Hospodine kdo smí prodlévat v tvém stánku?

FARNÍ INFORMÁTOR 22. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 30. SRPNA 2015

Hospodine kdo smí prodlévat v tvém stánku?

Světelný průvod s milostnou sochou slzící Panny Marie (k zázračnému jevu došlo 29.srpna -1. září 1953), Syrakusy, Sicílie, Itálie. Peregrinatio ad Portam Fidei, 7. července 2012.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, prosme Boha Otce, od něhož pochází každý dobrý úděl i dokonalý dar, aby otevřel naše srdce pro slovo, které může zachránit naši duši: L: BOŽE, NAUČ NÁS POČÍTAT NAŠE DNY, AŤ DOJDEME K MOUDROSTI SRDCE.

 Za věřící, aby Světový den modliteb za péči o stvoření, vyhlášený papežem Františkem, byl každému jedinečnou příležitostí k obnově osobního povolání ochránců stvoření, vděčnosti Bohu za úžasné dílo, které svěřil naší péči, k prosbě o jeho pomoc při ochraně stvoření a o jeho slitování nad hříchy proti světu, v němž žijeme.  Za rodiče, aby své děti učili milovat Boha a bližního, jak nám to sám Pán Ježíš přikázal.  Za děti a mládež začínající nový školní rok, aby je nové poznání přivádělo ke stále větší úctě před tajemstvím a vznešeností člověka – Božího obrazu a podobenství.  Za učitele a pedagogické pracovníky, aby vštěpovali nové generaci našeho národa úctu k člověku a jeho tajemství.  Za věrné zemřelé, ať pro své dobré skutky patří na Toho, který jediný je dobrý. K: Věčný Bože, vyslyš prosby této své rodiny a dej, ať obnovena tvým slovem kráčí v síle této eucharistie po cestách tvé prozřetelnosti. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

POŘAD BOHOSLUŽEB: 30. srpna – 6. září 2015 DEN

LITURGIE

NEDĚLE 30. srpna

22. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

PONDĚLÍ 31. srpna

PONDĚLÍ 22. TÝDNE V MEZIDOBÍ

FARNOST

ÚMYSL MŠE SV.

za + Janu PŘIKRYLA, PUSTIMĚŘ živou a + rodinu 8.00 za + Ladislava a Ludmilu DRYSICE PODOLSKÝCH a dvoje rodiče 9.30 PODIVICE za + Karla MENŠÍKA, rodiče a Boží požehnání pro rodinu 11.00 za dary Ducha svatého PUSTIMĚŘ pro žáky a studenty 18.00

SVĚTOVÝ DEN MODLITEB ZA PÉČI O STVOŘENÍ

ÚTERÝ 1. září STŘEDA 2. září

ÚTERÝ 22. TÝDNE V MEZIDOBÍ STŘEDA

22. TÝDNE V MEZIDOBÍ

DRYSICE za dar zdraví a Boží požehnání pro rodinu KUDRMANNOVU 8.00 za + Josefa SMÉKALA PUSTIMĚŘ a dar zdraví pro celou rodinu 18.00

PODIVICE - SLAVNOST VÝROČÍ POSVĚCENÍ KOSTELA SV. CYRILA A METODĚJE (1911) SV. ŘEHOŘ VELIKÝ, ČTVRTEK PODIVICE za živé a + kněze, řeholnice, PAPEŽ A UČITEL CÍRKVE farníky a dobrodince farnosti 3. září 18.00

PÁTEK 4. září

SV. ROZÁLIE, PANNA A POUSTEVNICE PRVNÍ PÁTEK V MĚSÍCI

SOBOTA 5. září

BL. TEREZA Z KALKATY, PANNA A ŘEHOLNICE

23. NEDĚLE V MEZIDOBÍ NEDĚLE 6. září

HODY V DRYSICÍCH PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA

za + Josefa LUSKU, PUSTIMĚŘ dvoje rodiče, dar zdraví a Boží 18.00 požehnání pro živou rodinu PODIVICE za pronásledované křesťany 8.00 za + Rudolfa POSPÍŠILA PODIVICE dvě manželky a děti 8.00 na poděkování Panně Marii DRYSICE za dar zdraví s prosbou o další Boží pomoc a požehnání 9.30 pro celou rodinu SVÁTOST KŘTU: Adam a Daniela JANSKÝCH za + Jaroslava MUSILA PUSTIMĚŘ a Boží požehnání pro rodinu 11.00

ŘÍMSKOKATOLICKÉ NÁBOŽENSTVÍ NA ZŠ PUSTIMĚŘ Výuka začíná v úterý 8. září 2015 ve třídě 1.B dle rozvrhu: 1. + 2. třída: 11.35 – 12.20 (5. vyučovací hodina) 3., 4.+5., 9. třída: 12.30 – 13.15 (6. vyučovací hodina) 6. - 8. třída: 13.15 – 14.00 (7. vyučovací hodina) Děti 1. třídy dostanou přihlášky od své třídní paní učitelky. Děti, které navštěvovaly náboženství v minulých letech, jsou považovány za přihlášené. Nově příchozí (mimo prvňáčky) se přihlásí přímo v náboženství. FARNÍ INFORMÁTOR, XXI. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail: [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.

POŘAD BOHOSLUŽEB: 6. – 13. září 2015 DEN

LITURGIE

FARNOST

ÚMYSL MŠE SV.

za + Rudolfa POSPÍŠILA dvě manželky a děti 23. NEDĚLE V MEZIDOBÍ na poděkování Panně Marii DRYSICE za dar zdraví s prosbou o další Boží pomoc a požehnání 9.30 HODY V DRYSICÍCH pro celou rodinu SVÁTOST KŘTU: Adam a Daniela JANSKÝCH PRAVIDELNÁ za + Jaroslava MUSILA PUSTIMĚŘ MĚSÍČNÍ SBÍRKA a Boží požehnání pro rodinu 11.00 SV. MELICHAR GRODECKÝ, PUSTIMĚŘ ke cti Božského Dítěte za děti KNĚZ A MUČEDNÍK a mládež našeho národa 18.00 SVÁTEK za + Konráda SURÉHO, DRYSICE NAROZENÍ PANNY MARIE manželku a dva zetě 8.00 na poděkování za 60 let života, SV. PETR KLAVER, PUSTIMĚŘ dar zdraví a Boží požehnání KNĚZ 18.00 pro rodinu GRMELOVU BL. KAREL SPINOLA, PODIVICE za + rodinu NAVRÁTILOVU, KNĚZ A MUČEDNÍK MENŠÍKOVU a duše v očistci 8.00 PÁTEK PUSTIMĚŘ za + Jaroslava KOUTNÉHO, 23. TÝDNE V MEZIDOBÍ manželku a duše v očistci 18.00 JMÉNO za farnosti Pustiměř, HOSTÝN PANNY MARIE Drysice a Podivice 17.00 na poděkování za 50 let PUSTIMĚŘ manželství, dar zdraví a Boží požehnání pro rodinu 8.00 VŠETULOVU a ZBOŘILOVU 24. NEDĚLE DRYSICE za +Ludmilu PEPRNÍČKOVOU, manžela a syna V MEZIDOBÍ 9.30 SVÁTOST KŘTU: Leona Terezie ZAKOPALOVÁ za + Františka PIVODU, PODIVICE manželku, dceru, živou a +rod. 11.00 PODIVICE 8.00

NEDĚLE 6. září

PONDĚLÍ 7. září ÚTERÝ 8. září STŘEDA 9. září ČTVRTEK 10. září PÁTEK 11. září SOBOTA 12. září

NEDĚLE 13. září

POUŤ ZA OBNOVU RODIN A ZA NOVÁ KNĚŽSKÁ A ŘEHOLNÍ POVOLÁNÍ DĚKANÁTŮ PROSTĚJOV A VYŠKOV

SOBOTA, 12. ZÁŘÍ 2015 - SVATÝ HOSTÝN PROGRAM: 15.00: modlitba sv. růžence

16.00: adorace

17.00: mše svatá

PŘIHLÁŠKY: Pustiměř – A. Pospíšilová; Drysice – M. Adamcová; Podivice – F. Maráková

ODJEZD: 12.00: Podivice; 12.10: Zelená Hora; 12.15: Pustiměř – všechny zastávky 12.20: Drysice CENA DOPRAVY: DOSPĚLÍ – 150,-Kč;

DĚTI A STUDENTI

– zdarma.

FARNÍ INFORMÁTOR 23. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 6. ZÁŘÍ 2015

Duše má, chval Hospodina.

DRYSICE:

Radostí zajásám v Pánu.

Poutníci v jeskyni sv. Rozálie na Monte Pellegrino, Palermo, Sicílie, Peregrinatio ad Portam Fidei, 6. července 2012..

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, pozvedněme svůj prosebný hlas k Bohu, který zachovává věrnost navěky, otvírá oči slepým a napřimuje sklíčené, a s upřímností srdce volejme: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS.  Za papeže Františka, aby jeho nadcházející apoštolská cesta na Kubu, do Spojených států amerických i návštěva Organizace spojených národů u příležitosti účasti na VIII. Světovém setkání rodin ve Filadelfii, povzbudila Církev v jejím poslání lásky.  Za lidi současného světa, aby nepodlehli pokušení mnohého, co je s neodbytností obklopuje, ale byli vnímaví pro vnitřní neklid a prázdnotu, jež volají po pravdě o člověku.  Za křesťanské rodiče, aby je inspirovala, vedla a posilovala bdělá a starostlivá péče Panny Marie, s níž provázela svého Syna od chudoby betlémských jeslí až k ponížení kříže.  Za věrné zemřelé, aby za svou upřímnou snahu o následování tvého Syna došli poznání toho, co žádné oko nevidělo, žádné ucho neslyšelo, ale co Tys připravil těm, kdo tě milují. K: Všemohoucí, věčný Bože, který si povoláváš ty, kdo jsou v očích světa chudí, abys je skrze víru obdařil svým bohatstvím a učinil je dědici svého Království. Vyslyš naše pokorné prosby a naplň na nás svá zaslíbení. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

J.E. Tomáš kardinál Špidlík, S.J. PRVNÍ ČESTNÝ OBČAN PUSTIMĚŘSKÝ, 6. -7. SRPNA

2005



2015

„je našim upřímným přáním, aby Vaše osobnost a Vaše životní poselství zůstalo navždy spjato s tímto místem, jehož dějiny psala kultura Apoštolů Slovanů, královské rody i benediktinský klášter Ježíšova dětství...“.

"S bývalým předsedou Evropské komise Prodim jsme otvírali italsko-slovinskou hranici. On mluvil i o tom, že teď je třeba dýchat oběma stranami plic. A já k tomu dodal: „musíme mít jedno srdce!“ A to srdce je na Moravě. To je tak střed, typický střed. A Pustiměř je koneckonců jakoby srdce Moravy. Děkuji vám a jsem hrdý, že jste mne přijali a že sem mohu mezi vás."

"Všemohoucí Bože, prameni moudrosti, prosíme, naplň svým požehnáním tuto novou školu a všechny, kdo zde budou učit i studovat. Dej, ať se zde rozvíjejí lidské schopnosti, podporuje vědecký pokrok a šíří vzdělání a kultura. Dej, ať studenti i učitelé zde žijí podle zásad evangelia, vytrvale hledají pravdu a poznávají tebe, jediného původce pravdy.Prosíme o to skrze Krista, našeho Pána. Amen."

„Děkuji vám, že jsem po obdržení čestného občanství mohl poprvé do školy a že jsem nepropadl."

"Varhany jsou jako hlasy, které přicházejí z nebe. Zpíváme a celý svět jako by zpíval s námi. Proto máme rádi varhanní hudbu. Máme tedy krásnou tradici. Buďme si skutečně vědomi, že můžeme být hrdi na naši tradici a tato tradice se musí rozvíjet, aby tu bylo v kostele krásné prostředí, ve kterém se něco pěkného vidí a také slyší a to z celého srdce."

"Tento týden jsme slavili svátek Panny Marie Sněžné. Víte, že v Římě, v bazilice Panny Marie Sněžné, položili svatá Cyril a Metoděj slovanskou liturgii na oltář a tam jí papež požehnal. Dostali přitom taková privilegia jako nikdo na světě. Dodnes se historici diví, jak je to možné, že dostali taková privilegia. Tehdy si totiž uvědomili jednu věc: svět se rozpadal na Východ a Západ. Navíc hrozil konflikt a dokonce roztržka v Církvi. V Římě si řekli: snad ti Slované budou spojovacím mostem mezi Východem a Západem. Svět už byl ovšem natolik rozdělený, že Slované, kteří měli spojovat se sami rozdělili na východní a západní. Ale po tisíci letech se situace opakuje. Dnes je daleký Východ a daleký Západ; hrozí velké roztržky a Evropa? Buď bude mostem, nebo bude roztrhaná. A vprostřed Evropy je Morava. Pán Bůh jí tedy svěřil nějaký úkol.

Co po nás bude Pán Bůh chtít, to já nevím. Jisté však je, že sice budeme ještě na vlnách a všelicos, ale že si budeme moci jednou zazpívat: kolik to bouří nad vlastí se sneslo! O život bylo zápasit nám v boji. Mohutné sídlo Svatopluka kleslo, Velehrad víry bez pohromy stojí. Proto přejme sobě a všem našim, abychom splnili ten úkol, který pravděpodobně ještě máme. Svatý Otec Jan Pavel II. na to velmi často myslel. Právě ta jeho cesta na Velehrad byla symbolem toho, že nás ještě možná čeká velký úkol, pokud si zachováme tu svou křesťanskou tradici, kterou celý svět ztrácí. Dej nám Pán Bůh k tomu sílu! Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen."

„Když mi řekli, že mám posvětit tři věci, tak jsem se nad tím zamyslel. Svatého Jana Nepomuckého: je to jistě nejznámější světec v celém světě. Na všech mostech stojí. A proč na mostech? Poněvadž vlny života všecky někam zanášejí. Ale bývá obyčejně znázorněný s prstem na ústech jako patron mlčení, tajemství zpovědního. Ale i ti, kdo nejsou kněží mají tajemství. A jaká? Nikdy se nemá mluvit o zlém. Má se vždycky mluvit o dobrém. Obyčejně to ilustruji v cizině jednou českou básničkou – Petr Křička, Jednička lomeno jednou. Starý pan učitel vždycky dával jenom jedničky – z pravopisu jednička, úprava jednička. A autor říká: ´jednou jsem přinesl úkol. Byla to samá kaňka a samá pravopisná chyba. Starý učitel se nad tím zamyslel a nakonec napsal: jednička lomena jednou, až na ty pravopisné chyby.´ Jak by to bylo pěkné kdybychom mysleli vždycky o druhém jednička lomeno jednou až na ty pravopisné chyby. Druhou sochou je Boží muka. Zajímavé je, že na našich obrazech obyčejně Panna Maria těší Krista Pána na kříži. Na východních ikonách je to obráceně – Kristus Pán těší Matku. Říká: ´neplač, i to je k dobrému´. A proto ta Boží muka byla vždycky takovým útočištěm matek. Ono když se vdávají to je krása, to je krása. Ale pak to přijde, jedno za druhým. A tak ty matky utíkají k Božím mukám a Kristus Pán jim říká: ´neplač, neplač´. Ta třetí, to je zvonice, zvonička. Vždycky všude se zvoní. A zvoní se klekání. Víte proč se říká klekání? Protože pražský magistrát nařídil v 17. století, že musí zvonit všechny zvony naráz, protože klekají, tak aby klekali naráz, aby pak různě nebylo město na kolenou, zatímco jiní chtějí jet atd. V dnešních autech by to jistě bylo složité. Pak je také umíráček, abychom si vzpomněli na zemřelé. A pak jsou to všechny zprávy proti neštěstí. Některé zvony jsou pověstné. V Praze Loreta a na Velehradě: „zvoňte zvony na vše strany“. Jeden z nich rozbili za války nacisté na děla. Ale hned po válce to lidé posbírali a ulil se nový zvon a je tam napsáno: „Z Marie Josef zdobí moje čelo, které krutý barbar rozbil za války. Z čisté lásky lidu ožilo mé tělo, s vámi hlas můj lkal, teď jásej do dálky“.Tak ať ty pustiměřské zvony hlásají do dálky, jak se říká „ať zazní píseň jásavá, kde Mojmírova Morava o dávné slávě sní. Ať svatá slova Cyrila, tam kde do srdce zvonů ulila svůj pozdrav poslední“.

LITURGICKÉ TEXTY 22. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – DT 4,1-2.6-8

Čtení z páté knihy Mojžíšovy. Mojžíš řekl lidu toto: „Nyní, Izraeli, poslouchej nařízení a ustanovení, která vás učím zachovávat, abyste žili a šli obsadit zemi, kterou vám chce dát Hospodin, Bůh vašich otců. Nic nepřidáte k tomu, co vám přikazuji, a nic z toho neuberete, ale budete zachovávat příkazy Hospodina, svého Boha, které já vám přikazuji. Zachovávejte je a plňte, neboť tak budete v očích národů moudří a rozumní: uslyší o všech těchto nařízeních a řeknou: Skutečně moudrý a rozumný je tento velký národ! Neboť kde je tak velký národ, jemuž by byli bohové tak blízko, jako je Hospodin, náš Bůh, kdykoli ho vzýváme. A kde je tak velký národ, který by měl spravedlivá nařízení a ustanovení, jako je celé toto zákonodárství, které já vám dnes prohlašuji.“ ŽALM 15

Kdo žije bez vady a koná spravedlnost, – upřímně smýšlí ve svém srdci, – svým jazykem nepomlouvá. Nečiní příkoří svému bližnímu, – netupí svého souseda. – Nešlechetným člověkem pohrdá, – ale váží si těch, kdo se bojí Hospodina. Kdo nelichvaří svými penězi, – a nebere úplatky proti nevinnému. – Kdo takto jedná, – nikdy nezakolísá. 2. ČTENÍ – JAK 1,17-18.21B-22.27

Čtení z druhého listu svatého apoštola Jakuba. Bratři moji nejmilejší! Každý dobrý úděl, každý dokonalý dar přichází shora, sestupuje od Otce světel, u něhož není změna ani ztemnění, jaké je působeno (u hvězd) otáčením. On rozhodl, že nám dá život slovem pravdy, abychom byli jako prvotiny ze všeho, co stvořil. Buďte vnímaví pro slovo, které do vás bylo vloženo jako semeno a může zachránit vaši duši. To slovo však musíte uvádět ve skutek, a ne abyste ho jenom poslouchali. To byste klamali sami sebe. Zbožnost ryzí a bezvadná před Bohem a Otcem je toto: ujímat se sirotků a vdov v jejich tísni a uchovat se neposkvrněný od světa. EVANGELIUM – MK 7,1-8.14-15.21-23

Slova svatého evangelia podle Marka. Kolem Ježíše se shromáždili farizeové a někteří z učitelů Zákona, kteří přišli z Jeruzaléma. Všimli si, že někteří z jeho učedníků jedí rukama obřadně nečistýma, to je neumytýma. Farizeové totiž a všichni židé se drží podání předků a nejedí, dokud si pečlivě neumyjí ruce; po návratu z trhu nejedí, dokud se celí neopláchnou, a je mnoho jiného, co přejali a čeho se drží: omývání pohárů, džbánů a měděných nádob. Proto se ho farizeové a učitelé Zákona ptali: „Proč se tvoji učedníci nechovají podle podání předků, ale jedí obřadně nečistýma rukama?“ Odpověděl jim: „Pokrytci! Dobře to o vás předpověděl Izaiáš, jak je psáno: ‚Tento lid mě uctívá rty, ale jejich srdce je daleko ode mě. Nadarmo mě však uctívají, když učí naukám, které jsou lidskými ustanoveními.‘ Opustili jste přikázání Boží a držíte se podání lidského.“ Ježíš zase k sobě přivolal zástup a řekl jim: „Slyšte mě všichni a pochopte! Člověka nemůže poskvrnit nic, co do něho vchází zvenčí, ale co vychází z člověka, to ho poskvrňuje. Z nitra totiž, ze srdce lidí, vycházejí špatné myšlenky, smilství, krádeže, vraždy, cizoložství, lakota, zloba, lest, prostopášnost, závist, urážky, pýcha, opovážlivost. Všechno to zlé vychází z nitra a člověka poskvrňuje.“ 3

„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)

