FARNÍ INFORMÁTOR 3. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 25. LEDNA 2015
Ukaž mi své cesty, Hospodine!
Pustiměřští poutníci u sochy sv. Jana Bosca - na nádvoří svatyně Panny Marie Pomocnice, Valdocco, Torino, pouť k Turínskému plátnu - „Vultum tuum, Domine, requiro“, 13. května 2010.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, Bůh je dobrý a dokonalý, pokorné vede k správnému jednání a učí je své cestě. Prosme jej proto za Církev, svět i za naše životní cesty. L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS. Za Církev, aby všude na zemi byla místem víry, modlitby a bratrského společenství. Za mladé Církve i za ty s pradávnou tradicí, aby společně rostly a jako sesterské Církve si pomáhaly při výchově nových generací učedníků a apoštolů evangelia. Za pokoj a mír na Ukrajině, v Iráku, Sýrii, Nigérii a všude, kde zuří války a nepokoje. Za ty, kdo upadli do vin či omylů, aby nebyli pouze předmětem posuzování, ale aby se jim dostalo pomoci v návratu k pravdě. Za všechny pokřtěné, aby odpověď na tíživou situaci světa nejistot nehledali v dění kolem sebe, ale v naslouchání Božímu slovu. Za věrné zemřelé, ať se na nich zjeví tvá sláva, která světlem víry zářila jejich pozemským krokům. K: Všemohoucí Bože, tys nám poslal svého milovaného Syna, aby sdílel naše námahy i naděje. Rozhojni v srdci této své rodiny jistotu, že život věčný spočívá v poznání Tebe, jenž žiješ a kraluješ na věky věků. L: Amen.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 25. ledna - 1. února 2015 DEN
NEDĚLE 25. ledna
LITURGIE
3. NEDĚLE V MEZIDOBÍ OBRÁCENÍ SV. PAVLA, APOŠTOLA
PONDĚLÍ 26. ledna
SV. TIMOTEJ A TITUS, BISKUPOVÉ
ÚTERÝ 27. ledna STŘEDA 28. ledna
SV. TOMÁŠ AKVINSKÝ, KNĚZ A UČITEL CÍRKVE
ČTVRTEK 29. ledna
1. TÝDNE V MEZIDOBÍ
SV. ANDĚLA MERICI, PANNA
ČTVRTEK
PÁTEK 30. ledna SOBOTA 31. ledna
PÁTEK 1. TÝDNE V MEZIDOBÍ
NEDĚLE 1. února
4. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
SV. JAN BOSCO, KNĚZ
PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
PUSTIMĚŘ za +Marii ŠKAŘOUPKOVOU, dva syny a dar zdraví pro rodinu 8.00 za + Milana RYŠÁNKA, DRYSICE dvoje rodiče a švagrovou 9.30 PODIVICE za dar zdraví a Boží požehnání pro rodinu KROMBHOLZOVU 11.00 za + Anežku BENÍČKOVOU, PUSTIMĚŘ manžela, živou a + rodinu 17.00 BENÍČKOVU a BĚLÁNKOVU PODIVICE za + Jana KUČERU, živou a + rodinu BLAŽKOVU a duše v oč. 8.00 DRYSICE za Vojtěšku SLAVÍKOVOU, manžela, vnuka, rodiče a sourozence 17.00 za + rodinu ČEJKOVU, PUSTIMĚŘ dar zdraví a Boží požehnání 17.00 pro živou rodinu za živou a zemřelou rodinu PUSTIMĚŘ BENÍČKOVU a ZELENKOVU 17.00 PODIVICE za děti a mládež ve farnostech Podivice, Pustiměř a Drysice 8.00 za + rodiče SMEJKALOVY, PUSTIMĚŘ ZABLOUDILOVY a Boží 8.00 požehnání pro rodinu za + Jana KLUDÁKA, DRYSICE manželku, rodiče a sourozence 9.30 PODIVICE za + Marii VAVERKOVOU, rodiče a sourozence 11.00
ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC LEDEN
1. Za vyznavače různých náboženství a za všechny lidi dobré vůle, aby společně usilovali o mír ve světě. 2. Za řeholníky a řeholnice, aby v tomto roce, který je věnován zasvěcenému životu, znovu objevili radost z následování Krista a s horlivostí se věnovali službě chudým. 3. Abychom plně, se vší moudrostí a duchovním pochopením poznali Boží vůli. FARNÍ INFORMÁTOR, XXI. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail:
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 1. - 8. února 2015 DEN
LITURGIE
FARNOST
PUSTIMĚŘ 8.00
ÚMYSL MŠE SV.
za + rodiče SMEJKALOVY, ZABLOUDILOVY a Boží požehnání pro rodinu za + Jana KLUDÁKA, manželku, rodiče a sourozence za + Marii VAVERKOVOU, rodiče a sourozence za živé a +kněze a řeholnice a za nová duchovní povolání za +Františka SLAVÍKA, manželku, vnuka, rodiče a sourozence za živou a zemřelou rodinu ŘÍHOVU za dar zdraví a Boží požehnání pro nemocné a trpící
DRYSICE 9.30 PRAVIDELNÁ PODIVICE MĚSÍČNÍ SBÍRKA 11.00 PODIVICE SVÁTEK 8.00 UVEDENÍ PÁNĚ PONDĚLÍ DRYSICE D O C H R Á M U (Hromnice) 2. února 15.30 KAPLE SV. ANNY: PUSTIMĚŘ ŽEHNÁNÍ SVÍCÍ A PRŮVOD 17.00 SV. BLAŽEJ, BISKUP A MUČ. ÚTERÝ PODIVICE SVATOBLAŽEJSKÉ POŽEHNÁNÍ 3. února 8.00 STŘEDA STŘEDA DRYSICE na úmysl dárce 4. TÝDNE V MEZIDOBÍ 4. února 17.00 SV. AGÁTA, ČTVRTEK za + Aloisii a Jaroslava PUSTIMĚŘ PANNA A MUČEDNICE 5. února ROZEHNALOVY 17.00 SV. PAVEL MIKI A DRUH., M. PUSTIMĚŘ za + Ferdinanda POSPÍŠILA, PÁTEK PRVNÍ PÁTEK V MĚSÍCI 6. února dvoje rodiče, živou a + rodinu 17.00 SOBOTNÍ PAMÁTKA SOBOTA za farnosti Podivice, PODIVICE P ANNY M ARIE 7. února Pustiměř a Drysice 8.00 na poděkování Pánu Bohu PUSTIMĚŘ s prosbou o Boží požehnání 8.00 za + Emanuela KNAPA, NEDĚLE 3. NEDĚLE DRYSICE manželku a duše v očistci 8. února V MEZIDOBÍ 9.30 za + Otakara DRAGONA, PODIVICE živou a zemřelou rodinu 11.00 ŠÉNOVU a DRAGONOVU NEDĚLE 1. února
4. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ÚNOR
1. Za vězně, zejména mladé, aby měli možnost vrátit se k důstojnému životu. 2. Za manžele, kteří žijí odděleně, aby v rámci křesťanského společenství nacházeli přijetí a podporu. 3. Za ty, kdo stojí před důležitým životním rozhodnutím, aby byli provázeni světlem Ducha Svatého. DENNÍ MODLITBA APOŠTOLÁTU MODLITBY
Nebeský Otče, kladu před tebe celý dnešní den a ve spojení se tvým Synem, který ve mši svaté neustále zpřítomňuje svou oběť za záchranu světa, ti v něm nabízím své modlitby, práce, utrpení i radosti. Duch svatý, který vedl Ježíše, ať je i mým průvodcem a dává mi sílu svědčit o tvé lásce. Spolu s Pannou Marií, Matkou našeho Pána a Matkou církve to všechno přináším jako svou nepatrnou oběť zvláště na úmysly Svatého otce.
FARNÍ INFORMÁTOR 4. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 1. ÚNORA 2015
Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu! Nezatvrzujte svá srdce!
V synagoze v Kafarnau - Peregrinatio ad Fontes Salutis, Izrael, 26. února 2013.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, prosme Otce, aby hojně posílal své Církvi proroky a nám aby dal sílu naslouchat jejich slovům a uvádět je ve skutek: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS. Za papeže Františka, aby v hojnosti přinášel světlo a dary Ducha svatého všem národům. Za ty, kdo mají v Církvi úkol hlásat Pánovo Slovo, aby dokázali být rozhodní v odmítání hříchu, ale vstřícní k růstu a dospívání Božího lidu. Za pokoj a mír na Ukrajině, v Iráku, Sýrii, Nigérii a všude, kde zuří války a nepokoje. Za ty, kdo upadli do vin či omylů, aby se jim dostalo pomoci v návratu k pravdě. Za pokřtěné, aby odpověď na tíživou situaci světa nehledali v dění kolem sebe, ale naslouchali Božímu slovu a tak poznali prorocké poslání, které jim svěřila Prozřetelnost. Za věrné zemřelé, ať se na nich zjeví tvá sláva. K: Otče, ty vzbuzuješ v Církvi odvahu a svěžest mládí, stejně jako prozíravost a moudrost stáří: dej, ať ve slovech proroků slyšíme výzvu k obnově a obrácení, a v rozvážnosti moudrých odkaz na věrnost a tradici. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
LITURGICKÉ TEXTY 3. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – JONÁŠ 3,1-5.10
Čtení z knihy proroka Jonáše. Hospodin oslovil Jonáše: „Vstaň, jdi do velikého města Ninive a volej tam, co ti ukládám.“ Jonáš tedy vstal a šel do Ninive podle Hospodinova rozkazu. Ninive bylo veliké město před Bohem, tři dny se jím muselo procházet. Jonáš začal procházet městem první den a volal: „Ještě čtyřicet dní a Ninive bude vyvráceno!“ Ninivští obyvatelé však uvěřili Bohu, vyhlásili půst, oblékli se v žínice, velcí i malí. Když Bůh viděl, co učinili, že změnili své hříšné chování, smiloval se a nepřivedl na ně zkázu, kterou jim hrozil. ŽALM 25
Ukaž mi své cesty, Hospodine, – a pouč mě o svých stezkách. – Veď mě ve své pravdě a uč mě, – neboť ty jsi Bůh, můj spasitel. Rozpomeň se, Hospodine, na své slitování, – na své milosrdenství, které trvá věčně. – Pamatuj na mě ve svém milosrdenství – pro svou dobrotivost, Hospodine! Hospodin je dobrý a dokonalý, – proto ukazuje hříšníkům cestu. – Pokorné vede k správnému jednání, – pokorné učí své cestě. 2. ČTENÍ – 1 KOR 7,29-31
Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Říkám, bratři, toto: Čas je krátký. Proto ti, kdo mají manželku, ať žijí, jako by ji neměli, a ti, kdo pláčou, jako by neplakali, a ti, kdo se radují, jako by se neradovali, a ti, kdo kupují, jako by jim nemělo zůstat nic, a ti, kdo užívají tohoto světa, jako by ho neužívali, neboť tento viditelný svět pomíjí. EVANGELIUM – MK 1,14-20
Slova svatého evangelia podle Marka. Když byl Jan (Křtitel) uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a hlásal tam Boží evangelium: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu.“ Když šel podél Galilejského moře, uviděl Šimona a jeho bratra Ondřeje, jak loví v moři; byli totiž rybáři. Ježíš jim řekl: „Pojďte za mnou a udělám z vás rybáře lidí.“ Ihned nechali sítě a následovali ho. Když popošel o něco dále, uviděl Zebedeova syna Jakuba a jeho bratra Jana, jak na lodi spravují sítě; a hned je povolal. Zanechali svého otce Zebedea s pomocníky na lodi a odešli za ním. 3
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Život - stálý proces růstu Svatý Tomáš Morus, kancléř anglického krále Jindřicha VIII. byl odsouzen na smrt pro věrnost katolické víře. Král totiž přestal žít se svou zákonitou manželkou Kateřinou Aragonskou a vzal si dvorní dámu, Annu Boleynovou. Kancléř však nechtěl uznat hříšný králův poměr za manželství a rovněž nechtěl uznat krále za hlavu anglické církve. Proto byl vězně v Toweru a pak odsouzen na smrt. Král se nejdříve pokusil mučením zlomit odpor svého kancléře, v celé zemi velmi oblíbeného. Poslal k němu i jeho nejmilejší dceru Markétu, aby ho přiměla ke změně smýšlení. A nakonec před rozsudkem smrti přišla k němu do vězení manželka a se slzami v očích ho prosila, aby ustoupil a zachránil sebe i rodinu. Tomáš se jí klidně zeptal: „Řekni mi, jak dlouho ještě spolu můžeme žít?“ Žena říká: „Ještě aspoň dvacet let!“ „Vidíš, – odpovídá manžel, - kdybys byla řekla aspoň tisíc let, to by stálo za to. Ale kvůli dvaceti rokům mám zaprodat věčnost?“ A Tomáš Morus šel klidně na smrt. Tak moudře smýšlel tento velký lord a světec Anglie, vědom si slov, která jsme slyšeli v druhém čtení - ´čas je krátký, proto ti, kdo mají manželku, jako by ji neměli ... tento viditelný svět pomíjí.´Žijeme pro věčnost a to je, bratři a sestry, hlavní myšlenka 3. neděle během roku, kterou prožíváme. Chceme si totiž připomenout, že celá věčnost závisí na tomto jediném pozemském životě. Žádný jiný život už před námi není. Co uděláme teď je rozhodující, na tom nejvíce záleží. Vzpomeňme na onoho perského krále, který si zavolal tři nejmoudřejší lidi ze svého království a ptal se jich, co je na světě nehorší. První říká: nejhorší na světě je nemoc. Druhý praví: nejhorší na světě je zestárnout. Třetí po dlouhém uvažování odpověděl: nejhroznější je, když člověk stojí před smrtí a má za sebou promrhaný život. Ano, to je skutečně nejhroznější. A my chceme samozřejmě tomu předejít. Co máme dělat? Na to jasně odpovídá Pán Ježíš: „Obraťte se a věřte evangeliu“. Slova pro nás velmi dobře známá. Ale kolik je těch, kdo je skutečně přijímají. Stává se, že i věřící křesťané dost často nevěří evangeliu, ale věří, že budou žít ještě další život, věří kartářkám, horoskopům a všelijakým jiným hloupostem, ale nevěří Kristu. Položme si všichni otázku: komu vlastně věříme? Vždyť je tolik lidí, kteří věří osudu, penězům, kariéře, vědeckému pokroku, sami sobě anebo nikomu a ničemu. Věřím skutečně Kristu? Dokážu říci: Ano, Pane, věřím Ti, protože Ty máš slova věčného života. A nejenom slovy, ale také životem? 4
Myslím, že dnes je pro nás velmi aktuální příběh o Jonášovi. Něco jsme slyšeli v 1. čtení. Já bych předeslal celý jeho životní příběh, díky kterému můžeme i lépe pochopit ten krátký úryvek prvního čtení. Jonáš byl prorokem, tedy člověkem, kterého si Bůh vybral k tomu, aby svému lidu sděloval svou vůli. Byl tedy prostředníkem mezi Bohem a lidmi. Bůh po něm požaduje, aby šel do Asýrie, konkrétně do města Ninive, kde žili téměř samí pohané, a vyzýval je k pokání. Jonáš ovšem nechtěl. Zdálo se mu zbytečné tam jít, nejen že by ho lidé neposlechli, ale ještě by se mu vysmáli – tak uvažoval ve svém srdci; navíc jako žid byl přesvědčen, že by tito pohané měli zmizet z povrchu země. Proto vstupuje na taršíšskou loď a chce se úkolu zříci. Na moři však začne bouře, loď se potápí a nakonec všichni přijdou na to, že hlavní příčinou je Jonáš, který utíká před Bohem. Hodí ho tedy přes palubu a bouře utichne. Jonáš je tři dny v útrobách velryby, která ho vyvrhne na zem. Jonáš opět slyší stejná slova jako předtím: jdi do Ninive. Jonáš poslechl, ale neochotně.. Nechápe, proč by se měl Bůh smilovat nad pohany, namísto aby je ztrestal a vyhladil z povrchu země. Jeho kázání však má úspěch. Ninivané se obrátili a Bůh upustil od trestu, kterým je chtěl přivést na správnou cestu. Z tohoto příběhu si můžeme, bratři a sestry, odnést tři důležitá poučení: 1) Před Bohem neutečeš. Jonáš je toho jasným důkazem. Pro nás bychom to mohli říci spíše tak, že před povinnostmi neutečeme. Lidé utíkají z pohodlnosti a lenosti před svými povinnostmi tím, že se utápějí v alkoholu a drogách, aby zapomněli na své úkoly, ale bohužel tím jen ztrácejí čas. Povinnosti zůstávají a musejí se řešit. Chtějme znovu a lépe plnit to, co od nás Bůh očekává. 2) Chceš-li změnit svět, změň nejprve sám sebe. Druhé poučení je také velmi důležité. Jonáš byl příčinou bouře na moři, velké úzkosti cestujících, ale když řekl – ´já jsem to zavinil´, všechno se změnilo. A to je výzva i pro nás. Chceš-li změnit svět, změň nejprve sám sebe. Ale zase, jaká je realita? Lidé poukazují na druhé. Proč já bych se měl měnit, když ten či onen žije tak či onak? Nebo proč já bych měl být jiný, když farář o tom pěkně mluví, ale skutek utek? Bratři a sestry, to jsou jen výmluvy. Toho bratra či sestru, i toho kněze, stejně i tebe bude nakonec hodnotit Bůh, a tam už nepomohou výmluvy na toho či onoho. 3) Stále znova začínat. Třetí skutečností je, že máme stále začínat znova. Náš život je stálým procesem růstu. I Jonáš po důkladném poučení přestál svou životní krizi. Chceme si připomenout, že denně začínáme svou zkoušku víry. Musíme o to bojovat, nic nám nespadne do klína samo sebou. Každodenní zápas o svou víru musíme podstupovat, ať chceme nebo nechceme. Uznat své chyby a denně s nimi zápolit je skutečnost, kterou máme denně prožívat. Bez boje není vítězství. A tak, bratři a sestry, bojujme, protože víme, že čas je krátký, před námi je věčnost a ta závisí na tom, jak prožíváme každý okamžik svého života. Phil Bosmans píše: Každý den je třeba udělat tečku, obrátit list a začít znovu. Amen. 5
LITURGICKÉ TEXTY 4. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – DEUTERONOMIUM 18,15-20
Čtení z páté knihy Mojžíšovy. Mojžíš řekl lidu: „Hospodin, tvůj Bůh, ti vzbudí proroka, jako jsem já, z tvého středu, z tvých bratrů, toho budete poslouchat. To jsi právě žádal od Hospodina, svého Boha, na Chorebu v den shromáždění, když jsi říkal: ‚Nemohu už slyšet hlas Hospodina, svého Boha, nemohu se už dívat na tento veliký oheň, abych nezemřel.‘ Hospodin mi tehdy řekl: ‚Správně mluví. Vzbudím jim proroka, jako jsi ty, ze středu jejich bratrů a vložím svoje slova v jeho ústa a sdělí jim vše, co mu poručím. Kdo by však neposlechl mých slov, která bude mluvit ve jménu mém, toho poženu k zodpovědnosti. Prorok, který by se opovážil mým jménem říkat, co jsem mu neporučil, nebo který by mluvil ve jménu jiných bohů, takový prorok musí zemřít!‘ “ ŽALM 95
Pojďme, jásejme Hospodinu, – oslavujme Skálu své spásy, – předstupme před něho s chvalozpěvy – a písněmi mu zajásejme! Pojďme, padněme, klaňme se, – poklekněme před svým tvůrcem, Hospodinem! – Neboť on je náš Bůh – a my jsme lid, který pase, stádce vedené jeho rukou. Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu: – „Nezatvrzujte svá srdce jako v Meribě, – jako tehdy v Masse na poušti, – kde mě dráždili vaši otcové, – zkoušeli mě, ač viděli mé činy.“ 2. ČTENÍ – 1 KOR 7,32-35
Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Bratři, rád bych, abyste byli bez starostí. Kdo nemá manželku, stará se o věci Páně, jak by se líbil Pánu. Ale kdo je ženatý, stará se o věci světské, jak by se líbil manželce, a je rozdělen. A žena nevdaná a panna se stará o věci Páně, aby byla svatá na těle i na duši. Ale když se provdá, stará se o věci světské, jak by se líbila muži. To však říkám ve vašem zájmu, ne abych na vás hodil smyčku, ale abych vás vedl k počestnosti a k nerušené oddanosti Pánu. EVANGELIUM – MK 1,21-28
Slova svatého evangelia podle Marka. V městě Kafarnau vstoupil Ježíš v sobotu do synagógy a učil. Žasli nad jeho učením, protože je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako učitelé Zákona. V jejich synagóze byl právě člověk posedlý nečistým duchem. Začal křičet: „Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský! Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi: Svatý Boží!“ Ale Ježíš mu (to) přísně zakázal: „Mlč a vyjdi z něho!“ Nečistý duch posedlým zalomcoval a s velkým křikem z něho vyšel. Všichni užasli a ptali se jeden druhého: „Co je to? Nové učení - a s takovou mocí! I nečistým duchům poroučí, a poslouchají ho!“ A pověst o něm se hned roznesla všude po celém galilejském kraji. 6
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Jít za Kristem
Každý člověk má svůj vzor nebi ideál. Je to určitě dobré když máme před sebou někoho, kdo nás motivuje k lepším výkonům, jak ve svém povolání, tak v duchovním životě. Zvláště mladí trpí na různé plakáty herců, sportovců, zpěváků a umělců, kterými zaplňují své pokoje. Pro nás věřící je jediný dokonalý příklad Ježíš Kristus a po něm všichni svatí, kteří dokázali buď jako mučedníci nebo vyznavači jedinečným a hrdinským způsobem žít Boží Slovo. Pán Ježíš se vždy v evangeliu představuje jako dokonalý vzor, v každém úryvku evangelia nás motivuje k správnému jednání podle jeho příkladu. Všimněme si dnes několika jeho vlastností. Za prvé Pán Ježíš je mocný: lidé žasli nad jeho učením, protože učil jako ten, kdo má moc, ne jako učitelé zákona. Tato moc se jasně ukázala, když vyhnal zlého ducha z posedlého člověka. Nebyl to jediný případ setkání Ježíše se zlým duchem. Kromě dalších lidí bojoval s pokušitelem na poušti 40 dní před svým veřejným vystoupením. Ďábel však byl vždy bezmocný. My sami svádíme boj s pokušeními všeho druhu. Modlíme se v modlitbě Páně: „neuveď nás v pokušení“, neboli – dej nám, Pane, sílu, abychom zůstali v klidu a nešli za tím, co nás láká ke zlému. Příčina a pramen každého hříchu je špatná myšlenka, říká Origenes, ale teprve až s ní člověk souhlasí, stává se hříchem. Představy a nápady se nám kolem hlavy rojí jako včely, ale nemáme se nad nimi rozčilovat. Přehodnocujme své myšlenky, nejděme hned za nimi, ale zvažujme, k čemu nás vedou, zda-li k dobru nebo ke zlu. A jsme-li pokoušeni ke zlému, vzývejme Pána: „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou hříšným“. Přesto se nám vždy nepodaří vyhrát. Pokušení jsou na denním pořádku – vítězství však jen zřídka, píše sv. Tomáš Akvinský. Ovšem Ježíš je vždy silnější a mocnější než pokušení či hřích, a proto s ním vždy zvítězíme. Není tedy nikdy důvod k rezignaci, ale vždy k radosti. Druhá vlastnost Ježíšova je, že je svatý. Tato výzva platí i pro nás - buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec, říká Pán Ježíš. Svatý je ten, kdo se odpoutává od hříchu a žije podle evangelia – dává dobrý příklad. Svatý František Saleský říká, že gram dobrého příkladu znamená víc než metrák slov. Římané měli přísloví: ´Verba movent, exempla trahunt´ – slova hýbají příklady táhnou. Nemusíme nikomu říkat – já jsem věřící nebo křesťan. Třetí vlastností, kterou u Pána Ježíše pozorujeme je dobrota. Pomáhá všem lidem – uzdravuje posedlého, křísí mrtvou dceru Jairovu, mládence z Naimu či Lazara, zachraňuje situaci v Galilejské Káně, tiší bouři na jezeře a nikdy neřekl nikomu, že nemá čas. 7
Najděme si i my čas pro děti, pro výpomoc manželce v domácnosti, pro návštěvu nemocného či staršího souseda. A konečně, všichni můžeme rozdávat radost: „nic nás to nestojí a udělá to radost každému“. A tak i my na to mysleme. Úsměv nejen zkrášluje tvář, ale potěší smutné, povzbudí váhavé a malomyslné, dodá odvahu bázlivým. Smutný svatý, žádný svatý. A tak kéž i my napodobujeme svého Mistra a Pána a jsme světlem a solí tohoto světa – zářivým příkladem v rodině, na pracovišti i ve farnosti. Amen.
