FARNÍ INFORMÁTOR 5. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 7. ÚNORA 2016
Budu ti hrát, Hospodine, před anděly. Votivní svíce poutníků na oltáři svatyně sv. Josefíny Bakhity ve Schio, Peregrinatio ad Loca Amoris quo maior nullus ita splendet, Schio, Itálie, 28. června 2015.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, vědomi si své hříšnosti, skloňme se před Otcem veškerého milosrdenství, uposlechněme výzvy jeho Syna, zajeďme na hlubinu víry a pokorně prosme: L: BOŽE NAŠEHO PÁNA JEŽÍŠE KRISTA, VYSLYŠ NÁS. Ty, jenž slovy svého Syna: „Zajeď na hlubinu“ vybízíš k důvěře v tvé milosrdenství a v tvou věrnost, dej ať Církev vedena papežem Františkem, stále znovu spouští sítě naděje. Ty, který jediný jsi svatý a celá země je plná tvé slávy: proměň svým Duchem smýšlení lidského pokolení, vykoupeného drahocennou krví tvého milovaného Syna. Ty, který jsi na křtu svatém smyl náš hřích, dej ať nezůstane ležet ladem milost, kterou jsme od tebe přijali. Ty, jenž jsi v síle Ducha vedl svého milovaného Syna, provázej hojností darů svého Ducha katechumeny a biřmovance našich farností. Ty, jenž jsi našim zemřelým dával účast na eucharistii, dej ať se zástupy serafů vyznávají tvou svatost u oltáře v nebeském Jeruzalémě. K: Všemohoucí Bože, tys prvního z apoštolů naplnil úžasem, takže před tvým Synem vyznal: „Pane odejdi ode mne jsem člověk hříšný“; vyslyš i tyto naše prosby, abychom měli odvahu sestoupit k hlubinám tvé lásky. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 7.- 14. února 2016 DEN
NEDĚLE 7. února
LITURGIE
5. NEDĚLE V MEZIDOBÍ PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA
PONDĚLÍ 8. února
SV. JOSEFÍNA BAKHITA, PANNA
ÚTERÝ 9. února
5. TÝDNE V MEZIDOBÍ
STŘEDA 10. února
ÚTERÝ
POPELEČNÍ STŘEDA ZAČÁTEK DOBY POSTNÍ DEN PŘÍSNÉHO POSTU
ČTVRTEK 11. února
ČTVRTEK PO POPEL. STŘEDĚ PANNA MARIA LURDSKÁ SVĚTOVÝ DEN NEMOCNÝCH PODIVICE, DRYSICE: UDÍLENÍ SV. NEMOCNÝCH PUSTIMĚŘ: PROCESÍ K LURDSKÉ JESKYNI
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
PUSTIMĚŘ za + Antonína PLISKU, sestru Ludmilu, rodiče, ž. a + rodinu 8.00 za farnosti Drysice, DRYSICE Pustiměř a Podivice 9.30 PODIVICE za + Annu MARÁKOVOU, manžela, dceru, živou a + rod. 11.00 za + rodinu SKOPALOVU, PUSTIMĚŘ ZAVADILOVU, dar zdraví a 17.00 Boží požehnání pro živou rodinu PODIVICE za živou a + r. BĚLÁNKOVU, HRANCOVU a BENÍČKOVU 8.00 za + rodiče PLISKOVY, PODIVICE dceru a syna 8.00 DRYSICE na úmysl dárce 15.00 za + Boženu a Antonína PUSTIMĚŘ GRMELOVY, +Boženu a Jana JÍROVY, dar zdraví a Boží 17.00 požehnání pro živou rodinu za nemocné a trpící PODIVICE ve farnosti Podivice 8.00 za nemocné a trpící DRYSICE ve farnosti Drysice 15.00 za nemocné a trpící PUSTIMĚŘ ve farnosti Pustiměř 17.00
PUSTIMĚŘ POBOŽNOST 16.30 KŘÍŽOVÉ CESTY PÁTEK PÁTEK za farnosti Pustiměř, PUSTIMĚŘ PO POPELEČNÍ STŘEDĚ 12. února Drysice a Podivice 17.00 PODIVICE POBOŽNOST 17.00 KŘÍŽOVÉ CESTY 18.00 - PUSTIMĚŘ - SAKRISTIE CHRÁMU SV. BENEDIKTA: SETKÁNÍ BIŘMOVANCŮ SOBOTA SOBOTA za + Jitku KUNCOVOU, PODIVICE PO POPELEČNÍ STŘEDĚ 13. ledna živou a zemřelou rodinu 8.00 za + rodiče SLEZÁČKOVY, PUSTIMĚŘ tři děti, dar zdraví a Boží 8.00 požehnání pro r. ŠKOLAŘOVU za +Ludmilu RACLAVSKOU, NEDĚLE 1. NEDĚLE DRYSICE manžela, dvoje rodiče 14. února POSTNÍ 9.30 a Boží požehnání pro rodinu za + Ludvíka FRÉLICHA, PODIVICE /SV. CYRIL: +14. 2. 869, ŘÍM/ rodiče, živou a + rodinu 11.00
POŘAD BOHOSLUŽEB: 14. - 21. února 2016 DEN
LITURGIE
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
za + rodiče SLEZÁČKOVY, PUSTIMĚŘ tři děti, dar zdraví a Boží 8.00 požehnání pro r. ŠKOLAŘOVU za +Ludmilu RACLAVSKOU, 1. NEDĚLE NEDĚLE DRYSICE manžela, dvoje rodiče 14. února POSTNÍ 9.30 a Boží požehnání pro rodinu za + Ludvíka FRÉLICHA, PODIVICE /SV. CYRIL: +14. 2. 869, ŘÍM/ rodiče, živou a + rodinu 11.00 za +Zdenku a Františka PONDĚLÍ PONDĚLÍ PUSTIMĚŘ SOLDÁNOVY, bratra Josefa PO 1. NEDĚLI POSTNÍ 15. února 17.00 ADAMCE, živou a + rodinu ÚTERÝ ÚTERÝ PODIVICE za + Otakara DRAGONA, živou a + PO 1. NEDĚLI POSTNÍ rod. ŠÉNOVU a DRAGONOVU 16. února 8.00 POBOŽNOST DRYSICE STŘEDA STŘEDA KŘÍŽOVÉ CESTY 16.30 PO 1. NEDĚLI POSTNÍ 17. února na poděkování DRYSICE za přijatá dobrodiní 17.00 na poděkování za přijatá ČTVRTEK ČTVRTEK PUSTIMĚŘ dobrodiní s prosbou za dar PO 1. NEDĚLI POSTNÍ 18. února 17.00 zdraví a Boží požehnání PUSTIMĚŘ POBOŽNOST 16.30 KŘÍŽOVÉ CESTY PÁTEK PÁTEK za + rodinu TVRDÍKOVU, PUSTIMĚŘ PO 1. NEDĚLI POSTNÍ 19. února ŠIMEČKOVU a Boží ochranu 17.00 pro živou rodinu PODIVICE POBOŽNOST 17.00 KŘÍŽOVÉ CESTY 18.00 - PUSTIMĚŘ - SAKRISTIE CHRÁMU SV. BENEDIKTA: SETKÁNÍ BIŘMOVANCŮ za +Bohumilu CHARVÁTOVOU, SOBOTA SOBOTA PODIVICE dvoje rodiče, dar zdraví PO POPELEČNÍ STŘEDĚ 20. února 8.00 a Boží požehnání pro rodinu za +Marii ŠKAŘOUPKOVOU, PUSTIMĚŘ dva syny, dar zdraví a Boží 8.00 požehnání pro živou rodinu NEDĚLE 2. NEDĚLE DRYSICE za + Josefa a Júlii VLČKOVY, děti, zetě, dvoje rodiče a Boží požehnání 21. února POSTNÍ 9.30 za + Annu SUCHÁNKOVOU, PODIVICE + rodinu SUCHÁNKOVU 11.00 a MATOUŠKOVU FARNÍ INFORMÁTOR, XXII. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail:
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
FARNÍ INFORMÁTOR 1. NEDĚLE POSTNÍ – 15. ÚNORA 2016
Buď se mnou, Pane, v mé tísni.
S Giovannim kardinálem Coppou u hrobu sv. Cyrila v kryptě baziliky sv. Klementa. Vlevo: pamětní deska českého národa (L.P. 2011) s textem Tomáše kardinála Špidlíka, S.J.: „SVATÝ CYRIL UMÍRAJE UČEDNÍKY ŽEHNAL: TYS MI JE DAL, TOBĚ, BOŽE, JE VRACÍM. SVOU MOCNOU PRAVICÍ JE VEĎ A POKROVEM SVÝCH KŘÍDEL JE PŘIKRYJ!. Řím, 30. června 2011.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, vyznali jsme, že Ježíš Kristus je Pán. Proto s vírou v srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, prosme za spásu svou i celého světa: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS. Tys Abraháma učinil velkým, mocným a početným národem a jeho putování jsi provázel divy a znameními; dej, ať je Církev tvého Syna znamením naděje. Ty, který skrze víru zjevuješ svou spravedlnost, dej, ať v době postní jubilejního roku milosrdenství uposlechneme výzvy papeže Františka ke skutkům milosrdné lásky, a tak naplníme slova tvého Syna: "Milosrdenství chci a ne oběť". Ty, jenž jsi lidstvo tonoucí v ďábelské touze po moci, slávě a bohatství, vykoupil krví svého Syna, slyš nářek svých synů a dcer, soužených válkami, chudobou a bezprávím. Ty, jenž jsi čtyřicet dní vodil svého Syna pouští, abys nám ukázal jak bojovat se zlem; dej, ať v síle Slova, které se stalo tělem dokážeme vítězit nad Pokušitelem. Ty, jenž jsi štědrý ke všem, kdo tě vzývají; přiveď ke spáse všechny věrné zemřelé. K: Bože, vysvobozuješ ty, kdo se k tobě utíkají a slyšíš, když tě v tísni vzývají; shlédni na prosby svého lidu, které klade před tvůj oltář. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
LITURGICKÉ TEXTY 5. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – IZ 6,1-2A.3-8 Čtení z knihy proroka Izaiáše. Toho roku, kdy zemřel král Uzijáh, viděl jsem sedět Pána na vysokém a vznešeném trůnu, lem jeho (roucha) naplňoval svatyni. Nad ním se vznášeli serafové. Jeden volal na druhého: ”Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.” Čepy prahů se chvěly tímto voláním a dům se naplnil dýmem. Tu jsem zvolal: ”Běda mně, je se mnou konec! Vždyť jsem člověk nečistých rtů, mezi lidem nečistých rtů bydlím, a krále, Hospodina zástupů, jsem viděl svýma očima!” Tu ke mně přiletěl jeden ze serafů, v ruce měl rozžhavený kámen, který vzal kleštěmi z oltáře. (Tím) se dotkl mých úst a řekl: ”Hle, dotklo se to tvých úst, zmizela tvá vina, smyt je tvůj hřích!” Pak jsem slyšel hlas Páně, jak praví: ”Koho mám poslat, kdo nám půjde?” Řekl jsem: ”Zde jsem, mne pošli!” ŹALM 138 Chci tě chválit, Hospodine, celým svým srdcem, – žes vyslyšel slova mých úst. – Budu ti hrát před anděly, – vrhnu se na tvář směrem k tvému svatému chrámu. Slavit budu tvé jméno – pro tvou dobrotu a věrnost. – Když jsem volal, vyslyšels mě, – v mé duši jsi rozhojnil sílu. Budou tě oslavovat, Hospodine, všichni králové země, – až uslyší slova tvých úst. – Budu opěvovat Hospodinovy cesty: – ”Věru, veliká je Hospodinova sláva!” Zachraňuje mě tvá pravice. – Hospodin pro mě dokončí, co začal. – Hospodine, tvá dobrota trvá navěky, – dílo svých rukou neopouštěj! 2. ČTENÍ – 1KOR 15,1-11 Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Chci vám, bratři, vyložit radostnou zvěst, kterou jsem vám už hlásal. Vy jste ji přijali a jste v tom pevní. Ona vás vede ke spáse, když se jí držíte přesně tak, jak jsem vám to kázal; jinak jste uvěřili nadarmo. Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám přijal, že Kristus umřel ve shodě s Písmem za naše hříchy; že byl pohřben a že vstal z mrtvých třetího dne ve shodě s Písmem; že se ukázal Petrovi a potom Dvanácti. Pak se zjevil více než pěti stům bratří najednou – většina z nich dosud žije, někteří však už zesnuli. Potom se zjevil Jakubovi, pak všem apoštolům. A po všech jako poslední jsem ho uviděl i já, nedochůdče. Ano, já jsem nejmenší z apoštolů; nejsem ani hoden, abych byl nazýván apoštolem, protože jsem pronásledoval Boží církev. Ale Boží milostí jsem to, co jsem, a jeho milost, kterou mi udělil, nezůstala ležet ladem. Ano, pracoval jsem do únavy daleko více než všichni ostatní. Vlastně ne já, nýbrž Boží milost se mnou. Ale ať už já, nebo oni: tak to kážeme a tak jste v to uvěřili. EVANGELIUM – LK 5,1-11 Slova svatého evangelia podle Lukáše. Když Ježíš stál u Genezaretského jezera, lidé se na něho tlačili, aby slyšeli Boží slovo. Tu spatřil u břehu stát dvě lodě. Rybáři z nich vystoupili a prali sítě. Vstoupil na jednu z těch lodí, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby trochu odrazil od břehu. Posadil se a z lodi učil zástupy. Když přestal mluvit, řekl Šimonovi: ”Zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovení!” Šimon mu odpověděl: ”Mistře, celou noc jsme se lopotili, a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě.” Když to udělali, zahrnuli veliké množství ryb, že se jim sítě téměř trhaly. Dali znamení společníkům v druhé lodi, aby jim přišli na pomoc, a ti přijeli. Naplnili obě lodě, až se potápěly. Když to Šimon Petr viděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: ”Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný!” Zmocnil se ho totiž úžas – a také všech jeho společníků – nad tím lovem ryb, které chytili; stejně i Zebedeových synů Jakuba a Jana, kteří byli Šimonovými druhy. Ježíš řekl Šimonovi: ”Neboj se! Od nynějška budeš lovit lidi.” Přirazili s loďmi k zemi, nechali všeho a šli za ním. 3
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Povolání V jižním Španělsku žil v 6. století chlapec jménem Isidor. Jeho starší bratr byl sevillským biskupem. Rodiče jim zemřeli a starší bratr dal mladšího do školy k řeholníkům. I když byl Isidor nadaný, nerad se učil. Jednoho dne dokonce utekl ze školy s pevným rozhodnutím, že se tam už nevrátí. Byl horký letní den a on měl velkou žízeň. Našel studnu a posadil se na její kamennou obrubu. Všiml si, že na okraji kamene jsou hluboké drážky, prohloubeniny. Plný zvědavosti se ptal jedné paní, která přišla navážit vodu, kde se tam vzaly? Ona mu řekla, že tam chodí už léta pro vodu a ty prohloubeniny jsou od provazů, kterými si lidé vytahují vodu, některé pak vymlela sama voda. Chlapec seděl dále u studny a přemýšlel: měkký předmět jako provaz či kapka vody dokáží narušit a opracovat i tvrdý kámen. Je to jen otázka času. A protože byl velmi inteligentní, došlo mu, že tak je tomu i s učením. Dlouhá a trpělivá práce musí postupně vést k výsledkům. Vrátil se tedy do školy a začal se učit. Stal se z něho moudrý a vzdělaný muž, napsal mnoho knih a po smrti svého bratra se stal biskupem v Seville. A byl tak dobrý, že ho Církve prohlásila za svatého. Kéž by na to přišli i naši školáci a studenti. To by z nich měli jistě rodiče radost. Na celém příběhu nás zajímá moudrá zkušenost. Dlouhá a vytrvalá práce i na tvrdé skále přináší své výsledky. Všichni dobře známe období těžkostí, znechucení, frustrace. Známe to dobře – děti, mladí, dospělí, staří. Nedaří se třeba ve škole, není možné dostat lepší známku než 3, student dobře připravený na zkoušku si zrovna vytáhne otázku, kde má trošku mezery, dospělým se zase nedaří dotáhnout nějakou záležitost do konce, naráží na byrokracii, neochotu úřadů, představených – nakonec je člověk znechucený a rezignuje, má chuť všechno vzdát. Tento pocit má kolikrát i kněz ve farnosti, když vidí, jak tolik práce bylo nadarmo, bez efektu. Tolik času věnuje třeba ministrantům, dětem, ale časem se vytrácejí z kostela; tolik bylo křtů, svateb a prvních svatých přijímání – a výsledek je velice slabý; kolik to bylo hodin náboženství a kázání v kostele, a lidí nepřibývá, spíše naopak. Jeden můj kolega z pohraniční farnosti říká: před deseti lety, když jsem nastoupil, bylo v kostele 15 babiček. Dnes je jich tady osm. A myslím, že i vy, rodiče, máte někdy tento pocit, když vidíte své děti, které jste vychovávali ve víře, vedli je do kostela a náboženství, a dnes jsou z nich neznabozi. Bratři a sestry, nenechme se ničím odradit, ale mějme odvahu a vytrvejme v konání dobra. Statečně bojujme a neklesejme na mysli. Nic není hned. Všechno chce čas. Příklad apoštola Petra, který proti všem zkušenostem vhazuje sítě do moře a nestačí se divit, je i 4
pro nás výzvou, abychom nemalomyslněli a zároveň jako svatý Pavel se stále namáhali, pracovali, trpěli s vědomím, že to není marné, ale právě naopak, je to cesta k velkým zázrakům v našem životě, jako tomu bylo i při Petrově rybolovu. Konečně, mějme trpělivost i se sebou samými. Stále zjišťujeme, že máme stejné chyby. Je zapotřebí umět rozpoznat, co člověk může změnit a co je prostě povahový rys, s nímž nepohneme. Stanovme si raději skromnější cíle, a pak poznáme, že jsme udělali pokrok, že jsem o kousek dále. Někdy se nám možná zdá, že Boží slovo, které si čteme v kostele při mši svaté, se nás vůbec netýká. Izaiáš je povolán k úřadu proroka, Pavel se stává apoštolem národů, Petr rybářem lidí, náměstkem Kristovým, papežem. Kněží, biskupové, papežové - to jsou duchovní povolání, my však jsme laici - řeknete si, - nás se přece žádné takové povolání netýká. Ovšem kdyby to byla pravda, že povolání je záležitostí ryze duchovních osob, pak by nám církev na stole Božího Slova nepředkládala dnešní čtení. Každý z nás má trojí povolání: jako člověk, křesťan a také své osobní, stavovské povolání. Chceme dnes nechat stranou zvláštní povolání jako je třeba prodavačka, zdravotní sestra, učitel, ale zaměřit se na povolání, které nám dává Bůh, a to je hned trojí: První povolání je okamžik, kdy jsme se stali lidmi. V okamžiku početí nás Bůh oslovil, rodiče nám pak při zrození dali jméno. To je naše první povolání - být člověkem. Člověk to zní hrdě - a je to pravda, jsme obraz Boží a ani jeden z nás není nějaký nepatrný človíček, který se ztrácí v davu, ale je originál - neopakovatelná bytost. Být dobrým člověkem, to je naše první povolání. Víme, co k tomu patří - čestnost, poctivost, pracovitost, dobrosrdečnost, spravedlnost, laskavost. A to je základ. Gratia supponit naturam - milost předpokládá přirozenost. Tedy nejprve je třeba být dobrým člověkem a pak budu i dobrým křesťanem. Proč jsme někdy jen karikaturami, ale ne opravdovými křesťany a lidé z nás mají legraci? Protože na rovině lidské jsme ještě nedozráli a chceme se najednou vznášet v oblacích. Rádi druhým kážeme, ale sami to nejsme s to naplňovat. Osvojovat si stále obecné lidské vlastnosti je předpokladem, že i my sami jsme schopni někoho přivést k Bohu. Říkal mi jeden konvertita, že jeho cesta ke křesťanství vedla skrze kolegu v práci. Ten neodnášel z práce materiál, neutrácel peníze jen v hospodě, sprostě nemluvil, a to mě natolik zaujalo, že jsem se nechal pokřtít. Druhé povolání je povolání křesťanské. Máme si totiž uvědomovat, že jsme dětmi Božími a veškeré své počínání konfrontovat s našim Pánem. Dokonalost života křesťana nespočívá v tom, kolikrát byl v kostele, kolik absolvoval poutí, co všechno se za den pomodlí - to všechno jsou prostředky, ale dokonalost je v lásce a v ní máme růst stále, každý den. Třetí povolání je stavovské. Být dobrým otcem, matkou - to není jen biologický fakt, ale velký životní úkol. Prorok Izaiáš se stává hlasatelem Boží pravdy, apoštol Pavel učitelem národů, apoštol Petr rybářem lidí. Každý z nás se má stát Kristovým apoštolem. Chceme proto dnes prosit, abychom na tento úkol, který všichni máme, nezapomínali a zároveň, abychom přes všechny své slabosti spoléhali na Toho, od něhož naše víra pochází, a který ji také přivede k dokonalosti. Amen. 5
