Budu ti hrát, Hospodine, před anděly

FARNÍ INFORMÁTOR 5. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 4. ÚNORA 2007

Budu ti hrát, Hospodine, před anděly.

Raffaello, ZÁZRAČNÝ RYBOLOV, 1519, gobelín: hedvábí a bavlna s postříbřenými vlákny, 490x411cm, Vatikánská muzea

MODLITBA VĚŘÍCÍCH

K: Bratři a sestry, vědomi si své hříšnosti, skloňme se před Otcem veškerého milosrdenství, uposlechněme výzvy jeho Syna, zajeďme na hlubinu víry a pokorně prosme: L: BOŽE, SMILUJ SE A ZAHRŇ NÁS SVÝM POŽEHNÁNÍM. ! Ty, jenž slovy svého Syna: „Zajeď na hlubinu“ vybízíš k důvěře v tvé milosrdenství a v tvou věrnost, dej ať Církev vedena Benediktem XVI. stále znovu spouští sítě naděje. ! Ty, jenž jsi učinil svou Církev znamením naděje pro všechny národy, dej ať nadcházející ´Pouť k hrobům apoštolů´ posílí naši víru v Tvou dějinnou přítomnost. ! Ty, který jediný jsi svatý a celá země je plná tvé slávy: proměň svým Duchem smýšlení lidského pokolení, vykoupeného drahocennou krví tvého milovaného Syna. ! Ty, který jsi na křtu svatém smyl náš hřích, dej ať nezůstane ležet ladem milost, kterou jsme od tebe přijali. ! Ty, jenž jsi našim zemřelým dával účast na eucharistii, dej ať se zástupy serafů vyznávají tvou svatost u oltáře v nebeském Jeruzalémě. K: Všemohoucí Bože, tys prvního z apoštolů naplnil úžasem, takže před tvým Synem vyznal: „Pane odejdi ode mne jsem člověk hříšný“; vyslyš i tyto naše prosby, abychom měli odvahu sestoupit k hlubinám tvé lásky. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

LITURGICKÉ TEXTY 5. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – IZ 6,1-2A.3-8

Čtení z knihy proroka Izaiáše. Toho roku, kdy zemřel král Uzijáh, viděl jsem sedět Pána na vysokém a vznešeném trůnu, lem jeho (roucha) naplňoval svatyni. Nad ním se vznášeli serafové. Jeden volal na druhého: ”Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.” Čepy prahů se chvěly tímto voláním a dům se naplnil dýmem. Tu jsem zvolal: ”Běda mně, je se mnou konec! Vždyť jsem člověk nečistých rtů, mezi lidem nečistých rtů bydlím, a krále, Hospodina zástupů, jsem viděl svýma očima!” Tu ke mně přiletěl jeden ze serafů, v ruce měl rozžhavený kámen, který vzal kleštěmi z oltáře. (Tím) se dotkl mých úst a řekl: ”Hle, dotklo se to tvých úst, zmizela tvá vina, smyt je tvůj hřích!” Pak jsem slyšel hlas Páně, jak praví: ”Koho mám poslat, kdo nám půjde?” Řekl jsem: ”Zde jsem, mne pošli!” ŹALM 138

Chci tě chválit, Hospodine, celým svým srdcem, – žes vyslyšel slova mých úst. – Budu ti hrát před anděly, – vrhnu se na tvář směrem k tvému svatému chrámu. Slavit budu tvé jméno – pro tvou dobrotu a věrnost. – Když jsem volal, vyslyšels mě, – v mé duši jsi rozhojnil sílu. Budou tě oslavovat, Hospodine, všichni králové země, – až uslyší slova tvých úst. – Budu opěvovat Hospodinovy cesty: – ”Věru, veliká je Hospodinova sláva!” Zachraňuje mě tvá pravice. – Hospodin pro mě dokončí, co začal. – Hospodine, tvá dobrota trvá navěky, – dílo svých rukou neopouštěj! 2. ČTENÍ – 1KOR 15,1-11

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Chci vám, bratři, vyložit radostnou zvěst, kterou jsem vám už hlásal. Vy jste ji přijali a jste v tom pevní. Ona vás vede ke spáse, když se jí držíte přesně tak, jak jsem vám to kázal; jinak jste uvěřili nadarmo. Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám přijal, že Kristus umřel ve shodě s Písmem za naše hříchy; že byl pohřben a že vstal z mrtvých třetího dne ve shodě s Písmem; že se ukázal Petrovi a potom Dvanácti. Pak se zjevil více než pěti stům bratří najednou – většina z nich dosud žije, někteří však už zesnuli. Potom se zjevil Jakubovi, pak všem apoštolům. A po všech jako poslední jsem ho uviděl i já, nedochůdče. Ano, já jsem nejmenší z apoštolů; nejsem ani hoden, abych byl nazýván apoštolem, protože jsem pronásledoval Boží církev. Ale Boží milostí jsem to, co jsem, a jeho milost, kterou mi udělil, nezůstala ležet ladem. Ano, pracoval jsem do únavy daleko více než všichni ostatní. Vlastně ne já, nýbrž Boží milost se mnou. Ale ať už já, nebo oni: tak to kážeme a tak jste v to uvěřili. EVANGELIUM – LK 5,1-11

Slova svatého evangelia podle Lukáše. Když Ježíš stál u Genezaretského jezera, lidé se na něho tlačili, aby slyšeli Boží slovo. Tu spatřil u břehu stát dvě lodě. Rybáři z nich vystoupili a prali sítě. Vstoupil na jednu z těch lodí, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby trochu odrazil od břehu. Posadil se a z lodi učil zástupy. Když přestal mluvit, řekl Šimonovi: ”Zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovení!” Šimon mu odpověděl: ”Mistře, celou noc jsme se lopotili, a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě.” Když to udělali, zahrnuli veliké množství ryb, že se jim sítě téměř trhaly. Dali znamení společníkům v druhé lodi, aby jim přišli na pomoc, a ti přijeli. Naplnili obě lodě, až se potápěly. Když to Šimon Petr viděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: ”Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný!” Zmocnil se ho totiž úžas – a také všech jeho společníků – nad tím lovem ryb, které chytili; stejně i Zebedeových synů Jakuba a Jana, kteří byli Šimonovými druhy. Ježíš řekl Šimonovi: ”Neboj se! Od nynějška budeš lovit lidi.” Přirazili s loďmi k zemi, nechali všeho a šli za ním.

KRISTUS A ANTIKRIST (zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)

Přikryl jsem si kabátem hlavu a dělal jsem, že spím. Kde to bylo? Ve vlaku, a to v nemilé situaci. Stávka personálu nás zdržela na stanici čtyři hodiny. Při této „radostné“ zprávě cestující ovšem nemlčeli a začali láteřit. Co ti lidé vlastně chtějí? Mají větší platy než my, zajištěné místo a ještě stávkují. Vláda by už měla konečně udělat stávkování konec. Zákony by je měly zrušit nebo alespoň omezit. EXERCICIE S PROF. ŠPIDLÍKEM, Ale byli tam i jiní, kteří se pustili do Drysice. srpen 1992 láteřících. Nevíte, co mluvíte! Že ceny stále stoupají, to pozorujete i vy. A že pracující člověk na to denně doplácí, to nevidíte? Kdyby nemohl stávkovat a domáhat se svého, kdo by mu pomohl? V dnešní společnosti už to jinak nebude. Dostane se k svému jenom ten, kdo se domáhá. Vlády už nemají žádný jiný zájem než uchlácholit ty, kdo protestují. Jak jsem už řekl, přikryl jsem si hlavu a pokoušel jsem se neslyšet. Hádáním se problémy nevyřeší. Ale přesto jsou velmi vážné. Společnost je skutečně taková. Kdo umí křičet a domáhat se, tomu se nakonec vyhoví. Civilní zákony se po staletích juridické tradice navrátily do stadia pěstního práva: Bij nebo tě zbijí druzí. Otřeseme se, když se ta zásada pronese tak hrubě, barbarsky. Ale uvědomil jsem si, že se dá totéž říci velice lidumilně a intelektuálně, jak tomu je u Solověva ve Třech rozhovorech o Antikristu. Kdo je v očích velkého náboženského myslitele Antikrist? Líčí ho jako geniálního vládce, který přichází k moci ve 20. století po hrozných válkách. Ty by byly málem zničily svět. Ale vyšlo z těchto katastrof přece jenom něco positivního. Lidé přestali věřit v ideologii a nacionalismus. Pro ideologii se svět rozděloval na bloky, nacionalismus štval proti sobě sousedy, kteří mohou žít svorně. Jediné, co ještě lidi rozděluje, je sociální nerovnost, ekonomická nespravedlnost. Ale ty jsou podle mínění Antikrista všechny zaviněny neschopností vlád. Země je veliká, plná bohatství, které stačí pro všecky. Světový mír je tedy otázka lehce řešitelná. Princip lidského soužití se musí zjednodušit. Žít a nechat žít druhé, dát každému co požaduje. Inteligentní vláda to dokáže vyřešit. Podle Solověvova vypravování sklízí takový Antikrist úspěch za úspěchem. I věřící mu většinou tleskají. Nazývají ho skrytým křesťanem. Vždyť se mu konečně podařilo vyřešit tom, oč už tak dávno oni sami usilovali, totiž spravedlivý sociální řád ve světě. I Antikrist je s tímto jejich obdivem spokojen. Také on ze své strany sympatizuje s Kristem, který odsoudil nepřátelství mezi lidmi a hlásal mír celému světu. Toto mínění o Kristu má bohužel nový vládce světa jenom na počátku. Studuje problém křesťanství důkladněji a přijde k závěru, že byl Kristus snílek. Měl mnoho dobré vůle, ale jeho učení si protiřečí. Hlásal bratrství všech lidí, všeobecnou lásku. Ale přitom začal rozdělovat lidi na dobré a zlé, na věřící a nevěřící. Založil církev, která sice sjednotila po 2 000 letech jakž takž velkou část světa, ale proti ostatním se postavila a tak zase vytvořila blok stojící proti 3

