FARNÍ INFORMÁTOR 5. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 7. ÚNORA 2010
Budu ti hrát, Hospodine, před anděly.
Eucharistie u hrobu sv. Benedikta a sv. Scholastiky na Montecassinu, ANNI PAULINI PEREGRINATIO, 30. června 2009.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, vědomi si své hříšnosti, skloňme se před Otcem veškerého milosrdenství, uposlechněme výzvy jeho Syna, zajeďme na hlubinu víry a pokorně prosme: L: BOŽE, SMILUJ SE A VYSLYŠ NÁS. Ty, jenž slovy svého Syna: „Zajeď na hlubinu“ vybízíš k důvěře v tvé milosrdenství a v tvou věrnost, dej ať Církev vedena Benediktem XVI. stále znovu spouští sítě naděje. Ty, který jediný jsi svatý a celá země je plná tvé slávy: proměň svým Duchem smýšlení lidského pokolení, vykoupeného drahocennou krví tvého milovaného Syna. Ty, který jsi na křtu svatém smyl náš hřích, dej ať nezůstane ležet ladem milost, kterou jsme od tebe přijali. Ty, jenž jsi našim zemřelým dával účast na eucharistii, dej ať se zástupy serafů vyznávají tvou svatost u oltáře v nebeském Jeruzalémě. K: Všemohoucí Bože, tys prvního z apoštolů naplnil úžasem, takže před tvým Synem vyznal: „Pane odejdi ode mne jsem člověk hříšný“; vyslyš i tyto naše prosby, abychom měli odvahu sestoupit k hlubinám tvé lásky. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 7. – 14. února 2010 DEN
LITURGIE
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV. PUSTIMĚŘ za + Marii ŠKAŘOUPKOVOU
a Boží požehnání pro rodinu za + Antonína a Jaroslavu DRYSICE DOBEŠOVY a Boží 9.30 požehnání pro živou rodinu za Boží ochranu, dar zdraví PODIVICE a dary Ducha svatého 11.00 na poděkování Pánu Bohu PUSTIMĚŘ s prosbou o další požehnání 17.00 za živou a zemřelou rodinu PODIVICE BENÍČKOVU a BĚLÁNKOVU 8.00 za +Jana CHARVÁTA, DRYSICE manželku, dar zdraví a Boží 17.00 požehnání pro živou rodinu za nemocné a trpící PODIVICE ve farnosti 8.00 za nemocné a trpící DRYSICE ve farnosti 15.30 za + Bohuslava POSPÍŠILA, PUSTIMĚŘ manželku, syna a Boží 17.00 požehnání pro rodinu za + rodiče SMEJKALOVY, PUSTIMĚŘ ZABLOUDILOVY, duše v oč. 17.00 a Boží požehnání pro rodinu 8.00
NEDĚLE 7. února
5. NEDĚLE V MEZIDOBÍ PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA
PONDĚLÍ 8. února ÚTERÝ 9. února
SV. JERONÝM EMILIANI, SV. JOSEFINA BAKHITA, PANNA
STŘEDA 10. února
SV. SCHOLASTIKA, PANNA
ČTVRTEK 11. února
ÚTERÝ
5. TÝDNE V MEZIDOBÍ
PANNA MARIA LURDSKÁ PODIVICE, DRYSICE: UDÍLENÍ SV. NEMOCNÝCH PUSTIMĚŘ: PROCESÍ K LURDSKÉ JESKYNI SVĚTOVÝ DEN NEMOCNÝCH
PÁTEK 12. února
5. TÝDNE V MEZIDOBÍ
SOBOTA 13. února
SOBOTNÍ PAMÁTKA PANNY MARIE
NEDĚLE 14. února
PÁTEK
6. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
PUSTIMĚŘ za + rodiče SLEZÁČKOVY a tři děti 8.00 DRYSICE za + Helenu POSPÍŠILOVOU a Boží požehnání pro rodinu 9.30 za + Ludvíka FRÉLICHA, PODIVICE rodiče, živou a + rodinu 11.00
ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ÚNOR 1. Za vědce a intelektuály, aby upřímným hledáním pravdy dospívali k poznání jediného pravého Boha. 2. Aby si církev uvědomovala své misijní poslání a snažila se věrně následovat Krista a hlásat evangelium všem národům. 3. Aby všichni trpící, nemocní a postižení našli sílu spojit své utrpení s křížem našeho Pána. FARNÍ INFORMÁTOR, XVI. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (zázn. 517356351, mobil: 723593106,
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks =15,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na www.pustimer-farnost.cz.
FARNÍ INFORMÁTOR 6. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 14. ÚNORA 2010
Blaze tomu, kdo svou naději vložil do Hospodina.
S Jeho Eminencí Tomášem kardinálem Špidlíkem u hrobu sv. Cyrila (+14.2.869) v kryptě baziliky sv. Klementa v Římě, PEREGRINATIO AD LIMINA APOSTOLORUM, 11. června 2007.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH
K: Bratři a sestry, složme svou naději na Hospodina, který dbá o cestu spravedlivých a je oporou těch, kdo jsou upřímného srdce: L: BOŽE, NAŠE ÚTOČIŠTĚ A SÍLO, VYSLYŠ NÁS. Ty, jenž jsi svaté Cyrila a Metoděje učinil Apoštoly Slovanů, dej, ať náš národ naslouchá Slovu, z něhož vzešla jeho víra, kultura i naděje budoucnosti. Ty, který jediný jsi svatý a celá země je plná tvé slávy: proměň smýšlení lidí, vykoupených drahocennou krví tvého milovaného Syna. Ty, jenž jsi chudým svěřil příslib Božího království, nauč svou Církev pokornému smýšlení, a dej, aby věřící došli naplnění tvého příslibu. Ty, jenž jsi hladovějící a žíznící po spravedlnosti ujistil, že budou nasyceni, pohleď na Spravedlivého a zjednej právo všem utiskovaným. Ty, jenž jsi smrtí a zmrtvýchvstáním svého Syna dal naději všem, kdo umírají ve spojení s Ním, přiveď k dokonalosti putování víry našich zesnulých. K: Bože všemohoucí, Ty nás evangeliem svého Syna učíš cestám tvé prozřetelnosti, Dej, ať máme stále na paměti „běda“ těm, kdo spoléhají na člověka a svou oporu hledáme u Tebe, abychom tak došli údělu blahoslavených. Prosíme o to skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 14. – 21. února 2010 DEN
LITURGIE
NEDĚLE 14. února
6. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
PONDĚLÍ 15. února ÚTERÝ 16. února
PONDĚLÍ 6. TÝDNE V MEZIDOBÍ
STŘEDA 17. února
ÚTERÝ 6. TÝDNE V MEZIDOBÍ
POPELEČNÍ STŘEDA DEN PŘÍSNÉHO POSTU
ČTVRTEK 18. února
ČTVRTEK PO POPELEČNÍ STŘEDĚ
PÁTEK 19. února
PÁTEK PO POPELEČNÍ STŘEDĚ
SOBOTA 20. února
SOBOTA PO POPELEČNÍ STŘEDĚ
NEDĚLE 21. února
1. NEDĚLE POSTNÍ
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
PUSTIMĚŘ za + rodiče SLEZÁČKOVY a tři děti 8.00 DRYSICE za + Helenu POSPÍŠILOVOU a Boží požehnání pro rodinu 9.30 za + Ludvíka FRÉLICHA, PODIVICE rodiče, živou a + rodinu 11.00 PUSTIMĚŘ za + Vojtěcha ŠTROBLÍKA, rodiče a živou rodinu 17.00 za živou a zemřelou rodinu PODIVICE ZELENKOVU a BENÍČKOVU 8.00 za + Josefa PIVODU, PODIVICE manželku a dvoje rodiče 15.00 DRYSICE za + Marii POLIŠENSKOU
16.30
PUSTIMĚŘ
18.00 PUSTIMĚŘ 17.00 PODIVICE 15.00 PUSTIMĚŘ 16.30 PUSTIMĚŘ 17.00
PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00
Tomáš Špidlík
Prameny světla
za + Františku MRTVOU, Františku ŠNAJDROVOU a Boží požehnání pro rodiny za dar zdraví, Boží ochranu a požehnání POBOŽNOST
KŘÍŽOVÉ CESTY POBOŽNOST
KŘÍŽOVÉ CESTY za Konráda LERYCHA, manželku a zemřelou rodinu
za + Františka HROZU za + Aloise MARKA a Boží požehnání pro živou rodinu za + manžele KRATOCHVÍLOVY, dceru a zetě
PŘÍRUČKA KŘESŤANSKÉ DOKONALOSTI. ČTVRTÉ VYDÁNÍ, 472 stran.
Cena: 290,-Kč – možnost objednání v kostele. FARNÍ INFORMÁTOR, XVI. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (zázn. 517356351, mobil: 723593106,
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks =15,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na www.pustimer-farnost.cz.
LITURGICKÉ TEXTY 5. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – IZ 6,1-2A.3-8 Čtení z knihy proroka Izaiáše. Toho roku, kdy zemřel král Uzijáh, viděl jsem sedět Pána na vysokém a vznešeném trůnu, lem jeho (roucha) naplňoval svatyni. Nad ním se vznášeli serafové. Jeden volal na druhého: ”Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.” Čepy prahů se chvěly tímto voláním a dům se naplnil dýmem. Tu jsem zvolal: ”Běda mně, je se mnou konec! Vždyť jsem člověk nečistých rtů, mezi lidem nečistých rtů bydlím, a krále, Hospodina zástupů, jsem viděl svýma očima!” Tu ke mně přiletěl jeden ze serafů, v ruce měl rozžhavený kámen, který vzal kleštěmi z oltáře. (Tím) se dotkl mých úst a řekl: ”Hle, dotklo se to tvých úst, zmizela tvá vina, smyt je tvůj hřích!” Pak jsem slyšel hlas Páně, jak praví: ”Koho mám poslat, kdo nám půjde?” Řekl jsem: ”Zde jsem, mne pošli!” ŹALM 138 Chci tě chválit, Hospodine, celým svým srdcem, – žes vyslyšel slova mých úst. – Budu ti hrát před anděly, – vrhnu se na tvář směrem k tvému svatému chrámu. Slavit budu tvé jméno – pro tvou dobrotu a věrnost. – Když jsem volal, vyslyšels mě, – v mé duši jsi rozhojnil sílu. Budou tě oslavovat, Hospodine, všichni králové země, – až uslyší slova tvých úst. – Budu opěvovat Hospodinovy cesty: – ”Věru, veliká je Hospodinova sláva!” Zachraňuje mě tvá pravice. – Hospodin pro mě dokončí, co začal. – Hospodine, tvá dobrota trvá navěky, – dílo svých rukou neopouštěj! 2. ČTENÍ – 1KOR 15,1-11 Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Chci vám, bratři, vyložit radostnou zvěst, kterou jsem vám už hlásal. Vy jste ji přijali a jste v tom pevní. Ona vás vede ke spáse, když se jí držíte přesně tak, jak jsem vám to kázal; jinak jste uvěřili nadarmo. Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám přijal, že Kristus umřel ve shodě s Písmem za naše hříchy; že byl pohřben a že vstal z mrtvých třetího dne ve shodě s Písmem; že se ukázal Petrovi a potom Dvanácti. Pak se zjevil více než pěti stům bratří najednou – většina z nich dosud žije, někteří však už zesnuli. Potom se zjevil Jakubovi, pak všem apoštolům. A po všech jako poslední jsem ho uviděl i já, nedochůdče. Ano, já jsem nejmenší z apoštolů; nejsem ani hoden, abych byl nazýván apoštolem, protože jsem pronásledoval Boží církev. Ale Boží milostí jsem to, co jsem, a jeho milost, kterou mi udělil, nezůstala ležet ladem. Ano, pracoval jsem do únavy daleko více než všichni ostatní. Vlastně ne já, nýbrž Boží milost se mnou. Ale ať už já, nebo oni: tak to kážeme a tak jste v to uvěřili. EVANGELIUM – LK 5,1-11 Slova svatého evangelia podle Lukáše. Když Ježíš stál u Genezaretského jezera, lidé se na něho tlačili, aby slyšeli Boží slovo. Tu spatřil u břehu stát dvě lodě. Rybáři z nich vystoupili a prali sítě. Vstoupil na jednu z těch lodí, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby trochu odrazil od břehu. Posadil se a z lodi učil zástupy. Když přestal mluvit, řekl Šimonovi: ”Zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovení!” Šimon mu odpověděl: ”Mistře, celou noc jsme se lopotili, a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě.” Když to udělali, zahrnuli veliké množství ryb, že se jim sítě téměř trhaly. Dali znamení společníkům v druhé lodi, aby jim přišli na pomoc, a ti přijeli. Naplnili obě lodě, až se potápěly. Když to Šimon Petr viděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: ”Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný!” Zmocnil se ho totiž úžas – a také všech jeho společníků – nad tím lovem ryb, které chytili; stejně i Zebedeových synů Jakuba a Jana, kteří byli Šimonovými druhy. Ježíš řekl Šimonovi: ”Neboj se! Od nynějška budeš lovit lidi.” Přirazili s loďmi k zemi, nechali všeho a šli za ním.
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Mějme odvahu a vytrvejme v konání dobra V jižním Španělsku žil v 6. století chlapec jménem Isidor. Jeho starší bratr byl sevillským biskupem. Rodiče jim zemřeli a starší bratr dal mladšího do školy k řeholníkům. I když byl Isidor nadaný, nerad se učil. Jednoho dne dokonce utekl ze školy s pevným rozhodnutím, že se tam už nevrátí. Byl horký letní den a on měl velkou žízeň. Našel studnu a posadil se na její kamennou obrubu. Všiml si, že na okraji kamene jsou hluboké drážky, prohloubeniny. Plný zvědavosti se ptal jedné paní, která přišla navážit vodu, kde se tam vzaly? Ona mu řekla, že tam chodí už léta pro vodu a ty prohloubeniny jsou od provazů, kterými si lidé vytahují vodu, některé pak vymlela sama voda. Chlapec seděl dále u studny a přemýšlel: měkký předmět jako provaz či kapka vody dokáží narušit a opracovat i tvrdý kámen. Je to jen otázka času. A protože byl velmi inteligentní, došlo mu, že tak je tomu i s učením. Dlouhá a trpělivá práce musí postupně vést k výsledkům. Vrátil se tedy do školy a začal se učit. Stal se z něho moudrý a vzdělaný muž, napsal mnoho knih a po smrti svého bratra se stal biskupem v Seville. A byl tak dobrý, že ho Církve prohlásila za svatého. Kéž by na to přišli i naši školáci a studenti. To by z nich měli jistě rodiče radost. Na celém příběhu nás zajímá moudrá zkušenost. Dlouhá a vytrvalá práce i na tvrdé skále přináší své výsledky. Všichni dobře známe období těžkostí, znechucení, frustrace. Známe to dobře – děti, mladí, dospělí, staří. Nedaří se třeba ve škole, není možné dostat lepší známku než 3, student dobře připravený na zkoušku si zrovna vytáhne otázku, kde má trošku mezery, dospělým se zase nedaří dotáhnout nějakou záležitost do konce, naráží na byrokracii, neochotu úřadů, představených – nakonec je člověk znechucený a rezignuje, má chuť všechno vzdát. Tento pocit má kolikrát i kněz ve farnosti, když vidí, jak tolik práce bylo nadarmo, bez efektu. Tolik času věnuje třeba ministrantům, dětem, ale časem se vytrácejí z kostela; tolik bylo křtů, svateb a prvních svatých přijímání – a výsledek je velice slabý; kolik to bylo hodin náboženství a kázání v kostele, a lidí nepřibývá, spíše naopak. Jeden můj kolega z pohraniční farnosti říká: před deseti lety, když jsem nastoupil, bylo v kostele 15 babiček. Dnes je jich tady osm. A myslím, že i vy, rodiče, máte někdy tento pocit, když vidíte své děti, které jste vychovávali ve víře, vedli je do kostela a náboženství, a dnes jsou z nich neznabozi. Bratři a sestry, nenechme se ničím odradit, ale mějme odvahu a vytrvejme v konání dobra. Statečně bojujme a neklesejme na mysli. Nic není hned. Všechno chce čas. Příklad apoštola Petra, který proti všem zkušenostem vhazuje sítě do moře a nestačí se divit, je i pro nás výzvou, abychom nemalomyslněli a zároveň jako svatý Pavel se stále namáhali,
pracovali, trpěli s vědomím, že to není marné, ale právě naopak, je to cesta k velkým zázrakům v našem životě, jako tomu bylo i při Petrově rybolovu. Konečně, mějme trpělivost i se sebou samými. Stále zjišťujeme, že máme stejné chyby. Je zapotřebí umět rozpoznat, co člověk může změnit a co je prostě povahový rys, s nímž nepohneme. Stanovme si raději skromnější cíle, a pak poznáme, že jsme udělali pokrok, že jsem o kousek dále. Prorok Izaiáš se stává hlasatelem Boží pravdy, apoštol Pavel učitelem národů, apoštol Petr rybářem lidí. Každý z nás se má stát Kristovým apoštolem. Chceme proto dnes prosit, abychom na tento úkol, který všichni máme, nezapomínali a zároveň, abychom přes všechny své slabosti spoléhali na Toho, od něhož naše víra pochází, a který ji také přivede k dokonalosti. Amen.
SVATÁ SCHOLASTIKA
(podle knihy »Dialogů« sv. Řehoře Velikého, papeže, Lib. 2, 33: PL 66, 194-196)
Scholastika, sestra svatého Benedikta, již od dětství zasvěcená všemohoucímu Bohu, chodívala jednou za rok za bratrem. Muž Boží jí přicházíval vstříc na klášterní pozemek nedaleko od brány kláštera. Jednou zase přišla jako obvykle a její ctihodný bratr k ní přišel se svými učedníky. Celý den strávili v chválách Božích a ve svatých rozhovorech, a když se už začalo stmívat, společně pojedli. A protože se mezitím během jejich zbožné besedy při-pozdilo, svatá řeholnice požádala Benedikta: »Prosím tě, neopouštěj mě této noci a porozprávějme si až do rána o radostech života v nebi.« On jí odpověděl: »Co to povídáš, sestro ? Nemohu přece v žádném případě zůstat mimo svou celu.« Když tedy ctihodná sestra uslyšela zápornou odpověď svého bratra, položila sepjaté ruce na stůl, sklonila hlavu do dlaní a začala se modlit k všemohoucímu Pánu. A když hlavu znovu zdvihla, strhla se mohutná bouře s hromy a blesky a takový liják, že ani ctihodný Benedikt, ani bratři, kteří ho provázeli, nemohli ani vykročit z místa, na kterém společně seděli. Tu začal Boží muž smutně naříkat a řekl: »Bůh ti buď milostiv, sestro, cos to provedla?« Nato ona: »Hleď, prosila jsem tě, ale tys mi nechtěl vyhovět; poprosila jsem proto svého Boha, a ten mě vyslyšel. Teď tedy jdi, můžeš-li, rozluč se se mnou a vrať se do kláštera.« A tak ten, který tam nechtěl zůstat dobrovolně, zůstal nedobrovolně, a tak se stalo, že probděli spolu celou noc a vzájemně se posilovali zbožnou rozmluvou o duchovním životě. Není divu, že žena zmohla víc než muž. Vždyť přece Bůh je láska,1 jak říká Jan, a tak bylo navýsost správné, že ona dokázala víc, protože víc milovala. A hle, když po třech dnech stál Boží muž ve své cele a pozdvihl oči k nebi, spatřil, jak duše jeho sestry vychází z jejího těla v podobě holubice a vchází do skrytého nebe. Zaradoval se nad její velikou slávou, hymny a chvalozpěvy vzdal chválu všemohoucímu Bohu a poslal spolubratry, aby přinesli její tělo do kláštera a pochovali ji do hrobu, který měl připravený pro sebe. A tak se stalo, že ty, kdo byli vždycky jedna duše v Bohu, nerozdělil ani hrob.