Zajeď na hlubinu
/zamyšlení J. E. Tomáše kardinála Špidlíka, čestného občana Pustiměře/
"Zajeďte na hlubinu!" poradil Ježíš apoštolům, rybářům z povolání. Jaká byla tenkrát situace v Galilejském jezeře, dovedeme dnes těžko odhadnout. Ale i ve Středozemním moři už není v nynější době jiná možnost pro rybolov, než spouštět sítě do hloubky daleko od pobřeží. Moře totiž beznadějně odumírá a na okraji se objeví jenom tu a tam nějaká rybička. Kolik tu je výkalů, práškového mýdla a jiných chemikálií, které se ze všech měst do moře vypouští! Jsou už dnes jenom tu a tam malé zbytky starého vodního bohatství. Pozorujeme to při srovnání. Tak např. na Bermudách se moře ještě hemží, sotva pustíme do vody udici, už se chytne ryba. A v Eilatu, v zálivu Rudého moře, se dá vstoupit na turistickou loď, která má skleněné dno. Pozoruje se tak nádhera rostlin a mořských živočichů, které jsou v hlubině. Ale pro nás, obyvatele pevniny, to všecko má malý význam. Výraz "zajet na hlubinu" se stal obrazným, symbolickým. Je za ním společné přesvědčení, že všechno opravdové a vážné je někde v hloubce skryté. Neceníme si toho o čem řekneme, že je to povrchní. Proto mluvíme o hlubší úvaze, o hlubším studiu a také o hlubším duchovním životě. Vždyť byla u nás odedávna dobře známá náboženská revue s titulem Na hlubinu. Hloubky duchovního života jsou ovšem plny rozmanitosti životní. Zastavme se jenom u jedné a zeptejme se, čím se vyznačuje hlubší náboženské poznání. Má zvláštní jméno: kontemplace. Slyšíme-li mluvit o kontemplaci, vyvolá to v nás dojem něčeho vzdáleného od normálního života. Existují v církvi tzv. kontemplativní řády, žijí v klausuře, nevycházejí ven a nepouštějí návštěvníky dovnitř. Bližší je nám řecké slovo pro kontemplaci: theoria. Ale to v dnešní mluvě už ztratilo původní význam. Má stejný kořen jako "theatr"- divadlo, tj. něco, nač se díváme. Theoria tedy znamená vidění, pozorování toho, co vidíme na vlastní oči. Slovo má však dlouhou historii. Vyšlo z řeckého prostředí. To pak není náhodou. Antičtí Řekové byli po psychologické stránce lidé, kterým se říká vizuální typ. Byli odlišní od Židů Starého zákona, kteří byli typu akustického. Semité totiž rádi naslouchali vypravování svých starých šejků a věřili každému pravdivému slovu, které se předávalo z pokolení na pokolení. Proto byli hlavními představiteli jejich náboženství proroci - lidé, kteří "rokovali", mluvili, zvěstovali slovy to, co jim řekl sám Bůh. Proto začínali svá 6
kázání obvyklým zvoláním: "Slyšte, toto praví Hospodin!" (srov. Jer 2,4). Hlavní literární dílo je u Židů Písmo, obsahující Boží slova. Docela jiného typu byli antičtí Řekové. Ti tvrdili již od dob Heraklitových, že je oko daleko spolehlivější nástroj poznání než ucho. Věř tomu cos viděl, ne tak snadno tomu, cos slyšel od druhých. Otec evropské historiografie, psaní dějin, Hérodot, popisuje sice to, co mu bylo známo z vypravování, ale přesto si hleděl ověřit očima alespoň místa, kde se to událo. Podnikl tedy velkou cestu světem. Říká, že se vydal na ty potíže "k vůli teorii". Pozorování světa očima a jinými smysly se může dělat spontánně, příležitostně, nebo systematicky. Tam, kde převládá pozorování systematické, začínají přírodní vědy. Staří Řekové jsou považováni za jejich zakladatele v evropské vzdělanosti. První knihy, které psali mají titul "O přírodě". Jejich tradice pokračuje dodnes. Přírodní vědy se rozrostly do mnoha oborů: fyziky, chemie, zoologie, botaniky atd. Všechny mají společné stanovisko je pravdivé to, co zjistíme pozorováním, ať už přímým okem, nebo nástroji. Jejich cíl totiž není jiný než prodloužení lidského zraku, aby zachytil věci nepatrné nebo vzdálené. Tato důvěra v přírodní vědy však byla otřesena ve IV. století př. Kr. tak zvanými skeptiky. Všichni vidíme, tvrdili oni. Ale vidíme věci stejně? Jeden i druhý pozoruje louku a říká, že je zelená. Ale vidí ji opravdu stejně? Vidí zvířata barvy tak, jak je vidíme i my? Existují lidé barvoslepí, a přece i oni říkají, že něco je zelené, něco červené. Je-li pravdivé jenom to co vidíme, pak si musíme přiznat, že nepoznáváme pravdu, ale že se musíme spokojit pouze s pravděpodobností, s všeobecným míněním. Dodnes říkáme skeptik člověku, který o všem pochybuje a nic nepovažuje za jisté. V Aténách se však ve stejnou dobu vyskytli velcí filosofové jako je Sokrates, Platón, Aristoteles. Ti odpovídali skeptikům a vyvraceli jejich námitky. Jakými argumenty? Uznávali, že nejsou oči dostatečné k tomu, abychom opravdu poznali to, co je. Snadno se mýlí. Naštěstí však máme ještě lepší nástroj k poznání, oko vnitřní - tj. mysl, rozum. Ten pak poznává pravdu neomylně. Dvě a dvě jsou čtyři, to platí pro všechny stejně, i pro barvoslepé. Jestli se fyzika opírá o poznání očima, máme také meta-fyziku, tj. hlubší poznání. To se získá rozumem, ten tedy pozná pravdu. Může poznat všecku pravdu, i samého Boha. Je tedy pravá filosofie, říká Platón, "pozdvižení mysli k Bohu". Může být ještě něco hlubšího? Filosofové staré doby se s metafysickým poznáním spokojili, ne však křesťané. Písmo svaté nás totiž učí, že Bůh "bydlí v nedostupném světle" (1 Tim 6,16), že je jeho tajemství skryté rozumu nejenom lidskému, ale i andělskému. Nemůžeme ho ovšem vidět očima a nemůžeme ho pochopit ani rozumem. Jak si to však srovnáme s jiným výrokem Písma, s evangeliem, které zvěstuje radostnou zprávu, že jsou všichni povoláni, aby došli k poznání pravdy Boží? Jakou cestou k tomu cíli dojdou? Tu ukázal Kristus hned na počátku své činnosti v řeči na hoře: "Blahoslovení čistého srdce, protože oni budou vidět Boha" (Mt 5,8). Existuje tedy hlubší poznání pravdy, než je jenom vědecké pozorování a filosofická spekulace - poznání duchovní. Jeho zdrojem je čistota srdce a láska. Ta vidí věci, lidi i Boha ve zvláštním světle, vidí skutečnost v její hloubce. V hlubinách všeho co existuje, je totiž láska Boží, z lásky Bůh svět stvořil, proto se jenom láskou poznává. Vidět Boha ve všech věcech znamená "zajet na hlubinu", nespokojit se s povrchním viděním. Řeholníci o to usilují v kontemplaci, ale předstihnou je často i nejprostší křesťané. Kdo k tomu došel, objeví, že je svět krásný, že nebesa vypravují Boží slávu a obloha že zvěstuje dílo jeho rukou (Ž 18,1). 7
LITURGICKÉ TEXTY 1. NEDĚLE POSTNÍ 1. ČTENÍ – DEUT 26,4-10
Čtení z páté knihy Mojžíšovy. Mojžíš řekl lidu: ”Kněz vezme z tvé ruky koš a položí ho před oltář Hospodina, tvého Boha. Ujmeš se slova a vyznáš před Hospodinem, svým Bohem: ‚Můj praotec byl potulným Aramejcem, sestoupil do Egypta a přebýval tam v malém počtu osob jako přistěhovalec. Ale stal se tam národem velkým, mocným a početným. Egypťané však nás týrali, sužovali a podrobili tvrdému otroctví. Tehdy jsme křičeli k Hospodinu, Bohu našich otců, a Hospodin slyšel náš hlas, viděl naši bídu, lopotu a útlak. Hospodin nás vyvedl z Egypta mocnou rukou, napřaženým ramenem, šířil velký strach a působil znamení a divy. Přivedl nás na toto místo a dal nám tuto zem, zem oplývající mlékem a medem. Nyní hle – přináším prvotiny plodů půdy, kterou jsi mi dal, Hospodine!‘ Položíš koš před Hospodinem, svým Bohem, a pokloníš se Hospodinu, svému Bohu.” ŹALM 91
Kdo přebýváš v ochraně Nejvyššího, – kdo dlíš ve stínu Všemocného, – řekni Hospodinu: ”Mé útočiště jsi a má tvrz, – můj Bůh, v něhož doufám!” Nepřihodí se ti nic zlého – a útrapa se k tvému stanu nepřiblíží. – Vždyť svým andělům vydal o tobě příkaz, – aby tě střežili na všech tvých cestách. Na svých rukou tě ponesou, – abys nenarazil o kámen svou nohou. – Po zmiji a hadu budeš kráčet, – šlapat budeš po lvu i draku. Vysvobodím ho, protože lne ke mně, – ochráním ho, protože zná mé jméno. – Vyslyším ho, až mě bude vzývat, – budu při něm v tísni, – zachráním ho a oslavím. 2. ČTENÍ – ŘÍM 10,8-13
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. Bratři! Co říká Písmo? ”Blízko tebe je to slovo, máš ho v ústech i ve svém srdci”; to je slovo víry, kterou hlásáme. Jestliže tedy ústy vyznáváš, že Ježíš je Pán, a v srdci věříš, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Víra v srdci vede ke spravedlnosti, vyznání ústy vede ke spáse. Písmo přece říká: ”Žádný, kdo v něho věří, nebude zklamán.” Není totiž žádný rozdíl mezi židem a pohanem: všichni přece mají jednoho a téhož Pána a ten je bohatě štědrý ke všem, kdo ho vzývají. Vždyť ”každý, kdo bude vzývat jméno Páně, bude spasen”. EVANGELIUM – LK 4,1-13
Slova svatého evangelia podle Lukáše. Ježíš se vrátil od Jordánu plný Ducha svatého. Duch ho vodil pouští čtyřicet dní a ďábel ho pokoušel. Ty dny nic nejedl, a když uplynuly, vyhladověl. Ďábel mu řekl: ”Jsi-li Syn Boží, řekni tomuto kameni, ať se z něho stane chléb!”Ježíš mu odpověděl: ”Je psáno: ‚Nejen z chleba žije člověk.‘”Pak ho ďábel vyvedl vzhůru, v jediném okamžiku mu ukázal všechna království světa a řekl mu: ”Všechnu tuto moc a jejich slávu dám tobě, protože mně je odevzdána a dávám ji, komu chci. Jestliže se přede mnou skloníš, všechno to bude tvoje.”Ježíš mu na to řekl: ”Je psáno: ‚Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit!‘”Potom ho ďábel zavedl do Jeruzaléma, postavil ho na vrchol chrámu a řekl mu: ”Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů! Je přece psáno: ‚Svým andělům dá o tobě příkaz, aby tě ochránili, a ponesou tě na rukou, abys nenarazil nohou o kámen.‘” Ježíš mu odpověděl: ”Je řečeno: ‚Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha!‘” Když ďábel dokončil všechna pokušení, opustil ho až do určeného času. 8
Pokušení Páně (zamyšlení J. E. Tomáše kardinála Špidlíka, čestného občana Pustiměře)
Římská katolická akce přišla na tuto ideu, jak oživit smysl nedělního kázání. Začalo se zatím jen v postní době, ale zdá se, že se iniciativa rozšíří, protože měla úspěch. Několik dní před nedělí, obyčejně už ve středu večer, se sešla tzv. „tavola rotonda“, společná diskuse, na téma evangelia, která se budou v neděli číst. Vysvětlil je jeden exegeta, profesor biblických věd, po něm jeden patrolog shrnul některé myšlenky, které četli v textu Otcové církve. Nato promluvil básník, kterého evangelium inspiruje. A nakonec veřejný pracovník, sociolog nebo politik. Když šlo o téma pokušení Páně, setkal jsem se tu v diskusi s italským spisovatelem Pascolim. Jeho samého, jak říkal, téma o pokušení Páně, vždycky fascinovalo. Citoval pasáže z lidové sicilské hry o tomto tématu a pak dodal, že si nedovede Krista bez pokušení vlastně ani představit. Lidé se diví, jak se mohl odvážit ďábel na samého Mesiáše. Pascoli tvrdil, že pokušení patří naprosto nutně k růstu každého velikána. Všecko velké vzniká jakousi zásadní volbou a bojem proti zlu. Protože Pascoli navazoval na to, co já jsem před ním řekl o pokušení v analyse prvních Otců pouště, ve všeličems jsme se shodli, ale něco bylo potřeba přece jenom lépe ujasnit. Je zajímavé, že považoval pokušení za nutný prvek duchovního růstu i sv. Antonín Poustevník. Od něho pochází známá věta: „Kdo není pokoušen (ke zlému), ten se ani nespasí.“ Duchovní život je nutně boj a bojuje se proti nějakému nepříteli. Evagrius, který je teoretik egyptských poustevníků, rozlišil tyto nepřátele na dvojí: vnější a vnitřní. Když se někdo rozhodne k duchovnímu životu, setkává se na počátku s mnoha vnějšími potížemi. Všecko se mu staví do cesty. Příbuzní ho nechápou, přátelé odrazují, známí mu překážejí. Ale to všechno časem pomine. Vnějších potíží den ze dne ubývá. Znamená to, že by nastal klid? Právě naopak. Nyní přišla doba potíží vnitřních. Když nás přestalo zajímat to, co se děje kolem nás, začnou se vyvalovat vlny zevnitř, ze srdce. Vzpomeneme si najednou na setkání, na která jsme už dávno zapomněli, vynoří se nápady, o kterých bychom si mysleli, že nejsme nikdy schopni něco podobného vymyslet, představy fantasie nabývají nestvůrné a perversní formy. Ve vlnách srdce se vynořil Leviathan, biblická mořská obluda. Nezkušený se poleká, diví se tomu, co se tu děje. Vydává se v nebezpečí, že své nápady, představy a touhy uskuteční, že skočí do té mořské propasti, která se před ním otevřela. V tomto okamžiku se musí podle nauky mnichů objevit zkušený duchovní otec. Ten tyto všechny zjevy duchovního vývoje zná. Naučí nezkušeného rozlišovat mezi dobrem a zlem, ukáže mu, jak se proti zlému bojuje, jak se pokušení odporuje, jak v tomto neustálém denním boji o dobro člověk sílí a roste, jak se stává nakonec mužem Božím, který se pokušením ďábla směje. 9
Spisovatel Pascoli byl nadšen, když jsem mu popsal tento duchovní boj, jak jej znám ze spisů prvních mnichů. Řekl, že tak si i on představoval vývoj genia: neustálé rozhodování se mezi dobrem a zlem, výběr mezi mnoha možnostmi, volba té nejlepší. Ale v další diskusi jsme se najednou začali rozcházet. Pascoli řekl, že se mu zdá, jakoby dobro i zlo patřilo k samé podstatě člověka, jakoby bylo v kořenech jeho bytí. Kdyby tam nebylo, z nikoho by nevyrostl genius nebo světec. Tu jsem ovšem musel začít odporovat, Ujistil jsem ho, že chápu, co chce vyjádřit. Těšilo ho, když jsem ho upozornil, že se podobně vyjadřuje i Jakub Boehme, protestantský lidový mystik, tolikrát zásadně odsouzený a který přesto inspiruje mnoho velkých myslitelů. Ale v zájmu pravdy křesťanského zjevení musíme přece jenom jisté výrazy podstatně změnit. Nutí nás k tomu i tradice prvních mnichů, kteří tuto vnitřní zkušenost tak prožívali. I tenkrát byli někteří, kteří dávali pokušení větší význam než má doopravdy. Byli to zvláště mniši syrští. Semitská rasa, ze které pocházeli, měla vždycky víc smyslu pro přímý zážitek než pro logické myšlení. Je to snad víc básnické, víc mystické, ale dar Boží je také rozum, který se snaží pochopit zjevenou pravdu. Zjevení pak nám říká, že všecko, co Bůh stvořil, je dobré (srov. Gn 1,10 násl.). Není tedy možné, aby bylo zlo v nás, v naší podstatě, v našem kořenu. Syrští charismatičtí mniši, tzv. mesaliáni, mysleli, že je naše duše jenom jakoby bitevní pole, že je to město, o jehož vládu zápasí ďábel a Duch svatý, a že člověk se musí k jedné z těch válčících stran přidat. Pravověrní církevní Otcové dali tomuto boji trochu jiný podklad. Duše je hrad dobra a Duch svatý má v něm své přirozené sídlo. Zlo doráží zvenčí, útočí ve formě zlých myšlenek, přání, obrazů. Ale ty nejsou ani z nás ani naše. Vniknou do nás a stávají se našimi teprve tehdy, až jim dobrovolně přivolíme, až jim dáme souhlas, až jim otevřeme sami brány srdce. Možná někdo namítne, že není velký rozdíl mezi obojím pojetím, ať už nepřítel přichází zvenčí nebo zvnitřku, praktický důsledek je stejný. Bojuj proti zlu a budeš Božím mužem! A přece rozdíl tu je podstatný. Nikdo nemůže klidně vzdorovat zlu, leda má-li čisté svědomí. Jak by však mohl mít čisté svědomí ten, kdo je vnitřně rozdělený, kdo je podle výroku Pascalova napůl anděl a napůl zvíře, nebo podle Luthera světec a démon současně? Kristus chce, abychom bojovali jako světci, mniši vedli „andělský boj“. Zlo, kterému nepřivolíme a s kterým se neztotožníme, nepatří k nám, nejsme to my. V dějinách musela církev vícekrát zasáhnout proti těm, kdo to nedovedli pochopit. Tak čteme např. v Denzingerových výpiscích z úředních církevních dokumentů také odsouzení článků Baiových a tuto definici: „Žádostivost pochází z hříchu, ke hříchu vede, ale není hřích“. Biblické slovo žádostivost, epithymia, concupiscentia, vyjadřuje všechno to, po čem bychom rádi sáhli, i když je to v rozporu s Božím zákonem. Je to zakázané ovoce v ráji duše, které je pěkné na pohled (srov. Gn 3,6). Jsme zlí proto, že po zlém zatoužíme? Konkrétně řečeno: Jsem sebevrah, když mě napadne skočit z okna? Hřeším proti lásce k bližnímu, když mu závidím jeho úspěch. Nenávidím ho proto, že je mně krajně nesympatický? Jsem pijan, když se mi chce pít a hřeším proti 6. přikázání, když se rozpálila fantasie? Učení církve je tu vždycky pevné. Všecka tato pokušení jsou z hříchu, jsou následek porušení, k hříchu vedou, když se jim neodporuje. Ale nejsou hřích. Jsou to bzučící mouchy okolo hlavy, které znervózňují, ale pevného nepřivedou z rovnováhy. Proto mohl být pokoušen i Kristus, „svatý Boží“ (Mk 1,24). Jsme denně pokoušeni i my; a přece i tím denně rosteme ve svatosti, k dospělosti Božích dětí (Ef 4,13). 10
