiluje, Boha nepoznal, protože Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jednorozeného Syna, abychom měli život skrze něho. V tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy. EVANGELIUM – JAN 15,9-17
Slova svatého evangelia podle Jana. Ježíš řekl svým učedníkům: "Jako Otec miloval mne, tak já jsem miloval vás. Zůstaňte v mé lásce. Zachováte-li moje přikázání, zůstanete v mé lásce, jako jsem já zachovával přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce. To jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila. To je mé přikázání: Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život. Vy jste moji přátelé, když děláte, co já vám ukládám. Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co dělá jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, protože vám jsem oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce. Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a určil jsem vás k tomu, abyste šli a přinášeli užitek a váš užitek aby byl trvalý. Potom vám Otec dá všechno, oč ho budete prosit ve jménu mém. To vám přikazuji: Milujte se navzájem!"
POŘAD BOHOSLUŽEB: 17. – 24. května 2009 DEN
NEDĚLE 17. května
PONDĚLÍ 18. května
LITURGIE
6. NEDĚLE VELIKONOČNÍ
PONDĚLÍ PO 6. NEDĚLI VELIKONOČNÍ SV. JAN I. PAPEŽ A MUČEDNÍK
ÚTERÝ 19. května
ÚTERÝ PO 6. NEDĚLI VELIKONOČNÍ
STŘEDA 20. května
SV. KLEMENT MARIA
ČTVRTEK 21. května
ČTVRTEK
PÁTEK 22. května SOBOTA 23. května
HOFBAUER, KNĚZ
PO 6. NEDĚLI VELIKONOČNÍ
PÁTEK PO 6. NEDĚLI VELIKONOČNÍ SV. RITA Z CASCIE, ŘEHOLNICE
ÚMYSL MŠE SV.
za + rodinu ZBOŘILOVU, PUSTIMĚŘ VŠETULOVU a Boží pož. 8.00 na poděkování za dar zdraví DRYSICE s prosbou o další Boží pomoc 9.30 PODIVICE Antonína KOLAŘÍKA, manž., 2 syny, zetě a duše v očistci 11.00 KAPLE SV. ANNY: PUSTIMĚŘ MÁJOVÁ POBOŽNOST 17.30 za + Richarda a Andělu PUSTIMĚŘ TRNAVSKÝCH, 2 rodiče, 18.00 r. ŠÍRKOVU a SLANINOVU IVANOVICE za + Františka a Vladimíru NA HANÉ ŠKOLAŘOVY a Boží 9.00 požehnání pro živou rodinu DRYSICE MÁJOVÁ POBOŽNOST 17.30 za + Ludmilu a Ludvíka DRYSICE HORECKÝCH, živou a + rod. 18.00 KAPLE SV. ANNY: PUSTIMĚŘ M Á J OVÁ POBOŽNOST 17.30 za + Oldřicha HOLUBA, PUSTIMĚŘ Ladislava DORAZILA, rodiče 18.00 a Boží požehnání pro rodinu KAPLE SV. ANNY: PUSTIMĚŘ MÁJOVÁ POBOŽNOST 17.30 za + Floriána SNÍDALA, PUSTIMĚŘ rodiče a sourozence 18.00
SOBOTA PO 6. NEDĚLI VELIKONOČNÍ
SLAVNOST
NEDĚLE 24. května
FARNOST
NANEBEVSTOUPENÍ PÁNĚ SVĚTOVÝ DEN SDĚLOVACÍCH PROSTŘEDKŮ
PUSTIMĚŘ za + rodiče SEDLÁČKOVY a VYMAZALOVY a dva syny 8.00 DRYSICE za + Annu a Josefa BRANČÍKOVY, 2 rodiče a duše v oč. 9.30 za + Marii PUČANOVOU, PODIVICE manžela, vnučku a duše v oč. 11.00
ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC KVĚTEN 1. Aby se laici a křesťanské komunity stali odpovědnými podporovateli kněžských a řeholních povolání. 2. Aby nedávno založené katolické církevní obce, s vděčností Pánu za dar víry, byly připraveny podílet se na všeobecném poslání Církve, a ochotné k hlásání evangelia v celém světě. 3. Aby sdělovací prostředky šířily ve společnosti ducha pravdy a krásy, vzájemnou lásku a spravedlnost.
10. května 1989 povolal Pán života
P. VÁCLAVA ŽÁKOVSKÉHO,
faráře pustiměřského
Po smrti Msgre Mořice Surmy, děkana vyškovského a faráře pustiměřského byl jmenován zdejším farářem dlouholetý kaplan P. František Vaněk. Psal se rok 1936. Prožil tu celá válečná léta, byl hudebníkem a u farníků oblíben. Uprostřed oprav těžce poškozeného kostela při bombardování, v květnu 1945 náhle umírá. Prozatímním vedením farnosti byl pověřen kaplan P. Petr Čambala. Toho v lednu 1947 vystřídal P. František Šmíd, zdejší farář a pozdější děkan. Zemřel dosti náhle na rakovinu hrtanu, 27. prosince 1954. Je pochován ve svém rodišti - Veselí nad Moravou. 1. února 1955 byl dekretem arcibiskupa olomouckého, dr. Josefa Matochy, jmenován administrátorem v Pustiměři ivanovický kaplan P. Václav Žákovský. Farnost byla po všech stránkách v ubohém stavu, navíc doba “stalinských deformací” vyvíjela tlak na rodiče, aby upustili od náboženské výchovy svých dětí (ředitel školy Stanislav Švarc)... A přece jeho pevná víra, klidná a důvěryplná naděje a činorodá láska vyrůstající z Kristova velikonočního vítězství byla základem života prozíravé moudrosti, práce, modlitby a oběti, který završil 10. května 1989, kdy Pán povolal moudrého a věrného služebníka k účasti na své slávě. Requiescat in pace!
EUCHARISTIA ET LABOR
/”Eucharistie a práce” - biskupské heslo kardinála Josefa Berana: + 17. května 1969 v Římě/
Nesměl se vrátit domů, mezi své, k lidu, který tolik miloval, jemuž byl vždy otcem, k národu, proti němuž se nikdy ničím neprovinil, o němž i jinověrci a nepřátelé církve věděli, že je nejnevinnější obětí režimu a jeho deformací. Jak charakteristický je výrok jednoho spoluvězně z koncentračního tábora v Dachau, uveřejněný po kardinálově smrti: “Jsem nevěrec, v Boha a svaté nevěřím, ale je-li nějaký svatý, pak je to arcibiskup Beran”. V roce 1965 bylo ještě málo těch, kterým se podařilo jet do Itálie. Většinou jen kulturním souborům a sportovcům. A tak se čs. ragbisté setkávají ve Florencii se skutečností, že jejich velký krajan, vypovězený a vyděděný kardinál Beran, je někdo, koho jim celý svět závidí. Strhnou si alespoň ohromný plakát, který hlásá, že náš arcibiskup bude mít přednášku, a s národní hrdostí opisují velká písmena jeho jména. Když se 17. května 1969 přišel pomodlit ke smrtelnému lůžku pražského arcibiskupa chorvatský kardinál Šeper, prohlásil přítomným Čechům: “Máte v nebi druhého svatého Vojtěcha”. Smuteční obřady se konaly 22. května v bazilice sv. Petra v Římě, v severní apsidě v blízkosti oltáře sv. Václava. Po zádušních bohoslužbách, které sloužil pražský administrátor, biskup František Tomášek, vykonal výkrop sám papež Pavel VI., a tak znovu projevil své osobní přátelství, které ve svém srdci choval k velkému synu malé země. A aby mimořádné pocty byly dovršeny, odebírá se po skončeném výkropu průvod s tělesnými pozůstatky do vatikánské krypty, kde jsou uloženy v mariánské kapli v blízkosti hrobů největších posledních papežů Pia XII. a Jana XXIII., nedaleko hrobu svatého Petra.
Grandi lezioni sull´amore che nasce dalla fede
(homílie Jeho Eminence Giovanniho kardinála Coppy, čestného občana Drysic, ve farnosti sv. Vincence, San Vincenzo, 19. dubna 2009)
Drazí věřící od svatého Vincence. Jsem velmi rád, že s mohu už potřetí být mezi vámi, a děkuji vašemu šikovnému a dynamickému panu faráři za jeho milé pozvání. Vaši předkové pojmenovali po světci město i farnost. Každoročně tak slavíte jeho svátek živou účastí víry, a tolika dalšími iniciativami kulturními, folklórními a hudebními. Včera jsem byl přítomen koncertu, dnes jste všichni tady v kostele; váš pan starosta, jehož uctivě zdravím spolu s občanskými a vojenskými představiteli, přinese jako dar světci votivní svíci; skupina mladých přijme svátost biřmování. Ani v této slavnostní atmosféře nezapomeneme na obyvatele Aquily, zasažené zemětřesením, které přineslo zkázu a smrt: nabídneme tuto neděli svůj příspěvek, a budeme se modlit, aby jim Pán pomohl v díle obnovy a obětem udělil věčný pokoj. Druhá neděle velikonoční, zvaná neděle Božího milosrdenství, nám o svátku sv. Vincence dává silný motiv k zamyšlení. Velikonoce jsou oslavou Boží lásky, která neváhala dát svého jednorozeného Syna, aby nás vzala do své milující a odpouštějící náruče. Ježíš nás miloval až k smrti kříže. A Bůh nás miloval víc než svého Syna! Velikonocemi vstoupilo do světa Boží smýšlení, které nechce odsuzovat, ale jen milovat. Liturgická čtení této mše svaté nám vyprávějí o této Boží milosrdné lásce, která nás zavazuje milovat své bratry. První čtení nám představilo příklad mateřské Církve v Jeruzalémě, kde se věřící milovali do té míry, že byli „jedno srdce a jedna duše“ (Skt 4,32), a dávali své jmění k dispozici chudým. Ve druhém čtení apoštol Jan položil silný důraz na dvě složky křesťanského života: víru a lásku – jedna nemůže existovat bez druhé, víra nám dává znovu se zrodit v Kristu Zmrtvýchvstalém, a láska nám dává zachovávat přikázání Otce, jenž říká: „nejsou těžká“ (srv. 1Jan 5,3), právě proto, že se rodí z lásky. V evangeliu jsme se pak účastnili prvního Ježíšova zjevení, kdy dává apoštolům svůj pokoj, svěřuje jim svou moc a předává Ducha svatého, aby odpouštěli hříchy. Tomáš, jenž nechtěl uvěřit, je přemožen touto Ježíšovou láskou, který se osm dní nato, to znamená dnes, znovu ukázal zvláště jemu, a vyzývá ho a vložil prst do ran v jeho rukou, nohou a do jeho boku. Tím nejkrásnějším však je to, že Ježíš zmrtvýchvstalý prohlašuje blahoslavenými nás všechny, kteří jsme v Něj uvěřili a kteří jej milujeme, aniž bychom Ho viděli.
Tyto velké lekce o lásce, která se rodí z víry, prožíval heroickým způsobem svatý Vincenc Ferrerský, váš patron. Narodil se ve španělské Valencii, v sedmnácti letech se stal dominikánem a po kněžském svěcení vyučoval v různých městech teologii, a následně pak s velkými úspěchy kázal, takže byl jmenován generálním kazatelem řádu. Prošel Evropou, aby hlásal Boží slovo, vzbudil mnoho konverzí a konal nevídané zázraky: byl přítelem světců a blahoslavených, jako například Markéty Savojské, Bernardina ze Sieny, Coletty z Corbie a Pietra Jeremiáše z Palerma, svého spolubratra. Šly za ním tisíce kajícníků, kázal před ohromnými zástupy, anglický král žasl nad darem jazyků, jehož se Vincencovi dostalo. V dějinách bylo jen málo kazatelů, jakým byl on, přestože žil v temném období pro Církev, ve vyhlášeném „západním schizmatu“, kdy došlo současně k volbě až tří papežů; bylo tak těžké poznat, na které straně je pravda, že dokonce i světec, jakým byl on, se přidržel vzdoropapežů Klementa VII. a Benedikta XIII., svého přítele a ochránce. Ale pozvolna se od něj vzdálil a vyzval ho k jednotě v proslulém kázání, které pronesl před kúrii v Avignonu, kdy hrozil Božím soudem. Svatý Vincenc byl rád, že zažil konec tohoto schizmatu v roce 1417. pokračoval v kázání, i když znaven tolika námahami. Zemřel zrovna v době postních kázání ve Cannes, ve Francii, 5. dubna 1419. Především hlásal lásku. Poslyšte, co doporučoval kněžím: „Všichni ať vidí, že tvá slova nevycházejí z pyšného nitra, ale spíše ze srdce prodchnutého láskou a zbožností, jako otce, jenž trpí pro hříchy svých dětí; obejmi je jako matka .. Hříšníci ať cítí, že tvá slova vyvěrají z ryzí lásky. Modli se tedy, aby ti Bůh vliv svou lásku, která je vrcholem všech ctností“ (De vita spirituali, 13. kap.). Vskutku, kéž by nám Bůh vliv lásku! Tato slova ať jsou programem vaší farní i občanské komunity. Především ať jsou jím pro vás, drazí dospívající, kteří přijmete svátost biřmování. Zakrátko přijměte Ducha svatého, který je v Nejsvětější Trojici láskou, jež věčně spojuje Otce a Syna. On už na vás sestoupil ve křtu, ale tehdy jste byli teprve v rozpuku křesťanského života. Dnes Duch svatý přichází do vašich srdcí, aby vás učinil dospělými a zralými křesťany, abyste – jak říká svatý Pavel – dokázali vždy kráčet v Duchu (Řím 8,4; Gal 5,16), a být vedeni Duchem (Řím 8,14). Když na vás ve vrcholném svátostném okamžiku vložím ruce, budu se hlasitě modlit, aby Bůh „vylil svého svatého Ducha, aby vás posílil bohatstvím svých darů, a plně vás připodobnil Kristu, svému jedinému Synu“. A když budu mazat svatým křižmem čelo každého a každé z vás, řeknu vám, pronášeje vaše jméno: „Přijmi pečeť daru Ducha svatého“. Milovaní chlapci a dívky! Jak velká událost se ve vás dnes uskuteční: přijmete největší dar, Ducha svatého, jenž zpečetí vaše předsevzetí: budete v Církvi skutečně „posíleni“, totiž utvrzeni Duchem svatým, a budete moci žít ze sedmera jeho darů, které vás budou stále více činit podobnými Kristu, a svědky Boží lásky v Církvi i ve společnosti. Říká se, bohužel, že biřmování je svátostí na rozloučenou, protože spousta mladých lidí posléze opouští praxi Církve. Milovaní, ať tomu tak u vás není: vzdálit se Církvi znamená učinit Ježíšovu smrt neúčinnou, ztratit touhu po dobru, vyprahnout v lásce. Tak si to váš patron, svatý Vincenc, který byl apoštolem lásky, nepřeje. Buďte věrni! Vytrvejte! Buďte svědky lásky mezi svými vrstevníky, aby farnost sv. Vincence byla chloubou italské Církve! To vám přeji z celého srdce! Modlím se a budu se modlit za vás všechny, aby vám všem Pán žehnal, těšil vás a naplňoval svou láskou a radostí.
„Ve šlépějích svých ctihodných předchůdců Pavla VI. a Jana Pavla II. se vydám jako poutník k nejposvátnějším místům naší víry“ (Benedikt XVI. před nedělní modlitbou Regina Caeli, 3. května 2009)
Svou návštěvou bych chtěl posílit a povzbudit křesťany ve Svaté zemi, kteří musí denně čelit nemalým obtížím.
Jako nástupce apoštola Petra jim dám pocítit blízkost a podporu celého těla Církve. Půjdu navíc jako poutník míru ve jménu jediného Boha, který je Otcem všech. Budu svědčit o nasazení katolické Církve ve prospěch těch, kdo usilují o dialog a smíření, aby se tak dospělo k pevnému a trvalému míru ve spravedlnosti a vzájemné úctě. Tato cesta konečně nemůže postrádat značný význam ekumenický a mezináboženský. Jeruzalém je z tohoto pohledu jedinečným symbolickým městem: tam Kristus zemřel, aby sjednotil všechny rozptýlené Boží děti (srv. Jan 11,52).