Nemocná země (zamyšlení J. E.Tomáše kardinála Špidlíka, SI, čestného občana Pustiměře)
„Naše země je nemocná“, prohlásili zástupci národů na světové konferenci v Johannesburgu r. 2002, když sečetli počet katastrof v poslední době a znečištění vzduchu i vody. Ten výraz „nemocná země“ je příhodný. Je nemocný, kdo ztrácí moc, kterou má. Podle Bible stvořil Bůh zemi jako rajskou zahradu, ve které našel člověk všechno, co potřeboval k životu. U Otců církve čteme přirovnání země k připravenému stolu s jídlem k hostině, ke které je pozván člověk. V Johannesburgu promítali naopak filmové záběry beznadějných pouští, vyschlé půdy, kde hladem umírající lidé hledají trochu vody a jídla přivezeného z jiných šťastnějších končin. Jak tato skutečnost odpovídá obrazu vykreslenému v Bibli? Ekologové se Biblí nezabývají. Staví se k nemoci země podobně jako k nemocem tělesným, tj. především chemicky. Při slabosti těla se lékaři ptají, které látky se mu nedostávají, anebo kterých má tělo škodlivý přebytek. Nedostačující se hledí doplnit léky, přebývající se hledí omezit dietou. O něco podobného se chtějí pokusit při léčení země. Nedostatek vody by se dal nahradit jejím umělým převodem ze zemí, kde jí je nadbytek. Bylo by pro denní techniku těžké vybudovat velká potrubí ze Sibiře do Afriky? Asi ne. Horší je to s předepsanou dietou: omezit vypuštění otravných plynů do vzduchu. Ale to znamená omezit industrii, k tomu pak se státy nemíní zavázat. Ale nechme, ať o tom uvažují a rozhodují Spojené národy! Nás zajímá otázka z hlubšího stanoviska. I v tělesném léčení si uvědomujeme, že se nedá všecko řešit jenom chemicky. Mnoho nemocí má docela zřejmě duševní příčinu. Nejsou ojedinělé případy, kde se vidí názorně, že někdo např. začal trpět rakovinou, když ho stihla duševní trápení v rodině a v práci. Ke zdravému životu patří zdravé trávení. Jak špatně tráví ten, koho stihá zármutek za zármutkem. Tato obecná zkušenost nás vede k dalšímu stupni úvahy, a to ve smyslu biblickém. Písmo, dřív než mluví o nemocech tělesných, začíná u nemocí duše. Ta je při síle, když může plně rozvinout své osobní vztahy k ostatním lidem, především však k Bohu. Jejich 8
narušením onemocní. To pak se stalo už brzy po stvoření člověka. Jeho duše tím podlehla nebezpečné nákaze. Tato zlá epidemie se začala odrážet v těle a je první příčinou jeho neduh. Proto v evangeliu Ježíš nejdříve odpouští hříchy a pak uzdravuje tělesné choroby. Tam, kde vidí, že se navrátila plná důvěra v Boha, bývá nemocný propuštěn s odkazem: „Jdi, tvá víra tě uzdravila“ (srov. např. Mt 9,22). Uzdravená duše uzdravila tělo. Ale co je vlastně tělo člověka? Kde začíná a kde končí? My, kteří jsme dnes zvyklí na analytické myšlení, měříme tělo podle rozměrů, podle výšky, váhy. Za těmi rozměry už začíná něco jiného, svět, o kterém si myslíme že je nám cizí, že se nás netýká. Ale víme přitom dobře, že to není pravda. Vždyť v každém okamžiku cítíme, jak jsme závislí na počasí, na zimě, na přírodní pohodě a na katastrofách. Právem proto mnozí myslitelé považují vnější svět za prodloužení lidského těla. Závislost je tu však dvojstranná. Vnější svět má vliv na nás, ale i my máme vliv na vnější svět. Čteme o tom už v počátečních kapitolách bible. Hříchem onemocněla duše člověka. Proto řekl Bůh ženě: „Velice rozmnožím tvé trápení a bolesti těhotenství, syny budeš rodit v utrpení“ (Gn 3,16). Ale k tomu hned je přidán dodatek pro muže: „Kvůli tobě nechť je země prokleta, po celý život z ní budeš jíst v trápení, vydá ti jenom trní a bodláčí“„ (Gn 3,17). Hříchem je tedy země prokleta. Odkud jsou zemětřesení, potopy, suchost podnebí atd.“ Sv. Bazil odpovídá jednoznačně: Je to následek hříchů, jinak bychom obviňovali Stvořitele, že špatně udělal své dílo. Ale je tu i opak: vykoupení Kristovo očišťuje zemi. Na ikonách seslání Ducha sv. je dole pod apoštoly vymalován žalář a v něm je osoba v purpurovém plášti s korunou na hlavě. Je to král Kosmos, Vesmír. On také čekal na příchod Ducha Božího, aby se mohl vrátit ke své původní rajské podobě. Životopisy starých poustevníků to osvětlují názornými příběhy. Mnich, který se duchovně plně očistil, nachází nový poměr k přírodě. Divoká zvířata, kterých se původně bál, jako lvi a hadi, mu slouží. Je to známý motiv i ze života sv. Františka z Assisi, který uzavřel smlouvu s vlkem. Ruský sv. Serafin Sarovský měl divokého medvěda, který mu přinášel med, když chtěl pohostit návštěvníky. Není naším úmyslem zjišťovat, co je tu skutečná zpráva a co je rys legendární. Hlavní myšlenka však zůstává: člověk je povolán, aby svým čistým životem očišťoval zemi. Tato povinnost, míní Solověv, by měla předcházet otázku sociální a je neoddělitelná od snahy spasit duši: Jak bychom se mohli spasit my sami, nespasí-li se nakonec celý svět“ Tato povinnost člověka k vesmíru se shrnuje v těchto bodech. Nejdříve je potřeba zemi očistit od následků hříchu. To je negativní stránka. Té odpovídá povinnost pozitivní: posvětit zemi. Způsobem mimořádným se to děje ve svátostech. Kněžská modlitba posvětí křestní vodu tak, aby očišťovala duši, denní chléb se v eucharistii stává chlebem věčného života. Stává se dokonce tělem Kristovým, a to je předzvěst budoucího věku, kdy má být Bůh ve všem a ve všech (1 Kor 15,28). V tomto smyslu Solověv načrtnul vývoj vesmíru. Probíhá ve čtyřech fázích. První byla od stvoření první hmoty až do objevení první živé buňky na zemi. Druhá fáze byla od prvního života až k prvnímu člověku. Třetí fáze byla od prvního člověka ž k člověku „ Bohu, ke Kristu. My žijeme ve fázi čtvrté, která znamená vývoj od Krista až ke Kristu kosmickému, k oslavení celého vesmíru. Tyto myšlenky jsou jistě užitečné dnes, kdy se ekologové bojí o osud naší země. My křesťané máme k tomu problému co říci z hlediska duchovního. Nesmíme zapomenout, že jsme spolustvořiteli se Stvořitelem nebe a země. Hleďme své poslání konat věrně! 9
PAPEŽ FRANTIŠEK NA SRÍ LANCE A FILIPÍNÁCH Po pěti měsících od apoštolské cesty do Jižní Koreje se papež František vrací do Asie a stejně jako před dvaceti lety Jan Pavel II. spojuje do jediné cesty návštěvu dvou zemí, ve kterých na tomto světadílu žije nejvyšší počet katolíků. Třináctého ledna v devět hodin ráno místního času zahájil svůj pobyt na Srí Lance, který potrvá dva dny. Jak sdělil tiskový mluvčí Svatého stolce, téměř desetihodinový let do srílanského hlavního města Kolombo proběhl klidně. Na palubě speciálu italských aerolinek O. Lombardi Svatému otci představil novinářský doprovod. ”Začínáme druhou asijskou cestu, která je pro vás zatím nejdelší, co do počtu dní a kilometrů. Je tu 76 novinářů, přičemž výjimečný je počet Filipínců, kterých je 14. To něco vypovídá o očekávání na Filipínách. Jako vždy zastupujeme řadu zemí a různá média. Bohužel dva francouzští kolegové z deníků Le Figaro a Le Monde z rozhodnutí jejich ředitelství zůstali ve Francii, jinak by nás bylo o dva více.” Papež František odpověděl krátkým pozdravem a poté procházel uličkou letadla a osobně zdravil všechny členy novinářského doprovodu. Na mezinárodním letišti Bandaranaike v hlavním srílanském městě očekávali Petrova nástupce církevní představitelé (kard. Malcolm Ranjith, arcibiskup Kolomba a předseda Srílanské biskupské konference spolu s apoštolským nunciem, arcibiskupem Pierrem Nguyên van Totem) a nedávno zvolený prezident Srílanské socialistické demokratické republiky, pan Maithripala Sirisena. Jak zmínil v úvodu svého projevu, papežova návštěva pro něj má zvláštní osobní význam. Poskytuje mu totiž možnost přijmout papežské požehnání v samém počátku úředního období. Srílanský prezident poté zmínil návštěvu Jana Pavla II., která se konala v dějinné chvíli poznamenané terorismem a chaosem, zatímco dnes, jak řekl, na ostrově vládne mír a prosperita. Dále upozornil na pokračující proces dialogu, zejména mezináboženského, a národního smíření, který papežova návštěva podporuje. A konečně poděkoval za kanonizaci prvního srílanského světce Josepha Vaze, která je poctou celému národu. „Dlouho jsem se těšil na tuto návštěvu a na tyto dny...", byla první slova papeže Františka na půdě Srí Lanky: 10
Pane prezidente, vážení představitelé vlády, eminence, excelence, drazí přátelé! Díky za vaše vřelé přijetí. Dlouho jsem se těšil na tuto návštěvu Srí Lanky a na tyto dny, které společně strávíme. Srí Lanka je pro svoje přírodní krásy známa jako perla Indického oceánu. Především je však tento ostrov znám vřelostí a rozmanitým bohatstvím svých kulturních a náboženských tradic. Pane prezidente, blahopřeji vám ke zvolení na toto zodpovědné místo. Zdravím vážené členy vlády a občanské představitele, kteří nás poctili svojí účastí. Obzvláštní vděčnost pociťuji za účast náboženských představitelů, kteří mají v životě této země významnou roli. A pochopitelně děkuji věřícím, členům sboru, jakož i mnoha dalším lidem, jejichž přičiněním se mohla uskutečnit moje návštěva. Srdečné díky všem za vaši laskavost a přívětivost. Moje návštěva na Srí Lance je především pastorační. Jako univerzální pastýř katolické církve jsem se přišel setkat s katolíky tohoto ostrova, povzbudit je a také se spolu s nimi modlit. Ústředním bodem programu mojí návštěvy bude kanonizace bl. Josefa Vaze, jehož příklad křesťanské lásky a úcty ke každému člověku bez ohledu na etnikum či náboženské vyznání nás dodnes stále inspiruje a učí. Svojí návštěvou však chci také vyjádřit lásku a péči církve o všechny obyvatele Srí Lanky a utvrdit katolické společenství v aktivní účasti na životě zdejší společnosti. Stálou tragédií našeho světa zůstává skutečnost, že mnohá společenství proti sobě vedou válku. Neschopnost smířit staré i nové odlišnosti a spory vedla ke vzniku etnických a náboženských napětí nezřídka provázených výbuchy násilí. Po mnoho let prožívala Srí Lanka hrůzy občanského konfliktu a nyní se snaží upevnit mír a zahojit rány oněch let. Není to snadný úkol překonat hořké dědictví nespravedlností, nevraživosti a nedůvěry, jež za sebou tento konflikt zanechal. Lze to uskutečnit pouze tak, že zlo bude překonáno dobrem (srv. Řím 12,21) a budou se pěstovat ctnosti, které podporují smíření, solidaritu a pokoj. Uzdravující proces dále vyžaduje zahrnutí snahy o pravdu, nikoli s cílem otevírat staré rány, ale spíše jako nezbytného prostředku k umožnění jejich uzdravení, spravedlnosti a jednotě. Drazí přátelé, jsem přesvědčen, že stoupenci různých náboženských tradic mají hrát podstatnou roli v delikátním procesu smíření a rekonstrukce, který v této zemi probíhá. Ke zdaru tohoto procesu je zapotřebí, aby spolupracovali všichni členové společnosti a všichni měli hlas. Všichni musí mít svobodu vyjádřit svoje starosti, svoje potřeby, svoje očekávání a svoje obavy. Především však musí být připraveni vzájemně se přijímat, respektovat legitimní odlišnosti a učit se žít jako jedna rodina. Pokaždé když si lidé 11
pokorně a otevřeně naslouchají, vyjdou najevo společné hodnoty a očekávání. Na rozdílnost už se nehledí jako na hrozbu, ale jako na zdroj obohacení. Cesta ke spravedlnosti, smíření a sociální harmonii se tak ukáže ještě zřetelněji. V tomto smyslu musí velké dílo obnovy zahrnovat zdokonalení infrastruktury a dostupnost materiálních potřeb, ale také a především prosazování lidské důstojnosti, úctu k právům člověka a plné přijetí každého člena společnosti. Přeji politickým, náboženským a kulturním představitelům Srí Lanky, aby vážením každého svého slova a skutku k dobru a ozdravení, které odtud plyne, přispívali k trvalému materiálnímu a duchovnímu pokroku lidu Srí Lanky. Pane prezidente, drazí přátelé, ještě jednou vám děkuji za vaše uvítání. Kéž jsou tyto dny, které spolu strávíme, prostoupeny přátelstvím, dialogem a solidaritou. Vyprošuji hojné Boží požehnání Srí Lance, perle Indického oceánu, a modlím se, aby zazářila její krása ku prospěchu prosperity a pokoje všech jejích obyvatel.
První vlaštovkou zmiňovaného procesu národního smíření po třicetileté občanské válce byl pěvecký sbor, který zpěvy v sinhálštině, tamilštině, angličtině a latině doprovázel uvítací ceremoniál na letišti. Sjeli se do něj mladí lidé ve věku 16-25 let ze všech částí ostrova, které hudebně připravovali katoličtí kněží a řeholnice. Ačkoli v hlavním městě působí několik profesionálních těles, rozhodli se organizátoři cesty pro obdobnou iniciativu, která snad poprvé v dějinách ostrova sdružila Sinhálce a Tamily ve zpěvu k Boží poctě. Podle mluvčího arcibiskupství v Kolombu se místní církev snažila při organizaci návštěvy o co nejvyšší jednoduchost a strohost, kupříkladu nevydala peníze na jakoukoliv výzdobu. Velice dekorativní byl ovšem samotný zástup asi tří set tisíc lidí, který lemoval 28 km cesty z letiště do centra hlavního města. Vynikaly v něm skupinky buddhistických mnichů, kteří zdravili papeže projíždějícího v papamobilu, ale také sloni ve slavnostních postrojích na znamení úcty k příchozímu hostu. Nečekané množství vítajících Srílančanů způsobilo první změnu v plánovaném programu – kvůli více než hodinovému zpoždění se papež František odebral ihned k odpočinku na apoštolskou nunciaturu. Na původně plánovaném setkání s biskupy v budově arcibiskupství Svatého otce zastoupil kard. státní sekretář Pietro Parolin. Petrův nástupce nicméně přijal Srílanskou biskupskou konferenci poměrně nedávno – vloni v květnu při její návštěvě ad limina. 12
Prvním bodem papežova odpoledního programu byla zdvořilostní návštěva hlavy státu v prezidentském paláci. Do zlaté návštěvní knihy tu papež vepsal: “Prosím o Boží dary odvahy, moudrosti a rozlišování pro ty, kteří slouží milovanému srílanskému lidu.” V zemi, kde jsou katolíci co do počtu (7%) na čtvrtém místě za nejrozšířenějším buddhismem (70%), hinduismem (13%) a islámem (10%), nemohlo v programu papežské návštěvy chybět mezináboženské setkání. Konalo se dnes vpodvečer v kongresovém sále BMICH, který byl vybudován Čínskou lidovou republikou počátkem 70. let. Kromě kongresového sálu pro tisíc osob je v budově také studijní centrum, knihovna, výstaviště, hotel a banka. Historicky prvním náboženstvím byl na Srí Lance hinduismus, polyteistické náboženství, jehož stoupenců je dnes na ostrově jen o polovinu více než křesťanů. První buddhisté přišli na Srí Lanku ve 3. století před Kristem a patřili ke škole zvané théraváda, což je původní forma buddhismu, která kromě Srí Lanky zakořenila také v Thajsku, Laosu, Kambodži a Barmě. Její stoupenci dnes tvoří většinu obyvatelstva tohoto ostrova. Zdejší křesťanství se tradičně vztahuje k apoštolu Tomášovi, který měl na ostrov přijít z indické Keraly v prvním století. Přítomnost křesťanů zde skutečně dosvědčuje misionář a cestovatel Odorik z Pordenone, italský františkán českého původu zvaný také Oldřich z Furlánska nebo Oldřich Čech, který krátce navštívil Srí Lanku v roce 1322. Františkánští misionáři sem přišli roku 1517 a v roce 1542 přijal křesťanskou víru zdejší sinhálský král Dharmapala. Do tohoto historického kontextu patří také královský výnos z roku 1694, kdy zdejší panovník Keerthi Srí Rajasinghe povolil šíření křesťanství o. Juanovi Sylveirovi z řádu oratoriánů sv. Filipa Neriho. Islám se na ostrově šířil do 16. století, do příchodu františkánských misionářů. Dnešní mezináboženské setkání Petrova nástupce s představiteli všech náboženství Srí Lanky zahrnovalo kromě promluv představitelů jednotlivých náboženství také jejich krátké náboženské obřady či požehnání. Po představitelích hlavních tří náboženství se ujal slova papež František, který pronesl podle svého zvyku krátkou promluvu. Vyšel v ní z deklarace Druhého vatikánského koncilu o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím, kde „církev prohlašuje, že »neodmítá nic, co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté. S upřímnou vážností se dívá na jejich způsoby chování a života, pravidla a nauky« (Nostra aetate, 2): 13
Drazí přátelé, děkuji vám za možnost účastnit se tohoto setkání, na kterém se mimo jiné sešly čtyři největší náboženské komunity, jež jsou integrující součástí života na Srí Lance: buddhismus, hinduismus, islám a křesťanství. Děkuji vám za vaši účast i za vaše vřelé přijetí. Děkuji také těm, kteří sem přinesli modlitby a požehnání, děkuji zvláště biskupovi Klétovi Chandrasiri Pererovi a ctihodnému Vigithasiriovi Niyngoda Therovi za jejich laskavá slova. Přišel jsem na Srí Lanku ve stopách svých předchůdců, papeže Pavla VI. a Jana Pavla II., abych ukázal, jak veliká je láska a starost katolické církve o Srí Lanku. Považuji za velikou milost, že mohu navštívit místní katolickou obec, utvrdit ji ve víře v Krista, modlit se spolu s ní a sdílet její radosti a soužení. A stejně tak je pro mne milost, že mohu být s vámi všemi, muži i ženami těchto velikých náboženských tradic, kteří s námi sdílíte touhu po moudrosti, pravdě a svatosti. Na Druhém vatikánském koncilu katolická církev deklarovala svoji hlubokou a trvalou úctu k ostatním náboženstvím. Prohlásila, že „neodmítá nic, co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté. S upřímnou vážností se dívá na jejich způsoby chování a života, pravidla a nauky“ (Nostra aetate, 2). Chci potvrdit tento upřímný respekt církve vůči vám, vašim tradicím a vaší víře. A v tomto duchu úcty chce katolická církev spolupracovat s vámi a se všemi lidmi dobré vůle na prosperitě všech obyvatelů Srí Lanky. Doufám, že moje návštěva pomůže povzbudit a prohloubit různé formy mezináboženské a ekumenické spolupráce, jež byla zahájena v minulých letech. Tyto chvályhodné iniciativy poskytly příležitost k dialogu, který je bytostně důležitý, máme-li se vzájemně poznat, chápat a respektovat. Zkušenost však učí, že má-li být takový dialog a setkání účinné, musí se zakládat na plné a ryzí prezentaci našich přesvědčení. Takový dialog samozřejmě ukáže, jak se různí naše víra, tradice i praktiky. Nicméně, budeme-li poctiví při prezentaci svých přesvědčení, budeme s to jasněji nahlédnout to, co máme společné. Nové cesty se otevírají ve vzájemné úctě, spolupráci a také přátelství. Tyto pozitivní kroky v mezináboženských a ekumenických vztazích nabývají zvláštního a naléhavého významu na Srí Lance. Dlouhé roky byli muži a ženy této země oběťmi občanské války a násilí. Dnes je zapotřebí uzdravení a jednota, nikoli další konflikty a rozdělení. Podporovat uzdravení a jednotu je zajisté ušlechtilý závazek každého, komu leží na srdci dobro země a celé lidské rodiny. Doufám, že mezináboženská a ekumenická spolupráce ukáže, že k harmonickému životu bratří a sester není zapotřebí, aby muži a ženy opomíjeli svoji etnickou či náboženskou identitu. Kolika způsoby jen mohou stoupenci různých náboženství uskutečňovat tuto službu! Kolik jen existuje potřeb, které zaopatřuje balzám bratrské solidarity! Myslím zejména na materiální a duchovní potřeby chudých, domorodců a těch, kteří toužebně očekávají slovo útěchy a naděje. Myslím zde také na četné rodiny, které oplakávají ztrátu svých drahých. Mnoho lidí dobré vůle v tento historický okamžik vašeho národa usiluje o obnovu mravních základů celé společnosti! Kéž rostoucí duch spolupráce mezi představiteli různých náboženských komunit umožní dát výraz snaze učinit smíření všech obyvatel Srí Lanky středem veškerého úsilí o obnovu společnosti a jejích institucí. Dobro míru 14
vyžaduje, aby náboženská vyznání nebyla zneužívána k násilí nebo válce. Musíme být zřetelní a nedvojznační, když vybízíme své komunity, aby v životě plnily pravidla mírumilovného soužití, jež existují v každém náboženství, a odsuzovaly násilné skutky, pokud k nim dojde. Drazí přátelé, děkuji vám znovu za velkorysé přijetí a za vaši pozornost. Kéž toto bratrské setkání utvrdí nás všechny v harmonickém životě, abychom šířili požehnání pokoje.
Na druhý den papežova pobytu na Srí Lance vyhlásila místní vláda volno. V převážně buddhistické zemi zůstaly uzavřeny všechny školy a státní instituce. Vstřícné gesto hostitelské země jen potvrzuje nebývalé kladné přijetí, jakého se tu papeži jako představiteli menšinového náboženství dostává. „První dojem je velice dobrý a papež navýsost spokojený”, shrnul události včerejšího prvního dne apoštolské cesty vatikánský tiskový mluvčí. O. Federico Lombardi ještě poznamenal na okraj úterního mezináboženského setkání: „Jeden z organizátorů mi připomněl, že při návštěvě Jana Pavla II. se mezináboženské setkání nevydařilo, protože nepřišli buddhisté. V zemi, kde buddhisté tvoří 70 procent populace, bez nich nemá mezináboženský dialog smysl. Tentokrát z více než tisíce shromážděných bylo 600 buddhistických mnichů. Někteří se dokonce dostavili za katolickými biskupy, aby dostali pozvánku na toto setkání. Všeobecně se tu říká, že buddhisty upoutala papežova osobnost, jeho františkánský styl, hodnoty. Jeho svědectví víry je důvěryhodné a pravdivé, a to přitahuje.” Jako mimořádnou milost prožívají papežskou návštěvu místní katolíci. „Naši farníci se svými dětmi i nemocnými stojí podél ulic, kterými papež projíždí, a čekají na jeho požehnání”, vysvětluje O. Anselm Shiran, farář v Colombu. „Vědí, že papeže uvidí pouze jednou za život. Neslyšíme o něm v rádiu ani v televizi, pouze z vyprávění kněží”, dodává. Možná také z tohoto důvodu se první účastníci dnešní papežské bohoslužby spojené s kanonizací utábořili v místě jejího dějiště už od úterního poledne. Tisíce lidí v pětihektarovém městském parku Galle Face Green nocovaly a nemálo se jich dostavilo z indického státu Goa, odkud nový světec pocházel. Prostor vyhrazený pro půl milionu lidí však nedostačoval a mnozí příchozí proto kanonizační mši sledovali z přilehlého pobřeží Indického oceánu. Svatořečení oratoriána Josefa Vaze přichází dvacet let po jeho beatifikaci, kterou na témže místě slavil Jan Pavel II., a otevírá jubilejní rok Kongregace oratoriánů sv. Filipa Neriho, která si letos připomíná pět století 15
od narození svého zakladatele. Papež František v úvodu své homilie přiblížil život nového světce, který vymezují data 1651 až 1711. „Všechny končiny země uzří spásu našeho Boha“ (Iz 52,10). Toto velkolepé proroctví jsme slyšeli v dnešním prvním čtení. Izaiáš předpovídá hlásání evangelia Ježíše Krista ve všech končinách světa. Toto proroctví má zvláštní význam pro nás, kteří slavíme kanonizaci velkého misionáře evangelia svatého Josefa Vaze. Jako četní další misionáři v dějinách církve odpověděl na pokyn zmrtvýchvstalého Pána získávat za učedníky všechny národy (srv. Mt 28,19). Svými slovy, ale především příkladem svého života vedl lid této země k víře, která nám zjednává „dědictví ve společenství všech posvěcených“ (Sk 20,32). Ve svatém Josefovi spatřujeme výmluvné svědectví dobroty a lásky Boží k lidu Sri Lanky. Shledáváme v něm však také podnět k vytrvalosti na cestě evangelia, k růstu nás samotných ve svatosti a k dosvědčování evangelního poselství o smíření, kterému věnoval svůj život. Oratoriánský kněz, svatý Josef Vaz se narodil v Goa a přijel do této země podnícen misionářskou horlivostí a velkou láskou ke zdejšímu lidu. Vzhledem k náboženskému pronásledování se oblékal jako žebrák a svoji kněžskou službu mezi věřícími plnil potajmu, často v noci. Jeho úsilí dodávalo duchovní a mravní sílu sužovanému katolickému obyvatelstvu. Měl v sobě obzvláštní touhu sloužit nemocným a trpícím. Jeho službu mezi nemocnými během epidemie neštovic ve městě Kandy si král vážil natolik, že mu udělil větší svobodu k jejímu konání. Z města Kandy se pak mohl vydat do dalších oblastí ostrova. Zcela se odevzdal misionářské práci a v devětapadesáti letech zemřel vyčerpáním v pověsti svatosti. Svatý Josef Vaz je nadále příkladem a učitelem z mnoha důvodů, ale chtěl bych se soustředit na tři. Předně byl příkladným knězem. Dnes jsou zde s námi mnozí kněží, řeholníci a řeholnice, kteří byli jako Josef Vaz zasvěceni ke službě Božímu evangeliu a bližnímu. Vybízím každého z vás, abyste hleděli na svatého Josefa jako bezpečného vůdce. On nás učí vycházet na periferie, aby Ježíš Kristus byl poznán a milován všude. On je také příkladem trpělivého snášení útrap kvůli evangeliu, poslušnosti k představeným a laskavé péče o Boží církev (srv.Sk 20,28). Stejně jako my žil v době rychlých a hlubokých přeměn. Katolíci byli menšinou, často uvnitř rozdělenou. Z vnějšku docházelo k projevům nevraživosti, ba pronásledování. Poněvadž však byl neustále v modlitbě spojen s 16
ukřižovaným Pánem, dovedl se stát pro všechny obyvatele živou ikonou milosrdné a smírné lásky Boží. Za druhé nám svatý Josef ukázal význam překonávání náboženských rozdělení ve službě míru. Jeho nerozdělená láska k Bohu jej otevřela lásce k bližnímu; zasvětil svoji službu potřebným, komukoli a kdekoli. Jeho příklad nadále inspiruje církev na Sri Lance, takže ráda a velkodušně slouží všem členům společnosti. Bez rozdílu ras, kréda, kmenové příslušnosti, společenského postavení nebo náboženství slouží prostřednictvím škol, nemocnic, klinik a mnoha jiných charitativních děl. Nežádá nic jiného než svobodu pokračovat ve svém poslání. Náboženská svoboda je základním lidským právem. Každý jedinec, sám nebo společně s jinými, musí mít svobodu hledat pravdu, otevřeně vyjadřovat svoje náboženské přesvědčení bez výhrůžek nebo vnějšího donucování. Život Josefa Vaze nás učí, že opravdové uctívání Boha nevede k diskriminaci, nenávisti a násilí, nýbrž k úctě vůči posvátnosti života, důstojnosti a svobodě druhých a k láskyplné snaze o blaho všech. Svatý Josef nám nakonec dává příklad misionářské horlivosti. Přestože přišel na Cejlon pečovat a podporovat katolickou obec, dosáhl svojí evangelní láskou ke všem. Opustil svůj dům, svoji rodinu, potěchu svých rodných míst a odpověděl na povolání odjet a mluvit o Kristu všude, kam přišel. Svatý Josef uměl nabízet pravdu a krásu evangelia v multináboženském kontextu s úctou, oddaností, vytrvalostí a pokorou. Toto je i dnes cesta Ježíšových učedníků. Jsme povoláni „vycházet“ k druhým se stejnou horlivostí, se stejnou odvahou svatého Josefa, ale také s jeho vnímavostí, s jeho úctou a s jeho touhou sdílet s nimi slova Boží milosti (srv. Sk 20,32), která mají moc pozvedat. Jsme povoláni být učedníky-misionáři. Drazí bratři a sestry, modlím se, aby podle příkladu svatého Josefa Vaze křesťané této země mohli být utvrzováni ve víře a ještě více přispívat k míru, spravedlnosti a smíření v srílanské společnosti. To od vás očekává Kristus. Toto vás učí svatý Josef. To od vás žádá církev. Všechny vás svěřuji přímluvě našeho nového světce, abyste v jednotě s celou církví roztroušenou po světě, mohli zpívat Pánu píseň novou a hlásat jeho slávu do všech končin země, neboť Hospodin je veliký a velmi hodný chvály (srv. Žl 96,1-4). Amen. V závěru mše svaté arcibiskup arcidiecéze Colombo, kard. Ranjith, Petrovu nástupci předal dar srílanské církve. Šek ve výši 70 tisíc dolarů, který je výnosem nedělních mešních sbírek, doprovodil cejlonský kardinál slovy: “Jsme chudá církev, prosím však, abyste přijal tento obnos na papežskou charitu.” Svatý otec František naopak srílanské církvi věnoval repliku dokumentu, kterým panovník v královstí Kandy, Keerthi Sri Rajasinghe, povoloval sinhálským poddaným konverzi z buddhismu ke křesťanství. Odpoledne se papež František vydal z hlavního města do 250 km vzdáleného Madhu, kam jej spolu s nejbližším doprovodem dopravily vrtulníky Srílanského vojenského letectva. Madhu je národní mariánská svatyně, k níž se váží počátky křesťanství tohoto 17
ostrova, ale také pohnuté osudy jeho obyvatel z nedávné doby. Historie svatyně Naší Paní z Madhu sahá do roku 1544, kdy se sem uchýlili před pronásledováním první zdejší křesťané. Roku 1583 zde byl postaven kostel a historické prameny poprvé zmiňují zdejší milostnou sošku Naší Paní z Madhu. Dnešní budova svatyně pochází z konce 19. století. Mariánská svatyně je poutním místem katolíků obou zdejších národností Tamilů i Sinhálců, ale nezřídka bývá navštěvována i ostatními obyvateli jiných náboženských vyznání zdejšího ostrova. Na Srí Lance, jejíž rozloha je o něco menší než Česká republika, žije přes 21 milionů lidí. Od osmdesátých letech minulého až do prvního desetiletí tohoto století byl tento ostrov dějištěm násilného konfliktu mezi Tamily a Sinhálci. Ve válce, která se skončila roku 2009 úplným dobytím území tamilských vzbouřenců, bylo zabito přibližně 100 tisíc lidí. Území asi 160 hektarů kolem mariánské svatyně Madhu se stalo uprchlickým táborem. Biskupům Srí Lanky se v devadesátých letech podařilo prohlásit jej za demilitarizovanou zónu, kterou uznávaly obě válčící strany a v níž našly útočiště desítky tisíc uprchlíků. Svatyně byla znovu otevřena poutníkům až v roce 2010. Jan Pavel II. sem v roce 1995 během své návštěvy na Srí Lance nemohl zavítat. Letos zde proto věřící mohli přivítat Petrova nástupce poprvé. Papeže Františka zde očekávalo přibližně půl milionu věřících, z nichž mnozí sem přišli s ještě nezacelenými ranami z třicet let trvající občanské války. To se mocně odrazilo na zdejší usebrané atmosféře. Bohoslužba slova, které v mariánské svatyni předsedal papež František, byla uvedena čtením třech blahoslavenství z Matoušova evangelia určených plačícím, tvůrcům pokoje a pronásledovaným pro spravedlnost. Papež František ve své promluvě řekl: Drazí bratři a sestry, nacházíme se v příbytku naší Matky. Ona nás vítá ve svém domě. Ve svatyni Naší Paní z Madhu se každý poutník může cítit doma, protože tady nás Maria uvádí do přítomnosti svého Syna Ježíše. Sem přicházejí Srílančané, Tamilové i Sinhálci, jako členové jedné rodiny. Marii svěřují svoje radosti a bolesti, svoje naděje i potřeby. Tady v jejím domě se cítí bezpeční. Vědí, že je jim nablízku Bůh, vnímají Jeho lásku, poznávají jemnocit Jeho milosrdenství. Dnes jsou tady rodiny, které zakusily nezměrné utrpení v dlouhém konfliktu drásajícímu srdce Sri Lanky. Mnoho lidí z jihu i severu bylo v době hrůzného násilí a krveprolití těchto let zabito. Žádný Srílančan nesmí zapomenout na tragické události, které se pojí k tomuto místu, anebo na onen smutný den, kdy ctěná mariánská soška, pocházející z dob příchodu prvních křesťanů na Srí Lanku, byla ze svatyně odnesena pryč. Matka Boží s vámi však byla stále. Ona je Matkou každého příbytku, každé raněné rodiny, všech kdo se snaží vrátit k mírumilovnému soužití. Dnes jí děkujeme za ochranu 18
poskytovanou lidu Srí Lanky před mnoha minulými i přítomnými nebezpečími. Maria nikdy nezapomíná na svoje děti z tohoto nádherného ostrova. Stejně jako zůstala pod křížem svého Syna, zůstala se svými trpícími dětmi ze Srí Lanky. Chceme dnes poděkovat Matce Boží za tuto její přítomnost. Po tolikeré nenávisti, tolikerém násilí a zmaru jí chceme děkovat, že nás stále vede k Ježíši, který jediný má moc uzdravovat otevřené rány a vracet mír rozdrásaným srdcím. Obracíme se k ní také, aby nám vyprosila milost Božího milosrdenství. Prosíme ji o milost odčinění svých hříchů a veškerého zla, které zakusila tato země. Není to snadné. Nicméně, jedině, když ve světle kříže pochopíme zlo, kterého jsme schopni nebo na kterém jsme se dokonce podíleli, můžeme zakusit výčitky a pravou lítost. Jedině tak můžeme obdržet milost vzájemného sblížení, opravdově litovat, nabídnout a přijmout pravé odpuštění. V tomto obtížném úsilí o odpuštění a nalezení pokoje, nám Maria vždycky dodává odvahu, vede nás a pomáhá nám dělat další krok. Stejně jako odpustila vrahům svého Syna pod křížem, když držela v náruči jeho bezvládné tělo, tak chce nyní vést Srílančany ke smíření, aby balzám Božího odpuštění mohl způsobil opravdové uzdravení všech. Nakonec chceme Matku Marii prosit, aby svojí přímluvou provázela úsilí Srílančanů, tamilské i sinhálské komunity, při rekonstrukci ztracené jednoty. Jako se její soška po válce mohla vrátit do svatyně v Madhu, tak prosíme, aby se všichni její synové a dcery mohli vracet do Božího domu v obnoveném duchu smíření a bratrství. Drazí bratři a sestry, těší mne, že jsem spolu s vámi v Mariině příbytku. Modleme se za sebe navzájem. Především prosme, aby tato svatyně mohla být vždycky domem modlitby a útočištěm pokoje. Všichni ať mohou na přímluvu Naší Paní z Madhu najít inspiraci a sílu k budoucímu smíření, spravedlnosti a pokoji dětí této milované země. Amen. V hlavním městě Sri Lanky ještě večer papež neplánovaně navštívil buddhistický chrám a místní mnišskou komunitu. Informuje o tom o. Lombardi: „Papež byl přijat velice familiárně. Podrobně mu vysvětlili reálie tohoto místa a ukázali papeži stúpu, tedy stánek s relikviemi umístěný v chrámu před sochou Buddhy. Dokonce před papežem otevřeli stúpu, což se dělá výjimečně. Myslím, že jen jednou za rok. Ze strany buddhistických mnichů šlo tedy o mimořádný projev otevřenosti, znamení úcty a přátelství k velké náboženské autoritě, která je přišla navštívit. Samotné otevírání stúpy provázeli přítomní mladí mniši velice přirozeně a prostě svým zpěvem a modlitbou. Byl to krátký a významný moment nenucenosti a familiárnosti, jimiž papež rozvíjí mezilidské a mezináboženské vztahy.“ O. Lombardi dále sdělil, že ještě ten večer se na papežské nunciatuře konalo neuskutečněné úterní setkání s biskupskou konferencí Srí Lanky, jejíž dvacet členů jej přišlo navštívit k soukromému rozhovoru. Kromě toho přijal papež František také bývalého prezidenta Sri Lanky, Mahindu Rajapaksu, který papeže oficiálně pozval k návštěvě své země, ale byl po prezidentských volbách minulý týden vystřídán Maithripalou Sirisenem.