SVATÁ SCHOLASTIKA - 10. února
(podle knihy »Dialogů« sv. Řehoře Velikého, papeže, Lib. 2, 33: PL 66, 194-196)
Scholastika, sestra svatého Benedikta, již od dětství zasvěcená všemohoucímu Bohu, chodívala jednou za rok za bratrem. Muž Boží jí přicházíval vstříc na klášterní pozemek nedaleko od brány kláštera. Jednou zase přišla jako obvykle a její ctihodný bratr k ní přišel se svými učedníky. Celý den strávili v chválách Božích a ve svatých rozhovorech, a když se už začalo stmívat, společně pojedli. A protože se mezitím během jejich zbožné besedy při-pozdilo, svatá řeholnice požádala Benedikta: »Prosím tě, neopouštěj mě této noci a porozprávějme si až do rána o radostech života v nebi.« On jí odpověděl: »Co to povídáš, sestro? Nemohu přece v žádném případě zůstat mimo svou celu.« Když tedy ctihodná sestra uslyšela zápornou odpověď svého bratra, položila sepjaté ruce na stůl, sklonila hlavu do dlaní a začala se modlit k všemohoucímu Pánu. A když hlavu znovu zdvihla, strhla se mohutná bouře s hromy a blesky a takový liják, že ani ctihodný Benedikt, ani bratři, kteří ho provázeli, nemohli ani vykročit z místa, na kterém společně seděli. Tu začal Boží muž smutně naříkat a řekl: »Bůh ti buď milostiv, sestro, cos to provedla?« Nato ona: »Hleď, prosila jsem tě, ale tys mi nechtěl vyhovět; poprosila jsem proto svého Boha, a ten mě vyslyšel. Teď tedy jdi, můžeš-li, rozluč se se mnou a vrať se do kláštera.« A tak ten, který tam nechtěl zůstat dobrovolně, zůstal nedobrovolně, a tak se stalo, že probděli spolu celou noc a vzájemně se posilovali zbožnou rozmluvou o duchovním životě. Není divu, že žena zmohla víc než muž. Vždyť přece Bůh je láska, jak říká Jan, a tak bylo navýsost správné, že ona dokázala víc, protože víc milovala. A hle, když po třech dnech stál Boží muž ve své cele a pozdvihl oči k nebi, spatřil, jak duše jeho sestry vychází z jejího těla v podobě holubice a vchází do skrytého nebe. Zaradoval se nad její velikou slávou, hymny a chvalozpěvy vzdal chválu všemohoucímu Bohu a poslal spolubratry, aby přinesli její tělo do kláštera a pochovali ji do hrobu, který měl připravený pro sebe. A tak se stalo, že ty, kdo byli vždycky jedna duše v Bohu, nerozdělil ani hrob. (Foto: eucharistie u hrobu sv. Benedikta a sv. Scholastiky, Montecassino, 30. června 2009) 11
MEMENTO P. Vojtěch Hrubý, SDB - + 3. února 2010 Vojtěch Hrubý se narodil 23. 4. 1924 v Rozstání na Drahanské vysočině. Vyučil se pánským krejčím. Pracoval s mládeží a spolupracoval s režisérem ochotnického divadla, kde se naučil dobře zpívat. V roce 1945 nastoupil do salesiánského aspirantátu ve Fryštáku a po absolvování noviciátu v letech 1947–1948 v Hodoňovicích složil první řeholní profesi. V letech 1948–1950 absolvoval filosofický studentát v Přestavlkách, který byl ukončen násilným přepadením policií v noci ze 13. na 14. dubna 1950 a internací představených. Klerici zůstali do konce školního roku na místě pod dohledem malé policejní posádky a po rozpuštění ústavu dostali povolení ukončit středoškolská studia pouze na území Olomouckého kraje. V Lipníku nad Bečvou vytvořil Vojtěch s několika dalšími kleriky „komunitu“ a v roce 1951 úspěšně složil maturitu na tamním státním gymnáziu. Nedostal však povolení ke studiu na vysoké škole, a proto pracoval jako dělník v podniku na výrobu šicích strojů v Opavě. 6. 7. 1952 odchází ilegálně do zahraničí – přes Rakousko do Itálie. V letech 1952–1956 absolvuje teologická studia na Teologickém institutu san Tommaso v Messině na Sicílii. Prázdniny tráví na asistenci v tamní noviciátní komunitě San Giorgio. 29. 6. 1956 byl v Messině vysvěcen biskupem Tonettim na kněze společně s dalšími českými salesiány Ladislavem Dittrichem a Janem Homolou. V letech 1956–1958 absolvoval studia na Vyšším pedagogickém institutu salesiánů v Turíně, které zakončil licenciátem. V letech 1958–1959 působí v Římě v komunitě Sacro Cuore a a v letech 1959–1966 pracuje pro Papežskou salesiánskou univerzitu (PAS – Pontificio Ateneo Salesiano). V letech 1958–1960 je sekretářem časopisu „Orientamenti Pedagogici“ a v letech 1960–1964 je angažován v univerzitním nakladatelství PAS VERLAG a v Salesiánské univerzitní knihovně (LAS – Libreria Ateneo Salesiana). Krátce po vysvěcení začíná pracovat pro mládež českých exulantů, organizuje letní tábory ve spolupráci s paní Kvapilovou z norsko-československého podpůrného spolku. Po nuceném odchodu kardinála Berana z ČSSR a po jeho příchodu do Říma v roce 1965 dostává otec Vojtěch povolení svých představených věnovat se zcela práci pro české exulanty. Letní tábory se pak rozšiřují na tábory ve Švýcarsku, Holandsku, Itálii. V jižních Tyrolích jsou pod jeho vedením zakoupena bývalá kasárna italských celníků v St. Martino in Cassies. V roce 1966 zakládá pan kardinál České náboženské středisko Velehrad v Římě a díky intervenci papeže Pavla VI. získává do vlastnictví dnešní sídlo Velehradu na Via delle Fornaci 200 v blízkosti Vatikánu. Středisko dosáhlo v roce 1968 právního uznání jak ze strany italského státu, tak i ze strany církevní (Římského vikariátu). 12
Otec Vojtěch přináležel od roku 1966 ke komunitě Sacro Cuore v Římě a byl sekretářem kardinála Berana a Českého náboženského střediska Velehrad. V letech 1984–1994 byl gestorem poutního domu a v roce 1994 se stal ředitelem nově zřízené salesiánské komunity v tomto domě. Tuto službu vykonával až do roku 1998, kdy ji převzal P. Jiří Sedláček. Otec Vojtěch se angažoval při pomoci našim lidem ve vlasti, zařizoval auta pro kněze, finanční příspěvky v tuzexových bonech, řídil distribuci zasílání české náboženské literatury. Navštěvoval krajany v zahraničí, prosil o finanční výpomoc pro rozšíření pastoračního působení. V roce 1984 získává pracovní napětí převahu nad jeho silami a dobrou vůlí, a proto se musí léčit. Od roku 1990 však znovu pokračuje téměř stejným tempem a se stejným nadšením ve prospěch české věci v zahraničí. Stará se o dům, věnuje se poutníkům, zasvěceně a obětavě je provází po římských památkách, přičiňuje se o vydání knihy Česká zastavení v Římě, kterou vydal Portál v roce 2000. I když těžce nese úbytek sil a přicházejí chvíle, kdy je netrpělivý a nevrlý, přesto nepřestává naplno žít pro poslání, které mu je svěřeno. Ani po roce 1990 se již do České republiky nevrátil ani nepodíval, protože byl přesvědčen, že jeho místo je v Římě. 28. ledna 2010 musel být hospitalizován v nemocnici Villa Betania, kde působí sestry františkánky. Přijal svátost nemocných. Ještě v den úmrtí 3. února 2010 ho navštívily sestry františkánky a personál z poutního domu Velehrad. Ve chvíli smrti byl u jeho lůžka kněz, pověřený pastorací v nemocnici. Rozloučení s otcem Vojtěchem se konalo v sobotu 6. února v 10.00 v kostele Santa Maria della Speranza v blízkosti Papežské salesiánské univerzity, aby se ho mohl zúčastnit i další český exulant a salesián don Oldřich Přerovský, který pobývá na univerzitní nemocničce s amputovanou nohou. P. Hrubý byl pohřben v obci Guidonia Montecelio, kde již odpočívá spolubratr P. Ladislav Dittrich. Pamatujte na něj v modlitbách a při eucharistii. Zajímavý dokument o otci Vojtěchovi natočil Otakaro Schmidt v rámci cyklu Léta letí k andělům. Byl vysílán na TV NOE. Portrét P. Hrubého od akademického sochaře Mikuláše Rutkovského z Krnova, pořízen roku 2003 13
P. Hrubý měl ruce, zatímco ostatní měli jenom hlavu. Promluva kardinála Tomáše Špidlíka při rozloučení s P. Vojtěchem Hrubým, SDB v sobotu 6. února 2010 ve farním kostele Santa Maria della Speranza v Římě
Milí spolubratři, drazí přátelé, takováto bohoslužba je vždycky vzpomínková. A kdo vzpomíná? Jednak my vzpomínáme na zemřelého, ale z druhé strany všichni věříme, že zemřelý žije. Tedy také on nějakým způsobem vzpomíná na nás. A vidí nás. Ale jak si věčný život máme představit? To je velká potíž. Jaksi věříme ve věčný život, ale nevíme, jak si ho máme představit. Nejjednodušší představa je, že je to dlouhý, dlouhý život. Něco začíná, a zatímco zde na zemi všecko končí, tam to nikdy neskončí. Taková představa vypadá krásně, ale má to potíž. Na Velehradě je legenda o svatém Fortunátovi, jakémsi fráterovi, který přemýšlel o tom, jak mohou svatí v nebi pořád zpívat „svatý, svatý, svatý“, a neomrzí je to. Šel do lesa na vycházku, usnul pod keřem a zdálo se mu, že je v nebi, tak honem zazpíval svatý, svatý. Vrátil se domů, a nikdo ho nepoznal. Jenom prý se dočetli, že před 100 lety nějaký fráter zabloudil, a už se nevrátil. Tudíž sto let je jako okamžik. Taková představa je pěkná, ale nic neřeší. Proto si Řekové představovali věčnost úplně jinak: My žijeme v čase, a čas znamená pohyb. Ale na věčnosti čas přestane a všechno se zastaví. Proto jsou také na ikonách osoby stojící, nehýbající se. Na hoře Sinaj je ikona, jak vystupují řeholníci do nebe. Dole se 14
zmítají, ale čím více jdou nahoru, tím jsou více nehybní, až se všechno zastaví. To je pěkná představa: Čas a věčnost jsou dvě různé věci. Ale kdyby se člověk nehýbal, nač ještě vzkříšení z mrtvých? A byl by to ještě život v těle, nebyly by to jenom sochy? Jak si tedy věčnost představit? Církev si představuje liturgii jako liturgii věčnou. Co se při ní děje? Vzpomínáme na život Krista Pána, na jeho narození, smrt a vzkříšení. To všechno bylo, ale protože na to vzpomínáme u oltáře svátostně, tak to tady skutečně existuje. Kdybys byl na Kalvárii a teď jsi na mši – je to stejné. Tady je to neviditelné, tam by to bylo viditelné. A platí to jenom o Kristu Pánu? Platí to o všem dobrém. O zakladatelce jedné řehole se vypravuje, že obsluhovala nemocnou pratetu, která velmi trpěla. A řekla jí: „Modlete se za to.“ „Nebudu se modlit, nevěřím v Pána Boha. Kdyby Pán Bůh byl, tak bych tady neprožívala takové utrpení.“ Nezbylo než pokračovat v jejím ošetřování. A za nějakou krátkou dobu nemocná řekla: „Pán Bůh musí být.“ „A jak jste na to přišla?“ „To všechno dobré, co pro mě děláte, to se nesmí ztratit.“ Tedy naše věčnost znamená, že všechno dobré, co kdo udělal, se nesmí ztratit a musí být věčně u Boha. A to je krásná věc. Proto také vzpomínáme na zemřelé, co dobrého udělali. Pochopitelně moje vzpomínka na P. Hrubého bude osobní. Každý máme svoji.
Moje první setkání s ním se uskutečnilo, když jsem byl v Nepomucenu spirituálem seminaristů. Mezi kněžími v exilu vznikl nápad, že bychom měli něco udělat pro lidi, kteří žili doma ve vlasti. Co jim vlastně chybělo nejvíce, byly knihy. Proto jsme přemýšleli, že bychom mohli vydávat knihy. Všichni měli dobré nápady, ale bylo potřeba nějaké ruce, někoho, kdo by to udělal. A ty ruce, to byl P. Hrubý. Nosil materiály do tiskárny, nechával je svázat, posílal do Česka, jednu knihu za druhou, protože to se muselo takto dělat: 15
každou knihu zvlášť a doporučeně. Léta letoucí to takto dělal. A kolik knih do vlasti přišlo a kolik dobrého udělaly! Druhá vzpomínka je trošku jiná. Přišli jsme také s nápadem, že bychom měli něco udělat pro lidi, kteří utíkali ven do zahraničí. Uprchlíků bylo mnoho a nikdo se o ně nestaral. Věnoval se jim mons. Planner, ale každý se hleděl někde rozptýlit. Vznikl nápad, že by se mělo začít něco dělat pro děti exulantů, které se jinak ztrácejí, poangličťují se, poněmčují atd. V Kanadě s tím začal P. Janíček a zde se do toho pustili zdejší salesiáni. A P. Hrubý byl zase u toho. Udělal pro české děti mnoho dobrého. Byla to práce namáhavá, ale dařila se. Teď už přijde třetí vzpomínka. Když přijel do Říma pan kardinál Beran, zapůsobilo to samozřejmě velice velkým dojmem v Římě i jinde. On dokázal udělat to, co už my jsme nemohli. Navázal styk s našimi krajany v Americe a s tamními starousedlíky, kteří vymírali. A vnukl myšlenku, že by se mělo vybudovat něco, co by na ně zůstalo jako vzpomínka. Udělali sbírky a rozhodli se založit Velehrad. A zase bylo potřeba někoho, kdo by do toho šel a kdo by se o dům staral. A nebyl to nikdo jiný než P. Hrubý, který měl ruce, zatímco ostatní měli jenom hlavu. Hlava a ruce musejí spolupracovat. A konečně poslední vzpomínkou byl koncil. Na koncilu se odhlasovala „kolegialita“. Co je kolegialita? Někteří to vysvětlují tak, že začala demokratizace církve. Napřed prý šlo všechno odshora, od papeže, k biskupovi, farářovi, ke kuchařce, kaplanovi atd., ale teď musí jít všechno zespodu nahoru. To je samozřejmě nesmysl. Pak se říkalo, že musí být jiné rozdělení a že je třeba odstranit struktury, protože struktury jsou překážkou. Ne. Koncil řekl – každá struktura, každá věc v církvi je svatá. Ale musejí mezi sebou spolupracovat. Někdo je z toho řádu, druhý z jiného, každý buď, čím jsi, ale naučme se spolupracovat. A musíme říct, že v té době, kdy jsme trpěli pod dvojím totalitarismem, mnoho katolíků, kteří pracovali každý na svém, brzy pochopilo, že musíme pracovat všichni společně. Co se odehrávalo na různých místech odděleně, bylo potřeba zkoncentrovat. Nezbývá nic jiného než si přát, aby ti, kteří na tomto pracovali, a na prvním místě P. Hrubý, vstoupili do kolegiality světové, nebeské, kde jsou všichni se všemi, aby tedy do této nebeské, světové kolegiality dnes vstoupil i on. Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Amen.
Setkání pustiměřských poutníků s P. Vojtěchem Hrubým v Poutním domě Velehrad v Římě: PEREGRINATIO AD LIMINA APOSTOLORUM, (8.-13.6.2007) a ANNI PAULINI PEREGRINATIO (26.-29.6.2009). 16
Svatá Josefina Bakhita DĚTSTVÍ Bakhita se narodila v roce 1869 v Olgosse, maličké osadě poblíž hory Agilerei (500m.n.m.), asi 20 kilometrů východně od dnešního města Nyala v jižním Darfúru. Její rodiče patřili ke kmeni Daju.
Z Bakhitina deníku Na přání ctihodné Matky představené zde vyprávím o některých údobích mého otroctví. Kéž by mi tyto vzpomínky pomohly stále více si cenit velkého daru, který mi svěřil Bůh, když si mně vyvolil za svou snoubenku. Moje rodina žila přesně ve středu Afriky, na předměstí Darfúru, zvaném Olgossa nedaleko hory Agilerei. Skládala se z otce, matky, tří bratrů, čtyř sester a dalších čtyř, které jsem nepoznala, protože zemřeli dřív, než jsem se narodila, Já jsem byla dvojče se sestrou, o které, stejně tak jako o rodičích nevím nic od chvíle, kdy jsem byla unesena. Žila jsem naprosto šťastně, aniž bych věděla co je to bolest. Jednoho dne matka uvážila, že se vydá na pole, kde jsme měli hodně plantáží a dobytka, aby se podívala, zda všichni dělníci plní své povinnosti, a chtěla abychom my všechny děti šly s ní. Nejstarší, která se cítila indisponována, žádala a dostala schválení zůstat doma s mladší sestrou. Jenže zatímco jsme byly na polích, zaslechly jsme rozruch, křik a běhání. Každého hned napadlo, že do vesnice dorazili obchodníci s otroky, aby kradli. Hned jsme spěchali zpátky domů. Jaká byla naše bolest, když jsme se od maličké sestřičky, celé ustrašené a roztřesené, dověděly, jak otrokáři unesli starší sestru, a ona měla jen tak tak času, aby se schovala za stěnu polorozpadlého domu, jinak by unesli i ji. Ještě teď si vzpomínám, jak maminka naříkala a jak jsme plakaly i my. Večer se vrátil z práce tatínek. Jen co se dověděl k čemu došlo, propadl vzteku a hned se vypravil se svými dělníky všude hledat. Ale marně. Po chudince sestřičce ani slechu. To byla moje první bolest. Ale co jich na mě čekalo později.
MLÁDÍ Z Bakhitina deníku Bylo mi asi devět let, když ráno po snídani jsem se s dvanácti či třináctiletou kamarádkou vypravila na procházku po našich polích, ležících kousek cesty od domu. Jen co jsme si přestaly hrát, měly jsme v úmyslu natrhat byliny. Najednou jsme viděly , jak se z živého plotu vynořily dva oškliví ozbrojení cizinci. Přišli k nám a jeden z nich řekl mé 17
kamarádce: "Nechej, ať tato maličká jde tamhle k lesíku a přinese mi balíček, který jsem tam zapomněl. Brzy se vrátí. Ty klidně pokračuj v cestě, brzy za tebou přiběhne". Evidentně měli v úmyslu kamarádku odvést, aby nebyla přítomna zatčení, spustila by povyk. Já o ničem nepochybovala. Poslechla jsem, jak jsem to u maminky dělala vždy. Jen co jsem vešla do lesa, abych hledala balíček, který jsem nenašla, uviděla jsem ty dva za sebou ...