PROGRAM APOŠTOLSKÉ CESTY PAPEŽE BENEDIKTA XVI. DO SVATÉ ZEMĚ 8.-15. května 2009 (Časový posun: +1 hodina)
PÁTEK 8.5. 9.30: odlet z římského letiště Fiumicino do Ammánu (Jordánsko) 14.30 (místního času): uvítací ceremoniál na letišti Queen Alia v Ammánu 15.30: návštěva centra "Regina pacis" v Ammánu 17.40: přijetí u jordánského krále Abdalláha II. v královském paláci SOBOTA 9.5. 7.15: soukromá mše svatá v kapli apoštolské nunciatury v Ammánu 9.15: návštěva baziliky na hoře Nebo 10.30: žehnání základního kamene univerzity latinského patriarchátu v Madabě; 11.30: návštěva hášimovského muzea a mešity Husajna Bin Talála v Ammánu 11.45: setkání s představiteli muslimů, diplomatickým sborem a rektory jordánských univerzit před mešitou 17.30: modlitba nešpor s kněžími, řeholníky, řeholnicemi, seminaristy a zástupci církevních hnutí v katedrále sv. Jiří melchitské katolické církve NEDĚLE 10.5. 10.00: mše svatá na mezinárodním stadionu v Ammánu V poledne: modlitba "Vesel se, nebes Královno"
12.45: oběd s patriarchy, biskupy a papežským doprovodem v prostorách latinského vikariátu v Ammánu 17.30: návštěva Betánie za Jordánem, místa Ježíšova křtu 18.00: žehnání základních kamenů římskokatolického a melchitského kostela v Betánii za Jordánem PONDĚLÍ 11.5. 7.30: soukromá mše svatá v kapli apoštolské nunciatury v Ammánu 10.00: závěrečná ceremonie na letišti Queen Alia v Ammánu 10.30: odlet z Ammánu do Tel Avivu 11.00: uvítací ceremonie na letišti Ben Gurion v Tel Avivu 16.45: přijetí u izraelského prezidenta Šimona Perese v prezidentském paláci v Jeruzalémě 17.45: návštěva jeruzalémského památníku obětem holocaustu Yad Vashem 18.45: setkání se zástupci organizací pro mezináboženský dialog v auditoriu centra Panny Marie Jeruzalémské ÚTERÝ 12.5. 9.00: návštěva Skalního dómu na Chrámové hoře v Jeruzalémě; setkání s velkým muftím mešity 10.00: návštěva západní zdi jeruzalémského chrámu ("Zdi nářků") 10.45: setkání s jeruzalémskými vrchními rabíny v centru Hechal Shlomo 11.50: modlitba "Vesel se, nebes Královno" s ordináři Svaté země v jeruzalémském centru Cenacolo 12.30: krátká návštěva latinské konkatedrály v Jeruzalémě 13.00: oběd s ordináři Svaté země, představenými klášterů a papežským doprovodem v latinském patriarchátu 16.30: mše svatá v údolí Josafat STŘEDA 13.5. 9.00: uvítací ceremonie na náměstí před prezidentským palácem v Betlémě 10.00: mše svatá na Náměstí Jesliček v Betlémě 12.30: oběd s ordináři Svaté země, františkánskou komunitou a papežským doprovodem v klášteře Casa Nova v Betlémě 15.30: soukromá návštěva betlémské jeskyně Narození 16.10: návštěva charitní nemocnice pro novorozence 16.45: návštěva utečeneckého tábora 'Ayda 18.00: přijetí u prezidenta palestinské samosprávy Mahmúda Abbáse v prezidentském paláci v Betlémě 18.40: závěrečná ceremonie na nádvoří prezidentského paláce ČTVRTEK 14.5. 10.00: mše svatá na kopci za Nazaretem (místo, odkud podle tradice chtěli Nazaretští shodit Ježíše po jeho kázání v synagoze, srov. Lk 4,29-30) 12.30: oběd s místními ordináři, františkánskou komunitou a papežským doprovodem v nazaretském františkánském konventu
15.50: setkání s izraelským premiérem ve františkánském konventu 16.30: pozdrav náboženským představitelům Galileje v auditoriu kostela Zvěstování Páně v Nazaretě 17.00: návštěva kostela Zvěstování Páně 17.30: modlitba nešpor s biskupy, kněžími, řeholníky, řeholnicemi, zástupci církevních hnutí a pastoračními asistenty Galileje v bazilice Zvěstování PÁTEK 15.5. 7.30: soukromá mše svatá v kapli budovy apoštolské delegace v Jeruzalémě 9.15: ekumenické setkání v sídle řecko-pravoslavného jeruzalémského patriarchy 10.15: návštěva baziliky Božího hrobu 11.10: návštěva patriarchálního kostela sv. Jakuba arménské apoštolské církve 13.30: závěrečná ceremonie na letišti Ben Gurion v Tel Avivu 14.00: odlet z Tel Avivu; 16.50: přistání na letišti Ciampino v Římě
STATISTICKÉ ÚDAJE O CÍRKVI V JORDÁNSKU A IZRAELI Ke dni 31.12.2007 žilo v Jordánsku 5.720.000 obyvatel, z nichž 109.000 se hlásí ke katolické církvi (1,91 %). Ze 7.180.000 obyvatel Izraele se za katolíky prohlašuje 130.000, tedy 1,81 % obyvatel. Diecéze a jim na roveň postavené územní celky jsou v Jordánsku tři a zahrnují 64 farností, v Izraeli je jich devět a náleží do nich 78 farností a tři jiná pastorační centra. V Jordánsku působí v současnosti čtyři biskupové, dále zde k 31.12.2007 sloužilo 59 diecézních a 44 řeholních kněží (celkem 103 kněží), jeden trvalý jáhen, devět řeholníků a 249 řeholnic. V semináři se na kněžství připravuje sedm bohoslovců. V Izraeli je situace po této stránce lepší: působí zde 11 biskupů, 89 diecézních a 317 řeholních kněží (celkem 406), pět trvalých jáhnů, 203 řeholníků, 968 řeholnic a jeden laický misionář. Na kněžství se v zemi připravuje 110 bohoslovců. Co se týká počtu církevních škol všech stupňů a jejich žáků či studentů, existuje v Jordánsku 97 škol mateřských a základních, na nichž se učí celkem 27.095 žáků, a 26 škol středních s 3.500 studenty. V zemi dále církev provozuje dvě nemocnice, jednu ambulanci, jednu rodinnou poradnu a tři zvláštní výchovná zařízení. V Izraeli nalezneme 140 škol mateřských a základních, 42 středních a 10 škol vysokých, počty žáků a studentů na jednotlivých stupních jsou pak 35.512, respektive 4.478 a 3.886. Mezi dalšími zařízeními církev v Izraeli vede 11 nemocnic, 10 ambulancí, devět domovů pro staré a postižené lidi, 11 sirotčinců, čtyři zvláštní výchovná zařízení a dvě další zařízení.
Náhrobní kameny
(zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)
Zdá se některým lidem divné, když vidí uvnitř kostela zasazeny ve stěnách náhrobní kameny, někdy i docela blízko u oltáře. Namítají, že by neměly mít místo zde, kde se hlásá radost z věčného života. Tento zvyk se považoval za zvláštní privilegium pro ty, kdo kostel postavili. Dnes je dost omezené. Uvnitř chrámu jsou hrobky jenom těch, kdo byli prohlášeni za svaté nebo blahoslavené, tedy těch, o kterých sama církev úředně dosvědčuje, že s Kristem žijí a kralují na věky věků. Jejich hrob sice není prázdný, jak je hrob Krista a Panny Marie, ale často se tu dějí údivná vyslyšení modliteb s odvoláním na přímluvu pochovaného. Od pravěku se mrtví normálně ukládají hluboko do země. „Hřbitove, hřbitove, zahrádko zelená, do tebe padají nejdražší semena. Padají, padají, ale nevzcházejí, snad je ti hrobaři hluboko sázejí.“ Obecný název té „zahrádky“ nezní však tak pesimisticky. Český výraz hřbitov, lidově moravsky krchov, je z německého Kirchhof, dvorec okolo kostela. Slovenský cintorín je z latinského coemeteriun, spárna, noclehárna. To jsou ovšem názvy až z doby křesťanské, inspirované vírou ve vzkříšení z mrtvých. V Bibli se zachoval prastarý termín, který znamená místo pod zemí. Tam se opravdu ukládají mrtvá těla. Ale staré národy tam posílaly s tělem i duši. Latinsky se to podzemí přeložilo infernum. To nezní povzbudivě, protože infernum znamená peklo. Dodnes si lidé nevědí rady, když mají vysvětlit to, co se modlí: Ježíš „vstoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých“. Vzpomínám si, jak nám pan kaplan ve škole vysvětloval, že to nebylo peklo, ale jenom předpeklí, kde očekávali vzkříšení spravedliví. Co k tomu výkladu řekneme? Jenom to, že je tuze názorný. O záhrobních tajemstvích se mluví obrazně, ale nesmíme brát obrazy tuze doslovně. Když řekneme, že nás někdo opustil a šel na druhý svět, nehledáme ten svět někde za Amerikou nebo za Austrálií. Zeměpis necháme stranou. Tak také rozumíme biblické mluvě, že někdo sestoupil do podsvětí, do pekel, do předpeklí. Neznamená to nic víc, než uvědomění, že skutečně zemřel. Nemá naději vrátit se mezi živé. Tak se jevila i smrt Kristova. Sestoupil do pekel, tj. umřel skutečně. Důstojník, který byl odpovědný za popravu, mu dal pro jistotu ještě probodnout srdce a pak smrt úředně doložil místodržícímu. Uložili jej do hrobu, hrob zavalili kamenem. A byla tu postavena i hlídka. Je pozoruhodné s jakou přesností evangelisté posbírali tyto údaje. Mělo se totiž brzy nato přihodit něco neslýchaného, čemu se nedá lehko uvěřit. Ten, o kom je jisté, že skutečně sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých. Učedníci, kteří ho hledali v hrobě,
našli kámen odvalený a jej samého na vlastní oči viděli a s ním mluvili. Nepodlehli halucinaci, mohli tedy fakt dosvědčit. Abychom si uvědomili jedinečnost tohoto zjevení, stojí zato porovnat je s učením jiných náboženství. Svého času se o to pokusil Solověv a málem by byl přitom ztratil víru. Jako chlapec vyrostl v křesťanské rodině, babička ho učila modlit se a vysvětlovala mu katechismus. Ale jako student přišel do Petrohradu na universitu a tam začínala být moderní Darwinova vývojová teorie a on jí uvěřil. Ale jedna věc jej přitom zarážela. Svět a život se tedy stále vyvíjí. To je potěšitelné. Ale smutné na tom je, že tu stále jedna generace žije pro další. Každý člověk musí umřít, aby mohlo růst lidstvo. Zmizet ze země a udělat místo jiným, to by měl být můj úkol na zemi? Není divu, že tu zasahují na obhajobu člověka všecka náboženská vyznání. Ujišťují nás, že smrtí vejdeme do jiného lepšího světa. Tam už neplatí Darwin, ani přírodní fatalistické zákony, nejsou nutné oběti, ale naopak se za ně dostává věčná odměna. Představovat si můžeme jakkoli, obrazy jsou někdy hodně fantastické, ale podstata nauku je u všech náboženství stejná. Proč tedy považovat křesťanskou víru za nutnou ke spasení? Solověv si kladl tuto otázku tak vážně, že začal studovat a srovnávat různá náboženství. V té době napsal i životopis Mohamedův. Výsledek těch studií byl pesimistický. Neviděl tu žádný podstatný rozdíl. Všechna náboženství přesvědčují umírající lidstvo, že po smrti vstoupí do nového jiného světa věčného a přesto tam nikdo nerad pospíchá. Proč? Protože je to život jiný, docela odlišný od našeho zdejšího, který je sice ubohý, ale který máme přesto rádi. Závěr této úvahy? Ani náboženství neřeší tragedii smrti, hledí se jí vyhnout. Ani tu otázka smrti nemá odpovědi. Jak by ji tedy našel filosof svými úvahami? A přece osvícení Solověvovi jednoho dne došlo. Navrátil se k víře podobně jako Goethův Doktor Faust, když uslyšel velikonoční zvony. Pochopil, že je v křesťanské víře něco podstatně nového, jedinečného. Kristus zemřel, ale neodešel do nějakého nového neznámého světa, vrátil se nazpět na zemi, vstal z mrtvých. Namítneme, že se však brzy nato vznesl na nebe, tj. potvrdil , že je v nerozlučném spojení s Otcem. Ale to se stalo s příslibem, že se zase vrátí na zemi, aby měla celá země a všichni věřící plnou účast na jeho vítězství nad smrtí. Ve Skutcích apoštolů čteme, jak s ním po jeho zmrtvýchvstání učedníci seděli a on je učil o Božím království. Spontánně tedy se ho ptali: „Pane, už v tomto čase chceš obnovit království izraelské?“ Dostali odpověď: „Není vaše znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci.“ Viděli ho hned na to, jak se vznáší na nebe. Aby si však to zjevení nevyložili špatně, tj. ve smyslu všeobecně náboženském, dva andělé je napomenuli: „Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde tak, jak jste ho viděli odcházet“ (Sk 1,2-11). Budeme na to čekat dlouho? Nevíme, ale Písmo svaté končí v Apokalypse modlitbou: „Přijď! A kdokoli to slyší, ať řekne. Přijď!...Ten, od něhož je to svědectví, praví: Ano, přijdu brzo. Amen, přijď, Pane Ježíši! Maranathá“ (Zj 22,17-20). Jak se toto zjevené tajemství projevuje konkrétně v našem životě? Vyjadřujeme to stručně. Všichni umíráme, tedy sestupujeme obrazně řečeno do pekel, ztrácíme tělesný styk se světem, duše vystupuje do nebe, do trvalého styku s Bohem. Ale plnost našeho vítězství nad smrtí bude až ve spojení se všemi ostatními a s celou zemí ve slávě. Odvalí se všechny náhrobní kameny a na hřbitově, zahrádce zelené, vzejdou a vykvetou semena jakkoli hluboko zasetá. Maranathá.
Za vznikem „černé legendy“ o papeži Piu XII. stojí komunisté „Černá legenda“ o papeži, který byl Hitlerovým přítelem a podporoval totalitní režimy, se nezrodila – jak často tvrdila proti papeži Pacellimu zaměřená publicistika - , v židovském prostředí jako odpověď na domnělé mlčení Pia XII. stran Shoah, nýbrž v komunistickém prostředí v době, kdy se krátce před koncem druhé světové rýsovalo rozdělení světa na dva protichůdné bloky, jeden pod sovětským vlivem, druhý pod americkým. Papež, jehož morální autorita byla zvláště ve válečném období v západních státech všeobecně uznávána, byl sověty a mezinárodním komunizmem považován za největšího evropského spojence „amerických imperialistů“. Komunizmus se totiž měl podle ambiciózního stalinského plánu, rozšířit v evropským zemích, v nichž už existovala významná dělnická hnutí a organizace, na základě různých modelů spojenectví a spolupráce s Moskvou, využívaje přitom vážné poválečné ekonomické krize a politicko organizační slabosti států. Dnes, po pádu Berlínské zdi a „sametové revoluci“, jakož i pádu komunistických režimů ve všech evropských zemích, panuje jistým způsobem podceňování vlivu, který tato ideologie v poválečné Evropě měla: obecně z poraženého nepřítele už nejde strach a události minulosti se hodnotí s jistou smířlivostí a omlouváním. Podle mého názoru je však třeba historické viny komunizmu vyšetřit, vyložit a odsoudit jako ostatní totalitní režimy, které ovládaly a zbrocovaly krví „nesmírně dlouhé“ a dramatické minulé století. Z historických pramenů, jak uvidíme, vyplývá, že „obviňování“ Pia XII., přítele Hitlera, Mussoliniho a dalších fašistických diktátorů, je staršího data, než zanícené a dosud rozporuplné obviňování papeže z mlčení nad vyhlazováním židů v Evropě. V historické oblasti, zvláště pak v těchto posledních letech se mnozí shodují, že toto „obviňování“ se odvíjelo ve velmi zvláštním historicko-politickém kontextu spjatém s vytvářením izraelského státu, mnohokrát napadaného a ohrožovaného okolními arabskými státy ve snaze omezit či anulovat „nárok“ na vytvoření suverénního stát na území považovaném za teritorium islámské ummy. Tento „nárok“ či lépe toto právo Izraelců, se z právního hlediska zakládalo na Rezoluci Spojených národů č. 181 (ze dne 29. listopadu 1947), která rozdělila palestinské teritorium na dvě části, na základě principu „dva národy, dva státy“.