SLOVO

+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA „Stvořil jsi nás pro sebe, Bože, a naše srdce je neklidné, ..." V dnešní liturgii k nám promlouvají texty Písma svatého, které se nám snaží připomenout, co je v křesťanství, tedy i v naší víře to nejpodstatnější a z druhé strany na co je třeba si dát pozor, aby naše víra nesklouzla na nesprávnou cestu a nestala se z ní pověra, náboženský fanatizmus. V evangeliu jsme slyšeli, že židé ve Starém zákoně měli spoustu předpisů – příkazů a zákazů, na jejichž plnění či neplnění se budoval nebo ničil vztah k Bohu. Těch příkazů bylo díky tradici až několik set, a ten, kdo je zachovával tak byl přesvědčen, že je spravedlivý, hodný Boha. Jednalo se s Bohem jako s obchodním partnerem: já budu plnit příkazy a dostanu život věčný, - něco za něco. Kristus však rázně zakročuje: „tento lid mě uctívá rty ...“. Bohužel i my se podívejme pravdivě na svůj život jako křesťané – nejsme jako ti farizeové a učitelé zákona, kteří si zakládali právě na těch vnějších věcech? V neděli v kostele, v pátek se postit, přispívat na potřeby farnosti, chodit ke zpovědi, sv. přijímání, modlit se. To je to vnější, ale jak to zasahuje naše srdce? Pán Ježíš ostře vystupuje proti pokrytectví. Litera zabíjí, ale Duch dává život. Co to pomůže, když budeme chodit do kostela a přitom druhé pomlouvat, špinit a špatně o nich mluvit? Taková zbožnost nestojí za nic. „Tento lid mě uctívá rty, ale jejich srdce je daleko ode mě“. A tak je, bratři a sestry, velmi důležité, abychom si připomněli, co je na křesťanství to nejdůležitější. Dva příklady ze života nám jistě pomohou, abychom poznali na jakých základech má stát naše víra, jak se stane pro nás hnací silou v životě a může také druhé oslovit. Povzbudíme se tedy životní zkušeností známého světce, jehož památku jsme slavili před několika dny – sv. Augustina. I jeho cesta k poznání pravého smyslu života a konečně i křesťanství byla dost dlouhá a velmi klikatá. Byl velmi nadaný, studoval filozofii, nacházel se však v prostředí pohanském a nemravném, což ho značně ovlivnilo. Dlouhá léta žil v konkubinátu s jednou ženou, s níž měl i syna. Kromě toho upadal do různých bludných náboženských učení, takže bychom mohli říci, že jeho život šel velmi z kopce. Matka Monika se však za něj usilovně modlila, aby se obrátil na správnou cestu, nechal se pokřtít a stal se křesťanem. Augustin se mezitím dostává do Milána, kde se stal 4

profesorem řečnictví. Občas zašel do milánského dómu, aby si vyslechl kázání milánského arcibiskupa Ambrože. Byl jím velmi osloven – hledal pravdu, přemýšlel o svém životě a nakonec se rozhodl svůj život změnit. Sám si položil otázku „mohli jiní, mohly jiné, proč bys nemohl ty, Augustine?“ Pak se nechal pokřtít a vložil celé své srdce do služby Bohu a jeho království. Jeho víra se nezakládala na vnějších projevech náboženského života, ale změnila jeho nitro. Prodal všechno vlastnictví, které zdědil po matce, rozdal chudým a se svými přáteli založil řeholní společenství. Ve svém životě usiloval o hluboký vztah k Bohu – biskup ho 4 roky po křtu vysvětil na kněze a za 5 let na biskupa. Jeho krédo je vyjádřeno větou: „Stvořil jsi nás pro sebe, Bože, a naše srdce je neklidné, dokud nespočine v tobě“. Kéž i nás toto svědectví povzbudí k opravdovějšímu životu z víry a probudí v nás touhu po Bohu, protože jen on může naplnit touhy našeho srdce. Amen.



Čistota srdce (zamyšlení J. E.Tomáše kardinála Špidlíka, SI, čestného občana Pustiměře)

Němec ze severu jde po jižním italském městě. Obdivuje staré paláce a pohoršuje se na tom, jak je ulice špinavá. Ital se ušklíbne: „Není potřeba mít čistou ulici, ale srdce. Nestojí to tak v evangeliu?“ Není to ostatně jenom v evangeliu. Čistota srdce je všeobecně náboženský pojem. Podle toho, jak silný je v různých náboženstvích pocit viny, vyjadřuje se i potřeba očištění. Vědomí lidské slabosti pak pomáhá ke vzniku očistných ritů, obřadů. Avšak k pravému očištění od zla nestačí pouhá vnější ceremonie. Pravé očištění člověka se děje ctnostným životem. I křesťanství klade požadavek čistoty srdce. Dokonalá láska k Bohu je neslučitelná s poskvrněným srdcem. Proto věříme v očišťování i ve smrti, v očistec. Tím spíš se musíme očišťovat zde na zemi. Ti, kdo z východních otců vidí cíl života v kontemplaci, rozjímání, rádi opakují větu Izáka Syrského: „Duše vidí Boha podle toho, jak má čisté srdce.“ Přirovnávají duši ke studánce, která odráží nebe, je-li voda průzračná. „Co tedy k tomu cíli vede,“ tj. k čistotě srdce, píše Kasián, “toho se chopme všemi silami; co od toho cíle odvádí, před tím utíkejme jako před nebezpečím i škodou.“ Není tedy divu, že se tou otázkou zabývá i Ježíš v evangeliu. Píše: V denním životě nás mnoho vnějšího poskvrňuje: prach, bláto, dotyk se stěnou. Proto se umýváme a vyměňujeme šaty, abychom dokázali, že se nás špína netýká, že my sami jsme čistí. V obrazném smyslu nás poskvrní i špatné řeči, pomluvy. Ale i v tomto případě se umíme hájit nebo alespoň doufáme, že řeči přestanou, že pravda zase vyjde najevo. Horší je tomu však při takových vlivech, kterým říkáme pokušení. Vidíme obraz, ten budí myšlenku, zrodí se chuť provést něco, co je proti Božímu zákonu. Peněženka leží na podlaze, je to něco vnějšího, a přece myšlenka přivlastnit si cizí peníze pronikne do srdce. Právě proto se vyhýbáme příležitostem ke hříchu, špatnému prostředí, abychom neupadli. Poskvrňuje nás tedy něco vnějšího? Zdá se, že ano. „Kdo pohlédl na ženu, už v srdci zhřešil...“ (srv. Mt 5, 28). Tak to vysvětlovali starověcí stoikové. Ale křesťané si jsou dobře vědomi, že ten proces není mechanický. Aby myšlenka z vnějšku se stala naší vlastní, musíme uvnitř dobrovolně souhlasit. Teprve tento vnitřní souhlas ke zlu nás poskvrní. Člověk nepodléhá mechanicky vlivům zvenčí. Navazuje se skutečností styk, dialog. Dítě se nejdřív ptá: „Co je to?“ Ale hned nato přijde další otázka: „Nač je to? Co s tím 5

mohu udělat?“ Potom teprve přijde rozhodnutí. Sv. Maxim Vyznavač vysvětluje tento proces příkladem podobným tomu s peněženkou na zemi. Nejsou zlé peníze. Neposkvrní mě ani myšlenka, co by se s penězi dalo udělat. Ta přišla jakoby sama, když jsem peníze uviděl. Je tedy pořád ještě zvenčí. Ale jenom zvnitřku srdce může vyjít rozhodnutí peníze ukrást. To rozhodnutí pak poskvrní člověka, i kdyby se mu třeba nepodařilo zlý skutek provést. Jeden východní mnich to vyjádřil výstižně. Stěžoval si mu mladík, že je tuze citlivý, že má mnoho dojmů a že se bojí, aby jim nepodlehl. Uslyšel radu: „Neboj se dojmů, boj se rozhodovat pod jejich vlivem!“

S kardinálem Špidlíkem před Lateránskou bazilikou v Římě, Peregrinatio ad limina Apostolorum, 11. června 2007.

V tom smyslu platí výrok Ježíšův: „Z nitra, ze srdce lidí vycházejí špatné myšlenky.“ Na první pohled je tato věta evangelia v rozporu s tím, co jsme doposud řekli, že totiž špatné myšlenky přicházejí zvenčí, zevnitř je souhlas. Ale tak tomu je v prvním stadiu. Kdo už jednou zlou myšlenku dobrovolně do srdce vpustil, ta tam zapustí kořeny a rozroste se jako plevel v dobré půdě. Pseudo Makarius píše, že zlé myšlenky jsou hadi. Pustíš-li je do ráje srdce, usadí se tam a udělají si tam hnízdo, líhně. Psychologicky tento proces uměl mistrovsky vylíčit Shakespeare ve svých dramatech. Tak např. Othello, benátský mouřenín. tam vystupuje jako čestný a věrný muž. Ale uvěřil zlému našeptavači, který nařknul Othellovu manželku z nevěry. Žárlivost ho mučí, vztek ho dusí, stane se nakonec vrahem své vlastní ženy. Vášeň, která oslabí a nakonec zničí člověka, má obyčejně takové malé a bezvýznamné počátky. Proto už staré latinské přísloví říká: „Vzdoruj začátkům! Pozdě se hledá lék, když se zlo časem rozmnožilo.“ FARNÍ INFORMÁTOR, XXI. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail: [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.

6

LITURGICKÉ TEXTY 23. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – IZ 35,4-7A

Čtení z první knihy proroka Izaiáše. Řekněte malomyslným: „Vzmužte se, nebojte se! Hle, Bůh váš přináší odvetu, odplatu božskou! On sám přijde a spasí vás!“ Tehdy se otevřou oči slepých, odemknou se uši hluchých. Tu poskočí chromý jak jelen a zaplesá jazyk němého, neboť na stepi vyprýští vody, potoky na poušti. Vyprahlá země se změní v močál a žíznivá půda v prameny vod. ŽALM 146

Hospodin zachovává věrnost navěky, – zjednává právo utlačeným, – dává chléb lačným. – Hospodin vysvobozuje vězně. Hospodin otvírá oči slepým, – Hospodin napřimuje sklíčené, – Hospodin miluje spravedlivé, – Hospodin chrání přistěhovalce. Hospodin podporuje sirotka a vdovu, – ale mate cestu bezbožníků. – Hospodin bude vládnout na věky, – tvůj Bůh, Sióne, po všechna pokolení. 2. ČTENÍ – JAK 2,1-5

Čtení z listu svatého apoštola Jakuba. Moji bratři, s vírou v našeho božského Pána Ježíše Krista nesmíte spojovat stranictví k lidem. Když k vám do shromáždění vejde muž se zlatými prsteny na rukou, ve skvělém oděvu, a vejde také chudák v obnošených šatech, vy jste samá pozornost k tomu, který je nádherně oblečen, a řeknete mu: „Prosím, posaď se tady na čestné místo.“ Ale tomu chuďasovi řeknete: „Ty stůj tamhle“ nebo „Sedni si tady u mých nohou“. Neděláte tak rozdíly navzájem mezi sebou, nestáváte se soudci podle špatných zásad? Poslyšte, moji milovaní bratři! Což nevyvolil Bůh právě chudé v očích světa, aby byli skrze víru bohatí a dědici Království, které slíbil těm, kdo ho milují? EVANGELIUM – MK 7,31-37

Slova svatého evangelia podle Marka. Ježíš odešel z tyrského kraje a šel přes Sidón územím Desetiměstí ke Galilejskému moři. Přivedli k němu hluchoněmého a prosili ho, aby na něho vložil ruku. Vzal ho stranou od zástupu, vložil mu prsty do uší, dotkl se slinou jeho jazyka, vzhlédl s povzdechem k nebi a řekl: „Effatha!“, to znamená: „Otevři se!“ A otevřel se mu sluch, rozvázal se mu jazyk a mluvil správně. Ježíš jim pak přikázal, aby o tom nikomu neříkali. Čím více však jim to přikazoval, tím více to rozhlašovali. Byli celí užaslí a říkali: „Dobře všechno udělal, i hluchým dává sluch, i němým řeč!“  ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC SRPEN

1. Za dobrovolníky, aby se velkoryse věnovali službě potřebným. 2. Abychom uměli vyjít ze sebe a stali se bližními pro ty, kdo se nacházejí na okraji mezilidských a společenských vztahů. 3. Abychom na přímluvu Panny Marie Nanebevzaté šťastně došli k cíli své pozemské pouti. ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ZÁŘÍ

1. Aby rostly příležitosti pro vzdělávání a práci pro všechny mladé lidi. 2. Za katechety, aby jejich život byl v souladu s vírou, kterou hlásají, a tak o ní věrohodně svědčili druhým. 3. Aby všichni lidé poznali Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání. 7

„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)

SLOVO

+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA

Šťastní, kdo slovo Boží slyší a zachovávají ho Pán Ježíš uzdravuje hluchoněmého – jeho život se stává radostnějším a krásnějším. Na druhé straně s přijatým obdarováním je spojena o odpovědnost. A na to my zdraví často zapomínáme a díky dnešnímu evangelijnímu úryvku si máme uvědomit, že máme zodpovědnost za to, co mluvíme a posloucháme. Nehřeší se totiž jen skutky, ale také slovy. My žijeme v době inflace slov. Musíme si vyslechnout slova příjemná i nepříjemná, slova radostná i bolestná, slova slušná i vulgární, slova pomlouvačná a nactiutrhačná, jako i slova pochvaly a uznání. Snad bychom se měli v této věci řídit určitými zásadami: Vyhýbat se debatám, kde se pomlouvá a osočuje. Vážit si slov, která nám pomáhají k životu, pomáhají k dobru. Na druhé straně dbejme i na to, co sami mluvíme. Moudrý člověk nejprve přemýšlí, než něco řekne. Naopak mluvka je důkazem člověka málo rozumného: říká se, ´kdo mnoho mluví, málo myslí´. Nebo ´ptáka poznáš po peří, člověka po řeči´. A také ´co na jazyku, tím srdce přetéká´. Svým slovem totiž dáváme druhým nahlédnout do svého nitra. Odkrýváme tak určité tajemství své osoby. Chvíle před spaním nám umožňují zamyslet se nad tím, co jsme v průběhu dne mluvili. Zda-li jsme někoho svým slovem zranili, zesměšnili nebo vůbec způsobili bolest. Svatý Jakub nás varuje před stranickostí k lidem, jež má vymizet z našeho středu. Křesťan si nemá vybírat lidi a držet jen s těmi, kteří mu pomáhají ke kariéře, prospěchářství a jeho vlastnímu sobectví, ale nepřehlíží lidi potřebné, ale ochotně jim pomáhá. Tak se stává víra živou, protože se projevuje skutky.Vraťme se ještě k dnešnímu evangeliu. Možná nás překvapuje složitý postup, který Ježíš volí pro uzdravení. Vždyť to mohl udělat jedním slovem? - Ježíš si bere hluchoněmého stranou – zůstávají tedy spolu jen dva – i my musíme opustit lidi, najít si osamělé místo a být jen dva, já a Ježíš.- Ježíš vkládá prsty do uší – uši si zacpáváme před hlukem nebo když nechceme něco slyšet. Otevřít se Bohu znamená zapomenout na to, co slyšíme nebo jsme slyšeli, ale zajímá nás jen to, co nám řekne Bůh – bdíme nad svým sluchem.- Ježíš se dotýká slinou jazyka – sliny jsou symbolem touhy – sbíhají se mi sliny třeba na zmrzlinu, toužím po té sladkosti. Touha po Bohu. - Ježíš pozvedá zrak k nebi, modlí se – Effatha - ´otevři se´. Dříve se tato Ježíšova slova používala při křtu: ´Otevři uši pro Boží hlas a ústa ke chvále Stvořitele´. Tyto čtyři kroky jsou nezbytné, abychom slyšeli Boha: být sám s Ježíšem, přestat vnímat svět; toužit po Bohu a být otevřen jeho slovu. Tyto čtyři prvky jsou předpokladem dobré modlitby – rozhovoru s Bohem. 8

Uzdravení hluchoněmého (úvaha J. E.Tomáše kardinála Špidlíka, SI,) Právem se zdůrazňuje, že se láska k bližnímu projevuje víc ve skutcích, než ve slovech. Nezapomínejme však na to, že v lidském styku i slova jsou skutky. Proto se v morálních naučení často mluví o správném užívání jazyka. Starozákonní knihy Kazatel (srv. 6, 5), Přísloví (15, 1) chválí ty, kdo umí klidně a rozvážně mluvit: „Laskavá odpověď hněv uklidňuje, zlosti dá vzplanout trpké slovo.“ Křesťanští moralisté se převážně soustřeďují na chyby jazyka, kterých se máme uvarovat a z kterých se máme zpovídat, jako jsou lži, pomluvy, urážky apod. Ukazuje se na to, kolik zla způsobí neukázněný jazyk a doporučuje se mlčení. „Mluviti stříbro, mlčeti zlato.“ Nesmí se ovšem při těch blahodárných napomenutích zapomínat na pozitivní stránku, tj. na to, kolik dobrého se dá dobrým slovem vykonat. I samo přísloví se doplňuje: „Mluviti stříbro, mlčeti zlato, ale slovo v pravý čas pronesené je jako jablko zlaté na míse stříbrné.“ Být bez možnosti mluvit znamená být omezený ve své lidské důstojnosti. Sv. Řehoř Naziánský, který byl básník, často opěvuje dar jazyka. Schopnost pronášet slova je podle něho obraz Boha Otce, jehož Syn je věčné Slovo. Proto se také často vysvětluje široce a symbolicky Ježíšův zázrak s uzdravením hluchoněmého. Je mnoho druhů hluchosti. Vedle fyzické neschopnosti slyšet je také hluchost psychologická. Někdo se dokáže tak pohroužit do práce, že neslyší zvonění u dveří, nevnímá telefon, myslí, že není vůbec doma. Taková soustředěnost může být velký dar, ale může být i úchylka, která hraničí s nenormálností. Ti, kdo mají v hlavě tzv. fixní ideu, prostě neslyší jakékoliv důvody, které by jim ji chtěly vyvrátit. Chlapec, který se nerozumně zamiloval, je hluchý ke všem domluvám. A když s ním o tom mluvíme, říká se lidově, že pořád jenom „mele své“. Je tedy i němý pro jiné. Na příkladu zamilovaného vidíme, jak taková psychická hluchoněmost vzniká z lásky nebo z vášně. Mezi těmito dvěma motivy je totiž velký rozdíl. Láska působí soustředěnost pozornosti k jednomu, ale nezaslepuje pro druhé. Vášeň naopak je jakoby registrace, která vymaže z pásky všechno ostatní. Každá vášeň má jako následek jistý druh němosti: nechce se přiznat. Sv. Ignác z Loyoly přirovnává ďábla - pokušitele - ke svůdnému milovníku, který chce obalamutit děvče. Důtklivě ji napomíná, aby se nikomu nesvěřila, aby uchovala v tajnosti všecko, k čemu ji chce přivést. Mohli by jí to totiž rozumní lidé rozmluvit. Tímto přirovnáním potvrzuje světec starou zkušenost: nutnost duchovního vedení, duchovní rozmluvy. Sv. Teodor Studita vypráví řeholníkům o velkých výhodách mlčení. Ale dodává, že je neuvěřitelně škodlivé v jednom případě: když je někdo mlčenlivý, anebo dokonce němý vůči svému zpovědníku. Takovému musí sám Kristus říci: Effatha, otevři se, tj. přiznej se se svými sklony, s tím, co tě pobuřuje, přitahuje, odpuzuje. Už sama skutečnost, že se o tom promluví, znamená velké ulehčení. Pouto jazyka se mu uvolní. Říká se, že se dá spoutat člověk, jeho ruce a nohy, ale nedá se spoutat jazyk. A přece bývá spoután, ne ovšem zvnějšku, ale zvnitřku. Někdo se například na druhého rozhněval. Nemluví spolu už dlouho, je to ovšem trapné. Napomínají ho: „Odpros ho! Pozdrav ho, když ho potkáš!“ Marné jsou tyto připomínky. Nedostal by toto odprošení ze sebe. Jazyk jako by přirostl k patru, jako by byl spoután. Kdo může tato pouta uvolnit? Musí se nejdříve dotknout srdce člověka láska, a pak už řeč proudí sama sebou. Spoutaný jazyk je častým hříchem našeho soužití. Vybíráme si lidi, se kterými mluvíme, a jiné, se kterými, jak se říká, se nebudeme bavit. A když ti něco potřebují, prostě je nevidíme a neslyšíme. Sami sebe pak ospravedlňujeme, že jim přece neděláme nic zlého, že je prostě ignorujeme. Musí se tedy i nás dotknout Kristus, aby nám rozvázal pouta řeči, která vyjadřují lásku. 9