Svědomí
(zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)
„Přemýšlím, a proto jsem“ (Cogito ergo sum). Touto pověstnou větou uvedl Descartes-Cartesius moderní myšlení. A co, když někdo nemyslí, ten neexistuje? Alespoň ne jako člověk. Psychologové nám ukazují, jak poznání sebe vyrůstá z poznání něčeho jiného. Dítě něco zahlédne a hned se ptá: Co je to? Neví tedy, co to je, ale je si jisté: To nejsem já. Já nejsem kočička, já nejsem pejsek, ačkoli jsou naši. Já nejsem ani maminka ani tatínek, ačkoli je mám rád. Čím víc jiných věcí a osob lidský tvor poznává, tím větší má mínění o své velikosti a tím víc ho obdivují ostatní. Ale druhy lidského poznání jsou různé. Dítě je ještě nerozlišuje. Ale dospělí si jsou dobře vědomi, že tu jsou dvě velké kategorie. Něco poznáme hmatem, očima, po sluchu, všeobecně řešeno smysly. Jiné je poznání hlavou, Kardinál Špidlík promlouvá k pustiměřským poutníkům tj. rozumem. Na počátku víc v bazilice sv. Klementa, v jejíž kryptě je pohřben sv. Cyril, PEREGRINATIO AD LIMINA APOSTOLORUM, Řím -11. června 2007. věříme smyslům, především očím: to, co jsme na vlastní oči viděli, to je pro nás pravdivé, těžko nám to někdo vymluví. Přesto však se často zmýlíme. Jak tedy dokážeme, že jsme něco viděli správně? Od dávných dob je zvyk přijatý i v Bibli (Dt 19,15), že v pochybnostech tu musí být alespoň dva jiní svědci, čím víc jich je, tím lépe. Za vědecky jisté se považuje to, o čem se mohou přesvědčit všichni, kteří toho jsou schopni a co je všeobecně přijaté za pravdu. Jsme rádi, že věda stále pokračuje. Ale přesto má i vědecké poznání velké slabosti. I vědci už mnohokrát své mínění změnili. Má být tedy důkaz pro neomylnou pravdu jenom fakt, že tak myslí všichni? Kromě toho se věda nikdy nemůže vyslovit o soukromých osobních záležitostech. Nepřejeme vědci, aby se oženil podle vědeckých zákonů, ale aby si našel nevěstu podle osobního vkusu. Proto se lidé mezi sebou ponejvíc baví disputacemi svobodnými a zařizují svůj život podle privátních potřeb. Je-li takových diskusí mnoho, unavují a pletou hlavu. Proti skeptikům, kteří jimi zaplňovali aténské náměstí, vyhlásil Sokrates princip: pít čisté víno, tj. uvažovat jenom
čistým rozumem. Termínu „fyzika“ se užívalo tehdy pro přírodní vědy, on tedy založil „meta-fyziku“, nauku o tom, co je za tím, co vidíme očima a co nám odkryje rozumové uvažování. Co to je? Všeobecně řečeno: „přirozenost věcí“. Pozorujeme např. lidi, každý z nich je jinačí. Ale něco mají všichni společného. To, co musí každý mít, abychom ho nazvali člověkem, to je lidská přirozenost. Z toho plyne i morální důsledek: žít podle přirozenosti znamená dodržovat to, co platí pro všechny lidi, co se dá stanovit zákonem. Není to snadné. Je to vidět z toho, že ještě dnes, víc než po dvou tisíci letech, se bojuje za to, aby se dobře uzákonila lidská práva. Je to vznešený úkol. Ale i ten má své veliké nedostatky. Spravedlivý všelidský zákon je podobný metafyzickému nebo matematickému principu. Je nehybný. Naopak život je ve stálém vývoji. Má být tedy základní normou života to, co je neživé? V umění oceňujeme originalitu. Nedostane cenu malíř za to, že udělal to, co by mohli namalovat všichni. Dětem od mládí vštěpujeme, aby se podřídili všem pravidlům, ale neujde nám, jak jsou rády, když si mohou udělat něco docela po svém, jinak než ostatní. Když je za to pochválíme, jsou vděčné a když jsou naopak drženy tuze na uzdě, vzdorují. Ale dělají to i dospělí a říkají tomu boj o osobní svobodu, právo na vlastní mínění. Tím však vyvstává otázka: Jsou-li zákony, pořádek a zvyky opravdu rozumné, proč dělat nadto něco nerozumného? I nejprostší člověk na tu otázku umí spontánně odpovědět: Hlavou se všecko nevymudruje, musíme mít také srdce na pravém místě, musí se umět vycítit, co je v tom a v tom okamžiku vhodné a správné. Ale pevní zastánci práva a zákonů se s takovou odpovědí nespokojí: To bychom tu měli pěkný zmatek, kdyby si každý dělal podle toho, jak se cítí! Uznáme, že je slovo cit tuze nejasné. Musíme tedy najít nějaký lepší výraz. Sokrates, jak jsme slyšeli, byl zásadně proto, aby byl vůdcem lidského jednání úsudek zdravého rozumu. Ale sám se nakonec přiznal, že má v sobě nějakého skrytého démona. Ten mu v jistých okolnostech učí, co má udělat. Nám se ovšem tento výraz líbí daleko méně než city srdce. Nemáme také zájem, abychom byli posedlí nějakým démonem. Ale jakýsi hlas, který k nám uvnitř mluví, známe dobře. Dostal jméno „svědomí“, protože se připojuje sám od sebe k našemu vědomí, k tomu, co jednáme dobrovolně. Má velkou autoritu, dokonce větší než zákony. Na tu se hned odvoláváme, když jsme se rozhodli udělat něco docela po svém: Jednal jsem podle svého nejlepšího svědomí. Kde tu autoritu svědomí bere? Kdo je pověřil, aby soudilo, co je dobré a zlé? Odpověď křesťanská je zásadní: je to hlas Boží v lidském srdci. Jenom Bůh totiž zná, kam chce každého člověka dovést, dává každému jeho osobní povolání, to, k čemu ho opravdu volá. Vždycky je to volání k dobrému. Hlasy opačné jsou démonické. Bible nás o tom poučuje symbolickým vypravováním o hadu, který mluvil k prarodičům a vybízel je, aby si utrhli zakázané ovoce. Slibuje jim, že tak budou poznávat dobro a zlo. V jakém smyslu poznávat? Dalo by se to říci i takto: Vy sami si budete rozhodovat o tom, co je dobré a zlé, nebude potřebovat hlasu Božího, hlasu ve svědomí. Originální ruský myslitel Šestov zůstává v biblické parabole a blíže ji osvětluje: symbol poznání dobra zla je plod rostoucí na stromu života, zasazeného Bohem ve středu ráje. Odtržen od tohoto stromu Božího života vede k smrti. Převedeno do naší morální nauky se dá říci takto. Vyšli jsme z první konstatace: Myslím, poznávám, tedy jsem. Naše nejvyšší poznání není smyslové ani jenom rozumové, ale poznání dobra a zla, hlas svědomí. To však musí zůstat ve spojení s Bohem, který žije a kraluje věčně a i nás vede k životu věčnému. Žijeme-li podle tohoto poznání, pak opravdu jsme.
LITURGICKÉ TEXTY 6. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – JER 17,5-8
Čtení z knihy proroka Jeremiáše. Toto praví Hospodin: ”Prokletý člověk, který spoléhá na člověka, kdo za svou oporu pokládá smrtelníka, svým srdcem odstupuje od Hospodina! Je jako jalovec na pustině: nic dobrého se mu neukáže, svůj domov má v suchopárné poušti, v solném kraji, kde nelze bydlet. Požehnaný člověk, který doufá v Hospodina, jehož oporou je Hospodin! Je jako strom, který je zasazen u vody, který své kořeny vyhání k potoku; když přijde vedro, nestrachuje se, jeho listí zůstává zelené, ani v suchém roku nemá starosti, nepřestává nést ovoce.” ŹALM 1
Blaze tomu, kdo nechodí, jak mu radí bezbožní, – nepostává na cestě, kudy chodí hříšní, – a nezasedá ve shromáždění rouhačů, – ale má zalíbení v Hospodinově zákoně – a o jeho zákoně přemítá dnem i nocí. Podobá se tak stromu zasazenému u vodních proudů, – ve svůj čas přináší ovoce, – listí mu nevadne – a daří se mu vše, co koná. Jinak je tomu s bezbožnými, zcela jinak: – jsou jako pleva rozvátá větrem. – Vždyť Hospodin dbá o cestu spravedlivých, – ale cesta bezbožných skončí záhubou. 2. ČTENÍ – 1KOR 15,12.16-20
Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Bratři! Káže se o Kristu, že vstal z mrtvých. Ale jak potom mohou říkat někteří z vás, že vzkříšení mrtvých není? Jestliže tedy mrtví nevstávají, ani Kristus nevstal. A nevstal-li Kristus, vaše víra nemá cenu, protože pak jste ještě ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti křesťané, kteří už zesnuli. Máme-li naději v Krista jen v tomto životě, pak jsme nejubožejší ze všech lidí. Ale Kristus z mrtvých vstal, a to jako první z těch, kteří zesnuli. EVANGELIUM – LK 6,17.20-26
Slova svatého evangelia podle Lukáše. Když si Ježíš vyvolil dvanáct apoštolů, sestoupil (z hory) a zastavil se na rovině. A s ním velký zástup jeho učedníků a velké množství lidu z celého Judska, z Jeruzaléma i z tyrského a sidónského pobřeží. Ježíš se zahleděl na své učedníky a řekl: ”Blahoslavení, vy chudí, neboť vaše je Boží království. Blahoslavení, kdo nyní hladovíte, neboť budete nasyceni. Blahoslavení, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát. Blahoslavení jste, když vás budou lidé nenávidět, když vás vyloučí ze svého středu, potupí a vaše jméno vyškrtnou jako proklaté kvůli Synu člověka. Radujte se v ten den a jásejte, máte totiž v nebi velkou odměnu; vždyť stejně se chovali jejich předkové k prorokům. Ale běda vám, boháči, neboť už máte své potěšení. Běda vám, kdo jste nyní nasycení, neboť budete hladovět. Běda vám, kdo se nyní smějete, neboť budete naříkat a plakat. Běda, když vás budou všichni lidé chválit, vždyť stejně se chovali jejich předkové k falešným prorokům.”
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Blahoslavenství – cesta ke štěstí v Bohu Znáte možná rčení: smutný být a nic nemít, to ani Pán Bůh nežádá. Po přečtení dnešního evangelního úryvku se nám zdá, že to pravda není. Jak mohou být blahoslavení (šťastní) ti, kdo jsou chudí, plačící, hladoví, žíznící, pronásledovaní, a naopak nešťastní bohatí, zajištění, vysmátí a mocní? Nespletl se náhodou Pán Ježíš? Vždyť je to přesně naopak. Proto je na místě udělat hlubší rozbor Ježíšova kázání, které je považováno za „chartu křesťanství“. Říká se, že kdo se řídí Desaterem, je slušným člověkem, a kdo žije v duchu blahoslavenství, ten je teprve křesťanem. Slyšeli jsme čtyřikrát slůvko „blahoslavení“ (šťastní) a čtyřikrát slovo „běda“. Každému blahoslavenství odpovídá jedno varování. Nejprve blahoslaví Pán Ježíš chudé. Nemá zde na mysli ovšem chudobu hmotnou či hospodářskou. Kdyby tomu tak bylo, Pán ježíš by nahrával všem těm nefachčenkům, povalečům, bezdomovcům, kteří čekají jen pomoc od druhých, ale sami nechtějí hnout ani prstem, a byl by proti všem, kdo se snaží o lepší výdělek, pomoc druhým v nouzi. Ježíš však chce zdůraznit, že majetek má sloužit k rozvoji člověka a k prospěchu těch, kteří jsou mu svěřeni, ale nemá se stát cílem života. Máme být nezávislí na majetku, schopni ho kdykoli opustit, řídit se slovy Písma: „člověk, i když má, jeho život tím není zajištěn“, či sv. Pavla – dovedu žít v hojnosti, ale umím žít v nedostatku… Stále hledat nejprve Boží království a jeho spravedlnost – v tom je štěstí člověka. Druhé blahoslavenství úzce souvisí s prvním. „Blahoslavení hladovějící“, neboli ti, kdo nejsou nasyceni jídlem, pitím, rozkošemi, ale stále usilují a hledají pravdu, lásku, nespokojí se pouze s pozemským blahem v duchu podobenství o boháči. Neboli šťastný je ten, kdo chce být stále lepším, než je doposud a snaží se také o lidštější a krásnější svět kolem sebe. Třetí blahoslavenství se netýká těch, kteří si pořád naříkají, fňukají, litují se, jsou smutní a nešťastní na světě. Šťastní jsou ti, kdo trpělivě snášejí svůj kříž. Kolikrát obdivujeme lidi, kteří jsou třeba na vozíčku, a přesto nerezignují. Malují, sportují, zpívají a jsou kolikrát šťastnější, než lidé zdraví, kteří se trápí kdejakou maličkostí.
A konečně jsou šťastní ti, kteří nevyhledávají pocty, uznání a ocenění od lidí; dokáží klidně snášet nezájem, příkoří, nespravedlivá nařčení, nejsou to patolízalové a přitakávači těch, kdo mají moc a postavení, díky nímž by se mohli někam dostat a mít se dobře. Ježíš nám v blahoslavenstvích ukazuje cestu ke štěstí. Varuje nás, abychom nehledali tam, kde není – tedy v penězích, blahobytu, požitcích, moci a slávě. Štěstí máme hledat v Bohu a v jeho království. Šířit spravedlnost, lásku, pokoj a radost – to je první životní úloha, to činí náš život lidským, v tom je naše štěstí. Poučme se z života a zkušenosti bohatých, mocných a slavných tohoto světa, že jim nemáme závidět, protože vidíme jak mají kolikrát život velmi složitý – přicházejí o své soukromí, bojí se o svůj život a nakonec zůstávají osamocení. Děkujme za poznání Boha. Ten jediný dává smysl a naplnění naší existenci. Někdy se možná octneme v situaci, kdy nám něco chybí – nějaká ta koruna, nebo nosíme v srdci bolest a zármutek nad odchodem někoho blízkého či z rozvrácených vztahů, nemoci; pociťujeme, že nejsme patřičně doceněni, přehlíženi, od druhých zatracováni. Pamatujme si, že Bůh je nám nablízku i v těchto situacích a na něj složme svou naději, jak opakujeme i v žalmové odpovědi: „Hospodinu svěř svůj osud, v něho důvěřuj, on sám bude jednat“. Uzavřeli jsme XX. století. Nechci dnes dělat jeho analýzu, ale chtěl bych jen na několika evidentních skutečnostech ukázat, jak dopadl člověk, který Boha zavrhl, opustil a spoléhal jen na sebe. V roce 1914 začala I. světová válka. Rakousko-Uhersko vyhlásilo Srbsku válku. Marně volal papež Pius X. po řešení konfliktu diplomatickou cestou. A výsledek? Milióny mrtvých, rozpad rakousko-uherské monarchie, porážka Německa, v Rusku svržení cara. Za několik let následovala II. světová válka. Hitler vsadil vše na své generály a vojáky, opustil Boží zákony, vytvořil teorii germánského impéria, ale vše dopadlo fiaskem – další desítky miliónů padlých a o škodách na majetku nelze ani mluvit. Netrvalo dlouho a byl tu socialistický režim, který jsme zažili vlastní kůži. Vše se budovalo bez Boha, desatera, náboženství. Kdo chtěl být perspektivní, stačilo podepsat stranu a postup až na nejvyšší posty byl zajištěn i těm největším hlupákům. A kam to všechno dospělo? Myslím, že výsledky jsou vidět právě dnes v hospodářské i morální devastaci naší společnosti. Podniky rozkradené, banky vytunelované, lidé bez práce, ale hlavně bez jakékoliv morálky a odpovědnosti. Děti neumějí zdravit, slušně mluvit, nedají se zvládnout ani ve škole, a když z ní vyjdou mnozí se utápějí v alkoholu, drogách, nikotinu, narůstá kriminalita. To všechno je, bratři a sestry, výsledek odpadu od Boha! V této chvíli je třeba jasně připomenout slova svatého Augustina: Nepokojné je srdce člověka, dokud nespočine v Bohu. Byla to jeho životní zkušenost. On sám hledal své štěstí jinde: ve věcech, lidech, požitcích, filozofii, kariéře, ale později přišel na to, co napsal. Jeho svědectví potvrzuje i dnešní žalmová odpověď: Blaze tomu, kdo svou naději vložil do Hospodina. A to je výzva pro každého z nás. Žijeme ve světě, který se štve za ziskem, produkcí a čísly, ale chybí mu to nejpodstatnější: žít jako člověk. Našim velkým posláním v tomto světě je činit ho lidštějším. Vykročme tedy dnes z kostela naplněni silou Boží milosti a s chutí ukazujme svým životem, kde hledat štěstí. Amen.
Poměr člověka k zemi (zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)
„Bloudím v širém poli, bloudím v lesním mlází, na cestu mi lípa zlaté listí hází...“ Naši venkované byli se zemí vždycky srostlí. V naší literatuře je mnoho pěkně procítěných vesnických románů a povídek. A i měšťané, když se rozohnili pro vlast, nezpívali marseillezu ani „Naprej zastava Slave“, ale rozpomenuli se raději, že voda hučí po lučinách a bory šumí po skalinách, v sadě stkví se jara květ. Odrůstající mládež ovšem zpívá písně zamilované, ale ani při vzpomínce na milenku se nezapomene, že hora je vysoká a že ten a ten kostelíček, z kterého vycházejí panny jako obraz malovaný, stojí na pěkném kopečku. Z toho však vyvstává problém, který se teoreticky postaví takto: Kdo na kom závisí víc, člověk na půdě nebo půda na člověku? A nakolik se ten vliv má ochotně přijímat a nakolik mu vzdorovat? Jsou ovšem různé typy lidí a tím vzniknou i různé postoje. Lidé ekonomičtí, hospodáři, se ovšem na každém místě ptají, co by se dalo ze země vytěžit. Jsou si ovšem i oni vědomi, že se musí mírnit, aby si svou zemi nezničili. Staří primitivní obyvatelé se lesů báli, nechtěli potkat čarodějné bytosti, které se tam ukrývají. Dnešní člověk se naopak bojí o lesy, aby o ně nepřišel a zákonem začíná být chráněny i divoké šelmy, medvědi a lvi. Naproti tomu člověk poetický jde do přírody na vycházku, ne pro ekonomickou výhodu, ale pro pěkný pohled. Lesík se mu stává panenkou, kterou si okrášlí podle své záliby, stává se parkem, buď stylu francouzského, vyumělkovaného, nebo anglického, který uchovává přirozené tvary přírody. Nás však tu zajímá otázka, jaký má být poměr k zemi z hlediska náboženského. I v tomto oboru se postoje různí. Stanovme alespoň tři hlavní: chceme materiálně zemi ovládnout, můžeme ji také rozjímavě kontemplovat nebo se cítíme povoláni k tomu, abychom ji posvětili. První stanovisko ospravedlňuje od počátku biblický text: Řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, na zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi“ (Gn 1,26). Když ten text čte moderní člověk, rozumí mu především technicky. I malé dítě užívá písku, aby si s ním hrálo a dělalo si z něho bábovčičky a vodní
přehrádky. Staří církevní otcové semitské rasy však při výkladu toho textu nemysleli jenom na vnější svět, který vidíme okolo nás, ale především jim šlo o hmotu, která proniká do naší lidské bytosti a tvoří naše tělo. Panovat nad světem tedy znamená především umět ovládat tělo a hmotné sklony. V této souvislosti ovšem mluví o postu a o zdrženlivosti v hmotných potřebách všeobecně. Duch, který se dá tuze ovládat hmotou není pánem světa, ale otrokem. Moderní aplikace této poníženosti jsou materialistické filosofie i praxe. Duševním činnost se vysvětluje převážně hmotnými podmínkami. Nevládne tu duše tělu, ale tělo duši. Na nepřirozenost tohoto postoje se poukazuje i v lékařství. Jde tu o péči o tělo. Ale tzv. chemická medicína by chtěla všeho dosáhnout jenom vnějšími pilulkami nebo technickou chirurgií, která zachází s lidským tělem jako se strojem, jehož součástky se vyměňují podle libosti jako u starého auta. Heslo „ve zdravém těle zdravý duch“ se musí chápat i tak, že zdravý duch je prvním lékařem k tomu, aby ozdravělo tělo. A i ve vnějším světě chce dobrá duše uplatnit svou svrchovanost. Nemá zájem na tom, aby byl člověk jenom odleskem světa, ve kterém žije, ale aby bylo vnější prostředí obrazem jeho duše. Děje se to především v umění, ale i v obyčejné bytové kultuře. Jak jsme v tomto směru poklesli, stačí postavit vedle sebe tři fotografie: útulné vesničky, náměstí u středověké katedrály a moderní mrakodrapovou čtvrt. Tu hned vidíme, jak rozdílně duch pracuje v hmotě a jak pak ta hmota působí na ducha. Tím už přecházíme k druhému postoji ke hmotě, který jsme nazvali kontemplativní, rozjímavý. Zabývali se jím zvláště řečtí církevní otcové. Sv. Bazil to vyloží stručně takto. Jak vznikl svět? Bůh jej stvořil svým slovem. Všecko hmotné je jistý druh vtěleného Božího slova. Rostliny a zvířata ten Boží hlas slyší a vyplňují, ale nerozumějí mu. Naopak člověk dostal mysl, aby pochopil, co Bůh mu chce říci tím, co mu postavil před oči. Celý vesmír je velká kniha Boží moudrosti. A jak málo je těch, kdo ji umějí číst! Jsou jako malé děti, kterým dáte do ruky pěknou panenku a ony ji hned strčí do úst, je-li jedlá nebo ne. Kontemplace přírody, kterou východní mniši horlivě propagovali, je jakoby škola, ve které se lidé mají naučit číst, co jim kniha vesmíru říká. Je-li něco psáno v cizím jazyku, užíváme slovníku. Tak psávali i duchovní slovníky pro přírodu. Jeden z ruských duchovních autorů napsal spis s titulem „Duchovní poklad posbíraný v přírodě“. Tam vyloží např. co krásného nás může napadnout, když vidíme, jak sedlák kosí trávu nebo jak zapadá slunce za horou. Máme pak ve světě před očima stálou duchovní televisi, která nás nerozptyluje, ale naopak soustřeďuje k osobnímu životu a k modlitbě. Modlitba posvěcuje nás. Ale nezapomínejme, že posvěcuje i svět s kterým přicházíme do styku. Proč chodí lidé na pouti na některá místa? Nemůžete se pomodlit doma? ptají se poutníků. Odpovídají: Zde žil a je pochovaný ten a ten svatý, dějí se zázraky na jeho hrobu. Ten kámen na hrobě a ty kosti pod ním přece nejsou živé! Ale jsou nějak posvěcené. Dokazují to skutečně podivuhodná fakta. Lurdskou vodu už tolikrát analyzovali. Není pramen léčivých vod lázeňského typu, a přesto už tolik poutníků uzdravila. Je posvěcena modlitbami. Církev světí předměty liturgicky. V některých případech je to tak účinné, že se věci světa, jako např. voda při křtu a chléb a víno při mši stávají svátostnými, sestupuje do nich milost Boží v síle a moci. Jsou tedy už nyní předobrazy světa, jakým se má stát na konci věků, tj. naplněný přítomností Krista sestupujícího na zemi. K tomu jsme všichni povoláni, abychom spolupracovali a se modlili: Maranatha, přijď, Pane Ježíši! Ano, přijdu brzo“ (Zj 22,20). Nebe a země se setkají.