19
Ve čtvrtek, 15. ledna, se papež rozloučil se Srí Lankou a vydal se na Filipíny. Během více než šestihodinového letu ze srílanského hlavního města Colombo do filipínské Manily se na palubě letadla konala tisková konference. V její podstatné části zaznělo: Na Srí Lance jste připomněl, že svoboda vyznání je základním lidským právem, které se vyjadřuje úctou k různým náboženstvím. Kam až může zajít svoboda projevu, která je také základním lidským právem? František: „Děkuji za inteligentní otázku. Myslím, že obě tato práva jsou zásadní, jak svoboda vyznání, tak svoboda projevu. Vy jste Francouz. Mluvme tedy jasně a pojďme do Paříže! Nelze zakrývat pravdu, že každý má právo praktikovat své náboženství ve svobodě a bez urážek. Chceme to tak všichni. Za druhé, není možné urážet, vypovídat válku a zabíjet ve jménu vlastního náboženství, v Božím jménu. To, co se nyní děje, nás udivuje, ale vzpomeňme si na své dějiny, kolik v nich bylo náboženských válek! Pomysleme na Bartolomějskou noc. Je tedy pochopitelné, že také my jsme v tomto ohledu hřešili. Ve jménu Boha však nelze zabíjet, protože to je něco úchylného. Se svobodou je nutné nakládat tak, abychom neuráželi. Co se týče svobody projevu, má každý z nás nejenom svobodu, nýbrž také právo vyslovit to, co myslí, aby napomohl obecnému dobru. Pokud kupříkladu poslanec nevysloví to, co si opravdu myslí a považuje za správné, nespolupracuje na společném dobru. Musíme tedy mít takovouto svobodu, aniž bychom zraňovali. Je sice pravda, že nemáme reagovat násilím. Pokud však tady můj přítel doktor Gasbarri (organizátor papežských cest) pronese nadávku na adresu mé maminky, (se smíchem) náleží mu rána pěstí. Není možné provokovat, hanobit víru druhých. Papež Benedikt v jedné své promluvě (řezenské přednášce) mluvil o této postpozitivistické mentalitě, o postpozitivistické metafyzice, která dovádí k přesvědčení, že náboženství nebo náboženské výrazy jsou jakýmsi druhem subkultury. Jsou sice tolerované, ale bezvýznamné, a netvoří součást osvícenské kultury. Osvícenství nám zanechalo toto dědictví: Množství lidí, kteří pomlouvají náboženství druhého, vysmívají se mu a pohrávají si s ním. Tito lidé provokují a může se jim stát to, co by se stalo doktoru Gasbarrimu, kdyby řekl něco proti mé mamince. Existují meze, protože každé náboženství má svou důstojnost. Náboženství, které respektuje lidský život a lidskou bytost, se nemohu posmívat. Uvedl jsem tento mezní příklad, abych sdělil, že ve svobodě projevu nelze překročit určité hranice, jako kupříkladu u mé maminky.“ Svět si dělá obavy o vaši bezpečnost. Podle některých tajných služeb je Vatikán na mušce islamistických teroristů. Existují obavy také v souvislosti s vašimi cestami do zahraničí. Je známo, že se nehodláte vzdát přímého kontaktu s lidmi, ale nezměníte nyní přece jen své chování? Nemáte strach o bezpečnost věřících, kteří se účastní vašich bohoslužeb? Co je třeba dělat v reakci na výhrůžky? A ještě všeobecněji, jak odpovědět na hrozby teroristů? František: „Nejlepší způsob, jak reagovat na výhrůžky, je mírnost. Být mírný, pokorný, klidný, neagresívní. O věřící mám opravdu strach. Mluvil jsem o tom s vatikánskou 20
ochrankou. Tady v letadle je doktor Giani (velitel vatikánské stráže), který je za to zodpovědný a má všechny informace. O věřící si tedy dělám obavy, ale pokud se mne týče, mám jednu vadu, a tou je velká dávka bezstarostnosti. Občas jsem si položil otázku – co kdyby se to stalo mně? Požádal jsem Pána jenom o tu milost, aby to moc nebolelo, protože nejsem odvážný ve snášení bolesti, jsem hodně bázlivý.“ V posledních týdnech jsme sledovali sebevražedné atentáty, při kterých se používaly děti. Co si myslíte o tomto způsobu vedení války? František: „Možná nebudu dostatečně uctivý, ale napadá mne, že za každým sebevražedným atentátem je nějaký prvek lidské nerovnováhy. Nevím, jestli mentální, ale lidské určitě. Něco, co v onom člověku nefunguje a vychyluje ho z rovnováhy. Dává svůj život, ale nikoli dobře. Existuje mnoho lidí, kteří pracují, kupříkladu misionáři, a dávají život, ale konstruktivně. Sebevražedný atentátník vydává svůj život, aby ničil. Něco tu nehraje. Vedl jsem diplomovou práci jednomu pilotovi italských aerolinek, který psal o japonských kamikadze. Dohlížel jsem na metodologickou část práce. Je to fenomém, který do hloubky nedokážeme pochopit. Váže se nejenom k Východu, ale také k totalitárním a diktátorským systémům, které umrtvují život a výhled do budoucnosti. Opakuji, že to není pouze východní fenomén. Co se týče užívání dětí k sebevražedným atentátům, dodávám, že děti se zneužívají všude k mnoha věcem – k práci, jako otroci, sexuálně. Před několika lety jsme v Argentině spolu s některými senátory chtěli zahájit kampaň v nejdůležitějších hotelech proti sexuálnímu využívání dětí pro turisty, ale neuspěli jsme. Když jsem byl v Německu, padl mi někdy zrak na články, které hovořily o turistických erotických oblastech v jižní Asii, a tam se také jednalo o děti. A děti se také využívají k sebevražedným atentátům. Víc si netroufám vyslovit.“ Napadá vás, jak zapojit ostatní náboženské představitele v boji proti extrémismu? Někdo navrhuje další setkání v Assisi, jaké udělal Jan Pavel II. František: „Zazněl tu návrh zorganizovat v Assisi nové setkání náboženských představitelů proti násilí. Vím, že se na tom pracuje. Mluvil jsem s kardinálem Tauranem (předseda Papežské rady pro mezináboženský dialog) a vím, že současné dění zneklidňuje také jiná náboženství.“ Vaše návštěva v buddhistickém chrámu v Kolombo byla velkým překvapením. Až do 20. století křesťané tvrdili, že buddhismus je podvod a že je to ďáblovo náboženství. Jaké budou další vztahy s tímto náboženstvím? František: „Mnichovi, který je představeným toho chrámu, se díky vládnímu pozvání podařilo dostat na letiště. Je také velkým přítelem kardinála Ranjitha. Když mne zdravil, pozval mne k návštěvě chrámu. Promluvil jsem o tom s kardinálem, ale nebyl čas. Hned po příjezdu jsem totiž musel odložit setkání s biskupy. Nebylo mi dobře, byl jsem unavený a vysílený po 29 kilometrech jízdy (na slunci ve 30 stupních). Včera po návratu z Madhu ale ta možnost nastala, zatelefonoval jsem tam a šel. V onom chrámu uchovávají relikvie dvou Buddhových učedníků, které byly původně v Anglii, ale mniši je získali zpět. Představený chrámu přišel na letiště, já jsem jej navštívil v jeho domě. Navíc jsem včera v Madhu viděl něco, co bych nikdy nečekal. Nebyli tam jen katolíci, ale s nimi také 21
buddhisté, muslimové, hinduisté. Všichni se tam chodí modlit a říkají, že obdrželi milosti. V lidu, který se nikdy nemýlí, je tedy cosi, co spojuje. Pokud jsou tedy lidé mezi sebou přirozeně spojeni natolik, že se chodí modlit do křesťanského chrámu, a nejenom křesťanského, jak jsem mohl nejít do buddhistického chrámu? To, co se v Madhu stalo, je velmi důležité. Je tu smysl pro mezináboženské vazby, který Srílančané prožívají. Existují sice fundamentalistické skupinky, ale ty nejdou s lidem, jsou to teologické elity…Kdysi se říkalo, že buddhisté půjdou do pekla? Když jsem byl dítě, chodili tam také protestanti, jak nás to učili. Vzpomínám si na svou první ekumenickou zkušenost – bylo mi čtyři nebo pět let, šel jsem s babičkou po ulici a držel jsem se jí za ruku. Z druhého chodníku přicházely dvě ženy z Armády spásy, s oním kloboukem na mašli, jaký už dnes nenosí. Zeptal jsem se babičky, jestli jsou to řeholní sestry. A ona odpověděla: Ne, jsou to protestantky, ale jsou dobré. Bylo to poprvé, kdy jsem slyšel něco o lidech jiného vyznání. Církev značně vyrostla v úctě k druhým náboženstvím. Druhý Vatikánský koncil mluvil o úctě k jejich hodnotám. V církevních dějinách byly temné doby, což beze studu musíme přiznat, protože také my jsme na cestě. Toto mezináboženské cítění je milost.“ Na této cestě pohlížíme na krásu a zároveň zranitelnost přírody na ostrově Srí Lanka a na Filipíny zasažené přírodní katastrofou – tajfunem Jolanda. Po celý rok připravujete encykliku o životním prostředí, ke které mám tři otázky. Jsou klimatické změny spíše dílem člověka a jeho zanedbání, anebo vinou přírodních sil? Kdy vyjde vaše encyklika? Máte v úmyslu pozvat ostatní náboženství ke společnému pojednání tohoto tématu ochrany životního prostředí? František: „Nevím, jestli je člověk, který přírodu políčkuje, zcela zodpovědný za klimatické změny, ale z velké části ano. Zmocnili jsme se přírody, matky země. Jeden starý rolník mi řekl: Bůh odpouští vždy, lidé někdy, příroda nikdy. Příliš jsme přírodu využívali. Vzpomínám si, jak jsem v Aparecidě (při setkání latinskoamerických biskupských konferencí roku 2007) moc nerozuměl, když brazilští biskupové mluvili o odlesňování Amazonie. A potom jsem před pěti lety spolu s jednou komisí pro lidská práva sám žádal, aby se zabránilo strašlivému odlesňování severní Argentiny. Pak je tu problém monokultury. Zemědělci vědí, že po tříletém pěstování obilí musí na rok změnit plodinu, aby se půda obnovila. Dnes se vytvářejí monokultury sóji, dokud se půda nevyčerpá. Člověk zašel příliš daleko. Díky Bohu je dnes hodně lidí, kteří o tom mluví. Chtěl bych tu připomenout svého milovaného bratra Bartoloměje (konstantinopolského ekumenického patriarchu), který o tomto tématu mnoho napsal a já jsem mnohé jeho spisy přečetl při přípravě encykliky. Teolog Romano Guardini mluvil o druhé „pakultuře“, která nastává, když se člověk zmocní stvořeného. Kultura se stává pakulturou. Koncept nové encykliky vypracoval kardinál Turkson se svým týmem. Poté jsem na něm pracoval já. Nyní jsem vše poslal k prostudování Kongregaci pro nauku víry, státnímu sekretariátu a teologovi Papežského domu, abych neříkal hlouposti. Nyní si v březnu vyhradím celý jeden týden, abych encykliku dokončil. Pak se bude překládat a jestli práce půjde dobře, v červnu až červenci bude moci vyjít. Je důležité, aby uběhlo trochu času mezi vydáním encykliky a příštím klimatologickým summitem v Paříži. Poslední konference v Peru mne zklamala, doufám, že v Paříži budou trochu odvážnější. Myslím, že dialog s náboženstvími je také v tomto bodě důležitý, aby tu byl souhlas a společné vnímání. Mluvil jsem o tématu s několika představiteli jiných náboženství a nejméně dva teologové se připojili. Nicméně 22
se nechystá žádné společné prohlášení. Setkání s jinými náboženstvími budou následovat později.“ Co vzkážete Filipíncům, kteří se nebudou moci osobně účastnit setkání s vámi? František: „Riskuji přílišné zjednodušení, ale jádrem poselství budou chudí. Chudí, kteří chtějí jít dál, byli postiženi tajfunem Jolanda a dosud trpí jeho následky. Chudí, kteří věří a mají naději. Boží lid, chudí, kteří jsou vykořisťováni těmi, kdo rozhodují o mnoha sociálních, duchovních a existenčních nespravedlnostech. Před několika dny jsem v Domě svaté Marty viděl skupinu Filipínců, kteří opustili svoji vlast, tatínka, maminku i děti, aby mohli najít práci. To jsou chudí a to bude to jádro.“ Požadoval jste pravdu a smíření po konfliktu ve Srí Lance. Podporujete komisi pátrající po pravdě na Srí Lance a v dalších zemích, kde proběhly interní konflikty? František: „Nevím dost dobře, jaké komise pro pravdu existují na Srí Lance. Poznal jsem tu, která pracovala v Argentině, a podpořil jsem ji, protože to byla dobrá cesta. Konkrétně nemohu říci víc. Mohu však říci, že podporuji všechny vyvážené snahy o dosažení shody. Od prezidenta Srí Lanky jsem slyšel – ale nechtěl bych, aby to bylo interpretováno jako politický komentář – že chce pokračovat v mírovém úsilí, ve smíření a potom dodal: je třeba vytvářet v lidu harmonii, která je víc než mír a smír; harmonie je muzikální. A dodal, že takováto harmonie nám dává štěstí a radost. Udivilo mne to, a řekl jsem, že to rád slyším. Není to však snadné. A on odpověděl: Ano, je třeba dosáhnout k srdci lidu. To mne přivádí k odpovědi. Jedině oslovením srdce lidu, který ví, co je to nespravedlnost a strádání způsobené diktaturami, jedině tak můžeme jít po správných cestách bez kompromisů. Komise pátrající po pravdě jsou jedním z prvků, které v tom mohou pomoci. Jsou však i další prvky k dosažení pokoje, smíření, harmonie a srdce lidu. Tato slova jsem si vypůjčil od prezidenta Srí Lanky.“ Jaký je význam kanonizace Josefa Vaze? František: „Tato kanonizace byla provedena metodologií zvanou ekvipolentní. Jsou-li nějaký muž či žena beatifikováni a v Božím lidu jsou ctěni de facto jako svatí, nedělá se proces s dalším zázrakem. Udělal jsem to tak s bl. Andělou z Foligna, a potom jsem vybral ke kanonizaci další postavy, které vynikly v evangelizaci. Prvním byl Petr Faber, evangelizátor Evropy, který zemřel během cesty. Potom další evangelizátory Kanady, zakladatele církve v této zemi. Potom zakladatel brazilského Saõ Paola a nyní Josef Vaz, evangelizátor bývalého Cejlonu. V září budu ve Spojených státech kanonizovat Junipera Serru. Jsou to postavy, které se mocně věnovaly evangelizaci a ladí se spiritualitou a teologií Evangelii gaudium.“
23
Intenzivní program tohoto dne apoštolské cesty začal papež František návštěvou u filipínského prezidenta Benigna Aquina. Po soukromém rozhovoru a setkání s prezidentovou rodinou papež v reprezentačním sále rezidence hlavy státu oslovil politické představitele a diplomatický sbor. Papež František v úvodu svojí krátké a pronikavé promluvy představil cíle své pastorační návštěvy v tomto státě, který je v Asii – kromě Východního Timoru – jediným, jehož drtivá většina obyvatel je křesťanského vyznání. Z téměř 100 milionů Filipínců je katolíků 82%, protestantů 12% (muslimů 5% a buddhistů 2%). Petrův nástupce poukázal na tři cíle svojí návštěvy na Filipínách, která se koná šest let před pětistým výročím evangelizace tohoto území rozkládajícího se na 7107 ostrovech o celkové rozloze jen čtyřikrát větší než Česká republika. Návštěvu ostrova postiženého tajfunem Jolanda uvedl papež jako první motiv svojí cesty: Dámy a pánové! Děkuji vám pane prezidente za laskavá slova na uvítanou pronesená jménem vlády, filipínského lidu a váženého diplomatického sboru. Jsem velice vděčný za pozvání k návštěvě Filipín. Moje návštěva je především pastorační. Přicházím ve chvíli, kdy se církev v této zemi chystá oslavit pětisté výročí prvního zvěstování evangelia Ježíše Krista na těchto ostrovech. Křesťanské poselství mělo na filipínskou kulturu obrovský vliv. Doufám, že toto významné výročí ukáže jeho plodnost a schopnost inspirovat společnost hodnou dobroty, důstojnosti a očekávání filipínského lidu. Zvláštním způsobem chci touto návštěvou vyjádřit blízkost našim bratřím a sestrám, kteří byli zkoušeni utrpením, škodami a devastací způsobenými tajfunem Jolanda. Spolu s lidmi celého světa jsem obdivoval hrdinskou sílu, víru a odolnost prokázanou tolika Filipínci v této i jiných přírodních katastrofách. Tyto ctnosti, které jsou v neposlední řadě zakořeněny v naději a solidaritě vštípené křesťanskou vírou, daly průchod dobrotě a velkodušnosti, zejména mezi mladými lidmi. Ve chvíli národní pohromy přišlo nesčetné množství lidí na pomoc svým sousedům v nouzi. S velkou obětavostí nabídli svůj čas a své zdroje, vytvořili síť vzájemné podpory a přičinili se o obecné dobro. Tento příklad solidarity v úsilí o rekonstrukci nám poskytuje důležité poučení. Každá společnost jako rodina čerpá ze svých nejhlubších zdrojů při vyrovnávání se s novými výzvami. Filipíny se dnes spolu s mnoha jinými asijskými zeměmi nacházejí před požadavkem vytvářet moderní společnost postavenou na pevných základech, společnost respektující autentické lidské hodnoty, které chrání naši důstojnost a lidská práva, jejichž 24
základ je v Bohu, a která bude připravena čelit novým a složitým, etickým a politickým problémům. Četné hlasy ve vaší zemi podotýkají, že dnes je více než kdy jindy zapotřebí, aby se političtí představitelé vyznačovali poctivostí, bezúhonností a odpovědností za obecné dobro. Tak budou moci být zachovány bohaté lidské a přírodní zdroje nezbytné k vyrovnávání se z nynějšími výzvami a k předávání skutečně spravedlivé, solidární a mírumilovné společnosti budoucím generacím. K uskutečnění těchto národních cílů je nezbytný mravní imperativ zajištění sociální spravedlnosti a respektu k lidské důstojnosti. Velká biblická tradice předpisuje všem národům povinnost naslouchat hlasu chudých a lámat okovy nespravedlnosti a útisku, které způsobují zjevené a skandální sociální nerovnosti. Reforma sociálních struktur, které nyní petrifikují chudobu i vylučování chudých, vyžaduje především konverzi mysli a srdce. Filipínští biskupové žádali, aby by byl tento rok vyhlášen „Rokem chudých“. Doufám, že toto prorocké směřování povede u každého a na všech úrovních k pevnému odmítnutí jakékoli formy korupce, která odděluje zdroje od chudých a povede k rozhodnému a soustředěnému úsilí zahrnout každého člověka, muže, ženu i dítě do života společnosti. Zásadní roli pro obnovu společnosti má přirozeně rodina, zejména mladí lidé. Zvláštní stránkou mojí návštěvy bude setkání s rodinami a s mladými tady v Manile. Rodiny mají ve společnosti neodmyslitelné poslání. V rodině jsou děti vedeni ke zdravým hodnotám, ke vznešeným ideálům a k upřímné vnímavosti vůči druhým. Jako všechny Boží dary může být také rodina znetvořena a zničena. Potřebuje naši podporu. Víme, jak obtížné je dnes pro naše demokracie zachovávat a bránit tyto základní lidské hodnoty, jakými je respekt k nedotknutelnému právu na život, počínaje ještě nenarozenými dětmi až ke starým a nemocným lidem. Z tohoto důvodu je třeba rodiny a místní komunity povzbuzovat a pomáhat jim v jejich úsilí předávat našim mladým hodnoty a vize schopné pomoci v prosazování kultury poctivosti, která si váží dobroty, upřímnosti, věrnosti a solidarity jako solidních základů a morálního pojiva, jež udržuje jednotu společnosti. Pane prezidente, vážení představitelé, drazí přátelé, na začátku svojí návštěvy v této zemi, nemohu nezmínit významnou roli Filipín při prosazování porozumění a spolupráce mezi asijskými zeměmi, jakož i nezřídka přehlížený přínos Filipínců v diaspoře k blahobytu tamějších společností. Je to právě bohaté kulturní a náboženské dědictví, na které je vaše země hrdá, jež je vám při tom výzvou i pobídkou. Kéž tyto nejhlubší duchovní hodnoty filipínského lidu nadále nacházejí výraz ve snaze nabízet svým spoluobčanům integrální lidský rozvoj. Tak bude každý člověk schopen realizovat vlastní potenciál a moudře a pozitivně tak přispívat k budoucnosti této země. Věřím, že chvályhodné snahy při prosazování dialogu a spolupráce mezi stoupenci různých náboženství přinesou plody při sledování tohoto vznešeného cíle. A zejména doufám, že pokrok, kterého bylo dosaženo nastolením míru na jihu země, povede ke spravedlivým řešením ve shodě se zásadními principy země a v úctě k nezcizitelným právům všech, včetně domorodého obyvatelstva a náboženských menšin. Každému z vás, každému muži, ženě i dítěti tohoto milovaného národa za srdce vyprošuji Boží požehnání. 25
Hned po setkání s politiky a diplomaty se papež vydal do manilské katedrály Neposkvrněného Početí Panny Marie. Tady slavil eucharistii spolu se sto třiceti filipínskými biskupy, kněžími, řeholníky a řeholnicemi. Koncelebrantů bylo šest set, každá ze šedesáti diecézí vyslala desetičlennou reprezentaci. Katedrála s kapacitou 2 tisíc osob byla zaplněna do posledního místečka. Vřelá atmosféra, která během návštěvy v této zemi s výrazně mladou populací provází Petrova nástupce na každém kroku, se projevila hned v úvodu papežovy homilie, kterou Svatý otec zahájil citací otázky z Janova evangelia z dnešní liturgie: „Miluješ mne?“. Ze shromáždění se ozvalo několikeré hlasité přitakání, po kterém následoval všeobecný smích přítomných i papeže, který s úsměvem dodal: „To říká Ježíš, odpovězte tedy Jemu…“: Miluješ mne?“ (přítomní odpovědí: Ano) – Děkuji! (smích přítomných). Já jsem ale četl Ježíšova slova. Pán říká: „Miluješ mne? ... Pas mé beránky“ (Jan21,15.16). Ježíšova slova Petrovi v dnešním evangeliu jsou první, jimiž se obracím k vám, drazí bratři biskupové a kněží, řeholníci a řeholnice, a mladí seminaristé. Tato slova nám připomínají jednu podstatnou věc, že totiž každá pastorační služba se rodí z lásky. Každý zasvěcený život je znamením usmiřující Kristovy lásky. Jako svatá Terezie od Dítěte Ježíš je každý z nás v různosti svých povolání určitým způsobem láskou v srdci církve. Z hloubi srdce vás zdravím. A prosím vás, abyste mé sympatie předali všem svým nemocným bratřím a sestrám, kteří s námi dnes nemohli být. Církev na Filipínách se blíží k pětistému výročí evangelizace a my vnímáme vděčnost za odkaz, který nám zanechali mnozí biskupové, kněží a řeholníci minulých generací. Ti se přičinili nejenom o hlásání evangelia a vybudování církve v této zemi, ale také o vytvoření společnosti inspirované evangelním poselstvím lásky, odpuštění a solidarity ve službě obecnému dobru. Vy toto dílo lásky dnes nesete dál. Jako oni jste povoláni stavět mosty, pást Kristovo stádce a připravovat schůdné cesty evangeliu v Asii na úsvitu nové éry. „Kristova láska nás nutí“ (2 Kor 5,14). V prvním dnešním čtení nám svatý Pavel říká, že láska, kterou jsme povoláni šířit, je láskou usmiřující, která vychází ze srdce ukřižovaného Spasitele. Jsme povoláni být „Kristovi vyslanci“ (2 Kor 5,20). Konáme smírnou službu. Hlásáme dobrou zvěst lásky, milosrdenství a bezmezného Božího soucitu. Hlásáme radost evangelia, protože evangelium je příslib Boží milosti, která jedině může přivést k plnosti a uzdravit náš nemocný svět. Evangelium může inspirovat vytváření skutečně spravedlivého a vykoupeného sociálního řádu. Být vyslanci Kristovi znamená především zvát každého člověka k novému setkání s Pánem Ježíšem (srv. Evangeliii gaudium, 3). Naše osobní setkání s Ním. Toto pozvání má být jádrem vašich oslav evangelizace na Filipínách. Evangelium je však také výzvou k obrácení, ke zpytování svědomí pro jednotlivců i lid. Jak správně učili filipínští biskupové, je církev na Filipínách povolána rozpoznat a odstraňovat hluboce zakořeněné příčiny nerovnosti a nespravedlnosti, které ve zjevném kontrastu s Kristovým učením špiní tvář filipínské společnosti. Evangelium volá každého jednotlivého křesťana žít poctivým a 26