MODLITBA ZA NAŠI ZEM (papež František, encyklika Laudato si´, 246)

Nejvyšší Pane, jenž jsi přítomný v celém vesmíru i v nejmenším z tvých tvorů, Ty, jenž svou něhou zahrnuješ vše, co existuje, vlij nám sílu své lásky, abychom pečovali o život a krásu. Zaplav nás pokojem, abychom žili jako bratři a sestry, a nikomu neškodili. Otče chudých, pomoz nám vysvobozovat ty, kdo jsou na této zemi opuštěni a zapomenuti, a kteří jsou v tvých očích tak cenní. Ozdrav náš život, abychom chránili svět a nepustošili ho, abychom zasévali krásu a nikoli znečištění a zkázu. Dotkni se srdcí těch, kdo hledají pouze výhody na úkor chudých a této země. Nauč nás objevovat hodnotu každé věci, s úžasem rozjímat a poznávat, že jsme hluboce spojeni se všemi tvory na naší cestě k tvému nekonečnému světlu. Díky, že jsi s námi po všechny dny. Buď nám, prosím, oporou v našem boji za spravedlnost, lásku a pokoj. 10

KŘESŤANSKÁ MODLITBA S TVORSTVEM (papež František, encyklika Laudato si´, 246)

Chválíme tě, Pane, se všemi tvými tvory, co vyšli z tvé mocné ruky. Jsou tvoji, a jsou plni tvé přítomnosti a tvé něhy. Tobě buď chvála! Synu Boží, Ježíši, tebou byly stvořeny všechny věci. Přijal jsi podobu v Mariině mateřském lůně, stal ses součástí této země a patřil jsi na tento svět lidskýma očima. V každém tvoru jsi dnes živý svou slávou vzkříšeného. Tobě buď chvála! Duchu svatý, jenž svým světlem vedeš tento svět k lásce Otce a provázíš sten tvorstva, žij i ty v našich srdcích a pobízej nás k dobrému. Tobě buď chvála! Pane Bože, v Trojici jediný, podivuhodné společenství nekonečné lásky, nauč nás rozjímat Tě v kráse vesmíru, kde všechno mluví o Tobě. Probuď naši chválu a naši vděčnost za každé bytí, které jsi stvořil. Dej nám milost cítit se niterně spjati se vším, co existuje. Bože lásky, ukaž nám naše místo v tomto světě, jakožto nástrojům tvé náklonnosti vůči všemu bytí této země, neboť ani jediné z nich není Tebou zapomenuto. Osviť držitele moci a peněz, aby neupadli do hříchu lhostejnosti, aby milovali obecné dobro, podporovali slabé, a pečovali o tento svět, který obýváme. Chudí i země hlasitě volají: Pane, ujmi se nás svou mocí a svým světlem k záchraně každého života a přípravě lepší budoucnosti, aby přišlo Tvé království spravedlnosti, pokoje, lásky a krásy. Tobě buď chvála! Amen. 11

APOŠTOLSKÁ CESTA PAPEŽE FRANTIŠKA DO EKVÁDORU, BOLÍVIE A PARAGUAYE 5. - 13. července 2015 Těsně před odletem Svatého otce Františka na jeho devátou apoštolskou cestu, během níž navštívil Ekvádor, Bolívii a Paraguay, sílilo v cílových zemích očekávání prvního latinskoamerického papeže. Jedním z členů papežského doprovodu byl sekretář Papežské komise pro Latinskou Ameriku, profesor Guzman Carriquiry Lecour, který přiblížil význam nadcházející cesty. “Stejně jako v Evropě nezačal Svatý otec návštěvou Španělska nebo Francie, nýbrž Albánií a Bosnou, také v Latinské Americe nejprve nenavštíví velké země, nýbrž tři státy, které bych označil za „vynořující se periferie“. Po dvanácti letech silného ekonomického růstu začínají vycházet na povrch, a papež František tedy zavítá do zcela odlišných zemí, než jaké před třiceti lety našel Jan Pavel II. Dokonce v letošním roce, navzdory nepříznivým mezinárodním podmínkám, tyto země vykazují zhruba pětiprocentní hospodářský růst, což je významné zejména s ohledem na masy původních rolnických obyvatel, které tyto státy obývají. Samozřejmě tu přetrvávají problémy chudoby, nerovnosti, možného návratu k autoritářským systémům, avšak dějinná trajektorie těchto zemí je v poslední době velice pozitivní.“ Také církevní identita prošla za poslední tři desetiletí značným vývojem, poznamenává uruguayský profesor. “Tehdy převládalo napětí a polarizace, církev stála vprostřed živé debaty o teologii osvobození. Dnes František najde vyrovnanou a jednotnou církev, která prožívá své poslání, dané setkáním latinsko-amerických episkopátů v Aparecidě roku 2007. Kardinál Bergoglio tehdy rozhodnou měrou přispěl k redakci závěrečného dokumentu a nyní se místní církve zabývají také návrhy, které už jako papež František předkládá ve své apoštolské exhortaci Evangelii gaudium.“ Jaké budou nejvýznamnější okamžiky této cesty? “Papež stále říká, že celek lépe nahlížíme z periferie. Myslím tedy, že se ponoří do reality těchto jednotlivých zemí, avšak stále v horizontu toho, čemu rád říká „velká latinskoamerická vlast“. Bude třeba věnovat velkou pozornost všem akcentům, kterými 12

poukáže na bratrství, spolupráci a integraci mezi latinskoamerickými zeměmi. Dobře víme, nakolik si papež cení lidové zbožnosti v těchto zemích, která je formou inkulturace víry, zakořeněná v dějinách a duších jejich národů. Navštíví proto poutní místa Panny Marie z Quince, patronky Ekvádoru, a Panny Marie z Caacupé, patronky Paraguaye. Škoda, že nemůže uctít Pannu Marii z Copacabana, patronku Bolívie. Toto poutní místo leží na jezeru Titicaca a cesta tam by byla logisticky náročná…Jak už jsme si zvykli, vyhradí si papež vždy zvláštní setkání pro chudé a trpící. Navštíví bolívijskou věznici v Santa Cruz de la Sierra, která je jednou z nejtvrdších v Latinské Americe. V Paraguyai se setká s dětmi, nemocnými a postiženými lidmi v dětské nemocnici poblíž Asunciónu. Jméno tohoto zdravotnického zařízení připomíná ničivou Válku trojí aliance, která v zemi způsobila genocidu.“ Uvedl sekretář Papežské komise pro Latinskou Ameriku. Dodejme, že zmíněná šestiletá Válka trojí aliance ve druhé polovině 19. století (1864-1870) byla nejkrvavějším konfliktem v dějinách Latinské Ameriky. Paraguay ji vedla proti Argentině, Brazílii a Uruguayi, utrpěla porážku a ztráty na životech více než poloviny svých obyvatel.

 Svoji pouť zahájil papež František jako obvykle v předvečer cesty, soukromou návštěvou baziliky Panny Marie Větší. Přijel sem v sobotu v 19 hodin, kdy se bazilika pro veřejnost zavírá. Před milostným obrazem Panny Marie, Salus Populi Romani, položil kytici květů v barvách národních vlajek tří států, které navštíví. Zde pak setrval asi dvacet minut v tiché modlitbě. Z římského letiště Fiumicino se v neděli dopoledne v 9 hodin 15 minut letoun Airbus 330 s papežem a jeho doprovodem na palubě vznesl na 13 hodin dlouhou cestu. Urazí přitom 10 tisíc 103 kilometrů. Přistání v hlavním Ekvádoru Quito se očekává po 22 hodině našeho času, v Quito bude teprve 15 hodin. Během letu papež František krátce pozdravil 75 přítomných novinářů. “Dobrý den! Přeji vám šťastnou cestu a děkuji vám za práci, kterou vykonáte. Je to velmi náročná práce, která však může přinést mnoho dobra při zprostředkování zpráv o dění během cesty. Děkuji vám za všechno a na viděnou v příštích osmi dnech.“ Řekl Svatý otec a osobně pozdravil všechny členy novinářského doprovodu. Jak poznamenal vatikánský tiskový mluvčí, O. Lombardi, další tisícovka novinářů papeže očekává v cílových zemích. Po třináctihodinovém letu dosedl papežský speciál 13

italských aerolinek na mezinárodním letišti Maršála Sucreho. Pod zataženým nebem a za silného větru, který ihned odvál papežské solideo, Petrova nástupce přivítali ekvádorský prezident Raffael Correa s chotí. Nechyběly děti s květinami v zastoupení sedmnácti domorodých etnik. “Děkuji Bohu, že mi umožnil znovu přicestovat do Latinské Ameriky a být dnes spolu s vámi v této krásné ekvádorské zemi.(…). Navštívil jsem Ekvádor při různých příležitostech z pastoračních důvodů již několikrát. Tak je tomu i dnes, kdy přicházím jako svědek Božího milosrdenství a víry v Ježíše Krista“ - zněla první papežova slova na ekvádorské půdě. František pak poděkoval prezidentu Correovi za jeho úvodní pozdrav. Correa se před necelými deseti lety při svém nástupu do úřadu vzepřel diktátu finančních institucí, konkrétně Mezinárodního měnového fondu, a našel silného partnera v Číně. Dnes se ovšem musí vyrovnávat se sílící opozicí ropných oligarchů, střední třídy i domorodého obyvatelstva. Ve svém projevu citoval z obou Františkových dokumentů a mluvil o „nespravedlnosti jako sociálním hříchu Latinské Ameriky“. Vývoj v jeho zemi se velice podobá situaci, nastíněné encyklikou Laudato si´, která však nejenom poukazuje na závažnou zodpovědnost finančnictví, nýbrž rovněž navrhuje seriózní alternativy rozvoje, inspirované vírou. Vážení vládní představitelé, bratři v biskupské službě, dámy a pánové, všichni přátelé, Děkuji Bohu, že mi umožnil znovu přicestovat do Latinské Ameriky a být dnes spolu s vámi v této krásné ekvádorské zemi. Pociťuji radost a vděčnost, když vidím vřelé přijetí, kterého se mi dostává: je to další důkaz pohostinnosti, kterou se tak výrazně vyznačují národy této ušlechtilé země. Děkuji za laskavá slova na uvítanou a souznění s mými myšlenkami panu prezidentovi, kterému chci tímto popřát všechno nejlepší při plnění jeho poslání. Kéž uskutečníte to, po čem k dobru svého lidu toužíte. Srdečně zdravím vážené vládní představitele, svoje spolubratry biskupy, věřící církve v této zemi a všechny, kteří mi dnes otevírají brány svého srdce, svojí rodiny a svojí vlasti. Vám všem patří moje sympatie a má upřímná vděčnost. 14

Navštívil jsem Ekvádor při různých příležitostech z pastoračních důvodů několikrát. Tak je tomu i dnes, kdy přicházím jako svědek Božího milosrdenství a víry v Ježíše Krista. Téže víry, která po staletí utvářela identitu tohoto lidu a přinesla tolik dobrých plodů, mezi nimiž vyčnívají zářivé postavy svatých, jakými jsou svatá Marianna od Ježíše, svatý bratr Michele Febres, svatá Narcisa od Ježíše nebo blahoslavená Mercedes Molina, beatifikovaná před třiceti lety při návštěvě papeže Jana Pavla II. Oni žili víru intenzivně a s nadšením a prokazováním milosrdenství přispěli v různých oblastech ke zdokonalení ekvádorské společnosti svojí doby. Dnes můžeme i my najít v evangeliu klíče, které nám umožní postavit se nynějším výzvám, cenit si růzností, podporovat dialog a participaci bez vyřazování, aby další pokroky a rozvoj, ke kterým dochází, se upevnily a zaručily lepší budoucnost pro všechny. Za tímto účelem, pane prezidente, budete moci vždycky spoléhat na úsilí a spolupráci církve. Všichni přátelé! Tyto dny, které máme před sebou, začínám s očekáváním a nadějí. V Ekvádoru se nachází místo, které je nejblíže vesmíru. Je to hora Chimborazo, o které se říká, že je „nejblíže slunci“, Měsíci a hvězdám. My křesťané přirovnáváme Ježíše Krista ke slunci a církev k Měsíci. Měsíc nemá vlastní světlo a pokud jej slunce zakryje, potemní. Ježíš Kristus je slunce. Jestliže se církev odloučí od Ježíše Krista anebo se před ním skryje, potemní a nevydává svědectví. Kéž je v těchto dnech nám všem evidentnější blízkost slunce, „které vychází z výsosti“ (srov. Lk 1,78), a to, že jsme odrazem Jeho světla, Jeho lásky. Odtud chci obejmout celý Ekvádor. Od vrcholku Chimboraza až k pobřeží Tichého oceánu, od amazonského pralesa až ke Galapážskému souostroví. Nikdy neztrácejte schopnost děkovat Bohu za to, co pro vás učinil a činí; schopnost bránit to maličké i jednoduché, pečovat o svoje děti a starce, kteří jsou pamětí vašeho národa, důvěřovat v mládež, žasnout nad šlechetností zdejšího lidu a jedinečnou krásou svojí země, kterou váš prezident nazval rájem. Nejsvětější Srdce Ježíšovo a Neposkvrněné Srdce Panny Marie, kterým je Ekvádor zasvěcen, ať vás zahrnou milostí a požehnáním. Tisíceré díky! Zasvěcení Ekvádoru Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu bylo dílem státníka - Gabriela García Morena. Katolický prezident, který se zasloužil o uzavření konkordátu se Svatým stolcem, jej vykonal v roce 1874 spolu s quitským arcibiskupem Checou. Moreno pracoval na řešení sociálních problémů, zřizoval školy a usiloval o alfabetizaci země, čímž si – kromě 15

svého katolictví a vysokého mravního profilu – vysloužil nelibost zednářských lóží. Zemřel v srpnu roku 1875 rukou najatých vrahů před vstupem do katedrály v Quitu, po dlouhé adoraci Nejsvětější Svátosti. Jeho poslední slova zněla: Bůh neumírá. Po oficiálním přivítání na letišti v Quitu se papež František odebral k odpočinku na asi 40 km vzdálenou apoštolskou nunciaturu. Vřelé přivítání ekvádorských věřících tu předčilo jakékoli očekávání. Papež zprvu cestoval ve krytém voze – Fiatu Idea – který však opakovaně zastavoval nebo zpomaloval v místech, kde se shromáždil větší počet lidí. Na posledních osm kilometrů přestoupil do odkrytého džípu a projížděl souvislým zástupem, který na vůz házel okvětní plátky květin. Podle místních sdělovacích prostředků zaplavil ulice Quita milionový zástup. Před apoštolskou nunciaturou papeže očekávali mladí lidé a halasným zpěvem jej donutili, aby se jim ukázal. Svatý otec se s nimi mimo plánovaný program krátce pomodlil a rozloučil se slovy: “A dříve než půjdeme domů spát - a necháme spát také sousedy – přijměme ještě požehnání.”

 Pondělní program zahájil papež v devět hodin ráno místního času, tedy pro nás v 16 hodin odpoledne, odletem na pobřeží Tichého oceánu, do nejlidnatějšího ekvádorského města Guayaquilu, které je se svými téměř čtyřmi miliony obyvatel důležitým obchodním střediskem a významným námořním přístavem. Od hlavního města Quita dělí tuto „Perlu Pacifiku” necelá hodina letu. V Guayaquilu Petrův nástupce nejprve zavítal do velmi moderního kostela Božího Milosrdenství, jehož stavba byla společně s celým poutním komplexem dokončena před necelými dvěma lety. V chrámu papeže očekávalo několik stovek nemocných a starých lidí, kteří později sledovali prostřednictvím velkoplošných obrazovek dopolední mši svatou. Římský biskup ji za účasti milionu věřících slavil v třetím největším latinskoamerickém rekreačním parku. Parco Samanes byl otevřen v lednu 2013 a pokrývá téměř čtyřsethektarovou plochu, umožňující sportovní vyžití a odpočinek. Papež František slavil eucharistii podle římského mešního formuláře „za rodiny“ a ve své homilii podal výklad 16

evangelia o proměnění vody ve víno při svatbě v Káni očima Ježíšovy Matky: Evangelní úryvek, který jsme slyšeli (Jan 2,1-11), je první popis zázračného znamení v Janově evangeliu. Mariina starost, která se mění ve snažnou prosbu, s níž se obrací k Ježíši: „Už nemají víno“ a Ježíšova zmínka o „hodině,“ která ještě nepřišla, jsou srozumitelné v rámci Pašijí. Je dobré, že je tomu tak, protože se nám tak ukazuje Ježíšovo nutkání učit, provázet, léčit a rozradostnit právě na základě výzvy Jeho matky: „Už nemají víno.“ Svatba v Káni se opakuje v každém pokolení, v každé rodině, u každého z nás v našem úsilí, aby naše srdce dokázalo nalézat stabilitu ve stálé, plodné a radostné lásce. Dejme prostor Marii, „matce“, jak ji nazývá evangelista. Projděme se Kánou spolu s ní. Maria je pozorná a během svatby pohotově řeší potřeby svatebčanů. Neizoluje se v sobě, nesoustřeďuje se na svůj svět. Naopak, láska ji dělá „bytím pro“ druhé. Není ani s kamarádkami, aby s nimi komentovala, co se děje, a jak špatně je svatba připravena. A proto si všimne nedostatku vína. Víno je znamením radosti, lásky a hojnosti. Kolik jen našich mladistvých a mladých vnímá, že se jejich domům tohoto vína už dlouho nedostává! Kolik jen samotných a sklíčených žen si klade tuto otázku, když se láska z jejich životů jakýmsi nedopatřením vytratila. Kolik jen starých lidí cítí, že jsou vyloučeni z rodinných oslav, osamoceni kdesi v koutě a bez každodenní stravy lásky od svých dětí, vnuků a pravnuků. Tento nedostatek vína může být také důsledkem chybějící práce, nemoci a problémů, s nimiž se naše rodiny v celém světě potýkají. Maria není matka, která „požaduje“, není tchyně, která pro zábavu sleduje naši nezkušenost, chyby a nepozornost. Maria je zkrátka matkou! Je přítomná, pozorná a pečlivá. Je krásné to slyšet! Maria je matkou! Chcete to říci všichni spolu se mnou? Maria je matka! (přítomní odpovídají: Maria je Matka). A ještě jednou: Maria je matka! Maria však v této chvíli, kdy si všimne, že se nedostává vína, se s důvěrou obrací k Ježíši, Maria se modlí. To znamená, že Maria se modlí. Obrací se k Ježíši, modlí se. Nejde za správcem svatby, ale představuje potíž novomanželů přímo svému Synu. Odpověď, kterou dostala, se jeví neutěšeně: „Co mi chceš ženo? Ještě nepřišla má hodina“ (Jan 2,4). Ona však mezitím svěřila tento problém do rukou Božích. Její starost o potřeby druhých předjímá Ježíšovu „hodinu“. Maria je součástí oné hodiny, od jeslí až po kříž. „Dovedla přetvořit stáj na Ježíšův příbytek několika nuznými plénkami a spoustou něhy“ (Evangelii gaudium, 286), přijala nás za děti, když meč probodl srdce jejího Syna. Ona nás učí 17