OTROCTVÍ - 1 Z Bakhitina deníku Jeden z nich mne prudce chytil za ruku, druhou vytáhl z opasku vytáhl veliký nůž, položil mi ho k boku a důrazným hlasem mi říká: "Budeš-li křičet, jsi mrtvá. Kupředu, půjdeš s námi!", zatímco druhý mě tlačil a požduchoval do zad hlavní své pušky. Zkameněla jsem strachem. Oči vykulené a třesoucí se od hlavy až k patě, chtěla jsem křičet, ale sevřené hrdlo mi to nedovolilo: nedokážu ani mluvit, ani plakat. Násilím tlačenu do hustého lesa, po skrytých cestičkách, přes pole, neustále svižným krokem, mne nutili putovat až do večera. Byla jsem k smrti unavena. Chodila a nohy krvácely, rozedrané ostrými úlomky kamení a rozbodané trny keřů. Nemohla jsem než vzlykat, ale ta tvrdá srdce neměla slitování. Konečně jsme prošli polem melounů, kterých je na těch místech hodně. Udělali delší přestávku na oddech. Mezitím utrhli několik plodů a podali mi kousek, abych ho snědla. Ale nemohla jsem ho polknout, přestože jsem od rána nic nejedla. Nemyslela jsem na nic jiného, než na rodinu. Volala jsem maminku a tatínka s nevýslovnou úzkostí v duši. Ale nikdo mě tam neslyšel. Navíc mi pod strašnými hrozbami nařizovali mlčet. Takto znavenou a hladovou mne přinutili pokračovat v cestě, která trvala celou noc. S prvním ranním úsvitem jsme dorazili do jejich osady. Byla jsem zcela vyčerpaná. Jeden z nich mne uchopil za ruku a táhl do svého obydlí, přivedl mě do neútulné komůrky, plné nářadí a harampádí, ale nebyly tam ani pytle ani postel, jen holá zem. Podal mi skývu černého chleba a řekl: "Zůstaň tady", a při odchodu zamčel dveře. Zůstala jsem tam víc než měsíc. Mým oknem byl maličký otvor nahoře. Dveře se otvíraly jen na krátký okamžik, když mi podávali skromné jídlo. Slovy se ani nedá vypovědět, co jsem na tom místě vytrpěla. Dosud mám v paměti ty hodiny úzkosti, kdy znavená pláčem, jsem vyčerpaná padla v lehké strnulosti na zem, zatímco mě fantazie nesla daleko, daleko k mým drahým ... Tak jsem patřila na své milované rodiče, bratry, sestry a všechny je vroucně a něžně objímala a vyprávěla jim, jak mne unesli a kolik jsem vytrpěla. Jindy se mi zdálo, že si hraji s kamarádkami na našich polích. Cítila jsem se tak šťastná. Ale jen co jsem se vrátila do drsné reality děsivé samoty, padal na mne pocit sklíčenosti a myslela jsem že mi rozerve srdce.
První a druhý prodej Jednoho rána se otevřely dveře jako obvykle. Majitel mě představil obchodníku s otroky, který mne koupil a přidal ke svým otrokům. Byli tam tři muži a tři ženy, mezi nimi 18
jedna dívenka o málo starší než já. Ihned jsme se vydali na cestu. Vidět pole, nebe, vodu, moci volně dýchat vzduch mi dodalo trochu života, i když jsem nevěděla kde skončím. Cesta trvala nepřetržitých osm dní, stále pěšky: přes lesy, hory, údolí a pouště. Procházejíc osadami se karavana stále zvětšovala a byla uspořádaná takto: v řadách po dvou či po třech šli první muži, pak ženy. Všichni měli na krku velký řetěz uzamklý visacím zámkem. Běda, pokud se někdo sehnul nebo zastavil, chudák jeho hrdlo a krk jeho společníka! Kolem krku každého bylo vidět velké a hluboké rány, které budily soucit. Těm nejsilnějším přivazovali na ramena velká břemena, která museli nést dlouhé míle. Jako by, chudáci, byli tažnými zvířaty. My nejmenší jsme neměly řetězy. Kráčeli jsme v posledbní řadě mezi majiteli. Zastavovali jsme se jen na nějakou tu hodinu, abychom si odpočinuli nebo něco pojedli. Tehdy se sundával řetěz z krku a dával se na nohu na vzdálenost jednoho kroku jeden od druhého, aby se zabránilo útěku. Tak to dělali i s námi maličkými, ale jen na noc. Konečně jsme dorazili na trh s otroky. Všechny nás zavedli do velké haly, kde jsme čekali až na nás přijde řada. První prodávali nejslabší a nemocné, z obavy, že pokud by se jim přihoršilo, přišli by o zisk. Nebohé oběti! My dvě maličké, protože jsme si byly stále tak blízko, spoutané na nohou stejným řetězem, ve chvílích, kdy si nás nevšímali, jsme si jedna druhé vyprávěly, jak jsme byly uneseny. Mluvily jsme o našich drahých a stále víc v nás hořela touha vrátit se domů. Zatímco jsme plakaly nad svým nešťastným údělem, vymýšlely jsme plán útěku. Dobrý Bůh, který nad námi bděl, aniž bychom ho znaly, nám nabídl příležitost. Tady je.
ÚTĚK Z Bakhitina deníku Majitel nás umístil do odděleného pokoje a vždy nás uvnitř zamykal, zvláště když se musel z domu vzdálit. Bylo to skoro v čas večeře. Pán se vrátil se z trhu a přivedl domů oslíka s nákladem kukuřice. Nato přišel, sundal nám řetěz a nařídil, abychom očistily kukuřici a nakrmily osla. V zamyšlení odešel, aniž by zamčel dveře. Byly jsme samy, bez řetězu. Boží prozřetelnost: nadešla příhodná chvíle. Mrkly jsme na sebe, podali si ruce, podívali se kolem a když nebyli nikde nikoho, vystartovaly jsme do polí, aniž bychom věděly kam, běžely jsme tak rychle co jen naše nebohé nožky dokázaly. Celá noc byla neustálým a vyděšeným během uprostřed lesů a pak ven do pouště. Uřícené a lapající po dechu, jsme uslyšely ve tmě vytí dravých šelem. Když se přibližovaly, vylezly jsme na stromy, abychom se zachránily. Jednou, když jsme právě slezly z našeho útočiště, jsme zaslechly blížící se hluk typický pro karavany. Schovaly jsme se do trnitého křoví. Celé dvě hodiny kolem nás procházela jedna skupina za druhou, aniž by si nás kdo všiml. Byl to dobrý 19
Bůh, který nás chránil, nikdo jiný nedokáže dopřát takové okolnosti. Ve své dětinské naivitě jsem se domnívala, že všechna má utrpení mám už za sebou a brzy se budu moci obejmout se svými drahými. Vše jsem proto snášela ráda a dodávalo mi to odvahy. Ach, kdo naopak ví, zda se od nich nevzdaluji, a možná je už nikdy na zemi neuvidím. Kolem rána jsme se zastavily, abychom si vydechly. Jak jsme byly unavené! Srdce nám tlouklo v hrudi, po celém těle nám všude stékaly velké krůpěje potu, žaludek drásla krutý hlad: nic jsme neměly. Živá touha znovu uvidět naše drahé a strach, že se ženou za námi, nám stále a stále dodávaly sílu, abychom pokračovaly v běhu, nikoli však jako předtím. Ale kde skončíme? Kolem soumraku jsme zahlédly chaloupku. Srdce se nám o to silněji rozbušila. Upřeně jsme se na něj zahleděly, abychom zjistily, zda to není náš dům: nebyl. jaká hořkost, jaké rozčarování! Zatímco jsme tam zoufalé stáli a uvažovaly, objevil se před námi nějaký muž. Zděsily jsme se a daly na útěk. on nás však zastavil a vlídně se nás zeptal: "Kam jdete?" A my mlčely. "No tak, řekněte kam jdete?" "K rodičům". "A kde jsou vaši rodiče?" "Tam", odvětily jsme a zmateně ukázaly jedním směrem, aniž bychom věděly kde. Tehdy pochopil, že jsme uprchlice. "No tak" - řekl - "pojďte si trochu odpočinout a pak vás zavedu k rodičům". My jsme jeho slovům uvěřily a šly za ním do chaloupky. Jen co jsme vešly lehly jsme si jako mrtvé na zem. Dal nám napít trochu vody, ale byly jsme tak vyčerpané, že jsme ji jen stěží dokázaly přijmout. Potom nás nechal asi hodinu v klidu, o samotě. Po krátkém spánku nás probudil. Zavedl nás k sobě domů, dal nám najíst a napít, a pak nás zavedl do velkého ovčince, plného oveček a beránků. Udělal tam místo pro angareb a pak nás na nohou svázal k sobě velkým řetězem a nařídil, abychom zůstaly v ovčinci, než nám řekne, co dál.
OTROCTVÍ - 2 Z Bakhitina deníku A tak se z nás znovu staly otrokyně! Pěkně nás přivedl k rodičům. Co jsme se naplakaly, natrpěly. Několik dní nás tam nechal mezi ovcemi a berany. Až jednoho dne, když kolem procházel obchodník s otroky, nás vyvedl z ovčince a prodal nás tomu člověku. Putovali jsme dlouho, než jsme dostihli první karavanu. Jaké bylo naše překvapení, když jsme mezi otroky spatřily některé z těch, kteří patřili majiteli, od něhož jsme utekly. Vylíčili nám jeho hněv, vztek, když nás nenašel: v rozrušení obviňoval a bil koho potkal a hrozil, že když nás najde, rozcupuje nás na kusy.
Nyní stále více poznávám dobrotu Pána, který mě i tehdy zázračně zachránil Putovali jsme půldruhého týdne, stejným způsobem, jak jsem posala shora. Z té cesty si vzpomínám na chudáka otroka, kterému bylo tak špatně, že už ani nemohl ustát na nohou. prosil pána, aby mu dovolil sednout si a trochu odpočinout. Ten však mu nevěřil a zbil ho, 20
jako by to byl dobytek. viděla jsem, jak padá na zem a naříká: "Cítím, že umírám, už nemohu dál!" Ten nelida ho však znovu bil, aby vstal. Když ale viděl, že se už nemůže hýbat, musel mu sundat řetěz, kterým byl připoután k sousedovi. Ten chudák plakal a žadonil, aby se nad ním slitoval. Rozezlený majitel nařídil, abychom pokračovali v cestě, zatímco on zůstal s tím nešťastníkem. Co s ním udělal? Nikdo ho už více nespatřil. Když jsme konečně dorazili do města, odvedli nás do domu vrchního Araba. Byl to nesmírně bohatý muž a měl už velký počet otroků, všechny v rozkvětu mládí. Já a moje společnice jsme byly určeny za služky jeho slečen dcer, které se nás hned dobře ujaly. Náš pán měl v úmyslu darovat nás svému synovi, jakmile se ožení. V tom domě se mnou jednali pěkně a nic mi nescházelo. Jenže jednoho dne jsem něco popletla, zrovna před zrakem pánova syna. Ten vzal hned do ruky bič, aby mě zbil. Utekla jsem do druhého pokoje, abych se schovala za jeho sestry. A to jsem neměla dělat! Rozlítil se, násilím mne odtamtud vytáhl, praštil se mnou o zem a řemenem a kopanci jsem dostala tolik a tolik a nakonec mne kopl do levého boku a nechal mě skoro mrtvou. Ztratila jsem vědomí. Otrokyně mě musely odnést na lůžko, kde jsem zůstala měsíc. Poté, co jsem se zotavila z ran, byla jsem přiřazena na jinou práci. Můj osud však byl zpečetěn: při nejbližší příležitosti jsem musela dům opustit.
Znovu prodaná Příležitost se naskytla tři měsíce nato a já byla prodána novému pánovi. Byl to generál turecké armády. Měl u sebe starou matku a manželku. Obě byly nelidské vůči nebohým otrokům, kteří vykonávali ty nejtěžší práce v kuchyni, prádelně a na polích. Já a ještě jedna dívka jsme sloužily dvěma paním. Nesměly jsme je opustit ani na okamžik. Oblékaly jsme je, voněly či ovívaly bez chvilky oddechu. A běda nám, pokud jsme se omylem anebo pro mikrospánek dotkly třeba jen jejich klobouku ... Nemilosrdně nás zbily, takže během tří let, co jsem jim sloužila si nepamatuji jediný den bez ran. Dříve, než se stačily zahojit obdržené rány, už na mne dopadaly další, aniž bych věděla proč. jednou jsem své společnici vyprávěla, jak jsem utekla svému prvnímu pánu. Generálova dcera to všechno slyšela a ze strachu, že bych se pokusila o útěk, mi nechala dát na nohy velký řetěz, který jsme musela nosit déle než měsíc. Sundali mi ho až u příležitosti velkého muslimského svátku, kdy byla povinnost uvolnit všem otrokům pouta. Otroci museli vstávat každý den s rozbřeskem. Generálova manželka však byla tak horlivá, že někdy vstávala dříve než všichni ostatní, aby se podívala, zda někdo byť jen o minutu nepřetáhl spánek. Pak se nad něj postavila a třmenovým řemenem mu dala skákat bolestí, aniž by brala ohled na to, že ten nebožák dřel až do pozdní noci, jak k tomu často docházelo. Všichni otroci spali v jedné velké síni. Měli naprostý půst až do poledne, kdy každý dostal porci masa na šťávě, polentu, chléb a ovoce. Večer skrovnou večeři a pak odpočinek na holé zemi. Běda, pokud někdo nebyl zticha. Ubohé oběti lidské tyranie. Ti, kdo onemocněli nebyli hodni ani pohledu, ponecháni napospas. Nebylo, kdo by je léčil 21
anebo jim pomohl. Když umírali byli vyhozeni na pole nebo na hnůj. Kolik týrání a ran bičem dostávají otroci bez jakéhokoli důvodu. Například jednoho dne jsme byly náhodou přítomni, když se pán hádal s manželkou. Ten aby si vybil zlost, nařídil nám dvěma, abychom sešly na dvůr a nakázal dvěma vojákům, aby nás vrhli zády k zemi a bičovali. Tito dva se vší silou pustili do krutého mučení a nechali nás obě v tratolišti vlastní krve. Vzpomínám si jak mi hůl opakovaně dopadala na stehna, trhala kůži i maso a způsobila dlouhou tržnou ránu, která mně na několik měsíců upoutala na lůžko. Bylo třeba vše tiše snášet, protože nikdo nepřišel léčit naše rány ani aby nám řekl potěšující slovo. Kolik mých nešťastných společnic pod utrženými ranami zemřelo.
Tetování Bylo zvykem, že otroci nosili k poctě svého pána na těle znamení nebo zvláštní rytiny, kterých bylo dosaženo řezaným tetováním. Já jsem doposud žádné neměla, zatímco moje společnice jich měly tolik a to i na tváři a na rameni. A tak si naše paní umanula, že tímto darem obdaří ty, které ještě neměly tetování. Byly jsme tři. Přišla jedna žena, odbornice v tomto ukrutném umění. Zavedla nás do podloubí a za ní byla domácí s bičem v ruce. Žena si přinesla talíř s bílou moukou a ještě jeden se solí a břitvou. První z nás tří nařídila, aby si lehla na zem a dvěma nejsilnějším otrokyním, aby ji držely jedna za ruce a druhá za nohy. Nato se nad ni sklonila a začala na břichu té nešťastnice dělat asi šedesát znaků. Já tam stála a po oku to sledovala, vědoma si toho, že tento krutý úděl potom postihne i mne. jen co dokončila znaky, vzala břitvu a vyřezávala každý z vyznačených znaků. Ta chudina plakala a z každého řezu řinula krev. Ani to ještě nestačilo. Poté co skončila tuto operaci, vzala sůl a vší silou třela každou ránu, aby se tam dostala a zvětšila řez, aby měly tvar otevřených rtů. Jaké týrání, jaká to muka! nešťastnice se celá třásla a stejně jsem se chvěla i já u vědomí, že mě bohužel čeká totéž. A skutečně, jen co tu první odnesly na lůžko, přišla řada na mě. Neměla jsem sílu se pohnout, ale pronikavý pohled domácí a zvednutý bič mě okamžitě přinutily lehnout na zem. Žena měla příkaz ušetřit můj obličej a začala s šesti řezy na hrudi a pak na břichu do šedesáti, na pravé paži osmačtyřicet. Jak jsem se cítila se nedá vypovědět. Myslela jsem, že každou chvíli umřu, zvláště když mi vtírala sůl. Pohroužena v jezeru krve, byla jsem přenesena na lůžko, kde jsem o sobě několik hodin nevěděla. když jsem nabyla vědomí, viděla jsem kolem sebe společnice, které - stejně jako já - krutě trpěly. Déle než měsíc jsme tam všechny tři byly odsouzeny ležet na rohoži, aniž bychom se mohly pohnout, bez kapesníku, kterým bychom osušily vodu, která neustále vycházela z ran polootevřených solí. Ty jizvy mám dodnes.
Mohu skutečně říci že jsem nezemřela jen díky Pánovu zázraku, který mi vyhradil lepší úděl. 22
VSTŘÍC SVOBODĚ Z Bakhitina deníku Po několika měsících odloučení, se generál vrátil do Kordofanu s pevným rozhodnutím odebrat se do svých osad v Turecku. Děla proto přípravy k odjezdu a protože měl mnoho otroků, vybral z nich deset, mezi nimi i mě. Zbývající prodal. Na velbloudech jsem vyjeli z Kordofanu a po několika dnech cesty byla zastávka v Chartúmu v jednom hotelu. Tam vyhlásil, zda někdo nechce koupit otroky. Představil se italský konzulární zmocněnec jménem Callisto a chtěl, abych mu přinesla kávu. Viděla jsem, jak si mě změřil od hlavy k patě, ale nepomyslela jsem, že má v úmyslu mne koupit. To jsem pochopila až následujícího rána, když mi turecký generál nařídil, abych šla za konzulovou služebnou a pomohla jí s balíkem. Tentokrát jsem byla opravdu šťastná, protože nový pán byl velice hodný a tolik mi přál. Mou prací bylo pomáhat služebné při domácích pracích; nebyly tu nadávky, ani tresty, ani bití, takže se mi ani nezdálo pravdou, že mohu požívat takového pokoje a klidu. Dva a půl roku prošlo bez jakýchkoli změn. Když tu náhle byl konzul v závažných záležitostech povolán do Itálie. Nevím proč, ale když jsem slyšel zmiňovat Itálii, o jejíž kráse a kouzlech jsem neměla ponětí, zrodila se mi v srdci živoucí touha odejít s pánem. Měl mě rád, tak jsem se odvážila poprosit ho, zda by mne nevzal sebou do Itálie. Vysvětlil mi, že cesta je velice dlouhá a nákladná. Ale já tolik naléhala, že nakonec souhlasil.
Byl to Bůh, který si to tak chtěl. To jsem poznala později. Ještě teď zakouším radost, kterou jsem tehdy zažila.
VSTŘÍC ITÁLII Z Bakhitina deníku Vyjelo se. Byli jsme: konzul a jeho přítel, jeden černoch a já. Všichni v jedné karavaně, jsme po několika dnech cesty na velbloudech dorazili do Suakin. Asi po měsíci dostal konzul a jeho přítel smutnou zprávu, že na území Chartúmu vtrhla horda pirátů, všecko zničili a odvedli všechny otroky. Kdybych tam zůstala, jistě by ukradli i mě a co by se mnou bylo? 23
Jak vám děkuji, Pane, že jste mě znovu zachránil. Konzul, stejně jako onen druhý pán, byli o všechno okradeni a hluboce tím byli zarmouceni. V Suakin jsme se zdrželi měsíc a pak se vydali na plavbu obchodní lodí přes Rudé a další moře až do Janova. Tam jsme se ubytovali v hotelu, jehož majitel byl konzulův dobrý známý, který ho prosil, aby mu koupil černocha, proto mu hned postoupil toho, který byl mým společníkem cesty. Manželka přítele (Marina Turina Michieli), která mu přišla naproti a uviděla nás černochy, zatoužila po nás a zeptala se manžela proč nepřivedl jednu pro ni a pro její dcerku. Konzul, aby udělal radost příteli a jeho ženě, daroval jim mne. Za krátký čas se pokračovalo v cestě. Konzul zamířil do Padovy. Od té chvíle jsem o něm neslyšela. Já a moji páni jsem se vydali do Mirano Veneto, kde jsem po tři léta byla chůvou jejich dcerušky. Tato si mne oblíbila a já ji přirozeně náklonnost opětovala.