druhému. Už je tedy na čase, myslí Antikrist, abychom konečně tyto morální požadavky opustili nebo je alespoň považovali za něco docela soukromého. Pro veřejné soužití platí: dát každému, co chce, a nechat ho na pokoji a on nechá na pokoji nás. Nebudeme sledovat Solověvovo vypravování až do konce. Jsme i my schopni v tomto podání lidumila a dobrodince světa odkrýt Antikrista? Vždyť jeho zásada je tak přijatelná a zdá se, že dnes inspiruje všechny demokratické vlády. Pronikla i do škol a do rodinné výchovy. Vyhovte dětem! Ať jsou spokojeny! Pak si dají říci. Nejenom vláda, ale i učitelé a kněží se hodnotí podle toho, jak jsou s nimi všichni spokojeni. Jsou dobří, když všem vyhoví, jsou inteligentní když to dovedou. Ale přece nás překvapí jedna okolnost. Zásada už je, jak se zdá, všeobecně přijatá a její uskutečnění by mělo být poměrně lehké. Čím to tedy je, že žijeme ve stálých každodenních konfliktech a v bojích o své základní požadavky? Je tak těžké dát každému, co chce? To by možná nebyla hlavní potíž. Ale rozhodně je těžké vědět, co on doopravdy chce. Ví to on sám? Říkáme s pohrdáním o někom, že neví, co chce, když se neumí rozhodnout v nějakém konkrétním případě, v jisté situaci. Ale když se zamyslíme hlouběji, kdo z nás vlastně ví, co chce? Zní to paradoxně, bizarně, směšně, ale obyčejně vědí přesně to co chtějí jenom blázni. Mají totiž utkvělou představu a jdou za ní, i kdyby si měli rozbít hlavu o zeď. Normální člověk však je tajemství, hledí proto do neznáma. I po přirozené stránce má tisíce možností práce, studia, spojení s lidmi. Sotva vybere jednu možnost, zakrátko už je nespokojen a chtěl by něco jiného, lepšího. Den ze dne zkouší, co je snazší, výnosnější, ušlechtilejší. Nemůže být spokojen. Byla by to senilita, zánik podnikavosti a pokroku. „Lidské srdce je nespokojené“, píše sv. Augustin, ale přidává k tomu: „dokud nespočine v Tobě, Bože“. Lidská osoba má totiž kořeny v nekonečnu. Je proto jen jediný způsob, jak uspokojit člověka: pomoci mu k tomu, aby nalezl Boha. Vláda Antikrista, jak jsme ji viděli v úvaze Solověvově, chce právě tomu předejít a zaměstnat lidi blahobytem, kulturními zájmy, společenskými vztahy, zaměstnat je tak, aby na nic jiného nemysleli. Na čas se to vždycky podaří, ale pak se probudí reakce na všech stranách, nespokojenost se stává buď hrozivou, násilnou, anebo se projeví jako náboženská obroda. Myslím, že se setkáváme s obojím jevem v dnešní době hodně nápadně. Na jedné straně roste všude nespokojenost s životem, s jeho strukturami, podmínkami. Kdo to ještě zvládne? Na druhé straně však vidíme pozoruhodné probuzení zájmu o náboženství, o duchovní hodnoty i tam, kde by se to nejméně čekalo. Ale není to tak divné. Všude, kde svádí lidi Antikrist, objevuje se i Kristus. Jen ten mu ukáže, co má chtít, aby se smysl jeho životního boje naplnil. !

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ÚNOR 1. Aby se bohatství země, jež Bůh daroval všem lidem, užívalo moudře a podle zásad spravedlnosti a solidarity. 2. Aby boj proti nemocem a velkým epidemiím ve Třetím světě, nacházel v duchu solidarity stále velkorysejší spolupráci u všech národů. 3. Abychom dokázali vidět nejen tělesné, ale i duchovní potřeby nemocných ve svém okolí. 4. Aby nám Maria, Matka božské milosti, připomínala, že našim jistým povoláním Božích dětí je svatost, a tajemstvím milosti a svatosti je opravdová úcta k Matce Páně. 4

PEREGRINATIO AD LIMINA APOSTOLORUM (3) (příprava na poutní zájezd do Říma, 7.- 14. června 2007)

BAZILIKA SV. PETRA (pokračování)

Pohled na baziliku sv. Petra od Via Conciliazione

Návštěva baziliky Dřív, než poutník vstoupí do baziliky svatého Petra je uchvácen otevřenou náručí Berniniho kolonády, lemující náměstí před největším chrámem křesťanství. Jde o předposlední dílo, které Bernini zadal „fabrice“ sv. Petra, a současně dílo velmi náročné, neboť bylo třeba vyřešit obtížné propočty s ohledem na budovy, které tu už stály předtím, od Madernova průčelí až po vatikánské paláce. Oválný tvar náměstí tak vyjadřuje mateřské objetí Církve všem, kdo se shromažďují na svatopetrském náměstí, a je pomyslným žehnajícím objetím světa, v němž Církev žije jako kvas a jemuž přináší radostnou zvěst evangelia. Sám autor - Bernini říkal, že “chrám sv. Petra, jakoby vzor všech ostatních, musí mít portál, z něhož je okamžitě patrné, že s mateřsky otevřenou náručí přijímá katolíky, aby je utvrdil ve víře; heretiky, aby je znovu vrátil do Církve, i nevěřící, aby je osvítil v poznání pravé víry”. Tento monumentální prostor, 196 metrů Široký a 148 metrů dlouhý, obklopený 284 dórskými sloupy a 88 travertinovými pilíři, ve čtyřech řadách do hloubky (výška sloupů je 13m), je mistrovským dílem Gian Lorenza Berniniho, který jej vytvořil za pontifikátů Alexandra VII. a Klementa IX. Každou neděli v poledne se tu shromažďují lidé k modlitbě Anděl Páně se Svatým Otcem, a požehnání, jež papež uděluje z okna své pracovny. 5

Červený porfýrový kámen v severozápadní části náměstí označuje místo, kde byl 13. května 1981 spáchán atentát na papeže Jana Pavla II.

SVATOPETRSKÉ NÁMĚSTÍ

6

1. SOCHY SVĚTCŮ NA BERNINIHO KOLONÁDĚ:

LEVÁ ČÁST

UMĚLEC

DOBA

PRAVÁ ČÁST

UMĚLEC

1. Sv. Galicanus

Lazzaro Morelli

1670-1673

Pietro Paolo 71. Sv. Bonaventura, bis. Campi

2. Sv. Leonard

???

1666

72. Sv. Marek,

3.Sv Petronilla, panna

???

1666

73. Sv. Agostino Zena Marcellinus, muč.

4. Sv. Vitalius, mučedník

Lazzaro Morelli

1665-1667 74. Sv. Vít

5. Sv. Tekla, panna a mučednice

???

1666

6. Sv. Albert karmelitán

Lazzaro Morelli

1667-1668 76. Sv. Praxeda

Francesco Gallesini

Girolamo Gramignoli

DOBA 1702-1703 1702-1703 1702-1703 1702-1703

75. Sv. Modestus Giuseppe Ferretti 1702-1703 Francesco Maria Brunetti

1702-1703 7

7. Sv. Alžběta Portugalská

Lazzaro Morelli

8. Sv. Agáta, panna G.Maria de a mučednice Rossi

1667-1668

77. Sv. Prudentiana

Paolo Morelli

1702-1703

1667-1668 78. Sv. Fabián

Pietro Mentinovese

1702-1703

Michele Maglia

1702-1703

Giovanni Maria Baratta

1702-1703 1702-1703

9. Sv. Uršula

Agostino Cornacchini

1754

10. Sv. Klára panna

Lazzaro Morelli

1667-1668 80. Sv. Timotej

11. Sv. Olympie

Giovanni 81. Sv. Faustus 1667-1668 Maria de Rossi mučedník

Giovanbattista Cioli

12. Sv. Lucie

G.M.de Rossi 1667-1668 82. Sv. Primus

Domenico Amici 1702-1703

G.Maria de 13. Sv. Albína, panna a mučednice Rossi

79. Sv. Šebestián

1667-1668 83. Sv. Felicián

Bernadino Cametti

1702-1703

14. Sv. Apoléna

Filippo Carcani

1668

84. Sv. Hyppolit

Antonio Frediani 1702-1703

15. Sv. Remigius, biskup

G.Maria de Rossi

1667-1668 85. Sv. Basilissa

Giovanni Battista 1702-1703 Antonini

16. Sv. Ignác z Loyoly, kněz

G.Maria de Rossi

1667-1668 86. Sv. Pavel

Michele Mauri

1702-1703

17. Sv. Benedikt

???