Z hlediska morálního však nový stát postavil svůj základ na událostech spjatých s Shoah, kdy v průběhu II. světové války přišlo v koncentračních nacistických táborech v srdci Evropy o život šest miliónů Židů. Chápání těchto událostí a jejich teoretické zpracování, v poválečných letech jen zanedbatelně rozvinuté, si začalo razit cestu až na počátku šedesátých let. Okolnosti spjaté s procesem s Eichmannem (1960), k němuž došlo v izraelském Tel Avivu a který skončil popravou zločince v roce 1962, značně přispěly k tomu, že se genocida evropských Židů stala z morálního hlediska zakládající událostí vzniku státu Izrael. S. Romano v této souvislosti píše: „Až do té chvíle byly určujícími prvky izraelské identity sionistická epopea, těžké prosazování židovské přítomnosti v Palestině, boj o život, vítězná válka proti arabským státům… Případ Eichmann změnil rámec a přispěl k tomu, že se z židovské genocidy stal základní kámen budování státu Izrael. Stát zákopníků a rolnických vojáků tak nahradila kolektivní sebeprezentace, coby státu obětí a jejich potomků“. Drama Vikář od R. Hochhutha, poprvé představené v Paříži v roce 1963, o němž se v uplynulých desetiletích mluvilo až příliš, rozšířilo mezi intelektuály a široké publikum obvinění mlčícího a indiferentního papeže tváří v tvář údělu Židů; papeže, který se spojil s diktátory své doby ze strachu z ateistického a revolučního komunizmu. Takto byl Pius XII. postaven před tribunál dějin a posazen na lavici obžalovaných za události Shoah. Toto obvinění jakožto „spoluviníka“ rozšířilo kromě Německa pole zodpovědnosti za to, co se stalo „nenáviděným a opovrhovaným“ Židům v křesťanské Evropě. Pro protikatolickou historickou literaturu pak už bylo hračkou vytvořit legendu o mlčícím papeži a Hitlerově příteli; literaturu, která slavila v uplynulých letech velké úspěchy v anglosaském prostředí, a která je dnes podrobena vážné a poctivé historické kritice 1. Tato fakta byla a jsou dodnes zneužívána radikálním a neústupným hebraizmem, jehož zájmem je živit starý spor s katolickou Církví kvůli jejímu antijudaizmu, zastávanému mnoha katolíky až do II. vatikánského koncilu. Nedávné postoje židovského světa k procesu beatifikace Pia XII. se tak vracejí do tohoto klimatu neopodstatněného tlaku vůči Svatému Stolci. Okolnosti, o nichž jsme se zmínili, spadají do rámce mezinárodně-historického kontextu šedesátých let minulého století, dosud ovládaného logikou studené války, kdy už byl papež Pius XII. po smrti a na Petrův Stolec usedl Jan XIII., který si svou srdečností získal za pár let sympatie i mnoha nevěřících. Samotný Pius XII. byl v průběhu dlouhých a nesmírně těžkých let svého pontifikátu velmi oblíben a požíval velké vážnosti katolíků celého světa i respektu ze strany významných osobností své doby. Zpráva o jeho smrti (9. října 1958) byla všude přijata s hlubokým pohnutím a lidskou účastí. Státníci, diplomaté, představitelé různých náboženství, ti všichni posílali do Vatikánu soustrastná poselství, v nichž zdůrazňovali prozíravé dílo papeže v průběhu konfliktu ve prospěch míru, a především humanitární přínos, kterým Svatý Stolec ulehčil strádání obětí války, zvláště pak Židů, povětšině v evropským zemích. Navíc existují stovky dopisů, zaslané papeži – a to už z prvních poválečných měsíců – od jednotlivých Židů či zástupců židovských komunit (a to jak na místní, tak mezinárodní úrovni), v nichž mu děkují za pomoc prokázanou Židům „za časů pronásledování“, a to jak ze strany církevních představitelů, tak i odvážnými katolíky a samotným Svatým Stolcem. Mezi největšími exponenty antipacelliánské historické literatury uveďme J. Cornwella a jeho knihu Hitlerův papež. Tajné dějiny o Piu XII., M. Phayera, Katolická Církve a Holocaust, D. Goldhagena, Morální otázka. Katolická Církev a Holocaust. 1
Vatikán a studená válka Mezinárodní komunizmus, od prvního období studené války, považoval – jak už bylo řečeno – Vatikán a papeže za úhlavní nepřátele věci komunizmu a za přirozené stoupence Spojených států a kapitalistických zájmů v Evropě. Udeřit na katolickou Církev a zdiskreditovat v očích věřících její dílo brali jako oslabení „kontrarevoluční“ a protikomunistické činnosti, kterou vyvíjí. Tam, kde nemohla být umlčena, jak tomu bylo v zemích komunistického bloku, se měla zdrcující a mířenou propagandou napadat její morální autorita a prestiž u lidí tím, že se jí měly připisovat zločiny a odpovědnost za události právě skončené války. Tento střet mezi Vatikánem a Sovětským svazem se vyostřil už v posledních válečných letech, kdy papež – tehdy už naprosto přesvědčen o vítězství spojenců – pranýřoval, že postup ruských vojsk v severovýchodní Evropě se velmi záhy změnil v okupaci těchto jimi „osvobozených“ území. Ve své velké jasnozřivosti navíc bral komunistické strany a hnutí v zemích západní Evropy jako „pátou kolonu“ komunistických záměrů, připravených zahájit činnost, jen co se ukáže vhodná příležitost, aby celý kontinent vzplál revolucí. Pius XII., prostřednictvím zástupců u Svatého Stolce při různých příležitostech upozorňoval prezidenty Roosevelta, M. Taylora i americkou administrativu (která byla obecně ochotná naslouchat papežovým podnětům) na komunistické nebezpečí pro budoucnost demokratické a křesťanské Evropy. Následné události, jako nastolení postojů konkurence-opozice mezi dvěma velmocemi v různých částech světa (podívejme se např. v Evropě na případ Řecka, Polska a hranic mezi Jugoslávii a Itálii, v Árii pak choulostivá otázka Iránu) a důsledky polarizace mezinárodní politiky mu daly plně za pravdu. Jaký byl postoj, který Pius XII. zaujímal ve válečných letech vůči sovětskému Rusku, která počínaje rokem 1941 stálo na straně spojenců? Je třeba především připomenout, že během konfliktu, dle již osvědčené tradice Svatého Stolce, zaujímal vůči válčícím stranám postoj formální neutrálnosti, a to tím spíše, že na obou stranách boje stály země a národy s dávnou křesťanskou a katolickou tradicí. Některé skutečnosti, jejich věrohodnost nelze popřít, jako např. úloha, kterou měl papež v tom, že přivedl k setkání některé exponenty protinacistického odboje s představiteli londýnské vlády, nás vedou k myšlence, že papež si přál zhroucení hitlerovské moci v Německu a nastolení demokracie v této zemi, kterou měl tak rád. Respektování principu neutrality, a dle našeho mínění, snaha žádným způsobem nepodporovat nacizmus, který už v plné šíři odkryl svou zločineckou a otevřeně protikřesťanskou tvář (katolická Církev v Německu byla pronásledována a Konkordát z roku 1933 byl neustále porušován, a to i přes protesty Svatého Stolce), vedly papeže k tomu, že nevyhlásil žádnou protikomunistickou či antisovětskou „křížovou výpravu“ – i přesto, že o to byl mnohokrát žádán -, aby tak oslabil, jak se mnozí domnívali, nejobávanějšího Hitlerova nepřítele. Papež na tuto otázku Hitlerovým vyslancům odpověděl, že katolická Církev i přesto, že odmítá komunistickou doktrínu jako neslučitelnou s křesťanstvím, miluje a váží si ruského národa a jeho starobylé křesťanské tradice. Nicméně, na takzvané „rudé nebezpečí“ papež upozorňoval s velkou jasnozřivostí zvláště v posledních měsících války. V tomto ohledu přináší Diář konzultací prestižního jezuitského periodika, La Civiltà Cattolica obavy, jež papež vyslovil řediteli bulletinu. P. Giacomo Marteganimu: „Svatý otec – říká se v nótě z 11. prosince 1944 – vyjadřuje své
mínění o válečných událostech, jejich vývoji a svou úzkost nad komunizmem, který zachovává své formy protikřesťanské činnosti, a vzbuzuje vážné obavy z vítězství totality ve světě… Jeho úzkost vzhledem k nebezpečím, kterým jde vstříc Církev je veliká, zatímco hrozby proti jeho osobě jej nechávají klidným. Toto nebezpečí nejprve hrozilo od nacizmu, nyní však se soustředilo v komunizmu, který získává stoupence i mezi katolíky“. P. Martegani si k tomuto tématu dne 2. dubna 1945 poznamenal: „Pokud jde o mezinárodní situaci, Svatý otec zmínil slabost spojenců vzhledem k Rusku. Příčinou byla skutečnost, že potřebovali jeho pomoc k rychlému ukončení války, a převaha sovětského vlivu na konferenci v Jaltě, proti níž zazněly reakce jak z latinskoamerických republik, tak ze severoamerického senátu. Změna na postu prezidenta Spojených států, na jaře roku 1945 (prezident F. D. Roosevelt zemřel 12. dubna a po něm nastoupil H. S. Truman), vzbuzovala i ve Vatikáně naději na změnu zaměření americké zahraniční politiky, považované doposud až za přehnaně vstřícnou vůči Moskvě, a větší uvědomění si „komunistické hrozby“ v Evropě. „Když papež mluvil o Rooseveltově smrti – poznamenal si P. Martegani 16. dubna 1945 – vzpomněl na přátelské vztahy, které s ním v Americe měl i na gesto, které učinil, když do Vatikánu poslal svého osobního zástupce, jakož i na návštěvy u papeže, které konali jeho vysocí mimořádní zmocněnci. Při návratu z Jalty se chtěl setkat s papežem, ale nemoc mu v tom zabránila. Pokud jde o jeho nástupce Trumana z baptistické sekty, ale konzervativního smýšlení, má se za to, že jeho postoj vůči Rusku by měl být rozhodnější a méně shovívavý vůči bolševizmu“. Papežovy úvahy stran nového amerického prezidenta se ukázaly být velmi na místě; ostatně Trumana – pobádaný rádci a vyslanci, kteří „na místě“ s úzkostnými obavami sledovali politický vývoj ruského spojence – zaujal okamžitě vůči politickým rozhodnutím Moskvy velmi kritický, ba až nepřátelský postoj, takže Spojené státy se mobilizovaly, a to jak pod hrozbou nové války, tak i v oblasti ekonomické pomoci posílané do zemí zdecimovaných válkou, kde byla hrozba komunistické infiltrace největší, aby zastavily pronikání „rudého nebezpečí“ do Evropy. S postupem času, jak se předpokládalo, vztah mezi Vatikánem a americkou administrativou byl stále užší a pevnější, zvláště ve společném boji proti mezinárodnímu komunizmu – pochopitelně v odlišných oblastech a odlišnými prostředky.
Útok mezinárodního komunizmu proti Piu XII. Mezinárodní komunizmus v čele s Moskvou, zaujal v posledních měsících války vůči Vatikánu velmi agresivní postoj: evropský komunistický tisk začal otevřeně kritizovat papežovy výzvy ke smíření a míru, stejně jako jeho návrh na vytvoření nového mezinárodního řádu, založeného na křesťanství a na respektování práva.Útoky proti papeži začaly po jeho vánočním rozhlasovém poselství roku 1944, v němž Pius XII. odsoudil totalitní režimy a volal po nutnosti nastolení demokracie v zemích zpustošených válkou. Už tehdy ukázal na tuto formu vlády jako na nejvhodnější k zajištění bezpečnosti a prosperity národů. Toto rozhlasové poselství, jemuž se v demokratickém a umírněném tisku dostalo velkého uznání, bylo naopak příkře kritizováno levicí. Exemplárním byl v tomto ohledu komentář, publikovaný v pařížském deníku Combat: mnozí lidí – píše se v novinách radikální levice – už několik let čekali, že se zvedne hlas, který by odsoudil nacizmus a řekl jasně, na které straně je zlo: „Našim tajným přáním bylo, aby tento hlas zazněl ve stejném okamžiku, kdy toto zlo triumfovalo a pohlcovalo síly dobra. Že to bylo
řečeno dnes, kdy diktátorský duch ve světě vrávorá, považujeme za zřejmý důvod k radosti… Přáli jsme si však, aby papež promluvil v těžkých dobách boje, a odsoudil to, co bylo třeba odsoudit. Církev se nemusela obávat o sebezáchovu: ani v poutech by nepřestala být tím, čím je. A naopak by našla sílu, kterou jí dnes už váháme přiznat“. Tento útok, opakovaný v mnoha dalších denících, byl velmi silný. Jeho cílem bylo zdiskreditovat Církev a papeže tím, že se obviní z toho, že v těžkých chvílích mlčeli a starali se více o vlastní zájmy než o dobro národů podrobených nacistickému jhu. Byla to však promluva Pia XII. ke kardinálskému sboru, pronesená 2. června 1945, u příležitosti jeho jmenin (sv. Evžen), která uvedla do pohybu soustředěnou kampaň útoků na osobu papeže. V tomto významném poselství prošel papež zápas, jenž Svatý Stolec vedl počínaje pontifikátem Pia XI. proti nacizmu a proti protikřesťanským doktrínám, které šířil. Stran Konkordátu mezi Svatým Stolcem a Třetí říší z roku 1933, - v odpověď na obviňování, která se kvůli tomuto úkonu na Svatý Stolec vznášela -, papež řekl, že podpisem smlouvy papež pochopitelně nemínil „schvalovat učení a směřování nacionálního socializmu“, ani se nedomníval, že tím uklidní či dostane pod kontrolu německého diktátora, nýbrž chtěl jen na kolik to bylo možné, uchránit Církev ještě tvrdšího pronásledování, když dá Svatému Stolci právní nástroj, aby mohl na diplomatické úrovni protestovat. „Pokračujíce v díle našeho předchůdce – řekl papež – My sami jsme se během války neustávali zvláště v našich poselstvích stavět proti ničivým a neúprosným aplikacím nacionálně socialistické doktríny, jež vedly až k těm nejrafinovanějším vědeckým metodám, jak mučit a potlačovat často nevinné lidi, neporušitelné požadavky a zásady lidstva i křesťanské víry“. V této promluvě Svatý otec rovněž vyzýval vítězné mocnosti k umírněnosti, aby se ve vztahu k poraženým národům nenechávali unášet duchem msty. Souhlasil s tím, aby se dle zákona potvrdila odpovědnost (a to i individuální), byly potrestány násilnosti, ale aby se nepřičítala vina celému „německému národu“, už tak těžce stíhanému hladem a spojeneckým bombardováním, „kolektivní vina“ za tak strašnou a nelidskou válku. Víme, že ne všichni, a to ani v katolickém prostředí, nesdíleli s papežem stejný názor“. 2 Toto poselství, které vyzývalo křesťanské národy k uklidnění a k budování nového mezinárodního řádu, založeného na spravedlnosti a demokracii, bylo mezinárodním komunistickým tiskem dovedně zneužito k vytvoření legendy o papeži, příteli Hitlera a německých nacistů. Při různých příležitostech, ale především v tomto období si Pius XII. posteskl P. Marteganimu nad útoky vedenými Rádiem Moskva proti jeho osobě: „Svatý otec – uvádí v jedné poznámce Diáře konzultací dne 12. února 1945 – mi říkal o kampani Rádia Moskva proti Vatikánu, které jej obviňuje, že se přimlouvá za tak trestuhodnou zemi jako je Německo“. Krátce před svými jmeninami, 29. května 1945, se k této záležitosti papež znovu vrátil: „Svatý otec oznámil, že u příležitosti svých jmenin pronese ke kardinálům projev o vztazích, které měl s nacizmem a o svých zápasech, které vedl na obranu zájmů Církve v Německu. Připomněl pak štvavou kampaň, kterou proti Vatikánu
V tomto ohledu je nesmírně zajímavá žádost, kterou nový francouzský velvyslanec u Svatého Stolce, katolický filozof J. Maritain, vznesl ke Svatému Stolci stran německé otázky, o níž papež mluvil 2. června 1945: „Vyslanec Maritain – uvádí s datem 25. května 1945 sekretář Kongregace pro mimořádné církevní záležitosti, mons. Tardini – říká, že snad nadešla chvíle pronést nejen slova soustrasti a útěchy, nýbrž i politování nad krutostmi, spáchané Němci a vědeckými systémy používanými při mučení a útisku lidí, velmi často nevinných. Veřejné mínění očekává, že bude utvrzeno ve svém morálním smýšlení, když uvidí, jak Církev tyto nelidské činy odsuzuje“. 2
vede Rádio Moskva a svévole sovětské vlády před spojenci v okupovaných zónách, které musely být rozděleny podle Jaltských dohod. Rádio Moskva skutečně hned po papežově projevu, proneseném 2. června, komentovalo papežovo poselství zase velmi silnými slovy, a to jako doposud nikdy. Pius XII. byl obviňován z toho, že byl Hitlerovým papežem, že neodsoudil nacionální socializmus, že mlčel k nacistickým zvěrstvům: „Kdo slyšel papežův projev u příležitosti svátku sv. Evžena – komentovalo Rádio Moskva -, zůstal nadmíru udiven, když se dověděl, že Vatikán v průběhu uplynulých let vlády Hitlera v Evropě, si vůči nacistickým zločinům počínal s odvahou a nebojácností. Fakta toho, co Vatikán skutečně dělal, však vypovídají o opaku. Ostatně, pokud si takto Vatikán počínal, jednal tak proto, aby pokračoval v bdělé politice ochrany Hitlera a Mussoliniho. Z lásky k pravdě připomeneme některé statě a skutečnosti… V době, kdy nacizmus aspiroval na uchvácení moci, současný papež Pius XII. se jmenoval monsignor Pacelli a zastával funkci apoštolského nuncia v Paříži, a byl to právě on, kdo inspiroval sblížení s Hitlerem a prosazoval ideu koaliční vlády tvořené katolíky a nacisty. Když se Hitler chopil moci, byl už kardinál Pacelli ve Vatikáně, kde jako státní sekretář řídil jeho zahraniční politiku … Pokud jde o pozici Vatikánu během války, tato vycházela z logiky předcházející benevolence vůči nacizmu a fašizmu. Žádné krutosti Hitlerovců nevyvolaly u Vatikánu odpor a rozhořčení. Vatikán mlčel když fungovaly německé továrny na smrt, když se kouřilo z komínů Majdanku a Osfensilu, když se na pokojné obyvatelstvo Londýna snesly stovky bombardování, kdy hitlerovská doktrína o eliminaci a vyhlazování ras a národů se změnila v krutou pravdu. Svět však uslyšel hlas Vatikánu, když se Hitler zachránil po známém atentátu z července minulého roku a do generálního štábu Führera dorazila gratulace k jeho „zázračné záchraně“; svět slyšel hlas Vatikánu vícekrát a to i z jiných důvodů. Hlasy, které vycházely z Vatikánu vyzývaly k milosrdenství a odpuštění nacistickým zločincům“. Tento text je nesmírně zajímavý ze dvou důvodů. Jeho cílem bylo především nasměrovat mezinárodní komunistický tisk k protipacelliovské a protivatikánské propagandě. Navíc, v tomto textu jsou už přesně a podrobně naznačena všechna témata „černé legendy“ o Piu XII.; poprvé se v něm mluví o mlčení k masakru Židů, kteří však v textu nejsou citováni výslovně; to ukazuje na antisemitské zaměření v moskevských komunistických vládních kruzích. V každém případě tyto důvody následně opakoval, mnohdy pouze mechanicky, komunistický a Rusku nakloněný evropský tisk, ale také noviny blízké umírněné levici. Touto propagandou se dokonce nechaly ovlivnit i některé „katolické-sociální“ kruhy. Protipacelliovská propaganda našla úrodnou půdu jak v Itálii, tak ve Francii a Německu, a to nejen v prostředí radikální levice, nýbrž i v křesťansko-sociálních intelektuálních kruzích. Vatikánu se vyčítalo, že podpisem Konkordátu v roce 1933 přispěl k mezinárodnímu uznání nového hitlerovského režimu, a následně jej podporoval, a to i přes protináboženské postoje, které nacizmus zaujímal, a to vše ze strachu z komunizmu, který považoval za skutečného nepřítele Církve a křesťanství. Zajímavá je v tomto ohledu dlouhá relace zaslaná do Vatikánu v posledních měsících roku 1945 jedním německým intelektuálem, zřejmě evangelíkem (jeho jméno totiž dokument neuvádí), v němž jsou jak Pius XI. tak Pius XII. obviňováni z podpory Hitlera a z toho, že tak pomohli ke zkáze Německa i Evropy.