NÁVRAT DO AFRIKY Z Bakhitina deníku Po třech letech jsem se s paní vrátila zpátky do Afriky, do Suakin, kde její manžel vlastnil velký hotel. Zdrželi jsme se tam asi devět měsíců. Nato pán rozhodl, že se tam má celá rodina usadit. Paní se však musela vrátit do Itálie, aby prodala stavby a zabalila mobiliář, zatímco já jsem zůstala v hotelu s maličkou. Paní však nechtěla odjet sama a dosáhla toho, že jsme my obě jely s ní.
SVOBODNÁ ŽENA Z Bakhitina deníku Sbohem Afriko, vlasti má! V srdci jsem tedy dala Africe navždy sbohem. Niterný hlas mi říkal, že ji už nikdy nespatřím. Když se paní vrátila do Mirana, setrvala tam s námi asi dva roky, ale protože musela odjet zpátky do Suakin, uvažovala, že by svou maličkou a mne svěřila na nějaké to vzdělání nějaké koleji. Padlo slovo o Kongregaci Dcer Lásky, zvaných Kanosiánky z Benátek, která se nabídla, že mne ubytuje v katechumenátu, který vedly Kanosiánky, a tam bych se mohla vzdělávat. Děvčátko však už bylo pokřtěné, proč a za jakým účelem ji proto ponechávat v katechumenátu? Paní nás v žádném případě nechtěla rozdělovat, a tak se více jak měsíc táhl boj, aniž by se dospělo k 24
nějakému řešení. Zasáhl tedy administrátor paní, pan Illuminato Checchini, muž zlatého srdce a správného svědomí, který - dokud žil, ke mně choval otcovskou lásku.
Když mi dával kříž, uctivě ho políbil a vysvětlil mi, že Ježíš Kristus, Syn Boží, pro nás zemřel. Nevěděla jsem, co to je, ale puzena jakousi tajemnou silou jsem ho schovala ze strachu, že by mi ho paní mohla vzít. Předtím jsem nikdy nic neschovávala, protože jsem k ničemu netíhnula. Vzpomínám si, že jsem se na něj v skrytu dívala a ve svém nitru pociťovala cosi, co jsem nedokázala vysvětlit.
ILLUMINATO CHECCHINI Z Bakhitina deníku Pan Illuminát měl takovou starost o to, abych byla přijata do Institutu katechumenů, že se písemně zaručil a list opatřil pečetí, že pokud by paní Turina nedostála své povinnosti, bude ubytování platit on sám. Tak jsme byly obě přijaty do katechumenátu. Já jsem byla spolu s maličkou přidělena jedné řeholnici, jmenovala se Maria Frabretti, a byla pověřena vzděláváním katechumenů. Nedokážu bez slz v očích vzpomínat na péči, kterou o mne měla. Chtěla vědět, zda se chci stát křesťanskou, a když slyšela že po tom toužím, ba že právě s tímto úmyslem jsem přišla, zajásala radostí. Tehdy mne ony svaté matky s hrdinskou trpělivostí vyučovaly a dávaly poznat toho Boha, jehož jsem už jaké děvčátko vnímala v srdci, aniž bych o něm co věděla. Vzpomínám si, že když jsem viděla slunce, měsíc, hvězdy, krásy přírody, říkala jsem si: "Kdo je pánem těchto krásných věcí?" A tolik jsem toužila ho spatřit, poznat, vzdát mu hold. A nyní ho znám. Děkuji ti, děkuji, můj Bože! Když 25
mne paní doprovázela do koleje, na prahu u brány se otočila, aby mne pozdravila a říká mi: "Hle, tady je tvůj domov". Řekla to jen tak, aniž by pronikla do hlubokého významu těch slov. Ach, kdyby si jen představila, k čemu pak dojde, nikdy by mne sem nepřivedla.
KŘESŤANKA Z Bakhitina deníku Rozhodnutí jejího života Asi devět měsíců nato přišla paní Turina, aby reklamovala svá práva na mě. Odmítla jsem jít s ní do Afriky, protože jsem ještě nebyla dobře připravena ke křtu. Myslela jsem rovněž, že když budu pokřtěna, nemohla bych stejně vyznávat své nové náboženství, a proto bude pro mne lépe zůstat u sester. Ona propadla vzteku, obviňovala mě z nevděčnosti, že ji nechám odjet samotnou, zatímco ona mi prokázala tolik dobrého. Já však byla neústupná. Řekla mi tolik a tolik důvodů, ale žádnému z nich jsem nepodlehla. Přesto jsem tolik trpěla, když jsem ji viděla tak znechucenou, vždyť jsem pro ni opravdu chtěla jen to nejlepší. Byl to Pán, který mi vléval takovou neoblomnost, protože chtěl, abych zcela patřila jemu. Ach, dobroto! Následujícího dne se vrátila s nějakou paní a znovu se pokoušela s ještě ostřejšími vyhrůžkami. Ale marně! Odešly naštvané. Ctihodný představený Institutu, don Jacopo de' Conti Avogadro di Soranzo, napsal jeho eminenci patriarchovi Domenicu Agostinimu jak si počínat. Tento se obrátil na královského prokurátora, který poslal vzkaz, že vzhledem k tomu, že jsem v Itálii, kde se neobchoduje s otroky, jsem naprosto svobodná. Také paní Turina se obrátila na královského prokurátora doufaje, že dosáhne toho, že ji musím následovat, ale dostala stejnou odpověď. Třetího dne přišla do Institutu znovu tatáž paní a nějaký její příbuzný, poddůstojník. Byl tam i jeho eminence patriarcha Domenico Agostini, představený Kongregace Lásky, představený domu a několik řeholnic z katechumenátu. Nejprve mluvil patriarcha. potom následovala dlouhá diskuze, která vyzněla v můj prospěch. Paní Turina plakal zlostí a nelibostí, vzala děvčátko, které se ode mne nechtělo odtrhnout a nutila mne, abych šla s ní. Byla jsem tak dojata, že jsem se nezmohla na slovo. Se slzami v očích jsem je opustila a vrátila se šťastná, že jsem necouvla. Bylo to 29. listopadu 1889. Vstoupila jsem do katechumenátu a po čase přípravy, jsem s radostí, kterou by dokázali popsat snad jen andělé, přijala svatý křest, 9. ledna 1890. 26
Bylo mi dáno jméno Josefína, Markéta a Fortunáta, což v arabštině znamená Bakhita. Téhož dne jsem přijala svátost biřmování a svaté přijímání. Ach, jak nezapomenutelné datum!
NOVICIÁT Z Bakhitina deníku V katechumenátu jsem strávila čtyři roky, během nichž mi stále jasněji zněl v hloubi duše přívětivý hlas, který ve mně probouzel touhu, abych i já se stala řeholnicí. nakonec jsem o tom promluvila se svým zpovědníkem. Ten mi doporučil, abych to řekla představené domu, sestře Lugii Botteselle, která o tom napsala představené mateřského domu ve Veroně, matce Anně Previtali. Dobrá matka nejenže se žádostí souhlasila, ale dodala, že by byla velmi ráda, kdyby mne sam,a mohla obléknout svatý šat a ve svůj čas přijmout mé sliby. 7. prosince 1893 jsem vstoupila do noviciátu v domě katechumenů v Benátkách.
SLIBY Z Bakhitina deníku Po půldruhém roce jsem byla povolán a do Verony ke svaté obláčce. Krátce předtím, než uplynuly tři roky, jsem se do Verony vrátila, abych 8. prosince 1896 složila svaté sliby. Bůh tak dopřál, aby se naplnilo přání matky Previtali, která měsíc nato, 1. ledna 1897, přešla do jiného života. Dostala jsem medailku Panny Marie Bolestné a k plné spokojenosti matky představené jsem byla uvedena do komunity. Bylo to v den Neposkvrněného Početí 1896. Od onoho dne uplynulo čtrnáct let řeholního života, během nichž jsem stále více poznávala Boží dobrotu ke mně. 27
Naléhavě prosím všechny drahé sestry, které mne budou číst, aby nepřestávaly děkovat tomuto starostlivému Pánu a prosit ho, aby mi dal milost odpovídat mu stále lépe.
VE SCHIU Bakhita zůstala v Benátkách šest let, vykonávajíc běžné domácí práce. potom v roce 1902 byla převedena do Schia, malého městečka v krásném horském prostředí v severní Itálii. Tady byla ustanovena jako kuchařka. Snažila se tento úkol plnit jak nejlépe uměla, přičemž zvláštní pozornost věnovala tomu, aby jídlo, které připravovala bylo co nejchutnější a dokonce v zimě přihřívala nádobí, aby zajistila teplá jídla pro dívčí internátní školu a pro sestry. V roce 1935 sestry žádaly sestru Bakhitu, aby se vydala na výpravnou tour, kde by povyprávěla svůj příběh víry jako jistou formu misijní práce. Plachá a skromná sestra neochotně souhlasila, protože se jí nelíbilo být středem pozornosti. Celý nadcházející rok tak za všeobecného zaujetí obecenstva vydávala své svědectví. Vždy to však dělala "Pro Boží slávu". Následující dva roky pak sloužila jako vrátná v noviciátu misijních sester v Miláně. V roce 1938 začala sestra Bakhita zdravotně chřadnout. Vrátila se proto do Schia konat domácí práce. Tady 8. prosince 1943 oslavila radostné zlaté výročí, 50 let řeholního života, jehož se účastnilo skoro celé město. Všichni jí blahopřáli a děkovali za všechnu její práci. Jak se Bakhitin život chýlil ke konci, začala trávit více času s Pánem, upřeně na něj hleděla ve svatostánku nebo na kříži a modlila se. Trávila více času na modlitbách za své misijní spolusestry. "Občas mívám bezesné noci: kdy na mne doléhá nuda a smutek. Ale nevěnuji tomu žádnou pozornost: obětuji své utrpení a cítím se šťastná. Děkuji Bohu za množství milostí, které mi udělil, a jsem šťastná, že mu něco mohu na oplátku nabídnout jako výraz mé vděčnosti. Když se blížil konec jejího života na zemi, některé z jejich sester vyjádřily obavy nad Božím soudem k ní, na což Bakhita odvětila: "Když někdo někoho miluje, přeje si být s ním, tak proč se bát? Smrt nás zavede k Bohu". A dodala: "Já už se pomalu ubírám k věčnosti ... Nesu si dvě zavazadla: jedno obsahuje mé hříchy, v tom druhém, mnohem těžším, jsou nekonečné 28
zásluhy Ježíše Krista. Jakmile se objevím před Božím soudem, zakryji mou ošklivou brašnu zásluhami Naší Paní. Pak otevřu druhé zavazadlo a představím věčnému Otci zásluhy Jeho Syna Ježíše a řeknu Mu: "Nyní suďte podle toho, co vidíte." Sestra Josefína prodělala v zimě roku 1947 silný zápal plic a horečka způsobila, že procházela obdobími delíria a ztráty vědomí. Když opět vědomí nabyla, kdosi se jí zeptal: "Sestro Josefíno, jak sem máš? Dnes je sobota." Když umírala, opakovala: "Ano, jsem tak šťastná: Panno Maria, Panno Maria!" To byla její poslední slova 8. února 1947. Papež Jan Pavel II. beatifikoval sestru Josefínu Bakhitu 17. března 1993 a za svatou ji prohlásil 1. října 2000 v Římě.
"Buďte dobří,
milujte Pána, modlete se za ty, kdo Ho neznají. Jak velkou milostí je Boha znát!" ~Sestra Josefína Bakhita~
SVĚDECTVÍ Jan Pavel II. - beatifikace - 17.5.1992 "V naší době, kdy příčinou tolikeré nedůvěry, násilí a samoty je bezuzdná honba za mocí, penězi a požitky, nám Pán znovu dává sestru Bakhitu, jako sestru všech, protože nám odhaluje tajemství pravého štěstí: blahoslavenství.!
Jan Pavel II. - Chartoum, Súdán - 10.2.1993 "Uprostřed tolikerých těžkostí je blahoslavená Bakhita vaším vzorem a vašim nebeským přímluvcem. V krutých zkouškách svého života, Bakhita vždy naslouchala Kristovu slovu. Pochopila tajemství jeho kříže a vzkříšení: spásnou pravdu Bohu, který nás tak miloval, že dal svého jednorozeného Syna; spásnou pravdu o Synu, jenž každého z nás miloval až do krajnosti. Blahoslavená Bakhita byla věrná, byla silná. Bezmezně důvěřovala Kristu. Ukázala se jako Boží služebnice, snášející trpělivě zkoušky, útrapy a těžkosti, s ryzostí, moudrostí, trpělivostí a dobrotou - jako první křesťané, kteří uprostřed pronásledování římským impériem ukázali, že jsou Boží služebníci ... za pocty i potupy, při zlé i dobré pověsti"... Byla to Boží moc, která proměnila Bakhitu - po vzoru Kristově - v tu, která 29
mnohé obohacuje. Ubohá zotročená dívka, která neměla nic ukázala, že je ve skutečnosti jedinou, která vlastní ten největší z pokladů. A i když, lidsky řečeno, se zdála být odsouzenou na smrt, žije! Žije, protože žije Kristus, přestože byl odsouzen k smrti a ukřižován. Žije jeho životem! Ve svém novém životě v Kristu se dnes tato naše sestra vrací do Afriky. Tato dcera křesťanské komunity Súdánu se dnes vrací k vám. I vy jste mnoha způsoby zkoušeni; vašim dědictvím však je život, ten život, který vám přinesl Zmrtvýchvstalý. A jaká jsou znamení života v Kristu v dnešním Súdánu? Prý jsme smutni, a zatím se stále radujeme, jakoby chudáci, a přece mnohé obohacujeme, jako bychom nic neměli a zatím máme všechno".
Jan Pavel II. - kanonizace - 1.10.2000 "Velké množství žen nepřestává být v dnešním světě oběťmi, a to i v nejvyspělejších moderních společnostech. Ve svaté Josefíně Bakhitě nacházíme zářnou přímluvkyni pravé emancipace. Dějiny jejího života neinspirují pasivní přijímání, nýbrž pevnou rozhodnost účinně jednat pro osvobození dívek a žen z útlaku a násilí a vrátit jim důstojnost v plném uplatňování jejich práv."
Benedikt XVI. - Spe salvi - 30.11.2007 3. Nyní se však vnucuje otázka: v čem spočívá tato naděje, která – jakožto naděje – je „vykoupením“? Dobře: jádro odpovědi je dáno výše citovaným úryvkem Listu Efesanům: před setkáním s Kristem byli Efesané bez naděje, protože byli „na světě bez Boha“. Dojít k poznání Boha, - pravého Boha, znamená dostat naději. Pro nás, kteří odjakživa žijeme křesťanským chápáním Boha a jsme na ně zvyklí, už téměř nevnímáme, co znamená mít naději, která vychází ze skutečného setkání s tímto Bohem. Příklad jedné světice naší doby nám může do jisté míry pomoci pochopit, co znamená setkat se poprvé a skutečně s tímto Bohem. Mám na mysli Afričanku, Josefinu Bakhitu, kanonizovanou Janem Pavlem II. Narodila se kolem roku 1869 – ani ona neznala přesný den svého narození – v Darfúru, v Súdánu. V devíti letech byla unesena obchodníky s otroky, do krve zbita a pětkrát prodána na súdánských trzích. Naposled se jako otrokyně ocitla ve službách matky a manželky jednoho generála. Den co den byla do krve bičována; v důsledku toho jí na celý život zůstalo 144 jizev. Nakonec ji v roce 1882 koupil italský obchodník pro italského konzula Callista Legnaniho, který se před postupem mahdistů vrátil do Itálie. Tady po tak úděsných „pánech“, jímž až dosud patřila, Bakhita poznala „pána“ docela odlišného – v benátském nářečí, kterému se nyní naučila, nazývala „paron“ živého Boha, Boha Ježíše Krista. Až dosud znala pouze pány, kteří jí pohrdali a týrali ji, nebo v lepším případě ji považovali za užitečnou otrokyni. Teď však slyšela vyprávět o tom, že existuje „paron“ nade všemi pány, Pán všech pánů, a že stvořil i ji – ba dokonce, že si ji zamiloval. Také ona byla milována, a právě tím nejvyšším „Paron“ před nímž všichni ostatní páni jsou 30
pouze ubohými služebníky. Znal ji, miloval a čekal na ni. Ba co víc, tento Pán jako první podstoupil úděl zbitého a nyní ji očekává „po pravici Boha Otce“. Teď měla „naději“ – už ne tu malou naději, že najde méně kruté pány, ale velkou naději: jsem milována definitivně, ať už se přihodí cokoli, tato Láska mě čeká. A tím je můj život dobrý. Poznáním této naděje byla „vykoupena“, už se necítila být otrokyní, nýbrž svobodnou dcerou Boží. Pochopila, co měl na mysli Pavel, když připomínal Efesanům, že předtím byli bez naděje a Bez Boha na světě – bez naděje, protože bez Boha. Proto když měla odjet zpátky do Súdánu, Bakhita odmítla; nechtěla se nechat znovu odloučit od svého „Paron“. 9. ledna 1890 byla pokřtěna a biřmována, a z rukou benátského patriarchy přijala první svaté přijímání. 8. prosince 1896 složila ve Veroně sliby v Kongregaci canosiánských sester a od té chvíle – vedle svých prací v sakristii a u brány kláštera – se během různých cest, zvláště po Itálii, snažila vybízet k misiím: cítila, že osvobození, kterého se jí dostalo prostřednictvím setkání s Bohem Ježíše Krista, je třeba šířit dál, musí být darováno i jiným, co největšímu počtu lidí. Naději, která se pro ni zrodila a „vykoupila“ ji, si nemohla nechat pro sebe; tato naděje se musí dostat k mnohým, dojít ke všem. 4. Dříve než si položíme otázku, zda setkání s Bohem, který nám v Kristu ukázal svou Tvář a otevřel své Srdce, může být i pro nás nejen „informativní“, ale také „performativní“, totiž zda může proměnit náš život natolik, že nám dá pocítit že jsme vykoupeni skrze naději, kterou vyjadřuje, vrátíme se ještě k prvotní Církvi. Není těžké si uvědomit, že zkušenost maličké africké otrokyně Bakhity byla i zkušeností mnoha bitých a odsouzených k otroctví v době rodícího se křesťanství.