1667-1668 87. Sv. Juliána

Giovanni Pietro Mauri

1702-1703

18. Sv. Bernard

Lazzaro Morelli

1667-1668 88. Sv. Nereus

Lorenzo Ottoni

1703

19. Sv. František z Assisi

Lazzaro Morelli

1667-1668 89. Sv. Achilleus

Lorenzo Ottoni

1702-1703

20. Sv. Dominik

Lazzaro Morelli

1667-1668 90. Sv. Felix

Lorenzo Ottoni

1702-1703

21. Sv. Makrína

???

1668

91. Sv.Konstancie Sillano Sillani

22. Sv. Theodosie

Andrea Baratta

1666

92. Sv. Ondřej Corsini

Francesco Marchionni

1702-1703

23. Sv. Efrém Syrský

???

1662-1667

93. Sv. Crescentinus

Jean-Baptiste Theodon

1703

24. Sv. Marie Egyptská

Lazzaro Morelli

1665-1667

94. Sv. Pelagie mučednice

Pierre-Etienne Monnot

1703

25. Sv. Marek, evangelista

Lazzaro Morelli

1661-1662

95. Sv. Pankrác, mučedník

Francesco Moderati

1702-1703

Lazzaro 26. Sv. Febronie, panna a mučednice Morelli 27. Sv. Fabiola, vdova 8

Lazzaro Morelli

1702-1703

1667-1668 96. Sv. Dionýsius Lazzaro Morelli

1665-1667

1667-1668 97. Sv. Vavřinec

1665-1667

Lazzaro Morelli

28. Sv. Nilamon

Lazzaro Morelli

1667-1668 98. Sv. Štěpán

Lazzaro Morelli

1662-1665

29. Sv. Marcián

L. Morelli

1667-1668 99. Sv. Romanus

Lazzaro Morelli

1665-1667

30. Sv. Eusignus, mučedník

Giovanni 1667-1668 100. Sv. Eusebius Lazzaro Morelli Maria de Rossi

1668-1670

31. Sv. Marinus

???

1667-1668

101. Sv. Lazzaro Morelli Spiridion, biskup

1668-1670

32. Sv. Didymus

Lazzaro Morelli

1667-1668

102. Sv. Ignác z Ferrata Antiochie, b. a m. Workshop

1669-1670

33. Sv. Apollonius

Francesco Mari

1667-1668

Ferrata 103. Sv. Alexandr, biskup Workshop

1669-1670

34. Sv. Kandidus

???

1667-1668

104. Sv. Lev Veliký

Giovanni Maria de Rossi

1669-1670

35. Sv. Fausta

???

1667-1668

Giovanni Maria 105. Sv. Atanázius, biskup de Rossi

1669-1670

36. Sv. Barbora

???

1667-1668

106. Sv. Jan Chryzostom

Giovanni Maria de Rossi

1668-1669

37. Sv. Benignus

Francesco Mari

1667-1668

107. Sv. Hubald, biskup

Giovanni Maria de Rossi

1669-1670

38. Sv. Malchusmučedník

G.Maria de Rossi

1667-1668

108. Sv. Řehoř Naziánský

Giovanni Maria de Rossi

1669-1670

39. Sv. Mamantus

Lazzaro Morelli

1667-1668

109. Sv. Lev IV., papež

???

1669-1670

40. Sv. Kolumbas

A. Baratta

1667-1668 110. Sv. Klement Filippo Carcani

41. Sv. Poncián

Andrea Baratta

1667-1668

111. Sv. Celestin V., papež

Lazzaro Morelli

1668-1670

42. Sv. Genesius

Bartolomeo Cennini

1662-1666

112. Sv. Marcel, Lazzaro Morelli papež a mučedník

1668-1670

43. Sv. Anežka

Lazzaro Morelli

1661-1662

113. Sv. Martin, Lazzaro Morelli papež a mučedník

1668-1670

44. Sv. Kateřina, panna a mučed.

Lazzaro Morelli

1662-1665

114. Sv. Silvestr, papež

Lazzaro Morelli

1668-1670

45. Sv. Justus

Lazzaro Morelli

1665-1667

115. Sv. MarceliLazzaro Morelli nus, papež a muč.

1668-1670

46. Sv. Cecilie

Jean-Baptiste 1703 Theodon

116. Sv. Galla, římská matrona

1666

47. Sv. Františka Římská

Jean-Baptiste 1703 Theodon

117. Sv. Kateřina Lazzaro Morelli Sienská

1665-1667

48. Sv. Jiří

Lorenzo Ottoni

118. Sv. Beatrice, ??? panna a mučed.

1666

1703

???

1669

9

49. Sv. Maria Magdaléna Pazzi

Giulio Coscia 1703

50. Sv. Zuzana

A.Rondoni

1702-1703 120. Sv. Hyacint

51. Sv. Martina

Alessandro Palma

1702-1703

52. Sv. Mikuláš z Bari

Fabio Canusi 1703

53. Sv. Mikuláš Tolentinský

119. Sv. Theodora

Giacomo Antonio 1662-1667 Fancelli Lazzaro Morelli

1667-1668

Lazzaro Morelli

1669-1670

122. Sv. Kajetán z Thiene

Lazzaro Morelli

1671

Nicola Artusi 1702-1703

123. Sv. Filip Benizi

Lazzaro Morelli

1671

54. Sv. František Borgiáš

Vincenzo Mariotti

1702-1703

124. Sv. Filip Neri

Lazzaro Morelli

1671

55. Sv. František Saleský

Paolo Reggiani

1702-1703

125. Sv. Karel Boromejský

Lazzaro Morelli

1671

56. Sv. Terezie

Valerio Frugoni

1702-1703

126. Sv. Antonín z Padovy

Lazzaro Morelli

1671

57. Sv. Juliána

Antonio Alignini

1702-1703

Francesco 127. Sv. 1670-1673 František z Pauly Antonio Fontana

58. Sv. Julián

Antonio Gabbani

1702-1703

128. Sv. Antonín - opat

Giuseppe Angelini

1792-1793

59. St Celsus

Piero Cristelli 1702-1703

129. Sv. Pavel – první eremita

Lazzaro Morelli

1672

60. Sv. Anastázius

Giuseppe Riccardi

1702-1703

130. Sv. Petr z Noly

Lazzaro Morelli

1672-1673

61. Sv. František, mučedník

Francesco Pincellotti

1702-1703 131. Sv. Josef

Lazzaro Morelli

1671-1672

62. Sv. Pavel

A. Fucigna

1702-1703 132. Sv. Romuald Lazzaro Morelli

63. Sv. Jan

Vincenzo Felice

1702-1703

133. Sv. Jan z Mathy

Lazzaro Morelli

1672-1673

64. Sv. Damián

Giuseppe Napolini

1702-1703

134. Sv. Ludvík Beltrandský

Lazzaro Morelli

1672-1673

65. Sv. Kosmas

A.Fantasia

1702-1703 135. Sv. Bruno

F.A.Fontana

1670-1673

66. Sv. Zosimus

A. Casella

1702-1703 136. Sv. Hilarion ???

1662-1667

67. Sv. Rufus, mučedník

Matteo Tomassini

1702-1703 137. Sv. Jeroným ???

1662-1667

68. Sv. Protasius

S.Giorgini

1702-1703 138. Sv. Theodor Lazzaro Morelli

1665-1667

69. Sv. Gervázius, mučedník

Giuseppe Raffaelli

1702-1703 139. Sv. Theobald ???

1662-1667

70. Sv. Tomáš Akvinský

Girolamo Protopapa

1702-1703 140. Sv. Norbert

1670-1673

10

121. Sv. František Xaverský

Lazzaro Morelli

1672

2. PODZEMNÍ CHODBA SPOJUJÍCÍ VATIKÁN A CASTEL SANT ANGELO Přicházíme-li ke svatopetrskému náměstí ze severní strany, tedy z pravé strany, nelze jen pár metrů před ním přehlédnout dlouhé kamenné zdivo, která se táhne souběžně s Berniniho kolonádou. Dosahuje výše asi 10 metrů, a tak nabýváme dojmu, že se jedná o starobylé městské hradby, které se běžně stavěly kolem spousty měst, aby chránily jejich území. Jen stěží by koho napadlo, že mezi těmito stěnami se skrývá chodba, vědoucí z Andělského hradu, jenž se nachází na západním břehu Tibery, asi 300 metrů od Vatikánu. Římané mu říkali „průchod“ či v dávných dobách, „městský koridor“. Jeho počátek sahá do poloviny VI. století, kdy ostrogótský král Totila, jenž dobyl většinu území italského poloostrova, dal vybudovat první ochrannou hradbu. Ta se však brzy rozpadla, a dnes zůstalo z ní jen pár fragmentů. V první polovině VII. století nechal hradbu znovu postavit papeže Lev III., ovšem ani jeho dílo dlouho nevydrželo. V roce se Řím ocitl v obležení Saracénů. Letecký pohled na němž je vyznačena trasa průchodu Zatímco město bylo chráněno starobylými hradbami, vybudovanými někdy ve III. století císařem Aureliem, Vatikán a další území za hradbami byla pro nájezdníky snadno dostupná a pleněná. Tento úděl postihl například poklad svatého Petra a pustošení nebyl ušetřen ani samotný hrob knížete apoštolů.