bezúhonným životem a usilovat o obecné dobro. Volá však také křesťanské komunity k vytváření „kruhů poctivosti“ a sítí solidarity, které se ve společnosti mohou šířit, aby ji svým prorockým svědectvím proměnily. Chudí jsou středem evangelia, jsou v srdci evangelia. Kdybychom chudé z evangelia vyloučili, nemohli bychom plně pochopit poselství Ježíše Krista. Jako vyslanci Kristovi bychom my biskupové, kněží a řeholníci měli být prvními, kdo Jeho usmiřující milost přijímají do svých srdcí. Svatý Pavel vysvětluje, co to znamená. Znamená to odmítat světské vyhlídky a dívat se na všechno v novém Kristově světle. To znamená, že bychom jako první měli zpytovat svoje svědomí, uznat svá selhání a pády a nastoupit cestu ustavičné konverze. Jak můžeme hlásat novost a osvobozující moc kříže druhým, pokud sami nedovolíme Božímu Slovu, aby otřáslo naší pýchou, naším strachem před změnou, našimi přízemními kompromisy s mentalitou tohoto světa, naším duchovním zesvětštěním (srv. Evangelii gaudium, 93)? Pro nás kněze a zasvěcené osoby je novostí evangelia každodenní setkání s Pánem v modlitbě. Svatí nás učí, že to je zdroj vší apoštolské horlivosti! Žít novost evangelia znamená pro řeholníky nacházet vždy znovu v životě a komunitním apoštolátu podnět k stále těsnějšímu sjednocení s Pánem v dokonalé lásce. Pro nás všechny to znamená dát v životě zazářit chudobě Krista, jehož život byl plně soustředěn na plnění Otcovy vůle a na službu druhým. Velikou hrozbou tomu je přirozeně upadnutí do určitého materialismu, který se může vloudit do našeho života a kompromitovat svědectví, které vydáváme. Jedině staneme-li se sami chudými a vyloučíme samolibost, budeme se moci ztotožnit s těmi posledními z našich bratří a sester. Spatříme věci v novém světle a budeme tak moci odpovědět poctivě a bezúhonně na výzvu zvěstovat radikalitu evangelia ve společnosti zvyklé na vylučování, polarizaci a skandální nerovnost. Tady chci oslovit zvláště přítomné mladé kněze, řeholníky a seminaristy. Sdílejte radost a nadšení své lásky ke Kristu a k církvi s kýmkoli, ale především se svými vrstevníky. Buďte mezi mladými, kteří mohou být zmateni a sklíčeni, ale kteří nadále v církvi spatřují svoji průvodkyni na cestě a zdroj naděje. Buďte nablízku těm, kteří žijí ve společnosti obtížené chudobou a korupcí, klesají na mysli a jsou pokoušeni vzdát všechno, opustit školu a žít na ulici. Hlásejte krásu a pravdu křesťanského manželství společnosti, která je pokoušena nahlížet matoucími způsoby sexualitu, manželství a rodinu. Jak víte, tyto skutečnosti jsou stále více napadány silnými mocnostmi, které usilují o znetvoření stvořitelského Božího plánu a zradu pravých hodnot, které inspirovaly a daly formu všemu, co je ve vaší kultuře krásné. Filipínská kultura je totiž utvářena kreativitou víry. Filipínci jsou všude známí svojí láskou k Bohu, svojí vroucí zbožností a srdečnou a vřelou úctou k Matce Boží a jejímu růženci. Toto velké dědictví má silný misionářský potenciál. Je to způsob, kterým váš lid inkulturoval evangelium a nadále přijímá jeho poselství (srv. Evangelii gaudium, 122). Na těchto solidních základech stavějte svým zapojením do příprav oslav pětistého výročí. Kristus zemřel pro všechny, abychom spojeni ve smrti s Ním mohli žít už ne pro sebe, ale pro Něho (srv. 2 Kor5,15). Drazí bratři biskupové, kněží a řeholníci, prosím Marii, Matku církve, aby ve vás všech vzbuzovala dostatek takovéto horlivosti, která vám se sebezapřením umožní odevzdat se službě bratřím a sestrám. Takto ať usmiřující Kristova láska prostoupí celé tkanivo filipínské společnosti a vaším prostřednictvím i vzdálené končiny světa. Amen. 27
Na prostranství před katedrálou čekalo papeže 320 dětí, nalezených na ulicích Manily a žijících v různých charitativních centrech. Papež pak navštívil jeden z těchto dětských útulků, odkud mu dvacet tamějších dětí před nedávnem poslalo dopis, kterým jej zvaly k návštěvě. Krytá sportovní hala Mall of Asia Arena s kapacitou dvaceti tisíc míst, která je součástí řetězce filipínských obchodních center hostila podvečerní část programu – bohoslužbu slova s filipínskými rodinami. Setkání bylo v přenášeno do všech kinosálů zmíněného obchodního řetězce a zahájila jej trojice svědectví místních rodin. “Mnoho nevlastníme, ale cítíme se bohatí díky Boží milosti, která je zadarmo”, prohlásila rodina Dizonových, která se navzdory chudobě neúnavně angažuje ve farnosti. Další rodina mluvila o životě rozpolceném emigrací. Vzdálenost otce, pracujícího v Singapuru, překonává zejména modlitbou. A konečně třetí svědectví ve znakovém jazyce přinesla rodina se zdravotním postižením. Papež ve své homilii navázal na čtení z Matoušova evangelia (Mt 2,13-15.19-23), které vypráví o útěku Svaté rodiny do Egypta a pozdějším návratu do Nazaretu. Drahé rodiny,drazí přátelé v Kristu! Děkuji za vaši účast na tomto večeru a za svědectví vaší lásky k Ježíši a Jeho církvi. Děkuji biskupovi Reyesovi, předsedovi biskupské komise pro rodinu a život, za jeho slova na uvítanou. Zvláště děkuji těm, kteří přinesli svá svědectví a sdíleli s námi zkušenosti svého života víry. Pro církev na Filipínách jsou požehnáním mnohá hnutí, která se zabývají rodinou a kterým děkuji za jejich svědectví. Písmo mluví málo o svatém Josefovi a tam, kde se o něm zmiňuje, nacházíme jej, jak odpočívá a anděl mu ve snu zjevuje Boží vůli. V úryvku z evangelia, které jsme právě slyšeli, nacházíme Josefa, jak odpočívá nejenom jednou, ale dvakrát. Dnes večer bych si chtěl v Pánu s vámi všemi odpočinout. Potřebuji spočinout v Pánu spolu s rodinami a vzpomínat na svou rodinu – otce, matku, dědečka, prababičku. Dnes s vámi odpočívám a chtěl bych se s vámi zamyslet nad darem rodiny. Předně bych však chtěl říci něco o snu, ale má angličtina na to nestačí. Pokud mi to dovolíte, požádám pana Milese, aby tlumočil, a budu mluvit španělsky. Sen v rodině se mi velmi líbí. Všechny maminky a tatínkové po devět měsíců sní o svém dítěti. Je to pravda nebo ne? Sní, jaké dítě bude. Není možné, aby rodina nesnila. Když se z rodiny vytratí schopnost snít, děti nerostou, láska neroste, život ochabuje a pohasíná. Proto vám doporučuji, abyste se v noci při zpytování svědomí také ptali: Snil 28
jsem dnes o budoucnosti svých dětí? Snil jsem dnes o lásce svého manžela, či manželky? Snil jsem o svých rodičích, prarodičích, kteří nesli dějiny kupředu až k mému narození? Je velmi důležité snít. A zejména snít v rodině. Neztrácejte tuto schopnost snít! Kolik těžkostí v manželském životě se vyřeší, když si ponecháme prostor pro sny, když najdeme čas k reflexi, když neustaneme v myšlenkách na manžela či manželku a když sníme o dobrých vlastnostech, které mají. Nikdy neztrácejte iluze, které jste měli jako snoubenci! Odpočinek Josefovi ukázal Boží vůli. V této chvíli spočinutí v Pánu, kdy se zastavujeme uprostřed svých každodenních povinností a aktivit, mluví Bůh také k nám. Mluví k nám ve čteních, která jsme slyšeli, v modlitbách a svědectvích, v tichu našeho srdce. Zamysleme se nad tím, co nám říká Pán, zvláště v evangeliu dnešního večera. Tento úryvek má tři aspekty, které vám předkládám k úvaze: za prvé, odpočinek v Pánu, za druhé, vstát s Ježíšem a Marií, za třetí, být prorockým hlasem. Odpočinek v Pánu. Odpočinek je nezbytný pro zdraví naší mysli a našeho těla, a přece je často obtížně dosažitelný vzhledem k četným nárokům, které jsou na nás kladeny. Odpočinek je také podstatný pro naše duchovní zdraví, abychom mohli naslouchat Božímu hlasu a chápat, co po nás žádá. Josef byl Bohem vyvolen, aby se stal Ježíšovým pěstounem a Mariiným manželem. Jako křesťané jste stejně jako Josef povoláni chystat Ježíšovi příbytek. Přichystat Ježíši příbytek! Připravujete Mu domov ve svých srdcích, ve svých rodinách, ve svých farnostech a ve svých komunitách. K naslouchání a přijetí Božího povolání a k přípravě Ježíšova příbytku musíte být schopni odpočívat v Pánu, modlit se. Modlit se znamená odpočívat v Pánu. Musíte denně nacházet čas k modlitbě. Mohli byste mi však říci: To známe. Svatý otče, já bych se chtěl modlit, ale mám tolik práce! Musím pečovat o děti, mám povinnosti doma a jsem příliš unaven, než abych dobře spal. To může být pravda, ale pokud se nemodlíme, nepoznáme nikdy to, co je ze všeho nejdůležitější, totiž Boží vůli pro sebe. A s modlitbou také zvládneme veškerou svojí aktivitu a tisíceré starosti. Odpočinek v modlitbě je obzvláště důležitý pro rodiny. Především v rodině se učíme modlit. Nezapomínejte – když se rodina spolu modlí, zůstává spolu. A to je důležité. V rodině poznáváme Boha, vyrůstáme jako muži a ženy víry a vnímáme, že jsme součástí větší Boží rodiny, církve. V rodině se učíme mít rádi, odpouštět, být velkodušní a otevření, a nikoli uzavření a sobečtí. Učíme se vidět za svoje potřeby, setkávat se s druhými a sdílet svůj život s nimi. Proto je tolik důležité se v rodině modlit! Proto jsou rodiny tak důležité v Božím plánu s církví! Odpočívat v Pánu znamená modlit se. Společně se modlit v rodině. Chtěl bych vám také říci něco velmi osobního. Velice miluji svatého Josefa, protože je to silný a tichý muž. Mám na stole sošku sv. Josefa, který spí, a zatímco spí, pečuje o církev. Ano! Může to udělat, jak víme. Když mám nějaký problém nebo těžkost, napíšu vše na lísteček, který vložím pod svatého Josefa, aby o tom snil. To znamená – modlete se za onen problém. Druhý aspekt, vstát s Ježíšem a Marií. Cenné momenty odpočinku, přestávky s Pánem v modlitbě, jsou chvíle, které bychom možná chtěli prodloužit. Jako 29
svatý Josef se však po zaslechnutí Božího hlasu musíme ze svého spánku probrat, musíme vstát a jednat (srv. Řím 13,11). V rodině musíme vstát a jednat. Víra nás nevylučuje ze světa, ale hlouběji nás do něho zasazuje. To je velmi důležité. Musíme jít do hlubin světa, ovšem v síle modlitby. Každý z nás má totiž zvláštní roli v přípravách příchodu Božího království na svět. Stejně jako byl dar Svaté Rodiny svěřen svatému Josefovi, tak jsou dar rodiny a její místo v plánu Božím svěřeny nám. Jako svatému Josefovi. Dar Svaté rodiny byl Josefovi svěřen, aby jej nesl dál. Každému z vás i nás – protože já jsem také synem jedné rodiny – je svěřen Boží plán, abychom jej nesli kupředu. Anděl Páně zjevil Josefovi nebezpečí, která hrozila Ježíši a Marii, přiměl je k útěku do Egypta a potom je nechal usadit se v Nazaretu. Stejně i v nynější době nás Bůh volá, abychom rozpoznávali nebezpečí, která ohrožují naše rodiny, a chránili rodinu před zlem. Dávejme pozor na novou ideologickou kolonizaci. Existují ideologické kolonizace, které usilují o zničení rodiny. Nerodí se ze snu, modlitby, setkání s Bohem a poslání, které nám Bůh svěřuje. Přicházejí z vnějšku a proto o nich mluvím jako o kolonizaci. Neztrácejme svobodu poslání, které nám Bůh dává, poslání rodiny. A stejně jako naše národy v jedné dějinné chvíli dospěly k takové zralosti, že odmítly jakoukoli politickou kolonizaci, také jako rodiny musíme být velmi moudří, schopní a silní, abychom zamítli jakýkoliv pokus ideologické kolonizace rodiny. Prosme sv. Josefa, který je andělovým přítelem, aby nám vnukl, kdy můžeme říci „ano“ a kdy máme říci „ne“. Obtíže, které doléhají na život rodiny, jsou četné. Tady na Filipínách bezpočet rodin stále trpí důsledky přírodních pohrom. Ekonomická situace působí dělení rodin, protože vede k emigraci a hledání práce. Kromě toho jsou domácnosti sužovány finančními problémy. Příliš mnoho lidí žije v extrémní chudobě, jiní jsou pohlceni materialismem a životními styly, které anulují rodinný život i nejzásadnější požadavky křesťanské mravnosti. To jsou ony ideologické kolonizace. Rodina je ohrožována také rostoucími pokusy z určitých stran o redefinici samotné instituce manželství prostřednictvím relativismu, efemérní kultury a chybějící otevřenosti k životu. Vzpomínám na bl. Pavla VI. V okamžiku, kdy se růst populace jevil jako problém, měl odvahu hájit otevřenost rodiny k životu. Znal obtíže, které se v každé rodině vyskytovaly, a proto byl ve své encyklice ve zvláštních případech velice milosrdný a požádal zpovědníky, aby v určitých případech byli velmi milosrdní a chápaví. Dohlédl však také 30
dále. Viděl národy na zemi a hrozbu, že rodina zanikne, protože nebude mít děti. Pavel VI. byl odvážný, byl to dobrý pastýř a varoval své ovce před přicházejícími vlky. Kéž nám dnes večer z nebe požehná. Svět potřebuje dobré a silné rodiny, aby překonal tyto hrozby! Filipíny potřebují svaté rodiny plné lásky, aby střežily krásu a pravdu rodiny v Božím plánu a aby byly oporou a příkladem ostatním rodinám. Každé ohrožení rodiny ohrožuje samu společnost. Budoucnost lidstva, jak často říkal svatý Jan Pavel II., vede skrze rodinu (srv.Familiaris consortio, 85). Střežte proto svoje rodiny! Spatřujte v nich největší poklad svého národa a živte je neustále modlitbou a svátostnou milostí. Rodiny budou vždycky vystaveny zkouškám, není třeba jim přidávat další! Buďte však příkladem v lásce, odpuštění a pozornosti. Buďte svatyněmi úcty k životu, hlásejte posvátnost každého života od početí do přirozeného skonu. Jak velikým darem by bylo pro společnost, kdy každá rodina žila plně svoje vznešené povolání! Vstaňte tedy s Ježíšem a Marií a vydejte se na cestu, kterou každému z vás vyznačuje Pán. Nakonec nám evangelium připomíná, že je naší křesťanskou povinností být prorockými hlasy uprostřed svých komunit. Josef slyšel hlas Pánova anděla a odpověděl na Boží povolání tím, že se postaral o Ježíše a Marii. Splnil tak svoji roli v Božím plánu a stal se požehnáním nejenom pro Svatou rodinu, ale pro celé lidstvo. Spolu s Marií byl Josef vzorem dítěti Ježíši, aby prospíval v moudrosti, věkem a milostí (srv. Lk 2,52). Když rodiny přivádějí na svět děti, vychovávají je k víře a ke zdravým hodnotám, učí je přispívat k dobru společnosti, stávají se požehnáním pro svět. Rodina může být pro svět požehnáním. Boží láska se zpřítomňuje a aktivizuje tím, jak máme rádi, a dobrými skutky, které konáme. Tak šíříme Kristovo království ve světě. Konáme-li to, zůstáváme věrni prorockému poslání, které jsme obdrželi ve křtu. Během tohoto roku, který vaši biskupové vyhlásili Rokem chudých, bych vás jako rodiny požádal, abyste věnovali zvláštní pozornost našemu povolání být Ježíšovými učedníky-misionáři. To znamená být připraveni jít za hranice svých domovů a starat o bratry a sestry, kteří jsou v nouzi. Prosím vás, zajímejte se hlavně o ty, kteří nemají svoji rodinu, zejména staré lidi a sirotky. Nedopusťte, aby se cítili izolováni, osamoceni a opuštěni, nýbrž pomáhejte jim pocítit, že na ně Bůh nezapomněl. Dnes po mši mne velice dojala návštěva v domově pro sirotky bez rodin. Kolik lidí v církvi pracuje, aby se takový domov stal rodinou! To znamená, že dále prorocky nesou smysl pro rodinu. A kdybyste sami byli materiálně chudí, máte toho stále mnoho co nabídnout, když se obětujete Kristu a společenství Jeho církve. Neskrývejte svoji víru, neskrývejte Ježíše, ale neste Jej do světa a dosvědčujte svůj rodinný život! Drazí přátelé v Kristu, vězte, že se za vás stále modlím! Dnes se modlím za rodiny, opravdu! Modlím se, aby Pán prohluboval vaši lásku k Němu a aby se tato láska projevovala v lásce mezi vámi a k církvi. Nezapomínejte na spícího Ježíše. Nezapomínejte na spícího Josefa. Ježíš spal pod Josefovou ochranou. Nezapomínejte: spánkem rodiny je modlitba. Nezapomínejte se za rodinu modlit. Modlete se často a přinášejte plody svojí modlitby světu, aby všichni mohli poznat Ježíše Krista a Jeho milosrdnou lásku. Prosím vás, také za mne spěte a modlete se za mne. Opravdu vaše modlitby potřebuji a stále na ně spoléhám! Mnohokrát děkuji! Z manilské sportovní haly se papež František odebral k odpočinku na apoštolskou nunciaturu. 31
Pátý a předposlední den Františkovy asijské cesty poznamenalo špatné počasí. Svatý otec se v osm hodin ráno manilského času vydal na ostrov Leyte, vzdálený 650 km od hlavního města. Na ostrově o rozloze dvou set kilometrů čtverečních žije více než dvě stě tisíc lidí. V listopadu předloňského roku tuto oblast zasáhl tajfun Haiyan, mezi místními známý jako Jolanda. Sčítání škod bylo vážné – více než deset tisíc mrtvých, zcela poničená infrastruktura, včetně letiště v krajském městě Tacloban. Nepřízeň počasí měla na svědomí tropická bouře Mekkhala. Vyžádala si velké programové změny a předčasný zpáteční let do Manily. Silný vítr a vytrvalý déšť nicméně neodradil dvě stě tisíc ostrovních věřících od účasti na mši svaté, kterou papež František slavil přímo na obnoveném letišti v Taclobanu. Stejně jako poutníci si Petrův nástupce ihned po příletu oblékl žlutou pláštěnku a otevřeným papamobilem projel mezi zástupy k oltáři. Papež odložil připravenou homilii a španělsky, s následným tlumočením do angličtiny, se obrátil k lidem, na které nedávno příroda udeřila mnohem tragičtěji: V prvním čtení (z listu Židům) jsme slyšeli, že máme velkého velekněze, který je schopen mít soucit s našimi slabostmi, neboť On sám byl vyzkoušen ve všem možném. Ve všem vyjma hříchu (srv. Žid 4,15), protože On nebyl hříšník, avšak aby se nám připodobnil, oblékl se do našich hříchů a vzal je na sebe. Stal se hříchem! (srv.2 Kor 5,21) Říká to svatý Pavel, který jej dobře znal. Ježíš stále kráčí před námi a pokud my procházíme nějakým křížem, On už jím prošel. Jestliže jsme se dnes všichni tady shromáždili, čtrnáct měsíců poté, co tu prošel tajfun Yolanda, je to kvůli jistotě, že nebudeme zklamáni ve víře, protože Ježíš tu prošel ještě dřív. Při svém utrpení na sebe vzal veškeré naše utrpení. Dovolte mi, abych byl důvěrný: Když jsem v Římě sledoval tuto katastrofu, pocítil jsem, že sem musím přijet. V oněch dnech jsem se rozhodl k cestě na toto místo. Chtěl jsem přijet, abych byl s vámi. Možná řeknete, že už je trochu pozdě. To je pravda, ale teď tu jsem. Jsem tu, abych vám řekl, že Ježíš je Pán, že Ježíš neklame. Někdo z vás může namítnout: „Otče, mne tedy zklamal, protože jsem přišel o dům, o všechno, co jsem měl, a 32
jsem nemocný…“ To, co říkáš, je pravda. Vážím si tvých pocitů, ale já tamhle vidím Ježíše přibitého na kříž, a odtud nás neklame. Na onom trůnu byl Pán zasvěcen a tam prošel každou pohromou, která na nás dopadá. Ježíš je Pán! A je Pán kříže, tam vládne! Proto je schopen nám rozumět, jak jsme slyšeli v prvním čtení, je nám totiž ve všem podobný. Proto máme Pána, který je s námi schopen plakat, doprovázet nás v nejtěžších životních okamžicích. Mnozí z vás přišli o všechno. Nevím, co vám říci. On však ano, on ví, co říci! Mnozí z vás ztratili někoho z rodiny. Jen setrvám v tichosti a v srdci vás tiše doprovázím… Mnozí z vás se sami sebe ptali s pohledem, upřeným na Krista: „Proč, Pane?“ A každému z vás Pán ze svého srdce odpovídá. Nemám, co dalšího bych řekl. Pohleďme na Krista: On je Pán, On nám rozumí, protože prošel všemi zkouškami, které na nás dopadají. A spolu s ním, Ukřižovaným, stála matka. Jsem jako to dítě, které je tamhle vzadu. Ve chvílích bolesti, soužení, ve chvílích, kdy nic nechápeme, kdy chceme vzdorovat, se nám chce natáhnout ruku, chytit se matčiny sukně a říci: „Maminko!“ Jako dítě, které má strach a volá: „Maminko!“ To je možná jediné slovo, které může vyjádřit to, co zakoušíme ve chvílích temnoty: „Matko! Maminko!“. Buďme spolu chvíli tiše. Dívejme se na Pána. On nám může rozumět, protože tím vším prošel. A dívejme se na svou Matku a jako to dítě tam vzadu se pevně přichyťme její sukně a řekněme ze srdce: „Matko!“. Modleme se tiše, aby jí každý řekl, co cítí… Nejsme sami, máme matku. Máme Ježíše, svého staršího bratra. Nejsme sami. A máme také mnohé jiné bratry, kteří nám při katastrofě přišli pomoci. Když si pomáháme, vnímáme také větší bratrství mezi sebou navzájem. To je vše, co mi přichází na mysl. Odpusťte mi, že nemám jiná slova. Buďte si ale jistí, že Ježíš neklame. Buďte si jistí, že láska a něha naší Matky neklamou. Přitiskněme se k ní jako děti a jděme dál v síle, kterou nám dává Ježíš, náš starší bratr. Kráčejme jako bratři. Děkuji! „Třebaže se obsah novinových titulků změnil, nouze trvá. Ještě mnoho zbývá udělat.“, tak zněla výzva z psaného textu homilie, kterou měl Svatý otec původně pronést. Nedostalo se na ni, avšak obyvatelům zničeného ostrova zůstane vryta papežova spontánní modlitba po přijímání. „Slavili jsme památku Kristovy smrti, utrpení a vzkříšení. Ježíš nás na této cestě předešel a doprovází nás pokaždé, když se shromažďujeme k modlitbě a slavení. Děkuji, Pane, že jsi dnes s námi. Děkuji, Pane, že sdílíš naše utrpení. Děkuji, Pane, že nám dáváš naději. Děkuji, Pane, za tvé velké milosrdenství. Děkuji, Pane, protože jsi chtěl být jako jeden z nás. Děkuji, Pane, protože jsi nám stále nablízku, i ve chvílích kříže. Děkuji, Pane, protože nám dodáváš naději. Pane, ať nás neoberou o naději! Děkuji, Pane, protože v nejtemnějším okamžiku svého života, na kříži, jsi na nás pamatoval a nechal jsi nám matku. Děkuji, Pane, že jsi nás nezanechal jako sirotky.“ 33