František - Poselství k Světovému dni míru 2015 6. Když církev hlásá „zvěst pravdy o lásce Kristově ve společnosti“, neustále se přitom nasazuje v charitativních činnostech vycházejících z pravdy o člověku. Jejím úkolem je ukazovat všem cestu k obrácení, které vede ke změně pohledu na druhého člověka, k tomu, aby v druhém – ať je to kdokoli – poznávali bratra a sestru v naší lidské rodině a v pravdě a ve svobodě uznávali jeho niternou důstojnost. To nám ilustruje příběh Josefíny Bakhity, světice pocházející z oblasti Darfuru v Súdánu, kterou unesli obchodníci s otroky a prodali ve věku devíti let krutým pánům. Později – skrze bolestné životní okolnosti – se díky své víře stala „svobodnou Boží dcerou“ a žila jako řeholnice zasvěcená službě všem, především malým a slabým. Tato světice, která žila na přelomu 19. a 20. století, je i dnes pro mnohé oběti otroctví příkladným svědkem naděje a může podporovat úsilí všech, kdo se věnují boji proti této „ráně na těle současného lidstva, ráně na těle Kristově“. 31
Bůh slyší nářek a uzavírá smlouvu (katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 27. ledna 2016)
Po mnoha letech pak egyptský král zemřel. Synové Izraele kvůli svému zotročení sténali a úpěli a jejich křik o pomoc stoupal z jejich zotročení k Bohu. A Bůh uslyšel jejich úpění. Bůh si připomněl svou smlouvu s Abrahamem, Izákem a Jákobem. Bůh pohlédl na syny Izraele. Bůh rozuměl.” 2 Mojžíšova 2, 23-25
Drazí bratři a sestry, dobrý den! V Písmu svatém prostupuje Boží milosrdenství celé dějiny Izraelského lidu. Pán svým milosrdenstvím doprovází putování praotců, obdařuje je potomky, když trpí neplodností, a vede je po stezkách milosti a smíření, jak ukazuje příběh Josefa a jeho bratří (srov. Gen37-50). Myslím zde na četné bratry, kteří se vzdálili od svých rodin a nemluví spolu. Tento Svatý rok je dobrou příležitostí k opětovnému shledání, objetí, odpuštění a zapomenutí na všechno zlé. V Egyptě, jak víme, se život stal tvrdým. A právě tehdy, když se Izraelité začínají hroutit, zasahuje Pán a zjednává spásu. V knize Exodus čteme: „Po dlouhé době zemřel egyptský král. Ale Izraelité nadále úpěli ve své robotě a z ní vystoupil jejich křik o pomoc k Bohu. Bůh slyšel jejich nářek a rozpomenul se na smlouvu s Abrahámem, Izákem a Jakubem. Bůh shlédl na Izraelity a dal se jim poznat“ (Ex 2,23-25). Milosrdenství nemůže zůstat lhostejné vůči utrpení utiskovaných, křiku těch, kdo jsou vystaveni násilí, uvrženi do otroctví a odsouzeni k smrti. Je to bolestná zkušenost, která sužuje každou dobu, včetně té naší, vyvolává dojem bezmocnosti a pokušení zatvrdit srdce a myslet na něco jiného. Bůh však „není lhostejný“ (Poselství ke Světovému dni míru 2016, 1) a nikdy neodvrací zrak od lidského utrpení. Milosrdný Bůh odpovídá a dává se poznat chudým, těm, kdo zoufale volají. Bůh slyší a zasahuje, aby spasil, probouzí lidi, kteří jsou schopni slyšet nářek bolesti a zasadit se o utiskované. Takto začíná příběh Mojžíše jakožto prostředníka vysvobození lidu. On se postavil faraónovi a přesvědčil ho, aby Izraelity nechal odejít. Mojžíš, kterému božské milosrdenství hned po narození zachránilo život před smrtí ve vodách Nilu, stal se prostředníkem tohoto milosrdenství a umožnil tak lidu zrodit se ke svobodě záchranou z vod Rudého moře. A také my v tomto Svatém roce milosrdenství můžeme působit jako prostředníci milosrdenství prokazováním milosrdných skutků, abychom poskytovali útěchu a vytvářeli jednotu. Mnoho dobra je možno konat. 32
Boží milosrdenství vždycky prokazuje spásu. Jedná zcela opačně než ti, kteří vždycky stojí o válku, např. ti, kdo připravují války. Pán prostřednictvím svého služebníka Mojžíše vedl Izraele na poušť jako syna, vychovával jej ve víře, uzavřel s ním smlouvu a navázal vztah té nejmocnější lásky jakou je láska otce a syna, ženicha a nevěsty. Až tam sahá božské milosrdenství. Bůh nabízí zvláštní vztah výlučné a přednostní lásky. Když poučuje Mojžíše o smlouvě, praví: „Nuže, budete-li mě skutečně poslouchat a mou smlouvu zachovávat, budete mým zvláštním vlastnictvím mezi všemi národy, ačkoli mně patří celá země. Budete mi královstvím kněží a svatým národem“ (Ex19,5-6). Bůh zajisté už vlastní celou zemi, protože ji stvořil, avšak lid se stává Jeho odlišným a zvláštním vlastnictvím. Jeho osobní „zlatou a stříbrnou rezervou“ jako ta, kterou král David určil jako dar na stavbu Chrámu. Nuže, tím se staneme pro Boha, přijmeme-li Jeho smlouvu a necháme-li se od Něho spasit. Milosrdenství Páně činí člověka drahocenným, jako osobní majetek, který patří Pánu, jenž jej střeží a který v něm má zalíbení. Toto jsou divy božského milosrdenství, které se plně uskutečňuje v Pánu Ježíši, v oné „nové smlouvě“ dokonané v Jeho krvi, která odpuštěním ničí náš hřích a činí z nás definitivně Boží děti (srov. 1 Jan 3,1), drahocenné klenoty v rukou dobrého a milosrdného Otce. A jsme-li Boží děti a můžeme-li vlastnit toto dědictví – onu dobrotu a milosrdenství – vzhledem k ostatním, prosme Pána, abychom v tomto Svatém roce milosrdenství také my prokazovali milosrdenství, otevřeli svoje srdce a všem prokazovali milosrdné skutky, odkaz onoho milosrdenství, které Bůh prokázal nám.
Milosrdenství a Misie
(katecheze papeže Františka při jubilejní audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 30. ledna 2016)
Jeden z těch dvou učedníků, kteří to od Jana slyšeli a šli za ním, byl Ondřej, bratr Šimona Petra. Ten nejdříve nalezl svého bratra Šimona, řekl mu: „Našli jsme Mesiáše“ – to přeloženo znamená Kristus – a přivedl ho k Ježíšovi. Ježíš na něj pohlédl a řekl: „Ty jsi Šimon, syn Janův. Budeš se jmenovat Kéfas,“ to je v překladu Petr (Skála). Na druhý den se Ježíš rozhodl, že půjde do Galileje. Potkal Filipa a vyzval ho: "Pojď za mnou!" Filip pocházel z Betsaidy, města Ondřejova a Petrova. Filip potkal Natanaela a řekl mu: "Našli jsme toho, o kterém psal Mojžíš v Zákoně i proroci. Je to Ježíš, syn Josefův z Nazareta. (Jan 1,40-45)
Drazí bratři a sestry. Den za dnem se hroužíme do Svatého roku milosrdenství. Pán svojí milostí řídí naše kroky, když procházíme Svatou branou a vychází nám vstříc, aby navždy zůstal s námi, navzdory našim nedostatkům a našemu odporu. Neúnavně vnímejme potřebu Jeho odpuštění, protože právě když jsme slabí, posiluje nás Jeho blízkost a umožňuje nám radostněji žít naši víru. Chtěl bych dnes poukázat na těsnou spojitost mezi milosrdenstvím a misijním posláním. Jak připomněl svatý Jan Pavel II. „Církev žije svým pravým životem, když vyznává a 33
hlásá milosrdenství a přivádí lidi k jeho pramenům“ (Dives in misericordia, 13). Jako křesťané máme odpovědnost být misionáři evangelia. Když obdržíme nějakou hezkou zprávu nebo učiníme nějakou krásnou zkušenost, cítíme přirozeně potřebu sdílet ji také s druhými. Ve svém nitru cítíme, že nemůžeme zadržovat radost, kterou jsme dostali, a chceme ji šířit. Vzbuzená radost nás nabádá, abychom ji sdíleli. A stejně tak by tomu mělo být, když se setkáme s Pánem. Radost z tohoto setkání, z Jeho milosrdenství vede ke sdílení Pánova milosrdenství. Ba dokonce sama radost, kterou máme, když ji sdílíme, je konkrétním znamením toho, že jsme se opravdu setkali s Kristem. A není to projev proselytismu, nýbrž rozdávání. Dávám to, co mi dává radost. Při četbě evangelia vidíme, že taková je zkušenost prvních učedníků. Po prvním setkání s Ježíšem odešel Ondřej povědět to svému bratru Petrovi (srov. Jan 1,40-42), a stejně jednal Filip s Natanaelem (srov. Jan 1,45-46). Potkat Ježíše, znamená setkat se s Jeho láskou. Tato láska nás proměňuje a uschopňuje předávat druhým sílu, kterou dostáváme. V určitém smyslu bychom mohli říci, že dnem křtu každý z nás dostává nové jméno k tomu, které obdržel od maminky a tatínka, a tímto jménem je Christoforos. Co to znamená? „Ten, který nese Krista“. Je to jméno našeho postoje nositelů radosti z Krista, z Kristova milosrdenství. Každý křesťan je Christoforos, tedy nositel Krista. Milosrdenství, které dostáváme od Otce, nám není dáno jako soukromá útěcha, ale činí z nás nástroje, aby se téhož daru dostalo také druhým. Mezi milosrdenstvím a misijním posláním existuje podivuhodná cirkulace. Když žijeme z milosrdenství, stáváme se misionáři milosrdenství, a jsme-li misionáři, umožňuje nám to stále více růst v Božím milosrdenství. Vezměme tedy vážně svoji křesťanskou existenci a snažme se žít jako věřící, protože jedině tak se může evangelium dotknout srdcí lidí, otevřít je k přijetí milosti lásky, k přijetí obrovského Božího milosrdenství, které zahrnuje všechny.
Milosrdenství a Spravedlnost (katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 3. února 2016)
Spravedlnost vede k životu, kdežto kdo se žene za zlem, spěje ke smrti. Hospodin má v ohavnosti lidi falešného srdce, kdežto zalíbení má v těch, jejichž cesta je bezúhonná. Zlý zaručeně+ nezůstane bez trestu, kdežto potomstvo spravedlivých bude ušetřeno. (Přísloví 11,19-21)
Drazí bratři a sestry, dobrý den! Písmo svaté nám představuje Boha jako nekonečné milosrdenství, ale také jako dokonalou spravedlnost. Jak smířit obojí? Jak skloubit milosrdenství s požadavkem spravedlnosti? Mohlo by se zdát, že jde o dva protiklady, ale ve skutečnosti tomu tak není, protože právě Boží milosrdenství naplňuje opravdovou spravedlnost. Avšak, o jakou spravedlnost se jedná? Představíme-li si zákonného správce spravedlnosti, vidíme, že ten, kdo se považuje za oběť nějaké zvůle, obrací se k soudci a požaduje, aby byla zjednána spravedlnost. Jde o 34
retribuční spravedlnost, která uděluje viníkovi trest podle principu, že každý má dostat, co mu náleží. Jak říká kniha Přísloví: „Kdo zakládá spravedlnost, jde k životu, kdo následuje zlo, jde ke smrti“ (11,19). Mluví o tom také Ježíš v podobenství o vdově, která opakovaně přicházela za soudcem a říkala: „Zastaň se mě proti mému odpůrci“ (Lk 18, 3). Tato cesta však ještě nevede k opravdové spravedlnosti, protože ve skutečnosti zlo nepřemáhá, ale pouze zastavuje. Jedině odpověď dobra může doopravdy přemoci zlo. A to je tedy další způsob, jak zjednat spravedlnost, a Bible ho před nás klade jako hlavní cestu, po níž je třeba se vydat. Jde o postup, který se nedovolává soudce a spočívá v tom, že se oběť obrací přímo k viníkovi a vyzývá jej k obrácení, pomáhá mu pochopit, že jedná špatně, odvolává se na jeho svědomí a ten, když nakonec prozří a uzná svoje pochybení, může se otevřít odpuštění, které mu nabízí poškozená strana. A to je krásné, v důsledku přesvědčení o tom, co je zlo, se srdce otevírá nabízenému odpuštění. Toto je způsob, jak řešit rozpory v rodinách, ve vztazích mezi manžely nebo rodiči a dětmi, kde poškozený miluje viníka a přeje si zachovat vztah, který jej pojí s druhým. Nepřetínat tento vztah. Zajisté, je to obtížná cesta. Vyžaduje, aby poškozený byl ochoten odpustit a přál si záchranu a dobro toho, kdo jej poškodil. Jedině tak může spravedlnost triumfovat, protože, uzná-li viník zlo, jehož se dopustil, a přestane jej páchat, pak zlo pomíjí, a ten, kdo byl nespravedlivý, stává se spravedlivým, protože mu bylo odpuštěno a pomoženo, aby nalezl cestu dobra. A právě sem patří odpuštění a milosrdenství. Tak jedná Bůh s námi hříšníky. Pán nám nepřetržitě nabízí svoje odpuštění, pomáhá nám je přijmout a uvědomit si vlastní špatnost, aby nás od ní mohl osvobodit. Bůh totiž nechce naše odsouzení, nýbrž záchranu. Bůh nechce odsoudit nikoho. Někdo z vás se mne může zeptat: „Ale otče, Pilát si zasloužil odsouzení? Bůh jej chtěl?“ – Nikoli! Bůh chtěl zachránit Piláta a také Jidáše, všechny! Milosrdný Pán chce zachránit každého. Problémem je nechat vstoupit Boha do srdce. Všechna slova proroků jsou vášnivou a láskyplnou výzvou, která hledá naše obrácení. To je to, co praví Pán skrze proroka Ezechiela: „Mám snad zalíbení v zločincově smrti [...] anebo spíše chci, aby změnil své chování a byl živ?“ (18,23; srov. 33,11); v tom má zalíbení Bůh. Takové je srdce Boha, srdce Otce, který miluje a chce, aby jeho děti žili dobře a spravedlivě a žili proto v plnosti a byli šťastni. Otcovo srdce sahá dál než náš úzký pojem spravedlnosti a otevírá nás nekonečným horizontům svého milosrdenství. Otcovo srdce s námi nejedná podle našich hříchů, jak praví Žalmista: „Nejedná s námi podle našich hříchů, ani podle našich vin nám neodplácí“ (Žl 103,9-10). A právě otcovské srdce chceme potkat, když jdeme do zpovědnice. Možná nám poví něco, co nám umožní lépe pochopit zlo. Do zpovědnice jdeme všichni hledat Otce, aby nám pomohl změnit život; Otce, který nám dodá sílu jít dál; Otce, který nám odpustí v Božím jménu. Být zpovědníkem je proto obrovská odpovědnost, protože syn či dcera, který k tobě přichází, hledá pouze Otce. A Ty, knězi, jsi ve zpovědnici a zaujímáš místo Otce, který zjednává spravedlnost milosrdenstvím. 35
"Rád bych vyjádřil svou naději, že čínský lid nikdy neztratí své historické vědomí, že je velkým národem, s nezměrnými dějinami moudrosti a má mnoho co světu nabídnout" „Veliká země a kultura, nevyčerpatelná moudrost. Čína pro mne byla odjakživa odkazem k něčemu velikému. Obdivuji tuto zemi“. Papež František vyslal silné, jasné a přátelské poselství Čínské lidové republice prezidenta Si Ťin-pchinga v exkluzívním rozhovoru pro deník Asia Times. Papež v něm Číňanům doporučuje, aby si uchovali vyrovnanost, důvěřovali svým významným dějinám a nepropadali masochismu kvůli tragédiím minulosti. Zdůrazňuje, že svět očekává přínos čínské moudrosti a civilizace, a sází na možnost, že vztahy mezi Čínskou lidovou republikou a mezinárodním společenstvím prospějí mírové budoucnosti, aniž by se však opakovala Jaltská konference a její dělení dortu mezi mocné. Své poselství čínskému národu a jeho vedení papež František svěřil internetovému deníku, který jeho vlastníci z Izraele a USA vydávají v angličtině, sídlí v Hongkongu a je sledován diplomatickými zastupitelstvími po celé Asii. Otázky kladl italský politolog Francesco Sisci, odborník v oblasti evropských studií a vědecký pracovník pekingské Renmin University of China. Tazatel na úvod vysvětluje, že cílem rozhovoru nebylo vyzískat odpovědi na klíčové otázky, jakými mohou být vztahy Číny a Svatého stolce, či jiná politická témata. Chtěl se naopak zabývat zásadními jevy, které se Číňanů dotýkají v jejich každodennosti – od rozpadu tradičních rodinných vztahů přes politiku jednoho dítětě po minulé zkušenosti a z nich plynoucí pocity viny až po nelehkou komunikaci Číny se zbytkem světa. Římský biskup odpovídá již zmíněným výrazem obdivu, který zakoušel už jako chlapec. Přirovnává jej k úžasu jezuity Mattea Ricciho, kterého na počátku 17. století Číňané ctili jako moudrého dobrodince. „Cokoli jsem si v mládí přečetl o Číně, 36
vzbuzovalo mé neskrývané uznání“, svěřuje se papež italskému sinologovi. „Později jsem se seznámil s životem Mattea Ricciho a zjistil jsem, že onen muž vnímal totéž co já. Pozoroval jsem, jak vstoupil do kontaktu s rozsáhlou kulturou této země a její prastarou moudrostí. Věděl, jak se s Čínou potkat. Matteo Ricci nás učí nezbytnosti dialogu s Čínou, ve které se nahromadila moudrost a kultura. Je to země mnohonásobně požehnaná“, vysvětluje dále papež František a ve stručné poznámce o vztazích čínského státu s tamním církevním společenstvím rozhodně prohlašuje: „Mezi povinnostmi katolické církve je respekt ke všem civilizacím. Řekl bych, že vůči této civilizaci je povinována respektem s velkým R“. Papež František se v rozhovoru pro deník Asia Times zmiňuje také o jiném jezuitovi a umělci – Giuseppovi Castiglionemu, misionáři a malíři první poloviny 18. století. Vzpomíná rovněž na dojetí, které se ho zmocnilo, když v srpnu roku 2014 cestou do Soulu letadlo vstoupilo do čínského vzdušného prostoru. Na výzvu tazatele se pak zabývá ožehavým tématem – pocity strachu, které ve světových mocnostech budí geopolitický a hospodářský vzestup Čínské lidové republiky. „Strach nikdy není dobrý rádce“, reaguje papež Bergoglio. Podle jeho soudu nejsou na místě obavy ani výzvy na souboj, vzhledem k tomu, že „každý muž či žena si v sobě nese schopnost, jak nalézt cestu ke společné existenci, úctě a vzájemnému uznání“. Je samozřejmé, dodává, že čínská moudrost, kultura a technické výdobytky „nemohou zůstat omezeny na jednu zemi, tíhnou k růstu, šíření a komunikaci. To vše nicméně znamená obohacení, a nikoli nebezpečí“. Důležitá část rozhovoru se týká překonání Jaltské konference. Vzhledem ke světové převládající sebeobranné politice či naopak agresívním pózám se papež domnívá, že Čína může poskytnou stále významnější přínos k posílení mírové rovnováhy. Sdílená zodpovědnost, jak ji navrhuje papež, nicméně neznamená dělbu území podle vlastních vlivů, zájmů a síly. „Něco takového se dělo na Jaltě“, připomíná papež František, „a výsledky jsou dobře známé. Jaltské dělení dortu s sebou nese rozdrobení lidstva a kultury na malé části, což není únosné. Dort musí zůstat celý, patří všem. Lidstvo má kráčet a růst společně a každý má vyvíjet vliv, který přispěje k obecnému dobru všech“. Papež Bergoglio pohlíží na svět z multipolární, nikoli bipolární perspektivy a vyvozuje: „Západ i Východ světa, včetně Číny, mají schopnost i sílu udržet mírovou rovnováhu. Musíme k ní nalézt cestu, která vždy prochází dialogem“. 37
Dopisovatel deníku Asia Times nicméně papeži připomíná, že čínskou minulost i budoucnost zatěžují mnohé rány, kolektivní pocit viny a negativní zážitky – od deliria čínské kulturní revoluce po teprve nedávno odvolanou demografickou politiku „jednoho dítěte“. Papež se v odpovědi nezmiňuje o pomýlených cestách, kterými se někdejší Říše středu vydala. Všímá si pouze, že populační politika obrátila čínskou demografickou pyramidu a jediný potomek se bude muset postarat o rodiče i prarodiče. „To je vysilující, zavádějící a nepřirozené“, podotýká. Stárnutí, které hrozí čínskému obyvatelstvu, je už skutečností v jiných částech světa. Papež mluví o „babičce Evropě“ a nulovém italském demografickém přírůstku. Římský biskup zdůrazňuje, že každý národ nese zodpovědnost za svou pouť, protože jeho dějiny se vždy odehrávají v pohybu. „Čínský národ“, soudí František, „stejně jako všechny ostatní národy prochází světlem i stínem, avšak pokračuje v cestě, jako proud řeky, který plyne, a tudíž je zdravý. Pouze stojaté vody váznou“, připomíná papež Číňanům, kteří sice podle jeho názoru mohou rozpoznávat mýlky minulých cest, ale nemají se dát rozdrtit komplexem viny, a v jeho důsledku pohrdat vlastními dějinami. „Rád bych řekl čínskému národu, aby nezatrpknul, nýbrž v klidu pokračoval v cestě, přestože se dopustil chyb. Každý národ se musí smířit s vlastními dějinami, úspěchy i prohrami, a čerpat z nich svou zralost. Je zdravé, když je člověk sám vůči sobě milosrdný, nepěstuje sadismus a masochismus. A totéž platí pro národ“, radí papež. Velkodušný postoj vůči sobě může pomoci k řešení vážných krizí dneška a nebezpečného budoucího neznáma, pokračuje František. „Také v Číně nenastane rozvazování uzlů a nový start po nelehkých dobách krize tím, že se přizpůsobí importovaným modelům, nýbrž jedině upřímným objevováním vlastní historie a dávné moudrosti. Čína má ve svých dějinách zdroje, aby mohla vyjít ze sklíčenosti“, říká Petrův nástupce a doplňuje: „Je třeba přijímat skutečnost takovou, jaká je. A se zdravým realismem čerpat z vlastní moudrosti a tvořivosti. Myslím, že veliké bohatství dnešní Číny spočívá v pohledu na budoucnost z postoje přítomnosti, která se opírá o paměť kulturní minulosti“. Podle papež právě toto bohatství může usnadnit dialog s jinými částmi světa. „Dialog však neznamená kapitulaci, protože někdy se za vztahy s různými zeměmi skrývá nebezpečí zatajených omezování, okultních nařízení, či kulturních kolonizací“, upozorňuje. V závěru rozhovoru se papež František obrací s blahopřáním k čínskému prezidentovi Si Ťin-pchingovi u příležitosti nového Roku opice. A vyjadřuje naději, že Čínané nikdy neztratí své historické vědomí velikého národa a dějinné moudrosti. „Svět hledí na tuto vaši velikou moudrost, která může podpořit péči o náš společný domov a jeho národy“, uzavírá římský biskup rozhovor pro asijský internetový deník. 38
Poselství Svatého otce Františka k 24. Světovému dni nemocných Jako Maria se odevzdávat milosrdnému Ježíši: „Udělejte všechno, co vám řekne” (Jan 2,5).