11

Aby zabránil dalším hrozbám, rozhodl papež Lev IV. kolem roku 850 proměnit Vatikán v pevnost a obehnal jej zděnými hradbami v délce asi 3 kilometrů, s 44 strážními věžemi. Stávající „průchod“ byl jejich součástí. Bohužel nevíme, kudy přesně obíhaly vatikánský pahorek, aby chránily baziliku. Na hradbách však dodnes čteme epigraf se jménem architekta, který je budoval – Agathon. V pozdějším období byla horní část „průchodu“ upravena tak, aby se dalo kráčet po horní ploše původní chodby pod širým nebem. Toto dílo bylo dokončeno v roce 1492 Jen několik metrů dělí Berniniho kolonádu (vlevo) od průchodu za papeže Alexandra VI. Tajná chodba umožnila papeži Klementu VII. uprchnout z komnat ve Vatikáně a dostat se do bezpečnějšího Andělského hradu, když Řím padl v roce 1527 do rukou Lancknechtů, neblaze proslulých žoldáckých hord císaře Karla V., které téměř rok plenily město (pustošení vešlo do dějin jako „sacco di Roma“). Byly vyslány jako odveta, že papež nedostál slovu o spojenectví proti francouzskému králi Františku I. Když v XVI. století papež Pius IV. rozšířil městské hranice na straně Vatikánu a přibližně 100 metrů severněji vybudoval druhou, téměř souběžnou zeď, přičemž původní byla ponechána, ovšem ztratila svůj ochranný

Znak papeže Pia IV. (1559-65

význam. V průchodu bylo otevřeno několik podchodů, aby se tak volně dalo procházet do obou částí – staré i nové. Nad každý z nich pak dal papež umístit svůj znak. 12

Interiér chodby

3. ERB ALEXANDRA VI. Kolem náměstí se nachází celkem šest erbů papeže Alexandra VI. (1655-67) který je nechal zbudovat v té podobě, jak ji známe dnes.

4. FONTÁNY Osm metrů vysoké fontány svatopetrského náměstí jsou dílem C. Maderny (1613 – fontána vpravo). Bernini, který náměstí navrhoval, ji umístil tam, kde se nyní nachází a symetricky nechal postavit i fontánu vlevo (1675). 5. OBELISK (viz popis v minulém Informátoru) 6. STŘED KOLONÁDY Mezi obeliskem a každou z fontán je vyznačen bílý kruh z žulovým středem, označujícím střed každé kolonády. Postavíme-li se na na něj, vidíme pouze první řadu sloupů.

7. STŘED KOLONÁDY Od obelisku směrem k pravé fontáně se nachází bílé kruhy, používané jako sluneční hodiny. Na každém jsou uvedeny dva údaje, které označují, kdy na toto místo dopadne polední stín obelisku. Jsou zde rovněž čtyři kruhy označující čtyři světové strany jako „větry“ (viz. obrázek). 13

8. FONTÁNA ČTYŘ TIAR

9. MÍSTO ATENTÁTU NA JANA PAVLA II. 10. BRONZOVÁ BRÁNA Vpravo za sloupořadím kolonádou se nachází Bronzová brána, která je vstupem do Apoštolského paláce. U vstupu stojí švýcarská garda: tady se vydávají lístky na středeční generální audienci v aule Pavla VI. 11. KŘÍDLO KARLA VELIKÉHO Jižní křídlo, symetrické se severním, proslulým královskými schody, se dnes používá jako místo výstav a nazývá se Křídlo Karla Velikého, neboť je včleněno do koncové části rozlehlého portálu baziliky, kde se nachází jezdecká socha tohoto křesťanského císaře, který byl korunován u sv. Petra o vánocích roku 800. Na protilehlé straně se nachází socha prvního křesťanského imperátora a zakladatele svatopetrské baziliky, Konstantina. Zatímco Konstantinovu sochu vytvořil Bernini, autorem sochy Karla Velikého je pozdně barokní sochař Agostino Cornacchini (1686-1754). Vytvořil ji roku 1725 jako své vrcholné dílo. 14

Císař Konstantin

13. APOŠTOLSKÝ PALÁC Skupina budov tvořících papežskou rezidenci.

Karel Veliký

Karel Veliký

14. PAPEŽSKÉ KOMNATY

Svatý Otec obývá nejhořejší patro Apoštolského paláce. Dvě horní okna vpravo jsou okny jeho pracovny a ložnice. V neděli v poledne se papež obvykle objevuje v druhém okně zprava, aby se spolu s věřícími na náměstí pomodlil Anděl Páně a udělil své Apoštolské požehnání. 15

15. SOCHA SV. PETRA Pius XI. (1846-1878) rozhodl o velikonocích roku 1847 o nahrazení původních soch sv. Petra a Pavla většími. Jeho předchůdce Řehoř XVI. (1831-1846) nechal původně tyto sochy vytvořit sochaři G. de Fabrisovi pro baziliku sv. Pavla za hradbami v letech 1838-40. Apoštol drží v pravé ruce klíče – symbol moci, kterou mu Kristus slíbil u Cézareje Filipovy (jeden klíč je pokrytý stříbrem, druhý zlatem). V levé ruce pak má svitek se slovy „"ET TIBI DABO CLAVES REGNI CAELORUM' (Mt. 16, 19) – „A tobě dám klíče nebeského království“. Socha sv. Petra je 5,5 metru vysoká a stojí na 4,91 metru vysokém podstavci. 16. SOCHA SV. PAVLA Socha „apoštola národů“ byla vytvořena v roce 1838 Adamem Tadolinim. Sv. Pavel má v pravé ruce 2,79 metru dlouhý meč, v levé svitek s hebrejským textem listu Filipanům: „Všechno mohu v tom, který mi dává sílu“ (4,13). Socha sv. Pavla je 5,5 metru vysoká a spočívá na 4,91 m podstavci. Byla restaurována v letech 1985-86 zásluhou Řádu Kolumbových rytířů. 23. PRŮČELÍ BAZILIKY nese nápis: „IN HONOREM PRINCIPIS APOST PAVLVS V BVRGHESIVS ROMANVS PONT MAX AN MDCXII PONT VII“ (K poctě knížete apoštolů, Pavel V., Borghese, římský papež roku 1612, v sedmém roce svého pontifikátu). Konečnou tvář průčelí dal Maderno: je 114,69 metru dlouhé a 45,5 metru vysoké. Dokončeno bylo v letech 1607-1614. Sneslo se na ni hodně kritiky kvůli přehnané šířce a dvojnásobné délce, než jak ji původně zamýšlel Michelangelo, takže částečně zakrývá tambur a kopuli. Na rozdíl od původní realizace byly odstraněny boční 16

Bazilika v roce 1630. Všimněte si dvou bočních věží, které byly následně Madernou strženy

zvonice a současně na každou stranu umístěny hodiny(25). Ty na levé straně mají elektrický pohon z roku 1931 a zvon z roku 1288. V průčelí je devět oken s balkóny, přičemž centrální se nazývá „Lodžie požehnání“ (24) a je místem, odkud se ohlašuje zvolení nového papeže a oznámení jeho jména. Následně pak nový papež uděluje své první požehnání.

Na vrcholu průčelí se nachází celkem 13 soch (27), vysokých 5,70 metru: Ježíš, Jan Křtitel a 11 z dvanácti apoštolů, schází socha sv. Petra (pořadí soch zleva: sv. Tadeáš, sv. Matouš, sv. Filip, sv. Tomáš, sv. Jakub Starší, sv. Jan Křtitel, Kristus Vykupitel, sv. Jan evangelista, sv. Jakub Mladší, sv. Bartoloměj, sv. Šimon, sv. Matěj).

17

ZVONY SVATOPETRSKÉ BAZILIKY Bazilika má celkem šest zvonů, z nichž každý má své jméno. První a „nejstarší“ z celého souboru „Campanone“, nikoli však co do stáří ulití, nýbrž s ohledem na svou viditelnost ze svatopetrského náměstí, byl ulit v roce 1801 a váží 9 tun (průměr 2,30 m, výška 2,60 m, tón F1). Dále následuje zvon “Campanoncino”, ulitý v roce 1742, vážící 2600 kg, průměr 1,77, výška 1,90, tón Hb). Třetím zvonem je „Rota“, děkanský zvon celé skupiny: jeho původním úkolem bylo svolávat shromáždění auditorů tribunálu Římské Roty: váží „pouze“ 1800 kg, průměr má 1,40 a výšku 1,35 metru, tón D. Následuje „Přediva“ (Kázání), ulitý v roce 1909 a vážící 850 kg. 1,08 v průměru a 1,17 vysoký, tón F. Dalším zvonem je „Ave Maria“, přelitý v roce 1932: váží 280 kg, průměr 0,75, výška 0,80, tón H. Konečně posledním zvonem souboru je „Campanella“, ulitá v roce 1841, vážící 260 kg, průměr 0,73, výška 0,80, tónina vysoké C. Od konkláve 2005 mají zvony u sv. Petra významnou úlohu: jejich zvuk je definitivním znamením o pozitivním výsledku konkláve. Toto opatření bylo zavedeno, aby se předešlo pochybnostem stran barvy kouře, vycházejícího z komínku nad Sixtinskou kaplí, jež předchází „Habemus papam“. 29. SAKRISTIE A KLENOTNICE

Za pomníkem Pia VIII. se nachází vstup do sakristie a klenotnice: nachází se v ní drahocenné předměty darované Církvi, včetně Crux Vaticana s ostatky Ježíšova kříže. 18