Dějinný přínos františkánů a dominikánů (promluva Benedikta XVI. při středeční generální audienci v aule Pavla VI., 13. ledna 2010)
Drazí bratři a sestry, na počátku nového roku pohleďme na dějiny křesťanství, abychom spatřili, jak se dějiny rozvíjejí a jak mohou být obnoveny. V nich můžeme vidět, že svatí, vedeni Božím světlem, jsou autentickými reformátory života církve i společnosti. Učitelé svým slovem a svědkové svým Sv. Dominik a sv. František z Assisi příkladem dovedou prosazovat trvalou a hlubokou církevní obnovu, protože jsou sami v hloubi obnoveni a mají kontakt s opravdovou novostí, kterou je přítomnost Boha ve světě. Tato útěšná realita, tedy že se v každé generaci rodí svatí a přinášejí kreativitu obnovy, neustále provází dějiny církve uprostřed smutku a záporných aspektů její cesty. Století za stoletím totiž pozorujeme, že se rodí také síly reformy a obnovy, protože novost Boha je neúprosná a dává vždycky novou sílu k cestě vpřed. Tak tomu bylo i ve 13. století se vznikem a mimořádným rozvojem žebravých řádů, jež byly vzorem velké obnovy v nové dějinné epoše. Byly tak nazývány pro svou charakteristickou vlastnost: žebrání, tedy pokorné dožadování se ekonomické podpory od lidí, aby mohly žít slib chudoby a plnit své vlastní evangelizační poslání. Z žebravých řádů, které v té době vznikly, jsou nejznámější a nejdůležitější bratři Menší a bratři Kazatelé, známí jako františkáni a dominikáni. Byly tak nazvány podle jmen svých zakladatelů, totiž Františka z Assisi a Dominika Guzmana. Tito dva velcí světci měli schopnost číst s porozuměním ve „znameních doby“ a vytušit výzvy, s nimiž se měla církev jejich doby vyrovnat. První výzvu představovala expanze různých skupin a hnutí věřících, kteří - ačkoli byli inspirováni legitimní touhou po autentickém křesťanském životě - stavěli se často mimo společenství věřících. Stáli v hluboké opozici proti bohaté a krásné církvi, jež se vyvinula právě rozkvětem mnišství. V nedávných katechezích jsem se zaobíral mnišskou komunitou v Cluny, která stále přitahovala mládež a tedy vitální síly, jakož i bohatství a majetky. Logicky se tak nejprve rozvinula církev bohatá na majetky a také nehybná. Proti této církvi stála idea, že Kristus přišel na svět chudý a že pravá církev by měla být právě církví chudých. Touha po autentickém křesťanském životě tak stanula proti empirické realitě církve. Jde o takzvaná pauperistická středověká hnutí. Ta ostře odmítala způsob života kněží a mnichů té doby, obviňovaných ze zrady evangelia a z toho, že nepraktikují
chudobu jako první křesťané. Tato hnutí budovala proti službě biskupů svou vlastní „paralelní hierarchii“. Například hnutí katarů nebo albigenských začala nově hlásat antické hereze, jako např. znevažování a pohrdání materiálním světem. Opozice proti bohatství se rychle stává opozicí proti materiální realitě jako takové, negací svobodné vůle a potom dualismem, podle něhož existuje princip zla jako rovnocenný Bohu. Tato hnutí měla úspěch zvláště ve Francii a v Itálii, nejenom svou pevnou organizací, ale také proto, že poukazovala na reálný nepořádek v církvi, způsobený málo příkladným jednáním různých exponentů z řad kléru. Františkáni a dominikáni ve stopách svých zakladatelů naopak ukázali, že bylo možno žít evangelní chudobu, pravdu evangelia jako takového bez oddělování se od církve; ukázali, že církev zůstává pravdivým, autentickým místem evangelia a Písma. Dominik a František dokonce právě z vnitřního společenství s církví a s papežstvím vydolovali sílu svého svědectví. Svou zcela originální volbou v dějinách zasvěceného života se členové těchto řádů nejenom zříkali vlastnictví osobního majetku jako to činili mniši již ve starověku, ale nechtěli mít ani pozemské komunity a nemovitosti. Měli tak v úmyslu dosvědčovat krajně strohý život, aby byli solidární s chudými, a důvěřovat jenom v Prozřetelnost, žít každý den z Prozřetelnosti, z důvěry, že se dávají do Božích rukou. Tento osobní i komunitní styl žebravých řádů, sjednocených naprostým přilnutím k učení a autoritě církve, byl velmi ceněn Papeži té doby, jako byli Inocenc III. a Honorius III., kteří nabídli plnou podporu těmto novým církevním zkušenostem, v nichž rozpoznali hlas Ducha. A plody nechyběly: pauperisticky orientované skupiny, které se oddělily od církve, znovu vstoupily do církevního společenství nebo se pomalu zmenšovaly až zanikly. Také dnes, přestože v životě společnosti často převažuje „mít“ nad „být“, existuje značná vnímavost vůči příkladům chudoby a solidarity, které svými odvážnými rozhodnutími věřící podávají. Ani dnes podobné iniciativy nechybějí: hnutí, která vycházejí skutečně z novosti evangelia a žijí ho radikálně; dávají se do rukou Božích, aby sloužila bližním. Svět, jak připomněl Pavel VI. v Evangelii nuntiandi, rád naslouchá učitelům, když jsou zároveň svědky. Je to poučení, na které při šíření evangelia nikdy netřeba zapomínat. Kdo v první řadě sám žije to, co hlásá, je zrcadlem božské lásky. Františkáni a dominikáni byli svědky, ale také učiteli. Dalším požadavkem jejich doby byla totiž náboženská výuka. Nemálo věřících laiků, kteří bydleli v rozšiřujících se městech, toužilo vést duchovně intenzivní křesťanský život. Snažili se proto prohlubovat své poznání víry a nechat se vést na svízelné, ale vzrušující cestě svatosti. Žebravé řády dovedly šťastně vycházet vstříc také další nezbytnosti: hlásat evangelium v jednoduchosti, hloubce a velkoleposti bylo účelem a patrně hlavním účelem tohoto hnutí. S velkou horlivostí se totiž věnovaly kázání. Velmi početní byli věřící, často skutečné davy, které se shromažďovaly, aby naslouchaly těmto kazatelům v kostelech i na volných prostranstvích, vzpomeňme např. na svatého Antonína. Probíraly se argumenty blízké životu lidí, zejména pěstování teologálních a mravních ctností s konkrétními, snadno srozumitelnými příklady. Kromě toho se učilo způsobům života modlitby a zbožnosti. Např. františkáni intenzivně šířili úctu ke Kristově lidství a snahu napodobovat Pána. Nepřekvapuje proto, že bylo mnoho věřících, žen i mužů, kteří se rozhodli nechat se na křesťanské cestě doprovázet bratry františkány nebo dominikány, vyhledávanými a ceněnými duchovními vůdci a zpovědníky. Vznikala tak sdružení věřících laiků, kteří se inspirovali spiritualitou svatého Františka a svatého Dominika, vhodnou pro jejich životní stav. Jde o tzv. třetí řád, jak františkánský, tak dominikánský. Jinými slovy, nabídka „laické svatosti“ si získala spoustu
lidí, což Druhý vatikánský koncil připomněl slovy, že povolání ke svatosti není vyhrazeno jen některým, ale je univerzální (srov. Lumen gentium, 40). Ve všech životních stavech, podle požadavků každého z nich, se nachází možnost žít evangelium. I dnes každý křesťan musí směřovat k „vysokému měřítku křesťanského života“, ať již patří do jakéhokoli životního stavu. Ve středověku natolik vzrostl význam žebravých řádů, že se laické instituce, organizace práce, starobylé cechy i samotné občanské autority často dožadovaly duchovní rady u členů těchto řádů při navrhování svých statut a někdy i při řešení vnitřních či vnějších sporů. Františkáni a dominikáni se stali duchovními animátory středověkých měst. S velkou intuicí uvedli do praxe pastorační strategii, jež byla vhodná pro transformaci společnosti. Poněvadž se mnoho lidí stěhovalo z vesnic do měst, budovali si konventy už nikoli ve venkovských, ale městských zónách. Aby mohli konat svou činnost ve prospěch duší, bylo nutné stěhovat se podle pastoračních požadavků. Žebravé řády svým dalším zcela inovačním krokem opustily princip setrvávání na jednom místě, jenž byl klasický ve starověkém mnišství, a vybraly si jiný způsob. Bratři Menší a Kazatelé s misijním zápalem cestovali z místa na místo. V důsledku toho byli organizováni zcela jinak než většina mnišských řádů. Na místo tradiční autonomie, které se těšil každý klášter, kladli značný důraz na řád jako takový a na generálního představeného, jakož i na strukturu provincií. Mendikanti tak byli více disponibilní pro nároky univerzální církve. Tato flexibilita umožnila, aby schopnější bratři byli posíláni na specifické misie, a žebravé řády tak dosáhly do severní Afriky, na Blízký východ a na sever Evropy. Právě touto flexibilitou byla obnovena misijní dynamika. Další velkou výzvu představovala probíhající kulturní transformace té doby. Nové otázky vyvolávaly živé diskuse na univerzitách, které vznikly koncem 12. století. Bratři Menší a Kazatelé neváhali přijmout i tento závazek a jako studenti a profesoři vstoupili na nejproslulejší univerzity té doby, vytvořili studijní střediska, sepsali vysoce hodnotné texty, založili myšlenkové školy ve vlastním smyslu slova, byli protagonisty scholastické teologie v dobách jejího největšího rozkvětu a významně přispěli k rozvoji myšlení. Největší myslitelé, svatý Tomáš Akvinský a svatý Bonaventura, byli z žebravých řádů a přičinili se o tento dynamismus nové evangelizace, který obnovil odvahu k myšlení, k dialogu rozumu a víry. I dnes existuje „láska k pravdě a v pravdě“, „intelektuální charita“, kterou je třeba pěstovat, aby byla osvěcována inteligence a víra spojena s kulturou. Úsilí vyvíjené františkány a dominikány na středověkých univerzitách, drazí věřící, je pozvánkou k tomu, abychom byli přítomni na místech, kde se zpracovávají vědomosti, abychom s úctou a přesvědčivě nabízeli světlo evangelia v základních otázkách, které zajímají člověka, jeho důstojnost, jeho věčný úděl. S myšlenkou na roli františkánů a dominikánů ve středověku, na duchovní obnovu, kterou vyvolali, a na vanutí nového života, který ve světě šířili, jeden mnich řekl: „V té době svět stárnul. A dva řády povstaly v církvi, aby obnovily její mládí jako orlice“ (Burchard z Uspergu, Chronicon). Drazí bratři a sestry, vzývejme právě na začátku tohoto roku Ducha svatého, věčné mládí církve: Kéž dá každému pocítit naléhavost nabídky důsledného a odvážného svědectví evangeliu, aby nikdy nechyběli svatí, kteří dají zazářit církvi jako nevěstě, stále čisté a krásné, bez poskvrny a vrásky, schopné neodolatelně přitahovat svět ke Kristu a k jeho spáse.
Pokrok národů
(zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)
Pokrok národů je nadpis encykliky papeže Pavla VI. Benedikt XVI. se k jejímu obsahu vrací a ukazuje její aktualitu ve své encyklice Láska v pravdě. Tam také papež dává radu, jak máme chápat pokrok lidstva, o kterém se dnes tolik mluví. Moje vlastní paměť je bohužel zatížená starými studentskými vzpomínkami a hned se jí vybaví to, co jsme zpívávali s Voskovcem a Werichem jako šlágrovou posměšnou píseň o pokroku, kde verše končily stálým refrénem: „To je přeci pokrok, pokrok, už jsme zase o krok, o krok dál.“ Je tedy slovo původu docela hmotného. Krok dělá ten, kdo jde pěšky po cestě. Pokročí dopředu podle toho, jakou má sílu v nohách, ale také podle toho, jakou cestu si vybral. Smál se nám stařeček, když jsme se ho jednou na výletě v lese optali, jsme-li na správné cestě tam a tam: „Ano, ano, cesta, po které jdete je správná, jenom vy jdete obráceným směrem.“ Na hmotné cestě se to asi nestává často. V civilizovaných zemích jsou cesty většinou pečlivě označeny značkami. Horší je tomu, když chceme užít slova pokrok v přeneseném smyslu. Pak se cesty a jejich označování zmatečně liší, protože nás každý chce poslat jinam. Každý má v životě svůj vlastní cíl a tedy i pokrok. V určité době však jisté cíle vystupují obecně do popředí. Pozorujeme to, když se díváme na dějiny naší evropské společnosti. Když začaly na počátku novověku vystupovat na jeviště světa barbarské národy, jejich pokročilost se měřila podle toho, na kolik už přijaly křesťanskou víru. Přicházela k nim z kulturního světa staré římské říše, proto spolu s křesťanstvím přijímaly i tehdejší právní řád a státní struktury. Jedni z posledních byly národy slovanské. Proto, když žádaly o misionáře, prosily i o „dobrý řád“ . Sv. Metoděj přeložil do slovanštiny jeden z jeho platných dokumentů. Pokrok ve víře a pokrok v kultuře se tedy ztotožnily. Moderní tzv. laická společnost chce obojí oddělit, dělá to i násilně. Ale současně vidíme, že i sama kultura se rozpadla na mnoho samostatných oborů. Nezměrný pokrok v jednom směru přináší zanedbanost a úpadek na jiné cestě. Chceme-li tedy mluvit o pokroku národů, podle čeho tu pokročilost máme měřit? Kapitalistické pojetí o tom nediskutuje, oceňuje i lidi i národy podle blahobytu. Jsou-li na světě ještě krajiny, kde lidé umírají
hladem, je to důkaz, že jsou jejich obyvatelé naprosto zaostalí. Že se to měřítko dá přenést i na jednotlivé osoby, o tom mne přesvědčila jedna zkušenost, raději neprozradím, kde to přesně bylo, jen dodám, že to bylo za oceánem. Byl jsem tam pozván na velkou slavnostní večeři. Ten, kdo určoval místa u stolů, se docela otevřeně lidí ptal, kolik měsíčně vydělají. Já jsem z toho vyvázl hladce. Přiznal jsem se, že jsme jezuita, že nevydělávám vůbec nic, protože všecko, co kde dostanu, patří řádu. Pořadatel blahosklonně poznamenal, že jsou jezuité řád bohatý a dostalo se mi místa velmi čestného. Méně ponižující by bylo pro mne, kdyby mě byl vykázal ven. Tak hrubě se to ovšem u vzdělanějších lidí nedá aplikovat. Jemněji se řadí lidé ne přímo podle peněz, ale podle životního blahobytu. Když je na někom vidět, že si může cokoli pořídit, otvírají se před ním dveře a vidí poklonky, kam vstoupí. I ten blahobyt se však dává chápat velmi jemně. Zažil jsem příklad zase při pozvání na večeři. Bylo to v Kanadě při patrologickém kongresu. Hostinu nabídnul přednášejícím bohatý dobrodinec, který značným darem přispěl k tomu, aby se tak duchovní kongres mohl vůbec uskutečnit. V jednom momentě se mne ze zájmem optal, co vlastně v Římě dělám. Chtěl jsem to odbýt žertem: „Vyhledávám ve velké knihovně staré knihy, které už nikdo nečte a zabíjím tím dlouhou chvíli.“ Ale pán nebyl k žertům nakloněn, chtěl si zřejmě být jist, že dal peníze na něco opravdu užitečného. Vyložili mu tedy jiní, oč jsem se ve studiu otců zasloužil. On pak pokýval hlavou a dodal mi povzbudivě: „Uvědomte si, milý otče, že je to opravdový blahobyt, když se tak klidně můžete zabývat prací, která vás těší a je ekonomicky nevýnosná, zatím co já musím brát telefon někdy až do půlnoci.“ Dodnes mu v duchu dávám za pravdu. Blahobyt by měl být opravdu v tom, že se může člověk zabývat tím, co opravdu život blaží. Nestačí k tomu jenom zábavy. Proto kulturní společnost oceňuje ty, kdo se mohou věnovat vědám a umění. Národy, kde se ty činnosti dostatečně praktikují, se považují právem za pokročilé a dávají k této činnosti plnou svobodu. To chtějí zaručit i spojené národy v seznamu lidských práv platných pro všechny. A nyní slyšíme z mnoha stran námitku, která zní na první poslech otřesně: Tentokrát prý tu vystupuje církev, aby tuto pokrokovost omezila, Otevřeně odsuzuje jisté vědecké zásahy do početí a přerušení života a volné pokusy s lidským životem vůbec, které v poslední době tolik nového objevily. Omezuje tedy církev pokrok lidské vědy, staví se tím proti pokroku lidstva. Co mají katolíci odpovědět? Různá pojetí pokroku jsme ilustrovali příkladem, uveďme zase jeden v tomto případě. Přísně pokáral mistr malíř svého žáka, který měl namalovat portrét jedno jejich známého, těmito slovy: „To není portrét, to je karikatura.“ Jaký je vlastně rozdíl mezi obojím? Portrét se snaží zachytit člověka v jeho celistvosti, karikatura se soustředí jenom na jeho jednu vlastnost, např. velký nos. Právem proto píše Benedikt XVI., že je potřeba vidět každý pokrok v celistvosti člověka a ne jenom v jednom oboru. Neříká to těmito slovy, ale tím, že odsuzuje jednostranné vychvalování jedné stránky lidských schopností bez ohledu na druhé, píše proti karikaturním představám pokroku. Takové jsou všechny totalitární režimy. Všecky slibují občanům velký pokrok v nějakém smyslu, ale za cenu ubíjení dokonalosti Božího obrazu v člověku. Vzít jednu část za celek se označuje řeckým slovem hairesis, jsou tedy všecky jednostranné životní programy heretické. Neospravedlní se ani citováním jednotlivých oddělených textů z evangelia. Pravý obraz člověka najdeme jenom v životním spojení s živým Kristem, v jehož božsko-lidské podobě se uskutečňuje veškerý pokrok lidstva.