Své zážitky z dnešní mše shrnuje o. Federico Lombardi: „Dnes nám bylo ukázáno a zpovzdálí dáno na srozuměnou, jak to asi může vypadat, když přijde tajfun. Usebranost lidí a papeže při této mši byla proto značná. Jsem moc rád, že bylo možné sem přijet, protože existovaly i pochyby o uskutečnitelnosti tohoto setkání. Bylo však nejen uskutečněno, ale bylo také velice výmluvné. Intenzita, s níž zdejší lidé i papež tyto hodiny prožívali, zůstane zajisté hlubokým znamením.“ Z důvodu nepřízně počasí musel být po bohoslužbě urychlen následný program papežovy návštěvy, tedy společný oběd se třiceti osobami, jejichž příbuzní přišli během tajfunu Jolanda o život, a setkání s místními kněžími a řeholnicemi… „Ano… počasí nás donutilo trochu všechno uspíšit. Výjimečné však bylo setkání papeže s jednou rodinou během jeho cesty papamobilem a potom velice významný moment společného oběda s třiceti tamějšími obyvateli, z nichž každý ztratil nějakého svého nejbližšího. Někdo manžela, manželku, někdo děti, někdo všechny. Velice bolestné osudy. Proto setkání s papežem neprobíhalo před objektivy kamer. Kardinál Tagle, který papeže při tomto setkání provázel, referoval o jeho dojemném průběhu. Františkova tvář říkala všechno, když naslouchal lidem, kteří mu sdělovali, co prožili. Lze říci, že byl rozrušen, ale vše bylo nesenou vírou. Zkušenosti těchto lidí působí hlubokým dojmem a papež je mužem, který je hluboce prožívá.“ Po obědě bylo plánováno setkání s kněžími a řeholníky a řeholnicemi zdejší diecéze Palo, do níž patří půl druhého milionu obyvatel žijicích na Leyte a několika sousedních ostrovech. Působí tu celkem 137 diecézních a 26 řeholních kněží, 162 řeholních sester a 26 řeholních bratří; studuje zde také 84 seminaristů. Do zdejší katedrály Proměnění Páně, která byla poškozena tajfunem a záhy místními věřícími opravena, přišel papež krátce po poledni a přítomným řekl: „Musím vám říci něco, co říkám nerad. Bylo plánováno, že se do Manily vrátíme letadlem v 17h. Ale blíží se tajfun druhého stupně a piloti nám řekli, že musíme odletět do 13 h. Máme tedy sotva čas dopravit se k letadlu, protože předpovědi říkají, že počasí se zhorší. Prosím vás o prominutí. Je mi to líto... Nechám vám tu text toho, co jsem vám chtěl říci. Ponechme všechno v rukách Matky Boží. Nyní musím jít. Víte, v čem je problém? Že tady letadlo nemůže přistát. Prosím vás o dvě věci. Za prvé modlete se za mne a za druhé buďte klidní.“ Papež František se pak rozloučil s kněžími, řeholnicemi a seminaristy diecéze Palo na ostrově Leyte modlitbou Zdrávas Maria. Musela být vypuštěna inaugurace charitního domu Pope Francis Center for the Poor, který byl nedávno dostavěn za finanční podpory Svatého stolce a kde má svůj domov přibližně 50 sirotků a stejný počet starých lidí. Na papežovu návštěvu v Taclobanu padl také stín neštěstí. Po mši svaté zlomil silný vítr kovovou konstrukci nesoucí reproduktory, která dopadla na jedenadvacetiletou dobrovolnici. Mladá žena zraněním podlehla. Jak ujistilo arcibiskupství v Palo, papež se o tragickém úmrtí dozvěděl, zná jméno oběti a modlí se za ni. Podle místních korespondentů bouře krátce po bohoslužbě rozlomila také papežské pódium. Ihned po odletu papežského speciálu havaroval na letišti v Taclobanu soukromý letoun s doprovázející vládní delegací. Osm filipínských politiků a tři členové posádky naštěstí vyvázli bez zranění. 34
Nedělní program papežské návštěvy začal setkáním s představiteli jiných křesťanských i nekřesťanských vyznání v aule univerzity sv. Tomáše. Mělo spíše komorní povahu vzhledem k tomu, že značnou většinu filipínského obyvatelstva tvoří katolíci, a proběhlo bez oficiálních promluv. Ke všem nekřesťanským náboženským vyznáním dohromady se hlásí přibližně 7% obyvatel. Papež se pozdravil s představiteli evangelíků, muslimů, buddhistů, hinduistů, židů a pravoslavných. Hned poté se na sportovním areálu zmíněné univerzity konalo setkání Petrova nástupce s mládeží, jedno z dalších velice očekávaných bodů Františkovy návštěvy. Prostranství s kapacitou 30 tisíc lidí zdaleka nestačilo pojmout proudící zástupy mladých a to i přes vytrvalý déšť, který provázel celý třetí den apoštolské návštěvy v této ostrovní zemi. Setkání papeže s mládeží mívají tradiční průběh, totiž bohoslužbu slova spojenou s vystoupením zástupců z řad mládeže, kteří se dělí o svoje čerstvé životní zkušenosti a obvykle kladou papeži otázky. Jako první vystoupili dva čtrnáctiletí chlapci a jedenáctileté děvče vyrůstající v jednom z útulků pro děti z ulice. Tvrdá realita prostředí pouliční kriminality a bídy všeho druhu spolu s příliš čerstvými vzpomínkami způsobily, že děvče propuklo v pláč, který svým objetím utišil až Svatý otec. Další dvě svědectví přednesli vysokoškolští studenti, kteří přiblížili svůj každodenní život a touhy: Nejprve smutná zpráva. Včera, před začátkem mše (na ostrově Leyte) se zřítila část lešení a zasáhla mladou ženu, která tam pracovala a na místě zemřela. Její jméno je Chrystel. Pracovala jako dobrovolná pořadatelka a bylo jí 27 let. Byla mladá jako vy. Pracovala jako dobrovolnice v Catholic Relief Services. Chtěl bych, abyste vy jako její vrstevníci nyní drželi minutu ticha, a obrátíme se pak k naší nebeské Matce. Modleme se. Ave Maria… Modleme se také za jejího otce a její matku. Byla to jediná dcera. Maminka se vrací z Hong Kongu a její tatínek přijel do Manily, kde na ni čeká. Pater noster… Jsem rád, že mohu dnes být s vámi. Srdečně zdravím každého z vás a děkuji všem, kdo toto setkání umožnili. Během své návštěvy na Filipínách jsem se chtěl setkat zvláště s vámi mladými, abych vám naslouchal a mluvil s vámi. Chci tak 35
vyjádřit lásku a naději, kterou k vám chová církev. A chci vás povzbudit, abyste se jako křesťanští občané této země nadšeně a poctivě zasazovali o obnovu své společnosti a přispívali k vytváření lepšího světa. Děkuji zvláště mladým, kteří představili svoje zkušenosti: Juně, Leandrovi Santosovi II a Rickymu. Děkuji. Byly mezi vámi jen málo zastoupeny ženy. Příliš málo. Ženy nám mají v dnešní společnosti mnoho říci. Často jsme příliš maskulinní a nedáváme prostor ženám. Ženy jsou však schopny vidět věci jinýma očima než my muži. Ženy jsou s to klást otázky, které muži nechápou. Dávejte pozor. Ona – Gisel (jedna z mladých, kteří mluvili k papeži) – dnes položila otázku, která nemá odpověď. A protože jsem nebyl s to vyjádřit to slovy, projevil jsem to slzami… Až tedy přijde další papež do Manily, udělejte to tak, aby tady promluvilo více žen (smích, aplaus). Děkuji Junovi, který se vyslovil velmi odvážně. Jak jsem řekl, jádro tvojí otázky prakticky nemá odpověď. Jedině až budeme schopni plakat kvůli věcem, jichž jsi se dotkl, budeme schopni odpovědět na tuto otázku. Otázka proč trpí děti, je pro všechny veliká. Jeli srdce připraveno ptát se sebe a plakat, pak je s to něco pochopit. Jen „světský“ soucit však není k ničemu. Ty jsi o tom mluvil. Takový soucit nanejvýš spočívá v tom, že člověk sáhne do kapsy a daruje nějakou minci. Kdyby Kristus měl tento typ soucitu, jednoduše by přišel, vyléčil pár lidí a vrátil by se k Otci. Teprve tím, že Kristus byl schopen plakat a plakal, porozuměl tomu, co se v našich životech děje. Drazí chlapci a děvčata, v dnešním světě, chybí schopnost plakat. Pláčou ti, kdo jsou odsouváni na okraj, vylučováni, skartováni, ale ti, kdo v životě nemají žádné zvláštní potřeby, neumějí plakat. Některé životní zkušenosti lze však spatřit pouze se slzami v očích. Každý z vás ať si proto položí otázku: naučil jsem se plakat, když jsem viděl hladové dítě, dítě pod drogami, dítě bez domova, opuštěné dítě, zneužívané dítě, dítě vykořisťované společností? Občas se sice pláče, ale jen z rozmaru, protože se chce dosáhnout něčeho navíc. To je tedy první věc, co vám chci říci. Učme se plakat. Jak jsi nám to dnes ukázala (obrátí se opět ke Gisel). Nezapomínejme na toto svědectví. Velkou otázku po tom, proč děti trpí, jsi položila s pláčem. A odpověď, kterou dnes dáváme, spočívá v tom, že se naučíme plakat. Ježíš v evangeliu zaplakal nad zemřelým přítelem, pláče ve svém srdci nad rodinou, která ztratila svoji dceru, pláče, když vidí chudou vdovu, která musela pohřbít syna, ale především pláče a je pohnut soucitem, když vidí množství lidu bez pastýře. Pokud se nenaučíte plakat, nebudete moci být dobrými křesťany. Je to výzva, kterou nám dnes představili June a Gisele. Když se nás ptají, proč trpí děti, anebo proč se v životě stávají ty či ony tragédie, naší odpovědí může být buď mlčení nebo slovo rodící se ze slz. Buďte odvážní. Nebojte se plakat. I on (papež se obrací k Leandrovi) kladl otázky. Týkaly se světa informací. Spousta sdělovacích prostředků nás dnes zaplavuje informacemi. Je to špatné? Ne nutně. Může to být užitečné. Jsme však vystaveni riziku žít hromaděním informací. Máme spoustu informací, ale nevíme, co s nimi. Jsme vystaveni nebezpečí proměnit se na „muzeální mládež“, která má všechno, ale neví co s tím. Nepotřebujeme muzeální mládež, ale svatou mládež. Můžete se mne zeptat: »Otče, jak se stát svatým?« . To je další výzva. Výzva lásky. Co je nejdůležitějším předmětem, který se učíte na univerzitě? Co je nejdůležitější 36
matérií, kterou se musíte naučit v životě? Mít rád! To je velká životní výzva: učit se mít rád. Nikoli jen hromadit informace a pak nevědět co s nimi. Jedině láskou se informace stává plodnou. K tomu nám evangelium nabízí jednoduchou cestu užívání třech jazyků: jazyka mysli, jazyka srdce a jazyka rukou. Všechny tři se používají harmonicky. Něco myslet, pocítit v srdci a uskutečnit. Informace, které dostáváme, musejí dojít k srdci a proměnit se v něco konkrétního. Harmonicky. Cítit, co se myslí, a cítit, co se dělá. Dělat, co myslíš a co zakoušíš. Tři jazyky. Zopakujeme to společně: Myslet, cítit a jednat (mládež opakuje). Pravá láska znamená mít rád a nechat se mít rád. Těžší je nechat se milovat než milovat. Proto je tak těžké chápat dokonalou Boží lásku. Protože my se můžeme mít rádi, ale důležité je, abychom se nechali milovat Bohem. Pravá láska spočívá v otevření se lásce, která nás chce dosáhnout a překvapuje. Pokud disponuješ pouze informacemi, nemáš přístup k překvapení. Láska tě však připravuje k překvapení, protože předpokládá dialog dvou osob, milujícího a milovaného. A my říkáme, že Bůh je Bohem překvapení, protože nás má vždycky rád jako první, překvapivě. Bůh nás překvapuje. Nechávejme se překvapit Bohem. Odmítejme komputerovou psychologii, která nám našeptává, že víme všechno. Na komputeru se všechny odpovědi objevují na obrazovce, ale bez překvapení. Boží výzva k lásce je překvapivá. Pomysleme na svatého Matouše. Byl to zdatný obchodník a obíral lidi, vybíral od svých židovských souvěrců daně, které dával Římanům. Měl spoustu peněz. Když přišel Ježíš a spatřil ho, řekl mu: pojď a následuj mne! Matouš nemohl uvěřit. Když budete mít příležitost, podívejte se na obraz, kterým tuto scénu vylíčil Caravaggio. Ježíš jej volá a ti ostatní jako by říkali: tady ten?! To je přece hanebný zrádce! Překvapivé zjištění, že je milován, však zvítězí. Den, kdy Matouš opouštěl svůj dům a svoji ženu, vůbec nepomyslel, že se vrátí bez peněz, a bude se starat o to, jak připravit hostinu tomu, který jej měl rád jako první a překvapil jej tak něčím velmi důležitým, důležitějším než peníze, které měl. Nechte se překvapovat Bohem. Nebojte se Božích překvapení! Otřesou půdou pod vašima nohama! Všechno znejistí, ale pobídnou nás vykročit správným směrem. Pravá láska způsobuje, že vydáte svůj život, vyprázdní vám kapsy. Svatý František zemřel s prázdnýma rukama, s prázdnými kapsami, ale plným srdcem. Souhlasíte, tedy? Žádná „muzejní mládež“, nýbrž moudří lidé. A abyste byli moudrými, užívejte tří jazyků: myslet, cítit a jednat. Abyste byli moudří dovolte sobě samým nechat se překvapit Boží láskou. Děkuji za vaše svědectví! Ricky nám zase dobře představil, jak chápat, co máme ve svém životě dělat, a vyprávěl nám o různých aspektech života mladých lidí. Díky Ricky. Díky za vše co Ty i Tvoji přátelé dělají. Chtěl bych vám položit otázku. Ty a Tvoji přátelé dovedete pomáhat, ale chystáte se také přijímat? Ricky si odpoví v srdci. V evangeliu, které jsme právě slyšeli, je jedna věta, která je pro mne nejdůležitější. Ježíš v evangeliu říká: pohlédl na onoho mladíka s láskou. Když vidíme Rickyho skupinu mladých, je tam spousta lásky, protože dělají mnoho dobrých věcí. Nejdůležitější věta, kterou Ježíš říká, však zní: něčeho se ti nedostává. Naslouchejme mlčky tomuto Ježíšovu slovu. Něčeho se ti nedostává. Co to je? Vás všech, které má Ježíš tolik rád, se ptám: dovolíte druhým, aby vám dali z bohatství, které nemáte? V Ježíšově době saduceové a učitelé Zákona dávali lidu mnoho, dávali mu zákony, učili jej, ale nikdy si nenechali od lidu nic dát. Musel přijít Ježíš, aby jim umožnil zakusit soucit a pocit, že jsou milováni. Kolik mladých mezi vámi je v této situaci? Umíte dávat, ale 37
neumíte přijímat. Něco vám chybí… Staňte se žebráky. Naučte se žebrat od těch, kterým dáváte. Není snadné to chápat. Učit se žebrat. Učit se přijímat od pokory těch, kterým pomáháte. Učte se být evangelizováni od chudých. Lidé, kterým pomáháme, chudí, nemocní, sirotci nám mohou dát mnoho. Naučil jsem se od nich prosit o almužnu? Anebo se cítím soběstačným a jenom nabízím pomoc. Víte, že vy, kdo žijete stálým rozdáváním a myslíte si, že nic nepotřebujete, jste také chudí? Víte, že jste v chudobě a že potřebujete být evangelizováni od chudých, nemocných a od těch, kterým pomáháte? To vám pomůže zrát ve vašem nasazení a ochotě pomáhat druhým. Učte se podávat pomocnou ruku motivováni svou vlastní ubohostí. Připravil jsem několik bodů: Učit se milovat a učit se nechat milovat. Pak je tu ještě jedna výzva týkající se integrity a to nejenom proto, že vaši zemi hrozí, že bude silně postižena klimatickými změnami. Láska k chudým. Vaši biskupové chtěli, abyste letos zvláště mysleli na chudé. Myslíte na chudé? Cítíte s chudými? Děláte něco pro chudé? Žádáte chudé, aby vám dali něco z moudrosti, kterou mají? Toto jsem vám chtěl říci. Promiňte mi, že jsem nečetl, co jsem si pro vás připravil. Ale jedna věta mne trochu utěšuje: realita je víc než idea. Realita, kterou jste vy, je víc než papír, který mám před sebou. Díky. Poslední a vrcholnou událostí papežské návštěvy byla odpolední nedělní mše v městském Rizal Parku, který má rozlohu 60 hektarů a pojme tedy několik milionů osob. Na bohoslužbu však přišlo ještě více lidí. V Manile a širším okolí jich žije 12 milionů. Podle údajů manilské policie bylo dnes v Rizal Parku a přilehlých prostorách přítomno 6 až 7 milionů lidí, kteří se buď přímým očním kontaktem, ale většinou prostřednictvím velkoplošných obrazovek účastnili nedělní bohoslužby. Svaté přijímání podávalo 5 tisíc kněží a akolytů. Liturgii doprovázel 120ti členný symfonický orchestr a tisícičlenný pěvecký sbor. S Petrovým nástupcem koncelebrovalo asi 2 tisíce kněží, včetně mnoha biskupů a kardinálů. Účastnili se rovněž Filipínský prezident a další státní představitelé. Papež František se ve svojí homilii zaměřil na liturgickou připomínku filipínského liturgického kalendáře, totiž neděli Santo Niño (Svatého Dítka), tedy Jezulátka, které je národním patronem Filipín. Sošku Jezulátka, která je v této zemi velice populární, bylo možno v těchto dnech spatřit všude a mnozí si ji nosili na setkání s papežem s sebou. František zdůraznil existenci nepřetržitého spojení mezi Božím královstvím a tajemstvím duchovního dětství. 38
„Dítě se nám narodilo, syn je nám dán“ (Iz 9,5). Mám výjimečnou radost z toho, že mohu spolu s vámi slavit tuto neděli Santo Niño (Svatého Dítka). Soška Jezulátka provázela šíření evangelia v této země hned od počátku. Je oděno v královských šatech a korunováno, drží žezlo a jablko s křížem. Připomíná nepřetržité spojení mezi Božím královstvím a tajemstvím duchovního dětství. Mluví o tom v dnešním evangeliu: „Kdo nepřijme Boží království jako dítě, vůbec do něho nevejde“ (Mk 10,15). Jezulátko nepřetržitě hlásá, že světlo Boží milosti ozářilo svět prostoupený temnotou, přineslo dobrou zvěst o našem vysvobození z otroctví a vede nás cestou pokoje, práva a spravedlnosti. Připomíná nám, že jsme povoláni šířit ve světě Kristovo království. V těchto dnech jsem během své návštěvy slyšel píseň „Všichni jsme Boží děti “. Toto nám Jezulátko přišlo říci! Vyjevují nám naši nejhlubší identitu. Každý z nás je Božím dítětem, členem Boží rodiny. Dnes nám sv. Pavel řekl, že v Kristu jsme se stali adoptivními dětmi, bratry a sestry v Kristu. To je to čím jsme. Toto je naše identita. Krásný obraz toho jsme viděli, když se Filipínci semkli kolem bratří a sester postižených tajfunem. Apoštol nám říká, že nás Bůh svým vyvolením zahrnul hojným požehnáním! Bůh „nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem“ (Ef 1,3). Tato slova mají na Filipínách zvláštní ozvěnu, protože jsou první katolickou zemí Asie. Už to je zvláštní Boží dar, zvláštní požehnání, ale také povolání. Filipínci byli povoláni k tomu, aby se stali misionáři víry v Asii. Bůh nás vybral a požehnal nám proto, abychom byli svatí a bezúhonní v jeho očích (Ef 1,4). Vyvolil každého z nás, aby byl ve světě svědkem Jeho pravdy a Jeho spravedlnosti. Stvořil svět jako nádhernou zahradu a požádal nás, abychom se o ni starali. Avšak hříchem člověk znetvořil onu přirozenou krásu; hříchem člověk zničil také jednotu a krásu svojí lidské rodiny a vytvořil sociální struktury, které petrifikují chudobu, nevědomost a zkaženost. Někdy jsme při pohledu na problémy, těžkosti a nespravedlnosti pokoušeni rezignovat. Zdá se jako by přísliby evangelia byly neuskutečnitelné, nereálné. Bible nám však říká, že velkým ohrožením plánu, který s námi má Bůh, byla a je pořád lež. Otcem lži je ďábel. Svoje léčky zastírá padělaným zevnějškem, půvabem modernosti a nabídkou „být jako všichni“. Odvádí nás vidinou prchavých rozkoší a mělké kratochvíle. Plýtváme pak dary, které nám daroval Bůh, věnujeme se nicotným hračičkám, utrácíme svoje peníze v hazardu a pití; stahujeme se do sebe. Zapomínáme zůstávat soustředěni na věci, na kterých skutečně záleží. Zapomínáme zůstávat vnitřně dětmi. Toto je hřích: zapomenout v nitru, že jsme Boží děti. Pán nás totiž učí, že děti mají svoji vlastní moudrost, která není moudrostí 39
tohoto světa. Proto je poselství Jezulátka tak důležité. Promlouvá v hloubi ke každému z nás. Připomíná nám naši nejhlubší identitu, to co jsme povoláni být jakožto Boží rodina. Jezulátko nám také připomíná, že tuto identitu je třeba chránit. Kristus-Dítě je ochráncem této velké země. Když přišel na tento svět, byl jeho život vzápětí ohrožen jedním zkorumpovaným králem. Sám Ježíš se ocitl v situaci, kdy musel být chráněn. Na zemi byl Jeho ochráncem svatý Josef. Měl na zemi i rodinu: Svatou Rodinu Nazaretskou. Takto nám připomíná důležitost chránit naše rodiny i onu větší rodinu, kterou je církev, rodinu Boží, svět, naši lidskou rodinu. Dnes rodina bohužel potřebuje být chráněna před lstivými útoky a programy odporujícími všemu, co považujeme za pravé a posvátné, všemu, co je v naší kultuře nejvznešenější a nejkrásnější. Ježíš v evangeliu přijímá děti, objímá je a žehná jim. Také my máme úkol chránit, vést a povzbuzovat naši mládež, pomáhat jí k vytváření společnosti hodné jejího velkého duchovního a kulturního odkazu. Obzvláště je třeba, abychom nahlíželi každé dítě jako dar, který je třeba přijmout, mít rád a chránit. A musíme se starat o nezletilé a nedopouštět, aby byli okrádáni o naději a odsuzováni k životu na ulici. Křehké dítě přineslo na svět Boží dobrotu, milosrdenství a spravedlnost. Odolalo nepoctivosti a zkaženosti, které jsou dědictvím hříchu, a zvítězilo nad nimi mocí kříže. Nyní, na konci svojí návštěvy na Filipínách vás svěřuji Jemu, Ježíši, který mezi nás přišel jako dítě. Ať dá všemu milovanému lidu této země schopnost jednotně pracovat, vzájemně se chránit, počínaje vašimi rodinami a komunitami, a vytvářet svět spravedlnosti, poctivosti a pokoje. Jezulátko ať žehná Filipínám a podporuje křesťany tohoto velkého národa v jejich poslání být svědky a misionáři evangelní radosti v Asii a na celém světě. Nezapomeňte se prosím za mne modlit. Bůh vám všem žehnej.
Petrův nástupce přede mší a po mši, které se v dešti účastnilo mezi 6 – 7 miliony lidí, zdravil účastníky v otevřeném papamobilu na trase dlouhé 12 kilometrů. Krátce po půlnoci našeho času papež František slavil mši svatou v soukromí manilské apoštolské nunciatury, aby se poté 40
odebral na leteckou základnu Villamor poblíž filipínského hlavního města. Také tentokrát a již za slunečného počasí desetikilometrovou trasu lemovaly statisícové zástupy Filipínců, kteří chtěli ještě naposledy pozdravit Petrova nástupce. Na letišti se konal krátký protokolární ceremoniál za účasti filipínského prezidenta. Asi sedm set bývalých dětí ulice, na jejichž práva papež František během své cesty upozorňoval, si na rozloučenou připravilo choreografické vystoupení. Římský biskup také poděkoval za organizaci a průběh cesty místní církvi, vedené kard. Taglem. V deset hodin dopoledne místního času speciál filipínských aerolinek odstartoval ke zpátečnímu, téměř patnáctihodinovému letu do Říma. Jako obvykle Petrův nástupce zaslal pozdravný telegram hlavám států, jejichž vzdušným územím prolétal. Prezident České republiky, pan Miloš Zeman, obdržel poselství následujícího znění:
Zasílám Vaší Excelenci srdečné pozdravy při letu nad vaší zemí cestou z Filipín do Vatikánu. Ujišťuji o své modlitbě za vás a lid České republiky, ve které pro vás všechny vyprošuji Boží požehnání pokoje a prosperity. František.
Stejně formulovaný telegram dorazil do prezidentských kanceláří dalších devíti zemí, včetně Číny. Krátce před 18 hodinou přistál papežský speciál na římském letišti Ciampino, odkud se papež odebral do baziliky Santa Maria Maggiore, poděkovat Salus Populi Romani za završenou pouť. Tak se uzavřela jeho sedmá mezinárodní apoštolská cesta papeže Františka.