VSTUPNÍ BRÁNY DO BAZILIKY Po schůdcích vystoupíme k atriu, které je jakoby prodloužením baziliky, jak ho vytvořil v roce 1605 Maderno, jenž odložil Michelangelův projekt, totiž chrám ve tvaru řeckého kříže se zřetelnou kopulí. Pod atriem se nachází pět bran, kterými se vstupuje do baziliky. Zcela vlevo se nachází Brána smrti, zhotovená v roce 1964 Giacomem Manzù. Zadal ji papež Jan XXIII. A své jméno dostala podle toho, že tudy vychází pohřební průvod papežů. Má čtyři části:

na ústředním reliéfu je znázorněno snětí Pána z kříže a nanebevzetí Panny Marie. Na druhém pak jsou znázorněny symboly eucharistie: chléb a víno, zobrazené révou a klasy. Na třetím je odkaz na téma smrti: Je zde zobrazeno zabití Ábela, smrt Josefova, mučednictví sv. Petra, i smrt samotného Jana XXIII., který už dokončení díla nespatřil (v 19

rohu odkaz na encykliku „Pacem in terris“), smrt Řehoře VII., a šest umírajících živočichů. Z vnitřní strany baziliky je sochařova pečeť a událost II. vatikánského koncilu, kdy kardinál Rugambwa – první africký kardinál, vzdává hold papeži. Sám Manzù vzpomínal, že to byl sám papež, který mu vyprávěl o zásluhách tohoto kardinála. Druhou branou zleva je Brána svátostí. Vytvořil ji Venanzo Crocetti a požehnal papež Pavel VI., 12. září 1965. je na ní zobrazen anděl, oznamující sedmero svátostí a následně jejich symbolické vyobrazení. Centrální brána byla zadána papežem Evženem IV. Antoniu Averulinovi, řečenému Filaret, který ji zhotovil v letech 1439-45. Pochází tedy z předcházející baziliky. Je tvořena dvěma bronzovými křídly, přičemž na každém jsou tři výjevy. Horní reliéfy znázorňují nalevo Krista na trůnu, vpravo: Panna Maria na trůnu. Prostřední obrazce zachycují sv. Petra a Pavla: první při předávání klíčů papeži Evženu IV., druhý s mečem a vázou květů. Spodní výjevy zobrazují mučednickou smrt obou světců. Vlevo – stětí sv. Pavla, vpravo: ukřižování sv. Petra hlavou dolů (obr). Docela vpravo je Svatá brána (3.65m x 2.30m), která se slavnostně otvírá o Jubilejních létech (naposledy v r. 2000). Na šestnácti kazetách této bronzové brány, zhotovené v roce 1950 Vicem Consortim a věnované papeži Piu XII. lze mimo jiné spatřit i samotného Pia XII. a bulu Bonifáce VIII., kterou vyhlásil první jubilejní rok v roce 1300. Brána se totiž otvírá každých 25 let (kromě několika výjimečných událostí). Nad ní se nachází několik nápisů: ten nejhořejší praví: PAVLVS V PONT MAX ANNO XIII, zatímco ten hned nad branou říká: GREGORIVS XIII PONT MAX. Mezi nimi je několik stél, připomínajících poslední otevření Svaté brány: 20

IOANNES PAVLVS II P.M. PORTAM SANCTAM IOANNES PAVLVS II P.M. ANNO IVBILAEI MCMLXXVI ITERVM A PAVLO PP VI PORTAM SANCTAM RESERVATAM APERVIT ET CLAVSIT ET CLAVSAM APERVIT ANNO MAGNI IVBILAEI ET CLAVSIT ANNO IVB AB INCARNATIONE HVMANE REDEMP DOMINI MM-MMI MCMLXXXIII – MCMLXXXIV

V jubilejním roce vykoupení lidstva 1983-1984, papež Jan Pavel II. otevřel a zavřel svatou bránu, zavřenou a zapečetěnou Pavlem VI. v roce 1976.

Papež Jan Pavel II. znovu otevřel a zavřel svatou bránu v roce Velkého jubilea Pánova vtělení 2000-2001.

PAVLVS VI PONT MAX HVIVS PATRIARCALIS VATICANAE BASILICAE PORTAM SANCTAM APERVIT ET CLAVSIT ANNO IVBILAEI MCMLXXV

Papež Pavel VI. otevřel a zavřel svatou bránu této patriarchální vatikánské baziliky v jubilejním roce 1975.

Pohled na Svatou bránu z podloubí před bazilikou sv. Petra a zevnitř baziliky

Svatý Otec Jan Pavel II. otvírá Svatou bránu Velkého Jubilea 2000

21

KAZETY SVATÉ BRÁNY

Anděl u brány ráje

Pád prvních lidí

Zvěstování Panně Marii

Anděl při zvěstování

TY PŘICHÁZÍŠ KE MNĚ Ježíšův křest v Jordáně

Ztracená ovce

Milosrdný Otec

Uzdravení ochrnulého

Hříšná žena

Nutnost odpuštění

Petr, hořce plačící

Před Ukřižovaným Lotr po pravici

Zjevení Tomášovi

Zjevení Dvanácti

Šavlovo obrácení

Otvírání Svaté brány

22

Všichni sloužíme evangeliu podle svých darů (Katecheze Benedikta XVI. při středeční generální audienci, 31. ledna 2007, aula Pavla VI.)

Drazí bratři a sestry, v rámci našeho putování za protagonisty počátků křesťanství se dnes soustředíme na některé další spolupracovníky svatého Pavla. Musíme uznat, že Apoštol je výmluvným příkladem člověka otevřeného ke spolupráci: nechce dělat v Církvi všechno sám, ale obklopuje se početnými a rozličnými kolegy. Nemůžeme se zastavovat u všech těchto cenných pomocníků, protože je jich mnoho. Mimo jiné, stačí připomenout Epafrase (srov. Kol 1,7; 4,12; Flm 23), Epafrodita (srov. Fil 2,25; 4,18), Tychika (srov. Sk 4,20; Ef 6,21; Kol 4,7; 2 Tim 4,12; Tit 3,12), Urbana (Řím 16,9), Gája a Aristarcha (srov. Sk 19,29; 20,4; 27,2; Kol 4,10). A ženy jako Foiba (Řím 16,1), Tryfaina a Tryfosa (Řím 16,12), Persida, matka Rufa, o níž Pavel říká: „která je zároveň i matkou mou“ (srov. Řím 16,12-13) a nezapomeňme na manžele Prisku a Akvilu (Řím 16,3; 1 Kor 19,19; 2 Tim 4,19). Z této dlouhé řady spolupracovníků a spolupracovnic svatého Pavla se dnes budeme zaobírat třemi osobami, které plnily zvlášť významnou roli v počátcích evangelizace: Barnabášem, Silvánem a Apollem. Barnabáš znamená „syn útěchy“ (Sk 4,36) nebo „syn povzbuzení“ a je to jméno židovského levity, který se narodil na Kypru a usadil v Jeruzalémě. Byl jedním z prvních, kteří přijali křesťanství po zmrtvýchvstání Páně. S obrovskou velkodušností prodal pole, které vlastnil, a výtěžek odevzdal Apoštolům na potřeby Církve (srov. Sk 4,37). On to byl, kdo se zaručil za konverzi Šavla u křesťanské komunity v Jeruzalémě, která bývalému pronásledovateli nedůvěřovala (srov. Sk 9,27). Ze syrské Antiochie se Barnabáš vydal za Pavlem do Tarsu, který tam pobýval; strávil tam s ním celý rok a věnoval se evangelizaci ve městě, kde Církev znala Barnabáše jako proroka a učitele (srov. Sk 13,1). Barnabáš tak při prvních konverzích pohanů pochopil, že nastala chvíle i pro Šavla, který žil v ústraní ve svém městě Tarsu. Vydal se ho tam hledat. A tak v tomto důležitém okamžiku jakoby vrátil Pavla Církvi; daroval jí v tomto smyslu znovu Apoštola národů. Z antiošské Církve byl Barnabáš poslán na misie spolu s Pavlem, aby vykonali cestu, která bývá nazývána první Apoštolovou misijní cestou. Ve skutečnosti však šlo o Barnabášovu misijní cestu, protože odpovědnost byla svěřena jemu, a Pavel se k němu přidal jako spolupracovník. 23