svěřovat naše rodiny do rukou Božích, modlit se a živit tak naději, která nám ukazuje, že naše starosti jsou také Božími starostmi. Modlitba nám vždycky umožňuje vycházet z ohrádky našich starostí, překračovat to, co nás trápí, rozrušuje a co nám chybí, a umožňuje nám vmyslet se do druhých. Rodina je škola, kde nám modlitba také připomíná, že existuje určité „my“, že bližní je evidentní, žije pod stejnou střechou, sdílí s námi život a má svoje potřeby. A nakonec Maria jedná. Slova: „Udělejte všechno, co vám řekne“ (v.5) určená služebníkům, jsou také pro nás výzvou, abychom se dali k dispozici Ježíšovi, který přišel sloužit, a nikoli, aby si nechal sloužit. Služba je kritériem pravé lásky. A tomu učí především rodina, kde se z lásky jedni pro druhé stáváme služebníky. V rodinném lůně není nikdo vylučován. Všichni mají tutéž hodnotu. Vzpomínám si, že se jednou mojí maminky ptali které ze svých pěti dětí má nejraději - nás je pět sourozenců. A ona řekla. Je to jako prsty na ruce. Pokud ublíží tomu, bolí mne to stejně, jako když ublíží tomuto. Maminka miluje svoje děti takové jaké jsou. A v rodině se sourozenci mají rádi takoví jakými jsou. Nikdo není vyloučen. Tam „se učíme žádat o dovolení bez zpupnosti, vyjadřovat dík jako výraz procítěného docenění věcí, které dostáváme, ovládat agresivitu a chamtivost a žádat o prominutí, když uděláme něco špatného, když se diskutuje, protože v každé rodině se diskutuje. Problémem je požádat o odpuštění. Tato malá gesta upřímné laskavosti pomáhají vytvářet sdílenou kulturu života a úcty k tomu, co nás obklopuje“ (Laudato si´,213). Rodina je nejbližší nemocnicí, když někdo onemocní, ostatní o něho pečují, dokud to jde; rodina je první školou pro děti, nezbytnou oporou pro mládež a nejlepším útulkem pro staré. Rodina je obrovské sociální bohatství, nemůže ji nahradit žádná jiná instituce, je nutno jí pomáhat a zvelebovat ji, aby se nevytratil správný smysl služeb, které společnost občanům poskytuje. Tyto služby, které společnost poskytuje občanům, totiž nejsou formou almužny, nýbrž autentickým „sociálním dluhem“ ve vztahu k rodinné instituci, která je základem a přináší mnoho obecnému dobru. Rodina tvoří také malou církev, „domácí církev, která kromě toho, že dává život, předává něhu a božské milosrdenství. V rodině se víra mísí s mateřským mlékem: zakoušení rodičovské lásky přibližuje Boží lásce. V rodině - toho jsme všichni svědky - se dělají zázraky s tím, co je, tím, čím jsme, s tím, co kdo má k dispozici; častokrát to není ideální, není to tím, o čem sníme a ani tím, co „by mělo být“. Je tu jedna drobnost, která by nás měla přimět k zamyšlení: Nové víno svatby v Káni, které tak chválil správce svatby v Káni Galilejské, se rodí v kamenných džbánech určených k očišťování, to znamená v místech, kde všichni odkládají svůj hřích, tedy v tom nejhorším místě: „Kde se rozmnožil hřích, tam se v míře daleko štědřejší ukázala milost“ (Řím 5,20). V každé z našich rodin i ve společné rodině, kterou všichni tvoříme, se nic neodpisuje, nic není neužitečné. Těsně před zahájením Jubilejního roku Milosrdenství pořádá církev řádné zasedání biskupské synody věnované rodinám, aby uzrálo pravé duchovní rozlišování, nalezla se konkrétní řešení a poskytla se pomoc v mnoha těžkostech 18

a vážných výzvách, kterým dnes musí rodina čelit. Vybízím vás, abyste zintensivnili svoje modlitby na tento úmysl, aby dokonce i to, co se nám jeví nečistým, pohoršuje nás či děsí, Bůh nechal projít svojí hodinou a proměnil v zázrak. Dnešní rodina potřebuje tento zázrak. Celá tato událost se začala, protože „už neměli víno“, a všechno se mohlo uskutečnit, protože jedna žena – Panna Maria – byla pozorná, dovedla svěřit svoje starosti do rukou Božích, a jednala moudře a odvážně. Není však méně hoden zmínky jeden detail, totiž konečný výsledek: vychutnávali to nejlepší víno. A to je dobrá zpráva: nejlepší víno je to, které se teprve bude pít; to, co je nejlahodnější, nejhlubší a nejkrásnější, rodina teprve dostane. Přijde čas okoušení každodenní lásky, kdy naše děti znovu objeví prostor, který sdílíme, a staří budou mít podíl na každodenních radostech. To nejlepší víno je v naději a dostane se každému, kdo má odvahu mít rád. A v rodině musí být odvaha mít rád, musí být odvaha milovat! A toho nejlepšího vína se bude dostávat, i kdyby všechny možné ukazatele a statistiky říkaly opak. Nejlepší víno se dostane těm, kteří se dnes dívají na to, jak se všechno hroutí. Šeptejte si to a věřte: to nejlepší víno přijde, šeptejte to každý ve svém srdci: "To nejlepší víno přijde!". A šeptejte to zoufalým a znechuceným. Mějte trpělivost, mějte naději, čiňte to jako Maria: modlete se, jednejte a otevírejte srdce, protože to nejlepší víno přijde. Bůh se vždycky přibližuje těm, kteří zůstali bez vína a mají k pití pouze sklíčenou mysl. Ježíš upřednostňuje to nejlepší víno pro ty, kteří si z toho či onoho důvodu nyní uvědomují, že rozbili všechny svoje džbány. A jako nás k tomu vybízí Maria, čiňme „všechno, co On nám řekne“, a buďme vděční, aby nám v této naší době a v této naší hodině, toto nové a lepší víno vracelo radost rodiny, radost žít v rodině. Po mši svaté projel Svatý otec papamobilem více než milionovým zástupem věřících a odebral se na návštěvu svých spolubratrů do koleje sv. Františka Xaverského (Collegio Javier), kterou Tovaryšstvo Ježíšovo ve městě otevřelo v polovině padesátých let. Ve škole s přírodovědeckým a humanistickým zaměřením se dnes učí půl druhého tisíce žáků, ve věku od dvou do 17 let. “Oběd byl velice příjemný, v rodinném prostředí. Vzpomínalo se na jezuitský život a společné známé, mluvilo se o činnosti koleje a dalších přítomných jezuitech. Tedy velmi prostá, přátelská a bratrská témata mezi řeholníky téže kongregace. Trval poměrně dlouho, určitě více než hodinu. Vše proběhlo klidně, byl to radostný a milý okamžik“, popisuje O. Federico Lombardi. U stolu s Františkem zasedlo dvacet jezuitů ze čtyř různých ekvádorských komunit. Papež dlouze rozmlouval se jednadevadesátiletým španělským spolubratrem O. Franciscem Cortesem Garciou, kterému všichni přezdívají „otec Paquito“. Setkali se po třiceti letech. Někdejší argentinský provinciál Bergoglio s 19

tehdejším novicmistrem ekvádorské koleje Javier spolupracoval na formaci scholastiků. Papež se kvůli setkání s jezuitskou komunitou vzdal své obvyklé polední siesty a z koleje odjel přímo na letiště. V přímořském Guayaquilu se rozloučil s úporným sluncem a vlhkým vzduchem, aby jej po méně než hodinovém letu v dešti a mlze opět uvítalo hlavní ekvádorské město Quito. “Překvapuje a ohromuje, že i v tak hrozném počasí byly na ulicích statisíce lidí, kteří lemovali čtyřicetikilometrovou cestu z letiště až do města. Byl to skutečně nesmírný zástup. Papež cestoval malým vozem a velice na něj zapůsobila tato lidská vřelost, hluboká křesťanská láska lidu ke svému pastýři“, pokračuje vatikánský tiskový mluvčí. Dvě zastávky v centru Quita uzavřely Františkův pondělní program. V jednom z nejlépe zachovaných latinskoamerických městských jáder, které bylo společně s polským Krakovem jako první zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO, papež vstoupil do paláce Carondelet, sídla vlády a prezidenta Ekvádorské republiky. “Návštěva prezidentského paláce proběhla bez oficiálních promluv, které byly vysloveny již na letišti. Po osobním papežově setkání s prezidentem Correou, které trvalo zhruba půl hodiny, následovalo setkání s prezidentovou rodinou – manželkou, matkou a dětmi. Papež ekvádorské hlavě státu věnoval mozaiku Matky Boží s dítětem. Je to kopie obrazu, který se uchovává v kapli Nejsvětější svátosti římské baziliky sv. Pavla za hradbami a před kterým 22. srpna 1541 sv. Ignác z Loyoly s prvními spolubratry složili slavné řeholní sliby, čímž vzniklo Tovaryšstvo Ježíšovo. Dalším papežovým darem byly dokumenty Evangelii gaudium a Laudato si´, které jsou základními opěrnými body této cesty a nynějšího pontifikátu. Prezident papeži věnoval krásný obraz kostela Tovaryšstva Ježíšova v Quitu.“ Petrův nástupce poté společně s ekvádorským prezidentem vyšli na balkón prezidentského paláce, odkud papež pozdravil shromážděný zástup a požehnal mu. Velké množství lidí Františka očekávalo také před quitskou katedrálou. V chrámu, ve 20

kterém se snoubí španělský koloniální styl s domorodým uměním, papež nejprve setrval v soukromé modlitbě. Poklonil se také před pamětní deskou, která připomíná mučednickou smrt prezidenta Gabriela Garciy Morena. Svatý otec poté spontánně oslovil obyvatele Quita i celé země: “Chtěl bych požehnat každému z vás, vašim rodinám a drahým a všemu (…) ekvádorskému lidu, aby v něm nevládla rozdělení, vyloučení, odpis, nýbrž aby všichni byli bratři, začlenili se do tohoto velikého ekvádorského národa a nikdo nezůstal mimo. (…) Dobrou noc a na viděnou zítra! Zakončil papež František druhý den svého pobytu v Ekvádoru.

 Úterý dopoledne začal papež František setkáním s biskupy Ekvádoru. V zemi, kde žije 15 milionů obyvatel na rozloze přibližně čtyřikrát větší než Česká republika, existuje dvacet pět diecézí. Setkání s papežem se účastnilo čtyřicet biskupů, včetně těch emeritních, a bylo soukromé, bez oficiálních promluv. Konalo se v budově kongresového centra poblíž městského parku Dvousetletí, který byl dnes dopoledne dějištěm bohoslužby, kterou hned po tomto setkání slavil Petrův nástupce s ekvádorskými biskupy, kněžími a nepřehledným zástupem věřících. Název městského parku se váže ke Dvoustému výročí státní nezávislosti Ekvádoru, které připadne na rok 2022. Park, který se nachází na místě bývalého letiště, pojme půl druhého milionu lidí. Podle policejních údajů bylo přítomno více než jeden milion lidí. Eucharistie, která začala v 10:30 ekvádorského času (u nás 17:30), byla slavena podle mešního formuláře za evangelizaci národů. Právě tento pojem přibližoval ve své poměrně obsáhlé homilii papež František na základě úsilí či - jak řekl doslova výkřiku obyvatel hispánské Ameriky usilujících o nezávislost a svobodu. Vyzval k evangelizaci, kterou je třeba uskutečňovat: Boží Slovo nás vybízí k životu v jednotě, aby svět uvěřil. Představuji si toto Ježíšovo zašeptání při Poslední večeři na této mši, kterou celebrujeme na Náměstí Dvousetletí. Představme si to společně… Dvě stě let od výkřiku nezávislosti hispánské Ameriky. Bylo to zvolání zrozené z uvědomění si nesvobody, ždímání, drancování a vystavení „nahodilým a střídajícím se konvencím mocných“ (Evangelii gaudium, 213). 21

Chtěl bych dnes tato dvě zvolání sladit ve znamení krásné výzvy k evangelizaci. Nikoli halasnými slovy nebo složitými pojmy, ale svorností zrozené z „radosti evangelia“, která „naplňuje srdce i celý život těch, kdo se setkávají s Ježíšem. Ti, kdo přijímají spásu od něj, jsou vysvobozeni z hříchu, ze smutku, z vnitřní prázdnoty a z osamění“ (ibid., 1), z izolovaného vědomí. My, zde shromáždění, všichni společně u Ježíšova stolu,stáváme se zvoláním, křikem zrozeným z přesvědčení, že Jeho přítomnost nás žene k jednotě, „ukazuje krásné obzory a nabízí lákavou hostinu“ (ibis., 14). „Otče, ať všichni jsou jedno, aby svět uvěřil“ (srov. Jan 17,21) – takto Ježíš projevil svoji touhu hledě k nebi. V Ježíšově srdci vyvstává tato prosba v kontextu poslání: „Jako jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa“ (Jan 17,18). V té chvíli Pán na vlastní těle zakouší to nejhorší z tohoto světa, který přesto miluje až k zbláznění: intriky, nedůvěru, zradu. Neschovává se, ani nenaříká. Také my každodenně zjišťujeme, že žijeme ve světě drásaném válkami a násilím. Bylo by povrchní se domnívat, že rozdělení a nenávist panují mezi zeměmi či sociálními skupinami. Ve skutečnosti jsou to projevy „rozšířeného individualismu“, který nás vzájemně separuje a staví jedny proti druhým (srov. Evangelii gaudium, 99), jsou to projevy rány hříchu v srdci lidí, jehož důsledky dopadají také na společnost a na celé stvoření. Ježíš nás posílá právě do tohoto světa, který nás vyzývá, a naše odpověď není dělat jakoby nic, tvrdit, že nemáme prostředky anebo že nás tato realita přesahuje. Naše odpověď je ozvěnou Ježíšova zvolání a přijímá milost a poslání jednoty. Tomuto zvolání svobody, které propuklo takřka před 200 lety, nechybělo přesvědčení, ani síla, ale dějiny nám říkají, že mělo rozhodující váhu tehdy, pokud se vystříhalo personalismů, aspirací na jedinečnou autoritu a nedostatečného chápání jiných osvobozujících procesů, které měly odlišné, ale nikoli nutně nepřátelské rysy. Evangelizace může být nositelem jednoty očekávání, vnímání, snů ba dokonce i určitých utopií. To zajisté může, je to naše víra i volání. „Zatímco se ve světě, zvláště v některých zemích, objevují různé formy válek a střetů, my křesťané trváme na uznávání druhého, hojení ran, budování mostů, navazování vztahů a vzájemné pomoci v nesení břemen jeden druhého“ (ibid., 67). Touha po jednotě předpokládá něžnou a útěšnou radost z evangelizace, přesvědčení, že se máme dělit o nezměrné dobro, které sdílením zapouští kořeny, a člověk, který tuto zkušenost prožil, získává vznešenější vnímání potřeb druhých lidí (srov. ibid., 9). Odtud plyne nezbytnost usilovat na všech úrovních o inkluzi, vyhýbat se egoismům, prosazovat sdílení a dialog, podněcovat spolupráci. „Proto je třeba před svými souputníky otevírat vlastní srdce očištěné od nedůvěřivosti... umění důvěřovat druhému má v sobě cosi řemeslného, podobně jako i pokoj má v sobě kus řemesla“ (ibid., 244). Je nemyslitelné, aby zazářila jednota, pokud nás duchovní zesvětštění podněcuje k válce mezi sebou, k neplodnému hledání moci, prestiže, rozkoše či ekonomické zajištěnosti. A to na úkor těch nejchudších, nejvíce vyřazovaných a bezbranných, těch, kdo neztrácejí svoji důstojnost, byť by byli denně biti. 22

Tato jednota už je misijní působení, „aby svět uvěřil“. Evangelizace nespočívá v proselytismu, který je karikaturou evangelizace! Ta spočívá v přitažlivosti, kterou má naše svědectví pro ty, co jsou daleko, v pokorném přiblížení se těm, kdo se cítí vzdáleni Bohu a církvi, a říká těm, co jsou a priori posuzováni a odsuzováni těmi, kdo se považují za dokonalé a čisté! Přiblížit se těm, kdo mají strach nebo jsou lhostejní: „Pán volá také tebe, abys byl součástí jeho lidu, a činí tak s velkou úctou a láskou“ (ibid., 113). Bůh nás totiž respektuje dokonce i v naší nízkosti a v našem hříchu. S jakou pokorou a s jakým ohledem nás volá, popisuje Apokalypsa: „Hle, stojím u dveří a klepu. Chceš-li, otevři. Nenutí, nevylomí zámek, jednoduše zvoní na zvonek, něžně klepe a čeká.“ Takový je náš Bůh. Poslání církve jakožto svátosti spásy je koherentní s její identitou putujícího lidu, s posláním přivtělit do svého rozvoje všechny národy země. Čím intenzivnější je společenství mezi námi, tím více bude prospívat misijní poslání (srov. Jan Pavel II., Pastores gregis, 22). Uvést církev do misijního poslání od nás žádá, abychom znovu vytvářeli společenství. Nejde tedy pouze o působení navenek; jsme misionáři dovnitř i navenek a jevíme se „jako matka, která vychází vstříc setkání, útulný dům, neustálá škola misijního společenství“ (Dokument z Aparecidy, 370). Tento Ježíšův sen je uskutečnitelný, protože nás posvětil: „Pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě“ (Jan 17,19). Duchovní život evangelizátora se rodí z této hluboké pravdy, která není totéž co nabídka nějaké nábožensky zabarvené útěchy, spirituality tolik rozšířené. Ježíš nás posvěcuje, aby nás podnítil k osobnímu setkání s Ním a s druhými, k nasazení ve světě a k nadšení pro evangelizaci (srv. Evangelii gaudium, 78). Pro nás nepochopitelná niternost Boha se zjevuje v obrazech, které k nám promlouvají o sdílení, komunikaci, darování a lásce. Jednota, ke které nás volá Ježíš, není uniformita, nýbrž „přitažlivá mnohotvará harmonie“ (ibid., 117). Nezměrné bohatství různosti a mnohosti dosahuje jednoty pokaždé, když konáme památku Poslední večeře, vzdaluje od nás pokušení takových návrhů, jež se podobají spíše diktaturám, ideologiím a sektářství. Ježíšova nabídka je konkrétní, netvoří ji myšlenky. Je konkrétní! „Jděte a jednejte také tak“, říká na závěr podobenství o milosrdném Samaritánovi těm, kteří se ptali, kdo je jejich bližní. „Jděte a jednejte také tak.“ Ježíšův návrh nespočívá ani v úpravě na naši míru, v níž my klademe podmínky, volíme účastníky a vyřazujeme ty ostatní. To je elitářská religiozita, nikoli Ježíšova. Ježíš prosí, abychom vytvářeli velkou rodinu, v níž je Bůh naším Otcem a my všichni jsme bratři. Nikdo není vyloučen. Nemá to svůj základ ve sdílení stejných chutí, stejných starostí a talentů. Jsme bratři, protože Bůh nás z lásky stvořil a ze svojí iniciativy určil, abychom byli jeho děti (srov. Ef 1,5). Jsme bratři, protože „Bůh nám poslal do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá: Abba, Otče!“ (Gal 4,6). Jsme bratři, protože jsme ospravedlněni krví Ježíše Krista (srov. Řím 5,9), přešli jsme ze smrti do života stali se „spoludědici“ zaslíbení (srov. Gal 3,26-29; Řím 8,17). Toto je spása, kterou uskutečňuje Bůh a kterou církev s radostí hlásá; je součástí onoho „my“, které sahá až k božskému „my“. Naše volání na tomto místě, které připomíná ono první zvolání svobody, aktualizuje svatý Pavel: „Běda mi, kdybych nehlásal evangelium!“ (1 Kor 9,16). Je to stejně naléhavé 23

a nezbytné jako volání, které vyjádřilo touhu po nezávislosti. Má podobné kouzlo a stejně přitažlivý oheň. Bratři, buďte Ježíšova smýšlení. Dosvědčujte bratrské společenství, které září! Jak by bylo krásné, kdyby všichni mohli obdivovat, jak pečujeme jedni o druhé, jak se vzájemně utěšujeme a doprovázíme! Sebedarování je tím, co vytváří osobní vztahy. Ty nevznikají darováním „věci“, nýbrž darováním sebe. Jakýmkoli darem se nabízí vlastní osoba. „Dát se“ znamená nechat v sobě působit veškerou moc lásky, kterou je Duch Boží, a otevřít se tak Jeho tvořivé síle. A to zvláště ve složitých chvílích, jako onen čtvrtek, kdy věděl, že se proti němu intrikuje a chystá se zrada. On však daroval sebe sama. Ježíš se nám daroval se svým plánem spásy. Člověk, který se dává, opětovně se setkává se svojí pravou identitou Božího dítěte, podobajícího se Otci, a ve společenství s Ním, Dárcem života, je bratrem Ježíše, o kterém vydává svědectví. Toto znamená evangelizovat, toto je naše revoluce – protože naše víra je vždycky revoluční – toto je naše nejhlubší a neustálé volání. Poslední den svojí návštěvy v Ekvádoru věnoval papež František setkání s obyvateli domova důchodců, o které se starají Misionářky lásky na předměstí Quita, a svůj pobyt v této zemi zakončil setkáním s kněžími, seminaristy a zasvěcenými osobami v národní mariánské svatyni El Quinche. Nejprve se však vrátíme k úternímu odpolednímu programu Petrova nástupce, který navštívil Ekvádorskou katolickou univerzitu a setkal se reprezentanty občanské společnosti. Katolická univerzita Ekvádoru byla založena roku 1946 a svěřena Tovaryšstvu Ježíšovu. Studuje zde na 14 fakultách 30 tisíc studentů. Papež František se na prostranství před hlavní budovou univerzity setkal jednak s akademickou obci, ale také s představiteli ekvádorského světa školství vůbec. Setkání trvalo přibližně hodinu, účastnilo se jej několik tisíc lidí a bylo stejně jako všechna ostatní papežova vystoupení přenášeno ekvádorskou televizí. Papež zde hovořil o účelu vzdělání a výchovy na základě podobenství o rozsévači (Lk 8,4-15). Klíčovými pojmy byla slova „obdělávatkultivovat“ a „chránit“ z knihy Geneze (2,15). Každé z těchto slov lze chápat pouze ve spojení s tím druhým. Hojně přitom citoval z encykliky Laudato si´ a ukázal, jak se ekologická a sociální dimenze sbíhá v kultuře: Bratři v biskupské službě, pane rektore, vážení představitelé, drazí profesoři a studenti, přátelé! Moc mne těší, že mohu být dnes odpoledne s vámi na této Katolické univerzitě Ekvádoru, která již téměř čtyřicet let úspěšně uskutečňuje a aktualizuje výchovné poslání církve ve službách mužů a žen tohoto národa. Děkuji vám za laskavá slova na uvítanou a za to, že jste se mnou podělili o neklid a naděje, které v sobě zakoušíte tváří v tvář osobním a sociálním výzvám vzdělávání. V evangeliu jsme slyšeli, jak Učitel Ježíš učil zástupy i menší skupinu učedníků a přizpůsoboval se jejich chápavosti. Činil tak podobenstvími, jako například o rozsévači (Lk 8,4-15), aby mohli rozumět všichni. Ježíš se nesnažil „dávat rozumy“. Naopak, chtěl dosáhnout lidského srdce, jeho důvtipu a života, aby vydalo plody. Podobenství o rozsévači vypráví o kultivaci. Ukazuje druhy půdy, druhy semen, druhy plodů a vztahy, které se mezi nimi tvoří. Již v knize Geneze Bůh šeptal člověku, aby kultivoval a chránil (srov. Gn 2,15). 24