Existuje-li tu kolektivní vina – říká -, pak ji nelze připisovat svévolně Němcům, ale „jedině křesťanství“, protože ve svém vznešeném civilizačním poslání selhalo. „Vím dobře – pokračuje autor – že němečtí biskupové se proti Hitlerovým postojům postavili pastýřskými listy. Tyto listy však kolovaly tajně; z ruky do ruky, ale protože nebyly publikovány, nikdy se ke všem Němcům nedostaly. Vím rovněž, že mnoho katolických kněží bylo vězněno v koncentračních táborech, a to jen proto, že pronesly pár vět proti nacizmu. To však nemá nic společného s oficiální pozicí, kterou zaujal Vatikán. Řím se nikdy proti Hitlerovi a jeho straně otevřeně nevyslovil; nikdy s ním nepřerušil vztahy, nikdy nevypověděl Konkordát, který s ním podepsal. Navíc, nikdy nebyl z Německa odvolán vatikánský nuncius“. Pisatel pak „prorockým“ tónem pokračoval: „Stačila by jedna jasná instrukce z Říma, aby katoličtí kněží vytvořili společnou linii proti Hitlerovi. Je možné, že tento by odvlekl všechny německé kněze a řeholníky do koncentračních táborů, aby je zahubil. Tak by jednali v duchu evangelia a pomohli německému národu, aby si uvědomil závažnost situace. Podobné názory přispěly k vytvoření a živení legendy o papeži, který se zkompromitoval s nacizmem a nějakým způsobem nese odpovědnost za „udržení“ hitlerovského režimu, legendy, kterou si však v politickém klimatu oněch let, poznamenaných ideologicko-politickou opozicí studené války, nedovolil nikdo z hlediska historického napadnout. Černá legenda o Pacellim, příteli Hitlerově a mlčícím k nacistickým zločinům, vytvořená – jak jsem viděli – k propagandistickým účelům, je na hony vzdálena historické realitě. Tato legenda, jak bylo řečeno, byla pak v šedesátých letech obohacena o další témata a podněty (jako např. o papežovo mlčení o Shoah), také těchto se však často zneužívalo jen k pošlapávání katolické Církve a jejího neustálého vydírání. Studie poslední doby přispěly k tomu, že bylo možné analyzovat postavu a dílo Pia XII. s větší objektivitou a odstupem, mimo legendu a ideologie, které ji až příliš dlouho držely v područí. Jsme přesvědčeni, že budoucí otevření vatikánských archivů, týkajících se pontifikátu Pia XII., stejně jako i dalších vládních archivů ve světě, přispěje k objasnění této choulostivé záležitosti a zjedná spravedlnost papeži, který i v nesmírně těžkém období války byl moudrým činitelem pokoje a učitelem lidstva.
Amore chiede amore
(homílie Jeho Eminence Giovanniho kardinála Coppy, čestného občana Drysic, o slavnosti sv. Anselma z Polimarza v Bomarzu, 24. dubna 2009)
kroniky těchto manifestací, až k oné z roku 2007. Dnes jsem však na vlastní oči viděl, jak oslavujete světce i každý rok, 24. dubna, s takovým zanícením a frekvencí lidí. Bomarzo skutečně přilnulo ke „svému“ sv. Anselmovi, a neustává mu prokazovat svou úctu. To vás ctí! Vskutku, Bomarzo je proslavené svým palácem Orsini (), úchvatnou zahradou, bohatou na velké pohádkové sochy. Mnohem proslulejší je však láskou, kterou chováte k vašemu svatému spoluobčanu.
Milovaní farníci z Bomarza! Dovolte mi vyjádřit mou radost a dojetí nad tím, že mohu být mezi vámi o svátku vašeho svatého Patrona, Anselma z Polimarza, starobylého názvu vašeho města, které bylo rovněž až do roku 1015 sídlem diecéze. Každých deset let jej oslavujete slavnostním způsobem, hlubokou duchovní přípravou i různými kulturními a folklorními iniciativami, které vrcholí procesím, v němž se mezi vašimi domy nese urna s jeho tělem. Se zájmem jsem pročítal
Nad tím jsem opravdu žasl, a za to zasluhujete chválu. Svatý Anselm je skutečně váš! Jeho rodinné kořeny pocházejí odtud, kde se narodil v VI. století. Podle zpráv jednoho středověkého životopisu, jež jsou vám důvěrně známé, měli jeho rodiče – příkladní občan a vynikající křesťané - velkou starost, aby mu dali důkladnou lidskou i náboženskou výchovu: spolu s nimi chodil do kostela, naslouchal Písmu svatému, cvičil se v ctnostech, zvláště v lásce.
Po jejich smrti rozdal veškeré rodinné jmění chudým a zasvětil se Bohu. Když bylo třeba zvolit nástupce biskupa z Polimarza, kanovníci, kteří se za tímto účelem shromáždili, uslyšeli hlas: „Anselma zvolte biskupem, protože on je toho hoden“. I učinili tak, za jako opravdový pastýř duší: nezměnil svůj skromný a chudý životní styl: „noci trávil na modlitbách – jak říká jeho životopis – umrtvoval tělo, vyhýbal se povrchním rozpravám, všechny přijímal s vlídností, radil, vybízel k dobrému a napravoval zlo“. Vykonal i mnoho zázraků. Během invaze Gótů, se snažil mírnit krutost jejich vůdce Totily, jenž pleněním a násilnostmi stal „pánem Itálie“, ale trpěl od něj věznění a mučení. Jen co bouře přešla, už blízek smrti, chtěl mít kolem sebe všechny své kněze, vybízel je ke svornosti a pokoji, a vydechl v Pánu, provázen pověstí svatosti, která rostla po staletí, a zanechal své diecézi i tomuto městu dosud živé dědictví svého příkladu. Byl vždy blízký svému lidu, který mezi mnoha dalšími nesčetnými znameními záštity, osvobodil od děsivého moru v roce 1765. Svatý Anselm z Bomarza byl opravdový dobrý pastýř. Liturgie Slova staví do světla právě tuto schopnost, kterou se vyznačoval a která jej dodnes činí tak drahým vám všem. Vskutku totiž sám v sobě ztělesnil ctnosti, které Písmo svaté vyžaduje u toho, kdo zastává v Církvi pastýřské poslání. V 1. čtení jsme slyšeli doporučení svatého Pavla starším v Efezu, které postavil do čela tamější komunity, jemu tak drahé. Říká jim: „Bděte nad sebou samými i nad celým stádcem, nad nímž vás Duch svatý ustanovil jako biskupy, abyste pásli Církev Boží, kterou On vykoupil svou krví. Já vím, že po mém odchodu přijdou mezi vás draví vlci, kteří sádce šetřit nebudou … Proto bděte“ (Skt 20,28s.31). Tato Pavlova slova, v roce jemu zasvěceném, nabývají zvláštní sílu: vybízejí pastýře, aby se zcela oddali lidu, jenž byl vykoupen předrahou krví Kristovou, je veden Duchem svatým, a nesmírně milován Bohem; ale vyžadují také od věřících poslušnost a věrnost tak velkým darům. Ve II. listu Korinťanům, předloženém v následujícím čtení, dává Pavel znovu pochopit, že dynamika církevního života se rodí z lásky: „Bratři, - říká -, Kristova láska nás nutí k tomuto úsudku: Jeden umřel za všechny, umřeli tedy všichni. A umřel za všechny, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sobě, ale pro toho, který za ně umřel a vstal z mrtvých“ (2Kor 5,14s). Pastýř i stádce se musejí nechat utvářet láskou. Milovaní bratři a sestry! Máte štěstí, že slavíte svátek sv. Anselma v době velikonoční. Velikonoce jsou totiž svátky lásky! Svátky lásky Boha, který dal za nás svého Syna, jenž umřel na kříži: byli jsme ještě hříšníci, a proto jsme zasluhovali tresty; Otec však přešel naše hříchy a odpustil nám je, když slyšel svého Syna: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí“ (Lk 23,34). Touto láskou se nechal inspirovat sv. Anselm, proto žil jen pro své
sádce, pro něj snášel útrapy a byl vlídný a laskavý ke všem. Do písmene napodobil příklad Dobrého Pastýře, jenž v evangeliu zanechal nejvyšší a nejnáročnější program pro všechny, pastýře i ovce: „Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř dává život za své ovce … Já jsem dobrý pastýř, znám své ovce a ony znají mne, jako Otec zná mne a já znám Otce; a za své ovce dávám svůj život“ (Jan 10,11.14). Tady se skví veškerá Kristova láska k nám, láska, která jej vedla k nahotě Betléma, k agónii Getseman, k opuštěnosti kříže. Tato slova jsou programem, jemuž Anselm zůstal věrný až do smrti. On vás nepřestává milovat. Uchová vás věrnými evangeliu. A vzbudí v dětech i mladých kněžská a řeholní povolání, kterých je tolik zapotřebí. Milovaní věřící z Bomarza. Příklad sv. Anselma vás musí nutit k velkorysosti i k soupeřivosti. Zůstat v prostřednosti by totiž bylo velmi slabou zbožností, vždyť křesťanství je náboženstvím silných. Jsou-li velikonoce triumfem lásky, plyne z toho pouze jediný závěr: láska žádá lásku. Ježíš žádá lásku po pastýřích, a Anselm mu odpověděl láskou až do krajnosti. Ale Ježíš žádá lásku i po svém stádci, jak řekl: „Moje ovce znají mne, jako já znám Otce“. Svatý Anselm vám o svém svátku jde příkladem v této lásce k Bohu a k lidem. Vskutku, pomáhá vám v radosti i v utrpení, ve štěstí i v protivenství, vždyť je vašim Patronem. Ale především vám pomáhá milovat: milovat Boha z celé mysli, celou vůlí, ze všech sil; a milovat bližního jako sebe sama. I když se nám dostalo nějakého příkoří, nějaké mrzutosti, odpusťme. Snažme se být dobrými ke všem. Mějme jako on široké a velkodušné srdce, trpělivý a vlídný soucit, otevřené a ochotné přijetí. Mnohdy stačí ke konání dobra i úsměv. Ať nás všechny drží za ruku sv. Anselm a vede nás po královské cestě lásky. Po té jediné, která jistě vede do nebe.
ANNI PAULINI PEREGRINATIO 24. června – 5. července 2009 STŘEDA, 24. ČERVNA navečer odjezd z Pustiměře ČTVRTEK, 25. ČERVNA La Verna (místo stigmat sv. Františka), 11.00: mše sv. v bazilice, oběd 14.00: provázená prohlídka 15.00: procesí do kaple stigmat odjezd do Assisi, 19.00: nešpory a adorace: bazilika Panny Marie Andělské, modlitba v Porciunkule, večeře NOCLEH S POLOPENZÍ
PÁTEK, 26. ČERVNA Snídaně, 9.00: mše sv. u hrobu sv. Františka, putování po posvátných místech Assisi, modlitba v Porciunkule, poutní zastavení v Norci (sv. Benedikt), Řím: večer s J. E. Tomášem kardinálem Špidlíkem, S.J. NOCLEH S POLOPENZÍ
SOBOTA, 27. ČERVNA Snídaně, 8.00: mše sv. u hrobu sv. Petra v kryptách vatikánské baziliky - J. E. Giovanni kardinál Coppa, modlitba u hrobu kardinála Berana (40. výročí úmrtí, +1969) 10.30: provázená prohlídka vatikánských zahrad a Sixtinské kaple, odpoledne u moře. NOCLEH S POLOPENZÍ
NEDĚLE, 28. ČERVNA Snídaně, 9.00: provázená prohlídka baziliky sv. Pavla za hradbami, 11.00: mše sv. v bazilice sv. Pavla, poutní zastavení v opatství Tre fontane (místo mučednictví sv. Pavla), oběd, 15.30: modlitba u hrobu sv. Cyrila (+869) v kryptě baziliky sv. Klimenta,
17.00: nešpory s Benediktem XVI. v bazilice sv. Pavla za hradbami: zakončení Roku sv. Pavla. NOCLEH S POLOPENZÍ
PONDĚLÍ, 29. ČERVNA
9.30: mše svatá s Benediktem XVI. v bazilice sv. Petra, odjezd do Subiaca: 17.00: provázená prohlídka kláštera a jeskyně sv. Benedikta. NOCLEH S POLOPENZÍ
ÚTERÝ, 30. ČERVNA Snídaně, odjezd do opatství Montecassino, 10.00: mše svatá v kryptě baziliky, 11.00: provázená prohlídka kláštera, baziliky a cely sv. Benedikta, odjezd do Pompejí: provázená návštěva vykopávek, pouť do svatyně Panny Marie Růžencové v Pompejích, odjezd do Pagani, večeře. NOCLEH S POLOPENZÍ
STŘEDA, 1. ČERVENCE Snídaně, Amalfi – 10.00: mše sv. u hrobu sv. Ondřeje (krypta katedrály),
Ravello (sv. Pantaleon), Salerno (katedrála sv. Matouše evangelisty),
San Giovanni Rotondo (sv. P.Pio), večeře, NOCLEH S POLOPENZÍ
ČTVRTEK, 2. ČERVENCE Snídaně, 10.00 – mše sv. - Monte Sant´Angelo den u moře, večeře, NOCLEH S POLOPENZÍ
PÁTEK, 3. ČERVENCE 8.15 - mše sv. v bazilice, uctění ostatků sv. Pia v kryptě, snídaně, odjezd do Loreta, večeře, NOCLEH S POLOPENZÍ
SOBOTA, 4. ČERVENCE 6.30 - mše sv. v Nazaretském domku, snídaně, odjezd k Lago di Garda, večeře, 21.15: Arena di Verona – AIDA (nevýpravnější Verdiho opera v nejvelkolepějším amfiteátru světa – kapacita 22.000 míst), návrat do Pustiměře.