Prošli Kypr a jižní část Anatólie, dnešní Turecko s městy Attalia, Perge, Antiochie Pisidská, Ikónium, Lystra a Derbe (srov. Sk 13-14). Spolu s Pavlem se pak odebrali na takzvaný Jeruzalémský sněm, kde po hlubokém zkoumání otázky, Apoštolové a Starší rozhodli odstranit z křesťanské identity praxi obřízky (srov. Sk 15,1-35). Pouze takto nakonec Církev oficiálně umožnila vznik Církve z pohanů, Církev bez obřízky: jsme Abramovy děti prostě jen vírou v Krista. Oba, Pavel a Barnabáš, se pak na začátku druhé misijní cesty dostali do sporu, protože Barnabáš měl v úmyslu vzít si jako společníka Jana Marka, zatímco Pavel nechtěl, neboť se jednalo o mladíka, který se neúčastnil jejich předcházející cesty (srov. Sk 13, 13; 15, 36-40). Tedy i mezi svatými existují spory, neshody a kontroverze. A to se mi jeví jako velice potěšující, protože vidíme, že ani svatí „nespadli z nebe“. Jsou to lidé jako my, kteří mají někdy složité problémy, i hříchy. Svatost nespočívá v tom, že se nikdy nechybuje, nehřeší. Svatost roste ve schopnosti konverze, obrácení a lítosti, ochotě začít znovu a zejména ve schopnosti smířit se a odpustit. A tak i Pavel, který byl ve vztahu k Markovi poněkud příkrý a zahořklý se nakonec znovu ocitá v jeho společnosti. V posledních listech svatého Pavla: listu Filemónovi a ve druhém listu Timotejovi nazývá autor právě Marka „svým spolupracovníkem“. Nejde tedy o to nikdy nechybit, ale o schopnost smířit se a odpustit. Ta nás činí svatými. A všichni se touto cestou svatosti můžeme vydat. Barnabáš se tedy spolu Janem Markem vydal kolem roku 49 na Kypr (srov. Sk 15,39). Od té chvíle se jeho stopa ztrácí. Tertulián mu připisuje autorství Listu Židům, což nepostrádá určitou pravděpodobnost, protože Barnabáš jako příslušník kmene Levi mohl mít zájem o téma kněžství. A List Židům nám mimořádným způsobem interpretuje Ježíšovo kněžství. Dalším Pavlovým druhem byl Sila, což je pořečtěné hebrejské jméno (patrně šeal, «žádat, vzývat», což je stejný kořen jako ve jménu «Šavel»), z něhož je také latinizovaná forma Silván. Jméno Sila se vyskytuje pouze ve Skutcích apoštolských, zatímco jméno Silván se objevuje ve všech pavlovských listech. Byl to Jeruzalémský žid, jeden z prvních křesťanů, který se v tamější Církvi těšil velké úctě (srov. Sk 15,22) a byl považován za proroka (srov. Sk 15,32). Byl pověřen 24

Barnabáš a Šavel vysláni jako misionáři

předat „bratřím v Antiochii, Sýrii a Cilicii“ (Sk 15,23) rozhodnutí přijatá na Jeruzalémském sněmu a vysvětlit je. Je zřejmé, že byl pokládán za schopného plnit roli jakéhosi prostředníka mezi Jeruzalémem a Antiochií, mezi žido-křesťany a křesťany z pohanství, a posloužit tak jednotě Církve v růzností ritů a původů. Když se Pavel oddělil od Barnabáše stal se právě Sila jeho novým společníkem na cestách (srov. Sk 15,40). Spolu s Pavlem dorazili do Makedonie (měst Filip, Soluň a Berea), kde zůstal, zatímco Pavel pokračoval do Atén a pak do Korintu. Sila jej dostihl v Korintu, kde spolupracoval při hlásání evangelia. Ve druhém listu, který Pavel adresoval tamější Církvi se totiž mluví o „Ježíši Kristu, kterého jsme u vás hlásali já, Silván a Timotej“ (2 Tim 1,19). To vysvětluje, proč se Silván vedle Pavla a Timoteje objevuje také jako spolu odesilatel dvou listů Soluňanům. To považuji rovněž za důležité. Pavel nejedná jako „sólista“, jako pouhý individualista, ale společně s těmito spolupracovníky jako „my“ Církev. Toto Pavlovo „já“ tedy není izolovaným „já“, ale „já“, které je vsazeno do „my“ Církve, do „my“ apoštolské víry. Silván je nakonec zmíněn také v prvním listě Petrově, kde čteme: „Píšu vám prostřednictvím Silvána, kterého pokládám za věrného bratra“ (5,12). Vidíme tak i společenství Apoštolů. Silván slouží Pavlovi a slouží Petrovi, protože Církev je jedna a misijní poselství je jediné. Třetí Pavlův druh, kterého si chceme připomenout, se nazývá Apollo, což je pravděpodobně zkratka Apollonia nebo Apollodora. Přestože se jedná o jméno pohanského původu, byl to horlivý žid z egyptské Alexandrie. Lukáš o něm v knize Skutků říká, že je „dobrý řečník, výborně se vyzná v Písmu a je plný nadšení“ (18,24-25). Apollův vstup na scénu prvotní evangelizace nastává ve městě Efez, kam se vydal kázat a kde měl to štěstí, že potkal křesťanské manžele Priscilu a Akvilu (srov. Sk 18,26), kteří jej přivedli k plnému poznání „Boží nauky“ (srov. Sk 18,26). Z Efezu odešel do Achaje a potom do Korintu, kam pronikl díky dopisu křesťanů z Efezu, kteří Korinťanům doporučili, aby ho přijali. V Korintu, jak píše Lukáš, „prokázal vynikající služby věřícím, neboť pádně usvědčoval židy a veřejně jim dokazoval z Písma, že Ježíš je Mesiáš“ (Sk 18,27-28), Kristus. Jeho úspěch v tomto městě se však vyvinul problematicky, neboť se tam někteří členové tamější Církve, okouzlení jeho výřečností, postavili proti ostatním (srov. 1 Kor 1,12; 3,4-6; 4,6). Pavel v prvním listě Korinťanům oceňuje Apollovo působení, ale vyčítá Korinťanům, že zraňují Kristovo Tělo, když se rozdělují na frakce stojící proti sobě. Z celé této záležitosti Pavel vyvozuje důležité poučení, když říká – já i Apollo jsme jen diakonoi, tzn. pouzí služebníci, kteří vás přivedli k víře (srov. 1 Kor 16,12). Další zprávy o něm nemáme, ačkoli někteří badatelé se domnívají, že i on je možným autorem listu Židům, který naopak Tertulián připisuje Barnabášovi. Všichni tito tři mužové září na nebi svědků Evangelia spíše svými společnými rysy než charakteristikou, která by byla vlastní každému zvlášť. Kromě svého židovského původu je společná jejich oddanost Ježíši Kristu a Evangeliu, spolu se skutečností, že byli všichni tři spolupracovníky apoštola Pavla. V této prvotní evangelizační misii nalezli smysl svého života a jako takoví stojí před námi jako zářivé vzory nezištnosti a velkodušnosti. A nakonec promysleme ještě jednou onu větu svatého Pavla: ať Apollo nebo já, všichni jsme Ježíšovými služebníky, každý svým způsobem, protože Bůh dává vzrůst. Tato slova platí pro všechny také dnes, ať pro papeže či kardinály, biskupy, kněze, laiky. Všichni jsme pokornými Ježíšovými služebníky. Sloužíme Ježíši, nakolik můžeme, podle našich darů, a prosíme Boha, aby dal dnes vzrůst svému Evangeliu, své Církvi. 25

SV. AGÁTA Jméno svaté Agáty pochází z řeckého „αγαθή“, což znamená „dobrá“. Světice podstoupila mučednickou smrt v polovině III. století. Archeologické nálezy dokazují její úctu už několik desetiletí po její smrti, k níž podle tradice došlo 5. února 251. Agáta se narodila v prvních desetiletích III. století (někdy kolem roku 235?) v Catánii. Na Sicílii, stejně jako v celém rozlehlém římském impériu zuřilo v této době pronásledování křesťanů, které rozpoutal – i když čistě náhodně – Freska sv. Agáty na klenebním oblouku v Drysicích kolem roku 40 po Kristu císař Nero. Snad nejintenzivnější však bylo ve II. století, kdy byl vydán zákon, zakazující křesťanský kult. Ve III. století pak císař Septimus Severus vydal nařízení, v němž stanovil, že křesťané mají být nejprve udáni úřadům a pak vyzváni, aby veřejně hájili své nové přesvědčení. Vysloví-li souhlas s tím, že se vrátí k pohanství, dostanou potvrzení (libellum), dosvědčující jejich příslušnost k pohanskému náboženství. V opačném případě, totiž pokud odmítnou obětovat bohům, mají být nejprve mučeni a pak popraveni. Byl to nemilostný a důmyslný systém, protože císař chtěl, aby bylo více odpadlíků než mučedníků, neboť tito se pokládali za mnohem nebezpečnější než živí křesťané. Když v roce 249 císař Decius viděl, jak se křesťanství šíří, počínal si ještě krutěji: všichni křesťané – ať už byli udáni či nikoli, měli být automaticky místními úřady vyhledáváni, zatýkáni, mučeni a pak popraveni. Catánie byla v tomto období vzkvétajícím a prosperujícím městem, a to jak pro svou geografickou pozici, tak díky velkému přístavu, který byl místem čilého obchodu a kulturní výměny pro celé Středozemí. Stejně jako všechna města římského impéria, měla i Catánie svého prokonzula či guvernéra, který zastupoval decentralizovanou moc impéria, které už tehdy bylo velmi rozlehlé. Jmenoval se Quintinianus a byl mužem příkrým, pyšným a velmi mocným, navíc obklopen početným dvorem, čítajícím příbuzné, značný počet otroků, císařské gardy. Obýval skvostný pretoriánský palác s přilehlými budovami, v nichž se odvíjela veškerá veřejná činnost města. Podle „Passio Sanctae Agathe“, napsaném v polovině V. století, jehož latinský a řecký překlad se uchovaly dodnes, Agáta patřila k bohaté a šlechtické katánské rodině: otec Rao a matka Apolla vlastnili domy a úrodná pole, a to jak ve městě, tak v okolí. Protože byli křesťany, vychovávali podle křesťanského náboženství i svou dceru. Agáta vzkvétala v dětství a mládí ku kráse, ryzosti a čistotě panenství. Už v útlém věku pocítila ve svém srdci touhu patřit zcela Kristu. Když dosáhla 15. roku, měla za to, že nastal ten správný okamžik, aby se zasvětila Bohu. Zasvěcené panny se svým novým 26