41
TISKOVÁ KONFERENCE PAPEŽE FRANTIŠKA PŘI ZPÁTEČNÍM LETU Z FILIPÍN Jako obvykle během zpáteční cesty z apoštolské cesty odpovídal papež na otázky novinářů. František jim věnoval přibližně hodinu času. Papež: „Předně vás zdravím – dobrý den – a děkuji za vaši práci. Cesta byla náročná a, jak by se řeklo španělsky, procházela vodou. To, jak jste o ní referovali, bylo krásné, a děkuji vám za to.“ Zahájil Svatý otec František tiskovou konferenci na palubě letadla cestou z Manily do Říma. První otázku jako tradičně kladli novináři hostitelské země. Děkovali za papežovu návštěvu a za poselství naděje pro filipínský lid. Je také něco, co se při vzájemném setkání papež naučil od Filipínců? František: „Gesta! Dojímala mne gesta. Nikoli ona protokolární, nýbrž gesta dobroty, procítěná a vycházející ze srdce. Některá téměř nutí do pláče. Je v nich všechno: víra, láska, rodina, iluze, naděje…Ono gesto tatínků, s jakým zdvihali děti, aby jim papež požehnal. Tatínkovo gesto. Tatínků tam bylo hodně a pozvedali děti, když jsem projížděl ulicemi. Toto gesto v jiných zemích nevidíte. Jako by říkali: Toto je můj poklad, má budoucnost, má láska. Pro něj má cenu pracovat i trpět. Bylo to originální gesto, které se však rodilo ze srdce. Druhé gesto, které mne oslovilo, bylo ono nefalšované nadšení, radost, veselí, schopnost slavit i pod vodou. Jeden z ceremoniářů mi řekl, že ho povzbudilo, když se ministranti v Taclobanu navzdory dešti nikdy nepřestali usmívat. To je radost, nefalšovaná radost. Nikoliv fingovaný úsměv, ale úsměv, který z něčeho vychází. Za tímto úsměvem stojí normální život, bolesti, problémy. Další gesto patřilo maminkám, které přinášely nemocné děti, a vůbec maminkám s dětmi. Maminky nezdvihaly děti, držely je v náručí a podávaly otcům. Bylo vidět opravdu i hodně postižených dětí. Takový pohled vás nenechá v klidu, ale maminky tyto děti neskrývaly, nesly je k papeži pro požehnání. Jako by říkaly: Toto je mé dítě, je takové, ale moje. To vědí a dělají všechny matky, ale způsob, jakým to dělaly, mne zasáhl. Gesta otcovství, mateřství, nadšení, radosti. Je tu ještě jedno slovo, které je pro nás těžké pochopit, protože příliš zevšednělo, bylo špatně užíváno a chápáno. Toto slovo – odevzdanost – však má svou podstatu. Filipínský lid dokáže trpět, je schopen povstat a jít dál. Včera jsem mluvil s otcem Crystal, dobrovolnice, která zemřela v Taclobanu. To, co řekl, mne povzbudilo: »Zemřela ve službě«. Její otec hledal slova, aby se v tom utvrdil, aby to přijal. Tento národ dokáže trpět. Tak jsem jej viděl a interpretoval jeho gesta.“ Další otázku kladli frankofonní novináři. Papež už dvakrát navštívil Asii, zatímco afričtí katolíci jeho návštěvu dosud nezažili. Věřící ve Středoafrické republice, Nigérii, Ugandě a 42
mnoha jiných zemích trpí chudobou, válkou, islámským fundamentalismem. Navštíví je papež? Papež: „Odpovím hypotézami. Existuje plán cesty do Středoafrické republiky a Ugandy. Do těchto dvou zemí a letos, pravděpodobně koncem roku kvůli počasí. Je nutné stanovit správný termín, aby nebylo období dešťů a špatné počasí. Tato cesta přichází se zpožděním kvůli epidemii eboly. Je přeci jen velká zodpovědnost pořádat hromadná setkání, kde je riziko nákazy. Ve jmenovaných dvou zemích tento problém není. Cesta se tedy předpokládá a bude letos.“ Třetí dotaz vzešel ze skupiny italských publicistů. Popisoval sociální rozdíly a chudobu, zaznamenané jak na Srí Lance, tak na Filipínách. Po pařížském atentátu mluvil papež o „izolovaném terorismu a státním terorismu“. Co to znamená? Je možné uplatnit pojem „státní terorismus“ právě na situaci lidí, žijících v podmínkách extrémní chudoby, diskriminace a utrpení? Proč je těžké následovat cestu chudoby také pro mnohé členy katolické církve? Proč pouze jediný kardinál (Leger) všeho zanechal a odešel k malomocným? Otázku kladl novinář z agentury AGI, pro kterou žádal o papežovo povzbuzení. Ryze italská agentura slaví 65 let a její zakladatel, Enrico de Mattei (italský průmyslník a konkurent naftařských společností z USA, který zemřel při atentátu za blíže nevyjasněných okolností), jí vložil do vínku spolupráci se skromnými agenturami v Pákistánu, Alžírsku, Palestině a jiných zemích. Papež: „Když se mne někdo z vás ptal na poselství, s jakým jedu na Filipíny, odpověděl jsem: chudí. To je poselství, které dnes církev dává. Také na Srí Lance, kde jsou mezi chudými hlavně Tamilové a jsou diskriminováni. Chudí jsou oběťmi skartační kultury. Taková je pravda. Dnes nevyhazujeme pouze papír a zbytky. Vyřazují se lidé. Diskriminace je druhem takového odpisu. Přichází mi na mysl kastovní systém, ve kterém už by se nemělo pokračovat. Také vyřazování nám už dnes připadá normální. Mluvil jste o luxusním hotelu, před kterým stojí chatrče. V mé buenosaireské diecézi byla jedna nově vystavená čtvrť, Puerto Madero, která dosahovala až k vlakovému nádraží, a za ním už začínala chudinská čtvrť, villa miseria, chudí namačkaní jeden na druhého. Na jedné straně 36 luxusních restaurací, kde tě za jídlo oškubou, na druhé straně hlad a jeden vtěsnaný na druhého. Máme sklon si na to zvyknout. My totiž jsme tady a tam někde jsou ti vyloučení. Myslím, že církev musí stále více jít příkladem a odmítat veškeré zesvětštění. Pro zasvěcené osoby, biskupy, kněze, řeholnice a opravdu věřící laiky je zesvětštění tím největším nebezpečím. Pohled na zesvětštělého zasvěceného muže, muže církve, nebo na takovou sestru, je dosti ošklivý. Není to Ježíšova cesta. Je to cesta neziskové organizace, která si říká církev. Ale ona nezisková organizace není Ježíšova církev. Církev totiž není neziskovka, je to něco jiného. Když část církve a tito lidé zesvětští, církev už není církví a stává se neziskovou organizací. Církev je Kristu, který zemřel a vstal z mrtvých za naši spásu, a svědectví křesťanů, kteří Krista následují. Mluvil jste o pohoršení, které je pravdivé. Kněží nebo laici mnohokrát křesťany pohoršují, protože Ježíšova cesta je obtížná. Je pravdou, že se církev má vysvléci…Nad tím, že odpis lidí je jako státní terorismus, se musím zamyslet. Nikdy jsem o tom nepřemýšlel a opravdu nevím, co říci. Jistěže vyřazování lidí nepůsobí jako pohlazení, spíše jako příkaz: ne, ty ne, ty půjdeš ven. Anebo to, co se přihodilo v Římě. Jeden bezdomovec měl břišní bolesti, došel si na pohotovost, tam mu dali lék a pozvali na kontrolu za čtrnáct dní. Ten člověk ale trpěl 43
natolik, že se nad ním jeden kněz slitoval a dovezl ho zpět do nemocnice. Jen ho poprosil, aby při vyšetření předstíral, že omdlévá. Bezdomovec to dobře zahrál a zjistilo se, že má zánět pobřišnice. Toho člověka skartovali a sám by byl zemřel. Onen farář, který měl daleko do světskosti, mu svou chytrostí pomohl. Je toto terorismus? Nevím, můžeme si to myslet. Budu nad tím dobře přemýšlet, děkuji! A také vše nejlepší pro vaši agenturu!“. S následujícím dotazem vystoupil zástupce německy mluvících novinářů. Žádal bližší vysvětlení pojmu „ideologická kolonizace“. Při setkání s rodinami v Manile papež odkázal na papeže Pavla VI. a zmínil zvláštní případy v rodinné pastoraci. O jaké případy se konkrétně jedná? Papež: „Co se týče ideologické kolonizace, zmíním pouze jeden příklad, který jsem zaznamenal. Před dvaceti lety, roku 1995, požádala jedna ministryně školství o vysokou půjčku na výstavbu škol pro chudé. Půjčka byla poskytnuta s tou podmínkou, že se v oněch školách na určité úrovni budou děti učit z jisté knihy. Byla to dobře didakticky upravená učebnice, která vyučovala teorii genderu. Ona žena ovšem půjčku potřebovala, proto podmínku přijala. Zároveň však dala vydat jinou učebnici a vyučovalo se podle dvou knih…Něco takového se jmenuje ideologická kolonizace: vstoupit do národa s určitou myšlenkou, která s tímto národem nemá nic společného – týká se některých skupin tohoto národa, avšak nikoli všeho lidu, a kolonizovat národ touto myšlenkou, která chce změnit nebo mění jeho mentalitu a strukturu. Během poslední synody si na něco podobného stěžovali afričtí biskupové: určité půjčky totiž vnucují určité podmínky. Proč se využívá potřeb určitého národa a příležitosti, jak získat sílu prostřednictvím dětí? Ale to přece není nic nového! Totéž dělaly diktatury v minulém století. Vzpomeňte si na fašistickou mládežnickou organizaci Balilla nebo na Hitlerjugend. Takto chtěli kolonizovat lid, ale k jakému utrpení to vedlo. Národy totiž nesmí ztratit svou svobodu. Národ má svou kulturu a historii, když ale koloniální impéria diktují své podmínky, usilují o ztrátu národní identity a nastolují stejnost. Taková globalizace se podobá kouli, kde všechny povrchové body leží ve stejné vzdálenosti od středu. Rád užívám jiný model pro označení pravé globalizace. Je důležité globalizovat, ovšem jako v mnohostěnu, kde každý národ a každá část uchovává vlastní identitu, aniž by podlehla ideologické kolonizaci. Takto vnímám ideologické kolonizace. Existuje jedna kniha – odpusťte mi, že dělám reklamu – jejíž styl bude možná zpočátku trochu nepřístupný, protože byla napsána v Londýně roku 1903. Onen spisovatel ve své době zažíval drama ideologické kolonizace a popsal jej ve své knize, nazvané „Pán světa“. Autorem je Benson, psal v roce 1903, ale tuto četbu vám doporučuji. Dobře totiž pochopíte, co míním ideologickou kolonizací. Tolik tedy k první otázce. Druhá otázka: Co jsem chtěl říci odkazem na Pavla VI.? Je pravda, že otevřenost vůči životu je podmínkou svátosti manželství. Muž tuto svátost nemůže udělit ženě a žena muži, jestliže nesouhlasí s přijetím života. Do té míry, že pokud je možné dokázat, že jeden z manželů do svazku vstoupil bez tohoto úmyslu, je manželství neplatné. Chybějící otevřenost životu je příčinou neplatnosti manželství. Mluvíme tedy o otevřenosti životu, kterou se Pavel VI. zabýval. Založil komisi, která měla pomáhat při řešení mnoha problémů, důležitých problémů, které se týkají lásky v rodině. Jsou to každodenní problémy a je jich mnoho. Bylo tu však ještě něco víc. Odmítavý postoj Pavla VI. se netýkal pouze osobních problémů, nad kterými pak zpovědníky vybízel, aby byli 44
milosrdní, chápali situace a odpouštěli. Viděl totiž také všeobecný a probíhající neomalthusianismus. Jak se tomuto neomalthusianismu říká? Index porodnosti v Itálii méně než jedno procento (9,6 promile) totéž ve Španělsku. Onen neomalthusianismus usiluje o kontrolu lidstva ze strany mocných. Neznamená to, že křesťan má sériově vyrábět děti. Před několika měsíci jsem vyčinil jedné paní v jedné farnosti, protože čekala osmé dítě po sedmi porodech císařským řezem. „Chcete, aby z těch sedmi byli sirotci?“, řekl jsem jí. Tomu se říká pokoušet Boha. Cestou je zodpovědné rodičovství. O Pavlu VI. jsem chtěl říci, že to nebyl uzavřený zaostalec. Nikoli, byl prorokem tím, co prohlásil: »Chraňte se neomalthusianismu, který přichází«. To jsem chtěl říci.“ Otázka španělské skupiny se vracela k předchozí tiskové konferenci cestou ze Srí Lanky na Filipíny. Papež František tehdy v souvislosti s pařížským atentátem prohlásil, že případná urážka jeho maminky si zasluhuje ránu pěstí. Podle španělské novinářky tato věta vyvolala zmatek a nepochopení. Chtěl snad papež ospravedlnit násilnou reakci, kterou provokativní karikatury vyvolaly? Papež: „Teoreticky lze říci, že reagovat násilně na urážku nebo provokaci není dobré a nemá se to dělat. Teoreticky lze uvést, k čemu nás vybízí evangelium – tedy nastavení druhé tváře. Teoreticky můžeme říci, že máme svobodu vyjadřování a ta je důležitá. V teorii jsme všichni zajedno, jsme však lidé a existuje umírněnost, což je ctnost lidského soužití. Nemohu neustále někoho urážet a provokovat jej, protože riskuji, že se rozzlobí. Riskuji, že bude reagovat nesprávně, ale lidsky. Proto tvrdím, že svoboda slova musí přihlížet k lidské realitě a musí být umírněná. Je to stejný způsob, jako říci, že má být slušná. Mírnost je lidská ctnost, která řídí naše vztahy. Mohu zajít až sem, odtud až tam. Chtěl jsem tedy naznačit, že teoreticky jsme všichni zajedno: existuje svoboda slova, násilná reakce není dobrá, je vždy špatná. Všichni souhlasí. Ale v praxi trochu přibrzděme, protože jsme lidé a hrozí, že druhé vyprovokujeme. Svobodu tedy musí doprovázet umírněnost. To jsem chtěl říci.“ Šestý dotaz kladli novináři anglického jazyka. Týkal se apoštolských cest na americký kontinent, naplánovaných na tento rok. Předpokládá cesta do Spojených států amerických kromě návštěvy New Yorku, Washingtonu a Philadelphie také zastávku v Kalifornii nebo na mexických hranicích v souvislosti s kanonizací Junipera Serry? Jaké země zahrne plánovaná cesta do Jižní Ameriky a kdo bude beatifikovat arcibiskupa Romera, papež osobně? Papež: „Začněme od konce. Co se týče Romerovy beatifikace, budou o ni válčit kard. Amato (prefekt Kongregace pro blahořečení a svatořečení) a mons. Paglia (předseda Papežské rady pro rodinu a postulátor této beatifikační kauzy). Osobně ji nebudu slavit, blahořečení běžně přísluší kardinálům příslušné kongregace nebo jiným. Vraťme se k první otázce – návštěvě ve Spojených státech amerických. Zahrne tři jmenovaná města – Philadelphii při setkání rodin, New York s návštěvou v sídle OSN, nepamatuji si ale datum, a Washington. Líbilo by se mi jet do Kalifornie na svatořečení Junipera Serry, ale to by znamenalo dva dny navíc. Myslím, že se bude kanonizace slavit ve washingtonské národní svatyni. Je to národní událost a také ve washingtonském Kapitolu je, myslím, Juniperova socha. Vstoupit do Spojených států přes mexické hranice by bylo krásné na znamení bratrství a pomoci emigrantům, ale víte, že jet do Mexika a nenavštívit Pannu 45
Marii Guadalupskou by bylo drama, které by mohlo vést k válce. Taková návštěva by vyžadovala další tři dny a zatím to není jasné. Myslím tedy, že zůstanou tato tři města, a na Mexiko vyjde čas někdy jindy. Ještě jsem na něco zapomněl? Ano, tři latinskoamerické země, kam se letos plánuje návštěva. Zatím existuje návrh jet do Ekvádoru, Bolívie a Paraguaye. Příští rok, Deo volente, bych chtěl jet do Chile, Argentiny a Uruguaye, ale zatím se nic nepředpokládá. Chybí Peru, nevíme, kam ho připojit.“ Následující dotaz opět přišel od filipínských hostitelů. „Ve svých promluvách na Filipínách jste se zmínil o korupci, která odnímá zdroje národu. Co může Svatý otec dělat v boji proti korupci – nejenom na úrovni vlády, ale také v církvi“, ptala se filipínská novinářka. Papež: „To je silná žena, že? (táže s úsměvem ostatních) Korupce je dnes ve světě na denním pořádku a zkorumpované postoje se okamžitě a snadno zahnízdí v institucích. Instituce má totiž hodně větví, spoustu vedoucích a jejich zástupců, a je tudíž velice snadné, aby tam korupce nastala a uhnízdila se v ní. Nevyhýbá se to žádné instituci. Korupce znamená brát lidu. Zkorumpovaný člověk, který dělá zkorumpované obchody, či vládne korupčně, nebo se spolčuje s jinými ve zkorumpovaném jednání, okrádá lid. Oběťmi jsou ti, kteří žijí v chatrčích před luxusním hotelem. Korupce není uzavřena sama do sebe, nýbrž vychází a zabíjí. Rozumíte? Korupce je dnes světový problém. Jednou jsem se ptal tehdejšího předsedy vlády, která se nevypadala příliš korupčně a také nebyla, jaká část materiální pomoci, zasílané do centra země, skutečně dorazí na místo. Onen muž, který byl opravdový a čistý, mi hned odpověděl: Třicet pět procent. Bylo to v mé vlasti roku 2001. A nyní ke korupci v církevních institucích. Když mluvím o církvi, rád mluvím o věřících, pokřtěných, tedy o celé církvi, a zde je lepší mluvit o hříšnících. Všichni jsme přece hříšníci. Když ale hovoříme o korupci, myslíme tím zkažené lidi nebo instituce v církvi, kteří do zkaženosti upadli. Takové případy tu jsou. Vzpomínám si na rok 1994, kdy za mnou ihned po biskupském jmenování do buenosaireské čtvrti Flores přišli dva ministerští úředníci a řekli mi: „Potřebujete asi hodně velkou pomoc s tolika chudými v chudinských čtvrtích“. Souhlasil jsem a o všem vyprávěl. Nabídli mi pomoc v hodnotě čtyř set tisíc pesos, což byla velmi vysoká částka. Ujišťovali mne, že mi ji mohou poskytnout, a já jsem dál nedůvěřivě naslouchal. „Uděláme to formou vkladu“, uzavřeli, „ze kterého vy nám pak dáte polovinu.“ V tu chvíli jsem přemýšlel, co udělat – buď jim začnu nadávat, nebo je kopnu na místo, kam slunce nesvítí, nebo budu dělat hloupého. Dělal jsem tedy hloupého a popravdě jsem řekl, že vikariáty nemají svůj účet. Peníze je třeba složit na arcibiskupství s potvrzením o přijetí. Na ta slova se zdvořile rozloučili. Potom jsem si pomyslel – a není to pěkná myšlenka – že pokud ti dva přišli najisto, někdo jiný přede mnou s něčím takovým souhlasil. Korumpovat je snadné, ale pamatujme: hříšníci ano, zkažení ne! Korupce nikdy! Musíme prosit o odpuštění za ony katolíky, ony křesťany, kteří pohoršují svou zkorumpovaností. Je to rána v církvi, ve které je ale také hodně svatých – svatých hříšníků, avšak nikoli zkažených. Podívejme se také na druhou stranu – na svatou církev. Někdo by se tam našel…děkuji ale za odvahu k této otázce.“ Osmá otázka, kladená opětovně francouzsky mluvícími novináři, se vztahovala k diplomatickým vztahům s Čínou. Jak to s nimi vypadá a proč papež nepřijal dalajlámu, který nedávno navštívil Řím? 46
Papež: „Děkuji za tuto otázku. Podle protokolu státního sekretariátu Svatého stolce je běžné, že se nepřijímají hlavy státu nebo osobnosti obdobné úrovně, pokud se v Římě účastní nějaké mezinárodní konference. Kupříkladu se nekonala žádná audience pro účastníky konference FAO. To byl také důvod, proč se neuskutečnila audience pro dalajlámu, ačkoli, jak jsem viděl, některé noviny psaly, že jsem ho nepřijal kvůli strachu z čínské reakce. To není pravda, důvod byl ten, který jsem uvedl. Dalajláma požádal o přijetí, avšak již dříve a nikoli v souvislosti s římskou konferencí. Byl stanoven termín jeho návštěvy a jsme v kontaktu. Důvodem tedy nebylo odmítání jeho osoby nebo obavy z Číny. Jsme otevřeni a přejeme si být v pokoji s každým. Jak vypadají vztahy s Čínou? Čínská vláda je zdvořilá, my také a postupujeme krok za krokem, jak už to v dějinách bývá. Neví se nic bližšího, ale čínská strana ví, že jsem ochotný ji přijmout nebo za ní přijet. Toto vědí.“ Skupině italských novinářů náležela další otázka. Upozorňovala na terorismus, namířený proti katolíkům, naposledy v Nigeru. Navzdory mnoha výzvám Svatého otce dosud země s muslimskou většinou islamistický terorismus jednoznačně neodsoudily, soudil novinář a ptal se na další strategii papeže Františka i státního sekretariátu Svatého stolce. Papež: „Výzvu k rozhodnému odsouzení těchto činů jsem naposledy opakoval před odjezdem na Srí Lanku, v promluvě k diplomatickému sboru u Svatého stolce. Prohlásil jsem, že si přeji, aby se k tomu vyjádřili náboženští, političtí, akademičtí a intelektuální představitelé. Také umírnění muslimové to od svých představitelů požadují. Někteří už se vyslovili. Myslím, že je třeba dát jim trochu času, protože nejsou ve snadné situaci. Mám naději, protože mezi muslimskými představiteli je mnoho dobrých lidí, a jsem si tedy jistý, že prohlášení přijde. Chtěl jsem zdůraznit totéž, co jsem vyslovil v den svého odjezdu.“ Ještě jednou se o slovo přihlásil tisk německy mluvících zemí. Papež s radostí mluvil o množství dětí na Filipínách. Z výzkumů však vyplývá, že pro většinu Filipínců je právě obrovský nárůst populace jedním z nejdůležitějších důvodů enormní chudoby. Filipínským ženám se v průměru rodí více než tři děti za život, uvedl německý novinář, a postoj katolické církve k antikoncepci budí nesouhlas u velkého počtu obyvatel. Jaký je papežův názor? Papež: „Počet tří dětí na rodinu, který jste uvedl, myslím souhlasí s číslem, které odborníci považují za nutné k udržení populace. Tři děti na pár. Když se toto číslo snižuje, dochází k druhému extrému. Slyšel jsem, ale nevím, zda je to pravda, že v Itálii v roce 2024 nebudou peníze na výplatu důchodů. Ubývá tu populace. Klíčovým slovem, kterým církev, včetně mne, odjakživa odpovídala je odpovědné rodičovství. Jak se k němu dobereme? Dialogem. Každý člověk v dialogu se svým pastýřem musí usilovat o zodpovědné rodičovství. Příklad, o kterém jsem se před chvílí zmínil – žena v osmém těhotenství po sedmi porodech císařským řezem – dokládá nezodpovědnost. „Nikoli, svěřuje se Pánu“, může znít námitka. Pán nám ale dává prostředky, abychom byli zodpovědní. Někteří lidé si myslí, že – odpusťte mi ten výraz – abychom byli dobří katolíci, musíme být jako králíci. Nikoli, zodpovědné rodičovství. To je zřejmé a kvůli tomu jsou v církvi manželské skupiny, odborníci, pastýři a podobně. Znám mnohé a mnohé dovolené cesty, které tu napomáhají. Je ale dobře, že jste to vyslovil. Je zajímavá také jiná věc, která nemá souvislost s právě řečeným. Pro chudé lidi je dítě jako poklad. Je 47
pravda, že i tady máme být umírnění. Ale pro ně je dítě poklad a Bůh ví, jak jim pomoci. Tedy: zodpovědné rodičovství, ale také pohled na velkorysost onoho tatínka a maminky, kteří v každém dítěti spatřují poklad.“ Poslední otázku položila za hispánsko jazyčnou oblast Elisabetta Pique, kterou zajímal nejsilnější papežův dojem z návštěvy Filipín, totiž zda to byla mše v Tacloban anebo nedělní epizoda ze setkání s mládeží, kde se rozplakalo děvčátko vyprávějící o svých zkušenostech ze života na ulici. Dále se ptala na rekordní účast věřících na mši v Manile. „Jak jste to prožíval,“ chtěl vědět argentinská novinářka. Papež: Nejsilnější dojem jsem měl v Tacloban. Pro mne byla silná tato mše, velmi silná, totiž vidět po oné katastrofě všechen ten Boží lid usebraný v modlitbě. Měl jsem přitom na mysli svoje hříchy i ty jejich. Byl to silný, velmi silný moment. Během této mše jsem se cítil jakoby zdeptán, ztratil jsem hlas. Nevím, co se mi stalo, asi emoce, nevím, ale necítil jsem nic jiného než zdeptání. Silnými momenty pak byla gesta, každé gesto. Když jsem procházel nějaký tatínek, udělal jen takový pohyb (papež zvedá ruce, v nichž jako by drží dítě) a já jsem dal požehnání. Děkoval mi. Stačilo mu požehnání. Říkal jsem si, že mám tolik nároků, chci to či tamto… Prospělo mi to. Byly to silné chvíle. Potom jsem se dozvěděl, že jsme v Tacloban přistávali za větru o rychlosti 70 km za hodinu a vzal jsem vážně upozornění, že musíme startovat ve 13 hodin a ne později, protože pak by bylo nebezpečí ještě větší. Neměl jsem však strach, jenom jsem musel vážit. Pokud jde o velkou účast, cítil jsem se zdeptán. Byl to Boží lid a Pán byl tam. Byla to radost z přítomnosti Boha, který nám říká: dobře si pamatujte, že jste jejich služebníky, oni jsou protagonisty… Potom ten pláč. Jedna z věcí, která se vytrácí, když je přílišný blahobyt nebo nejsou dobře chápány hodnoty anebo si zvykneme na nespravedlnost, na skartační kulturu, je schopnost plakat. Ve starém misálu je jedna krásná modlitba, která zní více méně takto: „Pane, ty, který jsi učinil, že Mojžíš svou holí nechal ze skály vytrysknout vodu, učiň ať ze skály mého srdce vytryskne voda pláče.“ To je krásná modlitba! My křesťané musíme prosit o milost plakat, zejména zámožní křesťané, a plakat nad nespravedlnostmi a nad svými hříchy. Pláč tě totiž otevírá chápání nových skutečností nebo jejích nových dimenzí. To je to, co řekla ta dívka, a co jsem já řekl jí. Ona jediná položila otázku, kterou nelze zodpovědět: proč trpí děti? Velikán Dostojevský si ji položil a nebyl s to na ni odpovědět. Proč trpí děti? Ta žena plakala. Když říkám, že je důležité, aby se v církvi více počítalo se ženami, není to jen proto, aby se jim dala funkce sekretářky nějakého vatikánského úřadu. To může být, ale spíše jde o to, aby nám říkaly, jak to cítí a jak vidí realitu, protože ženy nahlížejí věci z perspektivy jiného, většího bohatství. Další co zde chci zdůraznit, je to, co jsem řekl poslednímu chlapci na zmíněném setkání s mládeží, který opravdu dobře pracuje, organizuje a pomáhá chudým, totiž abychom nezapomínali, že také my máme žebrat u nich, protože chudí nás evangelizují. Kdybychom chudé vyňali z evangelia, nemohli bychom pochopit Ježíšovo poselství. Chudí nás evangelizují. Někdo řekne: »Jdu evangelizovat chudé.« Ano, ale nechej se také evangelizovat od nich, protože oni mají hodnoty, které nemáš. Tedy tolik víceméně.. A děkuji vám za vaši práci, vážím si jí a jsem vám vděčný. Vím, že je to pro vás oběť.“