DARY NA VOTIVNÍ SVÍCE 1. ASSISI - hrob sv. Františka (krypta dolní baziliky)
2. ŘÍM – hrob sv. Petra (krypta vatikánské baziliky)
3. ŘÍM – hrob sv. Pavla (bazilika sv. Pavla za hradbami)
4. ŘÍM – hrob sv. Cyrila (krypta baziliky sv. Klimenta)
5. MONTECASSINO - hrob sv. Benedikta
6. AMALFI – hrob sv. Ondřeje (krypta katedrály)
7. RAVELLO - kaple sv. Pantaleona
8. SAN GIOVANNI ROTONDO – sv. Pio 9. LORETO – svatyně Nazaretského domku 10. PUSTIMĚŘ – chrám sv. Benedikta (poutní svíce) 11. TOMÁŠ KARDINÁL ŠPIDLÍK, S.J., ČESTNÝ OBČAN PUSTIMĚŘSKÝ (90. NAROZENINY)
12. GIOVANNI KARDINÁL COPPA, ČESTNÝ OBČAN DRYSICKÝ (60. VÝROČÍ KNĚŽSTVÍ)
KAŽDÁ VOTIVNÍ SVÍCE – SYMBOL MODLITBY NA VAŠE ÚMYSLY – JE RUČNĚ ZDOBENA ZNAKEM POUTI (u kardinálů je navíc kardinálský znak).
CENA JEDNÉ SVÍCE: 750,-Kč.
SVŮJ DAR MŮŽETE DÁT DO OZNAČENÉ POKLADNY V KOSTELE NEBO NA POUTNÍ ÚČET U KB, Č.Ú.: 8950160207/0100.
PÁN BŮH ZAPLAŤ ZA VÁŠ DAR!
ANNI PAULINI PEREGRINATIO 24. června – 5. července 2009 NORCIA – SUBIACO - MONTECASSINO
Sv. Benedikt z Nursie, PATRON EVROPY, ZAKLADATEL ZÁPADNÍHO MNIŠSTVÍ, PATRON PONTIFIKÁTU SOUČASNÉHO PAPEŽE, PATRON PUSTIMĚŘSKÉ FARNOSTI (katecheze Benedikta XVI. při středeční generální audienci, 9. dubna 2008)
Rád bych dnes promluvil o sv. Benediktovi, zakladateli západního mnišství, a také patronu mého pontifikátu. Začnu slovy sv. Řehoře Velikého, který o sv. Benediktovi napsal: „Muž Boží, který se na této zemi skvěl tolika zázraky, a neméně oslňoval výmluvností, s níž uměl vykládat svou nauku“ (Dial. II,36). Velký papež napsal tato slova v roce 592, necelých 50 let po smrti svatého mnicha, který stále žil v paměti lidí a především v řeholním řádu, který založil. Svým životem a dílem měl svatý Benedikt zásadní vliv na rozvoj evropské civilizace a kultury. Nejdůležitějším pramenem o jeho životě je druhá kniha Dialogů svatého Řehoře Velikého. Není to životopis v klasickém smyslu. Podle smýšlení své doby se snaží prostřednictvím příkladu konkrétního člověka, - totiž svatého Benedikta – ukázat výstup k vrcholům kontemplace, který může uskutečnit ten, kdo se odevzdá Bohu. Předkládá nám tedy vzor lidského života jakožto výstupu k výšinám dokonalosti. Svatý Řehoř Veliký v této knize Dialogů vypráví také o mnoha zázracích, jež světec vykonal, ale ani zde nemá v úmyslu jen líčit cosi mimořádného, nýbrž ukázat, jak Bůh, tím, že napomíná, pomáhá ale i trestá, zasahuje do konkrétních situací lidského života. Chce ukázat, že Bůh není vzdálenou hypotézou kladenou na počátek světa, ale je přítomen v životě člověka, každého člověka. Tuto perspektivu „životopisce“ lze chápat také v obecném kontextu jeho doby: na přelomu V. a VI. století byl svět zmítán děsivou krizí hodnot a institucí, způsobenou pádem Římské říše, invazí nových národů a úpadkem mravů. Prezentací svatého
Benedikta, coby „zářivé hvězdy“, chtěl Řehoř v této úděsné situaci ukázat právě tady, ve městě Římě, východisko z „temné noci dějin“ (srv. Jan Pavel II., Insegnamenti, II/1, 1979, str.1158). Světcovo dílo, zvláště pak jeho Řehole, se skutečně ukázalo být nositelem věrohodného duchovního kvasu, jenž v toku staletí daleko přesáhl jeho vlast i dobu, a proměnil tvář Evropy, když po pádu politického jednoty, tvořené římskou říší, vzbudil novou jednotu duchovní a kulturní, totiž křesťanské víry, sdílené národy tohoto kontinentu. Právě tak vznikla realita, kterou nazýváme „Evropou“. Narození svatého Benedikta se datuje kolem roku 480. Pocházel, jak říká sv. Řehoř, ex provincia Nursiae – z oblasti Nursie. Jeho zámožní rodiče jej poslali studovat do Říma. Dlouho však ve Věčném městě nezůstal. Jako naprosto důvěryhodné vysvětlení, Řehoř uvádí skutečnost, že mladý Benedikt byl znechucen způsobem života mnoha svých druhů ze studií, kteří vedli nevázaný život a nechtěl upadnout dos tejných omylů jako oni. Chtěl se líbit jedině Bohu; soli Deo placere desiderans (II Dial. Prol 1). Proto ještě před ukončením studií opustil Řím a uchýlil se do samoty hor, východně od Říma. Po prvním pobytu v osadě Effide (dnes Affile), kde se na určitou dobu připojil k „řeholní komunitě“ mnichů, se stal poustevníkem v nedalekém Subiacu. Tady žil zcela sám po tři roky v jedné jeskyni, která je od vrcholného středověku „srdcem“ benediktinského kláštera zvaného „Sacro Speco“. Období v Subiacu, doba samoty s Bohem, bylo pro Benedikta časem zrání. Tady musel snášet a překonat tři základní pokušení každé lidské bytosti: pokušení sebeurčení a touhy stavět sebe sama do středu, pokušení smyslnosti a nakonec pokušení hněvu a msty. Benedikt byl totiž přesvědčen, že jedině pokud přemůže tato pokušení, bude s to říci i jiným něco užitečného v jejich potřebách. A tak poté, co jeho duše došla uklidnění, byl s to zcela kontrolovat hnutí svého já, a tak kolem sebe vytvářet pokoj. Teprve pak se rozhodl založit své první kláštery v údolí Anio, nedaleko Subiaca. Roku 529 Benedikt opustil Subiaco, a usadil se na Montecassinu. Někteří toto přesídlení vykládali jako útěk před intrikami místního závistivého církevního hodnostáře. Tento pokus o vysvětlení se však ukázal jako málo přesvědčivý, neboť jeho náhlá smrt nevedla Benedikta k návratu (II Dial. 8). Ve skutečnosti toto rozhodnutí vyplynulo ze vstupu do nové fáze jeho vnitřního zrání a jeho mnišské zkušenosti. Odchod ze vzdáleného údolí Ania na Monte Cassio – výšinu, která se vypíná nad rozsáhlou okolní rovinou a je viditelná už zdáli – měl podle Řehoře Velikého symbolický charakter: mnišský život ve skrytu má své opodstatnění, ale klášter má v životě církve a společnosti také svůj veřejný účel: má zviditelňovat víru jako životní sílu. A skutečně, když Benedikt 21. března 547 završil svůj pozemský život, zanechal svou Řeholi a benediktinskou rodinou, kterou
založil, dědictví, jež přinášelo plody už v uplynulých staletích a přináší je dosud v celém světě. V celé své druhé knize Dialogů nám Řehoř ukazuje, jak byl život svatého Benedikta pohroužen do ovzduší modlitby, nosného základu jeho existence. Bez modlitby neexistuje zkušenost Boha. Benediktova spiritualita však nebyla niterností mimo realitu. V neklidu a zmatku své doby žil Benedikt před Božím zrakem a právě proto nikdy neztratil ze zřetele povinnosti každodenního života ani člověka s jeho konkrétními potřebami.V pohledu na Boha chápal realitu člověka a jeho poslání. Ve své Řeholi označil mnišský život za „školu služby Pánu“ (Prol. 45) a své mnichy žádal, aby „ničemu nedávali přednost před božským oficiem” (tedy liturgií hodin či breviářem) (43,3). Zdůrazňuje však, že modlitba je na prvním místě úkonem naslouchání (Prol. 9-11), který je pak následně třeba přeložit do konkrétní činnosti. „Pán čeká, že každý den na jeho svaté učení odpovíme skutky“, říká Benedikt (Prol. 35). Život mnicha se tak stává plodnou symbiózou činnosti a kontemplace, „aby byl ve všem oslavován Bůh“ (57,9). Na rozdíl od snadné a egocentrické seberealizace, dnes tak často opěvované, je prvním a neodmyslitelným úkolem učedníka svatého Benedikta upřímné hledání Boha (58,7), na cestě vyznačené pokorným a poslušným Kristem (5,13), k lásce, před níž nesmí dát ničemu přednost (4,21; 72,11) a právě tak - ve službě druhému – se stávat člověkem služby a pokoje. Uplatňováním poslušnosti, uskutečňované vírou, již živí láska (5,2), dosahuje mnich pokory (5,1), které Řehole věnuje celou kapitolu (7). Takto se člověk stává stále více podobnějším Kristu a dosahuje pravé seberealizace jakožto stvořený k Božímu obrazu a podobenství. Poslušnosti učedníka musí odpovídat moudrost opata, který v klášteře zaujímá „místo Krista“ (2,2; 63,13). Jeho postavu, vykreslenou zvláště ve druhé kapitole Řehole profilem duchovní krásy a náročného závazku, lze pokládat za Benediktův autoportrét, neboť – jak píše sv. Řehoř Veliký – „Světec nemohl učit jinak než jak sám žil“ (Dial. II,36). Opat musí být zároveň něžným otcem, ale i přísným učitelem (2,24), pravým vychovatelem. Nesmlouvavý k neřestem, ale především povolaný napodobovat něhu Dobrého Pastýře (27,8), a „spíše pomáhat než ovládat“ (64,8), „zdůrazňovat spíše skutky než slovy vše, co je dobré a svaté“ a „ilustrovat božská přikázání vlastním příkladem“ (2,12). Aby byl schopen rozhodovat se zodpovědně, také opat musí být tím, kdo naslouchá „radám bratří“ (3,2), protože „Bůh často zjevuje tomu nejmladšímu to nejlepší řešení“. Tato dispozice činí Benediktovu Řeholi, napsanou před patnácti stoletími, až překvapivě novou! Člověk, mající veřejnou odpovědnost, a to i v nejmenších oblastech, má být vždy také člověkem, který umí naslouchat a dokáže se učit od toho, komu naslouchá. Benedikt označuje Řeholi jako „minimum, načrtnuté jen pro začátek“ (73,8), ale ve skutečnosti nabízí užitečná zaměření nejen mnichům, ale také všem, kteří hledají vedení na své pouti k Bohu. Svou uměřeností, lidskostí a střízlivým rozlišováním mezi tím, co je v duchovním životě podstatné a co je druhotné, si uchovala svou osvěcující sílu až dodnes. Pavel VI., který prohlásil 24. října 1964 svatého Benedikta patronem Evropy, tím chtěl vyslovit uznání podivuhodnému dílu Světce, které mělo prostřednictvím Řehole vliv na formaci evropské civilizace a kultury. Dnes, po století hluboce zraněném dvěma světovými válkami a po pádu velkých ideologií, jež se ukázaly být tragickými utopiemi, hledá Evropa svou vlastní identitu. K vytvoření nové a trvalé jednoty, jsou jistě důležité nástroje politické, ekonomické a právní, ale je třeba také probudit mravní a duchovní obnovu, která čerpá z křesťanských kořenů kontinentu, jinak Evropu přebudovat nelze. Bez této životní mízy zůstává člověk vystaven nebezpečí, že podlehne starému pokušení
chtít se spasit sám – utopii, která různými způsoby přivodila v Evropě dvacátého století, jak na to poukázal papež Jan Pavel II., „bezprecedentní úpadek bolestných dějin lidstva“ (Insegnamenti, XIII/1, 1990, str.58). Hledáme-li skutečný pokrok, naslouchejme i dnes Řeholi svatého Benedikta jako světlu pro naši pouť. Tento velký mnich zůstává opravdovým mistrem, v jehož škole se můžeme naučit umění žít pravý humanismus.
SUBIACO Kniha „Dialogů“ svatého Řehoře Velikého vypráví, že sv. Benedikt založil v subiacenském údolí dvanáct cenobitských komunit, tvořených vždy stejným počtem mnichů. On sám se usídlil opodál, v neroniánské vile na levém břehu řeky Aniene: to byl první klášter, který byl pojmenován „Sv. Klement“. Další z klášterů zasvětil Benedikt papeži Silvestrovi, - později tento klášter ponese jméno „Sv. Scholastika“. V IX. století jej rozbořili Saracéni: papež Řehoř IV. jej znovu zbudoval, Lev IV. dokončil a Benedikt VII. posvětil pod jménem „Sv. Benedikt a Sv. Scholastika“. V X. století, za opata Lva III., byl v románském slohu postaven nový kostel. V XI. století pak francouzský opat Hubert zbudoval věž, noclehárnu pro mnichy, společný sál s topením a jednu část kláštera s mramorovými sloupy. Následně pak opat Jan V., považovaný za nejvýznamnějšího mezi všemi subiacenskými opaty, rozšířil klášter o další budovy, k nimž posléze přibyly další za opata Romana. V této době vznikl klášter sv. Benedikta zásluhou bl. Palomba, který si na opatu Romanovi vyžádal schválení pobývat jako eremita ve „svaté jeskyni“. Zakrátko se k němu připojili další a na konci XII. století vzniklo první cenobium s převorem, podřízeným opatu z dolního opatství. Existovaly tu tedy dva kláštery a jediná komunita (vyjma období 1739-1853), jimž prokazovali velkou péči papežové, žehnali jim a často v nich i pobývali. Mezi nimi můžeme vzpomenout Inocence III., Řehoře IX., nebo Alexandra IV. V důsledku politováníhodné skutečnosti, byli opati voleni kúrií: což nebylo vždy odpovídající, takže mnichů ubývalo a bylo mezi nimi hodně šlechticů, synů kadetů, kteří museli vstoupit do kláštera a proto nedůtklivých.
V roce 1363 byl zvolen opat Bartoloměj III. ze Sieny, který, když se mu nedařilo přivést mnichy k disciplině, propustil ty nepoučitelné a pozval jiné, a to i z rozličných národů, aby přišli do Subiaca. Na jeho pozvání odpověděli Němci, a od roku 1364 do prvních desetiletí 15. století bylo Subiaco evropskou komunitou. V polovině XV. století bylo opatství nazváno „Sv. Scholastika“ a klášter v Jeskyni dostal název „Sv. Benedikt“. Mezi německými mnichy byli i dva klerici – tiskaři – Konrád Sweynheym a Arnold Pannartz, kteří sen zavedli tiskařské umění. V roce 1456 byl v Subiacu zřízen statut obročí, tzn. že nad mnichy bděl zástupce církve, jehož jmenoval papež. V roce 1514 byli opati dočasní a byli jmenováni generální kapitulou Cassinské kongregace, do níž oba kláštery patřily. Za vlády Jakobínů museli mniši kláštery opustit v letech 1798-1799, stejně jako za Napoleona, kdy se museli vzdálit na pět let. V roce 1915 bylo obročí zrušeno. V roce 1944 utrpělo Subiaco škody způsobené válkou, i když na rozdíl od Montecassina jen omezené a bez obětí. Dnes je toto místem cílem všech, kdo ve šlépějích sv. Benedikta chtějí „hledat Boha“.
Klášter sv. Scholastiky
Z dvanácti klášterů v subiacenském údolí, jak si je přál sv. Benedikt, jediný který přežil zemětřesení i saracénské plenění, je klášter sv. Scholastiky, který až do XII. století byl jediným klášterem v Subiacu. Původně se jmenoval „Klášter sv. Silvestra“, následně (IX. století) dostal název „Klášter sv. Benedikta a sv. Scholastiky“ a od XIV. století nese dnešní pojmenování. Je to komplex budov, postavených v různých dobách a stylech: vstup, jemuž vévodí nápis
„Ora et Labora“, s budovou z XX. století, uvádí do prvního kláštera neboli „Kláštera renesančního“ ze XVI. století. Odtud se přechází do druhého kláštera – „Gotického“ ze století XIV, a konečně se dostáváme do třetího kláštera, zvaného „Kosmateský klášter“, ze století XIII. Zvonice je ze XII. století a stávající kostel z konce roku 1700, a je posledním z celkem asi pětice kostelů, které tu povstali během staletí. Největšího lesku klášter zažil v období od XI. do XIII. století. Již zmínění němečtí klerici tu zbudovali první italskou tiskárnu, která obohatila už existující knihovnu o prvotisky a knihy velké hodnoty. Dnes se knihovna nachází na severní straně gotického kláštera, zatímco refektář leží na východní straně kosmateského kláštera, nad nímž byla kdysi noclehárna. Klášter sv. Scholastiky leží východně od Subiaca v nadmořské výšce 510m, souběžně s údolím, kde po staletí žili v kontemplaci a modlitbě eremiti a mniši, takže si právem zaslouží pojmenování „svaté údolí“.