14. ÚNORA 869 ZEMŘEL V ŘÍMĚ APOŠTOL SLOVANŮ - SVATÝ CYRIL “Od této chvíle nejsem sluhou císaře ani kohokoliv jiného na zemi, nýbrž toliko všemohoucího Boha”1 “Hle, bratře, sdíleli jsme společně stejný úděl, když jsme orali tutéž brázdu. Já nyní padám na líše, můj den končí. Vím, že velmi miluješ svou Horu. Přece však pro Horu neopouštěj své učitelské dílo. Vždyť kde jinde bys mohl spíše dojít spásy?” 2 Přiblížila se hodina, kdy se Cyrilovi mělo dostat pokoje a kdy měl být přenesen do věčného života. Tu pozvedl své ruce k Bohu a v slzách se modlil: “Hospodine, můj Bože, ty, který jsi všechny kůry andělské i síly netělesné utvořil, nebe sklenul a zemi založil a vše, co jest, z nebytí k bytí přivedl, ty, který vždycky a všude nasloucháš těm, kdo činí tvou vůli, kdo se tě bojí a zachovávají tvá přikázání, vyslyš mou modlitbu a ochraň své věrné Freska v presbytáři kostela sv. Cyrila a Metoděje v Podivicích stádce, jemuž jsi mne, svého neužitečného a nehodného služebníka, postavil do čela. Ty, který všechny zbavuješ všeliké bezbožné a pohanské zloby těch, kdo rouhavě mluví proti tobě, dej, ať se tvá církev hojně rozroste, spoj všechny vjedno, učiň je lidem vyvoleným, ať jsou jedné mysli v tvé pravé víře a správném vyznání a vdechni jim do srdce slovo svého učení. Je to jistě tvůj dar, žes nás nehodné přijal za hlasatele evangelia svého Krista. Odevzdávám ti jakožto tvé ty, které jsi mi svěřil: usilují o dobré skutky a konají, co je ti milé. Spravuj je svou mocnou pravicí, vezmi je pod ochranu svých křídel, ať všichni chválí a oslavují tvé jméno, Otče, Synu i Duchu svatý navěky. Amen.” Potom všechny políbil svatým políbením a řekl: “Veleben buď Hospodin, že nás nevydal za kořist zubům našich neviditelných nepřátel: léčka se přetrhla a on nás vysvobodil z jejich zkázy.” A po těch slovech zesnul v Pánu ve svých dvaačtyřiceti letech. Papež pak rozkázal všem Řekům, kteří byli v Římě, i všem Římanům, aby přišli se svícemi, zpívali nad ním (liturgií) a vystrojili mu pohřeb, jaký by vystrojili samotnému papeži. To také učinili. Ale Cyrilův bratr Metoděj se obrátil na papeže se slovy: “Matka nás zapřísáhla, aby toho, kdo z nás dřív odejde na soud, dopravil bratr do jeho kláštera a tam jej pohřbil.” Římští biskupové však řekli papeži: “Jelikož putoval po mnoha zemích, až ho Bůh přivedl sem a zde vzal jeho duši k sobě, měl by jako ctihodný muž zde také odpočívat”. Proto ho uložili do hrobu po pravé straně oltáře v chrámu svatého Klimenta. 1 2
Svatý Cyril po přijetí mnišského šatu krátce před svou smrtí, srv. Žitije Konstantina, VIII. kap. Život Metodějův, VI, 2-3, str. 225.
Velké poznání je dítětem veliké lásky Tomáš kardinál Špidlík o inkulturaci slovanských národů KE CTI SV. CYRILA A METODĚJE, APOŠTOLŮ SLOVANŮ
Historický úvod 3 Je dobře známo, že starověký ideál - pax romana, pro jednotnou společnost v jediné říši, se začal hroutit, když Dioklecián rozdělil v roce 286 impérium na dvě části: západní a východní, se dvěma "césary". Tyto dvě části "oikoumené" - civilizované země, se pomalu začaly odlišovat právě v době, kdy vstupují na světovou scénu tzv. - "barbarské" národy. Tyto nové národy, poté co přijaly křesťanství, se zařadily ke dvěma odlišným kulturám: východní a západní. Toto oddělení bylo téměř završeno v IX. století. A právě v této době přijímají křest Slované, jejichž území leží uprostřed oněch dvou kultur rozděleného světa. Už na počátku si klademe otázku: patřily tedy k Západu nebo k Východu? Svatí Cyril a Metoděj byli Řekové, poslaní cařihradským císařem na území střední Evropy, kde už před nimi působili západní misionáři. Zdálo by se, že konflikt byl nevyhnutelný. Objevilo se však řešení, jež bylo na tehdejší dobu neočekávaně moderní. Přestože přišli z Východu, odebrali se oba misionáři do Říma, kde se událo něco, co můžeme bez nadsázky nazvat zázrakem nebo znamením času. I přes námitky, jež přicházely ze všech stran, svěřuje papež Metodějovi úkol založit "Církev uprostřed", totiž ani východní, ani západní. Církev s vlastním liturgickým jazykem, vlastní organizací, jež by vytvořila svou vlastní tradici. Kdyby se tato myšlenka uskutečnila, byla by jistě i tvář dnešní všeobecné Církve jiná. Nezrodila by se ona tisíciletá opozice mezi Církví, žijící v prostředí latinské kultury na jedné straně a zbytkem světa na straně druhé. Tento velký projekt se však neuskutečnil. Důvody, přestože jsou rozmanité, mají společného jmenovatele: Slované vstoupili do rozděleného křesťanského světa a i oni sami byli rozděleni: Slované západní s latinskou kulturou a Slované východní, kteří přijali kulturu řeckou. Ovšem místo toho, aby přispěli ke smíření Církve západní s Církví východní, prožívají až do dneška toto schisma ve vlastním těle. Velký misionářský experiment tedy nevyšel: alespoň tak se to jeví. Avšak není to tak docela pravda: něco podstatného přece zůstalo: slovanská liturgie, a také v zemích s latinským ritem tradice mnoha zpěvů a "paraliturgií" v mateřském jazyce, vyjadřujících lásku ke "chvále Boha ve vlastním jazyce". Chválit Boha rodnou řečí. Tato skutečnost byla v IX. století velmi řídká. Konečně ať už v Benátkách, tak potom v Římě, museli slovanští misionáři vyslechnout vážné námitky. V životě sv. KonstantinaCyrila čteme: "Shromáždili se proti němu biskupové, kněží a mniši, jako supi proti sokolu a zdůrazňovali herezi tří jazyků, když tvrdili: poslouchej: řekni nám, proč jsi nyní sestavil pro Slovany abecedu a učíš jí. Nic takového nebylo předtím vymyšleno ani 3
Frant. Dvorník, The Making of Central and Eastern Europe, London 1949.
apoštoly, ani papežem v Římě, ani Řehořem Velikým, ani Jeronýmem, ani Augustinem. Neuznáváme jinou řeč, kterou by bylo dovoleno chválit Boha, než hebrejštinu, řečtinu a latinu" 4 . Konstantin-Cyril zdůrazňoval právo každého národa chválit Pána svým vlastním jazykem, přičemž se odvolával na Písmo svaté a dějiny Církve. Ponechejme odborníkům posouzení různých hypotéz o tom, jak se bratři naučili slovanskému jazyku - skutečností však zůstává, že jej znali dokonale a proto jsou oprávněně považováni za Otce slovanské literatury a slovanských národů vůbec. Psychologie potvrzuje, že používání určitého jazyka v mezilidské komunikaci, je jedním z faktorů, jenž má velký vliv na úroveň lidských vztahů a napomáhá vytváření určitého smýšlení. Totéž platí o vztahu k Bohu, ba dokonce v míře daleko větší, neboť v náboženských výrazech člověk vyjadřuje hloubku svého nitra. Liturgický jazyk dává vyrůst určitému náboženskému smýšlení, jistému druhu spirituality. Katolická teologie po II. Vatikánském koncilu, stojí před různými problémy, spojenými s "inkulturací křesťanství". Dnes jsou si víceméně všechny národy vědomy, že pojmy, jež vyjadřují náboženskou zkušenost nestačí pouze "přeložit" z cizího jazyka do vlastní řeči, ale že je třeba především znovu najít duchovní smysl rodného jazyka. Z tohoto pohledu se Slované mohou nazvat "šťastným národem". Literární činnost slovanských apoštolů začíná překlady, které současně vytvářejí počátky slovanské literární kultury. "Slova", jež se dílem svatých bratří stala jazykem v pravém slova smyslu, se nejdříve objevují v posvátném významu a mnohá z nich jsou po dlouhý čas užívána pouze v náboženském kontextu. To přispělo k tomu, že se jejich obsahu dal v mluvené řeči odstín osobního zjevení. Původ náboženské kultury Slovanů tedy vyvstává, ať už přímo či nepřímo, z jednoho společného zdroje. Na druhé straně však dnes, po tolika rozděleních, která čas přinesl během více než jednoho tisíciletí- se mnozí správně táží, zda se dá ještě mluvit o nějaké všeobecné slovanské spiritualitě. Někteří se ani neodvažují tuto otázku položit v domnění, že Slované dnes nevytváří homogenní útvar, ale jakousi roztříštěnost národů s vlastními charakteristikami, národů, jenž jsou navíc rozděleny do dvou oddělených Církví: východní a západní. Ani my nemáme v úmyslu popírat či umenšovat tuto vlastní povahu jednotlivých národů. Přesto se při příležitosti společné slavnosti sv. Cyrila a Metoděje pokusíme jít ke společným kořenům. Na první pohled se tato cesta může snad jevit jako velmi obtížná, avšak pro toho, kdo hledá pravdu je vždy ohromující. Podáme zde několik etap této cesty, které mohou být považovány za charakteristické. Autorita knih. Velká autorita přikládaná knihám je jedním z rysů slovanské spirituality, který se zvláště v prvních dobách jevil jako velmi významný. Vyplývá přímo z cyrilometodějského literárního dědictví. Zakrátko však dochází k opačné reakci, v níž se projevila v plnosti pravá tvář slovanské duše.
4
La vita di Costantino-Cirillo 16,2-3, italský překlad V. Peri, Milano 1981, str. 93.
Podmínky ve slovanských zemích, do nichž přišlo křesťanství, byly bezesporu jiné, než tomu bylo v řecko-římském světě. Tam radostné poselství představovalo vítězství prostých lidí nad skoro bezmeznou kulturní a státní mocí pohanství. Novic, který se vydal na odvážnou cestu do egyptské pouště, toužil po tom, uslyšet slovo spásy - logion, z úst některého slavného "otce", jenž často býval člověkem malého vzdělání. Naopak ve slovanských zemích se křesťanský svět představoval jako svět kultury, literatury, zákonů a společnosti. Tento nový svět je vzápětí přeložen do knih v rodném jazyce. Potom "Písma" v širokém slova smyslu, vytvářela dojem, že už zde bylo řečeno všechno, co člověk potřebuje 5 . Takzvaná Nestorova kronika , poté, co popsala dějiny knížete Jaroslava Moudrého během roku 1037, poskytuje následující komentář: "Jiný je ten, kdo orá zemi, jiný zase, kdo zasévá, další pak jsou ti, kteří sklízejí a žíví se plody, aniž by se namáhali. Tak oral a obdělával zemi svatý otec Volodimer /Vladimír/, když se rozhodl, že ji prozáří světlem křtu. Tento /tj. Jaroslav Moudrý/ zasel do srdcí věřících slovo knih. A konečně my sklízíme, neboť přijímáme nauku, zaznamenanou v knihách. Poučení, jenž nám knihy poskytují, je skutečně velmi užitečné. Knihy nás vedou a učí cestě pokání, skrze jejich slova dosahujeme moudrosti a umírněnosti. Knihy jsou řeky, jež zavlažují celou zemi, jsou to prameny moudrosti. Knihy jsou bezednou propastí, utěšují nás v zármutku, jsou uzdou mírnosti". Dlouhá citace z Knihy Moudrosti potvrzuje tuto autoritu, již Kronika knihám připisuje 6 . Mystika života Nemůžeme se divit, že Slované, jakmile byli pokřtěni, byli skutečně ohromeni bohatstvím všeho, co jim bylo předáno. Byli však už od počátku přesvědčeni, že tím, že se stali křesťany, musí dát těmto přijatým formám vlastní život. Cítili se jako malíř ikon. Vnější formy - ty jsou mu už dány tradicí, avšak světlo a odstíny barev jsou zcela jeho, jsou naprosto originální. Je to právě tento smysl "života", jež po staletí charakterizuje úsilí slovanských autorů. Pavel Florenský o tom nachází svědectví v samotném slovu "pravda" 7 . Slovo "pravda" - říká tento ruský teolog - je velmi významné pro to, abychom poznali mentalitu různých národů. Hebrejský výraz "emet, emes" má tentýž kořen jako sloveso "aman" /sr. amen/, podepřít. Pravda tedy, znamená slovo důvěry, jemuž mohu věřit. Toto pojetí dobře odpovídá povolání židovského národa, jenž je nositelem Božího zjevení. Znát slova Boží znamená znát pravdu. Také latinský výraz veritas má význam především posvátný. Ma tentýž kořen jako německé wehren /bránit/, nebo slovanské vera /víra/ či latinské verenda. Pravda je tajemství, jakési tabu. Člověk nesmí žít v omylu, že ji může jednoduše pochopit. Řecká mentalita představuje naproti tomu slovo alétheia. Když léthó, lathó znamená být zapomenutý, skrytý, předpona a- tento stav neguje. Alétheia, pravda, je tedy to, co jsme objevili a co máme nyní v mysli. Výraz dokonale odpovídá naší evropské mentalitě, 5 6 7
Špidlík T., I grandi mistici russi, Roma 1977, str. 183. Edice D.S.Lichačeva, Moskva-Leningrad 1956, str. 102-103. P. Florenskij, La colonna e il fondamento della verità, Milano 1974, str. 55ss.
kterou založili právě Řekové. Uznáváme jako pravdivé všechny objevy, které učinila věda, totiž ty, které se dají představit, ukázat. Tajemství nás příliš nezajímá, protože patří k mýtu, který je pravdě vzdálen.. Slovanský výraz pro "pravdu" je istina. Má tentýž kořen jako latinské est a německé ist. Pravdivé je "to, co existuje". Tento výraz u Slovanů má existenční význam. Snad také filologie nám pomůže odhalit z jakého pohledu se tato existence chápe. V sanskritu asthmi znamená dýchat, tedy žít. Slované vždy tvrdili, že to, co existuje musí mít v sobě cosi živého. Pravdivé je to, co žije, proto také pravda je život. Solovjev, v úvodu ke své proslulé tezi: Krize západní filosofie, píše: "Tato kniha vzešla z přesvědčení, že filosofie, ve smyslu abstraktního poznání, výlučně teoretického, skončila svůj vývoj a patří už neodvolatelně minulosti". Aby vyloučil nedorozumění, podle něhož by tento úsudek mohl být chápán jako kritika metafyziky ve prospěch pozitivních věd, Solovjev dodává, že je připraven hájit svůj postoj nejen "před spekulativním směrem ve filosofii, který pozitivisté nazývají metafyzikou, nýbrž také proti směru empirickému, jenž nachází svůj poslední a úplný výraz v pozitivismu" 8 . Solovjevova kniha analyzuje dějiny evropského myšlení, počínajíc od Jana Scota Eriugena a Abelarda a pokračuje až k německému hegelianismu. Odkrývá světské a pokrokové, avšak stále zoufalejší úsilí vyložit duchovní vidění světa rozumovými pojmy,a ještě horší - pokušení studovat náboženskou zkušenost jen pomocí vědeckých postupů, tak, že se popíše pozitivistickými metodami. Výsledkem nemůže být nic jiného než: ateismus. Pravda, jež se předkládá jako mrtvý pojem, nemůže být náboženská, neboť Bůh je "živý", "žije a vládne". Duchovní kosmologie Je to právě pravda, která oživuje knihy, avšak je to ona, jež je také "dýcháním" kosmu. Často se říká, že Židé nalezli Boha tím, že uvažovali o událostech vlastních dějin. Řekové, naopak tím, že uvažovali o kosmu. Skutečně, ve spiritualitě řeckých Otců je tento kosmologický aspekt velmi rozvinutý. "Kdo viděl chrám Boží Moudrosti v Cařihradě píše Bulgakov - bude navždy obohacen o nové vidění světa v Bohu, totiž z pohledu Moudrosti Boží" 9 . Také na slovanském Východě se stavěly chrámy Boží Moudrosti. A přece ji znázorňují jinak. Když kolem roku 1500 umísťovali obyvatelé Novgorodu na ikonostáz obraz Boží Moudrosti, zvolili umělecké vyjádření, které lépe odpovídalo jejich náboženskému postoji. Moudrost je zde znázorněna jako beránek s ženským obličejem, který sedí na císařském trůně. Tato personifikovaná představa v sobě skrývá jedno pojetí slovanské spirituality, o němž jsme již mluvili: nemožnost uctívat abstraktní ideu. Uprostřed kosmických kruhů musí "dýchat" mateřská bytost, jež dává život všemu, co se svěří jejímu pohledu. Tentýž postoj je zjevný i na vřelém vztahu Slovanů "k syré Matce zemi" 10 . Země je považována za něco posvátného. Člověk se proti ní může prohřešit, jestliže je jeho život v
8 9 10
Solovjev V., La crise de la philosophie occidentale, Paris 1947, str. 161. The wisdom of God, London 1937, str. 13. I grandi mistici russi, str. 345 ss.
rozporu s Božím zákonem. Rodí se tedy jisté společné soucítění s celým stvořením ať v dobrém či ve zlém, jakési vědomí, že jsme povinni posvětit celý vesmír. Rovněž takzvané "sofiologické" nebo "sofianické" nauky nedávných ruských autorů, jsou výmluvným výrazem snahy vidět svět "vědeckým" způsobem, ale současně jej chápat nábožensky, "liturgicky" 11 . Osoba – první základ společnosti. Typické slovanské vesnice, které po dlouhá staletí žily dost uzavřeným společným životem, si vytvořili, na základě místních tradic, jakési kolektivní smýšlení. Tyto tradice, jež se uchovávaly a současně dále rozvíjely, se staly důležitým prvkem pro formaci zvyků, mentality i náboženského smýšlení lidí. Tento jev je možno sledovat v celém světě. Avšak, podle mínění A.S.Chomjakova /+1860/, zakladatele hnutí tzv. "slavofilů", si lidové tradice Slovanů uchovaly tak ryzí křesťanský smysl, že je možné ospravedlnit víru ve zvláštní povolání, které Bůh určil tomuto prostému slovanskému lidu 12 . Chomjakov poznal do hloubky západní Evropu a z mnoha pohledů ji uznával jako nesrovnatelně vyvinutější. A přece Západ, uvažuje Chomjakov, se nacházel před problémem, jež nebyl schopen vyřešit: přes všechna usilí o sjednocení, zůstal ideologicky i politicky rozdělený, trápený tolika nesnázemi, které Chomjakov doma, ve své vlasti, nikdy nepoznal. Co je příčinou této zkušenosti? Odpověď se mu zdála být jednoduchá. V dětství zažil jednotu a ne rozdělení díky matce, která dokázala všechny rozpory rodinného života harmonicky sladit. Je proto mylné, snažit se hledat základ společnosti a církve na úrovni právní, strukturální, logické či formální. Počátkem pravé jednoty nemůže být nic jiného, než živá osoba. V jeho rodině to byla matka, ve velké lidské rodině je to osoba Ježíše Krista. On žije, v celém průběhu dějin, v živých osobách, v osobách, které věří, On žije v prostém lidu. Poznání srdce. Stačí nahlédnout do etymologických slovníků slovanských jazyků, abychom se přesvědčili kolikrát a v jakém množství různých souvislostí používají Slované výrazu "srdce". O tomto častém užívání svědčí také indexy duchovních knih: tam, kde se na Západě užívá slova mysl nebo rozum nebo intelekt, tam je Slované nahrazují slovem srdce. Abychom vyloučili nedorozumění a podezření, že se jedná o banální sentimentalismus, je potřeba tento pojem upřesnit. Můžeme tak učinit ze tří pohledů: pojmem "srdce" slovanské jazyky rozumí - 1/ celistvé poznání, 2/ stálou dispozici, 3/ intuitivní poznání. Ve skutečnosti se slovanské myšlení, jak ukazuje N.O.Losský, 13 odlišuje od abstrakce a objektivismu západní filosofie. Jeho charakteristiky jsou opačné: intuice, ideál celistvého poznání, náboženský rozměr každého společenského, filosofického i vědeckého problému.
11
Viz. Špidlík T., La spiritualité de l'Orient chrétien. Manuel systématique, OCA 206, Roma 1978, str. 360-361, /bibliografie/. 12 Gratieux A., A.S.Chomjakov et le mouvement slavofile, 2 díly, Paris 1954. 13 Histoire de la philosophie russe des origines r. 1950, Paris 1954, str. 26ss.