stylem života byly v počátcích křesťanství božským průlomem do tehdejšího pohanského a rozkládajícího se světa. Katánský biskup její žádosti vyhověl a během oficiálního obřadu, zvaného „velatio“, na ni vložil „flammeum“, neboli červený závoj, přinesený zasvěcenými pannami. Na mozaice v kostele S. Apollinare Nuovo v Ravenně (VI. stol.) je zobrazena v dlouhé tunice, dalmatice a štolou přes ramena, což by vedlo k mínění, že byla diakonkou. Katánský prokonzul Quintinianus ji jednou zahlédl a bláznivě se do ní zamiloval. S odvoláním na Déciův edikt o pronásledování křesťanů ji obvinil z hanobení státního náboženství, což bylo běžné obvinění u všech křesťanů, a nařídil, aby ji zatkli a odvedli do paláce prétoria. V tomto bodě existují různé lidové tradice, které říkají, že Agáta před zatčením prchla a uchýlila se jak tradice vypráví – do Galerma, osady nedaleko Catánie, nebo na Maltu či do Palerma. Byla však zatčena a předvedena před Quintiniána. Když před ním stanula, byl prokonzul uchvácen její krásou a zmocnila se ho vášeň. Jeho pokusy svést ji však byly marné, protože mladičká Agáta byla ve své věrnosti Kristu nezlomná. Prokonzul tedy zahájil proces dívčiny převýchovy a svěřil ji kurtizáně lehkých mravů, jménem Afrodísie (od Afrodité=bohyně lásky), aby ji tato zlomila a učinila povolnější. Uběhl měsíc a byla znovu vystavena pokušením všeho druhu, flirtováním slavnostem, obscénním zábavám, hostinám; ona však neústupně chránila své panenství, zasvěcené nebeskému Ženichovi, jemuž chtěla zůstat věrna za každou cenu. Afrodísie tak poprvé během své pestré kariéry musela uznat, že je vůči čisté a ctnostné Agátě bezmocná. Pokořená a zklamaná předstoupila před Quintiniána a odevzdala mu Agátu se slovy: „Její hlava je tvrdší, než láva Etny“. Rozlícený prokonzul s ní proto zahájil proces. Nechal si ji předvést v odění otrokyně, jaké užívaly Bohu zasvěcené panny: „Jsi-li svobodná a šlechetná“ – namítl jí prokonzul – „proč vystupuješ jako otrokyně?“ Nato Agáta odvětila: „Protože nejvyšší šlechetnost spočívá v tom, být Kristovými otroky“. Podle jedné z legend při dalším výslechu a hrozbách mučení řekla soudci: „Obilí se nemůže uložit do sýpky, dokud není dobře vymláceno a zrno z klasů odděleno od slámy. Stejně tak ani moje duše nemůže vstoupit do ráje, jestliže nedáš nejprve zmučit mé tělo svými katany“. Agáta byla natahována na skřipec, trhána železnými hřebeny, pálena žhavými břity. Místo toho však, aby kruté mučení zlomilo její odpor, zdálo se, že jí naopak dává novou sílu. Rozzuřený Quintinián ji chtěl pokořit v jejím ženství, proto rozkázal, aby jí ohromnými kleštěmi utrhli či odřízli prsa. Tehdy A. Balestra, MUČEDNICTVÍ SV. AGÁTY, opatství Villanova

27

mu Agáta řekla: „nestydíš se zbavit ženu zdrojů života, z něhož jsi sál ty sám, když jsi byl kojen z prsou své matky?.. Ty drásáš mé tělo, má duše však zůstává nedotčena!“ Tento druh mučení se pak následně stal symbolem její mučednické smrti, takže Agáta bývá zobrazována s prsy na podnose a kleštěmi. Krvácející a posetá ranami byla odvlečena do cely. Trpěla horečkou a krutými bolestmi. Vše ale snášela z lásky k Bohu. Když se v noci modlila, zjevil se jí o půlnoci svatý apoštol Petr v doprovodu s dítětem nesoucím lucernu, a amputovaná prsa uzdravil. Po pěti dnech byla znovu předvedena před prokonzula, který když spatřil zhojené rány, nevěřícně se tázal, co se stalo? Tehdy mu Agáta odvětila: „Uzdravil mi je Kristus“. Pro Quintiniána to byla krutá porážka, jeho někdejší žár lásky se proměnil v zuřivou nenávist. Proto nařídil, aby ji položili na lože řeřavých uhlíků, na rozžhavený rošt a s žhavými bodci. Zatímco oheň G. Lanfranco, SV. PETR UZDRAVUJE SV. AGÁTU, 1613-14, Národní galerie, Parma stravoval její tělo, její závoj – jak říká tradice – neshořel. Proto se „závoj sv. Agáty“ stal ihned jednou z nejcennějších relikvií. Vícekrát byl nesen v procesí k proudů lávy, vyvěrajícím z Etny, a ty se před ním zastavily. Když Agáta umírala v hořící peci, postihlo město Catánii silné zemětřesení, prétorium se zhroutilo a pohřbilo dva Quintiniánovi popravčí rádce. Lid Catánie byl jat hrůzou a vzbouřil se proti krutému rozsudku nad nevinnou dívkou. Prokonzul proto nechal dívku vyrvat z plamenů a v agónii ji dal přenést do její cely, kde krátce nato skonala. Přesně rok po její smrti – 5. února 252, ohrožovala Catánii silná erupce Etny: tehdy mnoho křesťanů i obyvatel města – a to i pohanů – utíkalo k jejímu hrobu, a nesli její zázračný závoj, kterým se halila: postavili ho do cesty žhavé lávě, která se před ním zastavila. Agáta už od té doby není jen patronkou Catánie, ale i ochránkyní před vulkanickými erupcemi a před požáry. V poslední době se její mocná ochrana – prostřednictvím zázračného závoje – projevila v roce 1886, kdy jej arcibiskup Catánie nesl v procesí, zatímco opakovaná erupce Etny ohrožovala městečko Nicolosii, ležící na úpatí vulkánu a to bylo před pohromou uchráněno. 28

SVATÁ AGÁTA GÓTŮ DIAKONIE J. E. TOMÁŠE KARDINÁLA ŠPIDLÍKA

Baziliku svaté Agáty dal se vší pravděpodobností vybudovat a vyzdobit gótský vojevůdce Ricimerus mezi lety 459 a 470. Od VI. století Liber Pontificalis uvádí kostel jako ecclesia Gothorom, tedy kostel Gótů, nebo jako chrám sv. Agáty. Původní zasvěcení kostela však bylo nejspíš jiné. Gótové byli totiž ariáni, jinými slovy stoupenci hereze popírající Kristovo božství. Jejich chrámy ale pravidelně nesly zasvěcení Spasiteli. Také mozaika, která až do roku 1589 zdobila apsidu baziliky sv. Agáty, zobrazovala Krista mezi dvanácti apoštoly, jak nás o tom zpravuje reprodukce v jednom vatikánském kodexu. Mozaiku objednal již zmíněný Ricimerus a nesla dataci, která dodnes slouží jako základní orientační bod pro dějiny stavebního komplexu. 29

Bazilika sv. Agáty je dnes jediným původně ariánským kostelem, který se v Římě zachoval. Jak dokládá jeden dokument z 6. století, právě při něm sídlil v Římě ariánský biskup a v jeho sousedství stála také jakási kasárna pro gótské vojáky. Zasvěcení chrámu sv. Agátě je spojeno se jménem papeže Řehoře Velikého (590-604). Ten nechal do baziliky přenést relikvie sv. Sebastiana a Agáty a vrátil místo katolickému společenství. Zprávu o znovu-vysvěcení najdeme v jeho III. knize Dialogů, napsané roku 594, kde uvádí, že k vysvěcení chrámu došlo „před dvěma lety“. Ze stejného pramene se dozvídáme také o existenci tzv. diakonie při tomto kostele. Diakonie byla základní administrativní jednotkou římské církve. Papež Fabián kolem poloviny III. století rozdělil církevní správu mezi 7 diákonů – jáhnů. Později, v 5.-7. století, tedy v době, o které je řeč, se pod tímto jménem vyvíjí organizace jiného druhu. Šlo o jakousi nezávislou charitativně zaměřenou strukturu, která byla soběstačná a dnes bychom řekli, že kontrolovala situaci na jistém území. Čestný titul diakonie si zachovaly některé římské chrámy přidělované kardinálům. Ostatní kardinálské chrámy jsou tzv. tituly (titulus), jejichž název připomíná, že původně vznikly v domech bohatších příslušníků rané římské křesťanské komunity, tedy nikoli jako veřejné instituce, ale na základě práva podnikat ve svém domě, co je libo. Výběr titulární světice nebyl zřejmě náhodný. Řehoř měl ve zvyku vybírat pro místa, jež měla být očištěna od ariánského kultu, světce, kteří se nějak vyznamenali při obraně ortodoxie. V případě mučednice Agáty jej však vedla zřejmě jiná úvaha: podle tradice Agáta zázračně osvobodila své rodné město, Catánii, od gótské invaze na začátku řecko-gótské války. Svatá Agáta patřila mezi nejuctívanější mučednice křesťanského starověku. Při chrámu svaté Agáty v Římě byl v 9. století založen benediktinský klášter. K dalším větším úpravám došlo až po roce 1589, kdy se zhroutila apsida chrámu. Později celý objekt patřil irskému kolegiu (18361926) a posléze převzali péči o kostel kněží z kongregace stigmatinů. 30