48
Svědectví o papežské cestě na Srí Lanku a Filipíny Tiskový mluvčí Svatého stolce, O. Federico Lombardi: "Vyjdeme-li z vnějšího dojmu, samozřejmě nás nejvíce zasáhne rozměr, v jakém se tento národ vydal za papežem. Na nedělní slavnosti bylo přítomno pravděpodobně nejvíce lidí v historii eucharistických bohoslužeb, 6 až 7 milionů lidí. Manila překonala svůj vlastní rekord: mše svaté s Janem Pavlem II. se účastnilo 4 až 5 milionů věřících. To vše hovoří o lásce filipínského národa k papežům. Ale také papež František vnímal tuto pozornost – papež totiž dává, ale také dostává. Tato cesta jej povzbudila a posílila jeho asijské perspektivy apoštolátu, které od počátku svého pontifikátu považuje za zásadní. Myslím, že nejhlubším okamžikem cesty byla návštěva v Taclobanu a mše svatá s trpícími a nejposlednějšími z chudých, s oběťmi tajfunu. Právě k této bohoslužbě, která proběhla za nepříznivého počasí, se váže smutná událost – tragické úmrtí jedné dobrovolné pořadatelky, na kterou kvůli silnému větru dopadla kovová konstrukce, postavená k ozvučení plochy. Když se to papež dozvěděl, ihned požádal o setkání s rodinou této dívky. Tatínka nebylo těžké dohledat. V neděli před mší svatou přijel spolu se svým švagrem na apoštolskou nunciaturu v Manile. Maminka tam nebyla, protože pracuje v Hong Kongu a nepodařilo se jí včas přijet. Setkání na nunciatuře bylo velmi dojemné. Na stole ležely dvě fotografie sedmadvacetileté Kristel. Na jedné byla jako malá holčička s rodiči, druhá byla z nedávné doby. Při setkání tlumočil kardinál Tagle, kterému se papež svěřil: Jak můžu utěšit otce, který přišel o své jediné dítě? Nakonec papeže překvapil tatínek tragicky zesnulé dívky. Řekl, že smrt své dcery přijal a že je jí vděčný za dobrovolnou službu, kterou přispívala k papežově návštěvě. Svou smrtí přivedla svého otce, který zůstal doma a nešel na mši, až za papežem. Podle kardinála Tagleho byl papež František překvapený. Hledal slova k útěše a zatím se mu dostalo tak silného svědectví hluboké a prosté víry." P. Luigi De Giambattista, misionář působící už řadu let na Filipínách “Můžeme si jistě všimnout, že se evangelium nyní vrací z míst, kam jej přinesli misionáři, přicházející z našeho křesťanského Západu. Měli bychom pomocí těchto chudých lidí pochopit, co je na evangeliu svěží a nové, a vrátit se k prostšímu životu. Nejde o to ubírat se nazpět dějinami nebo popírat pokrok, který nás dovedl na nečekanou technologickou úroveň, nýbrž znovu se naučit, že základem je bohatství srdce a vztahy mezi lidmi. Chudí lidé nám hlásají evangelium. Když jsem v osmdesátém devátém roce přistál na Filipínách, vydal jsem se do manilského přístavu, jedné z nejchudších čtvrtí, a poté za malomocnými v jiné části města. Uvědomil jsem si, že si musím vyzout sandály, protože jsem se dotýkal svaté půdy. Evangelium na Filipínách zakořenilo do hloubky a také my, misionáři, jsme jej museli znovu objevovat, abychom jej pak radostně sdíleli a slavili se svými lidmi. Papež velice jasně říká, že chudí stojí v centru evangelia, protože Ježíš začal od nich. Nejedná se o ideologii a dělení světa na chudé a bohaté. Evangelium je pro všechny, ale je třeba jej objevovat při setkáních s lidmi, kteří se mu více otevírají. Jsou totiž uvnitř svobodnější, nemusí nic obhajovat, protože ve všem čekají na Pána.“ 49
Papež František o své apoštolské cestě na Srí Lanku a Filipíny (katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, aula Pavla VI., Řím, 21. ledna 2015)
Drazí bratři a sestry, dobrý den! Dnes se budu věnovat apoštolské cestě na Srí Lanku a Filipíny, kterou jsem vykonal minulý týden. Po návštěvě Koreje před pár měsíci jsem se znovu vydal do Asie, na kontinent, který je bohatý svými kulturními a duchovními tradicemi. Cesta byla především radostným setkáním s církevními společenstvími, která v těchto zemích vydávají svědectví Kristu: utvrdil jsem je ve víře a misijním poslání. V srdci mi zůstane vzpomínka na radostné přijetí, jehož se mi dostalo od zástupů, které byly v některých případech nedozírné a provázely vrcholné momenty této cesty. Kromě toho jsem povzbudil mezináboženský dialog ve službách pokoje, jakož i cestu národů k jednotě a sociálnímu rozvoji, zejména protagonismus rodin a mládeže. Vrcholným bodem mého pobytu na Srí Lance byla kanonizace velkého misionáře Josefa Vaze. Tento kněz sloužil věřícím svátostmi často potajmu, ale pomáhal bez výjimky všem potřebným každého náboženského vyznání a sociálního postavení. Jeho příklad svatosti a lásky k bližnímu nadále inspiruje církev na Srí Lance v jejím apoštolátu lásky a výchovy. Poukázal jsem na svatého Jasefa Vaze jako na vzor pro všechny křesťany, kteří jsou dnes povoláni předkládat spásonosnou pravdu evangelia v multináboženském kontextu v úctě k druhým, s vytrvalostí a pokorou. Srí Lanka je země velkých přírodních krás, jejíž lid usiluje o obnovu jednoty po dlouhém a dramatickém občanském konfliktu. Na svém setkání s představiteli vlády jsem zdůraznil význam dialogu, úcty k lidské důstojnosti, snahy o zapojení všech do hledání vhodných řešení za účelem smíření a obecného dobra. Různá náboženství plní v této souvislosti důležitou roli. Moje setkání s náboženskými představiteli bylo potvrzením dobrých již existujících vztahů mezi různými komunitami. V tomto kontextu jsem chtěl povzbudit v již zahájené spolupráci mezi stoupenci různých náboženských tradic, aby bylo možné uzdravit balzámem odpuštění ty, kteří dosud nesou utrpení posledních let. Téma smíření charakterizovalo také moji návštěvu ve svatyni Naší Paní z Madhu, která je velmi ctěna tamilským i sinhálským obyvatelstvem, a je cílem poutí členů různých náboženských vyznání. Prosili jsme na tomto 50
posvátném místě naši Matku Marii, aby vyprosila všemu lidu Srí Lanky dar jednoty a pokoje. Ze Srí Lanky jsem se potom vydal na Filipíny, kde se církev chystá oslavit 500. výročí příchodu evangelia. Je to hlavní katolická země Asie a filipínský lid je dobře znám svojí hlubokou vírou, zbožností a nadšením také v diaspoře. Na svém setkání představiteli tohoto národa, jakož i ve chvílích modlitby a během závěrečné mše s obrovskou účastí jsem zdůraznil ustavičnou plodnost evangelia a jeho schopnost inspirovat společnost hodnou člověka, ve které má svoje místo důstojnost každého i touhy filipínského lidu. Hlavním účelem návštěvy a pohnutkou, kvůli níž jsem se rozhodl jet na Filipíny, spočíval v tom, že jsem chtěl vyjádřit svoji blízkost našim bratřím a sestrám, kteří byli postiženi ničivým tajfunem Jolanda. Vydal jsem do Tacloban, který byl postižen nejvíce, kde jsem vzdal hold víře a schopnosti místního lidu vzchopit se. Nepřízeň počasí v Taclobanu bohužel přinesla další nevinnou oběť, mladou dobrovolnici Kristel, na kterou se pod náporem větru zřítila část konstrukce. Poděkoval jsem všem, kdo ze všech částí světa odpověděli na jejich nouzi velkorysými dodávkami pomoci. Moc Boží lásky zjevené v tajemství kříže se stala zřejmou v duchu solidarity prokázané četnými skutky dobročinné lásky a obětavosti, jimiž se vyznačovaly ony temné dny. Setkání s rodinami a mládeží v Manile byly vrcholnými momenty návštěvy na Filipínách. Rodiny jsou pro život společnosti podstatné. Je potěšující a nadějné vidět tolik početných rodin, které přijímají děti jako opravdový Boží dar. Ony vědí, že každé dítě je požehnáním. Slyšel jsem, jak někteří tvrdí, že rodiny s mnoha dětmi a četné děti jsou jednou z příčin chudoby. Domnívám se, že je to zjednodušující. Mohu říci a můžeme říci všichni, že hlavní příčinou chudoby je ekonomický systém, který ze svého středu odstranil člověka a místo něho tam umístil bůžka peněz; ekonomický systém, který neustále vylučuje děti, staré, mladé a nezaměstnané… a vytváří skartační kulturu, v níž žijeme. Na skartované lidi jsme si už zvykli. Toto je hlavní důvod chudoby, nikoli početné rodiny. S odkazem na postavu svatého Josefa, který chránil život Svatého Dítěte a je v této zemi tolik uctíván, jsem připomněl, že je zapotřebí chránit rodiny, které čelí různým hrozbám, aby mohly dosvědčovat krásu rodiny v Božím plánu. Rodiny je třeba chránit také před novými ideologickými kolonizacemi, které napadají jejich identitu a poslání. Velkou radost jsem měl ze setkání s filipínskou mládeží, kde jsem naslouchal jejím nadějím a starostem. Chtěl jsem ji povzbudit v její snaze přispívat k obnově společnosti, zejména službou chudým a ochranou životního prostředí. Péče o chudé je podstatným prvkem našeho křesťanského života a svědectví, jak jsem během této návštěvy také zdůraznil, a zahrnuje odmítání každé formy korupce, protože korupce okrádá chudé, a vyžaduje kulturu poctivosti. Děkuji Pánu za tuto pastorační návštěvu na Srí Lance a Filipínách. Prosím Jej, aby těmto dvěma zemím stále žehnal a utvrzoval věrnost křesťanů evangelnímu poselství o našem vykoupení, smíření a společenství s Kristem. 51
PEREGRINATIO 19. - 28. června 2015
PÁTEK, 19. ČERVNA BRESCIA, pouť v rodišti papeže bl. Pavla VI. Nocleh s polopenzí.
SOBOTA, 20. ČERVNA SOTTO IL MONTE, pouť v rodišti papeže sv. Jana XXIII.
MILANO, pouť do milánského dómu (sv. Karel Boromejský) a do baziliky sv. Ambrože.
Lago di Como. Nocleh s polopenzí.
NEDĚLE, 21. ČERVNA LAGO DI COMO, pobyt u "nejkrásnějšího jezera světa". Nocleh s polopenzí. 52
PONDĚLÍ, 22. ČERVNA TORINO, 12.00: eucharistie v bazilice Panny Marie Pomocnice, prohlídka, COLLE DON BOSCO - rodiště světce TORINO, 18.00: pouť k Turínskému plátnu. Nocleh s polopenzí.
ÚTERÝ, 23. ČERVNA LA SALETTE, pouť k mariánské svatyni ve francouzských Alpách. Eucharistie, večeře, modlitební vigílie a světelný průvod. Nocleh s polopenzí.
STŘEDA, 24. ČERVNA ALBA (rodiště Giovanniho kard. Coppy), večeře a nocleh v semináři (tady se připravoval na kněžství kardinál Coppa).
ČTVRTEK, 25. ČERVNA ALBA - eucharistie v katedrále (zde přijal kard. Coppa kněžské svěcení, 2.1.1949).
Den u Ligurského moře. Nocleh s polopenzí.
53
PÁTEK, 26. ČERVNA Den u Ligurského moře.
ARENZANO: svatyně Pražského Jezulátka. Nocleh s polopenzí.
SOBOTA, 27. ČERVNA PAVIA - eucharistie u hrobu Archy sv. Augustina v bazilice san Pietro in Ciel d´Oro. PESCHIERA DEL GARDA, pouť do svatyně Madonna del Frassino. Nocleh s polopenzí.
NEDĚLE, 28. ČERVNA MARIAZELL, pouť do nejslavnější mariánské svatyně Evropy. Eucharistie, Te Deum. Návrat do vlasti.
54
PEREGRINATIO 2015 sv. Jan Bosco (1815 - 2015) Střípky ze života Otce mládeže /1/
SMRT OTCE „Moje matka se jmenovala Markéta Occhieno z Capriglia. Můj otec se jmenoval František. Na samotě v Becchi, asi třicet kilometrů od Turína, koupil malou zemědělskou usedlost. Aby uživil šestičlennou rodinu, chodil vypomáhat majetnějším sousedům.“ Jan Bosco se narodil 16. srpna 1815. Možná se to přihodilo i nám, že jsme se dali při nějaké příležitosti do vzpomínání. Pak padla i otázka: jaká je vaše první vzpomínka? Bývají to nejčastěji podružné ozvěny zážitků, které nijak nepoznamenaly naši duši ani budoucnost. Jeník měl zkušenost opačnou. Do poznání jeho dvou let se vryla nejdříve tragédie. Jednoho májového večera se vrátil jeho otec z pole celý propocený. Byl rád, že je již doma. Ale přišel soused a žádal ho, aby mu šel pomoci udělat něco ve sklepě. Ochotně šel. Silně se tam nachladil, dostal zápal plic a za čtyři dny zemřel. – Markéto, svěřuji ti naše hochy. Starej se především o Jeníka. Je nejmenší. To byla jeho poslední slova. Tím skončily jeho starosti o nejistý dnešek a obavy z vyhlídek do budoucnosti. Měl teprve třiatřicet roků. „Neměl jsem ještě ani dva roky, když mi zemřel otec. Nevzpomínám si na jeho podobu. Pamatuji si pouze slova matky. – Jeníku, už nemáš tatínka. Všichni odcházeli ze světnice, ale já tam chtěl zůstat. – Pojď, Jeníku, pojď, naléhala a vedla mě pryč. – Dokud nepůjde tatínek, nepůjdu ani já, vzpíral jsem se. – Ubohé dítě! Už žádného otce nemáš. Dala se do pláče a vedla mě ven. Když jsem viděl matku plakat, dal jsem se rovněž do pláče. Co může tak malé dítě pochopit? Nesmazatelně mi zůstala v paměti slova: – Jeníku, už nemáš tatínka. Byla to první událost, na kterou si vzpomínám.“ NEMILOSRDNÁ DOBA Do stejné doby sahá druhá Jeníkova vzpomínka. … V roce 1817 postihla Piemont velká bída. Na jaře přišly mrazy a pak velké sucho, takže se nic neurodilo. V kraji nastal takový hlad, že v příkopech bylo vidět mrtvé žebráky s trávou v ústech. Turín, hlavní město piemontského kraje, se stal obleženým městem. Denně procházely ulicemi proudy vesničanů, kteří opouštěli vesnice, tísnili se před chrámy a před paláci a prosili o nějaké jídlo. „Matka Markéta měla v této kruté době na starosti starou ochrnutou manželovu matku, Antonín, syn z prvního Františkova manželství, měl devět roků, její syn Josef čtyři a Jeník dva. 55
Když rodina neměla co jíst, matka dala sousedovi Bernardu Cavallovi peníze, aby šel obstarat něco k jídlu. Chodil po okolí, nabízel značnou částku, ale přesto se vrátil po dvou dnech celý vyčerpaný s prázdnou. Když vracel peníze a sděloval, že nikde nic není, padla na všechny hrůza, protože toho dne ještě nic nejedli. – Když František umíral, odkazoval nám, abychom důvěřovali v Boha. Klekněme a modleme se, zaprosila matka. Po krátké modlitbě vstala. – V krajních případech je třeba použít i krajních prostředků, prohlásila. Šla do chléva a se sousedovou pomocí zabila tele. Část ho hned uvařila, a hlad byl zažehnán. V dalších dnech přišlo ze vzdálených krajů obilí. Bylo ale nesmírně drahé. Zabít na vesnici tele se považovalo za neprozřetelný čin. Počítalo se s ním jako se zárukou, kdyby rodinu potkalo něco nepředvídaného, třeba nemoc. Pak se prodalo. Zabít ho, znamenalo zbavit se poslední možnosti. LÉTA U RODINNÉHO KRBU Když Markétě zemřel manžel, bylo jí dvacet devět let. Nablízku nebyl nikdo, kdo by se s ní podělil o starosti. Naříkáním by rovněž nic nevyřešila. Nepoddala se trpitelství, vyhrnula si rukávy a dala se do práce. Bylo třeba udržovat v čistotě dům, vařit, starat se o pole a vinici. Její ruce byly ztvrdlé a mozolnaté od orání, sekání a okopávání, ale dovedly zároveň velmi příjemně hladit a mazlit se s dětmi. I když byla těžce pracující ženou, zůstala především matkou svých synů. … Matka Markéta měla dar vyrovnanosti. Dovedla chápat a zároveň neslevovat z požadavků. Dovedla být laskavá, ale neomlouvala nedostatky. Hoši věděli, že když řekla ne, tak to znamenalo ne, které nemohlo zvrátit žádné trucování nebo chytračení. Nervy jí nepovolily ani tehdy, když klukovská zábava dávno překročila míru. Často se jejich her zúčastňovala a vymýšlela nové. Do omrzení odpovídala na nekonečná proč. Byla ráda, když povídali. Aspoň věděla, čím se zabývají. Neměli před ní žádné zábrany, protože je nikdy netrestala za to, s čím se sami přiznali. Don Boscův výchovný styl bude podobný. Hoši naleznou v Janovi otce i matku. Jeho láska bude klidná, pevná, laskavá, plná radosti. Bude svítit a hřát. Výchova matky Markéty byla náboženská. Bůh tě vidí – bylo jedno z jejích nejčastěji užívaných rčení. Dovolovala chlapcům běhat po okolní přírodě, ale než odešli z domu, připomínala jim: – Pamatujte si, že Bůh vás vidí. Když je přistihla, jak se perou nebo hádají nebo se ji pokoušejí obelhat, varovala: – Pamatujte si, že Bůh vidí i vaše myšlenky. Bůh, kterého je učila poznávat, nebyl Bůh policajt, který číhá, aby je přistihl a ztrestal, ale Bůh Otec, který své děti miluje. Jeník rostl a byl jako živé stříbro. Jednou musel doma hlídat. Měl dlouhou chvíli. Jak tak bloudil po světnici, všiml si na skříni neobvykle tvarované láhve. Co v ní může maminka mít? Přistrkal ke skříni stoličky, nastavil je na sebe a taktak dosáhl okraje. Po několikátém pokusu konečně zachytil láhev. Ale nějak špatně. Břink! A na zemi byla kupa střepů a rozlitý olej. 56
Co řekne matka? Než se vrátí z trhu, musí být všechno uklizeno. Sesbíral střepy a pokusil se zahladit stopy po oleji. Ale čím více se o to snažil, tím to bylo horší. Za chvíli byla zašpiněna celá podlaha. Chvíli zaraženě mlčel, pak vyndal z kapsy nůž, šel k plotu, kde rostla vrba a uřízl pružný prut. Zbavil ho listí, oloupal a ozdobil a přitom přemýšlel, co řekne matce. Když ji zahlédl, spěchal jí naproti. – Maminko, jsem rád, že už jdeš. Jsi hodně unavená? – Jeníku, byl jsi hodný? – Dnes ne. Tady máš prut, abys mě mohla potrestat. – Cos provedl? táže se matka. – Rozbil jsem láhev s olejem. A pak provinile sklopil hlavu. Když nic neříkala, zadíval se jí lítostivě do očí. Jak by mohla vyplatit tak citlivé dítě? Domluvila mu, usmála se, vzala ho za ruku a vešli dovnitř. – Chválit tě nemohu. Ale jsem ráda, žes mi nelhal a nevymlouval ses. Příště bud' opatrnější. Olej je drahý. Nikdy děti nebila, ale také jim nic neprominula. Dala najevo své rozhořčení, ale odpustila hned, jakmile uviděla stopy lítosti a polepšení. TVRDÝ ŽIVOT Boscův dům byl ze všech nejchudší. Byl rozdělen na obytnou část, na seník a chlév. V kuchyni byly pytle s kukuřicí. Za tenkou zdí měli dvě krávy. Ale v podkroví byly dvě těsné temné místnosti, kde se spalo. Chudoba, ale ne bída, protože všichni pracovali. Kdo na vesnici pracoval, vždy něco vypěstoval a měl co jíst. Zdi byly holé, obílené vápnem. Kukuřice nepřebývala, ale dostačovala. Krávy tahaly vůz a oraly. Nedávaly proto mnoho mléka, ale také dostačilo. U Bosců nebylo smutno. I chudý člověk dovede být šťastný. Vyvaruje se panských choutek. Jeník se již v osmi letech účinně dělil o starosti a práci rodiny. Pracovalo se od východu slunce do západu. V létě se vstávalo brzy. – Kdo zaspí, nechytne žádnou rybu, říkala matka. – Vždyť nablízku stejně žádné nejsou, namítal rozespalý Jeník. Snídaně byla jednoduchá: krajíc suchého chleba a čistá voda. Hlavní Jeníkovou starostí byly krávy. Za postel sloužily chlapcům slamníky vycpané kukuřičným listím. Ani později, když byl studentem a přinesl si ze semináře matrace, nesměl na nich spát. – Jen si zvykej na sebezápor. Na pohodlí se zvyká velmi snadno. Nevíš, jakou budoucnost ti Bůh chystá. SEN O BUDOUCNOSTI Don Bosco vypráví: „V devíti letech jsem měl sen, který se mi vryl na celý život hluboce do paměti. Zdálo se mi, že jsem před naším domem na velmi prostranném dvoře, kde se bavilo mnoho chlapců. Někteří se smáli, jiní si hráli, mnoho jich klelo. Když jsem zaslechl rouhání, šel jsem mezi ně a pokoušel jsem se je umlčet domluvami i pěstmi. Najednou se přede mnou objevil nádherně oděný muž. Byl již starší a jeho vzhled byl vznešený. Měl bílý plášť. Jeho tvář jsem nemohl posoudit, protože z ní vyzařoval zvláštní jas. Oslovil mě jménem a řekl mi: 57
– Tyto své přátele nezískáš bitím, ale vlídností a láskou. Dej se hned do práce a vysvětli jim, jak ošklivý je hřích a jak vzácná je ctnost. Celý zmatený a polekaný jsem namítl, že nejsem schopen vysvětlovat těm chlapcům náboženství, protože sám dosud nic neznám. V tom okamžiku se přestali hádat, křičet a klít a obklopili mluvícího. – Kdo vlastni jste? Vždy? to, co říkáte, je nemožné, namítl jsem. – Právě proto, že se ti to zdá nemožné, to musíš učinit možným, a to poslušností a vědomostmi. – Kdo mě bude učit? – Dám ti učitelku. Povede ti a naučí ti moudrosti. Každá jiná moudrost je zbytečná. – Ale kdo jste vy? – Jsem syn té, kterou ti matka naučila zdravit třikrát denně. Zeptej se na mé jméno mé matky. V tu chvíli stála vedle něho vznešená paní v slunečně zářivém plášti. Všimla si, jak jsem zmatený a bezradný. Pokynula mi, abych se k ní přiblížil, a vzala mě za ruku. – Dívej se, řekla. V tu chvíli zmizeli všichni hoši a místo nich bylo všude plno koz, psů, koček, medvědů a jiných zvířat. – Zde je tvoje místo, zde musíš pracovat. Buď pokorný, statečný a silný. To co uvidíš u zvířat, musíš uskutečnit pro moje syny. Naráz se divoká zvířata změnila v přítulné beránky, kteří radostí poskakovali a mečeli kolem onoho pána s paní. ŠKOLA V MRTVÉ SEZONĚ První třídu základní školy začal Jeník navštěvovat v devíti letech. Vyučování začínalo 3. listopadu a končilo 25. března. Na venkově se říkalo této době mrtvá sezona. V dalších měsících musely i slaboučké ruce dětí pomáhat doma i na polích. Škola byla v Castelnuovu, pět kilometrů od Becchi. Jeho prvním učitelem byl soused, který dovedl číst. Jeníkova teta Marie, sestra jeho matky, sloužila u kněze v Capriglio. Byl zároveň učitelem. Vyjednala u něho ve škole pro svého synovce místo. Don Lacqua souhlasil a Jeník bydlel tři měsíce u tety. Sedmnáctiletý Antonín dělal doma kvůli tomu výstupy. – Nač mu bude čtení a psaní? Stejně se bude celý život ohánět motykou jako já. Takhle se učí jen lenošit. Markéta mu zdůvodňovala své rozhodnutí. – Toníku, začíná jiná doba. Od lidí se bude vyžadovat vzdělání. Vidíš, že krejčí a ševci už musí umět číst a psát. Nemůže nám uškodit, když bude doma aspoň jeden, kdo bude umět počítat. Když se naučil číst, staly se knihy jeho vášní. Don Lacqua mu je půjčoval a on během poledního odpočinku zalézal do stínu stromů a hltal stránky. Na pastvině nabízel hlídání krav i svým kamarádům, aby si mohli hrát a nerušili ho při čtení. PÁD ZE STROMU Ale nestal se z něho samotář. Stejně nadšeně jako do čtení se vrhal do her a do závodění, kdo vyleze nejvýše na strom. Jednou objevil s kamarády na větvi silného dubu hnízdo ptáků. Bylo na velmi nebezpečném místě, na kraji dlouhé větve. Toužil hnízdo vybrat a ptáky si vzít domů do klece. Všichni ho zrazovali, že ho větev nemůže unést, jestli se odváží až k hnízdu. 58