Dává mu nejenom život, dává mu půdu, tvorstvo. Nedává mu pouze družku a nekonečné možnosti, nýbrž pozvání a poslání. Zve jej k účasti na Svém díle stvoření a říká mu: kultivuj! Svěřuji ti semena, půdu, vodu, slunce, dávám ti ruce tvoje a tvých bratří. Pečuj o ně, je také tvoje. Je to dar, nabídka. Není to něco, co lze získat, koupit. Předchází nás a pokračuje po nás. Je to dar Bohem daný, abychom si jej spolu Ním mohli osvojit. Bůh nechce stvoření pro sebe, aby si hleděl sebe. Zcela naopak. Stvoření je dar, který má být sdílen. Je to prostor, který nám Bůh dává, aby s námi vytvářel, aby vytvářel „nás“. Svět, dějiny a čas je místem, kam přicházíme spolu s Bohem tvořit „nás“, nás s ostatními a se zemí. Náš život v sobě vždycky skrývá toto pozvání, které je více či méně uvědomované a které stále trvá. Všimněme si však jedné zvláštnosti. Ve vyprávění knihy Geneze je hned vedle slova „kultivovat - obdělávat“ také slovo „chránit – opatrovat“. Každé toto slovo lze chápat pomocí toho druhého. Ruku v ruce. Nekultivuje ten, kdo nepečuje a nepečuje ten, kdo nekultivuje. Jsme nejenom pozváni k účasti na díle stvoření kultivováním, umožňováním růstu a rozvojem, ale jsme také zváni k tomu, abychom o něj pečovali, chránili a opatrovali jej. Toto pozvání je nám dnes naléhavě ukládáno. Nikoli jako pouhé doporučení, ale jako požadavek, který se staví „proti zlu, které zemi působíme nezodpovědným užitím a zneužíváním dober, která do ní vložil Bůh. Vyrostli jsme s myšlenkou, že jsme jejími majiteli a vládci, oprávněni ji plenit. … Proto patří mezi nejvíce opuštěné a trýzněné chudé naše sužovaná a devastovaná země“ (Laudato si´, 2). Mezi naším životem a naší matkou zemí existuje určitý vztah, existuje mezi naší existencí a darem, kterým nás obdařil Bůh. „Lidské prostředí a životní prostředí přírody upadají společně a nebudeme moci náležitě čelit jejich zhoršování, pokud nebudeme věnovat pozornost příčinám, které souvisejí s lidským a sociálním úpadkem“ (Laudato si´, 48). Proto stejně jako říkáme, že „se zhoršují“, můžeme říci, že „se podporují a mohou se proměňovat“. Je to vztah, který chrání určitou možnost a to jak otevření, proměny a života, tak možnost ničení a smrti. Jedno je jisté: nemůžeme se již dále otáčet zády k realitě, ke svým bratřím, k svojí matce zemi. Není nám dovoleno ignorovat, co se děje kolem nás, jako by určité situace neexistovaly anebo neměly nic co do činění s naší realitou. Už nesmíme, není už lidské zahrávat si se skartační kulturou. Opět mocně zní otázka, kterou Bůh položil Kainovi: „Kde je tvůj bratr?“ Kladu si otázku, zda budeme nadále odpovídat: „Copak jsem já strážcem svého bratra?“ (Gen 4,9). Já žiji v Římě a v zimě je tam chladno. Stává se, že nedaleko Vatikánu naleznou ráno na ulici mrtvého člověka, který zemřel na podchlazení. Žádné noviny o tom nereferují, žádné zpravodajství to nepodá. Ubožák, který umírá zimou a hladem, dnes není tématem pro zpravodajství. Pokles na hlavních burzách o pár bodů je obrovský světový skandál. A já se ptám: Kde je tvůj bratr? A prosím vás znovu každého, abyste si tuto otázku kladli na této univerzitě, na svojí katolické univerzitě: Kde je tvůj bratr? V tomto univerzitním kontextu by bylo pěkné tázat se po svém vychování ve vztahu k zemi, která křičí k nebi. Naše školy jsou líhní, možností a úrodnou půdou, kterou máme chránit, stimulovat a opatrovat. Úrodnou půdou žíznící po životě. Ptám se spolu s vámi vychovateli: bdíte nad svými studenty a pomáháte jim rozvíjet kritického ducha, svobodného ducha schopného ujmout se péče o dnešní svět? Ducha, který je s to nacházet nové odpovědi na mnohé výzvy, které klade společnost lidstvu? Jste schopni je 25

povzbuzovat k tomu, aby neignorovali realitu, která je obklopuje? A neodhlíželi od toho, co se děje kolem? Jste schopni je k tomu podněcovat? K tomu je třeba vyvést je ven z posluchárny, jejich mysl musí opustit aulu, jejich srdce potřebuje vyjít ven z auly. Jak vystupuje v různých univerzitních programech či rozmanitých výchovně-vzdělávacích oblastech život okolo nás se svými požadavky, otázkami a problémy? Jak generujeme a provázíme konstruktivní diskusi rodící se z dialogu o lidštějším světě? Dialog je slovo, které je mostem, slovem, které staví mosty. Je to reflexe, která se týká nás všech - rodin, škol, učitelů: jak můžeme pomoci našim mladým k tomu, aby univerzitní diplom nepovažovali za synonymum vyššího statusu, synonymum vyšší mzdy či sociální prestiže? Jak jim pomůžeme, aby tuto přípravu chápali jako znamení větší odpovědnosti za dnešní problémy, vzhledem k péči o chudé, vzhledem k ochraně životního prostředí. A spolu s vámi, drazí mladí, jež jste přítomností i budoucností Ekvádoru, semenem transformace této společnosti, chci se ptát: víte, že tento čas na studium, který máte, není jenom právo, ale také privilegium? Kolik přátel, známých i neznámých by chtělo být zde, ale z různých důvodů nemohli? Do jaké míry nám pomáhá naše studium solidarizovat se s nimi? Klaďte si tyto otázky, drazí mladí. Školské komunity mají vitální roli, jsou podstatné při vytváření občanství a kultury. Pozor: nestačí realitu analyzovat a popisovat, je zapotřebí uvádět do života oblasti a místa pravého a vlastního bádání, diskuse, které rodí alternativy existujících problémů, a to zvláště dnes, kdy je zapotřebí konkrétnosti. Vzhledem ke globalizaci technokratického paradigmatu, který sugeruje, že „každý přírůstek moci prostě znamená pokrok, zvýšení bezpečí, užitku, blahobytu, životního elánu, sebevědomí, jako by realita, dobro a pravda spontánně prýštily ze samotné moci technologie a ekonomie,“ (Laudato si´, 105), je dnes po vás, po mně, po všech žádáno, abychom s naléhavostí začali reflektovat, zkoumat a prodiskutovávat svoji nynější situaci. Jaký typ kultury chceme či požadujeme nejen pro sebe, ale pro svoje děti, pro svoje vnuky. Tuto zemi jsme zdědili, dostali darem. Uděláme dobře zeptáme-li se: jakou ji chceme zanechat? Jaké ukazatele chceme vtisknout této existenci? „S jakým cílem jsme na tomto světě? Proč jsme se narodili? Proč pracujeme a bojujeme?“ (Laudato si´, 160), proč studujeme? Individuální iniciativy jsou vždy dobré a zásadní, ale stojíme před požadavkem dalšího kroku vpřed. Povzbuzují nás, abychom realitu vnímali organicky, nikoli zlomkovitě a kladli si otázky, které se týkají nás všech, poněvadž „spolu souvisejí“ (ibid.,138). Neexistuje právo vyřazovat. 26

Život vás vyzývá, abyste jako univerzita, jako výchovné instituce, jako učitelé a studenti odpověděli na tyto dvě otázky: Proč potřebujeme tuto zemi? Kde je tvůj bratr? Kéž nás inspiruje a provází Duch svatý, protože On nás povolal, pozval, dal příležitost a zároveň odpovědnost vydat ze sebe to nejlepší. Kéž nás obdaří silou a světlem, které potřebujeme. Je to tentýž Duch, který se prvního dne stvoření vznášel nad vodami ve snaze přetvořit, ve snaze darovat život. Tentýž Duch obdařil učedníky mocí Letnic. A tentýž Duch nás neopouští a je s námi zajedno, aby nalézal nové způsoby života. Kéž je naším učitelem a druhem na cestě. Kostel sv. Františka spolu s přilehlým klášterem v historickém jádru Quita hostil v úterý v šest hodin večer – tedy o půlnoci našeho času – setkání Petrova nástupce s ekvádorskou občanskou společností. Františkánský architektonický komplex je vůbec největším v latinskoamerických městských jádrech, a proto se mu právem přezdívá „Escorial Nového světa“. Uchovává mnohá umělecká díla koloniálního stylu. Papež z tohoto místa zopakoval jedno z tradičních učení sociální nauky církve: osobní vlastnictví není absolutním právem. Drazí přátelé, Dobrý večer a omluvte mne, že se postavím bokem. Potřebuji ale, aby na papír dopadalo světlo, jinak dobře nevidím. Těší mne, že jsem s vámi – muži a ženami, kteří zastupujete společnost, politiku a ekonomiku této země a uvádíte ji do pohybu. Před vstupem do kostela mi pan primátor předal klíče od tohoto města. Mohu tedy říci, že zde, v quitském kostele sv. Františka, jsem doma. Váš projev důvěry a sympatií, s jakými mi otevíráte dveře, mi dovoluje poukázat na některé klíče společného občanského soužití, počínaje tímto společným bytím doma, a tedy rodinným životem. Naše společnost zvítězí tehdy, když v ní každý člověk a každá sociální skupina budou skutečně vnímat domov. Rodina je domovem pro všechny – rodiče, prarodiče i děti – a nikoho nevylučuje. Pokud někdo v 27

rodině prochází obtížemi, včetně vážných nesnází, a přestože si je třeba sám zavinil, ostatní mu přicházejí na pomoc, podporují jej, sdílejí jeho bolest. Přichází mi na mysl výjev oněch žen, manželek, které jsem v Buenos Aires při návštěvních hodinách ve vězení viděl stát ve frontě, aby uviděli svého syna nebo manžela. Tito muži se, jednoduše řečeno, nezachovali dobře, ale ženy je neopustily, protože byli součástí jejich domova. Jaké ponaučení nám dávají tyto ženy! Nemělo by to tak být rovněž ve společnosti? Naše sociální vztahy a politické hrátky – nezapomínejme ale, že slovy Pavla VI. je politika jednou z nejvyšších forem milosrdné lásky – se však zakládají spíše na soutěživosti a odpisování. Mé pozice, názory a plány sílí pouze tehdy, pokud se prosadím a jsem schopen druhého porazit, vyřadit. Takto budujeme kulturu odpisu, která dnes nabyla světových rozměrů a šíře. Je takováto existence rodinou? V rodinách všichni přispívají ke společným projektům, pracují na společném dobru, aniž by popírali jednotlivce, kterého naopak hájí a podporují. Všichni členové rodiny berou za své radosti i bolesti druhých. Toto znamená být rodinou! Kdybychom tak mohli pohlédnout na svého politického odpůrce nebo souseda stejnýma očima, jakýma se díváme na děti, manželky a manžele, otce a matky, jak by to bylo krásné! Milujeme svou společnost, anebo je pro nás čímsi vzdáleným, anonymním, co se nás netýká a nijak nás nezavazuje? Milujeme svou zemi, společenství, které se snažíme budovat? Milujeme ji pouze v pojmech diskutovaných ve světě idejí? Svatý Ignác – promiňte mi tuto reklamu – ve svých Duchovních cvičeních říká, že láska se projevuje více skutky než slovy. Milujme tedy společnost spíše skutky, než slovy! V každém člověku a konkrétnosti sdíleného života. A dále sv. Ignác říkal, že láska vždycky tíhne ke komunikaci, nikdy k izolaci. Tato dvě měřítka nám mohou pomoci, abychom na společnost pohlédli jinýma očima. A nejenom na ni pohlédli, nýbrž ji vnímali a cítili, přemýšleli o ní, dotýkali se jí, projektovali ji. Z tohoto citu pak vycházejí prostá gesta, která posilují osobní vztahy. Při různých příležitostech jsem poukázal na důležitost rodiny jako buňky ve společnosti. V rodině lidé získávají základní hodnoty lásky, bratrství a vzájemné úcty, které se tlumočí do základních společenských hodnot – nezištnosti, solidarity a subsidiarity. První je nezištnost. Rodiče chovají lásku ke všem svým dětem, nehledě na jejich povahu. Když ale dítě odmítá sdílet to, co od nich zdarma dostalo, porušuje tento vztah, anebo prožívá jeho krizi, což je běžný jev. První reakce někdy začínají, aniž by si toho matka byla vědoma, ještě v těhotenství. Dítě se začíná chovat divně, chce přerušit vztah, protože se v jeho mysli rozsvítí červené výstražné světélko: Pozor, je tu konkurence. Pozor, nejsi tu sám. Je to zvláštní. Rodičovská láska dítěti napomáhá, aby opustilo své sobectví, naučilo se žít spolu s druhými, dokázalo se něčeho zříci kvůli otevřenosti druhým. Rád ptávám dětí: „Když máš dvě karamely a přijde kamarád, co uděláš?“ Obvykle mi odpovědí: „Jednu mu dám.“ – „A když máš jednu a přijde tvůj kamarád, co pak?“. Tady ztrácejí jistotu a jejich odpovědi se pohybují v rozmezí od „dám mu ji“ přes „rozdělíme se“ až ke „schovám si ji do kapsy“. Otevřenosti druhým se dítě učí. Ve společenské oblasti to znamená, že bezplatnost není jakýmsi přídatkem, nýbrž nutným 28

požadavkem spravedlnosti. Nezištnost je nezbytným požadavkem spravedlnosti. To, čím jsme a co máme, nám bylo darováno, abychom tím sloužili druhým – gratis jsme dostali, gratis dáváme. Naší úlohou je vydávat plody v dobrých skutcích. Dobra jsou určena všem, a přestože někdo staví své vlastnictví na odiv, také jeho – legitimní - majetek je vždycky zatížen sociální hypotékou. Ekonomické pojetí spravedlnosti založené na principu koupě a prodeje tak překonáme sociálním pojetím hájícím základní právo jedince na důstojný život. A s ohledem na spravedlnost nesmí být využívání přírodních zdrojů, kterými Ekvádor oplývá, zaměřeno na okamžitý zisk. Uchování bohatství, které jsme dostali, nás zavazuje vůči společnosti jako celku a budoucím generacím, kterým nemůžeme toho bohatství odkázat jako dědictví bez náležité péče o životní prostředí a vědomí bezplatnosti, které vyplývá z nazírání stvořeného. Dnes nás zde doprovázejí bratři z domorodých národů, kteří pocházejí z ekvádorské Amazonie. Je to jedna z oblastí, „které jsou nejbohatší na různé ohrožené, vzácné a méně chráněné druhy. Jsou to místa, která vyžadují zvláštní péči vzhledem k mimořádné důležitosti světového ekosystému, protože mají velmi složitou biodiverzitu, kterou je takřka nemožné kompletně poznat. Jsou-li tyto pralesy zničeny požárem anebo vymýceny za účelem obdělávání, zmizí v několika letech bezpočet druhů anebo se tyto oblasti změní ve vyprahlé pouště“. (Laudato si´, 37-38). V těchto místech má Ekvádor – spolu s dalšími zeměmi amazonské skupiny – možnost, jak uplatňovat pedagogiku integrální ekologie. Od svých rodičů jsme zdědili tento svět, ale mějme na paměti, že je také půjčkou budoucích generací, kterým ho musíme předat! Vylepšený! To je nezištnost. Z bratrství žitého v rodině se rodí společenská solidarita, která nespočívá jenom v almužně, nýbrž v zodpovědnosti jedněch za druhé. Pokud v druhém člověku spatřujeme bratra, nemůžeme nikoho vyřazovat ani vydělovat. Ekvádor jako mnohé jiné latinskoamerické země dnes zakouší hluboké společenské a kulturní změny a čelí novým výzvám, které vyžadují účast všech zainteresovaných subjektů. Migrace, soustředění obyvatelstva do měst, konzumismus, krize rodiny, nezaměstnanost a chudoba vedou k nejistotě a napětí, které ohrožují společenské soužití. Stanovy, zákony a plány občanského společenství musí usilovat o inkluzi, dávat prostor dialogu a setkávání, a tak ponechat bolestným vzpomínkám jakýkoli druh represe, neomezeného dohledu a upírání svobody. Naděje v lepší budoucnost vyžaduje, aby občanům, zejména mladým lidem, byly nabízeny reálné možnosti a aby se vytvářela pracovní místa. Tím se zahájí takový ekonomický růst, který se dotkne všech lidí, a nezůstane pouze v makroekonomických statistikách. Bude jej provázet udržitelný rozvoj, který utvoří silné a dobře semknuté sociální tkanivo. Pokud neexistuje solidarita, není to možné. Zmínil jsem mládež a nezaměstnanost. Na světové úrovni je alarmující. V evropských zemích, které byly před několika lety na vysoké úrovni, dnes 40-50% mladé populace – od 25 let níže – trpí nezaměstnaností. Pokud neexistuje solidarita, nevyřeší se to. Řekl jsem salesiánům (v Turíně): „Don Bosco vás založil, abyste vychovávali, a dnes existuje nouze mezi mládeží, která nemá práci.“ Je nezbytné připravit je k práci, která jim dá důstojnost, aby si mohli vydělávat na obživu. Tito mladí jsou dnes takzvaně ani ryba, ani rak: ani nestudují, ani nepracují. Jakou mají 29

perspektivu? Závislost, smutek, depresi a sebevraždu – souhrnné statistiky o sebevraždách mladistvých nejsou zveřejňovány - anebo se účastní projektů sociálního šílení, které jim dají alespoň nějaký ideál? Dnes se po nás chce, abychom především solidaritou opatrovali tento třetí odpisový sektor skartační kultury. Prvním jsou děti, protože nejsou chtěné – rozvinuté země mají porodnost téměř nulovou – anebo jsou zabíjeny před narozením. Druhým jsou staří, kteří jsou opouštěni, ponecháváni sobě a zapomíná se, že mají moudrost a uchovávají paměť lidu. Jsou skartováni. A nyní přišla řada na mladé lidi. Komu přenechali místo? Sluhům egoismu, bůžku peněz, který je středem systému drtícího nás všechny. A konečně se úcta k druhým lidem, které se učíme v rodině, tlumočí do sociální oblasti jako subsidiarita. Tedy: nezištnost, solidarita a subsidiarita. Pokud přijmeme, že naše volba není nezbytně ta jediná oprávněná, budeme se zdravě cvičit v pokoře. Když uznáme to, co je v druhých dobré, včetně jejich nedostatků, odhalíme bohatství, jakým se vyznačuje různost, a hodnotu komplementárnosti. Lidé a skupiny mají právo na to, aby se ubírali svou cestou, byť je to někdy zavádí k omylům. Občanská společnost je za respektování svobody povolána k tomu, aby podporovala každého člověka a sociálního činitele natolik, aby mohli dostát své vlastní úloze a ve své osobitosti přispět ke společnému dobru. Dialog je nutný a zásadní k tomu, abychom dospěli k pravdě, kterou nelze vnucovat, nýbrž ji hledat v upřímnosti a kritickém duchu. V účastnické demokracii je každá ze sociálních složek zásadním protagonistou tohoto dialogu, ať již se jedná o domorodé obyvatele, afro-ekvádorské skupiny, ženy, občanská sdružení, či všechny, kdo pracují ve veřejných službách pro kolektiv. Jsou podstatnými protagonisty tohoto dialogu, nikoli diváky Stěny, nádvoří a klášterní zahrady tohoto místa nám to výmluvně říkají: spočívají na prvcích kultury Inků a Caranqui, kráse jejích forem a proporcí, svědčí o smělosti jejich různých stylů, které se tu úžasným způsobem prolínají. Umělecká díla, která patří do „quitské školy“, shrnují široký dialog ekvádorské společnosti s jeho úspěchy a chybami. Dnešek je plný krásy, a pokud je pravdou, že v minulosti došlo k omylům a bezprávím, stejně tak i v našich osobních historiích - jak bychom to mohli popřít – můžeme říci, že zmíněné prolnutí září tak překupující životností, že umožňuje hledět do budoucnosti s nadějí. Také církev chce spolupracovat při hledání obecného dobra svou sociální a výchovnou činností, podporou etických a duchovních hodnot. Chce být prorockým znamením, které vnáší paprsek světla a naděje všem, zejména těm nejpotřebnějším. Lidé se mne často ptají, proč tak často mluvím o sociálních tématech, potřebných a vyloučených lidech. Jednoduše proto, že taková je realita, a odpověď na tuto realitu je středem evangelia. A poněvadž postoj, jaký zaujmeme k této realitě, je zaznamenán v protokolu, podle kterého budeme souzeni: v 25. kapitole Matouše. Děkuji, že jste tady a že mi nasloucháte. Prosím vás, abyste má slova povzbuzení přinesli skupinám, které v různých společenských odvětvích zastupujete. Kéž Pán občanské společnosti, kterou představujete, umožní, aby stále byla vhodným rámcem pro žití těchto hodnot. 30