Citované pohledy mají společný kořen, o němž jsme se již zmínili: pojem pravdy jako živé skutečnosti. Život totiž předpokládá integritu člověka, harmonickou souhru všech mohutností - tato se pak nejlépe vyjádří slovem "srdce". Také v západní scholastické nauce se nacházejí hluboké úvahy o důležitosti vnitřních dispozic, jejich stálosti, trvanlivosti - jež se nazývají habitus 14 . Když se pak táže,kde tyto ctnosti sídlí, nepochybuje, že mají své sídlo ve vůli, neboť ona je základní morální sílou člověka. Názory na to se však různí, většina autorů se ale shoduje v tom: nedávat přílišnou důležitost "citům", protože jsou nestálé a povrchní. Proto nás ale překvapuje, že slovanští autoři, naopak, hledají stálost a vážnost duchovního života právě v "citech srdce". Např. Teofan Zatvornik píše: "Víme dobře, že když je člověk proniknut určitým citem, tento jej činí jistým způsobem stálým: je ochoten podstoupit každou námahu pro to, k čemu jej tento cit přitahuje" 15 . Je ale třeba zdůraznit, že Teofan rozlišuje tři základní kategorie citů: city těla, duše a ducha. Ovšem naprosto souhlasí s tím, že prchavé city těla a duše nejsou trvalého charakteru. Trvalý je pouze cit "duchovní", když totiž lidské srdce bije v souzvuku s Duchem svatým, který v nás sídlí. Jenom tehdy můžeme mít určitou jistotu spásy, která je jakousi, i když nikdy ne absolutní, předzvěstí věčnosti v událostech našeho života, jenž pomíjí. Pro lepší pochopení slovanských autorů a lidového jazyka, je lépe užívat při překladu slovanského výrazu "cit" do západních jazyků termínu "intuice". Mimo to, duchovní autoři chápou tuto "intuici" v duchovním smyslu jako dar milosti, jako "duchovní cit". Zárukou jeho pravdivosti je pouze pravdivost života založeného na lásce. V několika slovech tento princip vysvětlil B. Vyšeslavcev ve svém pojednání o srdci: "Intelektualismus nedávné doby považuje za prorocký výrok Leonarda da Vinciho: velká láska je dítětem velkého poznání. My, křesťané Východu, můžeme říci opak: velké poznání je dítětem velké lásky" 16 . Slované se vždy cítili být součástí evropské křesťanské společnosti ať už latinské nebo řecké tradice, ale současně chápali jako velký nedostatek evropské společnosti její přehnané tíhnutí k racionalismu, k juridismu, k objektivizaci vztahů ať už mezi lidmi navzájem, či mezi lidmi a Bohem a považovali se povoláni k tomu, aby znovu vrátili osobní rozměr kultuře, která se atomizuje, společnosti, ve které se osoba stále více stává "věcí". Podařilo se slovanským duchovním autorům skutečně obohatit tímto svým postojem společnou křesťanskou tradici? To ukáže čas. Dnes je však skutečností, že slovanskou spiritualitu studují i jiné národy. Apoštolský list Jana Pavla II. Egregiae virtutis z 31. prosince 1980, jímž byli svatí Cyril a Metoděj spolu se svatým Benediktem prohlášeni patrony Evropy, vyslovuje přání, aby se také typ slovanské inkulturace stal "společným duchovním a kulturním jměním". 14 15 16
Pinckaers S, Habitude et habitus, DS /Dictionnaire de Spiritualité/ VII., col. 2-11. Pisma o duchovnej žizni, Moskva 1903, str. 59. Il cuore nella mistica cristiana e indiana. Paris 1929, str.26.
POSELSTVÍ PAPEŽE BENEDIKTA XVI. K XVIII. SVĚTOVÉMU DNI NEMOCNÝCH 11. únoru 2010 Drazí bratři a sestry! následujícího 11. února, o liturgické památce Panny Marie Lurdské, se bude ve vatikánské bazilice slavit XVIII. Světový den nemocných. Šťastná okolnost shody s 25. výročím založení Papežské rady pro zdravotníky je dalším důvodem k poděkování Bohu za cestu, kterou dosud vykonala v oblasti pastorace ve zdravotnictví. Ze srdce si přeji, aby toto výročí bylo příležitostí pro ještě obětavější apoštolské nasazení ve službě nemocným a těm, kdo se o ně starají. Světovým dnem nemocných chce církev vzbudit niternou citlivost církevního společenství pro důležitost pastýřské služby na širokém poli zdraví. Je to služba, která je integrální součástí jejího poslání, protože se zařazuje do linie samotného Kristova spasitelného poslání. On, božský Lékař, "všude procházel, prokazoval dobrodiní, a protože Bůh byl s ním, uzdravoval všechny, které opanoval ďábel" (Sk 10,38). Z tajemství jeho umučení, smrti a zmrtvýchvstání čerpá lidské utrpení smysl a plnost světla. V apoštolském listě Salvifici doloris o tom přináší Boží služebník Jan Pavel II. poučná slova: "Lidské utrpení dosáhlo svého vrcholu v Kristově utrpení. Zároveň však vstoupilo do zcela nové dimenze a nového řádu: je spojeno s láskou, [...] s onou láskou, která plodí dobro, když je těží i ze zla, když je těží skrze utrpení, tak jako nejvyšší dobro vykoupení světa vzešlo a stále vychází z Kristova kříže. Kristův kříž se stal pramenem, z něhož vyvěrají proudy živé vody." 17 Při poslední večeři, před svým návratem k Otci, se Pán Ježíš sklonil, aby umýval apoštolům nohy a tak předznamenal nejvyšší skutek lásky kříže. Tímto gestem vyzval své učedníky, aby vstoupili do téže logiky lásky, která se dává zvláště těm nejmenším a nejpotřebnějším (srv. Jan 13,12-17). Každý křesťan je volán k tomu, aby, podle jeho příkladu v různých a stále nových souvislostech, znovu prožíval podobenství o milosrdném Samaritánovi, který když procházel kolem člověka, jehož zanechali lupiči polomrtvého na okraji cesty, "viděl ho a bylo mu ho líto. Přistoupil k němu, nalil mu do ran oleje a vína, obvázal je, posadil ho na svého soumara, dopravil do hostince a staral se o něj. Druhého dne vytáhl dva denáry a dal je hostinskému se slovy: 'Starej se o něho, a co vynaložíš navíc, já ti doplatím, až se budu vracet'" (Lk 10,33-35). V závěru podobenství Ježíš říká: "Jdi a stejně jednej i ty" (Lk 10,37). Těmito slovy se obrací i na nás. Vyzývá nás, abychom se skláněli k tělesným i duchovním ranám mnoha našich bratří a sester, které potkáváme na cestách světa; pomáhá nám pochopit, že díky Boží milosti přijímané a prožívané v každodenním životě se zkušenost nemoci a utrpení může stávat školou naděje. Skutečně platí, jak jsem řekl v encyklice Spe salvi, že "člověka Jan Pavel II. Apoštolský list o křesťanském smyslu lidského utrpení Salvifici doloris (11. 2. 1984), č. 18. 17
totiž nevyléčí to, že se utrpení vyhne, že před bolestí uteče. V přijatém trápení naopak vyzrává, spojen s Kristem, který také trpěl, podpírán nekonečnou láskou". 18 Už II. vatikánský koncil připomínal důležitý úkol církve ujímat se lidského utrpení. V dogmatické konstituci Lumen gentium čteme: "Otec poslal Krista 'hlásat radostnou zvěst chudým […] uzdravit zkroušená srdce' (Lk 4, 18), 'hledat a zachránit, co zahynulo' (Lk 19, 10). Podobně církev zahrnuje láskou všechny postižené lidskou slabostí, dokonce v chudých a trpících vidí obraz svého chudého a trpícího zakladatele. Snaží se zmírnit jejich bídu a chce v nich sloužit Kristu." 19[ Humanitární a duchovní činnost církevního společenství pro nemocné a trpící se během století vyjadřovala mnoha formami a zdravotnickými strukturami, a to i institucionální povahy. Chtěl bych připomenout ty, které jsou řízeny přímo diecézemi, i ty, které vzešly díky velkorysosti různých řeholních institutů. Jedná se o cenné "dědictví", které odpovídá skutečnosti, že "láska potřebuje také organizaci jakožto předpoklad spořádané komunitní služby". 20 Vytvoření Papežské rady pro pastoraci zdravotníků před dvaceti pěti lety je součástí starostlivosti věnované v církvi světu zdraví. S velkou naléhavostí musím ještě dodat, že v tomto historicko-kulturním okamžiku se ukazuje potřeba, aby církev byla niterným a pozorným způsobem přítomná u nemocných jakož i ve společnosti, kde má být schopna účinně předávat evangelní hodnoty pro ochranu lidského života ve všech jeho fázích, od početí až po přirozený konec. Chtěl bych zde navázat na Poselství k chudým, nemocným a ke všem, kteří trpí, jímž se koncilní otcové obrátili k světu na závěr II. vatikánského koncilu: "Vy všichni, kteří cítíte velkou tíhu kříže, [...] vy, kteří pláčete [...] vy, neznámí trpící, naberte odvahu; vy jste upřednostňovaní v nebeském království, v království naděje, štěstí a života; jste bratry trpícího Krista a budete-li chtít, vy s ním spasíte svět!" 21 Ze srdce děkuji lidem, kteří každý den "konají službu u nemocných a trpících" a zastávají ji tak, aby "apoštolát Božího milosrdenství, jemuž se věnují, stále lépe odpovídal novým požadavkům". 22 V letošním Roce kněží věnuji zvláštní myšlenku vám, drazí kněží, kteří jste "služebníky nemocných" a znamením i nástrojem Kristova soucitu, jenž má dospět ke každému člověku poznamenanému utrpením. Vyzývám vás, drazí duchovní, abyste se nešetřili při vaší péči a při dávání útěchy. Čas strávený vedle toho, kdo prochází zkouškou, se ukazuje jako plodný na milost pro všechny další oblasti pastorace. Nakonec se obracím na vás, drazí nemocní, a prosím vás, abyste se modlili a obětovali svá utrpení za kněze, aby zůstávali věrní svému povolání, a jejich služba, aby byla bohatá na duchovní plody ku prospěchu celé církve. S těmito pocity vyprošuji nemocným i těm, kdo se o ně starají, mateřskou ochranu Panny Marie, Salus infirmorum, a všem ze srdce uděluji své apoštolské požehnání. Z Vatikánu, 22. listopadu 2009, slavnost Ježíše Krista Krále.
Benedikt XVI. Encyklika o křesťanské naději Spe salvi (30. 11. 2007), č. 37. II. vatikánský koncil. Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium (21. 11. 1964), č. 8. 20 Benedikt XVI. Encyklika o křesťanské lásce Deus caritas est (25. 12. 2005), č. 20. 21 Ench. Vat., I, č. 523*, s. 313. 22 Jan Pavel II. Apoštolská konstituce o římské kurii Pastor Bonus (28. 6. 1988), čl. 152. 18 19
Nemoc je příčinou smrti, proto přijímej vše co přichází, i to, co je nepříjemné, neboť vše je součástí lidského života, Božího bohatství. (úvaha Dagmar Chyťové, DiS)
´Nemoc vzniká tam, kde je přeslechnuta duše, protože duše k nám promlouvá skrze tělo.´ Tato slova jsem četla v jednom lékařském časopise a pramení z nich hluboká pravda. Člověk nikdy neví, co ho v životě čeká. Když je zdravý a silný, tak si nedokáže připustit, že by mohlo být jinak. Ale zkusme příznaky nemoci pojmout jako posly, kteří nám říkají a varují nás, že v našem těle není něco v pořádku, že se s ním něco děje. Je to právě nemoc, která nám umožňuje poznat naše vlastní já a také si ho uvědomit. Dagmar Chyťová předčítá Boží slovo Nemoc je zastavení se v dosavadním při eucharistii životě, naslouchání svému nitru v katedrále sv. Pantaleona a opětovným nabráním sil a chce po (patrona lékařů a nás, abychom se nad svým životem pustiměřské rotundy) v Ravellu, 1.7.2009. zamysleli a učinili patřičnou změnu. Není jen vážným onemocněním orgánů, ale i neklidem duše. Je tedy rozdělena na nemoc těla a duše. Jejím prostřednictvím se setkáváme se situacemi, které bychom jinak nikdy neprožili a získáváme nové zkušenosti, ke kterým bychom nikdy nemohli dojít. Společnost má pohled na ni spojenou s čímsi špatným, ošklivým, něčím co je potřeba vymýtit. Důvody tohoto chápání jsou prosté - nemoc totiž vede ke smrti a o té je stále nevhodné hovořit, je odsouvána na okraj a přináší jisté obavy. Všichni musíme přijmout fakt, že smrt patří mezi přirozené součásti koloběhu života. Vždyť nikdo neví není-li smrt pro člověka největším dobrem, a přeci se jí lidé bojí, jako by věděli, že je největším zlem. Někteří lidé se se smrtí setkávají téměř každý den. Může jít o smrt hranou, virtuální, která se vyskytuje na televizních obrazovkách, v novinách nebo o každodenní chléb zdravotníků. Lidé ale dosud nepochopili život jako úkol, jedinečnou příležitost, osobní a nezaměnitelné poslání, které nám bylo dáno. V lidském životě se neděje nic bez příčiny, i když smysl událostí pochopíme po nějaké době nebo nikdy. Člověk, který si uvědomí svoji konečnost začíná žít plněji, jakoby každý den měl být tím posledním. „Nejkrásnější slova, přinášející útěchu, se často rodí v tichu, naplněném utrpením.“
Krize mladých
(zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)
Občas slyším tuto otázku: „Žijete už přes půl století v Římě. Co se za tu dobu změnilo?“ Odpovídám: „Všelicos, ale jedna věc je mi nápadná: dříve tu byly ulice plné dětí, dnes tu potkáváme převážně jen dospělé, a i ti se zdají každý rok starší.“ Snad proto se pořádají časté sjezdy mladých, abychom zase viděli, jak vypadají. Ale byla tu jedna okolnost, kterou pro mladé nikdo neorganizoval, ale kdy oni sami zaplnili město. Bylo to při pohřbu papeže Jana Pavla II. Jak to vysvětlit, ptal se jeden pedagog a sám si dal odpověď: Je tu něco velmi potěšitelného: Mladí nehledají tolik nové ideje a senzace, kterými si je chceme připoutat my, ale mají velkou touhu vidět osobu, která budí důvěru. Jsou věřícími ne tak ve smyslu katechismu, ale ve smyslu víry v lidi. Janu Pavlu II. důvěřovali. O takové víře platí, že je nutná ke spasení. Jak ji správně usměrnit a posílit? A jak ji komunikovat mladým? Koho vlastně máme považovat za mladého? Nepomůže nám tuze věk. Ten se stále mění. Venkované se cítili dospělými už ve dvaceti, ve městech nacházíme muže i ženy, kteří se ve třiceti ještě nikam nezařadili a dají se vydržovat od rodičů, s kterými nemají důvěrný styk. Stěžují si proto trpce, že se jich nikdo na nic neptá a že jsou u moci jenom staří. Tím jsme se však dotkli skutečného měřítka: za dospělého můžeme považovat toho, kdo má rozhodující vliv ve společnosti a jehož mínění se bere vážně. Kdy k tomu má člověk dospět? Co nejdříve, říkal Baden Powel, zakladatel skautů. Začal vodit mládež do lesa a pod stany ne z romantismu, ale z tohoto vážného důvodu: pozoroval, že chlapci a děvčata ve městě nemají žádnou odpovědnost za nic, s ničím okolo sebe nesmějí hýbat, proto prchnou do ulic alespoň něco rozbíjet nebo popsat hanlivými nápisy. Zaveďme chlapce do lesa, tam musí dobře postavit stan, jinak zmokne on i druzí, musí se sám dobře naučit, jak se vaří polévka, jinak ji ostatní s pohrdáním vylijí atd. A když nejde dítě do lesa skautovat? Kupte malému aspoň kanárka v kleci, ať pozná, kam to vede, když se o něj dobře nepostará. Zdravý chlapec proti té odpovědnosti není, ale nikdo mu ji nesvěří, nemají k tomu čas, anebo se maminka bojí, že si odvykne poslouchat a že bude tvrdohlavý. Nesnadno mu odpustí, že dorůstá. Co k tomu povíme? Touha po svobodě je pro vývoj člověka základní. Proto i ta se musí co nejdřív dobře usměrnit. Její primitivní forma je zjednodušená: něco
smím a něco nesmím. Každý má ovšem raději to, co smí, vzdoruje tedy tomu, co nesmí. Smí se všecko, jinak by nebyla svoboda. Takové hlásání neuslyšíme jenom od svéhlavých chlapců, ale někdy i od dospělých politiků. S těmi se tu přít nebudu. Ale jak to vyložit chlapcům? Říkávám to takto. Být svobodný v kuchyni, je jako schopnost uvařit všecko. Ale mohlo by se stát, že tam není nic, co by bylo jedlého. Umí uvařit jenom ten, kdo umí upravit pěkně všecko, co je k jídlu. Svobodný je tedy ten, kdo je schopný přinést něco pěkného ke zlepšení života. Dospělým se totéž řekne v inteligentnější formě: svoboda je kreativní, tvořivá. Proto potřebují svobodu k tvorbě umělci, techničtí vynálezci a všichni dobří lidé, kteří chtějí něco pěkného udělat. Jim samým to působí radost a ostatní to ocení, chválí je a svobodu jim přejí. A jak se zachovat vůči dorůstajícím, k docela mladým? Tvůrčí iniciativa se objeví velmi brzy, bohužel, dospělý ji často ubíjejí. Dovolím si to ukázat na bizarním příkladu. Jeden z mých přátel studoval ve svobodném světě za mořem psychologii a psal doktorskou práci o černých pytlích na smetí. Nedovedl jsme si představit, že by to mohlo být vážné téma, ale přesvědčil mne. Ukázal, jak už malý chlapec má touhu udělat si nějakou tajnou skrýš, kde si ukládá a opatruje své poklady: pěknou krabičku, kterou našel v blátě a očistil si ji, loutku, kterou někdo pohodil polámanou na ulici a on si ji opravil. Ne venkově bylo snadné najít si místo pro takovou tajnou skrýš, i opravárnu. V městských bytech je nucen skrývat své poklady za skříní nebo pod postelí. Tam je, bohužel, dospělí brzy odkryjí a nařídí mu rázně, aby ten neřád hodil do černého pytle na smetí. Na počátku to dělá s pláčem, pak se vzdorem, ale nakonec si navykne tak dobře, že se stejným postojem přistupuje ke všemu, co ho omrzí a dokonce i k lidem. Ubili jeho iniciativu k dobrému pod titulem čistoty a pořádku. A povím opačný příklad. Matka měla dvě děti, děvčátko a o rok staršího chlapečka. Jako dobrá křesťanka je učila modlit se, a to oba současně. Děvče se každou modlitbu hned naučilo, chlapci to však nešlo, pletl se a často se přeřekl. Děvče se mu smálo a on se zasekl a prohlásil, že se už modlit nebude. Ale matka měla dobrý smysl pedagogický. Vzala si ho stranou a pošeptala mu do ucha: „Nedej nic na její smích, ty umíš něco lepšího než ona. Slož si sám nějakou modlitbičku a pak mně ji potají pošeptáš.“ Zapůsobilo to, skládal modlitbičky každý den. A dokonce, až dospěl, přiznal se, že to občas dělá písemně i nyní, chce-li se velmi upřímně pomodlit. Takové divy převýchovy dělá důvěra a pochopení. Máme k tomu všemu, co jsme řekli v příkladech, přidat teoretické odůvodnění? Není to obtížné. I dnes se dospělí cítí odpovědni za výchovu mladých. Ale dispensují se od té povinnosti omluvou, že se nedá nic dělat, protože si dnešní mládež nedá nic říci. Ale obviňme z něčeho i dnešní dospělé. Žijeme v době technické vyspělosti a ceníme ostatní podle toho, co kdo je schopen udělat, nemáme důvěru v někoho jako v osobu. Stále se ptáme, co kdo udělal, zajímá nás pramálo, jak k té práci došel. A na děti se díváme, jaké jsou, ne proč nám je Bůh svěřuje, tj. aby jejich osobnost vyrůstala ze vztahů důvěry a lásky. To hledají v rodině. Když to tam nenajdou, utíkají ven. Na Moravě platilo, že nejlepší koláče peče jenom naše babička. Dnes už, bohužel, babičky posílají do starobinců a matky jsou na práci někde venku, vracejí se unavené večer. A děti? Uloví je do sítě kdokoli a čímkoli, podle starého francouzského pořekadla, že i kyselé jablko od milenky sladké, a pak jaké milenky takové milování. Najde se pravá osobní láska i dnes. Nepochybujme o tom. Důvěřujme, že je jí ještě dost a ta zachrání generaci našich mladých i dospělých.