Milí bratři a sestry, čtyřiadvacátý Světový den nemocných mi poskytuje příležitost být zvláště nablízku vám, drazí nemocní, i těm, kdo o vás pečují. Jelikož se Světový den nemocných bude slavnostním způsobem připomínat ve Svaté zemi, navrhuji, abychom letos meditovali evangelní příběh o svatbě v Káni (Jan 2,1-11), kde Ježíš na přímluvu své Matky učinil svůj první zázrak. Zvolené téma – Jako Maria se odevzdávat milosrdnému Ježíšovi: „Udělejte všechno, co vám řekne” (Jan 2,5) – se velmi dobře začleňuje i do rámce mimořádného Svatého roku milosrdenství. Hlavní eucharistická slavnost se bude konat 11. února 2016, kdy nám liturgie připomíná památku Panny Marie Lurdské, právě v Nazaretě, kde „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi“ (Jan 1,14). V Nazaretě Ježíš zahájil své spasitelské poslání, když vztáhl na sebe slova proroka Izaiáše, jak nám o tom podává zprávu evangelista Lukáš: „Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil milostivé léto Páně“ (Lk 4,1819). Nemoc, především je-li závažná, pokaždé způsobuje krizi lidského života a nese s sebou otázky jdoucí na hlubinu. V prvním momentě se možná vzbouříme: proč to potkalo právě mne? Můžeme cítit zoufalství, protože si myslíme, že všechno je ztraceno a že už nic nemá smysl… V těchto situacích bývá víra v Boha na jedné straně vystavena zkoušce, ale zároveň se ukazuje její pozitivní potenciál. Nikoli proto, že by díky víře odešla choroba a bolest anebo otázky, které s sebou nesou, ale proto, že nám nabízí klíč, díky němuž můžeme odkrývat nejhlubší smysl toho, co prožíváme; klíč, jenž nám pomáhá vidět, že nemoc může být cestou, po níž se lze více přiblížit k Ježíšovi, který kráčí po našem boku a nese na sobě kříž. A tento klíč nám odevzdává Matka, Maria, jež je na takovouto cestu odbornicí. Na svatbě v Káni je Maria starostlivou ženou, která si všímá problému pro manžele zásadního: došlo jim víno, symbol radosti při oslavě. Maria zjistí tuto těžkost, určitým způsobem si ji vezme za svou a začíná rychle a diskrétně jednat. Nezůstává u toho, že by 39
se jen dívala, natož aby posuzovala, ale obrací se na Ježíše a sděluje mu problém tak, jak je: „Nemají víno“ (Jan 2,3). A když ji Ježíš upozorní na to, že ještě nenastala jeho chvíle, aby se projevil, říká služebníkům: „Udělejte všechno, co vám řekne“ (v.5). Ježíš pak udělá zázrak tím, že promění velké množství vody ve víno, a to v takové, které se zdá být tím nejlepším na celé oslavě. Jaké poučení si pro Světový den nemocných z tajemství svatby v Káni můžeme vzít? Svatební hostina v Káni je obrazem církve: v centru je milosrdný Ježíš, který koná znamení. Kolem něho jsou jeho učedníci jako prvotina nového společenství a blízko Ježíše a jeho učedníků je Maria, pozorná a modlící se Matka. Maria má účast na radosti obyčejných lidí a přispívá k jejímu růstu. Přimlouvá se u svého Syna za to, co je dobré pro manžele i pro hosty. A Ježíš prosbu své Matky neodmítl. Kolik naděje pro nás všechny je v této události! Máme Matku, která má bdělé a dobrotivé oči jako její Syn. Má mateřské srdce naplněné milosrdenstvím jako On. Má ruce, které chtějí pomáhat jako Ježíšovy ruce, když lámou chléb hladovým, a které se dotýkají nemocných, aby je uzdravily. To nás naplňuje důvěrou a umožňuje nám, abychom se otevřeli Kristově milosti a jeho milosrdenství. Mariina přímluva nám dává zakusit útěchu, díky níž apoštol Pavel velebí Boha: „Buď veleben Bůh, Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy. On nás těší ve všech našich souženích, abychom pak mohli těšit druhé v jakémkoli soužení tou útěchou, jakou Bůh potěšuje nás. Jako se na nás ze všech stran valí Kristovo utrpení, tak se nám také skrze Krista dostává všestranné útěchy“ (2 Kor 1,35). Maria je Matkou, jíž se „dostalo útěchy“ a která utěšuje své děti. V Káni se profilují rysy příznačné pro Ježíše a pro jeho poslání. On je ten, který pomáhá každému, kdo je v nouzi a kdo to potřebuje. On při vykonávání svého mesiánského úřadu vskutku uzdraví mnohé z jejich nemocí, chorob i od zlých duchů, daruje zrak slepým, nechá chromé kráčet, vrátí zdraví a důstojnost malomocným, vzkřísí mrtvé a chudým bude ohlašovat radostnou zvěst (srov. Lk 7,21-22). Mariina prosba vložená Duchem Svatým do jejího mateřského srdce při svatební hostině v Káni umožní, aby se ukázala nejen Ježíšova mesiášská moc, ale i jeho milosrdenství. V Mariině starostlivosti se odráží Boží něha. Tatáž něha se ukazuje i v životě mnoha lidí, kteří se nacházejí vedle nemocných a dokážou vnímat jejich potřeby, včetně těch nejméně znatelných, protože se dívají očima plnýma lásky. Kolikrát vidíme maminku u polštáře nemocného dítěte nebo syna či dceru, která pečuje o starého rodiče, či vnuka, jak stojí blízko dědovi nebo babičce a přitom vkládá své modlitby do Mariiných rukou! Pro naše drahé, kteří trpí nějakou nemocí, vyprošujeme v první řadě zdraví. Sám Ježíš ukazoval přítomnost Božího království právě skrze uzdravování: „Jděte a oznamte Janovi, co slyšíte a vidíte: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají“ (Mt 11,4-5). Ale láska oživovaná vírou nás žádá, abychom pro ně vyprošovali něco ještě většího než fyzické zdraví: prosíme o pokoj a životní vyrovnanost, která vychází ze srdce a je darem Božím a plodem Ducha Svatého, jehož Otec nikdy neupírá těm, kdo o něj prosí s důvěrou. Kromě Ježíše a jeho Matky vidíme ve výjevu svatby v Káni i ty, kteří jsou nazýváni „služebníky“ a dostávají od ní pokyn „Udělejte všechno, co vám řekne“ (Jan 2,5). K zázraku samozřejmě dochází Kristovým dílem, avšak On chce do jeho vykonání zapojit i lidskou pomoc. On by mohl způsobit, že se víno objeví přímo v nádobách, ale chce počítat se spoluprací lidí, a tak žádá služebníky, aby je naplnili vodou. Jak cenné a vítané 40
je pro Boha, jsme-li služebníky druhých! Více než cokoli jiného nás to připodobňuje Ježíšovi, který „nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil“ (Mk 10,45). Tyto anonymní evangelní postavy nás učí mnohému. Nejenže poslouchají, ale poslouchají velkoryse: naplňují nádoby až po okraj (srov. Jan 2,7). Důvěřují Matce a hned a dobře vykonají to, co se od nich žádá, aniž by si stěžovali nebo měli nějaké postranní úmysly. Při Světovém dni nemocných můžeme prosit milosrdného Ježíše, aby na přímluvu Panny Marie, jeho i naší Matky, nám všem uštědřil takovouto ochotu ke službě potřebným, konkrétně našim nemocným bratřím a sestrám. Někdy se tato služba může jevit jako únavná a obtížná, ale jsme si jisti, že Pán nebude otálet, aby naše lidské úsilí proměnil v cosi božského. I my se můžeme stávat rukama, pažemi a srdci, jež pomáhají Bohu konat zázraky, často skryté. I my, ať zdraví, či nemocní, můžeme obětovat své námahy a bolesti jako vodu, která naplnila nádoby na svatbě v Káni a byla proměněna v to nejlepší víno. Když ohleduplně pomáháme trpícím a také když jsme sami nemocní, bereme na svá bedra každodenní kříž a následujeme Pána (srov. Lk 9, 23). I když setkání s bolestí bude vždy tajemstvím, Ježíš nám pomůže odhalit jeho smysl. Dokážeme-li slyšet hlas té, která i nám říká „Udělejte všechno, co vám řekne“, bude Ježíš vždy proměňovat vodu našeho života v ušlechtilé víno. Příští Světový den nemocných slavnostně připomínaný ve Svaté zemi nám tak pomůže uskutečňovat přání, které jsem vyslovil v bule vyhlašující mimořádný Svatý rok milosrdenství: „Kéž prožívání Svatého roku milosrdenství usnadní setkání s těmito náboženstvími [se židovstvím a s islámem] a dalšími ušlechtilými náboženskými tradicemi, učiní nás otevřenými pro dialog, abychom se lépe poznávali a chápali, kéž odstraní každou formu uzavřenosti a pohrdání a vypudí každou formu násilí a diskriminace“ (Misericordiae Vultus,23). Každá nemocnice a každý pečovatelský dům se může stát viditelným znamením a místem pro podporu kultury setkávání a míru, kde zkušenost nemoci a utrpení, stejně jako i profesionální a bratrská pomoc budou přispívat k překonávání veškerých hranic a rozdělení. V tom nám jsou příkladem dvě řeholní sestry kanonizované letos v květnu: svatá Maria Alfonsina Danil Ghattas a svatá Maria Baouardy od Ježíše Ukřižovaného, obě dvě dcery Svaté země. První byla svědkem mírnosti a jednoty a poskytovala jasné svědectví o tom, jak je důležité stávat se zodpovědnými jedni za druhé a žít jeden ve službě druhému. Druhá, žena pokorná a negramotná, byla otevřená Duchu Svatému a stala se nástrojem pro setkání s muslimským světem. Všem, kdo jsou ve službě nemocným a trpícím, přeji, aby byli vedeni duchem Panny Marie, Matky milosrdenství. „Něha jejího pohledu ať nás v tomto Svatém roce provází, abychom všichni znovu objevili radost Boží něhy“ (tamtéž,24) a nesli si ji vtisknutou do našich srdcí a do našeho konání. Svěřme přímluvám Panny Marie svoje úzkosti a strasti, jakož i radosti a potěšení, a obracejme se na ni se svou modlitbou, aby zvláště v okamžicích bolesti na nás pohlédla svýma milosrdnýma očima a pro dnešek i navždy nás učinila hodnými nazírat milosrdnou tvář svého Syna Ježíše. Tuto úpěnlivou prosbu za vás všechny doprovázím svým apoštolským požehnáním. Vatikán 15. září 2015, Památka Panny Marie Bolestné 41
Poselství Svatého otce Františka k postní době 2016 „Milosrdenství chci, a ne oběť“ (Mt 9,13) Skutky milosrdenství na jubilejní cestě
1. Maria - ikona církve, která evangelizuje, protože je evangelizována V bule vyhlašující Svatý rok jsem vyzval k tomu, aby se „postní doba Svatého roku prožívala obzvláště intenzivně jako velká příležitost ke slavení a zakoušení Božího milosrdenství“ (Misericordiae Vultus, 17). Výzvou k naslouchání Božímu slovu a k iniciativě „24 hodin pro Pána“ jsem zdůraznil prvořadost naslouchání tomuto slovu v modlitbě; a to především slovu prorockému. Boží milosrdenství je vskutku hlásáním světu a každý křesťan je vyzýván, aby s takovýmto hlásáním získal svou osobní zkušenost. Proto o postní době vyšlu misionáře milosrdenství, aby byli pro každého znamením Boží blízkosti a Božího odpuštění. Maria přijala radostnou zvěst, kterou jí přinesl archanděl Gabriel, a proto ve svém Magnificat prorocky opěvuje Boží milosrdenství, jímž si ji Bůh vyvolil. Panna z Nazareta, Josefova snoubenka, se tak stává dokonalým obrazem církve a evangelizuje, protože byla a stále je evangelizována působením Ducha Svatého, jenž oplodnil její mateřské lůno. V prorocké tradici je totiž milosrdenství už i etymologicky úzce spjato s mateřským lůnem (rahamim) a také s velkorysou, věrnou a soucitnou dobrotou (hesed), jež se uplatňuje v manželských a rodičovských vztazích.
2. Boží smlouva s lidmi: dějiny milosrdenství Tajemství Božího milosrdenství se odhaluje v průběhu dějin smlouvy mezi Bohem a jeho izraelským lidem. Bůh se vždy projevuje jako bohatý na milosrdenství a je připraven zahrnovat svůj lid niternou něhou a soucitností, především v těch nejdramatičtějších chvílích, když nevěrnost láme pouto paktu a smlouvu je třeba znovu potvrdit na 42
stabilnějším základě ve spravedlnosti a v pravdě. Stojíme zde tváří v tvář skutečnému dramatu lásky, v němž Bůh hraje roli zrazeného otce a manžela, zatímco Izrael je nevěrným dítětem nebo manželkou. Právě obrazy z rodiny – jako je tomu v případě Ozeáše (srov. Oz 1-2) – mají ukázat, až do jaké míry se Bůh chce připoutat ke svému lidu. Drama lásky dosahuje svého vrcholu v Synu, který se stal člověkem. V něm nás Bůh zahrnuje svým nekonečným milosrdenstvím až do té míry, že se stává „vtěleným Milosrdenstvím“ (Misericordiae Vultus,8). Ježíš z Nazareta je synem Izraele se vším všudy, a to až tak, že vtěluje ono vnitřní naslouchání Bohu, které od každého žida vyžaduje šema, jež je dodneška srdcem smlouvy Boha s Izraelem: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou“ (Dt 6,4-5). Boží Syn je Snoubencem, který činí vše pro to, aby si získal lásku Snoubenky; poutá ho k ní jeho bezpodmínečná láska, jež se zviditelní tím, že se s ní navěky zasnoubí. To je pulzující srdce apoštolského kerygmatu, v němž má Boží milosrdenství ústřední a základní místo. Ono je „krásou spásonosné lásky Boží zjevené v Ježíši Kristu, jenž zemřel a vstal z mrtvých“ (apoštol. exhortace Evangelii gaudium,36), je tím prvním hlásáním, kterému „se má ve všech etapách a momentech katecheze stále znovu naslouchat a jež se má různými způsoby hlásat“ (tamtéž,164). Milosrdenství „je výrazem Božího zacházení s hříšníkem, kterému nabízí další možnost nápravy, obrácení a víry“ (Misericordiae Vultus,21), aby tak znovu navázal vztah s Bohem. V Ježíši ukřižovaném jde Bůh až tak daleko, že chce dostihnout hříšníka na místě jeho nejkrajnější vzdálenosti, právě tam, kde se ztratil a odloučil od něho. Dělá to v naději, že tak konečně obměkčí zatvrzelé srdce své Snoubenky.