Poslední zastávkou úterního programu se stala soukromá návštěva mateřského kostela ekvádorských jezuitů, ve kterém odpočívají ostatky sv. Marianny od Ježíše, barokní mystičky, asketky a františkánské terciářky, patronky země. Papež se v soukromí pomodlil před zázračnou sochou Panny Marie Bolestné, kterou Jan Pavel II. prohlásil patronkou výchovy a ekvádorské mládeže. Středeční dopoledne Petrův nástupce strávil ještě v Ekvádoru. Po ranní soukromé eucharistii na apoštolské nunciatuře odjel do domova pro seniory, který na předměstí Quita provozují Misionářky lásky Matky Terezy. Papež pozdravil desetičlennou řeholní komunitu a necelou stovku obyvatel domova. Návštěvou mariánské národní svatyně El Quinche a setkáním s kněžími, seminaristy, řeholníky a řeholnicemi na prostranství před bazilikou zakončil papež svůj pobyt v Ekvádoru. Petrova nástupce vřele přivítali kněží, řeholníci a seminaristé a v početním poměru 2:1, samozřejmě také řeholní sestry. František jako obvykle při těchto příležitostech mluvil rovnou od srdce a stejně tak byl temperamentem zdejších kněží a řeholnic také přijat. Dobrý den bratři a sestry, během těchto 48 hodin, kdy jsem mezi vámi, jsem zaznamenal něco zvláštního – promiňte, že to tak říkám – něco zvláštního v ekvádorském lidu. Všude, kam jsem přišel, mne vždycky vřele, radostně, srdečně a zbožně přijali. Všude. V této zbožnosti, v tomto způsobu prosby o požehnání od nejstaršího po nejmladšího, je něco zvláštního: ten posunek (dotýká se srdce). Kladl jsem si otázku: Jaký recept má tento lid? Přemýšlel jsem o tom, modlil se a ptal se Ježíše: „V čem je zdejší lid odlišný?“ A dnes ráno mne to napadlo: Je to oním zasvěcením Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu (které nechal vykonat prezident Moreno roku 1874). Myslím, že vám to musím sdělit jako Ježíšovo poselství: Veškeré bohatství, které máte – spiritualita, zbožnost a hloubka – vychází z této odvahy, kterou projevil národ uprostřed velmi těžkých dob zasvěcením Kristovu Srdci, božskému a lidskému Srdci, které nás tolik miluje. V tom vnímám to božské a lidské. Zajisté vy a také já jsme hříšníci, ale Pán všem odpouští. Toto si chraňte. Pár let poté se konalo zasvěcení Mariinu Srdci. Nezapomínejte na toto zasvěcení, které je skutečně zásadním momentem v dějinách ekvádorského lidu. Cítím, že z tohoto zasvěcení plyne milost, kterou máte, a zbožnost, kterou se vyznačujete. Dnes mám mluvit k vám kněžím, seminaristům, řeholnicím a řeholníkům. Mám připravenou promluvu, ale nechce se mi ji číst. Předám ji tady předsedovi konference vyšších řeholních představených, aby ji pak publikoval. Myslel jsem na Pannu Marii. Pár slov o Marii. Nevím, zda jsem o tom už mluvil dříve, protože moje paměť není dobrá. „Ať se mi stane...“ Ano, předtím Maria požádala o vysvětlení andělova poselství… A později další její slova: „Udělejte všechno, co vám řekne.“ Maria nikdy nebyla protagonistkou. Vždycky, celý život žila jako učednice, první učednice svého Syna a uvědomovala si, že všechno, čím byla, je čirá Boží štědrost. Uvědomovala si tuto štědrost. Proto chce, aby se tato Boží štědrost ukázala. Řeholnice, řeholníci, kněží a seminaristé: denně se vracejte k této nezasloužené štědrosti, se kterou si vás Bůh vyvolil. Neplatili jste vstupné za přijetí do semináře nebo do noviciátu. Nevysloužili jste si to. Pokud zde je nějaký řeholník, kněz, seminarista nebo sestra, který si myslí, že si to zasloužil, ať zvedne ruku! Všechno je gratis. Veškerý život řeholníka, řeholnice, kněze, seminaristy se ubírá touto cestou. I toho, kdo je biskupem. Denně se k tomu vracejme: „Pane, dnes jsem učinil toto, tamto se mi povedlo, měl jsem tyto 31

těžkosti...“ Všechno je však gratis! Nezasloužená štědrost. Jsme adresáty Boží štědrosti. Pokud na to zapomínáme, postupně se stáváme důležitými. Myslíme si: „Podívej, co krásné se mu podařilo! Podívejte, toho jmenovali biskupem! A tamtoho monsignorem!...“ A tak se pozvolna vzdalujeme od toho, co tvoří základ, od něhož se Maria nikdy neoddělila, tedy od Boží štědrosti. Jedna bratrská rada: každý den – večer před spaním je asi nejlepší moment – pohlédněte na Ježíše a řekněte: „Všechno jsi mi dal gratis“ a pak pokračujte. Proto když mi změní destinaci, když nastane nějaká těžkost, nestěžuji si, protože všechno je gratis! Nic si nezasluhuji! Tak si počínala Maria! Svatý Jan Pavel II. v exhortaci Redemptoris Mater – doporučuji ji k přečtení. Je pravda, že svatý Jan Pavel II. měl jakýsi krouživý způsob myšlení. Byl profesorem, ale byl mužem Božím. Proto je třeba číst jej víckrát, aby bylo možno vysát veškerou obsaženou šťávu. - A on říká, že Maria – nyní si nepamatuji přesně tu větu, ale cituji ten fakt – že Marii se možná pod křížem chtělo říci: „Bylo mi řečeno, že zachrání Izrael, byla jsem oklamána!“ Neřekla to však a ani si to nepřipustila, protože byla ženou, která věděla, že všechno dostala gratis. Bratrská a otcovská rada zní: každý večer se vždy ponořte do této nezaslouženosti a řekněte: „Stalo se, díky, neboť všechno jsem dostal od Tebe.“ Dále vám chci říci, abyste pečovali o zdraví a hlavně se snažte nepodlehnout jedné velice nebezpečné nemoci, která ohrožuje ty, kdo byli gratis vybráni Pánem, aby mu sloužili a následovali Jej: nepodlehněte duchovnímu Alzheimerovi. Neztraťte paměť, zejména paměť svého původu. Vzpomeňme na scénu, kdy je prorok Samuel poslán pomazat Izraelského krále a jde do Betléma do domu jistého pána jménem Jesse, který měl sedm či osm synů. Bůh prorokovi řekl, že jeden z nich bude králem. Spatřil jednoho z nich a hned si řekl: „To je on!“, protože byl největší, silný, krásný... Zdálo se, že je odvážný. A Bůh mu řekl: „Ne, to není on.“ Boží pohled je jiný než pohled lidí. Prorok tak postupně potkává všechny syny, ale Bůh řekne: „Ne, ten ne.“ Prorok neví, co dělat, a táže se jejich otce: „To jsou všichni synové?“ A on mu odpovídá: „Ano, ještě jeden je tu, ten nejmladší. Pase ovce!“ – „Pošli pro něho!“ Přijde mladíček a Bůh prorokovi sdělí: „To je on!“. Vzali jej od ovcí na pokyn proroka, kterému Bůh řekl, aby byl prorokem. – Říkejme si spolu s ním: „Kdo jsem, když mne vzali od ovcí?“ – Nezapomínejte, odkud jste byli vzati, nezříkejte se svých kořenů. Svatý Pavel pravděpodobně tušil toto nebezpečí ztráty paměti a svému nejmilovanějšímu synovi, biskupovi Timotejovi, kterého vysvětil, dává pastorační rady. Jedna z nich se dotýká srdce, když mu připomíná víru jeho matky a jeho babičky (srov. 2 Tim 1,5), to znamená: odkud pochází. Nezapomínej na svoje kořeny, nepovažuj se za povýšeného. Nezaslouženost je milost, která se nesnese s povýšeností. A když nějaký kněz, seminarista, řeholník či řeholnice nastoupí kariéru – a nemyslím nic negativního, jen obyčejnou lidskou kariéru – začíná ponenáhlu podléhat duchovnímu alzheimerovi, začíná zapomínat, odkud pochází. Dva principy pro vás kněze a zasvěcené osoby: každý den obnovujte vnímání nezaslouženosti. Pocit vděčnosti za svoje vyvolení. Nikdo z nás si to nezasloužil. A proste o milost neztratit paměť, necítit se důležitě. Je velmi smutné vidět kněze, řeholníka či řeholnici, jak doma mluví dialektem nebo mateřským jazykem – jedním z těch mnoha ušlechtilých starodávných jazyků, kterými Ekvádor oplývá – a potom svůj jazyk zapomene. Je smutné, když už jím nechtějí mluvit. To znamená, že zapomněli, odkud pocházejí. 32

Nezapomínejte na to a proste o tuto milost paměti. Toto jsou dva principy, které jsem chtěl podtrhnout. Pokud je budete uplatňovat, což vyžaduje každodenní práci – každý večer si připomenout milost a prosit o ni – když tyto principy budete žít, propůjčí vám dva životní postoje. Prvním je služba. Bůh mne vyvolil a vzal, ale proč? Abych sloužil a touto službou se vyznačoval. Ne že si ponechám svůj čas a svoje věci. Potom zavřu úřad a... řeknu si: „Jo, mám jít žehnat dům, ale jsem unaven... v televizi je pěkný seriál...“ To platí i pro sestry! Služba, služba a nic jiného. Sloužit, když jsme unaveni, a sloužit, když nás lidé unavují. Vyprávěl mi jeden starý kněz, který celý život učil teologii na univerzitě – vyučoval i literaturu, byl mimořádně talentovaný – že když odešel do penze, požádal provinciála, aby jej poslal do chudinské čtvrti, k obyčejným lidem. Tento řeholník jednou za týden přicházel do komunity na teologické fakultě a povídal si s ostatními. Jednoho dne řekl jednomu ze svých kolegů, který vyučoval eklesiologii: „Chybějí ti dvě teze.“ – „Jaké?“ - „Svatý Boží lid je bohorovný, tedy dělá co chce a působí ontologickou únavu.“ – V tom je velká moudrost. Protože kdo se pustí do služby, musí se nechat unavit, aniž by ztrácel trpělivost. Taková je totiž služba: Ani chvíle ti nepatří, ani okamžik není tvůj. Jsem zde pouze pro službu, abych sloužil v tom, čím mám sloužit, sloužit před svatostánkem, prosit za svůj lid, za svoji práci, za lidi, které mi Bůh svěřil. Služba se tedy mísí s nezaslouženou štědrostí. A proto, jak říká Ježíš, co jsi přijal gratis, dávej gratis. Prosím vás, prosím, nepřipusťte, aby se za milost platilo. Pastorace ať je zadarmo. Je to tak ohavné, když někdo ztratí tento cit pro nezaslouženost... a dělá třeba dobré věci, ale utrpí takovou ztrátu. Druhým postojem, který je patrný u řeholníka či řeholnice, který žije oněmi dvěma principy – tedy nezaslouženou štědrostí a pamětí - je radost a veselost. To je další Ježíšův dar, který dostaneme, pokud o něj prosíme a pokud nezapomeneme na ony dva sloupy svého kněžského a řeholního života. Denně obnovujte cit pro nezaslouženost a nezapomínejme, odkud pocházíme. Možná někdo řekne: „Ano, otče, vždyť jste nám řekl, že receptem našeho lidu je to, že patříme Nejsvětějšímu Srdci.“ – Ano, to je pravda. Nabízím vám však tento další recept, který je ve stejném duchu, a tím je cit pro nezaslouženost. Ježíš se stal „ničím“, ponížil se, pokořil, stal se chudým, aby nás obohatil svojí chudobou. Gratis! Paměť! Pamatujme tedy na divy, které Pán učinil v našem životě. Kéž Pán tuto milost udělí nám všem, kteří jsme zde! Ať nadále žehná ekvádorskému lidu, kterému máte sloužit a jste povoláni sloužit. Ať vás žehná touto výjimečností, kterou jsem zmínil na začátku i nyní. Ať vám Ježíš žehná a Panna Maria ochraňuje. Modleme se společně Otče náš, aby nám dal všechno gratis a uchoval nám Ježíšovu památku. A prosím vás, modlete se, prosím, za mne, protože já také častokrát pociťuji to pokušení zapomenout na nezasloužené vyvolení Bohem a nepamatovat na to, odkud pocházím. Národní mariánské poutní místo El Quinche leží zhruba dvacet kilometrů od letiště, kde se papež krátce před polednem rozloučil s Ekvádorem a nasedl do speciálně upraveného letounu bolívijských aerolinek, který byl zevně i uvnitř vymalován motivy prehistorické kultury tiahuanaco. Oficiální uvítání na letišti hlavního bolívijského hlavního města La Paz se konalo po tříhodinovém letu, ve čtyři hodiny odpoledne místního času, zatímco v České republice bylo deset hodin v noci. (POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ) 33

PRVNÍ ČESTNÝ OBČAN PUSTIMĚŘSKÝ

J. E. Tomáš kardinál Špidlík, S.J. 6. -7. srpna

2005



2015

Událost (6.-7. srpna 2005), jakou Pustiměř nepamatuje – toto shodné mínění o návštěvě Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka panovalo ve sdělovacích prostředcích i obecném vědomí účastníků. Jen stěží si asi dokážeme představit, jak dávná Pustiměř vítala „největšího Čecha“ – císaře římského a krále českého Karla IV., který si přál být povždy jmenován zakladatelem zdejšího kláštera benediktinek Ježíšova dětství; víme však, že slova „Jeho Eminenci kardinálu Špidlíkovi se v Pustiměři dostalo uvítání vskutku královského“ – jež uvedlo výstižné zpravodajství ČT 1 (J. Šallé) – byla hluboce pravdivá. Historie věků tak promlouvala řečí kultury ducha, co přivádí k setkání, dialogu a upřímné radosti z prožívaného lidského společenství. Kdo je tento muž, rodák z nedalekých Boskovic, který vzletem své moudrosti a hřejivou srdečností dává dýchat oběma stranami plic, a jako dědic poslání věrozvěstů Cyrila a Metoděje, pronáší slovo, jež slovanské národy světu dluží, a jako pontifex buduje duchovní mosty naděje? Odpověď na tuto otázku mnozí poznali díky Rádiu Vatikán, na jehož vlnách – často rušených komunistickými rušičkami – promlouvá Tomáš Špidlík více než padesát let. Přestože mu ateistický režim znemožnil návrat do vlasti, ba dokonce komunistická StB brutálně zavraždila jeho nadaného synovce, který byl nalezen na dně propasti Macocha – on neustává ve své věrnosti Boží prozřetelnosti. „Ex toto corde“ – z celého srdce, jak později napíše do svého kardinálského erbu, dává promlouvat svědectví víry, která přemohla svět. I přesto, že jeho knihy nesmějí v rodné vlasti vycházet, neponechává smýšlení národa na poušti vyprahlosti ducha. Důkazem jsou populární díla vydaná v Křesťanské akademii v Římě. Do vlasti se dostávají za cenu velkých obětí a mnohdy životních nasazení. Jejich vlastnění a rozšiřování režim trestá jako „maření státního dozoru“ krutým vězněním. Jak výmluvná byla v oné chvíli dějin úvodní slova jeho knihy „Po tvých stezkách“ (1968): „Dobyvatelé a objevitelé si razí své nové cesty. Poutníci však raději chodí po cestách vyšlapaných. To proto, že staré cesty a staří přátelé jsou nejosvědčenější. Je život člověka putování, anebo spíše průzkumná stezka dobyvatele, objevitele nových obzorů? Žijeme v době velkých převratů. Proto se nám zdají tisícileté osvědčené stezky příliš úzké, nepohodlné, pomalé. Ale právě proto nás tíží i velká odpovědnost za generace poutníků, kteří půjdou po nás. Dnešní vybočení z cesty není jen 34

chvilková procházka, je to vyšlapání nového směru. A miliony budoucích se nás jednou zeptají: „Kam jste nás zavedli?“ Jsme si jisti, že jsme neztratili směr a že nezavedeme zástupy na poušť, kde ponenáhlu odumře naše civilizace, kultura i duchovní hodnoty? K pustiměřským „poutníkům“ promlouval prof. Špidlík už roku 1992 v chrámu sv. Benedikta o Mezinárodním setkání mládeže. Cestou Ducha pak krátce nato vedl mladé při exerciciích v Drysicích. Avšak nelze opomenout, že Špidlíkovy knihy patřily k inspiraci zvěčnělého dlouholetého duchovního správce farnosti, P. Václava Žákovského. Už patnáct let pak jsou úvahy Tomáše Špidlíka S.J. nedílnou součástí buletinu Farní Informátor. To vše, jako „nova et vetera“, zodpovědnost i touha, nachází své vyjádření v oficiálním pozvání, které Jeho Eminenci adresoval pan starosta obce, PhDr. Antonín Šmehlík: „... je našim upřímným přáním, aby Vaše osobnost a Vaše životní poselství zůstalo navždy spjato s tímto místem, jehož dějiny psala kultura Apoštolů Slovanů, královské rody i benediktinský klášter Ježíšova dětství...“. Následující historické okamžiky se pak staly pečetí tohoto duchovního pouta – základu kultury, lidství i občanství. Ať tedy promluví a stanou se společným bohatstvím. „Vaše Eminence, pane kardinále, pane profesore, vážení zastupitelé, vážení hosté. Dnešní slavnostní okamžik bude patřit nevšední události na kterou jsme všichni velmi hrdi. Starodávná Pustiměř udělí Jeho Eminenci, Tomáši kardinálu Špidlíkovi, čestné občanství. Je to první pocta tohoto druhu, kterou obec vůbec uděluje. Nenašel jsem v kronikách žádný podobný akt. První zmínky o Pustiměři pocházejí z poloviny jedenáctého století, ale osídlení zde bylo podstatně dříve. Proto právem mluvíme o jedné z nejstarších obcí na Moravě. Od poloviny třináctého století až do poloviny devatenáctého století byl veškerý společenský, kulturní a hospodářský život ovlivňován olomouckým biskupstvím. Starosta obce byl prvně volen v roce 1350. Dnešní Pustiměř je významným centrem pro čtyři další obce. Byl vytvořen mikroregion Melicko, který řeší záležitosti, týkající se obcí Pustiměř, Zelená Hora, Radslavice, Podivice a Drysice. Právě vašim čestným občanstvím žije celý mikroregion. Vaše zásluhy v oblasti kultury, umění a pedagogiky jsou celosvětového významu. Jsme rádi, že nadešla doba vašich návratů do rodné vlasti a máme hřejivý pocit, 35

že Vás můžeme vítat právě v Pustiměři. Program těchto dvou dnů je velmi náročný. Věřím, že bude příjemný pro Vás i pro všechny hosty. Vaše Eminence, jak již bylo řečeno, zastupitelstvo obce rozhodlo jmenovat Vás čestným občanem obce Pustiměř. Předám Vám jmenovací glejt, na kterém je uvedeno: Obec Pustiměř uděluje Jeho Eminenci Tomáši kardinálu Špidlíkovi S.J. čestné občanství při návštěvě Pustiměře u příležitosti žehnání obnovených kulturních památek ve dnech 6. a 7. srpna 2005.