– Nebojím se, odpověděl. A pomalu se začal sunout na okraj větve, která se stále nebezpečněji ohýbala. Šťastně se došplhal k hnízdu. Vybral čtyři mláďátka a ukryl si je pod košilí. Pak se pokoušel dostat zpět ke kmeni. Naráz mu však uklouzly nohy a zůstal viset v pořádné výšce za ruce. Rozhoupal se a podařilo se mu chytit se nohama větve. Ale jak dál? Byl vyčerpán, začal se potit strachem. Kamarádi mu nemohli pomoci jinak, než že ho povzbuzovali, aby se držel. Udělal ještě několik pokusů, aby se přiblížil ke kmeni, ale nešlo to. Nakonec ho opustily síly a on padal do prázdna. Na zemi to zadunělo, ztratil vědomí. Když přišel k sobě, zkoušel si sednout. – Jak ti je? Stalo se ti něco? – Myslím, že ne. – A co ptáci? Přežili to? – Mám je. A rozepnul košili a vyndával je ven. – Nic jim není, jsou v pořádku. Ale přišli mě jaksepatří draho. Když nabral trochu sil, pokusil se vstát. Nešlo to. Musel si znovu sednout. Jozífek se ho snažil podpírat. – Je ti už líp? – Je mně dost špatně. Ale nic mamince neříkej. Byl rád, když si doma mohl lehnout. Následky pádu cítil hodně dlouho. PŘEDSTAVENÍ NA LOUCE Jednoho letního nedělního odpoledne pozval přátele na první představení. Na trávě za domem rozložil koberec z pytlů. Tančil a přitom měl na nose hůlku a na jejím konci zavěšený hrnek. Děti sledovaly s otevřenou pusou, když z nosu a z uší vyndával kuličky nebo když kouzelná hůlka skákala z jeho prstů na čelo a všude, kam chtěl. Když skončilo číslo na provaze, obecenstvo nešetřilo uznáním. Zpráva o programu se rozlétla po samotách. Diváků každou neděli přibývalo. Přicházeli dospělí i děti. Zvědavost rostla, protože pokaždé byl jiný program. Rozmnožoval vejce, kouzlil peníze, otevřel nějaké dívce kabelku a vyletěl z ní holub, měnil vodu ve víno, objevoval v kapsách diváků nejrůznější věci. Všichni se smáli, žasli a tleskali. Představení sledoval i bratr Antonín, ale nikdy nepřišel mezi ostatní. Nejraději se schovával za některým stromem, aby ho nikdo neviděl. Doma pak provokoval. – Neříkal jsem, že doma máme lenocha a lehkoživku? Já dřu na poli a on si hraje na kouzelníka. Aby měl od bratra pokoj, pořádal Jan představení dvě stě metrů dál od domu. Když ohlásil své vrcholné číslo, nejdříve si klekl, vyndal z kapsy růženec a pozval přítomné k modlitbě. Pak zopakoval kázání, které slyšel ráno v kostele. Tuto účast požadoval místo vstupného. V dalším životě nebude šetřit námahou, aby co nejvíce oslavil Boha a pomohl chudým hochům. Teprve potom následovalo vrcholné číslo. Mezi dva stromy upevnil provaz. V rukou držel tyč, aby udržel rovnováhu, a začal na provaze cvičit. Napjaté ticho přerušil občas nadšený potlesk. „Po několikahodinové zábavě, když jsem už byl vyčerpaný, zakončil jsem program modlitbou a všichni se rozešli do svých domovů.“
59
DVANÁCTILETÝ BEZDOMOVEC Zima toho roku byla pro Jeníka nejhorším obdobím v jeho životě. Zemřela babička. Antonín měl osmnáct roků a choval se ke všem stále agresivněji. Na konci října se Markéta zmínila o možnosti poslat Jeníka na rok do školy dona Lacquy, aby si osvojil základy latiny. – Nač latinu? rozzuřil se Antonín. U nás nepotřebujeme latinu, ale práci. Nesnesu, aby strkal nos do knížek. Markéta naznačila, že by Jeník mohl být jednou knězem, ale Antonín návrh prudce odmítl. – Aby se někdo mohl stát knězem, to stojí deset tisíc lir. Takovou sumu nemohla chudá rodina nikdy dát dohromady. Ale teta Marianna a dědeček v Capriglio mu přesto vše zařídili a Jeník mohl v zimě několikrát přijít za donem Lacquou. Bratr však začal znovu soptit. – Ode dneška nechci u nás vidět žádnou gramatiku. Vyrostl jsem, jsem silný a zdravý, a nepotřeboval jsem k tomu žádné knížky. Jeník se neovládl a stejně jízlivě odpověděl: – Náš osel také nechodil do školy a je ještě silnější než ty. Ale já nechci zůstat pitomý jako ty. Jeden osel doma stačí. Dále se nedostal. Zachránily ho pouze rychlejší nohy. Když za několik dní bylo doma zase dusno a Antonín se neovládl a vrhl se na něho. Než se Markétě podařilo dostat hochy od sebe, schytal dvanáctiletý Jeník od devatenáctiletého nevlastního bratra hodně ran pěstí. Nebylo to poprvé. Na lůžku plakal. Převládajícím motivem nebyla bolest, ale zlost. Ve vedlejší světnici se marně snažila usnout bezradná matka. Možná, že té noci vůbec nespala. Ráno řekla Jeníkovi nejtrpčí slova celého svého života: – Uděláš nejlépe, když odejdeš z domova. Antonín tě nemůže ani vidět. Dříve nebo později by ti mohl těžce ublížit. – A kam mám jít? Poradila mu několik domů v sousedních osadách – Odvolávej se na mne. Lidé mě znají. Někdo tě jistě zaměstná aspoň na nějakou dobu. Pak se uvidí. Jeník měl pocit, že vkročil do temné noci. Chodil od jedné usedlosti ke druhé. Pro takového chlapce neměli nikde práci. Odpoledne dojedl chléb a s ním zmizela i naděje. Zbývali ještě Mogliovi. – Popros pana Aloise, radila mu matka. Zabouchal na dveře. Přišel otevřít děda. – Copak nám, hochu, neseš? – Hledám práci. – Tak hledej. S Bohem! A chtěl zase zavřít. Jeník sebral poslední špetku odvahy. – Musím mluvit s panem Aloisem. Vstoupil. Mogliova rodina na zápraží přebírala a připravovala proutí na vázání révy. Hospodářství vedl Alois Moglia. Měl dvacet osm roků. – Hledám pana Aloise Mogliu. – To jsem já. – Posílá mě moje matka. Říkala mi, abych vás požádal o místo pohůnka. – Jak tě mohla matka v takovém čase a tak malého vystrčit z domu? Jak se jmenuje? 60
– Markéta Boscová. Nevlastní bratr mě stále bije. A tak si přála, abych odešel někam do služby. – Milý chlapče, teď je zima, není co na práci. Pomocné síly přijímáme až na jaře. Zatím se vrať domů. Jeník se cítil unaven a pokořen. Dal se do beznadějného pláče. – Prosím vás, vezměte mě do práce. Nechci po vás žádný plat, jen mě neposílejte domů. Nevím, kam mám jít. Sednu si tady na zem a nehnu se odtud. Dělejte se mnou co chcete, ale já u vás zůstanu. … A tak se stal Jan Bosco od února 1827 krmičem dobytka. Mogliova rodina byla vzorná. Všude si jich vážili. Obdělávali pole a pěstovali vinnou révu. Chovali býky a krávy. Večer se rodina scházela u krbu a společně se modlili růženec. V neděli vodil pan Alois všechny do Moncucca na velkou mši. ŽIVOT U MOGLIŮ – Udělali jsme dobře, že jsme si toho chlapce nechali, řekl po několika dnech Alois Moglia své manželce. Jeník byl pilný, přívětivý a poslušný. Jeho základní povinností byla starost o chlév. Každé ráno musel vyvozit hnůj a podestlat kravám čerstvou slámou. Pak musel každé zvíře vyhřebelcovat, dát mu pití, nanosit za žebřiny seno a nadojit mléko. O tuto práci se dělil s čeledínem, nebyl na ni sám. Když se paní Dorota přesvědčila, že Jeník je také zbožný, zvala ho, aby předříkával růženec. Na spaní mu pan Moglia přidělil malou světlou světničku a dobré lůžko. Po hmotné stránce byl na tom lépe než doma. Tam se dělil o světničku s bratry. Když si trochu zvykl na zdejší život, osmělil se večer číst při svíčce knihy, vypůjčené od dona Lacquy. Nikdo nic nenamítal, tak pokračoval. V sobotu večer poprosil hospodáře, jestli by mohl brzy ráno odběhnout na chvíli do Moncucca. Vrátil se na snídani a o desáté doprovázel celou rodinu na velkou mši. Když o dalších sobotách prosil o dovolení opět, Dorota chtěla vědět, proč odchází. Přivstala si, spěchala do Moncucca před ním a z okna své přítelkyně pozorovala, kam Jeník půjde. Spěchal přímo do kostela. Šla za ním a viděla, že zašel do zpovědnice. Pak byl na mši svaté a u svatého přijímání. V těch dobách se přistupovalo ke svatému přijímání jen o ranní mši. Při hrubé, na kterou chodila většina věřících, se eucharistie nepodávala. Kdo chtěl přijímat, musel si přivstat. Nazpět šla s Jeníkem. – Od nynějška se nemusíš na neděli dovolovat, řekla mu cestou. Při zpovědi se svěřil panu faráři, že touží stát se knězem. Don Cottino ho povzbudil, aby se často zpovídal, každý týden přijímal, vzpomínal na Pána i během dne a důvěřoval, že On dokáže odstranit všechny překážky, které se staví do cesty. Dodal mu odvahy, aby se nepřestal učit, a v případě, že by mu to dovolilo jeho zaměstnání, byl ochoten s ním pokračovat v latině. Občas mu půjčil nějakou knihu. ČTYŘI SOLDY ZA KÁZÁNÍ V září roku 1829 byl v Morialdu jmenován za kaplana sedmdesátiletý kněz Jan Calosso. Měl všechny vlastnosti vzácného kněze, bohatou pastorační praxi, ale trvale onemocněl a nemohl zastávat samostatné místo. 61
V listopadu se konala v Buttiglieře několikadenní duchovní obnova. Pilně se jí zúčastňoval Jeník i starý kněz. Chlapec upoutal jeho pozornost, protože se cestou s nikým nebavil. – Odkud jsi, milý chlapče? oslovil ho. – Z Becchi. Dělám si duchovní obnovu. – Všiml jsem si, žes pilně navštěvoval kázání. Velice by mě zajímalo, jestli jsi něčemu rozuměl. Tvá matka ti dovede jistě kázat srozumitelněji, že? – Máte pravdu. Ale myslím si, že jsem rozuměl i všem zdejším kázáním. – Mohu se přesvědčit? Dám ti čtyři soldy, když mi povíš čtyři věty z dnešního kázání. Jan se zastavil a klidně přednesl knězi celé kázání, jako by ho četl z knihy. Don Calosso užasl. Něco podobného nečekal. – Jak se jmenuješ? zeptal se. – Jan Bosco. Otec mi zemřel, když jsem byl ještě malý. – Jaké máš školy? – Don Lacqua v Capriglio mě naučil číst a psát. Moc rád bych studoval, ale před starším bratrem se o tom nesmím ani zmínit. A kněží v Castelnuovu a v Buttiglieře nemají na mne čas. – Proč bys chtěl studovat? – Domnívám se, že by bylo nejlepší, kdybych se stal knězem. Rád bych pomáhal těm, o něž se nikdo nestará. – Řekni mamince, aby za mnou přišla. I když jsem starý, snad bych ti dovedl pomoci. Když se matka dostavila, don Calosso jí řekl: – Váš syn má neuvěřitelnou paměť. Neměl by ztrácet čas a měl by se dát do studia. Jsem ochoten pro něho udělat vše, co bude v mých silách. Bylo dohodnuto, že za ním Jan každé ráno přijde a domů bude chodit spát. Když bude třeba pomoci na poli, vrátí se dříve. Konečně našel, co podvědomě stále hledal: otcovské povzbuzení, zázemí, oporu, důvěru. Ve Vzpomínkách napsal: „Hned jsem se svěřil tomuto knězi. Všechno jsem mu o sobě řekl, pověděl jsem mu o každém nápadu, každé myšlence. Konečně jsem našel věrného přítele své duše. Dosud jsem žádného neměl. Hned na počátku mi zakázal kající skutky, které jsem konal a které nebyly vhodné pro můj věk. Povzbudil mě, abych se často zpovídal a často přijímal. Naučil mě krátce rozjímat. Ale byla to spíše duchovní četba, k níž mne vedl.“ S NÍM ZEMŘELA VEŠKERÁ NADĚJE Od září 1830 začal Jan u dona Calossa bydlet. Do Becchi si přicházel jednou týdně vyměnit prádlo. Ve studiu dělal pokrok. Ještě ve stáří vzpomínal na toto období s nadšením: „Nikdo si nedovede představit, jak jsem byl šťasten. Dona Calossa jsem měl rád jako otce. Ochotně jsem mu sloužil. Tenhle Boží muž si mě moc oblíbil a často mě povzbuzoval slovy: Neboj se budoucnosti. Dokud budu žít, nic ti nebude chybět. A kdybych zemřel, stejně se o tebe postarám. Ještě nikdy jsem neprožíval tak šťastné dny. Naráz však přišla pohroma, která pohřbila všechny moje naděje.“ Jednoho listopadového rána 1830 si zašel Jeník domů s prádlem. Vzápětí přišel nějaký člověk a vyřizoval, aby se rychle vrátil k donu Calossovi, že se mu udělalo velmi špatně. „Neběžel jsem, přímo jsem letěl. Nemohl mluvit. Dal mi klíč od skříňky a naznačil mi, abych ho nikomu nedával. To bylo vše. Zemřel. A s ním zemřely všechny moje naděje.“ Z náznaků bylo jasné, že nadějí je klíč od skříňky. Když ji otevřel, bylo v ní šest tisíc lir. Z připomínek, kterými Jana ujišťoval, že se postará o jeho budoucnost, vysvítalo, že peníze měl pro něho. Dokonce to potvrdili i svědkové jeho posledních chvil. Situaci mohlo 62
změnit jen rozhodnutí v poslední vůli. Ta nebyla. Když se dostavili Calossovi synovci, zachovali se čestně. Když se od svědků dozvěděli o posledním přání strýce, řekli Jeníkovi: – Vidíme, že peníze patří tobě. Vezmi si je. Chvíli váhal a pak prohlásil: Nechci nic. Ve Vzpomínkách odbyl tuto záležitost stručnou větou: „Přišli don Calossovi dědici, odevzdal jsem jim klíč a vše, co mi dal.“ Tímto gestem začal předčasně naplňovat program, který si jako novokněz formuloval do slov, že celý život bude usilovat jen o spásu duší: Da mihi animas, coetera tolle. – Dej mi duše, ostatní si vezmi. Byl zase sám. Bylo mu patnáct let a před ním se rozevírala temná noc. Neměl učitele, neměl prostředky, nevěděl, jak dál. Jeho usedavý pláč nedovedl nikdo utišit. V prosinci začal Jan navštěvovat veřejnou školu v Castelnuovu. Vedle základního vzdělání se zde dala studovat i latina. Z pěti tříd se hoši shromažďovali v jedné místnosti. Učitelem byl don Emanuel Virano. Pětikilometrová docházka nebyla překážkou. Problémem byl rozvrh. Ráno se vyučovalo tři a půl hodiny a odpoledne tři hodiny. Ráno snídal cestou krajíc chleba. Na oběd přicházel domů a pak se vracel na odpolední vyučování, z něhož se vracel večer. Absolvoval tak denně dvacet kilometrů. V zimě a za deštivého počasí to bylo neúnosné. Strýc Michal mu vyjednal u známého krejčího pana Roberta, který byl i muzikantem v místní kapele, že si může u něho za polední pauzy sníst z kastrůlku oběd, který mu připravila matka. Touto úpravou ušetřil polovinu kilometrů a čas. I to bylo dost. Když pršelo či mrzlo nebo padal sníh, byla chůze do školy nerozumným ohrožováním zdraví. Matka tedy vyjednala Jeníkovi u pana Roberta podnájem. Úhrady vyrovnávala obilím a vínem. V poledne a večer dostával teplou polévku. Ve třídě byl o pět let starší než spolužáci, ale kulturně za nimi zaostával. Nosil nemožně velký kabát a jeho boty byly ještě nápadnější. Stal se terčem posměšků. Spolužáci na něho nejčastěji pokřikovali: pastýř krav z Becchi. Vyhledávaný miláček kluků z Morialda a z Moncucca se těžko smiřoval s novou skutečností. Dona Virana si získal svou pílí. Učitel ho povzbuzoval a měl pro něho pochopení. Když jednou napsal velmi dobrou úlohu o biblickém Eleazarovi, don Virano ji veřejně přečetl a dodal: – Kdo dělá tak velké pokroky, může si dovolit chodit do školy v roztrhaných botách. V životě totiž není rozhodující, jak je člověk obutý, ale co nosí v hlavě. AŽ BUDU VELKÝ, BUDU SI POČÍNAT JINAK Dosud poznal dva skvělé kněze: dona Calossa a dona Virana. Ostatní byli jiní. Bolelo ho to. „Cestou jsem potkával našeho pana faráře nebo jeho kaplana. Už z dálky jsem je zdravíval, uctivě jsem se před nimi ukláněl, ale oni jen neosobně odpověděli na pozdrav a bez povšimnutí pokračovali v chůzi. Jejich černé oblečení z nich dělalo jiné lidi. Vědomě udržovali od všech odstup. Učili je to v seminářích. Duchovní osoba měla být vážná a bez vztahů. Nemohl jsem se s tím smířit. Jestli se stanu někdy knězem, říkal jsem si, budu si počínat zcela jinak. Budu chodit mezi hochy a pokaždé jim řeknu nějaké vlídné slovo pro povzbuzení.“ 63
Netušil, že svým počínáním způsobí v příštích osmdesáti letech mezi kněžími tichou revoluci. V seminářích přijdou na to, že měl pravdu, a seminaristům přestanou doporučovat odstup od lidí. Ideálem se stane kněz, který dokáže vytvářet radostné společenství. V Morialdu besedoval ve volném čase s donem Calossem. Starý kněz mu vyprávěl, co všechno ho v životě potkalo a jak získával zkušenosti. Pak šel zamést kostel nebo udělat pořádek v kuchyni. Ze všeho nejraději se hrabal v malé knihovně. Zde v Castelnuovu kněží neměli čas. Spíše neměli zájem prohodit s ním pár slov. Co měl ve volném čase dělat? Pustil se do hudby. Pan Robert byl varhaníkem a předzpěvákem. Chodil s ním zpívat a učil se u něho hrát na harmonium a později i na varhany. Pan Robert byl na prvním místě vyhledávaným krejčím. Jeník často vysedával v jeho dílně a přišíval knoflíky, lemoval kapesníky, stříhal vesty. Dělal takové pokroky, že ho pan Robert přemlouval, aby nechal studia a stal se jeho pomocníkem. V dubnu Don Moglia zase několikrát napadl Jeníka. Na citlivého hocha bylo těch jedovatostí už příliš. Neukázněnost a neschopnost Mogliova proměnily vyučování ve volnou zábavu. Zůstávat zde déle, znamenalo ztrácet čas. Poradil se s matkou a chodil pracovat ke kováři Evasiu Saviovi. Učil se nahřívat ve výhni železo, ovládat kladivo a pracovat na kovadlině. Netušil, že všechny zkušenosti s řemesly mu přijdou jednou velmi vhod, až začne na turínské periferii zřizovat pro chudé hochy dílny různých řemesel. Nyní mu šlo o to, aby se uživil a vydělal si nějaké peníze. Bude je brzy nutně potřebovat. Dohodl se totiž s matkou, že se příští rok pokusí dostat do školy v Chieri. Byl to odvážný pokus. ZNOVU SE OPAKUJE SEN V Castelnuovu si nejvíce rozuměl se spolužákem Josefem Turco. V Sussambrinu měli statek vedle bratrovy usedlosti. Jeho otec byl ušlechtilý člověk a dobrý křesťan. Kdykoli potkal Jana, vždy s ním prohodil pár slov a na chvíli se zastavil. – Jeníku, máš těžký život, ale vydrž a nevzdávej se. – Pane Turco, děkuji za povzbuzení. Dělám, co mohu. Ale mám obavy, že maminka nedokáže uhradit mé studijní výlohy v Chieri. – Doufám, že počítáš i s pomocí našeho Pána. Jestli si tě přeje mít na této cestě, jistě ti pomůže. – Často si to také připomínám. Ale přesto mívám strach. I když se pokoušel při podobných rozhovorech o úsměv, nedal se pan Turco oklamat. Moc dobře věděl, co už má chlapec za sebou těžkostí. Jednou si pan Turco všiml, že Jeník je jakoby vyměněný. Prozpěvoval si a byl celý rozjásaný. – Jeníku, když tě tak pozoruji, soudil bych, že tě potkalo štěstí. – Dnes se vám mohu pochlubit jen dobrými zprávami. Měl jsem sen. Viděl jsem, že jsem se stal knězem a kolem mě se tísnily houfy chlapců. – Škoda, že to byl jen sen, poznamenal zklamaně pan Turco. – To nevadí. Vy to nedokážete pochopit. Ale mně to úplně stačí. S určitostí vím, že se stanu knězem. Předchozí noci se opět octl na návrší jako ve snu, který měl v devíti letech. Zase viděl stádo a vznešenou paní, která mu svěřila všechny hochy a znovu mu opakovala: Buď pokorný, statečný a vytrvej. Až nadejde čas, všechno pochopíš. 64
STYDÍ SE ŽEBRAT Dvacet lir z pouti nemohlo stačit na pobyt v Chieri. Bylo třeba se obléci, opatřit si obuv a knihy. A především zaplatit podnájem. Hospodářství v Sussambrinu nepřinášelo žádné přebytky. V říjnu řekl Jan matce: – Kdybys nebyla proti tomu, vzal bych dva pytle, obešel bych naše známé a požádal je o pomoc. Pro jeho povahu bylo něco podobného velmi nepříjemná záležitost. Doprošování se mu vždycky protivilo. A přesto se nakonec stane největším žebrákem devatenáctého století. Celý život bude prosit o pomoc. Nyní v říjnu se překonal poprvé. Obcházel samoty kolem rodiště a okolní vesničky. Šel dům od domu, zaklepal a zaprosil: – Jsem syn Markéty Boscové. Jdu studovat do Chieri na kněze. Má matka je chudá. Prosím, jestli můžete, tak mi pomozte. Všichni ho znali. Chodili na jeho představení, poslouchali jeho vyprávění, měli ho rádi. Ale i oni byli většinou nemajetní. Dávali mu hrozny, kukuřici, několik kil obilí. KDYŽ SE ČLOVĚK DOSTANE DO ÚZKÝCH Byl v Chieri teprve několik měsíců a již na sebe upozornil malým podvodem. Profesor latiny vysvětloval Agesilaův život sepsaný Corneliem Nepotem. Bosco si zapomněl doma knihu. Aby si toho profesor nevšiml, otevřel si před sebe mluvnici. Spolužáci to zaregistrovali a ve třídě nastal šum a usmívání. – Co se děje? otázal se profesor. „Zpozoroval, že všichni koukají na mě. Vyvolal mě, poručil mi přečíst text a přeložit ho. Vstal jsem, vzal do rukou mluvnici a začal jsem zpaměti recitovat latinský text a potom jeho překlad. Spolužáci dali průchod svému nadšení. Profesor se přestal ovládat a začal řádit, protože poprvé nezvládl ve třídě kázeň. Chtěl mi dát facku, ale stačil jsem uhnout. Vzal mi z rukou knihu a tázal se souseda na příčinu smíchu. – Bosco nemá Cornelia Nepota. Má jinou knihu a předstírá, že čte z Nepota. Teprve tehdy si toho profesor všiml. Poručil mi, ať čtu dál. Pokračoval jsem. Když jsem skončil, řekl mi: – Vaše paměť vás zachránila. Promíjím vám to. Važte si takového daru a dejte ho do služeb dobra.“ VESELÁ SPOLEČNOST I když se v tehdejších školách tvrdě prosazovaly křesťanské zásady, skutečnost nebyla nijak radostná. I v jeho ročníku byli zkažení hoši. Ve Vzpomínkách píše, že ho kterýsi spolužák naváděl, aby okradl svou bytnou. Dával si pozor, aby neskončil jako myš v drápech kocoura. Protože byl chudý, nezúčastňoval se žádných mimoškolních podniků, ani nepěstoval záškoláctví. Studijními úspěchy se dostával do popředí zájmu. Použil svého vlivu k šíření dobra. „Spolužáci, kteří byli prospěchově nejhorší, přicházívali za mnou, abych jim pomáhal s úkoly. Dělal jsem to rád. Někdy jsem to přeháněl. Při písemkách jsem posílal pod lavicí hotové překlady. Jednou jsem byl přistižen, ale zachránilo mě profesorovo přátelství. Svým počínáním jsem si získal u spolužáků sympatie a přízeň. Nejdříve mě vyhledávali jen kvůli úkolům. Později si přáli, abych jim i něco vyprávěl.“ 65
Po čase vytvořili jakousi partu. Jan jí dal jméno Veselá společnost. Souhlasili se třemi jednoduchými pravidly: l. žádná činnost, žádný rozhovor, za který by se musel křesťan stydět, 2. plnit vlastní školní a náboženské povinnosti, 3. být veselí. Přál si, aby veselost byla průvodkyní jejich života. Dominik Savio, jeho nejoblíbenější žák, jednou prohlásil: Usilujeme o svatost tím, že se snažíme být hodně veselí. Všemožně se varujeme hříchu, protože ničí v srdci radost. Pro Dona Bosca bylo zdrojem veselosti vědomí, že nás chovají Boží ruce, to znamená nejlepší ruce. Zní to jako fráze, ale vyjadřuje vzácnou hodnotu: křesťanskou naději. V roce 1832 byl mluvčím spolužáků. Hrávali nejrůznější hry, závodili, prožili společně mnoho dobrých chvil, hodně se nasmáli. Když někdy jen tak odpočívali, Bosco předváděl kouzla. Každý program končil modlitbou. Když byl svátek, navštěvovali kostel svatého Antonína, kde jezuité pořádali skvělé náboženské kurzy. Některé myšlenky si pamatoval celý život. ČTYŘI VÝZVY ARTISTOVI O jedné neděli přišlo do kostela jen málo lidi. Přijel artista a svým programem přiváděl v úžas celé město. Měl úroveň. Výborně běhal a skákal jako gumový. Vyzýval mládež k měření sil, ale nikdo se neodvážil. Chtěl se udržet ve městě co nejdéle. I Bosco ho sledoval se zájmem. – Jestliže bude tenhle chlapík pokračovat ve svých nedělních vystoupeních, podaří se mu narušit i naše společenství, odvážil se tvrdit Jan. „Bylo by třeba, aby se někdo přihlásil, utkal se s ním, porazil ho a pokořil jeho sebevědomí. – A kdo ho porazí? – Někdo se jistě najde. Tak zázračný přece není. Domnívám se, že neběhám o nic hůře. Neuvědomil jsem si dosah svých řečí. Jeden horlivý spolužák hned sjednal sázku. Student proti profesionálovi. Mělo se běžet středem města. Sázka byla dvacet lir, to znamená nájemné za celý měsíc. Přátelé dali částku dohromady, protože já byl bez peněz. Na závod přišlo hodně lidí. Artista měl hned od startu náskok aspoň deset metrů. Byl dobrý sprinter. Snažil jsem se mu být v patách. Teprve v závěru závodu se mi ho podařilo předběhnout a vyhrát. Zdálo se, že tím všechno skončilo. Ale poražený mistr trval na odvetě. Šlo o jeho čest. – Vyzývám tě na závod ve skocích. Sázím se o čtyřicet lir. Za místo sázky zvolil vodní kanál. Rozběhl se a bezvadně skočil. Dále se snad ani nedalo doskočit. Měl jsem pocit, že nejsem schopen takového výkonu. Rozvažoval jsem, jak se dostat z nesnází. Jestli jsem měl artistu porazit, zbývalo jediné: dopadnout při skoku na ruce a udělat ještě salto. Lidé mě povzbuzovali a mně se to podařilo. Vyhrál jsem podruhé. … Artista se málem rozplakal. Byl na mizině. Šli jsme za ním a navrhli mu, že vrátíme všechny peníze, jestliže nám zaplatí v restauraci oběd. Rád souhlasil. Stál ho dvacet pět lir a do peněženky se mu vrátilo dvěstěpatnáct. Při loučení prohlásil: – Kdybyste mi nebyli vrátili peníze, zničili byste mě. Děkuji vám. Rád na vás budu vzpomínat. A nikdy v životě nebudu soutěžit se studenty. Pak narychlo sbalil své věci, aby byl co nejdříve odtud pryč. 66