Sv. František z Assisi
(promluva Benedikta XVI. při středeční generální audienci v aule Pavla VI., 27. ledna 2010)
Drazí bratři a sestry, v jedné z minulých katechezí jsem ukázal na prozřetelnostní roli, kterou měly pro obnovu církve své doby řád Menších bratří a řád Bratří kazatelů, které založili svatý František z Assisi a svatý Dominik Guzmán. Dnes bych vám rád Modlitba v kostelíku sv. Damiána v Assisi, PEREGRINATIO AD LIMINA APOSTOLORUM, 8.6.2007 představil postavu Františka, opravdového „velikána“ svatosti, který stále přitahuje množství lidí každého věku i každého náboženství. „V světě zrodilo se slunce“. Těmito slovy se největší italský básník Dante Alighieri zmiňuje v Božské Komedii (Ráj, zpěv XI.) o Františkově narození, k němuž došlo koncem roku 1181 nebo počátkem roku 1182 v Assisi. Pocházel z bohaté rodiny, otec byl obchodníkem s látkami. František prožil bezstarostné dětství a mládí; pěstoval rytířské ideály té doby. Ve dvaceti letech se účastnil jednoho vojenského tažení a upadl do zajetí. Onemocněl a byl propuštěn. Po návratu do Assisi v něm započal pozvolný proces duchovního obrácení, který jej vedl k postupnému opouštění světského životního stylu, který až dosud praktikoval. Do této doby spadají proslulé epizody o setkání s malomocným, kterého František, poté co seskočil s koně, pozdravil políbením pokoje, o poselství z kříže v kostelíku svatého Damiána. Celkem třikrát Kristus na kříži ožil a řekl mu: „Františku, jdi a oprav můj chátrající kostel“. Tato prostá událost sdělení Pánova slova, jež zaslechl v kostele sv. Damiána, skrývá hlubokou symboliku. Bezprostředně je svatý František povolán k opravě tohoto kostelíka, ale chátrající stav této budovy je symbolem dramatické a zneklidňující situace samotné církve té doby a její povrchní víry, která neutváří a nepřetváří život, s málo horlivými kněžími a chladnoucí láskou; vnitřní destrukce církve, která vede k rozpadu jednoty, s nástupem heretických hnutí. Přesto v této hroutící se Církvi stojí uprostřed Ukřižovaný a promlouvá, volá k obnově, volá Františka k manuální práci, aby opravil tento konkrétní kostel sv. Damiána, symbol hlubšího povolání, aby obnovil samotnou Kristovu Církev svou radikálností víry a svým zanícením lásky ke Kristu. Tato událost, která se stala pravděpodobně roku 1205, připomíná jinou podobnou událost, k níž došlo roku 1207, totiž sen papeže Inocence III. Tento vidí ve snu, jak se hroutí bazilika sv. Jana na Lateránu, „matka všech chrámů“, ale jakýsi nepatrný a bezvýznamný řeholník podpírá chrám svými rameny, aby nespadl. Za pozornost stojí, že to není papež, který poskytne pomoc chrámu, aby se nezhroutil, ale nepatrný a
bezvýznamný řeholník, kterého papež poznává ve Františkovi, když k němu přichází na audienci. Inocenc III. byl mocný papež, rozsáhlé teologické kultury, stejně jako i značné politické moci. Přesto to nebyl on, kdo obnovil církev, ale nepatrný a bezvýznamný řeholník povolaný Bohem – sv. František. Z druhé strany je však důležité zmínit, že svatý František neobnovuje církev bez papeže nebo proti němu, ale jedině ve společenství s ním. Tyto dvě skutečnosti patří k sobě: Petrův nástupce, biskupové, církev založená na apoštolské posloupnosti a nové charisma, které Duch svatý v té době tvoří na obnovu církve. Opravdová obnova tak společně roste. Vraťme se k životu sv. Františka. Poněvadž mu otec Bernardone vyčítal přílišnou štědrost vůči chudým, František před biskupem z Assisi symbolickým gestem svlékl svůj šat, čímž chtěl dát najevo, že se zříká dědictví po otci. František stejně jako v okamžiku stvoření nemá nic, jenom život, který mu daroval Bůh, do jehož rukou se svěřuje. Poté žil jako poustevník až do roku 1208, kdy došlo k další zásadní události na cestě jeho obrácení. Když slyšel úryvek Matoušova evangelia – Ježíšovu řeč k apoštolům, které posílá na misii -, František se cítí povolán žít v chudobě a věnovat se kázání. Přidávají se k němu další druhové a roku 1209 se vydává do Říma, aby předložil papeži Inocenci III. plán nové formy křesťanského života. Dostává se mu otcovského přijetí tímto velkým papežem, jenž osvícen Pánem, vytušil božský původ hnutí, jež František vzbudil. Prosťáček z Assisi pochopil, že každé charisma darované Duchem svatým je třeba dát do služeb Kristova Těla, kterým je církev. Proto vždycky jednal v plném společenství s církevní autoritou. V životě svatých neexistuje protiklad mezi prorockým charismatem a charismatem vlády, a pokud nějaké napětí vznikne, dokáží trpělivě očekávat čas Ducha svatého. Někteří historikové devatenáctého a minulého století se skutečně snažili vytvořit na pozadí tradičního Františka takzvaného Františka historického, stejně jako existuje snaha vytvářet na pozadí evangelního Ježíše takzvaného Ježíše historického. Onen historický František prý nebyl mužem církve, ale mužem bezprostředně spojeným s Kristem, mužem, který chtěl docílit obnovy Božího lidu bez kanonických forem a bez hierarchie. Je pravdou, že svatý František měl skutečně bezprostřední vztah s Ježíšem a s Božím slovem, jímž se chtěl řídit sine glossa, tedy tak jak je, v celé jeho radikalitě a pravdě. Je také pravdou, že zpočátku neměl v úmyslu zakládat řád s nezbytnými kanonickými formami, jen prostě chtěl Božím slovem a Pánovou přítomností obnovit Boží lid, znovu jej svolat, k naslouchání slovu a k doslovné poslušnosti Kristu. Navíc věděl, že Kristus není nikdy „můj“, ale vždycky „náš“, že Krista nemohu mít „já“, že nemohu rekonstruovat jeho vůli a jeho učení proti církvi, ale jedině ve společenství církve, vybudované na apoštolské posloupnosti, se obnovuje i poslušnost Božímu slovu. Je také pravdou, že neměl v úmyslu zakládat nový řád, ale pouze obnovit Boží lid pro Pána, který přijde. Skrze utrpení a bolest pochopil, že všechno musí mít svůj řád a že také právo církve je nezbytné, aby obnova dostala formu a tak se skutečně celým srdcem zařadila do církevního společenství s papežem a biskupy. Vždy si byl vědom, že středem církve je eucharistie, v níž se zpřítomňuje Kristovo Tělo a Jeho Krev. Prostřednictvím kněžství a eucharistie existuje církev. Tam kde kněžství, Kristus a společenství církve jdou ruku v ruce, jen tam přebývá i slovo Boží. Pravý historický František je Františkem církve a právě takto oslovuje i nevěřící a věřící jiných vyznání a náboženství. František a jeho stále početnější bratři se usadili v Porziuncole neboli kostele Panny Marie Andělské, výsostně posvátném místě františkánské spirituality. Také Klára, mladá žena z
Assisi ze vznešené rodiny vstoupila do Františkovy školy. Vznikl tak druhý františkánský řád, klarisky, další zkušenost, která přinesla významné plody svatosti v církvi. Také nástupce Inocence III., papež Honorius II. svou bulou Cum dilecti z roku 1218 podpořil jedinečný rozvoj prvních Menších bratří, kteří šířili své poslání v různých zemích Evropy a dokonce i v Maroku. Roku 1219 bylo Františkovi dovoleno odebrat se do Egypta, aby tam promluvil s muslimským sultánem Melek-el-Kamelem, a i tam hlásat Ježíšovo evangelium. Rád bych zdůraznil tuto epizodu ze života sv. Františka, která je velice aktuální. V době, kdy probíhal střet mezi křesťanstvím a islámem, František vyzbrojený jen svou vírou a osobní vlídností, se s úspěchem vydal na cestu dialogu. Kroniky nám vyprávějí o laskavém a srdečném přijetí muslimským sultánem. To je příklad, kterým by se i dnes měly inspirovat vztahy mezi křesťany a muslimy, tedy vést dialog v pravdě, ve vzájemné úctě a vzájemném porozumění (srov. Nostra Aetate, 3). Roku 1220 František zřejmě navštívil Svatou zemi a zasel tam semeno, které přineslo hojné plody: jeho duchovní synové totiž učinila místa, kde žil Ježíš, privilegovaným polem jejich mise. S vděčností dnes myslím na velké zásluhy františkánské Kustodie Svaté země. Po návratu do Itálie František předal vedení řádu svému vikáři fra Petru Cattanimu a papež jmenoval kardinála Ugolina, budoucího papeže Řehoře IX., protektorem řádu, který se neustále rozrůstal. Zakladatel se cele věnoval kázání, jež konal s velkým úspěchem, redigoval Řeholi, kterou později papež schválil. Roku 1224 v pustevně v La Verně František spatřil Ukřižovaného v podobě serafína a od ukřižovaného serafa dostává stigmata. Stal se tak jedno s ukřižovaným Kristem. Tento dar vyjadřuje jeho niterné ztotožnění s Pánem. Smrt Františka – jeho transitus – nastala večer 3. října 1226 v Porziuncole. Poté, co požehnal svých duchovním synům, zemřel, leže na holé La VERNA, putování ke kapli stigmat, zemi. O dva roky později jej papež Řehoř IX. ANNI PAULINI PEREGRINATIO, 25.6.2009 zapsal do seznamu svatých. Krátce nato byla zbudována k jeho cti v Assisi velká bazilika, která je dodnes metou mnoha poutníků, kteří zde mohou uctít světcův hrob a těšit se z fresek, jimiž malíř Giotto velkolepě ilustroval Františkův život. O Františkovi se říká, že je alter Christus. Byl opravdu živou ikonou Krista, byl nazýván také „Ježíšovým bratrem“. To byl vlastně jeho ideál: být jako Ježíš; kontemplovat Krista evangelia, intenzivně jej milovat, napodobovat jeho ctnosti. Chtěl dát zásadní význam zejména vnitřní a vnější chudobě, kterou vštěpoval také svým duchovním synům. První blahoslavenství z horského kázání – Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je království nebeské (Mt 5,3) – tak nalezlo oslnivou realizaci v životě a slovech svatého Františka. Vskutku, drazí přátelé, svatí jsou nejlepšími interprety Bible; tím, že vtělují do svého života Boží Slovo, činí je přitažlivějším, takže k nám reálně promlouvá. Svědectví Františka, který miloval chudobu, aby s naprostou oddaností a svobodou následoval Krista, je také pro nás pozváním, abychom pěstovali vnitřní chudobu a tak rostli v důvěře v Boha, a zároveň si osvojovali střízlivý životní styl a odstup od materiálních dober.
U Františka se láska ke Kristu vyjadřovala zvláště v adoraci Nejsvětější svátosti. Ve Františkánských pramenech čteme dojemná slova: „Celé lidstvo se chvěje, celý vesmír se třese a nebe jásá, když je na oltáři v rukou kněze Kristus, Syn Boha živého. Jak úžasná přízeň! Pokorná vznešenost, že Pán vesmíru, Bůh a Syn Boží, se tak ponížil a kvůli naší spáse skryl pod obyčejnou způsobu chleba“ (František z Assisi, Spisy, Františkánské nakladatelství, Padova 2002, str. 401). V tomto kněžském roce bych také rád připomněl doporučení, které dal František kněžím: „Když budou přistupovat ke slavení mše, ať jsou čistí a čistě s úctou konají pravou oběť nejsvětějšího Těla a Krve našeho Pána Ježíše Krista“ (František z Assisi, Spisy, 399). František vždycky projevoval velkou úctu kněžím a doporučoval chovat k nim úctu dokonce i v případě, že by toho byli osobně málo hodni. Důvodem tohoto hlubokého respektu je fakt, že obdrželi dar konsekrovat eucharistii. Drazí bratři v kněžské službě, nezapomínejme nikdy na toto učení: svatost eucharistie po nás žádá, abychom byli čistí a abychom důsledně žili v souladu s tajemstvím, které slavíme. Z lásky ke Kristu se rodí láska k lidem a také ke všemu Božímu stvoření. To je další charakteristický rys Františkovy spirituality: smysl univerzálního bratrství a lásky ke stvoření, který inspiroval slavnou Píseň tvorstva. I to je velmi aktuální poselství. Ve své nedávné encyklice Caritas in veritate jsem připomněl, že udržitelný je pouze rozvoj, který respektuje stvoření a neničí životní prostředí (srv. 48-52). A v Poselství k letošnímu Světovému dni míru jsem zdůraznil, že také budování trvalého míru se pojí s úctou ke stvoření. František nám připomíná, že ve stvoření se otevírá moudrost a laskavost Stvořitele. Přírodu pojímal právě ASSISI, eucharistie u hrobu sv. Františka, jako řeč, ve které k nám mluví Bůh a kterou ANNI PAULINI PEREGRINATIO, 26.6.2009 se realita stává průhlednou a my můžeme mluvit o Bohu a s Bohem. Drazí přátelé, František byl velkým světcem a radostným člověkem. Jeho prostota, pokora, jeho víra, láska ke Kristu, dobrota ke každému muži a každé ženě jej činily radostným v každé situaci. Mezi svatostí a radostí totiž existuje vnitřní a nerozlučný vztah. Jeden francouzský spisovatel řekl, že ve světě existuje jen jediný smutek: totiž, že nejsme svatí, tj. že nejsme blízkými Bohu. Patříme-li na svědectví svatého Františka, chápeme, že právě tajemstvím pravého štěstí je právě toto: stát se svatými, blízkými Bohu! Kéž nám Panna Maria, něžně Františkem milovaná, vyprosí tento dar. Svěřme se Jí slovy samotného Prosťáčka z Assisi: „Svatá Panno Maria, mezi ženami, co se na svět zrodily, ti není podobné, dcero a služebnice nejvyššího Krále a nebeského Otce, Matko nejsvětějšího Pána našeho Ježíše Krista, snoubenko Ducha svatého: oroduj za nás… u svého nejsvětějšího milovaného Syna, Pána a Učitele“ (František z Assisi, Spisy, 163).
Don Quijote a jeho Dulcinea
(zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)
Don Quijote, stará kniha, a zase se o ní při různých příležitostech mluví. Není divu, problém, který nám staví před oči je věčný. Škoda, že jsme my Češi zapomněli na nenápadné drama, bůhví bylo-li kde reprezentováno na jevišti, od našeho Viktora Dyka Zmoudření Dona Quijota. Abychom si tedy osvěžili paměť staré literatury, vzpomeňme si znovu na motiv, o který tu jde. Cervantesova kniha je velmi průhledná. Don Quijote, rytíř bez bázně a hany, táhne světem, aby hájil čest spanilé dívky Dulciney. Je zosobněním člověka, který žije plně pro svůj ideál, který mu zaplnil mysl a nadchnul srdce, a nedá se odradit žádným zklamáním. Doprovází jej na cestě jako sluha sedlák Sancho Panza. Ten naopak žádné ideály nemá a prostě bere prozaickou skutečnost tak, jak je. S fantastickou Dulcineou se smíří, až když se dozví, že jde o obyčejnou selskou děvečku, která umí dobře stloukat máslo. Oba hrdinové románu se docela dobře snášejí, protože jeden považuje druhého za neškodně ztřeštěného. Jak to skončí? Poslední kapitola nám představuje Dona Quijota před smrtí, který děkuje Pánu Bohu za to, že zmoudřel, uznává, že všechny jeho ideály byly fantazií a klamem. U tohoto dost násilného závěru začíná úvaha Viktora Dyka. Je skutečně pravda, že to bylo zmoudření? Nebylo by lépe říci, že Cervantes svého hrdinu nakonec zabil? Je pravda, že v našem světě žádné ideály nemají místa, že žádná krásná Dulcinea neexistuje? Zůstává jenom Sancho Panza, který ve své čisté formě u nás vystupuje jako dobrý voják Švejk. Odpuste, že dělám toto srovnání. Ale připlétá se mi tu stará komická vzpomínka. Před léty jsem byl v Soluni a hledal jsem nadšeně nějakou vzpomínku na sv. Cyrila a Metoděje. Bohužel tenkrát v jejich rodišti nebylo ještě nic, co by naše věrozvěsty připomínalo. Ani ne v kostele sv. Sofie, kde se Cyril duchovně zasnoubil s Boží moudrostí. Zastavil jsem se tam zklamaně u výkladní skříně knihkupectví a tam jsem s hrůzou četl titul jedné knihy: O kalos stratiotis Sveik. Vraťme se tedy zase k naší k naší české literatuře. Je tu také Julius Zeyer, jeho literární dílo je jakoby celé zasvěcené krásné Dulcinei, jedné ze svých dívek dal jméno Belisantea-Krasavice a řekl o ní, že byla „lepá a luzná“. Jeho mužští hrdinové idealisté se nedali doprovázet Sanchem Panzou, ale napsal o nich Román o věrném
přátelství Amise a Amila. Ale umístil Zeyer všechny své hrdiny daleko od české vlasti, ponejvíce do starých rytířských časů v pyrenejských horách. Znamená to, že v naší vlasti není pro Dulciney místo? Patřil tento spisovatel k literárnímu kruhu „kosmopolitů“, kteří chtěli programově otevřít okna našich zájmů do krás cizích zemí, které doma nenacházíme. Ale jak se tyto problémy odrážejí na poli náboženském? Jsou opravdoví věřící nadšení idealisté, které snášenliví realisté obyčejně dovedou k tomu, aby jednou zmoudřeli a přijali svět tak jak je se všemi slabostmi a s prozaickou všedností? Myslím, že najdeme nejlepší odpověď na tu otázku ve slovech, kterými končí naše vyznání víry: „Věřím v jednu svatou všeobecnou apoštolskou církev, v hříchů odpuštění, těla vzkříšení a život věčný. Amen.“ Pokud to jenom recitujeme bez hlubšího zamyšlení, nepozorujeme protiklady, které tu jsou vysloveny. Věříme, že je církev svatá. Termínem svatosti vyjadřujeme ideální uskutečnění evangelia. Ale současně věříme v hříchů odpuštění. Potkáváme tedy stále něco, co té svatosti odporuje a co Bůh musí odpouštět. Hříchy přinášejí smrt, proto tu musí být vzkříšení z mrtvých. Při řešení takových protikladů si normálně pomáháme časovým odstupem: napřed a potom. Sv. Augustin napřed hřešil, ale potom se obrátil a stal se svatým. Církev je tedy svatá, protože má takové obrácené, ale prozatím má svatých jenom hrstku, převážná většina lidstva o svatost nestojí, v takové ideály nevěří. Ale je tu naděje, že se přece alespoň před smrtí obrátí, Pán Bůh jim odpustí a budou věčně žít v nebi. Nezmoudří tedy před smrtí Don Quijote, ale Sancho Panza. Jde tomu opravdu tak a jaké z toho máme udělat praktické závěry? Nejdůslednější se zdáli wiclefisté. K těm jsme měli vždycky sklony. Je to vyznání, že hříšníci k církvi nepatří. Na kostnickém sněmu byl Mistr Jan Hus obžalován, že hájí toto mínění: „Je-li papež, biskup nebo prelát v těžkém hříchu, už není papežem, biskupem ani prelátem.“ Málo kdo ví, že ta obžaloba byla proti němu vyrobena v Praze a Mistr Jan se k ní jako ke svému mínění nehlásil a koncil mu věřil. Církev je svatá ne proto, že jsou v ní jenom svatí, ale protože má schopnost všechny chybující obrátit a zve je proto k sobě. A jestli je trestá církevními tresty, z nichž nejtěžší je exkomunikace, odepření svátostí, ty všechny jsou určeny k tomu, ne aby byli vyloučeni, ale aby napomenuti, aby s jim ukázalo, kam to vede, když svatosti církve vědomě odporují. Obrazně se může říci, že se svatostánek v kostele po každém přijímání zavírá, ale zpovědnice jsou stále otevřeny. Ale podržme si i původní přirovnání, kterým jsme začali. V pozemské církvi chodí stále spolu Don Quijote a Sancho Panza. Jedni v ní stále bojují za Dulcineu, za ideál krásy a odlesk nebe, druzí jsou pro tu krásu stále necitelní, ale nezesměšňují ji, ani proti ní nebojují, naopak jsou ochotni posloužit těm, které považují za lepší sebe. Obojí musí svým způsobem zmoudřet. Idealisté si musí uvědomit, že se jejich ideály reálně uskuteční jenom skrze Krista a podle plánu prozřetelnosti, a realisté k němu nečekaně zavolají tichou modlitbou, aby je vysvobodil z otroctví materialismu nudných dní. Jsou naprosto nevyléčitelní Švejkové? Neřekl bych. Když jsem ten jejich manuál kdysi dávno četl, hledal jsem tam humor, ale ten mne tuze nepobavil, ale utkvěla mi jedna maličká pasáž. Nějaká babička uvaří hladovému Švejkovi bramborovou polévku, chce mu udělat křížek na čele a řekne mu: „Ať vás, vojáčku, Pán Bůh ochrání!“ Ze všech a ze všeho si uměl Hašek udělat hrubý šprým, ale tu se najednou odmlčel. Pocítil, že potkal někoho, kdo je daleko vyšší a skutečnější než on. Není zlé, že Dulcinea nabyla formu babičky Boženy Němcové. A takových bylo a doufáme je i dnes mnoho a ty učí naše děti před spaním hledět na nebe s písní srdce: „Kde jsi, kde jsi hvězdo má?“ Dej Bůh, aby ji každý co nejdříve našel.