Klášter sv. Benedikta
Při své návštěvě v roce 1461 jej papež Pius II. nazval „vlaštovčím hnízdem“. Vskutku takovým se jeví poutníku, procházejícímu posvátným lesem vsazený do příkrého skalního útesu, co se vypíná nad údolím. Stěny, klenby i schodiště, svou nepravidelností, dokonale splývající se skálou, na které spočívají, to vše vzbuzuje zcela jedinečný dojem v každém, kdo přichází, aby překročil jeho práh. Klášter, sestávající ze dvou kostelů nad sebou, kaplí a jeskyní, pokrytých freskami z různých dob, se tak svou krásou, promlouvající hloubkou ducha, stává neopakovatelným monumentem, jedním z těch, jimiž Církev a křesťanské umění obdařilo Itálii.
Jeskyně sv. Benedikta
nazývaná rovněž „jeskyní modlitby“ je ústředním místem celého komplexu. Je strží hory Taleo, kam – jak říká sv. Řehoř Veliký ve II. knize „Dialogů“ – se svatý Benedikt uchýlil na tři léta k eremitskému životu, nikomu neznám, kromě Boha a mnicha Romana, který z hrdla hořejší skály spouštěl světci po dlouhém provaze jídlo, nutné k přežití.
Po pokusu o jeho otrávení Fiorenzem, farářem kostela sv. Vavřince, ležícím na levém břehu řeky Aniene, svatý Benedikt opustil jeskyni a tato zůstala téměř po šest staletí pouze místem modlitby řeholníků, kteří žili v nedalekém klášteře sv. Scholastiky. Kolem roku 1090 dal Jan V., opat tohoto kláštera, svolení mnichu Palombovi, aby se – jak sám žádal – přestěhoval do blízkosti jeskyně a tady vedl životy eremity. Po roce 1193 se ve Svaté jeskyni usadila komunita dvanácti mnichů s vlastní správou, pod vedením převora, podléhajícího opatovi kláštera sv. Scholastiky, a skála, do níž je jeskyně zasazena, byla upravena tak, aby umožňovala přístup a tak dovolovala vést běžný mnišský život. Papež Inocenc III., jemuž v tehdejší době nejvíce ležela na srdci benediktinská zkušenost, až do té míry, že ji sám reformoval, se často ubíral do Subiaca a Jeskyně si velmi cenil. Toto požehnané místo lze obdivovat dodnes. V blikotavém svět le dvanácti lamp lze pohlédnout do tváře mladičkého Benedikta, - jehož sochu zde vytvořil Antonio Raggi, žák Berniniho -, s rukama zkříženýma na prsou a zrakem upřeným na kříž. Holá skála ještě podmanivěji navozuje hluboký dojem místa, kde nebylo a není těžké „hledat“ a najít Boha.
MONTECASSINO Klášter na Montecassinu založil sv. Benedikt kolem roku 529 křesťanského věku, a to na základech někdejšího římského opevnění osady Casinum. Na této hoře se dosud provozoval pohanský kult v Apollónově chrámu, a rozprostíral se tu rovněž posvátný les s přilehlým prostorem vymezeným pro oběti. Montecassino se proslavilo divotvorným životem a hrobem svého zakladatele. Proto žilo po dlouhá staletí plodným životem svatosti, kultury a umění, který jej učinil věhlasným po celém světě. V roce 577 jej pod vedením benevetského knížete Zotona vyplenili Longobardi. Avšak díky Petronacemu z Brescie byl klášter v VIII. století z pověření papeže Řehoře II. znovu vybudován.
Začalo tak období velkého lesku cassinského opatství: putují sem saský mnich Vilibald, mnich Sturm, žák svatého Bonifáce, zakladatele Fuldy a německého mnišství, kníže Gisulf II. z Beneventa, Karloman, bratr Papinův, Ratchis, král Longobardů, Anselm, budoucí opat z Nonantola, a v roce 787 přichází na Montecassino Karel Veliký a zanechává opatství rozsáhlá privilegia. V roce 883 obsadili klášter Saracéni, vyplenili ho a zapálili. Při tomto pustošení tu našlo smrt mnoho mnichů v čele se svatým opatem Bertariem, zakladatelem středověkého Cassina: přeživší mniši se usadili nejprve v Teanu a pak v Capuy, avšak teprve v polovině X. století dochází k plné obnov řeholního života díky opatu Aligernovi. V průběhu XI. století se tu vystřídalo mnoho velkých opatů: Teobald, Richelio, Federico z Loreny, který se později stal papežem, jenž přijal jméno Štěpán IX.: tito všichni pozvedli Montecassino na velmi prestižní úroveň, a to jak na poli církevním, tak i politickém. Skutečného vrcholu pak bylo dosaženo díky zcela mimořádné osobnosti opata Desideria. Přítel a spolupracovník papeže Řehoře VII. v boji za svobodu Církve, se Desiderius – opat a kardinál – stane jeho pozdějším nástupcem, který přijal jméno Viktor III.: v době, kdy jako opat stál v čele kláštera, byla postavena nádherná bazilika, obohatil klášter zdobenými kodexy, mozaikami, a liturgickým zlatem východního původu. V roce 1349 došlo ke třetí zkáze a to z důvodu zemětřesení: z úchvatné stavby, kterou nechal vybudovat Desiderius zůstalo jen pár zdí. Při následné rekonstrukci bylo mnohé přidáno, včetně velkolepé výzdoby, dodávající klášteru majestát a monumentální výraz až do onoho temného 15. února 1944, kdy v konečné fázi II. světové války, se Montecassino stalo bojovou linií: místo modlitby a studia, které se za těchto mimořádných okolností stalo i pokojným útočištěm stovek bezbranných civilistů, bylo během tří hodin spojeneckého bombardování proměněno v hromady sutin, pod nimiž našlo smrt mnoho uprchlíků. To, co vidíme dnes, bylo znovu vybudováno podle dávného architektonického modelu, v souladu se zásadou ctihodného opata Rey: „kde bylo a tak jak bylo“. Různé druhy rekonstrukcí si vyžádaly celé desetiletí a byly financovány výlučně italským státem. Po tolika událostech lze Montecassino právem symbolicky přirovnat k dubu, který ač skosen vichrem, znovu vyráží s neztenčenou silou: „succisa virescit“.
ANNI PAULINI PEREGRINATIO 24. června – 5. července 2009 SVATYNĚ PANNY MARIE RŮŽENCOVÉ V POMPEJÍCH
Jako většina poutních míst, zrodila se i tato svatyně pod Vesuvem bez velkolepých zjevení a zvlášť oslnivých zázraků, na prostém místě, v údolí chudých a zapomenutých vesničanů, zamořeném lupiči, tváří v tvář pohřbenému městu, „příbytku mrtvých pohanů“, kde se uctívali „modly a démoni“, podle leitmotivu, který se často opakuje ve spisech bl. Bartola Longa, zakladatele nových Pompejí. Skromné okolnosti, které provázely jejich vznik, počínaje zakoupením obrazu a posléze jeho ještě skromnější transport na hnojním povozu, 13. listopadu 1875 do nechvalně proslulého pompejského údolí, které se navíc vyznačovalo slabou vírou, náboženskou nevědomostí a nejkrajnějším společensko-ekonomickým úpadkem obyvatelstva. Základní kámen nové svatyně byl položen 8. května 1876. Díky neúnavnému úsilí zakladatele – který se stal propagátorem „měsíčního příspěvku“ – a tiskovým šiřitelem úcty k Panně Marii růžencové, nový chrám v Pompejích už předtím, než byl dostaven, přitahoval velké množství poutníků. Už v roce 1863 se jich k modlitbě Prosby sešlo kolem dvaceti tisíc. A tento příliv neustával, naopak stále více narůstal, takže „de facto“ určoval výraz dnešní svatyně, která vyrostla do své dnešní podoby v průběhu patnácti let – téměř jako symbol patnácti tradičních růžencových tajemství. A tak mohlo 8. května 1891 dojít k jejímu posvěcení. Charakter poutního místa byl tomuto chrámu oficiálně přiznán brevem „Quotquot Religionis“ papeže Lva XIII., s datem 28. 3. 1890. V tomto papežském dokumentu se praví: „Není nám neznámo, že naše milované děti Bartolo Longo a jeho manželka …, na radu biskupa z Noly, vybudovali od základů v pompejském údolí, nedaleko onoho rozbořeného a vymizelého kdysi vzkvétajícího města, nový vznešený chrám, zahrnutý hojnou výzdobou k poctě Panny Marie s titulem Růžencová… Pověst tohoto chrámu se stále více šíří mezi křesťanskými národy, takže stoupá počet těch, kdo na tomto místě prosí o pomoc Marii, Matku Boží, která zde tolikerou a tak hojnou milostí prokazuje své panství, k ní se utíkají jako poutníci či alespoň se k ní obracejí s důvěrou“. V roce 1893, u příležitosti papežova biskupského jubilea, Bartolo Longo daroval svatyni Svatému Stolci, a Lev XIII. pak následujícího roku ji brevem ´Qua Providentia´ (13.3.1894) prohlásil „papežskou“ svatyní, a svěřil ji patronátu Svatého Stolce, zatímco její správu ponechal Longovi. V roce 1901 došlo ke slavnostní inauguraci průčelí chrámu,
věnovaného všeobecnému bratrství, Téhož roku, u příležitosti 25. výročí jejího založení, byla svatyně v Pompejích prohlášena „papežskou bazilikou“, a uznán její všeobecný charakter. V důsledku bolestných okolností, Bartolo Longo daroval papeži sv. Piu X. i všechna ostatní díla, která vedle svatyně založil (12.9.1906) a sám tu zůstal skoro jako eremita, v neustálé modlitbě, pokorném plnění Boží vůle a nikdy nehasnoucí činorodém apoštolském a sociálním úsilí, až do své smrti (5. října 1926). Zakladatel svatyně, neúnavný šiřitel úcty k svatému růženci a otec sirotků, byl beatifikován papežem Janem Pavlem II., 26. října 1980. "Jako dva přátelé, kteří se často spolu stýkají, obyčejně připodobní ve svých zvycích, tak i my, důvěrným rozhovorem s Ježíšem a Pannou Marii při rozjímání tajemství růžence a svatým přijímáním vytváříme tentýž život, můžeme se stávat - nakolik je toho schopna naše nízkost -podobni jim a naučit se od těchto svrchovaných příkladů žít pokorně, chudě, skrytě, trpělivě a dokonale." (B. Longo)
Bl. Bartolo Longo – laik ve službě Boží Narodil se 10. února 1841 v Latianu – malebné vesničce jihoitalské Puglie, obklopené olivovými háji a úrodnými vinicemi. Jeho otec – dr. Bartoloměj, pocházel z vážené a zámožné rodiny, matka Antonia Loparelli byla dcerou mesagnského městského rady. Matka se vyznačovala mírností, prozíravostí a především pevným charakterem. Svátost křtu přijal 13. února v kostele rodiště. Tento den mu byl povždy velmi drahý, a připomínal si ho víc, než den narození, protože v křestním prameni se zrodil k pravému životu, k životu Boží milosti. Rodina Longových patřila v Latianu k nejvýznamnějším. Děd byl starostou a otec schopným a velmi pečlivým lékařem. Už odmalička se Bartolo vyznačoval sympatickou a živou povahou i velkou rozumovou vnímavostí. Navíc si nikdy neodpustil různé vtipné poznámky celkem o všech, které potkal, což občas způsobilo rozruch v jinak poklidném rodinném životě. Matka mu vštěpovala úctu k Panně Marii a vedla ho k modlitbě svatého růžence. Zvláště pak mu byla příkladem křesťanského života především ve službě chudým, o které sama pečovala. V šesti letech byl „Bartoluccio“ poslán na studia do Francavilla Fontany, do koleje Skolopských otců, kteří poskytovali tradiční i klasické vzdělání, jak bylo tehdy zvykem. Jeho rodinou se zakrátko stali jako spolužáci, tak vychovatelé. Studia mu šla skvěle, i když musel držet na uzdě svou živost, pro níž byla škola hotovým utrpením. Občas se dopustil nějaké klukoviny a byl potrestán. Trest však přijal, protože – jak sám říkával – „činil ho lepším“. Měl rád hudbu a se spolužáky založil skupinu s dřevěnými nástroji a zvonkohrou
z velínového papíru. Bylo mu deset, když zemřel otec. V jeho výchově pak bedlivě pokračoval otčím – advokát Giovanni Campi. Už kolem roku 1859, když jej otčím poslal do Lecce, aby zde u právníka soukromě studoval advokacii, protože se obával vlivu revolučního smýšlení, které se začalo šířit v neapolském království. Během univerzitních studií Bartola přitahovalo nejen vědění, ale i zábavy, studentské oslavy, jakož i liberální myšlení a idea nezávislosti. V té době totiž Garibaldi organizoval „Výpravu tisíci“ a padla vláda Burbonů. Liberální studenti v Lecce se o tyto události živě zajímali. Aby se o „garibaldovcích“ a jejich počinech dověděli co nejvíc, organizovali sešlosti, a na jedné z nich se dokonce dotazovali jakéhosi „média“. Bourbonská policie, která nebyla liberálům nakloněna, se o těchto spiritistických sedánkách dozvěděla, pojala podezření, a proto na liberály nastražila léčku. Bartolo jí však unikl, neboť otčím, poté co se od přítele prétora dověděl o hrozícím nebezpečí, přinutil mladíka, aby se vrátil do Mesagne. Vzhledem k tomu, že Casatiho zákonem byla soukromá univerzitní studia zrušena, musel se Bartolo přestěhovat do Neapole, a tam pokračovat se studiu. Po pádu Burbonů pak museli katedry opustit profesoři, kteří na nich působili za jejich vlády, a na katedry byli jmenováni docenti, kteří ve zcela proticírkevním duchu hřímali proti omylům Církve, nevědomosti kněží, fanatizmu a pověrčivosti. V Neapoli se pak mnozí účastnili spiritistických seancí, aby měli větší jistoty a záruky. Byly to spolky se vším všudy: večer co večer se po domech zasedalo kolem stolku na třech nožkách, rozmlouvalo se s duchy a hledala se pravda. Také Bartolo jeden takový kruh spiritizmu pravidelně navštěvoval. Byl nadšen, protože se domníval, že našel cestu pravdy. Vnitřní klid však nenacházel. Ztratil totiž víru, v níž vyrůstal a kterou se kdysi žilo v rodném Latianu. I přes tyto duševní boje i pád do omylu, Bartolo studií nezanechal a 12. prosince 1864 dosáhl doktorátu práv. V Bartolově duši zuřila bouře. Jeho mysl stále více upadala do úzkosti; tíseň nedokázaly zahnat ani odpovědi Michaela – „anděla strážného“, v jehož pomoc věřil a s nimž během spiritistických sedánek rozmlouval. Věřil, že anděl je zářivý, krásný, naslouchal mu a podle jeho rad jednal, než si povšiml, že v jeho odpovědích a požadavcích jsou mnohá protiřečení. Potřeboval proto najít ke své cestě jiné anděly, takové, kteří by mu pomohli vrátit se k ideálům, jimiž žil v mládí a útlém dětství. A skutečně jich naše spoustu. Prvním „andělem“ se mu stal jeho přítel – profesor na lyceu – Vincenzo Pepe, s nímž neustále udržoval přátelské styky, a také o svátcích se navštěvovali. Během těchto návštěv jej Vincenzo vybízel, aby opustil ony hlouposti, a vrátil se ke ztracené víře, a také mu radil, aby začal pracovat jako advokát. Za Bartola se modlila i vzdělaná a dobrosrdečná Caterina Volpicelli – švagrová Longova přítele markýze Francesca Imperialiho, - oddaná ctitelka Božského Srdce Páně, a zbožná duše. Velký podíl na Longově obrácení měl don Alberto Radente, dominikán upřímného srdce, houževnaté povahy a velké duchovní síly, k němuž svého přítele Bartola, hledajícího pravdu, Vincenzo Pepe poslal. A tak se 29. května 1865 Bartolo představil otci Radentemu v bazilice S. Domenico Maggiore. Ten jej vlídně přivítal a pomohl mu vymanit se z osidel spiritizmu a znovu najít cestu zbožnosti, kterou v době univerzitních studií částečně opustil. Jeho návrat do lůna Církve byl považován za veliké obrácení. Došlo k němu právě v den svátku Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, 23. června 1865. Od té chvíle se veškerá energie jeho ducha, jeho kultura i morální síla zcela oddaly znovunabyté víře a především mariánské úctě.