3. Skutky milosrdenství Boží milosrdenství proměňuje srdce člověka, dává mu zakusit věrnou lásku, a tím jeho samého uschopňuje k milosrdenství. Stále novým zázrakem je to, že Boží milosrdenství může vyzařovat do života každého z nás, motivovat nás k lásce k bližnímu a dávat impulz k tomu, co církevní tradice nazývá skutky tělesného a duchovního milosrdenství. Připomínají nám, že naše víra se vyjadřuje konkrétními každodenními skutky, které mají za cíl pomáhat našemu bližnímu na těle i na duchu a podle kterých budeme souzeni: dávat mu jíst, navštěvovat ho, utěšovat, vzdělávat. Proto si vroucně přeji, „aby křesťanský lid během Svatého roku přemýšlel o skutcích tělesného a duchovního milosrdenství. To bude způsob, jak probouzet naše svědomí často ukolébané tváří v tvář dramatu chudoby a jak hlouběji pronikat k jádru evangelia, kde Boží milosrdenství upřednostňuje chudé“ (tamtéž,15). V chudém se totiž Kristovo tělo „stává znovu viditelným coby tělo, které je zmučené, bolavé, zbité, podvyživené a na útěku..., abychom jej rozpoznali, dotýkali se jej a poskytovali mu péči“ (tamtéž). Nevídané a pohoršující tajemství utrpení nevinného Beránka, pokračující v dějinách: hořící keř nezištné lásky, před nímž si jako Mojžíš můžeme jen zout opánky (srov. Ex 3,5) – tím spíše, když chudým je bratr nebo sestra v Kristu trpící kvůli své víře. Před takovouto láskou silnou jako smrt (srov. Pís 8,6) se tím nejubožejším chudákem jeví být ten, kdo sám sebe za takového nepovažuje. Myslí si, že je bohatý, ale ve 43
skutečnosti je nejchudší z chudých. Je takový, protože je otrokem hříchu, který ho nutí, aby bohatství a moc používal nikoli ke službě Bohu a druhým lidem, ale k tomu, aby v sobě potlačoval vědomí, že ani on není ničím jiným než ubohým žebrákem. Čím větší jsou bohatství a moc, jimiž disponuje, tím větší může být jeho klamné zaslepení. Může dojít až tak daleko, že ani nebude chtít vidět chudého Lazara, který žebrá u dveří jeho domu (srov. Lk 16,20-21) a je obrazem Krista, jenž si v chudých vyprošuje naše obrácení. Lazar je tou možností k obrácení, kterou nám Bůh nabízí a kterou možná my ani nevidíme. Toto zaslepení je doprovázeno pyšným blouzněním o všemohoucnosti, v němž se neblaze ozývá ono ďábelské „budete jako Bůh“ (Gen 3,5), které je u kořene každého hříchu. Takové blouznění může nabýt i sociální nebo politické podoby, jak to ukázaly totalitní režimy 20. století a jak to dnes ukazují ideologie unifikovaného technicko-vědeckého myšlení, které se snaží učinit Boha bezvýznamným a člověka chtějí zredukovat na manipulovatelnou masu. A zároveň to mohou ukazovat i struktury hříchu spojené s falešnými rozvojovými modely založenými na zbožštění peněz. Ty vedou ke lhostejnosti bohatších lidí a společností k osudu chudých, před nimiž zavírají dveře a dokonce je nechtějí ani vidět. Postní doba letošního Svatého roku je tedy časem příhodným pro to, abychom díky naslouchání Slovu a konání skutků milosrdenství konečně vyšli ven ze svého existenčního odcizení. Jestliže se skrze skutky tělesného milosrdenství dotýkáme Kristova těla v bratřích a sestrách, kteří potřebují, abychom jim dávali najíst, oblékali je, ubytovávali je a navštěvovali, pak skutky milosrdenství duchovního – radit, vyučovat, odpouštět, napomínat, modlit se – se dotýkají bezprostředněji toho, že jsme hříšníci. Tělesné a duchovní skutky proto nelze oddělovat. Právě tím, že se hříšník v ubožákovi dotýká Kristova těla, může dostat dar pochopení, že on sám je ubohý žebrák. Na této cestě si také „pyšní“, „mocní“ a „bohatí“, o nichž hovoří Magnificat, mohou uvědomit, že jsou bez vlastní zásluhy milováni Ukřižovaným, který i pro ně umřel a vstal z mrtvých. Pouze v této lásce se nachází odpověď na žízeň po nekonečném štěstí a lásce, o níž si člověk klamně myslí, že ji může utišit pomocí idolů vědění, moci a vlastnění. Existuje však trvalé nebezpečí, že kvůli stále neprodyšnější uzavřenosti před Kristem, který v chudém i nadále tluče na dveře a na srdce, skončí ti pyšní, bohatí a mocní tak, že se sami odsoudí k pádu do oné věčné propasti, jíž je peklo. Proto znova zaznívají zkormoucená Abrahámova slova, určená jak jim, tak i nám všem: „Mají Mojžíše a Proroky, ať je uposlechnou“ (Lk 16,29). Takovéto činorodé naslouchání nás nejlépe připraví na oslavu konečného vítězství zmrtvýchvstalého Snoubence nad hříchem a nad smrtí. On si přeje očistit svoji Snoubenku, která očekává jeho příchod. Nepropásněme tuto postní dobu jako čas příhodný pro obrácení! Prosme o ně na mateřskou přímluvu Panny Marie, která před velikostí Božího milosrdenství, jež se jí dostalo bezplatně, jako první poznala svou nepatrnost (srov. Lk 1,48) a vyznala, že je pokornou služebnicí Páně (srov. Lk 1,38). Ve Vatikánu 4. října 2015 svátek sv. Františka z Assisi
44
PEREGRINATIO AD LOCA AMORIS, QUO MAIOR NULLUS ITA SPLENDET
POUTNÍ ZASTAVENÍ ALENY VALTROVÉ Z PROSTĚJOVA
Castelnuovo Don Bosco Stojíce před Castelnuovo Don Bosco Monferrato, chrámem, který otevírá svou náruč příchozím, stejně jako ji otevíral Don Bosco všem, kteří mu věřili a spoléhali na jeho pomoc a účastenství, myslím na tohoto jedinečného muže. Jak snadné by bylo pro člověka tak inteligentního a vzdělaného, stoupat po kariérním žebříčku a dosáhnout vysokých postů. Ale on, vždy věrný a oddaný poselství Panny Marie, šel směrem, pro který byl vyvolen – pomáhat chudým dětem průmyslového Turína, aby mohly prožívat své dětství a mládí v důvěře a lásce. V těžkých časech, kdy museli čelit všudypřítomné bídě a násilí, jim on nabídl laskavost a pomocnou ruku. Neboť si dobře uvědomoval, že zlo, které tyto mladé chlapce obklopuje, nemůže nikdy zplodit nic jiného, než jen další zlo. Pro své neochvějné přesvědčení, víru, vytrvalost a liberální smýšlení, musel projít mnoha těžkými životními zkouškami a zdolat nemálo překážek, jež byly do jeho cesty často úmyslně kladeny. Platil za ně vším, co měl i svým zdravím. Nikdy se však svého poslání, své víry v hluboké mravní hodnoty nevzdal. Sám skromný, pokorný, láskyplný. Světec, který nekonal ohromující zázraky a přece se vepsal do tisíců srdcí svých současníků i těch, co přišli po nich. Společnost svatého Františka Saleského, kterou založil, a která má hluboký smysl a humánní poslání, žije dál. Stála jsem v pokoře před oním chrámem na kopci a v dojetí nepřestávala žasnout nad nedohlednem lidství velkého člověka, Dona Bosca, muže vpravdě svatého. 45
PEREGRINATIO AD LOCA AMORIS, QUO MAIOR NULLUS ITA SPLENDET
POUTNÍ ZASTAVENÍ MARIE MENŠÍKOVÉ Z PODIVIC
SVATÁ JOSEFÍNA BAKHITA Na duchovním cvičení v roce 2012, jsem poprvé slyšela příběh o této světici. 8. únor je den jí zasvěcený, tak každý rok vím, že jsem byla na Svatém Hostýně, ale nikdy by mě ani nenapadlo, že pojedu na pouť za svatou Bakhitou. Schio! Nádherné městečko v horském prostředí severní Itálie. Tady předposlední den naší pouti, jsme se setkali s touto světicí u jejího hrobu. Byli jsme první poutníci, z České republiky na tomto místě. Jak se dostala tato mladá černošská dívenka, ze Sudánu ve střední Africe do Itálie? Vždyť ani v 19 století tato země 46
neobchodovala s otroky! My poutníci jsme znali odpověď, z našeho poutního průvodce. Vždyť už jméno Bakhita vzbuzuje tajemství. Pokusím se vypsat její příběh, který je v jejím mladém životě tak bolestně smutný a krutý. Z Bakhitina deníku! Narodila jsem se v roce 1869 v Darfůru v Sudánu, přesně ve středu Afriky. Žila jsem v prostředí své rodiny se svými sourozenci, naprosto šťastně, nevěděla jsem co je to bolest. Jednoho dne naši vesnici napadli obchodníci z otroky, než jsme se vrátili s pole, ukradli moji starší sestru. Celé dny jsme ji s rodiči hledali a plakali To byla moje první bolest. Co jich na mne čekalo později. Jednoho dne se vrátili a ukradli i mne. Celou noc mě vlekli, plačící, nohy do krve poraněné k smrti vystrašenou. Ráno jsme dorazili do jejich osady. Tam mě zavřeli na dlouhou dobu, snad měsíc. Každý den jsem plakala a myslela na moji rodinu, už jsem je nikdy neviděla. Přišel obchodník s otroky a koupil mě. Tak jsem byla poprve prodaná. Všichni měli na krku zamknutý řetěz. Jen my malé jsme měli svázány nohy na noc. Tak začala strastiplná cesta této africké dívenky. Pětkrát prodaná na sudánských trzích, do krve ubita na pokraji smrti. Jako otrokyně ve službě u tureckého generála píše, "Měl u sebe matku a manželku, obě byly nelidské vůči nám otrokům. Nemilosrdně nás bily. Během tří let, si nepamatuji jeden den bez ran. Libovaly si v tom, že nechávaly své otroky tetovat, snad aby ještě zvýšily naše utrpení. Domácí s bičem a talířem se solí stála nad každou z nás. Dvě nejsilnější otrokyně mě držely za nohy a ruce. Žena, co tento krutý čin vykonávala, měla příkaz můj obličej ušetřit. Začala s šesti řezy na hrudi, na břiše asi šedesát a na pravé paži osmačtyřicet. do ran vtírala sůl aby se otevřely. Ztrácela jsem vědomí a myslela jsem že umírám. Měsíc jsem ležela a z ran vytékala voda a krev. Ty jizvy mám dodnes. Teď už vím, že jsem nezemřela jen diky Pánovu zázraku, který mě vyhradil lepší úděl." Poněkolika měsících se generál rozhodl vrátit do Turecka. Protože měl mnoho otroků, některé prodal a my ostatní jsme s karavanou jeli dál. První zastávka - Chartum, tam vyhlásil jestli někdo nechce otroky. Představil se italský konzulární zmocněnec jménem Callisto, a chtěl abych mu přinesla kávu, nenapadlo mě, že má v úmyslu mě koupit. Byla jsem přidělena jeho služebné k domácím pracím. Tentokrát jsem byla šťastná, nebyly nadávky bití ani tresty. Poprvé jsem prožívala klid a pokoj. Dva a půl roku vše probíhalo beze změn. Náhle byl konzul v závažných záležitostech povolán do Itálie. O této zemi jsem neměla ani tušení, nevěděla jsem kde je,co to pro mě znamená. Odvážila jsem se prosit, jestli by mě nevzal sebou. Vysvětlil mě, že je to daleká a nákladná cesta. Později se uvolil mě vzít také. Byl to Bůh, který to tak chtěl, to jsem poznala později, ještě teď zažívám radost, kterou jsem prožívala. Po několika dnech cesty jsme v karavaně na 47
velbloudech dorazili do Suakin, Tam jsme se zdrželi měsíc a vydali se na plavbu obchodní lodí do Janova. Ubytovali jsme se u konzulova přítele, jeho manželce jsem se zalíbila a vzala mě jako chůvu ke svoji dcerušce. Konzul mířil do Padovy a už jsem oněm nikdy neslyšela. Já a moji noví páni jsme se vydali do Miráno Veneto a tam jsme byli tři léta. Holčička si mě oblíbila a já ji také. Ještě jednou jsme se vrátili s paní do Afriky. Po čase se paní musela vrátit do Itálie a obě nás vzala sebou. V srdci jsem dala Africe sbohem, cítila jsem, že už ji nikdy nespatřím. Za dva roky paní musela odjed do Suakin a svěřila mě abych získala nějaké vzdělání, koleji Kongregaci Dcer Lásky zvaných Kanosiánky z Benátek, která se nabídla, že nás obě ubytuje. Nechtěla mě a její dcerušku rozdělit. Všechno zařídil administrátor moji paní, Ilumináto Checchini, muž zlatého srdce, který dokud žil, choval ke mě otcovskou lásku. Když mě dával kříž, uctivě ho políbil, vysvětlil mě, že Ježíš Kristus, Syn Boží, pro nás zemřel. Nevěděla jsem co to znamená, ale puzena zvláštní silou, jsem ho schovala ze strachu, že by mě ho mohla paní vzít. Nikdy jsem nic neschovávala, nic jsem neměla, k ničemu netíhla. Vzpomínám, když jsem se na něj v skrytu dívala, ve svém nitru pociťovala něco, co jsem nedovedla vysvětlit. Když mě paní přivedla na koleje, řekla mě "Tady je teď tvůj domov" Aniž by pronikla do hlubokého významu těchto slov. Tak jsem byla přijata do katechumenu a přidělena jedné řeholnici jménem Maria Fratuti, která byla pověřena vzděláváním katechumenů. Nedokážu bez slz v očích, vzpomínat na její péči o mě. Když se dověděla, že se chci stát křesťankou, její radost byla bez konce. Za devět měsíců pro nás paní přišla a reklamovala právo na mě. Nebyla jsem ještě dobře připravena ke křtu a chtěla zůstat u sester. Odmítla jsem s ní jít. Musel zasáhnout až prokurátor na kterého se obrátil představený institutu, sám nevěděl jak si počít. Ten rozhodl vzhledem k tomu, že se nácházím v Itálii, kde se s otroky neobchoduje, jsem naprosto svobodná. Paní byla zlostí a nelibostí bez sebe, vzala děvčátko, které se ode mě nechtělo odtrhnout, přemlouvala mě abych s ní odešla. Se slzami v očích jsem je opustila a byla šťastná, že jsem necouvla. Bylo to 29. listopadu 1889, Měla jsem 20 let. Po čase přípravy, jsem s radostí, kterou by dokázali popsat snad jen andělé, přijala svatý křest 9.ledna 1890. Bylo mi dáno jméno Josefína Markéta a Fortunáta, což v arabštině 48
znamená Bakhita. Téhož dne jsem přijala svátost biřmování a svaté přijímání. Jak nezapomenutelné datum. V katechumenátu jsem strávila čtyři roky. V hloubi duše jsem ale toužila stát se řeholnicí. Nakonec jsem se poradila se svým zpovědníkem. Ten mě doporučil abych to řekla matce představené. 7. prosince 1893 jsem vstoupila do noviciátu v domě katechumenů v Benátkách. Po půldruhém roce jsem byla povolaná do Verony ke svaté obláčce. Uplynuly tři roky a do Verony jsem se vrátila abych 8. prosince 1896 složila svaté sliby. Dostala jsem medailku Panny Marie Bolestné a k plné spokojenosti matky představené, jsem byla uvedena do komunity. Bylo to v den Neposkvrněného Početí 1896. Od tohoto dne uplynulo čtrnáct let řeholního života, během níhž jsem stále více pociťovala Boží dobrotu ke mě. Bakhita zůstala v Benátkách šest let. Potom v roce 1902 byla převedena do Schia, tady byla ustanovena jako kuchařka, snažila se tento úkol a všechny jiné, které jí byly svěřeny, jak nejlépe uměla. V roce 1935 ji sestry požádaly, aby ve formě misijní práce povyprávěla svůj příběh. Celý rok, za všeobecného zájmu, vydávala své svědectví. Následující roky sloužila jako vrátná v noviciátu misijních sester v Miláně. V roce 1938 začala zdravotně chřadnout, vrátila se do Schia, tady 8 prosince oslavila své zlaté výročí 50 let řeholního života. Celé město jí děkovalo za všechnu její péči, lásku a práci. Bakhitin život se chýlil ke konci, modlila se s pohledem upřeným na kříž nebo svatostánek. Děkovala Bohu , za množství milostí které jí udělil. V zimě 1947 těžce onemocněla zápalem plic. Když umírala opakovala slova" Jsem tak šťastná Panno Maria". Byla sobota 8, února 1947. Papež Jan Pavel II. beatifikoval sestru Josefínu Bakhitu 17. 5.1992. Svatořečena byla Janem Pavlem II. - 1.10. 2000. Na vánoční blahopřání pana faráře odpověděla představená řeholní komunity Canossiánských řeholnic sv. Josefiny Bakhity ve Schio tímto nádherným emailem: ... ze srdce Vám děkuji za Vaše i vaše tak milá přání, která s velkou radostí opětuji a děkuji, že si tolik ceníte návštěvy svatyně sv. Bakhity. Pán Ježíš Vás provázej a pomáhej po celý rok 2016, ať vám dá zdraví, 49
radost a pokoj. Se zájmem jsem si prohlédla překrásné fotografie vaší nezapomenutelné pouti. Také my jsme z vás byli celí užaslí: vaše modlitba, hudba, zpěv, ... toho dne jste tolik obohatili naše slavení. Obdivuji váš velkolepý chrám, jak je ten kostel krásný! Děkuji rovněž za upomínku kardinála J. E. Giovanniho Coppy, rodáka z Alby. Jsou to slova, která zasluhují dlouhou a hlubokou meditaci. Posílám Vám pohlednici, kterou jsme rozdávali všem, kdo letos přišli na vánoční mši do našeho kostela. Prosíme vás, pamatujte na nás ve vašich vzácných modlitbách. Díky. Se srdečným pozdravem, M. Laura Maier Překlad přání:
"Bůh nás překvapuje, nikdy se neunaví otvírat dokořán bránu svého srdce, aby nám opakoval, že nás miluje a chce s námi sdílet svůj život." Papež František
ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ÚNOR 2016 1. Abychom pečovali o stvořený svět, který jsme dostali jako nezasloužený dar, a rozvíjeli jej a ochraňovali pro budoucí pokolení. 2. Aby přibývaly příležitosti pro dialog a setkávání mezi křesťanskou vírou a asijskými národy. 3. Ať nemocné, seniory a trpící přijímáme v našich farnostech a společenstvích s úctou a láskou a umíme jim citlivě dát najevo svou vděčnost za jejich modlitby, oběti a životní moudrost. 50
PUTOVÁNÍ ZA SKVOSTY
KŘESŤANSKÉHO NÁBOŽENSTVÍ V ITÁLII,
prohlubujícími naši víru a lásku ke Kristu
24. června - 7. července 2016 PÁTEK, 24. ČERVNA 18.00: Pustiměř - mše svatá, odjezd do Padovy.
SOBOTA, 25. ČERVNA PADOVA: svatyně sv. Leopolda Mandiče, sv. smíření, eucharistie. Pouť k sv. Antonínu. PISA - odpoledne u Ligurského moře, nocleh s polopenzí.
NEDĚLE, 26. ČERVNA LUCCA - eucharistie za Karla IV. v katedrále sv. Martina, PISA - odpoledne u Ligurského moře, nocleh s plnou penzí.
PONDĚLÍ, 27. ČERVNA PISA - prohlídka, eucharistie v dómu. Den u Ligurského moře, nocleh s plnou penzí. ÚTERÝ, 28. ČERVNA ROMA, jubilejní pouť, nocleh s polopenzí.
STŘEDA, 29. ČERVNA ROMA, jubilejní pouť, nocleh s polopenzí.
ČTVRTEK, 30. ČERVNA ROMA - jubilejní generální audience s papežem Františkem. MONTECASSINO - pouť do opatství k hrobu sv. Benedikta. I
POMPEI - pouť do svatyně Panny Marie Růžencové. nocleh s polopenzí.
PÁTEK, 1. ČERVENCE Lodí do AMALFI: dóm sv. Ondřeje. RAVELLO: sv. Pantaleon. Villa Rufolo - prohlídka zahrad. PAESTUM, nocleh s polopenzí.
SOBOTA, 2. ČERVENCE PAESTUM - den u Tyrhénského moře, nocleh s polopenzí.
NEDĚLE, 3. ČERVENCE SALERNO - eucharistie v katedrále sv. Matouše. MONTE S. ANGELO, jeskyně sv. Michaela. SAN GIOVANNI ROTONDO, nocleh s polopenzí.
PONDĚLÍ, 4. ČERVENCE SAN GIOVANNI ROTONDO pouť a eucharistie ve svatyni sv. Pia z Pietrelciny.
II
ORTONA, modlitba v katedrále sv. Tomáše, apoštola. CASCIA, pouť do svatyně sv. Rity.
ASSISI, nocleh s polopenzí.
ÚTERÝ, 5. ČERVENCE ASSISI, eucharistie v kryptě baziliky sv. Františka u hrobu světce, pouť v Assisi, modlitba v Porziuncole.
Cervia, odpoledne u moře, nocleh s polopenzí.
STŘEDA, 6. ČERVENCE Cervia, den u Jaderského moře. RAVENNA - večerní eucharistie a Te Deum v metropolitní katedrále, nocleh s plnou penzí.
ČTVRTEK, 7. ČERVENCE Návrat do vlasti.
III
CENA: 15.500,- + 150 €
děti do 9 let: 12.500,- + 150 € CENA ZAHRNUJE: DOPRAVU: luxusní bus NEOPLAN STARLINER L V.I.P. (GPS navigace, klimatizace, WC, 2x LCD monitor, DVD, CD, lednice, minibar, kávovar),
loď do Amalfi, bus do Ravello (a zpět), vjezdy, pobytové taxy. UBYTOVÁNÍ: 9 nocí s polopenzí (snídaně a večeře) 3 noci s plnou penzí (snídaně, oběd, večeře) (Pisa/3/, Roma /2/, Pompei /1/, Paestum /2/, San Giovanni Rotondo /1/, Assisi /1/, Rav.- Cervia /2/).
Plážový servis - Paestum. CENA NEZAHRNUJE: cestovní pojištění, nápoje, vstupy, plážový servis: Pisa, Cervia. PŘIHLÁŠKY (DO 25. 2. 2016!):
DR. JOSEF BENÍČEK, FARÁŘ PUSTIMĚŘSKÝ, DRYSICE 115, 683 21 PUSTIMĚŘ 517.356.351 (záznamník) GSM: +420.723.593.106; EMAIL:
[email protected] WEB: www.pustimer-farnost.cz
IV