Irové za sebou nechali mimo jiné portréty severských misionářů nad sloupy kostela. Jsou mezi nimi např. sv. Kolumbán, sv. Bonifác nebo i sv. Brigita. Chrám Svaté Agáty Gótů si ve své struktuře zachoval rozvrh z 5. století. Má dispozici trojlodní baziliky raného typu s širokou lodí, zakončenou apsidou a s plochým stropem. Barokní průčelí na Via Mazzarino je dílem Francesca Ferrariho a o samotném chrámu návštěvníkovi nic neprozradí. Hlavním vstupem je třeba sejít do atria hluboko pod úroveň ulice. V portiku kostela jsou vystaveny některé zbytky raně-křesťanské sochařské výzdoby. Samotný interiér kostela roku 1630 barokně upravil Domenico Castelli. Klidná rozlehlost, kterou rané baziliky působí, však zůstala nedotčena. Dlažba chrámu je pozdním příkladem tzv. kosmateska ze 15. století. Zachovaly se původní jónské sloupy, třebaže dostaly nové štukové hlavice. Jejich rytmus přivádí návštěvníka do presbytáře s ciboriem z přelomu 12. a 13. století, nad kterým se v apsidě vznáší na barokní fresce Paola Gismondiho patronka chrámu, Sv. Agáta, obklopená nebeskou slávou (obr.).

Kardinál Špidlík se slavnostně ujal své diakonie 5. února 2004. Umělci ateliéru Centra Aletti v Římě vymalovali jeho kardinálský erb na průčelí chrámu (viz vpravo). Jeho znak – jak známo – má tvar srdce s křížem uvnitř (zachovává tvar kříže nalezeného na cyrilometodějském Velehradě) s nápisem světlo-život, psaným staroslověnskými písmeny. Dole pak je motto kardinála Špidlíka: „Ex toto corde“ (z celého srdce), symbol integrity člověka ve východní spiritualitě, jakožto místo setkání Boha s člověkem, sídlo lásky a tedy princip jednoty mezi lidmi i celého stvořeného světa. 31

Pouť do Bělehradu 28. - 30. ledna 2007

Má cesta do Bělehradu začala 28. ledna přímým letem z Říma spolu s P. Rupnikem, ubytováním na nunciatuře a hned nato odpolední mší společně s panem arcibiskupem Hočevarem v katolické katedrále. Kázat jsem ovšem musel s překladem. V pondělí 29. hned ráno se mne zmocnila novinářka na dlouhý rozhovor, ale otázky byly velmi inteligentní a celé to vyšlo nezkažené v dobrém srbském deníku. V deset hodin se sešli na arcibiskupství katoličtí kněží z celé diecéze, po společné liturgii jsme měli obnovu a debatu. Zajímavé bylo, že už při mši se dostavil pozdravit mne pravoslavný biskup Irenej, děkan teologické fakulty. Večer jsem světil v kapli na arcibiskupství novou mozaiku P. Rupnika „patroni Evropy“ a účastníci byli vyslanci slovanských národů u srbské vlády pod vedením ministra kultu. Měl přijít i prezident republiky, ale byl horký den domluv pro novou vládu. Můj referát byl ovšem o kulturní 32

jednotě Evropy. Tomu tématu byl zasvěcen celý třetí den 30. ledna. Začalo to pěknou audiencí u patriarchy Pavla, kterého jsem poznal už loni v Lubljani, kde jsme jakoby „koncelebrovali“ při svěcení nového pravoslavného kostela. Ve 12 hodin byla v naplněném sále národní knihovny prezentace srbského překladu mé knížky o Evropě (Na izvorima Evrope). Připravil jsem si dost dlouhý proslov, ale musel jsem jej zkrátit, protože dlouho a pěkně mluvil srbský vyslanec z Říma Tanaskovič (jinak univerzitní profesor a specialista v islamologii) a pravoslavný biskup Irenej podal souhrn mé „teologie osobnosti“. Já jsem podpisoval mnoho exemplářů a dostal jsem i pěkné dary od srbských umělců. Na skok jsme ještě zaskočili do novostavby největší pravoslavné katedrály na světě. Brzy bude dokončena stavba s luxusního bílého mramoru a mozaika je už zadána našemu Centru Aletti. Oběd s vícero intelektuály se dost protáhnul. Tak „hned po obědě“ v 17h odpoledne jsem pospíchal na pravoslavnou teologickou fakultu, kde jsem mluvil dobré tři čtvrtě hodiny pořád na stejné téma, tentokrát studentům teologie. Seminaristů je tu přes tisíc. Po zkráceném spaní nás nuncius a pan arcibiskup už v 5 ráno odvezli na letiště. Shodli jsme se v tom, že jsme tu udělali zkušenost naprosto nečekanou. Byl si toho vědom i patriarcha Pavel, který mně kladl na srdce, abych o tom promluvil sv. Otci v Římě. Proto se o tom zhruba zmiňuji i svým přátelům. 33

MODLITBA ZA OBDRŽENÍ MILOSTI NA PŘÍMLUVU BOŽÍHO SLUŽEBNÍKA PAPEŽE JANA PAVLA II.

Ó Nejsvětější Trojice, děkujeme ti, žes církvi darovala papeže Jana Pavla II. a dala v něm zazářit něžnosti svého otcovství, slávě Kristova kříže a jasu Ducha lásky. Svou bezmeznou důvěrou v tvé nekonečné milosrdenství a v mateřskou přímluvu Panny Marie nám zosobnil obraz Ježíše, Dobrého Pastýře a ukázal nám tak svatost jako vysoké měřítko řádného křesťanského života, jako cestu k dosažení věčného společenství s tebou. Na jeho přímluvu nám podle své vůle uděl milost, o kterou vroucně prosíme … (vložit svou prosbu o uzdravení duše či těla), v naději, že bude brzy přiřazen k počtu tvých svatých. Amen. S církevním schválením Kardinál CAMILLO RUINI Generální vikář Jeho Svatosti pro Římskou diecézi 34

POŘAD BOHOSLUŽEB: 4. – 11. února 2007 DEN

NEDĚLE 4. února

PONDĚLÍ 5. února ÚTERÝ 6. února STŘEDA 7. února ČTVRTEK 8. února PÁTEK 9. února SOBOTA 10. února

LITURGIE

FARNOST

ÚMYSL MŠE SV.

5. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30

PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA

PODIVICE 11.00

SV. AGÁTA, PANNA A MUČEDNICE

PUSTIMĚŘ 17.00 PODIVICE 8.00 DRYSICE 17.00 PUSTIMĚŘ 17.00

za +Ludmilu ADAMCOVOU, manžela, živou a + rodinu za + Jana KLUDÁKA, manželku a rodiče za +Annu SUCHÁNKOVOU, rodinu SUCHÁNKOVU a MATOUŠKOVU za +Marii ZABLOUDILOVOU, manžela a rodiče za poutníky do Říma „Ad limina apostolorum“ za +Helenu POSPÍŠILOVOU, rodiče a sourozence

SV. PAVEL MIKI A DRUHOVÉ, MUČEDNÍCI STŘEDA

5. TÝDNE V MEZIDOBÍ SV. JERONÝM EMILIANI, SV. JOSEFINA BAKHITA, P. SV. JERONÝM EMILIANI, SV. JOSEFINA BAKHITA, P. SV.

za + Františka BENÍČKA, manželku, živou a + rodinu

PUSTIMĚŘ 17.00

SCHOLASTIKA PANNA

6. NEDĚLE V MEZIDOBÍ NEDĚLE 11. února

za +Bohuslava POSPÍŠILA, manž., syna a B. ochranu pro r.

SVĚTOVÝ DEN NEMOCNÝCH DRYSICE, PODIVICE: UDÍLENÍ SV. NEMOCNÝCH

PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00

na poděkování Pánu Bohu na poděkování Pán Bohu s prosbou o další B. požehnání za Boží ochranu, pomoc Panny Marie a sv. Josefa

CÍRKEVNÍ OTCOVÉ S TOMÁŠEM ŠPIDLÍKEM „Je to jen hrstka perliček, kterou si každý sám navlékne na nit svého osobního života,“ říká o své nové knížce známá osobnost české i světové církve, kardinál Tomáš Špidlík. Uvažuje v ní o základních stránkách křesťanského života: za východisko si při tom bere výroky křesťanských osobností, jimž se tradicí dostalo čestného titulu „Otcové církve“. Ti ve svém díle nezůstávali jen u teoretického poznání věroučných pravd, ale vždy se ptali, co znamenají pro duchovní život. Také kardinál Špidlík jde ve svých rozjímáních k jádru věci a dotýká se naší živé přítomnosti. Vznikl tak zajímavě uspořádaný, inspirativní pohled na spiritualitu prvních křesťanských staletí, který potěší každého, kdo se chce duchovně občerstvit a poučit.

KNIHA K NAHLÉDNUTÍ A OBJEDNÁNÍ V KOSTELE – 109,-KČ. FARNÍ INFORMÁTOR, XIII. roč., týdeník farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (zázn. 517356351, mobil: 723593106, [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks=10,-Kč.. Ve formátu pdf na www.pustimer-farnost.cz.