Dům Cateriny Volpicellové se stal centrem spirituality a navštěvovalo jej mnoho mužů i žen, toužících po duchovní dokonalosti. Často sem přicházel i Bartolo a při jedné z těchto příležitostí poznal hraběnku Mariannu Farnararo, vdovu po hraběti Albenziu De Fuscovi. Šlechtična, pocházející z Monopoli, ale sídlící v Neapoli, měla pět dětí a značné dědictví, sestávající z polností a farem, ležících v pompejském údolí, které však nepřinášely skoro žádný zisk. Mladý advokát se nabídl, že se o vdoviny administrativní záležitosti postará. Tak se mohl osobně přesvědčit o bídě, omezenosti a nevědomosti pompejských rolníků, kterých tehdy bylo něco přes 2000, o jejich ne vždy mravných a bezvadných zvyklostech. Tato chudina čelila den co den útisku lupičů, jakým byl např. věhlasný Pilone, což bylo přezvisko zbojníka Antonia Cozzolina. Kromě krádeží, ovládání a oddanosti všem druhům nepravosti, panovaly v údolí také předsudky, pověrčivost a falešná přesvědčení. Bartolo znovu pocítil tíhu omylů mládí a snažil se zachránit svou duši. Ale jaký vhodnější prostředek zvolit, než šíření modlitby růžence? V této myšlence našel neklidný Bartolův duch uspokojení. Od té chvíle nesledoval nic jiného, než šíření modlitby svatého růžence mezi rolníky pompejského údolí. Za tímto účelem také uspořádal v říjnu roku 1873 slavnost se světelným procesím, loterií, ohňostroji a hudební kapelou. Don Radente měl za úkol pronést při této příležitosti vhodnou řeč. Ale tu se najednou zvedla silná bouře, takže farníci se nemohli slavnosti zúčastnit. Vše tak zcela krachlo. Následujícího roku se však slavnost opakovala a navíc byla obohacena o výstav sochy Madony, a rok nato slavnosti předcházely misie, které vzbudily pozornost mnoha rolníků, mužů i žen, a to i z okolních krajin. K poctě Panny Marie měl posloužit obraz, malba Růžencové Madony, která měla být umístěna v kostelíku v údolí. Bartolo, spolu s donem Radentem, s nímž se náhodou potkal, jej našel v jednom neapolském krámu. Obraz však pro něj byl příliš drahý a proto se musel obrátit na sestru Concettu de Litala při Růžencové konzervatoři u Medinské brány, a vyprosit si nějaký obraz od ní. Sestra mu ukázala staré a sešlé plátno, na němž byl obraz Panny Marie se svatým Dominikem po pravici a svatou Růženou po levici. Když jej Bartolo spatřil, vyžádal si trochu času na rozmyšlenou. Vzápětí však přišel s hraběnkou De Fusco, aby mu řekla svůj názor. Šlechtična však byla při pohledu na nuzné plátno znechucena a nechtěla jej vzít. Řeholnice však rozhodla za ni a nechala naložit obraz zahalený do plátna na vůz a zavézt ho Longovi. Obraz však musel být v pompejském údolí už večer, aby se tak oslavil konec misií. Jak to udělat? Bartolo si vzpomněl na jistého Angela Tortoru, vozku, který každou sobotu jezdíval do Neapole, aby tam v panských stájích nakydal hnůj a pak ho prodával rolníkům v údolí. Zašel za ním a svěřil mu obraz, který pak byl vezen na páchnoucím nákladu. Jakmile byl dopraven do pompejského údolí, povolali malíře Galella, aby obraz zrestauroval. Ten si na dílo vyžádal čas, protože plátno bylo ve velmi zchátralém stavu. Uplynuly skoro tři měsíce a obraz byl hotov. Tak mohl být 13. února 1876 umístěn na starém oltáři farního kostela, i když Bartolo chtěl pro zrestaurovaný posvátný obraz nechat
postavit oltář nový. Záhy se kolem obrazu začaly dít zázraky. K dalšímu zvelebení jej proto svěřili malíři Maldarellimu, jenž přemaloval svatou Růženu na svatou Kateřinu Sienskou. Poté následovala další restaurování. Poslední v pořadí, na němž pracovali Olivetští otcové benediktíni z Říma, bylo dokončeno roku 1965, a 23. dubna korunoval obraz sám papež Pavel VI. K důstojnému umístění obrazu však bylo třeba vybudovat alespoň oltář nebo přímo kostel, jak říkal Mons. Formisano, biskup z Noly. Ale Bartolo neměl tolik peněz, aby se do stavby kostela vůbec mohl dát. Biskup mu dal k dispozici 500 lir, a poradil mu, aby požádal všechny rolníky o jeden měsíční plat a kostel stavět na etapy, podle toho, jak budou peníze. Dále mu poradil, aby vedle maličkého, zchátralého kostelíka, vybudoval nový chrám. Bartolo se proto na Nový rok 1876 vypravil, aby obešel usedlíky a vytvořil seznam těch, kdo se zavázali, že budou na stavbu měsíčně přispívat. Stavět kostel v tehdejší nuzné době bylo skutečně velmi náročné. Tři sta lidí se zavázalo, že jeden měsíční plat za rok věnují na stavbu kostela. Ročně to činilo 180 lir. To však bylo velmi málo. Prosba se proto rozšířila i do okolních usedlostí, kde lidé odpověděli stejně. I hraběnka De Fusco, která byla Bartolovi zavázána za správní vypořádání svých polností, se rozhodla, že využije svých známostí v aristokratických kruzích. Tak ke stavbě chrámu v Pompejích připojili svůj podpis i měšťané a šlechtici. Ke zvýšení příspěvků pomohly i zázraky: uzdravení dívenky trpící epilepsií; uzdravení matky, která již ležela na smrtelné posteli; uzdravení těžce nemocného kněze, což se nedalo vědecky vysvětlit. Tato uzdravení se připisovala Panně Marii v Pompejích a podpisů pod měsíční plat na stavbu chrámu značně přibývalo. Když se nashromáždila poměrně slušná částka, mohl být zakoupen pozemek ke stavbě – celkem 12 arů. Když v dubnu roku 1876 přišel Longo do rodného Latiana, aby navštívil nemocnou matku, svůj příspěvek mu předalo nejen rodné město, ale i Francavilla Fontana a Mesagne. Téhož roku byl položen základní kámen ke stavbě svatyně a 8. května 1891, legát papeže Lva XIII. – Raffaele Monaco La Valletta, zasvětil majestátný chrám Panně Marii. Bartolo Longo, který měl v úmyslu postavit mariánský oltář, tak během patnácti let vybudoval celé město zasvěcené Panně Marii, Královně Vítězné, jak ji nazýval. V mysli i v srdci Bartola Longa se zrodilo mnoho děl, která byla financována věřícími a stala se nejvznešenějším projevem dobročinné lásky. První charitativní institucí, vybudovanou poblíž svatyně jako dílo křesťanské lásky, byl dívčí sirotčinec, otevřený 8. května 1887, a krátce nato byla otevřena rozlehlá budova chlapeckého institutu „Bartola Longa“, určeného pro záchranu dětí – sirotků zákona, tzn. dětí uvězněných. Ty se měly v institutu naučit studovat a pracovat. Institut také provozoval proslulou tiskárnu. V klášteře řeholnic „Dcer Pompejského růžence“ sídlí Kongregace růžencových sester, a je jedinou kongregací, kterou založil laik. Sestry pečují o pompejské instituce. Ženský institut „Sacro Cuore“ se zrodil z úvah v roce 19621 a tento záměr byl předložen papeži Benediktu XV. Už následujícího roku pak byl realizován na přilehlém náměstí Neposkvrněného Početí Panny Marie. Žijí v něm dcerky vězňů. Bartolo Longo ještě mohl být přítomen položení základního kamene tohoto posledního díla, ale jeho slavnostního otevření, k němuž došlo 15. října 1926, se už nedočkal. Několik dní předtím, - 5. října 1926 se jeho pozemská pouť završila. Dva dny byla rakev se zesnulým vystavena k modlitbě věřících a 7. října, po smutečních obřadech, byly jeho pozůstatky uloženy v bazilice v Pompejích u nohou Madony, která vykonala tolik divů a dosud nepřestává ve svých zázracích. Beatifikační proces byl zahájen 8. května 1934 a završen slavnostní beatifikací, 26. října 1980.
MODLITBA K PANNĚ MARII RŮŽENCOVÉ V POMPEJÍCH
Vznešená Královno Vítězná, Královno nebe a země, v tvém jménu se radují nebesa a chvěje podsvětí. Slavná Královno Růžence, my tvoje děti, shromážděné v tento slavný den, ti chceme vyjádřit vroucnost svého srdce a s dětinnou důvěrou ti předkládáme naše trápení, z Trůnu laskavosti, na němž sídlíš, přívětivě shlédni, ó Maria, na nás, na naše rodiny, na Evropu i svět. Ať u Tebe dojdou soucitu naše strádání a soužení, co nám ztrpčují život. Pohleď, ó Matko, co nebezpečí duše i těla, co pohrom a zármutků na nás doléhá. Matko, vypros nám u svého božského Syna milosrdenství, A svou laskavostí pokoř srdce hříšníků. Ukaž všem, jaká jsi, Královno míru a odpuštění. Zdrávas Maria … Je pravdou, že my, i když jsme tvými dětmi, každým hříchem znovu v srdci křižujeme našeho Ježíše, a znovu probodáváme tvé srdce. Přiznáváme, že zasluhujeme ty nejpřísnější tresty. Ale rozpomeň se, jak jsi na Golgotě spolu se svatou Krví, přijala závěť umírajícího Spasitele, který tě prohlásil naší Matkou, Matkou hříšníků. Jako naše Matka, jsi proto naší Přímluvkyní, naší nadějí.
A my, v slzách, vztahujeme své prosebné ruce a voláme: smiluj se. Dobrá Matko, smiluj se nade námi, nad našimi dušemi, nad našimi rodinami, nad našimi příbuznými, nad našimi zemřelými, především nad našimi nepřáteli i nad mnohými, kteří si říkají křesťané, a přece urážejí milující Srdce tvého Syna. Dnes prosíme, smiluj se nad zbloudilými národy, nad celou Evropou, nad celým světem, aby se kajícně vrátil k tvému Srdci. Nade všemi se smiluj, Matko milosrdenství! Zdrávas Maria … Maria, rač nás milostivě vyslyšet! Do tvých rukou vložil Ježíš všechny poklady své milosti a svého slitování. Ty, korunovaná Královno, sedíš po pravici svého Syna, v zářivé nehasnoucí slávě, nade všemi kůry andělů. Tvá vláda se rozpíná až do konce nebes, tobě je podrobena země i celé stvoření. Jsi všemohoucí skrze milost. Proto nám můžeš pomoci. Pokud bys nám pomoci nechtěla, protože jsme nevděčné děti a tvé ochrany si nezasloužíme, nevíme, na koho se obrátit. Tvé mateřské srdce nedopustí, abys viděla, nás své děti, ztracené. Děťátko, jež spatřujeme na tvém klíně a mystický růženec, který obdivujeme v tvé ruce, nám dodávají důvěry, že budeme vyslyšeni. A my ti zcela důvěřujeme, jako slabé děti se odporoučíme do nejněžnější mateřské náruče, a dnes od tebe očekáváme toužebné milosti. Zdrávas Maria…. Prosme o Mariino požehnání A nyní tě, Královno, prosíme o poslední milost, kterou nám v tento slavný den nemůžeš odepřít. Nám všem uděl svou stálou lásku a především své mateřské požehnání. Neodejdeme od Tebe, dokud nám nepožehnáš. Požehnej, Maria, v této chvíli Svatému Otci. K dávnému jasu své koruny, k vítězstvím tvého růžence, pro něž tě nazývají Královnou vítěznou, připoj Matko ještě toto: dej zvítězit náboženství a uděl mír lidskému společenství. Žehnej našim biskupům, kněžím a zvláště těm, kdo horlí pro tvou svatyni. Žehnej konečně všem, kdo pěstují a šíří úctu k svatému růženci. Ó posvátný růženci, sladký řetězci, co nás spojuješ s Bohem, pouto lásky, co pojíš nás s anděly, věži spásy při útocích zla, bezpečný přístave v ztroskotáních světa, už tě nikdy neopustíme. Budeš nám útěchou v hodině úzkosti, tobě patří poslední polibek hasnoucího života. Posledním vzdechem našich rtů pak bude tvé přesladké jméno, Královno růžencová, naše drahá Matko, Útočiště hříšníků, Potěšení zarmoucených. Budiž všude požehnaná, na nebi i na zemi, nyní a navěky. Amen. Zdrávas Královno….
Ohromný zážitek: pouť do Říma v roce 1969 (historické memento paní Anny Pospíšilové z Pustiměře)
Sedmého dubna, pondělí velikonoční, jsme s tátou jeli na náš první zahraniční zájezd do Itálie. Ve 23.45h jsme odjížděli autobusem do Vyškova, kde jsme přesedli na vlak k Přerovu. Na nádraží jsme čekali do 3.15h a potom odjížděli směr Břeclav, kde byla první pasová kontrola. V 5.45h odjíždíme směr Vídeň. V úterý 8. dubna v 7.40h jsme vystupovali z vlaku ve Vídni. Tam na nás čekali velební páni s tlumočnicí z Mezinárodní charity. Ti nás odvedli před nádraží, kde na nás čekaly dva autobusy do kterých jsme nasedli a jeli do českého kostela, kde náš pan farář (pozn.: P. Žákovský) s dvěma kněžími sloužili mši svatou. Potom jsme navštívili ještě několik chrámů, ale nejvíce se nám líbil nový moderní kostel, který byl stavěn do kruhu a uprostřed kostela je oltář, po celém kostele jsou koberce a je vytápěn. Také jsme si prohlédli Schönbrunn a projeli jsme hlavní třídou. Z Vídně jsme odjeli vlakem ve 12.20h přes Alpy do Itálie. Alpy byly celé zasněžené a místy, když svítilo sluníčko, byl na ně pěkný pohled. Železnice vede mezi horami a lesy. Jízda byla dlouhá a unavující, nikde jsme nevystupovali a jeli až do Říma. Ve středu, 9. dubna, v 8.20h jsme dojeli do Říma, kde nás přivítali P. Ovečka, pan prof. Maria Veselý a P. Hrubý, kteří se nám po celou dobu věnovali a dělali nám průvodce po Římě. Před nádražím jsme nastoupili do dvou autobusů a jeli do vatikánské baziliky sv. Petra, kde byla audience Sv. Otce – Pavla VI. Měli jsme veliké štěstí, že jsme přijeli ve středu, kdy se koná audience. V celé bazilice vládlo veliké napětí a očekávání Sv. Otce. Každá delegace měla určené své místo. Když konečně švýcarská garda nesla na nosítkách Sv. Otce, bylo velké nadšení, mávání a provolávání. Byl to ohromný zážitek. Svatý Otec přivítal všechny delegace a mezi nimi i naši z Československa, a to těmito slovy:
„S radostí vítám Vás, milovaní synové a dcery, kteří jste přišli z Moravy na pouť uctít místa památná mučednickou smrtí sv. Petra, svědka Kristova zmrtvýchvstání. Kéž Vaše víra je silná a pevná, Vaše naděje klidná a plná důvěry, Vaše láska plná ohně a touhy projevit se činy. Pak křesťanské velikonoce budou vždy pro Vás a Vaše rodiny zdrojem radosti a trvalého míru.“
P. Václav Žákovský a P. František Stehlík z Lipovce pozdravili Svatého Otce jménem všech (pozn.: fotografie na titulní straně Informátora). Tlumočili mu naši oddanost a vděčnost za lásku, kterou chová k našemu národu. Pavel VI. odpověděl takto:
„Děkuji Vám, že jste si udrželi víru v Pána Boha. Dali jste tak příklad druhým. Tuto víru si udržte i v budoucnu. Zůstaňte věrnými občany své vlasti, ale také opravdovými členy katolické Církve. K tomu Vám dávám své požehnání“.