ROZHOVORY s Tomášem kardinálem Špidlíkem
Devadesát let se zrakem upřeným k Východu (interview pro vatikánský deník L´Osservatore Romano, 16. prosince 2009, Giampaolo Mattei)
„Teď už nebudete vyprávět a dělat vtipy“, zašeptal mu jeden z kolegůkardinálů, když jej spatřil v purpuru a s kardinálským prstenem. Ani slavnostní rámec konzistoře v roce 2003 Tomáše Špidlíka nevyvedl z míry: „Eminence – odvětil – buďte si jist, že i nadále budu vyprávět a dělat vtipy, ale jen vážné“. A dodává – „ale teď mě Prozřetelnost s žertováním předběhla, když udělala jeden překvapivý, totiž že mi věnovala nejkrásnější jubileum“: 17. prosince, kdy se kardinál Špidlík dožil 90 let, slavil pro něj papež Benedikt XVI. mši svatou v kapli Redemptoris Mater – vrcholném díle, které vzešlo z rukou otce Marka Rupnika a ideje Tomáše Špidlíka. V interview pro L´Osservatore Romano moravský kardinál – mimochodem vybraný, aby kázal kardinálům shromážděným v konkláve 18. dubna 2005 – prochází „jako ve filmu“ svých devadesát let, vzpomíná na setkání a jde k jádru svého myšlení.
Vaší první radou je, že humorná nit nikdy nic nepokazí Žertovat je v křesťanské zkušenosti užitečné a to nejen proto, abychom si zachovali bdělost. Žert je vážnou věcí. Racionalizmus a technicizmus zabsolutizovaly jakékoli částečné tvrzení. Žert pak je relativizuje. Pravda nemůže být relativní, ale musíme sei uvědomit své částečné poznání tajemství. Slovo hereze znamená chápat nějakou část jako celek. Žert je proto i účinnou zbraní proti herezím. Začněme tedy interview žertovným příběhem. Jan Pavel II. jednou zvedl ruku, aby mi požehnal. Já se však bránil: „Svatosti, nemohu si kleknout“. Papež nato: „Ani já ne“. A odtud mé apoftegma: „Svatosti, jaké štěstí, že naše tělesné slabosti začínají od nohou a ne od hlavy“. Dal se do smíchu. A to o mě platí i dnes.
Není vůbec běžné slavit „první“ devadesátiny s papežem. A navíc v kapli Redemptoris Mater, která pro vás tolik znamená.
Stále v žertu, zůstaneme-li u biblických počtů, potom Bůh omezil věk člověka na sto dvacet let (Geneze 6,3), tak si tedy musím uvědomit, že mám za sebou pouze tři čtvrtiny mého života. Předpokládám, že poslední čtvrtinu strávím ve „věčném“ Římě: mám před sebou nejméně třicet let … Ale teď už bez žertů, je třeba nadále důvěřovat Prozřetelnosti. V životě jsou chvíle dívat se dopředu: je to ráno. Jiné chvíle k ohlížení se zpět: to je večer. Když jsem došel k večeru svého života, nemohu nechat jen proběhnout jako ve filmu nesouvislé vzpomínky, které klamou, jako povrchní zprávy televizních programů. Mám naopak zapotřebí kontemplativního pohledu, abych pochopil, co se mnou ještě Prozřetelnost zamýšlí.
A co s Vámi Prozřetelnost zamýšlí? Můj život mě zavál tam, kde jsem si to vůbec netušil. Až potom jsem objevil, že jsem v to nevědomě v duši doufal. Například jsem nikdy nepomyslel, že budu slavit své devadesátiny s papežem a oděn do purpuru. Jistě jsem si to nepředstavoval, když jsem na začátku druhé světové války, nástup nacizmu krutě přerušil má studia literatury na univerzitě v Brně a zvrátil mé plány. Už tehdy se mnou měla Prozřetelnost hromadu práce. Přihodilo se mi cosi nemyslitelného: agent gestapa se proměnil ve viditelného anděla, který mě vysvobodil z koncentračního tábora, zatímco neviditelný anděl strážný mne vedl do Tovaryšstva Ježíšova. Další překvapení mi pak přichystal svatý Ignác: noviciát v Benešově a na Velehradě, kde je pohřben svatý Metoděj, a studium filosofie za nucených prací, nejprve s německými vojáky a pak s ruskými a rumunskými.
Zdá se to paradoxní: jeden z nejproslulejších myslitelů, který začínal studovat filozofii za nucených prací. Už odmalička jsem se naučil přinášet oběti, sám jsem si vydělával, abych mohl studovat na gymnáziu v rodných Boskovicích. Nikdy jsem si však neměl pocit sociální nespravedlnosti, že bych se srovnával se zámožnými chlapci. Ba co víc, byl jsem hrdý na svou nezávislost. S bezstarostností proletáře jsem se zapsal na univerzitu a dolehla na mne skutečná zkouška: válka.
Jak jste v roce 1939 coby dvacetiletý, prožíval „skutečnou zkoušku“ druhé světové války? Vrátím se jako ve filmu k mým vzpomínkám před sedmdesáti lety. Přesně k vánocům roku 1939, posledním, které jsem slavil s mým i drahými. Moje rodina byla velmi chudá. Jako chlapec jsem však nikdy ten dojem neměl. Atmosféra těch vánoc 1939 byla smutná. S otcem a matkou jsme pojedli kousek buchty s bílou kávou. V mlčení. Mé naděje byly pod bodem mrazu, univerzitní studia zrušena a jediná možnost do zaníceným bruslením. Jedenatřicátého prosince mně maminka zavolala a nařídila: „Jdi do kostela!“ Poslechl jsem spíš ze zoufalství než ze zbožnosti. A když pan farář vyzval ke zpěvu Te Deum „na poděkování Pánu Bohu za dobrodiní přijatá v uplynulém roce“, stál jsem jak solný sloup: opravdu bych měl Bohu děkovat za to, co se mi přihodilo? I já zpíval Te Deum, překonávaje přitom nemalé váhání. Právě na Nový rok 1940 jsem se přímo dotkl skutečnosti, že Prozřetelnost tě zachraňuje dokonce i skrze situace podivuhodné, předtím nemyslitelné a přece souvislé.
Konec války pro Vás znamenal studium teologie v Maastrichtu, kde jste byl v roce 1949 vysvěcen na kněze. Až po válce jsem mohl studovat teologii, když jsem odešel do zahraničí. V roce 1949 jsem byl už jako kněz připraven vrátit se s mými novými představami do vlasti. Nový totalitní komunistický režim mi to však nedovolil. Už podruhé se zdálo vše ztraceno. Avšak hle, Prozřetelnost znovu koná a tentokrát si administrativním pochybením: jeden můj představený zapomněl napsat dopis a já jsem se octl jako exulant v Římě. Prozřetelnost mi vlastně umožnila, abych se věnoval tomu, po čem v skrytu toužilo mé srdce: studiu východní spirituality.
V roce 1951 jste začal pracovat ve Vatikánském rozhlase a ještě dnes v pátek odpoledne promlouváte na jeho vlnách a komentujete nedělní mešní čtení Pro toho, kdo každý týden dělá v rádiu už skoro sedmdesát let tutéž práci, existují dvě možnosti: buď ho už nikdo nevnímá anebo posluchači chtějí slyšet pořád stejné věci. Pokud jde o mou zkušenost, přikláním se k té druhé hypotéze. Vždy jsem při přenosech čerpal ze svých studií Otců Církve. Z toho vyplývá, že Otcové mají co dnešku ještě říct a nejsou pak tak staří. Mým pořadem jsem se snažil pomáhat kněžím při kázání a za komunizmu mi říkali, že tato služba byla obzvlášť užitečná: nebyly knihy ani duchovní cvičení.
Jste mistrem východní spirituality, uznávaným i pravoslavným světem. Co je jádrem Vašeho myšlení? To lze symbolicky vytušit právě v kapli Redemptoris Mater, kde se mozaiky snaží „dýchat oběma plícemi“. Nejen lidé, ale i národy mají své povolání, aby poskytly svůj přínos všeobecné Církvi. Snažil jsem se proniknout do křesťanského poselství evropského Východu a propůjčit mu hlas na Západě.
Půl století univerzitním profesorem, ale také osmatřicet let spirituálem papežské koleje Nepomucenum. Jakou jste prožil zkušenost? Zakoušel jsem rozdíl mezi moralistou, který zná zásady duchovního života a duchovním otcem, který musí mít znalost osob. Druhé bez prvního se vystavuje nebezpečí prázdného charizmatizmu. První bez druhého zůstává ochromeno. Jako duchovní otec Koleje jsem měl také příležitost potkat mnoho lidí, které dnes nosím ve svém srdci jako papeže Pia XII. a Pavla VI. a kardinála Josefa Berana.
Můžete nám o těchto třech setkáních povyprávět? Byl jsem v Římě teprve krátce, když papež Pacelli přijal na audienci kněze z koleje. Zapůsobilo na mě, jak byl papež informován o detailech smutné reality Československa. Pro nás, kněze vyhnané z naší vlasti, měl slova povzbuzení. Jeho slova nevycházela z pouhé okolnosti, neboť hned se postaral o úpravu našeho právního statutu. Když se Pius XII. dověděl, že jsem spirituálem koleje, dal mi vynikající praktické rady jak řešit jisté pochybnosti o povolání kandidátů kněžství.
A vaše setkání s papežem Montinim? Pavla VI. jsem poznal v den Beranovy smrti, 17. května 1969. Žil jsem čtyři roky v koleji po boku kardinála, vyhnaného z Prahy v roce 1965, a jsem připraven vydat svědectví pro jeho beatifikaci. Beran, nemocný rakovinou, slavil ve své kapli krátce před smrtí mši svatou. Stižen náhlými dýchacími obtížemi, žádal o poslední pomazání. Stál jsem po jeho boku a snažil se mu být oporou, ale už se nedalo nic dělat. Kardinálův sekretář volal Pavlu VI. a ten vešel do pokoje zrovna když Beran umíral. Poodstoupil jsem, aby mohl přijít k lůžku. Papež políbil kardinála na čelo. Viděl jsem umírat Berana v náručí Pavla VI.. Prozřetelnost mne postavila po jejich boku.
Tedy papežové, kardinálové. Poznal jste zblízka i politiky? S Dubečkem a Havlem jsem diskutoval o spiritualitě a naslouchal, co niterného mi chtěli sdělit. Ale jediným politikem s nímž jsem mluvil o spiritualitě a věcech veřejných, bez rozdílu, byl La Pira. Zajímaly mne jeho zkušenosti z Kremlu Chruščovem. A mohu dosvědčit, že jeho proslulá „proroctví“ byla přesná. Pět let před Pražským jarem, i když tomu ještě nic nenasvědčovalo, La Pira mi řekl, že se brzy vrátím do vlasti. A upřesnil, že to bude právě „během pěti let“. Bral jsem to jako hezká slova vizionáře. Svěřil jsem se mu se svým skepticizmem. Odvětil mi, že režim, založený na popírání křesťanských hodnot nemůže, než se sám zhroutit. La Pira měl pravdu a to jak stran zhroucení ateistického totalitarizmu tak stran mého návratu do vlasti v době, kterou sám „prorokoval“.
V roce 1991 jste se rozhodl žít v Centro Aletti s otcem Rupnikem a skupinou umělců. Po létech se Centro stalo místem studia tradice křesťanského Východu ve vztahu s problémy současného světa. Snažíme se společně pokračovat v ikonografické tradici podle níž viditelný obraz je stejný jako vyřčená či psaná svědectví víry. Ba co víc, má přednost, protože více respektuje tajemství. Žijeme ve společnosti, která je zaplavena obrazy, ale není nikdo, kdo by je učil číst. Často vysvětluji eschatologické úvahy z filmu Nostalgie, ruského režiséra Andreje Taťkovského, a pak jej všichni chtějí shlédnout. Na Papežské Gregoriánské univerzitě
jsem přednášel mnoho kurzů o tom, jak lze na ikonách číst duchovní život. Centro Aletti šíří tuto „krásu, která zachraňuje“, teologickou vizi, v níž převažuje přístup symbolický, liturgický.
Toto všechno otvírá ekumenickému dialogu. Vaše přátelské vztahy s pravoslavným světem jsou známé, navíc mezi vašimi žáky je také cařihradský patriarcha Bartoloměj. Jaký je dnes stav ekumenického ozdravění? Abych to nastínil snad postačí jeden příběh. Byl jsem přítelem slovutného pravoslavného teologa Dumitru Staniloae, nazývaného „rumunským Rahnerem“. Naposled jsem se s ním setkal v roce 1993, krátce před jeho smrtí. Když jsme rozmlouvali, vešel do domu nějaký člověk, který se podivoval našim přátelským vztahům. Zeptal se nás tedy jaký je „zásadní rozdíl mezi pravoslavnými a katolíky“. Nechtělo se nám diskutovat, ale ustoupili jsme naléhání, a rumunský teolog říká: „Koneckonců je to papežská neomylnost, která je pro nás nepochopitelná“. Odpověděl jsem: „Pro mě není až tak nepochopitelná, vždyť i já jsem neomylný“. Staniloae zvážněl: „O něčem takovém nežertujme“. Já ale nato: „Nežertuji. Věřím v neomylnost mých slov ´toto je mé tělo, toto je má krev´ve mši svaté nebo ´uděluji ti rozhřešení´při zpovědi“. On odvětil: „Ale to je neomylnost Církve!“ Nato já dodal: „A právě to chceme říci také dogmatem o papežské neomylnosti“. Staniloae řekl na závěr: „Kdyby se o problému mluvilo takto, byla by diskuse snazší“.
Jaký byl váš vztah k Janu Pavlu II., prvnímu slovanskému papeži? Dokonce mě jmenoval kardinálem, aby tak – jak se domnívám - více zviditelnil východní spiritualitu. Zblízka jsem Jana Pavla II., poznal v roce 1995 během postních duchovních cvičení, o které mě požádal, abych je kázal ve Vatikáně. Rozhodnutí vytvořit kapli Redemptoris Mater přišlo bezprostředně poté. Setkávali jsme se pak před jeho cestami do východní Evropy anebo když se chystal zaujmout nějaký postoj na poli východní spirituality.
S kardinálem Špidlíkem v papežské kapli Redemptoris Mater v Apoštolském paláci ve Vatikáně, 14. června 2007, PEREGRINATIO AD LIMINA APOSTOLORUM
Jak se u Jana Pavla II. zrodila idea o Evropě duchovně sjednocené, která se musí vrátit k tomu, aby dýchala oběma svými plícemi, východní i západní? Papež Wojtyla si osvojil výraz ruského myslitele Vjačeslava Ivanova, „dýchat oběma plícemi“. Ivanov tohoto výrazu použil v roce 1926 ve chvíli svého veřejného smíření s katolickou Církví v bazilice svatého Petra.
Pontifikátu papeže Wojtyly tedy vévodí ruský myslitel? Ivanov, specialista na filologii a antické dějiny, který promoval v Berlíně u slavného Mommsena, nedokázal pochopit, proč všechny velké kultury minulosti skončily v muzeích. Ale jak zachránit kulturu? Jediný způsob je zakořenit ji v Kristu. A Ivanov vnímal tuto intuici i v souvislosti s různými církevními tradicemi. Spojit je s Kristem znamená nechat je žít v jednotě a nerozdělené, neosamocené. To, co je Kristovo, patří všem a přispívá k tíhnutí srdce k Němu. Tak můžeme „dýchat oběma plícemi“. A to je přesně to, oč se snažím už devadesát let.
DÝCHÁNÍ VÝCHODU
(interview pro mezinárodní měsíčník „PAULUS“, č. 18, leden 2010)
Svatý Pavel, mistr ducha mezi Východem a Západem: slovo kardinála Špidlíka Eminence, existuje mnoho definic modlitby, ale v čem spočívá modlitba podle apoštola Pavla? „Křesťanská modlitba je jako dýchání našeho zbožštěného lidství, nelze tedy dát než přibližné definice, vzaté z lidské zkušenosti. V tradici jich nacházíme mnoho. Nicméně tři se staly proslulé: prosba k Bohu za odpovídající dobra, pozdvižení mysli k Bohu, a rozhovor s Bohem. Ta první je vlastní všem náboženstvím; svatý Pavel však k ní dodává jednu poznámku: „Duch přichází na pomoc naší slabosti, vždyť ani nevíme, zač máme vhodně prosit“ (Řím 8,26). Pozdvižení mysli je definicí převzatou od řeckých filozofů. Křesťané tu museli nezbytně dodat, že Bůh, k němuž se obracejí, je osobním Otcem s nímž vstupujeme do důvěrného dialogu. Pavel, který se obracel ke křesťanům obráceným z řeckého prostředí, musel proto klást velký důraz na to, že máme-li vzývat Boha Otce, je třeba být „v Ježíši Kristu“ (Řím 8,1) a žít v Duchu svatém. Paraklitos je Duch synovství skrze něhož voláme: „Abba, Otče!“(Řím 8,15). Můžeme uzavřít konstatováním, že Pavel vnímal jako svou povinnost silně zdůraznit tento teologický, trinitární základ modlitby“.
Jeho „modlitební styl“ je bližší východní nebo západní tradici? „Modlitba se koná v Duchu svatém, skrze Syna k Otci. Tento paolínský princip se pevně udržel jak na Východě, tak na Západě. Lze snad ukázat na odstíny verbálního vyjádření.
Na Východě se nebojí říci, že Duch svatý je s námi natolik spojen, že je součástí naší osobnosti. Vyznávají antropologickou trichotomii, ukazujíce na tři části člověka: tělo, duše, Duch svatý. Na Západě se toho báli, protože by se to mohlo špatně vykládat jako panteizmus, proto raději říkají, že máme v duši „milost“, která je „darem“ Ducha, nikoli Osobu samotnou. Ale rozdíl je skutečně jen ve vyjádření. Dar Ducha je jeho činnost a tam, kde jedná, tam je přítomný. Na druhé straně je pravdou, že modlitby k Duchu svatému na Východě jsou velmi krásné právě proto, že jsou tak osobní“.
Na začátku knihy Skutků apoštolů se upřesňuje, že úkol apoštolů bude dvojí: „My však se budeme věnovat modlitbě a službě Slova“ (Skt 6,4). Skoro by se dalo říct, že apoštol nemůže být apoštolem, není-li mužem modlitby … „Volba vlastního povolání musí být velmi vážná a uvědomělá. Ale zvažuje se ze dvou odlišných východisek. Z naší strany musíme nejprve existovat, uvědomit si své schopnosti a pak se zamyslet, jaké povolání zvolit. Ze strany Boží se jedná opačně. Člověk nejprve dostane své povolání ve světě a potom, aby je uskutečnil, dostává existenci. Pavel si je tím jistý. Přesvědčil se, že byl už od matčina lůna (srv. Gal 1,13ss) povolán stát se Kristovým apoštolem a nevěděl to, proto dělal opak. Dostalo se mu však od Krista osvícení. Došlo k tomu mimořádným způsobem na cestě do Damašku. Ale následně pak čekal další osvícení ve vytrvalé modlitbě. Těmito osvíceními, kterých se mu v modlitbě dostalo, se nechával vést na svých cestách. Považuje se za Kristova apoštola, a to i přesto, že jej viditelně nepoznal. Stejný postoj platí pro všechny křesťany: když se modlí, naslouchají Božímu hlasu a tak nacházejí své správné místo ve světě“.