Tento akt bude zaznamenán do pustiměřské kroniky. Nyní Vás žádám, abyste podepsal pamětní zápis.

Dovolte mi také předat Vám rovněž symbolický klíč od obecních bran, stejně jako prsten se znakem Pustiměře, který pro Vás vyrobila umělecká dílna akademického sochaře Andreje Víchy, který je v této síni přítomen“. 36

„Vážený pane starosto, páni zastupitelé, dámy a pánové. Ráno jsem uvažoval, co to asi znamená občanství? Od „obcování“ – mít styk. Obyčejně se scházejí lidé, kteří mají spolu něco společného. Tak např. pekaři, umělci a jiní. Občanství to bývají lidé, kteří jsou narozeni na stejném místě, anebo dlouho a dlouho bydlejí. Však víte, že za starých časů, když někdo přišel nový už se jmenoval „Novák“. A často bylo hned poznat na řeči, z jaké vesnice pochází. V dnešní době se milióny a milióny lidí ve světě přesazují. A já už jsem toho světa také pochodil velice mnoho. Od Austrálie do Afriky, do Ameriky, atd. A v Itálii se mě ptají: jste ještě Čech nebo už jste Ital? A dostal jsem od italského prezidenta medaili za kulturní spolupráci, a tak jsem při té příležitosti mluvil o různých druzích vystěhovalců. Jsou ti, kteří se nikdy nepřizpůsobí a pořád touží vrátit se domů. A pořád jsou cizí. Někteří se chtějí hned přizpůsobit a dělají jako by byli rodáci, ale na každém slově je patrné, že pocházejí odněkud odjinud. A já jsem řekl, že jsem nějaký třetí typ: narodil jsem se na Moravě a pak jsem přišel do jiných zemí a do Itálie, a říkám: cizina, Itálie, mě neodcizila. Naopak, dokončila to, co jsem doma začal. A já jsem vděčný jak Moravě tak Itálii. Obojí mi prospívalo. Vždycky tam z toho domova něco zůstane. Víte, jednou jsem byl v Texasu v Americe. Tam bylo Čechů, co se dlouho drželi. Byl tam i biskup, jehož matka se ještě narodila v Čechách a mluvil pěkně česky. Dokonce i černoši, kteří v těch vesnicích pracovali, mluvili česky. A vykládali mně žert, že nějaký ten černoch jel autobusem a četl české noviny – „Katolíka“. A druhý černoch se k němu přitočil a povídá: „Člověče, ty jsi také Čech?“ A on: „Ne, já jsem Moravan!“. A dokonce, když si chtěli nechat poslat pšenici z Čech, z Moravy, aby byla pravá, zjistili, že má trošku odstín, že se už přizpůsobila. A co já jsem si tu zachoval? Stále nějakou činnost. Když jsem byl 37 let v Nepomucenu, stále jsem byl ve styku s českými bohoslovci, kteří stále přicházeli. Pa jsem mluvil padesát let do českého rádia ve Vatikáně. Pak ty české knížky. A někdy se mě ptají: ještě nám rozumíte? Neodcizil jste se úplně? Dovedete nás ještě pochopit? Já říkám: no něco už člověk také nechápe, nějaká ta nová slova, která se tu vyskytla. Ale důležité je tu všimnout si, co vlastně my pro cizinu znamenáme. Poněvadž zvenku se to jeví. A zajímavé je – já jsem často mluvíval s papežem Janem Pavlem II. o funkci Slovanů v dnešním světě. Když 37

se všecko mění, jakou funkci mají Slované? A mnoho jsme se shodli. Při jedné příležitosti se dokonce stalo, že italský ministr kultury, který je můj přítel, pozval ruského ministra kultury. A tehdy se mne ptali, co by tak ti Slované měli znamenat. A já jsem řekl: vzpomeňme si na dobu sv. Cyrila a Metoděje: oni když přišli do Říma, dostali taková privilegia jaká nikdo nikdy nedostal.A proč? V Římě si uvědomili, že Slované by mohli být mostem mezi Východem a Západem. Svět už byl bohužel tak rozdělený, že místo, aby byli mostem, sami se rozdělili na východní a západní. Ale dnes se situace opakuje: proto slovanská spiritualita a slovanská duchovnost, které jsem se vždycky věnoval by mohla být nějakým mostem. Jeden semestr jsem také učil v Africe v Kinshas-se nynějším Kongu a když jsem něco přednesl z té naší duchovnosti, říkali mi: to by bylo něco pro nás; ne ta francouzská. A s bývalým předsedou Evropské komise Prodim jsme otvírali italsko -slovinskou hranici. On mluvil mimo jiné i o tom, že teď je třeba dýchat oběma stranami plic. A já k tomu dodal: „musíme mít jedno srdce!“ A to srdce je na Moravě. To je tak střed, typický střed. A protože jsem se vždycky věnovával srovnávacímu studiu na východě a na západě, tak Pustiměř je koneckonců jakoby srdce Moravy. Takže já vám za to velice děkuji a jsem hrdý, že jste mne jako Nováka přijali a že sem mohu mezi vás. A protože mám jakési vzpomínky, dovolil jsem si tady pánům konšelům nechat svou knížku. Ale občan musí platit daně. A já jsem si povídal: Pustiměř je bohatá, jak já k tomu dojdu. Ale stala se jedna věc: nynější papež – to ještě nebyl Svatý Otec – byl děkanem kardinálského sboru, chtěl mi něco dát a povídal mi: já vám dám první vatikánské Euro, které bude natištěné. Protože když Vatikán začal razit Euro, to první bylo s Pannou Marii. No já jsem si povídal: když jsme srdcem, tak musím dát panu starostovi první Euro“. Odpoledne ve 14h přijel kardinál Špidlík ke škole, kde byl uvítán ředitelem Mgr. Crhonkem a zástupkyní žáků, slečnou Pavlou Spisarovou. Oficiální uvítací ceremoniál pak proběhl v prostorách školní jídelny. Úvodního slova se ujal ředitel školy: Vaše Eminence, pane kardinále, vážení hosté, je mi ctí, že právě na tomto místě mohu přivítat osobnost, která celý svůj život spojila s pedagogickou činností; člověka, který svým dílem – jež si získalo ohlas na všech kontinentech - přivádí k setkání kultury věků a dopřává v úžase objevit jejich vzájemné bohatství; muže víry, který svou moudrostí přivádí k naději. Vaše Eminence, jen stěží lze několika slovy obsáhnout poselství, v němž každé slovo dýchá životem a svěžestí pramenů. Vtiskl jste je konečně do svého kardinálského erbu, na němž čteme motto „Ex toto corde“ – z celého srdce. Vždyť Slovanům – jak citujete v jedné ze svých knih – „velké poznání je dílem veliké lásky“. 38

Pane kardinále, dejte nám, prosím, sestoupit k pramenům tohoto poznání a požehnejte této škole i všem, kdo jsou povoláni poznání předávat, aby je vždy inspirovala láska k pravdě. Vaše požehnání ať provází i ty, kdo školu navštěvují a budou navštěvovat, aby se jim stala cestou k životní moudrosti. Tak ať vaše jméno a vaše dílo zůstane spjato s tímto místem a stane se výzvou i poselstvím. Nato kardinál Špidlík pronesl modlitbu,

Všemohoucí Bože, prameni moudrosti, prosíme, naplň svým požehnáním tuto novou školua všechny, kdo zde budou učit i studovat. Dej, ať se zde rozvíjejí lidské schopnosti, podporuje vědecký pokrok a šíří vzdělání a kultura. Dej, ať studenti i učitelé zde žijí podle zásad evangelia, vytrvale hledají pravdu a poznávají tebe, jediného původce pravdy. Prosíme o to skrze Krista, našeho Pána. Amen.

První den čestného občana Pustiměře – sobota, 6. srpna 2005 –pokračoval odpoledne na faře autogramiádou knih, které byly k dispozici s výjimečnými slevami u přítomných prodejců nakladatelství, jež vydávají české překlady děl Tomáše Špidlíka, a vrcholil při západu slunce žehnáním varhan farního chrámu sv. Benedikta a následným varhanním 39

koncertem k poctě Jeho Eminence. Chrám byl zaplněn do posledního místa, zdejšími i těmi, kdo na tuto jedinečnou událost připutovali i z míst vzdálených. Jim všem patřila má první slova vděčného uvítání: „Srdečně vítám vás všechny, kteří jste přijali pozvání na varhanní koncert k poctě Jeho Eminence, Tomáše kardinála Špidlíka. Dříve než poprvé uvítáme Jeho Eminenci v tomto farním chrámě sv. Benedikta v Pustiměři, dříve než zazní první tóny, dovolte mi vyslovit velká poděkování: jsou adresovaná těm, kdo se přičinili, aby tyto varhany mohly zaznít v té poloze, jak je zakrátko uslyšíte. Především děkuji Obci Pustiměř, která značně přispěla k tomu, aby vůbec k opravě a obnově varhan mohlo dojít. Děkuji všem farníkům, kteří svým přičiněním – každý podle svých možností – pomohli k tomu, aby tento královský nástroj mohl v tomto Božím domě znít k větší cti a slávě Boží. Při této příležitosti patří mé jedinečné poděkování hejtmanovi Jihomoravského kraje panu Ing. Stanislavu Juránkovi: byl to právě Jihomoravský kraj, který přičiněním svých velkých mužů – v čele s panem hejtmanem a panem MUDr. Františkem Adamcem – přispěl k tomu, aby krása nevymizela z našich životů. Vám všem upřímné poděkování!“ Právem byla tato má slova přerušena potleskem přítomných – vždyť umění je řečí srdce, zaznívající v harmonii s inspirací ducha, je poselstvím důstojnosti lidství, proto nikdy nesmí být umlčeno nepřízní času či horečnatostí vyjádřenou známým ‚carpe diem‘. „Prostředky jsou nutné, ovšem je potřeba mistrů! Proto bych při této zcela jedinečné příležitosti chtěl poděkovat mistru cechu varhanářského – panu Jaroslavu Stavinohovi. Prosím, aby přišel. Vždyť to byl právě on, kdo uvedl tento nástroj po sto letech do jeho původní podoby.“ Potlesk, který provázel příchozího, byl výmluvnou vděčností za génia profesionality, vyrůstajícího z dlouhé linie předků – varhanářů. I kytice uvitá ze sedmi červených růží, lemovaných zlatem, vyjadřovala řečí symbolů hluboké poselství Ducha, jenž v živé tradici křesťanství promlouvá plností (7) svých darů, mezi nimiž se skví právě dar umění. Poté byl nastíněn samotný průběh slavnostního večera: tato na první pohled běžná informace se mi stala příležitostí k vyznání cest Boží prozřetelnosti: „ve svém životě jsem po papeži větší osobnost nepotkal a je štěstím, že jej mohu přivítat právě na tomto místě“. proto jsem přítomné shromáždění požádal, aby ve chvíli, kdy kardinál Špidlík vstoupí do chrámu, povstali. Má prosba se všem stala samozřejmostí. A tak krátce po 18h – za doprovodu majestátné Bachovy Toccaty d moll – překročil kardinál Špidlík práh chrámu sv. Benedikta. V každém z tónů bylo možné zaslechnout výzvu spojit gradaci okamžiků ve velkolepou harmonii vděčnosti, vyjádřené vyznáním „Credo in unum Deum Patrem, omnipotentem factorem caeli et terrae“. „Vaše Eminence, pane kardinále, přijměte upřímné přivítání v tomto chrámě, kde jste před třinácti lety začal psát dějiny spirituality, kterou toto místo žije dodnes. Chtěl bych 40

vám na tomto místě poděkovat za všechno, čím obohacujete život každého z nás. Proto při vašem příchodu zněl velkolepý Johann Sebastian Bach. Ten každou svou partituru končil slovy „Soli Deo laus“. I vy jste v kapli Redemptoris Mater ve Vatikáně pronesl svou velkou homílii, v níž jste vyjádřil své životní Deo gratias. Vaše Eminence, prosím, abyste i na tomto místě znovu obnovil pohled krásy, která díky Vám září nad světem. Buďte nám srdečně vítán.“

Bratrské objetí pak provázel mohutný aplaus přítomných, v němž každý tiskl dlaň muži, jehož svědectví dnes promlouvá v desítkách jazyků světa a nejvýmluvněji zůstává vepsáno v kardinálském purpuru: ‚usque ad effusionem sanguinis‘ (lat. ´až k prolití krve´). „Eminence, jak už jsem předeslal předtím, než jste vkročil do tohoto Božího domu, shromáždili jsme se, abychom Vám vzdali hold na nástroji vskutku královském. Je připraven přispět k větší cti a chvále Boží. Proto Vás prosím, abyste požehnal tyto obnovené varhany chrámu sv. Benedikta“.

Bože, ty jsi od věků a věčně nová je tvá krása. Tvá moudrost řídí vesmír a krásné je všechno, co jsi stvořil. Chválí tě sbory andělů, velebí tě celý hvězdný svět, zachovávající tebou stanovený řád. O tvé svatosti vydávají společné svědectví všichni vykoupení a srdcem, ústy a celým životem tě radostně oslavují. 41

Také my, tvůj svatý lid, připojujeme hlasy k tomuto společnému chvalozpěvu. Aby náš zpěv stoupal k tobě způsobem co nejdůstojnějším, požehnej nás a dej, ať za doprovodu těchto varhan ti radostně zpíváme své chvály. Prosíme o to skrze Krista našeho Pána. Amen. Kardinál Špidlík požehnal obnovené varhany a pokropil je svěcenou vodou. Poté se ujal slova a promluvil:

„Když přijde člověk do kostela, chce vidět něco pěkného. A proto také vždycky záviděli jeden kostel druhým a usilovali o to, kdo bude mít lepší a krásnější kostel na pohled. Zajímavé je, že když se do kostela přijde, rádi bychom také něco pěkného slyšeli. A skoro ve všech církvích světa se zpívá. Bylo tomu tak vždycky? Není bez zajímavosti, že první křesťané byli proti tomu. Říkali: ‚kdo chce poslouchat zpívání, ať jde do divadla. My jdeme do kostela, abychom slyšeli slovo Boží. A byli na to přísní. Dlouho to však nevydrželi. Někteří říkali: jdeme do kostela, abychom se také modlili žalmy a na člověka přichází spánek. Když se ale zpívá, spaní se ruší a člověk je pozornější. V Habeši jsem viděl jak mniši zpívají celou noc žalmy: pokouší se o ně spánek, klesá hlava, ale když se zpívá, probudí se. Pak si také všimli toho, že zpěv není jen proto, aby se probudili, ale lépe se modlitba vnímá. Slova více vstupují do nitra, jdou k srdci. Začalo se tedy zpívat. Když zpíváme my, Slované, říkáme: ‚jazykem rodným Boží chválu pěli...‘. V našich kostelích se zpívalo od počátku. Máme některé velice staré písně: ‚Hospodine, pomiluj nás‘, ‚Svatý Václave‘, atd. Jiné národy to nemají. Právě v barokní době se rozšířilo mnoho lidových zpěvů – koledy aj. Pomohl tomu rovněž jeden, od koho bychom to nečekali. Josef II. totiž zrušil kláštery a zakázal zpívat latinsky. Bylo zakázáno zpívat v kostele latinsky. To ale přinutilo skladatele, že složili mnoho krásných mešních a jiných duchovních písní v lidovém jazyce. U jiných národů tomu tak není. Když jsem byl v Holandsku tak zpívali jenom něco zanedbatelného na konci. Když se pak v průběhu druhého vatikánského koncilu začalo mluvit o zpěvu, tak se divili a říkali: „Bože můj, co vy máte krásného, ani si to neuvědomujete. Ty naše písně mají také krásný obsah. Je v nich obsažen celý katechizmus. Jeden kněz říkal, že učí katechizmu děti tak, že vždy používá některé písně. A říká, tak se děti naučí nejlépe celému katechizmu. 42

A také to kulturně působilo na jazyk. Jeden – od koho bych to zase nikdy nečekal: – Tomáš Garrigue Masaryk, jak píše jeho dcera Alice, když jel přes Řím na Capri, ještě brzo ráno vstal a šel k hrobu sv. Cyrila, poněvadž říkal: ‚tady vznikl náš jazyk‘. Tak se tedy zpívá. A jak se zpívá? Latinské zpěvy jsou jednohlasné a bez doprovodu. Říkali: do kostela se přichází, abychom byli všichni jedno. Proto se zpívá jednohlasně bez jakéhokoli doprovodu. Lidové písně však už začaly dvojhlasně. Když je to dvojhlasné, je to hezčí... Pak následovaly sbory, jak se v muzikologii říká – kontrapunkt. A já říkám: víte, že je to psychologicky něco velmi zajímavého. Jednohlasně zpívat, to znamená, když jsme jedno, musí být každý takový, jaký jsem já. Kdežto u sboru jde jeden hlas nahoru, bas jde dolů dva jsou uprostřed a dohromady vytvářejí krásnou melodii. To znamená: i když jsme různé povahy, i když různě smýšlíme, musíme se vynasnažit o to, aby to znělo krásně jako harmonie. Přišly varhany. V Řecku jsou ještě přísně zakázány, ale už pronikají i tam. Je to duba a nepřipadá nám jako cizí. Právě naopak, varhany jsou jako hlasy, které přicházejí z nebe. Zpíváme a celý svět jako by zpíval s námi. Proto máme rádi varhanní hudbu. Máme tedy krásnou tradici. Ovšem u mladých se často setkáváme s námitkou: ale musí to tak být? nemohli bychom také něco moderního...? Začínají s kytarama, kytarové mše. Jste proti tomu, ptají se mě? Já proti tomu nejsem, ale musí to být něco uměleckého, ne jenom nějaké drnkání. Znám jedny řeholníky, kteří zpívají v chóru, přitom je jeden provází na kytaru, ale to je jak harfa. My však zůstáváme stále věrni varhanám. Když jste je obnovili, tak říkám: buďme si skutečně vědomi, že můžeme být hrdi na naši tradici a tato tradice se musí rozvíjet, aby tu bylo v kostele krásné prostředí, ve kterém se něco pěkného vidí a také slyší a to z celého srdce. Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.“ „Vaše Eminence, přijměte upřímné poděkování za moudrá slova, která vždy padají na úrodnou půdu. Dnes jste už mnohokrát naznačil, co jste vyslovil při jedné francouzské konferenci: tehdy jste řekl, že vzpomínáte rád na setkání s Tarkovským. Vzpomínáte na jeho film Nostalgie, který představuje emigranta, co praví: jak už mě unavuje dívat se pořád na krásné věci. Vaše setkání s uměním vrcholí poznáním Dostojevského: ‚C‘est donc la beauté qui sauvera le monde‘ – ‚je to krása, která zachrání svět‘. Eminence, všechna svá velká díla jste psal francouzsky - proto i dnešní poselství krásy zazní v umění interpretek, které své mistrovství získaly právě ve Francii. Jsou jimi: na varhany – paní Věra Heřmanová; a soprán – paní Svatava Luhanová – Jiroušková. Ať tedy ad maiorem Dei gloriam zazní koncert k poctě Jeho Eminence“. 43