Po projevu a skončení mše svaté, nosiči Svatého Otce odnesli a všichni jsme se rozešli. Byl to pro nás všechny ohromný zážitek, na který snad nikdo do smrti nezapomene. Sešli jsme se v bazilice ze všech končin světa a bylo tam prý asi 20.000 lidí. Potom jsme se jeli ubytovat a po malém odpočinku následovala prohlídka Říma. Jako první jsme navštívili
kostel Panny Marie Větší, kde byl sv. Cyril a Metoděj, prohlédli jsme si Koloseum, kde byli křesťané mučeni a také se tu konaly různé hry, které trvaly až sto dní. Navštívili jsme Mamertinum, kde byl vězněn sv. Šimon Petr, Andělský hrad, baziliku sv. Sabiny z 5. století, chrám jeruzalémský, kde je dřevo ze Sv. Kříže, Lateránskou baziliku, která je katedrálou římského biskupa – papeže, Konstantinův oblouk, který pochází z roku 314. Večer jsme byli na audienci u kardinála Berana. Přestože to byl 83ti letý stařeček, byl velice milý a veselý. Když mu pan farář předával od sestřiček z Podivic „velikonočního beránka“, s humorem dodal – „Beranovi posílají beránka“ a na slivovici odpověděl – „to je vitamín S“. Daroval nám různé knihy a každému věnoval tři růžence, které posvětil Sv. Otec. Byl to velice pěkný večer, který jsme zakončili společnou modlitbou a pan kardinál nám udělil své požehnání. Ve čtvrtek, 10. dubna, naše první cesta vedla do baziliky sv. Klimenta, kde byl pochován sv. Cyril a také do katakomb. Následovala prohlídka Kapitolu a odjeli jsme na pahorek Janikul, odkud byl pěkný výhled na Řím. Je to jeden z devíti římských pahorků, a je porostlý cedry. Odjeli jsme do kostela sv. Pavla za hradbami v opatství sv. Benedikta. Na místě, kde Pavel prolil svou krev – v opatství u Tří fontán – je řád mnichů, kartuziánů, kteří mezi sebou ani vůbec s nikým nesmějí mluvit. Nebo vyrábějí čokoládu a lihoviny, které nesmí jíst ani pít. Kostel mají do poloviny zamřížovaný, aby nepřišli s ostatními do styku. Také jsme projížděli kolem několika fontán, na které je Řím bohatý. Nakonec následovala dlouhá projížďka starým i novým Římem. V pátek, 11. dubna, ve čtyři hodiny ráno odjíždíme z Říma do Neapole. V 7.45h jsme přijeli do Neapole, opouštíme nádraží a jdeme pěšky do přístavu, abychom nasedli na loď. Dvě hodiny jsme se plavili po moři, než jsme mohli vystoupit na ostrově Capri, odkud je pěkný pohled na moře a okolí, kde právě zrály pomeranče a citrony. Tatínek si chtěl prohlédnout dům spisovatele Axela Muntheho, který snad si měl tento dům postavit vlastníma rukama a shromáždil tu mnoho antických památek. Z tohoto domu je teď muzeum a každý návštěvník, který četl jeho knihy, zvláště „O životě a smrti“, si jej s velkým zájmem prohlédne. Také jsme si prohlédli stánky s různým zbožím. Pomalu se vracíme do přístavu, abychom odpluli k Neapoli a z Neapole odjeli do Říma. Je sobota, 12. dubna, a my připravujeme všechny zavazadla, protože v 5h odjíždíme do Benátek. Nastupujeme do autobusu, abychom se naposled cestou k nádraží rozhlédli po Římě.Do Benátek jsme dorazili v 8h. naše první cesta vedla do chrámu sv. Marka na mši svatou. Prohlédli jsme si Bleší trh, je to dlouhá ulice plná stánků, ve kterých se dostane koupit všechno. Tady si každý vybral co se mu líbilo a na co měl peníze. Na den v Benátkách budu často vzpomínat, protože to byl den mých 34. narozenin a tata byl ke mně milý a pozorný, jak jen mohl. V 17.30h se loučíme s Benátkami a odjíždíme vlakem do Terstu. Ve 22h přejíždíme přes italsko-jugoslávské hranice. Je neděle, 13. dubna, 8.30h a my jsme v Bělehradě. Hledali jsme kostel, ve kterém pan farář sloužil mši sv., abychom poděkovali Pánu Bohu za pěknou pouť a šťastný návrat domů. Po mši sv. jsme si prohlédli obchodní dům a potom šli do parku, kde jsme si sedli na lavičku a odpočívali. Čekali jsme do 21h na vlak. V 1h v noci jsme přejížděli jugoslávské hranice.V pondělí, 14. dubna v 5h ráno jsme na nádraží v Budapešti, ale už nevystupujeme. Ve 13h jsme na nádraží v Přerově, kde jsme přestoupili a pomalu se blížíme k domovu. Po 15h jsme doma a těšíme se s Aničkou, Vítkem a Jožou, že jsme se ve zdraví a v pořádku vrátili domů. Jsme šťastní a máme za co děkovat.
Služebníci a správci Božích tajemství (1 Kor 4,1) (zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)
Jeden z nejzákladnějších náboženských projevů, které známe z historie, jsou oběti bohům. Co se jimi chtělo vyjádřit? Na prvním místě se potvrzuje existence nějaké vyšší bytosti a lidé si ji volí za zvláštního ochránce svého kmene, národa, říše. V době úspěchů se mu přináší oběť jako dar uznání za prokázanou pomoc. Přináší ji hlava kmene, vládce. Vyprošuje se tím i ochrana pro budoucnost. Římané to chápali v právních termínech: „do ut des“, my ti dáváme, abys ty dal. Odříkat se účasti na těchto veřejných obětech je zrada říše, trestá se vyobcováním nebo i smrtí. Bohové jsou bytosti tajemné. Ne každý rozumí jejich počínání, jejich mluvě, a má odvahu se k nim přiblížit. U primitivních kmenů se vyskytují mágové, kteří na sebe vzali funkci prostředníka mezi božstvem a lidem. V pokročilé společnosti zastává tuto funkci zvláštní stav, kněžstvo. Jaký byl vývoj u Židů? Hned od počátku tu vynikne zvláštní motiv. Nebyli to oni, kdo si vyvolili svého Boha, ale Bůh si vyvolil je za svůj národ. Vidíme to v povolání Abraháma (Gn 12, 1 n)., později Mojžíše (Ex 3,1 n), proroků. Slavnostně to bylo potvrzeno smlouvou uzavřenou na Sinaji podle stanovených zákonitých stanov. Uctívat jiné božstvo nebo nedodržovat ustanovení Zákona je tedy přímou urážkou Boha Abrahámova, Izákova a Jakubova. Není to Bůh, jehož moc by byla omezena jenom nějakým teritoriem. Jemu podléhá celý zemský povrch a veškerenstvo. Kniha o Jonášovi potvrzuje narativním slohem to, co se modlitbou říká v žalmu: „Kdybych si vypůjčil od jitřenky křídla a bydlil v hlubinách moře, i tam mne jeho ruka dostihne“. Hlubiny moře jsou zřejmým symbolem říše smrti, na který se i Ježíš odvolává. Tak mocnému Bohu přísluší jako dar vrcholná oběť, jaké je kdo schopen.Od Abraháma se vyžadovalo obětování vlastního jediného syna Izáka (Gn 22). Po úmluvě na Sinaji byl po boku stavu prorockého i v Izraeli zaveden stav kněžský, Áron bratr Mojžíše. Typickým úkonem kněží bylo ovšem přinášení obětí. Jejich řád byl do nejmenších podrobností sepsán v knize Leviticus. Sv. Pavel jej při své farizejské výchově pečlivě studoval. Tam se rozdělují druhy obětí. Na prvním místě jsou ovšem děkovné za přijatá dobrodiní. Neděje se to jenom po neobyčejných událostech, jak se stalo např. po zázračném přechodu Rudým mořem (Ex ), ale mají v liturgickém kalendáři pevné místo i
díky po žních. Za zvláštní dar Boží se považuje existence živého člověka, proto se přináší v chrámu oběť při narození prvorozeného syna jako vzpomínka na uchránění židovských prvorozenců v Egyptě (Ex 11-12). I prosebné oběti mají v Izraeli zvláštní ráz. Jejich charakter je smírný, prosí se odpuštění hříchů, kterých se lid stále dopouští ve své nevěrnosti vůči smlouvě s Bohem a stává se proto nečistým. Mezi všemi liturgickými oběťmi však má zvláštní místo velkonoční obětování beránka. Sám Kristus ji pojal jako předobraz své vrcholné oběti za spásu světa a svátostně ji spojil s ustanovením eucharistie. Sv. Pavel, který všem starozákonním předobrazům dává kristologický smysl, v tomto případě dovedl hrnout všecky hlavní teologické pravdy, které s tím souvisí. Naše velkonoce jsou v Kristu. Píše Římanům (5,7): „Odstraňte starý kvas, abyste byli novým těstem, vždyť vám nastal čas nekvašených chlebů, neboť byl obětován náš velkonoční beránek, Kristus“. Svou obětí uzavírá novu smlouvu v krvi, která se zpřítomňuje svátostně na křesťanských oltářích. Korinťanům vštěpuje důrazně liturgická konsekrační slova: „Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku. Stejně vzal po večeři kalich a řekl: Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete pít, na mou památku. Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde“ (1Kor 11,23-26). Máme tu tedy jasné svědectví o podstatě kněžství, jehož svátostnou hodnotu církev po dobu celého svého trvání hájí. Pro sv. Pavla jsou kněžími apoštolé a představení komunity věřících. „Proto ať nás všichni pokládají za služebníky Boží a správce Božích tajemství. Od správců se nežádá nic jiného, než aby byl každý shledán věrným“ (1 Kor 4,1-2). „Ne že bychom mohli tuto způsobilost přičítat sami sobě na základě toho, co je v nás; naše způsobilost je od Boha, který nás učinil způsobilým sloužit své nové smlouvě, jež není založena na liteře, nýbrž na Duchu“ (2 Kor 3,5-6). Cílem oběti Kristovy je posvěcení celého světa a oslava Boží. Všichni křesťané jsou tedy povoláni, aby v eucharistii, která je pramenem jednoty církve, hledali své posvěcení a měli účast na oběti Kristově. Pavel je vyzývá, aby obětovali svá těla jako živou hostii, svatou, příjemnou Bohu. V tom je jejich duchovní bohoslužba. Mají tedy všichni podle svého povolání účast na kněžství svátostném. Žitím podle Boha a ne podle tělesné moudrosti nabízejí křesťané Bohu svatou oběť. Může se tedy v duchu Pavlově mluvit o všeobecném kněžství všech věřících podle stupně svatosti osobní a povolání. Protože pochází od Ducha, má místo v rámci celé církve, kde je ovšem mnoho charismat jako orgánů v jednom těle. „Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všechny údy těla jsou jedno tělo, tak je to i s Kristem. Neboť my všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem... Kdyby všechno bylo jen jedním údem, kam by se podělo tělo?...Bůh zařídil tělo tak, aby údy shodně pečovaly jeden o druhý. Trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všechny. A dochází-li slávy jeden úd, všechny se radují spolu s ním. Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z údů. A v církvi ustanovil Bůh jedny za apoštoly, druhé za proroky, třetí za učitele...Usilujte o vyšší dary!“ (1 Kor 12,12 n), tj.o svatost, která plyne z Kristovy oběti, z jeho velekněžské služby Nového Zákona, jak to krásně rozvíjí list k Židům: „Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků, v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu“ (Žd 1,1).
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Mateřství – záležitost srdce Druhou neděli v květnu se každoročně slaví na celém světě den matek. V době minulé se o tomto svátku moc nemluvilo. Spíše zde byl MDŽ, který už jaksi ztratil na významu. Otcové i děti jistě už zakoupili nějakou květinu nebo malý dárek, aby vyjádřili svou lásku a vděčnost mamince a dali jí najevo, že si jí váží a mají ji rádi. U příležitosti mariánského roku 1988 papež Jan Pavel II. věnoval ženám i matkám apoštolský list „Mulieris dignitatem“, o důstojnosti a povolání ženy. V něm zdůrazňuje dvojí povolání ženy, a to mateřství a panenství pro Boží království. Ukazuje na Pannu Marii, která byla Matkou i Pannou zároveň, přičemž jeden rozměr povolání nevyloučil druhý, ale oba se v jejím životě setkaly a spojily výjimečným způsobem, a tak je Panna Maria vzorem pro všechny ženy jakéhokoli stavu a povolání. Pokud jde o mateřství, není třeba zdůrazňovat jedinečnost a nenahraditelnost ženy. Její tělesná konstituce a její organizmus v sobě obsahují přirozenou dispozici pro mateřství, početí, těhotenství a porod dítěte. Jistě zde hraje svou nezastupitelnou roli i muž, ale ženino mateřství je náročnější a závažnější částí společného rodičovství. Každý muž by si měl tento dluh vůči ženě uvědomovat. Mnoho žen, zvláště v Evropě, si však mateřství neváží. Chtějí dobře vypadat, užívat si života. Ve skutečnosti však nedosahují plného štěstí života, protože nechtějí plně rozvinout to, co je jim vlastní. Jak píše Svatý otec: „žena nemůže plně nalézt sebe sama jinak než sebedarováním“. A právě poslání matky je tímto prostředkem k plnému štěstí ženy. Mateřstvím se žena jakoby ztrácí a přesto nalézá. Velikost matky je ve velikosti jejich dětí. A nezapomínejme, že mateřství není jen záležitostí početí, těhotenství a porodu – jen biologie – ale především záležitostí srdce. Mnohé ženy počnou, porodí, ale matkami se nestanou, dětem se nevěnují. Svátek matek mnohdy připadne na neděli Dobrého pastýře, kdy je řeč především o kněžství. Zdá se, že bychom těžko hledali nějakou souvislost mezi mateřstvím a kněžstvím. Přesto však můžeme říci, že nebýt dobrých matek, nebylo by ani kněží, a jsou to právě matky, které svými modlitbami a obětmi vyprosí dar povolání svým synům.
Miluj a budeš milován Jeden člověk měl sen. Zdálo se mu, jak zemřel a přišel do krásné krajiny plné stromů, květin, vysokých hor a potůčků. Když měl hlad, přál si jídlo, na které měl právě chuť: a hned měl před sebou šťavnaté steaky, vybraná vína, sladké moučníky. Zábav měl také kolik si přál: pouštěl si DVD filmy, poslouchal hudbu všeho druhu. Tak tam žil měsíce, roky. Ale najednou se mu to všechno děsně zprotivilo. Měl všechno, až na jedno: byl tam sám. Neměl nic na práci, sžírala ho nuda. A tak zoufale křičel: „je tu vůbec nějaký živý tvor? Potřebuji nějaké lidi a práci!“ Po chvíli se objevila jakási postava a říká: Lituji, - práce, společnost, živé bytosti – to je jediné, co tu není, nebylo a nebude. „To mě raději pošli do pekla, než abych měl toto snášet“ – zoufale zvolal člověk. Tajemná bytost se pousmála a říká: „A kde myslíš že jsi? V pekle!“ Taková je pravda o lidském životě. Můžeš mít všechno hmotné, ale to tě neučiní šťastným. Člověk je tvor společenský a pro svůj život nutně potřebuje druhé lidi, přátele. Přátelství patří mezi nejcennější hodnoty na světě. Jeho základem je ovšem obětavá láska. Co musíme udělat pro to, abychom měli přátele? Naučit se milovat! Od koho? Samozřejmě že od Pána Ježíše. Vzpomeňme na některé události z jeho života. Jednou v sobotu učil v synagóze, když tam byla přítomna žena, která 18 let byla shrbená nemohla se narovnat. Ježíš ji uzdravil. Židé mu zazlívali, že to udělal v sobotu. Ale Ježíš miloval člověka víc, než sobotu. Jindy se zase setkal s celníkem Zacheem. Celníci neměli dobrou pověst, byli to kolaboranti s Římany, lidé je nenáviděli. A Ježíš před celým zástupem volá: „Zachee, pojď rychle dolů, dnes musím být v tvém domě!“ A šel k němu na návštěvu. Učinil tento skutek lásky, i když porušil jakýsi společenský bonton a lidé se nad tím pozastavovali. A také při poslední večeři ze sebe Pán Ježíš udělal posledního, když umýval apoštolům nohy. Dal jim tak příklad v čem spočívá láska. Vidíme jasně, že Pánu Ježíši nešlo o slova, ale o konkrétní činy. Doslova tak naplnil, co později napsal svatý Jan: děti, nemilujme jen slovem a jazykem, ale skutkem, doopravdy. „Miluj a budeš milován“ - to je důležitý předpoklad pro přátelství. Lidé dnes, mladí i staří, se cítí osamocení, frustrovaní. Chtějí být milováni a zapomínají, že i oni musí milovat druhé, jinak to nejde. Rádi přijímáme lásku, dobré skutky, ale sami nechceme dát nic nebo jen málo. Také je třeba být upřímným. Bez pravdivosti rovněž není přátelství. A konečně – vrcholem přátelství je přinášení obětí. Známe dobře přísloví: „v nouzi poznáš přítele“. Ale je tu ještě druhá část: „v nouzi přítele, poznáš sám sebe“. Je lehké mít někoho rád, když nás to nic nestojí, máme-li z toho jen výhody. Náš charakter se však pozná v okamžiku, když druzí se k nám obracejí o pomoc a my musíme obětovat své pohodlí, peníze či zdraví. A tak po vzoru Pána Ježíše usilujme o lásku k našim bližním. Nejen, že naplníme Ježíšův příkaz, ale získáme tím přátele a budeme šťastní už zde na zemi.