Pohleďme, že právě svatý Pavel – muž činu – vícekrát předepisuje modlit se „bez přestání“ (1Ts 5,17; Ef 6,18). Ale jak žít v každodennosti touto ´neustálou modlitbou´? „Východní mniši se stále snažili řídit tímto příkazem. Jediným problémem bylo jak toho dosáhnout. Vyvstala tři řešení. Messaliáni („modlící se“), charismatický směr v Sýrii, se chtěli skutečně soustředit jen na modlitbu a odmítali všechna profánní díla, nechávali pracovat jen ´nedokonalé´. Acemeti („ti, kdo nespí“), mniši z jednoho kláštera v Cařihradě se snažili dosáhnout stálé modlitby vzájemným střídáním. Tak jedna část komunity byla stále v kostele, zatímco ostatní pracovali či odpočívali, a pak se jako na směny vyměňovali. Třetí řešení, všeobecně přijaté, dal Origenes: „Bez přestání se modlí ten, kdo spojuje modlitbu s nezbytnou prací a práci s modlitbou“. Takovým je ono proslulé Ora et labora benediktinského mnišství“.
Výzva k nepřetržité modlitbě je počátkem příběhu Ruského poutníka … „K dobré modlitbě se pochopitelně vyžaduje dobrá vnitřní dispozice, zvláště vnímání přítomnosti Boha, k němuž se obracíme a pro něhož pracujeme. Máme si to uvědomit alespoň na počátku každého díla. Ale kontemplativní osoby si vždy přály nějaký stálý
pocit. Cvičením se dospěje od jednotlivých modlitebních „úkonů“ ke „stavu“ modlitby. Jak ho dosáhnout? Prostá metoda spočívá v pravidelném opakování nějaké krátké invokace. Na Východě se doporučovala především „modlitba Ježíšova“ (či spíše „k Ježíši“): „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným“. Slouží k vymýcení špatných myšlenek, tedy k očištění srdce a k posílení vnímání penthos, neboli vděčnosti za odpuštění hříchů a našich slabostí. Tuto modlitbu je třeba opakovat v každé volné chvíli. Proslulý Ruský poutník však propagoval důslednější modlitbu. Modlitba je myšlenka obracející se k Bohu, spjatá s nějakým vnějším symbolem. Tímto symbolem nemusí být nezbytně slovo. Spojit myšlenku s dýcháním a s tlukotem srdce nám zaručuje, že můžeme vnímat, jak je modlitba od života Bělehradské setkání – 23. 10. 2005 - kardinála Špidlíka neoddělitelná“. se srbským patriarchou Pavlem (zemřel v listopadu 2009).
Pavel klade v každém listě důraz na „díkůvzdání“, děkuje Pánu především za víru těch, kteří přijali jeho zvěst. Jaký „prostor“ zaujímá v křesťanské zkušenosti chvála? „Podle Pavla je hlavním hříchem pohanů, že Bohu „nevzdávali chválu ani vděčnost“ (srv. Řím 1,21). V každé modlitbě musí být čtyři prvky: prosba, modlitba, přímluva, děkování“ (srv. 1Tim 2,1). Exegeté však zdůrazňují, že slovo „děkování“ v hebrejštině neexistuje. Semitským způsobem se děkuje tak, že se chválí a velebí dárce, dobrořečí se mu. Proto nacházíme ve východních liturgiích mnoho litanií, které začínají takto: „Požehnaný jsi (doslova budiž řečeno dobro, dobrořečen) Pane…“, protože jsi nám prokázal takové a takové dobrodiní. A končí: „neboť tvé je království, moc, sláva“.
Také pokud jde o „prosebnou modlitbu“, Pavel k ní ve svých komunitách hojně vybízí, v přesvědčení, že modlitba otvírá cesty hlásání evangelia (Kol 4,3; Řím 1,10; 15,30). „Tím, že lidí vstoupí do kontaktu s božským, spontánně vyslovují své prosby, žádají o něco. Mohou být vyslyšeni? Nebylo by proti spravedlivému řádu, aby absolutní a všemohoucí Bůh skláněl svou vůli podle přání člověka? Takto skutečně uvažovali helénští filozofové. A také svatému Pavlovi vyvstala pochybnost „vždyť ani nevíme zač máme vhodně prosit“ (Řím 8,26). Avšak hned nato dodává: „Duch svatý přichází na pomoc naší slabosti“ (tamtéž). K tomu, podle Origena, dochází následujícím způsobem: my prosíme, ale Duch „zasahuje“; jeho hlas je silnější než ten náš, a tak, přestože toužíme po maličkostech, žádáme i velké věci, které si přeje Bůh. A takovou je evidentně spása světa. V každé modlitbě je tedy misijní aspekt, který se mnohdy může stát plně vědomým. Proto nás Origenes napomíná: „Když se modlíš, pros o velké věci!“ Velikost žádaných dober ukazuje, jak velkou ideu máš o Boží vznešenosti“.
Pavel rovněž vydává svědectví o některých charismatech, která se projevují při společné modlitbě. Vyzývá všechny, aby pozvedali hymny a chvalozpěvy. Čemu učí stran našeho modlit se společně? „Duch svatý je jeden v mnohých, může být tedy chápán jako „duše Církve“. Modlitba v duchu, i když je pronášena soukromě, má církevní povahu, je tedy v podstatě komunitní. Jeden ruský světec, Jan Kronštadtský, píše: „Četby, hymny, modlitby a přímluvy, které konáme v kostele jsou hlasem našich duší … jsou hlasem celého lidstva...; tyto modlitby a tyto hymny jsou úžasně krásné, představují dýchání Ducha svatého“. Současní východní autoři rádi zdůrazňují „doxologický“ aspekt liturgie, v němž se zjevuje „Pán slávy“ (1Kor 2,8).
Kardinál Špidlík představuje Karlu Schwarzenbergovi, exministru zahraničí ČR, uměleckou dílnu Centra Aletti.
Pavel je teologem ´kristifikace´ (Gal 2,20): můžeme říci, že tato je základem spirituality zbožštění, tolik drahé Otcům? „Východní Otcové skutečně mluví raději o křesťanském životě jako o životě v Kristu (srv. stejnojmenné dílo Kabasilase) než o životě podle Krista (srv. knihu Následování Krista). U Pavla nacházíme oba výrazy, ale ten první je zdůrazněn silněji: „Pavel, z Boží vůle apoštol Ježíše Krista: svatým, kteří jsou v Efezu … Veleben buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás z nebe zahrnul rozmanitými duchovními dary, v Kristu. V něm si nás vyvolil už před stvořením světa, abychom byli svatí a neposkvrnění před ním v lásce; ze svého svobodného rozhodnutí nás předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista … aby tak završil v plnosti času; záměr obnovit v Kristu všechno jak na nebi tak na zemi“ (srv, Ef 1,1-10). Toto smíření nebe a země v Kristu je způsobem života. Zbožštění je výraz, kterým Otcové tlumočí Pavlovo žití v Kristu“.
Očekávat bez představ
(z interview pro bulletin Amici del Centro Aletti, č. 12 – vánoce 2009)
Velkou část svého života jste prožil v zahraničí. Studium v Holandsku, příchod do Říma, na dlouhá léta nemožnost vrátit se domů… A přece Vás spolurodáci vnímají jako významnou osobnost jejich kultury a stejně Italové jako jednoho z domácích. Česká hymna začíná slovy „Kde domov můj?“. Ale kde je Vaše vlast? Jedenáctého listopadu roku 2003 mi Italská republika udělila čestnou medaili za zásluhy o kulturu a umění. Při této příležitosti jsem ve své krátké řeči nastínil rozdíl mezi dvěma typy emigrantů. Jistí žijí v naději, že se budou moci vrátit do své vlasti, a jati touto nostalgií nikdy nežijí v nové zemi dobře. Jiní hledají, jak se co nejvíce nové zemi přizpůsobit, a zapomínají přitom na svůj původ, ale tím ztrácejí část sebe samých. Obojí však se klamou. Já se považuji za třetí typ. Jsem tím, kým jsem, což znamená i kde jsem se narodil. Ale děkuji rovněž Itálii, že mi pomohla rozvinout to, co jsem doma začal. Jsem přesvědčen, že takto žít musíme umožnit i tolika miliónům emigrantů, kteří dnes obývají svět.
Mnozí u Vás obdivují skutečnost, že jste intelektuál, partner intelektuálů v dialogu, s bystrou citlivostí pro současnou kulturu, ale současně dokážete mluvit se všemi a životně je oslovit. Můžete nám říct, v čem tkví toto tajemství? V poslední době na mne zapůsobila četba ruského filozofa Lva Šestova. Velkým nebezpečím, které je v současné kultuře rozšířeno, je podle něj přesvědčení, že jsme schopni poznat, kým skutečně jsou lidé, které v životě potkáváme. To je však zhoubná iluze. Musíme naopak být pozorní k „významu“, jaký tento lidé mají a mohou mít pro to, abychom lépe porozuměli svému vlastnímu životu. Tak nás stále čekají úžasné objevy. A všichni se stávají dostatečně zajímavými. Šestov uvádí jako příklad samotnou postavu Ježíše, jehož Židé považovali za proroka, pocházejícího ze zapadlého území, Galileje, a přece jen On jim dokázal dát pochopit je samotné.
Více než 130 knih, 14 svazků různých článků … Kterého díla si ale považujete nejvíc? A proč? Své spisy zpočátku po vytištění už nečtu. Když se k nim příležitostně po nějaké době vrátím, objevuji, že jsem se jejich psaním naučil mnohému užitečnému, a to je příležitostí k dalšímu studiu. V tomto smyslu je mi často zdrojem nových inspirací Ruská idea.
Devadesátka, nikoli však bez zdravotních problémů. Nohy, které Vás už trápí dlouhý čas … před nedávnem jste si zlomil stehenní kost … A přece máte mimořádnou vitalitu. Čemu jste se z těchto svízelí a nemocí naučil? Děti zosobňují věci a události. Rozmlouvají s potůčky a prosí slunce, aby je zahřálo. Ale neváhají pokárat i vlastní tělo: „Ty, hlavičko jedna, proč mě tak bolíš?“ Je to zvláštní: není-li to sama hlava, pak je v ní někdo schovaný, kdo nás nutí, abychom ho poslouchali. Já musím často nadhodit podobný rozhovor s mýma nohama. Vyžadovaly si pozornost neomaleným způsobem, skoro jako morálním nakopáváním: „I my máme co duchovního říct k tvému životu“. A musím uznat, že měly pravdu, jak se mi potvrdilo při ojedinělé příležitosti. Jednou mi papež Jan Pavel II. chtěl požehnat, ale já jsem ho předešel konstatováním, že si nemohu kleknout. Jeho odpověď zněla: „Ani já ne“. A tehdy mě jsem dostal duchovní inspiraci: „Svatosti, jak jsme šťastní, že začínáme od nohou a ne od hlavy!“. V takových okamžicích se chápe, že Bůh nám posílá menší tělesné zlo, aby předešel nějakému horšímu, které zasluhujeme.
Která je jedna z Vašich prvních vzpomínek? Na gymnáziu jsme měli učitele, který se domníval, že dokáže předpovídat budoucí život studentů, pokud mu odhalí nejstarší vzpomínku svého života. Já jsem mu nikdy nic neřekl. Mám to říkat teď? Netoužil jsem po proroctvích o budoucnosti. Ale teď, když se ohlížím zpět, musím připustit, že něco bylo obsaženo už v mých prvních pamětech. Vzpomínám si, že mi darovali nějaké nové šatičky, a já jsem si musel kleknout a pomodlit se modlitbičku k Andělíčku strážnému, jedinou, kterou jsem znal. Končila slovy: „Andělíčku můj, od škody, pekel a zlých mocí duši opatruj!“ Nyní po tolika letech mohu dosvědčit, že anděl po celých devadesát let nepřestal konat svou povinnost. Ale svou funkci zastával už od počátku. Dítě vstupuje do života hrou. Mé první hry se odehrávaly uprostřed cesty. A tady také došlo k prvnímu setkání s úhonami. Jednou tudy projížděl opilý řezník se svým vozem. Neviděl mě, ale nepřehlédli mně jeho koně a jejich kopyta se mi vyhnula. Nemohla mne však vidět kola od vozu. Anděl však otevřel oči jedné ženě, která nedaleko za oknem pletla. Rychle skočila z okna a uchopila mě v poslední chvíli. Jestliže první nebezpečí hrozilo na zemi, další přišlo z vodních hlubin. Maminka mě často nosívala na ramenou. Jednou spěchala něco umýt do potoka u domu. Naklonila se na vodu a já udělal svůj první skok do „moře“. Maminka mě však hned chytila za nohy a byl jsem zachráněn. Překonání třetího nebezpečí může být chápáno jako vysvobození od sil zla. Jejich symbol se ukázal ve formě našeho selátka. Chtěl jsem nakouknout, jak se prasátko krmí a pootevřel jsem dvířka od chlívku. Osvobozené zvíře se hnalo jako šílené ven pod moje nohy, takže mi nezbylo, než podstoupit zběsilou jízdu, doku mě můj koník znenadání pokojně neodložil do kopky hnoje. Další četné zásahy anděla strážného v mém životě byly pochopitelně mnohem dramatičtější, ale snad tyto první tři mohu skutečně symbolicky nazírat jako proroctví.
Co ještě od života čekáte? Zůstaňme v mém stylu odpovědí. Není důležité „co“ očekávám, lépe se tím, příliš nezabývat. Ale, díky Bohu, jsem ještě schopen „čekávat“ bez představ. Zkušenost mě učí, že takové důvěrné očekávání přináší pěkná překvapení. Ať tedy přicházejí!
Vánoční interview s čestným občanem pustiměřským
(telefonní rozhovor zazněl v chrámu sv. Benedikta v Pustiměři o slavnosti Narození Páně, 25. 12. 2009, audiozáznam je k dispozici na internetových stránkách farnosti: www.pustimer-farnost.cz)
Drahá Eminence, pro L´Osservatore Romano jste říkal, že před 70 lety jste naposled slavil se svými drahými vánoce. Chtěl bych vás poprosit, zda byste s námi mohl strávit aspoň chvilku vánoční. Drazí pustiměřští, je to zajímavé, ale když už jsem vašim občanem, tak i Gratulace pustiměřských k devadesátinám pana kardinála z Říma chci na vás na zahradě jeho římské rezidence, Centra Aletti, 27. června 2009, vzpomenout. Ale vy Anni Paulini Peregrinatio teď co děláte? Stavíte jesličky. V celé světě se stavějí jesličky, v Itálii všude v kostelech stavějí jesličky, Betlémy. A je zajímavé, že všecky v národních krojích: v Číně mají čínské obleky, na jihu Itálie italské oblečení, jinde zase jiné … Bylo to tak v Palestině? No na tom nezáleží. Ale vyjadřuje to pěknou pravdu. Víte, že v dnešním světě převládají takové dva směry: materializmus – najít všecko dobré tady na zemi, v hmotě. To člověka unaví a nakonec zahubí. Druzí jsou zase idealisti. Ukazují do nebe, tam, jak je to všechno krásné. A to zas je tak daleko, nikdo tam nechce. A co chce normální člověk? Najít Boha ve svém denním životě. V takovém, jaký je ve skutečnosti. A právě to se stalo o vánocích, že Kristus se narodil v té své vlasti. A to je potřeba, aby našel všude ve svém životě i člověk: ve svém národě a ve své vesnici. Tam se to najde. Zajímavé je, že Svatý otec mi v tyto dny říkal, že když měl jet do České republiky, tak ho varovali, že to je ateistický národ. A byl překvapený, jak tam našel u nás tolik víry. Ono ve skutečnosti je v každém člověku víc víry, než by si kdo myslel. A musí toho Boha najít v sobě, ve své vesnici, a také v Pustiměři. Jako Bible, má smysl, když se dívá na celek, jak se to vyvíjelo, tak i ta Pustiměř, když se na to díváme, vždycky to Pán Bůh vedl a doufám, že vás zase zavede dále, a proto vám přeji z celého srdce požehnané vánoce.
Když k vám Svatý otec promlouval v kapli Redemptoris Mater, vzpomněl váš dlouhý život. Pán Bůh zaplať za vaše slova v San Giovanni Rotondu, kde jste
nastínil etapy svého života (srv. web farnosti). A dnes je těch, kteří se dožívají vysokého věku čím dál víc. Jak rozumět délce života? Tak, je to zajímavé: život je něco, co je v dlouhém čase. A čas roztrhne život na kousky. Ale vidíme, že Pán Bůh to všecko nějak spojuje. Je to neuvěřitelné! Když se na to dívám, tak co jsem všecko procestoval: na západ jsem došel až do Kalifornie, na východ, až do Austrálie, na sever až do Švédska a na jih až do Afriky. Ale všude nakonec najde člověk sám sebe a musí tam najít, že ho tam Pán Bůh poslal. A mohl jsem vždycky všude dobře pracovat. A to je krásné. To měl vlastně udrželo při životě, takže dnes při devadesáti pořád ještě mohu pracovat. Už sice zapomínám jména a tu tam leccos popletu. Tak vám všem přeji, abyste mohli skutečně pracovat.
Svatý otec ještě vzpomněl ve své homílii Vaši jedinečnou cestu víry. Drahý pane kardinále, mohl byste nám o vánocích odhalit tajemství svého putování víry? Tož podívejte se, já jsem byl z rodiny, kde byli otec a matka velmi rozdílní. Otec byl nemocný, stále ležel, nemohl pracovat, trpěl, dával vinu všem nám, a matka – to byla taková typická poutnice. Já říkám: otec byl snílek – on pořád myslel, jak to bude, jak to bude, a nikdy to nevyšlo. Zatímco moje matka se vždycky podívala- ´je, to je zajímavé kvítko, je to je zajímavé!´- našla všude toho Pána Boha ve všem, nač jí padl zrak. A já musím říct: Pána Boha člověk skutečně najde všude. A mám-li se vyzpovídat, potom jeden moment byl skutečně rozhodující: když jsem byl po zavření vysokých škol a propuštění z koncentráku doma, a nevěděl, co si počít, zrovna jsem šel do kostela a tam se zpívalo ´Bože chválíme tebe´ na poděkování za dobrodiní v minulém roce. A mě napadlo: zač já vlastně mám děkovat? Vždyť se mi celý život sesypal! Vše, čeho jsem chtěl dosáhnout, se mi sesypalo! Mám já ještě vůbec děkovat? A napadlo mě – on Pán Bůh to asi přece jenom se mnou myslí dobře. Tak, Pane Bože, já ti děkuju, ale starej se o mě. A v tom okamžiku jsem našel svou cestu. Člověk musí poděkovat Pánu Bohu za to, co přijde a Pán Bůh už dál pokračuje, najde to další.
V kapli Redemptoris Mater potom Svatý otec Váš dlouhý život a jedinečnou pouť víry shrnul ve ´svědectví, jak Bůh vede toho, kdo mu důvěřuje´. Jak v každodennosti a v životních událostech, trápeních, co dnes máme ve světě, hledat Boží vedení, a jak neztratit důvěru? Podívejte se, já myslím – ona je dvojí věc: někteří lidé důvěřují, že bude to a to; já důvěřuji že bude to a to. A to vždycky zklame. Důvěřovat se může jenom někomu, nějaké osobě. A když najde tu osobu, když vidí, že Pán Bůh je ta osoba, která vede, tak já mu věřím. Co přijde, to skutečně nevím. Nikdy bych si nemyslel, že si najednou zlomím nohu. A po zlomené noze, zas už chodí, aspoň s berličkou. Všecko to jde dále. Tak i vám všem přeji moc důvěry.
Drahý pane kardinále, vždycky k duchovním otcům chodili s prosbou o modlitbu a požehnání. Můžete nám, prosím, požehnat. Požehnej vás všemohoucí Bůh Otec, Syn a Duch svatý. A nashledanou.
KOŘENY EVROPSKÉ KULTURY
Tomáš kardinál Špidlík čestný občan pustiměřský
SOBOTA 22. KVĚTNA 2010 - 19.00H - MAHENOVO DIVADLO - BRNO Pořadem provází Martin Dohnal. Jedna z předních světových duchovních osobností vystoupí na velké scéně Mahenova divadla s tématem hledání průsečíků mezi kulturou západní a východní Evropy. V průběhu večera zazní "hudební dárek" sólistů Národního divadla kardinálu Špidlíkovi. ZÁVAZNÉ PŘIHLÁŠKY VČETNĚ ÚHRADY CENY (doprava = 100,-Kč): PUSTIMĚŘ: Marie Šmehlíková
DRYSICE: Marie Adamcová
PODIVICE: Františka Maráková