Celé shromáždění se pak ponořilo v mlčenlivý úžas, jenž v srdcích přítomných zažíhala velkolepá díla barokních a renezančních mistrů, co poprvé v dějinách zněla chrámem s neopakovatelnou brilantností, naplňujíc posvátný prostor vnímáním krásy promlouvající z kleneb, pilířů, soch, obrazů, portálů i Sanctissima – poselství stále nově se rodící naděje. Ve chvíli kdy zněl poslední z tónů Boëllmannovy Prière à Notre-Dame a tichou atmosférou meditace posléze hřměl bouřlivý potlesk vděčnosti, snad nejvýmluvnějšími byla slova Knížete apoštolů, která k nám právě 6. srpna o svátku Proměnění Páně promlouvají z hory Tábor: „Pane, je nám dobře tady!“ Úžas nad vznešeností Boží, jež vtiskla svou pečeť člověku a svůj odlesk nachází v umění, tento úžas přivádí k dialogu s živým Bohem, stává se modlitbou. Velkolepé setkání proto završuje modlitba k Té, která je vrcholem dialogu nebe se zemí, tajemství každého umění, k Té, co na božskou inspiraci odpovídá „fiat mihi secundum Verbum tuum“, díky níž „Verbum caro factum est et habitavit in nobis“. K jejímu „fiat“ v odpověď na „Ave“ nebes nyní pojíme v duchu i to své, by Ten „qui potens est“ i v nás konal věci veliké. Schubertovo Ave Maria - jako závěrečné „Amen“ vyznání víry i upřímné touhy budovat „civilizaci lásky“ vepsané do životního poselství velkého papeže koncilu Pavla VI. (který zemřel právě o svátku Proměnění Páně 1978) - promlouvalo z chrámu sv. Benedikta, který pohroužen v meditaci krásy i nadšení z jejího sdílení, se na okamžik stal horou Tábor, jejíž zážitek se bezesporu navždy vryl do paměti přítomných. Vděčný stisk rukou Jeho Eminenci Tomáši kardinálu Špidlíkovi, paní Věře Heřmanové, Svatavě Luhanové-Jirouškové se v tuto chvíli stává upřímným gestem vděčnosti za klíč k tomuto poselství, který nám dnes vložili do rukou. I přes nezvykle proměnlivé počasí, tak typické pro léto 2005, se Pustiměř probouzela do slunného nedělního rána. Srdce památného zvonu chrámu svatého Benedikta nenechalo nikoho na pochybách, že očekávání uvedená ve známost prostřednictvím stovek plakátů, sdělovacích prostředků i webových stránek, se stávají skutečností – 7. srpna přijíždí Jeho Eminence Tomáš kardinál Špidlík, aby předsedal slavnostní eucharistii. 44

Pro kardinála Špidlíka však byl přistaven kočár se spřežením, který jej v liturgickém průvodu, - za doprovodu velehradských fanfár, jež vítaly v roce 1990 papeže Jana Pavla II. na Velehradě, - přivezl z fary až na práh chrámu. Tehdy, při historicky první návštěvě slovanského papeže na Velehradě, zněly tyto fanfáry v podání nejlepších moravských dechových kapel. Dnes v Pustiměři jim propůjčily své umění hudebníci nejlepší dechové muziky v republice – Šohajky z Dolních Bojanovic pod taktovkou pana Vojtěcha Ducháčka. Výmluvným způsobem tak zůstává zachována kontinuita historického poselství Velehradu, na němž si po pádu největší tragédie dvacátého století – zrůdného komunizmu – tolik přál pokleknout první slovanský papež; Velehradu, tak úzce spjatého s životem kardinála Špidlíka, Velehradu, který je symbolem spirituality, co přivádí ke sblížení kultur a stává se výzvou i svědectvím jednoty. „Chvalte Hospodina všechny národy, chvalte ho pro jeho svrchovanou velebnost...“ tato slova starozákonního žalmu, v nádherném sboru pod vedením Mons. Olejníka, vyjadřovala upřímnou modlitbu, jež se v této chvíli vznášela ze srdcí shromážděného Božího lidu. Vskutku, jak napsal učitel Církve druhého křesťanského století – sv. Irenej: „Gloria Dei vivens homo“ – slávou Boží je živý člověk, „vita autem hominis visio Dei“ – život člověka pak spočívá v patření na Boha. „Doxa, gloria“- sláva zjevujícího se Boha vskutku promlouvá v této svatyni zbudované lidskými rukama a přivádí k vyznání: „Sláva Otci i Synu i Duchu svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky a na věky věků. Amen“. Symbolem této modlitby je i kouř vonného kadidla (při této eucharistii se používalo téhož kadidla jako při papežských mších v bazilice sv. Petra v Římě s několika zrnky pocházejícími z kláštera sv. Pantaleona na hoře Athos v Řecku) vystupujícího do výšin klenby, jíž od počátku křesťanství vévodí Pantokrator – Vševládný, jenž řídí svět svým slovem a svým požehnáním jej udržuje při životě. Po úvodním pozdravu přivítal Jeho Eminenci vyškovský děkan, P. Antonín Štefek: Vaše Eminence, pane kardinále, před jedenácti léty – 14. května roku 1994 – jsem Vás vítal v děkanském kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Vyškově u příležitosti vaší duchovní přednášky o modlitbě. O to větší radostí je pro mě, že Vás mohu jménem Božího lidu vyškovského děkanátu přivítat dnes na tomto posvátném a věkovitém místě, v chrámu svatého Benedikta v Pustiměři. Moc se těšíme na vaše upřímná slova. Každý pátek je často posloucháme při vaší myšlence na nedělní biblické texty. A prosím, pamatujte při mši svaté zvláště na duchovní obrodu zdejšího kraje, který je jistě také Vám nesmírně blízký a milý. Buďte mezi námi srdečně vítán. Nato zaznělo uvítání z úst Božího lidu pustiměřské farnosti. Slova Dagmar Chyťové probudila vzpomínku na první setkání s profesorem Špidlíkem u příležitosti Mezinárodního setkání mládeže, kdy předsedal hlavní mši svaté o pouti u sv. Anny v Pustiměři, provázené nádhernou hudbou a zpěvy mladých z farností severoitalské diecéze Vicenza (26.7.1992; téhož dne odpoledne se uskutečnilo i nezapomenutelné setkání v do posledního místa zaplněném velkém sále Domu kultury v Uherském Brodě – 45

městě Komenského, které prof. Špidlíka poctilo zlatou medailí Učitele národů), stejně jako na mnohá další, jež se v tuto chvíli stávala přítomností. „Vaše Eminence, pane kardinále, je tomu třináct let, co jste v tomto chrámě promlouval k mezinárodnímu setkání mladých, jehož mottem byla Ježíšova slova při Poslední večeři: ‚Perché tutti siano una cosa sola‘ – „Aby všichni byli jedno“. Už tehdy z vašich přítomnosti prýštila úžasná svěžest, a vlévala do našich srdcí radost z víry. A věřte, ani vzdálenost Pustiměř-Řím nedokázala tento hlas oslabit. Promlouvala k nám na vlnách vatikánského rozhlasu, Rádia Proglas, ve Farních informátorech a vašich knihách. Už více než půl století opakujete se svatým Pavlem: „Civis Romanus sum“ – „jsem římský občan“. Jsme šťastní, že od včerejška můžete připojit „jsem občan pustiměřský“. „Ex toto corde civium omnium“ – „ze srdce všech občanů“ i přítomných věřících, jakož i těch, kdo jsou s námi spojeni prostřednictvím Rádia Proglas, přijměte upřímnou vděčnost za Vaši přítomnost, za to, že nám ukazujete cesty k neznámu a přivádíte k pramenům světla. Eminence, buďte nám vítán! Odpovědí Jeho Eminence byla slova úvodní modlitby mše svaté: „Všemohoucí věčný Bože, tys nám poslal Ducha svého Syna a přijal jsi nás za vlastní: proto k tobě smíme volat jako k Otci. Upevni, co jsi v nás započal, abychom se mohli ujmout zaslíbeného dědictví.“ První čtení z 19. neděle v mezidobí, které četla Dagmar Chyťová, vypráví o Eliášovi, kolem jehož jeskyně na Chorebu přechází Bůh v šumu jemného vánku (1Král 19,9a.11-13a). Slova první Knihy králů pak přivádějí k modlitbě: „Kéž mohu slyšet, co mluví Hospodin Bůh...“. Boží všemohoucnost se nejhmatatelněji projevuje skrze odpuštění: „Jistě je blízko jeho spása těm, kteří se ho bojí, aby sídlila jeho velebnost v naší zemi“. Úvodní prosba o vidění Boha se proto stává upřímnou modlitbou: „Pane, ukaž nám své milosrdenství“, znějící jako odpověď responsoriálního žalmu (Žl 85 [84]). Druhé čtení z listu Římanům, o němž velký francouzský exegeta G. Lagrange prohlásil, že „pod tíhou myšlenek se lámou slova“, bylo vyznáním pravého Izraelity, toužícího přinést sebe sama v oběť za svůj národ: „... velký zármutek a neustálou bolest nosím v srdci. Přál bych si totiž, abych já sám byl proklet, od Krista vzdálen, pro své bratry, 46

s kterými jsem tělesně spřízněn...“. Tato inspirovaná slova apoštola národů promlouvala se stejnou váhou k novozákonnímu Izraeli - v této jedinečné chvíli ústy Ing. Radomíra Beníčka (letos uskutečnil sólovou cyklopouť z Uh. Brodu do Compostely 3.400km/25 dní).

Mnozí po celé vlasti byli účastni tohoto eucharistického slavení prostřednictvím Rádia Proglas, které tuto mši svatou přenášelo přímým přenosem. „Proglas“ – tento název dává zaznít vroucí výzvě Apoštola Slovanů, sv. Konstantina-Cyrila: jeho slovům propůjčil své umění sbor z Velké Bystřice, aby připravil posvátné shromáždění k setbě Božího slova – „Slyšte slovo, vyšlé od Boha, Slovo, jež krmí lidské duše, Slovo, jež živí srdce i rozum; Slovo, jež vede k poznání Boha. Jásejte Pánu všecky země, služte mu s radostí. Mějte na mysli, že Pán je Bůh: On nás stvořil a my mu náležíme“. Nato diakon, Mgr. František Beníček, přednesl evangelium o Petrově kráčení po vlnách (Mt 14,22-33). Poté se oči všech upřely na kardinála Špidlíka, který vystoupil po schůdcích na kazatelnu a ujal se slova: zatímco týden co týden, už téměř půl století naslouchají v pátek večer jeho nedělním zamyšlením, mohli jej nyní vidět na vlastní oči a slyšet v neopakovatelné jedinečnosti, s níž jako dobrý hospodář předkládá věcí staré i nové.

„Drazí přátelé, podle evangelia se zdá, že jsem k vám přišel po vodě. Je zajímavé, jak mě vlna prozřetelnosti zanesla až do Pustiměře. Ale to evangelium, které jsme četli je skutečně zvláštní. Evangelium je plné zázraků. Ale vždy jsou to zázraky, kdy Kristus Pán pomohl nějakému nemocnému, chromého postavil na nohy, slepému otevřel oči, ... ale chodit po vodě? To je cosi jako když se čte o Budhovi, že se přivezl na slunečním paprsku. Nač jsou takové zázraky? Ony jsou všecky zázraky symbolické: uzdravení slepého znamená, že Pán Bůh otvírá oči všem; uzdravení chromého, že Pán Bůh postaví na nohy všechny lidi; a chodit po vodě? Já říkám: to je zázrak pro nás pro všecky. Náš život je totiž pořád v nějaké nejistotě, jako na vlnách. Člověk touží po tom, aby měl něco pevného pod nohama, co by mi zaručilo, že stojím. Stává se to? Zakladatel dělnického hnutí v Belgii, pozdější kardinál Cardijn hlásal heslo: „odproletarizovat proletáře“. A říkal: kdo je proletář? To není chudý. Chudý člověk 47

může být chudý, ale pořád jde dál. Vždyť já jsem z chudé rodiny a po první světová válce byla nezaměstnanost. Ale nebyli jsme proletáři: měli jsme domek, trochu mléka atd. Ale proletář, ten neví, co bude zítra. Ve francouzské televizi dělali rozhovor s jedním z těch, jak jim Francouzi říkají „vousáči“. Jsou to lidé, kteří spí pod mostem, apod. On povídá: byl jsem úředníkem u jedné obchodní společnosti. Měl jsem se velmi dobře. Jednoho dne však společnost zkrachovala, já zůstal bez místa, vypověděli mne z bytu. Přestal jsem se holit, přespával na nádraží, ... a dneska jsem proletář. A ono se jich množí. Je až neuvěřitelné kolik jich je. Lidé se snaží, aby měli zajištěné pojištěné, aby stát každému zajistil, co potřebuje... No já jsem v Itálii. Každý týden přijíždějí stovky a stovky lidí z Afriky, Ázie. Ti, kterým zaplatili poslední peníze je nahážou do moře. Musí se vylovit a jsou na ulici. Ale i v blahobytných městech jsou staří lidé načisto opuštěni. Co máme dělat? Říká se: státy se musejí starat! Charita musí pěstovat... To je všecko svatá pravda. Ale nepomůže to. Proto kazatelé vytýkají: jediná pevná půda je prozřetelnost Boží. Na tu se musíš postavit. A dávají se pěkné příklady. Takový kazatelský příklad je, že umírala matka šesti dětí. Anděl smrti, který měl přinést zprávu o smrti tam nechtěl jít, vrátil se k Pánu Bohu a říká: já si to nevezmu na svědomí! Copak to Pane Bože nevidíš? A Pán Bůh mu řekl: spusť se na hlubiny moře a vytáhni odtud nějaký ztracený kámen. Tak jej anděl donesl. Rozlom ten kámen. Rozlomil ho a byl tam malý červíček. Vidíš, já vidím všecko. A z životopisů svatých se vyprávějí takové pěkné příklady, jak se všecko rozdalo atd. Z těch hříchů, co jsem já udělal, tak píšu knihy. Napsal jsem také knihu o svaté Melánii ze IV. století. Když Alarich okupoval Řím. Římané se báli, že o všecko přijdou. Ona – nejbohatší nevěsta Říma všecko rozdala a říkala: zkusme se spolehnout na Boží prozřetelnost. Pěkně se to čte. Nakonec ale řekneme: otec rodiny se musí starat; matka se musí starat, aby měla něco zajištěného. Jak je to tedy s tou Boží prozřetelností? To je podle povolání. Každý člověk má povolání a Pán Bůh ho opatruje v tom úkolu, který mu dal. V dnešní době se však ten problém klade trošku šířeji: i národy mají své povolání. I velké národy zanikají a vznikají. Podle povolání. Jeden velký myslitel – Solovjov – se nad tím zamýšlí a říká: evropské národy – jaké měli povolání staří Židé, to víme: Starý zákon; Řekové – ti založili katolickou a pravoslavnou Církev a dogmata; Římané dali světu právo; západní národy daly uspořádání. A slovanské národy? On říká: ještě světu nedaly nic. Co to znamená? Jejich doba snad právě přichází. Teprve teď musí něco říci. Co by měli říci? Zajímavé je, že se k této otázce vracel často papež Jan Pavel II. Není náhodou, že byl prvním slovanským papežem. A mnoho lidí neví, co to znamenalo, když přišel do Československa. Noviny říkaly: přijel do Prahy, do Olomouce stavil se také na Velehradě. On sám to však myslel takto: po pádu totality moje první návštěva musí být na Velehradě. Přitom byl také v Praze ... První návštěva však byla na Moravě, v srdci Evropy. On si toho byl dobře vědom. Tento týden jsme předevčírem slavili svátek Panny Marie Sněžné. Víte, že v Římě, v bazilice Panny Marie Sněžné, položili svatá Cyril a Metoděj slovanskou liturgii na 48

oltář a tam jí papež požehnal. Dostali přitom taková privilegia jako nikdo na světě. Dodnes se historici diví, jak je to možné, že dostali taková privilegia. Tehdy si totiž uvědomili jednu věc: svět se rozpadal na Východ a Západ. Navíc hrozil konflikt a dokonce roztržka v Církvi. V Římě si řekli: snad ti Slované budou spojovacím mostem mezi Východem a Západem. Svět už byl ovšem natolik rozdělený, že Slované, kteří měli spojovat se sami rozdělili na východní a západní. Ale po tisíci letech se situace opakuje. Dnes je daleký Východ a daleký Západ; hrozí velké roztržky a Evropa? Buď bude mostem, nebo bude roztrhaná. A vprostřed Evropy je Morava. Pán Bůh jí tedy svěřil nějaký úkol. Když se teď rozšiřovala Evropská unie, otvíral jsem s tehdejším prezidentem Prodim hranici mezi Itálii a Slovinskem. On mluvil o tom, že se musí – jak říká Svatý Otec – dýchat oběma stranami plic. A já jsem k tomu dodal: ale musíme mít jedno srdce! Co to pomůže člověku dýchat dvěma plícemi, když nemá jedno srdce. To srdce je uprostřed Evropy. A je to Morava. Pustiměř pak je uprostřed Moravy. Máme tedy nějaké poslání! Co po nás bude Pán Bůh chtít, to já nevím. Jisté však je, že sice budeme ještě na vlnách a všelicos, ale že si budeme moci jednou zazpívat: kolik to bouří nad vlastí se sneslo! O život bylo zápasit nám v boji. Mohutné sídlo Svatopluka kleslo, Velehrad víry bez pohromy stojí. Proto přejme sobě a všem našim, abychom ten úkol, který pravděpodobně ještě máme. Svatý Otec Jan Pavel II. na to velmi často myslel. Právě ta jeho cesta na Velehrad byla symbolem toho, že nás ještě možná čeká velký úkol, pokud si zachováme tu svou křesťanskou tradici, kterou celý svět ztrácí. Dej nám Pán Bůh k tomu sílu! Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen. „Když mi řekli, že mám posvětit tři věci, tak jsem se nad tím zamyslel. Svatého Jana Nepomuckého: je to jistě nejznámější světec v celém světě. Na všech mostech stojí. A proč na mostech? Poněvadž vlny života všecky někam zanášejí. Ale bývá obyčejně znázorněný s prstem na ústech jako patron mlčení, tajemství zpovědního. Ale i ti, kdo nejsou kněží mají tajemství. A jaká? Nikdy se nemá mluvit o zlém. Má se vždycky mluvit o dobrém. Obyčejně to ilustruji v cizině jednou českou básničkou – Petr Křička, Jednička lomeno jednou. Starý pan učitel vždycky dával jenom jedničky – z pravopisu jednička, úprava jednička. A autor říká: ´jednou jsem přinesl úkol. Byla to samá kaňka a samá pravopisná chyba. Starý učitel se nad tím zamyslel a nakonec napsal: jednička 49

lomena jednou, až na ty pravopisné chyby.´ Jak by to bylo pěkné kdybychom mysleli vždycky o druhém jednička lomeno jednou až na ty pravopisné chyby. Druhou sochou je Boží muka. Zajímavé je, že na našich obrazech obyčejně Panna Maria těší Krista Pána na kříži. Na východních ikonách je to obráceně – Kristus Pán těší Matku. Říká: ´neplač, i to je k dobrému´. A proto ta Boží muka byla vždycky takovým útočištěm matek. Ono když se vdávají to je krása, to je krása. Ale pak to přijde, jedno za druhým. A tak ty matky utíkají k Božím mukám a Kristus Pán jim říká: ´neplač, neplač´. Ta třetí, to je zvonice, zvonička. Vždycky všude se zvoní. A zvoní se klekání. Víte proč se říká klekání? Protože pražský magistrát nařídil v 17. století, že musí zvonit všechny zvony naráz, protože klekají, tak aby klekali naráz, aby pak různě nebylo město na kolenou, zatímco jiní chtějí jet atd. V dnešních autech by to jistě bylo složité. Pak je také umíráček, abychom si vzpomněli na zemřelé. A pak jsou to všechny zprávy proti neštěstí. Některé zvony jsou pověstné.V Praze Loreta a na Velehradě: „zvoňte zvony na vše strany“. Jeden z nich rozbili za války nacisté na děla. Ale hned po válce to lidé posbírali a ulil se nový zvon a je tam napsáno: „Z Marie Josef zdobí moje čelo, které krutý barbar rozbil za války. Z čisté lásky lidu ožilo mé tělo, s vámi hlas můj lkal, teď jásej do dálky“. Tak ať ty pustiměřské zvony hlásají do dálky, jak se říká „ať zazní píseň jásavá, kde Mojmírova Morava o dávné slávě sní. Ať svatá slova Cyrila, tam kde do srdce zvonů ulila svůj pozdrav poslední“. Tak to dnes posvětíme, aby celá Pustiměř žila v duchu posvěcení Božího.

Pamětní zápis do Kroniky pustiměřské farnosti. 50